Exarchát
3
OBSAH SLOVO OTCE BISKUPA INFORMACE A AKTUALITY MOJE MÍSTO V ŽIVOTĚ A BŮH? ANEB BŮH VOLÁ ČLOVĚKA ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ: EUCHARISTIE A ADORACE MARIÁNSKÁ ZJEVENÍ DVANÁCTILETÝ JEŽÍŠ V CHRÁMU LITURGICKÝ SLOVNÍK: E ZÁMOJSKÁ SYNODA: ČÁST II. PTÁTE SE? ODPOVÍDÁME... CHVÁLÍ JEŽÍŠ KRÁDEŽ? KE KONCEPCI TZV. SEXUÁLNÍ VÝCHOVY VZPOMÍNKA NA BASILA M. SCHOTTA, METROPOLITU PITTSBURSKÉHO ŘÍJEN: MĚSÍC PANNY MARIE RŮŽENCOVÉ NA VELEHRADĚ VZNIKÁ CENTRUM KULTURNÍHO DIALOGU ZÁPADU A VÝCHODU PTÁTE SE? ODPOVÍDÁME... JAK SE MODLIT RŮŽENEC?
4 5 6 8 9 10 12 14 16 17 18 19 20 21
EDITORIAL Vážení čtenáři, tímto výtiskem zpravodaje Exarchát vstupujeme do dvou měsíců roku, které jsou svou tématikou příznačné také křesťanskému životu. Měsíc září v rodinách s dětmi představuje krok do nového školního roku, kdy se otevírají šance poznávat nové věci a staré prohlubovat. Před každým člověkem se však může objevit také nová Boží nabídka, která pozmění lidský život, nebo mu otevře nové možnosti, o kterých dosud nic netušil. Tuto nabídku nazývá církev Božím povoláním a čeká, kdo a jak ji přijme připravena k pomoci a duchovnímu partnerství. Měsíc říjen pak patří tradičně svým zaměřením Panně Marii a modlitbě růžence. Tato mariánská modlitba nás hlouběji přivádí k tajemství Ježíšova života, jeho působení mezi lidmi, utrpení a slavného vzkříšení, kterým vrcholí spása každého člověka i celého lidského rodu. Spolu s Ježíšovou matkou se tak můžeme nejen po celý říjen účastnit dějin spásy vzdálených více než 2000 let a přeci tak blízko nás v každé modlitbě a v každém přijímání svátostí. Život s Bohem však není omezen jen na prostor chrámu, ale má posvěcovat i naše domácnosti a celý pracovní i společenský život. K tomu všemu nabízí zpravodaj Exarchát několik komentářů, které vás chtějí provázet v nadcházejícím období. Sláva Isusu Christu! Tomáš F. Král EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail:
[email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk činí cca 20,-). Redakce: Ladislav Hučko, Viera Folkmanová, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Ján Kočerha, Tomáš F. Král, Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r. o., Dolákova 24/ 536, 181 00 Praha 8. Foto obálky: 1. str. Freska bitvy u Lepanta r. 1571, Izrael (Wikipedie); 2. str. Poutní liturgie AE na Svaté Hoře.
4
Zpravodaj
SLOVO OTCE BISKUPA Horké dny letošního léta, které se střídají s náhlými přívalovými dešti, způsobily mnoha lidem těžkosti. Byly to extrémy, které nám příliš nevyhovují. Neplatí to jen vzhledem k špatným událostem, ale i k dobrým věcem. Vždyť se říká, že i dobrého moc škodí. Déšť je dobrý a potřebný, ale když je ho moc, škodí. Podobně je to i se sluncem. Všeho má být – pokud nám to má být k užitku – akorát. Ani moc, ani málo. V evangeliu o tom říká Ježíš: „Nestarejte se…“ (srov. Mt 6,25-34). Dostanete toho tolik, kolik potřebujete. Nestarejte se o to, abyste měli něčeho moc. Míru nepoznáte. Pozná ji jen Bůh. A platí to nejen o počasí, o jídle, o naší práci nebo odpočinku, ale i o našem duchovním životě. I ten musí být vyrovnaný. Nemůže být náhodný, nemůže být jednostranný, nemůže se odehrávat na okraji našeho společenského a civilního života. Musí být v jeho středu, pokud má mít nějaký vliv na náš život. Ve středu je tehdy, když ovlivňuje naše každodenní rozhodování v běžných lidských situacích: jak pracovat ve své práci (poctivě a čestně), kam pouštět své děti za společenskou zábavou (na dobré akce, ne na diskotéky, které jsou často jenom rouškou pro poživatele a distributory drog), na co
se dívat v televizi (jen na vhodné programy), jak trávit svůj volný čas (ne jen v hospodě s kamarády…). Přirozené krajnosti se mají doplňovat. Jedna krajnost (zdánlivá) je duchovní život, který jakoby idealizuje přístup k realitě, a druhá „krajnost“ je náš běžný každodenní život se svými radostmi i starostmi, který však může podléhat pokušení udělat z duchovního života jenom službu na řešení vlastními silami „neřešitelných“ otázek. Ani jedno, ani druhé není v souladu s Božím určením a jeho vůlí. V starozákonní knize Kazatel čteme krásnou pasáž o tom, jak máme přijímat jednotlivé události: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas“ (Kaz 3,1). Nic neunáhlujme, ale ani nic potřebného nepodceňujme a nezanedbávejme. Jenom v takové vyrovnanosti a rovnováze najdeme pokoj a pravou moudrost srdce. Žehná X Ladislav
Exarchát
5
INFORMACE A AKTUALITY • Ve dnech 9. – 11. června 2010 navštívili zástupci Apoštolského exarchátu vladyka L. Hučko a duchovní K. Soukal a T. Mrňávek Řím, aby se zúčastnili ukončení roku kněží, který papež Benedikt XVI. zahájil 19. června 2009. Dne 10. června 2010 večer se kněží spolu se Svatým otcem účastnili modlitební vigilie spojené s eucharistickou adorací na Náměstí sv. Petra, během níž Benedikt XVI. odpověděl na otázky, které mu položilo pět kněží, za každý kontinent jeden. Tomuto setkání předcházela modlitba Velké večerně (Večerních chval) v chrámě Sv. Ducha in Sassia v Římě, kde se ke společné modlitbě podle vlastního obřadu sešli zástupci Východních katolických církví, jimž předsedal prefekt Kongregace pro Východní církve Mons. Leonardo kardinál Sandri. Na závěr dne 11. června 2010 Svatý otec slavnostně ukončil Rok kněží společnou eucharistickou bohoslužbou na svatopetrském náměstí při slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. • První celoexarchátní pouť na Svatou Horu u Příbrami se uskutečnila dne 26. června 2010. Zúčastnilo se jí asi 200 věřících z Brna, Chomutova, Tachova, Ústí nad Labem, Plzně, Českých Budějovic a Prahy. Slavnostní liturgii před zázračnou soškou Panny Marie, která se na tomto místě uctívá už víc než 700 let, sloužil za přítomnosti deseti kněží apoštolský exarcha L. Hučko. Celá pouť vyzněla jako díkůvzdání Bohu za stálou ochranu a jako prosba na přímluvu Matky Boží za další rozvoj řeckokatolické církve v České republice. Apoštolský exarchát hodlá svolávat své věřící na toto místo modlitby i v následujích letech. • Apoštolský exarcha L. Hučko se dne 27. června 2010 účastnil v chrámě Povýšení svatého kříže v Bratislavě slavnosti na Svátek svatých apoštolů Petra a Pavla, patronů Bratislavské řeckokatolické eparchie. Archijerejskou liturgii, kterou spolu s kněžími sloužil místní eparcha Mons. Peter Rusnák a na které koncelebroval a kázal pražský exarcha, přenášela i Slovenská televize v přímém přenosu.
• Zřízení nové Papežské rady ohlásil dne 28. června 2010 ve Vatikánu papež Benedikt XVI. Nová rada byla zřízena na obnovu evangelizace v zemích s rostoucí sekularizací. „Hlavním úkolem bude podporovat obnovu evangelizace v těch zemích, kde už zaznělo první ohlášení víry a jsou v nich přítomny církve antické tradice, ale ve kterých je také přítomna rostoucí sekularizace a také jistý druh „zatmnění smyslu Boha“. Tyto země jsou velkou výzvou ke hledání vhodných prostředků v zájmu opětovného nabídnutí trvalé pravdy Kristova evangelia. • V neděli 4. července 2010 navštívil apoštolský exarcha L. Hučko nedávno založenou farnost v Otrokovicích. Uvítal ho místní duchovní Jiří Adolf Pleskač, který se věnuje místní komunitě a dvakrát do měsíce slouží v chrámě svatého Archanděla Michaela svatou liturgii. Velkou pomocí je mu v tom i otec jáhen Miroslav Pernička. Příkladná je spolupráce s místními římskokatolickými duchovními. • Dne 5. července 2010 na svátek svatých slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje, sloužil už tradičně v odpoledních hodinách apoštolský exarcha L. Hučko spolu se svými kněžími a za hojné účasti věřících obou obřadů slavnostní svatou liturgiii v basilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě. Ve svém kázání připomněl, že doba, ve které působili naši věrozvěsti, nebyla jednoduchá a začaly už převládat odstředivé tendence, kterým však nepodlehli a nenechali se jimi v ničem ovlivnit. Jejich poselství bylo poselstvím života, který je jen jeden a ten působí v nás i dnes. • Emeritní pražský pomocný biskup Ján Eugen Kočiš se v prešovské katedrále dne 17. července 2010 zúčastnil výroční archieparchiální odpustové slavnosti ke cti blaženého P. P. Gojdiče. Přesně v den 50. výročí jeho mučednické smrti a 112. výročí jeho narození spolu s košickým eparchou Milanem Chauturem koncelebrovali svatou liturgii duchovní prešovské a košické eparchie. vf
6
Zpravodaj
MOJE MÍSTO V ŽIVOTĚ A BŮH? ANEB BŮH VOLÁ ČLOVĚKA Za Ježíšem přicházelo mnoho lidí. Jeden z nich se ptal Mistra, co má dělat, aby měl věčný život. Dostalo se mu odpovědi: „Miluj Hospodina, svého Boha, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí“ a „miluj svého bližního jako sám sebe“ (Lk 10,27). Jiný chtěl vědět, kde Mistr žije, aby ho mohl následovat, ale dostal zvláštní odpověď: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil“ (Lk 9, 58). nemožné, je možné u Boha“ Zcela jindy Ježíš sám oslovil (Lk 18,26-27). Kde je však lidi kolem sebe: „Následuj moje místo? Co mám já mne!“ Ale mnoho lidí dělat, abych byl(a) spamělo spoustu výmluv. sen(a), zachráněn(a)? Někdo se vymluvil na Každý člověk má pohřeb (Lk 9,59), jiný své zvláštní origina rodinu (Lk 9,61), nální poslání. S kažjiný nechtěl přijít o dým člověkem má finanční zajištění Bůh nějaký záměr. (Lk 18,22-25). Když Prvním záměrem to všechno viděli Boha s člověkem Ježíšovi učedníci, je jeho stvoření. kteří se více či méně Každý člověk byl rozhodli svého stvořen k Božímu Mistra následovat, obrazu, jako střed a začali se bát a sami vrchol všeho Božího se za sebe ptali: „Kdo stvoření. Vše se od potedy může být spasen?“ čátku děje pro člověka. A dostali odpověď plnou Bůh chtěl, aby člověk naděje pro každého, kdo se miloval. Aby žil spolu s druještě nerozhodl: „Co je u lidí hými a pro druhé a tak nikdy nezůstal sám. Aby přijímal od Boha neustálé požehnání a nezapomínal, že je Božím přítelem a zůstával s ním v kontaktu především modlitbou, i když hříšné jednání a důvěra jen ve své vlastní síly,člověka od Boha odvádí. To je zároveň druhé Boží povolání. Povolání od hříchu zpět k lítosti, pokání a nápravě. Bůh stále čeká na každého, který dává dosud přednost všemu, čím se hřích pyšní. Pokaždé, když člověk zhřeší, je povolán Bohem, aby se nebál, povstal z hříchu a přišel poprosit o odpuštění, které je Bůh připraven bez výjimky darovat, protože je dobrý a člověka miluje. Člověk je však také povolán k tomu, aby byl užitečný (1Kor 12,7). Nejen ve své práci, která ho má rozvíjet a nikoliv ničit, jak to někde bývá, ale také při předávání života a jeho budování a upevňování. Takové předávání života může být dvojí. Jednak předání života v rodině, které je společné muži a ženě, nebo jeho upevňování skrze dobrou radu, pomoc nebo soudržnost a přátelství. Jed-
Exarchát
7
nak zpřítomňování věčného života, ať už skrze svátosti křtu, Eucharistie (Těla a Krve Páně), nebo duchovní rozhovor, kázání, modlitbu, duchovní přátelství, kmotrovství apod. Na jednu stranu Bůh povolává člověka k nějakému zaměstnání, na druhou stranu k rodičovství, kněžství nebo jinému způsobu Bohu zasvěcenému životu. Povolání k zaměstnání člověk nejpřirozeněji pozná díky svým sklonům a vlohám, které nějak přirozeně určují jeho budoucí formaci, ale i podmínkám ve společnosti, i když se může stát, že nakonec bude člověk dělat něco jiného, než čekal. I tam však může hledat a najít Boží vedení a pomoc, pokud to však skutečně zkusí. Povolání k rodičovství je podobně přirozené. Téměř každý člověk je schopen počnout dítě. Avšak ne každá životní etapa je pro to vhodná. Rodina je styl života, který je žit pro druhé ve stabilním vztahu k partnerovi a dětem. Vůči druhému nemůžeme hazardovat s láskou a důvěrou. A pokud by to náš partner snesl, dítě je vždy závislé na lásce svých rodičů a plné důvěry, která nechce být zklamána. Nikdo však na partnerství není sám. Pár tvoří vždy dva. Pokud se můžeš o svého přítele opřít, budeš schopen se jím nechat i vést, inspirovat. Nechat se milovat a sám milovat. Pracovat pro druhého, obětovat se. Je mnoho dobrých lidí, kteří jsou připraveni pomoci. Nakonec zjišťujeme, že každý pár pak tvoří tři: on, ona a Bůh. A to není spojenectví, které by bylo marné... Je to spojenectví, které má vyvrcholit předáním života a novou generací. Vedle povolání k rodičovství povolává také Bůh ke spolupráci v církvi. Kněžství, ale i řeholní způsob života, je užším napodobováním Kristovy osoby zde na zemi a v našem životě. Lidé, kteří cítí touhu být svým životem zasvěceni službě Bohu a církvi, rozpoznávají své povolání v modlitbě, v ochotě být k dispozici, být jakýmsi darem pro druhého. Tito lidé jsou zvláštním způsobem vybráni samotným Bohem, aby svědčili o Bohu a jeho konání v životě člověka a zvěstovali evangelium tak, jak si to Ježíš přál. Takové povolání by měl každý řešit s knězem své farnosti a na jeho doporučení i se svým biskupem, kteří mu mohou poradit způsob, jak dál formovat svůj život. Má-li člověk poznat své povolání, své místo na zemi, nemůže zůstávat sám. Volba dobrého a rozumného průvodce je prvním předpokladem, který musí být nutně provázen modlitbou, která vyjadřuje touhu poznat: „Pane, co mám udělat, abych byl spasen?“ (Lk 10,25). Každý typ povolání vyžaduje od člověka odevzdat část svých kompetencí, zálib nebo i přání druhému a druhým, pokud však nechce prožít celý svůj život sebestředně. A i když máme obavy, mějme na paměti, že každá volba zůstává po nějaký čas, než se člověk rozhodne, riskem. Někdy nepodařeným pokusem, abychom mohli dál hledat své skutečné poslání. Jindy drsnou chybou, která může přinést poučení, ale nese také mnohá trápení a bolesti. Jindy výhrou, kterou doprovází snaha obstát a vytrvat. V takových případech může tvůj průvodce pomoci znovu objevovat smysl a směr rozhodnutí. Některá rozhodnutí jsou totiž nevratná, nebo se již dají jen s velkými obtížemi změnit. Člověk nesmí zůstat nikdy sám. Tomáš F. Král
8
Zpravodaj
ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ
ÚCTA K NEJSVĚTĚJŠÍ EUCHARISTII A ADORACE
Abychom mohli vést dialog s pravoslavnými, musíme poznat jaké je učení Pravoslavné církve a co učí naše církev. Proto nabízíme čtenářům našeho zpravodaje seriál, který se pokusí naznačit některé rozdíly v chápání teologie svátostí, pastorační praxe, dynamiky dějinného vývoje a historických reminiscencí. Na internetové stránce Ukrajinské pravoslavné církve na Sicilii (www.siciliaortodossa.org) je uvedeno: „V Pravoslavné církvi se nevyskytují obřady veřejné adorace a úcty k Nejsvětější Svátosti a ani neexistuje nic podobného jako je výstav a požehnání touto Svátostí. Jediný případ nacházíme v Božské liturgii, kdy kněz po rozdělení sv. Přijímání žehná věřící Nejsvětější Svátostí, ačkoliv v rubrikách popisujících liturgické úkony se nic takového neuvádí. Neexistuje však ani pravidlo, které by takové žehnání Nejsvětější Eucharistií zakazovalo. Pravoslavní však pro takový úkon necítí potřebu. Jednak z důvodu tradiční rezervovanosti a z neochoty vystavovat Nejsvětější Tajemství, jednak kvůli prvotnímu účelu Těla a Krve Kristovy, kterým má být jejich požívání, jak řekl Kristus: Vezměte a jezte, ale i proto, že jsou při výstavu oddělovány eucharistické způsoby. Je žehnáno pouze Kristovým Tělem.“ Jak vyplynulo z předchozího textu: pravoslavní zásadně eucharistickou úctu neodmítají, ale mají k ní některé výhrady. První se týká tradice, která není zakotvena v jejich vlastní. Jednotlivá církevní společenství se však v dějinách spirituality vzájemně ovlivňovala a adorace Eucharistie je praxí starou více než sedm set let. Můžeme to však chápat i tak, že mají obavu přijmout něco dobrého a svatého z tradice katolické církve, kterou oficiálně nepovažují za pravověrnou? Druhá výhrada se vztahuje k veřejnému vystavování svatých tajemství. Katolická církev s velkou úctou vystavuje Krista ve svátosti, aby prodloužila čas, kdy může pokorně sedět u Pánových nohou v eucharistické přítomnosti a naslouchat jeho slovům. Proto tato výhrada snad měla kdysi význam, ale v dnešní době už působí velmi anachronicky, neboť jsou i pravoslavné liturgie přenášené televizí, která toto tajemství zveřejňuje. Třetí důvod odvolávající se na rozdělování eucharistických způsob, je sice více teologický, ale v rámci pravoslavné církve také snadno odstranitelný. Důraz na Eucharistii jako pokrm, nevylučuje také důraz na nekonzumující úctu. K tomu, aby člověk přijal Eucharistii, musí vzbudit úkon víry (Víruju Hospodi i ispovíduju). K tomu se nejlépe připraví právě eucharistickou adorací. Je známé, že se eucharistická úcta začala v katolické církvi šířit až někdy v 13. století, tedy dávno po Velkém východním schizmatu (r. 1054). Je svědectvím dalšího prohlubování chápání a úcty k Eucharistii. Papež Benedikt XVI. eucharistickou adoraci velmi doporučuje. Vždyť eucharistická úcta a adorace neslouží k nahrazení přijímání Těla a Krve Páně, ale k lepšímu uvědomění si toho, koho vlastně přijímáme, k zvětšení užitku z přijímání, a tedy k většímu posvěcování. Je proto jen k naší škodě, když tuto Boží milost nevyužíváme.
Exarchát
9
MARIÁNSKÁ ZJEVENÍ Další text z citované internetové stránky: „V pravoslaví se mariánská zjevení (např. zjevení Matky Boží v Konstantinopoli ve Vlacherně v 10. století a bezpočet epizod týkajících se mariánských ikon) chápou jako tichý a láskyplný ochranný skutek Marie, což odpovídá Mariinu obrazu v evangeliích. To by mohlo vysvětlit nedůvěru, s kterou pravoslavné církevní povědomí hodnotí mariánská zjevení, které římská církev schválila v posledních dvě stě letech. Množství poselství a „tajemství“ zjevených vizionářům většinou mladého věku a velmi ovlivnitelných je pro pravoslavnou vnímavost podezřelé, podobně jako některé jejich teologické obsahy. Jedním z posledních příkladů je téma „zástupných (výkupných)“ modliteb a utrpení, o kterých se často v těchto zjeveních mluví. Podobná perspektiva podle pravoslavné optiky snižuje fakt oběti našeho Pána za nás tím, že naše utrpení nějakým způsobem doplňuje pro druhé to, co chybí na Kristově oběti. Tu se nacházíme velmi blízko rouhání, když si myslíme, že my můžeme spasit někoho naší modlitbou, utrpením, čímž se stavíme na místo Krista.“ Svatá Církev katolická oficiálně uznala jenom velmi málo míst, kde se Panna Maria zjevila (Lurdy, Fatima…). Cirkevní schválení ani neukladá povinnost věřit obsahu soukromého zjevení. Je jen zárukou, že nejde o pověru, že se v těchto poselstvích nenachází nic, co by se protivilo nauce Církve a mravům. Tato zjevení tvoří součást takzvané lidové zbožnosti, která napomáhá k tomu, aby se v určitém historickém období Kristovo zjevení plněji žilo. Pokud se hlásají jako zjevení nějaké věci dvojznačné, nebo teologicky pochybné, pak se zjevení neuznává. Celocírkevně se slaví památka jen v den zjevení Panny Marie v Lurdech (11.2), podobně jako se ve východní Církvi slaví svátek Pokrovu (1. 10.) na památku zjevení Matky Boží ve Vlacherně. Co se týká výtky o tzv. zástupných utrpeních a modlitbách, jsme přesvědčeni, že je to úplně v souladu s Písmem a s teologickou tradicí církevních Otců. Vždyť už svatý Pavel říká: „Teď sice pro vás trpím, ale raduji se (z toho), protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět (do plné) míry Kristových útrap; (má z toho prospěch) jeho tělo, to je církev“ (Kol 1, 24). Že by se i svatý Pavel rouhal, to je asi velmi málo pravděpodobné. Modlit se za druhé je součástí naší liturgie, ve které se modlíme za papeže, biskupy, lid… pokud by jim tato modlitba neměla pomoci, ztratila by význam. Naše modlitba (i naše utrpení) je vždy spojena s dílem vykoupení našeho Spasitele, není to nikdy jen nějaký náš individuální výkon. Bez jeho díla by byla bezcenná. Podobná teologie, jakou předkládají pravoslavní bratři, by vedla velmi lehko k tomu, že bychom pak byli lhostejní k našim bližním, neměli důvod se o ně starat, jako kdyby každý měl svou karmu, musel by se dopředu smířit s něčím, co je mu prý souzeno. Když se otec a matka obětují a žijí pro své děti, dávají za ně svůj život, určitě to na jejich spásu působí jinak, než když se o ně rodiče nestarají, ale starají se jen o sebe. Neboť v Písmu čteme: nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá život za své bratry. To byl na prvním místě Ježíš, a my ho máme následovat; i my máme dávat život za své bratry (konkrétně ale i symbolicky a především duchovně), aby se obrátili a našli spásu. To je cíl našeho hlásání, to je cíl všech misionářů. Jen tak se zvěst evangelia může šířit a být světlem pro národy. (lh)
10
Zpravodaj
DVANÁCTILETÝ JEŽÍŠ V CHRÁMU Sv. evangelista Lukáš nám představuje jednu scénu ze sklonku dětství Ježíše Krista (Lk 2,41-52). Je to jediná kanonická zmínka o Pánovi z období mezi jeho narozením a jeho veřejným vystoupením, kdy se čas naplnil. Tak jako na stromu si zjara všimneme prvních lístků a potom mu již nevěnujeme pozornost až do doby, kdy na krátkou dobu zazáří záplavou krásných květů, které však rychle zmizí a strom našim pohledům opět uniká. Teprve když na něm po delším čase dozrají plody, tehdy si plně uvědomíme, že strom je mezi námi a začneme se o něj vážněji zajímat. V biblických dobách měli Židé jediný Chrám, proto ti, kteří bydleli daleko od Jeruzaléma, tam nemohli docházet častěji. Avšak svátky Paschy, Letnic a Stánků byly přikázané a všichni muži byli Zákonem vázáni do Chrámu putovat a účastnit se zde bohoslužeb. Tato povinnost se vztahovala na každého židovského chlapce, který dovršil dvanáct let. Tehdy se stal synem Zákona (aram. bar Micva), tj. dospělým k plnění náboženských povinností. Tak se i malý Ježíš podrobil Zákonu, a protože první přikázaný svátek po jeho dvanáctých narozeninách byla Pascha, šel ji poslušně do Jeruzaléma slavit se svými rodiči. Když ti se po uplynutí svátečních dnů vraceli zpátky do 130 km vzdáleného Nazareta, Ježíš zůstal v Jeruzalémě. Bohorodička s Josefem však po jednom dni cesty zpozorovali, že chlapec v družině poutníků vůbec není. Vrátili se ho tedy do Jeruzaléma hledat. Jelikož rodiče již respektovali chlapcovu „dospělost“, přišlo jim zřejmě v pořádku, že se nedrží neustále máminy sukně. Tak nás evangelista informuje, jak se Ježíš oprostil od dětinské závislosti na rodičích. Ti ho našli až po třech dnech v jeruzalémském Chrámu, jak sedí mezi učiteli, poslouchá je a dotazuje se jich. Všichni, kteří rozmluvu slyšeli, žasli nad Ježíšovou rozumností a nad jeho odpověďmi. Jediné, co se nám však z jeho tehdejších slov dochovalo, je jeho kratičký rozhovor s Bohorodičkou. Jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s bolestí hledali.“ Odpověděl: „Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,48-9) Pán nám dává poznat vše, co je nám potřeba, proto není pochyb, že z těchto čtyř vět můžeme neomylně rozpoznat celý charakter tehdejší Ježíšovy rozmlu-
Exarchát
11
vy s učiteli. Bohorodička zde zastupuje nejen ty nám podle jména neznámé učitele, ale prakticky kohokoliv z nás. Bylo by proto mylné považovat její otázku za jakousi výtku nebo snad dokonce kárání. Přesvatá Panna totiž i zde projevuje niternou touhu proniknout co možná nejhlouběji do Božích tajemství. Podobně, když se ptala při Zvěstování archanděla „Jak se to stane?“, nebyl to tehdy projev nedůvěry na způsob zdánlivě téměř stejné otázky sv. Zachariáše: „Podle čeho to poznám?“ Bohorodička je naprosto upřímná, její otázky znamenají skutečně to, po čem se ptá, nemaskuje tím ani nedůvěru, ani zklamání či napomínání. Ona opravdu toužila vědět, proč musel Spasitel zůstat v chrámovém podloubí, kde učívali znalci Zákona, bez vědomí rodičů a vystavit je tím takové bolesti. Tak podobně zákoníci pátrali po tom, proč Mesiáš nesedí na trůnu svého předka krále Davida a proč zanechal svůj národ vystavený cizí římské nadvládě. A tak podobně i my se často ptáme, proč nás Pán Bůh navštěvuje nějakým křížem, který se nám v tu dobu zdá naprosto zbytečný. Ježíš Bohorodičce, učitelům i nám všem odpovídá, že z toho, co o něm víme, a to jeho rodiče přímo z osobní zkušenosti, zákoníci pak z proroctví a my z Evangelií, jsme všichni mohli sami poznat, že je naprosto zbytečné připouštět si jakékoliv bolesti a že on se od nás vzdálil jedině z poslušnosti k jeho nebeskému Otci. Kníže apoštolů nás ovšem poučuje: „Ne, že by Pán otálel splnit to, co slíbil, jak ho někteří obviňují z otálení, ale je k nám shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání.“ (2Pt 3,9-10) V raně křesťanské době je Kristus Pán nejčastěji zobrazován jako učitel, který sedí za katedrou a káže stojícím mudrcům. Na ikonách se toto schéma utváří v typus Krista kážícího zákoníkům. Ježíš obvykle sedí na trůnu pod baldachýnem podobným, jaký bývá nad oltáři nebo nad trůny vládců. Východní tradice klade důraz na Boží Moudrost, která převyšuje veškeré lidské poznání. Na Západě se teprve ve vrcholném středověku vykrystalizoval typus Krista diskutujícího s mudrci, který věrněji zobrazuje scénu popsanou u Lukáše. Ježíš sedí uprostřed učitelů, kteří drží v rukách knihy, a z jeho gest je patrné, že je přesvědčuje pádnými argumenty. Někdy bývají scéně přítomni i Bohorodička s Josefem. Panna Maria hned po jménu Ježíš má druhé nejvznešenější jméno, neboť vše pokorně uchovávala ve svém Neposkvrněném srdci. Ovšem jména těch kdysi věhlasných učitelů v Izraeli, kteří tehdy rozmlouvali se Spasitelem, se nezachovala. V židovském Talmudu bychom jich sice několik málo našli, ale nikoli proto, že svého času žasli nad Ježíšem v Chrámu, nýbrž jen proto, že snad někdy tou dobou působili a z jejich celého učení se u každého zachovala jedna nebo dvě věty. Tito znalci Zákona však promarnili svou šanci pro clonu na svých srdcích, když nepoznali světlo Kristovy pravdy. Proč tedy pátrat po jejich jménech, když jim sám Bůh neučinil věčnou památku? A jak to bude s naším jménem? To už si musí každý zodpovědět sám. Jan Klobušický
12
Zpravodaj
LITURGICKÝ SLOVNÍK: E Ekklesiarch (ἐκκλησιάρχης, є3кклезіaрхъ, є3кклисіaрхъ, є3кклесіaрхъ) 1. kostelník či sakristián, jemuž jsou nižší chrámoví sluhové podřízeni. Při bohoslužbách vykonává podobné úkony jako jáhen. Veliký titul ekklesiarch (ὁ μέγας ἐκλησιάρχης) mívají vyšší hodnostáři při katedrálních chrámech (soborech), odpovídají kustodům v latinském ritu (sacrista maior). 2. sakristán v monastýru, který má na starosti liturgická roucha a nádoby, zajišťuje chod bohoslužeb, ale také organizuje modlitbu časů podle Typikonu, případně působí jako ceremonář. Ekténie (ἐκτένεια, є3ктеніs) litanie řada krátkých proseb k Bohu, pronášených knězem nebo jáhnem, k nimž se věřící připojují krátkým vzýváním Boha (jednou, příp. třikrát ГDи поми1луй, nebo jednou Подaй ГDи). Během sv. liturgie jsou mimo několika malých zpívány tři větší ektenie: velká (mirnaja) hned na začátku sv. liturgie, vroucí (suhubaja) po homilii, ke které se mohou příležitostně připojit zvláštní ektenie za katechumeny nebo za zesnulé, a prosebná mezi proměňováním a Otčenášem. Ektenie svým charakterem vytrvalých modliteb (ἐκτενής εὐχή) představují modlitby bez ustání (Sk 12,5). V latinském ritu jsou zbytkem ektenií přímluvy na Velký pátek. Enkolpion (ἐγκολπιον, є3нк0лпий) viz panagia Epigonation (ἐπιγονάτιον, ὑπογονάτιον, поли1ца, пaлица, supergenuale) nákoleník, liturgická část oděvu vyšších hodnostářů (archijerejů, archimandritů a zasloužilých protojerejů) ve formě kosočtvercové bursy nebo spíše pally zho-
tovené z lepenky hedvábím potažené a jedním rohem pomocí šňůrky přes levé rameno k pravému boku pod pojasem zavěšené. Bývá lemovaný portou a uprostřed okrášlený vyšitým křížem, mečem nebo i svatým obrázkem, na spodním rohu bývá zavěšený třapeček. Původně to prý býval šátek na umývání nohou, který symbolizoval roucho, jímž Kristus při Poslední večeři utíral nohy apoštolů. Epigonation se nosí pod felonem, ale archijerejové, kteří oblékají sakkos, jej nosí navrch. Archimandriti nosí kromě epigonatia ještě nabedernik, který se liší co do tvaru. Je obdélný výškově orientovaný, za dva horní rohy je upevněn šňůrkou a při spodním okraji bývá opatřen třásněmi. Je-li kdo oprávněn nosit epigonation i nabedrenik, potom nákoleník nosí u levého boku a nabedernik u pravého. Někteří liturgisté hledají původ těchto rouch ve starořímské vojenské výstroji, která chránila nohy legionáře před nárazy vlastního meče zavěšeného u pasu. Používá se v liturgických barvách (Obr).
Exarchát
13
Epimanikie (ἐπιμανίκια, п0ручи, нарукaвники) rukávce (manžety) z hedvábné či jiné látky, jimiž si duchovní všech stupňů stahují rukávy sticharu (alby), aby mohli pohodlně účinkovat při bohoslužbě. Epimanikie připomínají služebníkům Božím, že nemají spoléhat na vlastní síly, nýbrž na pomoc Boží, připomínají také pouta, jimiž byly svázány ruce Spasitelovy. Při okrajích bývají zdobeny portou a uprostřed křížem. Bývají v liturgických barvách. Epitrachil (ἐπιτραχήλιον, є3питрахи1ль, peritrachelion) štóla, dlouhá, asi dlaň široká vyšívaná stuha z hedvábí či jiné látky. Liturgické roucho kněze, které se klade kolem krku tak, že oba konce zpředu splývají z ramenou neboli ze šíje (odtud název odvozený od τράχηλος = šíje) až přes kolena. Tyto konce jsou k sobě sešity. Bývá olemován portou, ozdoben sedmi vyšitými křížky a dole opatřen třásněmi (Obr). Evangelium (Εὐαγγέλιον, Е#ђліе) liturgická kniha, obsahující čtyři evangelia. Leží stále na složeném antiminsu na svatém prestole, pokud z ní kněz nebo jáhen právě nečte při službách božích svaté evangelium. V tom případě se klade na analoj uprostřed carských vrat. Naprestolní svaté evangelium bývá vždy vázáno ozdobně: na přední straně desek bývá ikona Pána Ježíše a kolem ní ikony čtyř evangelistů, na zadní straně desek bývá ikona zvěstování přesvaté Bohorodice nebo kříž. Exarcha (ἔξαρχος, є3кзaрхъ) titul má význam spíše kanonický než liturgický. Jde o správce, příp. administrátora, poveřeného správou exarchátu (územní organizační jednotky, která nemá ještě pevně stanovenou strukturu - administratury). Přívlastek přidávaný k titulu exarcha určuje osobu, která exarchu pověřila. V případě apoštolského exarchy jde o pověření od Apoštolského stolce, tedy papeže. Pokud není exarcha zároveň biskupem, není vzpomínán ani při ekténiích ani při velkém vchodu. Liturgicky se obléká v závislosti podle svého svěcení. Sestaveno z různých zdrojů -jakl-
14
ZÁMOJSKÁ SYNODA
Zpravodaj
ČÁST II.
V minulom čísle sme uviedli slovenský preklad prvej kapitoly kánonov zamojskej synody. Odsudzuje sa v nej 11 bludov filipovcov, ktorých zhubné učenie začiatkom 18. storočia preniklo nielen medzi gréckokatolíkov, ale dokonca aj do latinskej cirkvi. Považujeme za vhodné, aby sme predtým, ako budeme pokračovať v texte kánonov, vysvetlili o akú heréziu išlo. Filipovci boli ruskí bezpopovskí sektári. Keď okolo roku 1700 zomrel zakladateľ rozkolnického kláštora vygoreckého Danila Vikulin, snažil sa stať hlavou bezpopovcov akýsi Filip. Bol to bývalý moskovský strelec, ktorý utiekol z Moskvy po streleckej vzbure, kruto potlačenej Petrom I. v roku 1698. Uchýlil sa do strediska bezpopovcov, medzi ktorými obzvlášť vyvolával nenávisť proti cárovi, v ktorom videl antikrista. Keďže ale obec zvolila za svoju hlavu Andreja Denisova, známeho obhajcu rozkolu proti pravoslávnym odporcom, Filip bol touto voľbou urazený, opustil so svojimi prívržencami kláštor a založil ďalej na rieke Vygu novú osadu. Tá sa stala strediskom novej sekty. Prívrženci Filipa, nazývaní potom filipovci, sa stali najhúževnajtejšími odporcami akéhokoľvek zmieru alebo iba zblíženia s pravoslávím. Keďže potom ostatní bezpopovci, s ktorými sa pôvodne v ničom nerozchádzali, postupne ustúpili od mnohých extrémov, lebo boli donútení nevyhnutnými požiadavkami spoločenského života (uznali manželstvo, štátnu správu a iné), filipovci zanevreli aj na všetkých ostatných bezpopovcov a vyhýbali sa akémukoľvek kontaktu s nimi. Filipovci považovali za hriech jesť z jednej misky s neveriacim, piť s ním z jednej nádoby či spať s ním pod jednou strechou. Ak však k tomu boli donútení okolnosťami, mali povinnosť očistiť sa kúpeľom v rieke alebo jazere. Aby sa teda vyhýbali všelijakým stykom a zbavili sa povinnosti neustále sa očisťovať, vzdialili sa zo živých miest do pustých krajov ruského severu. Čo sa týka vierouky, filipovci zachovali neporušené bezpopovské učenie tak, ako vzniklo vo vygoreckom kláštore na konci 17. storočia. Zo sviatostí uznávali iba krst. Pokánie síce uznávali tiež, ale u nich v skutočnosti nemalo sviatostnú povahu, pretože ho vykonával ich „starší“. Manželstvo vôbec neuznávali, cára prehlasovali za antikrista a dôsledne neuznávali žiadne štátne zriadenia, neplatili dane, atď. Bývali ale kruto prenasledovaní a ak sa stalo, že boli prenasledovateľmi obkľúčení, v snahe nevydať sa do rúk „neveriacich“ radšej dobrovoľne umierali a sami sa upaľovali v drevených zruboch. Sám zakladateľ sekty Filip si s ďalšími 38 prívržencami zvolil smrť v plameňoch, aby sa nevydal do rúk cárových zriadencov, ktorí ho prenasledovali. Mnohí filipovci utiekli před prenasledovaním z Ruska a usadili sa na Litve, v Rumunsku a v Dobrudži pri ústí Dunaja. Tam za západnými hranicami Ruska boli v 18. storočí natoľko rozšírení, že skomolený názov ich sekty (piliponi či lipovania) sa stal všeobecným názvom ruských rozkolníkov.
Exarchát
15
Kapitola druhá Kázanie božieho slova a vyučovanie náboženstva Keďže bez viery nemôžeme sa zaľúbiť Bohu, teda viera je z počúvania, počúvanie skrze slovo Kristovo, avšak slovo nemôžeme počuť bez kázania a teda je ono skryté pred ľudom, no cieľ a úmysly, pre ktoré bol človek stvorený, je slovu porozumieť. Preto táto posvätná synoda prikazuje, aby ctihodní farári pásli svoj ľud, ktorý im bol zverený, slovom božím aspoň po nedeliach a väčších sviatkoch, podľa svojej úvahy podľa pochopu ľudu, a to vyučovaním toho, čo všetko je potrebné na spásu a upozorňovať ho jasnou rečou na chyby, ktorým by sa mal vyhnúť a cnosti, ktoré treba nasledovať, aby sme sa vyhli večnému trestu a dosiahli nebeskú slávu. Keďže skúsenosťou sa zistilo, že tomuto ľudu svedčí skôr mlieko ako tuhá strava, synoda ustanovila, aby každý farár každú nedeľu po evanjeliu a prípadne v inom vhodnom čase, keď v chráme bude viac ľudí, učil z katechizmu to, čo treba vedieť, aby bol človek spasený a môže ho predčítať, ak mu pamäť menej slúži. Toto potrebné vysvetľovanie kresťanskej náuky, ako to usúdila terajšia synoda, bude pripravené mužmi, poverenými najosvietenejším metropolitom, a neskôr sa vytlačí a rozošle všetkým farárom. Ak niekto, komu bola zverená starostlivosť o duše, túto povinnosť zanedbá bez zákonnej prekážky, koľkokrát ho dekan usvedčí z nedbanlivosti, toľkokrát sa potrestá trestom 10 florénov, ktorý sa uvalí na cirkev, kde je dotyčný na jej čele. Okrem toho, ak sa nedbanlivosť vyskytne častejšie a farár nebude vykonávať svoju prácu po tri mesiace po biskupskom napomenutí, bude z úradu suspendovaný a potrestá sa inými trestami, ktoré vysloví biskupský súd. Potom, každý uvidí, ako je potupné a nebezpečné, ak ten, kto má iným ísť príkladom a ukazovať cestu ku spáse, ju sám nepozná. Posvätná synoda ustanovila, aby okrem katechizmu na vyučovanie ľudu, bol vydaný aj druhý starostlivosťou a snahou samotného najosvietenejšieho metropolitu na vyučovanie farárov, v domácom jazyku a aby sa po ich vydaní rozdelili za určitú miernu cenu. Aby táto práca a snaha nevyšla nazmar, nech vedia ctihodní farári, že po štyroch rokoch budú preskúšaní osobami. Ktoré vyšlú biskupi, a to čo do čítania a účinnosti a budú prísne potrestaní, ak budú usvedčení z nedbanlivosti. Najdôstojnejší biskupi nech teda vedia, že povinnosť kázať a učiť národ patrí tak farárom, ako aj im, ktorých Kristus ustanovil na to, aby dozerali na celé stádo a táto starostlivosť im bola zverená na prvom mieste. Preto nech aspoň dobromyseľne strážia a pracujú, aby sa to prostredníctvom farárov, ktorých si pribrali ako pomocníkov, všetko starostlivo a verne plnilo pre duše, krvou Ježiša Krista vykúpené, ktoré budú z ich rúk na prvom mieste vyhľadávané. pokračování -jakl-
16
PTÁTE SE? ODPOVÍDÁME...
Zpravodaj
Chválí Ježíš krádež?
Mezi podobenstvími Ježíšovými zaujímá zvláštní místo podobenství o nepoctivém správci. Poslechněme si, jak je zapsal sv. evangelista Lukáš 16, 1-8: (Ježíš) svým učedníkům řekl: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. Zavolal ho a řekl mu: ‚Čeho ses to dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.‘ Správce si řekl: ‚Co budu dělat, když mne můj pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!‘ Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: ‚Kolik jsi dlužen mému pánovi?‘ On řekl: ‚Sto věder oleje.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.‘ Pak řekl druhému: ‚A kolik jsi dlužen ty?‘ Odpověděl: ‚Sto měr obilí.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.‘ Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla. (ČEP) Prvním úskalím je věta: Pán pochválil toho nepoctivého správce. Kdo pochválil? Pán Ježíš nebo pán, přesněji zaměstnavatel, toho správce? Ježíš to nebyl, nýbrž ten bohatý člověk z podobenství. A druhé úskalí: To tedy pochválil zloděje, který mu rozkrádal majetek? Obvykle slýcháme vysvětlení, že okradený pán na tom nepoctivém správci ocenil, jak operativně dokázal vyřešit svoji těžkou životní situaci. Sice kradl, to jistě, ale byl mazaný, uměl v tom chodit. Je to darebák, ale není hloupý, neztratil hlavu, dovedl myslet na budoucnost. V tomto vysvětlení však cítíme nedostatek psychologie toho okradeného majitele. I kdyby byl správce jakkoli prohnaný, lze si jen těžko představit, že by zasloužil pochvalu. Podle Jeruzalémské bible však existuje vysvětlení mnohem logičtější, jež vychází ze znalosti ekonomického prostředí oné doby. V Palestině se ujal zvyk, že správce nedostával za svoji práci žádný plat. Jeho příjem spočíval v tom, že mohl ze svěřeného majetku povolovat půjčky třetím osobám. Postupoval obdobně, jak jsme zvyklí dnes, když kupujeme televizor nebo pračku na půjčku. Odebrané zboží splácíme postupně, ale v úhrnu dáme více, než kdybychom celou cenu zaplatili na místě. Ten rozdíl, často to bývá jedna splátka navíc, je zisk obchodníka, který nám televizor prodává. Také správce z podobenství na úpisu zvýšil velikost půjčky a vzniklý rozdíl (úpis minus skutečnost) představoval jeho vlastní zisk.
Exarchát
17
V našem případě nepochybně ve skutečnosti půjčil pouze 50 soudků oleje a 80 měr obilí. Když úpis převedl na tuto skutečnou výši, připravil se jen o zisk, který si napočítal před tím a který byl beze sporu lichvářský. Jeho nepoctivost, tedy nespočívá ve snížení úpisů, neboť ve skutečnosti pouze obětoval svůj bezprostřední zisk. Svého pána neokradl, protože co bylo vypůjčeno, bude v celé výši vráceno. Obratným počínáním si zavázal dlužníky svého pána a vytvořil situaci, že ho jako dobrodince přijmou pod svou střechu. Za to může být pochválen. Důvodem jeho propuštění z práce byly spíše nějaké dřívější zpronevěry, na které se přišlo. Poučení z podobenství zní, že je zapotřebí přemýšlet o tom, co bude, o Království nebeském, na něž v každodenních starostech často zapomínáme. Tam je náš skutečný domov, pravá vlast, náš cíl. A jako nepoctivý správce uvažoval dopředu, podobně máme my prozíravě myslet na budoucnost. o. Pavel Vácha
KE KONCEPCI TZV. SEXUÁLNÍ VÝCHOVY Je potřebné poukázat na jedno nedorozumění a rozpor, které se nacházejí v mnoha diskusích o tzv. sexuální výchově. Hlavní nití těchto příspěvků je myšlenka vycházející ze základního předpokladu, že sexuální praktiky člověka jsou čistě jeho soukromou věcí, kromě několika málo (a je jich stále méně) zákonných omezení (např. pedofilie). Dokonce je projevem velké tolerance, když se řekne: Ať si věřící žijí podle svého a svět ať se řídí svými zásadami. Problém je někde jinde. Sexuální praktiky (a tím i výchova) není a ani nemůže být jen soukromou záležitostí každého jednotlivce (nebo skupin) - i když to do značné míry platí - protože se nikdy netýká jen jeho. O tom svědčí i samotný fakt, že veřejné instituce připravují na toto téma příručky k výuce ve veřejných školách. Výchova je vždy otázkou celospolečenskou a závisí na ní budoucnost národa i lidstva. Šíření vědomostí o nějakém předmětu, však není ještě výchovou. Proto je rozpor v tom, že na jedné straně se předkládá něco jako soukromá věc a na druhé straně je o tuto soukromou věc silný společenský zájem a její jednosměrné prosazování. Podle křesťanské a biblické nauky od prvotních dob života starozákonního lidu není sex a pohlavní život jen soukromou věcí, kterou si může každý zařídit podle toho, jak se mu zlíbí. Existují jasná pravidla chránící budoucnost společenství, další generace, ale i samotné jednotlivce. Proto v dějinách jen ty národy, které se řídili touto morálkou, prožívali rozkvět. Život dokazuje, že jen když je sex organicky začleněný do celého života člověka, může přispět k jeho trvalému štěstí. Je velmi vhodné, když dítě první poznatky v této oblasti citlivě získává od svých rodičů. (V rozpadlých a neúplných rodinách je to však problém!) Dítě má pochopit, že sex není jen zábava, není to cíl, ale je to možnost účastnit se na stvořitelském díle Božím, na tom, aby se muž a žena trvale stávali jedním tělem a jedním duchem, aby vytvořili rodinu. Proto se k tomu musí od počátku stavět vrcholně zodpovědně a nebanalizovat to. S lítostí konstatujeme, že sexuální vztahy mezi lidmi v důsledku individualis-
18
Zpravodaj
tického chápání jednotlivce, jeho nezávislosti na druhých, se u mnohých odtrhly od lásky. Např. v převážné většině současných „romantických“ filmů se dvojice skoro bez výjimky co nejdřív spolu vyspí, a až pak se začíná rozvíjet mezi nimi nějaký hlubší lidský vztah, nebo se rozchází. Sex je představen jen jako běžná praktika a potřeba, která ale s pravou mezilidskou láskou nemá skoro nic společného. Katolíkům bojujícím proti současné koncepci sexuální výchovy (nejen v České republice, ale i v mnoha jiných státech světa) jde především o celospolečenské dobro a cítí zodpovědnost za všechny lidi, ne jen za sebe, nebo za členy své církve. To je první a zásadní důvod naší aktivity v tomto směru. Nechceme vnucovat lidem své názory, ale chceme chránit společnost, které jsme součástí – pokud je to v našich možnostech - před evidentními negativními důsledky určitých podle nás nepřijatelných koncepcí výchovy a v důsledku toho i devastujících praktik. Vysoce nepříznivé statistiky v tomto směru mluví jednoznačnou řečí. Nejde tedy o otázku, zdali sexuální výchova ano nebo ne, ale jaká sexuální výchova, kde, kdy, kým a v jakém věku. (lh)
VZPOMÍNKA NA BASILA M. SCHOTTA, METROPOLITU PITTSBURSKÉHO
Dne 10. června 2010 zemřel metropolita Basil M. Schott. Basil Schott se narodil 21. 6. 1939 ve Freelandu v Pensylvánii (USA). Ve svých devatenácti letech 3. 8. 1958 vstoupil do kláštera východní větve františkánského řádu v Sybertsville, kde studoval filosofii a teologii. Kněžské svěcení přijal 29. 8. 1965 z rukou passaického biskupa Stephena J. Kočiška. Po vysvěcení působil na mnoha úrovních řádové služby ať už jako spirituál, novicmistr nebo igumen. V lednu 1988 byl o. Basil jmenován členem Generální vizitační komise pro františkánské komunity ve Spojených Státech. Zároveň se aktivně podílel na duchovní službě v diecézích Pittsburg, Parma, Passaic. V minulosti sloužil také jako kaplan klášterů řeckokatolických sester sv. Kláry v Ohio, nebo východní větve Karmelitek v Sugarloaf. 3. 5. 1996 byl o. Basil Schott jmenován eparchou (biskupem) v Parmě, a v roce 2002 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován arcibiskupem metropolitou v archieparchii Pittsburg. Jako člen rady hierarchů se zabýval evangelizací, ekumenismem a obnovou křesťanského života v duchu evangelia. Během své služby na metropolitním stolci založil několik programů pro obnovu a revitalizaci archieparchie se zaměřením na všechny úrovně pastorace: kněžstvo, laiky, mládež, školství atd. Dne 10. 6. 2010 po sedmiměsíčním pobytu v nemocnici na následky nádorového onemocnění zemřel. Víčnaja jemu pamjať!
Exarchát
19
ŘÍJEN: MĚSÍC PANNY MARIE RŮŽENCOVÉ Celý měsíc říjen je v Církvi zasvěcen Panně Marii Růžencové, je to na památku vítězné bitvy dne 7. října 1571 u Lepanta nad mohamedánskou flotilou. Sv. papež Pius V. nejprve vyzval k modlitbě růžence, kterému pak připisoval vítězství v této téměř beznadějné bitvě. Tehdy křesťanské loďstvo pod vrchním velením velmistra maltézských rytířů stálo proti mnohonásobné turecké přesile usilující o průnik do křesťanské Evropy. Sv. Pius V. ustanovil svátek Panny Marie Růžencové na první sobotu v říjnu. Datum se později ustálilo na výroční den slavného vítězství 7. října. Zároveň kanonizoval tzv. dominikánský růženec jakožto růženec Katolické církve. Později papež Lev XIII. připomíná, že Svátek svatého růžence, jak jej nazval papež Řehoř XIII., byl původně zasvěcen Panně Marii Vítězné. Papež Pius XI. v encyklice INGRAVESCENTIBUS MALIS z roku 1937 píše: „Když mohamedánská bezbožnost, opírajíc se o velkou sílu loďstva a vojska, hrozila evropským národům porážkou a otroctvím, tehdy na výzvu papežovu byla nebeská Matka vroucně žádána o ochranu; tak se stalo, že nepřátelé byli poraženi a jejich loďstvo potopeno. Podobně jako v nebezpečích veřejných, tak také ve vlastních nesnázích soukromých věřící v každé době se dovolávali Panny Marie, aby jim dobrotivě přispěla na pomoc a vyprosila jim ulehčení a léku na jejich bolesti tělesné i duchovní. A nikdy ti, kteří si s důvěrou vyprošovali její pomoci, marně neprosili.“ Při modlitbě růžence se kontemplují určité události ze života Krista Pána, kterých dříve bývalo až 150, aby byl naplněn počet odpovídající počtu Žalmů. Tak se tento způsob meditace mohl rozšířit pouze v klášterech a mezi lidmi, kteří uměli číst a měli rukopis, kde byly jednotlivé události sepsány. Hovořilo se tedy o tajemstvích (clausulæ). Odtud se odvozuje i název „růženec“, neboť růže, u níž nikdo neví, co ukrývá mezi svými sty okvětními lístky, bývala symbolem tajemství. V 15. století se však ustálil v dominikánském prostředí počet 15 tajemství, která se kompletují vždy po jednom desátku Zdrávasů. Tak je zachován počet 150 modliteb, a růženec bývá nazýván Žaltář Panny Marie, a to i mnohými papeži. Sv. růženec je chvála podílu Panny Marie na díle Spásy. Velký růženec má tři části, které odpovídají třem úhelným kamenům vykupitelského Kristova díla – vtělení, oběť kříže a zmrtvýchvstání. Jsou to tajemství radostná, bolestná a slavná. Papež Jan Pavel II. ve svém apoštolském listě ROSARIUM VIRGINIS MARIÆ z roku 2002 nabízí pět nových tajemství: 1. Kristův křest v Jordánu, 2. Kristovo sebezjevení na svatbě v Káně, 3. hlásání Božího království a výzva k obrácení, 4. Kristovo proměnění na hoře, 5. ustavení eucharistie, svátostného vyjádření Kristovy veliko-
20
Zpravodaj
noční oběti. Toto doplnění má být vloženo mezi tajemství radostná a bolestná jako tajemství světla. Svatý otec to činí slovy: „Domnívám se však, že pro plné odhalení kristologického rozměru růžence bude vhodné začlenit do tradiční osnovy dodatek, jenž bude ponechán svobodnému uvážení jednotlivců i společenství a který dovolí zahrnout také tajemství Kristova veřejného života od křtu až do událostí spojených s jeho umučením.“ Jan Pavel II. v uvedeném apoštolském listě nabádá, aby při modlitbě byla zachovávána základní struktura růžence: „Dá se namítat, že růženec se zdá být modlitbou, která není příliš přizpůsobena vkusu současných dětí a mládeže. Tato námitka nejspíše míří na nesprávnou formu této modlitby. Nic nestojí v cestě tomu, aby (při zachování základní struktury) děti a mládež tuto modlitbu – v rodině i ve skupinách – obohatili vhodnými symbolickými a praktickými prvky, které by pomáhaly jejímu chápání a docenění.“ Přičemž velice vhodnou radu pro tento praktický požadavek doporučoval nedlouho po své konverzi již kardinál Newman. Pravděpodobně to odráží jeho vlastní metodu: „Zkuste to takhle, pokud to tak neděláte již nyní, možná že však ano. Před každým tajemstvím položte před sebe obrázek, který je představuje, a upněte svou mysl na ten obrázek (např. Zvěstování, Krvavý pot, atp.), když odříkáváte Otčenáš a deset Zdrávasů, nemyslete na slova, pouze je říkejte správně. Nechtějte po tomto duchovním cvičení, aby bylo něco více než rozjímání. Možná tímto způsobem překonáte různé pocity nudy.“ Východní křesťané se modlí pouze první část Zdrávasu (Bohorodice Ďivo), která se skládá ze dvou částí: z andělského pozdravení a z úctyplného zvolání sv. Alžběty. Na Západě byla po pontifikátu papeže Sixta IV. († 1484) všeobecně přijata ještě třetí část (prosba „Svatá Maria…“), kterou připojila Církev. -jakl-
NA VELEHRADĚ VZNIKÁ CENTRUM KULTURNÍHO DIALOGU ZÁPADU A VÝCHODU Na moravském poutním místě Velehrad byla 24. června 2010 slavnostně zahájena výstavba multifunkčního Velehradského domu Cyrila a Metoděje, který vznikne přestavbou bývalých hospodářských budov. Akce je součástí projektu Velehrad - centrum kulturního dialogu západní a východní Evropy, který zahrnuje i opravy baziliky či úpravu venkovních prostor. Celkové náklady činí téměř 346 milionů korun, necelých 294 milionů Kč tvoří dotace z evropských fondů. Opravené objekty by v budoucnu měly sloužit jako nadregionální centrum vzdělávání, kultury, poznání a církevní turistiky. Počítá se například i s vybudováním přednáškového sálu, literární kavárny, knihkupectví a studoven. Výstavba nové budovy i oprava konírny a sýpky by měla být dokončena do 31. května 2011. Po této etapě bude kromě jiného rekonstruována také pro východní liturgii upravená kaple Cyrilka, ve které se počítá s pravidelními nedělními bohoslužbami v byzantském ritu. Nově upraveny budou také okolní prostory areálu, a to včetně instalace jednotného informačního systému. Celý projekt má být završen do 30. září 2013.
Exarchát
21
PTÁTE SE? ODPOVÍDÁME...
Jak se modlit růženec?
Як молитися на вервиці?
1. Začínáme na křížku Ve jménu Otce, i Syna, i Svatého Ducha. Amen. Sláva tobě, Bože náš, sláva tobě. KRÁLI NEBESKÝ, Utěšiteli, Duchu pravdy, který jsi všude a všechno naplňuješ. Pokladnice všech dobrých darů a dárce života, přijď, naplň nás a očisti nás od každé poskvrny a zachraň, Dobrý, naše duše. Od Veliké noci do slavnosti Nanebevstoupení nahrazujeme: Kristus vstal z mrtvých, smrtí smrt zničil a těm, co jsou v hrobě, život daroval. (3)
1. Починаємо на хрестику Во ім’я Отця, і Сина, і Святого Духа. Амінь Слава Тобі, Боже наш, слава Тобі! ЦАРЮ НЕБЕСНИЙ, утішителю, Душе істини, що всюди єси і все наповняєш, скарбе дібр і життя подателю, прийди й вселися в нас, і очисти нас від усякої скверни, і спаси, благий, душі наші. Від Великодня до Вознесіння замість молитви „Царю Небесний“: Христос воскрес із мертвих, смертю смерть подолав, і тим що в гробах, життя дарував. (3) 2. На першому великому зернятку ВІРУЮ в єдиного Бога Отця, Вседержителя, Творця неба і землі і всього видимого і невидимого. І в єдиного Господа Ісуса Христа, Сина Божого, єдинородного, від Отця народженого перед усіма віками. Світло від світла, Бога істинного від Бога істинного, родженого, несотвореного, єдиносущного з Отцем, що через Нього все сталося. Він задля нас людей і нашого ради спасіння зійшов із небес, і воплотився з Духа Святого і Марії Діви, і став чоловіком. І був розп‘ятий за нас за Понтія Пилата, і страждав, і був похований. І воскрес у третій день, згідно з писанням. І вознісся на небо, і сидить праворуч Отця. І вдруге прийде судити живих і мертвих, а Його царству не буде кінця. І в Духа Святого, Господа животворчого, що від Отця (і Сина) ісходить, що з Отцем і Сином рівнопоклоняємий і рівнославимий, що говорив через пророків. В єдину, святу соборну й апостольську Церкву. Ісповідую одне хрещення на відпущення гріхів. Очікую воскресіння мертвих і життя майбутнього віку. Амінь. 3. На першому малому зернятку Слава Отцю, що нас сотворив, нині і повсякчас, і на віки вічні. Амінь.
2. Na prvnímu velkému zrnku VĚŘÍM v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Pontia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen. 3. Na prvním malém zrnku: Sláva Otci, který nás stvořil, nyní, i vždycky a na věky věků.
22
RADUJ SE, Bohorodičko, Panno Maria * milostiplná, Pán s tebou * Požehnaná jsi mezi ženami * a požehnaný je plod života tvého * neboť jsi porodila Krista, Spisatele a Vykupitele našich duší. Na druhém malém zrnku: Sláva Synu, který nás vykoupil, nyní, i vždycky a na věky věků. RADUJ SE, BOHORODIČKO… Na třetím malém zrnku: Sláva Svatému Duchu, který nás osvítil, nyní, i vždycky a na věky věků. RADUJ SE, BOHORODIČKO… 4. Na druhém velkém zrnku Sláva Otci, i Synu, i Svatému Duchu, nyní, i vždycky a na věky věků. Amen TAJEMSTVÍ DESÁTKU. Dále OTČE NÁŠ, jenž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej(ž) nám dnes a odpusť nám naše viny, jako(ž) i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale chraň nás od zlého. Amen. 5. Na následujících malých zrnkách: RADUJ SE, BOHORODIČKO… 6-7. Na následujícím velkém zrnku: Sláva Otci, i Synu, i Svatému Duchu … TAJEMSTVÍ DESÁTKU atd. Otče náš..., 10 RADUJ SE, BOHORODIČKO… atd. 8. Na konci modlitby růžence Důstojné je velebit tě, Bohorodičko, vždy blažená a neposkvrněná, Matko Boha našeho. Čestnější jsi nad cherubíny a neporovnatelně slavnější než serafíni, bez porušení jsi porodila Boha Slovo, opravdová Bohorodičko, velebíme tě. Amen
Zpravodaj
БОГОРОДИЦЕ ДІВО, радуйся, благодатна Маріє, Господь з тобою. Благословенна Ти між жінками і благословенний плід лона Твого, бо Ти породила Христа Спаса, Ізбавителя душ наших. На другому малому зернятку: Слава Сину, що нас відкупив, нині і повсякчас, і на віки вічні. Амінь. БОГОРОДИЦЕ ДІВО... На третьому малому зернятку: Слава Святому Духові, що нас просвітив, і в святій вірі утвердив, нині і повсякчас, і на віки вічні. Амінь. БОГОРОДИЦЕ ДІВО... 4. На другому великому зернятку СЛАВА ОТЦЮ, і Сину, і Святому Духові, і нині, і повсякчас, і на віки вічні. Амінь. ПЕРШЕ ТАЇНСТВО. Тоді ОТЧЕ НАШ, що єси на небесах, нехай святиться ім‘я Твоє, нехай прийде царство Твоє, нехай буде воля Твоя, як на небі, так і на землі. Хліб наш насущний дай нам сьогодні, і прости нам провини наші, як і ми прощаємо винуватцям нашим, і не введи нас у спокусу, але визволи нас від лукавого. Амінь. 5. На десятьох малих зернятках БОГОРОДИЦЕ ДІВО... 6-7. На кінець десятки Слава Отцю, і Сину, і Святому Духові, і нині, і повсякчас, і на віки вічні. Амінь. НАСТУПНЕ ТАЇНСТВО Отче наш...,10 Богородице Діво...і так далі. 8. На кінець вервиці ДОСТОЙНО є воістину* величати блаженною Тебе, Богородицю,* все блаженну і непорочну,* і Матір Бога нашого.* Чеснішу від херувимів,* і незрівнянно славнішу від серафимів,* що без зотління Бога Слово породила,* сущу Богородицю, Тебе величаємо. Амінь.
