Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva. Vyvlastňování pozemků a staveb

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva

Bakalářská práce

Vyvlastňování pozemků a staveb Radek Bystroń 2008/2009

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Vyvlastňování pozemků a staveb zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.“

Radek Bystroń

Obsah: 1. Úvod……………………………………………………………….……………… 3 2. Vlastnická práva a vyvlastnění…………………………………….…………... 4 2.1. Veřejný zájem………………………………………………………………. 6 2.2. Věcná břemena…………………………………………………………….. 7 3. Vyvlastnění v letech 1945 – 1989……………………………………………… 9 4. Právní úprava podle zákona o vyvlastnění………………………………….. 14 4.1. Podmínky vyvlastnění……………………………………………………. 15 4.2. Účely vyvlastnění…………………………………………………………. 16 4.2.1. Stavební zákon……………………………………………………….. 17 4.2.2. Zákon o pozemních komunikacích…………………………………. 19 4.2.3. Zákon o ochraně přírody a krajiny………………………………….. 20 4.2.4. Horní zákon…………………………………………………………… 21 4.3. Práva třetích osob………………………………………………………… 21 4.4. Náhrady při vyvlastnění………………………………………………….. 22 5. Vyvlastňovací řízení…………………………………………………………… 25 5.1. Vyvlastňovací úřady a účastníci řízení………………………………….. 25 5.2. Zahájení a průběh řízení………………………………………………….. 26 5.3. Rozhodnutí…………………………………………………………………. 28 5.4. Zrušení vyvlastnění………………………………………………………... 30 5.5. Vyvlastnění pro účely zajišťování obrany státu…………………………. 31 6. Projednání vyvlastnění v řízení před soudem………………………………... 32 7. Závěr……………………………………………………………………………… 33 8. Summary…………………………………………………………………………. 34 9. Seznam použitých pramenů……………………………………………………. 37

2

1. Úvod Vyvlastnění je hodnoceno jako jeden z nejzávažnějších veřejnoprávních zásahů do vlastnických práv. Institut vyvlastnění má svou oporu v Listině základních práv a svobod a je součástí právního řádu České republiky. Celkově je mu však věnováno méně pozornosti než ostatním problematikám, což je zřejmě způsobeno frekvencí, s jakou je tento institut v praxi využíván. Jeho podstatou je odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, a proto by k vyvlastňování mělo být přistupováno víc než obezřetně. Tedy za co nejpřísnějších podmínek tak, aby ochrana vlastnických práv byla zaručena v co nejvyšší míře. Zaujalo mě téma vyvlastňování pozemků a staveb, protože bydlím v regionu značně ovlivněném rozsáhlou důlní činností, kde výraz ,,vyvlastnění“ je poměrně často používán. Jak jsem však následně zjistil, je tento pojem nesprávně interpretován, kdy je zaměňován s převodem nemovitostí na základě smlouvy či náhradou škody a podobně. S vyvlastněním se i zde můžeme setkat jen v ojedinělých případech. Obce nemají s vyvlastněním téměř žádné zkušenosti. Na některých úřadech, podle zákona o vyvlastnění1, dosud ještě nebylo vedeno žádné řízení. Ve své práci pojednám o institutu vyvlastnění v obecné rovině. Po nahlédnutí do nedávné minulosti se zaměřím na vyvlastňování pozemků a staveb s ohledem na současnou právní úpravu. Jelikož jsem se s vyvlastněním osobně nikdy nesetkal, budu pracovat s odbornou literaturou a teoretický výklad se pokusím doplnit vhodnou judikaturou.

1

Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě

3

2. Vlastnická práva a vyvlastnění Vlastnické právo je jedním ze základních lidských práv2. Vlastnické právo se často zaměňuje s pojmem vlastnictví. Vlastnictví je však ekonomickou kategorií, jako souhrn historicky určených majetkových vztahů držby, užívání a dispozic s věcmi. Vlastnické právo je kategorií právní a lze jej dále třídit na vlastnické právo objektivní a subjektivní. V objektivním smyslu představuje vlastnické právo souhrn právních norem regulujících ekonomické vlastnické vztahy, subjektivní vlastnické právo je konkrétní oprávnění konkrétního vlastníka. Subjektivní vlastnické právo lze vymezit jako právem zakotvenou možnost vlastníka předmětem vlastnictví v mezích stanovených právním řádem věc držet, užívat, požívat její plody a užitky a nakládat s ní podle své úvahy a ve svém zájmu, a to mocí, která není závislá na existenci moci kohokoli jiného k téže věci, v téže době3. Současně v sobě zahrnuje i právně zabezpečenou možnost vlastníka domáhat se od všech třetích osob zdržení se užívání věci vlastníka proti jeho vůli a zdržení se chování, které ruší vlastníka v jeho držbě, užívání a dispozicích s věcí. Respektování lidských práv a základních svobod je spolu s principy svobody, demokracie a právního státu podle článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii jedním ze základních principů, na nichž je celá Evropská unie založena. Respektování těchto zásad je podmínkou členství v Evropské unii. Česká republika je povinna respektovat Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod, kde se v článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod stanoví: ,, Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku, s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva“. Tyto požadavky jsou promítnuty do ústavního pořádku České republiky4. Základní práva a svobody jsou v České republice chráněny Listinou základních práv a svobod. Vlastnické právo, jakožto jedno ze základních práv, je chráněno ustanovením článku 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

2

Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky 3 § 123 z.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník 4 Důvodová zpráva k zákonu č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění)

4

Ochrana vlastnictví však není absolutní. K obsahu vlastnického práva patří i povinnosti. V rovině ústavněprávní je východiskem čl. 11 odst. 3 Listiny, podle kterého vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Článek 11 odst. 4 Listiny stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Na toto navazuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který mimo jiné ukládá vlastníku věcí povinnost zdržet se všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv5. Podstatný zásah do vlastnického práva připouští v § 128 odst. 2, kterým stanoví, že věc lze vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit ve veřejném zájmu, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Rovněž zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v § 25 stanoví, že majetek zahraniční osoby související s podnikáním v České republice a majetek právnické osoby se zahraniční účastí může být v České republice vyvlastněn nebo vlastnické právo omezeno jen na základě zákona a ve veřejném zájmu, který není možno uspokojit jinak. Při těchto opatřeních musí být poskytnuta bez prodlení náhrada odpovídající plné hodnotě dotčeného majetku, která je převoditelná do zahraničí v cizí měně. Ze stejných principů vychází i zákon č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, nazýván vyvlastňovacím zákonem, který obsahuje i obecnou úpravu institutu vyvlastnění. Podle tohoto zákona6 je vyvlastnění přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Podmínky vyvlastnění, způsoby náhrady a vyvlastňovací řízení upravuje zákon o vyvlastnění. Konkrétní účely, pro které lze ve veřejném zájmu vyvlastnit v zákoně o vyvlastnění uvedeny nejsou. Zákon vychází z toho, že veškeré účely vyvlastnění jsou stanoveny zvláštními zákony. Proto je vždy prvotní účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a následně postup podle zákona o vyvlastnění.

5 6

§ 127 občanského zákoníku § 3 zákona o vyvlastnění

5

2.1. Veřejný zájem V souvislosti s vyvlastněním se setkáváme s pojmem ,,veřejný zájem“. Institut vyvlastnění je založen na existenci veřejného zájmu. Je to jednou ze základních podmínek vyvlastnění. Tento pojem nelze jednoznačně definovat, vždy se individualizuje ve vazbě na určitou, konkrétní situaci, a proto považuji za vhodné se tomuto podrobněji věnovat. Pojem veřejného zájmu je pojmem pružným, který má umožnit aplikaci zákonného předpisu7 na rozmanité životní poměry, při nichž se zákonodárce programově vyhýbá kazuistice, v mnoha případech ostatně z legislativně technického hlediska i nemožné. Formulace zákonného ustanovení má sledovat co možná přesné vymezení skutkové podstaty, k níž se norma vztahuje. Avšak právě proto, že abstraktně formulované pravidlo má pokrýt řadu rozmanitých životních situací, neobejde se bez pružných pojmů. Z tohoto hlediska náleží kategorie veřejného zájmu do téže skupiny právnického pojmosloví, kam spadají např. i takové pojmy jako „dobré mravy“, „veřejný pořádek“, „poctivý obchodní styk“, nebo „důležité důvody“ atd. Veřejný zájem dosud nebyl uspokojivě definován. Obecně lze říci, že veřejný zájem je tu tehdy, sleduje-li se naplněním určitého účelu vyhovění životním potřebám nějakého celku (státního, územního, sociálního apod.). Nepochybné je, že v pojmovém protikladu k veřejnému zájmu opticky stojí zájem soukromý. Veřejný zájem však nelze vždy a za každých okolností ztotožňovat se zájmem kolektivním8, stejně jako zájem jednotlivce nelze vždy a za každých okolnosti ztotožňovat se zájmem soukromým. Některý, na první pohled soukromý zájem může být zájmem veřejným, jak je tomu například při zřízení přístupu k pozemku či stavbě, tedy při umožnění užívání věci v soukromém vlastnictví. Vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni k vytvoření podmínek pro zajištění přístupu k pozemku a stavbě tedy bylo shledáno ve veřejném zájmu9. Přitom každý rozumně uvažující člověk musí uznat, že výstavba obecně prospěšných zařízení (železnice, letiště, telekomunikační sítě) a stavby evidentně veřejného zájmu by se měly proti soukromému, individuálnímu zájmu prosadit, samozřejmě za naprostého respektování majetkových práv s předmětnou nemovitostí souvisejících.

7

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.10.2003, sp. zn. 2 AS 11/2003-164 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 1999, sp. zn. 31 Ca 71/98-26 9 Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 10 Ca 65/98-27 8

6

Veřejný zájem na vyvlastnění nelze spatřovat pouze v zájmu státu či státních institucí. Může být dán i tehdy, je-li nutné umožnit užívání věci v soukromém vlastnictví. Podstatné a prakticky významné je přihlížet především ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu a se zřetelem k němu zkoumat, zda je veřejný zájem konkrétně dán a dosahuje-li takového stupně, aby na posuzovaný případ mohlo být příslušné zákonné ustanovení aplikováno. Tím je dána relativita veřejného zájmu. Ze zásady, že je nutné vždy zjistit, zda tu je veřejný zájem určité kvality jako důvod k aplikaci konkrétní právní normy, vyplývá závěr, že tu v žádném případě nejde o otázku závislou na volné úvaze příslušného orgánu, který má konkrétní právní případ posoudit. V těchto případech se tedy nejedná o realizaci diskreční pravomoci určitého orgánu, ale o aplikaci normy obsahující neurčitý právní pojem. Úkolem rozhodujícího orgánu je tedy zaměřit se na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Veřejný zájem v konkrétní věci je zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění rozhodnutí, jehož ústředním bodem je otázka existence veřejného zájmu, pak musí být zřetelné, proč veřejný zájem převážil nad zájmy soukromými10. Vnímání „veřejného zájmu“ v dobách socialismu a zneužívání tohoto pojmu k účelům ocitajícím se daleko za hranicemi legitimity praktického uplatňování práva vyvolalo v současné době u nás tendence k jeho restriktivnímu chápání ve snaze limitovat kritérium veřejného zájmu, vždy omezující svobodu v uplatňování zájmů soukromých11.

2.2. Věcná břemena Vyvlastnění je krajním zásahem do vlastnického práva, kterým na základě rozhodnutí správního orgánu dochází k jeho nucenému přechodu nebo omezení. Proto je nutné k vyvlastnění přistupovat zcela výjimečně a vždy upřednostnit získání potřebných práv vzájemnou dohodou. Ne vždy je potřeba k realizaci určitého záměru získání vlastnického práva k nemovitosti. Mnohdy postačí pouze omezení vlastnických práv, např. zřízením věcného břemene. Podstatou věcného břemene je smluvní omezení vlastníka nemovité věci ve prospěch jiného tak, že je povinen něco strpět, něčeho se zdržet, 10 11

Nález ústavního soudu ze dne 28.06.2005, sp. Zn. 327/2005 Eliáš, K., Veřejný zájem (Malá glosa k velkému tématu), Ad Notam, 1998 č. 5, s. 103.

7

nebo něco konat12. Právo odpovídající věcnému břemenu musí mít opakující se charakter, svědčí buď určité osobě (in persónám) nebo je na oprávněné straně spjato s vlastnictvím nemovitosti (in rem). Je-li oprávněným subjektem určitá osoba, je její právo nepřevoditelné a časově omezené. Toto právo zaniká nejpozději smrtí oprávněné osoby. Naproti tomu věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti i na oprávněné straně smrtí oprávněné osoby nezanikají a přecházejí na dalšího vlastníka nemovitosti, stejně jako v případě jejího převodu. Věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu, ze zákona nebo vydržením13. Jde-li např. o cestu přes pozemek nebo o vedení inženýrských sítí (el. vedení, kanalizační stoky apod.), musí být jasně vymezeno, která část pozemku je břemenem zatížena. Jestliže se zřizuje věcné břemeno k části pozemku, vyznačuje se tato část pozemku na geometrickém plánu, který je potom součástí listiny o právním úkonu, jímž se věcné břemeno zřizuje. Věcné břemeno založené smlouvou vzniká vkladem do katastru nemovitostí ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému katastrálnímu úřadu14. Smluvní převod práv má vždy přednost před vyvlastněním. Proto žadatel o vyvlastnění musí mimo jiné prokázat, že se pokusil o uzavření smlouvy s dosavadním vlastníkem vedoucí k požadované majetkoprávní změně. V případě, že nebyly vyčerpány všechny možnosti k dosažení dohody, nebo lze cíle dosáhnout jiným způsobem, je vyvlastnění nepřípustné.

12

§ 151 z.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník § 151o z.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník 14 Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv, Občanský Zákoník 1. část, Komentář, 1. vydání, C.H.Beck, 2008 s. 912-935 13

8

3. Vyvlastnění v letech 1945 – 1989 Na přelomu 40. a 50. let 20. století došlo na našem území v souvislosti s politickým zřízením k úplné destrukci do té doby existujícího právního řádu. Změnám se nemohla vyhnout ani úprava vyvlastnění. Změny v koncepci vyvlastnění přitom těsně následovaly marxistické pojetí vlastnického práva. Marxistickou koncepci vlastnického práva se snažila záhy nová vládnoucí třída realizovat v praxi prostřednictvím státních zásahů do majetkové sféry širokých vrstev občanů. Pozemky a stavby sloužící potřebám průmyslu a poskytování služeb, včetně veškerého majetku k nim přináležejícího, byly postupně znárodněny a přešly do vlastnictví státu. Stát s tímto majetkem přímo nehospodařil, ale přenechal tuto činnost socialistickým organizacím. Většina pozemků a staveb sloužících zemědělské a lesní výrobě ve vlastnictví fyzických osob, které nebyly znárodněny, byla dána do užívání socialistickým organizacím. Obsah jejich užívacího práva se téměř rovnal právu vlastnickému. Organizace pouze nemohly disponovat s vlastnictvím těchto pozemků. V důsledku deformace vlastnického práva užívacími instituty zůstalo skutečným vlastníkům pouze bezcenné tzv. holé vlastnictví. Kromě toho zůstala část nemovitého a dalšího majetku ve vlastnictví občanů, kteří jej mohli užívat pouze pro své osobní potřeby a pro potřeby své rodiny. Další, okrajovou formou, bylo přežívající vlastnictví drobných soukromně hospodařících rolníků. Celkovým trendem, projevujícím se v přístupu k soukromému vlastnictví pozemků a staveb, sloužících k výrobním účelům, se tedy stala snaha převést tyto do vlastnictví státu. Stát pak tento majetek přenechal do užívání socialistickým organizacím, případně i občanům, těmto posledně jmenovaným výlučně pro uspokojení jejich osobních potřeb (rodinný domek, zahrada). Stát v těchto případech přenechával pouze právo užívání, v žádném případě nepřeváděl vlastnictví k dotčenému majetku. Právní institut vyvlastnění, tedy omezení či odnětí majetku ve prospěch konkrétně definovaného projektu veřejného zájmu se stal pouze jedním z dalších prostředků, jak převést vlastnické právo k nemovitostem na stát, výjimečně dalším socialistickým organizacím. Vyvlastněný majetek pak stát dle potřeby přenechal do užívání

9

socialistickým organizacím, nebo občanům pro osobní potřebu. V 50. letech našel institut vyvlastnění své uplatnění v případech, které nespadaly pod znárodňovací předpisy, např. vyvlastnění drobné živnosti. Tehdy i později se vyvlastnění používalo, když nemovitosti ve vlastnictví občanů překážely v uskutečnění projektů socialistické výstavby. O vyvlastnění najdeme zmínku v Ústavě z 9. května č. 150/1948 Sb., která doslovně přejímá ustanovení § 109 odst. 2 Ústavní listiny z roku 1920. O vyvlastnění hovoří i občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (tzv. střední občanský zákoník), nahradivší obecný zákoník občanský z roku 1811. Střední občanský zákoník připouští vyvlastnění ve svém § 108 toliko v obecném zájmu a za náhradu. Podrobnější úpravu vyvlastnění obsahují stavební předpisy – zákon č. 280/1949 Sb., o územním plánování a o výstavbě obcí, doplněný prováděcím vládním nařízením č. 93/1950 Sb. Zákon vázal vyvlastnění na potřebu uskutečnění jednotného hospodářského plánu, podrobného či zastavovacího plánu, jakož i potřebu provedení asanace. Na nemovitosti sloužící k účelům obrany státu či potřebám vojenské správy se vztahoval zákaz vyvlastnění. Vyvlastnění bylo možné ve prospěch státu, svazků lidové správy, státních, národních a komunálních podniků, podniků určených k provozování zahraničního obchodu, mezinárodního zasilatelství či lidových družstev. Ve prospěch ostatních osob šlo vyvlastňovat, jednalo-li se o stavbu zařazenou do jednotného hospodářského plánu, nebo šlo-li o asanační úpravu. O vyvlastnění i o náhradě rozhodoval na návrh oprávněné osoby okresní národní výbor. Pokud některý z účastníků nebyl spokojen s výrokem o náhradě, mohl se obrátit na soud. Nezačal-li vyvlastňovatel nebo jeho právní nástupce užívat vyvlastněné nemovitosti k účelu vyvlastnění ve lhůtě uvedené ve vyvlastňovacím výměru, mohla podat dotčená osoba žádost o revokaci vyvlastňovacího rozhodnutí. Možnost podání žádosti byla vázána dodržením lhůty tří měsíců, jež se počítala od konce doby stanovené vyvlastňovacím nálezem pro uskutečnění kroků směřujících k realizaci vyvlastňovacího účelu. Předpisy o územním plánování a o výstavbě obcí nahradily zákony č. 84/1958 Sb., o územním plánování a zákon č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu. Úpravu vyvlastnění obsahuje posledně jmenovaný. Úpravu vyvlastnění ve stavebním řádu blíže rozvádí prováděcí vyhláška č. 144/1959 Ú.l. Právě v ní nalezneme některé 10

moderní prvky (oproti úpravě jež byla v platnosti v prvé polovině 50. let), směrující k lepší ochraně vlastníka. Tyto moderní prvky se vyprofilovaly v ucelenější podobě v pozdějších úpravách. Důkazem těchto tendencí mohou sloužit následující příklady : a) Pokud mělo být provedeno vyvlastnění nemovitostí nebo práv k nim pro uskutečnění stavby, byl stavebník povinen požádat o vyvlastnění dříve, než předloží žádost o vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby. Před skončením vyvlastňovacího řízení se nesměly zahajovat přípravné práce. b) Mělo-li být provedeno vyvlastnění nemovitostí nebo práv k nim pro účely užívání stavby, bylo nutno posoudit věc z hlediska obecného zájmu tak, aby nedocházelo ke zbytečnému vyvlastnění nemovitostí přechodem vlastnického práva tam, kde lze účelu vyvlastnění dosáhnout jinak (např. zřízením věcného břemene). c) Pokud nešlo o vyvlastnění pro uskutečnění projektů státního plánu rozvoje národního hospodářství, musel stavební úřad při rozhodování o vyvlastnění, zejména ve prospěch soukromých vlastníků, posoudit, zda převažuje zájem na uskutečnění stavby anebo provedení asanace nad jiným oprávněným zájmem dosavadního vlastníka nebo jiného oprávněného, a to tak, aby nebyla zbytečně omezována nabytá práva jednotlivců. Stavební úřad musel zkoumat, zda zájem stavebníka je v souladu s obecným zájmem. d) Žadatel o vyvlastnění musel předložit doklad o tom, že se pokusil o dohodu s vlastníkem. Tímto dokladem byla výzva k uzavření dohody obsahující požadavek žadatele, návrh náhrady, upozornění, že neodpoví-li vlastník do 15. dnů, má se za to, že dohodu odmítá. Na rozdíl od předchozí úpravy rozhodoval o vyvlastnění i o náhradě stavební úřad. Vyvlastňovací ustanovení nalezneme v celé řadě dalších právních předpisů, které upravují přípustnost vyvlastnění pro určitý společensky důležitý účel. V podrobnostech, zejména ve věcech řízení, odkazují na podpůrné použití stavebně právních předpisů. Samostatnou kapitolu pak tvořilo vyvlastnění pro potřeby obrany státu, upravené ve vládním nařízení č. 42/1961 Sb., o vyvlastnění k účelům obrany státu, vydané na základě zmocnění v zákoně č. 40/1961 Sb., o obraně ČSSR. Na počátku 60. let došlo v souvislosti s ohlášeným dosažením počátku nové etapy rozvoje socialismu, k rozsáhlé kodifikační vlně. Byla přijata nová ústava č. 100/1960 Sb. Ústava potvrzuje privilegované postavení tzv. socialistického 11

vlastnictví. Ochranu nicméně poskytuje i tzv. osobnímu vlastnictví, když jej ve svém článku 9 prohlašuje za nedotknutelný. Na článek 9 Ústavy navazuje tehdy nově přijatý občanský zákoník, kde podle § 131 odst. 2 je možné vyvlastnit věc, která je v osobním vlastnictví jen v důležitém zájmu společnosti a to na základě zákona a za náhradu. Vyvlastnění socialistického majetku možné nebylo. Na úpravu v občanském zákoníku později navázal donedávna platný zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Tímto zákonem byl zrušen a nahrazen zákon č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu. Přestože byla úprava vyvlastnění ve stavebním zákoně samozřejmě poplatná době svého vzniku, jsou v ní moderní tendence naznačené v předchozí právní úpravě dále rozvíjeny. Vyvlastňovat bylo dle stavebního zákona možno tehdy, pokud nešlo jeho cíle dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem. Vyvlastnění musí být v souladu s cíli a záměry územního plánování. Může být provedeno jen v nezbytně nutném rozsahu. Je-li možno dosáhnout účelu vyvlastnění pouze omezením vlastnického práva, nelze právo odejmout celé. Je-li vyvlastňována část nemovitosti občana, má tento právo požadovat vyvlastnění zbytku, pokud by tento zbytek nemohl užívat buď vůbec, nebo jen s nepřiměřenými obtížemi. Vyvlastněním mohlo přecházet vlastnické právo pouze na stát. Na počátku 90. let došlo pod vlivem změny politického režimu, také k hlubokým

změnám

právního

řádu.

Změny

doznala

samotná

koncepce

vlastnického práva, následkem čehož dochází k odstranění privilegovaného postavení společenského a státního vlastnictví, a tím i k zrovnoprávnění všech jeho forem15. Až do 1. ledna 2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) byl základním vyvlastňovacím předpisem zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), k němuž byla vydána řada prováděcích předpisů. Náhrada za vyvlastnění byla zajišťována vyhláškou č. 122/1984 Sb., o náhradách při vyvlastnění staveb, pozemků, porostů a práv k nim (náhradová vyhláška), která při určení výše náhrady odkazovala na zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Náhrada za vyvlastnění byla poskytována zásadně v penězích, avšak v mnoha případech byla výrazně odlišná od ceny 15

Novák, A.,Právní úprava vyvlastnění mezi lety 1948 – 1989 a její odraz v restitučních předpisech (citováno 29.8.2003), dostupný z: http://www.epravo.cz

12

obvyklé, které by vyvlastňovaný docílil smluvním převodem. V důsledku nastalých společenských a ekonomických změn bylo nutné podrobit zásadní změně především způsob náhrady a stanovení výše náhrady za vyvlastnění. Rovněž bylo nutné upravit specifickou procedurální stránku vyvlastňovacího řízení se zachováním a využitím dosud osvědčených základních zásad16.

16

Důvodová zpráva k zákonu č. 184/2006 Sb.

13

4. Právní úprava podle zákona o vyvlastnění Vyvlastnění (expropriace) je závažným zásahem do vlastnického práva. Vyvlastněním se rozumí odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem17. Jedná se o zbaveni nebo omezení vlastnického práva dosavadního vlastníka proti jeho vůli mocenským zásahem státu ve prospěch jiného subjektu. Hmotně právní a procesně právní úpravu institutu vyvlastnění upravuje zákon č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) účinný od 1.1.2007. Zákon vychází z obecně přijatých základních práv a svobod, k nimž patří nedotknutelnost vlastnického práva. Aby vyvlastění bylo přípustné musí být splněna řada podmínek. Účelem zákona o vyvlastnění je právě stanovit podmínky pro vyvlastnění, poskytnutí náhrady za vyvlastnění tak, aby vyrovnala vzniklou újmu a to nejen formou peněžní, ale i materiální, řešit vypořádání práv třetích osob pokud váznou na předmětu vyvlastnění a náhradu za tato práva a rovněž upravit procesní stránku vyvlastňovacího řízení18, pokud se nejedná o vyvlastnění upravené zvláštním právním předpisem19. Předmětem vyvlastnění podle úpravy zákona o vyvlastnění je pozemek nebo stavba nebo jejich části a práva k nim. Cílem vyvlastnění je dosáhnout přechodu nebo omezení vlastnického práva nebo práva věcného břemene k pozemkům nebo stavbám a získat tím práva pro uskutečnění účelu vyvlastnění. Stavbou se podle stavebního zákona rozumí veškerá stavební díla i jejich části, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání20. Pozemkem se podle katastrálního zákona rozumí část zemského povrchu, která je oddělena od sousedních částí hranicí území správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, případně rozhraním způsobu využití21. 17

§ 2 písm. a) zákona o vyvlastnění. § 1 zákona o vyvlastnění 19 např. z.č. 222/1999 Sb. o zajišťování obrany České republiky 20 § 2 odst. 3 stavebního zákona 21 § 27 písm. a) z.č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR (katastrální zákon) 18

14

Zákon o vyvlastnění neupravuje konkrétní účely, pro které je možné vyvlastnit. Pro definování účelu vyvlastnění je nutné použít některý z řady platných zvláštních zákonů. Proces vyvlastňovacího řízení upravený v zákoně o vyvlastnění se vztahuje ke všem účelům vyvlastnění, pro které je zvláštní zákony připouští.

4.1. Podmínky vyvlastnění Jednou ze základních podmínek pro vyvlastnění je existence veřejného zájmu na realizaci účelu vyvlastnění22. Správní orgán musí naplnění

a převahu veřejného

zájmu nad ochranou vlastnického práva posuzovat podle konkrétního případu s ohledem na účel vyvlastnění. Vyvlastnění může být provedeno jen na základě zákona. Tím se rozumí, že vyvlastnění je přípustné jen pro účel daný zvláštním zákonem při dodržení procesního postupu, který stanoví zákon o vyvlastnění. Za vyvlastnění náleží vyvlastňovanému náhrada, která by měla pokrýt celkovou vzniklou újmu23. Vyvlastnění, kterým se má umožnit změna využití nebo prostorového uspořádaní území, umístění staveb a jejich změny musí být v souladu s cíly a úkoly územního plánování podle stavebního zákona. Soulad se prokazuje územním rozhodnutím nebo regulačním plánem. Obsah a rozsah vyvlastnění musí být přiměřený účelu, pro který se vyvlastňuje. Odnětí práva není možno vyslovit tam, kde stačí jeho omezení. Vyvlastnění nesmí být zásadně provedeno ve větším rozsahu, než je k dosažení daného účelu nezbytné. Pokud přichází v úvahu více alternativ řešení, má být zvolena ta, která je nejšetrnější k vlastnickým právům vyvlastňovaného, avšak i s ohledem na zájmy vyvlastnitele24. Vždy bude třeba šetřit podstaty a smyslu vlastnického práva. Vyvlastněný pozemek nebo stavbu lze užívat jen k účelu, pro který byly vyvlastněny. Vyvlastnění je přípustné jen tehdy, nelze-li jeho cíle dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem. Zde se promítá fakt, že vyvlastnění je krajním zásahem do vlastnického práva, ke kterému lze přistoupit až po vyčerpání všech možností k dosažení dohody. Ke každé žádosti o vyvlastnění musí žadatel doložit, že se pokusil o vyřešení majetkoprávních poměrů smluvně a že pokus o dohodu byl

22 23 24

Viz. kapitola č. 2.1. Viz. kapitola č. 4.4. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp.zn. 6 As 11/2007-77

15

neúspěšný. Vyvlastnitel již při podání žádosti musí prokázat odmítnutí dohody ze strany vlastníka nemovitosti. Za odmítnutí se považuje i nečinnost vlastníka. Zákon výslovně v § 5 uvádí případ řešení jiným způsobem než vyvlastněním, a to zrušení spoluvlastnictví soudem podle § 142 občanského zákoníku. Dalším příkladem získání práv je zřízení věcného břemene soudem. Věcné břemeno je tak možno zřídit zejména tehdy, dělí-li se pozemek na dva samostatné pozemky, každý z těchto pozemků se přikazuje do vlastnictví jednomu z bývalých spoluvlastníků, a je třeba jednomu z nich zajistit přístup přes pozemek druhého. Jestliže by v konkrétním případě byla možnost řešení přechodu práv zřízením věcného břemene soudem, měl by tento způsob přechodu práv přednost před vyvlastněním správním orgánem a vyvlastnění by nebylo možné. Smluvní převod práv má vždy přednost před vyvlastněním. Tímto je jednoznačně stanoveno, že vyvlastnění je přípustné až po vyčerpání všech ostatních prostředků, které mohou vést k majetkoprávní změně. S tím

souvisí

i

podmínka

včasné

informovanosti

současného

vlastníka

nemovitosti. Dosavadní vlastník musí být vyvlastnitelem včas informován o tom, že jeho vlastnictví má být ve veřejném zájmu užito ke konkrétnímu účelu vyvlastnění. Zákon stanoví, že šest měsíců před podáním žádosti o vyvlastnění vyvlastnitel musí vlastníka nemovitosti informovat o možnosti vyvlastnění, učinit mu návrh na smluvní převod potřebných práv, který obsahuje i nárok na navrácení smluvně převedených práv, pokud do tří let nebude zahájeno uskutečňování účelu převodu. Vyvlastnitel musí dodržet lhůtu 60 dnů pro přijetí návrhu. Tím je vytvořen dostatečný prostor pro jednání mezi vyvlastnitelem a vlastníkem o získání potřebných práv dohodou. Splnění podmínky včasné informovanosti se nevyžaduje v případě vyvlastnění pozemku nebo stavby neznámého vlastníka, vlastníka neznámého pobytu nebo vlastníka, kterému se nedaří doručit na známou adresu v cizině. U těchto vlastníků je zřejmé, že je nelze informovat a jednat s nimi o smluvním převodu práv. K hájení jejich práv ve vyvlastňovacím řízení je nutné ustanovit opatrovníka.

4.2. Účely vyvlastnění Účelem vyvlastnění je právní důvod, pro který je při splnění dalších podmínek stanovených zákonem možno vyvlastnit. Zákon o vyvlastnění upravuje hmotně právní a procesně právní stránku institutu vyvlastnění, avšak veškeré účely vyvlastnění jsou stanoveny v celé řadě zvláštních zákonů, např. síťových

16

zákonech25, vodním zákoně26, zákoně o státní památkové péči27, lázeňském zákoně28 a dalších. Účel vyvlastnění musí být zákonem taxativně stanoven. Podrobně se vyvlastňovacími tituly zabýval Mgr. Pavel Preisler ve svém článku ,,Účely vyvlastnění“29. Jako příklad jsou níže uvedeny účely vyvlastnění podle stavebního zákona, zákona o pozemních komunikacích, zákona o ochraně přírody a horního zákona.

4.2.1. Stavební zákon Stavební zákon30 uvádí některé účely pro které lze ve veřejném zájmu vyvlastnit. Dle § 170 odst. 1 stavebního zákona práva k pozemkům a stavbám, potřebná pro uskutečnění staveb nebo jiných veřejně prospěšných opatření podle stavebního zákona, lze odejmout nebo omezit, jsou-li vymezeny ve vydané územně plánovací dokumentaci a jde-li o: a) veřejně prospěšnou stavbu dopravní a technické infrastruktury, včetně plochy nezbytné k zajištění její výstavby a řádného užívání pro stanovený účel, b) veřejně prospěšné opatření, a to snižování ohrožení v území povodněmi a jinými přírodními katastrofami, zvyšování retenčních schopností území, založení

prvků

územního

systému

ekologické

stability

a ochranu

archeologického dědictví c) stavby a opatření k zajišťování obrany a bezpečnosti státu, d) asanaci (ozdravění) území. Vyvlastnit lze pro veřejně prospěšné stavby nebo jiná veřejně prospěšná opatření, jsou-li vymezeny v zásadách

územního

ve vydané

rozvoje,

územně plánovací

územním

Veřejně prospěšnou stavbou je podle § 2

plánu

nebo

dokumentaci,

regulačním

tj.

plánu.

odst. 1 písm. l) stavebního zákona

stavba pro veřejnou infrastrukturu určená k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu, vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci. 25

Zákon č. 458/200Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (§ 24/5) Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (§104/4) 26 Zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon (§ 55a) 27 Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (§15/3) 28 Zákon č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů 29 Preisler, P., Účely vyvlastnění (citováno 22.5.2007), dostupný z: http://spravni.juristic.cz 30 Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)

17

Veřejnou infrastrukturou se podle § 2 odst. 1 písm. k) stavebního zákona rozumí pozemky, stavby a zařízení zřizované nebo užívané ve veřejném zájmu. Podle toho čemu slouží, stavební zákon rozlišuje dopravní a technickou infrastrukturu, občanské vybavení a veřejné prostranství. Dopravní infrastrukturou jsou například stavby pozemních komunikací, drah, vodních cest, letišť a s nimi souvisejících zařízení. Technickou infrastrukturou jsou vedení a stavby a s nimi provozně související zařízení technického vybavení, například vodovody, vodojemy, kanalizace, čistírny odpadních vod, stavby a zařízení pro nakládání s odpady, trafostanice, energetické vedení, komunikační vedení veřejné komunikační sítě a elektronické komunikační zařízení veřejné komunikační sítě. Veřejně prospěšným opatřením je opatření nestavební povahy. Zákon připouští také vyvlastnění pro stavby a opatření k zajišťování obrany a bezpečnosti státu. V tomto případě se jedná možnost vyvlastnění pro stavby a opatření

k zajištění

obrany

a bezpečnosti

státu

v době

míru.

Opatření

k zajišťování obrany a bezpečnosti zákon nevymezuje, zřejmě jde o opatření nestavební

povahy

sloužící

k zajišťování

obrany

a bezpečnosti

vymezené

ve vydané územně plánovací dokumentaci. Za stavu ohrožení nebo za válečného stavu by se uplatnil zákon č. 222/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o zajišťování obrany ČR. Vyvlastnit je možné též za účelem provedení asanace (ozdravění) území. Co se rozumí asanací zákon přesně nevymezuje. Územní opatření o asanaci území je specifikováno v § 97 a násl. stavebního zákona, ze kterých by v případě vyvlastnění pro tento účel bylo nutné vycházet. Aby bylo vyvlastnění možné, musejí být stavby a jiná veřejně prospěšná opatření specifikovaná v § 170 odst. 1 stavebního zákona vymezena ve vydané územně plánovací dokumentaci. Pokud ve vydané územně plánovací dokumentaci nejsou uvedeny nebo není vydána, vyvlastnění není možné. Veřejně prospěšné stavby a veřejně prospěšná opatření musí být jako veřejně prospěšné v územně plánovací dokumentaci vymezeny. Podle § 170 odst. 2 stavebního zákona lze odejmout nebo omezit právo k pozemku též za účelem vytvoření podmínek pro nezbytný přístup, řádné užívání stavby nebo příjezd k pozemku nebo stavbě. Z ustanovení vyplývá, že předmětem vyvlastnění může být pouze právo k pozemku nikoli ke stavbě. Většinou se v praxi bude jednat o zřízení věcného 18

břemene cesty. Zajištěním přístupu nebo příjezdu k pozemku či stavbě je zajistit vlastníkovi podmínky, aby mohl vykonávat své vlastnické právo.

4.2.2. Zákon o pozemních komunikacích Pozornost si jistě zaslouží možnost vyvlastnění podle zákona o pozemních komunikacích31. Zákon v § 17 odst. 1 pouze stanoví účely, pro které lze vyvlastnit a v ostatním odkazuje na obecnou úpravu v zákoně o vyvlastnění. K realizaci staveb třech kategorií pozemních komunikací, a to konkrétně stavby dálnice, silnice nebo místní komunikace, lze vyvlastnit vlastnické právo ke stavbě, pozemku a zařízení. Vyvlastnění je tedy v zásadě možné, má-li se získáním potřebných práv ke stavbě, pozemku či zařízení uskutečnit stavba výše uvedených kategorií komunikací. Tím je dán účel vyvlastnění. Pojem zařízení sice zákon o pozemních komunikacích užívá, ale obecně v něm vymezen není. Je zřejmé, že zařízení není pozemek ani stavba, ale další kategorie. Podle § 3 odst. 2 stavebního zákona se zařízením rozumí informační a reklamní panel, tabule, deska či jiná konstrukce a technické zařízení, pokud nejde o stavbu podle § 2 odst. 3. Dochází-li při vyvlastnění k omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, je obsahem tohoto břemene právo, jež opravňuje určitou osobu (stavebníka) ke zřízení požadované stavby na předmětném pozemku. Jde tedy o věcné břemeno práva stavby. Na situaci, kdy již na pozemku stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace je postavena, pamatuje § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Podstatou tohoto ustanovení je, že vlastník stavby dálnice, silnice nebo místní komunikace je odlišný od vlastníka pozemku, na němž je tato stavba umístěna a vlastníku stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku. Tato podmínka musí být prokázána žadatelem. Za těchto podmínek je příslušný speciální stavební úřad32 oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, a to za jednorázovou náhradu ve výši, která náleží za vyvlastnění. Z povahy věci vyplývá, že v případě, že dojde ke splynutí vlastníka stavby dálnice, silnice nebo místní komunikace s vlastníkem pozemku, věcné břemeno zanikne.

31 32

Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů Viz. § 15 stavebního zákona, § 16, 40 zákona o pozemních komunikacích

19

4.2.3. Zákon o ochraně přírody a krajiny Podle § 60 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny lze vyvlastnit nemovitost či práva k ní za účelem ochrany přírody a krajiny a to v případech stanovených zvláštním předpisem. Úprava vyvlastnění nebyla dotčena změnovým zákonem, a tak i nadále zákon odkazuje na již zrušený stavební zákon. Formulace již samy o sobě nejasné, nyní navíc odkazující na již zrušený zákon (§ 108 odst. 2 starého stavebního zákona), způsobují výkladové problémy. V následujícím odstavci se pak stanoví, že po procesní stránce se postupuje podle zvláštních předpisů o vyvlastnění, a to na návrh orgánu ochrany přírody. Poznámka

pod čarou odkazuje na § 109 až

116 starého stavebního

zákona. Zároveň § 90 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny stanoví, že tento zákon a předpisy vydané k jeho provedení jsou zvláštními předpisy ve vztahu k předpisům o lesích, vodách, územním plánování a stavebním řádu, o ochraně nerostného bohatství, ochraně zemědělského půdního fondu, myslivosti a rybářství. Poznámka pod čarou pak odkazuje mimo jiné na opět na již zrušený stavební zákon. Znění § 60 zákona o ochraně přírody a krajiny je v současné době třeba vykládat tak, že vyvlastnění je možné, avšak konkrétní účely musí stanovit zvláštní předpis. Vzhledem k současnému stavu lze předpokládat použití stavebního zákona, pro účel vyvlastnění stanovený v § 170 odst. 1 písm. b), kde se stanoví že práva k pozemkům a stavbám lze vyvlastnit pro veřejně prospěšné opatření, konkrétně

pro

snižování

ohrožení

území

povodněmi

a jinými

přírodními

katastrofami, zvyšování retenčních schopností území a založení prvků územního systému ekologické stability. Z uvedených účelů je ochraně přírody a krajiny nejbližší možnost vyvlastnit za účelem založení prvků územního systém ekologické stability. Ochrana územního systému ekologické stability je prioritou ochrany životního prostředí. Zákon o ochraně přírody a krajiny ve svém ustanovení § 4 odst. 1 dokonce prohlašuje vytváření územního systému ekologické stability za veřejný zájem. V úvahu by však mohl připadat i účel uvedený pod písmenem a) či d) citovaného ustanovení, a to vyvlastnění pro technickou infrastrukturu – čistírnu odpadních vod a asanaci území, neboť i tímto způsobem dochází k zlepšování stavu přírody a tím následně též její ochrany.

20

Zákonné předpoklady vyvlastnění musí upravovat zvláštní zákon, odlišný od zákona o ochraně přírody a krajiny. Tímto zákonem je zákon o vyvlastnění, který upravuje rovněž procesní stránku vyvlastnění.

4.2.4. Horní zákon Specifický účel vyvlastnění stanoví zákon č. 44/1988 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). V ustanovení § 31 odst. 4 písm. b) horního zákona se stanoví, že pro účely dobývání výhradního ložiska je organizace oprávněna nabývat pro plnění úkolů stanovených tímto zákonem nemovitosti nebo práva k nemovitostem rozhodnutím o vyvlastnění, popřípadě zřízením užívacího práva. O vyvlastňovacím řízení platí zvláštní předpisy. Zákon nebyl dotčen novelizací, neboť zvláštním předpisem, na který norma odkazuje je starý stavební zákon a jeho § 108 až 116. Platí proto obecná úprava v zákoně o vyvlastnění. Oprávněnou organizací se podle § 5a horního zákona považují právnické a fyzické osoby, které v rámci podnikatelské činnosti vykonávají vyhledávání, průzkum nebo dobývání výhradních ložisek nebo jinou hornickou činnost. 4.3. Práva třetích osob V praxi jistě často nastane situace, že na pozemku nebo stavbě, které jsou předmětem vyvlastnění, budou váznout i práva třetích osob, tj. osob odlišných od vyvlastňovaného. Zákon o vyvlastnění stanoví, která práva váznoucí na předmětu vyvlastnění vyvlastněním zanikají, která nezanikají a o kterých může vyvlastňovací úřad za splnění zákonem daných požadavků rozhodnout, že nezanikají. Nájem pozemku nebo stavby a jejich částí a věcná břemena váznoucí na pozemku nebo stavbě zanikají pokud o jejich dalším trvání nerozhodne vyvlastňovací úřad ve výrokové části rozhodnutí. Rozhodnout, že tato práva nezanikají, může vyvlastňovací úřad zejména v případě, že veřejný zájem vyžaduje, aby i po vyvlastnění pozemek nebo stavbu nadále zatěžovaly. To by bylo zřejmě v případech věcných břemen vzniklých ze zákona, např. podle energetického zákona, pokud by nebránily ve využití pozemku nebo stavby k účelu vyvlastnění. Zástavní, podzástavní právo váznoucí na pozemku nebo stavbě a zajišťovací převod práva, týkající se pozemku nebo stavby, vyvlastněním zanikají ze zákona. V těchto případech vyvlastňovací úřad nerozhoduje o zániku práv.

21

Právo nájmu bytu vyvlastněním nezaniká. Je respektován stejný princip jako v občanském

zákoníku

při

převodu

vlastnictví.

Práva

nájemce

bytu

nejsou

vyvlastňovacím řízením dotčena, nájemce proto není účastníkem vyvlastňovacího řízení. Nájem bytu je chráněný a podléhá zvláštní právní ochraně. Vzájemné vztahy s nájemcem si musí vypořádat nový vlastník stavby. Pronajímatel má možnost vypovědět nájem bytu z důvodu, že by realizace účelu vyvlastnění bránila dalšímu užívání bytu nájemcem. V tomto případě má nájemce právo na bytovou náhradu podle § 712 občanského zákoníku. Zánikem práv se dosud nesplatné zajištěné pohledávky stávají splatnými. Úhradu splatných pohledávek poskytne věřitelům vyvlastnitel namísto dlužníka z náhrady za vyvlastnění náležející vyvlastňovanému, a to až do výše dosud neuhrazené zajištěné pohledávky.

4.4. Náhrady při vyvlastnění Náhrada za vyvlastnění zásadně musí vyrovnat majetkovou újmu vzniklou vyvlastňovanému v důsledku odnětí nebo omezení jeho majetkového práva. Musí být spravedlivá a přiměřená, umožňující obstarání věci obdobné. Je to základním principem institutu vyvlastnění, zakotveném v ústavním pořádku České republiky, z něhož vychází i zákon o vyvlastnění33 Došlo-li k odnětí vlastnického práva k pozemku nebo stavbě, včetně všech jejich součástí nebo příslušenství34 náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši obvyklé ceny35. Obvyklou cenu nelze stanovit jako nějaké přesné číslo, zjišťuje se analýzou trhu. Je to cena běžná v daném místě a čase, pravidelně se opakující. V případě, že by obvyklá cena byla nižší než cena zjištěná podle cenového předpisu, náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny zjištěné. Dochází-li vyvlastněním k omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě zřízením věcného břemene nebo k odnětí nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemenu, náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny práva odpovídající věcnému břemenu36. S tím souvisí § 20 zákona o vyvlastnění, který stanoví že podkladem pro určení výše náhrady je znalecký posudek vyhotovený na žádost vyvlastňovaného, případně 33

§ 10 zákona o vyvlastnění § 120, § 121 občanského zákoníku 35 § 2 odst. 1 zákona o oceňování majetku 36 § 18 zákona o oceňování majetku 34

22

s jeho souhlasem vyhotovený na žádost vyvlastnitele. Ten je jednou z nezbytných příloh k žádosti o vyvlastnění, aby způsob zjištění a určení stanovené náhrady byl dostatečně transparentní a aby existovala možnost kvalifikovaného přezkoumání. Nebyl-li znalecký posudek vyhotoven na žádost vyvlastňovaného nebo vyvlastnitele ustanoví znalce vyvlastňovací úřad. Výše náhrady se stanoví na základě jeho znaleckého posudku. K vypracování znaleckého posudku, vyvlastňovaný a každý kdo předmětnou nemovitost užívá, je povinen umožnit znalci ustanovenému vyvlastňovacím úřadem prohlídku tohoto pozemku nebo stavby. V opačném případě znalec vypracuje posudek, který lze opatřit jinak. Proti takto provedenému ocenění nemůže vyvlastňovaný vznášet námitky. Součástí náhrad za vyvlastnění je i náhrada nákladů vzniklých vyvlastňovanému v přímé souvislosti s vyvlastněním, například náhrada stěhovacích nákladů, nákladů spojených se změnou místa podnikání apod. Náhradu nákladů a jejich výši je povinen prokázat vyvlastňovaný, a to i prostřednictvím znaleckého posudku vyhotoveného na jeho žádost . Náklady na vyhotovení znaleckého posudku hradí vyvlastnitel. Náhradu za vyvlastnění stanoví vyvlastňovací úřad ve výroku rozhodnutí o vyvlastnění. Vzhledem k tomu, že vyvlastnění se provádí v zájmu vyvlastnitele a v důsledku vyvlastnění mu vzniká majetkový prospěch, je povinen nahradit újmu, která vyvlastněním vznikne vyvlastňovanému, a to jednorázově v penězích ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o vyvlastnění. Při odnětí vlastnického práva je možné po dohodě vyvlastňovaného s vyvlastnitelem místo peněžní náhrady poskytnout náhradu v jiném pozemku či stavbě.

Tím

není

dotčeno

právo

na

vyrovnání

rozdílu

v obvyklé

ceně

vyvlastňovaného pozemku nebo stavby a náhradního pozemku nebo stavby37. Zástavní a podzástavní právo váznoucí na předmětu vyvlastnění a zajišťovací převod práva týkající se předmětu vyvlastnění zanikají vyvlastněním ze zákona a dosud nesplatné zajištěné pohledávky se stávají splatnými38. Náhradu má povinnost poskytnout vyvlastnitel a poskytuje ji přímo zástavnímu věřiteli, podzástavnímu věřiteli nebo osobě oprávněné ze zajišťovacího práva, a to až do výše dosud 37 38

§ 11 zákona o vyvlastnění § 14 zákona o vyvlastnění

23

neuhrazené zajištěné pohledávky s příslušenstvím, pokud se práva na úhradu zajištěné pohledávky nevzdají. Zde zákon o vyvlastnění není zcela bezesporný a může vést k pochybnostem. V praxi může nastat situace, kdy v důsledku vyvlastnění zanikne zástavní právo váznoucí dosud na vyvlastněné nemovitosti, pak v souladu s § 14 odst. 1 zákona o vyvlastnění poskytne vyvlastnitel náhradu za vyvlastnění přímo zástavnímu věřiteli, a to do výše dosud neuhrazené zajištěné pohledávky s příslušenstvím. Tím dojde k tomu, že vyvlastňovaný nedostane adekvátní náhradu bez ohledu na to, byla-li zajištěná pohledávka jím řádně splácena, což se zdá být nepřiměřené. Na druhé straně vyvlastňovanému může být místo peněžité náhrady podle § 11 poskytnut jiný pozemek nebo stavba, pokud se na tom dohodne s vyvlastnitelem. Bude-li takový postup v praxi realizován v případě vyvlastnění zastavené nemovitosti, pak je otázkou, jak a zda vůbec bude možné aplikovat § 14 upravující poskytnutí náhrady za vyvlastnění zástavnímu věřiteli. Z toho vyplývá, že zástavce coby vyvlastňovaný se může jednoduchým způsobem zprostit břemene zástavního práva tak, že se dohodne s vyvlastnitelem na poskytnutí náhradního pozemku nebo stavby, která již zástavním právem zatížena nebude. Rovněž zrušení vyvlastnění může přinést nepříjemné důsledky, v tomto případě pro vyvlastňovaného. V případě zrušení vyvlastnění opětovně nabývá vyvlastňovaný odňatá práva ke dni právní moci rozhodnutí o zrušení vyvlastnění, avšak účinky vyvlastnění nastalé podle § 6, § 7 odst. 2 a § 9 zůstávají zachovány39. Podle § 26 odst. 3 zákona je vyvlastňovaný povinen do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění vrátit vyvlastniteli vyplacené náhrady za vyvlastnění. Důsledkem zrušení vyvlastnění bude stav, kdy zajištěná pohledávka zůstane splatná a bude uhrazena v rozsahu plnění poskytnutého zástavnímu věřiteli vyvlastnitelem. Zástavní právo na vyvlastněné nemovitosti již nebude existovat a vyvlastňovaný znovu nabude vlastnické právo k původně vyvlastněné nemovitosti. Vyvlastňovaný bude mít současně povinnost vrátit vyvlastniteli náhradu za vyvlastnění, kterou však nikdy neobdržel, jelikož byla poskytnuta přímo zástavnímu věřiteli40.

39 40

§ 26 odst. 2 zákona o vyvlastnění Grulich, T., Několik poznámek k otázce vyvlastnění zastavené nemovitosti, Právní rozhledy, 2006 č. 16, s. 588 - 591

24

5. Vyvlastňovací řízení Vyvlastňovací řízení představuje zvláštní typ správního řízení, ve kterém se postupuje podle zákona o vyvlastnění a podpůrně podle správního řádu41. Jednotlivá ustanovení správního řádu se použijí na postupy vyvlastňovacího úřadu tehdy, nestanoví-li zákon o vyvlastnění jinak. Vyvlastnění je spojeno s vydáním správního aktu, rozhodnutí, tedy s projevem vůle k tomu příslušného vykonavatele veřejné správy, kterým je příslušný vyvlastňovací úřad.

5.1. Vyvlastňovací úřady a účastníci řízení Příslušným k vedení vyvlastňovacího řízení je vyvlastňovací úřad, kterým je obecní úřad obce s rozšířenou

působností42, Magistrát hlavního města Prahy a

magistrát územně členěného statutárního města. Místně příslušným vyvlastňovacím úřadem je vyvlastňovací úřad v jehož obvodu se pozemek nebo stavba nachází. V zájmu objektivity rozhodování jsou dány zásady, podle nichž je třeba v určitých případech k vyvlastňovacímu řízení pověřit jiný vyvlastňovací úřad43. Ústředním orgánem ve věcech vyvlastnění je Ministerstvo pro místní rozvoj. Účastníky vyvlastňovacího řízení vymezuje ustanovení § 17 zákona o vyvlastnění v souladu s ustanovením § 27 odst. 3 správního řádu. Jsou jimi vždy vyvlastnitel a vyvlastňovaný. Vedle těchto hlavních účastníků jsou dalšími účastníky všichni ti, kteří k vyvlastňovanému pozemku nebo stavbě mají další práva, jež vyvlastněním zanikají. Účastníky z tohoto titulu jsou zástavní věřitel, podzástavní věřitel, oprávněný a povinný ze zajišťovacího převodu práva, oprávněný z práva odpovídajícího věcnému břemenu a nájemci pozemku nebo stavby nebo jejich částí. U nájmu pozemku nebo stavby či jejich části i u věcného břemene může vyvlastňovací úřad rozhodnutím určit, že nezanikají vyžaduje-li to veřejný zájem. Účastníkem řízení není nájemce bytu, neboť vyvlastnění se práva nájmu bytu nijak nedotýká, právo nájmu bytu zůstává zachováno44.

41

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád Zákon č. 314/2002., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, ve znění zákona č. 387/2004 Sb. 43 § 16 zákona o vyvlastnění 44 Doležal, J., Mareček, J., Sedláčková, V., Sklenář, T., Tunka, M., Vobrátilová, Z. Nový stavební zákon v teorii a praxi, Linde Praha a.s., 2006, s. 349-350 42

25

Zvláštní režim pro postavení účastníků se navrhuje u neukončených dědických řízení. Zemřel-li vlastník pozemku nebo stavby, o nichž se vede vyvlastňovací řízení nebo zemřel-li některý z účastníků vyvlastňovacího řízení stává se účastníkem řízení správce dědictví45 nebo dědici zůstavitele, popř. stát, má-li mu dědictví připadnout46. Za stát jedná v těchto případech Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Vyvlastňovací řízení se dotýká vlastnických práv, ne veřejných zájmů chráněných zvláštními zákony, proto v řízení nebudou spolupůsobit dotčené orgány. Vzhledem k závažnosti zásahu do vlastnických práv je vyvlastňovací úřad povinen účastníkům, kteří nejsou známi, jejichž pobyt není znám nebo kterým se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině vždy ustanovit opatrovníka k ochraně práv a zájmů nepřítomného účastníka. K tomuto se podpůrně použije správní řád47.

5.2. Zahájení a průběh řízení Vyvlastňovací

řízení

je

zahajováno

výhradně

na

žádost

vyvlastnitele.

Vyvlastnitelem může být osoba veřejného (stát, kraj, obec) i soukromého práva fyzická, právnická osoba). Zde zákon nestanoví žádné podmínky. V návaznosti na správní řád48 jsou v zákonu o vyvlastnění podrobně upraveny náležitosti žádosti o vyvlastnění49, a to v rozsahu potřebném ke spolehlivému zjištění všech okolností případu a k přezkoumání žádosti. K zákonu se nepředpokládá žádný prováděcí předpis. Z žádosti musí být zřejmé, kterého pozemku nebo stavby se vyvlastnění týká, práva třetích osob váznoucí na předmětu vyvlastnění, uvedení konkrétního účelu vyvlastnění včetně prokázání splnění všech podmínek pro vyvlastnění, údaj o tom zda se vyvlastnitel domáhá odnětí nebo jen omezení vlastnického práva a v jaké lhůtě a jakým způsobem bude zahájeno uskutečňování účelu vyvlastnění. Dále musí vyvlastnitel připojit k žádosti výpis z katastru nemovitostí, kopii katastrální mapy a žádá-li o vyvlastnění části pozemku, též geometrický plán. Nezbytnou součástí jsou listiny prokazující splnění podmínky včasné informovanosti vyvlastňovaného a listiny prokazující snahu o vyřešení převodu potřebných práv dohodou. 45

§§ 480a až 480e občanského zákoníku § 462 občanského zákoníku 47 § 32 správního řádu 48 § 45 odst. 1 správního řádu 49 § 18 zákona o vyvlastnění 46

26

Jednou z povinných příloh každé žádosti o vyvlastnění je posudek o náhradě za vyvlastnění podle § 10 odst.1 zákona, na základě kterého vyvlastňovací úřad stanoví náhradu. Povinnou přílohou není stanovení výše náhrady za náklady vzniklé v souvislosti s vyvlastněním. Ty je povinen prokázat vyvlastňovaný, a to i prostřednictvím znaleckého posudku vyhotoveného na náklady vyvlastnitele. V souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů, žadatel o vyvlastnění nemá povinnost připojovat k žádosti doklady prokazující údaje, které si vyvlastňovací úřad může zajistit sám, nebo pokud jsou výsledkem jeho činnosti50. Vyvlastňovací úřad o zahájení řízení uvědomí účastníky řízení, a týká-li se řízení nemovitosti, která je evidována v Katastru nemovitostí uvědomí též příslušný katastrální úřad, který zapíše poznámku, upozorňující na omezení dispozičního práva s předmětným pozemkem nebo stavbou. Bylo-li vyvlastňovanému doručeno oznámení o zahájení vyvlastňovacího řízení, jsou neplatné všechny právní úkony, kterými by vyvlastňovaný převedl, pronajal nebo jinak zatížil pozemek nebo stavbu, která je předmětem vyvlastnění. Účelem je zajistit, aby průběh řízení o vyvlastnění nebyl zdržován čistě účelovými převody či zatěžováním předmětu vyvlastnění dalšími právy. Omezení spočívající v zákazu dispozice s pozemkem nebo stavbou, které jsou předmětem vyvlastnění je tak závažným zásahem do práv dosavadního vlastníka, že zákon ukládá vyvlastniteli povinnost nahradit prokazatelně vzniklou újmu51. K projednání žádosti o vyvlastnění nařídí vyvlastňovací úřad vždy ústní jednání52. Účastníky řízení musí uvědomit písemně nejméně 30 dnů předem. Třicetidenní lhůta je stanovena s ohledem na to, že zákon o vyvlastnění zachovává u vyvlastňovacího řízení koncentrační zásadu. Předvídaná koncentrace předpokládá, že účastníci řízení budou mít možnost uplatnit své námitky a důkazy k jejich prokázání do skončení ústního jednání. Během ústního jednání má být spolehlivě zjištěn skutkový podklad pro rozhodnutí. Pokud účastníci své námitky či důkazy uplatní po ústním jednání, vyvlastňovací úřad k nim ze zákona nepřihlíží. Zmeškání lhůty pro uplatnění námitek nelze prominout. O tomto následku je vyvlastňovací úřad povinen účastníky řízení výslovně poučit v uvědomění o zahájení řízení. Byli-li účastníci řízení řádně

50

§ 6 správního řádu § 19 zákona o vyvlastnění 52 § 22 zákona o vyvlastnění 51

27

uvědoměni o ústním jednání a poučeni, nemají po skončení ústního jednání možnost uplatnit své námitky a důkazy53. Zákon o vyvlastnění uvádí okolnosti vedoucí k přerušení a zastavení řízení54. Vyvlastňovací řízení se tak přeruší v případě, že probíhá jiné vyvlastňovací řízení o stejném pozemku, stavbě nebo věcném břemenu, a to až do doby pravomocného skončení dříve zahájeného řízení. Tím není vyloučena možnost vedení dvou vyvlastňovacích řízení týkajících se dvou různých věcných břemen na tomtéž pozemku. Dojde-li v průběhu řízení k dohodě mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovaným, je to důvodem pro zastavení vyvlastňovacího řízení. Dohoda má vždy přednost před autoritativním vyvlastňovacím zásahem do individuálního vlastnického práva. Jednoznačným důvodem pro zastavení řízení je existence pravomocného rozhodnutí v téže věci, vylučující provedení dalšího vyvlastnění. Jestliže řízení

bylo ukončeno zastavením

či zamítnutím

žádosti,

musí

vyvlastňovací úřad bezodkladně po nabytí právní moci takového rozhodnutí uvědomit o této skutečnosti katastrální úřad, který zruší zapsanou poznámku. Vlastník tak může znovu plně disponovat se svým majetkem55.

5.3. Rozhodnutí Po provedení všech úkonů ke zjištění skutečného stavu a zhodnocení námitek a důkazů v předmětné věci vydá vyvlastňovací úřad rozhodnutí. Náležitosti rozhodnutí o vyvlastnění jsou podrobně uvedeny v § 24 zákona o vyvlastnění.

Pokud

vyvlastňovací úřad v řízení zjistí, že nejsou podmínky pro vyvlastnění splněny, žádost rozhodnutím zamítne. S ohledem na omezení dispozice s předmětem vyvlastnění zákon stanoví povinnost takové rozhodnutí bezodkladně po nabytí právní moci oznámit katastrálnímu úřadu pro zrušení poznámky. V případě ukončení řízení zamítnutím žádosti, je vyvlastnitel povinen nahradit vyvlastňovanému škodu a jinou újmu, která mu vznikla v souvislosti s podáním žádosti, ledaže by ke škodě nebo jiné újmě došlo i jinak.

53

Kopecký, M., Uplatňování zásad jednotnosti a koncentrace ve správním řízení, Právní rozhledy, 2007, č. 13, s. 461 – 465. 54 § 23 zákona o vyvlastnění 55 Doležal, J., Mareček, J., Sedláčková, V., Sklenář, T., Tunka, M., Vobrátilová, Z. Nový stavební zákon v teorii a praxi, Linde Praha a.s., 2006, s. 351-356

28

Pokud vyvlastňovací úřad dojde k závěru, že všechny podmínky pro vyvlastnění jsou

splněny,

rozhodne

o

odnětí

nebo

omezení

vlastnického

práva

k vyvlastňovanému pozemku nebo stavbě tak, aby byl naplněn účel vyvlastnění. Rozhodnutí o vyvlastnění je správním rozhodnutím konstitutivní povahy správního orgánu, kterým se zakládají, mění nebo ruší práva konkrétních osob, proto kromě specifických náležitostí musí obsahovat náležitosti v souladu se správním řádem. Vydané rozhodnutí musí ve své výrokové části obsahovat přesné vymezení předmětu vyvlastnění a jeho rozsahu, účelu vyvlastnění, výrok o náhradě za vyvlastnění, popřípadě výrok o trvání práv dalších osob, která vzniknou na vyvlastňované nemovitosti. Výrok rozhodnutí musí obsahovat lhůtu, do které je třeba zahájit uskutečňování účelu, pro který bylo vyvlastněno. Lhůta nesmí být delší než 2 roky od nabytí právní moci rozhodnutí o vyvlastnění. Na žádost vyvlastnitele podanou ještě před uplynutím určené lhůty může vyvlastňovací úřad v ojedinělých případech lhůtu prodloužit. Lhůtu lze prodloužit jen jednou a nejdéle o další 2 roky56. Vzhledem k závažnosti rozhodnutí o vyvlastnění nelze rozhodnutí oznámit ústním vyhlášením, musí být oznámeno doručením stejnopisu písemného vyhotovení účastníkům řízení do vlastních rukou. Součástí rozhodnutí je rovněž poučení57, které u rozhodnutí o vyvlastnění obsahuje kromě tradičního poučení o odvolání také poučení o možnosti a podmínkách zrušení vyvlastnění, poučení o projednání v občanském soudním řízení a poučení o podmínkách složení náhrady do úschovy u soudu nebo soudního komisaře. Vyvlastňovací úřad má povinnost každé rozhodnutí o vyvlastnění zaslat příslušnému katastrálnímu úřadu a umožnit tím zápis změny majetkových poměrů. Řádným opravným prostředkem proti rozhodnutí o vyvlastnění je odvolání58. Pro odvolání proti rozhodnutí o vyvlastnění přímo ze zákona platí, že mu odkladný účinek nelze odejmout. Každé podané odvolání má odkladný účinek. Směřuje-li odvolání proti jednomu výroku nebo není-li uvedeno v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, nenabývají právní moci ani ostatní výroky rozhodnutí. Směřuje-li odvolání pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, výroku o náhradě nákladů na vyhotovení znaleckého posudku vynaložené vyvlastňovaným,

56

§ 25 odst. 4 zákona o vyvlastnění § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění 58 § 25 odst. 2, 3 zákona o vyvlastnění 57

29

nebo do výroku, kterým vyvlastňovací úřad určí, jakou částku je vyvlastnitel povinen poskytnout zástavnímu věřiteli, podzástavnímu věřiteli nebo osobě oprávněné ze zajišťovacího převodu práva na úhradu zajištěných pohledávek, nenabývají právní moci pouze napadené výroky zbývající část rozhodnutí nabývá právní moc59.

5.4. Zrušení vyvlastnění V praxi se může stát, že dojde ke zrušení vyvlastnění. Důvody, pro které může vyvlastňovaný podat žádost o zrušení vyvlastnění, právní účinky a vypořádaní nároků mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovaným upravuje § 26 zákona o vyvlastnění. Prvním důvodem pro zrušení vyvlastnění je nezaplacení náhrady za vyvlastnění ani do 30 dnů po lhůtě k plnění, kterou určí vyvlastňovací úřad v rozhodnutí, a která podle zákona nesmí být delší než 60 dnů do právní moci rozhodnutí. Druhým důvodem je skutečnost, že vyvlastnitel nezahájil uskutečňování účelu vyvlastnění v určené ani prodloužené lhůtě. Ještě před uplynutím určené nebo prodloužené lhůty k realizaci účelu vyvlastnění může vyvlastňovaný žádat zrušení vyvlastnění v případě, že bylo zrušeno nebo pozbylo platnosti územní rozhodnutí určující využití pozemku nebo stavby pro daný účel. Zrušením vyvlastnění přecházejí veškerá práva k vyvlastněnému pozemku či stavbě zpět na původního vlastníka, který je povinen do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí o zrušení vyvlastnění vrátit vyvlastniteli peněžní náhrady za vyvlastnění i část náhrady poskytnuté ke krytí nákladů vyvolaných vyvlastněním, které dosud nevynaložil. S tím souvisí ustanovení § 27 zákona o vyvlastnění, podle kterého má vyvlastnitel

nárok

na

vrácení

vyplacené

náhrady.

Je

povinen

nahradit

vyvlastňovanému škodu a jinou újmu, která mu v souvislosti vyvlastněním vznikla. V případě poskytnutí náhrady v jiném pozemku nebo stavbě nabytím právní moci rozhodnutí vyvlastňovaný nabývá práva ke svému původnímu majetku a vyvlastnitel se stává zpět vlastníkem náhradou poskytnutého pozemku nebo stavby. Práva třetích osob se neobnovují. V případech, kdy mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovaným nedojde k dohodě a vznikne spor o vrácení náhrad jsou příslušné rozhodovat soudy v občansko právním řízení58.

59

Doležal, J., Mareček, J., Sedláčková, V., Sklenář, T., Tunka, M., Vobrátilová, Z. Nový stavební zákon v teorii a praxi, Linde Praha a.s., 2006, s. 358-362

30

5.5. Vyvlastnění pro účely zajišťování obrany státu Specifickou formu vyvlastnění upravuje zákon č. 222/1999 Sb. o zajišťování obrany České republiky60. Pro účely zajišťování obrany státu za stavu ohrožení nebo za válečného stavu lze výjimečně vyvlastnit ve zkráceném vyvlastňovacím řízení. Tento institut se týká jak vyvlastňování nemovitostí, tak vyvlastňování movitých věcí a práv k nim. Mimořádná situace odůvodňuje požadavek operativnosti, a proto vyvlastnění se zde provádí ve zkráceném řízení, kdy rozhodnutí musí být vydáno do 7 dnů od zahájení řízení. Příslušným ke zkrácenému vyvlastňovacímu řízení je obecní úřad obce s rozšířenou působností v jehož obvodu se nemovitost nachází, nebo v jehož obvodu má vlastník movité věci místo trvalého bydliště. Navrhovatelem může být jen správní úřad. Vyvlastněné věci se stávají majetkem státu a náhradu za vyvlastnění vyplácí Ministerstvo financí. Nárok na náhradu se nepromlčuje. Odvolání proti rozhodnutí o vyvlastnění nemá odkladný účinek. Jinak platí obecné požadavky, z nichž zákon zdůrazňuje subsidiaritu a poskytnutí náhrady. Mimo stav ohrožení státu nebo válečný stav se může v souvislosti se zajišťováním potřeb obrany vyvlastnit podle ustanovení § 170 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. K přechodu vlastnického práva k nemovitostem by mohlo v souvislosti se zajišťováním obrany dojít také ze zákona zřízením nového vojenského újezdu, popřípadě rozšířením stávajícího vojenského újezdu. V daném případě platné právo termínu vyvlastnění neužívá61.

60 61

§§ 45 - 51 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky Hendrych, D., a kolektiv , Správní právo, 7. vydání, C.H. Beck 2009, s. 341-349.

31

6. Projednání vyvlastnění v řízení před soudem Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu62. Účastník vyvlastňovacího řízení musí být v rozhodnutí o vyvlastnění poučen o možnosti a podmínkách projednání vyvlastnění v občanském soudním řízení. Zákon o vyvlastnění stanoví, že rozhodování ve věcech vyvlastnění náleží soudům v občanském soudním řízení, kde je v prvním stupni příslušný krajský soud63. Pro řízení ve věci vyvlastnění zákon určuje pouze příslušnost soudů k projednání v prvním stupni, odkladný účinek podané žaloby, lhůtu pro podání žaloby (30 dní od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění) a nemožnost prominutí zmeškané lhůty. V ostatním odkazuje na občanský soudní řád64. Poznámkami pod čarou v tomto směru odkazuje na § 244 až 250t OSŘ65, tj. na právní úpravu občanského soudního řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem. Podle § 244 OSŘ může být rozhodnutí správního orgánu o sporech nebo o jiných právních věcech vyplývajících z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů projednáno na návrh v občanském soudním řízení. Zde se jedná o záležitosti soukromoprávní, ne veřejnoprávní. Tento princip vede ke vzniku kompetenčních sporů. Dle vydaných rozhodnutí zvláštního senátu66 ve věcech kompetenčních sporů, byla jednoznačně judikována příslušnost soudu v občanském soudním řízení67. V občanském soudním řízení se takto mají projednat a rozhodnout nejen případy, kdy správní orgán návrhu na vyvlastnění vyhověl, ale i případy, kdy jej pro nesplnění zákonných podmínek zamítl. Podle § 247 odst. 1 OSŘ musí být žaloba podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. To neplatí u žalob, jimiž se žalobci dožadují, aby spor týkající se vyvlastnění byl projednán v občanském soudním řízení, kde zákon o vyvlastnění jednoznačně stanoví 30 denní lhůtu. Zde platí pravidlo, že norma zvláštní později vydaná ruší normu obecnou68.

62

Čl. 36 Listiny základních práv a svobod. § 28 zákona o vyvlastnění 64 § 30 zákona o vyvlastnění 65 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 66 Usnesení zvláštního senátu ze dne 21.5.2008, sp.zn. Konf 34/2007-15, usnesení ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. Konf 4/2008-11, usnesení ze dne 8. 7. 2008, sp.zn. Konf 14/2008-5. 67 Ryška, M., Žaloby ve věcech vyvlastnění a příslušnost soudu, Právní rozhledy, 2008 č. 20, s. 731-734. 68 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.10.2007, sp.zn. 15 Ca 2/2007 63

32

7. Závěr Závěrem chci jen zopakovat, že vyvlastnění představuje závažný zásah do vlastnických práv. Právo vlastnit majetek je jedním ze základních práv. Respektování lidských práv a základních svobod je spolu s principy svobody, demokracie a právního státu jedním ze základních principů, na nichž je založena celá Evropská unie. Česká republika je povinna respektovat Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Tyto zásady jsou promítnuty do ústavního pořádku. Ochrana vlastnictví není absolutní, čl. 11 odst. 4 Listiny připouští vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. S tím plně koresponduje i dnešní právní úprava institutu vyvlastnění, kterým se rozumí nucené odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku nebo ke stavbě. Vzhledem k významu vlastnického práva a jeho ochrany, jsou pro vyvlastnění stanoveny přísné podmínky. K takovému zásahu může dojít jen v krajním případě, ve veřejném zájmu, k účelu stanovenému zákonem a za náhradu. Jestliže je možné dosáhnout účelu vyvlastnění jiným způsobem např. dohodou, má tento způsob vždy přednost a vyvlastnění je nepřípustné. Problematika týkající se vyvlastnění nemá v právní vědě vyhrazen velký prostor, což je jistě způsobeno frekvencí, s jakou je tento institut v praxi využíván. Přesto se jedná o institut z hlediska práva nezbytný, neboť v životě společnosti mohou nastat různé situace, kdy veřejný zájem převyšuje zájem jednotlivce, jejichž řešení není jiným způsobem možné. Veřejný zájem není žádným právním předpisem definován, proto je na vyvlastňovacím úřadu, aby konkrétní situaci posuzoval velmi citlivě s ohledem na ochranu vlastnického práva.

33

8. Summary Expropriation means very momentous intervention into the proprietary rights. There are very strict conditions for expropriation. The proprietary right is one of the fundamental rights. This right is protected by the Article 11, paragraph 1 in the Act of Fundamental Rights. According to this Article, everybody has right to possess a property. The proprietary right of all owners has the same legal subject matter and protection. However the proprietary protection is not absolute. The Article 11, paragraph 4 of the Act of Fundamental Rights says that the expropriation or compulsory limitation of proprietary right is possible only in the case of public interest. It must be based on law and the owner has to get some compensation. The important intervention into the proprietary right is also possible according to the Act 40/1964 in the Code of Law, and according to the Civil Code, Article 128 paragraph 2 as well. There is said that one can dispossess thing or limit the proprietary right in the case of public interest, if one cannot reach the aim by the other way and only in the law base, and only for that reason and for some compensation. Materially legal and procedurally legal modifications in the process of expropriation are written in the Act 184/2006 in the Code of Law. This act is about the withdrawal or limitation of proprietary right to some land or building (the expropriation law). We can say that expropriation, according to this act, means the withdrawal or limitation of the proprietary right or means the law, which corresponds to the construction for the reaching the aim of expropriation, which is determined by the special law. The conditions for expropriating, for the ways of compensations and for the expropriation process, are adapted according to the act of expropriation. The concrete purposes, due to which one can dispossess something in the case of public interest, are written in the special law. The reason for the expropriation is on the account of the legal framework. Due to this fact it is possible to dispossess something, but one has to carry out other conditions. There are many acts, which define the purposes for expropriation. Except from the building law, the expropriation can be executed for the purposes of network act,

34

water act, preservation of monuments act, spa act, etc. There is also a possibility of expropriation in the short time period. It is used for the purposes of state defence and in the state of danger or in the state of war, according to the Act 222/1999 in the Code of Law. This act is about securing the defence of the Czech republic. The expropriation can be executed only in the essential extent for reaching the purpose of expropriation, which is written in the special act. The proprietary right cannot be taken, if the limitation of proprietary right is sufficient for the purposes of reaching the aim. If there is a possibility to solve the problem of expropriation by setting up an encumbrance by court, it is not possible to dispossess the property by authorities. The contractual transfer of rights takes precedent over the expropriation in every case. The withdrawal and limitation of proprietary right to the land or to the building is possible only in the case, where the public interest for reaching the aim of expropriation is higher than the protection of proprietary rights. The expropriator has to inform the owner in time, that his/her property has to be dispossessed for the reason of public interest and that it will be used for the concrete reason of expropriation. The expropriator has to make has to make him/her a proposal for contractual transfer of necessary rights, which contains the legal title for giving back the contractually transferred rights, if the making of transfer is not started in three years. The expropriator has to observe the 60 days period for taking the proposal. The expropriating process is managed by the expropriating office, which begins with the process on the request of expropriator. The expropriating office informs the participants about starting the process, and if it concerns the real estate, which is registered in the land register, it has to inform the appropriate land register as well. The land register has to make a note on the basis of getting to know about starting the process. If the owner sells, rents or does something with the land or building, which is going to be dispossessed, and the owner knows this fact, the contract is not valid. The expropriating office has to order the oral meeting, which is done for getting to know the facts of the case for making decision. During the meeting, the participants can hand in their arguments against expropriation and assert the evidence for their vindication. If the expropriating office says, that the conditions for expropriating have been fulfilled, it decides about expropriating. It decides about the proper subject definition and its range, about the purpose of expropriating, about the compensation for expropriating and possibly about other people rights lasting, which begins for expropriated real estate. 35

The conviction of decision has to contain the time period, in which one has to begin with realization the purpose for which the thing or land or building was dispossessed. This time period cannot be longer than two years from the legal decision power. The compulsory part of decision is also the instruction, where is written not only the usual instruction about withdrawal, but also the instructions about the possibility and conditions for cancellation the expropriation, the instructions about the processing in civil legal process and instructions about conditions for giving the compensation deposit to judge or legal commissar. If something is dispossessed, the owner has to get compensation, which has to balance the property detriment, which is made due to the withdrawal or limitation the owner rights. The compensation has to be fair and adequate. The charges, which the owner (who is being expropriated) has to spend due to the expropriation, are also the part of the compensation. The mortgage and under mortgage law, which reaches the deadlock on the expropriating subject and the securing transfer connected with the expropriating subject, expired by expropriating from law and non-payable secured debts begin payable.

36

9. Seznam použitých pramenů Knižní díla: 1) Doležal, J., Mareček, J., Sedláčková, V., Sklenář, T., Tunka, M., Vobrátilová, Z. Nový stavební zákon v teorii a praxi, Linde Praha a.s., 2006 2) Hendrych, D., a kolektiv , Správní právo, 7. vydání, C.H. Beck, 2009 3) Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv, Občanský Zákoník 1. část, Komentář, 1. vydání, C.H.Beck, 2008 4) Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kolektiv, Občanský soudní řád, Komentář, 7. vydání, C.H. Beck, 2006

Časopisecká díla: 1) Eliáš, K., Veřejný zájem (Malá glosa k velkému tématu), Ad Notam, 1998 č. 5 2) Grulich, T., Několik poznámek k otázce vyvlastnění zastavené nemovitosti, Právní rozhledy, 2006 č. 16 3) Kopecký, M., Uplatňování zásad jednotnosti a koncentrace ve správním řízení, Právní rozhledy, 2007, č. 13 4) Ryška, M., Žaloby ve věcech vyvlastnění a příslušnost soudu, Právní rozhledy, 2008 č. 20

Právní předpisy: 1) Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 2) Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod 3) Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) 4) Důvodová zpráva k zákonu č. 184/2006 Sb. 5) Zákon č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění 6) Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) 7) Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů 8) Zákon č. 40/1963 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

37

9) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 10) Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 11) Zákon č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů 12) Zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů 13) Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů 14) Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů 15) Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonný (energetický zákon) 16) Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů 17) Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů 18) Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů 19) Zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů 20) Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů 21) Zákon č. 314/2002., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, ve znění zákona č. 387/2004 Sb.

Soudní rozhodnutí: 1) Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 1999, sp. zn. 31 Ca 71/98-26 2) Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 10 Ca 65/98-27 3) Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.10.2007, sp.zn. 15 Ca 2/2007 4) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.10.2003, sp. zn. 2 AS 11/2003-164 5) Usnesení zvláštního senátu ze dne 21.5.2008, sp.zn. Konf 34/2007-15 38

6) Usnesení zvláštního senátu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. Konf 4/2008-11 7) Usnesení zvláštního senátu ze dne 8. 7. 2008, sp.zn. Konf 14/2008-5 8) Nález ústavního soudu ze dne 28.06.2005, sp. Zn. 327/2005 9) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp.zn. 6 As 11/2007-77

Elektronické prameny: 1) Preisler,

P.,

Účely

vyvlastnění

(citováno

22.5.2007),

dostupný

z:

http://spravni.juristic.cz 2) Novák, A.,Právní úprava vyvlastnění mezi lety 1948 – 1989 a její odraz v restitučních

předpisech

(citováno

http://www.epravo.cz

39

29.8.2003),

dostupný

z: