Exarchát
3
OBSAH SLOVO OTCE BISKUPA INFORMACE A AKTUALITY AKO VZNIKLI SVIATKY VIANOC XVIII. MEZINÁRODNÍ EKUMENICKÁ KONFERENCE O VÝCHODNÍ SPIRITUALITĚ 20. VÝROČÍ VYHLÁŠENÍ CCEO ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ: OČISTEC LAVICE A ŽIDLE MAGIE, HOROSKOPY, KYVADÉLKA A CÍRKEV EKUMENICKÉ ROZHOVORY VE VÍDNI O PAPEŽSKÉM PRIMÁTU MONS. JÁN EUGEN KOČIŠ: „BYL JSEM V PRAZE RÁD“ SOUČASNÝ STAV UKRAJINSKÉ MIGRACE 20 LET SV. LITURGIE V CHOMUTOVĚ ZAMYŠLENÍ NAD BOŽÍM SLOVEM: 28. NEDĚLE PO SESLÁNÍ SV. DUCHA PARDUBICKÝ KOSTELÍČEK JE OPĚT JAKO NOVÝ LITURGICKÝ SLOVNÍK: F KNĚZ TO MÁ TĚŽKÉ, TAK MU CHCI TROCHU POMOCT
4 5 6 8 9 10 11 12 14 15 16 17 18 19 20 21
EDITORIAL Vážení čtenáři, další číslo zpravodaje Exarchát vám chce mimo jiné nabídnout několik komentářů k aktuálnímu dění v církvi v oblasti ekumenických diskusí. V minulém období se uskutečnila dvě významná ekumenická setkání, která si vzala za téma hledání smyslu papežského primátu pro celou církev a péči o osamoceného člověka uprostřed společnosti. V liturgickém roku dále postupujeme do období příprav na oslavu velkých dní Kristova narození. Tomuto období říkáme ve východním obřadu filipovka, neboť se začíná svátkem sv. Filipa a pokračuje až do dne Narození Páně. Příprava na každou velkou věc je velmi důležitá, protože pomáhá prožít den plněji a se všemi jeho odstíny - pomáhá poznat smysl našeho slavení. Člověk má v každodenním shonu jen málo příležitostí vzpomenout na Boha. Filipovka nám nabízí příležitost se alepoň na chvíli každý den zastavit, ve chvilce ticha přečíst několik řádek z evangelia narození Páně u sv. Lukáše, v modlitbě uspořádat problémy posledních dní a vůbec orientovat čas filipovky na veliké tajemství vtělení Boha, které budeme oslavovat. Stojí zato najít si takovou chvilku, i když by to znamenalo vyměnit ji za večerní televizi, nebo delší ranní vstávání. V každém případě přeje redakce zpravodaje Exarchát všem svým čtenářům plodnou dobu příprav, ale i radostnou a požehnanou oslavu svátků Kristova narození, které se uskutečnilo pro každého z lidí... Tomáš F. Král EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail:
[email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk činí cca 20,-). Redakce: Ladislav Hučko, Viera Folkmanová, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Ján Kočerha, Tomáš F. Král, Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r. o., Dolákova 24/ 536, 181 00 Praha 8.
4
Zpravodaj
SLOVO OTCE BISKUPA Setká-li se někdo ve společnosti s nějakou známou osobou z televize či z novin, významným politikem či spisovatelem, tak si to považuje za čest a úměrně tomu se i chová. Usmívá se na něj a usiluje o to být k němu zdvořilý, případně, pokud potřebuje v něčem pomoc, je to pro něj ctí. Autority nebo „celebrity“ na nás působí i tím, že je jich málo, a pokud jde o umělce nebo sportovce, většina z nich má i obecně uznávané mimořádné nadání a schopnosti. Na politicích zase často závisí i náš lidský osud. Avšak z tohoto pohledu, kdybychom tyto hodnoty a hodnocení dotáhli do důsledků: největším umělcem, který stvořil nebe i zem, nejkrásnější obrazy přírody, nejznámější ale i nejmocnější Osobou ve světě bude Bůh. Navíc na něm závisí celý náš osud. I když to však někdy teoreticky uznáváme, přece málokdy se tomu i úměrně chováme. Je to asi tím, že nedomýšlíme věci do konce, ale zůstáváme někde uprostřed. Vždy sice řekneme: „ano“, avšak hned dodáváme: „ale…“ Naše řeč však mám být ano, ano a ne, ne. Všechno, co je nad to, je ze Zlého, je od ďábla
Exarchát
5
INFORMACE A AKTUALITY (srov. Mt 5,37). Právě naše polovičatost a strach jít se svou vírou do konce, vyvodit z ní všechny důsledky, působí jak krizi víry, tak i malé uspokojení z jejích hodnot a malou (nebo žádnou) přitažlivost evangelizačního působení. Nad tím bychom se měli zamýšlet i teď v období před svátky Narození Páně, kdy se Bůh stává člověkem. Zamýšlet se nad tím, jak ho lidé za jeho života přijímali a jak ho přijímáme my dnes. Odmítali jsme přijmout na nocleh jeho matku v požehnaném stavu. Představme si, jakou mohli projevovat lítost lidé, kteří dvojici nepřijali do domu a pak na věčnosti zjistili, komu to vlastně neotevřeli své dveře. Ježíš říká, že takto bychom měli otevírat všem chudým a ubohým, protože on sám je v nich přítomen. Tehdy určitě nebudeme litovat, až přijdeme na věčnost, že jsme něco prošvihli. Právě naopak, zjistíme, že vždy, když jsme otevřeli ochotné srdce chudákovi a pomohli jsme mu, byl to Ježíš, kterému jsme ve svém bližním sloužili. Úměrně tomu dostaneme i odměnu. žehná X Ladislav
• Patnáctého sympozia kanonického práva ve Spišském Podhradí se ve dnech 24. - 27. 8. 2010 zúčastnili apoštolský exarcha Ladislav Hučko a generální vikář Milan Hanuš. Druhý den sympozia, 25. 8., byl věnován 20. výročí vyhlášení Kodexu kánonů východních katolických církví. Diskusi moderoval biskup Ladislav. • Ve dnech 2.- 9. 9. 2010 se ve Lvově – Brjuchoviči za předsednictví vrchního arcibiskupa kardinála Lubomíra Husara konalo zasedání Synodu biskupů Ukrajinské řeckokatolické církve. Účastnilo se ho asi 40 biskupů členů synodu a hostů. Stěžejním bodem programu bylo všestranné posouzení jevu migrace. Na synodu vystoupil také vladyka Ladislav s pozdravem a s krátkou informaci o stavu pastorační péče o ukrajinské migranty v ČR. • V neděli 5. 9. 2010 navštívil apoštolský exarcha Ladislav Hučko řeckokatolickou farnost Pardubice, aby požehnal nově vymalovaný interiér i exteriér „Kostelíčka“, v kterém se slouží východní bohoslužby. Rozloučil se současně s dosavadním místním administrátorem farnosti o. Antonínem Sokolem, který po dvanácti letech starostlivého budování farního společenství odchází do důchodu. Současně uvedl do funkce nového administrátora farnosti o. Karla Soukala. • Představitelé AE se dne 28. 9. 2010 zúčastnili slavnostní poutě, která se u příležitosti svátku sv. Václava konala ve Staré Boleslavi. Za účasti českých, moravských a slovenských biskupů si věřící připomněli 1075. výročí smrti knížete a patrona české země. V slavnostním průvodu nesl ochranný obraz země české, Palladium, apoštolský exarcha L. Hučko. Připomněl tak cyrilometodějskou tradici, která je s Palladiem spojována. Mši svatou na svatováclavské pouti sloužil český primas Mons. Dominik Duka. • Dne 3. 10. 2010 uskutečnil apoštolský exarcha Ladislav Hučko pastorační ná-
vštěvu řeckokatolické farnosti v Brně, kde v chrámu svaté Maří Magdalény sloužil svatou liturgii spolu s místními duchovními o. Josefem Blaščákem, o. Vasylem Gorblyanským, o. Jiřím A. Pleskačem a o. P. Palackým, SJ. Po liturgii se setkal s věřícimi a prohlédl si průběh stavebních prací na chrámu svatého Josefa, který by měl po opravě střechy a interiéru sloužit řeckokatolíkům. • Ve dnech 8. – 10. 9. se ve Špindlerově Mlýně konala pravidelná čtvrtletní Rada ředitelů a prezidentů Charit ČR za účasti prezidenta Charity ČR biskupa Pavla Posáda. Setkání se účastnili za řeckokatolickou charitu její ředitelka Bc. Mária Hučková a prezident o. Ján Kočerha. Rada se věnovala přípravě dalšího ročníku Tříkrálové sbírky, státní podpoře neziskových organizací a jiným tématům z oblasti zabezpečování samotného chodu tohoto největšího poskytovatele sociálních služeb v republice. • Ve dnech 8. a 9. 10. 2010 navštívil biskup Ladislav Řím. U příležitosti 20. výročí vyhlášení Kodexu kánonů východních církví se účastnil dvoudenního pracovního setkání pořádaného Papežskou radou pro výklad textů zákonů ve spolupráci s Kongregací pro východní církve, Papežskou radou na podporu jednoty křesťanů a Papežským orientálním institutem. Hlavními tématy setkání byly historický vývoj východní kodifikace, legislativní aktivity východních církví a ekumenické aspekty CCEO. Na závěr pracovního setkání byli účastníci přijati při audienci Svatým Otcem Benediktem XVI. • Každoroční duchovní cvičení kněží AE se letos konala ve dnech 11. - 15. 10. 2010 na mariánském poutním místě v Hejnicích. Tématem exercicií byla poslušnost, která se má stát aktuálním tématem i pro další život kněží. Exercitátorem byl o. Volodymyr Los z Ukrajiny, který v devadesátých letech studoval na teologické fakultě UK v Praze. Exercicií se zúčastnilo 25 duchovních Apoštolského exarchátu. vf
6
Zpravodaj
AKO VZNIKLI SVIATKY VIANOC Ťažko je nám predstaviť si zimu bez Vianoc, ktoré spolu s Veľkou nocou tvoria najdôležitejšie sviatky Cirkvi. Vianoce prežívajú všetci: deti i starí, veriaci i neveriaci. Sú to sviatky, s ktorými každý národ spája svoje zvyky i tradíciu. Je nám veľmi ťažké predstaviť si, že bol čas, kedy sa Vianoce v Cirkvi neoslavovali. Nevieme, kedy sa Ježiš narodil. Sú veľké ťažkosti s určením roku a ani o mesiaci a dni evanjelisti nič nehovoria. Pomocou tvrdenia, že pastieri strážili svoje stáda, môžeme konštatovať, že to bolo v období medzi marcom a novembrom. V 2. a 3. storočí sa kresťania nezaujímali o dátum narodenia Ježiša. Jediným sviatkom bola Veľká noc – pamiatka Umučenia a Zmŕtvychvstania Krista. Kresťanov zaujímalo hlavne narodenie pre nebo, čiže smrť a nie pozemské narodenie. Slávili sa teda „narodeniny“ mučeníkov pre nebo a nevenovala sa pozornosť dátumu ich narodenín. Preto je pochopiteľné, že sa Cirkev v takej situácii veľmi nezaujímala o dátum narodenia Krista. V 2. a 3. storočí sa objavujú ľudia, ktorých učenie vyvoláva nepokoj v Cirkvi. Jedni tvrdia, že Kristus nebol skutočným človekom, ale Bohom. Božstvo sa nemohlo poškvrniť matériou a nám sa iba zdalo, že On je človek. Iní tvrdili, že Kristus bol iba Bohom adoptovaný človek a ako Boh sa zjavil v deň svojho krstu. Preto v gnostických kruhoch v Egypte 2. storočia, vznikol sviatok Zjavenia (Epifania), slávený 6. januára spolu so sviatkom gréckeho boha zemskej plodnosti a vína – Dionýzusa, kedy vody Nílu naberali magickú moc. Bol to súčasne deň narodenia jedného z bohov. Stretávame sa tu s typickým synkretizmom: spojili spolu Dionýzusa, krst, zjavenie Krista ako aj sväté vody Nílu. V 3. storočí sa začali ostré teologické spory, ktoré sa týkali Božstva a človečenstva Ježiša Krista. To malo za následok zdôrazňovanie vtelenia Krista, čo zase poukazovalo na jeho narodenie. Cirkev tu uplatnila postup, ktorý veľakrát použila v dejinách: nemeniac dátum, dáva jestvujúcemu pohanskému sviatku novú, kresťanskú formu. Cirkev prijíma sviatok Zjavenia Pána a spája ho so spomienkou narodenia Krista, zdôrazňujúc týmto spôsobom Jeho pravdivé človečenstvo v deň Zjavenia sa Jeho Božstva. Pretože zjavenie sa Božstva sa neuskutočnilo iba vo chvíli krstu Ježiša, ale aj v Jeho prvých zázrakoch, tento sviatok bol obohatený spomienkou na zázrak v Káne Galilejskej a zázračné rozmnoženie chleba. Ale najviac presvedčivým znakom Božstva Krista bola hviezda, ktorá sa zjavila Mudrcom. Teda, z 5. na 6. januára sa oslávilo Narodenie Krista a 6. januára, cez deň – jeho zjavenie. Sviatok 6. januára sa veľmi rýchlo rozšíril po celom kresťanskom Východe.
Exarchát
7
Svätý Efrém, veľký sýrsky básnik IV. storočia, zanechal krásny opis tohto sviatku v Sýrii, počas ktorého boli zdobené domy vencami. Bol slávený aj v Arménsku, ako aj v srdci kresťanstva, Jeruzaleme. Celú noc bolo bdenie pri Betlehemskej jaskyni, odkiaľ sa potom procesiou išlo do Jeruzalema. „Ako sú ozdobené v tom čase chrámy,“ píše cestovateľka 4. storočia Egéria, „ je ťažko opísať. Tam okrem zlata, perál, hodvábu, nič iné nevidíš. Pozrieš na závesy, sú zlatisté a hodvábne, obrusy tak isto zdobí zlato a hodváb. A či je možné opísať alebo ohodnotiť množstvo a váhu svietnikov alebo lámp a lampiek a rôzneho druhu náčinia?“ V 4. storočí už máme sviatok, ktorý tematicky obsahuje Narodenie Pána, obohatený o iné udalosti zo života Ježiša Krista. Nezamýšľali sa nad dátumom narodenia Krista, lebo dominovala myšlienka o zjavení Boha – Človeka. Ale už začiatkom 4. storočia sa v Ríme objavuje sviatok Narodenia Pána, slávený 25. decembra. Prvýkrát sa ten sviatok spomína v dokumente z roku 336, hoci už začiatkom 3. storočia svätý Hipolit, grécky spisovateľ pôsobiaci v Ríme, hovorí o narodení Krista 25. decembra. Ťažko je tu privolávať teologicko-historické špekulácie, na základe ktorých kresťania došli k tomuto dátumu, lebo sú bezvýznamné historicky i teologicky a na dôvažok veľmi skomplikované. Dôležitejšie boli dôvody praktické a do nich boli určite dopracované špekulácie. Členovia veľkého náboženstva Mitru (perzský boh), ktoré bolo veľkým konkurentom kresťanstva, slávili veľmi pompézne sviatok Neporaziteľného Slnka 25. decembra a tento kult slnka schvaľoval aj cisár Konštantín Veľký. Pre kresťanov Západu sviatok Zjavenia Pána bol podozrivý a ako sme videli nie bez dôvodu. Či sa Kristus iba zjavil a nie vtelil? Preto sa začalo vo sviatku Neporaziteľného Slnka hľadať elementy, na základe ktorých sa mohol „pokrstiť“. Či nenazýva evanjelium Krista svetlom na osvietenie pohanov (Lk 2,32) a či Prorok nehovorí o slnku spravodlivosti, ktoré kvôli nám vzíde (Mal 3,20)? Či sv. Ján nenazýva Boha svetlom? Možno sa ku „pokrsteniu“ sviatku Neporaziteľného Slnka pričinili tendencie odporu proti oficiálnym sklonom cisára, podporiť kult slnka. Z druhej strany sa dával veľký pozor na to, aby kresťanstvo nestratilo nič z obsahu evanjelia a neprerodilo sa do synkretizmu, o ktorom sme sa už zmienili. Preto bola snaha zachovať formu sviatku a jeho dátum, ale dať mu zároveň nový, kresťanský obsah. Začiatkom 4. storočia sa teda objavuje v Ríme sviatok Narodenia Pána. Prijatie tohto sviatku nebolo jednoduché, lebo sa stretlo s odporom pohanov aj kresťanov. Nemyslíme si, že od chvíle, kedy prijal Konštantín Veľký kresťanstvo, sa sviatok Zjavenia Pána stal všeobecným a akceptovaným všetkými. Stačí si prečítať kázne Otcov, ktoré nás presvedčia, aká bola ťažká cesta, ktorú si muselo kresťanstvo prebiť. Ešte v 6. storočí boli nútení kazatelia bojovať proti pohanským zvykom, ktoré boli spojené s týmto sviatkom. Ale aj kresťania, zvyknutí na sviatok Zjavenia Pána, nemali veľkú ochotu prijať rímsku inováciu. V Antiochii, veľký kazateľ Ján Zlatoústy, obetuje svoju autoritu na to, aby presvedčil veriacich, že 25. december je ozajstným sviatkom Narodenia Pána. V Konštantinopole zaviedol tento sviatok trocha skôr, okolo roku 397, veľký rečník a teológ Gregor Naziánsky. Egypt ho prijal až po Efezskom koncile (431), aj to s veľkými obavami. V Jeruzaleme bezvýsledne nahováral k sláveniu tohto sviatku sv. Hieroným. Jeho rétorika sa ukázala neúčinná, lebo sviatok bol prijatý až v polovici 6. storočia a Arménsko ho neprijalo vôbec. Zostalo verné svojej
8
Zpravodaj
praxi až do dnešného dňa. Slávi iba sviatok Zjavenia Pána. Prví kresťania, ako pamätáme, koncentrovali svoju pozornosť na vykúpenie, a až potom sa kvôli rôznym teologickým rozporom začalo prehlbovať tajomstvo vtelenia. Výsledkom týchto reflexií je vznik sviatku Narodenia Pána. Podobný mechanizmus zapríčinil vznik iných sviatkov. Sláviac jednotlivé sviatky liturgického roku, veľmi často sa koncentrujeme na vonkajšiu formu, menej pozornosti venujeme teologickému obsahu a ešte menej jeho histórii. Takto ochudobňujeme samých seba. Skúsme prehĺbiť teologický obsah nami sláveného sviatku Vianoc, ktorého nosníkom je vonkajšia forma. Dejiny sviatku poukazujú na pravdy, ktoré sú na prvý pohľad nebadateľné. Cirkev užívala a užíva istú, svojskú pedagogiku. Nechce zničiť to, čo je zakorenené v podvedomí človeka a čo je pre neho vzácne, mení obsah, nemeniac vonkajšiu formu. V našom prípade zmenila sviatok Neporaziteľného Slnka na sviatok Narodenia Krista – Slnka ľudstva. Zároveň Cirkev dbala, aby sa ani čiarka nezmenila v Evanjeliu, a aby synkretizmus nikdy nezmenil učenie Evanjelia. Prevzaté: Anton Verbovský CSsR (Slovo 24/1994)
XVIII. MEZINÁRODNÍ EKUMENICKÁ KONFERENCE O VÝCHODNÍ SPIRITUALITĚ
„Společenství a samota.“ To bylo tématem XVIII. mezinárodního ekumenického setkání o východní spiritualitě, které se uskutečnilo v klášteře v Bose od 8. do 11. září 2011. Jednání zahájil Enzo Bianchi, zakladatel mnišského společenství v Bose (severní Itálie, provincie Biella). Po něm promluvil srbský pravoslavný biskup Irenej z Bačky, který se věnoval vztahu Církve a mnišské zkušenosti. Po celé tři dny pak následovaly příspěvky dalších katolických, pravoslavných i protestantských teologů, filozofů a historiků. Rozměr samoty a společenství, jak nám o tom vyprávějí evangelia, nacházíme v harmonické jednotě především v Ježíšově životě. Vzájemné prolínání mezi samotou a společenstvím nacházíme často také ve Svatém Písmu jako i v celých dějinách křesťanské spirituality. Jednání konference pozdravil ve jménu Svatého otce Benedikta XVI. státní sekretář Vatikánu kardinál Tarcisio Bertone a také předseda Italské biskupské konference kardinál Angelo Bagnasco. Kardinál Bagnasco zdůraznil, že dnes „žijeme v době, kdy je zvláště obtížné žít společenství a samotu. Samota mocně
Exarchát
9
pronikla do našeho života, ale současně byla vyprázdněna. Druhý člověk už často není náš bratr, ale spíše nepřítel našeho štěstí. Křesťanská zkušenost, a to jak východní, tak latinská, představuje proto zdroj lidskosti a moudrosti, který se může stát lékem pro nemoci současného člověka, trpícího individualismem a zvěcněním vztahů.“ (lh)
20. VÝROČÍ VYHLÁŠENÍ CCEO Ve dnech 8. a 9. října 2010 se u příležitosti 20. výročí promulgace Kodexu východního kanonického práva (Canonum ecclesiarum orientalium CCEO) účastnil apoštolský exarcha Mons. Ladislav Hučko v Římě dvoudenního pracovního setkání pořádaného Papežskou radou pro výklad textů zákonů ve spolupráci s Kongregací pro východní církve, Papežskou radou na podporu jednoty křesťanů a Papežským orientálním institutem. Hlavními tématy setkání byl historický vývoj východní kodifikace, legislativní aktivity východních církví a ekumenické aspekty CCEO. CCEO byl schválen papežem Janem Pavlem II., který ve snaze o to, aby východní katolické církve vzkvétaly a s novou apoštolskou silou vykonávaly svěřený úkol (Orientalium Ecclesiarum), chtěl vybavit tyto ctihodné církve úplným a společným Kodexem přizpůsobeným době a kontextu Druhého vatikánského koncilu. V katolické církvi existuje 21 církví východního obřadu vlastního práva (sui iuris), které náleží do pěti liturgických tradic: alexandrijské, antiochijské, arménské, chaldejské a byzantské. Tyto církve vznikaly v rozmezí 16. až 20. století, kdy různé východní křesťanské komunity obnovily (nebo jiné navázaly na) jednotu, vstoupily do plného společenství s Petrovým nástupcem a připojily se k těm východním katolickým církvím, které toto pouto nikdy nepřerušily. V ČR reprezentuje východní katolické církve Řeckokatolická církev zastoupená v České biskupské konferenci apoštolským exarchou Mons. Ladislavem Hučkem. Z toho také vyplývá, že pojmenování „východní“ neodkazuje ani tak na zeměpisné označení, jako spíše na typ katolické tradice vyjádřené vlastním obřadem s důrazem na jednotu s papežem. Na závěr pracovního setkání byli účastníci přijati při audienci Svatým otcem Benediktem XVI., který při této příležitosti mimo jiné řekl: „Co se týče posvátných kánonů původní Církve, které inspirují platnou východní kodifikaci, stimulují všechny východní církve k tomu, aby zachovávaly vlastní identitu, která je zároveň východní i katolická. Při zachovávání katolického společenství nebylo záměrem východních katolických církví popírat věrnost své tradici. Jak již bylo mnohokrát zdůrazněno: uskutečněná plná jednota východních katolických církví s Církví Říma nemůže představovat oslabení vědomí vlastní autentičnosti a originality. Proto je také úkolem všech východních katolických církví zachovávat disciplinární dědictví a udržovat vlastní tradice, které jsou bohatstvím pro celou církev. (...) Nový CCEO vytvořil pro katolíky východního obřadu zčásti novou disciplinární situaci a stal se platným nástrojem pro ochranu a šíření vlastního ritu pojatého jako liturgický, teologický a duchovní odkaz různých kultur a historických okolností, který vyjadřuje způsob života z víry vlastní každé církvi podle jejího práva (CCEO, kan. 28 §1).“ Zpracováno z různých zdrojů Tomáš F. Král
10
ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ
Zpravodaj
Exarchát
OČISTEC
Naše redakce přináší další díl seriálu o rozdílech mezi Katolickou a pravoslavnou církví. Tentokrát články pojednávají o tématu očistce a o přítomnosti lavic v chrámu. Učení pravoslavných v otázce očistce zní: pravoslavná církev mluví o mezistavu po smrti, a to o blaženosti pro spravedlivé a hrůze a trápení pro hříšníky. Tento stav nenastává ještě před Posledním soudem jako definitivní. Pro ty, kteří zemřeli se svátostně neodpuštěnými lehkými hříchy, anebo kteří se nekáli za hříchy vykonané za života, se mluví o očišťování těchto hříchů buď ve smrtelné zkoušce, anebo prostřednictvím proseb církve (modlitbou a dobrými skutky). Podle pravoslavné církev však neexistuje žádný stav, který by se mohl nazývat očistcem, v kterém by člověk mohl být ještě očištěn od svých všedních hříchů. Každé odpuštění hříchů po smrti pochází jedině z Boží dobroty za spolupráce lidských modliteb, a to bez potřeby jakéhokoli „zadostiučinění“. Katolické učení: je pravdou, že učení o očistci není ve Svatém Písmo přímo vzpomínáno, ale takto tam není zmíněno více věcí, kterým Církev učí (např. učení o Nejsvětější Trojici). Nepřímo a z logiky věci však můžeme v Bibli naznačení očistcového stavu najít. V Katolické církvi se toto učení rozvíjelo od dob církevních otců, ale definitivně se upevnilo na Druhém lyonském koncilu v roce 1274, kde byla vyhlášena také unie, která však zůstala, žel, jen mrtvou literou. Katechismus Katolické církve tedy definuje očistec takto: „Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti.“ (KKC1030) Potřeba očistce vyplývá z toho, že člověk nemůže být hned po smrti jen spasen nebo jen zatracen. Pokud známe své lidské chyby a hříšnost, tak při příliš přísných kriteriích, které Ježíš naznačil výrokem: „Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá“ (Mt 7,13) by věčný život ve společenství s Bohem nedostal skoro nikdo. Věříme v nekonečné Boží milosrdenství, to je učení Církve, ale vždy se také vyžaduje i nějaký náš podíl. Katolická církev také podporuje modlitby a obětuje liturgie za zemřelé, ale nemůžeme být jen pasivní objekt spásy nebo zatracení. Nemůžeme se jen spoléhat na druhé, že nám pomohou, i když jejich podíl může být velmi závažný. Náš podíl je buď naše lítost a pokání už na tomto světě, nebo v případě lehkých hříchů možnost očištění v druhém životě očistným trestem. Můžeme to připodobit tomu, co říká Matka Tereza, že láska bolí. Očistec je láska, která bolí, ale která i léčí ty, kteří nejsou nemocní nevyléčitelnou nemocí nenávisti a vědomého výběru zla, služby zlému. Co se týče některých námitek stran délky trvání posmrtného očišťování v očistci: „posmrtné očišťování“ (očistec) je přechodem, kdy člověk opouští skutečnost času i s jeho popisnými kategoriemi a vchází do věčnosti, která je z našeho pozemského pohledu nepředstavitelná a našimi pojmy nevyslovitelná. Neschopnost vyjádřit „kdy“ skončí ono „posmrtné očišťování“ znamená přijmout toto tajemství včetně naší vlastní neschopnosti je vyjádřit. V očistci se člověk osvobozuje ze své uzavřenosti do sebe, která mu brání plně se otevřít dialogu lásky s Bohem.
11
LAVICE A ŽIDLE Pokud jde o mobiliář chrámu, zejména lavice a židle mají pravoslavní tuto námitku: „Jednou ze zvláštností, kterou si je možné po vstupu do typicky pravoslavného chrámu povšimnout, je nepřítomnost míst k sezení. Jen v chrámech, které byly upraveny z předchozích míst katolického nebo protestantského kultu, je dostatek lavic a židlí; v těch ostatních se obyčejně nechávají jenom židle nebo lavice u zdi, určené pro staré lidi nebo pro nemocné. V pravoslavné tradici věřící stojí prakticky po celou dobu bohoslužby (schopnost, která se získává praxí) a je jen málo modliteb nebo momentů kultu, pro něž je předepsané sednout si nebo kleknout. Lavice a židle by bránily některým úkonům kultu, například hlubokým poklonám nebo prostraci; omezilo by to totiž spojení s prostředím…“. Z této argumentace je však patrné, že se v pravoslavných chrámech nepočítá (a ani se nikdy zřejmě nepočítalo) s větší účastí na bohoslužbách těch lidí, kteří nejednou přijdou z dálky, unaveni po práci, případně s dětmi, které nevydrží tak dlouho stát. Staří a nemocní, pro které jsou obyčejně k dispozici místa k sezení, jsou jen jednou kategorií osob, která má potřebu sedět. Déle stát vydrží jen mladí a odpočatí lidé. Není jasné ani to, jak stání po celou dobu bohoslužby (někdy i tři hodiny), může přispět k větší zbožnosti. Spíše to jen odradí od častější účasti na takovýchto bohoslužbách. Je pravdou, že i katolické chrámy mnohdy nestačí svou kapacitou míst na sezení a velká část věřících musí také celou bohoslužbu stát. Jde však o výjimku, podobně jako je výjimkou i pouť na místa s velkým počtem věřících. Nedělá se z toho žádná duchovní přednost. Katolíci se snaží, aby chrám byl pro věřící jejich domovem a aby se co největší počet věřících účastnil bohoslužeb co nejčastěji; někteří chodí každý den, ale minimálně každou neděli, a ne jen jednou za rok na Paschu. Když přijde někdo na návštěvu, první věc, která se mu nabídne, je místo k sezení. I v prostředcích hromadné dopravy patří k projevu úcty ke starším lidem nebo ženám, že jim někdo nabídne místo k sezení. Zvyk stát po celou bohoslužbu je přebrán z mnišského způsobu bohoslužby, u kterých to představuje formu askeze. Přebírání mnišského způsobu chování na bohoslužbách je jednou z charakteristik východní pastorační praxe. Jestli to však bylo optimální, je diskutováno už déle i v pravoslavném prostředí. (lh)
12
Zpravodaj
PTÁTE SE? ODPOVÍDÁME...
PROČ JE PRO CÍRKEV NEPŘIJATELNÉ ČÍST HOROSKOPY,
POUŽÍVAT KYVADÉLKO A MAGII OBECNĚ?
Nejprve položím opačnou otázku: Proč někteří lidé čtou horoskopy, používají při rozhodování kyvadélko, hledají kartářky nebo užívají magické praktiky? Předpokládám, že chtějí znát, co je čeká. Chtějí znát budoucnost, aby věděli, jak si mají zařídit život (studium, rodinu, zaměstnání, investice). Předpokládám, že touží po štěstí a chtějí ho dosáhnout pomocí různých přírodních nebo duchovních sil, a proto hledají různé mudrce nebo věštce, aby jim pomohli ovlivnit druhé lidi, aby jim pomohli ovlivnit životní situace a pozměnit vlastní lidský osud. Touha po štěstí je přirozenou touhou každého člověka. Pojďme a učme se od samotného mistra Ježíše. Kdysi promlouval na podobné téma, ale způsobem, který se lidem příliš nelíbí (pokuste se jeho řeč přečíst do konce): „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma? Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? (...) Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.” (Mt 6,19-34). Ježíš ví, jak je důležité zabezpečení života, ale také poznal, že tento život je pouze mostem, který vede k Bohu. Lidský život je skutečně rozdělen mezi starosti o jeho zabezpečení a o péči o lidskou duši. Záleží jen na každém z nás, zda budou obě starosti v rovnováze (harmonii), nebo jedna převýší druhou. Lidé, kteří vyhledávají horoskopy, používají kyvadélka a navštěvují různé „věštce“, chtějí mít okamžitou jistotu, co bude s jejich budoucností, chtějí mít rovnější životní cesty a jsou ochotni ve svůj prospěch ovlivňovat druhé kolem sebe pomocí různých magických praktik a obcházet jejich svobodné rozhodování. Touží po štěstí, zajištění, uzdravení a jsou ochotni vynaložit jakékoliv prostředky, aby toho všeho dosáhli. V Ježíšově řeči zaznívá jedna důležitá myšlenka: Bůh sám dobře a spravedlivě pečuje o každého člověka, který žije v tomto světě. Ví, že je mezi námi mnoho sebestředných lidí, kteří hledají jen svůj prospěch. Právě kvůli takovým lidem se zdá, jako by byl Bůh
Exarchát
13
bezmocný. Přesto však projevuje svou moc, postupně a pomalu narušuje naše sobectví a ovlivňuje nás svou láskou. Jen ten, kdo zapomíná na láskyplný vztah Boha k jeho lidem, vyhledává rychlé a ukvapené řešení u mágů, nebo v horoskopech a propadá tak službě modlám. Vždyť právě modloslužba spočívá ve zbožšťování toho, co není Bůh. Modloslužbou člověk uctívá tvora nebo předměty místo Boha a klaní se jim, ať se jedná o bůžky nebo o démony, o moc, o rozkoš, o rasu, o předky, o stát, o peníze atd. Člověk je pak podobný svým modlám, také je hluchý a slepý k Bohu a k potřebám bližního jako ony (Žl 115,3-9). Ježíš nás však učí jiné cestě. Učí nás důvěře v Boha, který člověka neopouští ani v nejtěžších situacích. Učí nás trpělivosti, abychom si uměli na některé věci počkat. Učí nás pokornému snášení trápení. Ne proto, aby nás záměrně trápil, ale protože sám poznal, že utrpení může člověka očistit, prohloubit jeho poznání, pokud je však využije dobře. Pokud jeho reakce nebude okamžitě vzpurná a odmítavá, ale pokud začne hledat smysl trápení v modlitbě a s rozumným duchovním vůdcem, knězem nebo např. svým kmotrem. Tento postoj však také předpokládá odvahu. Život není nikým určený, naplánovaný podle nějakého osudu, ale dává možnost tvořit naši budoucnost v každém okamžiku nově. Ježíš sám poznal, že Bůh dává dobré věci v pravý čas. Společenství církve má mnohem více možností a prostředků, jak rozhojnit trvalé štěstí v životě člověka, aniž by porušilo svobodu našich blízkých nebo něco uspěchalo. Těmito základními prostředky jsou svátosti, které osvobozují od zla, očišťují duši a mohu uzdravovat i tělo. Pokud jde o magické prostředky, člověk se spíše zlu více poddává, než aby nad ním vítězil, neboť hledá prospěch spíše pro sebe než pro druhé. Svou duši spíše ztrácí, neboť hledá prospěch pro své tělo. Bůh osvobozuje, ale magie činí člověka závislým. Právě takové pověrčivé jednání, které některým úkonům přikládá důležitost nějakým způsobem kouzelnou a očekává pouze hmotné důsledky bez ohledu na vnitřní postoje, které vyžadují, zavádějí člověka do omylů. Bůh nejprve žádá pokorné a laskavé srdce (Oz 6,6), které se připravuje na přijetí daru, ale Boží dary si nebere samo. Člověk hledající prospěch u esoteriků je podoben Evě, která hledala prospěch u hada. Získala málo, ale mnoho ztratila. Všichni víme, jaký byl důsledek důvěry v hada: smrt, ale také víme, co učinil milosrdný Bůh: vzkříšení a život věčný. V nedělních kondacích o tom církev zpívá: „Slavně jako Bůh jsi vstal z hrobu a svět jsi probudil k novému životu. Lidstvo tě velebí jako svého Pána. Smrt jsi smrtí přemohl, Vládce. Adam radostně jásá, i Eva nyní pout zbavená k tobě volá: Kriste, ty jsi nám všem daroval vzkříšení.“ Prospěch a uzdravení, které slibují magické prostředky, jsou vykupovány osobní závislostí na magických úkonech. Uzdravení plynoucí z moci Boží a ze svátostí plyne z osobního obrácení. Člověk nejprve mění své jednání a své postoje, aby působení Boží moci mohlo být trvalé. Bůh zná naše touhy a ví, co člověku více prospěje. Prospělo by opilci, kdyby ho Bůh uzdravil, aby mohl dál „pít“? Boží uzdravení a pomoc předpokládá uzdravení od zlého. To jsou důvody, proč církev věří spíše Bohu, který poskytuje trvalý základ našemu životu, než mágům, kteří sice slibují okamžité řešení, ale štěstí, které nesou, je zdánlivé a trvale nikoho neuspokojí. Proto církev odmítá všechny způsoby věštění: vzývání satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že „odhalují“ budoucnost. Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch a věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se věštců (médií), v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Takové jednání je v příkrém rozporu se ctí a úctou spojenou s láskyplnou bázní, jakou chceme vzdávat pouze našemu Bohu. Tomáš F. Král
14
Zpravodaj
EKUMENICKÉ ROZHOVORY VE VÍDNI O PAPEŽSKÉM PRIMÁTU
Kurt Koch
Ve Vídni ve dnech 20. až 27. září 2010 zasedala smíšená mezinárodní komise pro ekumenický dialog mezi Katolickou církví a pravoslavnou církví, která projednávala úlohu římského biskupa v prvním tisíciletí křesťanských dějin, tedy ještě před tzv. schizmatem. V čele katolické delegace stál nově jmenovaný předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů, emeritní basilejský biskup Kurt Koch. Jeho protějškem z pravoslavné strany byl metropolita Pergamonu Joannis Zizioulas. Pravoslavní byli kompletně zastoupeni s výjimkou Bulharského patriarchátu. Důležitou byla účast Moskevského patriarchátu, který v roce 2007 v důsledku konfliktu s patriarchátem v Konstantinopoli opustil jednání
a dokument odsouhlasil až dodatečně. Ravennský dokument (jehož překlad jsme uveřejnili na pokračování v našich předchozích číslech) tvrdí, že „primát a konciliarita jsou vzájemně závislé“. Tento princip se nachází v 41. paragrafu dokumentu a tvoří jádro sporu: „Obě strany souhlasí s tím, že … Řím, jako církev, která „předsedá v lásce“, podle výrazu svatého Ignáce z Antiochie, má první místo v taxis a že římský biskup je protos mezi patriarchy. Nejsou však v souladu s tím, jak interpretovat historická svědectví té doby, které se týkají vlastností římského biskupa protos, jež se chápaly v prvním století různým způsobem.“ Protos je řecké slovo a znamená první. Taxis je řád (soubor norem a institucí) universální církve. Od té doby se začalo intenzivně zkoumat, jak církve východu i západu chápaly úlohu římského biskupa v prvním tisíciletí, když byly ještě sjednoceny. Společná podkomise se na ostrově Kréta setkala na podzim 2008 a shrnula toto studium ve společném dokumentu. Ve Vídni měla tato diskuse pokračovat, ale ruská delegace vznesla námitky k tomuto dokumentu a nakonec dosáhla toho, že musel být změněn. Hlavní námitka Ruské pravoslavné církve spočívala v tom, že prý „dokument z Kréty“ je vysloveně historický a když mluví o úloze římského biskupa, skoro vůbec nepřipomíná jiné lokální církve v prvním tisíciletí, čímž vytváří mylný dojem v tom, jak byla rozdělena moc v prvotní církvi. Kromě toho chybí v dokumentu jasné potvrzení, že jurisdikce římského biskupa se v prvním století nerozšiřovala na Východ. A tak ruská delegace dosáhla toho, že tento dokument z Kréty nebyl zařazen mezi oficiální dokumenty komise. Na konci jednání ve Vídni se účastníci dohodli, že vytvoří podkomisi a pověří ji prozkoumáním teologických a eklesiologických aspektů primátu ve vztahu k synodalitě. Další jednání této smíšené komise bude proto pokračovat až v roce 2012. Oba předsedové komise, arcibiskup Kurt Koch a metropolita Joannis, na tiskové konferenci 24. září 2010 probíhající rozhovory zhodnotili kladně. Koch uznal rozdílnost pohledů katolíků a pravoslavných: zatímco katolická církev má silný primát a slabou synodalitu, pro pravoslavné církve platí opak. Proto je třeba, „abychom si vyměňovali vzájemné dary“. Joannis řekl, že pravoslavní musí objasnit svou koncepci primátu, podobně jako budou muset katolíci posilnit synodalitu.
Exarchát
15
Poznamenal, že dějiny prvního tisíciletí ukazují, že Římské církvi bylo obecně přiznáno zvláštní místo a zvláštní úkoly, které však papež vykonával po konzultaci s ostatními biskupy. Je třeba říci, že pokrok v jednání nebude lehký, protože Moskevský patriarchát vidí úlohu papeže velmi omezeným způsobem. Metropolita Hilarion má například tento názor: „Pro pravoslavné je jasné, že římský biskup vykonával svou jurisdikci jenom na Západě, zatímco na Východě bylo území rozděleno mezi čtyři patriarcháty. Některé východní patriarcháty se v případě teologických sporů obracely na papeže. Nebylo to však systematické a v žádném případě se to nemůže vysvětlovat jako uznání římského papeže za nejvyšší autoritu univerzální církve.“ Je tedy vidět, že cesta k jednotě bude ještě dlouhá a namáhavá. (lh)
MONS. JÁN EUGEN KOČIŠ
BYL JSEM V PRAZE RÁD ANEB PODĚKOVÁNÍ ZA SLUŽBU A PŘÁTELSTVÍ
Když v roce 1993 vznikl v Praze řeckokatolický Biskupský vikariát, o. Jánovi Eugenovi Kočišovi byla nabídnuta funkce kancléře vikariátu. O. Ján Eugen ji přijal s tím, že pomůže v Praze tak rok nebo dva a pak sa vrátí zpět na Slovensko. Nakonec v Praze působil 17 let... Po třech letech od vzniku Biskupského vikariátu v roce 1996 ustanovil papež Jan Pavel II. v Praze Apoštolský exarchát. Prvním exarchou se stal Ivan Ljavinec. Ten za svého generálního vikáře – protosyncela jmenoval Jána Eugena Kočiše. Stal se tak prvním generálním vikářem v historii exarchátu. Za své zásluhy při obnově Řeckokatolické církve a za svou účinnou pomoc při vytváření struktur Apoštolského exarchátu v Praze byl 23. března 2002 jmenován papežským prelátem. O dva roky později, 24. dubna 2004, byl Svatým otcem Janem Pavlem II. jmenován titulárním biskupem abrittským a pomocným biskupem pražským. Biskupské svěcení přijal z rukou biskupa Juraje Džudžare dne 15. května 2004 v Praze. Dne 7. října 2006 byl emeritován. Nadále se však věnoval věřícím, jezdil s nimi na poutě, uděloval svátosti a dál byl jako správný pastýř uprostřed svých oveček. Mezi věřícímí je stále oblíbený v neposlední řadě i kvůli svému nevyčerpatelnému humoru. Na podzim 2010 se rozhodl ze zdravotních důvodů vrátit na Slovensko do Prešova. Z původně zamýšleného jednoho roku se tak stalo 17 let. Jak sám o. biskup řekl, „byl jsem v Praze rád“. Na jeho práci to bylo znát a věřící doufají, že zůstane věrný své pověsti a v rámci svého nekončícího cestování bude do Prahy jezdit podle svých možností často. Mnohá a blahá léta, vladyko! Viera Folkmanová
16
Zpravodaj
SOUČASNÝ STAV UKRAJINSKÉ MIGRACE Migrace je velký celosvětový fenomén, který zasáhl především východní krajiny a mezi nimi i Ukrajinu. Proto se jí jako hlavním tématem zabývalo i jednání Synody biskupů Ukrajinské řeckokatolické církve ve dnech 2. – 9. září 2010 ve městě Lvov. V hlavním referátu, který na toto téma přednesl biskup Josif Miljan, pověřen vedením pastoračně-misijního odboru církve, zaznělo, že to není v dějinách Ukrajiny poprvé, co ji lidé ve velkém opouštějí a utíkají do zahraničí. První migrační vlna byla zaznamenána v sedmdesátých letech 19. století. V té době Ukrajina byla pod vládou z části Rakousko-Uherska a z části Ruského impéria. Především ti lidé, kteří žili na Západní Ukrajině v Rakousko-Uhersku, migrovali na Západ, zejména do Brazílie, Kanady a USA. Na druhé straně ti, kteří bydleli ve východní části Ukrajiny, migrovali na Východ, do Kazachstánu a Střední Asie. Celkový počet migrantů v této vlně se odhaduje na několik set tisíc. Byli to v převážné většině ekonomičtí migranti. Druhá vlna migrace se uskutečnila v období mezi dvěma válkami a byla naopak většinou politickou migrací. Byli to například vojáci bývalých ruských expedičních korpusů, ale i jiní lidé, kteří utíkali před komunistickým režimem na Ukrajině. Tito lidé pak budovali základy národního uvědomění v cizině, což se projevilo zakládáním mnohých kulturně-osvětových zařízení. Třetí migrační vlna byla způsobena Druhou světovou válkou a poměry, které po ní začaly vládnout. Počítá se, že za hranicemi z různých politických důvodů zůstalo kolem dvou miliónů lidí. Čtvrtou vlnu můžeme vidět na vlastní oči. Ještě se neukončila, naopak, zdá se, že ještě bude růst. Podobá se první vlně, protože jejím důvodem je hlavně těžká hospodářská situace země. Začala vyhlášením nezávislosti Ukrajiny v roce 1991. V referátu se předložilo mnoho praktických opatření, jak zabezpečit Ukrajincům v zahraničí církevně-duchovní a nacionálně-kulturní pomoc. Ukrajinská řeckokatolická církev nezanedbává také ekonomicko-sociální aspekt života současné ukrajinské migrace. Z různých statistik vyplývá, že jedna třetina řeckokatolíků z Ukrajiny se nachází za hranicemi, to znamená něco méně než dva miliony. Celkový počet ukrajinských migrantů se podle „Caritas“ Ukrajiny odhaduje asi na 5 miliónů. Rozdělení těchto migrantů v zemích Evropy podle těchto statistik odhaduje počty migrantů v různých státech takto: Polsko – 450 tisíc, Česko – 200 tisíc, Řecko – 60-80 tisíc, Itálie – kolem 600 tisíc, Portugalsko – 75 tisíc, Španělsko – víc než 200 tisíc., Irsko víc než 10 tisíc. V České republice může být snad tolik Ukrajinců, kolik uvádějí tyto statistiky, ale z toho bude možná jen polovina nebo spíše ještě méně řeckokatolíků (80 tisíc) Jak víme z čísel uváděných na jiných místech, z toho je aktivních věřících, bohužel, asi jenom 10 procet (8 tisíc). Toto srovnání by mohlo odpovídat množství lidí, kteří jednorázově přijdou na bohoslužby na Paschu v České republice. Tito migranti jsou rozptýleni po celém území České republiky, což může být také překážkou jejich aktivního a častějšího navštěvování chrámu. Musíme však konstatovat, že i tam, kde jsou naše struktury k dispozici, kde se nachází
Exarchát
17
ukrajinský kněz a slouží se v ukrajinském jazyce, se až tak mnoho Ukrajinců bohoslužeb nezúčastňuje. Taková je situace například v Olomouci nebo v Ostravě, ale i v Jihlavě, Tachově, Karlových Varech. Pozitivně se situace vyvíjí ve velkých městech jako je Praha nebo Brno, kde počet pravidelných návštěvníků chrámu – Ukrajinců - stále, i když pomalu, roste. Je to pro naši Řeckokatolickou církev velkou výzvou, abychom co nejvíc podchytili migranty a přitáhli je do chrámu, kde se slouží v jejich obřadu a v jejich řeči. (lh)
20 LET SV. LITURGIE V CHOMUTOVĚ Dne 4. 12. 2010 u příležitosti chrámového svátku sv. Barbory si farnost v Chomutově připomene již dvacáté výročí od chvíle, kdy v kostele Nanebevzetí Panny Marie byla slavena první řeckokatolická bohoslužba. Dějiny farnosti popisuje o. Tomáš Mrňávek na základě podkladů, které laskavě poskytla paní Kateřina Romaňáková. Ve dnech 20. a 21. 1. 1990 se konal I. sjezd Rusínů a Ukrajinců v Prešově, kde vystoupila se svým příspěvkem paní Kateřina Romaňáková. Potom ji oslovil o. Ivan Ljavinec a dohodli se, že by mohly být řeckokatolické bohoslužby v Chomutově, neboť je tam mnoho řeckokatolických Rusínů, kteří přišli po druhé světové válce z Rumunska ze Skejuše. Po domluvě s o. Ljavincem a římskokatolickým vikářem o. Janem Kozárem se 17. 11. 1990 konala první řeckokatolická liturgie v kostele Nanebevzetí Panny Marie na centrálním náměstí v Chomutově. Sloužil ji o. Ljavinec, o. František Kozár, o. Štefan Suchý a vikář o. Jan Kozár. Prvním kantorem byl pan Vasil Herko. Druhá liturgie se slavila 14. dubna 1991 a byl pořízen její videozáznam. Svaté liturgie se tu po dobu čtyř let konaly jednou za měsíc. Potom byl propůjčen kostel sv. Barbory, kde se liturgie konají o nedělích, svátcích a při různých jiných příležitostech (křty, svatby, pohřby) až do dnešní doby. V srpnu 1991 zemřel kantor pan Herko a jeho místo zaujali pan a paní Liščákovi. Po nich pak nastoupily paní Anna Kočová a Kateřina Hamouzová, které tuto službu svědomitě vykonávají dodnes. V chomutovské farnosti působili také tito kněží: o. Štefan Suchý (šest let); o. Serhij Ilnytsky (čtyři roky); o. Ludvík Šťastný; o. Ruslan Zassiedko; o. Kornel Baláž; o. Rostislav Dzurjovčin (pět let) a v současnosti o. Tomáš Mrňávek. Ve farnosti také od roku 1990 působí folklorní soubor Skejušan, který se podílí na svaté liturgii. Vystupuje rovněž na rozmanitých folklorních festivalech v Čechách, na Slovensku, v Rumunsku a Polsku. V roce 1999 obdržel zvláštní ocenění na festivalu ve Strážnici. Užívá se rusínský jazyk a předvádějí se různé lidové zvyky během roku. o. Tomáš Mrňávek
18
ZAMYŠLENÍ NAD BOŽÍM SLOVEM
Zpravodaj
28. NEDĚLE PO SESLÁNÍ SV. DUCHA Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A byl to Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“ (Lk 17,12-19)
„Nevděčníci nevděční“, povzdychneme si, když uvažujeme o dnešním evangeliu, „ti malomocní neměli z domu základní vychování. Když se dostali do úzkých, byl jim Ježíš dobrý, volali: ‚Mistře!‘. Ale jakmile jim splnil, co chtěli, v tu chvíli je přestal zajímat.“ Říci o nich, že byli nevděční, je slabé slovo. Byli to hulváti, nic víc. S hulváty se setkáváme často. Kolik je kuřáků, co automaticky odhodí nedopalek a prázdnou krabičku od cigaret kamkoli na zem, kolik pejskařů, kteří se neobtěžují uklidit hromádku po svých zvířecích miláčcích, kolik přiopilých mladíků hulákajících po nocích a sprejerů, co svými ohyzdnými výtvory ničí domy a zdi, známe to všichni. Jsou i méně nápadné projevy nevychovanosti. Mám s tím svoji zkušenost. Když jdu nakupovat do supermarketu, nerad se tlačím. Raději počkám, až je u zboží, které mně zajímá, volno. Ale jen se zboží dotknu, najednou - kde se vzala tu se vzala - nějaká ženská ruka šmátrá právě po tom co já, někdy chytne právě to, co už držím v ruce. Má strach, že by o něco přišla? Nebo by jí vadilo, že mám něco víc než ona? A tak se dávám na ústup a pro zajímavost sleduji, zda si dotyčná onen výrobek dá do košíku. Ale kdepak! Obrátí jej zprava, zleva, vrátí zpátky a jde pryč. V duchu si sám pro sebe řeknu: „Uvědom si, kde žiješ. Co bys chtěl, v evangeliu bylo takových 90%, tak zlé to u nás ještě není.“ Věc je v tom, že my jsme křesťané. Víme, že si nemůžeme dělat, co chceme. Máme ohled na druhé a i když je okolo nás všelijakých neurvalců dost, nemůžeme být stejní. Samozřejmě, riskujeme, že budeme odstrčeni, že nás jiní předběhnou, že nebudeme mít všechno, co oni. Ale kdo jiný než my by měl být slušným člověkem? V Novém Zákonu v této souvislosti čteme o soli země. Křesťan nemůže být úplně stejný jako jeho okolí, to by už křesťanem nebyl. Náš životní styl se od ostatních lidí musí v čemsi lišit.
Exarchát
19
K tomu patří to, co udělal Samařan z dnešního evangelia. Šel podle předpisu Zákona (3. kniha Mojžíšova 14,1-32) s ostatními do Jeruzaléma ukázat se kněžím, protože malomocný byl nejen hygienicky, ale především kulticky nečistý. Vrátil se však ihned, jakmile zpozoroval, že je uzdraven a s děkováním se poklonil Ježíšovi. A nejen to. Chválí Boha, protože ví, že právě jemu za všechno vděčí. „Kde je těch devět?“ ptá se Ježíš. Šli si po svých, můžeme si domyslet, ke svým kamarádům, k příbuzným, společně to do hospody zapít a veselit se až do rána. A proč by se vraceli, vždyť už jsou zdraví, nic jim neschází. Stejně tak usuzují někteří ‚nábožensky věřící‘ dnes. „V neděli do cerkve? A pročpak? Co tam dávají?“ Že by měli poděkovat Bohu za život, za mír, za to, že nemají hlad a není jim zima, že mají střechu nad hlavou, práci, lékařskou péči, že jezdí na dovolenou, že mají svobodu myšlení, cestování, přístup k informacím, že jsou jejich děti zdravé... „To je snad normální, to přece dává dnešní vyspělá společnost,“ řeknou. Ano, dává, ale zase tak samozřejmé to není. Kolik toho by nám mohli vyprávět naši rodiče a prarodiče, co zažili dvě ničivé války, okupaci, dobu poválečné chudoby, léta totality a mnozí pronásledování pro svoje názory, třeba jenom proto, že navštěvovali bohoslužby. Proto při nedělní sv. liturgii mysleme na to, čím vším jsme byli obdarováni. Těch devět malomocných bylo sice uzdraveno, ale vnitřně se nezměnili, zůstali stejní jako byli dřív. Ten desátý byl nejen uzdraven, ale zachráněn. Co to znamená? Poznal, že byl nezaslouženě obdarován a že za to vděčí Bohu. Byl uzdraven nejen na těle, ale i na duši. o. Pavel Vácha
PARDUBICKÝ KOSTELÍČEK JE OPĚT JAKO NOVÝ Řeckokatolická farnost v Pardubicích nemá pro svůj liturgický život vlastní chrám, ale již od samotného jejího erigování v roce 1998 disponuje pronajatým římskokatolickým Kostelíčkem Panny Marie Sedmibolestné. Předtím byl Kostelíček nevyužíván a od té doby postupně obnovován a opravován. Byl vyměněn celý krov, omítnuty nové fasády a poslední velká etapa zaměřena na interiér probíhala od loňska. Bylo zde opravdu hodně práce, protože se nejprve musely otlouci vlhké vnitřní omítky po celém obvodu asi 1 m nad zemí, poté bylo potřeba zcela vyměnit elektrifikaci z hliníku na měď a konečně natáhnout nové vnitřní omítky a vymalovat. Vše zajišťoval svou péčí i vlastním přispěním jak pracovním, tak finančním dosavadní farní administrátor stauroforní protojerej o. Antonín Sokol. Za vše mu upřímné Pánbůh zaplať a na další roky vyprošujeme mnohá a blahá léta. jakl-
20
Zpravodaj
LITURGICKÝ SLOVNÍK: F Felon (φελώνιον, φαιλόνιο, фелHнь) liturgické roucho kněze. Původně představoval cestovní plášť bez rukávů a má otvor jen pro hlavu. Přikrývá celého člověka od hlavy až k patám, nechává volnou jen hlavu. V západním obřadu se nazývá casula (ornát). Původní světský oděv Římanů se jako liturgické roucho začíná objevovat v 6. století. Pro svůj střih nebyl felon při bohoslužbách praktický. Na východě se kvůli uvolnění rukou začalo z jeho přední části odstřihovat, jelikož se kněží modlí s rukama nataženými více dopředu. Na západě se ze stejného původního střihu začaly prostřihovat boky - tak vznikl ornát, zvaný kasula. Po II. vatikánském koncilu se v západním obřadu obnovil střih, který je bližší tomu původnímu svojí elipsovitou formou, zvaný gotický. Felon přestože se vyskytuje ve všech liturgických barvách, symbolizuje červený žoldnéřský plášť, který měl na sobě Ježíš při výslechu. Felon si kněz obléká při vysluhování sv. liturgie a při některých dalších obřadech. Je-li bílý a posetý mnoha černými křížky, nazývá se polystaurion (πολυσταύριον, полистaврій) a nosí ho metropolité. Filioque (και εκ του Υιού , Φιλιόκβε, и Сн7а, Філі0кве) součást Vyznání víry (Σύμβολο, Πιστεύω, Вёрую, Credo), která byla přidána až po definování Symbolu na prvním (niceském) a druhém (konstantinopolském) ekumenickém koncilu. Do formulace Vyznání se dostala pravděpodobně až v roce 675 v Hispánii. Víru ve vycházení (lat. processio) „Ducha i ze Syna“ hájil již sv. Maxim Vyznavač († 662) v listu
Marinovi z Kypru. K velkému střetu s Východem, kde tento dodatek nebyl znám, došlo, když západní mniši v roce 807 zpívali Krédo na Olivové hoře. Východní mniši se pohoršili a papež Lev III. tehdy odpověděl, že pravda vyjádřená formulí filioque se sice nepříčí pravé víře, nicméně tehdy ještě odmítl její připojení do Kréda. Přímo jako římskou či západní herezi označil filioque konstantinopolský patriarcha Fótios († 890). Kritický okamžik nastal však až v roce 1014, kdy císař Jindřich II. přišel do Říma a prosadil Krédo tak, jak se recitovalo v jeho soukromé kapli, tedy s filioque. Od té doby se filioque modlí ve všech církvích podřízených římskému papeži. Teprve v typovém vydání Služebniku z roku 1940 a dalších let jsou ve Вёрую slova и Сн7а vložena do červené hranaté závorky, čímž je naznačeno, že jejich užití je ponecháno k rozhodnutí místním hierarchům.
Exarchát
21
Filipovka (Χριστούγεννα, Рождeственский постъ, Філjпповъ постъ) 40 denní postní období od svátku apoštola Filipa (15. listopadu) do Božího Narození. Ve sv. Unii již není striktně dodržován. Liturgicky se filipovka dodržovala mezi řeckokatolíky v Maďarsku, kde se v tomto období používala tmavá liturgická barva (bahrjana). Filipovka odpovídá římskokatolickému adventu tak, že očekávání Příchodu Páně připomíná oslavou předků Ježíše Krista při neděli sv. Praotců a neděli sv. Otců, které bezprostředně předcházejí svátku Narození Páně. sestaveno z různých zdrojů -jakl-
KNĚZ TO MÁ TĚŽKÉ, TAK MU CHCI TROCHU POMOCT Se žádostí o rozhovor jsme se tentokrát obrátili na Michaela Schustera. Je zatím nejmladším člověkem, který s námi v rámci našich interview mluvil. Míša navštěvuje pátou třídu jedné pražské základní školy a kromě toho rád ministruje. Rozhovor s ním by mohl být možná inspirací i pro další potenciální ministranty… • Jak dlouho ministruješ a co tě vedlo k tomu, že jsi začal ministrovat? Ministruji už tři roky. Kamarádi na náboženství ministrovali, tak jsem to zkusil taky. Prvních pár bohoslužeb jsem měl trochu strach, ale pak to už bylo dobré. • Z čeho jsi měl strach?
Že něco udělám špatně, nebo něco zkazím. Chtěl jsem, aby bylo všechno v pořádku, bez chyby a já jsem chtěl k tomu přispět. Nebo jsem se bál, že něco vyliju nebo rozbiju. Ale zatím jsem nikdy nic nevylil ani nerozbil. Dokonce jsme s několika ministranty opatrně zkoušeli, jak je pevný kalich, ale kalich se rozbít naštěstí asi nedá. • Pamatuješ si na svoje úplně první ministrování?
Ano, bylo to u křtin jednoho z mých mladších bráchů. S otcem Milanem Hanušem, který tam byl, jsme se domluvili, že mi dá znamení, kdy mám zvonit. Tak mi dal rukou tajné znamení a já jsem zvonil. Tehdy jsem měl takový zvláštní pocit, že jsem blíž oltáři a blíž všemu, co se tam děje. Ještě nikdy předtím jsem to nezažil. Bylo to nezvyklé a pěkné. • Ministroval jsi jenom v jednom chrámu, nebo také na jiných místech? Jaké to je, když ministruješ i na jiném místě? Ministroval jsem i na jiných místech. Je to jiné, protože člověk musí znát, jaké jsou tam zvyky. A hlavně musíte znát kněze, protože každý má jiný pří-
22
Zpravodaj
stup a s každým je jiná domluva. • Co všechno při ministrování děláš a co máš na starosti?
Vždycky je to jinak. Někdy mám patenu, jindy kalich, konvičky, lavabo, nebo občas přináším knězi purifikatorium nebo držím misál. Někdy mám na starosti svíčky nebo kříž v čele průvodu. • Co máš nejraději a proč?
Nejlepší jsou konvičky, protože je tam víno a každý, kdo může, si k němu přičichne. Pít samozřejmě nesmíme, ani to neděláme. I když by mě zajímalo, jak to chutná. Ale všechny služby mám rád, nejmíň rád mám to, když nemám žádnu službu. • Znáte se mezi ministranty? Jsou to tvoji kamarádi?
Známe se všichni dobře. Každou středu se setkáváme na schůzkách. Hrajeme tam hry, často fotbal nebo vybíjenou a potom si povídáme o Pánu Ježíši, nebo o mši, nebo o něčem, co je zrovna aktuální, např. Vánoce, Velikonoce a další svátky v roce. Pan farář hraje fotbal a vybíjenou s námi. Potom máme mši a tam se často učíme nějakou novou službu v ministrování. • Myslíš, že je důležité, aby pan farář hrál fotbal?
Je dobré, když hraje fotbal, protože se víc s ministranty skamarádí a i oni ho víc berou. Ale určitě je důležitější mše. Ta je nejdůležitější. • Proč tě ministrování baví?
Baví mě pomáhat, a zvlášť pomáhat při mši. Beru to jako službu Pánu Ježíši. Největší radost mám, když mám víc věcí na starosti, potom mám pocit, že pomáhám víc a jsem ještě užitečnější. Ta mše, když se na ní člověk takhle podílí, je zajímavější než když tam člověk jenom poslouchá mezi lidma. • Slyšel jsi někdy příběh sv. Tarsicia, nebo Dominika Savio? To jsou dva světci, kluci, kteří jsou považováni za patrony ministrantů… Ano, říkali jsme si o nich na ministrantech. Mně se líbí Tarsicius. Musel být nesmírně odvážný, když nesl to svaté Přijímání v tak nebezpečné době. A bylo mu skoro tolik let jako mně. Chtěl bych být taky tak odvážný. • Co říkají tvoji rodiče na to, že ministruješ?
No, to se jich musíte zeptat. Ale minule říkali, že jsou hrdí a že mají ze mne radost. Brácha ministruje taky a taky mají z něho radost. Když ministrujeme, rodiče vždy sedí vepředu. • Myslíš, že tvoje ministrování je skutečnou pomocí knězi?
Myslím, že ano. Kněz během mše nemusí mít na starosti věci, o které se starám já. Už na ně nemusí myslet a může se víc soustředit na to další. Tak mu aspoň trochu pomohu, protože si myslím, že kněz to má težké. Těžké a pěkné. Viera Folkmanová