OBSAH EDITORIAL
Vážení přátelé, 38, to už je 13 čísel od doby, kdy jsem jako mladý kvintán plný ideálů začal pracovat pro časopis. Byla to taková moje první pracovní LÁSKA. Bohužel se s ní budu muset v nejbližší době rozejít a uvolnit místo dalšímu šefredaktorovi a grafikovi, kteří budou též plní ideálů a budou náš školní časopis milovat tak jako já ...(smích). Tímto vám chci mimochodem sdělit, že pro ty, kteří by o moji židli měli zájem, je zde prostor mě kontaktovat a následně se domluvit. Ale nyní už k tomuto číslu, jak se z úvodu dalo vytušiit, tématem je LÁSKA. Těšit se můžete na spoustu zajímavých článků o tom, jak už se láska oslavuje, kdo ji oslavuje a jak ji oslavuje, ale také na článek o sebevzdělávání a rozhovor s autorem naší jedinečné přílohy. To, co mě na tomto čísle nejvíce potěšilo, je fakt, že nemusím přát pouze hezké počtení, ale i hezký poslech.
OBSAH OBSAH
04 Jednou větou... 06 Láska jako Brno 08 Valentýn ve světě 09 Učitelská anketa 10 Benjamin 12 Svatební zvyky 13 Miluju tě 14 Jsem velryba,... 16 Povídka 17 Seznámení s Kollárem 18 Rozhovor: Otec a syn 19 Láska jménem Anime 20 Smířilové a Míra 22 Absolvent 26 Rozloučení s maturanty 28 Sport 30 England 31 Zábava
JÁCHYM DŮJKA ŠÉFREDAKTOR
10 Benjamin
Vše co jste chtěli vědět o časopisové příloze, ale báli jste se zeptat.
14 Jsem velryba, která šplhá na strom Není vzdělání jako vzdělání.
SCOOL! - MAGAZÍN GYMNÁZIA V ZASTÁVCE / č. 38. květen 2014 Šéfredaktor: Jáchym Důjka Redakce: Ivana Puškarová, Karolína Čapková, Martin Suchomel, Ruda Zezula, Vladimír Buchar, Jakub Vaverka, Roman Krupica Korektury: Ivana Puškarová Grafika: Jáchym Důjka a Daniel Menšík Layout: Jakub Maca, Martin Suchomel Webmaster: Martin Suchomel Ilustrace: Daniel Menšík web: scool-mag.cz facebook: facebook.com/CasopisSCOOL email:
[email protected] tel: 732 659 640
22OBSAH
cover design: Daniel Menšík tisk: POINT CZ, s.r.o.
KSICHTKNÍŽKA
3
Jan Kadaňka a Karolína Jandáková, sexta
Absolvent v Zemi výcházejícího slunce Poslední den před volnem (30. 4.) k nám do školy zavítal bývalý student našeho gymnázia Martin Horký. Martin už dva roky žije v Japonsku z pracovních i soukromých důvodů. Zaměstnává ho firma Rakuten jako profesionálního IT. Martin nám zopakoval základní informace o Japonsku a pak jsme se společně vrhli na diskuzi. Kdo chtěl, tak napsal otázku, a Martin se o každé s nadšením rozvyprávěl. Všichni se určitě dozvěděli mnoho zajímavostí, protože navštívit Japonsko jako turista nebo tam nějakou delší dobu žít je přeci jen něco jiného. Člověk pozná zem takovou, jaká je, včetně povahy lidí. Škoda, že se Japonsko nedá zkrátit jenom do dvou hodin. Tímto Martinovi děkujeme za návštěvu a příjemné seznámení s touto exotickou a různorodou zemí. (pozn. red.: Rozhovor s Martinem na straně 20 - 25)
Karolína Čapková, septima
Brigády v čajovně
Foto: Karolína Čapková
Dne 2. 5. se skupina nadšenců sešla, aby posunula jeden sen – Gymnazijní čajovnu zas o krůček dál k cíli. Celý den jsme malovali, natírali a zase natírali, šroubovali, vrtali, stloukali, pokládali a nakonec šťastně rozvinuli krásný koberec. Nálada byla báječná, i když se o patro výš psaly maturity. Skvěle strávené ředitelské volno. Menší skupina v pátek 7. 5. zkrášlila stěny originálními nápisy a naskládaly se knížky. Taky jsme udělali spoustu malých detailů, které by se sem ani nevyšly vypsat.
Tady poteče krev… Redakce SCOOL!u by ráda rozhýbala naše studenty k užitečné, až ušlechtilé aktivitě – dárcovství krve. Týká se samozřejmě starších 18-ti let a zdravých dobrovolníků. Jako první předvoj vyrazí koncem května na transfúzní stanici do Bohunic první tři studenti. V příštím čísle si určitě budete moci přečíst, jaké to bylo. Další případní zájemci se mohou informovat u Václava Kokeše (2. roč.). Podmínky dárcovství také na bit.ly/DarujKrev
42JEDNOU VĚTOU...
Foto: brno.cz
Václav Kokeš, 2. ročník
Karolína Čapková, septima
Férová snídaně
V sobotu 10. 5. jsme oslavili Světový den pro fair trade Férovou snídaní. První ročník Férové snídaně proběhl úspěšně, účastníků bylo asi 30, z toho snad polovina děti, které nadšeně vybarvovaly omalovánky, a dospělí se snažili přijít na zapeklitý kvíz, aby si zasloužili fairtradovou placku. Snídaně se volně prolnula s obědem. Sáčky od „férových“ čajů a sedlinu od kávy jsme rovnou házeli do vermikompostéru, kde všechen odpad žížalky svědomitě zpracovávají. Foto: Herr Szopelini
Redakce časopisu
Eva Kokešová
Láska všude kolem nás
LiStOVáNí
Hlavní téma tohoto čísla SCOOL!u se pěkně potkalo s událostí, o které snad smíme informovat i na těchto stránkách. Už proto, že jeden z hlavních aktérů je absolventem třídy, která náš školní časopis založila. O čem že je tu řeč? V červnu se bude v zahradě našeho gymnázia odehrávat svatební obřad dvou absolventů naší školy: Milana Cihláře a Martiny Brychtové. Na školní zahradě se bude tento slavnostní akt odehrávat ze symbolických důvodů. Oba budoucí manželé zde ve škole potkali svou životní lásku. Můžeme se jen domýšlet, jestli bylo ve hře i láska ke vzdělávání. Ať už to ale bylo, jak chce, oceňujeme to jako zajímavý nápad. Protože přání před svatbou prý přináší smůlu, musíme je odložit na později.
ISSUE 38
Příjemné, zábavné, osvěžující – tak by se dalo charakterizovat další z představení projektu Lukáše Hejlíka LiStOVáNí. Tentokrát mohli návštěvníci zhlédnout putování českých cestovatelů Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky. Kdo očekával, že četba cestopisu bude nuda, ten se velmi spletl. Díky oběma protagonistům – Pavlu Oubramovi a Tomáši Drápelovi se čtení proměnilo v dobrodružnou výpravu. Pro příznivce LiStOVáNí dobrá zpráva – další představení bude v červnu (viz zadní strana časopisu).
JEDNOU VĚTOU
5
Ivana Puškarová, septima
LÁSKA JAKO zdroj: vlast.cz
„Dostal jsem kouli jako Brno.“ Slovní obrat, který se v naší bodré mluvě vyskytuje docela často. Vlastně dokonce tak často, až mě to donutilo přemýšlet, proč se velikost, ať už pomyslná nebo doslovná, vyjadřuje zrovna v poměru k naší nedaleké metropoli. Je to snad proto, že Brno bylo obří obydlenou těčkou se statusem královského města vprostřed Moravy? Možná. Podle mého to ale bylo úplně jinými kvalitami. Tři Brna i na cheeseburger stačí
Už mnoho velkoměst světa slyšelo o sobě ódy z úst či per umělců, které naprosto pohltily. Paříž, ach to smyslné, hříšné město. Nebo třeba New York, místo, kde nemožné se stává skutečným. A pak Londýn, Petrohrad, Tokio… Skoro by se člověku nad všemi těmi pozlátky a svítivými neony zatočila hlava. Proč tedy nepřidat ještě Brno, však on už to duch lidstva unese. Někdy mám totiž pocit, že ve shonu za vší dokonalostí mnohem slavnějších měst zapomínáme na to, co máme na dosah ruky. Samozřejmě, asi se nám nepodaří poslat na instagram stylově vyladěnou selfie z prostřed Time Square nebo fotku nakousnuté makronky z Ladurée, to ale ještě neznamená, že spoustu insta-vhodných míst v Brně nenajdeme. Jestli je něco, co jsem na Brně vždycky milovala, pak je to rozhodně jeho klidná nátura. Stinné dlážděné ulice v centru lemované neskutečnými fasádami přelomu osmnáctého a devatenáctého století s minimální pravděpodobností srážek s auty nebo turisty. Věřte mi, nic není otravnějšího než rozjetá audina nebo neprostupná skupinka Japonců takhle uprostřed Václaváku. Říká se, že Brno je přerostlá vesnice, a já musím souhlasit. Ale jen v tom dobrém. Můžete se přesunout
62TÉMA
z místa na místo, z kavárny do obchodu a z obchodu do muzea a přitom nebudete riskovat vlastní zdraví. Maximálně vás u nádraží trochu popožene šalina, no vem to čert, když to bylo právě Brno, kde v Česku poprvé tramvaje vyjely do ulic. A to už v roce 1869, víte. Když jsem na začátku mluvila o té velikosti, matička Brno se rozkládá na ploše 230 kilometrů čtverečních. Pro vaše porovnání, třeba právě Paříž jako taková zabírá pouhých 105 kilometrů čtverečních. A pak si říkejte něco o vesnici. Vlastní centrum Brna poslední dobou pomalu ale jistě začíná prorůstat stejně dobrými a rovnocenně stylovými kavárnami a bistry, jakými se pyšní všechna ta přespříliš zpopularizovaná města. Myslím, že je zbytečné psát sem konkrétní místa, stačí jen tak naslepo vyrazit do ulic a podniky se budou voňavě podbízet samy. Ale jeden malý tip vám stejně dám. Dopředu se můžete vyzbrojit návštěvou blogu dvou moc milých slečen, Lucky a Majky, na samedobreveci.blogspot.sk, které pravidelně obrážejí brněnské lokály a ukazují ta správná hipsta místečka k posezení. Stejnou službu vám prokáže třeba i Gastronautka v Brně, gastronautkavbrne.blogspot.cz. A pokud něco z foodblogu zatoužíte rovnou ochutnat, pak si to namiřte do Melounového cukru a navolte
cheesecake od Maryny, laskominyodmaryny.cz. Vsadím se, že po takové chuťové náloži klidně oželíte, že my vidláci pořád ještě nemáme Starbucks… Jestli vás návštěva všech těch příjemných místeček úplně neodrovná a nezazdíte to pizzou z České nebo další kofeinovou bombou z KofiKofi, což jsou takové brněnské perličky, můžete na večer zkusit třeba DEBUT. Koncept domací restaurace, kdy jednoduše přijdete do bytu ke dvěma přátelským chlapíkům, posadíte se ke stolu s úplně neznámými lidmi, v pohodě si vychutnáte tříchodové menu a třeba ještě navážete nové přátelství. Nebo můžete zkusit Zastávku. Pro jednou ne tu naši, ale malou kavárnu Zastávka přímo naproti zastávce Geislerova linky 8, 9 a 10. Po takovém množství jídla by se ale hodily také nepotravinové aktivity, to přiznávám. I tady ale Brno září, ač se to možná na první pohled ne tak úplně zdá. Věděli jste třeba, že vstup na stálé expozice ve všech budovách Moravské galerie je úplně zdarma? Dobrá možnost jak trochu rozchodit tvarohové dortíky v krásně zdobených prostorách. Nebo třeba divadla. To je kapitola sama pro sebe. Stačí se jen trochu dívat kolem sebe a člověk za krátkou cestu narazí na tolik dramatických míst, že by se za jejich počet ani v Athénách stydět nemuseli. Reduta, Janáčkovo, Mahenovo – první elektricky osvětlené divadlo v Evropě, Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo, Městské divadlo Brno, loutkové divadlo Radost… Už jste to zvládli obejít všechno?
Nemožné. Brno je totiž uměním poctivě nacucané, jako houba po dešti. Funkcionalistická Unesco kráska Tugenhat, Zemanova kavárna, hotel Avion, Výstaviště… a k tomu stylově, rozpínající se chapadla swing tanečníků, kteří se po Česku začali rozlévat právě z tančíren brněnského Savoye či kavárny Gracián. Ano, teď právě je čas pustit si trochu In the mood a vydat se do víru velkoměsta. A insta-stylově se na to můžete oháknout třeba v ReParádě, reparada.cz. Obchodu, kde si můžete vypůjčit originální kousky oblečení a ještě mít pocit, že se chováte trochu míň konzumně. Však stačí, že už jste zkonzumovali všechny ty dezerty v útulných kavárničkách. A jestli vám to všechno pořád ještě přijde málo cool, prostě se zkuste někdy Brnem jen tak projít. Bezcílně, ale pozorně. Možná, že to chvíli nebude úplně nejčistší a nejvoňavější zážitek, ale které město taková místa nemá. Vyražte dát si pusu k cihlové zdi na Petrov, buďte hrdí Komeťáci, i když letos to úplně nevyšlo, vzdejte hold Mendelovi a Janáčkovi, chlubte se, že nejvyšší soudnictví máte pod palcem, hledejte šalinu číslo 7, vyražte s mařkou do štatlu nebo na prígl, nachálkujte se a zapijte to škopkem Starobrna, u nádru dejte pozor na čórky a po večerním flámu radostně napochodujte do hokny. Zkrátka užívejte života a hledejte krásy kolem sebe, nejenom na fotkách na mobilních aplikacích. Brno je takové ošklivé káčátko z přerostlé vesnice, které ale společně s vámi dokáže vyrůst v krásnou labuť světového formátu. Tak mu dejte šanci. Třeba to bude láska jako Brno.
zdroj: czechtourism.com
Pohled z Biskupského dvora na Petrov ISSUE 38
TÉMA
7
V l a d i m í r B u c h a r, k v i n t a
Valentýn ve světě Česká republika Pro nás je Valentýn relativně nový svátek, někteří upřednostňují jako svátek lásky pro Čechy typický první máj a dodržují tradici v podobě polibku pod rozkvetlou třešní. Německo V Německu si zamilovaní dávají v tento den malé kytičky. Některé ženy si je dle staré tradice upevňují do výstřihu, zatímco pánové je nosí upevněné na zápěstí. Francie Jednou z tradic v zemi šarmu, lásky a elegance je, že muži vaří ženám slavnostní večeři. Hýčkají si své ženy, ty v tento den pouze odpočívají. Častý dárek bývá krásný šperk. Itálie Nejen láska mezi lidmi, ale také láska k přírodě se oslavuje v Itálii. A svatý Valentýn je skvělou příležitostí, jak oslavit přicházející jaro. Oslavy probíhaly venku, lidé společně slavili, tančili, zpívali nebo četli poezii. Ale také v Itálii běžně kupují dárky a připravují romantické večeře.
82TÉMA
Dánsko V Dánsku je dokonce tradicí, že v tento den se žádá o ruku. Nikoliv však muž ženu, jak by se čekalo, ale žena muže. Pokud muž svou přítelkyni odmítl, musí jí koupit dvanáct párů hedvábných rukavic nebo punčoch. Spojené státy Americké V USA je tento svátek jedním z nejoblíbenějších. Rozdíl od jiných zemí je v tom, že v Americe lidé neslaví pouze v páru, ale i mezi rodinou a přáteli a dokonce i mezi dětmi ve školách. Velká Británie Stejně jako Amerika, také obyvatelé Spojeného království našli v tomto velkou oblibu. Vše je laděno do červené barvy a více než kde jinde se zde drží tradice valentýnských kartiček neboli valentýnek. Nebývají podepsány a adresát by měl hádat, od koho mu přání přišlo. Japonsko V této asijské zemi oslavují lásku dvakrát, a to 14. 2. a 14.3. V únoru dávají ženy mužům ručně vyrobennou čokoládu, a 14. března, který je označovaný jako „Bílý den“ si role vymění a muži dávají dáreček ženám.
Svátek lásky v učitelském sboru Protože většina anket je zaměřena na studenty, rozhodl jsem se dát prostor profesorskému sboru a dal jsem si za cíl zjistit, zda slaví některý ze svátků lásky, tedy ať už první máj nebo sv. Valentýn. Byl jsem překvapen a zároveň potěšen, že většina dotázaných den lásky slaví a že drtivá většina zůstala věrná prvnímu máji. Jedna z profesorek angličtiny, která odpověděla, že slaví Valentýn, se prý drží tradice tzv. valentýnek, tedy anonymních dopisů se vzkazem pro milovanou osobu a párkrát se také objevila odpověď, že někteří slaví spíše výročí svatby. Nejvíce mě však jako obvykle zaujaly odpovědi barvité a neobvyklé. Dozvěděl jsem se tedy, že nejmenovaný profesor neslaví s partnerkou, nýbrž cituji „už pouze s partnery“, že jedna z profesorek se seznámila se svým mužem na první máj, že pro některé je svátek lásky „pokud se navzájem doma nepozabíjí“, že „když je člověk mladej, tak je blbej!“, že někteří by radši slavili první máj s bolševikem, než Valentýn s Obamou, a že i když někteří svátky lásky neslaví, pořádají naproti tomu prvního května velké rodinné sjezdy. Inu, každý z nás je jiný a v tom je přeci krása!
Slavíte jakýkoliv svátek lásky? Ženy
Ano
Ne
První máj vs. Valentýn 1. máj
Valentýn
Oba dny
13% 7%
80%
Slavíte jakýkoliv svátek lásky? Muži
Ano
Jiné
Ne
Jiné
22%
13% 6%
11% 81%
ISSUE 38
67%
TÉMA
9
Benjamin: Ivana Puškarová, septima
Chtěl bych, aby moje hudba lidi vtáhla
SCOOL! byl vždycky takovým malým smetištěm uměleckých či jinak kreativních lidí naší školy. Když jsme tedy narazili na chlapíka, který skládá svou vlastní hudbu, bylo jasné, že se v jednom z čísel zákonitě musí objevit. Spolu s náloží jeho nejnovějších skladeb jsme se ho tudíž vydali vyzpovídat. Vždyť co může být s láskou spojené víc než hudba. I když už se školními chodbami touláme docela dlouho, možná často příliš anonymně. Mohl bys tedy našim čtenářům v krátkosti přiblížit, kdo vlastně je Benjamin? Musím říct, že to je dobrá otázka. Jmenuji se Aleš, ale přátelé mi říkají Bene, od toho tedy vznikl Benjamin. Už zhruba osm let se intenzivně zabývám hudbou, kterou jsem posléze začal i skládat.
Tím vším sis prošel úplně sám ,nebo sis někoho přizval na pomoc? Pokud jde o samotné skládání, považuju se za samouka. Snažím se pozorovat ostatní velké skladatele – úplně miluju třeba Beethovena, je úžasné ,jak skládal hudbu, i když byl hluchý – a to mě hodně ovlivnilo. Takže jestli se dá Beethoven považovat za učitele, pak dobře, jsem samouk tak půl na půl.
To není úplně běžný koníček. Jak ses k tomu dostal? Vlastně poměrně náhodou. V určité fázi mého života mě hudba natolik pohltila, že tomu pak už nešlo odolat. Ta myšlenka tvořit vlastní hudbu byla zkrátka neodolatelná.
Každý skladatel, i Beethoven, má určité charakteristické rysy. Jak bys popsal svou hudbu ty? Hodně se snažím, aby každý našel v mé hudbě to, co chce hledat. Jestli v ní někdo bude hledat masochismus (smích) nebo příjemnou procházku lesem, to už je na každém zvlášť. Jde zkrátka o to, aby ty skladby byly pro každého unikátní.
Co začátky, byly těžké? Začínal jsem asi jako každý hudební skladatel, s kytarou ve svém pokojíčku. Časem jsem se ale naučil svoje hudební představy přepisovat do not a tím začalo moje skládání, řekl bych.
102 T É M A
Když už jsi zmínil les, popiš nám tvůj Les, skladbu, kterou si čtenáři budou moct poslechnout díky příloze časopisu.
Les, to je takové moje malé děťátko, o které už pečuju nějakou tu dobu. Snažil jsem se vytvořit malou výpravnou ságu do krásného lesa, který si ve fantazii buduju už strašně dlouho a cestuju tam hrozně rád. Chtěl jsem se tedy o tuto představu podělit i s okolím. A protože jsem fanoušek klasické hudby, použil jsem koncepci symfonie, i když ve výsledku to s ní až tolik společného nemá. Základem jsou čtyři části, ze kterých se Les skládá. Ty jsem ale podstatně zkrátil oproti symfonii, takže celé to má asi jen třináct minut. Navíc jsem Les obohatil o trochu filmové hudby, abych podtrhl samotné vyobrazení. Myslím, že nejvíc je to patrné právě v první části. Dá se říct, že bys měl některou, ať už z částí Lesa nebo ze svých skladeb obecně, nejraději? Na to je strašně těžké odpovědět. (přemýšlí) Asi nejraději mám čtvrtou část Lesa. Pro mě osobně byla umělecky nejtěžší a nejvíc mi přirostla k srdci. Ale každá z těch částí má něco do sebe. První je krásná silou výpravné hudby, druhá je hudbně nejbohatší a příjemně dynamická a ta třetí je zase odkazem na metal. Strukturou, i tím, že je temnější než ostatní. Všechny mám rád, ale čtvrtá je asi nejosobnější. A z ostatních skladeb? Moje tvorba je za těch posledních několik let, co skládám, už poměrně bohatá. Mám určitě aspoň sto rozpracovaných skladeb v různých fázích dokončení. Z nich pravděpodobně jediná dokončená je asi Les (smích).
Ono se říká, že práce umělce nikdy nekončí, že jen existuje okamžik, kdy se na tom přestane pracovat. Les je rozhodně nejvyspělejší, takže vybírat vedle něj nejoblíbenější skladbu asi úplně nejde. Sto skladeb na stole, máš nějaký bod, kterého bys v hudbě rád dosáhnul? To je docela zábavná otázka. Samozřejmě, mám určitou představu, čeho bych rád dosáhnul. A to jakéhosi živého zpracování mých skladeb. Chtěl bych dosáhnout efektu, že to posluchače natolik pohltí, že nebude moct mluvit. Je to řečeno takhle jednoduše, ale když se podíváš na koncert, kde lidí mlátí hlavami nebo tancují, to je přesně ono. Chtěl bych, aby moje hudba lidi vtáhla. Takže vidíš směrování svého života dál k hudbě, nebo je možnost, že bys tuhle dráhu úplně opustil? Nedokážu si představit, že by to šlo jinak, že bych mohl existovat bez hudby. Myslím, že taková možnost prostě nemůže být. To nám nezbývá nic jiného než držet palce a těšit se na nová díla. Můžeme je někde slyšet už teď? Určitě, na profilu benjamin music, soundcloud.com/benjaminsrealm. Ten profil je sice nový, ale postupně se tam budou objevovat nové kousky. Les mi zabral hodně času, v plánu je toho teď ale hodně. Foto: Herr Szopelini
Benjamin lapá múzu na Špilberku ISSUE 38
TÉMA
11
Svatební Roman Krupica, kvinta
zvyky
& tradice
Jste pověrčiví? Ať ano, či ne, tak byste měli vědět, že ke svatbě se váže bezpočet zvyků, tradic a pověr. Jak se říká „jiný kraj, jiný mrav“, tudíž se svatební zvyky liší a je jich opravdu hodně. Klasické křesťanské svatby zná každý a muslimské a židovské jsou také poměrně známé, proto jsem se rozhodl vybrat si pár málo známých svatebních obřadů v “odlehlých koutech světa”. K naší smůle se v posledních desetiletích většina tradic změnila, jako třeba u níže zmíněné ázerbájdžánské svatby.
Ázerbájdžánská svatba Svatba se skládá ze tří částí: předsvatební období (spojení, závazek, uzavření manželství), svatba, období po svatbě. Formální svatební postup začíná přijetím souhlasu rodičů nevěsty ("SOZ kesdi") a pokračuje po samostatném rozhodnutí. Více respektovaní starší příbuzní ženicha se podílejí se na "hlavní " domluvě obřadu. Obecně platí, že starší příbuzní ženicha a jeho starší sestra jsou odesíláni do domu nevěsty, aby získali souhlas. Dříve tradice vyžadovala opakované odmítnutí z různých
122 T É M A
zdroj: fun-with-us.de
Svatební obřad v Minangkabau (západní Sumatra, Indonésie) Na začátku se člen rodiny budoucího ženicha snaží o námluvy budoucí nevěsty, což nakonec vede k vzájemné dohodě. Plánování a realizace svatby obecně zahrnuje velký počet členů rodiny, a to zejména na straně nevěsty. Otec nevěsty nemá žádné slovo v návrhu manželství, protože rozhodnutí je výsadou matky. Svatba sama o sobě obvykle zahrnuje několik obřadů v průběhu čtrnácti dnů. Po svatbě nevěsta nemusí do domu ženicha, ale zůstává v matčině domě. Manžel se přesune do domu své manželky se vším svým majetkem. Kulturně lidé Minangkabau udržují materiální společnost, ve které ženy mají větší slovo v záležitostech týkajících se dědictví, rodiny a výchovy než muži. Děti si zpravidla berou příjmení své matky.
důvodů, ale později to bylo značně zjednodušeno. Toto zjednodušení je přičítáno víře, že budoucí společník v životě by měl být roven v právech. Ázerbájdžán ctí tradici výplaty "bashlig". Bashlig je platba za nevěstu osobou, která ji nabízí k sňatku. Platba se provádí v hotovosti, skotu nebo jiném materiálním bohatství před svatbou. Náboženská registrace manželství ("Kebin kesmek") se koná několik dní před svatbou s účastí svědků z obou stran. Ručená částka ("mehr") je zapsána do manželské smlouvy ("Kebin kagizi"). To je zaručené množství peněz pro nevěstu v případě rozvodu nebo úmrtí manžela. Slavnostní obřad je ve stejný den, kdy je věno nevěsty
přivezeno do domu ženicha. Obřad zvaný "uze chixdi" se koná několik dní po svatbě. V minulosti, podle tradice, nevěsta neměla překročit vymezený prostor po dobu jednoho měsíce po svatbě. Navzdory dlouholeté tradici, ázerbájdžánské svatby prošly významnými změnami v průběhu posledních desetiletí. Ženich, nebo jen zřídka nevěsta, může sedět u stolu s hosty, délka manželských oslav byla také zkrácena. Dříve svatba mohla trvat po dobu 3 nebo 7 dní, ale teď to trvá jeden den.
Jakub Vaverka, kvinta
Miluji
tě!
Jelikož tématem tohoto čísla je láska, tak jsem si pro vás připravil pár zajímavostí a faktů o lásce. Věděli jste například, že láska má na člověka stejný účinek jako kokain? Nebo k tomu, abyste se do člověka zamilovali, vám stačí pouze 4 minuty? A jak se řekne ‘miluji tě’ v různých jazycích? To vše se dozvíte níže. -Láska je pouze primitivní biologický proces jako například hlad. -Průměrný muž stráví jeden rok života ‘zíráním’ na ženu. -Svoji životní lásku poznáte už za 4 minuty a to převážně díky řeči těla. Konkrétně z 55% je to řeč těla, 38% tón hlasu a pouhopouhých 7% je to, co vlastně onen člověk říká. -Láska jako lajna kokainu? Při tzv. motýlcích v břiše je mozek zaplaven chemickou látkou zvanou dopamin. Čim více dopaminu, který zaplavuje mozek, tím více uvolněně se cítíte. To je přesně stejný proces, který nastává pří užití kokainu. -Průměrný člověk se zamiluje sedmkrát, než se vdá/ožení. -Statisticky řekne ‘Miluji tě’ dřív muž než žena. Nyní zabrousíme do cizích krajů a Vy se dozvíte, jak vyznávat lásku po celém světě! Začneme světovými jazyky, jako je angličtina nebo španělština:
Zdroj: cartoon-jokes.co.uk zdroj: cartoon-jokes.de
Anglicky - I love you Španělsky - Te amo Franzousky - Je t'aime A teď pár kuriózních jazyků: Afrikánština - Ek is lief vir jou Esperanto - mi amas vin nāla pi'āra] Zulu - Ngiyakuthanda TÉMA
13
Martin Suchomel, septima
Jsem velryba, která šplhá na strom Proč chodíte do školy? Protože vám někdy někdo řekl, že je to důležité pro vaši budoucnost? Abyste získali práci a žili šťastný život? Řekli vám, že když se budete pilně učit, budete mít dobré známky a budete tvrdě pracovat, tak že nakonec přijde „úspěch“? Co když je to ale jinak? Co když jsou v životě důležitější věci než dobré známky a za pár let třeba nějaký ten titul? Myslíte si, že budete úspěšní,
Vzdělání je důležité, o tom není pochyb. Důležité nejsou známky, ale to, co si z toho odneseme. Do školy nechodíte kvůli rodičům, ale kvůli sobě. Ale vzdělání není jen škola. Vzdělání je proces, který nikdy nekončí. Důležitá je vaše vůle a vaše odhodlání. To vy musíte převzít odpovědnost za svůj život a svoje vzdělání. Škola to za vás neudělá!
„Pokud budete velrybu nutit celý život šplhat na strom, tak bude celý život věřit tomu, že je hloupá“ – Albert Einstein Pokud jste četli a viděli jen odpor ke škole, vraťte se na začátek a čtěte znovu. Cílem je, abyste se zamysleli. Zamysleli se nad tím, co pro vás znamená vzdělání. Zamyslete se také nad tím, kde je váš cíl a co pro vás znamená úspěch. Práce, která vás bude bavit? Finanční nezávislost? Každý máme sny. Otázka je, jestli jdeme tou správnou cestou k jejich splnění.
když budete mít samé jedničky, odmaturujete za pět, výšku uděláte s vyznamenáním a všichni se z vás poserou? Ani omylem! Dobré známky už dávno neznamenají práci. Známky už dávno neznamenají „úspěch“. Když se zamyslíte nad školským systémem, tak je to vlastně taková továrna. Továrna na kopie. Jedna kopie za druhou, jako na běžícím pásu. Bez rozdílu. Všechno, co vás dělalo výjimečným, bylo potlačeno. Učí nás, abychom nevybočovali. Ale co v praxi? Nikdo nechce zaměstnávat obyčejné lidi. Každý chce zaměstnávat lidi, kteří jsou nějakým způsobem výjimeční. Nejsme přeci stroje. Není důležité vědět všechno. Důležité je umět si poradit.
142 T É M A
SCOOL! poznamenává...
Tipy pro vaše (sebe) vzdělávání Vaše vzdělávání nezačíná a už vůbec nekončí ve škole. Důležité je, abyste se vzdělávali i mimo školu – tady pro vás máme pár tipů. Vzdělávejte se po svém od Dala Stephense Úzká knížka, která je přečtená za několik málo hodin, avšak může leckomu změnit pohled na vzdělávání nebo minimálně vyvolat silné zamyšlení. Kniha se snaží poukázat na fakt, že vysoká škola není jediným způsobem, jak získat vzdělání. Ukazuje také, že abyste uspěli ve světě, nemusíte být génius. Autor je vyhledávaným expertem v oblasti vzdělávání a zakladatelem hnutí UnCollege.org. O jeho činnosti psali mimo jiné také média jako Forbes, New York Times, či Fast Company. Více informací o knize naleznete na vzdelavejteseposvem.cz
Mimoškolu.cz Platforma pro sebevzdělávání a online vzdělávání, za kterým stojí parta nadšených lidí z občanského sdružení Edventure, kteří stojí také za vydáním českého překladu knihy „Vzdělávejte se po svém“. Na blogu najdete spoustu inspirativních článků a zajímavých příběhů. Najdete tu také seznam snad všech zajímavých online vzdělávacích zdrojů, převážně však v angličtině. TED Každoroční konference s heslem „myšlenky hodné šíření“, skládající se z přednášek, na kterých jsou hosté z různých oblastí vědy, techniky, umění, designu, politiky, vzdělání, kultury, byznysu, technologie a rozvoje zábavy. Přednášející jsou uznávanými odborníky ve svých oborech a můžete mezi nimi najít třeba i laureáty Nobelovy ceny či přední světové politiky. Všechny přednášky jsou dostupné na stránkách ted.com ve formě videí, ve většině případů i s českými nebo slovenskými titulky.
ISSUE 38
TÉMA
15
Lucie Hamarová, kvarta
Důkaz lásky Kapky deště bez ustání dopadaly na barevné vitráže. Pohrávaly si se světlem a vytvářely kouzelné barevné proužky. Milovala tu zvláštní atmosféru. Tu atmosféru, která se objevovala jen na místech s kapkou historie. Ticho, klid a pocit něčeho většího, než byla ona sama. To všechno na ni silně, ale s podivně uklidňujícím účinkem působilo. Vždycky se považovala spíše za zarytou realistku, než aby se zabývala něčím, jako je Bůh. Vlastně v tuhle chvíli i tak trochu pochybovala, že by Bůh souhlasil s tím, jak se natáhla přes celou dřevěnou lavici. Ale pokud existuje, zabývá se snad takovými maličkostmi? Povzdychla si do ticha kostela. Chodila sem už skoro rok. Ale dnešek byl pro ni něčím významným. Nebylo to jako každý jiný den, kdy chodila na mše a zůstala v kostele i potom, co se všichni rozešli pryč. I dnes tiše seděla v poslední lavici a poslouchala knězovo kázání a i dnes nešla ke svatému přijímání. Nebrala její křesťanské návštěvy jako rutinu, ale jako příležitost, kterou mohla strávit se svými myšlenkami a vzpomínkami. Proč zrovna kostel? Protože ta osoba, kvůli které sem tak často a ráda chodila, byla její matka. Tělem i duší křesťanka. Z rádia se ozývala rodičů velmi oblíbená country hudba a krajina rychle ubíhala za okny. Usmívala jsem se, i přesto jak jsem tuhle stanici nesnášela a schovala jsem si svoje sluchátka trochu víc pod vlasy. Sledovala jsem s pobavením Christiana, jak ho fascinoval potah na sedačkách. Odvrátila jsem zrak a stihla si naštěstí všimnout, že taťka na mě mluví. Sundala jsem si sluchátka. „...Nikdy bych nevěřil, že se s váma dvouma třeštidlama dá užít krásná sobota,“ usmál se na mě a Christiana šibalsky a mrkl na mě ve zpětném zrcátku. Najednou se stalo v rychlém sledu až moc věcí najednou. V jednu chvíli si Christian rozmyslel, že zrovna začne brečet a v druhou se táta otočil na Christina, aby ho zklidnil. Měla jsem to udělat já. Seděla jsem přece vedle něho. A táta řídil. Chystala jsem se namítnout, aby se okamžitě otočil a věnoval se tomu, čemu má, ale bylo pozdě. Mírně jsme vjeli do protisměru, a když se táta otočil, lekl se tak, až volant strhl prudce doprava. Chriastian vřeštěl jako pominutý, protože i v sedačce to s ním drsně smýklo. Než stihl kdokoliv něco udělat nebo jakkoli
162 P O V Í D K A
zareagovat, tvrdě sme narazili v plné rychlosti do jednoho ze stromů lemujících silnici. Christianův křik přestal a já ztratila vědomí... Vrátila se ze vzpomínek zpět do reality a setřela slzu, která si vydobývala mokrou cestičku dolů po její tváři. Dnes to byl přesně rok od té nehody. Vzpomínala na ten den s hořkosladkou příchutí. Ráda se zachumlala do posledních chvil minulosti, které byly s celou její šťastnou rodinou. Ráda si znovu vybavovala smích své maminky. Když ve vzpomínkách došla na konec toho dne, dostalo vše trpký nádech. Nehoda. Pak jen nemocnice, spousta shonu, kde na ni nikdo neměl čas a každý doktor i sestřička někde zmateně pobíhali. Nebyla na tom zle, měla jen pár modřin. Strachovala se o Christiana, ale když za ní přišel otec i s ním, uklidnila se. Pamatovala si, jak se tenkrát na něj usmála a snažila se prohodit něco rádoby bezstarostného, jak měla ve zvyku. Stačilo, aby ji otec přerušil tichým konstatováním toho, že maminka to nepřežila. Matka, máma, mamka, maminka... Dlouho potom přemýšlela, jak se s tím vyrovnat. Uzavřela se do sebe a rozhodla se pracovat na sobě tak tvrdě, aby jí jednoho dne řekli, že by na ni její zesnulá matka byla pyšná. Postupem času nahradila ženu v rodině, ale nikdy už nic nebylo jako dřív. I obyčejné věci, jako prostírat pro pouze tři lidi nebo stlát jen půlku postele, jí vehnaly slzy do očí a do krku vecpaly knedlík. Snažila se být silná, aby se Christianovi žilo i bez matky dobře a snažila se navodit atmosféru rodinného života. Někdy se jí to povedlo, jindy přistihla otce, jak zamyšleně hledí z okna a nevnímá. Všechno co dělala, dělala pro ostatní. Na ní už nezáleželo. Kousek jejího srdce umřel v den nehody a zbytek se rozhodla rozdat. Znovu si povzdechla a se zjištěním toho, že už se stmívá, se vydala ven z kostela. Cestou domů se zastavila na místním hřbitově, a ikdyž už bylo zavřeno, přelezla zídku a ztratila se ve spleti hrobů. Když došla k malé mohylce na vrcholku hřbitova, zapálila svíčku. Velká úplňková luna jasně ozařovala její slzy. Nestyděla se za ně. Byl to důkaz její lásky.
N . H o r v á t h o v á , V. S c h w a r z o v á , T. Ř e z á č o v á , Z . J a n o š í k o v á ; s e x t a
Kollárování aneb Lásky Jána Kollára Dne 27. 2. jsme v rosické knihovně připravily akci pro žáky škol Mikroregionu Kahan; vycházelo se z projektu přeshraniční spolupráce se Slovenskem, ze zadání soutěže, která v rámci tohoto projektu probíhá. Úkolem bylo přiblížit účastníkům osobnost spisovatele Jána Kollára, jehož rodištěm je spřátelený slovenský mikroregion. Žáci se seznamovali s životem tohoto spisovatele z období národního obrození, zkoušeli porozumět lépe jeho knize Slávy dcera a psát vlastní sonety.Nejvíce je však zaujal Kollárův vztah s Frederikou Wilheminou Schmidtovou, což byla jeho životní láska a múza. Avšak jejich vztahu nebylo přáno kvůli Míniným, jak Frederiku Kollár přezdíval, rodičům. Kollár a Mína se odloučili, ale jejich láska přetrvávala. Po dlouhých 17 letech se konečně shledali a jejich svazek mohl být naplňen. Celé setkání proběhlo v příjemné pracovní atmosféře. Jeden z literárních pokusů zde může posoudit. Další texty a fotografie z akce mužete najít na facebooku Městské knihovny Rosice.
Česko naše země hezká, Český jazyk řeč je těžká. Vepřo knedlo zeloTo má rádo naše tělo. Pražský hrad majestátně tyčí se do výše. Vltava píseň svou pěje A lidé pozorují ji potiše. Hradčany zdobí pražskou krajinu, Svatý Václav z koně zhlíží. Každý najde v česku svého hrdinu, Památky si s radostí prohlíží. České krajiny, kde pěstují se obilniny, Pějí svou píseň o kráse, Která zemí nese se. ZŠ Zastávka Iva Frýbortová, Zuzana Pokorná, Tereza Patočková, Adéla Janzová
ISSUE 38
REPORTÁŽ
17
Roman Krupica a Jakub Vaverka, kvinta
Radek
Pepa
Jak jste se seznámil se svou manželkou? Známe se už od školních škamen, ona byla primánka a já šesťák. Jeli jsme společně do vídeňského safari, kde se stala taková zvláštní, možná osudová událost. Okénkem našeho autobusu značky karosa prostrčila jazyk žirafa a loudila nějaké dobroty. No a moje žena jí podala jablko. To gesto mě tehdy naprosto omráčilo. Celé to bylo tak … spontánní, tak biblické, tak ublemcané, že jsem si ihned řekl: “S touto ženou bych se chtěl promoštovat životem.“
Jak jste se seznámil se svou manželkou? Na plesové zábavě v Neslovicích 13. ledna 1979. Moc hezky jsem si s ní zatancoval. Nyní se mnou otáčí hlavně ona!
V jakém duchu jste vychovával, jste byl vychován? Rodiče mi vždy vštěpovali úctu k těm, co krmí žirafy. Já v tomto duchu vychovávám i své děti.
V jakém duchu jste vychovával? Syna vychovávala manželka. Což bylo dobře! Vychovala v něm poctivého, hodného,citlivého, dobrosrdečného a všem přejíciho syna. Jako jsem já. Víte, jak se váš otec seznámil s manželkou? Nikdy nám o tom neřekl! Pamatujete si synovy první lásky? Velmi dobře. Byl to fotbal ( což prohloubilo lásku ke mně ) a hudba.
Víte, jak se váš otec seznámil s manželkou? No jsem si jistý jen tím, že to bylo dosti odlišné. Myslím, že to bylo v zoo a že tam byli klokani. Pamatujete si svoje první lásky? No jéje … nepamatuji
ilustrace: Daniel Menšík
182 T É M A
Angelika Babajanová, septima
Láska jménem anime Každý z nás se ve volném čase zabývá něčím jiným. Někdo sportem, četbou knih nebo tvořením fotokoláží. Mým koníčkem není nic jiného než anime a vše kolem něj. Připravila jsem si pro vás takový menší rozhovor, ve kterém budu odpovídat na otázky, které by vás mohly zajímat. Kdy to všechno začalo? Své první anime viděla když mi bylo 16. Jmenovalo se Skip Beat a dá se na něj koukat pořád. Nemá sice žádnou novodobou animaci, ale úšklebky nejen hlavních postav jsou přinejmenším smrtící. (smích) Jak jsem se k anime dostala? Jeden z mých přátel, se kterým jsem hrávala League of Legends, mi vyprávěl o anime a manze. Vysvětlil mi, co to anime vůbec je a že rozhodně není pro děti (ti, kteří to tvrdí, by se měli podívat na Boku no Pico nebo Elfen Lied!). Tak moc mě na to navnadil, že jsem se ponořila do nekonečného světa, ve kterém vládnou roztomilé tsundere (chladná až nepřátelská postava, časem ukáže svoji vřelou stránku, pozn. red.), stateční bojovníci se srdcem na pravém místě, krásné dívky s nadpřirozenými schopnostmi nebo chlapci, kteří se často stávají hlavními postavami v anime s harém tématikou.
Kdybych se mohla nějakým způsobem dostat do anime, jaké bych si vybrala? Nejspíš nějaké yaoi! (smích) To nejspíš ne, ale když bych měla odpovědět popravdě, nejspíš by to byl Naruto. Mám k tomuto anime největší vztah, protože jej sleduji docela dlouho a děj mě neskutečně zaujal. Ráda bych si ale vytvořila svoji postavu, která by měla své specifické schopnosti a hlavně bych chtěla být kladná postava. Žádný Madara a tak podobně. (smích) A něco na závěr.. Pokud byste měli chvilku čas, klidně i půlhodinku, napište mi nebo navštivte náš anime klub, který bude mít zanedlouho svoje první odpolední setkání.
Co mě na anime zaujalo? Animace. Je jedno, jestli starší nebo ta nejnovější. Každá z nich má něco do sebe. Dál také příběh. Mám ráda spíš dívčí anime, ale nepohrdnu bojovým ani hororovým. Nejoblíbenější anime? To je těžká otázka. Nejde jen tak vybrat z těch několika desítek anime, která jsem už viděla. Každé z nich bylo jedinečné a mělo své kouzlo. Nejvíc mě ale zaujala anime Naruto, Sword Art Online, Death Note, Elfen Lied, Togainu no Chi a Kaichou wa Maid-sama! Yaoi nebo yuri? Yaoi! (smích) Jaké anime máš rozkoukané právě teď? Kuroshitsuji a High School of the Dead. A co cosplay? Bude! Nejspíš nějaká postava z Naruta.
ISSUE 38
TÉMA
19
202 T É M A
Láska po drátě
Kybergrooming Co je to kybergrooming? Pojem kybergrooming překládáme jako kyberkrášlení a označujeme jím jednání osoby, která se snaží zmanipulovat vyhlédnutou oběť a donutit ji k osobní schůzce. Útočník s obětí komunikuje prostřednictvím chatu, SMS zpráv, ICQ a Skypu. Důvodem schůzky bývá nejčastěji sexuální zneužití, fyzické napadení nebo donucení k terorismu. Kybergrooming je velice zákeřný způsob jak zneužít dětské důvěřivosti, naivity, touhy po přátelství, intimitě i dobrodružství. Jedná se vlastně o typický příklad zneužití osobních údajů, které oběť agresorovi poskytuje, avšak její lstivost vězí především v uhoupání a ošálení dětské obezřetnosti v rozsáhlém časovém horizontu a získávání důvěry pozvolna. Nejedná se o krátkodobé a přímé manipulování! Oběti kybergroomingu komunikovali s útočníky i několik let. Je znám případ z Ameriky, kdy se 11letá dívka stala po dvou letech zcela psychicky závislou na starším muži, který ji nakonec zneužil.
Základní etapy kybergroomingu 1. Vzbuzení důvěry a snaha izolovat oběť od okolí. 2. Podplácení dárky, penězi, navázání přátelství 3. Emocionální závislost na útočníkovi 4. Osobní schůzka 5. Zneužití, napadení, vydírání, ...
Pravidla bezpečného internetu 1. Nedávej nikomu adresu ani telefon! Nevíš, kdo se skrývá za obrazovkou! 2. Neposílej nikomu po internetu svoji fotografii, nesděluj svůj věk! 3. Udržuj heslo své internetové schránky v tajnosti, nesděluj ho ani kamarádovi! 4. Nikdy neodpovídej na neslušné, hrubé nebo vulgární e-maily! 5. Nedomlouvej si schůzkou po internetu, aniž bys o tom řekl alespoň jednomu z rodičů. 6. Pokud tě nějaký obrázek nebo e-mail šokuje: okamžitě opusť webovou stránku. 7. Svěř se dospělému, pokud tě internet vyděsí nebo přivede do rozpaků! 8. Nedej šanci virům. Neotevírej přílohu zprávy, která přišla z neznámé adresy! 9. Nevěř každé informaci, kterou na internetu získáš!
ISSUE 38
TÉMA
21
Nejjížnější bod Asie - Singapur
Ivana Puškarová, septima
Martin Horký:
Mám pocit, že Japonci komunikují tak trochu na jiné frekvenci Po dvou letech v Tokiu se vrátil na šestnáct dní domů, aby stihl projet půl Česka, vidět všechny své známé, udělat dvě přednášky pro zastávecké studenty a kývnout na rozhovor pro SCOOL!. Jeden by řekl, že docela nabitý program. Proto jsem byla ráda, že jsme si po hektickém dni mohli na chvíli sednout a v klidu rozebrat nejen krásy vzdálených ostrovů japonských.
222 A B S O L V E N T
Hned na začátek se musím zeptat, jaká byla přednáška? Byl jsem sice nervózní, ale myslím, že to dopadlo dobře. Překvapilo mě, že se objevilo hodně zajímavých otázek a byl jsem rád, že lidi začali o Japonsku přemýšlet. Připravoval jsem to s tím, že většina z nich už o Japonsku něco ví, třeba z dokumentů v televizi, takže jsem povídal spíš o japonských zajímavostech. Snažil jsem se popsat, jací Japonci jsou a jaké je tam žít. Jak ses vlastně do Japonska dostal? (smích) Chodil jsem s Japonkou. Nějakou dobu jsme bydleli tady, až jsme se rozhodli, že to zkusíme v Japonsku. Přestěhovali jsme se v listopadu 2011. Ovlivnil tě ten přechod? Rozhodně to byl šok, protože Japonci se chovají úplně jinak, mají mezi sebou odlišné vztahy i styl komunikace je rozdílný. Ve společnosti existuje mnoho pravidel, která často nejsou ani vidět. Pracuji pro japonskou firmu a většina cizinců v ní má úmrtnost kolem šesti měsíců – buď se z toho zblázní a zůstanou, nebo se zbláznit nechtějí a radši odejdou. Mě se to povedlo překonat, asi díky tomu, že už jsem měl zkušenosti s partnerkou. Pokud ale člověk přijde do Japonska z ničeho nic a rozhodne se tam pracovat, rozhodně je to pro něj velký kulturní šok. V čem konkrétně vidíš zásadní rozdíly? Hlavní odlišnost je ta, že západní společnost je individualistická, kdežto japonská společnost je kolektivistická. V Evropě jsou dvě osobnosti, které prosazují svůj názor, zatímco v Japonsku je tohle individum potlačeno vůči přání kolektivu. Je tedy hodně náročné rozpoznat, kdo co chce a proč tomu tak je. Japonským ideálem je neustálé vyvažování všech požadavků členů kolektivu tak, aby vznikla dokonalá harmonie. V práci tak často cizinci říkají, že neví, jaký je jejich úkol a co se od nich očekává. V osobní rovině je pak pro cizince hodně náročné vytvořit si blízký, přátelský vztah s Japoncem. Mám pocit, že komunikují tak trochu na jiné frekvenci. Zdá se, že Japonsko je komplikovanou zemí, co na něm máš ale opravdu rád? Přes všechny společenské problémy, které jsou způsobené odlišným základem, je ale žití v Japonsku velmi pohodlné. V komunitě má každý své postavení, což tvoří dobrý předpoklad pro kvalitní služby. V Japonsku všechno funguje. Každý má svou roli, v níž se snaží být nejlepší, tím pádem poskytují dobré služby a vytváří kvalitní produkty. Přijdeš k zubaři, nemusíš čekat. Vlaky jezdí bez zpoždění. Nemusíš mít strach o svou bezpečnost a často lidé ani nezamykají dveře, protože prostě nepředpokládají, že by tě někdo
ISSUE 38
vykradl. A když už se to stane, policie je velmi aktivní, všechno se řeší důsledně a pečlivě. Nebyl to pro tebe ale, kromě kulturního šoku, taky trochu šok jazykový? Když jsem odjížděl, už jsem nějaké ty základy měl. Rada pro všechny, kteří by chtěli odcestovat do Japonska – naučte se dobře anglicky. To je základ, protože většina dobrých učebnic japonštiny je psaných anglicky. Japonština jako taková má tři abecedy. Tu nejsložitější, kandži, tvoří znaky, které byly převzaté z Číny. Potom jsou dvě zjednodušené abecedy – hiragana a katakana. Hiraganou se dá foneticky přepsat úplně všechno. Takže i když člověk neví, jak se něco píše čínskými znaky, dá se to vždycky zapsat foneticky. Všechny návody a nápisy jsou napsané kromě znaků i hiraganou, aby to mohly číst také malé děti a začátečníci. Foneticky přepsaná, převzatá slova potom tvoří katakanu. Kolik času ti zabralo zvládnutí japonštiny? Nikdy jsem ji nestudoval přímo, ale jako něco navíc při zaměstanání. U hiragany a katany bych řekl, že jedna abeceda se dá zvládnout tak za dva týdny. Každá má zhruba sedmdesát znaků, a když člověk trénuje, zvládnout se to dá. Japonština je poměrně logický a dobře strukturovaný jazyk. V angličtině se člověk musí naučit frázová slovesa, v japonštině zase různé vzorce, do kterých se poté dosazuje podmět, předmět a sloveso. Stačí se naučit asi padesát základních šablon a už se dá poměrně dobře komunikovat. A co tradiční zvyky? Japonci mají festivaly, macury, což jsou v podstatě naše poutě. Oslavuje se svatý, kterému je v tom onom městě zasvěcený chrám, kterých je mimojiné v Japonsku ohromné množství. Lidé se jdou modlit. Potom je tam ale také ta nenáboženská stránka s plno stánky plnými tradičního japonského jídla. Jen ty kolotoče jim chybí. Během svátků se také hodně tancuje a tvoří se průvody, které do chrámu nesou božstvo v malých chrámech usazených na nosítkách. Když už jsme zmínili jídlo, prý si našel přímo v Tokiu místo, kde se podává tradiční česká kuchyně. To je pravda. V Tokiu jsou dvě restaurace – Dášenka, což je v podstatě literární kavárna plná českých knih v japonštině, angličtině, němčině – a Sedmikrásky, což je zase inspirované filmem Věry Chytilové. Provozují ji dvě sestry, Japonky, které se dokonce naučily česky, aniž by kdy v Česku byly. Milují českou kulturu a českou kuchyni, je vidět, že je to baví. Dělají vepřo-knedlo-zelo, svíčkovou, bramboráky, utopence a k tomu vám natočí Plzeň.
A B S O LV E N T
23
... pokračování rozhovoru Obecně, jak jsou Češi v Japonsku vnímáni? Česká republika je v Japonsku překvapivě hodně dobře zapsaná a známá. Česko nebo Československo je docela pojem – mnohem známější než třeba okolní země jako Polsko, Maďarsko… Asi úplně nejslavnější Češka je Čáslavská, která je považována za skvělou atlentku, která svou kariéru zahájila na olympiádě v Tokiu. U kluků je zase hodně známý Tomáš Rosický, Nedvěd, Jankulovský, Koller, dokonce jeden kluk mi říkal, že hodně obdivuje český fotbal. Slavný je taky Mucha, jen Japonci neví, že je Čech. Myslí si, že Mucha je Francouz. V Japonku se také hodně běhá, speciálně maraton je ohromně oblíbený, takže běžci zase bezpečně znají Zátopka. Z posledních let je znamý Václav Havel. A pak vážná hudba – stalo se mi při návštěvě květinářství, že majitel měl nahrávky Dvořáka, Smetany a spousty dalších. Kromě Japonska, cestoval si i někam dál? Zatím se mi poštěstilo navštívit jen Singapur. Je problém dostat se do Číny, protože člověk potřebuje vízum, to stejné s Ruskem. Zbývá mi ještě Korea, kde by to mělo být bez problémů. Teď jen čekám, až bude teplo. Když si ještě studoval, napadlo tě vůbec, že skončíš na druhé straně planety? Kam si tenkrát chtěl svůj život směřovat? Zajímala mě matematika, informatika, věděl jsem, že Panorama Singapuru
142 T É M A
chci dělat něco s počítači. Tak jsem po kvartě přešel na průmyslovku do Brna. Měl jsem docela jasno, a následně jsem to na vysoké taky vystudoval. Čím se tedy teď zabýváš? Momentálně pracuji pro firmu Rakuten, kde dělám datového analytika. Balancuji tak na pomezí IT a ekonomie. Naší náplní je analyzovat ekonomické výsledky firmy a posléze připravovat reporty. Vím, že si ale koketoval i se žurnalistikou. Co portál Rosicko.cz? Ten jsme založili se spolužačkou z gymplu. Tenkrát jsme si říkali, že je v Zastávce spousta zajímavých témat, které by bylo dobré nějak zpracovat. Tak vznikl nápad založit časopis. Prvně jsme vytvořili magazín E-Metro, který vycházel jako měsíčník a jeho redaktorkami byly studentky gymplu. To po třech letech vyústilo ve vytvoření webového portálu, který jsme následně přejmenovali na Rosicko.cz. Rozšířili jsme jej i o další obce, které chtěli svůj vlastní inzertní systém. Dneska jich provozujeme dvanáct. A na střední jste taky vydávali časopis… Jo, to je pravda. (vzpomíná) Byla to vlastně taková typická situace, kdy existoval jakýsi časopis, který vydávali kluci před námi. Jeden spolužák z mé třídy se o to zajímal víc a snažil se ten časopis znovu obnovit.
Vstup do svatyně Icukuma - památka UNESCO To se mu podařilo a začal skutečně vydávat, jenže po půl roce zjistil, že je to moc náročné, a že by bylo fajn, kdyby to někdo převzal. Já jsem tenkrát seděl vedle něj, tak jsem se toho chytil. A tak začala moje kariéra žurnalisty. Byl to úplně klasický časopis, možná, že docela podobný vašemu SCOOL!u. Na závěr se tě musím zeptat ještě tématicky k tomuto číslu, je polovina máje, lásky čas – slaví Japonci také nějaké svátky lásky? Určitě. Hodně populární je Valentýn. Funguje to tak, že čtrnáctého února dávají holky dárky všem klukům. Ale protože Japonci jsou vynalézaví, vymysleli jeho pokračování, kdy čtrnáctého března zase naopak všichni kluci dávají dárky holkám, aby to bylo fér a genderově vyvážené. (smích) Dárky se dávají bez ohledu na to, jestli spolu dotyční chodí nebo ne, v práci dává holka dárky všem svým kolegům a za měsíc se to otočí. Nicméně ještě větší svátek všech zamilovaných jsou Vánoce. Japonsko je nekřesťanská země, kde Vánoce jsou brány trochu jako svátek komerční. Čtyřiadvacátý prosinec je tak pro ně den, kdy holka s klukem jdou někam na výlet nebo večer na večeři. Od toho už je blízko ke svatbě. Jaká je ta japonská, tradiční? Tradiční japonská svatba je šintoistická. Nevěsta i ISSUE 38
ženich mají na sobě kimona. Obřad v chrámu má na starosti kněz, jehož úkolem je dvojici očistit. Pokud se nepletu, při tradiční svatbě se nevyměňují prstýnky. Zato se ale pije saké, které je potřeba vypít přesně natřikrát. Na svatební hostině je potom, narozdíl od nás, hlavním řečníkem šéf ze zaměstanání. Obecně nadřízení mají na hostině i nejpreztižnější místa. Existuje mnoho pravidel, co se týče zasedání, a mám pocit, že paradoxně ženich s nevěstou nejsou v hierarchii příliš vysoko. Jako svatební dary se dávají peníze ve speciálních obálkách, a to hlavně z toho důvodu, že tradiční japonská svatba je extrémně drahá. Předpokládám, že pak tedy existuje i nějaká forma civilního obřadu… Jo, hodně populární je křesťanská svatba. Ta probíhá buď v hotelových salonech, které vypadají jako vnitřek kostela s vitrážemi, nebo doopravdy v kostelech, které si postavili jen tak na oko, bez vysvěcení. Tak jako my si stavíme koncertní halu, oni si postaví kostel, kde potom provádějí obřady jako byznys. Nevěsty mají stejně jako Evropanky bílé šaty, ženichové oblek a celé je to pojato evropsky. Japonci jsou ale hodně vynalézaví, takže vymysleli ještě další ceremonii, a to oslavy rozvodu. Na ni se klasicky pozvou hosté, před nimiž se slavnostně zničí prstýnky speciální kovadlinou. Poté následuje párty, kde oslavují rozvod. (smích) Vážně, japonské zvyky jsou občas trochu podivné. A B S O LV E N T
25
Maturanti se loučí Nikola Valešová, oktáva Milá školo, tak přece nadešel den, kdy se vidíme na posledy. Alespoň když já jsem v roli studenta. Samozřejmě jsme prožili spoustu hezkých i méně příjemných chvil, a přestože se osm let zdálo jako neskutečně dlouhá doba, uteklo to jako voda. Byla spousta okamžiků, kdy jsem na Tebe nadávala, to se musím přiznat. A bylo by to s nějakou školou jiné? Jiné rozhodně ano, ale rozhodně ne lepší. Možná to bylo Tvou rodinnou atmosférou, třeba k mým šťastnějším vzpomínkám nakonec přispěly i ty krušnější okamžiky – pocení v hodinách chemie s paní Dumkovou, vstávání na nultou s chvátáním do schodů ve snaze na poslední chvíli předběhnout učitele mířícího do učebny nebo náhlý náboženský fanatismus při oznamování výsledků písemky. Sposta spolužáků na Tebe teď nadává a těší se, až tě opustí. Já ale už nyní vím, že za čas na všechny špatné vzpomínky zapomenu a vytěsní je ty veselé, kterých bylo daleko víc. Mrzí mě, že Tě musím opustit, za ty roky jsme si na Tebe perfektně zvykla a přirostla jsi mi k srdci. Ale asi to tak být má, v nejlepším se má přestat, že? A tak tě opouštím v přání všeho nejlepšího, s krásnými vzpomínkami a věř, že o Tobě budu vždy mluvit jen v tom nejlepším.
Ondřej Valeš Maturující Až odmaturuju, nic na této škole se nezmění, jen pár z nás odtud odejde, budeme na smrt znavení, a učitelů pár bude mít konečně radost, že dále s námi nemusí mít trápení a starost. Maturity se bojím, jako smrt je zlá, ta tíha rozloží rozum, mozek, sval, můj rozum, kterým jsem vědomosti chytal a tuto školu miloval. Maturity se bojím, jako smrt je zlá, a jak se blíží, můj strach umírá. Sbohem, školo, sbohem má milá, jediná. Maturita to bude něco, to bude jízda spanilá. Myšlenka na tebe mě osm let protínala a má lenost tě osm let proklínala. Ale dnes sbohem, vše zlé zapomenuto jest a dvacátého třetího ve Zbraslavi bude poslední sjezd. Až odmaturuju, nic se tu nezmění, jen já shodím ze svého hřbetu hromadu kamení. (inspirováno básní Jiřího Wolkera: Umírající)
262 T É M A
Anna Kvaňďúchová, oktávka Milá školo, po osmi letech se loučím a nevím, jestli plakat, nebo se smát. Za tu dobu, co jsme tu strávili, jsme vyrostli, dospěli, zmoudřeli (smích),snad zchytřeli, snad nezhloupli. Vidím hodně špatné a krušné chvíle, ale věřím, že jednoho dne budu vzpomínat s láskou a nostalgií. Připadám si zde jako doma a nedokážu si představit, že budu jinde, na jiné škole, s jinými učiteli, spolužáky. Po osmi letech tady mi to bude všude jinde připadat cizí. Určitě si ráda vzpomenu, jak jsem sem chodila, na naše pubertální výlevy, zážitky z výletů, poznámky, důtky, napomenutí na psaní taháků, stres ze zkoušení, nejlepší kantýnu, pruderní učitelé, dokonce snad lavice, židle, třídy. Závěrem ti chci popřát mnoho pilných studentů a aby ti nezrušili další studijní cykly. Tak po osmi letech říkám definitivně ČAU!
Poslední zvonění
Oktáva v plném počtu
Co? Kůň hraje na bicí?
Nastoupení čtvrťáci
Hodně štěstí u maturit! Že by Elvis? ISSUE 38
TÉMA
27
Sporto-
Rudolf Zezula, septima
zdroj: aktualne.cz
Caroline Woznicki a Rory McIlroy Dánská tenistka a irský golfista se dali dohromady v létě roku 2011. V té době byla Woznicki světovou jedničkou tenisového žebříčku a McIlroy byl čerstvě nejmladším vítězem prestižního US Open. Zatímco McIlroy pokračoval v úspěšné kariéře, kdy v roce 2012 vyhrál další z prestižních major turnajů, a to PGA Championship 2012, Woznicki stále žádný grandslamový titul nevyhrála a momentálně se nachází na 11. místě světového žebříčku WTA (Women‘s Tennis Association). Prvního ledna oznámil pár zasnoubení, které proběhlo v australském Sydney. Usměvavá dvojice McILroy a Woznicki
zdroj: sport.cz
Steffi Graf a Andre Agassi Seznámili se v roce 1999, kdy Agassi prožíval jedno z nejhorších období své bohaté a úspěšné kariéry. Byl po rozchodu s manželkou, jeho matka a sestra onemocněly rakovinou prsu a právě Steffi Graf se stala Andremu velkou oporou. V jednom rozhovoru uvedl, že od té doby, co potkal Steffi se jeho život stal nádherným snem. 22. října 2001 se stali manželi a týden po svatbě se jim narodilo první ze dvou dětí, syn Jaden Gil. Ještě mají dceru Jaz Elle. Andre Agassi získal 8 Grandslamových titulů a jako první tenista dokázal vyhrát všechny 4 Grandslamy (Australian Open, Rolland Garros, Wimbledon a US Open). Další úspěchy: Vítězství na Masters, dvojnásobné vítězství v Davis Cupu s týmem USAc. Celá rodina pohromadě
242 S P O R T
páry zdroj: blesk.cz
Emil a Věra Zátopkovi Tento nejslavnější sportovní pár 20. století na území tehdejšího Československa, tvořený legendárním vytrvalostním běžcem a vynikající oštěpařkou, měl největší sportovní úspěch na olympiádě v Helsinkách roku 1952, kdy pan Zátopek vybojoval jako první běžec zlaté medaile na trati 5km, 10km a maratón a jeho žena vyhrála soutěž v hodu oštěpem. Česká lokomotiva Ťopek, jak mu přezdívali, uměl plynule čtyři světové jazyky, a proto si udělal mnoho přátel ve světě. Umřel v roce 2000 a jako první sportovec měl vypraven pohřeb z Národního divadla. Emil a Dana Zátopkovi
zdroj: prask.cz
Roger a Mirka Federer Poprvé se potkali na olympiádě v Sydney v roce 2000. Oba jsou tenisté, Mirka bývalá, kdy ukončila svoji kariéru v roce 2002 z důvodu přetrvávajících zdravotních problémů, avšak její manžel Roger se už více než deset let řadí mezi absolutní tenisovou špičku. Je držitelem nejdelšího působení v čele žebříčku ATP a také je to rekordman v počtu získaných grandslamových titulů. Svatbu měli nedaleko Basileje 11. dubna 2009, za účasti blízké rodiny a přátel. V současné době mají tři děti. Pokud rodina může, tak podporují svého tatínka/manžela při co nejvíce zápasech a prožívají jeho zápasy společně. Manželé Federerovi s svými dvojčaty
ISSUE 38
SPORT
25
Adéla Leščinská, tercie
Ani nevím, jak dlouho jsme se všichni těšili a trpělivě chodili na schůze paní učitelky Sedlákové, ale ten vysněný týden konečně nastal a 20. dubna si pro nás do Zastávky přijela žlutá loď Student Agency. Plni nadšení jsme projeli Německem, následně Belgií a na velikonoční pondělí nad ránem se dostali až do Calais, kde jsme prošli pasovou kontrolou a nalodili se na dlouho obávaný trajekt. Moře ale bylo klidné, takže jsme si užili krásný východ slunce při bezstarostné plavbě po kanálu La Manche. Od té doby šlo všechno jen hladce a během dopoledne jsme bezpečně dojeli do Coventry. A protože na palubě bylo i pár zástupců silného pohlaví z Česka, kteří si samozřejmě nenechali ujít příležitost, a tak bylo nám, ženám, zajištěno, že ani letos neuschneme a budeme zdravé. Po té jsme si udělali krátkou prohlídku centra města, místního muzea British Road Transport a dokonce stihli i tříhodinový nákupní maraton. K večeru si pro nás na parkoviště přijely rodiny a odvezly si nás do svých domovů, kde na nás čekalo příjemné uvítání a teplá večeře. Po seznámení, vybalení se a dlouhých rozhovorů úplně o všem, jak to mezi holkami bývá, jsme se konečně oddaly spánku, který byl po tak náročných dvou dnech více než potřebný.
město spojováno s Robinem Hoodem, nemohla chybět procházka k jeho soše a taky návštěva jeho království, Sherwoodského lesa. Ani jsme se nenadáli a nastal poslední den zájezdu, kdy jsme v 6 hodin ráno vyjeli z Coventry směrem k hlavní metropoli Velké Británie. Navštívili jsme Westminster Abbey, Buckinghamský palác nebo slavné Britské muzeum. Celodenní pěší prohlídka Londýna byla sice před dlouhou cestou domů značně náročná, ale myslím, že i tak si spousta z nás toto nádherné město zamilovala. Nemohlo následovat nic jiného než vydat se na cestu do přístavu v Doveru, nalodit se a pokračovat dále, už jen po souši zpátky domů. Celý den byl opravdu hodně emočně vypjatý a spousta z nás, včetně mě to už bohužel nezvládala. Zájezd byl plný naprosto nezapomenutelných zážitků, takže vůbec nebylo divu. Z velké části se o ně taky zasloužili naši páni řidiči, neboli máma a táta, proto bylo opravdu náročné se s nimi v Praze rozloučit. Kolem 4. odpolední hodiny jsme dojeli do Zastávky, kde na nás čekaly šťastné výrazy našich rodičů a přátel, kteří se s námi přišli uvítat, a tak jsme slzami štěstí zakončili tento krásný zájezd.
Následujících několik dnů jsme měli možnost poznat spoustu britských měst, muzeí a slavných památek. V úterý jsme navštívili město Warwick a jeho středověký hrad a následně jsme se podívali do rodného domu Wiliama Shakespeara. Další den jsme si udělali výlet do Dudley, v jehož skanzenu Black Country Museum jsme byli zasvěceni do života lidí všech vrstev v době průmyslového rozkvětu. Téhož odpoledne následoval pro mnohé asi nejlepší bod programu celého týdne, a to čokoládovna Cadbury v Birminghamu. Sice nebyla úplně jako továrna na čokoládu Willyho Wonky, ale rozhodně k ní neměla daleko a její návštěva byla silným zážitkem pro všechny smysly. Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili do Oxfordu, kam se spousta nás těšila už proto, že zde byl natočen film Harry Potter, a v rámci návštěvy koleje Christ Church jsme měli možnost nahlédnout do její slavné jídelny. Předposlední den našeho zájezdu jsme navštívili město Nottingham a prošli se po dech beroucích podzemních jeskyních muzea City of Caves. A protože je toto
302 T É M A
Tradiční doubledecker
Zábava Každý ráno chodím na snídani do stejný restaurace, poněvadž tam dělá jedna servírka, která se mi fakt líbí
A dneska ráno mi řekla: „Už sem nechoď, Earle...protože na mě vždycky koukáš tak, že mi z toho jde mráz po zádech.“
Kdybysem bejval věděl, že je taková, tak jsem si to její jméno do hrudi nikdy nevyřezal
Další téma: Vesmír ISSUE 38
TÉMA
31
A K Č I Č L HO A T E R A G I AC rtre u e t u D t i Beno
p j e d o r p +
y h i n k é odepsan
0 0 : 9 1 / . 6 . 23
A M A R O N A P KINO apitána Jaroše 50 Rosice, K
Projekt se uskutečňuje za ?nanční podpo ry:
Ministerstva kultury ČR
Hlavního města Prahy
Naši partneři:
Statutárního města Brna
Statutárního města Č. Budějovic
www.listovani.cz
