PŘÍLOHA měsíčníku „Na dobré stopě“ č. 121/2003
LILIOVÝ KŘÍŽ (výklad protestantské verse)
Skautská stezka s Bohem Liliový kříž nosí ti, kdo se snaží prohlubovat svůj vztah k Bohu, k bližním a k sobě podle křesťanských zásad.
Liliový kříž je výzvou i vnější podporou pro to, aby skautka/skaut rostli ve skautském hnutí a přitom křesťansky naplno žili. Nejde o soubor pouček, kterým se někdo nazpaměť naučí, není předepsaným souborem znalostí, z nichž je adept vyzkoušen a pak za to je „odměněn“ odznakem liliového kříže. Odznak liliového kříže je trvalým svědectvím a připomínkou co nejplnějšího křesťanského života ve skautských řadách i mezi ostatními lidmi. K odměňování za znalosti a určité dovednosti slouží skautské odznaky odborek - v oblasti náboženské duchovních odborek a odborností. Patří mezi ně odborka „Duchovní život“ a odbornosti „Diakonie“a také „Znalost Bible“ či „Církevní hudba a zpěv“ resp. „Církevní historie“, jejichž znalost se přezkušuje. Na rozdíl od nich jde u liliového kříže ze strany vůdce, duchovního rádce (a též rodičů) o přátelské, laskavé doprovázení s pochopením, povzbuzováním a snahou pomoci, a to nejen ve stadiu získávání odznaku liliového kříže, ale trvale. Proto také je odznak liliového kříže slavnostně udílen, na doporučení skautského duchovního rádce anebo vůdce oddílu (střediska) příp. za účasti církevního zástupce, příslušným ústředním duchovním rádcem při Odboru duchovní výchovy Junáka. Tito pak mají také právo odznak (dočasně nebo natrvalo) odebrat, v případě výrazného zanedbávání nebo hrubého porušení jeho zásad. Všechny tři stupně liliového kříže sledují rozvíjení vztahu k Bohu, k bližním a k sobě, a to v jednotlivých stupních s přihlédnutím k možnostem, daným zpravidla věkem adepta. Úmyslně se však v jednotlivých stupních neuvádí věk, protože vyspělost jednotlivců se v určitých věkových skupinách může výrazně lišit. Rámcově lze říci, že 1. stupeň liliového kříže (žlutý) je určen pro děti, které ještě nebyly přijaty za plnoprávné členy své církve (zhruba 1. stupeň základních škol), 2. st. liliového kříže (modrý) je určen pro mládež, která již ve své denominaci prošla základní náboženskou výchovou, svoji víru osobně vyznala a má právo se účastnit Večeře Páně (v průběhu navštěvování 2. stupně základních škol), a 3. stupeň liliového kříže (červený) pak pro ty, kteří již pokračují ve svém životě víry ve vlastním církevním společenství (středoškoláci a dospělí). Liliový kříž s bílým pozadím je určen pro činovníky na této stezce, s černým pozadím pro duchovní rádce (zlaté orámování pro činné faráře, stříbrné pro laiky v církevní službě).
Strana 1 z 8
1. STUPEŇ 1.1. Adept/ka se snaží o častý kontakt s Bohem, zvláště ranní a večerní každodenní modlitbou, které odráží radost z velikosti Boží i z toho, že si Bůh přeje být zároveň naším laskavým Otcem. Proto i my odpovídáme svojí láskou, obdivujeme jeho dílo stvoření, vzdáváme mu čest, chválu a úctu, děkujeme mu, prosíme ho a (zvláště večer před spaním) se s ním také smiřujeme. To vše věřící skautky a skauti Bohu modlitbou sdělují především každý sám za sebe, protože Bůh má ke každému osobní vztah. Modlitbou vytváříme také společenství obecné církve, a proto se rovněž modlíme společně (v rodině, v kostele a jiných společenstvích věřících) a uskutečňujeme misijní působení církve (např. při modlitbě ve skautském prostředí). Je vhodné provázet modlitbu viditelným znamením – sepnutím rukou, jejich pozdvižením, znamením kříže (při ekumenických modlitbách tak budou postupovat katolíci, pravoslavní věřící a někteří protestanti). Obsah našich modliteb má být v souladu také s naším vnějším chováním a postojem při modlitbě (vyjadřujícím úctu, radost, pokoru atd.). nezapomínáme, že vhodnou modlitbou je rovněž křesťanská píseň. 1.2. Ti, kdo usilují o liliový kříž a zvláště ti, kdo jej nosí, se stále snaží vytvářet dobré mezilidské vztahy, nejprve k sourozencům ve vlastní rodině, dále ke spolužákům, kamarádům v oddíle apod. To znamená, že adept/ka nejen mnoho přijímá, ale také sám/a dává, nežaluje, učí se odpouštět (ne však nechat si všechno líbit). Přátelí se i s těmi, kteří jsou odstrkovaní, zvláště je-li to kvůli nějakému postižení - umí jim neokázalou formou pomáhat a zastat se jich, když jim někdo ubližuje. Snaží se být iniciativní ve své skupině. Nositelé liliového kříže mají vždy po ruce nápady vhodných aktivit, zvláště pro volný čas, a předchází tak nevhodným způsobům krácení si dlouhé chvíle. Působí proti různým formám sobectví tím, že se sami nezištným způsobem podělí s druhými, ochotně zapůjčují potřebné věcí apod. Nelpí na penězích a hmotném bohatství v jakékoliv formě. 1.3. Skaut/ka na cestě liliového kříže v každém prostředí přispívá k předávání a k růstu víry. Váží si společných rodinných modliteb a rozhovorů na téma víry. Bere si příklad ze svědectví rodičů a vychovatelů, zvyká si na pravidelnou četbu (příp. předčítání) Bible (např. dětské), životopisů a příběhů velkých křesťanů a čte i další náboženskou literaturu přiměřenou jeho/jejímu věku. Plně a aktivně se účastní výuky náboženství (školní i mimoškolní), pobožností pro děti a dalších nábožensko- výchovných činností (setkání mládeže, kulturních akcí, divadla, filmů, výstav…) a podobně přistupuje ke všemu, co rozšiřuje obzor náboženských vědomostí a zkušeností. 1.4. Pěstování smyslu pro pořádek také patří k cestě lilového kříže. Znamená to především dodržování stanoveného časového programu (snažit se být všude včas), a to nejen ve škole, ve shromáždění, na schůzkách. Znamená to přicházet také včas domů ze školy či ze schůzek, včas a svědomitě provést domácí úkoly (školní i mimoškolní), včas chodit spát a včas vstávat, usilovat o pořádek, hlavně ve svých věcech (v pokoji, ve skříni, ve stolku), učit se uklízet (hry, školní pomůcky a jiné věci) a chránit věci své i svých bližních před poškozením. Adept/ka liliového kříže také dbá na čistotu těla i oblečení. Neprotahuje dobu vyhrazenou pro různé koníčky či ke sledování televize, používání počítače a pod. Strana 2 z 8
2. STUPEŇ 2.1. Znamená to plnit vše, k čemu se vybízí v 1. stupni, ovšem na vyšší úrovni, přiměřené svému věku a vyspělosti. 2.2. Na tomto stupni se snaží adepti/ky plně pochopit a prožívat bohoslužby, a to: - jako shromáždění věřících před tváří Boží, které se koná v poslušnosti výzvy vzkříšeného Ježíše ke společenství, - jako trvalou připomínku Kristovy oběti na kříži při slavení Večeře Páně; proto se již adept/ka zná jednotlivé části bohoslužby a jejich smysl, význam ustanovení křtu a Večeře Páně, věnuje potřebnou péči své přípravě na shromáždění. Skaut/ka na tomto stupni zná význam příslušných období liturgického (církevního) roku, rozumí, co je bohoslužba slova i jak se vykonává křest a jak probíhá shromáždění s vysluhováním (zná, jak jsou vybírány biblické texty, co je posláním kázání, význam písní a modliteb ve shromáždění). Chápe, jak se projevuje víra v přítomnost Ježíše Krista tam, kde jsou v jeho jménu věřící shromážděni, také v chování přítomných, tj. v odpovídající úctě a vážnosti. Rozumí tomu, že tento postoj však nemá být nijak přepjatý, protože jde také o společenství sester a bratří, které jak víme, bylo již v prvotní církvi velice srdečné. 2.3. Úsilí o plný účinek bohoslužeb se z naší strany projevuje snahou o čistotu srdce. Kristus prostřednictvím církve nabízí těm, kdo se smiřují navzájem, smíření s Bohem. Pro Kristovu oběť je nám nabízeno odpuštění hříchů a tím zároveň pomoc k růstu k dokonalosti v následování jeho příkladu. Když litujeme toho, že nežijeme tak, jak náš Pán od nás očekává, je již součástí této lítosti touha žít lépe. Tato touha by se měla zvýraznit v různých konkrétních předsevzetích, jejichž poctivé plnění by se mělo projevovat v našem soustavném růstu v lásce k Bohu, k bližním a k sobě. Adept/ka liliového kříže proto přistupuje také k Večeři Páně s přiměřenou pravidelností. Snaží se stále lépe poznávat kladné a záporné stránky svého života (zpytováním svědomí) a poctivě se zamýšlí, zda a jak plní Boží vůli. Plněním konkrétních a splnitelných předsevzetí a využíváním pomoci, kterou nám Pán ve shromáždění církve nabízí, postupně čelíme zlému a rozvíjíme dobré dary (hřivny), které jsme od Boha dostali. 2.4. Také neotupené svědomí říká, co je dobré a co je špatné. Je ovšem třeba usilovat o správné svědomí. To je takové, které je v souladu s Boží vůlí, vyjádřenou především v Písmu (jež je objektivní normou mravnosti). Také s jeho pomocí se vyhýbáme pokušením a svodům, které nás odvádějí od pravé služby Pánu i bližním. Adept/ka proto stále prohlubuje znalost Božího zákona a podle něho koriguje a rozvíjí své vlastní svědomí. Hlubší pochopení Desatera i návodů pro svůj život hledá v Bibli (zvláště v NZ), v katechismu a ve vyznání víry i v literatuře, v příkladech života Krista Pána, jeho matky Marie Panny, učedníků i dalších významných svědků křesťanské víry v dějinách církve. Svoje postoje prohlubuje při rozhovorech se svým duchovním rádcem i ve vlastní modlitbě. Přitom se nenechá ovlivnit chybnými názory okolního světa, zvláště když je ve svých názorech sám/sama proti svému okolí. Drží se statečně svých správných zásad a má odvahu v případě potřeby plout proti proudu. „To, že něco dělají (nebo nedělají) všichni, není ještě důvodem, abych to dělal/a (nebo nedělal/a) i já…“
Strana 3 z 8
2.5. Jako děti jsme ve svých motivacích a iniciativách zaměřeni převážně na sebe. S rostoucím věkem se snažíme postupně se zbavovat svého sobectví a stále více hledat vůli Boží, sledující náš růst a potřeby bližních. Vlastní egoismus, projevující se např. leností, touhou po vlivu či moci nad bližními, slávě, požitkářství, bohatství, překonáváme láskou, vyjádřenou v aktivní nezištné, snaze pomáhat tam, kde to od nás Bůh očekává. To je zároveň i náš konkrétní projev lásky k Bohu - milovat a sloužit bližním (druhé největší přikázání). Vždyť Pán Ježíš říká: „co jste učinili jednomu z těchto nejposlednějších, mně jste učinili“. Neděláme to kvůli pýše nebo pro vlastní prospěch, ale angažujeme se proto, že milujeme Boha (první a největší přikázání). 2.6. Snaha o vlastní zdokonalování a nezištnou službu bližním není samozřejmá a lehká a neobejde se bez sebeovládání – zvláště jednáme-li uvědoměle a ve svobodě. Ve svobodě, která neznamená anarchii nebo zvůli. Svoboda není, že si každý dělá, co se mu zlíbí, bez ohledu na to, co by měl dělat (slib, zákon), a bez ohledu na potřeby druhých. Svoboda naopak chápeme jako dobrovolné rozhodnutí se pro dobro, pro to, co vyžaduje láska k Bohu a k bližním, a to i tehdy, když to bude spojeno s nějakou obětí. Chápeme, že to někdy znamená také něčeho přitažlivého se zříci, nebo naopak něco nepříjemného či bolestného přijmout a podstoupit. Je třeba naučit se být pánem sebe sama, umět se ovládat a nebýt otrokem svých sobeckých špatných vášní, rozmarů a zlozvyků, které omezují vlastní svobodu. Adepti liliového kříže jsou vynalézaví ve službě - v prvé řadě mezi nejbližšími, to je v rodině, v níž žijí. To bývá často nejobtížnější, zvláště když jde o pravidelné, často nezáživné, ale nutné služby, které zpravidla nikdo zvlášť neocení. Dále to jsou služby ve vlastní obci, v okolí, kde žijí (ať již jde o služby příležitostné nebo pravidelné). Významné jsou též služby ve farnosti (pomoc při bohoslužbách a shromážděních, nedělních či sobotních školkách, údržbě sborových prostor a vybavení, brigádách apod.) a důležité jsou i služby ve skautském oddíle resp. středisku i jinde ve prospěch skautingu. 2.7. Den Páně by měl být vyvrcholením celého týdne. Je to den sváteční, v němž se zvlášť snažíme oživit vztah k Bohu, k bližním i k sobě. K tomu přispívá především společná bohoslužba a vše, co s ní souvisí (viz 2. 2). Neděli (u adventistů sobotu) využijme také k různým setkáním (individuálním i skupinovým), která lze těžko realizovat ve všední dny. Najdeme si čas také k prohloubení našeho náboženského přesvědčení (studiem, rozhovory, přemýšlením, modlitbou). Den Páně by měl být též jakýmsi zhodnocením uplynulého týdne, spojeným s díkuvzdáním za vše dobré, a zároveň odpočinkem a načerpáním nových sil a chuti do týdne dalšího. Uspořádání církevního roku sleduje jednotlivé etapy života Krista Pána a jeho působení ve světě a v církvi, počínaje adventní připomínkou jeho prvního příchodu na svět, jímž začalo Kristovo mesiášské poslání, a konče připomínkou jeho slavného druhého příchodu, očekávaného na konci věků, jímž se začne naplno realizovat věčné nebeské království. Skauti a skautky na cestě Liliového kříže považují za žádoucí plně prožívat jednotlivá období církevního roku, aby oživovali naši lásku k Pánu, hlouběji chápali dějiny spásy i našeho poslání a úkolu, který nám byl v těchto dějinách spásy svěřen. Strana 4 z 8
3. STUPEŇ 3.1. Předpokládá se plnění všeho, co obsahuje 1. a 2. stupeň, v obsahu a rozsahu odpovídajícím věku a vyspělosti adepta/ky. 3.2. Předpokládá se, že adept/ka se již plně účastní života svého křesťanského společenství. Rozumí již, že Duch svatý nabízí prostředky k plnému, dospělému prožívání křesťanství v lásce, radosti a konání dobra, a jeho pomoc k tomu očekává. Součástí křesťanské dospělosti je také schopnost „obhájit před kýmkoliv důvody své naděje“, tedy schopnost obhájit své křesťanské přesvědčení a způsob života. To souvisí s nevtíravou otevřeností vůči okolnímu světu, která umožňuje druhým seznámit se s Kristem, s jeho „radostnou zvěstí“ (evangeliem) a s jeho církví (tj. jejím úkolem být Kristovými svědky – „evangelizovat“). Adept/ka evangelizuje především svým křesťansky prožívaným životem, ale při vhodné příležitosti také slovem („hlásáním“). Z toho plyne požadavek stálého úsilí o plně prožívané křesťanství. Proto musíme křesťanské učení také znát (máme je studovat) a ztotožnit se s ním, abychom mohli být jeho pravdivým a přesvědčivými svědky a hlasateli. Pochopení toho, co „nastudujeme“, nabízí právě působení Ducha svatého, jehož máme o to vše prosit. 3.3. V Bibli nám Bůh zjevuje sám sebe a zároveň nás seznamuje s tím, co od nás očekává. K správnému pochopení potřebujeme pravý (autentický) výklad, který nám nabízí „učitelský úřad“ církve - ten nám také pomáhá správně Bibli interpretovat. Ke správnému používání Bible musí adept/ka umět rozlišit Boží zjevenou pravdu od lidského způsobu, jímž je tato pravda podávána, tj. od způsobu, který je ovlivněn příslušným pisatelem či školou, která biblický text zachytila, a dobou, v níž příslušná část Bible vznikala (literární formy). Učíme se dále rozlišovat, co samo má v Bibli historický základ a co má historickou cenu jen z pohledu literární formy, zachycení příběhů, přísloví a pod. Bibli je nutné opravdu znát, a proto je zapotřebí ji také studovat. Je žádoucí, aby adept/ka užíval/a Bibli k setkání s Pánem. Z posvátných textů naslouchá Božímu slovu a zároveň jimi Boha oslovuje (chválí, děkuje, prosí). Tím se nám Bible stává každodenním podnětem a příležitostí k prohloubení našeho vztahu k Pánu i k bližním. Adept/ka také soustavně prohlubuje své znalosti z dějin církve obecné i jednotlivých denominací, rozumí příčinám i důsledkům rozdělení církve západní s církví východní i pozdějšímu vzniku a vývoji reformace ve světě. Sleduje vývoj nových směrů v křesťanských denominacích a poměřuje své znalosti s Biblí i s učením své „částky církve obecné“. Bedlivě dává pozor na nebezpečí sekt a zvláště snah o manipulaci lidí na základě náboženských potřeb; pro svoje potřeby i z důvodů své služby ve skautském hnutí využívá také rad odborníků na tuto problematiku. 3.4. Křesťanská víra, založená na osobním vztahu k Ježíši, vyžaduje uvědomělé přijetí křesťanského učení, a to jak v teorii (přijetí určitého souboru pravd –„víra ze slyšení“), tak i ověření v praktickém životě („víra bez skutků je mrtvá“).
Strana 5 z 8
Jako se člověk snaží poznat milovanou osobu co nejvíce, tak musí růst v poznání Boha, chce-li růst v lásce k němu. Základním pramenem tohoto poznání je právě Bible. Ta je pak s přihlédnutím k dobovým zvláštnostem interpretována v Katechismu příslušné církve, ve věroučných dokumentech, v různých textech používaných při výuce v církvi a v mnoha dalších poučných a rozjímavých spisech i náboženských knihách. Nositel/ka liliového kříže svou víru prohlubuje také na modlitbách - společných i soukromých - zvláště v těch každodenních. V rámci 3. stupně, pod vedením svého duchovního rádce i sám/a, se modlí za členy svého oddílu (zvláště za nemocné spolubratry nebo za jiné bližní v trápení a zkouškách) i za své skautské rádce a vůdce i za všechen Boží lid. Modlitbou se však může stát i práce či nějaká služba, koná-li se jako projev praktické lásky k Bohu (ne však jako náhrada veškerých modliteb). 3.5. Víru, a tedy i vztah k Bohu, si adept prohlubuje také náboženskými rozhovory s druhými. Tím si mimo jiné vhodně tříbí a upřesňuje i své poznatky a názory. Takové rozhovory mohou být prospěšné předně s těmi, kteří jsou s námi stejného vyznání, s věřícími jiných křesťanských denominací, avšak oboustranným obohacením se mohou rovněž stát rozhovory s lidmi jiného přesvědčení, jiných náboženství, případně náboženství žádného. Tyto rozhovory však budou prospěšné jen tehdy, bude-li k nim adept/ka přistupovat fundovaně (poučeně), s potřebnou znalostí křesťanské nauky. Bylo by přinejmenším trapné, kdybychom hájili křesťanství tvrzeními, která církev vůbec nezastává anebo již překonala. V dnešní konzumní společnosti, kterou „výkon“ náboženství příliš nezajímá, mohou být velmi prospěšné i rozhovory na téma křesťanské etiky a morálky, i když se o Bohu a náboženství na tomto poli obvykle přímo nemluví. Ve skautském hnutí je pro to dobře připravená půda. Tady může být s užitkem zaseto i Boží slovo, konkretizované v osobní křesťanské víře a postoji adepta/ky. 3.6. Podstatnou součástí života s Bohem je společenství s lidmi, a to nejen v podmínkách současného pozemského života, ale chápané jako dění v celém Božím království. Proto se nositel/ka LK snaží chápat, co znamená být ve „spojení víry“ s těmi, kteří nás „předešli do nebeského království“. Adept/ka by měl/a mít přístup k životopisům církevních otců a mučedníků a inspirovat se životními osudy dalších lidí, které se stali vzorem křesťanského života (např. i skautských patronů i jejich skautských následovníků). Kromě nich by měl/a znát i různé významné osobnosti a instituce církevního světa. Patří sem jistě církevní představitelé a další významné „duchovní osoby“, teologové i laici, zakladatelé velkých řádů, kongregací a jiných významných institucí. Adept/ka by se měl/a orientovat v organizační struktuře své církve (hierarchickém uspořádání) a v náplni jejích významných součástí (ústředí, farních společenství, škol) a znát i specializovaná společenství v rámci církví nebo církvemi podporovaných (např. v poslání i struktuře Diakonie, Adry, Charity aj). 3.7. Jednou ze základních podmínek harmonického života lidské společnosti i církve jsou dobré rodiny, dobří duchovní správci a také lidé žijící Bohu zasvěceným životem. Růst či úpadek křesťanské civilizace jde ruku v ruce s růstem či úpadkem těchto základních forem. Proto je nutné věnovat mnohem větší péči výchově k celoživotnímu poslání, tj. k manželství i k Bohu zasvěcenému životu. Bez dobrých manželství nebude ani dobrých rodin a dobře vychovaných dětí a bez duchovních správců a lidí, kteří Bohu přednostně zasvětili svůj život, se nemůže úspěšně rozvíjet církevní život. Strana 6 z 8
Již od dětství by proto měli být chlapci vychováváni k otcovství (rodičovskému i duchovnímu) a dívky rovněž tak k mateřství. Součástí takové výchovy je rozvíjení typicky mužských a typicky ženských vloh, výchova k vzájemné úctě a respektu k odlišnostem druhého pohlaví. V chlapcích je třeba pěstovat smysl pro službu a zodpovědnost, úctu k ženám, spojenou se statečností a odvahou chránit vše ušlechtilé a krásné (rytířské ctnosti). U dívek je třeba rovněž pěstovat smysl pro službu a zodpovědnost, smysl pro vše krásné a ušlechtilé vypěstovat ctnosti „princezen“, nikoliv však nectnosti těch princezen pyšných a rozmazlených, ale princezen ve stylu např. sv. Anežky České nebo sv. Alžběty Uherské či velkých postav skautského hnutí. S tím vším souvisí nutnost citlivé a účinné sexuální výchovy. Také výchova na cestě liliového kříže činí vše, aby např. z chlapců nevyrůstali „zženštilí povaleči“ anebo z dívek „obhroublé mužatky“. Tím není míněno, že by si chlapci neměli umět přišít knoflík či uvařit oběd a dívky že by si neměly umět vyměnit žárovku či naštípat dříví. Do této výchovy se adepti/ky liliového kříže aktivně a s pochopením zapojují. 3.8. Život křesťana se odvíjí ze svátosti křtu, která zprostředkuje plné přijetí do společenství církve a tím také do těsného společenství s Kristem. Svátost křtu je mostem k dalšímu růstu v církvi. Konfirmování (resp. veřejné akty tohoto významu) jsou slavnostní příležitosti, při nichž ve shromáždění vydávají mladí lidé svědectví o své víře a křesťanské dospělosti. Získávají tím další sílu překonávat překážky, žít naplno křesťansky, svou víru umět obhajovat a rozvíjet své umění křesťanství přitažlivě prezentovat. Ústředním darem Kristovým je svátost Večeře Páně, k níž správnou dispozici vytváří proces smíření, který je zároveň účinným prostředkem k růstu k dokonalosti (viz l. k. 2. st., č. 2 –4). Nic z původního významu neztrácí církevní požehnání manželství a pro výkon duchovní správy oddělení a požehnání církve pro duchovní službu. Výraznou pomocí pro nemocné je pastorace při krizových situacích a v nemoci. Adept/ka liliového kříže se seznamuje teoreticky i prakticky s těmito prostředky služby ve společenství a ví, k jakému účelu se používají a zapojuje se do této služby. 3.9. Přiměřeně věkové vyspělosti adeptky/ti cílevědomě pracují na růstu své osobnosti. Stále lépe poznávají své dobré i špatné stránky a stále účinněji to špatné odstraňují (čelí mu) a to dobré rozvíjí (rozmnožují). Činí tak cílevědomě a systematicky, nejlépe s využitím duchovních rad a vedení i díky Boží pomoci při smiřování se s bližními i s Bohem (viz l. k. 2. st., č. 3- 6). To vše pak je zároveň nejlepší dlouhodobá příprava na celoživotní poslání a povolání (manželství, zasvěcený život atd.). 3.10. V Bohu je krása, harmonie a soulad ve vrcholné míře. To by měl v sobě odrážet i každý člověk, a tím spíše každý křesťan, jako Boží obraz. Jde o určitou kulturu chování (mluvení, vystupování, práce, stolování, i oblékání atd.); ale přispívá k tomu dobře také užité umění (stavitelské, výtvarné, hudební atd.). Je třeba, aby ti, kdo jsou na stezce liliového kříže, takto prožívané křesťanství podle možností a schopností dále rozvíjeli chránili a nechali se jím obohacovat a zušlechťovat. 3.11. Než Kristus začal veřejně působit, odešel zprvu na poušť a tam se postil. Půst jako vyjádření odříkání je také dodnes úkonem zbožnosti a vede k lepšímu sebeovládání, lépe člověka disponuje k modlitbě, k hlubšímu chápání Boha a jeho vůle a ke kvalitnější službě. Konkrétní forma postu spočívá obvykle v tom, že si adept z lásky k Bohu něco (většinou jednorázově) odřekne, nebo se naopak k něčemu přiměje.
Strana 7 z 8
Odříci si může kromě něčeho z jídla, pití či jiných požitků (kouření …) také např. televizi, počítačové hry, různé formy marnivosti atd. Přimět, cílevědomě se rozhodnout se může k hlubší či intenzivnější modlitbě, obsáhlejšímu studiu či jiné náročnější práci anebo širší službě. 3.12. Bůh má s celým světem, ale i s každým z nás osobně svůj plán spásy. Je důležité, aby se adepti/ky snažili tento plán pochopit a přijmout jako něco, čím Bůh sleduje jeho/její osobní dobro, i dobro celého světa. Jde o celoživotní poslání a zaměření, uskutečňované v jednotlivých dnech a etapách celého života. Nositel/ka liliového kříže se snaží o osobní život v kráse a harmonii také se svým okolním prostředí, což uplatňuje i ve svém vnějším vystupování na veřejnosti. Nezanedbává žádné příležitosti, kdy může pomáhat vyjasňovat spory a nedorozumění, přinášet usmíření a odkazovat na to, co Bůh ve svých zaslíbeních lidem nabízí. Postupuje tak ve své rodině, ve svém okolí jako student/ka nebo na pracovišti a rovněž v situacích, kdy může prokázat svoji křesťanskou službu „zcela cizím“ lidem. 3.13 Jako křesťané poznáváme, že jde také o naši spoluúčast na zdárném vývoji v celosvětovém dění, ke kterému máme aktivně přispívat. K tomu je nutná pozornost na „znamení doby“, na různé situace, okolnosti, výzvy a potřeby i možnosti (např. hledání toho, co křesťany všech denominací sjednocuje) a účast na aktivitách jako jsou ekumenické bohoslužby, modlitební shromáždění, charitativní akce, sdílení duchovních zkušeností spolu s bližními. Při takových příležitostech se přiměřeně svému duchovnímu rozvoji adept/ka aktivně podílí na přípravě adekvátních akcí a vykonává věrně svěřenou službu pod vedením svých vůdců. Neustávají rovněž v celkovém osobním studiu a vzdělávání se tak, aby byli připraveni k vystupování ve prospěch dobra a spravedlnosti v duchu Božích přikázání kdekoli mimo svoje domácí prostředí, třeba i v cizině. Podle svých schopností svoje názory, zkušenosti i náměty také literárně zachycují a podle možností publikují ve skautském či jiném tisku.
Připravili: Vladislav Jech-Kamzík, David Čančík-Dawy za spolupráce Hany Bouzkové a Jiřího Zajíce-Edyho, a se snahou o dobrou shodu s katolickou versí.
Strana 8 z 8
