OBSAH EDITORIAL. Exarchát 3

Exarchát

3

OBSAH SLOVO OTCE BISKUPA INFORMACE A AKTUALITY SVÁTEK BOHOZJEVENÍ - EPIFANIE PŘÍPRAVA NA OSLAVU VÝROČÍ PŘÍCHODU NAŠICH VĚROZVĚSTŮ TÝDEN MODLITEB ZA JEDNOTU KŘESŤANŮ BENEDIKT XVI. O EKUMENICKÉM HNUTÍ ŘECKOKATOLÍCI NA NÁRODNÍ POUTI DO ŘÍMA PRAŽSKÝ CHRÁM NABITÝ LIDMI MĚ ÚPLNĚ SRAZIL DO KOLEN ROZHOVOR S BRATISLAVSKÝM EPARCHOU MONS. PETEREM RUSNÁKEM KONFERENCIA O DIELE PROF. MIKULÁŠA RUSSNÁKA PĚT LET ZPRAVODAJE EXARCHÁT ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ KŘEST A KÁNONY ZAMYŠLENÍ NAD BOŽÍM SLOVEM MASOPUSTNÍ NEDĚLE ZÁMOJSKÁ SYNODA – ČÁST III DOKUD NÁS SMRT NEROZDĚLÍ ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. ŘEHOŘ NAZIÁNSKÝ, TEOLOG (25. LEDNA)

4 5 6 7 8 9 10 11 11 13 13 14 14 16 16 18 19 21

EDITORIAL Vážení čtenáři, jsme rádi, že vám můžeme nabídnout další číslo zpravodaje Exarchát a započít tak již šestý rok našeho setkávání nad jeho stránkami. Stojíme na počátku občanského roku. Vzájemně si přejeme, aby následující rok byl šťastný, úspěšný a požehnaný. Veliký svátek měsíce ledna nám však připomíná, že veškeré dobro plyne ze spojení našeho života s Bohem. Při Ježíšově křtu v řece Jordáně vydal sv. prorok Jan svědectví o Kristu: „Hle beránek Boží!“ Když to tehdy dva učedníci zaslechli, rozhodli se jít za Ježíšem. Ptali se, kde bydlí a byli pozváni, aby šli a sami uviděli (Jan 2,35-39). Bydlet u Ježíše znamenalo pro tyto učedníky učit se od tohoto podivuhodného Mistra nejen jeho výrokům, ale i způsobu jeho života. Vstupme tedy do roku 2011 jako učedníci, kteří chtějí vidět, kde Ježíš bydlí, chtějí se od něho učit moudrosti života, chtějí s ním žít. Takový rok života podporovaný četbou Písma sv. a častým přijímáním svátostí bude požehnáním nejen pro život tohoto času, ale pro život budoucího věku, který s radostnou nadějí očekáváme. Kristus mezi námi - je a bude! Tomáš F. Král EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk činí cca 20,-). Redakce: Ladislav Hučko, Viera Folkmanová, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Ján Kočerha, Tomáš F. Král, Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r. o., Dolákova 24/ 536, 181 00 Praha 8. Obálka: 4. str. Ikona Epifanie (kaple AE: Sofie, Bulharsko).

4

Zpravodaj

SLOVO OTCE BISKUPA Klasické neboli také tradiční křesťanské ctnosti jsou v poslední době doplňovány a někdy i nahrazovány novými, tzv. „občanskými“, ctnostmi. Mezi ně patří například „otevřenost“, „průhlednost“, „nezávislost“, „pokrokovost“ atd. Kdo není otevřen, průhledný, nezávislý (tedy stále kritický) nebo nepřijímá hned všechno nové (není pokrokový), není „in“, je zatuchlý, konzervativní, nepatří do současného světa a jako takový se nejednou vytěsňuje na okraj společnosti. To minimální, co se mu může stát, je to, že si ho nikdo nevšímá, že se ignoruje. Problém je v tom, že tyto „občanské“ vlastnosti nejsou samy o sobě špatné, ale když jim chybí pevný morální základ, když se absolutizují, mohou lidi svést nesprávným směrem. Ony se totiž vždycky mají vztahovat k něčemu. Nemohou být jako takové samostatné, viset ve vzduchu, jak je tomu často v dnešním světě. Pak se mohou velmi jednoduše zneužít. Otevřenost jako vlastnost nemůže být absolutní; tedy za každých okolností a vždycky není vhodné být zcela otevřený. Člověk má být k něčemu otevřený, ale k něčemu i uzavřený. Ale kdo rozhodne kdy ano a kdy ne? Obecně se dá říct, že k dobrému má být člověk otevřen a k zlému uzavřen. Prvotní otázka tedy zní: Co je dobro a co je zlo? Jaká jsou ta kritéria? Pokud se za dobro považuje jen „otevřenost“, dostáváme se do slepé uličky. Podobně je to i se slovem „průhlednost“. Průhledná může být jen věc, nikoliv člověk. Člověk vždycky má i něco zakrývat, přemáhat. Především své negativní vlastnosti. A musí

mít také své soukromí, má se modlit i ve skrytosti. My jsme všichni hříšníci. Jen kdybychom byli světci, mohli bychom být teoreticky „průhlední“, ale to by světci museli být i všichni ti, kdo jsou kolem nás. A to jak víme, na tomto světě zřejmě nikdy nebude. Být „nezávislý“ také zní pěkně, ale je to jen povrchní slovo, protože ve skutečnosti nezávislý člověk neexistuje. Každý člověk v něčem závisí na druhých. Nikdo nežije na pustém ostrově. A ostatní lidé vždycky nějakým způsobem ovlivňují náš život, ať už to tak chceme, nebo ne. Kdo by chtěl být za každou cenu nezávislý, je již závislý na své nezávislosti. Když pozorujeme život kolem sebe, vidíme, že všechno je v pohybu, že všechno roste, vyvíjí se, i když základ věcí zůstává nezměněn. Člověk jako dítě i jako stařec je stále člověkem. To se nemění. Falešný pojem vývoje neboli pokroku nám chce namluvit, že vývojem se podstata věcí (i lidí) mění, například že počaté dítě v lůně matky ještě není člověkem. Kristovo evangelium nás učí a jasně nám ukazuje, co je pravda a co je dobro. Bez tohoto poznání bychom se stávali jen nesamostatnou, manipulovatelnou a beztvarou masou. Milost stále hlubšího poznání Pravdy a Dobra v novém roce přeje a žehná

X Ladislav

Exarchát

5

INFORMACE A AKTUALITY • Generální vikář Apoštolského exarchátu Milan Hanuš byl slavnostně uveden do sboru kanovníků Kolegiátní kapituly všech svatých na Hradě pražském dne 1. listopadu 2010 arcibiskupem Dominikem Dukou za přítomnosti apoštolského exarchy Ladislava Hučka. Slavnost byla symbolem spojení latinské a řecko-slovanské tradice katolické církve, nesené sv. Cyrilem a Metodějem a prohlubované sv. Prokopem. Právě hrob sv. Prokopa má v opatrovnictví Kapitula Všech svatých, jež byla založena českým králem a římským císařem Karlem IV. v roce 1339. • Třinácté setkání evropských biskupů katolických církví východního obřadu (GCOE) se ve dnech 4.-7. listopadu 2010 konalo v bulharské Sofii. Setkání se uskutečnilo na pozvání sofijského exarchy Mons. Christa Proykova a při této příležitosti bylo také připomenuto 150. výročí sjednocení Bulharské katolické církve východního obřadu s Římskokatolickou církví. Zasedání, jehož hlavním tématem byla otázka „Kritéria eklesiality katolických církví východního obřadu a současná realita“, se účastnilo 35 biskupů z různých částí Evropy. Českou republiku zastupoval biskup Mons. Ladislav Hučko. • Ve dnech 9.-11.listopadu 2010 vykonali biskupové Čech, Moravy a Slezska spolu s věřícími pouť do Říma, aby poděkovali Svatému otci za jeho loňskou návštěvu v ČR. Z řeckokatolické církve se pouti účastnili biskup Ladislav, biskupský vikář Vasyl Slyvotskyj, liberecký správce farnosti Ivan Semotjuk a dva autobusy věřících. • Dne 20. listopadu 2010 sloužil apoštolský exarcha Ladislav Hučko božskou liturgii sv. Jana Zlatoústého v bazilice sv. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě. Liturgie byla slavena v rámci oslav svátku sv. Klimenta, který je patronem Apoštolského exarchátu v ČR. Spolu s proboštem Královské kolegiátní kapituly na Vyšehradě o. Antonínem Doležalem a velkým počtem řeckokatolických duchovních vložil biskup Ladislav do vyšehradského oltáře relikvii části kamenné desky, na které slavil svou první bohoslužbu v Itálii sv. apoštol Petr. Na tomto místě byl později postaven a

papežem sv. Klimentem vysvěcen kostel sv. Petra. • Chrámový svátek sv. Klimenta oslavila Řeckokatolická církev v ČR dne 28. listopadu 2010, kdy v katedrálním chrámu sv. Klimenta sloužil archijerejskou liturgii sv. Jana Zlatoústého biskup Ladislav Hučko spolu s bratislavským řeckokatolickým biskupem Peterem Rusnákem. Spolu s biskupy koncelebrovali bratislavský generální vikář Vladimír Skyba a pražský biskupský vikář Vasyl Slyvotskyj. Biskup Rusnák v homilii promlouval na téma Setkání s Kristem. • Modlitební vigilie za každý počatý lidský život se konala dne 27. listopadu 2010 v katedrále sv. Klimenta v Praze. Předsedal jí biskup Ladislav a spolu s ním sloužil také biskupský vikář Vasil Slyvotskyj. Vytvořilo se tak duchovní spojení se Svatým otcem a všemi katolíky na celém světě, kteří se na tento úmysl v tento den společně modlili. • V prosinci 2010 uplynulo pět let od vydání prvního čísla časopisu Exarchát. Apoštolský exarchát začal vydávat tento dvouměsíčník jako formační a informační periodikum. Za pět let vyšlo třicet vydání, čtenáře se podařilo získat nejen v České republice, ale také na Slovensku, na Ukrajině, v Bulharsku a dalších zemích. Časopis Exarchát se stal pro mnohé hlavním zdrojem informací o dění v Řeckokatolické církvi v ČR. • Dvacet let od doby, kdy se začaly sloužit byzantské liturgie, si připomněli věřící ve farnosti Chomutov. Dne 4. prosince 2010 v den chrámového svátku zde sloužil biskup Ladislav Hučko slavnostní liturgii spolu s duchovními Apoštolského exarchátu, kteří v Chomutově působili, s administrátorem farnosti o. Tomášem Mrňávkem, s oo. Ludvíkem Šťastným, Ruslanem Zassiedko, Karlem Soukalem, Jaroslavem Huljakem a Jánem Kočerhou. • Emeritní pomocný biskup Mons. Ján E. Kočiš oslavil dne 1. ledna šedesáté výročí kněžského svěcení, které tajně přijal v roce 1951 z rukou biskupa Roberta Pobožného. vf

6

Zpravodaj

SVÁTEK BOHOZJEVENÍ - EPIFANIE Svátek Zjevení Páně (БGоzвлeніе, Θεοφάνεια) je jeden z dvanácti velkých svátků. V tento den si připomínáme dvě události: křest Pána Ježíše v řece Jordánu a zjevení nejsvětější Trojice. V přírodě nebo v chrámu se na tento svátek slaví Veliké svěcení vody, kterou podle příkladu našich předků z dob sv. Cyrila a Metoděje nazýváme bohojavlenskou. Tato voda také jinak zvaná jordán se používá ke kropení při žehnání a svěcení, ale i k pití. V prvních křesťanských dobách byli katechumeni křtěni právě touto vodou. Také Římskokatolická církev v českých zemích světí v předvečer Zjevení Páně vodu, tento zvyk převzala z cyrilometodějských dob od Východní církve. Od Klementa Alexandrijského víme, že žáci alexandrijského gnostika Basilia, který žil ve 2. století, slavili Kristův křest 6. ledna. Zde nacházíme první, i když nepřímý, původ svátku. Podle Basiliova bludného učení se božský Kristus zjevil v člověku Ježíši až od okamžiku křtu. Kristus prý ve své božské přirozenosti nemohl cele vstoupit do stvoření, ale pouze se na čas spojil s člověkem Ježíšem, kdy Bůh oznámil: „Ty jsi můj milovaný syn.“ Podle pravověrné nauky Církve se Bůh skutečně zjevil v Ježíši Kristu a Božské Slovo vstupuje na svět již v okamžiku narození. Podle Zjevení (řecky Ἐπιφάνεια) tato slavnost dostala název Epifanie. Rozhodující zjevení Boha pro Basiliovy žáky bylo totožné s Ježíšovým křtem. Proč slavili svátek Křtu Páně právě 6. ledna, když Evangelia neuvádějí datum křtu? Je třeba vzít v úvahu, že v pohanském světě se 6. ledna v souvislosti s prodlužováním dne slavil svátek boha Dionýsia; právě v Alexandrii se oslavovalo narození Eonu z panny Kore, tento den byl také zasvěcen Osirovi. V noci z 5. na 6. ledna měly údajně i vody v řece Nilu získat zvláštní zázračnou moc. To vysvětluje, proč Basiliovi žáci vybrali právě toto datum pro slavení Kristova křtu, aby pohanům ukázali, že pravé božské bytí se zjevilo na zemi v Kristu, že náhle sestoupilo na svět na březích Jordánu, když zazněl hlas: „Ty jsi můj milovaný syn.“ Tuto slavnost křtu dne 6. ledna od Basiliových žáků převzala Východní církev, která z různých nepravověrných proudů posvětila i jiné zvyky. Původně byl Kristův křest slaven pouze v perspektivě jeho zjevení. V pravověří se však ve shodě s vyprávěními o Ježíšově narození považoval za pravé zjevení nikoli křest, ale narození. Je ovšem možné, že u některých heretických gnostiků se 6. ledna připomínaly oba momenty: narození i křest. V souvislosti s diskuzemi o božské podstatě Krista, které se odvíjely na začátku 4. stol., bylo pak třeba považovat za Kristovo zjevení den jeho narození. V každém případě v první polovině 4. století již můžeme říci, že Církev slaví Zjevení dne 6. ledna a že v tomto svátku spojuje Ježíšovo narození i křest. Původní svátek Křtu zůstává, ale přidává se k němu ještě připomínka narození. Také ve

Exarchát

7

svém průběhu má slavnost dvě části: noc z 5. na 6. ledna je zasvěcená narození Krista a ve dne se slaví křest. Tedy dříve než se začalo slavit Narození 25. prosince, se tato radostná událost alespoň na Východě připomínala v noci z 5. na 6. ledna. K tomuto svátku Zjevení se v Alexandrii přidaly ještě další elementy. Kromě Ježíšova zjevení v okamžiku narození a veřejného projevu před zraky světa při křtu se připomínalo také jeho zjevení zázračné moci: zázrak proměnění vody ve víno v Káně Galilejské (zde mohla zcela určitě do jisté míry hrát roli stará pohanská víra v zázračné proměnění vod v Nilu) a zázrak proměnění chlebů. Jako první byla ovšem připomínána hvězda, která provázela Mudrce z Východu. A toto je element, který se dnes zachoval v římskokatolické liturgii při slavnosti Tří Králů. Svátek Křtu Páně se slaví až v neděli po Zjevení Páně. Již v Novém zákoně je Ježíšovo zjevení na zemi popsáno jako příchod světla do temnot. Snad i pro tento důvod byl vybrán 6. leden, kdy se již v pohanském světě slavilo prodlužování dne jako narození Eónu. Je ovšem nepravděpodobné, že by právě toto bylo podstatným podnětem pro vznik křesťanského svátku. Představa světla, jež se zjevilo v Kristu, aby porazilo temnoty, je stará jako křesťanství samo, lze ji vystopovat v celém Novém zákoně. V poslední době se objevuje výhradně pro tento den zvlášť určený křesťanský pozdrav: „Christos chreščajetsja!“ – „V rice Jordani!“ -jakl-

PŘÍPRAVA NA OSLAVU VÝROČÍ PŘÍCHODU NAŠICH VĚROZVĚSTŮ Publikace Radoslava Večerky Staroslověnská etapa českého písemnictví (Nakladatelství Lidové noviny, 2010) splňuje velmi dobře potřebu uveřejnit odbornou připomínku události, která měla ve své době přelomový význam i ve vývoji české literatury a kultury, a zájemcům o širší a hlubší pochopení toho období ji vřele doporučujeme. Velmi cennou a zajímavou kapitolou této odborné knihy je pojednání o genezi hlaholice. Tato událost přijetí a zavedení vlastního písma zahájila přechod od domácí vzdělanosti v předpísemné formě k formě písemné; jinými slovy od fáze kulturně prehistorické k historické. Od chvíle, kdy má národ své vlastní písmo, můžeme počítat i jeho dějiny. Slované získali své první písmo právě na současném území českém i slovenském, a to v druhé polovině devátého století v knížectví velkomoravském. Přinesly ho dvě osobnosti, dva světci všeobecné Církve, Cyril a Metoděj. Literatura pěstovaná zprvu na Velké Moravě, a to spisovným jazykem chápaným tam tehdy jako jakási slavnostní podoba jazyka domácího, „mateřského“ (ten byl dost odlišný od „staroslovenského“), který však byl do určité míry pro místní obyvatele srozumitelný, nezůstala ohraničená jen na místní oblast. Knižní, ale s ní i křesťanská duchovní vzdělanost se z Velké Moravy poměrně rychle rozšířila po celé střední a východní Evropě a dodnes ji ovlivňuje. To je jedna z velkých zásluh našich věrozvěstů, jejichž 1150. výročí příchodu na naše území si budeme připomínat v roce 2013 a už dnes se na to duchovně připravujeme. (lh)

8

Zpravodaj

TÝDEN MODLITEB ZA JEDNOTU KŘESŤANŮ Každý rok se ve dnech 18. a 25. ledna v mnoha chrámech celého světa scházejí křesťané, aby se společně modlili za sjednocení Církve. V České republice tento modlitební týden pořádá Česká biskupská konference spolu s Ekumenickou radou církví, která sdružuje řadu nekatolických křesťanských společenství. Iniciativa týdne modliteb za jednotu křesťanů vznikla v roce 1968 při společném setkání zástupců Papežské rady pro sjednocení křesťanů a zástupců Světové rady církví. Od té doby se křesťané setkávají v těchto osmi dnech při bohoslužbách ve všech částech světa, aby rozjímali biblický úryvek, který se vždy nějak vztahuje k tématu jednoty. V letošním roce to bude výrok ze Skutků apoštolů: „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Sk 2,42). Vedle bohoslužebných textů se ekumenické setkání soustředí také na zájem o aktuální život v konkrétním křesťanském společenství, které nyní představuje křesťanskou komunitu v Jeruzalémě. Generální tajemník Světové rady církví Dr. Olav Fykse Tveit napsal ve svém dopise adresovaném představitelům jednotlivých církví: „Jednota církve, o kterou usilujeme, není pouhé abstraktní přání. U křesťanů v Jeruzalémě, kteří žijí v místech historické kontinuity s apoštolskou komunitou, mateřskou církví nás všech, se tato jednota projevuje skrze modlitby, reflexe a hlasy, které zaznívají v okamžicích beznaděje a utrpení. Společně s nimi věříme, že Bůh je s námi, když se modlíme za mír a spravedlnost pro všechny obyvatele Svaté země.“ Nejednota, která poznamenala dějiny Kristovy Církve, je bolestivou ranou, kterou se křesťané snaží překonat společným vzýváním Ducha Svatého, společným studiem Písma a církevních otců a hledáním východisek k obnovení společného svátostného života. Prvním důvodem takového hledání jednoty představuje úcta k modlitbě Ježíše Krista, abychom byli jedno, jako tvoří jednotu Boží Syn se svým Otcem. Taková jednota je však darem od samotného Boha. Druhým důvodem je touha po bratrském soužití jednotlivých křesťanských společenství shromážděných u jednoho Pánova stolu ve znamení jednoho křtu. Třetím důvodem je potřeba jednotného hlasu Církve při hlásání evangelia v misijním prostředí, aby taková služba evangeliu byla věrohodná. Tomáš F. Král

Exarchát

9

BENEDIKT XVI. O EKUMENICKÉM HNUTÍ „Jednotu křesťanů nevytváříme my, ale Bůh“ – tak by se dal shrnout obsah promluvy, kterou 18. listopadu 2010 pronesl papež Benedikt XVI. ke členům Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů, která zasedala u příležitosti 50. výročí své existence. Ustanovil ji papež Jan XXIII. pod názvem Sekretariát pro podporu jednoty křesťanů a Jan Pavel II. ji roku 1988 přetvořil na Papežskou radu. Jejím dnešním předsedou je arcibiskup Kurt Koch. Benedikt XVI. ve své promluvě k 60 členům této rady mimo jiné řekl: „Drazí přátelé, třebaže se vyskytují nové problematické situace nebo obtížné body dialogu, zůstává cíl ekumenického hnutí nezměněn, jakož i pevná snaha jej dosáhnout. Nejedná se však o nějakou politickou snahu, jejíž součástí jsou větší či menší schopnosti uzavírat dohody či nalézat kompromisy, pročež by s dobrými vyjednavači bylo možno očekávat, že je jen otázkou času, kdy se dosáhne dohody přijatelné pro všechny. Ekumenické úsilí je tvořeno dvojím pohybem. Jednak přesvědčenou, zapálenou a houževnatou snahou najít úplnou jednotu v pravdě, vytvořit modely jednoty, osvětlit protiklady a temná místa za účelem dosažení jednoty. K tomu je zapotřebí teologického dialogu, ale především modlitby a pokání, tj. onoho duchovního ekumenismu, který je pulsujícím srdcem celé této cesty. Jednota křesťanů je a zůstává modlitbou, přebývá v modlitbě. Na druhé straně je tu i řídicí pohyb, který plyne z jistoty, že my neznáme a nemůžeme znát okamžik uskutečnění jednoty všech Kristových učedníků, protože tuto jednotu nevytváříme my. Způsobuje ji Bůh, přichází shůry, z jednoty Otce se Synem v dialogu lásky, kterou je Duch svatý; je začleněním do božské jednoty. Naše úsilí tím však není oslabováno. Naopak, činí nás to vnímavějšími pro chápání Pánových znamení a časů, abychom dovedli s vděčností uznat to, co nás již spojuje, a pracovali dál na upevnění a růstu. V ekumenickém hnutí je nakonec třeba nechat na Bohu, co náleží jedině Jemu, a rozvíjet seriózně, neustále a věrně to, co je naším úkolem; mít na paměti, že k našemu snažení patří obě stránky: jednání i utrpení, činnost i trpělivost, námaha i radost. Vzývejme tedy s důvěrou Ducha svatého, aby řídil naši cestu a každý s novým odhodláním vnímal podnět k práci pro věc ekumenismu. Všechny vás povzbuzuji ve vašem nasazení, kterým pomáháte římskému biskupovi při plnění jeho poslání ve službách jednoty.“ Převzato z www.radiovaticana.cz

10

Zpravodaj

ŘECKOKATOLÍCI NA NÁRODNÍ POUTI DO ŘÍMA Ve dnech 7. – 13. listopadu 2010 se uskutečnila národní pouť do Říma. Poutníci z Čech, Moravy a Slezska spolu se svými biskupy přišli do Věčného města, aby poděkovali Svatému Otci Benediktu XVI. za jeho návštěvu, kterou vykonal v České republice roce 2009. Z Apoštolského exarchátu se k poutní cestě připojila stovka řeckokatolických věřících z Prahy a Liberce se svými duchovními o. Vasylem Slyvotskym a o. Ivanem Semotyukem. První zastavení poutníků vedlo do Benátek, města sv. evangelisty Marka a dále do Říma – města sv. apoštolů Petra a Pavla, kde měli poutníci možnost navštívit jedny z nejkrásnějších chrámů světa, z nichž některé jsou také spojeny s východní tradicí. Vrcholem celého putování však bylo setkání se Svatým otcem. Poutníci vítali papeže společným hlasitým projevem díků za návštěvu. Velkým překvapením bylo, když papež přivítal přítomné v českém jazyce. Byl to okamžik, v jehož rámci si věřící uvědomovali své spojení s celou Katolickou církví. Všichni pocítili, že tvoří jeden putující lid pod vedením papeže. Tuto radostnou chvíli pak ještě umocnila bohoslužba slavená pražským arcibiskupem Dominikem Dukou u oltáře Svatého Ducha v bazilice sv. Petra. Po této slavnostní bohoslužbě naše poutníky mile přivítal na náměstí sv. Petra apoštolský exarcha Mons. Ladislav Hučko. Po tomto setkání poutníci navštívili některá vatikánská muzea, dále baziliku Sancta Maria Maggiore a baziliku sv. Jana v Lateránu a baziliku sv. Kříže v Jeruzalémě, kde přítomným udělil požehnání relikvií sv. Kříže pan kardinál Miloslav Vlk, emeritní pražský arcibiskup. Na pouti měli věřící možnost více přemýšlet nad událostmi svého života při společné modlitbě, ale také využít duchovních rozhovorů a příležitostí ke sv. smíření. Vedle toho se pouť stala prostorem vzájemného přátelského setkání a hlubší duchovní užitek. o. Vasyl Slyvotsky a Tomáš F. Král

Exarchát

11

PRAŽSKÝ CHRÁM NABITÝ LIDMI MĚ ÚPLNĚ SRAZIL DO KOLEN

ROZHOVOR S BRATISLAVSKÝM EPARCHOU MONS. PETEREM RUSNÁKEM Chrámový svátek sv. Klimenta se v naší pražské katedrále nesl v duchu návštěvy otce biskupa Petera Rusnáka z Bratislavy. Mnohé věřící zaujal tím, že svou homilii přednesl ve velmi dobré češtině. Proto jsme ani náš rozhovor nemohli začít jinak než otázkou objasňující vazby otce biskupa na české prostředí... Vnímáte cestu do České republiky také jako návrat do míst, kde jste vyrůstal?

Když jedu do Čech, vždy mi to připomíná, že jsme tady žili, kvůli čemu jsme tu žili. Řekl bych, že to negativní už dávno pominulo, zůstaly už jen pěkné vzpomínky. Samozřejmě, Česká republika za nic nemohla. Tady jsem začal chodit do školy, přesněji v Jeseníkách, na severu Moravy ve Starém Městě pod Sněžníkem, protože tam jsme byli vyvezeni. Často se stávalo, že děti řeckokatolických kněží, kteří zde v padesátých letech s rodinami žili, se ani nechtěli vracet na Slovensko, protože si jednoduše zvykli... Když jsme se vraceli, mně bylo takových devět-deset let, takže se mne nikdo neptal, jestli se chci vrátit nebo ne. Ale je pravda, že jsme tu už měli kamarády a bylo mi ze začátku líto, že se stěhujeme. Mně toto prostředí nepřipadalo cizí. Pro rodiče a starší sourozence to přesídlení a celá inkulturace byla horší. Atmosféra toho vyhnanství a opuštění domova na východě, to muselo být pro ně o hodně těžší. Ale rodiče se vždy snaží vytvořit pro děti takovou atmosféru, aby necítily žádné tlaky ani diskriminaci. Musím zároveň říct, že mnozí místní lidé nám velice pomáhali, když se přesvědčili o tom, kdo je ten kněz jako člověk. Ta atmosféra byla potom mnohdy plna pomoci a lásky. Vytvořilo to spoustu dobrých vztahů a přátelství. Dá se tato vaše návštěva chápat tak, že kontakty mezi Prahou a Bratislavou budou teď častější? Před několika měsíci, tedy poměrně nedávno, byl náš otec biskup Ladislav v Bratislavě... Sám jsem byl překvapen, že to spojení je tak rychlé, byli jsme tu z Bratislavy za nějaké tři a půl hodiny. Vůbec to není tak daleko, je to vlastně blíž než do Prešova. Pokud zase nějaké pozvání přijde, určitě ho neodmítnu. Nakolik se podle vás dá srovnat postavení řeckokatolíků v ČR a v bratislavské eparchii, myslíte, že řeší podobné výzvy?

12

Zpravodaj

Myslím, že ano. Obě biskupství žijí v diaspoře. Tím pádem jde o úplně jiné požadavky a postoje než je běžné tam, kde je církev rozšířená. My si musíme vážit každého jednoho člověka a to je myslím pro nás, duchovní, dobře, že k tomu můžeme přistupovat s pokorou a být Bohu vděčni za každého, koho nám pošle do cesty. Také katecheze musí být založena na úplně jiném systému a postavena na jiných základech. Další věc, která je myslím společná, jsou materiální struktury. Nemáme chrámy, nemáme farnosti, musíme být tedy v dobrém bratrském vztahu s Římskokatolickou církví, abychom mohli používat jejich chrámy, jejich objekty. Pak také díky tomuto postavení máme jakousi exkluzivitu. Lidé už vědí, že nás mají spojovat s cyrilometodějskou tradicí. Ale není to tak dávno, kdy ještě veřejnost nevěděla, kdo jsme, jakou máme spiritualitu... A teď díky našemu působení jsou už nuceni nás registrovat. A další věc, kterou máme asi společnou, je naše obrovská rozloha. Z Prahy do Ostravy je pěkných pár hodin cesty stejně jako z Bratislavy třeba do Brezna nebo na Telgárt. Takže v tomto smyslu velice dobře rozumím otci biskupovi a věřím, že i on mně, protože to postavení je skutečně podobné. Jaká je struktura vašich věřících? Jsou to věřící z východního Slovenska. Základ tvoří ale ti, kteří jsou v Bratislavě etablováni už delší dobu. Když se v šedesátých letech minulého století začaly kněžské rodiny vracet z Čech, nesměly se vracet na východ Slovenska, ale mohly zůstat na západě, aby nebyly v kontaktu se svými věřícími. V této době se v Bratislavě vytvořila taková řeckokatolická enkláva. Dnes k nám chodí již děti jejich dětí. Oni sami sebe považují za Bratislavany, ale jsou zároveň řeckokatolíky. Toto je takový základ. Většinu teď ale tvoří obrovské množství studentů a lidí, kteří přišli z východu za prací. Chci ale říct ještě jednu věc: když jsem viděl tady v Praze chrám nabitý lidmi, to mně úplně srazilo do kolen – nám se může o takových počtech jenom zdát. Připravujete se už nějakým způsobem na cyrilometodějské jubileum, které bude v roce 2013? Mimochodem, jste k Velehradu nejblíže sídlící řeckokatolický biskup... Tak to jsem si ani neuvědomil. Ale když se řekne Velehrad, každému východnímu českému a slovenskému křesťanovi se tak trochu rozechvěje srdce, protože to je opravdu posvátné místo. My třeba jezdíme každý rok sloužit bohoslužbu do Mikulčic. Přípravy na jubileum už začaly. Probíhá rok křesťanské kultury, na něj bude navazovat v roce 2013 cyrilometodějský rok. U nás se už uskutečnila velmi pěkná výstava slovanských liturgických písemností, proběhla ve spolupráci s Jazykovědným ústavem Slovenské akademie věd. Z Nitry budou také zapůjčeny ostatky sv. Cyrila, které poputují po celém Slovensku. Viera Folkmanová

Exarchát

13

KONFERENCIA O DIELE PROF. MIKULÁŠA RUSSNÁKA Život a dielo profesora Mikuláša Russnáka a jeho ekumenický aspekt v medzináboženskom dialógu sa stalo hlavnou témou vedeckej konferencie, ktorá sa 20. októbra 2010 konala na pôde Gréckokatolíckej teologickej fakulty v Prešove. Úvodné slovo predniesol prešovský arcibiskup Ján Babjak a dekan fakulty Peter Šturák. V jednotlivých príspevkoch prednášatelia priblížili život M. Russnáka, jeho pôsobenie vo funkcii generálneho vikára, ekumenický aspekt jeho života a diela, kodifikáciu kánonického práva východných katolíckych cirkví a prítomnosť Solovjových myšlienok v jeho diele a ďalšie témy. Prof. Mikuláš Russnák (1878-1954), prastrýc pražského apoštolského exarchu Ladislava Hučka, sa vo svojom celoživotnom diele venoval niekoľkým teologickým disciplínam: liturgickej, homileticko-pastorálnej, dogmatickej, biblickej, právnickej a morálnej. Prednášal dogmatiku na Vysokej bohosloveckej škole v Prešove a na Teologickej fakulte v Bratislave. Za svoj život napísal 177 samostaných titulov kníh, z toho 53 titulov sa zaoberá liturgickými témami. J. Babjak ho v antológii Zostali verní nazval „Tomášom Akvinským Katolíckej cirkvi byzantského obradu na Slovensku“. vf

PĚT LET ZPRAVODAJE EXARCHÁT Na podzim 2005 vznikla v sídle Apoštolského exarchátu (AE) myšlenka založit časopis, který by byl informačním propojením jednotlivých farností, ale také listem doprovázejícím věřící na duchovní cestě. Na návrh otce biskupa Ladislava Hučka dostal časopis název Exarchát a bylo také rozhodnuto, že bude vycházet jednou za dva měsíce. První redakční radu tvořili o. biskup Ladislav, o. generální vikář Milan Hanuš, Jan Klobušický a Viera Folkmanová. Nikdo z nás tehdy netušil, jak se nápad ujme a že si budeme jednou připomínat jeho kulaté třicáté vydání po pěti letech práce. Za dobu vydávání zpravodaje Exarchát se vystřídala celá řada témat, které redakce svým čtenářům nabízela. Již velmi záhy se ukázalo, že největší oblibu si získaly naše pravidelné rozhovory se zajímavými osobnostmi. Právě díky jim se postupem času podařilo vytvořit pomyslný most i k jiným prostředím, než jaké představuje Apoštolský exarchát v Praze. V průběhu pěti let jsme se také snažili věnovat pozornost jednotlivým chrámům rozesetým po celé republice, ve kterých jsou slaveny naše bohoslužby a kde se setkávají řeckokatoličtí věřící, ať už tyto chrámy patří Řeckokatolické církvi, nebo jsou jí propůjčeny k dlouhodobému užívání. Spolu s tímto přehledem jsme se také pokoušeli informovat o událostech v jednotlivých farnostech. Přiblížili jsme také životy některých svatých a blahoslavených. Především těch, kteří v minulém století přinesli svědectví o své neoblomné víře a věrnosti Kristovu evangeliu. Podobným povzbuzením byly také zprávy o životě církve iniciované Svatým otcem nebo pastýři v jednotlivých zemích. Značnou pozornost jsme také věnovali vysvětlení množství liturgických pojmů, prezentaci důležitých východních dokumentů nebo papežských listin a dalších významných textů, které provázely dějiny Řeckokatolické církve a ovlivňují nadále její současnost. V recenzích jsme se pak věnovali zajímavým

14

Zpravodaj

publikacím, které byly nějak spojeny s východním obřadem. V současné době také vznikají další nové rubriky, které obohacují stránky Exarchátu. Především se otevřel prostor otázkám našich čtenářů, které míří k jádru křesťanského učení a duchovního života. Vedle těchto článků je prostor věnován také komentářům k biblickým čtením, která zaznívají při nedělních bohoslužbách, nebo zcela nová rubrika porovnávající odlišné důrazy katolického východního a pravoslavného obřadu. V začátcích redakční práce jsme se pokusili částečně navázat na čtenářskou obec, která se vytvořila původně kolem časopisu Jedinym serdcem. Časem se však okruh čtenářů značně rozšířil a dnes máme čtenářské ohlasy nejen z České republiky, ale také ze Slovenska, Ukrajiny a Bulharska. Pro redakci zpravodaje jsou velmi důležité ohlasy našich čtenářů. Proto jsme za všechny vaše reakce vděčni. Chceme vás opět požádat, abyste nám i nadále psali a sdělovali nám své dojmy. Zároveň bychom chtěli povzbudit každou vaši snahu nějakým způsobem přispět k obsahu zpravodaje, ať už zprávou o dění ve vaší farnosti nebo přímo rozsáhlejší autorskou činností. Srdečně vás zveme ke spolupráci na společném díle, aby byl náš časopis nejen o vás, ale v první řadě pro vás. V neposlední řadě chceme také poděkovat všem, kteří se podíleli a podílejí na tvorbě Exarchátu za jejich obětavou práci a zajímavé články. o. Milan Hanuš, Viera Folkmanová

ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ KŘEST A KÁNONY V seriálu, který se snaží porovnat některé rozdíly a odlišné důrazy mezi Katolickou a Pravoslavnou církví, postupujeme k tématu první ze svátostí, k pojetí tajemství křtu. Pravoslavný přístup: „Pravoslavná církev pokračuje v tradici vysluhovat podle apoštolské tradice křest prostřednictvím trojitého ponoření těla křtěnce do vody. Už jeden z nejstarších křesťanských textů, Didaché, připouští v případě nutnosti vysluhování svátosti prostřednictvím trojitého vylití vody na hlavu. Tento výjimečný způsob se v katolických církvích stal ve středověku normou, ačkoliv i v prvních stoletích se používal jen v případě těžce nemocných a vězňů. Tím se porušil nejen doslovný smysl slova „baptidzein“, což znamená ponořit, ale také symbolický smysl ponoření ve jménu (skutečnosti) osob Nejsvětější Trojice a znovuzrození, vynoření pro nový život. Když vnější znak neodpovídá už více vnitřnímu významu, velká část symbolu důležitého pro pochopení svátostného aktu se tímto způsobem tedy ztrácí.“ Katolický přístup: Tato námitka pravoslavných vypadá teologicky na první pohled celkem rozumně a odůvodněně. Jinou věcí je však její praktická provedi-

Exarchát

15

telnost. Svátosti mají být totiž co nejvíc přístupné všem zájemcům. To, co se má „ztěžovat“, je jejich duchovní příprava na křest, ne již samotné provedení. Pravoslavní kladou důraz spíše na vnější složitost a okázalost, ale duchovní přípravě už takový význam nepřikládají. Katolická církve se naproti tomu snaží ve všem co nejvíc ulehčit vnější podmínky přístupu ke svátostem, avšak prohloubit přípravu na jejich přijetí. Důvodem této péče je vnitřní příprava a disponibilita jednotlivce, na které závisí pak i účinnost svátosti. Podle učení Katolické církve totiž účinnost svátosti závisí ve velké míře i na připravenosti přijímajícího. Vnější podmínky tak nemají ztěžovat přístup ke svátostem. Je třeba odstranit vše, co by kvůli neúměrně ztíženým vnějším podmínkám nepodporovalo přístup ke spáse, a napomoci vytvořit v duších lidí dlouhodobější přípravou a formací co nejvhodnější prostředí pro přijetí milosti svátosti. Proto se v našich zeměpisných podmínkách volba jednoduššího způsobu křtu jeví jako pastoračně vhodná volba přinášející dobré plody již stovky let. Není tedy žádný důvod ji měnit. Další specifikum, které odlišuje Katolickou církev od Pravoslavné souvisí s pojetím starobylých kánonů (pravidel) církve... Pravoslavný přístup: „Svaté kánony, které byly určeny jako usměrnění a pravidla pro Církev apoštoly, svatými otci a ekumenickými nebo lokálními koncily, jsou v pravoslavné církvi aplikovány prostřednictvím autority biskupa, který je může aplikovat pomocí přísného přístupu (acrivia) nebo milosrdně (economia), a to podle jednotlivých případů (normou je přísný přístup). Pravoslaví nevidí kánony jako zákony, kterými se řídí mezilidské vztahy anebo které chrání lidská práva, ale spíše jako prostředky k vytvoření „nového stvoření“ skrze poslušnost. Je to výchova k ctnosti a zdroj svatosti, a proto v Pravoslavné církvi nemohou být ignorované nebo zrušené, i když některé mohou být přidané. Řím si může dovolit, aby při každé změně vnějších podmínek změnil vlastní kánony a přizpůsobil je době, nebo ignoroval některé starobylé kánony. Pravoslaví však považuje tyto kánony za inspirované Svatým Duchem a také si je vědomo, že pravé lidské problémy a potřeby jsou neměnné. Proto s touto linií nemůže souhlasit.“ Katolický přístup: Hned na úvod je třeba říci, že toto posuzování katolického přístupu ke kánonům není zcela korektní. Je velmi zjednodušené až vulgarizované. Kdyby totiž katolická církev přizpůsobovala své kánony (jejich obsah, nikoliv formy) změněným vnějším podmínkám, pak by už na zemi dávno nebyla. Pokud něco mění, jsou to jen vnější podmínky (forma, nikdy ne obsah!), aby co nejvíc lidem ulehčovala vnější přístup k Bohu. K obsahu je mnohem přísnější a „pravověrnější“ než sami pravoslavní. Pravoslavní totiž tím, že vnější podmínky nepřizpůsobují a neulehčují (například v případě křtu), musí zákonitě slevovat z vnitřních požadavků. (Neexistuje povinnost nedělní bohoslužby, nepožaduje časté přijímání svátostí, připouští manželské rozvody atd.). Jelikož na pravoslavné bohoslužby konané v nesrozumitelné formě archaického jazyka a trvající neúměrně dlouho lidé nechodí (je to totiž důsledek dodržování „starých kánonů“), nemohli pravoslavní lidem přikázat závaznou účast na jejich nedělních bohoslužbách, což zase neprospívá duchovnímu života jednotlivých věřících. (lh)

16

ZAMYŠLENÍ NAD BOŽÍM SLOVEM

Zpravodaj

MASOPUSTNÍ NEDĚLE

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu mu ti spravedliví odpovědí:‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ (Mt 25, 31-46)

Představme si, že se z hlubin vesmíru vynoří obrovské nebeské těleso a zamíří k Zemi. Vědci vypočítají, že srážka je nevyhnutelná a do 48 hodin bude mít za následek totální zničení všeho, svět přestane existovat, nastane konec. Jejich katastrofické zjištění svorně potvrdí astronomické observatoře, akademie věd i světové univerzity. Televize a rozhlas to budou neustále hlásit, vlády států, prezidenti a diktátoři vydají na rozloučenou svá poslední prohlášení k národům. Co v této situaci udělají lidé? Nastane nepopsatelný řev a zmatek. Vezmou útokem banky a spořitelny, nahrnou se do hyper a supermarketů, nacpou do vozíků vybrané druhy alkoholu a nejrůznějších lahůdek, další zamíří do restaurací a hospod, poručí všem rundu a cigarety si budou zapalovat bankovkami. Bandy zdrogovaných mladíků začnou ze zvyku rozbíjet výlohy a bude se hromadně rabovat. Někteří hospodští vyvalí sudy na ulici a načepují každému okolo, narkomani si píchnou zlatou ránu podle zásady, že tělo má jít do hrobu úplně zničené. Nakonec to vzdá i policie, odloží brigadýrky na stůl a dá si nalít jako ostatní. Lidé utečou ze zaměstnání, aby byli doma, sem tam někdo zajde do nemocnice nebo do domova důchodců rozloučit se s blízkými, milenci spěšně vyhledají soukromí, někdo si doma sedne do křesla, složí ruce do klína a bude tupě hledět před sebe. Řada lidí zprávám neuvěří, protože „oni lžou, i když nemusí“. Věřící se odeberou do kostela, aby v usebrání a v kající vigilii toužebně očekávali svého Pána. A my se ptejme: Bylo by k něčemu dobré vědět, kdy přijde konec světa? Vždyť to, že máme být připraveni, víme dobře, že máme litovat svých přestoupení a napravit, co se napravit dá, to víme také. Stejně tak, že je moudré užívat věcí tohoto světa s mírou. Tedy nic nového, to všechno dělejme již dnes, není na co čekat. Možná nás napadne, co se na Posledním soudu stane s těmi, kteří sice v Boha nevěří, ale jinak žijí spořádaně, jsou přátelští, pomohou, aniž by je musel někdo dlouho prosit, je na ně spolehnutí, podporují dobré iniciativy, charitativní organizace, jsou neúplatní a nehledí jenom na sebe. Obvykle se říká, že svou odměnu za všechno dobré, co vykonali, dostanou již v tomto světě, ale protože v Boha nevěří, blažená věčnost jim zůstane odepřená. To je teologicky čisté řešení, jenže... Kolik bylo v dějinách těch, kdo se upřímně a velkoryse angažovali pro dobro druhých a nakonec skončili v bídě, zapomenutí a opuštění. Dostalo

Exarchát

17

se jim již za života odměny? Asi těžko. Lidová moudrost to vyjadřuje lapidárně: „Za dobrotu na žebrotu.“ nebo ještě pesimističtěji: „Za dobrotu spravedlivý trest.“ Dnešní evangelium, zdá se, nabízí řešení. Líčí soudní proces v závěrečné fázi. Král-soudce vynáší rozsudek, který zdůvodňuje. Kupodivu nehovoří, zda souzení chodili/nechodili do kostela, zda se modlili/nemodlili, dokonce ani zda byli pokřtění a v Boha vůbec věřili. Jediným kriteriem mezi těmi na pravici nebo na levici jsou skutky ve zcela přirozené, hmotné rovině. Měli jste soucit s hladovými, nemocnými, potřebnými? Ano, jste požehnaní mého Otce! Nebo jste si hlídali jenom svoji kariéru, svoje dobré bydlo, svoje peníze a všichni ostatní vám byli lhostejní? Jděte ode mne, prokletí! Někteří biblisté říkají, že v našem evangelním čtení se nehovoří o soudu celého lidstva, ale jen o soudu pohanských národů. Že totiž Židé a věřící vůbec budou souzeni od nich odděleně. Apoštol Petr píše: Přišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího. Jestliže začíná od vás, jaký bude konec těch, kteří se Božímu evangeliu vzpírají? (1 Pt 4,17). A evangelista Matouš: Ježíš jim (apoštolům) řekl: „Amen, pravím vám, až se Syn člověka při obnovení všeho posadí na trůn své slávy, tehdy i vy, kteří jste mě následovali, usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. (Mt 19,28). Tedy nejprve budou souzeni věřící, a to skrze apoštoly, všechny ostatní bude soudit Syn člověka-Kristus. Výraz „všechny národy“ tak značí všechny pohanské národy a ti „nepatrní“ jsou Ježíšovi učedníci. Smysl by byl tento: I lidé nevěřící mohou dojít věčné blaženosti, pokud prokazovali dobrodiní Ježíšovým učedníkům, a tím jemu samotnému. Přece však nemůžeme otázku víry nebo nevíry v Boha jen tak snadno přejít. Bible to říká jasně: Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. (Mk 16,16). Nevěra může být zaviněná nebo nezaviněná. Kdo byl ve víře vychován nebo s ní přišel úzce do styku a zahodil ji, ten bezesporu dopadne špatně. Ale co ti, kdo se s křesťanstvím nesetkali? Tím nemyslím obyvatele na druhém konci světa, kam žádný misionář nepřišel, ale některé naše spoluobčany. Představme si, že někdo vyrůstá v rodině tradičně ateistické, na př. v rodině komunistického funkcionáře, který má ateismus tak říkajíc v popisu práce. Ten pokládá církev za tmářský přežitek předvědeckého pojetí světa, které kolo dějin a vědeckého názoru drtí a rozdrtí. Jeho děti stěží dospějí vlastní cestou k víře. U mnohých takových je velikou pomocí to, že jim to někdo vymodlil. Dnešní evangelium se může vztahovat i na osoby, které vědomě po poznání pravdy nevystupují proti církvi, a jsou bez předsudků, tolerantní a vstřícní. Třeba jako městští zastupitelé souhlasí s dotací na opravu kostela nebo podpoří grant pro nějakou církevní organizaci. Rozhodnutí ve prospěch věřících je službou - i když třeba neuvědomělou - samotnému Kristu. Je to útěšná myšlenka. Snad mnohý z nás má v příbuzenstvu nebo v sousedství někoho, kdo sice v Boha nezaviněně nevěří, ale jinak žije slušně podle hlasu svého svědomí a chová se k nám a vůbec k lidem ohleduplně. Jeho věčná budoucnost nemusí být ztracena, protože Boží milosrdenství nemá hranice. Víme také, že život podle vlastního svědomí a při hledání pravdy může zabezpečit člověku věčnou spásu. Na nás je, abychom se za takové lidi modlili a příkladem svého jednání jim víru v Boha pomohli zprostředkovat.

o. Pavel Vácha

18

Zpravodaj

ZÁMOJSKÁ SYNODA – ČÁST III KAPITOLA TRETIA Sviatosti a ich vysluhovanie Keďže v božej cirkvi nie je nič svätejšieho a užitočnejšieho, nič vynikajúcejšieho a božskejšieho ako sviatosti, ustanovené Kristom Pánom na spásu ľudského rodu, farár alebo ktorýkoľvek iný kňaz, ktorému prislúcha ich udeľovanie, musí najprv pamätať, že sa má držať svedomite a že skoro v každom momente má byť pripravený splniť takú posvätnú službu, a to ako telesne, pre pohodlie tých, čo sa k sviatostiam utekajú, tak aj duchovne čistotou života a počestnosťou. A tak kto vykonáva farársky úrad vo svojej cirkvi, nech je stále prítomný, aby mohol poskytnúť veriacim duchovnú pomoc, a ak si uvedomia, že niekto je v smrteľnom hriechu, nech sa mu neodvážia udeliť sviatosť bez predchádzajúcej spovede, alebo aspoň, ak chýba spovedník, bez vyvolanej ľútosti nad skutkom, aby sa sviatosť nepremenila na svätokrádež. Nech sú vždy triezvi, aby sa nevystavili nebezpečenstvu, že budú neschopní, alebo nedovolene udelia sviatosť a tým vyvolajú dojem, že tak robia, ako to prikázal Kristus a ako to robí cirkev na väčšiu slávu božiu a na spásu duší. Pri samotnom udeľovaní sviatostí nech z nich vyžaruje celková vážnosť, miernosť v obličaji a v slovách, celková čistota a lesk rúcha a posvätných nádob. Formu sviatostí nech vyslovujú jasne a zároveň nábožne, čo sa týka matérie, ktorú použijú, nech nemenia ani jednu ani druhú, nikde nech nepoužijú jednu a či druhú, ak je pochybná, pravdepodobná a isté bezpečnejšie zostatky, lebo takým spôsobom by sa dopustili smrteľného hriechu. Ak by niekto, kto je privolaný na udelenie sviatosti alebo vykonanie povinnosti, meškal, alebo by sa niečoho dopustil proti sviatosti a čistote svojho úradu, biskup ho prísne potrestá. Veľmi prísne ho potrestá, ak sa prihodí, že niekto jeho nedbalosťou odíde z tohto života bez krstu, spovede, svätého prijímania alebo posledného pomazania. Synoda napomína, aby veriaci prijímali sviatosti s väčšou nábožnosťou a úctou a s hojnejším osohom a častejšie, napomína farárov, aby pred udelením sviatosti vysvetlili vernému ľudu podľa jeho pochopu ich použitie, silu, účinnosť a prečo boli Pánom Ježišom Kristom ustanovené a nech vynesú na svetlo z toho všetkého sväté poučenia, ktoré patria k správne vytváraným mravom. Čo bude najviac prospešné napr. pri krste, aby sa pripomenulo prítomným, akým spôsobom aj títo novorodenci vyjadrujú toto sväté Vyznanie a že majú podľa neho žiť, jednak pri udeľovaní prijímania a pri poslednom pomazaní, kedy sa podľa náhľadu samotného umierajúceho človeka má vyvolať väčšia ľútosť a pozornosť u prítomných. Taktiež pred manželstvom treba poučiť snúbencov o večnosti zväzku, sile manželskej prísahy, o vážnosti krivej prísahy a o potrebe vychovávať deti v božej bázni. Chvályhodný a svätý bol zvyk od prvých storočí cirkvi pri prisluhovaní sviatostí pripojiť určité úkony, ktorými sa ich účinky vyznačovali a vysvetľovali ľudu, aby ho povzbudili k rozmýšľaniu o božských veciach, a to tak, ako nám to naši otcovia odovzdali a my sme ich prijali s tým, že ich odovzdáme potomkom. Synoda usúdila, že tie zvyky treba zachovať. Ale, aby nenastal zmätok pri vysluhovaní sviatostí alebo nejaký nesúlad, apod., kráčajme všetci jedným a tým istým, nerušeným krokom a hovorme všetci vykonávajúci to isté, v tom istom zmysle a tom istom úmysle. Synoda prikázala, aby sa používal jeden

Exarchát

19

a ten istý obrad, aby sa k nemu nič nepridávalo a nič z neho neuberalo v cirkvi nášho obradu. Postará sa, aby ten „Trebník“ zostavil najosvietenejší metropolita, aby bol po schválení Svätou stolicou vytlačený, distribuovaný za rovnakú cenu v rámci jeho pastierských snáh. Keď bol stanovený určitý poriadok, aby sa vo všetkých veciach zachovával mier a pokoj, nepatrí sa, aby niekto zakášal kosou do cudzej žatvy, ale každý jeden má bedliť nad stádom mu zvereným. Posvätná synoda, presne podľa Tridentského koncilu, prísne nariaďuje, aby žiadny kňaz, iba ak v nebezpečenstve smrti a v poslednej potrebe, nevysluhoval sviatosti mimo hraníc svojej farnosti, alebo vo svojej farnosti cudzím farníkom, najmä latinského obradu, bez povolení toho-ktorého farára. Kto robí inač, bude suspendovaný z úradu potrestaný inými ťažkými trestami od svojho biskupského súdu. Keďže pohromy týchto čias nás napomínajú, aby sme povedali niečo o udeľovaní sviatostí v časoch moru, synoda prikazuje a vyhlasuje, aby sa farári nevzdiaľovali od svojej cirkvi z dôvodov nebezpečenstva nákazy, ale nech zostávajú doma s tým väčšou starostlivosťou, o čo väčšia a častejšia je potreba veriacich v duchovných záležitostiach. Tým horlivejšie budú pohotoví, ak uvážia onú obrovskú lásku, akou Boh miloval duše zverené ich opatere a budú chcieť napodobniť príklad Pána Krista Spasiteľa, ktorý dušu položil za svoje ovečky. pokračování

DOKUD NÁS SMRT NEROZDĚLÍ „Ať Vám to vyjde“, je jedno z přání, které slýcháme při gratulacích novomanželům po svatbě, jako by manželství byla nějaká loterie, kde to vyjít může, ale také nemusí, nebo zkouška, ve které by měli uspět, ale stane se, že neuspějí. Bereme-li manželství jako svobodné rozhodnutí žít jako celý člověk, muž a žena, se svým manželem či manželkou, v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i chudobě, po celý život, pak se toto přání zdá přinejmenším zvláštní. Statistika nám však vyčísluje, že šance v této loterii jsou padesát na padesát, že v této zkoušce obstojí jen každý druhý pár. Čísla dále ukazují, že stále méně lidí se rozhodne uzavřít svátostné či civilní manželství a volí „život na hromádce“. Trvanlivost takových velmi křehkých vztahů je pak ještě menší. Samozřejmě, že k tomu, aby se dva lidi měli opravdu rádi a žili spolu celý život, nepotřebují žádný papír, ale stále víc se ztrácí ochota se tomu druhému plně odevzdat. Může se tak stát, že člověk, ač v nějakém vztahu, zůstane sám. Hlavní hrdinové našeho příběhu, říkejme jim Adam a Alice, prožívali své rodinné štěstí v krásném domě za městem, kde se jim po pětileté známosti narodil syn, říkejme mu Albert, a v poklidu si budovali svoji budoucnost. Téměř ukázkový příklad vztahu, kde to funguje i bez svatby. A možná by i byl, pokud

20

Zpravodaj

bychom si mohli vše naplánovat a vše by nám podle našich plánů i vycházelo. Bohužel Adam vážně onemocněl a hovory o svatbě nabyly větší vážnosti. Nakonec zbývalo už jen určit datum. Je hezké, že minimálně jeden z nich si pamatoval den, kdy se spolu seznámili, a tak mohli den svatby stanovit na desáté výročí své známosti, a co víc, připadalo to na sobotu. Oddací síň byla objednána, svědci pozvaní, prstýnky koupeny, oblek pro malého Alberta ušitý, vše, co šlo připravit, bylo připraveno. Co ale připravit nešlo, byl Adamův zdravotní stav, a když ho museli pár dní před svatbou hospitalizovat, bylo jasné, že se v onu sobotu k oddávajícímu či oddávající nedostane. Bylo spíše potřeba dostat oddávajícího k ženichovi a ještě lépe už v pátek, v deset hodin. Kdo byl někdy na nějakém úřadě, ví, že to není žádný holubník a že vše má své dané úřední postupy, které nejspíš pracují pod zorným úhlem věčnosti, tudíž nehledí na čas. A tak dostat oddávajícího do nemocnice, navíc ve změněném termínu, není záležitost jednoho telefonátu. A jelikož snoubenci nebyli na lodi, kde by jim jako oddávající mohl posloužit její kapitán, zbýval už jenom nemocniční kaplan. Ještě před několika desítkami let by pro něj stačilo zajít do nemocniční kaple, ale dnes, i pokud by nějaká kaple byla, místo kaplana tam bude telefonní číslo a den, kdy v dané nemocnici slouží, jelikož nemocničních kaplanů v metropoli je mnohem míň než samotných nemocnic. Situace vyžadovala jednat rychle a tak ve čtvrtek volal ošetřující lékař nemocničního kaplana, následně pak i nevěsta, aby vše řádně domluvili a během několika hodin se i sešli v nemocničním pokoji. Aby výjimečnosti dané situace nebylo málo, nebyl v den sňatku k nalezení občanský průkaz ženicha. A tak byl toho dopoledne vystavován nový občanský průkaz a svatba se musela posunout na poledne. Současné právo uznává za platný sňatek jak civilní, tak i církevní. A jelikož se snoubenci ocitli v úplně nové situaci a místo sňatku civilního chtěli nyní uzavřít sňatek církevní, tedy přijmout svátost manželství, bylo potřeba tomu učinit zadost i dle kanonických předpisů. Ty dovolují oddat pokřtěného katolíka, což byla v tomto případě Alice, a nepokřtěného, tedy Adama. Na pokoji, ze kterého kvůli malování už přestěhovali všechny pacienty, nechali jenom Adama, aby se v klidu oženil, než se bude stěhovat také. V poledne se pokoj zaplnil. Přišli rodiče ženicha i nevěsty, nechyběl pětiletý Albert, samozřejmě svědci, ošetřující lékař a pochopitelně nevěsta s krásnou kyticí. Než se rozezněly pomyslné svatební zvony, byl čas se zeptat ženicha, zda-li se nechce nechat pokřtít, a tak by oba snoubenci, jako katoličtí křesťané, přijali svátost manželskou. Adam se s pohledem letitého manžela odevzdaně podíval na svoji nastávající a řekl jí: „ Jestli chceš, tak se nechám…“. Po upřesnění, že to má být jeho svobodné a dobrovolné rozhodnutí, řekl, že se chce nechat pokřtít. A tak hned poté, co byl pokřtěn a biřmován, začal svatební obřad. V půl jedné odpoledne mohlo konečně přijít první manželské políbení a pár chlebíčků a dortíků z nemocničního bufetu. Adam a Alice si slíbili lásku a věrnost v časech dobrých i zlých dokud je smrt nerozdělí, modlitby Adamovy babičky, aby její vnuk přijal svátost křtu, byly vyslyšeny. Novomanželé svému slibu dostáli zakrátko. Za necelé dvě hodiny Adam v náručí své manželky zemřel. o. JánKO

Exarchát

21

ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. ŘEHOŘ NAZIÁNSKÝ, TEOLOG (25. LEDNA) Narodil se kolem roku 330 v kapadockém městě Naziánu. Jeho otec, původem pohan, se ještě před Řehořovým narozením obrátil ke křesťanství a později se stal v Naziánu biskupem. Za svou náboženskou výchovu vděčil Řehoř především své matce Nonně. Brzy se rozhodl pro panický stav. Dal se na studium rétoriky, nejdříve v Kapadocké Cézarei, kde se seznámil se sv. Bazilem, pak studoval v Palestinské Cézarei. Poté cestoval za dalšími studiemi po moři do Alexandrie. Nedaleko Kypru byla loď zachvácena prudkou bouří a Řehoř ve smrtelné úzkosti učinil slib, že bude-li zachráněn, zasvětí celý svůj život Bohu. Loď se zachránila a přistála šťastně v Alexandrii. Tam Řehoř poznal sv. Atanáše a učil se u Tespesia. Z Alexandrie se odebral do Atén, kde začalo jeho skutečné přátelství s Bazilem. Společně bydleli, společně jedli, společně se učili. Během krátké doby předstihli své učitele. Podle slov sv. Řehoře znali jen dvě cesty: jedna z nich vedla do chrámu a druhá do školy. Když sv. Bazil odešel do Egypta, zůstal Řehoř v Aténách, kde přijal učitelské místo. Zde jej také zastihla zpráva o povýšení jeho otce na naziánský biskupský stolec. Aby mu mohl pomáhat, vrátil se Řehoř roku 359 do Naziánu, kde jej otec pokřtil. Brzy však v Řehoři převládla tužba po mnišském životě a připojil se ke sv. Bazilovi v pontské poušti. Jeho pobyt tam netrval dlouho. Roku 361 jej volal otec, aby mu pomohl spravovat biskupství. Po návratu do Naziánu jej otec proti jeho vůli vysvětil na kněze. Aktivní život však svatého neuspokojoval a znovu se utáhl do klášterní samoty. Když se ale dozvěděl, že jeho otec z neznalosti podepsal poloariánskou teologickou formuli, což vyvolalo znepojení ze strany mnichů, vrátil se k němu a pomohl mu, aby veřejně vyznal dogmatické ustanovení nicejského koncilu. Řehoř se pak plných deset let věnoval pastýřské a kazatelské činnosti. Nová etapa v Řehořově životě nastala, když se sv. Bazil stal roku 370 cézarejským arcibiskupem, a tím metropolitou celé Kappadocie. Ariánský císař Valens chtěl omezit Bazilův vliv, a proto dal rozdělit Kappadocii na dvě metropole. Aby oslabil tento zásah, vytvořil Bazil několik nových biskupství a naléhal na Řehoře, aby převzal vedení biskupství v Sasimě. Když Řehoř odmítal, přišel Bazil jednoho dne (roku 372) do Naziánu a Řehoře vysvětil proti jeho vůli na biskupa. Ten pak odešel do odlehlé Sasimy. Byl zklamán. Kraj byl nehostinný, bez lesů a vody, město bylo ve skalách, plné obchodníků a cizích lidí. Řehoř napsal rozhořčeně Bazilovi: „Z našeho přátelství jsem se naučil, že člověk nemá důvěřovat žádnému příteli.“ Když si dělal arcibiskup tyánský nároky na Sasimu, Řehoř se rád vzdal tohoto místa, a aniž vykonal v Sasimě jedinou bohoslužbu, vrátil se ke svému téměř stoletému otci. Po smrti rodičů (roku 374) odešel Řehoř do kláštera sv. Tekly v isaurské Seleucii, kde začal žít v tichosti a rozjímání, tak jak si to vždy představoval. Zde jej také zastihla zpráva o smrti sv. Bazila.

22

Zpravodaj

Po smrti císaře Valensa (roku 378) prosili cařihradští katolíci Řehoře, aby přišel do hlavního města a spravoval arcibiskupství. Ten svolil. Když přišel do Cařihradu, nalezl zde neutěšené poměry. Pravověrní byli v menšině a neměli ani chrám. Proto jim zřídil kapli, kterou nazval „Anastasis“ (vzkříšení). Zde přednesl své známé teologické přednášky o Nejsvětější Trojici. K Řehoři začali brzy přicházet heretici, pohané i židé. Zříkali se svých omylů a biskup je přiváděl do Církve. Nepřátelé začali strojit proti Řehořovi úklady. Pomlouvali jej, napadali jeho posluchače, snažili se proti němu poštvat lid, ba chtěli sáhnout i na jeho život. Světec však vytrval a neklesal na duchu. Roku 380 vstoupil do města císař Teodósius a odevzdal katolíkům všechny význačnější chrámy, které jim byly odňaty před čtyřiceti lety. Řehoř však netrpěl jen od nepřátel víry, ale i od vlastních. Egyptští biskupové, kteří s ním byli původně ve společenství, vysvětili za cařihradského biskupa jakéhosi Maxima, člověka pochybných mravů. Maxim byl sice vyhnán, ale našel na určitou dobu záštitu v Římě, kde byli špatně informováni. Když chtěl nemocný Řehoř opustit cařihradskou katedru, lid jej zadržel slovy: „Společně s tebou odejde i Trojice.“ A tak zůstal na katedře až do II. všeobecného koncilu v Cařihradě (roku 381), kde měla být řešena otázka nástupce posledního cařihradského biskupa. Na koncilu byl Řehoř potvrzen ve funkci a po smrti biskupa Melecia se stal i předsedou sněmu. Řehoř se však rozešel s většinou účastníků v názoru na tzv. „Antiochijský rozkol“, a proto se proti němu opět obrátila dávná nenávist. Mnozí jej začali obviňovat, že v boji s ariány nepovolal světskou moc. Nakonec byla nadnesena i otázka právoplatnosti Řehořova biskupského působení v Cařihradě, když je právem biskupem sasimským. Přitom nepřátelé ani neskrývali, že jde o intriky. Když Řehoř viděl rozdvojení, vystoupil na koncilu s řečí: „Mužové a mí bratři ve vedení svatého Kristova stáda! Styďte se! Máte učit druhé zachovávat pokoj a přitom se hádáte mezi sebou! Jak můžete druhé utvrzovat v jednotě, jestliže nejste jednotni mezi sebou? Já vás však prosím před jednopodstatnou Trojicí, abyste se usmířili a žili ve vzájemné lásce, abyste mohli jednotně řešit církevní otázky. Jsem-li já vinen vaším rozdělením, nejsem nijak důstojnější než prorok Jonáš. Vyhoďte mě z lodi a bouře přestane. A jestliže nejsem vinen touto bouří, přesto jsem ochoten trpět, chcete-li. Jen se smiřte mezi sebou a buďte jedné mysli. Svrhněte mě ze stolce, vyžeňte z města, jen milujte pravdu a pokoj.“ Po těchto slovech Řehoř opustil koncil i Cařihrad a odešel do Naziánu, kde vedl biskupství do roku 383, kdy tam byl ustanoven biskupem Eulálius. Řehoř se usadil roku 383 v Arianzu na statečku, který zdědil po rodičích. Tam konečně dosáhl klidu. Jeho jedinou rozkoší byla zahrádka, studánka a stinný les. Zde napsal většinu svých básní a listů. Svůj život ukončil roku 389 a byl s poctami pohřben v Naziáně. Jeho ostatky byly přeneseny roku 950 do Cařihradu, odkud se jejich část dostala do Říma, kde jsou uloženy v bazilice sv. Petra. Antonín Čížek (Synaxár)