Exarchát
3
OBSAH SLOVO OTCE BISKUPA INFORMACE A AKTUALITY ZAMYŠLENÍ NAD BOŽÍM SLOVEM 3. NEDĚLE POSTNÍ (KŘÍŽIPOKLONNÁ) VZKŘÍŠENÝ KRISTUS MEZI NÁMI VÝSTAVA IKON V PRAŽSKÉ LORETĚ PATNÁCT LET APOŠTOLSKÉHO EXARCHÁTU JAKÝ JE STAV SOUČASNÉ SPOLEČNOSTI SČÍTÁNÍ LIDU V ČR V ROCE 2011 VZPOMÍNKA NA KARLA STÁDNÍKA ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. EUGEN VINCENC BOSILKOV SPIRITUALITA KŘESŤANSKÉHO MNIŠSTVÍ: INSPIRACE PRO SOUČASNOST LITURGICKÝ SLOVNÍK: H ZLOČIN A TREST... A ODPUŠTĚNÍ... ŘÍM: ZAHÁJENÍ OSLAV PŘÍCHODU SV. CYRILA A METODĚJE
4 5 6 6 8 9 10 12 13 14 15 17 18 19 21 22
EDITORIAL Vážení čtenáři, v nadcházejících dnech si připomínáme již patnácté výročí založení Apoštolského exarchátu, který vnáší do českého prostoru specifika a důrazy východního obřadu a nabízí duchovní službu nejen svým věřícím. Zároveň se naše společnost posouvá do další dekády a s tím je také spojena aktualizace sčítaná lidu. Které neodráží jen počet lidí a jejich zařazení ve společenské stuktuře, ale může leccos napovědět o tom, čím a pro co lidé na území ČR žijí. Ústředním tématem však po celé dějiny zůstává okamžik, kdy se Ježíš Kristus z lásky k člověku vydává na dřevo kříže a vstává z mrtvých pro ospravedlnění a záchranu všech lidí. Postní doba, která předchází velikonočním oslavám této bezkonkureční události dějin lidstva, může napomoci niternějšímu navázání vztahu a kontaktu s Bohem. Tímto číslem Zpravodaje Exarchát tak chce naše redakce přispět k inspiraci těchto příštích dvou měsíců... Sláva Isusu Christu! Tomáš F. Král EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail:
[email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk činí cca 20,-). Redakce: Ladislav Hučko, Viera Folkmanová, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Ján Kočerha, Tomáš F. Král, Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r. o., Dolákova 24/ 536, 181 00 Praha 8. Obálka: 1. str. Kristus v Silách (Bc. M. Damian); 2. str. Oslava 60. výročí kněžství Mons. J. E. Kočiše (M. Žarnayová); 3. str. Pohřeb P. Miloše Rabana (M. Jírů).
4
Zpravodaj
SLOVO OTCE BISKUPA Všechno, co se děje ve světě, v přírodě, ale i v nás a s námi, má svůj cíl a svůj smysl. Nic není bez toho. Tento cíl však může být pozitivní nebo negativní, konstruktivní nebo zničující. V přírodě i to, co navenek materiálně ničí, například zemětřesení, povodně, nakonec nějaký smysl má, i když nám to nemusí být hned na první pohled zřejmé. Nic nemůže být bez smyslu nebo mít smysl jen samo v sobě. Když oheň hoří, něco na jedné straně spaluje a tedy ničí, ale současně okolí dává i světlo a teplo. Oheň z pohledu člověka a jeho rozumu nemá hořet sám pro sebe. Má být užitečný, má mít svůj účel: teplo, světlo, odstranění nepotřebných věcí atd. K tomu ale, aby byl užitečný, musí být řízen, nesmí se nechat nekontrolovaným způsobem rozšířit. Řídí ho rozum, který hledá a nachází jeho cíl a smysl. Pokud se vymkne těmto úmyslům a začne si žít jakoby „nezávislým a svobodným“ životem, pak už z něj vznikne požár, který ničí a zanechává často nesmírné škody. Tak je to i s mnohými lidskými aktivitami. K tomu, aby byly pozitivní a konstruktivní, musí být řízeny lidským rozumem a posuzovány z pohledu nějakého cíle a smyslu. Tento smysl a cíl však musí přesahovat imanentnost člověka, lidské skupiny či dokonce i světa. Nesmí se uzavřít a stát se samoúčelnými. Tehdy se i tyto aktivity stávají škodlivými. Aby se však rozum nestal samoúčelným, musí se snažit překonat, přesáhnout sám sebe. Výlučný individualismus a subjektivismus současné kultury vedou k tomu, že lehce podléháme pokušení samoúčelných akcí. Člověk neúměrně spotřebo-
vává více, než mu přísluší, a egoistickým konzumem všeho, především hledáním toliko zábavy a rozkoší přispívá k ničení svého nejen hmotného, ale i duchovního prostředí. Dokonce se to pokládá za povinnost, například se v tomto smyslu vytvářejí zákony popírající staletí uznávané morální zákony, uzákoňují se takovéto individuální postupy, a ten, kdo si dovolí upozornit na to, že to není správné, je minimálně vytěsňován na okraj společnosti. Podle církevních otců je hřích nejvíc charakterizován uzavřením se jen do sebe, nekomunikováním, nevytvářením nových vztahů, považující za smysluplné jen to, co momentálně vyhovuje mně. Svatý Augustin obecně hřích nazývá: cor incurvatum in seipsum (do sebe stáhnuté srdce). Také každé vytváření strukturálních podmínek pro uzavírání se do sebe už vytváří předpoklad pro hřích. Nejenom fyzický, ale i metafyzický. Proto je potřebné a nutné, aby se co nejvíc uvědomělých křesťanů angažovalo ve veřejném životě a svými hodnotami přispívali k tomu, aby se - jak o tom psal ve svém novoročním poselství i Svatý otec Benedikt XVI. - „z lidstva vytvářela jedna rodina“. Jen tak se pak budou moci začlenit aktivity jednotlivce do harmonie společenství a společné dobro bude sloužit každému jednotlivci. Křesťanství má tento zákon v sobě zakódován už svým zakladatelem, Ježíšem. On dal svůj osobní život za každého z nás, abychom my všichni mohli v důsledku jeho smrti a zmrtvýchvstání dosáhnout osvobození a věčného života. Žehná
X Ladislav
Exarchát
5
INFORMACE A AKTUALITY Svátek sv. Mikuláše oslavili věřící v Plzni spolu s apoštolským exarchou Ladislavem Hučkem, který pro ně u této příležitosti sloužil dne 19. prosince 2010 svatou liturgii. V plzeňském chrámě sv. Mikuláše ji spolu s ním koncelebroval místní duchovní o. Igor Bibko. •
Dne 29. prosince 2010 v katedrále sv. Klimenta v Praze přijal Mgr. Josef Staněk z rukou biskupa Ladislava nižší poddiakonské svěcení a Mgr. Tomáš F. Král a Ján Bílý přijali postřižiny a nižší svěcení na čtece a pěvce. •
Emeritní pomocný pražský řeckokatolický biskup Ján Eugen Kočiš si v neděli 2. ledna 2011 připomněl 60. výročí svého kněžského svěcení. V katedrálním chrámě prešovské archieparchie se slavnostní liturgie zúčastnili také prešovský arcibiskup a metropolita Ján Babjak a pražský apoštolský exarcha Ladislav Hučko. Ten na adresu jubilanta uvedl: „Otec biskup Ján Eugen Kočiš byl vždy věrný Bohu, Církvi, Svatému otci, o čemž neustále vydává svědectví. Nikdy nezaváhal.“ O. biskup Kočiš přijal tajné kněžské svěcení z rukou rožňavského biskupa Róberta Pobožného 1. ledna 1951. •
Dne 7. ledna 2011 zemřel v liberecké nemocnici kněz a ředitel Mezinárodního centra duchovní •
obnovy v Hejnicích Miloš Raban. Pohřebních obřadů se dne 17. ledna 2011 zúčastnil apoštolský nuncius Diego Causero, pražský arcibiskup Dominik Duka i apoštolský exarcha Ladislav Hučko. Díky velkému úsilí se o. Rabanovi po roce 1989 podařilo zrekonstruovat zdevastovaný františkánský klášter v Hejnicích. V roce 2001 zde otevřel duchovní centrum, jehož se stal ředitelem. Několikrát poskytl prostory duchovního centra v Hejnicích také pro exercicie kněží řeckokatolického exarchátu. Akademický sochař Karel Stádník, který je autorem ikonostasu v katedrálním chrámě sv. Klimenta v Praze, zemřel 12. ledna 2011 v Praze. K. Stádník byl autorem mnoha oltářních stolů v pražských chrámech, vytvořil několik křížových cest a restauroval řadu gotických a barokních plastik. Během svého života se stal také prvním trvalým jáhnem v České republice, když ho v roce 1984 v Berlíně tajně vysvětil kardinál Joachim Meissner. •
Dne 29. ledna 2011 jmenoval papež Benedikt XVI. nové členy a konzultory Papežské rady pro duchovní péči o migranty a cestující. Mezi šesti novými členy je také sekretář Kongregace pro východní církve Mons. Cyril Vasiľ SJ. •
vf
6
Zpravodaj
ZAMYŠLENÍ NAD BOŽÍM SLOVEM 3. NEDĚLE POSTNÍ (KŘÍŽIPOKLONNÁ) Ježíš zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“ Řekl jim také: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci.“ (Mk 8,34-38; 9,1)
„Kdo chce jít za mnou...“ Ježíš nenařizuje, ani nenutí, On zve. Když se rozhodneš, když dojdeš k přesvědčení, když budeš chtít, to záleží jen na tobě. Bůh respektuje lidskou osobnost a její svobodu. Ve věcech duchovních násilí neplatí. A pokud je někdo užil, trvalý účinek stejně nepřineslo. Charakter se dá deformovat, pokřivit, znásilnit. Ze svobodných lidí je možno učinit nevolníky. Ale nevolníci nemilují, ti nenávidí. A Ježíš chce být milován, to je možné jen ve svobodě. O lásku se neprosí. O svobodě vyznání jednal 2. vatikánský koncil a 7.12.1965 vydal Prohlášení o náboženské svobodě pod názvem Dignitatis humanæ (Důstojnost lidské osoby - DH). Tam čteme: Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám, nebo spolu s jinými (...). Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum (DH 2). Co říci k námitce, že církev v minulosti k násilnému šíření křesťanství přihlížela, nebo se na něm dokonce aktivně podílela? Jak je to s obracením na víru “ohněm a železem”? Že k tomu ve středověku a leckde i později skutečně docházelo, je pravdou, ale spíše výjimečně. Křesťanská Evropa pokládala za svoji povinnost křesťanství šířit hlásáním, učením a dobročinností: např. sv. Patrik (+461), apoštol Irska, sv. Bonifác (+754), apoštol Německa, sv. Oskar (+865), apoštol Dánska a Švédska, sv. Cyril (+869) a Metoděj (+885), apoštolové Slovanů, ti všichni zvěstovali křesťanství mírumilovnou cestou. Někteří na to doplatili životem jako náš sv. Vojtěch (+997), jehož Prusové zavraždili ihned po vstupu na své území.
Exarchát
7
Vzpomeňme Prohlášení o náboženské svobodě: Církev tedy, věrná pravdě evangelia, jde stejnou cestou jako Kristus a apoštolové, když uznává, že zásada náboženské svobody je ve shodě s důstojností člověka a s Božím zjevením, a když ji podporuje. Učení přijaté od Mistra a od apoštolů v průběhu věků uchovávala a předávala. I když se v životě Božího lidu, putujícího proměnlivými lidskými dějinami, někdy vyskytl způsob jednání méně odpovídající duchu evangelia, ba dokonce mu odporující, přece vždycky zůstávalo učením církve, že nikdo nesmí být k víře nucen (DH 12). K přijetí náboženství nesmí být nikdo nucen. To ovšem neznamená, že nemá být ve věřícím prostředí vychováván. O tom rozhodnout je nezadatelným právem rodičů nebo jejich zákonných zástupců. Zmíněné koncilní Prohlášení k tomu uvádí: Každá rodina je společnost s vlastním a původním právem, a proto jí přísluší právo na svobodné uspořádání domácího náboženského života pod vedením rodičů. Rodiče mají právo určit způsob náboženské výchovy svých dětí podle vlastního náboženského přesvědčení. (DH 5). Jsou rodiče, kteří říkají: “Naše děti nábožensky vychovávat nebudeme. Až dospějí, ať se rozhodnou samy, jestli budou nebo nebudou věřit. My je nutit nebudeme.” Tento názor na první pohled vypadá sympaticky, je v souladu s dnešní dobou, která se nerada podřizuje autoritě. Ale uvažme tohle: děti při narození dostávají automaticky jméno rodičů, jejich rasu, národnost, vlast, státní příslušnost, sociální a kulturní prostředí, dědí povahové a tělesné vlastnosti, sourozence a další příbuzenstvo - a nikdo se jich neptá, zda se jim to bude líbit nebo ne. A dále: jsou vychovávány k hygienickým návykům, musí chodit do školy a psát domácí úkoly, působí na ně prostředí národa v němž vyrůstají, jeho zvyky, kultura, postoje k životu atd. Lidé dospělí si tak jako tak volí způsob života bez ohledu na to, zda jsou pokřtění nebo nepokřtění, zda náboženskou výchovu doma měli nebo neměli. Rozdíl je jen v tom, že ti, kdo o náboženství něco vědí, se mají kam vrátit, třeba po létech. Rodiče, kteří se nepostarají o náboženskou výchovu svých dětí, jenom ukazují, že sami víry příliš nepobrali a že je jim v podstatě lhostejná. Tak pod moderně znějícím postojem volí nanejvýš riskantní cestu, která zpravidla vede k tomu, že jejich děti budou stejně nevěřící jako oni sami. Je příznačné, že titíž rodiče pilně posílají svoje potomky do hudební školy, výuky závodního tance, snaží se z nich mít přeborníky v hokeji nebo tenisu a nehledí na čas a náklady s tím spojené. Ježíš zve k následování, ale neslibuje pohodlnou cestu, jeho šlépěje jsou krvavé. Jít za ním vyžaduje trpělivé nesení obtíží, oběti pro ideál. Věřící nejsou chráněni před neúspěchy, prohrami, krizemi. Ale snášejí je s pohledem upřeným na kříž, a to jim dává sílu, protože cesta kříže je cesta královská. Sv. Josef Maria Escrivá de Balaguer (+1975) říká: Potkalo tě veliké soužení? Máš těžkosti? Říkej velmi pomalu, jako bys ji vychutnával/a, tuto odhodlanou modlitbu: “Staň se vůle Boží, nejspravedlnější, nejmilovanější, buď naplněna, buď chválena a věčně vynášena nade všechno ostatní. Amen. Amen.” Ujišťuji tě, že dosáhneš míru. o. Pavel Vácha
8
Zpravodaj
VZKŘÍŠENÝ KRISTUS MEZI NÁMI Onoho rána šly ženy ke hrobu, aby nabalzamovaly tělo svého učitele a dokončily pohřeb. Hlavou se jim možná honily vzpomínky na velkou sílu a moc, se kterou k nim hovořil. Jak uzdravoval každou nemoc, jak se dokázal přít s učiteli zákona, nebo jak předpovídal nevídané věci. Že by je tenkrát na cestě k vykotlané skále tížily zklamané naděje? O co větší úžas je musel překvapit, když u hrobu místo Ježíšova těla našly anděla, který jim oznamoval: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen“ (Lk 24,5-6). Na jiném místě téhož dne možná prožívali podobný pocit zrady svých ideálů Ježíšovi učedníci za zamčenými dveřmi večeřadla, ve kterém ještě před pár dny Mistr sliboval, že až přijde čas, budou jíst a pít v jeho království (Lk 22,30). Náhle však byl uprostřed nich a přál jim pokoj (Lk 24,36 ). Kolik takových podobných zklamání člověk prožívá? Zklamání z nevyslyšené modlitby, kterou stále k Bohu volal, avšak nepřišla jediná odezva? Ze zla, nespravedlnosti a násilí, které jej obklopuje? Z bezmoci, kterou cítí... Cožpak Bůh zůstal v hrobě pod Golgotou? Velikonoce – svátky Kristovy smrti a vzkříšení, které slavíme, nám chtějí připomenout, že navzdory těmto pocitům a strastem Bůh vstal z mrtvých a je mezi námi přítomen, jak slíbil (Mt 28,20), i když na smysl utrpení a bolestí nemáme příliš uspokojivé odpovědi. Nejde o Boží marnivost, se kterou nás nechává trpět. Ani o Boží nezájem, který by nás nechal napospas násilníkům. Ani nejde o to, že by snad sám Bůh měl zalíbení v trápení druhých. Vždyť Bůh je partnerem člověku již od jeho stvoření (Gn 1,28-31) a projevuje péči nejen lidstvu jako takovému, ale má péči o jednotlivce, jak to můžeme vidět na životech praotců Abrahama, Izáka a Jákoba. Trápení, bolesti, ba dokonce i smrt jsou důsledky lidského hříchu. Představme si lidské společenství a vztahy v něm jako síť. Kde působí hřích (sebestřednost, pýcha, nenávist a další), tam je síť potrhaná a poničená. Kde naopak působí láska (ohleduplnost, pokora, důvěra, odpovědnost atd.), tam síť zůstává sešitá a vcelku. Bůh se právě proto stává člověkem a vydává se na dřevo kříže, aby se stal součástí této poničené sítě. Ale také vstává z mrtvých, aby dal jasně najevo, že zlem narušené lidské společenství má naději na zacelení ve víře a lásce Ježíše Krista. Toto všechno se však nestalo jen proto, aby se zacelily rány společnosti (aby bylo nastoleno spravedlivé společenské zřízení), ale aby Kristus poukázal na to, že nám
Exarchát
9
svým vzkříšením otevřel dveře k mostu, jenž nás může dovést do života budoucího věku, do Božího království – tedy k realizaci poslední naděje člověka. V lidském zlu a beznaději přináší Církev – tajemné tělo Kristovo (jakýsi Kristův most mezi dvěma světy) - povzbuzení ve vzájemné útěše, kterou si jako křesťané poskytujeme, ale také ve svátostech, v nichž působí Boží moc a síla. Krásně to vyjadřuje jeden dobře známý příběh: jeden muž byl ve snu vyveden na pláž, kde se setkal s Ježíšem. Procházeli se spolu a když se ten muž ohlédl, spatřil v písku dvoje stopy: své a Ježíšovy. Ihned pochopil, že tato cesta je vlastně jeho životní cestou a že stopy procházejí jeho životními etapami. Náhle si všiml, že v událostech, které byly radostné, vedou dvojí stopy, ale v událostech, které byly strastné, procházejí stopy jen jedny a také si vzpomněl, že právě v těchto chvílích se cítil velmi osamocený. Obrátil se vyčítavě na Ježíše: „Pane, když mi bylo dobře, kráčel jsi vedle mne, ale kam ses ztratil, když jsem tě potřeboval?“ Ježíš se s bolestí podíval na ta místa jeho života a odpověděl: „Synu, v těch těžkých chvílích jsem tě nesl.“ Od okamžiku, kdy Bůh hadovi v ráji slíbil, že každé zlo bude zničeno prostřednictvím Spasitele (Gn 3,15) až po událost Kristova vzkříšení, má každá beznaděj svou velkou naději: Kristus je mezi námi a vede nás do Božího království! Tomáš F. Král
VÝSTAVA IKON V PRAŽSKÉ LORETĚ V pražské Loretě na Hradčanech se v těchto dnech uskutečňuje výstava Světlo ikon. Zde vystavuje ikony jejich autor Bc. Martin Damian, který je vytvořil v období posledních osmi let. Svá díla tvoří prastarou technikou s byzantskými motivy. Při instalaci své výstavy sdělil naší redakci: „Při pohledu do historie můžeme směle říci, že Církev, kromě jiného, byla také nositelkou kultury. Podívejme se jen na to, kolik uměleckých děl a nejen těch výtvarných se díky ní zachovalo až do dnes. Zachování tradice ikonopisectví máme zde díky církvím východního obřadu a za tuto tradici jsem já osobně vděčný. Pro mě je sakrální umění jedno z nejkrásnějších a v mé tvorbě naprosto inspirujících. Ikony patří mezi umění, které je do určité míry statické. Postavy jsou na ní strnulé a beze stínů. To můžeme vidět na starých freskách a deskových ikonách. Na výstavě je možné si prohlédnout ikony v novém kabátě plné jasných barev, zlata a lesku. Součástí expozice je také několik ikon, které byly vytvořeny s patinou a na první pohled vypadají jako stovky let staré. Touto výstavou chci na prvním místě oslovit návštěvníky po stránce duchovního rozměru. Mým přáním je, aby výstava byla především duchovním přínosem a povzbuzením pro ty, kteří se na ni přijdou podívat.“ Expozice po skončení v Praze na Loretě dále pokračuje v benediktinském klášteře v Rajhradě a v prostorách muzea v Kadani. Ukázku z prací Bc. Martina Damiana je možné nahlédnout na internetovém odkazu www.ikony.estranky.cz. Redakce ve spolupráci s Bc. Martinem Damianem
10
Zpravodaj
PATNÁCT LET APOŠTOLSKÉHO EXARCHÁTU Apoštolský nuncius Giovanni Coppa v Praze oznámil, že z rozhodnutí papeže Jana Pavla II. je v České republice k 15. březnu 1996 zřízen Apoštolský exarchát pro katolíky byzantského obřadu. Od té doby uplynulo již 15 let a to je důvod k ohlédnutí zpátky. Vznik exarchátu ovlivnila skutečnost, že po rozpadu Československa v roce 1993 měli řeckokatoličtí věřící své biskupství ve slovenském Prešově, tedy mimo hranice svého státu. Kvůli lepšímu fungování bylo tedy rozhodnuto o vzniku exarchátu, tedy předstupně eparchie. Český exarchát patří pod přímou pravomoc Apoštolského stolce – je řízen vatikánskou Kongregací pro východní církve. V tehdejší budově řeckokatolického biskupského vikariátu na Haštalském náměstí v Praze, která je dnes sídlem Apoštolského exarchátu, nuncius G. Coppa také oznámil jméno prvního exarchy – stal se jím tehdejší biskupský vikář o. Ivan Ljavinec. Podle jeho slov římskokatoličtí biskupové přijali tuto skutečnost velice pozitivně s nabídkami na případnou pomoc. Vznik exarchátu mimo jiné otevřel možnost začlenit do řad řeckokatolického kléru ženaté kněze původně latinského obřadu, kteří byli tajně vysvěceni v době komunistické totality. V roce 2003 byl novým exarchou jmenován o. Ladislav Hučko. O rok později se pomocným biskupem pražského exarchátu stal o. Ján Eugen Kočiš. V dobách svého vzniku měl exarchát sedm farností, dnes jich má dvacet. Farnosti jsou rozčleněny do sedmi děkanátů. Na území dnešního exarchátu působilo před patnácti lety pět kněží, dnes jich je v pastoraci 28. Tyto farnosti mají však poněkud jinou podobu, než na kterou jsme běžně zvyklí. Obvod jedné řeckokatolické farnosti zpravidla zahrnuje území několika okresů. Spolu s filiálními obcemi je ale tak vytvořen základ pro strukturu duchovní správy, v jejímž rámci je možno oslovit a zachytit alespoň ve větších centrech naše věřící i hledající. Bohoslužby se slouží ve více než 40 chrámech po celé ČR. V Hradci Králové probíhají přípravy na stavbu vlastního řeckokatolického chrámu. Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 se přihlásilo k řeckokatolické církvi kolem 8 tisíc věřících. K tomuto počtu je třeba přičíst dalších několik tisíc věřících
Exarchát
11
ze Slovenska a Ukrajiny, kteří zde přechodně pracují. Bohoslužby se na území exarchátu převážně slaví ve staroslověnském, slovenském a ukrajinském jazyce. Byl také připraven překlad liturgie sv. Jana Zlatoústého do českého jazyka. Po tom, co jej Východní kongregace 15. července 2006 schválila, se stal dalším oficiálním bohoslužebným textem pro slavení byzantské liturgie v České republice. V posledních několika letech se výrazněji rozvinula publikační činnost exarchátu. V roce 2005 začal vycházet zpravodaj Exarchát, který každé dva měsíce informuje o životě řeckokatolíků v ČR. Každoročně od roku 1999 vychází Řeckokatolický kalendář. Kromě uvedeného periodika exarchát ve vlastním nákladu vydává knižní publikace a sborníky týkající se zvláštností východního obřadu a spirituality (tradice, liturgie, práva a dějin) a problematiky migrace s ohledem na specifika pastorace s migrací spojená. Při Apoštolském exarchátu také působí Institut sv. Kosmy a Damiána. Institut je zaměřen na studium východokřesťanské duchovní tradice v rámci dějin dogmatické teologie, liturgie, práva a spirituality východních křesťanů především byzantského ritu. V roce 2008 byla biskupem Ladislavem Hučkem zřízena Řeckokatolická charita. Ta má dnes oblastní pobočky v Liberci, Českých Budějovicích a Olomouci. Poskytuje především duchovní pomoc, pracovně-právní a sociální poradenství, jazykové kurzy, kluby maminek, ale také kulturní a sportovní akce. Patnáct let pro existenci exarchátu je relativně krátká doba. Zajímavá může být jen pro srovnání začátku a současného stavu. Nelehká byla minulost a není jednoduchá ani současnost. Čas ukáže, jaká však bude jeho budoucnost. I když je samozřejmě v rukou Božích, závisí také do značné míry na nás. A my již dnes musíme klást její základy. Za to se chceme modlit a na tom chceme pracovat! Viera Folkmanová
12
Zpravodaj
JAKÝ JE STAV SOUČASNÉ SPOLEČNOSTI Peter Seewald: Problémy společnosti se nezmenšují, ale naopak předkládají se s novou naléhavostí otázky týkající se našeho způsobu života: jaké jsou naše hodnoty a jaké máme kriteria posuzování? Čím se ve skutečnosti zabýváme? Jak chceme žít v budoucnosti? V této naší době hrozí, že země skončí v prázdnu; vidíme, že ekonomický systém se proměnil na kapitalismus, který jako dravec požírá obrovské kapitály; že život na plné obrátky nás nejen unavuje do krajnosti, ale také desorientuje; že vedle frenetického života se zrodila zmatená společnost, která dnes považuje za mylné to, co ještě včera považovala za správné a zítra bude považovat za správné to, co dnes ještě považuje za chybné. Jsou nemoci, jako je symptom „vyhoření“, které se stali masovým jevem, nebo nové závislosti jako je pornografie nebo hry. Mánie optimalizace, charakteristická pro velké společnosti, zrodila dnes už těžko překonatelný pracovní stres; vidíme nejistotu dětí, když trpí ztrátou rodinných svazků; je tady nadvláda médií, které rozšířily kulturu zaměřenou na odstranění jakýchkoli tabu, kulturu morální otupělosti a hlouposti; nabízí se technické prostředky zábavy, které jsou schopny manipulovat a dokonce zničit charakteristiky člověka. Svatý otče, příspěvek Církve k rozvoji civilizace byl vždycky značný. Dnes, však, v mnohých zemích se stále více rozšiřuje postoj pohrdání a dokonce nepřátelství vůči křesťanskému náboženství. Co se to vlastně děje? Benedikt XVI: Především je třeba říct, že rozvoj moderní progresivní společnosti a vědy vytvořilo mentalitu, která se domnívá, že může považovat za zbytečnou tzv. hypotézu Boha, jak se o tom kdysi zmínil Laplace. Dnes si člověk myslí, že může všechno, co předtím očekával jen od Boha. Pro ten způsob myšlení, který si říká vědecký, jsou věci víry archaické, mýtické, patřící do dnes už překonané civilizace. A tak náboženství, v každém případě křesťanské, je považované za patřící již do minulosti. Už v osmnáctém století iluminismus hlásal, že jednoho dne zmizne také papež, evropský dalajláma. Osvícenství mělo definitivně odstranit takové zaostalé mýty. (Úryvek z knihy rozhovorů Benedikta XVI. s Petrem Seewaldem Světlo světa, 2010)
Exarchát
13
SČÍTÁNÍ LIDU V ČR V ROCE 2011 Letos koncem března (26.) se uskuteční u nás a v celé Evropě sčítání lidu. Tato akce se koná jednou za deset let. Zdánlivě je to věc čistě technická a administrativní, avšak vypadá tak jen navenek. Víme například z minulého sčítání lidu, že počet věřících se bral dosti vážně, dělaly se rozbory příčin značného poklesu věřících, i když ve formulářích se udávalo, že jde o nepovinný údaj. Jenže načpak se tam tento typ údajů dává, když se nebere vážně? Když už se tam něco podobného uvádí, mělo by to být povinné s tím, že ne každý se chce (a musí) přiznat k nějaké víře či nevíře. Údaj, který vznikne sečtením údajů ve vyplněných kolonkách, totiž v každém případě o něčem vypovídá. Vypovídá především o tom, kolik lidí vědomě vyplní svou náboženskou příslušnost a kolika lidem je to buď lhostejno, nebo teprve své náboženství hledají. Jedna část těch, kteří rubriku nevyplní, by se tedy mohla začlenit do kategorie lhostejných. A těch není - a předpokládám, že ani nebude - málo. Indiferentismus je dnes velmi rozšířený. V současném formuláři existují jen tři kategorie, z nichž si člověk může zvolit (kromě možnosti vůbec neodpovídat): věřící patřící do nějaké církve anebo náboženského společenství; věřící nepatřící do žádné církve nebo náboženského společenství; a nevěřící. Chybí tam – podle nás – minimálně další dvě kategorie: lhostejní a hledající. Obě tyto kategorie by křesťany měly zajímat. Vždyť každý přirozeně musí někam patřit. Nemůže někdo patřit „nikam“. Kdybychom chtěli například rozdělit lidi do kategorií podle místa bydliště, tak i ti, co nikde nebydlí, mají svou vlastní kategorii: bezdomovec patří do kategorie bezdomovců. A podobně ti, kteří se při sčítání lidu nikam nezařadí, se vnitřně ještě dále rozlišují: patří buď do kategorie nezařazených z vlastního rozhodnutí, tedy těch, kterým je to lhostejno, kterým je lhostejno nejen to, do které kategorie patří, ale je jim lhostejná i otázka existence Boha; jsou to lidé, kteří si tuto otázku zřejmě vůbec nekladou. Pak je tam ještě jedna velmi proměnlivá, ale hodnotná kategorie, a to jsou hledající, kteří se neodvažují zařadit se do nějaké pevné kategorie, protože ze současných jim nevyhovuje ani jedna. Ve formuláři sčítání lidu však může být ještě jedna skrytá kategorie, a to lidi, kteří se bojí vyznat svou víru, jako důsledek neblahé zkušenosti nedávné minulosti, když byli pro víru perzekvováni. Ti se pak rozptýlí do některé ze čtyř posledních kategorií. Řeckokatolické církvi jde o to, aby se objektivně zachytil stav současného náboženského vědomí lidí v České republice a podle toho jsme mohli nastavovat i naše evangelizační a pastorační programy. Letos se budou zjišťovat údaje nejen o občanech České republiky, ale o všech lidech nacházejících se v daný okamžik (tj. o půlnoci z pátku 25. na sobotu 26. března 2011) na území této republiky. Aby se nestalo, že mnozí lidé si budou myslet, že toto sčítání je jen
14
Zpravodaj
formální věc a svou příslušnost k naší církvi z rozmanitých banálních důvodů nevyplní, i když sami věřící - a mnohdy i dost aktivní - jsou. Víme, že evangelizační úsilí a jeho plody nezávisí především na nás, ale na prvním místě na Boží milosti a jeho požehnání. Vždyť se říká: Bez Božího požehnání marné lidské namáhání. Ale i my jsme povinni udělat všechno, co je v našich silách. Proto je třeba věřící povzbuzovat a vybízet, aby pravdivě vyplňovali celý formulář sčítaní lidu, protože na tom mohou do značné míry záviset další možnosti evangelizačního a pastoračního působení naší církve v ČR. XLadislav Hučko
VZPOMÍNKA NA KARLA STÁDNÍKA Dne 12. 1. 2011 zemřel Karel Stádník, akademický sochař a restaurátor. Karel Stádník, autor mnoha děl sakrálního umění v našich zemích i v zahraničí, se narodil 24. srpna 1924 v Třemošné u Plzně. Pražskou Akademii výtvarných umění absolvoval v roce 1949 u prof. Otakara Španiela. Svůj talent věnoval bezezbytku sakrálnímu umění, ať už šlo o restaurování převážně gotických a barokních plastik, nebo o volnou tvorbu. Mezi jeho nejznámější díla patří originální křížová cesta v kostele Panny Marie Královny míru v Praze na Lhotce, křížová cesta v katedrále sv. Václava v Olomouci nebo v kapucínském kostele Panny Marie Andělské v Praze na Hradčanech. Celá řada pražských chrámů vděčí Karlu Stádníkovi za sochařsky pojednané oltářní stoly, počínaje kostelem sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech přes sv. Havla, sv. Markétu v Břevnově až po poslední realizaci v kostele Panny Marie a slovanských patronů v Emauzích. Karel Stádník sloužil církvi nejen svým uměním, ale také jako vůbec první český trvalý jáhen. Vysvěcen byl tajně kardinálem Meissnerem 17. listopadu 1984 v Berlíně. S řeckokatolickou církví je Karel Stádník spojen prostřednictvím díle na ikonostasu umístěného v katedrálním chrámě sv. Klimenta. Při restaurování interiéru v r.1984, z iniciativy tehdejšího pražského faráře o. Ivana Ljavince ve spolupráci s akademickým sochařem Karlem Stádníkem, projektantem Pavlem Vancem a uměleckým kovářem Tomášem Hlaváčkem byl vypracován návrh nového ikonostasu, který korespondoval s interiérem. Karel Stádník tehdy přispěl svým osobním darem - plastikami: poslední večeře a proroků Mojžíše a Jana Křtitele a 12 apoštolů, doplněných apoštolem Pavlem a třemi “rovnoapoštoly”: sv. Cyrilem, sv. Metodějem a sv. Vladimírem. Za jeho dílo a život v Kristu víčnaja jemu pamjať!
Exarchát
15
ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ ZPOVĚĎ A ČTVRTÉ MANŽELSTVÍ Zpověď Pravoslavný postoj: Svátost pokání, jejíž způsob provedení nebyl od začátku určen neměnným způsobem (od starých forem veřejné zpovědi se totiž postupně přešlo k osobní ušní zpovědi), prošla odlišným vývojem ve východních církvích a u římských katolíků. V pravoslavné praxi je neviditelná Kristova přítomnost (pravý vrchol trojúhelníku, jehož součástmi jsou i kajícník a kněz) představena Kristovou ikonou; tato skutečnost pak zdůrazňuje pozici kněze a kajícníka, a to buď tím, že před touto ikonou Spasitele oba sedí (řecký obyčej) nebo oba stojí (ruský zvyk). Římští katolíci ve snaze o diskrétnost a usebranost při zpovědi používají zpovědnici s mřížkou; i když dosáhli očekávaného cíle, přeci jen ztratili symbolickou přítomnost Krista a založili tak nesouměrný vztah mezi knězem a penitentem. Současně s těmito inovacemi, které jsou výsledkem vyhraněného legalismu, dospěli k tomu, že při zpovědi hříšníka určené Kristu (namísto svědka před Kristem) se zpovědník stává spíše „ředitelem svědomí“. Katolická odpověď: Z této kritiky katolické zpovědi je patrné, že autor pozná katolickou zpověď jen zprostředkovaně. Dotkneme se však pouze jeho první výtky: postoje při zpovědi. Tvrdíme, že vnější postoj člověka při zpovědi nemůže být rozhodující. Rozhodující je zkroušenost srdce a lítost. Pokud tento postoj nastává, může se člověk za mimořádných okolností zpovídat i v podmínkách, které ne vždy odpovídají zvyklostem a předpisům (jak se to stávalo někdy v časech komunismu, kdy jiná možnost jak se s knězem setkat nebyla, aby se nebudilo podezření). Pokud u kajícníka lítost chybí, pak postoj vsedě nebo vestoje, před ikonou nebo bez ikony Krista je až druhořadý. I když přítomnost ikony může mít svůj symbolický význam a napomoci tak při soustředění se na vyznání hříchů a navození upřímné lítosti. Je zřejmé, že ti, kdo takto protestují proti katolickému způsobu zpovědi, neznají současný vývoj, který už na mnohých místech mění klasické zpovědnice na tzv. zpovědní místnosti, kde si věřící může zvolit postoj, který mu vyhovuje a který odpovídá jeho duševnímu stavu (sedět nebo klečet, případně i stát). Když pravoslavní (právem nebo neprávem, to nebudeme řešit) obviňují Katolickou
16
Zpravodaj
církev z přílišného legalismu, tak oni na druhou stranou upadají jednoznačně do přílišného vnějšího formalismu, kde se zdá být – jak o tom svědčí i předchozí výtka - nejdůležitější zachování určité vnější formy. Aby nám to bylo srozumitelné: i my považujeme formu za důležitou, ale ne za nejdůležitější. Čtvrté manželství Pravoslavná argumentace: Římský katolicismus, který ve středověku přijal příliš juridickou vizi manželství jako kontrakt platící jen po dobu života manželů, dospěl k názoru, že smrtí se manželství ruší: proto znovu dovoluje manželství vdovců a vdov bez omezení jejich počtu. Pravoslavné kanonické právo však v souladu se starými kánony a s názory Otců (kterými? pozn. red.) zakazuje v každém případě (a to jak v případě vdovců tak v případě rozvázání předcházejícího manželství) čtvrté manželství a také souhlas s třetím manželstvím se dosáhne s určitými těžkostmi. Tato zvláštní přísnost by měla odstranit obvinění z manželské laxnosti, která se neoprávněně připisuje pravoslavným v porovnání s římskokatolickou praxi. Katolická odpověď: Tato argumentace je nedůsledná a vyhýbá se jádru problému. Pravoslavní obviňují Katolickou církev, že v případě ovdovění dovoluje dokonce i čtvrté manželství, zatímco oni dovolují (ale jakékoli) prý jen třetí. Tady se porovnávají jablka s hruškami. Vždyť je to jen formalita. Když se v pravoslavné církvi povolí třetí, tak i čtvrté (jak by byl zákaz teologicky a biblicky zdůvodnitelný?) a když čtvrté, tak i páté… Tento zákaz pak nemá žádný samostatný biblický a teologický základ. Je jen dohodou, je to jen tradice, je to jen ustanovení, které se dá zrušit. Zatímco učení katolické církve spočívá v tom, že každé před Bohem uzavřené a dokonané manželství je nerozlučitelné. Rozloučit manžele může jen smrt. Smrtí jednoho z manželů manželství končí. To potvrzuje v evangeliu i Ježíš, když se Saduceji mluví o tom, komu bude patřit po vzkříšení z mrtvých žena, která (podle švagrovského práva) patřila sedmi bratřím (Mt 22,23-33). Říká, že nikomu, protože v nebi se lidé nebudou ženit ani vdávat, ale budou jako andělé v nebi (Mt 22,30). Je tedy zřejmé, že v nebi už manželství nepokračuje. Proto se vdovci a vdovy mohou ženit a vdávat i čtyřikrát. Není pro to v Písmu žádná překážka. (lh)
Exarchát
17
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. EUGEN VINCENC BOSILKOV Vincenc Bosilkov se narodil 16. listopadu 1900 ve městě Belene na severu Bulharska v rodině bulharských katolíků latinského obřadu. Ve 14 letech vstoupil do řeholní kongregace passionistů. Byl vzděláván v passionistických domech v Nizozemí a v Belgii. V roce 1920 složil professe a přijal řeholní jméno Eugen. V roce 1926 byl vysvěcen na kněze. V letech 1924 – 1927 byl vzděláván v Bulharsku, poté byl vyslán do Říma na Papežský východní institut a zde roku 1931 složil doktorandskou disertaci na téma “Jednota bulharské církve se Svatým stolcem v první polovině 13. století”. Roku 1934 se opět vrátil do Bulharska, sloužil v církevních úřadech v různých eparchiích včetně pastorační práce mezi věřícími. Na vlastní žádost byl ustanoven koadjutorem farnosti ve městě Byrdarski-Geran. Po sovětském vpádu do Bulharska za druhé světové války a nastolení komunistického režimu v zemi v podmínkách vládní proticírkevní politiky byl Eugen Bosilkov 26. července 1947 jmenován biskupem v Nikopoli, konsekrován byl 7. října 1947. Z rozhodnutí vlády byl v roce 1948 připuštěn ad limina do Říma, kde však nesplnil úkol, aby vyjednal nezávislost bulharských katolíků na Svatém stolci. Dne 16. července 1952 byl v rámci akce uvěznění katolického kléru Bosilkov zatčen v Sofii. Důvodem k zatčení byl nález dvou starých pistolí, muzejních exponátů, a starého radiopřijímače v sofijské katolické škole. Ve vězení byl podroben krutým výslechům, jejichž snahou bylo, aby přiznal, že je vůdcem katolického spiknutí s cílem svrhnout komunistický režim. Ve dnech 29. září – 3. října byl veden monstrproces, v kterém byl biskup Bosilkov a tři kněží (o. Kamen Vičev, Pavel Džidžov a Josafat Šiškov odsouzen k trestu smrti zastřelením. Eugen Bosilkov byl zastřelen ve vězení dne 11. listopadu 1952 ve 2330 hod. Pohřben byl do hromadného hrobu a jeho tělo se dosud nenašlo. Příbuzní byli informováni až po celém týdnu, 18. listopadu, aby přestali odebírat na jména popravených potravinový příděl. Teprve v roce 1975 Teodor Živkov oficielně oznámil, že Eugen Bosilkov zemřel ve vězení. Dne 15. března 1998 prohlásil Svatý otec Jan Pavel II. při slavnostní bohoslužbě v Římě Eugena Bosilkova za blahoslaveného. -jakl-
18
Zpravodaj
SPIRITUALITA KŘESŤANSKÉHO MNIŠSTVÍ: INSPIRACE PRO SOUČASNOST Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha & sv. Markéty v Praze-Břevnově vydalo knihu doc. ThDr. Václava Ventury, Th.D.: Spiritualita křesťanského mnišství 2-3 (456 str.). Autor je náš přední znalec patrologie a dějin teologie přednášející na Univerzitě Karlově v Praze. Jeho práce sestávající ze dvou částí (díl 2 a 3) vyšla v jednom svazku v edici Pietas benedictina jako její devatenáctý sešit. Jde o podrobnou publikaci určenou studentům, zájemcům o hlubší poznání mnišské tradice a vůbec všem, kdo se chtějí vyčerpávajícím způsobem seznámit s mnišským duchovním proudem, který od starověku až po naše časy výrazným způsobem ovlivnil křesťanské myšlení. Díly 2-3 navazují na díl 1 vydaný v r. 2006 rovněž v edici Pietas. Díl 2 si všímá vývoje mnišství na Východě od 4. stol. až po ruské hésychasty 19. stol. Před našima očima defilují zvučná jména východních Otců jako Dórotheos z Gazy (+ asi 560-580), sv. Jan Klimax (+ asi 650), autor spisu Žebřík, dále mučedník pravé víry sv. Maximos Vyznavač (+ 662), obhájce úcty ikon sv. Theodóros Studijský (+ 826), originální myslitel a plodný spisovatel Symeón Nový teolog (+ 1022) a řada tvůrců hésychasmu od 3. stol. až po ruské světce Paisie Veličkovského (+ 1794) a Feofana Zatvornika (+ 1894). Díl 3 se týká mnišství na Západě počínaje 5. stol. a konče irskými mnichy 7. stol. Ze západních Otců se kromě sv. Jeronýma (+ 419/420) a sv. Augustina (+ 430) dovídáme o gallském-francouzském mnišství, o klášteru z 5. stol. v Lérins (souostroví ve Středozemním moři 4 km jižně od Cannes), Hilariu z Arelate (+ 449), Eucheriu z Lugunda-Lyonu (+ asi 449/450), Faustu z Regia-Riezu (+ 495), o známém světci sv. Martinu z Tours (+ 397), o Sulpiciu Severovi (+ snad po 420), sv. Paulinu z Noly (+ 431), Caesariu z Arelate (+ asi 542/543), o křesťanství 4.-7. stol. na Britských ostrovech a v Irsku spojeného se jmény Finnian (6. stol.), Columba (+ 597), Brendan z Clonfertu (+ okolo 580), který se doprovázen svými mnichy doplavil do Grónska a snad až do sev. Ameriky a konečně o mnichu-poutníkovi sv. Kolumbánovi (+ 615). Hlavní mnišské osobnosti sleduje autor podle schématu život, rozbor díla, duchovní nauka a její odkaz. Citáty z děl sledovaných mnichů výstižně dokreslují jejich osobnostní profil a jsou svým způsobem duchovní četbou. Nechybějí ani obecné úvody do problematiky, např. do zápasu o úctu obrazů na Východě v 8.-9. stol. nebo do situace křesťanství v Galii-Francii, na Britských ostrovech a v Irsku. Venturova práce je v českém jazykovém prostředí průkopnická, neboť představuje ucelenou, moderní syntézu, napsanou svižně a zajímavě. o. Pavel Vácha
Exarchát
19
LITURGICKÝ SLOVNÍK: H hábit viz. schima hexapsalm (ἑξάψαλμα, шестоpaлміе) je důležitá část utreně. Jedná se o o soubor šesti žalmů. Po výtce ranní žalmy 3 a 62 doplněné dalšími: 37, 87, 102 a 142. Hexapsalm se zpívá na utreni každý den včetně nedělí, výjimku tvoří pouze světlý paschální týden. Podle církevního Ústavu se mají, než se začne hexapsalm zpívat, zhasnout všechna silná světla, aby se v nastalém šeru pouze za svitu lampád a svící mohla mysl modlících se lépe soustředit na slyšená tajemství. Tato modlitba má být vždy vedena představeným daného chrámu (cerkve či soboru) od faráře až po patriarchu. hieromonach (ἱερομόναχος, їеромонaхъ) řeholní kněz, pro řeholní jáhny se používá termín hierodiakon (ἱεροδιάκων, їеродіaконъ). hlaholice (γλαγολικό αλφάβητο, глаг0лица) původní písmo, kterým sv. Cyril zapisoval církevní slovanštinu. Ruská písmena, kterými podle Života Konstantinova bylo zapsáno Evangelium a Žaltář, jež nalezl v Chersonu roku 861, byla nejspíše totožná s protobulharskými runami, na jejichž základě hlaholici sestavil. V byzantském obřadu však byla hlaholice velice záhy nahrazena cyrilicí, která přejímá prakticky beze změny písmena řecká a pro samohlásky a sykavky v řečtině se nevyskytující přejímá taktéž téměř beze změny protobulharské runy. Hlaholice se nadále používala velmi omezeně v latinském obřadu římskokatolickými kněžími církevně-slovanského jazyka tzv. hlaholáši v Dalmácii. Podle svědectví mnicha Chrabra sestavil sv. Cyril hlaholici, která má 38 písmen, což odpovídá stejnému počtu řeckých hlásek a spřežek. Nejznámější hlaholská
památka byzantského ritu je Sinajské Euchologion. hlas (ὴχος, глaсъ) bohoslužebná kniha Osmihlasník (Oktoich) je rozdělena na osm kapitol, jimž se říká hlasy, a každá kapitola má podkapitoly pro sedm dní v týdnu. Hlasy se označují prostým pořadím jako první až osmý. Střídají se po sobě v pravidelném sledu a každý začíná vždy v sobotu večer. S každým hlasem jsou podle církevního modu spojeny určité nápěvy. Obsahem jsou bohoslužebné zpěvy pro obřady při bohoslužbách časů a při sv. liturgiích šesti všedních dnů i pro neděli. V každém hlasu jsou po dnech oslavována různá tajemství Spásy, přičemž neděle je oslavou Kristova vzkříšení. Zpěv všech osmi hlasů postupně po dobu osmi týdnů se nazývá sloup (ст0лпъ). Všech sloupů během roku bývá šest. Základem je hudební systém sv. Jana z Damašku. Zpívá se podle církevních skladatelů starších i novějších. homilie (ὁμιλία, бесeда) promluva během slavení eucharistie, následuje po Evangeliu. Přednáší se ze stejného místa, kde se zpívá Evangelium, tj. většinou z carských vrat nebo ze soley, přičemž kazatel stojí za analojem. Je povinná o nedělích a přikázaných svátcích. Homilií se obvykle rozumí exegetické kázání, ovšem může se odchýlit. I tak se však má týkat tématu příslušné sv. liturgie (např. hagiografická lekce, apod.) Je vyhrazena biskupovi jakožto vlastnímu učiteli v eparchii, který je však ve většině případů pro svou nepřítomnost zastoupen (kon)celebrujícím knězem. Má být nejen výkladem, ale i reflexí biblických čtení při sv. liturgii. Měla by být založena na vlastním rozjímání či meditaci kazatele. V mimořádných případech se může tematicky zcela minout se sv. liturgií a věnovat se naléhavým aktuálním otázkám.
20
horologium viz. časoslov Hospodi, pomiluj! (Κύριε ελέησον, ГDи поми1луй) nejběžnější invokace při všech bohoslužbách byzantského obřadu. V českém znění se překládá slovy Pane, smiluj se. Podle liturgických předpisů se při různých příležitostech vzývá jednou (zejména při ekténiích), třikrát (při suhubé ektenii), šestkrát, dvanáctkrát a dokonce i čtyřicetkrát (při modlitbě časoslovu). V tradiční latinské liturgii mezi Introitem a Gloria, příp. orací zpívá se třikrát Kyrie eleison, třikrát Christe eleison a třikrát Kyrie eleison. V novém mešním řádu je pak mezi vstupní antifonou a Gloria, příp. kolektou pouze jednou Pane, smiluj se, Kriste, smiluj se, Pane, smiluj se. hostie (άζυμος, г0стіz) nekvašený eucharistický chléb užívá se výhradně v latinském obřadu. Má tvar kulaté bílé oplatky, která je buď větší pro kněze, nebo menší pro přijímání laiky. Bývá zdobena různými reliéfy s motivem kříže, christogramu IHS, apod. Oplatky se pečou z velmi řídkého tekutého těsta ve zvláštních železných kleštích, které se rozpalují v kamnech nebo i přímo na otevřeném ohni. Potom se vykrajují kruhovým tvořítkem vlastní hostie. V byzantském obřadu je užití hostií možné pouze in extremis. houba (σπόγγος, губa) liturgické náčiní určené na osušování kalicha a diskosu (patény) po provedené purifikaci. Používá se pravoslavnými. V Řeckokatolické církvi není používání houby zvykem. Je totiž problematizováno skutečností, že v ní mohou zůstávat částečky sv. Těla nebo kapky sv. Krve vydané nebezpečí minimálně materielního sacrilegia vlivem rozkladu či jiné dehonestace. Nicméně podle platného Služebníku je od roku 1940 ponechána místním
Zpravodaj
ordinářům možnost užívání houby tolerovat. Jedná se o malý kousek pravé mořské mycí houby. Symbolizuje houbu namočenou do vína, která byla přiložena k ústům trpícího Krista na kříži. humerál (ἀναβόλαιον, наплeчникъ, amictus) liturgické roucho, bílý šátek z lněného plátna opatřený dlouhými šňůrami, který kněz obléká na kleriku (podrjasnik) tak, že jej klade na plece a kolem krku. Zaveden byl teprve v 8. století v latinském obřadu, kdy se svrchní mešní roucho (ornát, kasula) začalo dělat s větším výstřihem, tak že krk a plece zůstávaly jím nezakryty. Latinští kněží ve středověku humerálem přikrývali i hlavu. Humerál naznačuje, že kněz má při mši sv. celou svou pozornost věnovat tomuto sv. úkonu a na vše ostatní zapomenout. Také řeckokatoličtí kněží mají si pod stichar obléci humerál. hymnus (ὕμνος, пёснь) duchovní píseň zpívaná při bohoslužbách časů nebo při sv. liturgii. Jeden z nejstarších je hymnus Jednorozený Synu (Μονογενής, Е#динор0дный) zpívaný při druhé antifoně sv. liturgie. Nejvýznamnějšími autory hymnů východní tradice jsou sv. Jan z Damašku a sv. Roman Sladkopěvec. hypodiakon (ὑποδιάκων, ›подіaконъ) podjáhen, minorista nejvyššího svěcení, jeho ekvivalentem v latinském ritu ovšem není subdiacon, který už je počítán mezi vyšší svěcení. Odpovídá svým charakterem spíše akolytovi a jeho liturgická funkce je omezena pouze na výkon ceroferáře (svíčkonoše). Podjáhen obléká na kleriku (podrjasnik) albu a dalmatiku (stichar), z ramen přes hrudník má křížem obvázaný orár (štólu) a zároveň opásaný kolem beder. Hlavní jeho úlohou je pomáhat při oltáři: oblékat kněze, připravit posvátné nádoby a starat se o jejich čistotu. Sestaveno z různých zdrojů
Exarchát
21
ZLOČIN A TREST... A ODPUŠTĚNÍ... „ Odpouštějí se ti hříchy“, říká Ježíš jako první, když mu přinášejí ochrnutého, ačkoliv asi všichni přítomní očekávali jeho uzdravení. K tomu také došlo, jelikož Kristus neuzdravoval jen částečně (Lk 5, 17 – 26). Léčí všechny naše neduhy (Ž 103, 3). Nejdřív však činí to, co je důležitější. I pro nás je svým způsobem logické, že ty nejdůležitější a nejpodstatnější věci v životě či v práci děláme hned na začátku. Dům se staví od základů, rána se nejdříve ošetří až pak obváže. Při prvním pohledu na trestní zákoník je zjevné, že přečiny proti němu by mnohdy naplňovaly i skutkovou podstatu hříchu. Naopak to neplatí, jelikož ne každé překročení Božího zákona je trestné. Tedy je zřejmé, je-li někdo spravedlivě odsouzen za násilný trestný čin, provinil se proti pátému přikázání, za majetkovou trestnou činnost pak proti sedmému a podobně. I když vražda nenarozeného dítěte, či nenávist vůči rodičům trestná není. Jistě by nestačilo, aby se provinilec, místo nástupu do výkonu trestu odnětí svobody či ochranné léčby, šel prostě vyzpovídat, ani pokud by zpověď byla jednoduše řečeno platná, kajícník by vykonal uložené pokání a tím by mu byly hříchy odpuštěny. Ale také, když prosedíte celý život ve vězení, nemusí to znamenat odpuštění hříchů. Stává se, že lidi určité skupiny, rasy, kultury, náboženství či jiné společenské oblasti, bývají, lidově řečeno, „házeni do jednoho pytle“. Jasně definovanou skupinou jsou i lidé, kteří jsou nebo byli ve vazbě a o nich to platí dvojnásob. Jednou se mě dozorce, když mě dle předpisů doprovázel mezi kontrolními stanovišti, zeptal: „Vy věříte, že se napraví?“. Odpovídám: „Kdybych nevěřil, tak bych sem nechodil.“ Tudíž mě chtěl z první ruky poučit a říká: „Jsou to všechno lumpové a až je pustíme, za chvíli jsou zase zpátky.“ A v mnohých případech má pravdu. Cestou k dalšímu kontrolnímu stanovišti jsem pak tu samou otázku položil dalšímu dozorci. Jeho názor na recidivu zdejších obyvatel byl podobný, i názory jiných. Jak říká latinské rčení, koho jednou přichytili, vždy bude podezřelý. Možná jen vynímečně by někdo páchal trestný čin kvůli tomu, aby šel do vězení i když v tíživé sociální situaci může být i toto řešením existence. Bez ohledu na to, jak a za co se kdokoliv z asi dvaceti tisíc vězněných či odsouzených do vězení dostal, většinou nemá práci a vyplňuje své dny, měsíce či roky fotbalem, sledováním přírodopisných pořadů, hraním na hudební nástroje, povídáním. Zpestřením je zametání listí na podzim, sázení květinových záhonků na jaře mezi baráky a ti se slabším trestem se mohou v zimě podívat i ven, při pomoci s úklidem sněhu. Mnoho lidí si představuje vězně lepící pytlíky, i když v dnešní době by to asi
22
Zpravodaj
byli ty nejdražší pytlíky jaké mohou být. A díkybohu je pryč i doba, kdy odsouzení museli dolovat uran. Vydržet se to dnes dá. Fyzicky. Člověk je především nesmrtelná duše. Nemusí to být hned kající se hrdlořez, který bez mrknutí oka vypustí duši i z vlastní matky a teď klečí ve svých slzách. Do vězení se člověk dostane i za neplacení alimentů, dluhů, že si jen jednou chtěl nějak nečestně přilepšit. Bez toho že by se hned chtěli vyznávat ze svých hříchů, je před každým den propuštění a rozhodnutí se jak dál. A tento jejich čas odnětí svobody je prostor i pro vězeňské kaplany, dobrovolníky či dopisovatele, kteří ve vězeních i mimo ně poskytují duchovní službu. Mnohé odsouzené ty opravdové problémy teprve čekají. Ne každého, při opětovném vykročení na správnou cestu, motivuje pocit, že ho mnozí již „odepsali“. Ne všechny věznice mají své „kaple“ či místnosti pro setkávání se s představiteli různých církví a kulturní akce. Není tam prakticky možná pastorace jakou známe z našich farností. Na první pohled se může zdát, že za velkým zájmem o výtisky Svatého Písma stojí touha po Božím Slovu. Smutnější je, když z nich zbudou jen desky. I když dobrý pastýř nám svým životem káže jít i pro jedinou ovci. Ve vězeních je těch ovcí dost a byť jsou na jednom místě, nelze je nalézat po hloučcích, ale takřka každou zvlášť. Obrázek nakreslený jedním z odsouzených z příbramské vazební věznice.
o. JánKO
ŘÍM: ZAHÁJENÍ OSLAV PŘÍCHODU SV. CYRILA A METODĚJE Dne 14. ledna 2011 dopoledne na svátek svatých Cyrila a Metoděje delegace České biskupské konference v čele s předsedou ČBK arcibiskupem pražským Mons. Dominikem Dukou položili spolu s ministrem kultury ČR Jiřím Beserem věnec ke hrobu kardinála Josefa Berana v kryptě chrámu svatého Petra v Římě a poklonili se jeho památce. Členem delegace byl kromě olomouckého arcibiskupa Mons. Jana Graubnera a plzeňského biskupa Mons. Františka Radovského i řeckokatolický apoštolský exarcha v České republice Mons. Ladislav Hučko. Pak se ministr Jiří Beser zúčastnil i slavnostní bohoslužby v bazilice svatého Klimenta, kde se nachází hrob svatého Cyrila. Mši svatou za účasti dalších biskupů českých a moravských ale i slovenských a chorvatského biskupa, mnoha kněží a věřících celebroval kardinál Miloslav Vlk. Z biskupů byzantské neoddělené církve, do které patřili i oba svatí, se slavnosti účastnili a koncelebrovali arcibiskup Cyril Vasiľ, sekretář Kongregace pro východní církve, Mons. Peter Rusnák, bratislavský eparcha a Mons. Ladislav Hučko. Na konci mše svaté šel průvod za zpěvu litanií ke všem svatým do spodní baziliky k místu pohřbení sv. Cyrila, kde byla společná modlitba a požehnání. Tímto bylo oficiálně zahájeno tříletí přípravy na oslavy 1150. výročí příchodu slovanských věrozvěstů do našich zemí. (lh)
