Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Zaměstnavatel a sociální zabezpečení

Milan Dvořák

2014/2015

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Zaměstnavatel a sociální zabezpečení zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.”

2

Děkuji vedoucí své diplomové práce prof. JUDr. Zdeňce Gregorové, CSc. za užitečné připomínky, vstřícný přístup a trpělivost při vedení diplomové práce.

3

Anotace Tato diplomová práce se zabývá postavením zaměstnavatele v sociálním zabezpečení. Práce je členěna na dvě rozsáhlé kapitoly. První kapitola poskytuje obecný výklad o sociálním zabezpečení, jeho formách, systému a subjektech v něm vystupující. Druhá kapitola se poté již věnuje samotnému postavení zaměstnavatele v sociálním zabezpečení, přičemž hlavní část se věnuje právům a povinnostem zaměstnavatele. Práce je zpracována na základě právního stavu ke dni 1. 1. 2015, avšak snažil jsem se reagovat i na změny, jež nastaly v průběhu zpracování práce.

Klíčová slova Sociální zabezpečení – sociální pojištění – státní sociální podpora – sociální pomoc – rozhodný příjem – zaměstnavatel

4

Abstract The subject of this thesis is the position of the employer in the Social security system. The work is divided into two extensive chapters. The first chapter provides general interpretation of the Social security, its forms, systems and entities acting in it. The second chapter is then devoted to the position of the employer in the Social security and the main part is devoted to the rights and obligations of the employer. Work is compiled on the basis of the legal situation on 1. 1. 2015, but I tried to respond to changes that occurred during processing work.

Keywords Social security - social insurance - social provision - social assistance - decisive income – employer

5

Obsah Použité zkratky …................................................................................................. 7 Úvod …................................................................................................................... 8 1 Sociální zabezpečení ….................................................................................... 9 1.1 Formy sociálního zabezpečení …........................................................... 13 1.2 Systém sociálního zabezpečení ….......................................................... 14 1.2.1 Sociální pojištění............................................................................ 16 1.2.1.1 Veřejné zdravotní pojištění …............................................... 18 1.2.1.2 Nemocenské pojištění …....................................................... 23 1.2.1.3 Důchodové pojištění …......................................................... 30 1.2.1.4 Úrazové pojištění zaměstnanců …........................................ 38 1.2.2 Státní sociální podpora ….............................................................. 46 1.2.3 Sociální pomoc ….......................................................................... 52 1.2.3.1 Pomoc v hmotné nouzi …..................................................... 53 1.2.3.2 Sociální služby ….................................................................. 57 1.2.3.3 Pomoc osobám se zdravotním postižením ............................ 59 1.3 Subjekty sociálního zabezpečení …......................................................... 61 1.3.1 Fyzické osoby oprávněné k dávce ….............................................. 62 1.3.2 Poskytovatelé nároků ze sociálního zabezpečení …....................... 64 2 Zaměstnavatel v právních vztazích sociálního zabezpečení ….................. 69 2.1 Zaměstnavatel a zaměstnanec v sociálním zabezpečení …..................... 69 2.2 Práva a povinnosti v sociálním zabezpečení …....................................... 71 2.2.1 Oznamovací a ohlašovací povinnosti …......................................... 73 2.2.2 Povinnosti a práva spojená s pojistným …..................................... 76 2.2.3 Evidenční, potvrzovací povinnosti a povinnost nahradit neprávem vyplacené částky …............................................................................ 82 2.2.4 Práva a povinnosti při DPN …....................................................... 86 2.3 Trestněprávní represe ….......................................................................... 88 Závěr …............................................................................................................... 91 Použité zdroje …................................................................................................. 93

6

Použité zkratky SSJČ - Slovník spisovného jazyka českého OSVČ - osoba samostatně výdělešně činná ČNR - Česká národní rada LZPS - Listina základních práv a svobod MPSV - Ministerstvo práce a sociálních věcí PPM - peněžitá pomoc v mateřství VPTM - vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství RDVZ - redukovaný denní vyměřovací základ DPN - dočasná pracovní neschopnost OVZ - osobní vyměřovací základ KNVVZ - koeficient nárustu všeobecného vyměřovacího základu ČSSZ, OSSZ - Česká správa sociálního zabezpečení, okresní správa sociálního zabezpečení DVýpočZ, MVýpočZ - denní a měsíční výpočtový základ KP ÚPČR - krajská pobočka Úřadu práce ČR LPS - lékařská posudková služba ZDP - zákon o daních z příjmu

7

Úvod V této diplomové práci se budu věnovat výkladu o sociálním zabezpečení a následně postavení zaměstnavatele v sociálním zabezpečení, kde budou hrát zásadní roli práva a povinnosti zaměstnavatele. Tato práce má dva cíle. Prvním z nich je přiblížit si, co je sociální zabezpečení, jaký je jeho systém a kdo v něm vystupuje. Dále je však cílem rovněž si přiblížit práva a povinnosti zaměstnavatele, ze kterých bychom měli pochopit v jakém postavení zaměstnavatel v sociálním zabezpečení vystupuje. Celou práci rozdělím na dvě rozsáhlé kapitoly, které budou odpovídat hlavním tématům celé práce a budou mít následně množství podkapitol a oddílů, ve kterých budou vysvětleny jednotlivé otázky týkající se daných témat. První kapitolu začneme výkladem o samotném pojmu sociální zabezpečení, k čemuž využijeme hned tři pohledy. Poté bude následovat krátká podkapitola o formách sociálního zabezpečení, po níž bude následovat nejrozsáhlejší část první kapitoly, kterou bude výklad o systémových součástech sociálního zabezpečení. V podkapitole věnující se systému sociálního zabezpečení si popíšeme jednotlivé součásti, přičemž se budu snažit zahrnout k nim i otázky s nimi související. Na závěr první kapitoly poté zařadíme uvedení subjektů, jež v sociálním zabezpečení vystupují. Druhá kapitola se již bude věnovat zaměstnavateli a jeho postavení v sociálním zabezpečení. Na úvod kapitoly uvedeme podkapitolu obsahující vymezení pojmu zaměstnavatel a zaměstnanec v zákonech upravujících sociální zabezpečení. Po vymezení pojmů bude následovat nejrosáhlejší podkapitola této části, jež se bude zabývat právy a povinnostmi zaměstnavatele v sociálním zabezpečení. Na úplný závěr poté zařadíme podkapitolu o trestněprávní úpravě týkající se sociálního zabezpečení.

8

1 Sociální zabezpečení Každý člověk se pravděpodobně potkal s pojmem sociální zabezpečení, ale co vlastně znamená toto spojení? Jaký je jeho účel? K přiblížení bych zvolil tři pohledy, kterými bude jazykový rozbor, historický exkurz a předmět sociálního zabezpečení. Podívejme se nejdřive na jazykový rozbor tohoto spojení, s čímž nám pomůže Slovník spisovného jazyka českého (dále pouze „SSJČ”). Začneme přídavným jménem sociální a zjistíme, že SSJČ obsahuje tři významy tohoto slova a to: 1. týkající se (lidské) společnosti, vztahů mezi lidmi ve společnosti; společenský, 2. týkající se úsilí o zlepšení, reformu n. změnu společenských poměrů a 3. týkající se jednotlivce ve vztahu k společnosti, jeho hmotného zabezpečení a péče o něj.1 Z uvedených významů snadno dovodíme, který z nich se vztahuje k námi rozebíranému pojmu, neboť výslovně obsahuje druhou část našeho spojení, tedy zabezpečení. Význam slova zabezpečení je na rozdíl od slova sociální jednodušší, neboť SSJČ uvádí, že se jedná o „opatření, jímž se zjednává bezpečnost, jistota někoho, něčeho; zajištění ”2 Jelikož známe významy obou slov našeho spojení, tak může definovat sociální zabezpečení jako „opatření, jimiž se zjednává hmotná bezpečnost, jistota jednotlivce a péče o něj.” Když již víme, co znamená sociální zabezpečení podle jazykového výkladu, tak je namístě se podívat, jaký byl jeho historický vývoj. Důvodem k zařazení historického exkursu je snaha poukázat, že pomoc slabším a potřebným nebyla vždy zakotvena ve společnosti, a tudíž se muselo nejdřive změnit smýšlení společnosti. V literatuře se setkáváme s myšlenkou, že základy sociálního zabezpečení byly nastoleny již v období starověkého Řecka a Říma. V uvedených starověkých státech lze shlédávat kořeny sociálního zabezpečení v existenci státní pomoci např. pro případ tělesného postižení. Ve feudální době se však setkáme spíše s pomocí v rámci bratrstev 1 Slovník spisovného jazyka českého. [online] Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. © 2011 [cit. 6. 12. 2014]. Dostupné z: http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?db=ssjc 2 Tamtéž.

9

vytvářených cechy či tovaryšstvy, které pomáhaly členům práce neschopným popřípadě pozůstalým členům jejich rodiny, než-li s

instituty vytvořenými státem. Důvodem

neposkytování pomoci státem je skutečnost, že až do 16. století byla chudoba považována za žebrotu a potulku a pomoc pro potřebné poskytovala nejčastěji církev. Obrat ve smýšlení nastal až koncem 16. století v Anglii, kdy byla vydána první zákonná úprava chudinské péče. Uvedená chudinská péče byla přdstavována souborem opatření na pomoc chudým pomocí rozdělování prostředků vybraných z daní a poplatků. Sociální zabezpečení lze spatřovat i v podpůrných spolcích tovaryšů, tzv. bratrských pokladnách horníků nebo tzv. pojišťovacích spolcích, tedy v rámci soukromé sféry. Základem moderního pojetí sociálního zabezpečení byly sociální reformy kancléře Bismarcka v Německu ve druhé polovině 19. století, který zavedl povinné sociální pojištění. Další důležitý aspekt pro rozvoj sociálního zabezpečení představuje jeho ekonomický dopad na státní prostředky. Tento dopad měl za následek, že se sociální zabezpeční stalo předmětem zkoumání také ekonomů. Významnou roli ve zmíněném zkoumání představuje lord John Maynard Keynes, který definoval ekonomické základy teorie sociálního státu (ang. „Social welfare state”), především definoval princip redistribuce příjmů pro sociálně potřebné. Druhým důležitým představitelem je Sir William Beveridge, který navrhl vytvoření národního pojištění a definoval základní sociální zla, proti kterým musí stát bojovat, jimiž jsou: nevědomost, nečinnost, nemoc, nouze a zanedbanost. Na myšlenky Sira W. Beveridge následně navázaly mezinárodní organizace při definici základních sociálních práv, ze kterých vycházejí státy při určení rozsahu ochrany.3 Nyní bych se vrátil k pojmu sociální zabezpečení, neboť toto označení systému sociální pomoci je specifické pro státy střední a východní Evropy. Termín sociální zabezpečení byl převzat v době socialismu ze Sovětského svazu, neboť v anglicky, francouzsky, německy a španělsky mluvících zemích se používá pro označení sociálních systémů termín sociální bezpečnost, např. Socialsicherheit či social security. Pojem sociální bezpečnost má původ v Mexiku, neboť zde byl poprvé použit začátkem 19. století generálem S. J. A. Bolivar y Ponte jako seguridad social, což označovalo jeho sociální politiku. Tento terminologický rozdíl měl své opodstatnění, neboť v západních 3 TRÖSTER, Petr a kol. Právo sociálního zabezpečení. 6. podstatně přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1-4. ČERNÁ, Jana a kol. Právo sociálního zabezpečení. 2. rozšířené vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 20-22.

10

demokratických zemích bylo cílem zajistit občanům jejich sociální práva pouze na určité úrovni, jenže komunistické země vyznávaly paternalistické pojetí a jejich cílem bylo převzít veškerou péči o občany. Po pádu komunismu upustily státy střední a východní Evropy od paternalistického pojetí a rozhodly se rekodifikovat právo sociálního zabezpečení po vzoru západních zemí, tudíž přetrval pouze rozdíl terminologický, neboť pojetí se postupně sbližují.4 Po krátkém historickém exkurzu bych přešel k vymezení pojmu sociálního zabezpečení pomocí jeho předmětu. Předmětem sociálního zabezpečení je vytvoření souboru právních norem, jejichž účelem je předcházet možným sociálním rizikům, odstraňovat nepříznivé následky sociálních událostí a vytvářet příznivé podmínky pro sociální začlenění člověka.5 To je sice dobře formulovaná ucelená definice, ale pro laika je nesrozumitelná, neboť obsahuje termíny, které je potřeba vysvětlit. Co je to sociální riziko a sociální událost? Začneme sociální událostí, neboť bude nejspíše snadnější na vysvětlení. Teorie práva nám událost definuje jako právní skutečnost nezávislou na lidském chování, je tedy objektivní právní skutečností. Pokud nyní k této definici připojíme význam slova sociální uvedený výše při jazykovém rozboru, tak můžeme sociální událost definovat jako „objektivní právní skutečnost, jenž má za následek nutnost poskytnout jednotlivci hmotnou bezpečnost a péči o něj.” Tato definice však zcela neodpovídá vymezením v literatutuře, neboť v ní není zahrnut důležitý faktor pro posouzení, zda se jedná o sociální událost, jenž vyžaduje plnění od státu. Tímto důležitým faktorem je celospolečenské uznání nutnosti plnění a taktéž zakotvení této události v právním řádu. Zahrneme-li tedy i faktor uznání a revidujeme naši definici, tak mužeme říct, že sociální událost je „objektivní právní skutečnost, jenž na základě společenského konsensu vyžaduje nutnost poskytnout jednotlivci hmotnou bezpečnost a péči o něj, přičemž tato nutnost je zakotvena také v právním řádu.” V rámci našeho právního řádu se setkáváme s těmito sociálními událostmi: nemoc, úraz, stáří, invalidita, ztráta živitele, narození a výchova dítěte, nezaměstnanost a chudoba, která však bývá následkem událostí předcházejících. Teď nás čeká obtížnější úkol v podobě vymezení sociálního rizika. Již 4 TRÖSTER, 2013, op. cit. 5 VESELÝ, Jiří a kol. Právo sociálního zabezpečení. 1. vyd. Praha: Linde, 2013, s. 16.

11

několikrát byl vysvětlen pojem sociální v kontextu sociálního zabezpečení, tudíž se zaměříme na přiblížení, co je riziko. Každý z nás zná přísloví „Risk je zisk” neboli jednání, jenž může přinést úspěch, avšak i ztrátu nebo můžeme opět využít SSJČ, který riziko definuje jako „nebezpečí škody, poškození n. nezdaru při podnikání něčeho ”6 Pokud bychom se nyní rozhodli vytvořit určitou vlastní definici, tak by zněla nejspíš takto: „Sociální riziko je nebezpečí škody či nezdaru za určitého chování, jenž má za následek nutnost poskytnout jednotlivci hmotnou bezpečnost a péči o něj.” Předtím než uvedu odbornější definici sociálního rizika, tak bych se chtěl zamyslet nad následující otázkou: „Jsou sociální události upravené právním řádem opravdu nezávislé na vůli subjektu nebo mohou nastat na základě chování subjektu?” Samozřejmě jsou skutečnosti, které neovlivníme, např. nezastavíme stárnutí, ale jinak mohou určité skutečnosti nastat díky našemu jednání. Příkladem skutečnosti závislé na vůli je narození dítěte, neboť bez jednání jeho rodičů by nikdy nenastalo nebo je nespočetně případů, kdy se lidé vlastním přičiněním stali invalidními nebo ztratili zaměstnání. Cílem tohoto zamyšlení bylo ukázat, že i výše vytvořená definice by mohla být v určitých případech použitelná, neboť objektivita sociálních událostí může být někdy pouze relativní. Nyní zařadíme slibovanou definici z odborné literatury, jenž zní: „Sociálne riziká predstavujú udalosti, ktoré výrazne znižujú schopnosť jednotlivcov zaistiť si vlastnými silami svoju sociálnu nezávislosť. ”7 Z uvedeného lze dovodit, že pojem sociální riziko je nadřazeným k pojmu sociální událost, i když často budou tyto pojmy splývat v jeden. Pokud se vrátíme k předmětu sociálního zabezpečení, tak si ho můžeme porovnat s komunistickým vymezením založeným na paternalistickém pojetí, které sociální zabezpečení vymezovalo jako „soubor právních vztahů, jejichž obsahem jsou práva a povinnosti i dobrovolná plnění, které vznikají při poskytování hmotného zabezpečení státem ...”8 Na základě citované definice si můžeme všimnout postupného odklonu od tohoto pojetí, neboť stát stále vystupuje v převážné míře v postavení nositele sociálního zabezpečení. Tento odklon spatřuji ve faktu, že hlavní 6 Slovník spisovného jazyka českého. op. cit. 7 GARBARČÍK, Peter. Sociálne riziká v kontexte súčastnej globalizácie. In: OLOŠTIAK, Martin a kol. (eds.). 8. študentská vedecká konferencia [online]. Prešov: Prešovská univerzita v Prešově, 2013, s. 486-490 [cit. 7. 12. 2014]. 8 TOMKOVÁ, Milada. Sociální zabezpečení. In: BOBEK, Michal a kol. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 670-723 [cit. 7. 12. 2014].

12

charakteristikou již není skutečnost poskytování hmotného zabezpečení státem, nýbrž jednotlivé dílčí cíle sociálního zabezpečení. Pro upřesnění uvedeného je za prvé nejvýznamějším snaha o předcházení sociálním rizikům, jejímž prostředkem může být sociální poradenství, jež pomáhá občanům řešit jejich nepříznivou situaci. Jestliže však sociální událost nastane, tak až zde přijde na řadu hmotné zabezpečení od státu, které je nejčastější formou opatření na odstranění škodlivých následků události. Nakonec nesmíme zapomenout rovněž na cíl v podobě vytváření příznivých podmínek pro sociální začlenění člověka, jenž představuje dle mého názoru hlavní účel sociálního zabezpečení. V rámci výkladu o předmětu sociálního zabezpečení je také nutno zmínit, že právo sociálního zabezpečení nemá jeden ucelený kodex, nýbrž se skládá z více právních norem zaměřených na řešení jednotlivých sociálních událostí. Zajímavým faktem poté je, že pouze zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze „zákon o org. a prov. SZ”), se hlásí výslovně k sociálnímu zabezpečení, i když za něj považuje pouze důchodové pojištění. Příslušnost ostatních norem k sociálnímu zabezpečení se odvozuje z teorie. Jednotlivé normy budou zmíněny v rámci výkladu systémových součástí sociálního zabezpečení. Jsem přesvědčen, že výše rozebrané pohledy dostatečně vysvětlily, co je sociální zabezpečení, jaký je jeho účel a poukázaly na jeho důležité postavení v právních systémech moderních demokratických států. 1.1 Formy sociálního zabezpečení V rámci porovnání předmětu sociálního zabezpečení s komunistickým vymezením bylo uvedeno, že „stát stále vystupuje v převážné míře v postavení nositele sociálního zabezpečení,” tudíž jsem se rozhodl zařadit část zabývající se formami sociálního zabezpečení. Formy se v literatuře rozlišují z hlediska postavení státu a občana v sociálním zabezpečení. Nejdříve se podíváme na dělení podle postavení státu, jenž vystupuje ve třech rolích, buď jako nositel, garant nebo iniciátor. Pokud stát vystupuje jako nositel, tak je

13

systém napojen přímo na stát, který systém financuje, provádí pomocí svých orgánů a je za něj jako jediný odpovědný, přičemž tato forma bývá označována jako všeobecné povinné státní zabezpečení. V případě postavení jako garanta je úkolem státu za prvé vytvořit podmínky financování a provádění sociálního zabezpečení a za druhé plnit funkci záruky fungování systému, avšak samotná realizace je přenechána zvláštním institucím, které vystupují nezávisle na státě a tato forma je nazývána všeobecné povinné pojištění. Poslední formou je dobrovolné doplňkové pojištění či zaopatření, kde je stát v roli iniciátora a pouze vytvoří právní rámec pro možnost vzniku soukromoprávního sektoru sociálního zabezpečení, čímž umožňuje občanům, kteří se nechtějí spoléhat pouze na pomoc státu, se připravit na možné sociální události. V situaci občana se jeho postavení posuzuje podle podmínek, které musí splnit proto, aby na něj systém působil. Podle podmínek poté rozlišujeme tzv. zabezpečovací, pojišťovací a zaopatřovací formu. Jediná z forem, která vyžaduje od občana určitou povinnost, je forma pojišťovací, neboť ta vyžaduje se finančně podílet na tvorbě zdrojů zabezpečení, tedy povinnost platit pojistné. V případě zaopatřovací formy je podmínkou pouze nacházet se ve stavu sociální potřebnosti. Zbývá nám ještě forma zabezpečovací, kde je podmínka nastavena tak, že občanovi je poskytnuto plnění, i když se nepodílel na tvorbě prostředků, pokud se po určitou dobu vyskytoval v právním postavení vyžadovaném právní normou.9 Výše uvedené formy však jen zřídka nalezneme v systémech sociálního zabezpečení v takto čisté formě, naopak se u systémových součástí formy různě doplňují a prolínají. Možné kombinace poté vznikají jak vzájemným prolínáním forem pouze podle postavení státu či postavení občana, tak sdružováním těchto forem mezi sebou. Dané prolínání a doplňování budou zařazeny při komentáři jednotlivých systémových součástí v další části práce. 1.2 Systém sociálního zabezpečení V této podkapitole, která je v rámci první kapitoly nejrozsáhlejší, si nejdříve uvedeme obecné rozdělení sociálního zabezpečení na jednotlivé systémové prvky a následně si rozebereme základní chateristické znaky jednotlivých součástí. Subjekty 9 GREGOROVÁ, Zdeňka a kol. Sociální zabezpečení. 2. aktualiz. a doplněné vyd. Brno: Doplněk, 2005, s. 27-29.

14

vystupujících v těchto součástech si však zmíníme jen okrajově, neboť jim bude věnována samostatná podkapitola. Nejdříve je nutno připomenout, že právo sociálního zabezpečení nemá jeden ucelený kodex, ale je upravováno množstvím právních norem, tudíž je nutnost vytvořit určitý systém pro snažší orientaci. Zde však vyvstávají otázky: „Podle jakého kritéria se tento systém má vytvořit? Mají jím být sociální práva nebo forma použitá pro jejich zabezpečení?” Autoři odborné literatury se shodují na závěru, že tímto kritériem mají být sociální události právem aprobované, ale ty jsou ve skutečnosti odvozeny ze sociálních práv, tudíž se tyto práva stávají hlavním kritériem. V teorii se však můžeme setkat i se členěním, u kterého je patrné, že v určité míře vychází z forem sociálního zabezpečení podle postavení občana. Obě tyto členění si uvedeme, i když v dalším výkladu budeme vycházet ze členění druhého. První dělení je založeno na úpravě odvětví sociálního zabezpečení obsažené v mezinárodních dokumentech, např. úmluvy Mezinárodní organizace práce, i právu Evropské unie, nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále pouze „koordinační nařízení”), které vychází ze základních sociálních práv a od nich odvozených dávek. O těchto dávkách poté lze říct, že tvoří v mezinárodním právu i systém sociálního zabezpečení a jsou jimi: zdravotní péče a dávky v nemoci, v nezaměstanosti, ve stáří, při pracovním úrazu, rodinné, v mateřství, v invaliditě a pozůstalým. Toto dělení však nebudeme používat z důvodu nezařazování dávek v nezaměstanosti podle českého právního řádu do práva sociálního zabezpečení, nýbrž práva pracovního, do kterého účinná právní úprava řadí také řešení pracovních úrazů, které bude předmětem dalšího výkladu. V rámci členění druhého se hovoří o tzv. třech pilířích sociálního zabezpečení nebo jako třech systémových součástech práva sociálního zabezpečení. Těmito pilíři jsou sociální pojištění, státní sociální podpora či sociální zaopatření a sociální pomoc, kde lze celkem snadno poznat, jaké bude postavení občana. Ve skutečnosti se jedná o pojmy sdružující většinou více odvětví sociálního sociálního zabezpečení, na což se podíváme nyní u každé systémové součásti zvlášť při jejich rozboru.

15

1.2.1 Sociální pojištění Jak již název napovídá, tak z hlediska postavení občana se jedná o součást založenou na pojistné formě, avšak v dalším výkladu si ukážeme, že v některých odvětvích se bude tato forma prolínat s formou zabezpečovací. Z pohledu postavení státu by z názvu každý předpokládal, že základní formou bude všeobecné povinné pojištění, ale to by se spletl, neboť u většiny odvětví spadajících do této systémové součásti, jak níže zjistíme, převládá forma všeobecného povinného státního zabezpečení. Dále z označení systémové součásti jako pojištění můžeme dovodit účel úpravy, jenž spočívá v přípravě na řešení budoucích sociálních událostí pomocí odkladu části finančních prostředků. Cílem odkladu finančních prostředků je zajištění, že až daná sociální událost nastane, tak bude o občana postaráno. Uvedené finanční prostředky tvoří příspěvky od pojištěnců, zaměstnavatelů a státu. Sociálními situacemi, na které se lze takto připravit, jsou poté zdravotní potíže, ztráta pracovní schopnosti, ztráta výdělečných schopností z důvodu mateřství, ošetřování osoby, stáří nebo v důsledku pracovního úrazu, přičemž ve všech těchto situacích je nutno nahradit ztracený příjem. Řešení uvedených situací upravují předpisy v těchto odvětvích: zdravotní pojištění, nemocenské pojištění, důchodové pojištění a úrazové pojištění zaměstnanců, které zmíníme, přestože zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců(dále „zákon o úraz. poj. z-nců”), má nabýt účinnosti až k 1. 1. 2017. Než však přejdeme k samotným odvětvím sociálního pojištění, tak do obecné části zařadíme vysvětlení pojmů, které mají všechny tyto odvětví společné. Ve všech odvětvích se vyskytují tyto pojmy: 1. osobní rozsah, 2. věcný rozsah, 3. oznamovací povinnost, 4. rozhodné období, 5. vyměřovací základ, 6. pojistné. Ad. 1. Osobní rozsah obsahuje výčet subjektů, jimž vznikají podle předpisů upravující jednotlivé odvětví nároky na plnění z nich poskytovaná. Základním

16

subjektem účastnícím se na pojištění ve většině případech povinně je zaměstnanec v širokém pojetí. Samotné pojetí zaměstnance však zde nebudeme rozvádět, neboť to bude předmětem první podkapitoly druhé kapitoly, jež se bude týkat vymezení pojmů zaměstnavatel a zaměstnanec v právním řádu. Druhým subjektem, jenž se účastní na pojištění, je osoba samostatně výdělečně činná (dále „OSVČ”), u které je naopak účast většinou dobrovolná na základě podání přihlášky k pojištění. V některých odvětvích mohou být účastni také např. nezaopatřené děti, osoby vedené v evidenci Úřadu práce České republiky jako uchazeči o zaměstnání nebo osoby konající vojenskou službu v ozbrojených silách České republiky, s výjimkou vojáků z povolání. Ad. 2. Věcný rozsah označuje plnění, resp. dávky, upravené předpisy za účelem řešení nastalé sociální události jedince. Většina těchto dávek má charakter peněžitého plnění s výjimkou zdravotního pojištění, kde je poskytována věcná dávka v podobě zdravotní péče, resp. zdravotních služeb. Pro uplatnění nároku na poskytnutí dílčích plnění jsou následně stanoveny podmínky, které je nutno nejdříve splnit, více o nich bude však uvedeno až u jednotlivých odvětví. Ad. 3. Dalším společným pojmem je oznamovací povinnost, jež je představována hlavně přihlašovací povinností k účasti na pojištění a povinností nahlásit změny údajů pojištěnce. Jak je shora uvedeno, tak základním subjektem pojištění je zaměstnanec, za nějž tuto povinnost plní zaměstnavatel, tudíž podrobněji bude oznamovací povinnost zpracována v druhé kapitole pojednávající o postavení zaměstnavatele v sociálním zabezpečení. Ad. 4. Důležitým termínem je rozhodné období, což je doba významná pro výpočet pojistného nebo pro výpočet výše vyplácené peněžité dávky. V rámci pojistného je rozhodným obdobím pro zjištění vyměřovacího základu, ze kterého se stanoví pojistné, kalendářní měsíc u většiny pojištěnců, resp. kalendářní rok u OSVČ, za který se pojistné platí. Rozhodné období pro výpočet výše dávek bude uvedeno u jednotlivých odvětví. Ad. 5. Významné postavení v sociálním pojištění má také vyměřovací základ, který lze opět rozdělit na vyměřovací základ pro určení výše pojistného a vyměřovací základ pro výpočet výše poskytované dávky. Zjednodušeně se dá říct, že vyměřovací základ je souhrnem příjmů zaměstnance, resp. OSVČ, přičemž pro jednotlivé druhy vyměřovacích základů jsou v předpisech stanoveny přesnější podmínky pro jeho určení.

17

Jelikož pojištěnci dosahují různých výší příjmů, tudíž by mohly nastat případy, kdyby byl vyměřovací základ, buď příliš nízký nebo naopak vysoký, tak předpisy upravují taktéž minimální a maximální vyměřovací základy, z nichž je nutno v těchto případech určit pojistné. Ad. 6. Jelikož je daná součást systému nazvána sociální pojištění, tudíž zde musí vystupovat určité pojistné. Pojistné je částka, kterou je nutno odvést do systému, aby následně mohl jedinec čerpat plnění ze systému v situaci, kdy u něho nastane některá z upravených sociálních událostí. Výpočet pojistného je poté ve všech odvětvích stejný, neboť nejdříve musíme vypočíst výše uvedený vyměřovací základ za rozhodné období a z něj následně pomocí sazby pojistného stanovené pro každé odvětví vypočteme individuální pojistné. Stanovené pojistné je posléze placeno každý měsíc, přičemž je splatné do 20. dne měsíce následujícího po měsíci, za které je placeno. 1.2.1.1 Veřejné zdravotní pojištění Prvním, na co se v rámci sociálního pojištění podíváme, je úprava veřejného zdravotního pojištění (dále jen „zdravotní pojištění”). Zdravotní pojištění je jediným odvětvím českého systému sociálního zabezpečení, u kterého se uplatňuje forma všeobecného povinného pojištění, neboť zde není pojištění prováděno státem, nýbrž zdravotními pojišťovnami, které jsou na státě nezávislé a stát vystupuje pouze jako garant. Z pohledu občana se poté jedná o pojišťovací formu, jak bylo uvedeno výše. Pozice státu jako garanta je uskutečňována prostřednictvím účasti zástupců státu v orgánech zdravotních pojišťoven, dále kontrolou hospodaření pojišťoven a také vydáváním povolení k výkonu zdravotního pojištění pro zdravotní pojišťovny, avšak takto je garanční funkce státu vykonávána směrem k zdravotním pojišťovnám. Nicméně jako garant vystupuje stát taktéž vůči pojištěncům, kde je představována především zakotvením řešení přechodu pojištěnců v případě zániku pojišťovny. Existují dvě možnosti, buď pojištěnci přecházejí k pojišťovně, se kterou se zanikající pojišťovna slučuje,10 nebo k Všeobecné zdravotní pojišťovně, neboť § 2 odst. 1 zákona o VZP uvádí, že pokud veřejné zdravotní pojištění neprovádí resortní, oborové a podnikové zdravotní pojišťovny, tak je prováděno Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, což zahrnuje rovněž přihlášení pojištěnců. 10 § 6 odst. 4 zákona o dalších zdr. pojišťovnách

18

Na začátku je nutné uvést také prameny zdravotního pojištění. Za základní pramen můžeme považovat čl. 31 usnesení České národní rady (dále „ČNR”) č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále „LZPS”), který ústavně zaručuje, že „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.” Jelikož se však sociálních práv lze dovolávat pouze na základě zákona, tak je nutno za základní pramen považovat taktéž zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o veř. zdr. poj.”), jenž upravuje zdravotní pojištění a podmínky z něj poskytovaných zdravotních služeb. Dalšími prameny jsou zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen „zákon o VZP”) a zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách (dále jen „zákon o dalších zdr. pojišťovnách”), které upravují postavení zdravotních pojišťoven. Dále rovněž zákony upravující zdravotnické služby, kterými jsou zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále pouze „zákon o zdravotních službách”), zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, a taktéž zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě. Při výčtu pramenů nesmíme zapomenout uvést taktéž zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění(dále pouze „zákon o pojistném na zdr. poj.”), neboť bez něj bychom nebyly schopni stanovit výši pojistného a způsob jeho platby. Pramenem zdravotního pojištění je však i mnoho podzákonných předpisů jako např. vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Pokud jde o předmět zdravotního pojištění, tak se nabízí otázka: „K řešení jaké sociální události je zdravotní pojištění určeno?” S odpovědí na tuto otázku nám pomůže uvědomnění si, že úprava zdravotního pojištění je projevem shora uvedeného základního práva, tudíž musí jít o sociální událost poškozující zdraví jedince. Vyjdeme – li následně z výčtu sociálních událostí uvedeného u výkladu předmětu sociálního zabezpečení, tak sem můžeme zařadit nemoc a úraz, ale i stáří či invaliditu. Jednodušeji však lze předmět zdravotního pojištění vymezit jako poskytování zdravotních služeb občanům. Jaký je však osobní rozsah zdravotního pojištění? Zákon o veř. zdr. poj.

19

zařazuje do osobního rozsahu, resp. za pojištěnce označuje, hlavně osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky (dále „ČR”) a dále také osoby, které trvalý pobyt na území ČR nemají, pokud jsou zaměstnanci zaměstnavatele, který má sídlo nebo trvalý pobyt na území ČR.11 Vázání účasti na zdravotním pojištění na trvalý pobyt na území ČR a nikoliv na českou státní příslušnost je projevem zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti zakotveného v právu Evropské unie. Uvedené pozitivní vymezení osobního rozsahu musíme však doplnit ještě o negativní vymezení uvedené v § 2 odst. 5 zákona o veř. zdr. poj., ve kterém jsou ze zdravotního pojištění vyňaty: 1. osoby vykonávající na území ČR nelegální práci dle zákona o zaměstnanosti, 2. osoby bez trvalého pobytu na území ČR, jež jsou činny pro zaměstnavatele požívající diplomatických výhod a imunit nebo bez sídla na území ČR a 3. osoby dlouhodobě pobývající v zahraničí a neplatící pojistné. Propojíme-li takto vymezený osobní rozsah s kategoriemi pojištěnců uvedenými v zákoně o veř. zdr. poj., kam spadají např. zaměstnanci, nezaopatřené děti či uchazeči o zaměstnání v evidenci Úřadu práce ČR, tak zjistíme, že zdravotní pojištění je označováno právem všeobecným povinným pojištěním, neboť ho jsou účastny všechny osoby bez nutnosti, že by museli být ekonomicky činní na rozdíl od dalších odvětví sociálního pojištění. Důležitost zdravotního pojištění můžeme spatřovat také ve skutečnosti, že jako jediná součást sociálního pojištění nás provází celý život, neboť účast na něm vzniká především narozením a zaniká smrtí. Přesuňme se nyní k věcnému rozsahu zdravotního pojištění, který je v rámci zdravotního pojištění představován věcnou dávkou v podobě poskytnutí zdravotních služeb. Zákon o veř. zdr. poj. zdravotní služby poskytované ze zdravotního pojištění označuje za hrazené služby, které jsou následně

vymezeny pozitivně i negativně.

Pozitivní vymezení hrazených služeb je definuje jako „zdravotní služby poskytnuté pojištěnci s cílem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení, pokud odpovídají zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být jejich poskytnutím dosaženo, a jsou pro pojištěnce přiměřeně bezpečné, dále jsou v souladu se součastnými dostupnými poznatky lékařské vědy a existují-li důkazy o jejich účinnosti vzhledem k účelu jejich poskytování.”12 Citovaná definice je následně doplněna výčtem zdravotních služeb, které se za tyto služby považují, přičemž definice jednotlivých 11 § 2 odst. 1 zákona o veř. zdr. poj. 12 § 13 odst. 1 zákona o veř. zdr. poj.

20

služeb jsou dále rozvinuty speciálními zákony o zdravotních službách. Negativní vymezení pak spočívá ve stanovení služeb, které za hrazené služby nelze považovat, resp. mohou být hrazené jen za určitých podmínek. Výčet nehrazených zdravotních služeb je obsažen v příloze č. 1 zákona o veř. zdr. poj. včetně podmínek, za kterých mohou být hrazené, pro názornost mezi tyto služby patří např. oprava fixní zubní náhrady v ordinaci nebo modelace a přitažení odstálého boltce. Mimo služeb uvedených v příloze č. 1 zákona o veř. zdr. poj. se ze zdravotního pojištění nehradí také akupunktura nebo zdravotní služby poskytnuté v zájmu a na žádost fyzické osoby(potvrzení o zdravotní způsobilosti k vydání řidičského oprávnění), právnické osoby(potvrzení o zdravotní způsobilosti k práci) nebo na žádost státních orgánů, kdy tyto služby hradí uvedené subjekty sami. V rámci výkladu o hrazených službách je vhodné zařadit územní rozsah jejich poskytování. Ze zdravotního pojištění se v první řadě hradí služby poskytnuté na území ČR. Občané nicméně mohou potřebovat zdravotní služby také při svém zahraničním pobytu, tudíž je upravena také úhrada nákladů vynaložených pojištěnci na neodkladnou péči v zahraničí. Neodkladná péče poskytnutá v zahraničí je však hrazena pouze do výše odpovídající ceně služby na území ČR. Jelikož však jsme součástí Evropské unie, kde je upraven taktéž volný pohyb služeb, což obsahuje i možnost osob za službami vycestovat, tak bylo nutno upravit úhradu za přeshraniční služby. Úprava úhrady přeshraničních služeb byla do zákona o veř. zdr. poj. vložena až v roce 2014, neboť doplatila na rozpuštění Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v létě 2013, kdy již byla novela připravena, ale v důsledku rozpuštění nemohla být přijata. Samotná úhrada přeshraničních služeb je stejná jako při úhradě neodkladné zdravotní péče v zahraničí, tedy je poskytována pouze do výše odpovídající ceně služby na území ČR, přičemž u některých přeshraničních služeb může být náhrada podmíněna udělením předchozího souhlasu. Nakonec je nutno zmínit ještě regulační poplatky, které jsou pojištěnci povinni platit v rámci zdravotnictví. Regulační poplatky byly zavedeny zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů(dále „zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů”), který novelizoval mimo jiné také zákon o veř. zdr. poj., do nějž zakotvil úpravu regulačních poplatků. Regulační poplatky byly stanoveny za návštěvu lékaře(30 Kč), za recept na výdej předepsaných léčiv(30 Kč), za využití pohotovostní služby(90 Kč) a za pobyt ve zdravotnickém zařízení s lůžkovou péčí(60 Kč). Účelem zavedení těchto

21

regulačních poplatků bylo regulovat zneužívaní lékařské péče, neboť někteří občané měli tendenci využívat lékařskou péči, resp. navštěvovat lékaře i v případě, kdy to nebylo zcela nutné, přičemž důsledkem regulace mělo být zkvalitnění péče. Avšak hned na začátku stanovení regulačních poplatků se objevila otázka, zda jejich zavedení není v rozporu s ústavně zaručeným právem na bezplatnou zdravotní péči. Rozpor se zaručeným právem na bezplatnou zdravotní péči byl také hlavním argumentem ústavní stížnosti skupiny poslanců, kteří požadovali zrušení ustanovení zakotvených na základě zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. Nicméně tato stížnost byla zamítnuta(nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/08), neboť Ústavní soud neshledal po aplikaci testu racionality porušení ústavnosti. Zde by se nabízela otázka: „Co mají dělat skupiny osob, které nemají prostředky na zaplacení regulačních poplatků?” Zákonodárce však upravil také případy, kdy nevzniká povinnost platit poplatky a to buď všechny poplatky(např. osoby v hmotné nouzi) nebo pouze poplatek za návštěvu lékaře(např. děti do 18 let věku). Vývoj regulačních poplatků nicméně pokračoval, neboť v roce 2011 byla přijata novelizace zákona o veř. zdr. poj., která zvyšila regulační poplatek za pobyt ve zdravotnickém zařízení s lůžkovou péčí ze 60 Kč na 100 Kč, což mělo za následek podání nové ústavní stížnosti na jeho zrušení skupinou poslanců(předmětem však byly i tzv. „nadstandarty”, což bylo rozdělení zdravotních služeb na nižší kategorii hrazenou ze zdravotního pojištění a vyšší kategorii, za kterou si bylo třeba připlatit). Na základě této druhé ústavní stížnosti Ústavní soud zrušil s účinností od 1. ledna 2014 ustanovení § 16a odst. odst. 1 písm. f) zákona o veř. zdr. poj. Porušení ústavnosti je v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 shledáváno a odůvodněno „nedostatečnou diferenciací mezi hospitalizací na jednotce intenzivní péče a lůžkovou péčí, kterou je možné nahradit pobytem na lůžku doma, dále plošnou aplikací i na ekonomicky nečinné osoby(např. děti) v kombinaci s absencí jakýchkoli limitů(povinnost hradit poplatek v plné výši bez ohledu na délku hospitalizace).”13 Zatím poslední změna týkající se regulačních poplatků nastala od 1. ledna 2015, kdy nabyl účinnosti zákon č. 256/2014 Sb., novelizující zákon o veř. zdr. poj., který ruší regulační poplatek za návštěvu lékaře a za recept na výdej předepsaných léčiv, a tudíž z regulačních poplatků zůstane pouze poplatek za využití pohotovostní služby. Na závěr pododdílu zabývajícího se zdravotním pojištěním bych zařadil ještě svůj názor na regulační poplatky. Osobně musím vyjádřit souhlas s jejich zavedením, 13 Nález ÚS ČR, sp. zn. Pl. ÚS 36/11.

22

neboť jsem přesvědčen, že jejich zavedení sledovalo legitimní cíl. Zároveň se však domnívám, že měl být okruh osob osvobozených zcela od platby regulačních poplatků rozšířen o děti do 18 let věku a staré osoby, i když jsem si z vlastní zkušenosti vědom skutečnosti, že právě skupina starších lidí nejčastěji tíhne k nadužívání lékařské péče. 1.2.1.2 Nemocenské pojištění Nemocenské pojištění je prvním z odvětví, které podle postavení státu řadíme mezi všeobecné povinné státní zabezpečení. Znakem tohoto zařazení je skutečnost, že jeho organizací a prováděním je pověřena soustava správ sociálního zabezpečení, které jsou státními orgány, a finanční prostředky z něj vynaložené představují výdaj státního rozpočtu. Z pohledu postavení občana jde především o zabezpečovací formu, jelikož po občanech je pro nárok na plnění vyžadováno být pouze po určitou dobu ekonomicky výdělečnou osobou, resp. zaměstnancem. Požadování pouze postavení ekonomicky výdělečné osoby vyplývá rovněž z § 3 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, neboť podle citovaného ustanovení jsou poplatníky pojistného

na nemocenské pojištění pouze

zaměstnavatelé a nikoliv sami zaměstnanci jako pojištěnci. Předmětem, resp. účelem, nemocenského pojištění je řešení sociálních událostí v podobě nemoci, těhotenství a mateřství, které mají za následek krátkodobou ztrátu na výdělku. Abychom mohli pokračovat ve výkladu, tak musíme nejdříve uvést prameny nemocenského pojištění. Nicméně opět můžeme vyjít z ústavně zaručeného práva, neboť v LZPS je uvedeno, že „Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.”14 Takto stanovené základní právo je poté rozvinuto zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění(dále „zákon o nem. poj.”), který upravuje samotné provádění a organizaci nemocenského pojištění a dále jednotlivé sociální události společně s dávkami poskytovanými k jejich řešení. Zákon o nem. poj. však neobsahuje úpravu pojistného, neboť ta je součástí zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti(dále „zákon o pojistném na soc. zab.”), který zahrnuje úpravu nejen pojistného na nemocenské pojištění ale taktéž důchodového pojištění. Prameny však nalezneme také v podzákoných předpisech a to hlavně Ministerstva práce a 14 Čl. 30 odst. 1 LZPS

23

sociálních věcí(dále „MPSV”). Přejděme však k osobnímu rozsahu nemocenského pojištění, který lze obecně odvodit z ustanovení o účasti na nemocenském pojištění. Do osobního rosahu tedy spadají ekonomicky činné osoby vykonávající výdělečnou činnost na území ČR nebo v cizině pro zaměstnavatele se sídlem na území České republiky, pokud místo výkonu práce je trvale v cizině a nejsou povinně účastni důchodového pojištění podle předpisů státu, ve kterém trvale vykonávají zaměstnání, a mají trvalý pobyt na území České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie,15 resp. na základě oprávnění vyplývajících z právních předpisů ČR16 a za splnění dalších podmínek. Z obecného vymezení účasti na nemocenském pojištění můžeme vyčlenit dvě skupiny účastnících se osob, kterými budou zaměstnanci a OSVČ, přičemž účast obou skupin je založena odlišně. Začněme OSVČ, jejichž účast je založena, mimo podmínky ve shora uvedeném obecném vymezení účasti, na podání přihlášky k nemocenskému pojištění, tudíž je jejich účast dobrovolná. Na druhou stranu zaměstnancům vznikne účast na nemocenském pojištění povinně, pokud splní dvě podmínky, neboť s účinnností od 1. ledna 2014 byla zrušena podmínka trvání zaměstníní alespoň 15 dní. První podmínkou je výkon zaměstnání, resp. výdělečné činnosti na území ČR a druhou podmínkou skutečnost, že příjem zaměstnanců ze zaměstnání tvoří alespoň částku rozhodnou pro účast na nemocenském pojištění(dále jen „rozhodný příjem”), kterou je od 1. ledna 2012 částka 2 500 Kč.17 Účast zaměstnanců je však složitější, neboť zákon o nem. poj. rozlišuje účast i podle druhu zaměstnání. Jelikož rozlišování účasti zaměstnanců souvisí taktéž s povinností zaměstnavatele přihlásit zaměstnance k nemocenskému pojištění, tak jsem se rozhodl zařadit toto rozlišování až do kapitoly zabývající se postavením zaměstnavatele v sociálním zabezpečení. Dalším prvkem nemocenského pojištění, který je nutno zařadit, je jeho věcný rozsah. Věcný rozsah nemocenského pojištění představuje dávky z něj poskytované pro řešení nastalých sociálních událostí. Zákon o nem. poj. upravuje čtyři dávky, kterými jsou: nemocenské, ošetřovné, peněžitá pomoc v mateřství(dále „PPM”) a vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství(dále „VPTM”). Z uvedených dávek však má nárok 15 § 6 odst. 1 písm. a) zákona o nem. poj. 16 § 11 písm. a) zákona o nem. poj. 17 Zákon o nem. poj. sice v § 6 odst. 5 věta první uvádí 2 000 Kč, avšak jak uvedené ustanovení upravuje dále, tak tato částka není fixní, ale může být změněna. Rozhodný příjem je vyhlášen sdělením MPSV, přičemž v daném případě jde však o nařízení vlády č. 410/2011 Sb., o zvýšení častky rozhodné pro účast zaměstnanců na nemocenském pojištění.

24

na všechny pouze zaměstnanec, neboť zákon o nem. poj. přiznává OSVČ pouze nárok na nemocenské a PPM, tudíž na základě této skutečnosti se budu zaobírat pouze situací zaměstnance. Všechny upravené dávky jsou peněžité, tudíž je nutné určit výši, v jaké budou vypláceny a k tomu nám slouží stanovení redukovaného denního vyměřovacího základu(dále pouze „RDVZ”). Tento RDVZ pro stanovení dávky zaměstnanci zjistíme tak, že úhrn vyměřovacích základů(souhrn příjmů zaměstnance) pro pojistné na pojištění za rozhodné období(12 kalendářních měsíců předcházejících sociální události) vydělíme počtem kalendářních dnů připadajících na rozhodné období. Uvedenou operací dostaneme denní vyměřovací základ, který musíme upravit pro výpočet jednotlivých dávek pomocí redukčních hranic,18 přičemž u nemocenského a ošetřovného se do částky první redukční hranice počítá 90 %, z částky nad první redukční hranici do druhé redukční hranice se počítá 60 %, z částky nad druhou redukční hranici do třetí redukční hranice se počítá 30 % a k částce nad třetí redukční hranici se nepřihlíží19, pro výpočet PPM a VPTM se tato redukce liší pouze v tom, že do částky první redukční hranice se počítá 100 %. Podívejme se nyní na samostatně na každou z dávek. Nejčastější dávkou poskytovanou z nemocenského pojištění je nejspíš nemocenské. Nárok na nemocenské vzniká v situaci, kdy byl pojištěnec uznán dočasně práce neschopným(dále pouze „DPN”) nebo mu byla nařízena karanténa, a zároveň tento stav trvá déle než 14 kalendářních dní. Zde se nabízejí dvě otázky: „Z čeho bude zaměstnanec „živ” prvních 14 dní?” a „Co je to DPN?” Odpověď na první otázku zní, že první tři dny(tzv. karenční doba) si bude muset vystačit ze svých úspor, neboť za tuto dobu nemá nárok ani na náhradu mzdy od zaměstnavatele, na kterou bude mít nárok od 4. do 14. dne. Pokud jde o vysvětlení pojmu DPN, tak se zjednodušeně jedná o situaci, kdy ošetřující lékař rozhodne, že u zaměstnance nastal stav, který neumožňuje ze zdravotních důvodů vykonávat pracovní činnost, pro kterou byl zaměstnanec pojištěn. V daném rozhodnutí lékař stanoví i režim, který musí pojištěnec plnit(zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu, dodržovat předepsaný léčebný postup a také rozsah a dobu povolených vycházek). Vraťme se však k nemocenskému. Důležitou součástí vyplácení nemocenského je stanovení podpůrčí doby, která počíná 15. dnem DPN, resp. karentény, a trvá nejdéle 380 dní ode dne vzniku DPN, resp. nařízení 18 Výpočet redukčních hranic je upraven v § 22 zákona o nem. poj., nicméně pro snažší výpočet vydává MPSV každoročně výši těchto redukčních hranic sdělením. 19 § 21 odst. 1 písm. a) zákona o nem. poj.

25

karantény. Po uplynutí uvedené doby je nemocenské vypláceno jen na základě žádosti pojištěnce a pouze po dobu stanovenou v rozhodnutí správy sociálního zabezpečení. Nyní si uvedeme situace, kdy nárok na nemocenské nevznikne nebo vznikne v poloviční výši. Vyloučení nároku zahrnuje tři případy a to: 1. pojištěnec si přivodil DPN sám, 2. v době DPN či karantény vznikl nárok na výplatu starobního důchod, nicméně pojištěná činnost v daném případě musela skončit přede dnem, od něhož vznikl nárok na jeho výplatu, 3. DPN či karanténa vznikla v době útěku ze zařízení omezujícího osobní svobodu(vězení, detenční ústav). Nárok na nemocenské v poloviční výši vznikne v situaci, kdy si pojištěnec DPN přivodil zaviněnou účastí ve rvačce či jako bezprostřední následek své opilosti nebo zneužití omamných prostředků nebo psychotropních látek, a nebo při spáchání úmyslného trestného činu nebo úmyslně zaviněného přestupku.20 Nakonec pasáže o nemocenském je nutno uvést samotnou výši nemocenského, která činí 60% RDVZ za kalendářní den. Shora jsme si uvedli na jakou dávku vznikne pojištěnci nárok v případě, pokud je pojištěnec práceneschopný. Nicméně v četných případech vznikne pojištěnci ztráta na výdělku nikoliv z důvodu jeho vlastní pracovní neschopnosti, nýbrž z důvodu nutnosti postarat se o jinou osobu, tudíž další velmi frekventovanou dávkou je ošetřovné, které je však mezi veřejností více známé jako tzv. paragraf. Zákon při stanovení podmínek nároku na ošetřovné následně rozlišuje dvě situace, kdy má pojištěnec nárok na dávku: 1. pojištěnec ošetřuje dítě mladší 10 let, pokud toto dítě onemocnělo nebo utrpělo úraz, nebo jiného člena domácnosti, jehož zdravotní stav z důvodu nemoci nebo úrazu vyžaduje nezbytně ošetřování jinou fyzickou osobou, nebo členky domácnosti, která porodila, jestliže její stav v době bezprostředně po porodu vyžaduje nezbytně ošetřování jinou fyzickou osobou, nebo 2. pojištěnec pečuje o dítě mladší 10 let, protože zařízení, které dítě navštěvuje, je uzavřeno z nařízení příslušného orgánu z důvodu havárie, mimořádného opatření při epidemii nebo jiné nepředvídané události, nebo dítě nemůže zařízení navštěvovat, neboť dítěti byla nařízena karanténa, nebo o dítě 20 § 31 zákona o nem. poj.

26

nemůže pečovat osoba, jež o něj jinak pečuje.21 Zde bych opět vznesl otázku: „Jak má pojištěnec reagovat, kdy se do situací pod výše uvedeným bodem 2 dostanou děti starší 10 let?” Daná otázka je dle mého názoru namístě, neboť z výše uvedeného dovozuji, že se pro účely ošetřovného děti dělí do dvou skupin – děti mladší 10 let a děti starší 10 let, jenž jsou očividně považovány za jiného člena domácnosti. Zákonodárce zde nejspíš spoléhá na určitou úroveň rozumového a mravního vývoje v 10 letech, což není špatná myšlenka, avšak osobně bych tuto hranici posunul spíše na 12 až 13 let, kde je míra samostatnosti na vyšší úrovni. V součastné době musí pojištěnci tyto situace řešit jedině prostřednictvím dovolené. Vraťme se však k samotnému ošetřovnému a uveďme, které osoby na ošetřovné nárok nemají. Těmito jsou osoby uvedené v § 39 odst. 5 zákona o nem. poj., např. zaměstnanci činní na základě dohod22, odsouzení ve výkonu trestu omezujícího svobodu zařazení do práce nebo členové kolektivních orgánů právnické osoby. Jelikož je ošetřovné krátkodobou dávkou, tudíž je nutné vymezit jeho podpůrčí dobu, po kterou bude poskytováno. Podpůrčí doba je obecně nejdéle 9 kalendářních dní a počíná běžet od prvého dne potřeby ošetřování nebo péče. Avšak v případě přijmutí ošetřované osoby do zdravotnického zařízení s lůžkovou péčí se běh podpůrčí doby staví. Exituje však jedna situace, kdy může být podpůrčí doba ošetřovného až 16 kalendářních dní, což nastane tehdy, jestliže jde o osamělého zaměstnance,23 který má v trvalé péči aspoň jedno dítě ve věku do 16 let, které neukončilo povinnou školní docházku.24 Poslední důležitá informace, která v rámci ošetřovného nebyla uvedena, je jeho výše, která je stejně jako u nemocenského 60% RDVZ za kalendářní den. V souvislosti s úpravou nemocenského pojištění nám zbývá probrat ještě dvě dávky z něj poskytované – PPM a VPTM. U daných dávek se nám nicméně změní sociální událost, na základě které jsou poskytovány, neboť se jedná o dávky pomoci v mateřství, resp. v těhotenství. Začneme PPM, která je z daných dávek významnější. PPM je velmi 21 § 39 odst. 1 zákona o nem. poj. 22 Dohodami jsou myšleny dohoda o provedení práce(dále „DPP”) a dohoda o pracovní činnosti(dále „DPČ”). 23 Pro účely ošetřovného se za osamělého zaměstnance považuje svobodný, ovdovělý nebo rozvedený zaměstnanec, pokud nežije s družkou(druhem) nebo v registrovaném partnerství a navíc se za něj považuje zaměstnanec, jehož manžel je ve výkonu trestu omezujícího svobodu nebo o něm bylo zahájeno řízení o prohlášení za nezvěstného nebo mrtvého a tento zaměstnanec taktéž nežije s družkou(druhem). 24 § 40 odst. 1 písm. b) zákona o nem. poj.

27

významnou dávkou, neboť ženy především po porodu ztratí výdělek, a tudíž je nutné ženám poskytnout pomoc do doby, než-li se budou moct znova zapojit do pracovního procesu. Nárok na PPM vzniká pojištěnci, který je osobou vymezenou v § 32 odst. 1 zákona o nem. poj.(nejčastěji půjde o pojištěnku, která dítě porodila). Osoba spadající do výčtu podle § 32 odst. 1 zákona o nem. poj. musí navíc ještě splnit podmínku účasti na pojištění alespoň po dobu 270 kalendářních dní v posledních dvou letech přede dnem nástupu na peněžitou pomoc v mateřství.25 Den nástupu na PPM je poté upraven v § 34 odst. 1 zákona o nem. poj. Dnem nástupu bývá buď den, který pojištěnka určí v období od počátku osmého týdne do počátku šestého týdne před očekávaným dnem porodu, nebo pokud pojištěnka tento den v tomto období neurčí, nastává nástup na peněžitou pomoc v mateřství počátkem šestého týdne před očekávaným dnem porodu. Tímto dnem je však i den porodu, pokud k porodu došlo před počátkem podpůrčí doby stanovené předchozím způsobem, nebo den převzetí dítěte pojištěncem do péče v případech uvedených v § 32 odst. 1 písm. b) až e) zákona o nem. poj. Jelikož § 34 odst. 2 zákona o nem. poj. uvádí, že poskytování PPM končí ve většině případů uplynutím podpůrčí doby,26 tak je nutno tuto podpůrčí dobu uvést. Podpůrčí dobu PPM lze rozdělit na dvě skupiny - podpůrčí dobu PPM při porodu dítěte a podpůrčí dobu PPM v případě převzetí dítěte. U obou skupin následně rozlišujeme délku podpůrčí doby při jednom dítěti nebo při dvou a více dětech, tudíž pojištěnce, která dítě(děti) porodí, je PPM poskytována po dobu 28, resp. 37 týdnů a pojištěnci v případě převzetí dětí je poskytována po dobu 22, resp. 31 týdnů. Nesmíme zapomenout uvést minimální limity podpůrčí doby, které musí být dodrženy, pokud pojištěnka dítě porodí, kdy je stanoveno, že podpůrčí doba PPM nesmí být kratší než 14 týdnů a zároveň nesmí skončit dřive než 6 týdnů po porodu. Zákon pamatuje také na možnost úmrtí dítěte před uplynutím podpůrčí doby, v souvislosti s níž uvádí, že podpůrčí doba skončí uplynutím 2 týdnů ode dne úmrtí dítěte. Samotná výše PPM je posléze stanovena na 70% RDVZ za kalendářní den. Nakonec je nutno ještě uvést, že zákon upravuje i situace, jež mají za následek přerušení výplaty PPM oprávněné osobě, kterými jsou: 1. matka uzavřela dohodu, že o dítě se bude starat otec dítěte, resp. manžel matky, 25 § 32 odst. 2 zákona o nem. poj. 26 Uvedené ustanovení uvádí ještě objektivní podmínku spočívající v dosažení stanoveného věku dítětem, které má za následek zánik nároku na PPM.

28

2. dítě bylo přijato do zdravotnického zařízení s lůžkovou péčí a pojištěnec po dobu jeho hospitalizace vykonává pojištěnou činnost, ze které je poskytována PPM, 3. pojištěnec nemůže nebo nesmí o dítě pečovat pro závažné dlouhodobé onemocnění, pro které byl uznán dočasně práce neschopným a dítě bylo z tohoto důvodu v péči jiné osoby, 4. pojištěnka nepečuje o narozené dítě, a dítě bylo z tohoto důvodu svěřeno do péče nahrazující péči rodičů nebo do lůžkové péče u poskytovatele zdravotních služeb nebo do zařízení poskytujícího nepřetržitou péči o tyto děti, 5. dítě bylo v zařízení poskytujícím nepřetržitou péči o tyto děti z jiných než zdravotních důvodů na straně dítěte nebo pojištěnce.27 Poslední dávkou, která je z nemocenského pojištění poskytována, je VPTM, jež však na rozdíl od předchozích dávek nepřestavuje dávku, která je poskytována z důvodu, že se osoba nemůže účastnit pracovního procesu. VPTM slouží jako kompenzace za snížený započitatelný příjem po převedení na jinou práci oproti příjmu za výkon součastné práce. Převedení na jinou práci je vyžadováno právními předpisy stanovujícími práce, jejichž výkon je zakázán těhotným ženám, ženám do konce devátého měsíce po porodu nebo ženám, které kojí, nebo o škodlivosti součastné práce rozhodne ošetřující lékař, avšak tato jiná práce může být hůře ohodnocena. Nárok na VPTM však nemají osoby uvedené v § 42 odst. 4 zákona o nem. poj., které jsou totožné jako u ošetřovného. Rozdílný účel VPTM se projeví také při určení podpůrčí doby jeho vyplácení, neboť není stanovena žádná lhůta, po kterou je poskytována, nýbrž se VPTM poskytuje za kalendářní dny, v nichž trvalo převedení na jinou práci. Mezi tyto dny však nepatří dny, kdy: 1. byla pojištěnka v DPN, 2. ošetřovala dítě mladší 10 let nebo jinou osobu v domácnosti, 3. měla pracovní volno bez náhrady příjmu, 4. měla neomluvenou nepřítomnost v práci, 5. účastnila se stávky, nebo 6. byla na mateřské nebo rodičovské dovolené.28 Na závěr uvedeneme výši VPTM, jež je taktéž odlišná, jelikož se nejedná o procentní 27 § 36 odst. 1 zákona o nem. poj. 28 § 43 odst. 2 zákona o nem. poj.

29

sazbu z RDVZ. Výše dávky je vypočtena jako rozdíl mezi DVZ zjištěným ke dni převedení zaměstnankyně na jinou práci a průměrem jejích započitatelných příjmů připadajícím na jeden kalendářní den v jednotlivých kalendářních měsících po tomto převedení.29 1.2.1.3 Důchodové pojištění Poslední systémovou součástí sociálního pojištění, jejíž úprava je v součastné době účinná, je důchodové pojištění. Účelem důchodového pojištění je řešit sociální události v podobě stáří, invalitidy a ztráty živitele, jež mají za následek dlouhodobou ztrátu příjmu, resp. pracovní schopnosti. Důchodové pojištění řadíme podle postavení státu stejně jako nemocenské pojištění mezi všeobecné povinné státní zabezpečení, jež bylo již dříve vysvětleno, tudíž ho nebudeme více rozebírat. Z pohledu občana bychom mohli říct, že jde v důchodovém pojištění o kombinaci všech forem, tedy především zabezpečovací a pojišťovací formy, avšak nalezneme zde i prvek zaopatřovací formy. Prvek zaopatřovací formy v důchodovém pojištění je představován úpravou náhradních dob pojištění, kdy nejsou občané povinni platit pojistné. Obecně je však po občanech opět požadováno být po určitou dobu ekonomicky výdělečnou osobou, resp. zaměstnancem, přičemž na rozdíl od nemocenského pojištění jsou občané povinni platit pojistné.30 Samotná délka účasti na pojistném vztahu je velmi důležitá pro následný nárok na dávky poskytované z důchodového pojištění. Po základním rozboru důchodového pojištění je nyní potřeba uvést prameny, které se použijí při jeho provádění. Pokud bychom hledali ústavní základ důchodového pojištění, tak bychom opět vycházeli z čl. 30 odst. 1 LZPS, který výslovně obsahuje dotčené sociální události. Zákonná úprava je poté z velké části totožná s prameny nemocenského pojištění, neboť se v důchodovém pojištění znova setkáváme s kombinací dvou pramenů, kterými jsou zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále „zákon o důchod. poj.”), který je základním pramenem, a poté zákon o pojistném na soc. zab., kde nalezneme úpravu samotného pojistného. Velmi významné jsou však i podzákonné prameny, neboť napomáhají k samotnému provádění důchodového pojištění. Příkladem může být vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku 29 § 44 odst. 1 zákona o nem. poj. 30 Pojistné je však za zaměstnance odváděno zaměstnavatelem.

30

o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity(dále „vyhláška o posuzování invalidity”) nebo vyhlášky stanovující výši prvků potřebných pro výpočet dávek. Nyní zařadíme vymezení osobního rozsahu důchodového pojištění, kdy zjistíme, že tento rozsah je velmi široký, neboť jsou důchodového pojištění při splnění podmínek účastni také ekonomicky neaktivní jedinci, např. uchazeči o zaměstnaní vedení v evidenci krajské pobočky Úřadu práce ČR. Povinně účastni důchodového pojištění jsou hlavně ekonomicky aktivní osoby uvedené v § 5 odst. 1 zákona o důchod. poj., kdy jde především o zaměstnance v pracovním či služebním poměru, OSVČ, zástupce státní moci(poslanci, soudci, …) nebo osoby podílející se na fungování obchodních společností. Dále jsou povinně účastni rovněž výše uvedené ekonomicky neaktivní osoby při splnění zákonem daných podmínek uvedených v § 5 odst. 2 zákona o důchod. poj., příkladem může být osoba konající vojenskou službu v ozbrojených silách ČR, pokud není vojákem z povolání. Důchodového pojištění je však možné se účastnit i dobrovolně, kdy § 6 zákona o důchod. poj. stanovuje podmínky účasti. Podmínkami pro dobrovolnou účast jsou: osobě musí být 18 let, musí podat přihlášku a buď se doba účasti musí týkat v daném ustanovení uvedených činností nebo se daných činností týkat nemusí, avšak v tom případě nesmí tato účast trvat déle než 15 let. Mimo uvedeného omezení je však dobrovolná účast navíc časově omezená tím způsobem, že je možná nejdéle do dne, který bezprostředně předchází dni vzniku nároku na starobní důchod.31 Další zvláštností účasti na důchodovém pojištění je podmíněnost účasti zaměstnanců na důchodovém pojištění jejich účastí na nemocenském pojištění. Jelikož jsem se však rozhodl zařadit problematiku účasti zaměstnanců na nemocenském pojištění podle jejich druhu zaměstnání až do kapitoly zabývající se postavením zaměstnavatele v sociálním zabezpečení, tak se zde musím omezit pouze na konstatování, že důchodového pojištění nejsou účastni zaměstnanci, jejichž rozhodný příjem nedosahuje alespoň částky 2 500 Kč. Zcela jednoduchá není ani účast na důchodovém pojištění pro OSVČ, neboť povinně účastny jsou OSVČ pouze buď po dobu, kdy výkon samostatné výdělečné činnosti je jejich hlavní činností32 nebo po dobu, po kterou jejich příjem z vedlejší 31 § 6 odst. 3 zákona o důchod. poj. 32 Za výkon hlavní samostatné výdělečné činnosti se považuje činnost, která není vedlejší samostatnou výdělečnou činností, přičemž za výkon vedlejší samostatné výdělečné činnosti je označována činnost, u které nastanou vedle samostatné výdělečné činnosti zároveň situace, jež jsou uvedeny v § 9 odst. 6 až 8, přikladmo výkon zaměstnání nebo nárok na výplatu invalidního důchodu.

31

samostatné výdělečné činnosti dosáhl v kalendářním roce alespoň rozhodné částky,33 pokud tyto podmínky OSVČ nesplní, tak se může důchodového pojištění účastnit dobrovolně, k čemuž stačí podat přihlášku. Když již známe charakteristiku a osobní rozsah důchodového pojištění, tak je namístě uvést jeho věcný rozsah. Jak bylo shora uvedeno, tak důchodové pojištění slouží k řešení dlouhodobé ztráty příjmu, resp. pracovní schopnosti, jež je důsledkem stáří, invalidity a ztráty živitele. Řešení uvedených sociálních událostí spočívá v poskytování opakujících se peněžitých dávek, které jsou v rámci důchodového pojištění nazývány důchody a představují věcný rozsah. Důchody vyplácenými v sociálním zabezpečení jsou starobní důchod, invalidní důchod, vdovský a vdovecký důchod a nakonec sirotčí důchod, přičemž lze tyto důchody dělit do dvou skupin na přímé a odvozené. Mezi přímé důchody řadíme starobní důchod a invalidní důchod, neboť tyto důchody jsou stanovovány na základě skutečností dosažených osobou, jíž jsou poskytovány. Zatímco u odvozených důchodů, které lze označit taktéž za pozůstalostní, je jejich stanovení odvislé od osoby zemřelého živitele a řadíme mezi ně vdovský(vdovecký) důchod a sirotčí důchod. Jelikož jsou důchody peněžitými dávkami, tak je nutné uvést způsob jejich výpočtu, jenž se pokusím srozumitelně vysvětlit. Všechny důchody mají společné, že se skládají ze dvou částí – základní a procentní výměry, a taktéž mají všechny stejnou výši základní výměry, která je zákonem o důchod. poj. stanovena jako 9 % průměrné mzdy.34 Složitější část nastane při výpočtu procentní výměry, neboť ta se určí jako procentní sazba z výpočtového základu, kdy je někdy těžké se neztratit v ustanoveních, která se týkají stanovení výpočtového základu. Výpočtový základ je vlastně redukovaný osobní vyměřovací základ(dále „OVZ”). Na úvod tedy musíme vypočítat tento OVZ, který je měsíčním průměrem úhrnu ročních vyměřovacích základů35 za rozhodné období(období začínající rokem bezprostředně 33 Rozhodná částka představuje 2,4násobek částky, která se stanoví jako součin všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, za který se posuzuje účast na pojištění, a přepočítacího koeficientu pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu. 34 Např. § 33 odst. 1 zákona o důchod. poj. Přesná výše pro rok 2015 je stanovena ve vyhlášce MPSV č. 208/2014 Sb., jenž rovněž uvádí další prvky pro stanovení výpočtového základu pro rok 2015. 35 Roční vyměřovací základ představuje součin úhrnu vyměřovacích základů za kalendářní rok a koeficientu nárustu všeobecného vyměřovacího základu(dále „KNVVZ”), který se určí jako podíl součinu všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, který o dva roky předchází roku přiznání důchodu, a přepočítacího koeficientu(obojí vydává MPSV vyhláškou), kdy se daný součin vydělí všeobecným vyměřovacím základem za kalendářní rok, za který se vypočítává roční vyměřovací základ.

32

následujícím po roku, ve kterém pojištěnec dosáhl 18 let věku, resp. počínající rokem 1986, a končící rokem předcházející rok přiznání důchodu) a stanoví se jako podíl úhrnu ročních vyměřovacích základů za rozhodné období a součtu kalendářních dnů spadajících do rozhodného období bez vyloučených dob,36 který je následně vynásoben koeficientem 30,4167. Ve chvíli, kdy jsme si určili OVZ, přistoupíme k jeho redukci, čímž dostaneme výpočtový základ. Při redukci OVZ dochází však od roku 2015 ke změně, neboť namísto dosavadních tří redukčních hranic se začínají používat pouze dvě redukční hranice. Od roku 2015 se tedy do částky první redukční hranice37 počítá 100%, z částky nad první redukční hranici do druhé redukční hranice 26% a k částce nad druhou redukční hranici se nepřihlíží. Na závěr této části uveďme, že rozdělení důchodů na přímé a odvozené se odráží i při výpočtu procentní výměry, jelikož pouze u přímých důchodů se tato procentní výměra určí výše uvedeným způsobem, neboť u odvozených důchodů je procentní výměra stanovena procentní sazbou z procentní výměry přímých důchodů. Nyní se podíváme na jednotlivé důchody a začneme starobním důchodem, jenž je nejčastěji vyplácen a rovněž je dle mého názoru nejpřirozenější, neboť u většiny lidí stáří nastane, a tudíž se stanou výdělečně nečinnými, i když to není pravidlem. Pro nárok na starobní důchod však musí pojištěnec splnit obecně dvě podmínky, které spočívají v získání potřebné doby pojištění a dosažení stanoveného věku odchodu do důchodu(dále „důchodový věk”). Pokud jde o potřebnou dobu pojištění, tak ta je stanovena v § 30 zákona o důchod. poj., kdy se obecně odvíjí od roku dosažení důchodového věku, např. při dosažení v roce 2015 je nutná doba pojištění v délce 31 let. Nicméně pro případ nesplnění uvedené podmínky jsou dále v daném ustanovení upraveny alternativní podmínky spočívající buď ve snížení potřebné doby pojištění, ale zvýšení důchodového věku, nebo přeměny invalidního důchodu v 65 letech, v případě jeho pobírání, na starobní důchod. Důchodový věk je stanoven třemi způsoby. Zaprvé je výslovně uveden v § 32 odst. 1 zákona o důchod. poj. pro osoby narozené před rokem 1936. Pro osoby narozené v rozmezí let 1936 až 1977 je poté důchodový věk stanoven v příloze k zákonu o důchod. poj. U těchto prvních dvou skupin se zároveň navíc 36 Vyloučené doby jsou doby uvedené v § 16 odst. 4 zákona o důchod. poj., ve kterých pojištěnec nedosahuje příjmu započitatelného do vyměřovacího základu, např. prvních 6 let soustavné přípravy na budoucí povolání studiem na střední nebo vysoké škole v ČR po dosažení věku 18 let. 37 Výpočet redukčních hranic obsahuje § 15 odst. 3 věta druhá zákona o důchod poj., avšak MPSV vydává jejich výši vyhláškou, tudíž je není potřeba počítat.

33

diferencuje důchodový věk u mužů a žen, u kterých se dále liší podle počtu vychovaných dětí, přičemž je tato diferenciace u mužů a žen postupně vyrovnávána a pro osoby narozené počínaje rokem 1975 je důchodový věk stejný. Nakonec nám zbývá stanovení důchodového věku osob narozených po roce 1977, u kterých je stanoven vzorcem podle § 32 odst. 3 zákona o důchod. poj. Příslušný vzorec spočívá v tom, že se k věku 67 let připočte dvojnásobek kalendářních měsíců odpovídajících rozdílu mezi rokem narození osoby a rokem 1977, např. autor této práce narozen v roce 1989 bude mít důchodový věk 69 let. Starobní důchod však může získat také osoba, která důchodového věku nedosáhne, neboť zákon o důchod. poj. upravuje možnost odchodu do tzv. předčasného důchodu. Na předčasný důchod vznikne osobě nárok, pokud splňuje podmínku potřebné doby pojištění a do důchodového věku jí chybí nejvýše 3 roky v případě, že důchodový věk je nižší než 63 let, resp. 5 let, pokud je důchodový věk alespoň 63 let a dosáhla věku alespoň 60 let.38 Avšak nevýhodou odchodu do předčasného důchodu je snížení výše vypláceného starobního důchodu. V části věnované věcnému rozsahu důchodového pojištění bylo uvedeno, že se výše důchodů skládá ze základní a procentní výměry, tudíž je nutno dodat procentní sazbu pro určení výše starobního důchodu. Základní procentní sazba činní 1,5 % výpočtového základu měsíčně za každý celý rok doby pojištění, tato sazba se však může zvýšit, pokud by osoba, jež by měla nárok na starobní důchod, nepobírala starobní důchod a byla dále výdělečně činná nebo by se snížila v případě odchodu do předčasného důchodu. Zákon o důchod. poj. však stanovuje, že procentní výměra starobního důchodu nesmí být nižší než-li 770 Kč. Velmi častou sociální událostí snižující schopnost výdělečné činnosti je invalidita, tudíž je k řešení jejích finančních důledků upraveno poskytování invalidních důchodů. Základní podmínkou pro nárok na invalidní důchod je samozřejmě uznání pojištěnce invalidním. Nicméně se základní podmínkou je nutno splnit ještě podmínku potřebné doby pojištění a taktéž nesmí věk pojištěnce přesáhnout 65 let věku, resp. nesmí dosáhnout důchodového věku, pokud je důchodový věk vyšší než-li 65 let. Jak bylo shora uvedeno, tak hlavní podmínkou je samotná invalidita, kdy zákon o důchod. poj. stanovuje, že pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %.39 Uvedené 38 § 31 odst. 1 zákona o důchod. poj. 39 § 39 odst. 1 zákona o důchod. poj.

34

procento je však v rámci posuzování invalidity nejnižší hodnotou pro přiznání invalidity 1. stupně, neboť při posuzování se podle míry poklesu pracovní schopnosti invalidita rozlišuje na tři stupně. Invalidita 1. stupně je přiznána při poklesu v rozmezí 35 až 49 %, 2. stupně v případě poklesu o 50 až 69 % a nakonec 3. stupně v případě poklesu nejméně 70 %. Při určování poklesu pracovních schopností se přitom vychází ze zdravotního stavu podloženého výsledky funkčních vyšetření,40 na základě kterých jsou zjištěny pojištěncova postižení, jímž jsou přiřazeny procentní hodnoty poklesu pracovních schopností v příloze k vyhlášce o posuzování invalidity. Jelikož však zjištěná postižení nemusí u všech pojištěnců ovlivnit ve stejné míře jejich pracovní schopnosti, tak důležitou roli v procesu posuzování hraje rovněž individuální posouzení zdravotního stavu posudkovým lékařem okresní správy sociálního zabezpečení(dále „OSSZ”). Druhou podmínkou je opět získání potřebné doby pojištění, která je však mnohem kratší, než-li je potřeba pro nárok na starobní důchod.potřebná doba pojištění je rovněž difencovanější, neboť v souvislosti s invalidním důchodem není stanoven věk potřebný k přiznání nároku, jelikož invalidním se pojištěnec může stát v kterémkoliv věku. Potřebná doba pojištění se z uvedeného důvodu pohybuje v rozmezí jednoho roku pro osoby mladší 20 let do pěti let pro pojištěnce starší 28 let.41 Potřebnou dobu pojištění je zároveň potřeba dosáhnout před přiznáním nároku na invalidní důchod, přičemž osoby starší 28 let musí tuto podmínku splnit v posledních deseti letech před přiznáním nároku. Zákon o důchod. poj. však stanovuje i alternativní možnost pro osoby starší 38 let, u kterých bude podmínka potřebné doby pojištění splněna také v případě, pokud získají v posledních dvaceti letech před vznikem invalidity dobu pojištění v délce 10 let. Pokud pojištěnec získá nárok na invalidní důchod, tak je nutno určit jeho výši, což je součet základní a procentní výměry. Nicméně základní výměru již známe, tudíž musíme uvést procentní výměru, která činní pro invalidní důchod 1. stupně 0,5 % výpočtového základu měsíčně, pro invalidní důchod 2. stupně 0,75 % a pro invalidní důchod 3. stupně 1,5 %. Posledními důchody, které ještě nebyli popsány, jsou důchody vdovské, resp. vdovecké, a sirotčí(dále „pozůstalostní důchody”), jež spojím do společného výkladu, neboť jsou všechny důsledkem ztráty živitele. Živitelem se rozumí zemřelý manžel ovdovělého manžela nebo zemřelý rodič osiřelého dítěte, resp. osoba, která převzala 40 § 39 odst. 4 zákona o důchod. poj. 41 Přesně jsou potřebné doby pojištění uvedeny v § 40 odst. 1 zákona o důchod. poj.

35

dítě do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí soudu o svěření dítěte do výchovy jiné osoby nebo do společné výchovy manželů42(dále jen „živitel”). Pro vznik nároku na pozůstalostní důchody musí být splněna pouze jediná podmínka, kterou je skutečnost, že živitel byl poživatelem starobního nebo invalidního důchodu nebo ke dni smrti splnil podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod nebo podmínky nároku na starobní důchod stanovené v § 29 nebo § 31 odst. 1 anebo zemřel následkem pracovního úrazu.43 Délka pobírání pozůstalostních důchodů je však na rozdíl od přímých důchodů omezena. Vdovský(vdovecký) důchod je pobírán jeden rok po smrti manžela, pokud nenastane některá ze situací stanovených v § 50 odst. 2 zákona o důchod. poj., kdy nárok trvá, a sirotčí důchod po dobu, kdy se dítě považuje za nezaopatřené.44 Nárok však zanikne navíc v případě, kdy se zjistí, že poběratel úmyslně způsobil smrt živitele. Dále v případě, pokud ovdovělý manžel uzavře nové manželství, resp. jestliže je osiřelé dítě osvojeno či svěřeno do výchovy jiné osoby nebo do společné výchovy manželů. Nakonec je nutno dodat výši procentní výměry pozůstalostních důchodů, jež činní u vdovského(vdoveckého) důchodu 50 % a u sirotčího důchodu 40 % procentní výměry starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, na který měl nebo by měl nárok živitel v době smrti. Jelikož jsou důchody dlouhodobými dávkami, tak je nutno zmínit řešení souběhu nároku na důchody a inflace. Začněme řešením souběhu nároku na důchody, která spočívá buď ve výplatě pouze jednoho z důchodů nebo jsou vypláceny oba důchody, avšak v upravené výši. Podle zákona o důchod. poj. mohou nastat dvě situace: 1. Souběh důchodů stejného typu nebo starobního nebo invalidního důchodu. V tomto případě se vyplácí vyšší důchod, a pokud jsou důchody ve stejné výši, tak důchod, který si pojištěnec zvolil. U sirotčích důchodů dané pravidlo neplatí, neboť v případě souběhu důchodů po obou rodičích se vyšší sirotčí důchod bude vyplácet v plné výši a nižší důchod ve výši procentní výměry. 2. Souběh starobního(invalidního) důchodu a pozůstalostních důchodů. V této situaci je vyplácen nejvyšší důchod v plné výši a ze zbývajících důchodů se vyplácí polovina procentní výměry. 42 § 52 odst. 1 písm. b) zákona o důchod. poj. 43 § 49 odst. 1, resp. § 52 odst. 1 zákona o důchod. poj. 44 Podle § 20 odst. 4 zákona o důchod. poj. je za něj považováno dítě do skončení povinné školní docházky, resp. osoba do 26. roku věku, pokud splňuje podmínky uvedené v daném ustanovení.

36

Druhým problémem dlouhodobosti důchodů je inflace, resp. snižování kupní síly za poskytovaný důchod. Příčinou snižování kupní síly jsou postupem času vzrůstající životní náklady poběratele důchodu, a tudíž je zapotřebí, aby se tento vzrůst životních nákladů promítl taktéž do výše důchodů. K uvedenému účelu slouží tzv. valorizace důchodů neboli jejich zvýšení, které podle zákona o důchod. poj. probíhá v závislosti na růstu indexu spotřebitelských cen (dále jen „růst cen“) a na růstu mezd45, což odpovídá dříve uvedenému zvyšování životních nákladů. Samotná valorizace probíhá podle zákona o důchod. poj. ve dvou termínech. Prvním je pravidelný termín, což je od důchodů splatných v lednu a ve kterém se zvyšují obě části důchodů a druhým mimořádný termín, který nastane 5. měsíc po měsíci, v němž dosáhl růst cen hranice 5 %(v případě dosáhnutí v červenci či srpnu dojde pouze ke zvýšení v pravidelném termínu), kdy se však zvyšuje pouze procentní výměra. Informace o míře zvýšení důchodů pro jednotlivé roky je součástí vyhlášky MPSV obsahující údaje k výpočtu výše důchodů(pro rok 2015 je to vyhláška MPSV č. 208/2014 Sb.). Ve vyhlášce je zvýšení základní výměry stanoveno přesnou částkou(odpovídá 9 % průměrné mzdy) a zvýšení procentní výměry procentní sazbou, přičemž celkové zvýšení má u průměrného starobního důchodu(zjišťován z údajů České správy sociálního zabezpečení) odpovídat zvýšení průměrného starobního důchodu stanoveného ve výši součtu růstu cen a jedné třetiny růstu reálné mzdy.46 V případě zvyšování procentní výměry v mimořádném termínu, se tato výměra zvýší o procento odpovídající hodnotě růstu cen. Nakonec je nutno uvést, že důchody se zvyšují automaticky a poběratelé o něm dostanou písemné oznámení. Nakonec této podkapitoly je dle mého názoru potřeba zařadit stručný popis důchodové reformy z roku 2011, která zavedla rozdělení zabezpečení ve stáří do tří pilířů. Nejdříve ze všeho si musíme uvést důvod této reformy, který spočívá v nepříznivém demografickém vývoji naší společnosti. Nepříznivý demografický vývoj je zapříčiněn nižší porodností od 90. let, čímž se zvyšuje ve společnosti podíl obyvatelstva v poproduktivním věku a snižuje podíl v produktivním věku, což má za následek vyšší náklady státu na zabezpečení občanů ve stáří. Z uvedeného důvodu přistoupili zákonodárci k předmětné reformě, kdy systém zabezpečení ve stáří rozdělili do tří pilířů, kterými jsou: povinný 1. pilíř představovaný důchodovým pojištěním, kterému se 45 § 67 odst. 1 věta první zákona o důchod. poj. 46 § 67 odst. 8 věta první zákona o důchod. poj.

37

věnuje celá podkapitola a dále dva pilíře dobrovolné, což je důchodové spoření jako 2. pilíř a 3. pilířem označované doplňkové penzijní spoření(do roku 2012 penzijní připojištění se státním příspěvkem). Cílem shora uvedeného rozdělení bylo motivovat občany, aby se sami podíleli na vytvoření rezerv na stáří a nespoléhali se pouze na zabezpečení poskytnuté státem. Oba dobrovolné pilíře jsou založeny na uzavření smlouvy s penzijními společnostmi, kterým účastníci odvádí peněžité prostředky, jenž jsou obhospodařovány a zhodnocovány ve fondech(důchodový, účastnický). Samotná „dobrovolná” účast se však u daných pilířů liší, jelikož zcela na vůli účastníka je pouze účast na doplňkovém penzijním spoření, které je možné ukončit(dohodou nebo výpovědí), neboť v případě důchodového spoření se uplatňuje tzv. zásada povinného setrvání, což znamená, že pokud se osoba rozhodla důchodového spoření účastnit, tak je povinna plnit povinnosti z něj vyplývající a není možné ho ukončit. Dalším rozdílem je skutečnost, že dávky poskytováné z doplňkového penzijního spoření jsou ve většině případů vypláceny penzijní společností. Na rozdíl od toho v rámci důchodového spoření je zpravidla nutno uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění důchodů s pojišťovnou poskytující životní pojištění(dále „životní pojišťovna”), kdy se naspořené prostředky ve fondu použijí k úhradě jednorázového pojistného na pojištění důchodů, a následně tato životní pojišťovna vyplácí důchody upravené zákonem č. 426/2011 Sb., o důchodovém spoření. Jelikož však byl zájem o účast na důchodovém spoření velmi nízký a rovněž z důvodu zavázání se 2. pilíř zrušit v programovém programu vlády premiéra Bohuslava Sobotky, tak se začal řešit způsob jeho ukončení,47 který vyústil v rozhodnutí vlády ze dne 12. listopadu 2014 o zrušení tohoto 2. pilíře. K samotnému ukončení 2. pilíře dojde od 1. ledna 2016, přičemž bude účastníkům druhého pilíře dáno na vybranou, zda si své peníze z důchodového spoření nechají vyplatit nebo je chtějí převést do doplňkového penzijního spoření.48 1.2.1.4 Úrazové pojištění zaměstnanců Podkapitolu o sociálním pojištění zakončíme výkladem o úrazovém pojištění zaměstnanců, jehož úprava je sice platná, avšak stále se odkládá její účinnost. Z názvu bychom mohli dovodit, že tato součást má řešit sociální událost v podobě úrazu či 47 Viz. např. Pracovní materiál Ministerstva financí ČR, odboru Finanční trhy II, obsahující základní nástin možných způsobů ukončení II. pilíře. [online] [cit. 4.3.2015] 48 Vláda České republiky. Vláda rozhodla o ukončení 2. důchodového pilíře a zastavila privatizaci České pošty. [online]. Vláda ČR, © 2009-2014 [cit. 4.3.2015].

38

přesně řečeno poškození zdraví při úrazu. V názvu odvětví je však rovněž obsaženo zaměření pouze na zaměstnance, tudíž se jedná pouze o poškození zdraví při pracovních úrazech, ke kterému je navíc připojeno poškození zdraví nemocí z povolání.49 Uvedené sociální události jsou specifické a stěžejní pro úrazové pojištění zaměstnanců a z toho důvodu je nutné zařadit jejich definice. Začneme definicí pracovního úrazu, kterým je „poškození zdraví nebo smrt, které byly zaměstnanci způsobeny nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením vnějších vlivů nebo vlastní tělesné síly při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.”50 Naproti tomu nemoc z povolání je vymezena jako „nemoc vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických faktorů nebo jiných škodlivých faktorů souvisejících s prací, pokud je uvedena v seznamu nemocí z povolání uvedeném v příloze č. 1 k zákonu o úraz. poj. z-nců a pokud vznikla za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká, a dosáhla klinického stupně závažnosti, který je jako nemoc z povolání uznáván.”51 Budeme-li chtít určit formu úrazového pojištění zaměstnanců, tak ho z hlediska postavení státu zařadíme mezi všeobecné povinné státní zabezpečení, neboť jeho organizací a prováděním je pověřena soustava správ sociálního zabezpečení. Z pohledu občana se poté bude jednat o zabezpečovací formu, protože se vyžaduje pouze postavení občana jako zaměstnance, neboť povinnost platit pojistné je uložena pouze zaměstnavateli. Již máme stručnou charakteristiku úrazového pojištění zaměstnanců, avšak k dalšímu výkladu potřebujeme uvést jeho prameny, aby mohlo být uvedeno do praxe. U každé součásti sociálního pojištění byl uveden ústavní základ. V rámci úrazového pojištění z-nců lze tento ústavní základ nalézt v již citovaném čl. 30 odst. 1 LZPS v rámci práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, neboť pracovním úrazem(nemocí z povolaní) je omezena způsobilost k určitým pracím. Taktéž bychom k ústavnímu základu mohli zařadit čl. 31 LZPS upravující právo na ochranu zdraví, neboť úrazové pojištění zaměstnanců se týká rovněž prevence vzniku pracovních úrazů. Na zákonné úrovni je poté úrazové pojištění zaměstnanců upraveno již zmiňovaným zákonem o úraz. poj. z-nců. Na rozdíl od úprav předchozích součástí 49 Poškození zdraví je v § 14 odst. 1 zákona o úraz. poj. z-nců vymezeno jako následek na zdraví zaměstnance vzniklé v příčinné souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. 50 § 10 odst. 1 zákona o úraz. poj. z-nců. Citované ustanovení rovněž obsahuje definice pojmů použitých v definici. 51 § 11 odst. 1 zákona o úraz. poj. z-nců

39

sociálního pojištění je však zákon o úraz. poj. z-nců komplexní, neboť obsahuje úpravu účasti a dávek, dále pojistného a rovněž organizaci. Jak již bylo na začátku uvedeno, tak se účinnost výše uvedého zákona stále odkládá, a tudíž zatím není potřeba vydávat podzákonné předpisy k jeho provádění. Nicméně zákon sám výslovně odkazuje na vyhlášku č. 342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají, která však byla v roce 2012 nahrazena vyhláškou 104/2012 Sb., o posuzování nemocí z povolání. Další částí této podkapitoly je vymezení osobního rozsahu úrazového pojištění zaměstnanců. Zákon o úraz. poj. z-nců stanovuje, že se ho účatní pouze zaměstnanci, což vyplývá již ze samotného zařazení slova „zaměstnanců” do názvu odvětví, přičemž je však důležité uvést, kdo je pro účely zákona o úraz. poj. z-nců považován za zaměstnance. Vymezení pojmu zaměstnanec je obsaženo v § 3 odst. 1 zákona o úraz. poj. z-nců, kdy se jedná o „osoby, které jsou v pracovním vztahu podle zákoníku práce, nebo jejichž nároky na náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání se řídí zákoníkem práce (např. soudci, členové zastupitelstev územních samosprávných celků dlouhodobě uvolnění pro výkon funkce, poslanci, senátoři, poslanci Evropského parlamentu, členové vlády a další vyjmenované osoby, které jsou ze své činnosti účastny nemocenského pojištění).”52 K účasti na úrazovém pojištění zaměstnanců však nestačí pouhá skutečnost, že osoba spadá do vymezení zaměstnance, neboť zákon o úraz. poj. z-nců váže účast na tomto pojištění ještě na jednu podmínku. Touto podmínkou je „výkon zaměstnání na území ČR nebo v cizině pro zaměstnavatele se sídlem na území ČR, pokud místo výkonu práce je trvale v cizině a nejsou povinně pojištěni podle předpisu státu, ve kterém trvale vykonávají zaměstnání, a mají, s výjimkou státních příslušníků jiných členských států Evropské unie, trvalý pobyt na území ČR.”53 Nyní se posuneme k jinému důležitému znaku, jímž je věcný rozsah úrazového pojištění zaměstnanců. Věcný rozsah úrazového pojištění zaměstnanců je představován dávkami výplácenými správami sociálního zabezpečení, jež mají zmírnit dopad ztráty na výdělku, nahradit náklady na léčení, popř. na pohřeb, nebo bolest a ztížení společenského uplatnění zapříčiněné pracovním úrazem(nemocí z povolání). Upravené dávky mají však za účel taktéž pomoct a motivovat pojištěnce k návratu do zaměstnání. 52 DANDOVÁ, Eva. Otazníky kolem úrazového pojištění. Bezpečnost a hygiena práce. 2012. roč. 62, č. 7-8, s. 31-35. 53 § 3 odst. 2 zákona o úraz. poj. z-nců

40

Celkem je zákonem o úraz. poj. z-nců upraveno deset dávek, kterými jsou: úrazový příplatek, úrazové vyrovnání, úrazová renta, bolestné, příspěvek za ztížení společenského uplatnění, náhrada nákladů spojených s léčením, náhrada nákladů spojených s pohřbem, jednorázový příspěvek pozůstalému a úrazová renta pozůstalého, což jsou peněžité dávky, přičemž poslední desátou dávkou je věcná dávka rehabilitace. Výše jednotlivých dávek se určuje čtyřmi způsoby: 1. výpočtovým základem, který je upraven v § 15 zákona o úraz. poj. z-nců a vychází z neredukovaného denního vyměřovacího základu stanoveného pro účely nemocenského pojištění. Rozlišujeme dvě podoby výpočtového základu, buď denní výpočtový základ(dále jen „DVýpočZ”), jenž je představován denním vyměřovacím základem sníženým o 23 % a je používán pro výpočet úrazového příplatku, nebo měsíční výpočtový základ(dále „MVýpočZ”), který má podobu třicetinásobku denního vyměřovacího základu a je upraven pro stanovení úrazového vyrovnání a úrazových rent, 2. bodovým ohodnocením, které je uplatněno u bolestného a příspěvku za ztížení společenského uplatnění a je jím vyjádřena bolest a ztížení společenského uplatnění v lékařském posudku, 3. skutečně vynaloženými náklady, což je situace náhrady nákladů spojených s léčením a náhrady nákladů spojených s pohřbem, 4. pevně stanovenou částkou, jež je použita pro jednorázový příspěvek pozůstalému, neboť jeho výše je stanovena zákonem. Obecně máme věcný rozsah vyložen, tudíž se můžeme podívat blíže na samotné dávky. První dávkou je úrazový příplatek, který můžeme označit jako krátkodobou dávku, neboť je poskytován jako doplněk k náhradě mzdy nebo k nemocenskému v případě DPN vzniklé následkem poškození zdraví. Úrazový příplatek náleží od prvního dne DPN do jejího skončení nebo do dne, kdy podle lékařského posudku pominula příčinná souvislost mezi DPN a poškozením zdraví. Úrazový příplatek však nenáleží v situaci, kdy buď nenáleží náhrada mzdy nebo nemocenského, tudíž v shora uvedené karenční době zaměstnanec opět nic nedostane, nebo pokud mu z důvodu téhož poškození zdraví náleží úrazová renta či po vzniku nároku na úrazové vyrovnání z důvodu téhož poškození zdraví DPN.54 Výše úrazového příplatku se posléze liší v 54 § 18 odst. 4 zákona o úraz. poj. z-nců

41

souvislosti s tím, zda je poskytována k náhradě mzdy nebo k nemocenskému. V případě poskytování k náhradě mzdy se vypočte jako rozdíl součtu DVýpočZ za kalendářní dny DPN a náhrady mzdy v tomto období, zatímco při vyplácení společně s nemocenským se stanoví jako rozdíl mezi DVýpočZ a plnou denní výší nemocenského.55 Nyní následují dvě dávky, které jsou poskytovány v době po skončení DPN, kterými jsou úrazová renta, jež je poskytována při poškození zdraví alespoň v 33 % míře a úrazové vyrovnání v případě, kdy poškození zdraví nedosahuje úrovně 33 % potřebné k nároku na úrazovou rentu, avšak již přesahuje 10 % hranici. Pokud jde o podobu daných dávek, tak úrazové vyrovnání je na rozdíl od úrazové renty, která je dlouhodobou opakující se dávkou, jednorázovou dávkou. Den přiznání výše uvedených dávek je však stanoven totožně, kdy jsou obě přiznány ode dne vzniku poškození zdraví. S ohledem na poskytování až po skončení DPN jím však může být nejdříve den po jejím skončení. Jelikož je úrazová renta dlouhodobou dávkou, tak je v zákoně o úraz. poj. z-nců upraven i okamžik od kterého zaniká nárok na ni, jímž je den předcházející dni, od kterého je přiznán starobní důchod podle zákona o důchod. poj., nejdéle však konec kalendářního měsíce, ve kterém zaměstnanec dovršil 65 let věku.56 Ještě zbývá uvést výši předmětných dávek. U úrazového vyrovnání se výše snadno určí procentem míry poškození zdraví ze čtyřiadvacetinásobku MVýpočZ.57 U úrazové renty je však určení výše složitější, neboť navíc musíme rozlišovat, zda míra poškození zdraví je v rozmezí 33 % až 65 %, neboť v tom případě se měsíční výše úrazové renty určí procentem míry poškození zdraví zvýšeným o 34 % z MVýpočZ, nebo jestli je míra poškození zdraví nejméně 66 %, kdy bude měsíční výše úrazové renty ve výši MVýpočZ.58 Na závěr dodejme, že ke změnám výše dávek může dojít buď z důvodu změny míry poškození zdraví nebo u úrazové renty v souvislosti se vznikem nároku na invalidní důchod. V případě vzniku nároku na invalidní důchod se výše úrazové renty sníží o výši invalidního důchodu. Rovněž nesmíme zapomenout uvést, že úrazová renta se taktéž zvyšuje jako procentní výměra důchodů, popř. základní výměra(v situaci, kdy se procentní výměra nezvyšuje), podle zákona o důchod. poj. a to stejným způsobem, ve stejné výši a ve stejných termínech. 55 56 57 58

§ 18 odst. 5, 6 zákona o úraz. poj. z-nců § 20 odst. 2 zákona o úraz. poj. z-nců § 19 odst. 3 zákona o úraz. poj. z-nců § 21 odst. 1 zákona o úraz. poj. z-nců

42

Další skupina dávek, kterými budou bolestné a příspěvek za ztížení společenského uplatnění, mají společné, že jejich výše souvisí s bodovým ohodnocením v lékařském posudku. Jak již názvy dávek napovídají, tak jejich účelem je peněžitě nahradit bolest, resp. ztížení společenského uplatnění, způsobené poškozením zdraví. Pro pochopení, co vlastně nahrazujeme, si nejdříve musíme uvést definice pojmů bolest a ztížení společenského uplatnění. Zde lze pochválit zákonodárce, že do zákona o úraz. poj. z-nců definice daných pojmů zařadili. Začneme bolestí, za kterou se pro účely předmětného zákona považuje „tělesné a duševní strádání způsobené poškozením zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.”59 Za ztížení společenského uplatnění je poté v zákoně považován „nepříznivý vliv poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a jeho následků, které jsou trvalého rázu, na sociální uplatnění zaměstnance, zejména na uspokojování jeho životních, pracovních, vzdělávacích a sociálních potřeb.”60 Pro nárok na dávku je u obou dávek vyžadováno vydání lékařského posudku s bodovým ohodnocením bolesti(ztížení společenského uplatnění). Uvedené bodové ohodnocení je následně jedním z prvků výpočtu výše dávky, který je upraven jako součin počtu bodů a hodnoty bodu, jež je v § 24 odst. 1 zákona o úraz. poj. z-nců stanovena na 120 Kč za jeden bod. Prozatím jsme si shora uvedli dávky, k jejichž poskytnutí musíme nejdříve vypočítat jejich výši, neboť všechny napřed vyžadují určité posouzení v souvislosti s poškozením zdraví. Nyní se však budeme zabývat dávkami, které slouží k nahrazení již vynaložených nákladů spojených s poškozením zdraví, a zároveň bude tato část tvořit předěl mezi peněžitými dávkami za života a v případě úmrtí pojištěnce. Těmito dávkami jsou náhrada nákladů spojených s léčením a náhrada nákladů spojených s pohřbem v případě úmrtí pojištěnce následkem pracovního úrazu. U uvedených dávek nahradí správa sociálního zabezpečení účelně vynaložené náklady na léčení(náklady spojené s pohřbem),61 tudíž výše dávky není ve většině případů omezena, avšak v situaci kdy je osobě vypravující pohřeb poskytnuto pohřebné podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, tak se výše o částku pohřebného snižuje. Zároveň je nutno uvést, že určité omezení výše náhrady nákladů spojených s pohřbem existuje, neboť zákon o úraz. poj. z-nců uvádí, že náhrada nákladů spojených s pohřbem je vyplácena pouze do 59 § 12 zákona o úraz. poj. z-nců 60 § 13 zákona o úraz. poj. z-nců 61 Tyto náklady jsou specifikovány v § 25 odst. 2, resp. § 26 odst. 2 zákona o úraz. poj. z-nců.

43

výše desetinásobku uvedeného pohřebného.62 Jak bylo naznačeno shora, tak zbývající peněžité dávky jsou poskytovány pozůstalým v případě úmrtí pojištěnce a mají sloužit jako kompenzace ztráty blízké osoby, resp. k zabezpečení z důvodu ztráty živitele. Začněme kompenzací ztráty blízké osoby, k níž slouží poskytnutí jednorázového příspěvku pozůstalému, jehož výše je pevně stanovena § 27 odst. 1 zákona o úraz. poj. z-nců na 240 000 Kč(vláda však výši může změnit s ohledem na vývoj mzdové úrovně a životních nákladů). Jednorázový příspěvek pozůstalému je v uvedené výši poskytován v první řadě pozůstalému manželovi a nezaopatřenému dítěti a v případě splnění podmínky obývaní společné domácnosti se zemřelým rovněž v úhrnné výši rodičům zemřelého. Druhou z dávek je poté úrazová renta pozůstalého poskytovaná ode dne úmrtí zaměstnance do doby, po kterou trvala podle zákona o rodině(po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle části druhé občanského zákoníku) vyživovací povinnost zaměstnance. Nejdéle je však úrazová renta pozůstalého poskytována do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zaměstnanec dovršil 65 let věku,63 nebo do uzavření nového manželství v případě pozůstalého manžela. Měsíční výše úrazové renty pozůstalého v případě nároku pouze jednoho pozůstalého činí podle § 28 odst. 2 zákona o úraz. poj. z-nce 40 % MVýpočZ, zatímco v situaci nároku více pozůstalých se podle uvedeného ustanovení měsíční výše úrazové renty jednoho pozůstalého určí jako podíl z MVýpočZ zaměstnance, jenž však nesmí být vyšší než-li 40 % MVýpočZ. Nakonec je potřeba uvést, že v případě přiznání pozůstalostních důchodů podle zákona o důchod. poj. se po dobu jejich pobírání sníží výše úrazové renty pozůstalého o částku vypláceného důchodu. Zcela na závěr je nutno dodat, že rovněž úrazová renta pozůstalého se zvyšuje jako procentní výměra důchodů, popř. základní výměra, podle zákona o důchod. poj. Poslední dávkou, která nebyla probrána, je věcná dávka rehabilitace, jejíž úprava obsažená v § 38 zákona o úraz. poj. z-nců však podle § 99 téhož zákona nabývá účinnosti až dnem 1. ledna 2020. Jak uvádí uvedené ustanovení, tak je rehabilitace poskytována na žádost zaměstnance, jenž má nárok na úrazovou rentu, tudíž se jedná o fakultativní dávku, přičemž společenské uplatnění zaměstnance musí splňovat jednu z podmínek uvedených v odst. 1 daného ustanovení. Další podmínkou nároku je však také 62 § 26 odst. 1 zákona o úraz. poj. z-nců 63 § 28 odst. 4 zákona o úraz. poj. z-nců

44

skutečnost, že rehabilitace zaměstnanci nenáleží podle zákona o veř. zdr. poj. nebo tato rehabilitace nenapomohla k návratu do pracovního procesu. Závěrem je potřeba uvést, že podle § 38 odst. 3 zákona o úraz. poj. z-nců bude přiznaná rehabilitace poskytována pouze v zařízeních uvedených v seznamu, jenž bude stanoven prováděcím právním předpisem a bude hrazena z prostředků úrazového pojištění zaměstnanců. Na závěr podkapitoly je nutno zařadit součastné řešení pracovních úrazů a nemocí z povolání. Důvodem k tomuto zařazení je skutečnost, že mezi přijetím a plánovaným nabytím účinnosti zákona o úraz. poj. z-nců existuje desetileté období, které je zapříčiněno opakujícím se odkládáním účinnosti uvedeného zákona. Již při samotném přijetí zákona o úraz. poj. z-nců byla jeho účinnost stanovena od 1. ledna 2008, neboť v roce 2006 byl přijat také nový zákon o nem. poj., a tudíž se rozhodlo o stanovení nabytí účinnosti zákona o úraz. poj. z-nců později z důvodu přípravy soustavy správ sociálního zabezpečení na zvýšení objemu povinností. Z uvedeného důvodu byla zároveň do zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce(dále „zák. práce”), začleněna přechodná ustanovení upravující odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocích z povolání(dále jen „odpovědnost z-vatele za škodu”), která měla být využívána do doby nabytí účinnosti zákona o úraz. poj. z-nců. Jak však bylo už několikrát uvedeno, tak zákon o úraz. poj. z-nců stále účinnost nenabyl, a tudíž je potřeba zahrnout rovněž stručnou charakteristiku odpovědnosti z-vatele za škodu, která se v mnoha ohledech od úrazového pojištění zaměstnanců liší. První odlišnost spočívá ve skutečnosti, že se nejedná o součást systému sociálního zabezpečení prováděnou soustavou správ sociálního zabezpečení, nýbrž je upravena jako zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu a nemoci z povolání u komerčních pojišťoven.64 S první odlišností souvisí rovněž rozdíl v osobním rozsahu, neboť uvedeného pojištění nejsou účastni zaměstnanci, nýbrž je stanovena povinná účast zaměstnavatelů. Na rozdílné vymezení osobního rozsahu nakonec navazuje projev odlišného věcného rozsahu, jelikož se zde jedná o nároky vůči zaměstnavateli a nikoliv o dávky poskytované orgány státu. Jelikož se jedná o odpovědnost, tak je důležité uvést, že se jedná o objektivní odpovědnost, neboť zaměstnavatel odpovídá za škodu vzniklou pracovním úrazem při plnění pracovních úkolů, aniž by se vyžadovalo zavinění z jeho 64 Podle § 1 vyhlášky Ministerstva financí č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání toto pojištění poskytují pouze Česká pojišťovna, a. s., a Kooperativa, a. s.

45

strany. Zároveň se však nejedná o absolutní odpovědnost, protože § 367 zák. práce poskytuje zaměstnavateli možnost se ve stanovených případech odpovědnosti z-vatele za škodu zprostit. Nároky z odpovědnosti z-vatele za škodu jsou rozděleny do dvou skupin – náhrady poskytované zaměstnanci a náhrady při úmrtí zaměstnance. Obecně bychom mohli říct, že se jedná o náhrady za: ztrátu na výdělku, bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením, náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhradu nákladů na výživu pozůstalých, jednorázové odškodnění pozůstalých a náhradu věcné škody. Samotné nároky z odpovědnosti z-vatele za škodu lze porovnávat s dávkami úrazového pojištění zaměstnanců, jelikož se, s výjimkou náhrady věcné škody, vlastně jedná o ekvivalenty. U náhrad za ztrátu na výdělku nicméně chybí prvek motivace se opět zapojit do pracovního procesu, neboť nahrazují ztracený výdělek do výše průměrné mzdy před úrazem. Úplně nakonec celé podkapitoly je nutno uvést, že již od přijetí zákona o úraz. poj. z-nců probíhá diskuse týkající se otázky, zda má vůbec někdy nabýt účinnosti nebo jestli se má zrušit a najít se jiná varianta řešení pracovních úrazů.65 1.2.2 Státní sociální podpora Přesuňme se k další součásti systému sociálního zabezpečení, kterou je státní sociální podpora. V první řadě si uvedeme, o jakou formu sociálního zabezpečení se v rámci státní sociální podpory jedná. Jako obvykle začneme formou z pohledu postavení státu, kdy se jedná o formu všeobecného státního povinného zabezpečení, neboť organizace a provádění státní sociální podpory je svěřena orgánům státu, kterými jsou podle § 2a zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o SSP”), krajské pobočky Úřadu práce ČR(dále jen „KP ÚPČR”) a MPSV. Z hlediska postavení občana poté přiřazujeme státní sociální podporě zaopatřovací formu, neboť postačí, že je občan ve stavu sociální potřebnosti. Zaopatřovací formu nám zároveň potvrzuje skutečnost, že státní sociální podpora bývá někdy označována taktéž jako sociální nebo státní zaopatření. Pokud se pokusíme z označení systémové součásti určit účel úpravy, tak pouze dovodíme, že cílem dané úpravy je poskytnout určitou podporu, která je hrazena státem. 65 Viz. např. MORAVEC, Zbyněk. Jak dál v úrazovém pojištění. Bezpečnost a hygiena práce. 2014. roč. 64, č. 3, s. 29-30.

46

Zákon o SSP však v § 1 odst. 1 definici státní sociální podpory obsahuje a uvádí, že „státní sociální podporou se stát podílí na krytí nákladů na výživu a ostatní základní osobní potřeby dětí a rodin a poskytuje ji i při některých dalších sociálních situacích.” Náklady na státní sociální podporu jsou jedním z důležitých výdajů státního rozpočtu, což odpovídá tomu, že podle § 1 odst. 2 zákona o SSP hradí náklady na státní sociální podporu stát. Z uvedeného bychom mohli dovozovat, že se občané na tvorbě prostředků nepodílí, což není zcela pravda, neboť občané se na tvorbě podílí nepřímo prostřednictvím daní, které jsou příjmem státního rozpočtu a jsou posléze přerozdělované. Uvedený názor o podílení se na tvorbě prostředků lze podpořit rovněž vymezením státní sociální podpory jako „státem organizovanou státní solidaritu mezi rodinami bezdětnými a rodinami s dětmi, mezi rodinami s vyššími příjmy a rodinami s nižšími příjmy.”66 V úvodu výkladu o státní sociální podpoře nesmíme zapomenout uvést její prameny. Základ pro poskytování státní sociální podpory nalezneme v čl. 32 odst. 5 LZPS, který uvádí: „Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.” Nejdůležitější zákonný pramen byl už uveden výše, neboť jím je zákon o SSP. Tento zákon obsahuje komplexní úpravu, neboť obsahuje úpravu věcnou, procesní i organizační. Mimo uvedeného zákona o SSP je nutno zařadit mezi prameny rovněž zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu(dále „zák. o život. min.”), neboť zákon o SSP spojuje některé plnění s podmínkou související se životním minimem. K provádění zákona o SSP je potřeba taktéž mnoha podzákonných předpisů, které stanovují pro jeho účely některé skutečnosti, např. vyhláška MPSV č. 62/2008 Sb., kterou se stanoví stupně zdravotního postižení a způsob jejich posuzování pro účely dávek státní sociální podpory. Dalším znakem státní sociální podpory, který zařadíme, je její osobní rozsah. Jelikož občanům vzniká při splnění podmínek právo, resp. oprávnění na plnění z ní poskytovaná, tak jsou v § 3 zákona o SSP upravující osobní rozsah označovány jako oprávněné osoby. Oprávněnými osobami jsou např. nezaopatřené dítě nebo osoba užívající byt(nájemce, vlastník bytu). Slovy odst. 1 § 3 jimi jsou především „fyzické osoby a osoby s nimi společně posuzované, jestliže jsou na území ČR hlášeny k trvalému pobytu podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a 66 TRÖSTER, 2013, op. cit., s. 181.

47

o změně některých zákonů, jde-li o státní občany České republiky, nebo mají na území České republiky trvalý pobyt podle zvláštního právního předpisu67, jde-li o cizince, podmínkou je, že mají na území České republiky bydliště” a kromě toho jsou jimi rovněž cizinci uvedení v odst. 2 daného ustanovení. Shora uvedená definice obsahuje pojem „osoby společně posuzované”, a tudíž je nezbytné zařadit jeho vymezení. Obecně bychom mohli říct, že osobami společně posuzovanými jsou členové rodiny. Takto jednoduché to však není, neboť samotný pojem rodina je v § 7 odst. 1 zákona o SSP formulován pro účely zákona o SSP jako oprávněná osoba a osoby s ní společně posuzované, jež jsou vymezeny posléze v jeho odst. 2 jako: 1. nezaopatřené děti, 2. nezaopatřené děti a rodiče těchto dětí, 3. manželé, partneři nebo druh a družka, nejde-li o rodiče posuzované podle bodu 2, 4. nezaopatřené děti, jejich rodiče, pokud jsou nezaopatřenými dětmi a jsou osamělí, a rodiče [bod 2] těchto rodičů, pokud s oprávněnou osobou spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.68 Příslušné oprávněné osoby však budou uvedeny u jednotlivých plnění ze státní sociální podpory. Předmětem následující části bude věcný rozsah, jenž je poslední složkou úvodního výkladu. Věcný rozsah vychází ze skutečnosti, že státní sociální podpora je zavedena ke krytí nákladů na výživu a ostatní základní osobní potřeby dětí a rodin. Z titulu státní sociální podpory jsou poskytovány oprávněným osobám peněžité dávky upravené v § 2 zákona o SSP, jimiž jsou: přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, porodné, rodičovský příspěvek a pohřebné. Uvedené dávky však dělíme na dávky závislé na výši příjmu, mezi které patří přídavek na dítě, příspěvek na bydlení a porodné, a dávky nezávislé na příjmu, kam spadají rodičovský příspěvek a pohřebné. 69 Z důvodu uvedeného dělení je nutno na závěr vymezení věcného rozsahu uvést, že u dávek závislých na výši příjmu je posuzován rozhodný příjem. Rozhodný příjem je

67 Např. podle zákona o azylu nebo zákona o pobytu cizinců na území České republiky. 68 Definice nezaopatřeného dítěte a případy považované za splnění podmínky trvalého soužití osob a společného hrazení nákladů na své potřeby jsou obsaženy v § 11, resp. § 7 odst. 3 zákona o SSP. 69 Uvedené dělení odpovídá v literatuře rovněž použivanému dělení na testované a netestované dávky. Příkladem této literatury je např. KAHOUN, Vilém a kol. Sociální zabezpečení: vybrané kapitoly. 2. aktualiz. vyd. Praha: Triton, 2013, s. 310.

48

upraven v § 4 zákona o SSP jako měsíční průměr příjmů70 rodiny připadajících na rozhodné období(rozhodné období bude uvedeno u jednotlivých dávek), a součin životního minima společně s u dávek stanoveným koeficientem nebo náklady na bydlení. Z výše uvedeného používání životního minima při určování nároku na dávky závislých na výši příjmu je nutné před samotným výkladem o jednotlivých dávkách zařadit pasáž týkající se úpravy životního minima. Úprava životního minima je obsažena v shora uvedeném zákoně o život. min. Nejprve je nutné vyložit samotný pojem životní minimum, kdy z prostého pojmenování vyvodíme, že daný pojem označuje nejnižší míru něčeho k životu, avšak nic přesnějšího takto nezjistíme. Z tohoto důvodu je potřeba použít některou z existujících definic, přičemž podle autora je pojem životní minimum velmi dobře vyjádřen v knize Právo sociálního zabezpečení z roku 2013 zpracované kolektivem pod vedením JUDr. Jiřího Veselého, Ph.D., kde je formulována jako minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni společensky uznané důstojné hodnoty.71 Podíváme-li se do zákona o život. min., tak zjistíme, že je v něm životní minimum stanoveno pevnou měsíční částkou, jejíž výše se však liší u jednotlivce a u osob společně posuzovaných. U jednotlivce má životní minimum stále stejnou výši, zatímco u osob společně posuzovaných se může během času měnit, např. se bude postupem let zvyšovat z důvodu dospívání dětí. Možné zvyšování či snižování je důsledkem skutečnosti, že u osob společně posuzováných je životní minimum tvořeno úhrnem částek životního minima jednotlivých osob. Závěrem uveďme, že stanovené výše životního minima mají rovněž za účel motivovat osoby k zajištění příjmu vlastní výdělečnou činností, neboť v součastné době jeho výše velmi stěží pokryje životní náklady osob, přičemž uvedené platí také pro dávky státní sociální podpory. Nyní se již můžeme zabývat jednotlivými dávkami státní sociální podpory, přičemž začneme dávkou nejrozšířenější, kterou je přídavek na dítě. Stručně lze tuto dávku charakterizovat jako opakující se měsíční dávku, která slouží ke krytí nákladů spojených s výchovou a výživou nezaopatřeného dítěte, jež má postavení oprávněné osoby. Nárok na přídavek na dítě vzniká podle § 17 zákona o SSP, jestliže „rozhodný příjem v rodině nepřevyšuje součin částky životního minima rodiny a koeficientu 2,40,” 70 Co je považováno za přijem pro učely zákona o SSP je stanoveno v § 5 uvedeného zákona, obecně se však jedná o příjmy podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. 71 VESELÝ, 2013, op. cit., s. 160.

49

neboť přídavek na dítě řadíme mezi dávky závislé na příjmu. V souvislosti s tím je důležité doplnit, že „rozhodný přijem se zjišťuje za kalendářní rok předcházející kalendářnímu roku, do něhož spadá počátek období od 1. října do 30. září následujícího kalendářního roku, v němž před počátkem uvedeného období je třeba prokázat rozhodný příjem.”72 Jelikož oprávněnou osobou je nezaopatřené dítě, tak je potřeba dodat, že až do doby nabytí zletilosti dítětem je dávka vyplácena jeho zákonému zástupci. Konečně je zapotřebí doplnit také informaci o výši přídavku na dítě, jež je stanovena v § 18 zákona o SSP a je poskytována ve třech výších – 500, 610 a 700 Kč, v závislosti na věku dítěte. Zůstaneme u dávek souvisejících s výchovou dětí a zařadíme rodičovský příspěvek, který je na rozdíl od přídavku na dítě dávkou nezávislou na výši příjmu. Rodičovský příspěvek je podle § 30 odst. 1 zákona o SSP poskytován rodiči,73 jenž je tudíž opravněnou osobou, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě,74 které je nejmladší v rodině, což je podmínkou vzniku nároku na tuto dávku. Dále rodičovský příspěvek představuje relativně krátkodobou, opakující se měsíční dávku, neboť nárok trvá nejdéle do čtyř let věku určeného dítěte a zároveň nejdéle do doby, kdy byla na rodičovském příspěvku vyplacena z důvodu péče o totéž nejmladší dítě v rodině celková částka 220 000 Kč. V rámci úpravy rodičovského příspěvku je oprávněné osobě umožněno rovněž volit jeho výši. Podmínkou pro umožnění volby výše je však možnost stanovit k datu narození nejmladšího dítěte v rodině 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu75 alespoň u jednoho z rodičů.76 Pokud uvedenou podmínku splnit nelze, tak podle § 30 odst. 5 zákona o SSP náleží rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč měsíčně do konce devátého měsíce věku nejmladšího dítěte a od desátého měsíce věku ve výši 3 800 Kč měsíčně do 4 let věku dítěte. Nakonec nesmíme zapomenout uvést zánik nároku na poskytovaný rodičovský příspěvek podle § 30a odst. 1 zákona o SSP, tedy nejčastěji narozením dalšího dítěte, které se tudíž stane nejmladším dítětem, čímž vznikne nový nárok na rodičovský 72 § 6 písm. a) zákona o SSP 73 Podle § 31 odst. 2 zákona o SSP je za rodiče považována rovněž osoba, jež převzala dítě do trvalé péče nahrazujízí péči rodičů, což v uvedeném ustanovení dále rozvedeno. 74 Situace, které se pro účely nároku na rodičovský příspěvek, považují za splnění této podmínky jsou uvedeny v §§ 30b odst. 1 a 31 odst. 3 zákona o SSP. 75 Jedná se o denní vyměřovací základ pro stanovení PPM, popř. pro stanovení nemocenského v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nem. poj. 76 § 30 odst. 3 a 4 zákona o SSP, ve kterém je tato možnost blíže vysvětlena.

50

příspěvek. V souvislosti s uvedeným přikladem si lze uvědomit důležitost plánování pořízení dalšího dítěte. Na myšlenky naposled uvedené hned navážeme, neboť se nyní budeme zabývat porodným. Porodné je jednorázovou dávkou hrající velmi důležitou roli, neboť jejím cilem je poskytnout rodinám prostředky ke krytí počátečních nákladů vzniklých v souvislosti s narozením dítěte, resp. s převzetím dítěte do jednoho roku věku do trvalé péče nahrazující péči rodičů. Situace převzetí je blíže upravena § 45 zákona o SSP. Ve vymezení vzniku nároku na porodné, jež je uvedeno v § 44 zákona o SSP, je obecně označena za oprávněnou osobu žena, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Zde si můžeme všimnout, že v daném vymezení došlo k výrazné změně, ke které došlo s účinností od 1. ledna 2015 zákonem č. 253/2014 Sb. ze dne 22. října 2015, neboť dříve jí byla žena, která porodila své první živé dítě resp. které se součastně s prvním živě narozeným dítětem narodilo další živé dítě nebo děti.77 Zároveň je nezbytné uvést, že odst. 2 § 44 zákona o SSP rovněž upravuje situace, ve kterých vznikne nárok na porodné muži. Jak bylo výše uvedeno, tak spadá porodné mezi dávky závislé na výši příjmu, tudíž nesmíme zapomenout doplnit této skutečnosti odpovídající podmínku vzniku nároku, že rozhodný příjem v rodině nepřevyšuje součin částky životního minima rodiny a koeficientu 2,70, což je stanoveno § 44 odst. 1 zákona o SSP. Rozhodný příjem se podle § 6 písm. b) bod 2 zákona o SSP zjišťuje za kalendářní čtvrtletí předcházející kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo. Na závěr zbývá jen připojit výši poskytovaného porodného, jež je nyní 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě, tudíž je rodinám na základě provedené změny poskytována větší pomoc. Následující dávkou uzavřeme koloběh života, protože jí bude pohřebné, které však není závislé na výši příjmu a stejně jako porodné je jednorázovou dávkou. Výše pohřebného je v § 48 odst. 1 zákona o SSP stanovena pevnou částkou 5000 Kč, přičemž nárok na něj vzniká osobě, která vypravila pohřeb(oprávněná osoba): a) dítěti, které bylo ke dni smrti nezaopatřeným dítětem, nebo b) osobě, která byla ke dni smrti rodičem nezaopatřeného dítěte, jestliže dítě nebo osoba uvedená v písmenu b) měly trvalý pobyt na území ČR.78 Nakonec dodejme, že je-li oprávněných osob více, tak nárok náleží osobě, jež ho uplatnila jako první. 77 § 44 odst. 1 zákona o SSP, ve znění zákona č. 101/2014 Sb. 78 § 47 odst. 1 zákona o SSP

51

Poslední až dosud neuvedenou dávkou je příspěvek na bydlení, jež se nyní pokusíme ve stručnosti popsat. Na začátek uvedeme, že se jedná o dávku závislou na výši přijmu, jejíž účel je krytí nákladů na bydlení.79 Nicméně pro nárok na příspěvek na bydlení musí oprávněná osoba, kterou je osoba hradící náklady na bydlení a jež je navíc v bytě hlášena k trvalému pobytu, kumulativně splnit dvě podmínky uvedené v § 24 odst. 1 zákona o SSP. První podmínkou je, že náklady na bydlení osoby přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině, jež je podle § 6 písm. b) bod 1 zákona o SSP zjišťován za období kalendářního čtvrtletí předcházejícího kalendářnímu čtvrtletí, na které se nárok na dávku uplatňuje, a koeficientu 0,30(v Praze 0,35). Zároveň s první podmínkou musí být splněna podmínka, že součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30(0,35), není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.80 Dále uveďme, že příspěvek na bydlení je sice opakující se dávkou, avšak z důvodu posuzování nároku každé čtvrletí může mít různou délku pobírání. Komentář o příspěvku na bydlení, ale rovněž celou podkapitolu věnovanou státní sociální podpoře, uzavřeme uvedením výše tohoto příspěvku, jež je upravena § 27 zákona o SSP. Podle odst. 1 uvedeného ustanovení činní výše příspěvku za kalendářní měsíc rozdíl mezi normativními náklady na bydlení a rozhodným příjmem rodiny vynásobeným koeficientem 0,30. 1.2.3 Sociální pomoc Poslední součástí systému sociálního zabezpečení je sociální pomoc, jež byla dříve označována jako sociální péče. Jelikož se však dá říct, že je pomoc základním účelem úpravy všech částí sociálního zabezpečení, tak je nutno nejprve přesněji specifikovat pojem sociální pomoc. Za sociální pomoc je tedy považována „pomoc poskytovaná státem nebo jiným subjektem osobám, jejichž životní potřeby nejsou v potřebném rozsahu zajištěny z důvodu nedostatečného příjmu nebo neschopnosti zabezpečit péči o sebe vzhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu, věku, společenské

79 Pojem náklady na bydlení je upraven v § 25 zákona o SSP, kde jsou vymezeny pro užívání bytů z různých titulů, např. z titulu nájmu zahrnují nájemné a náklady za plnění poskytované s užíváním bytu, dále náklady na energie(elektřina, voda, teplo,...) a odvoz odpadů. 80 Normativními náklady jsou v zákoně upravené(§ 26 zákona o SSP) částky stanovené v závislosti na počtu osob v rodině a počtu obyvatel obce, ve které se byt nachází, přičemž by měly odpovídat přiměřeným nákladům potřebným v uvedené obci na bydlení.

52

nepřízpůsobenosti nebo s ohledem na mimořádnou životní událost.”81 Uvedené vymezení odpovídá třem oblastem, jež tvoří úpravu sociální pomoci, kterými jsou pomoc v hmotné nouzi, pomoc osobám se zdravotním postižením a pomoc poskytovaná na základě zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách(dále „zákon o soc. službách”). Úvodem je dále nutno říci, že zařazení sociální pomoci na závěr podkapitoly o systému sociálního zabezpečení není náhodné, neboť představuje určitou poslední možnost pro případ, že životní náklady nejsou dostatečně zajištěny ani prostřednictvím dříve uvedných součástí systému sociálního zabezpečení. Nyní určíme jakou má sociální pomoc formu a začneme formou z pohledu občana, u kterého lze z výše uvedené definice vyvodit, že se bude nacházet ve stavu sociální potřebnosti, popř. hmotné nouze, a tudíž se zde bude jednat o zaopatřovací formu. Z pohledu postavení státu se však bude jednat o kombinaci formy všeobecného státního zabezpečení, neboť je poskytována především státními(KP ÚPČR, OSSZ) a samosprávnými orgány, a spolu s ní se uplatní forma dobrovolného doplňkového zaopatření, jelikož poskytovateli sociálních služeb jsou rovněž soukromé fyzické a právnické osoby. Na závěr obecné charakteristiky sociální pomoci uveďme, že se opět jedná o systém hrazený státem, i když některé sociální služby jsou si občané povinni hradit sami. Určení pramenů, osobního a věcného rozsahu bude vhodnější uvést u jednotlivých oblastí sociální pomoci, a tudíž jsme je do obecné charakteristiky nezařadili. 1.2.3.1 Pomoc v hmotné nouzi První oblastí sociální pomoci je pomoc v hmotné nouzi, která je prováděna KP ÚPČR(dále „orgán pomoci v HN”) a jejíž poskytování je dokonce ústavně zakotveno. Uvedené ústavní zakotvení se nachází v čl. 30 odst. 2 LZPS, jež říká: „Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.” Jedná se však o sociální právo, jehož se lze dovolávat pouze na základě zákona, jenž stanoví podrobnosti k jeho provádění, tudíž základním pramenem pomoci v hmotné nouzi je zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi(dále jen „zákon o pomoci v HN”). K zákonu o pomoci v HN je však potřeba ještě doplnit vyhlášku MPSV č. 504/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o pomoci v HN. Při výčtu pramenů nesmíme zapomenout rovněž na zákon o život. min., 81 KAHOUN, Vilém a kol. Sociální zabezpečení: vybrané kapitoly. 2. aktualiz. vyd. Praha: Triton, 2013, s. 327-329.

53

neboť zákon o pomoci v HN pracuje s částkami životního a existenčního minima při určování nároku na dávky a používá ze zákona o život. min s drobnými odlišnostmi také vymezení některých pojmů. Dále lze z výše uvedeného základního práva dovodit cíl poskytování pomoci v hmotné nouzi, kterým je zajištění nezbytných základních životních podmínek při stavu hmotné nouze, což odpovídá taktéž vymezení předmětu úpravy v zákoně o pomoci v HN. Nakonec úvodu o pomoci v hmotné nouzi je zapotřebí uvést, co přesně je myšleno pojmem hmotná nouze, neboť si sice můžeme dovodit, že se jedná o stav strádání z důvodu chybějících prostředků, ale bude vhodné zařadit odbornější formulaci. Požadovanou odbornější formulací může být např. vymezení obsažené v dokumentu o systému sociálního zabezpečení vydaného v rámci českého předsednictví Radě EU v roce 2009, kde je hmotná nouze vymezena jako „stav, kdy osoba(rodina) nemá dostatečné příjmy82 a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost, kdy si současně tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit (vlastní prací, uplatněním nároků a pohledávek, prodejem nebo využitím majetku) a vyřešit tak svoji nelehkou situaci vlastním přičiněním.”83 K vymezení pojmu hmotná nouze je na závěr nutno dodat, že zákon o pomoci v HN neobsahuje definici samotného pojmu, nýbrž v §§ 2 a 3 pozitivně i negativně vymezuje okruh osob, považujících se za osoby v hmotné nouzi. V rámci daných ustanoveních je upravena rovněž možnost správního uvážení orgánu pomoci v HN určit v odůvodněných případech, kdo spadá či nespadá do těchto okruhů. V rámci pomoci v HN zařadíme nejdříve věcný rozsah, jelikož z něj osobní rozsah vychází při vymezení okruhu oprávněných osob. K věcnému rozsahu však pouze uvedeme, že opět představuje peněžité dávky, což vyplývá z účelu pomoc osobám zajistit nezbytné základní životní podmínky, přičemž těmito dávkami jsou příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc(§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v HN). Uvedenými dávkami se budeme zabývat posléze, neboť dříve uvedeme osobní rozsah. Nyní si tedy určíme osobní rozsah pomoci v hmotné nouzi, jenž je stanoven v § 5 zákona o pomoci v HN. V uvedeném ustanovení se rozlišují oprávněné osoby do dvou 82 Pro účely zákona o pomoci v HN se však příjmy neposuzují v plné výši, nýbrž se berou pouze v procentní výši stanovené podle § 9 odst. 1 zákona o pomoci v HN. 83 MPSV. Systém sociálního zabezpečení v České republice. [online]. MPSV, s. 33 [cit. 18. 3. 2015].

54

skupin a to na osoby oprávněné k příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení a osoby s nárokem na mimořádnou okamžitou pomoc. Podle odst. 1 uvedeného ustanovení jsou oprávněnými osobami pro pro nárok na příspěvek na živobytí(doplatek na bydlení) především osoby, které mají na území ČR trvalý pobyt, avšak pro cizince podmínku trvalého pobytu nesplňující jsou upraveny i jiné podmínky, např. udělení azylu, zároveň však musí být u všech osob splněna podmínka bydliště na území ČR.84 Vymezení oprávněných osob pro nárok na mimořádnou okamžitou pomoc poté zahrnuje osoby splňující podmínky uvedené výše, s výjimkou nároku z důvodu úhrady nezbytného jednorázového výdaje. Navíc je však mimořádná okamžitá pomoc poskytována osobě, jež je považována za osobu v hmotné nouzi podle § 2 odst. 3 zákona o pomoci v HN, které na základě přihlédnutí k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům hrozí vážná újma na zdraví. Přejděme však k popisu jednotlivých dávek, kdy první, kterou uvedeme, bude příspěvek na živobytí, jež představuje základní dávku pomoci v HN. Příspěvek na živobytí je opakující se dávka poskytovaná osobě nacházející se v hmotné nouzi z důvodu, že její příjem(příjem společně posuzovaných osob) nedosahuje po odečtení přiměřených nákladů na bydlení částku živobytí,85 což je podmínka stanovená v § 21 odst. 1 zákona o pomoci v HN. Nakonec je nutno uvést, že výše příspěvku na živobytí činí za kalendářní měsíc rozdíl mezi částkou živobytí osoby(společně posuzovaných osob) a příjmem osoby(společně posuzovaných osob),86 který je samozřejmě snížený o přiměřené náklady na bydlení. Další popisovanou dávkou bude doplatek na bydlení, který je ve většině případů podmíněn nárokem na příspěvek na bydlení, jež je poskytován ze systému státní sociální podpory. Doplatek na bydlení je opět opakující se dávkou sociální pomoci. Doplatek na bydlení je poskytován osobám, jež užívají na základě určitého právního titulu byt, jež jsou povinni doložit,87 a po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení88 84 Případy, kdy bude splněna podmínka bydliště na území ČR jsou stanoveny § 5 odst. 6 zákona o pomoci v HN, příkladmo jím je plnění povinné školní docházky na území ČR. 85 Stanovením částky živobytí se zabývá § 24 zákona o pomoci v HN ve spojení s §§ 26 – 29 zákona o pomoci v HN, jež upravují důvody možnosti zvýšení základní částky živobytí. Jde např. o potřebu dietního stravování nebo využití majetku ke zvýšení příjmu. Na závěr doplníme, že základní částkami živobytí jsou pro nezaopatřené dítě částka životního minima a pro ostatní osoby částka existenčního minima. 86 § 23 zákona o pomoci v HN 87 Postačí např. dohoda o užívání nemovitosti. 88 Odůvodněné náklady na bydlení jsou stanoveny § 34 zákona o pomoci v HN.

55

snížených o příspěvek na bydlení je jejich příjem(příjem společně posuzovaných osob) zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí89 nižší než částka živobytí osoby(společně posuzovaných osob).90 Konečně je nutno ještě dodat výši doplatku na bydlení, jež podle § 35 zákona o pomoci v HN činí rozdíl mezi částkou odůvodněných nákladů na bydlení, sníženou o příspěvek na bydlení vyplacený v měsíci bezprostředně předcházejícím měsíci posuzování nároku, a částkou, o kterou příjem zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí převyšuje částku živobytí. Na závěr pomoci v HN musíme zařadit ještě poslední dávku, která nám chybí, což je mimořádná okamžitá pomoc, u které již z názvu dovodíme, že se jedná o bezodkladnou jednorázovou dávku. Mimořádnou okamžitou pomocí je pokryto řešení pěti situací osob nacházejících se v hmotné nouzi podle § 2 odst. 3 až 6 zákona o pomoci v HN, které dále uvedeme. Z důvodu přehlednosti budeme u každé jednotlivé situace zároveň doplňovat výši možné mimořádné okamžité pomoci, jež je stanovena § 37 zákona o pomoci v HN. Zmiňovanými situacemi jsou: 1. situace, kdy by osobě neposkytnutím pomoci hrozila vážná újma na zdraví, přičemž mimořádná okamžitá pomoc spočívá v doplnění příjmu osoby do jejiho existenčního(životního) minima, 2. osobu postihla vážná mimořádná událost(např. povodeň), kdy se výše stanoví s přihlédnutím k majetkovým poměrům a příjmové situaci osoby až do 15násobku částky životního minima jednotlivce, 3. osoba nemá dostatečné prostředky k uhrazení jednorázového výdaje, jež je spojen např. se ztrátou osobních dokladů a vystavení jejich duplikátů, přičemž je dávka poskytována nejvýše do částky odpovídající jednorázovému výdaji, 4. osoba nemá dostatečné prostředky k nákupu nebo opravě předmětu dlouhodobé potřeby, např. sporák, resp. k uhrazení odůvodněných nákladů vznikajících v souvislosti se vzděláním nebo se zájmovou činností nezaopatřených dětí, přičemž výši dávky lze stanovit až do výše těchto nákladů, nicméně je zde omezení, že dávku na tyto účely lze v průběhu kalendářního roku poskytnout nejvýše do 10násobku částky životního minima jednotlivce, 89 Nárok na příspěvek na živobytí není podmínkou v případě, kdy příjem osoby přesáhl částku živobytí osoby a společně posuzovaných osob, ale nepřesáhl 1,3násobek částky živobytí osoby a společně posuzovaných osob, neboť se jedná o výjimku stanovenou § 33 odst. 2 věta druhá zákona o pomoci v HN. 90 § 33 odst. 1 zákona o pomoci v HN

56

5. Osobě hrozí sociální vyloučení, např. z důvodu návratu z vykonaného trestu odnětí svobody, kdy je dávka poskytována do výše 1000 Kč. Nicméně dávka může být poskytnuta opakovaně, podmínkou však je, že součet poskytnutých dávek nepřekročí 4násobek částky životního minima jednotlivce. 1.2.3.2 Sociální služby Následující část práce se bude věnovat další oblasti sociální pomoci, jež je představována pomocí na základě zákona o soc. službách, z čehož vyplývá, že je uvedený zákon základním pramenem této pomoci. Zákon o soc. službách však neobsahuje všechny informace potřebné k jeho provádění, tudíž je doplňován vyhláškou MPSV č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách(dále „vyhláška o soc. službách”). Navíc se výklad některých pojmů použitých v zákoně o soc. službách řídí dalšími zákony, např. zákonem o SSP. Na úvod komentáře o sociálních službách je rovněž nutné zařadit definici sociálních služeb, neboť sami pouze dovodíme, že se jedná o služby poskytované jednotlivci za účelem jeho hmotného zabezpečení a péče o něj. Přesnější definice však zní: „Sociální služby jsou služby nabízející pomoc a podporu lidem v nepříznivé sociální situaci ve formě, která zaručuje zachovávání lidské důstojnosti, ctí individuální lidské potřeby a současně posiluje schopnost sociálního začleňování každého jednotlivce do společnosti v jeho přirozeném sociálním prostředí.”91 Konečně je v úvodu potřebné uvést, že zákon o soc. službách neupravuje pouze předmětné sociální služby, ale taktéž příspěvek na péči, jež představuje, jak si dále ukážeme, velmi důležitou dávku sociálního zabezpečení. Nyní uvedeme zbývající základní prvky, jimiž jsou vymezení osobního a věcného rozsahu. Nejdříve začneme osobním rozsahem, jež je stanoven § 4 zákona o soc. službách, podle kterého vzniká nárok na příspěvek na péči a sociální služby především osobě s českým státním občanstvím, která je na území České republiky hlášena k trvalému pobytu podle zákona o evidenci obyvatel nebo cizinci splňujícímu jednu z podmínek uvedených v odst. 1 písm. b) – m), resp. odst. 2 písm. b) a c) tohoto ustanovení. Je však zapotřebí dodat, že pro nárok na příspěvek na péči je stanovena navíc obecná podmínka bydliště na území ČR. Nyní si uveďme věcný rozsah, který byl naznačen již výše, neboť ho tvoří peněžitá dávka příspěvek na péči a poté zákonem 91 MPSV. Systém sociálního zabezpečení v České republice. [online]. MPSV, s. 43 [cit. 18. 3. 2015].

57

stanovené sociální služby, přičemž obě části věcného rozsahu stručně vysvětlíme v následujících částech. Nejdříve se podíváme na příspěvek na péči, u kterého spadá posuzování nároku a výplata do působnosti KP ÚPČR. Jelikož je však pro potřeby určení stupně závislosti posoudit rovněž zdravotní stav oprávněné osoby, tak má v rámci lékařské posudkové činnosti působnost také OSSZ. Příspěvek na péči je opakující se dávkou, jež je podle § 7 zákona o soc. službách poskytována osobě, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti. Samotný příspěvek slouží k hrazení nákladů s touto pomocí souvisejících. Uvedený stupeň závislosti se stanoví posouzením zvládání 10 základních potřeb uvedených v § 9 odst. 1 zákona o soc. službách, kterými jsou např. mobilita, oblékání a obouvání nebo péče o domácnost. Stupeň závislosti osoby se rozlišuje od lehké závislosti(I. stupeň) až po úplnou závislost(IV. stupeň), kdy záleží, kolik základních potřeb osoba samostatně nezvládne. Nakonec uveďme, že výše příspěvku na péči je stanovena pevnými částkami, které jsou uvedeny v § 11 zákona o soc. službách, přičemž se pohybují v rozmezí 3000 až 12000 Kč, resp. 800 - 12000 Kč, neboť se výše liší u osob mladších a starších 18 let věku. Zbývá nám ještě uvést stručný popis sociálních služeb, u kterých však skutečně uvedeme jen základní informace, neboť by výklad o jednotlivých sociálních službách vydal na další odbornou práci. Pojem sociální služby byl definován již výše, a tudíž se jím již nebudeme zabývat a budeme pokračovat uvedením jednotlivých možností dělení sociálních služeb. Prvním dělením bude na oblasti, do kterých je možné sociální služby zařazovat, což jsou sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Pokud se pokusíme uvést stručné definice jednotlivých oblastí, tak je můžeme definovat následovně: 1. sociální poradenství je poskytování informací k řešení nepříznivých situací osob, např. informace o možnosti požádat o mimořádnou okamžitou pomoc na nákup předmětu dlouhodobé potřeby(sporák, pračka atd.), 2. služby sociální péče jsou služby napomáhající, především osobám se sníženou soběstačností, zajistit základní potřeby, např. pomoc s péčí o domácnost nebo poskytnutí stravy, 3. služby sociální prevence představují služby sloužící k předcházení sociálního

58

vyloučení, např. z důvodu ztráty přístřeší nebo z důvodu závislosti na návykových látkách. Dalším možným dělením je podle forem, v jakých jsou sociální služby poskytovány, což může být ve formě: a) terénní, kdy pracovníci za osobami dochází(do školy, do jejich domovů,...), kam patří např. osobní asistence, nebo b) ambulantní, kdy naopak osoby dochází do zařízení, ve kterých jsou služby poskytovány, např. do denního stacionáře nebo sociálně terapeutické dílny, a nebo c) pobytové, u kterých již z názvu vyplývá, že jsou spojeny s ubytováním osob, např. v domovech pro seniory či azylových domech. Posledním dělením poté je dělení s ohledem na povinnost úhrady sociálních služeb oprávněnou osobou, kdy sociální služby dělíme na: I. bez úhrady oprávněné osoby, např. sociální poradenství, nebo II. s částečnou nebo plnou úhradou, což záleží na úpravě obsažené ve smlouvě uzavřené s poskytovatelem služby, kdy těmito službami jsou např. pobytové služby nebo osobní asistence. Maximální výši úhrady stanoví vyhláška o soc. službách. Nakonec celého komentáře o pomoci na základě zákona o soc. službách je zapotřebí uvést, že sociální služby jsou poskytovány především na základě uzavření smlouvy s poskytovatelem služby, který má povinnost být registrován u krajského úřadu příslušného podle místa svého trvalého nebo hlášeného pobytu. 1.2.3.3 Pomoc osobám se zdravotním postižením Poslední oblastí sociální pomoci je pomoc osobám se zdravotním postižením, jejímž prováděním jsou pověřeny KP ÚPČR a jež je osobám se zdravotním postižením poskytována za účelem „zmírnění sociálních důsledků jejich zdravotního postižení a k podpoře jejich začleňování do společenského a veřejného života.”92 Pramenem úpravy pomoci osobám se zdravotním postižením je zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů(dále jen „zákon o pomoci zdr. postiženým”), k jehož provedení slouží vyhláška MPSV č. 92 KAHOUN, 2013, op. cit., s. 343.

59

388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením(dále „vyhláška o pomoci zdr. postiženým”). Nicméně za prameny lze považovat rovněž zákony, na něž zákon o pomoci zdr. postiženým odkazuje, např. zákon o soc. službách. V následující části uvedeme osobní a věcný rozsah zákona o pomoci zdr. postiženým, jež jsou obecně stanoveny v §§ 2 a 3 uvedeného zákona. Začneme věcným rozsahem, jenž je představován dávkami poskytovanými ze shora uvedeného účelu pomoci osobám se zdravotním postižením. Poskytovanými dávkami jsou příspěvek na mobilitu a příspěvek na zvláštní pomůcku, a zároveň bychom v širším smyslu mohli do věcného rozsahu řadit taktéž výhody vyplývající z držení průkazu osoby se zdravotním postižením(dále „průkaz osoby zdr. postižené”). Na dávky i výhody se však podíváme více později. Nyní přejdeme k určení osobního rozsahu, do kterého spadají osoby, které mají na území ČR trvalý pobyt a cizinci podmínku trvalého pobytu nesplňující, avšak splňující jednu z podmínek uvedených v § 3 písm.b) až f) podmínky, např. udělení azylu. Zároveň však musí být u všech osob splněna podmínka bydliště na území ČR podle zákona o pomoci v HN. Dříve než se však budeme zabývat jednotlivými dávkami, tak si uveďme pár slov o průkazu osoby zdr. postižené. Na úvod uveďme, že průkaz osoby zdr. postižené je stejně jako občanský průkaz veřejnou listinou. Průkaz osoby zdr. postižené potvrzuje, že jeho držitel je osobou trpící funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace, přičemž podle stupně tohoto postižení je průkaz osoby zdr. postižené vydáván ve třech variantách – ZP, ZTP a ZTP/P(§ 34 zákona o pomoci osobám zdr. postiženým). Zároveň průkaz svému držiteli poskytuje výhody, jež zahrnují od nároku na uvolnění vyhrazeného místa k sezení ve veřejných dopravních prostředcích až po bezplatnou dopravu vodícího psa hromadnými dopravními prostředky (§ 36 zákona o pomoci osobám zdr. postiženým). Nutno dodat, že dále zjistíme, že průkazy ZTP a ZTP/P hrají důležitou roli rovněž při nároku na upravené dávky, nicméně průkaz TP pouze poskytuje s ním spjaté výhody.93 Podívejme se na jednotlivé dávky upravené zákonem o pomoci zdr. postiženým, kdy začneme přiblížením příspěvku na mobilitu. Příspěvek na mobilitu, jenž je mezi veřejností označován jako tzv. příspěvek na benzín, je opakující se dávka, 93 Výhody vyplývající z držení průkazu TP však nejsou podle autora v praxi většinou uplatnitelné, neboť společnost s nimi není seznámena, a tudíž často bude držiteli jeho nárok odepřen.

60

jež je poskytovaná ve výši 400 Kč. Obecně je poté příspěvek na mobilitu poskytován osobě starší 1 roku, která má nárok na průkaz ZTP nebo ZTP/P, opakovaně se v kalendářním měsíci za úhradu dopravuje nebo je dopravována a nejsou jí poskytovány pobytové sociální služby podle zákona o soc. službách v domově pro osoby se zdravotním postižením, v domově pro seniory, v domově se zvláštním režimem nebo ve zdravotnickém zařízení ústavní péče.94 Druhou a zároveň poslední dávkou pomoci osobám se zdravotním postižením je příspěvek na zvláštní pomůcku.95 Základní podmínkou pro nárok je skutečnost, že se jedná o osobu s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, s těžkým sluchovým postižením anebo těžkým zrakovým postižením, a dále v případě příspěvku na koupi motorového vozidla navíc rovněž o osobu s těžkou nebo hlubokou mentální retardací.96 Nicméně tato základní podmínka je dále doplněna podmínkami uvedenými v § 9 odst. 5 zákona o pomoci zdr. postiženými, jimiž jsou: 1. podmínka minimálního věku na poskytnutí příspěvku na určité pomůcky, např. 15 let pro poskytnutí na pořízení vodicího psa, 2. podmínka potřebnosti, např. k přípravě na budoucí povolání, a 3. podmínka využití ve svém sociálním prostředí. Výše příspěvku na zvláštní pomůcku se pohybuje v rozmezí 24 000 – 350 000 Kč(u pořízení schodišťové plošiny až 400 000 Kč). Součet vyplacených příspěvků na zvláštní pomůcku v 60 kalendářních měsících po sobě jdoucích však podle § 10 odst. 6 zákona o pomoci zdr. postiženým nesmí přesáhnout částku 800 000 Kč nebo 850 000 Kč, jestliže byl v této době poskytnut příspěvek na zvláštní pomůcku na pořízení schodišťové plošiny. Zcela nakonec ještě doplňme, že ve většině případů se požaduje 10 % spoluúčast oprávněné osoby, nejméně však 1000 Kč. 1.3. Subjekty sociálního zabezpečení V následující podkapitole si uvedeme stručný popis nejdůležitějších subjektů vystupujících v oblasti sociálního zabezpečení, neboť subjekty jsou neodmyslitelnou 94 § 6 odst. 1 zákona o pomoci zdr. postiženým 95 Seznam zvlášních pomůcek je uveden v příloze 1 vyhlášky o pomoci zdr. postiženým. 96 Příloha k zákonu o pomoci zdr. postiženým obsahuje výčet zdravotních postižení, jež se považují za tyto vady(postižení) pro nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku.

61

součástí všech právních vztahů, tudíž je potřeba, abychom jim věnovali pozornost rovněž v této práci. Ve shora uvedeném výkladu o systému sociálního zabezpečení jsme již většinu subjektů vystupujících v oblasti sociálního zabezpečení zmínili, tudíž úkolem této podkapitoly je jejich rozvedení se zaměřením na postavení, které v systému zaujímají. Před samotným výčtem a popisem jednotlivých subjektů je vhodné uvést, jak jsou subjekty vykládány v literatuře. Základem pasáží týkající se subjektů je uvedení, že se jedná o nositele práv a povinností ve vztazích sociálního zabezpečení, přičemž tyto práva a povinnosti jsou realizovány chováním daných subjektů. Po uvedeném vymezení poté následuje rozdělení subjektů na dvě skupiny – fyzické osoby jako osoby oprávněné k dávce či službě a nositele sociálního zabezpečení, resp. poskytovatele nároků ze sociálního zabezpečení. Uvedeného rozdělení se budeme držet rovněž my v dalším výkladu, kdy nejdříve zařadíme fyzické osoby oprávněné k dávce a následně poskytovatele nároků ze sociálního zabezpečení. Dále je nutné dodat, že subjekty budou uváděny podle sytému sociálního zabezpečení(pro představu začneme zdravotními pojišťovnami, přes správy sociálního zabezpečení a skončíme poskytovateli sociálních služeb). 1.3.1 Fyzické osoby oprávněné k dávce Začneme skupinou fyzických osob, která se vyskytuje ve všech oblastech sociálního zabezpečení, neboť sociální zabezpečení slouží k řešení jejich sociálních událostí. Jak již název podkapitoly napovídá, tak fyzické osoby vystupují především v postavení příjemce dávky, tudíž podstatné je jejich právo na pomoc v sociální události. Ze shora uvedeného výkladu je však patrné, že tyto osoby jsou povinny splnit nejdříve určité podmínky, jež zakládají vznik nároku na dávku, tudíž nelze zapomenout doplnit, že jsou taktéž subjekty povinnými. Přejděme však k uvedení jednotlivých postavení fyzických osob v rámci sociálního zabezpečení, které bychom mohli rozdělit na dvě skupiny: I. postavení v pojistných systémech(sociální pojištění) – pojištěnec, plátce pojistného – v rámci pojistných systémů vystupuje fyzická osoba v první řadě jako pojištěnec, kterým jsou osoby podle osobního rozsahu jednotlivých

62

pojištění. V postavení plátce pojistného se fyzická osoba objevuje pouze ve zdravotním a důchodovém pojištění, neboť v nemocenském a úrazovém pojištění vstupuje do pozice plátce pojistného pouze zaměstnavatel a nikoliv pojištěnec. Postavení pojištěnce je při porovnání jeho práv a povinností ve všech pojistných systémech do velké míry stejné, jelikož vždy je základním právem právo na dávku a základní povinností oznamovací povinnost vůči zaměstnavateli či orgánu poskytujícímu plnění. Pokud bychom však chtěli uvést odvětví, ve kterém má pojištěnec nejširší katalog práv a povinností, tak jím je zdravotní pojištění, o čemž svědčí část čtvrtá zákona o veř. zdr. poj. Jdeli o postavení fyzické osoby jako plátce pojistného, tak v něm se fyzická osoba vyskytne jen ve výše uvedených odvětvích a jen v případě, že je zaměstnancem. Nicméně v reálném životě fyzická osoba zaregistruje skutečnost, že je plátcem, pouze na výplatním dokladu, jelikož pojistné připadající na zaměstnance je odváděno zaměstnavatelem a posléze strženo zaměstnanci ze mzdy. II. postavení v nepojistných systémech(státní sociální podpora, sociální pomoc) – oprávněná osoba(příjemce dávky) - úvodem je nutno říci, jaký je rozdíl mezi uvedenými pojmy. Nejlépe lze demonstrovat rozdíl mezi pojmy na příkladu příspěvku na dítě, kdy oprávněnou osobou je samotné nezaopatřené dítě, avšak v případě jeho nezletilosti je příjemcem dávky jeho zákonný zástupce. Ve většině případů budou však tyto osoby splývat, přičemž oprávněné osoby jsou vždy uvedeny u jednotlivých dávek. Samotné označení fyzických osob napovídá, že hlavním znakem jejich postavení v nepojistných systémech spočívá v právu na příjem dávky. Právu na příjem dávek však předchází velmi důležitá povinnost osvědčovací, např. předložení nájemní smlouvy a dokladů o placení energií při příspěvku na bydlení, nebo u dávek pomoci osobám se zdravotním postižením také povinnost podrobit se vyšetření zdravotního stavu.

63

1.3.2 Poskytovatelé nároků ze sociálního zabezpečení Nyní následuje druhá skupina subjektů sociálního zabezpečení, která je však na rozdíl od prvně uvedené mnohem rozmanitější. Důvodem této rozmanitosti je fakt, že nároky ze sociálního zabezpečení(dávky, služby) nejsou centralizovány pod jeden subjekt, nýbrž zde existuje pět hlavních subjektů, které si nyní ve stručnosti přiblížíme a jimiž jsou: a) zdravotní pojišťovny, - jak již bylo uvedeno při výkladu zdravotního pojištění, tak jeho provádění mají na starosti zdravotní pojišťovny. Uvedená skutečnost je rovněž promítnuta i do definice zdravotní pojišťovny, která zní: „Zdravotní pojišťovna je finanční instituce sui generis, jejímž úkolem je provádět zákonné veřejné zdravotní pojištění.”97 Ze skutečnosti, že se jedná o finanční instituce, výplývá, že zdravotní pojišťovny zdravotní pojištění provádějí především prostřednictvím hrazení zdravotní péče, neboť zdravotní péči sami neposkytují. Samotné poskytování zdravotní péče je zabezpečováno poskytovateli zdravotní péče(zdravotnickými zařízeními), se kterými zdravotní pojišťovny uzavírají smlouvy o hrazení péče. Další otázka, jež je nutno objasnit, spočívá ve výši úhrady péče poskytovatelům zdravotní péče, kdy se zdravotní pojišťovna řídí seznamem zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, jež je vydáván v podobě vyhlášky Ministerstva zdravotnictví. Na závěr je potřeba ještě doplnit, že v ČR působí k 9. 6. 2015 sedm zdravotních pojišťoven, 98 přičemž nejsilnější postavení má Všeobecná zdravotní pojišťovna. Toto nejsilnější postavení je důsledkem skutečnosti, že jako jediná byla zřízena zákonem (zákon č. 551/1991 Sb.), s čímž souvisí, že má nejvíce pojištěnců a rovněž že slouží jako sběrná pojišťovna při zániku jiných pojišťoven. b) poskytovatelé zdravotní péče - z výše uvedeného lze odvodit, že poskytovatelé zdravotní péče jsou především subjekty vystupující ve zdravotním pojištění, avšak můžeme 97 MADAR, Zdeněk a kol. Slovník českého práva – I. a II. díl. 3. rozšíř. a podstatně přeprac. vyd. Praha: Linde, 2002, s. 1794. 98 Seznam zdravotních pojišťoven. [online] Ministerstvo zdravotnictví ČR, [cit. 9. 6. 2015].

64

se s nimi setkat rovněž v systémových součástech, kde je posuzován zdravotní stav osoby. Při posuzování zdravotního stavu mohou být totiž požádány o provedení zdravotních vyšetření, které jsou podkladem pro samotné posouzení zdravotního stavu. Představu, kdo je poskytovatel zdravotní péče, má nejspíš každá osoba, neboť každému již někdy byla poskytnuta zdravotní péče praktickým lékařem nebo v nemocnici. Z důvodu zachování určitého stupně odbornosti práce je však nutno zařadit právní vymezení tohoto pojmu, které je obsaženo v § 2 odst. 1 zákona o zdravotních službách, jelikož je však velmi stručné, tak uvedeme popis poskytovatele zdravotních služeb99 z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona. Vymezení poskytovatele zdravotních služeb v uvedeném dokumentu zní: „Poskytovatelem zdravotních služeb je podle návrhu zákona fyzická nebo právnická osoba, která splní podmínky pro poskytování zdravotních služeb a získá oprávnění k jejich poskytování. Tato osoba poskytuje zdravotní služby vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Mezi podmínky, které musí žadatel o oprávnění splnit, patří například

splnění

požadavků

na

věcné

a

technické

vybavení

zdravotnického zařízení, zajištění odborně způsobilého zdravotnického personálu, hygienických požadavků, a to podle druhu a formy zdravotní péče a oboru zdravotní péče, které budou poskytovány.”100 Z uvedeného vymezení dovodíme, že okruh subjektů, jež splňují její podmínky, je velmi široký. c) Česká správa sociálního zabezpečení - v rámci výkladu jsme se s tímto subjektem setkali mimo zdravotního pojištění ve všech odvětvích sociálního pojištění a okrajově byla dokonce zmíněna i v ostatních systémových součástech. Z vystupování ve většině odvětví sociálního pojištění lze tedy vyvozovat, že Česká správa sociálního zabezpečení(dále jen „ČSSZ”) plní úkoly hlavně v sociálním pojištění, avšak dále si ukážeme, že v ostatních systémových součástech má rovněž důležitou roli. Na úvod je však zapotřebí uvést základní 99 Zdravotní služby jsou nadřazeným pojmem zdravotní péče. 100 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Sněmovní tisk 405/0, část č. 1/2 Vl. n. z. o zdravotních službách – EU. [online]. PSP ČR [cit. 12. 6. 2015].

65

charakteristiku tohoto subjektu, k čemuž nám poslouží profil organizace uvedený na internetových stránkách ČSSZ. Podle uvedeného profilu lze ČSSZ popsat jako „největší a v rámci státní správy ČR zcela výjimečnou finančně správní instituci, která má na starosti důchodové a nemocenské pojištění a kromě toho i lékařskou posudkovou službu, a jejíž strukturu tvoří ústředí ČSSZ, (regionální) pracoviště ČSSZ, okresní správy sociálního zabezpečení, Pražská správa sociálního zabezpečení a Městská správa sociálního zabezpečení Brno a jejich územní pracoviště.”101 K úkolům v rámci sociálního pojištění stačí dle mého názoru uvést, že ČSSZ rozhoduje o nároku na dávky z něj poskytovaných, avšak rád bych uvedl pár slov k lékařské posudkové službě(dále jen „LPS”). LPS je součástí OSSZ102 a jejím úkolem je především posuzování zdravotního stavu pro nárok na dávky, které jsou poskytovány osobám s nepříznivým zdravotním stavem, jež omezuje jejich pracovní schopnosti, soběstačnost nebo jiné osobní potřeby. LPS však není rozhodující orgán, ale pouze na žádost rozhodujícího orgánu(OSSZ, krajské pobočky Úřadu práce ČR) vypracuje posudek o zdravotním stavu osoby, který je následně podkladem pro samotné rozhodnutí, tudíž se nelze odvolat proti samotnému posudku, ale až proti konečnému rozhodnutí příslušného orgánu. Dále je nutno uvést, že samotné

posuzování zdravotního stavu se pro jednotlivé oblasti liší, což např. znamená, že osoba uznaná za invalidní nebude mít nárok na příspěvek na péči, neboť při posuzování nároku se nezjistí závislost na jiné osobě při zvládání základních životních potřeb. Nakonec ještě uveďme, že důležitou složkou posuzování zdravotního stavu je rovněž spolupráce LPS s poskytovateli zdravotní péče, kteří jí poskytují svou dokumentaci a provádějí potřebná vyšetření. d) Úřad práce ČR - dostáváme se k druhému nejzásadnějšímu poskytovateli nároků ze sociálního zabezpečení, neboť KP ÚPČR jsou rozhodujícími orgány v 101 ČSSZ. Profil organizace. [online]. ČSSZ [cit. 12. 6. 2015]. 102 Do 1. 7. 2009 bylo posuzování zdravotního stavu fyzických osob pro nepojistné systémy zabezpečováno pomocí podkladů vypracovaných lékařem určeným úřadem práce podle hlavy páté zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona 382/2008 Sb., avšak na základě novely provedené zákonem č. 479/2008 Sb. bylo toto posuzování zrušeno a jediným útvarem posuzujícím zdravotní stav zůstala LPS při OSSZ.

66

oblastech SSP a sociální pomoci. Úřad práce ČR je správním úřadem s celostátní působností, přičemž se jedná o relativně novou instituci, neboť byl zřízen s účinností od 1. dubna 2011 zákonem č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů(dále „zákon o ÚP ČR”). Zákonem o ÚP ČR je vymezena jeho působnost, kdy nahradil úřady práce zřízené podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, které se stali kontaktními pracovišti KP ÚPČR.103 Organizační struktura Úřadu práce ČR se skládá z generálního ředitelství, jež má na starosti především organizační a kontrolní úkoly, a krajských poboček s jejich kontaktními pracovišti, které rozhodují o nárocích na dávky a zprostředkovávají zaměstnání, čímž se dostáváme k poslední informaci, že činnost Úřadu práce ČR lze rozdělit na oblast zaměstnanosti a sociální politiky.

e) poskytovatelé sociálních služeb - sociální služby jsou významnou součástí sociální pomoci, tudíž je potřeba zařadit i komentář k poskytovatelům sociálních služeb. Předně je zapotřebí uvést definici samotného pojmu, která zní: „Poskytovateli sociálních služeb jsou při splnění podmínek stanovených zákonem o soc. službách územní samosprávné celky a jimi zřizované právnické osoby, další právnické osoby, fyzické osoby a MPSV a jím zřízené organizační složky státu.”104 Nejvýznamější podmínkou je, že všichni poskytovatelé sociálních služeb musejí být vedeni v registru poskytovatelů sociálních služeb – registrační povinnost, což je projevem ochrany osob, jež využívají sociální služby a jsou oslabeny v prosazování svých práv a oprávněných zájmů.105 Registraci provádí a registr poskytovatelů sociálních služeb v listinné podobě vede krajský úřad příslušný podle místa trvalého nebo hlášeného pobytu fyzické osoby nebo sídla právnické osoby,106 přičemž registr poskytovatelů sociálních služeb je veden rovněž

103 Integrovaný portál MPSV. Důvod a způsob založení povinného subjektu. [online]. Integrovaný portál MPSV. [cit. 13. 6. 2015]. 104 ARNOLDOVÁ, Anna. Vybrané kapitoly ze sociálního zabezpečení. II. část – Sociální pomoc a sociální služby. 3. rozšíř. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2011, s. 233. 105 ARNOLDOVÁ, 2011, op. cit., s. 348. 106 § 78 odst. 2 zákona o soc. službách

67

v elektronické podobě MPSV.107 Velmi důležitou skutečností, kterou je nutno na závěr zmínit, je možnost poskytovatele sociálních služeb odmítnout uzavřít smlouvu o poskytování sociálních služeb pouze z důvodů uvedených v § 91 odst. 3 zákona o soc. službách, tudíž má kontraktační povinnost. Jelikož subjekty sociálního zabezpečení byli poslední podkapitolou první kapitoly věnované obecnému výkladu o sociálním zabezpečení, jejimž posláním bylo osvětlit, co samotné sociální zabezpečení znamená, k čemu je určené, co obsahuje, jak se dělí a popis jednotlivých částí a nakonec jaké subjekty v něm vystupují, což jsme dle mého názoru splnili, tak se můžeme věnovat druhé kapitole o postavení zaměstnavatele.

107 Registr je dostupný z: http://iregistr.mpsv.cz/socreg/vitejte.fw.do? SUBSESSION_ID=1434192685365_1

68

2 Zaměstnavatel v právních vztazích sociálního zabezpečení Jak bylo uvedeno výše, tak se nyní budeme zabývat postavením zaměstnavatele v sociálním zabezpečení a jeho právy a povinnostmi. Jak si dále ukážeme, tak zaměstnavatel hraje v sociálním zabezpečení důležitou roli, neboť pokud by neplnil své povinnosti, tak by systém sociálního pojištění, kde má nejširší katalog povinností, nemohl efektivně fungovat. Na úvod bychom rovněž mohli z předchozího výkladu dovodit, že zaměstnavatel hraje důležitou roli již z důvodu, že u většiny dávek jsme uváděli, že jsou nějakým způsobem odvislé od příjmu a ten bývá nejčastěji získáván zaměstnaním. Na závěr úvodních slov k této kapitole je vhodné uvést, jaké bude její členění, které bude následující: 1. vymezení

pojmů

zaměstnavatel

a

zaměstnanec

v

sociálním

zabezpečení, 2. práva a povinnosti zaměstnavatele v sociálním zabezpečení, 3. trestněprávní represe. 2.1 Zaměstnavatel a zaměstnanec v sociálním zabezpečení Nejspíš každou osobu napadne obecné vymezení zaměstnavatele jako osoby práci poskytující a zaměstnance jako osoby práci konající, avšak prameny sociálního zabezpečení často obsahují vlastní definice, a tudíž je zapotřebí zařadit tuto podkapitolu do této práce. Určité vymezení alespoň jednoho ze subjektů najdeme hned v šesti zákonech upravujících sociální zabezpečení a přesněji řečeno upravujících jednotlivé oblasti sociálního pojištění.108 Pro lepší představu, jaké jsou specifičnosti daných vymezení, však nejdříve zařadíme definice zaměstnance a zaměstnavatele, jež jsou obsažené v zák. práce. Zák. práce definuje zaměstnance a zaměstnavatele následovně: „Zaměstnancem je fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu.” a „Zaměstnavatelem je osoba, pro kterou se fyzická osoba zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu.”109 Jak si 108 Zákon o veř. zdr. poj., zákon o nem. poj., zákon o důchod. poj., zákon o pojistném na soc. zab., zákon o org. a prov. SZ, zákon o úraz. poj. z-nců 109 §§ 6 a 7 zák. práce

69

můžeme všimnout, tak jsou uvedené definice stručné a hlavním jejich prvkem je výkon závislé práce, avšak vymezení v zákonech sociálního zabezpečení jsou rozsáhlejší. Po přečtení všech vymezení v jednotlivých zákonech si můžeme všimnout, že by se daly rozdělit na vymezení pro účely zdravotního pojištění a vymezení pro účely ostatních oblastí sociálního pojištění. Uvedený závěr nám vyplývá z pozorného čtení, kdy zjistíme, že jsou vymezení pro účely nemocenského, důchodového a úrazového pojištění zaměstnanců z velké části totožné. Přejděme však k jednotlivým vymezením a začněme vymezením zaměstnance pro účely sociálního pojištění. V rámci zdravotního pojištění je „zaměstnancem fyzická osoba, které plynou nebo by měly plynout příjmy ze závislé činnosti nebo funkčních požitků podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů(dále „ZDP”),”110 přičemž však § 5 písm. a) zákona o veř. zdr. poj. obsahuje rovněž výjimky, kdy pojištěnec zaměstnancem není. V ostatních oblastech sociálního pojištění se poté setkáme s vymezením zaměstnance v širším smyslu, kdy jsou za něj považováni zaměstnanci v pracovním či služebním poměru, zástupci státní moci(poslanci, soudci, …) nebo osoby podílející se na fungování obchodních společností.111 Nyní následuje vymezení zaměstnavatele pro účely sociálního zabezpečení. Ve zdravotním pojištění je opět důležitý ZDP, neboť v § 2 odst. 2 zákona o veř. zdr. poj. je zaměstnavatel definován jako „právnická nebo fyzická osoba, která je plátcem příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků podle ZDP, zaměstnává zaměstnance a má sídlo nebo trvalý pobyt na území České republiky, jakož i organizační složka státu.” Zákon o veř. zdr. poj. definuje i pojmy zaměstnání a sídlo zaměstnavatele. Pokud přejdeme k vymezení v ostatních oblastech sociálního pojištění, tak zjistíme, že z důvodu širokého vymezení zaměstnance musí být rovněž vymezení zaměstnavatele šírší. Z uvedeného důvodu je tedy zaměstnavatelem „právnická osoba nebo fyzická osoba, která zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance, organizační složka státu, v níž jsou zařazeni zaměstnanci v pracovním poměru nebo činní na základě DPČ nebo DPP, služební úřad, v němž je státní zaměstnanec zařazen k výkonu státní služby, věznice, v nichž vykonává trest odnětí svobody odsouzený zařazený do práce, ústavy pro výkon zabezpečovací detence, v nichž vykonává zabezpečovací detenci osoba zařazená do práce, a útvary, 110 § 5 písm. a) zákona o veř. zdr. poj. 111 Příkladem může být § 5 písm. a) zákona o nem. poj.

70

složky nebo jiné organizační části bezpečnostních sborů nebo ozbrojených sil České republiky, které vyplácejí příslušníkům bezpečnostních sborů služební příjem nebo vojákům z povolání plat, popřípadě organizační složky státu nebo právnické osoby, v nichž jsou k plnění služebních úkolů vysláni příslušníci bezpečnostních sborů nebo zařazeni vojáci z povolání.”112 Z použití výše uvedených vymezení v širším smyslu je patrné, že jich bylo potřeba pro splnění účelu sociálního zabezpečení a snížení dopadů nepříznivých sociálních situací. Rovněž je nutno na závěr dodat, že začlenění do zákonů vlastních vymezení zaměstnance a zaměstnavatele opět svědčí o samostatnosti sociálního zabezpečení jako právního odvětví. 2.2 Práva a povinnosti zaměstnavatele v sociálním zabezpečení Dostali jsme se k podkapitole, ve které se budeme věnovat popisu práv a povinností zaměstnavatele v sociálním zabezpečení a která nám ukáže, že bez řádného plnění povinností zaměstnavatelem by bylo obtížné, aby samotné sociální zabezpečení mohlo efektivně fungovat. Předně je však nutno uvést, že zaměstnavatel vystupuje hlavně v oblasti sociálního pojištění, neboť v státní sociální podpoře a sociální pomoci spadají zaměstnavatelé do kategorie tzv. dalších osob. Jako další osoba má zaměstnavatel povinnost na výzvu orgánu příslušného k rozhodnutí o dávce sdělit údaje rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu,113 což bude v případě zaměstnavatelů především údaj o dosaženém příjmu oprávněné osoby. Z uvedeného důvodu se tedy budeme dále věnovat pouze právům a povinnostem zaměstnavatele v sociálním pojištění. Zaměstnavatel má v sociálním pojištění především nespočet povinností, které jsou nezbytné pro fungování systému a jež si dále přiblížíme. Pro určitou přehlednost si práva a povinnosti rozdělíme do čtyř skupin – oznamovací a ohlašovací povinnosti, práva a povinnosti spojená s pojistným, evidenční povinnosti a práva a povinnosti při DPN(viz. Tabulka práv a povinností zaměstnavatele). Nicméně některé povinnosti lze podřadit do více skupin, ale my budeme vycházet z níže uvedené tabulky.

112 § 3 písm. b) zákona o nem. poj. 113 Viz. § 63 zákona oSSP nebo § 50 zákona o pomoci v HN

71

Tabulka práv a povinností zaměstnavatele Název skupiny

Zákonná úprava

Název práva, povinnosti

Oznamovací a ohlašovací povinnosti

§§ 10 a 45 odst. 4 zákona o veř. zdr. poj., § 25 zákona o pojistném na zdr. poj. §§ 93, 94 a 98 zákona o nem. poj. § 41 zákona. org. a prov. SZ

Povinnost oznamování pracovních úrazů Povinnost součinnosti zaměstnavatele s OSSZ Povinnost hlášení o zaměstnávání důchodců

Povinnosti a práva spojená s pojistným

§ 8 zákona o veř. zdr. poj, §§ 2, 5, 14 - 15, 18, 22, 25 – 26, 26e zákona o pojistném na zdr. poj. §§ 3, 8 - 9, 17, 20 - 22d zákona o pojistném na SZ

Povinnost platit Povinnost vypočítat pojistné Povinnost odvést pojistné Povinnost předat přehled o platbách pojistného, resp. povinnost předložit přehled o výši pojistného Povinnost evidence uskutečněných plateb pojistného Právo na vrácení přeplatku Povinnost podrobit se sankcím Povinnost úschovy účetních záznamů Povinnost spolupráce při kontrole Právo požádat o splátkový kalendář Právo na potvrzení o stavu závazků

Evidenční, potvrzovací povinnosti a povinnost nahradit neprávem vyplacené částky

§§ 95 až 97 zákona o nem. poj. §§ 35a, 37 – 39a, 42, 118b a 118c zákona. org. a prov. SZ

Povinnost vést evidenci o zaměstnancích Povinnost přijímat žádosti o dávky od znců Povinnost zaměstnavatelů vést záznamy a podávat hlášení pro účely důchodového pojištění Povinnost vést a

72

předkládat evidenční listy Povinnost vydat potvrzení o době trvání zaměstnání Práva a povinnosti při DPN

§§ 62 a 65 zákona o nem. poj.

Povinnost poslat zaměstnance na zdravotní prohlídku Informační povinnost Právo dát podnět ke kontrole Právo požadovat informace od ošetřujícího lékaře Právo provést kontrolu dodržování stanoveného režimu

Pokud se na shora uvedené povinnosti podíváme pozorněji, tak můžeme vyvodit, že základními povinnostmi zaměstnavatele jsou oznamovací povinnost a povinnost platit pojistné, přičemž většina ostatních povinností slouží pouze k jejich lepšímu provádění. 2.2.1 Oznamovací a ohlašovací povinnosti Máme zde první skupinu povinností zaměstnavatele a dokonce bychom mohli říct tu nejdůležitější, neboť pro fungování systému je zapotřebí, aby měli příslušné orgány potřebné informace o subjektech. Jelikož však okruh pojištěných osob je velmi rozsáhlý, a tudíž by pro příslušné orgány bylo velmi nákladné zjišťovat si potřebné údaje samostatně, tak byla tato povinnost uložena zaměstnavatelům. Důvodem uložení těchto povinností zaměstnavatelům je jejich snažší přístup k potřebným údajům, přičemž jsou tyto povinnosti plněny pomocí předepsaných formulářů. První povinností, kterou musí zaměstnavatel splnit, je ohlašovací povinnost, resp. přihlášení se do registru zaměstnavatelů.114 Zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud na předepsaném formuláři sdělí do 8 kalendářní dní od svého vzniku, jehož předpokladem je zaměstnávání alespoň jednoho zaměstnance účastného pojištění, což si upřesníme dále, příslušným zdravotním pojišťovnám, u kterých jsou pojištěni jeho 114 § 25 zákona o pojistném na zdr. poj., § 93 zákona o nem. poj. Zde je nutno ještě uvést, že § 25 zákona o pojistném na zdr. poj. v poznámce pod čarou odkazuje na zrušený zákon č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění.

73

zaměstnanci, resp. OSSZ příslušné podle sídla zaměstnavatele, své identifikační údaje. Identifikačními údaji jsou např. pro zdravotní pojištění „obchodní název, právní forma právnické osoby, sídlo, identifikační číslo osoby a číslo bankovního účtu, pokud z něj budou prováděny platby pojistného; je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, sděluje též jméno, příjmení, rodné číslo a adresu trvalého bydliš tě.”115 Ve stejné lhůtě musí zaměstnavatel příslušnému orgánu oznámit změnu údajů, ukončení činnosti nebo se odhlásit z registru z důvodu, že již nemá zaměstnance účastnící se pojištění. Shora uvedená ohlašovací povinnost je však především doplňující povinností k povinnosti hlavní, kterou je oznamovací povinnost, neboť pro bezvadné poskytování dávek potřebují příslušné orgány znát hlavně informace o pojištěncích. Oznamovací povinnost zaměstnavateli vznikne nástupem zaměstnance, který je účasten pojištění, do zaměstnání a zaměstnavatel ji musí splnit do 8 dnů od vzniku této skutečnosti. Zde je vhodné zařadit pár slov o vzniku účasti na pojištění, neboť ta je příčinou, proč zaměstnavatel musí plnit všechny povinnosti. Zjednodušeně se dá říct, že pro účast na pojištění je nutné, aby zaměstnanec dosahoval rozhodného příjmu, který byl uveden u výkladu nemocenského pojištění a činní 2 500 Kč. Nicméně tato částka neplatí vždy, neboť pokud se podíváme do § 7a zákona o nem. poj., tak zjistíme, že v případě zaměstnání na základě DPP je zaměstnanec účasten nemocenského pojištění pouze v případě, kdy odměna za tuto práci byla vyšší než 10 000 Kč. Nutno uvést, že účast na pojištění trvá jen v těch kalendářních měsících po dobu trvání této dohody, do nichž mu byl zúčtován zaměstnavatelem takovýto započitatelný příjem.116 Nicméně se průběžně neoznamuje každý vznik a zánik účasti na nemocenském pojištění v jednotlivých kalendářních měsících v závislosti na dosažení příjmu ve výši rozhodného příjmu; oznamuje se jen den nástupu do zaměstnání, a to do 8 kalendářních dnů po kalendářním měsíci, v němž tomuto zaměstnanci poprvé vznikla účast na nemocenském pojištění. 117 Podobně jako při DPP se postupuje rovněž při zaměstnaní na základě DPČ nebo zaměstnání malého rozsahu, kdy rozhodný příjem z nich dosáhne 2 500 Kč. Nyní se můžeme vrátit k obsahu oznamovací povinnosti, kdy je zaměstnavatel povinen oznámit příslušnému orgánu identifikační údaje zaměstnance – jméno, příjmení, trvalý pobyt a rodné číslo zaměstnance. Jde-li však o cizince, jež rodné číslo nemá, tak nejdříve 115 § 25 odst. 1 zákona o pojistném na zdr. poj. 116 § 7a zákona o nem. poj. 117 PŘIB, Jan a kol. Zákon o nemocenském pojištění: komentář. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2015]

74

požádá OSSZ o přidělení evidenčního čísla osoby(podobně se vytvoří číslo pojištěnce pro účely zdravotního pojištění), které cizinec následně dále využívá při styku s OSSZ. Stejná osmidenní lhůta slouží rovněž k oznámení změn v údajích nebo skončení zaměstnání. Na závěr dodejme, že povinnost je opět plněna pomocí předepsaných formulářů, do kterých zaměstnavatel navíc doplňuje kódy označující druh pracovního poměru, jeho změnu či skončení. Do této skupiny povinností jsem se rozhodl zařadit ještě tři povinnosti, kterými jsou povinnost oznamování pracovních úrazů(§ 45 odst. 4 zákona o veř. zdr. poj.), povinnost součinnosti s OSSZ(§ 98 zákona o nem. poj.) a povinnost hlášení o zaměstnávání důchodců(§ 41 zákona. org. a prov. SZ). Začneme popořadě, tudíž nejdříve uvedeme povinnost oznamování pracovních úrazů, která je zakotvena v § 45 odst. 4 zákona o veř. zdr. poj. Úvodem je potřeba uvést, že povinnost evidence pracovních úrazů je zaměstnavateli stanovena § 105 zák. práce, kde taktéž nalezneme povinnost ohlásit pracovní úraz a zaslat záznam o úrazu stanoveným orgánům a institucím.118 Nicméně v zákoně o veř. zdr. poj. je tato povinnost rozvedena, když je stanoveno, že zaměstnavatel tyto kopie zasílá za uplynulý kalendářní měsíc najednou, vždy však nejpozději do pátého dne následujícího měsíce a při nesplnění této povinnosti může příslušná zdravotní pojišťovna uložit zaměstnavateli pokutu až do výše 100 000 Kč.119 Další v pořadí je povinnost podle § 98 zákona o nem. poj., jenž upravuje povinnost součinnosti zaměstnavatele s OSSZ. Povinnost součinnosti zaměstnavatele s OSSZ se skládá ze tří dílčích povinností, kterými jsou povinnost sdělit potřebné údaje, povinnost poskytnout potřebnou součinnost při kontrole a související povinnost dostavit se na OSSZ nebo jiné určené místo za účelem provedení kontroly, pokud zaměstnavatel zaměstnává méně než 26 zaměstnanců evidovaných v registru pojištěnců. Povinnost součinnosti s OSSZ ve velké míře souvisí s plněním shora uvedených povinností, neboť OSSZ prostřednictvím této povinnosti kontroluje své záznamy o účasti zaměstnanců na pojištění. Nejčastěji OSSZ požádá zaměstnavatele o sdělení požadovaných údajů a předložení dokladů o nich nebo k podání hlášení a předložení záznamů o skutečnostech rozhodných pro posouzení účasti zaměstnanců na pojištění a pro nárok na dávky, jejich 118 § 105 odst. 4 zák. práce 119 DANĚK, Antonín. Zaměstnavatelé ve zdravotním pojištění v roce 2015. Práce a mzda. 2015. roč. 63, č. 2, s. 28-31.

75

výši a výplatu podle § 89 odst. 1 písm. a) zákona o nem. poj. Již nám zbývá poslední povinnost, kterou je povinnost hlášení o zaměstnávání důchodců upravená § 41 zákona. org. a prov. SZ. Tato povinnost se týká hlášení zaměstnávání tzv. „předčasných důchodců” neboli poživatelů starobního důchodu přiznaného podle § 31 zákona o důchod. poj. a to jen v situaci, kdy tito důchodci ještě nedosáhli důchodového věku. Důvod k hlášení vyplývá z § 37 zákona o důchod. poj., neboť podle citovaného ustanovení těmto poživatelům nenáleží výplata starobního důchodu, pokud je vykonávána výdělečná činnost nebo je poskytována podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci. Zaměstnavatel svou povinnost splní podáním hlášení na příslušném tiskopise orgánu, který vyplácí důchod. 2.2.2 Povinnosti a práva spojená s pojistným Dostáváme se k druhé nejdůležitější skupině práv a povinností zaměstnavatele, kterou jsou práva a povinnosti spojená s pojistným. Již výše při výkladu sociálního pojištění jsme si uvedli, že jeho účelem je příprava na řešení budoucích sociálních událostí pomocí odkladu části finančních prostředků. Tímto odkladem finančních prostředků je placení pojistného, které následně slouží k výplatě dávek v situaci, kdy nastane předpokládaná sociální situace. Nejvýznamějšími povinnostmi této části jsou povinnosti týkající se samotného placení, tedy povinnost platit, povinnost vypočítat pojistné a povinnost odvést pojistné. Začneme povinností platit pojistné, neboť zbývající povinnosti jí rozvíjejí a okruh subjektů, kteří mají tuto povinnost, je širší než-li okruh subjektů povinných plnit zbývající povinnosti. Kdo je plátcem, resp. poplatníkem, pojistného stanovují § 4 zákona o veř. zdr. poj. a § 3 zákona o pojistném na SZ, přičemž jimi jsou zaměstnavatelé, pojištěnci a v rámci zdravotního pojištění taktéž stát. Před dalším pokračováním je vhodné zařadit výklad obou označení osob povinných platit pojistné, tedy termínů poplatník pojistného a plátce pojistného. S oběmi uvedenými termíny se setkáváme pouze v zákoně o pojistném na SZ. V § 3 uvedeného zákona nacházíme výčet poplatníků pojistného, přičemž je za něj považována každá osoba, jež je povinna platit pojistné. Avšak plátce pojistného podle zákona o pojistném na SZ představují pouze subjekty, jež mají dále rozebranou povinnost odvést pojistné a další související povinnosti, tudíž zaměstnanec jím dle citovaného zákona není. Na základě uvedeného

76

tedy můžeme říct, že termín poplatník pojistného označuje osobu s primární povinností a pojem plátce osobu s odvozenými povinnostmi. Pokud se však podíváme do zákona o pojistném na zdr. poj., tak zde nalezneme pouze pojem plátce pojistného, jež zahrnuje oba výše popsané pojmy. Zde je nutné se zamyslet, zda nerozlišování mezi poplatníkem a plátcem je vhodné, neboť zákonem o pojistném na zdr. poj. je uloženo plátci pojistného mnoho povinností. Pokud tedy není jednoznačně upraveno, že pojištěnci tyto povinnosti nemají, tak bychom teoreticky mohli vyžadovat jejich splnění i po pojištěncích jako plátcích pojistného. Podíváme-li se však na jednotlivé povinnosti blíže, tak zjistíme, že většina je nicméně určena osobě, jež pojistné odvádí, což pojištěnci nejsou. Z popsaného tedy vyplývá, že zákon o pojistném na zdr. poj. si zjednodušil označení subjektů, čím však způsobil terminologické problémy. Na základě uvedeného, tudíž můžeme uvést, že zaměstnavatel je poplatníkem a plátcem ve všech pojistných systémech, avšak zaměstnanec je poplatníkem pouze zdravotního a důchodového pojištění, i když je v rámci zdravotního pojištění použit odlišný pojem. Dále je potřeba ještě dodat, že zaměstnanec a zaměstnavatel v uvedených pojistných systémech platí každý pouze určitou část z procentní sazby pojistného. Nakonec musíme uvést způsob naplnění povinnosti platit pojistné, který spočívá v zaplacení, resp. odvedení, pojistného příslušnému orgánu. Před samotným splněním povinnosti platit pojistné je však nutné splnit povinnost vypočítat pojistné, neboť bez toho by to bylo nemožné, tudíž se dostáváme k další povinnosti. Povinnost vypočítat pojistné již mají pouze zaměstnavatelé, OSVČ a stát, neboť za zaměstnance tuto povinnost plní jejich zaměstnavatelé. Způsob výpočtu pojistného je následující: „Nejdříve se zjistí vyměřovací základ zaměstnance za rozhodné období,120 ze kterého se následně vypočte pojistné pomocí procentní sazby pojistného.”121 Nakonec dodejme, že z důvodu existence pouze jedné ČSSZ, tudíž plnění povinnosti pouze vůči jednomu subjektu je v zákoně o pojistném na SZ upraven vyměřovací základ rovněž zaměstnavatele a to následovně: „Vyměřovacím základem zaměstnavatele je částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jeho zaměstnanců 120 Tím je úhrn příjmů ze závislé činnosti za kalendářní měsíc, kdy však zákony upravující pojistné obsahují rovněž výčet příjmů, o které se snižuje či které se do něj nezahrnují(§ 3 odst. 2 zákona o pojistném na zdr. poj., § 5 odst. 2 zákona o pojistném na SZ). Dále je otázka, který příjem zahrnout či nezahrnout do vyměřovacího základu předmětem řady rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, např. sp. zn. 6 Ads 90/2013 nebo 3 Ads 35/2011. 121 Procentní sazba zdravotního pojištění je stanovena v § 2 odst. 1 zákona o pojistném na zdr. poj. a procentní sazba pojistného na sociální zabezpečení je uvedena v § 7 zákona o pojistném na SZ.

77

uvedených v § 3 odst. 3.”122 Poslední povinností spadající pod povinnost platit pojistné je povinnost odvést pojistné, jejímž splněním je zároveň splněna povinnost platit pojistné. Stejně jako výše nám z okruhu povinných osob vypadne zaměstnanec, neboť jak § 5 odst. 1 zákona o pojistném na zdr. poj., tak § 8 odst. 1 zákona o pojistném na SZ stanovují zaměstnavateli povinnost odvést i pojistné, které je povinen platit zaměstnanec. Povinnost odvést pojistné má zaměstnavatel každý kalendářní měsíc a obecně ji splní, pokud je pojistné odvedeno na účet příslušného orgánu od 1. do 20. dne následujícího kalendářního měsíce. Další skupinou práv a povinností, které jsem se rozhodl zařadit do této části diplomové práce, jsou povinnosti, jež mají kontrolní, potvrzovací a evidenční roli. Mezi tuto skupinu patří povinnost předat přehled o platbách pojistného(§ 25 odst. 3 zákona o pojistném na zdr. poj.), resp. předložit přehled o výši pojistného(§ 9 odst. 3 a 4 zákona o pojistném na SZ), povinnost evidence uskutečněných plateb pojistného(§ 25 odst. 4 zákona o pojistném na zdr. poj.), povinnost úschovy účetních záznamů(§ 22c zákona o pojistném na SZ), povinnost spolupráce při kontrole(§ 22 zákona o pojistném na zdr. poj.) a právo na potvrzení o stavu závazků(§ 26e zákona o pojistném na zdr. poj., § 22d zákona o pojistném na SZ). Začněme povinnostmi předložit přehled o platbách pojistného, resp. přehled o výši pojistného, kdy první z těchto přehledů předkládá zaměstnavatel zdravotním pojišťovnám, jejichž pojištěnce zaměstnává, a druhý příslušné OSSZ. V obou případech se jedná o formulář, jenž je zaměstnavatel povinen předložit ve lhůtě splatnosti pojistného, tedy do 20. dne následujícího kalendářního měsíce. Tento formulář obsahuje identifikaci zaměstnavatele, úhrn vyměřovacích základů, úhrn pojistného a údaje o platbě.123 Důležité je dodat, že pro zaměstnavatele je výhodné tuto povinnost splnit, neboť pokud ji nesplní v dodatečné lhůtě mu poskytnuté, tak příslušný orgán může stanovit rozhodnutím pravděpodobnou výš ši pojistného, pokud byl plátce pojistného v této výzvě na tento následek upozorněn. Pravděpodobnou výš ši pojistného příslušný orgán stanoví na základě údajů a pomůcek, které má k dispozici nebo které si sám 122 § 5a zákona o pojistném na SZ 123 ŽENÍŠKOVÁ, Marta. Pojistné na sociální zabezpečení: zaměstnavatelů, zaměstnanců, OSVČ, dobrovolně důchodově pojištěných : s komentářem a příklady k 1. 1. 2014 . 6. aktual. vyd. Olomouc: ANAG, 2014, s. 150. ČERVINKA, Tomáš. Zdravotní pojištění: zaměstnavatelů, zaměstnanců, OSVČ: s komentářem a příklady 2015. 7. aktual. vyd. Olomouc: ANAG, 2015, s. 46.

78

opatří. Stanovením pravděpodobné výše pojistného navíc není dotčena povinnost zaměstnavatele předložit přehledy a taktéž je zaměstnavatel povinen platit penále z dlužné částky pravděpodobné výše pojistného.124 S povinností předložit přehled o platbách pojistného souvisí rovněž povinnost evidence uskutečněných plateb pojistného uvedená v § 25 odst. 4 zákona o pojistném na zdr. poj., kdy jsou zaměstnavatelé povinni vést průkaznou evidenci, ze které jsou poté povinni na žádost příslušš né zdravotní pojiš ťovny předložit údaje rozhodné pro výpočet pojistného, včetně rodného čísla každého zaměstnance.125 Další povinností je povinnost úschovy účetních záznamů upravená § 22c zákona o pojistném na SZ. Tato povinnost je velmi prostá, neboť zaměstnavateli ukládá, aby po dobu 10 kalendářních roků následujících po roce, kterého se týkají, uchovával účetní záznamy, např. o druzích a výších příjmů, jež byly zaměstnanci zúčtovány neboli o údajích potřebných pro stanovení a odvod pojistného. Poslední povinností z této skupiny je povinnost spolupráce při kontrole vyjádřená v § 22 zákona o pojistném na zdr. poj. Kontrola výběru pojistného je důležitou činností každé zdravotní pojišťovny, avšak ve většině případů není možné efektivně provádět kontrolu pouze z údajů, jež má zdravotní pojišťovna k dispozici. Z uvedeného důvodu je tedy nutné konat kontroly rovněž u plátců pojistného, k čemuž slouží i tato povinnost. Povinnost spolupráce při kontrole se skládá z více částí, přičemž je zaměstnavatel povinen v rámci kontroly: a) předložit na vyžádání účetní a jiné doklady, jež jsou pro správné stanovení a placení pojistného rozhodné, a nebo o které pověřený zaměstnanec požádá a podat k nim ústně nebo písemně požadovaná vysvětlení, má-li pověřený zaměstnanec pochybnost o jejich úplnosti, správnosti nebo pravdivosti, b) nezatajovat doklady, které má plátce pojistného k dispozici nebo o nichž je mu známo, kde se nacházejí, c) zajistit vhodné místo a podmínky k provádění kontroly, d) zapůjčit potřebné doklady i mimo prostor provádění kontroly.126 Rovněž je zaměstnavatel povinen poskytnout pověřenému zaměstnanci veš škerou pomoc 124 Úprava pravděpodobné výše pojistného je obsažena v § 25a zákona o pojistném na zdr. poj. a § 22b zákona o pojistném na SZ. 125 § 25 odst. 4 zákona o pojistném na zdr. poj. 126 § 22 odst. 3 zákona o pojistném na zdr. poj.

79

potřebnou k účinnému provedení kontroly.127 Na závěr dodejme, že pokud by zaměstnavatel nesplnil povinnosti uvedené pod písm. a) nebo b), tak by se vystavil postihu ve formě pokuty podle § 26 zákona o pojistném na zdr. poj. Nakonec nám ještě zbylo právo na potvrzení o stavu závazků. Toto právo spočívá v oprávnění každého plátce pojistného požádat příslušný orgán sociálního pojištění, aby mu vydal potvrzení o stavu jeho závazků týkajících se pojistného, penále a přirážky k pojistnému. V případě zjištění dluhu příslušný orgán v potvrzení uvede výši tohoto dluhu a údaj o dluhu na pojistném včetně záloh, dluhu na penále a dluhu na přirážce k pojistnému, přičemž zvlášť se uvede výše zůstatku dluhu, jehož placení bylo povoleno ve splátkách.128 Toto právo je důležité nejen pro zaměstnavatele samotného, ale také pro jednání navenek, neboť bezdlužnost může mít kladné účinky. Poslední skupinou práv a povinností jsou práva a povinnosti týkající se přeplatku nebo nedoplatku pojistného, kam zařadíme právo na vrácení přeplatku, povinnost podrobit se sankcím a právo požádat o splátkový kalendář. Uvedené práva a povinnosti mají akcesorickou povahu, neboť přicházejí na řadu až v situaci, kdy zaměstnavatel své shora popsané povinnosti sice splnil, ale vznikl mu přeplatek na pojistném, nebo je nesplnil, a tudíž musí nést následky. Začneme pro zaměstnavatele příjemným právem na vrácení přeplatku na pojistném. Toto právo vznikne v okamžiku, kdy plátce pojistného zjistí, že odvedl vyšší pojistné než měl, a tudíž může příslušný orgán požádat o vrácení přeplatku, nebo v okamžiku, kdy danou skutečnost zjistí samotný orgán a z vlastního podnětu tento přeplatek vrátí. Zjistí-li však příslušný orgán, že plátce pojistného má vůči němu splatný závazek, tak přeplatku pojistného použije k jeho úhradě. Navíc má plátce právo na uhrazení penále(zdravotní pojištění), resp. úrok z prodlení(pojistné na SZ), nevrátí-li příslušný orgán přeplatek pojistného ve lhůtě k tomu stanovené, která činní jeden kalendářní měsíc ode dne, kdy to příslušný orgán zjistil.129 Nakonec celé skupiny práv a povinností spojených s pojistným zařadíme povinnost podrobit se sankcím a právo požádat o splátkový kalendář, jež přicházejí na řadu ve chvíli, kdy zaměstnavatel nesplnil své povinnosti, a tudíž následuje sankce. V rámci sociálního pojištění se můžeme setkat se třemi druhy sankcí - přirážka k 127 § 22 odst. 4 zákona o pojistném na zdr. poj. 128 § 26e zákona o pojistném na zdr. poj. a § 22d zákona o pojistném na SZ 129 § 14 zákona o pojistném na zdr. poj. a § 17 zákona o pojistném na SZ

80

pojistnému, pokuta a penále. Nicméně přirážka k pojistnému nesouvisí s nesplněním povinnosti uložené sociálním pojištěním, nýbrž nesplněním povinnosti podle jiného předpisu, která však má za následek zvýšené náklady, jež jsou čerpány ze sociálního pojištění, např. nedostatečné zajištění bezpečnosti při práci a s tím související zvýšený výskyt pracovních úrazů. Druhou totou sankcí jsou pokuty, které jsou ukládány za nesplnění povinností nespočívajících v placení pojistného, např. nedodržení oznamovací povinnosti nebo neposkytnutí součinnosti při kontrole. Nakonec třetí sankcí je potom uložení zaplacení penále, kdy § 20 odst. 1 zákona o pojistném na SZ uvádí: „Nebylo-li pojistné zaplaceno ve stanovené lhůtě anebo bylo-li zaplaceno v nižší částce, než ve které mělo být zaplaceno, je plátce pojistného povinen platit penále. Penále činí 0,05 % dlužné částky za každý kalendářní den, ve kterém některá z těchto skutečností trvala.” Nyní je vhodné uvést v jakém pořadí se hradí splatné závazky příslušnému orgánu, které se liší v závislosti, zda je příslušným orgánem zdravotní pojišťovna či OSSZ, tudíž pro rozlišení vložíme tabulku130: Zdravotní pojišťovna

OSSZ

a) pokuty

a) nejstarší nedoplatky pojistného

b) přirážka k pojistnému

b) běžné platby pojistného

c) nejstaršš í nedoplatky pojistného

c) penále

d) běžné platby pojistného

d) pokuty

e) penále

e) přirážka k pojistnému

Nakonec zmiňme ještě právo požádat o splátkový kalendář, které je upraveno pouze v zákoně o pojistném na SZ, avšak zdravotní pojišťovny běžně sjednávají s dlužníky splácení pohledávek formou splátkových kalendářů.131 Uvedené právo upravuje § 20a zákona o pojistném na SZ, kde je uvedeno, že OSSZ může na písemnou žádost plátce pojistného povolit placení dlužného pojistného a penále ve splátkách, a to až do výše, kterou tento plátce dluží ke dni vydání rozhodnutí o povolení splátek. Zároveň však uvedené ustanovení stanovuje, že nesmí být povoleno dlužníku, který je v řízení, jež směřuje k jeho zániku(např. insolvenční řízení). Zcela na závěr uveďme, že doba 130 Tabulka vychází z § 15 odst. 2 zákona o pojistném na zdr. poj. a § 22a odst. 1 zákona o pojistném na SZ. 131 ČERVINKA, 2015, op. cit., s. 128.

81

splácení nesmí být delší než 36 měsíců. 2.2.3 Evidenční, potvrzovací povinnosti a povinnost nahradit neprávem vyplacené částky Následující skupina povinností představuje sběrnou skupinu pro povinnosti, jež ještě nebyly zmíněny, přičemž jsou z nich vyčleněny práva a povinnosti při DPN. Do této skupiny jsme tudíž zařadili povinnost vést evidenci o zaměstnancích a povinnost přijímat žádosti o dávky od z-nců, jež jsou stanoveny v zákoně o nem. poj. a dále povinnosti týkající se důchodového pojištění. Povinnostmi jež se týkají důchodového pojištění jsou povinnost zaměstnavatelů vést záznamy a podávat hlášení pro účely důchodového pojištění, povinnost vést a předkládat evidenční listy, povinnost vydat potvrzení o době trvání zaměstnání a povinnost nahradit neprávem vyplacené částky. Uvedené povinnosti probereme postupně v pořadí: nemocenské pojištění a důchodové pojištění. První povinností podle zákona o nem. poj. spadající do této skupiny je povinnost vést evidenci o zaměstnancích. Uvedená povinnost zaměstnavateli ukládá, aby o zaměstnancích účastných nemocenského pojištění vedl evidenci, která bude obsahovat údaje uvedené v § 95 odst. 1 písm. a) až j) zákona o nem. poj. 132 Zároveň však musí vést zaměstnavatel evidenci taktéž o zaměstnanci, jenž nemocenského pojištění účasten není, která obsahuje identifikační údaje zaměstnance společně s údaji o pracovním poměru, výši sjednaného započitatelného příjmu a příjem zaměstnance za jednotlivá mzdová období a jednotlivé složky započitatelného příjmu pro stanovení dávek.133

Splnění

dané

povinnosti

není

pro

zaměstnavatele

obtížné,

neboť

zaměstnancům je v § 103 odst. 3 zákona o nem. poj. stanovena povinnost tyto údaje zaměstnavateli sdělit. S uvedenou povinností však souvisí rovněž povinnost uchovávací, podle níž „je zaměstnavatel povinen uschovávat záznamy o skutečnostech uvedených v § 95 po dobu 10 kalendářních roků následujících po roce, kterého se týkají, pokud zvláštní právní předpis nestanoví pro záznamy, které mají charakter účetních záznamů, delší uschovací dobu.”134 Tato povinnost však při zániku zaměstnavatele přechází na 132 Příkladmo sem patří identifikační údaje zaměstnance společně s údaji o pracovním poměru, neomluvené pracovní dny zaměstnance nebo název zdravotní pojišťovny, u níž je zaměstnanec zdravotně pojištěn. 133 § 95 odst. 2 zákona o nem. poj. 134 § 96 zákona o nem. poj.

82

právního nástupce a pokud ho nemá, tak je zaměstnavatel povinen zajistit po tuto dobu úschovu záznamů. Druhou povinností, kterou nám ještě zbývá vysvětlit, je povinnost přijímat žádosti o dávky od z-nců, jež je upravena § 97 zákona o nem. poj. Plnění této povinnosti je nejdůležitější pro zaměstnance, jelikož ti nejednají z OSSZ osobně, ale pouze prostřednictvím zaměstnavatele. Z uvedeného důvodu tedy do velké míry spoléhají na zaměstnavatele, aby mohli uplatnit nárok na dávky. V rámci této povinnosti jsou zaměstnavatelé povinni: 1. přijímat žádosti o dávky a další doklady pro stanovení nároku na dávky [např. písemnou dohodu podle § 32 odst. 1 písm. e), uplatňuje-li nárok na peněžitou pomoc v mateřství pojištěnec z důvodu převzetí dítěte do péče] a jejich výplatu (jedná se zejména o „Potvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény“, kterým pojištěnec prokazuje pro účely výplaty nemocenského trvání těchto skutečností k určitému dni), 2. vyplnit stanovený tiskopis s údaji potřebnými pro výpočet dávek (jedná se především o započitatelný příjem v jednotlivých kalendářních měsících rozhodného období a vyloučené dny v tomto období); jedná se o tiskopis „Příloha k žádosti o:“ (na tomto tiskopisu se označí, o jakou dávku se jedná), 3. žádost spolu s dalšími doklady a tiskopis s údaji potřebnými pro výpočet dávek

neprodleně

předat

příslušné

okresní

správě

sociálního

zabezpečení (žádost o dávku musí být přitom podle § 109 odst. 1 podepsána žadatelem), 4. je-li u zaměstnance nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, je zaměstnavatel povinen spolu s údaji potřebnými pro výpočet dávek předat okresní správě sociálního zabezpečení podklady pro provádění srážek z dávek nemocenského pojištění; těmito podklady se rozumí kopie usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, sdělení výše dosud provedených srážek a sdělení, jaká část základní částky nemá být okresní správou sociálního zabezpečení srážena. Obdobně předává OSSZ podklady zaměstnavateli.135 135 PŘIB, Jan a kol. Zákon o nemocenském pojištění: komentář. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2015]

83

Nyní přejdeme k povinnostem zaměstnavatele v důchodovém pojištění, které jsou upraveny zákonem o org. a prov. SZ, což je názorným příkladem, že je zapotřebí se orientovat v celém systému pramenů sociálního zabezpečení, neboť ne vždy najdeme vše v jednom zákoně. Dále uvedené povinnosti budou mít především evidenční povahu, přičemž jejich důležitost je nepopíratelná, neboť by bylo velmi obtížné, aby si OSSZ samy dokázaly zjistit všechny potřebné údaje pro nárok na důchody. Úvodem uveďme, že podobně jako v nemocenském pojištění tak i v důchodovém pojištění vede zaměstnavatel o zaměstnancích evidenci, která obsahuje údaje uvedené v § 37 odst. 1 a 2 zákona o org. a prov. SZ. Tato základní evidence je zaprvé velmi důležitá pro plnění již shora uvedené povinnosti součinnosti s OSSZ a taktéž je tak plněna povinnost vést záznamy pro účely důchodového pojištění. Pokud dojde v těchto záznamech ke změně, tak jsou zaměstnavatelé povinni tuto změnu písemně hlásit do osmi dnů, není-li určeno jinak, tudíž tím plní povinnost podávat hlášení, kterou jsou povinni splnit i na výzvu orgánu sociálního zabezpečení. Obě uvedené povinnosti jsou zaměstnavateli uloženy § 35a zákona o org. a prov. SZ, jenž obsahuje rovněž uchovávací povinnost, v rámci které jsou zaměstnavatelé povinni uchovávat: a) stejnopisy evidenčních listů (§ 38 odst. 5 věta první) vyhotovených v kalendářním roce, kterého se týkají, nebo v bezprostředně následujícím kalendářním roce po dobu 3 kalendářních roků po roce, kterého se týkají, a stejnopisy ostatních evidenčních listů po dobu 3 kalendářních roků po roce, ve kterém byly vyhotoveny, b) záznamy o skutečnostech vedených v evidenci podle § 37 odst. 1

písm. h) po dobu 6 kalendářních roků následujících po měsíci, kterého se záznam týká, vždy však po dobu 3 kalendářních roků následujících po měsíci, v němž bylo dlužné pojistné za tento měsíc zaplaceno, c) záznamy o skutečnostech vedených v evidenci podle § 37 odst. 1, pokud jde o poživatele starobního nebo invalidního důchodu, po dobu 10 kalendářních roků po roce, kterého se týkají, d) mzdové listy nebo účetní záznamy o údajích potřebných pro účely důchodového pojištění, včetně údajů uvedených v § 37 odst. 2, po

84

dobu 30 kalendářních roků následujících po roce, kterého se týkají, a jde-li o mzdové listy nebo účetní záznamy o údajích potřebných pro účely důchodového pojištění vedené pro poživatele starobního důchodu, po dobu 10 kalendářních roků následujících po roce, kterého se týkají, pokud zvláštní právní předpis nestanoví pro záznamy, které mají charakter účetních záznamů, delší uschovací dobu; za záznamy o těchto skutečnostech se vždy považují doklady o druhu, vzniku a skončení pracovního vztahu, záznamy o pracovních úrazech a o nemocech z povolání a záznamy o evidenci pracovní doby včetně doby pracovního volna bez náhrady příjmu.136 Znovu však platí, že při zániku zaměstnavatele přechází uschovávací povinnost na právního nástupce a pokud ho nemá, tak je zaměstnavatel povinen zajistit po tuto dobu úschovu záznamů. Mimo výše uvedené základní evidence o zaměstnancích plní zaměstnavatel ještě druhou evidenční povinnost, kterou je povinnost vést a předkládat evidenční listy. Evidenční list slouží k potvrzení skutečností později důležitých pro řízení o přiznání důchodu, neboť vypovídají o době pojištění. Jinak řečeno potvrzují, že zaměstnanec u zaměstnavatele pracoval a byl účasten důchodového pojištění. Z uvedených důvodů je zaměstnavatel povinen vést evidenční list zaměstnance, kdy je důležité uvést, že evidenční list se vede vždy nový za každý kalendářní rok. Údaje zapisované do evidenčního listu jsou evedeny v § 38 odst. 4 zákona o org. a prov. SZ. V citovaném ustanovení je taktéž stanoveno, že se údaje zapisují za každý kalendářní rok po účetní závěrce, nejpozději však do 30. dubna následujícího kalendářního roku. Jelikož je však důležité, aby údaje zapsané v evidenčních listech měla ČSSZ, tak je zaměstnavatel povinen předat evidenční listy ČSSZ(prostřednictvím OSSZ) do 30 dnů od zápisu údajů do evidenčního listu podle § 38 odst. 4 zákona o org. a prov. SZ. Další povinností, jež zaměstnavateli ze zákona o org. a prov. SZ, plyne je povinnost vydat potvrzení o době trvání zaměstnání, které je vydáváno zaměstnanci na jeho žádost. Toto potvrzení stvrzuje, že v uvedené době byl zaměstnanec u zaměstnavatele zaměstnán a byl účasten důchodového pojištění z titulu zaměstnání, a proto za něj byl zaměstnavatel povinen odvádět pojistné. Uvedená povinnost tedy má ochrannou funkci ve vztahu k zaměstnancům. 136 § 35a odst. 4 zákona o org. a prov. SZ

85

Nakonec této skupiny povinností nám zbývá ještě uvést povinnost nahradit neprávem vyplacené částky. Tato povinnost je však především povinností příjemce dávky, neboť tomu byla tato dávka vyplacena, a tudíž přichází v úvahu nejdříve porušení povinnosti na jeho straně. Nicméně byl-li důchod poskytnut neprávem nebo ve vyšší výměře v důsledku nesplnění nebo chybného splnění povinností zaměstnavatelem, tak je k této náhradě povinen zaměstnavatel. Může však nastat situace, kdy viníky jsou příjemce i zaměstnavatel a v tom případě budou povinni k vrácení solidárně. 2.2.4 Práva a povinnosti při DPN Poslední skupinou, která nám zbyla, jsou práva a povinnosti při DPN. Již při výkladu nemocenského pojištění jsme si uvedli, že je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci náhradu mzdy za 4. až 14. den DPN, neboť předtím nemá zaměstnanec nárok na žádné peněžité plnění a od 15. dne poté vzniká nárok na nemocenské. Nyní se však podíváme na povinnost poslat zaměstnance na zdravotní prohlídku, informační povinnost, právo dát podnět ke kontrole, právo požadovat informace od ošetřujícího lékaře a právo provést kontrolu dodržování stanoveného režimu, přičemž úprava uvedených práv a povinností je soustředěna pouze do §§ 62 a 65 zákona o nem. poj. Začneme § 62 zákona o nem. poj., ve kterém je stanovena povinnost zaměstnavatele poslat zaměstnance na zdravotní prohlídku. Uvedená povinnost je zakotvena v odst. 1 uvedeného ustanovení, který přesně říká: „Zaměstnavatel je povinen po obdržení sdělení ošetřujícího lékaře podle § 61 písm. v) o ukončení dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance podle § 59 odst. 1 písm. b) s uvedením, že je předpoklad, že pojištěnec již nebude moci vykonávat dosavadní pojištěnou činnost a že tento

předpoklad

je

důvodem

pro

lékařskou

prohlídku

poskytovatelem

pracovnělékařských služeb ze zdravotních důvodů, požádat neprodleně poskytovatele pracovnělékařských služeb o provedení této prohlídky s uvedením důvodů.” Z uvedeného textu je patrné, že v praxi dojde k dvojímu posouzení zdravotního stavu a to nejdříve ošetřujícím lékařem a poté lékařem poskytujícím pracovnělékařské služby. Dvojí posouzení zdravotního stavu se sice může zdát zbytečné, avšak tento postup má své odůvodnění, neboť poskytovatel pracovnělékařských služeb má lepší povědomí, jaký zdravotní stav je potřebný k výkonu pojištěné činnosti, a tudíž může lépe posoudit, zda zaměstnanec skutečně nemůže tuto činnost již vykonávat.

86

Ostatní v úvodu uvedená práva a povinnosti jsou obsažena v § 65 zákona o nem. poj., tudíž se přesuneme do tohoto ustanovení. První ve zmíněném ustanovení nalezneme informační povinnost, jež je pro posouzení DPN a následnou výplatu nemocenského

zde

nejdůležitější.

Samotná

povinnost

spočívá

v

povinnosti

zaměstnavatele sdělit na vyžádání neprodleně příslušnému orgánu nemocenského pojištění a ošetřujícímu lékaři informace o poskytovateli pracovnělékařských služeb a o pracovním zařazení, náplni práce a pracovních podmínkách dočasně práce neschopného zaměstnance.137 V druhém odstavci uvedeného ustanovení poté najdeme práva zaměstnavatele v době DPN, resp. v době, kdy je povinen hradit zaměstnanci náhradu mzdy, kterými jsou právo dát podnět ke kontrole, právo požadovat informace od ošetřujícího lékaře a právo provést kontrolu dodržování stanoveného režimu. Pro zaměstnavatele jsou tyto práva velmi důležitá, neboť je pro něj ekonomicky nevýhodné platit zaměstnanci náhradu mzdy, když nevykonává žádnou práci. Z uvedeného důvodu se tedy bude snažit zjistit, zda je vážně nevyhnutelné, aby byl zaměstnanec dočasně práce neschopný. Vlastní využití jednotlivých práv se následně bude lišit, neboť menší zaměstnavatel většinou nemá zaměstnance navíc, kteří by konali kontroly u práce neschopného zaměstnance či čas, aby je konal sám, tudíž často využije právo dát podnět ke kontrole orgánu nemocenského pojištění, který má podle § 76 odst. 1 zákona o nem. poj. povinnost provést kontrolu do 7 dnů od obdržení žádosti. Na druhou stranu větší zaměstnavatel může mít ke kontrolám určené osoby, tudíž může provést kontrolu sám, přičemž si nejdříve např. vyžádá od ošetřujícího lékaře informaci o místě pobytu zaměstnance v době dočasné pracovní neschopnosti a o rozsahu a době povolených vycházek,138 aby si potvrdil údaje uvedené v rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti. K právu na provedení kontroly dodržování stanoveného režimu dočasně práce neschopného ještě dodejme, že zaměstnavatelé k jeho výkonu využívají rovněž služeb jiných subjektů, neboť provedení této kontroly patří mezi služby poskytované některými bezpečnostními agenturami.139

137 § 65 odst. 1 zákona o nem. poj. 138 § 65 odst. 2 písm. b) zákona o nem. poj. 139 Na internetu nalezneme mnoho nabídek, např. HEROS GROUP s. r. o. Kontrola práce neschopných. [online] HEROS GROUP s. r. o. [cit. 23. 6. 2015].

87

2.3 Trestněprávní represe Konečnou částí celého výkladu je zařazení trestněprávního postihu zaměstnavatelů v souvislosti se sociálním zabezpečením. V zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „trest. zák.”), najdeme dva trestné činy týkající se sociálního zabezpečení, jimiž jsou zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, které řeší porušení povinností platit a odvést pojistné. Na úvod je nutné uvést, že použití trestních předpisů je vždy poslední možností, neboť představují tzv. ultima ratio. Příslušné orgány budou tedy porušení daných povinností nejdříve řešit prostřednictvím sankcí upravených zákony sociálního zabezpečení a až v případě, kdy porušení nabyde takového rozsahu, že to již nebude možné, tak přistoupí k podnětu na trestní stíhání, čemuž odpovídá i požadovaný větší rozsah u obou jmenovaných trestních činů. Tím se dostáváme k prvnímu problému trestní represe, kterým je vyjádření termínu větší rozsah. Ve výkladu k uvedenému termínu např. komentář k trest. zák. od prof. Šámala u obou trestních činů uvádí: „Pokud jde o větší rozsah neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na zdravotní pojištění nebo pojistného na úrazové pojištění zaměstnanců, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo § 138 odst. 1, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 50 000 Kč.”140 Zmíněný komentář tedy naznačuje, jaká je nejnižší částka, o kterou musí být v našem případě pojistné zkráceno, resp. v jaké nebylo odvedeno. Vždy je však na posouzení soudu o jaký rozsah v jednotlivém případě jde. Další informací, jež je nutno zařadit, je uvedení popisu, co je myšleno pod pojmy zkrácení, resp. neodvedení pojistného, k čemuž opět využijeme komentář prof. Šámala. Nejdříve uvedeme vymezení zkrácení daně, pojistného atd., jež zní: „Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být 140 ŠÁMAL, PAVEL a kol. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2452.

88

vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Ke zkrácení daně (poplatku, cla, pojistného, jiné povinné platby) může dojít jen do doby, než byla tato povinná platba ve stanovené výši zaplacena. Byla-li daň nebo jiná povinná platba správně vyměřena a zaplacena (či stržena), nelze ve vztahu k takové dani nebo jiné povinné platbě spáchat trestný čin podle § 240 (srov. R 5/1973).”141 Ze samotné skutkové podstaty a v našem případě vymezení pojmu zkracení je jasně dovoditelné, že tento trestný čin dopadá na všechny plátce pojistného. V případě úmyslného zatajení potřebných údajů zaměstnancem se tedy vztahuje rovněž na něj, i když ve většině případů bude spíše pachatelem zaměstnavatel, který se tímto způsobem snaží snížit rozsah svých povinností. Nejspíš nejčastějším jednáním bude nepřihlášení zaměstnance k účasti na pojištění nebo zahrnutí menšího započitatelného příjmu než byl ve skutečnosti dosáhnut při výpočtu vyměřovacího základu. V případě neodvedení daně atd. je tímto myšleno pouze neodvedení pojistného, které je povinen platit zaměstnanec, ale zaměstnavatel ho za něj odvádí. Uvedené potvrzuje i formulace termínu nesplnění zákonné povinnosti zaměstnavatele nebo plátce v již citovaném komentáři, jež uvádí: „Nesplněním zákonné povinnosti zaměstnavatele nebo plátce odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění se tedy rozumí neodvedení těch uvedených povinných plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků nebo jiná osoba jako tzv. srážkovou daň a které mu byly zaměstnavatelem nebo plátcem sraženy při výplatě mzdy, platu, popř. jiného podobného příjmu. Zaměstnavatel (plátce) je totiž tyto sražené platby, resp. jejich části, povinen podle příslušných shora uvedených zákonů odvést správci daně (finančnímu úřadu), zdravotní pojišťovně, popř. správě sociálního zabezpečení (srov. R 53/2000). Jinými slovy nesplněním zákonné povinnosti odvést za zaměstnance nebo jinou osobu výše uvedené povinné platby tedy spočívá v opomenutí zaměstnavatele, který si úmyslně nepočíná v souladu s citovanými zákony a za tyto osoby příslušné povinné platby, přestože je srazil, neodvede správci daně, správě sociálního zabezpečení nebo zdravotní pojišťovně, a to buď vůbec, nebo v celé výši. Není rozhodující, k jakému účelu neodvedené částky použil (na výhodnou investici, k úhradě jiných závazků, k osobní 141 ŠÁMAL, 2012, op. cit., s. 2421-2422

89

spotřebě apod.). Jednání pachatele se nemusí týkat všech uvedených plateb, ale postačí neodvedení jen jedné z nich za podmínky, že tím bude naplněn větší rozsah.”142 V tomto trestném činu tedy pozorujeme, že úmyslem zaměstnavatele je určité obohacení, jež mu vznikne na úkor zaměstnance. Přesně je obohacení důsledkem skutečnosti, že zaměstnavatel sice pojistné z příjmu srazil, avšak již ho neodvedl. Záměrem u tohoto trestného činu tedy není úmysl snížit rozsah svých povinností jako to bylo u předešlého trestného činu. Na závěr je nutno doplnit, že pro uvedený trestný čin platí institut účinné lítosti, tudíž se zaměstnavatel může zprostit trestní odpovědnosti za trestný čin, pokud svou povinnost dodatečně splní. Účinná lítost platná pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby je však odlišná od obecné úpravy účinné lítosti. Rozdíl mezi těmito dvěmi úpravami účinné lítosti spočívá v umožnění zaměstnavateli splnit povinnost odvést pojistné za zaměstnance až do chvíle než soud prvního stupně začne vyhlašovat rozsudek, tudíž se zde nevyžaduje dobrovolnost plnění a využívá se tlak probíhajícího trestního řízení. Uvedený rozdíl je odůvodňován silnějším zájmem na odvedení příslušných plateb než na zájmu na postih pachatele.

142 ŠÁMAL, 2012, op. cit., s. 2450

90

Závěr V této diplomové práci jsem se zabýval nejdříve obecným výkladem o sociálním zabezpečení a posléze postavením zaměstnavatele v sociálním zabezpečení. Práci jsem podle těchto dvou témat rozdělil na dvě kapitoly, kdy první se věnuje sociálnímu zabezpečení obecně a druhá je již zaměřená na roli zaměstnavatele v sociálním zabezpečení. Jak bylo uvedeno v úvodu, tak cílem práce bylo přiblížit, co je sociální zabezpečení, jaký je jeho systém, kdo v něm vystupuje a posléze zjistit jaké postavení má v sociálním zabezpečení zaměstnavatel, ke kterému jsme měli dojít skrze jeho práva a povinnosti. V první kapitole jsem nejdříve na základě použití jazykového výkladu, historického exkursu a předmětu sociálního zabezpečení dospěl k definici, co vlastně pojem sociální zabezpečení znamená a jaký je jeho účel. Zjistil jsem, že jím jsou opatření, jimiž se zjednává hmotná bezpečnost, jistota jednotlivce a péče o něj v případě, že se jednotlivci stane nepříznivá sociální událost v podobě např. nemoci nebo ztráty živitele, a tudíž tato osoba potřebuje pomoc. Dále bylo velmi přínosné uvedení osobního rozsahu u jednotlivých součástí systému sociálního zabezpečení a podmínek, za kterých je osoba oprávněná žádat o dávku. Za významné zde považuji hlavně fakt, že u žádné dávky není stanovena podmínka české státní příslušnosti. Také jsem zjistil, že u všech dávek má důležitou roli příjem, ať už je to při stanovení vyměřovacích základů nebo samotného nároku na dávky ze SSP a sociální pomoci. Na základě zpracování této práce jsem rovněž poznal, jak důležitou roli hraje v sociálním zabezpečení LPS, která je činná ve všech systémových součástech. Navíc musím vyzdvihnout, že v každé systémové součásti musí zdravotní stav posuzovat odlišně, neboť není možné na základě jednoho posudku uplatňovat nárok na dávky z různých těchto součástí. V rámci vymezení pojmů zaměstnavatel a zaměstnanec jsem zjistil, že pro účely sociálního zabezpečení je za zaměstnance považován velmi široký okruh osob a nejen osoba konající závislou práci, zároveň i u zaměstnavatele nám přibyly další subjekty, jako jsou služební úřady nebo věznice. Potom nesmím zapomenout, že jsme si popsali velmi mnoho práv a hlavně 91

povinností zaměstnavatele, přičemž většina z nich sloužila k bezvadnému splnění povinnosti platit pojistné, ale rovněž ke správnému posouzení nároku na dávku. V souvislosti s právy a povinnostmi jsem taktéž zjistil, že jsou rozptýleny v několika zákonech, a tudíž je nutné mít širší povědomí o tom, jaké všechny zákony upravují sociální zabezpečení. Z dané části práce jsem také došel k závěru, že v SSP a sociální pomoci nemá zaměstnavatel velmi důležité postavení, ale v rámci sociálního pojištění je významnost jeho postavení nepopiratelná, neboť napomáhá k efektivnímu fungování sociálního pojištění. Závěrem bych chtěl dodat, že zpracování této práce mě přesvědčilo o velmi důležitém postavení sociálního zabezpečení v českém právu, neboť bez jeho existence by životní podmínky obyvatel byly nesrovnatelně horší. Na druhou stranu si neodpustím poznámku o neúčinnosti motivační funkce u dávek SSP a sociální pomoci. Musím však dodat, že problém nespatřuji zcela v nich samotných, neboť jejich výše je přiměřená, ale spíše je dle mého názoru problém ve výši minimální mzdy a nejspíš také mentalitě některých lidí, což je však otázkou jiného odvětví, i když to spolu souvisí.

92

Seznam použitých zdrojů Monografie 1. ARNOLDOVÁ, Anna. Vybrané kapitoly ze sociálního zabezpečení. II. část – Sociální pomoc a sociální služby. 3. rozšíř. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2011, 600 s. ISBN 978-80-246-1852-4. 2. ČERNÁ, J.; TRINNEROVÁ, D.; VACÍK, A. Právo sociálního zabezpečení. 2. rozšířené vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, 230 s. ISBN 978-80-7380-018-2 3. ČERVINKA,

T.;

DANĚK,

A.

Zdravotní

pojištění:

zaměstnavatelů,

zaměstnanců, OSVČ : s komentářem a příklady. 7. aktual. vyd. Olomouc: ANAG, 2015, 166 s.. ISBN 978-80-7263-931-1. 4. GREGOROVÁ, Z.; GALVAS, M. Sociální zabezpečení. 2. aktualizované a doplněné vyd. Brno: nakladatelství DOPLNĚK, 2005, 280 s. ISBN 80-7239-176-3 5. KAHOUN, Vilém a kol. Sociální zabezpečení: vybrané kapitoly. 2. aktualiz. vyd. Praha: Triton, 2013, 466 s. ISBN 978-80-7387-733-0 6. MADAR, Zdeněk a kol. Slovník českého práva – I. a II. díl. 3. rozšíř. a podstatně přeprac. vyd. Praha: Linde, 2002, 1846 s. ISBN 80-7201-377-7. 7. ŠÁMAL, PAVEL a kol. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, 3632 s. ISBN 978-80-7400-428-5. 8. TRÖSTER, Petr. Právo sociálního zabezpečení. 6. podstatně přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: C.H. Beck, 2013, 290 s. ISBN 978-80-7400-473-5 . 9. VESELÝ, Jiří a kol. Právo sociálního zabezpečení. 1. vyd. Praha: Linde, 2013, 312 s. ISBN 978-80-7201-915-1. 10. ŽENÍŠKOVÁ, Marta. Pojistné na sociální zabezpečení: zaměstnavatelů, zaměstnanců, OSVČ, dobrovolně důchodově pojištěných : s komentářem a příklady k 1. 1. 2014 . 6. aktual. vyd. Olomouc: ANAG, 2014, 159 s. ISBN 978-80-7263-861-1. Časopisy 1. DANĚK, Antonín. Zaměstnavatelé ve zdravotním pojištění v roce 2015. Práce a mzda. 2015. roč. 63, č. 2, s. 28-31. ISSN 0032-6208

93

2. DANDOVÁ, Eva. Otazníky kolem úrazového pojištění. Bezpečnost a hygiena práce. 2012. roč. 62, č. 7-8, s. 31-35. ISSN 0006-0453 3. MORAVEC, Zbyněk. Jak dál v úrazovém pojištění. Bezpečnost a hygiena práce. 2014. roč. 64, č. 3, s. 29-30. ISSN 0006-0453

Právní předpisy 1. zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 16. 12. 2014]. 2. zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 6. 2015]. 3. zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 16. 12. 2014]. 4. Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 12. 2014]. 5. Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2015]. 6. Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 19. 2. 2015]. 7. Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 12. 2014]. 8. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách , ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2015]. 9. Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2015]. 10. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. 94

In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2015]. 11. Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 16. 12. 2014]. 12. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 6. 2015]. 13. Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2015]. Soudní rozhodnutí: 1. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. června 2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/11. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2006 [cit. 21.12.2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx? id=79982&pos=1&cnt=1&typ=result 2. Rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 3 Ads 35/2011 - 59. Nejvyšší správní soud [online]. *cit. 19.10.2014. Dostupné z: http://www.nssoud.cz 3. Rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2014 , sp. zn. 6 Ads 90/2013 – 50. Nejvyšší správní soud [online]. *cit. 19.10.2014. Dostupné z: http://www.nssoud.cz

Elektronické prameny: 1. Slovník spisovného jazyka českého. [online] Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. © 2011 [cit. 6. 12. 2014]. Dostupné z: http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php? db=ssjc 2. GARBARČÍK, Peter. Sociálne riziká v kontexte súčastnej globalizácie. In: OLOŠTIAK, Martin a kol. (eds.). 8. študentská vedecká konferencia [online]. Prešov: Prešovská univerzita v Prešově, 2013, s. 486-490 [cit. 7. 12. 2014]. ISBN

978-80-555-0770-5.

Dostupné

z:

https://www.pulib.sk/web/kniznica/elpub/dokument/Olostiak4/subor/Garbarcik.p df. 95

3. TOMKOVÁ, Milada. Sociální zabezpečení. In: BOBEK, Michal a kol. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví [online]. Brno: Masarykova

univerzita,

2009,

s.

670-723

978-80-210-4844-7.

[cit.

7.

12.

2014].

ISBN

Dostupné

z:

http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/23_670-723_komunistickepravocz_Tomkova_Socialnizabezpeceni.pdf

4. Pracovní materiál Ministerstva financí ČR, odboru Finanční trhy II, obsahující základní nástin možných způsobů ukončení II. pilíře. [online] [cit. 4.3.2015] Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/18224/MF_040614.pdf

5. Vláda České republiky. Vláda rozhodla o ukončení 2. důchodového pilíře a zastavila privatizaci České pošty. [online]. Vláda ČR, © 2009-2014 [cit. 4.3.2015]. Dostupné

z:

http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/vlada-rozhodla-o-

ukonceni-2--duchodoveho-pilire-azastavila- privatizaci-ceske-posty-124363/ 6. MPSV. Systém sociálního zabezpečení v České republice. [online]. MPSV, s. 33 [cit. 18. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7175/ssz_cr_cz.pdf

7. Seznam zdravotních pojišťoven. *online+ Ministerstvo zdravotnictví České republiky, [cit. 19.10.2014]. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/dokumenty/zdravotnipojistovny_945_839_1.html

8. ČSSZ. Profil organizace. [online]. ČSSZ [cit. 12. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.cssz.cz/cz/ocssz/profil-organizace/

9. Integrovaný portál MPSV. Důvod a způsob založení povinného subjektu. [online]. Integrovaný

portál

MPSV.

[cit.

13.

6.

2015].

Dostupné

z:

https://portal.mpsv.cz/upcr/oup/info

10. Registr

poskytovatelů

sociálních

služeb.

Dostupný

z:

http://iregistr.mpsv.cz/socreg/vitejte.fw.do? SUBSESSION_ID=1434192685365_1 11. PŘIB, Jan a kol. Zákon o nemocenském pojištění: komentář. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2015]

12. HEROS GROUP s. r. o. Kontrola práce neschopných. [online] HEROS GROUP s. r. o. [cit. 23. 6. 2015]. Dostupný z: http://www.heros.cz/nase-sluzby/bezpecnostnisluzby/kontrola-zamestnancu/

96