Exarchát
3
OBSAH SLOVO OTCE BISKUPA 4 INFORMACE A AKTUALITY 5 BOL U NÁS ČASTO: SPOMIENKY O. ŠTEFANA SUCHÉHO NA BL. PAVLA P. GOJDIČA 6 SVĚTOVÉ DNY MLÁDEŽE V MADRIDU 8 PŘÍTOMNÝ SMYSL TAJEMSTVÍ 11 VZPOMÍNKA NA SLAVOMÍRA MIKLOVŠE, KRIŽEVACKÉHO BISKUPA 13 ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ 14 CÍRKEV, PENÍZE A SVOBODA 18 STUDIJNÍ DEN CHARITY ČR A ČBK NA VELEHRADĚ 19 ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. ZDENKA CECÍLIE SCHELINGOVÁ 20 EXARCHÁTNÍ POUŤ NA SVATOU HORU 21 ZÁMOJSKÁ SYNODA - ČÁST VI. 22 LITURGICKÝ SLOVNÍK: I 24
EDITORIAL Vážení čtenáři, jsme rádi, že opět můžete spolu s námi otevřít „podzimní“ číslo zpravodaje Exarchát, které nabízí celou řadu zajímavých článků. V době prázdnin se ve španělském Madridu uskutečnilo Světové setkání mládeže, které ukázalo, jak je pro mladé lidi důležitá a stále přitažlivá osoba Ježíše Krista a společenství Církve, v němž mohou svou víru promýšlet a žít. Mladí křesťané tak dokazují, že víra není jen záležitostí vnitřku chrámů, ale že je součástí lidské společnosti, a že člověk nemusí z okruhu svých spolužáků, přátel, spolupracovníků, nebo i rodiny vybočovat, ale že může svou vírou v Krista své okolí pozitivně inspirovat. Dokázali však také, že víra není jen záležitostí emocí, které se rozplynou s první pochybností, ale že věci víry dokáží promýšlet, diskutovat nad nimi a také je hájit, že se zkrátka víra a láska k Bohu stala základem jejich života. V období na přelomu léta a podzimu se před rodiče staví také možnost náboženské výchovy jejich dětí ve školách. Je to nabídka, která může obohatit rodinnou náboženskou výchovu, doplnit ji a dále rozvíjet v kruhu dětských přátel. Je jen na rodičích, zda umožní dětem poznávat Boha a rozvíjet „dobrodružnou cestu do Božího království... Tomáš F. Král EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail:
[email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk činí cca 20,-). Redakce: Ladislav Hučko, Viera Folkmanová, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Ján Kočerha, Tomáš F. Král, Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r. o., Dolákova 24/ 536, 181 00 Praha 8.
4
Zpravodaj
SLOVO OTCE BISKUPA Jako křesťané si jistě nejednou klademe otázku: Proč křesťanský způsob života a chování s takovou námahou proniká do běžného každodenního života, tak těžko se stává jakoby naší druhou přirozeností. Zdá se, jako bychom žili v jakési vnitřní rozpolcenosti: v kostele se chováme a tváříme jinak, jsme milí a usmíváme se - alespoň většina z nás, - avšak na ulici, nebo v práci, často i v rodině jsme nevrlí, nervózní, myslíme jen na sebe… Pokud nás někdo urazí, nebo se na nás jen křivě podívá, hned jsme plní zloby a chceme odplácet. Když nám někdo projeví laskavost, nedokážeme někdy ani poděkovat a vděčnost je pro nás neznámé slovo. Tehdy hraje svou důležitou roli výchova a prostředí, ve kterém žijeme a které nás obklopuje. Někdy bývá člověk v určitém přeneseném smyslu chameleónem: chováme se obyčejně tak, jako se chová kolem nás většina lidí - přizpůsobujeme se jim. Je to naše přirozenost. V kostele, kde se všichni modlí a jsou k sobě ohleduplní, i my usilujme být takoví. Ve světě, kde nejednou vládnou zákony džungle, žel, se často ani my nechceme nechat zahanbit. Přizpůsobování je totiž lidskou vlastností, i když by mělo být spíše jednosměrné. Přizpůsobujeme-li se špatnému prostředí, je to negativní, to bychom neměli, a když dobrému, tak je to pozitivní, to bychom
měli podporovat. Záleží tedy nejen, do jakého prostředí se dostaneme, ale i s kým se často stýkáme, s kým se přátelíme. Nejde o žádnou diskriminaci ostatních lidí. Máme milovat všechny bez rozdílu, ale přátele si člověk vybírá, na to má právo; spolužáci nebo spolupracovníci jsou mu dáni. Skutečnými přáteli jsou však jen ti, se kterými se povzbuzujeme v konání dobra. Tu vidíme a zjišťujeme velký význam prostředí a výchovy. Správná výchova se nespokojuje jen s tím, že vytvořila dobré prostředí, a lidé, ve většině případů mladí, se tam adekvátně chovají. Správná výchova má vychovávat osobnosti. Osobnost je člověk, který se nenechá plně jen ovlivňovat druhými. I on chce ovlivňovat ostatní, i on chce vědět, proč se něco dělá, proč se má chovat tak a ne jinak. Když to pochopí, tak mu to zůstane jako ideál navždycky. A bude se chovat „jednosměrně“: dobré vzory napodobovat a špatné mu budou sloužit v krajním případě pouze jako výstraha. Pokud pak přijde do špatného prostředí, nepodlehne mu, ale bojuje s ním, staví se proti němu i za cenu vyloučení z jeho středu, nebo dokonce i pronásledování. Na začátek školního roku bychom si měli všichni, kteří se nějakým způsobem podílíme na výchově budoucí generace, toto dobře uvědomit a zapamatovat si to. To od nás chce Ježíš, to od nás žádá evangelium a v tom v mnohém závisí i osud lidstva. Žehná všechny čtenáře
X Ladislav
Exarchát
5
INFORMACE A AKTUALITY v Řeholník Atanáz Orosz, narozen 11. 5. 1960 a vysvěcen na kněze v roce 1985 byl 21. května 2011 vysvěcen na biskupa - apoštolského exarchu řeckokatolického exarchátu v Miškolci (Maďarsko). Apoštolský exarchát má asi 20 tisíc věřících, 30 farností a asi 30 kněží. Ročně se udělí přibližně 300 křtů. v Dne 2. července 2011 se uskutečnila řeckokatolická poutní archijerejská liturgie ke hrobu sv. Prokopa v chrámě Všech svatých na Pražském hradě. Liturgii slavil apoštolský exarcha Mons. Ladislav Hučko spolu s kněžími AE na pozvání děkana kapituly P. Jana Kotase. v Dne 5. července 2011 vyvrcholily oslavy svátku sv. Cyrila a Metoděje mší svatou na moravském Velehradě, kterou celebroval olomoucký arcibiskup Jan Graubner a kterou spolu s ním koncelebroval také apoštolský exarcha Ladislav Hučko a velký počet dalších biskupů z Čech, Moravy a ze zahraničí. v Emeritní križevacký řeckokatolický biskup Chorvatska Slavomír Miklovš zemřel dne 21. července 2011 v nemocnici v Novom Sadu v Srbsku. Uložení ostatků biskupa Miklovše proběhlo 23. července 2011 za účasti mnoha biskupů z celé Evropy. Biskup Miklovš vysvětil v dobách totality velké množství kněží z bývalého Československa, kteří neměli svého biskupa, zejména řeckokatolických. V roce 1996 přijal z jeho rukou kněžské svěcení také dnešní apoštolský exarcha řeckokatolické církve v ČR Mons. Ladislav Hučko.
v Papež Benedikt XVI. potvrdil dne 23. července 2011 kanonickou volbu P. Demetria Bohdana Hryhoraka OSBM za biskupa eparchie Bučač na Ukrajině. Biskupem jej zvolila biskupská synoda Ukrajinské řeckokatolické církve v souladu s Kodexem kánonů východních církví. Biskup Hryhorak se narodil v roce 1956 v ukrajinském Ivano-Frankivsku. V roce 1989 vstoupil do Řádu sv. Basila Velikého, o tři roky později byl vysvěcen na kněze. v Mons. Vasile Bizau, narozen 14. 10. 1969, vysvěcen na kněze 31. 8. 1997 a na pomocného biskupa 16.12.2077 byl dne 23. července 2011 slavnostně instalován na diecézního biskupa řeckokatolické eparchie Maramures (Rumunsko). Eparchie se nachází na severu Rumunska, má asi 150 farností a působí v ní přibližně 140 kněží. Ročně se v diecézi vysluhuje asi 500 křtů. v Druhá celoexarchátní pouť řeckokatolíků v ČR na Svatou Horu u Příbrami se uskutečnila 28. srpna 2011 na svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodičky podle starého kalendáře. Hlavním celebrantem bohoslužby byl apoštolský exarcha Ladislav Hučko. Poutě se zúčastnili věřící se svými duchovními z Prahy, Plzně, Liberce, Chomutova, Pardubic, Hradce Králové, Mladé Boleslavi a Mělníka. v Dne 16. září 2011 v 16 hodin bude radio Proglas vysílat úvodní pořad řeckokatolického vysílání „Řeckokatolíci“. Tento pořad připravili ve spolupráci s paní Marií Blažkovou, Mgr. Tomáš Král a PhDr. Jan Klobušický.
6
Zpravodaj
BOL U NÁS ČASTO SPOMIENKY O. ŠTEFANA SUCHÉHO NA BL. PAVLA P. GOJDIČA Narodil som sa v roku 1918, ako piate zo šiestich detí, v rodine gréckokatolíckeho kňaza o. Emila Suchého. Sviatosť krstu a myropazania mi udelil, vtedy mladý kňaz, o. Pavol Gojdič. Za kmotra mi bol jeho brat, ThDr. Štefan Gojdič.
O deväť rokov neskôr ma o. Pavol pripravoval k prvému svätému Prijímaniu, ktoré som z jeho rúk prijal 2. júna roku 1927. Stále mám v knižke obrázok s venovaním, ako pamiatku na tento deň. Po chirotonii vladyky Pavla v roku 1928 bol môj otec menovaný jeho tajomníkom a tento úrad zastával nepretržite až do odchodu do dôchodku v roku 1946. Biskup chodil všade so svojim sekretárom a tak ho otec sprevádzal na vizitaciách vo farnostiach, cirkevných školách, exercíciách. Bývali sme v Prešove, na Hlavnej ulici, v treťom dome od katedrály a mnohokrát nečakal biskup na svojho sekretára v kancelári na biskupskom úrade, ale prišiel za ním. Bol u nás často. S otcom boli asi rovnako vysoký a bol to naozaj veľmi pekný pohľad, keď spolu niekam šli, oblečení ako sa vtedy chodilo, mali dlhé čierne plášte a tvrdé klobúky, ktorým sa hovorilo „pinč“. Po meste chodili väčšinou pešky, auta ani trolejbusy vtedy ešte nejazdili. V meste boli obľúbenými osobnosťami a tak ich ľudia na ulici s úctou zdravili. Samozrejme „Pochválený Pán Ježíš Kristus“, či „Sláva Isusu Christu“, prípadne maďarsky, „Dicsértessék a Jézus Krisztus“; bola to iná doba.
Exarchát
7
Pri gréckokatolíckej učiteľskej akadémii pôsobila Mariánska Kongregácia, ktorej som bol členom a ako každý som dostal aj ja dekrét o členstve, s podpisom vladyky Pavla. Ten rád navštevoval naše duchovné, ale i kultúrne podujatia, ktorými boli napríklad divadelné akty či vystúpenia balalajkové súboru, v ktorom so tiež hral. Spomínaný dekrét, na ktorom je obraz Panny Márie, máme doma zarámovaný na čestnom mieste a nesie dátum 23. mája 1937. V roku 1939 som narukoval a počas vojnových rokov som kontakt s vladykom Pavlom nemal, až po vojne, keď som nastupoval ku kapucínom. Pred odchodom do kláštora, v roku 1946, mi dal požehnanie, ktoré ma sprevádza po celý môj život. Bohužiaľ sa mojej kňazskej vysviacky nedožil. V roku 1950 vtedajšia komunistická moc zrušila kláštory aj gréckokatolícku cirkev a za ďalších desať rokov vladyka Pavol, ako politický väzeň v leopoldovskom väzení na následky neľudského zaobchádzania, zomrel. To ale ešte nebol koniec mojej cesty za kňazstvom. Spočiatku tomu nepriala politická situácia a dokonca i v období „pražskej jari“, v roku 1968, keď bola obnovená aj činnosť gréckokatolíckej cirkvi, bolo moje svätenie na poslednú chvíľu odložené. Nakoniec som sviatosť kňazstva prijal ako 72 ročný, 15. júla 1990 – a to je zázrak. Koniec dobrý, všetko dobré - kňazom som už 21 rokov a vladyku Pavla oslavuje cirkev ako blahoslaveného biskupa mučeníka. Zapísal o. JánKO
8
Zpravodaj
ZAPUSTIT KOŘENY V JEŽÍŠI A NA NĚM POSTAVIT ZÁKLADY SVĚTOVÉ DNY MLÁDEŽE V MADRIDU Od 16. do 21. 8. 2011 se v Madridu uskutečnily už 26. Světové dny mládeže (SDM), v tomto roce opět se současným papežem Benediktem XVI. Hlavním mottem letošních SDM byla tato slova z Písma svatého: „V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry.“(Kol 2, 7) Více než milion lidí z téměř 200 zemí celého světa se vydalo na tuto jedinečnou a neopakovatelnou duchovní akci v tomto roce. Svatý otec udělil plnomocné odpustky věřícím, kteří se zúčastnili těchto Světových dnů. Vedle obvyklých podmínek udělení odpustků, jimiž jsou svátost smíření a účinné pokání, svaté přijímání a modlitba na úmysl Svatého otce, se věřící měli se zbožností a pozorností zúčastnit některé části programu Světových dnů a jejich slavnostního zakončení. Částečné odpustky byly uděleny těm, kteří se po dobu setkání modlili za jeho duchovní plody. Věřící získávají odpustky pro sebe nebo pro duše v očistci. Z České republiky se setkání zúčastnilo kolem 3000 mladých lidí. Přijel arcibiskup pražský Dominik Duka, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, ostravsko-opavský biskup František Václav Lobkowicz, plzeňský biskup František Radkovský a českobudějovický pomocný biskup Pavel Posád. České katecheze vedli v hale Pabellón de Convenciones arcibiskup Jan Graubner a biskupové František Radkovský a Pavel Posád. Co se týká Řeckokatolických církví, na setkání dorazili např. věřící ze Slovenska. Mladí slovenští řeckokatolíci se vydali na cestu v neděli 14. 8. večer z Bratislavy. Mezi 53 řeckokatolíky byla mládež z celého Slovenska – např. ze Sniny, Stropkova, Bardejova, Humenného, Prešova, Košic, Martina, Trenčína a z dalších farností. S nimi putovali i někteří kněží, řeholní sestry a bratislavský biskup-eparcha Peter Rusnák. Pouť organizovala Bratislavská eparchie z iniciativy Petra Rusnáka. Eparcha projevil po mnohých zkušenostech z těchto setkání osobní zájem vytvořit skupinu řeckokatolíků, která by se letos zúčastnila této jedinečné akce v Madridu. Na akci zamířilo např. i kolem 100 mladých lidí z Ukrajiny, kteří se cestou zastavili na eparchiální poutní slavnosti Nanebevzetí Panny Marie v Klokočově na Zemplíně, kde byli 14. 8. 2011 veřejně přivítáni. Svatý otec se setkával s mladými z celého světa na své apoštolské cestě
Exarchát
9
od 18. do 21. 8.; letošní novinkou například bylo, že zpovídal některé mládežníky. Benedikt XVI. přiletěl do Madridu ve čtvrtek 18. 8. v poledne. V promluvě po svém příletu vyjádřil přesvědčení, že Světové dny mládeže přinesou mnohé duchovní plody. Slavnostní zahájení SDM začalo v 19.30 hod. na Plaza de Cibeles promluvou Svatého otce. V ní vyzval mládež, aby doopravdy naslouchala Pánovým slovům, která se v ní mají stát „duchem a životem“, kritériem každodenního jednání. V pátek 19. 8. byl naplánován oběd s mladými lidmi z různých zemí v Sále velvyslanců apoštolské nunciatury a setkání s předsedou vlády v prostorách apoštolské nunciatury; papežův večer patřil křížové cestě s mladými lidmi na Plaza de Cibeles. Při ní Benedikt XVI. ve své promluvě uvedl:
„Kristovo utrpení nás podněcuje, abychom na svá ramena brali utrpení světa v jistotě, že Bůh není někým, kdo je člověku a jeho údělu vzdálen či odcizen. Naopak, on se stal jedním z nás, ,aby mohl spolu s člověkem sou-cítit, spolu-trpět způsobem velmi reálným, totiž v těle a krvi… Odtud vstoupil do veškerého lidského utrpení ten, kdo naplno toto utrpení sdílí a společně ho snáší; odtud do každého utrpení proniká con-solatio, útěcha z přítomné soucitné, spolutrpící Boží lásky, a spolu s ní vychází hvězda naděje‛ (Spe salvi, 39).“ V závěru promluvy Svatý otec řekl, že „kříž ve své formě a ve svém významu představuje lásku Otce a Krista k lidem. V něm rozpoznáváme ikonu svrchované lásky, kde se učíme milovat to, co miluje Bůh, a tak, jak on miluje. Toto je dobrá zvěst, která vrací světu naději“. V sobotu 20. 8. vysluhoval papež svátost smíření pro některé mladé lidi a slavil bohoslužbu s bohoslovci v katedrále Santa Maria la Real de la Almudena. V homilii papež pobídl seminaristy, aby se dobře věnovali přípravě na své povolání a usilovali o svatost. Po obědě se španělskými kardinály, biskupy madridské provincie, pomocnými biskupy Madridu a členy papežského doprovodu v rezidenci madridského arcibiskupa přišlo na řadu setkání s organizačním výborem SDM v prostorách apoštolské nunciatury, poté návštěva Institutu sv. Josefa pro postižené mladé lidi. Den zakončila modlitební vigilie s
10
Zpravodaj
mladými lidmi na letišti Cuatro Vientos. Vyvrcholení návštěvy Svatého otce ve Španělsku - jeho setkání nejen s mladými celého světa se uskutečnilo v neděli 21. 8. od 9.30 hod. slavnostní mší svatou na letišti Cuatro Vientos. V homili papež apeloval na význam víry a na její intenzivní prožívání ve společenství Církve:
„Drazí mladí, dovolte mi, abych vás jakožto Petrův nástupce vyzval k posílení této víry, kterou nám předali apoštolové. Postavte Krista, Božího Syna, do středu svého života. Dovolte mi však také, abych vám připomněl, že následovat Ježíše ve víře znamená putovat s ním ve společenství Církve. Nelze následovat Ježíše osamoceně. Kdo podlehne pokušení jednat ‚na vlastní konto‛ či žít víru podle individualistické mentality, která převládá ve společnosti, vystavuje se riziku, že se nikdy nesetká s Ježíšem Kristem anebo skončí následováním jeho falešného obrazu. Mít víru znamená opírat se o víru bratří, a stejně tak tvoje víra slouží víře druhých jako opora. Prosím vás, drazí přátelé, abyste milovali Církev, která vás zrodila k víře, která vám pomohla lépe poznat Krista, která vám dala objevit krásu jeho lásky. Pro růst vašeho přátelství s Kristem je zásadní, abyste se radostně začleňovali do farností, společenství a hnutí, a stejně tak se účastnili každou neděli Eucharistie, často přistupovali ke svátosti smíření a pěstovali modlitbu a rozjímání Božího Slova.“ V 18.30 hod. se papež loučil s mladými a se všemi španělskými věřícími na letišti Barajas. V závěrečné promluvě poděkoval všem, kteří se podíleli na přípravě SDM. Řekl, že Španělsko může vzrůstat i bez toho, aby se vzdalo své hluboce náboženské a katolické duše. Poté Benedikt XVI. odletěl na římské letiště Ciampino a 26. Světové dny mládeže tak skončily. Tato akce určitě zanechá v duších mladých lidí nesmazatelné stopy a duchovní zážitky na celý život. Vždyť je to Boží dílo, když tak velký počet mladých lidí vidíme nejen na koncertech a sportovních událostech, ale při dobrovolném spontánním setkání se živým Ježíšem Kristem ve společenství Církve. To je dobré znamení pro dnešní svět, o čemž svědčí sami účastníci: „Nás baví poznávat nové lidi, bavit se s nimi různými jazyky, učíme se pozdravy čínsky, japonsky, španělsky, italsky. Líbí se nám, že je všechno na takové stejné vlně. Je to krásné, když se tolik lidí sejde za tak dobrým účelem.“ I tyto Světové dny se zajisté budou
Exarchát
11
hodnotit pozitivně a jako obvykle se množství mladých lidí určitě rádo zúčastní dalších SDM, které se uskuteční v roce 2013 v brazilském Rio de Janeiru. Právě na tyto následující Světové dny mládeže je papež Benedikt už pozval. Richard Vocel
PŘÍTOMNÝ SMYSL TAJEMSTVÍ Madrid, to byly pro mnohé Asiaty, Američany, Australany hodiny a hodiny cestování letadlem anebo autobusem… po jejichž uplynutí se ocitli v obrovském městě, ve kterém pak strávili bok po boku sedm dnů spolu s tisíci jiných mladých lidí z celého světa. Nebylo lehké najít místo na umytí, a i na to pak bylo potřeba vystát nekonečnou řadu. Pak se hledalo místo, kde se najíst, a to také trvalo někdy i hodinu, pokud se člověk nakonec k jídlu dostal. Přitom nemilosrdné srpnové slunce pálilo na všechny stejně. Nechci se zabývat vedlejšími věcmi na tomto setkání, jak by se mohlo zdát, ale považuji to za podstatné. Předtím než začala katecheze, mše svaté, modlitby, bylo třeba projít zkouškou trpělivosti, spoluúčasti, námahy. Pouť, putování je od počátku v dějinách spojeno s obětí: poutníci jsou ti, kteří chtějí dosáhnout dalekého a těžkého cíle, pro který se však oplatí namáhat. Jsou to lidé, kteří zanechají všechno, co mají: pohodlí svého domu, zabezpečený každodenní život pro něco vyššího, co však není zdarma ani najednou. Osobně jsem po dobu těchto sedmi dnů přípravy viděl svou mládež, některé z nich trochu rozmazlené, jako dnes většina Evropanů, že zatínali zuby, pomáhali jeden druhému, poslouchali bez reptání, vystáli nekonečné řady bez stížností. Odpouštěli si navzájem, když náhodou někdo něco zkazil. Vzpomínám si na večeři o jedné v noci nebo ve dvě, protože předtím jsme se nemohli dostat do žádného místa, kde se podávala strava… někdy jsem si připadal jak beduín, který hledá vodu v poušti; viděl jsem děvčata ležet na zemi, protože už nemohly, a přátele, kteří jim podávali vodu a ovívali je novinami. Vzpomínám si na místnosti s tisícem osob, kde se těžko dýchalo, ale kde nikdy nic nezmizelo, a nezažil jsem ani okamžik nějakého skutečného napětí. Ano, toto byly okolnosti, které doprovázely tisíce a tisíce mladých, kteří se každé ráno přesouvali – po noci strávené na zemi – aby se dostali na místo,
12
Zpravodaj
kde pak, neuvěřitelně natlačeni, naslouchali biskupovi nebo kazateli. Všechno to bez scén, se zatnutými zuby, vydávajíce ze sebe to nejlepší. To trvalo až do soboty 20. srpna. Pak se čekalo osm hodin na slunci, až konečně přišel Svatý otec, aby se projevily velké emoce, a pak se ale ihned zvedl silný vítr a padal déšť… Když Svatý otec mluvil, i on překvapen tím nesmírným davem, poutníci se dívali na své zmočené spacáky a pochopili, že ani tuto noc nebudou moci spát. Smát se, nebo plakat? Mnozí začali zpívat, jiní se smáli a jiní se začali před touto další těžkostí objímat. Ihned však, když nastal ten okamžik, si více než dvoumiliónový dav lidí klekl, aby při zpěvu Tantum ergo adoroval Krista v Nejsvětější Eucharistii v dokonalém a neuvěřitelném tichu, přerušovaném jen tu a tam houkáním ambulance, sbírající lidi omdlelé od únavy. A v tom tichu, v této neuvěřitelné atmosféře, se Tajemství-Mystérium ukázalo, projevilo, pocítilo s neuvěřitelnou silou. Právě tam, uprostřed miliónů lidí, stanů, barevných vlajek, chvějících se lidí, uprostřed toho skoro nereálného ticha. Už Matka Tereza napomínala: „Plodem ticha je modlitba; plodem modlitby víra; plodem víry láska.“ Ano, v Madridu se také mnoho modlilo. Až natolik, že jsem to ani neočekával. Určitě, papež k tomu velmi napomohl. Chtěl totiž velmi střídmé slavení, více latiny, jazykem svaté a všeobecné Církve; zredukoval na minimum prostor na potlesk pro svou osobu; podporoval okamžiky modlitby a eucharistické adorace nejen při vigilii, ale i po celý týden. Svatý otec především chtěl, aby se věnovalo dost času podstatné svátosti, ale, žel, katolíky dosti zanedbávané, a to zpovědi, svátosti smíření. Dvě stovky zpovědnic byly vždycky k dispozici účastníkům. Viděl jsem mnoho lidí plakat, když vycházeli ze zpovědnic, osvobozeni od zla, které cítili ve svém nitru. V Madridu jsem viděl, že byl kladen důraz na novou pozornost vůči základním svátostem křesťanského života, k Eucharistii a zpovědi; slyšel jsem silná a náročná slova mladých, jak je přijímali; viděl jsem mladé ze všech zemí světa, sjednocené v jedné víře bez ohledu na rozdíly kultury, jazyka, barvy pleti… viděl jsem kněze a řeholníky, kteří hrdě nosili svůj kněžský nebo řeholní oděv; obdivoval jsem mladé, jak se před jídlem nahlas modlili v restauracích, a nestyděli
Exarchát
13
se za to; viděl jsem 28 tisíc dobrovolníků, většinou Španělů, kteří byli k dispozici v každém okamžiku, zdarma, aby ukázali cestu nebo podali nějakou informaci… Vedle těchto pozitivních stránek setkání je třeba připomenout i některé nezvládnuté situace, především v poslední den, kdy se více než dva milióny osob často nacházelo pod horkým sluncem bez kapky vody. K tomu ale značně přispěl i nezájem socialistické vlády, která jasně bojkotovala celou tuto událost. Podobně nepřátelsky se chovala i většina celostátních deníků a některé menší skupiny protestujících. Avšak i to mělo svůj význam. Připomnělo to, že Kristovi nepřátelé nikdy nechyběli. I jeho napadali, plivali na něj. V dnešní situaci to snad znamená, že jsme se stali tou solí, která dává chuť víře, která je více schopna být znamením protiřečení a nedávat druhým pokoj. Francesco Agnoli (zdroj: www. labussolaquotidiana.it)
VZPOMÍNKA NA SLAVOMÍRA MIKLOVŠE, KRIŽEVACKÉHO BISKUPA Dne 21. července 2011 zemřel biskup Slavomír Miklovš, emeritní križevacký biskup. Vladyka Slavomír Miklovš se narodil v Ďurďove 15. května 1932, kde absolvoval také základní školu. Bohoslovecké studium zakončil v Záhřebu. Kněžské svěcení přijal 17. června 1964. Jeho prvním působištěm se stává obec Ruský Kerestúr (1964 – 1968) a potom Vukovar, kde jej zastihlo jmenování spirituálem řeckokatolického semináře v Záhřebu. Zároveň byl ustanoven kancelářem križevacké eparchie. Biskupské svěcení přijal v roce 1983 v Ruském Kerestúru. Během svého života vykonal mnoho dobrého ve prospěch nejen své eparchie, ale také pro dobro prešovské eparchie, kde v době komunismu vysvětil 43 kněží. Mezi ty, které vysvětil po pádu komunismu můžeme počítat také Mons. Ladislava Hučka, kterému udělil kněžské svěcení, ale rovněž byl hlavním světitelem nynějšího sekretáře Kongregace pro východní církve Mons. Cyrila Vasiľa. Kéž za mnohá dobrodiní, která otec biskup Slavomír vykonal pro blaho Církve, nejvýš milosrdný Pán upokojí jeho duši se všemi svatými ve svém království. Víčnaja jemu pamjať!
14
Zpravodaj
ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ SV. JOSAFAT KUNCEVIČ A ZNAMENÍ KŘÍŽE Pravoslavná námitka: Jestli smutné a složité okolnosti spojené s uniatismem představují temnou stránku pro jakýkoli pokus o smíření mezi pravoslavnými a římskými katolíky, můžeme se zeptat, odkud pocházejí předkládané vzory svatosti, které se zdají být otevřeným povzbuzením k nedorozumění. Typickým příkladem je uniatský biskup Josafat Kuncevič, kanonizovaný 29. června 1867 papežem Piem IX. Ještě nedávný papež Jan Pavel II. ho nazval „apoštolem jednoty“. Jeho smrt jako „mučedníka“ se odehrála ve Vitebsku dne 12. listopadu 1623, kde se zdržoval se skupinou svých přívrženců, aby zničil místa, kde ortodoxní tajně sloužili své bohoslužby. Poté, co jeden z jeho diákonů napadl pravoslavného kněze, rozzuřený dav se obrátil proti biskupovi, který osobně vedl pogrom a zabil ho s ranami kamenů a holemi. Jeho tělo bylo zabaleno do pytle a hozeno do řeky Dviny. Krátce před svou smrtí biskup Kuncevič nařídil exhumaci mrtvých těl ortodoxních a jejich ostatky dal psům; v celé jeho diecézi Polotsky, Mogilyov a Orsha plenil a terorizoval ortodoxní, zavíral a vypaloval jejich kostely, chvástal se činy, jako jsou potopení, popravy a znesvěcení posvátných míst. Ozývali se mnozí, kteří proti tomu protestovali: mezi dokumenty se nachází dopis ze dne 12. března 1622, který mu rok a půl před jeho smrtí poslal katolík (latinský) Leo Sapieha, kancléř litevského velkovévodství, představitel polského krále: tvrdě v něm odsuzuje jeho utlačování pravoslavných lidí. Katolická odpověď: V roce 1996 se konal v Holandsku kongres, na kterém se kriticky probírali historické okolnosti Brestské unie v roce 1596. Z výsledků jasně vyplývá, že všechny tyto negativní zprávy týkající se sv. Josafata Kunceviče, nejsou opodstatněné. Je pravdou, že Leo Sapieha napsal kritický dopis biskupu Josafatu, ale ten dopis byl založen na mylných zprávách. Josafat mu je v odpovědi pravdivě objasnil. Ten dopis je však současně důkazem toho, že Unie v polském království nebyla ani pod nátlakem ani pod vlivem polské katolické strany. Katolická latinská církev a její členové sice vítali sjednocení, ale po praktické stránce se do toho příliš nemíchali. Vážný problém v životě biskupa Josafata nastal tehdy, když pravoslavní určili za protibiskupa v Polocku Meletia Smotrického, který byl známý svými spisy proti uniatům. V městě Vitebsk panovala ve-
Exarchát
15
liká nenávist vůči Josafatu. On tam právě proto častěji chodil a snažil se obrátit nesjednocené, ačkoli poločtí měšťané ho od toho odrazovali. Ve Vitebsku se nakonec rozhodli Josafata odstranit. Najali potulného popa Silvestra, který začal jednou večer nevybíravě vykřikovat pod arcibiskupskými okny. Ráno to pokračovalo. Josafatovi služebníci vyšli ven a Silvestra chytili. Právě to spiklenci očekávali. Začali zvonit na zvony a křičet, aby biskupa odstranili. Josafat kázal Silvestra propustit. Rozkolníci vběhli dovnitř, zranili jeho služebníky a jeho samého udeřili kyjem a následně sekerou do hlavy. Když padl na zem, ještě po něm šlapali a bodali ho. Nakonec ho střelili do hlavy, jeho tělo zostudili, svlékli a hodili do řeky Dviny. Stalo se to 12. listopadu 1623. Hned na druhý den, když vystřízlivěli, si uvědomili svůj strašný čin. Jeho tělo vylovili a v slavnostním průvodu ho převezli do Polocka. Oplakali svůj zločin a obrátili se. Smotrickij, který byl hlavním původcem zločinu, odešel do Řecka a v roce 1627
po letech kajícnosti se smířil s uniatskou církví. Největší křivda se na pověsti sv. Josafata činí nepravdivou zprávou o tom, že dal exhumovat těla pravoslavných. Žel, tato záměrná nepravda a nactiutrhačná pomluva se dál šíří i dnes (například v knize K. Znoska, Istoričeskij oček cerkovnoj unii: jejo proischoždenije i charakter, Martis Moskva,
1993). Nejsou k tomu žádná hod- nověrná svědectví a důkazy (viz článek Francis J. Thomson, Meletius Smotritskij and Union with Rome: The Religious Dilema in Seventeenth-Century Rutheniens, Acta of Congress held at Hermen Castle, the Netherlands, in March 1996). K jednotě – pokud o ní někdo stojí – poslouží jen pravda. Na hrobě sv. Josafata se stalo mnoho zázraků, a tak na žádost mnoha katolíků jej papež Urban VIII. dne 16. května 1643 prohlásil za blahoslaveného. Za svatého byl vyhlášen v roce 1867 papežem Piem IX. V roce 1916 převezli Josafatovy ostatky do Vídně do řeckokatolického chrámu sv. Barbory a v roce 1949 je odvezli do Říma. Na pokyn papeže Jana XXIII. je v roce 1963 uložili ve Vatikánské bazilice pod oltář sv. Bazila
16
Zpravodaj
Velikého. Katolická církev je velmi opatrná při posuzování svých kandidátů na svatořečení. Kdyby bylo pravdou třeba jen kousíček z toho, co se o něm v pravoslavných publikacích mluví, vyvodila by z toho patřičné závěry a udělala by opatření minimálně v tom, že by zamezila Kuncevičův veřejný kult.
ZNAMENÍ KŘÍŽE Pravoslavná námitka: Jedním z prvních znaků, kterým se liší pravoslavní a katolíci, je jejich způsob žehnání se. Katolíci latinského obřadu se žehnají tak, že mají otevřenou dlaň a dotýkají se čela, hrudě (obyčejně ve výši srdce) a pak ramena, nejdřív levé a pak pravé. Pravoslavný (nejen pravoslavní, ale i katolíci byzantského obřadu) se žehná tak, že spojí palec, ukazovák a prostředník a přitlačí prsteník a malíček ke dlani a dotýká se čela, břicha (přibližně ve výši opasku) a pak ramen, nejdřív pravého a pak levého. Spojení prvních tří prstů se vztahuje na vyznání trojiční víry a další dva prsty mají kristologický význam (dvě přirozenosti). Rozšíření kříže až po břicho vyjadřuje panenské narození Ježíše Krista. Dotek nejdříve pravého ramena a pak levého chce být vyjádřením druhého Kristova příchodu z Otcovy pravice, nebo nadvládu světla (tradičně spojené s pravou stranou) nad temnotou. Zjednodušené latinské znamení kříže je od svého počátku považováno za modifikaci apoštolských tradic a zvyklostí. Ještě určitou dobu po schizmatu i římský stolec stále napomínal své věřící kvůli žehnání se otevřenou dlaní a zleva doprava. Katolická odpověď: K těmto námitkám se velkoryse a říci, že jsou to obřadové rozdíly a jsou druhořadé, jsou to jakési pseudoproblémy. celkem tak. Vyjadřují určitý náhled na svět,
můžeme postavit nejsou podstatné, Avšak není tomu určitou mentalitu
Exarchát
17
a kulturu. A ten se musíme pokusit pochopit. Východ zdůrazňuje modlitbu co nejvíc i celým tělem a gesty, zatím co na Západě se modlí spíše v duchu a vnějších znaků není tolik, Západ je na gesta úspornější. Všechno má svou výhodu i nevýhodu. Tato gesta mohou být (a jsou) kromě jiného velkou pomůckou při soustředění se k modlitbě. Například to věděli (a vědí) i Židé, kteří se modlí tím, že se kývají. Podle nich (ale i podle psychologů) to pomáhá při soustředění. Tam, kde se někdo modlí s větším důrazem na gesta a tělesnou polohu, se ale může lehko stát i to, že tato gesta se stávají důležitými a obsah se může zeslabit nebo úplně vytratit. Na druhé straně tam, kde se někdo modlí více jen v duchu a nedává důraz na vnější gesta, může se jeho duch lehko rozptýlit a nesledovat slova a smyl modlitby. Ale i v gestech a znacích, které se používají jak na jedné, tak i na druhé straně, nemusí být vždycky všechno vztahováno k nějakému jednoznačnému doslovnému smyslu. A není to ani možné. Působilo by to pak velmi těžkopádně a ztrácelo svůj účinek, svou průraznost a přitažlivost. Například vlajky států jsou pro tyto státy velmi drahé a mnozí členové pro ně jsou ochotni dát i život, vojáci při ní přísahají věrnost. A přece málokdo si uvědomuje, proč jsou některé vlajky právě takové, jaké jsou. Je důležité, že jsou to jejich vlajky, s kterými se ztotožnili. K tomu, aby působila, musí být co nejjednodušší. Velmi komplikovaná vlajka s mnoha detaily není ve světě častá, i když jsou i takové. Působí nejednou velmi archaicky a zvláštně. Podobně je to i se znamením kříže. Důležitý je symbol, znak, který má být jasný a jednoduchý, při kterém není třeba se soustředit na mnohé detaily. A to je pragmatický přístup Západu. Vyjadřovat tři osoby třemi prsty a dvě přirozenosti v Kristově osobě dalšími dvěma, nepovažují na Západě za nutné a za praktické. Východ naopak zůstává při svých co nejvíc doslovných náznacích a symbolech. To je jeho volba, proti které se nedá oponovat. Mají však mít dostatek tolerance, aby uznali i Západní styl, bez toho, aby se muselo hned říct, který je lepší. Pro Západ není problémem, že Východ se žehná, jak se žehná. Pro Východ naopak, jak jsme četli, západní způsob žehnání problémem je. A tady začíná problém skutečný. (lh)
18
Zpravodaj
CÍRKEV, PENÍZE A SVOBODA Církev, to není jen bohoslužba a péče o duchovní potřeby věřících, ale i starostlivost a konkrétní projev charitativní lásky vůči všem lidem bez rozdílu. Školy, nemocnice, dobročinné ústavy, pastorační péče o nuzné, migranty… to všechno Církev od počátku svého vzniku a rozvoje zakládala a budovala. Navíc jsou tady krásné katedrály, kostely, památníky, které obdivuje dnes celý svět jako výkvět lidského génia. Pokud by Církev v minulosti nezaměstnala a nedala práci Michelangelovi, Mozartovi, ale i mnohým dalším architektům, malířům, hudebníkům a sochařům, svět by byl dnes v oblasti krásných výtvorů lidského ducha o moc chudší. Církevní budovy (kláštery, kurie, školy…) byly v převážné většině stavěny v střídmém a účelovém stylu, ale vždy se dbalo i na estetiku. Je jasné, že v důsledku proměny ekonomické sitace a po zabavení církevního majetku nejsou věřící (většinou žijící jen ze mzdy z týdne na týden, z měsíce na měsíc) schopni udržovat v chodu všechny náročné budovy kostelů a provoz některých sociálních zařízení z vlastních příspěvků a zdrojů, čili jsou často - a pokud se mají tato díla udržovat v důstojném stavu - závislí na „cizích“ příjmech, na příjmech z podnikání, ze státního rozpočtu, případně nějakých bohatých sponzorů. A ne vždy to dostačuje. Ze zkušenosti dvoutisícileté historie Katolické církve vyplývá, že kvůli zaručení náboženské svobody a nezávislosti, z hlediska nezávislosti hlásání pravd evangelia je žádoucí, aby podstatné příjmy Církve nebyly závislé jen na vůli (a možnostech) státu, případně jiného „vnějšího“ zdroje. Na setkání s představiteli občanské společnosti 17. září 2010 ve Westminster Hall Svatý otec Benedikt XVI. řekl, že k tomu, „aby spolupráce (mezi státem a Církví) byla možná, náboženské instituce, včetně těch, které jsou spojené s Katolickou církví, musí být svobodné, aby mohly konat v souladu s vlastními principy a vlastními specifickými přesvědčeními, založenými na víře a oficiálním učení Církve. Takovým způsobem budou moci být zaručená ta základní práva, jako je náboženská svoboda, svoboda svědomí a svoboda shromažďování se.“ Je proto zřejmé, že jen když Církev bude hospodářsky nezávislá, bude i fakticky svobodná, bude mít možnost svobodně vyjádřit svůj pohled na mnohé otázky nezávisle na diktátu někdy zmanipulovaného veřejného mínění. Pokud její fungování v mnohém závisí na tom, kolik financí pro její činnost stát uvolní, nemůže se to ještě považovat za plnou svobodu. Proto současně črtající se podoba návrhu zákona o částečném narovnání vztahů mezi církvemi a státem je nadějí pro další krok v svobodném hlásání evangelia. Bude to určitě náročnější etapa, ve které se budeme muset více spoléhat na vlastní síly a schopnosti hospodařit se svěřeným majetkem a financemi, ale bude to zároveň i znamení větší nejen křesťanské, ale i lidské zralosti. (lh)
Exarchát
19
STUDIJNÍ DEN CHARITY ČR A ČBK NA VELEHRADĚ Dne 6.7.2011 se na Velehradě uskutečnil první studijní den Charity ČR a ČBK. Tohoto zasedáni se zúčastnili vrcholní představiteli Katolické církve, ředitelé a prezidenti arcidiecézních, diecézních charit a řeckokatolické charity. Cílem setkání bylo informovat přítomné otce arcibiskupy a biskupy o činnosti charit v jednotlivých arcidiecézích a diecézích, včetně činnosti řeckokatolické charity; zrekapitulovat činnost Charity ČR v celorepublikovém a mezinárodním měřítku a zároveň,otevřít některá palčivá témata a vyslechnout názor biskupů. Řediteli ACH/DCH vytvořili prezentaci, ve kterých se zaměřili na specifika řízení, organizační strukturu, způsoby financování, priority činnosti a očekávaná nebezpečí spojená s každodenním fungováním jednotlivých charit. Řeckokatolickou charitu na tomto zasedání představil její prezident o. Ján Kočerha. Ve svém projevu zdůraznil celorepublikové působení ŘKCH a cílovou skupinu, kterou především tvoří tisíce věřících ze zemí východní Evropy, nejvíce z Ukrajiny. Máme na tyto lidi přímou vazbu, hlavně prostřednictvím kněží a pastoračních asistentů, na které se také mnozí s důvěrou obracejí s nejrůznějšími potřebami. Akcent byl položen především na duchovní poslání a užší spolupráci mezi partnerskými organizacemi, což se stalo formulovaným cílem ŘKCH do budoucna. Tuto skutečnost ocenil především arcibiskup Mons. Dominik Duka a doporučil to jako pozitivní inspiraci i ostatním ACH/DCH. Následně byly prezentovány a živě diskutovány témata jako: propojení činnosti Charity a života místní církve; krizová pomoc v ČR; humanitární a rozvojová pomoc v zahraničí; jednotná komunikační strategie CHČR; sociální reformy v ČR a jejích dopady na Charitu. Jedním z palčivých témat se ukázalo téma postavení CHČR, vymezení jejích rolí vůči ACH/DCH/ŘKCH, pravomoci ředitele CHČR a návrh změny stanov CHČR. Závěrem se všichni přítomní shodli, že první studijní den Charity ČR a ČBK byl přínosem pro všechny účastníky a bylo vysloveno přání, aby se setkání tohoto druhu stalo pravidelným. Mgr. Natalia Slyvotská
20
Zpravodaj
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. ZDENKA CECÍLIE SCHELINGOVÁ Sestra Zdenka Schelingová se narodila 24. prosince 1916 v Krivé na Oravě, jako desátá z jedenácti dětí. Byla pokřtěna 27. prosince 1916 a při křtu dostala jméno Cecília. Rodiče Pavel a Zuzana byli stateční lidé a dávali svým dětem vzornou náboženskou výchovu, postavenou na živé modlitbě a svědomité práci. Mezi spolužáky Cecílie byla oblíbená; byla pilná, poslušná a ráda pomáhala jiným. Okouzlena láskou a obětavostí Milosrdných sester svatého Kříže jako patnáctiletá odchází do kláštera, rozhodnuta zasvětit svůj život lásce k Bohu a k bližnímu. Rodiče jejím rozhodnutím byli nadšeni a sourozenci byli na ni velmi hrdí. Po absolvování zdravotní školy a povinné řeholní formace 30. ledna 1937 složila své první řeholní sliby s novým jménem sestra Zdenka. Nejprve pracovala jako ošetřovatelka v Humenném. V roce 1942, na pozvání vedení Státní nemocnice, přišla pracovat do Bratislavy na rentgenové oddělení jako laborantka. Nemocným se věnovala s příkladnou obětavostí, hřejivou láskou a profesionální odborností. Pro mnohé byla „vzorem řeholní sestry a profesionální ošetřovatelky”. Po politické změně v roce 1948 Komunistická strana v bývalém Československu začala otevřené pronásledování Katolické církve: mnozí věřící byli diskriminováni pro svou víru, biskupové a kněží pronásledováni a vězněni, řeholní kongregace zlikvidovány a jejich členové posláni na nucené práce. V tomto období obecného strachu se sestra Zdenka rozhodla raději přijmout utrpení než zradit vlastní svědomí a slovo dané Kristu a jeho Církvi. S neuvěřitelnou odvahou umožnila v únoru roku 1952 útěk z věznění katolickému knězi, který se ve Státní nemocnici léčil na následky mučení při výslechu. Po knězově útěku se v nemocniční kapli pod křížem takto modlila: “Pane Ježíši, za jeho život obětuji svůj jediný. Pomoz mu zůstat naživu!” S falešností typickou pro totalitní komunistický režim Státní bezpečnost připravila past na zlikvidování sestry Zdenky. Po jejím zatčení 29. února 1952 byla ve vyšetřovací vazbě krutě mučena. Nakonec byla
Exarchát
21
odsouzena 17. června 1952 na 12 let vězení a 10 let ztráty občanských práv za údajnou velezradu, čili za jeden z nejtěžších přečinů proti státu. Všem bylo jasné, že pravou příčinou jejího odsouzení byla její víra a nenávist vůči víře ze strany komunistické ideologie. Od svého zatčení až do posledních chvil svého pozemského života snášela všechna utrpení s hrdinskou trpělivostí, s vědomou ochotou i zemřít pro Pána Boha a pro dobro církve a bez jakékoliv nenávisti vůči těm, kteří jí ubližovali. Takto sestra Zdenka zazářila jako vzor věrnosti a odpuštění. Ubitá skoro až k smrti vyřkla: “Odpuštění je největší věc v životě”. Když už bylo jisté, že pro vážné zdravotní problémy jí nezbývá více než jeden rok života, a aby nezemřela ve vězení, 16. dubna 1955 byla na amnestii propuštěna. O tři měsíce později, 31. července 1955, dokončila svůj svatý a hrdinský život v Trnavě. Takto osmatřicetiletá, odvážná a vždy usměvavá Boží služebnice sestra Zdenka Schelingová, připodobněna Ježíši Kristu na cestě kříže, dala obětí svého života nejvyšší svědectví lásky. Hned po její smrti Boží lid považoval sestru Zdeňku za mučednici víry. Dnes její tělo odpočívá v kostele svatého Kříže v Podunajských Biskupicích. Převzato a přeloženo z www.vatican.va
EXARCHÁTNÍ POUŤ NA SVATOU HORU 2. exarchátní pouť řeckokatolíků v ČR se uskutečnila na Svatou Horu dne 27. srpna 2011 při příležitosti svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodičky. Účastnilo se jí 300 poutníků se svými duchovními z Liberce, Chomutova, Plzně, Pardubic, Hradce Králové, Mladé Boleslavi, Mělníka a samozřejmě z Prahy. Hlavním celebrantem byl apoštolský exarcha Mons. Ladislav Hučko. Liturgickým zpěvem přispěl sbor svatého Vladimíra z Prahy pod vedením profesorky Olgy Mandové. Ve své homilii se otec biskup Ladislav věnoval zdůraznění úlohy Matky Boží pro naší věčnou spásu a potřebě vybudovat společné vědomí řeckokatolíků v ČR, pro které je taková pouť velmi dobrou příležitostí. Po společném obědě se poutníci ještě pomodlili hymnus Akatist k Matce Boží a uctívali milostnou sošku Panny Marie. Všichni se po této duchovní obnově rozcházeli s nadějí, že tato pouť se uskuteční i příští rok, a že počet jejich účastníků bude stále narůstat.
22
Zpravodaj
ZÁMOJSKÁ SYNODA - ČÁST VI. Najvýznamnějším miestnym koncilom pre katolíkov grécko-slovanského obradu boľa provinciálna rusínska synoda konaná v meste Zamość roku 1720. Chystáme sa vám postupne predložiť jej najdôležitejšie ustanovenia, ktoré vyberáme zo slovenského prekladu originálneho textu Synodus provincialis Ruthenorum habita in civitate Zamosciæ anno 1720, Romae: Sacrae Congregationis de Propaganda Fide, 1838. Jeho autorom je Ing. Martin Slaninka a bol vydaný ako účelová nepredajná publikácie biskupským úradom v Prešove. § III Eucharistia
Keďže látkou tejto sviatosti je vo východnej cirkvi jedine pšeničný kvasený chlieb a hroznové víno, svätá synoda prísne prikazuje, aby kňazi nepoužívali iný chlieb a víno pod trestom suspendovania od obetovania, odňatia dôchodku a iných trestov udelených biskupským rozhodnutím. Nech sa však uprednostní to, aby každý kňaz pripravoval chlieb vo svojom príbytku, aby nebolo doň niečo primiešané. Ak sa náhodou kupuje, najmä u židov, ako sa to často stáva, mohlo by to spôsobiť, že sviatosť nebude platná. Starostlivo sa treba vyhýbať, aby víno, ktoré má byť z lisovaného hrozna, nebolo skysnuté, alebo znehodnotené, alebo pomiešané s inými tekutinami. Forma premenenia chleba pozostáva z týchto slov: „Toto je moje telo, ktoré sa láme za vás“. Kalich sa požehná: „Toto je moja krv Novej zmluvy, ktorá sa vylieva za vás a za mnohých na odpustenie hriechov“. Posvätná synoda vyhlasuje, že uvedená forma má obsahovať tieto slova, pretože všeobecná cirkev tak už dávnejšie vyhlásila na posvätnom koncile vo Florencii. Hoci čiastočky chleba, ktoré sa kladú okolo baránka na počesť Bohorodičky a iných svätých, sa nemôžu pokladať za obetované, ak kňaz nemá úmysel ich premeniť. Keďže však sektári a viacerí iní myslia, že sa nepatrí ich premeniť a je to poznačené vo viacerých liturgikonoch, posvätná synoda ustanovila a rozhodla, že v budúcnosti sa majú premeniť ako celok a rozdeliť pri prijímaní všetkému ľudu. Hoci sa na Východe stále používal zvyk, a aj teraz sa užíva, pripustiť k svätej eucharistii aj nerozumné deti a chlapcov, čo sa pokladalo stále za duchovný pokrm a nápoj, ktorým v Kristu zrodení sa môžu živiť, posilňovať a zachovávať svoj duchovný život. Avšak je isté, že u malých, ktorí ešte nemajú svoj rozum, nie je žiadna potreba
Exarchát
23
zaväzovať ich k prijímaniu sviatosti eucharistie. V tom veko totiž nemohli stratiť milosť, ktorú získali pri krste. Posvätná synoda ustanovila z povinnej úcty k tejto sviatosti, aby sa deti od teraz nepripúšťali k svätému prijímaniu, ak sa to môže obísť bez pohoršenia, dokiaľ nebudú starostlivo vyučení a preskúšaní podľa veku a múdrosti, že vedia a môžu rozoznať, že to je Kristovo telo. Zvyk, ak sa ešte na niektorých miestach zachováva, že vo štvrtok pri Večeri Pánovej sa premení väčšia prosfora a namáčaná krvou Pánovou sa uchovávala po celý rok a z nej sa udeľuje pre chorých, posvätná synoda, pohnutá závažnými dôvodmi, chce, aby bol celkom zrušený. Ostatne farári premenia čiastočky chleba pre chorých a obnovujú to každý týždeň alebo aspoň každý druhý týždeň. Ak by robili ináč, budú prísne potrestaní. Ďalej, koľkokrát sa má svätá eucharistia niesť chorému, ak dom chorého nie je ďaleko od chrámu, odnáša sa verejne kňazom odetým do posvätného rúcha a prináša sa so všetkou úctou a bázňou, vždy so zapálenými sviečkami. Ak však dom chorého je ďalej od miesta farského chrámu, je farárom povolené odniesť sväté prijímanie tajne, v nejakej slušnej nádobe, či už striebornej alebo cínovej, ktorá je určená len na také použitie, a to tak, že vezme so sebou sviečky a epitrachil, ktorý používa pri podávanie eucharistie chorým. Kto by robil ináč, bude potrestaný rozhodnutím biskupa. Okrem toho posvätná synoda ustanovila na zvýšenie kultu velebnej sviatosti Kristovho tela, aby malé lyžičky a schránky, kde nemôžu byť strieborné, boli všetky aspoň cínové a aby boli uzavreté v cibóriu veľkého oltára, z ktorého nech žiaria lampy, t.j. v chrámoch, ktoré sú zabezpečené dostatočnými dôchodkami stále, v chudobnejších však len vo sviatočné dni a nedele, v zásade do konce bohoslužby. Aby sa nedávala príležitosť na pohoršenie alebo na zneuctenie, svätá eucharistia sa nemôže odoprieť nehodnému hriešnikovi pre nejaký tajný hriech, najmä ak kňaz, ktorý dáva prijímanie sa o tom dozvedel zo spovede toho hriešnika, ktorý teraz verejne prosí o eucharistiu. Kacíri však, sektári, exkomunikovaní, vyobcovaní, verejní zločinci, známi nepoctivci, ako aj neviestky, verejní cudzoložníci a iní verejní zločinní ľudia toho druhu sa nepripúšťajú k tejto sviatosti, v zmysle Kristovho napomenutia: „Nedávajte sväté psom“. Pokračování
24
Zpravodaj
LITURGICKÝ SLOVNÍK: I Igumen (ἠγούμενος, и3гyменъ) představený (doslovně vůdce) kláštera (monastýru) odpovídající hodnosti opata, ve světském kléru mu odpovídá hodnost protojereje nebo protopresbytera (děkana či okrskového vikáře). Jediná liturgická odlišnost igumena od ostatních kněží je právo nosit hůl a nábedernik. Původně mohl být igumen i laik, ale poměrně záhy se ujala církevní praxe volit igumena z řad hieromonachů (kněží-mnichů). Vyšší hodností než igumen je archimandrita, příp. protoarchimandrita, kteří mají právo pontifikálií. Představenou ženských klášterů je vždy igumenka (ἠγούμενη, и3гyменz). Ikona (εἰκών, їкHна) název obrazů Krista, Bohorodičky a jiných svatých, psaných z pravidla na dřevěné desce. Zobrazování na ikonách i jejich technické zhotovování se řídí přesnými pravidly – tzv. kánonem. Zvláště způsob zobrazování osob na ikonách podléhá přesným definicím, stanovujícím kdo a jak může být zobrazen. Ikony byly psány na dřevěné desky, nejprve tzv. enkaustikou (malířská technika helénisticko-egyptského původu užívající jako pojidlo barev vosk), později temperami. Nejstarší ikony vznikaly koncem 5. století v koptské církvi, velkého rozkvětu
dosáhla tvorba ikon v Cařihradě v 8. století. Ikony z doby před 8. stoletím byly však v důsledku obrazoborectví (ikonoklasmu) většinou zničeny. Dochováno jich je jen několik kusů v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji. U Slovanů se používá pro umění malovat ikony termín їкwнопись, který je poněkud těžkopádným překladem původního řeckého slova εἰκονογραφία. Ikonostas (εἰκονοστάσιον, їкwностaсъ) dřevěná nebo mramorová stěna s průchody, která v řeckokatolických, pravoslavných a syrských chrámech odděluje chór od lodi (tedy nejsvatější, oltářní prostor chrámu od prostoru pro laiky) a na níž jsou podle závazného systému v několika řadách upevňovány ikony. Ikonostas symbolizuje místo přebývání Boha. Má troje dveře. Přes prostřední, tzv. carská vrata může procházet pouze kněz dříve i panovník (císař, král, car). Během liturgie skrz tyto dveře kněz vnáší Tělo a Krev Krista. Boční dveře (severní a jižní) se nazývají diakonské. Dále má ikonostas pět řad s vyobrazenými ikonami, přičemž každá řada (čin) má svůj ustálený seznam (viz schéma). Ikos (οἶκος, и4косъ) doslovně dům, původně strofa, která se zpívala při každé jedné zastávce u věží (domů) konstantinopolských hradeb při
Exarchát
zpěvu procesního hymnu Akafist, který se skládá z ikosů, kondaků a chairetismů. Ikos se nazývá i strofa vložená mezi šestou a sedmou píseň při utreni. Obšírněji hovoří o tajemství nebo světci příslušného dne, rozvádí a vysvětluje kondak. Dříve se jako ikosy označovaly i jednotlivé strofy starých velkých kondaků (jakoby cely jednoho domu). Těmito skladbami proslul zejména sv. Roman Sladkopěvec v 6. století. Dnešní ikosy jsou zbytky těchto velkých kondaků, které ustoupily kánonům. Iliton (εἰλητόν, їлит0нъ) hedvábný nebo lněný šátek, kterým se zahaluje při sv. liturgii antimins. Rozkládá se před malou ekténií, která následuje bezprostředně po ekténii suhubé, resp. po ekténii za zesnulé, resp. po ekténii za katechumeny (pokud se zpívají). Iliton odpovídá spíše latinskému korporálu než antimins, který je ekvivalentem oltářního kamene (altare portatile). Incensace (θυμιατήρια, каждeніе) okuřování kadidlem je liturgický úkon, který byl do církevní bohoslužby akomodován spíše z pohanství, než by se jednalo o přímou recepci ze starozákonního kultu, protože se objevuje až ve 4. století a to s odvolávkou na kadidlo, které bylo mezi dary přinesenými mudrci novorozenému Mesiáši
25
do Betléma. Symbolika incensace se však odráší i u žalmů a k obětem starého áronovského kněžstva. Ipakoj (ὑπακοή, ›пакои@) zvláštní skupina delších svátečních písní vypravujících, jak andělé oznámili ženám myronosičkám, ty pak apoštolům a apoštolové celému světu zmrtvýchvstání Isusa Christa. Název se odvozuje od řeckého ὑπακούω (poslouchám) a naznačuje, že křesťané mají se zvláštní pozorností naslouchat zprávám o Vzkříšení. Ipakoj se zpívá na utreni a na večerni. Patří mezi nejstarší křesťanské hymny a samotný termín je jeden z nejstarších v křesťanské hymnografii. Irmologion (εἰρμολόγιον, їрмол0гіонъ) liturgická kniha pro kantora obsahuje nápěvy a texty potřebné při bohoslužbě: irmosy, tropary, bohorodičny, dogmatiky, kondaky, prokimeny, kánony ad. pro utreně a sv. liturgie nedělní, za zesnulé, na svátky Páně a Bohorodičky. Jako historická kniha existuje dnes již neužívaný „notový“ irmologion, který obsahuje pouze irmosy a devět kánonů zapsaných starobylým zápisem, který se podobá spíše neumám než notám. Irmos (εἰρμός, їрм0съ) vzorová sloka na začátku ódy, podle její melodie a rytmu se pak zpívají všechny ostatní. Řecký termín znamená ře-
26
Zpravodaj
tězovitá posloupnost, spojení či řada. V byzantské liturgii se používá pro úvodní strofu každé z devíti písní utreně. Obvykle přebírá nebo lyrickou formou parafrázuje biblický text. Nyní je irmos vnímán i jako vzorná antifona, podle jejíž melodie a rytmu se zpívají tropary vsunuté do kánonu na způsob refrénů. Izobrazitelny (τυπικά, и3з8wбрази1тельны) viz obednica.
Schéma ikonostasu tzv. jihoruského stylu, který byl v naší tradici zaváděn po zamojské synodě (1720). 1 – Carská vrata, obvykle zdobena motivy Zvěstování a čtyř evangelistů 2 – Ikona chrámového svátku 3 – Ikona obzvláště ctěného světce, v naši tradici sv. Mikuláše 4 – Bohorodička, obvykle hodigitria 5 – Isus Christos Vsederžitel (Pantokrator) 6 – Svátková řada s Poslední 7 – Deesis, zpravidla dvanáct apoštolů, uprostřed trůnící Kristus s Bohorodičkou a sv. Janem Předchůdcem (Křtitelem) 8 – Prorocká řada 9 – Kalvárie
