contents Editorial We asked… Comics A long way to the Shortcut… Harald Berger – The Obituary. First A5 in High Tatras. Snowboarding in High Tatras. Expedition to the summit of Dhaulágirí II. Dhaulágirí – The Russian Roulette on the glacier.
Free Rider – the Yosemite journey. Czech Sandstone still has something to offer…
Allalin – climbing, hiking and skiing info. Saša Holková-Gendová – an effigy. Jan Kareš about his most recent successes. Hooking – brief motivation info. Snowkiting – a new way how to enjoy out-door. Climber°s phraseology. News from the ČHS, recapitulation of the greatest successes of Czech climbers in the last year New gear from Raveltik. 1/100 for a Scrub.
obsah Úvodník Vojtìch Dvoøák
2
Zeptali jsme se...
2
Komiks Vojtìch Dvoøák
2
Dlouhá cesta ke Zkratce Flo Scheimpflug
4
Hari
11
Prvá A5 v Tatrách Braňo Turček
11
Snowboarding v Tatrách Daniel Karpiš
12
Dhaulágirí II Jan Kvapil
15
Dhaulágirí 8.167 m n. m. – Ruská ruleta na ledovci František Teichmann Free Rider – Yosemitská jízda Stoupa a spol. Cukrovarský komín aneb Pěkné odpoledne v Adršpachu Adam Práza
17
20
22
Alpy v klídku a pohodě Viktor Kořízek, Franky a Kristýnka
24
Saša Holková-Gendová Petr Piechowicz
26
Hra nervů a svalů Míša
32
Hákování Inspiračka A. Kopfová, T. Roubal, I.M., J.K.
33
Cože je to ten snowkiting Petr Grochal
34
Lezcův slovník poučný Vilém Pavelka
35
ČHS
36
Gladiátoři na ledech
41
1/100 pro „nýmanda“
41
První pomoc na laně Tomáš Obtulovič
42
Metodika Janek Bednařík
42
Interesting Books.
Zajímavé knihy J. Růžička, V. Pavelka
43
From our readers.
Kýbl
43
Horští vůdci made in Czech Republic Janek Bednařík
44
Tatry Jozef Gurník
45
Galerie Jiøí Novák
46
A jdi... Tomáš Obtulovič
47
V říši cepínů Andreas Jentzsch
48
Mišo Martin Krejsa
50
A jdi... Tomáš Obtulovič
58
Závody K. Chudobová, M. Macek, V. Kučírek, P. Suková, J. Zíma, M. Chaloupka, R. Tomanec, R. Bzura, J. Kašpar, J. Škop, P. Slouka, M. Leitner
59
Hovory z Montany Tomáš Roubal
68
First aid on the rope. Methodology of basic skills for climbers
Czech Republic joined UIAGM. High Tatras walls. Info section – Punta Ferrario 3.258 m. Go for it… Ice activities nearby Hallstadt. Mišo Orolin – an effigy. Go for it… Competitions.
Epilogue
Madagaskar foto: Hermann Erber Hari Berger foto: Hermann Erber Mejcup: foto: Petr Němec
úvodník
Vojtěch Watt Dvořák
Nemyslíte? Nejdál s lezením jsou v Austrálii. Protinožci lezou „třicet dvojky“, což je dost velkej náskok. Nemyslíte? Taky ty podmínky! Na druhý straně zeměkoule je to fakt převislý. A taky hodně natýká. Do hlavy. Dále je hrozně nepříjemné, že místní musí na vrchol naslaňovat a potom těžce bojují k nástupu. Proto tenkrát ten Hillary tak lehce vystoupal na vrchol Everestu. Byl zvyklý z Nového Zélandu. Lehce nahoru a těžce dolů. Takže výstup a sestup byl pro něj tenkrát hračkou. Zkrátka byl zaskočenej, jak to šlo dolů zlehka. Za nimi asi následujeme my. A jsem tomu rád. Někde se objevují už i „jedenáctky“. Bude to asi ještě hodně práce, ale pořád lepší než Američani. Nevím, proč takovej lezeckej gigant
anketa
Jak vidíte dosavadní průběh letošní zimy?
Bude to znít divně, ale mě to přijde přirozené. Někdy sníh je, jindy zase ne. Lidi rádi hledají katastrofy, ale ty v přírodě podle mě nejsou. V Grónsku se pásla kdysi na zelených loukách stáda krav, teď je tam led, za chvíli tam třeba ty krávy budou zas. Doba ledová, meziledová, oteplení a ochlazení to už tu mockrát bylo – čistá rutina. Včera teplo, zítra sníh… tak to zkrátka chodí – Panta Rhei. Janek Bednařík horský vůdce
jako je Amerika pořád přešlapuje na pětkách. A navíc si ten pátej stupeň ještě rozdělili na setinný místa. Dobře rozjetý to mají i šoumeni s motyčkama a mačkama. Jsou někde na M13. Mezi náma a Amíkama jsou Francouzi. Někdo už ohlásil 9b. No a ti tragédi, co lezou se skobama? Tak ti, jestli nezaberou, tak si budou pořád šmatlat ty svoje A4–A5. Si myslím, že by se všichni ti borci měli rozjet do Austrálie. Teď třeba na zimu by to bylo fajn. Nemyslíte?
Jsem zimní typ – v parném létě hynu, ze sněhu mám radost jako pes, a teď se cítím jako bezprizorný bezdomovec. Ani vánoční cukroví mne nebavilo péct, ještě že u nás v Jizerkách se dalo jezdit na běžkách a zimy si trošku užít. Jak jsem se dočetla, takováhle zima není v historii nic nového, takže zatím nepropadám hysterii, že už to tak bude pořád! Alena Čepelková předsedkyně ČHS
Mírná zima prospívá škůdcům, parazitům a bacilům, dává za pravdu ekologům upozorňujícím na globální oteplení a pomáhá Petrohradu, protože tam všichni jezdí a za ideálních podmínek je možné dolaďovat klasifikaci. Naopak mírná zima neprospívá intenzivnímu tréninku, protože všichni jezdí lézt ven a zimní tréninková příprava bude zejména závodním typům lezců chybět, nedává za pravdu věštcům z cibulových slupek, neb ti předvídali zimu krutou a nepomáhá mi naučit se lyžovat. Pevně věřím, že ještě přijde. Petr Resch jeden z našich nejlepších boulderistů
2
3
Dlouhá cesta ke Zkratce „Spolehlivým prostředkem proti chorobnému shonu vládnoucímu v této době je nalezení oáz klidu a rozjímání, míst, kam se můžeme stále vracet a opět nalézat své potlačené Já.“
Obyčejně se počítám mezi odpůrce podobné literatury. Je všudypřítomná, hlásá nespokojenost, a pokud se člověk začne řídit jejími radami, pak snad jen ze špatného svědomí nebo díky skupinovému nátlaku. Text o ničem je dotvořen pseudopoetickým blábolením. Pokud jde o uvedenou větu, pocházející z jedné takové té knihy ve stylu „live a happy life“ (tou jsem si krátil čas v čekárně předtím než mi mladá doktorka píchne do ramene protilátky). Přišlo mi, že se tak trochu týká lezení. Lezení je ale jen jednou, i když velmi důležitou, věcí, která vede k mému osobnímu pocitu pohody a uvolnění. Mezi další takovou věc počítám pití kávy, která (jak kdysi prohlásil Wolfgang Güllich) k lezení neodmyslitelně patří. Příprava kávy je pro mě mnohem víc než jen samotné zalití „tmavého prášku“ horkou vodou. Znamená pro mě malou oslavu, slavnostní, skoro rituální akci. Během několika minut, kdy se voda ohřívá a nakonec se ohlásí uklidňujícím bubláním, se mi zdá, že celý svět je úplně v rovnováze. Krátký okamžik klidu, ve kterém se nacházíte daleko od „obvyklého chaosu“, ve kterém se nemusíte trápit nezaplacenými účty a stále ještě nedokončeným studiem. Už si nevzpomínám, co mě před dvěma roky přinutilo vystřihnout si obrázek, který od té doby visí na zdi poblíž krbu. Kdykoli jsem si pak vařil kávu, byl jsem myšlenkami díky tomuto vyobrazení masivu Tsaranoro na Madagaskaru opravdu daleko. Stovky chvil snění a hektolitry kafe mi vynahradila až noc 19. září, kdy jsme spolu s Hari Bergerem přeletěli rovník – sny se staly skutečností. Následujícího rána přistáváme v Antananarivu, hlavním městě Madagaskaru. K naší velké radosti nás při vyzvedávání zavazadel nečekalo žádné překvapení, také setkání s našimi přáteli Ondrou Benešem a Tomem Sobotkou z Ústí nad Labem proběhlo podle plánů. Tým byl kompletní, tak
4
Lezení nad mořem má svůj půvab…
jsme nastoupili do zeleného autobusu Nissan s nápisem „Grace“ ze strany na kapotě. „Grace“ byla velmi výjimečná – plyn s klaksonem se navzájem ovlivňovaly a brzda nebyla zřejmě k nalezení. Náš šofér Jacques vyrazil ďábelským tempem, šílenými skoky a se stoickým výrazem. Rozehnal smečku toulavých psů, těsně minul nosiče vaků s rýží, přinutil nevinné cyklisty vjet téměř do příkopu a s velkou vášní často předjížděl v nepřehledných úsecích vedoucích do kopce se samou zatáčkou. Jednou málem přejel zmateného zebu. Žádná omezení rychlosti na Madagaskaru neexistují, jen zřídka narazíte na svodidlo, odstavný pruh nebo policisty. Pouze na hranicích provincie jsme byli kontrolováni vojáky v roztrhaném oblečení, většina z nich neměla boty, ale žádnému nechyběl kalašnikov. Po 10 hodinách jsme dojeli do Fianaranstoy, která by si zasloužila přízvisko „nejvíc zchátralé město, které jsem kdy viděl“ (teda možná až za Ambalavaem vzdá-
leným dalších šest hodin jízdy). Než jsme se dostali do tábora uprostřed pohoří Andringita, museli jsme přežít další dvě hodiny drkotání po cestě plné kráterů jako po bombovém útoku, navíc v neodpruženém vojenském náklaďáku. Noc byla krátká, příliš krátká na to, aby se můj zadek vzpamatoval po maratonu v sezení. Díky bohu byla káva již hotová. Podíval jsem se na stěnu Tsaranoro Be, která mi byla z obrázku u mého krbu důvěrně známá, ale teprve nyní jsem se mohl podivovat nad její skutečnou velikostí. „Tsara noro“, jak masiv pokřtil kmen Bentsileo žijící v této oblasti, znamená totéž jako „dobrá žena“, ve smyslu Magna Mater, která je považována za ochránkyni celého údolí. Dějiny lezení se v této oblasti začaly psát skoro před 15 lety, přesně v roce 1992 návštěvou Kurta Alberta. Od té doby oblast navštívili znamenití lezci jako Lynn Hill nebo Rolando Larcher, kteří po sobě zanechali dechberoucí linie až za 8b. O to víc zvláštní, ba sko-
Fakta Tým: Florian Scheimpflug, Tom Sobotka, Ondra Beneš, Hari Berger Místo: Madagaskar – Národní park Andringita Cesta Short Cut, prvovýstup: 750 m, 7c+, 16 délek (11 z nich alespoň za 7a) Druhý a třetí RP přelez cesty Bravo les Filles: 600 m, 8b, 14 délek, Hari a Ondra Kdy? 21. až 26. 9. 2006; první RP 30. 9. 2006 16 délek: 6b, 6c, 6a, 6b, 7c+, 7a+, 7a+, 7a+, 7a, 7a, 7b+, 7b, 7b+, 7c, 7b+, 6a; ke slanění jsou potřeba dvě 60m lana, možný i sestup (1,5 hod.)
5
Hustota umístěného jištěná by neměla moc ulehčovat psychický rozměr přelezu…
ro podezřelé, je, že centrální část stěny Tsaranoro Be („Be“ = velký) byla euforie prvovýstupů zatím ušetřena. Jedna linie se přitom jevila jako naprosto logická – černý pruh ve spodní partii stěny, který vypadal jako stopa od horoucí smůly. Při bližším pohledu jsme porozuměli, proč dosud odolává. Zdálo se, že neuvěřitelně hladce vypadající 150metrový úsek uzavřel cestu k centrální části stěny, a našim ambicím udělal čáru přes rozpočet. Ale co! Co vlastně můžeme ztratit? Několik dnů, nervy a nýty... Hari a já jsme si už předem lámali hlavu vším možným. Především tím, jak to bude s kávou, jestli budeme mít dost jídla, ale i jaké to bude se po delším čase pověsit do háčku a viset. Otázka, kterou si Ondra a Tom pokládat nemuseli. S bezpočtem prvovýstupů na pískovci až do obtížnosti 8b+ (samozřejmě dělané zdola a bez využití vrtačky) mají na nás ve zkušenostech hodně navrch. S Harim jsme se tedy už v létě rozhodli, že si budeme zvykat za po6
moci prvovýstupů na „domácí půdě“. Protože jsme byli skutečně motivovaní, rozhodli jsme se ne jednou, nýbrž dvakrát, třikrát, stále znova a znova, a přesto... Deep Water Soloing na Mallorce dostalo přednost. V neděli 19. září, když jsme krátce před odletem seděli v letištní hale v Mnichově u piva, jsme se snažili navzájem se přesvědčit, že času bylo málo, navíc počasí u nás taky moc nepřálo. Ale co, nedělejme si starosti. Až budeme na místě, daleko a vysoko, a budeme „tomu“ hledět do očí, určitě nás naše intuice vyvede na správnou stezku. Tak vroucně doufáme. Na zdraví! O pár dní později sedím na štandu a koukám „tomu“ do očí poprvé. Má intuice se se mnou už 3 hodiny nebaví – od té doby, co se mě bezúspěšně pokoušela přemluvit ke slanění. Ondra, který se činí nade mnou, křičí stále dokola tu stejnou mantru: „Oh no. Shit rock, shit rock! Watch me. This is crazy skyhook.“ Vůbec jsem nechtěl přemýšlet nad tím, jak bych si mohl v další dél-
ce „nabít zadek“, když Ondra, taková veličena pískovcového lezení, má problémy. Ale možná, napadlo mě, budu mít štěstí a moje intuice bude stát opět při mně. Ovšem stejně tak dobře bych mohl doufat, že se ke mně vznese šťastná víla s kouzelnou hůlkou a splní mi jedno přání. Následujíci délka, to je skutečná katastrofa – řada uvolněných kamenů, které jakž takž drží, a jakoby čekaly na rozkaz spadnout do údolí. Po intuici ani vidu ani slechu, místo toho mě několik dalších hodin provází nepříjemná představa, že mi kámen zůstává v ruce a já padám i s vrtačkou do hlubiny. Nadále jsem se neodvážil ani jediný chyt držet déle než pár sekund a lezl jsem stále dál v zoufalé naději, že už musí přijít zlepšení – to ale stále ne a ne nastat. O to více jsem se potil strachy. Díky bohu, přece jenom přišla slušná lišta. Posadil jsem se do háčku, zadržel dech, vydechl, uvolnil se a začal pomalu vytahovat vrtačku. „Rock! Rock!“ náhle Ondra zařval ze štandu. To nikdy nevěští nic dobrého. Ovšem má pozice neumožňovala ani pohlédnout nahoru ani uhnout, protože jsem právě držel materiálové lano se zavěšenou vrtačkou mezi zuby. Slyšel jsem
mi to nezdálo důležité. Tak jsem jen dále v zubech svíral lano a podivoval se nad nevhodným jménem pro tuto stěnu, neboť házet kameny na cizince nepatří podle mě k vlastnostem „dobré ženy“. Po 55 dlouhých a taky náležitě pomalých metrech jsem měl nervy na dranc. Při slanění jsem si všiml délek, které včera osadili Hari s Tomem a sám sebe jsem se ptal, jestli přece jenom Hari tajně netrénoval. Chyty se zdály být nepříjemně malé a nýty byly od sebe skoro dvakrát tak daleko než by mohly být. Když jsem se později zeptal, přiznal, že se při lezení po nejistých malých chytech necítil příliš dobře, a proto pokračoval stále výš v naději na zlepšení. Zajímavé. I bez jakékoliv přípravy jsme oba instinktivně zvolili stejnou taktiku. Zdálo se, že Tom a Ondra jsou dosavadním postupem i rakouskou spoluprací spokojeni. Tom několikrát za sebou řekl: „Good style, good style,“ a Ondra stručně dodal: „Hari and Flo: good workers“. Následující dny probíhaly podobně – vstávali jsme potmě a potmě jsme se vraceli. Mezitím jumarování za žáru slunce, osazování nýtu za nýtem, postupování délku za délkou výš a výš
a očekávalo soumrak. Jídlo bylo díky Harimu a jeho kuchařskému umění výborné, nálada úžasná a pomalu jsem přicházel na to, co Tom myslel, když každodenní práci hodnotil jako „good style, good style“. Rozumět tomu, co znamená „good style“, může jen ten, kdo umí od sebe odlišit „bad style“, „optimal style“ a „ideal style“. Na tom, co je „ideální styl“ jsme se shodli všichni – lezení pouze po vlastním založeném jištění. Není pochyb, že tento styl je nejčestnější, nejšetrnější ke skále a vyžaduje nejvíce zkušeností. Bohužel v našem případě skála „ideal style“ neumožňovala. Žula byla natolik kompaktní, že mi umožnila umístění pouze jednoho jediného malého vklíněnce, který jsem v návalu euforie zapasoval za jeden kámen v sedmé délce. Nic víc než trochu ješitnosti v tom založení nebylo, přesto přinejmenším na pár lezeckých metrů mi vynahradilo váhu zbytečných vklíněnců a friendů, které se mi houpaly na materiálovém poutku. Protože „ideální styl“ byl zcela mimo diskusi, rozhodli jsme se tedy pro lezení v „dobrém stylu“, jak je praktikován na českých pískovcích a ve většině moderních cest ve skále – použít jištění, když není jiná
jen svištění jako při útoku nějakého hmyzu a pak jen tlumenou ránu kamení na kámen. Normálně bych asi hlasitě nadával nebo děkoval svému andělu strážnému, ale tentokrát, protože jsem musel ještě vytahovat vrtačku, se
a zvykání si na pobyt ve stěně. Při slanění jsme vždy přistáli na stejném místě zarostlém travou (naše malá „oáza klidu“), vykouřili zaslouženou cigaretu a obdivovali údolí, které se utápělo v posledních slunečních paprscích
možnost, těžká místa se ale vždy musí přelézt. Hustota umístěného jištění by neměla moc ulehčovat psychický rozměr přelezu. Postup z nýtu do nýtu, tedy „bad style“ nebo „very bad style“, nepřicházel v úvahu. Pokud bych měl 7
Good style…
rou zvládli první přelez. Zítra jsme na řadě já s Harim.
toto zamyšlení o stylech dokončit, pak o „optimal style“ se jedná, když první jisticí bod je umístěn až nad klíčové místo. Abych byl upřímný, mně osobně „good style“ přišel dobrý dost. Po nepočítaně hodinách jumarování a jen jednom mém pádu (který vedl k tomu, že jsem se při sestupu částečně plazil po čtyřech) byla cesta dokončena. Fixní lana jsme odstranili a Tom s Ond8
V půl páté, za svitu čelovek, nastupujeme. Je jedno, jak moc se člověk cítí unavený, první délka mu svými dlouhými odlezy a možným předlouhým pádem („optimal style“) zajistí dokonalé probuzení. Po několika lehčích délkách následuje klíčové místo. Tady při navrtávání několikrát spadl Tom kyvadlovitě až do štandu – zasloužený „good style“. Díky bohu jsme dnes byli tohoto scénáře ušetřeni. V osm hodin už nemilosrdně pálí slunce, stěna se třpytí jako motoristický závodní okruh těsně před startem, prsty u nohou se cítí jako by stály na hromadě žhavého uhlí a na podrážkách lezeček by se dala upéct vaječná omeleta. Legrace začíná. Skála je jako vždy nevypočitatelná a krystalky na malých lištách, které mají tření asi jako mokrá křída na školní tabuli, nemilosrdně drásají kůži na prstech. Jištění nám situaci nezlehčuje, a tak proklí-
náme zpropadené hlupáky, kteří cestu osazovali – což vede k tomu, že vztekle křičím nejčastěji své jméno. Samozřejmě nám kousek za půlkou došla voda. Úspora váhy je sice fajn, ale mělo nám být hned jasné, že litr a půl pro dva lidi v takovém vedru nemůže stačit. Když se stěna ponoří do stínu, nastane jen mírná úleva, neboť nejzajímavější úsek máme stále ještě před sebou. Délka za 7b, kterou Tom vylezl s připnutou vrtačkou. Lezení bylo kvůli nedostatku chytů skoro nemožné, natož osazování jištění. Následuje délka 7c v tmavé, strmé skále. Pěkné lezení po převislé hraně, pokud by se dalo vyhnout spáře na konci, ve které rostl opravdu velký pichlavý kaktus. Předtím než si člověk může vychutnat lehkou závěrečnou délku, musí ještě potrápit nervy (už tak v dost žalostném stavu) v délce za 7b, která nabízí všechny nepříjemnosti z dřívějších délek – trny místo chytů i složitý rajbas s vašimi napůl roztave-
Madagaskar v září
nými podrážkami lezeček. Bezpochyby „very good style“. Po dvanácti hodinách lezení jsme na vrcholu. Stojíme proti sobě jako dva boxeři v 15. kole čekající na úder. Vítr divoce fouká, hledíme do dálky, mžouráme oči proti zacházejícímu slunku a cítíme radost, že jsme vylezli až nahoru. Pak se obejmeme a v následující chvilce oba mlčky doufáme, že si kdykoli budeme umět připomenout tento pocit štěstí. Potom slaňujeme. Tvrdě vybojovaný odpočinkový den vyplňujeme jídlem, spánkem, kreslením topa a dohadováním se o stylu a obtížnosti jednotlivých délek. Hari s Ondrou si už našli nový projekt – cestu Bravo les Filles, 8b, jejímiž provýstupci jsou Lynn Hill, Beth Rodden a Nancy Faegan. Oba si připsali zopakování této 600metrové linie a k tomu se nedá podotknout snad nic víc než: „Bravo, synáčci!“ Tom a já jsme měli širší spektrum aktivit. Nejprve jsme hnali naši imunitu do boje proti rozličným 9
Spodní část Tsaranoro Be
bacilům, což skončilo 2:0 pro bacily. Po uzdravení jsme obětavě praktikovali tzv. „short-cutting“, který znamená asi to, že se v domnění super zkratky úmyslně opustí stezka. No, džungli a savanu jsme prožili intenzivněji než kdokoli jiný. Když jsme pak konečně spatřili stěnu a pokoušeli se o různé cesty, které připadaly v úvahu (Nai piu cosa od Rolanda Larchera nebo Vazaha m`Tapi tapi od Toniho Arbonese), kombinace 700metrové stěny a obtížnosti až 8a+ byla namáhavá. Nakonec se nám po-
dařil on-sight cesty Always the Sun, 7c+ na sousední stěně Karambony. Na závěr výpravy jsme se ještě přesunuli na sever Madagaskaru, kde jsme strávili v každém ohledu rozkošné dva týdny. Po šesti týdnech na „rudém ostrově“ odlétáme. Zpět do chladného listopadu, z šortek do péřových bund, zpátky na místo, kde to všechno začalo – k mému oblíbenému krbu, kde budu při vůni ranní kávy čekat na další vnuknutí. text foto překlad
Flo Scheimpflug Hermann Erber a Hari Berger Alena Kopfová
Jak prvovýstup a celý pobyt na Madagaskaru vidí Tomáš Sobotka a Ondra Beneš, si můžete přečíst na www stránkách Hudysportu. Pozn. redakce 10
Prvá A5 v Tatrách Následující článek nám autor poslal na adresu redakce s tím, že by chtěl vyzvat k zopakování jejich cesty „Hazard“, a to nejen špičku českých a moravských lezců/„hákovačů“, ale zkrátka všechny, kteří si do takto obtížné cesty troufnou. Prvovýstupci by byli rádi, kdyby někdo obtížnost (8 A5) potvrdil, respektive ji degradoval. „Hazard“ se nachází v Malé studené dolině naproti Velké lomnické věži, nástup je ze suti u velké rampy (viz foto). Podobnou cestu byste v Tatrách marně hledali. redakce
Hari
20. 12., krátce po druhé hodině odpolední zahynul mistr světa v lezení v ledu Harald Berger (34 let), když se na něj při boulderingu zřítila ledová jeskyně u rakouského Hintersee. V okamžiku nehody byli u jeskyně další tři lezci, kterým se naštěstí nic nestalo. Krátce po nehodě se „Harimu” narodila dcera. Dostala jméno, jaké si přál její otec – Zoe. Zpráva nás ranila o to více, že jsme s Harim v posledních letech úzce spolupracovali a jeho články jste mohli čítat na stránkách našeho časopisu. Nejen o jeho bohatém lezeckém životě se můžete dočíst na www.haraldberger.at.
Dlho nám trvalo nájsť takú líniu, v ktorej by sa dalo siahnuť na dno svojich technických a psychických možností. Je to zvláštne, túžili sme po tom, a keď to bolo zrazu reálne, začali sme uvažovať či to vôbec zvládneme. Veža Veľkého Kostola sa majestátne týči k jagavo modrej oblohe a my mlčky kráčame v ústrety novému dobrodružstvu. Pod stenou pozorujeme našu líniu, začíname pochybovať a premýšľať, či je vôbec možné vyliezť tadiaľ na vrchol?
„Dobrý člověk, dobrý lezec a vynikající kuchař. Jsem si jistý, že by byl i vynikající otec své dceři Zoe. Prožili jsme s Harim pěkné chvíle v Evropě a Kanadě, opravdu mi chybí jeho energie a přístup k životu. A mým přátelům, tak jako mně, budou chybět jeho ryby podávané k večeři. Na podporu partnerky Kirsten a jejich nedávno narozené dcery Zoe byl zřízen i zvláštní účet. Malý příspěvek může pomoci překlenout jeho pozůstalým tyto těžké chvíle.” Will Gadd
„S Harim jsme lezli společně více než 10 let. Byl jako zářící hvězda. Naučil jsem se od něj spoustu věcí. Vždy se choval opatrně a riskoval co možná nejméně. Je těžké ztratit nejen přítele a lezeckého partnera, ale i člověka, který tu byl vždy, když jsi měl problémy a potřeboval sis s někým promluvit. Všem nám chybí, muž, který žil svůj sen.” Albert Leichtfried
tenké skoby, jedničky a háčiky. Po tretej dĺžke je lezenie lepšie, za odmenu sa všetko dá ísť voľne až na vrchol. Po prelezení najťažších hákovačiek v Tatrách navrhujeme klasifikáciu A5. Kľúčová dĺžka tejto cesty sa po psychickej stránke nedá porovnať s tým, čo bolo v Tatrách vylezené ako technické TOP. Do cesty nepridávať žiadne istenia. Kto má psychické a finančné problémy, chce zabiť nudu, depresie a nešťastnú lásku a neverí? Nech tam beží, na kostole hazard čaká! text a foto
Braňo Turček
Resumé: Kde? Severná stena Veľkého Kostola Čo? Hazard 8 A5 Koľko? Čas lezenia 15 hodin Kto? Miro Mrava, Braňo Turček Kedy? 6. 9. 2005 Materiál: skoby, jedničky, rurpy a háčiky všetkých veľkostí od miniháku po Jánošíkov hák
Už nástup nám dáva poriadne zabrať. Lezenie nie je až také náročné, no istiť sa z lezeckej pozície je dosť problematické. Nakoniec to preliezame a na štand kvôli bezpečnosti vŕtame nit. Jako naschvál sa zlomila nitovačka… O pár dní stojíme v dobrej nálade na prvom štande, kde sme minule prestali. Nad nami sa začína týčiť previsnutá platňa bez najmenšej poruchy pre skoby. Ďalšie lezenie je len ťažko opísať. Pomaly krok za krokom sa posúvame v rebríkoch po rurpoch, jedničkách, háčikoch, po hluchých vlásočnicových špárkach. Istenie je mizerné, skoro žiadne a radšej ani nepremýšľame, čo sa stane, ak vypadne prvolezec. Po 40 metroch robíme druhý štand a vŕtame ďalší nit. V celej dĺžke dáte len jednu nožovú skobu. Ani ďalej to nie je iné – v celej ceste sme navŕtali 3 nity a použili samé
foto: Hermann Erber
11
Snow v Tatrách K
Vrcholovka Kriváňu
Ťazká cesta viedla na Kriváň
eď sa stane neštastie v horách, veľa ľudí to komentuje slovami: „Načo tam liezol, to sa mne nemôže stať.“ Pre mňa však hory znamenajú slobodu, krásu a neskrotnosť prírody. Práve nevyspytateľné živly môžu byť pre návštevníka osudným. Vždy keď prekračujem prah medzi civilizáciou a touto zvláštnou zónou, mám stále na pamäti to, že príroda vie byť krutá k neskúseným, namysleným a nedôsledným. Rešpekt, ktorý v horách pociťujem, pramení z dobrodružstiev, čo sme zažili. Párkrát sa stalo, že len aniel strážny vie, ako by to dopadlo, ak by mal práve dovolenku. Nebezpečenstvo nespočíva len v nás, nesprávnych odhadoch a preceňovaní vlastných skúseností. Často sa
12
stáva, že je človek jednoducho v nesprávny čas na nesprávnom mieste. Pád kameňa tesne minul schádzajúcu dvojicu horolezcov, alebo odtrhnutá dosková lavína v tesnej blízkosti. Toto sa volá objektívne nevypočítateľné nebezpečenstvo. Nestretávame sa s ním len v horách, deje sa to aj tu dole, v meste. Len je to akosi zamaskované farebnými nápismi z reklám a akciami v obchodoch, ktoré nám akosi kradnú priestor zamýšľať sa nad náhodami, ktoré nám život prináša. Známe porekadlo hovorí, že neštastie nechodí po horách, ale po ľuďoch. Po čase som prišiel na to, že nič nieje náhoda a už vôbec nie neštastie ľudí v horách. Málo snowboardistov chodí jazdiť do Vysokých Tatier možno aj preto, že je zakázané zísť z turistického chodníka. V dnešnej dobe hrozí za takýto výlet slušná pokuta. Niečo iné je, keď máte preukaz s označením organizovaného horolezca, od ktorého sa čaká, že sa vie správať v horách a ovláda pravidlá pohybu v horskom teréne. Zjazd hory je len čerešničkou na torte plnej rôznych úmorných útrap. Často najnebezpečnejšou časťou takýchto akcií je samotný výstup na kopec. Vyžaduje si to kondíciu, znalosť terénu, dobrú výstroj a presné načasovanie. Na nič dôležité sa nesmie zabudnúť, pretože tu ide o život. Zoberme si takú maličkosť ako je voda, ktorá je tažká na nosenie a zároveň tak potrebná na pitie. Každým výdychom dostávame z tela kvapôčku tejto tekutiny. Toto skupenstvo sa rýchlo mení na pevne, takže z domáceho čajíku máš za krátko nanukovú tortu.
Kriváň – skok z jedného z návejikov kriváňského centrálneho žlabu
Pokiaľ si ho neschováš pred 10 stupňovom mrazom do termosky. Padla otázka: ,,Čo takto zjazdiť Tatransky Kriváň?” Od slov k činom nemáme ďaleko. Počasie sa má večer pokaziť. Dúfame, že to stihneme ešte pred prvou májovou búrkou. Áno, jazdiť sa dá aj v máji! Extrémnost tohoto výletu je skrytá v dĺžke túry a problémovosť v prístupu. Po prvej hodine šlapania sa cítime ako mravce v tráve. Veterná víchrica naukladala stromy ako povaľané steblá trávy na lúke po pikniku pod dekou. Tažká orientácia v takomto teréne plus rýchlosť pochodu sa rovna nie veľmi pozitívnemu výsledku. Ako všetko, aj trepanie sa po popadaných stromoch má svoj koniec. Cesta na Kriváň je dlhá, nám to trvalo 5 hodín. Zjazd je hračkou. Nehrozia lavíny, orientácia je jednoduchá, v jazde nieje miesto, ktoré by mohlo byť nebezpečné pre veľký sklon alebo skaly. Nižšie skúšame jazdiť medzi kosodrevinou po potôčiku z topiaceho sa snehu po korenoch a skalách. Nakoniec, keď po snehu ostali len fľaky, dávame pokusy jazdy po tráve. Prekvapene pozeráme, že to celkom ide. Jarný vzduch preťal známy dunivý zvuk a kdesi v diaľke udrel blesk. Zrýchľujeme krok, čakajú nás ešte preliezky z tiel mŕtvych stromov. Nebezpečenstvo zasiahnutia bleskom je najvyššie na začiatku a na konci búrky. Dážď nás zastihol medzi polámanými kmeňmi. Chvíľu čakáme. Dážd zoslabol, máme šťastie. Kmene smrekov sú šmykľavé a tak nám hrozí nepríjemné pristávanie medzi konáre
skalkami. Rozhodli sme sa bivakovať v Batizovskej doline pod nástupom. Ideme traja – Tomáš, Tondo a ja. Ideme už päť hodín potme v minus dvanástich z Tatranskej Polianky. Takáto túra vie byť zákerná na orientáciu, kondíciu a výstroj. Nemyslím tak ani na kvalitu, ale na váhu výstroja. Stan, lano karabíny, skoby, sedací úväz, varič, snežnice, palice, horolezecké cepíny a mačky, lopata, foťák, voda, jedlo, doska a veľa kadejakých drobností rovná sa 30kilovému bremenu. Došli sme na ako tak
60% strmina z kopulov hvezdarne
Vrcholová pasáž Lomničáku
Lomnický štít s hvezdárňou na vrchole pozná hádam každý. Dlhšie sme naň pokukovali. Zdá sa, že by ho šlo zjazdiť až z vrcholu od hvezdárne. Balíme potrebnú výstroj na lezenie. Je ideálne počasie, sú ideálne podmienky – lavínová dvojka. Tondo, Tomáš, Fero a ja sa vezieme lanovkami až na úpätie výstupového miesta. Orientácia nieje zložitá, na vrchol vedie prešlapaný chodník. Prejdeme len kúsok a zbadáme kamzíky – kozy našich veľhôr, krotko sa pasúce opodiaľ na fľakoch žltej trávy. Tak si fotím jedného kamzíka za druhým. Niečo ma ale z tohoto fotovytrženia vyrušuje krikom, pokutou a občianskymi. Neveriacky odtrhnem
by tu lano nebolo, asi by som sa nedokázal spustiť až od zábradlia hvezdárne. Inak je terén trošku tvrdší ako by bol ideál. Žľab je nasvietený slnkom čo vytvára zmes, na ktorej sa dá stabilne stáť aj vo veľmi strmom teréne. V pravej ruke držím cepín pre prípad pádu. Táto vecička je poslednou, ale dosť veľkou šancou, ako zastaviť pád. Jazda začína pred vtipkujúcou diváckou kulisou, ktorá môj výkon sleduje prehnutá cez zábradlie nášho najvyššie položeného observatória. Podliezam lano, v lieviku ho držim v ruke pripravený stopercentne spolahnúť sa naň. Po prefičaní tohto miesta viem, že ďalej si budem užívať pekné zákruty v parádne strmom kopci. Z tohto miesta idú jazdiť aj Fero s Tomášom, ktorý sem musia zliesť. Známe pravidlo vraví, že sa schádza raz tak ťažko, ako sa lezie hore. Je to tak, pretože človek samozrejme nemá oči na zadku. Pomocou cepínou, mačiek a lana sa im to šťastne
Reťaze na Lomnický
spletených do formácie ,,pichlavý jež“, čo by pre nás nemuselo dopadnúť dobre. Celkom unavení, mokrí a výrazne zablátení končíme v aute prezliekaním sa do suchých vecí. Teraz už neprší, ale intenzívne leje.
oko od foťaka a čo vidím? Pozerám na fúzatého postaršieho pánka s ďalekohľadom pachtiť sa k nám. Ochrancu Tatranského národného parku zaujímala predovšetkým pokuta 2.000 korún. Kšeft a úsmev mu zamrzol, keď sme naňho vytasili preukazy s vysvetlením, ze sme horolezci a že ideme liezť a zjazdiť Lomnický štít. Výstup prebiehal ideálne ako po schodoch, prešľapaná stopa znamená rýchly výstup. Extrémnosť tohoto zjazdu spočíva v strmom vrcholovom mieste. Je tu uviazaných sto metrov lana, ktoré slúžia pre horskych vôdcov. V najužšom mieste ani nie na dĺžku snowboardu je celkom zaľadnené (100% ľad) a ak
darí. Najkomplikovanejšie miesto majú za sebou. Teraz nás čaká parádna jazda už bez nebezpečných miest. Stačí si len vybrať svoju cestu medzi roztrúsenými skalkami. Netrvá dlho a už šúchame sklznice po komerčnej zjazdovke Skalnatého sedla. Najvyšší je najvyšší. Zjazdiť centrálny žľab Gerlachovského štítu, to bude špecialitka. Toto mi prebehlo hlavou, keď som druhý raz pozeral na Slovensko z jeho najvyššieho miesta. Cez leto obrovská kopa naukladaného kameňa, cez zimu vysnežené strmé koryto. Najextrémnejšie miesto je tesne pod vrcholom. Tenučký žliabik s vyčnievajúcimi
rovné miestečko neďaleko strmých brál na upätí Gerlachu. Rozložiť si tu hniezdočko tepla, pohody a pokoja domova, to bude trošku trvať. Nejakí sme spomalení. Skrehnutými prstami v rukaviciach sa len s veľkou trpezlivosťou darí niečo podniknúť. Stavať stan, variť sneh na vodu, dať si večeru. Pri jemnejších prácičkách stačí tridsať sekúnd bez rukavíc a máte zarobené na nepríjemnosť, na omrznuté prsty. Nálada je ako vždy prenáramne veselá, vtipkujeme na rôzne témy. Keď prídem na to, že môj foťák má od mrazu poškodený LCD displej, nálada trošku upadne. Zaspávam s foťákom v objatí, dúfajuc v rozmrznutie drahocennej techniky... Ráno o ôsmej sa snažím tváriť čerstvo a krásne vyspaný, pripravený zdolávať horu. Divne stiahnutý žalúdok, boľavý chrbát a nejaká zvláštna únava, ktorú som cítil v hlave. To bola realita studeného rána. Dáme si ľahké studené raňajky s trochou čaju. Zbalíme potrebnú výstroj na vrcholový útok. Tomáš nás následuje až po strmšie miesto, kde sa v skalnatom traverze rozhodol, že skúsi dnes jazdiť niekde inde. Zaželali sme mu všetko dobré, 13
Jedna z freerajdových zákrut – Gerlach
ale zabudli sme, že Tomáš niesol našu vodu. Lezieme v strmom zasneženom svahu až k rebríku tatransky nazývaného gramle. Tie vedú cez skalnú stienku, kde bude končiť môj zjazd. Stopa je prešlapaná a tak rýchlo a smädne stúpame. Počasie nám praje, je ideálne jasno, dokonca môžem liezť v krátkych rukávoch. Sem tam si odbehnem a skúsim sneh v strede žľabu. Podmienky sú veľmi dobré, vrstvy snehu sú pospájané, slnko malinko rozpúšťa povrch snehovej vrstvy. Pohľad z vrcholu je vždy zaujímavý. Z tohto miesta vidieť Tatry široko ďaleko na všetky strany. Vypiaju. Naša ces14
ta je ešte veľmi dlhá. Som pripravený. Netrvá dlho a obúvam dosku. Sedím kúsok pod symbolickým krížom pripravený s cepínom v ruke. Pod nohami akosi príliš veľa vzduchu pre normálny snowboarding. Teraz neexistuje nič iné ako jazda a koncentrácia. Dostávam sa až k najstrmšiemu miestu. Je to vlastne zasnežený skalný výčnelok, ktorého sklon presahuje 60 stupňov. Pomáham si cepínom, ktorý miesto istenia rúčkou hlboko zabodávam. Spolieham sa naň a spúšťam nohy. Hrana dosky sa uhniezdi v strmom mieste. Zapriem sa nohami celou váhou. Vyberiem zabodnutý cepín s malým splazom, ktorý sa pritom zosunul a pokračujem v jazde pomedzi roztrúsené skalky. Teraz ma čaká ľahšia čast Batizovského žľabu. Všetko prebieha hladko, zákruta po zákrute – chvilka prejde a stojím tam, kde som začínal pri skalnom prahu z gramlami. Viem, že táto časť bude nepríjemná. Bude si to vyžadovať veľkú pozornosť pri schádzaní. Dosku pripínam na vak a s takýmto bremenom krok po kroku začínam schádzať. Pomáham si cepínom – nenahraditeľnou paličkou
pomocníčkou v horolezeckom teréne. Trvá nám tridsať minút, pokiaľ vykľučkujeme zo strmého svahu. Až tu prepukne pocit eufórie – Gerlachovský štít sa mi podarilo zjazdiť z vrcholu. Balíme náš základný tábor. Daľší náš cieľ je auto na parkovisku. Čo-to zjazdíme na snowboardoch, ale často musíme šlapať pešo. Čo i len pár metrov bez snežníc znepríjemňujú chôdzu prepadnutia medzi konáre kosodreviny až po rozkrok. S ťažkým vakom sa ťažko vstáva. Sily mi výrazne ubudli, ale musia ostať na šoférovanie dhej cesty domov. Svaly sa už nenamáhajú, sú uvoľnené, vezú sa. Viac roboty majú oči a mozog. V aute je ticho. Počúvame Portishead a pomaly sa blížime k teplej vani a k dobrej večeri. Hory sú krásne, a zážitky v horách sú nezabudnuteľné. Tieto miesta lákajú čoraz viac ľudí prísť sa pozrieť na veľkosť a majestátnosť prírody. Rešpektujme jej zásady a pravidlá a neštastie viac nebude chodiť po ľudoch v horách. text a foto
Daniel Karpiš Zadný Gerlach neskoro v lete
Pekelně strmá pasáž – neskoré leto
Dhaulágirí II, III a V
Dh a ul á g i rí II ... je to sice už nějaký pátek co jsme se vrátili z Nepálu, ale s prvními sněhovými vločkami za oknem se obrázky Bílé hory derou na povrch, jako by to bylo včera, a tak se je konečně pokusím trochu uspořádat, popsat a poslat poštou někam dál… Po třídenním vyřizování formalit v Káthmandú, následném vražedném autobusovém přesunu do Beni, kde jsem tři dny strávil převážně na WC z důvodu nemoci zvané „největší průjem mého života“, a pětidenním pochodu podél řeky Mayangdi Kholase se jednoho mlhavého odpoledne konečně vyvalujeme pod kopcem jménem Dhaulágirí. Výškoměr ukazuje 3.800 m n. m. Po vyplacení a odchodu asi 14 nosičů (k těmto houževnatým chlapíkům ve „vietnamkách“ nesoucích asi 40 kg rostl s každým dalším dnem pochodu a zhoršujícím se terénem náš obdiv) s námi zůstává náš kuchař Dan, který už byl na několika expedicích s J. Novákem a hodně nám pomohl, a dokonce i obtloustlý, dobrosrdečný a neužitečný styčný důstojník. Společnost ještě doplňuje místní „čaban“ se svou dcerou, kteří bydlí v nedalekém domku.
Po první noci v našem BC se probouzíme do krásného rána a tak se můžeme konečně trochu zorientovat. Nad námi čtyřkilometrová západní stěna Dhaulágirí, která se nezdá zas až tak strašně velká, přesto je obrovská, nepřístupná a lákající. Hledáme československé a kazašské prvovýstupy, hádáme, odkud se asi Míra Šmíd „vrátil, protože už by se nevrátil“, kde asi 11 dní prostupoval Z. Demján se dvěma Kazachy, kde to asi otočil Rakoncaj… Dále na jih vystupují šestitisícovky Manapati (6.620 m n. m.), Jirbang a naproti nim Tsaurabong. Nevidíme ale Dhaulágirí II (7.751 m n. m.). Jen hrozně vysoko a daleko nad hodně nepříjemně vypadající travnatoskalnatou stěnou (na druhé straně údolí), protkanou spoustou potoků a vodopádů, nad kterou je ještě několik sněhových a skalních výšvihů a čelo náhorního ledovce, září část bílého hřebene. Na jeho konci by snad měla být „naše“ hora. Ivan s Lálou jdou hned po snídani na průzkum toho labyrintu a my ostatní jdeme do 4.700 m n. m. položeného BC pod normálkou (severovýchodní hřeben) Dhaulágirí I. Nebyla to
Dhaulágirí se nachází ve středním Nepálu a svého času byla považována za nejvyšší horu světa. Po přesném změření ji 8.167 m n. m. zajistilo sedmé místo mezi nevyššími vrcholy naší planety. Na majestátný vrchol „Bílé hory“ poprvé vstoupila lidská noha v roce 1960 a to až jako na předposlední osmitisícovku. Bez zajímavosti není, že pouhých 34 km východně od hlavního vrcholu leží Annapurna I, 8.091 („Bohyně sklizně“, vylezena v r. 1950 jako vůbec první osmitisícovka). Mezi oběma kopci protéká řeka Káli Gandakí, protínající v hluboké dolině téměř celý Himáláj. Levostranný přítok Gangy, podle kterého vedla tradiční obchodní stezka mezi Indií a Tibetem, tak vlastně teče nejhlubším údolím na světě. Tudy vedla cesta do C1
15
Cestou k náhornímu ledovci Cestou do C4
ale žádná procházka růžovým sadem. Nejprve nás čekal nepříjemný traverz po hlinitokamenitém svahu, kde když vám to ujede, už vás asi nikdo nenajde (dole hučela ledovcová řeka, mizící v ledovém tunelu). Dále jsme si užili bombardování kameny a nakonec přišla mlha a sněhová vánice. Odměnu za tenhle křest jsme si ale vybrali druhý den, kdy je po ránu opět krásně a malý Eiger, severní stěnu Dhaulágirí I, Tukuche Peak a hřeben s jednotlivými vrcholy Dhau 2, Dhau 3 a Dhau 5 máme jako na dlani. Je tu jen trochu přelidněno (tipujeme tak 200 lidí), a jak to vypadá, jdou na vrchol 16
všichni stejnou cestou. Dlouho se tu nezdržujeme a „mažeme“ k nám dolů, zvědaví a natěšení jak malí kluci. Ivan s Lálou se ale moc daleko nedostali a tak jdeme za čabanem, který tu před 11 lety nosil japonské expedici, jestli by nám nepomohl. Stařík se srpem místo cepínu nás pak následující den, za mírnou úplatu, neomylně vede až k prvnímu sněhovému poli (dokonce si ještě pamatoval místa, kde jsou skoby, na které zavěšujeme fixní lana). Dále už postupujeme sami a po několika dnech, bez většího bloudění, se dostáváme na náhorní ledovec. Trochu
nás brzdí počasí, neboť po poledni se s železnou pravidelností zatáhne bílá opona a není vidět na několik kroků. Navíc vstávat ve čtyři ráno nám nějak nejde. Všechno je obrovské a nedotčené. Postupně budujeme tábory. C1 (asi 4.400 m n. m.). Dlouho nemůžeme najít místo, kde postavit stany, nakonec nacházíme pěknou, krytou plošinu (ještě pod ledovcem). C2. Už na náhorním ledovci si Lála s Mírou dali opravdu záležet s budováním sněhového krytu pro stan. Brzy však dvojku přesouváme o něco níž. C3 (asi 5.900 m n. m.). Do trojky přicházíme pěkně zmožení a vystrašení. V nepříjemném svahu za špatné viditelnosti pod námi praskaly sněhové desky. Zpátky touto cestou již nejdeme a volíme raději kličkování mezi trhlinami. Ráno vidíme Dhaulágirí II v celé své kráse. C4 (asi 6.400 m n. m.). Čtyřku stavíme až na podruhé (při prvním pokusu nás vrací sněhová vichřice) na krásném místě na začátku hřebene pod obrovským ledovým blokem, který jsme nazvali „Buchta“. Po postavení stanů jdeme ještě celí nedočkaví na další průzkum. Kličkováním a lezením mezi ledovými kvádry jsme za chvíli konečně na hřebenu. Jako bychom zde dlouho očekávaným, přesto překvapujícím pohledem na severní nezasněženou, zvlněnou tibetskou krajinu dosáhli jakési první velké mety. Další část začíná nedaleko na konci hřebene, kde se vypíná obrovský ledový pilíř Dhaulágirí II. Vypadá hodně
nepřístupně. Zítra snad dojdeme pod něj a pak se uvidí. Druhý den ráno se ale necítím dobře a tak sestupuji do trojky, kde v klidu popíjím jeden litr čaje za druhým a vyhlížím, jestli se už nějaký odvážlivec do pilíře nepustil. Kolem poledne vidím šest teček, které ale bohužel sestupují. První přichází s neradostnou zprávou Ivan: „Hřeben nejde přejít.“ Důvod? Ledový zlom, na jedné straně ohraničený téměř kolmou stěnou, na druhé duchnami lavinézního sněhu s prakticky žádnými možnostmi jištění. To je konec, žádná lehčí cesta odtud na vrchol nevede.Všude samá trhlina, sérak, sníh. Takže první průzkumnou, zásobovací a jen trochu lezeckou část expedice jsme měli právě za sebou a na tu druhou více lezeckou (už jsem se těšil až vytáhnu oba cepíny) s vrcholem na dohled si musíme nechat zajít chuť. A to jsme měli za sebou našlapaných něco kilometrů s plnou polní ve výšce okolo 5.000 až 6.000 m n. m. Chvíli mi trvá, než tuhle hořkou pilulku spolknu. Postupně se ale shodujeme, že tahle hora obrněná ze všech stran by byla nad naše síly, i kdybychom se pod pilíř dostali, že vylézt 1.100 metrů strmého sněhovoledového pilíře do výšky 7.750 m n. m. by snad stálo za pokus, ale jak se dostat zpět dolů bez fixů, si nikdo nedovedl představit. Kilometr lana jsme s sebou zrovna neměli. (Při zpáteční cestě nám jeden Šerpa říká, že předchozí expedice měly celý pilíř zafixovaný.) Ještě téhož dne, naložení jak soumaři (na zádech jsme měli všechny čtyři tábory), přicházíme do našeho BC. A protože už se nemusíme uskromňovat, dělá nám Dan hostinu a my jíme a jíme, a taky pijeme. A všichni jsme hlavně rádi, že se nikomu nic nestalo. Zpět do civilizace jdeme přes Francouzské sedlo a Marfu a dokončujeme tak druhou část treku okolo Dhaulágirí. Pozn.: Do Káthmandú jsme letěli z Frankfurtu se společností Biman, neboť tato letecká společnost nám umožnila vzít si s sebou bezplatně 40 kg zavazadel. text a foto
Jan Kvapil
Účastníci: Lála, Petr Valchař, Ivan Zedníček, Pavel Trefil, Míra Heczko, Honza Kvapil a Franta Pacholík Expedice se konala na jaře roku 2003
Dhaulágirí 8.167 m n. m. Ruská ruleta na ledovci Znáte tu ve filmech oblíbenou scénu: na stole láhev vodky, revolver a dva chlápci s výrazy hráčů pokeru. Jeden uchopí odhodlaně revolver. Rychlými pohyby vyklopí zásobník a postupně z něj doluje náboje. V kuželu ostrého světla se lesknou krůpěje potu na jeho vrásčitém čele. Z pěti nábojů zůstane uvnitř komor jen ten poslední. Bubínek nacvičeným trhnutím ruky vrátí zpátky do funkční polohy. Rozhodným švihem roztočí zásobník a na sucho polkne. Zbraň přiloží ke spánku, zavře oči a s křečí hrůzy a strachu v obličeji natáhne kohoutek a domáčkne spoušť… Tak přesně tuhle hru si s českou expedicí zahrála nepálská hora Dhaulágirí. To ona však držela svou zbraň u spánků horolezců, vkládala ledové náboje a občas zkusila vystřelit. Dostali se daleko, přiblížili se k hranici 8.000 m n. m. Dál to nešlo. Himálajský velikán letos nepustil nahoru nikoho. Roman Langr, Kamil Bortel a Radek Jaroš se ale vrátili v pořádku zpátky, i přes tu neuvěřitelnou „ruskou ruletu“ v cestě přes ledovec. Dhaulágirí byla spolu s Shisha Pangmou poslední osmitisícovkou, na kterou do roku 1960 nevstoupila lidská noha. Na Shisha Pangmu Čína nevydávala povolení, protože si horu držela pro sebe, Dhaulágirí vzdorovala náročností. Od roku 1950 se přitom k Bílé hoře, jak zní sanskrtský překlad 7. nejvyšší hory světa, vypravilo nemálo odvážných a odhodlaných expedic. Vrchol vytrvale odolává a až 13. května 1960 prolomila léta neúspěchů mezinárodní švýcarská expedice. Šestice horolezců stojících na vrcholu hned při prvovýstupu ohromila svět. O deset dní později další dva členové expedice stáli na vrcholu a podtrhli neobyčejně zdařilý projekt. Češi poprvé vystoupili na vrchol na podzim roku 1984 a hned se postarali o senzaci, neboť se jim to podařilo novou cestou v dosud netknuté SZ stěně. Úspěch zahalil stín smutku ze smrti jednoho ze tří vrcholových lezců při cestě dolů. Další a také poslední úspěšnou expedici podnikli na Dhaulágirí naši horolezci v roce 1990. Během příštích 16 let se i přes řadu pokusů nikomu od nás vystoupit až nahoru nepovedlo a zůstane tomu tak i pro letošek. Projektu Dhaulágirí HI TEC, HIGH POINT 2006, kterou připravil Roman Langr s Kamilem Bortelem, se podařilo atakem hranice skoro 8.000 m přiblížit takřka na dosah k cíli. Nejvýše dolezl třetí člen expedice Radek Jaroš. Za nesmírně větrného počasí a na pokraji fyzického zhroucení se otočil, a o něco níže se k němu, i přes prozatím uspokojivý fyzický stav, přidali i Roman s Kamilem. Více šancí zopakovat klasický výstup SV hřebenem nedostali. Počasí se při následujícím pokusu prudce zhoršilo a kluci návratu obětovali i kompletní zimní výbavu v C2. Kamil přišel o nafocené filmy i fotoaparát. V základním táboře ničeho nelitují, vědí, co by následovalo, kdyby nahoře zůstali odříznuti v přívalech sněhu.
Romane, před týdnem jsi se vrátil z čtvrté expedice na osmitisícovku. Nepálská Dhaulágirí vás na vrchol nepustila, byť jste byli velmi blízko. Čím si tahle hora vydobyla takový respekt? Objektivním nebezpečím, které je v některých partiích na hranici představitelnosti. Mezi základním táborem a C1 se ledovec zdeformoval takovým způsobem, že prostoupit těch zhruba 150 výškových metrů představovalo nekonečné psychické i fyzické vypětí. Dosud si rovnám v hlavě, jak něco takového mohlo vzniknout, protože podle informací těch, kdo tu byli před námi, jsme na tomto úseku neměli narazit na významnější problém. Pro nás představoval přechod do C1 ruskou ruletu. V místech prostupu neustále padaly ledové séraky. Běžně osmkrát i desetkrát za den se tam ozývalo dunění několikatunových ledových bloků, které permanentně měnily trasu přechodu a téměř znemožňovaly bezpečné zdolání množství trhlin. Když si představíš, že uvedeným úsekem nelze projít rychleji než zhruba za 2 hodiny, je jasné, s jakou pravděpodobností nehody musíš počítat. Spadnout může něco z vrchu nebo se to s tebou odloupne zespodu a letíš dolů, aniž tušíš, co přesně se stalo. Ledové věže jsou přes sebe naskládané jak stromy při polomu. Prakticky není způsob, jak se smysluplně odjistit. Nebezpečí tam bylo fakt obrovské. Před námi sem dorazili Američané, chvíli se v tom trápili a pak ukončili expedici. 17
Máš nějakou svou hypotézu, jak mohlo dojít k tak výrazným změnám ve struktuře ledovce? Všechno se odvíjí od změn teplot a pohybu ledovce. Dost často se stává, že na cestě narazíš na staré jištění, které nedává smysl. Je to tím, že ledovec se za několik let natolik změnil, že původní výstupová cesta vedla úplně jinudy. Když se ledovec tlačí dolů, jako to bylo podle mě v tomto případě, tak ubývá, ale může zespodu narazit na skálu. Ta ho nepustí, přeruší se celistvost a vznikne velice nebezpečný ledopád. My jsme jednu z těch cest přes tento úsek zdolávali 13. v pátek a bylo to shodou okolností takové „peklo“, že jsme tam uvízli o 2 hodiny déle než jindy. Zmizel nám zde fix, najednou čtyři metry díra a příštích dvacet metrů úplně jinak. Vytvořily se tam ledové mosty na vrcholech dvacetimetrových propastí a nezbývalo než to se sebezapřením přeskákat a přelézt. Jakou jste volili taktiku přelézání těch nejtěžších míst? Každý pěkně sólo. Kamarád tě nezajistí, protože není k čemu a může to na něj spadnout každou chvíli taky. Nedá se odhadnout,
Kolikrát jste museli tenhle úsek projít? Čtyřikrát nahoru a čtyřikrát dolů. Když jsme zjistili, jak to vypadá, naplánovali jsme si to jinak, ale člověk míní a Bůh mění.
ku v 6.600 m n. m. To byl, myslím, velmi slibný začátek. Potkali jste se přímo v B.C. s jinými expedicemi? Už tam byla čtveřice švýcarských lezců a hned po nás tam přišla polská čtyřčlenná expedice a dvojice Rusů. Spolupráce probíhala hlavně s Poláky, jejichž šéfem byl Ryszard Pawlowski, známý polský horolezec. Dorazil sem i úspěšný ekvádorský horolezec Ivan Vallejo se šerpou a právě s ním jsme měli naplánovaný druhý pokus o vrchol.
Vy jste ale neměli problémy jen tady. I cesta do základního tábora byla asi dost dramatická. My jsme přiletěli do Káthmándú a odtud pokračovali do Pokhary. Po dni odpočinku, vynuceném ranním startem letadla, následovala cesta do Jomosonu. Odtud jsme už po svých přešli do Marphy, vesničky vzdálené hodinu a půl na jih. Tady nás čekali věci i kuchař, který měl na starosti zajištění nosičů. Druhý den jsme se nabalili a vydali nahoru. Marpha leží 2.600 m vysoko a cesta do základního táboru je plánovaná na tři dny. Třicítka nosičů se musí hned první den vyrovnat se 2.000 metry převýšení. To proběhlo celkem bez problémů, ale následující den se výrazně zhoršilo počasí. Silný vítr doprovázel sníh a špatně obutí a oblečení šerpové propadli panice. Sudy shodili z hlavy a utekli dolů. Svoje věci jsme měli roztroušené v délce dvou kilometrů a nosiči nikde. Nechtěli jsme tomu věřit. Upevnili jsme věci, aby nespadly dolů ze srázů a mazali jsme zpátky do Marphy, podat si kuchaře, který
9. října jste po několika aklimatizačních výstupech a vybavení výškových táborů odstartovali první pokus o vrchol. Popiš nám klíčové okamžiky i zážitky z těch nejdůležitějších letošních dnů v Himálaji. Vystoupili jsme za velmi pěkného počasí do C1 a přespali. Noc byla díky větru šílená. Následující den jsme za velmi tvrdých větrných podmínek došli do dvojky. Stan byl až po vrch zafoukaný sněhem, který zledovatěl a o polovinu zmenšil vnitřní rozměry. Vzhledem k velikosti prostoru a neustálému zafoukávání vchodu sněhem hrozilo, že se v noci udusíme. Radek z toho měl
měl celou organizaci na starosti. Poprvé jsem měl možnost naplno si uvědomit kvalitu oblečení, které používáme několik let. Díky němu jsme ty dva dny, kdy po nás tekly proudy vody mísící se se sněhem, zůstali v suchu. Nosiči dole dostali ponožky a bundy, které do té doby neměli a znovu začali stoupat do B.C. My jsme si dali dole oddech, kurýrovali nachlazení a až na druhý den je následovali. Za sedlem ve výšce 5.300 m jsme se spojili a pokračovali přes další podobně exponované místo do základního tábora ve výšce 4.700 m n. m. Díky dobré aklimatizaci jsme už třetí den stavěli jedničku a následující odpoledne i dvoj-
opravdu strach a raději sestoupil o několik stovek metrů níže. Jak se ráno dozvídáme, tak přečkal noc u polské horolezkyně Sylwie v polské C2. Já s Kamilem jsme si nastavili budíky a ve dvouhodinových intervalech jsme se střídali v odklízení sněhu ze vchodu. Ráno jsme všechno sbalili se záměrem postavit C3. Nevěděli jsme, jak to bude s Radkem, protože nebylo jasné, kam až se dostal a zda nesestoupil až dolů. Znenadání se však objevil a po přebalení na tři lidi jsme mohli pokračovat vzhůru. V 6.900 m n. m. jsme na posledním rozumném místě postavili C3. V šest odpoledne si dáváme prášky na spaní, budík nastavujeme na jedenáctou a uléhá-
Výstup po hraně v 7.400 m n.m.
kdy a co se utrhne. Cokoliv může kdykoliv letět dolů. Někdo natahoval lano, které se zafixovalo, ale jen proto, aby určovalo cestu, protože trasírky se do ledu nedají zapíchnout. Jdeš a vidíš, že místo cesty je díra, tak do ní slaníš, kousek traverzuješ a za chvíli už zase musíš nahoru. Tam zjistíš, že jsi na ledovém mostě a takhle stále dokola. Jak to výstižně popsat – „ruská ruleta“ nebo „jízda na červenou“? Permanentní psycho, jaké jsem nikde jinde než tady nezažil. Ten, kdo byl na Dhaulágirí dříve, tak nikdy nic takového nemusel absolvovat. Vzniklo to asi za poslední roky.
18
me s představou, že další den uděláme pokus o vrchol. Po probuzení vaříme a určitě před jednou v noci začínáme lézt vzhůru. Cesta se začíná naklápět a postupně se zvedá až na přední hroty. Fixy znenadání skončí. První jde Radek a ve sněhu nachází druhý cepín, který mu usnadňuje pohyb při ražení cesty. V 7.300 m n. m. dostaneš pořádnou pecku na mimořádně větrné a otevřené hraně přináležící severní stěně. Stále jsme měli velmi dobrý čas, traverzujeme v dosti příkré stěně, pod kterou se otevírá dvoukilometrová díra. Tady nemůžeš udělat chybu, každý jdeme sólo. Řekli jsme si, že nahoru už žádný fix nebereme, každý se s tím musí porvat sám. Těžce jsem tady vzpomínal na Aconcaquu, protože jsem tam měl Stan v CII 6 600 m n.m. byl do poloviny promáčklý navátým sněhem
a bojuji s každým metrem z těch patnácti, co mě dělí od stanu. Stan stojí na ledovém mostě, takže máme trochu strach, abychom se ráno neprobudili o patro níž. Ve stanu chvíli ležím jak mrtvola a sbírám síly, abych se napil čaje, který mi připravil Kamil. Je těžké něco sníst a vůbec to polknout. Protože počítáme s druhým pokusem, necháváme nahoře druhý den kompletně vybavenou trojku. Karimatky, péřové bundy a kalhoty, spacáky, stan, termosky, výškové rukavice, já s Kamilem taky brýle, lopatu, vařiče, foťák, materiál… všechno, co je potřeba na výstup. Sestupujeme do základního tábora s tím, že až se zregenerujeme, zkusíme druhý pokus. Cestou dolů čtyři hodiny vysekáváme z ledu náš stávající stan v C2 a rušíme ho. C1 teď máme v 5.600 m n. m. a C3 v 6.900 m n. m. se stává naší novou C2. Jak dlouho jste se dole dávali do kupy? Po dohodě o spolupráci s ekvádorským horolezcem Ivanem Vallejo, který chtěl výstupem na Dhaulágirí překonat 13. osmitisícovku, jsme si mohli dopřát čtyři dny odpočinku. Ivan plánoval tři výškové tábory a my tak mohli zůstat dole o den déle, protože jsme měli jen dva. Až nahoru jsme chtěli vylézt rovnou z C2. Dohoda zněla, že se setkáme u Ivana v C3 v brzkých ranních hodi-
to samé. Říkal jsem si, že tohle prostě musím ten jeden den vydržet. S každým poryvem jsem zarazil cepín až po rukojeť, ale stejně nám skoro vlály nohy. Obloha byla modrá, sil rapidně ubývalo, ale pořád jsem měl pocit, že to dáme. Radek v té době nasazuje tempo a začíná se nám vzdalovat. Myslím si, že na tu výšku i tak celkem slušně stoupáme. Nedá se mluvit o tom, že jsme v pohodě, protože tam se nikdo necítí skvěle. Normálně jsi „na šrot“, ale pořád stoupáš, pomalu krok za krokem. Radek to pálil a někde v té výšce 7.900 m ho to stoplo. Měl pocit, že na něho někdo mluví a začal kolabovat. Ty hlasy ho asi dost vyděsily. Od hřebene, který končí na vrcholu, ho dělilo prý možná deset výškových metrů. Věděl však, že musí okamžitě dolů, jinak tam zůstane. Začal slézat k nám a my jsme se zpočátku domnívali, že jde z vrcholu. Při setkání už bylo jasné, že nahoře nebyl. Dostal se tak o 100 m výše. Každopádně bylo jasné, že končí a sestupuje. Nahoru se to podle něho nedá zvládnout. Věděli jsme, že máme nejméně tři hodiny rezervu, ale Radkova slova nás zbavila motivace. Měli jsme strach, že jestli to přeženeme, tak ohrozíme bezpečnou cestu dolů i šanci zvládnout případný druhý pokus. Byli jsme na 60stupňovém svahu, cloumal s námi vítr a bořili jsme se místy po kolena do sněhu. Museli jsme se rychle rozhodovat, protože čekat nebylo na co. Zvolili jsme sestup s Radkem s představou, že dáme druhý pokus. Kolik metrů vás dělilo od vrcholu? Tak okolo 350 výškových. Ale tyhle poslední jsou vždycky nejtěžší. Terén se ještě láme, ale vrchol byl téměř na dohled. Otáčíme to a na zbraních couváme dolů do C3. Vítr má stále hroznou sílu, a co chvíli ležíme na cepínech. Snadná není ani orientace, nicméně šťastně se blížíme do stanu. Já jdu poslední a ještě si cepínem dloubám kousky skály. Po fixech sjedu dolů, vycvaknu se z lana
Nahoru to nešlo. Se slzami v očích jsme z výšky cca 6.500 m n. m. koukali na naši vybavenou C2, ale bylo nutné zachovat chladnou hlavu a otočit to. Večer se informace o frontě potvrdily. Začalo velmi prudce sněžit a celý vršek se definitivně uzavřel. Sněžilo nepřetržitě a nám bylo jasné, že kdybychom to neotočili, tak tam zůstaneme. Hned následující den jsme sbalili stany v základním táboře a sestoupili až do Marphy. To taky nebyla žádná sranda. Neměli jsme s Kamilem brýle do mlhy, protože zůstaly ve dvojce a jen Radek viděl vyšlapanou stopu na cestě, která byla z větší části zafoukaná. Máš pocit, že jste měli něco udělat jinak? Máme pocit, že jsme pro to udělali všechno, co se dalo. Taky jsme se ptali sami sebe, v čem byla chyba, ale asi snad jediné, co jsme neudělali, byl obřad. Nesehnali jsme lámu. Nemám v sobě kvůli nedosažení vrcholu žádnou hořkost, Dhaulágirí je pro mě i do budoucna veliká výzva. Co tvé nejbližší plány? Ještě máš chuť jet se ohřát do Afriky? Začátkem ledna vyrážím na mezinárodní česko-slovenskou expedici do Afriky. Plánujeme pře-
Překonáváni velice rozbitého ledovce plné adrenalinu jak při ruské ruletě
nách a společně prorazíme cestu na vrchol. To bylo docela rozumné, protože v pěti lidech jsme měli větší šanci prošlápnout vrcholové partie hlubokého sněhu. Došlo však k velké změně počasí. Při cestě do C1 jsme Ivana potkali na cestě dolů. Sdělil nám, že se žene šílená fronta od oceánu se sněžením a on to balí. Ještě jsme přespali v C1, ale počasí se hodinu od hodiny horšilo. Nad C1 napadlo dost sněhu, začalo to praskat a hrozilo, že se s námi utrhnou lavinézní svahy.
chod hory Kilimandžáro a slezení několika cest na Mt. Kenya. Tyto akce se uskutečňují za podpory přátel a sponzorů. Děkuji proto všem, kteří mě finančně, materiálně i morálně podporují. Důležité informace o mých plánech a partnerech naleznete na mém webu www.romanlangr.cz Díky za rozhovor. ptal se František Teichmann foto archiv Romana Langra
19
O Yosemitech se píší knihy, články, deníky i pohlednice. I na stránkách tohoto lezeckého magazínu si lze každoročně nějakou tu řádku o Yosemitech přečíst. Že jsou Yosemity „vohraný“? Možná, ale jsou pořád dost dobrý... Proto připojujeme pár dalších řádků do povídání o Yosemitech. Dva perfektní, informačně nabité články o tom jak, kdy, kudy s kým a za kolik si mohli čtenáři Montany přečíst v jejím 100. čísle. Pro praktické informace odkazujeme tam a doplníme jen pár subjektivních dojmů. Camp IV Slavný, zprofanovaný, příjemný Camp IV. Tento camp je tak slavný, že o něm kdosi napsal i knížku. Možná si kluci, kteří bydlí na place za cedulkou s nápisem „residents“, o sobě myslí, že jsou taky slavní, a proto nechtějí nikomu půjčovat ani svoje bicykly. Na jednom kameni kousek od otlučených umyváren je kovová cedule, hlásající, že jde o unikátní místo, zařazené do nějakého seznamu unikátních míst pro svůj význam v historii lezení. Zřejmě je to i součást taktiky, jak se brát za lezeckou věc a poukázat na to, že vedle divé zvěře, se kolem místních stěn a bufetů již řádku let potulují (také často hladoví) lezci. Člověk kroutí hlavou a chvíli přemýšlí, zda ta rozbujelá glorifikace mýtiny kousek od silnice z příjemného kempíku nedělá tak trochu zkamenělinu, která studí. Nebojte, nedělá. Kemp naštěstí nežije Camp IV
Paštík s paštikou foto: Jirka Šrůtek
20
Free Rider Yosemitská jízda prázdnou slávou, ale živými lezci z Evropy a Ameriky, ale i Asie. Vzpomeňme alespoň na borce z Japonska, kteří se již od rána chystali na místní vyhlášený Půlnoční boulder. A znaveni jeho záludností nestačili později na velkou láhev vína, kterého jsme se směle ujali. Proto lze vedle ubytování v Campu IV nasbírat spoustu užitečných zahraničních známostí a kontaktů od Katovic po Malagu a od Aljašky po Mexiko. Camp je skutečně fajn místem cirkulace informací, lezeckého materiálu i sociálních kontaktů. Zjistíte zde novinky a doporučení ze zahraničních lezeckých oblastí, můžete vy šmelit nějaký ten kousek železa a utužit zahraniční přátelství. Z našich nejpovedenějších obchodních kontraktů byl friend obřích rozměrů, který jsme směnili se španělskými sportovci za 50 babek, rurp české výroby a jedno moirové tričko. Mezinárodní kontakty jsme utužili zpočátku zejména se slovenskou výpravou, která měla až do posledního večera dostatek ohnivé vody pro zalévání kvetoucích přátelství u táboráku. V družné atmosféře jsme se navzájem učili společenské frazeologii našich národních jazyků a na konkrétních příkladech demonstrovali vhodnost a nevhodnost použití idiomatických výrazů. Široké diskuse se dostalo českému výrazu „ty vole“. Slovenský protiklad, plnící obdobně nezastupitelnou funkci v neformální konverzaci uvádět nebudeme, neboť v českém překladu vyznívá příliš vulgárně. Kromě lingvistických témat
jsme se dozvěděli např. tajemství výroby speciálního alkoholického nápoje s rumovým základem, produkovaného v oblasti Ďumbieru, nabrali mravního ponaučení do začátku podnikání (jen poctivost a kvalitu) a zjistili obdobné subjektivní motivace k lezení na obou stranách hranice (všichni to dělají jenom pro prachy). Inu, Camp IV není jenom o lezení.
Lezení V lezeckém magazínu však nutno učinit i o lezení několik poznámek. Yosemitská žula je vyhlášena svou kluzkostí. To je ovšem nevýhoda pouze zdánlivá, protože díky této vlastnosti se ve spárách tolik neodřete a ve stěnách neprolezete tak rychle prsty. Camp IV trpí určitou rozpolceností mezi strnulostí vlastní mytizace a živou realitou trochu rozbordeleného mezinárodního pionýráku a jistou dvojakost nalezneme i v místním lezení. Yosemity představují bezprecedentní kombinaci morálového lezení do čtyřiceti délek a naprosto pohodlného zázemí. Celkem husté morálovky naleznete kousek od autobusové zastávky místní hromadné dopravy, 15 minut chůze od El Capa si dovezete autem haulbágl po udržovaném asfaltu, po přežití hrůzostrašné „Xté“ délky „Xtý“ den ve stěně se můžete uklidnit pohledem na parkoviště pod stěnou atd. Protože si yosemitské lezení vyžaduje určitou aklimatizaci, zpočátku jsme se plácali na kratších cestách, pro které se označení skalky nehodí, podob-
Stoupa leze Separate reality foto: Martin Heuger
ně jako lezení v Adršpachu nebývá označováno za skalkařské. Učili jsme se zakládat friendy a vklíněnce na co nejmenší počet pokusů a držet se ve spárách bez chytů a tření. Jedno odpoledne jsme si zajeli se slovenskými kolegy i na profláknutou „Separátu“, která se co chvíli leze i sólo (Gullich, Zak, Potter). Ačkoli cesta vede několik metrů stropem, jedná se o boulder těsně před výlezem, ke kterému lze dokráčet v perfektních žábách. Ale úplně zadarmo to není. Stoupovi zabrala cesta čtyři pokusy a slovenský sportovec Dionýs taky párkrát stáhl lano, než kroky sřetězil. Krátké cesty mají své kouzlo, ale byla by škoda nevlézt do kilometrové zdi, když je takhle s Nosem u nosu. Ádr trio Béca, Paštík a Jirka Šrůtek se pustilo do North America Wall, ale počasí je zahnalo dolů. Až přestalo pršet a sněžit, Béca odjel bouldrovat do pouště, Jiřík s Paštíkem se do stěny vrátili a za čtyři dny ji vychvátili. Ostatní jsme jim ani moc nezáviděli – hodně traverzů a rozbité skály, exponované s obtížným návratem. Docela pěkný skalp, klasifikace 5.10 C4. Výlet do pouště v okolí kovbojského Bishopu, za hlavní hřeben Sierra Nevady, se může stát lákavou příležitostí vypadnout z přeplněného a stinného Campu. Do žluta zbarvená a řezavě voňavá květena vám dá hned jednu po čenichu. Druhou koupíte s ranním mrazíkem. Ukvapený výpad na rozeseté vyvřelé krasavce, vás může dorazit zcela. Zkušení kamenolezci však jistě neopomenou důkladné lámání, protahování a očumování, protože scenerie i lezení stojí za to. Paštík s Bécou se později vydali na přístupovou túru pod jižní stěnu Half Domu. Ráno oklepali ledovej škraloup ze spacáku a na radu pamětníka prvních výstupů v této zdi zamířili přímo ke skryté stezce. Po hodinovém manévrování se prokleli pod stěnu, kde se již vše zdálo být jasné. Linie sledující křemennou žílu musí být hledaný Autobahn, jak výmluvné a trefné. Avšak dříve, než oba jezdci stačili zařadit vyšší výkonnostní stupeň, na staré nýty vzdálené i dvacet metrů a mlčenlivé soustředění zazněla unisono již chvíli očekávaná odpověď: dolů, Aus-
fahrt. Pro takové příležitosti je zde připraven výstup Snake Dike za 5.7, kde nasednete na další, tentokrát už dobře rostlou žílu, a vyskočíte až ve vrcholových plotnách… O něco méně frekventovanou lajnu si středem jižní stěny vybral neohrožený vzduchoplavec Houlding, jehož kroky jistil mág a druh Potter. Byla to již třetí dvojka, která si s Jižní kráskou (Southtern Belle, 5.12d) zavdala v posledních 18 letech až do konce. Radost účastníkům zájezdu způsobilo, že se Dušanu „Stoupovi“ Janákovi a Jirkovi Šrůtkovi podařilo zopakovat cestu „Free Rider“ (38 délek, 7c+ E3). Nejdříve nalehko přelezli úvodní pasáž „Free Blast“, která se často leze jako samostatná cesta na tzv. Mamutí terasy, odkud lze jen na pět slanění sjet na zem. Po periodě chladného počasí se vrátili pomocí zanechaných fixů do stěny a výstup za další tři dny dokončili. Výstup neměli dopředu připravený, jak bývá u těchto podniků běžnou taktikou – tj. lezci si předem nazkoušejí těžké délky, na štandy si připraví vodu, jídlo a bivakovací propriety. Zvolili napínavější a svým způsobem namáhavější styl: všechno potřebné vybavení nést rovnou s sebou, a co nepůjde OS, to rovnou na místě secvičit bez návratů na zem. Nejtěžší délky byly vylezeny stylem PP, několik lehčích RK (jedna „slézací“ – zde je návrat až na štand a vytažení lana nesmyslné, jedna v traverzu – kdy by stahování lana mohlo způsobit komplikace, v jedné bylo nutné vybrat friendy pod sebou k zajištění horní části délky a nebylo možné stáhnout lano), většina OS. Cesta je klasifikována 5.13a nebo 5.12d americké stupnice, tj. 7c+ stupnice evropské. Nejtěžší lezení se nachází mezi 19. a 33. délkou z celkového počtu nehorázných 38 délek Ačkoli číslíčkově největší problém představuje stěnový boulder přes dva nýty s doskokem do vyhazujícího bočáku, 95 % lezení se odehrává ve spárách všech možných rozměrů a na vlastním jištění. text a foto
účastníci zájezdu
Stoupa, Béca, Jirka, Paštík, Stoupa, Maťo Heuger (fotky ze Separate reality)
21
dršpach je jedno z nejhezčích míst v Čechách a na Moravě. To je prostě fakt. Adršpašské skály jsou ráj pro turisty, romantiky, „kotlíky” i rodinky s dětmi. Hospodský povaleč a pivní skaut si najde svoje v místních kulturních zařízeních – U Peňáka, U Tošováka, v Tunelu anebo na Zámečku. Kromě těchto skupin se zde vyřádí i skalní lezci – především spáraři a milovníci vyhřátých ploten a rajbasů a také pískaři-prvovýstupáři. Ádr (nepočítám Křížový vrch) je oblastí převážně drsných klasik s kruhy pořádně vzdálenými, protože ze spáry a z komína se přece nedá vypadnout... V posledních pár letech se tady ale dějí roztodivné věci. Místní úder-
A
níci nastupující lezecké generace, ale i nejmenované nestárnoucí hvězdy tak trochu mění styl dělání cest a díky nim zde vznikají „pořádný prásky” – velmi těžké a vcelku slušně zajištěné cesty, kde se realizují i sportovci, kteří se nenechají odradit vidinou případného desetimetrového kondora. Bylo to na sklonku prázdnin, kdy jsme za pěkného slunného dopoledne seděli s „kámošema Pražákama” Klárou, Romanou a Igorem na terase a jako vždy jsme se nemohli dohodnout, kam dneska. I šel kolem Jirka Šrůťa s Dášou a po pár slovech o dnešních plánech z nich vypadlo, že jdou s Tomášem Pýchinem dodělávat dlouho rozdělaný projekt na Cukrovarský
Cukrovarský komín aneb Pěkné odpoledne v Adršpachu
Jirka Šrůtek osazuje poslední kruh v projektu cesty Bleskosvod Xb
22
Adršpach – Cukrovarský komín
komín. Linka je to nádherná, padesát metrů pěkné, šedobílé, kolmé stěny na jednu z nejvýraznějších adršpašských dominant! Bylo rozhodnuto. „Jdeme s váma,” řekl kdosi. „Vylezeme si tam normálku,” – to je docela pěkná hrana za VIIIa z náhorní strany přes dva kruhy – „a všichni se sejdeme nahoře!” Bylo nás pět plus dva prvovýstupáři, celkem sedm kluků a holek, co se měli naskládat na vršek Cukrovaráku – na plochu většího stolu. Kluci se začali snažit v jejich projektu. Na vršek jim zbýval už jenom kousek – tak patnáct metrů, to je akorát na jeden kruh. Jejich cesta byla ale trnitá, takže se zbytku výpravy o pěti lidech podařilo dosáhnout vrcholu
Jirka Šrůtek zakládá háček před osazením posledního kruhu v projektu Cukrovarský komín – Tomáš Pýcha odlézá od posledního kruhu při prvovýstupu cesty Bleskosvod Xb
v okamžicích Šrůťova a Pýchinova nejurputnějšího boje. Z vršku „Cukrovaráku” je parádní výhled na Ádr. Velkolepé panoráma snad nejkrásnějších skal. A přímo pod námi se odehrávalo „hrozné divadlo”. Jirka se k radosti kolemjdoucí turistické výpravy prolétl při navrtávání, když s ním upadl háček, do kterého právě sedal. Pěkné odsednutí, tak okolo dvanácti metrů. Netrvalo ale dlouho a poslední kruh byl na místě. Řada byla na Tomášovi. Tomu to šlo pěkně od ruky... ale chvíle zaváhání čtyři metry nad kruhem, špatné navážení na pravačku, sprška nadávek... a gravitace je nekompromisní. Na druhý pokus byl už úspěšnější. Patřičné množství vyplaveného adrenalinu ho dostala do správné provozní teploty. Do místa pádu se dostal než bys řekl švec, chvíle rozmyšlení, raz dva a byl nahoře. „Uááááááááááá,” a je to! Během chvilky dolezl Šrůťas a na vršku začalo být opravdu těsno. Velká radost, gratulace, zápis do vrcholovky a honem dolů. Den jsme zakončili tradičně – koupačkou a dobře vychlazeným zlatým mokem v jednom z místních kulturních zařízení. Shrnutí: Pýchin se Šrůťou prvoprostoupili cestou Bleskosvod Xb, ostatní vylezli normální cestu – Kampaňolu za VIIIa. No a Klárka, dnes už zasloužilá členka Svazu českých komínářů, si zapsala další nastoupané metry po komínech českých zemí. text a foto Adam Práza www.piskar.cz
23
Alpy
v klídku a v pohodě
A je tady další část mého povídání. Myslím si, že pro vás bude užitečné doplnit si informace z tohoto cípu krásných hor o další porci. Pokud totiž navštívíte údolí Saastalu, nemůžete, a přesněji řečeno nesmíte, vynechat právě horskou skupinu Allalin – horskej pánbíček by se na vás mohl totiž naštvat. Blíží se zimní sezóna a právě výstupy a sjezdy z těchto kopečků by měly patřit rozhodně mezi vaše cíle.
Allalinhorn
Skupina Allalin Srdce Wallisu Vrcholky v této skupině mají mnoho společného. Jejich hlavním pojítkem je ale skutečnost, že se nalézají do slova v srdci Walliských Alp. Pokud k nám tedy bude příroda milosrdná, a bude jasno, může nás za naši námahu odměnit nezapomenutelnými zážitky při 360° pohledech z těchto vrcholků! Už z většiny sedel můžeme totiž pozorovat: na jihu mohutnou Monte Rosu, Lyskamm či Breithorn na západě kamennou hradbu mezi pyšným Matterhornem a úctyhodným Weisshornem v dalším horizontu se nám pak zjevuje majestátná Mont Blanc spolu s Gran Combinem na severu špičatý Dóm s Täschhornem (jako originální vyvrcholení stěny Mischabel) a opět v dalším horizontu Bernské Alpy, kde můžeme nejen zřetelně rozlišovat jednotlivé vrcholky, ale především obdivovat mohutnost tamních ledovců na východě máme doslova na dosah ruky už známý Weissmies… Ideální túry na začátek Dalším společným rysem těchto kopců je charakter výstupových tras. S trochou nadsázky se dá říci, že se jedná o lehčí túry, které navíc nejsou nijak zvlášť objektivně nebezpečné. Proto si 24
myslím, že pokud chcete začít s túrami na čtyřtisícovky, jsou právě tyto vrcholky pro vás nejvhodnější. Navíc tato skupina nabízí i ojedinělou možnost perfektních skialpových túr, včetně různě zkombinovaných přechodů. Možná i proto až zde končí slavná Haute route (skialpinistický přechod ze Chamonix). Já osobně vděčně využívám některé z těchto vrcholků v zimě i v létě jako výbornou aklimatizaci před dalšími výstupy. Skupina Allalin Hlavním a také velmi známým střediskem údolí Saastalu je malé horské městečko Saas Fee. Saas Fee je také ideálním nástupním místem pro tuto naši horskou skupinu, především pak lanovka na Felskinn (2.989 m) nebo na Längflue (2.869 m). Tato horská skupina nám nabízí celou řadu krásných klasických výstupů, ale i sjezdů. Nejznámějšími vrcholy této skupiny jsou: Alphubel (4.206 m) Allalinhorn (4.027 m) Strahlhorn (4.190 m) Rimpfischhorn (4.199 m)
Klasické ledovcové výstupy, skialpové túry, horolezectví: ALLALINHORN 4.027 m 28. 8. 1856 Saaský pastor Johann Joseph Imboden a vůdci Franz Joseph Andenmatten a E. L. Ames Z stěnou přes Mittel-Allalin Z stěnou z Mittel-Allalin – A (B), varianta z Felskinnu Klasická, krásná, krátká a relativně bezpečná ledovcová túra bez větších technických obtíží a hlavně bez dlouhého nástupu (sníh, led do 35°), původní cesta. Výborná pro aklimatizaci na další výstupy. Ideální i na skialpy. Tento výstup a následný super sjezd vřele doporučuji! Pozor na: orientace v terénu za snížené viditelnosti nebo při zafoukané stopě záludné ledovcové trhliny a sněhové mosty (obzvlášť pozor na konci léta) Mittel-Allalin
Pohled z Allalinhornu směrem k Matterhornu
Samozřejmě existuje v blízkém okolí této horské skupiny také celá řada dalších možností na krásné výlety: Fluchthorn (3.795 m) – skialp Egginer (3.366 m) – skalní lezení Mittaghorn (3.143 m) – ferrata
Moje tipy: 1. V zimě či na jaře pro skialpy bych volil spaní v jednom z mnoha penziónů v Saas Grundu či jeho blízkém okolí (nocleh od 20 CHF) a ráno pomocí lanovky vzhůru. Výstupy od horních stanic jsou okolo 2 až 4 hodin s převýšením maximálně do 1.200 m. Následné supersjezdy jsou naopak s převýšením okolo 2.400 m! A právě tyto dlouhatánské a krásné sjezdy stojí za každodenní výjezdy lanovkou... Navíc kousek vedle ze Saas Grundu můžete snadno vyrážet i na další podobné úžasné výlety v okolí Weissmiesu.
2. Naopak v létě mi přijde jako časově, ale i finančně nejvýhodnější zajištění si noclehu u nové horní stanice lanovky Felskinn na blízké chatě Britanniahütte. Dá se tady i opatrně stanovat, ale až dál na ledovci... 3. Rozhodně nedoporučuji šlapat pod touto lanovkou od auta pěšky, to je podle mne psychicky neúnosné a zdrcující... I když v létě se dá udělat celkem hezká túra ze Saas Almagell – Zer Meiggeru (volné parkování) k chatě Britannia pěkně po svých. 4. Pokud byste chtěli vyrazit přímo na Allalinhorn normálkou nebo po severní hraně, mu-
ALPHUBEL 4.206 m 26. 8. 1856 Saaský pastor Johann Joseph Imboden a vůdce Franz Joseph Andenmatten + 4 Angličané přes Z hřeben V stěnou z Längfluh, varianta z Felskinnu Dlouhá a relativně bezpečná ledovcová túra se strmým závěrem. Výborná pro aklimatizaci na další výstupy. Ideální na skialpy. 4 až 5 hodin (z Längfluh i Felskinnu) Sestup z Allalinhornu
– při špatně zvolené trase možnost zasažení séraky či lavinou (především střední část SZ stěny je lepší opravdu obcházet) 3 až 5 hodin z Felskinnu (2.989 m), 2 hodiny z Mittel-Allalinu (3.454 m) SV hřeben (Hohlaubgrat) – B nástup od Britanniahütte, nejprve traverz přes ledovec Hohlaub k hřebenu, poté sněhovým hřebenem (sníh či led do 40°) podvrcholový 50m skalní výšvih do II. stupně (jisticí tyče, nýty) 4 až 5 hodin z Britanniahütte, sestup přes Mittel-Allalin JZ hřeben – B Z Allalinpassu, místy skalní hřebínek do II. stupně 2 hodiny z Britanniahütte nebo 5 hodin z Täschhütte
JV hřebenem – B Ze západu přes Alphubeljoch, strmý svah 45° často ledový 4 až 5 hodin z Täschhütte S hřeben – C Do III. stupně 1 až 2 hodiny z Biwak Mischabeljoch Kombinace – B S Allalinhornem (Hohlaubgrat) přes Feejoch, kde je zhruba 50 m dlouhý skalní hřebínek na Feechopf (3.888 m), do II. stupně, poté JV hřebenem až na vrchol 6 až 7 hodin z Britanniahütte Vrchol Alphubelu
SV hřeben – C+ Přímo vzhůru od konce posledního vleku, led do 50° 3 hodiny z Mittel-Allalin
síte se dostat na Mittel-Allalin (3.454 m). Ze stanice Felskinn sem vede metro (podzemní dráha). Ale cena za použití dopravních prostředků se vám tak zdvojnásobí. Na mapě je taková přerušovaná čára, chci upozornit, že OPRAVDU neznamená turistickou cestu... Máte ještě jednu možnost, jak se dostat na start. Z Felskinnu ledovcem opatrně mezi trhlinami a v bezpečné vzdálenosti od skalnatého hřebínku po levé ruce... 5. Návštěvu Mittel-Allalinu vřele doporučuji pěkně po výstupu. Otočná restaurace, ve které dělají výbornou čokoládu, gulášovou polév-
ku… moc rád se aklimatizuji se sklenicí piva na prosluněné terase pod ledovými stěnami... 6. I když se o těchto výstupech hovoří jako o snadno dostupných, skrývají celou řadu nebezpečí. Jako nejzákeřnější bych viděl špatnou volbu trasy a další je špatná orientace při zhoršeném počasí.
klasická ledovcová túra
ferrata
skialpová túra
lezení
horolezectví 25
RIMPFISCHHORN 4.199 m 9. 9. 1859 Leslie Stephen a R. Liveing a vůdci Melchior Anderegg a Johann Zumtaugwald Z hřebenem přes Flue Berghaus Z hřebenem z Britanniahütte (varianta z Berghütte Fluhalp) – B+ Dlouhá a relativně bezpečná ledovcová túra s exponovaným závěrečným vrcholovým výstupem po skalním hřebínku do II+ (pouze přírodní jištění, pevná skála!). Z Rimpfischsat-
(asi ale ne úplně z vršku)
Rimpfischhorn – celý hřeben
a vůdci Franz Joseph Andenmatten a Ulrich Lauener SZS hřebenem z Britanniahütte přes Adlerpass – BPředevším dlouhá, ale relativně bezpečná ledovcová túra bez větších technických obtíží. Výborná pro aklimatizaci na další výstupy. Ideální na skialpy. 5 až 6 hodin z Britanniahütte SV hřeben – C Možnost přechodu přes Fluchthorn (3.795 m), ledovcová túra, v závěru výstup skalním hřebenem do II. stupně 4 až 5 hodin z Britanniahütte SZS hřeben – B-, z Berghütte Fluhalp přes Adlerpass Ledovcová túra, v létě většinou problém na Adlergletscher cca 5 hodin ZJZ hřeben – C Možnost přechodu přes Adlerhorn (3.988 m), ledovcová túra, v létě většinou problém na Adlergletscher 6 hodin z Berghütte Fluhalp
Lezení, Ferraty: Rimfischhorn – závěr
tel se můžeme setkat i se strmým ledovým lezením okolo 50°. (POZOR na včasné odbočení na vrcholový hřeben! Přímý výstup vede pouze do sedýlka a k Rimpfischhorn / Südschulter-Gipfel/ 4.150 m, odkud k hlavnímu vrcholku nevede normální cesta – viz fotka s nákresem) 4 až 5 hodin z Britanniahütte Průstup ledovcem
S hřeben – C Úseky III. stupně, skalní věže přímo IV., možnost toto obejít z jihu, sestup západním hřebenem 6 až 7 hodin z Britanniahütte STRAHLHORN 4.190 m 15. 8. 1854 Edmund J. Grenville a Christopher Smyth 26
EGGINER 3.366 m Lezení ve fantastickém vysokohorském prostředí s úžasnými výhledy na Walliské ledovce. Pevná skála, super jištění... Když vás přestane bavit ledovec. MITTAGHORN 3.143 m Super vytvořená ferrata, neskutečné výhledy, neskutečné atrakce 3 hodin z Morenia, sestup na lanovku Plattjen GEORGE ALPINE Super vytvořená ferrata (placená), průchod ze Saas Fee do Saas Grundu, neskutečné atrakce 4 hodiny (každé po, st, pá – 110 CHF a minimálně 4 osoby) V zajetí trhlin
Můj tip na super výlet: Skupina Allalin – Kompletní přechod 1. den: Po nezbytných přípravách výjezd „na těžko“ lanovkou na Felskinn. V betonové budově Metra Allalin průchodem projít až ven na ledovec. Tady budete mít celkem soukromí (stan doporučuji stavět až v pozdních odpoledních hodinách). Váš rychlý výjezd do 3.000 metrů asi začne být znát, a proto se snažte zbývající odpoledne využít především na aklimatizaci. Vhodná je například lehká túrka pod Hinter-Allalinem ledovcem zhruba na kótu 3.200 m (našlápnete si tak totiž závěrečnou část vašeho zítřejšího sestupu z Allalinhornu). V rámci této túry doporučuji v praxi si připomenout základní principy chůze po ledovci, včetně záchrany z trhliny! 2. den: Okružní výstup na Allalinhorn přes Hohlaubgrat se sestupem na Felskinn Všechny věci, které se rozhodnete zanechat ve vašem základním táboře, doporučuji sbalit do většího batohu, a to včetně stanu a spacáků (na vrcholový útok vám bohatě bude stačit batoh do 30 l), a uschovat na nějakém suchém a bezpečném místě! Nejprve tunelem zpět a pak po upravované a téměř vodorovné cestě k Britanniahütte. Od chaty směrem dolů na ledovec Allalin vede značená cestička. (Na konci této cestičky se mohou objevit sněhová pole, a proto zvažte případné nandání maček a použití cepínů.) Po dosažení ledovce následuje (po samozřejmém navázání na lano) samotný výstup. Někdy vede stopa pravou částí ledovce Hohlaub, ale lepší je tento ledovec přetraverzovat (menší trhliny) na levou stranu a výstup směřovat do sedýlka ve výšce okolo 3.150 m. (Přes toto sedlo také většinou v létě vede cesta směrem na Strahlhorn či Rimpfischhorn!) Toto nevýrazné sedýlko zdůrazňuji také proto, že je vhodné na vybudování vašeho budoucího předsunutého základního tábora na cestě k těmto vrcholkům… Od něj se už náš výstup začíná pomalu zvedat. Po ledovci stoupáme
hřebenem Hohlaub (zprava). Po dosažení sedla ve výšce 3.500 m (svou nadmořskou výšku můžeme stále kontrolovat s výškou otočné restaurace na Mittel-Allalin, 3.454 m) začíná první prudká část (okolo 40°, pozor někdy může být ledová). A právě zde se také většinou výstup začíná znatelně zpomalovat díky vlivu nadmořské výšky. Při dosažení dalšího sedýlka jsme už ve výšce 3.898 m. Odtud jdeme exponovaným a strmým sněhovým hřebínkem k vrcholovému skalnímu výšvihu. Tento asi 50metrový úsek je dobré pořádně odjistit (lezení do II. stupně, jisticí tyče, nýty) a rozdělit na dvě části, abyste tak získali dostatek možnosti zajistit následný strmý sněhový výlez (ke skalnímu podvrcholovému výčnělku). Odtud už snadno vrchol. Sestupovat budeme tzv. normálkou (Z stěnou). Nejprve po zřetelné stopě do sedla Feejoch a odtud opatrně mezi celkem velkými trhlinami pod SZ stěnu, při jejím traverzu k vlekům buďte opatrní (při špatně zvolené trase možnost zasažení séraky či lavinou). Po dosažení sjezdovek (možnost odvázání se) následuje sestup mezi lyžaři přímo do otočné restaurace na Mittel-Allalinu nebo na její terasu. Nadešel čas na delší pauzu a odpočinek. Druhá část setupu začíná přímo za touto restaurací (je zde možné navštívit památník místních horských vůdců). Opět navázáni a ve střehu začneme sestupovat celkem prudkou strání na ploché dno ledovce pod námi (vlevo je skiareál) a v bezpečné vzdálenosti od hřebene Hinter-Allalinu sestoupíme na kótu 3.200 m, dále už po vaší včerejší stopě (budete za ni vděčni) k základnímu táboru. 3. den: Alphubel východní stěnou Začátek dne je úplně stejný jako včera. Tentokrát však vyrazíme už navázaní na opačnou stranu. Nejprve trochu z kopce (většinou po staré stopě po rolbě) traverz Feegletscheru ke skalisku s kótou 3.181 m. Za ním se už napojíme na normálku z Längfluh. Tou až na vrchol. Nejprve nás čeká cesta mezi trhlinami, v závěru pak už jen strmý závěrečný výstup. Sestup = výstup 4. den: Strahlhorn SZS hřebenem, přesun tábora Začátek dne je úplně stejný jako poslední dvě rána, až na to, že
budeme vyrážet na místo našeho předsunutého tábora v sedýlku na ledovci Hohlaub „na těžko“. Trasa přes Britanniahütte do sedýlka (viz 1. den). V sedle zanecháme většinu svých věcí a opět „na lehko“ zaútočíme na Strahlhorn. (Je možné sem také dojít na večer předchozího dne, ale cestu v rozbředlém sněhu a po takovém výstupu, jakým je Alphubel, moc nedoporučuji…) Ze sedýlka zlehka sestupujeme na ledovec Allalin a v bezpečné vzdálenosti pod stěnami Allalinhornu mírně stoupáme na plošinu pod sedlem Allalinpass. Po tomto „fotbalovém hřišti“ dojdeme pod JV stěnu Rimpfischhornu a opět podél nich vystoupáme až do Adlerpassu (výhled na Matterhorn). Z něj pak doleva po SZS hřebenu až na samotný vrcholek. Sestup zpět do předsunutého tábora. 5. den: Okružní výstup S hřebenem na Rimpfischhorn, sestup Z hřebenem (Pro méně zkušené doporučuji výstup i sestup pouze západním hřebenem!) Začátek je stejný jako včera, z „fotbalového hřiště“ ale odbočíme na Allalinpass. Z něj přímo jižním směrem strmě vzhůru k počátku skalního hřebínku. Dále pak lezecké úseky III. stupně, skalní věže přímo IV. (možnost obejít z jihu) až na hlavní vrcholek. Sestup přes jižní předvrchol po exponované Z skalní hraně (do II. stupně) až do místa, ze kterého musíme vytraverzovat doleva do sněhového žlábku (někdy led, do 50°). Sestup až do sedla a z něj ledovcem západní stěny až pod skalní ostroh. Následuje traverz k dalšímu skalnímu ostrohu a pak už jen dosažení Allalinpassu (oceníte schopnost příliš neztrácet nadmořskou výšku). Sestup do tábora.
UŽITEČNÉ INFORMACE SOS
112, KWRO – 144, REGA – 1414, vysílačka – 161.300 MHz, POLICIE – 117, NEHODY – 140, HASIČI – 118
Mapy
SLK 5006 – Matterhorn – Mischabel, 1:50 000 SLK 284 S – Mischabel, 1:50 000 (skialpové trasy!), SLK 1328 – Randa, 1:25 000
Základní info
MOJE ŠVÝCARSKO.COM – www.mojesvycarsko.com (zákl. informace o Švýcarsku) WALLIS.CH – www.matterhornstate.com (základní informace o Wallisu…) SAAS-FEE TOURISMUS (Saas-Fee) – Tel.: +41 (0) 27 958 18 58, www.saas-fee.ch (počasí, live camera, ubytování, vleky, mapy…) SAASTAL TOURISMUS (Saas-Grund, Saas-Almagell, Saas-Balen) – Tel.: +41 (0) 27 958 66 66, www.saastal.ch (počasí, live camera, ubytování, vleky, mapy…)
Počasí, laviny...
Meteoswiss – www.meteoswiss.ch (předpověď počasí...) LAVINY – www.slf.ch (lavinová situace a předpověď…)
Horský vůdce
ALPY4000.cz – Tel.: +420 607 145 281, www.alpy4000.cz (klasické výstupy v zimě i v létě, skialpinismus, lezení…) BERGSPORTSCHULE ACTIVE DREAMS WEISSMIES – Tel.: +41 (0)27 957 14 44, www.weissmies.ch (možnosti túr, stav ledovce a sněhu, případné změny tras…) Bergführerbüro Mountain Life – Tel.: +41 (0) 27 957 44 64, www.mountain-life.ch (možnosti túr, stav ledovce a sněhu, případné změny tras…) ALPIN CENTER ZERMATT – Tel.: +41 (0) 27 966 24 60, www.zermatt.ch (možnosti túr, stav ledovce a sněhu, případné změny tras…)
Příjezd
NEJRYCHLEJI – přes Rozvadov, Německo (Karlsruhe) do Švýcarska (Basel). Dále přes Bern, Fribourg, Martigny, Sion, Visp, Stalden, Saas Fee nebo přes Bern pomocí vláčku přes Kandersteg (25 CHF). Švýcarská dálnice: 40 CHF BEZ POPLATKU – Německem (Mnichov) kolem Bodamského jezera a přes Chur, Furkapass do Vispu. Pozor na zimní období!
Parkování
SAAS-FEE podzemní garáž: 1. tři hodiny – grátis, léto – 11 CHF, zima – 14 CHF, BUS – grátis. POZOR: v serpentinách těsně před Saas-Fee se dost dobře UŽ NEDÁ parkovat grátis! SAAS-GRUND: 5 CHF, SAAS-ALMAGELL: 5 CHF
Kempy
Camping am Kapellenweg***, Saas-Grund, teplá voda bez příplatku, internet Camping Bergheimat**, Saas-Grund, přes silnici u lanovky na Hohsaas, recepce je v hotelu Etolie, velkou výhodou oproti ostatním kempům je krytý bazén (v ceně!) další kempy na: www.saas-fee.ch, www. zermatt.ch – camping cena kempů: okolo 10 CHF (včetně auta, stanu)
Nástupy
1. ze Saas-Fee (1.803 m) lanovkou na Felskinn (2.989 m), po průchodu tunelem se dá stanovat, nebo téměř vodorovně po upravované cestě cca 45 min na Britanniahütte (3.030 m) nebo ještě kousek dál na ledovec 2. ze Saas-Almagell (1.670 m) pěšky přes Zer Meiggeru a ledovec Chessjen na Britanniahütte (3.030 m) cca 4 hodiny. Na začátku léta možné problémy s přemostěním potoků! 3. ze Saas-Fee (1.803 m) lanovkou na Längfluh (2.867 m) 4. ze Saas-Fee (1.803 m) pěšky na Längfluh (2.867 m) cca 3 hodiny. 5. z Täsche (1.450 m) pěšky na Täschhütte (2.701 m) cca 3 a ½ hodiny. 6. ze Saas-Fee (1.803 m) lanovkou na Längfluh (2.867 m), poté přes Feegletscher na Biwak Mischabeljoch (3.851 m) cca 4 hodiny 7. z Täsche (1.450 m) pěšky přes Ottavan na Biwak Mischabeljoch (3.851 m) cca 7 až 8 hodin
Lanovka
36 CHF. Saas-Fee – Längfluh: Saas-Fee – Felskinn: Další info na: www.saas-fee.ch
36 CHF
Horské chaty, bivaky Britanniahütte 3.030 m CAS sektion Genevoise, chatařka Andenmatten Renaud Thérèse. Tel.: +41 (0) 27 957 21 80. OTEVŘENO: zima – 3, 4, 5, léto – půlka 6, 7, 8, 9 (obvykle podle provozu lanovky). Tel.: +41 (0) 27 957 22 88, www.britannia.ch, www.sac-cas.ch, www.vs-wallis.ch Počet lůžek: 134, winterraum: 12. SAC člen: 20 CHF nocleh/52 CHF ½penze. Nečlen: 29 CHF nocleh/61 CHF ½penze. Možnost vlastního vaření za poplatek 5 CHF (nás nechtěli bez polopenze VŮBEC ubytovat!). Ve winterraumu kamna na dřevo. Längfluh 2.867 m Burgergemeinde Saas Fee, chatař Marty Alois. Tel.: +41 (0) 27 957 26 68, soukromá = žadné slevy pro SAC! OTEVŘENO: podle provozu lanovky. Tel.: +41 (0) 27 957 21 32, www.vs-wallis.ch, www.sac-cas.ch Počet lůžek: 90, winterraum: 20. Touristenlager: 70 CHF ½penze
Varianta s noclehem na Britanniahütte 1. Možnost aklimatizačního výstupu na chatu už zespodu ze SaasAlmagellu. 2. Nejprve bych šel na Strahlhorn, další den by následoval kompletní Rimpfischhorn a výstup na Allalin bych spojil třetí den s přechodem přes Feechopf s výstupem na Alphubel. Sestup přes Längfluh lanovkou do Saas-Fee.
Täschhütte 2.701 m SAC sektion Uto, chatař Lerjen André, tel.: +41 (0) 27 967 53 63. OTEVŘENO: zima – 4, 5, léto – konec 6, 7, 8, 9 (obvykle). Tel.: +41 (0) 27 967 39 13, www.vs-wallis.ch, www.sac-cas.ch Počet lůžek: 65, winterraum: 16. SAC člen: 19 CHF nocleh/30 CHF nocleh se snídaní / 53 CHF ½penze. Nečlen: 28 CHF nocleh/39 CHF nocleh se snídaní/62 CHF ½penze
text a foto Já, Frenky a Kristýnka www.alpy4000.cz
Biwak Mischabeljoch 3.851 m SAC sektion Genevoise, chatař Dumoulin Gérard, tel.: +41 (0) 22 797 88 83, +41 (0) 79 203 51 76, www.vs-wallis.ch, www.sac-cas.ch Počet lůžek: 24.
Berghütte Fluhalp 2.616 m Familie Taugwalder, Koper Reinhard. Tel.: +41 (0) 27 966 40 00, soukromá = žadné slevy pro SAC! OTEVŘENO: léto – 7, 8, 9 (obvykle). Tel.: +41 (0) 27 967 25 97, www.vs-wallis.ch Počet lůžek: 8 pokoj, 45 lager, winterraum: 0! Touristenlager: 28 CHF nocleh/37 CHF nocleh se snídaní/67 CHF ½penze. Pokoj: 41 CHF nocleh/50 CHF nocleh se snídaní/80 CHF ½penze
27
Ó baby, baby
Rose des Sables, 7a, Buoux
Až jednou… To bude něco! V této kapitole Filek ty naše „baby“ nijak nešetřil a výjimkou nebyla ani „stoická“ Saša Holková. „Saša by podle jejích vlastních slov ráda dělala v lezení pokroky a stále se zlepšovala, nicméně zatím netrénuje. Ale chystá se… Právník není obyčejný kopáč, přesto… Když jsem složila magisterské zkoušky, byla jsem šťastný člověk. Proběhla promoce a já jsem v té době už byla rozhodnutá, že si dám rok pauzu a nepůjdu hned do práce. Chtěla jsem cestovat, lézt a trénovat… a tak to taky bylo. Jenže za rok na jaře jsem o svém rozhodnutí začala pochybovat. Nebyl to ani tlak ze strany rodičů, kteří byli samozřejmě velice udiveni, co to se svým životem dělám, ale já sama jsem měla pocit, že bych přece jen měla svá studia nějak zúročit. A tak jsem vstoupila do služeb státu, naštěstí jen na půl úvazku. Práce to nebyla příliš zajímavá, chodila jsem k soudu, vymáhala pohledávky svého zaměstnavatele a radila lidem, jak se zachovat, když je zaměstnavatel nějakým způsobem poškozoval. Asi po třech letech (to už jsem hodně lezla a cestovala) jsem pociťovala tlak ze strany zaměstnavatele, že je třeba se rozhodnout… A tato představa nekonečného stereotypu v zaměstnání od
(foto: 1)
Harlem Desire, 7c, Buoux
Saša Holková-Gendová pondělka do pátku mě a mého přítele Milana dohnala k volbě svou „slibně se rozvíjející kariéru“ ukončit a odjet pryč – do neznáma. Během těchto let, kdy se věnovala závodnímu lezení, Saša dosáhla největšího úspěchu v roce 1997, kdy skončila v Českém poháru na druhém místě. Na skalách dosáhla vážnějšího úspěchu v roce 1996, přelezením cesty Harlem Desire (7c) v Buoux. Nejvíce však šokovala v roce 1997 přelezením cesty Opus Dei (9+/10-) na Súlově. Opus Dei Cesta Opus Dei byla morálová záležitost, proto jsem se rozhodla pro 28
nacvičování s horním lanem. V počátcích jsem se při lezení na prvním konci strašně bála, to by mohl Milan povyprávět, ale potom se to nějak zlomilo. Strach jsem měla pořád, ale snažila jsem se lézt častěji na prvním – nevyhýbat se tomu. Cestu jsem lezla asi měsíc. Jezdila jsem na ni o víkendech nebo v době, kdy jsem měla volno v práci. Byla to posedlost, které jsem propadla zcela a úplně. Když přišel čas ostrých pokusů, příliš jsem otázku morálu neřešila, i přesto, že jsem věděla, že v cestě mohu spadnout. Na druhém konci jsem cestu přelezla, což mi dodalo jisté sebevědomí.
V den úspěšného pokusu začalo po rozlezení mrholit a já si říkala: „No, tak to je perfektní!“ Ale Milan mě podpořil a řekl, že to mám i přesto zkusit. Když jsem do cesty nalézala, ještě jsem váhala, jestli si mám vzít expresku, abych mohla cvaknout borhák, který byl přidán do varianty Dio. Potom by mi v horní části nehrozil ten dlouhý pád. Ale nakonec jsem do cesty nalezla bez tohoto jištění. Když jsem přelezla těžké místo, přes první kruh, cítila jsem, že je to super a že se mi leze dobře. Byla jsem nad klíčovým místem, kdy už nalézáš do spojení s Hranou 1 624 a právě jsem mí-
jela přidaný borhák. Byl ode mě vpravo a já si pomyslela: „Kur…, já nemám tu expresku.“ Bylo ale třeba lézt dál. Je zvláštní, že jsem byla schopná tu myšlenku úplně potlačit, vymazat, přestože to byla věc, která mě mohla znervóznit. Řekla jsem si, že jsem v pohodě a dolezla jsem do drobných kamínků na konci cesty, kterých se chytneš oběma rukama, dáš si patu a dostaneš se přes hranu. Tam už je malá jamka a z té cvakáš. V posledním kruhu jsem měla prodlouženou expresku, myslím, že dvě nebo tři za sebou, abych na kruh dosáhla. Většinou se tam dává dlouhá smyčka, aby Opus Dei, 9+/10-, Súlov
se dala cvaknout z kamínků pod převisem, ale to jsem nechtěla. Drama ještě nastalo, když jsem cvakala ten poslední kruh. Lano, které jsem nabrala na cvaknutí, se zaseklo pod jediným kruhem, který byl tam někde dole a já věděla, že na expresku z téhle pozice nedosáhnu. A tak jsem nabrané lano pustila. Milan nevěděl, co se děje a měl prý pocit, že ho odvezou. „Ona pustila lano, tak to snad ne!“ Už se chystal utíkat někam dozadu, abych nespadla až na zem. Já jsem ale jenom potřebovala nastoupat, znovu nabrat lano a v pohodě cvaknout. Cvak! Velkým zklamáním pro Sašu bylo, když se těsně po jejím přelezení obtížnost Opusu snížila z 10- na 9+/10-. „Cesta je určitě lehčí než 10 -, ale že na to přišli bezprostředně po tom, co ji vylezla baba – to mě naštvalo…“ Cesta za oceán Představa stereotypu v práci, dluhy, škaredé počasí a věčné stesky rodičů na téma vnoučat, to vše nás přimělo k rozhodnutí odjet – vypadnout!! Vario Boulder Canyon, 5.13B (8a), Boulder Canyon
Po třech měsících strávených v Chicagu jsme ale zjistili, že nám něco chybí. V okolí Chicaga prostě nebyla žádná oblast, kde by se dalo lézt a trénovat. A tak jsme se zkontaktovali se Simonou Ulmonovou a Tomášem Bardasem, kteří bydleli v Boulderu (Colorado). Ochotně nám nabídli pomoc a domluvili nám ubytování u Marcely a Martina Baarových. Opravdu nám tím všichni čtyři hodně pomohli. V Coloradu se vše obrátilo k lepšímu. Poměrně snadno jsme si našli práci a skoro každý den jsme chodili lézt na stěnu nebo na okolní skály. Na víkendy jsme jezdili do jedné z nejlepších amerických oblastí Rifle. Jelikož jsem měla půlroční lezeckou pauzu, tak trochu trvalo, než jsem se zase dostala do formy, kterou jsem měla před odjezdem do Ameriky. Ale po roce se všechno zlepšilo a já jsem konečně mohla zkoušet těžší cesty. 29
Ó baby, baby
Hradisko
Cantina Boy (5.13b) Po Opusu to byla druhá cesta takové obtížnosti, kterou jsem začala na vážno nacvičovat. Do té doby jsem vylezla jen několik devítek. Proto jsem celé nacvičování strašně prožívala. Pod cestu jsem chodila s takovým tím vnitřním strachem. V noci jsem si všechny kroky pečlivě procházela a do chvíle, než jsem usnula, jsem přemýšlela jen o této cestě. Před každým pokusem jsem se soustředila na to, abych někde neudělala chybu. Po dvanácti dnech nacvičování se mi mého chlapce podařilo přelézt. Byla jsem šťastnáááá… Další rok byl pro Sašu ještě úspěšnější. Do své sbírky přidala „Vision Thing“ (5.13b), „Thieves“ (5.13a/b) a „Beer Run“ (5.13a). Protože jsem byla v dobré formě, pustila jsem se do nacvičování cesty „Cryptic Egyptian“ (5.13c). Byla to neskutečně dlouhá a nádherná cesta. Ale čas strašně rychle běžel a náš tříletý pobyt ve Státech se blížil ke konci. Poslední dva měsíce jsme chtěli strávit jen lezením v nejznámějších oblastech Ameriky. Začali jsme v Rifle a po dvou měsících jsme se tam zase vrátili. Byli jsme tak rozlezení, že jsem v Cryptic Egyptian doslova lítala. I přesto, že se mi lezlo strašně dobře a lehce, při posledním ostrém pokusu jsem spadla úplně nahoře, v takovém
bouldru po lištách. Cestě jsem tedy musela dát sbohem s pocitem, že už ji asi nikdy nevylezu. Bylo mi smutno, ale letenky do Česka už přebukovat nešlo… Po návratu jsme se asi půl roku trápili. Nevěděli jsme, čím se živit, vrátit se či nevrátit se do práce… Hlavou se nám honila myšlenka na návrat do Států. Bylo to strašné. Nakonec celou věc vyřešila myšlenka, že za vydělané peníze postavíme boulderingové centrum Le Blok a to rozhodlo. Závody Lezení na závodech s lanem mi nikdy moc nešlo. Neměla jsem dobrou vytrvalost, což se projevilo hlavně na světových pohárech. Bohužel chyběla také motivace to zlepšit. K závodění jsem se vrátila až v Americe, kde jsme se pravidelně účastnili bouldrových závodů místního významu, ale vždy s účastí 90 až 100 závodníků. 30
Nebylo výjimkou, že se těchto závodů účastnili nejlepší američtí bouldristé, a to nejen proto, že některé závody byly zahrnuty do American Boulder Series, což je něco jako náš Český pohár. A právě jeden ročník těchto závodů se mi podařilo vyhrát, na což jsem byla hrozně pyšná. Po návratu jsem začala objíždět některé naše bouldrové závody a v roce 2004 jsem Mistrovství České republiky vyhrála (Věrka Kostruhová mi svou neúčastí výrazně pomohla). Po roční mateřské pauze jsem na MČR skončila třetí. Kromě závodění se Saša věnovala také skalám a svůj soupis cest doplnila o „Oktoberfest“ (8a), „Cool Frenesie“ (7c+) a „Petit Frap Des Alpes“ (8a). Pomyslnou laťku obtížnosti posunula až cestou Maratón. Maratón (10-) No jo, zlaté Višňové. Všichni na něj nadávají, ale já jsem za něj vděčná.
Máme tam z Ostravy relativně blízko, a tak se v létě stává naší tréninkovou oblastí. V roce 2004 jsem tam ke svému překvapení vylezla cestu Maratón. Překvapení spočívalo v tom, že cesta není zrovna v mém stylu a vůbec jsem si po prvních pokusech nevěřila. Nakonec to šlo docela rychle a já si jeden letní večerní pokus vychutnala až k řetězu. Karolinka – pauzička na několik měsíců Po narození Karoliny jsem se k lezení poměrně rychle vrátila. Určitě je to náročnější, musím si všechno plánovat, ale když chcete, jde to. Pokud jedeme do skal, vždycky se s někým domlouváme a potom se s Milanem u Karolinky střídáme. Možná je to v něčem i lepší – zbytečně neztrácím čas poleháváním pod skálou a radši lezu, protože kdo neleze – hlídá Karolinku.
a lezte, protože kdo neleze – hlídá Karolinku?
Boldering, Hradisko
Těsně před uzávěrkou tohoto článku Saša potvrdila, že pořád leze, a to přelezem cesty „Formula Weekend“ (8a) a „Primea Linia“ (8a) ve španělském Terradets. Takže kdo hlídá Karolinku? zpracoval a foto
Petr Piechowicz
Milan, Karolinka a Saša
Pepe mi nařídil vytvořit nějaký duchaplný závěr. Tak tady ho máte: Když něco chcete, ale nejste si jistí – zkuste to, protože jinak se nedovíte, jestli to bylo dobré nebo na nic… Jo
31
rozhovor
Hra nervů a svalů Vrátíme se 15 let zpět, kdy na lezecké scéně stál mezi dalšími Severočechy kromě Rajčáka, Zédi, Póla, Třísky, Zdendy Lanka, Karla Bejšovce, Plíška, Kleby, Davídka Semiše a dalších i Honza Kareš. Kam se všichni ztratili? S Honzou Karešem vám nabízím rozhovor. Vrať se 15 let zpátky. Kde jsi tehdy ve svém životě byl? Před 15 lety jsem bydlel v Liberci u rodičů, dostudoval jsem střední školu a začal si sám vydělávat jako hodně lezců – výškovými pracemi. Sem tam jsem dělal i svářeče atd. Jak jsi před 15 lety žil? Jaké byly tvé priority? Tehdy jsem se snažil vydělat nějaké peníze, abych mohl jezdit na zájezdy, závody a měl zároveň čas na trénink. Byl to takový kolotoč, ráno jsem trénoval třeba i od 5 nebo 6 hod. Četl jsem mraky knížek o výživě a tréninku a pak to na sobě testoval, myslím, že jsem snad vyzkoušel vše, od půstu až po veganství. Už tehdy jsem stále někoho trénoval, ale málokdo byl schopen vydržet mé tréninkové nasazení. Chtěl jsem být nejlepší v lezení, ale co mně vždy vadilo, tak to byly věčné diety a hlídání váhy. Přitom se mi příčilo vypadat jak z Dachau, já chtěl vypadat atleticky, a tam byl ten problém, čím dál tím víc jsem inklinoval ke cvičení. Jakmile jsem si přečetl, že někdo udělal shyb na malíčku, tak já ho musel udělat též, nakonec jsem dělal shyby na každém prstu, i na palci, a dokonce s 10 kg na sobě. A toto mi zůstalo doteď. Před 2 lety jsem četl, že nějaký Američan udělal 1.000 shybů za 1 hod. 42 min., tak jsem to zkusil také a dal jsem to za 1 hod. 39 min.! Jakých jsi tehdy dosahoval výsledků v lezení? Jaké byly tvé sny, ideály? U nás jsem byl tehdy mezi nejlepšími až do roku 1998, kdy jsem skončil 17. na světáku v Courmayeru. Byl jsem několikrát první a na mistrovství ČR druhý, ale že by byl někdo silnější, to nevím, na Brumlovce jsem lezl 9+ s 22 kg na sobě, a to jsem vážil 72 kg! Měl jsem sen být nejlepší nejdřív v Čechách a pak i na světovém poháru. Chtěl jsem se alespoň jednou zúčastnit Rock Masteru, ale zranění nebo nemoc mi v tom vždy zabránily. Skály jsem v té době bral spíše k odreagování, ale ne jako přípravu nebo trénink. Jednou jsem odjel s kamarády do Francie na 3 týdny, a když jsem se vrátil po skoro každodenním lezení, tak můj parťák, který trénoval podle našeho rozpisu, byl už úplně někde jinde a mně trvalo zase měsíc, než jsem jeho náskok dohnal. On sight jsem vylezl v té době např. ve Frankenjuře cesty Reise slalom 9+, Herkules 9. V italském Masone cestu Super attico 7c+, Bonsai prodloužená verze za 8a– flash. Na Drábských světničkách mou cestu Svítání tak za Xc. Mandlování prádla, další těžká cesta za Xb, byla vytlučena společně s cestou 32
Erotika, vedoucí na Drábský hrad. Na Drábkách mám ještě cestu Píďa za Xb, Kamikadze lehčí Xa. Dále jsem dělal s Jindrou Švihnosem Honzíkovu cestu IXc a Rodeo Xc v Labáku. Nejtěžší u nás mám Pan chytrej za Xb-c na OS. Na RP ani nevím, toho je víc. Co dnes? Co se změnilo od té doby? Dnes pracuji v jednom luxusním fitness v Praze a jsem spokojen, dělám, co mě baví, mám skvělou ženu a dceru a trénuji 3krát týdně ve fitku a 3krát týdně lezu na své bouldrovce v Karlíně, což mi maximálně vyhovuje. Vrcholově už nechci dělat nic. Sice se zúčastňuji sem tam nějakých závodů (v lezení naposled v Hejnicích asi před 3 roky a vyhrál jsem), pak jsem se zúčastnil 3 ocelových mužů (to je kombinace silových a vytrvalostních disciplín, a tam jsem vždy vyhrál) a před týdnem jsem byl na silově vytrvalostním trojboji v Praze (tam jsem skončil na druhém místě, ale ve dvou disciplínách jsem dal rekord, trvající 5 let). Jaké máš nyní priority? V práci, v soukromém životě, ve volném čase? Co dneš preferuješ pro volný čas? Co lezení? Nyní už mám jiné cíle. Ten největší je být nejlepším otcem. Se ženou jsme si zamilovali
Sardinii, tak máme sen tam někdy žít přes celou zimu a v Čechách být v létě. Dále bych moc chtěl vlastní fitness, ale hlavně už žádné zranění – doktoři mi už dávali dohromady 30 zlomenin. Stýkáš se a vídáš s lidmi, se kterými jsi začínal lézt? S kým dnes a kam jezdíš lézt? Jak těžké cesty lezeš? Máš ještě v lezení některé nesplněné sny a touhy? Díky tomu, že jsem každý den od 6 do 8, někdy i do 10 v práci, tak kromě sestry a jejího přítele Dalibora, kteří jsou teď jak já říkám našláplí, vidím sem tam někoho, ale málo. Někdy potkám známé na skalách. Nyní je můj parťák moje žena a to mi zcela vyhovuje. Vždy jede s námi ještě někdo z oddílu, tak to zvládáme i s naší dcerou Aničkou. Co mi zůstalo, je, že mě vůbec nebaví lézt na RP, zkusím OS, a když se to nepovede, tak další pokus dávám většinou až při příští návštěvě – to je pak znovu ten správný souboj mezi mnou a skálou. U RP to je už jiné, takže stále nemám vylezené 8b, ale mám dost 9+ a 9 OS. Většinou na zájezdech, když už nemůžeme lízt, tak jdeme do kempu cvičit kliky, kliky ve stojce, shyby atd. a druhý den znovu, takhle to děláme 14 dní a pak jedeme o 3 kila lehčí zpět do Čech. To mi přesně vyhovuje, zlepšuji se tak i o dovolených, a to nejen lezecky.
Ale kdyby se mi povedlo si udělat někdy víc času, tak bych chtěl natrénovat na vylezení Hotelu Supramonte, což je asi 600 m vysoká cesta v údolí Goropu na Sardinii, myslím za 8b nebo 8b+. Jak se díváš dneska na tvé lezení, na tvůj život před 15 až 17 lety? Nebyl to tak trochu hazard se životem, se zdravím? Kolikrát jsi spadl, měl namále? Je fakt, že jsem měl hodně zranění, možná jsem něco podceňoval, většinu úrazů jsem měl v práci, ale hazardér jsem nikdy nebyl. Třeba nejtěžší zlomeninu jsem měl jen z 1,5 m vysokého doskoku z boulderu a kvůli tomuto zranění nemůžu už nikdy běhat. Při pádu z 26m komínu jsem měl jen vyhozené rameno. Co bylo nejhorší, tak byl pád ze střechy 1 týden před světákem v plné formě, kamarád chtěl pomoci s komínem. Kominíci týden před námi namontovali novou kovovou lávku mezi komíny, a ta se se mnou urvala, protože byla špatně ukotvená. Já spadl ze střechy na náměstí, upozorňuji, bez jediného šrámu a když jsem vstával, tak mi ta lávka spadla na záda – zlomila mi 7 žeber, ta mi propíchla plíce, ze kterých mi pak vyndali 3/4 litru krve, dále mi zlomila lopatku a nevím co ještě. Tehdy jsem si myslel, že už toho fakt nechám, už po třetí jsem začínal od nuly, ale zvládl jsem to a vrátil se ještě v lepší formě.
Hákování
Inspiračka Řeč není o nedovoleném hokejovém zákroku, nýbrž o neprávem opomíjené podzimní lezecké kratochvíli. Za pomoci žebříků se lezlo odjakživa. Nutno podotknout, že mnohé alpské výstupy by až do „lezeckého novověku“ ani jinak uskutečnit nešlo. A některé „velké cesty“ dodnes nebyly vylezeny čistě. Někdy může jít i o nervydrásající „zábavu“, viz článek o cestě Hazard. Nelekejte se! Pro začátek vám vlastně stačí základní „horská“ výstroj plus dva žebříky. Hodit se budou ještě dvě odsedky s očky (daisy-chainy), ty ovšem nejsou nutnou podmínkou. To, co do svého lezeckého bagu nesbalíte, ale bez čeho se jistojistě neobejdete, je důvěra v jištění, které sami založíte. O takzvaném „zipu“ (a to nejen hákovač) určitě již každý slyšel. Jak na to se přesněji dozvíte v M 2004/2 na str. 10, tentokrát chceme jen připomenout, že hákovat může skoro každý. Nejvhodnější dobou pro začátky je v našich zeměpisných šířkách podzim. Už se nedá „pokusovat“ něco těžkého, překližky si užijete ještě dost a dost... a o ledech tuto zimu radši ani nepíšeme. Začít se dá prakticky kdekoliv – nejlépe tam, kam sportovní lezci ani nezajdou ... Foto a pár „špeků“ hákovačů-amatérů jistě nikoho neurazí. Snad ani ty, co se bojí jezdit dvoupatrovým autobusem.
Sleduješ ještě vývoj v lezení? České lezecké špičky, jejich výsledky a úspěchy? Na webu lezec.cz jsem každý den, tak jsem zcela v obraze. Je nějaká cesta, prvovýstup od tebe, která ještě nebyla nikým OS přelezená? Nebo RP? Všechny mé cesty, kromě myslím Svítání, mají RP nebo OS. Já vylezl Svítání jen TR, nahoře jsem to nikdy nezvládl při RP. Zkoušel to třeba i Špek a prý tam hodil pěknou tlamu. Něco mi vytloukli, ale s odstupem času s tím i souhlasím.
tak mě to fakt mrzí. Vždyť já tam vyrostl a dříve to tam vypadalo jinak. Jaké jsou tvé plány a cíle do budoucna? Je něco, čeho bys chtěl ještě dosáhnout? Jak jsem již řekl,chtěl bych mít své vlastní fitko a najít možnost být přes zimní měsíce na jihu Evropy, zima u nás mě fakt nebaví. Jinak co jsem si přál a bylo v mých možnostech, toho jsem dosáhl, uvidíme časem, jestli se něco dalšího objeví. text a foto
Míša (Nikita Niki)
Myslíš, že se někdy v ČR polezou cesty XIc a XII? Proč by se nemohly u nás lézt cesty v této obtížnosti? Skal tu máme mraky, tak si myslím, že je to jen otázka času. A na závěr, co si myslíš o tolik polemizovaném magnéziu? Ano a proč či ne, nebo jen někdy a na něco? Škodí opravdu magnézium skále, nebo jen vadí lidem? Já osobně bych magnézium povolil všude, možná s výjimkou Sedmihorek – tam to stejně tak solí, že čím míň lidí tam poleze, tím líp. Je to tam tak krásné, ale když vidím ty vyšlapané schody, které jsou nepřehlédnutelné i z cesty,
„Kde máš helmu? Říkal jsem „jako do hor“ ne?“ „No, já jsem si říkala, ale mně už se nevešla do batohu...“ „Hlavně, že máš svačinu.“
„Shniješ zevnitř.“ „Díky. To jsem fakt potřebovala vědět, tati.“
„Koukej, ať víš, jak na to.“ „To je toho, po žebříku umím lézt od malička.“
více fotek najdete na www.montana.cz
„Kde zas mám ten háček? Mám to tu drobet zamotaný.“ „Kde zas má ten háček? Ta v tom má teda bordel.“
text
Alena Kopfová Tomáš Roubal (a po jedné citaci i: I.M. + J.K.)
P.S.: Odposlechnuto v redakci, kde se právě mihnul asi stopadesátikilový účetní. „Kolego, právě jsme usoudili, že nejste hákovač.“ „Co? Já? To mi říkáš ty? Týden jsi tu nebyl a já makal za dva.“ Inu, v Brně vlastně tak trochu hákuje každý...
Koukám na zpola vytažený friend ze spáry a snažím se ho hypnotizovat očima. V tu samou chvíli se zdola ozve: „Radši na ten friend moc nekoukej, ještě ti vystřelí voko!“ „Ježišmarjá, vona ještě na ten friend čumí,“ blesklo mi hlavou. Myslí vůbec? „Hezký... mám z tebe radost, ještě probereš všechny výrazy pro genitálie... a už je z tebe pravej hákovač.“ „No, tak mi řekni, co tady mám jako dělat.“ „Co jsi to tam hulákala?“ „Nevím, co jsem říkala... nejtek byl úzkej a žebříček se ho nechtěl pustit.“ „Ale trvalo to...“ „Jsou dva způsoby jumarování: Lezeckej a jeskyňářskej. Naučím vás jeskyňářskej.“ (I.M., Instruktor zásahových jednotek SOG)
33
Co že to je ten…
snowkiting?
Marius Arnesen
Pláň plná bílého prachového snížku, krásně pofukující vítr, ostré slunce na modré obloze a pak ty a tvůj kite, který tě táhne dál a dál. Zapomeň na přeplněné sjezdovky, fronty u vleků a na vydřený nebo zledovatělý svah – to tady rozhodně nenajdeš. Dnes jsi vyrazil do kopců a v ruce máš svůj kite a užíváš si parádní snowkiting se vším, co k tomu patří. Ano snowkiting!
Snowkiting – v Čechách poměrně nový zimní sport, který nabízí nové dosud nepředstavitelné pocity a uspokojení. Již ti jízda na kole, kolečkových bruslích, na lyžích nebo na snowboardu nepřináší to co dříve? Jsi příznivcem adrenalinových sportů? Snowkiting je to pravé! Se snowkitingem zažiješ, co jsi zatím nezažil – kombinaci výšky, rychlosti, boje s přírodním živlem a vzrušení, prostě aktivní odpočinek, který je v dnešní době tolik potřebný. Snowkiting je adrenalinový sport, při kterém se využívá síly tažného řiditelného draka poháněného větrem tzv. kitu (z angl. slova kite – drak). Řiditelnost draka je nezbytná, neboť právě ona zaručuje vyvinutí potřebného tahu pro pohyb snowkitera. Obecně se dá kite – drak – použít k tažení na vodní hladině na prkně, plováku, wakeboardu (kiteboarding), nebo na suchu mů-
34
žeš s kitem jezdit a skákat na moutainboardu, kolečkových bruslích, skateboardu nebo jezdit na bugině. Výbornou kombinaci v zimním období nabízí kite s lyžemi nebo snowboardem a tomu se říká snowkiting. Nemusíš moc přemýšlet, jestli jsou v Česku a na Slovensku ke snowkitingu vhodné podmínky. Ale kdyby náhodou – jsou a jsou více než ideální! Množství zakulacených kopců, náhorní plošiny plné pastvin, dostatek sněhu i větru vytvářejí z naší vlasti snowkiting heaven. Oderské vrchy, Orlické hory, Vysočina, Krušné hory atd. atd., všude v kopcích si najdeš ten svůj revír, kde se můžeš často oddávat své snowkiting extázi. Tak neváhej a rozjeď to! text foto
Petr Grochal, www.kiteboarding.cz www.kiteboarding.cz
Chcete vědět a vidět víc? Pak kromě již zmiňovaných stránek www.kiteboarding.cz můžete mrknout také na www.snowkiting.cz, www.syta.cz, www.bestkiteboarding.cz, www.mushow.cz a samozřejmě další jiné, které vám nabídne právě ten váš vyhledávač.
Lezcův slovník poučný
7
Průstup: „Pokud někdo cestu vyleze AF nebo TR, tak jako by ji ani nevylezl. Proto jsem použil označení průstup a nikoliv přelez, aby se zabránilo nejasnostem a mylným informacím. Pořádek musí být, krucinál!“ Tolik trocha teorie od experta na slovo vzatého. Stupnice obtížnosti: je jich několik a na vzájemnou shodu určitých stupňů při převodu z jedné stupnice do druhé panují někdy odlišné názory. Je to podobné, jako když někomu nedělá problém 10metrová cesta po jednoprstových či dvouprstových dírkách a naopak koulí očima při lezení sice po velkých chytech, zato 30 metrů v převise, byť obě cesty budou stejné obtížnosti. Stupnic je celá řada, vybral jsem čtyři používající se v Evropě (UIAA – mezinárodní, JPK – jednotná pískovcová, FR – francouzská, NOK
– norská) a klasifikaci americkou (zcela nečekaně USD). Tu proto, neb se užívá ve větších stěnách téměř všude ve světě. Pokud se někomu bude zdát, že neuvádím mezistupně, tak se mu to zdá správně. Buďto se s tím smíříte a bude vám to jedno, nebo při troše přemýšlivosti není problém si mezistupeň vytvořit. Tak například mezi 8+ a 9- budeme mít 8+/9- (UIAA) a to nejlépe odpovídá 7b (FR). U hodnocení těžkých cest bývá k vidění schopnost ohodnotit cestu v jedné stupnici, ale v druhé už je autor návrhu opatrný a dělá drahoty. Mám ale pocit, že jde spíš o jakýsi pocit důležitosti. Dále je třeba brát v úvahu, že cest hodnocených například 8c francouzských je na světě dejme tomu 1.000 (vím já?), a holt nějaké z nich budou v daném stupni lehčí a nějaké těžší, navíc někomu sedí tohle a jinému tamto. Nakonec ze všeho nejvíc napoví samotný zvuk cesty mezi lezeckou komunitou v dané obtížnosti se pohybující a jméno autora. Jinak za správností převodu stupnic si stojím, a i když se někdo bude stavět na hlavu (a vím, že budou), názor nezměním, hotovo! Souhrnná stupnice obtížnosti: setkali jste se někdy s pojmem „věda na medvěda“? No vidíte, právě máte tu čest. Jde-li o stupnici souhrnnou, znamená to, že se bude týkat dlouhých výstupů, především v horách. V podstatě jde o sloučení několika faktorů do jednoho či více údajů
vyjadřujících celkovou náročnost podniku. Bere se v úvahu délka a složitost nástupu a sestupu, délka samotného lezení, poměr těžkých délek, kvalita zajištění či možnost zajistit se, šance na ústup tou samou cestou a objektivní nebezpečnost. Aby se to nepletlo, tak stupnic je hned několik. Nejjednodušší (a nejstarší) používané jsou dvě. Západoalpská a ruská. Jestli uhádnete, kde vznikla jedna nebo druhá, máte bod. Ta ze západních Alp má sedm základních stupňů: F, PD, AD, D, TD, ED, ABO, přičemž od AD se používá minus a plus, např. po TD+ následuje ED-. Pro představu o „divokosti“ u jednotlivých stupňů uvedu příklad. Cesta první: Mont Blanc – Grand Capucin (od lanovky 3 hod.), cesta „Le voyage selon Gulliver“, 300 m, 7a/A0, dříve ABO, dnes ED+. Cesta druhá: Grónsko – Nalumassortoq (kdepak lanovka, medvědi!), „Muscle Power“, 750 m, 7a/A3, také ED+. Zdálo se vám tady celkové hodnocení divné? Pozor, přichází klasifikace ruská. Začíná na 1A, přes 1B, 2A, 2B, 3A a takhle až po 6B. Pod daným stupněm se skrývá vše, co se může výstupu týkat, včetně použitého materiálu. Stupnice se vztahuje jak na skalní výstupy, tak na lezení ve velkých výškách. A co si představit pod jednotlivými stupni? „Óóóčeň slóžnoje“. Tedy pokud vám předchozí dvě stupnice udělaly v hlavě „ešemeleeše“, tak ta následující by to měla napravit. Týká se jenom skalních výstupů, ale myslím, že ji nebude problém s citem aplikovat i jinde. Pravda, skládá se z více údajů, ale přesnosti to jenom pomůže. Jako první se uvádí „celková náročnost výstupu“, beroucí v úvahu délku cesty a čas potřebný k jejímu zdolání, včetně přístupu a sestupu. Značí se I až VII. Dále se uvádí kvalita „zajištění cesty“ a s tím související následky případného pádu. Označení se liší dle použitého materiálu. Klasický materiál, jako skoby a zakládací pomůcky, představují stupně R1, R2 až R6. Při použití nýtů či borháků značíme S1, S2 až S6. V případě použití obou druhů materiálu se tyto dvě stupnice kombinují. Třetím kritériem je „technická obtížnost“ a rozumí se jí použití některé z klasifikací volného lezení, přednostně francouzské, případně UIAA. Hodnotí se jak nejtěžší místo v cestě, tak i obtížnost „povinná“, tj. nezbytná k prostoupení cesty a ta se udává v závorce. Tuhletu souhrnnou stupnici mají na svědomí nejlepší italští neprofesionální horolezci, a chcete-li se dozvědět víc, nalistujte si v Montaně 3/03 strany 39 a 40. Zde je pro představu hodnocení již výše zmíněné cesty „Le voyage selon Gulliver“: III, RS3, 7a/A0, (6b). Uznejte, že těchto údajů se „najíte“ víc, než nějakého ED+. text kresby
Vilém Pavelka Lenka Petrášková
35
h or ol ez ec ká s ez óna 2 006
Oc e n ê n é s p ort ovní vÿk on y
Antarkti da, prvop‡ec hod Els wort hova poho‡í, fot o arc hi v expe dice
I . Vel e h or y n a d 6000 m V¥S T UP R OK U 2 006
F i l kû v n eb eskÿ sm ích - pr vovÿst u p al ps kÿ m sty-
Obtíæné pl ot ny na Mt. Meru, fot o M. Hol eçek
V¥S T UP R OK U 2 006
F ram : E n d of M ystery , pr vní PP p‡ el ez; 1 0- ( 8a +)
l e m, 7 a ( UI AA 8) M5 80˚, Mar ek H ol eçek a J a n Kr ei -
E 4, Václ av ¢ at ava a Du¿ a n J a n á k 1 1 . – 1 3. 9. 2 006,
( 63 1 0 m. n. m. ), I n di e,
Gar h wal s kÿ Hi mál aj, obl ast
st upu z roku 2005. I kdyæ se nejednal o o souvisl é
teçnênÿ ve dvouçl e nné m druæstvu a na jeden záta h.
a v horní çásti nebyl y dél ky vyl ezeny post upnê zdo-
si n ger, 2 8. 1 0. - 6. 1 1 . 2 006 Z st ê n a Mt. Mer u Ce ntr al
Ga n g otri . Prvovÿst up ve vel ké stênê (1 350 m) usku-
I I . Vel e h or y p od 6 000 m n. m.
– mi xovÿ a l e d ovc ovÿ c h ar a kt er V¥S T UP R OK U 2 006
Traverz E l l sworth ova p oh o‡í od P atri ot Hi l l s p o
Vi ns on Massi f a vÿst u p n a Mt. Vi ns on ( 5 1 40 m).
Zde n êk Hr u bÿ, Vl a di mí r N os ek, Ru d ol f ¢va‡í çek, P a-
vol B ar a bá¿ ( Sl ove ns k o), Pet er Val u¿i a k ( Sl ove ns k o),
l i st opa d – pr osi n ec 2005. Na Mt. Vi ns on vyst ou pi l i Zde n êk Hr u bÿ a Vl a di mí r N os ek.
Cel osvêt ovê první traverz Ells wort hova poho‡í Pat-
ri ot Hills – Vi nson Massif (400k mski al pi nistickÿch vÿ-
st upû a l eze ní l edopádû ( místy 80 st upñû), zakonçenÿ bez p‡eru¿ení vÿst upe m na nejvy¿¿í horu Antarkti dy.
I I I . vel e h or y p od 6 000 m n. m. – bi g wal l ovÿ c h ar a kt er
Mar mol a da . První PP p‡el eze ní prvovÿ-
vol né p‡el eze ní ( Ryby byl o dosaæe no ji nou cest ou
l a), hodnota vÿst upu je vel mi vysoká a za‡a dil se mezi nejvÿzna mnêj¿í vol né cesty v Al pác h. ÇE S TNÉ UZ N ÅNï
Si l b erg ei er 8b+ ( UI AA 1 0/1 0+), P P,
On d‡ ej B en e¿
a ji sti ç J a n Cul ek, 4. 7. 2006, Räti k on, I V. Ki r c hl i s pi tze
Se d mÿ p‡el ez jedné z nejobtíænêj¿ích sport ovníc h
¿ a n J a n á k a Ji ‡í ¢r ût ek, 1 4. 1 0. , 1 8. – 20. 1 0. 2 006, Yos e mi t e, El Ca pi t a n
Nejtêæ¿í çeskÿ vol nÿ vÿst up na El Ca p. Styl vÿst upu:
vêt¿i na dél ek OS, 2 nejtêæ¿í dél ky PP, 3 l e hçí dél ky RK, vyl ezeno bez p‡edc hozí ho nácvi ku a p‡í pravy.
V¥S T UP R OK U 2 006 S H Vë Z DI Ç K OU
Ma da gas kar, n. p.
An dri n gi tr a, Ts ar a n or o be ( 1 900 m) S V st ê n a, pr vo-
vÿst u p, To má¿ S ob ot ka, On d‡ ej B e n e¿, Har al d B er-
V¥S T UP R OK U 2 006
F l yi n g ci rcu s M1 0, WI 5 E 4, styl P P n a 1 . p ok us, 2.
pr vovÿst u p,
ÇE S TNÉ UZ N ÅNï
Ko‡ á n, Mor avs kÿ kr as, Sl ou p
Çest né uznání shodnê obdræel y dvê nejtêæ¿í cesty
VI I . Do mácí a s as ké pí s k ovc ové t er é ny
st up povedl on-si ght, má styl sníæen. V¥S T UP R OK U 2 006
H ap p y M1 0-, styl P P, Ji t ka Mázl ová, 2 1 . 3. 2 006, Kar we n del , Dr yl a n d . Zatí m nejt êæ¿í mi x ( p‡evisl á
stêna s vÿl eze m do l edu), vyl eze nÿ çeskou æenou. ÇE S TNÉ UZ N ÅNï
Kar we n del , Dr yl a n d. Nejtêæ¿í mi xová cest a dosud vy-
Ne byl o udêl eno æádné ocenêní.
VI I I . B oul deri n g
V¥S T UP R OK U 2 006
B arevn ÿ svêt , 8B + F b, P etr Resc h, 1 . 3. 2 006 P etr ohr a d . P‡el ez boul deru nejvy¿¿í kl asifi kace u nás.
I X. Tr a di ç ní s ki al pi ni s mus SJ E Z D R OK U 2 006
Pam ír, Pi k Len i n a (7 1 3 4 m n . m . ), vÿstu p p ‡es
Pi k Razd êl n aja, sjezd severn í stên ou Jan N ovák, l éto 2006.I kdyæ tent o vÿkon nepat‡í mezi ex-
l eze ná çeskÿml ezce m.
tré mní, ocenên byl pro zpûsob prove de ní (sól o vÿ-
F on tok, M 1 1 -, styl OS, Václ av ¢ at ava, 2 5. 2. 2 006, Kar we n del , Dr yl a n d . Nejtêæ¿í mi x vyl eze nÿ çeskÿm
dl ouhÿm 2700 m aæ do BC)
ÇE S TNÉ UZ N ÅNï
V¥S T UP R OK U 2 006
M arti n Krp an, 9a ( UI AA 1 1 ), styl PP, Ada m On dr a,
z 1 6 nekl esá obtíænost pod 7a. To, spol u s dl ouhÿmi
1 1 . 1 1 . 2 006, Os p ( Sl ovi ns k o), Mi ¿j a peç.
ty. Po dokonçení cesty p‡i dali Bene¿ se Sobotkou její
ce, navíc podpo‡enÿ cel kovê vel mi úspê¿nou a vy-
první souvisl ÿ RP p‡el ez.
ÇE S TNÉ UZ N ÅNï
Vÿm ên a m an æel ek, 8c ( UI AA 1 1 -),
Morál ovê nároçnÿ vÿst up Roberta Jaspera byl zopa-
VI . Ne pí s k ovc ové t er é ny
runouty, tvo‡í cel kovou vysokou nároçnost tét o ces-
not nÿi ve svêt ové m mê‡ítku.
v Moravské m Krasu.
Prvovÿst up mezi národní ho tÿmu v perfekt ní li nii
sokou a vyrovna nou obtíæností, kdy v 1 1 dél kác h
nou çeskou æenou opêt po sed mi l et ech a je hod-
p‡ el ez e ní, J a n Dou dl e bs kÿ a Václ av ¢ at ava, 1 3. 1 .
2 006, Ka n derst e g.
l ezce mstyl e ms nejvy¿¿í sport ovní hodnot ou.
nejp‡í mêj¿í ms mêre m k vrchol u, v dobré mstyl u s vy-
Te nt o vÿkon p‡edstavuje nejvy¿¿í obtíænost dosaæe-
Poh ád kové sn y , 8c ( UI AA 1 1 -), pr vovÿst u p, Pavel
ger, Fl ori a n Sc h ei mpfl u g ( Ra k ous k o) 2 1 . - 2 6. 9. 2006
1 . RP p‡ el ez B e n e¿ x S ob ot ka 3 0. 9. 2 006
1 6. 1 1 . 2 006, Os p ( Sl ovi ns k o), Mi ¿j a peç
V. mi xy a l e dy s p ort ovní h o c h ar a kt er u
cvi ku.
Ten si on, M 1 2-, styl PP, L u b o¿ Mázl , 25. 2. 2 006,
I V. vel e h or y p od 6000 m n. m.
– s kal ní c h ar a kt er
V¥S T UP R OK U 2 006
M ari on eta, 8b/b + ( UI AA 1 0), styl P P, Si l vi e Raj f ová,
Ada m On dr a, Mor avs kÿ kr as, Sl ou p
p‡e dtí m za nec hali v cestê ji¿têní, t akæe i kdyæ se vÿ-
ÇE S TNÉ UZ N ÅNï
5. 3. 2006 St. Li nya ( ¢ pa n êl s k o). Zatí m nejtêæ¿í vÿst up
çeského l ezce tí mt o styl e m.
cest v Al pác h v dobré m styl u, po çty‡ec h dnec h ná-
kován aæ po os mi l etec h. Akt é‡i první ho p‡el ezu de n
F ree Ri d er 5. 1 2 d/5. 1 3 a ( UI AA 9), vol nÿ p‡ el ez, Du-
Sh ortcu t RP 7c + ( UI AA 9/9+),
Dol o mi ty,
V¥S T UP R OK U 2 006
E l Koal a, 8c ( UI AA 1 1 -), styl F L AS H, To má¿ Mr ázek,
Ve svêtê na prost o oje di nêl ÿ vÿkon t‡i náctil etého l ez-
rovna nou sezónou.
st upe m na vrc hol a násl e dnÿm non-st op sjezde m Z VL Å¢ T Nï UZ N ÅNï Z A V¥K ON R OK U 2 006
ob dr æel Ada m On dr a za vel ké mn oæství h od n ot nÿc h
vÿst u p û vys oké obtí æ n osti s mal ÿ m p oçt e m p ok us û,
c oæ j e u t‡i n ácti l et é h o l ezc e s vêt ovÿ u ni kát.
S p ort ovní vÿk ony r ok u 2006 vyh od n oti l a n a z á kl a dê p oda nÿc h p‡i hl á¿ ek Ko mi s e al pi ni s mu Ç HS.
P odí vej me s e n a oc e n ê n é vÿk ony a n a c el k ové h od n oc e ní r ok u 2 006 bl í æe. V kat eg ori i n ej vy¿¿í c h vel e h or byl oc en ên pr vovÿst u p Fi l k ûv n e bes kÿ s mí c h n a Mer u
Ce ntr al , k ol e m kt er é h o s e obj evi l y p oc hyb n osti dí ky p on êk u d n e d o my¿l e n é pr e-
z e nt aci . Ko mbi n ací obr áz k u s pl á n ova n ou tr as ou a l a k oni c ké z pr ávy o d os aæe ní
vr c h ol u bez dal ¿í c h p odr ob n ostí n ast al c el os vêt ovÿ p opr as k, pr ot oæe vyl eze ní
Ær al oçí pl outve pl á n ova n ou tr as ou by byl o h od n o c e ny Pi ol et d' Or. Za pár d ní, k dyæ uæ byl dæi n z l á hve vyp u¿t ê n, d o¿l o k uvá dê ní n a pr avou mí r u a v¿ e obec n é mu
zkl a má ní u moc n ê n é mu f a kt e m, æe s e a ut o‡i c esty n ez mí ni l i o p‡í t o mn osti s ou-
s e d ní j a p ons ké expe di c e, j ejí c h st op n a vr c h ol ové m h‡ e be ni a p‡i pr ave nÿc h a bal a-
k ovovÿc h h odi n ác h pr o sl a n ê ní. Tí m n ast al vÿkyv opaç nÿ m s mêr e m a d o¿l o k p o-
c hyb n ost e m o h od n ot ê t oh ot o vÿst u p u. Kdyæ s e v¿ a k n a t e nt o vÿk on p odí vá me
bez e mocí, j e z‡ ej mé, æ e j de o n ej obtí æ n êj ¿í vÿst u p ve st ê n ê Mou nt Mer u, n aví c l e-
ze nÿ vol n ê bez u mêl ÿc h pr ost‡ e dk û a s p oj e ní s B a ba n ovovou c est ou v h or ní çásti
st ê ny a ni st ar é st opy p o J a p oncí c h n a vr c h ol ové m h‡ e beni ni j a k n es ni æ ují j eh o vÿz n a m. I k dyæ n ej de o ‡ e¿ e ní hl avní h o pr obl é mu - Ær al oçí pl outve, j e t o p os u n utí
l aƒky n a n ovou úr ove ñ.
V. ¢atava a D. Ja nák ve Fra mu, fot o P. Jonák
Ma da gas kar, Ts ar a n or o be, c est a S h ortc ut. Ve st ê n ê On dr a B e n e¿ ( vl evo), To má¿ S ob ot ka ( vpr avo) a n á kr es c esty ( d ol e). F ot o T. S ob ot ka a O. B e n e¿ Oc e n ê ní n ezí s kal æ á d nÿ vÿst u p n a n ej vy¿¿í os mi ti sí c ové vr c h ol y, i k dyæ ji c h byl o
us k ut eç n ê n o n êk ol i k. Ji æ od os mdes átÿc h l et n e mají pr o s p ort ovní p oj etí vÿ¿-
k ové h o h or ol ezectví op odst at n ê ní vÿst u py p‡ el eze n é ji n a k, n eæ al ps kÿ m styl e m a s a moz‡ ej mê bez p ouæi tí kysl í k u, kt er ÿ l ze p‡i r ovn at k p ouæi tí tyçe p‡i s k ok u vy-
s oké m. I k dyæ j e j as n é, æ e v s ouças n osti s e n êkt er é c esty dí ky s vé fr ekve nt ova n osti
a ni s n a d al ps ky vyl ézt n e dají, styl vÿst u p u j e st ál e tí m n ej d ûl eæi t êj ¿í m h od n otí cí m kri t éri e m.
Mn oh é expe di c e n azÿva n é l i g ht p ouæí vají fi xní l a n a u pevn ê n á ji nÿ mi expe di c e-
mi , a tí m a ni ony n es pl ñ ují kri t éri a l e h ké expe di c e p odl e defi ni c e UI AA, a n aví c s e
p ouæí vá ní ci zí c h fi xû st ává r oz¿í ‡ e nÿ m n e¿ var e m a pr obl é me m, p ok u d si expe di c e
j eji c h p ouæi tí p‡ e de m n e d o ml uví.
Na Mou nt E ver est vyst ou pi l s ever ovÿc h od ní m h‡ e be n e m d n e 1 8. kvêt n a Davi d
F oj tí k v p o‡ a dí j a k o os mÿ Çec h – a t o el e ga nt n ê, bez kysl í k u a v p ouze dvouçl e n n é vÿpr avê (j e h o parƒá k Mi l o¿ Pal ac kÿ s e b oh uæ el mus el vr áti t z vÿ¿ ky cc a 7 2 00 m).
ùs pê¿ n á byl a expe di c e l e h kÿ m styl e m n a Ma n asl u J a p ons k ou c est ou, k dy n a vr-
c h ol u st a n ul a d n e 2. 1 0. 2 006 j a k o pr vní Çe¿ ka Zuz a n a H of ma n n ová s p ol u s Fr a nti ¿ke m Kol ᇠe m a o de n p oz dêji Pavel Mat ou¿ ek.
Pr o Zuza n u t o j e ji æ dr u h á os mi ti sí c ovka, çí mæ sr ovn al a s k ór e s e S oñ ou B o¿tí k ovou a z dá s e, æ e r oz h od n ê n est ár n e. Vr c h ol Gas h er br u mu I I d os á hl i d n e 2 3. 7. 2006 J a n Vest á k s J a n e m Kr a bc e m ( L ost h ori z on E xpedi ti on, ve dvoji ci a t a ké bez kysl í k u).
Na Ch o Oyu byl a vel mi ús pê¿ n á expe di c e Ha n n a h Mou nt ai n Br eat h, v j ejí mæ r á mci
vyst ou pi l i bez kysl í k u n a vr c h ol 1 3. kvêt n a t‡i çl e n ové - Mi l a n Wl as á k, Al i c e Kor b ová a Pavel Mi c h ut, a 1 7. kvêt n a Da ni el Vl ac h, Ji ‡í Kal ous ek a I va n Ná hl í k. J a k o dal ¿í
çes ká æe n a si p‡i ps al a t ent o os mi ti sí c ovÿ vr c h ol d n e 9. 5. t a ké Kl ár a P ol áçk ová v k omer ç ní expe di ci za p ouæi tí kysl í k u.
Ne¿ƒast n ê s k onçi l a dvouçl e n n á expe di c e Marti n a Mi n a‡í ka a Pavl a Kal n é h o n a
L h oc e, k dy s e p o extr é mn ê dl ou h é m vÿst u p u z p osl e d ní h o t á b or a k vr c h ol u mus el i
pr o vyçer pá ní vr áti t z vÿ¿ ky cc a 81 00 metr û a P avel Kal nÿ p o n êk ol i kas et metr ové m pá d u z a hyn ul . Dí ky ¿ pat nÿ m p od mí n ká m n e us pêl Ra dek J ar o¿ n a Dh a ul a gi ri , J os ef
¢i mû n ek n a Ch o Oyu a ni J os ef Neæer ka n a Br oa d P ea k u.
V ni æ¿í c h k opcí c h byl i ús pê¿ ní n a God ur u ( 65 04 m) J Z h‡ e be n e m P. Ma¿ ek, V. Hl a-
váç, J. Mar k u p a v s ól ové m vÿst u p u i I . Won dr áçek ( n á hr a d ní pl á n k p ûvod n ê z amÿ¿l e n é mu Ch a n ga ba n g u). Na t e n z a út oçi l i vel mi pêk nÿ m p ok us e m ve dvoji ci al p-
s kÿ m z p ûs obe m To má¿ Ri n n a P etr S kal ka, b oh uæel al e mus el i s k onçi t p o 1 3 00
metr ec h t êæ ké h o l eze ní v s ever ní st ê n ê, 3 00 m p od s edl e m, kvûl i æ al u deç ní m p otí-
æí m P. Skal ky.
37
h or ol ez ec ká s ez óna 2 006
i pr vní pr ûst u p styl e m RP v j e d n o m z át a h u z d ol a
n a h or u z a 1 0, 5 h odi ny. K dal ¿í m ma da gas kar-
s kÿ m ús pêc h û m pat‡í j e¿t ê RP p‡ el ez c esty Br avo
l es Fi l es O. B e n e¿ e m a pr ûst u p c esty Al ways On Sc h ei mpfl u ge m.
styl e m OS ( Al i g ot, Pl a n t e Gr oove, Ambi ci ón c er o), Mí ¿ a
pr vní PP p‡ el ez e ní c esty Fr a m – E n d of Myst er y
PP d os á hl a j e¿t ê Si mon a Ul mon ová a Mí ¿ a Drl í k ová.
ka, V. ¢ at avy a D. J a n á ka z r ok u 2 005. I k dyæ s e
c e ny æ á d n é vÿst u py. Na pí s k u s e s a moz‡ ej mê l ezl o, al e
p‡i t o mt o p ok us u d os aæe n o ji n ou c est ou a v h or ní
st u p u pl at n á pr avi dl a l eze ní a p od mí n ky p ovol e ní k h o-
z Ryby j e n styl e m R K), h od n ot a vÿst u p u, pr ove de-
n e byl o z çe h o vybí r at. Nej t êæ¿í mi vÿst u py, p‡i kt er ÿc h
( UI AA 1 0-) n a Mar mol a dê, pr vovÿst u p u P. J on án ej e d n á o s ouvi sl é vol n é p‡ el ez e ní ( Ryby byl o
çásti n ebyl y dél ky vyl ezeny p ost u p n ê z d ol a, dél ka n é h o ve dvoji ci al ps kÿ m styl e m j e vel mi vys oká.
Na s ouvi sl é RP n e b o P P p‡ el ez e ní z d ol a n a h or u
Aut or e m 2 00 m dl ou h é c esty
J e n dy N ová ka z a sj ez d s ever ní st ê ny Pi k u L e ni n a. Vr-
Dal ¿í mi kval i t ní mi vÿst u py j s ou Met al l i c a 9 + ( St a-
vÿst u p u (j e h o p ol s kÿ k ol e ga mus el vÿst u p pr o p oçí n ají cí
pr vovÿst u p O. B e n e¿ e a T. S ob ot ky B et wee n t h e
n ár oç n é h o
a Oper a Verti c al n a Tors ä ul e 9- v obl asti H oc h-
pá dy a s ér a ky. Do c hvíl e d os aæe ní z á kl a d ní h o t á b or a
si vu Mou nt Ke nya vyl ezl i z ávêr e m r ok u ¢at ava
o myl e m n a Fl ei sc h ba n k 9 OS ( S ob ot ka, H or kÿ),
k öni g styl e m OS t ea m ( Ci cvár ek, Mül l er). V ma-
s J on á ke m pr vovÿst u p Ha ba n a h a ba h uj az a kabati , 8, n a P oi nt Nel i on ( 5 1 88 m), kt er ÿ v¿ a k ji æ
pr ovázel y extr é mní p od mí n ky, t e pl oty aæ − 5 0 ˚ C, n a
s pa dá d o h od n oc e ní r ok u 2007.
ji ¿ƒ oval y bê h e m tr aver z u GPS a s at el i t ní ma py. Vÿ-
byl i n a¿i l ezci t a ké vel mi ús pê¿ ní. Vÿst u pe m r ok u
V l ez e ní s p ort ovní c h mi xovÿc h a l e d ovÿc h c est
vé h o c h ar a ketr u byl Çest nÿ m uz n á ní m oc e n ê n vÿ-
s kÿ m a p o ni c h opêt ¢vÿc a‡i . Tyt o t ês n ê p o s obê
o z atí m n ej t êæ¿í vol nÿ pr ûst u p t ét o st ê ny çes kÿ mi
ní c h mé di í. Dvê n áv¿t êvy obl asti Dr yl a n d u I n ns-
l ezci . K j e h o vy¿¿í mu oc e n ê ní sc h áz el a ú pl n á styl ová
¢ at ava byl i oc e n ê ni Çest nÿ m uz n á ní m z a vyl ez e ní
t êæ kÿc h mi xovÿc h c est Te nsi on M1 2- a F ont ok
Fi tz Roy za 1 7 h odi n n a vr c h ol a c el ke m z a 2 4 h odi n
c est v Ka n derst e g u a V. ¢ at ava vytvo‡i l mi xovÿ pr-
a Ra dek J ar o¿ n a Sfi n g u ( 5 3 2 5 m) v Per u c est ou Ori gi -
pêtí p‡ el ezl i L u b o¿ Mázl a Ji t ka Mázl ová.
V n ej n a¿l a pa n êj ¿í kat e g ori i - vel e h or ác h s kal ní h o
c h ar a kt er u p od 6000 metr û - byl oc e n ê n j a k o Vÿst u p
r ok u s hvêz di çk ou S h ortc ut n a Ts ar a n or o be n a
Ma da gas kar u. J de o dl ou h ou c est u, perf ekt ní l i ni i ve
s pá d ni ci vr c h ol u, d o kt er é s e ni k d o z e z n á mÿc h l ezc û, kt e‡í v obl asti p ûs obi l i , n e odváæi l p usti t. Pr vovÿ-
st u p, os m s et metr û l eze ní k onti n u ál n ê vys oké obtí æn osti , k dy 1 1 z 1 6 dél ek p‡ es a h uj e obtí æ n ost 7a
a k c el k ové n ár oç n osti c esty p‡i s pí vá z n aç n á mor ál ní
n ár oç n ost, vytvo‡i l i To má¿ S ob ot ka a On d‡ ej B e n e¿
V kat e g ori i
z ón u z açal a f u n g ovat r e pr ez e nt ac e ve sl oæ e ní Mar ek
H ol u bec, P avel P os pí ¿i l a Robi n B a u m, a j ejí m çl e n û m s e
p oda‡i l o s e us k ut eç ni t n êk ol i k h od n ot nÿc h sj ez d û v Al pác h, n a p‡. L es Court es a Ostr u h u Br e nvy n a Mt. Bl a nc.
Petr Ja ndík, Al e na Çe pel ková
n e pí s k ovc ovÿc h
s kal ní c h
t er é n û
má me vû bec n ejl e p¿í vÿsl e dky dí ky dvê ma l ezc û m
s vêt ové úr ovn ê, Ada mu On dr ovi a To má¿i Mr ázk ovi . On dr a byl oc e n ê n Vÿst u pe m r ok u z a c est u
Marti n Kr pa n, 9a, c oæ j e v j e h o 1 3 l et ec h c el os vê-
t ovê mi mo‡ á d nÿ vÿk on. Naví c d ost al zvl á¿t ní oc en ê ní za vÿk ony v c el é s ez ón ê. Dal ¿í Vÿst u p r ok u
ob dr æ el To má¿ Mr áz ek z a vÿst u p obtí æ n osti 8c
styl e m Fl as h, kt er ÿ si c e s á m n avr hl s ní æi t n a 8b aæ
8b+, al e vêt¿i n a l ezc û c est u h od n otí j a k o 8c. Vûbec n ej t êæ¿í c est u, Bi mbal u n a 9a/9a +, vyl ezl p odl e
vé m l ez e ní Har al da B er ger a. V d uc h u s vé vl ast ní vy-
Vÿst u p r ok u d ost al a t a ké Si l vi e Raj f ová z a c est u
38
pi ni sti c ky a kt u ál ní aæ n a p‡ el o mu b‡ ez n a a d u b n a, k dy
t e pr ve p o mi n ul o l avi n ové n e bez peçí. P opr vé t ut o s e-
vovÿst u p Sc otl a n d Yar d M9- v Kytl i ci , kt er ÿ vzá-
s er ver u 8a. n u Rosƒa ¢t ef á n ek, al e n e p‡i hl ási l ji d o
s ok o n as az e n é l aƒky pa k S ob ot ka a B e n e¿ pr ove dl i
s ez ón a
M1 1 -. Kr o mê t oh o byl a vyl ez e n a ‡ a da t êæ kÿc h
za p‡i s pê ní r a k ous kÿc h l ezc û, Fl ori a n a Sc h ei mpfl u ga
a n e dávn o tr a gi c ky z a hyn ul é h o mi str a s vêt a v l e d o-
Zi mní
mi xové kl asi fi kac e M1 0- a L u b o¿ Mázl a Václ av
st ojí r yc hl ÿ vÿst u p To má¿ e S ob ot ky s n est ár n oucí m
n al r out e, 5. 1 1 c- d styl e m OS.
on-si g ht .
br uc k u p‡i n esl y oc e n ê ní Vÿst u p r ok u Ji tc e Mázl o-
ze ny mé n ê h od n ot nÿ m styl e m R K. Za z mí n k u j e¿t ê
z pêt n a P ass o s u peri or, a vÿst u p dvoji c e P avel J on á k
vÿk on
2005/2006, açk ol i v vel mi b oh at á n a s ní h, z açal a bÿt s ki al -
n ásl e d ují cí vÿst u py vyvol al y p oz or n ost z a hr a ni ç-
vé, kt er á j a k o pr vní æ e n a u n ás z d ol al a c est u
Ji n dr ou H u deçke m Fr a nc o- ar ge nti ns k ou c est ou n a
pr ûz k u mu z vr c h ol u aæ d o B C, c oæ p‡ e dst avuj e j a kÿsi
s ki al pi ni sti c kÿ
vyst‡í dal i ¢vÿc a‡i , Václ av ¢at ava s J a n e m Dou dl e b-
çi st ot a, pr ot oæ e n ej t êæ¿í dél ky si c e byl y pr ost ou pe ny
bez n acvi ç ová ní styl e m P P, al e t‡i l e hçí dél ky byl y l e-
o mr zl i ny vz dát) a j e¿t ê tÿæ de n sj el bez p‡ e dc h ozí h o
n ez opa k ova n é mor ál ovê n ár oç n é c esty Robert a
J as per a, k dy s e v r oz mezí n êk ol i ka d n û v c est ê
st u p Fr ee Ri der n a El Ca pi t a n a pr ot o, æ e s e j e d n á
c h ol u d os á hl n or mál ní c est ou p‡ es Pi k Raz dêl n aj a v s ól o-
oc e n ê nÿ Fl yi n g Ci r c us j e opa k ová ní p‡ e dtí m 8 l et
– vr c h ol – z á kl a d ní t á b or z a 42 h odi n.
Ve s kal ní c h vel e h or ác h p od 6000 metr û bi g wal l o-
Resc h e uæ j e n Rosƒa ¢t ef á n ek.
( 1 998), Pi etr o Dal Pr a ( 1 999), An dr eas J ör g ( 1 999),
I ker P oe (r ok n e ní z n á mÿ) a Har al d B er ger ( 2 005).
p or y
a bs ol vová n v j e d n o m z át a h u, al ps ky, z á kl a d ní t á b or
g ori i – b oul e dri n g u j e B ar evnÿ s vêt, 8B + F b, kt er ÿ p‡ el ezl
Tr a di ç ní, t e dy n es out êæ ní s ki al pi ni s mus, vyhr ál vÿk on
( 9 AF - n a RP p‡ el ez e ní n e byl o p oçasí), Cest a
st u p n a Vi ns on Massi f byl vz hl e de m k ok ol n ost e m
ci pl í n ê.
el i t ní l ezci Pet er S h affl er ( 1 997), St ef a n Gl o wacz
El l s wort h ova p oh o‡í aæ k Vi ns on Massi f n ez n á mÿ m
hr a ni ci l i ds ké a mat eri ál ové od ol n osti . Ori e nt aci za-
vÿst u p v s oul a d u s pr avi dl y. Ta kt o s e t e dy odr áæí r eal i t a
Petr Resc h. Ta k ovout o obtí æ n ost u n ás p‡ el ezl kr o mê
S h o wers n a Fl ei sc h ba n k pf ei l er ve Wil der Kai s er u
t h ovo p oh o‡í k Vi ns on Massi f vû bec pr ûc h od n é. Akci
Xc J ar dy Mar¿í ka v S as k u, al e n e byl y a ut or e m p‡i hl á¿ e ny.
z r ok u 1 994 j e B eat Ka m merl a n der a d os u d ji
l ezec kÿ vÿk on – çty‡i st a ki l o metr ovÿ pr vop‡ ec h od
n e byl o p o d ob u t‡í tÿd n û z‡ ej mé, z da j e El l s wor-
byl a d odr æ e n a pí s k ovc ová pr avi dl a, byl o patr n ê dva kr át
P osl e d ní m oc e n ê nÿ m Vÿst u pe m r ok u v n ej kr at¿í kat e-
B e n e¿ e m.
ni sl av H ova n ec, J oz ef Kri ¿t offy – Sl ove ns k o), AF
a obj ekti vn ê extr é mn ê n e bez peç n é h o l eze ní l e d o-
r ol ez ec ké çi n n osti ve c hr á n ê nÿc h kr aji n nÿc h obl ast ec h –
v Räti k on u 8b+ P P, vyl eze nÿ v pêk n é m styl u On d-
mi xovÿc h a l e d ovc ovÿc h vÿst u p û p od
za
vz hl e de m k p od mí n ká m p‡i hl á¿ ek – n e p or u¿i t p‡i vÿ-
s ouças n é h o st avu v n ej tr a di ç n êj ¿í d o mácí s p ort ovní di s-
p‡ e d O. B e n e¿ e m z opa k oval i styl e m RP p ouze
de p ozi t û,
V obl asti pí s k ovc ovÿc h s kal ní c h t er é n û n e byl y vyh od n o-
Vÿr az nÿ m ús pêc h e m, oc e n ê nÿ m Çest nÿ m uz n á-
r ou
n e b o l et ec kÿc h
Drl í k ová Pl a n t e Gr oove 8a fl as h. Obtí æ n osti 8a + ve styl u
Ji n a k s e ni k d o ze ¿ pi çky a ni n e p ok usi l vyl ézt n êj a kÿ t êækÿ
ní m, j e c el k ovê s e d mÿ p‡ el ez c esty Si l ber gei er
h ors kÿ m a l e d ovc ovÿ m t er é n e m, bez j a kék ol i v p od-
Si l vi e Raj f ová dál e t a ké vyl ezl a t‡i c esty kl asi fi kac e 8a
c est a j e¿t ê çeká a ji st ê si n a ni b u de br ousi t z u by
‡ a da z n á mÿc h l ezc û.
6000 metr û byl oc e n ê n oj e di n êl ÿ obj evi t el s k o- h or o-
ní m byl y oc e n ê ny dva pr vovÿst u py v Mor avs ké m Kr as u
kl asi fi kac e 8c, kt er é j s ou v s ouças n osti dvê ma n ej t êæ¿í mi
c est a mi v t ét o obl asti .
To má¿ e m S ob ot k ou st‡í davê s Fl ori a n e m
O st u pí n ek ní æ, j a k o Vÿst u p r ok u, byl o oc e n ê n o
V kat e g ori i
n avaz uj e n a l oñs k ou ús pê¿ n ou s ez ón u. Çest nÿ m uz n á-
Th e S u n 7c + n a Ts ar a n or o Kar a mb ony ve styl u OS
Ada m Ondra v cestê Marti n Krpa n, fot o E. Ondrová
s aæ e n a p opr vé p o s e d mi l et ec h ( B ár a Str á ns ká); Si l vi e t a k
s out êæ e.
Mari on et a 8b/b +, c oæ j e obtí æ n ost, kt er á byl a d o-
J. Doudl e bskÿ v cest ê Fl yi ng circ us, fot o V. ¢atava
h or ol ez ec ká s ez óna 2 006
S out êæ e S OUTë Æ E
I . L E ZE Nï N A U Më L ¥C H S Të N ÅC H
Cu p st art uj e kaæ d or oç n ê ok ol o 1 5 00 úçast ní k û, kt e‡í
I I I . S KI AL PI NI S MUS
z e m t oh o j s ou ji æ z mí n ê ní S i l vi e Rajfová a M arti n S trán ík, kt e‡í ve s vÿc h kat e g ori í c h pat‡í v E vr op-
S ez ón a 2 006 v z ávod ní m s ki al pi ni s mu byl a r oz dêl en a d o çty‡ s k u pi n, kt er é tvo‡i l y Rock Poi n t Çeskÿ
obê ma s e p oda‡i l o j e de n ze závod û vyhr át a t é mê‡
závod y S vêtovéh o a E vrop skéh o p oh áru a M i s-
t a k tvo‡í vel i k ou z á kl a d n u n a dêj nÿc h l ezc û. Dû ka-
Obtí æ n ost a boul deri n g
Mezi muæi opêt kr al oval Tom á¿ M rázek, kt er ÿ v S P
n a obtí æ n ost c el k ovê obs a di l vyn i kající t‡etí m ísto,
s ké m p oh ár u
br onz.
væ dy byl i n a be d n ê. P‡í stí r ok zaç n e v t ét o s out êæi
k dy j e d n ou zví t êzi l ( v ¢ a n g h aji ) a t‡i kr át zí s kal P opr vé st art oval
v b oul deri n g u,
i ve s vêt ové m p oh ár u
k de obs a di l
dva kr át t‡ etí
mí st o
a s n a pr ost ou p‡ eva h ou vyh rál kom b i n açn í ran ki n g .
Mezi æ e n a mi byl a ús pê¿ n á H el en a Li p en ská,kt er é
s e p oda‡i l o zí s kat v závodê S P v b oul deri n g u v Gri n-
ml á deæe j e d n oz n aç n ê ke ¿ pi çc e;
st art ovat dal ¿í n á¿ obr ovs kÿ t al e nt, Ad am On d ra.
I I . S OUTë Æ Nï L E ZE Nï V L E D U
del wal d u vyni kají cí 5. mí st o; c el k ovê s k onçi l a v p o-
Di vác ky atr a kti vní di sci pl í n a s e d oçkal a us k ut eç n ê ní pr vní h o r oçní ku s vêt ovéh o pohár u I ce Worl d
S trán íka ( 1 1 . S P obtí æ n ost Kr a nj) j s ou n a¿í n a dêjí
i v Çes ké r e p u bl i c e. V c el k ové m r a n ki n g u s e z n a¿i c h
jed en áctá. Vÿsl e dky n a¿i c h j u ni or û S i l vi e Rajfové ( 7. v SP b oul deri n g Rover et o) a M arti n a
h ár u
v b u d ouc n ost j e¿t ê si l n êj ¿í h o r e pr eze nt aç ní h o tÿ mu.
Rychl ost
Ve svêtovém p oh áru n a rych l ostsi n ejl é pe ve dl
Cu p p od k‡í dl y UI AA a j e de n ze závod û s e k on al
r e pr ez e nt a nt û n ejl é pe u mí sti l
J i ‡í Pel i kán n a vyni -
kají cí m 1 4. m ístê. Ost at ní n a¿i z ávod ní ci si t a ké n e-
ve dl i ¿ pat n ê - J an D ou d l eb skÿ 21 . , D u ¿an Jan ák 29. , M arti n Lou d a 3 4. a Ji ‡í S l ab ÿ 48.z c el k ovÿc h
Li b or H roza, kt er ÿ s e n êk ol i kr át u mí sti l v pr vní desí tc e a c el k ovê pa k s k onçi l n a vÿb orn ém 9. m ístê.
7 8 závod ní k û. Vÿsl e dky j s ou vel mi d obr é vz hl e de m
vá, kt er á s k onçi l a cel kovê 1 3 . ( 6. Val Da on e, 7. Dr áæ âa ny), E l i ¿ka K are¿ová byl a 27.( 9. Ch a mo-
z ávodec h. Nejl e p¿í h o vÿsl edk u v j e d n otl i vÿc h z ávo-
V æe n ác h d os á hl a n ejl e p¿í h o u mí st ê ní Lu ci e H rozo-
ni x, 1 3. J ekat êri n b ur g).
Repr ezentace Ç Rsi n a mezi n ár od ní m p ol i vedl a ve-
l i c e d ob‡ e; n ejl é pe j s me s k onçi l i v c el k ové m h od n ov boul deri n gu 5 . m ísto( z 3 1 st át û), v l ec e ní st át û zení na obtí æ n ost j s me obs a di l i 8. m ísto ( ze 44 v l ez ení na r ychl ost 7 . m ísto( ze 2 0 st át û). st át û),
Mi str y Ç Rs e st al i S i l vi e Rajfováa Tom á¿ M rázek
v l eze ní n a obtí æ n ost a Vêra Kostru h ová a Jaku b H l aváçek v b oul deri n g u a Li b or H roza a K are¿ováv l ez e ní n a r yc hl ost.
E l i ¿ka
Ml á deæ O s out êæ ní l ez e ní j e mezi dêt mi a j u ni or y vel i kÿ z á-
j e m. V Çes ké m p oh ár u ml á deæ e a s out êæi Te n d on
k t o mu, æe v¿i c h ni s e p od ob nÿc h z ávod û z úçast ni l i
p opr vé a z fi n a nç ní c h d ûvod û n est art oval i ve v¿ ec h dec h d os á hl i
J i ‡í Pel i kán v n orském H em sd al u -
5 . m ísto a Ji tka M ázl ová - rovn êæ 5 . m ísto n a
Tan val d ském ¢ p i çáku . V t o mt o závod u s e u mí sti l J an D ou d l eb skÿ d evátÿ a J i ‡í Pel i kán d esátÿ.
Za z mí n k u st ojí t a ké
26. m ísto S tan i sl ava H o-
van cev n ejl é pe obs aze n é m závodê ve Val D aon e,
p oh ár ve ski al p i n i sm u , S t‡ed oevrop skÿ p oh ár, trovství svêta v Tu rín ê.
V Roc k P oi nt Çes ké m p oh ár u byl o vyhl á¿ e n o c el ke m
8 z ávod û. T‡i byl y us k ut eç n ê ny v r á mci St‡ e d oevr op-
s ké h o p oh ár u ( dva s e byl y v z a hr a ni çí – Sl ove ns k o a P ol s k o). ¢ est závod û pr obê hl o s yst é me m st art− cíl
a dva závody s yst é me m r al l y. V¿ ec h os mi závod û
Roc k p oi nt Çes ké h o p oh ár u s e z úçast ni l o c el ke m 683
z ávod ní k û. Závodi l o s e v s e d mi kat e g ori í c h, ve kt e-
r ÿc h b od oval o c el ke m 23 3 závod ní k û. Na çty‡ ec h závodec h byl a z k u¿ e b n ê z a‡ az e n a kat e g ori e OPE N, ve kt er é s e v¿ a k n e b od oval o.
Roc k Poi nt Çes kÿ pohár ve s ki al pi ni s mu Ka detky:
1 . Pastorková L. (SK), 2. G ajewská E . (PL),
Ka deti :
1 . G roh R. , 2. B roæek A. , 3 . Jokl M . (SK)
3. G roh ová K.
J u ni or ky: 1 . F i n d u rová V. (S K) J u ni o‡i :
1 . Jadam u s R. , 2. H epn ar J. , 3. La¿tík J. (SK)
Æeny:
1 . F orm án ková D . , 2. Jah od ová ¢. ,
Muæi :
1 . Svob od a M . , 2. D u ch M . , 3 . B án skÿ J.
3 . B án ská P.
Veter á ni : 1 . ¢p açek J. , 2. H ep n ar J. , ¢ vec M .
St‡ edoevr ops kÿ pohár
kt er é s e mu p oda‡i l o zí s kat i s utr æe nÿ m me ni s ke m,
Te nt o p oh ár j e d obr ou k onfr ont ací vÿk on n osti
Tan val d skÿ ¢ p i çák, dr u hÿ závod I WC, ur çi l z ár ove ñ i m i stry ÇR, kt er ÿ mi s e st al i J an D ou d l eb skÿ
ke kt er ÿ m má me vÿk on n ost n ê n ej bl í æe. Za‡ aze ny
a 24. m ísto Jan a D ou d l eb skéh o v S aas F ee.
a Ji tka M ázl ová. J e vel i ká ¿ k oda, æe zatí m n a¿ e
æ e ny n ej eví o t e nt o s p ort vel kÿ z áj e m.
V dr yt ool i n g u s e n a pr vní m z ávod u s ez óny v Br ati sl avê tr a di ç n ê z a da‡i l o Rad ku Li en erth ovi ,kt er ÿ
s k onçi l n a 4. m ístê; p osl e d ní z ávod - M otyka Cu p
- vyhr ál
Stan i sl av H ovan ecs ji æ ús pê¿ n ê od oper o-
va nÿ m k ol e n e m.
a zvy¿ ová ní vÿk on n osti z ávod ní k û n eal ps kÿc h z e mí,
byl y t‡i z ávody, p o j e d n o m z kaæ dé p o‡ a dat el s ké z e-
mê. Z çes kÿc h z ávod ní k û a z ávod ni c s e u mí sti l i n a be d n ê ka deti K. G roh ová (3 . ), R. G roh (3. ), ju n i o‡i R. Jad am u s (2. ) a J. H ep n ar (3 . ). V muæí c h obs a di l
t‡ etí mí st o M . Svob od a.
Svêt ovÿ a Evr ops kÿ pohár
V c el k ovÿc h vÿsl e dcí c h E Ps e u mí sti l Ad am B roæek
n a 8. m ístê v ka det ec h, ve fi n ál ové m závodê ME v Al t a Val t el i n a s k onçi l n a 1 5 . m ístê. Vj u ni or ec h
s k onçi l i 8. H ep n ar, 1 0. J ad am u s a 1 1 . Kan tor. V S Ps k onçi l v muæí c h N êm ec n a 5 3 . m ístê.
Cel kové vÿsl ed ky svêtovéh o p o‡ad í 2006:
Muæi : 79. N êm ec M . , 85 . Ku czi n sky R. , 93 . D u ch
M . , 99. J i rák J. , 1 02. B án skÿ J . , 1 09. S vob od a
M . , 1 5 3 . Pl eskaç ¢. , 1 62. Von d ra P. , 1 73 . G l ajcar
R. 1 85 . Poch ob rad skÿ J. , 1 86. H ep n ar J .
Æe ny:
44. Korb ová A. , 5 2. F orm án ková D . ,
63 . Or¿u l ová L.
Mi str ovst ví s vêt a 2 006
V Turí n ê n a MS obs a di l o rep rezen taçn í d ru æstvo ÇR cel kovê 8. m ísto ze 3 3 z úçast n ê nÿc h ze mí, p o
vÿk on u odve de n é m v r á mci
moæ n ostí. Çtr n áct z á-
vod ní k û b oj oval o ve çty‡ ec h kat e g ori í c h a ve çty‡ ec h
di sci pl í n ác h. Na MS s e v¿ a k n a dêj n ê j evi l y vÿk ony n a-
¿i c h ml a dÿc h závod ní k û, c oæ by mohl o bÿt p‡í sl i be m kval i t ní c h vÿk on û d o b u d ouc n osti .
Ç AS OVK A− Ka deti : 1 5 . G roh R. , 24. B roæek A.
J u ni o‡i :
1 6. H epn ar J. , 1 7. Kan tor S. , 1 8. Jadam u s R.
Muæi :
43. Ku czi n sky R. , 5 6. Ji rák J. , B án skÿ J.
Es p oi r:
20. Von dra P.
DR UÆSTVA− Æeny: 1 3. F orm án ková D . , Korbová A. Muæi :
20. D u ch M . , Ku czi n sky R. , 24. N êm ec M . , Svoboda M . , 27. B án skÿ J. , Ji rák J.
¢TAF E TY − Muæi : 1 0. B án skÿ J. , Svoboda M . , N êm ec M . , D u ch M .
To má¿ Mrázek ve fi nál e na MÇR 2006 na S míchovê
sest avil a Al ena Çe pel ková
39
P oz vá n ka n a Val n ou hr o ma d u
N ejvy¿¿í org án Çeskéh o h orol ezeckéh o svazu − Val n á h rom ad a - se sejd e d n e 24. 3. 2007 v Praze. N a p rog ram u jed n án í b u d e krom ê ob vykl ÿch zp ráv
o u d ál ostech m i n u l éh o roku a sch val ován í rozp oçtu n a rok 2007 také n ovel i zace stávajících stan ov a d i sci p l i n árn íh o ‡ád u . S ou çasn ê p rob êh n ou vol b y do
vÿkon n éh o vÿb oru ÇH S a vol b a p ‡ed sed y revi zn í kom i se. Po u p l yn u l ém d vou l etém ob d ob í m ají ted y çl en ové i d eál n í m oæn ost zh od n oti t p ráci stávajícíh o ved en í svazu a zvol i t ved en í n ové, které b y m oh l o b ÿt p ‡ísl i b em l ep ¿íh o n ap l n ên í jeji ch p ‡ed stav o fu n g ován í sp ol eçn é zájm ové org an i zace. Ab y b yl o z koh o vyb írat, je sam oz‡ejm ê zap ot‡eb í také kan d i d átû n a d ob rovol n é h orol ezecké ú ‡ed n íky − p roto n ech ƒ p rob êh n e u vn i t‡ od d íl û çi p ‡ím o n i ter jed n otl i vcû
zod p ovêd n á ú vah a, zd a b y ch têl i n êco zm ên i t n a stávajícím stavu n eb o p ‡i sp êt svÿm d íl em k p ráci ve vÿkon n é m oci svazu . P‡ed sed a vÿkon n éh o vÿb oru a
m ístop ‡ed sed ové p ro ekon om i ku a org an i zaci se vol í p ‡ím o n a tyto p ozi ce, u zb ÿvajících çty‡ çl en û vol en ÿch d o vÿkon n éh o vÿb oru n en í u rçen o zam ê‡en í. V¿i ch n i kan d i d u jící d ostan ou p rostor n a web ovÿch strán kách svazu a ji stê i n a d al ¿ích l ezeckÿch serverech .
D atu m kon án í: S obota 24. b‡ ez n a 2007 od 9, 30 do 1 7
gáti , kte‡í byl i ‡ á dn ê zvol eni v oddíl ec h, p‡i çe mæ kaæ dÿ oddíl
h odi n
j e zast ou pen maxi mál n ê j ední m del egáte m.
t opk ova 1 00/2 Pr a h a 6 ( zá pa dní tri bu n a S partaki á dní h o sta-
r e m pr ovede sc hvál ení pr ogr a mu zas edá ní, vol bu pr ac ov-
M ísto kon án í: Aul a ÇSTV v Pr aze n a Str a h ovê, Zá-
di on u).
Prezen tace: Od
8. 30 h odi n. Vças n á pr ezentace j e
pod mí n kou dodr æení ças ovéh o pl á n u.
P‡i prezen taci m u sí del egáti p‡edl oæi t pl atn ÿ çl en skÿ prû kaz ÇH S, p‡ípadn ê pl n ou m oc k zastu pován í.
D oprava: M etro B Karl ovo n á mêstí – B u s 1 76 n a
k on eç n ou = Sta di on Str a h ov.
M etro A Dej vi cká – B u s 1 43 n a kon eç n ou = Sta di on Str a-
2. P‡ eds edají cí val n é hr o ma dy ur çenÿ vÿkon nÿ m vÿbo-
ní h o p‡ eds edni ctva, ma n dát ové, vol ební a n ávr h ové k o mi s e
hr o ma da sc h opn á us n á¿ ení.
ní m aæ çty‡ mi hl asy podl e hl as ovací h o kl í çe. Çl en ové vÿkon-
n éh o vÿbor u a p‡ eds edové ko mi sí di s pon ují kaæ dÿ j ední m hl as e m.
4. O zás a dní c h zál eæi t ostec h val n é hr o ma dy s e r ozh oduj e
s edû a p‡ eds edy r evi z ní ko mi s e staçí k p‡i j etí n a dpol ovi ç ní
v p‡ epoçt u podl e n ásl edují cí h o kl í çe: vel i kost oddíl u
zvol ení p‡ eds edy, mí st op‡ eds edû a p‡ eds edy r evi z ní k o mi s e
1 hl as
• 21 - 35 çl en û
2 hl asy
• n a d 80 çl en û
4 hl asy
• 36- 80 çl en û
ostat ní c h otázkác h mi mo vol by p‡ eds edy, dvou mí st op‡ ed-
vêt¿i n a hl as û hl as ují cí c h del egát û s hl as e mr oz h odují cí m. Pr o
kl a dny ke dni 23. 3. 2007. I n di vi du ál ní çl en ové n e mají podl e
stávají cí c h sta n ov vol ební pr ávo.
Cest ovn é bu de pr opl acen o r egi str ova nÿ m del egát û m
v cen ê p‡ edl oæen é jí z den ky hr o ma dn é dopr avy, v p‡í pa dê Vol by: Návr hy n a p‡ eds edu Ç HS, 2 mí st op‡ eds edy,
4 çl eny VV a p‡ eds edu r evi z ní ko mi s e zasíl ejte n a s ekr etari át
M an dátová kom i se
1 . Val n á hr o ma da vol í t‡í çl en n ou ma n dát ovou k o mi si .
2. Ma n dát ová ko mi s e ovê‡ uj e pl at n ost ma n dát û, podává
z pr ávu o poçt u del egát û a zji ¿ƒuj e, z da j e val n á hr o ma da usn á¿ ení sc h opn á.
N ávrh ová kom i se
1 . Val n á hr o ma da vol í t‡í çl en n ou n ávr h ovou k o mi si .
2. Návr h ová ko mi s e p‡i pr avuj e a p‡ edkl á dá n ávr hy us n e-
ni ctve m p‡i p‡í pr avê kon eç n éh o z n êní p‡ edkl á da nÿc h ma-
3. Návr h ová k o mi s e s pol u pr ac uj e s pr ac ovní m p‡ eds ed-
teri ál û.
Ka n di dát û m s a mot nÿ m bu de dá n pr ost or n a webu a poté i
n a VH, a by s e str uç n ê p‡ edstavi l i .
Çl á n ek 1
J edn ací ‡ á d u pr avuj e zás a dy j edn á ní Val n é hr o ma dy Çeskéh o h or ol ezeckéh o svaz u sl oæen é z del egát û zákl a dní c h or ga ni zaç ní c h sl oæek ( dál e j en oddíl û).
H l asován í
1 . J edn á ní val n é hr o ma dy s e úçast ní stávají cí çl en ové
vÿkon n éh o vÿbor u, p‡ eds edové odbor nÿc h ko mi sí a del e-
2. Dél ka di s k us ní h o p‡í s pêvku j e sta n oven a n a max. 5 mi -
n ut. P oku d di s k us ní p‡í s pêvek bu de p‡ es a h ovat urçen ou do-
bu, j e di s kut ují cí povi n en u poz or ni t p‡ ede m pr ac ovní p‡ ed-
s edni ctvo.
4. P oku d di s k ut ují cí p‡ edkl á dá n ávr h o j eh oæ p‡i j etí má
Val n á hr o ma da r oz h odn out, musí tent o svûj n ávr h f or mul o-
vat tak, a by byl j edn oz n aç n ê hl as ovatel nÿ. 1.
2.
5. 6.
n a d 80 çl en û = 4 hl asy.
8.
2. Kter ÿkol i v oddíl mûæe z moc ni t ji n éh o çl en a Ç HS ke
své mu zast u pová ní n a VH. Takt o z moc n ênÿ del egát musí bÿt
od p‡ eds edy oddíl u vybaven pís e mn ou pl n ou mocí, n a kter é
musí bÿt uveden pl nÿ n ázev a r egi str aç ní çí sl o zast u pova-
st u pova n éh o oddíl u a stej n é ú daj e o zast u pují cí m del egát o-
Çl á n ek 2
hr o ma dy.
poçt u çl en û v oddíl ec h podl e t oh ot o hl as ovací h o kl í çe: do 20
n éh o oddíl u, j mén o, dat u m n ar ození a podpi s p‡ eds edy za-
Val n á h rom ada
Çl á n ek 6
4.
çl en û = 1 hl as, 21 - 35 çl en û = 2 hl asy, 36- 80 çl en û = 3 hl asy,
ù vodn í u stan oven í
us n es ení.
3.
Çl á n ek 5
1 . Del egáti oddíl û di s pon ují poçte m hl as û v závi sl osti n a
N ávrh jedn acíh o ‡ádu :
dl e vÿsl edkû t oh ot o díl çí h o hl as ová ní bu de s estaven o n ové
3. K di s kus ní m p‡ís pêvkû m moh ou bÿt fakti cké p‡i po-
dát û bu de zve‡ ej n ên v B ul l eti n u a n a , k de bu de pr û bêæ n ê
j mén o, p‡íj mení, a dr es u, tel ef oni cké a e mai l ové s poj ení.
6. P ok u d n ení p‡i j at o us n es ení j ako cel ek, n ávr h ová ko-
mi s e zf or mul uj e díl çí n ávr hy, o kter ÿc h bu de hl as ová n o a po-
mí n ky v dél ce tr vá ní max. 1 mi n uty.
Çl á n ek 4
s ení val n é hr o ma dy a dal ¿í c h dok u ment û.
akt u al i z ová n. U n avr æenÿc h ka n di dát û j e t‡ eba uvést j eji c h
n ávr h (- y), hl as uj e s e n ej pr ve o pr oti n ávr zí c h v opaç n é m po-
‡ a dí n eæ byl y vz n es eny.
1 . Pr ávo vyst ou pi t v di s kusi mají v¿i c h ni úçast ní ci val n é
Ç HS. Dodateç nÿ n ávr h l ze j e¿tê u pl at ni t tês n ê p‡ ed zaçát-
ke m VH p‡i pr ezenci del egát û. Sez n a m n avr æenÿc h ka n di -
5. O n ávr zí c h vze¿l ÿc h z di s kus e s e hl as uj e v po‡ a dí, kter é
ur çí n ávr h ová k o mi s e. P oku d byl k n ávr h u vz n es en pr oti -
D i sku se
Çl á n ek 3
pouæi tí vl ast ní h o vozi dl a ve vÿ¿i 1 Kç/k m vz dál en osti od sí dl a oddíl u.
opêt ovn ou r egi str aci del egát û a p‡ ezk ou mal a, z da j e Val n á
j e t‡ eba dvout‡ eti n ové vêt¿i ny.
3 hl asy
P oçet çl en û v oddíl e bu de sta n oven dl e data báze çl ens ké zá-
4. P ok u d vz ni kn e poc hybn ost, æe pr o hl as ová ní j e p‡í t o-
men men¿í poçet del egát û n eæ p‡i úvodní r egi str aci , mûæe
s hl as e m r oz h odují cí m. Del egáti oddíl û di s pon ují kaæ dÿ j ed-
Na VH j e p‡í t o men z kaæ déh o oddíl u pouze j eden del egát, • do 20 çl en û
nÿc h hl as û.
kdokol i v vyzvat ma n dát ovou ko mi si k t o mu, a by pr ovedl a
3. O n ávr zí c h v pr û bêh u zas edá ní hl as ují v¿i c h ni del egáti
us n es ení m. K pl at n osti us n es ení val n é hr o ma dy ve v¿ ec h
kter ÿ zast u puj e ostat ní çl eny oddíl u a hl as uj e poçte m hl as û
3. K p‡i j etí hl as ova nÿc h n ávr h û j e t‡ eba n a dpol ovi ç ní
( dvout‡ eti n ová) vêt¿i n a z cel kovéh o mn oæství zar egi str ova-
a sc hvál ení p‡ edl oæen éh o j edn ací h o ‡ á du.
h ov.
Kl íç ke stan oven í poçtu del egátû :
Al e na Çe pel ková, p‡edsedkynê
vi . Takt o z moc n ênÿ del egát di s pon uj e hl asy zast u pova n éh o
oddíl u podl e hl as ovací h o kl í çe, poku d j e s ouças n ê i del egá-
te m za ji nÿ oddíl , di s pon uj e o t o vêt¿í m poçte m hl as û.
P‡edbêæn ÿ program jedn án í
Za h áj ení
Sc hvál ení pr ogr a mu VH
Sc hvál ení j edn ací h o a vol ební h o ‡ á du
Vol ba pr ac ovní h o p‡ eds edni ctva a pr ac ovní c h ko mi sí
Zpr ávy o çi n n osti od mi n ul é VH a pl á ny n a r ok 2007 -
akt u al i zace i nf or mací z bul l eti n u
Kontr ol a pl n êní us n es ení VH 2006
7.
Zpr áva o h os poda‡ ení za r ok 2006
9.
Návr h r oz poçt u n a r ok 2007
1 0. 1 1.
1 2.
Zpr áva r evi z ní ko mi s e
Návr h ú pr avy sta n ov Ç HS a di sci pl i n ár ní h o ‡ á du Ç HS
Návr h çl ens kÿc h p‡í s pêvkû n a r ok 2008
P‡ edstavení ka n di dát û do VV Ç HS
1 3.
P‡ estávka
1 5.
Vol ba vÿkon n éh o vÿbor u Ç HS
1 7.
Us n es ení
1 4. 1 6.
Návr h çl ens kÿc h p‡í s pêvkû n a r ok 2008
Di s kus e
Se kretari át : Çeskÿ h o ro l ezeckÿ svaz, Záto p kova 1 0 0/2 , P. S . 40 , 1 6 0 1 7 Prah a 6 − Strah ov
te l efo n : 2 9 6 1 1 8 2 07 ( i fax) , 6 0 3 6 4 6 2 07, 2 9 6 1 1 8 3 47, 6 0 3 6 4 6 3 47, e-m ai l : i nfo@h o rosvaz. cz ú ‡ed n í h od i ny: po n d ê l í 9 − 1 2 a 1 3 − 1 5 , úte rÿ 1 3 − 1 8 , çtvrte k 1 3 − 1 8 ge nerál ní part ner:
40
1/100 Pro „nýmanda“
Gladiátoři na ledech
a jiné předměty
Minulý rok jsme vám přinesli na stránkách Montany pohled do zákulisí vývoje a výroby vybavení do ledů a mixů firmy Raveltik – výrobce lezeckého železa, a Triop – výrobce lezecké obuvi. Obě firmy společně vyvinuly a vyrábí speciální set pro extrémní ledové a mixové lezení – boty s mačkami Capoeira. Také letos bychom chtěli upozornit na novinky, na kterých jsme se jako lezci podíleli.
Gladiator
Gladia
tor
Demon
Novinku známou již několik sezón z lezeckých kuloárů se konečně podařilo dostat na trh. Jedná se o zbraň pro těžké ledové lezení, drytooling a závody. Je to bezprecedentní zbraň, jak svou geometrií, tak i užitnými vlastnostmi a oprávněně vzbudila na mezinárodním sportovním veletrhu v Německu ohlas. Za Gladiatorem stojí několik let zkoušení, změn, připomínkování, společné diskuse a opětovného lezení s novými úhly, s pozměňovanou geometrií hrotu, ručky, topůrka, testování lezení s různými hlavicemi a porovnávání v teorii i praxi s jinými obdobnými zbraněmi světových výrobců, vyvíjení nových výrobních technologií atd. Nejnápadnější technologickou inovací je esovité prohnutí topůrka, u ostatních výrobců zatím nepoužívané, které vzniklo jako výsledek snahy přizpůsobit rozšířený obloukovitý „ergotvar“ lepšímu zasekávání v ledu. Nutný kompromis mezi geometrií ideální pro zavěšování (drytooling) a geometrií vhodnou pro zasekávání (ledy) je vyřešen celkově ve prospěch zasekávání v ledu, protože se předpokládá použití převážně i při běžném ledolezení. Nový štíhlý, zužující se hrot s podbroušenými zuby je konstruovaný také zejména s ohledem na ledové lezení. Ve skále je totiž skoro jedno, jaký hrot je průměrem, podbroušením zubů, délkou, výškou atp. – při drytoolingu se totiž zbraň neseká, ale zavěšuje a záleží v podstatě jen na zakončení hrotu a geometrii špičky, vzhledem k úhlu a umístění rukojeti. Zuby na horní straně hrotu zabraňují smekání při páčení
ve stropě nebo na spoďák. Raveltik také používá na svých zbraních hroty označené symbolem T v kroužku, což je značka jejich vysoké pevnosti. Pohled na ni dodá pofidérní pocit sucha a bezpečí, když páčíte čepel hrotu v jakési prapodivné spárce kdesi nad zemí a ze všeho nejmíň si přejete, aby to želízko prasklo. Po zkoušení nejrůznějších hlavic co do umístění, tvaru i váhy, padlo rozhodnutí na hlavici podobnou té z Démonu. Dostatečně velké oko umožní pohodlné cvaknutí karabiny, ploška vzadu zase umožňuje osekat si plošku na led pro ledový šroub nebo praštit i do nějaké té skobky, když jde do tuhého (lezecká praxe, nikoliv doporučení výrobce). Hmotnost tak akorát pro práci v ledu. Na pohled i omak větší rukojeť byla zvolena z důvodů lepšího přechytávání a výměny rukou na cepínu. Zároveň zůstává zachován (přibližně) stejný úhel zavěšení – a to zvyšuje stabilitu cepínu i při změně úchopu, nedochází tolik ke
Oblíbený autor portrétů lezeckých hvězd Martin Krejsa na námi oblíbené fotografii. Když dodáme, že „Marťas“ je zapřísáhlý nekuřák a abstinent a že kšiltovku nosí výjimečně, tedy jenom na kriket a golf, nevyznívá skrytá reklama na náš časopis zase až tak špatně, nemyslíte? redakce
smeknutí hrotu z „chytu“ jako u jiných zbraní. Přiznané kovové výztuhy pryžové rukojeti nejsou jen estetickým prvkem, ale chrání pryž před poškozením, ke kterému dochází při zásekových nárazech nebo opření o skálu. Profilování po bocích a plošší průměr ručky usnadňují vedení cepínu při záseku a při manipulaci s cepínem zápěstím. Nedochází také k točení cepínu v dlani.
text
foto
Raveltik Team (Stoupa, Bača, Doudlebák, Majzlíci, Pepa Morávek) Pepe placená inzerce
Z dalších výrobních novinek je na světě superšikovný obal pro 10 šroubů Cover. Kromě poutka, které umožňuje obal zavěsit a šrouby vytahovat i když je obal zavěšený, je součástí obalu také prima kapsička na klíče (od auta i k obsluze výbavy). Drobných geometrických změn zejména pro lepší zásek v ledu se dočkal i klasický Démon – Super Cup. Zimní boty s mačkami Capoeiry se dočkaly úprav pro větší komfort lezeckých nožiček.
41
medicína
metodika
13
První pomoc na laně
Uzly
aneb Ošetři a zachraň na skále, ledu a sněhu
Ski sickness – „Nemoc z lyžování“ Už se vám někdy stalo, že se vám při sjezdu zamotala hlava a na krátký okamžik jste ztratili orientaci? A přitom jste nepili žádný alkohol nebo nesnědli nic špatného. Tak to jste měli tzv. „Nemoc z lyžování“, což je poněkud kostrbatý překlad originálního termínu Ski sickness.
V medicíně jde poměrně o novinku, kterou poprvé publikoval švýcarský profesor otorhinolaryngologie (ušní-nosní-krční) Rudolf Haeusler z Bernu v roce 1995. Tomu byly divné nezvyklé zdravotní problémy pacientů, které se objevily během lyžování a hledal jejich příčinu. Až je jednou i on sám citelně poznal. Při lyžování za špatné viditelnosti se mu v jeden moment začala točit hlava, a přestože se okamžitě zastavil, náhle ztratil rovnováhu a spadl. Jaké bylo jeho překvapení, když seděl na sněhu a přišel na příčinu stesků svých pacientů! Provedl studii u několika stovek pacientů, z nichž 5 % tento stav už někdy zažilo. Příčina: Porucha funkce rovnovážného ústrojí ve vnitřním uchu z důvodu konfliktu protichůdných senzorických vjemů z okolí, které naše tělo dostává během sjezdového lyžování. Blízká tomuto stavu je např. mořská nemoc. Stavu napomáhá rytmický pohyb při lyžování a rovněž nedokonalá zraková kontrola terénu za špat-
42
né viditelnosti – v difuzním světle. Přispívat ke zhoršení stavu může rovněž strach z výšky nebo hor obecně, vysoká rychlost při sjezdu a Haeusler hovoří i o změně tlaku vzduchu ve vnitřním uchu v souvislosti s rychlou ztrátou nadmořské výšky. Upozorňuje i na kontakt lyžaře s terénem skrze lyže a lyžařskou obuv, a tak na ztrátu obvyklých vjemů při chůzi. Náchylní k tomuto stavu jsou lidé s očními vadami, jako je krátkozrakost nebo astigmatismus. Příznaky: závrať ztráta rovnováhy bolest hlavy nespavost pocit nevolnosti zvracení pocit únavy
dický uzel“ vlastně vypadal bohužel zůstane navěky záhadou. Je patrné, že bez dovednosti vázat uzly a používat lano by pro člověka bylo mnoho věcí zcela nedostupných, horolezectví nevyjímaje… I když jsem zažil člověka, který se nechal pod skálou navázat na lano, protože si nebyl ještě zcela jistý, že to umí, a pak úspěšně přelezl nějakou „devítku“. To ale patří spíš do říše záhad a kdo oplývá podobnými schopnostmi, nemusí asi už dál ani číst. Pro ty, kdo s lezením začínají, nebo se chtějí něco dovědět, či zopáknout, jsem společně s Vojtou „Wattem“ Dvořákem připravil přehled základních uzlů, které k dovednostem horolezce patří stejně jako k lodi kýl a rum k námořníkům… Nutno ještě podotknout, že uzly mají kromě mnoha užitečných vlastností také jednu nevýhodu – výrazně snižují pevnost lana, na které je vážete. Nenechte proto bez povšimnutí tabulku úbytku pevnosti lana v uzlu, a při lezení s tím také dobře počítejte…
Umění vázat uzly se vine jako červená nit paletou dovedností člověka déle než umění rozdělávat oheň. To vše bylo zjištěno na artefaktech, nalezených při archeologických výzkumech po celém světě. Pravěký člověk nejspíš běžně vázal očko (vůdcovský uzel), rybářský uzel, nebo třeba tkalcovskou spojku. Díky uzlům dokázali lidé lovit, vyrábět nástroje a oblečení, počítat, měřit nebo se krášlit…Většina těchto uzlů je dnes jistě známa, kromě jediného – legendárního Gordického uzlu. Tento uzel uvázal ve starém Řecku na kožený postroj Gordius, Midasův otec, král Frýgie. Rozvázat velmi složitý uzel měl podle věštby pouze budoucí král Asie. Nikdo to však v podstatě nikdy nedokázal, protože Alexandr Veliký, který se jako poslední o to pokoušel, ztratil trpělivost a uzel rázně rozťal mečem. Přesto se dá říci, že se vládcem bájné Asie na chvíli přece jen stal a má také mnoho následovníků, kteří s podobnou razancí řeší složité problémy dodnes… Jak „gorLodní smyčka Uzel vhodný k ukotvení lana nejčastěji do karabiny, k ovazování skob, stromů, skalních hrotů, tyčí apod. Možnost vázat jednou rukou, po zatížení jde dobře rozvázat.
text kresby
Poloviční lodní uzel Uzel vhodný k jištění karabinou HMS. Uzel lano nefixuje, pouze třením brzdí prokluz lana. Dobře se váže jednou rukou i v zimě v rukavicích. Volný konec vedoucí k jističi nesmí procházet zámkem karabiny!
První pomoc: Je jednoduchá. Stačí zpomalit, krátké oblouky vystřídat za delší a plynulejší. Nebo se zastavit a protáhnout si hlavu. Důležité je vyvarovat se alkoholu.
Asymetrický (Machardův) prusík Velmi dobře fungující, vhodný i na ploché smyčky, dá se nouzově vázat i ze silnějších smyček (do 9 mm).
Literatura: 1. Haeusler R.: Ski sickness. Acta Otolaryngologica. 1995. 2. Duncan, G.-R.: Sickly slopes. New Scientist magazine. 2002.
Tomáš Obtulovič ml.
[email protected] www.horomedicina.cz
kresby
Watt
Liščí smyčka Jednoduchý uzel vhodný k ukotvení smyček na skoby, ledovcové šrouby, cepín apod. Prusik Základní a nejjednodušší zdrhovací uzel. Funguje v obou směrech. Standardně se používají pomocná lana průměru 5 až 6mm. Lze vázat jednou rukou.
O snowboardistech v souvislosti s touto nemocí Haeusler nic nepsal.
text
Janek Bednařík Vojtěch Dvořák
Francouzský prusík Jednoduchá manipulace, možné vázat jednou rukou, vhodný i na ploché smyčky.
Butterfly uzel (Motýlek) Uzel vhodný k navázání mezi konce lana (doprostřed). Po zatížení jde snadno rozvázat, je šetrný k lanu.
www.singingrock.cz
zajímavé knihy MALÝ KEŽMARSKÝ ŠTÍT – horolezecký sprievodca Pavol Jackovič Kde jsou ty časy, kdy na „Malý Kežmarák“ vedla ze severu Weberowka a Sczepanski! Dnešních 109 cest v severních srázech celého masivu už vydalo na velmi dobrého lezeckého průvodce. Už proto, že jeho autorem je jeden z místních „domovníků“, je seznam výstupů jednak úplný a cesty navíc popsané přesně. Aby opravdu nedošlo k mýlce, na kterou cestu se právě sápete, jsou jednotlivé výstupy zakresleny v barevných celostránkových fotografiích a ještě zvlášť rozkresleny ve schématech. Klasifikace je rozumně odlišena – staré klasiky jsou římskými číslicemi, nové cesty pak arabskými. U každé cesty jsou uvedena data prvovýstupu, zimního opakování, případně i prvního sóla. Z vydavatelského hlediska je malou vadou na kráse absence číslování stran – nicméně na začátku je seznam výstupů s patřičným číslem a schémata jsou podle nich seřazena, takže s orientací v knize není problém. Formát 15 cm x 21 cm, 210 stran (snad jsem se nepřepočítal), z toho třetina barevných fotografií s nákresy, měkká laminovaná vazba. Vydáno v r. 2006. Cena v www.horokupectvi.cz 270 Kč -šp-
Strechy nad oblakmi „Môj obdiv patrí horám, ale nie v menšej miere aj ľuďom, ktorí
kýbl
(lezci sobě)
Dobrý den, měl bych jednu otázku, tedy spíš připomínku. Už dva roky pravidelně odebírám Montanu a vadí mi, že se v tomto časopise nepíše o našich krásných českých lezeckých oblastech (jen výjimečně se v nějakém čísle objeví krátký článek). Proč se tedy pořád píší jen články z Alp, Himálaje atd. a na naše české skalky už se zapomíná? Děkuji. S. Ahoj, v poslední Montaně je hezké ledacos. Například pan Obtulovič je majitelem lehkého pera (jeho „péro“ je možná ještě lehčí než Pavelkovo), a tak se „A jdi“ pěkně rozrostlo včetně roztomilých poznámek na úvod a nebo závěr. Na autorovi je vidět, že je od přírody nebo od školení důsledný a pídí
kliesnili cestu k poznávaniu ich krásy. Ako kedysi, aj dnes kráča dolinou človek s krosnou a ťažkým nákladom, aby vytváral tam hore miesto radosti.” František Mrázik Chaty, lidé a Vysoké Tatry jsou hlavním motivem knihy „Strechy nad oblakmi“, pojednávající o osudech horských chat a lidí s nimi žijících. Autorem knihy je bývalý náčelník horské služby, horský vůdce, horolezec a lyžař Ferko Mrázik. Kniha se po osmi letech dočkala svého druhého, doplněného vydání. Bližší informace o knížce najdete na adrese http://fm.ist.sk
Průvodce Panico Tak jsem byl okolnostmi donucen utratit několik euro za „Kletterführera“ po strmých stěnách Kaiseru. Po rychlém projetí obsahu jsem si začal říkat, že jsem se ani nemusel nechat dvakrát nutit. Stručný úvod, který vás při neznalosti německého jazyka nemusí zajímat, pár lákavých fotek „z akce“ a potom už jenom to, co dělá z průvodce dobrého průvodce. Po krátkém seznámení se s částí nabízeného pohoří (většinou okolí určité chaty) spolu s jednoduchou mapkou přijde na řadu jméno kopce, jeho parametry, přístup, sestup a seznam cest. Na, ve správnou chvíli a ze správného místa focených, černobílých fotkách jsou vyznačeny trasy výstupu – nikoliv šipkou uprostřed fotografie. Potom následují
se po významu cizojazyčných názvů cest (to dělá málokdo). Možná se nepídí, ale prostě jen mluví několika jazyky. To fakt nevím… Pak ještě „Cesta na juh“. Invence autora viditelně přesahuje lecjaký rámec (otázkou je, jakou roli hraje marocký haš ukrytý do věty „zhlboka vdýchnuť Afriku“) a moc se mi jeho zpráva líbila. Četl jsem ji už třikrát, což jsem za poslední roky udělal jen s Zakovým článkem o Separate Reality, který jsem četl dvakrát… P. B. Ahoj, už rok odebírám Montanu a lepší lezecký časopis jsem zatím nečetl. Vaše články jsou pěkné a jsou psány zajímavým způsobem, že se nenudíte i u delších článků. Moc vám držím palce, abyste měli fůru čtenářů a vydávali pořád tak skvělý časopis. Chtěl bych se
informace o samotných cestách (při otevřené knize levá strana) a jejich nákresy (teď zase pravá strana). Z informací se dozvíte obtížnost, jak fyzickou (UIAA, více tabulka potíží), tak psychickou (E1-E6, více D. Janák, případně R. Jasper), charakter výstupu, doporučený materiál, prvovýstupce a rok „najití“ cesty, no a v případě odlišností od údajů z úvodu kapitoly upřesněný přístup či sestup. Nákresy jsou kapitolou samy pro sebe – cestu nenajde či v ní zabloudí jenom „Andula“. Aby těch nákresů nebylo málo, tak vzadu v obálce jsou zasunuty kartičky s nákresy odpovídajícími těm v knize. Do stěny stačí vzít onu kartičku a nemusí se nic překreslovat, ba ani vytrhávat – fuj! V nabídce nakladatelství jsou tyhle oblasti: Rätikon, Vorarlberg, Allgäu, Wetterstein-nord, Wetterstein-süd, Rofangebirge, Wilder Kaiser 3-6, Wilder Kaiser 6-10, Steinplatte a Hochkönig. Většinou knížka obsahuje i nějaké skalky poblíž, což přijde vhod v případě, že tam nahoře padají trakače nebo se bojíte výšek. Například Wilder Kaiser 6-10 v sobě skrývá poměrně vyhlášený Schleierwasserfall. To ocení zejména vytrénované skalní opice. Cena jedné knížky se pohybuje kolem 20 euro, a když si spočítáte, že se za to jeden člověk na chatičce sotva opije, tak si myslím, že není moc co řešit. Potom je tu ještě výběr horských lahůdek od francouzského Brianconu po švýcarský Andermatt a nějaké ty skalky, jako Kochel, Ostalb či Donautal. Je toho celkem dost a na svědomí to má německý spolek červené tečky Panico Alpinverlag. V případě zájmu není problém sehnat průvodce pro danou oblast na některé z chat (v dané oblasti) nebo zavítat na www.pani-
jen zeptat, jestli by nešlo do každého čísla přiložit nějaký plakát. To je asi ta jediná věc, co mi chybí. Tomáš Přátelé hor, ačkoliv jsem odběratelem od dob Hotejlu, doba se značně změnila a značně se změnil i obsah vašeho časopisu. V současné době již v něm nenacházím to pravé klasické uspokojení, tak jako jej nenacházím na přeplněných a od magnézia potřísněných strakatých skalách. Běžně se s chutí skáče do lana, lano se používá k lezení, nikoliv jen k jištění. Z horolezectví se stala zrůda, odvislá od nabídek materiálu, oblečení i technických prostředků. Kdo není vybaven, je přehlížen nebo považován za historickou atrakci. I horolezci mají dnes k sobě daleko. Jenda
co.de a nějak si poradit. Však vy si už nějak poradíte. Zdar! -HRV-
Schitourenführer Österreich Ost Axel Jentzsch-Rabl, Andreas Jentzsch Dokonalý průvodce po skialpinistických výletech i sjezdech v Niederösterreich, Steiermark, Oberösterreich a Salzkammergut zahrnuje přes 350 skialpinisticky použitelných vrcholů od Wienerwaldu až po Dachstein. Jsou zde popsány, na barevných fotografiích a příslušných mapách zakresleny túry všech obtížností. Pro ty, kdo neznají ani těch padesát německých slovíček, jsou u každé túry neprůstřelně jasné a všeobecně známé ikony, které podají stručné a jasné informace. Samozřejmě v průvodci najdete jejich seznam s výkladem, rejstřík cest, rejstřík vrcholů a vůbec návod jak průvodce používat. Každá túra je zakreslena v příslušné turistické mapě a odpovídajícím barevném snímku, často udělaném z vrtulníku, aby nedocházelo ke zkreslení. Ke knize je přiložen průvodce na CD, kde jsou data pro používání GPS, instruktážní film o používání „pípáků“ a pro radost i film ze skialpinistického výletu v oblasti Dachsteinu. Myslím, že lépe se už podobný průvodce udělat nedá. Formát 21 x 15 cm, 336 stran, celobarevný tisk, měkká laminovaná obálka. Vydal Alpinverlag v prosinci 2006. Cena v www.horokupectvi.cz 890 Kč -šp-
Opravdu platí: „Co člověk, to jiný názor a pohled na věc“. To si uvědomujeme a vskutku se snažíme, aby si v Montaně každý našel „to své“. Někdy je ale skutečně velmi obtížné vytušit, co v časopise chybí, co by se dalo zlepšit. Proto jsme velmi rádi za každý váš názor. Samozřejmě ty kladné a plné chvály nás převelice těší, ale i ty záporné a kritické jsou pro nás důležité, protože nás nutí k zamyšlení. Dobu, bohužel, změnit nemůžeme. Je pravdou, že lezení a hory se staly doslova módním trendem, že trh s lezeckým materiálem a oblečením je v podstatě přesycen a dost často záleží na číslech, na obtížnosti, kterou ten který zdolal. Ducha tradice, přátelství a dobrodružství se snažíme připomínat alespoň v portrétech od Martina Krejsy, ale je nám jasné, že čas zkátka běží a doba už se změnila a stále se mění… redakce
43
na pultech
Horští vůdci made in Czech Republic
PrimeLite Compact Trekk Malá kompaktní čelovka s jednou velkou (Luxeon II) a šesti standardními diodami. Rozměry: 50 x 58 x 32 mm, váha bez baterií 68 g (!). Nabízí několik možností svícení. Dva vypínače. Jeden na přepínání svítících režimů, druhý na zapínání/vypínání. Nárazuvzdorná, voděodolná podle standardu IPX4. V balení se třemi AAA bateriemi a průhledným obalem (využitelným jako difuzér pro svícení ve stanu). Na trhu od února. Dealer pro ČR: www.warmpeace.cz
key-lock pro snadnou manipulaci Firma Singing Rock doplnila pro rok 2007 sérii duralových karabin o key lock systém pro snadnou manipulaci. Jednoduchý a geniální systém západky, který řeší problémy spojené s tradičním řešením karabin. 1. Lano, smyčka nebo plaketa nýtu se nezachytí o zobáček na nosu karabiny. 2. Nemá ostré hrany, které by mohly poškodit lano nebo smyčku. www.singingrock.cz
44
Speciální výrobky z kolekce MOIRA jsou určeny pro sport a pobyt v přírodě za extrémních podmínek. Jednotlivé druhy fungují při velkých mrazech, větru, nebo naopak vysokých teplotách. Udržují tepelnou rovnováhu těla při vysoké fyzické zátěži se zachováním spolehlivého odvodu vlhkosti.
V listopadu loňského roku se stala Česká republika další členskou zemí UIAGM (mezinárodní asociace profesionálních horských vůdců). Předcházelo tomu mnohaleté úsilí několika lidí včele s Dušanem Stuchlíkem a Josefem Šimůnkem. Naše země prostřednictvím asociace horských vůdců nejdříve zažádala o členství. UIAGM pak ustanovilo patronátní zemi – Rakousko, která měla za úkol dohlížet na vzdělávání a prověřit, zda-li se u nás nacházejí lidé, kteří jsou schopni splnit všechny požadavky a stát se horskými vůdci. Na přijímacích zkouškách musel každý odevzdat seznam lezeckých a lyžařských túr, které absolvoval
protekce nebo nějaké „přimhouření oka“ bylo absolutně vyloučeno. Každý kurz se konal v různých alpských částech Rakouska, Francie, Itálie, Švýcarska, ale něco málo také doma, na pískovcích. Závěrečná zkouška proběhla loni v červnu v Chamonix, kdy 7 lidí absolvovalo a dostalo licenci horský vůdce UIAGM. Česká republika pak byla na meetingu v Řecku přijata jednohlasně jako členská země na základě velmi dobrých posudků od všech lektorů a pozorovatelů. Pokud chcete vědět víc, mrkněte na stránky České asociace horských vůdců: www.horskyvudce.com Prvními českými horskými vůdci UIAGM se v prosinci 2006 stali:
a pak se před komisí dva dny lyžovalo ve volném terénu, lezlo po skálách, v ledu a na ledovci v Rakouském Söldenu. Sledovalo se vše – obtížnost, dovednost i celkový přehled a jistota – to byla kritéria, která rozhodla, že se široký počet uchazečů ztenčil na pouhých 8 lidí. A to byl teprve začátek! Po přijímačkách nastalo pravé martyrium školení a zkoušek – vlastní škola horských vůdců, která se skládala z lezení na umělé stěně, na skále, lezení v horách, túry po ledovci, ve vysokohorském terénu, lezení v ledu, první pomoc, lavinová prevence a strategie, techniky záchrany při horských nehodách, meteorologie, kartografie, navigace, skialpinismus a freeridové lyžování. Všeho bylo hodně, zároveň se šlo do detailů. Mezi nejnáročnější nakonec patřilo asi lyžování a skialpinismus, na které kladli Rakušané tradičně velký důraz… Na všechny části školení navíc jezdili pozorovatelé – inspektoři z dalších členských zemí (např. Francie, Itálie, Slovenska…), takže
Josef Šimůnek, Dušan Stuchlík, Karel Kříž, Tonda Volk, Radovan Lienerth, Josef Morávek a Janek Bednařík
Doporučená MOC: Triko s dlouhým rukávem 950 Kč www.moira.cz
TENDON 9.4 Master Novinka roku 2007! Výborné jednoduché lano s nízkou hmotností, skvělými technickými parametry a konstrukcí opletu SBS, díky níž je lano odolnější vůči oděru, ale zároveň měkké a dobře manipulovatelné. Nejlepší volba pro těžké sportovní lezení. Teflon®, Nanotechnology, TeROM Barva: light green Doporučená MOC: 3.706 Kč (60 m) Více na: www.mytendon.com
UIAGM (International Federation of Mountain Guides Associations ) – mezinárodní asociace profesionálních horských vůdců založená 1965 v Zermattu. Zakládajícími zeměmi byly Itálie, Francie, Švýcarsko a Rakousko. Asociace zajišťuje nejvyšší mezinárodně platné vzdělání pro vedení lidí na horách. Jinými slovy jde o vzdělání kdy se člověk stane profesionálním horským vůdcem a jeho vzdělání je respektováno ve všech 22 členských zemích světa a má stejná práva a povinnosti jako ostatní vůdci. Pro běžného člověka to znamená, že najme-li si horského vůdce UIAGM, má jistotu, že tento člověk má špičkové vzdělání na mezinárodní úrovni. Je pak jedno jestli si najme horského vůdce ze Švýcarska, Francie, Itálie, USA, Kanady, Velké Británie, Nového Zélandu, nebo třeba Japonska či České republiky. Poznáte to podle licence asociace (průkaz), kterou by se měl vůdce prokázat, ale většinou má na sobě také nášivku nebo odznak (viz obrázek). text a foto Janek Bednařík
Tatry
Ostrá veža
Waźecka Turnia (2.129 m) V – stena
Ostrá dvojvrcholová veža v bočnom J rameni Ostrej, medzi Ostrým zárezom (Kozím rohom) a Prostrednou Ostrou štrbinou (Ostrým palcom). S a J končiar nemajú samostatné názvy. Masív Ostrej veže sa rozprestiera medzi Ostrým zárezom a Vyšným Ostrým zárezom a predstavuje kompaktný skalný stenový masív. Do Furkotskej doliny spadá z dvojvrcholovej Ostrej veže východná stena vysoká asi 150 až 180 m. Rozprestiera sa súvislé medzi Ostrým zárezom a Vyšným Ostrým zárezom. Sprava ju ohraničuje markantný pilier, ktorý ústi na južný vrchol. Pilier ohraničuje žľab, ktorý spadá z Ostrého zárezu. Stenu v podštítovej časti pretína horná lávka, kratšia, ktorá smeruje asi od polovice piliera hore na Prostrednú Ostrú štrbinu. Dolná lávka pretína od dna doliny celý masív, vychádza spod južného piliera hore doprava a ústi na južnom hrebeni Ostrej veže pod južným vrcholom Ostrého hrbu. Zľava doprava pretína celý masív ako i dve spomínané lávky strmý, rozlámaný a trávnatý zárez, ktorý vychádza spod Vyšného Ostrého zárezu a ústi medzi dva vrcholy Ostrej veže. Prístup: Zo Štrbského plesa po modrej značke na chatu pod Soliskom a odtiaľ do Furkotskej doliny. Na rázcestie so žltou značkou (1, 45 hod.) a odtiaľ pod stenu (30 min.), alebo zo Štrbského
plesa po žltej značke na rázcestie z modrou (1, 15 hod.) a odtiaľ pod stenu (30 min.) Zostup: Najpraktickejší zostup je po hrebeni (II – III) do Sedielkoveho priechodu a nim do doliny. V zime, za dobrých snehových podmienok sa dá zostúpiť aj z Ostrého zárezu (výstup č. 10) smerom do Furkotskej doliny. Prehľad výstupov: 1. J. Ivan, J. Jackovič, J. Kačaliak, P. Kuzmík, M. Rusnák, I. Urbanovič, J. Wencziller, 15. VI. 1968, kl. IV- V, 2 hod. AP/IX/67 2. „Andrášiho cesta“ kl. IV dve miesta V, 3 hod. , AP/IX/62 J. Andráši, Š. Virost, 2. VIII. 1948
24. VII. 1971 – poľský výstup má minimálne odchýlky od Mlezákovej cesty, a to vo vrchnej časti, kde Mlezákova cesta ide vľavo na južný hrebeň. Poliaci z hornej lávky smerujú doprava na Ostrú štrbinu. 6. „Maczkova cesta“ kl. IV+, 2-3 hod. , AP/IX/69 H. Jordanová J. Maczka, J. Wiaceková Maczková, 22. VIII. 1979 – v prostrednej časti na kúsku hornej lávky a v celkom hornej časti podštítovej steny je cesta Maczku identická s cestou Zamkovského z leta 1933 7. „Napriamujúci variant“ kl. V+ A0, celý výstup 4 hod. , AP/IX/70 J. Bidzinski, W. Rogozinski, 29. VIII. 1979
8. „Zamkovského cesta“ kl. IV, 21/2 hod. , AP/IX/61 Z. Brull, K. Matherny, Š. Zamkovský, 24. VII. 1933, vrátane nástupového variantu sprava zo žľabu. 1. zima: M. Grois, M. Groisová, 21. IV. 1962 9. „Pilierom steny“ kl. V, 3 hod. , AP/IX/66 L. Horka, V. Zavadilová, 16. VIII. 1966 10. G. Komarnicki, D. Reichart ml., M. Reichartová, 22. IX. 1920, kl. II-III, 1 hod. , AP/IX/54 2. výstup: Z. Klemensiewicz, S. Zaremba, 26. VII. 1931 1. zima: J. Andráši, F. Kluger, 14. IV. 1932 text a foto
Jozef Gurník
3. „Východnou stenou“ kl. IV, 4 hod. , AP/IX/63 J. Andráši, Š. Virost, 6. VIII. 1950 4. J. Andráši, J. Dohanič, F. Vondráček, 5. VII. 1953, kl. V, 5 hod. AP/IX/64 Podobne aj Poliaci W. Betlejewski, R. Duchniewiczova, K. Lerch, 18. VI. 1969, T/1/1970
9
5. „Mlezákova cesta“ kl. V, 5 hod., AP/IX/65 J. Mlezák, R. Torn, 21. IV. 1954 1. leto: A. Bohosiewicz, W. Lipinski,
45
galerie
Punta Ferrario
Punta Ferrario (3.258 m) Torrone Centrale
Pohoří: Bergell, oblast Val Másino Převýšení stěn: 300 m až 450 m Punta Ferrario představuje výraznou, „nepřehlédnutelnou“ věž s nádhernými plotnami, situovanou v horní části údolí Valle Torrone, jižně od masivu štítu Torrone Centrale (3.290 m). Na vrchol vede v současné době celkem osm cest. Nejvýznamnější cesty vedou ve strmé kompaktní jižní stěně. Kromě klasické cesty „Via Taldo“, čs. prvovýstupu z r. 1980, a volně lezené cesty „Dialma Curbat“ zde vedou další dvě cesty zcela rozdílného charakteru: skobovačka „Via del Centenario CAI“ a cesta současného „krále“ Bergellu Luca Maspese „Hidargos“, která byla prostoupena bez použití skob. Východiska: Rifugio Allievi – Bonacossa Nástup: po značené cestě Sentiero Roma k sedlu Passo Val Torrone a dále směrem k bivaku Manzi. V úrovni úpatí Punty Ferrario odbočíme směrem k jižní stěně, 2 hod. Bivacco Manzi – Pirotta Nástup: po suti, resp. přes sněhová pole, směrem k jižní stěně, 40 až 60 min. Přehled cest: 1. Severní hřeben L. Binaghi, A. Malinverno, 8. 9. 1930 Obtížnost: III, čas výstupu ze sedla u úpatí Punta Melzi 1,5 hod. Nástup ze sedla Colle del Torrone Occidentale (3.250 m) výstupem V směrem podél S stěn
Lokomotive
4
3
5 7
k širokému firnovému sedlu pod věží Punta Melzi (Z výšvih Torrone Centrale). Dále vede cesta převážně po západní straně hřebene, zprvu po suti a přes skalní bloky. 2. Západní stěna A. Bignami, V. Meroni, 9. 9. 1956 Obtížnost: max. V-, 8 skob je ve stěně ponecháno, k dojištění jsou nutné vlastní jisticí prostředky, převýšení 300 m, lezecký čas 4 až 5 hod. Jedná se o zajímavou a krásnou volně lezenou cestu, vedoucí převážně plotnami s pevnou horninou. 3. JJZ stěna, Via Taldo E. Frisia, V. Taldo, C. Zamboni, 4. 10. 1959 Obtížnost: 1 délka VI-/A1, často IV až V, vlastní jisticí prostředky, 6 až 7 hod. Zajímavá cesta, vedoucí strmými a převislými stěnami. Spodní část vede šikmými plotnami k úpatí strmé hlavní části JJZ stěny. 4. Via Dialma Curbat D. Andrich, A. Belli, M. Orsi, 5. 8. 1989 Obtížnost: 1 úsek VI+, často V až VI, zajištění vlastními skobami, smyčkami, vklíněnci a friendy, 14 délek. Zajímavá cesta vedoucí plotnami a spárami. První dvě délky vedou společně s Via Taldo. 5. Via diretta – Velký kout B. Čiernik, J. Hyžný, M. Marek, F. Piaček, 18. 8. 1980 Obtížnost: 1 délka VI, 2 úseky A2, 2 místa A0, často IV až V+, vlastní jisticí prostředky včetně skob, 8 až 10 hod. Cesta vedoucí výrazným koutem, závěrečné 4 délky jsou společné s Via Taldo. Původní nástup a první dvě délky jsou mírně vlevo od dnes používaného nástupu.
46
6
6. Via del Centenario CAI J. Aiazzi, A. Pizzocolo, V. Taldo, 25. až 26. 8. 1963 Obtížnost: VI, A3, nutné vlastní jisticí prostředky včetně skob, vklíněnců a friendů větších velikostí, lana délky 50 m. Náročná skobovačka, některé úseky byly již prostoupeny volně. Jedná se o cestu více či méně historického významu, v současné době již nelezenou. 7. Hidargos Luca Maspes, Fabio Salini, Giuliano Bordani, březen 2005 Obtížnost: 6b+, k zajištění vklíněnce a friendy, převýšení 450 m, délka cesty 600 m. 8. Východní stěna P. L. Bernasconi, A. Bignami, V. Meroni, 20. 7. 1952 Obtížnost: několik míst V, převážně IV, v několika úsecích je lámavá skála. Nástup od Bivacco Manzi k ledovci pod J stěnami masivu Torrone, po kterém dosáhneme úpatí V stěny. Sestup: Od vrcholu sestoupíme krátce zpět na jih ke komínu v Z stěně, tím ke stanovišti se skobami (10 m). Následuje slanění 40 m ke komínu s výrazným blokem – 40 m pod blokem pokračuje slaňování – celkem 3x až na ledovec Ghiacciaio del Torrone. Severním hřebenem (cesta č. 1) Literatura: Bergell, Jiří Novák, Montana, 2004 Südliches Bergell – Disgrazia, Ruedi Meier, Peter Alig, SAC, 2006 text a foto
Jiří Novák
a jdi... Za demotivaci neruèíme!
Adam Ondra a továrna na 8c Hned z kraje roku vylezl linii Noia 8c+ ve španělském Andonno. Prostě diktuje!
V Praze otevřena nová lezecká stěna Stěna dosahuje výšky 11 metrů a na rozloze 500 m2 jsou postaveny cesty všech obtížnostních stupňů. Poprvé v ČR obsahuje unikátní trojúhelníkové profily. Od ledna 2007 budou na stěně probíhat lezecké kurzy pro začátečníky, pokročilé i pro děti pod vedením kvalifikovaných instruktorů. Je možné si půjčit všechen potřebný materiál. Otevírací doba je každý den od 7:00 do 23:00. Vstupné je 70 Kč, do 15:00 jen 50 Kč. Vstup je časově neomezen! A kde stěnu najdete? V Praze 5, v ulici Fabiánova 1134 – Squashpark Cibulka. Podrobnou mapu příjezdu a podrobnosti na www.squashpark.cz.
Hory osudem: Američané Christine Boskoff a Charlie Fowler ztraceni v Číně Snad každý z nás by někdy rád vylezl kopec, na kterém ještě nikdo nikdy nestál. Prožít si opravdové dobrodružství, které bylo dopřáno horolezcům v letech minulých… Velmi atraktivní jsou čínské hory, protože už samotný přístup k vybrané hoře může být velkým dobrodružstvím z důvodu absolutního nedostatku jakýchkoliv konkrétních logistických informací. A co potom samotná cesta? Pionýři hor jako by v posledních letech vymizeli. Jen těžko lze jinak popsat tento nezájem. Na nedostupné kopce v Číně se zaměřil v letech nedávných třeba sir Chris Bonington.
Mezi takové pionýr y patří, dnes už asi patřili, i Christine Boskoff, přední americká horolezkyně a majitelka známé cestovní agentury Mountain Madness, kterou koupila po smrti Scotta Fischera na Everestu, a výborný horolezec, horský vůdce a fotograf Charlie Fowler, považovaný za specialistu na hory jihozápadní Číny. Oba se vydali do nově přístupné horské oblasti v jihozápadní Číně na hranici provincie Sechuan a Tibetu na podzim loňského roku. Naposledy o sobě dali vědět počátkem listopadu, kdy se vrátili z úspěšného prvovýstupu severní stěnou na Yala Peak (Haizi Mountain) 6.002 m. Potom bez upřesnění plánů a cíle odešli do oblasti masívu Genyen Peaku (Genie Mountain) 6.204 m. Počátkem prosince se měli vrátit domů, ale nestalo se tak. Kamarádi zahájili pátrání v neznámé a nepřístupné oblasti Genyen Peaku, které bylo úspěšné až po několika týdnech. Na konci prosince ve výšce 5.300 m objevili v laviništi tělo Charlieho. Christine, ani její tělo se nepodařilo dosud objevit. Proč tolik řádků pro neznámá jména? Horolezectví, to jsou příběhy, a ty tvoří pionýři.
Patagonie aktuálně: Bez koňů a pryč s chatkami Národní park Los Glaciares zakázal transport materiálu pod známé kopce jako Cerro Torre nebo Fitz Roy pomocí koní z důvodu velké eroze stezek. Dále strhne několik „horolezeckých chat“, které svým vzhledem narušují okolí a nově se bude moci v parku přespávat pouze a jenom ve stanu.
Nová cesta v severní stěně Kwange Francouzi Stéphane Benoist a Frédéric Gottardi v listopadu minulého roku vylezli zajímavou ledovou linii na nepálské Kwange 6.178 m s názvem Normal Routes Have Nothing Extraordinary ED2, WI 5+. Další směry v rozsáhlé stěně tím zdaleka nejsou vyčerpány. Historii stěny psaly takové postavy alpinismu jako Christophe Profit nebo Jeff Lowe.
Bráchové Pou a Argentinec Irrazabal uspěli v Supercanaletě na Fitz Roy Hned zkraje roku se podařilo Ikerovi a Eneko Pou s Fernandem Irrazabalem vylézt 1.800 m dlouhou cestu Supercanaleta 6c, M6, 90° na Fitz Roy.
Prvovýstupy v pohoří Genyen v jihozápadní Číně Několik týdnů před Christine a Charliem v masívu Genyen na hranici Sechuanu a Tibetu působil mladý americko-kanadský tým, kterému se povedly dva zajímavé prvovýstupy a průzkum oblasti. Oblast je lezecky téměř nepoznamenaná. Na jaře Italové vylezli nejvyšší vrchol Genyen (Nen-Da) 6.204 m. Výstup na tuto posvátnou horu místních je vnímán velmi kontroverzně a Italové za něj byli podrobeni tvrdé kritice. V říjnu se Američanovi Daveu Andersonovi s Kanaďankou Sarah Hueniken podařil prvovýstup na nádhernou žulovou věž Shachun 5.965 m. Vrcholu se jim podařilo dosáhnout za 17 hodin až při druhém pokusu, protože poprvé celý tým dolů vrátila nedostatečná aklimatizace. 1.200 m dlouhá
cesta v perfektní žule vede systémem spár a koutů. Cestu pojmenovali na počest kamarádů Todda Skinnera, Karen McNeill a Sue Nott „Dang Ba’ Dren Pa“, což v tibetštině znamená něco jako „ovlivnit, nadchnout a povznést“ s obtížností 5.10+, M5, 70°. Dalším dvěma členům z týmu, Američanům Andymu Tysonovi a jeho partnerce Molly Loomis se podařil rovněž prvovýstup na bezejmenný vrchol v hřebeni, připomínající trojité ostří tibetské dýky. Vrchol tak pojmenovali podle tohoto tibetského nástroje jako „Phurpa“ 5.638 m a cestu „Naga“, v překladu „Had“ s obtížností 5.8, 75°. Podobně jako pohyb tohoto tvora se plazí na vrchol. Podnikli ještě několik neúspěšných výstupů na další štíty v okolí. Po zbytek pobytu pomáhali mnichům z 600 let starého kláštera Rengo se stavbou hostelu pro nové návštěvníky jako zdroje příjmů na opravu kláštera. Doporučuji zhlédnout fotogalerii na jejich stránkách: http://web.mac.com/kondus/ iWeb/Genyen/G%20Home.html.
Best of ExplorersWeb 2006: The truth of Nangpa La Americký „Web průzkumníků“, pod který rovněž spadá expediční web Mounteverest.net vyhodnotil jako nejhodnotnější článek roku 2006 upřímný příspěvek „Pravda Nangpa La“ slovinského horolezce Pavle Kozjeka, popisující tragické události v sedle Nangpa La ze září 2006. Je potěšující, že lezecké komunitě a vůbec podobně smýšlejícím lidem nejsou tyto věci lhostejné. O incidentu jsme informovali na stránkách minulé Montany a na našem webu.
info
V říši cepínů První lidské stopy v okolí Hallstattu se otiskly právě v ledu. Velké množství vodních toků na severní straně Dachsteinu, které v chladné zimě vždy ztuhnou v ohromné kaskády, muselo ovšem na své objevení ještě 14.000 let počkat.
Idefix
Hägar
48
Jeden z nejimpozantnějších ledovcových útvarů celého regionu, Schleierfall, spadá hned za obcí Hallstatt přes 200 metrů vysokou kolmou skalní stěnu do údolí Echerntal. Poprvé byl zdolán v roce 1985 Robertem Schauerem a Gerhardem Fellnerem. Abychom nezůstali tak pozadu za nejnověji publikovanými výkony špičkových lezců, asi o pět let později parkujeme také my auto u stavení přímo pod ledopádem. Toho rána vypadá ledopád perfektně. Hned u auta se navlékáme do veškeré výstroje, když se náhle za rohem domu objevila skupina asi 10 horolezců a prošla kolem nás směrem ke Shleierfallu. „My už jsme oblečení, nachystaní,“ uklidňovali mě moji přátele. Když jsme asi za pět minut stáli pod nástupem, skupina už byla pryč. Jejím cílem byl zřejmě dále v údolí ležící Waldbachstrub. Mohli jsme nastoupit beze strachu z ledu padajícího od lezců v cestě před námi. Přestože ledopád z dálky působil velmi dobrým dojmem, při bližším pohledu se ukázalo, že led není zas tak silný. Mírná obtížnost (WI 3) umožnila náš plynulý postup až doprostřed stěny. Následujících 20 m by se dalo označit za klíčové místo – svislé „záclonky“. Lezl jsem svým rychlým stylem co nejopatrněji nahoru a nacházel jsem se právě u přechodu do souvislé vrstvy… Když jsem zasekl pravý cepín, ozvala se rána. Prasklina se táhla celou šířkou ledopádu. „Teď úplně pomaličku, Andi,“ zaznělo slabě ze štandu na druhé straně ledového „závěsu“. Strach, že nezvládnu obtížnost WI 5, byl v okamžiku nahrazen ještě větším strachem, že spadnu do údolí i s celou masou ledu. Jako v transu, bez jakéhokoliv šroubování, jsem lezl asi 20 metrů směrem k jistější levé straně, kde jsem v zamrzlé spáře udělal štand. Georg a Erhard mě dolezli a pak jsme pokračovali kaskádami, po kterých místy tekla voda, zbylých 80 m až nahoru, kde i navzdory vodě led na skále držel pevněji. Velmi hrdí, že jsme tento tehdy jeden z nejtěžších a největších ledopádů v Rakousku pokořili, jsme se loudali cestou zpátky k výchozímu místu. Večer jsme strávili ve stále ještě vlhkém oblečení – povečeřeli jsme v hospodě a pak se schoulili na parkovišti do spacáků a užívali si nádherný výhled na město a jezero. Bylo asi minus 20 °C a i ve spacácích jsme na sobě stále měli ne zcela suché oblečení. Další den pro nás začal velmi časně a byl skutečně mrazivý. Po dlouhém čekání na otevření první hospody, abychom se mohli trochu zahřát, probíráme u snídaně možnosti a nakonec se rozhodujeme pro Waldbachstrub. O hodinu později stojíme u nástupu a nestačíme se divit, jaká masa ledu se ukrývá v nejvzdálenějším zákoutí Echerntalu. Místa dost pro více týmů a perfektní možnosti pro mnoho, také těžších variant. Pro závěrečný sestup volíme lesní stezku, která nás provádí skalní soutěskou, kde nás láká úchvatný ledový sloup asi 40 m vysoký tak za WI 5/5+. Krátké slanění a stojíme u nástu-
pu. Jsme překvapeni, jak je ledový sloup strmý. Při pohledu na něj jsem se zachvěl. Těžká cesta včera a studená a vlhká noc mi vzaly dost sil, byl jsem rád, že nemusím řídit cestou zpátky do Vídně, ale že můžu na zadním sedadle ve snu počítat šrouby do ledu. Postrach od Hägara V následujících letech jsme v regionu strávili také několik letních dní na padáku. Krippenstein s výškovým rozdílem 1.600 m od Hallstattského jezera je ideálním místem, protože stihnete s jistotou vyzkoušet náročnou akrobacii za letu. Když jsme dráhou jeli nahoru, všimli jsme si markantního pásu skal vlevo od prostřední stanice, který se zdál ideální pro ledopád, i když v létě po něm stékal jen úzký pramen vody. Krátké hledání v literatuře nám prozradilo, že se jedná o Hägar dem Schrecklichen (120 m, WI 4) a rázem bylo jasné, kam půjdeme příští zimu. V náš „den D“ ale, bohužel, nebyl zrovna stav ledu optimální, přesněji řečeno, ledová vrstva byla velmi slabá. Také tentokrát jsme došli k tomuto závěru teprve před nástupem, kdy jsme měli za sebou už téměř hodinu stoupání. S vědomím, že pro dnešek stejně nemáme žádnou jinou alternativu, jsme přesto nastoupili. To, co se ale odehrálo na následujících sto metrech, byly absolutní hrátky s nervy. Obtížnost se sice tak nějak držela v avizované WI 4, ale šrouby se daly našroubovat jen kolem 12 cm hluboko a po třetím jsme už neměli žádné smyčky na ovázání. Štandy byly ovšem dobré a závěrečný komín byl také pěkně zaledněn. Hägar to ještě protentokrát myslel s námi dobře… Simple Bach – simply the best Rozhodli jsme se, že noc nestrávíme v autě, nýbrž v jednom pohodlném penzionu. Díky tomu jsme následujícího rána přímo sršeli energií. Vzali jsme si na mušku tři možné cíle na severním břehu Hallstattského jezera – Simple Bach (300 m, WI 4), Idefix, Asterix und Obelix (270 m, WI 3+) a Dornröschen (70 m, WI 5). Pohled do mapy stačil k tomu, že „galské kamarády“ tentokrát necháme na pokoji z důvodu délky k nástupu. Krátká jízda autem a o nic delší cesta pěšky nás zavedla k nástupu do Dornröschen. Chtěli jsme nejdříve lézt těžší ledopád, neboť člověk nikdy neví, co může v ledu očekávat. Měli jsme štěstí. Sloup na nástupu byl silný jen občas s dutými místy. Brzy bylo těch 70 metrů za námi a my se otočili na zpáteční cestu k Hallstattskému jezeru. Na začátku stezky jsme zahlédli systém žlabů ledopádu Simple Bach. Jmé-
no (v překl. „jednoduchý potok“) nemá ledopád náhodou, patří k nejlepším volbám pro začátečníky, ovšem s často podceňovaným značným nebezpečím pádu lavin. Ačkoliv Zwölferkogel není obzvláště vysoká hora, a také nahoře se nachází spíše kolmé skalní odlomení nežli lavinové převěje, jsou žlaby ledopádu Simple Bach sběrným místem pro laviny z celé SV stěny. K tomu je třeba připočíst, že člověk v úzkém žlabu valící se mase sněhu těžko unikne. Po setkání s lavinou na Gasteiner Eispalast, kde nás masa mokrého sněhu, která se valila přes 300metrový ledopád, málem zatlačila do Gasteiner Ache, jsme byli značně znepokojeni. Nebezpečí pádu laviny se však zdálo nepatrné, teploty nízké, nic tedy nestálo v cestě naší odpolední ledové procházce nahoru po ledopádu. Vzali jsme s sebou jen jedno poloviční lano – pro případ nouze – a na pohodu stoupali vzhůru bez navázání. Sestup byl také bezproblémový a my si mohli užívat nádherné výhledy na zimní Hallstattské jezero a na Dachstein – myšlenkami už opět při dalším dobrodružství na jednom z bezpočtu ledopádů v této zaledněné říši.
Ledy v oblasti Hallstattu Schleierfall – Echerntal Schleierfall je jistě jeden z nejimpozantnějších a největších ledopádů v Rakousku, ještě k tomu s nádhernou okolní krajinou přímo u Hallstattského jezera. Krátký přístup, nízké nebezpečí pádu lavin a lehký sestup činí ze Schleierfallu atraktivní cíl. 200 metrů ledu se ovšem nehodí pro začátečníky, navíc klade vysoké nároky na kondici. Pozn.: Díky své velikosti zamrzne vodopád jen po dlouhém extrémně chladném období. Při (nebo po...) teplejším počasí, stejně jako při slabé vrstvě ledu, by se bezpodmínečně nastupovat nemělo, protože by se mohly celé kusy ledu odlomit! Waldbachstrub – Echerntal Spodní díl je vhodný pro nacvičování lezení v ledu, proto je velmi oblíben pro konání kurzů. V horní části se nachází lámavé rampouchy, proto se výstup vyplatí i profíkům.
Hägar
Idefix, Asterix, Obelix
Hägar der Schreckliche – Obertraun Když vyjdou podmínky, můžete zažít velké dobrodružství, kdy se k bezpečnému výlezu budete muset dostat přes jedno úzké místo. Simple Bach – Steeg/Bad Goisern Jeden z nejvhodnějších ledů pro začátečníky v oblasti Hallstattu! Ledopád se táhne v žlábkovitém příkopu vpravo od výrazných rour pro vodu u Steeg/Hallstätter See (Hallstattské jezero). Leze se po více než 40metrových stupních, které jsou přerušovány holými místy. Pozn.: Je nutno vždy přesně odhadnout nebezpečí pádu lavin, protože nahoře je obrovské sběrné místo. Některé nehody byly i smrtelné! Idefix, Asterix und Obelix – Bad Goisern Pěkné nad sebou ležící stupně, prostřední stupeň (Asterix) je nejmarkantnější. Vodopády lze vidět z Ramsau nebo ze Steinachu.
Lezení v okolí Hallstattu Bad Ischl – Bad Goisern – Hallstatt Region se stal známým především díky mohutnému Schleierfallu u Hallstattu a skrývá ještě řadu pěkných ledopádů a různých výstupů. Mezi začátečníky proslul Simple Bach. Jména jako Edi Koblmüller nebo Heli Putz začala vyprávět ledolezecký příběh této oblasti – částečně byly ledopády prozkoumány už v 80. letech. Příjezd: Do Bad Ischl se dá velmi dobře dostat po Westautobahn. Přijedete-li od jihu, zahnete z Ennstalu u Trautenfels směr Bad Aussee/ Bad Goisern. Nejvhodnější doba: Od prosince do března. Průvodce: „Eisklettern Österreich Ost“ (Jentzsch, Jentzsch-Rabl, Fluch) k dostání na www.alpinverlag.at nebo na www.horokupectvi.cz. text foto překlad
Andreas Jentzsch Gerhard König Alena Kopfová
ISBN: 3-9500920-3-X
Simplebach
49
portrét
Mišo
Portrét významného československého horolezce sedmdesátých let a prvního Čechoslováka na osmitisícovce Michala Orolina
Vrchy. Vystupuješ dolinami, ideš k vrchu. Ale už po ceste sa ti otvára panoráma ďalších. A z toho svojho ich vidíš ešte viac. Preskupovanie vrchov v horách. Sú neživé, teda mocnejšie ako človek, ktorému dovoľujú vystúpiť až hore. Práve preto tak teší každý výstup. Niet tu divákov, ktorí by tlieskali či pískali, niet tu stupňov pre víťazov, niet ani medailí. Jedna z najkrajších cností horolezectva je, že učí človeka skromnosti. Človek neustále zvažuje, hodnotí vrch a potom seba. Najmä seba, lebo seba môže meniť, zlepšovať. S horou pracuje iba príroda. Michal Orolin, Strmé cesty k Himalájam, 1980 Michala Orolina netřeba dlouze představovat. První Čechoslovák na osmitisícovce, neúnavný dříč obou legendárních československých expedic na Makalu, autor mnoha obtížných prvovýstupů ve Vysokých Tatrách, v Norsku, na Pamíru, Aljašce, v Patagonii... Když se v říjnu loňského roku objevil v Ostravě jako host Mezinárodního festivalu outdoorových filmů, byl dosti nesvůj. „Pro mne je dnes velmi těžké besedovat, protože jsem na besedě nebyl snad deset roků, možná i více. Něco ze svého horolezeckého života už povyprávím snad jen když mne kamarádi opijí...“, ošíval se. Po jeho dosti nabitém programu jsme s Mišou usedli k jednomu ze stolů vyhlášené ostravské pivnice „U Rady“ a měli obavy, že nám Mišovi kamarádi budou chybět. Stačilo však položit první otázku a na jeho tváři se objevil široký úsměv a jiskra v očích. Poutavé vyprávění mohlo začít... 50
Moje rodiště leží v Kraľovanech, pod Kráľovou hoľou, ze kterých jsme se v roce 1945 celá rodina přestěhovali přímo pod Vysoké Tatry – do Veľkého Slavkova. Denně jsem měl Tatry pod svým zorným pohledem. Vzrušovaly mne tím, že v mých očích byly strašně velké. Velmi jsem toužil na tatranské štíty vystoupit alespoň turisticky, což se mi poprvé podařilo ve třinácti nebo čtrnácti letech. Můj otec ani matka o horolezectví vůbec nic nevěděli, a tak jsem se k němu postupně propracovával přes různé sporty. Závodně jsem dělal gymnastiku, ve které jsem se jako dorostenec dostal až na mistrovství Slovenska. Mou specialitou byla hrazda, nejhorší gymnastickou disciplínu pro mne představovala prostná. Jako kluk jsem také boxoval a věnoval se i běžkám, se kterými jsem dokonce získal 1. výkonnostní třídu v běhu na 5 kilometrů. Později jsem běh na lyžích bral jako skvělý doplňkový sport k lezení. Přes všechny tyto sportovní aktivity jsem se tedy nakonec propracoval až k horolezectví, které mne chytilo natolik, že
jsem se mu velmi aktivně věnoval prakticky až do svých pětačtyřiceti let. Mé lezecké začátky jsou významně poznamenané Moravou, která formovala můj život a můj pozdější pohled na horolezectví i na hory. Když jsem skončil vojenské učiliště v Košicích, dostal jsem umístěnku na vojenské letiště v Olomouci. Bylo mi devatenáct a v Tatrách měl za sebou jen pár turistických výstupů. Na svém novém působišti jsem se seznámil s jedním z důstojníků – Ivo Doležalem, který byl velkým horolezeckým fandou. Byl to také on, kdo mne poprvé zasvětil do tajů horolezectví. Učil mne práci s lanem, uzly... Moje první horolezecké kroky vedly na Velký Rabštejn v Jeseníkách, kde jsem také podnikl svůj první výstup – Vosí spáru. Malý i Velký Rabštejn pro mne představoval skvělou školu, kde jsem si vytříbil lezeckou techniku. Protože jsem byl velmi zdatný v jiných sportech, můj lezecký růst byl nesmírně rychlý. Navíc jsem byl odmala hodně odvážný, kuráže jsem měl vždy na rozdávání. Příprava na cvič-
ných skalách je i přes odlišnou taktiku mimořádně důležitá pro lezení v horách. Na Velkém i Malém Rabštejně jsme se nalezli! A v Koutech nad Desnou – to byly nádherné roky skálolezectví. Se svým tehdejším olomouckým spolulezcem Josefem Kývalou jsme pak začali jezdit na Rabštejn i v zimě, čímž jsme se propracovávali stále blíže k Tatrám a vyšším horám, protože v Alpách nebo na Kavkaze se vlastně leze jen v zimních podmínkách. Ihned jsem se přesunul za lezením i do svého tatranského bydliště. Každých čtrnáct dní jsem chodíval domů, takže jsem kombinoval lezení
s velkými zkušenostmi z lezení v Alpách a na Kavkaze, které mi předávali a já je hned rychle vstřebával. Možná proto za mnou Jožka Kývala začal trochu zaostávat. Sblížil jsem se s Milanem Kriššákem, se kterým jsme v oddíle začali tvrdit muziku – v lezení, ve všem... Lezecky jsme si hodně rozuměli. Naše společné prvovýstupy, třeba Káňova cesta na Stredohrot nebo Pilíř na Žlutou stěnu, jsou dodnes uznávané. Zažívali jsme opravdu náročné výstupy i v zimě. Hlavně v těch severních stěnách, které se už dnes bohužel moc nelezou. Tehdy mohl horolezec v letních Tatrách vylézt cokoliv, ale počítalo se jen
nenapadlo ani ve snu. Už jen přístup pod stěnu... Po zlezení vlastního skalního pilíře začalo opravdové drama. Přihnala se obrovská vichřice. Vichřice v horách není nic příjemného, navíc Mont Blanc není vůbec nízký kopec. Úplně jsme ztratili kontakt s okolím a vůbec nevěděli, kde zrovna jsme. Zabloudili jsme. Po třech dnech těžkého vypětí jsme byli fyzicky naprosto vyčerpaní. Sestoupit dolů bylo pro nás životně důležité. Když jsme celí zoufalí hledali sestupovou cestu, spadli jsme i do trhliny. Po velmi dramatických momentech jsme nakonec se štěstím narazili na chatu Valot, ve které jsme ale našli jen mráz a hrozný nepořádek. Potřebovali jsme něco teplého do úst, alespoň trochu vody. Plyn ve vařiči nám už ale došel, vše jsme už vyčerpali. Zůstaly nám jen dva nebo tři dřevěné klíny, které se dříve používaly na jištění v širokých spárách. Podařilo se nám z nich nožem nastrouhat dříví, se kterým jsme si roztopili trochu vody. Ještě štěstí, že se druhý den počasí umoudřilo a my mohli sestoupit dolů.
Na Německém žebříku v severní stěně Kežmarského štítu
v Olomouci a v Tatrách, což byla fantastická škola. Dá se říci, že za vše, čeho jsem v pozdějších dobách dosáhl, vděčím zejména Tatrám. Na každé expedici jsem vždy vzpomínal na Tatry a těšil se, až si v nich zase zalezu. Bez Vysokých Tater bych nikdy nevystoupil na himálajskou osmitisícovku ani nepodnikl některý z výstupů v Alpách. Ten kdo chce lézt v Tatrách a chce dosáhnout v horách nějaké úspěchy, musí je nejprve velmi dobře poznat. Abych se v nich uměl orientovat, intenzivně jsem studoval jejich místopis, což byly opravdu mé první horolezecké dotyky s Tatrami. Až pak jsem s kamarády začal podnikat výstupy na různé tatranské štíty. Nejprve jsme přelézali cesty nižších kategorií a postupem času jsem se s Jožkou Kývalou propracoval až k nejtěžším zimním výstupům. Velmi si z této doby cením našeho společného zimního výstupu Cestou přes Ucho v severní stěně Malého Kežmarského štítu a také druhého zimního přelezení Direttissimy v téže stěně. Byly to významné výstupy, možná moje nejtěžší v Tatrách. Při mém odchodu z Olomouce v roce 1967 jsem se domů vrátil jako hotový horolezec. Vždyť jsem se za mého pětiletého působení ve Slavii Olomouc vypracoval až na reprezentanta Československa. Přechod z Moravy do Tater byl velmi rychlý. V Tatrách jsem se spojil s horolezci z opravdu silného horolezeckého oddílu Lokomotiva Poprad, kteří už nelezli jen v Tatrách. Ďuro Weincziller, Milan Kriššák nebo Šaňo Luczy představovali na Slovensku velmi význačné horolezce
to, co se vylezlo v zimě. Já si vyloženě vybíral vysoké severní stěny, ve kterých se lezlo jako někde ve vysokých horách. K takovým výstupům řadím třeba přelezení severní stěny Rumaňáku nebo prvovýstup v severní stěně Zlobivé. To byly opravdové horory! Moje první cesta do vyšších hor pak vedla na Kavkaz, kam jsem se dostal v roce 1967 s Jožkou Kývalou. Tehdy jsem zjistil, že se dají bez problémů lézt i velmi těžké výstupy ve středních velehorách. Trvají ale trochu déle a člověk se na ně musí lépe připravit – fyzicky, duševně a také znalostně. Bylo načase zaměřit se na Alpy, ve kterých koncem šedesátých let představoval obrovskou výzvu Centrální pilíř Freney ve východní stěně Mont Blancu. Neúspěšně se o něj pokoušela spousta výborných lezců v čele s Walterem Bonattim1. Nakonec se výstup podařilo dokončit mezinárodnímu týmu pod vedením legendárního Chrise Boningtona2. Šest let po prvním zlezení se okolo pilíře nedělo nic, až pak udělali Francouzi druhý průstup3. Stále však chybělo třetí přelezení. Tehdy mne napadlo: „Proč bych se o něj nepokusil já?“ Poprvé jsem se o pilíř pokusil už v roce 1968, ale pro velmi špatné podmínky jsme se museli vrátil z Col de la Forche. Další rok jsem si na přípravách dal ještě více záležet. Vlastně jsem se celý rok připravoval čistě jen na Freney. Třetí průstup pilířem se mi nakonec podařilo udělat společně s Gejzou Haakem. Že ale bude výstup až tak těžký mne
S Gejzou Haakem u Valotky po přelezení pilíře Freney v roce 1969
Josef Kývala na Kavkaze v roce 1967
51
Začínala zlatá éra expedic do Himálaje a já byl ve své největší formě. V roce 1970 jsem odjel s olomouckou expedicí do Karakorumu, kde se nám podařilo vylézt téměř sedmitisícový vrchol Haramosh II. O rok později jsem vycestoval s tatranskou výpravou do Himálaje na Nanga Parbat – první osmitisícovku zlezenou pro Československo. Jako výstupovou trasu jsme si vybrali cestu Hermanna Buhla z roku 19534, která je velmi náročná a dlouhá, fyzicky nepříjemná, s častými zvraty počasí. Během výstupu jsme se několikrát dostali do stavu, kdy jsme byli bezradní. Naše bezradnost pramenila hlavně ze skutečnosti, že jsme s lezením v těchto výškách neměli příliš mnoho zkušeností. Neuměli jsme se takticky rozhodovat, ve spoustě věcech jsme tápali. Lezli jsem na vrchol cestou, ze které jsme nebyli dvakrát nadšeni. Kdybychom měli trošku více zkušeností, nikdy bychom nelezli námi zvolenou trasou a zcela určitě bychom si vybrali jiný směr výstupu. Horolezci, kteří působili ve výpravě, byli totiž připraveni lézt obtížné stěny a nikoliv chodit Po návratu z vrcholu Nanga Parbatu, zleva: Ivan Fiala, Ľudo Zahoranský, Mišo, Ivan Gálfy a nosiči
Na Symbolickém cintorínu u desky Jana Kounického foto: Oto Chudý
Z šachového turnaje se Španělskem v základním táboře pod Makalu v roce 1976 – vlevo Vinco Dubeň, Mišo a jeden ze španělských horolezců. „Šachy jsem dost hrával, takže jsem vyhrál asi já. Na expedici jsem patřil k nejlepším šachistům...“
po Himálaji. Navíc ve výpravě působilo mnoho lidí s různými zájmy a úderná síla se rozptylovala. Bohužel, tehdy byl takový vývoj. Také počasí nám zrovna nepřálo... Docházelo k dramatům. Při vrcholovém útoku se musel ze Stříbrného sedla vrátit Milan Kriššák. Luděk Zahoranský měl vrchol na dosah ruky a také se rozhodl k návratu. Nakonec jsem na vrchol dolezl jen já s Ivanem Fialou. I sestup byl obrovsky dramatický. Opět se potvrdila stará pravda, že výstup končí vždycky
52
až v základním táboře a ne na vrcholu, na kterém je třeba znovu nabrat síly a soustředit se jen a jen na sestup. Nakonec jsme ale vše úspěšně překonali a o dva roky později už odjeli na Makalu podstatně lépe připraveni. Cílem výpravy na pátou nejvyšší horu světa byl technicky náročný prvovýstup jihozápadním pilířem. Žádné chození ve sněhu! První pokus v roce 1973 však skončil nezdarem, protože těsně pod výškou osm tisíc spadl Honza Kounický a smrtelně se zranil. Po našem návratu domů jsme byli velmi osočováni, zdali jsme jej nemohli zachránit. Všichni účastníci výpravy už k této smutné události řekli vše a ani já se už k ní nechci příliš vracet. Opravdu nerad na tuto výpravu vzpomínám. Osobně mne stála několik roků dost silného traumatu. Doma slyší o hranici osmi tisíc metrů skoro každý, realitu ale prožije jen velmi málo lidí, kteří se nad osm tisíc metrů dostali. Je to magická hranice, která se dá jen těžko popsat nebo definovat. V každém případě se ale dostanete do jiného světa. Do světa, který je emotivně natolik silný, že i riskování vlastního života je tím potlačené. Tvrdím, že v něm člověk změní názor na svět, na život i na jiné věci. Malichernosti, které řešíme tady dole – hádky, závist... to vše se v osmi tisících vymaže. Zůstane jen hora, výška a vy. Musíte si tam se vším poradit jen vy sami. Přátelství na laně je sice velmi silné, ale kamarád vám může uvařit čaj, může vám dát najíst, může ošetřit nějaké lehčí zranění, ale když dojde k velkým zraněním, jako se to stalo Honzovi, je prakticky nemožné člověka zachránit. A zvláště když se jedná o technicky náročný výstup jako bylo Makalu. O tři roky později se uskutečnila další výprava, která měla za cíl rozdělaný prvovýstup dokončit. Tentokrát skončila úspěchem, ale opět při ní zemřel horolezec – Karel Schubert z Prahy. Udělali jsme snad chybu my? Nebo si jej vybrala hora? Jak to vše posoudit? Karel se mnou lezl po celou dobu výpravy, působil v mé skupině. Já jsem jej tvořil, vlastně mi dělal Šerpu. V průběhu expedice jsme se sblížili natolik, že jsme se až
Po náraze tlakové vlny při pádu jedné z pravidelných lavin ze stěny Nanga Parbatu, zleva Milan Kriššák, Mišo, Martin Mladoň
do konce výpravy od sebe neoddělili. Když mu pak při závěrečném útoku asi 150 metrů pod vrcholem došel kyslík, dal jsem mu svůj, protože já už osmitisícovku měl. Rozhodl jsem: „Dobře, ty si to dolez a já vám zatím zkusím připravit cestu domů.“ Karel už ale nesestoupil. Komu teď něco vyčítat? Tvrdý život nad osm tisíc metrů je krásný, ale bohužel vyžaduje si i své oběti. Výškové horolezectví je stále velmi na hraně – buď vydržíš, nebo nevydržíš. Tam se nedá mnoho přemýšlet. Člověk musí být sám hlavním strůjcem svého štěstí. Musí si sám povědět: „Ano, já to zvládnu! Já si udržím kondici a já se také vrátím domů živý!“ Taková rozhodnutí jsou ale mnohdy velmi těžká, protože vrchol je tak silný a natolik vás magnetizuje, že si někdy návrat neumíte přikázat... Já na Makalu dostal zabrat tak, že jsem byl nakonec rád, že vůbec chodím. Makalu byla vyloženě moje hora, což už dnes mohu s klidným srdcem říct. I vedoucí obou výprav Ivan Gálfy později přiznal, že nebýt mne, nikdy by se na vrchol nevylezlo. Pořád jsem tahal a tahal a na vše doplatil výškovou chorobou. Diagnóza lékařů nakonec zněla: těžký zánět žil, přičemž v levé noze se mi cévy začaly ucpávat sraženou krví. Doktoři mi tehdy radili, že bych už do Himálaje neměl chodit. Po Makalu jsem díky těmto zdravotním komplikacím úplně přestal jezdit do vy-
sokých hor. Filozofie, že je lepší být živý posera než mrtvý hrdina, je fakt pravdivá a já se jí držel. Později mi to sice nedalo a v roce 1984 jsem ještě zkusil Everest. Hlavně jsem se ale zaměřil na obtížné stěny v nižších horách a dosáhl v nich obrovských úspěchů. Všechno zlé je k něčemu dobré.
S lezením velkých stěn v nižších horách jsem začal už dříve. Třeba mezi oběma výpravami na Makalu jsme se v zimě vypravili do Romsdalu v Norsku, kde před námi působila pouze jedna česká výprava v létě. Dostaly se k nám nádherné záběry obrovské východní stěny Trollryggenu, která má na výšku 1.800 metrů. Vytipovali jsme si v této ještě nikdy nepřelezené stěně jeden prvovýstup. V horolezectví to funguje podobně jako v jiných lidských činnostech. Snaživí lidé se pokoušejí vylézt na vrcholy v odlehlých oblastech, hledají stále nové a nové těžkosti. Náš chystaný prvovýstup byl náročný hlavně tím, že před námi v této stěně ještě nikdo žádný prvovýstup neudělal a my vlastně nevěděli, co nás v ní čeká. Přijeli jsme do Norska a hned jsme se do obtížného výstupu pustili. Dny na severu byly tak krátké, že člověk mohl lézt jen čtyři nebo pět hodin denně a zbytek dne strávil skákáním na bivaku, protože byla pořád zima. Byli jsme prakticky pořád potmě. Pro norské novináře jsme představovali vítané zpestření. Obléhali naši stěnu celou dobu a vymýšleli obrovské novinové články s nadpisy jako třeba „Operace šílenství“. Viděli v nás obrovskou příležitost spatřit opět nějaké mrtvoly. Nakonec se nám ale stěnu podařilo za 8 dní vylézt, byť za tvrdých podmínek, které však k lezení v horách neodmyslitelně patří. Když jsme sestoupili dolů, všichni už na nás čekali a oslavovalo se. Vzhledem k tomu, že se v Norsku nesmí pít alkohol, neměli jsme si ani čím připít. Něco jsme si sice přivezli z domu, ale to jsme hned po příjezdu prodali ve velmi výhodném kurzu – za jednu československou korunu jsme tehdy dostali jednu norskou. Alkohol představoval v Norsku vzácný artikl. Celá bezalkoholová anabáze skončila tím, že jsme si nakonec v jednom obchodě koupili čtyřicet nebo padesát nealkoholických piv. Všechna pita jsme také hned vypili a trochu se z nich i opili. A nejzábavnější na všem bylo, že když prodavačka viděla naši špičku, další pita nám už prodat nechtěla. Vždycky jsem patřil k horolezcům, kteří lezli na všechno – skály, ledy, do výšek.... Mezi výstupy jsem nedělal jsem žádné rozdíly. Myslím si, že ve své době jsem byl nejvšestrannějším horolezcem v Československu. Nikdy jsem se nespecializoval na výšky a lezení ve vysokých horách jsem nepreferoval. Mé výstupy v Himálaji pro mě představovaly stejný problém, jako třeba Hrana na Rabštejně, kde jsem byl vychovaný. Cesty jsem si vždycky vybíral nikoliv podle obtížnosti, ale podle toho, jestli se mi líbí. Když se mi hora zalíbila, třeba na fotce, tak jsem na ni šel lézt. A nezajímalo mne, jestli je těžká nebo lehká, to většinou přišlo až samo. Nejprve jsem musel k plánovanému výstupu získat citový vztah, ze kterého jsem pak začal žít. Tak to fungovalo u každé výpravy, kde jsem byl ve-
„Chci vylézt na Fitz Roy a na žádnou Aconcaguu lézt nebudu!“, rozhodl jsem se. S organizací mi pomáhal tiskový agent Dušan Kováč, kterého jsem bral s sebou i na výpravy na Štít revoluce a Aljašku. Nebyl to horolezec, ale dělal mi veškerou propagaci. Měl přístup k novinám a hlavně také ovládal řeči. Jedna část výpravy tedy vylezla na Aconcaguu a pak došla pod Fitz Roy. Kluci se samozřejmě chtěli do našeho rozjetého mechanismu zapojit, ale už to bohužel nebylo možné. Nestíhali nás, protože my už byli v tempu. Při tak náročných výstupech, jako byly Mount McKinley, Revoluce nebo Fitz Roy, se nemohou myšlenky a úsilí dělit. To prostě nejde! Na výstup se musí
Aljaška 1980
doucím, a to po Makalu byly vlastně všechny. Vtiskl jsem do nich svou pečeť, musely fungovat podle mých představ. V roce 1979 jsem se s Milo Neumannem vypravil na Pamír k téměř tři kilometry vysoké stěně Štítu Revoluce, kde jsme chtěli udělat prvovýstup superlehkým stylem. Nápad se zrodil již na Slovensku, kde jsem si obstaral potřebné materiály. O „Revoluci“ jsme tedy dobře věděli už doma. Nejtěžším se nakonec ukázalo vymyslet způsob, jak se na Pamír vůbec dostat. Využil jsem k tomu politickou organizaci SČSP5, díky níž jsme hlavní problém vyřešili. Řekli jsme jim, že vylezeme na nějaký bezejmenný kopec a pojmenujeme jej „Štítem československo-sovětského přátelství“, a tím pádem žádoucí povolení získali. Slíbený kopec jsme vylezli velice rychle, a pak si už lezli jen svoje věci. Asi bych se za to dnes měl stydět, že? (Smích) Prvovýstup tříkilometrovou stěnou Revoluce jsme s Milo Neumannem a jedním Rusem vylezli za dva dny. Byla to bomba. Rusi z něj byli úplně hotoví. Když jsme pak došli dolů, dostali jsme vyznamenání, pily se vodky... Náš tehdejší výkon je dodnes obdivovaný. Pak jsem se hned přestěhoval na Aljašku, kde jsem v podobném duchu udělal prvovýstup na Mount McKinley. Lezení v polárních podmínkách nebylo až tak těžké, jednalo se hlavně o ledy. Tím, že jsem přestal jezdit do Himálaje, začal jsem si lezení užívat jinak. Dá se říct, že jsem tehdy ve středních velehorách udělal perfektní výstupy. A mezitím jsem také přelezl spoustu jiných v Tatrách. To byly moje zlaté časy! Přišla na řadu Patagonie, kde mne zaujala myšlenka udělat prvovýstup na Fitz Roy. Podařilo se nám jej dokončit na přelomu let 1982 a 1983, bohužel až na druhý pokus. Poprvé jsem tento žulový monument uviděl na fotografii v jednom anglickém časopise. Řekl jsem jen: „Takový kopec, do boha! Tak dejme se do kupy...“ Domluvili jsme se tedy s kamarády a stanovili si dva cíle – Fitz Roy a Aconcaguu, protože někteří se mnou nadšení pro náročný skalní prvovýstup nesdíleli. Já své cíle ale dělit nechtěl.
Fitz Roy je velmi větrný štít a delší dobu se na něm nedá vůbec přežít. V jednom úseku našeho výstupu se ani nedal postavit tábor. Daňo Bakoš a Vlado Petrík studovali geologickou průmyslovku, a tak oba naši „horníci“ vykopali „bohovskou“ jeskyni.
maximálně koncentrovat. Dost jsem tedy na výpravách držel morálku na uzdě a za své postoje jsem pak byl i dost často od kamarádů kritizovaný. Vyčítali mi hlavně, že jsem na ně byl příliš tvrdý, že jsem je nikde nepustil a že museli sedět v táboře. Nejvíc mě „dojebali“ při návratu z první neúspěšné patagonské výpravy po příjezdu do México City. Kluci chtěli jít plavat na Acapulco. Řekl jsem jim: „My jsme sem ale nepřijeli plavat. Máme tady jen zastávku po cestě a letíme hned do Yosemitů vylézt El Capitana, ne? Tak jaképak plavání?“ Dodnes mi nemohou odpustit, že se na světoznámou pláž na pobřeží Tichého oceánu nedostali. To byla ale moje asi největší síla, že jsem se dokázal zaměřit jen na svůj cíl a držet se jej zuby nehty. Všechny okrajové věci jako cestování a obdivování cizích krajů přišly na řadu až pak, až když se vylezl kopec. Vždy jsem říkával: „Až pak se bude chodit, cestovat, plavat a dělat i jiné věci...“ V Yosemitech se nám navíc nedařilo také. Nastoupili jsme do El Capa, ale přišlo špatné počasí a nebyl už čas čekat na jeho zlepšení. Lezení na Fitz Royi bylo velmi náročné. Na drsné žule jsme si pořádně mákli! Navíc Zdeňkovi Brabcovi při vrcholovém útoku spadl na hlavu kámen a musel se vrátit. Pod vrcholem jsme si už mysleli, že jsme nahoře. Ale ouha! Ani při samotném výlezu na vrchol výstup neubral nic ze své obtížnosti. Na nejvyšším bodě tohoto patagonského monolitu jsme nakonec stáli tři – spolu se mnou ještě Vlado Petrík a Robo Gálfy. Byl to jeden z nejsilnějších okamžiků v mém horolezeckém životě!
53
V noci z 12. na 13. januára 1983 sa prudko ochladzuje. Chytáme sa toho ako topiaci slamky. To je prvý predpoklad, že by sa mohlo vyčasiť. Barometer pomaly stúpa, vonku začína fúkať, ďalšie plus pre nás. Teraz, alebo už nikdy. Nie, nemysli na nič. Poobede sa chvíľami roztrhli mraky, bolo vidieť modrú oblohu. Keď to tak pôjde ďalej, večer sa vyčasí a určite minimálne na dva dni. Potlačujem radosť, lebo v Patagónii sa predpovedať nedá. Okolo šiestej začalo husto snežiť, ale to už nie je rozhodujúce, pretože cez mraky cítiť slnko. O ôsmej sa vyčasuje. Jeme naše posledné údolné zásoby. Pripravujeme sa na odchod, chceme odísť čo najskôr. Po jedenástej vychádzam von z jaskyne. Je nádherné počasie. Všade modrá obloha. Slnko sa plnou silou opiera do našej steny. To je dobre, aspoň ju vyčistí od ľadu a osuší. Ešte pred polnocou je vrchol zaliaty slnkom. Idem si ľahnúť, ráno chceme skoro vstávať. Som vzrušený, podvedome cítim šancu. Nútim sa zaspať, ale nejde to. Vlado pochrapkáva, ale zdá sa, že Robo nespí. Stále sa prehadzuje. Niečo po pol tretej a zobúdza sa i Vlado. Prečo ďalej spať? Vstávame a o hodinu odchádzame. „Vlado, nepripadá ti to ako v Alpách?“, vravím, keď stúpame pri svetle čelových lámp po zmrznutom snehu. Svižným tempom naberáme výšku. Robo sa trochu zdržal v jaskyni a tak spomaľujeme, aby nás dostihol. Keď dochádzame na hrebeň, som už prepotený. Ešte za tmy prichádzame na miesto, kde začínajú fixné laná. Začíname šplhať po už dosť zodraných lanách. O dve hodiny konštatujem: ideme perfektne, ako dobre namazaný stroj. O jedenástej sme na poslednom bivaku z minuloročného pokusu a tam nás dosť zdržalo vysekávanie lana v komíne z ľadu. Ľadu je tu teraz oveľa viac, ako pri poslednom pokuse. Pociťujeme to hlavne, keď‘ sa dostávame na koniec lán. Aby sme nestrácali čas, Vlado polezie prvý to, čo liezol posledne a ja zase poleziem prvý v Americkej ceste. Robo má veľmi doráňané ruky a berie na seba tu najhoršiu prácu – nosenie batoha prvolezcovi. Vlado hrozne nadáva, pretože to, čo preliezol predtým bez problémov, musí teraz kvôli ľadu obliezať, ale i tak veľmi rýchlo napreduje. Pred šiestou večer sme na plošinách v Americkej ceste, plní energie, ale veľmi smädný. Počasie je ako u nás doma v Tatrách. Zrána nám bola trochu zima, lebo sme liezli v tieni, ale teraz sa do nás opiera slnko v plnej sile. Niektoré roky sa na vrchol vôbec nikto nedostane, alebo maximálne jedna skupina. Na naše milé prekvapenie tesne pod nami je trojica Japoncov. Vieme, že došli pod Fitz Roy ešte pred nami s cieľom preliezť Americkú cestu. My rozbaľujeme našu kuchyňu a varíme tekutiny. Japonci doliezajú k nám a tiež varia. Ale dlho sa nezdržujeme. Musíme sa v ten deň dostať čo najvyššie. Traverzujem dnom obrovského kúta a zapínam sa do skoby. Zobúvam si vibramky a obúvam si lezačky. Liezť v nich je pôžitok, na drsnej žule držia ako prísavky. Podľa popisu je to päťka, jedno miesto A1. Po prvej dĺžke doberám Vlada. Druhá dĺžka. Poznávam kameň na plošinke, ktorý zasiahol Zdena a zmaril jeho nádej vystúpiť na vrchol. Škoda. Som na stanovišti, kde sa to stalo. Vlado naň dolieza, Robovi zaisťujeme lano na „fix“ a on k nám pokojne šplhá. Túto cestu liezli v roku 1968 najlepší yosemitskí lezci. Poznať to na výbere cesty i klasifikácii. Škáry len na špičku lezačky a päsť sa striedajú s úzkymi hladkými komínmi a platňami. Všetko klasicky. Dnes je ale náš deň. Dostávam sa do pravého lezeckého ošiaľu a Japonci pod nami viditeľne zaostávajú. To sú prvé odmeny Fitz Roya za predošlé utrpenia. Po desiatej večer sa dostávam na obrovskú terasu. Ideálne miesto na bivak. Netrpezlivo čakám na Vlada a Roba, aby sa mohli pokochať miestom, kde
54
Takto to vypadalo na Fitz Royi, když začalo sněžit. Hned jsme utíkali dolů, ve stěně jsme neměli šanci přežít. Zrovna slaňuji já, což lze poznat podle mých „štrbatých“ zubů.
sme sa dostali. Sto metrov nad nami je hrebeň a tam niekde blízko vrchol. Prekrásny pohľad je na východné zrázy Fitz Roya. Po prvýkrát odvtedy ako sme sem došli, vidíme hostériu (vysokohorskú chatu) hlboko v doline. Je to úchvatný pohľad – Lago Viedma, aké je veľké! Cerro Torre je už pod nami. Doliezajú chlapci a každý si hľadá plošinku na spanie. Varíme čaj a dojedáme, čo nám ostalo. O jednej už ležím v spacáku. Dolu počuť hlasy Japoncov, ktorí sú stále bližšie. Nepoznávam sa, som úplne ľahostajný. Nevzrušuje ma ani nádherný výhľad, ani fakt, že zajtra budeme na vrchole. Usínam a budia ma až Japonci, ktorí okolo druhej za strašného kriku dochádzajú na plošinku k nám. Kričia, svietia baterkami. Vlado im nadáva, ale to všetko vnímam v polospánku. Budím sa o pol štvrtej. Stále je na patagónske pomery teplo, hoci sme v 3.200-metrovej výške. Raňajky sú veľmi skromné: čaj a sardinky. Japonci ešte spia. Leziem asi 80 m doľava pod úzku škáru, ktorá sa hore rozširuje. Nie a nie do nej naliezť. Skúšam to zhora, zdola, márne. Nakoniec sa postavím na Vladove ramená a už sa suniem vyššie. To miesto je podľa popisu V+. Je to aj cítiť. Škára prechádza v úplne hladký komínik, mierne previsnutý. Tu je to najťažšie. Nemôžem sa zaistiť. Po niekoľkých pokusoch sa mi konečne podarilo preliezť kritické miesto. 15 m traverz ma doviedol tesne pod hrebeň na stanovište. Hnevám sa sám na seba, že som to rýchlejšie nepreliezol. Liezol som silou a nie technikou. Jednu chvíľu ma už opúšťali sily, a to by som pri svojich skúsenostiach nemal dovoliť. Prichádza Vlado a spolu to znovu rozoberáme. Dohodli sme sa, že po predchádzajúcom ťažkom dni a krátkej noci sme dosť unavení. To je prvá ťažká dĺžka a nie sme ešte rozlezení. Robo nie je ešte na stanovišti a ja leziem ďalej. Dostávam sa na hrebeň a otvára sa mi pohľad na vrchol, ktorý je na dosah ruky. Stiesňujúci je pohľad do zárezu Supercanalety, ktorý mi pripomína obrovskú papuľu rozprávkového netvora. Ďalej polezieme po hrebeni, kde je niekoľko veží. Viem, že niektoré sa preliezajú, niektoré obchádzajú.
Ale v akom poradí, asi najlepšie vedia samí prvolezci. Nachádzam starú skobu so sľučkou. Asi tu bude traverz v lane do štrbiny medzi vežami. Púšťam sa po lane dolu. Predo mnou je ďalšia veža, oblepená 15cm námrazou. Nad sebou vidím drevený klin. Púšťam sa priamo k nemu. Ale to nepôjde. Lezačky sú mi teraz na obtiaž. Na oľadnenej skale sa šmýkajú. Jediné riešenie bude použiť klin ako stup. Holými rukami čistím námrazu a hľadám vhodný chyt. Prsty si už necítim a preto sa musím vrátiť. Zohrievam si ruky a potom sa riskantným manévrom dostávam nad klin. Stúpam si naň a zohrievam si znovu ruky. Rýchlo sa snažím doliezť zvyšok stienky. Začínam cítiť únavu, ranné dĺžky ma poriadne unavili. Stojíme asi pred 70m skalnou vežou, kľúčové miesto V+. Veža je oblepená ľadovou námrazou. Viem, že ju treba preliezť, ale skúšam to vľavo, kde je menej ľadu. Po dvoch pokusoch sa vraciam k Vladovi. V každom prípade musíme vyliezť na vežu. V ľavej časti je menej ľadu, ale ja som už veľmi unavený a preto púšťam dopredu Vlada. Vlado sa presúva, berie materiál a lezie. Stráca sa za hranou. Počujem: „Tadiaľ to pôjde, sú tu aj staré skoby.“ Výborne, vravím si. „Lano fix,“ počujem Vladov hlas. Nasadzujem šplhadlá a za niekoľko minút som pri ňom. Dohovárame sa, ako ďalej. Sú dve možnosti. Buď mierne doľava, alebo priamo hore. Nakoniec sa rozhodneme, že polezieme rovno hore. Vlado zlieza i tento veľmi ťažký úsek. Ďalšia dĺžka je na pohľad fantastická. Všade ľadová námraza od hrúbky 10 cm do 1 m. Slnko a vietor vytvorili fantastickú ľadovú stavebnicu. Stojíme presne pod ľadovou trblietajúcou sa krásou, ožiarenou poludňajším slnkom. Na druhej strane je to ale aj nebezpečné. Nebolo by príjemné, keby kus ľadu padol na nás. Vlado zlieza i túto dĺžku a jeho radosťou podfarbený hlas nám oznamuje, že môžeme liezť, že už budeme v ľahkom teréne. O tom sa po chvíľke presviedčame sami. Dve dĺžky po hrebeni, jedno zlanenie a dostávame sa do sedielka, odkiaľ‘ vedie nenáročný terén na vrchol. Odkladáme všetok nepotrebný materiál, nadväzujeme sa na jedno lano a začíname stúpať k vrcholu. To je posledná, ale najväčšia odmena kopca, ktorému som dva roky venoval všetok svoj voľný čas. Neuveriteľné, žiaden vietor, dážď‘, sneh, zima. Kam oko dovidí – modrá obloha. Výstup trvá tak krátko, ani som si to nestačil uvedomiť a Robo už stojí na vrchole a za ním Vlado. Padajú si do náručia, objímajú sa, tancujú a pritom vydávajú rôzne zvuky radosti. Sadám si a vychutnávam tento okamžik, jeden z najväčších v mojom horolezeckom živote. Beriem fotoaparát a fotografujem ich. Končí film, zakladám druhý a znovu fotím. Vstávam a pomaly vystupujem na vrchol. Moje myšlienky teraz patria rodine, ktorá najviac pocítila moje dve výpravy do Patagónie, ale bude mať určite najväčšiu a najúprimnejšiu radosť z môjho víťazstva. Vrchol, to je kus žuly ohladený patagónskymi vetrami do guľata. Teraz tento kus skaly je mlčanlivým svedkom našej veľkej radosti. Vyberáme čs. vlajku, ktorá ešte nebola na tomto vrchole. Panoráma je úchvatná. Kde oko dovidí samý ľadovec a z neho vystupujú skalné alebo ľadové vrcholy. Jedine na východe je vidieť ďaleko do patagónskej pampy. Máme všetci veľkú radosť, že sme na vrchole. Fotoaparáty nemajú chvíľu odpočinku. Úryvek z článku Michala Orolina „Prehra sa v Patagónii vyslovuje oveľa častejšie ako víťazstvo“, který vyšel v reklamní brožurce „Fitz Roy západná stena“ v roce 1983
Horolezectví jsem opravdu podřídil všechno. Svůj životní styl, práci... Vlastně jsem kvůli horám na dlouhou dobu zanechal i svou velkou lásku – letectví. Od roku 1967 až do roku 1975 jsem prakticky jenom lezl a lezl. Do práce jsem se chodil jen vyspat a načerpat další síly. Ale vyplatilo se. A je s podivem, že jsem všechno ve zdraví přežil až do dneška. Možná to bylo dáno osudem, kdo ví... Jednou z nejhezčích a nejlezenějších cest na Velkém Rabštejně je Orolinova hrana. O historii jejího zniku, stejně tak jiné tvé cesty – Orolinova zoufalství, se toho dnes už moc neví... Mým opravdovým štěstím bylo, že jsem začal lézt s Jožkou Kývalou, který byl velkým odborníkem na Velký Rabštejn. Měl na něm několik prvovýstupů – Zámečnickou, Narovnání Riga... S ním jsem se hned od začátku svezl do výkonnostního trendu v lezení. Když jsem se pak stal také dobrým lezcem, chtěl jsem Jožku trochu trumfnout. Záviděl jsem mu, že on už má na svém kontě prvovýstupy a já ještě ne. To je u chlapů běžná věc, ne? Tak jsem si i já začal vymýšlet, co bych mohl vylézt jako první. Chodil jsem tak po Rabštejně a pořád dumal a dumal, co bych... Jednou jsem lezl Havraní spáru, což byla tehdy docela těžká cesta s nepříjemným technickým lezením. Během výstupu jsem si všiml, že vpravo od ní by se dal udělat po hraně krásný prvovýstup. V Olomouci jsem pak přemluvil jednoho ze svých kamarádů Gustu, který tehdy lezl teprve chvilku, a společně se vypravili znovu na Rabštejn. Chodili jsme kolem hrany a nemohli se rozhodnout. Zeptal jsem se Gusty: „Pustíme se do toho?“ Ten ale odpověděl: „Víš, já nepolezu...“, a tak vše bylo na mně. Začal jsem lézt, potil se, mordoval se... Spodní část tahala pěkně za ruky, ostatně jako celý Rabštejn, kde je vše hlavně otázkou rukou. Ze spodní stěnky se mi podařilo dostat na hranu. Nad těžkým místem se tam nachází terasa, kde jsem zatloukl skobu „Simondku“. Do ní se mi podařilo vyletět... Naštěstí se ale nic nestalo a cestu jsem úspěšně dolezl až nahoru. Hned nato jsem pak šel do Zoufalství, rovněž s Gustou. Později jsem už s rovnocennými lezci lézt moc nechtěl. Spíše s těmi, kteří budou držet hubu a moje lano. Víš jaké to je, když jsou dva kohouti na jednom smetišti. Je to sice paráda, leze se rychle... Já ale nerad lezl jako druhý. Jakmile jsem se uvázal na lano s Jožkou Kývalou nebo později s Milanem Kriššákem, musel jsem se s nimi ve vedení střídat. Když jsem si ale všechny problémy vylezl sám, byl to pro mě větší zážitek.
z Tater nás delší dobu sledovali, protože jsme s Pepou Kývalou v Tatrách lezli prásky a byli vlastně jejich konkurence. S Jožkou jsme tehdy měli oranžové větrovky a podle nich si o nás šuškali: „Zase přišli ti s oranžovými větrovkami.“ Později jsme se s Milanem dali dohromady. Slovo dalo slovo... Dá se ale říct, že skoro všechny prvovýstupy, co máme s Milanem vylezené, jsem vymyslel já. Přešly nejprve přes mou hlavu a také jsem se je pak snažil i zrealizovat. Třeba „Cesta na památku Ing. Jána Káni6“ v levé části severovýchodní stěny Prostredného hrotu byla vyloženě mým nápadem. Marně jsem na ni hledal spolulezce až jsme se do stěny nakonec pustili s Milanem. Prvovýstup jsme pak také úspěšně dolezli – nejprve v létě a o pár měsíců později i v zimě. Jaký byl Milan lezecký parťák? Milan byl velmi ekonomický horolezec. Neměl rád zbytečnou romantiku. Prostě rychle nastoupit, rychle vylézt, rychle sestoupit. To byla jeho metoda, kterou Milana naučil Ďuro Weincziller. Milan ji od něj převzal a ještě v ledasčem vylepšil. Lézt s Milanem byla úžasná paráda. Stejně jako on i já nerad čekal. Vždy jsem chtěl mít výstup rychle za sebou. Dobře jsem věděl, že v horách rychlost znamená bezpečnost. Milan to tak chtěl taky – těžké místo přelézt rychle, zbytečně si v něm nehrát. Nebyl z těch, kteří by se na horách nějak moc kochali. Krásu hor do sebe nějak dostal, ale nedával to navenek moc znát. Hory měl určitě velmi rád, ale nepotřeboval o nich dlouze vyprávět. A fyzicky byl nesmírně dobře připravený. Občas dokázal v Tatrách vylézt tři čtyři túry za den. A v různých dolinách! S Ďurem se naučil rychlosti a také vylézt hodně túr – až do úplného zničení. Takový byl Milan.... Společně jsme se pak zúčastnili i expedic do Himálaje. Na Nanga Parbatu měl smůlu. Na první výpravě v roce 1969 totiž dostal zápal plic a i na druhé měl zdravotní problémy, díky nimž na vrchol opět nedošel. Na Makalu se pak připravoval cílevědomě. Už nechtěl udělat žádnou chybu, bál se dalšího onemocnění. Byla to jeho poslední šance. Já byl na Makalu stále ještě takový živelný... Milan už měl na rozdíl ode mne vše promyšlené a vymyšlené. Když viděl, že na něj leze nějaká choroba nebo se vyskytl nějaký problém, okamžitě sestoupil do základního tábora a vyléčil se. Bál se, že znovu dostane zápal plic. Makalu vylezl profesorsky. Moc jsem mu vrchol přál, stejně jako Karlovi...
To mne teda dost překvapuje, že ses nechtěl s někým střídat. Myslel jsem, že jsi měl své stálé parťáky – Pepu Kývalu, Gejzu Haaka nebo Milana Kriššáka... Vždyť cesty Kriššák – Orolin nebo Kývala – Orolin mají dodnes zvuk. Samozřejmě, když jsem v Tatrách chtěl lézt nějaký těžký výstup a věděl, že to nebude sranda a ledacos se může stát, musel jsem ustoupit. Parťáky jsem si už podle potřeby vybíral. Ale třeba na Freney se mnou nikdo nechtěl jít. Jen Gejza Haak se nechal přemluvit a celou cestu šel vyloženě jako druholezec. Tehdy jsem si říkal, že si tu radost na prvním konci lana nenechám vzít.
Dva na laně se většinou doplňují. Každému sedí při lezení něco jiného. Měli jste to s Milanem taky nějak rozdělené? Já byl vyloženě na spáry a převisy – na silové lezení. Také mi vyhovoval kombinovaný terén. Milan byl zase vynikající technik. Když jsme třeba dělali prvovýstup na Žlutou stěnu, už dole jsme se domluvili, kdo který úsek poleze. Nakonec vznikl prvovýstup, který se dodnes velmi málo leze, protože se jej všichni bojí. Po výpravách na Nanga Parbat a Makalu se naše cesty začaly bohužel pomalu rozcházet. Já už měl trochu jiné zájmy a Milan zase vstoupil do Horské služby jako profík. Lezli jsme spolu už méně. Nakonec naše společné působení na laně ukončila nešťastná helikoptéra úplně...7
Jak jste se vůbec potkali s Milanem Kriššákem? S Milanem a zároveň s Gejzou Haakem jsem se poprvé osobně poznal na Téryho chatě ještě před mým návratem domů z Olomouce. Popradčani tam měli někdy okolo let 1965, 1966 soustředění. O Milanovi jsem už věděl, a překvapilo mne, že i on už o mně slyšel. Kluci
O svých obtížných tatranských výstupech ses již zmiňoval. Můžeš vzpomenout i svůj opravdu nejdramatičtější okamžik z Tater? Můj první velký pád! V roce 1966 jsem na Žeruchových věžích absolvoval několik desítek metrů dlouhý pád, po kterém pro mne mělo prakticky veškeré horolezec-
ké dění skončit. Vše ale dopadlo opačně. Na samotný pád si vůbec nepamatuji, což byla výhoda! Asi po týdnu jsem se probral z bezvědomí, nic mě nebolelo, nic jsem si nepamatoval, a tak jsem si položil otázku: „Proč nepokračovat v lezení dále?“ Později jsem také vstoupil jako dobrovolný člen do Horské služby, díky čemuž jsem zažil i dost velmi nepříjemných záchranek, kde o dramatické chvíle opravdu nebyla nouze. Ale jinak se dá říct, že jsem měl štěstí, protože jsem velmi málo padal a vždy jsem byl dále od situací, kde se něco tragického stalo. Asi jsem byl v tomto ohledu šťastný člověk.
Z výcviku Horské služby na Ostrvě, do které jsem vstoupil jako dobrovolný člen po výpravě na Nanga Parbat
V milovaných Tatrách
Klasici trénovali vytrvalost do vysokých hor tím, že chodili hlavní hřebeny. O tobě jsem ale nic podobného neslyšel, spíše naopak... Já jsem hřebeny nenáviděl. Kdysi se musely plnit výkonnostní třídy, kvůli kterým jsme museli udělat i nějakou tu hřebenovou túru s bivakem. Z duše jsem podobné hřebenovky nenáviděl! Byla to hotová onanie. Mě na horách nebavily dvě věci – nástupy a hřebeny. Když jsem třeba tušil, že nás čeká nějaký dlouhý nástup, tak už týden předtím jsem nespal. To nekonečné šlapání, panebože! V Tatrách se to ještě dalo vydržet, ale když se někde ve vyšších horách nastupovalo den nebo dva... Celou cestu jsem pak jen nadával a nadával. A vždycky jsem vymýšlel, jak si nástup zkrátit. Zkoušel jsem různé finty – třeba jsem v duchu počítal, abych se soustředil na něco úplně jiného než na své nekonečné šlapání. Takže bohužel, hřebeny nebyly moje hobby. Určitě jsi ale měl své oblíbené cesty, které jsi lozíval rád. Které to byly? Měl jsem velmi rád cesty ve Velické dolině – na Velickou nebo Granátovou stěnu. Často jsme lezli i Žlutou stěnu u Téryho chaty, většinou když jsme neměli co dělat. Třikrát nebo čtyřikrát jsem v ní přelezl Direttissimu – jen tak, pro radost. Také se mi líbilo lezení na Širo-
55
ké věži. Nejvíce jsem ale miloval severní stěnu Malého Kežmarského štítu. Weberovku jsem lezl snad pětkrát nebo šestkrát. Bylo mi úplně jedno, že ji jdu už poněkolikáté. Nejvíce se mi na Kežmaráku líbilo, že jsi vyšel z chaty, a když jsi to rozpumpoval, byl jsi za hodinu a půl nebo za dvě zpátky. To byla paráda! Weberovku jsem lezl i sólo a celou stěnu přelezl za velmi krátkou dobu. Zase jen tak, z radosti. Řešilo se to pak i na ČSTV8, protože tehdy byla sóla zapovězená. Z takových drobných patálií jsem si ale nic moc nedělal. Největší průšvih na ČSTV jsem měl až s Fitz Royem. Výpravu jsem si vyřídil sám a úplně mimo tuto tělovýchovnou organizaci. Kdybych tehdy na Fitz Roy nevylezl ani podruhé, tak by mě soudruzi asi sežrali. Už se na mě chystali a připravovali moje vyloučení z ČSTV. Když se ale prvovýstup na Fitz Roy vydařil, soudruzi z ČSTV byli najednou „v řiti“. O západní stěnu se před námi pokoušelo několik výborných horolezců a až nám se podařilo její přelezení. Ve světě měl náš výkon velký ohlas, bylo to opravdu něco. Tehdejší předseda ČSTV Himl se pak naštěstí stáhl a nechal mne na pokoji. Považuješ Fitz Roy za svůj vůbec nejtěžší výstup? Suverénně! Fitz Roy patří mezi moje vylezené klenoty. A z výstupů v Himálaji si nejvíce cením Makalu. Nanga Parbatu ani tak ne, protože se jednalo více méně o vysokohorské chození. Makalu byla moje srdeční záležitost, špička v Himálaji. Fitz Roy a Makalu si ze svých výstupů považuji opravdu nejvíce.
S vrtulníkem během natáčení filmu na letišti v Bratislavě
místa se spárovým lezením bez možnosti zajištění, že z nich šla až hrůza. Lezli jsme je v lezečkách, do plastových Koflachů jsme se přezuli až když jsme došli do lehčího terénu... Musím se zeptat i na tvou knihu „Strmé cesty k Himalájam“. Myslím, že nejsem sám, kdo ji považuje za jednu z nejupřímnějších a zároveň nejčtivějších, která kdy byla o horolezectví napsána. Co tě přimělo přenést svůj horolezecký příběh na papír, navíc s tak perfektním vypravěčským stylem? Knihu jsem začal psát po návratu z expedice na Makalu v roce 1976. Trávil jsem tehdy mnoho času v nemocnici, kde mi vzhledem k mému postižení nohy prorokovali, že skončím na invalidním vozíku. Psaní svých zážitků z hor pro mne tenkrát představovalo únik z ne příliš radostné reality. Celou knihu jsem napsal sám, ale konečné úpravy prováděla moje kamarádka novinářka.
Vysoko ve stěně Fitz Roy, traverz do vrcholové stěny. Lezení těžké jako „kurva“, Všecko lezení jen pět, pět, pět...To jsi musel stále makat! Tam nebyl žáden odpočinek...
Mezi lezci to funguje tak, že když něco přelezeš snadno, většinou ti pak v paměti neutkví příliš mnoho detailů. Když tě ale nějaká cesta potrápí, to si pak pamatuješ každý centimetr! Vybavuješ si i po letech nějaké takové místo na Fitz Royi? Detailně si vybavuji celý výstup. Hlavně jeden komín uprostřed stěny a horní část stěny. Když jsme dolézali náš prvovýstup, tam byly tak těžká klasicky lezená
56
Nemohu opomenout ani tvou velikou lásku – létání. Jak ses k němu vlastně dostal? Létání je pro mne životní láska. Větší než horolezectví. Svůj sen jsem si začínal plnit už jako patnáctiletý kluk na kluzácích. V sedmnácti letech jsem se pak přihlásil do pilotní školy pro vojenské letce. Udělal jsem přijímačky, ale protože jsem ještě neměl osmnáct, doporučili mi střední školu leteckých mechaniků v Košicích. Slibovali mi, že až bude čas, přeřadí mne mezi piloty. Balamutili mě a já jim naletěl, protože se tak nikdy nestalo. Naopak, i jako letecký mechanik jsem stále pociťoval nějaké problémy. Dostal jsem se ještě na školení tryskáče MIG-15 a vrtulníku MI-4, ale k MIGu-19 už mne nepustili. Bylo to v době kubánské krize a „tajné“ stroje jsem měl z neznámých důvodů zapovězeny. Hlavní příčinu mé diskriminace jsem zjistil až později. Začal jsem po ní pátrat, až jsem se dopátral. Můj otec byl podnikatelem. V roce 1945 založil stavební firmu, kterou mu v padesátém prvním znárodnili. Díky mému buržoaznímu původu jsem nemohl létat, ať jsem chtěl sebevíc. Smutná skutečnost mne přestala trápit až když jsem začal lézt. K letectvu jsem se nakonec vrátil v roce 1975, když za mnou přišli kamarádi ze školy. Chtěli v Tatrách založit leteckou záchranku a já jim měl dělat palubního inženýra, což už je výkonný letec a člen posádky. Nechal jsem se přemluvit. Musel jsem udělat velmi náročné zkoušky a psychotesty a od roku 1983 jsem začal létat. Nakonec
se mi tedy splnil i tento velký sen. Když jsem před pěti roky s létáním končil, měl jsem jako palubní inženýr na vrtulnících MI-8 nalétáno okolo 5.000 letových hodin, což je opravdu hodně. Postupem času mne vybrali jako specialistu na stavění. Jako navigátor a palubní inženýr jsem musel dávat pilotovi přesné pokyny, co má s vrtulníkem a nákladem udělat. Po celém Československu jsem se speciální letkou Slovairu stavěl všechny typy stožárů a věží. Veškerou práci jsme dělali ve dvou, musela mezi námi být absolutní souhra. Musel jsem se hodně nových věcí učit, dělal další množství zkoušek a postupně se vypracoval. Výborně jsme vydělávali, měli jsme perfektní život. Komunisti si nás totiž vydržovali, abychom s vrtulníkem neuletěli někam za hranice. Vše jsem později zúročil. V devadesátém prvním roce jsem začal soukromě podnikat, hned jak se naše letka rozpadla. Jelikož jsem měl zkušenosti s podnikáním v horolezectví, řekl jsem si tehdy: „Byl bys kokot, kdyby sis nezaložil vlastní firmu!“ Dal jsem se tedy dohromady s kamarádem z Horské služby Milanem Hoholíkem, který se mnou byl i na Fitz Royi. Vytvořili jsme v Popradě firmu Air Transport Europe, která dodnes dělá na Slovensku všechny letecké záchranky. Bylo nás dohromady sedm majitelů. Já se věnoval létání, ostatní nelétali a dělali si co chtěli... Prostě jsme si nepadli do oka. Naštval jsem se a v roce 1994 odešel. Vyplatili mne a já vše okamžitě vrazil do pronájmu helikoptéry. Přes všechny těžkosti, kdy mne všichni podráželi, jsem do své firmy „Techmont – montáže pod vrtulníky“ vložil veškerou energii, kterou jsem získal v horolezectví. Nebýt horolezectví, asi bych potřebnou sílu na své podnikání neměl. To bylo jako když děláš prvovýstup na Fitz Roy. Nedovedeš si představit, přes kolik podrazů a finančních problémů jsme se museli prokousat. Naštěstí jsem od začátku měl spoustu práce. Sehnal jsem lidi, vybral si dobré piloty a trošku je pocvičil. Najali jsme si hangár ve Spišské Nové Vsi a později zprivatizovali celé letiště. Když máš své vlastní letiště, už se dobře dýchá. Už jsi samostatná jednotka. Máme dva čmeláky, se kterými práškujeme, a dva vrtulníky MI-8, což jsou velmi výkonné stroje. Udělají strašně moc práce a největší jejich předností je fakt, že se vůbec nekazí. A když už se něco začne kazit, řeknou ti to dopředu. Za celou dobu, co létám, jsem nezažil jediný problém s motorem. Jsou to neuvěřitelně spolehlivé stroje.
Uživit na našem trhu dvě MI osmičky je ale velké umění. Všichni, celá firma musí kmitat, protože tyto vrtulníky mají příšerně drahý provoz. Práce máme hodně, ale abychom mohli vyletět, musíš mít dobré počasí, vše dobře zorganizovat... Když ale vše vyjde, je to paráda. Vždy si říkám: „Hlavně aby se nikomu nic nestalo!“ Letectví je velmi komplikované podnikání. Nevíš ani jak a můžeš velmi rychle zkrachovat. Postupně jsme se tedy vypracovali a dneska jsme nejlepší firma na tyto práce v Polsku, Česku, Maďarsku i Slovensku. Máme nejvíce zákazníků, nejvíce létáme a všude jsme žádaní. Nemáme tady opravdu konkurenci. Létáme tisíc hodin ročně, což je příšerně moc. Navíc jsme zástupci francouzské firmy Poma pro Česko, Slovensko, Ukrajinu a Polsko. Máme tedy další divizi, se kterou jsme si také pomohli. Vlastně jsme vybudovali celou Raču, Donovaly nebo Štrbské Pleso. Myslím si, že jsme dokázali mnoho. Dnes jsem už v penzi a firmu vedou mí synové, kteří k létání mají také vztah. Oba se nejprve věnovali větroňům, paraglidingu... Mladší syn pak dokončil průmyslovku a hned si udělal papíry na létání. Starší syn má stavební školu a dnes ve firmě řídí veškerou práci nebo ekonomiku. Úplný profík, který všechno zvládne sám. Postupem času se z obou stali opravdu špičkoví manageři. O firmu se teď tedy starají oni, já jim už jen pomáhám. Jaké práce děláte nejčastěji? V poslední době stavíme hlavně stožáry a instalujeme vysílače pro mobilní operátory. Potom také pomáháme s odklizením polomů na Slovensku. Nebo stavíme lanovky. Postavili jsme už dvanáct sedaček, z toho sedm v Čechách. Teď máme stavět dvě v Polsku. Provádíme také různé betonáže nebo jsme vytahovali na Ukrajině kříže na kostely... A nějaké rekordní výkony? Za jeden den jsme letos postavili dvě sedačky. To je velký výkon! Nebo jsme za jeden den natahali 100 kubíků betonu. Také jsme v Krkonoších uvezli 6tunovou kládu, přitom můžeme létat jen do třech tun. Takové břemeno tě už tahá dolů... Za den máme rekord ve stahování dřeva 600 kubíků. Zbude ti ještě vůbec čas na nějaké další záliby? Když máš práci, které dáváš všechno – ať už jde o lezení nebo letectví, je to zároveň i tvůj koníček. Veškerý svůj volný čas teď věnuji létání. Jsem mezi mladými lidmi, je to bezvadné. Nemusím sedět doma, přijdu mezi chlapy – mezi šikovné mladé piloty, sranda je... V podstatě jsem vyloženě spokojený. Ještě kdyby zdraví vydrželo. Mám na mysli moji nemocnou nohu z Makalu. Stále mne trápí, i když dříve to s ní bylo o dost horší... zpracoval foto
1
Martin Krejsa Petr Piechowicz a archív Michala Orolina
Na tehdejším posledním problému Mont Blancu se v červenci roku 1961 stala jedna z nejznámějších horolezeckých tragédií v Alpách. Jeden z nejlepších lezců své doby Ital Walter Bonatti, jeho přítel Andrea Oggioni a klient Robert Gallieni se tehdy pod nástupem do stěny setkali se skupinou francouzských elitních lezců. Pierre Mazéaud, Pierre Kohlamnn, Robert Guillaume a Antoine Vielle se nakonec s Italy dohodli na společném postupu. Již v dolní třetině výstupu se rapidně zhoršilo počasí. Lezci se probojovali až 80 metrů pod vrchol pilíře, ale stále se zhoršující se počasí je nakonec přinutilo k návratu. V průběhu dramatického sestupu postupně zahynuli vyčerpáním a podchlazením Vielle, Guillaume a Oggioni.
Michal Orolin narozen v roce 1943 1971 1972 1967–1973
mistr sportu zasloužilý mistr sportu reprezentant Československa
Vysoké Tatry 485 výstupů, 165 v zimě 1964 Malý Kolový štít, J stěna, varianta v dolní části Motykovy cesty, klas.VI, léto, spolulezec: Majgot 1965 Malý Kežmarský štít, S stěna, Direttissima, 5.výstup, klas.VI A2, spolulezec: Josef Kývala 1966 Žlutá stěna, Direttissima, zimní výstup, klas.V+ A2, 19.2., spolulezec: Josef Kývala Prostredný hrot, SV stěna, Direttissima, 3.zimní výstup (poprvé za jeden den), klas.V+ A2, únor, spolulezec: Josef Kývala Vysoká, Stanislawského cesta, zimní výstup, klas. V, spolulezec: Josef Kývala Satan, V stěna, zimní výstup, spolulezec: Josef Kývala Východný štít nad Železnou bránou, Korosadowiczova cesta, zimní výstup, klas.V-VI, spolulezec: Josef Kývala Malý Kežmarský štít, S stěna, Stanislawského cesta (Weberovka), zimní výstup za 7 hodin, klas.VI, spolulezec: Josef Kývala Východný štít nad Železnou bránou, S stěna, prvovýstup, klas.IV A3, 20.8., spolulezec: Josef Kývala 1967 Malý Kežmarský štít, S stěna, Kuchařova cesta „Přes ucho“, první zimní výstup, klas.VI, spolulezec: Josef Kývala Malý Kežmarský štít, S stěna, Direttissima, 2. zimní výstup, klas.VI A2, 25.-26.2., spolulezec: Josef Kývala Prostredný hrot, prvovýstup v levé části SV stěny „Cesta na památku Ing. Jána Káňu“, klas.VI A2, 14.10, spolulezec: Milan Kriššák 1968 Prostredný hrot, první zimní přelezení „Cesty na památku Ing. Jána Káni“ v levé části SV stěny, klas.VI A2, 7.2., spolulezec: Milan Kriššák Volia veža, prvovýstup pilířem na JZ žebro, klas.V+ A3, 8.6., spolulezci: Josef Kývala a Josef Zeitler Malý Kolový štít, levým vhloubením J stěny (cesta D.Jágerský – P.Pochylý – J.Zrůst), 2. letní přelezení, klas.VI A3, červen, spolulezec: Josef Kývala Ľadový štít, JV stěna, prvovýstup pravým vhloubením, klas.V, 29.9., spolulezci: V. Farkaš a Milan Kriššák Žlutá stěna, prvovýstup pilířem, klas. V+ A2, 6.10., spolulezec: Milan Kriššák 1969 Snehový štít, pravou částí J stěny, prvovýstup, klas.V, 14.9., spolulezec: Milan Kriššák Východný štít nad Železnou bránou, prvovýstup pravou částí JZ stěny, klas. VI- A3, 21.9., spolulezci: Milan a J. Kriššákovi 1972 Rumanův štít, SV stěna, Birkenmajerova cesta, zimní výstup, spolulezec: Miloš Binar Rumanův štít, SV stěna, prvovýstup, spolulezec: Gejza Haak 1973 Zlobivá, zimní prvovýstup v SV stěně, 13.–14.1., spolulezci: Zdislav Drlík, Ivan Fiala a Miroslav Pelc Kavkaz 1967 Čatyn-Tau (4.363 m), S hřeben, z Ušbinského plata, klas.3a, spolulezec: Josef Kývala Ušba, S vrchol (4.694 m), z Ušbinského plata, klas.4A, spolulezec: Josef Kývala Štít Ščurovského (4.259 m), SZ stěna, cesta přes hlavu Surka, klas.5B, spolulezci: Josef Kývala, F.Grunt, J.Gallo a Karel Plechač Alpy 1968 Aiguille Noire de Peuterey, Z stěna, cesta „Ratti – Vitali“, klas.VI, 26.–27.7., spolulezec: Josef Kývala Mont Blanc (4.810 m), Ostruha Brenvy, spolulezec: Josef Kývala Grand Capucin, Bonattiho cesta, klas.VI A2, 21.8., spolulezec: Josef Kývala 1969 Mont Blanc (4.810 m), Sentinelle Rouge, spolulezec: Gejza Haak Grandes Jorasses, Walkerův pilíř, spolulezec: Gejza Haak Mont Blanc (4.810 m), centrální pilíř Freney, třetí přelezení, spolulezec: Gejza Haak Karakoram 1970 Olomoucká expedice Karakorum Haramosh II (Mani II, 6.750 m), vrcholu dosáhli Jan Červinka, Milan Orolin, Josef Kývala, Dina Štěrbová a Otakar Štěrba Himálaj 1971 II. československá expedice na Nanga Parbat (8.125 m) člen úspěšné expedice, vrchol dosáhli 11.7. Michal Orolin a Ivan Fiala, 1. československá osmitisícovka. 1973 I. československá horolezecká expedice Makalu (8.481 m) člen expedice, pokus o prvovýstup JZ pilířem J vrcholu, dosažena výška cca 7.950 m 1976 II. československá horolezecká expedice Makalu (8.481 m) člen úspěšné expedice, uskutečněn prvovýstup JZ pilířem J vrcholu, vrchol dosažen24.5. Milanem Kriššák, Karlem Schubertem a španělským horolezcem Jorge Camprubim. 1984 slovenská horolezecká expedice Mt.Everest (8.848 m) technický vedoucí úspěšné expedice, 15.10. se podařilo vystoupit na vrchol JZ stěnou Polskou cestou expedičním stylem Zoltánovi Demjánovi, Jozefu Psotkovi a Šerpovi Ang Ritovi. Během sestupu Jozef Psotka zahynul. Romsdal, Norsko 1974 Trollryggen, zimní prvovýstup V stěnou, 26.2.–6.3., spolulezci: Daniel Bakoš, Vladimír Petrík a Jaromír Soldán Pamír 1979 Štít Revoluce (6.974 m), JZ stěna J vrcholu, prvovýstup „Cesta na památku Milana Kriššáka“, 24.–27.7., spolulezci: Miloslav Neumann a Eduard Myslovskij (SSSR) Aljaška 1980 Mount McKinley (6.174 m), pravá část J stěny, prvovýstup „Cesta na památku Milana Kriššáka“, 9.–13.6., spolulezci: Daniel Bakoš, Vladimír Petrík a Phillipp Johnson (Velká Británie) Patagonie 1983 Cerro Fitz Roy, prvovýstup v Z stěně, vrchol 15.1., spolulezci: Robert Gálfy, Vladimír Petrík a Zdeněk Brabec (po Americkou cestu) Kniha Strmé cesty k Himalájam, nakladatelství Šport Bratislava, 1980 (1984 2. vydání)
Šestého dne, už téměř na dosah bezpečí, zešílel a zemřel i Kohlmann. 2 Prvovýstup na Mont Blanc centrálním pilířem Freney uskutečnili v roce 1961 Chris Bonington, Ian Clough, Janusz Dlugosz, Don Whillans. První ženský výstup pilířem uskutečnily v roce 1986 Zuzana Hofmanová a Blanka Danihelková-Nedvědická. 3 1967 – Centrální Freneyský pilíř na Mont Blanc přelezl René Desmaison a Robert Flematty za 7 dní a poprvé v zimě. 4 Hermann Buhl (1924-1957) byl autorem nejvýznamnějších výstupů své doby. V roce 1953 uskutečnil prvovýstup na Nanga Parbat z Rakhiotského údolí, když z posledního
výškového tábora postupoval sám a absolvoval bivak nad hranicí osm tisíc metrů. Svým výkonem se nesmazatelně zapsal do dějin světového horolezectví. 5 Pro později narozené – Svaz československo-sovětského přátelství. 6 Ing. Ján Káňa byl jedním z nejlepších popradských horolezců, který zahynul při sestupu z Dent du Géant ve francouzských Alpách. 7 Milan Kriššák (narozen 1944) zahynul v roce 1979 na následky těžkých zranění několik dní po pádu vrtulníku MI8 během záchranné akce 25. července v Mlynické dolině ve Vysokých Tatrách. 8 Československý svaz tělesné výchovy.
57
a jdi... Za demotivaci neruèíme!
Něco pro motivaci Radka Jaroše: Jak to s těmi pokořiteli všech osmitisícovek je? Dvanáct horolezců vylezlo všechny osmitisícové vrcholy, ale pouze pět z nich všech čtrnáct bez kyslíku (Reinhold Messner, Edmund Viesturs, Erhard Loretan, Juanito Oiarzabal a Alberto Iñurrategi). Nejaktivnější jsou v tomto směru Korejci. Třem se podařil naplnit osmitisícový sen. Dalším k tomu letos chybí krůček. Radkovi těch kopečků chybí sice více, ale zato kyslík nechává doma a nosiče v Base Campu. Letos by mohl přidat tři! Tak mu držme palce, ať na nás raději kouká z fotek z osmitisícových výšin než z billboardů u dálnic! A možná to časem dotáhne i na Oskara, co my víme! 1. Reinhold Messner
IT
1986
2. Jerzy Kukuczka
PL
1987
3. Erhard Loretan
CH
1995
4. Carlos Carsolio
MEX
1996
5. Krzysztof Wielicki
PL
1996
6. Juanito Oiarzabal
E
1999
7. Sergio Martini
IT
2000
La Rambla 9a+: dočkala se dvojího opakování Ramón Julián Puigblanque dokončil a přelezl tuto 40metrovou převislou linii v roce 2003. Dlouhé tři roky musela čekat na zopakování, o které se postaral místní Edu Marin a hned poté Chris Charma během listopadu. 9a+ je narovnání originální linie s původním názvem La Rambla od Alexe Hubera za 8c+. Těžší varianta nese přívlastek „extension – prodloužení“, který z cesty udělal opravdovou lezeckou perlu.
A Muerte zopakována Grahamem Počátkem prosince talentovaný „Amík“ David Graham přelezl A Muerte za 9a v Siuraně a prý že je to lehčí.
The Swarm 8B+ v Bishopu má další přelez Asi nejtěžší boulder v americkém Bishopu počátkem listopadu zopakoval Kevin Jorgeson.
8. Young-Seok Park
SK
2001
9. Hong-Gil Um
SK
2001
Prvovýstup na Paine
10. Alberto Iñurrategi
E
2002
11. Wang-Yong Han
SK
2003
12. Edmund Viesturs
USA
2005
Na konci minulého roku Angličané Stuart McAleese a Mike Turner vylezli nový směr na Jižní věž Paine v Patagonii. Patnáctidélková cesta The Good, the Bad, and the Ugly 5.10 A3 jim zabrala 15 dní. Vršku se museli zříci pro absolutní nepřízeň místního pověstného počasí.
Parádní prvovýstup Slovinců na Chomolhari 7.350 m Pyramida Chomolhari se nachází na tibetsko-bhutánské hranice. Její jméno znamená „nevěsta Kanchengjungy“, což dost napovídá o majestátnosti hory. Samotným úspěšným prvovýstupům předcházela aklimatizace slovinského týmu na dobře přístupném technicky nenáročném Gopsha Peaku 6.706 m. Pak se na Chomolhari vrhli ze dvou světových stran. Družstvu ve složení Rok Blagus, Tine Cuder, Samo Krmelj a Matej Kladnikse se podařila nová linie přes levý nástupový kuloár v severní stěně, ze kterého natraverzovali na východní hřeben, a tím na vrchol. Sestup byl stejnou cestou. Téměř 2.000 m dlouhá, převážně sněholedová cesta má obtížnost TD+, 80/45-60°. Marko Prezelj a Boris Lorencic si vybrali dosud nepřelezený monumentální severozápadní hřeben, který se jim podařilo za
58
pět dní vylézt. Pro sestup počítali s Jižním hřebenem, ale podmínky je přinutily sestoupit stejnou cestou. Šestý den byli zpět dole. Na hraně hřebene museli přelézt náročné mixové délky a překonat strmé pasáže s hlubokým sněhem. Obtížnost této dva kilometry dlouhé parádní linie je ED2, M6+, 30-70°.
Japonci zopakovali Česenovu cestu v jižní stěně Lhotse Na konci prosince japonský tým ve složení Osamu Tanabe a Yamaguchi spolu se Šerpou Penbou Chortenem zopakovali linii Slovince Tomo Česena z roku 1990, který sólovýstupem vůbec poprvé prostoupil gigantickou jižní stěnu této osmitisícovky. Výstup je považován za velmi kontroverzní, protože není podložen vypovídajícím fotomateriálem a rovněž čas pouhých 62 hodin je napadán jako neskutečný. Japonci maximálně následovali originální Česenovu linii. Pro nedostatek času se zřekli samotného vrcholu a sestoupili z hrany stěny. O stylu výstupu nejsou k dispozici zatím bližší informace. Rovněž o tom, zda našli nějaké známky ve stěně po slovinském horolezci, zprávy chybí. Výstup bude jistě medializován, protože jde každopádně o mimořádný horolezecký úspěch.
Circadian Rhythm V13/14: Masterpiece z dílny Davida Grahama zopakován Postaral se o to rychlým přelezem Paul Robinson. Potenciální zájemci najdou tento problém v Coloradu v Poudre Canyon.
Ben Moon a jeho Voyager pěkně ze sedu! Umí si to ti Angličané ztížit! Ben přidal ke svému pomníku ještě SDS a hned, že prý je to za V14! Budeme mu věřit. 12krokovou dardu v silně převislé hraně po převážně brutálních stiscích najdete v britském Burbage.
Fred Nicole zopakoval nářez Witness the Fitness Tento dvacetikrokový kousek z dílny lezeckého mága Chrise Sharmy ve stropě, kde každý krok je nejistý, zopakoval Fred na konci prosince. Chis to ohodnotil jako „VVH – Very Very Hard“, tedy „velmi velmi těžké“, a tak to asi zadarmo nebude! Boulder najdete v Arkansasu.
SLOVÁCKÉ OUPN 5. ročník 4. 3. 2006 v Uherském Brodě. Více na: www.oupn.wz.cz
Soutěž Výstupy s Tilakem pokračuje i v tomto roce. Vítěze za minulý rok a ceny pro rok 2007 najdete v příští Montaně.
Co říkáte na portréty legend československého lezení od Martina Krejsy v každé Montaně? Pěkné počtení 41 % Pěkné počtení, ale moc dlouhé 25 % Někdy čtu, jindy ne 15 % Nezajímavé 11 %
Ročník 2006 teď za cenu poštovného!!! Nevěříte? Každý, kdo si nyní předplatí Montanu, dostane krom šesti po sobě jdoucích výtisků i celý ročník 2006! Potěšeni rostoucím zájmem o náš časopis, a to i o celé ročníky starších výtisků, teď k předplatnému nabízíme celý ročník 2006 za symbolických 50,Každý, kdo nyní uhradí předplatné ve výši 400,- (350,+50,-), dostane kompletní ročník 2006 a šest po sobě vyšlých čísel Montany. Akce je omezena počtem starších výtisků, proto si raději na www.montana.cz či v redakci (
[email protected]) ověřte, zda jsou starší čísla ještě k dispozici.
text
Tomáš Obtulovič ml.
Zdroje: www.climbing.com, www.8a.nu www.planetmountain.com, www.hudy.cz www.climbandmore.com, www.cnn.com www.mounteverest.net, www.kairn.com www.berghaus.com, www.radekjaros.cz
závody
Bit & Bullder „Otworzcie walizku!“ zahřmí do okénka obtloustlý celník a šine se k zadní části vozu, ještě poznamenaném z nedávného výletu do „Fontu“. Ano, je tu listopad 2006, a tedy termín konání 3. ročníku monstrózních závodů Bit & Bullder v Katovicích. Před rokem jsme je absolvovali poprvé a překvapeni zázemím, krásnými (na Polsko neobvykle technickými) bouldry,
krátíme čas v nedaleké pizzerii. Skupina třetí dobojovala, konečně se dostáváme na řadu i my a nadšeni pestrostí běháme od jednoho nástupového chytu ke druhému. Všudy přítomné „tuctuc, buchybuch“ nám vysává mozek z hlavy, zatímco mega obliny poslední zbytky sil z těla. V drtivé většině saháme aspoň na zónu, v polovině cest i na top. Jediný něžný pasažér v autě pak uchvacuje
Kinga Ociepka, 1. místo
netradičními pravidly a suprovou atmosférou, jedeme opět. V kantoru na hranicích do peněženek putuje 50zlotová bankovka, jež se později ukázala jako značně poddimenzovaný obnos, a vzhůru na polské „objazdy objazdów“. Pár kilometrů před cílovým městem nás zastavuje červená plácačka v ruce dalšího tlouštíka v uniformě, pro změnu policejní. Bere si řidiče do modrobílého auta a třímaje v ruce bloček spustí: „Danielku posluchaj, ty jechalesz 99 kilometrów v godzine, moglesz jechacz najwiencej 90. To budzie 300 Zlotých.“ Po chvíli to řeší již výše zmíněna bankovka (bez bločku). V Katovicích znovu bloudíme, jinak to ani nejde, a pomáhá nám až místní, značně podroušený řidič čekající u policejního auta na vypsání pokuty. Mix techna a hausu z ghetta, jak jsme Centrum Transformator okamžitě nazvali, rozvibroval půjčeného escorta už blok před jeho zdrojem a posléze vstupujeme do vřavy sápající se 2. třicítky z celkového počtu necelých 120 závodníků. Sobotní kvalifikace probíhá stylem flash na 15 rozličných problémech bez počítání pokusů. Stavitelé si s bouldery opět pohráli a jako minulý rok maximálně využili kvalitní parametry stěny s nepřeberným množstvím hran, koutů, pilířů a rajbasů a neodpustili si ani domovskou specialitu – obouručné skoky. Po informaci, že startujeme až v poslední skupině po 17. hodině, si
topy tři s bezpočtem zón a postupuje do zítřejšího finále. Kvalifikace ukončena, práce tedy za námi a zbývá už jen jedno – vyhlášená transformátorská impreza. Stačíme ještě „upevnit“ mezistátní vztahy v dobře známém italském podniku, kde padají za vlast (polskou) téměř všechny vyměněné peníze, a hurá zpátky do ghetta! Zvýšená hladina decibelů nás zastihuje dříve již o dva bloky, jež se ale po konzumaci dovezených vinných a pivních zásob ustaluje na přijatelné hranici hluchoty. Všechna patra komplexu žijí lezením, technem a polským pivem. Konce v ranních hodinách se nedožíváme a postupně v nejzazším koutku bývalé trafostanice umíráme pod obrovským campus boardem. Nedělní finále je plánováno až na odpoledne, tudíž jediná a logická cesta uprostřed rozlehlého velkoměsta vede do „domovské“ kavárny. S vědomím, že platební karta je bezedným zdrojem financí, se náš stůl mění v běžící pás plný všemožných i nemožných pokrmů místní kuchyně a jedinou záchranou před jistou smrtí se ukazuje až Piotrova zpráva vybízející k návratu kvůli právě začínajícímu finále. To startuje stavěním vlastních boulderproblémů, kdy si každý ze šesti finalistů a šesti finalistek postaví boulder z libovolných chytů na vylosovaných profilech v určitém časovém limitu. Druhou část pak tvoří samotné zdolávání postavených pro-
blémů, které se lezou na OS, limit je 6 minut, tři závodníci odpočívají a tři pokusují. Jako poslední cestu leze každý tu „svou“ a pokud neuspěje, je sankcionován. Může se v konečném pořadí výrazně propadnout a není tudíž nouze o dramatické okamžiky. Opět jsou k vidění akrobatické skoky, technické kouty, nechytatelné obliny a jiné vypečenosti. U holek k žádnému velkému překvapení nedochází, když se všemi topy v kapse vyhrává pokořitelka skalního 8c Kinga Ociepka. Zato chlapi se perou o každou zónu až do posledního zrádného bouldru, ve kterém se nakonec jeden z favoritů, Marcin Wszolek, prochází (resp. prolítává) a zaslouženě vyhrává. Jediné české (i zahraniční) zástupkyni ve finále Radce Frankové naopak na zdolání vlastního bouldru síly nezbyly a skončila 6. Zbytek ostravské posádky se „doplácal“ do 1. poloviny 2. desítky. Závěrem bych ještě vyzdvihl výjimečnost této skvělé show a pokud budete mít tu možnost příště přijet, neváhejte! text foto text finalistka
Václav Kučírek Petr Kalman Radka Franková Dan Pisár
Marcin Wszolek, 1. místo
Výsledky Ženy: 1. Kinga Ociepka – Krakow 2. Kasia Samson – Warszawa 3. Monika Matlak – Katowice 6. Radka Franková – Ostrava Závodilo 19 žen. Muži: 1. Marcin Wszołek – Krakow 2. Piotr Bunsch – Krakow 3. Andrzej Mecherzyński – Krakow 11. Václav Kučírek – Frýdek-Místek 13. Petr Kalman – Ostrava 16. Daniel Pisár – Bolatice Závodilo 96 mužů.
Akademické mistrovství ČR 2006 Letošní akademické mistrovství ve sportovním lezení se se zpožděním konalo 28. 11. 2006 v brněnském lezeckém centru Rajče, pořadatelem byla Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně. Celkem se zúčastnilo 47 mužů a 13 žen. Obě kategorie nejprve absolvovaly dvě kvalifikační cesty. Pro ženy byla připravena lehčí diagonála v pravé části stěny po libovolných chytech, staviteli odhadovaná na 6a+, která umožnila všem si dobře zalézt. Druhou cestou, společnou pro obě kategorie, byla hranka v levém profilu za 6b+/6c. Muži mohli ukázat své síly ještě ve své druhé kvalifikační cestě za 7a+/7b, kterou dokázal topovat pouze Ondra Beneš. Do finále se probojovalo 10 borců a 8 borkyň, odehrávalo se na již podstatně těžších cestách než kvalifikace. Nejprve byla připravena poměrně technická linie za 7a+/7b pro ženy, ve které byl pro většinu lezkyň osudný boulder u čtvrté expresky – ten zdolaly pouze Kristýna Ondrová s Luckou Rajfovou. Ty zastavil až stejný chyt v dalším těžkém místě, diváci se proto mohli těšit na superfinále, kterým byla finálovka mužů. Obě dokázaly bravurně pře-
lézt spodní boulderovou část, Kristýně však pod převisem vypadla založená pata. První místo tedy patřilo Lucce Rajfové (MU Brno), na druhém místě se umístila Kristýna Ondrová (MU Brno), třetí místo obsadila Radka Suková (ČZU Praha). Mužské finále se odehrávalo na cestě za 7c+. Mezi nejlepšími borci se rozhodovalo až v horní části. Nejdále dolezli Aleš Eichmajer a Zdeněk Suchý, které ještě o pár chytů dál přelezl Ondra Beneš (UJEP Ústí n. Labem), a tím i získal letošní titul akademického mistra ČR. O druhém a třetím místě se muselo rozhodnout podle výkonu v kvalifikaci – druhé místo tedy nakonec patřilo Alešovi Eichmajerovi (MZLU Brno), krásné třetí místo pak Zdeňkovi Suchému (UJEP Ústí n. Labem). Z ohlasů všech účastníků bylo patrné, že se závody tento rok vydařily, velký dík patří zejména stavitelům za pěkné cesty. Na závěr je nutno poděkovat za podporu a pomoc České asociaci univerzitního sportu, firmám HUDY Sport, Singing Rock, Triop a lezeckému centru Rajče. text
Radka Suková a Jan Zíma
59
závody
První polovina prosince, Brno, Fléda, Mejcup. Tento tradiční mix místa, času a akce tentokrát přilákal téměř stovku „lezbychtivců“ od nás, Slovenska, Maďarska a Polska. Šmíráků tohoto klání se sešlo pětinásobně více a postarali se o neuvěřitelně našlapanou atmosféru, která od ranní kvalifikace houstla až do finálové podoby, kdy každý nově příchozí byl nekompromisně vtažen do dramatu na pódiu. V hlavní roli 12 nejlepších bab a 10 borců, předmětem jejich zájmu hromada cen, žlutý Mejcup trikot, „prachy“, nehynoucí sláva vítězů a hlavně chuť si sáhnout na dno… vlastně na top… Královnou Mejcupu 2006 se stala Silva Rajfová (Sokol Brno, Triop, Rajče) před Katkou Fickuliakovou ze Slovenska a Annie Čermákovou z Brna. Nejlepší Maďarka Lenke Kucserová skončila pátá. Polsko nejlépe reprezentovala Kasia Samson, umístila se na osmnáctém místě. Mezi chlapy se na Mejcupu konečně prosadil „wonderboy“ Adam Ondra
(Tesla Brno, Saltic, Singing Rock) před Jirousem Přibilem a Andrejem Chrastinou. Nejlepším polským reprezentantem byl Grzegorz Karolak na pátém místě. Hned za ním se umístil nejlepší z Maďarů Kámvás Bálint. Nebyl by to žádný Mejcup, kdyby hned po vyhlášení vítězů nezmizely z pódia žíněnky a oblaka magnesia nebyla rozvířena nějakou „našláplou kapélkou“. Tentokráte se rozjezdu večírku ujali muzikanti z tělesa Feher Fekete Kerek a dali všem zapomenout na únavu po náročném závodním dni. Hudební pochodeň po nich převzalo trio Annie‘s Trip a ti ji někdy k ránu předali knížeti pornofolku Závišovi. Ten nakonec představil mladičkou zpěvačku Ajku, která, coby třešnička na dortu, celý Mejcup 2006 odpískala. Roznesly se poslední rundy a šlo se spát. Vždyť už svítalo… Tak zase za „rock“… text foto
Miloslav „Chýška“ Chaloupka Petr Němec
Poděkování patří firmám: HIGHLAND, ROCKPOINT, PILKA-KAMENY, PAD a RAJČE. Medialní partneři: MONTANA a RADIO STUDENT.
61
závody dech, a právě tady stahoval jeho náskok ostravský skoro domácí gladiátor Petr Šindel. Ten v posilovně prostřední bouldr nedal, ale na pódiu se vytáhl a dal oba bouldry na tři pokusy (dokonce lépe než Radovan Souček, který potřeboval pokusů pět). Za to mu připadla odměna pro třetí místo. Lech skončil čtvrtý a Martin Dočkal z Olomouce, který se také vytáhl na pódiu, pátý. Na Ondru Dolejše z Chocně zbylo stejně jako loni šesté místo. Mistři začali onsajtovat. Jediný Adam to však vydržel až do konce. Na pódiu ve stropech a převisech začal Radek pokusy ztrácet. Adam to nevěděl, a tak nechtěl promarnit pokus ani na posledním gymnastickém kousku. Snad celou minutu nebo déle visel na velikém volantu, zatímco přes ruku střídavě přehazoval pravou i levou ruku, ale další lištu ne a ne dosáhnout a udržet. Při každém neúspěchu se znovu zachytil na madle. Správná finta mu stále unikala. Asi padesát šedesát diváků řvalo ze všech sil strženo dramatem na stěně. Kamery jely a fotoaparáty blýskaly. Kdyby se unavil anebo ztratil čas, vítězství by mu uniklo na jediném bouldru. Neuniklo. Adam se více rozhoupal a hop, držel, pata k hlavě a top. Krásný závěr, který opakovala jak regionální ČT, tak kabelovka Třinec.
VII. ročník Abadžikra Boulder Cupu 2006 měl jasnou hvězdu: Adama Ondru 16.12., Masarykova ZŠ, Třinec Příjezd třináctiletého Adama Ondry do Třince byl největší událostí závodu a taky pozávodních šotů v regionálních televizích, fotografií v novinách a debat v třineckých hospodách. Jeho minutová „šuka“ ve finále byla toho hlavní příčinou. Jinak ve všem klasický anebo tradiční závod, jak poznamenal Adamův sekundant na druhém místě Radovan Souček, pořádal HO TJ TŽ Třinec s hlavními sponzory Walmark a Triop. Bouldry připravili Ziko a Michal. Deset bouldrů čekalo na deset mužů a osm na čtyři ženy. V kvalifikaci startovalo 15 mužů a jen Radovan Souček s Adamem Ondrou, oba z brněnské líhně světových supertalentů, dali všech pět. Adam na šest pokusů a Radek na sedm. Třetí postupovali Petr Šindel a Ondra Dolejš se třemi topy. Každý z finalistů dal alespoň jeden top. Ženy nedaly čtvrtý bouldr a Saša Gendová z Os-
62
travy se překvapivě dělila o první příčku s Kristýnou Ondrovou z Brna. Pro ženy to však byla jen generálka na finále. V něm Saša ukázala všem konkurentkám záda a ve všech bouldrech se vysloveně prošla. V Třinci díky tomu zvítězila již podruhé a tentokrát neměla konkurenci. Výborně bojovala Kateřina Šindelová za domácí oddíl a jen malá výška jí zabránila mnohdy topovat. I tak předstihla Kristýnu Ondrovou i Radku Frankovou z Ostravy a obhájila loňské druhé místo. Kristýna Ondrová si přibalila domů odměnu za místo třetí. Ačkoli ženy byly jenom čtyři, dokázaly zvednout vlnu nadšení mezi diváky, kterých začalo na finále přibývat. Nic naplat, vrcholem závodu jsou přece jenom muži. Skvěle začal domácí Lech Nieslanik, když v posilovně dal všechny tři bouldry stejně jako dva nejlepší borci. Na silovém i vytrvalostním pódiu mu však došel
Superfinále patřilo v osm hodin večer Pepemu a jeho bouldrům na plátně nejprve z Pulčinských skal a poté Norska. A super superfinále pak už jen Aba týmu, který si zaskákal salta z pódia do matrací a zalétal v tělocvičně na kruzích a z kruhů… Abadžikra za rok! text foto
RT P. Piechowicz
Abadžikra 2006: Muži 1. Adam Ondra, Tesla Brno/Saltic/ Singing Rock, 5T5 5Z5 2. Radovan Souček, Horizontála Brno, 5T8 5Z7 3. Petr Šindel, Alpa Ostrava, 4T8 4Z5 4. Lech Nieslanik, HO TJ TŽ Třinec, 3T4 5Z5 5. Martin Dočkal, Lizard Climbing Crew, 3T7 5Z9 Ženy 1. Saša Gendová, Alpa Ostrava/ LeBlok, 4T4 4Z4 2. Kateřina Šindelová, HO TJ TŽ Třinec, 3Z3 3. Kristýna Ondrová, Tesla Brno/ Saltic, 3Z5 4. Radka Franková, HO Alpa Ostrava, 3Z9
HOSPUL CUP 2006 Dne 16. 12. 2006 se konal na UJEP sedmý ročník závodů v lezení na obtížnost a rychlost na umělé stěně – HOSPUL CUP pořádaný TJ Spartak a podporovaný městem Ústí nad Labem, společnostmi Extreme Experience, Saltic, HUDY. Mediálním partnerem byl časopis Montana. Závodilo se ve všech věkových kategoriích, od nejmenších dětí (nejmladší Johanka Hollmanová 8 let) až po veterány (nejstarší nestor ústeckého lezení Jaromír Rada 74 let). Cesty pro všechny závodní kategorie stavěl tradičně Patrik Černý z USK . V závodech na obtížnost se nejlépe umístil mezi muži Tomáš Martin z USK Slávie následován Radkem Vopatem a Jakubem Žohou z HO TJ Spartak. Mezi ženami byly výkony vyrovnané a až v superfinále kralovala úřadující juniorská mistryně ČR Edita Vopatová (TJ Spartak, HUDY) následovaná Terezou Havlíkovou z USK Slávie a Magdou Kováříkovou z TJ Spartak. Mezi veterány zvítězil Oldřich Jetmar, mezi nejmenšími chlapci Matěj Burda a kategorii dívek do 12 let vyhrála Barbora Černá z týmu HUDY.
V závodech na rychlost byl mezi muži bezkonkurenční Tomáš Martin z USK s časem 12 sekund následován Radimem Bzurou 14 sekund (Extreme Experience, HOSPUL) a Radkem Vopatem 17 sekund (HOSPUL). Mezi ženami zvítězila teprve třináctiletá Edita Vopatová (HOSPUL, HUDY) následovaná obdobně jako ve výkonnosti Terezou Havlíkovou a o generaci starší Pavlou Vopatovou. Závod byl co do počtu závodníků a kvality, díky ve stejném termínu pořádanému mistrovství ČR v lezení seniorů, obsazen spíše průměrně, ale o to byla lepší atmosféra a nálada. Dle předpokladů proběhne závod i příští rok, ale možná bude sloučen s akademickými závody USK při ústecké univerzitě pro zvětšení atraktivity. text
Radim Bzura
Mistrovství ČR v lezení na obtížnost 2006 16. až 17. prosince, Praha Lezecké centrum SmíchOFF Mistrovství České republiky v lezení na obtížnost proběhlo klasicky systémem on sight jako dvoudenní závod o víkendu 16. a 17. prosince v Praze. Celá akce byla netrpělivě očekávána nejen jako tradiční vyvrcholení celého seriálu Českého poháru, ale současně se při této příležitosti představilo i zbrusu nové největší lezecké centrum v republice, pražská SmíchOFFka, která závod hostila. Její největší profil, 16,5 m vysoký závodní dach, přijelo otestovat 37 mužů a 12 žen, mezi nimiž nechyběl nikdo z české závodní špičky. Cesty stavěl Andrej Chrastina s Honzou Hlaváčkem, a vzhledem k velikosti stěny se mohli opravdu rozvášnit… Na předlouhém a pro závody i trochu nezvyklém kvalifikačním koutku si hned vylámaly zuby třeba Anička Čermáková s Katkou Chudobovou, když se nechaly setřást v posledním „chytu“ pod stropem, který byl vstupenkou do finále. Celou kvalifikačku zdolaly jen Soňa Hnízdilová a Nelly Kudrová. V mužské kvalifikaci, která probíhala současně se ženskou, byla poslední preska zapnuta 9krát. Obtížnost pěkné a vyrovnané cesty trefili stavěči přesně tak, aby se i netopující závodníci rozřadili doslova ob chyt a zalezl si tak opravdu každý – žádný boulder, který by zastavil polovinu závodního pole ve stejném místě. Tím se sobotní dění uzavřelo a ti úspěšnější zúčastnění mohli jít sbírat síly na druhý den, kdy bylo na programu mužské semifinále a konečně pak finále. Muži se do semifinálky vrhli přesně v půl desáté. Tady už stavěči notně přitvrdili a těžká pasáž přibližně v polovině cesty byla opravdu oříškem, pro většinu startovního pole příliš tvrdým. Ostatní se dostali o něco dál, hodně daleko Martin Stráník a očekávaný top předvedl jen Tomáš Mrázek. Před branami finále tak skončil třeba i loňský vicemistr Honza Zbranek. Celé profi nasvícené centrum se do posledního místa zaplnilo až v neděli odpoledne, kdy bylo na pořadu velké finále. Organizace akce šla i letos za realizačním týmem v čele s Luckou Motalovou a celé soukolí šlapalo bez nadsázky jako hodinky – žádné časové prodlevy, žádné zmatky. Finále žen začalo podle plánu ve tři odpoledne představením finalistek. Smutně mu však přihlížela i diskvalifikovaná Ájka Zemanová,
která dorazila do izolace půl hodiny po jejím uzavření a zjistila tak na vlastní kůži, že upozornění hlavního rozhodčího, že s pozdními příchody bude nekompromisní, bylo myšleno opravdu vážně. Co naplat, pravidla jsou pravidla a nejeden z přítomných si při této příležitosti vzpomněl třeba na slavné 90minutové zpoždění Juliána Ramona z loňského mistrovství světa v Mnichově, který ho vyřadil z boje o titul světového šampióna… Ale zpět na SmíchOFF. Finálka žen vypadala od pohledu moc pěkně. Lézt se muselo opravdu už od začátku a ze svého výkonu nemusela být určitě zklamaná žádná ze závodnic. Bojovně a asi na hranici možností zalezly sedmá juniorka Dominika Dupalová i šestá Eliška Karešová. Nelly Kudrová, možná snad právě proto, že mohla se svou formou pomýšlet na bednu, lezla trochu nervózně, a tak z toho byla nakonec „jen“ brambora. Další juniorka Lucka Hrozová vypadla stejně jako Nelly ve velké struktuře, kterou bylo s nic moc stupy potřeba udržet po dost dlouhém nátahu a která tak dala očividně zabrat i medailistkám. Na základě semifinále tedy Lucka šestá. Několik chytů za touto nástrahou došlo zkušeně lezoucí Helče Lipenské, která tak vybojovala bronz a ukázala, že trénink s Tomem asi opravdu nešidí. Prvenství si nenechala vzít obhajující mistryně republiky Lucka Rajfová, která pokořila téměř celou cestu. Opravdu statečně jí při tom zatopila silná Soňa Hnízdilová, která vypadla jen nějaké dva chyty před ní a mohla se tak radovat z druhého místa. V pauze pro přestavění cest promítli Mára Holeček a Honza Kreisinger parádní film z expedice Mt. Meru 2006, koneckonců s promítáním na republice už měli zkušenosti z loňské Ruzyně. Pak ještě postrčil rozehřáté publikum několika songy Ondra Kory Korytenský s kapelou Easy Aids a chlapi se mohli pustit do finálového kotle. To už se dala atmosféra v hale snad i nahmátnout. Přes úvodní nářez, technický koutek a hned další boulder se do jakéhosi velkého podélného stisku připomínajícího klobouk houby dostali všichni. Z prostoru pro diváky vypadala tato část v závodním dachu tak trochu (normálně) převisle, dlužno však říci, že kdo se po závodě postavil pod stěnu a zvedl oči vzhůru, nazval by tohle místo pomalu stropem. V malých lištách, které následovaly
Kuba Hlaváček, kvalifikace Jakub Bláha, kvalifikace
hned po této mykologické vložce, se potom lámal chleba. Stavěči tentokrát se stupy moc neplýtvali a tato pasáž tak sestřelila ve stejném kroku siláka Jirku Dragouna, i „dlouhány“ Martina Fojtíka, postupujícího ze třetího a Vaška Malinu, který šel do finále ze čtvrtého místa. I tak ale chlapi předvedli, že formu tedy opravdu mají. Obdivuhodným dynamem překonal inkriminované místo další lezec ne zrovna postavy basketbalového hráče, „mág z Petrohradu“ Petr Resch – no, asi má ten trénink na Petráči něco do sebe… Společně s Jardou Petečelem ale i on vypadl
hned poté. Na základě umístění v semi tedy čtvrtý Petr, šestý Jarda. Kuba Hlaváček, který vybojoval třetí místo, se již tradičně ujal také role baviče, když první expresku cvakl prostě ze země. Své rozměry využil i ve spodní pasáži cesty, ze které si odšlapem do vedlejšího profilu udělal něco jako koutek. Skvělý výkon pak předvedl junior Martin Stráník a titulem vicemistra republiky potvrdil, že např. nedávné vítězství z EPJ v Kranji nebylo náhodou. A kdo vyhrál? Můžete hádat… Tomáš Mrázek při své cestě za vítězstvím ještě ležérně mával nadšeným divákům a nenechal tak
63
závody nikoho na pochybách, kdo je u nás jedničkou. Na závěr samozřejmě vyhlášení vítězů a předání cen, a namotivovaní závodníci i diváci se začali rozcházet do svých domovů (či restaurací?) meditovat, jak že s tím tréninkem… Poděkujme ještě ČHS a sponzorům, bez nichž by se akce neobešla – z celé řady jmenujme třeba Singing Rock, Ocún, Rock Point, Rock Pillars, Alpine pro nebo Actherm a na dalších závodech opět „nalezenou“.
Výsledky: Muži 1. Tomáš Mrázek, Dukla Praha, Rock Pillars, Ocún 2. Martin Stráník, Saltic, Singing Rock 3. Jakub Hlaváček, HO Brumlovka, Triop, Ruzyně 4. Petr Resch, HO Beroun 5. Jaroslav Petečel, LUJS Choceň, Lokal Block 6. Martin Fojtík, Los Brňos
7. Vašek Malina, CC Ruzyně, OFF, Rock Pillars 8. Jirka Dragoun, Ultra Ant, CC Ruzyně, Kamenolom Javorka Ženy 1. Silva Rajfová jun., Sokol Brno1, Triop, Rajče 2. Soňa Hnízdilová, Hudy sport, Rock Empire 3. Helena Lipenská, VUT Brno, Vertical, Rock Pillars, Ocún 4. Nelly Kudrová, Bouldershop, CC Ruzyně 5. Lucie Hrozová, Mammut, Lokal Block 6. Eliška Karešová, Slavie Liberec, Filinger 7. Dominika Dupalová jun., HOM Alpin IV., Lokal Block 8. Ájka Zemanová, VSTJ Hradec Králový, Bouldershop
text foto
Katka Chudobová V. Malina
Silvestrovské Hejnice posedmnácté… Na jedné z nejdéle provozovaných stěn u nás proběhly koncem roku závody s nejdelší historií. Již od roku 1990 se v tradičním termínu, 29. prosince, sjíždí na umělou stěnu do Hejnic řada borců, pro které jsou vypsány celkem čtyři kategorie. Počet účastníků se letos přehoupl přes osmdesátku. Na mírně převislý profil se stropovým závěrem byli jako první vypuštěni chlapci do 15 let. S přehledem zvítězil hejnický Jan Janoušek před oddílovým kolegou Lukášem Tesařem. Třetí místo vybojoval Míra Kokta z varnsdorfského lezeckého klubu. Poté stejná trať čekala i dívky. Nejlépe připraveny přijely sestry Obročníkovy z Jičína, zvítězila starší Anna (HO Český Ráj) před Kristýnou (LKP Prachov). Třetí na bedně stála Karolína Chládková z Liberce. Na ženy čekala cesta s technickým začátkem v plastových strukturách, závěr byl ale opět spíše silovou
záležitostí. Jako první lezoucí Eliška Karešová (Elmada) nasadila vysokou laťku a dolezla několik chytů před závěr. Tomuto výkonu se již žádná další žena nepřiblížila, druhá skončila Jana Obročníková (HO Český Ráj), těsně za ní Běta Kohoutová (CC Ruzyně). Kvalifikace pro 42 mužů byla „dost kotel“ (citace jednoho z favoritů). Ze sedu všechny diváky i lezce zvedlo vystoupení libereckých Koček vedených Pasáčkem, které svůj tradiční kostýmový program doplnily o vystoupení ve stylu mažoretek nadnárodního významu. S téměř shodnými výsledky v kvalifikaci skončilo 14 závodníků. Řekli jsme si: „Když finále, tak pro všechny!“ a tak postoupilo celkem 17 lezců. Zde se lámal chleba od prvního stropu, řešení se však hledalo až v posledních chytech před topem. O pomyslné centimetry své soupeře přelezl Jirka Rajský (Liberec), druhý skončil Dalibor Muráň (HO Hejnice) a třetí Vít Lachman (Rock Pillars), který sice dolezl úplně stejně, ale již nestihl zapnout preso… Kromě vystoupení mažoretek a hudebního doprovodu se o pohodu závodníků i diváků staral dobře zásobený bufet. Děkujeme našim sponzorům (bližší na www.horohejnice.webzdarma.cz). text
64
Honza Kašpar
Novoroční Open 2007 13. 1. 2007; Sokolovna Police nad Metují – tradiční závod s tradičním flashovým systémem kvalifikace, ze kterého se postupuje přímo do finále. Letošní ročník proběhl s malou inovací, kterou způsobila o něco nižší účast závodníků, a která spočívala v tom, že všichni závodníci lezli tři kvalifikační cesty. Venku vesele pršelo, mrholilo, foukalo..., prostě bylo všelijak nehezky a hlavně totálně nezimně, což je pro letošní období od prosince příznačné. Přesto, nebo právě proto, se pod polickou stěnou sjelo 36 borců a 11 borkyň. Poněkud překvapila neúčast tradičně celkem silné partičky ze sousedního Polska, ale i s takovými situacemi se musíme smířit... Staviteli cest byli Alberto alias Pavel Hrubý a Prťka alias Jirka Koutský. Hlavním rozhodčím závodu byl Áda Kadlec. Kvalifikační cesty byly postaveny s citem a fantazií, a neváhám říci, že si každý celkem slušně zalezl. Už při sledování kvalifikačních pokusů bylo možné odhadnout, kdo se bude „prát“ o mety nejvyšší. Finálové cesty byly koncipovány tak, aby v nich nešlo odpočívat, a aby bylo nutné zapojit vedle síly i hlavu (to zejména v mužské cestě). Finále kategorie „něžných stvoření“ bylo velice zajímavé a hlavně napínavé do poslední chvíle, na což nebylo polické publikum v minulosti zvyklé. Samozřejmě že tyto skutečnosti napomohly bouřlivější atmosféře a konečným hlasitým ovacím všech diváků. Zajímavý pokus předvedla Monika Kuhn-Gaberová, které se podařilo dolézt až na konec 45° převisu, kde však její naděje skončily... Nicméně nastavila laťku celkem vysoko. Jen o krok níže skončily naděje Kristýny Ondrové, nicméně diváci již byli značně ve varu... Slušně se vedlo v cestě Elišce Karešové, ale nepodařil se jí přehmat do prvního chytu ve stropě... přesto to byl zatím do té doby nejlepší pokus... Poté však do cesty nastoupila Nelly Kudrová a ukázala, že její tři kvalifikační topy nebyly náhodné, a že její forma je výborná. Do topu ve finále jí chyběl jen pověstný kousíček, za což jí celá sokolovna nadšeně aplaudovala! Finálová cesta pro „borce“ měla poměrně těžký nástup, po kterém následovala pasáž vyžadující „hlavu“... Tato dvě úskalí byla konečnou pro řadu závodníků, kteří buď nástup podcenili, nebo ve finálovém pekelném soustředění hledali zbytečně složitá řešení tam, kde existovalo ře-
šení jednodušší. Nicméně i stavitelé cesty nakonec uznali, že v klíčovém místě bylo asi vhodné dát jeden „naváděcí“ stup, ale po bitvě bývá každý generál, takže stalo se – příště se polepšíme. Finále mužů tak mělo celkem rychlý průběh, a dalo by se říci, že kdo přešel přes dvě riziková místa na začátku, měl šanci dostat se na bednu. Za zmínku stojí překvapivé uklouznutí Luboše Mázla v nástupové sekvenci cesty a pokus Honzy Zímy, kterému „pleskly kecky“ o podlahu (v sále to slušně zahučelo!). Klíčovým místem cesty – přelez malého stropu do 45° převisu – se nakonec podařilo prostoupit jen třem lezcům. Jako prvnímu Petru Havrdovi, kterého však toto místo stálo tolik sil, že už nebyl schopen zapnout jištění... přesto upozornil diváky, že klíčové místo cesty je řešitelné. Jako druhý přelezl „smrticí“ krok Adam Ondra, pro kterého pak byl zbytek cesty procházkou (alespoň to tak vypadalo), a konečnou mu vystavil až přesah do posledního chytu, který se mu podařilo „jen“ tečovat. Jako poslední nastoupil do cesty Vašek Malina, a i on si poradil s klíčovým místem... I jeho však stál klíčový krok množství sil, které mu potom chyběly při přechodu 45° převisu do závěrečného stropu. Nicméně i jeho pokus byl dost dobrý a vystačil mu k výbornému konečnému umístění. No a jak to vlastně v Polici dopadlo? Juniorky: 1. Monika Kuhn-Gaberová (Saltic, Singing Rock, Vrchlabí) 2. Daniela Kotrbová (Climbing club Ruzyně) Junioři: 1. Adam Ondra (Tesla Brno) 2. Jiří Honzák (YETTI club Trutnov, Saltic) 3. Jan Kremla (HO Aplin IV) Ženy: 1. Nelly Kudrová (Bouldershop Ruzyně, SmichOFF) 2. Eliška Karešová (Slavia Liberec) 3. Kristýna Ondrová (Saltic) Muži: 1. Václav Malina (HO Ruzyně, Rock Pillars) 2. Petr Havrda (HO Lomnice) 3. Dalibor Muráň (Rock Pillars – Ocún)
Závěrem mi nezbývá než poděkovat autorům cest za moře práce, kterou odvedli. Nelze samozřejmě zapomenout na všechny ostatní, kteří jak-
Nelly Kudrová, finále
Eliška Karešová, finále
koliv pomohli s přípravou a průběhem závodů – i jim patří velký díky. Současně také děkujeme celé řadě dalších tradičních sponzorů (sponzoři uvedeni na klubových stránkách http://hkostas.wz.cz), bez jejichž pomoci bychom nebyli schopni tento závod uspořádat. Ještě jednou díky všem a za rok o5 v Polici ahoj! text Jiří Heřman Škop foto V. Malina P.S.: Ještě jednou se všem omlouvám za nemilé faux paix při předávání cen... Příště se to nestane! Opravdu!
65
závody – děti
Čertova stěna ’06
Jičínský Tendon
– Tendon cup Trutnov Letošní čtvrtý závod českého Tendon cupu v Trutnově byl opět překvapující. A to zejména dvěma fenomény – jednak absolutní rekordní účastí sto devíti závodníků a také unikátním on-line videopřenosem. Hančis totiž zajistil promítání toho, co se děje na dolní velké stěně nahoru na plátno umístěné v tělocvičně, kde současně probíhaly boje mladších závodníků na malé stěně. A budiž mu za to velký dík. Jak se totiž vyjádřil jeden zkušený (a zcestovalý) trenér: „To je super, to jsem ještě neviděl ani nikde ve světě!“ A že se toho dotyčný po závodech nacestoval… I přes původní obavy z příliš těžkých cest (na malé stěně) či příliš lehkých cest (na velké stěně) se ukázalo, že cesty byly vyvážené a výborně odhadnuté. Perfektně nám totiž (chyt po chytu) závodníky rozřadily. I když topů nebylo právě mnoho... Zázrakem bylo, že žádný „speciální trutnovský“ chyt nepraskl, ba se ani nepootočil. Na stavbě cest se nejvíce podílelo duo zkušených (a obětavých) stavěčů Máca + Myša(k), specialista
na stropy a dolezy vůbec. Jejich úsilí podpořili i ostatní dorostenci z „Yeťáku“, zejména Hančovka a Honziš (autor krásné chlapecké finálovky). A i přes problémy s výstavou „mašinek“, která nám na dva týdny zabrala tělocvičnu, se cesty postavit stihly! Vlastní závody byly velmi dramatické a měly rychlý spád, snad jen kategorie nejstarších dívek si na svou finálovku v izolaci „tróóšku“ počkala. Ale „baby“ vydrží všecko a nejlepší přece na konec! K napínavosti závodů přispělo i to, že do tradičního souboje v získávání medailových umístění mezi Jičíňáky a Trutnováky se velmi úspěšně zapojili i závodníci z kraje okolo Č. Lípy a N. Boru a svůj podíl si „urvala“ i Praha. Celé klání bylo zakončeno, i přes rekordní účast, již kolem čtvrté hodiny rozdílením diplomů, medailí a zejména tradičním „švédským stolem“ cen pro všechny finalisty. Zásluhu na tom, že si každý vybral hodnotnou cenu, má kromě tradičního generálního partnera celého seriálu, firmy Tendon, i duo sponzorských „eSSek“ – Saltic a Salewa a finanční podpora Kraj. úřadu Královéhradeckého kraje. Velký dík patří i ostatním sponzorům (Mates Trutnov, UPC-direct-Horáček, FotoGold-Lhoták) a zejména obětavým organizátorům z horolezeckých oddílů Yetti club, Excentric a SSAR Trutnov. Na závěr jména vítězů jednotlivých kategorií: kat. A: Jan Doseděl (LK Svitavy) a Kateřina Bělková (TJ Jiskra N. Bor) kat. B: Jan Krutský (HO AdrenalinPit) a Jana Václavíková (HO Skaláci Č. Lípa) kat. C: Karel Hejtmánek (Yetti club Trutnov) a Míša Hoďáková (LKP Prachov) kat. D: Kristián Skála (HO Pelíšek Vrchlabí) a Lucie Kirsová (HOM Alpin Praha) kat. E: Petr Langer (Yetti club Trutnov) a Zuzka Pecenová (Yetti club Trutnov)
text
66
Martin (Máca) Macek
Hola hola, copak se to stalo, copak se to událo? Ani pořádně nevím, proběhlo to tak rychle, že jsme ani nestihli pořádně vystřízlivět z předchozího propěného večera. Krutý toť úděl pořadatelův. V sedm ráno je buzen prvními, venku stojícími a kosu klepajícími závodníky. Je vyhnán, sotva mžourající, do závodní cesty, do stropu ještě přidělat pár topů a olepit je a pak hurá k mikrofonu a lanům a celý den se snažit plánovat, řešit problémy, organizovat, jistit, přít se s nespokojenými prarodiči o tom, jestli Venoušek dal 14+ nebo 15- (nechť mi Vendové, jejich dědové a babičky odpustí). Kolem oběda musí, už unavený, pořadatel vyhnat spáče z šatny, aby tam mohl udělat izolaci. Sehnat ještě dvakrát tolik jističů a pomocníků, než bylo třeba doposud a rozjet finále. Ke konci si, už sotva se belhající, organizátor ještě zničí hlasivky při vyhlášení výsledků a po rozloučení se všemi Pustiměřáky, Trutnováky, Pražáky, Liberečáky a spoustou dalších už se sotva plazí po parketách tělocvičny, což mu ale samozřejmě nebrání v tom, aby je ještě poklidil, zametl a bezvadně vytřel. Vypadá to skoro jako běžný den manažerův (až na to leštění podlahy), leč pro nás prosťáčky manažerské řemeslo neovládající je to výkon hodný zaznamenání. A tak jej zaznamenávám. Závěrečné kolo Tendon cupu v Jičíně vložené do první prosincové neděle tedy proběhlo podobně jako většina závodů. Přes den se všechna dítka potila v našich cestách a my na druhých koncích lan, dělících je od žíněnek, taky. Spoustu umístění vypálily trutnovské a jičínské lezecké monopoly, ale ani ostatní děcka se nedala zahanbit. Prosazuje se spousta nových jmen, pod nimiž se ale skrývají klučinové a holčiny s očima navrch hlavy, když daj topku. A neměli by je tam, nebýt série „béčkových“ závodů, kterou nám závidí půl Evropy. Tak si jí važ-
me a hýčkejme si ji. Stejně tak jako naše sponzory. Naštěstí je v hloubi duše každého pořadatele pevně zakořeněn onen názor. Ona myšlenka, že „tu měsíční přípravu a ten celodenní maraton přece nedělám kvůli sponzorům ani rodičům, ale kvůli vysmátým dětským očím, když sjedou z cesty na zem, nebo když zase konečně potkají svý kámoše z druhého konce republiky, nebo když…“, a za to ta námaha stojí. Všichni závodníci lezli skvěle, dřeli, funěli, křičeli, brečeli, smáli se… Jejich rodičové nechť jsou na ně hrdí. Vřelý dík Tendonu a Hudymu za cenovou podporu, Prachovským skalám za to, že jsou, spoustě lidičkám za pomoc a v neposlední řadě taky rodičům, že nám naše závodníky vůbec přivezli. Těšíme se na vás příště text
Pavel Slouka
závody
Skialpinisti začínali na Štrbskom Plese Už tradične 30. 12. zahájili skialpinisti pretekovú sezónu v Areáli Snov na Štrbskom Plese. Večer pri svetlách čeloviek sa stretlo vyše 70 účastníkov z troch krajín. Zima tohto roka vyslovene nepraje, ale táto skutočnosť neodradila. To, že niektorí boli na lyžiach prvý krát v sezóne, bolo niekedy vidieť, ale prišli dokonca aj takí, čo si skialp vyskúšali prvý krát. Pretekári preteky brali vážne a čakalo ich takmer 500 výškových metrov. Na prvý pohľad nie až tak veľa, lenže čakalo ich množstvo rôznych krátkych úsekov. Chvílu sa bežalo bez lyží, potom s lyžami, krátke zjazdy, výstup na pešo popri skokanských mostíkoch a keďže najlepšie to bolo po schodoch, tak aj po nich. Úplne netradične takto absolvovali 3 okruhy. Najhoršie bolo zapínať si viazania, nakoľko do pretekového to aj treba vedieť a k tomu bola tma. Presadili sa nakoniec českí pretekári, keď zvíťazil Duch z mužov, Grohová za ženy a len mladých, ale veľmi tesne vyhral domáci zástupca Jokl, avšak o desatinky pred Grohom. Českí pretekári sa takto výrazne presadili prvý krát na slovenských horách a je vidno ich značný pokrok vo výkonnosti. Preteky zároveň poukázali na možnosť, ako by sa mohla vyvíjať forma pretekov a dostať sa tak k cieľu – štartu pod olympijskymi kruhmi. Pretekárov sa dalo stále sledovať, povzbudzovať a prehľad bol vynikajúci. Svetielka vytvárali pri výstupe zaujímavé obrazy a prišli si všetci na svoje. Propagačne naozaj vynikajúca forma podujatia, ešte to tak skúsiť aj počas dňa. Oproti klasickým poduja-
tiam to pre divákov bolo iste veľmi atraktívne. Slovenská skialpinistická asociácia ako organizátor pripravuje rôzne typy podujatí, tak aby sa motivovali rôzne skupiny skialpinistov – viac aj menej skúsených či odhodlaných. Pre rok 2007 sa zaviedol aj FUN Cup, čoho súčasťou bolo aj toto podujatie. V dalších kolách čaká vždy niečo prekvapivé a iné ako doteraz. Uvidíme však, čo dovolí príroda a veríme, že skialpinisti budú v závere sezóny prekypovať spokojnosťou. Zvládnu nakoniec nielen významné podujatia ale aj ďalšiu novinku – maratón vo Vysokých Tatrách. Najnovšie informácie si vždy môžete pozrieť na web stránke www.skialp4u.sk. text a foto
Miroslav Leitner
Výsledková listina KATEGÓRIA : Ženy 1 GROHOVÁ Karolína, AK LVK Alp PRO, CZE 2 PASTOREKOVÁ Lucia, HK Kam.chata, SVK 3 FINDUROVÁ Viera, TJ V.Tatry, SVK KATEGÓRIA : Muži 18 1 JOKL Michal, Skialp Sučany, SVK 2 GROH Radoslav, AK LVK Alp PRO, CZE 3 GRZEGORZEK Piotr, KS Kandahar, POL KATEGÓRIA : Muži 45 1 DUCH Miroslav, AK LVK Alp PRO, CZE 2 ŽEBRACKI Jacek, Gopr Gr.Podhala, POL 3 WARGOCKI Mariusz, Tatra TEAM, POL
KATEGÓRIA : Muži 45 + 1 GEBURA Mikuláš, HK James DK, SVK 2 OHRÁDKA Pavol, James VT, SVK 3 KALAS Miroslav, Skialp Sučany, SVK KATEGÓRIA : Muči LOOST 1 HLAVČO Jozef, bez prísl., SVK 2 LAŠTÍK Juraj, HK James DK, SVK 3 KACINA Branislav, Clinberg ST, SVK
67
závody
hovory z montany
Výsledky Českého poháru v lezení na obtížnost 2006 V roce 2006 se pod záštitou Českého horolezeckého svazu uskutečnily opět tři závody ČP a mistrovství České republiky v lezení na obtížnost. Celý kolotoč odstartoval 25. 3. na brněnském Rajčeti a přes již tradiční Aprílový pohár v Lomnici 1.4. (o obou závodech více v loňské Montaně č. 3) a premiérové Pardubice 5. 11. (Montana č. 6) se přehoupl až do závěrečného vyvrcholení, kterým bylo Mistrovství ČR 16. a 17. 12. na nové pražské SmíchOFFce (reportáž v tomto čísle). Celkové pořadí vzešlo klasicky ze součtu bodů za umístění v jednotlivých závodech. Oficiální vyhlášení ČP 2006 proběhne na prvních pohárových závodech 2007, už teď však alespoň několik prvních míst: Muži: 1. Martin Stráník jun. (Saltic, Singing Rock) 2. Jakub Hlaváček (Triop, Ruzyně, Boulder bar) 3. Jaroslav Petečel (LUJS Choceň) 4. Jakub Volf jun. (CC Ruzyně, Rock Pillars) 5. Jan Zbranek (Mammut)
260 bodů 230 bodů 182 bodů 144 bodů 131 bodů
Ženy: 1. Silva Rajfová jun. (Sokol Brno 1, Triop, Rajče) 2. Soňa Hnízdilová (Hudy sport, Rock empire) 3. Nelly Kudrová (Bouldershop, CC Ruzyně) 4. Lucka Hrozová jun. (Mammut, Lokal Blok) 5. Eliška Karešová (Slavie Liberec, Filinger)
300 bodů 240 bodů 235 bodů 181 bodů 134 bodů
text
Katka Chudobová
V příštím čísle CAO News: Ohlédnutí za rokem 2006, Informace z bojů o novoroční Horám zdar!, Nové cesty nejen na severu Čech, Novinka!! Napínavý komiks z horolezeckého prostředí od Jiřího Švadleňáka (první díl), Další z tipů pro zasloužilé Quakery, Něco málo z historie lezení v Labském údolí, Kalendář chystaných akcí, Pravidelné rubriky, Něco pro Jonáše a mnoho dalšího..
68
Letošek má být podle těch, kteří naslouchají astrologům, rokem změn. Nechme se překvapit. Některých změn na této Montaně jste si jistě všimli, na další se můžete těšit postupně. Je jasné, že se nemůžeme zavděčit všem (viz rubrika Kýbl v této Montaně). Ale děláme, co můžeme. Tak třeba, když není zima, nejsou holt ani zimní fotky. Proto jsme dali přednost kvalitním materiálům, byť s letní tematikou, a společně můžeme doufat, že do „dvojky“ snad něco napadne. Uvidíme. Z „drbů“ ze zákulisí snad jenom tolik, že marně čekáme na nějaké „zhodnocení akce“ od holek, co vyrazily On The Road, tedy Rope, jak nazvaly svůj seriál. Švédky se nám zasekly kdesi ve Španělsku a na pochvalu či kritiku výbavy, kterou vezly s sebou, si budeme muset asi ještě chvíli počkat. Další novinka bude zajímat spíše dámy. Autor Horomedicíny opět přešvihl termín dodání podkladů (tento si stanovuje zcela svobodně sám, ovšem jaksi z principu vždy až po textové uzávěrce), čímž prohrál sázku, kterou sám v zoufalé snaze zachránit, co se dá, navrhl. Bude nám v redakci v létě umývat okna, spoře oděn. Jste zvány. O termínu akce budeme zavčas informovat na našich webových stránkách. Kolega provozní si na zahradě udělal soukromý ohňostroj (či spíše bleskostroj) – za pomoci dřevorubce amatéra a narychlo pokáceného stromu. Zkratované dráty vysokého napětí prý vydrží víc, než byste řekli. Na závěr bych chtěl poděkovat. Poděkovat a zmínit ty, bez nichž si sice Montanu neumíte představit, ale na které jaksi „není vidět“. Vnímám naši práci tak trochu jako trychtýř. Na jedné straně se lije spousta nápadů, postřehů, textů, fotek, odkazů, e-mailů, telefonátů… na straně druhé vypadává to, co právě máte před sebou. A čím víc lidí dělá víc, než jen musí, tím lépe to vše dopadá. Krom toho nám pomáhá i spousta lidí „z venku“. Lidí, kteří nezištně pošlou obrázek a pak je horko těžko sháníme kvůli zaslání autorského výtisku. Lidí, o kterých se nikdy nikde nedočtete, ale kteří nám pomáhají. Víte, první věta ve druhém odstavci těchto Hovorů není z mé hlavy. Myšlenka, střípek, který by se měl objevit právě na tomto místě a nikdo už se dál nestará, kdo přesně s tím přišel. Proto si myslím, že bych nadále neměl „slízávat smetanu“ sám. Je nás víc a lépe si dělíme práci než v časech, kdy psal tento sloupek pouze šéfredaktor. Je proto na čase, aby místo na poslední straně Montany dostávali výrazně častěji i jiní, o jejichž „pohledu na věc“ nemáte možnost se jinak dozvědět. A to by byla, myslím, škoda… S přáním „ať už napadne“ se loučí
Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: Když nevím:
[email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.:
[email protected] nebo +420 603 553868. Články, připomínky, náměty na zajímavá témata:
[email protected] nebo +420 604 484951. Grafika, sazba: grafi
[email protected] Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.:
[email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390
ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE
1/07 (è. 107)
roèník XVIII (Hotejl XLI)
Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno
www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.
Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 775 261 390 e-mail:
[email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Texty posílejte na:
[email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail:
[email protected] Stálí spolupracovníci: Jiøí Novák, Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Rostislav Tomanec, Tomáš Obtulovič ml., Yhu Abuwa Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová
[email protected] © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit obdržené èlánky na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 350 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913. Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 10. 4. 2007
Textová uzávìrka
è. 2/07 je 2. 3. 2007 Uzávěrka inzerce po domluvě.
