OBSAH: * schůzka ODV s biblickou úvahou * příběhy * Stezka písmáků * informace * misijní dílo MOST * poesie
Motto: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Když jsem se jako chlapec učil šachy, zvlášť mě přitahovaly situace, kdy hráč obětuje nějakou cennou figuru, aby si tím otevřel cestu k nečekanému vítězství. Mezi všemi případy na tohle téma vévodila partie nazvaná „Mořský kadet“, ve které bílý jakoby přehlédne, že odtahem koně nabídne černému svou vlastní dámu - jenomže záhy se ukáže, že to byla pro černého past: nestačí se ubránit zdrcujícímu útoku lehkých figur bílého a po pěti tazích je definitivně jeho král v matu. Mořský kadet je typickým případem „dobře propočítané“ oběti. Upřímně řečeno – v šachách by tak tomu mělo být vždycky. Protože jinak komentátoři napíší: byla to oběť nekorektní. Šachy mám opravdu rád - a jako dospívající jsem na táborech jimi trávil moře času. Kdybych byl tím indickým maharádžou, za kterým podle legendy přišel jejich vynálezce, nejspíš bych úplně stejně jako on slíbil tomu vynálezci vysokou odměnu. I když jsou ale šachy sebezajímavější hrou a dosud to vypadá, že ani počítače ji nedokázaly definitivně proměnit v záležitost typu „bílý táhne a vyhraje“, proti našemu skutečnému životu jsou nesmírně jednoduchou záležitostí. Základní potíž našeho života je v tom, že ačkoliv každý (nebo alespoň skoro každý) chce docela upřímně něco dobrého, výsledkem je hrozná kakofonie protichůdných zájmů, názorů, postojů - a tím i nepřetržitý seriál konfliktů, nedorozumění, zranění... Už před třemi tisíci lety o tom psali v Bibli v souvislosti s případem „Babylonská věž“. Všichni tolik stáli o to, aby postavili skvělou věž, která se bude „nebes dotýkat“, - a přitom byl výsledkem naprostý rozvrat. A tohle nás provází neustále. Jen si vezměte takovou modelovou situaci matky a dětí. Všichni psychologové píší, že je nesmírně důležité, aby se matka svému dítěti plně věnovala - a jaké to má blahodárné výsledky, když tomu tak je - a naopak, jaké to s sebou nese hrozby, když tomu tak není. Dále však upozorňují, že není pro dítě zdravé, když je jedináčkem - je pro ně důležité, když má sourozence, lépe dva nebo tři. A do toho se ozvou další psychologové, že pro děti je velmi důležité, když je matka šťastná, rozvinutá osobnost, která netrpí pocity osamělosti, uplatňuje v životě to, co umí a chce atd. Když ale z toho budete chtít vytvořit jeden opravdový život, najednou
zjistíte, že si všechny tyhle skvělé nápady a zaručené vědecké pravdy překážejí. Samozřejmě, že se to nějak dá „horko těžko“ setřást, takže nevidíme jen samé udřené matky neurotických dětí. Ale praxe je nesmírně vzdálená od všech krásných teorií a skřípe to všude možně. A ještě to vůbec jde jen proto, že to někdo - nejčastěji ta matka – musí zaplatit - svým zdravím, svými pocity, svou kariérou. A co teprve, když se setkají lidé s odlišnou životní zkušeností, z jiného kulturního a vzdělanostního zázemí. Zažili jsme to přece v roce 1990 v Junáku. Kolik tu bylo najednou představ o tom, jak by náš skauting měl vypadat. Představ sice velmi upřímných a nesených snahou po věrnosti skautingu, ale naprosto neslučitelných. A k jakým otřesům docházelo! V „prvním kole“ to většinou odnesli ti mladí. U nás v Krči stačilo nadšenému bratru R. uspořádat jediný rádcovský kurs, aby mi odradil dvě třetiny chlapců, které jsem mnoho let vychovával a připravoval na převzetí funkcí. V druhé polovině devadesátých let pak „jinakost“ současného českého skautingu dopadá hlavně na ty staré sestry a bratry. Mají pocit, že se všechno řítí někam úplně jinam, než kam by se měl podle nich správně ubírat. Už jenom zvuk některých slov - manažer, informační systém, marketing - je uvádí v zoufalství. Když v téhle zablokované situaci každý sleduje to, aby uplatnil své právo, nemůže to vést k ničemu jinému, než ke zvyšování napětí, dalším a dalším konfliktům, tedy i dalším zraněním a tím i vzájemnému vzdalování. Cestu z téhle slepé uličky právě otevírá oběť: někdo se vzdá toho, aby uplatňoval své právo, nechá na sebe dopadnout ony svářející se zájmy - což znamená, že bude postižen jejich destruktivní silou - ale tím vytvoří prostor, aby se přece jenom zastavilo narůstání nepřátelství. Na rozdíl od westernů nepůsobí mnohdy ten, kdo se takto obětuje, jako hrdina, ale na první pohled spíš jako ten, kdo nebyl schopen uhájit své právo. Tedy jako slaboch, měkota, trouba. Na rozdíl od šachů pak oběti v životě nemohou být „dobře propočítané“. Jejich návratnost se nepočítá na několik tahů. A přece nejsou - z hlediska života - takové oběti nekorektní. Ručí za to ten, který hájil právo Boží - totiž právo milovat ze svobodného rozhodnutí - tím, že se obětoval: Nikdo mi život nebere, ale já jej dávám sám od sebe - abyste vy měli život. Právě tato důvěra v proměňující a uzdravující moc oběti je tím, čím křesťanství jedinečně přispívá k porozumění životu, světu i Bohu. Velikonoce jsou zvláštní příležitostí si to nejen uvědomit, ale znovu prožít. Edy ODV se na svém jednání v březnu zabývala mj. těmito tématy - publikační činností odboru - k vydání je připravena knížka „Modlitby skautů“ od P. Jiřího Reinsberga – Amundsena s ilustracemi Ladislava Svatoše; ODV začne připravovat metodický materiál „bohoslužba na skautské akci“ - Evropská konference v Praze - ODV se bude podílet na přípravě ekumenické bohoslužby; dále připraví nabídku dalších možností duchovně zaměřených akcí - Příprava akcí - 2. ročníku Stezky písmáků probíhá podle plánu, stejně jako letního biblického kursu
VZORY Že také do předsněmové diskuse v NDS patří takové úvahy nad skautingem, jaké píše br. Ladislav Rusek, potvrzují kladné ohlasy čtenářů. Připojujeme citaci z knížky, o které referujeme dále v „Knihovničce“.
Postava severoamerického indiána byla - aspoň v dobách mého mládí – nejčastějším idolem a vzorem chlapců a myslím, že to přetrvává u mnoha skautů dodnes. Proč ne – zdůrazníme-li přitom kladné rysy těchto "přírodních" lidí, dokonale sžitých s přírodou: statečnost, skromnost, odolnost a otužilost, čestnost a přímost. Tyto cenné vlastnosti najdeme však i u mnoha jiných přírodních národů. Hledají naši roveři a roverky nějaké konkrétní, přitažlivé lidské vzory? Chci doufat, že nezůstanou při naivním uctíváni sportovních a filmových hvězd, při nekritickém obdivu "úspěšných lidí", atd. Což nenacházíme např. ve starých dobách křesťanství dost a dost jedinečných vzorů? Což neputoval - jako rover nejvznešenější - už Ježíš po celé Galileji i se svými apoštoly? Což neputoval tisíce mil
Pavel z Tarsu? Což neprošli půl Evropy naši svatí věrozvěstové, Cyril a Metoděj? Což není jedinečným, ale opomíjeným vzorem našim skautům svatý kníže Václav? A co náš svatý Vojtěch, který došel až k pohanským Prusům, kde ho při šíření křesťanství čekala mučednická smrt? A co nedávní i dnešní misionáři, mezi nimi i český skaut Dr. Radomír Kadlec, bratr Bernard, který se stal misionářem v Západní Indii (dodnes žije na ostrově Grenada). A co jedinečné příklady obětavých pomocníků těm nejubožejším domorodcům, trpícím těžkými i nebezpečnými nemocemi – MUDr. Albert Schweitzer i Matka Tereza? Každý rover i každá roverka měli by si vybrat nějaký světlý vzor - nikoliv pomíjivý idol, často vyzdvižený jen reklamou nebo komerčními zájmy. Říkávalo se: "Pověz mi, co čteš - a já ti povím, jaký jsi". Zcela určitě platí i obměna tohoto hesla: "Pověz'mi, jaký ideál obdivuješ, pověz mi, kdo je tvým vzorem - a já ti povím, jakou máš sám úroveň!" Vybral a redakčně upravil: Kamzík
Stezka Písmáků 2. ročník soutěže ve znalosti Bible z knih: Genesis, Exodus, 4 evangelia a 3 Janovy listy proběhne opět na podzim 2001.
ÚČASTNÍCI SE JIŽ MOHOU HLÁSIT REDAKCI NDS MLADŠÍ KATEGORIE = do 12 let včetně STARŠÍ KATEGORIE = nad 12 let do 16 let (i ve věku nad 16 let lze soutěžit „mimo pořadí“).
Několik vzorů otázek (ekumenický překlad Bible): Zvolte správné řešení: 1. V knize Jób v kapitole 5, verši 18 je vyjádřena neotřesitelná víra v Boha slovy: „On působí bolest, ale též obváže rány, co rozdrtí…“ a verš končí a) b) c)
„…to opět napraví.“ „…to vyléčí svou rukou.“ „…to mocně opět povstane.“
2. Prorok Izaiáš v kapitole 53, 4 verši říká: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že…“ a pokračuje: a) b) c)
„…je raněn, ubit od Boha a pokořen.“ „…je pro slávu Hospodinovu trestán.“ „…je jako beránek vydán k oběti.“
3. V 1. epištole ap. Petra 2,19 čteme: „V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší…“ a) „…utrpení , pro něž dojde vysvobození.“ b) „…utrpení a trpí nevinně.“ c) „…utrpení a Bohu se neprotiví.“
… ale pevně mně držte … „mikropříběh“) Jeden skaut již pokročilejšího věku stál v pražském metru a čekal na soupravu – rozhlížel se okolo a všiml si mladé ženy opírající se o dvě berle, na pravém rameni měla zjevně velkou tašku. Dívala se někam ke vchodu a asi na někoho čekala – musela na někoho čekat, protože se opírala také o zábradlí u pohyblivých schodů sloužících pro přestup na druhou linku. Když ji však bylo vidět za chvíli na stejném místě, stačilo udělat jen pár kroků a oslovit ji. Než je ten skaut udělal, raději si připravil větu, kterou by ji oslovil: „Dobrý den – ty schody jedou dost rychle, že ano?“ „Ano – a já potřebuji pomoc!“ „Můžete mi tedy, prosím, říci, co mám přesně udělat?“ „Jděte krok přede mnou, ale pevně mně držte pod paží.“ Jakmile se takhle „seřadili“, už se ta žena opřela pravou rukou o madlo a hned spolu vykročili na schody – a bylo skutečně třeba ji pevně držet. Už proto, že tyto schody patří k té většině, která pořád není vyměněna za pomalejší. A Ihned, jak ji uchopil za předloktí levé ruky, musel hledat na její paži dobré místo – ty berle měla pomocí speciálních kroužků navlečeny na pažích a jeden zpočátku trochu vadil. Ale ještě jedna věc vyzkoušela, zda skaut zná skautské heslo – o berle je totiž třeba se opírat směrem dopředu a na schodech při pohybu dolů to znamená o
stupeň níž. Bylo třeba ji pevně držet a přitom se přizpůsobit jejímu nezvykle nakloněnému postoji. Všechno bylo v pořádku, a tak zbyla chvilka na krátký rozhovor za pohybu. Řekl: „Na takových schodech poprvé pomáhám – na co mám dát pozor dole?“ Odpověď byla stručná: „Děkuji. Jen spolu zase oba stejně vykročíme.“ A tak se také stalo – ještě si popřáli pěkný den a jejich cesty se rozešly na různé strany – nešel s ní, protože věděl, že dál už jsou schody pevné a měl pocit, že tam chce jít sama. Dlouho mu zněla v uších její první odpověď: … pevně mně držte… a dojalo ho (vždyť jsem řekl, že není z nejmladších), jak se ihned spolehla na jeho pomoc... Kamzík Vzpomínky P. ZDENĚKA ČÍŽKOVSKÉHO, OMI Bylo to v neděli. Slunce se již blížilo že jsem jeho otázku vyhrál. "To, co ti k vrcholu své pouti, sem tam se chci říct, mám říct před těmito lidmi?" potuloval obláček po modré obloze... "Indúna Ngcobo, nevím co máš na bylo horko, potili jsme se s malým srdci! Tvoje volba!" Petrem a náš zelený "jeep" jakoby to Usmál se, podíval se po lidech a cítil, pomalu se plazil po kamenité rozhodně musel vidět na jejich tvářích cestě, pak zase přes potok, do kopce, z jejich souhlas s mou odpovědí. kopce... a hle, tam nedaleko, byla naše "Dobře jednáš, ale také víš, proč misie "Odlameni" - Pražské Jezulátko. jsem přišel, khlúma madže (mluv Děti nám běžely naproti, některým teď)!" se podařilo vyskočit na jeep a tak se Já jsem se také na něho usmál, svezly až k chatrči černošky Zumy. podrbal jsem se za uchem, nechal jsem Pak rychle seskákaly z jeepu a čekaly, ruku za týlem, to je jejich známka že jim vyhubuji, protože věděly velmi nerozhodnosti. Udělal jsem to ale jen dobře, že to nesmí dělat. Ale než jsem proto, abych ho trochu potěšil. Věděl se k tomu dostal, přistoupil ke mně jsem dobře, že byl mazaný, vždyť mu starý Ngcobo, který, přestože byl již nadarmo neříkali Qakidžane (lišák). stařec, držel se velmi pěkně, pyšně. Cítil jsem, jak se všichni kolem na mě Byl oblečen ve sváteční kroj Zulu dívají, věděl jsem také, že malý Petr se a v ruce měl malý štít. Žvýkal tabák, za mě potí. "Nesmím prohrát", říkal pak ho vyplivl, otřel si rukou ústa, jsem si, "a přitom ho nesmím ponížit." potahal se vousy, krátce se na mne hodil jsem proto všechno na jednu podíval a najednou ze sebe vyhrkl: kartu, ale s rozvahou. "Chceš se mnou mluvit zde nebo "Indúna Ngcobo, Ulalela a Qakidžane v chatrči?" (kliďas a lišák) se střetli. "Indúna (vůdce)", řekl jsem, "mys"Všichni kolem se začali smát, starý lím, že záleží na tom, kdo s kým chce Ngcobo přistoupil ke mně a podal mi "mluvit". Jeho pohled mi naznačil, ruku, a pak řekl:
"Ty nejsi jenom Ulalela, ale ty jsi také Sípho, Páoa (otče), přišel jsem promluvit s tebou ohledně tvého kostelíčka." Ale já přece nejsem křesťan..." "...to nevadí" rychle jsem mu skočil do řeči "Unkulunkulu (Bůh má rád všechny lidi)." "I Qakidžane jako jsem já!?" "Jestli jsi lišák pro mé dobro, tak se za tebe přimluvím" a poklepával jsem mu po nahém rameni. On se zastavil, podíval se mi do očí a řekl: "Bába, ty jsi ale také trocha Qakidžane" a objal mě kolem pasu. Já se na něj vážně podíval a pak jsem mu řekl: "Indúna, jestli chceš se mnou vyjednávat jako Qakidžane, tak bude lépe, když se zúčastníš Mše svaté!" Vtom zazněl zvon, s kterým se malý Petr oháněl nad hlavou, svolával černochy na Mši svatou. "Já už musím jít, Indúna Ngcobo, ngizokubóna (já tě uvidím)." Odpoutal jsem se od něho a vešel jsem do tmavé chatrče, kde jen dvě svíčky osvětlovaly stůl, který mi sloužil jako oltář. Černoši seděli na zemi a děti byly shromážděny kolem stolu a některé dokonce i pod stolem. Černoši začali zpívat a já se oblékal do roucha. Po svatém evangeliu jsem kázal. Ve dveřích jsem zahlédl starého Ngcobo,
nestál, neseděl, byl v dřepu. Žvýkal tabák a upřeně se na mě díval. Po Mši svaté černoši ještě zpívali a já vyšel ven. Starý Ngcobo seděl již pod stromem a dělal jako by mě neviděl. "Rozhodně se stydí" říkal jsem si, "mám k němu jít a snad zažertovat?" "Tak co, Indúna, jak se ti líbily naše obřady, bolí tě nohy?" "Už jsem starý, nohy mi neslouží," pak se na chvíli odmlčel, poposedl, zavrčel a pak mi dal na vědomí, abych si vedle něho sedl. Když jsem se usadil, černoška Zúma nám přinesla čaj. Klekla si, položila tácek s čajem na trávu, nalila čaj do každého šálku, pak chtěla nalít mléko, když starý Ngcobo ji zastavil a řekl: "Mfagázi (ženo), ty stále trváš na tom dát Bílému Otci pozemek na kostel?" "Ano" odpověděla a pak nalila mléko. "Hm, hm" vrčel starý černoch a pak čekal, až odejde. Byl ale chytrý, takto nepřímo zahájil rozmluvu o kostele. Podíval se na mne a pak zabručel: "Tak co, co na to říkáš, Otče?" "Nic, Ngcobo, o tom se přece nemusíme bavit, ale řekni mi ty, když tvoje žena ví, že chceš dnes novou hůl, budeš se jí ptát, jestli ti ji dá?" Začal se smát a pak řekl: "Kdo tě tomu naučil, ty šibale, samozřejmě, že
mi ji dá, nepotřebuji se již ptát! Ale, Otče" a teď byl velmi vážný, "ty jsi bílý, ty nejsi jeden z nás, řekni tvému Umhlekázi (biskupovi), ať sem dá kněze - černocha." Oba dva jsme pak mlčeli. On se napil čaje, ale já se jej již nedotkl. Lidé nás zase pozorovali. Teď jsem viděl, že starý lišák dosáhl toho, co chtěl. To, co mi právě teď řekl, bylo jenom mezi námi. Všiml jsem se také, jak malý
Petr nese s dětmi mé věci a dává je do jeepu, přitom se ale na nás díval. Pak starý černoch přerušil naše mlčení: "Otče, rozuměj mi, já vím, co si o tobě tvoji věřící myslí, ale náčelm1covi rádci jsou rozhodnuti dát pozemek pouze knězi - černochovi. Teď záleží na tom, co je ti milejší, odejít a mít kostel, nebo zůstat a tvůj lid bude mít pouze tuto chatrč!"
Br. Ladislav Rusek – Šaman. Napsal pro ELŠ (i pro další zájemce) ještě jednu zajímavou knížku – vlastně skautský zápisník: ÚVAHY O SKAUTINGU, SKAUTOVÁNÍ A SKAUTSTVÍ.
V jiné části tohoto čísla z této knížky uvádíme výtah nazvaný „VZORY“. Informace o tom, jak si ji pořídit, lze také získat u redaktora edice ELŠ br. Miloše Blažka – Merkura. -red.-
Zdroj: AS Anděl strážný, ročník 73,
prosinec 2000
Vybrali jsme pro vás: Slovenský skautský měsíčník Médium 2/2001
Zažili sme nultý ročník ELŠ 2000 Na počiatku cítilo niekoľko spišských skautov (medzi nimi aj bratia Haki, Vidymus, Fabo, Lišiak, Ziolko, Kleki Petra, ... ) potrebu vytvoriť na Slovensku lesnú školu, ktorá bude úplne štandartnou, no obohatenou o rozvoj duchovnej podstaty človeka a skautingu. Potom do toho prišiel brat Samorast a svojím pôsobením podporil tento cieľ i jeho akútnosť. Jeho slová: "Žijeme v dobe, keď človek musí žiť duchovne, musí hľadať podstatu svojho duchovného bytia, lebo sme zašli už tak priďaleko a sme tak blízko vlastnej záhuby, že je skutočne nie o päť minút dvanásť, ale dvanásť päť," - to len potvrdzujú. Vzápätí sme vytvorili realizačný tím ELŠ a detailne naplánovali program na rok 2000. Snežienka Jarná časť sa uskutočnila 18. - 20. marca v Spišskej kapitule pod názvom Snežienka. Účastníkov prišlo hojne, všetci plní očakávania, aké to bude... Už samotné miesto na nás hlboko pôsobilo - priestory stredovekej kanonie, v ktorej sme bývali, polnočná atmosféra románsko - gotickej katedrály, blízkosť Spišského hradu, ktorý zaliaty slnkom priam "svietil" pri pohľade z okien našich izieb... Keď sme prichádzali, našu pozornosť upútali veľké
rybárske siete. Potom nasledoval zvláštny, ba až tajomný obrad privítania pred katedrálou. Večer plný očakávania, zoznamovačky, prvé zasvätené informácie. Vtedy sme si uvedomili súvislosti medzi rybárskymi sieťami a heslom Ekumenickej lesnej školy "Zájdi na hlbinu". Počas troch dní sa dali dokopy ľudia, začali sa kuť prvé plány na leto, účastníci boli rozdelení podľa štyroch spišských historických rodov a dostali aj prvé úlohy. Na Kapitule sa odohralo čosi, čo je najdôležitejšie pre každú akciu. Vytvoril sa kruh ľudí, ktorí mali odrazu k sebe veľmi blízko. Letná časť Letná časť prebiehala na Paršivej, pri chate Petruška 28. júla až 6. augusta. "Ak chceš vstúpiť, musíš mať srdce otvorené." Za oných 10 letných dní sme sa mnoho naučili, počuli, skúsili, zažili, videli, a - aj zjedli - mňam! Program bol ako vodopád. Prenášali sme sa v čase a priestore, ocitli sme sa medzi prvými kresťanmi, spievali sme o polnoci v "stredovekej kaplnke" gregoriány s kartuziánmi, uvedomovali sme si pokrok súčasnosti aj riziká budúcnosti. Jedli sme "veľkou lyžicou" - tou svojou, vlastnoručne, vďaka Kleki Petrimu vystrúhanou, pozorovali hviezdy, vzdialené na piaď, ako toť Inky, a pritom nasávali plnými dúškami vedomosti, atmosféru priateľstva a tú krásu, ktorá nás všade obklopovala. Prednášalo mnoho inštruktorov a lektorov z oblasti pedagogiky, psychológie, ekológie, kultúry, umenia, ľudových remesiel, zálesáckej i skautskej praxe, dejín... mám pokračovať? Takto sme si žili. A aby to nebolo málo, každý budúci vodca sa podujal vypracovať, obhájiť a zrealizovať nejaký projekt pre skautskú činnosť, najlepšie oddielovú. Účastníci začali rozmýšľať nad témami a do jesennej časti ich odovzdali. Odovzdávanie Jeseň, čas Odovzdávania: 22. - 24. septembra. Jesenná časť sa konala v Spišskej Novej Vsi počas Seminára o výchove mládeže, ktorého bola neformálnou súčasťou. Zišli sme sa tu, aby sme LŠ zavŕšili. Odohrali sa tu obhajoby projektov. Na ich základe sme sa udelili absolventské dekréty a následne aj vodcovské dekréty. Juraj Janiga – Ďurana
Junák – Dolní Čermná (bratr Lukáš Nastoupil) posílá
POZVÁNKU Srdečně zvou na 21. dubna 2001 na INDIÁNSKOU STEZKU ZA VELKÝM NÁČELNÍKEM, naplněnou indiánskými hrami (v areálu kempu). Jako každý rok tak i letos v Den světového bratrství pořádají dále 24. dubna pořádají slavnost sv. Jiří, patrona všech skautů. O večerní 6. hodině bude ve farním kostele sv. Jiří v Dolní Čermné mše svatá za skauty a skautky. Po mši bude pokračovat krátký program v nedaleké skautské klubovně.
DUBEN "Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích." (Mt 5, 16) NESEME DÁL VELIKONOČNÍ RADOST Život Ježíše Krista je vyjádřením veliké jistoty, že dobro je silnější než zlo. Tuto pravdu nás moudří vychovatelé učí odmalička a my se učíme věřit jí za každých okolností. Cílem naší velikonoční aktivity je udělat si chvíli čas a hledat příklady vítězství dobra nad zlem v našem životě, v našem okolí. Tento svůj objev sdělit dalším lidem, nejlépe těm, kteří žijí mimo církev. Staň se také misionářem! Metodické pokyny: Nejprve si ujasněme pojmy. Povinností křesťanů je, předávat velikonoční radost dál. Předávat víru v Boží moc, ve vítězství dobra nad zlem. Tam, kde lidé o Kristu a křesťanství vůbec nic nevědí, se jedná o misijní činnost. U nás, kde se pohybujeme v prostředí, kde křesťanství žije celá staletí, se potýkáme se silnou sekularizací společnosti. Preevangelizace spočívá v oslovování těch, kdo se s křesťanstvím blíže nesetkali a ví toho o něm velmi málo a trpí spíše předsudky. Evangelizujeme ty, kdo principy křesťanství znají, ale praktický život z víry odložili. Nejlepší evangelizací, preevangelizací i misijní činností, je vlastní život z víry. Naše děti mají velké štěstí, když žijí v prostředí, kde lidé opravdu z víry čerpají sílu k překonávání těžkostí i zla a kde se vytrvale snaží o dobro. I takové děti si to však samy neuvědomují. Proto je třeba se učit toto úsilí u druhých vidět a aktivně se k němu připojovat. O to jde v naší aktivitě. Učit se vidět dobro, o které se snaží druzí kolem nás. Praktický postup: Po vysvětlení zadání - tj. např. využitím vhodné situace, po diskusi o tom, jak se ve světě, ve třídě, v našem společenství, v rodině apod. prosazuje či nenápadně vykonává dobro, necháme děti tvořit. Navrhujeme formu plakátu - kresleného, malovaného nebo sestaveného z vystřihaných či vytrhávaných obrázků. Děti na něm zobrazují různé situace vyjadřující vítězství dobra nad zlem. Můžete vytvářet plakát společný, ve skupinách či individuálně. Místo plakátu může jít např. o nástěnku, vývěsku apod. Plakátu dejte společný název, můžete využít vhodného citátu z Bible apod. Neméně důležitým bodem je vystavení plakátu. Přemýšlejte s dětmi společně o tom, kde je možné ho vystavit, aby ho viděli i lidé, kteří nechodí s vámi do společenství či třídy. Odvážnější si mohou domluvit např.
vystavení v některé výloze obchodu či na jiném veřejném místě. Přínos nebude tentokrát finanční, ale aktivita posílí naši odvahu být misionáři - těmi, kdo přicházejí za druhými s radostnou zvěstí. Každé dítě, které má na dokončení díla podíl, má "nárok" na jednu cihlu pro stavbu společného mostu na Misijním kongresu dětí. KVĚTEN "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha." (Mt 5, 8) MODLITBA A POZNÁVÁNÍ PATRONŮ MISIÍ Je krásnou odměnou za lidské úsilí o dobro, že se ti, kterým se podařilo vydržet až do konce, setkávají po smrti svého těla v nebi. Nikdo si nedokáže představit, kolik tam mohou prožívat radosti ze všeho, čím je Bůh obdaroval. Pro nás jsou ti nejodvážnější, jejichž hrdinství bylo vyznamenáno svatořečením, velkou inspirací a povzbuzením. Možná známe misionáře svatého Vojtěcha, bratry Cyrila a Metoděje a mnohé další, díky nimž je naše země počítána k těm křesťanským. Svatí Cyril a Metoděj jsou zároveň patrony celé Evropy spolu se sv. Benediktem. I další kontinenty světa mají své hrdiny, kteří byli prohlášeni za jejich ochránce a patrony. Podívejme se "do nebe", abychom se seznámili s patrony Evropy. Prosme je o odvahu a statečnost ve snaze o dobro. Metodické pokyny: Z předchozí etapy je jasné, o co nám jde. Zaměříme se na modlitbu a tvořivost. Tvořivost uplatníme zejména ve způsobu, jakým se budou děti se světci seznamovat. Můžeme kreslit mapu s jejich obrázky, atributy, zvolit si je za patrony našich společných her, vymyslet kvízy, motivovat jimi své hry apod. To vše tak, abychom je ukázali jako lidi, kteří svým dokázali životem druhým přiblížit Krista a jeho ideál života z víry. Děti mohou svoji tvořivost uplatnit v modlitbě. Až se seznámí alespoň stručně se jmény patronů Evropy, případně s hlavní charakteristikou jejich života, mohou projevit svoji tvořivost v přímluvách k těmto patronům. Sv. Benedikt z Nursie (480 - 547, Itálie) Proslul jako zakladatel klášterů, z nichž první vznikl v Itálii na Monte Cassinu. Pravidla, která pro život řeholníků sepsal, se stala základem i mnoha dalších řeholí. Lze je vyjádřit větou "Ora et labora" - tj. "Modli se a pracuj". Záleželo mu na vyváženosti času na modlitbu a času na práci. Pro nás je jeho heslo inspirující zvláště proto, že málokdy opravdu začínáme práci modlitbou, a pracujeme tolik, že nám na modlitbu čas nezbude. Sv. Cyril a Metoděj (žili v 9. století, na Velkou Moravu přišli v roce 863) Bratři pocházeli ze řecké Soluně. Jejich působením se ve slovanských oblastech šířila nejen víra, ale i kultura, a to především psaná, protože Cyril s Metodějem vytvořili pro
Slovany vlastní abecedu. Tito misionáři velmi dobře věděli, že předávání víry musí být srozumitelné. Sv. Kateřina Sienská (25. 3. 1347 - 29. 4. 1380, Itálie) V její době nebylo zvykem, aby měl každý vzdělání, a tak Kateřina neuměla ani psát. To však jí nebránilo v živém zájmu o veřejné dění a zvláště o dění v církvi. Bolestně nesla tehdejší neshody a neváhala nechat napsat dopis samému papeži. Přispěla tak k jeho návratu z Avignonu do Říma. Dochovala se i jiná její díla vynikající zdravou naukou a duchovní vroucností. Sv. Brigita Švédská (7. 10. 1303 - 23. 7. 1373, Švédsko) Papež Jan Pavel II. ji jmenoval patronkou Evropy proto, že je považována za vzor ženy, která žije svatý život v manželství. Po smrti svého manžela žila velmi skromným životem, dala podnět k založení řádu, který nese její jméno. Také ona se podobně jako Kateřina zasloužila o návrat papeže z Avignonu do Říma. Sv. Terezie Benedikta od Kříže (Edita Steinová) (12. 10. 1891 - 9. 8. 1942, Polsko) Pocházela ze židovské rodiny, ale považovala se za ateistku. Ke křesťanství konvertovala v dospělém věku, kdy začala na základě válečných událostí poctivě přemýšlet o životě a jeho hodnotách. Pracovala jako vědecká pracovnice a svým životem ovlivnila konverzi mnoha studentů a kolegů. Později vstoupila do kláštera, ale nepodařilo se ji zachránit od nacistického pronásledování Židů. Proto zahynula v plynové komoře koncentračního tábora v Osvětimi. Kontakt s vedením projektu: P. Ing. Mgr. Jiří Šlégr, národní ředitel PMD v České republice, nám. Míru 287, 543 01 Vrchlabí 1, tel. a fax 0438/421108, e-mail:
[email protected] spolu s celým lidstvem. T EN D RU H Ý Michel Quist Druhý je ten, s kterým denně Druhý je ten, kterého potkáváš cestou, spolupracuješ na dovršení světa. ten, kdo vyrůstá vedle tebe, Druhý, to je tvůj bližní, vedle tebe pracuje, raduje se nebo pláče; kterého musíš milovat z celého srdce, ten, kde vedle všemi silami a z celé duše. tebe miluje Druhý je ten, nebo nenávidí, před jehož tváří budeš souzen. ten, o němž Druhý je ten, kdo ti pomohl růst, říkáš: "Líbí se je darem lásky Kristovy. mi" nebo Druhý je vyslancem Otcovým, "Nemohu ho otázka lásky Kristovy. ani vidět", Druhý je ten, ten, o kterém skrze něhož se projevuje Bůh, neříkáš nic, o němž si nic nemyslíš, skrze něhož Bůh zve, protože jdeš nevšímavě kolem, skrze něhož Bůh obohacuje, aniž by ses díval, a proto jsi ho neviděl... kým Bůh měří naši lásku. Druhý je ten, se kterým se musíš spojit, Druhý je tvůj denní chléb, aby ses stal celým člověkem, bratrem všech, Tvoje denní hostie. ten, s kterým se musíš spojit, Ten druhý se jmenuje Jan, Petr, Marie, abys měl úspěch a aby ses zachránil
pan Novák, paní Procházková, bydlí v témže domě jako ty, pracuje v téže kanceláři, jezdí týmž autobusem, sedí vedle tebe v kině...
Ten druhý se jmenuje Ježíš Kristus. Ježíš Kristus bydlí v témže domě, jako ty pracuje v téže kanceláři, jezdí týmž autobusem, sedí vedle tebe v kině... Ten druhý!
Redakce NDS obdržela před měsícem prosbu italského skautského vůdce br. Lucia Ongarato o zaslání skautských znaků pro jeho sbírku. Na základě odpovědi br. Kamzíka nám zaslal řadu zajímavých informací, ze kterých připravíme další informace. V tomto čísle uvádíme prozatím krátký výčet historie „kořenů“ italského skautingu, které jsou zajímavé pro srovnání se zdroji, z nichž vyrůstal skauting u nás. Za prvního předchůdce skautingu v Itálii je uznáván katolický vychovatel Mario Mazza, který v Janově již roku 1905 založil hnutí „Juventus Juvat“, v jehož rámci byli chlapci rozděleni do skupin, nazývaných „Gioiose“. H. Mazza se v roce 1910 seznámil se skautingem a později v roce 1912 převedl své chlapce do jednoho hnutí. Samotné skautské metody do Itálie ho poprvé přinesl učitel Remo Molinari, který založil v roce 1910 skupinu nazvanou „Ragazzi Esploratori“ ve městě Lucca v Toskánsku. Odtud se skauting rozšířil brzy do Pisy a do Florencie. Oficiálně byla skautská v Itálii organizace založena v roce 1912. Itálie také byla v roce 1922 zakládajícím členem WOSM. Po 2. světové válce byla znovu přijata v roce 1946. Dnešní Italská skautská federace má dva členy: Italské katolické skautky a skauty, sdružené do svazu AGESCI (pod tímto jménem existují od roku 1974 a navazující na již v roce 1916 založené chlapecké katolické skauty a na dívčí katolický skauting z roku 1943; dnes mají jak smíšené tak odděleně působící oddíly) a dále Národní svaz italských skautů a skautek - CNGEI, který má své kořeny také v samotných počátcích skautingu v Itálii; jejich zakladatelem byl Carlo Colombo v roce 1913 v Římě. Dnes CNGEI sjednocuje jak chlapecký tak dívčí skauting. V dobách fašistického státu bylo mnoho dětí i vedoucích násilně převedeno do státní organizace pro mládež. Mnozí italští skauti však vydrželi v ilegalitě – toto období nazývají „Tichou džunglí“. Redakce děkuje dalším čtenářům za vyšší předplatné našeho měsíčníku! Mimo jiné umožnilo navázat i kontakt s tímto bratrem z Itálie. NA DOBRÉ STOPĚ - duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka v počtu 200 výtisků. * Redakce: Vladislav Jech (
[email protected]) 198 00 Praha 9, Zelenečská 34, Jiří Zajíc (
[email protected]) a Petr Krampl (
[email protected]). * Technické zázemí: Zuzana Vankeová a Jaroslav Šlosárek. * Předplatné pro rok 2001 zasílejte redakci podle těchto pravidel: pro dodání poštou 100,– Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 45,- Kč; sponzorské předplatné je neomezeno. * Prosíme o přesné údaje. * Bez jazykové korekce.
