Smrt jako svatba s Bohem

Lis to pad 2011 Doln i Pouste vna, Lobe ndav a, Mik ulašo vice, V ilém ov

Řimskokatolická farnost, Lobendavska 112, 407 82 Dolní Poustevna, tel. 412 331 543

cena: podle možnosti

Smrt jako svatba s Bohem Když zemřela moje babička, se sourozenci jsme připravovali její pohřeb. Zvažovali jsme, které písně ráda zpívala. Roky totiž zpívala při bohoslužbách pro ženy. A také občas dávala najevo svá přání, které písně by měla ráda při pohřbu. Bezpodmínečně chtěla, aby se při pohřební bohoslužbě zpívala svatební píseň. Svou smrt chápala jako svatbu s Bohem. Bůh ji měl vzít do svých dobrých rukou. Věčný život totiž opravdu spočívá především v intimním vztahu s Ježíšem Kristem. Zkušenosti, které jsme zde na zemi prožili s Kristem, budou v nebi naplněny. Svatý Augustin říká: „Tam potom prozřeme a budeme milovat, milovat a chválit.“ Ve smrti nevkročíme do neznámého a temného Ve svých promluvách na rozloučenou před svou smrtí popisuje

Ježíš nádherným způsobem, co nás čeká po smrti. Chce svým učedníkům dodat odvahu a důvěru: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že vám odcházím připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já“ (Jan 14,1-3). Ježíš nám připravuje příbytek, do kterého se smíme ve smrti nastěhovat. Ve smrti nevkročíme do neznámého a temného, ale do něčeho důvěrně známého. Ježíš sám nás předešel a připravil nám příbytek, v němž smíme bydlet navěky. Přebývat u Boha a v Bohu – to jsou obrazy naší touhy. V každém pozemském obydlí, v němž se cítíme skutečně doma, pociťujeme tuto touhu moci navždy dobře bydlet, být doma, v bezpečí, smět být takoví, jací jsme. Ježíš nám svou smrtí, v níž

2

nás miloval až do krajnosti, takové místo připravil. Proto je vyzdobeno jeho láskou. Tato láska je pro evangelistu Jana láskou přátelskou: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13).

Nesmíme po zemřelých truchlit jako ti, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. (1 Tes 4,13n)

Má nemoc a utrpení nějaký smysl? Nemá! Ve skautu jsem se jako malý kluk připomíná utrpení a nemoc jako naučil (údajné) indiánské názvy pro všudypřítomnou veličinu lidského jednotlivé měsíce roku. Vycházely z života. Veličinu, se kterou si ani jako indiánské zkušenosti s přírodou a křesťané mnohdy nevíme co počít. životem. Únor byl nazýván Proto ji někdy podvědomě ze své "měsícem smrti" (jinde "měsíc mysli buď vytlačujeme, nebo „z hladu"). Pamatuji si, jak mě jako nouze děláme ctnost“ – prohlašujeme malého kluka utrpení jako POSTY fascinoval od Boha znak tohoto seslané k naší Popeleční středa a Velký pátek jsou dny měsíce: lebka nápravě. přísného postu: zdrženlivost od masa a se Utrpení a újmy v jídle. Tyto dny je dovoleno sníst zkříženými nemoc jsou pouze jedno velké jídlo denně. kostmi. ale zlem, proti Dle rozhodnutí ČBK ze dne 4.7.2005 Uběhlo kterému několik let vystupoval i (resp. Ježíš. Není desetiletí), které i mně, jako každému tedy Božím záměrem, aby člověk člověku, nadělily nějaké osobní i trpěl. Trápení do světa vstoupilo až zprostředkované zkušenosti se odloučením člověka od Boha! životem, ne-mocí, bez-mocí a smrtí. Pravdou ale je, že až právě v utrpení, Světový den nemocných se ne-moci a slabosti mnohdy člověk připomíná právě v únoru. Tedy v zahlédne důležité a podstatné věci, období vrcholící zimy, kdy je které by jinak neviděl. Zahlédne organismus po zimě vyčerpaný a pravdu o sobě, svých blízkých i o více zranitelný (alespoň na severní podstatě života. Jedině v tom může polokouli). Světový den nemocných mít – a asi má utrpení svůj

3

zprostředkovaný význam. Asi až v utrpení lze pochopit i to, že Kristus se nám připodobnil opravdu ve všem, že šel před námi až k bráně smrti, kterou svým vzkříšením otevřel. Pro nás. Máme tedy naději!

Utrpení samo o sobě smysl nemá, ale to, jak s ním zacházíme, ano. Viktor Frankl – „Svědectví mého života”

Kdo se modlí, nemarní čas Kdo se modlí, nemarní svůj čas, i když se daná situace jeví jako naléhavá a všechno nasvědčuje tomu, že je nutno výhradně jednat. Zbožnost neoslabuje zápolení s chudobou nebo dokonce s bídou bližního. Matka Tereza z Kalkaty představuje jasný příklad toho, že čas věnovaný Bohu v modlitbě nejenže

neumenšuje účinnost lásky k bližnímu, nýbrž že je ve skutečnosti jejím nevyčerpatelným pramenem. Modlitby nejsou nějakým nařízením zvnějšku, neomezují naši svobodu. Naopak: jsou mocnou vnitřní vzpruhou, která nás přivádí k tomu, abychom svému jednání dali správný směr. Převzato z knihy: 365 dní s Benediktem XVI.,

Člověk by si sám musel stáhnout kůži aneb bezbožníci neexistují kardinál Joachim Meisner z knihy „Dívat se srdcem” Od rkouského literáta Franze Grillpazera pochází věta: "Cesta novějšího utváření člověka vede od humanity přes nacionalitu k bestialitě." Má pravdu. Potřebujeme Boha kvůli člověku… V každém člověku je skryto to, co nazýváme náboženstvím, a pokud ho nějaký systém - jako komunismus neobsahuje, pramení z toho velký odpor proti tomuto systému.

Komunisté to poznali, a proto si řekli: vůbec nám neprospívá, když projektujeme velké ideologie; musíme ovládnout duši, srdce, náboženství. Teprve tehdy budeme sedět pevně v sedle. Proto vyvinuli "antisvátostný" program: socialistické vítání občánků náhražkou za křest - začátek života bez Boha; socialistické přijetí čtrnáctiletých mezi dospělé místo biřmování - mládí bez Boha; socialistický sňatek místo svátosti manželství - partnerství bez

4

Boha; socialistický pohřeb místo křesťanského pohřbu - smrt bez Boha. To byly zcela vědomé "antisvátosti". Nebo: v každém podniku musel být socialistický koutek například s obrazy Honeckera a Brežněva. Bylo tam také heslo měsíce a jednou týdně se tam lidé shromažďovali jako k pobožnosti. To byla chabá náhražka opravdové domácí kaple. Zcela vědomě komunisté hlásali, že je třeba se tam pokoušet společně recitovat socialistické texty, nacházet společné písně, neboť tím bude vytvářeno společné uvědomění. To znamená, že zcela vědomě imitovali liturgii církve… Avšak lesk bez události nikoho nenasytí... Není zapotřebí lidem víru vůbec vemlouvat - nesou ji totiž jako věrné

Boží obrazy v sobě. Každý nese Boží profil v sobě samém a kdyby tohoto Boha opravdu zapudil, sám by si jaksi musel stáhnout kůži… Církev vlastně nemusí dělat nic jiného než se pokoušet víru v člověku probudit. Jinými slovy: viděno z Božího perspektivy neexistují žádní bezbožníci, protože Bůh nikoho nepouští a každého člověka drží - jinak bychom upadli do nicoty. Já však musím - jako proutkař vyhledat místo, na kterém Bůh člověka drží. U každého je jinde. Kdybych ho našel, mohl bych mu snadněji pomoci uvědomit si jeho víru v Boha. Proto máme při nové evangelizaci velkou šanci…

Jan Pavel II. o čtvrtém přikázání Desatera

SPOLEČNOST POTŘEBUJE ZRALOU SVOBODU, A NIKOLIV FIKCI SVOBODY, KTERÁ ČLOVĚKA ZOTROČUJE Homilie během mše sv. na letišti v Maslově (Masłowo), 3. června 1991

1. Hle, tvá matka a tvoji bratři (Mt 12,47). Slova, která vyřkne kdosi ze zástupu naslouchajícího učení Kristovu, ho upomínají na rodinu. Přišel na svět jako každý člověk – on, Syn člověka: počala ho Matka a ona ho také porodila na svět. Její panenské

mateřství bylo zacloněno sestoupením Ducha Svatého – pro lidi zůstávalo nepoznané. Věděl o něm jen Josef, který v očích všech platil za otce Ježíše z Nazareta. Příbuzní Marie a Josefa, pocházející rovněž z rodu Davidova, byli ve

5

shodě s tehdejší zvyklostí nazýváni bratry a sestrami Ježíše. A tak vykoupení světa se uskutečňuje nejprve prostřednictvím rodiny. Nová smlouva se spojuje se starou na základě přikázání, které zdůrazňuje posvátnost rodiny a tomu odpovídající povinnosti: Cti otce svého i matku svou. V Božím zákoně, v Desateru, následuje toto přikázání bezprostředně po třech prvních, která definují vztah člověka k Bohu. Je to první přikázání z těch, která spojují vztah k Bohu se vztahem k člověku, přikázání na první desce a přikázání na druhé desce – od čtvrtého do desátého. 2. Už jenom to samo o sobě poukazuje na klíčový význam rodiny. Přikázání zavazující člověka k úctě k rodičům, k otci a matce, zajišťuje základní dobro lidské pospolitosti. Protože rodina je základem všech lidských pospolitostí, všech, všech společenství a společností. Bůh jako nejvyšší zákonodárce to vyjadřuje v Sinajské smlouvě a evangelium morální pravdu Desatera o rodině potvrzuje a prohlubuje. Neboť rodina je z hlediska mezilidských svazků nejnaplněnější pospolitostí. Neexistuje svazek, který by lidi těsněji spojoval, než svazek manželský a rodinný. Neexistuje

žádný jiný, který by bylo možno v tak úplném souladu označit jako „přijímání“. A není ani žádný jiný, v němž by vzájemné povinnosti byly stejně hluboké a komplexní a jejichž narušení by bolestněji útočilo na citlivost člověka: ženy, muže, dětí, rodičů. Slova čtvrtého přikázání jsou namířena k dětem, k synům a dcerám. Říkají: „Cti otce a matku“. Se stejnou intenzitou se však vztahují k rodičům: „Pamatuj, aby sis opravdu zasloužil tu poctu“. Buď hoden jména otec! Buď hodna jména matka! 3. Příznačná je Kristova odpověď na to volání z davu, které mu připomíná jeho matku, jeho rodinu. Ježíš v té chvíli klade otázku: Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři? (Mt 12,48). Ta otázka mohla naslouchající dokonce zaskočit. Kristus ji však klade proto, aby s tím větší silou zazněla odpověď, kterou zamýšlí sám dát. Ta odpověď zní: Kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka. (Mt 12,50). Odpověď neobvyklá a současně naprosto jednoznačná. Tak jako je neobvyklé a přitom jednoznačné gesto ukazující na učedníky, kteří ho obklopují, a slova, která pronese: Hle, moje matka a moji bratři.

6

4. Nalézáme se v samém středu evangelia. Ježíš z Nazareta, Syn člověka narozený z Marie Panny, přišel na svět, aby lidem ukázal Boží otcovství. Přišel ukázat otcovství, jež zná pouze on sám jako Syn, který je jedné podstaty s Otcem. Přišel proto, aby lidi seznámil s odvěkým Božím plánem veškerého otcovství a rodičovství ve stvořeném světě. A také veškerého řádu a harmonie, jejichž rodinná dimenze je podstatná a základní.

jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými (Řím 5,19).

Apoštol vysvětluje tajemství prvotního hříchu, onoho zavržení Božího otcovství, které od počátku zatížilo člověka v celé jeho historii. Postačí pozorně si přečíst a uvážit záznam v knize Genesis, abychom pochopili, že ona Pavlova prvotní „neposlušnost “ je vlastně POSTY Ukázat – zavržením znamená to Božího Každý pátek v roce, pokud na něj snad jen otcovství. A nepřipadne církevní slavnost nebo připomenout to, co dokonal významná oslava, je dnem pokání. Forma ? Víc. Kristus, jeho pokání je půst od masa. Tento páteční půst je ale možné nahradit jiným kajícím skutkem Ukázat – to vykupitelský nebo modlitbou. znamená: čin na hoře Dle rozhodnutí ČBK ze dne 4.7.2005 navrátit. ukřižování, Kristus jeho přišel, aby „poslušnost až vrátil lidem, celé nesmírné lidské k smrti“, zasahuje samotný kořen rodině, Boží otcovství. Jedině on sám hříchu a zla v dějinách člověka. to mohl učinit cele a úplně. Aby opět Tento mesiášský čin, vykupitelský lidem navrátil Boží otcovství, musel čin Syna, který je stejné podstaty s Kristus navrátit lidi Bohu jako Otci. Otcem, navrací lidem Boží otcovství. Také to bylo jeho důležitým A v jeho jednorozeném Synu, posláním. Toto poslání nenaplnil vykupiteli světa, navrací lidi také pouze učením. Naplnil ho až do zpět do Božího otcovství. konce teprve skrze kříž: v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt Koncil učí: Člověk byl od Boha na kříži (Flp 2,8). stvořen ve stavu svatosti. Na samém počátku dějin však zneužil z návodu 5. Bylo potřeba vracet lidem Boží Zlého své svobody, povstal proti otcovství? Pronikavou odpověď na Bohu a zatoužil dosáhnout svého cíle tuto otázku dává apoštol Pavel v listě mimo Boha. 'Neboť ačkoli poznali Římanům: Jako se neposlušností Boha, neoslavili ho jako Boha, ale

7

jejich pošetilé srdce se zatemnilo, a sloužili spíše tvoru než Tvůrci (srovnej Řím 1,21-25).' (Gaudium et spes, 13). 6. Když Ježíš říká zástupu: „Kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka“, stvrzuje navýsost klíčový význam toho přikázání Desatera, které přikazuje ctít pozemské rodiče, otce a matku. Stvrzuje navýsost klíčový význam rodiny pro celý morální řád – v osobních i společenských dimenzích. Víme ze zkušenosti rodin, zvlášť ze zkušenosti minulého období, že prvotní zlo, které dřímá v duši každého člověka a které je ve svých základech spojeno s odmítnutím Božího otcovství, dává o sobě vědět zvlášť často a zvlášť snadno skrze narušení morálního řádu manželství a rodiny. Jsou to oblasti jakoby obzvlášť ohrožené, obzvlášť ohrožené. V těchto oblastech, kde tak mnohé závisí na lásce, na pravé lásce, člověk zvlášť snadno podléhá egoismu a ze svých nejbližších činí oběti tohoto egoismu. 7. Tato krize se nevyhnula rodině, nevyhnula se, bohužel, ani polské rodině! Působí tolik urážek Boha, je příčinou mnohých neštěstí a zla. Proto je předmětem obzvláštní pozornosti a obzvláštní péče církve. Vždyť za čísly, za analýzami a popisy stojí vždy živý člověk, tragédie jeho srdce, jeho života,

tragédie jeho povolání. Rozvody… vysoký počet rozvodů. Trvalá nepřátelství a konflikty v mnoha rodinách a také dlouhé odloučení kvůli odjezdu jednoho z manželů za hranice. Naproti tomu dochází stále častěji k uzavírání se rodiny do vlastních záležitostí, k jakési neschopnosti otevřít se pro jiné, pro záležitosti druhého člověka nebo jiné rodiny. Co víc, časem zaniká i opravdové spojení uvnitř samotné rodiny: někdy se nedostává hlubší lásky dokonce mezi rodiči a dětmi, nebo i mezi manželi. A kolik rodin churaví a trpí v důsledku zneužívání alkoholu některým z členů rodiny! V papežské adhortaci Familiaris consortio jsem citoval slova slavnostního poselství VI. synodu biskupů ke křesťanským rodinám: Vám – říkají biskupové církve – náleží formování lidí v lásce a praktické naplňování lásky ve všech vztazích k bližním tak, aby láska zahrnovala celé společenství, aby byla prostoupena pocitem spravedlnosti a úcty vůči druhým, vědoma si své odpovědnosti vůči celé společnosti (64n.) Starší si vzpomenou, jak ohromné úsilí vyvinula církev v čase příprav na velké milénium pokřtění naší vlasti, jak moc jsme se tehdy modlili, aby rodina, polská rodina, byla silná v Bohu. Milovaní… láska je z Boha, píše sv.

8

Jan (1J, 4,7). Rozrušené rodinné svazky nebudou obnoveny a rány vznikající z lidské slabosti a hříchu nebudou vyléčeny bez návratu ke Kristu, ke svátosti. A proto tě vybízím, píše svatý Pavel biskupovi Timoteovi, kterého sám vysvětil: oživ znovu plamen onoho Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou (2 Tm 1,6). Také já k vám volám, bratři a sestry, abyste znovu oživili plamen Božího charizmatu manželů a rodičů, který je ve vás přítomen prostřednictvím svátosti manželské. Jen s podporou této svátostné milosti je možné plné odpuštění, usmíření a začátek nové společné cesty. Skrze ni se obnovuje a oživuje lidská láska i identita a pravdivost lidských slibů. Charizma manželské svátosti je současně charizma, milost i dar života. „Cti otce svého i matku svou,“ říká čtvrté přikázání. Ale aby děti mohly ctít své rodiče, musí být považovány za dar od Boha a tak musí být i přijímány. Někdy je přijetí tohoto daru obtížné, ale vždy je to dar drahocenný a vzácný. Nejprve je třeba změnit vztah k počatému dítěti. I kdyby se objevilo neočekávaně – ano, říká se „neočekávaně“ –, nikdy není vetřelcem nebo agresorem. Je lidskou bytostí, proto má právo na to, aby mu rodiče neodpírali dar sebe

samých, i kdyby to od nich vyžadovalo zvláštní oběť. Svět by se proměnil v hrůzný sen, kdyby manželé nalézající se v materiálních obtížích viděli ve svém počatém dítěti jen břemeno a ohrožení své stabilizace; kdyby naproti tomu dobře situovaní manželé viděli v dítěti nepotřebný a nákladný životní doplněk. Protože to by znamenalo, že s láskou se v lidském životě už nepočítá. Znamenalo by to, že byla úplně zapomenuta lidská důstojnost člověka, jeho pravé povolání a konečný smysl jeho životního poslání. Základem pravé a skutečné lásky k dítěti je autentická láska mezi manželi a základem lásky manželské stejně jako rodičovské je pak opora v Bohu – právě to je ono Boží otcovství. Když manželé usilují o to, aby sebe samé přinášeli sobě navzájem jako dar, formují v sobě tímto způsobem správné rodičovské postoje. Ve výchově dítěte přece nejde jen o to obětovat se mu. Jde o to obětovat se moudře – tak, aby dítě bylo vychováno k pravé lásce. K pravé lásce vychováváme i tím, že máme požadavky, ale jen milujíce můžeme mít požadavky. Můžeme mít požadavky, máme-li je na sebe. S ohledem na dobro příští generace je proto důležité, aby manželé upevňovali, zušlechťovali a

9

prohlubovali svoji vzájemnou lásku. Možná proto mluvím tak, jak Pak budou i jejich děti schopny mluvím, protože tato země je moje založit jednou pravé křesťanské matka! To je má Matka, tato Vlast! rodiny a budou umět milovat své To jsou moji Bratři a mé Sestry! A rodiče. pochopte, vy všichni, kdo k těmto 8. Tato moje pouť do vlasti – čtvrtá v věcem přistupujete lehkomyslně, řadě – jde po stopách Desatera. pochopte, že tyto věci mě nemohou Rozjímání o Božích slovech, nezajímat, nemohou mě nebolet. Vás určujících nenarušitelný řád lidské mají také bolet! Je snadné zničit, morálky, nás v každé části vede k těžší je znovu postavit. Příliš dlouho hlubšímu porozumění tajemství Ježíš se ničí! Je zapotřebí intenzivně stavět Krista – čili podstatné skutečnosti znovu. Není možné dál lehkomyslně křesťanství, naší víry a života z víry, ničit! čili naší POSTY morálky. „Hle, moje matka a moji Před každým přijímáním Svátosti oltářní je Chtěl bych se bratři.“ eucharistický půst 1 hodinu. tady zeptat Dle rozhodnutí ČBK ze dne 4.7.2005 všech těch, Ano. Kristová kdo mají za Matka je tuto první mezi manželskou a rodinnou morálku těmi, kdo plní vůli Otce – právě jako odpovědnost, všech těch: je dovoleno Matka Božího Syna. lehkomyslně vystavovat rodiny riziku dalšího poškození? Ať tedy její mateřská přítomnost obnoví mezi námi vědomí Božího Není zde možno mluvit o svobodě otcovství. člověka, protože to je svoboda, která Ať se obrodí pokolení bratrů a sester zotročuje. Ano, je zapotřebí výchovy Božího Syna – Syna Mariina. ke svobodě, je zapotřebí zralé svobody. Jen o ni se může opírat „Blahoslavení jsou, kdo slyší Boží společnost, národ, všechny oblasti slovo a věrně ho zachovávají“ (zpěv jeho života, ale není možné vytvářet před evangeliem). fikci svobody, která údajně člověka osvobozuje, ale ve skutečnosti ho Ať se v Bohu obrodí lidské otcovství zotročuje a kazí. Zde je třeba vystavit í a lidské mateřství, ať se obrodí účet svědomí! rodina, zvláštní místo smlouvy Boha s lidmi. Jeho jméno je: domácí Hle, moje matka a moji bratři. církev. Přeložil prof. dr. Václav Cejpek

10

Z OTÁZEK A ODPOVĚDÍ NA WEBU VÍRA.CZ

Význam svátosti biřmování Otázka: Chtěl bych žít jako křesťan, ale nevím, zda je to možné bez svátosti biřmování. Je-li člověk pokřtěn, ale nebyl biřmován, může se plnohodnotně účastnit mše svaté? Je možné někde se k biřmování připravit i v dospělém věku? Odpověď: Zvláštní pomoc Ducha svatého Biřmování patří mezi svátosti uvádějící do křesťanského života. Vedle biřmování patří do této skupiny svátostí křest a eucharistie. Svátost biřmování dokončuje to, co započal křest. Dělá z člověka dospělého křesťana, odpovědného za svoji víru a za svědectví, které vydává svému okolí. Takovému člověku se dostává zvláštní pomoci Ducha Svatého také při nalézání místa v životě. Představíme-li si svátosti např. jako stříkačky, z nichž proudí místo vody Boží milost, je svátost biřmování jednou z takových

stříkaček. Byla by škoda, kdyby zůstala uzavřena. Nepřijetí svátosti biřmování neomezuje Váš přístup k ostatním svátostem, ani k jiným posvěcujícím prostředkům, jimiž církev disponuje. Jestliže si však uvědomujete, že byste tuto svátost přijmout měl, máte plnou pravdu. Můžete to klidně považovat za Boží výzvu. Svátost biřmování může přijmout katolický křesťan v jakémkoli věku (dolní hranice je zhruba 15 let, horní neexistuje). Doporučuji Vám navštívit Vašeho pana faráře a informovat se přímo u něho. Buď ve Vaší farnosti probíhá příprava k biřmování, kterou musíte absolvovat, nebo Vás pan farář odkáže do jiné farnosti, ve které taková příprava probíhá. Přeji Vám Boží požehnání. (pah)

Farník: místo vydání: Dolní Poustevna. Vydavatel: Římskokatolický úřad Dolní Poustevna, Lobendavská 112, 407 82 Dolní Poustevna. tel. 412 331 543. www.farnostpoustevna.estranky.cz mail: [email protected]