OBSAH EDITORIAL. Exarchát 3

Exarchát

3

OBSAH SLOVO OTCE BISKUPA INFORMACE A AKTUALITY KTO JE ZODPOVEDNÝ ZA SMRŤ JEŽIŠA KRISTA? NOVÝ VRCHNÍ ARCIBISKUP UKRAJINSKÉ ŘECKOKATOLICKÉ CÍRKVE RECENZE: ÚTĚK ZE SIBIŘE OSLAVA 15. VÝROČÍ ZALOŽENÍ AE NOVÝ BISKUP V HRADCI KRÁLOVÉ 800 LET OD NAROZENÍ SPOLUPATRONKY AE SV. ANEŽKY ČESKÉ ZAMYŠLENÍ NAD BOŽÍM SLOVEM: NEDĚLE SAMARITÁNKY NOC KOSTELŮ: 27. KVĚTNA 2011 ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ: PODSTATA A VÍRA A ROZUM BOŽÍ LIDÉ JSOU SI BLÍZKO: ROZHOVOR S PROF. PAVLEM AMBROSEM 60. VÝROČÍ SPOLEČNÉHO ŽIVOTA: SVĚDECTVÍ O MANŽELSKÉM ŽIVOTĚ V KRISTU MEZINÁRODNÍ KONFERENCE: SLOVANSKÁ DUCHOVNOST A MYSTIKA K BEATIFIKACE SVATÉHO OTCE JANA PAVLA II. ZÁMOJSKÁ SYNODA - ČÁST IV

4 5 6 8 9 10 11 12 12 15 15 18 21 22 22 24

EDITORIAL Vážení čtenáři, od okamžiku, kdy Kristus zvítězil nad smrtí, bude po celou věčnost z úst všech zachráněných zaznívat chvalozpěv: Kristus vstal z mrtvých, smrtí smrt přemohl, všem kdo jsou v hrobě život daroval, ale i nám jej daroval. Aleluja! Povzbuzení Kristova vzkříšení zaznívá zvláště naléhavě ve chvílích těžkých životních situací, jak je mohou zažívat lidé v zemích stižených ničivými katastrofami, které jen ztěžka obnovují obvyklý život. Tato naděj zaznívá také pronásledovaným křesťanům všude po celém světě, stejně jako opuštěným, nemocným, nebo uvězněným. Naši naději proto povzbuzuje každý projev Boží milosti, se kterou se můžeme setkávat: požehnání, jež se dostává našemu exarchátu v patnácti letech jeho působení, nebo v očekáváních, jež jsou kladena do rukou novým představeným místních církví, ale i v běžném životě jednotlivců... Kristus tak zůstává s námi ať je radostný den, nebo temná noc. Toto číslo Zpravodaje Exarchát chce poukázat na reálnou naději s životem v Bohu v konkrétních událostech Církve... Christos voskrese! Tomáš F. Král EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk činí cca 20,-). Redakce: Ladislav Hučko, Viera Folkmanová, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Ján Kočerha, Tomáš F. Král, Jana Zassiedko. Fotografie obálky: Viera Folkmanová a Karel Lojka. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r. o., Dolákova 24/ 536, 181 00 Praha 8.

4

Zpravodaj

SLOVO OTCE BISKUPA Radost z něčeho můžeme nejintenzivněji prožít tehdy, když jsme dosáhli to, po čem jsme dlouho toužili, když se nám dostalo to, co nám dlouho chybělo. Před dvaceti lety jsme nadšeně oslavovali na ulicích pád komunismu a získání politické svobody, když jsme předtím čtyřicet let úpěli pod jarmem totalitního režimu. Máme také větší radost z toho, když se setkáme s někým blízkým, koho jsme už dlouho neviděli, více než s někým, i když také milým, koho vidíme každý den. Máme větší radost z chutného jídla po delším hladovění, než z toho samého jídla, pokud je máme každý den, především když je ho mnoho, a už nám ani nechutná. Proto rozumné sebezapírání, odpírání si některých dovolených věcí nám radost ze života nebere, ale naopak, zintenzivňuje ji a prohlubuje. Proto lidé, kteří nikdy nezažili nedostatek, těžko dokážou hlouběji prožívat radost z dostatku. To je často i případ některých – a nejen mladých - lidí, kteří mají všechno, nikdy netrpěli nouzí, a tak marně hledají intenzivnější radost v alkoholu, drogách, sexu… Po období velikého postu, když jsme se modlili, odpírali si světské radosti, jídlo, slušné zábavy, jako výraz prožívání naší odluky od světa, jako

výraz naší smrtelné přirozenosti, můžeme teď plněji prožívat radost z toho, že náš život tady nekončí, že má perspektivu věčnosti, která v přítomnosti Ježíše, ve spojení s Ním v Eucharistii, začíná již zde na světě. Kdo žije v přítomnosti Boží už tady na světě - a to je možné právě Ježíšovou smrtí a vzkříšením, přechodem do věčnosti jen změní tento způsob přítomnosti, avšak ne samotnou skutečnost. Sebezapírání, nezištná oběť a pomoc bližním nám umožňuje hlouběji pochopit a existenciálně prožít, že pravým cílem života je věčná radost, v porovnání se kterou jakákoli šlechetná pozemská radost může být jen jejím bledým stínem. Tedy i tato pozemská není zbytečná: jejím cílem je nám dát alespoň vytušit, co nás v nevyslovitelně vyšší míře čeká, když půjdeme po Ježíšových stopách. žehná

X Ladislav

Exarchát

5

INFORMACE A AKTUALITY •Dne 19. ledna 2011 obdržel emeritní řeckokatolický biskup pražský Ivan Ljavinec řád třetího stupně Přeosvíceného vladyky Andreja Bačinského za materiální pomoc a podporu při rozvoji mukačevské eparchie. Řád mu osobně odevzdal mukačevský řeckokatolický biskup Milan Šášik v Domově sv. Alžběty v Žernůvce u Brna. •Dne 12. března 2011 se v katedrále sv. Klimenta v Praze uskutečnila liturgie sv. Jana Zlatoústého u příležitosti 15. výročí založení apoštolského exarchátu v ČR. Tuto liturgii celebroval apoštolský exarcha Ladislav Hučko, který poukázal na postupný rozvoj řeckokatolické církve v ČR a zároveň vzdal Bohu díky za požehnání, kterým provází pastorační činnost duchovních. Na této liturgii kázal pražský arcibiskup Mons. Dominik Duka, který zdůraznil význam Řeckokatolické církve i z hlediska cyrilo-metodějské kontinuity. •Dne 23. března 2011 Synod biskupů Ukrajinské řeckokatolické církve zvolil Mons. Svjatoslava Ševčuka za kyjevsko-haličského vyššího arcibiskupa. Dne 25. března 2011 papež Benedikt XVI. tuto volbu potvrdil a požehnal a 31. března 2011 přijal nového vyššího arcibiskupa na audienci. Synoda byla svolána v důsledku uvolnění úřadu vyššího Kyjevsko-Haličského arcibiskupa, po rezignaci kardinála Lubomíra Huzara z důvodu vysokého věku, kterou přijal papež Benedikt XVI. 10. února 2011. •Dne 5. dubna 2011 slavili generální vikář Mons. Milan Hanuš a o. Jan Kotas spolu s dalšími kněžími sv. liturgii v chrámě akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Boho-

služba se konala na pozvání místního faráře Mons. Tomáše Halíka. Po liturgii byli o. Hanuš a o. Kotas pozváni o. Halíkem na besedu o východní křesťanské spiritualitě. •Svojí první pastorační návštěvu ve farnosti v Mělníku vykonal dne 10. dubna 2011 biskup Ladislav Hučko. Již dva roky o farní společenství pečuje o. Jaroslav Huljak. Společenství v tomto městě existuje už více let, ale až v posledních letech se rozšířilo natolik, že v neděli naplní chrám sv. Ludmily, který řeckokatolíkům propůjčuje římskokatolická farnost. •Dne 16. dubna 2011 se uskutečnilo v pastoračním centru mládeže Apoštolského exarchátu v Praze setkání mládeže s o. biskupem Ladislavem. V rámci programu vystoupil se zamyšlením o. Anton Verbovský, CSsR. Po sv. liturgii odpovídal o. biskup na otázky mladých lidí, které se týkaly především života řeckokatolíků v ČR. •Tak jako každý rok v úterý před velikonočními svátky se i letos 19. dubna 2011 setkali duchovní řeckokatolického exarchátu v ČR, aby v pražské katedrále sv. Klimenta sloužili společnou liturgii se svým biskupem. Dvacet sedm kněží ze všech koutů exarchátu tak vyjádřilo spolupatřičnost s hlavou svého exarchátu. •Svátky Paschy, největšího církevního svátku roku, vyvrcholily 24. dubna 2011. Nedělní bohoslužby byly slouženy ve všech farnostech exarchátu, a také v pražském chrámě sv. Mikuláše na Malé Straně. Bohoslužby, která začínala v pět hodin ráno, se zúčastnilo velké množství věřících. Vysoká účast byla zaznamenána prakticky ve všech našich chrámech. vf

6

Zpravodaj

KTO JE ZODPOVEDNÝ ZA SMRŤ JEŽIŠA KRISTA? Dňa 10. marca 2011 vyšla kniha Benedikta XVI., „Ježiš z Nazaretu. Od vstupu do Jeruzalema po vzkriesenie“. Je to ďalší diel široko založenej štúdie Jozefa Ratzingera-Benedikta XVI. o Ježišovi Kristovi, ktorú terajší pápež vydáva aj pod osobným menom ako teológ, otvorený prijať aj kritiku. Medzitým však on už pracuje na treťom diele životopisu Ježiša Krista. Nová kniha vzbudila široký záujem vo svete napriek tomu, že sa ihneď ukazuje nie ako zbožná meditácia, ale ako dôkladná, prísne vedecká štúdia o histórii Zakladateľa kresťanského náboženstva. Pritom používa štýl ľahko zrozumiteľný aj pre priemerného čitateľa. So súhlasom u nekresťanov a u židov sa stretlo najmä vysvetlenie pápeža-teológa, že podľa evanjelia nie izraelský národ ako taký je zodpovedný za smrť Ježiša z Nazaretu. Autor ju do hĺbky študuje v siedmej hlave svojej knihy, keď pojednáva o Ježišovom procese. Aký je teda dôvod smrti, pre ktorý bol Ježiš odsúdený? Autor skúma dopodrobna štyri správy, ktoré nám zanechali evanjelisti. Tvrdí o nich: „Štyri evanjelia v opise priebehu procesu súhlasia vo všetkých podstatných bodoch“. Potom však sa pýta: Kto boli žalobci Ježiša z Nazaretu? „Kto nástojil na tom, aby Ježiš bol odsúdený na smrť? V odpovediach evanjelií sú rozličnosti, nad ktorými treba uvažovať“. Podľa Jána sú to jednoducho „Židia“. Tento výraz v Jánovi neznačí izraelský národ ako taký, a ešte menej má význam „rasistický“...U Jána má tento výraz presný a rigorózne vymedzený význam: on ním tak označuje chrámovú aristokraciu, ale aj tú nie bez výnimky, ako to vidieť zo zmienky o Nikodémovi“. O Nikodémovi je známe, že obdivoval Ježiša a skôr schladil náruživých kolegov (por. Jn 7,51). „U Marka, keď ide o veľkonočnú amnestiu (Barabáš alebo Ježiš?), sa kruh žalobcov ukazuje rozšírený: objaví sa „zástup“ (po grécky ochlos) a vyberie si Barabáša... Zástup značí jednoducho isté množstvo ľudí akoby „masu“. Nezriedka má negatívnu príchuť ako „zberba“. Každopádne tým sa neoznačuje „národ“ ako taký, ale skupina prívržencov Barabáša, ktorá stojí popri vysoko postavenými kruhmi kňazov“. Evanjelista Matúš síce referuje, že váhajúcemu Pilátovi „všetok ľud odpovedal: „Jeho (to je Ježišova) krv na nás a na naše deti“ (Mt 27,25), ale ani takto „Matúš dozaista neopisuje historickú skutočnosť: veď ako by mohol byť v tom momente prítomný celý národ a žiadať Ježišovu smrť?“ Okrem toho v tom zástupe pred Pilátom,

Exarchát

7

ktorý Matúš označuje ako „všetok ľud“, boli aj prívrženci Ježiša Krista, ktorí ale mlčali. Ozajstnými žalobcami teda ostávajú vlastne tí, ktorých presnejšie označil Ján a Marek a s nimi aj Lukáš: „chrámová aristokracia“, alebo ináč „veľkňazi a zákoníci“, ale s výnimkami. Tým pomohli spojenci Barabáša. Kto však bol v Ježišovom procese sudca? Hovoríme o sudcovi, ktorý mohol vyniesť rozsudok, a to aj ortieľ smrti: o rímskom správcovi krajiny, Pontskom Pilátovi. Ježiša už predtým vypočúvala židovská veľrada, synedrium. Na jej zasadaní veľkňaz Kaifáš zaprisahal Ježiša, aby povedal, či je Mesiáš, Boží Syn. Ježiš to otvorene vyznal a pridal: „Odteraz uvidíte Syna človeka sedieť po pravici Moci a prichádzať na nebeských oblakoch“ (por. Mt 26, 59-66). Nato ho veľrada uznala za vinného z bohorúhaJežiš ocitol na súde pred Pilánia, pre ktoré platil trest tom. Ako sa teda zachoval smrti. Lenže trest smrti sudca Pilát v Ježišovom patril pod právomoc Riprocese? manov. Ako píše autor Piláta ihneď zaunašej knihy, „Ježiš sa jímalo iba to, či Ježiš prehlásil za Mesiáša, nejako politicky nárokoval si teda ohrozoval moc kráľovskú hodnosť, Ríma. Ježišovi neaj keď na zvláštny priatelia to dobre spôsob. Nárokovať vedeli, preto rímsi na mesiášsku skemu prokurátorohodnosť bol politicvi predniesli ťažkú ký prečin, ktorý mal obžalobu, že mladý byť potrestaný rímskou rabín sa robí kráľom; spravodlivosťou“. Preto sa tým chceli naznačiť, že je nebezpečný pre rímsku moc. Pilát sa teda chcel presvedčiť, či obžalovaný je iba náboženský zanietený fanatik, ktorý však nevzbudil okolo seba nijaké revolučné hnutie, preto najprv zamýšľal ho prepustiť. Ale prebití členovia veľrady poznali aj Pilátovu obavu o vlastnú kariéru a pridali ešte osobnú hrozbu: „ Ak ho prepustíš, nie si priateľom cisára“ (Jn 19,12). Prokurátor začal teda bližšie vyšetrovať, či a za akého kráľa sa vyhlasoval Ježiš. Položí mu teda priamu otázku, či je židovský kráľ a dostane nielen potvrdenie, ale aj nečakané vysvetlenie: Ježišovo kráľovstvo nie je z tohto sveta, on nemá prívržencov, ktorí by sa za neho bili, nemá svetskú, vojenskú moc. On prišiel na svet, aby vydal svedectvo o pravde. Na takú čudnú odpoveď má pragmatický prokurátor iba pochybovačnú otázku: „Čo je pravda?“ (Jn 18,38). Autor knihy sa venuje zaujímavej úvahe o tejto otázke. Zacitujem len krátku stať: „Je to otázka, ktorú kladie aj moderné učenie o štáte: môže politika zobrať pravdu ako kategóriu do svojej štruktúry? Alebo musí nechať pravdu ako

8

Zpravodaj

nedostupnú hodnotu pre subjektívne pole a hľadať utvoriť mier a spravodlivosť len prostriedkami, ktoré sú po ruke v oblasti moci?...Ale z druhej strany, čo sa stane, keď pravda nič neznačí? Aká spravodlivosť bude možná?...Čo je pravda? – to je veľmi vážna otázka, od ktorej závisí osud ľudstva“. Zdá sa, že Piláta sa zmocnil nielen strach o kariéru, ale aj obava pred čímsi tajuplným, božským, čo vyžarovalo z mladého učiteľa z Nazareta a čo vycítila aj Pilátova žena. V rozpakoch si umyje ruky na znak, že sa necíti zodpovedný za rozsudok smrti, ktorý vynesie nad Ježišom. Ako vidieť už z tejto krátkej ukážky, aj tento zväzok je mimoriadne zaujímavý, prehĺbený a obohatený aktuálnymi úvahami. Nie je to nejaké románové vyprávanie, ale výskumná vedecká práca o živote a smrti historickej osoby Ježiša z Nazareta. Pritom však autor, pápež a teológ, nezabúda, že je to Boh, ktorý sa stal z lásky k ľuďom človekom. Kardinál Jozef Tomko pre Vatikánsky rozhlas

NOVÝ VRCHNÍ ARCIBISKUP UKRAJINSKÉ ŘECKOKATOLICKÉ CÍRKVE Dne 23. března 2011 zvolil čtyřicetičlenný biskupský synod Ukrajinské řeckokatolické církve svého představitele vrchního arcibiskupa Kievo-haličského Mons. Svjatoslava Ševčuka, dosavadního apoštolského administrátora sede vacante eparchie v Buenos Aires (Argentina). Svatý otec tuto volbu potvrdil 25. března. Mons. Ševčuk se tak stal nástupcem kardinála Lubomyra Huzara a hlavou eparchií spojených v Ukrajinské řeckokatolické církvi (eparchie Ukrajiny, Polska, některých eparchií v Německu, Francii, Velké Británii a dvou eparchií v USA a Kanadě, v Austrálii a v některých dalších zemích). Vladyka Svjatoslav byl do úřadu uveden 27. března v katedrálním chrámě Kristova vzkříšení v Kievě. Jeho Blaženost Svjatoslav se narodil v městě Stryj (Ukrajina) 5. května 1970. V letech 1991/1992 studoval v Centru Don Bosco filosofii a teologii v Buenos Aires (Argentina) a pak v semináři Svatého Ducha ve Lvově (1992 -1994).

Exarchát

9

Na jáhna byl vysvěcen pro Lvovskou archieparchii 21. května 1994 a na kněze 26. června 1994. V roce 1999 obhájil dizertační práci z morální teologie na Papežské univerzitě svatého Tomáše v Římě. 14. ledna 2009 jej Jeho Svatost Benedikt XVI. jmenoval za pomocného biskupa eparchie v Buenos Aires, a za titulárního biskupa Castra di Galba. Biskupskou konsekraci přijal 7. dubna 2009 v katedrále svatého Jiří ve Lvově. 10. dubna 2010 byl biskup Svjatoslav jemnován apoštolským administrátorem sede vacante v Buenos Aires. Kromě ukrajinštiny ovládá ještě španělský, anglický, italský, polský, ruský a řecký jazyk. Vrchní arcibiskup je metropolitou stojícím v čele východní církve sui iuris. Ukrajinská řeckokatolická církev je největší východní katolickou církví na světě. Celkem čítá okolo 5,5 milionu věřících. Mnohaja i Blahaja lita, vladyko!

RECENZE: ÚTĚK ZE SIBIŘE Film australského režiséra Petera Weira „Útěk ze Sibiře“ (The Way Back, USA, 2010) vypráví příběh Slawomira Rawicza, který byl v roce 1940 poslán komunistickým režimem do sibiřského gulagu ve vykonstruovaném procesu. Podle vylhaných soudních akt se měl dopustit špionáže proti režimu. Aby jej donutili podepsat protokol, mučili však místo něj jeho vlastní manželku. Nespravedlnost, lež, násilí a nesvoboda a na druhé straně touha po životě, svobodě a spravedlnosti jej nutí pokusit se o útěk z pracovního tábora. S sebou vezme ještě několik vězňů různých národností, kteří pak společně prožívají mnohé kruté útrapy na cestě k jezeru Bajkal, pouští Gobi až přes Himaláje na cestě do Indie, jediné svobodné země široko daleko. Útěk se však může podařit jen pokud si budou důvěřovat, pokud budou táhnout za jeden provaz, pokud budou dávat pozor jeden na druhého. Postavy však také prozrazují jeden z nejtěžších zápasů, jaké člověk může vést: boj o odpuštění svým věznitelům, nebo těm, kteří je zradili, ale i sami sobě... Film natočený podle skutečných událostí poukazuje na zvrhlost a absurditu komunistického režimu, ale i na odvahu člověka, který se rozhodne riskovat a přitom si dokáže zachovat lidskost, i když může ohrozit celou akci. Tomáš F. Král

10

Zpravodaj

OSLAVA 15. VÝROČÍ ZALOŽENÍ AE Slavnostní liturgií sv. Jana Zlatoústého vyvrcholily v sobotu 12. března 2011 oslavy patnáctého výročí založení pražského Apoštolského exarchátu řeckokatolické církve v ČR. Hlavním celebrantem bohoslužby byl apoštolský exarcha Mons. Ladislav Hučko, který hned v úvodu shrnul vývoj a růst exarchátu během posledních patnácti let. Připomněl postupný nárůst počtu duchovních, věřících a celkový rozvoj struktur exarchátu. Slavnostní homilii pronesl arcibiskup pražský Dominik Duka. Ten nejdřív poukázal na úplné počátky historie řeckokatolického obřadu na českém území, počínaje cyrilometodějskou misí, přes významné české panovníky, až po arcibiskupa Františka Kordače, který před 80. lety v roce 1931 věnoval řeckokatolíkům chrám sv. Klimenta v Praze. Arcibiskup Duka poděkoval všem řeckokatolickým kněžím za pomoc, kterou v rámci vzájemné spolupráce prokazují římskokatolickým duchovním. Zároveň zdůraznil, že řeckokatolíci v ČR mohou ze strany latinské církve vždy očekávat hodnotnou a účinnou pomoc a podporu. Dalšími významnými hosty, kteří se slavnosti zúčastnili, byli rektor univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora Mons. Tomáš Halík a velmistr řádu Křížovníků s červenou hvězdou Jiří Kopejsko OCr. V závěru bohoslužby otec biskup Ladislav vyznamenal za zásluhy při rozvoji života exarchátu titulem stavroforní protojerej Mons. Štefana Suchého, titulem protojerej o. Adriána Kostilníka, právem nosit nábederník o. Ludvíka Šťastného, právem nosit stříbrný kříž o. Jiřího Floriana, o. Vasyla Gorblyanského, o. Jána Kočerhu, o. Tomáše Mrňávka, o. Adolfa Jiřího Pleskače a o. Radima Tutra. Viera Folkmanová Foto: č. 1: Viera Folkmanová, č. 2: Karel Lojka

Exarchát

11

NOVÝ BISKUP V HRADCI KRÁLOVÉ Papež Benedikt XVI. jmenoval dne 3. března 2011 novým biskupem v Hradci Králové Mons. Jana Vokála. Stal se tak v pořadí již 25. biskupem královéhradeckým. Jan Vokál se narodil 25. září 1958 v Hlinsku v Čechách. Po absolvování studia technické kybernetiky v Praze odešel v roce 1983 do Říma. O šest let později byl v bazilice sv. Petra ve Vatikánu vysvěcen Janem Pavlem II. na kněze. V letech 1989-1990 působil jako farní vikář v USA. V roce 1991 nastoupil do služeb Státního sekretariátu ve Vatikánu. V letech 1992-2005 byl osobním sekretářem kardinála Corrado Bafile. Roku 1997 mu byl udělen titul kaplana Jeho Svatosti a roku 2007 titul papežského preláta. Získal diplom Kongregace pro bohoslužbu a svátosti za studium manželských kauz a diplom Kongregace pro blahořečení a svatořečení za studium postulátů kauz. V roku 1995, 1997 a 2009 byl členem papežského doprovodu při pastoračních návštěvách Svatého otce v České republice. Na biskupa o. Jana Vokála vysvětí státní sekretář Vatikánu kardinál Tarcisio Bertone dne 7. května 2011 v Římě. V rozhovoru po svém jmenování Jan Vokál řekl: „Ač je mi velmi těžké najednou z ničeho nic změnit celý svůj život o sto procent, moc se tam těším. Ve víře spoléhám na kněze, kteří v diecézi působí. Vždyť kdybych neměl mimořádně dobrý vztah ke kněžství, knězem bych se přece sám nestal. Mám tedy důvěru v jejich dobrotu a bratrskou podporu. Rád bych, aby i oni ve mně našli někoho, kdo je „jeden z nich“ a s kým mohou vždycky počítat.“ Do následujících let přejeme nově jmenovanému biskupovi Boží požehnání, moudrost od Boha sestupující a mnohá a blahá léta! Viera Folkmanová

12

Zpravodaj

800 LET OD NAROZENÍ SPOLUPATRONKY AE SV. ANEŽKY ČESKÉ V letošním roce připadlo na den 20. ledna 2011 osmisté výročí narození sv. Anežky České. První apoštolský exarcha Mons. Ivan Ljavinec vybral tuto světici s dalšími světci (sv. Klimentem, sv. Cyrilem a Metodějem a sv. Mikulášem) za spolupatronku Apoštolského exarchátu řeckokatolické církve v ČR, aby bděla nad jeho zdárným vývojem a vyprošovala Boží požehnání pro členy řeckokatolické církve. Nahrávalo tomu hned několik souvislostí: 1) klášter, který sv. Anežka založila, sousedí se sídlem našeho Exarchátu a 2) podle historických pramenů je možné předpokládat, že Anežka se svými sestrami navštěvovala bohoslužby ve starobylém chrámě sv. Haštala, než byl postaven kostel v areálu jejího kláštera. V roce osmistého výročí jejího narození pořádá Rytířský řád Křížovníků s červenou hvězdou, který sama světice založila, celou řadu připomínkových akcí. Jejich přehled spolu s dalšími informacemi je možné najít na jejich webových stránkách www.krizovnici.eu (další zajímavosti o sv. Anežce České je možné najít také: www.muzeumkarlovamostu.cz/svata-anezka-ceska/). Tomáš F. Král

ZAMYŠLENÍ NAD BOŽÍM SLOVEM

NEDĚLE SAMARITÁNKY

Po smrti Štěpánově nastalo v Jeruzalémě pronásledování. Ti, kteří se odtud rozprchli, dostali se až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie; slovo evangelia však zvěstovali jenom židům. Ale někteří z nich, původem z Kypru a z Kyrény, začali po svém příchodu do Antiochie zvěstovat Pána Ježíše také pohanům. Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu. Zpráva o tom se dostala k sluchu církve v Jeruzalémě a bratří poslali do Antiochie Barnabáše. Když tam přišel a spatřil, co se z milosti Boží děje, měl radost a povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali a zůstali Pánu věrni. Byl to muž dobrý, plný Ducha svatého a víry; a tak bylo mnoho lidí přivedeno k Pánu. Proto se Barnabáš odebral do Tarsu, aby vyhledal Saula. A když ho nalezl, vzal ho s sebou do Antiochie. Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí; a právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany. V těch dnech přišli z Jeruzaléma do Antiochie proroci. Jeden z nich, jménem Agabus, veden Duchem předpověděl, že po celém světě nastane veliký hlad. To se také stalo za císaře Klaudia. Proto se učedníci rozhodli, že každý podle svých možností pomůže bratřím v Judsku. Učinili to a poslali sbírku po Barnabášovi a Saulovi jeruzalémským starším. (Sk 11,19-30)

Exarchát

13

V době smrti sv. Štěpána, jáhna a prvního mučedníka, existovaly v Jeruzalémě dvě skupiny Ježíšových učedníků: jednak Židé místní, tradičně spjatí s mojžíšským Chrámem a jeho obřady, jednak Židé narození mimo Palestinu, kteří se v Jeruzalémě zdržovali jen přechodně. Protože pocházeli ze světa, kde se obecně hovořilo řecky, říkalo se jim Helénisté. Ti, jak hned uvidíme, projevili tvůrčí aktivitu. V důsledku pronásledování, jež po ukamenování Štěpánově následovalo, prchají učedníci na sever - do Samařska, do Fénície, t.j. na území dnešního Libanonu a do Antiochie Syrské, vzdálené z Jeruzaléma asi 500 km. Právě toto město ležící dnes na jihovýchodním okraji Turecka, tehdy hlavní město římské provincie Sýrie a po Římu a Alexandrii v Egyptě třetí největší, sehrálo pro šíření křesťanství klíčovou roli. Nalézalo se na důležité obchodní cestě do Babylonie, Persie a dále do Indie, s vlastním přístavem a rozvinutou řemeslnou výrobou, s vodovodem zavedeným do jednotlivých domů a četnými lázněmi. K jeho výstavnosti přispívala centrální, 8 km dlouhá hlavní třída, zastřešená proti dešti a slunci, budova senátu, socha Apollónova, Jupiterův chrám, divadlo a palác římského konsula - správce Sýrie, jemuž podléhal prokurátor Judeje. Nad městem se tyčila do skály vytesaná podoba zasmušilého Chárona, podsvětního převozníka mrtvých. Háj Dafné s chrámem Apollónovým, a Venušiným, divadly, hospodami a tančírnami, byl vyhlášeným sídlem neřesti, jímž byla Antiochie proslulá tak, že do těchto míst měli římští vojáci pod trestem propuštění z armády přístup zakázán. Když do Antiochie uprchlíci dorazili - došlo k tomu asi v r. 40 po Kr. - obrátili se na svoje soukmenovce v tamější synagóze a zvěstovali jim nové učení. Naproti tomu učedníci Helénisté, jejichž vlastí byl ostrov Kypr a Kyréna (přístav v severní Africe), a kteří dokonale ovládali řečtinu, se zaměřili na pohany a záhy s nimi vytvořili novou obec Kristových vyznavačů. Okolní obyvatelstvo pokládalo titul Kristus (to je Mesiáš, Vykupitel) za jméno vlastní a začalo učedníky nazývat Kristovci, křesťany. Tedy označení křesťan pochází ze slova Kristus a nikoli křest, jak by se snad mohlo zdát. Že byli mezi křesťany přijati pohané, bylo něco naprosto neslýchaného, neboť pravověrní Židé - a tím byli apoštolové i první Ježíšovi vyznavači - nesměli s pohany hovořit, zasednout ke stolu a vůbec se s nimi stýkat. A teď to mají být jejich bratři a sestry ve víře! Když se o tom dověděla církevní obec v Jeruzalémě, vyslala na inspekční cestu Barnabáše, aby na místě posoudil

14

Zpravodaj

situaci a podal zprávu. Barnabáš se projevil jako člověk velkého ducha a samostatného myšlení. Správně rozpoznal, že to, k čemu došlo, je výsledek působení Ducha Svatého, tedy Boží vůle, jíž se nemůže odporovat. V této souvislosti si povšimněme, že jeruzalémská křesťanská obec, kterou po odchodu apoštolů vedl Jakub zvaný „bratr Páně“, měla řídící a dohlédací právo nad nově vznikajícími křesťanskými sbory. To je princip od těch dob obvyklý a pro naši Katolickou církev typický: papež-biskup-farář-věřící lid. Barnabáš bystře vycítil vhodnou příležitost k evangelizaci a zašel do Tarsu (v dnešním jižním Turecku) pro Saula-Šavla, což je hebrejské jméno apoštola Pavla. Sv. Pavel byl spřízněnou duší, muž geniálních vlastností, výtečný organizátor, dnes bychom řekli manažer a současně charismatik, mystik. Lidé s takovými vlastnostmi jsou vyjímeční a Barnabáš to věděl. Oba potom působili celý rok v Antiochii a měli úspěch: tamní křesťanská obec se svým rozsahem vyrovnala mateřské církvi jeruzalémské. V dalších letech se stala Antiochie výchozím bodem Pavlových misijních cest a posléze jednou z nejvýznamnějších křesťanských metropolí. Zde byl biskupem sv. Ignác Antiochijský, umučený v Římě okolo r. 115, odtud pocházel sv. Jan Zlatoústý (+ 407), jeden v nejvýznamnějších církevních učitelů východní církve. Zlom nastal v r. 526, kdy v ničivém zemětřesení zahynulo na 100 tis. obyvatel. S Antiochií se posléze setkáváme v době 1. křížové výpravy, kdy se r. 1098 stala centrem křesťanského Knížectví antiochijského. Za zvláštní pozornost stojí, že utečenci z Jeruzaléma nebyli zdeptaní, vystrašení, nebyli v depresi, že musejí prchat. Přitom jim hrozilo vězení, možná smrt. A přece, když dorazili do Antiochie, nenechali si svoji víru pro sebe, nestáhli se do soukromí, ale získávali další věřící. To nadšení jim můžeme závidět. Po pronásledování naší Katolické církve v Československu v uplynulých desetiletích, které ji srazilo na kolena, jako bychom propadli malomyslnosti, zalezli se svým přesvědčením do kouta a ztratili iniciativu. Komunistům se podařilo vtisknout nám stigma tmářů, zpátečníků, reakčníků, zabedněnců a v lepším případě pomýlených hlupáků. A my jsme tomu do jisté míry podlehli, což se stále projevuje tím, že se za svou víru stydíme a ohlížíme se za sebe, jestli nás někdo nevidí, když jdeme v neděli na bohoslužby. Jistě, je smutné, že jdeme sami a všichni ostatní teprve vstávají nebo se chystají na výlet. Vždycky je těžké nejít s proudem, vyčnívat z okolí. Ale nic jiného nezbývá. Kdybychom byli stejní jako všichni ostatní, už bychom křesťany nebyli. Proto: nebojme se! Jako působil Duch Svatý v Antiochii, vane i dnes. Dnešní liturgické čtení ukazuje, jak se z malé, uzavřené, skupiny Ježíšových učedníků mohlo stát světové náboženství. V Antiochii velkoryse překonali etnické a náboženské bariéry, a tím vykročili vstříc netušené budoucnosti. Pro křesťany je to stálá inspirace. o. Pavel Vácha

Exarchát

15

NOC KOSTELŮ: 27. KVĚTNA 2011 Motto: „Připomínám si noc co noc, jak jsem na struny hrával, v srdci přemítám a duch můj hloubá“ (Žl 77,7). Noc kostelů je pozváním všech lidí dobré vůle ke společnému setkání a k objevování krásy a hloubky křesťanské tradice, jejího výtvarného a hudebního umění, ale zároveň současné kreativity křesťanů, kteří se chtějí podělit o svou víru, o svědectví svého života a obdarovat návštěvníky některým z duchovních pokladů křesťanského společenství: duchovností, modlitbou, službou potřebným atd. V ČR se od roku 2009, kdy se tato akce uskutečnila poprvé, zapojují desítky dalších farností. Pomyslné dveře svých farností otevřou také řeckokatolíci v Praze (katedrála sv. Klimenta, chrám Nejsvětější Trojice), v Plzni (kostel sv. Mikuláše), v Pardubicích (kostel Panny Marie Sedmibolestné), v Karlových Varech (kostel sv. Ondřeje) a v Českých Budějovicích (Kaple Smrtelných úzkostí Páně) (přehled vytvořen k datu uzávěrky zpravodaje). Další informace o programu najdete na www.nockostelu.cz. Tomáš F. Král

ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ PODSTATA A VÍRA A ROZUM Podstata a energie Pravoslavná argumentace: Církevní otcové v otázce poznatelnosti Boha byli velmi opatrní a rozlišovali mezi nepoznatelnou esencí Boží (která zachovává ontologický rozdíl mezi člověkem a stvořením) a jeho božskými energiemi (jsou nestvořené a tvoří zdroj komunikace Boha s člověkem). Rozlišování mezi esencí a energiemi je jedním z nejhlubších učení svatých Otců o zbožštění člověka a poskytuje vysvětlení o povaze vidění Boha a duchovních zkušenostech. Toto učení odmítla západní scholastika, která učí o „vidění božské podstaty“. Toto učení by otcové jako sv. Bazil a sv. Jan Zlatoústý považovali za rouhání. Přes to, že Západ přehodnocuje patristickou teologii týkající se podstaty a energií, ještě v současném Katechismu katolické církve (§ 1023) se stav blaženosti nazývá „viděním božské podstaty“.

16

Zpravodaj

Katolická odpověď: V této krátké odpovědi není možné podat vyčerpávající vysvětlení rozdílu mezi katolickou a pravoslavnou naukou o reálném rozlišování mezi esencí a energiemi v Bohu, zavedeném do pravoslavné teologie Řehořem Palamou v 14. století a pak celý následný vývoj polemiky trvající až dodnes. Je to polemika, která naštěstí nemá veliký vliv na běžný náboženský život jednotlivých věřících a omezuje se jen na „specialisty“. Tady můžeme jen říct, že pojmy jako esence či podstata a energie se týkají našeho pohledu na Boží (a lidskou) skutečnost po dobu našeho pozemského života. Tyto pojmy by už v nebeské blaženosti neměli hrát zásadní roli. Když sv. Pavel říká, že v nebi budeme vidět Boha tváří v tvář, tedy jinak než tady na zemi, kde ho vidíme jen jako v zrcadle, jednoznačně to svědčí o tom, že toto vidění musí být nesmírně dokonalejší a hlubší než tady na zemi. Jestli to bude nebo nebude podstata, na tom nám už nezáleží, protože to jsou lidské pojmy. My o těchto věcech můžeme jen brebtat, ale nemůžeme si na základě rozmanitých spekulací přivlastňovat absolutní pravdu. Pravda se nachází jen ve zjevení, v Božím slově a v tom, co je přímo Církví učeno a odvozeno ze Zjevení a z tradice. Proto je Katolická církev v oblasti teologických názorů velmi tolerantní. Jedna věc se dá vyjádřit více způsoby, ale ani jeden způsob pak nemusí vyjadřovat celou realitu. Pokud nejde o vyslovenou herezi – a tam se Církev musí jasně vyslovit - spíše považuje tyto teologické názory za vzájemně se doplňující než za vzájemně se vylučující. Víra a rozum Pravoslavná argumentace: Podle učení svatých Otců pravoslaví si slouží vědou a filozofií, aby obraňovala a vysvětlovala vlastní víru, ale bez toho, aby se snažila smířit víru a rozum, anebo aby dokazovala víru logikou a vědou: v tomto postoji by viděla spíše nebezpečí ke změně víry při pokusu o přizpůsobení se intelektuálním procesům doby. Od období scholastiky respekt pro lidský rozum přivedl římský katolicismus k hlubokým změnám na teologickém poli, v oblasti svátostí a církevních institucí. Římský katolicismus učí, že rozum může dokázat Boží existenci a z něj také odvodit jeho atributy (věčnost, dobrotu, netělesnost, všemohoucnost, vševědoucnost…); Pravoslaví tvrdí naopak, že poznání Boha je vloženo do lidské přirozenosti; kromě zásahu Božího, lidský rozum nemůže odhalit nic jiného. Důležitost rozumu, který je základem dogmatického rozvoje, se odvozuje od specifické antropologie řím-

Exarchát

17

ského katolicismu: tato tvrdí, že ze všech lidských schopností byl rozum nejmíň zasažen prvotním hříchem. Pravoslaví tvrdí naopak, že prvotním pádem stejně jako všechny jiné lidské schopnosti byl zasažen i rozum. Katolická odpověď: V katolické Církvi je odsouzený takzvaný fideismus, který se vzdává možnosti dojít po cestě přirozeného poznání k jistotě o existenci Boha a skutečnosti zjevení, a proto hledá prameny našich náboženských a mravních poznatků výlučně v Božím zjevení. Fideismu je velmi blízký tradicionalismus, který na základě té samé nedůvěry vůči lidskému rozumu hledá v lidské tradici jediný pramen svého náboženského života. Církev učí, že rozumové usuzování může s jistotou dokázat existenci Boha a jeho nekonečnou dokonalost. Není to však ještě víra. Víra je dar z nebe a nastupuje až po Zjevení. I když je víra nad rozumem, přece však nemůže být mezi nimi skutečný nesoulad anebo protiklad. Nemůžeme očekávat od nevěřícího, aby přijal vzkříšení našeho božského Vykupitele dřív, než mu předložíme jisté důkazy; a tyto důkazy se dají odvodit z té samé tradice rozumovými úvahami. Ve všech těchto otázkách rozum předchází víru a musí k ní vést. I když se rozum dědičným hříchem oslabil a zatemnil, přece mu zůstalo dost světla a síly, aby nás s jistotou vedl k poznání existence Boha a Zjevení. To je učení katolické Církve a církevních Otců už od počátku, které se pak postupně zpřesňovalo a prohlubovalo. Svatý Bazil například píše: „Rozumný člověk se však nemá ničemu vyhýbat více než tomu, aby žil svůj život podle mínění někoho jiného a aby se přizpůsoboval běžným názorům většiny namísto toho, aby si za průvodce života zvolil správné uvažování.“ A na jiném místě: „Přitom je naše mysl upevňována Duchem Svatým, abychom se nevzdálili od jedné skutečnosti, když usměrňujeme své kroky k druhé; abychom ulpěním k nauce o Bohu neznevažovali zákonitosti světa; aby v nás při naší nedokonalosti nevyrostla bezbožnost“. Papež Jan Pavel II. v souladu s celou tradici Církve ve své encyklice Fides et Ratio píše: „Jen zdravá filozofie může pomáhat lidskému vědomí rozvíjet základní vztah mezi lidským duchem a pravdou, která se nám plně zjevuje v Ježíši Kristu“(FeR 52). A náš současný papež Benedikt XVI. dodává: „Pokud nejsou objasněny filozofické základy, teologii chybí půda pod nohami. Protože není jasné, do jaké míry člověk skutečně pozná realitu a jaké jsou východiska, která udávají, co je možné myslet a mluvit“. Je třeba dodat, že na přelomu devatenáctého a dvacátého století v Rusku vzniklo velké hnutí, nazývané „zlatý věk ruského náboženského myšlení“. Mezi protagonisty tohoto hnutí patří Vladimír Solovjev, Pavel Florenskij, Nikolaj Berďajev, Vasilij Zeňkovskij a celá řada dalších. Tito právě rozum nezapírali, ale snažili se dát mu pravé místo i v náboženském životě. Uvědomili si tak jasně velikou mezeru pravoslavné argumentace. (lh)

18

Zpravodaj

BOŽÍ LIDÉ JSOU SI BLÍZKO ROZHOVOR S PROF. PAVLEM AMBROSEM O. Pavel Ambros je profesorem pastorální a spirituální teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého. Již 15 let je ředitelem kulturního a badatelského CentraAletti v Olomouci. Obrátili jsme se na něj s prosbou o rozhovor a povídali si nejen na téma blížícího se cyrilometodějského výročí. Jak jste Vy, člověk narozený v západní kultuře, našel cestu ke křesťanskému Východu? Narodil jsem se ve farnosti Bílavsko, odkud pochází nejslavnější český katolický historik František Dvorník. Mluvilo se o něm u nás doma s velkou úctou. Když mohl po dlouhé době navštívit vlast, slyšeli jsme jej hovořit o Americe, o církvi i o Byzanci. V době totality jsem zcela nečekaně mohl shlédnout film Andreje Tarkovského o Rublevovi. Nemohl jsem si dát dohromady, jak takové dílo mohlo vzniknout v tehdejším Sovětském svazu, jak jsem jej znal. Rozhodující ale bylo, že mě představení v roce 1991 poslali jako jezuitu na vyšší studia na Papežský východní institut. Poslechl jsem je a nikdy jsem toho nelitoval. I když tím není život snazší. Přijmout účast na poslání církve znamená i podíl na Kristově nevysvětlitelné bolesti, kterou musí křesťan nést na cestě k dovršení tohoto ještě nehotového tajemství jednoty zde na zemi.Na proměnu čekáme až do věčnosti, a čekání je někdy těžší než smrt. Napsal jste knížku, ve které se zmiňujete o Denní modlitbě církve na Východě a na Západě. V čem jsou modlitba na Východě a na Západě jiné? Na podobu modlitby má velký vliv liturgie a mnišství. A jak je rozdílná liturgie a mnišství na Východě a na Západě, tak je rozdílná i modlitba. Podstata modlitby je však na Východě i Západě stejná: je dílem Božím v nás. Ale právě proto, že nachází tolik různých vyjádření navenek, můžeme se od velkých učitelů modlitby nechat vést. Nakonec se rozdíly mohou i zcela vytratit, když se modlitba stane osobní. Znal jsem pravoslavného kněze, který se s užitkem modlil křížovou cestu. A stejně tak jsem poznal benediktina, který si osvojil Ježíšovu modlitbu. Bůh hovoří k člověku jako k jedinečné osobě – totiž neopakovatelně. Zdůrazňování rozdílů může mít jistý význam, když se člověk modlitbě učí. Když se však modlitba stane stavem duše, pak rozdíly přestanou existovat, všechno se stane Boží. Zdůrazňování rozdílů, jakési tvrdošíjné, může být spíše znakem

Exarchát

19

kulturní identity než duchovních zkušeností. Boží lidé jsou si velmi blízko. Ve svých textech uvádíte, že poslání české církve vidíte v propojení se slovanským východem. Jak by toto propojení mělo konkrétně vypadat a kterých oblastí by se mělo dotýkat? Tajemství církve se projevuje různým způsobem. Je odrazem života Nejsvětější Trojice na jedné straně, na straně druhé přijímá podobu určité historické a kulturní tváře. Božské se projevuje v lidském. Jestliže přijmeme za pravdu to, že Duch Svatý tajemně přebývá v lidském společenství, tak můžeme jeho působení nacházet ve všem lidském, kulturním. Slovanské národy nežijí jen na Východě, ale jsou významným evropským činitelem. Proč bychom si například nemohli představit, že se sejdou ministři školství České republiky, Slovenska, Polska, Srbska, Ruska, Ukrajiny a nebudou se společně tázat, jak má vypadat například výchova v dnešní době? Slovanský východ jsou pro mě i křesťané, kteří společně jako my ve Střední Evropě se učíme nalézt vztah k dnešnímu světu a uchovat si přitom víru – a také ji předávat dále. Stejně jako na Západě – jenom proto, že to má nějakou známou značku – nemohu jako dospělý křesťan lacině přejímat vše bez ladu a skladu, podobně tomu je i s Východem. Rozlišování je znak křesťana dnes. A k tomu patří dobré vzdělávání se. A dnes ke křesťanské násobilce patří poznání celého křesťanství, co je totiž jediná víra a co jsou možné různé její projevy. Cyrilometodějský odkaz u nás žije víc než tisíc let, přesto si zde východní křesťané teprve nacházejí své místo. Řeckokatolická církev v ČR buduje svoji strukturu – exarchát nedávno slavil 15 let svého založení. Čím to je, že tento nepoměr je tak velký? Je to dáno pouze historickými důvody? Východní křesťanství, tak jak jej pojímáme v současnosti, v Čechách a na Moravě nebylo po rozpadu Velké Moravy přítomné, jen zlomkově. A nezapomeňme, že sv. Cyril a Metoděj jsou světci nerozdělené církve. Úcta k nim nebyla vázáná výlučně k obřadu, ale především k jurisdikci a slovanské kultuře. Jurisdikce byla v druhé - a pro naše křesťanství důležitější - fázi jejich poslání římská, měli svěřený úkol od římského papeže, i když byli představitelé velké byzantské civilizace. Přítomnost křesťanů východního obřadu je záležitost 20. století a je spojena s evropskou migrací. Exarchát byl zřízen proto, aby mohlo být systematicky pastoračně pečováno o katolíky východního obřadu, kteří po rozpadu Československa zůstali bez pastýře. Farnosti se postupně budují, každá z nich má svá specifika, kněžstvo má velmi dobrý věkový průměr i vzdělání. A tak nezapomínejme na evangelní pravdu o tom, že je čas setí a čas žní. Že často jedni zasévají, aby druzí mohli sklízet.

20

Zpravodaj

Na Moravě se v minulosti konaly tzv. velehradské sjezdy. Nakolik je tato tradice sjezdů na Moravě živá i dnes? Dá se v pravidelných setkáních - sjezdech pokračovat i nyní, i když možná s poněkud jiným cílem? Velehradská tradice je unikátní. Jak vznikla? Nadšení katoličtí kněží postřehli, že mnozí jejich farníci přijali nabídky zprostředkované centrální vládou ve Vídni nebo jinde ve světě. Stali se z nich kolonizátoři nehostinných částí nebo kvalifikovaní, velmi žádaní, dělníci. A tam se setkávali i s východním křesťanstvím. Kontakty, které s nimi byly navázány, přivedly k poznávání tradice druhých – zevnitř. Od nás jim pomáhali se školami i v oblasti sociální, hlavně s výchovou kněží. Bezprostřední zkušenosti byly pak systematicky shromažďovány a vznikla velká organizace Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje pod ochranou Panny Marie. A z těchto malých počátků vzniklo velké dílo. Největší plod však ještě ani nebyl objeven. Velehrad se stal místem setkání budoucích světců. Metoděj Dominik Trčka, vladyka Vasil Hopko, Pavol Peter Gojdič, ruský exarcha Leonid Fjodorov, Josafat Josef Kocylovskij, Mikuláš Čarneckyj – to jsou všechno blahoslavení mučedníci, kteří se aktivně podíleli na celém velehradském díle. A nakonec Jan Pavel II. – to je rovněž velehradských poutník, zanedlouho bude blahořečen. Velehradská bazilika je strážkyní svědků víry 20. století. Když budeme mít tento Velehrad víry rádi, Bůh sám nás povede, aby i naše současná generace našla cestu k tomu, co nás spojuje s dílem počátků sv. Cyrila a Metoděje. Podílel jste se na práci na slovníku křesťanského Východu. Co všechno tato práce obnášela? Pět let intenzivního studia a spolupráce s mnoha mladými i staršími odborníky u nás. Jim patří velký dík. A nezapomeňme, že základní podmínkou pro takový počin je dobrá knihovna. Díky knihovně Centra Aletti mohlo být dílo dokončeno. Jak probíhají konkrétní přípravy oslav příchodu C+M na Velehradě? Pokud vím, probíhají přípravy na různých úrovních – parlamentu, České biskupské konference, jednotlivých diecézí. Výročí 2013 můžeme spojit ještě s jiným výročím: připomeneme si 1700 let od vydání ediktu milánského. Bylo by dobré hovořit o významu náboženské svobody. Nedávný zápas o možnost vyvěšovat kříže ve školách u Evropského soudního dvora ukázal, že křesťané musí o svoji svobodu stát a postavit se za ni. Velehradská farnost se připravuje velmi intenzivně: připravuje generální opravu velehradské baziliky – největšího moravského chrámu. Celý poutní areál dostane novou podobu a moderní zázemí, které umožní zapojení do mezinárodní sítě evropských míst, které vědomě ukazují na evropské kořeny křesťanství. To bude představovat nový ambit s kaplemi národů, památník

Exarchát

21

mučedníků a svědků víry, Galerie bible a nová expozice s názvem Velehrad, toť úhrn dějin našich (František Palacký) a Přicházíme, abychom byli spolu (Z životopisu sv. Cyrila a Metoděje). A jak doufáme, bude mít i východní křesťan možnost v kapli Cyrilka slavit liturgii s novým ikonostasem… Viera Folkmanová

60. VÝROČÍ SPOLEČNÉHO ŽIVOTA: SVĚDECTVÍ O MANŽELSKÉM ŽIVOTĚ V KRISTU

Farnost sv. Barbory v Chomutově si připomene dne 15. května 2011 zvláštní výročí svých farníků Jana a Marie Makovských, kteří oslaví 60. výročí uzavření svého manželství. Milou vzpomínku těmto dvěma manželům věnovala paní Kateřina Romaňáková, která připomíná jejich věrnost i obětavou službu řeckokatolické církvi a svědčí o jejich láskyplném manželství. Spolu se sborem Skejušan vyslovují mnoho díků za pomoc a přátelství a přejí manželům Makovským mnoho Božích milostí do dalších let společného života. Naše redakce se k těmto přáním připojuje zvoláním: mnohá a blahá léta! Manželé Makovští poskytli naší redakci krátké svědectví o svém manželském životě: Co je podle Vašich zkušeností v manželství nejdůležitější? V manželství je nejdůležitější láska, tolerance, odpuštění a víra v Boha. Bůh je stále s námi, na každém kroku v dobrotě i zlobě. Je třeba věřit jeden druhému, nedávat zbytečně popud k hádkám... A pokud se to přeci stane, dokázat odpouštět. Může se stát, že padnete až na samé dno, ale vždy je potřeba najít sílu , zvednout se a jít dál, třeba i za cenu trestu. Ježíš Kristus také padal pod tíhou kříže, ale dokázal se zvednout a nést kříž až na konec své cesty. Co byste poradili mladým lidem, kteří dnes vstupují do manželství? Věřte v Boha, mějte se vzájemně rádi, buďte k sobě laskaví a tolerantní. Milujte se s takovou láskou, s jakou vás miluje Bůh. Před 60 lety si řekli své ano v římskokatolickém kostele sv. Václava v Troskovicích. Vychovali dva syny a mají už čtyři vnoučata. Jejich společný život je a byl vždy plný lásky a porozumění. Nikomu neodmítali svou pomoc.

22

Zpravodaj

Jakmile byla obnovena řeckokatolická církev v Chomutově, byli mezi prvními, kdo se k této církvi hlásil. Jsou zakládajícími členy souboru Skejušan v Chomutově. Pomáhají organizovat akce pořádané souborem a ještě v těchto letech vystupují a jezdí po celé republice, i do zahraničí. Ve spolupráci s o. Tomášem Mrňávkem, o. Jánem Kočerhou a paní Kateřinou Romaňákovou

MEZINÁRODNÍ KONFERENCE: SLOVANSKÁ DUCHOVNOST A MYSTIKA Ve dnech 8.–9. dubna se konala Mezinárodní konference v Centru spirituality Východ – Západ Michala Lacka v Košicích. Proběhla v rámci příprav na 1140. výročí příchodu Cyrila a Metoděje, které se uskuteční v roce 2013. Tématem mezinárodní konference byla duchovnost a mystika. Konferenci zahájil prešovský arcibiskup-metropolita Ján Babjak SJ za přítomnosti košického eparchy Milana Chautura CSSR, otců jezuitů, na jejichž půdě se konference konala, kněží a mnoha dalších posluchačů. Účastnili se jí přednášející ze Slovenska, Polska, Itálie a České republiky. Mezi nejvýznamnějšími účastníky figuroval P. Richard Čemus SJ. Apoštolský exarchát a Institut sv. Kosmy a Damiána při AE zastupoval jako již tradičně o. Tomáš Mrňávek s příspěvkem Sázavský klášter a slovanská liturgie. Do konce tohoto roku bude publikován sborník se všemi přednáškami. Centrum řídí Milan Lach SJ a na organizování konference se významně podílel Šimon Marinčák (další informace o tomto centru: www.csvzml.org). o. Tomáš Mrňávek

K BEATIFIKACE SVATÉHO OTCE JANA PAVLA II. Svatý otec Jan Pavel II., světským jménem Karol Józef Wojtyła se narodil 18. května 1920 ve Wadowicích jako druhý syn a nejmladší ze tří dětí armádního důstojníka Karola Wojtyły (1879-1941) a jeho ženy Emilie, rozené Kaczorowské (1884-1929). Otec byl etnický Polák, matka měla litevské předky. Jediným stálým zdrojem obživy byla mzda otce, který pracoval jako úředník na Okresním doplňovacím velitelství. Matka pracovala příležitostně jako švadlena. Karolův bratr Edmund studoval po ukončení wadowického gymnázia medicínu v Krakově. V dětství Karolovi říkali nejčastěji zdrobnělou formou Lolek. Byl to chlapec velmi talentovaný a sportovní. Pravidelně hrál fotbal, v zimě jezdil na lyžích. Často se vydával na vlastivědné výlety a na procházky

Exarchát

23

do okolí Wadowic, kde ho často doprovázel otec. Matka mu zemřela 13. dubna 1929 ve věku 45 let na zánět srdce a ledvin. O tři roky později zemřel ve věku 26 let na spálu jeho bratr Edmund, nakazil se od své pacientky v nemocnici v Bielsku. V roce 1930 byl Karol Wojtyła přijat na Státní chlapecké gymnázium ve Wadowicích. S učením neměl žádné problémy a podle jeho katechetů se už tehdy vyznačoval obrovskou vírou. Na gymnáziu se Karol Wojtyła začal zajímat o divadlo – vystupoval v představeních divadelního kroužku. Gymnázium ukončil 14. května 1938 s maturitním vysvědčením s nejlepšími známkami. V říjnu téhož roku začal studium polonistiky na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově. V prvním roce studia se s otcem přestěhovali do matčina rodného domu na Tyniecké ulici v Krakově. Válka Karolovi znemožnila pokračovat ve studiích, a tak po smrti otce nastoupil do zaměstnání v chemických závodech Solvay v Borku Fałęckim. V tomto období se Karol spojil s podzemní organizací Unia, která byla svázána s katolickým prostředím a mimo jiné se snažila chránit ohrožené židy. Na podzim 1941 Karol Wojtyła spolu s přáteli založil divadlo Teatr Rapsodyczny, které své první představení uvedlo 1. listopadu 1941. Rozchod Wojtyły s divadlem nastal náhle v roce 1943, kdy se rozhodl studovat teologii a vstoupil do tajného Metropolitního duchovního semináře v Krakově a začal také podzemní studia na Teologické fakultě Jagellonské univerzity. V období od dubna 1945 do srpna 1946 pracoval Karol Wojtyła na univerzitě jako asistent a vedl semináře z historie dogmatu. Karol Wojtyla byl vysvěcen na kněze 1. listopadu 1946. Vyučoval etiku v Krakově a později na Katolické univerzitě v Lublinu. V roce 1958 byl jmenován a vysvěcen pomocným krakovským biskupem. Za čtyři roky se stal kapitulním vikářem krakovské arcidiecéze. Dne 30. prosince 1963 byl jmenován papežem Pavlem VI. krakovským arcibiskupem. Zúčastnil se II. vatikánského koncilu. V roce 1967 jej Pavel VI. jmenoval kardinálem. Dne 16. října 1978 byl Karol Wojtyła ve svých 58 letech zvolen papežem. Jeho papežským heslem bylo: Totus Tuus (zcela tvůj) – papež byl mariánským ctitelem a toto heslo převzal ze zásvětné modlitby svatého Louise M. Grigniona z Montfortu. Povolán do věčnosti byl 2. dubna 2005 ve Vatikánu. Letos na svátek sv. Josefa Dělníka bude ctihodný Jan Pavel II. blahořečen. Byl mužem obdařeným mimořádně dlouhým pontifikátem, což lze spatřovat

24

Zpravodaj

jako zvláštní Boží požehnání pro jeho osobu, neboť se říká, že blažený je ten papež, který uvidí Petrova léta. Tím je myšlen takový, jehož pontifikát je stejně dlouhý, nebo i delší, jako pontifikát sv. apoštola Petra, který trval 25 let. A Svatý otec Jan Pavel II. viděl Petrova léta… Pontifikát Jana Pavla II. je charakterizován bouřlivými změnami v Církvi, které jsou však pro mnohé kamenem úrazu. Nicméně nebyly shledány jako překážky v probíhajícím procesu kanonizace. Skutečnost je naopak taková, že současný římský papež Svatý otec Benedikt XVI. následuje příkladu svého předchůdce i v tak kontroverzních krocích jako je např. modlitební setkání v Assisi. Sám Jan Pavel II. blahořečil dva své předchůdce: „tradicionalistického“ Pia IX. a „pokrokového“ Jana XXIII., což mj. ukazuje, jak široká je katolicita a jak rozdílné mohou být typy papežských osobností, které jsou pozdviženy k oltářní úctě. Pro řeckokatolický obřad nepředstavoval pontifikát Jana Pavla II. období výrazných změn, ale pro věřící na Ukrajině do tohoto období spadá obnovení řeckokatolické církve po létech jejího násilného zatlačení do podzemí. Svatý otec Jan Pavel II. na nás pamatoval svým apoštolským listem Orientale lumen, ve kterém vyzdvihl nezastupitelný význam východních katolických církví v pokladu Církve. Děkujme tedy pokorně Pánu, že od letošního května se již budeme moci modlit: Beate Ioanne Paule Secunde, ora pro nobis! -jakl-

ZÁMOJSKÁ SYNODA - ČÁST IV Najvýznamnejším miestnym koncilom pre katolíkov grécko-slovanského obradu bola provinciálna rusínska synoda konaná v meste Zamość roku 1720. Chystáme sa vám postupne predložiť jej najdôležitejšie ustanovenia, ktoré vyberáme zo slovenského prekladu originálneho textu Synodus provincialis Ruthenorum habita in civitate Zamosciæ anno 1720, Romae: Sacrae Congregationis de Propaganda Fide, 18382. Jeho autorom je Ing. Martin Slaninka a bol vydaný ako účelová nepredajná publikácie biskupským úradom v Prešove. §I Krst Táto posvätná synoda je presvedčená, že každý má poznať látku svätého krstu, ktorý je akousi bránou kresťanského života a základom pre iné sviatosti, a že je to nič iné ako čistá prírodná voda. Avšak forma v prednese tých slov, ktoré používame, spočíva v tomto: „Krstí sa služobník boží, alebo služobnica božia N., v mene Otca i Syna i Svätého Ducha amen.“ Pretože sa naozaj spo-

Exarchát

25

zorovalo, že mnohí opakujú trikrát slovo amen a používajú tieto slova: Krstí sa služobník boží v mene Otca amen, v mene Syna amen, v mene Svätého Ducha amen. Aby z toho nevzniklo nejaké pohoršenie, aby sa niekomu nevidelo, že sa tak oddeľujú osoby a narúša podstata Trojice, synoda prikazuje, aby odteraz nikto nepoužíval inú formu, ako tú, ktorá je predpísaná a bola dávnejšie schválená Eugenom IV., najvyšším veľkňazom. Nech sa nepoužívajú žiadne iné úkony pri tomto vysluhovaní sviatosti okrem tých, ktoré ustanovili naši predkovia nám ich odovzdali a boli vo východné cirkvi zachovávané a v novovydanom trebníku budú vyjadrené a táto synoda rozhodla, že všetky ostatné, náhodou zavedené a v niektorých Obradníkoch aj zapísané alebo vytlačené, sa majú celkom zavrhnúť. (Takto teda má byť zavrhnutý aj falošný zvyk krstu ponorením, pozn. sadzača) Farári sú riadni vysluhovatelia krstu, ale môžu ním poveriť aj iných kňazov. Avšak v prípade potreby môže krstiť nielen kňaz alebo diakon, ale aj laik, aj žena. Preto sa posvätnej synode zdala potreba, po zrelej úvahe, nakoľko táto sviatosť je potrebná na spásu, napomenúť a povzbudiť všetkých farárov, aby poučili ľud a najmä pôrodné asistentky, čo je potrebné k tejto sviatosti, aby bola udelená nielen dovolene, ale aj platne, aby sa neprihodilo, že ich nedbanlivosťou maličkí, len čo sa zrodili z vody a Svätého Ducha, nemohli dostať do nebeského kráľovstva. Nech vedia, že ak novonarodené dieťa alebo aj dospelý, pokrstený príležitostnými pomocníkmi, vyviazne z hroziaceho nebezpečenstva smrti, má sa priniesť do chrámu, aby sa tam uskutočnil posvätný obrad. Ak je tu rozumná pochybnosť, či dieťa bolo pokrstené, pokrstí sa touto podmienkovou formulou: „Ak je služobník boží N. pokrstený, nekrstí sa druhýkrát, ak ešte nie je pokrstený, krstí sa atď.“ Tak isto nech sa pokračuje, keď odložené dieťa má na krku zavesený lístok, čo značí, že bolo pokrstené, ale po starostlivom prešetrení ostávajú ešte pochybnosti, či bolo pokrstené. Ak sa stane, že kňaz nášho obradu pokrstil dieťa latinského obradu, do nútený nutnosťou, alebo so zvolením vlastného farára, tu posvätná synoda prikazuje, aby nepripojoval sviatosť birmovania, ale po prečítaní evanjelia zdržal sa všetkých ostatných posvätných úkonov a aby meno pokrsteného, ako to bude ďalej predpísané, zapísal do matriky pokrstených a vydal svedectvo o krste dieťaťa, ktorý bol vykonaný, latinskému farárovi, aby mohlo byť takisto zapísané do matriky pokrstených príslušnej cirkvi. Ak urobí ináč, bude potrestaný biskupským súdom. Hoci posvätné kánony už dávnejšie zakázali farárom, aby nevykonávali krst v dvoranách, izbách alebo iných súkromných domoch, vyjmúc prípad nutnosti, avšak rozum a podmienky podnebia nás privádzajú k tomu, že jednak kvôli samým deťom, jednak kvôli vysluhovateľom sa odkloníme od prísnosti zákona. Preto posvätná synoda nariaďuje pod trestom biskupského súdu, ak sa dieťa narodilo v mieste, kde jestvuje farský chrám, aby bolo prinesené zásadne

26

Zpravodaj

do chrámu. Ak nie, farár môže slobodne prísť do súkromných domov v zimnom čase, pretože niekedy vzdialenosťou sídiel a krutosťou zimy a počasia, môže sa život dieťaťa dostať do nebezpečenstva. Farári nech pripúšťajú pri krste iba jedného krstného otca a jednu krstnú matku a pri birmovaní jedného birmovného otca a jednu birmovnú matku, o ktorých vedia, že poznajú tajomstva viery, aby tých ktorých prijmú z krstiteľnice, alebo ktorých držali pri birmovaní, mohli oboznámiť s kresťanskými mravmi a splniť časť výchovy, ktorá je im uložená. A preto nemožno k tomu pripustiť neveriacich, kacírov, sektárov, exkomunikovaných, ešte nepokrstených, verejných zločincov, nečestných, slabomyseľných a takých, ktorí ešte nedosiahli vek puberty. Farári nech poučia, čo je to duchovné príbuzenstvo, ktoré bráni v tom zmysle uzavrieť manželstvo a ruší ho medzi tými, ktorí prijímajú z krstu alebo z birmovky a medzi pokrsteným a medzi otcom a matkou pokrsteného. Ak sú pri krste viacerí, farár prv než pristúpi k tomu výkonu, starostlivo sa povyzvedá po tých, ktorým to patrí, koho vyvolili, aby prijali krstenca z krstiteľnice, aby sa duchovné príbuzenstvo považovalo len medzi tými, ktorých na to určili. Ostatní sa pokladajú za svedkov, hoci aj tí sa dotkli krstenca. Aj farárom je istým spôsobom dovolené vyhotoviť olej katechumenov, čo do dnešných čias bolo vo východnej cirkvi povolené. Ale každý jeden má sa starostlivo vyhýbať tomu, aby mu nechýbal olivový olej na jeho vyhotovenie. Ktorých dekan usvedčí, že im chýbal, tých prísne potrestá sám biskup. Uctievanie sviatosti eucharistie bolo také veľké, že aj jazyk dieťaťa práve pokrsteného bol zvlažený Kristovou krvou, a to podľa veľmi starého zvyku a tento zvyk sa zachoval iba vo Východnej cirkvi. Synoda usudzuje, že sa môže tolerovať, pokiaľ sa to môže urobiť bez pohoršenia. (Teda tento zvyk nie je cirkvou schvaľovaný či odporúčaný, ale je iba tolerovaný, pozn. sadzača). Nakoniec nech farári majú osobitnú knihu pre pokrstených, do ktorej zapíšu meno a priezvisko otca a matky krsteného dieťaťa, ako aj krstného otca a krstnej matky, deň a rok vykonaného krstu, a to takto: „Dňa …, mesiaca …, roku … Ja N., farár cirkvi N. pokrstil som N., syna N. N., zákonných manželov, narodeného dňa … Krstní rodičia boli N. N. a pokrsteného som birmoval. Birmovný otec bol N.“ Ak pôrod nebol zákonný, zapíš sa: „Pokrstil som N. od neistých rodičov narodeného.“, ak len rodičia neuznajú, že je to ich dieťa, ale nechcú, aby boli menovaní. Túto knihu má každý ponechať svojmu nástupcovi, aby vždy zostávala v chráme alebo na fare. Ak budú farári robiť ináč, potrescú ich určitým peňažným trestom, alebo biskupským rozhodnutím. Pokračování