OBSAH: EDITORIAL ................................................................................................................ 3 SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 4 INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5 Z TEBE BUDE DOBRÝ OTEC ........................................................................................ 6 ЯКУ З ЦЕРКОВ МОЖНА НАЗВАТИ ЦЕРКОВОЮ-СЕСТРОЮ? ....................................... 8 HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: KOSTEL SV. MIKULÁŠE V PLZNI ................................. 10 RUSÍNSKÝ FOLKLÓR Z RUMUNSKA V CHOMUTOVĚ ................................................. 12 ŘECKOKATOLÍCI V JIŽNÍCH ČECHÁCH ..................................................................... 14 MEDZINÁRODNÁ VEDECKÁ KONFERENCIA V PREŠOVE ........................................... 16 BENEDIKT XVI. K PRONÁSLEDOVÁNÍ ŘECKOKATOLÍKŮ ......................................... 16 LITURGICKÉ POJMY: PRSTEN, FELON, SAKKOS, MANTIJA ......................................... 17 ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. PAVOL PETER GOJDIČ (17. 7.) ........................................ 18 ZROD ČESKOBUDĚJOVICKÉHO SBORU ..................................................................... 20 DELEGACE ŘECKOKATOLICKÉ CÍRKVE U MINISTRA KULTURY................................. 21
EDITORIAL Vážení a milí čtenáři, setkáváme se na stránkách našeho časopisu před letními dovolenými a prázdninami. Čeká vás tentokrát číslo na tři měsíce rozšířené o čtyři strany. Další číslo vyjde začátkem září. Připravili jsme pro vás dva rozhovory. Ten první je k významnému životnímu jubileu našeho otce biskupa Jána Eugena Kočiše. Každý, kdo tuto výraznou osobnost zná, ví, že životní zkušenosti otce biskupa jsou tak bohaté, že dalece přesahují možnosti našeho časopisu. Snažili jsme se vám některé z nich alespoň naznačit. Druhý rozhovor se snaží ukázat jednu z nejživějších řeckokatolických farností, společenství v Chomutově.
"Cesta" našich věřících do Chomutova je jistě pozoruhodná a zasloužila by si odbornou publikaci. Doc. Vasil Pavlovič z Univerzity Karlovy vyjádřil své názory na obsah našeho časopisu, za což mu redakce srdečně děkuje. Některé jeho podněty jsme použili už v tomto čísle a díky jeho upozornění se na stránky tohoto čísla dostává obraz sv. Cyrila a Metoděje z katedrály sv. Klimenta v Praze. Těšíme se na další zajímavosti, které, jak doufáme, nám bude doc. Pavlovič dodávat co možná nejčastěji. S přáním všeho dobrého a krásných letních dnů ať vás Pán provází a ochraňuje na všech vašich cestách! Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA
Drazí čtenáři našeho časopisu Exarchát, prázdniny a období dovolené jsou vždy časem, kdy si můžeme oddechnout, odpočinout a nabrat nové síly do dalších měsíců práce. Oddych patří k životu a není to žádný luxus, pokud se využije dobře k účelu, na který je určený: načerpat novou energii, změnit prostředí a přijít i do styku s přírodou, ve které můžeme meditovat o Boží stvořitelské moudrosti a lásce. Dovolená pomáhá práci, a ne aby se práce stávala prostředkem, abychom si vydělali na dobrou a drahou dovolenou. Člověk dostal od Boha příkaz pracovat, a ne jen odpočívat a užívat si. Oddych má být proto součástí našeho aktivního života. Využijme toto období především k duchovní obnově: navštiv-
4
me poutní místa, rozjímejme, vyberme si knihy, na které jsme během roku neměli čas. Pokud žijeme v rodině s dětmi, věnujme se jim plně. Neodkládejme děti do nějakého tábora, ale snažme se prožít s nimi co nejvíce času. Pro ně to bude nezapomenutelným zážitkem a pro vás také velkým obohacením, protože nezřídka nejenom rodiče vychovávají děti, ale i děti se stávají pro rodiče zdrojem mnohých nových poznatků a objevů. Ukažme a dosvědčujme před světem, jak je krásné, když se členové rodiny navzájem mají rádi, když se žije ve společenství, které Bůh ustanovil pro pokračování své stvořitelské činnosti v dějinách spásy, jichž jsme všichni součástí. Přeji vše nejlepší a žehnám + Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY • Tradiční velikonoční setkání kněží Apoštolského exarchátu s biskupem Ladislavem Hučkem proběhlo 11. dubna 2006 v Praze, kde v katedrále sv. Klimenta všichni společně sloužili slavnostní liturgii. Při této bohoslužbě biskup posvětil myro, tj. olej, který se používá při některých liturgických úkonech. Setkání skončilo odevzdáním vyznamenání některým otcům a společným obědem. • Dne 6. května 2006 se uskutečnila pouť věřících pražské řeckokatolické farnosti do cisterciáckého kláštera v Oseku, kde byl v 60. letech 20. století čtyři roky internován blahoslavený mučedník biskup Vasil Hopko. První podobná pouť věřících, která zahájila tradici pravidelných každoročních poutí do Oseka, se konala minulý rok. • V rámci pastorace Romů v severních Čechách proběhla na známém poutním místě Bohosudov 8. května 2006 romská pouť. Jako hlavní celebrant sloužil biskup Ladislav Hučko, který je biskupem – delegátem pro pastoraci migrantů, Romů a národnostních menšin. • V chrámu sv. Mikuláše na pražské Malé Straně byla 14. května 2006 sloužena svatá liturgie Jana Zlatoústého u příležitosti svátku Přenesení ostatků sv. Mikuláše. Východní církev slaví tento svátek 9. května. Liturgii, kterou sloužil biskup Ladislav Hučko, přenášel Český rozhlas. Další rozhlasový přenos řeckokatolické bohoslužby se uskuteční 3. září 2006 z chrámu sv. Kosmy a Damiána v Praze. Řeckokatolickou bohoslužbu, která bude sloužena 28. října 2006 v 10.00 na Velehradě, bude přenášet Česká televize. • U příležitosti svátku blahoslaveného biskupa Vasila Hopka se v jeho rodné obci Hrabské u Bardějova konala 14. května 2006 slavnostní pouť. Zúčastnili se jí po-
mocný biskup Ján Eugen Kočiš z Prahy, prešovský biskup Ján Babjak, emeritní biskup Ján Hirka a velké množství věřících. Pouť do Hrabského se koná každoročně od roku 2003, kdy byl biskup Hopko papežem Janem Pavlem II. v Bratislavě prohlášen za blahoslaveného. Dne 23. července 2006 si připomeneme 30. výročí od smrti bl. biskupa Vasila Hopka. • Slovensko-český klub v Praze představil 15. května 2006 veřejnosti jediné dostupné samostatné české vydání Proglasu. Je doplněno doslovem slovenského básníka Viliama Turčányho a českého slovakisty a historika Martina Kučery a poezií slovenského básníka Milana Rúfusa. Proglas je nejstarší literární dílo z území dnešního Slovenska z r.863, jde o předzpěv k překladu čtyř evangelií z pera svatého Konstantina-Cyrila do staroslověnštiny. • Dne 11. června 2006 se konala první řeckokatolická pouť v chrámu Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici v Praze. Hlavním celebrantem byl apoštolský exarcha Ladislav Hučko, spolu s ním bohoslužbu slavili generální vikář Milan Hanuš a biskupský vikář Vasyl Slyvotskyj. Kostel Nejsvětější Trojice užívá řeckokatolická církev v ČR od března 2006 a postupně se stává místem setkávání slovenských řeckokatolických věřících. • Dne 16. června 2006 přijal v chrámu Nejsv. Trojice v Praze diakonské svěcení subdiakon Radim Tutr. O den později přijal z rukou apoštolského exarchy Ladislava Hučka v pražské katedrále sv. Klimenta kněžské svěcení. Otec Tutr bude působit jako farní vikář v pražské farnusti u sv. Klimenta. • Dne 6. července 2006 uplyne 120 let od narození bl. Metoda Trčky, CSsR. vf
5
Z TEBE BUDE DOBRÝ OTEC Vladyka Ján Eugen Kočiš oslavil 25. června své kulaté narozeniny. Tato radostná událost je dostatečným důvodem k tomu, abychom se poohlédli za jeho osmdesátiletou cestou životem, na které 55 let zasvětil kněžství. Otče biskupe, v řeckokatolických rodinách se kněžské povolání často "dědí" z generace na generaci. Pocházíte také Vy z rodiny kněze? Máte pravdu, v dávnější minulosti synové z kněžské rodiny většinou následovali otce. Nebyly zřídkavé případy, že se i dva nebo tři z jedné rodiny rozhodli pro kněžství. Za mých časů ale bylo z celkového počtu 57 bohoslovců z prešovského semináře jen šest z kněžských rodin. Oba moji rodiče byli řeckokatolíci. Otec však byl vesnický kolář. Víra se u nás v rodině praktikovala v náboženském životě zcela bez jakéhokoli přikazování. Příklad rodičů přitahoval nás děti k následování. Já jsem se narodil jako poslední z osmi dětí. Od dětství jsem toužil po kněžství. Kromě toho, že jsem si hrál na kněze se sestrami, které patřily se mnou do skupiny mladších dětí, moje maminka vzpomínala, že když kamkoli šla a řekla, že jde do kostelíka, zůstal jsem pokojně na dvoře a hrál jsem si tam. Bez pláče jsem vydržel až do jejího návratu. Co rozhodlo, že jste se přihlásil do semináře? Maturoval jsem v roce 1946. Blížící se maturita vyžadovala rozhodnutí, co dále. Bez dalšího uvažování jsem se rozhodl pro kněžství, ale spolustudentům jsem se nikdy se svým úmyslem nesvěřil, až před stužkovou jsem se svěřil svému příteli, že půjdu do semináře. On řekl, že raději vstupuje do kláštera. Poznamenal však: "Z tebe bude dobrý otec". Po barbarské noci v roce 1950 se dostal do koncentračního kláštera, odtud kvůli problémům s očima do nemocnice a poté domů. Nakonec se po nějaké době oženil. Já jsem jako student neznal v našem obřadu neženaté kněze. Po vstupu do semináře jsem viděl, že někteří profesoři, a několik málo jiných kněží na farách jsou i u nás neženatí. Tak jsem se rozhodl i já, že kněžství přijmu bez manželství. Proto když byla později řeč o předčasném neveřejném kněžském svěcení v kritické situaci, byl jsem představenými doporučen já a ještě jeden kandidát celibátního kněžství. Svěcení se ale odehrálo za zvláštních okolností... Neveřejné svěcení měl provést pomocný biskup ThDr. Vasil Hopko dne 23. dubna 1950. Ale dva dny předtím, 21. dubna 1950, obsadila seminář Státní bezpečnost. Shromáždili nás do jídelny a varovali nás, abychom nekladli odpor a abychom se zavázali pokračovat ve studiu, ale v pravoslavné církvi. Rychlý spád událostí tedy znemožnil toto svěcení. Oba naše biskupy tehdy odvedli na neznámé místo a 28. dubna 1950 se uskutečnila likvidace řeckokatolické církve. My, bohoslovci, jsme dva dny předtím využili krátkou nepřítomnost státního
6
zmocněnce, který nás měl do pravoslavné církve převést, a všichni jsme seminář urychleně opustili. Ani jeden z nás "nepřešel". Souhlas diecézního biskupa s mým svěcením, i když se neuskutečnilo, ale nebyl odvolán. Jeden z představených semináře nabádal k hledání jiných možností přijmout svěcení. Kontakty byly navázány s Rožňavou. Mezi tím jsme v září 1950 byli povoláni na "vojnu", tedy k pomocně-technickým praporům (PTP), všichni bohoslovci, novokněží i někteří řeholníci. I já jsem nastoupil, a tím se svěcení opět oddálilo. Byl jsem pak vyrozuměn, že moje svěcení bude v čase dovolené o vánočních svátcích v Rožňavě. Kvůli jistým komplikacím se uskutečnilo až 1. ledna 1951 na svátek Obřezání Páně a sv. Bazila Velkého, světitelem byl římskokatolický rožňavský biskup ThDr. Róbert Pobožný. Svou první liturgii po kněžském svěcení jsem sloužil s pomocí manuduktora brzo ráno 2. ledna v přítomnosti pouze pěti lidí. Hned v ten den jsem odjížděl k útvaru. U PTP jsem pak strávil ještě tři roky, pracovali jsme na výstavbě železniční tratě na Sázavě, v lese ve vojenském okruhu Libavá, na stavbě v Lázních Jeseníku, na vojenské pile v Plumlově u Prostějova a nakonec na uhelné šachtě v Orlové a v Karviné. Kam jste se po odchodu z PTP dostal? Začátkem roku 1954 jsem nastoupil do pekárny ve Vranově nad Topľou. Pracoval jsem tam jako expedient. Dva jsme se střídali po 24 hodinách. Volný čas jsem využíval pro pastorační cesty do našich řeckokatolických farností na východním Slovensku. Dnešní mladí lidé, kteří si časy totality už úplně nepamatují, si takové konspirační chování mohou představovat jako zajímavé dobrodružství. Co všechno to ale ve skutečnosti obnášelo? A s vězením jste počítal? S tím jsem musel počítat, když jsem přijímal neveřejné svěcení po naší likvidaci. Na jaře 1955 jsem dostal upozornění, že státní orgány už vědí, že mám za sebou kněžské svěcení. Dne 27. července 1955 před odchodem do zaměstnání mě navštívil kurýr, který mi sdělil, že dnes mě přijdou zatknout. I když jsem uvažoval, že se ukrývat nebudu, abych jiné nevystavoval nebezpečí, vzhledem k tomu, že jsem byl na hrozící nebezpečí upozorněn, chápal jsem to jako vůli Boží, že ještě nepřišel můj čas a že ještě mohu sloužit našim opuštěným věřícím, i když v menším měřítku. Tak jsem se skrýval. Skrývání je horší než vězení, je to nejistota, napětí, čekání, co přijde. Ve vězení už víte, co máte před sebou a kdy to skončí. Já jsem se skrýval ještě s jedním knězem. Tábořili jsme mezi řekami Ondavou a Latoricou. Živili jsme se tím, co právě rostlo na poli. Nahodili jsme si několikrát silon a chytali jsme v řece ryby. Pak jsme si ale uvědomili, že i osamocené silony by mohli na nás jen zbytečně upozornit a raději jsme s tím přestali. Za věřícími jsme jezdili na kole, vždy v noci, když už byla tma. Po čase jsme na doporučení jiného kněze nakonec usoudili, že bude lépe, když se rozejdeme, abychom mohli působit na větším území. A tak jsme se od podzimu 1955 skrývali každý sám. Chytli mě v únoru 1958. Soudili mě v Prešově i v Praze a dostal jsem nakonec čtyři roky a zákaz pobytu v Prešovském a Košickém kraji na pět let. Odseděl jsem si dva roky, na další dva se vztahovala amnestie. Když při přípravách na tehdejší volby zjistili, že jsem ztratil občanská práva a měl zákaz pobytu, musel jsem do 24 hodin opustit kraj. Takže jsem šel do Čech a dostal práci jako kopáč v pardubickém Plynostavu. Tam jsem pracoval do roku 1968.
7
Kam vedly Vaše cesty po roce 1968, v dobách obnovy řeckokatolické církve v Československu? V roce 1968 jsem byl požádán, abych šel do Oseka u Duchcova pomáhat našemu biskupovi Vasilu Hopkovi, a tak jsem se stal jeho osobním sekretářem. V květnu 1968, ještě před obnovením naší církve, jsem biskupa Hopka doprovázel na Velehrad. Tam se konalo shromáždění Díla koncilové obnovy. V souvislosti s právě probíhající obnovou činnosti naší církve měl biskup Hopko stále více práce. Pomáhal jsem mu do konce července 1968, pak jsem se stal správcem farnosti Klenov u Prešova. Po 11 měsících mě povolal ordinář Ján Hirka do Prešova za kancléře. Ani po opakovaných žádostech jsem pro můj nedobrý kádrový profil státní souhlas nedostal. Nechali mě však na biskupství působit ve funkci ceremonáře a aktuára 21 let a 3 měsíce, zřejmě proto, abych byl pod kontrolou státních orgánů. Poté jsem byl 28 měsíců ve farnosti Ďurďoš, okres Vranov nad Topľou. Jak jste se dostal do Prahy? Po rozdělení České a Slovenské federativní republiky žádalo Ministerstvo kultury České republiky, aby prešovský biskup zřídil v Praze nějaký spojovací úřad. Prešov, kam řeckokatolíci v ČR patřili, byl už totiž v jiném státě. Mons. Ján Hirka poté zřídil v Praze biskupský vikariát. Tehdejší farář o. Ivan Ljavinec se stal biskupským vikářem. Když žádal od biskupa kněze do funkce kancléře vikariátu, biskup se mě zeptal, jestli bych nešel. Souhlasil jsem s tím, že budu vypomáhat v začátcích, tak rok nebo dva. Poté nám na Ministerstvu řekli, že česká vláda by uvítala, kdybychom byli vyjmuti ze svazku prešovského biskupství. A tak papež Jan Pavel II. zřídil v Praze samostatnou církevní jednotku Apoštolský exarchát. Otec I. Ljavinec se stal prvním exarchou a já jeho generálním vikářem. A tak jsem tu už 13 let. V roce 2004 jsem byl Svatým otcem Janem Pavlem II. jmenován titulárním biskupem abrittským a stal jsem se zdejším pomocným biskupem. vf
ЯКУ З ЦЕРКОВ МОЖНА НАЗВАТИ ЦЕРКОВОЮ-СЕСТРОЮ? В стараннях про єдність Церкви останніх десятиліть часто використовувався термін «Церков-сестер», який допомагав у діалозі, оскільки підкреслював спорідненість і близькість партнерів. Однак разом з цим використанням вносилося деяка неясність. Стосується це поглядів, згідно яких єдність повставала перед нами у сенсі сумарності всіх існуючих помісних Церков. Напевне найбільш очевидною виявляється помилковість звязаних з цим асоціацій, у випадку коли використання цієї термінології розшири-
8
лось і на інші церковні Громади, котрі хоча формуються Божим словом, проте все-таки в внутрішній характеристиці цих Громад відсутні ознаки правдивої Церкви. Саме тому в 2000 році була видана Нота, яка офіційно вияснює деяку помилковість, яка інколи закрадається при використанні цієї концепції. Важливим для правильного використання цього словосполучення буде питання кого саме цим означуємо і в яких взаємних відносинах ці субєкти перебувають.
Використання концепції «Церковсестер», мусить бути наповнене певним конкретним змістом. Було б неправальним допускати, щоб категорії і поняття, якими ми оперуємо і на які ми опираємося у нашому діалозі несли в собі тінь неясності або ж двозначності. Вимагає це від нас сама щирість підходу до справи. Бо якщо сьогодні припустимо хоча б малу похибку неясності, то завтра вона б могла збільшитись у велике непорозуміння. Крім того будь-яка часткова концепція чи образ, мали б гармонійно доповнювати цілість, і навпаки несміють суперичити цілісному теологічному погляду. Якщо цим словосполученням означимо помісні Церкви (або групи помісних Церков – скажімо Патріархат) і стосунки-відносини між ними, як взаємини рівноцінних партнерів, то такий погляд безумовно буде правильний. Однак одночасно не сміємо втрачати з погляду і іншу сторінку цих відносин. Зразу ж мусимо зазначити, що вона є з теологічного погляду первинною. Церква є містичне Христове Тіло, яке вкорінюється і проростає у світі. Христова Церква є єдина і тільки з цього мічтичного кореня виростають паростки спільнот, котрі наповнюючи в собі життя Христа, формуються у Церкву. Але якщо б ми говорили про помісну Церкву як про сестру по відношенню до єдиної Вселинської Церкви – цим ми б поставили поряд себе дві ніколи не пропорційні одиниці. Містичне і духовне було б спрощене і втіснене в вузькі рамки тілесного і
імперичного - людського. Єдність з цього погляду б виглядала, як сумарна єдність поодиноких Церков, тобто в кінцевому результаті, як єдність (або не єдність) лише на чисто людському рівні. Церква б у такому контексті була всього-на-всього спілка людей. Однак таке спрощення повністю суперечить теологічному визначенню даному в Символі віри щодо поняття Церкви. Використовуючи образ «коріньпаросток», можемо краще зрозуміти, чому не на місці твердження про рівноцінність. Прирівнювати два паростки безумовно буде правильним, але класти на один рівень корінням і паростки є помилкове. Тобто говорячи конкретніше: Церквами-сестрами є усі помісні Церкви між собою, а в екуменічному погляді і Православні Церкви по відношенню до помісних Католицьких Церков. Але Христова Церква, Вселенська є «корінням», тобто вона у цьому сенсі є «матірю» всіх Церков, з якої народжується і бере свій початок кожна людська Громада, формована в Церкву. Одночасно нам вищезгаданий образ помагає зрозуміти (паросток виростає і живиться з кореня), що під цю категорію сестерської Церкви у власному сенсі спадають лише ті спільноти, котрі сповняють усі ознаки правдивої Церкви, що ж звужує на спільноти, в яких збереглись єпископське наступницво (апостольськість) і Євхаристія. Говорячи конкретніше: церковні Громади, які виникли під час реформації і пізніше, і які несуть означення протестанські. о. Руслан Засєдко
9
HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: KOSTEL SV. MIKULÁŠE V PLZNI Je tomu již 600 let, co na své vinici zvané „Mitterwald“ vystavěl v roce 1406 plzeňský měšťan Vít Malíř kostel ke cti svatého Mikuláše a sv. Jana Křtitele. Stavba byla situována na skalnatém ostrohu, který prudce spadá k řece Radbuze. Ta jej až do své regulace v roce 1935 přímo obtékala. Kostel byl jednolodní a postaven v gotickém slohu, presbytář zaklenut klenbou a strop v lodi byl plochý - trámový. Také sakristie (dnes kaple sv. Anny) byla zaklenuta klenbou. Z té doby pochází
vítězný oblouk, okno s kamennou kružbou u sv. Anny, konzola klenebního žebra na epištolní straně oltáře sv. Anny, kamenné ostění oken, ze kterých byly kružby odstraněny koncem 19. století, a také zdivo obvodových zdí lodí se zazděnými opěrnými pilíři trojbokého presbytáře. Velkých stavebních úprav se kostel dočkal v roce 1599, kdy za přispění mecenášky plzeňských kostelů Anny Haufové byla asi pro zchátralost, nebo kvůli činnosti husitů, kteří se zde usadili v roce 10
1433 pod vedením Jana Kerského a s ostatními se pokoušeli dobýt Plzeň, snesena gotická klenba presbytáře. Nahradila ji pak nová, hřebínková, spočívající na renesančních volutových konzolách. Toto období připomíná nad oltářem erb Anny Haufové s uvedeným letopočtem. Klenba presbytáře až do 70. let dvacátého století nesla zbytky renesanční výmalby (korunování Panny Marie), které vzaly za své při malování kostela začátkem 70. let dvacátého století. Kolem roku 1740 došlo k barokizaci kostela. Gotické pilíře u presbytáře byly obezděny zřejmě za účelem zesílení zdí, takže opěrné pilíře splynuly se zdivem. Snad už tehdy se začala projevovat buď nestabilita podloží, či nekvalitní stavební materiál z okolí, což má až do současnosti za následek silné trhliny ve zdivu a klenbě presbytáře. Zřejmě tehdy byla také zeď nad arkádami až ke stropu potažena novou vrstvou malty, čímž byla zakryta původní omítka. Z doby barokní pochází také hlavní portál kostela od Štěpána Šifra se sochou sv. Mikuláše. Barokní vzhled kostelíka doplnila na západní straně střechy cibulová věžička s arkádami pod spodní a horní bání. Z barokního mobiliáře je nutno připomenout raně barokní oltář od plzeňského měšťana Mikuláše Mirobela z Treuhofum z roku 1642, sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1713, kříž na jižní straně kostela, pocházející z Kalvárie ve vítězném oblouku, odstraněné v roce 1953.
Období klasicismu připomínají v kostele náhrobek Vincence hraběte Morzini a náhrobek Antonie Trochařové, rozené Fáberové (v kapli sv. Anny). V roce 1880 prošel kostelík důkladnou opravou, jak svědčí tabulka nad hlavním oltářem. V roce 1909 byla z jižní strany přistavěna nová, dnešní sakristie pro potřebu otců dominikánů, kterým kostel sloužil v letech 19101913. Za otců dominikánů byl do kostela zaveden plyn a plynem byla osvětlena i cesta od hlavní brány ke kostelu. Poté, co dominikáni opustili tento kostel, zde byly mše svaté slouženy vždy o Dušičkách a o pouti na sv. Mikuláše. O kostel se obětavě staral kostelnický a hrobnický rod Seidlerů, který zde působil už od roku 1705. Při náletu na nádraží dne 17. dubna 1945 přišel kostel o veškerou krytinu a v tomto stavu setrval až do roku 1947. Tehdy se kostela ujal RNDr. Mirko Puchta, který se už jako student snažil o jeho záchranu. S pomocí katechetů - důchodců zde byly zavedeny pravidelné bohoslužby a vybrané peníze byly investovány do oprav. Práce na kostele se soustředily na opravu střechy a snižování terénu kolem kostelíka. V roce 1949 byl do kostela zaveden elektrický proud. Od roku 1977 zde začala působit skupinka nadšenců z řad návštěvníků zdejšího kostela, kteří se pustili do opravy části hřbitovní zdi, vybudovali nové oplocení, čímž vytvořili technické zázemí pro kostel. Po změnách v roce 1989 nastaly pro kostel zlé časy. V roce 1990 byl
kostel šestkrát vyloupen, přičemž padla za oběť valná část mobiliáře. Při posledním vyloupení v noci z 21. prosince na 22. prosince 1990 byla zapálena v sakristii skříň s paramenty. V důsledku požáru následovalo čištění kostela, oprava omítek v sakristii v roce 1991, kompletní výměna elektroinstalace v celém kostele v letech 1991-1992, odstraňování sežehnuté barvy z nábytku v sakristii. Nově byla zasklena dvě veliká okna na jižní straně kostela a okno v sakristii. Odbor kultury města Plzně zde nechal instalovat zabezpečovací zařízení. V roce 1995 byl opraven kazetový strop v lodi napadený houbou; začalo se také s opravou střechy, kdy západní a jižní strana byly přeloženy v roce 1992. Na severní straně lodi byla v roce 2001 vyměněna krytina a zároveň opraveny vadné části krovu. V roce 1993 byl kostel předán do správy řeckokatolické církve a od té doby je zde sloužena svatá liturgie východního obřadu, což se odrazilo i na změně interiéru kostela. Byl instalován provizorní ikonostas. Po roce 2000 byla na kostele vyměněna střešní krytina. Od jara 2006 je kostelík nejen spravován řeckokatolickou církví, ale je i jejím majetkem. Do konce roku 2006 by měl být vyroben a umístěn do věže kostela nový zvon. V nejbližších letech by měl být provizorní ikonostas nahrazen stálým, jehož výroba se připravuje. o. Igor Bibko administrátor farnosti
11
RUSÍNSKÝ FOLKLÓR Z RUMUNSKA V CHOMUTOVĚ Řeckokatolická farnost v severočeském Chomutově je známa značnou aktivitou ze strany věřících. Podílí se na tom, kromě jiného, členové folklorního souboru Skejušan. Na bližší podrobnosti o historii a životě souboru jsme se zeptali jeho vedoucí, Kateřiny Romaňákové: Představte nám nejprve váš soubor, co je vaší hlavní náplní, kolik máte členů? Zaměřujeme se hlavně na zpívání rusínských písní a předvádění lidových zvyků. Ze začátku nás bylo asi deset, ale postupně k nám přišli další, dnes je v souboru 23 lidí. Název Skejušan je podle naší rodné vesničky v Rumunsku... Kde se vzaly rusínské písně v Rumunsku? To je dlouhá historie. Naši prapředci žili na Slovensku v obcích Kamienka, Orjabina v okrese Stará Ľubovňa. V letech 1840-1845 odešli do světa za prací, podobně jako je tomu v dnešní době. Dostali se do Rumunska, nejprve do okolí Banat Timišory, později do horské vesničky Skejuš (rumunsky Scaius). Zakotvili tu na sto let, a po celou tu dobu si stále udržovali svůj mateřský jazyk, písně, zvyky i víru. Z roku 1855 pochází první zmínka o kostelíku, který si postavili. V roce 1946 je požádala československá vláda, zda by se nechtěli vrátit zpět do Československa. O rok později se několik rodin rozhodlo vrátit, o další dva roky později přišlo do ČSR asi 112 rodin. Někteří zůstali na Moravě a na Chebsku, nejvíc jich ale zůstalo v severních Čechách, kde našli práci. Dnes žije v Chomutově přes 300 Skejušanů, ovšem už ve smíšených rodinách. V té době byl založen také váš soubor? Ne, soubor vznikl až po revoluci. V roce 1989 se několik nadšenců rozhodlo uspořádat setkání rodáků Skejušanů. To se stalo základem pro náš soubor. My jsme už čtvrtá až pátá generace bývalých přistěhovalců ze Slovenska do Rumunska. Podílí se na vaší činnosti i dorost, jak dokážete oslovit mládež? Ze začátku se nám podařilo dát dohromady asi deset dětí, se kterými jsme vystupovali asi po tři roky. Děti ovšem dorostly, bylo to pro ně náročné. Zůstaly nám tři dívky a jsme rádi, že mají zájem. Kde všude váš soubor vystupoval? Hlavní vystoupení máme každý druhý rok na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Vystupovali jsme kromě České republiky na různých místech na Slovensku (i v rodné obci našich předků v Kamience), v Polsku a když jsme si připomínali 50. a 55. výročí našeho odchodu do ČSR, navštívili jsme také Skejuš v Rumunsku.
12
Vystupujete v krojích. Jak je získáváte? Kroje jsme si nechali ušít, jako vzor byly použity staré fotografie krojů, které nosili naši rodiče. My ostatní jsme kroje už jen dokončili vyšíváním a pletením. Stálo to spoustu peněz a času, všechno jsme si platili sami. Myslíte, že může folklor podporovat náboženské cítění lidí? U nás určitě. Vždyť my máme nacvičený Štědrý večer a Velikonoce ve staroslověnštině. Umíte si představit koledníky s jesličkami a hvězdou? O Velikonocích svěcení Paschy? Je to nádhera! Když vystupujeme, obecenstvo je nadšené, poslouchají, i když tomu často nerozumějí. V průběhu celého vystoupení je ticho, jak se říká, "jako v kostele". To vše jsme se vlastně už naučili u nás při svaté liturgii.
Nakolik je propojena činnost vašeho souboru se životem chomutovské řeckokatolické farnosti? Chodíme na svatou liturgii skoro celý soubor. Po liturgii odcházíme jako znovuzrození, je to pohlazení po duši. Ale musím se vrátit do roku 1990, kdy jsem se setkala s otcem Ivanem Ljavincem. Přesně rok po revoluci, 17. listopadu 1990, byla u nás v římskokatolickém kostele sloužena první řeckokatolická liturgie. Sloužil ji otec Ljavinec, na kterého s láskou stále vzpomínáme. Za dva roky poté zde byla ustanovena farnost. Jak vidíte činnost vašeho souboru v příštích letech? Na tento rok máme toho, myslím, dost. Čeká nás vystoupení v Praze, Rožnově pod Radhoštěm, Karlových Varech a Mariánských Lázních, v srpnu možná pojedeme na vystoupení do Maďarska. A to nepočítám akce v Chomutově. vf
13
ŘECKOKATOLÍCI V JIŽNÍCH ČECHÁCH - NÁRODNOSTI A SPOLEČENSKÉ POSTAVENÍ Před patnácti lety (16. října 1990) papež Jan Pavel II. vyhlásil nový Kodex kánonů východních církví. Je to první kodex v dějinách, který je určen výhradně pro křesťany východních katolických církví včetně řeckokatolické církve. K tomuto výročí uspořádala Katedra církevního a civilního práva Teologické fakulty v Českých Budějovicích konferenci, na které 30. listopadu 2005 zazněly čtyři přednášky. První dvě přednášky, které přednesli P. Kašný a P. Přibyl z TF JU, pojednávaly o historii a vzniku nového kodexu a také o vztahu tohoto východního kodexu ke kodexu kanonického práva latinské církve. Ve druhé části konference promluvil pan biskup Ladislav Hučko, apoštolský exarcha řeckokatolické církve v České republice, o současné situaci východní katolické církve v ČR z pohledu 2. vatikánského koncilu. Pak přednesl o. Ruslan Zassiedko, administrátor farností v českobudějovickém řeckokatolickém děkanátu, svůj referát o situaci řeckokatolíků v jižních Čechách. První část této přednášky vám dnes nabízíme. NÁRODNOSTNÍ SLOŽENÍ K řeckokatolické církvi patří především lidé pocházející z území těch států, kde má řeckokatolická církev své historické kořeny. K nim patří Slovensko, Ukrajina, Bělorusko a Polsko, z nichž poslední dvě jmenované země jsou zde zastoupeny minimálně, anebo v některých farnostech vůbec.
14
Migrace obyvatelstva v minulém století má za následek pozvolné rozšíření řeckokatolické církve i v západních zemích a má vliv na národnostní složení řeckokatolické církve v České republice. Nejvíce zde budou zastoupeni občané Slovenska a Ukrajiny (a zde neberu ohled na statistické údaje získané ze sčítání obyvatelstva). Situace v jižních Čechách je poněkud jiná, drtivá většina věřících, kteří navštěvují naše chrámy nebo nějakým způsobem projevují zájem o náboženské otázky, jsou lidé pocházející z Ukrajiny. Abych uvedl na správnou míru národnostní poměr věřících naší farnosti, musím dodat, že počítám i několik desítek Čechů, kteří projevují zájem o naše bohoslužby nebo chtějí křtem patřit do lůna naší církve. Je tady i řada smíšených manželství, jejichž důsledkem věřící protějšek přikloní partnera (tedy občana České republiky) k praktikování východních bohoslužeb. Jelikož správné pochopení skutečnosti vyžaduje popis přesného kontextu dané skutečnosti (aneb bez kontextu není možné správně pojmout a pochopit skutečnost), upozornil bych na další aspekt. A sice na společenské postavení adresátů, ke kterým směřuje kázání evangelia. SPOLEČENSKÉ POSTAVENÍ Příchod migrantů do České republiky se odehrával ve dvou fázích. První vlna nastala v období první Československé republiky až pová-
lečného období, druhá pak po rozpadu Sovětského svazu. Lidé, kteří patří k první vlně, jsou tady již plně integrováni, ve většině případů mají české občanství, jejich společenské postavení se již neliší (nebo téměř neliší) od postavení běžného občana. Lidé, kteří přicházejí v druhé vlně migrace (mám na mysli konkrétně Ukrajince) sem přicházejí jako cizinci, a jejich postavení tomu odpovídá. Jsou to lidé, kteří sem přicházejí za výdělkem, jelikož se ve své mateřské zemi ocitli ve svízelné ekonomické situaci. Fakt, že jsou zde jen na přechodnou dobu, nevyjadřuje plně přání samotných lidí. Politická a společenská vůle nutí tyto lidi, aby ani nepomýšleli na možnost zůstat tady natrvalo. Abych byl konkrétnější – zákony určující postavení cizinců oddalují možnost pomýšlení na případné přestěhování se nebo spojení s rodinou na území České republiky na dobu deseti let. Postavení cizince v tomto mezidobí, kdy ještě nemůže získat trvalý pobyt, by bylo možné popsat jako postavení člověka, který má spoustu povinností, ale žádná práva. S tím souvisí také důležitá otázka, kterou je možnost získání zaměstnání. Zákony jsou nastaveny tak, že stát tuto kompetenci řídit zaměstnaneckou politiku svěřil privátním firmám, které pak dále určují podmínky pro zaměstnance – cizince. Mám na mysli tzv. klientský systém, který se zabývá zprostředkováním zaměstnání. V praxi to vypadá tak, že česká firma má smlouvu se zprostředkovatelskou firmou, která zaměstnává cizince. Tato zpro-
středkovatelská firma inkasuje plat zaměstnance. Bohužel se však do jeho rukou dostane jen zlomek z této částky. Kupříkladu česká firma platí českému občanu 150 Kč za hodinu, zprostředkovatelské firmě dává již jen 100 Kč a k zaměstnanci s cizí statní příslušností se dostává 40-50 Kč. Samozřejmě, že tímto způsobem česká firma ušetří na sociálních dávkách, de facto podporuje šedou ekonomiku, ale je patrné, že je to výhodné nejen pro firmy, ale paradoxně i pro stát. Ke konkrétním podmínkám, ve kterých žijí tito zaměstnanci: za tak nízkou odměnu jsou nuceni pracovat dvanáctihodinové a v létě i šestnáctihodinné směny, pracují o sobotách a nedělích, prakticky bez volna. Žádná šance na osobní život. I kdyby člověk nesouhlasil s těmito podmínkami, nemůže na tom nic změnit, jelikož zprostředkovatelé (klienti) mají neomezené pravomoci a mohou kdykoliv podat návrh na vyhoštění cizince do domovské země. I kdyby se člověk obrátil přímo na úřad práce nebo na české firmy, v drtivé většině případů narazí na požadavek patřit k zprostředkovatelské firmě. K společenskému postavení cizinců do budoucna: vypadá to, že po vstupu České republiky do Evropské unie se zákony pozvolna mění ve prospěch pobytu cizinců a prozatím na úrovni příslibu se objevuje informace o změně migrační politiky a tím i postavení migrantů v české společnosti. o. Ruslan Zassiedko administrátor farnosti
15
MEDZINÁRODNÁ VEDECKÁ KONFERENCIA V PREŠOVE Gréckokatolícka liturgická komisia na Slovensku pripravila preklad rímskeho vydania Malého trebníka z roku 1952 z cirkevnoslovanského do slovenského jazyka. Je to liturgická kniha byzantského obradu, v ktorej sa nachádza poriadok vysluhovania sviatostí a svätenín. Ide zatiaľ o preklad prvej časti - udeľovanie sviatostí. Pri tejto príležitosti sa na Gréckokatolíckej teologickej fakulte Prešovskej univerzity v Prešove konala v dňoch 25.-26. apríla medzinárodná vedecká konferencia Vysluhovanie sviatostí podľa Malého trebníka (Recensione ruthena). Predchádza zavedeniu tohto nového prekladu prvej časti trebníka do praxe. Organizátorom konferencie zameranej na iniciačné sviatosti - krst, myropomazanie a Eucharistiu bola katedra praktickej teológie a jej garantom vedúci tejto katedry a dekan fakulty Doc. ThDr. Vojtech Boháč. Počas
dvoch dní na konferencii vystúpili odborníci z deviatich krajín. Na konferencii sa zúčastnili gréckokatolícki biskupi Ján Babjak, prešovský eparcha a Milan Chautur, košický apoštolský exarcha, Prof. Cyril Vasiľ z Ríma, David M. Petras z USA, Przemyslaw Nowakowski z Poľska, ThDr. Tomáš Mrňávek. z Českej republiky a mnohí ďalší pozvaní hostia. Účastníci konferencie sú presvedčení, že prispeje k vhodnému spôsobu, ako v Gréckokatolíckej cirkvi na Slovensku zaviesť tento nový preklad vysluhovania sviatostí, ktorý je spojený aj s niektorými obnovenými pôvodnými liturgickými znakmi a postupmi. Dekan V. Boháč v závere konferencie zdôraznil, že sviatosť nie je niečo, ale Niekto, a teda vysluhovatelia sviatostí nie sú pánmi niečoho, ale služobníkmi Niekoho - Ježiša Krista. Slovo 10/2006
BENEDIKT XVI. K PRONÁSLEDOVÁNÍ ŘECKOKATOLÍKŮ Papež Benedikt XVI. poděkoval desítky let pronásledovaným katolíkům na Ukrajině za jejich věrnost církvi a papeži. "Navzdory tvrdému utlačování ideologickým a nelidským státním aparátem církev sjednocená s Římem přežila," zdůraznil v pozdravném poselství k 60. výročí tzv. pseudosynody ve Lvově. Benedikt XVI. dál apeluje na kyjevského arcibiskupa většího Lubomyra, kardinála Husara a jeho církev, aby viditelně zachovávala dědictví východní církevní tradice. "Současně musí Ukrajinská katolická 16
církev pomáhat při setkávání mezi západní a východní tradicí," píše papež v poselství uveřejněném 16. března 2006 ve Vatikánu. Pseudosynoda z roku 1946 na příkaz Sovětů usilovala o násilné začlenění řeckokatolíků do Ruské pravoslavné církve. Navzdory zákazu ale Ukrajinská katolická církev žila dále v podzemí. V současnosti více než 10 procent z 50 milionů Ukrajinců patří do Řeckokatolické církve byzantské tradice. zpracováno podle: Slovo 8/2006
LITURGICKÉ POJMY: PRSTEN, MANTIJA, FELON, SAKKOS Biskupský prsten se začíná používat v 7. století. Znázorňuje a symbolizuje zasnoubení biskupa s eparchií. Je zhotoven z drahých kovů. Může být do něj vsazen drahý kámen, relikvie svatých nebo je na něm zobrazen biskupský erb. Mantija znamená vrchní oděv, který se klade přes ramena jako pláštěnka. Jde o černý nebo fialový oděv klášterního původu, který pokrýval celé tělo tak, že nebyl sešitý vepředu. Označuje všepokrývající Boží sílu, ale i přísnost, nábožnost i pokoru řeholního života. Na východě byli biskupové vybíráni z řad řeholníků. Později si tento oděv přivlastnili někteří z řad světských kněží jako odznak své hodnosti. Felon znamená cestovní plášť. Jde o oblečení kněze, které je bez rukávů a má otvor jen pro hlavu. Přikrývá celého člověka od hlavy až k patám, nechává volnou jen hlavu. V západním obřadu se nazývá casula (ornát). Byl to oděv světských Římanů. Jako oblečení pro kněze se felon začíná objevovat v 6. století. Byl-li ozdoben mnoha křížky, nazýval se polystaurion a nosili ho biskupové. Pro svůj střih nebyl felon při bohoslužbách praktický. Na východě se kvůli uvolnění rukou začalo z jeho přední části odstřihovat, jelikož se kněží modlí s rukami nataženými více dopředu. Na západě se ze stejného původního střihu začaly zkracovat boky - tak vznikl ornát, zvaný kasula. Po II. vatikánském koncilu se v západním obřadu obnovil střih, který je bližší tomu původnímu svojí elipsovitou formou, zvaný gotický. Při bohoslužbě je proto pro kněze připomínkou oběti Ježíše Krista, který se obětuje nebeskému Otci. Také kněz se má obléci do roucha pravdy, nejen navenek, ale i uvnitř. Felon si kněz obléká při vysluhování sv. liturgie a při některých dalších obřadech. Sakkos je oděv, který se původně zhotovoval ze srsti, většinou kozí. Pochází ze židovského zvyku, kde symbolizoval pokání. Již delší dobu biskupové užívají sakkos místo felonu. Podobně jako felony biskupů byly zdobeny mnoha křížky, tak i sakkosy zdobeny křížky označují se jako sakkos polystaurion. zpracováno podle: Vojtech Boháč, Liturgika II. 17
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. PAVOL PETER GOJDIČ (17. 7.) Peter Gojdič se narodil 17. července 1888 v ruských Pekľanech u Prešova, v rodině řeckokatolického kněze Štefana Gojdiče. Při křtu dostal jméno Peter. Teologii začal studovat v Prešově. Protože dosahoval vynikajících výsledků, byl po roce poslaný na další studia do Budapešti.
Jako bohoslovec v semináři dostal od svého spirituála usměrnění do života: „Život není těžký, ale velmi vážný.“ To se mu stalo směrnicí, která ho provázela po celý život. Po ukončení studia byl 27. srpna 1911 biskupem Jánem Vályim v Prešově vysvěcen na kněze. Po vysvěcení působil krátce jako kaplan u svého otce. Poté byl jmenován prefektem eparchiálního internátu. Později se stal protokolistou a archivářem na biskupském úřadě. Jako kaplan byl pověřený duchovní správou věřících v Sabinově. V roce 1919 se stal ředitelem biskupské kanceláře. Dne 20. července 1922 vstoupil do řádu sv. Bazila Velkého, po obláčce přijal 27. ledna 1923 jméno Pavol. 14. září 1926 byl jmenovaný apoštolským administrátorem prešovské eparchie. 18
Při své instalaci za administrátora ohlásil program svého apoštolátu: „S pomocí Boží chci být otcem sirotků, pomocníkem chudých a těšitelem zarmoucených“. Dne 7. března 1927 byl jmenován titulárním biskupem harpašským. Konsekrovaný na biskupa byl v chrámu sv. Klimenta v Římě 25. března 1927 na svátek Zvěstování Bohorodičky. Po biskupském svěcení navštívil Baziliku sv. Petra v Římě. Dne 29. března 1927 byl spolu s otcem biskupem Nyáradim přijat na osobní audienci u Svatého otce Pia XI. Římský papež daroval otci biskupu Pavlovi zlatý kříž se slovy: „Tento kříž je jen slabým symbolem těch velkých křížů, které na tebe, můj synu, sešle Pán Bůh ve tvé biskupské službě.“ Na svou apoštolskou cestu si zvolil biskupské heslo: „Bůh je láska, milujme ho!“ Za jeho laskavý, pozorný a dobročinný vztah k lidem se mu dostalo uznání, když ho nazývali „mužem zlatého srdce“. Dne 13. dubna 1939 byl jmenovaný za apoštolského administrátora mukačevské apoštolské administratury na Slovensku. Krátce poté ho Svatý otec jmenoval za prešovského sídelního biskupa. A tak byl 8. srpna 1940 v Prešově slavnostně intronizovaný a následně 15. ledna 1946 potvrzený v jurisdikci řeckokatolíků v celém Československu. Biskup Gojdič v roce 1950 odmítl státní komunistickou mocí podporovanou snahu o přestup řeckokatolíků k pravoslaví, i když věděl, že se tím sám vystaví pronásledování, vězení, nebo i smrti. Byl vystavený velkému
tlaku, aby se zřekl katolické víry a přetrhl jednotu s římským papežem, ale všechny lákavé nabídky odmítl a vyhlásil: „Je mi už 62 let a obětuji svůj celý majetek i rezidenci, ale svou víru za žádných okolností nezradím, neboť chci, aby má duše byla spasena“. Při smutně známých okolnostech Prešovského soboru dne 28. dubna 1950, kterým státní moc postavila řeckokatolickou církev mimo zákon, byl biskup Gojdič zatknutý a internovaný. Ve dnech 11. – 15. ledna 1951 byl ve vykonstruovaném procesu s tzv. vlastizrádnými biskupy (Vojtaššákem, Buzalkou a Gojdičem) odsouzený k odnětí svobody na doživotí, k zaplacení dvě stě tisíc korun pokuty a k odnětí všech občanských práv. Biskup Gojdič byl vystavovaný fyzickému a psychickému nátlaku, nikdy si však nestěžoval. Na základě amnestie v roce 1953 byl jeho trest změněný na 25 let odnětí svobody. Bylo mu tehdy 66 let. Otec biskup Gojdič se mohl dostat z těžkého vězení na svobodu jen tehdy, pokud by zapřel svou věrnost Svatému otci. Dostával různé nabídky, jak o tom svědčí událost, na niž později vzpomínal takto: Ve věznici v Ruzyni ho v reprezentační místnosti, kam ho dovedli z cely, přijal uniformovaný vysoký důstojník. Oznámil mu, že z této místnosti půjde rovnou do Prešova, pokud je ochotný stát se metropolitou pravoslavné církve v Československu. Otec biskup tuto nabídku odmítl s omluvou, že by to byl strašný hřích proti Bohu a zrada Svatého otce, vlastního svědomí i věřících, z nichž mnozí v tom čase trpěli. I v nejtěžších chvílích byl odevzdaný do Boží vůle, jak o tom svědčí
jeho slova: „Opravdu nevím, zda by bylo hodné zaměnit korunu mučednictví za dva či tři roky života na svobodě. Ale já to ponechám na milém Pánu Bohu, ať on rozhodne.“ Při příležitosti jeho 70. narozenin mu do vězení poslal telegram i Svatý otec Pius XII. Ubezpečil ho, že nezapomíná na svého hrdinného syna. To byl pro otce biskupa jeden z nejkrásnějších dní ve vězení. Velkou touhou otce biskupa Gojdiče bylo, aby zemřel zaopatřený svátostmi a v den svých narozenin. Obě touhy se mu splnily. Na nemocniční pokoj v leopoldovském vězení, kde trávil poslední dny, byl přemístěn otec Alois Vrána, který ho vyzpovídal. Očitým svědkem posledních chvil jeho života byl jeho spoluvězeň – ošetřovatel František Ondruška. Přání otce biskupa se splnilo, když zemřel 17. července 1960, tedy v den svých 72. narozenin. Zemřel ve vězeňské nemocnici v Leopoldově, na následky tam získaných chorob v důsledku zlého zacházení. Pochován byl bez jakýchkoli poct na vězeňském hřbitově pod vězeňským číslem 681. V důsledku uvolnění poměrů v Československu v roce 1968 dovolily státní orgány exhumaci tělesných pozůstatků otce biskupa Gojdiče. Ta se uskutečnila na leopoldovském hřbitově 29. října 1968 s následným převezením pozůstatků do Prešova. Rozhodnutím úřadů musely být po sovětské okupaci pozůstatky přemístěny do krypty katedrálního chrámu sv. Jana Křtitele v Prešově. Od 15. května 1990 se nacházejí v kapli katedrály v sarkofágu. Biskup Pavol Gojdič byl 27. září 1990 soudně rehabilitovaný. Při své historické návštěvě Slovenska v roce 19
1995 se Svatý otec Jan Pavel II. během návštěvy Prešova modlil u hrobu tohoto biskupa – mučedníka v kapli katedrálního chrámu.
Dne 4. listopadu 2001 jej římský papež Jan Pavel II. vyhlásil blahoslaveným. zpracováno podle: Antonín Čížek, Synaxár
ZROD ČESKOBUDĚJOVICKÉHO SBORU V Českých Budějovicích vznikl nový řeckokatolický pěvecký sbor. Jsme rádi, že o něm můžeme informovat na stránkách našeho časopisu a přispět tak k větší propojenosti našich farností. O okolnostech zrodu a blízké budoucnosti sboru nás informoval jeden z jeho členů, Adam Mackerle: Několik týdnů před Velikonocemi mne po nedělní liturgii oslovila paní Jana Zassiedko, manželka budějovického faráře, a optala se mne, zda bych neměl zájem zpívat ve sboru. Konkrétně se mělo jednat o přípravu na velikonoční li-turgii. Nebyl jsem osloven sám, na různých místech města už totiž visely jejich letáčky se stejnou nabídkou. Několik nadšených či zvědavých zájemců se ozvalo a tak se zrodil budějovický pěvecký sbor řeckokatolické farnosti. 20
Času bylo málo, tak jsme začali záhy pilně cvičit. Prvním úkolem, který před námi stál, bylo naučit se zpívat alespoň nějaké části velikonoční utrenně a samotné liturgie. Členství ve sboru se dělilo mezi studenty a vyučující teologické a pedagogické fakulty v Českých Budějovicích v celkovém počtu nepřevyšujícím pět osob, se sbormistrovou (paní Zassiedko) šest. Bylo hodně práce; je nutno k učení se zpěvům přičíst i potřebu seznámit se obecně s východní liturgií, jelikož, aspoň v případě velikonoční liturgie, všichni členové sboru byli obřadu latinského. Náročné bylo i naučit se zpívat ve čtyřhlasu. Samotná liturgie Vzkříšení byla velmi pěkná. Když opomineme samotný svátek a jeho velikost, připojilo se i počasí, dobrá nálada uvnitř sboru, radost ze zpěvu… Bylo velmi pěkné, že první společ-
né veřejné vystoupení sboru se odehrálo právě na svátek Kristova vzkříšení. Když odezněly Velikonoce, vyvstala otázka, co se sborem dál. Jelikož všichni členové vyjádřili své přání pokračovat v setkávání se a v přispívání k důstojnosti liturgie svým zpěvem a jelikož se objevilo i několik dalších zájemců o členství, rozhodla se paní Zassiedko, že připraví sbor na další velký svátek, na Sestoupení Ducha Svatého. A tak nedávno sbor vystoupil podruhé, doplněn o několik málo nových členů, už nejen z řad stu-
dentů, ale tentokrát i z řad východních věřících. Budějovický sbor je nyní tedy ve svých začátcích. Počet jeho členů je skrovný, má jistě co zlepšovat, ale panuje v něm dobrá nálada, vstřícnost, radost ze společné práce, ze zpěvu a z možnosti přispívat svým dílem ke kráse liturgie a k Boží chvále. Zatím se neschází pravidelně, stejně jako dosud nemá jméno. Těší se však, že obojí je snad již otázkou blízké budoucnosti. Adam Mackerle
DELEGACE ŘECKOKATOLICKÉ CÍRKVE U MINISTRA KULTURY Dne 2. března 2006 proběhlo setkání ministra kultury České republiky Vítězslava Jandáka s pětičlennou delegací řeckokatolické církve v ČR vedenou biskupem a apoštolským exarchou řeckokatolické církve Mons. Ladislavem Hučkem. Jednání se zúčastnil také generální vikář Mons. Milan Hanuš, biskupský vikář pro pastoraci Ukrajinců staur. prot. Vasyl Slyvotskyy, pražský děkan mitr. Kornel Baláž a ekonom exarchátu Ing. Jan Klobušický. Ministr Jandák v úvodu vyjádřil své pojetí církve jako nositelky vzdělání a tradice, představující potenciál k záchraně civilizace před hrozícím zánikem. Dialog s církvemi chce ministr využít pro legislativní změny zajišťující svobodnou existenci církví. Biskup Hučko seznámil ministra a další zástupce Ministerstva kultury ČR s historií řeckokatolíků a upozornil, že
řeckokatolická církev ačkoliv má právní subjektivitu je součástí Katolické církve. Náměstkyně ministra JUDr. P. Smolíková se zajímala, zda by církev považovala za přijatelné vyrovnání státu a církve formou restituce majetku a systému daňových asignací. Biskup L. Hučko odkázal na Českou biskupskou konferenci, která vypracovává materiál navrhující řešení situace. Za nejlepší považují řeckokatolíci zrušení celého církevního zákona, nikoliv jen novely, neboť je nepřijatelné, aby na církev s tisíciletou tradicí byl kladen stejný legislativní důraz jako na novodobé náboženské společnosti a sekty. Fungování církve ztěžuje i vázání státních finančních příspěvků na jmenný seznam duchovních. Jedním z řešení by bylo, aby církev obdržela určitý objem financí, o jehož využití by mohla sama rozhodovat. 21
Biskup L. Hučko vyjádřil přesvědčení, Ministr kultury se informoval, jak že případný vstřícný přístup státu řeckokatolíci nahlížejí na možnost k majetkovému vyrovnání bude ze vrácení veškerého církevního majetku. strany církví využit pro společné dobPodle jeho názoru by tento postup ro všech. mohl některé církve zatížit a znemožČlen odborné komise ministerstva nit tak jejich existenci. Biskup L. PhDr. S. Balík, PhD. se zajímal, zda Hučko uvedl, že stát by měl vrátit co řeckokatolické církvi vyhovuje samonejvětší objem majetku, protože jej statná registrace, když je součástí celcírkev dokáže kvalitním způsobem ku katolické církve. Generální vikář zhodnotit. Milan Hanuš to označil za logický poJUDr. K. Beran, PhD. z odborné stup, který východním katolíkům zakomise ministerstva upozornil, že bez jišťuje zachování liturgických a kanocírkevního zákona není možné jednánických specifik. ní na úrovni státu. Biskup L. Hučko Biskup L. Hučko upozornil, že stát uvedl, že řeckokatolíci nejsou proti se v § 4 zákona 218/1949 Sb. zavázal registraci církví jako takové, ale obáhradit církvím například výlohy spovají se přílišné pravomoci zákona. jené s cestováním. J. Klobušický doHlavní problém je v evidenci, která je plnil, že §11 téhož zákona pojednává o staví na úroveň všech ostatních spolegenerálním patronátu státu nad církčenských organizací, jejichž existence vemi, který ovšem stát nevykonává. je plně závislá na rozhodnutí světské S. Balík uvedl, že právě generální patmoci. Mohla by se tak opakovat historonát státu, srovnatelný s josefínskou rie z 50. let 20. století, kdy byla řecreformou, má za důsledek, že restituce kokatolická církev rozhodnutím státu by se v dalších krocích měly týkat i zrušena. fondů, z nichž původně církve žily. Ministr kultury vyjádřil přesvědGenerální vikář Mons. Hanuš čení, že většina problémů vyplývá v průběhu diskuze poukázal na některé z nedostatečného dialogu. Připomněl problémy při jednání s Památkovým záměr vypracovat slovník termínů ústavem, který někdy znemožňuje alepodporující kvalitní spolupráci státní spoň minimálně upravit kostelní prosprávy s církvemi. Zdůraznil také postory k současnému užívání. žadavek, aby řeckokatolická církev vypracovala materiál shrnující konvf krétní problémy, které je potkávají. __________________________________________________________________ Foto na str.1: obraz sv. Cyrila a Metoděje z katedrály sv. Klimenta, str. 2: novokněz o. Radim Tutr, str. 23: krajina u obce Uloža, str. 24: interier chrámu sv. Mikuláš v Plzni
__________________________________________________________________ EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail:
[email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová, Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22
