OBSAH: * úvaha * schůzka ODV * XI. Valný sněm Junáka * informace * příběh Olave Baden-Powell * výročí TGM * poezie _______________________________________________________________________________________________________________________________
Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. Žalm 121,5-8 Těmito verši skončila ekumenická pobožnost v sobotu na XI. Valném sněmu Junáka, kterou připravil Odbor duchovní výchovy. Jsou to nejen krásná a slavnostní slova, ale je to především zaslíbení, požehnání, které je nám předáváno „z hlubiny věků“. Mne samotného tento verš oslovoval od mého mládí především jako ujištění o ochraně, kterou žádný člověk nebo přírodní událost na této Zemi nemůže zrušit. Postupně jsem se v Bibli i u básníků jako je např. Zeyer nebo u spisovatelů jako je Sinkiewicz dozvěděl a následně přijal za své to vysvětlení, že ve sdělení „Hospodin je ti stínem“ není vůbec nic hrozivého, ale naopak uklidňujícího. Staročesky to zní „zastínění“. Doplnil jsem si tehdy „troufale“, že se jedná o „chladivý“ stín. Další slova našeho citátu vysvětlují a ujišťují, že člověka nezasáhnou tajemné vlivy světlé či temné, které jsou mimo naší moc a vliv. Také běžná zkušenost ukazuje, že tyto „kosmické“ vlivy nejen pomáhají, ba umožňují na Zemi život, ale že také skutečně mohou uškodit. Cožpak není dost katastrof způsobených přírodou? Jaká je tedy ta ochrana Hospodinova? Hospodinova ochrana je silnou ochranou i v bezbrannosti, ve „slabých chvilkách“, v ohrožení. Jak však může ochrana od všeho zlého, ochrana života, dokonale existovat pro bytost jako je člověk, která stejně jednou „o život přijde“? Nebo není Hospodinova ochrana dokonalá, ale jen jaksi „částečná“? Klíčem pro pochopení je konec citátu: „Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení“. Dlouho jsem si myslel, už jako dítě, které u své babičky vídalo obrázky strážných andělů, že ta záštita je prostě proti rychlým autům na ulici, proti poťouchlým spolužákům, proti přísnosti při známkování ve škole a proti nespravedlivým vztazích mezi lidmi vůbec, o počasí ani nemluvě. Myslel jsem si, že se jedná o vycházení a vcházení z domova. Teprve později, už jako „mládenec“ jsem se dozvěděl, že toto „vycházení a vcházení“ se týká opouštění společenství pod Hospodinovým vlivem a zase návratu do tohoto „stáda Hospodinova lidu“, do „jeho sféry vlivu“. Vysvětlil jsem si to tehdy tak, že pokud chodím pravidelně do kostela, je vše v pořádku a tohle ujištění pro mě jaksi „automaticky“ platí. S vděčností musím říci, že jsem poznal, že platí nikoliv automaticky (nechodím celý rok o každé neděli do shromáždění křesťanů a přesto jsem stále živ), ale skutečně. Vždyť - kolik už se mi toho přihodilo, mojí vinou i v důsledku vlivů vnějších – a navzdory všem ohrožením mám stále šanci k životu a k dalšímu, hlubšímu prožívání a chápání tohoto požehnání! Prožívání a chápání – není to nadnesené? Jistě – ti, kdo zažili osobní nebo dokonce hromadnou tragedii, určitě ji prožili „hluboce“. Jak však mohu já, který vidím, že jsem dosud určitě nezažil to nejtěžší – a jsem za to vděčný Hospodinu – jak mohu já pochopit, co znamená stín Hospodinův pro ty, kdo se již ocitli „na dně“? Nezbývá mi, než usoudit, že za tímto požehnáním se skrývá ujištění, že Hospodin právě mně přisoudil nezaslouženou milost, a na ní že bych měl – řečeno slovy patrona roverů sv. Pavla – mít dosti, s tím bych měl vděčně žít! A nezapomínat, odkud že to vycházím a kampak že se to mám vracet. Vím už přece, že v takové „společnosti“ také mohu slyšet, co to má znamenat „nyní a na věky“… Kamzík
_____________________________________________________________________________________ 1
V březnu projednal Odbor duchovní výchovy následující témata: -
ohlasy XI. Valného sněmu Junáka (VSJ) „Chartu českého skautingu, schválenou XI. VSJ, a způsob, jak ji v oblasti duchovní výchovy uvádět do života
-
stav přípravy soutěžních otázek Stezky písmáků 2005 a jejího letáku - dojmy ze Dne zamyšlení v Praze - podíl ODV na vzdělávacích akcích 2005
CHARTA českého skautingu na počátku 21. století (text schválený XI. Valným sněmem Junáka v Třebíči)
Je český skauting starý nebo mladý? Když je člověku dvacet, rozpíná křídla své budoucnosti a cítí, co vše ještě může a chce dokázat. Má málo zkušeností, ale hodně sil a hlavně touhu letět dál a výš. Když je člověku devadesát, jeho dílo je téměř hotové a stává se odkazem příštím generacím. Českému skautingu již devadesát bylo. Je tedy starý nebo mladý? Záleží na nás. Můžeme si vybrat jen minulost a být jen staří, nebo jen budoucnost a být jen mladí. Ale máme i jedinečnou možnost přijmout obojí a být staří svou zkušeností a oprávněnou hrdostí na to, co už jsme dokázali, a mladí rozepjatými křídly a touhou letět dál a výš. Naše zkušenost je v mnoha ohledech jedinečná. Český skauting je vyvzdorovaný a vykoupený. Odvaha, úsilí i důvtip, s jakým čeští skauti přetrvali léta krajní nepřízně, vytvořily pevný základ, o který se dnes můžeme opírat při překonávání problémů a překážek. A chceme-li zůstat minulosti věrni, musíme rozepnout křídla a letět. Skauting je myšlenkou, živoucí a burcující. Nenechává lidi tam, kde jsou, ale vede je dál a výš, protože je promyšleným systémem výchovy a sebevýchovy. Díky němu vyrůstají z dětí lidé, kteří se stávají pilíři občanské společnosti, jsou ochotní a schopní utvářet svět kolem sebe k lepšímu. • Lidé charakterní a zodpovědní, kteří věří, že život je příležitost ke službě. • Lidé otevření budoucnosti a schopní na sobě stále pracovat. • Lidé činorodí a rozhodní, nenechající se vláčet okolnostmi, ale aktivně utvářející svůj život. • Lidé praktičtí a tvořiví, kteří umějí najít řešení a dotáhnout je do konce. • Lidé samostatní, schopní postarat se o své potřeby a zároveň otevření spolupráci s druhými. • Lidé plně zapojení do života v různých společenstvích, snažící se o dlouhodobé rozvíjení vztahů, vytváření pevných vazeb a sítí vzájemné podpory. • Lidé, kterým nechybí sebedůvěra a radost. • Lidé, kteří uznávají duchovní hodnoty přesahující materiální svět a dávající životu smysl a směr. K výchově takových lidí musí směřovat naše výchovné prostředky. Právě takoví lidé jsou nadějí lidského společenství bez ohledu na hranice států a rozdíly kultur. Jejich činnost ve prospěch okolního světa je tím, co dává myšlence skautingu smysl – ať už na prahu dospělosti ze skautské organizace odejdou nebo ne. Junák je organizací, která dává skautskému hnutí řád i prostor nezbytný pro co nejlepší využití společných sil. Junák proto musí být: • Pevně zakotven v poslání, principech a metodě, které za bezmála jedno století osvědčily svoje kvality a jsou vyjádřeny jak v ústavách světových skautských hnutí, tak ve Stanovách Junáka. • Otevřený všemu, co dobře slouží k naplnění poslání a je v souladu s principy a metodou skautingu. • Současný, posuzující výchovné prostředky nikoliv podle toho, jak sloužily včera, ale jak slouží dnes a jak mohou sloužit zítra. 2
•
Pestrý a rozmanitý, respektující různost cest vedoucích ke společnému cíli a v jinakosti nevidět nebezpečí, ale obohacení. • Přitažlivý pro mladé lidi a uznávající, že skauting patří především jim, má naplňovat jejich potřeby a touhy. • Uznávaný společností pro své kvality a výsledky výchovné práce, které dokáže sdělovat srozumitelným a přesvědčivým způsobem. • Silný svými možnostmi i rostoucím počtem členů, který je odrazem dlouhodobé kvality programu, nikoliv laciné nabídky. Patnáct let po své obnově je Junák – svaz skautů a skautek ČR živou a silnou organizací, ale přesto čelíme několika výrazným problémům. Ještě šest let zbývá do chvíle, kdy se začne počítat druhé století našeho trvání. Chceme, aby Junák byl organizací s pevnými hodnotovými základy na straně jedné, a s moderními, přitažlivými formami a prostředky na straně druhé. Chceme, aby rodiče vnímali Junáka jako kompetentní organizaci s jasným výchovným posláním, která jim nabízí pomoc při výchově jejich dětí a zábavným způsobem připravuje mladé lidi na smysluplné prosazení ve společnosti. Chceme, aby děti viděly skauting jako místo, kde budou přijaty skupinou svých vrstevníků, kde najdou opravdové kamarády, a skauting se pro ně stal přitažlivým dobrodružstvím se špetkou tajemství a výlučnosti, do něhož se budou chtít zapojit i ho samy aktivně utvářet. Pokud nám skutečně jde o skauting pro dnešní svět, je třeba: 1) Začít se podstatně více zajímat o problémy společnosti, v níž žijeme, i světa kolem nás a méně o své problémy vnitřní. 2) S důvěrou se opřít o to, co máme společné: poslání, principy a metodu skautingu. 3) Podporovat oddíly a střediska s kvalitním programem a aktivní komunikací s veřejností, aby byly inspirací a oporou ostatním. 4) Přijmout skutečnost, že skauting není jedinou z dobrých cest výchovy, a zároveň se smířit s tím, že se pohybujeme v prostředí, v němž musíme být schopni konkurence ve všem, kde je to třeba. 5) Sdílet radost z dobře vykonané práce, ze společenství, z přátelství, z naplňování myšlenky, která za to stojí. Konkrétně to znamená: 6) Inovovat skautský výchovný program (např. stezka, odborky, výchovné projekty) a hledat prostředky a postupy, které osloví dnešní děti a mládež. Předávané znalosti a dovednosti posuzovat podle jejich užitečnosti pro svět v jednadvacátém století; odlišit pevné základy od zastaralých prostředků. 7) Přizpůsobit skautské vzdělávání inovovanému skautskému programu. 8) Cíleně oslovovat ty mladé lidi, které zatím oslovit neumíme. Snažit se skauting nabídnout všem, pro něž může být zajímavý. Těchto osm bodů je východiskem pro činnost Junáka ve zbývajících šesti letech prvního století českého skautingu, chceme-li naplnit naše motto „…skauting pro život “ .
XI. VALNÝ SNĚM JUNÁKA TŘEBÍČ Rozhodnutí o uspořádání sněmu v Třebíči bylo nesporně správné – místní skautky i skauti, spolu se skautským okresem Třebíč se jak přípravě tak vlastnímu průběhu věnovali opravdu příkladně. Uveďme si jen několik důkazů: velkou výhodou bylo, že ubytovaní neměli do místa sněmu daleko a že stravování perfektně probíhalo ve studentské menze; zázemí ve velké třebíčské konferenční budově bylo velmi příhodné především proto, že byl k dispozici dostatek velkých prostor; důsledná kontrola delegátů a dalších oprávněných účastníků byla v takovém množství zúčastněných nanejvýš oprávněná – to jen několik nejpodstatnějších „technických“ detailů. 3
Bohužel i tento sněm si sám své jednání zpočátku zbytečně časově omezil zdlouhavým projednáváním svého programu. Kladem jistě bylo, že sněm přijal projednávání „Charty českého skautingu na počátku 21. století“ ve skupinách zhruba po 30 členech – téměř všechny se jejímu návrhu následně pečlivě věnovaly. Doplatilo na to však projednání návrhů z krajských a okresních sněmů Junáka – většina z námětů a návrhů pro jednání sněmu zůstala jen jako úkoly pro nové náčelnictvo, aniž by je sněm konkrétně projednal. Velikost zázemí nicméně kladně přispěla k tomu, že se „kuloárovým jednáním“ mohl každý delegát i host věnovat do sytosti – a to jak tématům sněmu tak i různým „dolaďováním“ probíhajících kursů, lesních škol apod. Vše mělo velmi pozitivní vliv na přátelskou atmosféru celého „sněmování“. Samotné volby, které proběhly co do uspokojivého počtu kandidátů ve značné míře hlavně díky pilným návrhům na sněmu, ukázaly, že sněm využil nejen toho, jak se delegáti sami představili, ale rovněž posuzoval, jak se svojí vlastní prací ve prospěch Junáka skutečně členové minulého náčelnictva i nově navržení kandidáti dokázali „zapsat do povědomí“ celého hnutí. Výsledkem (který lze nalézt na internetových stránkách www.skaut.cz) je po delší době plné obsazení všech klíčových míst v náčelnictvu, s výjimkou neúplné Ústřední revizní komise. V bohatém programu, který v doprovodných bodech obsahoval také kulturní program, poněkud zapadla duchovní ekumenická chvíle v sobotu po obědě, naopak nedělní ráno si hodnotně prožili delegáti sněmu při mši sv. v třebíčské basilice. Místní organizátoři vybavili delegáty a hosty několika pěknými dárky, mezi nimiž byl i kalendář (z něhož je zde obrázek). V zázemí bylo již tradičně možno nalézt panely s popisem a pěknými fotografiemi o činnosti oddílů dětských, roverských i oldskautských. Rovněž není bez zajímavosti, že měli delegáti k dispozici také služby informačního centra, které pracovalo nepřetržitě. Podle vlastních dojmů i některých reakcí účastníků zpracoval: Kamzík
Sněmovní homilie "S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: 'Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' Sluhové mu řeknou: 'Máme jít a plevel vytrhat?' On však odpoví: 'Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.'" Mt 13,24-30 4
Toto podobenství jsem si vybral pro naše setkání uprostřed sněmu ze dvou důvodů: Jednak patří do skupinky podobenství, která mi – na rozdíl od velké většiny jiných Ježíšových podobenství - dost dlouhou dobu přišla jako nějak podivná, odporující tomu, co bych očekával, že se má dít. A pak je tu druhý důvod: tohle podobenství skvěle vystihuje naši současnou situaci coby křesťanů v současné společnosti – a situaci v našem skautském hnutí zvlášť.
Myslím, že málo kdo tak spolehlivě odhaluje všechen ten možný „plevel“ kolem nás, jako my, křesťané všech denominací. A skauti v tom křesťanům velmi zadatně konkurují. Dovedete si představit tu špičkovou schopnost vidět všechny ty hrůzy, které nás obklopují, když se v někom spojí křesťanství i skauting. Ještě, že máme vzor u apoštola Pavla, takže si celkem nemusíme nic moc vymýšlet. V listě Římanům popisuje přece naši situaci velice věrně a plasticky, že?
Nikdo není spravedlivý, - ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají. Řím 3,10-18 Naši situaci tedy máme „pojmenovánu“ docela dobře. Teď jde ale o to, co s tím. Přirozené by bylo „vyrvat všechno to zlo i s kořeny“. A když ne všechno, tak aspoň to, které máme v dosahu – a hlavně kde můžeme uplatnit nějakou svou moc nebo vliv. Stačí si přečíst „návody k nápravě“ skautingu, výzvy k „vyčištění“ od všeho toho, co kalí „průzračnou studánku skautingu“, zastřené či otevřené výzvy těm, kteří „zradili ideály“ a měli by být tak či onak vypoklonkováni, nejlépe rovnou exemplárně vyloučeni. Nemyslete si, že takové nápady nemám občas i já, když vidím, co všechno působí mezi námi nevěrnost, nespolehlivost, sobectví …. Jenomže právě před takovými „konečnými řešeními“, která by nám měla „vyčistit“ tu naši zaneřáděnou „zahrádku“, nás Ježíš docela důrazně varuje: Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici! To, co se na první pohled nabízí jako nejlepší řešení – 'Máme jít a plevel vytrhat?' – je ve skutečnosti falešná cesta. A aby toho ještě nebylo dost, přijde další rána: ´Nechte, ať spolu roste obojí až do žně…´ Chápete to, co tu Ježíš tak docela klidně říká? Tenhle stav promíšenosti zlého s dobrem, kdy to zlé se nedá nějak lehce oddělit, protože by to znamenalo zničení i toho dobrého, potrvá až do konce věků. Nejde jen o nějaký dočasný odklad. Nestačí si „počkat“ pár let a pak to všechno vzít z jedné vody načisto. Nic takového. Vyrvat zlo i s kořeny se prostě v tomto našem typu stvoření nikdy nepodaří. Ba co víc: ten, kdo se o to pokouší nějakou formou násilí (třeba i
psychického či organizačního), ten zničí i to, kvůli čemu se tak angažoval proti zlu. Nevím jak na vás, ale na mě – když jsem si tohle před nějakými patnácti lety uvědomil (a mimo jiné i následující vývoj u nás to velmi drasticky potvrdil) – to zapůsobilo velmi depresivně. Jak v takovémhle světě vůbec usilovat o nějaké jasné dobro? Odpověď míří k samotnému jádru křesťanství: jediným účinným řešením je k ř í ž . Velmi přesně to vyjadřuje americký františkán Richard Rohr v knize „Naděje proti temnotám“, z níž vám tu aspoň jeden klíčový odstave odcituji: „Kříž je obraz, kterého se můžete přidržet a čerpat z něho život. Je viditelnou metaforou paradoxní povahy všech věcí. Kříž vyjadřuje, že skutečnost má povahu kříže. Skutečnost není nesmyslná, ale ani v ní nezapadá všechno dokonale do sebe. Spíše jako by skutečnost byla plná protikladů. Ježíš byl zabit na místě střetu vzájemně se křížících úmyslů, konfliktních zájmů a polopravd, kterými život je. Kříž byl cenou, kterou Ježíš zaplatil za to, že přijal život v „promíšeném“ světě, který je jak lidský, tak Boží, špatný i dobrý, který je porušený i naprosto celistvý. Přijal na sebe to, že ponese tajemství a nebude vyžadovat dokonalost od Božího stvoření nebo od Božích tvorů. Žil naplno napětí lidského dilematu a umožnil to i nám. Ve skutečnosti řekl, že to je ta „jediná“ cesta. Jenom v tom smyslu je křesťanství onou „jedinou“ cestou ke spáse. Jsme skutečně spaseni křížem – více, nežli si sami uvědomujeme.“ Pokud chceme v tomto světě obstát jako křesťané, pokud chceme našemu skautskému 5
hnutí – tak krásnému i tak nemocnému – opravdu přinést něco křesťansky originálního, pak to nemůže být nic menšího, než odvahu žít přibiti na kříži tohoto světa, dál uchváceni a taženi krásou dobra a současně přikováni břevnem slabostí a vin – svých i těch druhých – k realitě našeho světa. Neznamená to nevidět „plevel“, ale znamená to čelit mu ze všech sil tak, že podporujeme „pšenici“. Přemáhat zlo dobrem – tak zní docela jednoduše ona klasická rada. Akorát když jí člověk slýchával dřív, nenapadlo ho, že to znamená viset na kříži. Jinak to bude jen zbožná fráze. Kříž ovšem není „cvičné nářadí“ pro silné. Ani Ježíš si jej sám nevybral. Jenom jako naplnění poslání, jako uskutečňování Boží vůle
lze vůbec tuhle pozici přijmout. Ta není důsledkem nějaké mimořádné osobní dokonalosti. Samozřejmě, že člověk by neměl být slaboch nebo budižkničemu, ale z vlastních sil vydržet v pozici „na kříži“ nedokáže nikdo. Buď se pustí do „trhání plevele“, nebo rezignuje a ztratí důvěru v dobro. Lidem, kteří zastávají náročné mravní ideály, ale neopírají se při tom o hlubší zdroj síly, než jsou oni sami nebo společenství jim podobných lidí, dříve nebo později nutně dojde k vyčerpání jejich sil a oni skončí v jedné z těch dvou krajností: buď jako fanatičtí dogmatici, nebo jako rezignovaní relativisté. Protože jediné schůdné řešení popisuje apoštol Pavel:
Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem víc rozhojnila milost, aby tak, jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Řím 5,20-21 Myslím, že hlavním úkolem, před nímž stojí celé západní křesťanství, je nalezení cest k účinné spolupráci s milostí. To je totiž revoluční novinka. Celé minulé tisíciletí bylo neseno ideálem křesťanského života, v němž hlavní roli hrálo plnění přikázání. Vážným pokusem, jak tomu čelit, byla reformace, ale během docela krátké doby se i v prostoru
protestantského křesťanství uplatnily jiné důrazy. Zejména tam, kde se stalo určujícím náboženstvím společnosti. Ono se totiž zdá, že spoléhání na Boží milost je při dosahování „praktických“ cílů málo spolehlivé. Je na nás – a skautům - křesťanům v tom připadá zvlášť důležitá role – ukázat, že navzdory zdání je to cesta nejúčinnější.
To ostatně věděl už žalmista, jehož modlitbou dnešní setkání končíme (Ž 121,1-8): Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina. Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání. Hospodin je Tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i na věky. Edy (předneseno na ekumenické pobožnosti uprostřed soboty) _____________________________________________________________________________________________________
Boží prozřetelnost a vlny tsunami Pod spoustami sněhu zůstalo dvacet šest dětí; za jasného poledne odcházely ze školy a za několik okamžiků je přepadla v šumavských horách sněhová bouře. Po dlouhém hledání je rodiče našli. Byly k sobě přitisknuté, s bledými obličeji, na kost zmrzlé. Otcové je od sebe s námahou oddělili, položili na prkna, odnášeli domů. K pláči a smutku přidali někteří povzdech: bude jim líp tam nahoře, než tady v slzavém údolí dole. Tak to líčí Klostermann v
jedné ze svých povídek o Šumavě, kterou si zamiloval. Za svítání přišla zkáza s vlnami Tsunami na břehy několika zemí v jihovýchodní Asii. Také náhle a bez varování. V každé roční době, kdekoliv na této zemi, jsme v ohrožení. Neštěstí chodí po horách, přepadá u moře, v městech, na silnicích, v příbytcích i na volném prostranství. Zděšen je člověk bez víry, stejně tak ovšem křesťané i lidé jiných koncesí: Jak se s takovým 6
"přepadem ze zálohy" vyrovnat? Co mohou říci ti, kdo přežili těm, kteří oplakávají své mrtvé? Od děje Klostermannovy povídky nás dělí nějakých stopadesát let. Změna mentality je obrovská. Věta: „Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo buď požehnáno“ (Job 1,21), nám nejde se rtů. Nebo snad ano? Byly snad i vlny tsunami dílem Boží prozřetelnosti? Geologové nás poučí, že takových podzemních procesů jsou tisíce za rok. Menšího i většího rozsahu. Země je živá i tam, kde ji vnímáme jako "neživou" přírodu. Věž v Siloe, která podle lukášovské verze Evangelia (L 13,3n) zabila osmnáct lidí, se také zhroutila v důsledku nějakého nepostřehnu telného procesu. Postupně chátrala, až padla. Ježíšův komentář je vysloven v otázce: myslíte si, že těch osmnáct, na které věž spadla, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? V otázce je skryta odpověď: Bůh Otec nesesílá neštěstí jako trest za viny. Kdyby to neplatilo,
země by byla pro hřích lidí znovu a znovu podnes nesličná a pustá. Bůh dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Český filosof Rádl to vyjádřil podobně: Bůh nesesílá pohromy a neštěstí. Ale volá nás k soucitu, solidaritě a odpovědnosti. Vábí nás k naději, že v každé chvíli života se můžeme opřít o jeho zaslíbení. Rozumíme jim dnes ve srovnání s lidičkami Klostermannových povídek v posunu, který se liší v barvách, obrazech, v metaforice. Ale v hloubce nás s nimi spojuje. K lidskému údělu, viděno očima víry, patří unést i neočekávaný zmar, rány "osudu" a neštěstí. Jsou to zlí poslové. Patří k neodstranitelnému rubu naší existence. Jim tváří v tvář však smíme a máme osvědčit odolnost, která se ani v takové chvíli nevzdává. Jakub S. Trojan (prof. ETF UK) převzato z ETKJ č.1/2005
Náboženství dnes aneb s čím se můžeme setkat v České republice Začínáme nový seriál článků. Titulek je snad dostatečně výmluvný, proto jen stručně o příštích pokračováních. Budeme se zde postupně podrobněji za bývat jednotlivými velkými náboženskými systémy, které v našich zemích působí. Ně
kolik samostatných pokračování také věnu jeme hlavním křesťanským denominacím. Základem přitom pro nás bude seznam státem registrovaných církví a náboženských společností, ale to neznamená, že se nebudeme občas věnovat i náboženským společnostem, které o registraci nejeví zájem.
O náboženstvích v historii našich zemí Asi nejnázornější je následující graf. Sloupečky představují jednotlivá náboženství. Stupnice po levé straně udává letopočet. Tmavá barva označuje období, po které dané náboženství působí, či působilo, na území našich zemí. Etnická náboženství (Slovanů, Keltů, Gurmánů…) u nás přestala působit v důsledku misijního působení křesťanství. Nelze stanovit přesné datum, kdy se tak stalo – byl to postupný proces trvající několik století. Některé rituály však alespoň v náznacích zůstaly zachovány v rámci tzv. lidových zvyků. V některých regionech se například můžeme setkat s tím, že na velké svátky, např. na Vánoce, lidé nosí na hroby svých blízkých cukroví. Přitom bojovat proti pohanskému zvyku klást jídlo na hroby ukládala křesťanským misionářům působícím na slovanských územích již jedna z misijních synod z osmého století. V současnosti můžeme pozorovat snahy o oživení etnických náboženství v rámci tzv. novopohanského hnutí. Zatímco křesťanství a židovství u nás působily po většinu druhého tisíciletí (tj. vznikaly zde jejich náboženské obce), islám, hinduismus, buddhismus a další náboženství k nám přicházely až s nástupem globalizace od konce 19. století. Můžete namítnout, že islám se k nám dostal již mnohem dříve s arabskými kupci. To je jistě pravda, ale to byli jednotlivci, kteří zde nezaložili náboženskou obec. Ta vznikla až ve 20. století. V současné době stát registruje Ústředí muslimských obcí a dvě hinduistické náboženské společnosti (Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny – Hnutí Hare Krišna a Českou hinduistickou náboženskou společnost).
7
Buddhistické náboženské společnosti se zatím neregistrovaly a podobně jako jiné se zatím „skrývají“ pod hlavičkou občanských sdružení.
Slovníček pojmů Náboženství Stručně můžeme říci, že je to způsob, jakým se vztahuji k Bohu (Absolutnu). Pod slovem „náboženství“ se však skrývá mnohem více významů. Podívejme se na ně prostřednictvím jeho latinského ekvivalentu religio. Toto slovo můžeme odvozovat od následujících sloves: ♦ religare (spojit, svázat) odkazuje k náboženství jako nositeli tradice kultury a morálky ♦ re-eligere (znovu zvolit) osobnímu rozhodnutí věřícího ♦ re-legere (opětovně číst, činit smysluplným) odkazuje k náboženství jako k neustálému hledání Boha, tj. uvádění víry v soulad s požadavky doby1 Náboženská společnost Slovy zákona o církvích je to dobrovolné společenství věřících daného náboženství s vlastní organizační strukturou, předpisy, náboženskými obřady a projevy víry (bohoslužby, vyučování, duchovní služba…)2 Církev Stručně řečeno náboženská společnost v křesťanství. Sekta Negativní označení náboženské společnosti, kterou podezíráme z omezování práv jejích členů, vytváření nezdravé závislosti a utajování skutečností. viz http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/teologie/temata/nabozenstvi/nabozenstvi.html viz Zákon o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností č.3/2002 Sb.
2
Marek Bárta __________________________________ pokračování příště _________________________________
Redakce Na dobré stopě velice děkuje těm předplatitelům, kteří posílají předplatné skutečně dopředu, jak ze samotného názvu příspěvku vyplývá, a váží si těch, kdo posílají sponzorské vyšší částky (jedno dvojnásobné dokonce přišlo již na rok 2006). ________________________________________________________________________
8
Kdo si 7. března připomněl 155 výročí narození TGM, tomu připomene znak Duchovní služby Armády České repub liky, že to byl on, kdo na presidentskou standardu nechal vyšít „Pravda vítězí“. Odkud však tento politik, rodák z Moravy, kde strávil svoje dětství v Hodoníně, Čejči, Mutěnicích, Hovoranech, Kloboukách u Brna a gymnasiální léta v Brně samotném, vzal tento výrok a vlastně i své přesvědčení? Možná, že se zárodky hledání Pravdy začaly na gymnasiu, kdy byl jeho prorektorem katolický kněz P. František Satora. Není divu, že se obracel k takovým autoritám, protože byl svojí matkou zbožně, katolicky vychován. Nelze však pochybovat o tom, že v době studia na Vídeňské universitě, o kterém se lze leccos dočíst i v Hovorech s TGM od Karla Čapka, se zúčastňoval různých debat a diskusí na půdě akademické i v soukromí. Jedním ze silných impulsů tehdy bylo, že Vatikánský koncil v roce 1870 za papeže Pia IX. vyhlásil dogma o neomylnosti papežské, které stanoví, že úřední projevy papežovy jsou pro celou církev závazné. Jak píše far. Štěpán Šoltézs v Dějinách křesťanské církve z r. 1948, byl tím završen cíl Tridentského sněmu (zasedal v létech 1545 – 1563), který byl formulován jako učení, že Boží zjevení „je obsaženo dílem v Písmu svatém, dílem v ústním podání nebo tradici“ (proto byly do katolické Bible zahrnuty i tzv. apokryfní knihy). Aby někdo nemohl opírat odchylné názory o Písmo, bylo stanoveno, že jenom církev má právo Písmo vykládat a že latinský překlad bible, tzv. Vulgáta, je jedině směrodatný pro celou církev. Postupně tehdy následovalo založení „Seznamu zakázaných knih“, formulováno Tridentské vyznání víry a opraveny bohoslužebné knihy. Není pochyb, že u TGM, obdobně jako u řady jiných osobností té doby, byl vnitřní proces zrání ovlivňován vnějším společenským procesem vzdoru proti „patentu na pravdu“. Samotný TGM se však s katolickou vírou i církví rozešel až o deset let později, když v r. 1880 vstoupil do Evangelické reformované církve na Moravě. Zde teprve se mohl setkat s teologií, která znala pojem „Pravda Páně“. Dnes bychom mohli říci, že Masarykovy úvahy o náboženství, jak je formuloval ve svých spisech, pocházejí z „moderního přístupu“ k tématu, totiž ne z jednoho, autoritativního podání, ale z kritického srovnávání pomocí rozumové úvahy. Není to však jen proto, že byl tak široce vzdělaným člověkem, nýbrž také vlivem jeho praxe – např.z období, kdy byl v Lipsku docentem a později profesorem. Osudové setkání se studentkou této university, Charlotou Garriguovou, bylo nejen životně významné, když se stala jeho ženou. Díky ní nahlédl též do života a vnitřních pohnutek osobnosti, která na rozdíl od něho od dětství žila protestantskou vírou. Zřejmě také vlivem zkušeností ze Severní Ameriky si vytýčil své památné heslo: „Ježíš, ne César“, kterému svým skromným životem zůstal věrný do smrti. Bylo by tedy nasnadě, že Masaryk bude stát na straně těch, kdo chtěli založit budoucí život v Československém státě na vysloveně křesťanských základech. Mělo to však jeden „háček“, se kterým se setkal i A. B. Svojsík, a to nejen odpor národně osvobozeneckého hnutí vůči Vídni, ale i vůči Římu, vůči „římské církvi“ – jak se tehdy říkalo a psalo. Čteme-li nicméně podrobněji spisy TGM, poznáme, že jemu rovněž vadila veliká roztříštěnost křesťanských církví 9
nejen ve světě, ale i u nás. Nakonec se slovo „Páně“ na standartě presidenta neobjevilo. Tento fakt zůstává mementem, výzvou, dráždivou skutečností až dodnes. Duchovní služba Armády České republiky (DS AČR) však již více než osm let toto „úplné“ heslo nese. Jejím sídelním chrámem je kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech. Zřizovateli DS jsou Ekumenická rada církví, Česká biskupská konference a Ministerstvo obrany ČR, zakladateli této služby byli v ekumenickém duchu evangelický farář Jaromír Dus a nynější hlavní kaplan AČR P. Tomáš Holub. Patronem je kardinál Miloslav Vlk a byl jím také dnes již emeritní synodní senior ČCE Pavel Smetana. V loňském Adventu byla DS AČR slavnostně přijata do „Komunity Kříže z hřebů“, jejímž centrem je anglická katedrála sv. Michala v Coventry, za 2. světové války rozbořená. Když se v roce 1940 odklízely trosky katedrály, původně zasvěcené Panně Marii v roce 1043, všiml si kameník Jock Fores, že dva spadlé ohořelé trámy ze střechy na hromadě sutin vytvořily kříž; vztyčil je na místě dnešního oltáře, na němž lze číst slova „Otče, odpusť“. Místní farář Rev. Arthur Wales dlouho nalézal v troskách velké kované hřeby ze zničeného krovu a vždy ze tří hřebů vyrobil kříž. Tento kříž se stal symbolem pro mezinárodní službu smíření – „Komunitu Kříže z hřebů“. Tato komunita se obrací k Bohu všude stejnými slovy modlitby „Otče odpusť“: Všichni zhřešili a odpadli od slávy Boží. Nenávist, která rozděluje národ od národu, rasu od rasy, třídu od třídy. Otče, odpusť. Chtivou touhu lidí a národů mít co jim nepatří. Otče, odpusť. Ziskuchtivost, která využívá práci lidských rukou a pustoší zemi. Otče, odpusť. To, že při pohledu na blaho a štěstí druhých závidíme. Otče, odpusť. Náš nezájem o stav vězněných, bezdomovců i uprchlíků. Otče, odpusť. Žádostivost, která znásilňuje těla mužů, žen a dětí. Otče, odpusť. Pýchu, která nás vede ke spoléhání na sebe a ne na Boha. Otče, odpusť. Buďte jeden vůči druhému laskaví, soucitní, odpouštějte jedni druhým jako Bůh v Kristu odpustil vám. Amen. Tím se duchovní služba v naší armádě zařadila do společenství více než dvou set center ve světě a tato modlitba je nyní pravidelnou modlitbou i u DS AČR. Informace byly čerpány z citované literatury a také z časopisu „Český bratr“ č. 2/2005, vydávaného Synodní radou ČCE. S využitím citovaných zdrojů sestavili: M. Hejl-Rodrigo a V. Jech-Kamzík 10
_____________________________________________________________________________________
Polský svaz skautů a skautek (ZHP) oznamuje s předstihem, že ve dnech 15.-24. července 2006 bude hostit 16. setkání světového výboru, které bude spojeno se Světovým setkáním ICCG. Pro účely tohoto setkání, které se bude konat poprvé v těsné blízkosti Varšavy, ZHP připravuje seznámení se 700-letou historií i se současným životem v hlavním městě Polska. Vlastní místo setkání – 20 km vzdálený Konstantin – má inspirující duchovní atmosféru. Kromě samotných jednání se budou konat také kulturní akce a seznámení s hnutí ZHP, které má v současné době téměř 150 000 členů. K této skautské asociaci patří nejen katolické oddíly, ale mládež a dospělí skauti a skautky, pro které skauting nosným programem i životní náplní. Světový výbor ICCG zaslal členským organizacím (Junák je jednou z nich) soubor meditací, se kterými postupně rovněž v překladu seznámíme čtenáře NDS.
Experimentální tábor na ostrově Brownsea - skautingu bude sto let V roce 2007 uplyne prvních sto let od chvíle, kdy křesťan a humanista Robert Baden-Powell, ač původně voják, nabídl světu moderní výchovu mládeže ve formě skautingu. V roce 1908 vydává knihu „Scouting for Boys״, která se stala „biblí ״světového skautingu. Skauting ve všech směrech předstihl svou dobu a stal se moderní a dodnes nepřekonanou výchovnou metodou, ve které se odrážejí zkušenosti řady světových osobností spirituality, filozofie a pedagogiky minulých věků, z nich snad mezi předchůdci a inspirátory Baden-Powella vystupuje nejvýše Jan Amos Komenský. Není pochyb o tom, že zakladatelé skautingu, Robert BadenPowell a Ernest Thompson Seton, znali dílo Komenského a čerpali z něho. Nepovažovali však za smysluplné a skautingu v té době prospěšné, aby tento zdroj informací a inspirací uváděli. Skauting můžeme považovat za jeden z velkých darů křesťanství lidstvu. Plně tuto skutečnost po tvrzují základní principy skau tingu, a z nich vyplývající zákon a slib, které jsou v souladu se zásadami rozšířeného ekumenismu, jak ho dnes chápe také světové skautské hnutí a respektují vý znamné světové církve a náboženské společnosti. Duchovní podstata skautingu – skautská spiritualita – je vnímána jako hlavní a zá kladní výchovný princip světového skautského hnutí.
Je třeba připomenout, že právě díky bohatství, které má ve svých duchovních hodnotách, doká zalo skautské hnutí překonat vše, čemu je vystavily totalitární re žimy a systémy, a přežít všechna ta jejich příkoří a zákazy - bylo vždy připraveno nastoupit ke službě lidské společnosti, jakmile to vnější okolnosti dovolovaly. A tak se také stalo v Československu i v ostatních bývalých satelitech Sovětského Svazu koncem dvacátého století. Spatřujeme v tom ohromnou
11
morální a ideovou sílu skautingu, jeho význam a poslání pro hledání smyslu života jednotlivců i úspěšný rozvoj všeho lidstva. B-P úspěšně a geniálně im plantoval poznatky, získané od svých předchůdců i zkušenosti Se tonovy do svého díla, které se rozhodl nejprve prakticky vyzkou šet a teprve v případě úspěchu předložit britské veřejnosti a na bídnout je v té době existujícím mládežnickým organizacím. V té chvíli ani sám B-P zřejmě neod hadl, co bude následovat.
bor. Na tomto památném místě stojí kámen, oznamující návštěv níkům toto sdělení: „This Stone Commemorates the experimental Camp of 20 boys held on this site from 1st-9th August 1907 by Robert Baden-Powell, later Lord Baden-Powell of Gilwell, Founder of the Scout and Guide Movements״. Experimentální tábor dopadl více než úspěšně a B-P se pustil do přepracování své příručky pro vojenské zvědy do publikace, kte rou nazval „Scouting for Boys ״a která vyšla v lednu roku 1908 nej prve na pokračování. Pro svůj mi mořádný ohlas se krátce poté do čkala velkého počtu knižních vy dání po celém světě. Experimentálního tábora se zúčastnilo dvacet chlapců, deset z nich bylo členy Boys Brigades z Poole a Charterhouse – šlo o chlapce „z dělnického prostředí ״, ostatní byli získáni mezi syny přátel B-P a žáky školy, kam kdysi chodil i B-P. Chlapci byli rozdě leni do čtyř družin, v čele každé stál rádce družiny. Tábor vedl B-P. a jeho spolupracovníci Major Kenneth MacLaren, Percy W. Everett a Donald Baden-Powell.
Na ostrově Brownsea pořádá Bden-Powel svůj experimentální tá
Připomeňme si jména chlapců, kteří se tábora zúčastnili:
družina vlků (Wolf patrol)
družina býků (Bull patrol)
Musgrave C. (Bob). Wroughton - rádce družiny Cederick I. Curteis John M. Evans-Lombe Percy A. Medway Reginald W. Giles
Thomas B.A. Evans-Lombe - rádce družiny Arthur Primmer B. Blandford James Rodney M. Noble
družina kolih (Curlew patrol)
družina havranů (Raven patrol)
George Rodney - rádce družiny H. Watts A. Vivian T. T. Bonfield R. Grant
Herbert Emley - rádce družiny B. Tarrant William Rodney B. Collinghbourne Humprey Noble
Těchto dvacet chlapců vstoupilo hnutí a stalo se nesmrtelnými. 12
do historie
světového skautského
Představa B-P, že svým dílem obohatí v té době ve Velké Britá nii existující organizace mládeže se nestačila naplnit, protože tak rychle, jak narůstal zájem mládeže o jeho „Scouting for Boys״, začaly ve Velké Britanii a postupně jinde v Evropě a ve světě vznikat skaut ské družiny a skautské oddíly. V roce 1908 mohl B-P uskuteč nit svůj skutečně první skautský tábor v Park Shields Farm poblíž vesnice Humshaugh, Northumberland, kterého se zúčastnili chlapciskauti, kteří již složili skautský slib. Na místě tohoto tábora je umístěn kámen se čtyřmi pamětními deskami, z nichž ta nejdůležitější oznamuje: „This memorial indicates the spot where the first scout camp was held in 1908 by B-P, later Lord Baden-Powell of Gilwell, Chief Scout of the world.״ Tábora se zúčastnilo 36 skautů,které si B-P vybral na zá kladě výsledků soutěže, uspořádané týdeníkem The Scout. Rozhodujícím pro světový roz let skautingu byl tábor na ostrově Brownsea, který, jak praví histo rie, odstartoval světové skautské hnutí. Chlapci nejprve vybudovali tábor, postavili vojenské stany, v nichž byli ubytováni, včetně zá sobovacího a kuchyňského zázemí, aby se pak věnovali skautingu podle představ B-P, jak je získal svého času během svého působení v armádě. Šlo tudíž v podstatě o mí rové využití poznatků, zkušeností a zvyklostí vojenského charakteru, které B-P považoval za nezbytné pro zdárný vývoj mladé generace. Hoši se soustředili na skautskou táborovou praxi, lesní moudrost, poznávání přírody, pozorování a stopování, záchranu života a první pomoc. Zcela logicky nechyběla ani témata věnovaná výchově k čestnosti, rytířství a dobrému občanství, která podle představ BP tvoří základy skautingu. Každá
družina měla svou družinovou vlajku. Družiny mezi sebou závo dily a formou her a soutěží si v praxi ověřovaly získané poznatky a zkušenosti. Večer se pak chlapci soustředili u táborového ohně, kde B-P i ostatní vyprávěli své různé životní osudy. Nechyběl zpěv písní, z nich mnohé chlapci od B-P slyšeli poprvé v životě. O pří pravu jídla se jim postarali vo jenští kuchaři. Účastníci tábora prožili letní tábor, na který ni kdy nezapomněli. Před budíčkem B-P vyšel ze svého stanu a zatroubil na roh af rického koodoo. Chlapci vyběhli ze stanů, rychle vypili sklenku mléka a snědli pár sucharů. Následovala rozcvička, která trvala půl hodiny. Potom se chlapci společně pomodlili a slavnostně vztyčili vlajku. V osm hodin byla snídaně. Dopoledne bylo věnováno skautské praxi, hrám a plavání. Po obědě pokračovala skautská praxe až do doby „podávání čaje״, pro Anglii typické. I když chlapci byli ob vykle již trochu unaveni, věnovali se dalším skautským hrám a soutě žím, a před večeří, která byl v osm večer, se ještě soustředili na úklid a vyčištění svého táboro vého oblečení. A po večeři se všichni sešli u táborového ohně, aby si vyprávěli a zpívali. Z tohoto krátkého výčtu je patrné, že program tábora byl velmi bohatý a pestrý a hochy plně zaujal. Ohlas tábora byl zcela mi mořádný. B-P sám sobě i ostatním prokázal smysluplnost skautingu pro výchovu mládeže. Základy pro úspěšný rozvoj světového skaut ského hnutí byly položeny a to více než úspěšně. Experimentální tábor na ostrově Brownsea, pořá daný B-P v roce 1907, vstoupil do historie jako vznik skautského hnutí, kterým v prvním století jeho existence prošly stovky mili onů chlapců a děvčat na celém světě.
V Roudnici n. L., 16. března 2005
Jiří Čejka – Péguy _____________________________________________________________________________
13
DNE VZPOMÍNÁNÍ 2005, který se v Praze konal v sobotu dne 26. února na Spořilově v suterénu katolického kostela sv. Anežky na Roztylském náměstí, se zúčastnilo celkem 23 skautek a skautů různých generací. Program pro všechny tvořila duchovní chvíle s úvahou a na ni navázalo pokračování ve čtení příběhů Olave Baden-Powelové z knihy „Okno mého srdce″ z 11. kapitoly „Dívčí skauting – léta 1916 – 1918“: Předpokládám, že pro většinu lidí je mé jméno synonymem pro dívčí skauting. Musí se proto zdát překvapivé, že jsem ve své příběhu došla až tak daleko bez zmínky o tomto hnutí. Skauting podobně jako Topsy „jen tak vyrostl“. (Topsy je černošská holčička z knížky Harriet Beecher Stoweové „Chaloupka strýčka Toma“, která na otázku, jak vznikla, řekla, že jen tak vyrostla). Po přečtení knížky Skauting pro chlapce v roce 1908 tisíce mladých lidí požadovaly organizaci, která by je vedla praktickou činností a návody. Výsledkem byla Asociace skautů. Pečlivé čtení Skautingu pro chlapce se ale neomezovalo výhradně na chlapce. Jejich sestřičky četly tu knihu se stejnou dychtivostí. A ona těmto mladým ženám edvardovského období (Edvard VII., syn královny Viktorie vládl 1901 –1910) otevřela nové a přitažlivé výhledy, představy života, v němž by ženy mohly čelit světu se stejnými vyhlídkami jako muži, kde by se mohly cvičit a být vybaveny k tomu, aby se mohly vyrovnat s jakýmikoli naléhavými případy, které by vyvstaly. Tato myšlenka dokonale souzněla se vzrůstajícími požadavky hlasovacího práva pro ženy. A jak líčení mého vlastního dětství nutně ukázalo, v edvardovské době nebylo pro dívky vůbec nic jiného k činění než čekání na vdavky. Neměly svobodu jednat, žádný výcvik pro život, měly nepatrné vzdělání ve srovnání s chlapci. Práce s jehlou, malování, trocha hudby byly téměř jediné činnosti považované za vhodné pro mladé dámy. Nyní, po staletích, kdy byly považovány za druhořadé občany, ženy začínaly snít o svobodě a rovnosti s muži. Knížka Skauting pro chlapce změnila tento sen v realitu pro přinejmenším několik dívek v roce 1908 – i když já sama jsem byla v naprosté nevědomosti o tomto trendu, cele ponořená do svých domácích miláčků, tenisu, lovu a romancí! Brzy se objevily malé skupinky dívek skautek, které se bavily takovými nevhodnými názvy družin jako Divoké kočky nebo Noční jestřábi. V úsilí napodobit skauty pochodovaly kolem ověšené lahvemi na vodu a píšťalami, s chlebníky přetékajícími obvazy, a doufaly, že najdou nějakou zraněnou osobu, na níž by si mohly vyzkoušet své nově nabyté znalosti. Když se uskutečnil první veliký sraz skautů v Crystal Palace 1909, objevily se dívky skautky
a požadovaly aby můj manžel vykonal jejich přehlídku. Musil něco s nimi udělat. Nemohl jim dovolil, aby se staly skauty. To by pohoršilo jejich rodiče a znechutilo chlapce! Tak se rozhodl, že je zorganizuje do sesterského hnutí, které by se nazývalo skautky – Girl Guides – a požádal svou sestru Agnes, aby je vedla. Byla to velice nadaná žena a neobyčejně chytrá, ale v názorech zcela viktoriánská. Zorganizovala Výbor ze svých postarších přítelkyň a požádala paní Lumley-Holland, aby se stala předsedkyní. Tyto dámy se velice snažily, ale ve skutečnosti nebyly ve styku s mladší generací, jejich ideje byly založeny na staromódních ženských organizacích. Agnes napsala příručku přizpůsobenou podle Skautingu pro chlapce, která vyšle pod titulkem Jak dívky mohou pomáhat impériu. Obávám se, že Robin a já jsme ji nazvaly Malá modrá Muddla („The Little Blue Muddle“). Ve skutečnosti udělala tu práci velice dobře, protože měla na zřeteli přísné konvence té doby. Před rokem 1914 mrtvá ruka královny Viktorie stále ještě těžce spočívala na všem, co mělo co do činění se ženami. Zatímco by dodávala odvahy mladým dívkám, aby učinily první zkušební krok k nezávislosti, musila Agnes současně zmírňovat obavy jejich rodičů, že skautky by se mohly stát neženskými. Výsledkem byl nepříliš vzrušující program.Výbor skautek pracoval v jedné místnosti na velitelství skautů a byl ponejvíc zaujat vydáváním odznaků a publikováním Časopisu skautek (The Girl Guide Gazette). A tak se věcem s touto mladou organizací moc dobře nevedlo, ač počátek války dal jejím aktivitám nový směr i potřebu. Jak válka pokračovala a ženy hrály důležitější roli v národním úsilí, bylo nevyhnutelné, že
14
skautky pociťovaly potřebu modernějšího přístupu. A ještě zde nebyla organizace v celonárodním měřítku, jen jednotlivý místní růst. Robin začal dostávat dopisy z celé země, v nichž byl žádán, aby udělal něco s dívčím skautingem. To znamenalo úplně odstranit Výbor a to by zahrnovalo i paní Lumley-Holland! Domluvil si s ní schůzku v jejím domě. Zdá se neuvěřitelné, že muž, který čelil načelníkovi Dinuzulu nebo králi Prempehovi, který si vysloužil v kmeni Matabele jméno „Vlk, který nikdy nespí“, který vydržel sedmiměsíční obléhání Mafekingu od Burů, by se bál jedné starší dámy, ale tak to bylo. Ne nadarmo si vydobyl reputaci používáním lsti ve svých bojových akcích. Když byl doveden do jejího přijímacího pokoje, vybral si židli zády ke světlu. Tak, když paní Lumley-Holland vstoupila do pokoje, byla obrácena k oknu a on mohl vyčíst z jejího obličeje, co jí probíhalo v mysli. Ale nebyl to její obličej, co ji zradilo, - byla to rajka na jejím čepci. Celá se třásla. Robin si uvědomil, že ona je ještě nervóznější než byl on. Pak cítil jistotu, že bude mít rozhovor pod kontrolou, a ten skončil, jak on doufal rezignací paní LumleyHolland. Robin se nyní dal do reorganizace hnutí. Uspěl v tom, že obdržel Chartu přivtělení (Charter of Incorporation) a ustavil nový výbor mladších žen, sám se stal předsedou. Agnes se stala prezidentkou a byla jí až do doby, kdy tuto funkci převzala Její královská výsost princezna Mary v roce 1920. Agnes se pak stala místoprezidentkou a tuto funkci zastávala až do své smrti v roce 1945. Nový výbor začal organizovat dívčí skauting podle plánu skautů a používal decentralizovaného schématu, které Robin shledal jako dobře fungující ve všech činnostech, ať už ve skautingu, nebo v armádě. Měla být ustanovena činovnice pro každé hrabství, která by byla zodpovědná za organizování dívčího skautingu v oblasti, kde byla známá a kde ona sama věděla, kterou ženu vyzvat k pomoci. Já jsem už dříve, hned v září 1914, nabídla své služby dívčímu skautingu, ale byla jsem odmítnuta od Agnes a jejího výboru. Myslím, že mne považovaly za příliš mladou. Spolkla jsem své zklamání,že jsem byla odmítnuta a dělala
jsem, co jsem mohla, abych pomáhala Robinovi s psaním jeho dopisů na stroji. Po reorganizaci jsem si dodala odvahy nabídnout své služby znovu. Byla jsem jednoho dne na úřadě skautek s ním a sekretářkou skautek, slečnou Macdonaldovou. Zeptala jsem se váhavě: „Koho máte pro Sussex? Mohla bych nějak pomoci? “A málo jsem si uvědomila, co vyplyne z této
náhodné nabídky! Slečna Macdonaldová mě seznámila se slečnou Maud a paní Jenningsovou, které organizovaly dívčí skauting v Crowborough a v Brightonu. Požádaly mě, abych se poohlédla, co bych mohla dělal v naší části Sussexu. A tak bez pověření, s nepatrnou v té době znalostí dívčího skautingu, ale s obrovským nadšením jsem se do toho pustila. Uvedla jsem do chodu Dívčí výbor v celé mé oblasti s takovým úspěchem, že jsem byla požádána, abych převzala sekci Rye (Division of Rye). Bylo to vzrušující. Dívčí skauting se začal uchytávat se stejným nadšením, které provázelo chlapecký skauting před několika léty. Dívky v něm viděly příležitost ke službě své vlasti. Brzy jednotlivé ženy začaly ustavovat oddíly a organizovat místní podpůrné výbory. V březnu 1916 jsem dostala pověření jako činovnice pro celé hrabství Sussex. Vrhla jsem celou energii svých dvaceti sedmi let do práce. Nikdy nebyl nedostatek dívek, problémem byly, jako vždy v dobrovolné práci, vůdkyně. Z dvaceti dopisů, které jsem napsala, asi jen jeden se setkal s odezvou. Musila jsem přesvědčovat, lichotit a někdy i žebrat o pomoc, podporu, peníze, předpoklady, které by uspokojily potřeby stále hladového, rostoucího hnutí.
Poté se oddělil dětský program, zatímco dospělí pokračovali v besedování. Den vzpomínání organizoval Odbor duchovní výchovy se středisky „Ječná“ a „Lux“ z okresu Praha 2.
_____________________________________________________________________________________ 15
jak dlouho, jak dlouho jsem na tebe čekal! Jak krátkou se zdá mi doba, cos tu! Pozdravit tebe skoro se stydím – přece však, přece: Bratře, buď zdráv!
Návštěva Půlnoční ticho. Souseda, přítele nemám – daleko ve vřesu chudý sám. Žluté je listí; před oknem v dešti plihnou mé stromy. Bledý svit lampy tlí na holé lebi, -
Autor: S´kchung Šu sbírka básní: „Zpěvy staré Číny“, SNTL 1963
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka v počtu 200 výtisků * * Redakce: Vladislav Jech (
[email protected]), Zelenečská 34, 198 00 Praha 9, tel. 281 865 223, Jiří Zajíc (
[email protected]) a Petr Krampl (
[email protected]). * * Technické zázemí: Zuzana Vankeová, Adéla Čapková a David Čančík. * * Předplatné pro rok 2005 zasílejte redakci podle těchto pravidel: pro dodání poštou 110,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč; sponzorské předplatné je neomezeno. * * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. * 16
