OBSAH EDITORIAL. Exarchát 3

Exarchát

3

OBSAH SLOVO OTCE BISKUPA INFORMACE A AKTUALITY SVÁTOST KŘTU MISE MONS. CAUSERA V ČR UKONČENA 800 LET PREMONSTRÁTSKÉHO OPATSTVÍ V NOVÉ ŘÍŠI SV. PROKOP: ROZHOVOR S MONS. MILANEM HANUŠEM NOC KOSTELŮ V AE 2011 ZAMYŠLENÍ NAD BOŽÍM SLOVEM: 3. NEDĚLE PO SESLÁNÍ SV. DUCHA INTRONIZACE NOVÉHO KRÁLOVÉHRADECKÉHO BISKUPA POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ S MONS. KARLEM OTČENÁŠKEM BENEDIKT XVI. O BLAHOSLAVENÉM JANU PAVLU II. MISIJNÍ CESTY SV. CYRILA A METODĚJE ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ: PŮST A ZDRŽENLIVOST NÁRODNÍ POUŤ V PRACHATICÍCH RECENZE: YOUCAT KATECHISMUS PRO MLADÉ ZÁMOJSKÁ SYNODA - ČÁST V. LITURGICKÝ SLOVNÍK: CH ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. JAN NEPOMUK NEUMANN

4 5 6 8 9 10 12 14 15 16 17 18 20 22 23 24 25 26

EDITORIAL Vážení čtenáři, prázdninové číslo zpravodaje Exarchát přináší mimo jiné zamyšlení nad přínosem bl. Jana Pavla II. a několik krátkých životopisů národních světců, s jejichž svátky jsou letní měsíce spojeny: sv. Prokop, sv. Cyril a Metoděj a sv. Jan Nepomuk Neumann. Jejich životy vyprávějí o rozličných příbězích a dobrodružstvích, které však sjednocuje jedno téma: láska k Bohu a k bližnímu. Zároveň však dokazují, že tuto lásku je možné rozvíjet i v podmínkách našeho života, navzdory politické, nebo sociální situaci. Jde o lásku zakládající osobní svatost, která je upevněna na vztahu k Bohu a rozvíjena mezi bližními. K této svatosti nás Bůh povolal křtem a dále nám ji pomáhá utvrzovat prostřednictvím svátosti smíření a svátosti Těla a Krve Páně. Životy těchto světců nám tak mohou být inspirací při dosahování osobní dokonalosti v Ježíši Kristu. Zpravodaj Exarchát, jak již bylo naznačeno, přinášíme v období, které je zvláště vhodné k rekreaci těla i duše. Přejeme tedy všem čtenářům, aby program, který zvolíte pro následující dny volna, napomohl k obnovení sil a nalezení osobní harmonie a klidu. Tomáš F. Král EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk činí cca 20,-). Redakce: Ladislav Hučko, Viera Folkmanová, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Ján Kočerha, Tomáš F. Král, Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r. o., Dolákova 24/ 536, 181 00 Praha 8.

4

Zpravodaj

SLOVO OTCE BISKUPA Naše doba chce všechno měřit, vážit, kvantifikovat… A to se dostalo mnohdy i do duchovního života. Konají se rozmanité sociologické průzkumy, proč lidé věří, čemu věří, kolik lidí chodí pravidelně do kostela, kolik bylo křtů, kolik bylo přijímání, zpovědí, biřmování, kolik dětí chodí na náboženství, kolik se vysbíralo pěnez na Charitu, na misie… To by však nebylo až tak špatné. Chyba nastává tehdy, když se z kvantitativních ukazatelů odvozují – nebo vyvozují – kvalitativní ukazatele, když se z počtu věřících usuzuje na jejich kvalitu. Jako by platilo, že množství se rovná kvalitě, případně úspěchu. Pokud někde chodí do chrámu mnoho lidí, je to dobré, když se někde v důsledku větší náročnosti snad sníží počet pravidelných návštěvníků, to už se bije na poplach. Těmto kriteriím by nevyhověl pak ani sám Pán Ježíš, protože i on nakonec na kříži zůstal skoro sám… Někdy to platí i na osobní rovině, když si při večerním zpytování svědomí počítáme, kolik jsme vykonali dobrých skutků… Kdysi, už poměrně dávno, mi jedni rodiče vyprávěli o tom, jak děti při večerním zpytování svědomí vyjmenovávali dobré skutky vykonané v průběhu dne. Nejmladší si nevzpomněl na žádný dobrý skutek, asi jich moc neměl, tak si rychle pomohl z jiného konce: „míčem jsme

nerozbil okno, i když jsem chtěl“. Bylo to úsměvné, ale v konečném důsledku to tak humorné není. Těžko se totiž dá spočítat, co se v důsledku dobra a lásky špatného nevykonalo, co by se jinak vykonalo, čemu se i ze strachu před trestem zabránilo. To je nevypočitatelné, ale existuje to. Viditelně, tedy navenek, pro nás existuje jen to dobro, které se vykonalo, nebo to zlo, jakého se někdo dopustil. To zlo, které se nevykonalo v důsledku dobra, ale ani to dobro, které se chtělo vykonat, kdyby k tomu byla příležitost, ale nevykonalo se, se nedá kvantifikovat. To má však svou dobrou stránku. Protože takto odměna za tyto skutky čeká jejich „vykonavatele“ až v nebi. To je to pravé dobro, za které nás málokdo pochválí, ale které je reálné, a které vidí jen Bůh. Chovali jsme se tak buď z nezištné lásky k němu – což je dokonalejší – nebo ze strachu z trestu – co je sice méně dokonalé, ale také lepší, než kdybychom neměli žádný respekt před nikým, před žádnou autoritou. Usilujme proto – pokud můžeme - konat to dobro, které nikdo nevidí, za které nedostaneme ihned odměnu, které je neměřitelné, ale reálně existuje. Sem patří například ovládání své žádostivosti a nezřízené touhy, vzdávání se svých představ a názoru… to všechno z lásky. Vydáme tak nejlepší svědectví o tom, že Bůh existuje, a že my mu plně důvěřujeme a věříme, i když snad nebudeme zahrnuti do žádné pozemské statistiky dobrých skutků. X Ladislav

Exarchát

5

INFORMACE A AKTUALITY • V jednom z nejstarších křesťanských kostelů v Čechách a na známém poutním místě na Levém Hradci sloužil v kostele sv. Klimenta dne 6. května 2011 apoštolský exarcha Ladislav Hučko archijerejskou liturgii ke cti svatého Vojtěcha. Bohoslužbu koncelebrovali o. mitr. Kornel Baláž, o. Tomáš Mrňávek a místní správce farnosti o. Petr Bubeníček za doprovodu sboru z chrámu Nejsvětější Trojice v Praze. Na Levém Hradci byl podle historických pramenů v roce 982 zvolen Vojtěch Slavníkovec druhým pražským biskupem. • Dne 15. května 2011 sloužil apoštolský exarcha Ladislav Hučko archijerejskou svatou liturgii v chrámě sv. Kosmy a Damiána. Bohoslužbu v přímém přenosu vysílal Český rozhlas 2. • V pražském kostele sv. Alžběty v Praze – Kbelích vystoupil v rámci festivalu sborového zpěvu řeckokatolický sbor P. P. Gojdiča ze slovenského Vranova nad Topľou. Sbor vznikl v roce 1990 a vystupuje na festivalech po celé Evropě a pravidelně také v Praze. • Noci kostelů, která se uskutečnila 27. května 2011, se zúčastnilo několik farností řeckokatolického exarchátu. V Brně, Plzni, Českých Budějovicích, pražských farnostech sv. Klimenta i Nejsvětější Trojice, byla zaznamenána vysoká účast věřících i nevěřících poutníků. • Dne 29. května 2011 přijalo 27 dětí v katedrále sv. Klimenta v Praze prvně svátost Těla a Krve Páně. Na přípravě dětí se podílel o. Vasyl Slyvotsky a poddiakon Volodymyr Kotsenko.

• Apoštolský nuncius Mons. Diego Causero k 30. květnu ukončil svou misi v ČR a pokračuje svým posláním z rozhodnutí Svatého Stolce ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku. • V katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové se dne 3. června 2011 tisíce věřících rozloučili s arcibiskupem Karlem Otčenáškem, který zemřel 23. května 2011. Zádušní mše svaté se zúčastnila řada významných osobností církevního i politického života. Řeckokatolický exarchát zde reprezentovali generální vikář Milan Hanuš a o. mitr. Kornel Baláž. • Dne 11. června přijal v katedrále sv. Klimenta Mgr. Josef Staněk diakonské svěcení z rukou apoštolského exarchy Mons. Ladislava Hučka. • Dne 19. června 2011 slavil Mons. Ladislav Hučko archijerejskou liturgii u příležitosti chrámového svátku kostela slovenské personální farnosti Nejsvětější Trojice v Praze na pozvání faráře o. mitr. Kornela Baláže za účasti o. Václava Ventury a administrátora římskokatolické slovenské farnosti P. Ladislava Radvanského a dalších věřících z jejich farností. • V Prešově 25. června oslavil Mons. Ján Eugen Kočiš 85. narozeniny. • Papež Benedikt XVI. slaví dne 29. června 2011 na svátek sv. Petra a Pavla šedesát let svého kněžství. Jako dar k tomuto výročí si papež přeje modlitby za posvěcení kněží a dar nových kněžských povolání. Vyzvala k tomu vatikánská Kongregace pro klérus. vf

6

Zpravodaj

SVÁTOST KŘTU V přípravě na rok 2013, kdy si připomeneme 1150. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, Česká biskupská konference doporučila, abychom se duchovně připravili na toto jubileum. V prvním roce přípravy se chceme zaměřit na tématiku křtu, který je nejdůležitějším okamžikem křesťanského života. V byzantské katolické církvi se spolu s křtem uděluje i myropomazání (biřmování). Teologicky jsou to však dvě oddělené svátosti, týkající se také jiné oblasti křesťanského života. Křest odstraňuje negativní překážky, je vstupní branou k životu v Duchu, otevírá vstup ke spáse, k ostatním svátostem; zatímco myropomazání umožňuje pozitivní růst ve víře, pomáhá a posiluje na cestě spásy zvláštní silou Svatého Ducha. Proto je logické, že tyto svátosti patří k sobě, i když jsou oddělené. K nim se přidává třetí iniciační svátost, a to Eucharistie, která nás proměňuje a živí Kristovým tělem a krví, zbožšťuje nás. V tomto článku se budeme věnovat jen svátosti křtu, nutnosti jeho přijetí a účinkům. V knize Genesis je popsána základní charakteristika hříchu, která uvrhla lidské pokolení dočasně do záhuby. O hříchu se tu nemluví abstraktně, jako o nějaké možnosti, ale jako o činu, jako o činu konkrétní osoby, Adama, který stojí na počátku lidského pokolení, a kterým lidské dějiny začínají. Něco se muselo stát hrozného, že to celé lidské pokolení postihlo takovým tragickým způsobem. Bible to popisuje obrazně zákazem jíst z jakéhosi jednoho stromu. Člověk může všechno, a přeci jsou nějaká omezení; není absolutně svobodný. Takovým je jen Bůh. Je to obrazný způsob, jak popsat neposlušnost člověka vůči Bohu. Není důležité, jestli konkrétně člověk nemohl jíst z toho stromu, nebo je to jen nějaké obrazné vyjádření. Závažnější je otázka neuposlechnutí Božího příkazu z důvodu, že se člověk sám chtěl postavit na Boží místo, sám chtěl být absolutně svobodný. Takovým nikdy nemůže být. Tím by se stal sám Bohem. Přivedl ho k tomu satan, tvor, který od Boha odpadl, padlý anděl, který se vzbouřil proti Bohu. Hřích je ve své podstatě také popřením pravdy. A tak můžeme pochopit tajemný smysl slov: „Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, (to znamená, když popřete svou omezenost, když popřete svou konečnost) aby jste nezemřeli“ (Gn 3,3). To znamená, že když člověk popře svou omezenost uloženou mu dobrem a zlem, což je vnitřní standard stvoření, popře pravdu. Pak žije v nepravdě a mimo realitu. Jeho život je jen zdáním; dostává se pod nadvládu smrti. Ukazuje se nám dál, že hřích plodí hřích, a proto všechny hříchy dějin jsou

Exarchát

7

vzájemně svázané, pospojované. Teologie nazývá tento stav věcí nepřesným a zavádějícím termínem „prvotní hřích“. Co to znamená? Nic se nám dnes nezdá divnější a více absurdní, než trvat na prvotním hříchu, protože podle našeho způsobu uvažování, můžeme být vinni jen za něco, čeho jsme se dopustili osobně. Co tedy prvotní hřích znamená, jak ho správně vysvětlovat? K tomu, abychom našli správnou odpověď, je třeba se pokusit lépe pochopit lidskou osobu. Je nutné zdůraznit, že žádná lidská bytost není uzavřena sama v sobě a že nikdo nemůže žít jen sám pro sebe. Lidští tvorové mají kromě rozměru osobního i rozměr společenský. To můžeme pochopit z toho, že člověk je stvořen podle obrazu Božího, tedy obrazu Boží Trojice, která je Jeden a Tři. Neexistuje jen člověk, ale existuje i lid, lidstvo. Dostáváme svůj život nejen v okamžiku narození, ale každý den i od druhých, kteří i když nejsou námi, přesto k nám přísluší. Lidské osoby mají samy sebe nejen od sebe ale i mimo sebe: žijí v těch, které milují a kteří je milují. Já sám nejsme sebou, ale jen s tebou jsem sám sebou. Pravá lidská bytost je bytost ve vztahu lásky, být pro někoho, otevřít se i jeho potřebám, nehledět jen na sebe a využívat druhé pro sebe. Hřích znamená poškození a zničení vztahu, vztahovosti, je to rozbití vztahu mezi jedincem a „společností“, mezi lidmi navzájem. Hřích je odmítnutím vztahovosti, protože člověk sám se chce stát bohem. Hřích je ve svém základu ztrátou vztahu. Svatý Augustin za příčinu hříchu označuje „srdce zaměřené jen na sebe“. Když se zničí vztah, když se zničí to, co lidi spojuje, pak tento skutek – hřích – se dotkne i jiné osoby zahrnuté do vztahu. Najednou se všichni ocitají jako opuštěni v tomto světě, bez vztahu nejen mezi sebou, ale i bez vztahu s Bohem, který je vztah základní, a z kterého vychází vztah k ostatním lidem. A když je síť mezilidských vztahů poškozena od samého počátku, pak každá lidská bytost vstupuje do světa poznačeného narušenými vztahy. A od samého okamžiku, když člověk přichází na svět, který je dobrý, je také ihned konfrontován se světem poškozeným hříchem. Každý z nás vstupuje do situace, ve které vztahovost byla zraněna. V důsledku toho každá osoba je od samého počátku poškozena ve vztahovosti, neangažuje se v ní tak, jak by chtěla. Svou smrtí a vzkříšením obnovil Kristus ve své lidské přirozenosti tento narušený vztah s Otcem a dává nám na něm účast. Kristus je nový Adam, od kterého lidstvo znovu začíná. Je to Syn, který obnovuje vztahovost. Jeho ramena vystřena na kříži, jsou otevřeným pozváním ke vztahu, který je nám stále nabízen. Kříž, místo poslušnosti, je pravým stromem života. Kristus je protikladem hada, jak je to naznačeno u svatého Jana: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak má být vyvýšen syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný“ (Jan 3,14). Podmínkou obnovení vztahu je křest, znovuzrození z vody a Ducha. Musí tady být vnější znamení, musí tam být jiný člověk, který o tom svědčí. Sám se člověk pokřtít nemůže. Pokud Církev uznává křest touhy, nebo křest krve, je to anticipace křtu vodou a Duchem udělovaného jinou osobou. V důsledku této obnovy vztahovosti je možné a pochopitelné i to, že Církev křtí i malé děti, které ještě nerozumějí, co se s nimi při křtu děje. Přijímá je Církev,

8

Zpravodaj

která se bude o ně starat, bude o ně pečovat, vnořuje je do svých vztahů lásky. Až obnoveným spojením s Bohem, až s pomocí jeho milostí, můžeme znovu budovat i vztahy mezi lidmi založené ne na pragmatismu, užitku, ale na Boží lásce, na oběti. A Církev je toto nové lidstvo, které je pospojované novými vztahy lásky rozšiřujícími se už po celém světě. To je význam slov a nového Ježíšova přikázání: „Milujte se navzájem: jak já jsem miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34). Není to doporučení, je to nutná podmínka, příkaz; bez toho se nemůžeme nazývat křesťany. Vždyť i zkušenost nás učí, že ateismu nejvíc podléhají lidé žijící v přísně individualistickém nebo jednostranně kolektivistickém prostředí, kde vzájemná láska, vztahy lásky skoro úplně vyhasly. Z toho vyplývá, že se člověk sám nemůže zachránit, potřebuje pomoc: pomoc druhých, ale především pomoc Boží. Můžeme být zachráněni jen tehdy, když přestaneme chtít být bohem, a pokud se zřekneme bláznovství autonomie a soběstačnosti. Můžeme být zachráněni - tedy stát se sebou samým – až když se angažujeme ve vlastním vztahu. Protože vztah mezi lidmi a se stvořením byl poškozen, jen sám Stvořitel nás může zachránit. Můžeme být zachráněni jen tehdy, když ten, od kterého jsme se sami odsekli, vyvine iniciativu a natáhne k nám ruku. Jedině láskou můžeme být spaseni a jedině Boží láska může očistit poškozenou lidskou lásku a radikálně obnovit síť vztahů trpící odcizením. XLadislav Hučko

MISE MONS. CAUSERA V ČR UKONČENA Po sedmi letech své služby v ČR se s námi loučí apoštolský nuncius Mons. Diego Causero. Narodil se 13. ledna 1940 v Moimacco (Udine, Itálie). Biskupské svěcení přijal 6. ledna 1993 z rukou papeže Jana Pavla II. Je gradenským titulárním arcibiskupem. Apoštolským nunciem pro Českou republiku byl arcibiskup Causero jmenován 10. ledna 2004. Jeho předchozí pracovní stanice byly Nigérie, Španělsko, Sýrie, Austrálie, Ženeva, Albánie, Čad, Republika Kongo. Děkujeme ze srdce jeho excelenci apoštolskému nunciovi za přátelský vztah k řeckokatolikům v ČR a za chápaní jejich specifického poslání a postavení v rámci ekumenického hnutí. Vícekrát se účastnil u rozmanitých příležitostech na liturgických oslavách v katedrále svatého Klimenta v Praze, což výrazně pomohlo našim věřícím utužit vztah se Svatým Otcem a Svatým stolcem.

Exarchát

9

800 LET PREMONSTRÁTSKÉHO OPATSTVÍ V NOVÉ ŘÍŠI Mezi sympatizanty řeckokatolického obřadu z řad západního kléru patří mj. premonstrátský P. Marian Rudolf Kosík, O.Praem. Připomeňme si tedy společně s ním významné výročí kláštera, jehož je od roku 1999 představeným. Klášter v Nové Říši na Moravě založil, roku 1211, vojenský velitel Markvard z Hrádku pro panny sv. Norberta - premonstrátky a zasvětili jej Matce Boží. Během husitských válek (1419 – 1431 byl klášter několikrát vypálen. Na středověkou epochu tak dnes upomíná jen socha sv. Anny Samotřetí z druhé poloviny 14. století, uctívaná v kapli stejného zasvěcení při severní straně kostela. Přes mnohé pokusy o opětovné pozvednutí vymírá ženský konvent osobou převorky Anny Černické z Kačova, která roku 1596 z rozhodnutí řádových představených odchází do Chotěšova v Čechách. Zdaleka to však neznamená zánik kláštera. Již v roce 1598 totiž složili první dva zábrdovští premonstráti řeholní sliby pro Novou Říši. Probošt Adam Skotnický (proboštem 1605 – 1631) klášter duchovně i hospodářsky pozvedl a připravil tak jeho definitivní přeměnu v klášter mužský. Za jeho nástupce Vavřince Plocara bylo pak roku 1641 slavnostně uvedeno do Nové Říše sedm premonstrátů ze Zábrdovic. Důkazem skvělého rozvoje kláštera je i udělení práva pontifikálu papežem Inocencem X. roku 1654. Roku 1733 byl novoříšský klášter povýšen na opatství. Kulturní vzestup, který pokračoval i za následujícího opata Jana Pelikána, kdy bylo v klášteře zřízeno i gymnázium, byl zabrzděn dalším zkázonosným požárem roku 1813, jemuž podlehl i nově postavený trakt prelatury. Přesto však po zbytek 19. a až do půli 20. století dostál klášter vždy plně svému duchovnímu poslání. Nová série nešťastných událostí a pohrom stihla klášter roku 1942, kdy byl, po atentátu na říšského protektora Heydricha, klášter v květnu 1942 přepaden jednotkami SS a proměněn v středisko organizace Hitlerjugend. Premonstráti byli odvezeni do Kounicových kolejí v Brně, pak do Osvětimi, kde v plynových komorách, s výjimkou tří noviců, všichni zahynuli. V únoru 1950 byli řeholníci zatčeni a v zinscenovaném monstrprocesu odsouzeni k mnoha letům vězení a pracovním táborům. Z kláštera se stalo na čtyřicet let vojenské skladiště. V roce 1991 byly zchátralé budovy navráceny řádu. http://www.klaster.novarise.cz/historie_cz.php

10

Zpravodaj

SV. PROKOP PROMLOUVÁ ODDANOSTÍ, VĚRNOSTÍ A VYTRVALOSTÍ ROZHOVOR S MONS. MILANEM HANUŠEM Generální vikář Mons. Milan Hanuš byl na svátek Všech svatých v listopadu 2010 uveden do sboru kanovníků Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě. V roce 1588 byly právě do pražského kostela Všech svatých přeneseny ostatky sv. Prokopa, světce, který v 11. století sloužil v Sázavském klášteře staroslověnské liturgie a pěstoval staroslověnskou vzdělanost. V souvislosti se svátkem sv. Prokopa, který slavíme 4. července, jsme se obrátili na o. Milana, aby nám tohoto světce přiblížil. Sv. Prokop sloužil v benediktinském klášteře na Sázavě staroslověnskou liturgii jako na jednom z posledních míst v Čechách. Dá se tehdejší situace srovnat s dnešní situací východních katolíků, kdy místa, kde se řeckokatolické bohoslužby slouží, jsou takovými „ostrůvky“? Tak v první řadě je třeba říci toto: Řeckokatolická církev v ČR jistě vychází z tradice nesené sv. Cyrilem a Metodějem, hlásí se k dílu sv. Prokopa, ale zároveň vnímá a zakouší působení světců moderní doby: zvláště bl. Vasila Hopka, bl. Pavla Gojdiče, bl. Metoda Trčky, bl. Teodora Romži, nebo významné postavy metropolity Andreje Šeptyckého. Z tohoto hlediska je dobré vidět dílo Církve kontinuálně. Je však dosti obtížné srovnávat dějinné etapy, které jsou od sebe vzdálené bezmála 1000 let. Po 20-ti letech působení Řeckokatolické církve ve svobodné zemi můžeme konstatovat, že východní katolická spiritualita opět zapustila v Čechách své kořeny. Přibývá zde také stále více jejích sympatizantů a příznivců. Zároveň komunity našich věřících pocházejících především z Ukrajiny a Slovenska dostávají jakousi stabilitu, se kterou je možné zakládat pevnou farní strukturu. Duchovní správa si osvojuje profesionalitu a spirituální hloubku díky obětavým kněžím a jejich pomocníkům. Zkrátka východní obřad v Čechách našel svůj domov, který tu vždy měl, i když dnes působí jinak a v jiné situaci. Uvažujete o tom, že by se někdy obnovily řeckokatolické bohoslužby na Sázavě? V sázavském klášteře jsou východní bohoslužby dnes slaveny jen příležitostně. Tak jako i na jiných významných a poutních místech, které byly nějakým způsobem spojeny s křesťanským východem i v minulosti, jako např. v Praze

Exarchát

11

na Vyšehradě, nebo v moravských Mikulčicích apod. Bohoslužby však mají být vázány především na společenství věřících. A jak to v dějinách bývá, některá místa jsou nahrazena jinými, aby se vyšlo vstříc zejména duchovním potřebám věřících, o které jde vždy na prvním místě. Sázava rozhodně patří mezi významná místa, kde lze čerpat povzbuzení a inspiraci. Pouť na Sázavu tak může být považována za jakousi cestu ke kořenům naší víry. Sv. Prokop zemřel před téměř 960 lety v roce 1053 a kanonizován byl v roce 1204. V čem může být sv. Prokop inspirativní pro člověka 21. století? Mohou hodnoty, které byly uznávány za života sv. Prokopa, oslovit dnešního člověka? Sv. Prokop může promlouvat i k současnému člověku například svou oddaností, věrností a vytrvalostí, se kterou stál za svými životními rozhodnutími a neměnil je podle útrap a nepohody, nebo svého egocentrismu. Víra v Boha mu byla základním orientačním bodem života, ne jen nějakou berličkou... Jakou vidíte souvislost mezi Sázavským a Emauzským klášterem? Z obou klášterů ve své době zaznívala bohoslužba ve staroslověnském jazyce. Oba kláštery k tomu dostaly privilegium. Sázavský klášter však byl jaksi posledním místem, kde se východní liturgie slavila a klášter v Emauzích měl být podle svého zakladatele Karla IV. zřejmě prvním místem, odkud by mohla vykvést jednota Církve. V současnosti je „Sázavou a Emauzy“ každá jednotlivá farnost Apoštolského exarchátu. Láska k Bohu a bližnímu, otevřenost a ochota mluvit o Kristu a prezentovat východní katolické bohatství je základem současného života každé farnosti exarchátu, o čemž svědčí např. Noc kostelů, která se setkala s velikým zájmem. Co by podle vás řekl sv. Prokop na skutečnost, že liturgii ve staroslověnštině, kterou se vší silou snažil uchránit, dnes nahrazují překlady do místních jazyků? Překlad liturgie ze staroslověnštiny do místních jazyků nepokládám za její nahrazení, ale za další variantu. Staroslověnština je jistě velmi starým jazykem, kterým se dnes již nehovoří, ale stále zůstává společným bohoslužebným jazykem slovanských národů, u kterých tu plní funkci podobnou jako latina v západní církvi. No, a důvod, proč se sv. Prokop snažil ochránit staroslověnštinu v bohoslužbách je stejný, s jakým dnes nechává Církev překládat texty do národních jazyků jako je např. čeština, slovenština, nebo ukrajinština: tedy možnost lépe porozumět liturgickým textům a Božímu slovu. To je nakonec prvořadý úkol každého hlasatele evangelia: jasně a srozumitelně přinášet radostnou zvěst o Boží bezvýhradné lásce ke každému člověku. Tomáš F. Král a Viera Folkmanová

12

Zpravodaj

NOC KOSTELŮ V AE 2011 V pátek 27. května 2011 se uskutečnila akce Noc kostelů. Pomyslné dveře farností, ale i chrámové prostory k modlitbě a své prezentaci otevřely také řeckokatolické komunity v Praze, Plzni, Pardubicích, Karlových Varech, Liberci, Brně a v Českých Budějovicích. O úspěšnosti této akce svědčí také zprávy z některých farností AE. Jednoznačně nejnavštěvovanější částí programu Noci kostelů v chrámě sv. Mikuláše v Plzni byla úvodní přednáška Ing. arch. Jana Soukupa, předsedy Obce architektů plzeňské oblasti, který podal zasvěcený a velmi zajímavý výklad o historii kostela a přilehlého hřbitova. V tomto čase bylo v kostele najednou 325 lidí. Během celé noci navštívilo chrám celkově 1003 “poutníků”. Pro návštěvníky byl zajímavý, samozřejmě, samotný chrám, a také možnost vidět zblízka liturgické knihy, evangeliář ve staroslověnštině, plaščenicu, nebo liturgická roucha (foto1). Vedle ohlášených částí programu jako byl zpívaný Akathist k Přesvaté Bohorodičce, vyplňovalo ticho reprodukované chrámové sbory. Byla také možnost navštívit významné hroby hřbitova: Emila Škody, J. K. Tyla, etc. Členové Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského seznamovali s historií, významem a prací Řádu, dále představovali Hospic sv. Lazara v Plzni, paliativní starostlivost. Při této prezentaci byly rovněž vystaveny ruční práce pacientů hospice. Pro účastníky programu Noci kostelů v kapli Smrtelných úzkostí Páně v Č. Budějovicích byla nejzajímavější přednáška o symbolice východních ikon Mgr. Tomáše F. Krále, která poskytla úvod k výstavě ikon a liturgických předmětů v kapli. Program byl rovněž sestaven z koncertu chrámového sboru pod vedením paní Jany Zassiedko a modliteb mariánského akathistu a molebenu k sv. Cyrilu a Metodějovi. Tyto části pak spojovala prezentace

Exarchát

13

nahrávek východní bohoslužebné hudby. Kapli během Noci kostelů navštívilo asi 120 návštěvníků, z nichž někteří projevili zájem o duchovní rozhovor, nebo o informace o zvláštnostech východního obřadu. V chrámě Nejsvětější Trojice v Praze (foto3) byla po celou akci Noc kostelů přibližně stejná účast. Během akce tedy navštívilo kostel něco kolem 500 návštěvníků. Zvláštností programu byla možnost navštívit kruchtu chrámu a prohlédnout celý prostor kostela z vrchu. Program Noci kostelů v katedrále sv. Klimenta v Praze zahájila svatá liturgie a modlitba akathistu. Po ní následovala komentovaná prohlídka chrámu a varhanní koncert. Katedrála během večerního programu zaznamenala účast srovnatelnou s počtem návštěvníků paschálních obřadů. Brněnskou farnost při chrámě sv. Josefa navštívilo během celého programu podle odhadu asi 2500 návštěvníků. Večer byl zahájen přednáškou o. Jozefa Blaščáka o dějinách farnosti v Brně a doplněna výkladem o svaté liturgii, který vedl o. Adolf J. Pleskač. Mimo dobu přednášek zněla chrámovým prostorem, který byl doplněn výstavou soch, duchovní hudba. Návštěvníci měli možnost přispět také na obnovu chrámu. Celková výše daru se vyšplhala na 9 tisíc korun. Program Noci kostelů byl v Karlových Varech zahájen sv. liturgií a mariánským akathistem. V kostele se během celého večera vystřídalo kolem 30 návštěvníků, při čemž žádný z nich nebyl místním farníkem. Návštěvníci se ptali na to, co je řeckokatolická církev, nebo na život farnosti. Měli velkou radost z toho, že přišli do nejstaršího funkčního chrámu v Karlových Varech, který si mnozí z nich pamatovali jako vinárnu v době totality, nebo jako nefunkční chátrající objekt v období devadesátých let. Zvláštností bylo to, že žádný z Karlovarských chrámů, nacházejících se v lázeňském území, kromě řeckokatolického, nebyl zapojen do této akce. S pomocí duchovních správců

14

Zpravodaj

ZAMYŠLENÍ NAD BOŽÍM SLOVEM 3. NEDĚLE PO SESLÁNÍ SV. DUCHA (MT 6,22-33) Žijeme v době velkých obchodních domů, supermarketů a hypermarketů, kde je k dostání všechno nač si pomyslíš - od špendlíku po vzducholoď. Otevřeno je od rána do pozdních večerních hodin, jak se říká „od nevidím do nevidím“, někde i non-stop. Lidé popojíždí s vozíky sem a tam, v ruce na papírku seznam zboží ve slevě, aby na něco nezapomněli. Zvláště první den slev, kdy se má ráno otevřít, stojí před vchodem houf koupěchtivých, každý vozík před sebou, sveřepý výraz v tváři a strkanice začíná. Vozíky do sebe bouchají, o zlé pohledy není nouze. Kdo se dostane dovnitř dřív, ten vítězí. kdo je slušný, je vytlačen na bok. Tak si říkám: teď je nám hej, doba míru, zboží plno. Co by se stalo, kdyby udeřila přírodní katastrofa nebo snad válka a zboží málo, to by se z lidí v okamžiku stali dravci: loktem doprava, špičatou botou doleva, pěstí mezi oči. Možná si někdo z nás vzpomene na starý vtip: „Jaký je rozdíl mezi kapitalismem a socialismem? No přece v kapitalismu je člověk člověku vlkem. V socialismu je tomu právě naopak!“ Něco z té vlčí povahy je v každém člověku a v danou chvíli se projeví. Komu se vede dobře, je zdráv a má všeho nazbyt, ten Boha nepotřebuje. Nemusí pozorovat ani polní lilie, ani jaká bude úroda. Bude jej zajímat, jak se prosadit a přijít k penězům, kde nakoupit a co tam mají, čeho si dopřát, na který ostrov v Indickém oceánu jet letos na dovolenou. Mauricius jsme dělali předloni, Seychely loni, tak Komory? K tomu přistupuje starost, jak nejlépe zabezpečit svůj majetek. A to chce úsilí a čas. Každý z nás ví, kolik námahy vyžaduje již jen údržba rodinného domku, velká zahrada, chata. Tam práce nikdy nekončí. Lidé si myslí, že peníze samy od sebe přinášejí štěstí, ale majetek může být krutý pán. Proč katolíci nemohou v neděli na bohoslužby? Musí přece pracovat, aby firma obstála, musí okopat a zalít na chalupě záhony, musí jet na sportovní závody, musí jít venčit psa. Všechno je nutné, všechno musíme. Ježíš říká, že Bohu a majetku se společně sloužit nedá. Nezbývá než vybrat to přednější jedno nebo druhé. Náš způsob života by měl být jednoduchý. Kdo toho chce od života příliš, podobá se lodi naložené až po vrch. Potom stačí drobný závan větru, malá vlnka a loď jde ke dnu. Takoví lidé nejsou nikdy spokojení, pořád mají málo. Ale ti, kteří nemají přemrštěné nároky a vycházejí s tím, co mají - div se světe - šťastní bývají. Ukazuje se, že štěstí přichází právě k těm, kdo o něj neusilují. A také o sebe nemáme pečovat úzkostlivě, říká evangelium. Nemáme se pořád pozorovat a měřit, nemít jako hlavní četbu příbalové informace k lékům,

Exarchát

15

s hrůzou vytřeštěnýma očima sledovat, kde nás píchne, kde nám loupne v kříži. To ať není naší hlavní starostí. Máme přece spolehnout na Boha, který přece ví, jak je zdraví potřebné. Na něj máme složit svoje starosti, v něj doufat, o jeho požehnání prosit. Když to uděláme, určitě se nám uleví. O řeckém starověkém filozofovi Sókratovi (469-399 př. Kr.) se vypráví, že rád chodil na aténské tržiště, rozprávěl s lidmi a prohlížel vystavené zboží. Bylo věru nač se dívat: jemné tkaniny barvené týrským šarlatem, egyptské parfémy, kadidlo a koření z Arábie, vyhlášené datle z Kyrény, množství ryb a roztodivných plodů moře... Přitom o Sókratovi bylo známo, že žije velice střídmě, obléká se jednoduše a chodívá bos. Když se tam tak zase jednou toulal, potkal ho kterýsi z jeho přátel a povídá: „Není nedůstojné filosofa jen tak postávat a ztrácet čas?“ A Sókratés na to: „Dívám se, kolik je na světě věcí, které nepotřebuji!“ Jsou to moudrá slova. Možná by stálo zato si je při návštěvě hypermarketu připomenout. Ale zcela jistě by stálo zato se dnešní evangelium o hledání Božího království a jeho spravedlnosti naučit nazpaměť. o. Pavel Vácha

INTRONIZACE NOVÉHO KRÁLOVÉHRADECKÉHO BISKUPA Nový královéhradecký biskup Mons. Jan Vokál přijal 7. května 2011 v bazilice sv. Petra ve Vatikánu třetí stupeň svátosti kněžství. Bohoslužbě u oltáře Katedry pod Berniniho vitráží Svatého Ducha, kterou si nový biskup zvolil za průvodní motiv svého svěcení, předsedal jako hlavní světitel kardinál Tarcisio Bertone SDB, státní sekretář Svatého stolce. Hlavními spolusvětiteli byli Mons. Dominik Duka OP, arcibiskup pražský, a Mons. Erwin Josef Ender, apoštolský nuncius. V sobotu 14. května 2011 se Mons. Jan Vokál během slavnostní bohoslužby v katedrále Svatého Ducha ujal služby diecézního biskupa v Hradci Králové. U vchodu do katedrály pozdravil nového biskupa probošt katedrální kapituly Mons. Josef Kajnek, světící královehradecký biskup a dosavadní administrátor diecéze. Po zahájení bohoslužby arcibiskupem Dominikem Dukou následovalo přečtení apoštolského listu – papežské jmenovací buly. Poté předal arcibiskup Dominik Duka biskupovi Janu Vokálovi biskupskou berlu (foto) a ten usedl na biskupskou katedru, čímž byl završen akt předání úřadu.

16

Zpravodaj

POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ S MONS. KARLEM OTČENÁŠKEM Diecézní biskup královéhradecké diecéze Mons. Jan Vokál vedl 3. června 2011 zádušní mši svatou za svého předchůdce arcibiskupa Karla Otčenáška, emeritního biskupa královéhradeckého, který zemřel v pondělí 23. května 2011 ve věku 91 let. Posledního rozloučení se zúčastnila řada významných osobností z církevního i veřejného života a kolem dvou tisíc věřících. Homilii pronesl nástupce arcibiskupa Karla Otčenáška na stolci královéhradeckého biskupa současný pražský arcibiskup Dominik Duka, který na otce Karla vzpomněl jako na svatodušního člověka, jež byl plný dobroty a lásky k lidu a vlasti a také připomněl jeho myšlenku „univerzálního spřátelování“. Mons. Karel Otenášek se narodil se 13. dubna 1920 v Českém Meziříčí. Všechno v jeho dlouhém a požehnaném životě od studentských let v Praze, přípravy na kněžství v Římě, biskupské konsekrace, přes vězení, vyhnanství a osmileté plodné působení v královéhradecké diecézi, po tiché ústraní v závěru jeho života bylo neseno tajemstvím evangelijního poselství vyjádřeného ve známém „Per crucem ad lucem – Křížem ke světlu“. Arcibiskup Karel Otčenášek měl celý život velmi srdečný vztah k řeckokatolíkům. Ten se upevnil jeho setkáním a osobními vztahy s dvěma blahoslavenými biskupy-mučedníky, Petrem Pavlem Gojdičem a Vasilem Hopkem, se kterými strávil dlouhá léta ve věznících v padesátých letech. Účastnil se i pohřbu biskupa Vasila v Prešově v roce 1975. Po pádu komunismu všemožně vycházel vstříc potřebám nově zřizovaného apoštolského exarchátu a jeho věřícím. Je třeba vzpomenout i jeho účast na biskupském svěcení apoštolského exarchy Ladislava Hučka 31. května 2003 v Praze, kam byl vyslán jako zástupce za Českou biskupskou konferenci a kde ve jméně konference pozdravil nového biskupa a člena ČBK.

Exarchát

17

BENEDIKT XVI. O BLAHOSLAVENÉM JANU PAVLU II. Papež Benedikt XVI. dne 1. května 2011 blahoslavil v Římě Božího služebníka Jana Pavla II. O významu a hloubce jeho osobnosti pojednal ve své promluvě. Její znění ve zkrácené podobě přinášíme také čtenářům zpravodaje Exarchát. Drazí bratři a sestry, dnes před našimi zraky v plném duchovním světle zmrtvýchvstalého Krista zazářila postava milovaného a ctěného Jana Pavla II. Jeho jméno je dnes započteno do zástupu svatých a blahoslavených, které během 27 let svého pontifikátu kanonizoval a beatifikoval a mocně tak podtrhnul všeobecné povolání k vysokému měřítku křesťanského života, ke svatosti. Tento znamenitý syn polského národa svým svědectvím víry, lásky a apoštolské odvahy, plným lidské vnímavosti, pomohl křesťanům na celém světě, aby se nebáli být křesťany, patřit do církve a hlásat evangelium. Jedním slovem: pomáhal nám nelekat se pravdy, poněvadž pravda je zárukou svobody. Karol Wojtyła nastoupil na Petrův stolec a přinesl si s sebou hluboké promyšlení konfrontace marxismu a křesťanství, koncentrované na člověka. Jeho poselství bylo následující: člověk je cestou církve a Kristus je cestou člověka. Dlouhou přípravou Velkého Jubilea dal křesťanství novou orientaci do budoucnosti Boha, který dějiny transcenduje, ale také do nich zasahuje. Chtěl bych nakonec také ještě poděkovat Bohu, že mi daroval osobní zkušenost dlouholeté spolupráce s blahoslaveným Janem Pavlem II. Měl jsem možnost jej poznat a vážit si jej ještě před tím, ale roku 1982, když mne povolal do Říma jako prefekta Kongregace pro nauku víry, mohl jsem mu dvacet tři let stát nablízku. Moje služba byla podporována jeho duchovní hloubkou a bohatstvím jeho intuicí. Příklad jeho modlitby mne vždycky silně oslovoval a povzbuzoval. Hroužil se do setkání s Bohem i uprostřed mnoha naléhavých povinností svého úřadu. A potom jeho svědectví v utrpení. Pán jej postupně svléknul ze všeho, ale on zůstal stále „skálou“, jak to chtěl Kristus. Jeho hluboká pokora, zakořeněná ve vnitřním sjednocení s Kristem, mu umožnila pokračovat ve vedení církve a vydávat světu ještě výmluvnější svědectví právě v době, kdy jej opouštěly fyzické síly. Radio Vatican

18

Zpravodaj

MISIJNÍ CESTY SV. CYRILA A METODĚJE Misijní působení soluňských bratrů sv. Cyrila a Metoděje na Velké Moravě je velmi rozmanité a pozoruhodné. Co však určilo tyto dva muže, aby byli vysláni na Moravu? Jaké byli jejich zkušenosti s misijní prací? Marii a Lvovi se v roce 815 narodil syn Michael, později přijal řeholní jméno Metoděj, který vynikal zejména vojenským a právnickým nadáním. Právě proto byl v roce 846 pověřen správou slovanského knížectví na řece Strymonu. Znalost slovanského jazyka získal pravděpodobně v oblasti, ve které se rodina v Soluni usadila. Strymonský region spravoval po deset let, po nichž se z politických důvodů uchýlil do kláštera na hoře Olymp v Bythínii. V roce 827 se v Soluni narodil Konstantin, který na sklonku svého života v římském klášteře přijme jméno Kyril. Už jako chlapec projevoval zájem o filosofii a teologii, což předznamenalo jeho církevně-politickou kariéru jednak na konstantinopolském dvoře císařovny Theodory a jejího syna Michaela III., ale i ve službách patriarchy Ignatia a Fotia. Konstantin se v mnoha směrech osvědčil jako dobrý organizátor a odborník, o čemž svědčí i jeho přezdívka Filosof. Když pak kolem roku 850 došlo ke zhoršení vztahů mezi Byzancí a Muttavakillovou islámskou říší a byl ohrožen nejen obchod, ale i životy křesťanů usídlených v Muttavakillově říši, byl poslán urovnat spory nadaný teolog Konstantin. Muslimové obviňovali křesťany s polyteismu (mnohobožství), protože jim nebylo zcela jasné tajemství Boží Trojjedinosti. Aby dali najevo, jak křesťany pohrdají, prováděli císařskou delegaci, které se účastnili oba bratři, křesťanskou čtvrtí, která byla plná špíny, výkalů a na zdech byli načmáráni ďáblové. Konstantin okamžitě prohlédl jejich zášť a situaci s nadhledem sobě vlastním vtipně komentoval: „Je zřejmé, že ďáblové nemohli mezi křesťany přebývat, a proto kálejí na ulicích. Tam, kde křesťané nežijí, bude jistě špína těchto ďáblíků uvnitř.“ Konstantin se na svou cestu dobře připravil. Nejen, že se naučil domorodou řeč, ale zároveň prostudoval Korán a další posvátné texty Islámu spolu s komentáři arabských filosofů. Když se pak pustil do disputace na Muttavakillově dvoře, mohl dokazovat logiku křesťanského náboženství rovněž prostřednictvím arabské teologie, jak vyplývá z úryvku Života sv. Konstantina: I tázali se ho dále: „Když je Bůh jeden, proč jej slavíte ve třech? Pověz, víš-li. Nazýváte jej otcem i synem i duchem. Když takto mluvíte, dejte mu tedy i ženu, ať se z toho naplodí mnoho bohů.“ Na to Filosof odpověděl: „Nerouhejte se tak bezbožně, neboť my jsme se dobře naučili od proroků a otců a učitelů slavit Trojici: Otce, Slovo i Ducha, tři osoby v jedné bytosti. Slovo pak se vtělilo v Panně a narodilo se pro naši spásu, jak

Exarchát

19

i váš prorok Mohamed svědčí, když takto píše: Poslali jsme Ducha svého k panně s přáním, aby porodila. Odtud já vám podávám důkaz o Trojici.“

Za chrabrost a zásluhy získané na misi mezi muslimy byl Konstantin odměněn profesorským postem při chrámě sv. Apoštolů, kde byli formováni kandidáti kněžství a bratr Metoděj měl být jmenován biskupem, což odmítl a raději přijal službu opata velkého kláštera Polychron. Další mise na sebe nenechala čekat. V roce 860 došla do Konstantinopole žádost od chazarského knížete, jehož knížectví trpělo náboženskou rozpolceností. Kníže proto žádal císaře o dobře vyškolené křesťanské teology, kteří by se mohli v disputacích utkat s židovskými a muslimskými duchovními, aby se tak kníže mohl rozhodnout, které náboženství je tím pravým pro jeho lid. Této žádosti nemohl vyhovovat lépe nikdo jiný, než naši světci. Jak bývá Filosofovým dobrým zvykem, připravuje se v Chersonu na své poslání. Předpokládá, že na dvoře knížete bude potřebovat ke své znalosti arabštiny také hebrejštinu, ale seznamuje se také s gótštinou, jejíž znalost může využít při stycích s Germány. Dobu očekávání využívá k dalšímu studiu, při kterém objevil např. indicie k nalezení místa posledního odpočinku ostatků sv. Klimenta, třetího papeže. Později se na dvoře chazarského knížete rozvinula řada diskusí, z nichž je možné uvést úvodní rozhovor Konstantina s Židy: Židé pak, kteří stáli okolo něho, pravili mu: „Nuže, pověz, jak může ženská osoba vměstnat do svých útrob Boha, na nějž nemůže ani popatřit, neřku-li jej porodit?“ Filosof ukázal prstem na chagana a jeho prvního rádce a řekl: „Řekne-li kdo, že první rádce nemůže chagana pohostit, a řekne-li dále: poslední otrok jeho může chagana i pohostit, i čest mu prokázat, jak ho mám nazvat, povězte mi, pomateným, či rozumným?“ Odpověděli mu: „Ó, velmi pomateným.“ Filosof jim pravil: „Co je z celého viditelného tvorstva nejvznešenější?“ Odpověděli mu: „Člověk, neboť je stvořen podle obrazu Božího.“ Opět pravil jim Filosof: „Nejsou tedy pitomí ti, kteří praví, že se Bůh nemůže vměstnat do člověka? A on se přeci vměstnal i v keř i v oblak i v bouři a dým, když se zjevil Mojžíšovi a Jobovi. Jak by mohl léčit někoho jiného, než toho, kdo byl nemocen? Propadlo-li tedy lidské pokolení zkáze, od koho jiného by se mu mohlo dostat obnovy, ne-li od samého tvůrce? (...) tak se rozešli od oběda a určili den, kdy si o tom všem pohovoří.

Když se pak vrátil Konstantin spolu s Metodějem do Konstantinopole, dostává roku 860 do rukou císař Michael III. dopis z Velké Moravy od knížete Rastislava. Jedná se o poslední velkou misi, na kterou se oba soluňští bratři vydají... Z uvedeného je tedy jasné, že oba bratry necharakterizuje jen misijní horlivost a odvaha, ale také smysl pro humor a především pracovitost a píle, se kterou se připravují na každý úkol. Uvědomují si, že je nejprve nutné znát vlastní náboženství a vzápětí poznat zázemí svých souputníků, od kterého se mohou odrazit, aby vhodněji a přesněji volili témata, o kterých je nutné hovořit. Tomáš F. Král

20

Zpravodaj

ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ PŮST A ZDRŽENLIVOST Pravoslavný postoj: Už v roce 867 patriarcha Konstantinopole Focius si stěžoval na odlišnosti v postní praxi římské církve, zaváděné latinskými misionáři: obyčej postit se i v sobotu a dovolení požívat mléčné výrobky v první týden postního období. Tyto odlišnosti se zvětšili ještě více po velkém schizmatu v roce 1054. Dnešní ostatky starobylé zdrženlivosti v římské církvi se omezují na zákaz masa v některých dnech velkého postu (pozn. Není to pravda: existuje přísný půst v Popeleční středu a na Velký pátek a pak také po celý rok v pátek platí zdrženlivost od masa!). Je možné říct, že tento veliký rozdíl mezi asketickou praxí odráží rozdílné tendence v pohledu na svět a na cestu svatosti: katolicismus se postupně obracel k přizpůsobení tomuto světu a jeho mentalitě (považujíc to za míru velkorysosti Církve vůči vlastním synům); zatímco pravoslaví, i když si je vědomo těžkosti spojených s tím jak dodržovat přísné asketické předpisy v současném oceáně světskosti, necítí se oprávněna ke snížení svých asketických modelů. Toto jsou modely svatosti, ke kterým jsou pravoslavní věřící stále a neodvolatelně povoláváni. Katolická odpověď: Pokud by svatost závisela jen na postu, byla by to velmi jednoduchá, ale i jednostranná svatost. Sám náš Spasitel, jak vyplývá ze spisů Nového zákona, se nevyznačoval stálými přísnými posty a asi by byl také kritizován některými současnými „pravověrnými“. Koncept postu se totiž v průběhu staletí v římské církvi rozšířil a prohloubil, čehož si tito zastánci starobylých zvyků nevšimli. Pokud bychom si některé věci neprohlubovali a nerozšiřovali, pak by naše křesťanství stálo na místě. To, že křesťanství existuje už dva tisíce let, svědčí o tom, že má něco lépe chápat, že má k něčemu dospět. Jinak by mohl být konec světa zítra. Ježíš sám, když nám přisliboval Svatého Ducha, řekl, že Duch nás má všemu (tedy novému pochopení) naučit: „Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám vše ostatní, co jsme vám řekl“ (Jan 14,26). Toto učení nemohlo trvat jen prvních sedm-osm století, ale musí trvat stále, až do skončení světa. Dnes je nám jasné, že k tomu, abychom postoupili na cestě svatosti, je potřebná askeze. Nestačí však jen askeze těla, ale askeze všech našich smyslů, celého našeho bytí. Jídlo, chuť je jen část člověka, není člověk celý. Někdo totiž může

Exarchát

21

konat hrdinské posty, ale zůstávat pyšný ještě více než předtím. Proto je dobré připomenout, že • koncept postu se v katolické církvi netýká jen jídla, ale přenesl se i na jiné oblasti lidského života (zábavy, kouření, sladkosti, televize…) • důraz se klade na dobrovolný půst, dobrovolný sebezápor, zdržování se povolených zábav, pokrmů; nejen toho, co je přikázané • už podle proroka Izaiáše, ale i církevních Otců, půst příjemný Bohu jsou skutky lásky, ne jen tělesné umrtvování (Iz 58, 5-6) • přílišné posty – nedodávání dostatku rozmanitých živin organismu - škodí zdraví, jak je zjištěné současnými odborníky (je to tedy proti přikázání: nezabiješ!) Ježíš se v evangeliu postil jen na začátku a nikdy neukládal svým učedníkům příliš veliké posty, dokonce se ani neví, že by vůbec ukládal nějaký půst od jídla. Spíše je nazýván jako ten, kdo rád jí a pije (i když to pravda nebyla, ale takovou si získal pověst). Eucharistický půst Pravoslavný postoj: Tak jak to platí pro půst předvelikonoční, tak v katolické církvi to platí i pro půst eucharistický: dochází k jeho značnému oslabení. Se současnými reformami eucharistického postu se tento zredukoval na jednu hodinu zdrženlivosti od jídla a pití, kromě vody. V pravoslavné církvi, ve které původní praxe zůstala nezměněna, ten, kdo chce druhého dne přijímat, nemůže od svého ranního probuzení nic jíst ani pít. V pravoslavné církvi nejsou výjimkou případy zvláště zbožných věřících, kteří před přijímáním totálně postí jeden i více dní. Katolická odpověď: Před tím, než člověk komunikuje se svým Spasitelem, tedy než přijme jeho Tělo a jeho Krev, musí se k tomu náležitě připravit, uvědomit si, koho přijímá a jaká je to veliká milost. Příprava musí být především duchovní, protože je to duchovní pokrm a uzdravuje celého člověka, duši i tělo. Přiměřený půst je jedním z dobrých a vhodných přípravných prostředků. Nemůže však být jediný a ani výlučný, nesmí být ani přehnaný. Pokud je půst vyjádřením naší lásky k Spasitelovi, tak to platí. Jinak by byl jen vnější. Pokud by to však mělo být týrání těla, abychom si dokázali, že my to zvládneme, že si Tělo Páně zasloužíme, protože jsme toho hodni, protože jsme pro něj toho tolik

22

Zpravodaj

vytrpěli, pak to nejen ztrácí svůj význam, ale obrací se i proti smyslu přijímání. Na druhé straně požadované přílišně přísné posty také mnoha lidem brání častěji přistupovat ke stolu Páně. Tam, kde se přistupuje ke stolu Páně jen jednou za rok, tam se ten náročný půst dá vydržet. Tam však, kde věřící člověk přistupuje i každý den, takový půst není možný. Post před přijímáním byl zaveden nejen z duchovních ale i praktických důvodů a v mnoha případech k tomu přispěla i určitá zvyklost zbožných duší, vytvořená v čase a Církví schválena. Pastoračně je přísný půst před Eucharistií podle katolické koncepce mylný, protože nepomáhá, ale brání častému přístupu k Ježíši, především maličkým. Proto zůstal v katolické církvi jen symbolický půst, aby se umožnilo co největšímu počtu věřících i každý den přistupovat k svatému Přijímání. Svaté Příjímání je živina pro naše tělo i duši, má ho posilovat, nemá ho oslabovat. Je třeba brát do úvahy i současnou úroveň poznatků o zdravé životosprávě. Kdysi se lidé dožívali nižšího věku i v důsledku nerespektování těchto pravidel zdravé a pravidelné výživy. Například kouření se kdysi považovalo za cosi neutrální, dokonce za znak elegance. Až vědecké zkoumání zjistilo, nakolik je kouření pro člověka škodlivé. V pití alkoholu se také kdysi nevidělo nic pro zdraví až tak špatného. Věda, nové poznatky vědy, mohou člověka ohrožovat, mohou mu škodit, ale mohou i pomáhat. Jde o to, z jaké strany to bereme. Dodržování pravidelné stravy a vyhýbání se přehnanému postu k tomu také patří. lh

NÁRODNÍ POUŤ V PRACHATICÍCH Národní pouť konaná dne 18. června v Prachaticích završila oslavy 200. výročí narození prachatického rodáka a biskupa ve Filadelfii sv. Jana Nepomuka Neumanna. Účast na této slavnosti přijal také filadelfský biskup Justin Francis Rigali (foto: vpravo), který zde zastupoval Svatého otce jako papežský legát. Ve své homilii řekl: „jeho jedinou touhou bylo žít na-

plno křesťanský život a hlásat Ježíše Krista. Když byl vybrán za biskupa ve Filadelfii, zvolil si jako biskupské heslo: Umučení Kristovo, posiluj mne. Prostřednictvím modlitby čerpal mocnou sílu z Kříže, z Ježíšova umučení a jeho smrti. Sv. Jan je v dějinách Ameriky ikonou jednoty a naděje, smíření a svobody, a že mnoho lidí českého původu do Ameriky přineslo silnou víru. O svatém Janu Neumannovi se říká, že se v ničem nešetřil. Rozuměl, čemu nás učí Ježíš v evangeliu: „Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (Lk 6, 38). Všem rozdával sám sebe a tak následoval Krista Ukřižovaného svou prací, svátostnou službou, a to v každém ohledu jeho krátkého života.“ TS ČBK

Exarchát

23

RECENZE: YOUCAT KATECHISMUS PRO MLADÉ Již podruhé vydalo Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří YOUCAT, což je název Katechismu katolické církve určeného mladým lidem. Jedná se o českou mutaci německého originálu zpracovaného pod záštitou Rakouské biskupské konference v r. 2010 s předmluvou papeže Benedikta XVI. Katechismus obsahuje tyto části: 1. díl - Čemu věřím, 2. díl - Jak slavíme křesťanská tajemství, 3. díl - Život v Kristu a 4. díl - Jak se máme modlit. Kniha je uspořádána klasickou formou Otázka?-odpověď-komentář k odpovědi, celkem 527 otázek a odpovědí. Po stranách textu jsou citáty z Bible, koncilních dokumentů, duchovních i profánních spisovatelů, filosofů, básníků, vědců, papežů, světců, mužů i žen. Najdeme tam jména jako Blaise Pascal (+1662), sv. Edita Steinová (+1942), Max Planck (+1947), Paul Claudel (+1955), Christoph kard. Schönborn OP (*1945) a mnohá další. Kromě těchto citátů jsou na okraji stránek definice důležitých pojmů jako: apoštol, homilie, kánon, katechumenát, mysterium, proměňování, Trojice. U každé odpovědi je uveden odkaz na velký Katechismus katolické církve jako možnost hlubšího studia. Katechismus YOUCAT je psán stručně a čtivě, vyhýbá se komplikovaným teologickým traktátům a čtenáře neunavuje. K oživení slouží vtipné perokresby a bohatý obrazový doprovod, také z českého církevního prostředí. V závěru je umístěn abecedně uspořádaný rejstřík pojmů (např. lidová zbožnost, lidská důstojnost, lítost) a seznam definic. Katechismus je tak vhodným dárkem. V předmluvě se papež obrací na mladé čtenáře těmito slovy. „Měli byste vědět, čemu věříte. Měli byste znát svou víru stejně důkladně jako zná IT-odborník operační systém svého počítače. Měli byste své víře tak porozumět, jak rozumí dobrý hudebník opusu, který hraje. Ve své víře byste měli být zakořeněni mnohem hlouběji než generace vašich rodičů... Studujte katechismus vášnivě a vytrvale! Studujte jej v tichu svého pokoje, čtěte si v něm ve dvou, s přítelem, při přátelském setkání, vytvářejte studijní kroužky, sdílejte se po internetu... Vy sami jste Kristovo tělo, vy sami tvoříte církev.“ (foto: z prezentace Youcat v budově ČBK, Mons. Dominik Duka a P. Vít Zatloukal)

o. Pavel Vácha

24

Zpravodaj

ZÁMOJSKÁ SYNODA - ČÁST V. Najvýznamnejším miestnym koncilom pre katolíkov gréckoslovanského obradu bola provinciálna rusínska synoda konaná v meste Zamość roku 1720. Chystáme sa vám postupne predložiť jej najdôležitejšie ustanovenia, ktoré vyberáme zo slovenského prekladu originálneho textu Synodus provincialis Ruthenorum habita in civitate Zamosciæ anno 1720, Romae: Sacrae Congregationis de Propaganda Fide, 1838. Jeho autorom je Ing. Martin Slaninka a bol vydaný ako účelová nepredajná publikácie biskupským úradom v Prešove.

§ II

Sviatosť birmovania, ustanovená Kristom, ktorú farári Východnej cirkvi zvyknú prisluhovať hneď po krste podľa výnimočného práva a povolenia, ktoré im udelil biskup a podľa výnimky Apoštolskej stolice, spôsobom viditeľných znakov. Sviatosť birmovania je nedotknuteľná tak aj krst a nie je dovolené ju opakovať, pretože vtiskla do duše nezničiteľný znak. Svätá krizma je látka z oleja, ktorý značí žiaru a z balzamu, ktorý značí vôňu dobrej povesti, ktoré sú požehnané biskupom na udeľovanie tejto sviatosti. A preto, ak sa pridáva niečo voňavého, alebo iné tekutiny kvôli vôni, treba starostlivo dbať, aby najväčšia časť krizmy bola vždy z oleja zmiešaného s balzamom. Pri samotnom birmovnom pomazaní, o ktorom bude teraz reč, nech sa používa obrad, ktorý naša cirkev až doteraz používala. Formu birmovania, ktorú preskúmali, chvália najstaršie trebníky a je nasledovná: „Pečať daru Svätého Ducha. Amen.“ A má sa vykonať iba raz zároveň so samotným pomazaním. Keďže však vo viacerých knihách vydaných vo Ľvove je zapísaná odlišná forma, ako ju používa cirkev, a to: „Pečať a dar Svätého Ducha“, synoda uvážila, že tie knihy sa majú opraviť biskupom, alebo sa majú zničiť. Biskupi pripravujú každoročne na Večeri Pánovej toľko krizmy, koľko bude vyžadovať potreba pre birmovancov v priebehu jedného roka. Pripravenú krizmu preberú od biskupa buď samotní farári, alebo prostredníctvom dekanov. Keď ju prijmú, starú nech už nepoužívajú, ale jej ostatky slušne spália na čistom kameni, alebo niekde bokom a popol rozhodia v chráme. Keďže svätý olej, potom čo bol posvätený, nie je jednoduchý prostý olej, ale Kristovou krizmou a prítomnosťou Svätého Ducha božsky účinný, ako vraví blažený Cyril Jeruzalemský, preto sa treba vyhnúť, aby sa nevystavoval nejako neúctivo, teda nemá sa uchovávať v sklenených, hlinených alebo medených nádobách, ale v strieborných alebo cínových, na slušnom mieste v chráme, nikdy však nie v súkromných budovách. Kto robí ináč, bude potrestaný peňažitým trestom, ktorý sa udelí cirkvi a inými trestami biskupského súdu. Pokračování

Exarchát

25

LITURGICKÝ SLOVNÍK: CH Chairetismy (χαιρετισμοί, хайрети1змы) původně ty verše mariánského hymnu Akafist, které začínají pozdravením χαίρε (радyйсz, raduj se), později pak vůbec všechny zbožné invokace takto začínající. Cherubínská píseň (χερουβικός ὕμνος, херувjмскаz пёснь) hymnus zpívaný při sv. liturgii po suhubé ekténii, slouží jako příprava věřících k Velkému vchodu, který tuto modlitbu rozděluje na dvě části. První část И%же херувjмы… a druhou část Ћкw да царS… Cherubikon se zpívá při liturgii sv. Jana Zlatoústého i sv. Basila Velikého s výjimkou Velkého čtvrtku a Velké soboty, protože každý tento den má stanoven svůj zvláštní hymnus. Nejstarší známá zmínka o cherubínské písni se objevuje v homilii konstantinopolského patriarchy Eutychia roku 582.

svěcením (konsekrací). Všechny stupně svěcení se udělují pouze mužům. Chitón (χιτών, подрsсникъ) viz klerika Chór (χορός, ли1къ) 1. soubor zpěváků. 2. ve stavitelství kostelním omezené prostranství pro duchovní při hlavním oltáři. V prvních dobách křesťanství, kdy stavěly se basiliky, byl chór omezený prostor pro zpívající duchovní, hypodiákony a diákony. Hlavní oltář stával v chrámech na volném prostranství, později se přeložil do zvláštních výklenků (apsid) a s ním sem byl přeložen také chór. Celému tomu přístavku byl pak dán název chór, viz oltář, presbytář. 3. empora pro zpěváky v kostele viz kůr. Chrám (τέμπλον, хрaмъ) viz cerkev

Chirothesie (χειροθεσία, возложeніе рyкъ) vzkládání rukou s žehnací modlitbou při svěcení minoristů. Svěcenci až do podjáhenského stupně nepřijímají nic ze svátostného kněžství.

Chrámová ikona (εκκλησιαστική εικόνα, храмовaz ик0на) slouží k výzdobě chrámu. Dále se chrámové ikony podle umístění dělí na ikonostasové, zaambonní, ad. Mohou být umístěny na proskynetariích, zavěšeny na stěnách chrámu, apod. Zvláštním typem chrámových ikon jsou procesní.

Chirotonie (χειροτονία, рукоположeніе) svátostné svěcení udělované ve třech stupních (jáhen, kněz, biskup), které lze získávat jedině postupně. Svěcení skočmo (s vynecháním některého stupně) je zásadně nepřípustné. Tak je udělována ve vzrůstající míře milost podílu na trojím kněžském úřadu Ježíše Krista (učit, posvěcovat a pást), přičemž plnosti se dosahuje biskupským

Chrámový svátek (θρονική εορτή, прест0льный прaздникъ) poutní slavnost se ve východním obřadu slaví zásadně v den připadající na svátek patrona chrámu či hlavního oltáře v chrámu a nepřenáší se na neděli jako v latinském obřadu. Má klasifikaci velkého svátku s celonočním bděním a bývá spojen s výročním jarmarkem a světskými zábavami.

26

Zpravodaj

ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. JAN NEPOMUK NEUMANN Narodil se dne 28. března 1811 v Prachaticích ve smíšené rodině. Jeho tatínek Filip přišel z Obernburgu nad Mohanem a byl punčochářským mistrem. Oženil se s Anežkou Lebischovou, dcerou sedlářského mistra. Z tohoto manželství se jako čtvrtý ze sedmi dětí narodil i Jan. Vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích, kde roku 1831 vstoupil do kněžského semináře a kde také přijal nižší svěcení. Pak studoval teologii, filosofii a přírodní vědy v Praze. V Čechách byl tehdy velký přebytek kněží, takže biskup jeho vysvěcení odložil. Neumann se už v Praze naučil anglicky, dopisoval si s americkými biskupy a získal jejich pozvání. Roku 1836 se vydal pěšky do Paříže a dále do Le Havru, kde 20. dubna 1836 nastoupil na loď a 1. června přistál v New Yorku. Už 25. června jej biskup Dubois vysvětil na kněze a Neumann odešel jako farář do Williamsville blízko Niagarských vodopádů. Dostavěl místní kostel, založil školu a obcházel farnost o rozloze téměř 1500 km, kde žilo i mnoho německých a italských přistěhovalců. Roku 1840 se vyčerpáním zhroutil a byl převezen do kláštera redemptoristů v Pittsburghu. Po noviciátu byl roku 1842 přijat do řádu v Baltimore v Marylandu, 1844 se stal představeným domu a roku 1847 celé řádové provincie. Neustále cestoval, zakládal školy a kostely a roku 1851 se stal farářem v Baltimore, kde žilo mnoho imigrantů. Napsal a vydal dva katechismy a biblickou dějepravu. Když roku 1852 zemřel biskup ve Filadelfii, navrhl baltimorský arcibiskup Neumanna na toto místo a ten byl 28. března 1852 vysvěcen na biskupa. Za osm let svého působení založil téměř sto škol a přes 80 kostelů, reformoval kněžský seminář a velmi podporoval i jiné řády, které tam tehdy působily. Dodnes je brán jako zakladatel církevního školství v USA. V roce 1854 se vydal do Říma na slavnostní kongregaci a byl přijat v osobní audienci papežem. Na zpáteční cestě se zastavil v rodných Prachaticích, a i když cestu tajil, obyvatelé města mu přichystali slavné přijetí, o němž je český záznam v tamní matrice. Po návratu do USA se dále věnoval své práci. Dne 5. ledna 1860 ve věku nedožitých 49 let se na ulici zhroutil a zemřel. Jeho sestra Jana byla jednou z prvních českých boromejek a zakladatelka kláštera ‘‘Neumanneum‘‘ v rodných Prachaticích. Už v roce 1886 byl zahájen proces svatořečení, roku 1963 byl prohlášen za blahoslaveného a v roce 1977 za svatého. Ctěn je zejména v USA, ČR, Německu a Rakousku. Je mu zasvěcena řada kostelů a kaplí, převážně v USA. Je pohřben v kryptě National Shrine, velkého kostela ve Filadelfii, kde působil a kde je i malé Neumannovo muzeum. -jakl-