obsah contents Editorial

contents Editorial We asked…

obsah Úvodník Alena Kopfová

2

Zeptali jsme se...

2

Komiks Vojtìch Dvoøák

2

Bergell – two stories from this famous area and some related info.

Bergell P. Fiala, V. Pavelka

4

Soloing in High Tatras

Navzdory předtuše Kuba Novák

10

Simona Ulmonová – an effigy.

Simona Ulmonová Petr Piechowicz

14

Bouldrování v Allgäu Harald Röker

18

Václav Malina Tomáš Obtulovič

20

Alpy v klídku a pohodě Viktor Kořízek, Franky a Kristýnka

22

Jak to l(e)ze, když... Číča

25

Velký příběh Petr Kalman

26

Tyrolsko

27

Dárek k narozeninám Janova

30

Adam Ondra Tomáš Roubal

32

Vánoční Sperlonga David Jaroš

34

Jak šly Švédky do světa Švédky

35

Comics

Bouldering in Allgäu. The climber and photographer Václav Malina. The are of Nadelhorn – climbing, hiking and skiing info. Hokejka – still a very popular route. Have you ever been to Tarn? No? Then read carefuly! Brief information about Tirol. The very best birthday present. Adam Ondra – an effigy. Sports climbing in the Christmas time. On The Rope – conclusion. News from the Czech Mountaineering Association. Climbers phraseology. First aid on the rope. Methodology of basic skills for climbers. Climbing is practicable almost everywhere… Vyhlídka has new bolts! Interesting books and CDs. Mix

ČHS

36

Lezcův slovník poučný Vilém Pavelka

37

První pomoc na laně Tomáš Obtulovič

38

Metodika Janek Bednařík

40

Jižní rys – cesta mnoha tváří Jan Puš

41

Pozvánka na jarní lezení... Pavel

41

Zajímavé knihy a CD J. Růžička

42

Mix

42

High Tatras walls.

Tatry Jozef Gurník

43

From our readers.

Kýbl Ivan Zajíček

44

Cool informace o lavinách Tomáš Obtulovič

45

Tips for some free info about avalanches. 1/100 for a Scrub. Info section – Planspitze (2.117 m) Monte Cimo – the small paradise nearby famous Arco. Go for it… Ján Ďurana – an effigy. Go for it… Competitions Epilogue

1/100 pro Nýmanda

45

Galerie Jiøí Novák

46

Info M. a H. Erber

48

A jdi... Tomáš Obtulovič

51

„Čistič“ Martin Krejsa

52

A jdi... Tomáš Obtulovič

60

Závody H. Doubek, V. Bureš, Š. Pleskač, J. Pelikán

61

Hovory z Montany Radim Výrubek

64

Vai dove ti porta il cuore, Monte Cimo foto: Hermann Erber Monte Cimo foto: Hermann Erber

úvodník

Alena Kopfová

Znáte to? Taky znáte ten neúprosný, zničující pocit, že každý, na koho se jen podíváte, leze líp než vy? Jak je možné, že tu malou lištu v převisu jiný udrží, copak jim snad nepřijde tak malá? A ten neskutečně dlouhý přesah zvládá snad taky kdekdo kromě vás... Už pár let se mi ty letní sezóny nějak nedaří. Moc nevím, co si o tom mám myslet. Že bych si svůj lezecký vrchol už prožila a teď už mě žádné zlepšení nečeká? A s tím bych se jako měla smířit, jo? Ani nápad! Zkrátka to nejde, minimálně podvědomě to nejde. A tak každý rok vymýšlím plány, co přelézt, kam se jet podívat, jak často a jak trénovat. Poslední roky jsem začínala trénink na stěně už někdy v říjnu či listopadu, ale ouha – po Vánocích mě elán opouštěl. Letos jsem na to šla jinak, snad o něco chytřeji. Vyhrála zkrátka jiná taktika – na podzim vydržet

anketa

Zeptali jsme se... Jaké máš plány na léto?

Jo, plány by byly, ale jak se říká, když se o nich moc mluví, většinou nic nevyjde…něco ale přece prozradím – s Honzou Říhou (nevidomým horolezcem), Vojtou Dvořákem a Vaškem Šatavou bychom si rádi „smrkli“ něco na El Capa…držte nám palce. A ten zbytek? Rád každému řeknu třeba v hospodě v Ádru…tak sbalte pár smyček, dlouhý vytahaný triko a přijeďte! Janek Bednařík horský vůdce

Poslední sezóny zřejmě intuitivně plánuji příliš nezpohodlnět, letos to však nabylo až extrémní podoby. Pokusím se ještě vyškrábat na vysoký kopec, účastním se expedice GI&GII vedené Pepínem Nežerkou. Vypadá to, že se pod Gasherbrumy sejde výborná stará parta říznutá několika dnešními extrémisty. A jestli vyjde vše podle plánu, bude úžasné se podívat na svět z výšky opět ve společnosti mé bývalé souputnice Zuzky Hofmannové. Pak budu chodit na houby, plet na zahrádce a zase poslušně pracovat. Alena Čepelková předsedkyně ČHS

2

co nejdéle na skalách a vůbec venku a na stěně začít až po Novém roce... Ovšem teď se zase nemůžu zbavit toho zatraceného pocitu, že jsem na stěně největší „matlák“. Sílu jsem neměla nikdy, to je v pohodě. Ale už ani nohy nějak nechtějí spolupracovat a o vytrvalosti ani nemluvit. Navíc se snad i nějak třesu, když mám cvakat... A tak na stěnu vyrážím natěšená s radostným očekáváním a opouštím ji naopak se „sklopenýma ušima“ – musím na sobě vskutku ještě zapracovat. Ale třeba je to jen můj pocit... ... „Lezeš dobře – na babu!“ Díky za povzbuzení, hoši, ale jednou provždy a pro všechny: „Piky, piky na hlavu, já na babu nehraju! Chci lézt! Líp lézt!!!“

Popravdě řečeno, v poslední době moc neplánuju, o to méně lezení. Jaro bude určitě ve znamení Petrohradského PADání, už máme přichystaných 150 nových kousků na hodně pěkných kamenech. Kromě asi nejlepších boulderů v pětileté historii PADání čeká na lezce vylepšené zázemí a ceny. V létě bychom s rodinkou rádi poznali kousek světa a na podzim bych třeba mohl i něco přelézt. Spíš asi doma, na nějaké zájezdy ven to nevidím. Petr Resch lezec

3

B E R G E L L D r b n a a P e tr n a Gr ani tu Počasí nás zrovna nevítá. Zataženo a prší. Ve 3.000 leží čerstvý sníh a netaje. Zatím zkusíme něco menšího pod touto čarou. Pulpito bude to pravý – vrchol ve 2.450, západní stěna má převýšení 200 m. V Bagni Másimo balíme v přestávkách mezi deštěm. Ptáme se na počasí – dva dny bude líp, potom zima a déšť. Večer stoupáme dolinou Valle Porcellizzo. Stan stavíme nad vodopádem na prvním rovném místě. Ráno je všelijak, mraky se jen převalují, pryč se jim nechce. Přístup pod stěnu je jasný. Skrz les, nějaký roští a nahoře už jen trávník. Celý dopoledne se pak proplétáme olšovou džunglí a přitahujeme za mokrý trsy trávy. Pod stěnou 4

ještě kontrolujeme počasí. Mrak v dolině se zvětšil a přiblížil, ale my odejít bez pokusu už nechceme. Předskalí lezeme vlevo po pěkných plotnách. První délku já, druhou Drbna. Než zaštanduje, přižene se mrak. Sněží… Slízáme ty dvě nejištěný délky a než se přezujeme, je po sněžení …snad zítra. Cestou zpět jdeme kolem zbořeniště dvou salaší a objevujeme starou stezku skrz olšovou džungli. Chtěl bych vidět, jak se nahoru dostávaly ty ovce. Ráno je obloha vymetená... Cestu už známe. Konečně děláme, co nás baví. Předskalí lezeme souběžně. Pevnou čistou plotnou pokračuji přímo vzhůru. Velký krystaly, křemenný žíly, kyzy – stačí si vybrat. Možností odjistit je dost. Za chvíli mám prázdný sedák. Štanduju

na dvou velkých kyzech. Drbna leze dál plotnou pod převis. Oblézá ho zprava krátkým těsným komínem, což patřičně komentuje. Druhý štand je asi „horskej“. Drbna se mě dvakrát ptá, jestli nespadnu. Lezení na druhém konci si vychutnávám. Přebírám krystaly a kochám se okolím. Na štandu nacvičený rituál – předat batoh, srovnat matroš a lana, napít se. „Lezu“, „jistím“. Převislý lupen je vidět už zespodu, trošku duní. Pár silových kroků a stojím na něm. Tady to je. Překulit se z lupenu do další hladký plotny, to je to, oč tu běží. „Dávej pozor,“…nohy drží, ruce brzo najdou chyt. Už zase lezu příjemně chytovatou plotnou a brzo štanduju u hrany. Zbytek stěny je na Drbnovi. Poslední délka se moc dobře odjistit nedá, ale

v téhle obtížnosti si lezení na krystalech vychutnáváme oba. Obvyklý poslední štand – co největší balvan na vrcholu. Na sestupu obejdeme půl kopce. Noční bouřka už jen zpestří dobrý den. V Bagni Másimo je hnusně… a další tři dny bude stejně. A potom? To nikdo neví. „Což zkusit lezenici ve Finale Ligure?“ Další tři dny si vychutnáváme lezecký perličky na Monte Cucco. Večer přijde SMS: „V Bergellu je hezky a pár dní to vydrží.“ Balíme, odjíždíme. Ráno naložit krysu a vyrazit. Cílem je Pizzi Gemelli, asi 1.000 m nad námi. Po malém nedorozumění se ubytujeme na chatě. Ještě jdeme okouknout stěnu. S průvodcem v ruce hledáme linii v hladké stěně. Zbytek dne věnujeme Drbnově oblíbené činnosti – vaříme a jíme na terase za chatou. Počasí je nádherný, výhledy kýčovitý. Jednu partii pexesa a jdeme spát. Ještě za tmy chroustáme müsli a cpeme matroš do jednoho malýho batůžku. V sandálech dojdeme k Černýmu oku u nástupu. Tam už se na nás smějí nejtky. Hnědá plotna, leštěná mnoho tisíc let ledovcem, mě brzy ujistí, že klasifikace sedí. Brzy přijdu na fintu jak se elegantněji a bezpečněji probojovat na štand. Chtěli byste vědět jakou? Přijeďte a zkuste. Druhou délku označí Drbna za těžkou, nehledě na číslo. Pokračujeme šikmo rampou. Klasičtí horolezci by to vzali koutkem vpravo, ale autoři si užili plotnu do posledního metru. Klíčová délka vyšla na Drbnu. Kolmá plotna, pět nýtů, ve čtvrtým utíkací karabina. Se zájmem pozoruju, jak se Drbna snaží našlapat do spoďáku, ale sjíždí mu lezky. Natahuje se, natahuje. Drží? Ne. Letí i s chytem do údolí. Střídáme se. Po pár minutách marných pohybů cvaknu smyci do nýtu a dva metry vyhákuju. Lehký to není ani dál. Baletím po ničem, zblízka okukuju skálu a hledám, na čem to autor ustál. Konečně štand. Drbna to nezdržuje a nasazuje techniku „ruský jumary“. Už jsme ve střední části stěny. Vítr tu vybrousil ze stěny krystaly, a tak je více možností, co držet a na čem stát. Další délky jsou rozmanitý. Občas se vybojím nad nýtem, Drbna se natáhne v pěkným boulderu. Oblezeme pár trsů trav. Konečně dorazilo i slunko. Poslední dvě délky nám připomenou, že jsme v horách. Šupiny duní, často se něco pohne pod rukama. Na vrcholu dáváme tatrankovou siestu. Dolů slaňujeme Žehličkou, elegantní jasnou lajnou z roku 1935. Na chatě už jen dojídáme zásoby a balíme. Nad Badile se začínají stahovat mraky, nejvyšší čas odjet domů.

Co se přelezlo? Vež Pulpito. Cesta Fantasneyland 6+ Čtyři délky v plotnách. Stěnový lezení. Jeden krátký komín. Pevná čistá skála. Zajištění – cestou jsme potkali tři skoby. První pod nejtěžším místem. Další dvě tvoří štand nad ním. Co si nedonesete, to nezaložíte. Druhý štand udělat pod komínem vlevo – velký hodiny. Materiál – friendy 1, 2, 3, 4. Jedna sada čoků nebo hexů. Šest smyček. 50m dvojčata. Přístup – z doliny Valle Porcellizzo. Zdlouhavé a namáhavé, 2 až 3 hodiny. Pod stěnou je předskalí, my to lezli vlevo po pěkných plotnách. Dvě délky nahoru, ale potom jsme scházeli a traverzovali zpět pod stěnu. Nejrychlejší asi bude nepěkný komín ve středu předskalí. Sestup – obešli jsme to z vrcholu obloukem doprava a dolinou dolů.

5

Pizzi Gemelli. Cesta Cuore del Ferro 7/7+ Třináct délek v plotnách. Oproti průvodci je 10. a 11. délka spojená. Stěnový a rajbasový lezení. Pevná čistá skála. Ale jste v horách. Některý malý a tenký šupiny brát opatrně. Poslední dvě délky jsou velký volný lupeny a bloky. Zajištění – nová cesta, zajištěna nýty asi tak v pískařských vzdálenostech. Na štandech dva nýty provázány smycí a slaňovací kroužek. Materiál – šest expresek. Friendy 1, 2, 3. Několik smyček. 50m dvojčata. Sestup – my slanili Žehličkou. Je to méně délek. Přístup – za vesnicí Bondo je parkovací automat. Za 12 CHF nebo 9 EUR vám vyplivne lístek, se kterým dojedete asi 5km dolinou

P l ech á la Ber g el l Mluvíme-li o počasí, tak si většina z nás pod pojmem „plech“ představí totálně vymetenou oblohu. Na druhou stranu je třeba (co třeba, to netřeba…) míti na paměti, čím dělají komedianti hřmění. To se vezme kus plechu a zatřepe se s ním. Jen jsem se tak trochu snažil naznačit, co hrálo při naší cestě za poznáním ne-li první, tak určitě druhé housle. Začátkem léta jsme se Sinkem rozhodili návnadu a čekali, kdo se nachytá. No a chytil se, nic netuše, hrabě Roubal z Bohunic, mající pod kontrolou tenhle lokální plátek s tím, že nejspíš pojede i doktor – Tom Obtulovič, jehož „kratka vyslovnost nenecha nikoho na pochybach“. Po celé Evropě rtuť neposedně dovádí a předpovědi slibují sice jasno, ale s tím, že odpoledne bude následovat pravidelný příděl 6

na parkoviště. Často potkáte ceduli s nápisem „V celém údolí Bondasca je zakázáno táboření a bivakování. Nedodržení bude přísně trestáno“. Po příchodu na chatu Sciora dala chatařka Drbnovi papír se stejným textem a zeptala se, jestli rozumí. Já dorazil později a chatař mě s mou krosnou poslal rovnou zpátky do údolí. Po nepříjemném nátlaku jsme se ubytovali na jednu noc na chatě. Za skromné ubytování jsme zaplatili já, Drba a moje žena 43 EUR (cena pro horolezce). Z chaty je to pod stěnu asi 0,5 hod. Nástup je u výrazné černé výdutě. text a foto

Petr Fiala

Průvodce „Bergell, Jiří Novák, 2004“ Mapa „Kompass, Chiavenna Val Bregaglia, 1 : 50 000“

blesků a krup. S vědomím, že ranní ptáče sice víc sní, ale o to dál doskáče, neohroženě vyrážíme nach Bergell. Ráno na parkovišti, kam se dá vyjet po cestě s mýtem (9 euro nebo 12 franků, případně dalších 200 – 500 franků dle nálady místního četníka), balíme kufry a s velkými plány se zakusujeme do kozí stezky, kterou se přes chatu Fura třepeme až do sedýlka Vial a pak ještě kousek pod severní hranu Badile peaku. Krom naší squadry se tu motá 3+1 grupa z Polska. Další Poláci operují někde od Sciory, ale to předbíhám. Postavením domečků a prohlášením okolního padesátimetrového pásma za Krakonošovo skončila nepříjemnější část našeho alpinistického počínání. Tedy směle vstříc vertikálnímu dobrodružství. Pravda, tady je vše nějak položenější, ale budiž. Tma jako v pytli a kolem na-

šeho stanu jak pytláci našlapují hrabě s doktorem s úmyslem být v „Nordkantě“ první, což se jim také daří. To my se Sinkem se tmy bojíme a za svítání klapeme po polici, majíce zálusk na opěvovaný „Another day in paradise“. Sice tak vynecháme prvních pět délek, ale tipnul bych si, že to dělá ne-li každý, tak skoro každý. I tak nás čeká 15 pěkných a solidně vynýtovaných délek v plotnách. Pro jistotu s sebou táhneme sadu a půl friendů s nákresy dalších pěti cest okolo, neb z vyprávění kamarádů víme, že se v téhle cestě tvoří fronty. Celá stěna je ale jenom naše, tudíž vše na zakládání vláčíme coby povinnou zátěž – asi jako když v zimě shybujete s pytlem cementu. Kolem desáté se tu začíná motat běloučká helikoptéra s červeným křížem na pupíku. Na laně visí borec a vypadá to, že jdou najisto. Po chvíli si odnášejí jeden kousek, který vysadí na Scioře a za chvíli jsou zpět a celá atrakce se opakuje. Pak už je zase klid. Po necelých pěti hodinách se uvelebíme na hraně u štandu. Slanit se dá sice cestou, ale v zájmu ošéfování sestupu hranou volíme právě tuhle možnost. Samozřejmě se hned dostáváme do „westfejsu“ a v sedýlku jsme nakonec rádi, že cesta dolů trvala „jenom“ o hodinu víc než nahoru. Prý se to chce držet hrany a pak je vše OK. U stanu si pochutnáváme na vařených krumplách se špekem a drže chladivý plechový válec hodnotíme rychlost sestupu těch nahoře a přicházející bouřky. Favorita netřeba představovat. Blýsklo se, za Cengalem kdosi zalomcoval tabulí plechu

a začalo tanyny. Schovaní pod trubkami duralu zakrytými plátnem řešíme, jestli do nás může škrábnout nebo ne. Co se děje tam nahoře raději nedomýšlíme. Ráno je plech (modro), jako by se nechumelilo. Na hraně vidno pohyb směrem dolů, a to je dobře. Borci jsou plní dojmů a doslova nabití energií. Dva dny zevlujeme kolem stanů, kujeme pikle, doplňujeme zásoby a vůbec – číháme. Mezitím se kolem mihly tři bábovky s jističem a na pohodu, kolem desáté jdou do „Nordkanty“ s tím, že počasí je beautiful. Mrknu na oblohu a pro sebe si škodolibě říkám, že za pár hodin uvidím to jejich beautiful, ale nakonec mají holky kliku. Při výpravě do údolí pro koš s jídlem potkáme partič-

ku Poláků a zdar, češť a vůbec. A kdo co lezl a tak, a když my jsme lezli „Another day in paradise“, tak dva z nich trčeli v „Cassinovi“ kus od vrcholu. Tu nám svitne. Rozhození určitě veselým bivakem (nějakej žlab a v bouřce) zavolali si onen vrtulník, jejž jsme viděli v akci. Let prý se líbil, ale už toho bylo dost a jedou domů. Poté, co zjistíme stav ledovce pod stěnou, že ho v horní části kus chybí a ten zbytek je pod neustále doplňovanými hromadami šutráků, měníme velkolepé plány a vychystáváme se do mediálně známé a nejnovější cesty ve stěně. Po přeběhnutí police vylezeme slibovaných 30 metrů a začínáme hledat. Plotny vpravo jsou nějaký divný a další poskakování doleva také nic neřeší. Vracím se na štand, když najednou slyším zleva hlasy. Mažu zpět a potkávám doktora, který právě dolezl původní Cassinův nástup z ledovce.

Žulové plotny Badile

Takže až tady nám začíná nákres. Pro případné zájemce: cpěte se z police doleva, dokud se nedostanete na nejvyšší místo brďolu, nad nímž strmou stěnku protíná trhlina a v ní dvě skoby. Po téhle společné délce se opět rozdělíme a každý se staráme o svůj směr. „La storia lunga“. Prekrásne platňové lezenie made in Slovakia. Nějakých 11 nových délek, do kterých autoři rozumně rozdělili něco málo nýtů. Štandy super, v délkách se víc než hodí zašermovat nějakým tím friendem. Z vlastních dojmů bych doporučil naše 1 – 3 dvakrát, 4 jednu a jedny mikráče. Užijete i nějaký ten čok, ale přiznejme si, asi většina z nás spíš sáhne po friendu. I tak to chce našlapovat jako kocour, neb napínavé kroky neděláte zrovna metr nad jištěním. Poslední dvě délky vonící novotou a jsme na štandu vedlejšího „Another...“. V této cestě se hledají nýty trošku hůř a tak začínáme slaňovat kolem druhé. Na štandech jsou mailonky, tudíž valíme stěnou. Valíme kromě několika položenějších délek, který si opakujeme skrz seknutý lana. Vůbec, tady na Badile se nám sekla lana tolikrát, že by to vydalo za několik sezón. Nehledě na aktuální stav celé severní stěny Cengala se rozhodla nějaká trojka prostoupit SZ pilíř a měli docela kliku. Zatím největší hromada šutrů, co jsme tady, vymetla stěnu vedle nich a myslím, že jestli v tu chvíli někdo špacíroval po turistické cestě půl kilometru od stěny, musel hodně znejistět. U stanu si tento-

krát pochutnáváme na pastě italiano a drže chladivý plechový válec hodnotíme rychlost postupu těch nahoře a přicházející tmy. Dnes si říkám, že budu spát venku pod hvězdami a pozorovat čelovky. Vtom se kdesi zablýsklo. Začal jsem počítat. Dvacet. Netrvalo dlouho a stihl jsem to jen do desíti. Zalezl jsem zpět do stanu s tím, že hrabě s doktorem zase budou mít veselou noc. Blýsklo se, hned nato kdosi zalomcoval tabulí plechu a začalo tanyny. Druhý den je plech (modro), jako by se nechumelilo. Aby se nám lezení na Badile neomrzelo, vykračujeme si kolem Fury pod Pik Trubinasca s nákresem nové a velkolepé cesty „Tumiturbi“. První čtyři délky jsou na seznámení tak akorát, sem tam sice nějaká tráva na poličce, ale jinak pěkné lezení. Jen nám nejde do hlavy, že docela dost nýtů vykazuje známky střetu s něčím větším. V délce páté je namalovaný převis, a kdo by to byl řekl, už tu není. Stejně tak čtverec asi 10 x 10 metrů, co byl nad ním. Nahoře je celá ta „krása“ lemovaná zespodu odkrytými trsy trávy, takže asi novinka. Kdo ví, kolik nýtů je dole v suti. Na pohled nic moc, pocit při lezení taky nic extra, ale dobře to dopadlo. Dál už je to jenom veselejší. Vodou pěkně modelovaná skála, nýty v příjemných rozestupech, prostě paráda. Nahoře přibude něco škvír a působivých sokolů, vylepšených jedním seriózním bouldříkem, který má s dalšími délkami za 7 v téhle cestě pramálo společného. Rychlé nakouknutí na 7

vrchol, kde to vypadá jako na všemužickým sletu a mazat dolů, protože jestli jsme to stihli bez deště vylézt, tak při slanění to asi neklapne. První čtyři slanění a skóre kouslých a nekouslých lan je 2:2, což vzhledem k faktu, že budeme lano stahovat ještě 12x, hodnotíme jako nic moc. Nakonec jsme se dostali na zem sice za bouřky, ale už bez dalších problémů, a i ta bouřka jak rychle začala, tak skončila. Pomalu se šomtáme kolem chaty ke stanům, kde čekáme uvítání, jenže nikde nikdo. To jejich napínání nám už začíná jít krkem. Pod záminkou počtu hvězd a vyhlížení kolegů někde ve stěně si opět stelu pod oblohou. Kolem půlnoci jako midnight lighting prořízne vzduch doktorovo typicky kratke nadavani na vše kolem. „Kde su ku… do pi.. ty pojebane stany.“ S radostí volám, že ještě kousek a zakopne o ně. „Aspoň lampiony jste ku… měli rozsvitit!“ Ze tmy se jenom ozve: „Nemluv na něho, je nasranej.“ Tak i tohle dopadlo dobře. Celkem jednoznačně se shodujeme na tom, že tenhle plech na bergellský způsob nás přestává bavit, a aby to nebylo jenom takové bezduché rozumování, jsou naše úvahy zodpovědně podpořeny dalším přídělem blesků a krup. Je 1. srpen, Švýcarsko vyvěšuje prapory a chystá se slavit sjednocení a my mezi dešti mizíme v údolí a nakonec v Brně. Zdar, sílu a ať se daří vše, na co šáhnete. text foto

Kamenná lavina z Cengala

Vilém Pavelka autor, T. Obtulovič, Sinek

Bergell – info Ještě než se vás pokusím seznámit s touhle oblastí, něco vám povím. Bylo už po uzávěrce tohoto čísla a právě v tento den kolem poledne, zatímco se chystám na kulinářský zážitek ve formě pečeného kolena s křenem a chlebem, dozvídám se od hraběte, že by se k článku o Bergellu hodilo i nějaké info. Proti mému: „Bergell každej zná“ jenom namítne, že: „Každej ví, že existuje gore-tex, ale málokdo už ví, jak skutečně funguje... A máš na to týden!!!“ Budiž, tak tedy pro ty, co o Bergellu ještě neslyšeli, nebo i slyšeli, ale netuší (nebo jenom trochu), co tam na ně čeká. Aby bylo jasno hned na začátku, tak Bergellem se myslí část Bergellu ve Švýcarsku. Té italské se říká Val di Mello. Co se týče příjezdu, tak do Svatého Mořice snad trefí každá „trumpeta“. Z něj jeďte přes sedlo Maloja, až do Bonda, kde zahnete doleva a po pár stech metrů narazíte na automat, do kterého se sypou peníze. Lze tam sypat jak eura, tak franky, jak mince, tak bankovky. Cena za „popelnici“ se rovná dvěma plechovkám na chatě, takže myslím, že není co řešit. Z parkoviště na konci cesty máme dvě možnosti, kudy se vydat. Capanna (že by chata?) di Sciora bude výhodná pro zájemce o lezení ve skupině Sciora, dále Pizzi Gemelli a Pizzo Cengalo. Capanna Sasc Furä je zase ideální pro útočení do stěn kopců Pizzo Badile a Pizzo

8

Trubinasca. Samozřejmě, Slovan je potvora vynalézavá a vezme si stan, okolo chaty projde a hurá co nejblíže ke stěně. Tahle strategie se nejlépe hodí pod severní hranou Pizzo Badile, kde máte potom lezení vyloženě na dosah ruky. Tady se nachází i několik bivaků, ale na nějaké přečkávání období dešťů to určitě nebude. Co se týče Sciory, tak prý netřeba dráždit hada bosou nohou, tedy na chatě nebo raději vůbec. Pojďme do stěn. Abych pravdu řekl, tak v okolí boudy Sciora jsem nic nelezl, tedy jen několik tipů, co si myslím (při pohledu do průvodce), že by mohly potěšit. Vezmeme-li to zleva, tak jako první se nabízí několik vynýtovaných „štěků“, tj. do 250 metrů. Pěknou klasikou se zdá být SZ hrana na Scioru di Fuori, kde při fríklajmbingu narazíte na nějakých 7+, což by neměl být problém vyřešit chytnutím se za skobu. Čeká vás nějakých dvacet délek, přičemž to nejlepší je až nahoře. Něco podobného vede na Piodu di Sciora. Také je to SZ hrana, pravda, o dost lehčí, ale zato ještě delší. Podíváte-li se do stěn, tak lákavě vypadá linie od Belice s Obuchem, většinou 5, plus nějaké pasáže po skobách, ale kdo ví, třeba si pořádně namádžujete a půjde to i volně. Pizzi Gemelli. Jestli jste někdy od někoho slyšeli, že lezl Žehličku, tak vězte, že to byla SZ hrana (zcela nečekaně) tohoto kopce a že dotyčný lezl jen prvních asi deset délek kolem 5. Dá se lézt pochopitelně až na vrchol, ale zřejmě to není zrovna moderní, trmácet se někam po hřebeni. Zajímavé jsou také plotny vlevo od hrany, kde je několik cest do 7+, z nichž nejzajímavěji se jeví 14délková Cuore del Ferro. Nejmohutnějším kopcem celého Bergellu je bezesporu Pizzo Cengalo, jehož severní stěna má něco kolem 1.300 metrů. To je sice pěkné, ale drtivá většina cest v téhle stěně je neustále drcena hromadami šutrá-

ků. Možná v zimě, kdy všechno spojí led, nic nepadá, ale kdo ví, právě kombinace voda-led má tuhle spoušť na svědomí. Snad jedině (zase!) SZ pilíř se občas leze, ale to musíte prvně bez nehody přitančit k nástupu. Takže co se týče tohoto kopce (stěny), raději ne. Pomalu, ale jistě jsme se dostali k hvězdě celého Bergellu, Pizzo Badile. Výstupy začínající ze žlabu mezi Cengalem a Badile jsou určitě pěkné a hodnotné alpinistické počiny, ale pozor. Ve všech průvodcích je nástup tímto žlabem hodnocen docela seriózně – strmá ledová stráň, mačky a cepíny. V době naší návštěvy byla místo ledového koryta černá rokle, v níž každou chvíli něco zarachotilo, většinou víc než míň, takže nic moc. Relativně bezpečně se dá nastoupit do Via del Fratello, původně 5+, A1 lze s trochou síly a odvahou zvládnout za 7. Klasikou klasik v celém pohoří je bezesporu Cassinova cesta. Když říkám klasika, tak mám na mysli nástup z ledovce a konec u plechové krabice pod heliportem na vrcholu. Cesta květin a Bílý pás, obojí z dílny dvojice Koller-Šilhán. V té první je několik technických míst a celkově se jeví závažněji, ta druhá se občas leze a zdá se jako pěkný počin. La Storia Lunga, Another Day in Paradise. Cesty mající společné parádní plotny, nýty na štandech (bezproblémové slanění), nýty v délkách (jedna míň, druhá víc) i jsou přibližně stejně dlouhé – asi 600 metrů. Another… má sice o pět délek mezi ledovcem a policí více, ale ty se právě kvůli tomu ledovci moc často nelezou. Hromadu cest tu má na svědomí skoro místní bourák z Val di Mella, Paolo Vitali s družinou věrných. Jmenujme jen Favola Ribelle či Diritto d’autore. Obé do 7, vylepšených o několik nezbytných nýtů. Skoby se budou hodit. Být v Dolomitech, tak ze severní hrany 4+ už je ferrata. Tady je oblíbená jak pro cestu vzhůru, tak pro sestup. V západní stěně

se moc neleze, ovšem takovou Jümar Iscariota či Galli delle Alpi by se rád pyšnil kdejaký alpinista. K nástupu pochopitelně musíte přebouldrovat či jinak obelstít několik trhlin. Jako poslední přichází na řadu Pizzo Trubinasca. Dixan, po nepříjemném nástupu a prvních délkách slibuje zodpovědné lezení až do konce – alpinismus se vším všudy. Tumiturbi je dílem moderny. Nýty v délkách i na štandech, linie vedená hlavně plotnami a až na jednu hrůznou délku (ta pěkná leží dole, rozbitá v suti) 650 metrů parádní skály. Slanění cestou. Co dál? A nemyslíte tak náhodou, že už by to mohlo pomalu stačit? Tedy abych to shrnul. Pod většinu cest přikráčíte bez maček a jiných nesmyslů. Nějaké cesty jdou slanit, jindy se nabízí seriózní sestupová trasa (třeba jako severní hrana Badile), případně méně seriózní, o to však více krajinově vděčný sestup do Itálie a pak nějakým sedlem zpět do Švýcar. Zakládací sortiment je samozřejmostí snad v každé cestě, občas si zatlučete i nějakou tu skobu. Jak se chovat v horách snad víte, a když ne, tak se to honem naučte. Pochopitelně těch pár kopců není celý Bergell, ale jen jeho, určitě nejvyhlášenější, část. A psát něco o zbytku, tak to bych si musel opravdu vymýšlet. Co se průvodců týče, tak asi nejdostupnější bude od J. Nováka. Něco víc se dozvíte z Vitaliho dílka, kde kromě jasných symbolů budete muset ovládat italštinu a určitě nejlepší možností bude zelená knížka Bayern mnichovského Rudyho Rothera. Nákresy lze najít i na chatách, ovšem některé z nich bych zařadil do kategorie „čmrkanice“. Na druhou stranu na vás z takových výtvorů dýchne atmosféra výstupu. Tak, to by snad mohlo stačit. A vůbec, opatrně. text a nákres

Vilém Pavelka

9

Občas mě před nějakou výpravou zaplavuje vlna různých negativních předtuch, jakýchsi varování shůry, nebo co. Stejně tak tomu bylo i před touto akcí. Například, když se se mnou před Vánocemi loučily mé kolegyně a přály mi šťastný nový rok, blesklo mi hlavou: „Nový rok? Třeba se ho ani nedožiješ!“ O Vánocích jsem byl lehce nervózní, poněvadž mě stále napadalo: „Hm, možná tvé poslední.“ Docela mě ty stihy štvaly a mně se pak pod jejich tíhou do žádných Tater nechtělo. Bránil jsem se proti nim, protože kdybych jim podlehl, vnímal bych to jako projev své slaboduchosti. Vždyť nejedu do žádného extrému. Zvolil jsem cestu ve stupni, který v pohodě zvládám. Podlehnout svým negacím není v tomto případě tedy na místě. Je to jen můj strach, co mě navádí k rezignaci. Strach umocněný končícím rokem, obdobím, kdy máme všichni tendence bilancovat a dělat za uplynulým časovým pásmem tlusté čáry. Že by Javoráky měly být onou mou tlustou čarou ze všech čar nejtlustší? Hloupost! Vždyť je to jen pětka! Abych tam zůstal, muselo by to být maximálně někde v lavině, což pro akutní nedostatek sněhu nehrozí. Takže podléhat teď svým vnitřním alarmujícím signálům nemá žádné opodstatnění. Možná jsem jen přetažený z práce a má psychika mě jen takto rafinovanou oklikou vybízí k odpočinku, což je velice pravděpodobné. Ano. Můj podvědomý kontrolní mechanismus je prostě jen jaksi přecitlivělý a červený cupNáš průstup komínem

Belanské Tatry

Navzdory

předtuše

lík s nápisem „NEBEZPEČÍ“ vyskakuje už při malém zatížení. Svou komorní osobní bitvu jsem tedy vyhrál a už mi nic nebránilo, abych se v noci 25. 12. 2006 nechal uspávat monotónním rytmem pražců. Cíl? Severní stěna Javoráků, „Komín návratů“, Tatry. 28. 12. 2006. – 10 metrů pod Ríglovým sedlem: Mačka na tření jako na čerťáckých rajbasech a chyt, který jsem úspěšně nabral, nelítostně povoluje. Následuje škrábot předních hrotů, pak násilné vytrhnutí dvou čoků (asi byly za lokr) a už se vezu v kotrmelcích po firnu pod Jardou až do té doby, kdy se lano konečně napnulo. Nic zlomeného, jen fest naražené koleno a protrhlé gatě. „Doprčic, co je to za lokroviště?“ Rozčiluju se a nervozita stoupá tím víc, čím víc se jižní stěny vrcholových věžiček obarvují do červena. Po dvou dnech lezení ve stinné severní stěně máme prosluněné jižní pláně rovinek na dosah a my se

10

tu musíme zabývat nesmyslnou těžbou kamene. Ještě pár nezdařených pokusů o top a začal jsem si připadat jak moucha na skle okna. Tak kousek je to ven ke svobodě a přesto něco záhadného brání v průstupu. „A co bivak?“ napoví mi lehce Jarda. Podívám se na něj uraženým pohledem. Nesmysl! To přece musíme dolézt stůj co stůj! Nezabivakujeme tu přece kvůli pár metrům šotoliny! V momentě, kdy teplé barvy na hřebeni zhasly, však nešlo jinak… Javoráky. Prý horolezecká maturita, říkají klasici, a já ji ještě neměl za sebou. Pokoušel jsem se o ni s Jarem Jingrem už před třemi lety rovněž v čas povánoční. Jenže zapytlili jsme to. Bylo tenkrát nezvykle teplo, tepleji než letos. Zkoušeli jsme „Via kalvádos“, ale dali jsme jen dvě délky. Byla to pro tuto stěnu typická, těžko zajistitelná drnovice, přičemž málo zamrzlé drny se totálně sypaly. Docela rád jsem tehdy podlehl své předtuše, že pokračovat dál je holá sebevražda. Zdrhli jsme z toho jak

zpráskaní psi. Mimo šindelovitě vrstvenou a špatně jistitelnou skálu spočívá obtížnost Javoráků taky v jejich odlehlosti. Ve většině cest je rovněž potřeba počítat aspoň s jedním bivakem. S Jardou Horalíkem – mým nynějším parťákem – jsme zabivakovali hned po dlouhém pochodu Javorovou dolinou u úpatí samotné stěny s naivním předpokladem, že druhý bivak by nás mohl potkat až někde při sestupu. S Jardou jsem s horama začínal. Těsně po revoluci jsme spolu dělali horoškolu v Uherském Hradišti. Jenže on s tím pak sekl a založil si rodinu. Pořídil si dvě děti a pak s tím sekla jeho manželka. Místo toho, aby se Jarda po rozpadu desetiletého manželství začal hroutit a propadat „chlastu“, vrhl se znovu do lezení. V podstatě je zase nováčkem v oboru, a to jsem samozřejmě bral v úvahu. Nechtěl jsem s ním vymetat žádné extrémy a „Komín návratů“ mi svou klasifikací připadl tak akorát. Navíc Jarda se dost věnuje běhu. Jen tak ze srandy si uběhne 30 km, takže jsem si byl jistý, že vytrvalostní náročnost akce pro něj nebude žádný problém.

Ranní start byl plný optimismu. Paráda! Led pevný a vytečený v plné své síle. Hmm. To však trvalo jen první dvě délky. Čím výš, tím hůř. No co, no. Inverze. Po osmdesáti metrech jsme z ledopádu odkraulovali doprava ke skalám k nejtěžšímu místu cesty. Mix jako víno. Na levačku rampouchy, na pravačku lišty. Jištění nic moc, rampouchy taky nic moc. Pokouším se tento nejistý úsek zastrašit mohutným máchancem, jenže stěna vzápětí vrací úder. Do ksichtu mi byla vržena velká ledová hrouda. Krev! Mám pořezaný obličej! To jsi, milá stěno, neměla dělat! Levý hák, vykrývačka, náznak, pravý hák a nejtěžší délka padla jak trefená husa. Pravda, přišli jsme v ní o body za styl (jedno posezeníčko – zakázané uvolnění) a kapánek o morálku ve družstvu (já znetvořen a Jarda

obdařen velkou boulí na ruce), ale co je doma, to se počítá. Další délka byla asi součástí nějakých psychotestů pro výškové pracovníky. Sic jen za 4, ale všechny výběžky byly dokonale vyspádovány směrem dolů od stěny, takže se na tom fakt špatně stálo a o to hůř jistilo. Nepříjemné. Trocha ledíku a už je tu sněhové pole, na jehož konci nás překvapivě uvítalo nečekané stmívání. To už je tolik? Nu což. Pěkné místo na bivak. Dny jsou holt krátké. S Jardou jsme toho zažili opravdu hodně. Byli jsme typická, dezorientovaná porevoluční mládež. Zrovna když se objekt mládežnického odporu náležitě vybarvoval a my si tak ve svém nesouhlasu mohli uvědomovat svou dospělost, přišel ten Havel a obraz naší sebereflexe nám vzal. Najednou bylo legální jít proti proudu. Najednou se mladý člověk, dychtící po jasné sebedefinici, ztrácel v davu. Vzali nám klacík, kterým jsme si obrušovali své zoubky, a my si našli jiný. Dál jsme se potřebovali bouřit a jít proti všem. A v tomto pravěkém opovržení rozeznávat první kontury toho, čím chceme být a toho, čím být nechceme. Je libo Háre Kršna? A co Ježíš? Miluje vás? Nebo život hipíka na farmě? Jak dobrodružné! Vždycky, když se ohlédnu na ty první čundry do hor, prosycených vůní hledání zlatokopa, je tam Jarda. Je ikonkou mého horolezeckého mládí. A teď? Teď jsem s ním v horách zase. Má se kolo uzavřít? Jak symbolické, kdyby to všechno mělo skončit zrovna tady. Zase ty předtuchy! Tentokrát jsme vstávali už v 5:30. Po prvním ránu se totiž ukázalo, že jsme vstáváním v 5:45 promeškali dost ranního světla. To si už nesmíme dovolit, když je ho tak málo. On ten start do nového dne je v horách přece jen zdlouhavější než doma v koupelně. Pokud se tedy zrovna nechystáte nafotit titulní stránku do „Elle“, že ano. Načabrat ze sněhu trochu toho pití, předstírat chutnou snídani a následně se složitě uvolňovat ze sedáku z důvodu nutné potřeby zrovna v momentě, kdy na něm máte nacvakaný už všechen matroš. Každopádně vrcholky hřbetu Javoráků byly z bivaku č. 2 už na dohled, což mě jen utvrdilo v přesvědčení, že dnes už konečně dostaneme severní stěnu pěkně za svá záda a pomašírujem si to dolů k civilizaci. „Hurá, rozeznávám Ríglové sedlo! Je to taková branka s brankářem uprostřed. A vida! Ony jsou tam branky s brankářema dvě! Která je ta správná? Ta nejnižší přece! Ríglové sedlo

je přece nejnižší bod!“ Kormidlo jsem tedy zaměřil na branku pravou, což se nám později tedy moc nevyplatilo, protože jak na potvoru, levá byla správně! Úvodní ledík, který uzavíral sněhové pole, byl nezvykle prudký a občas pěkně narostl až do 90 stupňů. Pěkné lezeníčko. A pak? Nekonečné sněhové homole, žlaby a hřbety se zarážející strmostí. „Jak na tom ten sněh može držet?“ Zpočátku se to tvářilo jako kompaktní firn, což by nám postup značně urychlilo. Jenže zrada! Jen co jsem do toho kopl, vysklil jsem tenkou glazurku a zabořil sem se až do samotných pekel, kde jsem hroty škrábal o skálu. V hlavě se mi rozběhl černobílý filmový týdeník z Ostravska. „…naši horníci plní plán na 200 % a vytvořili tak nový těžební rekord…“, a tak jsem tedy fáral a fáral a fáral. Šlo to vážně pomalu. Občas nějaký ten skalní prah. Navíc s Jardou jsem se nestřídal, a tak jsme se na každém štandu složitě převazovali, což nám na rychlosti taky moc nepřidalo. Ale i tak jsem byl stále přesvědčen, že ještě ten den okusíme sluneční svit na jižním svahu. „Jardóó. Už jsme pod brankou! Ještě jedna krátká délka a jsme tam!“ …Mačka na tření jako na čerťáckých rajbasech a chyt, který jsem úspěšně nabral, nelítostně povoluje... Proboha ne! Bivak tak kousek před cílem! Třetí noc se začalo všecko kazit. Podle hokejové terminologie „nedáš, dostaneš“. Ve stěně jsme byli opravdu neúměrně dlouho a tak není divu, že jsme se dočkali změny počasí. Začlo sněžit. To nám ještě scházelo! Když nemůžu tu stěnku nad náma vylézt za sucha, tak zapráskanou bílým šílenstvím ji nedám tuplem. Nalezený friend ve spáře s karabinkou, za který jsme se přištandovali, nám dával výsměšně na vědomí, že jsme opravdu někde jinde, než bychom měli být, podobně jako kdysi ti nešťastníci, co tu onen friend za účelem slanění nechali. Sestoupit celou stěnou? Nesmysl! V těch sněhových pasážích není za co. Jediná cesta z této pasti vede nahoru. Ale kudy? Najde moucha cestu za sklo? Jsme parádně nervózní ze vzniklé situace a tak si stanovujeme za úkol pozitivní myšlení. Jen žádné depky! Cha! To se lehce řekne. Měli jsme i slabé chvilky a v jedné z nich jsme dokonce kontaktovali mého kámoše z dobrovolné horské služby. Pokoušel jsem se ho v SMS přesvědčit, že zítra bude ideální den na perfektní výlet po hřebeni Javoráků, to si rozhodně nesmí nechat ujít. Parádní plán! Stačí, aby nám hodil shora tak 10 m lana a jsme 11

Ledy v Komíně návratů

venku! Jenže Jura zrovna nemohl a tak zburcoval své další kámoše z HS. Ti mi dokonce volali, a jakmile mi položili přímou otázku „žádáte o pomoc?“, odpověděl jsem jim, že ne. Sakra, vždyť jsme zdraví a zítra můžeme vyzkoušet další možnosti, jak z toho ven! Nebudeme tahat do našeho průšvihu další lidi, když to ještě není nutné! Každopádně nás jen pouhý fakt, že o nás horská ví, značně uklidnil a rozjasnil nám hlavy ke konstruktivnějšímu jednání. Na svém topu jsem si všiml nákresů i od vedlejších cest. Vpravo vede „Žíznivá pouť“, ta by mohla pustit! Naše spacáky jsou nenápadně zasypávány monotónním sněžením. Občas zafouká vítr a vhodí mi mrazivou bílou směs skulinkou přímo do ksichtu. Po jednom takovémto xtém probuzení nemůžu usnout a v hlavě se mi začnou honit všechny možné tragické scénáře toho, jak to může na druhý den dopadnout. „Ne! Musíš myslet pozitivně,“ poroučím sám sobě, ale pro jistotu na 12

svůj myšlenkový obrat budím i Jardu. Ve dvou bude bitva s negacemi přece jenom jednodušší. „Vstávej!“ „C-co je? Lavina?“ „Ne. Jen potřebuju, abys mně vykládal nějaké vtipy, chápeš?“ Jarda

tedy rozbalí své televarieté, ale bohužel, konec pořadu jsem už nezaznamenal. Sněhové vločky dál šuměly svou tichou melancholickou písničku, ve které se ztrácelo všechno kolem. Vů se probudil a najednou ho napadlo, že bude šamanem. Šel tedy za starým Šó a pověděl mu: „Mistře, chci být šamanem, co mám udělat?“ „Hm,“ podrbal se na bradě starý Šó. „Šamanem? Tak to musíš, milý synku, vylézt vysoko na Javorovou horu. Tam pobýt o hladu tak dlouho, dokud tvůj hlad sám sebe nestráví. Vzdorovat mrazu a vichřicím tak dlouho, až ty sám budeš mrazem a vichřicí. A takto pomalu umírat, až ty sám budeš smrtí. Pak teprve se smíš vrátit jako nový šaman kmene. Zemřeš-li, nebylo ti to dáno.“ Je libo Haré Kršna? A co Ježíš? Ne. Náš hlad po nejvyšších pravdách už dávno strávil sám sebe, milý Vů. Chceme jen vylézt na horu. To my sami jsme mrazivou vichřicí, která nás dříve tak lámala. Dospěli jsme. Ráno! Po zdlouhavé ranní přípravě tisknu netrpělivě své cepíny a hecuju se jako boxer v šatně před svým posledním zápasem. Konečně Jarda dává pokyn a já jdu do toho. Už žádná starost co bude zítra, jen stoprocentní soustředěnost. Opět černobílý magazín z Ostravska a je tu štand. Naše prchací linie vede totiž nad sedlo, což si žádá délku navíc. Ta dává docela zabrat, ale naštěstí síla blízkého vrcholu mě stále udržuje v potřebné koncentraci. V koncentraci tak silné, že mě nahoře nezasáhla naprosto žádná emoce. Vrchol? Jo, vrchol. Jsem nahoře, to je všechno. Až když za mnou dolezl Jarda a začal mě ze samé radosti objímat, jsem si hluboce oddechl. Moucha našla cestu ven. Pořádně to z nás spadlo až když jsme se po divokém sestupu s dvěma krkolomnými slaněními dostali na dno doliny Rovienok. Jako kdybychom přistáli na jiné planetě.Všude jen mlha, lehce zvlněný bílý povrch a divoce rozházené balvany – zřejmě bývalý roj meteoritů. Ztratili jsme se bůhvíkde ve vesmíru a v nás přesto nebyla ani špetka strachu, ani náznak pochyb. Jak lehce jsme se cítili. Takto se tedy odvíjel vzdor mé předtuše. Nebylo to rouhání? Nebylo. Až tehdy, pokračuje-li člověk v cestě navzdory svému strachu, až tehdy je schopen opustit sebe a obohatit se z toho, co jej převyšuje. text foto

Kuba Novák Kuba Novák, Jarda Horalík

Komín návratů 5. 75° 27. až 29. 12. 2006

13

Ó baby, baby V článku „Baby, oh baby“ o Simči nebyla ani zmínka. Možná ji Filek přehlédl kvůli její malé postavě, nebo jednoduše její výrok, „… že pro ni lezení znamená hodně“, vůbec nezaznamenal. Pocházím ze severních Čech, takže lezu na písku už od mala a musím říct, že jsem za to strašně ráda. Začínala jsem na Svojkově a ve Sloupu a pak jsem pod vedením Jirky Slavíka začala jezdit do Tisé a Ostrova. S Prckem to byly ty správné pískařské lekce. Každý den se muselo vylézt 8 až 10 cest – to mu zůstalo doteď! Většinou jsem za ním v cestách pěkně vlála a večer jsem byla tak utahaná, že jsem ani tu lžíci neudržela. Ale škola to byla perfektní. Prcas je super technik, prostě pan Lezec. Po maturitě jsem se odstěhovala do Adršpachu, kde jsem pracovala a jak jinak než lezla. Chodili jsme na Křížák i do skalního města. V té době jsem začala tahat i první cesty, ale neuměla jsem moc smyčkovat (to neumím doteď), a tak se občas divím, že jsem ještě naživu. Do některých cest bych se už znovu nepustila. No a teď zas pro změnu bydlíme v Děčíně, takže máme Labák za bukem. Písek se pro mě stal srdeční záležitostí a čím dál více mě přitahuje. Nabízí pestré a zajímavé lezení, krásně voní a neustále mě v něčem školí. Na Mistrovství Slovenska v boulderingu, Vrutky Blejskání na časy (VIIIb), Křižák

Simona Ulmonová

14

písku si vážím každé vytažené cesty a je jedno jaké obtížnosti. Stává se mi, že přijedu z vápna, kde se mi zadařilo vylézt těžkou cestu a pak na písku „zapláču“ v VIIIc. Rázem mi spadne hřebínek a zase s pokorou a úctou přistupuji ke každé další cestě. Člověk si na písku zabojuje po fyzické i psychické stránce a ten zážitek dohromady je pak nezapomenutelný. Často bojuji se strachem, někdy prostě není den, a nejde překonat, ale když se zadaří, tak je to skvělý pocit.

se závodů. Bavilo mě to, člověk se lepšil, naučil se ovládat své emoce, měl srovnání a mohl snadno vidět své lezecké slabiny. Chtěla jsem samozřejmě vyhrávat nebo dobře se umístit, vždyť je to sport. Závody v té době byly taky parádní společenská událost. Ráda na to vzpomínám. Nebyla jsem ale asi nikdy závodník tělem i duší. Po čase jsem ztratila pro závody motivaci, přestěhovala jsem se blíž ke skalám a svůj volný čas raději trávím tam, kde se cítím nejlépe, a to jsou skalky.

Lezecký kočovník Bylo to období mého lezeckého života. Z Adršpachu jsem se přestěhovala do Ostravy, kde byla v té době největší umělá stěna v republice. Hodně jsem na této stěně trénovala a účastnila jsem

Svůj trénink a následné působení v českém reprezentačním týmu Simona zúročila následovně: rok 1995 – vicemistryně ČR, 1998 – mistryně ČR, 1999 – mistryně ČR. Bouldering: 1999 – mistryně SR.

Do USA jsme s Tomášem původně jeli na čistě lezecký zájezd na půl roku, ale pak jsme se tam nějak zasekli. Nakonec jsme si sehnali bydlení a práci v krásném místě v Coloradu uprostřed hor a skal, blízko jsme měli výbornou oblast Rifle, takže jsme pořád lezli na kvalitním vápně, našetřili jsme si na další cesty po USA a ještě jsme něco ušetřili, to byl prostě krásný lezecký sen. Bylo to fajn. Určitě jsem rozšířila v lecčem své obzory. Viděla jsem Ameriku i z jiné stránky, než jak ji známe z televize. Spoustu jsme toho procestovali, viděli a potkali zajímavé lidi a lezce. Zkusila jsem si žít v jiné zemi, naučila jsem se anglicky. Poznala jsem jinou kulturu. Pobyt tam mi dodal na sebevědomí, že jsem se o sebe dokázala postarat v cizí zemi. A lezecky? Díky dobrým podmínkám jsem se zlepšila v lezení a konečně si troufla i do těžších cest. Slowdance V10 (7c+ Fb), Bishop, rok 2001 Před naším pobytem ve Státech jsem nikdy nebouldrovala. Dokonce, když mi Tom řekl, že pojedeme bouldrovat, tak jsem mrmlala, že ztratím vytrvalost atd. No a nakonec to skončilo tak, že jsme lano nevytáhli přes tři měsíce. Nejdříve jsem bouldrovali v Huecu Tanks, pak v Bishopu v Californii. V Bishopu jsme strávili celý leden a kemp byl celou dobu plný bouldristů. Panovala tam skvělá atmosféra a ve skalách bylo veselo. Lidé se navzájem hecovali, večer se šlo do horkých pramenů a pak jsme všichni debatovali o bouldrech u ohně. To je na boulderingu úžasný. Člověk se lepšil a zkoušel těžší a těžší bouldery. Nejdříve padl Cholos 7c a pak Slowdance 7c+. Slowdance nevypadal moc přitažlivě, ostré chyty, nástup ze sedu, hodně převislé. První den se mi podařil první krok, další den druhý atd, každé posunutí nohy, jinak přenést váhu těla, přesný skok na lištu. Prostě titěrná práce. Nervozita při pokusech, že něco pokazíte, jako při cestách, ale s tím, že řešíte jen 6 kroků. Pro někoho bláznivé, ale pro mě to znamenalo učit se trpělivosti, hrát si s tělem, prostě zábava a další zkušenost. Bride of Frankenstain 5.13d (8b), Rifle, rok 2002 Své první 8b Bride of Frankenstain jsem vylezla v Rifle v USA, kam jsme z boulderu jezdili skoro každý víkend. Nikdy jsme nevěřila, že ji přelezu. Zkusila jsem ji nejdřív jen tak, abych se po-

Fluff boy (5.13c), Rifle

dívala, jaké kroky jsou v 8b. Ale nijak jsem na ni nemyslela. Byl tam dlouhý nátah ze spoďáku, o kterém jsem si myslela, že ho nikdy nevyřeším. Po čase jsem se do ní podívala znovu a hned na pátý nebo šestý pokus jsem ji přelezla. Šlo jen o trpělivost a pěkně si vymyslet nohy. Po návratu z Ameriky se Simona s Tomášem stěhují nejprve do Dolního Žlebu a následně do Děčína.

Skurutí běh Xb, Labské údolí, rok 2004 Jestli tedy mám vybrat tu speciální cestu, který si vážím, tak pak tuto. Nejde jen o to, že je to moje dosud nejtěžší vylezená cesta na písku, ale hlavně že je to nádherná linie. Poprvé jsem ji zkoušela před lety a byla jsem v ní marná. Ale takové cestě nešlo odolat a tak jsem se do ní ještě podívala a trpělivě vymyslela všechny kroky. V cestě záleží hodně na tření a tak jsem využila chladný květ15

Ó baby, baby nový den a cesta padla. Opět si trochu strachu užijete pod prvním a druhým nýtem, kdy se padá na předskalí. Když se to převede na fr. stupnici, tak je to 7c+/8a, ale pro mě je tato cesta hodnotnější než spousta mých nejtěžších výstupů na vápně. Abregnieff 8b, St. Leger, rok 2005 Druhé 8b bylo v St. Leger. V cestě jde o silovou vytrvalost. Napoprvé většina lidí udělá všechny kroky, ale spo-

jit je není zadarmo. Do této cesty jsem dala asi 15 pokusů a to byl ten případ, kdy jsem si řekla, že už nechci na zájezdech strávit všechen čas v jedné cestě. Ale i přesto jsem z ní měla velkou radost, to určitě. OS nebo RP? Rychle nebo pomalu? Ráda jezdím na lezecké zájezdy do zahraničí. Nejde jen o lezení, prostě mě baví cestovat, poznávat nová místa, lidi a kempovat v přírodě. Vždycky je pro Skurutí běh (Xb), Labské údolí

mě důležité okolí, ve kterém se oblast nachází. Když je super oblast u dálnice, tak tam se dlouho nezdržím. Na skalách mám nejraději OS styl a rychlé RP přelezy. Při OS stylu ze sebe lezec vydá to nejlepší, leze přirozeně, musí umět číst cestu, improvizovat a jednat rychle. Většinou si cestu po OS přelezu ani nepamatuji, lezu ji jak ve snu a pak vnímám jenom že cvakám poslední jištění. Tento styl a rychlé RP už také raději upřednostňuji na výjezdech do zahraničí. Už se mi nechce jezdit do Francie na 14 dní a celý zájezd nacvičovat jednu těžkou cestu, když je okolo tolik, sice lehčích, ale zajímavých cest, které mi toho dají daleko více, než jedna cesta, již chodím jako robot. Něco jiného je, když máš těžkou cestu blízko domova a můžeš tam zajet, když je chuť a forma, to jsem pak ochotna jí věnovat i více pokusů. Dříve jsem ráda lezla dlouhé vytrvalostní cesty, ale poslední dobou mě lákají kratší a silovější problémy, kde nemusíš lézt všechnu tu omáčku okolo. Od začátku až do konce bouldruješ, vymýšlíš, lezeš bez odpočinku, vydáš ze sebe maximum. Proto jsem si i poslední dobou oblíbila Frankenjuru, která nabízí nespočet zajímavých cest a nejsou to jenom čtyřkrokovky, jak si někteří myslí. Ve Frankenjuře mi asi nejtěžší přijdou cesty na OS. Od takových 9+/10- jsou už OS přelezy hrozně těžké. Ve Francii, když máš vytrvalost, tak valíš 30 metrů a máš ji v kapse. Sodom 10-, Frankenjura, rok 2006 Krásná silová cesta ve Frankenjuře, která se v závěru spojuje s nejtěžším místem ve Witchcraftu. Jako u většiny cest v Juře musíte počítat s malými kousavými chyty, ale tuto linii vřele doporučuju. Witchcraft už jsem měla přelezený, ale pokaždé jsem spadla právě v něm, protože jsem si nemohla vzpomenout na správné vyřešení boulderu, ale naštěstí jsem si vzpomněla. Takže jestli chcete správné know-how, ráda ho předám. Očistec Xb, Kazatelna, Labské údolí, rok 2006 Jedna z jedlejších X v Labáku, kde na vás čeká bouldřík přes malé mikrochytíky. A jako vždy na písku na vás čeká malá záludnost v podobě ošklivé, zelené, neodjištěné VII v začátku, kde jsem se vždy pěkně vycukala a pak mi dělalo problémy se soustředit na těžkou a už odjištěnou pasáž. Na písku vyrostla, písek miluje, ale má strach, že o něj přijdeme! Na písku za poslední roky vznikly krásné a hodnotné cesty. Lezení a výkony

16

je to kolmé a nemám odrazový chyt na skok, tak to těžko ošálím. Ale zase, je to mnohdy jen o trpělivosti. Kolikrát jsem myslela, že to nepůjde a nakonec jsem na nějakou tu fintu přišla. Svoje chybějící centimetry se snažím dohonit silou v pažích, hodně shybuji, trénuji skoky, fixy, cvičím na campusu. Baví mě trénovat a tréninku se věnuji vždy tři měsíce přes zimu. Pak se i přes léto snažím doplňovat skalky stěnkou a jednou týdně cvičím na desce. Od roku 1999 do roku 2006 má Simona na svém kontě třicet jeden přelez v obtížnosti 7c, jedenáct v 7c+, dvacet jeden v 8a, sedm v 8a+ a dva v stupni 8b. A co rok 2007 Lezecké plány máme teď otevřené. Brzy se z nás stanou rodiče, snažím se také uzdravit svůj nemocný prst, který mě trápí už tři roky a konečně jsem se rozhoupala k operaci. Ráda bych se věnovala více boulderingu a do Fontainebleau zajela častěji, pak písku, vápnu, no pořád stejně. Hlavně abychom byli zdraví.

Reve de Papillon (8a), Buoux

lezců se posunuly hodně kupředu, ale vypadá to, že nás je bohužel málo, kteří z toho mají radost. Škoda. Nechápu, proč se odmítá tento vývoj, který je zcela přirozený. Každý sport se vyvíjí a s vývojem by se měla modernizovat i pravidla. Nikdo z těch tzv. moderních lezců nechce porušovat pravidla, pískovcové tradice a znehodnocovat klasické cesty. Čas jednoduše popošel, vedle morálových cest se prostupují nové krásné směry s neuvěřitelně malými chyty, kde se daleko víc padá a musí se lépe odjistit. Nutno podotknout, že i nejtěžší prvovýstupy se dělají stále odspodu, což mi přijde obdivuhodné. Na takové výstupy je potřeba magnézium; pokud na písku lezete často, tak jednak za chvilku přijdete o kůži, a také ideální podmínky pro udržení chytů bez magnézia jsou na písku hodně vzácné, spíš žádné. Vím, že se občas ve skalách objeví lezci, kteří s magnéziem „patlaj“ hlava nehlava, bez úcty i ve starých cestách, to mrzí i mě, ale častěji narazíte na lezce, kteří po sobě cesty svědomitě čistí a sami

nestojí o centimetrové nánosy magnézia. Po zimě po něm stejně není ani památky. Lidský pot dokáže být v těžkých cestách daleko větší škůdce než magnézium. Každý má momentálně na výběr, jaký typ cest chce lézt. Jistě si v oblastech můžeme zalézt všichni, moderní i klasičtí lezci. Doufám, že se do budoucna dokážeme nějak domluvit, ale takhle jsme snadné sousto pro ochranáře.

Můj pohled Lezení ve světě se ubírá mílovými kroky kupředu, to je dobře a jsem strašně zvědavá, kam až to povede. Jen na mě někdy padne nostalgie z toho, že lezeckým světem vládnou pomalu, ale jistě, jen čísla, pro lezce se stává větší výzvou číslo, než samotná cesta a její příběh. Ale to je asi přirozený vývoj, lezení se stává sportem se vším všudy. Proto se asi ráda vracím na písek, který je plný provoněných příběhů. To zní asi hrozně sentimentálně, co? zpracoval a foto

Petr Piechowicz

Simona, brácha a Bambus

Těžké výstupy na písku 4 cesty v obtížnosti X (Bestseller Xa, Bezzubý Yuchen Xa, Očistec Xb, Skurutí běh Xb) 6 cest v obtížnosti IXc, 6 cest za IXa až b. Klasické cesty: Cesta mořských vlků - Tyroláci, Adršpach, Minimum rozumu - Zrzek, Adršpach. Malá výškou, velká duchem. Mých 155 cm mě někdy trápí. Na vápně si můžu vybrat z mnoha převislých cest, kde většinou hraje roli spíše síla. Ale na písku mně ty centimetry někdy chybí. I v lehkých cestách mám někdy potíže s přešahy, a když nejsou nohy, 17

BOULDROVÁNÍ V ALLGÄU Padá sníh… A to máme polovinu září. Sněhové vločky vypadají pěkně, ale ten pohled z okna na louky poprášené sněhem mi trochu nahání hrůzu. Kam jen ten svět spěje? V Allgäu jsme zvyklí na leccos, ale sníh v září? To už je trochu moc… Dnes ke mně zavítal kamarád Karsten se svou přítelkyní Bärbel z Frenkische, ale co jim mohu nabídnout, když tak znenadání napadl sníh? Původní plán, lezení v oblasti Rottachberg, tímto definitivně padl. Na řadu přišel plán „B“! Pojedeme boulderovat, neboť několik bouldrových linií se nachází v převisu. Po snídani jsme vyrazili, ač jsem se necítil zrovna pln síly a nedokázal jsem si představit, že dnes vůbec nějaký boulder zvládnu. No, necháme se překvapit. Karsten s Bärbel mě následují. Nejprve zkoušíme „šutry“ u vesničky Humbach. Počasí ale nepřeje, proto se s bouldermatkami na zádech přesouváme o pár metrů dál ke „Stěně u parkoviště“ u vesničky jménem Freidorf. Zde se, i když je všude mokro, pár suchých linií většinou najde. „Stěna u parkoviště“, a pak také sektor Starzlachklamm, nabízí ty nejpřevislejší bouldry v Allgäu vůbec. „Mistři“ jako Christoph Finkel, Jürgen Gottfried, Maxi Klaus, Andi a Christian Bindhammerové spolu s mou maličkostí jsme zde už pár boulderových oříšků rozlouskli. A mohu upřímně říci, že byly velmi tvrdé. Je třeba mít sílu a nevzdávat se. Často se stává, že když se po pár dnech vrátíte, nenajdete žádné stopy po předchozích akcích. Ne že by se tu šetřilo s maglajzem, může za to nepřízeň počasí. Ovšem mezi boulderisty jsou jen drsní chlapi (a slečny), a proto nás takové maličkosti jako déšť a trochu vlhké skály přece nerozhází. Ale nebojte, i suché a slunné dny se najdou… Další den znovu návštěva těchto „šutrů“, tentokrát za doprovodu slunečních paprsků. Jsem ale lehce zklamán, protože žádný boulder mě nepouští až do konce. Tak jsem radši začal hledat nové problémy. A pár se jich skutečně našlo, navíc nepatřily k těm nejlehčím. O den později slezl sníh a slunko opět svítilo. S takovým počasím je každý hned plný motivace, proto jsme neváhali a hurá opět na kameny! Ty se najednou objevovaly skoro jako houby po dešti. Pango, Monsterball, Flo18

rife a k tomu několik dalších skvělých boulderů byly objeveny v rozmezí jednoho týdne. Hlavně ve spodní části Rotachbergu se staly velmi populární. Navíc objevování zdaleka nekončí. Já s bratrem Ulim máme sice plné ruce práce, ale až všechno to čištění zvládneme, bude se dát v Allgäu boulderovat přímo skvěle! Zima, která se blíží, lehce nahání hrůzu, ale při troše štěstí se najdou i slunné dny k malému rozptýlení od práce na počítači (i když ta práce je poslední dobou také zajímavá – právě nedávno jsem dokončil průvodce Frankenjury). Motivace na lezení venku je velká, ale při představě, že teploty klesnou až k -20 °C, což je i na mě silné kafe, mi nezbývá než čekat třeba až do jara. I můj bratr, který s radostí zakresluje topa, a fotograf Rainer Retzaff se také velmi těší – nejen na zpracovávání prů-

vodce. Až skončí mrazy, kde myslíte, že mě najdete? Jasně, v lese na nějakém bloku – od samého rána až do setmění. Pak se jen „doplazím“ k autu a domů, z posledních sil do sebe nasoukám porci těstovin a dám si koupel… I když ještě mi vlastně musí zbýt síly na vyčištění odpadu – tolik mechu ze skal nezvládne ani ta nejtlustší odpadní roura. Utahaný jako kotě uléhám do postele. Je s podivem, že každé ráno jsem vždy zase čilý jako ptáče a těším se na další objevování… Pracuji několik měsíců. Nacházím jeden blok za druhým a je s podivem, že jejich charakter je často zcela odlišný, ač jsou „šutry“ třeba hned vedle sebe. Slepenec na střídačku s pískovcem. Slepenec se nachází u měst Immenstadt, Freidorf, Humbach, Rotach a Untermaiselstein. Na pískovec narazíte u Grüntenu, Bergstätteru nebo na

Fontainebleauänlicher. Takže jak říkám, krásně na střídačku. Upřednostňujete-li vápenec, pár popadaných bloků najdete u Hinterschtei, což je nejstarší boulderový sektor v Allgäu. Na slunci se tu dá „pokusovat“ i v zimních měsících. Co ale může být poněkud nebezpečné, je fakt, že je zde povolené střílení. Takže pozor! Ovšem jen o pár kilometrů dál

mí Lechtal a Raintal narazil na několik osamělých bloků a tak si řekl, že by potřebovaly dát trochu do parády. Proto se obrátil na mě. A tak jsme se spolu s bratrem jednoho bouřlivého červnového dne vydali směrem na Gramais – tzv. expedice bratrů Rökerových. Přivítala nás bouřka, ale tu ignorujeme a ženeme se jako hladoví psi za zvěří podél potoka. Podle Volkerových instrukcí máme být na cestě k našemu cíli asi tak hodinu. Po hodině stále nevidíme žádné bloky. Měli bychom prý vylézt do kopce. Nu co, trochu procházky nezaškodí, a pokud budou „šutry“ pěkný, tak se to vyplatí. Všechno ale nejde tak jednoduše, jak by si člověk přál. Stále nás provázelo nemilé počasí, začalo se zatahovat a mračna byla stále černější… „Ale kdo by vzdal túru po 90 minutách chůze?“ řekli jsme si a šli dál. Po krátké chůzi dolů z kopce jsme narazili na nádhernou louku, kde jako z pohádky vystupovaly obrovské vápencové bloky – trochu zanedbané, ale jsme tu přece proto, abychom jim dali „nový kabát“. Z povzdálí nás pozoruje pár srnek, které se asi diví, kdo to sem zavítal, a sojky volají po lese na poplach… Netrvalo dlouho, černá mračna nás dohonila a začalo pomalu, ale jistě, pršet. Nezbylo nám nic jiného než se otočit a pospíchat k autu. Měli jsme to tak tak. Do odjezdu nám zbývalo pár dní, takže máme ještě co dělat. Za Vils, další je velmi pěkné parkoviště a po lehkém bouldrovou oblast, vděčíme a můžeme stoupání do kopce máte allgäuské kop- děkovat Christophovi Jordovi, Christoce jako na dlani – při dlouhých večerech phovi Gotschkemu a Stefanu Barnsteifajn romantika… nerovi. Další tip od Volkera se nachází Právě když jsem byl v polovině práce v Raintalu pod severní stěnou Grimpes objevováním a čištěním nových skal- lu. Sem vede i cyklistická stezka. ních bloků, dostal jsem SMS od kámoZa tři měsíce se nám podařilo vytvoše Volkera Wilda, který pochází z Ulmu. řit 600 boulderů v 15 oblastech. Více inPrý při svých lezeckých výletech po úze- formací se můžete dozvědět z nového průvodce, který má 96 stránek a je psán jak v němčině, tak v angličtině. Kde všude můžete bouldrovat: Doufám, že se vám v Allgäu a v Lech1 Ein-Siedelblock talu bude líbit. Možná se i potkáme. A ne2 Steigbachtal 3 Rottach bo třeba my zavítáme na petrohradské 4 Sagenland bloky. Přeji vám „top výkony“ a co nej5 Freidorf lepší meteorologické podmínky. 6 Maiselwände 7 Rockland Objednat průvodce si může8 Kammeregg te na www.gebro-verlag.de nebo na 9 Starzlachklamm 10 Kraftboulder www.masterrange.de (možno i platit 11 Hinterstein kartou). Pokud budete potřebovat více 12 Tiefenbach 13 Vils informací o průvodci, může vám je po14 Raintal skytnout i Katka na adrese spiderkat15 Gufelalpe [email protected]. text foto překlad

Harald Röker Katka Pražáková, Andy Bindhammer Katka Pražáková

19

rozhovor

Václav Malina O sobě a sportovním lezení… Rozhovor nevznikl náhodně. Vašek Malina už nějaký ten rok fotí do Montany. On sám je vždy tak trochu v pozadí. Jeho jméno na čtenáře kouká většinou za dvojtečkou slova „foto“. Následující řádky tedy můžete brát i jako poděkování za jeho práci pro náš časopis. Celkový vítěz Českého poháru na obtížnost, bývalý člen reprezentace ve sportovním lezení, nadále jedna z ústředních postav českého sportovního lezení (nejen pražského). Nebylo toho moc, co jsem o něm věděl. „No, to abych se s ním raději bavil o něčem jiném než o vlastním lezení“, a pomalu jsem byl rozhodnutý vzdát svěřený úkol... Přesně podle domluvy jsem dorazil pod Gutoffku, českou největší venkovní umělou stěnu, na které Vašek Malina stavěl další z mnoha cest. Přivítal mě s úsměvem na tváři, že se jako na ten rozhovor můžeme vrhnout. Posadili jsme se do unimobuňky mezi chyty, které čekaly na namontování a já spustil první z mnoha otázek.

li mě jednou na skály a pak jsem další čtyři roky lezl ten sezónní styl, protože se nelezlo na stěnách, takže vlastně vždycky každý začínal lízt na jaře po zimě. Lezl jsem to léto pár měsíců a pak člověk zase přestal a až teprv na stěnách začal s tréninkem. Co tě živí? Už deset let dělám provozního na ruzyňské stěně. Stejně jako hodně lidí jsem se taky protloukal vejškovkama. V současný době rozjíždíme v Praze ty nový stěny, určitě víš. Jak jsi dokázal skloubit lezení s prací? On to byl a vlastně stále je tak trochu kompromis. Práce a lezení. Kdo tě k lezení přivedl a kde to bylo? V létě nebo na jaře devětaosmdesátýho roku jsme byli na Srbsku s kamarádem Honzou Kupidlovským. Vzpomeneš si na první cestu? Ježíšmarja, to si nepamatuju. My jsme tam lezli nějaký čtyřky tenkrát. S jakým vybavením jsi začínal? Hele, bylo to takhle. Já jsem si to tam tenkrát zkusil s tím mým kámošem, kterýho tam vzal jeho spolužák z gymplu, ale na toho si už nevzpomínám. S ním jsem vlastně lezl ten den, ale s tím mým kamarádem nás to nadchlo, takže jsme si koupili lano v Domě sportu, tenkrát, když jim přišly nějaký čtyřicítky, takový ty na práci – to červený lano za čtyři sta korun tenkrát. No a koupili jsme si Waltrovky, taky v Domě sportu, když zrovna přišly nějaký bez pojistky, nějaký se zámkem, osmu, a to bylo všechno. A v kopačkách. Lezení tě tedy dostalo okamžitě? Jo.

Začátky Vašek Malina neznámý? Moc jsem toho o tobě nenašel… To já nevím, jak to. Možná je to tím, že se neúčastním různých žebříčků nebo anket o vylezených cestách. Taky jsem se spíše soustředil na soutěže a závody. Tedy spíše neznámý? Řekněme, že v Praze mě znají lidi, co chodí na stěnu. Jak je to jinde, to já nevím. Možná znají moje fotky v Montaně. Odkud pocházíš? Jsem z Prahy. Kdy jsi začal s lezením? Začal jsem v létě v děvětaosmdesátým roce s kamarádem. Jen tak jako víkendový lezec. Vza-

20

Jsem individualista Co tě na lezení baví? Proč lezeš? Zkoušel jsem víc sportů, ale lezení mě nejvíc chytlo, protože je to individuální sport a já jsem individualista. Líbil se mi ten pohyb v přírodě a líbily se mi tam nějaký výkonnostní limity, přes který byl člověk nějakým způsobem nucen se dostávat. A je to věc, na které vidíš, když trénuješ, zda se posouváš. Kde lezeš nejraději? Asi mnohem víc mě baví lezení na skalách (asi tak jako každého), ale v podstatě vždycky jsem trénoval na závody a soutěže. Trénink a nějaká příprava, kterou jsem dělal, byly na soutěže. Mám soutěž rád. Přijde mi to jako hodně dobrá věc a já jsem i soutěživý typ. A většinou jsem nebyl schopný vyšetřit tolik času, abych byl schopný jet jednou za rok na dva měsíce do skal. Takže pro mě bylo mnohem lehčí trénovat na překližce a nějakým způsobem se uspokojit na soutěžích, na které jsem prostě natrénoval ve volném čase po práci. Nikdy jsem na to neměl čas. Tak i na zkoušení nějakých těžkých cest. Proto na skalách raději lezu rychlé přelezy. Taky nemám na skalách nic moc těžkýho vylezenýho.

Je pro tebe rozdíl motivovat se na výkon na skalách a na umělé stěně? Je to úplně jiný. Je to jiný sport. Pocitově určitě. Skály jsou o pohůdce, s kámošema v teple, v přírodě, pohoda. Kdežto ta soutěž je o takovém tom stresíku, o přípravě, které dá člověk hodně času. Izolace, pak přijdeš pod stěnu, ten okamžik je stresující, ale já mám rád tu atmosféru. Ale mrznout venku nemáš chuť? Ale jo. Ale nejsem ten typ, co by jezdil lézt, když je sníh. Kdy jsi začal s pravidelným tréninkem? Asi s první návštěvou umělé stěny. Asi někdy v třiadevadesátým. Bylo to tenkrát na bouldrovce, která stála na Lhotce. Měl to Kulihrach s Evou Šmejkalovou a s Čahounem. Byla to posilovna s malou bouldrovkou. Změnil se tvůj trénink během let? O tréninku jsem z počátku nevěděl moc. Dělal jsem spoustu chyb. Někdy mi to nešlo. Byly i krize, kdy člověk řešil, jestli trénuje správně. To víš, že jsem trénoval i špatně. Pak jsem měl období, kdy jsem trénoval hodně a kdy jsem natrénoval objem. To bylo kolem roku devadesát sedm, devadesát devět. Pak jsem z toho těžil a soustřeďoval jsem se na kvalitu tréninků. Poslední roky trénuji spíše příležitostně. Co pro tebe znamená vylezení těžké cesty? Jak vnímáš rozdíl mezi těžkou cestou na skále a na umělé stěně? Stěna je trénink, okamžitá věc. Vylézt si cestu, kterou tam někdo postavil, a člověk v tu chvíli ucítí nějaký okamžitý výkonnostní posun, když tu cestu zkouší třeba měsíc při trénincích. Ale skály – to je jiný. Víš, kdo je autor cesty. My jezdíme hodně do Jury. Víš, že je to od Güllicha, třeba z osmaosmdesátýho roku. A člověk si představí ty časy, představí si tu osobu, která to lezla – to pro mě má vnitřní kouzlo. Raději si užívám to čistý lezení Jaký typ cest máš rád? Já jsem spíš vytrvalostní lezec. Raději řeším silově vytrvalostní problém než nějaký daný bouldrový krok. Dělal jsi nějakou cestu? Nedělal. Na stěně jsem jich ale udělal... (směje se) A co na závodech? Málo. Radši závodím a spíše jsem vždy šetřil síly, abych pak po závodech mohl postavit cesty pro lidi. Jednou jsem ale pomáhal. Co hory? Ty tě nelákají? Když jsem začínal, párkrát jsem byl v Tatrách, taky v Dolomitech na Cimách. Teď si raději užívám takový to čistý lezení nebo ten čistý pohyb, že si vyloženě přelezu tu cestu a nesoustředím se na tahání materiálu, batohů, nástup. A co vícedélkové cesty sportovního charakteru? Před nedávnem mě vzal Kamínek na Dachstein, kde jsme lezli cesty plotnovýho charak-

teru a to mi prostě maximálně nesedělo. Někdy výhledově bych si to ale rád opět zkusil. Kterých cest si nejvíc vážíš? Meteor 10/10+, Nightmare 10, Killer 10 a Hänsel ohne Gretel 10. V Juře. Kde se cítíš nejlépe? V Juře. A materiál? Vápenec. A na písek jezdíš? Co jsi vylezl na něm? Byl jsem dvakrát v Labáku a kdysi v Tisý a Ostrově. Je to pěkný na pohled, ale pohyb na vápně se mi líbí víc. Vylezený tam mám spíš lehčí cesty. Sleduješ diskuze kolem magnézia na písku? Jde to na něm v těžkých cestách i bez? Když jsme byli v Sasku, lezl jsem samozřejmě bez magnézia. Pro mě to byly těžké cesty, a dokonce bych i řekl, že to šlo. Že jsem nepociťoval tu nutnost magnézia. Ale zas chápu, že při extrémech, a kdyby se některé cesty začaly lézt více (v Sasku asi pochybuji), tak ty propocený černý chyty asi taky není to pravý. Já nejsem pískař. Ať si to o magnéziu a o písku řeší pískaři. Můj osobní názor je ten, kdyby se tam muselo lézt bez magnézia, lezl bych bez něj. Když se magnézium odsouhlasí, pro mě to lezení bude příjemnější. Tu etiku chápu a respektuji ji. Na reprezentaci vzpomínám rád Jak vzpomínáš na roky strávené v reprezentaci? Vzpomínám na ně rád. Dosáhl jsem něčeho, čeho jsem dosáhnout chtěl.

vě Český pohár. Zrovna jsem se strefil do chvíle, kdy ti mladí byli příliš mladí a staří už příliš staří. Pár závodů jsem taky vyhrál, někde jsem byl druhý. Focení je o výdrži Fotíš skvěle, to je jasné. Kdy jsi s ním začal? A čím fotíš? Fotím na Canon 10 D s objektivy od Canonu 16-35, 24-70, 70-200. Kdysi jsem dělal fotografickou školu. Jako večerní studium. Po dvou letech jsem ji ale kvůli práci a lezení přestal dělat. Fotil jsem i na klasiku. Taky na černobílý film. Focení mne vždycky bavilo. S nástupem digitální techniky mi odpadla přestavba bytu na komoru. Ubyla mi tak práce a zase jsem začal více fotit. (Koukněte na Vaškovu fotogalerii na www.lezeckefoto.cz. Doporučuji!) Můj sen je mít na lezení a focení víc času Jaké máš plány do budoucnosti? Nemám žádný konkrétní. Chtěl bych lézt tak, jak lezu teď. Mít na lezení a focení víc času. To je můj největší sen. S aktivitou našeho lezeckého centra na to ale poslední dobou není moc času.

Václav Malina pochází z Prahy žije s Luckou Motalovou aktivně se věnuje sportovnímu lezení na skalách a umělých stěnách v letech 2002 a 2005 byl členem české reprezentace ve sportovním lezení na obtížnost poslední úspěchy: Český pohár, Pardubice 2006, 3. místo; Mistrovství ČR, Praha – Smíchov 2006, 7. místo; Novoroční open, Lomnice nad Popelkou 2007, 2. místo je provozovatelem stěny Ruzyně a s dalšími kamarády i nově otevřené Gutoffky a stěny Smíchoff, největší stěny u nás pořádá kurzy sportovního lezení (www.lezeckekurzy.cz) jeho velkou zálibou je fotografování a jízda na motorce

Máš nějaké životní motto? Snažím se těch pár věcí, který dělám, dělat tak, abych se za to nestyděl. Tohle je moje práce, tuhle cestu jsem udělal, tohle to jsem vyfotil já. Závěrem Chceš říct něco na závěr nebo vzkázat něco čtenářům? Že by už v Praze měl být konečně nějaký lezec, který jim na Moravě ukáže, co a jak. Ale z Prahy musí být, ne z Čech... (směje se) Díky! I za práci pro Montanu...

Jakého výsledku si ceníš nejvíc? Asi mistrovství světa v Mnichově, 32. místo. A rád vzpomínám na první svěťák v Imstu v roce 2002. No a v roce 2005 jsem vyhrál celko-

ptal se foto

Tomáš Obtulovič ml. archiv V. Maliny

21

Alpy

v klídku a v pohodě

Je to nějaký ten rok zpátky, kdy bylo „To“ horký léto. Na závěr sezóny jsme se ještě zastavili v Chamonix. Měli jsme v úmyslu těch několik posledních dní využít k nějakým super výstupům v této oblasti, jenže... Tady stále ještě pukaly ledy a skály v takový míře, že z toho šel až strach, a tak jsme museli vymyslet „náhradu“. Bohužel i počasí se nakonec spiklo proti nám a tak nám zbýval k dispozici akorát celý další den... Opět se nám vyplatilo heslo: „Když už to je všude v pytli, tak hurá do Saas Fee!“ A cíl, co tady lézt? Nadelhorn! Nadelhorn a jeho sousedy...

Traverz hřebene Nadelhorn 25 hodin Teprve před šestou hodinou večerní se nám podařilo dorazit na parkoviště a v sedm jsme vyráželi. Čekalo nás ještě 1.500 metrů převýšení na chatu. Ve dvě ráno jsme museli, pokud jsme chtěli dát komplet hřeben, opět vyrazit. A večer jsme v sedm opět seděli, sice trochu otřeseni, dole u auta... Traverz hřebene Nadelhorn: Nadelhorn (4.327 m) Stecknadelhorn (4.241 m) Hobärghorn (4.219 m) Dirruhorn (4.035 m) Lenzspitze od Domu

Pokud budete mít navíc jistotu dobrého počasí, a pokud nebudete mít tak naspěch, je fantastické do tohoto traverzu zapojit ještě Lenzspitze (4.294 m). Trochu historie: První přechod tohoto hřebene (i když bez Dirruhornu) byl uskutečněný už v roce 1892 pod vedením známého horského vůdce z Engadinu Christiana Kluckera. Jeho trasa tenkrát vedla z Domhütte přes Hobärghorn až k Lenzspitze a opět zpět k Domhütte. První kompletní pře-

chod, a to včetně Lenzspitze a Dirruhornu přes Galegrat až po Galenjoch, byl uskutečněn už v roce 1916 dalším velmi známým horským vůdcem Josefem Knubelem. Takže teď se na to podíváme trochu podrobněji: V úvodu bych rád předeslal, že výstupy na tyto jednotlivé vrcholy je ideální propojit v jeden celkový přechod. Normálky na tyto čtyřky vedou právě po jejich spojovacích hřebenech. Jinudy jsou výstupy mnohem více komplikovanější a nebezpečnější. Základní problém tohoto přechodu tedy spočívá v tom, že se jedná celkem o dlouhý podnik bez možnosti únikových cest. Můžete samozřejmě zvolit variantu tam a zpátky po stejné stopě a nebo takový super okruh přes Ried Gletscher. Jednotlivá klíčová místa: Lenzspitze (4.294 m) nástup je lehčí z Domhütte, ale výstup z Mischabel Hütten stojí za to Nadelhorn (4.327 m) SV hřeben je vhodný pro výstup, ale je suprový i pro bezpečný sestup Dirrujoch (3.916 m) místo, ze kterého se dá (s určitými zkušenostmi) sestoupit na Ried Gletscher a nebo z něj vystoupit opačným směrem do sedla Galenjoch (3.303 m) tady už jsme více méně na Ried Gletscheru

Můj tip: Navrhnu vám dvě základní varianty: 1. Kompletní přechod Z Mischabelhütten SV hřebenem na Lenzspitze (4.294 m). Následuje vzdušný traverz na Nadelhorn (4.327 m). Tady máme první možnost kdyžtak utéct bezpečně dolů. Je nutné velmi dobře zhodnotit vaše další možnosti. Na druhou stranu je dobré vědět, že nejobtížnější místa už máte za sebou. Pokud budete pokračovat dál, tak dalším klíčovým bodem je Hobärghorn (4.219 m). Z něj se dá ještě rozumně vrátit po svých stopách zpět na Nadelhorn. Pokud sestoupíme až na Dirrujoch (3.916 m) a chceme tudy sestoupit na Ried Gletscher, je to na Dirruhorn (4.035 m) už jen kousek. Je ale nutné si pamatovat, že právě tento sestup může být v pozdním odpoledni velmi nebezpečný (o tom zde svědčí kameny zničená slaňovací oka). Sestup z tohoto sedla patří mezi ty komplikovanější, tak buďte opatrní. Na druhou stranu je nutné říci, že zpáteční návrat po Ried Gletscheru přes Ulrichshorn (3.925 m) a Windjoch (3.850 m) zpátky na chatu je snadný a relativně bezpečný. Pokud ale chcete dokončit kompletní traverz, zbývá vám ještě přejít přes Dirru-

22

horn (4.035 m) a po Galengratu sestoupit na Galenjoch (3.303 m) a odtud už je to kousek na Bordier Hütte (2.886 m).

Lenzspitze – celkový pohled

POZOR! Tento traverz je velmi dlouhý a namáhavý, a pokud to „přeťápnete“, budete v nejlepším případě spát někde vysoko na tomto úžasném hřebenu... 2. Traverz bez Lenzspitze Tento traverz je už snadnější, ale vzhledem k tomu, že nejrizikovějším úsekem je v tomto případě právě výstup na Dirrujoch (3.916 m), a časné ranní hodiny by nám mohly velmi usnadnit život, volil bych opačný postup. Následný přechod zpět na Nadelhorn (4.327 m) je už jen rutinní záležitost s vědomím bezpečného sestupu. V tomto případě stojí za úvahu například nástup z Bordier Hütte (2.886 m) a sestup buď zpět nebo přes Mischabelhütten (3.335 m) do Saas Fee.

V každém případě se tedy nejedná o celotýdenní akci. Můžete si tento přechod klidně rozložit na dva až tři dny a samozřejmě to můžete také „sfouknout“ i za ten jeden jediný den. Jedná se tedy o takovou doplňkovou akci, která vám může nabídnout výstupy lehčího charakteru, ale můžete si také užít celkem hodnotný a slavný hřeben s neskutečnými výhledy...

Klasické ledovcové výstupy, skialpové túry, horolezectví:

VSV hřeben – C, II. a několik míst III., z chaty Mischabelhütten (3.335 m) přímo vzhůru hřebenem 4–5 hodin z Mischabelhütten Traverz na Nadelhorn – C, III. a II. 3–4 hodiny z vrcholu na vrchol SV stěnou – D, 55º, krásný výstup ledovovou stěnou 4–6 hodin z Mischabelhütten (3.335 m) NADELHORN (4.327 m) Baptiste Epiney, Aloys Supersaxo, J. Zimmermann a vůdce Franz Andenmatten SV hřebenem SV hřebenem – B, II-, sníh do 40º Kratší a relativně bezpečná ledovcová túra se strmým závěrem; výborná pro aklimatizaci na další výstupy 3–4 hodiny z Mischabelhütten Traverz z Lenzspitze – C, III. a II. 3–4 hodiny z vrcholu na vrchol. Možnost nástupu i z Randy přes Domhütte Nadelhorn – Lenzpitze

LENZSPITZE (4.294 m) 1870 Clinton Dent, Alexander a Franz Burgener SV stěnou do sedla Nadeljoch a pak SZ hřebenem 3. 8. 1882 W. W. Graham, Theodor Andenmatten, Ambros Supersaxo VSV hřebenem JZ hřebenem – B, II+, II. varianta z Felskinnu Žádná lanovka, málo stop, málo lidí... možnost výstupu a sestupu různými trasami, ale především výstup na opravdovou skalní pyramidu 5–6 hodin z Domhütte Lenzspitze – cesta vzhůru

STECKNADELHORN (4.241 m) Oskar Eckenstein, Matthias Zurbriggen JV hřebenem z Nadelhornu JV hřebenem z Nadelhornu, B, II, sníh do 40º Hřeben tvoří ideální linku pro krásný a bezpečný výstup. Dává tak možnost zažít neopa-

klasická ledovcová túra

ferrata

skialpová túra

lezení

horolezectví

23

kovatelné chvíle i těm z vás, kteří se teprve seznamují s podobnými výstupy 4–5 hodin z Mischabelhütten HOBÄRGHORN (4.219 m) Peter Taugwalder, Peter Perren, R. B. Heathcote, Franz Biner JV hřebenem z Nadelhornu, B+, II, sníh do 40º Hřeben tvoří ideální linku pro krásný a bezpečný výstup. Dává tak možnost zažít neopakovatelné chvíle i těm z vás, kteří se teprve seznamují s podobnými výstupy 6 hodin z Mischabelhütten S hřeben – B+, II, sníh do 40º, 1 hodina z Dirrujochu (3.916 m) Hřebenovka jak má být

UŽITEČNÉ INFORMACE

Sestup z Dirrejochu

SOS

112, KWRO – 144, REGA – 1414, vysílačka – 161.300 MHZ, POLICIE – 117, NEHODY – 140, HASIČI – 118

Mapy

SLK 5006 – Matterhorn – Mischabel, 1:50 000 SLK 284 S – Mischabel, 1:50 000 (skialpové trasy!) SLK 1328 – Randa, 1:25 000, SLK 1308 – St. Niklaus, 1:25 000

Základní info

MOJE ŠVÝCARSKO.COM – www.mojesvycarsko.com (základní informace o Švýcarsku…) WALLIS.CH – www.matterhornstate.com (základní informace o Wallisu…) SAAS-FEE TOURISMUS (Saas-Fee) Tel.: +41 (0) 27 958 18 58, www.saas-fee.ch (počasí, live kamera, ubytování, vleky, mapy…) SAASTAL TOURISMUS (Saas-Grund, Saas-Almagell, Saas-Balen) Tel. +41 (0) 27 958 66 66, www.saastal.ch (počasí, live kamera, ubytování, vleky, mapy…)

Počasí, laviny...

METEOSWISS – www.meteoswiss.ch (předpověď počasí...) LAVINY – www.slf.ch (lavinová situace a předpověď…)

Horský vůdce

ALPY4000.cz – Tel.: +420 607 145 281, www.alpy4000.cz (klasické výstupy v zimě i v létě, skialpinismus, lezení…) BERGSPORTSCHULE ACTIVE DREAMS WEISSMIES – Tel. +41 (0)27 957 14 44, www.weissmies.ch (možnosti túr, stav ledovce a sněhu, případné změny tras…) BERGFÜHRERBÜRO MOUNTAIN LIFE – Tel.: +41 (0) 27 957 44 64, www.mountain-life.ch (možnosti túr, stav ledovce a sněhu, případné změny tras…) ALPIN CENTER ZERMATT – Tel.: +41 (0) 27 966 24 60, www.zermatt.ch (možnosti túr, stav ledovce a sněhu, případné změny tras…)

Příjezd

NEJRYCHLEJI – přes Rozvadov, Německo (Karlsruhe) do Švýcarska (Basel). Dále přes Bern, Fribourg, Martigny, Sion, Visp, Stalden, Saas Fee nebo přes Bern pomocí vláčku přes Kandersteg (25 CHF) Švýcarská dálnice: 40 CHF BEZ POPLATKU – Německem (Mnichov) kolem Bodamského jezera a přes Chur, Furkapass do Vispu. Pozor na zimní období!!!

Parkování

SAAS-FEE podzemní garáž: 1. tři hodiny – grátis, léto – 11 CHF, zima – 14 CHF, BUS – grátis POZOR: v serpentinách těsně před Saas-Fee se dost dobře UŽ NEDÁ parkovat grátis! SAAS-GRUND: 5 CHF, SAAS-ALMAGELL: 5 CHF

Kempy

Camping am Kapellenweg***, Saas-Grund, teplá voda bez příplatku, internet Camping Bergheimat**, Saas-Grund, přes silnici u lanovky na Hohsaas, recepce je v hotelu Etolie, velkou výhodou oproti ostatním kempům je krytý bazén (v ceně!) další kempy na: www.saas-fee.ch, www. zermatt.ch – camping cena kempů: okolo 10 CHF (včetně auta, stanu) Attermenzen, 3928 Randa TEL.: +41-(0)27-967-2555 (027-967-1379), www.camping-randa.ch cena: okolo 10 CHF (včetně auta, stanu)

Nástupy

1. Ze Saas-Fee (1.803 m) pěšky na Mischabelhütten (3.335 m), většinou okolo 4 hodin 2. Z Randy (1.400 m) pěšky cca 4,5 hodiny (většinou okolo 3,5 hodiny) na Domhütte (2.940 m) nebo ještě kousek dál na morénu, kde se dá také stanovat. 3. Z Gasenried – Schalbettu (1.683 m) přes Alpja (2.099 m) na chatu Bordierhütte (2.886 m), pěšky cca 4 hodiny

SV stěna – C, sníh do 50º, 350 metrů převýšení z Ried Gletscheru DIRRUHORN (4.035 m) Albert-Frederick Mummery, William Penhall a vůdci Alexander Burgener a Ferdinand Imseng JV hřebenem z Dirrujochu, C, II, sníh do 40º Klíčová část je před Dirrujochem. Buď na hřebenu z Nadelhornu, nebo při výstupu do Dirrujochu z ledovce Ried Gletscher. Vrcholová část, to je jen přelézání kamenů a skalek 5 hodin z Mischabelhütten přes Ried gletscher S hřeben z Galenjochu - C, II. až III., drolivé text a foto Já, Frenky a Kristýnka www.alpy4000.cz

Horské chaty, bivaky

24

Domhütte 2.940 m

SAC Uto, 8000 Zürich, chatař Brantschen Franz a Laura, Tel.: + 41 (0) 27 967 33 59 OTEVŘENO: LÉTO – konec 6, 7, 8, 9 (obvykle) chata Tel.: + 41 (0) 27 967 26 34, www.domhuette.ch, cabane.britannia@saas -fee.ch, www.sac-cas.ch. Počet lůžek: 75, winterraum: 50 SAC člen: 20 CHF nocleh / 52 CHF polopenze, nečlen: 29 CHF nocleh / 61 CHF polopenze. Ve winterraumu kamna na dřevo, voda je k dispozici.

Mischabel hütten 3.335 m

Akademischer Alpenclub Zürich, 8000, chatař Lomatter Peter, Tel.: + 41 (0) 27 957 17 45 OTEVŘENO: LÉTO – konec 6, 7, 8, 9 (obvykle) chata Tel.: + 41 (0) 27 957 13 17, www.ssf.ch, www:vs-wallis.ch, www.sac-cas.ch Počet lůžek: 130, winterraum: 40 SAC člen: 19 CHF nocleh / 30 CHF nocleh se snídaní / 53 CHF polopenze, nečlen: 28 CHF nocleh / 39 CHF nocleh se snídaní / 62 CHF polopenze

Bordierhütte 2.886 m

SAC Genevoise, 1200 Genève, chatař Schnydrig Pius, Tel.: +41 (0) 27 956 23 45, +41 (0) 79 219 35 57 OTEVŘENO: LÉTO – konec 6, 7, 8, 9 (obvykle) chata Tel.: + 41 (0) 27 956 19 09, www.bordierhuette.ch, www.vs-wallis.ch, www.sac-cas.ch Počet lůžek: 44, winterraum: 44 SAC člen: 20 CHF nocleh / 53 CHF polopenze, nečlen: 30 CHF nocleh / 63 CHF polopenze

Jak to l(e)ze, když… aneb Hokejka Je středa 31. srpna 2005, končíme s prací a s další začínáme až v pondělí. Povídám: „Charvi, pojeď do Tater, mám připravenou Hokejku na Západní Lomnici. Předpověď je dobrá a ostatní uvidíme až na místě.“ Charvi: „Tak jo, v kolik vyrazíme?“ „Dneska v šest večer.“ Sedíme v autě a uháníme z Ostrova nad Ohří do Tatranské Lomnice. Cestou před hranicemi spíme. Ráno jsme

dorazili. Na parkovišti přebalujeme vercajk a ostatní věci na jednu noc. Nástup zvládáme a v odpoledních hodinách jsme na místě. Omrkáváme nástup a terén. Stěna i Téryho kuloár jsou bez sněhu. Vaříme večeři a jdeme spát. Usínáme v Lomnickém sedle s milióny hvězd nad hlavou. Druhý den v osm hodin jsme pod nástupem a začínáme nalézat do první délky námi vybrané cesty. Lezení souhlasí dle popisu a náčrtu, jak z internetu, tak i ze starého průvodce. Pouští nás to čistě a čím výš, tím klasifikace přitvrzuje. Výstup je umocněn tím, že jsme tady sami. Žula drží a opět nezklamala, jsou tady nové štandy, což je skvělé. Cesta nás pustila a v jednu hodinu po „obědě“ jsme na vrcholu. Nezbytné vrcholové pivko, spojené s překrásným pohledem na tatranské vrcholy. O to smutnější pohled do doliny na stromové vývraty, které tu zůstaly po vichřici. Sestupujeme jihozápadním žebrem, směr Tatranská Lomnice. U auta vaříme večeři a v osmnáct hodin jedeme směr Ostrov. Třetího září 2005, ve dvě hodiny ráno jsme doma. …když je počasí, chuť a správná konstelace hvězd, tak se to dá zvládnout za padesát šest hodin. Hore zdar! text foto

Číča Alena Kopfová, Petr Čelechovský

Více informací o cestách v Západní stěně Lomnického štítu najdete v Montaně 2/2005, na str. 32 redakce Traverz v Kříži

25

Radka Franková v Butinage alienique7a

VELKÝ PŘÍBĚH

ANEB ALLES VOUS Á GORGES DU TARN?

Jedu takhle tramvají do školy na zkoušku, kterou jsem nestihl udělat v řádném termínu a říkám si: „To by bylo fajn tu zkoušku udělat. Další den vyrazit za lezením do Tarnu, tam něco hezkého vylézt, nafotit a napsat článeček do Montany, ach jo… No, uvidíme.“ Asi po dvou hodinách dušení a mučení ze mě paní Wágnerová vyloudila dvojku. Celý šťastný valím rychle na jedno pivko na oslavu a už spěchám domů balit. „Jupííí. To bude výlet. Tři týdny parádního lezení, sluníčka, vína, sýrů, vůně levandule a přátelských lidí z celého světa.“

Jelikož jsme nesehnali auto a byli jsme 100% přesvědčeni že chceme jet, museli jsme na poslední chvíli něco vymyslet. Přes Internet blokujeme zpáteční autobusovou jízdenku Praha-Lyon. O den dříve stopem do Prahy, kde spíme u kámošky. Další den večer už nás čeká cesta autobusem. Byla pohodlná, ovšem my už lehce nervózní ze stopu z Lyonu do Gorges du Tarn. Ráno v 9.30 jsme na místě a když se ptám řidiče, kudy jít na výpadovku z Ly26

onu směr jih, usměje se a odpoví, že stačí přejít řeku přes most a za zatáčkou už jen 30 km rovně. Vyjeveně na něj koukáme a nechápeme nic. Hážeme bágly na záda a jdeme. Poté, co zjišťujeme, že v hlavním informačním centru největšího autobusového a vlakového nádraží neumí nikdo anglicky, se cítíme fakt divně. No nic, vypadá to, že budeme muset utratit prachy a pojedeme do městečka Mende vlakem a odtamtud už to je stopem jen kousek. Složitě zjišťujeme cenu jízdenky a zanedlouho nám nejschopnější pán s úsměvem odpoví: „Pro studenty jen 79 euro.“ Děkujeme a už stojíme u silnice s prstem vztyčeným nahoru. Máme velké štěstí, už po půl hodině nás bere dredatý týpek, že jede jen kousek, ale může nás vzít na mnohem lepší místo na stop. Souhlasíme a za 10 minutek vysedáme. Pak už jen 3 hodiny čekání na dobrém místě a v kuse si to valíme po dálnici směr Montpellier. Necháváme se vysadit u Avignonu, od-

kud se po malých kouscích s přestávkami blížíme ke Gorges du Tarn. Jde to celkem dobře… Najednou tma jako v pytli, začíná pršet a my uprostřed neznámé vesničky bez stanu, bez ničeho. Volba padla na veřejné WC. To musíme vydržet, nic jiného nám nezbývá. Nemůžeme usnout, honí se nám v hlavě spousta smíšených pocitů. Ráno je naštěstí krásně. Trochu jíme a už zase stojíme u silnice a opakujeme: „Bonjour. Alles vous á Gorges du Tarn?“ Za chvíli nasedáme. Lidé jsou tady moc hodní, a i když jedou jen kousek, vždy nás rádi svezou. Cestou stavíme v krásných a malebných vesničkách a obdivujeme úplně vše. Nakupujeme spoustu baget a výborných sýrů, na které jsme se tak těšili. Pak ještě pár stopů a za pár hodin dorážíme na místo. Jsme šťastní, konečně cítíme tu krásnou vůni jižní Francie nejen z auta. Spokojeně sedíme pod sektorem Dromadaire, který je hned u cesty, jíme, slu-

níme se, koupeme v řece a na večer ještě testuji místní obtížnost jedním 7a a 7b+, které mi přijde dost tvrdé a poctivé. Nejsme ale ještě rozlezení a navíc jsme unaveni po namáhavé cestě. Kašleme na to. Seznamujeme se s perfektní partičkou tří Australanů a už jen kecáme, znovu se koupeme, jíme a užíváme si nádherné přírody, která je všude okolo. Slunce pomalu zachází, chystáme se jít spát. Z ničeho nic slyšíme v lese divoké prase, které začalo divoce běhat a chrochtat kousek od nás. Za pár sekund jsme sbaleni a ocitáme se na největším parkáči, kde nás okamžitě vítá pohodový Harry větou: „Where are you from?“ Oznamujeme, že jsme Češi a on celý nadšen utíká pro fotografii spousty Čechů a lezců, kteří tam zřejmě spali a lezli před námi. Poznáváme jen Majzlíky, o kterých mluví nejvíce. Když se ho ptáme, jestli si u něj v kamenném domku můžeme nechat věci, ať je s sebou netaháme do skal, protože jsme přijeli stopem, pohotově odpovídá: „Yes, of course. It’s not my house, it’s everybody house, it’s climbing hotel, hotel California. You can sleep there.“ A pomalu odchází dolít si svého oblíbeného vína. Asi to měl být osud… Celí šťastní tam vybalujeme věci a jdeme spát ven, pod širák. To už byla opravdu tma. Ještě si chvíli povídáme a najednou přijíždí auto s ostravskou poznávací značkou. To jsou kámoši, říkali, že asi přijedou. Zůstávají tedy s námi i po následující dva týdny. Další den je parádně (možná až moc), balíme matroš a jdeme lézt. Nevíme, kam dřív. Každý nám radí spousty nádherných cest a my zjišťujeme, že jsou krásné asi úplně všechny a že absolutně nemáme šanci ani ty nejhezčí z nejhezčích stihnout. Nejprve jsme zavítali do sektoru Le Navire, který byl doporučován jako nejlepší s širokou škálou obtížností. Cesty tak 25 až 30 metrů dlouhé jsou opravdu úžasné. Trávíme tam pár lezeckých dnů. Lezeme vždy dva dny a den rest, který se dá trávit nejlépe sluněním, koupáním, nebo boulderingem u řeky v Pas de Souci. Po restu jdeme lézt cesty opět do sektoru Dromadaire, kde jsme si nechali první den pytel. Pak zkoušíme s partičkou 7c, které ne a ne nikoho pustit. 26 kroků a padá se v nejtěžším 25. Je to na infarkt. Třikrát po sobě padám až úplně na konci. Naštěstí další den mám síly víc a cesta mě konečně pouští. Dny ubíhají rychle, ale není už tak hezky. Mrholí, prší a je docela zima, což je sice dobré pro lezení, ale ne moc na psychiku, když je člověk unavený a venku je pořád pochmurno. Prší asi dva nebo tři dny a přijíždí Pražáci, kteří s se-

bou mají aspoň trochu optimismu, chutě do lezení a hlavně sekanou! Chytáme se jejich dobré nálady, dáváme ještě jeden rest a další den ať si klidně prší… Hurá do převisů! Zavítali jsme tedy do sektoru Tennessee, kde je pořád sucho a řekl bych, že i jedny z nejhezčích cest v Tarnu. Taky to tam tak vypadalo. Spousta lidí, kteří ovšem tvořili výbornou atmosféru pro lezení, povzbuzovali, povídali si, fotili, usmívali se… a prostě bylo zase fajn. Testuji síly opět v 7c, vedoucím stře-

dem krásného, dlouhého převisu. 35 metrů lezení s jedním „no-handem“ a 7metrovým odlezem v půlce. První pokus nechápu, ladím všechny pohyby. Druhý už jen nebát se a po pár dynamických, ladných pohybech a technickém dolezu cvakám řetěz. Holky lezou vedle 7a+, ale moc se jim nedaří. Jak jinak, krátká cesta, velký převis, takže silovka. Počasí se sice nelepší, ale už jsme si zvykli, že je ve Francii prostě kosa. Aspoň jsme konečně začali lézt těžší cesty.

Karen Allan v Les ailes du desir 7b+

27

Petr Kupka v El diablo perverso 7b

Nevyvedly nás z míry ani smsky, které chodily z domu, že je tam druhé léto a 30 °C. Dny našeho pobytu pomalu ubíhají a kamarádi z Ostravy odjíždí domů, respektive na týden do Jury. K naší smůle na druhý den odjíždí i Pražáci. Asi na ně padla naše původní depka z počasí a rozhodli se, že pojedou domů o něco dřív. Zůstáváme tedy jen my dva, tak, Perfektní počasí

28

jak jsme přijeli. Moc nám to ale nevadí, protože se seznamujeme s perfektní bandou: Christianem a Stefanem z Německa, jedním Španělem, Mexičanem a se spoustou dalších „nice people“, jak by řekl Harry. Je tam i Tomy, kterého známe z Ospu. No prostě, svět je malý. Nám už do odjezdu taky moc dnů nezbývá a tak se snažíme lézt, co to dá. Problém je v tom, že Harry dostal své první důchodové prachy a všechny zve na povinnou každovečerní párty venku u ohně. No ostatně proč ne, pořád prší, je zima a ohýnek přijde vždycky vhod. Poslední večery trávené v Tarnu jsou moc příjemné. Ve vzduchu je cítit pozitivní a lezecká energie, kterou každý z nás vyzařuje. Povídáme si, jak jsme co lezli, kde to šlo a kde ne, popíjíme vínko a je nám moc fajn. Zbývají nám už jen tři dny pobytu a dva dny rezerva na zpáteční stop do Lyonu. Rozhodujeme, že nemá cenu restovat, stejně už jsme na kaši. Lezeme tedy dva dny v super sektorech L’Oasif a Planete Causse. Třetí den jen dvě cesty, aby se neřeklo, sbalit věci a užít si poslední večer. Ten jsme si nakonec skutečně užili, protože nám Stefan s Chrisem oznámili, že pojedou domů dříve, než plánovali a můžou nás v pátek vzít až do Lyonu.

Dokonce na nádraží, kam potřebujeme. Získáváme tím tedy den lezení navíc a jistotu, že autobus stihneme. „Jupííí, pořádně to oslavíme.“ Ráno všechno vybalujeme a celý, konečně slunečný, den lezeme. Raduš navíc dává své nejtěžší cesty zájezdu, takže paráda. Večer znovu balíme, jíme a pomalu se loučíme se vším krásným, co nás tady potkalo. V 7:00 budíček a hurá do Lyonu, kde nás čeká český autobus. Jsme unaveni. Dáváme dvě „Plzeničky“, které nám tak chyběly, naklopit sedadlo a hurá domů. Výlet to byl krásný, ale všechno jednou musí skončit. Naštěstí na každém konci je zase začátek. Takže: „Kam příští rok na jaře a na podzim? Že by Ceuse? Nebo Špáňo?“ No, uvidíme… I když bylo hnusně, trochu jsme lezli: Radka (Raduš) Franková: Celkem 19 cest obtížnosti 6a až 7b, z toho: Prise De Care 7b FL, Alambic 7a+/b PP, T’as Pas Un Nom? 7a+ FL, 4x 7a atd. Petr (Petis) Kalman: Celkem 28 cest obtížnosti 7a až 8a, z toho: Planete Groove 8a PP, La Banda Del Rulos 8a PP, 5x 7c, 3x 7b+ atd. Many thanks to: p. Wágnerové, Maruš, všem co nás svezli, Harrymu za úplně vše, Pražákům za sekanou a hlavně Ostravákům a klukům z Německa za časté svezení. text a foto

Petr „Petis“ Kalman

Tyrolsko

Zavřete oči a představte si Rakousko. Co vidíte? Rozkvetlé alpské louky, krávy s mohutnými zvonci, zasněžené vrcholky horských velikánů, osamnělá stavení, vstřícní a pracovití lidé. Tak přesně takové je Tyrolsko. Kdysi jedna spolková země připadla po 10. září 1919 částečně Itálii. Staletou historii však posunutí státních hranic poznamenalo jen pramálo. V italské části Tyrolska (Jižní Tyrolsko) se bez problémů domluvíte německy, ostatně známý „osmitisícovkář“ Reinhold Messner pochází právě odtamtud. Tyrolsko se na území Rakouska dělí na dvě části – větší Severní Tyrolsko (Nordtirol) v západním výběžku Rakouska a menší Východní Tyrolsko (Osttirol) oddělené Salzburskem. Pro „lid přírodní“, jak snad lze bez okolků nazvat čtenáře našeho časopisu, je tamní krajina učiněným rájem. Ne nadarmo začíná autobiografická kniha innsbruckého rodáka Hermanna

Buhla slovy: „Narodil jsem se a hory se mi dívaly do kolébky...“ A skutečně, nejvyšší kopce v Rakousku najdete právě zde. Ne každého ovšem zaujme některý z tisíců alpinistických výstupů či skialpových sjezdů. Ledovci vymletá údolí s prudkými svahy, bystrými řekami a sytě zelenými lesy, nabízí mnoho dalších sportovních vyžití. Zůstaneme-li jenom u lezení, těšit se můžete na 1.500 boulderů a asi dvojnásobek sportovních lezeckých cest. A protože o rozmanitost není nouze, na své si přijdou začátečníci i skuteční „fajnšmekři“. Prakticky celé, 12.547 km2 rozlehlé území Tyrolska zabírají Východní Alpy. Nemá smysl vyjmenovávat všech 24 zdejších horských skupin. Snad jen kromě nejvyšší hory Rakouska – Grossglockneru – připomeňme Zillertálské Alpy, o kterých jste se mohli dočíst v článku od Petra Resche v Montaně č. 6/2006, v tomto čísle se pak můžete mimo jiné dozvědět o možnostech bouldrování v Allgäuských Alpách. V pohoří Kaiser Gebirge najdete zajištěné cesty a cvičné skály pro různě zdatné lezce. Pro začátečníky nebo méně trénované lezce budou vhodné především cvičné stěny Scharnitzer Platte, Breitlaner v Zillertalu a Martinswand u Innsbrucku. Pro nadšence, kteří bez problémů zvládnou 5. stupeň UIAA se najde už celá řada zajímavých oblastí. Cvičné stěny u vodopádu Schleier Wasserfall v Goingu, Ewige Jagdgründe („Věčná loviště“) v Ginzlingu (Zillertal), stěna Chinesische Mauer („Čínská zeď“) v Leutasch nebo lezecká oblast Niederthai v Ötztalu. A pozor! Najdete zde žulu i vápenec!

Připomínat, že si zde můžete skvěle zalézt i v ledu či firnu, se může jevit začátkem jara poněkud pozdě, ovšem nenechte se mýlit! Stubaital, Pitztal či Vysoké Taury budou „inn“ ještě v čase vyjití tohoto čísla! A vůbec, chcete-li si užít posledního letošního sněhu, stačí naložit lyže a vyrazit. Aktuální informace najdete na: www.tyrolsko.cz. V některém z příštích čísel se můžete těšit na delší materiál seznamující podrobněji s touto spolkovou zemí na západě Rakouska a tamními možnostmi trávení volného času. I tak jsme si ale v redakci řekli, proč se nenechat tak trochu „namlsat“ již nyní? text foto

redakce www.tyrolsko.cz

29

Dárek k narozeninám Jsou muži, kteří si významná výročí svých žen pamatují. Jsou ovšem takoví, kteří potřebují sekretářku, aby jim připomněla narozeniny či svátek vlastní ženy. Existují i ti, kterým to ženy musí bez ostychu oznámit. Ten, který si nepamatoval moje výročí, byl první manžel, a ten, jenž si datum též nepamatuje, je můj dospělý syn. Než abych se trápila, že neví, že si nevzpomene, tak se raději připomínám sama, abych si ušetřila zklamání a tajně uroněné slzy. Syn Václav se na krátké návštěvě doma nestačil ještě zabydlet, když jsem mu suše oznámila, že mám za týden významné narozeniny a nepohrdla bych malou pozorností, opatřenou českým granátem. „Nejsi nějaká divná?“ zpražil mě synátor. „Ještě si budeš říkat, co bys chtěla. Vymyslím ti dárek sám!“ Za několik dnů nato mi sdělil, jestli nebude pršet, vyrazíme do Prachovských skal. Tušila jsem, že tentokrát nějaké skalní akci neujdu a budu muset předvést odvahu a statečné srdce matky

Před druhým pokusem

sportovkyně. Dlouho jsem zvažovala, zdali mám riskantní podnik podstoupit, neboť jsem si uvědomovala, jak bych si neplánovaným úrazem zkomplikovala život. Přesto jsem se mu den předem pochlubila připravenou starou cyklistickou helmou, vytlačenou z polystyrénu, uloženou v malém batůžku. „Tu nebudeš potřebovat!“ – „Ale přece jen 30

bych měla ráda jistotu, že hlavu ochráním,“ pokoušela jsem se argumentovat. „Už jsem řekl, nebudeš potřebovat!“ – „A nemáš obavu, že by se mi mohlo něco stát?“ – „Prosím tě, tolik lidí jsem jistil ve skalách a nikomu se nic nestalo, autorka proč by se zrovna tobě mělo něco stát?!“ Už jsem nevzdorovala, bylo to zbytečné, bylo rozhodnuto. Uvědomila jsem si, že mám dospělého syna, který převezme zodpovědnost za můj život, stejně jako v opačném případě já po jeho narození před čtyřiadvaceti lety. Ráno jsem dostala na starost větší bágl, jehož obsah jsem před odchodem nezkoumala, a ani jsem nepřemýšlela o tom, co vlastně v něm potáhnu na zádech. Krátce po deváté hodině jsme byli na Prachově. Přešli jsme jeden ko- tlačit tento maličký provázek dolů a bupec, druhý a ocitli jsme se u vysoké bo- deš pomalu slaňovat.“ Spouštěla jsem rovice v tichém zákoutí několika skal, se nesmělými krůčky vzad, ale moc mi osvětlené ranními paprsky podzimní- to nešlo, neboť konstatoval, že jsem něho slunce. „Vyndej věci z batohu,“ zave- jaká lehká. lel. Na suché jehličí jsem položila smotaNež jsem se vzpamatovala, byla jsem né horolezecké lano a sedák, což vnitřní volná a pravil: „Tak a teď jedeme nahlas komentoval slovy: „Jde do tuhého.“ ostro.“ Přistoupil k Mouřenínovi a pa– „A co jako polezeme?“ špitla jsem ne- voučím stylem – ruka, noha, ruka, noha směle. „Mouřenína,“ a ukázal kamsi – seděl na skalním masivu. „A teď ty!“ za sebe. „A to je tento?“ tipovala jsem Aniž bych projevila nějaký strach, přina nejbližší shluk skal. „Ne, ten vedle.“ stoupila jsem. Vlastním stylem ruka, Což byla nevysoká skála se štěrbinou, koleno a noha jsem vylezla na první která zpovzdálí vypadala více než mí- stupeň. „Teď se rozpaž a postupně rumilovně. ruka–noha se vytáhni nahoru,“ radil. Vstupní prohlídku jsme měli za se- Snažila jsem se, ale neodvážila jsem se bou, když začala přípravná fáze. „Nej- přehmátnout. „Nemám se čeho držet!“ dříve se postroj do sedáku,“ ukazoval, protestovala jsem třesoucím se hlasem. jak se obléká, aby netlačil, a jak se za- „Drž se mysli!“ zazněla jeho rázná a nejišťuje, abych z něho nevypadla. smlouvavá odpověď. Snažila jsem se Potom vybral ze svého batohu slože- štěrbinou prolézt zpříma, ale pochopila nou igelitovou plachtu, obložil borovici jsem, že bych musela mít konfekční veve svahu, přehodil přes ni lano, jehož likost maximálně 36. „Nemám se čeho jeden konec mi několika uzly uvázal do chytit, hoď mi nějaké lano,“ škemrala oka v sedáku, přidal karabinu a vysvět- jsem. Dlouho netrvalo a poskytl mi jaloval, jak se budu zajišťovat, až vylezu kýsi kus lana, s jehož pomocí jsem se na vršek skály. Šla mi z toho hlava ko- dostala k němu na vrchol. „A teď budeš lem a vnitřní hlas byl najednou ticho muset udělat dva kroky a dosednout jako pěna. Když vykonal ke své spo- na Manželské sedátko!“ Nemělo smykojenosti všechny procedury, klidně sl remcat. Opatrně a pomocí uschlých pravil: „Teď budeš pokusně slaňovat, větviček stromu jeřábu jsem za chvilku abych věděl, jak ti to půjde. Oba konce dosedla vedle něho. Seděla jsem jako lana přehoď na pravou stranu, uchop přibitá, dolů jsem se nedívala, jen jsem je a pomalu budeš malíkovou hranou sledovala jeho ruce, jak zakládají jiště-

Slaňování

ní, abych se nezřítila. Když jsem byla ukotvena za železné oko, nastala druhá fáze – zajistit mě ke slanění. Ani nevím, jak jsme to zvládli, najednou mi nohy visely z patnáctimetrové výšky. Dívala jsem se pouze před sebe, žádné rozhlížení, abych nezačala panikařit. Ale přesto jsem si dodala odvahu, opatrně jsem sklonila hlavu a pod sebou jsem z výšky viděla zbylý kus horolezeckého lana. Najednou bylo všechno hotovo a já jsem se pomalu posunovala k zemi, za vydatné práce své malíkové hrany, sunoucí jisticí provázek na laně. Projela jsem kolem malého převisu a dostala jsem se od skalní stěny, na niž mi nohy nestačily. Připadala jsem si jako neohrabaný pavouk, který ztratil orientaci na niti, protože jsem se několikrát ve výšce otočila. Nevím jak, ale za chvilku jsem byla na zemi v měkkém jehličí, aniž bych pocítila nějakou euforii nebo snad hrdost ze sportovního zážitku, neboť druhé „kolo“ mě teprve čekalo. Sbalili jsme „fidlátka“ a zanedlouho mě vedl přes kopce a cesty, na které nemá běžný návštěvník skal přístup, protože pro něj jsou určeny pouze značené trasy a vyhlídky. „A vidíš tamhle to oko?“ dotázal se. „Jaké oko?“ – „Asi pět metrů nad zemí je ukotvené oko.“ Chvíli mi trvalo, než oči v šeru lesa našly upevněné oko. „To jsem vytyčil já! To je můj prvovýstup, který jsem absolvoval těsně před tím, než jsem odjel vloni do Anglie. Jmenuje se Na rozloučenou.“ V krátké přednášce jsem se dozvěděla, jak a kde se o prvovýstup žádá, ale po bližších informacích o tom, kdo ho při práci na ukotvení jistil, jsem ra-

ději nepátrala. Vždyť co oči nevidí, uši neslyší… Ještě několik stovek metrů, a byli jsme na malé mýtině, olemované pískovcovými skalami různých tvarů a výšky. „Vytáhni nádobíčko, polezeš Bivak. To je tahle skála,“ a rukou směroval na malou jakoby pyramidu, která byla na hraně opatřena výstupy, připomínajícími miniaturní schůdky. „To je paráda. To zvládneš!“ nadouvala jsem se v duchu pýchou. Začátek byl stejný jako u Mouřenína, jen s tím rozdílem, že Vašek vylezl k vrcholu ještě rychleji. Ukotvil se na vršku a velel: „Teď ty!“ Bezelstně jsem přistoupila ke skále. První stupeň jsem zvládla lehce, druhý s malými obtížemi, ale na třetím jsem se zasekla, neboť jsem zase „nedosáhla“. Stupínek byl dál, než mi umožňovalo roznožení. Mohla jsem si remcat, jak chtěla, ale úkol byl jasný – cesta vede toliko na vršek. Netrvalo dlouho a dosedla jsem na úzkou plošinu, zajištěná v pevném kovovém oku. Zapsala jsem své jméno a datum 5. září 2005 do notesu a naučeným způsobem jsem za světel blesku jeho fotoaparátu slanila k zemi. Necelé tři neděle před svými padesátými narozeninami jsem si sobě dokázala, že ještě nejsem žádná „buchta“, a syn mě přesvědčil o tom, že má v sobě velkou porci zodpovědnosti, když úplného laika dokáže vyhecovat k výkonu a zajistit jeho bezpečný výstup. text foto

JANOVA archiv autorky, Václav „Ještěr“ Novotný

31

rozhovor

Adam Narodil se v roce 1993. V té době měl už průměrný čtenář Montany hotovou střední školu. Poprvé zkoušel lézt někdy ve třech, čtyřech letech. Na podzim 1999 vylezl svou první cestu na umělé stěně, v listopadu toho roku vyhrál první závody, následující zimu už pravidelně závodil. Nejvíc jej těšilo, když vyhrál pohár a mohl si jej doma vystavit. Závody bez poháru, byť vyhrané, byly tak trochu zklamáním. Další léto už lezl cesty okolo 7+, bál se onsightů, proto těžší věci lezl nejprve s horním lanem kvůli nacvičení. V roce 2001 se definitivně zaměřil na skalní lezení. Je mu osm a s rodiči začíná jezdit do známých skalních oblastí Evropy. V roce 2002 vylezl své první 8a „Funky shit“ v Paklenici. To už „dal“ 7c+ na OS. Tehdy se rozhodl, že se každý rok zlepší v OS i RP přelezech o jeden stupeň…a podařilo se. V roce 2004 dokonce poskočil z 8a+ na 8c. 2006 dává dvě cesty stupně 8b+ v onsightu a své první 9a. Ví, že letos už půjde tento cíl splnit jen velmi těžko... Zatím přelezl přes 300 cest těžších než 8a. O svých plánech z pověrčivosti moc nemluví. Nijak speciálně netrénuje. „Jenom“ leze. Jak chce, kdy chce, kam chce. Prostě ho to baví. Nejradši má vápno, na lezení ho zajímá především technika. Lezení je pro něj hlavně hledání řešení… vymýšlení kroků a hledání těch, které ještě nezná. Když je týden ve skalách „a nic nevyleze“, štve ho to. Někteří říkají, že působí namyšleně, spíš je to ale tím, že je introvert. Vlastně – asi je to v jeho pozici výhoda. Navíc, neznám nikoho, před kým by se chlubil. Adam je chodící encyklopedie. „Rockstáry“ zná zpaměti. Zpravidla ví, kdy, kým a kolikrát byla ta která těžká cesta přelezena. Pamatuje si všechny kroky v těžších cestách, které vylezl, „krom nějakých těch bezvýznamných, na kterých se rozlézal“. V tom je nejspíš jeho genialita. Co bude, moc neřeší, zajímá jej hlavně lezení. Vlastně ani nemá důvod plánovat budoucnost – vždyť bude ještě pět let chodit na gymnázium. Nijak se svou výjimečností nechlubí – myslí, že tři z deseti lidí by mohli lézt jako on, kdyby ovšem o lezení věděli a cíleně se mu od dětství věnovali. Mezi spolužáky nijak nevyčnívá, školu „celkem může“, ale kdybyste mu řekli, že s ním zítra jedete do Frankenjury, neváhal by. Říká, že jej závody moc nebaví, ale soutěživost v něm je. Viděl jsem, jak jej po jednom závodu Českého poháru na závěr jaksi mimo soutěž vpustili jako tygra do arény, všem ukázal, jak se to finále mělo lézt a pak odešel. Takový je v kostce Adam Ondra.

Naposledy jsme si my dva povídali koncem roku 2005, co se od té doby změnilo? Skoro nic.

Jak je to u tebe s životosprávou? Jím co chci a nijak se neomezuju, ale na hambáče nechodím.

No, skoro nic… Výstup roku, několik famózních přelezů ve Španělsku. Co dál? Kam to ještě tímto tempem půjde? Možnosti se zužují, stále míň cest, ale ještě mám kde lézt.

Lezení máš jasně na prvním místě. Jiné sporty? Snowboard, ale český svahy mně přijdou plytší a plytší, a jezdit do Alp je drahý. Každý volný čas trávím na skalách.

Tebe lezení baví, sám si hledáš cesty… tak se jen ptám, co plánuješ dál. Kdysi jsi řekl: „Underground si nechávám na on sight“, takže...? To už tak nebude, protože jsem viděl video, navíc tato cesta mě už moc neláká... je celá umělá. Tento rok hlavně Frankenjura. Když je cesta umělá, tak tě neláká? Hele, každý se vyvíjí, já nechci „rýpat“, co jsi kdy řekl… Nevadí mi pár umělých chytů… ale Underground vede celý umělou jeskyní. Preferuju přírodní linie, nikdy bych žádný chyt nevysekal, maximálně zpevnil něco, co by bylo na upadnutí. To mně přijde sympatický, jednou vysekaná cesta už je navždy změněná. Jasně, možnosti na skalách nejsou nekonečný. Třeba ale ve Španělsku mají tolik lezeckých možností, že tohle zatím vůbec neřeší. Chtěl bys časem dělat cesty? Já už dělám. Zatím na domácí půdě – v Krasu. Jedná se buď o přelez starších projektů a něco je z mé hlavy... Mám svého osobního vrtače Vlka, čímž mu takto děkuju. A taky tátu. K nejtěžším patří Výměna manželek (11-), Vyvolení (10+), Syndrom buranin ve Sloupu, Paní Zima expres na Holštejně, Cizí objev v Rudicích, loni to bylo 8 cest, předloni 4, celkem to bude víc než 20. Další záleží na tom, jestli budu mít čas. Co závody? Spousta lidí říká: „Počkejte až bude moci Adam závodit!“ Závodit chci, ale nebudu objíždět každej svěťák na obtížnost a bouldery. Třeba nebudu nějakou sezónu závodit vůbec nikde. Nějak moc mě ten kolotoč závodů nebaví. Ale člověk míní... Uvidíme.

Setkáváš se se závistí? Možná, spíš v různých anonymních diskuzích na Internetu. Co tě na těch anonymních příspěvcích mrzí nejvíc? Třeba když mně zpochybní přelez. Teď myslíš to kolem Krpana? No. Nebo když jsem byl menší, občas někdo napsal, že jsem to a to přelézt nemohl. Podle mě jste vše kolem přelezu Krpana vyjasnili. Já bych řekl, že je v tom něco z naší národní povahy. Zaznamenal jsi podobné reakce i z ciziny? Ano, ale málo. Myslíš, že bys mohl být v nějakém sportu tak dobrý jako v lezení? To teda nevím. Na všechny ostatní sporty jsem asi trochu „levej“. Rozhodně by to nebylo nic s míčem. Jaké jiné „druhy“ lezení tě lákají? Vícedélkové lezení, pokud možno do jednoho dne. Určitě ale žádný sníh. Na oblíbený druh skály se ani neptám, to je jasně vápno, ale jaké lezení máš vlastně rád? Nevadí mi, když je cesta jen o jednom kroku, je-li ten krok hezkej, je to pro mě víc než vytrvalostní lezení, kde ti pomalu natýká… vytrvalost se dá lehce natrénovat, ten jeden technický krok ne. Přitom ty nejtěžší onsighty, které jsem vylezl, jsou vytrvalostní. Po pár dnech mě ale takové lezení přestane bavit. Přejišťovat písky? Ne. Jsou v tom nějaký tradice… i když magnézium by mohli povolit (smích). Cesty, které lezeš ty, neleze moc lidí… …to je výhoda, alespoň tam nejsou fronty.

A co ti naopak přijde na závodech dobrý? Na které závody by stálo za to jet? Atmosféra, prestiž… Mistrovství světa, Rock Master… Asi každý lezec by chtěl vyhrát tyto závody.

Jasně, a jak se na tebe dívají jiní, kteří lezou podobné cesty? Prostě ti, kteří rozumí? Já myslím, že mě berou, napíšou třeba, jak se mi která cesta lezla…Nebo co můžu doporučit.

Připravuješ se nějak speciálně na závody? Na závody potřebuješ vytrvalost… tu třeba v Juře nebo v Krasu tolik nepotřebuješ. A musíš jí mít tolik, abys byl schopen udělat i těžší boulder na závěr. Na závodech nikdy neudělají kolmou cestu. Zatím budu letos jezdit EPJ a myslím, že speciální trénink ještě není potřeba. Mou výhodou je, že mám nalezeno spoustu metrů.

To asi hodně potěší, ne? Jasně.

Myslíš, že lidé jako ty nebo Mráza přitáhnou k lezení i nelezce? Že máte vliv na popularitu lezení. No, z lezení se nikdy nestane sport jako fotbal.

Byl ve správnou dobu na správném místě. Určitě, před těmi dvaceti lety bylo lehčí posouvat klasifikaci.

Proč? Je to nezáživný… závody na obtížnost jsou nezáživné. Čím dál populárnější bude bouldering. To vidíš na Mejcupu. Víc a víc lidí chodí lézt. Víc a víc by jich tedy mělo lézt dobře, chtít se dívat na závody a tak dál… Tihle lidé lezou rok, dva a pak se zase začnou zajímat o něco jiného.

Máš nějaký lezecký vzor? Možná Güllich. Proč? Dělal první nejtěžší cesty na cestě. Udělal první desítku, desetplusku, jedenáctminusku a jedenáctku.

A myslíš, že to pořád jde? Ano, ale ne tak rychle. Kde myslíš, že by šly dělat takové cesty? Někde v obrovských převisech, třeba tři devětáčka za sebou bez odpočinku. Těžkou cestu není snadné udělat. Jednou z možností je logická kombinace několika cest. Které tři cesty považuješ za pro sebe zlomové? První 9- na OS v Juře.

32 Taky myslíte, že má Adam malou ruku? Zkuste přiložit...

Tak před usnutím, co? No, jo, no… ale sny o tom, že někde lezu se mi nezdají.

Čarodějův učeň

Kolik máš do roka dní, kdy nelezeš? Vedu si deníček, vloni jsem byl 146 dní ve skalách, vylezl jsem 84 cest nad 8a, v roce 2005 145 dní a vylezl jsem 121 cest nad 8a. Ale lezeš tak čtyřikrát, pětkrát týdně, že? No. A když nelezeš, tak alespoň shybuješ, ne? Ne a žádnej campus. Pravidelně dělám strečing. To je to, co někteří nechápou, nebo nechtějí chápat. Že se dá jen lézt a lézt. Pro zábavu a přitom se zlepšovat. Po lezení jenom na skalách začneš ale slábnout. Na závody velkýho formátu nemůžeš jet bez toho, že bys před tím speciálně netrénoval. To zatím neřeším. On je malej, lehkej, s malýma rukama… co bys na to řekl? Že už je to trochu ohraný. Ty máš zase problém někde jinde než jiní… Ne úplně často, ale někdy se to stává. Chouca 8a+ OS Buoux, pravděpodobně první onsight této legendární dvaadvacetileté krasavice. Neun leben 10 na OS v Juře. Martin Krpan 9a Mišja Pec. Jak si vybíráš cesty, které chceš lézt? Podle počtu přelezů a toho, jak se mi ta která cesta líbí. Dám na intuici... Kde ještě, kromě Španělska, může padnout nějaký těžký onsight? Ve Francii, v Ospu. V Juře nebo v Krasu těžko. (smích) A vůbec, jaký máš vztah k Moravskému krasu? Před pěti lety se mi Kras moc nelíbil, tak poslední dva roky mu ale přicházím na chuť. Pěkné, technické kroky, se kterými si můžeš hrát. Není to pádlování jako někde... Krasu prostě musíš přijít na chuť. Stane se ti někdy, že si řekneš: Tak a dneska budu lézt jenom lehký cesty, jen tak… pro tu srandu. Budu si to užívat? Spíš ani ne. Co kdybych spadl? (smích) Takže když už jsi ve skalách, tak to „kosíš“, co to jde, jo? Jo. Ty lezeš asi i ve spaní, že? Ne, to ne. Sexhibition 8b, OS, Alquezar

Co je pro tebe víc? Být nejlepší ve svým věku, nebo jeden z nejlepších mezi všemi? Srovnávat se s ostatními, nejen s vrstevníky. Jaký otázky nejvíc nesnášíš? Furt ty stejný dokola… Který otázky tě baví nejvíc? Jak se leze ta která cesta… Úplně to vidím, to se ti rozhoří očička, začneš mávat rukama… …ale koho by to bavilo? No, třeba bychom to takhle těm lidem mohli zkazit. Chystáte se na onsight nějaké cesty? Pak nečtěte tento článek… Co bys vzkázal někomu, kdo by chtěl být jako ty? Aby si za tím šel. za redakci se ptal Tomáš Roubal foto archiv Adama Ondry Výstupy: Víte co, koukněte na www.8a.nu, sekce ranking a někde hodně u vrchu (21. 3. to bylo třetí místo za P. Usobiagou a R. J. Puiblanguem, před D. Grahamem) najdete Adama. Pak už stačí jen kliknout na jeho jméno a odkaz „routes“. Vše hezky graficky zpracováno. Vybíráme: 9a: Martin Krpan /Mišja pec 8c+: Travers de la enmiend 8c+, 9a /Santa linya Broadway 8c+/9a /Siurana L’odi social /Siurana Estado critico 8c+, 9a /Siurana Blomu /Santa linya Noia /Andonno Vanquish / Frankenjura Infinity /Frankenjura Ultimate sacrifice /Gorges du loup necelých 40 cest nad 8c Sponzoři: La Sportiva, Rock Empire

33

V

Á

N

O

Č

N

Í

Sperlonga ,,Dobrý den, pasová kontrola.“ Letos to slyším poněkolikáté. A je to tady. Už zase sedím v autě, poslouchám zvuk motoru a koukám na ubíhající krajinu. Cíl: Sperlonga (letos podruhé). Datum: 25. 12. 2006 až 3. 1. 2007. Obsazení: Dud (bůh řidičů), Martina, Klinger, Javier a já. Po 14hodinovém meditování v autě, kdy jsem se konečně něco naučil do školy, dorážíme do krásného přístavního města Gaeta. Nikdy se to nemůže obejít bez nočního hledání místa na spaní – je to rutina. Hledám, kde se dá... Po hodině mám. Paráda! Za rákosím u silnice parádní flek. Šup do spacáků.

Sektor El Pueblo

Ráno trochu páry od pusy, skoro jsem zapomněl, že je prosinec. Lezecká oblast Sperlonga leží u moře asi 140 km pod Římem. Rozděluje se na tři oblasti, v níž je mnoho sektorů. Dohromady cca 700 cest. Oblast nad tunelem je kolmého charakteru (4c až 8a+), oblast El Pueblo – malé převisy i kolmé delší cesty (6a až 8b), poslední kolmé sektory a velká jeskyně leží přímo u pláže. A tam jedeme. Opět šlapu po nekončících schodech na pláž s mým psím přítelem a potkáváme se s Káčulou. Ten vypadá spokojeně. Hned vklouzneme do sedacích úvazků a snažíme se rozhýbat zatuhlá těla. Vylezeme 10 cest, večer čaj. Tomáš Grotta dell’aeronauta

hodnotí dnešní den jako dobrý a oba se těšíme na další lezenici. Brzy ráno klušeme do ,,Grotta dell’Areonauta“. Krása. Samé krápníčky, dírky, díry a hlavně vytrvalostní linie ve stopě. V hodně převislém 7b+ si natahuji vazy v kolenu, které mě do konce zájezdu bolí. Nevadí, alespoň vypiluji techniku jedné nohy. V jeskyni je obsazení cest od 6a po 8c+, tudíž zde naleznete mnoho lidí, dětí, psů. Může to působit nepříjemně, ale my tu jsme kvůli lezení. Večer Káčula opět hodnotí den u černého anglického čaje, je spokojený s 11 cestami. Jde se spát. Další dva dny hrneme metry a metry převážně v jeskyni. Po 4 dnech a 35 cestách jsem adekvátně unavený a nastává můj oblíbený rest. To miluji na Sperlonze, miluji tady odpočinky. Člověk leží u moře, opalovačka, pro pohodáře ideál! Pro turisty je zde vesnice Sperlonga (10 km) s krásnými italskými uličkami nebo přístavní město Gaeta. Na Silvestra se loučím s Kačulou, který musí pracovat a odjíždí. Já s Dudem lezu další den v Pueblu, kde pokusnu nějaké 8áčko. Pád z topového chytu mě zcela konsternuje, chudák jistič Dud. Silvestra tráví někdo opíjením se do němoty (kdo zná polské sousedy, ten pochopí), někdo klábosením a házením rukou kolem sebe, všichni lezou. Probírají se písky, historky ze skal, pokuty od policistů. Kolem deváté ulehám, v noci mě vzbudí nějaké dělbuchy. Paráda, nový rok a spím dál. Ráno jsme v jeskyni mezi prvními, kromě ještě značně podnapilých probouzejících se lezců. Cinkot karabin jim viditelně způsobuje krušné chvíle. Jsem víc než spokojený, poslední den se vydařil. Dopoledne balíme kufry, ještě ty nekonečné schůdky k našemu fiatu. Ten jede jako švýcarské hodinky. Dud opět ukazuje famózní řidičský výkon (bum, Rakousko), spím a budí mě až známá věta ochránců naší republiky: ,,Dobré ráno, pasová kontrola.“ Rada nakonec. Nekempujte na pláži, hrozí tím uzavření jediné přístupové cesty. V obchodě Da Guido nabízí průvodce, ovoce, pečivo a mají tam plácek, kde tolerují spaní pod podmínkou, že ráno vše zabalíte. Zdar a sílu! text foto

34

David Jaroš Tomáš Kačmařík

o.t.r

Jak šly Švédky do světa Jak už tomu tak bývá, velké plány přicházejí na svět dříve než jejich finanční zajištění. Stalo se tak i v našem případě. Jana se kdesi na trati Poprad–Praha dozvěděla, že se může téměř bezpracně stát vlastníkem dodávky (lépe řečeno její poloviny), a Markéta zanedlouho poté vyskočila doma z vany s vítězným pokřikem „On the Rope“! Kerouacem inspirovaný nápad se stal nejen názvem výpravy, ale i jejím programem. Místo bezcílného toulání Evropou jsme se rozhodly tento kontinent prolézt, pěkně postupně od severu k jihu. Brzy jsme si ovšem všimly toho, že např. lana, friendy, mačky, cepíny, stany a jiné vymoženosti, které jsme dosud používaly k nesportovním výkonům, jsou téměř výlučně vlastnictvím kamarádů a rodinných příslušníků, a ti se s nimi nehodlají loučit. Ani dočasně. V tu chvíli se v Markétině schránce objevila odpověď na dávno zapomenutý e-mail, odeslaný v záchvatu optimismu a nadšení do redakce Montany. To, že mají zájem publikovat reportáže dvěma holkám, které lezou čtyřky, a ještě slib, že nám dopomohou k materiálnímu vybavení, jsme dlouho považovaly za dobrý vtip. Až do té doby, kdy na poštu přišel balík z Lanexu. Pak už šlo všechno rychle. Postupně jsme dohodly spolupráci s osmi firmami, z nichž nám každá darovala materiál v hodnotě od tří do deseti tisíc. Věřte tomu nebo ne, vyfasovaný materiál se nám téměř bez výjimky osvědčil. Bylo to určitě způsobeno tím, že jsme si jej většinou samy vybraly podle toho, co nám vyhovuje. Od Hannahu jsme dostaly stan pro 2 a půl člověka, který se při jedné děsivé bouřce na skotském ostrově Aran položil pod náporem větru a proudů vody až na zem, nicméně po jemném zlepšení počasí se zase narovnal, k našemu velkému překvapení naprosto bez úhony (na rozdíl od nás). Jedinou výtku máme proti váze laminátových tyček. Návštěva obchodu Warmpeace připomínala reality show – 10.000 na účtu, půl hodiny do zavíračky a vybírej jak můžeš. Pravda, přítomného prodavače zarazilo, že již disponujeme spacáky od této firmy, a tak mu nezbylo než donášet do zkoušecích kabinek různé velikosti námi vybraných modelů. Utratit takovou částku za oblečení se ukázalo jako tvrdý oříšek. Markéta jej vyřešila výběrem gore-texové bundy Mont Blanc. Jakožto zastánce hesla „co nemáš, to nepotřebuješ“ trpěla vždy syndromem nedůvěry k oné údajně zázračné, a také přiměřeně drahé tkanině. Tato nemoc ji ovšem přešla už v srpnu, kdy ve Skotsku začalo pr7âQSBWV
QPEQPīJMZ
mSNZ


šet a nepřestalo až do Irska. Jana se naopak dodnes vyžívá v různých kombinacích polartecových vrstev, na které nedá dopustit a s láskou jim přezdívá „neoprén“, případně „skafandr“. Dalším klíčovým spřízněncem se stala firma Vavrys, distributor zboží Craft a Silva. Silva nám pokusně poskytla solární panely. Tento nápad působil v našem okolí značné posměšky, až do té doby, než jsme všem vysvětlily, že panely opravdu nebudou pokrývat střechu dodávky, nýbrž že se pohodlně vejdou do víka od batohu. Ten větší panel je otevírací, rozměrů kapesního slovníku a nabíjí mobil, který se připojuje pomocí kabelu pro nabíjení ze zapalovače v autě. K tomu menšímu je připojená malá bednička, ve které se za den slunečního záření nabijí dvě nebo čtyři tužkové baterky. Další blbůstka z kategorie „co nemáš…“ , přijatá se zdvořilým poděkováním a podezřívavým studováním návodu, se kterou bychom se dnes už těžko loučily. Jelikož jsme obě závislé na digitální fotografii, využily jsme především panel na nabíjení baterek, a to hlavně při vícedenních přechodech hor. Samozřejmé je, že využití stoupalo spolu s přesunem do jižních, a tedy slunečnějších zemí, ale i severské záchvaty snesitelného počasí se ukázaly dostačující k doplnění energetických zásob. A kromě toho panel ještě prokázal neuvěřitelnou schopnost udržet se 8 km na střeše dodávky škrábající se serpentinami do jakéhosi kopce v Portugalsku. Švédský Craft nás, zřejmě obměkčen naší přezdívkou, vybavil termoprádlem doslova od hlavy až k patě. Nutno dodat, že tyto oblečky jsme za 18 měsíců neopustily (až na úplný jih Španělska, kde byl jakýkoliv pohyb možný pouze v plavkách). Menší nedostatky tkaniny zaznamenaly pouze naše čichové buňky. Byly jsme však nuceny konstatovat, že po prvním dni použití zachovává oděv naštěstí konstantní odér a spolucestující si zvyknou. Od výrobce vařičů Trangia, jehož zboží se tou dobou objevilo v našich obchodech, jsme taktéž

vyfasovaly jeden zkušební exemplář. Jedná se o vařiče v našich končinách nezvyklé – součástí je kromě samotného přístroje také zástěna proti větru a veškeré nádobí. Velkou výhodou je naprostá větruodolnost, tudíž v severských zemích předčí jakýkoliv jiný způsob vaření. Ve společnosti anglických a irských horalů získáte pocit, že jiný typ vařiče snad ani neexistuje. Vrcholem všeho je, že jejich set, který jsou ochotni táhnout s sebou až do nejvyšších poloh, obsahuje i čajovou konvičku! V zemích méně větrných jsme Trangiu ovšem vyměnily za lehčí a méně objemný model. Dvojčata Duostar od Lanexu (Tendonu) se ukázala jako lehká a objemově skromná a mnoho našich pokusů o vícedélkové až horské cesty by se bez nich zřejmě neobešlo. Stejně tak úprk ze stěny, když si Jana vykloubila rameno, by byl záležitostí mnohem složitější, nebýt těchto 2krát šedesáti metrů špagátu. Jednu výtku bychom měly k přílišné schopnosti obou lan totálně se zamotat! Nejsme si ovšem jisté, má-li být směrována výrobci, nebo spíše našim „schopnostem“ práce s lanem. Co se batohů týče, zůstaly jsme, i přes všemožná přemlouvání, věrny firmě Doldy a osvědčenému modelu Pumori. Geniální uspořádání kapes, pohodlná záda a nízkou váhu ovšem poněkud zastínil fakt, že (zřejmě vinou asijské výroby) začalo brzy docházet k poruchám zipů, praskání švů a trhání šňůrek. Nový Pumori tak po roce a půl používání skončil v politováníhodnějším stavu, než jeho předchůdce, který už Markétě sloužil téměř dekádu. Zbývá už jen zdrbnout mačky od Raveltiku – ke klasickému řemínkovému modelu Alpamayo je opravdu málo co dodat. Snad jen že kromě bezproblémového přechodu ledovců a dalších více méně turistických aktivit, pro které je určen, poslední dobou úspěšně zdolává i jednodušší pyrenejské ledy a uvádí tak v údiv místní až po zuby ozbrojené horské vůdce. Jak vidno, nedočkalo se v našich rukou výše zmíněné vybavení žádných extrémních výkonů, co se obtížnosti nebo výšky týče. Obdivuhodně ovšem přežilo rok a půl téměř neustálého využití, včetně mnoha náhod a nehod typu „A je to“, včetně krutého uskladnění v dodávce a neustálého přehazování z místa na místo. S jeho pomocí jsme bez úhon (tedy alespoň

bez těch viditelných) přežily i my a ještě ke všemu prokázaly platnost námi zvoleného motta „když si něco přeješ, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit“ (Paulo Coelho, Alchymista). text a foto Švédky www.sweb.cz/ontherope/

Hannah ve Skotsku

Skafandr v Pyrenejích

Solární panel Silva ve Francii


%PMEZ
8BSNQFBDF

35

Val ná hr o ma da 2 007 L et o¿ ní Val n á hr o ma da Ç HS mêl a n ár oç nÿ pr ogr a m. B u d oucí s mêr çi n n osti

s vaz u mêl a kr o mê vol e b çl e n û vÿk on n é h o vÿb or u ur çi t p od oba r oz p oçt u n a l et o¿ ní r ok a vÿ¿ e p‡í s pêvk û n a r ok 2008; pr ávní r á mec pa k sc hvál e ní z á kl a d ní c h d o-

k u me nt û - n ovÿc h st a n ov a di sci pl i n ár ní h o ‡ á d u. Zast ou pe n o byl o 82 od díl û di sp on ují cí c h 2 21 hl as y, c oæ r e pr ez e nt uj e 3 4, 5 % çl e n û. Nej vy¿¿í s vaz ovÿ or gá n

vÿsl e dky hl as ová ní p otvr di l pr ogr a m d os ava d ní h o ve de ní, pr ot oæ e n a k on ec p‡i j al

n ávr h r oz p oçt u i n ávr h n a zvÿ¿ e ní, r es p. ú pr avu vÿ¿ e p‡í s pêvk û, i k dyæ p o tr a di ç n ê

b ou‡l i vé di s k usi o p o mêr u fi n a nç ní p od p or y tzv. s er vi s ní, s p ort ovní a a d mi ni str a-

ti vní çásti r oz p oçt u.

Návr h n ovÿc h st a n ov, vytvo‡ e nÿ pr ac ovní s k u pi n ou j me n ova n ou VV n a p odk-

l a d u n ávr h u J U Dr. Karl a J el í n ka, byl v d ost at eç n é m p‡ e dsti h u i r ozs a h u p‡i p o mí nk ová n çl e ns k ou z á kl a d n ou a VH pr ez e nt ová n d okt or e m J el í n ke m os ob n ê. N ovÿ

d ok u me nt defi n uj e çl e nství a çi n n ost s dr uæ e ní v k or ekt ní pr ávní f or mê a VH p‡i pa dl z ej mé n a ú k ol r oz h od n out, z da n ové st a n ovy u moæ ní çl e nství od díl û m s tzv. odvoz e n ou pr ávní s u bj ekti vi t ou. Byl o r oz h od n ut o, æ e ni k ol i v. N ovÿ Di sci pl i n ár ní

P‡e dse dkynê Al e na Ott ová Çe pel ková

a 1 . míst op‡e dse dkynê Soña Bo¿tíková, fot o P. Ja ndík

Us n es e ní Val n é hr o ma dy Ç HS z e d n e 2 4. b‡ ez n a 2 007 Val n á hr o ma da vz al a n a vê d o mí:

‡ á d, z pr ac ova nÿ n a zá kl a dê n ávr h u Ro ma n a Wi m mer a, d opl ni l st a n ovy a ust a n ovi l di sci pl i n ár ní k o mi si j a k o n ez ávi sl ÿ vol e nÿ or gá n.

V r á mci z pr áv o çi n n osti od b or nÿc h k o mi sí byl i del e gáti s ez n á me ni s n ovê

j me n ova nÿ mi p‡ e ds e dy od b or nÿc h k o mi sí. Vl éka‡s ké k o mi si n a hr a di l a j ejí h o dl ou h ol et é h o p‡ e ds e d u I va n a Rot ma n a J a n a Ku bal ová, k o mi si s out êæ ní h o l ez e ní

d os pêl ÿc h ve de To má¿ Ra k ovi ç. N ovÿ m ¿ éf e m met odi c ké k o mi s e j e J a n ek B e d n a-

‡í k. Du¿ a n St uc hl í k del e gát û m vys vêtl i l , æ e k ni h a S ei l t ec h ni k od Hei nz e Za ka n e-

− z pr ávu ma n dát ové k o mi s e

- z pr ávu p‡ e ds e dkyn ê Ç HS a z pr ávy p‡ e ds e d û k o mi sí a s u bk o mi sí o çi n n osti v r oc e 2 006

byl a d os u d vydá n a pr ot o, æe v pr osi nci l oñs ké h o r ok u vy¿l o n ové vydá ní, kt er é j e p‡ el oæe n é a j s ou k n ê mu k or ekt ur y. Zbÿvá d oh oni t Hei nz e Za ka a p‡ e dat mu

çes ké t exty k z a pr ac ová ní d o k ni hy a k vyti ¿t ê ní. To j e pr obl é m, Za k j e çast o dl ou-

h od obê mi mo. J a n a Ku bal ová i nf or moval a o n ovÿc h d op or uçe ní c h l éka‡s ké k o-

Val n á hr o ma da zvol i l a:

mi s e ohl e d n ê vybave ní pr o n ouz ové si t u ac e, a kt u al i z ac e obs a h u l ékár ni çky h or o-

− p‡ e ds e dkyni Al e n u Ott ovou Çe pel k ovou

l ezc e a p‡ e de pi s ová ní l ék û l ai k û m d o expe di ç ní l ékár ny, vyvê¿ e nÿc h n a we b u

− or ga ni z aç ní h o mí st op‡ e ds e d u J os ef a U h er k u

P‡ e ds e da r evi z ní k o mi s e Zde n êk Vévoda s dêl i l , æ e aç má bÿt k o mi s e t‡í çl e n n á,

− ek on o mi c k ou mí st op‡ e ds e dkyni S oñ u B o¿tí k ovou − çl e ny vÿk on n é h o vÿb or u: St a ni sl ava ¢i l h á n a, P etr a J a n dí ka, Ra dka Li e n ert h a

Ç HS. Byl a za kt u al i z ová n a kart a s p ost u pe m pr vní p o moci p o n e h odê v h or ác h.

pr ac oval a j e n ve dvou l i dec h a opêt n a bí dl z áj e mc û m moæ n ost v t ét o k o mi si pr a-

a Ji ‡í h o Çer má ka

c ovat. Revi z ní k o mi s e zji sti l a j e n dr ob n é pr obl é my, kt er é uæ byl y vêt¿i n ou odstr a-

Val n á hr o ma da sc hvál i l a:

VH. P o n á mi t kác h, æ e by tí m byl y z n evÿh od n ê ny od díl y s vel i kÿ m p odíl e m ml á-

− p‡ e ds e d u r evi z ní k o mi s e Zde ñ ka Vévod u − z pr ávu o h os p oda‡ e ní v r oc e 2006

n ê ny.

V di s k usi ke st a n ová m byl a pr obí r á n a p od mí n ka vêk u 1 8 l et pr o hl as ová ní n a

deæ e byl a p‡i j at a ú pr ava, æ e n ezl eti l í çl e n ové j s ou z ast ou pe ní s vÿ mi z á k on nÿ mi

− z pr ávu r evi z ní k o mi s e za r ok 2 006

z ást u pci , kt e‡í z a n ê moh ou hl as ovat, n e b o z pl n o moc ni t s vé h o p‡ e ds e d u hl as ová-

− n ové st a n ovy Ç HS. S ouças n ê u kl á dá VVj eji c h r e gi str aci a z moc ñ uj e vÿk on nÿ

bez p‡i p o mí n ek.

− n ávr h r oz p oçt u n a r ok 2007

vÿb or k pr ove de ní p‡í pa d nÿc h z mê n k odstr a n ê ní n ej as n ostí çi n e p‡ es n ostí

p ok u d tyt o z mê ny z ás a d ní m z p ûs obe m n e ovl i vní s mysl a c el k ovÿ obs a h st an ov.

− n ovÿ di sci pl i n ár ní ‡ á d Ç HS

− n ovou vÿ¿i çl e ns kÿc h p‡í s pêvk û s pl at n ostí od r ok u 2008 ( p od 1 9 l et 1 00 Kç, 1 9 – 60 l et 400 Kç, n a d 60 l et z dar ma)

− n ová pr avi dl a pí s k ovc ové h o l ez e ní ve f or mê, v j a ké byl a p‡ e dl oæ e n a Val n á hr o ma da ul oæi l a:

− vÿk on n é mu vÿb or u z úçast ni t s e dr aæ by obj ekt u v Ostr ovê s tí m, æ e si VVs á m st a n oví c e n ovou hr a ni ci , z a kt er ou j e oc h ot e n obj ekt z a k ou pi t

− t aj e mní k ovi s vaz u, a by z aji sti l pr ove de ní i nve nt ur y d o k onc e d u b n a 2007

− n ové mu vÿk on n é mu vÿb or u, a by vytvo‡i l pr ac ovní s k u pi n u s ú k ol e m pr ovést

ní m. N ové st a n ovy byl y hl as ová ní m p‡i j aty, st ej n ê j a k o di sci pl i n ár ní ‡ á d sc hvál e nÿ

VH sc hvál i l a t a ké n ová Pr avi dl a l ez e ní v pí s k ovc ovÿc h s kal ní c h obl ast ec h v p o-

d obê p‡ e dl oæe n é p‡ e ds e d ou CVK Ji ‡í m Ros ol e m vÿk on n é mu vÿb or u, kt er ÿ s e n es h odl n a j e d n ot n é m st a n ovi s k u k p ouæí vá ní ma g n ézi a a p‡ e n ec h al r oz h od n utí

val n é hr o ma dê. Te nt o n e ur al gi c kÿ b od l ezec kÿc h di s k usí byl hl as ová ní m r oz h odn ut p o mêr e m 1 20 hl as û k u 75 ve pr os pêc h z ac h ová ní z á kaz u p ouæí vá ní ma g-

n ézi a a p od ob nÿc h pr ost‡ e dk û n a pí s k ovc ovÿc h s kal ác h. Na n ávr h OVK L a bs ké pí s k ovc e byl o sc hvál e n o çest n é çl e nství Zde ñ ka Kr opáçka v Ç HS.

Návr h zvÿ¿i t p‡í s pêvky od r ok u 2 008 byl z d ûvod n ê n r ûst e m vÿdaj û n a a d mi ni s-

tr ati vu a s ekr et ari át dí ky i nfl aci a n e moæ n ostí z ac h ovat bez zvÿ¿ e ní p‡í s pêvk û s ouças n ou úr ove ñ sl uæ e b çl e n û m, a ni æ by s e z açal o s a h at d o r ez er v.

od S azky z a p oçet çl e n û a p‡í s pêvky s e n ezvy¿ oval y. Ne byl v¿ a k p‡i j at a v n ásl e dn é m hl as ová ní byl o zvÿ¿ e ní p‡í s pêvk û od hl as ová n o v p od obê p‡ e dl oæe n é

i nve nt ur u st ávají cí c h vni t‡ ní c h s mêr ni c a j eji c h p‡í pa d n é ú pr avy çi d opl n ê ní

vÿk on nÿ m vÿb or e m.

de ní tr a nsf or mac e st ávají cí c h od díl û dl e sc hvál e nÿc h st a n ov

VH o n es pl n ê ní us n es e ní mi n ul é VH ve vêci vydá ní met odi c ké p u bl i kac e a s kri pt

- n ové mu vÿk on n é mu vÿb or u, a by vytvo‡i l met odi c kÿ p okyn ( n ávod) k pr ove− VH k onst at uj e n es pl n ê ní us n es e ní mi n ul é VH z e str a ny VV, r es p. MK ve vêci

vydá ní met odi c ké p u bl i kac e a us n es e ní mi n ul ÿc h VH ve vêci vydá ní s kri pt

pr o i nstr u kt or y h or ol ez ectví. VH kvi t uj e pers on ál ní z mê ny v MK a sl i b n ápr avy, av¿ a k z avaz uj e vÿk on nÿ vÿb or k pr avi del n é k ontr ol e MK ve vêci pl -

n ê ní t oh ot o ú k ol u a z ár ove ñ s e us n á¿í n a t o m, æ e vi ní k uve de n é h o st avu, bÿ-

val ÿ p‡ e ds e da MK, n a p‡í ¿t ê n e b u de vyk on ávat æ á d n é j me n ova n é f u n kc e v Ç HS.

K n avr æ e n é mu us n es e ní byl o n a n ávr h j e d n oh o z od díl û d odá n o k onst at ová ní

pr o i nstr u kt or y h or ol ez ectví. Sc hvál e n byl i d odat ek, æe D. St uc hl í k n e mûæ e n ap‡í ¿t ê vyk on ávat j me n ova n é f u n kc e v Ç HS. We b ové odkazy:

htt p: //ti nyurl . c o m/ybeer h - d ok u me nty ( B ul l eti n, r oz p oçet, us n es e ní, st a n ovy. . . )

Se kretari át : Çeskÿ h o ro l ezeckÿ svaz, Záto p kova 1 0 0/2 , P. S . 40 , 1 6 0 1 7 Prah a 6 − Strah ov

te l efo n : 2 9 6 1 1 8 2 07 ( i fax) , 6 0 3 6 4 6 2 07, 2 9 6 1 1 8 3 47, 6 0 3 6 4 6 3 47, e-m ai l : i nfo@h o rosvaz. cz ú ‡ed n í h od i ny: po n d ê l í 9 − 1 2 a 1 3 − 1 5 , úte rÿ 1 3 − 1 8 , çtvrte k 1 3 − 1 8 ge nerál ní part ner:

36

Byl

p‡ e d n es e n pr oti n ávr h, a by s e zvÿ¿ e n é n á kl a dy n a zl e p¿ e ní s er vi s u kr yl y z p‡íj mû

Lezcův slovník poučný

8

3. Věci potřebné i nepotřebné – materiál Nic: jen vy a skála Smyčka: kus „šňůry“, v případně většího průměru lana (odtud lanovice), s uzlem. Ten uzel může být různě objemný, záleží na tom, kam ho chcete napchat. Zajistíte tak trhlinky, do kterých se nevejde prst nebo naopak široké hrůzy, kam padnou jen „dětské hlavy“, případně celé smotané lano, které poté umně ovážete. Ve většině případů je nutné, aby pod uzlem bylo dostatečné zúžení, jinak vaše snažení bylo na nic. Nejlepší místo, kam dáte smyčku, jsou „hodiny“. Je to sloupek ve stěně, který lze po protažení smyčky „provázat“ – je to moc dobré jištění. Ještě můžete narazit na různé výčnělky jako jsou hroty a kyzy, které pro změnu „ovazujeme“ nebo

„přehazujeme“. Těžko se to vysvětluje, lepší je to vidět (nebo raději ne). Jedno vám ale povím. Smyčky jsou charakteristické pro pískovce, neb je to jediné dovolené jištění kromě stabilně usazených kruhů. Na jiných materiálech, jako jsou žula či vápenec, můžeme zakládat i „železo“. Tedy abych byl přesnější – dural. UFO: lezete-li nějaký ten pátek, jistě si dokážete představit, co způsobil nástup friendů na scénu lezení spár, třeba v Yosemitech. Do té doby nezajistitelné otvírající se a „rovnoběžnostěnné“ škvíry se najednou začaly tvářit tak nějak přívětivě. Píše se rok 2005 a místo toho, aby se nás robot pokusil vystřelit na Mars, stává se myšlenka jistého pískaře z Brna skutečností. Světlo světa spatřilo opravdové UFO! Cena? Maličkost – téměř dvacet let víkendů v odloučení od ženy a dětí, strávených lezením na písku… Co způsobil svého času nástup friendů, bude následovat i rozšíření UF. Vykřičníky za názvy cest v průvodcích budou najednou pozbývat na významu a vůbec, pískařina bude o něco veselejší. Pro odpůrce i zastánce mám dvě spolehlivě ověřené informace. Ta první je, že UFO není zdaleka tak „rychlopalné“ jako friend a chce to větší cit. Druhou je to, že se po založení na místo, kde by si smyčka ani nevrzla, budete bát dál. Stačí ale malé zvlnění ve spáře a je to jako kruh. No, skoro. Netřeba dodávat, že pomůcka plně vyhovuje pravidlům pískovcového lezení jak u nás, tak i v Sasku. Vklíněnec, stoper, čok: a nevím jak se této jednoduché věcičce ještě říká. Je to jakási náhrada za uzel na smyčce. Chcete slyšet pohádku? Tedy,

kdysi dávno se ve skalách nad anglickými blaty proháněli páni lezci (prohánějí se tam stále). Tu si jeden z nich povšiml kamene zaklíněného do spáry, již se chystal smycí ovázati a přemýšlel, jak tam ten šutr drží. Když si takhle po lezení zkracovali cestu domů chůzí po kolejích, tu si právě ten, co ho upoutal onen kámen, povšiml upadlé matice. Do otvoru navlékl smyčku a byl tu první vklíněnec. To bylo pěkné, že? Bylo jen otázkou času, kdy vklíněnec získá klasický klínovitý tvar, u menších velikostí ocelové lanko a další vymoženosti, jako různá prohnutí, drážky pro jistější uložení, barevné odlišení velikostí atd. Hexcentrik: vzorem byla určitě ta matice z pohádky, ovšem proti vklíněnci zůstalo u jejího tvaru. Pravda. Je to trochu nepravidelný šestiúhelník. To díky tomu, že protilehlé stěny se navzájem sbíhají. Lze jej tak zakládat jako klasický vklíněnec (teoreticky 3 velikosti) nebo využít zkrutu ve spárách s rovnoběžnými stěnami. Abalak, Tri Cams: tedy aby bylo jasno, jako mnoho věcí, kdy jednoduchost a kvalita v jedno se snoubí, pochází od našeho východního bratra – z Ruska. Jistý Abalakov (odtud abalak) přišel na využití logaritmické spirály (nebo to byla elipsa?) i vysoko v horách. Jde o to, že na jedné straně je „nos“, opírající se o jednu stěnu a na straně druhé se opírá část mající takové zakřivení, které při určitém natočení vykazuje různou šířku. Tato opěrná část má tvar dvou, řekněme žeber. Tedy pokud umíte trochu počítat, zjistíte, že styk se skálou zajišťují tři body – odtud Tri Cams (Camp). Ke karabině vede plochá smyčka umístěná na čepu a díky tomu jde asi o nejnosnější „zakládací“ pomůcku. Český abalak má místo smyčky na čepu přímo tělem protažené ocelové lanko. To, díky pružnosti, sice občas znemožní vybrání nejmenší velikosti, ale jinak dobrý. A kam se hodí? Všude! Ale především do dírek, děr a největší i do jeskyní – smyčka nic nepáčí. Spáry může svislé, vodorovné, koutové, dokonce i dolů se rozbíhající, ba i vyledněné. Oproti friendu to chce při zakládání větší cit. Friend: od dob promítání jistého filmu, jenž sám o sobě byl totální kravina, bývá friend nazýván též „vačkou“. V každém případě jde o „výstředníkový mechanismus“, kdy právě výstředníky (2 páry, tedy 4) jsou takové ty čelisti, zajišťující bezpečné usazení ve spáře. Eventuálně se hodí i do děr, tady je ovšem nutné, aby měl ohebný nosník kvůli páčení – to jsou ty s jedním ocelovým lankem uprostřed. Jako první s touto pomůckou přišli z Wild Country (dnes DMM), tehdy ještě s tuhým nosníkem. Nově jsou vidět také modely s výstředníky na jedné straně většími než na straně druhé, což najde uplatnění především v koutových, zužujících se spárách. Camalot: asi největší inovace friendu. Díky svému patentovanému dvouosému systému se pyšní vcelku velkým rozsahem při zachování výhodného zakřivení nebo snad stoupání křivky (ne křivule) výstředníků. text kresby

Vilém Pavelka Lenka Petrášková

37

medicína

14

První pomoc na laně

aneb Ošetři a zachraň na skále, ledu a sněhu

Lékařské aspekty sportovního lezení I

První pomoc a návštěva lékaře

Lezení je pohyb, který nás spojuje. Sportovní lezení je hnacím motorem vlastního lezení a základním kamenem horolezectví jako takového. Sportovnímu lezení se tak na určité úrovni věnuje každý z nás. Obtížnost nejtěžších přelezených cest dosáhla hranice jedenáctého stupně obtížnosti. Tyto cesty kladou na lezcovo tělo mimořádné požadavky a tělo samotné je vystaveno extrémní fyzické zátěži. Každý z nás má ale svou hranici obtížnosti někde jinde, a proto by bylo chybou domnívat se, že své tělo nemůžeme poškodit při přelezu lehčí cesty nebo při obyčejné návštěvě lezecké stěny. Hned ale musím dodat, že kladný přínos lezení pro naše tělo je opravdu významný. A podobně jako u jiných sportů i při něm má tělo neoddiskutovatelné právo vypovědět své služby, pokud zátěž překročí jistou kritickou mez. To by měl mít vždy každý lezec na paměti. Popularita lezení v poslední době prudce stoupá. Na druhé straně informovanost (teď pomíjím metodickou stránku lezení, která je pečlivě zpracována a aktivně publikována) o zdravotních – lékařských aspektech vlastního lezení je pomíjena a není jí věnována taková pozornost, jaká by při současné oblibě lezení a počtu lezců měla být. To s sebou samozřejmě nese mnohé stesky lezců, kteří by si o problematice rádi něco přečetli, ale nemají pořádně kde a nebo je v horším případě nedostatek vědomostí vede k neuváženým rozhodnutím v péči o svou poškozenou tělesnou schránku. Problematiku lékařských aspektů sportovního lezení vám chci představit komplexně, abyste nejenom věděli, jaká poranění při lezení mohou vzniknout, ale abyste

38

Pavel Rýva, Bestseller Xa, Sicilská stěna, levý břeh, Labák foto: Martin Spilka

i pochopili, jak to naše tělo při lezení funguje a jak se o něj máme starat, tak abychom žádné zdravotní komplikace nemuseli řešit a o naše milované lezení nepřišli. Postupně vás tak seznámím se stavbou – anatomií a fungováním našeho těla a jeho částí, které k lezení potřebujeme, prevencí a příčinami vzniku zdravotních problémů v souvislosti s lezením, rozeberu jednotlivá poranění a syndromy z přetížení, jejich léčbu a samozřejmě nezapomenu na kapitoly jako je taping, výživa, specifika lezení v dětském věku nebo strečink. První pomoc a návštěva lékaře Toto téma považuji za naprosto zásadní, a proto byste mu měli věnovat dostatečnou pozornost. Lezec a jeho tělo Každý z nás si musí uvědomit, že zdraví má jen jedno a to má absolutní přednost. Pokud se mnou není něco zdravotně v pořádku, měl bych se problému věnovat a ostatní záležitosti nechat stranou. Tedy i lezení. Lezec versus lékař Aktuální povědomí a úroveň informovanosti lezců ve věci zdravotních problémů v souvislosti s lezením je vede k některým neuváženým krokům. Jedním z nich je „samoléčba“. Ta je přímým důsledkem předávání zavádějících informací nebo pochybných rad mezi lezci a jejich všeobecnou neochotou navštívit lékaře. Většina argumentuje tím, že u nás nejsou

lékaři, kteří by jejich problémům rozuměli a uměli je vyléčit. Toto myšlení je naprosto scestné a nemůže přinést úspěch. Lezec by měl lékaři a jeho schopnostem důvěřovat. Každý lezec toho může pro své zdraví v případě nějakého poranění nebo zdravotní komplikace v souvislosti s lezením udělat mnoho. A svým správným a pohotovým přístupem může přispět k úspěšné léčbě maximální možnou mírou. První pomoc Postup první pomoci při projevu zdravotních komplikací v souvislosti se sportovním lezením jsem maximálně zjednodušil, aby byl pro vás snadno pochopitelný. Pokud se bavíme o zdravotních problémech v souvislosti se sportovním lezením, máme většinou na mysli poranění a poškození – syndromy z přetížení měkkých tkání (svaly a pojivo) převážně horních končetin. Zdravotní problémy však mohou vznikat i jinde: např. na páteři nebo dolních končetinách. Poranění spojená se vznikem zlomenin mohou vzniknout při jakékoliv horolezecké činnosti, a proto se o nich v následujících dílech zmíním jenom okrajově. Znalosti jejich laického ošetření získáte ve většině kurzů první pomoci. Poranění horních končetin ve spojitosti se sportovním lezením jsou ve většině případů zavřená. Někdy může dojít k poškození kožního krytu. Otevřená poranění jsou ale daleko vzácnější. Velkou kapitolou jsou syndromy z přetížení při sportovním lezení, které tvoří rozsáhlou, ne-li

největší část zdravotních komplikací následkem lezení. Vyvíjejí se pozvolna a použití spojení „první pomoc“ u nich není příliš ideální. Nicméně níže uvedený postup lze před vlastní návštěvou lékaře s úspěchem využít i u nich. Postup: 1. Pokud na sobě (především horní končetiny – předloktí a ruce s prsty) při lezení nebo po něm budete pozorovat jeden nebo více z níže uvedených obecných příznaků, měli byste problému věnovat dostatečnou pozornost. Obecné příznaky poranění a syndromů z přetížení horních končetin v souvislosti se sportovním lezením: bolest citlivost na pohmat pocit tlaku otok hematom (krevní výron – modřina) změna barvy ztráta funkce (omezení pohybu) praskot změna tvaru (anatomická odchylka) kožní oděrky 2. Jestli jste objevili nějaké z výše uvedených příznaků nebo se domníváte, příp. jste si dokonce jisti, že došlo ke vzniku poranění, neztrácejte čas a okamžitě před

Literatura: 1. Hochholzer, T., Schöffl, V.: So weit die Hände greifen. 2. Schöffl, V., Hochholzer, T.: Sportklettern – Aktuelle sportmedizinische Aspekte. 3. Rotman, I., Machold, P.: Prevence úrazů a poškození pohybového ústrojí v horolezectví.

3. Stáhnutí – komprese: Stáhnutí poraněné části těla zmenšuje otok a napomáhá tak k rychlejšímu hojení. Ke kompresi postižené oblasti přistoupíme okamžitě po ukončení ledování. Stáhnutí by mělo být dostatečné, ale ne zase přehnané, aby nedošlo k zastavení přítoku krve do postižené oblasti. To by vedlo k pomalejšímu hojení. Doba stáhnutí poraněné oblasti závisí na mnoha okolnostech. Pro nás je prvotní zabránění vzniku, příp. dalšímu rozvoji otoku, a pokud ten nepominul, tak obinadlo nesundáváme. Připomínám, že nám jde o kompresi poškozených měkkých tkání. 4. Elevace – polohování: Zvednutí poraněné končetiny nad úroveň srdce nebo alespoň její zvýšená poloha napomáhá rychlejšímu odtoku tekutin z místa otoku směrem k srdci, otok se tak zmenšuje a tím se hojení urychluje. Martin Pilka, Ostaš foto: Radka Krejčí

návštěvou lékaře proveďte tato základní léčebná opatření: Tato opatření zvládne provést každý laik. Jejich uskutečnění může zásadně přispět k urychlení léčebného procesu a tím i k brzkému návratu k lezení. 0. Ošetření kožních oděrek, příp. hlubšího poranění: Dezinfekce rány (Betadine, Ajatin, Septonex, Jodisol atd.) a její sterilní krytí. Podcenění ošetření může znamenat zavlečení infekce do rány a její následné šíření. Léčba pak může být daleko komplikovanější a delší. 1. Klid, odpočinek: Okamžitě vynecháme lezení jako aktivní pohyb, dokud nebude jisté, že problémy pominuly. Délka přestávky v lezení se odvíjí od typu zdravotního problému a její vlastní délku určuje – doporučuje lékař. Mnozí lezci považují přestávku v lezení často za neúměrně dlouhou a poraněnou část těla zatěžují velmi brzo. Pozor na to, že velikost bolesti nemusí odpovídat rozsahu poškození a naopak bolest jako alarmující příznak může zpočátku chybět a dostavit se až později! 2. Chlazení – ledování: Léčba, která nic nestojí a přitom je tak účinná! Mnozí na ni zapomínají

právě pro její jednoduchost nebo jí nepřikládají takový význam. Tiší bolest, snižuje krevní průtok zúžením krevních cév, a tím zastavuje i případné menší krvácení a rovněž zmenšuje otok. Po přerušení chlazení nebo ledování nastává efekt, který se odborně nazývá reaktivní hyperémie, kdy dochází naopak k rozšíření cév a krev se dostává i do oblastí, kam byl její přístup obtížnější. Prakticky to má za následek to, že do postižené – poraněné části těla se dostane větší množství krve s živinami a dostatkem kyslíku, který usnadňuje a urychluje hojení poškozené oblasti. Na druhou stranu může opět dojít ke vzniku otoku, a proto je důležité přikročit k včasné kompresi postižené oblasti ihned po ukončení chlazení. K chlazení poraněné oblasti použijeme kousky ledu v pytlíku. Ty nepokládáme přímo na kůži, abychom náhodou nezpůsobili omrzliny, ale podložíme je třeba tričkem. Ideálně použijeme „ledovou vodu“ (teplota kolem 4 °C), kterou si vyrobíme tak, že do studené vody dáme kousky ledu. Její chladicí efekt je pro svou hloubku účinku nejvýraznější. Pokud nemáme přístup k ledu, dobře poslouží studená voda. Délka chlazení – ledování by měla být kolem 20 minut, ale samozřejmě záleží na individuální citlivosti k chladu. Výrazný léčebný účinek má ledování u chronických problémů.

4. Güllich, W., Rotman, I., Růžička, J.: Hurá do skal – jak lézt, trénovat a zůstat zdravý. 5. Rotman, I.: Poškození prstů rukou v horolezectví. 6. Rotman, I.: Úrazy a poškození pohybového ústrojí při sportovním lezení a jejich léčení. 7. Rotman, I., Machold, P., Voborníková, J.: Základy zdravovědy pro instruktory horolezectví.

5. Tlumení bolesti: V rámci první pomoci můžete s úspěchem použít acylpyrin, ibalgin nebo paralen. Tyto léky tlumí bolest, některé z nich mají ještě k tomu protizánětlivý účinek. Dávkování a informace k užívání léků viz příbalový leták. 3. Návštěva lékaře Naprosto zásadní bod při jakýchkoliv zdravotních problémech způsobených lezením! Zjištění příčiny zdravotních problémů – diagnózy může být mnohdy svízelné a časově náročné i pro špičkového lékaře. S tím úzce souvisí začátek ideální a výsledky přinášející léčby. Pokud se k lékaři dostavíme pozdě, musíme automaticky počítat s tím, že i léčba tak může být delší a komplikovanější! Při zdravotním problému v souvislosti s pohybovým aparátem vám pomohou na ambulanci úrazové chirurgie (traumatologie) nebo na ortopedii. Určitě vás neodmítnou ani na ambulanci plastické chirurgie, pod kterou chirurgie ruky rovněž spadá. Pokud byste si nevěděli rady, jistě vám pomůžou i na obyčejné chirurgické ambulanci a nebo vás k tomu správnému odborníkovi nasměruje váš praktický lékař. Aktivní spolupráce pacienta s lékařem je jen ku prospěchu věci. Lékařem navrženou léčbu by měl lezec dodržet. V otázce léčby poranění a poškození měkkých tkání pohybového aparátu v souvislosti se spor-

tovním lezením neexistuje nic, co by léčbu nějak zázračně urychlilo. Musíte tak být trpěliví, protože jak je známo, trpělivost přináší ovoce, a i v tomto případě vám trpělivost může přinést opět zdravé prsty a úspěšný návrat k vašemu oblíbenému lezení. Žádosti o léčbu skrze e-maily se tak jeví jako naprosto nevhodné a Lékařská komise ČHS a Společnost horské medicíny se k nim staví negativně. Resumé Pokud vás první díl lékařských aspektů sportovního lezení „načal“ a dychtíte po dalších informacích, doporučuji se poohlédnout po níže uvedené literatuře. Poděkování: MUDr. Janě Kubalové, MUDr. Ivanu Rotmanovi a ČHS. Bahratal foto: Radka Krejčí

text

Tomáš Obtulovič ml. [email protected] www.horomedicina.cz

kresby

Watt

39

metodika

Lana Jak se říká, všechno už bylo dávno vymyšleno. Horolezecké lano není výjimkou. Vynález pupeční šňůry – jistota života v jeho zárodku je starší než lidstvo samo. Pavouci, produkující vlákna několikanásobně pevnější než ocel nebo kevlar už miliony let... Horolezecká lana jsou však mnohem mladší, a ta, do kterých se člověk nemusí bát „spadnout“, mají sotva půl století… Moderní horolezecké lano je vyrobeno z polyamidových vláken a skládá se z duše a ochranného opletu. V duši je navíc ještě zapletena barevná identifikační nit, podle které výrobce pozná, kdy bylo lano vyrobeno. Duše se dělí na jednotlivá jádra, která jsou seskána (spletena) z jednotlivých polyamidových nití (filamentů) buď pravotočivě nebo levotočivě, a do lana jsou vpletena ve stejném poměru. Počet jader v laně je tak většinou sudý. Tím se předchází kroucení lana, jež je výsledkem přirozené snahy jader rozplétat se do původní formy. Z tohoto důvodu je také nutné rozmotávat lano doporučeným způsobem, protože pokud se překroucené lano zatíží (třeba slaněním), lano si to „zapamatuje“ a kroutí se pak víc než obvykle… Jádra tvoří asi 60 % hmotnosti lana. Ochranný oplet je ze stejného materiálu jako jádra, liší se jen způsobem pletení a barvou, aby bylo na první pohled patrné případné poškození lana.

suzovala odolnost lana při zatížení přes ostrou hranu. Tato norma však byla stažena, protože neodpovídá realitě. V současné době bezpečnostní komise UIAA spolu s výrobci hledá nový test, který by více odrážel pád lana přes skalní hranu. Lano je třeba si vybírat především podle toho, na co jej chcete použít. Pokud se věnujete sportovnímu lezení na skalách nebo na umělých stěnách, budete potřebovat jednoduché lano s nízkou hmotností (lana průměru 9,5 až 10 mm). Pro lezení ve velkých stěnách (big wall) je pak vhodné použít jednoduché lano s více pády a tedy i silnějším průměrem (10 až 11 mm). Pokud se chystáte do hor, je třeba počítat s použitím polovičního nebo dvojitého (dvojčat) horolezeckého lana (8 – 9 mm). Rozhodující je také délka lana. V horách se standardně používají lana délky 60 m, pro sportovní lezení budete dnes už často potřebovat lana dlouhá až 70 – 80 m.

Rázová síla Při zachycení pádu působí na padajícího lezce díky jisticímu řetězci (lano, postupové jištění, jistič) brzdná síla, která má nejvyšší hodnotu v okamžiku zachycení pádu = rázová síla. Lidské tělo při pádu může vydržet zátěž asi 15x větší než je jeho hmotnost. V praxi to znamená sílu o hodnotě asi 12kN, která byla stanovena jako limitní. Všechna dynamická lana musí proto mít hodnotu rázové síly menší než 12kN. Pádový faktor Je číslo, které vyjadřuje poměr mezi délkou pádu a záchytnou délkou lana (aktivní délka lana mezi jističem a lezcem). Při používání standardní horolezecké techniky (dynamické lano, postupové jištění, jistič) může pádový faktor nabývat hodnot od 0 do 2. F (pádový faktor) = délka pádu/ záchytná délka lana S rostoucí hodnotou pádového faktoru, roste také rázová síla působící na padajícího lezce. Tento poměr by měl mít každý lezec stále na paměti a během výstupu dělat všechno pro to, aby byl pádový faktor při možném pádu co nejmenší: Používat vhodné lano a vybavení (kvalitní dynamické lano, bezpečný úvazek) První postupové jištění dávat co nejdříve (hned jak to jde) Zakládat jištění v malých rozestupech (i v lehkém terénu)

Pár tipů na závěr: Po každém pádu dejte lanu čas na regeneraci (navažte se na opačný „odpočatý“ konec lana). Také se, pokud je to možné, odvažte a znovu navažte, protože uzel, který se při pádu dotahuje, je schopen pohltit část energie a snížit výslednou rázovou sílu až o 1,5 kN. Pravidelně (po pádu vždy) lano kontrolujte (zrakem i hmatem). Po velkém pádu přesahujícím pádový faktor 1 byste měli lano vyřadit.

Dynamická horolezecká lana (kategorie horolezecká výzbroj) EN 892 … dynamická lana jsou na rozdíl od statických lan průtažná mnohem víc, což i při mnohem větším pádu zajišťuje omezenou rázovou sílu a vysokou pevnost. Jenom lana označená EN 892 mohou být použitá pro lezení! Tato lana se ještě rozlišují podle techniky a způsobu použití na:

Pád lezce zachycuje poslední bod jisticího řetězce. V momentě zachycení pádu působí na tento bod jak rázová síla lezce, tak brzdná síla jističe (která je díky tření v karabině o 40 % nižší). Obě tyto síly se v jisticím bodě sčítají. V praxi tedy na jisticí bod stanoviště působí 1,6x větší síla než na padajícího lezce!

Lano se v Evropě testuje podle mezinárodní normy EN 892 pro horolezecká dynamická lana. Při tomto testu je lano vedené přes kovovou hranu na jednom konci připevněno do speciálního svorníku, na druhý konec se připevní závaží (80 kg lana jednoduchá, 80 kg dvojčata ve dvou pramenech a 55 kg lana poloviční). Závaží se pak spouští volným pádem z výšky 2,3 m stále dokola, dokud se lano nepřetrhne. Minimální počet pádů pro udělení certifikátu je 5. V nedávné minulosti bylo možné lano navíc otestovat podle nepovinné normy UIAA č. 108, která po-

40

Poloviční lano Při lezení se používají dvě lana v páru, která se vedou odděleně tak, že každý pramen má své vlastní jisticí body (levé a pravé lano). Vhodné pro lezení v horách, na ledech nebo v rozbitém terénu.

Snažte se lano udržovat suché a skladujte jej v temnu. Používejte ochranný vak na lano. Pokud lano překročilo dobu použitelnosti nebo z něj už nemáte dobrý pocit, tak už na něm nelezte. Mějte označenou půlku, nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit. O lano se starejte jako o vlastní život… text kresby

Jednoduché lano Takto označené lano se používá v jisticím řetězci v jednom prameni.

Dvojité lano (dvojče) Takto označené lano se používá v jisticím řetězci ve dvou pramenech vedených paralelně, tj. do postupového jištění se cvakají oba prameny a s lany se celkově zachází jako s lanem jednoduchým. Ideální všude tam, kde hrozí přeseknutí lana (hory, vícedélkové cesty... big wall).

Janek Bednařík Vojtěch Dvořák

www.singingrock.cz

Jižní rys – cesta mnoha tváří Už zase Čertovy u Černolic. Ale ta cesta… Co jen na ní je? Jeden by řekl, že na té skále, natož cestě, banální trojce na banálním kwaku mezi Prahou a Brdy není fakt nic zajímavého. Leč! Ta cesta má mnoho tváří! Jižní rys pro pohodáře Jedna z tváří téhle cesty se dá očekávat. I tak bídný, nemladý horolezec jako já může (ale nedoporučuji!) tuhle cestu projít jen tak v pohorách, a když prší – s deštníkem. Také se lze cestou zase vrátit dolů, nebo poodejít do jiné cesty. Ale rozhodně, rozhodně nedoporučuji! Co kdyby, že… Jižní rys pro churavé, ZPS, ZTP… Tuhle cestu jsem vždy lezl jako první pokaždé, když mě pustili z nemocnice, a já se jakžtakž udržel na nohou. Viděl jsem tuhle cestu lézt pána po mrtvici. Sem jsme vzali kamaráda po jeho více nežli ročním pobytu v nemocnici, pak na ARU, pak na budíkách a nakonec s transplantovaným srdcem. Trochu mi z toho podniku (bylo to snad tři týdny, co začal chodit) běhali po zádech mravenci. Trochu dost. Ale když tolik chtěl. A udělalo mu to dobře. Sem jsme si také vyšli s Tyfloturistickým oddílem – partou nevidomých (i vidících). Někteří, krom toho, že nevidí, také nikdy v životě nezkoušeli po ničem lézt. Ani po štaflích. Ale k mému překvapení to dokázali. První cesta v životě, kterou se prohmatali k vršku, byla pro mnohé právě Jižní rys. Jižní rys pro extrémisty To by mohlo být všechno. Ale s pravidelností hodnou lepší věci se mnozí mladí, talentovaní, silní sportovci dožadují, aby cesta byla dojištěna. Prý je to nebezpečná, těžká „vražda“. Dvě pevná jištění na dvacet metrů jsou jim málo. Moc nerozumím, ta cesta je odjištěnější nežli všechny (krom legrácky „sestupovka“) po-

dobně těžké v Srbsku u Prahy, onom ráji zajištěných cest. Navíc tady jde v kterýkoliv moment výstupu založit přehršle smyček, vklíněnců, friendů… I vrstvy bílého prášku svědčí o tom, že se v této cestě odehrávají dramata vertikál, že zde elitní sportovci bojují o každý metr. Novými a novými pokusy nacvičují správné sekvence pohybů, aby se nakonec, snad (!), dostali na vrchol. Divné, v cestě pak mohou potkat vetchého mne s deštníkem, či pána po mrtvici s půlkou ochrnutého těla a nebo nevidomou dívku, kterak kráčí stejnou cestou ke stejnému vrcholu. A nebo je to všechno jen sen? Nejsou v jiném prostoru, ve kterém je Jižní rys XXc+++? A pak že svět není absurdní groteska! text foto

Jan „Dag“ Puš archiv autora

Pozvánka na jarní lezení a poděkování za pomoc při obnově jištění Děcka – horolezci a horolezkyně, přijďte si zalézt k nám na Vyhlídku. Víte, ale najdete to dost těžko. Je to za řekou Sřední (Zlatá) Opava kousek za Vrbnem pod Pradědem směrem na Jeseník. Na kole jste tam za chvilku. A taky je tam blízko hospoda U Radka, kde se můžete občerstvit. Hostinský Radek je můj kamarád a první až druhý nejlepší obránce hokejového týmu HC Železná (to je místní část Vrbna pod Pradědem), co hraje okresní přebor v ledním hokeji skupinu B – nejnižší soutěž v republice české. Na těch „našich“ skalách máme kolem osmdesáti cest a z toho tak třicet kvalitativně lepších a jezdíme tam rádi, i když jsou to, jak říká kamarád Dan, skály místního významu. Na takové to „domácí lezení“ fakt dobrý. Na gumičkách na stromě (aby mohl růst do šířky) u skal je přehled, kde co vede a taky ve starém průvodci „Cvičné skály na Moravě“ jsou ty starší cesty. Jsme tady na chvilku na tom našem světě, tak až pojedete kolem, tak si fakt přijďte zalézt. Ne jako podle hesla „Co můžeš urvat, tak urvi...“, ale spíš jako ve smyslu trvale udržitelného lezení v souladu s tradicí a v kulturní krajině. Dali jsme tam nějaké nové kruhy, tak jsou tam cesty jednak „bezva odvaz“, ale taky trochu klasika... Až si přijdete zalézt, tak si, prosím, neberte maglajz. Kluci jsou pak naštvaní. Posílám fotku našeho oddílu, co se o ty krásné skály stará, jak lezl na Everest a jak objíždíme „náš“ skalní revír na kole a přitom lezeme všude tři cesty. A je to čas od času dobrý pocit být součástí nějakého většího celku lidí, pro které je „lezení vášeň, co nás spojuje...“. Čas od času nás nekteří obdivují, že máme ještě funkční oddíl, ale i my máme co dělat, abychom ho v této individualistickopostmodernistickodravé době udrželi... Kvůli tomu jsme si postavili nekomerční horolezeckou stěnu a kvůli tomu opečováváme skály u nás v okolí... S tím udržováním skal na Vyhlídce nám pomohly také: ČHS (dodáním jisticích prostředků) a Lanex Bolatice – výrobce lan Tendon (finanční podporou). Tímto jim chci poděkovat za zvýšení bezpečnosti na skalách a za zprovoznění starých nelezených cest. Chystám si kafe a doufám, že to nějak dopíšu a že to pak někdo

neshrne, že mluvím z cesty. Mám novou varnou konvici českého výrobce v nerezi, tak to bylo rychle, i když sama nevypne (když je otevřená). A horokamarádovi se narodila dcera, teda i jeho ženě, a když se běžel jubilejní „Kocour“ (běh na Rabštejn), tak si vzal dobový oblek a cepín... A další kamarád horolezec, co před rokem a něco spadl při práci ze střechy, je už na tom líp a říkal, že si na lůžku dost řasto čte „Báječná léta na laně“ a taky zkouší znova lézt... a já si v ní taky rád počtu... Takže asi to lezení vidím jako způsob života či stav mysli... a tak... Ahoj a hodně štěstí a třeba se potkáme na skalách či na horách! text

Pavel Náčelník HO Vrbno p. P.

41

zajímavé knihy a cd Jak to tenkrát vlastně bylo? Sto let od prvovýstupu na Jeptišku – jak to asi tenkrát bylo? Děj je prostý. Poněkud zrychleným pohybem ve stylu němých grotesek z oné doby začátku století se na procházce ze Schöny přes čáru ilegálně vloudili Willy Baudisch a Hans Baumgartner k nám do Žlebu. Trochu špacírovali, trochu poseděli s vínkem, až jim padla do oka úžasná věž. Po chvilce váhání oba souhlasně kývnou. Čistě náhodou s sebou mají lano konopáka, navážou se a jdou určit směr. Najdou komín a jím vylezou na předskalí, kde se delší dobu marně snaží vylézt závěrečnou převislou stěnku. Ze střechy zahlédne jejich počínání místní kominík Sascha Ziegler, který se o Jeptišku již dlouho snažil a nyní je perplex z toho, že mu někdo právě vyfukuje jeho provovýstup. Uteče ze střechy, praští žebříkem a peláší pod Jeptišku nabídnout prvovýstupcům svou pomoc, neboť se zdá, že jsou v koncích… Hraný film, kde aktéři spolu s tvůrci zpracovali podle dochovaných zpráv slavný prvovýstup tak dokonale, že má jeden pocit skutečně historického filmu. Tvrdá dechovka spolu s německo-českým „hantecem“ jen umocňuje zážitek ze skutečně jedinečného snímku. Zdaleka se nebudou bavit jen staromilci, ba ne, slzu smíchu či vzpomínek zatlačí nejen ortodoxní pískař, ale každý, pro koho lezení znamená víc než boj o sebemenší chyt. Černobílé DVD, 24 minut, připravili Pavel Rýva, Karel Macas, Vlastimil Šafránek, vydal SOS AR v r. 2006. Na www.horokupectvi.cz můžete koupit za 210 Kč.

Pit Schubert, Bezpečnost a riziko na skále a ledu, II. díl. Druhý díl u nás již známé publikace zpracoval nestor bezpečného lezení současně s odchodem do důchodu. Tentokrát se věnuje nejen známým rizikům jako je slaňování, lezení „na rybu“ a podobným kratochvílím, ale samostatnou část knihy tvoří pro autora již charakteristický rozbor velmi častých nehod na zajištěných cestách v horách – ferátách. Neopomíjí ani takové názory, jako je „to stihnem za dvě hoďky, vždyť je to po fixech“. Za dobu od vydání prvního dílu se také zdokonalila „vynalézavost“ lezců pracujících s nejnovějším vybavením. To dodává mnohdy velmi ošidný pocit jistoty – „tak kvalitní věc přece nemůže zklamat“ nebo „že na to nepřišli, tohle jde použít i jinak“. I protřelí veteráni lezení se někdy podiví, jak se dá použít tejpovací páska nebo kobercovka! O slepé důvěře v řetězy a ocelová lana nemluvě. Také zde najdete spoustu příhod z umělých stěn a v neposlední řadě i pseudolezeckou story třeba při opravě nebo údržbě prostor pro „interiérový alpinismus“. Zkrátka – platí zde totéž, co u prvního dílu: nikdy nevíte dost na to, abyste se všemu vyhnuli. Už proto lze knihu doporučit každému Pit Schubert, Bezpečnost a riziko na skále a ledu, II. díl. 320 stran, spousta barevných fotografií a nákresů, pevná laminovaná vazba, formát 23,5 x 16,5 cm. Vydalo nakladatelství freytag berndt Praha, 2. vydání, 2007-03-05. Na www.horokupectvi.cz koupíte za 620 Kč.

Vítězem Soutěže s Tilakem se stává Viliam „Kajo“ Šujan za článek: Kajo a Pajo na Grandes Jorasses z M5/2006, str. 24. Gratulujeme a posíláme „vítězné“ bundy od firmy Tilak.

42

mix Mezinárodní horolezecký filmový festival Teplice nad Metují – 24. ročník (23.8. – 26.8. 2007) Telegraficky z příprav na další Fesťák přijede Marek Holeček a předvede své trošku nové pojetí diashow bude mít u nás českou premiéru zbrusu nový film slovenského lezce Dodo Kopolda účast v porotě potvrdil Martin Kratochvíl, který již léta přispívá do soutěže filmy vlastní produkce a získal na MHFF i několik ocenění, a letos „ochutná“ festival z „druhé strany barikády“ výzva filmovým kutilům: ještě stále (do 31. května 2007) je možné se zajímat o přihlášení děl a dílek do filmové soutěže.

Doplňující zpráva ke zprávě ČAHV z čísla 1/2007: Česká republika už má 8 horských vůdců, 15. 2. 2007 získal mezinárodně platnou licenci horský vůdce UIAGM Viktor Kořízek (*1969) 1985 poprvé leze na skalách 1998 členem Horské služby České republiky 1999 začíná spolupracovat na lavinové prevenci HS ČR 2004 úspěšně složil přijímací zkoušky na horského vůdce UIAGM 2006 složil závěrečné zkoušky v Chamonix 2007 získal licenci horský vůdce UIAGM ČAHV (Česká asociace horských vůdců)

ISPO zima 2007 Také tento rok proběhl v Mnichově zimní veletrh ISPO, tentokrát v termínu 4. až 7. února 2007. Letošní ročník veletrhu lámal všechny rekordy. První se týkal rozlohy výstavní plochy, kromě 17 hal byla k dispozici také volná venkovní výstavní plocha. Svou kolekci pro zimní sezónu 2007/2008 a novinky prezentovalo tentokrát 1.970 vystavovatelů, z nichž 84 % má své sídlo mimo Německo. Také počet návštěvníků se oproti loňskému roku zvýšil. Vystavovatelé si pochvalovali nadprůměrný růst návštěvníků z východní Evropy a hlavně pak z Ruska. Největší zájem ze strany návštěvníků byl zejména o obchod s obuví a textilem, a to od funkčního prádla až po sportovní styl oblečení pro volný čas. Dále zájem vzbuzovaly samozřejmě lyže, i přesto, že letošní zima byla jaká byla. Outdoor na zimním veletrhu obecně moc zastoupen není, na ten se můžeme těšit na letním Ispu opět v Mnichově, který se bude konat 8. až 10. července 2007. Řada vystavujících firem představovala své novinky. Ovšem nic převratného snad ani k vidění nebylo. Nejvíce snad v oblasti fitness, kde zaujal flexi-bar. Vlastně taková dlouhá tyč, která se drží uprostřed, mírně se s ní v natažených rukou třepe a ona vám i pomocí své setrvačnosti zpevňuje svaly nejen na rukou. Zato novinek ve střihu, barvách a motivech bylo k vidění bezpočet. Každý nápad se počítá. A proč vlastně nemít na lyžích sněženky, berušky a nebo třeba nahou ženu? Proti gustu „žádný dišputát“, hlavně že si takové lyže najdou svého zákazníka, no ne? S potěšením je třeba konstatovat, že stále více (samozřejmě i českých) firem nezapomíná na výrobky určené pro ženy. Nakonec jen zajímavý nápad několika sympatických skandinávských chlapíků. Jistě každý se musel zastavit u stánku s nepřehlédnutelným vybavením do přírody od firmy nesoucí příhodný název „Neverlost“. Proč nepřehlédnutelné? Vše totiž bylo vyvedeno v jasně zářivé oranžové barvě. Tak si to představte. Třeba jasně oranžovou termosku v trávě nebo mezi kameny těžko přehlédnete a zapomenete. redakce

Tatry

Predný Slavkovský hrb

1. priestup: I. Buliščák, J. Gurník, 17. VII. 1975 2. priestup: K. Jakeš, Ambrossy, V. 1976 3. priestup: M. Milo, L. Králiček, 12. VI. 1976 1. zima: M. Kořínková, L. Kořínek, II. 1981 Cesta vedie prostriedkom steny, ktorú pretína výrazný komín. Týmto komínom vystupujeme priamo na vrchol steny.

(2.289 m) Skrajna Slawkowska Czuba J-stena

Dosť nenápadná elevácia Vareškového hrebeňa medzi Vareškovým sedlom (Zadným Slavkovským hrbom) a Vareškovou priehybou (Slavkovskou kopou). Z vrcholu Predného Slavkovského hrbu spadá do Slavkovskej doliny nevýrazným, asi 200 m dlhým pilierom, ktorý je zakončený asi 100 m vysokou markantnou trojuholníkovou platňovitou stenou. Výstupy touto stenou sú pomerne krátke, ale v pevnej skale. Všetky výstupy, ktoré vedú touto stenou, je možné vyliezť za jeden deň.

3. a. „Variant“ kl. III, I. Buliščák, J. Gurník, 17. VII. 1975 4. „Pravý pilier“ kl. V-, A1, A2 ( RP VII, VII-) 4 hod. Z. Drlík, M. Pelc, 27, IV. 1973 1. RP – pravdepodobne J. Matava a Š. Bednár, bližšie podrobnosti chýbajú Nastupuje sa vo výraznom pilieri, ktorý je v pravej časti steny. Po ňom nahor pod veľké previsy, ktoré obchádzame zľava. Ďalej cez platňu na hranu piliera z pravej strany na vrchol steny.

Prístup: Najpraktickejšie je cez Granátovú lávku do Medvedieho sedla a traverzom do Slavkovskej doliny – 1,30 hod. Upozornenie: Podľa návštevného poriadku Tatranského národného parku, príloha č. 8 – sa nesmie vykonávať horolezecká činnosť v oblasti Slavkovskej doline vrátane skalných stien až po Granátovú lávku. Prehľad výstupov: 1. „Ľavým rebrom“ kl. III+, ¾ hod. I. Buliščák, J. Gurník, 17. VII. 1975 2. „Ľavý pilier“ kl. IV+, 2 hod. Z. Drlík, M. Pelc, 27,IV. 1973 1. priestup: K. Jakeš, Ambrossy, V. 1976

text a foto kresba

Jozef Gurník Miroslav Pelc

2. priestup: M. Milo, L. Králiček, 12. VI. 1976 Nástup je vo výraznom vhĺbení pod začiatkom komína. Odtiaľ traverz doľava k odštiepeným blokom na hrane. Ďalej priamo po pilieri na vrchol steny. 3. „Cesta komínom“ kl. IV, 1,30 hod. Z. Drlík, M. Pelc, 19,IV. 1973

9

43

na pultech

kýbl

Ultralight New

TENDON 10 Ambition

Ultralight New je druhá generace pleteniny oblíbené řady funkčního prádla, které se používá jako základní vrstva. Nová vazební konstrukce materiálu je podpořena jemnějším omakem. Nová struktura pomáhá koncentrovat velké množství vzduchu, který je rozhodující při udržení tepelné rovnováhy těla. Ultralight New se používá všude tam, kde je třeba rychlý odvod potu při měnící se fyzické zátěži. Doporučená MOC: Pánské triko – bez rukávů 415 Kč Pánské spodky – krátká nohavice 338 Kč www.moira.cz

Novinka roku 2007! Dynamické sportovní lano SBS konstrukce s dokonalým designem. Výborný handling, vysoká odolnost proti oděru a nízká hmotnost jsou parametry, které z tohoto lana dělají špičku ve své třídě. Když se z lezení stává vášeň, neexistuje lepší volba. Vyzkoušejte si špičkovou technologii nyní i ve třídě AMBITION!

CRAFT Pro Cool v modré a růžové CRAFT rozšiřuje nabídku barev u funkčního prádla na léto (Pro Cool) o světle růžovou pro ženy a nový odstín modré u pánských modelů. Nově se v kolekci objevují i čelenky, šátky a potítka. Předností řady Pro Cool je velmi rychlý odvod potu a ventilace vzduchu, výsledkem je efekt příjemného ochlazování organismu. Prádlo je proto vhodné pro sport v teplých letních měsících nebo ve fitness či tělocvičně.

Teflon®, Nanotechnology Barva: blue Doporučená MOC: 3.677 Kč (60 m) www.mytendon.com

www.craft.cz

Malá kompaktní čelovka s jednou velkou (Luxeon II) a šesti standardními diodami. Rozměry: 50 x 58 x 32 mm, váha bez baterií 68 g (!). Nabízí několik možností svícení. Dva vypínače. Jeden na přepínání svíticích režimů, druhý na zapínání/vypínání. Nárazuvzdorná, voděodolná podle standardu IPX4. V balení se třemi AAA bateriemi a průhledným obalem (využitelným jako difuzer pro svícení ve stanu). Na trhu od února. Dealer pro ČR: www.salewa.cz

Pulse Sedák pro dívky a ženy Pulse je zcela nový sportovní úvazek vybavený řadou pokrokových technických a inovačních prvků, které vylepšují zážitek z lezení především ženám. Úvazek lépe sedí na úzkém ženském pase a současně pružně dosedá na boky. Očekávejte neočekávané: pohodlí, stabilitu, stylový tvar a volnost pohybu. Doporučená MO cena: 1.390 Kč

Paddy Dominator Bouldermatka obřích rozměrů, která se díky unikátnímu sytému dá rozložit do dvou velikostí (132 x 100 x 12,5 cm, 66 x 200 x 12,5 cm). Kovové přezky a svrchní materiál Cordura® kombinovaná s voděodolným Plastelem® zaručí její odolnost ve všech podmínkách. Tato bouldermatka byla vyvinuta ve spolupráci se špičkovými bouldristy z teamu Rock Pillars / Ocún jako Andrej Chrastina, Andreas Mölk, Jiří Přibil, Milan Řehák a David Stepanjan. Doporučená MOC: 4.249 Kč

44

Nedalo se odolat… Přinášíme alespoň zkrácenou ukázku básně, která nám přišla do redakce. Užijte si těchto pár vtipných veršů. Budete-li dychtit po zbývajících slokách, máte možnost najít celou báseň na www.montana.cz.

Bylo nás pět aneb Alex, sopky, Chile – všechno bylo milé Lexa volá do zbraně, je tu Chile – hrrr na ně, a návštěva Ameriky, bonbónek je pro hutníky! Dvacet lidí chtělo jet, nakonec je nás jen pět, dva dědkové a tři babky budou míti život sladký. Sešli jsme se ve vlaku, flašky máme v ruksaku, letadlo nám letí z Vídně, letušky nás přijmou vlídně. Let třináct hodin z Madridu nepřidá nám na klidu, bolí klouby, ramena, zadek, krk a kolena. Když jsme vystoupili v Chile, náš Lexa se tvářil mile, snědý, mužný, usměvavý, prý je rád, že už jsme tady.

Cena trička je 760 Kč

PrimeLite Compact Trekk

(lezci sobě)

www.singingrock.cz

Pro Chilany španělština, jejich rodná mateřština, naše tlupa – kýho výra, na ně jenom tupě zírá. Alex je náš tlumočník, v rozhovorech pomocník, s úsměvem vše překládá, hned se zvedne nálada. Po Santiagu chodíme, mnohému se divíme, u nás sníh a tady vedro, chtělo by to piva vědro. Též k moři jsme vyrazili, prst v Pacifiku ponořili, byla příliš chladná voda, nejde plavat – je to škoda. Já jsem zatím potil kšandy, dva dny v tom pohoří Andy, na vrchol s křížem cesta vedla, přes hřeben a přes dvě sedla. Dobýt „čtyři tisíce“, to jsem si přál nejvíce, PINTOR (4.193 m) – jmenuje se hora, odkud díváme se shora. Bychom zvládli světa kus, Lexa půjčil mikrobus, za volantem pyšně sedí a do dálav moudře hledí. Dál na jih jsme vyrazili, a dálnice prověřili, kolem nás jsou Andy – hory, prožíváme krásnou story. text

Ivan Zajíček

1/100 Pro „nýmanda“

Cool informace o lavinách Idea Organizace SAAC (snow & avalanche awareness camps – kempy o sněhu a povědomí o lavinách) je neziskový projekt, za kterým stojí Spolek informující o alpském nebezpečí (Verein zur Informationen über alpine Gefahren) se sídlem v Innsbrucku zřízený Bezi Freinademetzem v roce 1999. Založení spolku a vůbec samotné organizace SAAC však předcházely aktivity profesionálního snowboardera a freeridera Flowa Daniauxe a horského vůdce Klause Kranebittera, kteří po sérii nehod při ježdění ve volném terénu v zimní sezóně 1998/1999 uspořádali dva bezplatné snowboardové kempy v oblasti Seegrube.

Kempy vyvolaly mezi mladými lidmi neobyčejný zájem, který byl nad jejich očekávání. Dobře si uvědomovali, že mladí lidé nemají tolik peněz a informace o lavinách a bezpečném pohybu mimo sjezdovky jsou pro ně velmi potřebné a cenné, a proto hned od začátku trvali na konceptu bezplatných kurzů. Během dalších sezón se počet kurzů zněkolikanásobil až na dnešní dvacítku v rozmezí prosince a dubna s roční kapacitou kolem tisícovky osob, které se pořádají nejenom v Tyrolsku, ale rovněž v Korutanech, Salcbursku a nově i v Německu a Švýcarsku. Do dneška kurzy absolvovalo téměř 7.000 osob, což už v otázce prevence něco znamená. Kempy jsou určeny všem mezi 14 a 40 lety, kteří chtějí získat informace o bezpečném pohybu na lyžích nebo snowboardu v zimních horách. SAAC je tedy v podstatě organizace věnující se jak prevenci nehod při ježdění mimo sjezdovky formou organizace kurzů, tak i medializaci těchto informací prostřednictvím tisku a televize. Filozofie Filozofie SAAC kurzů je naprosto jednoduchá. Nebiflovat teorii, účastníkům nic nezakazovat a neodsuzovat je za chyby a omyly, ale naopak zajímavě jim předat důležité informace. Účastníci navíc mají možnost poznat nové kamarády, pobavit se a především si společně vychutnat radost a prožitky z ježdění ve volném terénu. SAAC Basic Camps Bezplatné základní kempy jsou páteří organizace SAAC. Zájem o ně je každou sezónu tak vysoký, že jsou vždy během několika týdnů plně obsazené včetně řady doufajících čekatelů. To, že jsou zdarma, je zásluhou mnoha partnerů a sponzorů, kteří podporují SAAC od prvopočátku. Letos SAAC vypsalo patnáct termínů Basic kempů s kapacitou padesáti osob, na které se dalo online přihlásit již od listopadu. Mohli jste si vybrat z míst jako Kühtai, Zillertal Arena, Galtür nebo Serfaus-Fiss-Ladis. Základní kemp je víkendovou záležitostí. V sobotu odpoledne probíhá tříhodinová teorie a v neděli celodenní praxe v dané loka-

Informace www.saac.at, Verein zur Informationen über alpine Gefahren SAAC – snow & avalanche awareness camps Pradlerstrasse 21, A-6020 Innsbruck

Dlouho jsem přemýšlel, co o další oběti téhle nekompromisní rubriky napíši, ale stačilo chvíli poslouchat u stolu s pivkem, co z něj vypadne. „Kdyby ses v Ádru neodřel, to je jako bys z rybníku vylezl suchej.“ Mám pocit, že není co dodat. Poznáváte? Věnují kamarádi litě. K dispozici je vždy možnost bezplatného zapůjčení lavinového vyhledávače, lopaty a sondy a každý dostane celodenní permanentku. SAACnd Step Camps Kempy navázaly na úspěch základních a první se objevily v sezóně 2003/2004. Za cíl si kladou rozšířit účastníkům jejich znalosti spojené s technikou jízdy ve volném terénu a především je naučit samostatnému a odpovědnému rozhodování v terénu spojenému s výběrem ideální, tedy maximálně bezpečné linie. Podmínkou účasti jsou lyžařské, resp. snowboardové schopnosti na patřičné úrovni. Kempy jsou tříapůl- a pětiapůldenní. Počet účastníků je omezen na jednadvacet, kdy sedm účastníků připadá na jednoho horského vůdce. Přes den se jezdí v areálech nebo se podniká backcountry výlet. Večer probíhá diskuze a ohlédnutí za prožitým dnem. Z lokalit se kemp pořádá např. v Obertauern, Mayerhofenu, Galtüru nebo v Kühtai. Tento kemp je již placený a cena se pohybuje kolem 400 E zahrnující ubytování, snídani nebo polopenzi a horské vůdce.

Přihlaste se! Já vám absolvování tohoto nebo jiného lavinového kurzu vřele doporučuji. SAAC filozofie by však měla být vzorem pro všechny, kdo s organizací lavinových kurzů mají co do činění. e.Montana tip: Přečtěte si celý článek a stáhněte si fotoprezentaci ze SAAC Basic Campu na Stubai. text a foto Tomáš Obtulovič ml.

Kontakt pro účastníky: Lucky Rauscher, offi[email protected] Média: Irene Walser, [email protected]

45

galerie

Planspitze (2.117 m) Pohoří: Ennstaler Alpen Skupina: Gesäuseberge Severní stěna – západní část, SZ stěna Převýšení: 700 m Planspitze představuje velmi rozsáhlý masiv, na který vede v současné době přes 90 cest. Nejzajímavější trasy nabízí západní úsek severní stěny, tyčící se vysoko nad údolím říčky Enns (nadmořská výška cca 550 m). K historickým „klenotům“ patří Pichlova cesta z r. 1900. Tak jako v nedalekém pohoří Tennengebirge a Dachsteingebirge dominoval Albert Precht, v severních stěnách Planspitze byl nejpilnějším objevitelem nových linií známý lezec Klaus Hoi. V severní stěně vede v oblasti Pichlovy cesty několik variant a dalších tras. První cestu zde realizovalo družstvo D. Inthaler, E. Suchanek v červenci r. 1885 („Inthalerův komín“, obtížnost III+), Pichlova cesta sleduje ve spodní části právě trasu Inthalera. V přehledu uvádím pouze Pichlovu cestu, tzv. „Kompletní SZ pilíř“ a dále pak všechny cesty vedoucí v plotnovitém „kotli“ SZ stěny. Vesměs končí v širokém sedle Seescharte a v podstatě je možno se rozhodnout, zda vůbec na vrchol Planspitze vystoupit, nebo např. zvolit výstup na sousední Peterschartenkopf, či rovnou sestoupit. Východisko: Haindlkarhütte (1.121 m) Přístup: po silnici Gesäusestrasse směřujeme od Admontu k osadě Hieflau. Za restaurací

Seescharte

2 6 4

Inthalerův komín

7 10

8 11

13

1

5 9

3

12

4

Bachbrücke (1,5 km) odbočíme doprava k parkovišti v údolí Haindlkar (607 m). Po pohodlné značené cestě k chatě – 1,5 hod. Nástup pod stěnu: po značené pěšině k začátku cesty „Peternpfad“, ve výšce 1.623 m je vlevo od jeskyně odbočka na „Bergführerweg“. Po této zajištěné trase (délka 1,5 km) s úseky II. stupně dosáhneme úpatí stěny – 2 až 2,5 hod. od chaty. osada Gstatterboden (579 m), parkoviště 200 m západně od mostu přes říčku Enns. Nástup pod stěnu: Od parkoviště sledujeme krátce lesní cestu k závorám, dále vzhůru a po přechodu další lesní cesty sledujeme pěšinu (částečné značení mužíky) k suťovému žlabu. Po jeho přechodu pokračujeme znatelnou, místy strmou cestou pod stěny („výšvih s klečí“). K Pichlově cestě odbočíme lehce doleva a přes šikmé plotny a suťové police (obtížnost I+ až II) dosáhneme velkého pole s klečí – Krummholzstufe, převýšení 900 m, 2,5 hod. K dalším cestám v pravé části stěny naopak odbočíme od „výšvihu s klečí“ doprava do kotle a dále přes rampy, hřbet a plotnovitý žlab (obtížnost I a II+) k výraznému koutu, 1.000 m převýšení, 3 hod. Přehled cest: 1. Pichlova cesta E. Pichl, F. Panzer, 10. 6. 1900 Obtížnost: 2 místa III, převážně II, převýšení vlastní cesty 480 m, 2,5 hod. s nástupem přes výšvih „Krummholzstufe“ u úpatí skalní stěny celkem 660 m, 3, 5 až 4 hod. Populární klasická cesta bez technických obtíží s často používanou variantou zakončení (č. 2) do sedla Seescharte.

46

NO Peterschartenkopf

Planspitze

2. Varianta zakončení Pichlovy cesty Prvovýstupci neznámí Obtížnost: II. Od výšvihu ve výšce 2.000 m Pichlovy cesty doprava sestupem a pak výstupem do sedla Seescharte, 30 min. 3. Kompletní SZ pilíř K. Hoi, W. Almberger, 27. 5. 1979 Obtížnost: 2 místa VI-, krátce A2, VI, převážně IV až V, převýšení 600 m, 5 až 7 hod. Jedná se o velkolepou cestu propojující přímými úseky několik cest zčásti sledující ze severu SZ pilíř. 4. Severozápadní kout K. Poppinger, A. Pfiel, 27. 5. 1933 Obtížnost: místy VI-/A1, často V, převýšení 570 m, 5 hod. Tato elegantní cesta vede výrazným koutem s řadou spár a komínů. Je zakončena ve výšce 2.020 m, na rampách varianty Pichlovy cesty (cesta č. 2). 5. Konkurz R. Gollner, Maria Lhotto, H. Schmalzl, 21. 7. 1983 Obtížnost: po jednom úseku VI a VI-, převážně IV až V, k jištění smyčky, vklíněnce a několik skob. Převýšení 570 m, 5 hod. Zajímavá, volně lezená cesta vedoucí v pevné skále a končící v závěru na Pichlově cestě. 6. SZ stěna, „Platten-Anstieg“ K. Hoi, H. Stelzig, 31. 7. 1974 Obtížnost: 3 délky V+, převážně IV+ až V, částečně vyskobováno, k dojištění smyčky (hodiny), malé a střední vklíněnce. Převýšení 570 m, čas výstupu cca 5 hod.

Jedná se o elegantní cestu vedoucí převážně plotnami.

Nádherný výstup v pevné skále vedoucí rozmanitými úseky ve spárách a plotnách.

7. Varianta cesty „Platten-Anstieg“ K. Hoi, E. Rudorfer, 1. 8. 1981 Obtížnost: 1 místo V+, převážně IV až V. Čtyřdélková varianta v horní části základní cesty.

13. Cesta „Herz As“ K. Hoi, H. Stelzig, 12. 6. 1983 Obtížnost: 1 délka V, převážně IV až V-, k dojištění smyčky (hodiny), vklíněnce a friendy, lana 50 m. Celkem 16 délek, převýšení 570 m, 5 hod. Volně lezená cesta s krásnými úseky v komínech, koutech, spárách i plotnách.

8. Přímá varianta K. Hoi, H. Stelzig, G. Stelzig, 26. 5. 1985 Obtížnost: VI, přímá varianta mezi 7. až 10. délkou cesty č. 6. 9. SZ stěna, „Jilek-Menzinger“ K. Jilek, H. Menzinger, 26. 8. 1923 Obtížnost: 2 místa IV, často III, převýšení 570 m, 4 až 5 hod. Jedná se o nádhernou klasickou cestu vedoucí krásnými spárami a plotnami s pevnou skálou. Oblíbená je kombinace s níže uvedenou variantou. 10. Varianta k cestě „Jilek-Menzinger“ Prvovýstupci neznámí Obtížnost: 2 délky IV, ostatní úseky IV-. Ideální trasa, krásnější a těžší než původní směr. 11. Cesta „Rawazzer“ K. Schall, F. Kromer, 15. 8. 1978 Obtížnost. 1 úsek VI-, 1 délka V+, ostatní úseky IV, zajištění vklíněnci a smyčkami, celkové převýšení 570 m, 5 hod. Trasa tvořící propojení cest „Platten-Anstieg“ a variantu k cestě „Jilek-Menzinger“. Vede zajímavými strmými úseky v plotnách. 12. Cesta „Anstieg der Freude“ K. Hoi, W. Almberger, 6. 8. 1978 Obtížnost: 3 délky V+, často IV+ a V, převýšení 570 m, 5 hod.

Sestup: Z hlavního vrcholu směrem na východ přes plotny (obtížnost I a I+), dále loukami a klečí (značky) k tzv. cestě „Wasserfallweg“. Tou (částečné zajištění) k parkovišti u mostu „Kummerbrücke“, 3 km východně od osady Gstatterboden, 1.450 m převýšení, 2,5 až 3 hod. Přes sedlo Peternscharte. Po značené cestě „Peternpfad“ (obtížnost I a II) sestoupíme k Haindlkarhütte a dále do údolí, 2,5 až 3 hod. Literatura: Gesäuseberge, Alpenverein-Führer, Will i End, Bergverlag Rudolf Rother, München, 1988, Genuß-Kletteratlas, Österreich Ost, Kurt Schall, Reini Moser, Schall-Verlag, Wien, 2000. Mapy: Kompass č. 70, Gesäuse-Ennstaler Alpen, 1:50 000 Freytag&Berndt, Wanderkarte, č. 6, Ennstaller Alpen (Gesäuse), 1:100 000 Alpenvereinskarte, Ennstaller Alpen/Gesäuse, 1:25 000 text a foto

Jiří Novák

info

Monte Cimo Pokud člověk nesundá nohu z plynu před sjezdem Trento/Arco, ale zůstane v levém jízdním pruhu pro předjíždění, může asi za půlhodinku jízdy autem očekávat ohromnou stěnu vhodnou pro všechny typy lezení, která se nachází nad romantickou vískou Brentino.

Právě balím batoh na výlet za lezením do Itálie. Podle mých „informátorů“ se jede do Arca. Arco? Tak tam jsem byl už třikrát a pokaždé tak pršelo, že při absolvování trasy mezi kavárnou a hospodou jsem ani jednou nezůstal suchý. Ale každý si zaslouží čtvrtou šanci, proto místo pláštěnky a holínek dávám do batohu lezečky, magnézium a krém na opalování. Bohužel to, že jsem v letním radostném očekávání svoje nohy vyzbrojil pouze „vietnamkami“ a tak nastoupil do auta, se mi ještě mělo vymstít. Na cestě směr Itálie jsem se dozvěděl náš skutečný cíl. Arco je pouze „mezistanice“, kde si dáme cappuccino a briošky s krémem. Ve skutečnosti se jede do Monte Cimo v Brentinu. Zatímco náš šofér kočíruje směr jih, sahám po průvodci, abych se trochu seznámil s oblastí. Přestože jsou mé znalosti italštiny více než skromné, přepadl mě tro-

48

chu nepříjemný pocit týkající se mé vysoce módní obuvi, protože jsem se dočetl o dlouhých přístupech ke stěně, které mohou trvat až celou hodinu. Také se doporučuje helma, ne můj zabalený klobouk proti slunci. Navíc se mi zdá, že jsem někde četl italské slovo pro frontu, ale radši věřím, že jsem jen přecenil své znalosti cizí řeči. Tyto informace mi pro začátek stačí. Kdopak by nechtěl do Itálie – cappuccino, gelati, Riva di Garda, bella ragazza atd.? Po příjezdu do Brentina se u kostela setkáváme se dvěma kolegy, kteří již párkrát tuto oblast navštívili. Po krátké domluvě volíme první cestu. Pět lezeckých délek, ne těžší než 7a, možnost i háknout – A0. To všechno vypadá báječně, jen kdyby to k nástupu netrvalo 50 minut. Normálně zvládám trasy i delší a nevadí mi, ovšem tentokrát netuším jak moje

„vietnamky“ výstup přes kameny a kořeny zvládnou. Přece jen zvítězil rozum a já se vzdal potupě a posměchu mých kolegů, když jsem přiznal, že nemám s sebou žádné pořádné boty. Se sklopenýma ušima jsem přijal jeden navíc sbalený pár pohorek, který mi naštěstí docela padl. S náhradní helmou jiného kolegy jsem se tiše vydal na cestu k naší, pro dnešek zvolené, cestě. Strmou, ale pěkně položenou stezkou se jde nahoru ke stěně, a ani zapřisáhlý „sandálista“ se neurazí, když napíšu, že se tu člověk bez pevné obuvi neobejde. Jihovýchodní expozice je chvílemi dobře viditelná. Všichni se potíme, jako bychom seděli v nejhořejší řadě sauny (110 stupňů, opustit ji však nelze). Vánek, ve stěně všudypřítomný a velmi příjemný, tady v lese chybí, proto také mlha tu zůstává o něco déle a utváří tak lehce tropickou atmo-

sféru. Když jsem dorazil k nástupu, bojoval jsem nejdříve se zcela propoceným tričkem a doplňoval ztracenou vodu, minerály a různé stopové prvky. Lezení zde patří k tomu nejkrásnějšímu. Každá lanová délka nabízí jiný způsob lezecké zábavy. Nejprve plotny, pak atleticky přes strusky, pro změnu dírky a nakonec spára. Pod velikým vyčnívajícím převisem využívám všechny svoje triky a škrábu se dále ke štandu. Zajištění 10mm borháky je perfektní, štandy jsou všude velkoryse zřízeny – strach můžete nechat doma. Ani na chvilku k nám do stěny nepronikne ruch a šum dálnice, která se vine údolím jako tlustý červ dnešní doby. Do cesty jsme nastoupili relativně pozdě, což se osvědčilo, protože v průběhu odpoledne se tato obrovská stěna dostala do stínu a spolu s již zmíněným neustávajícím vánkem se pobyt nahoře ve stěně stal o něco příjemnějším. Slaňováním se dostáváme v okamžiku dolů k nástupu a k vytoužené láhvi s pitím. Při sestupu se hlásí moje prsty u nohou a já přemýšlím, zda upozornit mého kolegu na to, že při příštím nákupu bot by se měl nechat inspirovat spíše mou velikostí. Tuto poznámku si raději přece jen odpustím a „báječné boty“ důrazně chválím. Pomalu nastal čas rozbít tábor a zbavit se slané krusty na naší kůži. Naši místa znalí kolegové jsou již umytí a snad i učesaní. Dozvídáme se od nich o malém horském potůčku, který si to vesele bublá přes lákavou tůňku. O vesele „svěží“ teplotě tohoto potůčku se samozřejmě nezmínili ani slůvkem. Následujícího rána se po vydatné snídani jde do severněji položeného sektoru. Nejprve procházíme romantickým středem Brentina, pak přes jednu křižovatku a turistickou stezkou, která nás dovádí pod stěnu. Už u křižovatky se zase potím jako ten nejubožejší hříšník, ale dnešní tempo chůze je mírnější a ztráta tekutin se nachází v běžných mezích. Dnes máme na programu dvě cesty. Nástupy leží 10 metrů od sebe a průvodce slibuje hezké lezení. Když člověk zvládne první délky lesem a loukou, čekají ho ještě další překrásné čtyři až pět délek rozmanitého lezení. Mohu doporučit především cestu Sky over Brentino, i když jedna délka zde za 6c se zdá obzvláště nepoddajná a já si musel jednou pomoci chycením se za expresku. Doporučení hodné

Info Monte Cimo Obecně: Obrovský skalní masív mezi Rovereto a Veronou není zrovna nenápadný. Člověk může už z dálnice rozpoznat vyčnívající převis a skoro nekonečnou skalní stěnu. Monte Cimo leží ve Val d’Adige a představuje ideální oblast pro vícedélkové lezení. Výběr cest je veliký, na lezce čeká až 80 cest dlouhých od 80 do 340 metrů. Charakteristika cest je velmi rozdílná, od lehkých až po 7a. Také struktura skály (vápenec) nenudí, převažují dírky. Monte Cimo není jen alternativa pro ty, kteří by v Arcu nechtěli bojovat o místa na parkovišti, ale představuje dobrou volbu pro lezce s lehce alpinistickými ambicemi. Příjezd: Od severu přes Brenner a dále po A22 směr Verona/ Modena. Minout sjezd Rovere-

je také nebrat s sebou psa, protože slaňování s nejlepším přítelem člověka na ramenou je dosti náročné, i pokud by se mělo jednat pouze o zmíněné délky lesem a přes louku. Poklusem scházíme dolů přes křižovatku do vesnice, kde se nachází toužebně očekávaný bar. Hostinský je přátelský, pivo studené, cappuccino krémové a plakáty z magazínů na zdech také nejsou k zahození. Poté, co jsme utišili žízeň, jsme se přesunuli k potoku, abychom očistili naše týraná těla a trochu osvěžili pivem zamlžené vnímání. Samým vedrem zanedbaný příjem potravy se začíná dosti projevovat silným hladem. Jako ideální místo na vaření se jeví místečko kousek nad místní silnicí. To se ale ukázalo jako omyl. Nejprve jsme zcela zjevně vyrušili dva italské milenecké páry, které si pak musely hledat jiné místo, a navíc veškeré nákladní automobily používaly s oblibou právě místní silnici místo dálnice.

Ráno je silnice opět zcela prázdná, jako zametená. Já se po asi půldruhé hodině spánku necítím zrovna v nejlepší kondici. Dnes přichází v úvahu nějaká spíše lehčí, ale zato o něco delší cesta. Přístup je opět velmi dobře značen. Jen nástupem si v první chvíli nejsme zcela jisti. Jinak jsou ale cesty obvyklým způsobem popsané. Po krátkém obcházení tam a zpět a detailní analýze místopisu nacházíme správnou nástupovou délku. Kvalita lezení i zajištění je, jako v celé oblasti, výborná, ale po čtvrté délce nás bolest trápených nohou v extrémně malých lezečkách nutí k návratu. Nebo je to snad fotbalový zápas, který je dnes od 20:30 živě vysílán? Při cestě domů uspokojujeme své touhy po italské šunce s ciabattou a olivami. U Brenneru prší. Černé lamborghini v pruhu pro předjíždění mě budí z mikrospánku… A na konci prvního poločasu už zase sedíme doma na gauči před televizí. Ostatně, náš tým prohrál.

to Gardasee a jet na Avio, dále po státní silnici přes Peri až do Brentina. Opěrný bod: Kempování je zakázáno, stejně jako v celé Itálii. Kdo chce mít střechu nad hlavou, ať se nejlépe poptá v baru „Gattoparado“ v Brentinu. Kempy v nejbližším okolí nenajdete, to znamená, že musíte popojet buď směrem Gardasee nebo do Affi. Průvodce: Existuje velmi dobrý průvodce „Arrampicare in Valdadige, Monte Cimo“, kde to nejdůležitější je psáno také v angličtině. Průvodce je dobře uspořádaný a člověk se s ním dobře vyzná. K dostání je v obchodech se sportovním vybavením v Arcu. Roční období: Ideální je jaro nebo podzim. V létě se člověk může při přístupech dosti slušně zpotit, ale stěna je odpoledne ve stínu.

Verona

49

Sektory: Oblast je rozdělena do 10 sektorů a tomu odpovídají také různé přístupy. Pro ty, kteří nechtějí překračovat své psychické hranice, se nejlépe hodí Bastionata del Boomerang, Sass de Mesdi a Il Castello. V těchto sektorech se nachází řada dobře zajištěných cest dlouhých od 90 do 300 metrů. Kdo raději operuje s provazovými žebříky, si také přijde na své a může se radovat z mohutných převisů v sektoru Sass de Mesdi.

Bastionata del Boomerang Délka stěny je nesmírná a potenciál možných cest ještě není zdaleka vyčerpán. Skoro u všech cest je první délka porostlá zelení, ale v dalších délkách je člověk odměněn lezením v kompaktní skále. Klasifikace je o něco tvrdší než v jiných sektorech. Příjezd/Přístup: Jižně od Brentina se vlevo vedle silnice nachází parkoviště u betonového bloku a kříže. Od něj šikmo naproti (severně) vede cesta (červená značka) nahoru do lesa. Po asi 20 min se dojde k nástupu cesty Vai dove ti porta il cuore. Dojít pod cesty napravo a nalevo od této trvá 5 až 10 min. Výběr cest: Mille e non piu Mille 80 m 6c (zvládat lézt alespoň 6a) 31 Agosto 200 m 6b (5c) Catrame e Cemento 110 m 7a+ (6a+) La mia Rabbia 95 m 7b (6a)

Sass de Mesdi Už od silnice nepřehlédnutelná plotna je jistě poznávací znamení této oblasti. Téměř nutnost pro každého lezce lezoucího pro radost. Jedná se o lezení po dírkách přímo vedle převisů. Příjezd/Přístup: Když člověk opustí Brentino jižním směrem, po cca 500 metrech dojede k mostu přes kanál. Kousek před ním na levé straně parkovat a pak pokračovat po silnici až k zatáčce. Přímo u mostu doprava přes vinice, kde cesta vede přímo do lesa nahoru. Odsud jednoduše po značce, k nástupu se dojde po 30 až 40 minutách. Výběr cest: Desiderio Soffereto 145 m 6a (5c)

50

Il Ladro di Baghdad 140 m 7a/A0 (6a) Otto Bastano 140 m 6c+ (5c) Piastrine Selvagge 160 m 7b (6b)

Pala del Boral Přímo připojen k sektoru Sass de Mesdi, proto je lze ideálně kombinovat. Cesty jsou o něco těžší, ale velmi dobře udělané. V současné době se tu nachází 20 cest dlouhých 100 až 200 metrů.

Výběr cest: Agata tu mi Tradisci 140 m 7a+ (6b) Nicola Simonselli 150 m 6b (6a+) Cuore di Pietra 130 m 7a (6a+) Anima Latina 120 m 6c/A0 (6a) La Storia Infinita 185 m 7a (6b)

Spoustu zábavy ve Val d’Adige vám přejí autoři.

text

Michael a Hermann Erber

foto překlad

Hermann Erber Alena Kopfová

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

Novinky z Patagonie: Anglický prvovýstup v jižní stěně Aguja Poincenot Počátkem ledna britská dvojka Dave Sharratt a Freddie Wilkinson vylezla novou 15délkovou cestu na věž sousedící se slavným Fitz Royem. Obtížnosti až 5.11, A1. Případní zájemci o opakování mohou očekávat mizernou skálu pokrytou vrstvou ledu a lezení v širokých spárách. Kanadsko-americké trio přidalo dvě nové cesty na Aguja Quatro Dedos a Domo Blanco V průběhu ledna Chris Brazeau, Crystal Davis-Robbins a Jon Walsh uspěli na 500 m vysoké severovýchodní hraně Aguja Quatro Dedos, kde vylezli podle jejich slov kvalitní „záhadnou“ linii za 5.11. Následoval přesun pod 600metrovou jižní stěnu Domo Blanco, ve které za pouhé dva dny přidali další prvovýstup za 5.11, A1. Tady však byli permanentně ohrožováni padajícím kamením a ledem. Nová varianta v severní stěně Fitz Roy od Slovinců Během 72 hodin si na konci ledna Slovinci Tomaz Jakofcic a Grega Lacen sáhli hodně hluboko na dno svých sil. Nejprve vylezli novou variantu mezi cestami Tehuelche a francouzským severozápadním hřebenem s názvem Los Ultimos Dias de Paraiso 5.11b, A2, již věnovali svému vloni zemřelému kamarádovi Ozbeji Povsodovi. Bouře ve vrcholových délkách se proměnila v pověstný blizard na vrcholu, ze kterého slaňovali dolů na jih francouzsko-argentinskou cestou. Před návratem do bivaku je ještě čekal traverz okolo Fitz Roye. Valerij Rozov: Base Jump z Torres del Paine! Žádná fikce! Tento ruský Superman zanevřel na slaňování a z vrcholu si to namířil střemhlav dolů. Zatímco on zanedlouho otevíral jednu plechovku piva za druhou, jeho kamarádi na vrcholu strávili bouřlivý bivak, než sestoupili dolů.

Impozantní severní stěna pyramidy Ulvetanna v Antarktidě přelezena! V listopadu loňského roku se po třinácti letech od prvovýstupu severozápadní stěnou na masív Ulvetanna („Vlčí tesák“) v Zemi královny Maud v Antarktidě vrátila do místa

dění téměř totožná norská parta ve složení Robert Caspersen, Ivar Tollefsen, Stein-Ivar Gravdal a Trond Hilde, aby se vypořádala s téměř kilometrovou severní stěnou. Počasí jim hrálo do karet a až na dva bouřlivé dny si užívali jasné oblohy a na zdejší podmínky příjemných -20°C (!). Uvádějí, že stěnu vylezli během šestnácti dní způsobem „capsule style“, který je tak trochu podobný tomu dnes jedinému správnému alpskému stylu. Pak ovšem hned dodávají, že pod stěnou měli kemp a ve stěně další tři se závěsnými postelemi. To ale nic nemění na faktu, že v severní stěně vznikla první fantastická 21délková linie s volným lezením do obtížnosti 5.10 a technickým až A4. V cestě osadili 45 nýtů převážně na štandy. Posléze se přesunuli o kousek dál do pohoří Holtedahl, kde vylezli podle všeho šest dosud nevylezených hor. Koukněte a inspirujte se na váš další výlet na: www.ulvetanna.no.

Majestátní 1.500 m vysoká západní stěna Mt. Anderson v Antarktidě prostoupena Australsko-americká dvojka Damien Gildea a Jed Brown uspěla na dosud nevylezeném Mt. Anderson 4.100 m. K prvovýstupu si nevybrala nejlehčí možnou cestu, ale rozhodla se pro technicky náročnější západní stěnu. Jak podotkl Damien, nejde i tak o nějaké náročné lezení. Stěna je příjemně položená a nějaké těžší metry byly až úplně nahoře pod vrcholem. Po jejich výstupu další novou cestu přes široký kuloár přidali Chilané Maria Paz Ibarra a Camilo Rada.

Eiger Nordwand 3:54! 3 hodiny a 54 minut to trvá těm rychlejším severní stěnou nahoru. Ueli Steck „vyběhl“ tuto legendární alpskou stěnu sólovýstupem Heckmairovou cestou. Překonal tak předchozí rekord Christopha Hainze téměř o hodinu. K tomu není co dodat, snad jen nechápavě kroutit hlavou. Ueliho popis výstupu najdete na jeho stránkách: www.uelisteck.ch.

výstup Cutting the Line VI 5.12a, A2+. Desetidélková 400 metrů dlouhá linie je kompletně převislá a až na poslední délku, kterou museli vylézt kvůli vodopádu technicky, celou cestu vylezli volně. Pro případné zájemce dodávám, že vás čeká neuvěřitelně krásné volné lezení. Tak vzhůru do Jižní Ameriky!

Německý Očistec ve Venezuele Silný německý tým ve složení Kurt Albert, Ivan Calderón, Stefan Glowacz a Holger Heuber vylezl v prosinci minulého roku 700 metrů dlouhý prvovýstup Fegefeuer (Očistec) v severním pilíři venezuelské stolové hory Acopan Tepui. Obtížnost cesty dosahuje k hranici devátého stupně. První třetinu cesty je prý skála tak měkká, že si v ní můžete vydlabat chyt, ale další dvě třetiny už tvoří exkluzivní převislé lezení, které bohatě vynahradí trable se založením jištění ve spodní části stěny. Dvojka Albert-Glowacz je poslední roky ve svých lezeckých projektech velmi úspěšná a vždy vyleze nějakou zajímavou cestu v ještě zajímavějším koutu světa. Jen ať to chlapíkům vydrží!

Logical Progression téměř OS! Nechybělo mnoho, aby Arnaud Petit tuto kompletně vynýtovanou 27délkovou cestu v prosinci 2006 na mexické El Gigante přelezl stylem OS. Pouhý jeden pád za celé dva dny mu zabránil k prvnímu přelezu této famózní cesty v tomto stylu. Kontroverzní linie z roku 2002 z dílny Petera Baumeistera, Lukea Laesera a Berta van Linta, do které vám stačí jen pětadvacet expresek, vyvolala v minulosti mnoho sporů mezi lezci. Nýty ale zůstaly. Petit cestu označil, oproti jiným cestám na El Gigante, za mistrovské dílo.

Telegraficky od našinců:

Prvovýstup Cutting the Line na Mt. Roraima

Na Homoli cukru vede česká cesta! Město bohů (City of Gods, Cidade de deus) Xa, 8a+, 5.13c Na konci ledna Tomáš Sobotka a Jirka Lautner vylezli nový směr na dominantu tyčící se nad brazilským Rio de Janeirem. Tři délky dlouhá cesta se stala nejtěžší linií na tuto věž.

Na severní straně stolové hory Mt. Roraima v Guayaně se v listopadu loňského roku Američanům Gregu Childovi, Jaredu Ogdenovi a Marku Synnottovi podařil pěkný prvo-

Džony a Šatavis v Africe: Český prvovýstup na Mount Keňu! Bravo! Nejenom na safari, ale i za lezením se vyplatí podívat se do

Afriky. Chlapci naši, Pavel Jonák s Vaškem Šatavou, během prosince odletěli na rovník, kde se jim v severovýchodní stěně Nelionu podařil 400 metrů dlouhý prvovýstup Haba na Haba Hujaza Kabati (podle Vaška to znamená něco jako „Ty vole, asi sem přijedou Kabáti“) s obtížností 8 UIAA ED. Je vidět, že dohled Franty Čepelky nebyl vůbec od věci! Prostě mrkněte na Pavlovy stránky: www.paveljonak.com.

Výsledky ME v boulderingu v Birminghamu: Muži: 1. David Lama (AUT) 2. Nalle Hukkataival (FIN) 3. Tomáš Mrázek (CZE) Ženy: 1. Juliette Danion (FRA) 2. Olga Shalagina (UKR) 3. Olga Bezhko (UKR) 8. Silvie Rajfová (CZE) Gratulujeme!

Hory a mesto Ve dnech 12.-15. dubna se v Bratislavě uskuteční již osmý ročník festivalu Hory a mesto. Pozvání přijali: Ivan Gálfy, Jindřich Hudeček, Klem Loskot, Tomáš Mrázek a Alain Robert. Bližší informace najdete na adrese: www.horyamesto.sk

Dění po zářijových událostech v Nangpa La neutichá… Organizace International Campaign for Tibet zveřejnila na svých stránkách www.savetibet.org brožuru Dangerous Crossing, která nejenom detailně popisuje střílení v Nangpa La, ale věnuje se všemu, co souvisí s útěkem Tibeťanů z Číny do Nepálu včetně následků pro ty, kteří jsou chyceni a uvězněni. Tento materiál byste si každopádně měli stáhnout a prolistovat. O problému se v posledních dnech začalo aktivně diskutovat i mezi vysoce postavenými evropskými politiky právě zásluhou výše zmíněné organizace. Otázkou zůstává, zda tato diskuze přinese výsledky či nikoliv. Postoj Číny k těmto věcem zůstává neměnný.

Ines Papert jako první žena vůbec přelezla M13! Tato Němka, která si letos odpočinula od závodů SP v lezení na ledu, se úspěšně poprala s touto klasifikací ve známé cestě Law and Order od Markuse Bendlera v Diebsöfen v pohoří Kaisergebirge. Je tak teprve třetí v pořadí, kdo tuto cestu přelezl.

51

portrét

„Čistič“

Portrét Jána Ďurany, jednoho ze zakladatelů extrémního horolezectví ve Vysokých Tatrách a duchovního otce legendárních „Pavouků“

Ani ve snu by mě nenapadlo, že se mi někdy poštěstí potkat se s takovou tatranskou lezeckou legendou jako je Ján Ďurana, řečený Čistič. Díky Luďkovi Zahoranskému se sen stal skutečností, a tak jsme společně s Pepem mohli s Jankem strávit nezapomenutelný den v Tatrách. Že je Čistič veselá kopa jsem tušil, překvapilo mne ale, jak přesně si své zážitky i po tolika letech pamatuje... Pocházím z Kysuckého Nového města u Žiliny, kde jsem se v mládí vášnivě věnoval turistice. Bylo to v době, kdy se udělovaly všelijaké odznaky jako třeba „Turista ČSR“ a já byl jedním z prvních, který podobné ocenění získal za přechody Malé a Velké Fatry. Psal se rok 1953, bylo mi tehdy šestnáct a studoval jsem na gymnáziu. Na Slovensku se ještě používaly potravinové lístky a dobře si pamatuji, jak nám je během turistických túr na chatách stříhali. K horám jsem tedy měl velmi silný vztah, který jsem zřejmě zdědil po otci mé matky. Později jsem se totiž dozvěděl, že můj dědeček doprovázel při toulkách po Malé Fatře žilinského fabrikanta Fantu. Majitel Sloveny byl vášnivým lovcem a děda mu dělal průvodce i nosiče. Prý už tehdy používali mačky, se kterými chodili nejenom ve sněhu, ale i po trávě... S lezením jsem začal až během vysokoškolských studií v Bratislavě. Vybral jsem si ekonomii, kde jsem se sblížil se šéfem katedry tělocviku, který měl vztah k horolezectví. Nakoupil lana, stany i boty a společně se mnou a pěti 52

spolužáky založil horolezecký kroužek. Jezdili jsme na cvičné skály v okolí Bratislavy – do Sološnice a Plaveckého Podhradí, později i do Vysokých Tater. O tři, čtyři roky později se ale náš kroužek rozpadl a každý si šel svou vlastní cestou. Já si to zamířil do oddílu pro vysokoškoláky – do Slávie. Moje první cesta v Tatrách vedla na Jahňačí štít hřebenem z Kopského sedla během začátečnického kurzu, který tenkrát vedl Karel Bocek. O rok později jsem se do Tater vrátil a se svým spolulezcem z Prahy, který se jmenoval stejně jako tehdejší pan prezident – Novotný, jsme to už pěkně „napálili“. Vylezli jsme třeba Orlowského cestu na Galérii Ganku, výstup Karoušek-Nejedlo i Děrdovu cestu na Kopiniaky... V roce 1958 se jednalo celkem o slušné prásky, o druhá nebo třetí přelezení. Následující rok jsme už podnikali těžké věci v zimě. Postupem času jsem měl zimní lezení raději než letní, a také mám v zimě vylezeno daleko více cest než v létě. Netrvalo dlouho a zapadli jsme mezi československou špičku, kterou tehdy

Jano při slaňování na cvičných skalách

tvořila jména jako Kuchař, Nejedlo nebo Karoušek. Byla mezi námi velká rivalita. Mým častým lezeckým cílem se stala Galérie Ganku, ve které jsem své první vážné zimní výstupy podnikl s o tři, čtyři roky starším Paľo Plašilem. Stejně jako já neměl spolulezce, a tak se ke mně přidal. Zvláště čtvrté zimní přelezení Lapiňského komínu jsme celkem vychytali. Do stěny jsme nastoupili ještě s Tóno Hanzelem v poledne okolo jedné hodiny a vylezli pod nejtěžší místo, nazývané „rurka gazova“. Než jsme zabivakovali, stačil jsem v ní natáhnout ještě jednu délku. Pak jsme se pokoušeli uvařit trochu čajíku. Paľo měl malý plechový vařič na tuhý líh, který se nazýval „Vařík“. Vůbec nic jsme na něm nemohli uvařit, a tak si každý z nás dal jen po půl deci čaje a čekal na ráno. Pokračovali jsme ve výstupu. V nadlezené délce jsem se rozcvičil a hned pokračoval v těžkém lezení. Na Galérii jsme dolezli před dvanáctou. Bylo krásné počasí a my museli chvíli počkat, než se dalo žlabem z Rumanova sedla do Rumanovy doliny sestoupit... Paľo Plašil1 pracoval stejně jako Jožo Psotka na vysoké škole. Ve Slávii dělal předsedu, ale když měl oddíl tři sta, čtyři sta členů, došlo k bratislavskému „výbuchu“. Slávia se rozpadla na čtyři nebo pět oddílů. Odešel jsem k Ivanovi Kluvánkovi do Vinohradů, kam jsem později vzal i Pochylého partu. Neměl jsem totiž stále s kým lézt, neměl svého stálého parťáka. Pravidelné spolulezce jsem našel až mezi mlaďochy okolo Pavla Pochylého-Pavouka. Kromě Paľa začal s lezením trochu i jeho starší bratr Peter. Později se k nim přidal také nejmladší z nich – Ondra. Přezdívali jsme mu „sopľak“, protože v době, kdy jsem jej poznal, mu bylo teprve deset roků a z nosu mu ještě tekl snopl. Pochylí pocházeli ze Záhoří a vyrůstali bez otce, který byl osm roků zavřený v base. Dalším z party byl Pavol Ballay, jehož otec byl lékař a v Bratislavě vlastnil velký dům, z části pronajatý Pochylým. Kluci bydleli ve stejném domě a vyrůstali tedy společně. Posledním z Pochylého skupiny byl Janko Fabík. Dali jsme se do kupy v Bratislavě na cvičných skalách, kde jsme se poprvé potkali. Zeptal jsem se jich, jestli chtějí lézt. Oni že ano, a tak přišli znovu. Měli talent. Neměli za sebou ani začátečnický kurz a už lezli „prásky“. Měl jsem pak kvůli nim obrovské „vytriasačky“, protože když začali v Tatrách lézt opravdu těžké věci, neměli ještě ani šestnáct roků. V novinách se pak objevovaly obrovské články, ve kterých rozmazávali, že jsem svůdce. Ano, už od samého začátku byly problémy... Postupem času jsem společně s těmito „mlaďochy“ začal ve Vysokých Tatrách určovat směr v extrémním lezení. Přidali se k nám i dva kluci z Adršpachu – Ilja Špitálský a Karel Hauschke, přezdívaný Kokša. S ním se mi v zimě roku 1963 podařil první zimní průstup sedm set metrů vysokou Bernadzikiewiczovou cestou na Rumanův štít, který představoval jeden z největších tatranských problémů celé československé špičky. Při pohledu do průvodce lze spatřit, že Gálfy jde zprava doleva, Kuchařova cesta vede zase zleva doprava, Psotka lezl zase jinak. Všichni tam bloudili, nemohli trefit správnou cestu a také ji nakonec nenašli. S Kokšou jsme nastupovali do stěny nabaleni na bivak. Tahali jsme s sebou klo-

básy, spacáky, vařič, všechno možné... Korytem ve spodní části jsme vyklusali bez nějakých problémů až do středu stěny, kde před námi všichni zabloudili. Dolezli jsme pod velký převis, o kterém si všichni mysleli, že jeho přelezení není třeba, a tak jej obešli. Tady se lámal chleba. „Na stojáka“ jsme se pod převisem nejprve posilnili a snědli klobásy. Říkali jsme si: „Však na co nám jsou, vždyť už jsme skoro nahoře!“. Šli jsme na věc a převis přelezli přímo. Staré skoby nad ním nás pak dovedly až na vrchol mezi dvě věžičky. Do večera jsme ještě stihli sfrčet na Popradské pleso, kde si všichni mysleli, že jsme ve stěně zabloudili a přelezení náročné trasy vzdali. Dokonce se sešla komise, která nás z našeho výstupu zkoušela. Všichni ale nakonec museli uznat, že jsme cestu opravdu vylezli. Přesně do detailu jsme jim tehdy popsali podrobnosti výstupu, kde před námi zkrachovala celá československá špička. Nebáli jsme se převisu, a tím pádem se přesně trefili do výstupové trasy.

jsme se pod tuto velmi odlehlou stěnu vypravili celá parta, tam jsme ale vzali do ruky korunu a losovali, kdo kam půjde lézt. Pavouk s Kokšou si vybrali pravou část stěny, my s Ivanem zamířili doleva. Kluci ale trefili na linii, která už byla dříve vylezená Poláky, o čemž nikdo z nás nevěděl. Narazili na jejich skoby. Jejich pokus o prvovýstup tedy nevyšel, náš ano. Pilířem jsme úspěšně dosáhli rampy, která nám připomínala Německý žebřík na Kežmaráku. O další přelezení naší cesty se pak neúspěšně pokoušelo poměrně dost lidí, částečně také díky našemu nejasnému popisu výstupu. Spodní část stěny totiž tvoří množství zatravněných koutů, na pohled velmi podobných. Jak pak přesně popsat ten pravý? Úspěšnou letní sezónu roku 1963 jsme pak zakončili jedním z přelomových tatranských prvovýstupů – Direttissimou severní stěny Malého Kežmarského štítu. U jejího zrodu stál Karel Bocek, ve kterém jsme měli dobrého poradce. Lezl zejména s Kryštofem Zlatníkem a Jaromírem Šádkem, se kterým udělal třeba krásný prvovýstup na Malý Kolový štít. Na Malém Kežmaráku už měl také všechno prošmejděné. V Bratislavě nám pak říkal: „Chlapci, tam se dá udělat jeden perfektní prvovýstup.“ Poradil nám a my si výstup naplánovali. Cestu jsme přelezli až v září, když už jsme byli rozlezení a byli opravdu ve formě. Společně se mnou a Pavoukem se s námi do stěny pustil také Karel Hauschke a Jiří „Pytlík“ Zrůst, kterého Pavouk objevil v Brně, kde spolu přelezli Macochu. Během výstupu jsme v plotnách narazili na rajbuňky, které se dnes již nelezou, protože se používá zimní varianta přes centrální spáru. Při prvovýstupu jsme ji ale obcházeli

Ján Ďurana (dole) s Jánem Fabíkem

Následovala řada dalších náročných výstupů s Pavoukem. V létě jsme v Galérii Ganku přelezli jako čtvrté lezecké družstvo Studničkovu cestu. Cesta označovaná v průvodci jako „Ďurana-Pochylý“ vznikla v době, kdy jsme měli Galérii „prošmejděnu“ celou. Jedná se o traverz v rozbitém terénu lezený po skobách. Udělat volné přelezení by bylo asi dost obtížné. Po letním prvovýstupu jsme o půl roku později přidali i první zimní přelezení. Tehdy jsem s Pochylým šel také na Kriváň. Bylo totálně špatné počasí, které nás přinutilo zahrabat se dole na plese, kde jsme zůstali tři dny. Tehdy nás všichni oplakali, protože mezitím proběhla spousta záchranek s velkým množstvím mrtvých. Strašnou fujavici jsme oba proleželi pěkně ve spacáku... Letní prvovýstup na Rameno Kriváně jsem zase podnikl společně s Ivanem Fialou. Sice

Cestou do hor

rajbuňky, jejichž přelezení byla hlavně Kokšova zásluha. Byl to tehdy vlastně nejlepší lezec na rajbuňky v Československu. Pavoukovi s Pytlíkem se podařilo první den dolézt až na Německý žebřík. Leželi na trávě a smáli se nám, protože my s Kokšou proseděli celou noc ve smyčkách jednu délku pod nimi, před pověstným traverzem doleva. Dolezli jsme za nimi až ráno. Oba ještě

53

dřímali, a tak jsme je vzbudili a pokračovali dále ve výstupu až na vrchol Malého Kežmarského štítu. Při letním prvovýstupu jsme nějaké podstatné problémy neměli, při zimním o půl roku později však ano – s Iljou Špitálským, který při výstupu ztratil brýle. Obtížný úsek koutem před zmiňovaným traverzem doleva jsme lezli v noci. Napálili jsme to po skobách přímo nahoru zimní variantou. S Pochylým jsme pak Ilju dobírali potmě asi pět hodin, celou noc. Lezl po skobách poslepu. Měl úplně zakrvavené ruce. Není těžké si představit, jak jsme asi ráno vypadali. Třásli jsme se zimou, protože bylo špatné počasí. Pršelo, všichni jsme byli mokří. Nebyla nějak mimořádná zima, ale byl veliký chlad. Ráno jsme přešli traverz, dolezli na Německý žebřík a nejkratší cestou jsme pálili dolů na chatu. Na vylezení cesty až na vrchol tehdy nebylo ani pomyšlení. Dole jsme pak materiál přepočítali a zjistili, že třicet pět karabin zmizelo beze stopy. Nikdo nevěděl, kam se mohly podít. Jedním šmahem byly pryč. Karabiny i skoby jsme během našich výstupů ztráceli nebo zapomínali často. Ve stěnách jsme zažívali úžasné vypětí, a tak se opravdu stávalo, že někdo z nás zapomněl zavěšenou karabinu ve skobě a šel klidně dále... Následující zimu jsme s Pavoukem udělali velice pěknou cestu na Javoráky přes Bílý výlom. Nejprve jsme celá parta vylezli vedlejší cestu Růžička-Vítek, která začínala koutem přecházejícím do komína. Přihodila se nám tam velmi dramatická příhoda, naštěstí se šťastným koncem. Do cesty jsme nastoupili nenavázaní a během lezení mi dolů spadl „pikl2“. Ilja Špitálský mi povídá: „Jano, já ti pro něj skočím!“ Zavěsil lano jen tak za balvan a slanil dolů. Když pak za námi lezl zpátky, lano se vysmeklo a začalo padat do doliny i s ním. Při pohledu na padající tělo jsem jen vykřikl: „Ježíšmarjá!“ a chytil se za hlavu. Tehdy jsem si myslel, že to je jeho konec. Ilja se naštěstí po asi osmimetrovém pádu v komíně zastavil, jeho noha ale byla v háji. Vyvrtnutý kotník! Nohu jsme mu zavázali a nakonec s námi Ilja pokračoval ve výstupu, který si pořádně vytrpěl. Kvůli takové blbosti se tam mohl zabít. Byl prostě moc ochotný... Komín zakončovala plošina, nad níž se tyčila doleva jdoucí plotna. Vyhnali jsme do ní Pochylého, který v ní dvě, tři hodiny poctivě pracoval. Jeden z nás jej jistil, zatímco ostatní seděli na plošině, pili čaj a řehtali se. Když Pavouk plotnu přelezl, zabil nahoře skobu, slanil k nám a přebivakovali jsme. Ráno jsme se pak jeden po druhém lanovkou povytahovali, stáhli lana a frčeli k vrcholu. Tehdy jsme ve vedlejší části stěny uviděli výlom, přes který jsme si naplánovali náš další prvovýstup. Záměrně jsme pak do něj s Pochylým nastoupili v poledne. Celou spodní část jsme již znali, protože byla téměř identická s předchozím výstupem, a opět ji šli nenavázaní... Začali jsme škodit i Polákům. V polské části Tater jsme působili vícekrát, kde jsme například přelezli R-variant na Mnicha, další z přelomových túr v Tatrách. Jednalo se o prvovýstup jednoho ze špičkových polských lezců – Jana Dlugosze3,4, který před námi zopakoval ze Slovenska jen Milan Mereš. Jednalo se o velmi těžký výstup, vedoucí přes obrovskou sedminebo osmimetrovou střechu, ve které jen vise-

54

Ján Ďurana a Pavol Pochylý při návratu z Kazalnice

Čistič po náročném výstupu

ly smyčky. Nikdy jsme na cvičných skalách nic podobného nelezli, snad jedině na Plaveckém hradě byl podobný asi třímetrový převis. R-variant byl o dost delší, a i když jsme už o lezení v převisech něco věděli, nebylo to úplně ono. Jedno z prvních přelezení R-variantu se nám nakonec povedlo, což mělo i docela zajímavou dohru. Když jsme do cesty nastupovali, museli jsme sejít ze sedla dolů pod stěnu, kde na úzké polici ležel batoh s asi třiceti karabinami. Usoudili jsme, že jich s sebou nemáme dostatečné množství, a tak jsme si je z batohu vypůjčili. Bohužel, po dolezení se už nikomu z nás nechtělo se zapůjčenými karabinami vracet pod stěnu, což se pak řešilo na „vyšší úrovni“. Dokonce se o nás říkalo, že jsme jim do zmiňovaného batohu „nasrali“, což ale opravdu nebyla pravda. Podle mne si toto nařčení vymyslel Józef Nyka5, který tehdy pracoval jako šéfredaktor Taterniku6. Ivan Kluvánek pak karabiny posílal do Polska poštou, složitými cestami. Představovali jsme prostě pro Poláky obrovskou konkurenci, na kterou nebyli zvyklí.

Na řadě byla Kazalnice. V té době v Polsku vypukla epidemie černých neštovic a hranice strážili vojáci a nikoliv policajti. Polsko bylo úplně uzavřené, na což naše parta samozřejmě kašlala. Jako obvykle jsme hranice přešli načerno. K sestupu jsme používali rampu, která začínala v sedle nedaleko Volovy věže. Chodili jsme po ní k stěnám na severu. Nikdo o ní nevěděl, ani vojáci, kteří čekali u Černého stavu. Neviděli nás sestupovat z Rysů a my se najednou objevili večer dole pod stěnou. Spali jsme jen tak volně v trávě. Nebylo ani co jíst, a tak Pochylý říká: „Pojďme si vyprosit chleba!“ Kousek, asi padesát metrů od nás, byl totiž zaparkovaný stan. Raději jsem mu jeho nápad rozmluvil. Ráno jsme s Fabíkem nastoupili do levého pilíře od Chrobaka, Paľo s Ballayem vlezli zase napravo do Momatiukovy cesty. Cestu jsme přelezli s jedním bivakem, také druhá dvojka svůj výstup dokončila úspěšně asi tři hodiny před námi. Museli jsme se vrátit pod stěnu pro spacáky. Sestoupili jsme k Černému stavu, kde už na nás čekali vojáci. Kluky zatkli jako první a hned je „odlifrovali“ na hranice. Nás nechali přespat v „ťurmě“ na Lysej Poľane v kasárnách mezi vojáky a druhý den nás odvezli na policii do Javoriny, Dostali jsme pokutu 100 korun a příkaz k povinnému očkování na hranicích. Museli jsme pěšky šlapat tři kilometry zpátky z Javoriny na Lysou Poľanu, kde nám píchli injekce proti černým neštovicím. Já na očkování nějak špatně reagoval. Po dvou dnech mi strašně napuchla ruka, díky čemuž jsme pak museli v bivaku na Žabích plesech týden čekat, než jsme se mohli pod Kazalnici vrátit pro věci. Ve stanu pod námi spali vojáci, a to bylo něco pro nás. Měli jsme na ně vztek, a tak na ně vykřikovali: „Vy blbci! Hovada!“ a podobné nadávky. Běhali tam pak po suti se samopaly jako pominutí... Chrobakův pilíř se dočkal i mého zimního zopakování s Pochylým. Báli jsme se lavin, a tak jsme raději přešli hranici přes Rysy. Do Kazalnice jsme nastoupili pěkně v teplíčku v poledne a do večera dolezli pod klíčovou délku pod převisem. Chrobak při svém prvovýstupu v tomto místě z pilíře vytraverzoval, převis obešel a o něco výše se zase na pilíř vrátil. Nejtěžší úsek své linie tak

Ján Ďurana s Ivanem Kluvánkem na vrcholu Džangitau, v pozadí Dychtau, Kavkaz 1964, oblast Bezingi, foto: Ivan Kluvánek

vlastně vynechal. V traverzu jsme si s Pavoukem natáhli sítě, které v kolmé skále dobře visely. Na bivaku jsme se nakonec zabydleli natolik, že jsme po třech hodinách chodili šestkový traverz v ponožkách jakoby nic. Přitom jsme jej v létě s Fabíkem stejně jako před námi Chrobak přelezli jen tak tak. Přespali jsme a ráno udělali s Pochylým variantu přímo přes převis, čímž jsme cestu narovnali. Na konci pilíře se pak muselo vlézt doleva do Sanktuaria, kde pálilo slunko a hrozily laviny. „Co teď?“, honilo se nám hlavami, protože další postup byl vyloučen. Povídám: „Nic. Pěkně se najíme...“ Zalehli jsme do spacáků a podřímali. Když se setmělo, vlezli jsme potmě do Sanktuaria. Paľo si vzal naše jediné mačky, já zase jediný pikl. Tímto způsobem jsme na jedněch mačkách a s jedním cepínem vylezli Sanktuarium a z vrcholu Kazalnice pak přes Mengusovské sedlo pokračovali až na chatu pod Rysy. Naším tehdejším výkonem v zimní Kazalnici byli Poláci úplně šokovaní a vyvedeni z míry. Odnepaměti dirigovali lezecký vývoj v Tatrách a najednou jsme se objevili my a začali určovat tón, což neměli moc rádi. Vždyť na Galérii Ganku jsme byli doma, kdežto Poláci v ní tehdy působili jako vyorané myši a jeden za druhým se zabíjeli. Dost jim naše výkony vadily. Jediným, s kým jsem se z polských lezců dobře seznámil a skamarádil, byl právě Eugeniusz Chrobak. Špičkový lezec z Bialsko-Bialej, který později bohužel zahynul na Everestu. Pak začaly výjezdy do zahraničí, a to byl také důvod, proč jsem s Pavoukem už nelezl tak často. Mé první kroky do zahraničních velehor vedly v roce 1964 na Kavkaz do oblasti Bezingi, kde jsem lezl společně s Ivanem Kluvánkem a Pavlem Plašilem. Dělali jsme hlavně průzkum, ale i tak se nám podařilo vylézt celkem pěkné věci. Nejvíce si vybavuji výstup šest až sedm set metrů vysokou ledovou severní stěnou Ullu-Auz-Baši s jedním bivakem. Měli jsme v plánu udělat hlavně prvovýstup zatím nezlezenou severní stěnou Šchary, kterou jsme mapovali z protějšího kopce – z Džangitau. Chtěli jsme se vyhnout chybám, které se v minulosti staly7. Zjišťovali jsme jízdní řád lavin a zkoumali, ve kterých místech by nemělo nic spadnout. Ve stěně začaly padat pravidelné laviny vždy po poledni, někdy i ráno...

O rok později jsem pak ve stejné oblasti podnikal výstupy společně s Luďkem Zahoranským a Gerhardem Tschunkem. Nejprve se nám během aklimatizační túry na Tichtengen podařilo cepíny dobýt sedlo Canner. Velitelem útoku západních vojsk byl tehdy Ivan Kluvánek, který měl na hlavě německou čepici s protěží – edelweissem. Němci se během druhé světové války do tohoto sedla nikdy nedostali – na rozdíl od nás, kteří v sedle postavili vítězný stan. Z vrcholu Tichtengenu se nám opět naskýtal úžasný pohled na severní stěnu Šcharu. Byla vidět krásně plasticky a my už přesně věděli, kudy máme náš plánovaný prvovýstup vést. Bylo potřeba se dobře rozlézt, a tak jsme podnikli prvovýstup severní stěnou Koštantau. Jednalo se o direttissimu středem stěny, o které jsem se dokonce nedávno dočetl, že je stále nelezená a perfektně chválená. Výstup probíhal v nádherné skále, kde jsme narazili na těžké, ale velice pěkné a příjemné lezení. Vše proběhlo bez jakýchkoliv hororů, zažili jsme hromadu srandy. Při lezení jsme si vyprávěli vtipy. Nebo jsme s sebou tahali konzervy, které jsme postupně zahazovali do doliny. „Chceš? Nechceš?“ a „švác“ ji dolů... Bohužel jsem během sestupu přišel o své první mačky, které jsem úplně dolámal. Kluci mne pak museli v noci spouštět potmě celou cestou „po řiti“, protože jsem bez nich nebyl vůbec schopný sestoupit dolů na morénu. Sestup trval strašně dlouho, byl ale v dané situaci nejbezpečnější. Z chystaného prvovýstupu na Šcharu jsme měli respekt jako hrom, vždyť o tři roky dříve v této stěně zahynuli Pavel Černík a Zdeněk Studnička, jehož máti byla tehdy dokonce na Kavkaze s námi. Do stěny jsme ale nastoupili, až když odjela domů. Po našem návratu domů mi pak poslala děkovný dopis. Uklidnila se, že jsme stěnu vylezli a dokázali tak, že pokus jejího syna nebyl nesmysl, jak se tehdy vyprávělo v Čechách. Byla smutná, že podle řečí měla syna hlupáka. Nevěděla jen, že jsme šli jinou trasou než její syn. Dodnes si přesně pamatuji na ráno, kdy jsme seděli pod Šcharou a zkroušeně čekali než se rozední. Měli jsme doslova „nasráno v gatích“, žádná sranda. Vše přestalo, až když jsme přelezli přes okrajovou trhlinu a nastoupili do stěny.

V noci jsme pak seděli na bivaku a kolem nás padaly laviny. Byli jsme už klidní, protože jsme měli stěnu dobře prozkoumanou a všechno padalo mimo naši cestu. Dolezli jsme na konec sněhového nože, který se zařezával do kolmé ledové stěny. Nad námi se zvedal úplně kolmý ledopád. Zalezl jsem do ledového odštěpu a zajistil se. Ludva začal lézt a já jej tři hodiny jistil zapíchnutý v trhlině. Málem jsem umrzl. Volal jsem na něj: „Lez, nebo tady zahynu!“ Byla mi strašná zima... Cesta vedla ledovými kouty, ve kterých jsme se normálně mohli chytit hrany a lézt na sokolíka jako na písku. Tato zábava měla sto výškových metrů a představovala nejtěžší úsek z celého výstupu. Pak už následovaly jen položené úseky, které nás dovedly až na vrchol. Ve stejné době lezl Ivan Kluvánek s Ivo Gollem normální hřeben, Gustav Ginzel, Paľo Plašil a Stano Lednár zase Tomaschkův pilíř, a těsně pod vrcholem jsme se všichni setkali. Ginzel s Lednárem postavili stan v obrovské okrajové trhlině, do které jsme

Centrální Kavkaz, výstup severní stěnou na Ullu-Auz–Baši (4.320 m) v roce 1964, Ján Ďurana a Ivo Goll, foto Ivan Kluvánek

Na vrcholu Koštantau po prvovýstupu severní stěnou v roce 1965, vpředu Ján Ďurana, vzadu Gerhard Tschunko, foto Ľudovít Zahoranský

55

se nad ránem propadli. Bylo to vynikající. Přišli jsme úplně zmrzlí a najednou krásně postavený stan, teplý čajík... Ginzel nám pak masíroval nohy, protože jsme je měli jako „štolverk“. Výstupy v Rusku byly pro našince vždy trochu zvláštní. Pod stěnou museli sedět „nabljudatělé“8, kteří dohlíželi na bezpečí při výstupu. Vysílačky ještě nebyly, a tak se musela každý večer ve stěně vystřelit zelená světlice jako znamení, že je vše v pořádku. V opačném případě byly k dispozici světlice červené. Po úspěšném sestupu jsme kousek nad hlavním táborem k údivu všech přítomných všechny nepoužité světlice vystříleli. Měli jsme obrovskou radost, vždyť se nám povedl doslova husarský kousek. U Rusů jsme ale narazili, protože nám prvovýstup severní stěnou Šchary strašně záviděli. Byli na něj mimořádně citliví. Stále nám tvrdili, že jsme vylezli jen variantu Tomaschkova pilíře, což je úplný nesmysl. Celou dobu jsme lezli ve stěně vzdálené od pilíře dobrý kilometr a napojili se na něj až na vrcholu. Byla to první a na dlouhou dobu také jediná cesta v severní stěně Šchary9. Kavkaz jsem pak navštívil ještě dvakrát, ale lezl už jen čtyřky a pětky. Zamířil jsem nejprve do lágru v Adyl-Su a dvakrát došel na Ušbinské plato. V méně navštěvované oblasti Cej jsou sice menší hory než na centrálním Kavkaze, ale i tak jsme lezli jeden pilíř dva dny. Dlouhý byl jako čert...

Cestou na Tichtengen v rámci aklimatizační túry na Kavkaze v roce 1965, v pozadí Bezingijská stěna a severní stěna Šchary, foto Ľudovít Zahoranský

Zleva Gerhard Tschunko, Ján Ďurana, Ľudovít Zahoranský, Bezingi 1965, foto Ivan Kluvánek

V druhé polovině šedesátých let se častým cílem mých lezeckých výprav staly také Alpy. Na počátku roku 1965 se uskutečnil zájezd do Julských Alp, kde jsme se chtěli pokusit o první zimní přelezení Čopova pilíře v severní stěně Triglavu. V tomto ohledu jsme byli dost naivní

56

a o vlastním lezení v zimních Julkách jsme měli úžasně divné představy. Už jen cestou na Aljaževův dům jsme se celý den brodili třemi metry totálně mokrého sněhu. Překvapilo nás, že sníh zde „nefirnuje“ jako u nás v Tatrách, ale naopak se z něj pomalu stává břečka, ve které jsme se bořili po pás i více. Beznadějné. V severní stěně jsme vylezli Skalašskou cestu a chtěli pokračovat dále Čopem. Počasí bylo příšerné, stále na nás všechno padalo. Ve vykopané jeskyni jsme dva dny čekali na zlepšení počasí. Bezúspěšně. Nemrzlo ani v noci. Ukázalo se, že březen zde není na zimní lezení ten nejlepší termín. Nakonec jsme „šmatlali“ dolů a Stano Lednár při sestupu upadl. „Kotrmelcoval“ po sněhu, až se zastavil u nohou našeho lékaře Zdeňka Vlče. Stačil jen vyblekotat: „Spouštíme se jako z Eigeru!“ Ve výpravě byl i Juraj Weinziller, který během našeho působení v Julkách natočil svůj první film, který se mu podařilo prodal televizi. Čopa nakonec v zimě přelezli až o dva roky později Slovinci. Jejich výstup tehdy trval osm dní. O rok později jsme se pokoušeli o zimní výstupy v oblasti Mont Blancu, které ještě nebyly zcela běžné ani pro zkušené francouzské horské vůdce. Opět byly velmi zoufalé podmínky. Ivan Fiala se šel s kluky podívat jen pod stěnu Mont Blancu du Tacul a přesto omrzli. Nakonec jsme se o výstup na něj pokusili. Byli jsme ale nakonec rádi, že se počasí umoudřilo alespoň na jeden den a my mohli v momentě slanit dolů. Pod stěnou jsme měli lyže, na kterých jsme pak s ruksakem na zádech sjížděli do údolí. Já měl takové krátké, které byly tenkrát v módě. Spadl jsem, vázání se vypnulo a lyže zmizely v nenávratnu pode mnou. Naštěstí se obětoval Ivan Fiala a sešel mi pro ně přes trhliny až dolů na ledovec. Když jsme pak dorazili k zubačce na Montenvers, Ivan Gálfy jen sundal rukavice a začal počítat: „Tolik stovek, tolik stovek...“ Kontroloval si omrzlé ruce, a protože byl pojištěný, počítal peníze. A to ještě nevěděl, jak moc má omrzlé nohy. Společně s ním pak strávil týden v nemocnici v Chamonix také Luděk Zahoranský... V létě jsem pak ve Švýcarsku poprvé lezl na Matterhorn. Společně s Milošem Matrasem, Jardou Budínem a Gerhardem Tschunkem jsme ale výstup cestou bratří Schmidů nedokončili a museli ve špatném počasí vytraverzovat ze severní stěny pod chatu Solvay. Skoro jsme tehdy zahynuli v lavinách. O dva dny později jsme ale do stěny nastoupili znovu. Gerhard Tschunko s námi již odmítl jít, protože dostal strašný strach, a tak se k nám připojil jeden kluk ze Zlína. Výstup se nám už povedl s jedním bivakem den po té, co Matterhorn úspěšně zdolala i Sylva Kysilková s jedním Japoncem a Rakušanem. Tehdy jsem s úžasem sledoval, jak nám to naše horolezectví začíná být „na hovno“. Z bivaku uprostřed stěny jsem totiž pozoroval, jak do naší cesty nastoupili dva chlapi a současně dolezli téměř až k nám do bivaku. Vůbec se s lezením nepárali. Za šest nebo sedm hodin byli na vrcholu, chvíli po nás. Na Matterhorn jsme plánovali další výstup. Tentokrát jsme měli spadeno na Bonattiho cestu v severní stěně z roku 1965, kterou její tvůrce přelezl v zimě a sám. Následující rok v létě tuto cestu zopakovali v létě Kriššák s Weinzillerem a skoro v ní zahynuli. Doma jsme pak s ni-

mi o cestě hodně debatovali nad fotografiemi. Pomalu náš záměr vykrystalizoval, zvláště když byl v zimě plánovaný reprezentační zájezd do Chamonix zrušen. Cestovní doložky jsme již měli vyřízené z Bratislavy, a tak jsme vzali pasy a odcestovali do Vídně. Mysleli jsme si, že víza do Švýcarska tam dostaneme na počkání, ale to byl velký omyl. Museli jsme zaimprovizovat a vyhledali jednoho známého, který ve Vídni pracoval jako kožešník. Zároveň slušně lezl a fotografoval, takže mu vyšly i knihy o rakouských Alpách. I on měl své známé, takže jsme navštívili architekta, který zařizoval švýcarskému konzulovi ve Vídni byt. Tlačenka byla na světě a my za týden dostali vízum. Pálili jsme co nejrychleji do Zermattu, kde už na nás čekal čtyři dny Jožo Psotka. Počasí bylo ale velmi špatné a zanedlouho nás začal tlačit čas. Cestovní doložky jsme dostali jen na krátký čas, navíc končila kalendářní zima. Stěnu jsme chtěli vylézt v zimě, a tak jsme již nemohli déle vyčkávat a museli do ní nastoupit. Ignorovali jsme tlakoměr, který prudce klesal dolů. Byla to jedna z našich zásadních chyb, díky které zřejmě Stano zahynul. Po celou dobu výstupu jsme byli vystaveni strašlivému fukéři, který měl sto dvacet, sto čtyřicet kilometrů za hodinu. V noci dosahoval mráz minus pětatřiceti stupňů. Později nám dole prozradili, že po dva dny teplota klesla dokonce až na mínus čtyřicet a my ve stěně nemohli ani pokračovat ve výstupu. K neštěstí došlo až v horní části, kde není skála, ale jen vyložený sajrajt. Terén rozbitý jako hrom, lezení tak za tři, čtyři... Nikde se ani nedala zabít pořádná skoba. Čert ví, jak ke všemu vlastně došlo. Stano lezl jako první, a když zalezl za roh, ztratil se nám z dohledu. Já jej jistil, Jožo s Milanem Kalábem stáli pode mnou cvaknuti na mých jisticích skobách. Ve chvíli, kdy se ozval rachot padajících kamenů, jsem jen sklonil hlavu a držel lano pevně v rukou. Nic jiného jsem ani dělat nemohl. Stano padal i s kameny dost hodně, asi šedesát metrů. Neletěl volným pádem, ale odrážel se od skály. Dopadl na polici, zase se odrazil, spadl, odrazil... Když se zastavil, nenastal ani žádný trh do lana, což nás zachránilo. Kdyby se skoby na štandu vytrhly, zabili bychom se všichni čtyři... Ke Stanovi jsme pak s Jožom slanili a zjistili, že pád nepřežil. Oplakali jsme jej, pak odřezali obě lana a zanechali je na místě tragédie. Báli jsme se, že jsou po tak dlouhém pádu narušená. Vylezli jsme zpátky ke Kalábovi a pokračovali dále k vrcholu, za záchranou. Následoval další bivak. Když strašlivý vichr přestal, začaly kolem nás pro změnu létat vrtulníky. Lezli jsme a zničehonic se s obrovským hukotem kolem nás přehnala helikoptéra. Schválně na nás nalétávali, aby mohli vše detailně vyfotografovat. Viděl jsem, jak se vrtulník otáčel a fotograf za okénkem rychle cvakal jeden snímek za druhým. Věděli moc dobře, že se stal průser, protože k vrcholu jsme už postupovali jen ve třech. Tehdy ještě mobilní telefony neexistovaly a vysílačku jsme s sebou neměli. Nebylo to jako dnes, kdy vezmeš do ruky mobil a zavoláš: „Doneste mi presso kávu!“ Do středu stěny pak doběhne číšník, vše vyřízeno... Ze švýcarského vrcholu jsme pak scházeli po vyfoukaném hřebeni dolů. Jožo nesl smotaný Edelrit, ale vítr mu lano z ruky vytrhl, celé je ve vzduchu rozmotal a odcestoval s ním do doliny. Fukéř, který si pa-

matuji dodnes. K chatě Solvay jsme pak sestoupili z posledních sil a s posledním lanem, které nám ještě zbylo. Ze stěny jsme si všichni odnesli těžké omrzliny. Zřejmě je měl i Stano, protože si při lezení stále stěžoval, že jej strašně zebou nohy. Nejhůře dopadly prsty na rukou i nohou Milana Kalába, přitom nejmizernější boty jsme měli my dva s Jožom – jednoduché letní Kastingery. Byly to mé nejdramatičtější chvíle v horách... V létě jsem se do oblasti Mont Blancu vrátil znova a přelezl klasickou cestu přes Palec v severní stěně Petit Dru. V závěru zájezdu se mi navíc podařilo zdolat Mont Blanc cestou Major ve stěně Brenvy. Spolulezce mi tehdy dělali Valen-

tin Kanyár a Milan Doubek, který profesionálně fotografoval, a tak s sebou tahal obrovský foťák. Furt nás rozčiloval, protože jsme se museli pořád zastavovat a pózovat. Nakonec ale během výstupu vznikly docela unikátní snímky. Major byla velmi příjemná cesta. Jedná se o ledový pilíř, ale troška skály se tam najde také. Hermann Buhl ve své knize popisoval z této cesty úplné horory, třeba jak na konci cesty přelézali trhliny. Možná, že to tak tehdy bylo, my ale na žádné trhliny nenarazili a úplně normálně vyšlapali až na vrchol. Milan Doubek později emigroval a propracoval se až na fotografa v časopise Alpinismus. Nakonec asistoval při natáčení filmu o tragédii na

centrálním pilíři Freney na Mont Blancu10, během něhož však spadl a zabil se. Ve svém bohatém horolezeckém životě jsem si nakonec také okusil chuť výšek. V roce 1979 jsem si zaplatil zájezd na Pamír, ale pořád mě nechtěli vzít. Nakonec jsem se do výpravy vešel až na druhý pokus – „přifařili“ mě k manšaftu, kde jsem ale neměl žádného spolulezce. Musel jsem si najít dva kluky z Košic z úplně jiného zájezdu, se kterými jsem pak vylezl na Pamírské plato na úbočí štítu Komunismu. Zde ovšem skončila celá expedice, protože nás Rusové zkopali dolů. Bylo to nejvýše, kam jsem se ve svém horolezeckém životě dostal.

Z povídání pod Tatranskými štíty Většinu tvých vrcholných výstupů jsi podnikl v zimě. Co se ti na zimním lezení líbilo nejvíce? Hlavně že se při lezení tak nepotíš. A co mi na něm tehdy vadilo? Například Radan Kuchař se svou partou nepoužíval na bivacích spacáky a dokonce ani vařiče. Když šel Radan do Eigeru, na bivaku si mohl ohřát jen trošičku vodičky... Tímto způsobem snad ani nešlo podat pořádný výkon, a tak jsem podobné přístupy zavrhl. Rozhodl jsem: „Tak to teda ne! Vařiče a spacáky!“, což byl úžasný pokrok. Když jsi měl dobré oblečení a spacák, mohl sis pak dovolit slušně zabivakovat, na úrovni. Jestli jsme nebyli těžcí? No, byli jsme, ale když jsi měl naplánovaný bivak, nebylo kam spěchat. Ruksaky jsme tahali na lanech, ale pak ses dobře vyspal a najedl ses teplého. No co?

jsme jej nacvičený přesně jako hodinky. A zpátky jsme sestupovali přes Rumanovo sedlo a dolinu. Do Galérie jsem chodil s kde kým. S Karlem Hauschkem–Kokšou, s Plašilem, později s Pochylým. V zimě i v létě. Bylo to jednoduché – nacvičený nástup... Tehdy vlastně začala ta deformace v myšlení. Vytipovala se určitá lokalita, ve které se pak podnikalo vše najednou. Galérie byla předzvěst zaměření se na stěny v blízkosti chat. Začal jsem si uvědomovat, že podobné přístupy je třeba rozbít. Sám jsem musel tvrdě bojovat proti takovému myšlení, takže jsem pak rozplánoval: „Nejprve budeme lézt tady, pak půjdeme lézt do oblasti Kriváně, pak se přesuneme do oblasti Malého Kežmarského štítu, pak Javoráky...“ Chtěl jsem, abychom dělali prvovýstupy v různých částech Tater. I proto jsme šli na Kazalnici, abychom naši lezeckou oblast rozptýlili po celých Tatrách. Nakonec jsme se chtěli dostat na Havrana v Belianských Tatrách, kde mají Poláci ve vápenci úžasné prásky. Věděli jsme o nich a chtěli jim vše vyfouknout, ale já pak odešel lézt na Kavkaz a do Alp a už jsem se k této oblasti nedostal. Kluci ale v Tatrách zůstali a obsadili Lomničák a Malý Kežmarský... Bylo pro ně jednodušší specializovat se na tyto stěny než chodit někam dál do zapadlejších oblastí jako byl třeba Kriváň. Pavouk ale do Galérie běhal i nadále.

Tehdejší špička byla velice úzká, a tak jsme se většinou znali. Přitom horolezců bylo tehdy poměrně hodně. Například v zimě lezlo v Tatrách v týdnu až dvě stě padesát, tři sta horolezců. Kolik jich tu najdeš dnes – deset? V Československu bylo šest nebo sedm tisíc organizovaných horolezců a lézt se mohlo jen ve Vysokých Tatrách, do kterých se vše soustřeďovalo. V zimě jsi třeba šel pod stěnu a měl vyšlapaný chodník. Všechny doliny byly prošlapané. Pokud nenapadl čerstvý sníh, tak jsi normálně došel pod stěnu a krásně nastoupil. A večer na chatě bylo veselo. Dnes něco podobného bohužel neexistuje.

Říkáš, že jste měli dobré vybavení. Mohl bys je trochu přiblížit? Spacáky a oblečení jsme měli na tehdejší dobu celkem slušné. Tehdy se nosily golfky a pletený svetr z ovčí vlny. Jen s botami to bylo horší, protože k mání nebyly žádné. Až později jsem si s Kanyárem přivezl ze západu Kastingery. Stály přes tři sta franků a my byli první v Československu, kteří podobné boty vlastnili. Podle nich se pak v Botaně Skuteč šily pohorky, protože jsem jim je asi na půl roku zapůjčil. Později je také okopírovali v Popradě, kde se po dlouhá léta vyráběly pověstné „Popradky“. Nakonec jsem si ve Francii pořídil dvojité Galibierky. A lano? Začínali jsme ještě s krouceným konopným, které když v zimě navlhlo, vznikly takové tvrdé oblouky, se kterými se nedalo ani jistit. Nešly ani protáhnout přes železné karabiny. Pak jsme vyfasovali nylonová lana. S kluky jsme pak kombinovali jedno lano konopné, jedno nylonové. Nastal další problém, protože kroucené konopné lano se často omotalo kolem nylonového a velice rychle jsi pak s lezením skončil. Tehdy se začínalo lézt „nadvojato“, dělaly se přítahy po skobách11, které tehdy vyráběli zámečníci v Bratislavě. Mačky jsme měli desetihroté, kované značky Eckenstein. Ve tvé sbírce je celkem unikátní počet výstupů na Galérii Ganku12. Máš k ní nějaký zvláštní osobní vztah, že ses k ní tak často vracel? Pravda je taková, že jsem měl na Popradském plese známé, kteří mě tam v zimě nechávali zadarmo přespat. Nahoře v prvním poschodí jsem měl přidělenou místnost, kde spali všichni známí horolezci. Já sám jsem je mohl zadarmo ubytovat. V takovém malém pokojíčku nás tam někdy spalo i šestnáct. Popradské pleso je celkem slušná scéna, ne? Nástup pod Galérku jsme měli natrénovaný. Bylo to poměrně blízko. V zimě jsem vyšel za dvě hodiny do sedla Váhy a za půl hodiny jsme byli pod stěnou. Celý nástup trval dvě a půl hodiny. Měli

S Karlem Hauschkem–Kokšou, jsi toho přelezl mnoho. Jak ses s ním vlastně poznal? On z Adršpachu, ty z Bratislavy... Potkali jsme se ve Vysokých Tatrách. Když se v severní stěně Šchary na Kavkaze zabili Studnička s Černíkem, Kokša v nich ztratil parťáky. Najednou měl problémy sehnat odpovídajícího spolulezce. Když jsme jej v Tatrách objevili a zjistili jak je dobrý, vzali jsme jej hned na lano. Byl perfektním lezcem. Moc dobře jsme věděli, že je v Adršpachu špička, stejně tak i Špitálský. Naše společné výstupy jsme vlastně podnikali se dvěma nejlepšími pískaři té doby. Rozuměli jsme si v lezení, ale také lidsky. Karel se jako persona ukázal nejprve v Ádru a úplně stejně i později u nás v Tatrách. Samozřejmě, měl občas pískařské manýry. Třeba lezl a vůbec nevěděl kam. Jeho nezajímalo, jak se jmenuje kopec nebo kam se vlastně leze, jeho zajímala jen a jen cesta. Také měl problémy se sestupy, ale na to jsme tady byli zase my. Byl to velice dobrý kluk, se kterým se dalo velice dobře vyjít, stejně jako s Iljou. Díky nim jsem se poznal i s dalšími členy jejich party. Velice dobře si s námi rozuměl Valerián Karoušek, se kterým se Kokša hodně „paktoval“. Rád vzpomínám také na bratry Krecbachy, u kterých jsem pobýval při mých návštěvách Prahy. Bydleli na Malostranském náměstí nedaleko amerického velvyslanectví ve starém domě, kde nebyla ani normální elektřina, ale jen proud 120 voltů. Dole byla hospoda...

Kdo ti z tehdejší špičky utkvěl ještě v paměti? Opravdu rád vzpomínám na Sylvu Kysilkovou, která se s naší partou seznámila při své první návštěvě Vysokých Tater na Téryho chatě. Já s ní pak později lezl Hokejku za peníze... Sylva se totiž paktovala s východními Němci, což je všeobecně známo. Od nich vozila karabiny. Já jsem tehdy karabiny neměl, a tak mi řekla: „Jano, víš, já potřebuji spolulezce na odjištění, abych udělala první ženské přelezení Hokejky. Když to pro mě uděláš, dám ti deset karabin.“ Tak jsem šel pracovat za peníze. Byl to obchod, který ale dopadl špatně. Nic vážného se nestalo, ale první ženský průstup se nekonal, protože nastaly problémy...

Zleva Karel Hauschke - Kokša, Karel Krecbach a Valerián Karoušek, foto Milan Doubek

Sylva lezla pořád na prvním konci. Dolezli jsme ke Kříži, kde uprostřed traverzu do Hokejky zabila jisticí skobu. V momentě, kdy si potřebovala potáhnout lano, se její kladivo zachytilo za nohu. Snažila se tedy postavit, ale při tomto manévru se smyčka přetrhla a kladivo spadlo dolů. „Co teď? Nemůžu jít bez kladiva dál, protože nevím, jestli jsou dál nějaké další skoby...“, strachovala se. „No nic... Klidně lez dál, vždyť skobu jsi už zabila“, odpověděl jsem jí. Dolezla tedy na konec traverzu, kde naštěstí jedna skoba byla. Co teď? Říkám jí:

57

„Protáhni jedno lano a hoď mi jej. Pošlu ti na něm svoje kladivo!“ Jak jsem řekl, tak jsme i provedli. Když se ale moje kladivo k Sylvě přiblížilo, zaslechl jsem jen: „Bim, bim, bim...“ a druhé kladivo odešlo do doliny také. Pozbyli jsme obě kladiva. Povídám: „Vykašli se na kladivo a jdi do kouta, však to nějak zvládneme!“ Na štandu objevila Sylva další skoby, u kterých mě dobrala. Seděli jsme tam pak asi dvě hodiny a přemýšleli, co budeme bez kladiv dělat dál. Šlo hlavně o ženský prvovýstup, já už Hokejku přelezenou měl. Nakonec jsem rozhodl: „Nezůstaneme tady na bivak, že? Dej sem karabiny!“ a šel nahoru. Horní kouty jsem už dolezl na prvním konci lana já, a tím pádem byla naše dohoda porušena. I přesto mi pak Sylva slíbené karabiny dala. Vždyť obě kladiva ztratila ona a obchod je obchod, ne? Čistič bojující v převise, foto Luboš Brchel

Ve vaší partě Pavouků se postupně začala formovat velmi moderní lezecká filozofie, která se dost vymykala tehdejším zavedeným názorům... Vše vzešlo postupným vývojem. Ideologickou základnu jsme měli na Žabích plesech v bivaku, kde se celé večery a měsíce debatovalo o horolezectví do nekonečna. Tam se vlastně formovala naše ideologie nové vlny horolezectví. A samozřejmě se i lezlo. Původně jsme byli čtyři – Pavol Ballay, Ján Fabík, Paľo Pochylý a já, o deset roků starší. Postupně k nám přicházeli další kluci – Fiala, Lednár, Špitálský, Hauschke... V bivaku nám visely společné pytle, které byly naplněny skobami a karabinami. Železných karabin jsme mohli mít tak sto dvacet, sto šedesát kusů. Každý si vybral, co potřeboval. Když se pak vrátil ze stěny, vše zase naházel zpátky. Byl to takový komunismus. Každý si vybral materiálu kolik chtěl. Nebylo ale pravidlem, že bychom všichni museli jít lézt na jedno místo. Jedni šli lézt tam, druzí zase jinam... Častým tématem našich diskuzí byla klasifikace, zvláště po přelezení našeho tehdy nejtěžšího prvovýstupu – Direttissimy v severní stěně Malého Kežmarského štítu. Cestu jsme původně nechtěli dát za šest, protože tehdy se za šestku v Tatrách považovalo jen lezení po skobách. Povídám: „Tak to bude pět plus.“ Nakonec jsme ale usoudili, že je to naše nejtěžší cesta a šestek máme vylezených celé hory, takže ji nemůžeme ohodnotit jen jako pětku. Mohli jsme problém vyřešit jako později Polda Páleníček, který dělal klasifikaci maximálně do pět plus, ale to nám bylo proti mysli. Poldovy cesty jsou velmi náročné, a jejich mírné ohodnocení mělo jeden háček – pletlo lidi, protože Poldových pět plus neodpovídalo skutečnosti. Mnohokrát jsem se Poldovi snažil vysvětlit. „Co blázníš? Kdo z tvé klasifikace něco má? Cesta se stane známou jen tehdy, když se bude lézt za dvacet nebo třicet roků...“ Klasifikace má sloužit jako orientační ohodnocení obtížnosti výstupu a ne jako něčí pomník. Mohu potvrdit, že vaše Direttissima se leze velice často i po čtyřiceti letech. Ano, samozřejmě. Je velice pěkná a mladí ji lezou furt. Pak je hned vedle ještě Superka, kterou Pavouk udělal už beze mne. Jedná se vlastně o přímou variantu naší společné cesty, protože my ve středu stěny odbočili doleva. Obě cesty se ale dnes lezou jen po Německý žebřík, přitom na vrchol je to ještě 400 metrů čtyřkového lezení. Bílý výlom jsme tehdy obešli a rozložitým pilířem to pálili až na vrchol. Ve vrchní části stěny je navíc ještě velice těžká Plškova cesta. Stanislawski vede doleva, a pak doprava. Obchází velkou plotnu, jejímž středem vede právě Plškův výstup. Kdyby se Pochylého Superdirettissima ve spodní části stěny spojila s Plškovou cestou v části horní, vznikne parádní super cesta, kterou podle mě doposud ještě nikdo v kuse nepřelezl. Devět set metrů těžkého lezení ve Vysokých Tatrách

58

a hodně do kopce! Já Plškovu cestu lezl s Novotným a to byla poctivá šestka. Tehdy jsem si myslel, že v ní zahyneme. Štěstí, že se nám tenkrát nic nestalo. Udělali jsme pravděpodobně druhé zopakování, ale protože jsme původně šli lézt Stanislawského, nikde jsme náš průstup neuváděli. Moc dobře tedy vím, o jak náročné lezení se jedná. Ve vaší partě byly z lezeckého hlediska dosti rozličné postavy. Co komu sedělo při lezení nejvíce? Kokša nebo Špitálský13 byli vyložení pískaři. Posílali jsme je do rajbasů, které jsme pak už za nimi nějakým způsobem vyklusali. Od nich se lezení na tření trošičku naučil i Pavouk. Později na pískách i hodně lezl a celkem mu to na nich i šlo. Tehdy byl jediným Slovákem, který byl schopný konkurovat tamním borcům. Mojí specialitou bylo lezení v zimě. Rád jsem se pouštěl do špinavých, rozbitých a zmrzlých sajrajtů, ve kterých jsi musel lézt a raději se ničeho nechytat. Měl jsi sice dobré chyty i stupy, nemohl ses jen moc zavrtět, protože bys se vším spadl dolů. Skobovačky už byly vymyšlené před námi, ale my je dovedli k větší dokonalosti. Používali jsme jedničky a vyráběli si různé specialitky, které jsme pak zavěsili v traverzu za žulové zrnko a postavili se do nich. Když jsme těžké místo překonali, vše pak za námi popadalo. Nedávno mi v Tatrách vysvětlovali, že dnes se takové lezení nazývá A5 – když přelezeš a padají za tebou postupová jištění. O Pavoucích dodnes koluje spousta historek... O tobě se například povídá, že jsi chodil na túry v polobotkách. Na túry ne, jen na chaty. Jednou jsem šel na Popradské pleso i s kufrem. Kufr, kravatu, košili... A šlapal jsem po cestě. Byla to recese. Občas jsme takové provokace dělali. Když jsme nastupovali na zimní přelezení Lapiňského cesty na Galérii, v době oběda jsme procházeli kolem chaty pod sedlem Váhy. Měl jsem na sobě dlouhé černé manšestrové kalhoty, bílou košili, černý svetr a malý ruksáček. Černé oblečení byla tehdy velká móda. Přes poledne svítilo sluníčko a já si pěkně vykračoval okolo chaty vyoblíkaný ve vibramkách jako bych šel na výlet. Dlugosz a celá polská parta tehdy seděli před chatou a čekali, kdy se jim na Galérii podaří v zimě vylézt. Zvědavě se mě ptali: „Kampak?“ Když jsme jim náš záměr prozradili, spadly jim „sople“. Nastoupili až tři dny po nás... Největším rebelem ve vaší partě byl bezesporu Pavouk, jehož životní příběh byl ke konci dosti vyhrocený. Jak moc smutná je to historie? Pavouk byl v kriminále třikrát a prožil v něm šestnáct nebo sedmnáct roků. Vše začalo tím, že s Ballayem dezertovali z armády. Nedokázali se ani sami živit natož

Velká vzácnost: Ján Ďurana jako poháněč mul na Kavkaze v roce 1964, foto Ivan Kluvánek

emigrovat, a tak se museli vzdát a oba dostali osmnáct nebo devatenáct měsíců basy. Pak je propustili. Koncem šedesátých let se dalo cestovat, a tak Ballay nakonec emigroval velice podivným způsobem. Ivan Kluvánek byl u toho, když šli celá skupina ve Vídni přes křižovatku. Padla červená, ale všichni ještě stihli přeběhnout. Všichni až na Ballaye, kterého pak dva roky nikdo neviděl. Zůstal v Rakousku, kde měl rodinu, ale protože se mu tam nechtělo pracovat, po amnestii na devátého máje přeplaval s šaty na hlavě řeku Moravu. Policajti na hranicích mu dali dvě koruny na elektriku a poslali jej domů. Pak ale přišel šedesátý devátý rok, kdy se houfně emigrovalo, a tak Ballay emigroval znova14. Horolezců z Bratislavy tenkrát emigrovaly celé hory. Netrvalo dlouho a Pavouk se v base ocitl zas. Byl prostě průserář. Samozřejmě, lezec byl vynikající, měl pro lezení smysl...15 Musím se zeptat na něco smutnějšího i tebe. Vzpomínal jsi svá vysokoškolská studia v Bratislavě, která jsi nedokončil. Z jakého důvodu? V padesátém šestém roce se udály takzvané maďarské události. Já byl jedním z nadšenců revoluce v Maďarsku a společně s dalšími jsme uspořádali manifestaci. Jednalo se o první vážnější studentské vzpoury, které probíhaly na Slovensku daleko intenzivněji než v Praze, protože maďarská otázka se nás dotýká více. „Studentské události“ trvaly asi půl roku, pak vše pomaličku skončilo. Jelikož jsem byl jedním z vedoucích tohoto hnutí, vytrvale a najisto pak po mě šli. Ze školy jsem musel odejít, když jsem byl ve čtvrtém ročníku... Co jsem dělal pak? Jsem zakladatelem jednoho z řemesel v Československu, na které jsi vůbec nepotřeboval výuční list. Výškové práce! Odkoukal jsem je od Poláků. Dneska se tímto způsobem živí stovky lidí. Můžeš poděkovat jen mně, že jsem vám vymyslel řemeslo... (na Pepeho). Umývali jsme okna – ze sedaček a ze všeho možného. Měli jsme své stálé objekty – celou

velkou budovu televize, pak všelijaké kavárny, menší šesti, sedmi poschoďové budovy. Díky mému novému zaměstnání mi také začali přezdívat „Čistič“. Postupem času přicházela i práce jiného druhu, a tak jsme se také vrhli na natírání kostelů a různých konstrukcí. Zaměstnával jsem i chlapce – tou dobou ještě středoškoláci, protože do Tater bylo zapotřebí vydělat si nějaké peníze. Vydělali si penízky, pak vše dali na knížku a jelo se do Tater. Celé dva měsíce jsme mohli lézt. Na stravu jsme každý den měli vyhrazeno deset korun. Spaní bylo zadarmo – v bivacích. Na tu dobu jsme si výškovkami vydělávali opravdu slušné peníze, přitom nás všichni považovali za chudáky. Později jsem se ale musel nechat zaměstnat, protože bez razítka v občance jsem nemohl nikam vycestovat, ani do Ruska. Moje mzda šla tím pádem dolů... Po tvých velmi hodnotných zahraničních výkonech v šedesátých letech jsi už do vrcholového horolezectví nezasahoval. Proč? V roce 1969 mi na západ emigrovaly sestry a já se tak stal na dlouhých dvanáct let osobním vězněm pana prezidenta, nějakého Svobody. Vzali mi cestovní povolení. Pokaždé, když jsem si o ně požádal, napsali jen „Není ve státním zájmu“. Když moje cestování do zahraničí nebylo ve státním zájmu, tak jsem byl výjimečný vězeň, ne? Díky tomu jsem přišel o Himálaje, o všechno. Nemohl jsem nic vyřídit, policajti na krajské správě si na mě díky mému kádrovému posudku zasedli. Dvanáct roků je hodně. Během nich jsem se oženil a měl děti. Na horolezectví jsem se úplně vykašlal. Později mne sice do Alp pustili a já se opět dostal do Chamonix, ale moje horolezectví už nestálo za nic. Už mě moc nebavilo. Netrénoval jsem, nelezl v Tatrách... Neměl jsem perspektivu. Do Himálaje jsem se už také nedostal, všichni na mě zapomněli. Také vyvstala otázka, kde vzít dvě stě padesát tisíc? Řekl jsem si: „Kašlu na to!“ Měl jsem rodinu a také trochu jiné priority. Začal jsem se s dětmi věnovat hlavně lyžování. A také jsem pěstoval jízdu na kole a plavání – jako tréninkovou záležitost. Čím jsem se celou dobu živil? Dělal jsem přece pořád to samé – výškovky. Až do svého odchodu do důchodu jsem na ně měl živnost. V penzi jsem si pak koupil domek v Borském Mikuláši, kde teď bydlím. V Bratislavě mám ještě byt, kam si zajedu jednou za dva, tři měsíce. Podívám se, co je nového a zase se vracím zpátky na vesnici. Co bych ve městě dělal? Všichni staří horolezci jsou už pryč nebo se věnují jiným věcem... Na vesnici jsem naprosto spokojený. Mou nejnovější zábavou je teď hlavně umění. Doma mám totiž dílničku s amatérským strojovým zařízením, se kterým dělám ze dřeva různé umělecké výtvory. A moje horolezectví? V žádném případě jsem je nepověsil na hřebík. Když jsem zestárnul, koupil jsem si ruksak, větrovku a na dva týdny vyrazil na sólovýlet do Tater. Od té doby jsem s lezením začal znovu. Dal jsem se dohromady s chlapci z Liptovského Mikuláše, se kterými jsem začal lézt čtyřky, pětky, šestky... samozřejmě jako druhý. Vloni jsem na Jamesáckém týdnu dokonce lezl trojku jižním pilířem na Volovku. Sice mi to chvíli trvalo, ale co se dá dělat. Byl bych i rychlejší, ale pod nohama se mi pletl Rakoncaj, protože slaňoval a my na něj museli čekat. Po dlouhém čase jsem v Tatrách vylezl celou cestu zase jako první... zpracoval foto

Martin Krejsa Petr Piechowicz, Ľ. Zahoranský, I. Kluvánek a archív Jána Ďurany

Ján Ďurana narozen v roce 1935 významná postava tatranského horolezectví v období 1958 – 1963, duchovní otec generace „Pavouků“ 1966 mistr sportu Přehled nejvýznamnějších výstupů Vysoké Tatry 280 výstupů, 150 v zimě, 18 prvovýstupů a prvních zimních přelezení 1961 Galéria Ganku, Orlowského cesta, 2. zimní výstup, klas.VI-, 15. – 16.4., spolulezec: Pavol Plašil Galéria Ganku, cesta Lapiňski-Paszucha, 4. zimní výstup, klas.VI A1 – A2, 22. – 23.4., spolulezci: Anton Hanzel, Pavol Plašil Lomnický štít, Z stěna, Hokejka, klas.VI, 10.8., spolulezec: Sylva Kysilková 1962 Baranie rohy, Z stěnou na SZ vrchol, prvovýstup, klas.V, 4.8., spolulezci: Ivan Bajo, Zdeněk Kysilka Prostredný Kopiniak, prvovýstup pravou částí, klas. VI-, 5.8., spolulezci: Ivan Bajo, Zdeněk Kysilka 1963 Galéria Ganku, Kuchařova cesta, 1. zimní výstup, klas.V A1, 16. – 17.3., spolulezec: Karel Hauschke Rumanov štít, V stěna, Bernadzikiewiczova cesta, klas.V, 1. zimní výstup, spolulezec: Karel Hauschke Zadné Javorové sedlo, V stěna, 1. zimní výstup, 9.4., spolulezec: Karel Hauschke Galéria Ganku, Studničkova cesta, 4. letní přelezení, klas.V+, 27.7., spolulezec: Pavol Pochylý, Pavol Ballay Galéria Ganku, cesta Ďurana-Pochylý, prvovýstup v levé části stěny, klas.VI- A2, 11. – 12.9., spolulezec: Pavol Pochylý Kriváň, prvovýstup levou polovinou S stěny Věže nad Kotlinami, klas. V-VI A, 13.9., spolulezec: Ivan Fiala Malý Kežmarský štít, S stěna, Direttissima, prvovýstup, klas.VI A2, 17. – 18.9., spolulezci: Pavol Pochylý, Karel Hauschke a Jiří Unger-Zrůst 1964 Javorový štít, cesta Růžička–Vítek, 1. zimní výstup, klas.VI A1, 11.-12.3., spolulezci: Pavol Pochylý, Ilja Špitálský, J. Polák Javorový štít, S stěna, prvovýstup a 1. zimní výstup přes Biely výlom, klas.VI+ A2, 13. – 14.3., spolulezec: Pavol Pochylý Kazalnica Mieguszowiecka, 2.zimní výstup levým pilířem SV stěny s narovnávací variantou, klas.VI A3, konec března, spolulezec: Pavol Pochylý Malý Kežmarský štít, S stěna, Direttissima, 1. zimní výstup, 27. – 30.3., spolulezci: Pavol Pochylý a Ilja Špitálský Galéria Ganku, cesta Ďurana-Pochylý, 1. zimní výstup, klas. VI- A2, 12. – 13.4., spolulezec: Pavol Pochylý Alpy 1965 Julské Alpy 1966 Savojské a Walliské Alpy Matterhorn, S stěna, cesta bratří Schmidů, spolulezci: Jaroslav Budín a Miloš Matras Matterhorn, S stěna, Bonattiho cesta, 2. zimní přelezení, spolulezci: Milan Kaláb, Stanislav Lednár a Jozef Psotka 1967 Savojské Alpy Petit Dru, S stěna, Allainova cesta, spolulezec: Jánoš Mont Blanc, V stěna „Brenva”, cesta Major, spolulezci: Milan Doubek a Valentin Kanyár Kavkaz 1964 Koštantau, S hřeben, klas. 4 A, spolulezci: Ivo Goll, Ivan Kluvánek Džangitau, V vrchol (5.038 m), SV hřeben, klas. 4 B, spolulezci: Ivo Goll, Ivan Kluvánek Ulluauz (4.675 m), S stěna, klas. 5 B, spolulezci: Ivo Goll, Ivan Kluvánek Ural, V vrchol (4.300 m), JZ pilíř, klas. 4 A, spolulezci: Ivo Goll, Ivan Kluvánek 1965 Tichtengen (4.611 m), jižní pilíř, klas. 4 B, spolulezci: Ivan Kluvánek, Pavol Plašil, Ľudovít Zahoranský Koštantau, S stěna, prvovýstup prostředním pilířem, klas. 5 B, spolulezci: Ľudovít Zahoranský, Gerhard Tschunko Šchara (5.201 m), S stěna, prvovýstup, klas. 5 B, spolulezci: Ľudovít Zahoranský, Gerhard Tschunko 1972 oblast Adyl-Su 1975 Zaromag, oblast Cej, SV stěna, prostřední pilíř, klas. 4 B, spolulezci: Kováč, Lisý, Rusina, Vlnka Pamír 1979 oblast Piku Komunizmu

1

Pavol Plašil později emigroval do Německa, kde zemřel na infarkt. Během nakládání lyží na auto upadl a byl na místě mrtev. 2 Pikl – slangově cepín 3 Janusz Dlugosz (1929 – 1962) – polský průkopník moderního horolezectví ve Vysokých Tatrách. Spolupodílel se na prvovýstupu Centrálním pilířem Freney na Mont Blanc. Zahynul na Zadním Košcielci ve Vysokých Tatrách v chodeckém terénu. 4 Variant R středem SV stěny Mnicha (prvovýstup uskutečněn 12. – 13.10.1955 dvojicí Jan Dlugosz – Andrzej Pietsch, 2. výstup podnikli Czeslaw Momatiuk a A.Wojnarowicz v červenci 1958) byl svého času pokládán za nejtechničtější tatranský výstup. 5 Variant R přelezli rovněž 26.8.1960 Józef Nyka a Adam Szurek, přičemž cestu narovnali. 6 Taternik – polský horolezecký časopis 7 Při pokusu o prvovýstup severní stěnou Šchary zahynuli v roce 1962 Pavel Černík a Zdeněk Studnička, tehdejší reprezentanti Československa. 8 Nabljudatěl – pozorovatel, osoba pověřená sledováním výstupu, většinou i za pomoci dalekohledu. Instituce pozorovatele byla povinná hlavně při těžších výstupech či při prvovýstupech. 9 Prvovýstup SZ stěnou Šchary, klas. 5B, který v roce 1965 uskutečnilo lezecké družstvo Ľudovít Zahoranský, Ján Ďurana a Gerhard Tschunko, byl zopakován až o dvacet let později. Dodnes nebyl tento prvovýstup ruskou stranou oficiálně uznán a v průvodci po Kavkaze tak lze najít jen mylnou informaci: Bushmanov, 1985, levá část severní stěny, klas. 5B. 10 Jedna z nejznámějších horolezeckých tragédií v Alpách, při níž málem přišel o život Walter Bonatti. 11 tzv. paternoster 12 7 výstupů v létě, 7 v zimě, celkem tedy 14 vylezených cest.

Ilja Špitalský, foto Milan Doubek 13

Ilja Špitálský zahynul při pádu séraku v severní stěně Aiguille du Plan ve francouzských Alpách společně s Oldřichem Vítkem v roce 1967 14 Pavol Ballay dnes žije v Kanadě, stejně jako Ján Fabík. Oba se horolezectví již nevěnují, pouze lyžování. 15 Pavol Pochylý (narozen 1945) zahynul společně se svým bratrem Ondrejom (narozen 1949) 25. února 2000 po pádu z Německého žebříku v severní stěně Malého Kežmarského štítu. V roce 2001 v rámci oslav 80.výročí vzniku Jamesu byl Pavol Pochylý zvolen slovenským horolezcem minulého století.

59

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

16. Piolet d’Or skončil v rukou Slovinců za výstup na Chomolhari Zlatý cepín udělovaný francouzským časopisem Montagnes za nejlepší výstup roku 2006 získala slovinská dvojka Marko Prezelj a Boris Lorencic za prvovýstup severozápadním hřebenem na Chomolhari 7.350 m. Jedná se o 2.000 metrů dlouhou cestu s obtížností ED2, M6+, 30 až 70°. Jejich výstup získal i Zlatou skobu (Golden Piton Award) od časopisu Climbing. O výstupu jsme informovali v minulém „A jdi“. Bohužel ani do nominací na P iolet d’Or se nedostal výstup Máry Holečka s Honzou Kreisingerem na Meru Central nebo cesta Dodo Kopolda a Gabo Čmárika na Uli Biaho. Tyto dva parádní úspěchy však dokázal ocenit Climbing, který jim udělil čestné uznání při vyhlašování cen Golden Piton Award. Chlapci, nezoufejte, příště už ten zlatý pikl nebo nějakou tu skobu určitě dostanete! A pokud truchlíte, stavte se do redakce, nějakou rezavou skobu z Krasu vám rádi věnujeme. Pár týdnů po udělení cen Marko Prezelj otevřeným dopisem ostře vystoupil na téma lezeckých cen, ve kterém především zpochybňuje schopnost poroty posoudit jednotlivé výstupy. Tato kritika jistě najde správné adresáty, protože obzvlášť vody kolem Zlatého cepínu byly poslední roky dosti neklidné.

12. Ouray Ice Festival ve výsledcích San Juan Mountains, Colorado, 10. až 13. 1. 2007 Proběhl dnes už legendární spíše festival než závody v lezení na ledu v americkém Ouray, pod který je podepsán Jeff Lowe. 1. Evgeny Kryvosheytsev (UKR) 2. Audrey Gariepy (F-CAN) 3. Rich Marshall (CAN) 4. Josh Wharton (USA) 5. Manuel Córdova (SPA), Paul Stein (USA), Maxime Turgeon (CAN) Více na: www.ourayicefestival.com

54 čtyřtisícovek na lyžích za méně jak 12 měsíců! Žádnej nudnej skitúring! Americkej hošek Chris Davenport z Aspenu to na lyžích asi trochu umí a do roka si poradil se všemi tamními čtyřtisícovými kopci.

60

Abyste na to měli, tak už jenom podle fotek nesmíte být žádná ořezávátka a strašpytlové, protože některé sjezdy vypadají hóóódně o ústa. Však se přesvědčte sami: www.skithe14ers.com.

Na britském pískovci se ale dějí věci… …určitě i Jerrymu Moffatovi leze mráz po zádech Skot Dave MacLeod zavítal do oblasti Peak District, kde zopakoval ďábelskou linii Blind Vision E8 6c. James Pearson nervově ustál cestu The Promise E10 7a v Burbage, a tak na Ostrovech vznikl další z mnoha nervydrásajících pověstných místních kousků. A že ty správné geny nutné na tyto morálovky se hříčkou historie dostaly i do Austrálie, svědčí další výkon Bena Cosseye, který přelezl Parthian Shot E9 6c.

Emily Harrington v klubu 8c Na konci ledna tato mladá talentovaná Američanka přelezla cestu Burning Down the House 5.14b (8c) v oblasti Senora (Jailhouse) v Kalifornii a stala se tak vůbec druhou Američankou, která tuto obtížnost zvládla.

8c+, La novena puberta 8c/c+ a El Koala 8b+ v oblasti Sta. Lynia a cesty Desafiando a Newton 8b+ v Alquezara. Ve většině případů šlo o OS přelezy nebo cestu vylezl po několika málo pokusech. K tomu další 8a, které už ani nezmiňuje (viz str. 32 – 33).

Rosťův úspěch v Mene tekel 8b+ Rosťa Štefánek při únorovém výjezdu do Frankenjury přelezl bouldrovou dardu Mene tekel 8b+.

Zkoušeli jste Slackline? Ne? Chyba! Dáváte jej na pohodu a cítíte se jako opravdoví mistři? A co tak zkusit na něm backflip! Tento slušnej kousek na videu v podání Andy Lewise z Kalifornie najdete na webu www.nachaos.com.ar v části Slackline, podobně jako další videa na toto téma.

Jméno Járy Cimrmana ponese horský velikán z Altaje Koncem února byl veřejnosti představen unikátní projekt „Expedice Altaj-Cimrman“, který počítá s na-

horolezecká expedice, která podnikne prvovýstup na 3.610 metrů vysokou horu a slavnostně ji pokřtí – Cimrmanova hora by se tak do roku 2010 měla dostat do oficiálních průvodců a map. Finance na výpravu hodlají pořadatelé shromáždit z podstatné části pomocí celonárodní veřejné sbírky „Národ tobě, Járo Cimrmane“. Od března jsou proto v prodeji Pamětní certifikáty, které si může koupit každý, kdo se bude chtít expedice symbolicky zúčastnit. Do Altaje se pak v létě hodlá vydat zhruba třicetičlenná skupina, složená nejen ze členů souboru Divadla Járy Cimrmana, jejímž členem bude také Radek Jaroš. Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák tak v souvislosti s expedicí poprvé veřejně odhalili dosud neznámou kapitolu Cimrmanova života: přesně před sto lety, v roce 1907, na cestě z rusko-japonské války se Cimrman ocitl v ruském pohoří Altaj blízko mongolsko-čínsko-kazašských hranic. Šlo o vůbec nejdramatičtější Cimrmanovu cestu východním směrem – jeho odvážný pokus vystoupit na bezejmenný vrchol

Josune Bereziartu a další 8c úspěch… …v cestě Mandragora v oblasti Onate.

Hodně slušnej vstup do sezóny bratrů Stráníků! Martin si ze slovinského Ospu přivezl přelezy cest Vizija 8c, Strelovod 8c, Marjetica 8b+ a Matrix 8b. Štěpán získal skalp Marjetice.

Bez komentáře: Malý Áda přidal do své sbírky „nějaké“ další cesty mezi 8b a 9a Má cenu vypisovat poslední famózní a pro některé těžko uvěřitelné (a těžko snesitelné…) úspěchy Adama Ondry? Každopádně! Prostě mu to leze a pevně věřím, že bude i nadále. Ve Španělsku na přelomu ledna a února během pouhého dvoutýdenního pobytu přelezl Estado critico 9a (podle Adama prý jenom za 8c+), Broadway 8c+/9a, L’odi social 8c+, Sta. Lynia 8b, Bad Boy 8b, Blomu L2 8b, Sexhibition 8b a Umpah – pah o entre a dos aguas 8b v Siuraně, Travers de la Enmiend 8c+/9a, Blomu L3

blízko místní hory Bělucha však nezhatila altajská bouře, ale nečekaný poryv milostných citů… Sto let po památné události se na totéž místo vypraví Expedice Altaj-Cimrman. Nově odhalenou kapitolu Cimr manova života najdete na www.montana.cz, více informací týkajících se expedice a možností zakoupení Pamětního certifikátu pak na www.altajcimrman.cz. text

zváním dosud bezejmenného vrcholu v pohoří Altaj jménem zneuznaného českého génia. V srpnu tohoto roku bude tedy vypravena

Tomáš Obtulovič ml., redakce

Zdroje: www.climbing.com, www.climbing.de, www.mountain.ru, www.bergsteigen.at, www.8a.nu, www.climbandmore.com www.mounteverest.net, www.kairn.com, www.nachaos.com.ar, www.paveljonak.com, www.hudy.cz, www.laviny.cz, www.horyinfo.cz

závody

Slovácké oupn Tak jsme zase o rok starší a již tradiční, otevřené mistrovství slivovicového království, Slovácké oupn, se do dějin horolezectví zapsalo dalším ročníkem. Již pátým! Ten proběhl dne 4. 3. 2007 v Sokolovně v Uherském Brodě. Stěna opět předběhla dobu, co do velikosti, tak i co do obtížnosti. Účast se také rozrostla, neboť stěnu postupně obsadilo 52 lezuchtivců z celé ČR i spřáteleného zahraničí. Vyřazovací boje se protáhly až do večerních hodin, kdy finálová řežba vyvrcholila. Tu borci zahájili ve velkém střechovém převisu, skryti před lavinami magnézia, poté traverzovali doleva a vydali se vzlínat převislou hranou. Pole závodníků prošlo sítem po nástupu do stropu, kterým se dokázali projít jen ti skutečně nejlepší. Ve finále již s odstupy dominovaly tři ženy. Kateřina Balcarová z Pálavského Věšáku byla opět perfektně připravena a bronz měla předplacen. Kristýna Ondrová z Tesly Brno předvedla perfektní výkon, ale na Soňu Hnízdilovou (Weisser sport Brno) nestačilo ani to. Ta s jistotou a lehkostí nedala ostatním nejmenší šanci. Finále mužů proběhlo takříkajíc ve dvou kategoriích. Štěpán Stráník z HK Choceň, po zaváhání v rozřazovací části, ukázal na co má a bronz bral s přehledem. Lucián Švigler (HK Red Point Myjava) prokázal své kvality ve stropovém převisu a roztleskal přítomné diváky. Jako bonbónek na dortu působila účast posledního borce, Adama Ondry z Tesly Brno. Opět ignoroval gravitační zákony a cestou se elegantně prošel, což ovšem dokázali

i jiní borci. Ve stropové části, kde už měl chyty od ostatních neosahané, předvedl několik efektních otoček kolem své osy. Ke značné lítosti diváků mu parametry stěny nedovolily jít dále. Akce se určitě vydařila a vzhledem ke stoupající kvalitě se příští ročník obejde už téměř bez chytů. Ne tak ale bez sponzorů, jimiž byly (a s velkými díky snad nadále budou) Singing Rock, Hudy sport, AIX, Triop, Montana, Vichr production, Rock Point, Varan outdoor, LNICE Veletiny, emNET Horní Němčí, Atypus Travel a Carlen. Zvláštní dík patří patří šéfpořadateli... (skromnost jistého BL), staviteli tratí M. Rožkovi a zástupu dalších pořadatelů z HO Sokol Uherský Brod, včetně J. F. Kudláčkové, která nám Sokolovnu odemkla. text Vladimír Bureš foto archiv autora Zprávu přímo od šéfpořadatele najdete na našich stránkách www.montana.cz. 1. Hnízdilová Soňa, Weisser Sport Brno 2. Ondrová Kristýna, Tesla Brno 3. Balcarová Kateřina, Pálavský Věšák 4. Nevělikova Karolina, HK Pálavský Věšák 5. Štvrtecká Iveta, HK Pálavský Věšák 1. Ondra Adam, Tesla Brno 2. Švigler Lucián, HK Red Point Myjava 3. Stráník Štěpán, HK Choceň 4. Klemsa Martin, HO Loko Teplice 5. Šifra Martin, HK Lanškroun

Lenka Antalíková

61

O dřevěného Krakonoše 2007 V sobotu 3. února 2007 proběhl v Rokytnici nad Jizerou již 6. ročník skialpinistického závodu O dřevěného Krakonoše 2007. Pořadatelem je horolezecký oddíl Alpin club Rokytnice nad Jizerou, spolupořadatelem je i zdejší Horská služba. Závod byl zařazen do Rock Point Českého poháru ve skialpinismu 2007. Závodníci se mohli přihlašovat do kategorií kadeti, junioři, juniorky, ženy, muži, veteráni a open. Od letošního roku je kategorie open součástí každého závodu českého poháru ve skialpinismu. Tím pádem se otevírá šance začínajícím skialpinistům, kteří chtějí závod zkusit. Zkrácená trasa (i pro kadety) nevyžaduje tak velké zkušenosti a fyzickou zdatnost jako u ostatních kategorií. V prostoru startu a cíle bylo možné si skialpinistickou výbavu bezplatně půjčit a vyzkoušet na „vlastní kůži“. Trať letošního ročníku byla o něco těžší než v minulých letech. Probíhala částečně v lyžařském areálu Horní Domky a z větší části v okolním horském terénu. Měřila cca 23 km a měla převýšení 1.903 m. Závodníci museli celkem 7x na-

sazovat „tulení“ pásy a zvládnout stejný počet výstupů. Součástí tohoto závodu byly tři povinné disciplíny: časovka, obří slalom a slanění. Časovka byla dlouhá 1,43 km s převýšením 150 m. Obří slalom se jel na černé sjezdovce v areálu Horní Domky. Slanit museli závodníci z 15m skály, a to s veškerou skialpinistickou výbavou. Závodníci vystoupali třikrát na Vlčí hřeben, jedenkrát na Kozelský hřeben a jednou na Lysou horu, kde byla vrcholová prémie. Vrcholová prémie – Duch Miroslav (M) Nejlepší čas obřáku – Hepnar Jan (J) (41,69 s) Nejlepší čas časovky – Duch Miroslav (9:47 min)

Výsledky kategorie mužů: 1. Duch Miroslav, AKLVK Alpine Pro Ski Trab Team 2. Hák Zdeněk, Alpin club Rokytnice n. Jiz. 3. Jirák Jan, HS Jizerské hory

Podrobné výsledky najdete na www.alpin-rokytnice.wz.cz. Organizátoři děkují všem příznivcům „Krakonoše“ a obzvláště těm, kteří nám pomohli uskutečnit letošní náročný ročník! V neposlední řadě patří poděkování sponzorům, bez kterých by se závod neuskutečnil. Jejich kompletní seznam najdete na www.montana.cz. text foto

62

Honza Doubek Dita Nechanická

Závod skialpinistů

NOC TULENÍCH PÁSŮ ovládli závodníci z Janských Lázní V podvečer 24. února přivítaly Janské Lázně účastníky pátého ročníku skialpinistického závodu NOC TULENÍCH PÁSŮ ALPINE PRO 2007. Kvalifikace na mistrovství Evropy ve francouzském Morzine a body do domácího RockPoint Českého poháru přilákaly na start 62 skialpinistů hlavních kategorií, do OPEN závodu nastoupilo 66 závodníků, včetně sedmi vyznavačů telemarku. Alpinistický klub lyžařů východních Krkonoš ALPINE PRO SKI TRAB team připravil závod NOC TULENÍCH PÁSŮ, přeložený kvůli nedostatku sněhu z tradičního termínu z počátku ledna. Pro hlavní kategorie A měřila trasa závodu 20 kilometrů, během čtyř výstupů účastníci překonali převýšení 1.900 metrů. Junioři a kadeti, OPEN kategorie a telemark měli závod kratší o úseky v Peci pod Sněžkou a závodníky tak čekalo 14 kilometrů s převýšením 900 metrů. V pět hodin odpoledne odstartovala populární cvičitelka aerobiku Hanka Kynychová závod na delší trase, o čtvrt hodiny později starosta Janských Lázní Václav Němec závod juniorů, kadetů, OPEN a telemark. Na startu bylo zataženo, ve vyšších partiích trasy panovala mlha, která ztěžovala orientaci. Všichni účastníci měli povinnost nést s sebou výbavu, která zahrnovala bezpečnostní helmu, čelovku a litr tekutin. Pro hlavní kategorie byla výbava obsáhlejší, podle pravidel pro pořádání podobných závodů a obsahovala například ještě lékárničku, píšťalku, a rezervní oblečení. Trať, navzdory špatným sněhovým podmínkám, byla dobře sjízdná, lyžovalo se po přemrzlém a z velké části technickém sněhu.

Po startu Radek Groh

V hlavní kategorii mužů se prosadil letos suverénní Mirek Duch z pořádajícího AKLVK ALPINE PRO SKI TRAB teamu a zopakoval si vítězství z roku 2005. Na druhém místě ho na stupních vítězů doplnil oddílový kolega Pavel Vondra, třetí místo vybojoval Petr Maliga z Beskyd, loňský vítěz OPEN kategorie, u kterého sledujeme obrovský skok dopředu. V kategorii žen zvítězila Alice Korbová z Prahy, veterány vyhrál beskydský Roman Glajcar. Mezi juniory si nejlépe počínal jeho oddílový kolega Roman Jadamus, kategorie kadetů ovládli domácí Karolína a Radek Grohovi, medailisté z lednového Evropského poháru ve Francii. V OPEN závodu si nejlépe počínali Michal Galandák z Vrchlabí, v kategorii nad 35 let pražský primátor Pavel Bém v domácích oranžových barvách, mezi ženami Klá-

závody ra Kočarová z Vítkovic a v kategorii Telemark se prosadil Pavel Šedivý z Janských Lázní. Pořadatelé z AKLVK ALPINE PRO SKI TRAB teamu věří, že příští zima nebude na sníh tak skoupá, jako ta letošní, a proto by rádi pozvali závodníky, diváky, i všechny další příznivce první lednovou sobotu v roce 2008 na start závodu NOC TULENÍCH PÁSŮ. text foto

Štěpán Pleskač archiv autora

Výsledky: MUŽI A: 1. Mirek DUCH, AKLVK ALPINE PRO SKI TRAB team, 2:15:27 2. Pavel VONDRA, AKLVK ALPINE PRO SKI TRAB team, 2:24:48 3. Petr MALIGA, TJ Oldřichovice, 2: 24:55

JUNIOŘI: 1. Roman JADAMUS, SKIALP Beskydy, 1:42:49 KADETI: 1. Radek GROH, AKLVK ALPINE PRO SKI TRAB team, 1:35:25 KADETKY: 1. Karolína GROHOVÁ, AKLVK ALPINE PRO SKI TRAB team, 2:04:13 MUŽI OPEN: 1. Michal GALANDÁK, KRKONOŠE Vrchlabí, 1:53:12 2. Josef MILFAJT, K+K team, 1:56:25 3. Martin ŠUPICH, BP LUMEN Úpice, 1:57:52 MUŽI OPEN nad 35 let: 1. Pavel BÉM, AKLVK ALPINE PRO SKI TRAB team, 2:03:35

MUŽI VETERÁNI: 1. Roman GLAJCAR, SKIALP Beskydy, 2:24:51

ŽENY OPEN: Klára KOČAROVÁ, HO SSK Vítkovice, 2:19:22

ŽENY A: 1. Alice KORBOVÁ, Přírodní vědy Praha, 3:02:43

MUŽI TELEMARK: 1. Pavel ŠEDIVÝ, K+K TELEMARK Monte Negro, 2:16:55

do zimního ráje kolem městečka Kandersteg. Každý, kdo má rád zimní lezení, zde najde zábavu – spousta lehkých i těžkých ledů, zajištěné drytoolové cesty i dlouhé mixy. Naším cílem byl především Ueschinen, kde je přes třicet sportovních cest. Neméně mě lákalo „pořádné“ lezení na krásných ledopádech, ale spousta vody, která se z nich hrnula, by odradila snad každého. Mezi nejznámější, potažmo nejtěžší cesty v Ueschinenu patří No Limit M12+ a Vertical Limit M12, ale je zde i množství cest lehčích. My jsme začali zvolna a postupně padly cesty jako Krass M8, Turnhalle M9+, Powerbat M9+/10-,

vého parkoviště, kde je vybudována závodní aréna s unikátním hledištěm, možnost nedívat se závodníkům pouze na záda, ale moci „zkouknout“ závodníky shora, to vše je zatím možné jedině ve švýcarském Saas-Fee. Na nabitou startovní listinu se zapsalo oproti Valle di Daone jen o pár závodníků méně. Sítem prvních dvou kol prošli jen ti nejlepší a finále bylo velkou podívanou se spoustou diváků, kteří sice fandili všem, ale kdo je jedničkou pro Švýcary, nebyl problém poznat (mladičký Patrick Aufdenblatten). O první pozice se poprali favorité a nejlépe se rval E. Kryvosheytsev,

Matador

Další informace a výsledky najdete na www.ski-mountaineering.cz.

Tající ledy – IWC 2007 Bojíte se stížností na „zimní“ počasí? ... Nebojte! Místy sice na tající ledy narazím, ale hlavně to bude povídání o letošním Světovém poháru lezení v ledu a trochu o drytoolovém lezení v oblasti Ueschinen nedaleko Kanderstegu. Světový pohár lezení v ledu se už pořádá spoustu let, ale teprve loni se pod celou soutěž podepsala světová horolezecká organizace UIAA a pro velký úspěch zaštítila i ročník 2007. Oproti loňskému roku, kdy se jeden ze závodů konal i v České republice, sice soutěž doznala značného zeštíhlení, co se týče rozsahu, zato kvalita závodníků a obsazení jednotlivých částí IWC vzrostla. Konkrétně se letos konaly tři závody – v italském Valle di Daone, další kolo bylo ve švýcarském Saas-Fee a poslední soutěž se konala v rumunském Busteni. Valle di Daone Italský závod byl stejně jako loni nejobsazenější zastávkou IWC (80 mužů a přes 20 žen), kde byla k vidění kompletní světová špička. Pořadatelé připravili parádní ledovou konstrukci, které však dalo zabrat prudké oteplení a pobyt pod stěnou tak připomínal spíš jarní deštík než zimní lezecké zá-

vody. Teplo nejvíce zasáhlo závod v rychlosti a tato část programu musela být zcela zrušena pro nezpůsobilost stěny. Počasí naštěstí nikterak neovlivnilo připravené občerstvení, a tak si naše hladové a žíznivé pupky opravdu lebedily. Neužívaly si jen žaludky, ale byla to i krásná podívaná pro oko lezcovo, ve které si nejlépe vedl Markus Bendler, Simon Wandeler a Herbert Klammer. Mezi ženami pak Jenny Lavarda, Petra Müller a Maria Shabalina. Smolařem soutěže byl jeden z favoritů, Jevgenij Kryvosheytsev, který místo posilujícího spánku trávil noc před závodem v zácpě na rakouské dálnici, přes niž se prohnala vichřice. Únava z cesty a nevyspání na něm byly v prvních kolech vidět, ale Jevgenij zabojoval a vylezl si šesté místo. Zabojovala i naše výprava, ale výkony na postup nestačily a závod pro nás končil hned po prvním kole. V konečných výsledcích z toho bylo moje 25. místo (Jirka Pelikán), Standa „Kvak“ Hovanec byl 36. a Libor Daniš 76. Ueschinen Téměř dvoutýdenní pauza mezi italským a švýcarským závodem nabízela vynikající možnost podívat se

M. Bendler, Daone

Tooltime M10+, Pink Panther M9+ a Matador M11. Libor přelezl první dvě cesty. Já jsem všechny jmenované vylezl stylem PP. Kvak dal cestu Krass na „flash“ a ostatní taktéž PP. Cesty Pink Panter a Matador přelezl dokonce bez patních hrotů. Lezení jsme nezapomněli dostatečně prokládat odpočinkem... další závod se blížil. Saas-Fee Další zastávka závodního kolotoče slibovala krásný zážitek a tak tomu i bylo. Perfektní organizace a ojedinělý prostor třináctipatro-

A. Tomilov a S. Wandeler. Z žen nejlépe zalezla J. Lavarda, S. Maureau a P. Müller. Nikdo z české výpravy mezi favority nepatřil, ale i tak se v tvrdé konkurenci povedl pěkný výsledek. Já jsem se probojoval do semifinále a celkově obsadil 16. příčku. Standa skončil po dotyku mimo zónu 47. a Libor, který si leze jen tak pro radost, vybojoval 57. pozici. Busteni Třídenní návštěva doma a zase auto. Cesta na poslední štaci IWC byla opravdu dlouhá a provoz v Ru63

závody munsku nečekaně hustý. Naštěstí je Transporter auto pohodlné, Libor řidič rychlý (chvilkami jsem se bál) a tak se nám podařilo přijet jen s malým zpožděním. Čárou přes rozpočet byl hodinový posun času špatným směrem. To znamená, že jsme chodili pozdě, ale nic se nestalo a pěkně jsme si zalezli. Perfektní byla během celého závodu atmosféra, za kterou patří velký dík spoustě diváků. Vysoko nasazenou laťku ze Saas-Fee by byl problém dosáhnout téměř kdekoli, a platí to i pro rumunské organizátory. Hodně závodníků rozčarovalo poskytnuté zázemí, ale samotný závod proběhl bezchybně. Výborně připravené stěně dalo řádně zabrat teplíčko, jež přišlo zároveň se závodníky a ledy tály. Stejně jako v Daone počasí nejvíce zasáhlo soutěž na rychlost, a tak byla oproti harmonogramu o den posunuta a uskutečnila se po večerním zahájení. Závodníků přijelo zase o něco méně, ale ze špičky chyběl jen Simon Wandeler. Na pěkných dlouhých cestách se mi podařilo postoupit do semifinále a Standa zůstal těsně před branami druhého kola, kam šlo 18 závodníků. V konečném účtování z toho bylo moje 15. místo, Standovo 20. a Libor skončil 39. (pokud si dobře vzpomínám). Ve finálovém souboji uspěl J. Krivošejcev, M. Bendler a A. Tomilov. Ženskou částí pak nejlépe prošla P. Müller, J. Lavarda a S. Maureau. IWC 2007 V tomto roce se všem zainteresovaným povedlo uspořádat pěkný ročník s vyrovnanou kvalitou závodů. Vyrovnané bylo i obsazení jednotlivých zastávek světového poháru a letošní celkové výsledky dávají reálnější pohled na výkonnost zúčastněných než tomu bylo v loňské sezóně. Po konečném zúčtování nasbíraných bodů z jednotlivých kol jsou výsledky následující: Obtížnost ženy: 1. Lavarda Jenny 2. Müller Petra 3. Maureau Stephanie Obtížnost muži: 1. Krivošejcev Jevgenij 2. Bendler Markus 3. Tomilov Alexey 18. Pelikán Jiří (Tilak) 32.–35. Hovanec Stanislav (Singing Rock, Triop)

text Jirka Pelikán foto Jirka Pelikán a Libor Daniš

V příštím čísle CAO News: Nové lezecké oblasti v Českém středohoří, Portrét – Belgický král Albert I, Letošní 100letá výročí, Sosnová u České Lípy, Novinky kolem nejtěžší cesty ČR, Saská výročí, Nové cesty, Pravidelné rubriky, a jiné… Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868. Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 604 484 951. Grafika, sazba: grafi[email protected] Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261 390, +420 775 261 390

Omlouvám se Radku Lienerthovi, že jsem jej v minulém čísle (M 1/2007, str. 44) v článku o horských vůdcích jmenoval jako Radovana. Nešlo o zlý úmysl. Janek Bednařík

64

hovory z montany Začnu jedním úsměvným e-mailem, který nám poslal jeden „budoucí“ předplatitel – abonent, když na našich www stránkách zjistil, že nám může napsat o jedno starší číslo Montany k nahlédnutí. Takže tady je doslovný přepis: „Vážení přátelé, buteli té lásky a pošlete mi jeden výtisk zdarma, předem vám mockrát děkuji. Jarda.“ Kdyby alespoň napsal, že se jedná např. o Jardu z Prahy, tak bychom vyhlásili pátrání po všech pražských Jardech, kterých je dle mého odhadu jen něco málo přes 36 tisíc. Naštěstí máme tu „emajlovou“ vymoženost a můžeme se ihned dotázat našeho Jardy na jeho příjmení, ulici, č.p., město, PSČ,... A na tento druhý pokus nám lidi většinou sdělí veškeré své nacionále, které k bezproblémovému vyřízení potřebujeme. Těch druhých pokusů však setsakramentsky přibývá. Až mám pocit, že se většina našich čtenářů a abonentů domnívá, že je všechny důvěrně známe. „Zdravím Montanu, potřebuji svůj var. symbol na úhradu předplatného. Strnad“. Otevřu si databázi abonentů, a najednou zjistím, že Strnadů tam máme šestnáct! Takže panu Strnadovi odpovím, že bych potřeboval upřesnění jeho osoby. On mi za dva dny namejluje, že ON se přece jmenuje Karel Strnad! Sláva! Otevřu znovu databázi abonentů a ejhle, Karly Strnady tam máme tři. Jeden je z Plešavy, druhý z Mládkova,… Takže musím opět poslat dotaz, který že to z těch Karlů je ten Karel nejKarlovitější… Takže tentokrát máme jasno až na pokus třetí. Těch třetích pokusů však také setsakramentsky přibývá. Chápu to jako daň za rychlý přenos informací, zkratek, klipů…, kterými jsme krmeni a hnáni, a tak dlouho odoláváme (někteří), až se jednou do toho také sami dostaneme. Já sám jsem už několik let nenapsal klasický dopis, pěkně perem na papír, pak jej poskládat, vložit do obálky, olíznout lepidlo a zalepit, zajít s ním 200 metrů ke schránce… Kdysi jsem hrával korespondenční šachy. Dnes už bych to asi psychicky nezvládl. Už jsem taky pohlcen esemeskami. Je to rychlé, musí to být stručné, aby se nám to vešlo nejlépe do jedné sms. V době příprav této Montany se počasí rozhodlo, že se přehoupne z podzimu rovnou do krásného jara (psáno 16.3.2007), a to znamená, že se celé redakci začínají zapalovat lýtka. Všichni se zasněně díváme z okna do sluncem zalitého Brna, a už se vidíme někde venku. Ovšem výraz „být venku“ znamená pro většinu našeho redakčního lidu to, že se sbalí a jede do přírody, do skal a kopců. Ne však pro mě! Já když vidím jarní slunce, tak už se těším jak si obléknu svůj červený (byl ze všech barev nejlevnější) pracovní overal (ten miluji, neb mi netáhne na záda) a vyrazím na rovinatý jih k Břeclavi makat do své vinice. Holt jsem v té naší redakci taková černá nelezoucí ovce. Podle toho také vypadají naše povíkendové redakční „brífinky“. Jeden kolega se pochlubí, že za sobotu a neděli projel na kole skoro celou Vysočinu. Druhý kontruje, že byl s kámošem na skále u Macochy, a že to po té zimě byla pěkná makačka! Třetí si to střihl na otočku do Tater… No a já se suše pochlubím tím, že jsem za oba dny stihl ostříhat 650 keřů révy vinné, což ovšem u kolegů vůbec nezabírá. Ale my vinaři víme, že je to výkon totožný s takovou „šestitisícovkou“. To si však raději necháváme pro sebe!

ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE

2/07 (è. 108)

roèník XVIII (Hotejl XLI)

Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 775 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiøí Novák, Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Obtulovič ml., Tomáš Kerlin Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit obdržené èlánky na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 350 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913. Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 9. 6. 2007

Textová uzávìrka

è. 3/07 je 4. 5. 2007 Uzávěrka inzerce po domluvě.