OBSAH: EDITORIAL ................................................................................................................ 3 SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 4 INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5 DĚJINY SV. UNIE: NEŠŤASTNÝ ROK 1204 – SMĚS ODPLATY, KRUTOSTI, ZRADY A PÝCHY6 VŠECHNO MOHU V KRISTU ......................................................................................... 9 VLADIMÍR VARGA A KOL.: FARNOSŤ SLOVINKY ........................................................ 12 RAVENNSKÝ DOKUMENT – ČÁST TŘETÍ ................................................................... 13 SVÁTOSTINA KONVERZE – ZELENÝ ŠKAPULÍŘ: SVĚDECTVÍ OTCE LEA STEINBACHA .... 15 HISTORIE CHRÁMŮ: BAZILIKA PANNY MARIE NA VELEHRADĚ .................................. 16 ПІЗНАЙ СВІЙ ОБРЯД: ПРАЗНИК УСПІННЯ ПРЕСВЯТОЇ БОГОРОДИЦІ ...................... 18 НАША ВІРА: ДІВА МАРІЯ - ПРЕСВЯТА ТРІЙЦЯ ......................................................... 19 ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. CYRIL A METODĚJ ......................................................... 20
EDITORIAL Vážení a milí čtenáři, po dvou měsících přinášíme opět nové, tentokrát letní číslo našeho časopisu. Věnujeme se v něm Velehradu a s ním souvisejícímu svátku svatých Cyrila a Metoděje. Přinášíme článek o historii velehradské baziliky jako místa, kde se slouží také naše, řeckokatolické bohoslužby. V této souvislosti nemůže chybět životopis obou našich věrozvěstů, kteří s tímto místem a také s naším obřadem úzce souvisí. Náš otec biskup Ladislav se v květnu zúčastnil významného a důležitého setkání evropských řeckokatolických biskupů, které každoročně probíhá na jiném místě Evropy. Letos se uskutečnilo na známém maďarském poutním místě Máriapócs; podrobnější informace o průběhu této akce přinášíme v článku z pera otce biskupa. V červnu tohoto roku si generální vikář našeho exarchátu Mons. Milan Hanuš připomíná dvacáté výročí své-
ho kněžského svěcení. Při této příležitosti jsme se na něj obrátili s několika otázkami o jeho cestě nejen ke kněžství, ale i o výzvách a dalších souvislostech, které jsou s tímto náročným povoláním spojeny. V neposlední řadě chceme vám, čtenářům, poděkovat za všechny ohlasy, které k nám do redakce přicházejí nejrůznějšími cestami. Dnes se obracíme na naše čtenáře, a především čtenářky v zahraničí, velké díky posíláme do slovenských Košic a Prešova. Vaše ohlasy a uznání nám pomáhají pokračovat v naší práci – informovat vás o každodenním životě naší církve. Budeme ovšem také rádi, když nám napíšete, která témata by vás zajímala. My bychom se je pak pokusili v některém z dalších čísel zohlednit. Přejeme vám – všem našim čtenářům a příznivcům – hodně zajímavého čtení. tomto čísle a těšíme se, že se ve zdraví opět v září setkáme. Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA Drazí čtenáři Exarchátu, v měsíci červenci si připomínáme 120 let odnarození blahoslaveného biskupamučedníka Pavla Petra Gojdiče OSBM, prešovského sídelního biskupa, který zemřel ve vězení za věrnost unii. S lítostí můžeme konstatovat, že v současnosti – v důsledku nesprávně pochopených některých historických souvislostí – se dokonce i v některých katolických kruzích ovlivněných příslibem brzkého sjednocení s pravoslavný-mi – jednoznačně kladný postoj k unii zeslabuje. Není zřídkavým jevem, že je v dílech některých teologů jakoby považována za nějaký přežitek minulosti, relikt nějakého nesprávného a chybného kroku římské Církve, za který bychom se měli spíše omluvit, než dále se k tomu hlásit. My se však k tomu dále s hrdostí hlásíme. Nemáme se zač stydět. Strom, který přináší plody svatosti, nemůže být nějakým omylem. To by bylo zásadní protiřečení. Jsme přesvědčeni, že unie je živý strom, který má perspektivu růstu a rozvoje. Druhý vatikánský koncil schválil nejen koncilní dekret o ekumenismu (Unitatis redintegratio) ale kromě dalšího dekretu o katolic-
4
kých východních církvích (Orientalium Ecclesiarum) i deklaraci o náboženské svobodě (Dignitatis humanae). V té poslední se píše: „Všichni lidé, protože jsou osoby – jsou totiž obdařeni rozumem a svobodnou vůlí, a proto mají osobní odpovědnost; jsou v souladu se svou důstojností pobádáni vlastní přirozeností a zároveň mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou. Jsou též zavázáni přidržet se poznané pravdy a podle jejích požadavků zařídit svůj osobní život“ (DH 2). My, jako řeckokatolíci, se hlásíme k deklaraci DH a řídíme se jejími zásadami. Kdyby někdo chtěl mimo nás a za nás rozhodovat o nás, kam máme patřit a co máme věřit nebo nám to jenom „taktně“ vytýkal, konal by vědomě proti principům náboženské svobody. Blahoslavený mučedník-biskup Pavel Peter Gojdič svědčil o realizované jednotě svým životem. Prosme ho i v dnešní situaci, aby nás nadále vedl správným směrem. Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY Z exarchátu • O slavnosti Seslání Ducha svatého dne 11. května 2008 se v chrámě sv. Mikuláše na pražské Malé Straně uskutečnila řeckokatolická slavnostní svatá liturgie s připomínkou svátku přenesení ostatků patrona chrámu. Hlavním celebrantem byl Mons. Milan Hanuš. Jde o jednu ze dvou bohoslužeb v roce, která se v tomto známém chrámě slaví. Druhá se slouží každoročně 6. prosince. • Dne 13. května 2008 proběhl v Letech u Písku pietní akt věnovaný romským obětem nacismu. Za přítomnosti zástupce prezidentské kanceláře ČR, českého parlamentu, vlády a zástupců Romů vedl společnou modlitbu za zemřelé v koncentračním táboře generální vikář apoštolského exarchátu Mons. Milan Hanuš. • V den svátku Nejsvětější Trojice, 18. května 2008, v chrámu Nejsvětější Trojice v Praze celebroval slavnostní svatou liturgii apoštolský exarcha Mons. ThDr. Ladislav Hučko. Slavnosti se také zúčastnil emeritní pomocný biskup Mons. Ján Eugen Kočiš, o. mitrát Kornel Baláž, ale také slovenský římskokatolický duchovní P. Ladislav Radvanský a farář z farnosti Matky Boží před Týnem, probošt P. Vladimír Kelnar. • Apoštolský exarcha a titulární biskup orejský Mons. ThDr. Ladislav Hučko si dne 31. května 2008 připomněl 5 let od svého biskupského svěcení. Biskupskou chirotonii přijal v roce 2003. Hl. světitelem byl biskup Mons. Jurij Džudžar, nynější exarcha Srbska a Černé Hory. • Letos si připomínáme 40 let ode dne, kdy československá vláda svým rozhodnutím povolila činnost řeckokatolic-
ké církve a po 15 letech násilného umlčování tak znovuobnovila její působení. Stalo se tak 13. června 1968 v Praze. Ze života církve • Ve dnech 7–9 května se setkali kněží řeckokatolické církve působící na území Ruska. Setkání bylo věnováno katechetizaci tamních řeckokatolíků. V otevřeném dialogu každý z účastníků informoval o situaci ve vztahu ke katechetické službě. Komunity jsou stále velmi malé, i když na Sibiři a v dalších lokalitách je mnoho lidí, o které je třeba se postarat; katechetická služba tam není na dostatečné úrovni. Rezultátem setkání je, že prioritou této činnosti je shromažďování lidí, věnovat jim pozornost a slavit liturgii. • V chorvatském Križevci si dne 12. května 2008 při slavnostní liturgii připomněl 25 let svého biskupského svěcení Mons. Slavomir Miklovš, řeckokatolický biskup pro věřící v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině. V dobách komunistického režimu vysvětil pro tehdejší Československo více než 40 kněží. V roce 1996 vysvětil na kněze také současného apoštolského exarchu v Praze, Mons. ThDr. Ladislava Hučka. • Ve dnech 20.–22. května 2008 se v maďarském poutním místě Máriapócs konalo pravidelné setkání východních katolických biskupů Evropy. Hlavním tématem setkání, kterého se zúčastnilo 27 biskupů a administrátorů z 10 evropských států (včetně pražského exarchy Mons. ThDr. Ladislava Hučka), byla svátost pokání a její teologické, liturgické a pastorační aspekty. Ve jménu papeže Benedikta XVI. toto setkání pozdravil prostřednictvím dopisu státní sekretář kardinál Tarsicio Bertone. vf
5
DĚJINY SV. UNIE: NEŠŤASTNÝ ROK 1204 – SMĚS ODPLATY, KRUTOSTI, ZRADY A PÝCHY Rok 1204, který je v dějinách smutně známý vypleněním Konstantinopolu křižáckými vojsky, má svou dlouhou a strastiplnou předehru. K pochopení událostí čtvrté křížové výpravy je třeba předeslat, že vojenskou pomoc rytířů první výpravy, která jí předcházela více než o sto let, si vyžádal byzantský císař Alexios I. Řekové se však nikdy plně neztotožnili s cíly křižáckých výprav. Alexios v podstatě nepodporoval jejich tažení do Svaté země, i když se vydal za nimi. Zabíral jim země a s velkou obratností přiměl jejich vůdce, že mu složili vazalský slib ohledně všech dobytých území v Malé Asii, čímž rozšiřoval byzantské panství. Po určité době došlo mezi Alexiem a křižáky ke sporům. Císař se proto vzdal svých plánů na jejich další využití k dobytí Malé Asie a vrátil se se svým vojskem do Konstantinopole. Tato byzantská zrada pak zůstávala dlouho v paměti křižáckých správců Svaté země. To bylo před sto lety. Ještě bezprostřednější ranou ve vztazích mezi křižáky a Byzantským císařstvím byly události z roku 1187. Kvůli historické objektivitě posuzování tehdejších událostí je nutné je poznat. Vícekrát (například masakr v roce 1182) jednali Řekové s latiníky tak, jak se s nimi jednalo při tomto vyplenění. Zřídka se vzpomíná masakr západních věřících v Konstantinopolu v roce 1182 (tedy 22 let před strašnou událostí roce 1204), kdy bylo zmasakrováno tisíce latiníků (kolem 2000 Řeků bylo zabito v roce 1204). Smrti uniklo asi 4000 lidí, kteří byli prodáni do otroctví Turkům. V roce 1188 Fridrich Barbarossa žádal od východního vládce Izáka II. Angela, aby jeho vojska mohla projít Byzantskou říší na cestě do Svaté země a aby měl právo požadovat pro svá vojska potraviny. Navenek císař souhlasil, ale tajně se domlouval se Saladinem (muslimským velitelem), co udělat, aby se tento přechod „zpomalil a zničila se německá armáda“. O byzantské zradě není ani mezi historiky žádná pochybnost. To velmi pobouřilo Fridricha a z důvodu zrady a jednání s nepřítelem žádal papeže o souhlas k vojenské výpravě proti Byzanci. Papež tento souhlas nedal. Všechno, čeho se později čtvrtá křižácká výprava dopustila, Fridrich odmítl, přestože byl provokován ke získání moci tvrdším způsobem. Uskutečnění čtvrté křížové výpravy do Svaté země iniciovali v roce 1200 příbuzní jeruzalémských králů Konráda I. a Jindřicha I. Tito panovníci zemřeli koncem 12. století. Svatý otec Inocenc III. tento smělý záměr horlivě podpořil, protože Palestina byla v té době v rukou nevěřících. Jenom ve Francii přijalo kříž přes 200 000 bojovníků, další se přidali z Anglie, Itálie a Flander. Byla to veliká výprava, i když ji nevedl žádný král.
6
Organizace byla svěřena výboru šlechticů stejného postavení. Kdosi upozornil, že slabina muslimského panství spočívá v obraně Egypta, proto bylo navrženo, aby se čtvrtá křížová výprava plavila přímo k Nilu. Křižáci se tedy rozhlíželi po loďstvu, které by je tam dopravilo, a o tuto službu projevili zájem Benátčané. Byli to obchodníci, ne velkodušní rytíři. Dali křižákům jasně na srozuměnou, že musejí za přepravu dostat náležitě zaplaceno. Na Západě se Byzantská říše netěšila sympatiím, spíše naopak. Řekové byli nenáviděni, že nepodporovali výpravy a naopak z nich jenom zištně těžili. Vůdci výpravy Balduin Flanderský a Bonifác z Montferratu se dohodli s benátským dóžetem Jindřichem Dandolem, že republika převeze křižáky za 85 000 hřiven stříbra. Přes velkou obětavost jednotlivců se podařilo sehnat jen 51 000. Potřebná částka se nenasbírala také proto, že mnozí z těch, kteří slíbili, že vyplují s výpravou, se potom rozhodli vydat na cestu samostatně. Nakonec se rozhodlo, že si křižáci zbytek ceny odslouží tím, že pro Benátčany získají od uherského krále dalmatské město Zadar. To Benátčany tak potěšilo, že jejich dóže Dandolo přijal kříž i ve svém vysokém věku 84 let. V listopadu 1202 odplula výprava do Dalmácie, kde byl Zadar během pěti dnů získán. Tato kampaň proti souvěrcům v rámci křížové výpravy však vyvolala velké znepokojení Svatého otce. Tím ovšem komplikace nekončily. Benátčané neměli v úmyslu poškodit své obchodní zájmy v Levantě, pro které byly klíčové dobré vztahy s egyptským sultánem. Naopak, viděli jako nanejvýš vhodné potvrdit již získanou ekonomickou hegemonii vojenskou akcí proti Byzanci. Původní záměr zaútočit na muslimy z Egypta se tedy stal nežádoucím. Dóže Dandolo měl na Řeky nepěknou vzpomínku, starou přes třicet let. Za benátsko-byzantské války roku 1171 byli Benátčané na ostrově Chios zdecimováni jakousi epidemií a on byl tehdy jako vyslanec pověřen v Konstantinopoli sjednat podmínky míru. Zájmy svého města hájil srdnatě a císař Manuel I. mu nechal za jeho smělost před očima držet rozpálenou železnou plotnu, až oslepl. V táboře pod Zadarem se najednou objevil byzantský princ Alexios a zapřísahal vůdce křižáků, aby přispěli na pomoc jeho otci Izáku Angelovi, který byl svým bratrem Alexiem III. svržen z trůnu, oslepen a uvězněn. Princ sliboval 100 000 hřiven stříbra, deset tisíc vojáků, stálou nadaci pro 500 rytířů a církevní unii. Svatý otec, ale i někteří křižáci neradi viděli, že se výprava míjí se svým vlastním cílem. V červnu 1203 byli Frankové vyloděni na asijském břehu Bosporu. Podnik byl velmi odvážný, a proto se křižáci připravili přijetím svátostí. Benátská galej přervala prudkým rozběhem řetěz, kterým byla přepjata zátoka Zlatého rohu, a v zápětí byla dobyta Galata. Obrovské město bylo nyní sevřeno na zemi i na moři. Vojsko bojující na pevnině prorazilo sice do hradeb, ale
7
císařská stráž z najatých žoldnéřů jeho postup zastavila. Šťastnější byl útok z mořské strany. Na lodích byly vysoké stožáry, z jejichž košů stříleli lučištníci, ti očistili hradby nepřítele. První, kdo přešel jistým krokem po kolísavém můstku na břeh, byl letitý a slepý dóže Dandolo s korouhví sv. Marka v ruce. Když Benátčané viděli, že jejich posvátná korouhev by se mohla dostat do rukou nepřátel, vyrazili za ním jako jeden muž. Později se našlo přes čtyřicet svědků ochotných odpřisáhnout, že benátskou korouhev vynesl na vrchol jedné z věží sám anděl. Za krátkou dobu bylo dobyto 25 věží, a když se Řekové přesilou obořili na křižáky, založili Benátčané ke své ochraně oheň. Druhého dne uprchl zbabělý uchvatitel trůnu Alexios III. a odvezl s sebou tunu zlata a další vzácnou kořist. Tak se Frankové zmocnili Byzance bez velkého odporu. Izák Angelos byl z vězení uveden na trůn a svého syna přijal jako spoluvládce Alexia IV. Křižáci se zatím utábořili v pevnosti Galata, kde čekali na slíbenou odměnu. Lidé však nenáviděli cizí vítěze i císaře, kterého jim vnutili. Jejich nevole jen vzrostla, když uslyšeli o jednotě s papežskou církví a když viděli, jak císař sahá na kostelní poklady, aby Frankům mohl dát žádanou sumu. V lednu 1204 přerostla nevole ve vzpouru lidu. Křižáci našli při prohlídce města mešitu a skladiště zboží patřící Turkům. Obořili se na Turky, ti se bránili. Tak se rozpoutal boj, do něhož zasáhli i Řekové, kteří se přidali na stranu muslimů. Křižáci museli ustupovat a ke své ochraně opět založili oheň, jenž se větrem strašně vzmohl a zničil nejbohatší část Konstantinopole s četnými skladišti, paláci a chrámy. V noci se pokoušeli Řekové spálit Benátčanům loďstvo. Obyvatelé Benátek však bděli. Zato Alexios IV. byl vzbouřeným lidem zavražděn a jeho otec Izák Angelos ztýrán tak hrubě, že za několik dní zemřel. Křižáky to naplnilo spravedlivým rozhořčením. Vrátili trůn zákonitému císaři a byli ošizeni o svou odměnu. Na jaře roku 1204 křižáci, ustavičně šizení řeckými kramáři a v nebezpečí, že budou úkladně zavražděni, byli velmi roztrpčeni. Řekové jim nikdy skutečně nepomohli ve svaté válce podle své diplomatické zásady, že moudrý vládce se přátelí s tím, kdo sídlí za hranicemi jeho nepřátel. Turci z Ikonionu byli nejnebezpečnějšími nepřáteli Konstantinopole, a proto byzantští císaři často vyhledávali spojenectví s muslimským vládcem Sýrie, takže jejich sliby o podpoře výpravy do Svaté země nemohly být nikdy upřímné. Izák Angelos, dávno před svým svržením z trůnu, poslal Saladinovi v roce 1187 blahopřejný dopis k dobytí Jeruzaléma, ve kterém ho prosil, aby po vyhnání latinského duchovenstva byla správa svatých míst vrácena do řeckých rukou. Řekové, povšechně vzato, vycházeli daleko lépe s muslimy než s Franky. S muslimy měli mj. i společné vládní zřízení. Panovník se dostával k moci násilím, na trůnu ho udržovala žoldnéřská armáda a jedinou povinností jeho poddaných bylo platit daně, kdežto vladař neměl vůči nim žádné povinnosti.
8
Dne 12. dubna 1204 tedy Frankové podnikli na Konstantinopol nový útok a zmocnili se ho podruhé, tentokrát však pro sebe. Plenění města vyneslo křižákům hojnou kořist, kterou si nahradili neobdržený žold. Při té příležitosti se na Západ odvezlo i mnoho ostatků svatých. Došlo při tom k mnoha krutostem, ponižování a urážkám náboženského cítění. Svatý otec Inocenc III. zanaříkal, že „musí s hanbou a se zármutkem vyznat, že čin vykonaný k dobrému prospěchu církve, bude církvi na škodu a zločiny spáchané křižáky v Konstantinopoli budou Řekům překážkou pro návrat k jednotě s Apoštolskou stolicí“. Musíme jednoznačně potvrdit, že tito křižáci nekonali jako katolíci, a to ani ve smyslu katolického morálního učení a už vůbec ne se souhlasem papeže. Proto zodpovědnost není možné svalovat na Katolickou církev jako takovou. Byla to akce nezodpovědných jednotlivců vyprovokovaná nepříznivými okolnostmi. Papež to jasně odsoudil. Bylo by velmi vhodné a posloužilo by to věci jednoty, kdybychom se mohli dočkat podobných gest z obou stran. A týká se to nejen minulosti příliš vzdálené. Redakce
VŠECHNO MOHU V KRISTU Generální vikář Řeckokatolického exarchátu v Praze Mons. Milan Hanuš se narodil v Kutné Hoře. Během studia na stavební průmyslovce působil jako sakristán v katedrále sv. Víta na Pražském Hradě. Vystudoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Před 20 lety, 25. června 1988, byl v Praze kardinálem Františkem Tomáškem vysvěcen na kněze. Od roku 1996 působí ve službách Řeckokatolické církve v ČR. • Vystudoval jste stavební průmyslovku. Jaká byla vaše cesta ke kněžství? Musím říci, že jsem vokaci ke kněžství pocítil velmi záhy. Začalo to asi kolem mých 14 let. Potom všechny další kroky, které jsem s pomocí Boží učinil, skutečně k tomuto cíli vedly. Po maturitě jsem byl pak přijat do semináře a tam začala má kněžská formace.
9
• S jakou představou kněze jste šel do semináře, měl jste nějaké vzory? Měl jsem především velké štěstí na dobré, kvalitní kněze, které jsem před vstupem do semináře potkal. Každý z nich byl jiný, ale všichni poctiví, dobří kněží a každý mi svým způsobem pomohl na cestě víry a při formaci ke kněžství. Ať už to byl pozdější světící biskup Mons. Jan Lebeda, apoštolský exarcha Mons. Ivan Ljavinec, nynější litoměřický kanovník Werner Horák nebo otec Eliáš Svatek OFM Cap. • Po studiu na bohoslovecké fakultě jste působil na nejrůznějších místech Čech jako administrátor a farář ve farnostech mnoha obcí a měst. Jak náročný byl přechod od studia k realitě? Ten přechod od studia ke kněžskému životu byl náročný, ale byli jsme na to svým způsobem na fakultě i v semináři připravováni – život a realita není rozhodně černobílá. Říkali nám „totaliter aliter“ – všechno je pak jinak! Ale formace seminární i vědomostní je důležitá pro situace, když máte něco řešit. Vaše myšlení a jednání se odvíjí od toho, co o té problematice víte a co vaše rozhodnutí může zapříčinit. • Působil jste především ve středních a západních Čechách. Tato oblast klade na kněze mimořádné nároky, je považována za jednu z nejtěžších v České republice vůbec. Jak jste tu náročnost pociťoval Vy? Každé místo má svá specifika. Všude se najdou dobří lidé i ti méně dobří. V západních Čechách jsou některá místa poznamenána tím, co se tam v minulosti stalo, a proto i v některých lidech zůstala různá zranění. Ale právě v rámci církve jsme byli schopni vždy se domluvit, ať to byl Němec nebo poloviční Němec či někdo odkudsi z Východu. Rád na každé své působiště i na tamní věřící vzpomínám. • V březnu 2002 Vás papež Jan Pavel II. jmenoval Monsignorem. Váš osobní znak nese heslo: "Všechno mohu v Kristu". Proč jste si zvolil toto heslo? Je to jakési životní motto a ta slova vyjadřují, že jsem si vědom svých limitů. Sám o sobě nikdo nemůže všechno, ale je vždy závislý skutečně a především na Pánu Bohu. Celý citát zní: „Všechno mohu v Kristu Ježíši, který mne posiluje.“ (Flp 4,13) – samozřejmě, jestliže to, co dělám, je v souladu s tím, co on chce. Jinak řečeno slovy sv. Augustina: ,,Miluj a dělej co chceš." To z toho vlastně vyplývá. K čestným kaplanům Jeho Svatosti jsme byli přiřazeni v roce 2002 dva z našeho exarchátu, spolu s Mons. Štefanem Suchým. Tehdy o. Štefan přišel s myšlenkou, že bychom si mohli nechat udělat osobní znak. Součástí znaku je i tzv.
10
devíza nebo-li heslo. Ten můj znak navrhl známý heraldik Zdirad J. K. Čech a vyjadřuje symboliku dvou Janů, kteří jsou mými křestními patrony, sv. Jan Křtitel – velký patron východní církve a sv. Jan Nepomucký, který je významným světcem západní církve a ochráncem českého národa. Je to tedy duchovní propojení těchto dvou světců, kteří nějak předznamenali mou cestu životem i můj život v církvi. • O Vás je známo, že jste si cestu k východním katolíkům našel sám. Čím vás východní spiritualita zaujala natolik, že jste se rozhodl věnovat jí celý svůj život? Od dob bohosloveckých studií jsem s požehnáním mého tehdejšího ordináře Františka kardinála Tomáška, pražského arcibiskupa, navštěvoval východní liturgie. Hned první bohoslužba, kterou jsem prožil, mě skutečně velice oslovila. Jedná se totiž o totéž tajemství, které prožíváme i např. při západní bohoslužbě, ale je viděno jakoby z jiného úhlu a prožíváno východní kontemplativní mentalitou. Říká se, že východní liturgie je bohoslužbou srdce. Pro někoho může být ale třeba zbytečně dlouhá, pro někoho naopak, a to je můj případ, vše, co se tam děje – např. mnohé opakování, hluboké modlitby – to všechno je mimořádně disponující k otevření se a hlubokému prožívání a vnímání tajemství Boží blízkosti a sebedarování. Mé nátuře to jedinečně odpovídá. Jsem tedy rád a šťasten, že mohu tímto způsobem sloužit a nesmírné bohatství východní spirituality zprostředkovat i dalším. • V jednom dřívějším rozhovoru jste vyřkl zajímavou myšlenku, a to sice, že na cestě ke kněžství je zapotřebí stát se nejdřív dobrým člověkem, poté dobrým křesťanem a až potom dobrým knězem. To je ale program na celý život ... Ano, opravdu na celý život. Tuto myšlenku jsem slyšel v prvním ročníku teologie, na prvních seminárních exerciciích a řekl nám ji tehdejší farář od Panny Marie Sněžné, františkán Norbert Šamárek. Ten říkal, že je velice důležité, abychom se nestali nějakou karikaturou kněze, je třeba nepřeskakovat tento postup, ale pracovat na svém přirozeném vývoji. Nejdříve je nutné stát se skutečně normálním člověkem se vším, co k tomu patří, se všemi dobrými lidskými vlastnostmi. Na to je možné navázat tím, že se stáváme dobrým křesťanem, poctivým i pravověrným. A až pak budovat to třetí patro - stát se dobrým knězem nebo řeholníkem. Je důležité tedy nestavět dům od střechy, protože to nikdy nemůže dopadnout dobře, ale máme respektovat přirozený vývoj, posloupnost: mít trpělivost i sami se sebou. • Co to pro Vás znamená: být dobrým knězem? Dobrým knězem je ten, kdo jím je skutečně z vnitřního přesvědčení. Říká to, v co věří, není herec. Je k Bohu i k sobě upřímný a na nic si nehraje. Být knězem znamená být člověkem, kterému byl neodvolatelně svěřen dar, jenž ho uzpůsobuje, aby ustavičně zpřítomňoval klíčový okamžik dějin – vykoupení lidstva. Aby posvěcoval sebe a celý svět, činil je svatým, tedy náležícím Bohu. Když jsem k sobě upřímný, tak věřím v to, co říkám a podle toho jednám. A z toho vyplývá, že člověk posvěcuje sebe a svoje okolí.
11
• Máte pověst veselého člověka. Nakolik může humor pomáhat v kněžské službě? Humor je dar od Boha, tak jako i mnoho dalších vlastností, které máme. Je známé: "smutný svatý – špatný svatý". Někde jsem slyšel, že humor otevírá lidem srdce a pomáhá navazovat kontakt. Humor je koření, které myšlenku zvýrazní a díky humoru jsme někdy schopni si daná slova lépe zapamatovat. Ve druhém ročníku mých teologických studií nám pan profesor František Kotalík, známý starozákonník, říkal: "Učte se hebrejsky! Pokud nebudete umět hebrejsky, nebude třetí ročník a v Božím království se nedomluvíte!" Tato slova si pamatuji již téměř 25 let, a možná právě díky tomu humornému podtextu vím dodnes, jakým jazykem se mluví v nebi... Viera Folkmanová
VLADIMÍR VARGA A KOL.: FARNOSŤ SLOVINKY Východoslovenská obec Slovinky si tento rok v máji pripomenula výročie dvoch storočí od dokončenia a posvätenia svojho gréckokatolíckeho chrámu. Pri tejto príležitosti vydal miestny farský úrad publikáciu, ktorá približuje históriu a súčasnosť farnosti. Na 68 stranách sa v brožúre možno dočítať o počiatkoch byzantskoslovanského obradu v Slovinkách a o vzniku miestnej gréckokatolíckej cirkvi, ktoré sa datujú už od polovice 14. storočia. Ďalšie kapitoly informujú o samotnej histórii farnosti, ktorá vznikla najneskôr v roku 1680 a o histórii miestneho chrámu sv. mučeníka Juraja. Publikácia prináša kompletný prehľad kňazov pôsobiacich v Slovinkách od roku 1752 až po súčasnosť. Najstaršia písomná zmienka o chráme pochádza z roku 1700. Chrámový ikonostas, ktorému je venovaná ďalšia kapitola, pochádza z roku 1874. Osobitná pozornosť sa upriamuje na rodáka zo Sloviniek, Jozefa Zmija-Miklošíka. Tento umelec sa v roku 1833 stal prvým eparchiálnym maliarom prvého prešovského gréckokatolíckeho biskupa Gregora Tarkoviča. Pre čitateľov nášho časopisu nie je bez zaujímavosti, že v bohatých dejinách farnosti Slovinky možno nájsť väzby aj na náš exarchát. V zozname správcov farnosti sa niekoľkokrát objavuje meno Hučko. V rokoch 1915 – 1951 tam pôsobil ako farár o. Eugen Hučko. V priebehu roku 1969 spravoval farské spoločenstvo v obci jeho syn – otec nášho pražského exarchu, o. Ladislav Hučko. Z jeho rúk prevzal farnosť do svojej správy o. Eugen Kočiš, dnešný emeritný pomocný biskup nášho exarchátu. Celá publikácia, ktorá v náklade 1000 kusov vyšla v spoločnosti Media 2000, ukazuje, že aj v početne malom, no aktívnom spoločenstve, je možné vydávať zaujímavé texty, ktoré sa kvalitou a obsahom vyrovnajú knihám z veľkých nakladateľstiev. Práve takéto diela môžu byť dobrými vizitkami pre našu cirkev. Viera Folkmanová
12
RAVENNSKÝ DOKUMENT – ČÁST TŘETÍ 2. MOC 12. Když hovoříme o moci, zmíníme se o exousii, jak je popsána v Novém zákoně. Moc církve pochází od jejího Pána a hlavy – Ježíše Krista. Kristus, který přijal svou moc od Boha Otce, ji po svém Zmrtvýchvstání sdílel skrze Ducha Svatého s apoštoly (srov. J 20,22). Skrze apoštoly je přenesena na biskupy, jejich nástupce, a skrze ně na celou církev. Ježíš Kristus – náš Pán – vykonává svou moc různými způsoby, čímž, až do eschatologického naplnění (srov. 1Kor 15,24-28), zjevil království Boží světu: učením (srov. Mt 5,2; Lk 5,3); konáním zázraků (srov. Mk 1,30-34; Mt 14,35-36); vyháněním nečistých duchů (srov. Mk 1,27; Lk 4,35-36); odpouštěním hříchů (srov. Mk 2,10; Lk 5,24) a vedením svých učedníků na cestách ke spáse (srov. Mt 16,24). Ve shodě s posláním obdrženým od Krista (srov. Mt 28,1820), výkon moci vlastní apoštolům a později biskupům zahrnuje hlásání a učení evangelia, posvěcování skrze svátosti, zejména Eucharistii, a pastýřské vedení těch, kteří věří (srov. Lk 10,16). 13. Moc v církvi náleží samotnému Ježíši Kristu, jediné hlavě církve (srov. Ef 1,22; 5,23). Skrze jeho Svatého Ducha se církev, jakožto jeho tělo, podílí na jeho moci (srov. J 20,22-23). Moc v církvi má za svůj cíl shromáždění veškerého lidstva v Ježíši Kristu (srov. Ef 1,10; J 11,52). Moc spojená s milostí, obdržená při svěcení, není soukromým vlastnictvím toho, kdo ji přijímá, ani něčím delegovaným od společenství, spíše je to dar Ducha Svatého určený ke službě (diakonii) pro společenství, jež nikdy není vykonávána mimo něj. Její vykonávání zahrnuje účast celého společenství, biskup je v církvi a církev je v biskupovi (srov. sv. Cyprián Ep. 66,8). 14. Výkon moci prováděné v církvi ve jménu Krista a mocí Ducha Svatého musí být ve všech svých formách a na všech úrovních službou (diakonií) lásky, jak tomu bylo u Krista (srov. Mk 10,45; J 13,1-16). Moc, o které hovoříme, jelikož je vyjádřením Božské moci, nemůže v církvi existovat bez lásky mezi tím, kdo ji vykonává a těmi, kdo jí jsou poddáni. Je to tedy moc bez tyranie, bez fyzického nebo morálního donucování. Poněvadž je to spoluúčast na exousii ukřižovaného a povýšeného Pána, kterému byla dána veškerá moc na nebi i na zemi (srov. Mt 28,18), může a musí povolávat k poslušnosti. Zároveň je následkem vtělení a kříže zásadně odlišná od té, kterou mají vůdci národů a od slávy tohoto světa (srov. Lk 22,2527). Ačkoliv je tato moc zajisté svěřena lidem, kteří jsou kvůli svým slabostem a hříchům často pokoušeni ji zneužít, přece jenom svou skutečnou při-
13
rozeností evangelického ztotožnění mezi mocí se službou ustanovuje základní normu církve. Vládnout znamená pro křesťany sloužit. Výkon a duchovní závaznost církevní moci jsou proto zajištěny svobodným souhlasem a dobrovolnou součinností. Na osobní rovině se toto přenáší do poslušnosti církevní moci následující Krista, který byl láskyplně poslušný Otci až k smrti, a to k smrti na kříži (srov. Fp 2,8). 15. Moc uvnitř církve je založena na Božím Slově přítomném a živém ve společenství učedníků. Písmo je zjevené Boží Slovo, jak ho církev skrze Ducha Svatého, přítomného a činného v ní, rozpoznala v živé Tradici přijaté od apoštolů. V srdci této Tradice je Eucharistie (srov. 1Kor 10,16-17; 11,2326). Moc Písma se odvozuje ze skutečnosti, že je to Slovo Boží, které, čteno v církvi a církví, předává evangelium spásy. Skrze Písmo Kristus oslovuje shromážděné společenství a srdce každého věřícího. Církev skrze Ducha Svatého v ní přítomného autenticky vykládá Písmo a reaguje na dobové a místní potřeby. Neměnný obyčej koncilů intronizovat evangelium uprostřed shromáždění stvrzuje obojí – přítomnost Krista v jeho Slově, která je nezbytným bodem pravomoci pro všechna jejich rokování a rozhodnutí, a zároveň potvrzuje moc církve vykládat toto Boží Slovo. 16. Ve své Božské ekonomii Bůh chce, aby jeho církev měla uspořádání směřující ke spáse. K tomuto podstatnému uspořádání náleží hlásání víry a slavení svátostí v apoštolské posloupnosti. Moc v církevním společenství je provázána s tímto podstatným uspořádáním: Její výkon je usměrňován církevními kánony a zákony. Některá z těchto usměrnění mohou být praktikována různě podle potřeb církevního společenství v různých dobách a místech, prováděna však vždy s ohledem na podstatné uspořádání církve. Právě tak jako společenství ve svátostech předpokládá společenství stejné víry (srov. Dokument z Bari, 29-33), tak také, aby bylo plným církevním společenstvím, musí být mezi našimi církvemi vzájemné uznání kanonických zákonodárství v jejich oprávněných rozličnostech. pokračování Pozn. red. Ruská pravoslavná církev oficiálně odmítla doktrinální prohlášení schválené Společnou mezinárodní komisí na setkání v Raveně v říjnu 2007. Odmítavý postoj Ruské pravoslavné církve k Ravenskému dokumentu není překvapením, neboť zástupci Moskevského patriarchátu byli k dokumentu kritičtí, už když se objevil poprvé. Ruský episkopát prohlásil, že Ravenský dokument naznačuje, že patriarcha z Konstantinopole byl představeným pravoslavného světa, stejně jako papež je představený katolické církve. Moskevský patriarchát, který často zápasil s Konstantinopolí o prvenství, odmítá tuto myšlenku. V lednu moskevský patriarcha Alexej obvinil Ravenské zasedání, že bylo "záměrně zorganizovano, aby vyloučilo Moskevský patriarchát." Ve skutečnosti ruští pravoslavní zástupci odešli z jednání před začátkem diskuse na protest proti delegaci Estonské pravoslavné církve, kterou Moskva neuznává. Moskva, 20. května 2008, CWNews.com
14
SVÁTOSTINA KONVERZE – ZELENÝ ŠKAPULÍŘ: SVĚDECTVÍ OTCE LEA STEINBACHA Společnost Our Lady of the Rosary Library z Louisville v Kentucky distribuuje vedle knih katolické tradice i Zelené škapulíře, jiné posvátné předměty a také množství různých letáků. Na jednom z nich je uvedena velice působivá zkušenost, kterou má se Zeleným škapulířem Neposkvrněného Srdce Panny Marie otec Leo Steinbach. „Když jsem poprvé přišel do styku s touto pobožností, četl jsem jeden výklad, který vzbuzoval dojem, že je určena pouze pro vlažné křesťany. Nedomníval jsem se, že bych ji mohl využít, poněvadž jsem měl velmi malé kontakty s křesťany, ať už byli dobří, špatní či lhostejní. Měl jsem kontakty především s buddhisty a šintoisty, které jsem se snažil christianizovat. Nicméně vložil jsem několik škapulířů do kapsy a rozhodl jsem se to zkusit. Po celý den jsem chodil po blízké nemocnici, kde jsem se setkal s pacientkou, která nebyla křesťanka. Byla již po deset dní v bezvědomí. Lékař mi vysvětlil, že s velkou pravděpodobností zemře, pokud nenabude do tří dnů vědomí. Odvedl mne se sestrou do jejího pokoje. Oslovil jsem tu nemocnou ženu, ale nejevila jakoukoliv známku, že rozumí alespoň slovo z toho, co jsem řekl. Potom jsem vyndal Zelený škapulíř z kapsy, položil jej na její čelo a odříkal invokaci „Neposkvrněné Srdce Panny Marie, oroduj za nás nyní i v hodinu smrti naší.“ A co se stalo? Ta žena bezprostředně nabyla vědomí, sepjala své ruce a velmi uctivě prosila Boha, aby jí odpustil hříchy. Byl jsem ohromen. Lékař a sestra, oba nekřesťané, byli též v úžasu. Ještě týž den jsem umírající pacientce k její veliké radosti udělil katechezi a křest. Po tři následující dny zůstávala naprosto při vědomí, během této doby přijala s velikou zbožností sv. viatikum. Do své poslední chvíle šeptala modlitby k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Zpráva o tomto dvojitém zázraku se rychle rozšířila. Lidé mě začali žádat o Zelené škapulíře, a protože jsem jich měl asi jenom tucet, sehnal jsem si další od jednoho vojenského kaplana. Poněvadž jsem však nevěděl, jak doplnit své zásoby, začal jsem posílat škapulíře, které mi zbyly, s podmínkou, aby byly po třech dnech vráceny. Tímto způsobem jsem to prováděl, abych pomohl co možná nejvíce lidem. Mezitím mi pomohl reportér Katolických novin zajistit potřebný materiál a začali jsme škapulíře vyrábět. Během uplynulých 25 let jsme vyrobili a rozdali mnoho desítek tisíců škapulířů lidem žijícím v Japonsku. Poslali jsme také značné množství škapulířů do Spojených států, Brazílie, Paraguaje, Korey a Indonésie. Asi před rokem jeden japonský Katolický časopis otiskl poučný článek o Zeleném škapulíři a do dnešního dne nám denně přicházejí žádosti o ška-
15
pulíře. Jednoho dne nám například přišlo 140 dopisů; my se snažíme splnit každou žádost pohotově. Vždy rozesíláme škapulíře zdarma a nikdy nepožadujeme úhradu poštovného. Nicméně jsme nikdy neměli dluhy, vděční lidé nám totiž posílají donace, kterými kryjeme náklady na materiál a na poštovné. Je velice poučné číst děkovné dopisy. Mnozí lidé podávají zprávy o duchovních požehnáních, ale jsou zaznamenány i četná zázračná uzdravení téměř všech možných lidských nemocí včetně slepoty, hluchoty, rakoviny, tuberkulózy, vysokého krevního tlaku, artritidy atd. Je možné, že původně vlažní katolíci a nekatolíci získávají více milostí než na první pohled dobří katolíci. Jedna osmdesátiletá paní, která nebyla křesťanka, řekla, že by ráda navštívila nedaleký kostel, ale nemohla chodit, protože trpěla artritidou. Každou zimu oba její kotníky natékaly a velice bolely, taktéž i obě zápěstí. Obdržela Zelený škapulíř, ke kterému se denně obracela, ale protože si nemohla zapamatovat předepsanou modlitbu, svými slovy prosila Matku Boží o pomoc. V několika dnech byla zcela zdráva. Po krátké katechezi a křtu se denně účastnila mše svaté a vždy přistupovala ke svatému přijímání. Toto činila po dva roky, dokud nebyla povolána k věčné odměně. V tomto období její konverze měla štěstí být kmotrou své letité přítelkyně, která žila naproti jejímu domu. Její dobrý manžel, zapřisáhlý šintoista, uchovával Zelený škapulíř, ale nic ho nemohlo pohnout, aby se stal křesťanem. Přesto však pouhé tři dny před smrtí obrátil své srdce. Zemřel velmi šťastně po obdržení svátostí. Vlastník taxislužby s šedesáti automobily v Kjoto požádal svého faráře, aby dal jeho vozům novoroční požehnání, přitom obdaroval každého ze svých řidičů Zeleným škapulířem. Ačkoliv nebyli křesťané, vybídl je, aby odříkávali škapulířovou modlitbu alespoň jednou denně. Během roku pak došlo pouze k několika pomačkáním blatníků, ale nestaly se žádné nehody, které by měly za následek zranění osob. Matka Boží není nikdy vzývána nadarmo a její přímluvy jsou mocné. Japonští řidiči ´kamikadze´, kteří jezdí velmi rychle za jakéhokoliv počasí ve dne v noci, jsou velice vděčni své Přímluvkyni.“ Jan Klobušický, pokračování
HISTORIE CHRÁMŮ: BAZILIKA PANNY MARIE NA VELEHRADĚ Velehrad patří k nejvýznačnějším poutním místům v České republice. Je úzce spojen s cyrilometodějskou tradicí. Kult slovanských apoštolů, kteří jsou spolu se sv. Benediktem spolupatrony Evropy, činí z Velehradu místo přesahující významem hranice našeho státu. Počátky současného Velehra-
16
du sahají na začátek 13. století, kdy zde vznikl první cisterciácký klášter. Rozsáhlý komplex spolu s konventním kostelem Nanebevzetí Panny Marie byl dokončen ve čtyřicátých letech 13. století. Roku 1421 byl vypálen moravskými husity, znovu byl obnoRekonstrukce areálu románského kláštera; Vladimír Londin ven; současná podoba pochází z přelomu 17. a 18. stol. V době církevních reforem císaře Josefa II. došlo ke zrušení cisterciáckého kláštera a svatyně plnila funkci farního kostela. Roku 1890 přicházejí na Velehrad jezuité a zřizují zde gymnázium a konvikt s názvem Papežská kolej Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě. V roce 1950 byl klášter opět zrušen a v roce 1990 se znovu navracejí jezuité, aby na tomto významném poutním místě zajišťovali duchovní službu. Papež Pius XI. ocenil cyrilometodějský a unionistický význam Velehradu a r. 1927 udělil zdejšímu chrámu titul a výsady menší baziliky (bazilika minor). U příležitosti jubilea 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje věnoval v roce 1985 papež Jan Pavel II. bazilice Zlatou růži. Tuto vysokou poctu obdrželo jen několik křesťanských chrámů na světě. A dne 22. dubna 1990 se zde uskutečnila návštěva hlavy Římskokatolické církve, papeže Jana Pavla II. Památkou na tuto událost je obrovský kříž se znakem Svatého otce, stojící na nádvoří před bazilikou. Vlevo od presbytáře je kaple se sochou Božského Srdce Páně, odtud vchod do kaple Matky Unie, jež je zasvěcena myšlence znovusjednocení východní a západní církve. Najdeme zde obraz Bohorodičky s Ježíškem, namalovaný podle starobylého byzantského obrazu z římské baziliky Santa Maria Maggiore, v níž papež Hadrián II. v r. 868 schválil slovanskou bohoslužbu. V příčné lodi vlevo je oltář sv. Benedikta, zakladatele nejstaršího mnišského řádu v západní Evropě (žil v letech 480 – 547), za oltářem vchod do královské kaple se sarkofágem olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. Ten žil v letech 1851 – 1923 a vděčíme mu za obnovu tohoto poutního místa. V roce 1907 svolal na Velehrad první unionistický kongres, byl iniciátorem exercicií a lidových poutí. V roce 1916 založil Cyrilometodějský misijní ústav, vydával časopis a v roce 1922 posvětil základní kámen exercičního domu Stojanov. Základy původního kostela jsou částečně zpřístupněny v lapidáriu, což bylo umožněno zvýšením podlahy dnešního kostela při barokní přestavbě. Mimo baziliku se nachází gotická kaple zvaná Cyrilka s interiérem přizpůsobeným slavení východní liturgie a s ikonostasem před hlavním oltářem. http://www.ado.cz/poutni/velehrad/velehrad.htm
17
ПІЗНАЙ СВІЙ ОБРЯД: ПРАЗНИК УСПІННЯ ПРЕСВЯТОЇ БОГОРОДИЦІ У Східній Церкві є глибокий культ Пресвятої Діви Марії і наш церковний рік отвирає Богородичний празник-Різдво Пресв. Богородиці і замикає Успіння, яке належить до найстарших Богородичних празників. Найдавніше записане передання, що говорить про смерть Пресв. Богородиці є від незнайомого автора і називається: “Св. Івана Богослова слово на Успіння Пресв. Богородиці”. Думка істориків, з якого століття воно походить, різниться. Історія кінця життя Пресв. Богородиці описана так: Три дні перед смертю явився Преч. Діві Марії архангел Гавриїл і звістив від Її Сина Ісуса Христа час Її переходу до вічности. На день Її смерти в чудесний спосіб зібралися в Єрусалимі Апостоли, хоч були розсіяні по різних краях світу. Не було тільки Апостола Томи. Божа Мати висказала бажання, що хоче бути похована в Гетсиманії коло своїх батьків і свого Обручника Йосифа. Сам Христос видимо в супроводі Ангелів і Святих прийшов по душу своєї Пресв. Матері. Апостоли при співі побожних гимнів на своїх раменах занесли Її тіло до гробу і три дні від нього не відходили. Третього дня прийшов здалека Апостол Тома й дуже бажав ще востаннє поглянути на Пресв. Богородицю. Коли ж гріб отворено, то Її тіла там уже не було, а тільки похоронні ризи. Тепер усі зрозуміли, що Вона воскресла і з тілом і душею була взята на небо. Євангелія нічого не згадують про смерть Діви Марії і основою празника Успіння є традиція Церкви ще від апостольських часів, апокрифічні книги і постійна віра Церкви. Літургічний культ Пресв. Богородиці починається щойно від Ефеського собору 431 року, який очеркував догму про Її Богоматеринство. Церковні письменники починають писати про останні хвилини життя Богородиці на основі передання по 4-ім сторіччі. При кінці 7го і початку 8-го віку церковні письменники звертають увагу не тільки на Успіння Діви Марії і на Її внебовзяття з тілом і душею. Найцінніше свідоцтво про це подає св. Іван Дамаскин. Назва празника Успіння Пресв. Богородиці появилася у 6-ім сторіччі, перед тим були інші назви, як: “Пам’ять Богоматері”, Пам’ять Блаженної”, “Свято Марії-Богоматері”. Папа Пій ХІІ (+1958) дня 1 листопада 1950 р. Б. проголосив урочисто цілому світові, як Богом об’явлену правду, що Непорочна Божа Мати, сповниши біг свого земного життя, була взята з тілом і душею до небесної слави. Празник Успіння і хоч нагадує сумну подію, то все таки він належить до радісних празників, бо в той день Церква радіє, що Пресв. Богомати перейшла з тілом і душею з туземного життя до вічної слави свого Сина і ми так в небі одержали могутню заступницю і Покровительку. І ця радість відбивається і в Богослуженні того дня. У нас є звичай після Св. Літургії
18
благословити зілля, але декотрі старовинні Типіки подають, що треба благословити виноград. В нашій Церкві з празником Успіння зв’язані ще два інші церковні Богородичні празники: Положення чесної ризи Пресв. Владичиці нашої Богородиці у Влахерні – 2-го липня, і Положення чесного пояса Пресв. Владичиці нашої Богородиці в Халкопратії – 31-го серпня. о. Юліян Катрій, ЧСВВ
НАША ВІРА: ДІВА МАРІЯ - ПРЕСВЯТА ТРІЙЦЯ Боже об’явлення нас вчить, шо в одному правдивому Бозі є дійсно три різні Божі особи – Отець, Син і Дух Святий. Пресвята Трійця є найглибшим таїнством віри. Пресвяту Трійцю більше разів згадує вже Старий Завіт, як наприклад потрійне взивання “Свят, Свят, Свят Господь Саваот” у видінні, яке мав Ісая в небі (Іс. 6,3), або потрійне благословення, яким на основі Божого наказу мали священики благословити ізраїльтян і в якому три рази згадують ім’я “Господь” (Левіт 24-26). Прихід Ісуса Христа відкрив нам таїнство Пресвятої Трійці, яка згадується в чотирьох визначних подіях земного життя Ісуса Христа: -При Благовіщенні (Лк. 1,35): “Дух Святий зійде не тебе й сила Всевишнього тебе осінить; тому й святе, що народиться, назветься Сином Божим.” -При Христовому хрещенні (Лк. 3,22): “Святий Дух у тілеснім вигляді, немов голуб, зійшов на Нього та залунав з неба голос: Ти - мій Син любий, я тебе вподобав.” -Під час Останньої Вечері (Ів. 14,16; 14,26): “І проситиму я Отця, і дасть вам іншого Утішителя, щоб з вами був повіки, Духа істини. А Утішитель, Святий Дух, якого Отець в ім’я моє зішле, той навчить вас усього.” -Під час Вознесення (Мт. 28,19): “Ідіть, отже, і зробіть учнями всі народи: хрестячи їх в ім’я Отця і Сина і Святого Духа. “ Тут є ясно згадані три окремі особи і рівночасно одно Божество, в ім’я котрого мають хрестити. Найдавніші богослужбові тексти передають нам віру первісної Церкви в Найсвятішу Трійцю (перехрещення, благословення). Про Пресвяту Трійцю вчать Святі Отці від найдавніших часів. Вірили в неї апостоли, й перші християни, про що існують історичні докази, наприклад образи й рисунки на стінах катакомб, якими вони висловлювали свою віру. Вживали вони напр. знак трикутника і біля нього букви альфа і омега – початок і кінець. Апостольське визнання віри визнає одного Бога в трьох особах і про кожну божську особу говорить ширше. Святе Письмо, літургічні тексти, нікейський Символ віри приписують певні діяння трьом Божим особам. Отець є Творець, Син Божий – Відкупитель а Дух Святий – Освятитель.
19
Таїнство Пресвятої Трійці перевищує людський розум, який ніколи власними силами не дійшов би до розуміння цього таїнства. Але людина старалася знайти якісь подібності, щоб зробити таїнство більше зрозумілим. Свв. Кирило і Методій пояснювали нашим предкам Пресвяту Трійцю подобенством сонця: “Сонячний промінь виходить із сонця і дає світло й тепло. Промінь, світло і тепло є різні речі, але всі три знаходяться в одному сонці.” Або інший образ: Дерево має корінь, стовбур, галуззя – а є то одне дерево. В сім’ї є батько, мати, діти – а є це одна сім’я. Але і так всі ці порівнання є дуже не вистачаючі. Пресвяту Трійцю собі в житті пригадуємо, коли хрестимося, на початку і кінці молитви, при хрещенні, при розрішенні і коли ми допроводжувані у вічність. Наука про Святу Трійцю обіймає чотири правди: 1. В одній Божій природі є три особи: Отець, Син і Дух Святий. 2. Ані одна з тих осіб не є одною з останніх; кожна є вповноті особою. 3. Отець є Богом, Син є Богом і Дух Святий є Богом. Не є три Боги, але лише один Бог. о. Степан Пап
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. CYRIL A METODĚJ Svatí bratři Konstantin a Metoděj se narodili v Soluni, druhém největším městě byzantské říše. Jejich otec Lev byl vysokým vojenským hodnostářem. Metoděj se narodil mezi roky 815 až 820. V r. 840 se uchýlil do jednoho z klášterů na úpatí Olympu v Bitýnii. Mladší Konstantin přišel na svět roku 827 nebo 828. Po ukončení studií na Cařihradské státní univerzitě se rozhodl pro duchovní stav. Stal se knihovníkem archivu chrámu Boží Moudrosti a též sekretářem cařihradského patriarchy Ignáce. Později převzal vyučování filosofie na vysoké škole. Díky vynikajícím znalostem si vysloužil titul Filosof, pod kterým je známý do-
20
dnes. V r. 855 opustil své profesorské místo a uchýlil se do samoty. Odešel na horu Olymp, do téhož kláštera, ve kterém žil jeho starší bratr Metoděj. Pobyt Konstantina a Metoděje na Olympu netrval dlouho. Císař je r. 860 vyzval, aby se zúčastnili poselství do země Chazarů, národa sídlícího v jižním Rusku, na sever od Černého moře. Oběma bratřím byl svěřen úkol hájit křesťanskou víru proti židovství, které se u Chazarů šířilo již v 8. století. Hlavní slovo v disputacích připadlo Konstantinovi. Jeho důkazy byly tak přesvědčivé, že překvapily chána i jeho náčelníky. Chazaři uznali přednost křesťanské víry a asi dvě stě z nich se dalo pokřtít. Tato cesta se sta-
la památnou také proto, že bratři na poloostrově Krymu ve městě Chersonu nalezli ostatky sv. Klimenta. Událost, která měla rozhodujícím způsobem změnit běh života bratří, byla prosba knížete Rastislava z Velké Moravy k císaři Michalu III., aby jeho národům poslal učitele, kteří by byli schopni vyložit pravou křesťanskou víru v jejich vlastní řeči. Ke splnění této úlohy byli určeni Konstantin a Metoděj. Před cestou bylo třeba vykonat důkladnou přípravu. Konstantin sestavil slovanské písmo a pak začal překládat nejpotřebnější liturgické knihy do slovanského jazyka. Kolem roku 863 odešli bratři se svými pomocníky na Velkou Moravu. Aby odstranil obtíže právního řádu, přeložil Konstantin pro Moravu civilní zákoník, známý pod jménem „Zakon sudnyj ljudem“. Ještě větší význam měl Konstantinův a Metodějův překlad Písma svatého do slovanského jazyka. Cyrilometodějské liturgické dílo vyrostlo organicky z byzantské půdy, ale bylo postupně doplňováno a obohacováno západními prvky. Knížeti Rastislavovi šlo i o to, aby mu bratři vychovali domácí kněze, kteří by převzali vedení církevní organizace na Moravě, proto bratři zakládali církevní školy. Po třech letech činnosti bylo nutné rozsoudit některé vážné církevněprávní spory. Proto se věrozvěsti rozhodli jít do Říma k papeži, který
jediný mohl tyto otázky řešit. V Benátkách měl Konstantin veřejnou disputaci s “trojjazyčníky“, tj. stoupenci názoru, že jako liturgického jazyka lze užívat jen řečtiny, latiny a hebrejštiny. Konstantin na svou obranu uvedl mnoho výroků z Písma svatého. Tam je zastihlo papežské pozvání do Říma. Římským papežem byl tehdy Hadrián II. Když se dozvěděl, že bratři s sebou nesou ostatky sv. Klimenta, vyšel jim v ústrety. Ostatky uložili v bazilice sv. Klimenta. Již na počátku roku 868 papež slavnostně povolil užívání slovanských bohoslužebných textů. Své prohlášení doplnil symbolickým aktem: Položil knihy na oltář kostela St. Maria Maggiore, posvětil je a sloužil nad nimi slavnostní mši. Nařídil též, aby bylo slovanským učedníkům uděleno kněžské svěcení. Konstantin během pobytu v Římě onemocněl. V předtuše, že se blíží smrt, vstoupil v Římě do jednoho řeckého kláštera, kde přijal jméno Cyril. Zemřel 14. února 869. Byl pohřben s papežskými poctami v bazilice sv. Klimenta a byl záhy uctíván jako světec. Nejtěžší problém, se kterým se bratři obrátili na papeže, bylo zřízení samostatné hierarchie na Velké Moravě. Na toto území si nárokovali právo němečtí biskupové. Hadrián II. vysvětil Metoděje na biskupa. Papež pak bulou „Gloria in exelsis Deo“, adresovanou velkomoravským knížatům Rastislavovi, Svato-
21
plukovi a Kocelovi, jmenoval Metoděje arcibiskupem v Sirmiju pro diecézi Panonii a papežským legátem pro slovanské národy. Potvrdil staroslověnskou řeč v bohoslužbě a hrozil tresty těm, kteří by se protivili těmto rozhodnutím. Obnovení sirmijské metropole vyvolalo rozhořčení bavorského episkopátu, který proti tomu protestoval. Když bavorská vojska vévody Karlomana pustošila Moravu, byl Metoděj zajat a odvlečen do Bavor. Salcburský arcibiskup Alvin, frisinský biskup Anno a pasovský biskup Hermanrich obvinili Metoděje z podvodu a uzurpace biskupských práv na území, jež náleží do zájmové sféry salcburské metropole, a uvěznili jej v jednom švábském klášteře. Uchovávali celou záležitost v nejpřísnější tajnosti, a proto v Římě o Metodějově osudu nic nevěděli. Ale jen co se na jaře roku 873 papež Jan VIII. dozvěděl, co se stalo, energicky zasáhl. Papežský legát, který přijel případ vyšetřit, Metoděje vysvobodil a
jeho věznitele suspendoval. Nesměli vykonávat úřad stejnou dobu, jakou Metoděje drželi v žaláři. Metoděj byl roku 880 povolán do Říma, aby přednesl celou záležitost papeži. Na svolané synodě se papež přesvědčil, že má před sebou velkého a svatého apoštola, který je pravověrný a oddaný Římu. Proto v bule „Industriae tuae“ znovu potvrdil Metoděje za arcibiskupa a schválil i užívání staroslověnské řeči v bohoslužbě. Kolem roku 881 se Metoděj odebral do Cařihradu. V posledních letech svého života pokračoval ještě na překladu Písma svatého a liturgických knih, patristických děl a také sbírky byzantského církevního a civilního práva, zvaného „Nomokánon“. Když cítil, že se blíží jeho konec, doporučil za svého nástupce moravského rodáka Gorazda. Dne 6. dubna 885 sv. Metoděj zemřel a byl pohřben ve svém metropolitním chrámě. Antonín Čížek Synaxár
__________________________________________________________________ Foto na str. 1: Basilika Bohorodičky v Máriapocs, str. 2: Setkání východních biskupů v Máriapocs, str. 23: Ilustr. foto, str. 24: Bula o jmenování Mons. Ladislava Hučka biskupem
__________________________________________________________________ EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. + 420 221 778 491, fax. + 420 222 312 817, e-mail:
[email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová, Richard Vocel. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22
