obsah contents Editorial

contents Editorial We asked…

obsah Úvodník Monika Podbraná

2

Zeptali jsme se...

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Steph Davis about his free solo on the Diamond.

Sólo na Diamond Steph Davis

4

New solo ascent in the South face of Annapurna accomplished by Tomaz Humar.

Sólo v jižní stěně Annapurny Tomaž Humar

Comics

Bača shares his feelings from redpointing the route „Matrix“ in High Tatras. An effigy of a famous canadian climber. Red sandstone near Bulgarian Belogradchik resembles Meteora, as Mike Jäger writes. Winter climbing on Pustá stena (High Tatras).

The Matrix Reloaded: mixová darda v Tatrách Bača

10

14

Mike Doyle redakce

16

Bulharská Meteora Mike Jäger

18

Naozaj Pustá stena... Vilo Jakubec

22

How a non-sandstone climber feels when going to climb on sandstone?

Pěkné šestky v Tisé aneb Nepískař na písku 25 Pavel Žamberský

Adršpach – one of the most famous sandstone climbing areas in Czech. An account of some interesting places there.

Krokodýl a Milenci David Goll

28

Šestka z druhé směny TUHY

30

Vojtěch Dvořák Janek Bednařík

32

Dej se zase dohromady! Martina Patzelová

34

Horolezecké příběhy na pokračování Vladimír Šoltys

36

ČHS

38

Zajímavé knihy

39

About a new ascent carried out in traditional style. An affigy of a successful climber-manager. Few words about re-education. Beings in my heart. News from the Czech Mountaineering Association. Interesting books. Brief information about Sympatex. From our readers. Mix. What is the reality of nature conservation? In our shops. Methodology of basic skills for climbers. „Magic“ Summercard provides many concessions to all visitors of the Dachstein region. Gerlachovský štít 2.655 m – High Tatras Walls. Info section – Piz Balzet (2.869 m). Go for it… Stefan Glowacz – an effigy. 25th International Mountain Film Festival in Teplice You can win the outdoor jacket, if you are ready to compete... Climb Eiger with the Salewa team! The best Czech rock-climbers in slovenian Osp...

Competitions Epilogue

Sympatex – testovaná kvalita

39

Kýbl J. Hanková, K. Novák

40

Mix P. Resch, V. Bureš

40

Ochrana přírody – pravda, nebo fikce? Jirka Heřman Škop

41

Na pultech

42

Metodika V. Dvořák, J. Bednařík

43

Schladming-Dachstein, od léta 2007 region „all inclusive“

43

Tatry Jozef Gurník

44

Galerie Jiří Novák

46

A jdi... Tomáš Obtulovič ml.

48

Dobrodruh Martin Krejsa

50

25. mezinárodní horolezecký filmový festival 57 Soutěž

57

Na Eiger se Salewa teamem!

58

Reprezentace lezců na přírodních útvarech – začínáme Petr Resch

59

Závody J. Škop, Břeťa, K. Žáková, K. Malý

60

Hovory z Montany Tomáš Roubal

64

Stefan Glowacz foto: Petr Piechowicz

Adam Ondra, La Novena Enmienda, 9a+, Santa Linya foto: Petr Piechowicz

úvodník

Monika Podbraná

A je tu zase jaro. Taky na vás jdou myšlenky, že jste měli v zimě míň ,,žrát“ a víc trénovat? No co, ještě je trochu času než vypukne lezecká sezóna. A tak zběsile začínáte shazovat kila dolů, zvedat činky nahoru a ráno chodit běhat tak často, že si sousedi klepou na čelo. Ale vám to nevadí, protože běžíte vstříc světlé budoucnosti s vědomím, že tentokrát, tentokrát se na skalách fakt zlepšíte. S prvními petrklíči na zahrádkách přichází také fáze plánování lezeckých akcí. Je to krásná a nadšením nabitá činnost, kdy se zasněně těšíte na to, kde všude si letos zalezete a které sny si splníte. Každý rok znovu a znovu s neutuchajícím, a lehce naivním, entuziasmem se pouštíte do této krásné činnosti, která nijak nebolí a přináší spoustu radostných pocitů. Pakliže žijete v domácnosti, kde oba lezete, musíte v etapě plánování použít také předem poctivě promyšlenou strategii vyjednávání tak, abyste prosadili svoje plány, aniž by došlo k rodinnému rozvratu. Ideální varianta je, když se vám podaří svému partnerovi nenápadně vnutit svoje lezecké plány tak, že má nakonec pocit, že

anketa

2

Monika Podbraná

Kterého lezce (současnosti či minulosti) bys rád(a) potkl(a) a chvíli si s ním povídal(a)? A proč?

Posledné roky sa dosť často pohrávam s myšlienkou výstupu JZ stenou Everestu. Ale otázne je, či je v dnešných podmienkach ešte stále reálne o niečom takom uvažovať? Dough Scott, legenda medzi horolezcami, je jeden z mála, ktorý túto stenu preliezli a prežili. Som veľmi rád, že sa onedlho spolu stretneme v Bratislave. Vážim si však každé stretnutie či už s Rakoncajom, Nežerkom, Demjánom, ktorí majú zakaždým ten správny pohľad na súčasnú lezeckú scénu. Dodo Kopold slovenský horolezec

to byl vlastně on, kdo s nimi přišel a že se na ně děsně těší. Ale to už je mistrovský stupeň vyžadující pevné nervy, trpělivost, asertivitu a vysoké intelektuální nasazení. V naší domácnosti se odehrává tato ,,studená“ válka strategického plánování právě teď. Myslím, že letos by mohla dopadnout ve prospěch mých lezeckých tužeb. Objevila jsem totiž, přiznávám, lehce zákeřný, ale ne nepravdivý argument, proč má být po mém. Je jednou z variant ženského nátlaku a týká se upozornění na to, že za nějaký čas může přijít těhotenství a v té době si budoucí rodička moc nezaleze. Musíte apelovat na nespravedlnost, že zatímco vy budete nosit v břiše potenciální horolezče, váš muž si může lézt co a kde se mu zlíbí. No, ale i když se náhodou stane, že tento, ani žádný jiný argument nezabere a nebude úplně po vašem, nic si z toho nedělejte. Hlavní je zdraví, nadšení a že si člověk vůbec může jet zalézt!

Wolfganga Güllicha, i když moc nevím, o čem bych si s ním povídala. Chtěla bych zkrátka jen vidět, jak leze. Poznat, jaký to byl člověk. Pro mě je „pan lezec“, velká neznámá. Asi by dal víc než jen „Action“. A jo, to je pravda, to bych se ho zeptala... Zajímaly by mě jeho další plány. Helena Lipenská jedna z našich nejlepších boulderistek

Tak třeba A. F. Mummeryho, jehož názory profilovaly moderní alpinismus. Nebo Hermann Buhl, jeho pojetí horolezectví je totiž v určitém ohledu nepřekonané. Ale možná nejraději bych potkal někoho, kdo lezením žije, znamená pro něho všechno a přitom svůj názor a pohled netlačí za každou cenu proti všem kdo s ním nesouhlasí. Vím, že mezi významnými lezci minulosti i dneška takoví lidé jsou. Problém je, že dnes jsou slyšet jen ti, co víc křičí… Radek „Zoban“ Lienerth horský vůdce

Sólo na Diamond Poprvé jsem se zkušenějším partnerem vylezla na Longs Peak Diamond když mi bylo dvacet dva. Svislá žulová stěna, namáhavý výstup, vysoká nadmořská výška a drsné vysokohorské prostředí mě úplně ohromily. Tenkrát jsem poprvé okusila hory a chtěla jsem se naučit úplně všechno.

Během několika dalších let jsem na Diamondu trávila tolik času, kolik jen bylo možné, přespávala na úpatí, lezla po příkré růžovožluté stěně a důvěrně poznávala sestupové cesty. V následujících letech se má dobrodružství díky zkušenostem, které jsem získala na Longsu, stala mezinárodní záležitostí a do Colorada jsem se několik let nevrátila. Často jsem slýchávala příběhy o tom, jak Derek Hersey vylezl sám a bez jištění na Diamond a brala to jako nesplnitelný sen. Ale ať už splnitelný

nebo ne, sen to byl. Minulé léto, dvanáct roků po svém prvním dni na Diamondu, jsem se jako zkušená lezkyně vrátila, v perfektní kondici pro sólovýstup. Už bylo načase. Loni na jaře, když jsem bydlela v Yosemitech, jsem najednou pocítila potřebu dát si sólo bez jištění a nic jiného než to. Sólové výstupy si vždycky dopřávám na dlouhých jednoduchých cestách jako takové příjemné cvičení. V březnu jsem ale cítila rostoucí nutkání lézt bez jakéhokoli omezení. Celý ten předchozí rok se můj život postupně komplikoval víc, než bych kdy bývala čekala. Zjistila jsem, že totálně nejsem schopná zvládnout ty nečekané obrátky, co začal nabírat. Úzkost nade mnou získávala nadvládu tak, že strach nakazil i mou lezeckou mysl. Omezoval mě a ničil mi sebevědomí. Ve zlomovém okamžiku jsem se úplně přeorientovala na sólové lezení. Jela jsem do Tuluomne a začala lézt dlouhé, středně obtížné cesty, což mi poprvé po mnoha měsících přineslo osvobození a uvolnění. Smrt byla spíše abstraktní

než naléhavá záležitost. Část mého já, popravdě řečeno jeho velká část, po ní dokonce toužila. V červnu jsem zajela do Colorada a sama od sebe začala skákat s padákem. Po tom, co mě jednou před pár lety vzali na tandemový seskok, jsem byla z volného pádu vyděšená a nedokázala jsem si představit sebe samotnou, jak skáču z letadla, nebo třeba i jen z budovy, tak jako to dělala spousta mých přátel. Teď jsem se tomu ale zničehonic potřebovala postavit čelem a absolvovala jsem výcvik na letišti v Longmontu. Toužila jsem po vysvobození víc a víc, úplná kapitulace nastala, když jsem udělala krok z letadla rovnou do nebe. Po měsíci přespávání na podlahách a gaučích jsem se pak rozhodla najmout si na zbytek léta chatku svého kamaráda v Eldorado kaňonu, poblíž Boulderu v Coloradu, skákat co jen to půjde, a dát si pár sólových výstupů v národním parku Skalisté hory. Během července a srpna na Diamondu a na letišti se má mysl pozvolna Byla jsem volná, zároveň ale plně zaměstnaná...

4

Hlavně žádné pochybnosti, nenechat se ovládnout strachem...

5

Bezpečnost spočívá ve schopnosti se uvolnit, být pomalá a nenucená při každém kroku

6

Steph zkouší plachtit s wingsuitem

zotavovala. Začala jsem létat s wingsuitem1, plachtila jsem si přitom volně jako pták. Při lezení jsem se dokázala uvolnit jako při ničem jiném, co jsem kdy zažila. Během tohoto jasného léta jsem se osvobodila od myšlenek na smrt, které mě v těch předchozích ponurých jarních měsících úplně pohltily. Když se mi podařilo oprostit se od věcí, na kterých mi předtím hodně záleželo, lépe jsem porozuměla klidu, jaký přináší totální odpoutání se od všeho. Začátkem července jsem se pak vydala nahoru do Longs Peak, abych vylezla na Kieners – lehkou horolezeckou cestu po levém okraji. Byl to den na 1

Speciální oblek na plachtění. Člověk v tom vypadá trochu jako vakoveverka nebo živé rogalo, pozn. překl.

rozcvičení, kontrolu kondice a znovushledání s Diamondem. Vydala jsem se na cestu za tmy a dolů jsem se dostala dostatečně včas na to, abych ještě v to samé odpoledne stihla seskok. S návratem na toto magické místo se ve mně znovu probudil všechen starý zápal a pomalu jsem začala plánovat sólovýstup na Casual Route, klasickou cestu, kterou jsem vylezla při své první návštěvě Diamondu. Podle mě je sólo projevem velkého mistrovství a sebevědomí, nezvratným důkazem absolutního ovládnutí situace. Nesmím mít žádné pochybnosti, jestli sem patřím – fyzicky, psychicky nebo emocionálně. K čemukoli riskantnímu zaujímám analytický postoj. Abych vylezla sólo na Diamond, potřebuji energii, abych byla silná ve

vyšších nadmořských výškách, neustálý přehled o podmínkách a naprosté sebevědomí, co se lezení na skály týče. Rozhodla jsem se proto zdolat cestu nejdříve s partnerem, abych se ujistila, že je suchá a že ji dobře znám. Na letišti jsem potkala jednoho mladého lezce a skokana a požádala jsem ho, aby si se mnou šel vylézt Casual Route. Šlo to skvěle, cesta byla suchá a lezlo se nám lehce. Tu noc jsem pak zůstala o samotě v jeskyni a vzbudila se za tmy o půl čtvrté ráno. Můj první sólový výstup na Diamond ale nešel úplně podle plánu. Když jsem potmě pila kávu, zaznamenala jsem světla čelovek míjejících mou jeskyni. Nechtěla jsem zůstat pozadu za kýmkoli. Vyskočila jsem, rychle spěchala k Severnímu komínu a vyšplhala na Broadway Ledge. Teprve svítalo, když jsem začala v první puklině. Nohy jsem měla ztuhlé a zmrzlé, a to mě znervóznilo. Během lezení jsem se snažila uklidnit, ale na jednom klíčovém místě mě přepadla úzkost a nejistota. V mysli mi vířily představy, jak padám, a ukázalo se, že vůbec nejsem připravená na tělesné dopady strachu, který se mě zmocnil – napětí, ochromení, slabost proudící do končetin. Váhala jsem. Musela jsem se pohnout, hned, než mě to ovládne. Ještě celá roztřesená, křečovitě svírajíc chyty, jsem prolezla do bezpečnějšího místa. Cítila jsem, jak se mi do těla vrací příval energie. Když jsem šla přes vrchol Diamondu, byla jsem sice spokojená, ale i trochu rozkolísaná. Nechápala jsem, jak jsem se mohla nechat tolik ovládnout strachem, když mi den předtím šlo lezení tak snadno. I když jsem to neřekla nahlas, mým snem bylo zdolání Pervertical Sanctuary, což je mnohem horší cesta. To, že jsem se vyděsila už na malém převisu na Casual Route, nevěstilo nic dobrého. Taky mi to vůbec nedávalo žádný smysl, přestože jsem se díky tomu alespoň ujistila, že nelezu, protože bych si přála vlastní smrt. Musela jsem přijít na to, co je špatně. Rozebrala jsem si výstup a došla k názoru, že to možná způsobily docela jednoduché problémy jako spěch a zima. Díky nim jsem byla napjatá a následně i vyděšená. Domnívám se, že bezpečnost sólového lezce jednoduše spočívá ve schopnosti naprosto se uvolnit. Rozhodla jsem se proto, že abych mohla vylézt Pervertical, musím nejprve vymyslet, jak se úplně uvolnit na Casual Route, a že si ji proto musím vylézt znovu. Vyrazila jsem jednoho větrného bouřlivého rána z Estes. Západní vítr byl silný 7

Pocit hrubé žuly pod rukama a nohama je třeba vychutnat...

8

a trvalo mi tři hodiny, než jsem se dostala k Severnímu komínu, který byl před větrem chráněný a kde byl klid. Vydrápala jsem se nahoru a asi za půl hodiny už jsem byla na Broadwayi. Diamond byl opuštěný a pukliny mokré od včerejšího prudkého deště. I přesto, že byly prstové chyty a stupy v některých klíčových místech mokré, cítila jsem se šťastně a uvolněně, plně soustředěná na pozitivní myšlení, a dosáhla jsem vrcholu přesně s takovými pocity, jaké jsem chtěla. Seškrábala jsem se dolů po Severní stěně a mračná obloha se otevřela deštěm. O několik dní později jsem se na Diamond vrátila s partnerem, abychom si vylezli Pervertical. Schválně jsme založili jenom tři nebo čtyři jištění, v obtížných úsecích jsme si ho úplně odepřeli. Ale v příkré převislé spáře jsem založila friend, a rychle jsem se cvakla, abych se na strmé stěně zajistila. Tím jsem ale neprokázala tu jistotu, která byla potřeba. Takže jsem o pár dní později a s jiným partnerem zamířila znovu na stejnou cestu, lezla pomalu, zůstávala pevná při každém kroku a zaznamenávala jakékoli skryté chyty. Tentokrát jsem se cítila bezpečně a dávala si pozor, abych na převisech nepoužívala žádné jištění. Po dvou dnech odpočinku jsem byla připravená vystoupat zpátky nahoru a jít do toho. Měla jsem v plánu vystoupat na Diamond v neděli odpoledne a to další ráno vylézt Pervertical. Uklidila a srovnala jsem svoji malou chatu v Eldoradu. Svého psa Fletchera jsem nechala u jednoho dobrého kamaráda a do Estes jsem vyjela s vědomím, že jsem všechno nechala čisté a uklizené, v perfektním pořádku, ať už se k tomu vrátím, nebo ne. Naprosto jsem si důvěřovala, že jsem schopná bezpečně tu cestu vylézt. Měla jsem potřebné schopnosti a odvedla jsem všechnu fyzickou i psychickou práci, kterou jsem považovala za nutnou. Byla jsem si vědoma, že je dost dobře možné, že spadnu, a to z mnoha různých důvodů. Musela jsem se rozhodnout, zda tuhle možnost přijmu. Kdybych nechtěla, neměla bych na stěně Diamondu bez lana co dělat, takže jsem to zvažovala opravdu důkladně. Po všech těch bolestných měsících jsem ale konečně našla ve svém životě šťastný bod. Vlastně jsem si předtím občas přála umřít, ale teď už jsem se tak necítila. Je mi jasné, že jednou umřeme všichni – to je jedna z věcí, kterou všichni víme s naprostou jistotou. Kdybych v tento šťastný okamžik svého života spadla z Diamondu, byla bych naprosto připravená to při-

jmout. Cítila jsem naprosté odpoutání od všech věcí, míst, od času. Nehledala jsem smrt, ale už jsem se jí ani nebála. Rychle jsem v pozdním odpoledni vystoupala stezkou, plná energie a očekávání. Když se mi Diamond zjevil nad hradbou stromů, usmívala jsem se. Už jsem se nemohla dočkat až přijde ráno, abych konečně mohla začít lézt. Bylo to stejné vzrušení, jaké člověk cítí na Vánoce ráno. Stejné se mě zmocnilo před tím, než jsem v jednom dni začala bez jištění šplhat na El Capa. S každým krokem po kamenité cestě ve mně stoupal pocit nadšení. Dosáhla jsem své oblíbené bivakovací jeskyně a zalezla si do spacáku s mp3 přehrávačem. Poslouchala jsem, jak Christina Aguilera v „Stripped“ zpívá o všem, co mi běželo hlavou. Snědla jsem trochu polévky, připravila kávovar a šla spát. Vzbudila jsem se těsně před budíčkem o půl čtvrté. Neměla jsem v úmyslu začít výstup, dokud nebude později a tepleji, ale chtěla jsem mít dost času na kávu a čaj a na to, abych si pořádně utřídila myšlenky. Hodně jsem přemýšlela o strachu. Brzy jsem přišla na to, že strach je silnější než tělesné předpoklady jako jsou svaly nebo šlachy. Během sedmnácti let lezení jsem se ale opravdu snažila, abych mu porozuměla. Z Casual Route jsem si odnesla, že nejdůležitější věc při lezení bez jištění, a možná i v životě jako takovém, je být uvolněná a cítit se v pohodě. Dnes jsem chtěla být pomalá a nenucená na každém kroku. Ale jak jsem si tak seděla na skalnaté stěně, pila čaj a sledovala tmavou oblohu, přiblížili se ke mně dva lezci. Samozřejmě že šli na Pervertical. Popadla jsem boty a pytlík s magnéziem a rychle jsem se po sněhu a suti přesunula k Severnímu komínu. Ve tmě a zimě jsem Broadwaye dosáhla až příliš rychle. Uvědomila jsem si, že jsem to s tím tempem dost přehnala a teď budu na téhle římse muset čekat na slunce a doufat, že mezitím neumrznu. Přecházela jsem po ní tam a zase zpátky, dokud stěnu neosvítily sluneční paprsky, a potom jsem vyšplhala kluzký úsek až na začátek Perverticalu. Vlezla jsem do koutu a zhluboka dýchajíc si začala recitovat své psychologické zaklínadlo: „Uvolni se. Buď v pohodě.“ Nemohla jsem si dovolit pustit dovnitř negativní pocity. Žádné myšlenky na pád, žádné myšlenky na únavu – jen představy, jak moje tělo šplhá nahoru, klidné a očištěné. Šplhala jsem svým vlastním stylem, který je jiný než při lezení s lanem: perfektní přesnost,

stoprocentní jistota, byla jsem volná, zároveň ale plně zaměstnaná. Vychutnávala jsem si pocit hrubé žuly pod rukama a nohama, studený vzduch, který mě sice obklopoval, ale až na kůži mi nepronikl. Byl to ten nejchladnější den, jaký jsem během téhle sezóny na Diamondu zažila, hlavně ta temná hodinka na Broadwayi, ale zdálo se mi, jako bych čerpala teplo zevnitř, prsty a nohy jsem si udržela v teple. Když jsem se sunula vzhůru, do příkré prstové spáry, neustále jsem si v duchu opakovala: „Uvolni se. Buď v pohodě,“. Každý chyt byl dokonale pevný, žádný stup neklouzal. Když se prstová spára otevřela tak, že do ní šla strčit celá ruka, všimla jsem si, že se mi těžce dýchá a ruce se mi třesou. Na malé římse před závěrečným širokým úsekem jsem se proto zastavila a počkala, až se mi dech ustálí. Podívala jsem se nahoru a uviděla, kde spára široce ústí. Roky lezení v Yosemitech mě naučily brát široké pukliny jako bezpečná místa, a tak jsem se nasoukala dovnitř a nechala skálu, ať mě obklopí. Udržovala jsem svou mysl vyrovnanou a dávala si pozor, abych se od emocí oprostila po celý poslední kousek srázu. Když jsem se dostala na Stolovou římsu, usedla jsem na slunci a dívala se přes hory do dálky. Byla jsem tam, naživu a cítila se přesně tak, jak jsem chtěla. Slunce jiskřilo na hladině Chasm Lake. Vyškrábala jsem se okolo jižního ramene Longs Peak a pomalu se vydala po hřebeni k vrcholku Diamondu. Cítila jsem vzduch, cítila jsem slunce, cítila jsem klid. text foto překlad

Steph Davis Brian Kimball Jitka Marková

Cítila jsem vzduch, cítila jsem slunce, cítila jsem klid...

9

Sólo v jižní stěně Annapurny Sólovýstup alpským stylem, nová cesta jižní stěnou Annapurny 28. října 2007 vylezl Tomaž Humar čistým alpským stylem novou cestu podél pravé hrany jižní stěny Annapurny. Dosud nezkoušenou cestou vystoupil až do 7.500 metrů, kde se napojil na východní hřeben. Po něm se pak dostal až na Východní vrchol ve výšce 8.047 metrů. O své cestě Humar sepsal stručnou reportáž doplněnou úryvky ze svého deníku, aby tak pomohl zdokumentovat něco, co jistě vejde do dějin jako jeden z nejvýznamnějších současných himálajských výstupů. Humarův prvovýstup vede místy, do kterých se před ním vydal pouze polský tým ve složení Hajzer-Kukuczka v roce 1988. Po konzultaci s Arturem Hajzerem je jasné, že tyto dvě cesty jsou naprosto nezávislé, vedou jinudy. Jediné místo, kde se kříží, je v 5.800 metrech na ledové plošině, kde měl Humar svůj první bivak.1

Humar říká: „Lezl jsem novou cestou čistě alpským stylem, aniž bych spoléhal na to, že jiný tým před devatenácti lety působil ve stejné stěně, nedaleko od této mé nové cesty, kterou jsem vylezl za pouhé dva dny - v otřesných podmínkách. Celé září bylo počasí extrémně deštivé a také dost sněžilo, to vše jen s několika krátkými přestávkami. Když jsem zahájil výstup, vítr ze severo-severovýchodu – říká se mu Jet Stream – začal být pěkně zlomyslný a dosahoval rychlosti mezi 100 a 150 km/h. Podobný vítr v roce 1997 zapříčinil smrt mého partnera Janeze Jegliče.

Červeně: Tomaž Humar 2007 Oranžově: Hajzer-Kukuczka 1988

Výstup 24. října Vyrážím společně se svým kamarádem Jagatem Limbuem. Přecházíme ledovec a proplétáme se mezi kamennými a ledovými pilíři pod hlavní stěnou ve výšce 5.800 metrů. Na malé ledové plošině v 5.800 metrech rozkládáme svůj první bivak. 25. října Kvůli žaludečním potížím a silnému větru zůstáváme v bivaku v 5.800 metrech. Kromě toho jsem se navíc ještě necítil dostatečně aklimatizovaný. Předtím jsem na rozcvičení vylezl jen Tharpu Chuli (5.690 m) a nespal jsem výše než v 5.300 metrech, což pro pořádnou aklimatizaci na osmitisícový vrchol nestačí. 26. října V šest hodin ráno začínám výstup. Bez helmy, bez lana, bez sedáku, jen s vybavením na přespání, trochou jídla a plynu. Všechno ostatní nechávám u Jagata, který s tím, v případě, že už se nevrátím, sleze dolů sám. Ve tři odpoledne začínám v 7.200 metrech hloubit díru do ledu – svůj druhý bivak. 10

Bivak 1 (5.800m) na ledové plošině

Rock Island (část výstupu mezi 5.000 a 5.800 m)

27. října Celý den trávím uvnitř své díry, abych se ještě lépe aklimatizoval – nechci riskovat edém. Vítr je opravdu silný, dosahuje rychlosti za hranicí 100 km/h. 28. října Budík mi zvoní v šest ráno. Nespal jsem. Pořád jsem jen čekal a čekal, až přijde ta vhodná chvíle a bude možné vyrazit. Obloha je čistá. Vítr je silný… a studený (byl jsem varován, abych při silném větru, Jet Streamu, od přechodu hřebenu upustil). Lezu nalehko, mám s sebou jen dva litry džusu, který během první hodiny zmrzl. Po dvou hodinách se dostávám na Východní hřeben v 7.500 metrech, kam přede mnou vylezli Loretan a Joss v roce 1984. I přes opravdu velmi silný vítr postupuji až k Východnímu vrcholu. Před desátou už mám za sebou většinu cesty po hřebenu a vrchol se zdá být na dosah ruky. S každou další hodinou vítr nabývá na síle. Jak se dostávám výš, sníh padá rychleji a hustěji a nebezpečí pádu lavin narůstá. Na Východním vrcholu (8.047 m) stojím kousek před třetí odpoledne. Věřím v Boha, modlím se, cítím se v bezpečí! Dokonce i kdyby bylo počasí příznivé, nikdy bych se neodvážil pokračovat k hlavnímu vrcholu do 8.091 m, jak už mi to Bůh jednou dovolil v roce 1995. Tehdy to byla moje první osmitisícovka – jediná odpověď, kterou mám na otázku, proč jsem si vybral zrovna Annapurnu. Už je to dvacet let, co se alpinismus stal mým životním stylem.

Pohled na Jižní stěnu Annapurny z výšky 5.800 metrů

1)

Více informací o polské cestě z roku 1988 naleznete v „American Alpine Journal“, ročník 1989, str. 217-219 nebo na následující webové stránce: http://www.americanalpineclub.org/AAJO/ pdfs/1989/nepal1989_187-225.pdf.

Pohled z bivaku 2, 7.200 m

Okamžitě zahajuji sestup. Stíny pod převějemi se prodlužují. Volám Jagatovi, že jsem na cestě zpátky. Je opravdu rád, že mě slyší. Naposledy jsme spolu byli v kontaktu v deset ráno a od té doby se za mě modlil. Už se pomalu blíží noc, když se dostávám na začátek Východního hřebene. Jsem hrozně unavený a už je to doba, co jsem se mohl naposledy najíst a napít. Všude je naprostá tma, ne11

vidím žádné své stopy. Ztratil jsem se, ale někde v hloubi duše vím, že Bůh je se mnou. Díky nízkým teplotám mi nefunguje čelovka a musím čekat ve tmě a zimě, než vyjde měsíc a já můžu pokračovat. Do tábora v 7.200 metrech se dostávám v 8:25 ráno. Jsem totálně vyčerpaný. Posílám následující SMS:

Červeně vyznačen postup Tomaže Humara (6.000-7.500 m) Oranžově Polská cesta Hajzera a Kukuczky

„DIKYBOHU, JSEM V BIVAKU. NOVA CESTA AZ DO 7500M+, POTOM PODLE ME TEN UPLNE NEJDELSI VYSTUP MEHO ZIVOTA. ANNAPURNA VYCHOD 8000M+ A ZPATKY ZA 14 HODIN. VSECHNO BYLO O.K., ALE JESTLI MA TENHLE VITR 60 KM/ H, TAK AUTEM JEZDIM ZATRACENE POMALU.“

Čekám na svítání a během toho medituji a vařím si čaj. 29. října: V 8 hodin ráno začínám sestupovat do svého prvního bivaku v 5.800 metrech.

Tomaž Humar těsně před vrcholem (na pozadí Dhaulágirí a Niligiri)

Pohled z Východního hřebene. Základní tábor leží mezi mraky, na pozadí je vidět Hiunchuli.

Po 4 hodinách a 1.400 metrech sestupu se v něm setkávám s Jagatem. Volám své doktorce, Andě Perdanové, která na mě čeká v základním táboře, také svým rodičům, přítelkyni, dětem, do agentury… Všechno v pořádku, byl 12

Cesta k Východnímu vrcholku Annapurny (8.047 m)

jsem na vrcholu a bezpečně se dostal zpátky! Ještě v ten samý den pokračujeme do základního tábora (4.150 m), kam se dostáváme v 21:30. 30. října Po obsáhlém popisu výstupu, který trvá až do dvou odpoledne, sbíráme Annapurna

v base campu svoje vybavení a připravujeme se na návrat domů. Odpoledne organizujeme akci na záchranu 3 členů korejské expedice na Annapurna Fang. Potom sestoupíme do Chumrungu (2.100 m). 2. listopadu Po dni v Pokhaře dorážíme do Káthmándú. Potkávám Elizabeth Hawleyovou a Richarda Salisburyho. Čtyři hodiny jim ukazuji obrázky a oficiální záznam – všechno, co je k vidění výše. 7. listopadu Jsem zpátky doma ve Slovinsku.

text a foto překlad

Tomaž Humar Jitka Marková Jagat a já sestupujeme do základního tábora (5.100 m)… konečně v bezpečí

Základní tábor z mého stanu

13

Tato zpráva původně připravená do rubriky „A jdi“ je, myslíme, pěkným předslovem. Teď už jen zbývá, abyste se s chutí začetli do následujících řádků... „Matrix M6+, A2 – mixová cesta Dušana Janáka a Pavla Vrtíka, alias Stoupy a Bači, v severní stěně Malého Kežmarského štítu ze zimy 2002 byla tehdy pozoruhodným milníkem brněnského lezení. Pokračování je tady. Stoupa s Bačou se do cesty po těch mnoha letech v půlce ledna opět vrátili, aby ji přelezli volně. A Stoupovi se to podařilo (PP)! Matrix reloaded je na světě! Obtížnost mezi M8 a M9. Z cesty je tak nejtěžší mixová darda v Tatrách. Bezva video z tohoto přelezu od Petra Pavlíčka najdete na www.rohace.cz.“ T. O.

Přátelé Neo (Dušan „Stoupa“ Janák) a Morpheus (Pavel „Bača“ Vrtík) se po šesti letech vrací do Matrixu. Na nové cestě Matrixem je doprovází Klíčník (kameraman Petr Pavlíček), který je jejich důležitou zbraní v boji proti stro-

14

jům a prsaté Persefoně. Poslechněte si příběh, který se skutečně stal. To ráno Vyvolenému příliš nesedlo a na zapomenuté boty jsme přišli až v Olomouci. Tahle vratka do Brna nás dostala do Popradu až se setměním. Vichřice, popadané stromy, zapadlé auto do závěje a pár naštvaných lidí jen dokreslilo náladu nedělního tatranského večera. Do Zionu (na Brnčálku) jsme se toho večera již nedostali a zůstali na noc v Popradu. Vyšlo slunce, vítr se utišil na 90 km/h a zapřaženi do Klíčníkových expedičních saní jsme celý den v čerstvém sněhu prošlapávali cestu na chatu. Krás-

né a svůdné chatařky nám nedaly spát, stejně tak jako myšlenky na volný přelez naší šest let staré cesty. Tehdy jsme s poutky udělali tuto cestu vedoucí v pravé části Kežmarského štítu vedle „Ruské rulety“ na Ušatou stráž. Poslední délka, která je shodná s Jackovičovou „Tibetskou cestou“, volnému přelezu odolala. Matrix – nastupujeme s odhodláním do první délky. Bez poutek, bez strachu, bez závazků. Ač silnější o 6 let a s několika M10 a M11 zářezy na pažbě – není to lehké M6, jak jsme tuto první délku tehdy hodnotili. Rozlámaná skála a prachové lavinky ztěžují cestu vpřed.

Bezmoc, chvíle oddechu odhodlání či „jen“ figura pro fotografa?

Krájíme jednu délku za druhou a krátce po poledni stojíme pod vrcholovou hlavou. Tato více než 100 m vysoká převislá plotna (prsatá Persefona) budí respekt a svedla mysl nejednoho lezce. Natahujeme v ní dvě délky a věšíme fix. Scházíme již potmě k teleportu (Flaška), kde na nás čeká Klíčník. Opět pivo, chatárky a spánek. Je nádherné ráno. Bezvětří. Nad Zionem vyšlo poprvé po dlouhé době slunce. Vyvolený se cítí silný – na poslední, osudovou, délku. Když se tohle povede, bude to, když už ne začátek nové éry tatranského mixového lezení, tak alespoň „útok na špici hitparády“. Křupající sníh nás provází až ke včerejším fixům. Přesunujeme se na poslední štand, Neo se ještě musí vypořádat s PP přelezem předposlední délky za M7. Klíčníka přesouváme na fix do stěny, aby mohl točit dobré záběry. Pro něj je to vše poprvé. Je to ještě panic, nedržel jumary v ruce, a teď má s námi pokořit prsatou Persefonu. Nebojí se a statečně stoupá po laně v převisu, 5 m od skály. Morpheus mezitím připravuje Neovi cestu poslední délkou. Jištění je kvalitní – pět skob, mikrofriendy, vklíněnce a mikročoky. Neo zkouší TR a po-

tom se společně s Morpheem vrací na předchozí štand. Nastává poslední boj. Hnědý adrenalin střídají kruté nadávky. Nejhorší je poradit si s repkami od cepínů (ztratit zbraně je jak ztratit duši) stále se motajícími do lana. Ticho tatranských dolin najednou prořízne vítězný křik. Prsatá Persefona je deflorována. Tento vytrvalostní boj v převislých spárách (cervices), zakončený pikantním bouldrem (coles femininus) vidíme někde mezi stupněm M8/M9. Následuje divoká oslava v Zionu a loučení s Neem (Stoupa) a Morpheem (Bača). Vítejte v Matrixu. V poslední a nejtěžší délce jsme přidali několik skob a fixní stoper, takže linie je nachystaná k opakování jen s expreskami a vklíněnci. Pro vylepšení morálu si lze vzít tenčí skobu do závěru druhé a předposlední délky. Protože až dosud dosahovala úroveň známých vícedélkových cest v Tatrách do stupně M7, Matrix se dostává pravděpodobně na čelo tatranské mixové hitparády... text foto překlad

Bača Petr Pavlíček redakce

15

portrét

Mike Doyle Se jménem Mike Doyle to nemusí být jednoduché. Možná si řada z vás řekne něco jako: „...tohle jméno je mi nějaké povědomé.“ No jo, ale víte vy vůbec, kolik „slavných“ lidí se tímto jménem může pyšnit? Politik ve Spojených státech, anglický fotbalista, americký herec... a mohli bychom ještě pokračovat. Ale máte pravdu, ani jeden ze zmíněných nepatří do lezeckého časopisu... Tedy dokud nenarazíte ve vyhledávačích na lezce z Kanady.

O Miku Doylovi se u nás moc nepíše. Ovšem rozhodně se nedá říci, že jde o nějakého „nýmanda“. Stačí se podívat na 8a.nu, kde se nachází na 35. místě v žebříčku (v bouldrech pak na místě 77.)...

dlouho poté jsem však začal lézt s kamarády a záhy bylo lezení jediná věc, kterou jsme po škole dělali. Pustil jsem se do tréninku na stěně a v roce 1994 i do soutěžení. Byl jsem posedlý lezením.

V cestě jaké obtížnosti se cítíš natolik v pohodě, že bys ji mohl lézt volně? Volně, jakože bez pomůcek, anebo free solo, jakože bez lana? Volně to zvládám až do stupně 5.14c (8c+), ale obecně bych řekl, že bez problémů lezu tak cesty okolo 5.13 (7c+ až 8a). A free solo? Těžko říct, moc jsem toho nesóloval, ale myslím, že by to bylo tak v oblasti 5.10 (6c). Do které lezecké oblasti se rád vracíš? Nádherné místo je oblast Red River Gorge v Kentucky. Je tam spousta pěkných cest a mnoho ohromných možností, které teprve čekají na přelezení a osazení. Mám rád tamní styl cest – dlouhé, kolmé cesty se slušnými chyty, které však vyžadují hodně vytrvalosti.

Path of Yin

A než se vám Mike svými slovy představí sám, pár základních údajů... Narodil se na podzim roku 1977 (ve znamení „panny“ nebo „Kanjá“, dáváte-li přednost indickému horoskopu), leze od roku 1993, měří „pouhých“ 165 cm a váží kolem 63 kg. A mimochodem, dámy, je vskutku pohledný, avšak, bohužel, zadaný... Pár slov o tobě, Miku... Jmenuji se Mike Doyle a narodil jsem se v roce 1977 v Kamloops v Kanadě. Lezení se věnuji už 16 let, docela dost závodím a považuji se za sportovního lezce. Lezu ale i tradiční cesty a bouldruju. Navíc už 12. rokem trénuji kanadský juniorský národní tým. Jak jsi začal s lezením? Jak a kdy jsi mu definitivně propadl? Lézt jsem začal ve školním oddíle v roce 1992. Většinou jsme podnikali „jen“ výlety do hor, na skály se jezdilo tak 2-3krát v roce. Ne-

16

Kdo je tvůj lezecký idol a proč? Obdivuji každého, kdo u lezení vytrval dlouhou dobu a stále ho má rád. Je úžasné trávit čas a lézt s lidmi jako jsou Peter Croft, Lynn Hill, Malcolm Matheson. Mají spoustu zážitků, viděli vývoj lezení a pohyb na skále je prostě baví. Také obdivuji lidi, kteří jsou dobří v různých lezeckých disciplínách. Lidi jako Sonnie Trotter anebo Tommy Caldwell mají úžasné výkony ve sportovním i tradičním lezení, boulderingu, alpinismu. Tvé nejhodnotnější lezecké počiny? Před několika roky jsem udělal prvovýstup – těžká sportovní cesta nazvaná „ADATO“ (Another Day At The Office). Přelezl jsem ji v době, kdy jsem pracoval více než naplno a kdy jsem chodíval lézt pouze o víkendech. Bylo to pro mě velmi těžké a byl jsem tím přelezem doslova posedlý. Nedávno jsem zvádl boulder „The Mandala“ v Bishopu v Kalifornii. Je to težký, dlouhý, ale neuvěřitelně krásný bouldrový problém.

Jaké cesty, myslíš, polezeš za deset let? … A za třicet? Myslím, že za 10 let polezu zhruba stejně obtížné cesty jako teď. Pokud ve čtyřiceti přelezu RP stylem 8b+, budu šťastný. A za třicet let? Nemám tušení. Chtěl bych trávit více času v horách a objevovat nové lezecké oblasti. Našla by se nějaká slabůstka či špatná vlastnost, kterou bys nám mohl prozradit? Jím strašně moc čokolády a sladkostí! Nemůžu si pomoct, chutnají prostě tak skvěle! Co děláš po tréninku? Většinou spím. Pracuji jako softwarový vývojář, takže trávím mnoho času u počítače. Máš nějakou oblíbenou knihu? Vlastně ani nemám žádného favorita. Čtu všechno možný, od pohodových knih autorů Michaela Creightona nebo Deana Koontze, až po

náročnější literaturu jako je například kniha „Godel, Escher, Bach“ Douglase Hofstadtera. Umíš vařit? Jaké je tvé oblíbené jídlo? Vařit sice umím, ale ne moc dobře. Rád zkouším nejrůznější omáčky k těstovinám nebo delikatesní smažené minutky. Nejvíce si libuji v thajské a čínské kuchyni. Kdo nebo co tě povzbuzuje? Kde hledáš motivaci? Venku v přírodě se cítím fajn. Mám rád lidi, se kterými lezu, a to, že mě lezení neustále udržuje v kondici. Ale občas mě lezení i nudí, to se pak ale jen chvíli zaměřím na něco jiného – bouldry, klasické cesty nebo něco podobného – a to mi vrátí chuť. Momentálně mě hodně motivují ti, kteří dělají nové, dlouhé a těžké cesty v horách. Kéž bych i já po několika dnech chození v horách byl stále odhodlán a zapálen pro lezení tězkých věcí. S kým většinou lezeš? Je pro tebe těžké sehnat lezeckého partnera? Babyface

Evilution

Už více než rok jezdím s mou přítelkyní (Audrey Sniezek), ale semtam si vyjedu i sám. Sehnat parťáka není problém, jen někdy je potíž najít takového, který by chtěl zkoušet totéž co já, a jet tamtéž co já. Pak prostě musíš udělat drobný kompromis a užívat si, ať už se jede kamkoli. Mandala

Existuje něco, co ti na lezcích obecně vadí? Lidi od lezení obecně mám opravdu rád. Co nemám rád, jsou lezci, kteří příliš řeší čísla – klasifikaci cest. Neexistuje pravidlo jak ohodnotit obtížnost cesty nebo bouldru. Je to pocit vycházející z názorů lidí po mnoha přelezech. Prvovýstupce může navrhnout stupeň, ale poté je to na jeho následovnících, aby toto potvrdili či vyvrátili a k navrhované klasifikaci se vyjádřili. Po čase se to usadí, ale lidé, kteří se kvůli rozdílu jednoho či dvou stupňů vztekají, mě štvou. Vždyť o nic nejde! Máš nějaké motto, kterého se držíš? Pokud ano, jak zní? Snažím se radovat ze života a nebrat lezení příliš vážně. Mé motto je: „Lezení není jen sport, je to životní styl“ – čímž mám na mysli, že je to více než jen koníček nebo kratochvíle, musíš porozumět lidem okolo, historii a mít požitek z každého pohybu na skále. Čím více si užíváš tohoto životního stylu, tím lepší je každý tvůj den.

Kdybys nelezl, co bys místo toho nejspíš dělal? Surfoval! Surfuji při každé možné příležitosti, kterých bohužel není mnoho. Ale zbožňuji to. Vzkázal bys něco čtenářům Montany? Cestujte, jak to jen jde. Na cestách potkáváme lidi ze všech koutů světa, lidi rozličných kultur, ras a vyznání. To pomáhá rozšířit nejen váš pohled na svět, ale i lidí, se kterými se setkáte. Myslím, že pokud by lidé více cestovali a lezli, svět by byl lepší místo. Už jsi někdy navštívil Českou republiku? Znáš nějaké české lezce? Nikdy jsem u vás nebyl, ale potkal jsem několik českých lezců na světovém poháru a během koučování kanadského týmu na světovém šampionátu. Máš nějaké sponzory? Kdo je to? Blurr přes oblečení, Metolius mi poskytuje úvazky, smyce a železo. La Sportiva mi pomáhá s dopravou a také lezeckými botami. A od firmy Mammut mám lana. připravila foto

redakce archiv M. Doyla

17

Skály z červeného pískovce a slepence v Belogradchiku na severozápadě Bulharska působí jako do kamene vysekaný pohádkový svět. Celá oblast a skály by se daly asi nejspíše přirovnat k řecké Meteoře, jsou však snad ještě o něco bizarnější a svéráznější. 18

lezení na vrcholy, na kterých stojí kláštery, nesmí se v Belogradchiku lézt na skály s opevněním. Mnohotvárnost je charakteristická pro celé Bulharsko. Pro Středoevropana nabízí několik neobyčejných zážitků. Azbuka, odvozená z řečtiny a v Bulharsku upravená, znamená pro návštěvníka první hádanku. Při vjezdu do země užasle koukáme na ukazatele před první odbočkou. Po chvilce se začnou vynořovat vybledlé vzpomínky na kdysi neochotně naučenou ruštinu a už rozumíme: София – to je přesně náš směr! Hranice mezi Bulharskem a Rumunskem tvoří Dunaj, my ji přejeli trajektem od rumunského Calafatu. Neskutečný zážitek! Příjemnějším a pohodlnějším způsobem, jak se do Bulharska dostat, je po srbské dálnici nebo letadlem. Na mezinárodních silnicích, letištích a turistických místech jsou všechny nápisy uvedeny nejen azbukou, ale i naší latinkou.

Vyzývavé jehly a směle tvarované věže Belogradchiku

Lezení po oblázcích a valounech

a vyzývavými jehlami a směle tvarovanými věžemi vysokými od 30 do 80 metrů začali horolezci jezdit už v roce 1969 – v tom roce lidé vylezli na 47 vrcholů. První vrch v Meteoře se dočkal svého dobytí až o 6 let později, ale zatímco Meteora dosáhla mezinárodní proslulosti, skály v Belogradchiku upadly v zapomnění. V následujících letech přijela „na návštěvu“ jen hrstka lezců. Slepencové skály neměly nikdy pověst těch nejpevnějších. I přesto však před dvěma roky začalo rozsáhlé znovuobjevování této oblasti. V současné době je prostoupeno asi 250 věží. Přesto tu existuje stále zdánlivě nekonečné množství možností pro prvovýstupy – ještě se stále dají najít vrcholy, na kterých dosud nikdo nestál. V každém případě nezaškodí si

do lezeckého báglu přibalit vrtačku, borháky, krabici na vrcholovou knihu a slaňáky. Podobný jako v Meteoře je v Belogradchiku také styl lezení – po „oblázcích a valounech“. Některé cesty se vyznačují smělým jištěním saského ražení, jiné jsou naopak borháky bohatě osázeny. Několik cest bylo zajištěno velkým množstvím borháků kvůli velké lámavosti původní cesty, ale díky tomu, že už byly od té doby mnohokrát vylezeny, všechny volné kameny odpadaly, a tak jsou tyto cesty za současného stavu cest až přejištěny. Z tohoto důvodu se také musela upravit udávaná obtížnost směrem dolů. Samotné lezení se jeví mnohotvárnější než v Meteoře. A ještě jedno srovnání s Meteorou. Stejně jako je tam tabu

Když v 90. letech turismus vtrhl do Belogradchiku, celé městečko se ve velmi krátkém čase přizpůsobilo. Možností na přespání najdete skutečně celou řadu – hotely, penziony i v soukromí. Nachází se tu i kemp, který byl při naší poslední návštěvě sice docela opuštěný, ale dá se před19

V současnosti prostoupeno asi 25 věží... nabízí se tedy takřka nekonečné možnosti pro prvovýstupy

20

Belogradchik – info vídat, že díky lezeckým aktivitám se Příjezd v budoucnu z Belogradchiku stane Autem: Praha – Brno – Bratislava – Budapešť „bulharská Meteora“, a i to zvýší zdejší – Szeged – Beograd – Paracin – Zajecar – Osturistický ruch. Bivakování je tolerochane – Belogradchik váno. Mezi skalami se dají najít pěkná Letadlem: do Sofie, pak vlakem do Oreschetzu místa i s vodou. (3x denně) a potom taxíkem do Belogradchiku. Ve městě Belogradchik si nemůžete Nebo přímo ze Sofie do Belogradchiku autobusem (jednou denně). stěžovat ani na nedostatek restaurací či obchodů. Najdete tu samozřejmě také lékárnu, poštu, banku i peněžní auto- Roční období a počasí mat. A pokud náhodou zlomíte vrták, Počasí je srovnatelné s podmínkami v Meteoře – Řecku. Nejlepší období je od konce března do není problém pořídit nový v obchodě konce května a pak od půlky září do konce října. s nářadím. V zimě zde může ležet sníh, v létě je na lezení V malých obchůdcích nebo v hos- moc velké vedro. podě už pomalu zvládáme základní dorozumění. Už umím vyslovit stě- Peníze žejní výrazy jako Хлеб a Пиво, stej- 2 leva odpovídají zhruba jednomu Euru. Eura ně tak chápu gestikulaci zdejších lidí. můžete vyměnit na hranicích nebo v jakékoli Bulhaři používají pro vyjádření sou- bance, např. v Belogradchiku. hlasu či nesouhlasu úplně opačnou Ubytování řeč těla než my. Takže při prvním ná- K dispozici je spousta hotelů, pensionů i ubytokupu jsem byl úplně vyjevený, když vání v soukromí. Můžete zvolit také stanování prodavačka na mou otázku, zda mají v kempu. Bivakování na loukách s dostupnou chleba, intenzivně vrtěla hlavou a zá- vodou a v blízkosti skal se tu toleruje. roveň mi ho hned podávala. Jindy se mě jedna mladá bulharská slečna pta- Stravování la, jestli si nechci vylézt toprope cestu, V restauracích se najíte za docela příjemnou cenu. Pivo stojí 1 leva, za jídlo pak zaplatíte 3 až kterou právě vytáhla. Na mé kývnutí 8 leva. Obchody s potravinami tu nechybí. bez okolků stáhla lano. Ti z vás, kteří dobývají a chtěli by Vybavení zdolávat vrcholy „saským způsobem“ Postačí jednoduché lano. Na rozdíl od Meteory nejsou věže natolik vysoké, abyste potřebovali a mají rádi lezecký styl v Meteoře, se dvojčata. Helma je nutná, pak několik smyček budou v Belogradchiku jistojistě cítit a něco ze sady vklíněnců a friendů se vám jistě výborně. Bulharští lezci každopádně bude také hodit. vítají další vývoj, jsou vstřícní, ale rozPrvovýstupci by si kromě dostatečného množhodnutí udržet v oblasti její stávající ství borháků měli přibalit také vrcholovou knihu charakter... takže prvovýstupy zdola, a nějakou krabičku, do které ji lze uschovat. úspornější používání borháků a nepoužívat magnézium! Lezecký průvodce text a foto Mike Jäger překlad Alena Kopfová

Paules Kletterbibel „Belogradtschik“ Klaus Paul, Alter Schulweg 11, D-01814 Bad Schandau [email protected] Databáze cest, další informace a doplnění na www.sandsteinklettern.de Webinfo www.belogradchik.info Obzvláště doporučeníhodné lezení Bergziegenspieß – Aufstieg IV Burg – Rinnenzauber V Hohe Wand – Südwestkante VI Großer Klaus – Aufstieg VIIa Madonna – Aufstieg VIIb Winzerin – Aufstieg VIIc Zauberer – Aufstieg VIIIa Onkel – Direttissima IXa

Postačí jednoduché lano, nezapomeňte helmu, zato Mg nechte doma!

Tatry

N A O Z A J

PUSTÁ STENA... Uf!!! Zalieva ma strašná bolesť! Pri pokuse odtlačiť sa v kolmom, širokom a nafúkaným snehom oblepenom komíne mi čosi prasklo v chrbte pod pravou lopatkou. Je mi na odpadnutie, stojím v takom akomsi polorozpore asi 70-80 metrov nad úpätím steny, no asi len štyri metre pod štandujúcim Janom. Mám pocit, že končím... Začalo to včera, keď sme si boli urobiť stopu pod túto totálne zabudnutú stenu Pustej veže a obzrieť líniu, ktorú sme si vyhliadli už oveľa skôr.

ťažko, ale dnes to stojí za to. Je nádherne. Tu hore vychádza slnko, no pod nami v Českej je ešte šero a rozpadávajúca sa inverzná oblačnosť. Dole nejde žiadna stopa, vraj tu nikto nebol skoro dva mesiace. Stena Vysokej je silne osrienená, Stanislawského cestou sa sypú prachové lavínky, zato sneh pod našimi skeletmi vyzerá byť v poriadku. Veď naposledy snežilo v pondelok a dnes tu máme sobotu. „Naša“ stena je trochu nižšie a odtiaľ zhora taký piadimužík. Zrejme práve preto zostala dosiaľ

Mužík a Pustá veža

Tieň pokánia, Jano, 3.dĺžka

Bolo to ešte v zime 1997, v dobe, keď sme sa s Janom dali dokopy. V tom čase sme si po prvýkrát všimli túto nenápadnú vežu, učupenú v tieni slávnych severných stien Vysokej a Galérie Ganku. A zapáčila sa nám. Odľahlá, ponúkajúca hneď dve pekné skalno-mixové steny a naozaj pustá... Veď jediný výstup, o ktorom sa dalo dozvedieť v sprievodcoch, bola cesta Abgarowicza a Schramma (kl. V.) ešte z leta 1947, vedúca kdesi v ľavej časti severnej steny. Voľné línie sme videli všade. No a výsledkom bola ešte v tú zimu prvá nová cesta stredom severnej steny, ktorú sme si užili v trojici s fatalistom Milanom. Podmienky slušné, počasie tiež, a tak po ôsmich hodinách a ôsmich dĺžkach hľadáme v končiacom sa dni po prvýkrát cestu z vrcholu. V stene po nás ostala fiktívna pečať s názvom „Osudová hra“. O dva roky neskôr sme tu opäť. V polovici marca 1999 schádzame ráno zo sedla Váha dole do hĺbky. Teplo útulnej chaty sa opúšťa vždy

22

panenská. Zostava spred dvoch rokov sa nezmenila (slovenská zmes: Žilina, Banská Bystrica, Poprad), stena predsa len áno. Dnes sme si vybrali severozápadnú stenu, doteraz, aspoň podľa našich vedomostí, bez výstupu. Takže proste sviatok! Už pred šiestimi týždňami sme si v nej vyhliadli dve výrazné línie zárezmi a tú pravú z nich chceme dnes okúsiť. Čím sme nižšie, tým je stena väčšia a pod nástupom to už vyzerá celkom zaujímavo... Počasie sa zdá byť stabilné, trochu mrzne a tu dole je takmer bezvetrie, hoci na Váhe povievajú zástavy snehu. Niečo po ôsmej sa púšťam do odklínania prvých metrov. Už po pár ľahkých krokoch ma v rozlete zastavuje nafúkaný kolmý sneh. Traverzujem doprava popod malý previs a dostávam sa do mixového žliabku, ktorý sa vyššie mení v strmý kút. Ešte pridám pár metrov a je tu koniec lana. Dĺžka na rozlezenie. Štandujem pod výraznou hranou zárezu a doberám

Jana s Milanom. Mám pocit, že sme trochu pomalí a akísi unavení. Milanova „Slivovic“ včera večer, preložená pivkom, si žiada svoje... S Janom na seba nadávame a sľubujeme si, že už žiaden alkohol... Ďalšia dĺžka zárezom vyšla naňho. Treba liezť, skala je trochu zvetraná, neolezená a aby sme sa tu dole pod ním nenudili, vytrvalo nám posiela menšie kamenné pozdravy. Doliezam k nemu a hneď pokračujem ďalej na malé snehové pole pod horným zárezom. Zárez je asi 20 metrov nado mnou uzavretý previsom. Už dole nám bolo jasné, že toto bude kľúč k stene. O chvíľu sú obaja parťáci pri mne a náš tajný tromf „Mistr M“ vyráža dopredu. Či vlastne viac-menej hore... Lezenie trochu rozlámanou, no ľadom a snehom zviazanou platňou nie je ľahké. S pomocou zakladaných zbraní sa pomaly, ale isto dostáva pod previs, kde sa mu darí založiť frienda. Napäto čakáme, čo bude ďalej. Je jasné, že sa rozhoduje o výsledku nášho dnešného snaženia. Víťazí Janova silná motivácia. Nastúpa pod previs, zakladá ľavú zbraň na spoďáka a neskutočným rozštepom našliapne doprava na veľkú nafúkanú snehovú hrudu prilepenú v kolmej stene pod vytekajúcim cencúľom ľadu. Zatína doň zbraň, prenáša ťažisko na pravú nohu. No tu to už nalepený sneh nevydržal a riadny kusisko padá rovno na nás. Hádžem

sa na Milana a obrovská, možno dvadsaťkilová, hruda sa rozbíja na mojom pôvodnom mieste... Dobre to dopadlo, môžeme pokračovať. Pohľad nahor upresňuje, že ešte nič nijako nedopadlo, teda okrem tvrdého snehu. Jano visí v previse na jednej v úzkom ľade zaseknutej zbrani, mačky lietajú kade-tade a nie a nie sa zachytiť... Zdá sa, že je na pokraji pádu, druhú zbraň nie je kam zaťať, no prekladá ju cez hrot prvej a vydrie to po rukách. Stráca sa nám v kútovom komíne nad previsom. Chce to ešte svoj čas, kým zaštanduje. Fúúú! Vyzerá to, že najťažšie máme za sebou. Tak a teraz je rad na mne. Je to naozaj dosť ťažké, no zabojujem, v kľúčovom mieste sa cítim ako Jeff Lowe vo Vaile, nohy nie je o čo oprieť, pod nimi hĺbka. Preliezam to podobne ako Jano s prekríženými hrotmi zbraní a doliezam na „štand“ v otvorenom, strmom komíne. Je mi jasné, že tu nie je miesto pre tretieho a aj obliezanie by bolo veľmi nepríjemné. A tak posielam Jana doliezť kútový komín a urobiť pohodlný štand niekde vyššie, v ľahšom teréne. Ďalšie metre však tiež nie sú zadarmo, stena sa bráni, mačky na prastarej žule škrípu a prejde trochu času, kým môžem dobrať Milana. Ten ostáva verný svojej filozófii a dáva to takmer s kľudom Angličana. S vedomím, že najťažšie je už za nami, doliezame krátku, avšak prekvapivo hus-

tú dĺžku k Janovi. Čas už pokročil, a tak sa ihneď vydávam raziť ľahšie metre k vrcholu. Ten dosahujeme po asi štyroch ďalších dĺžkach, tesne pred zotmením, ktorého rýchly postup nás, tu v tieni Vysokej a Rysov, trochu prekvapuje. Vydýchneme si. Podanie rúk, balíme laná. Teraz nás čaká „len“ zostup strmým snehovým úbočím, traverz pri čelovkách popod „Galerku“ a nakoniec najzúfalejšia časť dňa, výšľap do Váhy. Naša ranná stopa je úplne zasypaná, a tak prejde trocha času, kým okolo 21:00 otvárame opäť dvere prívetivej chaty. Únava, spokojnosť, pohoda... A aby

Pustá veža, Osudová hra, S stena z Poľany

som nezabudol, ešte názov novej cesty: „Temné sily nad nami“. Nie bezdôvodne sme v tom období mali taký pocit... Ale to by už bolo iné rozprávanie. Len tak nenápadne prešlo okolo ďalších osem rokov a my sme opäť v tej istej stene. Dnes je to zas iné. Budík zvoní 3:30 a o hodinu na to vyrážame, tentoraz ako účastníci tradičného zimného sústredenia, z chatky v Bielovodskej. Tmou kráčame tichým lesom, každý s vlastnými myšlienkami. V prahu do Českej doliny nám trochu znepríjemňujú život hrudy spadnutej lavíny, ktorú uvolnilo včerajšie popoludňajšie slnko. Stuhli na kosť, či vlastne ľad, a teraz nepríjemne vykrúcajú nohy. Keď vchádzame na pleso, svitá... Obloha krásne čistá, vyzerá to na nádherný deň! Niečo pred siedmou sme pod stenou a pozeráme hore, do našej dnešnej línie. Je jasná, je pekná, pôjde to! Krátky oddych, prezliekanie prepotených vecí, nahodiť vercajg, trochu horúcej tekutiny z termosky a šliapeme hore pod nástup. Znovu, už tradične, ťahám prvú, nástupovú dĺžku. Mačky občas zdravo zaškrípu o skalu, no o chvíľu už robím štand pod začiatkom výrazného zárezu. Doberám Jana, čakám, že pôjde ďalej, ale on vraví, že táto krátka, ľahká, dĺžka sa neráta, nech len ťahám aj tú ďalšiu. No čo už... Je asi osem hodín, keď vliezam, trochu

23

Tatry fučiac, po zaklinených zbraniach vytláčajúcou stienkou do zárezu. Skala púšťa trochu vľavo, ale už po pár metroch mi je jasné, že musím späť doprava. Trochu strácam čas zaisťovaním a už sa púšťam do traverzu. Darí sa a pokračujem priamo hore zárezom do úzkeho, hladkého, proste nepríjemného komínika, kde navyše začínam cítiť trenie lana. Našťastie je krátky a o chvíľu ho mám za sebou. Lenže nad hlavou mám ďalší, zužujúci do širočiny... Komínik vyzerá dosť ťažko, no aj tak ho skúšam. Obtiažnosť, znásobená teraz už silným ťahom lana, ma ale posiela naspäť. Dve celkom slušné skoby a štandujem. Jano dolieza s tým, že to teda vôbec nebola ľahká dĺžka. No veď ešte nevie, možno však tuší, čo čaká jeho. Nalieza do komínika, vpravo sa mu darí umiestniť tenký americký nožík a už bojuje so zaklinenými zbraňami v zužujúcej sa škáre. Mačky škrípu v hladkej platni, ja ešte očami kontrolujem štand. Jediná postupová skobka sa mi nezdá veľmi dôveryhodná, ale moje obavy sú zase raz zbytočné... Zbrane vydržali, jedna z mačiek sa o čosi neviditeľné zachytila a miesto, ktoré sme neskôr ohodnotili ako kľúčových M6, má Jano za sebou. A ťažké lezenie pokračuje... Teraz už širokým komínom, vyplneným

24

ubitým, nafúkaným snehom, cez previs tvorený vklinenými balvanmi. A nad ním ďalej, na stanovište pod veľkým, strechovým previsom. Skôr akési orlie hniezdo. Na rade

som opäť ja. V komíniku skúšam liezť najskôr zvnútra, ale v zúžení sa mi zasekne prilba... Dávam ju dole, skúšam, či neprejde aspoň hlava, no o chvíľu je jasné, že takto teda nie! Kúsok sa vraciam a naliezam tak ako Jano, zvonku. Chvíľu nechápem, ako to preliezol, idem na doraz, vklínim pravý čakan naprieč do širokej škáry, mačkami hľadám zrná v platni pre predné hroty a preliezam! Super! Nálada je výborná, darí sa aj ďalej, no keď som asi 4-5 metrov pod Janom, pri odtlačení sa v širokom komíne mi čosi praská v chrbte, pod pravou lopatkou cítim strašnú bolesť a naozaj mám pocit, že končím... Chvíľu rozdýchavam, bolesť pomaly poľavuje, skúšam pravú ruku. Potiahnuť sa, to na prekvapenie ide, lenže odtlačiť sa nedá... Ešte sa celkom nevzdávam a doliezam na exponovaný štand v diere pod prevismi. Zvažujeme, čo ďalej. Hnevám sa na seba, je mi ľúto zlaniť. Vravím Janovi, aby šiel dopredu. A ja to už nejako skúsim... Ďalší postup vyzerá dosť divoko, skôr na hákovku. V tej chvíli sme obaja mysleli na ústup, ale nik z nás to nahlas nepovedal. Tu bol teda kľúč k stene. Jano vyráža vodorovným traverzom popod strechu a cez tenké skobky sa dostáva po asi piatich metroch na exponovanú hranu. Pokračuje ešte pár metrov, no je jasné, že pri ďalšom kľučkovaní pomedzi previsy by lano bolo v tvrdej opozícíi,

a tak robí vzdušné stanovište po tejto mikrodĺžke. Keď začínam rušiť svoje, vytrháva sa mi jeden z dvoch „priateľov“ a tak sa, trocha zľaknutý, ocitám o pol metra nižšie. Nič sa nedeje, veď okrem friendov tu mám aj poistku – zvetrané skalné hodiny. A trocha zľaknutia vraj ešte nikoho nezabilo... Cez dve či tri skoby doliezam pod Jana a, predsa len trochu vyplašený, vylepšujem exponovaný štand. K čoku naťukám dve skobky, zakladám friendíka č. 1, tep mi klesá a prvolezec môže vyraziť pomedzi strechy a previsy. Je to na ňom. A nevyzerá to veľmi ružovo. Avšak Jano je Jano, nadáva a bojuje, bojuje, drie a nadáva. Pokiaľ ho vidím, lezie voľne, ale asi po desiatich, či dvanástich metroch mizne za hranou. Lano sa pohybuje v rytme nepravidelného tanga – hore, dole, občas na chvíľu zastane. Napokon sa predsa len opäť pohne hore, sprevádzané okolo padajúcimi kamienkami a plachtiacimi kúskami lišajníka. Ticho v doline občas prerušia bojovo znejúce nadávky. Čas sa vlečie, začínam tuhnúť, keď sa ťah lana významne zrýchli a po dobraní počujem slabé POĎ! Z tejto dĺžky si pamätám najmä bolesť. Aj keď som sa snažil vyhnúť odtláčaniu pravou rukou, vždy sa tomu nedalo vyhnúť. Ale zistil som, že ak zvládnem tú prenikavú bolesť, telo funguje a liezť sa dá. No priznávam, čím som bol vyššie, tým viac mi bolo voľné lezenie ukradnuté a Á-nuliek pribúdalo. Hore na štande sa dozvedám, že občas sa chytil aj môj líder. Nevadí, sme radi, veď najťažšiu časť steny máme už pod sebou. No na vrchol je ešte ďaleko a tak hneď vyrážam snehovým vhĺbením na hrebeňovitý pilier deliaci našu severozápadnú od severnej (severovýchodnej?) steny. Ďalších asi dvesto metrov na vrchol s občasnými prekvapeniami, ktoré už ťahal Jano, tiež nebolo celkom grátis. Nik našťastie nespadol a nič iné nás už nemohlo zastaviť. A tak opäť, ako pred pár rokmi, sme na vrchole Pustej veže s prichádzajúcou tmou. Unavení, ubolení a spokojní pomaly schádzame do tichej, tmavej doliny. Cesta dostala názov až na druhý deň ráno: „Tieň pokánia“. Ako odkaz na preveselý večer dva dni predtým. Ešte upratať chatku, znovu trochu zaťať zuby a krásnou, opäť slnkom zaliatou Bielovodskou zošliapať dole. V chrbte to bolí, no vo vzduchu je jar. text a foto Vilo Jakubec

Pěkné šestky v Tisé

aneb Nepískař na písku

Znáte to, celý týden se těšíte na víkend, protože se vám konečně podařilo dohodnout lezení na písku v nové oblasti, od které si slibujete kilometry nádherného lezení a vůbec skvěle prožitý víkend s lidmi, s kterými je vám dobře. Pokud máte to štěstí, že náhodou neprší, obvykle nastává další problém, jak najít ty správné cesty... Po dvou ho-

námi i tací, kteří přijdou, vyberou a vylezou. Pro ně však tento článek určen není, protože by patrně vůbec nepochopili, o co mi vlastně jde. V poslední době jsem měl možnost opakovaně zavítat do tiských skal. Přestože rekreačně lezu již několik let, na písku se pořád považuji za začátečníka. Tím myslím, že na prvním lezu

je poněkud zavádějící, protože skutečných věží zde zase tak mnoho nenajdete. Jenom připomínám, že šestka na písku by měla podle srovnávacích tabulek představovat zhruba stejnou obtížnost jako pětka na vápně či žule. Pokud ale na písku začínáte a na vápně jsou pětky vaším maximem, tak se do šestek na písku raději nepouštějte. Nejsou těžší,

dinách pobíhání mezi skalami s průvodcem v ruce už začínáte být mírně nervózní. Když si konečně zvolíte tu správnou cestu, jejíž obtížnost a nebezpečnost by snad mohla odpovídat vašim schopnostem příležitostného pískovcového lezce, nasoukáte na sebe všechny ty potřebné věci, omotáte si tělo smyčkami a těšíte se, jak za chvíli budete dobírat ty méně odvážné z vrcholu věže, nastoupíte do cesty a najednou je všechno jinak. Kruh v nedohlednu, stěna, která se zezdola zdála příjemně ukloněná, se najednou tváří jako kolmá nebo dokonce mírně převislá, nahoru se vám nechce a dolů už to nejde. Uzel, který jste nacpali do spáry, už v ní dávno není a vy začínáte litovat, že jste radši nešli někam na překližku. Neříkám, že se to týká všech. Jsou mezi

šestky. Do sedmiček už se mi moc nechce, přestože na druhém je obvykle zvládnu bez větších problémů. Pokaždé když přijedu na nějaké mně neznámé pískoviště, ztrácím hodně času hledáním lezitelných a rozumně zajistitelných cest, přestože mám k dispozici průvodce. Tímto článkem bych chtěl ušetřit trochu času, námahy a snad i strachu lidem, kteří jsou na tom podobně jako já. Připravil jsem tedy krátký přehled a čistě subjektivní popis mnou objevených lezitelných šestek v Tisé. Pokud si ale ty své cesty chcete stejně jako já objevit a vyzkoušet sami, aniž byste byli předem upozorněni na případná úskalí, a chcete tomu věnovat svůj čas, tak vám přeji hodně štěstí a trpělivosti. Věnuji se zde oblasti v průvodci nazvané Hřebenové věže. Tento název

ale na jejich přelezení budete potřebovat mnohem více morálu a zkušeností s jištěním smyčkami. Z mého pohledu nepískaře šestka na písku zhruba odpovídá šestce na vápně. Záleží ovšem také na konkrétní oblasti. Pokud věříte pouze fixnímu jištění, pak vězte, že v mnou předkládaných šestkách zpravidla naleznete jeden kruh někde uprostřed, takže se budete muset naučit věřit i jištění vlastnímu, pokud nevlastníte abnormální porci morálu. Občas se stane, že na kruh narazíte až po překonání nejtěžšího místa cesty. Poněvadž jsou Hřebenové věže orientovány jižním směrem a jsou zbarvené dočerna, není ideální se do nich pouštět v parném létě. Poskytují ale výborné lezení na podzim a na jaře, 25

kdy je ve stínu zima, ale na slunci je příjemně. Na začátek bych mohl doporučit Severovýchodní cestu (VI) na Olymp. Asi nejpříjemnější šestka z tohoto seznamu začíná v pravé části východní stěny. Těsně nad zemí překonáte malý boulder, který se ale dá oblézt zprava. Dále postupujete asi 5 metrů vzhůru k prvnímu těžšímu místu cesty. Jedná se o dva lehce nepříjemné rajbasové kroky, kde musíte věřit nohám. Toto místo lze ale výborně zajistit uzlem středně silné smyčky, který vložíte do spárky nad hlavou. Po dvou nepříjemných krocích už lehce dosáhnete na polici, na kterou není problém se postavit a cvaknout kruh zhruba v 10 metrech. Následuje klíčové místo cesty – traverz po malých lištách do středu východní stěny pod výrazný zářez. S kruhem za zády se ale nemusíte ničeho bát. Nakonec zjistíte, že to jde celkem dobře. Dvěma ne úplně snadnými kroky se dostanete do zářezu a dále již jen vychutnáváte dolez po madlech na vrchol ke slaňáku. Další celkem nezáludnou šestkou je Ranní procházka (VI) v sektoru Žluté převisy od legendární dvojice Lukavský-Bělina. Ke kruhu v nějakých 10 metrech se dostanete celkem bez problémů ukloněnou koutovou spárou. Jediné těžší místo opět snadno zajistíte příslušným uzlem a pak už pokračujete lehce ke kruhu. U něj uděláte dva lehce nepříjemné kroky a dále již utíkáte po příjemných a všudypřítomných lištách stěnou na vrchol. Pod vrcholovým převisem se můžete zajistit smyčkou vloženou vpravo do odštěpu. Převis obejdete zleva a máte to za sebou. Ve stejném sektoru, v jeho pravé části, se nachází trochu zvláštní, ale naprosto logická cesta Čapí hnízdo (VI). Autorem je opět Bělina. Nástupním traverzem zleva oblezete mohutný převis a dostanete se do stěny. Traverz se postupně stává dosti exponovaným, ale příjemná madla vám poskytnou dostatečný morál k dosažení břízky, kterou si obhodíte smyčkou. Velký pád by nemusela vydržet, ale ten vám nehrozí. Traverzujete dále asi 2 metry až dorazíte pod převislé břicho. Toto je jediné těžké místo této cesty, kde asi budete muset trochu zabojovat a udělat dva nepříjemné kroky vstříc velkým chytům. Zajistíte se ale spolehlivě pomocí uzlu lanové smyčky vloženým do spáry ve výši očí. Odměnou za jeho překonání vám bude cvaknutý kruh, kte26

rý už ale zase tak moc neřeší, protože dále již pokračujete čtyřkovým terénem na vrchol. Osobně jsem prožíval pocit velké euforie po překonání cesty Popradský rychlík (VI) v sektoru Členitá, na které se opět spolupodíleli Lukavský a Bělina. Po překonání nástupního boulderu pokračujete celkem snadno stěnou k malým sokolíkům mírně vlevo. Zde se zajistíte smyčkou a pokračujete trochu obtížněji do díry v koutě. Tady si můžete chvíli vydechnout, přidat nějaké to jištění, ale dříve nebo později se budete muset vydat do stěnky vlevo směrem ke kruhu, který již máte téměř na dosah. Abyste na něj pohodlně dosáhli, musíte udělat dva kroky ve stěnce. K dispozici ale máte poměrně luxusní chyty v zářezu nad hlavou. Po cvaknutí kruhu na nic nečekejte a pokračujte dále směrem vzhůru. Je to trochu do kopce a zbytečné váhání by vás mohlo stát čistý přelez. Pár těžších kroků nad kruhem vás přivede do lehčího terénu, ale lezení pokračuje až na vrchol, který ovšem není daleko.

Moc pěkná cesta, která není zadarmo. V tomto seznamu patří k těm těžším. Kruh je ale přesně tam, kde má být, takže se mi jeví jako celkem bezpečná. Velmi specifická je cesta Duté žebro (VI) opět od Běliny. Boulderový nástup stěnkou vás přivede k onomu dutému žebru, které nabízí pohodlné chyty na celou ruku. Je to ale mírně do kopce, nohy zpočátku nic moc, takže je potřeba trochu zabrat. Žebro se dá na několika místech obhodit smyčkou, která posílí vaši odvahu. Na konci žebra vás již od kruhu dělí jeden nijak zvlášť těžký krok. Následuje klíčové místo nad kruhem, kde se vám bude zdát, že se nemáte čeho chytnout. Není to ale potřeba, protože stupy na nohy jsou poctivé a ruce položené na pozitivně skloněné lišty vám k dalšímu postupu bohatě stačí. Dále je to již o stupeň jednodušší. Pokud sázíte na jistotu, uhněte na závěr trochu doprava. Další cestou je Kalibus (VI). Autorem, jak jinak, Bělina. Cestu lze rozdělit do dvou různých částí. Dolní část lezete koutem, který poskytuje nejen

dostatek chytů a stupů, ale i příležitostí k zajištění. Celkem pohodlně se tedy dostanete na asi metr širokou lávku v nějakých 15 metrech a cvaknete kruh umístěný ve stěnce vpravo. Na vrchol vám zbývá zhruba 5 metrů poctivého lezení, přičemž vám hrozí poměrně nepříjemný pád na onu lávku. Možnosti dojištění smyčkami jsem ve stěnce nenašel, takže jsem se těsně pod vrcholem docela vybál. O to příjemnější byl pocit na vrcholu. Vzpomínka na Volejníka (VI) je na první pohled příjemná cesta – má dva kruhy. Nenechte se ale mýlit. Má to své důvody. Je to nejen podle mého názoru nejtěžší šestka z tohoto seznamu. Před lety jsem ji lezl jako svoji první cestu na prvním v Tisé a přišla mi těžká. Přičítal jsem to však své nezkušenosti, ale s odstupem času se trochu divím, že jsem to tehdy přelezl, i když jsem v cestě strávil celou věčnost. Letos jsem si ji zkusil znovu a opět jsem si zalezl jaksepatří. První kruh je docela vysoko a cesta k němu není vůbec jednoduchá. Osolené stupy příliš jistoty nenabízí a chytů se místy také nedostává. Navíc pod kruhem není moc příležitostí k zajištění. Letos jsem nakonec našel malé hodiny pod velkou dírou, ke které byste se měli stěnkou probojovat. Díra poskytne slušné chyty, ale nezajistíte se v ní. Hodiny pod dírou jsou tedy podle mě jedinou možností k zajištění. Nehledají se lehce, ale pokud je najdete, jste z nejhoršího venku. Od díry následují dva nepříjemné kroky se špatnými chyty i stupy. Dále již rukama dosáhnete zářezu od plošinky nad dírou a poměrně snadno se na ní i postavíte. Ke kruhu vám ale chybí ještě zhruba dva metry směrem doleva. Traverz se zdá zprvu nepříjemný, ale máte k dispozici dobré stupy i chyty, takže by vám kruh již neměl uniknout. Pokud si pomyslíte, že nejhorší máte za sebou, není to pravda. To nejtěžší vás teprve čeká ve spáře nad kruhem. Pokud umíte lézt spáry, nemáte se čeho bát. Mě ta spára docela vyčerpala. Nejtěžší místo není těsně nad kruhem, ale v dolezu na plošinu pod druhým kruhem, kde již hrozí nepříjemný pád. Díky umístění prvního kruhu, který je dost vysoko, vám ale nehrozí pád na zem, což je podstatné. Po cvaknutí druhého kruhu byste již neměli zaváhat a dosáhnout vrcholu, i když spára pokračuje a nad kruhem se ještě leze. Postupně se ale obtížnost snižuje a na vrchol už dolézáte s úsměvem na rtech. Na závěr udělám jednu výjimku a popíšu cestu, která by měla být jed-

nodušší než všechny výše zmíněné a snad tomu tak i je, protože je to pětka, ale má to háček. Jedná se o klasický výstup na skutečnou věž (doposud se vždy jednalo o výstupy na masiv) s názvem Tiská jehla, která je navíc docela hezká a pro rozumné lidi nedostupná. Jmenuje se Východní cesta, je z roku 1923, udělali ji němečtí lezci a jedná se o klasiku se vším všudy. Není úplně snadné ji najít. Já jsem to napoprvé netrefil. Pomohla mi ale stará fotka v novém průvodci, kde je tento výstup zachycen. Nástup je ve štěrbině mezi severní stěnou a masivem. Z nejvyššího bodu štěrbiny nastoupíte do severní stěny a celkem snadno traverzujete doleva k severovýchodní hraně. Přes tu se musíte přehoupnout do východní stěny. Zde vás čeká nepříjemné rozhodování, protože pod sebou najednou máte docela slušnou propast. Není to ale nic těžkého. Chyty nemusíte příliš hledat, nohy jsou trochu horší, ale neuklouznete. Východní stěnou pokračujete asi 2 metry k jihovýchodní hraně, kde se již můžete zajistit za velký odštěpek, kterého se pohodlně držíte. Budete zde muset svázat více smyček dohromady. Dále se postavíte na odštěpek, nad hlavou vlevo od hrany v jižní stěně naleznete zářez poskytující slušné zázemí pro vaše ruce. Ručkujete po něm doprava zpět na hranu, dokud pravou nohou nedosáhnete na malý, ale šikovný, stup ve východní stěně nad převisem. Přehoupnete se zpět do východní stěny a cvaknete kruh, který již něco pamatuje, ale sedět se v něm dá. Pokud jste se zajistili ještě v severní stěně nebo na severovýchodní hraně, což lze, bude tření lana již nesnesitelné a nebudete moci pokračovat dále. Uděláte tedy štand a doberete spolulezce. Pokud jste s jištěním šetřili, přehoupnete se zpět do severní stěny, uděláte tři těžší kroky a nic vám nemůže zabránit v dosažení vrcholu nádherné štíhlé věže. Při zápisu do vrcholové knihy vás čeká malé překvapení, které vám samozřejmě neprozradím. Veškeré informace v článku jsou čistě subjektivní, odráží pouze mé pocity při lezení těchto cest. Většinu výše uvedených cest jsem lezl dvakrát na prvním konci lana, takže si myslím, že o nich něco vím. Rozhodnutí, zda do cesty nastoupit či nikoliv, je ale samozřejmě pouze na vás.

text a foto

Pavel Žamberský

27

Krokodýl a Milenci Jako každý „klasický“ lezec i já stojím o to, aby se skály nepoškozovaly a nedocházelo tak k nezvratným změnám. Snažím se proto lézt s citem k přírodě a vychutnávat si při lezení její jedinečnost, která na umělých stěnách chybí. Tím, že bych podrobněji popsal výstup některé z cest a umožnil tak více lezcům vystoupit na některou z věží, bych možná mohl nepřímo přispět k jejímu poničení. Ovšem tyto cesty i tak nejsou rozhodně zadarmo a vybrat si je znamená už něco znát a být si v lezení dostatečně jistý.

Krokodýl, Kolo nebo lezení VIIIa Ráno (asi v 10:40) jsme se sešli v Úpici na mostě. Lysoop se trochu divil, že je stále mlha, když v Trutnově se už lidi pomalu opalujou. Já přišel v čepici a věděl jsem proč. V Adršpachu se to začalo vybírat, a tak jsme se rozhodli, že musíme najít nějakou cestu, na kterou budou dopadat sluneční paprsky a která bude pěkně vyschlá. Teplo docela bylo (asi 20 stupňů)... Dnešní první volba byla na Lysoopovi. Ten přemýšlel, jaká skála je tak na slunci a nakonec vybral Krokodýla a cestu Kolo nebo lezení. S orientací nebyl problém, takže jsme k cestě dorazili docela snadno. Mrkli jsme co a jak, a Ondra se už soukal nástupovou spárkou a rachtacím komínkem. (Od doby, kdy nám jeden kamarád z Moravy doporučoval PoKrokodýl – Kolo nebo lezení

Krokodýl – Kolo nebo lezení, leze Lysoop

lickou cestu na Hrad a popisoval ji slovy: „... cesta je velice pěkná, jen u třetího kruhu je takový rachtací komínek“, slovo rachtací používáme velmi často a při mnoha příležitostech – rachtací komínek, chyt, stup, rajbásek atd... prostě vždy, když jde trochu do tuhého.) Dostat se k prvnímu a druhému kruhu bylo v pohodě. Leze se prstovou, pak žábovou spárkou a později po pěkných ostrých kyzech. Od druhého kruhu ke třetímu přišel bouldrový problém, kde je nutné mnohem víc věřit nohám, které stojí pouze na tření, a téměř se vykašlat na ruce – ty stejně nic nedrží. Jelikož cestu vybral Lysoop, což je mistr na kvaky, které jsou málo lezené, tak si dokážete představit, jak cesta vypadala – mech, lišejník a jiné porosty právě tam, kde si to lezec nejmíň přeje. Pro tyto příležitosti Lysoopovi plandá za pasem krásný žlutý kartáč k vaně, který by mu záviděla snad i Šebestová při drhnutí Kropáčkových mandlí.

28

Třetí kruh taky dopadl a bojovalo se o kus výš. Tam Lysoop zvolil cestu tzv. po zelené. V malé spárce, která byla již zazimovaná mechorosty, si vydloubal chyt a přes něj se zvedal nahoru. Inu, šlo to. Dostali jsme se na plošinu a tady jsem Lysoopovi zachránil zdraví, protože jsem mu navrhl ať neskáče z věžičky po chytu, na který nevidí, a ať tam radši doleze přes spárku. I tak to bylo slušně náročné – otevírající se kout a vlez do solivé žábové spárky. Cestou jsme potkali kusy flísky, takže jsme nebyli rozhodně první, kteří to takto vyřešili. U čtvrtého kruhu byl opět rajbasoidní problém, kde jsem se pro změnu kroutil já, bylo nutné udržet oblou hranu a proti natažené ruce zvednout nohu k pasu a vystavět se výš. Lysoop říkal, že ten vrzot bude slyšet na celé údolí – to až se budou otvírat ta vrata. Nakonec se ale neotevřela. Od kruhu se přes pěkný komínek a 5metrovou stěnku přileze na čumák

ádr Krokodýla. Vrchol je tak malinkej, že slaňák i vrcholová knížka musí být umístěny o 1,5 m níž. Nakonec snad jenom odpověď na otázku: „Kolo nebo lezení“? My máme jasno…

Milenci, Dlouhý kout VIIc – VIIIa Milenci patří v Adršpachu mezi jednu z nejkrásnějších dominant. Všichni začínající lezci mají svůj velký sen stát jednou na vrcholu vedle české vlajky. Už tomu je pár let, co se to podařilo i mně a mám na to krásné vzpomínky. Postupem času se objevila další výzva, a to vylézt na Milence legendární cestou Dlouhý kout od Karla Kokši Hauschkeho a Václava Hornycha. Cesta je považována za psychicky náročnou a hůře jistitelnou. Tato kombinace informací k rozhodnutí, zda se do cesty pustit nebo jít radši dál, moc nepřidá. Ten den jsem jen stěží dospal, věděl jsem, že dnes se o cestu pokusím. Z dřívějších lezeckých výletů jsem tušil, co mě čeká, ale tahat cestu je vždy něco úplně jiného. S Néťou jsme prolezli mezi Milencem a Milenkou k nástupové plošince, která je stlučená z opracovaných klád. Cesta začíná velmi úzkým komínem a již samotný nástup mnoho lezců odradí. K prvnímu kruhu to je asi 8 m,

přičemž počáteční 4 m jsou nejhorší. Postupuje se jen velmi pomalu, při každém tempu vždy jen o pár centimetrů nahoru a mnohdy to samé zase dolů. Před nepříjemným cvaknutím druhého kruhu je možné založit tutový uzel ve stropové spárce. Po zajištění se lezec přehoupne do pěkné žábové spáry, která se postupně zužuje. Dříve bylo možné odšlapovat na drobné kyzovité výstupky, které jsou nyní ovšem z části ulámané, takže se cítíte jako na minovém poli. Po této zkušenosti moc nepřidá zjištění, že se musíte ze spárky dostat mírně vpravo ke třetímu kruhu cesty, a to za podivný kyzovitý přílepek. Od třetího kruhu, který je vzdálen asi 10 m od předchozího „železného“ jištění, se pokračuje koutovými spárami, které nejsou až tak náročné, ale jsou hůře jistitelné. Až na předvrcholový pilíř, což je asi 20 m, už nepotkáte žádný kruh a záleží jen na zkušenostech každého lezce, jaké jištění zvolí. Na konci této soustavy spár se octnete na balkónku a nad vámi je drobný převísek přecházející v otevírající se žlab. Po překonání tohoto nepříjemného místa se dostanete na již zmiňovaný pilíř a po překroku k borovičce ke slaňáku, z kterého slaníte do komína a napojíte se na Starou cestu.

Václav Hornych napsal do zpravodaje Horolezeckého filmového festivalu 2000: „Chce to pevné nervy a neudělat chybu. Kdo se chce seznámit s klasickým výstupem šedesátých let, ať vyrazí na Dlouhý kout.“ Já s takovým hodnocením plně souhlasím a před oběma prvovýstupci smekám. text foto

David Goll Bubka, Néťa

Milenci – Dlouhý kout, velmi těsný nástupový komín

Milenci – Dlouhý kout

29

Šestka

Z DRUHÉ SMĚNY

Těšíte se od minulého čísla na slibovaný článek od Tuhyho? Snad se vám bude líbit... redakce To jsem byl ještě mladý a zdravý, dopisovaly se dějiny socialismu, když jsem začínal lízt. Být v přírodě byla jedna z možností, jak být svobodný. Domovinou mi byly Vajoletky, kde jsem záhy přelezl všechny lehčí cesty

Dolez pilířem je nejhezčí částí stěny v krásné expozici

a vymýšlel co dál. Na Žlutou spáru od Čihuly (klasika za VIIc) jsem se díval s respektem, a tak jsem zkoušel vymyslet něco nového. Přemýšlel jsem o možnosti nových cest, ale těch moc nebylo – tedy skoro žádná, snad jen nějaká varianta. Až jednou. Vylezl jsem jednu. Dnes je uvedena jako Cesta starobního důchodce, i když já tehdy nastupoval o trochu níže, delším traverzem na onu hranu pilíře, ale šlo pouze o horní část případné údolní cesty. Proto jsem tuto cestu nikde neuvedl a začal jsem snít o pěkné, jasné linii odspodu. Nešlo mi do hlavy, že si toho nikdo dříve a ani později nevšiml! Nechával jsem si to proto spíše pro sebe a doufal ve svůj sen. Pak přišly jiné starosti – stavba domu, rodina, podnikání, úraz a zase trochu lezení a… A najednou se ocitám se svým, již desetiletým, synem, kamarádem a spolulezcem Tadeášem na Vajlích. Je krásně, lezeme na pohodu, když v tom se ve mně probouzejí staré 30

myšlenky a rázem je to jasný. Tu cestu uděláme spolu. Jednoho odpoledne po práci připravuji vercajk, že pojedeme lízt a jako že bychom mohli začít s tím prvovýstupem. No jo, teď to přišlo. Co vlastně s sebou? Je to poprvé, kdy k našemu dobrodružství budeme potřebovat něco víc než lano, sedák, lezačky, expresky a smyce. To, co to bude chtít, mi samozřejmě dochází – rourák a kladivo a… Najednou si připadám jako prvnička. Nedávám to však na sobě znát a jdu do toho. Stojím u nástupu a přemýšlím o něčem jako je zodpovědnost a tak. Vyrážím. Začátek na Mikymause, samý jehličí, nic moc. Jediný, co je na tomto zjištění pozitivní, je to, že to asi opravdu bude prvovýstup. Krátký sokolík, morálový hodinky a k hrotu. Docela dobrá plochá chlupatice vytvoří s hrotem sucháč a já vím, že pokud mám sedák pod smycí, je to v pohodě, ale taky vím, co mě čeká. Protlačit ten hrot pod sebe. Vůbec se mi do toho nechce, stepuju, hledám nad hrotem chyt, dírku, přídrž… Nic. Je to jasný, jináč to nepůjde, prostě protlačit, rovnováha, postavit se a je to. Zní to lehce, ale pocit, že mě jistí 25 kg, moc nepřidá.

Nakonec se po delším stepu daří, ale co dál? Stojím na hrotu, držím balanc, pode mnou cca 7 m a zase ta myšlenka o pětadvaceti kilech živé váhy. Dlouho neváhám, rourák do levé, kladivo do pravé, výběr toho nejlepšího místa pro kruh a už do toho mydlím jako pominutý, dokud nemám alespoň pár čísel. Omotávám smyčku kolem rouráku a vždy, když je zasunutý, jsem v poho. To se však nedá říci o jističi. Jeho nervozita se zvyšuje a otázkami jako proč to děláme tak a jak dlouho to ještě bude trvat apod., mne začíná demoralizovat. Naštěstí přichází soumrak a já docházím k závěru, že dnešní působení zde končí. Slaňuji z rouráku a už se těším na pokračování. S novým elánem pokračujeme jednoho odpoledne v mém (našem) snu. Po očištění spodní části a osazení kruhu pokračujeme v prvovýstupu. Krátkou plotýnkou odlézám od kruhu až k bříšku. Hledám, jak zajistit. Nic tu není a centrální chyt k překonání panděra jakbysmet. Trpělivost však růže přináší, nacházím menší bočák na pravou a jedna morálová tenká smyce ve spárce mne posouvá na balkon. Za-

jišťuji, v úrovni nohou rovnám lano a koukám dolů... Chyba! Obě smyce v p..., vlastně u kruhu. Případný pád hrozí podlahou. Z malé ukloněné plotýnky zajištěné další morálovkou se stává nelezitelný rajbas. Opět však zvítězí touha dobývat výšky. Posunu se výš, přijistím a se staženými půlkami, stoje na plotně, mydlím kladivem do rouráku. Den však není nekonečný, druhá směna opět končí a já musím dolů. Pak konečně přichází ten slavný okamžik. Den D, kdy si užíváme jen lezení. Ke druhému už to znám. Od něho je to nádhera. Středem pilíře, za velké chyty, v krásné expozici, lanovice snad každý metr. Závěr cesty je opravdovou odměnou. Vychutnávám ten krásný okamžik Od druhého kruhu už jen vychutnávat velké chyty a dobré jištění

za současného dobírání Tády, kterému patří můj dík za jeho trpělivost. Pocity umocňuje i myšlenka, že se jedná o nejdelší, případně o jednu z nejdelších cest v této oblasti. Nakonec zbývá jediné, název a klasifikace. Navrhuji za šest, což je našimi kamarády později schváleno. No a ten název? Je jasný! Cesta pro Tádu. text a foto

TUHY

P. S.: Pro ty, kteří si myslí, že to nestojí za návštěvu, je tu sportovní Pandžábská hrana VIIIc/IXa, výše uvedená klasika od Čihuly, Hrozná Kosa od Vývy a Lopoty apod. Anebo taky Schmidtův komín za III, s jedním kruhem a exponovaným výlezem spárou ve stropě.

horolezci – manažeři …dnešní hemžení se do historie možná jednou zapíše jako éra hranolek a manažerů, protože hranolky a manažery různého typu dnes najdete téměř všude…

Jméno: Vojtěch Dvořák Přezdívka: Watt Věk: 33 Zaměstnání-pozice: Brand manager

Vojta je člověk mezi širokou lezeckou veřejností asi nejvíce známý jako kreslíř originálních komiksů z úvodní strany tohoto časopisu, ale kdo ho zná, ví, že jeho akční rádius je mnohem pestřejší – horolezec, fotograf, grafik, designér, manažer, manžel, táta 6leté Aničky… jako brand manažer už 5. rokem působí ve firmě Singing Rock. Když jsem Vojtu poprosil, aby mi napsal krátké curiculum vitae, bylo mi jasné, že se díky své skromnosti jako vždy vtipně vymluví jednou větou a nenapíše nic. Nakonec mu na to stačila tři slova… „Ženatý se závazky“ Vojto, jak jsi začal s lezením? Dostal jsem se k tomu zcela evolučně. Slezl jsem jako mladý pionýr, člen Svazarmu, později Zálesáku, ze stromu a přes jeskyně se dostal až k lezení. Pamatuješ si na svoji první cestu v horách? Moje „první hory“ (lezecké) byly přece zimní Vysoké Tatry s tebou a tvým bráchou. Bylo to totální dobrodružství. Utekli jsme z Popradského plesa na Váhu. Tam se nás ujal Viktor. Kachlová kamna, petrolejky, první večeře gratis… A taky si vybavuji váš postup v severní stěně Rysů bez lana, které jste s bráchou zapomněli na chatě. Lezli jste na svázaných smyčkách. Jo a taky tu lavinu… Právě teď je zase „v kurzu“ výškové horolezectví, přitahují tě osmitisícovky? Jestli mi to zvedne politické preference, tak jo.

Všechno co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce. Pak už to bylo jenom horší. Vyučil jsem se automechanikem. Po roce a půl v kanále (montážním) jsem narukoval do Vyškova. V polovině tohoto pobytového zájezdu jsem získal modrý poukaz. Chodil jsem na jazykovou školu. Během studií jsem si vydělával coby saunař, uklízeč na bazéně a výškový specialista. Udělal jsem si maturitu (obor strojírenství). Dál už jsem studoval jenom uměleckou školu. Našel jsem práci v reklamním studiu. Tam jsem vydržel 3 roky. Během té doby se nám narodila Anička. No, a v lednu roku 2004 jsem nastoupil v Singing Rocku. Nyní bydlím v Jilemnici. Lezení: Tatry: Malý Kežmarský štít: Plotna Rybička-Šmíd 8 (RP), Neklidné duše 7+ (OS), Diretka 7+ (OS), Diretissima Bocekove veže, Chrudimská c., Tibetská c. 6/A4, Cesta Na Pamiatku Oficialske 7+ (OS), Weberova VI, Hrana Weberovky, Bocek-Šádek VI, … Jastrabka: Červené previsy 7a, Chlapcom z Everestu 88 8, Qualido: Time to leave 9-, Stargate 7b, Vertical Holidays 7+/A3, Melat,… Chamonix: Scotch On The Rocks M8 (Steve Huston) Expedice: Pákistán a Nepál USA: El Cap: West Face, The Nose, Half Dome: Regular Route, …

32

Co považuješ za svůj největší lezecký úspěch a zážitek? Už zase to Qualido? Jinak velmi silný zážitek mám z neplánovaného bivaku v severní stěně Malého Kežmarského štítu. Polička napůl zadku, -20 °C, kamzičí bobky v ešusu,… Samozřejmě nám na vršek zbývala polovina délky.

Lezení přišlo, když jsi studoval, měl jsi taky víc času. Pak přišla práce, časem rodina, většina lidí s lezením přestane. Ty jsi nepřestal, navíc jsi vzal náročnou práci v horolezecké firmě a přestěhoval ses… Jak jsi vyzrál na úbytek volného času, že stále lezeš a navíc se pořád zlepšuješ? Děláš jako bych měl trojčata. Do skal to mám teďka blíž než kdykoliv předtím. A rozhodně se už nezlepšuji. Možná to jenom míň rvu rukama. Tvoje práce vyžaduje kreativitu, rychlost, celkový přehled a navíc talent. Myslíš, že se člověk manažerem rodí, nebo se to dá naučit? Vše co potřebuji pro život jsem se naučil v mateřské školce. No a být manažerem? To je karma. Sákriš, tak to jsme měli manažera léta v koupelně… Co tě na tvé práci nejvíc baví, co ti udělá radost? Že lidi znají Singing Rock a vnímají naši značku jako firmu lezců pro lezce... Janku, není to už píárko? Zatraceně, musíme být ve střehu, co!? …Patříš mezi špičky ve firmě. Jak tě vnímají kolegové? Jsi oblíbený? Zvyšuješ autoritativně hlas, nebo nikdy nekřičíš? Jakápak špička? Možná tak špička ledovce. Zase další hrozně pozitivní otázka. Tak jinak – pracuješ stylem matematického analytika, kdy všechno má své přesné místo, výpočty a statistika, nebo jsi typ intuitivního bohéma? Jak by ses sám charakterizoval? Pravá hemisféra utlačuje levou. Co dodat? Dnes se říká že manažeři jsou dvojí: 1. Klasického typu, kdy nemají vůbec čas – workholici. 2. Moderního typu, kteří mají dostatek času na sebe, rodinu a koníčky. Který typ jsi ty? Na tuto otázku odpoví můj manažer Tomáš Roubal.

Plánuješ dál profesně nějaký růst, vzdělání, nebo jsi spokojený s tím, čeho už jsi dosáhl? Chtěl bych být sexy jako ty a všichni ti horští vůdci z ČAHV. Člověk se dnes dočte, že pro manažera je důležitá dynamika, schopnost přestěhovat

O manažerech… Dovolte mi na tomto místě malou poznámku. Jakože neplánujeme sérii rozhovorů ve stylu já na bráchu, brácha na mě. Ano, byl jsem to já, kdo si kdysi, lehce opojen, utahoval z nebohého Watta, který pozdě večer nad pivem řešil nějaké pracovní věci. Snad zaznělo i cosi ve stylu, že mu chybí už jen oranžové sako s ohrnutými rukávy, mobil jako cihla a v kapse 20 tisíc v hotovosti. Dnes už je všechno jinak, starý typ manažera nahradil typ nový, rozšafně jsem poučoval. Nyní je na místě se omluvit. Vojta se mi poslední dobou jeví naopak jako manažer budoucnosti. Multifunkční, výkonný a nenápadně řídící věcí tak, že člověk ani neví, že je řízen. A proč zrovna manažeři? Krom celospolečenské úcty k druhému nejstaršímu povolání (to „nejstarší povolání“ přece bylo potřeba nějak řídit…) nám jde hlavně o to ukázat, že lézt může každý. Už delší čas přemýšlím o tom zkusit udělat příští ročník sérii rozhovorů naopak s otrhanými démony z předměstí, kteří přespávají v autě či maringotce a žijí jen bojem s gravitací. Jenže kde je vzít? Na rozdíl od manažerů nemají vizitky. Budeme vám vděční za vaše případné tipy. T. Roubal

se za prací apod. Ty jsi se přestěhoval s rodinou z Brna do Krkonoš. Je to skutečně tak jednoduché a stěhovali byste se zase, kdyby bylo potřeba? Další skok do závěje už asi ne. (Stěhoval jsem se v lednu 2004.) Jak vnímá tvou práci a lezení žena Jitka s dcerou Aničkou? Anička mi ve dvou letech pomáhala balit do Yosemit. Od té doby ví, jak se co jmenuje. Beru ji často do skal. Je jí 6 let a nechávám ji odmalička pod skalami samotnou. Co pro tebe dnes znamená lezení, práce a rodina? Tak to celé je asi můj život. Kruh, tedy jistota. Co ti v poslední době dělá největší radost a na co se těšíš? Tak radost mi dělají vědci, kteří už vymysleli textilii, která vás činí neviditelnými. Dále ta spousta zaručeně fungujících pilulek na hubnutí. Ducati 1200. Nové golfové hole. Viagra, kožená bunda IRON SKIN a všechny ty úžasný věci z TV products. Krize středního věku se vším všudy. Už je to konečně tady!

Jitko, hodně lidí si představuje ženu manažera jako ženu v domácnosti, která se stará o děti, zahradu, kytky před domem a domácí jídelníček… Je to tak? Bydlíme v paneláku 1+1, troubo! Jaký je Vojta když přijde domů z práce, pomáhá s praním, žehlením, vynáší koš, nebo lehne na gauč, čte noviny a kouká na televizi? Televizi a gauč nemáme, noviny nekupujeme. Čteme jenom Montanu a Sluníčko… Je Vojta doma pořádný? Pořádný bordelář. Když mu řekneš, aby přidělal poličku, přidělá ji? Do roka a do dne. Pamatuje si Vojta důležitá výročí, a nosí ti kytky? Pamatuje si je lépe než já. Jak trávíte společné volno, chodíte lézt na skály, nebo si zajdete do kina nebo do divadla? V životě jsem nelezla. Horolezce nechápu. Do divadla v Jilemnici? Dík za rozhovor!

ptal se

Janek Bednařík

33

Dej se zase dohromady! Automasáž, akupresura, strečink a další techniky, kterými si člověk sám může pomoci od bolesti. To všechno by měla přinášet naše nová pravidelná rubrika. Doufáme, že zaujme! Názvů pro tuto stránku nás napadlo hned více, a tak nejsme tady v redakci schopni se na něčem jednoznačně shodnout. A proto si říkáme, že se zkusíme zeptat našich čtenářů, jak by se měla tato rubrika nazývat. Takže, co vy na to? Vaše nápady rozhodně oceníme a vítězný návrh odměníme. Pevné zdraví, redakce Každý z nás je jiný. A přesto máme všichni něco společného. Jsou to ruce, nohy, hlava plná plánů a srdce s chutí ty plány plnit. Jenže občas každé to tělo řekne dost. A právě proto je tu tahle rubrika, ve které se naučíme, jak se svým tělem lépe vycházet, čím je lepší ho nedráždit a jak si ho co nejrychleji udobřit, když už něco pokazíme. Tak tedy... Dobré ráno! Den „D“ je tu, vysněný vrchol na dosah, ale něco není v pořádku. Copak? Dnes nevstáváme s úsměvem? Myslím, že to nemusím dlouze popisovat. Ráno se probudíte a máte pocit, že se přes vás převalila pěkně těžká kláda. Přetočíte se na bok, abyste se mohli posadit a zjistit kolik je hodin, ale co to? Tam, kde ještě včera byla záda, je teď něco nepříjemně napjatého a píchajícího a navíc můžete otáčet hlavou jen na jednu stranu. Vlastně se není čemu divit, když jste i přes velmi poctivý výběr místa pro svůj bivak spali celou noc hlavou z kopce, přímo uprostřed byl nějaký hrb a byla vám zima, nebo jste probděli noc na nepohodlném sedadle při nočním přejezdu autobusem. Většina akutních (náhlých) bolestí vznikajících přes noc se týká páteře a přilehlých oblastí a z velké části je způsobena nesprávnou polohou těla ve spánku, a tím také špatným rozložením jeho váhy. Dochází tak k namáhání svalů, které se snaží nevhodnou polohu vyrovnat, a proto se nemohou uvolnit a relaxovat. Nepřirozeným prohnutím páteře výrazně trpí také meziobratlové ploténky, které se pod tlakem deformují, což může vést ke zvýšení napětí v odpovídajících svalových segmentech, ale hlavně

34

k výrazným omezením pohyblivosti. V neposlední řadě může jít o projev skrytých potíží způsobených nesprávným držením těla nebo jednostranným přetěžováním, které se citelně projeví, když takzvaně „chytneme průvan“. No a to všechno bolí. Jenže co s tím? Moudrá literatura doporučuje „teplo a klid“. Trošku se ale obávám, že v případě, že takovéto bolesti přijdou na cestách za dobrodružstvím nebo ráno před závodem, bude čekání pěkně v klidu a teple poslední věcí, kterou bychom byli ochotni vyzkoušet. Naučíme se proto pár cviků, které svalové napětí uvolní a alespoň částečně nás bolesti zbaví. Než ale začneme, připomeňme si pár pravidel, která bychom si měli uvědomit a rozhodně bychom je neměli podceňovat: 1. Cvičení provádíme pouze pokud jsme si jisti tím, že naše problémy jsou pouze námahového charakteru a nebyly způsobeny úrazem, při kterém by došlo k jakémukoliv poškození tkání. V takovém případě bychom si totiž mohli ublížit. 2. Je velmi pravděpodobné, že pokud nás v klidu něco bolí, při pohybu to bude bolet ještě víc. Uvědomme si ale, kde je adekvátní hranice bolestivosti a, v případě, že je bolest při cvičení větší, problém nepodceňujme. Půjde nejspíš o něco, s čím si jako laici neporadíme a bude tedy lepší s cvičením přestat a vyhledat odbornou pomoc. 3. Při cvičení nezapomínáme na již zmiňované slovo „klid“. Všechny pohyby provádíme pomalu, bez švihu, zacházíme pouze do poloh, které nám pohyblivost v dané oblasti dovolí a nezapomínáme dýchat. No a teď už je tedy na řadě ona slibovaná cvičební kuchařka: Nejprve se postavíme s nohama kousek od sebe, mírně pokrčíme kolena a celý trup vyvěsíme dolů s pocitem, že nás za pas někdo zvedá nahoru, ale my jsme natolik unavení, že jen naprosto volně visíme a lehce se pohupujeme, jak do nás větřík fouká. Až budeme cítit, že jsme všechny visící části těla naprosto uvolnili, můžeme se pomalu narovnat a začít s cvičením. Cviky provádíme vestoje, vsedě, kleče nebo vleže, celý trup držíme vzpřímeně, ramena tlačíme dolů, hlavu vzhůru a plynule dýcháme. Nejprve rozpohybujeme oblast krční páteře: T Začínáme pomalým ukláněním hlavy střídavě na obě strany, po

několika opakováních si přiložíme ruku na ucho na opačné straně hlavy, nejprve na 5 až 10 s zatlačíme hlavou proti dlani a poté s výdechem vedeme rukou opět úklon k rameni, celé opakujeme na obě strany. [1] T Stejným způsobem provádíme předklon hlavy, nejprve se vlastní silou snažíme přitisknout bradu k hrudníku, po několika opakováních přiložíme ruce v týl a provádíme tlak proti rukám a následné uvolnění s protažením směrem k hrudní kosti. T Co nejvíce předkloníme hlavu a otáčíme jí kolem osy páteře střídavě na jednu a na druhou stranu. Pohyb vedeme bradou a očima, hlavu se snažíme nevytáčet. V krajní poloze vždy lehce zapružíme.

T Rozpažíme a roztáhneme prsty. Palec směřuje na jedné straně dolů, na druhé nahoru. Hlavou otáčíme na stranu, kde je palec dolů, po dosažení krajní polohy přetočíme palce a hlavu suneme na opačnou stranu. Uvolnění hrudní páteře provádíme většinou v kleče nebo v leže, hlava není volně svěšená, ale následuje pohyb trupu. T Klečíme, opřeme se o dlaně, ruce jsou natažené. Bederní páteř zpevníme stažením břišních a hýžďových svalů. Při nádechu vyhrbíme záda co nejvíc nahoru, hlavu schováme mezi ramena. Při výdechu hrudní páteř prohneme směrem k podložce a hlavu zvedneme, nezakláníme. [2] T Výchozí poloha je stejná, vychýlením na jednu stranu se snaží[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

me přiblížit hlavu k pánvi, pomáháme si přitom také pohybem nohou. Provádíme střídavě na obě strany, několikrát opakujeme. [3] T Klečíme, rukama se opíráme o podložku a přenesením váhy dozadu nad nohy se snažíme docílit protlačení hrudníku směrem k podložce. T Lehneme si na bok a hrudník si podložíme batohem nebo několika do sebe srolovanými karimatkami. Obě ruce vedou podél hlavy v prodloužení těla, společně s hlavou je tlačíme k podložce. Snažíme se zhluboka nadechovat do hrudníku, ne do břicha. V poloze setrváme delší dobu, provádíme na obě strany. [4] Cviky na uvolnění bederní křížové části páteře provádíme v přiměřeném rozsahu, neprohýbáme se a páteř zbytečně „nepřekrucujeme“. T Stojíme s chodidly na šířku ramen a provádíme houpavé pohyby pánví na jednu a na druhou stranu, po několika opakováních přidáme půlkroužky pánví směrem dopředu. Břicho máme zatažené a celý zbytek trupu je pevný. T Posadíme se, kolena pokrčíme před tělem mírně od sebe, rukama kolena chytneme a snažíme se vyhrbená záda tlačit co nejvíce směrem dozadu a k zemi. [5] T Vleže na zádech pokrčíme kolena a položíme nohy na jednu stranu. Hlava provádí pohyb na stranu druhou a přitom hlídáme polohu ramen, která by měla celou dobu zůstat pevně přitisknutá k podložce.

[6]

T Vleže na břiše pokrčíme jednu nohu a koleno přitáhneme směrem k hlavě. Tu položíme tváří na zem ve směru pokrčené nohy. V poloze zůstaneme jak dlouho je nám příjemné, poté nohy vystřídáme. [6] Jednotlivé cviky si vybíráme podle typu potíží a opakujeme je tolikrát, kolik je nám příjemné. Je jasné, že na rozcvičku nemáme celý den, ale pokud chceme dosáhnout nějakého výsledku, měli bychom si na ni vyhradit čas, nikam při cvičení neodbíhat a z bezpečnostních důvodů nedělat ani jiné věci, jako je třeba snídání nebo čištění zubů. Pokud máme času víc, můžeme si ranní „dělání pohody“ ještě trošku protáhnout. Velmi příjemným a efektivním doplněním cvičení může být také klasická masáž. Ale o tom, jak se správně namasírovat a o spoustě dalších věcí bude řeč zase příště. text foto

Martina Patzelová redakce

35

horolezecké příběhy na pokračování

Bytosti v mém srdci aneb O horolezcích, když zrovna nelezou Ke stému výročí založení Lezeckého kroužku Prachov 1907 – 2007

11.

Sconto alpinisto

Když je člověk přesvědčený, že je pravda na jeho straně, dokáže si ji obhájit. A to dokonce i v případě, kdy se nakonec ukáže, že pravdu vůbec neměl. Strávili jsme několik opravdu kouzelných dní a ještě kouzelnějších večerů v okolí přírodního divu nesoucího název Lago di Garde. Užívali jsme si poslední chvíle tohoto kouzelného koutu Itálie. Ještě v nás nestačily doznít všechny ty zážitky z vápencových stěn okolních lezeckých oblastí. Magické červánky zalévaly městečko Torbole narůžovělým nachem a zrcadlily se v jezeře a my se kochali tou nádherou v přístavní kavárničce na jeho břehu s horkou pizzou a kapučínem před sebou. Na dlouhý večer jsme vytvořili společný česko-italský sbor s místními štamgasty ve stylové a nefalšované hospůdce s naší kytarou a jejich heligonkou. S těmi dědečky jsme poslední večer našeho pobytu vzpomínali na staré dobré rakouské časy. Když jsme jim prozradili, že naši dědové tu bojovali za císaře pána, měli jsme jeden džbán vína zdarma a jednu tklivou píseň nádavkem i s nestrojenou slzou v oku k tomu. Že to s tou nostalgií myslí vážně, dokládaly staré fotografie ještě s německými nápisy na stěnách všude kolem nás. A to jsem se ještě nezmínil o nočním baru, kam jsme dospěli na závěr našeho kulturního každodenního večerního programu. Jmenoval se „Gilotina“ a byl tak trochu zastrčený mimo rušné trasy hlavních korz a kolonád, takže jsme si mohli být jistí, že i větší počet návštěvníků tu vždy najde azyl. Ale mýlil by se každý, kdo by se domníval, že to je hlavní důvod naší návštěvy. Usedli jsme k jednomu ze stolů a nastalo tiché očekávání. Zmlklo obvyklé špičkování, vtipkování, utahování si jeden ze druhého. Trochu jsem znejistěl. Pak se ozval Bača. Jedním magickým slovem vydechl: „Anička,“ a zbývající stolovníci jako nezbední žáčci zvedli svoje nedočkavé úsměvy k pomyslné paní učitelce. Objednali jsme si a mně se dostalo náležitého vysvětlení. Vypadá přesně jako Anička Lenoxová, zpěvačka slavné skupiny

36

Eurytmics, a je prostě božská. Že Annie Lennox není hezká? Zkuste to říct před prachovskými horolezci. Zbytek večera se nesl v zapáleném popisování jejích předností až do těch nejmenších detailů, dokonce takových detailů, o kterých žádný z účastníků nemohl nic vědět. Hraničilo to s fanatismem, s jakým zastánci existence lochneské příšery obhajují její existenci, aniž by pro to měli jakékoliv racionální důkazy. Teda Ani, promiň, ne že bys měla cokoliv společného s příšerou, byť lochneskou. Finále bylo velkolepé. Fanatičtí obdivovatelé skutečné Annie Lennox i její dvojnice po celodenním lezení, hraní, zpívání a popíjení postupně únavou opřeli svá čela na pomyslný „umakart“ místních vinárenských stolů. My se Standou jsme se tvářili trochu rozpačitě, trochu se omlouvali a trochu se dali s Aničkou do řeči. Řekli jsme jí, koho nám připomíná a jak jí říkáme. Neudělalo to na ni valný dojem, skoro nám připadalo, že ani neví, kdo je Annie Lennox. „Jmenuju se Gioanna.“ Při troše fantazie by se tam ta Anička našla, pomyslel jsem si. „Ale přátelé mi říkají Yoki,“ mrkla na nás přes dlouhé řasy koutky svých mandlových očí a její bílé zuby koketně skryly spodní ret rudý jako zralá malina. Otočil jsem se zmateně na Standu, jestli si taky všiml toho, čeho já, ale ten se věnoval buzení „umakartových čel“, jež vypučela na hlavách našich kamarádů. No jo, holka, povzdechl jsem si spíš za ni, než za sebe. Až dostanu tyhle dárečky do hajan v kempu na druhým konci města, budu mít tak leda náladu na to svalit se do spacáku vedle nich. A koneckonců, mně se Anička Lenoxová zas tak moc nelíbí. Podíval jsem se po mých spících kamarádech. Sakra, zdá se mi to, že v duchu šeptám? Je to vůbec možný, aby člověk v duchu šeptal? Vždyť spící kluci stejně nemůžou slyšet tyhle moje rouhačské myšlenky, které si říkám v duchu, tak proč navíc v duchu šeptám? Asi jsem nalitej doopravdy a i v duchu... Ráno chlapci s těžkou hlavou ještě tížeji nesou, jak si je Standa, ač nejmladší, dobírá za prohřešky předchozí noci. Sbaleno máme, jenom nějaké drobnosti, domluvit se na zpáteční trase a případných

odpočinkových místech, kdyby se jedno auto ztratilo druhému. Kemp mají taky všichni zaplacený, tak můžeme vyrazit. „Já ještě ne!“ popadá Standa peněženku a odbíhá k recepci. „A nezapomeň si říct o horolezeckou slevu!“ volá za ním Bača, „dvacet procent!“, a tak nějak spokojeně se usmívá. Když to usmívání trvá už asi pět minut, nedá mi to a ptám se ho: „Bačo, tady platí nějaká sleva pro horolezce?“ – „Ne, proč?“ Všichni se po sobě tak nějak zkoumavě podíváme a dosti svižným krokem se přesouváme k recepci v očekávání věcí příštích. Zpoza rohu proskleným oknem nakukujeme dovnitř. Standa tam se stoickým klidem s jednou nohou pokrčenou a s horolezeckou průkazkou v ruce vysvětluje svou žádost. Za stolkem, ponořen chvíli do počítače, chvíli do šanonů s jakýmisi lejstry, se potí a drbe na hlavě recepční. Čas od času mu jen Standa, soudě podle gest, zopakoval, že přece nechce nic víc než to, co dostali jeho kamarádi před chvílí. Aby to konečně pochopil, když nerozumí jeho perfektní angličtině, vymyslel pro něj i italskou nápovědu: „Sconto alpinisto,“ a ukázal rukou směrem k našemu ležení a naše hlavy vykukující zpoza okna se na chvíli sklonily, abychom je za pár okamžiků zase zvědavě vystrčili na původní místo. Nevíme, zda už v tom kempu horolezeckou slevu zavedli nebo naopak zavedli vysokohorskou přirážku, nicméně Standa vyšel z recepce dost zklamaně. V ýraz jeho tváře byl více než rozpačitý a připadal nám i trochu podvedený. V jedné ruce držel průkazku horolezce, ve druhé zbytek drobných. Jeho zrak střídavě těkal z jedné ruky do druhé. Když nás uviděl, řekl nechápavým hlasem: „To sem blázen, žádnejch dvacet procent, jenom deset.“

12.

Aby nás máma neslyšela

Děti. Ať už naše vlastní nebo ty jiné. Obohacují nás bez poučování a jako zrcadlo, aniž by káraly, dávají pocítit našim vlastním negacím, zlozvykům, neřestem. Lézt po skalách je posedlost. Jistě není třeba příliš vysvětlovat, jaký rozdíl je mezi lezením a například tenisem, fotbalem nebo aerobikem. Ale vytvářet nové pís-

kařské cesty, to už hraničí s psychickou úchylkou. A pokud tuto činnost upřednostňujete před rodinnými povinnostmi, jste nakročeni na dobrou cestu do blázince nebo k rozvodovému soudu. Nebo k oběma těmto institucím. K čerstvě zacementovanému kruhu uvazuji pečlivě malou smyčku a její volné konce zasvěceným jasně říkají, že tady je na nějaký čas obsazeno. Po laně se spouštím už do úplné tmy u paty skály. Po hmatu balím lezecký materiál do batohu. Jsem tu sám, k zatlučení prvního kruhu většinou stejně nikoho dalšího nepotřebujete, nebyl by vám nic platný. Kolo schované pod skálou si házím na ramena, opatrně svahem dolů, hlavně se nepřerazit o nějaký kmen nebo balvan. Zachraňuje mne až turistický chodník. Cestu a posléze silnici rozeznávám jen podle mezery v korunách stromů. Srpnové večery už začaly studit. Doma jsem nic nezmeškal. Ale ani nedohonil. Žena už se mnou nemluví a tříletý syn ještě nespí. „Kdes’ byl?“ ptá se mě a zdá se, že ho moje odpověď opravdu zajímá, neboť přerušil i svou nejoblíbenější hru – zaplavit podlahu v kuchyni autíčky. „Byl jsem ve skalách,“ říkám tak nějak potichu, i když všichni zainteresovaní to stejně vědí. „A cos’ tam dělal?“ – „Lezl jsem po nich, dělal jsem novou cestu, víš?“ pomalu mě začínala přemáhat vášeň. „A jakou?“ – „Krásnou hranu.“ – „Hlanu?“ šišlá, „A jakou?“ – „Takovou výýýsokou,“ vysvětluji dál a nějak si nepřipouštím myšlenku, že z toho jeho tříletá mysl má asi trochu zmatek. „Už jsme to lezení spolu zkoušeli, chytneš se pevně rukama, postavíš nohama na stupy, přitáhneš, chytíš se o trochu výš…“, ztrácím už úplně soudnost a smysl pro realitu, „…a když už to dál nejde, tak tam zatlučeš kruh.“ – „Kluh? A jakej?“ – „No, takovej železnej, pevnej, aby dobře držel a pak…,“ snažím se tříletému prckovi vylíčit, co všechno je třeba k tomu, aby se po skále vyšplhal až nahoru. Užasle a soustředěně hltá každé slovo. Úplně zapomněl na svoje milovaná autíčka, jež se teď rozházená válí okolo nás. Ale najednou si uvědomím, že harašení nádobí od kuchyňské linky začíná být o mnoho nervóznější. Zmáčknu mrňousovi nos jako knoflík mezi vykulenýma očkama a zavelím: „Ale teď honem koupat a spát. Podívej, kde už jsou ručičky,“ ukazuji na ciferník, „uklidit autíčka, čekám na tebe ve spr-

še.“ Mizím v koupelně spoléhaje na synovu loajálnost. Neuplynuly ani dvě minuty a z pokoje ke mně dolehne lehce hysteroidní mateřský výkřik. Vpadnu do kuchyně a spatřím mladíka, kterak neohroženě, s pomocí židle sice, leč skoro dva metry nad podlahou stoupá po květinové stěně, jakémsi žebříku, podpírající poličky s květináči. Už už jeden z nich chytá coby tutový chyt, madlovatý, leč lámavý a vratký. Stačím zabránit nejhoršímu a umisťuji pidilezce zpět k nástupu. Než stačím něco říci, řekne on: „Co to dělám?“ – „Blbiny!“ vyhrknu, ale vzápětí se zarazím. Od plotny cítím ten káravý výraz, jenž má krycí název „Já ti to přece říkala!“ „To jsem si zase naběh’,“ říkám si potichu pro sebe. „To sis zase naběh’,“ slyším zezdola. Kouknu se do těch bezelstných kukadel a s dobře utajovanou pýchou mizíme v koupelně. „To je tělo,“ poplácávám špunta po těle, když ho omývám ve sprše. „To je tělo,“ papouškuje po mně a já cítím uzlíky svalů pod jeho čerstvě naskočenou husí kůží. Chechtáme se. Ale potichu. Aby nás máma neslyšela.

13.

Zelený pes

Ne ne, ani tentokrát se nejedná o hříčku přírody, ale ani o žádný tatranský štít. Zelený pes byl první v mém životě, který mě přesvědčil, že i věc může mít duši. Zelený pes hýčkal celou jednu generaci jičínských lezců, snášel jejich rozmary, vrtochy i zlomyslnosti. Zelený pes byl vždy k dispozici, věrně a radostně připraven splnit nám i ta nejnemožnější přání. V létě, v zimě, za každého počasí. Neprojevil nikdy sebemenší náznak nechuti či neochoty. Zelený

pes byl prostě nedostižný parťák a společník. Byl to nejúžasnější exemplář Škody 1203, jaký jsem kdy poznal. Toto dnes už legendární autíčko koupili dva naši kamarádi, kteří pro něj nejspíš vymysleli i takové provokativní jméno. Nejen díky němu Zelený pes získal brzy na obrovské popularitě. Neznám snad nikoho z tehdejší prachovské lezecké komunity, kdo by se s ním alespoň jednou nezúčastnil některého z početných výletů a zájezdů po tuzemsku i zahraničí. Výlet se Psem měl mnoho výhod. Vešlo se do něj hodně lidí, čímž se ušetřilo za benzín. Člověk byl neustále ve společnosti kamarádů i během dlouhé cesty. A hlavně, do zavazadlového prostoru se vešel sud s pivem a zkušení účastníci si s sebou pro jízdu vždy jako nezbytnou součást přibalili půllitr. Pes snesl hodně, časem se stal jakýmsi kolektivním majetkem v tom dobrém slova smyslu. Jediný, kdo měl vždycky smůlu, byl samozřejmě chudák řidič. Každý dobrý příběh by měl skýtat nějaké poučení. Pro každého čtenáře ono poučení z dobrého příběhu může být rozdílné. Nevím, zda je tento příběh zas až tak dobrý. Mne ale zcela jasně tato příhoda oslovila v tom, že pokud má člověk tak přiměřeně prázdnou mysl, nezatíženou žádnými předsudky a očekáváními, a je obdařen dobrou náladou a pohotovým humorem, který nikoho neuráží, nemusí se obávat téměř vůbec ničeho. V dobách, kdy silnice byly plné modrých, žlutých, červených, zelených a všelijakých jiných psů, bylo taky více pracovních sobot než volných svátečních dní. Takovou stálicí mezi dny bez práce byl kromě Štědrého dne a 1. máje ještě 9. květen. Na Vánoce je každý doma, první májový den byl povinný průvod, a tak jednou z mála možností, jak si prodloužit víkend, byl právě Den osvobození Rudou armádou. Vyšlo to tenkrát úplně ideálně. Devátého bylo v pondělí, takže v pátek vyrážíme na úžasné tři dny lezení do Schmilky v tehdejší NDR. Zájem byl veliký, a tak náš věrný Zelený pes úpěl pod nákladem čtrnácti lidí a jednoho vrchovatě naplněného sudu. V době, kdy světovým výrobcům dodávek ještě ani na mysl nepřišlo umístit tři sedadla dopředu, Zelený pes to uměl již začátkem 80. let. Ve druhé řadě pak sedělo 4 až 5 dalších pasažérů a nejlukrativnější místa byla obsazena zasloužilými členy tlupy okolo sudu v zavazadlovém prostoru s půllitry v ruce. Povinná zastávka

v pivovaru Klášter u Mnichova Hradiště, co kdyby se sud vypil nedejbože už po cestě. Počasí vyšlo jak z katalogu cestovních kanceláří. Lezení v Sasku je zbytečné líčit tomu, kdo se alespoň jednou prošel pod místními skalními dominantami. Romantické večery na kamenných terasách pod skalními převisy v záplavě zlata z paprsků zapadajícího slunce se nedají zapomenout. Tenkrát se to ještě smělo. Návraty jsou někdy smutné. Ten smutek, to je tíha. Seděli jsme na břehu Labe na saské straně hranice a čekali na ostatní. Už tu měli dávno být. Odjeli někam, mlsné jazýčky, na kuřecí speciality a už byli pryč víc jak dvě hodiny. Řeka i čas plynuly tak nějak stejně pomalu. Konečně se mezi hrázděnými staveními objevil Pes a svými brzdami poněkud vzdorovitě zakvílel u obrubníku silnice. Po otevření dveří nám bylo jasné, že mlsné jazýčky zdaleka nemlsaly dlouhé dvě hodiny jen kuřecí speciality. Nitro našeho přítele auta byla jednolitá změť rukou, nohou, batohů, hlav, lan, veselých historek, smíchu a nějakého toho alkoholu, který se nestačil vypít. Nastoupili jsme, abychom se během okamžiku stali integrovanou součástí této jednoty a během několika set metrů dospěli na celnici. Saský celník rutinně přistoupil k autu. Nasadil rádoby přísný výraz, ale skrz tu masku zcela beznadějně prosvítal bodrý obličej venkovského synka, se kterým by člověk rád pokecal o čemkoli u korbele dobrého studeného českého piva. Pronesl to slovo, které nám Čechům kroutí ušima od školních let, kdy jsme začali chodit na filmy o druhé světové válce: „Dokumenten!“ Řidič našeho milého Zeleného psa mu podle jeho přání podal pečlivě připravený komínek čtrnácti krásně srovnaných zelených cestovních pasů. Trvalo to dost dlouho, než mu je předal z nitra vozu tak, aby se mu v ruce nerozsypaly. S vítězoslavným úsměvem je předal celníkovi. Na něm byla očividně patrná nervozita již v průběhu tohoto náročného manévru. Když však náklad pasů spočinul v jeho dlaních, nejprve ho pracně rozdělil na dvě hromádky, každou sevřenou v jedné ze svých rukou, a nervózně těkal z obou hromádek na řidiče a zpátky na hromádky a poté nevěřícně do nitra auta. Nakonec poodstoupil o pár kroků dál, aby se přesvědčil, že to není autobus. Když zase přikročil zpět k autu, řidič se na něho usmál plachým úsměvem, jednak jakoby se omlouval, jednak

aby mu dodal odvahy. Snad to i trochu pomohlo, neboť celník si konečně uvědomil, co se od něho očekává. Nejprve palcem a poté i za pomoci špičky svého nosu otevřel pas navrchu hromádky ve své pravé ruce a pronesl chvějícím se hlasem: „Nóvak.“ Biomasa v nitru auta tonula v tichu a ani se nepohnula. Řidič se přihlouple usmíval a přikyvoval ve stylu hluchoněmých Hispánců z Divokého západu s vyříznutým jazykem, kterýžto orgán jim chyběl proto, aby nevyzradili, kde je indiánský poklad. „Nóvak!“ ozval se druhý, ale o to zmatenější a hlasitější, pokus celníka. Uběhly opět dlouhé sekundy ticha, když tu se ze změti těl vynořila ruka, třímající jinou ruku, a ozvala se věta: „Novák ist tot.“ A jako na důkaz těch slov byla do té doby svíraná ruka upuštěna a bezvládně klesla kamsi do hlubin onoho lidského prvoroztoku. Kdyby to měl všechno na starosti režisér, nezrežíroval by to lépe. Nastala opět kratičká napínavá pauza, ve které se mohlo všechno zvrtnout. Celník mohl být idiot a mohl to vzít osobně a odstavit nás na tři hodiny na čáře a dusit nás prohlídkou. Mohl přijít jeho nadřízený a očumovat, o co jde a vlastně by mu ani nic jiného nezbylo, než udělat totéž. Mohl nechat vysadit Nováka z auta a vozit se po něm nebo po tom druhém, co mu tu ruku zdvihl… Ne. Z auta se ozval nejprve tichounký, tlumený smích, jakoby zpod školní lavice při vyučování. Jenomže s efektem sněhové kuličky, která spustí lavinu. Během chvilky se smíchy třáslo celé auto, protože to prostě byl dobrý vtip. Německý celník hleděl na Zeleného psa, v obou rukou třímal stále dva balíky našich pasů, koutky mu poškubávaly a bylo mu jasný, že Novák není doopravdy mrtev, a že ten vtip byl skutečně dobrý. A pak se začal usmívat a usmívat, až se tam před tím autem svíjel smíchy společně s námi, a tak se osazenstvu aut, jež za naším věrným Zeleným psem začala tvořit stále větší a větší kolonu, mohl naskytnout zřejmě i dnes zřídka vídaný obraz z cest. Smíchem se otřásající zelená zmenšenina autobusu a před ní smíchem se otřásající celník s oběma rukama plnýma našich pasů. Z očí mu tekly slzy a vydával zvuky připomínající hýkání osla. Doufám, že to dotáhl v kariérním postupu hodně vysoko. Všichni jsme mu to ze srdce přáli. Celníku, díky. text

Vladimír Šoltys

37

Záchrana ve Wettersteinu, foto P. Jandík

Český horolezecký svaz

horolezecký svaz hledá nového Český tajemníka Tajemník ČHS Jindřich Pražák bude od 1. května 2008 pracovat pouze na částečný úvazek. Protože je nereálné zajistit v takto redukovaném složení chod sekretariátu, hledá výkonný výbor nového zaměstnance, který by postupně jeho funkci převzal. Pracovní náplní tajemníka je zejména řídit a organizovat chod sekretariátu ČHS, spolupracovat se členy Výkonného výboru ČHS a předsedy odborných komisí, samostatně řešit nenadálé události a v případě potřeby zastupovat předsedu ČHS ve stanovených kompetencích. Tajemník ČHS je odpovědný za evidenci členské základny, za evidenci a podávání žádostí o povolení horolezecké činnosti ve zvláště chráněných částech přírody ČR, jejich aktualizaci a doplňování, za jednání se státními orgány (MŠMT, MŽP, apod.) a ČSTV, za jednání s partnery ČHS a vedení grantové agendy ČHS. Dále zajišťuje informační servis pro členy ČHS včetně komunikace s členskou základnou, obsahovou stránku webu ČHS, propagaci ČHS a činnost odborných komisí ČHS. Bližší informace případným zájemcům podá předsedkyně ČHS Alena Čepelková – alena. cepelkova@horosvaz. cz

Pojištění léčebných výloh Pojištění léčebných výloh v zahraničí na rok 2008 pro členy ČHS – UNIQA pojišťovna, a. s. Pojistit se mohou členové ČHS, kteří mají na příslušný rok zaplacené příspěvky ČHS. Pojištění se vztahuje na pojistné události, ke kterým dojde mimo území ČR (tedy celosvětově), a ke kterým prokazatelně došlo při pojištěné činnosti, tj. při akci sportovního charakteru, jejíž hlavním cílem je provozování horolezectví a sportovní přípravou na takové akce, včetně úrazů při dopravě. Platnost pojištění není omezena nadmořskou výškou ani obtížností nebo druhem terénu. Při pojistné události není žádná povinná spoluúčast pojištěného, a to ani při ambulantním ošetření. Pojištění lze sjednat ve dvou tarifech s rozdílnou cenou a rozdílnou výší krytí nákladů: STANDARD – kumulovaný limit na jednu pojistnou událost je 500. 000.- Kč, přičemž na záchrannou akci (vrtulník, horská služba) je limit 100. 000.- Kč. Cena pojištění 970,- Kč. NADSTANDARD – kumulovaný limit na jednu pojistnou událost je 1.000.000,- Kč, přičemž na záchrannou akci (vrtulník, horská služba) je limit 300.000,- Kč. Cena pojištění 1320,- Kč. Pojištění je platné ode dne sjednání prostřednictvím sekretariátu ČHS do 31. ledna 2009. Maximální doba jednoho výjezdu je 120 dní. Celkový počet dní strávených mimo ČR během doby platnosti pojištění není omezen. !!! POZOR od ledna 2008 platí nové telefonní číslo asistenční služby. Pokud máte v mobilu uložené původní číslo, nezapomeňte si ho po doručení nového průkazu na rok 2008 změnit!!!

Pojištěný je povinen umožnit lékaři pojišťovny nahlédnutí do své zdravotní dokumentace. Podrobné informace a pokyny pro objednávání pojištění najdete na webu www.horosvaz.cz nebo si je můžete vyžádat na sekretariátu ČHS.

Reforma UIAA: dvě největší členské organizace ohlásily vystoupení Přijetím nových stanov generálním shromážděním (GA) UIAA v Matsomuto v říjnu 2007 začala konečně zásadní reforma této mezinárodní horolezecké organizace. Takřka vzápětí však se však objevují obavy, zda to místo zlepšení není spíše předzvěst jejího konce. Nemělo by se UIAA věnovat pouze klasickým formám horolezectví? To si zřejmě myslí dvě největší členské federace – německý DAV a rakouský VAVÖ zastřešující i OeAV. V reakci na přijetí nových stanov zaslaly presidentu Mike Mortimerovi v prosinci dopis oznamující jejich odchod. Vyjádřily obavy, že nové uspořádání UIAA z něj činí organizaci, která nezaručuje podporu „jejich ideálů o demokratických principech, udržení rovnováhy zájmů a účinného úsilí o prospěch členských organizací a jejich členů“. Nové stanovy přitom byly přijaty velkou většinou. DAV byl hlavním oponentem; projevoval nespokojenost jak s ambicemi účasti závodního lezení i skialpinismu na olympiádě, tak i samotnou příslušnost UIAA k olympijskému hnutí. Připomeňme, že několikaleté diskuse o potřebě reformy mělo ukončit generální zasedání UIAA v Banffu v roce 2006 přijetím jedné ze tří forem návrhů nové organizační struktury. Nakonec GA rozhodlo ještě jinak – že nebude nadále vůbec podporovat soutěžní formu sportovního lezení, a z tehdejší komise UIAA Climbing následně vznikla samostatná organizace IFSC. Reformní snaha pokračovala dál a nové stanovy umožnily existenci soutěžních sportů uvnitř UIAA jako nezávislých právnických subjektů. Tento rok má pracovní skupina připravit k schválení dosud nezměněná ustanovení týkající se členství a volebních práv. Zatím platí, že hlasovací a volební práva se odvíjí poměrně od velikosti organizace; na druhé straně tomu odpovídá i výše členských příspěvků. Pokud bychom chtěli spekulovat o pravých důvodech odchodu, finanční důvody a nespokojenost s faktickou rozhodovací mocí budou pravděpodobně jedním z nich.

Každopádně s datem 31. 12. 2008 opustí řady UIAA dvě významné evropské země a jak to okomentoval jeho president, je na všech ostatních členských federacích, jak se s tím UIAA vyrovná. Citelná bude, kromě finanční újmy, zejména ztráta pracovního potenciálu v odborných komisích. Zabezpečení pokračování jejich práce bude nyní prvořadým úkolem UIAA. Že by mohlo být životaschopné dokazuje obrovský kus práce odvedený pod novým vedením. Uvidíme, jak se bude situace dál vyvíjet, hodně jistě napoví průběh letošního roku a podzimní GA. ČHS se bude muset rozhodnout, zda a jakým způsobem v souvislosti s další orientací UIAA udržovat své dosavadní spektrum aktivit“. (ač)

o nejlepšího horolezce ČeskýAnketa horolezecký svaz vyhlásil ve spolupráci s organizátory MHFF Teplice nad Metují a časopisem Montana anketu o nejlepšího horolezce. Do ankety byli nominováni všichni lezci a horolezci, kteří byli za rok 2007 oceněni ve Výstupech roku a hlavně ti, kteří byli jednotlivými komisemi nominováni na výkon roku 2007 a oceněni výkonným výborem ČHS. V anketě můžete hlasovat na adrese, nominováni jsou Adam Ondra, Václav Šatava, Dušan Janák, Pavel Jonák, Ondřej Beneš, Tomáš Sobotka, Luboš Mázl, Jitka Mázlová, Petr Resch, Roman Ruský, Jan Říha, Tomáš Mrázek, Silva Rajfová, Lucie Hrozová, Martin Stráník, Libor Hroza ml., Nelly Kudrová, Libor Uher, Karolina Grohová, Radek Váňa. O jejich výkonech jste si mohli přečíst v minulé Montaně, ve Výstupech roku na webu ČHS a v komentáři k nim. Možná sledujete i výsledky závodů. Je na vašem hlasování, zda oceníte skalní kouzelníky, či horské vlky, překližkové závodníky či tvůrce bigwallových prvovýstupů. Anebo si nejvíce vážíte výstupů nevidomých horolezců či skialpinistů? Řekněte to anketou. Vítěz ankety bude vyhlášen na Mezinárodním horolezeckém filmovém festivalu v Teplicích nad Metují a bude mít možnost tam vystoupit se svou přednáškou.

Webové adresy: http://tinyurl.com/2bob9m - anketa o nejlepšího horolezce http://tinyurl.com/2pjkdw - výstupy roku 2007 http://tinyurl.com/2g4v9h - komentář k výstupům roku

Sekretariát:
eský horolezecký svaz, Zátopkova 100/2, P.S. 40, 160 17 Praha 6 - Strahov telefon: 296 118 207 (i fax), 603 646 207, 296 118 347, 603 646 347, e–mail: [email protected] úední hodiny: pondlí 9 - 12 a 13 - 15, úterý 13 - 18, tvrtek 13 - 18 generální sponzor:

38

zajímavé knihy Cesty a návraty Miroslav Šmíd Míra byl už za svého života (zahynul při výstupu na yosemitský Lost Arrow v r. 1993) legendou. Proslavil

se hlavně svými sólovými výstupy a prvovýstupy ve světových velehorách. Kniha vychází z textů a fotografií, které se zachovaly v Mírově pozůstalosti. Zdaleka to není čtení jen o jeho lezení (a že těch všech možných výstupů v Tatrách, na Kavkaze, Pamíru, v Alpách, Himálaji je skutečně hodně), ale také o tom, jaký vlastně byl, o čem přemýšlel, čím ho život při jeho cestách a návratech obdarovával – a co mu naopak vzal. Čtivé texty doplňuje řada černobílých a barevných fotografií, které se spolu se zdařilou grafickou úpravou podílí na velmi pěkné knížce jednoho z nejlepších horolezců. Formát 21 x 15 cm, 238 stran, pevná vazba, matně laminovaný přebal. Vydalo nakladatelství JUKO v únoru 2008. Cena v www.horokupectvi.cz 280 Kč

po nalezení do ní nebudete divit. Klasifikace je totiž hodně přesná, někde i rozumně upravená. Skoro to vypadá, že autoři všechny cesty přelezli. Jak je znám, nedivil bych se... V knize nechybí stručná historie, půvabné dobové snímky jak skal, tak i prvovýstupů, ani malá galerie nejznámějších prachovských „škodičů“. Pro ty, co přece jen nejsou ve skalách až tak doma, je přiložena i samostatná mapa oblasti se zakreslenými věžemi. Jejich čísla odpovídají číslům v průvodci – jak snadné a jednoduché. Poslední aktualizace výstupů je ze dne 4. 8. 2007 Formát 14,5 x 21 cm, 334 stran, černobílý tisk na kvalitním papíru, měkká vazba, laminovaná obálka. Vydal Lezecký kroužek Prachov na podzim r. 2007. Cena na www.horokupectvi.cz 310 Kč

Teplické skály – horolezecký průvodce, 1. díl Pavel Lisák První díl klasického lezeckého průvodce po stále populárnější oblastí. Pečlivé zpracování autora ve spolu-

Prachovské skály – horolezecký průvodce Zdeněk Petráň, Zdeněk Koťátko Nový lezecký průvodce jednou z nejpěknějších pískovcových oblastí. I proto jí někteří něžně říka-

jí Prachůvek. Oba autoři své dílo pojednali klasicky (konečně sami už také klasikové), takže: půdorys věže či masivu se zakreslenými nástupy, stručný popis a data prvovýstupu. Výsledkem je přehledná publikace, se kterou k vybrané cestě nezabloudíte a ani se

práci s místními domovníky, stvořili dílko, na které se dlouho čekalo. Skalák je rozdělen do čtrnácti oblastí, každá skupina věží je přehledně zpracována v půdorysném nákresu s označením nástupů cest. Výstupy na jednotlivé věže jsou stručně a jasně slovně popsány, u stěn s větším počtem cest najdete podrobné nákresy. Průvodce je doplněn řadou černobílých fotografií, ze kterých si uděláte reálnou představu o zamýšleném dobrodružství. Samozřejmostí je rejstřík věží, převodní tabulka klasifikací a pravidla lezení v Teplických skalách včetně pokynů co dělat, když dojde k prvovýstupu. Zkrátka klasika, ale fakt dobrá! Formát 20,5 x 14,5 cm, černobílý tisk, barevná laminovaná obálka, měkká šitá vazba. Vydalo JUKO v r. 2007. Cena v www.horokupectvi.cz 230 Kč -šp-

39

kýbl

mix

(lezci sobě)

Dobrý den, do záplavy dotazů, námitek a připomínek, které asi denně dostáváte, posílám pozdrav a foto našich tříletých jednovaječných dvojčat Kryštofa a Štěpána, kteří mají každý výtisk Montany „přečtený“ odpředu i odzadu... Lozit je moc baví, třeba o nich jednou budete psát... Jitka Hanková

Štěpánek

Kryštůfek

S našimi možná nejmladšími, navíc natolik roztomilými, čtenáři se přece nemůžeme nepochlubit... redakce

Mýtus o magnéziu Škody napáchané magnéziem jsou mikroskopické, nebo spíše nulové. Daleko větší zásah do přírody činí myslivci, když chodí na čekanou a svou chůzí vytváří erozi. Myslivci jsou tím neřádem! Kdy už to pochopíte? Dokud naše polemiky o škodlivosti magnézia nebudou opřeny o nezávislé testy, zůstanou naše předpoklady zaseklé stále v kategorii „mýty a pověry“. Ale už i jen to, že se musí škodlivost mg prokazovat někde v laboratoři „pod mikroskopem“, nasvědčuje tomu, že bude-li prokázán negativní vliv, bude opravdu minimální – menší než třeba negativní vliv lezeček či mysliveckých gumáků. Zůstaneme-li však v našem rozhodování „o škodlivosti magnézia“ nadále v rovině mytologické, mohu nabídnout jiný mýtus: „Pot ničí skálu a chceme-li lézt po skalách, je potřeba chránit přírodu tím, že budeme používat magnézium.“ O co je tento mýtus horší? Mně se náhodou líbí a vyhovuje mi. Tak jako mýtus předchozí vyhovuje klasikům atd. Je tedy zjevné, že problém magnézia je tedy výslovně jen etický. Jenže i etika našeho sportu se vyvíjí. I v hokeji se pravidla mění téměř každý rok – to je prostě vývoj. Na mg se již pomalu přestává nahlížet jako na umělou pomůcku. Stává se nedílnou součástí výbavy sportovního lezce jako třeba lezečky. Jak to řešit? Prosadíme-li magnézium, hrozí, že ochránci před námi skály zavřou – na základě našeho vlastního mýtu o škodlivosti mg. Ano, především sami lezci v 80. letech naočkovali ochráncům do hlav svou pověst o magnéziu, ve snaze udržet si ně-

40

jakou vlastní etiku (na toto téma byla zajímavá diskuze na lezci). Je tedy opět na nás, abychom s ochránci diskutovali a nabídli jim nový pohled na mg, nezatížený žádným mýtem. Toto jednání by nabylo na vážnosti, kdyby opravdu bylo podepřeno nějakými nezávislými testy. Navrhuji testovat nejen působení magnézia na pískovec, ale i působení potu na pískovec. Osobně totiž věřím, že pot je opravdu větší neřád, čímž by se na mg mohlo nahlížet jako na „ochranný nátěr před agresivním potem“. To by mohlo znít ochráncům libě. Ale dokud je tento předpoklad o škodlivosti potu pouhou nějakou mou „vírou“, nemá žádnou hodnotu. Před naším jednáním s ochránci je samozřejmě nutné udělat si jasno v tom, jaká je většinová vůle naší lezecké komunity. To můžeme na valné hromadě ČHS. Jenže i když si odhlasujeme nová pravidla ve prospěch magnézia na pískovcích, pak toto hlasování je nám pouhým zrcadlem (i když užitečným) a ne žádnou povolenkou

I taková pošta nám do redakce chodí...

k mágování. Tu mají v rukou stále ochránci. Změnil jsem svůj radikální postoj rebela, poněvadž se chci s ochránci rozumně dohodnout. Respektujme stávající nařízení ochranářů, byť se naše vnitřní pravidla změní ve prospěch maglajzistů a vyjednávejme s nimi dále silnými demytizovanými argumenty. I když je to běh na dlouhou trať, věřím, že vyhraje zdravý rozum. Trpělivost! Kuba Novák

Petrohradské PADání 2008 26. 4. 2008 se uskuteční již šestý ročník boulderingového setkání a klání v Petrohradu. Téměř 300 nových i starších boulderů všech obtížností, dárek od firmy PAD pro každého a after party se spaním zdarma. Setkání na návsi nejpozději v deset hodin dopoledne. Více na www.lezec.cz a www.boulderfoto.cz. Petr Resch

Během léta se pokusí 11členná výprava horolezců pod názvem Czech Mountaineering Expedition North Pamir 2008 o prvovýstup na 6.384 m vysoký kopec Korumdy Vostočnaja. Hora leží na hranici Kyrgyzstánu a Tádžikistánu v severovýchodním Pamíru, v oblasti horolezcům a trekařům zpřístupněné až od roku 2000. Vladimír Bureš

Ochrana přírody V Montaně č. 6/07 na straně 34 (infostrana ČHS) je uveden určitý souhrn vycházející z vyhodnocení naší (lezecké) činnosti jednotlivými Správami CHKO. Nemohu se zbavit pocitu, že hodnocení, které jednotlivé Správy uvádějí, není založeno na objektivní pravdě, ale vychází z individuálního (někdy i značně pocitového) hodnocení pracovníků těchto správ. Jako předseda Oblastní vrcholové komise Broumovsko se se závěry, které jsou zde ve vztahu k dodržování (resp. nedodržování) dohodnutých pravidel uveřejněny, nemohu plně ztotožnit. Můj názor vychází nejen z osobní zkušenosti získané při spoluúčasti na terénních pochůzkách s pracovníky Správy, ale i z vlastního pozorování, kterého se mimoděk při občasných výpadech do skal dopouštím. Z tabulky uveřejněné v Montaně vyplývá (díky frazeologické podobnosti odpovědí), že každá ze Správ poskytovala své údaje prostřednictvím dotazníku, aby výsledný výstup byl co nejvíce jednotný. Bohužel, čím více je zveřejněné hodnocení odvislé na pocitech jednotlivce vyplňujícího dotazník, tím méně je výsledek objektivní. Vezměme teď tedy bod po bodu náhledem mé optiky, aby tak bylo možné dobrat se co nejblíže oné zmiňované objektivní pravdy. Časové omezení lezení – skutečně k jeho porušování ve výjimečných případech dochází. Podle kontrol provedených v loňském roce porušují tato omezení v absolutní většině lezci z jiných oblastí, kteří neznají dobře místní pravidla a dohody (leč neznalost zákona…, že). V porovnání s tím, kolik lezců se pohybuje v období od 1. 4. do 1. 7. v lezeckých terénech Křížového vrchu a Ostaše, je počet lezců, kteří časová omezení poruší (zejména oblast v Ádru za Pískovnou a rokle Broumovských stěn), menší než 2 % (to jsem možná ještě přehnal). Pokud je toto hodnoceno jako „neustále“, pak nevím, jaké hodnocení by bylo použito, kdyby počty „narušitelů“ byly vyšší (např. 20 %). K zamyšlení – zejména na půdě svazu – je to, zda nemůžeme v rámci projednání nových podmínek pro lezení na Broumovsku zvolit jiné režimy jednotlivých obvodů a upravit variabilněji časová omezení. Celoroční zákaz lezení – slovy CHKO Broumovsko opět „neustále“, přeloženo do jazyka lezeckého – Janovice. Lezení v této oblasti bylo, je a prozatím stále bude zakázáno. Poděkovat za to můžeme skupině lezců, pro které jsou zákony této země cárem papíru, a která se různými cestami zasloužila o popularizaci této minioblasti. Je celkem možné, že kdyby v dané době proběhlo řádné požádání o otevření této oblasti, dnes by se mohlo v Janovicích nakrásně legálně lézt. Žel bohu, byl zvolen opačný postup, a dodnes je nám souzeno sklízet kyselé plody snahy několika našich kolegů. K občasnému porušení dochází i v oblasti

pravda, nebo fikce?

Broumovských stěn, ale opět jako v předchozím odstavci hovoříme o množství, které by se vešlo na špičku jehly – tedy v řádu promilí (vztaženo k celkovému množství lezců dodržujících dojednané podmínky). Lokální uzávěry (hnízdění) – v loňském roce, kdy jsem se na Správě informoval, zda došlo k rušení hnízdění sokola lezeckou činností, byla odpověď pro nás lezce značně pozitivní. K žádnému rušení ze strany lezců nedošlo. Vlastně ani dojít nemůže, neboť jsou hnízda hlídána 24 hodin denně. Proto hodnocení „zřídka“ celkem překvapilo. Zákaz magnézia – zde v tomto bodě s hodnocením částečně souhlasím, ale opět slovní hodnocení zcela nevystihuje podstatu věci. A tou je – jako v předchozích případech – velikost skupiny, o které se tu bavíme. Do debaty ohledně magnézia se nebudu pouštět, neboť to není smyslem této stati. Poškozování vegetace – ano, i k němu občas, přiznejme si, dochází, a to zejména při provádění prvovýstupů. Pokud bychom vycházeli z porovnání, kolik vznikne za jeden rok prvovýstupů, a kolik je v našich oblastech učiněno přelezů stávajících cest, pak se určitě neodvážíváme vyslovit hodnocení „často“. I v případném restriktivním hodnocení – tj. v absolutním porovnání všech provedených prvovýstupů – by počet takto (rozuměj v rozporu s ujednanými pravidly) vyrobených cest nepřevýšil číslici 10, což je skutečně velmi málo na to, aby to bylo možné považovat za jev „častý“. Zákaz táboření, ohňů + vjíždění aut, odpadky – jelikož k těmto dvěma kategoriím zaujímám shodné stanovisko, dovolil jsem si komentář sloučit do jediného odstavce. Hodnocení Správy opět postrádá jakoukoliv objektivitu. Tím samozřejmě nechci říci, že se dané věci nedějí. Bohužel jsme jedinou (skautíci prominou) organizovanou skupinou, pohybující se po skalinách (díky Boryšovi), a je tedy dost jednoduché na nás (nebo na pochybení některých z nás) ukázat prstem. CHKO ve svém volním hodnocení zcela opomíjí chování neorganizovaných skupin houbařů, do maskáčů oděných lidí z lesů, borůvkářů a já-nevím-jakých-zájmových-neorganizovaných-skupin ještě. Ano, opomíjí, přičemž zde si neodpustím obvinit ochranáře z částečné účelovosti jejich tvrzení.

o reálná čísla, a zcela účelově hodnotí naši činnost spíše v negativním tónu, čímž si samozřejmě připravuje svoji (i tak dost nadřazenou) pozici pro projednání dalších výjimek (alt. o vymezení činnosti). Je zřejmé, že z naší strany nemohou přijít žádná silácká gesta. My – VŠICHNI – však můžeme napomoci tomu, aby ochranáři ztratili i poslední (jakkoliv vratké) argumenty tím, že budeme dodržovat (a to zcela!) časová omezení, zákazy lezení v některých oblastech, a zdržíme se provádění všech dalších výše popsaných jevů, jejichž (byť minimální) existence poškozuje lezecký národ jako celek, což je jistě zbytečné. Dovolím si proto v závěru požádat všechny, kteří letos budou vyrážet do skalních oblastí Broumovského výběžku – tj. do Adršpašsko-teplických skal a Broumovských stěn, aby si nejprve ověřili všechny podmínky pro lezení (tj. kde, kdy a jak mohu lézt), a tyto se pak pokusili beze zbytku splnit. Předejdeme tak všichni vzájemně trapným situacím, kdy vás budu (pod dohledem pracovníka CHKO) muset stahovat ze stěny a vykazovat z oblasti (v tom lepším případě), poslouchaje při tom dokola ty samé lži („...jé, to sme nevěděli, víte, my sme z Čiernej při Čope a neznáme, jak to taj chodí…“). Kdo si myslí, že je to zábavná a povznášející činnost, tak tomu nabízím svou funkci k dispozici, a pro příště se může místo lezení procházet skalami s některým z kolegů z místní Správy CHKO. A jak už jsem jednou někde napsal, štvou mě lidi, kteří si pletou demokracii s anarchií, a křečovitým domáháním se své vlastní (absolutní) svobody poškozují svobody druhých. Doufám proto, že se nám vzájemně podaří vyrazit ochranářům poslední karty z rukou, neboť je třeba si uvědomit, zda jsou tu skály kvůli nám, anebo my kvůli skalám. text

Jirka Heřman Škop

předseda OVK Broumovsko předseda HK Ostaš Police nad Metují P.S.: Kdo si chce ověřit KDE, KDY A JAK, může získat informace přes www.horosvaz.cz a nebo www.nature.cz (stránky Správ CHKO).

Samozřejmě, řeknete si, že vám zde přednáším svůj subjektivní názor na dané dění, ale věřte, že jsem se snažil popsat věci co možná nejvíce pravdivě. Absolutní objektivity lze zaručeně dosáhnout vytvořením určitého průniku názoru CHKO a mého (připomínám, že se bavíme o skalních oblastech Broumovska). Z uvedeného vyplývá, že Správa CHKO neumí své hodnocení opřít

41

42

metodika

poloviční lodní uzel a motýlek

Metodiku pro vás připravil horský vůdce Janek Bednařík a fa SINGING ROCK

Kresby: Vojtěch Dvořák

Schladming-Dachstein, od léta 2007 region „all inclusive“ Pod heslem „all inclusive“ si mohou hosté, kteří v létě přijedou do regionu Schladming-Dachstein, užívat velkou část místních turistických zajímavostí a volnočasové zábavy zadarmo, a to kolikrát chtějí. S kartou „sommercard“ si mohou letní hosté užívat zdarma různé atrakce. Lanovky, průjezdy silnicemi pod mýtem, koupaliště a lázně, a další programy pro volný čas a dětské programy. K tomu jsou ještě poskytovány různé až 50% slevy na sportovní aktivity, jako např. půjčovny kol, rafting, canyoning, paragliding, golf, tenis, letní sáňkování a mnoho dalších. Slevu mohou získat hosté, kteří v regionu přenocují u některého z řady partnerů „sommer-karty“. Pro děti je připravena vlastní karta „KidsCart“, která vedle již zmíněných výhod nabízí další zajímavé nabídky – akce, hry, sport a zábavu. S „Kids-kartou“ se tak mohou stát skutečností různé prázdninové sny! „Máme zjištěno, že karta zvyšuje spokojenost návštěvníků a prodlužuje dobu pobytu všech hostů, a to i pokud je v létě špat-

né počasí. To proto, že karta zahrnuje také aktivity nezávislé na počasí, takže se hosté nemusí nudit,“ říká Hermann Gruber, jednatel regionu Schladming-Dachstein. Kartu ve velikosti kreditky dostanou hosté hned při svém příjezdu přímo u ubytovatele. Už od strávení jedné noci v regionu tak mohou hosté využívat všechny výhody, a to zcela neomezeně – ode dne příjezdu do dne odjezdu. Nové „letní karty“ budou vydávány od 30. května do 26. října 2008 a každá bude vždy platit na celou dobu pobytu.

T Turistické a linkové autobusy T Programy pro rodiny a děti Kromě služeb, které máte zadarmo, můžete získat slevu až 50 %, třeba na:

T Půjčení kol T Rafting T Paragliding T Tenisové hřiště T Golfové hřiště T Lukostřelbu T Letní sáňkování Hochwurzen T Vstup do Národního parku Gesäuse Další informace k nové kartě můžete získat na: www.sommercard.info nebo na tel. čísle: 0043 (0) 3687/23310.

Co například máte se „sommercard“ zdarma? T Lanovka na dachsteinský ledovec (pro všechny zdarma jízda tam a zpět jednou za 7 dní) a další lanovky (např. Hochwurzen, Planai) T Průjezd silnicemi pod mýtem (Dachsteinstraße, Ursprungalm, Reiteralmstraße, Steir. Bodensee, Untertal „Wilde Wasser“) T Koupaliště, lázně T Muzea T Vstupy do soutěsek

43

Tatry

Gerlachovský štít 2.655 m JZ stena Najvyšší štít Vysokých Tatier. Vrchol rozsiahleho masívu tvoriaceho postrannú rázsochu. Od Zadného Gerlachu v hlavnom hrebeni Vysokých Tatier oddeľuje ho Gerlachovské sedlo (2593 m). Jeho vodorovný vrcholový hrebeň má najvyšší bod na JV konci označený železným trianglom. Ďalej na JV pokračuje hrebeň cez Batizovskú priehybu na dvojitú Gerlachovskú vežu (2.642 m). Nasleduje zubatý hrebeň po Kotlový štít (2.601 m). Na ňom sa hrebeň rozdvojuje a svojimi dvoma vetvami uzatvára charakteristický Gerlachovský kotol. JV vetva hrebeňa pokračuje stále sa zvažujúc, cez Lavínovú lávku (2.545 m), trojzubú Čertovu vežu, sedielko nad Kotlom (2.425 m), tri Čertove zuby a končí sa na výraznom vrchole Kvetnicovej veže (2.433 m) a postupne prechádza v sutinové úbočie s niekoľkými hrbmi. JZ vetva hrebeňa ide z Kotlového štítu cez štrbinu pod Kotlovým a päť veží, zvané Dromedárov chrbát, ktorý sa končí nad Batizovským plesom. Masív Gerlachovského štítu je pre svoju členitosť, množstvo žľabov a rebier orientačne veľmi náročný. JZ stena Pomerne úzka stena, tvoria ju len dva piliere a nimi zovretý hlboký

komín. Meria asi 400 m a vrchol vo veži podobnej skalnému trojuholníku, zvanom Veľká Gerlachovská stráž, je styčný bod oboch pilierov. Z nej k vrcholu Gerlachovského štítu sa tiahne ako pokračovanie ľavého piliera asi 100 m dlhý málo strmý hrebeň. Ľavý pilier (hlavný) vyrastá z doliny kolmým výšvihom štíhlej veže, Malej Gerlachovskej strážnice. Za touto vežou nasleduje úzka štrbina, Nižný Gerlachovský priechod a nad ňou súvislá časť piliera, ktorá má viacero hrotov, až na výrazné sedielko tesne pod

Veľkou Gerlachovskou strážou, zvaná Vyšný Gerlachovský priechod. Z tohto sedielka spadá na JZ spomínaný hlboký komín, ktorý v dolnej časti tvorí veľké jaskyne oddelené prahmi. Pravý pilier (postranný) meria asi 200 m . Nezačína sa v Batizovskej doline, ale až nad dolným zlomom Batizovského žľabu. Je kratší a má štyri veže. Najvyššia z nich je veža JAMES oddelená od Veľkej Gerlachovskej stráže hlbokou štrbinou, Batizovským priechodom, ktorý spája s Vyšným Gerlachovským priechodom vľavo sutinová polica

8

Prístup: Od Sliezskeho domu Magistrálou (červená) k Batizovskému plesu (1 ¼ hod.). Od výtoku plesa popri pravej strane – znateľný chodník – medzi obrovské morénové balvany. Cez ne na dno doliny a trávnatú vyvýšeninu, ktorá sa tiahne do vnútra Batizovskej doliny, až po platňovité steny padajúce z terasy v doline. Tu doprava sutinovým, vyššie trávnatým úbočím, ním hore na terasu pod Batizov-

16 11

44

a doprava spadá krátkou rínou do Batizovského žľabu.

12

11. „Přerovská cesta“ klas. V, A1, 6 hod., / Veľká Gerlachovská strážnica / H. Matonohová, S. Drlík, V. Prokeš, 24. VIII. 1971 2. výstup: Z. Dudrak, M. Kornecky, J. Maczka, A. Pawlik, 2-3. IV. 1975 „Variant zľava cez trojuholníkovú strechu“ klas. V+ S. Drlík, V. Prokeš, pri druhom pokuse – leto 1971 12. „Kriššákové platne“ klas. V, 3 hod. G. Haak, M. Kriššák, M. Neuman, M. Orolín, P. Šablatúra, 11. X. 1969 13. „Samuhelov komín“ klas. IV, V-, 3 hod. , AP/IV/9, K/973 S. Samuhel, L. Vestenický, 23. VII. 1961 15

ský žľab a šikmo vľavo hore pod stenu (2 hod. )

J. Botka, A. Luczy, M. Kriššák, 24. IX. 1967

Zostup Z vrcholu na JZ roklinou na dno Batizovské žľabu, ktorý zbieha z Batizovskej priehyby na JZ a v dolnej časti sa láme Kolmým 100 m prahom do Batizovskej doliny. (1 ¼ hod). Pozn.: v dolnej časti Batizovskej próby boli odstránené reťaze!

7. „Brnenská cesta“ klas. V, AO, 7 hod. V. Bajer, V, Bužek, 22. IX. 1965 2. výstup: V. Kálavsky, V. Krejči, 23. VII. 1967 3. výstup: S. Drlík, V. Prokeš, 12. VII. 1971, 5, 30 hod.

Prehľad výstupov: 1. „Variant na SZ rebro“ klas. II., 2 hod. K/970 K. Henschová, AGrosz, G. Linsch, 23. VII. 1924 2. „Variant na SZ hrebeň“ klas. I., 1 hod. S. Samuhel, 6. VIII. 1961 3. „Variant priamo do kotla pod vrcholom“ klas. IV. P. Bodický, I. Gálfy, I. Urbanovič, 5. VII. 1951, (v zostupe) 2. výstup: T. Kuffa, S. Samuhel, 6. VIII. 1961

8. „Prostredný pilier“ klas. V. 2-3 hod. L. Gibas, V. Tatarka, 19. V. 1976 9. „Polská cesta“ klas. VI-, 7 hod. M. Brodzki, D. Drost, J. Kurczab, G. Malaczynski, 2. VIII. 1962 10. „Gálfyho cesta“ klas. V, A2, (VI) 4 hod., AP/IV/7, K/972 I. Gálfy, F. Gažo, J. Koreň, J. Pikovský, 30. VII. 1953 2. výstup: Tí istý, s priamejším nástupovým variantom, leto 1954 3. výstup: A. Štolz, J. Šuňa, X. 1959

14. „Malá varianta“ klas. V, 3 hod. / Malá Gerlachovská stráž / M. Dříza, J. Houser, 2. X. 1975 15. „Kútom“ klas. V-, A1, 4 hod., / Malá Gerlachovská stráž / L. Hraško, V. Tatarka, 9. V. 1976 2. výstup: P. Mikuš, Z. Herman, 8. VIII. 1981 1. RP: J. Michalko 16. „Hranou“ klas. IV+, AO, 2 hod. / Malá Gerlachovská stráž / J. Michalko, V. Tatarka, 26. VI. 1983 17. „Sawického komín“ klas. V, 4 hod., AP/IV/13, K/974 J. Gnojek, J. Sawicky, 1. VIII. 1934 1. zima: R. Antoníček, H. Polášek, 1-2. IV. 1956 18. „Jackovičov variant“ klas. V+, /Veľká Gerlachovská strážnica / P. Jackovič, M. Sedlák, 8. VIII. 1981 (vo fotografii nezakreslená) text a foto

Jozef Gurník

4. „Ľavou polovicou steny“ klas. III., 3 hod. K/971 A. Grosz, D. Reichart, 14. X. 1920 1. zima: J. Bartko, S. Samuhel, 3. IV. 1960 5. „Ľavým pilierom na JZ rebro“ klas. III-IV., 1, 30 hod. J. Botka, G. Haak, M. Kriššák, A. Luczy, 17. IX. 1967 (spodná časť piliera dovoľuje viac nástupových variantoch) 6. „Pravou stranou piliera“ klas. V-, ďalej III-IV

45

galerie

Piz Balzet

(2.869 m)

JZ a J stěna Převýšení: 200 až 800 m Pohoří: Bergell Mohutný štít Piz Balzet, v italské literatuře též nazývaný Pizzo Balzetto, spadá na západ téměř 1.000 m vysokými skalními srázy, tvořícími výraznou dominantu nad údolími Val Bregaglia a Val d’Albigna. Jsou ohrožovány častými kamennými lavinami ze SZ úbočí. V přehledu cest jsou sice uvedeny všechny trasy, ale zajímavé a v podstatě bezpečné cesty vedoucí v JZ a J stěně (cesty č. 4 až č. 9) jsou tučně označené. Vrchol byl poprvé dosažen v r. 1919 dvojicí H. Rütter, A. Zuan po výstupu J žlabem a V hřebenem (obtížnost 2b). Tato cesta je obvyklou sestupovou trasou z hlavního vrcholu.

JZ stěna Piz Balzet

7

Torre de Piz dal Päll

1

Chata Albigna

5

2

4 3

Východiska: T Horní stanice lanovky u přehradní hráze „Albigna“ T Chata „Capanna da l’Albigna“ (2.333 m), přístup k chatě: T z osady Pranzaira (1.194 m), po značené, místy strmé, cestě – 3,5 hod. T od horní stanice lanovky (vedoucí z osady Pranzaira), značená cesta, 45 min. Nástup pod JZ stěnu (cesty 3 až 6): T od horní stanice lanovky vystoupíme k přehradní hrázi. Po přechodu k V ohraničení hráze odbočíme po travnatém svahu doleva a dále sestupem pod stěnu, 20 min. T od chaty sestoupíme k přehradní hrázi a dále pod stěnu, cca 35 min. Nástup pod J stěnu (cesta 7 a další v J stěně): T od chaty sledujeme značenou cestu k sedlu Passo del Casnile. V místě, kde tato cesta vede výrazně doprava přes travnaté svahy, J stěna Piz Balzet

46

Piz dal Päll

6

pokračujeme po pěšině dále k moréně pod J stěnou, 40 min. Přehled cest: 1. ZSZ hřeben R. Giovanoli, Ph. Wieland, 2. 9. 1945 Obtížnost 4a až 5a, převýšení 800 m. Jedná se o dnes již nelezenou cestu ohrožovanou pádem kamení. 2. Z kuloár „Thirty-five Gully“ D. Bianchi, F. Castelnovo, N. Riva, B. Rusconi, 2. 5. 1981, 1 zimní výstup D. Porta v sólovýstupu, 2. 2. 1987 Obtížnost: sklon v ledu 70o až 90o, kuloár je v letním období nelezitelný!

3. Západní stěna D. Erba, G. Maresi, L. Trovati, 27. 7. 1974 Obtížnost: 3a až 4a, převýšení 650 m. Dnes minimálně absolvovaná cesta vzhledem k riziku kamenných lavin, zejména v horní části stěny. 4. Spirito dell’Albigna H. Bättig, G. Zryd, 1960 Obtížnost: 4b, k zajištění sada vklíněnců a smyčky. Převýšení cca 800 m, 4 až 5 hod. Cesta vede vpravo od skalního útvaru, který je nazýván tvář „ducha údolí Albigna“. Jedná se o velmi oblíbenou cestu v pevné skále s dvěma variantami nástupu. Z nich je populárnější varianta „Spidi“.

5. Varianta „Face to Face“ G. Alberti, P. Lüthi, 24. 9. 1983 Obtížnost: 5c+, 6c (A2), zajištění spity od r. 1996. Kvalitně zajištěná cesta, převýšení varianty 150 m, 7 délek. Možnost slanění podél cesty č. 4, nebo dále na vrchol, celkem 5 až 6 hod. 6. Varianta „Spidi“ Obtížnost: 5c+, 7 délek. 7. Jižní hřeben W. Risch v sólovýstupu, 1922 Obtížnost: 4a, vybavení: lano 50 m, 10 expresek, smyčky a friendy velikosti 1 až 2,5. Délka cesty 300 m, 9 délek, čas výstupu cca 3,5 hod. Krásná klasická a velmi populární cesta. 8. J stěna, Calimero J. Kuipers, T. Franke, 1999 Obtížnost: 1 místo 5c+, vybavení: vklíněnce a smyčky, 250 m. Zajímavá cesta vedoucí kouty a plotnami. 9. Východní věž, Jižní hrana A. a H. Schelbert, 29. 7. 1966 Obtížnost: 1 úsek 5a, 130 m. Jedná se o krátkou krásnou cestu s klíčovým úsekem, vedoucím po plotně s minimálními chyty. 10. Východní věž, Via Kasper H. P. Kasper v sólovýstupu, 27. 9. 1969 Obtížnost: 6c, A1, vybavení vklíněnce, délka 80 m.

11. Východní hřeben H. Rütter, A. Zuan, 11. 8. 1919 Obtížnost: 2b, jednoduchá, zajímavá a „krajinově vděčná“ cesta prvovýstupců, 3 hod. od chaty Albigna. Další dvě zajímavé kratší cesty vedou z jihu na kótu v JZ hřebeni (2.696 m), a to s poměrně krátkým nástupem od chaty „Capanna da l’Albigna: T Spavantapasseri, 6a, 200 m T Sinfonia del vento, 6b, 190 m Sestup z hlavního vrcholu Sledujeme východní hřeben, zprvu mírný, později se skalními stupni do sedla mezi hlavním vrcholem a východní věží. Mezi skalními bloky následuje traverz SZ stěnou V věže a po krátkém sestupu dosáhneme police. Po slanění dosáhneme sedélka, dále pokračujeme na jih žlabem, přes skalní stupně a po travnatých svazích k úpatí stěny, cca 40 min. Některými variantami v JZ stěně a cestami vedoucími na kótu 2.696 lze slanit. Literatura [1] Meier, R., Alig, P., Südliches Bergell – Disgrazia, SAC, 2006 [2] Giacomelli, F. Rossi, R., Albigna 2, Edizioni Albatros, 1992 [3] Bonacossa, A., Rossi, G., Másino, Bregaglia, Disgrazia – Volume II, CAI, TCI Milano, 1975 text a foto

Soutěž o lano Tendon vyhrál Zdeněk Melichar, jehož článek si budete moci přečíst v příští Montaně. Gratulujeme!

Jiří Novák

47

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

Himálaj Objevování „Alp Tibetu“ pokračuje…

Dobré ráno, Patagonie! Torre traverz úspěšně dokončen!

Prvovýstup na Garrapunsum (5.812 m) V říjnu loňského roku se skupina britských alpinistů vydala do tohoto malebného koutu východního Himálaje. Vybrala si masív Jarjinjabo nad Zhopo Pasture. Jeho nejvyšší vršek byl dosud stranou pozornosti. Původní tibetský název Garrapunsum (dosl.: „Tři bratři kováři“), změnili Číňané na: Kalabingsong, Galabison nebo Garapinsung. Tým ve složení T. Booth, Ch. Kilner, S. Mills, E. Mullins, H. Rose a B. Thompson měl původně v plánu prvovýstup na rovněž dosud nevylezený vrchol Kawaluori nedaleko Ganze, ale ke kopci se jim nepodařilo dostat z důvodu místních náboženských slavností. Styčný úředník jim navrhl masív Jarjinjabo se třemi vrcholy – severním, centrálním a jižním. Jejich informace k této oblasti byly v ten moment téměř nulové. V minulosti zde působilo jen anglické duo Pat Deavoll a Karen McNeill. V roce 2005 uspěli vůbec prvním prvovýstupem na sousedící impozantní kopec Xiashe 5.833 m. Základní tábor postavili pod jižní stěnou Jarjinjabo ve výšce okolo 4.300 m. Průstupu jižní stěnou se vzdali hned na začátku kvůli špatnému počasí. Svou pozornost zaměřili na severozápadní úbočí masívu, které je mělo přivést na vrchol. Nekompaktní mixy je však nemile překvapily. Mezitím někteří členové vylezli na panenský vrcholek ležící přímo naproti a pojmenovali jej Man Chu Gangri (5.434 m). Odtud si prohlédli budoucí trasu prvovýstupu. Přesunuli svůj tábor více k severu a východním hřebenem vystoupili až na samý vrchol, kde stanula trojice: Kilner, Mills a Rose.

24. ledna se konečně podařilo argentinsko-americké dvojici Rolando Garibotti a Colin Haley úspěšně dokončit nebeský traverz přes věže Torre (masív Chalten) od severu na jih.

Odolávají… Dosud v zimě nevylezené osmitisícovky, všechny v Karakorumu a jediná Makalu v nepálském Himálaji, v letošním zimním období pravděpodobně odolají. Ke konci února počasí téměř neumožňovalo fungovat italsko-pákistánskému triu na Broad Peaku a Italové s Rusy na Makalu na tom nebyli o moc lépe. Při jednom nadějném pokusu se silní Kazaši Samoilov s Urubkem dostali do 7.500 m, ale počasí je brzy poslalo zpět.

48

Nebeský traverz přes věže Torre v podání dua Rolando Garibotti a Colin Haley. foto: Rolando Garibotti

Zleva – Cerro Torre, Torre Ether, Punta Herron a Cerro Standhardt

Myšlenka na tento famózní patagonský podnik poprvé vzešla od Italů koncem osmdesátých let. Ale konečnému úspěchu z počátku bránila technická náročnost podniku, posléze nevhodně zvolená strategie výstupu a do třetice v posledních letech nevycházelo počasí nebo na traverz nebyly vhodné sněhové podmínky. Ruskou ruletou jsou křehké vrcholové sněhové hřiby, větrem naskládaný sníh do těch nejméně uvěřitelných formací, které připomínají snad všechno, ale rozhodně ne obyčejný sněhový hřeben, a tak není radno je za špatných podmínek pokoušet. Traverz Torre tvoří čtyři vrcholy – Cerro Standhardt, Punta Herron, Torre Egger a Cerro Torre. Celkem 2.200 výškových metrů kvalitní žuly. Garibotti, ostřílený patagonský vlk a Haley, vysokoškolský student mineralogie, který se chopil Rolandovy nabídky pokusit se o traverz, a tak musel vynechat semestr studií, také nebyl v Patagonii žádný nováček. Oba se dali do práce časně ráno 21. 1., kdy počasí nebylo rozhodně ideální. Bratři Huberové a Siegrist v jeho změnu k lepšímu nedoufali a případný pokus

zamítli. V cestě jim stála nejprve věž Cerro Standhardt cestou Exocet, následovala Punta Herron linií Spigolo dei Bimbi s mnoha variantami, jelikož skála byla na mnoha místech pokrytá sněhem a ledem. Bivakovali pod sněhovými hřiby Punta Herron. Ráno 22. 1. je k jejich údivu přivítalo perfektní počasí, nicméně byli nezvykle unaveni, protože se přiotrávili oxidem uhelnatým nahromaděným v jejich společném bivakovacím pytli. Dosáhli vrcholu a sestoupili do sedla Col de Lux. Z něj cestou Huber-Schnarf vylezli na Torre Egger a z něj slanili jižní stěnou věže do sedla Col of Conquest. Tady pod skalním převisem, chráněni před padajícím ledem a sněhem následkem neobvykle vysokých teplot, přečkali další bivak. I další den, 23. 1., je přivítalo dobré počasí a Garibottiho potěšil odpadlý sněhový hřib pod vrcholem Cerro Torre, který mu zabránil před dvěma měsíci traverz dokončit. V obtížných podmínkách přelezli cestu El Arca de los Vientos v severní stěně Cerro Torre a v pět odpoledne se napojili do posledních třech delikátních vrcholových délek Ferrariho cesty. Již pořádně vyčerpáni se rozhodli pro další, pořádně mrazivý, bivak kousek pod samotným vrcholem, a snědli poslední zbytky jídla. Ráno 24. 1. se dal prokřehlý Colin opět do práce, tentokrát několik hodin razil vertikální dvacet metrů dlouhý tunel, kterým se oba konečně v poledne objevili na vrcholu Cerro Torre. Po odpočinku je čekal sestup jihovýchodním hřebenem cestou Compressor Route. Pro bližší představu, jak kvalitní výkon traverz představuje, na www. youtube.com po zadání Cerro Torre najdete několik videí, zvláště dobře je zpracované to o prvovýstupu El Arca de los Vientos.

Direttissima na Poincenot V druhé polovině února se kanadské dvojici F. Maltais a S. Friedlin podařilo natáhnout přímou linii v severní stěně Poincenot (3.002 m) v chilské části Patagonie. První dva dny jim postup ztěžovalo špatné počasí. Třetí den měli jasno a po 24hodinovém lezení se jim podařilo 700 metrů dlouhou cestu přelézt. Sestoupili na opačnou stranu cestou Whillans-Cochrane. Téměř každou délku se museli vypořádat s obloukovitou spárou, podobně zakřivenou jako banán. Cestu tak jednoduše po-

jmenovali Banana Wall obtížnosti VI, 5.11a, M6+, C1. V linii nezanechali jedinou skobu nebo nýt.

První sedmičkové sólo v Patagonii! Američan Dave Turner se postaral o pořádný poprask na patagonském granitu. Za 33 dní lezení stylem „capsule style“ dokončil 1.200 m dlouhý prvovýstup v převislé východní stěně Cerro Escudo (2.450 m) vůbec poprvé tak osamocený lezec bojující v nepřízni patagonského počasí dosáhl sedmého stupně obtížnosti – Taste the Paine (Chuť Paine)VII, A4+. Cerro Escudo se nachází tři kilometry západně od Torres del Paine. Jedenáctkrát musel pod stěnu, než dal dohromady všechen materiál a vybavení do cesty. Za den vylezl vždy maximálně tři délky, velká část z nich byla A3+ až A4+. Na začátku výstupu mu pád kamení vzal část materiálu, přesto dosáhl vrcholu. I závěrečné 18hodinové slanění v silné větru byl velký boj. Dave není v projektech tohoto typu žádný zelenáč, má skalpy mnohých hodnotných cest z Yosemit a na září chystá návrat do národního parku Paine. Chce přelézt opět sólo novou sedmičku, ovšem tentokrát bude mít v Patagonii hlavní slovo paní Zima.

Royal Flush poprvé alpským stylem! Na konci ledna Mike Pennings a Jimmy Haden uskutečnili famózní přelez patagonské legendární cesty Royal Flush 5.12c, A2 vytyčené v roce 1995 německým týmem Kurt Albert, Bernd Arnold, Jorg Gershel a Lutz Richte. A to vůbec poprvé alpským stylem během pouhých 48 hodin!

Italský prvovýstup na Centrální Paine Na přelomu ledna a února okno úžasného počasí končilo, přesto se Italům podařilo otevřít 1.250 m dlouhou linii El Gordo, El Flaco y l‘Abuelito ve východní stěně Centrální věže Paine (2.450 m). Triu Elio Orlandi, Rolando Larcher a Fabio Leoni se za jedenáct dní na 23 délkách vydařil kousek obtížnosti 7a+, A3+.

A další italský prásk na Cerro Piergiorgio Neuvěřitelně plodná letošní patagonská sezóna přinesla další krásnou cestu od Herve Barmasse a Cristiana Brenny ze začátku února. V severozápadní „italské“ stěně masívu Cerro Piergiorgio (2.719 m) nad ledovcem Marconi Glacier se-

verně od skupiny Cerro Torre udělali cestu La Routa de l‘Hermano 5.11a, A3 s délkou 950 m. Družstvo v kombinaci výborného sportovního lezce Brenny a horského vůdce Barmasse bylo tím pravým tahem na branku. Není to poprvé, co se špičkoví sportovní lezci pokoušejí o velké věci v horách.

Střední východ Kiwi v Ománu Na konci roku 2007 se sem vydala dvojice Novozélanďanů Paul Knott a Richard Simpson. Podařil se jim slušný zátah v podobě sedmi nových vícedélkových linií v tradičním stylu bez fixního jištění! Působili v západním Hajaru, kde nejprve na západním konci jižní stěny Jabal Misht spáchali cestu Rock Vulture (Sup skalní) TD-, 5.8 s délkou 505 m, a pak už to šlo jako na běžícím pásu: White Knight (Bílý rytíř) D+, 5.7, 545 m na osamoceném masívu jihozápadně od Jabal Misht, který pojmenovali Jabal M‘Saw, Orange Roughy (Drsný pomeranč) D, 5.7, 383 m na severním pilíři masívu Jabal Assala, resp. na jeho nejvýchodnější věž místními nazývanou Lorbib. Následovaly dva prvovýstupy v lehce dosažitelné severní stěně Jabal M‘Seeb ležící jižně od Jabal Kawr – Bloody Sunday (Krvavá neděle) TD-, 5.8, 395 m a Moonshadow (Stín měsíce) D+, 5.8, 276 m, ve stěně Kawr udělali linku Sunset Serpent (Východ slunce hada) D-, 5.5, 503 m, jméno získala na základě syčení hada, které je vylekalo při nástupu. Své bohaté účinkování v Ománu završili cestou Nadan Pillar AD+, 5.5 na stejnojmenném masívu. Pár praktických informací o lezecky zajímavém Ománu najdete na našem webu.

Rychle, můj příteli Slovinci Pavle Kozjek a Dejan Miskovic v lednu zavítali do Ománu, kde v jihovýchodní vápencové stěně Jabal Misht (2.090 m) udělali 1.000 m dlouhou cestu Yel-la Sadik (Hurry, My Friend) obtížnosti VII-. Skála je kvalitní, dostatečně členitá a počasí v době jejich návštěvy bylo naprosto ideální.

Velká skála O dva týdny později se k Dejanovi přidal kamarád z oddílu Matej Knavs a spolu udělali další vícedélkovku v masívu Jabal Misht. Opět 1.000 m dlouhá linie převážně kouty a spárami, kde neosadili ani jedno fixní jištění, si vysloužila název Kabir Hajar Big Rock VIII-. Dejan k cestě dodává: „Skála byla skvělá.“

Afrika Dolní Žleb company hlásí: Saha 8a RP V marocké soutěsce Todra na pilíři Plage mansour se v půlce ledna podařilo Tomáši Sobotkovi, Ondrovi Benešovi, Jirkovi Lautnerovi a Petru Horkému udělat téměř 300 metrů dlouhý šestidélkový (7a, 6b, 7b+, 7b+, 8a, 8a) prvovýstup Saha. RP přelez se podařil Ondrovi a Tomajdovi.

Alpy Eiger Nordwand: Nejrychleji ve dvou… ...prostoupili originální cestu Harrer-Heckmair- Kasparek-Vorg z roku 1938 švýcarští mlaďoši Simon Anthamatten a Roger Schali. Za pouhých 6 hodin a 50 minut včetně oběda se prohnali nejznámější alpskou stěnou. Plní úsměvů neopomněli vzpomenout rekordní výstup Ueliho Stecka v neuvěřitelném čase 3:54 hod z loňského února, který nevydržel…

Ueli Steck & Eiger Nordwand 2008: 2 hod 47 min 33 sec ...neboť je tu nový rekordní přelez klasiky v této severce! O neuvěřitelných 67 minut lepší čas, na kterém se podle slov Ueliho podílelo zejména lehčí vybavení a menší množství materiálu a také zvolená strategie. Vlastní jištění totiž zredukoval na naprosté minimum. Cesta má okolo 1.800 vertikálních metrů, její vlastní délka je však dvojnásobná. Z toho tak vyplývá, že Ueli lezl průměrnou rychlostí přes 10 výškových a 20 délkových metrů za minutu!

Zimní Badile V létě velmi populární 800 metrů vysoká severovýchodní stěna je v zimě na okraji zájmů alpinistů. Zimní podmínky dělají všechny cesty ve stěně daleko náročnější, přelezy v zimě jsou tak velmi ojedinělé. I proto se do centra mediální pozornosti dostaly rychlé přelezy cest Cassin-Esposito-Ratti a Moltoni-Valsecchi z půlky února v podání italsko-švýcarské dvojice Christoph Hainz a Roger Schali. O několik dní později přidal první zimní sólo Cassinovy cesty Rossano Libera. Většinu cesty přelezl se zbraněmi. Nejobtížnějším místem pro něj byl závěrečný komín. Alpinist přidává krátké shrnutí historie zdejšího zimního lezení a patřičně zdůrazňuje výkon československé ženské dvojice Zuzana Hoffmannová a Alena Stehlíková (nyní Čepelková) z února 1982

v Britské cestě VI, A2: „Během pěti dní (12.- 16. 2.) byla tato cesta vůbec poprvé v zimě přelezena dvěma mladými alpinistkami z Československa. Jde o jeden z nejimpozantnějších výkonů v podání ženského týmu ve velké alpské cestě.“ Velmi kontrastní obrázek toho, kde bylo české horolezectví v 70. a 80. letech a kde se svými výkony pohybuje nyní.

Piolet d’Or na scestí

Open your mind 8c+

Pravděpodobně nejprestižnější ocenění za horolezecký výstup roku Zlatý cepín se sedmnáctiletou historií je v krizi. Ocenění předávané každoročně francouzským časopisem Montagne a organizací Groupe de Haute Montagne bylo po četné kritice za rok 2007 anulováno a pozlacený cepín z dílny Grivelu, současně i hlavního sponzora posledních let, nebude nikomu předán. Na vině je jednak mohutná vlna kritiky horolezecké špičky za neobjektivnost této ankety a vůbec obtížné až nemožné vyhodnocení toho opravdu nej výkonu, a rovněž i vznik souběžných ocenění se stejným názvem v Asii a v Rusku, kde se na čelních příčkách umístily výkony, které by za normálních okolností originální Zlatý cepín nebral vůbec v potaz. Grivel s magazínem Montagne se snaží ze svízelné situace nějakým způsobem dostat. Zánik ocenění si totiž nepřejí média, sponzoři a koneckonců ani samotní horolezci. Jsou to právě oni, kteří ve svých CV mívají své výstupy s tímto oceněním na prvních místech!

Přidal v půlce února do seznamu obtížných cest ve španělské oblasti Santa Linya Dani Andrada.

Tomáš Mrázek a Helena Lipenská

Krátké velké úspěchy James Pearson odfajfkoval The Groove Začátkem února mladý dravec James přelezl jeden z posledních nepřelezených velkých problémů na anglickém pískovci – gritu/gritstone v oblasti Cratcliffe v Derbyshire – The Groove E10 7b. Završil tak dvacet let marných pokusů.

Na věk se nehraje… Maurizio Zanolla (48 let) v půlce ledna přelezl další 9áčko Bimbaluna ve švýcarském St. Loup. Zraje jako víno. Pyšnit se může již přelezy cest této obtížnosti Only For Old Warriors a Bain de Sang.

Mix V Ötziho botkách na střechu Afriky V půlce února se Vašek Pátek v modelu bot zvaných „ötzky“ prošel na vrchol Kilimandžára (5.895 m). Nejde o nejnovější módní hit pro nadcházející sezónu, který byste hledali v Pařížské, ale opětovný experiment Fakulty technologické Univerzity Tomáše Bati ze Zlína. Nosnou konstrukci tvoří síť z lípového lýčí, nárt pokrývá jelení nebo kamzičí kůže, botka je vycpána senem, řemínek je z teletiny a podrážka z medvědí kůže. V takových botách se totiž procházel před 5.300 lety lovec dnes přezdívaný Ötzi, kterého našli 19. září 1991 vysoko na ledovci v Ötztalských Alpách. První ostré testy této obuvi se uskutečnily již v roce 2002, kdy Vašek Pátek v jejich pohodlí bezpečně vystoupal do výšky 3.279 m k místu nálezu těla Ötziho. I na Kilimandžáru se „ötzky“ skvěle osvědčily, zima v nich prý nebyla ani v minus dvaceti stupních. Jediným minusem byla prodřená podrážka při sestupu. Podle odborníků je medvědí kůže příliš měkká a v minulosti byla k výrobě bot užívána zřejmě z rituálních důvodů.

telegraficky o své cestě do Španělska: Tomáš: 8c+ PP – 7x. 8c PP – 3x. 8c Flash – 1x. 8b OS – 4x. Helča: 8a PP 7c+ OS 7c+ PP A to je pro tentokrát vše, více se opravdu nevešlo, zajímají-li vás praktické informace o Ománu (Dolomity v poušti), o tom, proč nelze lézt v současnosti na Noshaq (7.492 m), jak je to s poplatky za vstup do TANAPu či seznam 9áček staršího data, které nadále čekají na druhý přelez a potvrzení obtížnosti, najdete je na našem webu. text

Tomáš Obtulovič ml.

Zdroje: www.alpinist.com, www.americanalpineclub.org, www.cia.gov, www.climbing.com, www.ctk.cz, www.idnes.cz www.hedvabnastezka.cz, www.james.sk, www.sme.sk, www.mockandoneil.com, www.mounteverest.net, www.lonelyplanet.com, www.lonelyplanetimages.com

49

w w w . m o n t a n a . c z / p r e d p l a t n e

portrét

Dobrodruh

Portrét významného německého lezce a alpinisty Stefana Glowacze

Stefan Glowacz je znám především jako významný sportovní lezec, který v devadesátých letech patřil na skalách a lezeckých soutěžích k absolutní světové špičce. Po ukončení závodní kariéry se zaměřil na extrémní vícedélkové lezení ve velkých stěnách. Jeho nejznámější prvovýstup „Des Kaisers neue Kleider“ ve Wilder Kaiseru je dodnes považován za jednu z nejnáročnějších cest v Alpách, tvořící součást pověstné tzv. Alpské trilogie. Stefan se stal také prvním lezcem, který tuto trojici náročných cest přelezl volně. Postupem času se začal zaměřovat na tvorbu extrémních prvovýstupů v panenských skalních stěnách nejodlehlejších oblastí světa. Když se měl Stefan objevit v Brně jako host doprovodného programu Světového poháru v boulderingu, okamžitě jsme si domluvili schůzku. Nevyužít návštěvy mého lezeckého idolu k rozhovoru by byl přece jen trochu hřích. Představa idylicky stráveného večera se spoustou otázek, které se mi honily hlavou, však vzaly za své hned poté, co Stefanovi zrušili letecký spoj z Prahy do Brna. Na Brněnském výstavišti se objevil až na poslední chvíli jen díky pražskému taxíku, který na něj po celou dobu jeho přednášky čekal venku. Když jsme se pak posadili na jediné klidnější místo v hale - na galerii, celí neklidní ze vzniklé situace, objevil se navíc zřízenec v důchodovém věku, že za dvacet minut se bude zavírat. Prekérní situace! Ale uznejte sami, můžete s takovým dobrodruhem udělat rozhovor jinak než podobně dobrodružně?

fascinován. Zaujaly mne například jeho lezečky - my měli jen těžké horolezecké boty. Hned první Wolfgangova fotka mne absolutně dostala a já si uvědomil: „Přesně to chci dělat!“ Tyto počátky moderního sportovního lezení se datují ke konci sedmdesátých let. Wolfgang tehdy hodně cestoval, lezl v různých světových oblastech. Byly to časy, kdy sportovní lezení začalo mít i své závody, jako třeba Sport Scheck v Německu, kterých se zúčastňovala velká jména jako třeba Ron Fawcett3 nebo John Bachar4... Měl jsem poprvé možnost poznat, jak tito lezci trénují. Tehdy jsem si říkal: „To je báječné, co mohu všechno pro lezení udělat!“ Od tohoto okamžiku jsem velmi tvrdě trénoval a začal se věnovat čistě jen sportovnímu lezení.

Je o tobě známo, že jsi začal s lezením v horách. S kým to bylo? První, kdo mi ukázal svět hor, byli rodiče, kteří nás se sestrou brávali na pěší túry. Do všech oblastí, které jsem tehdy poznal, jsem se později vracel jako lezec. Výchozím bodem mého lezení tedy byli rodiče, díky nimž jsem skutečně svou dlouhou lezeckou cestu započal v pohoří Wettersteingebirge1 nedaleko domova v Garmisch-Partenkirchenu. V mých

Jsi autorem jedné z prvních knih, které se speciálním lezeckým tréninkem zabývají... Můžeš něco prozradit o tvé cestě k poznání, jak má sportovní lezec trénovat? Bylo to velmi prosté. Dobře jsme věděli, jak je pro lezce důležité, aby se dokázal přitáhnout na malých lištách a různě odlišných typech chytů. Jako začínající sportovní lezci jsme proto docela dost trénovali, bohužel ale velmi často nevhodným způsobem. Náš trénink byl příliš tvrdý, bez

50

lezeckých počátcích jsem snil o velkých stěnách v Alpách, které jsem začal zdolávat klasicky s lanem a skobami, jež se tehdy běžně používaly k postupu. V té době začalo být v kurzu sportovní lezení a svou roli začal hrát i sportovní aspekt v samotném horolezectví, nutno podotknout, že dříve podstatně více dobrodružnějším než dnes. Když jsem uviděl fotografii Wolfganga Güllicha2 na obalu časopisu, ve kterém se psalo o jeho volných výstupech v Yosemitech, byl jsem doslova

možnosti odpočinku a zotavení mezi jednotlivými tréninkovými cykly. Dostavila se přetrvávající zranění, my ale v tréninku pokračovali. Byli jsme prostě mladí. Při našich výletech do některé z lezeckých oblasti jsme každodenně lezli tak dlouho, dokud jsme se večer neudrželi na prstech. Po takto stráveném týdnu jsme se na kolech vrátili zase domů a až pak odpočívali (smích). Byly to skvělé časy, ale musím uznat, že to nebyl zrovna ten pravý trénink. Spíše jsme cítili, že tak nějak bychom měli trénovat. A obávám se, že i dnes někteří opravdu velmi dobří lezci dělají úplně stejnou chybu jako my tenkrát: „Podvědomě jen cítíme, co bychom měli udělat...“ S odstupem času jsem stále přesvědčen, že nejlepší trénink na lezení je lezení samotné, protože se v něm vyskytuje příliš mnoho odlišných aspektů jako jsou bouldering, technika lezení na tření v plotnách nebo lezení v převisech... Myslím si, že pokud se nezaměříš na cestu s velmi specifickými kroky, nebo se nespecializuješ čistě jen na závody, bohatě ti stačí trénovat jen lezením a vůbec nemusíš dělat nějaké specifické a zničující tréninkové experimenty.

najdeš tak strmé stěny, aby ses na nich mohl dobře připravit na těžké kroky závodních cest. Závodní lezení dnes vyžaduje opravdu speciální trénink. Lezení čistě jen na umělých stěnách nebylo nikdy mým cílem. Vždy jsem je považoval jen za jakési omezení svého lezení, které jsem vždy bral jen v souvislosti s přírodou. Mám rád bouldering na umělých stěnách, ale lezení po překližce s lanem doslova nenávidím. Je přece daleko lepší jít ven a vylézt si pár cest po skále, třeba i když sněží, než se trápit v tělocvičně. To mne trochu překvapuješ, protože tě mnoho lezců zná především jako vítěze různých lezeckých závodů. Závodní lezení s sebou nese i psychický tlak podat co nejlepší výkon před zraky diváků, v čemž se dosti liší od lezení na skalách. Zaměřil ses tehdy i na psychickou přípravu? Tak trochu ano. Čerpal jsem přitom z knihy Martiny Navrátilové, v níž vysvětluje svou přípravu na velké turnaje jako byl Wimbledon. Popisuje

například, jak je důležité přijet na místo soutěže s dostatečným předstihem, aby měl člověk dostatek času nasát tamní atmosféru. Přivyknout si na neznámé místo znamená setřít rozdíly s domácím prostředím. Velmi důležité bylo také si neustále během lezení představovat ostré osvětlení a halu plnou skandujících diváků za zády. Přesně tak jsem to dělával. Na závody jsem jezdil několik dní předem, chodil jsem do hal, ve kterých jsem se zkoušel zbavit pocitu vzrušení. Atmosféra v hale během závodů pak už pro mne nebyla až tak stresující a nemohla mne nějak vyvést z míry. Musel jsem se také naučit nervově se uvolnit, zejména v izolaci před samotným závodem, a podat odpovídající výkon v pravý okamžik, což souvisí se správnou vnitřní motivací. Během závodů na tebe působí příliš mnoho stresu po celý den, který si prostě nesmíš připustit. Kdyby ses během závodů jen nervoval, přišel bys pak pod stěnu úplně vyčerpaný a závodní pokus by nestál za nic. Proto musíš umět relaxovat a zvládnout, jak okolním tlakům nejlépe čelit. Taková tedy byla podstata

Stefan Glowacz tahá jednu z délek v severní stěně Cerro Murallón v Patagonii při neúspěšném pokusu o prvovýstup v roce 2004, kdy jej 250 metrů pod vrcholem přinutila k návratu vichřice.

Jak tedy vypadá tvůj současný trénink? Musím přiznat, že dneska už moc netrénuji. Dříve jsem se vždycky snažil, abych byl při tréninku precizní a disciplinovaný, při lezení to ale přece jen funguje trochu jinak... V první polovině osmdesátých let jsi coby sportovní lezec navštívil mnoho světových oblastí - lezl jsi v Austrálii, Japonsku... O svých zážitcích jsi pak napsal společně s fotografkou Uli Wiesmeierovou i knihu „Rocks around the World“. Ze svých cest sis zřejmě nepřivezl jen seznam cest ve svém lezeckém deníku... To rozhodně ne. Cestování po různých světadílech a mnohdy velmi odlišných zemí je jedním z hlavních aspektů lezení. Nejsme vázáni na nějaký stadión nebo jiné uměle vytvořené kolbiště jako je například golfové hřiště. Lezecké oblasti většinou tvoří ta nejkrásnější místa na světě. Pokud jsi jen trochu přístupný, musí na tebe často tak rozdílné kultury a lidé zapůsobit. Pro mé lezení je rozhodně důležité, že se mohu rozhodnout kam a kdy pojedu lézt. Už jen příprava a zjišťování potřebných podrobností o daném místě stojí za to. Z mého pohledu je to velmi důležitá součást lezení. Někdo bude mít určitě jiný názor, ale pro mne je opravdu velmi důležité, kam pojedu lézt, jak se tam dostanu a vůbec do které země se za lezením vypravím. Nikdy jsem necestoval do některé země čistě jen za lezením. Také mne to nikdy netáhlo do zemí s válečnými konflikty nebo kde lidé nějakým způsobem trpí a umírají. Jako sportovní lezec jsi rovněž začal se závoděním a mnohokrát jsi stál na stupních vítězů. Lezl jsi v těchto dobách na skalách nebo ses tehdy specializoval jen na lezení na umělých stěnách? Nikdy jsem se neorientoval čistě jen na lezení po umělých stěnách. Vždy jsem trénoval hlavně venku na přírodních skalách, což už dle mého názoru v dnešní době není možné. Pokud chceš být v závodním lezení opravdu na špici, musíš lézt převážně v hale. V přírodě nikdy ne-

51

mé psychické přípravy, kterou jsem praktikoval opravdu hodně. A mohu říci, že i dnes mi tyto postupy pomáhají lépe se koncentrovat na výstup. Fungují bezvadně, přitom i v současnosti je mnoho lezců, kteří stále hledají způsob, jak maximum svých schopností prodat na závodech. Jsou silní jen za normálních okolností, ale na závodech se třepou a jejich vnitřní hlas: „Neudělat chybu! Neudělat chybu!“ způsobí, že ze sebe vydají jen sedmdesát procent svých možností, což na vítězství nestačí. Takový Chris Sharma se o tyto věci stará a při závodech je to vidět – dobře se uklidní, zrelaxuje... Dnešní lezení zřejmě stále sleduješ... Jak to říct? Dnešní mladí lezci jsou pro mne velmi inspirující. Co dnes dokáží přelézt je až neuvěřitelné. Myslím si, že naše generace lezla velmi těžké věci, ale dnešní lezení je mnohem, mnohem náročnější. Já se ke sportovnímu lezení dostal přes horolezectví, kdežto dnešní mladí k němu přecházejí z boulderingu, z čehož vyplývají velké rozdíly. My řešili kroky v nejtěžším místě cesty, dnes máš v extrémních liniích klidně i dvacet takových kroků. Přesto se s mlaďochy chodím strašně rád pověsit na bouldrovku a stále s nimi zkouším lézt. Je to zábavné, protože vím, že tyto kluky už nikdy nedoženu. Možná snad s vypětím všech sil, kdybych se znovu naplno koncentroval jen na sportovní lezení, na což už ale dnes nenacházím dostatek motivace. Nicméně mladé lezce opravdu rád v jejich lezeckém počínání sleduji, a když mám možnost, nikdy nevynechám příležitost zajít se podívat na jejich výkony. Měl jsi během svého závodění i nějaké zaměstnání nebo jsi byl od začátku lezec na plný úvazek? Měl jsem stálou práci, se kterou jsem ale skončil ve chvíli, když se mi naskytla možnost žít ze sponzorských peněz. Další mé příjmy představovaly výhry ze závodů, takže jsem v době svého závodění žil o něco lépe než z ruky do huby. Fungovalo to tak, že jsem vydělal nějaké peníze, zaplatil za jídlo, za své výlety a auto, a byl opět „švorc“. Kdybych na nejbližších závodech nevyhrál, následující měsíc bych měl finanční problémy. Musel jsem tedy stále přemýšlet, jak si přivydělat. Nicméně to byly opravdu hezké časy, protože jsem byl soběstačný a jedinou mojí starostí bylo přežít následující měsíc. Podobně to vlastně u mne bylo vždycky. Na které své závody vzpomínáš nejraději? Myslím si, že to vždycky budou Rock Master v Arcu, svým způsobem pro mne každoročně posvátné. Pokaždé jsem se na ně cílevědomě připravoval, protože na nich vždy panovala skvělá atmosféra a perfektní organizace s výborně postavenými cestami. Také kombinace cest lezených stylem on sight a tzv. „pracovních“ s možností jejich nacvičení mi naprosto vyhovovala. Díky oběma disciplínám závody trvaly dva dny a o stresy na nich opravdu nebyla nouze, přesto byly báječné a vždy jsem si to na nich užíval. Našel jsi také mezi svými tehdejšími soupeři přátele? Ano, určitě. Dodnes se občas potkáváme v lezeckých oblastech v blízkosti tehdejších závodů,

52

Na štandu během lezení na patagonský štít Cerro Murallón v roce 2004. Prvovýstup se Stefanovi a Robertovi Jasperovi podařil až o rok později a byl nominován na ocenění Piolet d‘Or.

třeba v Buoux. Občas na sebe narazíme s Lynn Hill5 nebo s Didierem Raboutou6. Hodně jsem na skalách lezl s britskými kluky – s Benem Moonem7 nebo Jerrym Moffatem8. Vždycky, když se potkáme, zalezeme si, a pak zajdeme na panáka nebo na večeři. Naposledy mne tak pozvala právě Lynn Hill. Máme mezi sebou velmi hezké vztahy. Jste tedy stále ve spojení? Už ani moc ne. Díky své rodině, mé práci, mému lezení a mým přednáškám jsem stále v jednom kole. Už to prostě nejde žít stejně jako před dvaceti lety. Můj život se odehrává trochu v jiné rovině, ale je stále prima. Se závoděním jsi skončil kvůli zdravotním problémům? Ne, ne. Skončil jsem s nimi z jiného důvodu – závody jsem se protloukal osm let, z čehož jsem už byl docela unavený. Pořád to samé... A také se začaly projevovat mé nové tužby, chtěl jsem

hlavně začít lézt opět na přírodních skalách. Závodění pomalinku ustávalo zejména díky mému snění o vlastních projektech ve velkých alpských stěnách. Chtěl jsem se prostě vrátit ke svým kořenům. V roce 1993, rok před koncem mé závodní kariéry, se mi podařilo první přelezení cesty „Emperor’s New Clothes“ (Des Kaisers neue Kleider; Císařovy nové šaty9). Byl to okamžik, kdy jsem si řekl: „To je přesně ono!“ Byl to nejlepší způsob realizace mých lezeckých snů a myšlenek. Konečně jsem našel svou vlastní cestu v lezení! Byl to ten nejlepší okamžik pro skončení se závody a skutečný důvod, proč už jsem v soutěžním lezení nechtěl pokračovat. Nikdy jsem pak ani na sekundu nezauvažoval, že bych se k závodění vrátil. Ani jednou! Byl jsi první, komu se podařilo přelézt všechny tři cesty tzv. Alpské trilogie10 stylem RP. Která z nich byla pro tebe nejtěžší a nejmorálovější? A která se ti líbila nejvíce?

Lze říct, že z technického hlediska je rozhodně nejobtížnější „Emperor‘s New Clothes“, což mi potvrdili Harald Berger11 a nyní i „Much“ Mayr12 - tedy kluci, kteří mou cestu již přelezli. Nekrásnější z nich je rozhodně „Silbergeier“, protože se nachází v jižní stěně, v překrásné skále... Je to fantastická cesta. Musím poznamenat, že všechny tyto výstupy jsou velmi dobře zajištěny. Za nejodvážnější z nich bych přesto považoval cestu Thomase Hubera „The End of Silence“ s velice zvláštní, kluzkou skálou. Velmi technické a obtížné lezení, ve kterém se těžko dostáváš do tempa. A ani po mnoha pokusech do poslední chvíle netušíš, jestli jsi ji vůbec schopen přelézt stylem RP.

Kdo ještě Alpskou trilogii po tobě zopakoval? Přelezl ji ještě právě Harald Berger než zahynul. Jsem přesvědčen, že zatím ji zopakoval pouze on. Rád bych se tě zeptal ještě na tvé působení v Yosemitech, v kolébce bigwallového lezení. Mám dojem, že to není zrovna tvá nejoblíbenější oblast... Nemáš tak docela pravdu. Není to sice moje nejoblíbenější místo, ale lezení v Yosemitech mám rád. Bohužel, Yosemitské údolí je velmi úzké a já se cítím lépe tam, kde je prostě více místa. Jednoduše kolem sebe potřebuji mít prostor. Když cestuji za lezením někam hodně

Stefan Glowacz, Holger Heuber a Gerhard Hörhager cestou ze skal, Siurana, Španělsko, únor 2008

daleko, nechci pak strávit čtyři nebo šest týdnů pouze v údolí, které je obklopeno úplně stejnými skalními stěnami. Musím ale přiznat, že výstupy na El Capitana mám ve velké oblibě a příští rok bych se chtěl pokusit o některý z těch volně přelezených. Nechci zde ale prosedět dva měsíce. Prostě jen přijedu do údolí, zaměřím se na určitý projekt, zkusím jej přelézt a pak budu zase pokračovat v cestě. V roce 1987 ses snad jako první pokoušel o volné přelezení cesty Salathé. Bylo to tenkrát vůbec možné? Můžu říci, že jsme se o Salathé pokoušeli ještě před Toddem Skinnerem a Paulem Pianou, kterým se tento výstup nakonec podařilo uskutečnit o rok později. Jejich počin tehdy vyvolal obrovskou diskuzi. Všichni se tehdy dohadovali, jestli oba cestu skutečně přelezli čistě či nikoliv13. Pak ji v roce 1995 přelezl bez veškerých pochybností Alex Huber a o rok později i jeho bratr Thomas. Tehdy jsem si teprve uvědomil, jak velké sousto jsme si v roce 1987 zvolili. Překonat celou stěnu El Capitana volně, délku za délkou, se nám tehdy zdálo nemožné. Jediný způsob, který nás tenkrát napadl, jak podobný výstup uskutečnit nakonec Alex Huber také uplatnil. Strávil ve stěně obrovské množství času, mnohokrát slaňoval z vrcholu dolů, stále jümaroval po fixních lanech, aby mohl nacvičovat jednotlivé kroky v obtížných délkách, až nakonec uspěl. To ale není můj styl! Nejsem takový workholik jako Alex nebo Thomas, kteří makají opravdu tvrdě. Řeknou si: „OK, tady je problém!“ a jdou si tvrdě za svým cílem, dokud jej úspěšně nepřekonají. Já prostě nejsem schopen zaměřit se na několik let jen na jeden projekt. Udělal jsem to jen jednou v souvislosti s Cerro Murallón v Patagonii, ale podobnou zkušenost

Stefan Glowacz se pokouší o jednu z cest obtížnosti 8b- ve Španělské Siuraně, únor 2008

53

už bych rozhodně nechtěl opakovat. Lezení má přece tolik odlišných podob... Patříš k velmi univerzálním lezcům. Kombinuješ velké skalní stěny s mixovým lezením v zimě, také máš rád bouldering a lezení na skalách, ale zatím jsem o tobě neslyšel v souvislosti s vysokými horami... Myslím si, že mi jdou jen disciplíny, ve kterých se cítím doopravdy dobře a na něž se umím připravit. A také u nich musím cítit touhu, že chci dělat přesně takový druh lezení. Na adresu výškového horolezectví musím říci, že mne momentálně vůbec neláká, i když bych si někdy lezení

skalní stěnou co nejdále od civilizace. Rozhodnutí padlo na sedm set metrů vysokou skalní věž Mt. Harrison Smith v severozápadní Kanadě. Pod stěnu jsme se pak dostávali vlastními silami částečně na kánoi, částečně pěšky. Po vylezení jsme se chtěli navrátit zpět do civilizace opět pouze čistým způsobem – bez jakékoliv umělé pomoci. Vlastními silami jsme po vodě nebo po zemi překonali divokou přírodou vzdálenost okolo tisíce kilometrů. Tak se zrodil náš styl, kterým jsme chtěli uskutečnit veškeré další výpravy. Pro mne představuje ten nejčistší způsob jak dělat horolezectví a podnikat výpravy do hor.

V některých oblastech jsi působil vůbec jako první. Jak si vlastně vybíráš cíle svých výprav? Jezdíš prstem po mapě? Na začátku musí být vize. Pro mne jsou důležité nejodlehlejší oblasti, ležící co nejdále od civilizace. Pak následuje studium různých článků, map, fotografií a obrázků. Lezecké výpravě na Baffinův ostrov v roce 2000 předcházel objev fotografií v American Alpine Journalu. Tehdy se někomu podařilo přeletět přes celou oblast letadlem, ze kterého byly pořízeny publikované fotografie. Když jsme je spatřili, hned v nás oblast vzbudila zájem, protože splňovala naše představy: „Vypadá to skvěle! Kde že to je?“ Hned násle-

Stefan Glowacz při lezení v kompaktní skále v jedné ze závěrečných lanových délek prvovýstupu Purgatory na stolovou horu Acopan Tepui ve Venezuele v roce 2006

ve vysokých horách rád vyzkoušel. Už teď je ale jasné, že v něm rozhodně nebudu příliš úspěšný. Vím to. Nicméně bych se opravdu chtěl alespoň jednou vypravit zkusit nějakou těžkou stěnu, třeba jen pět nebo šest tisíc metrů vysokou. Osmitisícovky mě rozhodně nezajímají. Tvou nejoblíbenější disciplínou tak zůstává zdolávání vysokých stěn v nejodlehlejších oblastech světa. Jak klikatá byla tvá cesta k tak dobrodružné formě lezení... Dobrodružství jsem obecně miloval daleko dříve než jsem začal s lezením. Ležel jsem v knížkách o Nansenovi14, Scottovi15 nebo Shackletonovi16 a jim podobných dobrodruzích... Fascinovaly mne jejich odvážné příběhy. Není tedy divu, že i v mých lezeckých počátcích hrála dobrodružná stránka této činnosti důležitou roli. Když jsem pak skončil se závoděním, chtěl jsem skloubit lezení právě s dobrodružstvím, což je perfektní kombinace. Tyto mé představy sehrály hlavní roli při hledání cíle jedné z mých prvních výprav. Chtěli jsme se pokusit o výstup velkou

54

Styl, který nazýváš „By Fair Means“, se týká i samotného lezení ve stěně. Můžeš jej blíže specifikoval? Jedná se o alpský styl na jeden pokus. Jako jeho nejlepší příklad snad můžeme uvést prvovýstup na Cerro Murallón v Patagonii s názvem „Gone with the Wind“, který jsem uskutečnil v roce 2005. V celé stěně jsme tehdy neumístili ani jeden nýt. Po celou dobu výstupu jsme používali jen přírodní jištění nebo skoby, protože se jedná o linii s nápadnými spárovými systémy. Když se sem někdo v budoucnu vydá, bude potřebovat hlavně štěstí, protože počasí je zde jedním slovem příšerné. Klidně se může stát, že zde stráví tři týdny v ledové jeskyni. Myslím si, že tento styl zlézání velkých stěn odlehlých oblastí v budoucnu převládne. Zdolat podobně zapadlé stěny v jednom zátahu za padesát hodin lezení bez nýtů je podle mne ta správná cesta. Přijít, vylézt a vypadnout. Dva týdny! Tak by to bylo nejlepší. A na podobné výstupy bych se rád zaměřil i v budoucnu.

dovaly další otázky typu: „Jak se tam můžeme dostat?“ nebo „Jak to můžeme v daných podmínkách zvládnout vylézt?“ Všechny tyto otázky jsou tak zajímavé... Proto mne takové horolezectví přitahuje. Oblast, kam bychom se chtěli vydat nyní, je také velmi daleko – až na severu Bafinových ostrovů. Z posledního bodu civilizace až ke stěně je to tři sta kilometrů. Po přelezení skalní stěny nás pak čeká ještě cesta zpět do civilizace. Hlavní otázkou zůstává hlavně jak takový výstup zvládnout v zimě, s vodou, s jídlem, s veškerým lezeckým vybavením. Vždyť se jedná o téměř tisíc kilometrů dlouhou cestu! Který z tvých dobrodružných výstupů byl zatím ten nejdobrodružnější? Myslím si, že bez debat již zmiňovaný „Gone with the Wind“ v Patagonii. Zabral hodně času a stál mnoho energie. Až do samého konce jsme si nemohli říct: „Zvládli jsme to!“, protože po celou dobu jsme měli problémy s počasím. Tam je klidně možné, abys pět let chodil rok co rok pod

stěnu, a i přesto ji nemusíš vylézt. Byl to můj absolutně nejlepší výstup. Můžu se tě zeptat i na něco osobního? Vlastníš firmu na výrobu lezeček Red Chili. Jak náročný je tento způsob obživy? Nutno říct, že každý profesionální lezec musí mít vždycky na zřeteli, co může a chce dělat až pověsí kariéru na hřebík, zvlášť když má zodpovědnost k rodině a ke svým dětem jako jsem měl já. Nikdy nevíš, co se může stát. Můžeš se zranit, přestane se ti dařit a firmy ti zastaví sponzoring... Co si pak počnout? Často se mi podobné myšlenky honily hlavou. Nezby-

je žena si z prvního manželství přivedla dvě děti, zatímco já tři. Více méně jsem tedy zodpovědný za pět dětí, které představují docela dost starostí. Když jsem doma, snažím se jim věnovat, přitom chodím trénovat, vyřizuji všelijaké papírování... Na nějaké koníčky pak už opravdu nezbývá mnoho času. Pokud mám ale přece jen možnost, rád podnikám lyžařské túry, třeba jen tak z tréninkových důvodů. Skvělou zábavu pro mne představuje také kolo – „street biking“ je opravdu perfektní věc. Myslel jsem, že jednou z tvých oblíbených činností je také psaní knih...

Častým dopravním prostředkem pro transport pod vytyčený cíl se pro Stefana a jeho spolulezce stal člun, výprava Acopan Tepui, Venezuela, 2006

lo nic jiného, než si vybudovat něco vlastního bokem. Red Chili se ukázala být takovou možností, jak zvládnout živobytí i po ukončení mé profesionální lezecké kariéry. Nechtěl jsem se zaměřit čistě jen na lezení, potřeboval jsem k seberealizaci i něco jiného. Když totiž u lezení pobývám příliš dlouhou dobu, ztrácím další motivaci. Nejvíce mi vyhovuje, když mám hodně práce a na trénink zbývá už jen několik hodin. To se jej pak nemohu dočkat, a tak by to mělo i být. Když ráno vstaneš a začneš spekulovat: „Měl bych jít trénovat teď nebo až později?“, to pak není ono, protože nejsi správně nažhavený. Trénink musíš mít rád, musíš jej milovat... Red Chili svým způsobem představuje určitou filozofii. Hlavním rysem firmy je, že každý, kdo pro nás pracuje, je lezec. Jsme čistě lezecká společnost, kde mají všichni stejný způsob uvažování. Jsme lezci vyrábějící výrobky pro lezce. Práci máme rozdělenou, takže já vyvíjím nové typy lezeček, přičemž se starám i o jejich propagaci a marketing. Další spolupracovníci jsou pak zodpovědní za výrobu, jiní se zase starají o finance, tedy o věci, ve kterých nejsem zrovna velký odborník. Každý svou práci dělá jak nejlépe umí, skvěle se doplňujeme, takže firma zatím funguje výborně. Přiznáváš, že se nerad bavíš pouze lezením. Můžeš tedy prozradit něco ze svých nelezeckých zájmů? Zase tak moc jich není, protože naše rodina je docela početná. Jsem podruhé ženatý a mo-

Tak to opravdu ne. Ne, ne - psaní knih je pro mne něco jako domácí úkol pro děti ve škole. Tvrdá práce, která mne dříve nebo později nakonec stejně úplně pohltí. Do psaní poslední knihy o skalách jsem byl opravdu zapálený. Chtěl jsem tu spoustu krásných příběhů dostat na papír dříve, než bych je všechny zapomněl. Tvé děti lézt nezkoušejí? Jedenáctiletý syn se věnuje hlavně lyžování ve volném terénu, dcera dělá vodní balet a další syn hraje tenis. O lezení se tedy příliš nezajímají. Mají úplně jiné zájmy než já v jejich věku. Je o tobě známo, že máš velmi rád hudbu, obzvlášť skupinu Red Hot Chili Peppers. Ano, to platí stále. Co tedy říkáš na jejich poslední dvojalbum „Stadium Arcadium“? Musím říct, že některé skladby se mi opravdu líbí. První CD z tohoto alba je skutečně dobré, druhé ale už tak moc rád nemám. „Red Hoti“ jsou sice má nejoblíbenější hudební skupina, ale jinak s oblibou poslouchám klidně i klasickou nebo klavírní hudbu, také dobré pěvce. Nejsem tedy zaměřen pouze na jeden druh hudby, ale na opravdu velmi široké hudební spektrum. Kde muziku nejčastěji posloucháš – doma nebo snad v autě? Ne, v autě hudbu vůbec neposlouchám. Když sednu do auta a jedu někam dvě nebo tři

hodiny, většinu času strávím telefonováním. Je to jediný způsob, kdy mohu s lidmi neomezeně hovořit, a vyřešit tak s nimi spoustu záležitostí. Když už, tak poslouchám zprávy z rádia, abych věděl, co je ve světě nového. Také jsem se chtěl zeptat na tvé působení u filmu... Byly to jen takové pokusy. Byly to hrané filmy nebo jen čistě lezecké? Byly to skutečně hrané filmy s opravdovými herci. Jeden z filmů s názvem „Scream of Stone“ se dokonce natáčel v Patagonii a role v něm obsadili například Vittorio Mezzogiorno, Donald Sutherland nebo Brad Dourif, tedy docela velká jména. Přitom během natáčení byly veškeré vztahy ve filmovém štábu velmi milé a důvěrné, na stejné úrovni. Všichni jsme bydleli v různých boudách a chatrčích, dokonce i Donald Sutherland. Byla to neuvěřitelná zkušenost, prostě skvělé. Takový dárek od života. Tehdy jsem zjistil, že jestli chceš dělat špičkové herectví, musíš být pro něj podobně zanícený jako my pro lezení. A musíš s ním začít také když jsi velmi mladý. Měl jsi opravdu pestrý život. Změnil bys na něm vůbec něco? Ne, v žádném případě. Neměnil bych jedinou zkušenost. Pravda, když se díváš zpátky, většinou zůstávají jen hezké vzpomínky. I když se mi staly nepříjemné věci – zlomil jsem si nohu nebo se mnou spadla lavina, vždy jsem si pokládal otázku: „Proč se to stalo zrovna mně?“ Pochopil jsem, že vše má svůj smysl, a i tyto mnohdy nepříjemné situace jsou nedílnou součástí mého života. Můj život se v těchto okamžicích změnil, začal se ubírat jiným směrem, což by bez těchto „radostí“ nikdy nenastalo. V dané chvíli možná nechápeš, proč se tyto události staly zrovna tobě, ale s odstupem času si uvědomíš, že to tak má být a vše je absolutně v pořádku. Tento pohled na svět souvisí hlavně s mou životní filozofií, kterou se u mne stalo v mládí lezení. Alpinismus mne naučil žít s nadšením, milovat hory a snažit se v nich strávit každou volnou chvíli, každou minutu a den. Když jsem v pátek večer přišel z práce, auto již bylo přichystané a my pak celou noc cestovali někam do hor. Myslím si, že jsem se lezením hodně naučil. Díky cestování jsem poznal cizí kraje a kultury... Lezení je velký dar pro každého, který je schopen praktikovat tento druh života. Když jsem se stal lezcem, říkal jsem si: „Budu šťastný, když budu moci takhle žít pár měsíců...“ Pak přišlo: „Ještě o rok více...“, a když jsem se stal profesionálním lezcem, což byl můj velký sen, žil jsem i nadále z měsíce na měsíc, z roku na rok. Dnes jsem profesionálním lezcem již dvacet let, a když se ohlížím nazpět, musím říct, že jsem měl po celou dobu ohromný život. A ať přijde cokoliv, vždy to budu považovat za dar. listopad 2007

zpracoval foto

Martin Krejsa Petr Piechowicz, Klaus Fengler

55

1

Wettersteingebirge – Wetterstein je vápencové pohoří nacházející se na hranicích Německa (Bavorska) a Rakouska (Tyrolska). 2 Wolfgang Güllich (1960-1992) – v 80. a na počátku 90.let nejlepší lezec světa, autor legendární Action Directe – první cesty obtížnosti 9a na Waldkopf ve Frankenjuře. 3 Ron Fawcett (narozen 1955) – britský skalní lezec a bouldrista, v 70. letech jeden z nejlepších na světě. Autor většiny v té době nejtěžších cest na britských ostrovech. 4 John Bachar (narozen 1957) – americký skalní lezec, bouldrista a saxofonista, jeden z nejlepších skalních volnolezců 80.let. Až do stupně 5.12 lezl bez lana. Působil i ve skalních oblastech mimo USA. V roce 1981 silně ovlivnil evropské volné lezení prvovýstupem „Chasin‘ the Trane“ ve Frankenjuře klas.9, pojmenovaném po jedné ze skladeb amerického jazzového saxofonisty Johna Coltrana, přezdívaného „Trane“. Ve stejném roce se zúčastnil 1.mezinárodního srazu volných lezců v německém Konsteinu. 5 Lynn Hill (narozena 1961) – americká lezkyně, která se proslavila zejména 1.RP výstupem cesty „The Nose“ na El Capitan v Yosemitech. Při svém působení v závodním lezení se umístila na v celkovém hodnocení Světového poháru na 1.místě v roce 1990, na Rock Master v Arco zvítězila pětkrát v letech 1987, 1988, 1989, 1990 a 1992. 6 Didier Raboutou (narozen 1962) – francouzský skalní lezec, jenž se několikrát umístil na jednotlivých závodech Světového poháru na 1.místě, V roce 1990 zvítězil na Rock Master Arco. 7 Ben Moon (narozen 1966) – britský skalní lezec a bouldrista, známý svými extrémními prvovýstupy (Agincourt – druhá cesta obtížnosti 8c na světě, Maginot Line - 8c) a přelezy nejobtížnějších cest ve Velké Británii, Francii a USA. 8 Jerry Moffatt (narozen 1963) – britský lezec a bouldrista, který byl považován v osmdesátých letech za nejlepšího světového skalního lezce. Autor mnoha OS přelezů, náročných bouldrů (Superman, Stick It, Dominator), první cesty obtížnosti 10v Evropě (The Face, Frankenjura, 1983) a RP opakování nejtěžších světových skalních cest. Na přelomu 80. a 90. let se krátce věnoval i soutěžnímu lezení, ale často se potýkal se zraněními prstů, případně následky motocyklových havárií. Svým přesvědčením se zasazoval o přirozenost cest. 9 Tato cesta (240 m s délkami obtížnosti 8-, 9+, 10-, 9, 10+, 10-, 7, 10+, 8-) společně s výstupy „The End of Silence“ (klas. 8b+/10+/5.13d) na Feuerhorn v Berchtesgadenských Alpách, kterou poprvé přelezl Thomas Huber v roce 1994, a „Silbergeier“ v Rätikonu Beata Kammerlandera, tvoří tzv. Alpskou trilogii. Všechny tři výstupy se staly milníkem v historii sportovního lezení v Alpách a dodnes představují jedny z nejtěžších vícedélkových cest na světě. 10 „Kaisers neue Kleider“ přelezl Stefan Glowacz stylem RP v roce 1994, „Silbergeier“ o tři roky později a „End of Silence“ v roce 2001. 11 Rakouský lezec Harald Berger (narozen v roce 1972, světový šampión v ledovém lezení 2004 a 2005, v ledovém boulderingu 2005, vítěz světového poháru v ledovém lezení 2002, 2003 a 2006) se stal v roce 2005 po Stefanu Glowaczovi druhým lezcem, který zopakoval Alpskou trilogii. Tragicky zahynul 20.12.2006 během lezení v ledu na Eiskapelle v rakouském Hintersee. 12 Rakouský lezec Michael „Much“ Mayr (narozen 1975) cestu přelezl 24.září 2007. V roce 2003 např. uskutečnil druhé volné přelezení cesty „Couzy Route“ (8a+) na Cimu Ovest (1.RP Bubu Bole v roce 1999) a druhé volné přelezení cesty Alexandera Hubera „Golden Gate“ na El Capitana v Yosemitech. V roce 2002 přelezl stylem OS a free solo Cassinovu cestu na Cimu Ovest. 13 Oba lezci zkoumali v roce 1988 cestu Salathé 40 dní, po kterých prostoupili cestu volně za 6 dní. Jejich výstup lze pojmenovat jako týmové volné zlezení, neboť ve střídající dvojici lezl volně vždy pouze prvolezec, zatímco druhý šplhal po laně. 14 Fridtjof Nansen (1861-1930) – norský polárník, vědec a diplomat. Známá byla zejména jeho neúspěšná výprava k severnímu pólu na lodi Fram v letech 1893-1896. 15 Prvním člověkem, který 14. prosince 1911 stanul na jižním pólu, byl norský polárník Roald Amundsen. Ve stejný okamžik se pokoušel dobýt jižní pól také Angličan Robert Falcon Scott. Jeho expedice dorazila na točnu o měsíc později. Při strastiplné zpáteční cestě se svou výpravou zahynul. 16 Ernest Henry Shackleton (1874–1922) byl polární badatel irského původu, který sehrál klíčovou úlohu při objevování Antarktidy. Vedl Britskou antarktickou expedici v letech 1907 – 1909, jeho nejznámější expedicí byla Královská transantarktická expedice v letech 1914-1916 na lodi Endurance. 17 Jak tvůrci charakterizují svůj prvovýstup? „Množství vegetace, mizerná skála, dlouhé úseky (7-10 m) bez možnosti zajištění... 18 Blíže viz Montana 3/2004. 19 V roce 2004 dvojice skončila výstup 250 m pod vrcholem, kdy je donutila k návratu vichřice.

56

Stefan Glowacz narozen 22. 3. 1965 Přehled nejvýznamnějších výstupů Sportovní cesty Prvovýstupy Mosaik, 9, Frankenjura, 1983 Enrduss Flip Direct, 9+, Oberau/Garmisch-Partenkirchen, 1983 Lord of the Rings, 31, Mt. Arapiles, Austrálie, 1986 Ninja, 8b+/5. 13d, Ogawayama, Japonsko, 1987 Wet Willy, 8b+, Verdon, Francie, 1988 RP The Face, 10-, Frankenjura, 2. výstup (prvovýstup Jerry Moffatt, 1. cesta dané obtížnosti v Německu), 1984 The Phoenix, 5. 13a, Yosemite, USA, 1984 Rainbow Wall, 5. 13a, Eldorado Canyon, USA, 1984 Punks in the Gym, 32, Mt. Arapiles, Austrálie, 2. výstup, 1986 Monkey Face, V stěna, 5. 13d, Smith Rock, USA, 1987 Rude Boys, 5. 13c, Smith Rock, USA, 1987 Pyromania, 5. 13b, Needles, USA, 1987 Simulacre, 8b, Cimai, 1987 Crime Passionelle, 8b, Verdon, Francie, 1. výstup za 1 den, 1988 La Rage de Vivre, 8b+, Buoux, Francie, 1990 Agincourt, 8c, Buoux, Francie, 1992 L‘odi social, 8c, Siurana, Španělsko, 2. přelezení, 1993 El calvario del sicario, 8c, Cuenca, Španělsko, 1993 On sight Strawberies, E6/7 6b, Tremadoc, Anglie, 1. OS, 1987 Excellent Power, 9+, Japonsko, 1987 Sceance Tenante, 8a, Verdon, Francie, 1988 Meatgrinder Arete, 5. 13b, Yosemite, USA, 1992 Public Enemy, 8b, Cuenca, Španělsko, 1993 Cuir et dentelles, 8a+, Orgon, Francie, 1993 La belle marquise, 8a+, Sugitons, Španělsko, 1993 El Arte de Hacer Te, 8a+, Cuenca, Španělsko, 1993 Cazaprimeras, 8a, Cuenca, Španělsko, 1993 Alpinistické a bigwallové výstupy Henke/Parzefall, Oberreintal Turm, Wetterstein, 1. volné přelezení, 1981 Locker vom Hocker, 8, Schusselkarspitzem, první volné přelezení cesty Albert – Güllich, spolulezec: P. Gschwendtner, 1982 Heisse Nummer, 8-, Oberreintalturm, Wetterstein, 2. přelezení a 1. bez pádu, spolulezec: Bernhard Schmid, 1982 Sommernachstraum (A Minsummer Night’s Dream), 7/7+, Oberreintalturm, Wetterstein, prvovýstup, spolulezec: Bernhard Schmid, 1982 Kurz und Schmerzlos, 8-, 7 délek, Unterer Schüsselkarturm, Wetterstein, prvovýstup, spolulezec: H. Hillmaier, 1986 Salathe Wall, 5. 13b, 36 délek, El Capitan, USA, neúspěšný pokus o volné přelezení, 1987 Des Kaisers neue Kleider, 10-/A0, 300 m, Wilder Kaiser, prvovýstup, spolulezec: Wolfgang Müller, 1993 Des Kaisers neue Kleider, X+/8b+/5. 14a, 300 m, Wilder Kaiser, 1. RP výstup, 1994 Moby Dick, 9+ A1 (20 m), 25 délek, 1.000 m, Nalumasortoq, Z stěna, Tasermiut Fjord, Grónsko, prvovýstup, spolulezci: Kurt Albert a Ben Mastertson (GB), 1994 Fitzcarraldo, 8+, 700 m, Mount Harrison Smith, S pilíř, Cirque of Unclimbables, Logan Mountains, Kanada, prvovýstup, spolulezci: Kurt Albert, Gred Heidorn a Loe Reitzner, srpen 1995 Lotus Flower Tower, JZ stěna, 7+/8-, 20 délek, 700 m, Logan Mountains, Kanada, 8 hodin, srpen 1995 Tupilak, J stěna, 8, 22 délek, 700 m, Grónsko, prvovýstup: Kurt Albert, Hans Martin Götz, Jürgen Knappe, Holger Heuber a Thomas Urlich, srpen 1997 Silbergeier, 8b+, 7 délek (1 délka 8b+, 1 délka 8b), 200 m, Rätikon, 1998 Cape Renard Tower, JZ stěna, 9-, Antarktida, prvovýstup, spolulezci: Kurt Albert, Hans Martin Götz, Gerhard Heidorn, Holger Heuber a Jürgen Knappe, leden až březen 1999 Hotel Supramonte, 8b, 11 délek, 2. přelezení, Gola di Gorropu, Sardinie, 2000 Odyssey 2000, 5. 12b, 500 m, Polar Bear Spire, Baffinův ostrov, prvovýstup, spolulezci: Kurt Albert, Holger Hember a Gerd Heidorn, 2000 La Conjura de Los Necios (Conspiracy of Fools), 5. 13a, 23 délek, 800 m, Basaseachic Waterfall National Park, El Gigante, Mexico, prvovýstup, spolulezci: Kurt Albert, Hans Martin a Mariusz Hoffman, 200117 End of Silence, 8b+ (1 délka 8a+/8b, 1 délka 8a+), 11 délek, Berchtesgadenské Alpy, 23. 8. 2001, první RP přelezení tzv. Alpské trilogie Story About Dancing Dogs, VI 5. 13a, 21 délek, 600 m, Mt. Poi, Ndoto Mountains, Keňa, opakování, spolulezec: Kurt Albert, 2003 Lost World, 6b+ M8, 1100 m, Cerro Murallón (2. 831 m), S pilíř, Patagonie, prvovýstup, spolulezec: Robert Jasper, 200318 Letzte Ausfahrt Titlis (Last Exit Titlis), 8b, 13 délek, 500m, Titlis, Urnerské Alpy, prvovýstup, spolulezec: Markus Dorfleitner a Peter Anzenberger, 2004 Vom Winder Verweht (Gone with the Wind), 9+/7c+/5. 13a, A2, M4, 27 délek, Cerro Murallón (2. 831 m), S stěna, Patagonie, prvovýstup, spolulezec: Robert Jasper, 2005, nominace na ocenění Piolet d‘Or19 Purgatory, VI 5. 12+, 20 délek, Acopan Tepui, S pilíř, Venezuela, prvovýstup, spolulezci: Gran Sabana, Kurt Albert, Ivan Calderón a Holger Heuber, prosinec 2006 Závody Roccia Bardonecchia, 1. místo (1. vítězství vůbec), 1985 Rock Master Arco, 1. místo, 1987, 1988, 1989 (s Patrickem Edlingerem), 1992 Albertville, Zimní olympijské hry, závody v rámci ukázky neolympijských sportů, 1. místo, 1992 Mistrovství světa v Innsbrucku, 2. místo, 1993 Filmy Feuer, Eis & Dynamit (Fire, Ice & Dynamite; Oheň, led a dynamit), režie: Willy Bogner, 1990 Cerro Torre: Schrei aus Stein (Scream of Stone; Výkřik z kamene), režie: Werner Herzog, 1991 Das Paradies am Ende der Berge, TV film, 1993 Rivalen am Abgrund (Rivalové nad propastí), TV film, režie: Michael Steinke, 1996 Mount Poi: The Big Thing, režie: Jochen Schmoll, 2003 Last exit Titlis, režie: Jochen Schmoll, 2004 Facing Obsession, režie: Jochen Schmoll, 2007 Knihy Rocks Around the World, 1988 Richtig Freiklettern, 1989 Hoch hinaus. Ein Verkäufer und ein Bergsteiger auf Erfolgstour, 1999 On the Rocks: Leben an den Fingerspitzen, 2005

25. mezinárodní horolezecký filmový festival 28.–31. srpna 2008 Uzávěrka přihlášek filmů: 31. května 2008

Porota tradičně vícenárodní Svou účast přislíbil Ital Aldo Audisio, ředitel muzea Museo nazionale della montagna v Torinu a tajemník Aliance pro horský film. Alenu Čepelkovou-Ottovou, předsedkyni ČHS, snad není třeba představovat. Dalším Čechem v porotě bude Miroslav Janek, režisér, kameraman, střihač, pedagog katedry dokumentu na FAMU a filmař, kameraman, herec a prorok soukromých vesmírů Jiří Reiner. S dalším potenciálním členem poroty zatím jednáme. Prozradíme jen, že to snad bude jeden kanadský filmař.

Host festivalu: Dodo Kopold Narodil se v roce 1980 v Bratislavě, lézt začal v sedmnácti. Dnes má na svém kontě přes sto hodnotných výstupů v Tatrách, Alpách, Jižní a Severní Americe i Himálaji. Great Trango, Uli Biaho, Shipton Spire, El Capitain, Cerro Torre, Cho Oyu, Shisha Pangma … i o jiných projektech bude na své besedě s vámi vyprávět jeden z nejtalentovanějších horolezců současnosti.

V Adršpachu, kam jezdil za skalním lezením, získal cit pro zaznamenání okamžiku pohybu a pro světlo a stíny. Na ročním výletu za surfingem na Havaji objevil kouzlo krajinářské fotografie. V současnosti má produkci Sharp Pictures, multimediální agenturu specializující se na práci v mezinárodním sportovním průmyslu. O spolupráci jej oslovily také firmy jako Redbull a Quiksilver. Vedle sportovní fotografie a filmového dokumentu se věnuje reportážní práci a přispívá svými fotografiemi a texty nejen do českých médií.

Výstup roku 2007 Ve spolupráci s časopisem Montana rozjíždíme hlasování o výstup roku 2007. ČHS navrhne několik nominantů, jejichž jména a hlavně výstupy si budete moct zjistit v Montaně. Pak bude na vás, kdo cenu získá. Vítězi bude cena předána na festivalu.

Sport: aktivně i pasivně Opět budeme svědky závodů ve sportovním lezení v boulderingu (sobota), na slackline (sobota), v běhu teplickými skalami Bufo Gross (neděle). Ale můžete se jich také aktivně zúčastnit.

Akci na fotkách Víta Ludvíka je nutno zažít

Hudba na festivalu

S fotografováním začal v deseti letech, když dostal od dědečka středoformátovou dvouokou zrcadlovku a několik užitečných rad. Pak strávil každou volnou chvilku v lesích focením zvířat.

Zatím s jistotou víme, že vás budou bavit tyto kapely: Pátek: Baťa & Kalábůf něžný beat + ještě někdo, upřesníme Sobota: Zlatý voči, Mňága a Žďorp, Vyhoukaná sowa

Soutěž Firma Sport Schwarzkopf rozšířila svoji nabídku značky HIGH POINT o novou bundu pod názvem INFINITE. Jednomu z vás, který správně odpoví na všechny tři otázky, zašleme bundu jako pozornost. Odpovědi můžete posílat na: [email protected], nebo na adresu redakce. Uzávěrka soutěže je 7. května, vítěze oznámíme v příštím čísle. 1. Základní materiál použitý na bundě je a. Tkaný softshell z polyamidu b. Pletený softshell z polyesteru c. Tkaný softshell z polyamidu se zvýšenou mechanickou odolností 2. Základní materiál použitý na bundě je a. Třívrstvý softshell s membránou BlocVent z vnitřní strany opatřený microfleecem b. Dvouvrstvý softshell c. Třívrstvý softshell s neznačkovou membránou 3. Bunda Infinite má a. 4 kapsy b. 6 kapes c. 5 kapes

www.highpoint.cz 57

Na Eiger se SALEWA teamem! Eiger letos slaví hned dvě jubilea! V roce 2008 uplyne přesně 150 let od prvního výstupu na tuto 3.970 m vysokou horu ve Švýcarsku, a dále také 70 let od zdolání její legendární severní stěny. Společnost SALEWA, specialista na horolezecké sporty, se k oslavám přidává a rozhodla se splnit sen deseti horolezcům a horolezkyním z celé Evropy: Výstup na světoznámý Eiger přes historií opředený hřeben Mittellegigrat!

Pokud i Ty letos slavíš nějaké výročí (narozeniny, výročí svatby,...) a nejsi profesionální horolezec (horolezkyně), neváhej a využij jedinečné příležitosti přihlásit se do soutěže o jediné startovní místo pro Českou republiku! Vítěz obdrží kompletní výbavu společnosti SALEWA v hodnotě 30.000 Kč a zanedlouho poté již bude stát s horským vůdcem z profesionálního SALEWA alpineXtrem teamu na majestátním vrcholu Eigeru. Výstup se uskuteční v jednom z následujících termínů. Před přihlášením se, prosím, ujisti, že všechny tři máš volné: 4. až 6. července 2008 25. až 27. července 2008 (I. rezervní termín) 8. až 10. srpna 2008 (II. rezervní termín) Jako přihlášku pošli komplet dokumentů s níže uvedenými informacemi: Krátký motivační dopis (proč právě ty, proč Eiger, jaké jubileum slavíš,...) Jméno a příjmení Fotografie ze současnosti (portrét) Věk Konfekční velikost Zkušenosti s horolezectvím a vysokohorskou turistikou Tři nejobtížnější výstupy (trasy), které jsi zatím podnikl(a)

58

Další zájmy Povolání Další podmínky pro přihlášení Výstup na Eiger přes hřeben Mittellegigrat je vysokohorská túra a předpokládá odolnost proti závrati, zkušenost s chůzí s mačkami a také schopnost překonat lehké lezení na skále. Výstup trvá včetně sestupu k sedlu Jungfraujoch okolo deseti hodin, při nepříznivých podmínkách i déle! Nezbytně nutná je výborná fyzická kondice účastníků. Pozor: výkonnost lidského těla je v těchto nadmořských výškách zřetelně snížena! SALEWA provede předběžný výběr na základě horolezeckých schopností uchazečů. Při shodné kvalifikaci dvou uchazečů bude vítěz vylosován. Přihlášku s požadovanými informacemi pošli nejpozději do 30. dubna 2008 na adresu: Trimedar s. r. o., Simona Matušková, Šárecká 1024/23, 160 00 Praha 6, nebo e-mailem na: [email protected] Vyloučení záruky: SALEWA nemůže garantovat úspěšné dosažení vrcholu, neboť různé faktory nejsou ovlivnitelné (tělesná kondice, reakce těla na nadmořskou výšku, počasí). Pokud by se túra z objektivních důvodů neuskutečnila, nemohou být účastníky kladeny jakékoliv nároky na náhradu. Vybavení od společnosti SALEWA obdrží účastníci v každém případě.

České sportovní lezení na přírodních útvarech se za posledních pár let dostalo do absolutní světové špičky. O tom asi pochybuje málokdo. V zemi, kde nejsou ani největší převisy, ani nejlepší počasí a podporu tomuto progresivnímu odvětví těžko můžeme označit za relevantní výkonům, to považuji za malý zázrak. Jediný způsob, jak neskutečně vysokou úroveň sportovního lezení udržet, je cestovat. A cestování, to jsou především peníze. Troufám si odhadnout, že v Česku se v současnosti pohybuje několik desítek tisíc lezců. S různými ambicemi, s různým přístupem k lezení, s různým chápáním jeho historie a vývoje. Všichni se však asi shodneme, že každý sport, a tedy i ten náš, by měl mít své vybrané jedince, ty nejlepší, kteří se stávají pro mnohé modlou, motivací a nebo prostě hřejivým pocitem ukojujícím dušičku Čecháčka tonoucího v globalizovaném světě. Tedy někoho, kdo nás reprezentuje. Reprezentaci v našem individuálním sportu chápu jako tým složený z jedinců, kteří nejen že podávají špičkové výkony, ale také o nich informují lezeckou veřejnost, ctí týmového ducha a kolegiálnost, jsou motivačním aspektem mladších lezců a váží si přízně (nebojím se to tak nazvat) fanoušků. Za to všechno si zaslouží podporu, neboť pouze s čistou hlavou, nezatíženou zbytečnými existenčními problémy, se dají podávat špičkové výkony. Umím si představit, že mnohým ze čtenářů zní výše napsané věty jako nějaká klišé a přetvářka, ale věřte, že jsem si při psaní snad každé věty vybavoval jednotlivé členy součas-

ného reprezentačního týmu, dával si je do souvislostí s jejich jednáním i si představoval budoucnost naší spolupráce. Na přelomu roku starého a toho, dvoutisícího osmého, jsem byl Výkonným výborem ČHS zvolen do funkce vedoucího subkomise sportovního lezení a boulderingu na přírodních skalách. Spadl jsem do toho dost náhle, nečekaně, nepřipraven. Přesto doufám, že se nám společně s ostatními členy Komise alpinismu podařilo najít rozumný způsob, jak by mohla reprezentace sportovních lezců fungovat, ale zejména způsob, jak jí financovat. V daný okamžik má čtenář tu výhodu, že ví, zda náš návrh odsouhlasila Valná hromada, mě pár dní před ní nezbývá, než doufat. Pokud tedy vše půjde podle plánů, měli by na fixní podporu individuálních výjezdů dosáhnout všichni členové reprezentačního družstva A – Adam Ondra, Tomáš Mrázek, Rostislav Štefánek, Martin Stráník a Sylvia Rajfová. Spolu s členy družstva B (Michaela Drlíková, Helena Lipenská, Filip Harna, Edita Vopatová, Kritýna Ondrová a Martin Spilka) vyrazí navíc ročně na dvě soustředění reprezentace, jedno zaměřené na vytrvalostní lezení s lanem, jedno boulderingové. Historicky vůbec první soustředění máme již za sebou, když jsme v polovině března navštívili slovinský Osp. V příští Montaně se těšte na bližší informace o něm, ale i jednotlivých aktérech, předeslat mohu, že jsou to všichni parádní lidičkové, kteří parádně lezou. text foto

Reprezentace lezců na přírodních útvarech – začínáme

Petr Resch Mark Rottenborn Rosťa Štefánek

59

závody

Novoroční Open 2008 Každoroční tradiční závod v lezení na obtížnost „Novoroční Open“ se uskutečnil v sobotu 12. 1. 2008 na lezecké stěně v Polici nad Metují. Závodu se účastnilo celkem 46 lezců (z toho 21 juniorů), a to ve čtyřech kategoriích – muži, ženy, junioři a juniorky. Pro každého závodníka byly na kvalifikaci připraveny tři různě obtížné cesty. Autory a staviteli těchto cest byli Pavel Hrubý (Alberto) a Jiří Koutský (Prťka). Každý lezec si na závodních cestách našel svá místa, ve kterých musel zabojovat všemi silami. Důkazem toho byla nejmladší závodnice, desetiletá Jana Vincourková (Fen Star – Valtic – SPL Pustiměř), která si dokázala poradit i přes svou malou výšku, kterou vynahradila dobrým technickým lezením. Její důvtip v přelézání náročných cest hlasitě podporovali všichni diváci, kteří žasli nad jejími výsledky. V ženské kategorii předvedla Jitka Mázlová, že je stále platnou členkou závodnické špičky, nicméně její výtečný výkon zastínila obhájkyně loňského vítězství, Nelly Kudrová, která – řečeno dostihovou terminologií – přelezla Jitku „o dvě délky“, přičemž její finálové představení zastavila až sekvence kroků v závěru stropového převisu (mimochodem, tato část cesty

60

byla shodná se závěrem mužského finále!). V izolaci před finále mi Jitka prozradila: „…tu polickou pětačtyřicítku fakt nemám ráda!“ Pro třetí a čtvrté místo si dolezly Eliška Karešová a Kristýna Ondrová, které rovněž předvedly krásný výkon, a nad jejichž síly nakonec byla až obtížná pasáž kroků ve zmiňované „pětačtyřicítce“. V mužském finále se klíčovým místem ukázal přechod z malého stropu pod 45° převis přes krásnou makakáckou bradavici. Tato část připravila borce většinou o veškeré síly, takže na další boj v převislé stěně nebylo možno pomyslet. Vašek Malina už při obhlídce trati procedil: „Tak tady mi to urve ruce!“ Když už bylo hlediště unavené neúspěchy finalistů „na bradavici“, přišel Adam Ondra, přezdívaný polickými diváky „Harry Potter“… Je třeba říci, že své „polické“ přezdívce nezůstal nic dlužen. Kouzlil v cestě tak, že sedící diváci vstávali a stojící obdivně křičeli. Adam si s cestou pohrál a bylo vidět, že mu cesta sedí. Úvodní

pasáž po malých chytech přeběhl v rychlém tempu. „Bradavici“ přelezl a pak již diktoval v „pětačtyřicítce“. Když se dostal do stropu, bylo rozhodnuto o vítězi. Diváci bouřili a Adam se jim odměnil TOPem, přičemž v posledním kroku si dovolil staticky provedený přesah s nohama volně puštěnýma do prostoru… Možná mu i bylo líto, že už je na konci – vypadal na to, že by ještě pár metrů lezl… Jako druhý skončil Dalibor Muráň a o třetí a čtvrté místo se podělili Petr Havrda a Václav Malina. Zkrácené výsledky, aneb jak to tedy vlastně dopadlo: Juniorky: 1. Daniela Kotrbová (Climbing club Ruzyně) 2. Jana Vincourková (Fen Star, Saltic, SPL Pustiměř) 3. Gábina Vráblíková (HO Železný Brod) Junioři: 1. Adam Ondra (Tesla Brno, La Sportiva, Rock Empire) 2. Martin Šifra (HK Lanškroun, Saltic) 3. Matouš Pokorný (LK Prachov, Ocún, Rock Pillars) Ženy: 1. Nelly Kudrová (Bouldershop)

2. Jitka Mázlová (HO Vrchlabí, Saltic, Singing Rock, Tilak) 2. Eliška Karešová (HO Slavia Liberec) 4. Kristýna Ondrová (Saltic, Tesla) Muži: 1. Dalibor Muráň (HO Hejnice, Rock Pillars, Ocún) 2. Petr Havrda (HO Lomnice, stenadlouhymost.cz, stěna Sobotka) 3. Václav Malina (CC Ruzyně Praha) 4. Jiří Dragoun (Ultra Ant, CC Ruzyně Praha)

Závěrem mi nezbývá než poděkovat autorům cest za moře práce, kterou odvedli. Nelze samozřejmě zapomenout na všechny ostatní, kteří jakkoliv pomohli s přípravou a průběhem závodů – i jim patří velký dík. Současně také děkujeme celé řadě dalších tradičních sponzorů (sponzoři uvedeni na klubových stránkách – http://hkostas. wz.cz), bez jejichž pomoci bychom nebyli schopni tento závod uspořádat. Ještě jednou díky všem a za rok o5 v Polici ahoj!

text foto

Jiří Heřman Škop Vašek Malina

Slovácké OUPN 2008

Já jsem byl nakonec celkem spokojený s prací, kterou celý početný tým lidí okolo OUPN odvedl. Díky jim za jejich práci. Těšíme se zase za rok!

6. ročník závodů v lezení na obtížnost, otevřené mistrovství Slovácka, ranking ČHS 8. března 2008 Je pátek půl dvanácté v noci a já jdu už pátý den spát v tuhle pozdní dobu. Vyčerpaný padám do postele, ale nemůžu usnout. Hlava šrotuje: Co všechno ještě musím zítra před příjezdem prvního závodníka udělat? Neopomněl jsem něco? Budou se cesty, které jsme od středy chystali, líbit? Kolik asi přijede lidí? Přijede vůbec někdo? Vždyť včera mě probudil šílený sen, ve kterém

OUPN letos dorazilo přesně padesát závodníků, mezi kterými nechybí ani jedna z největších hvězd současného lezení. Jména jako Adam Ondra, Martin Stráník, Marek Leitman či Nelly Kudrová jistě zatraktivnila celý závod. Asi nebude příliš klání, ve kterých by se potkali dva špičkový mladíci Adam Ondra a Martin Stráník. Ale nejen oni udělali z OUPN 2008 to, čím

Seznam sponzorů najdete na www. montana.cz. text foto

Stráníka finálovkou, nekonečnou vytrvalost malé jedenáctileté Janči Vincourové a samozřejmě zadržený dech při vystoupení Adama Ondry, který trochu nečekaně spadl v nachlup stejném místě jako Martin. Všichni lezli parádně a předvedli vskutku velkolepou sportovní šou. Nakonec se nám podařilo rozlousknout i situaci dublovaných umístění ve finále a rozdat ceny všem těm, kterým jsme to slíbili – tedy price money nejlepší pětici a věcné ceny do místa šestého. Snad se to líbilo. Snad si závodníci dobře zalezli a diváci se bavili.

jsem stál úplně sám před stěnou s nachystanými cestami a závodníci nepřicházeli a nepřicházeli… Krátce po půl desáté v sobotu ráno můžu konstatovat, že na

Břeťa Vít Kocián, Radmil

1. Stráník Martin, Vertical; Saltic, Singing Rock, Rajče 1. Ondra Adam, Tesla Brno; La Sportiva, Rock Empire 3. Nevělík Ondřej, HK Pálavský Věšák; Saltic 3. Leitman Marek 5. Stráník Štěpán, Vertical; Saltic, Singing Rock, Rajče 5. Šifra Martin, HK Lanškroun; Saltic 7. Černý Daniel, Greensport 8. Klemsa Martin, HO Loko Teplice; Singing Rock 9. Dragoun Jiří, Ultra Ant; CC Ruzyně 10. Švábenský Pavel, Kovoobrábění Švábenský 10. Nováček Jeníček, Rajče team Brno 10. Eichmeier Aleš, Pigidius

bylo. Cesty postavené Michalem Rožkem a dalšími přišli totiž okusit všichni z té již zmíněné padesátky startujících. Rozjely se kvalifikace a nervozita pomalu ustupuje do pozadí. Vše klape na jedničku. Myslím, že to má celkem i spád. Z reproduktorů valí hudba a kvalifikace je u konce. Z žen do semifinále nepostoupí pouze 2, u kluků netopovalo 6. Semifinále je o kus těžší a tak si finále může nakonec vychutnat jen devět nejlepších v obou kategoriích. Ani si to už všechno přesně nepamatuju. Snad jen úprk Martina

61

závody

Do Otrokovic se sjeli mistři horolezeckého sportu Dne 2. 2. 2008 zaznívalo Otrokovicemi cinkání karabin a šustění lana. Uskutečnil se tam totiž již čtvrtý ročník horolezeckých závodů, jejichž organizátory byli lezci a zároveň členové zlínského horolezeckého oddílu. K poměřování sil a trénovanosti odvážných sportovců došlo na místní umělé stěně, která je součástí základní školy T. G. Masaryka a tyčí se do výšky 7,5 m. Závodit přijel rekordní počet lezců (51) z celé Moravy, Čech, a dokonce i sousedního Slovenska. Soutěžilo se ve dvou kategoriích – děti a dospělí, ženy a muži zvlášť.

v rytmu melodických tónů. Ve chvíli, kdy se na scéně objevil některý ze závodníků, začali skandovat, povzbuzovat a výkony padaly jeden za druhým. Porota to rozhodně neměla jednoduché, jelikož letošní obsazení bylo opravdu špičkové. „Je to tady opravdu perfektní, netušil jsem, že v tak malým městě a na tak krátký stěně se dají zvládnout opravdu zajímavý závody,“ říká brněnský závodník. V průběhu celé akce bylo v provozu velké promítací plátno. Rozptýlením pro závodníky i diváky byly filmy jak ze světa horolezectví, tak z jiných extrémních sportů. Hlavní organizátor Jan Lunga byl velice spokojen s průběhem a dodal: „Tenhle závod jsme začali pořádat s myšlenkou, že bychom z něj chtěli udělat tradici, ale že se stane tak populárním, bylo pro nás jen pouhým snem.“ A jak už to tak bývá, když se sejde parta správných lidí a podaří se dobrá akce, musí se vše pořádně oslavit. Na stěně se bezprizorně houpala lana, ceny byly rozdány, ale hudba jela na plné pecky. Teď bylo potřeba všechno podrobně rozebrat. Nakonec ještě gratulace vítězům, poděkování všem zúčastněným a samozřejmě sponzorům a organizátorům, kteří přidali ruku k dílu. Další ročník tak může být výzvou i pro vás! text foto

Ženy nad 15 let: 1. Petra Formanová, LSD Team 2. Klára Kaňová, HK Pálavský Věšák Břeclav 3. Barbora Hynková, HO Vsetín

62

Máte rádi ten pocit neohroženosti, když nazujete mačky, vezmete do rukou cepíny a pak si užíváte to zakousnutí hrotů do ledu, ale nemáte čas, prostředky či cokoliv jiného jezdit každý víkend do Alp? Nebo jste si na „ledoborce“ ještě nezahráli, ale chtěli byste to zkusit? Pro vás všechny tu máme jeden tip… Jen doufat, že nám ten led dlouho vydrží… redakce

Ledové lezení na uměle připravené stěně Díky chladnému závěru roku a několikadenní práci skupinky nadšenců z Adrex.cz vznikla v autokempu nedaleko obce Vír na Českomoravské vrchovině první umělá ledová stěna na přírodním povrchu v České republice. Až 20centimetrová vrstva ledu zakryla přibližně 12 metrů vysokou a 25 metrů širokou skálu, která tak dnes nabízí ideální tréninkový terén pro tuzemské horolezce a příznivce ledového lezení. Osud stěny teď závisí jen na vývoji počasí, takže rozhodně neváhejte a přijeďte! Pokud se teploty udrží pod bodem mrazu, bude stěna přístupná každý den od 10:00 až do odchodu posledního lezce. Díky osvětlení je možné i večerní a noční lezení. Vstupné pro diváky je dobrovolné a pro lezce pouhých 50 Kč na neomezenou dobu pobytu. Více informací najdete na adrese www.adrex.cz/ledova-stena-vir. text foto

David Matuška Adrex.cz

Klára Žáková archiv autorky

Muži nad 15 let: 1. Karel Černý, Zlín / Dublin 2. Lukáš Skřejpek, Pustiměř 3. Martin Šifra, HK Lanškroun

Ráno si závodníci naposledy prohlédli cesty, postavené opravdu mazaným způsobem, a byli nuceni se odebrat do izolace, odkud už nezbývalo než doufat, že si vše dobře pamatují a že vše dobře dopadne. Jakmile byl odpískán začátek, nastoupily na scénu velmi šikovné, mrštné, děti, které pak vystřídali šikovní a silní závodníci v kategorii dospělých. Vzduchem se nesl hlas moderátora a diváci poskakovali

Bohužel se nevešlo se do M1/08, tak malá „motivačka“ na příští zimu. I když, s ohledem na aktuální vývoj počasí, kdoví. Aktuální informace sledujte na níže uvedeném webu.

Ženy do 15 let: 1. Andrea Pavlincová, Sokol Brno 2. Jana Vincourková, Saltic Fenstar - Pustiměř 3. Tereza Svobodová, HO Namche Praha Muži do 15 let: 1. Stanislav Pekárek, Klub Val. Horol. Vizovice 2. Radovan Šifra, HK Lanškroun 3. Zdeněk Ustohal, Sokol Brno

Hlasuj pro našeho nejlepšího lezce roku 2007! Více na: www.montana.cz.

závody – děti

Tendon cup 2008 Olomouc Je těžké psát už několikátý článek o závodech. Popis, kdo jak co vylezl je záživné asi tak, jako hlášení teploty vody našich řek. O tom, kolik úsilí stojí každý rok závody uspořádat, ví pořadatelé své a koho jiného by to zajímalo. To, že každý rok je na těchto závodech více dětí, je fakt, se kterým se musíme vypořádat a na který

se musíme připravit. Ale proč je to tak, to je myslím otázka, nad kterou bychom se měli zamyslet. A jestli je to tak dobře. Jistě je dobře, že roste členská základna sportu, který jsme si tak oblíbili. Je také dobře, že místo toho, aby se mládežníci potloukali po sídlištích, jdou na stěnu nebo bouldrovku a trénují. Ale tady začíná první z několika ale, na kte-

ré bych chtěl upozornit. Tak jak je stále více dětí a mládežníků na stěně, nějak mi jich začíná ubývat na skalkách, skalách a horách. Nezapomínáme trošku na to, že horolezectví je všestranný sport? Nezapomínáme na to, že lezení začíná turistikou po chodníčku na chalupu někde v horách, pokračuje přechodem přes sedlo do vedlejší doliny

a potom teprve prvními lezeckými metry na lehkém hřebeni? Učíme naše mládežníky také tomu, jak se mají v přírodě chovat? Učíme je, že lézt venku se dá v každém ročním období? Umí si sami udělat štand a zajistit cestu? Myslím, že tímto směrem by se měla ubírat výchova příští horolezecké generace, i té závodní. Vždyť sportovní lezení a závody jsou jen jednou z mnoha částí horolezectví. Rozhodně tímto zamyšlením nechci někoho kritizovat nebo říkat, že sportovní lezení je špatné. Možná to jen já špatně vidím. Ale zkuste se zamyslet nad tím, jestli naše budoucí následovníky vychováváme jako celé horolezce, nebo jen jako zdatné atlety na skalách. A nakonec přece jen něco k těm závodům. Proběhly v sobotu 16. 2. na stěně v Olomouci, výsledky jsou na stránkách ČHS, dětí i rodičů byla plná tělocvična a nikdo si nijak nestěžoval (alespoň o tom nevím), takže závody se vydařily...

text a foto

Karel „Bubák“ Malý

hovory z montany „Hele, Pepe, jak už jsem psal včera, díky za tu nabídku, ale moc toho nevyužijeme. Hezký obrázky, koukali jsme na to s Jurou a prej, co by za jeden takovej v dobách, kdy se lupou zkoumaly diáčky, jestli nejsou rozostřený, dal. Všechno to použít nemůžeme, vím, je to bomba, ale jsme dvouměsíčník a kluk toho ještě letos vyleze. To spíš na závěr roku, nějaký zhodnocení sezóny, pěkný obrázky a tak…“ „Mrzí mě to, ale chápu to… všichni říkají to stejný… a tak se smiřuju s tím, že mám tady u baráku chladírenskou věž, na kterou nastoupím s lanem a lavičkou a vydělám si tak na příští expedici. Už když jsme se vrátili, bylo pozdě. Zpráva už byla na všemožných serverech, u toho Adam, jak si zavazuje boty a nikdo jinou fotku nechtěl. Holt, nemám takový teleobjektiv, abych ho vyfotil někde od auta a připojení přes satelit, abych to hned odeslal. Taková už je doba.“ … o pár hodin později … „Ty, hele, Pepe, tak jsem přemýšlel, co jsi říkal, … a nechceš napsat úvodník?“ „Ne, vážně nemám čas…“ „Hele, ty’s mi ho ale dopoledne celej řekl.“ „Ne, opravdu, vracím se z práce pozdě večer, napiš to sám.“ „Takže tě můžu vykrást?“ „Jasně, použij z toho, co jsem říkal, co chceš.“ Tak, tak nějak to asi bylo. A protože „už je taková doba“, mám Hovory z půlky napsaný. Ale až takový „šizuňk“ nebudu. Co říkáte na tohle číslo? Za okny duben, v Montaně ještě odlesky minulé zimy plus nějaká ta motivace pro neúprosně se blížící léto. Krátké portréty světových lezců by se měly objevovat v příštích číslech pravidelně, tak jsme zvědaví, co vy na to. Kolega účetní, provozní, kabaretiér (jak sám sebe nazývá) a v neposlední řadě vinař už má ostříháno, vynošeno, navázáno, zoráno a už brousí motyku, aby okopal hlavy. Jura si chrochtá, jakže mu to s novými klouby lyžuje, Alena pravidelně zahlcuje svého školitele dalšími verzemi své disertační práce, no a my ostatní doufáme ještě v nějakou zimní lezeckou akci. A ještě něco, zdá se, že nás bude zase o jednoho víc. Tak, snad to bude vidět i na dalších Montanách! Malá poznámka závěrem. Díky, Kide, za milý dopis, taky si myslím, že nejlepší články jsou ty, u nichž o lezení zase až tak nejde, rád bych zavolal a třeba někdy i nad pivem či čajem pokecal, ale neuvedl jsi ve svém dopise žádný kontakt. A protože vím, že tyhle řádky čteš, zkus, prosím, zavolat nebo poslat telefonní číslo! Jinak tě budu muset najít podle databáze abonentů a poslat dopis. A vlastně proč ne, možná je jiná doba, ale něco naštěstí pořád zůstává.

ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE

2/08 (è. 114) roèník XIX (Hotejl XLII)

Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiøí Novák, Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] Sazba stránek ČHS: Petr Jandík © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit obdržené èlánky na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 365 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913.

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: T Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 T Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553868. T Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 604 484951. T Grafika, sazba: grafi[email protected] T Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

64

Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 12. 6. 2008

Textová uzávìrka è. 3/08 je 7. 5. 2008 Uzávěrka inzerce po domluvě.