contents
obsah
Editorial
Úvodník Vilém Pavelka
2
Roz & Díl Vojtìch Dvoøák
2
Nima Gombu Sherpa Tomáš Obtulovič
3
Císařovy nové šaty H. Berger
6
U kávy se šampiónem -bkr-, -A.K-
8
Diff & Rence An interview with the man who reached the summit of Mt. Everest ten times. „Harry“ Berger, famous mix climber also climbs hard sport routes. Tom Mrázek about last year... Trollriggen – the highest wall in Europe.
Stěna wolů aneb Závod s lasem Radek Morávek
12
Bílá hora aneb Jak jsme dobývali… Zdeněk Melichar
14
Výstupy roku 2004 A. Čepelková, R. Štefánek, J. Kreisinger
17
Lézt rychle, volně a nalehko T. Grmovšeková
21
Tennengebirge und Pitztal Dandys, Pišta
22
Franta Kutta redakce
24
An effigy.
Muriel Sarkany Rosťa Tomanec
26
An effigy.
Max Petrenko Rosťa Tomanec
27
Sasko Houmy
28
ÈHS Martin Mellan
35
První pomoc na laně Tomáš Obtulovič
36
From our readers.
Kýbl V. Slouka, Chroust, L. Chmela, T. Moravec
38
Interesting books.
Zajímavé knihy T. Roubal, V. Pavelka
38
Mrázův šleh Tomáš Mrázek
39
Mix
39
Výroční zpráva oblastní vrcholové komise Vysočina Jarda Juda
40
Classical route to Mt. Blanc summit. Recapitulation of the greatest successes of Czech climbers during last year. The Slovenian style: climb fast, free and lightweight. Tennengebirge and Pitztal. F. Kutta - an obituary.
History and present of climbing in Saxony. News from the Czech Mountaineers Association. First aid on the rope.
One of the best climbers of the World writes about his feelings. Mix Annual report about climbing in the Czech-Moravian highland. A chest-harness.
Prsák Vilém Pavelka
41
Na pultech
41
Tatry Jozef Gurník
42
A day off on the Czech sandstone.
Přelanění Luk
43
Info section (Ochsenhorn).
Galerie Jiøí Novák
44
A jdi...
46
Info Stoupa, Doudlebák, Pepe
48
Miroslav Jaškovský – Tvrdost v krvi Martin Krejsa
50
Závody R. Tomanec, J. Škop, O. Beneš, D. Kadlec, Š. Pleskač
56
Příběh fotografie Petr Piechowicz
63
Hovory z Montany Tomáš Roubal
64
In our shops. High Tatras walls – Batizovský štít (2.458 m).
Go for it… Some information about climbing on French ice in the area of Fournel. An effigy. Competitions.
The story of the snap… some of the pictures need a comment. Epilogue
Mt. Blanc, vrcholový hřeben, foto k článku na str. 14 (Bílá hora... Z. Melichar a J. Kašpar) Honza Doudlebský, Freissinieres, Francie foto: Petr Piechowicz
úvodník
Vilém Pavelka
komiks
Proč to všechno? Znáte to, jdete sedření z „překližky“ a stavíte se na „jedno“. Už kvůli tomu, že právě to jedno vám doporučil lékař. Pravda, pokud zrovna člověk dohání týdenní deficit nebo chodí hned k několika lékařům, může to dopadnout všelijak. Zimní večery u pivka. Kdy jindy jsou lidé schopni se tak zodpovědně a pravidelně scházet? Ptal se mě tuhle kdosi, jestli mě to vůbec baví chodit ve čtvrtek do jisté pochybné nálevny v Brně. Dívat se na ty stejný zjevy, poslouchat známé historky a případně se nechat překvapit nově vymyšleným závěrem. Proč to všechno? No a proč třeba vůbec lezete? Přece pro ten pocit něco si dokázat a potom s tím otravovat lidi u politého stolu. Nebo se třeba snažit o splynutí s přírodou a živly a zároveň se od té přírody a živlů distancovat za pomoci různých „-texů“ a nevím čeho ještě? Někdo třeba hledá tu setsakramentsky úzkou hranici mezi maximální mírou rizika a schopností z tohoto vybruslit bez ztráty kytičky. Tanec po ostří samurajského meče. Stačí málo a elegantní balet se zvrtne v kvapík a potom dělej jak umíš. A myslíte si, že sladší cukr, tráva zelenější nebo nekonečných deset deka salámu jsou pohádky plešatých alpinistů? Kdepak. Hodiny bojujete o další metry někde vysoko ve stěně, klepete se v bivaku nebo sedě na suchých lanech obdivujete bouřku, v níž se jak na potvoru nacházíte. Nakonec se nějak dostanete na místo, odkud jste nedávno vyráželi do té „vaší“ stěny. Až budete vytahovat jídlo z pytle a vytvářet různé slané, hořké, sladké a zase třeba slané kombinace, zbystřete. Takové kolečko salámu. Než ho spolknete, zajisté mu hodně z nás věnuje trochu pozornosti a potom ta chuť! Určitě to člověk v tu chvíli ocení daleko víc, než doma, kde na něj z bílé chladicí skříně vypadne půl prasete. A tráva? Opravdu je zelenější nebo se to aspoň zdá. Kytky nesmrdí, ale voní, ptáci místo řevu pějí... a vůbec. Krásný pocit. Možná právě kvůli tomuto pocitu už máme vymyšleno, kde dostaneme zabrat během další sezóny. Sedíte doma u krbu? Vymačkejte si šťávu ze dvou citronů a po lžičkách si ji vychutnejte. Teď se napijte vody kohoutkové. Ta je dobrá, co? Co to tady na vás zkouším? Pro mě za mě tím citronem zazděte pohárek tequily, do krbu přiložte „petku“ plnou benzinu a bedlivě sledujte. Říká se, že krb je na dívání lepší nežli televize… Rok plný návratů po svých vám přeje
© watt design
2
Cizinec vyleze pětkrát na „osmičku“ a je více jak hrdina. Je to bezesporu obdivuhodný výkon, ale jsou tady i lidé, horolezci, Šerpové, kteří mají osmitisícové kopce na denním pořádku. Možná je to pro ně jako pro nás jít opakovaně na Sněžku? Nedalo mi to a během mého pobytu v Káthmándú jsem se snažil nějakého známého Šerpu najít a popovídat si s ním. Zpočátku se mi nedařilo, nikoho takové jsem nemohl zastihnout. Až náhodou po návratu z hor a prodeje nějakého materiálu, nijak lehkého a s velkým dohadováním, jsem dostal v obchodě od Šerpy do ruky vizitku a na ní čtu desetkrát vrchol Everestu. Hned jsem mu oznámil můj záměr. Se vším souhlasil, domluvili jsme si schůzku o nedělní druhé na čaj. Už během konverzace v obchodě mi bylo jasné, že ta osoba je studnou zajímavostí a pozoruhodných příběhů z Himálaje. Výsledkem naší debaty je tady toto neopakovatelné povídání.
Odkud pocházíš, kolik ti je let a co tvoje rodina? Jsem z Bedingu v Rholwalingu a je mi pětatřicet. Moje žena je ze stejného místa, mám jednoho syna a dvě dcery, všichni chodí do základní školy tady v Káthmándú. Už tě někdo jako já požádal o rozhovor do zahraničního horolezeckého magazínu, anebo jsem první? Jsi první. Kdy jsi začal lézt a proč? Ovlivnil tě někdo? Rodina, kamarádi? Ve čtrnácti jsem začal s trekingem a v jedenadvaceti s lezením. Nejprve s bratrem Nimou Tembem, no a lézt mě naučil hlavně kamarád Dawa Tashi Sherpa. Otec pracoval v trekingových a horolezeckých expedicích, byl i s Hillarym v expedici na Everest. Důvodem byly peníze. Při trekingu máš jen fixní denní výdělek, zatímco při lezení můžeš dostat více peněz a taky dostaneš vybavení. Kde jsi se učil lézt? A techniku a pravidla lezení v horách? Toho času nebyla žádná škola, jen bratr a kamarád, tak hlavně v ledopádu Khumbu v našem volném čase.
neznámé jméno pro cizince, velké mezi Šerpy
Co víš o horolezecké škole v Langtangu, kterou založili Slovinci? Byl jsi tam? Nebyl jsem tam. Je dobrá, velmi dobrá pro mladé, musí mít výcvik a znalosti. O školu se stará Nepálský horolezecký svaz (NMA).
3
Jo, jsem věřící. Pravidelně se modlím, chodím do kláštera, dělám obřady. (Pozn. T.O.: O jeho víře svědčí i to, že vždy vynese na vrchol i buddhistický náboženský obrázek. S názvem nejvyšší hory Země to bylo zajímavé. Když společnost Survey of India určila horu s číslem XV jako nejvyšší na Zemi, nemohli nikde zjistit její název, a tak ji nakonec pojmenovali po jednom z měřičů jako Mount Everest. Nicméně Šerpové a Tibeťané horu nazývají Čhomolungma, její správný a zřejmě pro většinu horolezců neznámý název je Jomo Miyo Lang Sangma, což je právě jméno oné bohyně, která na hoře bydlí, jezdí na červeném drakovi a je jednou z pěti sester dlouhověkosti. Sami Nepálci neměli pro horu dlouho název, až se jednomu historikovi v hlavě zrodila myšlenka pojmenovat ji „Vrchol nebe“ – Sagarmatha.) Co podle tebe znamená Everest pro cizince? Jenom nejvyšší kopec a následnou populariNa vrcholu Everestu (v červené kombinéze)
Pamatuješ na svůj první výstup, první kopec? Jo, Potahimanchuli, okolo 7.000 m.
Opravdu nejhezčí byla Cho Oyu v roce 1998 na podzim se španělskou expedicí. Lehká cesta, normálka a k tomu je to moc hezká hora.
Pamatuješ na nějaká slova, která ti řekli tvoji učitelé, aby sis je dobře zapamatoval a dneska je předáváš svým žákům, novým horolezeckým průvodcům? Sleduj počasí a podmínky v cestě. Na jaře je led, na podzim hodně sněhu a nebezpečí lavin, přemýšlej nad podmínkami.
Který výstup byl naopak nejtěžší? Na Annapurnu I, jižní stěnou v zimě 1996 s francouzskou expedicí. Skála, led, velmi strmé, hodně tam padaly kameny. Tehdy tam byla i Catherine Destivelle s manželem Ericem.
Jaké druhy lezení děláš? Na tvé vizitce je 10x vrchol Everestu, takže jenom výškové horolezectví, nebo jsi taky dobrý ve skalním a ledovém lezení, které je třeba na nové obtížné cesty a výstupy? Málo expedic leze těžší cesty nebo dělá nové výstupy, permit je drahý. Chtěl bych, ale expedice nechtějí lézt těžší cesty. Trénuješ před expedicí nebo jen pracuješ ve svém obchodě Mount Everest Summiter‘s Shop v jedné ze čtvrtí Káthmándú a jdeš do hor zároveň s expedicí? Netrénuji, jdu rovnou do hor. To může být namáhavé. Máš dostatek sil lézt na kopec jako cizinec, který trénuje dlouhé měsíce? Ano. Mají problémy s výškou. Dole v údolí při treku mám čtyři ve skupině a sleduji je. Nahoře v kempu 3 (7.200 m) vyberu nejsilnějšího klienta spolu s vedoucím expedice a s ním jdu výš. Blíže k tvému lezení. Které hory jsi vylezl? 10x Everest, Šiša Pangmu, Cho Oyu, Manaslu, Ama Dablam... V roce 1997 jsem byl na K2 s japonskou expedicí, byli jsme tam tři měsíce, dělal jsem fixy v severovýchodní cestě. Skončil jsem těsně pod vrcholem. Mohl jsem ji vylézt, ale nedovolili mi to, první Japonci a potom Šerpové. Fantastické, Everest tolikrát! Gratuluji! Ale jaký kopec, výstup byl pro tebe nejlepší? 4
Byl jsi někdy v situaci, kdy jsi říkal sám sobě, že jsi v horách naposledy a tvůj život a rodina jsou přednější? Ano, párkrát. Žena už mě nechce do hor pustit, že už toho bylo dost, ale potřebujeme peníze. Před začátkem expedice nejprve uděláme púdžu, modlíme se. Ráno se rozhlédneme, pokud je škaredě, nejdeme nahoru. Ztratil jsi kamaráda nebo klienta v horách? Neztratil jsem kamaráda ani klienta, jenom někdo ztratil prsty, ale to je normální. Mám štěstí, vždy dělám púdžu a bůh je šťastný. Někteří Šerpové neumí zafixovat cestu, mají špatnou techniku a z toho jsou pak ty problémy. Když uklouznou, neumí zabrzdit. Trekingový průvodce je špatný, má špatné vybavení. Agentura vidí peníze, a tak pošle někoho z příbuzenstva s klientem. A co věk? Já jsem mladý, ty taky, ale přeci jenom starší jak já. Přece jen, jak stárnu, sleduji spolulezce pozorněji a z neznámého na laně nemám ten správný pocit. Jsem slabší než jsem býval. Také jsem opatrnější. Den před výstupem kontroluji skupině a Šerpům mačky. S nástupy totiž začínáme už v noci, kdy nevidí dobře na jejich správné nastavení a to je nebezpečné. Pojďme se pobavit o Everestu. Pro tebe asi hora, kde znáš každý metr. Co pro tebe vůbec znamená Everest – Čhomolungma? Co znamená pro Šerpy? Jak je tento kopec spojen s Buddhismem? Mimochodem, jsi plně věřící? Čhomolungma je bohyně, je jednou z pěti sester. Jedna ze sester je i nad mým rodištěm.
Nima Gombu Sherpa a jeho rodina
tu, nebo jsou i takoví, co jsou hrdí, že mají šanci lézt tuto horu a mají soudnost o sobě a kopci? Everest je pro ně nejvyšší, nezajímají je ostatní hory. Někteří klienti viděli fotku, „je tak velký“ a hned se rozhodli jej vylézt. Ví velmi málo o Everestu. Ale někteří jsou soudní a chápou, že Everest je náročný. V horách musíš znát svou hranici, kdy se vrátit, i přes to, že jsi měl vrchol na dosah. Někteří lidé říkají: „Zaplatil jsem spoustu peněz, utratil jsem hodně, chci na vrchol. Zaplatil jsem za kyslík, chci jít s kyslíkem.“ Nechápou, že to nemůžou vylézt, nechápou, že hory tady jsou pořád a oni se můžou vrátit. A co průvodcovství? Jak si klient může vybrat dobrého nepálského horolezeckého průvodce, resp. vůdce? Jsou Šerpové ti nejlepší? Je to těžké. Lidé v agenturách nelezou, zaplatíš peníze a oni ti řeknou, že ti dají dobré
Šerpy. Ale oni toho hodně namluví, vždy se uvidí až v horách. Je lépe si vybrat za průvodce Šerpu, ale recept na vybrání dobrého průvodce neexistuje. Jen osobní zkušenost. V Káthmándú je více jak 300 trekingových agentur a ty jen vybírají peníze, je to opravdu těžké. Jaké typy průvodců jsou v současnosti v Nepálu? Trekingový a horolezecký průvodce. Je na to papír od ministerstva, dostat papír na horolezeckého průvodce je těžké. Jsou dva, základní a pokročilý, ti nejlepší jedou každoročně na výcvik do Francie a to jsou pak instruktoři. Co znamená průvodce pro klienta? Zařizuje všechny věci kolem, v malé skupině na Everest je jeden, ve velké dva. Úředník – styčný důstojník – se o nic nestará, jenom bere peníze, někdo zůstane v Lukle, někdo jde do Namche, ale někdo zůstane i v Káthmándú. A co záchrana cizince? Jsi ochoten riskovat svůj život, cítíš to jako morální povinnost nebo tady hrají roli peníze? Voláme agentuře, agentura zařídí pomoc. V roce 1996 jsem zachránil vedoucího korejské expedice, ale on na to zapomněl. Jezdí sem, ale u mne se nezastaví. Šance na ztrátu života ve vysokých horách je vysoká! Víš to? Ano, mám štěstí. V roce 1996 na Everestu zemřela japonská žena v expedici Roba Halla. O rok později za mnou přišel její manžel do základního tábora a dal mi 10.000 amerických dolarů. Řekl: „Její tělo je dole, děkuji.“ Byl jsem dvakrát s Robem Hallem, 1994 a 1995. V roce 1996 mě opět požádal, abych šel s ním, ale už jsem byl v jiné skupině. Dneska je satelitní telefon, před rokem 1995 nebyl, teď máš předpověď počasí z Indie, a tak jsou expedice mnohem úspěšnější. Kde jsou tvé hranice? Jsem teď trochu starší, sleduji počasí, myslím na rodinu. Když si klient přeje musíme pokračovat, musíme jít nahoru, pokračuješ? Nebo jednoznačně řekneš ne, je mi to líto, příliš nebezpečné. Ne, nepůjdu dále, když by to mělo být příliš nebezpečné. Četl jsem, že mnohokrát cizinec vyleze na Everest jen díky pomoci Šerpy, je to pravda? Ano je. Sundáváme železa, nasazujeme, neseme kyslíkové bomby.
Stalo se ti, že po návratu z neúspěšného pokusu o vrchol ti někdo řekl, že to nevylez kvůli tobě, nebo dokonce byl na tebe někdo sprostý? Většina klientů je soudných, ví, že jsme jim pomáhali, ale oni byli slabí. Ale někteří přijdou později do agentury a řeknou: „Ten Šerpa mi nepomohl, proto jsem tam nevylezl.“ Pořád mluvíme o Everestu, pravda, všechno se tady točí kolem něj (pozn.: i zdejší pivo se jmenuje Everest). Které cesty na Everest jsi vylezl? Normálku a severovýchodní hřeben, ale bez vrcholu. A styl? A co kyslík? Dvakrát bez kyslíku, většinou ale jdu s kyslíkem, dělám totiž fixy. Na výstup potřebuješ 5 kyslíkových lahví, dvě na noc v kempu 4 v Jižním sedle a tři na den. Jedna láhev váží 3–4 kg, nesu 4, někdy 6 lahví, když je klient slabý. Jak velký je to rozdíl pro Šerpu? Velký. Pamatuješ si pořád svůj první výstup na Everest? Byl to ten nejhezčí? Bylo to na podzim 1993, bylo mnoho sněhu a moc krásný den. Byl jsem šťastný, že můžu poprvé lézt nahoru, bylo to bez kyslíku. Ten stejný den, co jsem vylezl na vrchol, se mi narodil syn! Byla to francouzská armádní expedice, já a jeden Francouz jsme to vylezli bez a další čtyři s kyslíkem. V agentuře se tě pak zeptají: „Vylezl jsi na vrchol?“Pak ti dáme práci.“ Počítání výstupů na Everest je trochu zvláštní. Jaký je vůbec rekord? 14x na vrchole a drží jej Abu Sherpa, nyní má 45 let. Chceš být lepší jak on? A nebo se o čísla nestaráš a lezeš tam, kde je možnost? Lezu, když mám možnost, ale zkusím ho překonat. Chci dvakrát přelézt Everest, z Tibetu do Nepálu a zpět. Jeden Šerpa to přelezl z Tibetu do Nepálu, ale na vrcholu dvakrát nestál! Pokrok dneska znamená obtížnost, styl, ale to, že někdo vylezl Everest v 65 nebo v 16, je jen zajímavost, ale nic víc. Souhlasíš se mnou? Ano, není to dobré. Není to dobré pro lezce, lezou to lidé s umělou nohou nebo i slepí, myslí si, že Everest je velmi, velmi jednoduchý. A není to dobré pro Everest, Everest je bohyně, říkáme jim to, ale oni stejně nerozumí...
Pomáháš taky tak? Ano, nesu věci. Kdyby Šerpa nepomáhal, nevylezou nahoru, někteří ano, ale většina ne.
Lezete tady v Nepálu někdy sami nebo jen v expedici? Pouze v expedici.
Co si o tom osobně myslíš? Pro mě je to celkem strašné. Když na to nemám, mám sbalit kufry a příště se připravit lépe. Mají hodně peněz, zaplatí si dobrého Šerpu, ale jestli na to nemají, přijdou o peníze.
A co podmínky pro Šerpy během expedice? Mám na mysli stejné horolezecké vybavení, tedy výstroj a výzbroj, jídlo, spaní jako cizinec. A nebo je vybavení rozdílné, řekněme horší a vy musíte bojovat s tímto nepohodlím?
Agentura nám dá peníze na nákup vybavení, ale Šerpové si kupují špatné vybavení, aby ušetřili peníze. Peněz taky není dost, tak si musí kupovat starší věci. Dříve jsme měli 500 US na vybavení, dneska máme mezi 1.500–2.000 US, cizinci mají rozhodně lepší výbavu. Máš sílu během expedice něco změnit? Pokud je vybavení nedostatek, požádám o něj. Nyní blíže k povolením na kopec – permitům v nepálském Himálaji. Pro mnoho lezců stejně jako pro mě je děsné platit tolik za kopec a k tomu ještě mít takovou armádu, bez které je nemožné zorganizovat expedici. Mnoho lidí nechce za to vše platit, a tak jednoduše do Nepálu nejede. Víš, že tak ztrácíte spoustu lidí? Vím, za permit by se mělo platit méně, v Nepálu pak poleze více lidí. Dneska leze z tibetské strany na Everest více lidí, než z Nepálu. Tam výprava vyjde na 20.000 USD. Tady expedice na Everest stojí 65.000 USD s dobrými Šerpy a 30.000–45.000 USD s horšími Šerpy. Dobře, permity jsou i jinde, ale proč jsou tady tak vysoké? Nevím, vláda... Vidíš, to v jiných horách mají nízký permit nebo jednoduše žádný nepotřebuješ. Když chceš organizovat velkou expedici, musíš stejně utratit hodně peněz a ty peníze jdou přímo lidem. Co ty na to? Hodně si vezme agentura. Určitě lepší platit méně za povolení, pak tady půjde více lidí. A co tak zkusit to změnit? Jsi docela známý v Nepálu! Myslím, že pak přijede více turistů a lezců. V Rholwallingu se dříve platilo 300 US za treking, žádali jsme ministerstvo, že tam nejsou žádní turisté, pak to změnili a dneska platíš jen permit. Ale bude to lepší... Co vůbec znamená lezení pro Šerpy? Jenom vydělání peněz, to zní jednoduše a mnoho lidí o tom tak smýšlí, a nebo se v horách cítíš lépe jak ve městě? Možná to zní pro tebe zábavně… Peníze. Dostávám 350 Rp na den (5 US) a bonifikaci, když jdu výše a stavím kempy – 10, 15, 100 US... k tomu peníze na vybavení. Rád potkávám nové lidi a baví mne to. Byl to nádherný rozhovor a jsem velice hrdý, že jsem mohl mluvit s tak úžasnou osobou jako jsi ty. Šerpa jako ty byl před pár dny jenom v mých snech z knih o Himálaji a dneska mu sedím tváří v tvář. Musím ti moc poděkovat za rozhovor a popřát další pěkné výstupy, stejně jako více turistů a horolezců v Nepálu…
Anglicky se ptal a do Tomáš češtiny přeložil Obtulovič ml. foto autor a archiv N.G.S.
5
Poté, co se mi minulý rok podařilo vylézt End of Silence (Reiteralm/ Německo), jsem byl hodně namotivován k vyzkoušení cesty Des Kaisers neue Kleider (Wilder Kaiser/Rakousko), a to nejen kvůli neutichající diskusi týkající se klasifikace. Úplně poprvé jsem do cesty nalezl na začátku července a hned na uvítanou se spustil hrozný liják. Přestože cesta místy zůstávala mokrá velmi dlouho, nenechal jsem se zastrašit a víkend co víkend „putoval“ k Fleischbankpfeiler. Všichni lezci, kteří mají stálou práci, jistě dobře pochopí mé pocity, když zmíním, že po dobu sedmi víkendů vždy alespoň jeden den pršelo. Když jsem výjimečně nebyl ze stěny „vyplaven“, „radoval“ jsem se z mnoha vlhkých chytů v důležitých pasážích. Motivace znamená všechno Motivace znamená všechno, myslel jsem si a nevzdal to. Začátkem srpna jsem už dokázal vylézt všechny pasáže cesty, přičemž dvě nejtěžší klíčová místa jsem zvládl tak na každý desátý pokus (!). Přesto, tak blízko vytouženému cíli jsem ještě nebyl. Při vší smůle jsem totiž při jednom doskoku dopadl tak nešťastně, že jsem si natrhl vazy a poškodil chrupavku na levém kotníku. Když mi v nemocnici po okamžité operaci sdělili, že sádru budu muset mít šest týdnů a pak dva měsíce klid, zatmělo se mi před očima. Díky bohu znám jednoho dobrého fyzioterapeuta, který mi snad pomůže, abych už za čtyři týdny mohl „běhat“. A skutečně. Po čtyřech týdnech náročného uzdravování a tréninku „lezení s pomocí pouze jedné nohy“ jsem se zase kulhal k mému projektu. Jakoby se ale stěna stala 6
právě jsou. Až k poslední spáře jsem dolezl, aniž by mi stačilo natéct, a teď tohle! Zcela šokován hledám jiný chyt a vymýšlím nouzovou variantu. Pak slaním, a za 20 minut začínám znovu. Ještě nad posledním převisem se třesu a s radostí se „zachraňuji“ štandováním. Teď už ale nevěřím, že se mi přelezení podaří, protože poslední lanovou délku jsem ani jednou nezkoušel. V 8a+ délce, ve které jsem se jindy jen prošel, zase málem padám, a to kvůli mým nateklým předloktím. Úplně vyčerpán se dostanu pod poslední pasáž, kde (než ke mně Markus vyjumaruje) ihned usínám. Po několika minutách spánku se moje ruce a celé tělo necítí nikterak lépe. Nemůžu dlouho čekat, aby mi nepromrzly prsty. S prázdnou hlavou nastupuji opět do stěny, abych podle očekávání opět spadnul... přesto jako zázrakem náhle procitám z toho podivného filmu a vidím se opět na prvním madlu. Teď jen neztratit nervy! Ve druhém těžkém místě mi náhle bodne v koleně. Hluboce prodýchávám a přesvědčuji sám sebe, že teď hlavně nesmím přijít o nervy. Při výlezu už se naštěstí cítím fyzicky i psychicky dobře
mnohem převislejší, vyšší a především chyty se nějak zmenšily… Připraven na první vážný pokus Motivace je jediným klíčem k úspěchu a čas mě naštěstí netlačil – bylo ještě léto. Na konci srpna, po celkem sedmnácti dnech strávených ve stěně, jsem se cítil dost fit, abych se prvně pokusil o vylezení celé cesty. V prvních délkách (6b, 7c+, 8a+ a 7c) mi ale tak nateklo, že následující délku 8b+ jsem neměl šanci přelézt. Další délky za 8a+ a 6b+ by už šly zase dobře, ale i tak jsem si ještě nebyl jistý předposledním úsekem za 8b+, protože klíčové místo v něm se mi jako jediné dařilo překonat pouze jednou z pěti pokusů. S neustupující motivací jsem pravděpodobně nejkrásnější a nejteplejší ob-
dobí strávil v práci a večery pak (při 30 oC) na umělé stěně, abych byl 11. září v lepší kondici než kdy předtím, znovu připraven změřit síly se stěnou. Cítil jsem se dost silný pro úspěšné přelezení Tentokrát poprvé byl každý chyt i stup úplně suchý, a já se cítil dost silný na to, abych dolezl alespoň k začátku poslední délky. První klíčová délka... celá pasáž včetně klíčového kroku je opravdu znatelně lehčí, když je suchá, než za mokra. Docela lehce postupuji až k poslednímu těžkému výšvihu, pak náhle... Poslední spoďák mi zůstává v ruce a já plachtím do lana. K....! Při mých nadávkách se zachvěje celý pilíř, včetně všech turistů, kteří na něm
a za chvilku už se zase ocitám na štandu. Můj vítězný křik... až se celý Kaiser zachvěje. Totálně vyřízen si svůj úspěch uvědomuji až den poté – právě se koukám z okna a hrozně leje. A jak je ve skutečnosti těžká? V porovnání se skalkami by se mohlo zdát, že to je lehká 8b+, přesto musím říci, že já většinu 8b+ na skalkách vylezu daleko rychleji, než například druhou 8b+ v této cestě. A jak bych cestu ohodnotil já? 6b, 7c+, 8a+ (žádná lehká!), 7b+, 8b+ (možná těžká 8b), 8a (možná lehčí), 6a+, 8b+, 6b – Gratulace prvovýstupci! text
H. Berger
foto překlad
H.+I. Erber A. K.
7
V
ždycky mi říkali: „Oni všichni „sypou“, to nemáš šanci být nejlepší na světě.“ A teď jsem jednoznačně nejlepší – nebo přesněji – kdo je nejlepší se říct nedá, ale já jsem absolutní světová špička. Na začátku loňského roku jsem neměl moc chuti do závodů. Chtěl jsem zkrátka lézt a moc to neřešit. Pak se ale ve mně něco zlomilo, já zase dostal chuť závodit, a chtěl jsem vyhrát Světový pohár. Stanovil jsem si cíl a všechno tomu podrobil. Celé léto jsem trénoval na bouldrovce, abych získal sílu, místo abych lezl na skalách. Ale vyplatilo se to, protože jsem to dotáhl do konce, až ke splnění mého cíle, a to je na tom to krásný. Dá se říci, že světová špička je svým způsobem uzavřená. Všichni, kteří pravidelně objíždějí závody, mají semifinále tak pojištěný, že ti, kteří přijedou závod jen zkusit, nemají šanci. Většinou jen jeden nebo dva z těch „stálých“ 26 nepostoupí. Ovšem postup do finále jednoznačný vůbec není. Tentokrát jenom já jsem postoupil do finále ve všech jednotlivých závodech. Několikrát mi chyběl jen kousíček, abych vyhrál. Minimálně na třech závodech měl Alex vyloženě štěstí. Jednou už jsme byli odvedeni do izolace, že proběhne superfinále, ale pak rozhodčí ustanovili Alexe vítězem, protože podržel poslední chyt o chviličku delší dobu. Naopak v Imstu jsem chyt držel déle já, ale vyhrál zase Alex, protože byl lepší v kvalifikaci. Zřejmě by i bylo možné všechny závody vyhrát, to ale nebyl můj cíl. Chtěl jsem se pokaždé dostat do finále, a kdyby to na celkové vítězství nestačilo, tak bych zkrátka nevyhrál. Kdyby se tři závody neškrtaly, tak jsem mohl být ke konci poháru úplně v klidu.
Mám pocit, že kdo chce uspět, toho musí závody hlavně bavit.
Pak to jde skoro samo. Já osobně nejlépe zalezu na závodech, na kterých to vůbec neřeším. Vždyť to, jak se umístíš, je úplně to poslední. Nejdůležitější je dobře zalézt. V Kranji jsem se celou dobu koncentroval na to, abych zalezl na 100 %. A skutečně jsem lezl dobře, neudělal jsem ani jednu chybu. Byl jsem hrozně spokojený a úplně v klidu. A že pak všichni, i Alex, spadli, a já vyhrál... Do dneška jsem si skoro neuvědomil, co jsem dokázal, že jsem vyhrál Světový pohár. Asi je to tak, že když to jde, tak to prostě jde. A když to nejde, tak 8
i kdyby ses stavěl na hlavu, tak s tím nic neuděláš. Q
Musím se přiznat, že teď, na začátku dalšího roku, zase nemám chuť závodit. Chtěl bych radši více lézt ve skalách. Poznat španělské a francouzské oblasti, kde jsem ještě nebyl. Vylézt hodně těžkých cest na OS. Obávám se, že ani ta forma na závody nebude taková jako uplynulou sezónu. Ale kdo ví, třeba po prvních dvou závodech se vrátí chuť a budu se zase připravovat pouze na závody. Rozhodně ale teď nemám cíl vyhrát i další rok. Chtěl bych jen dobře zalézt na Mistrovství světa a spíše se zaměřit na jednotlivé závody. Budu spokojený, pokud se v celkovém pořadí umístím do třetího místa a k tomu vylezu 9a a nějaká těžká OS na skalách. Q
Možná mi to nepřísluší, ale pokud bych měl posoudit stav českého závodního lezení, tak se mi zdá, že strašně poklesl, že kvalitních lezců celkově ubývá. Takový ten „boom“ v lezení u nás je, to jo.
Leze víc lidí, lezou na skalách a lezou třeba hodně dobře. Ale ta špička se vytratila. Úroveň světového lezení je zkrátka úplně někde jinde. Světová špička jde dále dopředu, zatímco úroveň českého lezení stagnuje. Je asi nejvyšší čas, aby přišla nová generace. Bylo, a je, tady hodně mladých nadějných lidí, kteří jsou i silní. Řada z nich měla možnost trénovat se mnou, ale nějak se přes to nedokázali přenést. To nechápu. Nemusí mi přece stačit. Pokud se mnou budou trénovat, tak za rok jsou podle mě schopni postoupit do semifinále, a za dva roky být ještě dál. A já bych hrozně rád s někým trénoval. Jsem zvědavý, jestli se s někým domluvím – letos na jaře budu trénovat tady v Brně. Jsou snad lepší podmínky než trénovat s jedním z nejlepších na světě? To u nás nikdy nebylo. Q
Nevím proč, ale stáří a ztráty výkonnosti se nebojím. Teprve jsem se na špičku dostal, vážně nevím, jak dlouho se na ní můžu udržet. Ale osobně si myslím, že špička je udržitelná hodně dlouho. Když se podíváš na právě ukončený pohár, tak se stal úplný opak a do finále se začali vracet „staří kmásci“. Ti, kteří mají už přes třicet, se zase začali dostávat do finále, i když před-
cházející roky neměli žádnou šanci. Asi je to tak, že když už je někdo jednou na té špici, stále ho to baví a dává do toho maximum, tak se nějakou formou udrží. A bude se držet tak dlouho, jak dlouho bude sám chtít. Když máš čas na lezení a lezeš, tak vždycky budeš lepší než ti, kteří musí ještě řešit pracovní záležitosti. Myslím, že vůbec není problém v 35 letech vyhrávat závody. Třeba Ovčinnikov závodí už asi 15 let (myslím, že od roku 1989) a teď byl v Kranji druhý. Je docela v pohodě. Moc to neřeší, má svůj život, svou stěnu, vyrábí chyty, má nějaké sponzory a jezdí si po závodech. Vždyť nemusí jezdit na všechny závody. Jede například na čtyři závody a ve třech z nich je na stupních vítězů – to je stále na velké úrovni. A jeho jméno je mnohem známější než jméno někoho, kdo dva roky vyhrával. Nejsilnější jméno máš tím, že vytrváš. Občas mi připadne, že „mladí“ nejsou schopni si udržet motivaci a neuvědomují si, co dělají za chyby. Proto dlouho nevydrží. Jasně že u „starších“ hraje velkou roli to, že nemají co ztratit. Ale ti „mladší“ mají být svým způsobem chytřejší. Když to nejde, tak jednu sezónu vypustím. Celý rok jezdím po skalách, vyčistím si hlavu od závodů a pak se vrátím. To udělala jedna Slovinka. V roce 2003 vůbec nezávodila, jen si popolézala, a rok na to vyhrála hned první závody. Nakonec skončila třetí v celkovém pořadí. Když to nejde, je lepší se vrátit k lezení na skalách a tréninku. Já to tak rozhodně udělám.
Až přijde sezóna, kdy mi to nepůjde, tak ji vynechám. Q
Toho, že by světovou špičku v lezení tvořili pouze Asiaté, se vážně nebojím. Neříkám, že nemají potenciál, ten tam určitě je. Ale v Asii zatím není lezení tak rozšířené a neplyne do něho tolik financí. Dokonce mi přijde, že zatím na to nemají ani výkonnost (kromě pár výjimek). Navíc, když se podíváš na špičku, tu tvoří individuální lidé, nepřevládá národ. Prosazení Asie
U kávy se šampiónem Tomáše Mrázka jsme odchytli krátce po jeho příjezdu z Kranje, kde se stal celkovým vítězem SP v lezení na obtížnost a krátce před jeho odletem do Thajska. Následující text vlastně sestává z jednotlivých volně propojených témat, o kterých byla u kávy řeč. Občasné otázky jsme vypustili záměrně, i bez nich je text srozumitelný. Ještě než začnete číst, musíme upozornit, že Tomáš říká bez obalu co si myslí, ovšem bez touhy někomu uškodit – nemá to prostě zapotřebí. Na tomto místě ještě prozradíme, že jsme se pro tento rok s „Mrázou“ domluvili na pravidelné rubrice, která by snad měla přinést zpestření našeho časopisu a zároveň přinést něco ze zákulisí velkých závodů. redakce
9
Pro mě je důležitá linie cesty a nevadí mi, když je cesta trochu sekaná.
Skála není moc příznivá k cestám od 7b výš – těžký cesty by nebyly skoro žádný, to by byl problém. Kdyby to ale měla být vyloženě „rudlovačka“, tak si radši zajedu do Innsbrucku na stěnu, kde jsou cesty 8a, 8b, 8c po umělých chytech a cesty mají velice pěkný charakter. Pocitově je to pro mě skoro stejně uspokojující. Ale pořádně nevím, já cesty nedělám, já jsem jenom „přelízač“. Q
Kolik za rok zničím lezeček? Tak deset párů. Já je „šrotuju“ docela rychle. I když na závody mám stále jedny, ty samé už asi dva roky. Už ale dosloužily. Jinak na skalách je zničím hned. Častokrát jsou za dva týdny na vyhození. Alespoň pro mě. Q
Říká se, že je „boom“ lezení. Mně ale přijde, že do roku 1995 lezlo mnohem víc lidí. Podle toho se taky pohybovaly „pricemoney“ na závodech a všechny firmy dávaly do lezení mnohem víc peněz. Zato teď se už počty lezců až tak nezvyšují. Ten nárůst lezců je pomalý a postupný. Tažný „gró“ je podle mě stále lezení na skalách s lanem. Ale ten největší „boom“ je kvůli umělým stěnám. Je to smutné, ale ty mají asi největší budoucnost. V každém větším městě budou stát stěny, kde lidé budou lézt převážně (kromě nějakých dvou tří víkendů, když dostanou volno v práci). Oblíbenost stěn spočívá také v tom, že je to jednoduché. Budou sloužit místo fitness, místo posilovny. Člověk potřebuje jen sedák, lezečky, maglajz... a bude platit za vstup na stěnu. Dneska už je to jinak 10
Q
O mně se v Montaně psalo hlavně ze začátku. Pak to tak nějak vyšumělo, ale to vůbec nevadí. Já to nemám zase tak rád. I když je pravda, že někteří lidé, kteří nejsou zas tak dobří lezci, jsou v Montaně vidět víc než já. Ale já bych s nimi neměnil, mně by se to nelíbilo. Já pracuji na tom, abych byl dobrý lezec, abych byl dobrý závodník, abych dobře lezl na skalách. Vždycky budu pracovat na tom, abych tu kterou cestu vylezl, ne na tom, aby se o tom pak psalo v časopise. Také ostatní lezci by možná měli přestat myslet na své zviditelnění, ale raději by se měli zaměřit na to, jak lépe lézt. Q
U nás se vytvořila určitá skupina lidí, která si přes Montanu uváděním svých článků vyzískává od různých firem materiál. Z mého pohledu se často jedná o lidi, kteří ani moc nelezou, a kteří mají jen možnost díky uvedeným článkům získat materiál. Já s tím nesouhlasím. Co když je pak ten článek napsaný jen kvůli
případným dárkům od sponzorů? Ani si neuvědomuji, že bych děkování sponzorům za jednotlivými články viděl v nějakých zahraničních časopisech. Q
Cože? Počkej, já a pravidelná rubrika v Montaně? To bude strašný... Ne, tak jakou máš představu? Já jsem vlastně nakloněn čemukoliv. No, tak můžu něco vymyslet, když se mi to podaří. Tak víš co, já to zkusím a uvidíme, co „vyplodím“, domluveno? Q
Asi je vážně pravda, co říká můj kámoš, že v lezení nemůže uspět neinteligentní člověk. To není stupidní sport. Není to pouze o čisté výkonnosti. Výkonnost sama o sobě je téměř zanedbatelná. Q
Lezení není tradiční sport. Je to strašně „srdcová“ záležitost. Q
text
-bkr-, -A.K-
foto
Petr Piechowicz
Rok 2004 přinesl Mrázovi jeho nejlepší sezónu. Vedle vítězství ve SP se mu dařilo i na skalách. Zde je výčet skalních výstupů: 29 20 6 1
30 5 4 1
cest 8a OS 8a+ OS 8b OS 8b+ OS
8a – 8b PP 8b+ PP 8c PP 8c+ PP
No Man‘s Land, 7a+, Buoux
Q
Ale dost o závodech. Co si myslím o sekání cest? Dejme tomu, že máš 40 metrů krásnou linii s pasáží, která se vážně nedá lézt. Tak jo, tam ještě tak lehce „proškrábnout“ nějaký krápník. Ale proboha, nesekat „rudlovačku“ nebo nešroubovat chyty. Takové cesty ne. Když už, tak jsem pro citlivou formu. Zachovat přirozenou strukturu skály, že to téměř není poznat. Já jsem se nad to tak trochu povznesl.
než to bylo dřív, a jinak už to nebude. Lidi budou na skály jezdit stále míň.
Tomáš v Harlem Désir, 7c, Buoux
bych viděl nejdřív tak za pět let. Jasně, může to být už za dva roky, nevím. Co by se ale muselo stát, aby oni byli najednou dobří?
11
Vzácné chvíle slunce. Pohled ze stěny do údolí Romsdal
Všude okolo mě bylo bílo, samý bublinky, nic než bublinky... šlapal jsem vodu, pádlo mě vzalo přes břicho a spodní čelist... nahoru... nahoru... konečně vidím světlo... zase bublinky, všude samý bublinky... kdy už budu konečně nahoře? „Ááááááá“ – konečně pořádnej nádech a znovu do bublinek... a znovu ...a znovu. Konečně kámen, chytnu se ho... ne do bublinek už ne! Pádlo, co jsem měl držet, už nemám, jedna bota uplavala... alespoň že Traverza to druhý pádlo má. Už jede pro mě. Stojím na vratkých nohách, no spíš ležím a objímám kámen... Ještě chvíli se houpu na vodě, jak mě Traverza veze ke břehu a pak konečně pevná zem pod nohama. Nakonec se podařilo vylovit jak pádlo, tak botu (Radovan pro to skočil oblečený a s klíčky od auta v nezavřené kapse), Jura pro změnu zvažoval, že do vody hodí lano, abych se ho chytil... Zážitek „jako sviňa“ zklidňuje až hlt rumu a šluk z cigára. Jura s Radovanem se navzájem ujišťují, že tento úsek nepojedou, a já můžu děkovat asi jenom Trollům, že domluvili tomu válci. To byl čtvrtek a na páteční půlnoc jsme měli naplánován první, a jak se později i ukázalo jediný, pokus o výstup stěnou Trollů, pokus dvou „wolů vo ten wól wóllů...“. V pátek vstáváme do krásného počasí, na nebi ani mráček, z našeho kempu téměř proti stěně je vidět, že i ve zdi je pěkně (což je dost relativní pojem). Odpoledne jedeme piknikovat k řece na pláž. Koupání si odpouštím, vody mám až po krk. Podvečerní rozlézání na skalkách mě nenachytalo v zrovna nejlepší formě. Jura s Radovanem přebalují na parko12
Stěna wolů
aneb Závod s lasem višti věci – jedou na polární kruh. Já s Traverzou přebalujeme matroš – tři sady friendů, vklíněnce, hexy, kladiva, 15 skob, oblečení a jídlo. Traverza se skrývá za černými skly brýlí. Okolo osmé uléháme. V půl dvanácté (23.30) vstáváme a probíráme počasí a naši nevyspalost. Traverza nespal vůbec, zatímco já jsem usnul skoro ještě dřív, než jsem si šel lehnout. Snídáme, čistíme si zuby a pak už to nejde oddálit, tak vyrážíme. Po dvou hodinách cesty sutí se dostáváme pod první sněhové pole. Vyhýbáme se mu, lezeme potokem a bahnem... směřujeme k úzkému pásu relativně suché skály. Suché, ale lámavé. První trojfriendový štand a obligátní nadlehčování se na všude přítomných lokrech. Díky jekotu vody se neslyšíme. První délka je tak za pět, ale lezeme s batohy a za lokry se jistit nedá (o několik délek výše jsme změnili názor a dokonce za ně i štandovali...). Štand v jednom mikrofriendu a hexu v zablácené spáře Traverzovi nedává moc možností... Dolézá a po výměně batohů přelézá suť nad štandem. Po dlouhé době se ozve něco vzdáleně připomínající: „Pojď, jistím!“ Štand ruším neobyčejně efektně, spárka se rozšiřuje sama od sebe když hex vytahuji... lezu dál a dívám se na dobře založený hex, ucházející čok a pak pět, deset...patnáct
metrů nic a to už slyším Traverzu říkat: „...v životě sem ti takhle nevěřil...!“ Koukám na něj, jak si tam sedí v potoce ve štandu z jednoho obráceného abalaka! Opouštíme „bytelný“ štand a s pocitem „vždyť je to přece jedno“ lezeme paralelně. Dolézáme k druhému sněhovému poli. Je nám jasné, že to už musíme překonat. Nacházíme štand z několika shnilých smyček ve dvou skobách. Jdu. Traverza mě jistí jen tak přes rameno, vždyť je to přece choďák a chyty a stupy si uděláš kde chceš. Vykopávám si stupy a jde to celkem dobře, teda než se dostanu k okrajové trhlině. Je asi 10 metrů hluboká a zeje černotou. Nakonec mně nezbývá nic jiného než vlézt do jednoho ze sněhových tunelů a prolézt jím až ke skále. To už křičím na Traverzu, aby začal jistit, že si nejsem moc jistý... Ha, skoba. Pocit jistoty ale vystřídal strach z černoty okrajové trhliny. Trhlina jde nakonec překonat komínově (něco jako komín na Tři obry v Ádru), záda o skálu a nohy o sníh. Lano neuvěřitelně táhne, někde se zařízlo do sněhu a nejde povolovat. Naštěstí mám nad sebou pěknou spáru. Nasázím do ní friendy, provážu smyčky a zjišťuji, že lano se nepohne už ani o milimetr. Znovu prodlužuju smyčky a nakonec v pohodě sedím ve štandu. Traverza jde až k místu, kde se zaseklo lano skoro sólo. Pak píďalkovitě přilézá
ke mně a poněkud akrobaticky se přezouvá do lezaček a už valí v koutové spáře. Erární skoba, čtyřka friend, nad to pětka a znovu čtyřka, hex, skoba... „Štand, zrůůůš!“ Spára je pěkná, mokrá, zarostlá, takže vlastně zas tak pěkná není. Začíná nás opouštět počáteční elán. Sice nám počasí přeje – vždyť chvíli svítilo do stěny i sluníčko! Ale podle nákresu jsme teprve teď lezli první délku! Takže nám jich zbývá už jenom 21! Při další délce zjišťujeme, že norský metr je asi trochu delší než český, nebo že by naše padesátka měla čtyřicet metrů? Padesátimetrový traverz lezeme nadvakrát. Pak půlíme ještě jednu délku... ocitáme se v systému koutů. V prvním místě za 6+ norské klasifikace, tzn. asi tak 7/7+ UIAA. Nakonec to šlo i s tou sviní na zádech. Po chvilce dolézá i Traverza (jeho svině je poněkud vyžranější). Chvíli debatujeme na téma ústup. Dvě délky nad námi se spojuje naše Rimmonruta s přímější Svenskerutou, kterou chceme slanit a tak rozhodnutí padá rychle. Následující dvě délky jenom utvrdily naše přesvědčení, že je lepší opilý (rozuměj živý) horolezec než mrtvý horolezec. Traverzovi se podařilo najít ucházející štand se třemi skobami, do nichž nejdříve procvakal karabiny a pak jednu ze skob vytáhl rukou. No ještě aby ne, když byla zatlučena v suťovišti!!! V další délce jsem pro svůj postup použil volný balvan, který byl na jiném lokru stojícím na suťové polici a odtud jsem šel rukama do odštěpu „na medvěda“ (duněl jako zvon), za který jsem si pro morál založil ještě „tutovej“ vklíněnec... Takže slanění. Zkrátka řečeno nechali jsme tam pár skob, něco smyček a karabin, a podle toho, co jsme viděli, nebyli jsme jediní... Na závěr jedno slanění vodopádem na první sněhovisko a pak už jenom suťovištěm dolů. Celkově jsme na nástupu, sestupu a v cestě Rimmonruta strávili asi 16 hodin, vylezli jsme 5 délek z 22 plus nějaké ty nástupové. Byli jsme rádi, že jsme slezli. Trollové opět zaúřadovali. Osoby a obsazení: podpůrný tým, který se vydal na polární kruh: Jura a Radovan; hlavní wolové: Traverza a Boss. Vodní dobrodružství se odehrávalo na řece Rauma protékající pod stěnou Trollů. Vše se událo okolo 17. července loňského roku. text
Radek Morávek
Traverza sestupuje suťovištěm
I když to tak nevypadá, tak po těchto fixních lanech lze slanit…
13
Dějství první Jak roky přibývají, zjišťuji, že chyty jsou menší, převisy větší, tělo těžší a vůle horší. Při jedné společné oddílové akci vzpomínáme na zážitky z hor Kavkazu, Tater, Julských alp, Vendenu, prostě hory jsou hory. Každý zažil nějakou nebezpečnou situaci, na kterou se potom u dobrého moku už jenom v dobrém vzpomíná. „Tak pojedeme zase jednou do hor“, volba padla na Francii a oblast Mont Blancu. Kdo nebyl na Blancu, jako by nebyl. Oprášíme výzbroj do hor, nabrousíme mačky, dokoupíme potřebnou výbavu a už nic nám nebrání odjet za vytouženým cílem. Středa 4. 8. 2004, 16.00 hod a čtyři auta vyrážejí po vlastní ose směr Chamonix. Po 12 hod. jízdy přespáváme na parkovišti za hranicemi Francie, pomalu svítá, není kam spěchat. Ve čtvrtek ráno přijíždíme do Chamonix a pozorujeme svítání na okolních velikánech. Zjišťujeme, že kempy jsou v tuto roční dobu dost plné. Holt ne-
jsme jediní, kdo má rád hory. Ostatní auta se zatím neobjevila, tak jedeme do Les Houches ke stanici lanovky, kde máme sraz. Počasí je polojasné a nejsme rozhodnuti, zda půjdeme nahoru. Je poledne, doráží ostatní účastníci výpravy. Počasí má být dobré – jedeme nahoru. Balíme nutnou výzbroj a už sedíme v lanovce na Bellevue, přestup na zubačku a v 15.00 hod už stoupáme směr chata Tete Rousses ve výšce 3.167 m, kde bude náš tábor. Počasí se začíná kazit (jak také v horách jinak), tak volíme přímější směr podél ledovce Bionassay přímo pod chatu. Bohužel v suti pod chatou nás zastihne krupobití, kolem mlha, chatu jenom tušíme ještě vysoko nad sebou. Goretex drží, kampak na nás s takovým počasím. Postupně docházíme do chaty a zjišťujeme, že sice tělo je v suchu, ale věci v báglu jsou „durch“. Honza s Jedlou byli rychlí, stihli dojít na tábořiště nad chatou včas a už připravují ve stanu večeři. Umluvíme chataře za poloviční cenu 7 euro na průkaz ČHS,
že nás nechá přespat pod střechou na patýrku. To byla noc! Pod střechou na půdičce bylo alespoň 30 °C a tak i po námaze z výstupu a předchozí probdělé noci nikdo z nás ani oka nezamhouřil. Zlatý stan. Je ráno 2.00 hod a chatař budí osazenstvo chaty. Venku mezi mraky po bouřce občas vykukují hvězdičky, mělo by být pěkně… Balíme a ve 2.30 hod stoupáme vzhůru k chatě na Goutru (3.816 m) a dál se uvidí. Průvodce uvádí: „…přejít rychle suťový žlab na pravé žebro stěny.“ Ve světle čelovek hledáme správný chodník. Nad námi svítí plno světlušek, které si přivstaly a už stoupají k vrcholu. Náhle se tichem rozlehne výkřik bolesti, rachot kamení a mrtvolné ticho. „Co se stalo?“ je slyšet všude kolem. „Martin dostal šutrem velkým jak balón do stehenní kosti, dost toho chytil sedák, ale nevím, jak to vypadá,“ odpovídá naše doktorka, která u něj byla první. Podpíráme Martina a opatrně scházíme až na chatu Tete Rousses. Vy-
Bílá hora aneb
Jak jsme ji dobývali…
14 Po bouřce u Tete Rousses
padá, že to bude dobré, nic zlomené. Jak rychle jsme začali, tak rychle jsme skončili. Solidárně pomalu sestupujeme až do kempu v Les Houches, kde počkáme na Honzu s Jedlou, kteří vyšli ráno před námi na vrchol. Večer jsme všichni pohromadě. Povedlo se, Honza s Jedlou to dokázali, vystoupili z chaty Tete Rousses na vrchol Mont Blancu 4.807 m a sestoupili zpátky až do kempu v Les Houches v jeden den. Dlouho do noci vyprávějí zážitky z hory plné lidí… Zbytek pobytu se věnujeme turistice po ledovci Mer de Glace pod Grandes Jorasses, Petit Dru, Augile du Midi a necháme na sebe působit kouzlo hor. Ještě se sem vrátím a nebude to dlouho trvat, na ten kopec prostě vylezu, mám v hlavě… Dějství druhé Zase je středa, 8. 9. 2004, 16.00 hod, měsíc po prvním pokusu a já se svým synem Zdendou, s Honzou, který byl na vrcholu v létě, a Milanem zase brázdíme německé a švýcarské dálnice směr Mont Blanc. Předpověď je do soboty dobrá. Máme tři dny na výstup. Tentokrát je plán jiný. Vystoupit bez stanu až na bivakovou chatu Valot ve výš-
ce 4.362 m, přespat, ráno „dát“ vrchol a sestoupit přes Mont Blanc du Tacul na Aug. du Midi, z ní lanovkou dolů a domů, kde ještě stihnout cyklozávod. Rychlý výpad na dva dny, jeden den rezerva. Jak bude fungovat aklimatizace po měsíci půstu zjistíme až tam budeme. Celkem jednoduché. Ve čtvrtek ráno jedeme v 9.00 hod lanovkou z Les Houches známý směr na Bellevue, bohužel zubačka zrovna tento jediný den nejede z důvodů nátěrů laviček a vrchní stanice. Díky tomu je zde oproti létu méně lidí, kteří s námi funí do kopce. Alespoň se rozdýcháme a plni elánu stoupáme podél kolejí vzhůru. Tentokrát volíme klasický chodník k Tete Rousses a ve 12.30 hodin jsme u ní. Krásné výhledy na věže Auguile du Midi nám zpříjemňují výstup za jasného počasí. Stojím pod Gouterem a vzpomínám na letní příhodu s kamenem. Ze žlabu značně ubylo sněhu a chodník se vlní strmě vzhůru. Tak hurá do něj. Těžce funíme pod „sviněmi“ na zádech a pomalu nabíráme výšku. Konečně chata Gouter 3.817 m a vpravo ve své ojedinělé kráse bílá hora Bionassay. Je půl čtvrté odpoledne, na terase chaty se vyhřívají lidé různých národností.
Chata i ubytovna praskají ve švech, při představě tady spát v sedě v jídelně… děkuji nechci, jednou stačilo. Pár fotek, sušenku, české pivko a stoupáme výše horou nekonečného sněhu a ledu. Už to jde pomalu, z Dome du Gouteru scházejí poslední horolezci, už jsme na hoře skoro sami. Stoupání je nekonečné, dýchání je obtížnější. V šest hodin stojíme na vrcholu Dome du Gouteru 4.304 m a poprvé se nám otevírá pohled na vrchol Mont Blancu. Pod ním svítí v zapadajícím slunci náš cíl, bivaková chata Valot. Proti sestupuje horský vůdce se dvěma klienty, prostřednímu se podlamují nohy a více leze po kolenou. Má toho dost, chtějí sestoupit až na chatu Gouter a snad se jim to i podařilo. Slunce kreslí dlouhé stíny s přibývajícím soumrakem, když dorazíme do chaty Valot 4.362 m. Máme toho dost. 3.300 m převýšení pro nás kluky z Jizerek nám dalo zabrat. Milan se Zdendou padají na postele, já s Honzou vaříme čaje. Do chaty doráží dva „Frantíci“ ověšeni matrošem, dáváme jim čaj, za který jsou vděčni a i oni brzo uléhají do molitanových matrací. Těším se na povzbuzující spánek po probdělé noci, ale nepřichází, celou noc mi buší kováříčci v hlavě.
15 Ledová královna
Svítání
Nejsem sám, všichni máme stejné problémy s nespavostí, takže aklimatizace nic moc. Pátek, 4.30 hod. vstáváme, do chaty vrazí dva návštěvníci, padají do matrací a usínají. Balíme a jdeme do vrcholové části hřebene Bosses. Nad námi už blikají dvě světélka… ti si ale přivstali. Těžce stoupáme strmým hřebenem za světel čelovek a jenom si představujeme strmé svahy pod sebou. Teplota vzduchu klesla pod -10 °C. Pomalu stoupáme a zase klesáme, hřeben nemá konce a potom již není kam. Jsme na vrcholu ve výšce 4.807 m, je 6.45 hod a pomalu svítá. Ve vycházejícím slunci se pomalu vynořují ze tmy všichni okolní velikáni. Je to nádhera, člověku se chce brečet, dokázal jsem to, jsem tady. Vzpomínám na manželku doma, na rodinu, stojím tady se svým 17letým synem a jsem šťastný. Pomalu docházejí na vrchol další horolezci a za chvíli je zde plno. Vzduch se pomalu otepluje, děláme pár vrcholových 16
Pod chatou Gouter
fotografií a už scházíme směr Auguile du Midi. Proti nám vystupují další a další horolezci, horští vůdcové se svými klienty. Pomalu klesáme, podcházíme Mont Maudit, kličkujeme trhlinami pod Mont Blancem du Tacul a pozorujeme okolní nádheru. Jó, hory jsou hory… Počasí se pomalu kazí, od západu je vidět přicházející frontu. Prásk, kácím se k zemi a chytám se za kotník. To mi tak schází, ještě si udělat výron. Pomalu zjišťuji, že mohu opatrně našlapovat. Jsme těsně nad sedlem du Midi. To zvládnu, nesmím se zastavit nebo to nerozchodím a budu muset mávnout na helikoptéru, kterou vyzkoušel náš kamarád v létě (poznámka: byla zdarma). Poslední kroky po vrcholovém hřebeni na Midi už nevnímám okolní krásu, oči mi málem lezou bolestí z důlku. Konečně, je jedna hodina po poledni, stojím na jedné noze v lanovce a přeji si být už dole, pozoruji soustrastné pohledy spolucestují-
cích. Padám na lavičku před lanovkou a jsem rád, že jsem rád. Honza jede stopem pro auto. Balíme. Nakládáme „vercajk“, naše tělesné schránky a už zase dálnice, zácpy a ráno ve 4.00 hod jsme doma. Honza se Zdendou ráno jedou ještě na kolech cyklozávod 80 km „Po stopách Železné koruny“ a já léčím otok kotníku. Odpoledne ve čtyři hodiny již všichni křepčíme (já s berlí) na oslavě sedmdesátých narozenin našeho kamaráda a oslavujeme dlouho do noci „náš“ rychlý výstup. Byly to perné, ale skvělé, tři dny. ● Soutìž Výstupy s Tilakem text
Zdeněk Melichar
foto
Z. Melichar, J. Kašpar
Účastníci rychlého výpadu: Zdeněk Melichar Zdenda Melichar jun. Jan Kašpar Milan Hradil
O h l é d n u t í z a r o k e m 2 0 0 4 Jako již tradičně máte možnost se v první Montaně roku podívat na vše, co se v našem lezení událo. Jako již tradičně upozorňujeme, že zmíněny mohou být jen ty události, o kterých víme. Letošní koncept je následující. Také vás zajímá, čí výstupy a hlavně proč ČHS vyhlásila jako nejhodnotnější? Požádali jsme na Svazu, aby svá rozhodnutí stručně zdůvodnili (viz níže). Za „skalkaře“ tentokrát připsal pár řádků Rosťa Štefánek.
Výstupy roku
2004
Komise alpinismu (KA) vyhodnotila horolezeckou sezónu uplynulého roku a vyhlásila „Výstupy roku 2004“. Nečiní si nárok na absolutní spravedlnost při vyhodnocení a přiznává i jistou nedokonalost, protože základem její práce jsou informace od členů reprezentačních družstev. Pokud nejsou ostatní výstupy mediálně známé, těžko se o nich komise dozví, i když první vlaštovky, týkající se zasílání informací od předsedů oddílů, se již objevily. Protože jsme si vědomi toho, že kvalita je většinou skromná, KA znovu vyzývá všechny, kteří se nebojí publicity a myslí si, že jejich výstupy jsou zaznamenáníhodné či by mohly aspirovat na nejlepší výstupy roku, aby se ozvali komukoli z komise nebo přímo na sekretariát ČHS. Pro zařazení do hodnocení příští sezóny tak lze učinit kdykoli v průběhu roku, nejpozději však do konce listopadu. Tímto tedy zároveň komise alpinismu vyhlašuje soutěž o „Výstup roku 2005“ otevřenou pro všechny zájemce. Komise vyhodnotila jí známé výstupy pouze ve čtyřech kategoriích, z nichž se jedna netýká hor, ale domácích pískovcových terénů. Pro úplnost uvádím všechny možnosti kategorií (mohou být ohodnoceny zvlášť ženské i mužské výstupy): 1. velehory nad 6.000 m 2. velehory pod 6.000 m – bigwallový charakter 3. velehory pod 6.000 m – ledovcový charakter 4. velehory kolem 3.000 m – skalní charakter 5. velehory kolem 3.000 m – ledovcový charakter 6. domácí pískovcové terény 7. skalní výstupy
V kategoriích, ve kterých nebyly „výstupy roku“ vyhlášeny, KA buď nezaznamenala žádný výjimečný výkon, nebo neměla dostatek informací. Krátké skalní výstupy (o výkonech v boulderingu nemluvě) jsou totiž momentálně v kontextu ČHS tak trochu „Popelkou“, protože programově nespadají pod komisi sportovního lezení čili závodní komisi S. Vomáčka. Již několik let jsou „nezávodící“ lezci mimo dosah jak finanční, tak trenérské či manažerské pomoci svazu; přitom výkony jsou mnohdy na světové úrovni. V hodnocení minulého roku se komise snažila tohoto problému alespoň dotknout udělením „Výstupu roku“ v ženské kategorii na domácích píscích, a pro příští rok hodlá svou působnost v této oblasti rozšířit. Uvítala by proto i případnou pomoc ve formě spolupráce kohokoli, kdo má chuť a čas se problematice nezávodních skalkařských aktivit v komisi věnovat. A nyní už vyhlášené „Výstupy roku 2004“ s krátkým komentářem vedoucího realizačního týmu reprezentačního družstva Standy Šilhána:
Velmi dobrý výkon, na který české lezení čekalo více než 10 let – první výstup elegantním stylem na jednu z menších osmitisícovek. 2. Střední velehory – charakter big walls Denbor Brakk 4.850 m, Pákistán – prvovýstup „Bloody Mary“ 9-/A2 P. Jonák, V. Šatava „Výstup roku 2004“
D. Janák, S. Hovanec „Čestné uznání“ Další z výstupů nejvyšší obtížnosti dosažené v této oblasti. Oproti předchozí cestě je náročnost soustředěna do méně délek. Rätikon – „Zub za zub“, prvovýstup AF 9+ T. Sobotka, L. Mázl, O. Beneš, M. Rosecký „Čestné uznání“ Krásný kratší prvovýstup pískovcových lezců nejvyšší obtížnosti. Vadou na kráse je snad jen styl AF, který není v dnešní době mezi špičkou sportovního horského lezení uznáván. 4. Domácí pískovcové terény Skurutí běh, Labské údolí Xb RP – Simona Ulmonová (jediný ženský přelez) „Výstup roku 2004“ v kategorii ŽENY
Krátký prvovýstup v odlehlé oblasti. Výborný výkon vzhledem ke špatnému počasí v celé oblasti a skutečnosti, že v této době žádná výprava zde působící neuspěla. 3. Velehory – skalní charakter Cima Ovest, Dolomity – „Na památku Jeany Couzyho“ 8b RP D. Janák, J. Doudlebský „Výstup roku 2004“ Krásný dlouhý výstup ve velmi frekventované stěně. Vynikající styl přelezu ukazující velký potenciál mladé generace. Tre Cime, Dolomity – Camilotto/ Pellestrier 8b
Pěkný výstup reprezentující úspěšnou sezónu našich skalních lezkyň.
Rätikon – „Zub za zub“, T. Sobotka
1. Velehory nad 6.000 m Šiša Pangma 8.046 m, Himálaj – J stěna Scott/McIntyre alpským stylem na hlavní vrchol, 16. 10. 2004 Radek Jaroš, Martin Minařík, Zdeněk Hrubý, Petr Mašek „Výstup roku 2004“
17
Peklo na zemi, Růžová, Labské údolí XI.b RP – Tomáš Sobotka „Výstup roku 2004“ v kategorii MUŽI Supervýkon ve stěně, o jejíž přelezení usilovaly generace lezců více jak 50 let. Tímto výstupem ve stylu RP byla dovršena snaha lezců, kteří stěnu prostoupili „ jen AF“. „Veselé veselé“, Vánoční věž, Skalák Xb/c RP – Jakub Cicvárek „Čestné uznání“ Pěkný přelez cesty s ukázkou, že když se chce, tak to jde a nemusím se na nic vymlouvat! Komise vysoko hodnotila také následující výstupy: Dolomity, Tre Cime – Šepot květin (T. Gross) 8+ A3 – první přelez Pavel Kryze, Richard Jurečka Dolomity, Marmolada – Specchio di Sara 9- OS Pavel Kryze, Milan Zedník Rätikon, Schwazerek – Schatila 9 FL délka za 9 vylezena OS, 2 délky 8/8+ FL O. Beneš, T. Bardas Paklenica – Cupido 8a RP L. Mázl, M. Toman Dolomity, Tre Cime – Via Robinson Crusoe – prvovýstup 8+/9, napojení do cesty „Alpská růže“ D. Janák, J. Doudlebský Dolomity, Marmolada – Millenium 9/9+ OS J. Cicvárek s druhem Krásné výstupy v nejvyšších stupních obtížnosti ukazující potěšitelný vzrůstající zájem o lezení ve středních horách. Himálaj, Šiša Pangma – severní hřeben, 29. 9. 2004 O. Nováková, Z. Hofmannová První české ženy na vrcholu nejnižší osmitisícovky (nikoli ve společném družstvu) I když aktérky nepostupovaly ve společném družstvu (na vrchol vystoupily toho dne společně se svými horolezeckými partnery P. Matouškem a J. Milfaitem), zařadily se mezi nepočetnou skupinu českých žen, které kdy vystoupily na osmitisícový vrchol. Mimořádností u žen je také dosažení osmitisícového vrcholu bez použití kyslíku a výškových nosičů. text
18
Alena Čepelková
Po přečtení „Výstupů roku 2004“ od ČHS je jasné, že zde něco chybí. Sami činovníci komise alpinismu přiznávají, že sportovní lezení a bouldering jsou poněkud mimo jejich obzory. Tak trochu paradoxně, uvědomíme-li si, že lezení na skalách je v rámci ČHS jistě nejmasověji zastoupenou disciplínou. Při rozhovoru s šéfredaktorem Montany jsem přijal jeho nabídku na vytvoření určitého doplňku k článku komise alpinismu. Hned v úvodu jsem musel vyřešit otázku související s formou tohoto článku. Jelikož se jeho část týká i mé osoby, bylo nezbytné rozhodnout se, zda psát z pozice komentátora či použít první osobu. Rozhodl jsem se neschovávat za neurčité zkratky a psát ze svého pohledu. Trocha subjektivity, která se tak do textu promítne, snad nebude na škodu. Pokusím se zmapovat nejlepší a nejzajímavější výkony v následujících třech oblastech: sportovní lezení, bouldering, lezení na písku. Je jasné, že poslední kategorie se s první značně prolínají, ale náš domácí píseček má přece jen svá specifika, díky kterým si samostatnou kategorii snad zaslouží. Pro zachování co největší objektivity jsem si určil následující kritéria. U sportovního lezení 8c pro muže a 8a+ pro ženy. U boulderingu 8A a pro lezení na písku hranice XIa nebo XIb. Doufám, že všichni, kteří tuto pomyslnou laťku přeskočili, se v následujícím textu objeví. Pokud ne, věřte, že to není mým úmyslem, ale nedokonalou informovaností, za kterou se omlouvám. Sportovní lezení Pokud bych měl udílet výstup roku, nebyl by jiný adept než Tomáš Mrázek. Jako jediný dokázal letos přelézt cestou Qrt stupeň 8c+, k tomu čtyři 8c. Možná ještě hodnotnějším výkonem než přelez 8c+ je Tomášův OS přelez cesty Millenium 8b+ v Ospu. Takovým výkonem se na světě může pochlubit jen hrstka lidí. Připočteme-li tři další 8b OS (Jai Dum, Samsara, Fifigenie et Gaga), z nichž každé leží navíc v jiné oblasti, je jasné, že Tomáš u nás momentálně nemá konkurenci. Navíc je potřeba přihlédnout k faktu, že jeho prioritou bylo jistě vítězství ve Světovém poháru, který byl letos mimořádně nabitý. Nebýt toho, dá se víc než předpokládat, že by byl jeho seznam daleko nabitější. Jak již bylo napsáno, jediný přelez 8c+ si připsal Tomáš Mrázek. Dostáváme se tak k cestám za 8c. Tuto hranici u nás překonali další čtyři lidé. Pokud vím, byl jsem
z nich jediný, komu se to podařilo více než jednou. Konkrétně se jedná o cesty Molon Lawe a Superskunk ve Frankenjuře. Z mého pohledu se sice jedná o jednu z nejchudších sezón za poslední roky, zejména ale z důvodu, že jsem si přebytek energie vybíjel v boulderingu. Co mě těší, je rychlost přelezů, konkrétně 3. a 5. pokus. Ve Višňovém si svou laťku zvýšil David Mazák přelezem Los Brňos, svou Kobru uabadžikroval Rosťa Tomanec. Je pro mě těžké psát blíže o oblasti, se kterou nemám žádnou osobní zkušenost, proto bych se jen odvolal na dostatek informací v předchozích Montanách. Na závěr jsem si nechal Adama Ondru. Do skupinky lezců s 8c proklouzl na poslední chvíli, přesněji 31.12. přelezem cesty Mascherina ve Sperlonze. Přidáme-li dalších 5 cest za 8b+, časté OS přelezy cest okolo 8a+ (po Tomovi Mrázkovi jistě nejlepší český „onsightér“)
a zejména Adamův věk, objeví se nám snad jediný vzor na srovnání: Chris Sharma, a i on předváděl podobné výkony až o několik let později. Jestli Adam dokáže svůj potenciál v budoucnu využít, je jen na něm. Pokud ano, máme se na co těšit. Ženy vpřed Nejtěžší přelez, a jediné 8b letošní sezóny, má na kontě Tereza Kysilková. Jedná se o Jai Dum v Thajsku. V sedmnácti letech patří jistě ke skupině nadějí světového lezení. T. K., Jai Dum
Nejdelším seznamem s cestami za 8a+ se letos může chlubit Míša Drlíková. Celkem 9 cest, většinou v různých oblastech Francie, z nichž nejtěžší Le Placard je hodnocena jako 8a+/8b.
Adam Ondra, Mini Epita direct 9-/9, RP, Břestecká skála
Rosťa Štefánek, Kleister 7b, Bahratal, Německo
Další dvě slečny získaly letos po jednom 8a+: Silva Rajfová přelezem Bangladéše v Moravském krasu, o které platí to samé jako o Terce Kysilkové, Saša Holková vybojovala ve Višňovém vytrvalostní Maratón. Sice bez 8a+, ale zato s celou řadou rychlých přelezů 8a zůstala Simona Ulmonová, stíhaná letos celou sérií zranění. Bouldering To, co jsem letos zameškal v lezení s lanem, jsem si vynahradil povalováním po matracích. Přelezy Piece of My Life (Labák) a Steel Sky (Sněžník), obě myslím poctivá 8B+, jsou asi tím nejtěžším, co jsem kdy vylezl. Dalšími zajímavějšími věcmi byly Crashpad Dummy 8B+, Quiet Riot 8B a Bad Trip 8B (Frankenjura), The Wave 8B/8B+, Pomerančový mechanismus 8B (Labák), Wichtige Kleinigkeiten 8B a Affentanz 8B (Bahratal) a Teen Spirit 8B na Sněžníku. K tomu asi dvě desítky boulderů mezi 8A a 8A+. Celkově vzato se jedná o mou nejúspěšnější boulderingovou sezónu. Petr Resch je jméno druhého Čecha, který dokázal překonat boulderingové 8B. Nádherná silová linie v mírně převislé stěně
foto: V. Malina
nese jméno Frodo Nakole a zatím s přehledem odolává všem pokusům o opakování. Petr, který je průkopníkem českého boulderingu, vytvořil letos také celou řadu boulderů mezi 8A a 8A+. O stupínek níže se zastavila letošní laťka výkonnosti u Štěpána Neústupného. Frisson a Atomic Playboy (Fontainebleau), Špekmen, Esperanza (Petrohrad) a Tanz der Armlahmen (Frankenjura) jsou jména 8A+ boulderů, které Štěpán letos přelezl. Poslední dva, kteří letos překonali stupeň 8A, jsou Ondra Beneš a Andrej Chrastina. Oběma se podařilo přelézt hranu Kato v Bahratalu. Je potřeba říct, že bouldering letos zaznamenal další vlnu rozmachu. Proběhl další závod na Petrohradě, který se začíná stávat tradicí, podobná akce byla letos premiérově na Děčínském Sněžníku. Trochu smutná je skutečnost, že se letos nenašla žádná žena, která by předvedla výkon hodný zaznamenání. Náš domácí píseček Výkony na písku sice hodnotila i komise alpinismu, rád bych byl ale poněkud obsáhlejší. Nejtěžší přelezenou cestou je zřejmě první
opakování Pěkných úst v Labáku. Postaral se o něj Luboš Mázl, který navrhl snížit původní klasifikaci z XIc na XIb (8b+). Okolo této hranice se pokud vím pohybovaly další čtyři přelezy. Můj první přelez projektu z dílny Ondra Beneš/ Tomáš Sobotka, Mongol Party XIb (8b/8b+), Ondrovy přelezy Hadích očí XIa-b (8b/8b+) a Akumulátoru XIb (8b/8b+). V neposlední řadě pak Zrzaví slimáci, které Petr Resc h vytvořil na Ostaši s klasifikací XIc (8b+). Řada přelezů se pohybovala okolo XIa (8b). Tomáš Sobotka obdržel svazový výstup roku za Peklo na zemi. Cesta je sice také klasifikována jako XIb, ale myslím, že především kvůli své délce, významu a jištění. Připsal si také další opakování Neuropatologa XIb (8b) v Příhrazích. Dosud nejrychlejší opakování hrany Nejslabší, máte padáka za XIa (8b) si připsal Tomáš Bardas. Mezi ženami převzala letos štafetu Simona Ulmonová, která si mimo jiných cest připsala první dámské opakování Skurutího běhu Xb (7c+/8a). Pokud bychom hledali nějaký náhled na naše lezení zvenku, bude asi nejobjektivnější soustředit se na internetový server 8a.nu. Jeho autoři se již několik let sna-
ží shromažďovat informace týkající se sportovního lezení. Vedle žebříčků vytvořených na podobném principu jako ATP vyhlašují autoři webu již pravidelně nejvýznamnější lezce za uplynulou sezónu. Snaží se vždy skloubit výsledky na závodech s lezením na skalách a boulderingem. Za rok 2004 byl vyhlášen jako nejlepší lezec Tomáš Mrázek, já jsem byl uveden na společném desátém místě. Adam Ondra byl vyhlášen nejúspěšnějším „juniorem“ roku 2004. To je myslím bilance, kterou se české sportovní lezení ještě nikdy pochlubit nemohlo. text
Rosťa Štefánek
Petr Resch, Zrzaví slimáci
19
Krátkou zprávu o výstupech v Jižní Americe nám poslal Honza Kreisinger. Úspěšné pokusy: Ondřej Bubník, Michal Všetečka, Michal Nehasil Ranrapalca 6.162 m.n.m, North Face (Johns, O‘Rourke, Slaymaker, 1975), D+. Stěna 900 m, převážně firn, místy led/mix. 1.7.2004 Výstup 8 hodin (24.00 až 08.00), nástup+výstup+sestup cca 15 hodin. Výstup pouze na vrcholové plató (horolezci vynechali vrcholovou pyramidku). Ondřej Bubník, Michal Všetečka, Michal Nehasil, Pavel Honzátko, Vladimír Vinduška, Pavel Kunt, Daniela Krajíčková, David Kamarád, Jan Boček. Ishinca 5.530 m.n.m., Ridge Northeast, PD. 29.6.2004. Aklimatizační výstup. Pavel Honzátko, Pavel Kunt, Jan Boček. Urus Este 5.420 m.n.n, Normal Route, PD. 1.7.2004. Aklimatizační výstup.
20
Neúspěšné: Vladimír Vinduška, Pavel Kunt Tocllaraju, 6.032 m.n.m, Northwest Ridge, AD. 5.7.2004. Dosažená výška 5.900 m.n.m. – Hustá mlha, sněžení, vítr, hluboký sníh... Ondřej Bubník, Michal Všetečka, Pavel Honzátko, Pavel Kunt, Jan Boček. Huascaran Norte 6.655 m.n.m. Normal Route, AD+. 13.7.2004. Dosažená výška 6.450 m.n.m. Nepříznivé počasí.
A největší lezecké závody v uplynulém roce? Těžko říct, v Brně proběhl na podzim předposlední závod SP v lezení na obtížnost (viz minulá a tato Montana), máte-li však raději bouldery, pak jste museli zaznamenat zářijové Nescafé Boulder Square v Praze na Václavském náměstí. V minulém čísle (M6/05 str. 76) jsme přinesli zprávu z těchto závodů, nicméně na větší fotografie už nebylo místo. Proto náš dluh splácíme nyní. text
-bkr-
Před rokem jsme přinesli první obsáhlejší zprávu o lezecké dvojici ze Slovinska. V čísle, kde se ohlížíme za uplynulou sezónou, si tito borci pár řádků určitě zaslouží.
Vlastně to bylo štěstí, že se Marko Lukič a Andrej Grmovšek rozhodli před třemi lety lézt spolu. Bylo to štěstí pro ně samotné, i pro slovinské lezení, které se tak posunulo na lepší úroveň i ve volném lezení dlouhých cest. Oba jsou dobří „onsajtéři“, kteří rádi zkouší dlouhé přelezy. Vždy se snaží lézt co možná nejvíce nalehko, nejrychleji jak jen to jde a volně, samozřejmě. Seznam jejich úspěchů je velice rozmanitý. Marko přestal se sportovním lezením v roce 1997, po přelezu cesty Just do it (8c+). Důvodem byla ztráta motivace, nová práce a touha usadit se. Několik let se věnoval závodění v autech a na motorkách, ale láska k lezení jej přivedla zpět na skály. Zde, či lépe řečeno v horách, se zaměřil na přelézání dlouhých cest. Jako svého partnera našel Andreje. Ten už měl v té době zkušenosti s děláním volných výstupů prakticky po celém světě. V čem se oba lezci rychle shodli byl styl výstupu. Oba preferují minimum materiálu a rychlost. O jejich impozantní sezóně 2003 jsme psali v Montaně 1/2004. Takže jak se dařilo letos? V Dolomitech se Slovincům podařil volný přelez Couzy route na Čimu Oveste (8b, 500 m). Tato cesta byla poprvé vylezena v roce 1959 Desmaisonem a Mazeaudem. První volný přelez se podařil Mauro „Bubu“ Bolemu v roce 1999. Bubu nechal staré jištění v cestě, pouze přidal nové borháky na štandy. Snad by mělo jít o v současnosti nejtěžší „historickou“ linii v Alpách. Pro úplnost jen dodejme, že za loňský průstup touto cestou dostali D. Janák
Lézt rychle, volně a nalehko a J. Doudlebský od ČHS titul „Výstup roku“ v dané kategorii. Slovinci dvakrát lezli spodní část cesty společně, pak se rozdělili a zkoušeli cestu se svými manželkami. Marko potřeboval dvě a Andrej tři další návštěvy oblasti, než v RP stylu vylezli všechny délky v jednom dni. Bubu ohodnotil jednotlivé délky takto: 6b+, 8a, 7c, 7c+, 8a+, 7a, 6c+, 5+, 8a, 7c, 7b+, 8b a pět délek 4–5 na vrchol. Podle obou lezců je cesta nadhodnocena. Většina délek potom o stupeň až dva. Nehodě na to jde o vzdušnou cestu se spoustou špatné skály a většinou pochybným jištěním ve starých skobách. Slovinští borci ale nelezli jenom na Třech Čimách. V červenci prožili jeden pěkný den v Chamonix. Pod zdej ší Aguille du Fou přišli s bláznivým nápadem vylézt volně dvě cesty v jednom dni. Napřed museli vylézt třísetmetrovým kuloárem pod hlavní cíl. Les ailes du desir (7c, 300 m) jim trval 4,5 hodiny. Dalších šest hodin zabrala American route (7c, 300 m). Podle místních to byl první den v historii, kdy někdo na Aguille du Fou vylezl volně dvě cesty v jednom dni. V létě Marko volně přelezl Tempi modernissimi (7c+, 300 m) na Marmoladě a Andrejovi se podařil druhý volný průstup nejtěžší tradiční cestou Slovinska – Směr norcev (8a, 350 m) v Julských Alpách. Ke konci sezóny se Marko spojil s Martinou Cufarovou, nejlepší slo-
vinskou sportovní lezkyní, a vypravili se na Sardinii. Třetí den nacvičování zde volně přelezli známý Hotel Supramonte (8b, 400 m). Cesta je to prý pěkná, v pevné skále s nádhernou okolní scenerií. Marko si myslí, že hodnocení délek je přesnější než v „Couzym“, ale obtížná místa jsou kratší. A jaké jsou další plány? Oba slovinští lezci jsou vlastně „amatéry“ – chodí normálně do práce. Přesto doufají v delší dovolenou, kterou by rádi strávili v Patagonii. Rádi by si splnili své lezecké sny na Cerro Torre. A pak přijde další sezóna v Alpách… Podle materiálů od Tanji Grmovšekové napsal -bkr-
21
Tennengebirge und Pitztal Tak tohle mělo být něco jako reportáž o lezení v Tennengebirge. Mělo je správné slovo, poněvadž po vylezení jedné cesty moc rozumů o této části Alp rozdávat ani nemůžeme… Když jsme vyjížděli, mávalo nám již slunce zpoza horizontu. Jinými slovy byl večer, což znamenalo, že jsme na místo dorazili až ráno. Čerství jsme byli asi tak jako včerejší mléko místních krav. Ovšem lezecká touha je silná, a tak jsme nasadili krysy na hřbety a opustili malebné městečko Werfenweng. Tomu předcházelo přebalení věcí z igelitek do báglu, cestou jsme se totiž stavili do hypersvě-
ta plných regálů dokoupit ony věci, jež jsme nechali doma v lednici… Kráčeli jsme směrem k Alpengasthofu Mahdegg a mezi stády krav jsme si připadali jako doma, totiž jako volové. Všichni normální alpinisti si totiž brali pouze vercajk na lezení, ovšem našinec nemůže nechat nic náhodě a tahá s sebou kompletní výbavu na bivakování někde pod stěnou. Batohy jsme měli opravdu narvané, ale vodu pouze jednu a doufali jsme, že po cestě na nějakou další narazíme. Nestalo se tak, asi jsme tu alpskou přírodu přecenili… V kleči jsme schovali jeden bágl
se vším nepotřebným k lezení a s druhým vyrazili do druhé půli cesty pod vytouženou stěnu Hiefler. Když jsme se konečně dohrabali pod stěnu, tak to poslední, na co jsem alespoň já měl chuť, bylo lezení. Nicméně nevyspaní, bez vody a utahaní jsme do cesty takzvaně „na rozlez“ vlezli a skoro ji vylezli. Cesta se jmenovala „Long is hair“ a měla 6 délek. Jednalo se o lezení převážně rajbasového typu s občasnými kouty a výborným jištěním. Když jsme slanili dolů, dehydratace dosáhla vrcholu, a tak byla jeskyňka plná sněhu něco jako oáza na Sahaře. Měli jsme dvě prázdné láhve, které se
22
zanedlouho těšily opět, pravda trochu netradičnímu, obsahu. Pomalu jsme sestupovali a sníh tál a my ho pili – no prostě idylka. Další plán zněl přelézt nějaké cesty ve stěně Kleines Feiberhornu. Při představě, že nástup šlapeme ještě jednou, jsme rychle odhlasovali přesun na Pitztal. Pišta nebo spíše jeho otec trochu fušuje do cestovního ruchu, a tak nás zanedlouho vítali Fish s Peťkou na penzionu v údolí Pitztal. Pokoje byly plné, ale to nám po 36 hodinách řízení, šlapání, lezení a hlavně nespaní vůbec nevadilo, a točený Radegast uprostřed Alp byl vykoupením. Výchozím bodem do Pitztalského údolí je město Imst, jež jsme ihned navštívili, poněvadž druhý den pršelo. Myšlenky o tom, že nosíme dříví do lesa svrbění prstů rychle zahnalo a Kletterhalle Imst (www.kletterhalle.com) se stala naším útočištěm. Lezení po boku Angely Eiter bylo docela inspirující a nabudilo nás k dalším výkonům. S konstatováním, že na velké stěny nemáme v současné době dost vytrvalosti, jsme skončili u skalek. Tak nějak mi v tu chvíli došlo, že neustálé trénování na boulderovce proložené občasnou nucenou pauzou není asi tou nejvhodnější přípravou na alpské štíty. Každopádně prioritou bylo lézt, a tak se plotny u Oetzu a také Imstu plné sportovních cest staly dobrou náplastí na naše nezdary v Tennengebirge. Ovšem styl našich výstupů pokračoval v podobném duchu. Bez průvodce jsme v podstatě ani nevěděli, co jsme přelezli a odhady obtížnosti byly střízlivé asi tak jako my večer u piva… Docela komicky působil pohled na auto narvané matrošem na přelezení El Capa zaparkované pod 30metrovými skalkami. Pro odreagování se od lezení jsme mimo koupání v úžasném jezeře Piburgersee vybrali Imster Klettersteig. Byla to moje první ferata a dří-
ve než jsme k ní došli jsme opět bodovali. Za chválení činnosti místního Kletter klubu, jak krásně nám to tady značí, jsme zabloudili. Ještě za chatou Müttenkopf hütte stála cedule skoro jako na dálnici, ale u klíčové odbočky už stála tak akorát kytička fialové barvy a my skoro rudí běželi vzhůru sestupovou cestou. To, že je sestupová, jsme zjistili až když jsme vyšlapali skoro celé suťovisko k uzavírajícím se stěnám. Slova sestupující lezkyně o tom, že klettersteig začíná dole a tímhle suťoviskem se pouze sestupuje, byla jako rána pod pás. Když jsme konečně dorazili pod nástup, byli jsme na tom podobně jako pod Hieflerem. Vodu určenou na výstup jsme spotřebovali při sestupu, utahaní jsme byli taky a 800 metrů ocelového lana před námi. Měli jsme pouze sedáky, každý dvě smyce, dvě zámkovky a helmy. Ferata to byla černá a my už jsme chtěli být nahoře, a tak jsme se do ní pustili co nejrychleji. Rozhled z vrcholu Maldenkopf (2.632 m) byl takřka dokonalý. Na severu prosvítaly mezi jednotlivými štíty roviny Německa a na jihu se tyčila Wildspitze, Schuchtkogel, Hohe Geige a další vrcholy. Zopákli jsme si sestup suťoviskem a spěchali na skvělou večeři.
Voda! Byť ve skupenství pevném...
Na vrcholu Maldenkopfu
Když se to vezme kolem a kolem, stihli jsme toho za ten týden docela dost. Velkou stěnu jsme sice vylezli jen jednu, vrchol padl taky jen jeden, ale hlavní bylo, že jsme se dobře pobavili, i když chvílemi by se o bavení dalo s úspěchem pochybovat… Po vzoru velkých výprav chceme poděkovat Fishovi s Peťkou za super proviant na ty naše lezecké excesy. ● Soutìž Výstupy s Tilakem text a foto
Dandys und Pišta Panorama z vrcholu Maldenkopf
23
Cesty, které vznikaly v letech 1943 až 1950 v Českém krasu, popisuje Franta Kutta ve svém Průvodci po středočeských vápencích (zvláštní výtisk časopisu Horolezec, č. 1, ročník 2/1948). V tomto období vznikají nové cesty pod jeho vedením nejprve ve Svatém Jánu na Dušičkové stěně – Dušičková cesta v roce 1943 a Dušičková spára (dlouho
Kobylí hlava, Příhrazy
Bořeň 1969
Franta Kutta Před posledními Vánocemi (18. 11. 2004) ve svých jedenaosmdesáti letech zemřel Dr. Ing. František Kutta, DrSc., jeden z nejvýznamnějších legendárních horolezců Československa. ději (1956) spolu s Karlem Radou ve Svatojánských proudech i v Tatrách. Se svými bohatými lezeckými zkušenostmi se podělil v mnohých článcích a příručkách.
Franta, Pepík, Jirka Malík
Po boku Josky Smítka, J. Malíka, Novotného, Z. Mareše a dalších ve 40. a 50. letech minulého století vytvořil mnoho klasických prvovýstupů v Českém ráji, Českém krasu, a poz-
Na Hrubé skále s Joskou Smítkou
považovaná za nejtěžší výstup v Českém krasu) v roce 1944. Začínají i pokusy o zdolání Trojúhelníkové stěny, která je v té době považována za největší lezecký problém oblasti. Celé objevitelské úsilí popisuje F. Kutta v článku Horolezectví v údolí Kačáku (Turista č. 3 1969). Dalšími cestami, které v této oblasti vylezl spolu se Z. Marešem, jsou Velký kotel na stěně Kotlů (1943), Stará cesta na Štítku a Stará cesta na Pupku, o niž se předtím marně pokoušeli lezci berounští, pražští i Němci. Prvovýstup nakonec provádí 7. 8. 1944 F. Kutta a Z. Mareš s použitím jediné skoby v klíčovém místě. Celý zbytek výstupu byl jištěn jen smyčkami. Ve stejném roce přelezli spolu se Z. Marešem Blážinu cestu. Název vznikl podle kamarádky obou autorů Bláži Cvrkové (později Karasové), výborné české lezkyně a pozdější známé mistry24
Suché skály, Sokolí cesta 1967
ně sportu. Podle této cesty byla později pojmenována celá stěna. Zajímavou historii má i Halina cesta, pojmenovaná podle dívek obou autorů, Hana – Libuše, která byla postupně zdolávána F. Kuttou a I. Novotným od roku 1945, kdy zdolali první část traverzu. O dva roky později se dostávají až pod velký vrcholový převis (dnešní stanoviště na cestě Mufi – Muf). Zde jsou nuceni slanit. Tuto variantu cesty oba dokončili až v roce 1950. Za vrchol té doby v oblasti Srbska lze považovat Vypečenou cestu na Blážině stěně (1947). Vrcholová převislá spára byla tehdy přelezena F. Kuttou a I. Novotným ,,paternosterem“ po smyčkách. Tato technika vznikla na pískovcích, ale byla mnoha lezci používána i na vápencových skalách Českého krasu. Smyčkovací techniku zavedl na pískovcových skalách Joska Smítka, s nímž F. Kutta často lezl. Veškeré poznatky této techniky a horolezeckých taktik těsně po válce publikoval F. Kut-
lí, Jižní stěna přímo a Východní cesta na Střední věži, Nová cesta a Klikatá cesta na Hlavní, Severní stěna Hlavní věže a hřeben Proti srsti. V roce 1956 přelezl spolu s Karlem Radou z Náchoda, s nímž se seznámil v roce 1954 v Srbsku, několik cest ve Svatojánských proudech u Štěchovické přehrady. Zde lezli stěnu Mařenka, Komín a Karlovu cestu. V témže roce 29. 8. udělali prvovýstup plotnami v jižní stěně Batizovského štítu v Tatrách. Dodnes tam mezi „klasikami“ patří k největším lahůdkám. Franta Kutta lezl na skály až do svých 72 let a vytvořil mnoho krásných cest. Na těchto cestách chtěl ukázat svým současníkům i budoucím horolezcům, jak „bojovat“ se skalami podle tradičních zásad. S úctou, s láskou k přírodě a snahou zanechat zde cesty, které přinesou radost a vyžití z lezení i budoucím generacím. Na závěr ještě citát, jak to viděl on: „Naše srdce bijí pro vše krásné a čisté – hledali jsme krásu – hledali a nalezli. Spatřili jsme hory a naše duše patří navždy jim. Jsou nám cílem, jsou nám vzorem. Půjdeme za krásou na krásné vrcholky hor, jako všichni ti stateční, tvrdí, čistí, povznesení nad malicherné, strašlivé živoření malých lidiček. Vezmeme lano a půjdeme na skálu. Po boji s velkou přírodou budeme milovat život nejvíce. Budeme věřit ve velké přátelství a lásku lidí k lidem, budeme si krásu dobývat svou statečností a lidskostí. Naším štítem bude věrnost, naší zbraní statečnost, naším pancířem velebná láska k přírodě, k horám.“ ze zápisků Františka Kutty ml.
ta ve svých příručkách „Horolezecká technika“ a „Horolezecká abeceda“. Tyto příručky se staly návodem v začátcích mnoha špičkovým lezcům pozdější doby. O lezení F. Kutty s Joskou Smítkem se lze dočíst v knize Josefa Štyrsy „Kamarád ze skal“. Pod vedením F. Kutty vznikla řada prvovýstupů i na Suchých skalách. Nejznámějším z nich je „Kuťák“ – Kuttův roh. Ale zanechal tu i mnoho dalších cest, které vylezl s J. Malíkem, Z. Marešem, J. Procházkou a A . Hankem – Jižní stěna na Borové, Obří převis na Soko-
S Jirkou Malíkem 1944
připravila redakce
Pozn. red. V. P.: Montana od Franty Kutty otiskla kritické zamyšlení k bourání pomníků a cestám shora Dívky ani skály se neznásilňují (M 5/93), dále vzpomínky Kuttův roh (M 2/94, retro) a Joska Smítko (M 3/94, retro). V Montaně Plus jaro 2002 s útržky z historie lezení na písku jsme přiblížili půvabnou Kuttovu příručku „Horolezecká technika“ úryvky a faksimile řady stránek o uzlování.
Slanění ze stěny Mařenka, Svatojánské proudy
Na srazu horolezců na Suchých skalách 2001
25
m p oi nr ti rpéotr t r é t y
Muriel Sarkany „Nejsem anorektička.“ Věk: Výška: Váha: Skály: Závody:
30 let 153,5 cm 47 kg 8b+ RP, 8a OS Mistryně světa 2003; Evropy 1998; 5x vítězka SP 97, 99, 01-03; 3x vítězka Rock Master 99, 00, 01
Belgičanka Muriel Sarkany závodí již deset let ve světové špičce. Je velice hubená, ale není frustrovaná dietami, působí uvolněně, relaxovaně a spokojeně. Žádná anorektička. Vypadá, jakoby s věkem omládla. Napadlo mě, že možná cvičí jógu, a taky to přiznala. Když jsem se na to zeptal, najednou se otevřela a z pěti minut, které nám její manažerka věnovala v Brně na rozhovor, bylo najednou patnáct. Muriel do přípravy zařazuje také jógu, dechová cvičení zvaná pránajáma a někdy, pokud se cítí po celém dni rozrušená, medituje. Do rozcvičky zařazuje rovněž ásany (jógové pozice). Je velice aktivní i mimo trénink. Mnoho pracuje pro popularitu lezení na veřejnosti nejen v Belgii. Také hodně cestuje po jižních oblastech Evropy. Má ráda lezení na sluníčku. Její výčet především závodních úspěchů by zabral mnoho místa. Ve Světovém poháru se objevila již v roce 1993 a v konečném pořadí obsadila dvacáté místo. O rok později byla devátá a v devadesátém pátém pátá. V roce 1997 poprvé porušila hegemonii suverénní Francouzky Liv Sansoz (Sarkany vyhrála mj. na 1. SP v ČR, v Praze na Brumlovce) a zvítězila v celkovém pořadí SP. Titul mistryně světa jí však dlouho unikal, až do roku 2003. Úspěšnou kariérou snese téměř srovnání se slavným Francouzem Legrandem, ale popularitou se mu zřejmě nikdy nevyrovná – závodníci už nemají takovou publicitu u široké veřejnosti jako před deseti patnácti lety. Dnes už se na její místo tlačí mladé juniorky a bude zajímavé sledovat, jak dlouho tomuto tlaku dokáže odolávat. Muriel Sarkany: „Nejsem anorektička jako některé mladé holky tady. Cítím se uvolněná a spokojená. Vyhrála jsem mnoho závodů, takže nemám žádné frustrace. Těším se ze závodů i z lezení. Jsem normální holka a tak beru i ostatní soupeřky. Mám ráda všechny. V zimě (leden, únor) chodím do posilovny a cvičím pod dohledem osobní trenérky. Před závody lezu jenom na stěnách, ale během roku jezdím hodně do skal. Navštěvuji Fontainebleau, kde lezu bouldery do 7b+ a St. Leger, kde lezu hlavně na on sight kvůli závodům. Nejvíce jsem vylezla 8a. Mezi mými sponzory je také česká firma Ocún.“
26
M. S., Slip House, 8a+, St. Leger
Max Petrenko „Cítím se tak silný, jako ti nejlepší.“ Věk: Výška: Váha: Skály:
27 let 174 cm 63 kg Reini’s vibes 8c/c+ RP a několik 8a+ OS Závody: MS 1999 – 3. místo; ME 04 – 5. místo; SP 04 – 4. místo
Lézt začínal ve 12 letech v Lugansku na Ukrajině na stěně deset metrů vysoké se šestimetrovým stropem. V devadesátém druhém, ve čtrnácti letech, závodil na juniorském MS (8. místo), o tři roky později, v sedmnácti letech, už startoval na závodech Masters v Serre Chevalier. Finálová umístění ve světovém poháru začal dosahovat již v devatenácti letech, v roce 1997 (6. v Kranji, 5. v Imstu, 17. celkově v SP 97), ale to bylo všechno. Na stupně vítězů se dokázal prosadit až v Chamonix 2000 a Kranji 2001, kde byl třetí. Když už ho napadaly myšlenky o konci kariéry a cítil se unavený neustálým závoděním, najednou uspěl výrazněji než dosud. V roce 2004 skončil druhý v Číně, třetí v Aprice a čtvrtý v Brně. Před Kranjí měl ještě šanci na třetí místo, ale vítězstvím v Brně ho přeskočil Flavio Crespi, který náskok udržel. Max skončil v konečném pořadí SP 2004 čtvrtý, nejlépe dosud. V roce 2001 skončil v celkovém hodnocení sedmý, o rok dřív šestý. Trénin-
kově je to jeden z dříčů, ale to jsou na Ukrajině asi všichni. Max Petrenko: „Bylo to překvapení, protože jsem se cítil před sezónou unavený psychicky. Mnoho času jsem trávil na umělých stěnách a měl jsem toho dost. Nyní si uvědomuji, že jsem tak silný, jako ti nejlepší a to mě povzbuzuje. Být mezi prvními třemi, to je v hlavě, hlava je velmi důležitá. Mám velkou motivaci, protože příští léto budou Světové hry v Duisburgu, a to bude nejdůležitější událost pro tento sport. Bude ale těžké se tam dostat. (Pozvánku dostane totiž jenom osm lezců a lezkyň podle krutého klíče, protože místo budou mít i vítězové jednotlivých kontinentů, takže jen mistr světa 2005, Evropy 2004 a první muž světového rankingu 2004 – Tomáš Mrázek, budou mít jistou účast. Tzn., že Chabot si účast bude muset ještě vybojovat na letošním MS. Další jisté místo má Ramon Julian jako mistr Evropy. – Pozn. autor) Teď mě sponzoruje jen Verve, americké oblečení. V minulosti mě platily La Sportiva a Salewa, ale jen za umístění do osmého místa. Živil jsem se stavěním tratí na rakouských stěnách v Innsbrucku a Imstu a dělal regionálního distributora firmám Hannah a Petzl. I teď spolupracuji s obchody na Ukrajině.“
text
Rosťa Tomanec
foto
Petr Piechowicz
27
sasko Sasko – historie I Od pravěku do roku 1901 Poslední doba ledová – saské pískovce jsou připraveny pro horolezce!
Doba bronzová – Pfaffenstein – zbytky hradiště 10.–12. století – stopy po prvních „horolezcích“ se nacházejí téměř na každé stolové hoře (Lilienstein, Lorenzstein, Torstein) v podobě zbytků opevnění a obytných budov. 1379 – první zmínka o pěším výstupu na masiv Winterstein (Kleiner Zschand). 1410 – na Rauschensteinu (v té době s výhledem na Labe) a Friensteinu postavili Berkové z Dubé první malou skalní pevnůstku.
Lezení v Sasku I. Je to paráda, že můžeme za lezením již hezkých pár let jezdit po celém světě od Ohňové země po Grónsko (a ne jako dříve jen od Šumavy k Tatrám), ale písek je písek a neměli bychom na svou lezeckou kolíbku zapomínat. Možná se ale ptáte, proč psát zrovinka o saském písku, když máme u nás takový široký výběr pískovcových oblastí. Je to především proto, že v Sasku, německé to pískovcové velkooblasti, to všechno vlastně před rovnými 140 lety začalo! Je to země pro pískaře zaslíbená, s bohatou historií a s téměř neměnnými pravidly lezení. Navíc se před ní opět otvírá světlá budoucnost, neb téměř každá z českých oblastí má nějaký ten problémek, na jehož základě hrozí ukončení platnosti výjimek, kdy ne všechny jsou na „věčné časy“. Saské Švýcarsko, po revoluci krajina hrubě zapomenutá, si tak v nejbližší době prožije opět svá léta slávy, a zdejší pevný a lezecky vděčný pískovec by se měl pomalu připravit na masovější výpady českých lezců. Mnohým z nich ale budou zřejmě scházet v osmdesátimetrových stěnách nýty a maglajz, a tak se jim pokusím prostřednictvím Montany ulehčit vstup do saské lezecké arény. Po obou stranách „saského“ Labe je kvalitního lezení doslova na několik životů, ale než se vrhneme do místních stěn, spár a ponurých komínů, projděme si alespoň trochu historie, ať poznáme, komu vděčíme za ty krásné „wegy“ a za ten strach spojený s jejich přelézáním. Lezení v Sasku začalo, jak bylo již zmíněno, přesně před 141 lety (1864), kdy skupinka drážďanských turnerů (němečtí cvičenci, něco jako naši sokolové) vystoupila smělou soustavou spár a komínů na saskou dominantu Falkenstein. Od té doby se na obou březích Labe leze doslova jako o život. Aktivitu prvovýstupců nepřerušily ani obě války, zákazy lezení a nějaké ty krize, a tak bylo ke konci roku 2003 vylezeno v celém Saském Švýcarsku 1.106 věží (a tři povolené masivy) a na ně více jak 18.500 cest v klasifikačním rozmezí I až XIIb! Pro zajímavost uvedu, ještě před ponořením se do historie, ukázku nárůstu zlezených věží a přelezených cest: 1908 – 200 věží a 400 cest 1965 – 900 věží a 5.000 cest 1985 – 1.088 věží a 9.800 cest 2001 – 1.100 věží a 16.800 cest 2003 – 1.106 věží a 18.500 cest Jak to tedy vlastně všechno začalo…. 28
1756 – neznámý autor vyryl nápis ve východní části masivu Hönigstein (Rathen) – „IG HM 1756RW“. 1801 – vydán první skutečný turistický průvodce po cestách v oblasti Labských pískovců. 1803 – kandidát učitelství Hanke vystoupil na věže Mönch a Hönigstein v Rathenu. 1811 – poprvé zdolán Rauschenstein (Schmilka) – „Alter Weg“ I. Pomocí umělých stupňů a zářezů se to zdařilo mlynáři Hänselovi ze Schmilky.
1816 – poprvé zdolán Steinschleuder (Rathen) – „Mardertelle“II. Masív byl součástí hradu Neurathen a po umělých stupních ho zdolal lesník Friedrich Traugott Auerswald. 1837 – přeskokem z hradu Oybina a krátkým výlezem zdolána bezejmenným polským artistou věž Schluchtwächter. 19. 3. 1848 – kominický učeň Sebastian Abratzky (narozen 1830) vystoupil bos a bez jakýchkoliv pomůcek komínem ve východní stěně Königsteinu (dnes za IV, jediný povolený
výstup na Königstein). Mladému kominíčkovi však nešlo ani tak o sport, ale o to podívat se do přísně strážené pevnosti. V polovině výstupu však uvolnil volný kámen a jeho hluk ho prozradil. O hodinu později po dokončení výstupu byl lapen „hradní stráží“ a jeho zvědavost byla po zásluze odměněna. Dostal 12 dní vězení! Holt horolezci nebyli v žádné době u vrchnosti příliš oblíbeni!
9. 4. 1872 – narodil se Conrad Meurer, prvovýstupce z Pirny, zemřel 30. 3. 1943.
1. 10. 1873 – narodil se Oskar Schuster, lékař, průkopník saského horolezectví. Zemřel v roce 1917 v zajetí v Astrachanu na tyfus. 31. 10. 1873 – poprvé zdolán Hoher Torstein (Schrammsteine) – „Alter Weg“ II – W. Tröger, s umělými pomůckami. První výstup na Mittlerer Torstein – „Alter Weg“ I, tentýž autor a styl. 11. 1. 1873 – narodil se Martin Klimmer, profesor, veterinární lékař, prvovýstupce a spolulezec Oscara Schustera.
mocných nástrojů“ – „Südostweg“ III – Otto Ufer a H. Frick a Tälwachter (foto) – „Uferweg“ III – Otto Ufer („zcela bez pomůcek, jen s cepínem na sekání stupů“!), čímž byla „otevřena“ oblast Rathen pro sportovní lezení. Mnich byl již dávno „zdolán“ bezejmennými návštěvníky – dochovala se pouze data vyrytá v měkkém pískovci: 1632, 1777 „I. C. H.“ 10. 11. 1875 – zahájena horolezecká činnost v oblasti Zittauer Gebirge výstupem na Nördlicher Uhustein – Gustav Jahn a Max Richter. 23. 8. 1877 – narodil se Oscar Pusch, prvovýstupce. Zemřel 8. 6. 1970. 1878 – čtvrtý doložený výstup na Falkenstein schandauerskými turnery – zlatník Schwenke, prodavači Schönherr a Hering a restauratér Berg. Poprvé přenocovali na vrcholku a teprve ráno sestoupili.
1873 – zahájena horolezecká činnost v oblasti Affensteine prvním sportovním přelezem na Frienstein – „Alter Weg“ III.
9. 9. 1879 – narodil se Albert Kunze, železničář, průkopník lezení. Zemřel 17. 1. 1965.
1873 – narodil se Friedrich Meurer, diplomovaný inženýr, prvovýstupce a spolulezec Oscara Schustera. Zemřel 9. 5. 1945. 6. 3. 1864 – „Rodný den“ sportovního lezení v Sasku. Za první výstup ze „sportovních pohnutek“ je dnes považována „zimní“ expedice na Falkenstein (Schrammsteine) cestou „Turnerweg“ III, uskutečněná schandauerskými turnery. Výstup, započatý expedičně již v lednu a únoru, vedl tesařský mistr Gustav Tröger a zúčastnili se ho sedlář August Hering, povozník Ernst Fischer, zedník Johannes Wähnert a truhlář Heinrich Frenzel. Bohužel už tehdy se fest „prasilo“ a tak tito řemeslníci používali při výstupu své nástroje obživy: dláta, sekery, žebříky. Ale i tak klobouk dolů, zkuste si vylézt jejich smělý prvovýstup (ale dláta nechte doma!) a uznáte, že odvaha jim rozhodně nechyběla! V rámci výstupu byl poprvé uskutečněn i první přeskok 1. stupně („Turnersprung“).
25. 3. 1874 – narodil se Richard Pötzsch, obchodník s konfekcí, prvovýstupce, spolulezec Olivera Perry-Smithe. Jeho manželka Martha byla první ženou, která se zúčastnila prvovýstupu klasifikace VII v Sasku (Daxenstein – Klavier VIIa).
5. 7. 1880 – narodil se Dr. Walter Fischer, advokát, prvovýstupce a spolulezec Oscara Schustera v Sasku i na Kavkaze. Zemřel 28. 5. 1960. 1880 – poprvé zdolány neznámými lezci Spitzhübel (Grosser Zschand) – „Alter Weg“ I, Polenztalwächter (Brand) – „Alter Weg“ II, Ottostein – „Alter Weg“ I, Südlicher Wiesenstein (obě Bielatal) – „Alter Weg“II a Grosse Hunskirche (Papststein) – „Alter Weg“ III. 16. 2. 1882 – poprvé zdolán Hinterer Gansfels (Rathen) – „Alter Weg“ II, s umělými pomůckami Carl Beck (66 let) a A. Weingart.
1882 – narodil se Hermann Sattler, prvovýstupce, zemřel 15. 1. 1944. 31. 3. 1883 – narodil se Reinhold Greter, zvaný „Holdi“, prvovýstupce z Drážďan.
1868 – druhý doložený výstup na Falkenstein, tentokrát drážďanskými turnery (A. Bier a E. Miete).
2. 10. 1883 – narodil se Rudolf Kauschka, celník, prvovýstupce v Čechách.
9. 2. 1870 – narodil se Dr. Gustav Kuhfahl – prvovýstupce, fotograf, spolulezec Oscara Schustera. Tento muž poprvé píše o Saském Švýcarsku jako o lezecké oblasti. Zemřel 6. 6. 1938. 1. 11. 1871 – narodil se Dr. Phil Heinrich Rohn – prvovýstupce z českého Frýdlantu. 1871 – třetí doložený výstup na Falkenstein.
1874 – bez umělých pomůcek zdolán Mönchenstein (Mönch) – „bez jakýchkoliv po-
17. 7. 1883 – narodil se Max Matthäus, dělník, prvovýstupce, výborný spárař, zemřel 1937. 29
sasko 17. 6. 1884 – zahájena horolezecká činnost na českých skalách výstupem na Fellerovu věž (Krkavčí skály v Lužických horách) – prof. Theodor Feller ze Zittau, Ferdinand Siegmund a Adolf Gahler, pomocí provazového žebříku.
11. 10. 1884 – narodil se Oliver Perry-Smith, legendární prvovýstupce narozený ve Philadelphii. Po smrti otce (1899 v Havaně) odjel v roce 1902 za matkou do Drážďan, která se tam podruhé vdala. V letech 1902 až 1903 a 1905 až 1912 byl členem saských horolezeckých spolků, v roce 1914 odešel zpět do USA, kde v roce 1969 zemřel. 24. 12. 1884 – narodil se Otto Jüngling, prodavač, prvovýstupce, zemřel 1958. 9. 5. 1885 – narodil se Rudolf Nake, prvovýstupce. 3. 7. 1885 –poprvé zdolán Plattenstein (Rathen) – „Alter Weg“ I – Friedrich Hartmann, R. Kappmeier, K.- F. Böhme, Pluto.
rem pro jeho následovníky. Fehrmann poprvé stanovil přesná pravidla (1913), když odsoudil používání jakýchkoliv umělých pomůcek k dosažení vrcholu („překonávání přitažlivosti zemské vlastní silou“). 11. 7. 1886 – poprvé zdolán Vorderer Gansfels (Rathen) – „Hartmannweg“ II s umělými pomůckami Friedrich Hartmann a R. Kappmeier. 9. 8. 1886 – poprvé zdolán Lokomotive-Dom (Rathen) – „Alter Weg“ III opět s umělými pomůckami stejní autoři. Bez umělých pomůcek poprvé 18. 10. 1895 Oscar Schuster, C. a F. Meurer. 13. 9. 1886 – poprvé s umělými pomůckami zdolán Vorderer Torstein (Schrammsteine) cestou „Alter Weg“ III – Emil Richter a osm druhů. Prvovýstupci vynesli na vrchol na počest prince Friedricha Augusta (věž nesla v té době jeho jméno „Prinz-Friedrich-August-Felsen“) plechovou, silně pozlacenou větrnou korouhev, dlouhou 2,6 a širokou 0,6 metru, kterou umístili na 5 metrů dlouhé trubce! O šest let později (1892) tutéž cestu, ale již bez umělých pomůcek, vylezli Siegfried Meurer, C. Meurer a F. Meurer. 14. 1. 1887 – narodil se Felix Wendschuh, mechanik, prvovýstupce.
24. 12. 1887 – narodil se v USA Arymund Fehrmann, prvovýstupce, bratr Rudolfa Fehrmanna, zemřel 1914. 1888, březen – zahájena horolezecká činnost v Českém Švýcarsku výstupem na Pevnost (Beckstein) v Hřensku – „Stará cesta“ II – Friedrich Meurer a tentýž den druhý přelez Carl Beck (72 let!!) s druhy. 1888, březen– poprvé zdolána Lovecká trubka (Jägerhorn) v Hřensku (Čechy) – „Stará cesta“ I – Friedrich Meurer. 1. 7. 1888 – první výstup uskutečněný prokazatelně bez umělých pomůcek! Dle mnohých začátek sportovního lezení v Sasku. Poprvé zdolána věž Nonne (Rauenstein) – „Alter Weg“ II – Hermann Fischer, Hugo Kurze, Theodor Lierke a Adolf Matthäi. (Nonne již dříve několikrát zdolána s umělými pomůckami, dochované datum v jednom skalním výklenku: 1849).
17. 9. 1885 – poprvé zdolán Westlicher Feldkopf (Rathen) – „Alter Weg“ I – Friedrich Hartmann, R. Kappmeier. 1885, červenec – poprvé zdolán Lamm (Rathen) – „Alter Weg“ I. 16. 5. 1886 – zahájena horolezecká činnost v oblasti Grosser Zschand výstupem na Sommerwand – „Alter Weg II“ – s umělými pomůckami Carl Beck (ve věku sedmdesát let!), W. Krug a G. Hache. Poprvé bez umělých pomůcek – 3. 9. 1893, Friedrich Meurer, O. Weidenbach, F. Böhme a O. Schuster.
31. 1. 1887 – narodil se Emanuel Strubich, krejčí, prvovýstupce, zemřel 7. 2. 1922.
10. 1. 1889 – narodil se Walter Hünig, zvaný „Heini“, prvovýstupce, zemřel 7. 6. 1968. 20. 4. 1889 – narodil se Walter Hahn, známý fotograf a od roku 1904 fotografický kronikář lezení v Sasku. Zemřel 24. 11. 1969. 23. 6. 1890 – narodil se Wilhelm Hentzschel, sedlář, prvovýstupce, zemřel 29. 3. 1968. 31. 7. 1890 – 16letý Oscar Schuster zdolal Matterhorn a Monte Rosu.
12. 6. 1886 – narodil se Artur Hoyer, zvaný „Toni“, prvovýstupce.
22. 6. 1886 – narodil se Rudolf Fehrmann, zvaný „Petrus“, advokát. Narodil se na zaoceánském parníku Spain mezi Evropou a Amerikou. Významný prvovýstupce a autor horolezeckých průvodců (první v roce 1908), které jsou dodnes vzo30
1890 – po návratu do Saska Oskar Schuster poprvé použil lezeckou obuv s konopnou podrážkou, umožňující lezení na tření.
25. 5. 1887 – na rathenskou věž Mönch osazen plechový symbol mnicha (Friedrich Hartmann, Robert Kappmeier a Adolf Matthäi).
1890 – poprvé zdolán Daxenstein (Bielatal) – „Alter Weg“ I. 1890 – poprvé zdolán Bergfreundschaftsstein (Grosser Zschand) – „Alter Weg“ I.
1890 – poprvé zdolán Domwächter (Affensteine) – „Alter Weg“ III – Oswald Weidenbach s druhy.
26. 3. 1891 – narodil se Arthur Agsten, prvovýstupce, zemřel 1967.
23. 6. 1891 – narodil se Paul Schöne, rytec, prvovýstupce, zemřel 1949.
bez umělých pomůcek 27. 3. 1893 M. Klimmer a F. Böhme s novou variantou „Klimmervariante“. 12. 9. 1891 – narodil se Eduard Weinert, prvovýstupce.
10. 12. 1892 – narodil se Karl Hradezky, zvaný „Radi“, prvovýstupce.
13. 9. 1891 – poprvé zdolán Schusterturm (Bielatal) – „Alter Weg“ II – Oscar Schuster.
1892 – Siegfried, Conrad a Friedrich Meurerovi poprvé vystoupili na Vorderer Torstein bez umělých pomůcek.
3. 11. 1891 – poprvé zdolán Artariastein (Bielatal) – „Alter Weg“ I – Friedrich Meurer.
1892 – narodil se Max Hähnel, prvovýstupce. 13. 1. 1893 – zemřel Otto Ewald Ufer, prvovýstupce, narozen 20. 9. 1856. 5. 3. 1893 – poprvé zdolána Kleine Hunskirche (Papstein) – „Alter Weg“ III (IV) – Oscar Schuster, Fritz Böhme, Martin Klimmer. 5. 4. 1893 – zahájena horolezecká činnost v oblasti Schmilka výstupem na Fluchtwand – „Alter Weg“ I – Friedrich Meurer s druhy. 7. 4. 1893 – zahájena horolezecká činnost v oblasti Kleiner Zschand výstupem na Heringstein – „Nordweg“ IV – s umělými pomůckami Martin Klimmer a Oscar Schuster, (bez poprvé 29. 6. 1902 – Oscar Schuster, F. Gerbing a W. Schuster). V témže roce (nedatováno) také vylezena neznámými lezci cesta „Alter Weg“ II.
1891 – poprvé zdolány trojicí Conrad Meurer, Friedrich Meurer a Oscar Schuster schrammsteinské věže Flasche – „Alter Weg“ I, Viererturm – „Alter Weg“ III , Unbenannte Spitze – „Alter Weg“ II, Max und Moritz – „Alter Weg“ II a Spitzer Turm – „Alter Weg“ II. 27. 9. 1892 – další mezník v saském lezení: cesta „Schusterweg“ III na Falkenstein, autoři Oscar Schuster a Martin Klimmer. První přelez
25. 5. 1893 – poprvé zdolán Wartburg (Kleiner Zschand) – „Alter Weg“ II – Oscar Schuster, Fritz Böhme, Oswald Weidenbach a Fritz Meurer. 24. 5. 1893 – poprvé zdolán Klimmerstein (Schmilka) – „Alter Weg“ I – Martin Klimmer a Oscar Schuster. 11. 6. 1893 – poprvé zdolán Böhmeturm (Schmilka) – „Alter Weg“ III – Oscar Schuster a Fritz Böhme. 31
sasko 17. 6. 1893 – hned třemi prvovýstupy na Fünf Gipfel (Schmilka) byl dosažen poprvé v Sasku obtížnostní stupeň V – Nordostturm – „Alter Weg“ V, Nordwestturm – „Alter Weg“ V, Südturm – „Alter Weg“ V. Všechny tři cesty z dílny pánů Oscar Schuster, Fritz Meurer a Fritz Böhme. 18. 7. 1893 – narodil se Arno Sieber, prodavač, prvovýstupce, zemřel 1935. 27. 8. 1893 – poprvé zdolán Böser Turm (Schmilka) – „Alter Weg“ III – Oscar Schuster, Friedrich Meurer, Fritz Böhme a Oswald Weidenbach. 3. 9. 1893 – poprvé zdolán Goldstein – „Alter Weg“II, a Jortanshorn (oba Grosser Zschand) – „Alter Weg“ III – Friedrich Meurer, Oswald Weidenbach, Fritz Böhme, Oscar Schuster. 15. 9. 1893 – narodil se Carl Rau, prvovýstupce. 12. 11. 1893 – poprvé zdolán Bielawächter (Bielatal) – „Alter Weg“ III – Oscar Schuster a Fritz Böhme. 12. 11. 1893 – při druhém výstupu na Schusterturm (kterou po sobě sám nazval v roce 1881 Oscar Schuster) v Bielatalu pánové Oscar Schuster a Fritz Böhme uložili na vrchol „návštěvní knihu“ v plechové schránce a tak „vytvořili“ první vrcholovou knihu v Sasku. 28. 12. 1893 – poprvé zdolán Mittlerer Gansfels (Rathen) – „Meurerweg“ I – Conrad Meurer, Friedrich Meurer a Oscar Schuster. 1893 – první známý výstup cestou „Turnerweg“ na Falkenstein bez použití umělých pomůcek – Friedrich a Reinhard Meurerovi. 1893 – poprvé zdolány Lehnsteigturm – „Alter Weg“ III – Oscar Schuster, Friedrich Meurer a Fritz Böhme a Lehnkuppel (obě Schmilka) – „Alter Weg“ III – Oscar Schuster a Martin Klimmer. 28. 1. 1894 – poprvé zdolán Meurerturm (Schrammsteine) – „Geniessespalte“ IV – Oscar Schuster, F. a C. Meurerovi. 23. 3. 1894 – poprvé zdolány Lochturm– „Alter Weg“ II a Wartturm (obě Rathen) – „Alter Weg“ III (IV) – Oscar Schuster, Friedrich Meurer a P. Müller.
30. 3. 1894 – poprvé zdolány Kampfturm (Grosser Zschand) – „Alter Weg“ III a Homole („Zuckerhut“, Hřensko, Čechy) – „Stará cesta“ III – Friedrich Meurer a Oscar Schuster. 31. 3. 1894 – poprvé zdolány Grosslitzner – „Alter Weg“ III a Grosses Seehorn (oba Grosser Zschand) – „Alter Weg“ I – Oscar Schuster a Friedrich Meurer.
10. 8. 1894 – narodil se Hans Rost, drogista, prvovýstupce, který poprvé dosáhl v pískovcovém lezení stupně VIIIb (28.5. 1922, oblast Bielatal, věž Hauptwiesenstein – „Rostkante VIIIb“; některé prameny uvádí, že první VIIIb byla „Kuniskante“ na Rauschentorwächter z roku 1921). Zemřel 1975.
1. 4. 1894 – poprvé zdolána Laasenturm (Rauensteine) – „Alter Weg“ II – Oscar Schuster, Conrad a Friedrich Meurerovi. 15. 4. 1894 – poprvé zdolán Kleine Spitzes Horn (Grosser Zschand) – „Alter Weg“ II – Paul Müller, J. C. Dümler a Oscar Schuster. 18. 4. 1894 – na vrchol věže Mönch uložil Oscar Schuster vrcholovou knihu v dřevěné krabici, která tam sloužila až do roku 1906. 12. 5. 1894 – poprvé zdolán Grosses Spitzes Horn (Grosser Zschand) – „Alter Weg“ V (bez stavění dnes VI) a opět Oscar Schuster a bratři Meurerové. Na oslavu toho, že dosáhli jednu z posledních nezlezených velkých věží v Sasku, umístili na vrchol černo-bílo-červenou zástavu.
26. 3. 1894 – poprve zdolán Müllerstein (Schrammsteine) – „Alter Weg“ I – Paul Müller a Oscar Schuster. 32
6. 6. 1894 – došlo k prvnímu zaznamenanému pádu při výstupu cestou „Turnerweg“ na Falkenstein vedeném Friedrichem Meurerem. Jistý berlínský profesor se po šestimetrovém pádu, díky tomu, že byl zajištěn, pouze zranil.
19. 9. 1894 – poprvé zdolány Dreifingerturm (Schrammsteine) – „Alter Weg“ III a Winklerturm (Schmilka) – „Alter Weg“ IV trojicí Conrad Meurer, Friedrich Meurer a Oscar Schuster. 2. 12. 1894 – Siegfried Meurer a Julius Dümler umístili na vrchol Falkensteinu korouhev z měděného plechu ve tvaru sokola.
31. 12. 1894 – Oscar Schuster a Fritz Meurer vystoupili na Lilienstein severovýchodní stěnou. Je to první sportovní výstup na masiv v Sasku. 1894 – do mělkého žlabu cesty „Schusterweg“ na Falkenstein umístil Julius Dümler ocelové lano pro zlehčení výstupu (odstraněno až v roce 1900 na přání vrchního polesného pana Hahna z Postelwitze).
turm (obě Schrammsteine) – „Alter Weg“ III – O. Schuster, K. Bröckelmann, E. Hübner a F. Meurer. 2. 5. 1897 – k 25. výročí prvního výstupu na Falkenstein byla umístěna na vrchol černo-bílo-červená zástava o velikosti 3 m2.
1894 – poprvé zdolána Morsche Zinne (Affensteine) – „Alter Weg“ III – Oscar Schuster, Conrad Meurer a Friedrich Meurer. 11. 4. 1895 – poprvé zdolána Falsche Zinne (Affensteine) – „Alter Weg“ III – Oscar Schuster a Friedrich Meurer.
24. 5. 1897 – narodil se Rudolf Klemm, prvovýstupce.
15. 4. 1895 – poprvé skočen přeskok 2. stupně v rámci prvovýstupu „Dümlerweg“ 2/ II na Heringstein (Julius C. Dümler, E. Caro, P. Müller a O. Schuster).
13. 6. 1897 – poprvé zdolán Neue Wenzelwand (Schmilka) – „Alter Weg“ IV – Heinrich Wenzel, Fritz Gerbing a Robert Püschner.
26. 4. 1895 – narodil se Fritz Hübner, průkopník lezení v Zittauer Gebirges. V roce 1952 vydal prvního horoprůvodce touto oblastí.
24. 7. 1897 – zemřel Carl Otto Beck (narozen 17. 9. 1816), optik, prvovýstupce. Své prvovýstupy začal ve věku 60 let! 30. 7. 1897 – narodil se Otto Bruchholz, prvovýstupce, zemřel 31. 3. 1932. 12. 9. 1897 – narodil se Oswald Kunis, páskař, prvovýstupce, zemřel 1976. 7. 11. 1897 – poprvé zdolána Püschnerturm (Schmilka) – „Alter Weg“ IV (VI) – Fritz Gerbing, K. Wagner.
9. 6. 1895 – první „velký alpský výstup“ v Sasku – „Gühnekamin“ III na Vorderer Gansfels (Rathen) – Arthur Gühne a Julius C. Dümler. Oba rovněž poprvé přešli „hřebenovku“ všech tří „kachen“.
1897 – poprvé zdolán Neurathener Felsentor (Rathen) – „Alter Weg“ III.
29. 12. 1895 – první výstup na Falkenstein cestou „Turnerweg“ v zimních podmínkách (!). Friedrich Meurer, Oscar Schuster a Weigand. 1895 – Carl Beck ve věku 79 let spadl z vrcholové hlavy Vordere Gansfels, způsobil si vnitřní zranění a zanechal lezení.
15. 1. 1897 – narodil se Willy Kotz, prvovýstupce. 23. 3. 1898 – Oscar Schuster provedl první sjezd ze čtyřtisícovky – Dufouspitze. 16. 10. 1898 – poprvé zdolána Rohnspitze (Affensteine) – „Alter Weg“ IV – Heinrich Rohn, F. Gerbing, R. Püschner a H. Wenzel.
19. 2. 1896 – narodil se Otto Dietrich, zedník, prvovýstupce, jeden z nejlepších lezců své doby. 1896 – poprvé zdolána Gerbingspitze (Schmilka) – „Alter Weg“ III (V) – Heinrich Wenzel, R. Püschner a F. Gerbing. 1896 – Na věž Mönch toho roku vylezlo 28 horolezců a na Falkenstein dokonce 48 horolezců! 26. 1. 1897 – zemřel „prvovýstupce“ na Königstein Sebastian Abratzky. 17. 4. 1897 – poprvé zdolány Südlicher Osterturm – „Alter Weg“ III – Oscar Schuster, Erwin Hübner a Fritz Meurer a na Nördlicher Oster-
31. 10. 1898 – poprvé zdolána Kesselturm (Schrammsteine) – „Alter Weg“ III – Friedrich Meurer a Oscar Schuster. 1898 – poprvé zdolána Stará Václavská stěna (Alte Wenzelwand) v Hřensku (Čechy) – „Stará cesta“ II („Südostweg“) a „SZ komín“ I („Nordwestweg“) – Heinrich Wenzel, Fritz Gerbing a Robert Püschner. 1898 – poprvé zdolána Bäresteinturm (Steine) – „Alter Weg“ III – Arthur Köhler s druhy. 1898 – poprvé zdolána Flachsköpfe (Affensteine) – „Alter Weg“ III – Richard Flachs s druhy. 1898 – narodil se Ehrhardt Renger, autor smělých chladnokrevných prvovýstupů. Zemřel po 33
sasko 17. 9. 1899 – poprvé zdolána věž v masívu Falkensteinu Zinne (Kleinne Zinne) – „Alter Weg“ IV – Heinrich Wen(t)zel, Robert Püschner a Fritz Gerbing.
28. 5. 1899 – poprvé zdolán Bloszstock (Affensteine) – „Wenzelweg“ V uskutečnili s umělými pomůckami Heinrich Wenzel (49 let!), Robert Püschner a Fritz Gerbing. 11. 6. 1899 – poprvé zdolán Blaues Horn (Grosser Zschand)– „Alter Weg“ III – Oscar Pusch a Hans Poppe. 21. 7. 1899 – poprvé zdolána Brosinnadel (Affensteine) – Fritz Brosin, Heinrich Wenzel, Robert Püschner a Fritz Gerbing. Jejich „Alter Weg“ IV (V) byla první stěnovou exponovanou cestou v Sasku. 23. 7. 1899 – poprvé zdolán Hinteres Pechofenhorn (Kleiner Zschand) – „Alter Weg“ II – Oscar Pusch a Georg Eichler.
Hoher Torstein
34
10. 10. 1900 – poprvé zdolána Nordlicher Schrammturm (Schrammsteine)– „Alter Weg“ III – Johann a Joseph Wäberovi. 27. 10. 1900 – narodil se Otto Heinecke, obchodník, prvovýstupce, zkušený vodák na divoké vodě, otec Dietmara Heineckeho, autora špičkových průvodců po Sasku.
pádu při sólo výstupu cesty „Weinertwand“ (Rathen, věž Vexierturm) ve věku 23 let. 29. 1. 1899 – narodil se Hans Heilmaier, zvaný „Heilo“ či „Bergpolizist“, elektrikář, prvovýstupce, kronikář saského lezení. Zemřel 1991.
III – Johann Wäber, Joseph Wäber, namáhavým rozporovým komínem.
1900 – poprvé zdolána Nordturm (Pfaffenstein) – „Alter Weg“ 1/I – Oscar Schuster s druhy. 26. 2. 1900 – narodil se Fritz Wiessner, chemik, prvovýstupce. Účastník expedic na Nanga Parbat (1932) a K2 (1939). Zemřel 3. 7. 1988 v USA. 27. 5. 1900 – doktor Friedrich „Fritz“ Brosin (nar. 6. 3. 1858) se stal ve svých 42 letech první obětí lezení v Sasku – nepřežil pád při sólovém prozkoumávání možností zdolání dosud nezlezené věže Wilder Kopf (Affensteine). 5. 6. 1900 – narodil se Paul Illmer, svářeč, prvovýstupce. 24. 6. 1900 – poprvé zdolán Pechofenstein (Kleiner Zschand) – „Alter Weg“ I – Arthur Reimann, W. Herwig a Hermann Sattler. 11. 9. 1900 – poprvé zdolána Südlicher Schrammturm (Schrammsteine)– „Alter Weg“
1900 – poprvé zdolána Südliche Pfaffenschluchtspitze (Pfaffenstein) – „Alter Weg“ III – Fritz Gerbing (nepotvrzeno). 1900 – Falkenstein zdolalo 70 horolezců. V oblasti Rathen do roku 1900 bylo vylezeno 14 vrcholů (oproti dnešním 163). 1901 – Namáhavým komínovým výstupem Hermanna Satlera, W. Meylana, F. Gerbinga a O. Pusche na Kreuzturm (Affensteine) – „Alter Weg“ V , skončila první etapa horolezeckého prozkoumávání Labských pískovců a začala nová éra, éra horolezeckého „dobývání“. A pro příště slibuji, že i my „dobudeme“ nějaký ten vrchol…! text
Houmy
foto
archiv autora
Pozvánka na Valnou hromadu Českého horolezeckého svazu, která se bude konat v neděli 20. března 2005 od 10.00 do 16.00 hodin Místo konání: posluchárna P 5 – 1. patro v budově FTVS Praha, José Martího 31, Praha 6 – Veleslavín Prezentace: od 9.00 hodin. Žádáme o včasnou prezentaci, aby bylo možno dodržet časový plán. Při prezentaci předloží delegáti platný členský průkaz ČHS. Doprava: Metro A Dejvická – tram. 20, 26 směrem Divoká Šárka – zastávka Vozovna Vokovice, velká žlutá budova kousek zpět vlevo Hlasovací klíč: Na VH je přítomen pouze 1 delegát z každého oddílu, jeho hlas se přepočítává podle následujícího klíče: • do 20 členů = 1 hlas • 21 – 35 členů = 2 hlasy • 36 – 80 členů = 3 hlasy • nad 80 členů = 4 hlasy Valná hromada bude volební. Návrhy na předsedu ČHS, 2 místopředsedy a 4 členy VV měly být do data vyjití tohoto čísla předány na sekretariát ČHS. Dodatečný návrh lze ještě uplatnit těsně před začátkem VH u místopředsedy ČHS, který jej předá předsedovi volební komise. Seznam navržených kandidátů bude zveřejněn v Bulletinu a na www.horosvaz.cz nejpozději 1 měsíc před VH. (Informace platná k datu uzávěrky čísla 7. 1. 05)
Přehled závodů ve sportovním lezení ...obtížnost, bouldering, rychlost... Je uvedeno datum, místo konání a kategorie závodu. 15. 1. 05; Police Open info; ranking 19. 2. 05; Hala Holešovice – Praha; Český pohár 26. 2. 05; Hala Holešovice – Praha; Český pohár 5. 3. 05; Korzo Open Šumperk; Český pohár březen 05; Břeclav; Český pohár
19. 3. 05; SportTime Show Praha; Český pohár 26. 3. 05; Aprílový pohár Lomnice nad Popelkou; Český pohár 9. 4. 05; Rajče Brno; Český pohár 23. – 24. 5. 05; Praha – Ruzyně; MČR 27. 8. 05; MHFF Teplice; Český pohár 17. – 18. 9. 05; International Event Praha; MMČR 11. – 12. 11. 05; Světový pohár Brno; Světový pohár 13. 11. 05; Brno – finále ČP; Český pohár Průběžně aktualizované podrobnosti na http://www.horosvaz.cz/ souteze/view.phtml?id=825
Přehled závodů – ČESKÝ POHÁR ve skialpinismu 2005 Uveden termín; název akce Pořadatel, informace 8. 1.; Noc tuleních pásů, Janské Lázně – Krkonoše, start-cíl, jednotlivci – muži, veteráni, ženy, junioři, kadeti a open AKLVK Janské lázně, Jiří Pleskač, tel.: 603 472 966, e-mail:
[email protected] 22. 1.; O dřevěného Krakonoše, Rokytnice nad Jizerou – Krkonoše, rally, jednotlivci – muži, veteráni, ženy, junioři, kadeti TJ Spartak Rokytnice n. J. Alpin club; Jan Doubek, tel.: 607 777 025, e-mail:
[email protected] 5. 2.; Javorový vrch – Beskydy, start-cíl, jednotlivci – muži, veteráni, ženy, junioři, kadeti, Mistrovství ČR, SEP SK SKIALP Beskydy, Zbyhněv Kantor, tel.: 606 509 758, e-mail:
[email protected] 19. 2.; Strážné 2005, Strážné – Krkonoše, rally, družstva – muži, veteráni, jednotlivci – ženy, junioři Horská služba Vrchlabí, Horská služba, tel.: 499 434 177, Svatopluk Picek, tel.: 499 426 340, e-mail:
[email protected]
SAK HS Orlické hory, Jiří Kalousek, tel.: 606 725 100, 494 595 735, e-mail: hsoh.ricky@ tiscali.cz 12. 03.; Rally Krkonoše 2005, Špindlerův Mlýn – Krkonoše, rally, družstva – muži, veteráni, jednotlivci – ženy, junioři, kadeti Ski Alp Club Špindlerův Mlýn, Pavel Jirsa, tel.: 606 157 923, 499 523 580, e-mail:
[email protected] 2. – 3. 4.; Nízké Tatry, Slovensko, start-cíl, družstva – muži, veteráni, jednotlivci – ženy, junioři, kadeti www.skimountaineering.sk 9. 4.; Chocholowská dolina, Polsko, start-cíl, jednotlivci – muži, veteráni, ženy, junioři, kadeti www.skimountaineering.sk
Skialpinismus – Český pohár 1. Pořadatel: Subkomise závodního skialpinismu Českého horolezeckého svazu vyhlašuje pro rok 2005 soutěž o Český pohár ve skialpinismu v kategoriích: muži, veteráni, ženy, junioři, kadeti. Vítězem poháru se stane jednotlivec, který v absolutním pořadí získá nejvíce bodů z osmi vyhlášených závodů v kategoriích muži, veteráni, ženy, junioři a z šesti vyhlášených závodů v kategorii kadetů. 2. Informace k závodům: Muži a veteráni závodí v jednotlivcích i ve družstvech, dle vyhlášení pořadatele závodu. Ženy, junioři a kadeti závodí pouze v jednotlivcích. Smíšená družstva závodí a jsou bodována v kategorii mužů. Závody v Janských Lázních, na Javorovém, v Nízkých Tatrách a v Zakopaném se uskuteční jako závody jednotlivců systémem start–cíl. Závod v Rokytnici nad Jizerou proběhne jako závod jednotlivců systémem rally. Ostatní závody proběhnou jako závody dvojic pro kategorii mužů a veteránů. Závody v Orlických horách proběhnou systémem start– cíl. Závody ve Strážném a ve Špindlerově Mlýně se uskuteční systémem rally.
3. Bodování Českého poháru: Vítězem poháru se stane jednotlivec, který v absolutním pořadí získá nejvíce bodů z osmi vyhlášených závodů. Do celkového pořadí se započítávají dva nejlepší výsledky ze závodů SEP a další tři nejlepší domácí závody v kategoriích muži, veteráni, ženy a junioři. V kategorii kadetů se ze šesti vyhlášených závodů započítávají dva nejlepší výsledky ze závodů SEP a další dva nejlepší domácí závody. Závody SEP (Javorový, Slovensko a Polsko) jsou bodovány dvojnásobně. Bodování závodů SEP: 60, 59, 58, 57, 56, 55, …… 1. Bodování domácích závodů: 30, 29, 28, 27, 26, 25, ……. 1. V závodě družstev obdrží každý člen družstva plný počet bodů do celkového hodnocení, boduje se jen sudými body. Bodování závodů družstev: 30, 28, 26, 24, 22, 20 …… 2. Závodníci, kteří nedosáhnou na bodovaná místa, obdrží po 1 bodu. 4. Vyhlášení výsledků Českého poháru: Vyhlášení celkových výsledků Českého poháru bude provedeno při vyhlašování výsledků posledních závodů v Chocholowské dolině. První tři závodníci v kategoriích mužů, veteránů a žen, první v kategoriích juniorů a kadetů získají věcné ceny věnované sponzory Českého poháru firmami NAM CHE, SAM HAWKINS a subkomisí závodního skialpinismu při ČHS. Vítěz obdrží putovní pohár věnovaný subkomisí závodního skialpinismu. Pohár může získat na dobu jednoho roku pouze občan České republiky. 5, Statistik Českého poháru: Rudolf Klíma, Verdek 39, 544 01 Dvůr Králové nad Labem tel.: 499 620 923 domů, 736 629 669 mobil, e-mail:
[email protected]
Martin Mellan
ČHS, Zátopkova 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6 – Strahov
5. 3.; Deštné v O. horách, Orlické hory, start–cíl, družstva – muži, veteráni jednotlivci – ženy, junioři
tel./fax: 220 513 697, tel.: 233 017 347, mobil: 603 646 347 e-mail:
[email protected],
[email protected] http://www.horosvaz.cz
35
medicína
1
První pomoc na laně
aneb Ošetři a zachraň na skále, ledu a sněhu Dnešním prvním dílem si vás dovoluji pozvat na miniseriál první pomoci určený skalkařům, horolezcům, skialpinistům a vůbec všem, co mají něco společného s lezením. Bylo to někdy o loňské zimě, kdy jsme hodili řeč na téma první pomoc a její poskytnutí či spíše neposkytnutí při úrazu nebo náhlé zdravotní komplikaci. Znalosti některých mých kamarádů neodpovídaly ani rozsahu první pomoci probírané na základní škole. Není veřejné tajemství, že znalost poskytnutí první pomoci je u nás mizerná a taky nemá cenu psát, jak je horolezectví nebezpečné a co se při něm může stát. Ale položím jednoduchou otázku: „Uměl bys ošetřit a poskytnout odpovídající první pomoc zraněnému, pokud možno tak, abys jeho stav ještě více nezhoršil?“ Ať si odpoví každý sám za sebe a sáhne si do svého svědomí. Svou představu tohoto miniseriálu jsem nastínil v redakci Montany a to bylo jako bych se upsal čertu. Ale upsání to bylo nezbytné a relativně příjemné, protože v žádném „outdoorovém“ časopise jsem žádnou ucelenou řadu článků na toto téma neviděl, a tak mě čekal neznámý terén. Jednotlivé díly budou mít vždy obdobnou strukturu a doufám čtivý a laikům snad lehce pochopitelný obsah. Na začátku bude kazuistika, jednoduše nějaký krátký příběh ze života s tělesnými „škrábanci“. Následovat bude popis zdravotního problému, jeho léčba a prevence, a na konci od druhého čísla bude prostor pro dotazy vás, milých čtenářů, k předcházejícímu tématu. Kritice a námětům jsem otevřený, protože bude hlavně na vás, s jakou odezvou se miniseriál setká a co vám přinese. To hlavní na závěr. Všechna uvedená sdě-
36
lení a obsah témat budou odpovídat nejnovějším doporučením Lékařské komise ČHS a Společnosti horské medicíny, které vycházejí ze sdělení a poznatků Lékařské komise při IKAR a UIAA a Mezinárodní společnosti horské medicíny, a tak budete skutečně „in“. Právě je půlka zimy, v době psaní mi byla z důvodu energetických úspor řádná kosa. Nemohl jsem začít jiným tématem než je podchlazení, které se u mě pomalu ale jistě začalo projevovat. Podchlazení – hypotermie Po výstupu na Keeseck (3.078 m) zemřel v údolí Dabertal ve východním Tyrolsku na následky naprostého vyčerpání a podchlazení devítiletý chlapec. K tragédii došlo po dramatické noci v nouzovém bivaku, kterou trávil se svým otcem, a po několika neúspěšných pokusech otce o donesení syna do bezpečí nebo o přivolání pomoci. Oba zde byli s dvanáctičlennou turistickou skupinou, od které se však oddělili po prvním výstupu, zatímco zbylí účastníci pokračovali v dalších plánovaných výstupech na vrcholy v okolí. Příčinou smrti bylo vyčerpání a podchlazení. (otevřené zdroje) Jde o závažný stav, kdy organismus ztratil schopnost regulace tělesné teploty a teplota tělesného jádra poklesla pod 35 oC. Co je to tělesné jádro? Je to obsah dutiny lební, hrudní, břišní a vnitřní část svalstva, který si udržuje stálou tělesnou teplotu 37 oC a za normálních podmínek dochází jen k jejím minimálním výkyvům. Tělesné jádro obaluje vnější vrstva svalů, podkožní tuková vrstva a kůže s tepelnými a chladovými receptory, v tomto případě mluvíme o tělesném obalu, který je nejdůležitějším činitelem v mechanismech výměny tepla a udržování stálé vnitřní tělesné teploty. Tento děj nazýváme termoregulace. Organismus se snaží udržet tepelnou rovnováhu zvýšením metabolismu, omezením tepelných ztrát zúžením cév na periferii a chladovým třesem, který je ovšem energeticky velice nevýhodný (velká spotřeba energie a kyslíku). Podchlazení může vzniknout i při nižších teplotách, které se nemusí nutně blížit bodu mrazu. Spoluviníkem je
i úraz, vyčerpání, nedostatečný energetický přísun a samozřejmě i nedostatečné oblečení. Ztráty tepla 1. Vyzařování – radiace: Ztráta tepla elektromagnetickými vlnami, dají se vracet zpět zabalením osoby do alufólie (až 60 % tepelných ztrát organismu, u těžké hypotermie nedochází ke ztrátám tepla vyzařováním). 2. Odpařování – evaporace: Vydechování vodních par plícemi a ztráta tepla při pocení. Odpařování z plic prudce vzrůstá ve vysokých nadmořských výškách, kdy tělo tímto způsobem ztrácí až několik litrů tekutin denně. 3. Vedení – kondukce: Přímé předání tepla mezi dvěma předměty s rozdílnou teplotou dle teplotního gradientu. Vedení urychluje pobyt ve studené vodě, zvýšená vlhkost vzduchu. Přes podrážky bot je mizivé, ale velké u nemocného ležícího na zemi. Proto ho podložíme karimatkou, dekou, batohem a vyměníme mokré oblečení za suché. 4. Proudění – konvekce: Ztráta tepla z povrchu do vzduchu nebo vody, v praxi ohřátý vzduch z těla je nahrazován chladnějším z okolí. Proudění se zvyšuje při větru, vlastním pohybu, plaváním ve studené vodě. Tyto ztráty snížíme vybudováním závětří. Vznik podchlazení 1. Akutní – prudká forma podchlazení Vzniká v chladné vodě při pádu do ledové vody (př. Titanic). Nastává intenzivní zúžení kožních cév s následným omezením ztrát tepla kůží. Chlad vyvolává bolestivý svalový třes k získání potřebného tepla, tím se rychle vyčerpávají zdroje energie (glykogen ve svalech a v játrech). Při neschopnosti udržet tělesnou teplotu dochází k centralizaci krevního oběhu, a díky tomu může tělo udržet teplotu tělesného jádra. Zrychluje se dechová a tepová frekvence, postižený je zprvu neklidný, úzkostný, později nastupuje únava, apatie a smrt v důsledku poruchy srdečního rytmu. Ztráty tělesného tepla jsou ve vodě mnohonásobně vyšší (vedení a proudění, ztráta izolující vzduchové vrstvy v blízkosti kůže), plovací pohyby tepelné ztráty urychlují (prokrvení periferie na úkor teplejšího tělního jádra). Po pádu do ledovcové trhliny je průběh pomalejší. 2. Chronická – pozvolná forma podchlazení
Je to obvyklá forma podchlazení v horolezectví. I když má organismus větší možnost využít svých obranných mechanismů, často předchází vyčerpání, které vznik hypotermie urychluje. Důležitou roli hraje mnoho faktorů: konstituční typ, podkožní tuk, trénovanost, aktuální zdravotní stav fyzický i psychický, výživa, ztráty tekutin, zevní faktory (teplota a vlhkost vzduchu, vítr, nadmořská výška, délka expozice). 3. Léčebná – indukovaná forma podchlazení Záměrné snižování tělesné teploty se používá hlavně v kardiochirurgii. Rozdělení podchlazení podle teploty jádra 1. mírné (lehké) 32–35 oC – „vzrušení“ – třese se, vědomí zachováno, činnost srdce a dýchání zachována. Osoba je lehce studená a bledá, třese se, je při vědomí, i když může být lehce dezorientovaná, odpovědi nervového systému jsou zpomaleny, jemná porucha koordinace, nastává hypoglykémie (nedostatek cukru v krvi) v důsledku energetického vyčerpání, zrychlený puls, zrychlené a prohloubené dýchání, spotřeba kyslíku je vyšší o 300 %!
2. střední 28–32 oC – „vyčerpání“ – netřese se, vědomí zachováno, činnost srdce a dýchání zachovány. Život podchlazeného je vážně ohrožen! Postižený je nezúčastněný až upadává do bezvědomí (porucha paměti a řeči), svoje podchlazení si neuvědomuje, svalový třes ustupuje (zastavuje se při 30 oC), celková svalová ztuhlost včetně obličeje, zpomalení pulsu a dýchání (charakteristická odpověď srdce na toto stadium), spotřeba kyslíku klesá na 50 %! 3. těžké pod 28 oC – „ochrnutí“ – netřese se, není při vědomí, činnost srdce a dýchání neznatelné až žádné. Oběť je v bezvědomí, neprobuditelná, nereaguje na bolestivé podněty, nepravidelný, špatně hmatný puls, nepravidelné dýchání s pauzami, voskově
bledá kůže, jeví známky otoku, zornice rozšířené, ale je zachována reakce na světlo(!). Nemocný se postupně dostává do stadia „zdánlivé smrti“ – osoba vypadá jako mrtvá. Přítomno je těžké bezvědomí, nehmatný puls, nedýchání, vymizelá reakce na světlo, spotřeba kyslíku na 25 %! Smrt může být konstatována jen tehdy, když byla kardiopulmonální resuscitace (nepřímá srdeční masáž a dýchání z úst do úst) neúspěšná i u dostatečně prohřáté oběti (nejméně na 35 oC)! Anglosaské prameny používají termín „no patient is dead until warm and dead“, neboli žádný pacient není mrtvý, dokud není teplý a mrtvý. Úplná činnost srdce ustává při 18 oC. Nejnižší zaznamenaná teplota přežití je 16 oC u dospělého a 15 oC u dítěte. První pomoc Lehká hypotermie Pro podchlazení obecně platí zamezení dalším ztrátám tepla, tj. maximálně omezíme působení chladu, větru a vlhka. Ideální je přemístit podchlazeného do suchého přístřešku. Vyměníme mokré oblečení za suché a provádíme pasivní zahřívání. Osobu izolujeme od studené podložky (karimatka, batoh, lano), dostatečně izolujeme tělo samotné dalšími svršky (třetina ztrát tepla se děje hlavou), umístíme ji do alufólie, spacího pytle (deky) a bivakovacího pytle. Můžeme také zapnout dva spací pytle do sebe a podchlazeného umístit mezi dvě osoby. Ideální je Hiblerovo tepelné balení, které dokáže zvednout teplotu až o 4 oC za hodinu! Hiblerovo tepelné balení – provedení: Co je třeba? Bivakovací vak nebo celta, karimatka, alufólie, 3–4 vlněné deky, prostěradlo složené napětkrát, termoska s horkou vodou nebo ohřívací balíček a čepice. ] vrstvu dek na celou délku těla a alufólie (pouze pro oblast trupu) rozložit ještě před manipulací s podchlazeným ] složené prostěradlo prolít horkou tekutinou (termoska s čajem + chemický balíček) a uložit pod větrovku na košili a tričko, ne na holé tělo (vznikne vlhké teplo) ] alufólii zavinout těsně kolem trupu postiženého, tak, aby horní a dolní končetiny zůstaly volné ] pak zavinout celé tělo do 2– 3 dek, důležité je vyhlazení záhybů
čepice
5x složené prostěradlo + horká voda alufólie
deky
karimatka
bivakovací vak, celta
Hiblerovo tepelné balení
5x složené prostěradlo prolité 1litrem horké vody alufólie – zavinutá těsně kolem trupu, HK zůstávají volné deka 1 deka 2 deka 3 kolem celého trupu, vč. HK, dobře utěsnit okolo krku karimatka bivakovací vak a těsnost v oblasti krku a nohou, výsledkem by měla být postava zahalená jako mumie až k uším, nezapomeňte na čepici ] vlhké tepelné balení má být obnovováno nejdřív za hodinu, bylo-li mezitím dosaženo uzavřeného prostoru ] sledovat podchlazeného – vědomí, puls, dýchání K vyrovnání teploty můžeme použít i zdroje tepla jako chemické ohřívací balíčky nebo láhve s horkou vodou. Pozor, nepokládáme přímo na povrch těla, abychom nezpůsobili popáleniny. Podáváme horké sladké nápoje. Pomáhají zvyšovat teplotu a vyrovnávají pokles cukru v krvi, který samotné zahřívání prohlubuje v důsledku zvýšené metabolické výměny. Aktivní zahřívání je v tomto stadiu dovoleno, ale výsledky jsou nevýrazné. Transport do nemocnice při správném zahřívání a zlepšení stavu nemocného není nutný. Střední – těžká hypotermie S podchlazenou osobou hýbeme co nejméně a co nejšetrněji, zabráníme všem aktivním i pasiv-
ním pohybům, jejichž důsledkem by mohlo dojít k tzv. „after-drop“ efektu (nastává i při nedostatečném zahřívání), kdy se studená krev z periferie dostane do tělesného jádra, způsobí další pokles jeho teploty pod kritickou mez 30 oC a dojde k selhání srdce a oběhu – nejčastěji z důvodu míhání komor. Vyhneme se i agresivnímu zahřívání, které má stejné důsledky. Provádíme obdobné kroky vedoucí k zamezení ztrát tepla jako u lehké formy podchlazení. Při vědomí podáváme horké sladké nápoje. Pozorně pozorujeme vědomí, dech a puls a musíme být připraveni k okamžité kardiopulmonální resuscitaci. Maximální rychlost evakuace je na místě! Člověk bojuje o život! Pokud to situace dovoluje, raději vyčkáme příletu záchranářů, protože při transportu terénem dochází k dalším tepelným ztrátám. Ty omezíme postavením stanu nebo vykopáním sněhového záhrabu. V odlehlých oblastech s omezenou záchranou počkáme na překonání kritické teploty, kdy se podchlazený probouzí, zrychluje se tep a dech.
„Zdánlivá smrt“ – Srdeční a dechová zástava – kardiopulmonální resuscitaci začínáme jen za předpokladu, že po dobu jedné minuty je nehmatný puls na a. carotis (krční tepně). Resuscitaci provádíme do ohřátí nemocného na normální teplotu, naprostého vyčerpání zachránců nebo předání podchlazeného odborníkům. Preferujeme dýchání z úst do úst, vzduch záchranáře je teplý a nepřispívá tak k dalšímu ochlazování. Léčba podchlazení má přednost před léčením omrzlin!!! Prevence: ] oblečení odpovídající náročnosti akce a terénu, dostatečně velké (nesmí být malé a těsné nebo naopak příliš velké), náhradní svršky ] počet oblečených svršků přizpůsobit okolním teplotním a povětrnostním podmínkám (zabránit nadměrnému pocení), neoblékat mokré oblečení ] stupeň fyzické aktivity přizpůsobit podmínkám (za -20 oC nebudu sedět na zadku) ] vysokoenergetická strava, dostatečný příjem horkých tekutin, vyloučení alkoholu (roztahuje periferní cévy, snižuje svalový třes – subjektivní pocit tepla, zatímco teplota jádra se snižuje) ] dle situace odpovídající úkryt před chladem, větrem a vlhkem (patřičná výbava na bivak) No, my už jsme na bytě zatopili, to když už jsem měl tu někde popisovanou pozici „tučňáka“ a nějak málo jsem mluvil. Teď už mi podchlazení nehrozí. A jak jste na tom vy? Snad jen památná věta z „Mrazíka“ závěrem: „Už je ti teplo, děvče?“ „Teplo, dědečku Mrazíčku.“ Velký dík za spolupráci a připomínky patří MUDr. Janě Kubalové. Zdroje: Lékařská komise ČHS, Společnost horské medicíny, Mezinárodní společnost horské medicíny Travel medicine – Keystone, Kozarsky, The High Altitude Medicine Handbook – Pollard, Mudroch, Intenzivní medicína – Ševčík, Černý, Vítovec text
Tomáš Obtulovič ml.
kresby
watt, archiv autora
37
kýbl
zajímavé knihy
(lezci sobě)
Ahoj redakce!
Zvoní ještě hrana?
Mám dojem, že jsem prošvihl uzávěrkový termín pro první letošní číslo. Ale přesto bych do něj měl jednu krátkou a možná i důležitou připomínku. Venca Širl se ve svém článku Emoce a dojmy v Montaně č. 6/ 2004 zmiňuje o Frantovi Gruntovi (i když ho přímo nejmenuje) způsobem, který snad nemá v horolezeckém i ostatním tisku obdoby. Snad to ani nemusím dál rozebírat – i kdyby jeho charakteristika (myslím Frantova) měla být pravdivá. Frantu jsem znal osobně, dobře a dlouho, i s jeho chybami a přednostmi, které oceňuji i po dlouhých letech a s odstupem. Širla nikoliv, nebo spíše jen z doslechu, a slyšel jsem toho dost a dost. Takže jenom vzkaz pro pana Širla: „Kdybys nahý vyskákal po jedné noze až na vrchol Everestu, nemůžeš mít jako člověk nikdy větší cenu než obyčejný kamarád Franta Grunt.“ To je vlastně všechno. Pokud jste chtěli představit V. Širla horolezecké veřejnosti – nezná-li ho, podařilo se vám to beze zbytku. Jen nevím, jestli to nebylo pro nehorolezecké čitatele trochu „mimo mísu“. Tak ahoj
S odstupem času se vracím k „ping-pongu“ Jáma a kyvadlo (M 2/04 s. 40–41), Komu zvoní hrana? (M 3/04 s. 40–41) a Quo vadis, špagáte? (M 4/04 s. 49). Už mi „sešel z očí, sešel z mysli“, ale kamarádi mne upozornili, že „pinčesák“ skončil na mé straně. A to já nerad. V době psaní reakce na Jámu a kyvadlo jsem T-Edge Test na webu skutečně nenašel, patrně jsem se díval „příliš hned“, před jeho vyvěšením. Mr. RaF tím byl uražen, považoval to za hanění práce lidí, kteří se na tom podíleli – a vzalo ho to natolik, že v Quo vadis od věcného tónu ještě víc než v Jámě a kyvadlo sklouzl k jízlivým satirickým šlehům. Já se k nim neuchýlím (a že mne jich napadá!), škoda papíru Montany. K sepsání Komu zvoní hrana? mne (mimo jiné) přivedla nebezpečná „přeslechnutá věta“, že se za posledních dvacet let nestal smrťák s přetrženým lanem na hraně! Ničí práci jsem nehaněl – to naopak RaF zlehčil ony „nudné“ metodické články. Přitom víme, jakým nárůstem bouráků se projevil výpadek metodiky po „sametu“ a uvolnění „mravů“ na skalách – a co to dalo práce jakž takž alespoň ty nejhorší díry zalepit! Dále, nikdy jsem netvrdil, že norma na horolana je irelevantní, proto mi poučení v Quo vadis o její relevantnosti přišlo od věci (vždyť toho přece jsou plné všechny ty „nudné články“, včetně „celolanové“ M+ podzim-zima 00). V Komu zvoní hrana uvedená zmínka, že standardní pádová zkouška je vzdálena od horské reality více než Sharp Edge Test UIAA 108, se vztahovala k hranové odolnosti lana, což snad ze souvislostí jednoznačně vyplývalo (o ničem jiném tam nebyla řeč, na rozdíl od důkladně „nudných článků“). Když už jsme u toho, je s podivem, že RaF spíše nenadzvedly úplné nesmysly v nepodepsaném článku Lehká, tenká a... v M+ jaro-léto 01 s. 39–40 (kdo ho tam vypustil?), které jsme rozebrali v Opravně omylů v M+ jaro-léto 02 s. 34–35. A že je „nehašišové“ lano z „perlotvorného“ nylonu čili dederonu, to jsme věděli už když jsme se na něj navazovali – roky před narozením RaF!
V. Slouka
Montaňácký mikropříběh Mám migrénu, málo muskulatury, mlátím Montanou moly (mlsali mi „mammutku“, mizerové), můj maglajz mazlavě mámí modrá madla, minutu myslím, mručím, mentoruji: „Musíš, makej, máš morál!“ měknu… Měním mety, mezi matadory může maximálně Mrázek. Mama mia! Míjím mokré madlo, mířím mimo, mrzne mi mozek, mám mrákoty. Molitanovou matraci minu… maska. Mlask!
Ahoj Montaňáci, srdečně Vás zdravím a posílám svůj mikropříběh. Vznikl jako odezva na vcelku vlezlou reklamu jednoho nejmenovaného mobilního operátora. Třeba se vám bude líbit. S pozdravem Lukáš Chmela
38
Vraťme se k T-Edge Testu. Díval jsem se, nehaním, ale naopak, je dobře vymyšlen! Až se objeví lana, která jej přežijí, objednám si to „ze sedmého schodu“! ALE AŽ! T-Edge Test předběhl dobu, zatím by nám (dle vlastního vyjádření autora) jen řekl, že všechna lana (co se hranové odolnosti týče) jsou stejně špatná... Kdyby RaF měl lano atestované dle (podle něj zbytečné) normy UIAA 108, jeho kritická slova o Sharp Edge Testu a Sharp Edge Resistant lanech by jistě měla větší váhu. Nechci nikomu nic podsouvat, ale takto by to mohlo zavánět konkurenčním bojem (viz v Jámě a Kyvadlu prsknutí na „čerstvé hranové maturanty z Moravy“, u nichž se RaF řemeslu vyučil). A leckoho by mohlo napadnout, zda třeba za návrhem na zavedení extra tvrdého T-Edge Testu také nebyly konkurenční pohnutky, když by všechna lana (co se hranové odolnosti týče) spadla do jednoho pytle... Chroust Pozn.: Příspěvek vhozen do Kýble na vlastní žádost autora; autor není agentem moravského výrobce lan. Pozn. redakce: Pokud všechno dopadne jak doufáme, najdete v příštím čísle stručné odpovědi obou aktérů sporu na několik našich konkrétních otázek. Ledacos se tím snad vysvětlí a nebude nutné celou debatu dále protahovat.
Iceclimbing in Tirol Nový průvodce s vice jak 400 popisy ledových a mixových cest
(v severním a východním) Tyrolsku. Popisované cesty jsou v délce od 10 m do 650 m a v obtížnostech WI2 až M11. Celobarevná kniha, 600 fotografií na 336 stranách. Popisované lezecké oblasti: Achensee, Wilder Kaiser, Innsbruck-Brenner a Osttirol, kde najdete významné oblasti jako: Zillertal, Stubaital, Sellrain/ Kühtal, Ötztal, Pitztal, Kaunertal and Paznauntal. Kniha je vhodná pro začátečníky i zkušené lezce. ISBN: 3-9500920-1-3 Předpokládaná cena ne českém trhu bude kolem 950 Kč. Aktuální informace najdete na www.horokupectvi.cz -bkrProblémem jakékoliv smysluplné debaty s Vildou Pavelkou je, že obratně zaměňuje skutečnost za vlastní fikci. To, co ví, namíchá s tím, co si domyslí, do jedinečného koktejlu určeného jen pro skutečné labužníky. Následující text přinesl zcela vážně do rubriky „Knihy“. Níže popsané tituly samozřejmě nikde nenajdete…
Dva na štandu
Fronta v Dolomitech 1915 – 1917
jsme krví hor ve spárách žil s batohy kyslíku dva buněční roznašeči morénový čaj míchaný mačkou sladíme homolí žuly bojujeme s orly o chyty rozinky štandů ukusují cepíny střecha převisu je mámina sukně prosíme o bonbón vrcholu kde pád už nebolí a cvaknutí je život intenzita zalomení palce Tomáš Moravec
Milan Čepelka „Sluníčko zapadá za hory černé, od západu táhnou řady nezměrné, z jedné strany Alpini, z druhé padají miny, tak začala válka na Itálii…“ Jezdíte do Dolomit a vnímáte i něco víc než chyty a stupy? Pak by vás tahle kniha mohla zaujmout. Název sice dává tušit, že nepůjde o výčet cest, ale není to tak docela pravda. Právě pro boj zblízka byli tehdy určeni ti nejlepší horolezci, za všechny jmenujme třeba Seppa Innerkoflera, jenž padl na vrcholu Paternkofelu. O nesmyslnosti války jasně vypovídají čísla. Jen v noci z 12. na 13. 12. 1916 zahynulo při velkou oblevou způsobených lavinách minimálně 6.000 vojáků na rakouské straně. V Dolomitech je spousta
mrázův šleh vrcholů zpřístupněna díky „železným cestám – ferraty“. Některé z nich byly vybudovány právě kvůli zásobování těžko přístupných pozic, do kterých bylo nutno dostat třeba i rozmontovaný kanón (Cima Grande) nebo minomet (Tofana I). Další památkou na boje jsou chodby vytesané ve skále. Buď šlo o zásobovací trasy, nebo o tzv. miny. Pokud nešlo protivníkem obsazený vrchol dobýt přímo i za cenu velkých ztrát, byl vytesán v hoře tunel, vedoucí těsně pod obsazené místo, jeho závěr naplněn desítkami tun výbušnin, zabarikádován a poté odpálen i s obránci, kteří sice dlouho věděli, co se chystá, ale ustoupit kvůli rozkazu „udržet se za každou cenu“ nemohli (Col di Lana, Castelletto, Kleiner Lagazuoi a další). Černobílé fotografie plus několik nákresů a mapek. -hrv-
Někdo to rád horké… A co my? Tak za touto otázkou jsme se vydali do Thajska. Skály tam jsou, taky moře, pláže, výborné jídlo, a hlavně horko – i když jak pro koho. Myslím, že tohle všechno se dá velice dobře zkombinovat. Nicméně každým dalším dnem zde stráveným se člověk poněkud zpomalí a uklidní, a jedinou jeho činností se stane polehávání na pláži s ananasovým koktejlem. Přece jen jsme ale přijeli hlavně kvůli lezení a nemůžeme se celé dny jen tak poflakovat. Proto jsme se (ne každé) ráno přinutili „ochutnat“ zdejší cesty – no, v mnoha případech spíše bouldry s lanem. Z mého pohledu jsme během jednoho týdne zkusili všechno, co se zkusit dalo, a co bylo přejištěno novými borháky.
počinek, a relaxace se zde provádí velice snadno. Většina lezců tady byla většinou podprůměrné výkonnosti, takže s údivem sledovali, jak všechny cesty „vyhrnu“ tak snadno a rychle. Místní thajští lezci, i ti skoro místní (myslím ty, kteří sem jezdí každoročně), nesouhlasili s mým názorem na zdejší kvalifikaci cest. Ta je podle mě velice zmatená – někdy tvrdá, někdy nadhodnocená. Ale přece jenom je tu horko pro někoho víc, pro někoho zase méně (dovolím si poznámku, že pro nás tedy velmi horko). Lepší lezci do Thajska pravidelně lézt nejezdí, a když už
4. vydání, 2002, cena: kolem 200 Kč, vydal: Hodek – DTP Studio
Im Lande der Dolomiten Walther Amonn Jak by se dalo předpokládat, kniha bude opět o horách na severu Itálie. Tentokrát text zabere pouze první dvě stránky v podobě úvodu, ale to vůbec není na škodu. Následuje rovných 200 celostránkových černobílých fotografií, na kterých je zachycen život v horách, lezení i čistá krajina bez lidí. Takové Mt. Pelmo (G. Neumann), Marmolada (K. Felderer) nebo ještě nezatopená kostelní věž (A. Pichler), dnes trčící z jezera Lago di Resia (Reschensee) jsou jen výběrem z mnoha fotografií přibližně od 15 fotografů. 1. vydání, 1928, cena: strašně moc, vydal: Verlag J. F. Amonn/ Bolzano -hrv-
mix ■ 15. Pelikánův seminář – Aktuální problémy horské medicíny Zasedání Společnosti horské medicíny a Lékařské komise ČHS Na Monínci poblíž Prčic proběhlo o víkendu 27. – 28. 11. 2004 zasedání dvou výše uvedených organizací. V sobotu se bilancoval uplynulý rok ve světě horské
A tak víc než lezení doporučuji krásné zklidnění a meditování na pláži či v moři, což přinese výborný thajský prožitek a relaxaci mému (či vašemu) zničenému tělu. Čím dál víc mi začalo připadat chování ostatních lezců (hlavně Asiatů), který lezli téměř „do roztrhání těla“ a i na přímém slunci, jako nesmyslné. Možná ze začátku nás trochu trápily výčitky svědomí, ale pak jsme se s tím srovnali – lézt přece nemusíme, vždyť co! Hlavní cíl zájezdu = od-
jedou, nelezou těžké cesty. Není se co divit. Pro mě je pozitivní, že se tu o něco lépe srovnávám s mou cestou lezce (či profilezce) a nabíjím se energií – díky úsměvům místních lidí.
medicíny, proběhla řada prezentací ze světa horské medicíny a medicíny kolem lezení, mimo jiné „Úrazy a úrazovost v horolezectví, výuka zdravovědy v horolezectví a horských sportech, aktuální poznatky z fyziologie a biomechaniky sportovního lezení, zdravotnické zabezpečení výprav do velehor a odlehlých oblastí atd.“. Dlouhé debaty na téma zdravotní pojištění pro horolezectví a vůbec řešení pojistné události vyvolal příspěvek MUDr. Kristiny Höschlové „Chan
Tengri 2004 – expedice a zkušenosti s řešením pojistné události“. Pro mnohé byl přístup a postup dané zdravotní pojišťovny velmi šokujícím zjištěním. V neděli Lékařská komise ČHS pod vedením předsedy MUDr. Ivana Rotmana jednala o nové podobě lékárničky. Za hladký průběh semináře je nezbytné poděkovat MUDr. Rotmanovi. Další informace na www.horska-medicina.cz a www.volny.cz/i.rotman.
… Tento příspěvek jsem napsal už v Thajsku. Ještě dříve, než přišlo zdrcující tsunami, které zničilo všechny moje pozitivní myšlenky a zážitky. Tomáš Mrázek
T. O.
39
Výroční zpráva oblastní vrcholové komise Vysočina A tak se sešel rok s rokem a já vás chci opět informovat o tom, co se v roce 2004 na Vysočině odehrálo. Po jednáních s CHKO nastala největší změna v omezení lezení na jednotlivých skalních útvarech. Po předloňském přeznačkování jsem si „kolečko“ zopakoval, takže značky na skalách jsou tak, jak mají být. Aktuální přehled skalních útvarů Vysočiny neuvádím vzhledem k tomu, že by zabral spoustu místa (je uveden na stránkách VK Vysočina - viz níže). Další změna ze strany CHKO se týká outdoorových aktivit či hromadných akcí (např. horoškol), které musí být předem nahlášeny
na správě CHKO Žďárské vrchy. Stejně tak jako jakákoli výměna jištění či osazení jištění nového. Loňské přejišťování proběhlo na Drátníku, na Tvrzi na Čtyřech Palicích a částečně na Milovských Perníčkách. Na Rozštípené skále byly osazeny slaňáky. Celkem bylo odpracováno na skalách přes 100 hodin a to nejen při přejišťování, přičemž bylo osazeno 135 ks borháků, z toho 37 borháků slaňovacích. Do slaňáků na Drátníku, Čtyřech Palicích a Bílé skále bylo dáno 33 ks majlonek. Je to z důvodu nového zvyku, který přišel asi z překližky, tzv. „přestupování“, kdy lezec po dosažení slaňáku lano protáhne slaňákem a nechá se přes něj spustit dolů (obr. 1). Další spolulezci jsou jištěni tzv. na rybu a jsou spouštěni stejným způsobem dolů. Slaňák je obrušován lanem, ve kterém jsou zachycena zrnka prachu a písku, jako nejjemnějším brusným papírem. Je jednodušší časem vyměnit pro-
3
4
5
1
2
40
broušenou majlonku než probroušený slaňák. Proto ten, kdo používá popisované přesedání, ať lano protahuje majlonkou (obr. 2). Na konci září jsem zjistil, že na Drátníku už někdo dvě majlonky ukradl. Chmatáci a sběratelé, nechávejte je, prosím, na svých místech! Ještě jeden problém, co se slaňáků týče. Po předchozích zkušenostech jsou slaňáky na Vysočině dávány po jednom, přičemž je i jejich oko částečně zavrtáno z důvodu nepředvídatelného namáhání z boku. Na Čtyřech Pali-
cích jsem si všiml, že je u jednoho kolem zavrtaného oka vydrolené lepidlo. Kruh ale v díře držel. K tomuto vydrolení došlo díky krátkým smyčkám při zdvojení horního jištění za použití jiného jištění z vedlejší cesty (obr. 3). Při pohupování spouštěného lezce docházelo k namáhání na zkrut, přičemž lepidlo udrželo dřík slaňáku, ale oko pružilo do stran v materiálu borháku. Stát se může cokoliv, proto by měl každý, kdo doleze k poslednímu jištění, zkusit rukou, jestli pevně drží (obr. 4). Pokud vykazuje známky většího pohybu, nesmí se použít a je potřeba co nejdříve uvědomit OVK. Správně zalepený slaňák má opravdu dobrou pevnost. Má-li někdo potřebu zdvojovat horní jištění, ať používá dlouhé smyčky (obr. 5). Při poslední návštěvě na Čtyřech Palicích jsem z nich odstranil a odnesl „plechovou hrůzu“, která sloužila jako vrcholová knížka a byla připevněna na vrcholu. Ten, kdo ji tam přidělal, to určitě činil z dobré vůle, ale vrcholová komise nemá v úmyslu pořizovat vrcholové knížky na Vysočinu z důvodu možných turistických výstupů z druhé strany a psaní různých nepodstatných zápisů, které se netýkají horolezeckých výstupů. Proto OVK tyto partyzánské vrcholové knížky nebude podporovat. Určitě jsem ještě na něco zapomněl, ale asi to není důležité. Aktuální zprávy najdete na internetových stránkách www.zdarskevrchy.cz/ horolezectvi/. Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří se nějak podíleli na údržbě skal v loňském roce 2004. Takže pěkné polezení v roce 2005 nejen na Vysočině přeje Jarda Juda předseda OVK Vysočina
inzerce
na pultech
mix
Prsák Nebojte se, milé děti, opravdu půjde jenom o součást postroje, do nějž by se měl každý navléknout než zalomí první lištu v cestě. To jsme se jednoho krásného podzimního dne probudili na parkovišti pod jižní stěnou Dachsteinu. Doma jsme nechali Brno s londýnským počasím, a před námi bylo několik dní plechu ve stěnách. Při balení věcí se mě Tom ptá: „A bereš si prsák?“ „Jasně,“ odpovídám a vůbec se nestydím, přestože lžu, neb nic takového ve výzbroji nemám. Naopak, škodolibě se usmívám, když vidím, jak ty sešité popruhy mizí v jeho batohu. Kolem poledne jsme na místě. Něco zdravého pojíst, naplnit big wall flašku cloumákem, vybrat laskominu nikoliv dle chuti, ale s ohledem na nutriční hodnotu a vystrojit se do „plné stěnové“. „Ty nemáš prsák?“ ptá se mě kolega ve zbrani podrážděně. To už nevydržím a pobaveně se chlubím, že jsem nahoru nic zbytečného nenesl a že jestli tady má někdo prsák, tak já že to nejsem. V tu ránu jsem za blbce a potvoru, ale to mi vůbec nevadí. Cítím se tak trochu jako mazaná liška, jež obrala chudáka vránu o kus sýru.
„Zlatá osmdesátá.“ Prsní úvazek nadšeného horolezce, kterému nikdo ze známých neemigroval…
Tak mě napadá, kolik lidí vlastně v prsáku leze. V zimě, kdy si každý nese to „svoje“ na zádech, je to minimálně dobrá věc. Co ale prohánění se v elasťákách po nasvícené stěně pár set metrů nad podlahou? Představte si na titulní straně šampióna drtícího vysoko nad nýtem jednoprstové dírky na spoďák, na čele vystouplou žílu jako malíček, a v prsáku! Myslím, že se mi do rukou dostalo
Allroute Sedací úvazek Allroute od firmy Singing Rock je navržen pro všechny lezecké aktivity, především však pro lezení v horách. ] Vzdušné polstrování pasu i nohaviček. ] Patentovaný systém spon Rock&Lock. ] Čtyři odstávající poutka na materiál. ] Zesílený navazovací bod. ] Haul loop. ] Velikosti: M/L, XL ] Váha: 570 g [M/L] ] Doporučená maloobchodní cena: 1110,- Kč www.singingrock.cz už hodně lezeckých plátků, ale něčeho podobného bych si určitě všiml. Třeba je lezení s ním méně pohodlné, ale hlavním důvodem nejspíš bude, že to vypadá blbě. Stejně blbý, ne-li horší, však bude pocit po pádu ve stylu „šipka“ či „naznak“. Stačí si v knize Pita Schuberta nalistovat kapitolu „zavírací nože“. Za demotivaci ručím! Zajisté mnohým netřeba připomínat „Mistry skal“, jež kdysi dávali v bedně. Vzpomínáte, kterak Dan Osman efektivně, pro mlsné oko kamery, vyzipoval skoro šedesát metrů? No a tenhle kabrňák, známý svými sóly, si vzal na zmíněnou atrakci mimo jiné i prsák. Tak se mi zdá, že se do toho začínám nějak zamotávat. Tedy ať už „s“ nebo „bez“, vždy je třeba dávat bacha. Jinak sobě a skalkařům přeji zbytek zimy krátký a suchý, ledařům zase dlouhý a pro mě za mě nesuchý. No a komu to nestačí, může si zmizet do teplých krajů na skalky a v létě pro změnu zalyžovat, třeba na Aljašku… -HRV-
■ Nové lezecké centrum v Praze Ve chvíli, kdy otevíráte největší lezecký časopis v Čechách, se zároveň otevírá i největší lezecké centrum v České republice. Bývalá tovární hala v Holešovicích byla během několika týdnů přebudovaná v lezecký stánek, ve kterém naleznou lezci všech kategorií 200 metrů čtverečních bouldrovky a kolem 1.000 metrů čtverečních stěny s maximální výškou kolem 10 metrů.
stromy pro „stromolezce“. Se zapůjčenou výzbrojí zde může každý vyzkoušet svůj um při lezení „ledopádu“, či zdolávání staleté borovice. Vše pod odborným dohledem zkušených instruktorů a cvičitelů. Na jedné z nižších částí stěny je počítáno i s možností nácviku zřizování stanoviště, jištění a slaňování. K tomuto účelu slouží prostorný a bezpečný „balkónek“, na který se dostanete buď lezeckou cestou, nebo cestou po železných kramlích, jež slouží k výcviku pohy-
Klasická bouldrovka nabízí navíc originální výlezy do rajbasů, které jinak najdete pouze na přírodních „balvanech“. Více jak 15 profilů umožňuje téměř neomezené množství variant kroků a krokových sekvencí. Každý si bude moci na stávajících chytech vytvořit vlastní boulder a ten zanést do připravovaného průvodce, jakožto výzvu ostatním lezcům. Netradičně členěná stěna poskytuje kromě rajbasového lezení, kolmých stěn, převisů a střech i lezení v koutech, na hranách, samostatných věžích a v komínech. Nechybí ani silové lezení různě obtížných sokolíků. Opravdovou specialitou je výběr spár, od prstové až po stropovou! Na stěně je umístěno více jak 10.000 chytů a struktur od předních českých výrobců. Citlivě postavené cesty umožní jak lezení úplným nováčkům (pro které jsou připraveny i četné lezecké kursy), pohodové lezení rekreačním lezcům, tak i tvrdý trénink lezcům sportovním (18 metrů dlouhý převis je k tomu jako stvořený). Na své si přijdou také lezení chtivé děti i se svými rodiči, nebo lezci věku důchodového. Mezi aktivity, které jistě vzbudí zájem lezecké veřejnosti, je i drytoolingová stěna s krápníky a se
bu na oblíbených „Via ferratách“. Součástí tohoto metodického koutku je i soustava nejrůznějších „skalních útvarů“, na kterých je možno zdokonalovat zakládání uzlů a „jistítek“, provazování hodin a ovazování hrotů. V plánu je i pořádání nejrůznějších závodů pro mládež, širokou veřejnost i výkonnostní lezce. Pravidelně budou probíhat nejrůznější kulturně sportovní akce (besedy, promítání, školení, soustředění atd.). V prostorách centra je útulný bar s nabídkou nealko i alko nápojů, zdravé výživy, příznivých cen a příjemné obsluhy. Přímo nad barem je umístěn obchůdek, ve kterém najdete stovky věcí a věciček potřebných k lezení a sportování vůbec. Samozřejmostí jsou šatny s uzamykatelnými skříňkami, sprchy s teplou vodou a sociální zařízení. Stěna bude otevřena 365 dní v roce, což představuje hezkých 4.745 hodin provozu a možnosti seberealizace pro všechny pražské i mimopražské lezce, kteří jsou tímto srdečně zváni do nově otevřeného lezeckého centra v Praze Holešovicích. Houmles
41
Tatry
Batizovský štít (2.458 m) južná stena Batizovská dolina je pomerne krátka dolina, zo západu ju ohraničuje hrebeň Končistej a z východu mohutné zrázy masívu Gerlachovského štítu. Uzáver doliny tvoria steny Kačacieho a Batizovského štítu, kde po vrcholoch prebieha hlavný hrebeň Vysokých Tatier. Batizovský štít ma dva vrcholy. Východný, hlavný, a západný, niž-
ší. Z ľava od Kačacieho ho oddeľuje Niž. Kačacie sedlo a od Zadného Gerlachu ho oddeľuje Západné Batizovské sedlo. Horolezcami sú vyhľadávané hlavne južné platnovité steny, kde JV stena meria asi 150 m, J stena 200 m, a ľavá časť steny 300 m. Prevážna časť výstupov predstavuje lezenie v pevnej, platňovitej skale. Prehľad výstupov: 1. „Depresiou“ kl. V, 5 hod. D. Dingo, M. Švec, M. Ondrejkovič, 5. 8. 1973
2. „Čiernobiele sokolíky“ kl. VI+, R. Babička, A. Michálková, V. Malý, 9 a 10. 9. 2000 Pozn.: cesta vedie výrazným bielym pasom, v spádnici Batizovskej vežičky. Stanovištia sú zaistené nitmi a skobami, cestou je možné bez problémov zlaniť na nástup. 3. „Variant stokom vody“, kl. V+Ao, 2 hod. V. Tatarka, J. Michalko, 31. 8. 1983 (len po Bernadzikiewicza)
4. „Josemicka“, kl. IV+Ao, 4 hod. Gocal, Filipik, 11. 8. 1980 5. L. Lapúnik, B. Čiernik, 15. 5. 1982, kl. VI 6. H. Przedpelska, M. Czachor, 16. 5. 1979, kl. V+, 5 hod. 7. M. Griesel, V. Petrík, 28. 8. 1970, kl. IV+, A1, 4,5 hod. 8. S. Bernadzikiewicz, A. Kenar, 3. 8. 1930, kl. III, 3 hod., AP.IV/ 15, K.916 9. „Tatarková cesta“ kl. IV+, A0
2 4
42
13
P. Húska, V. Tatarka, 20. 9. 1975 10. „Kuttové platne“ kl. IV+, 2 hod., J.A.160, K.916A F. Kutta, O. Rada, 29. 8. 1956 11. F. Gažo, I. Gálfy, 17. 8. 1953, kl. V, 2 hod., AP.IV/18, K.917 12. J. Koršala, P. Vavro, kl. V, VI, 5 hod. AP.IV/20, K. 917A 13. „Čihulov pilier“ kl.V, A1, (V+) 4 hod. J. Čihula, W. Ginzel, 3. 9. 1962 E. Vališová, J. Čapek, 29. 8. 1973 (opis) 14. R. Kubin, V. Roland, kl. V, 3,5 hod., AP.IV/16, K.918 15. G. Komarnicki, R. Komarnicki, Z. Votisky, 1. 7.1912, kl. IV., 3 hod., AP. IV/14, K.919 16. T. Kuffa, F. Staš, kl. V, 3 hod., J.A.157, K.919A 17. V. Tatarka, J. Michalko, 31. 7. 1983, kl. IV+, A1, A2, 4 hod. 1. RP : E. Velič, rok ?, kl. VII, A1 18. 1983, lezci z L. Mikuláša, kl. IV+, Ao podrobnosti chýbajú 19. A. Puškáš, T. Tóth, kl. III, IV, 1,5 hod., AP.IV/17, K.920 text foto
Jozef Gurník Vít Malý, Martin Kyrc
17
P ř e l a n ě n í Jednou jsme se takhle brzy zrána kolem desáté dopolední probudili na louce v Ádru vedle Rosických (Mlha promine!). A kam že jako půjdeme a co budeme lézt? Ještě jsem zapomněl říci, že to byla neděle 29. 8., poslední den letošního fesťáku v Teplicích. Vzhledem k tomu, že předešlé dny stálo počasí za starou bačkoru a nedalo se téměř nikde lézt, tak volba byla jasná. Jdeme se na něco „vybát“ do města. Zaparkovali jsme káru „u Stránskejch“ a už jsme si to mašírovali skrz lesík někam do skal. Jak se tak motáme skalním bludištěm, tak se najednou octneme na malém písčitém náměstíčku, kde notná skupinka zvědavců přihlíží na boj v Tenkém psaní na Pošťáka. V hledišti mezi přihlížejícími rozeznáváme samé známé pražské tváře. Naše překvapení je o to větší, když známé vidíme i ve stěně. Jasně, je to známý „magor“ Magnusek a jeho věrný parťák Zrzek. Magnusek zrovna bojuje ve spáře a pomalu si to šine ke druhému kruhu. Zrzek ho jistí z 1. kruhu. Fantastický pohled. Magnusek se v tom očividně prochází a už stojí na vrcholu Poštáka a slyšíme jen říkat „Vzruš!“. Zanedlouho ho následuje Zrzek. Jo, kluci jsou holt machři, to se musí nechat. Jak tam tak všichni stojíme a zíráme, tak někdo z publika (už ani nevím kdo to byl) pronesl tu památnou větu: „Hernajs, když je nás tady konečně tolik, co udělat přelanění ze Starosty na Starostovou?“ Spousta lidí to ještě nikdy nedělala, tak se toho většina chytla, a šlo se. Prolezli jsme Myší dírou a už jsme stáli pod oběma věžemi. Plán byl jasný. Musíme se rozdělit na dva týmy, přičemž každý dobude vrchol. Pak hodíme dolu každý konec svého lana, který nám dole někdo sváže a posléze ono jedno velké lano pouze napneme. Teorie krásná. Teď praxe. Já s Buřtem a Denisou jsme se rozhodli pro Starostovou, kdežto Kubánec s Majklem, Kubou a Španělákama dobudou Starostu. Teď se asi zeptáte kdo to jsou Španěláci. Španěláci jsou tři kluci, které jsme asi před 14 dny potkali ve Skaláku na koupáku a od té doby je taháme všude možně po Čechách a lezeme s nimi co se dá. Kluci to jsou moc fajn a příjemní. Je s nimi taky dost
sranda. Jejich nejoblíbenější věta je: „Šílený Češi!“ Teď ale zpátky k lezení. Takže když jsme se takhle dohodli, kdo s kým co, nezbývalo než vyrazit. Nevím přesně jak probíhalo dobývání Starosty, zato Starostové ano. Po sérii několika délek, převážně komínového charakteru jsme se asi po hodině ocitli na polici pod obávanou hlavou. Zde nás však zastavila vrcholová spára, kterou jsme zaboha nebyli schopni vymlasknout. Tak tam tak smutně sedíme a pomalu už připravujeme slanění, když tu najednou zaslechneme jakési funění. Chvilku jen vzrušeně čekáme a zanedlouho se nám za hranou ukáže opět náš hrdina Magnusek. Slušně pozdraví, přisedne k nám do kruhu a plynule začne dobírat Zrzka. Zanedlouho jsou oba u nás na polici pod vrcholovou hlavou. Prý lezli nějakou Svatbu jako řemen, a že by ještě rádi na vrchol. Hurá, jsme zachráněni. Takže si Magnus zachrochtal v žábách, sedl na vrchol a všechny nás pohotově dobral. „Hurá, jsme tu!“ řvu na kluky na druhé straně. Ty už tam mezitím všichni seděj a čekaj na nás. Hážeme dolů lana, která nám Ivča pohotově sváže a už je taháme na vrchol. Na každé věži jsou 2 slaňáky a aby toho nebylo málo, tak k přelanění radši použijeme dvě lana. Buřt s Denisou mizí, že prý musí ještě něco neodkladného vyřídit. Škoda, přijdou o docela velkou srandu, ale nevadí. Vidíme je pak ještě jak na nás mávají dole z louky. Jako první jede „adrenalinový našláplo“ Kubánec. Řve jako tur a náramně si to užívá. Zástup turistů dole nevěří vlastním očím a všechno to náležitě komentuje a dokumentuje. Ani Danajs, Kubáncova manželka, nezůstala suchá… Zanedlouho se oba zdravíme na Starostové. Teď jedu já. V pohodě jsem přejel na Starostu, kde se zdravím s ostatními. Nutno podotknouti, že mezi klukama rozeznávám i jednonohého ze Španělů - Ivana. Ivan je fakt bourák. Ale je na něm vidět, že má dost. Doma má prý vylezená nějaká „sedmcéčka“, ale tohle je prý přespříliš. Komíny, spáry a rajbáky jsou pro něj „megatechnikus masakrus“. Taky tu je Rodrigo, další ze trojky, který tahal cestu k prvnímu kruhu. Na první cestu na správném konci lana na písku, myslím, docela dobrý!
Je to na něm také náležitě vidět. Dme se pýchou. Nechybí tu ani poslední Španělák. A nakonec je tu i Kubík a Majkl. Ze Španělů se nechal ukecat jen Rodrigo. Myslím, že mu zdejší prostředí skutečně svědčí. Pivo a rum určitě! 5 min. modliteb a… Jump! Už se houpe a řve něco španělsky. Samozřejmě nezapomene připojit své oblíbené: „Šílený Češi!“ Všichni jsme se několikrát v „přešupu“ vystřídali a najednou tu byla tma. Neuvěřitelné, co dokáže zaplácnout celý den. Takže rychle rozvázat a slanit. Když jsme se všichni sešli dole, tak už byla tma jako řemen. My jsme slaňovali přes Slunovrat, kluci normál. Sešli jsme se v průchodu a přebalujeme vercajk. Já stahuji dolů lano ze Starosty a řvu „lanóóóó“. S lanem šla dolů i malá sazenice borovice, která obratně přistála Kubíkovi na zádech. Mám ji teď doma a daří se jí. Tímto bych mu chtěl poděkovat. Když bylo vše zabaleno, tak hurá do auta. Ještě jsme sjeli do Zámecké na večeři a pak hurá „nach Prag“. A zítra na Drábky… Luk
43
galerie
Grosses Ochsenhorn (2.513 m) Mittleres Ochsenhorn (2.365 m) Severní vápencové Alpy skupina: Loferer Steinberg Jihozápadní a jižní stěny Převýšení: 600 m Vrchol Grosses Ochsenhorn je nejvyšším štítem horské skupiny Loferer Steinberg. Spolu s přilehlými vrcholy Westturm, Mittleres a Kleines Ochsenturm tvoří mohutný základní masiv celé horské skupiny. Na sever a severozápad spadá 500 m vysokými stěnami, na jihozápad a jih pak strmými až 600 m vysokými srázy, kterými vedou náročné cesty do VIII. stupně obtížnosti. Východiska a nástupy ❚ Chata „Schmidt-Zabierow-Hütte“ (1.966 m) Přístup: Z osady Lofer po silnici do údolí Loferer Hochtal. Od parkoviště po značené cestě č. 601 k bukovému lesu a dále strmě vzhůru. Od výšky cca 1.400 m pokračujeme západním směrem serpentinami a přes skalní stupně k chatě, 2,5 až 3 hod. Nástup pod JZ stěnu: od chaty značenou cestou č. 613 východním směrem k suťovému kotli Kleine Wehrgrube. Dále směrem na jih – v závěru po suti a lámavých skalách až ke strži Rotschartl. Následuje sestup podél suťového pole Fellerer Sand a přechod doleva k úpatí stěn, 1 až 1,5 hod. ❚ Parkoviště v údolí Grieseltal. Nástup pod stěny: Ze silnice mezi St. Ulrich am Pillersee a Hochfilzen odbočíme do údolí Grieseltal. Od parkoviště po lesní cestě (cca 30 min.) až k jejímu konci. Dále k salaši Niederkaseralm (1.381 m) a k sedlu Hirschbandsattel. Po jižních svazích vrcholu Traunspitzl sestoupíme k suťovým svahům Fellerer Sand. Přechodem dosáhneme pak postupně jednotlivé nástupy v JZ stěně, 2,5 až 3 hod.
Mittleres Grosses Ochsenhorn
Westturm
Obtížnost: 2 klíčové délky VIII+ (A1) a VIII (A1), 2 krátké délky VII+ (A0), řada úseků VI až VII-, velmi kvalitní zajištění vrtanými skobami. K výstupu jsou nutná lana 50, nebo 55 m, 8 expresek. Převýšení 500 m, 18 délek. Nádherná cesta, která patří k nejhodnotnějším cestám pohoří, slanění podél cesty (2 lana 50 m). 4. Silberkristall A. Stocker, J. Mettel, R. Lukasser, HP. Lechner, 1995 Obtížnost: 1 délka VIII (A1), 2 délky VII+ (A0), 1 úsek VII-, často VI až VI+, zajištění vrtanými skobami, k dojištění v 11. délce vklíněnce do velikosti 2, lana 50 m, 8 expresek, 500 m. Krásná cesta se stěnovým lezením, převisy a plotnami. Ve 12. délce se vyskytuje lámavá skála, slanění cestou č. 3.
Přehled cest: Grosses Ochsenhorn 1. JZ pilíř F. a T. Schmid, 1927 Obtížnost: 1 místo VI-, několik míst V a V+, často II a IV, místy chodecký terén. V cestě je ponecháno několik skob, k dalšímu jištění smyčky, vklíněnce a friendy, 560 m, 4 až 5 hod. Cesta s poměrně komplikovanou „linií“ výstupu.
5. Ohne Fleiß kein Preis H. P. Lechner, A. Stocker, 1990 Obtížnost: 1 úsek VI+, často V až VI, cesta je minimálně zajištěna. Tzn. jsou nutné vlastní jisticí prostředky: několik skob, vklíněnce, smyčky a friendy, 6 délek na vrchol pilíře – zde možnost slanění podél cesty č. 6. Cesta vedoucí na vrchol tzv. „Malého JZ pilíře“. Na hlavní vrchol lze vystoupit spojovací variantou k cestě č. 1 (Adelsberger, Lercher, Mettler, 1989) obtížnosti III až IV, místy V+.
2. Cesta „Peda“, přímý JZ pilíř H. P. Lechner, U. Garnier, 2000 Obtížnost: 1 délka VIII, 1 délka VII, 2 délky VII/ A0, často V až VI+, k dojištění vklíněnce a friendy do velikosti 3, 14 délek, 400 m. Krásná cesta s dlouhými úseky v plotnách, vedoucí na vrchol JZ pilíře. Možnost slanění cestou č. 3.
6. Lega Süd HP. a M. Lechner, U. Garnier, 1998 Obtížnost: 1 délka VII-, převážně V+ až VI, kvalitní zajištění vrtanými skobami. Ve střední části jsou 2 varianty průstupu (2 délky) – pravou lze zvládnout „volně“ (VII-), v levé je 1 úsek VII- a jedno místo VI, A0. Cestou je možno slanit (50 m lana).
3. Gelee Royale A. Stocker, H. P. Lechner, G. Simair, F. Pletzenauer, 1993
7. Levá jižní stěna – Ulricher Weg E. Salvenmoser, A. Stocker, 1984 Obtížnost: 1 místo V-, místy IV, převážně IV,
44
k zajištění smyčky, vklíněnce a friendy, 600 m, 4 až 6 hod. Klasická cesta komíny a spárami, obtížné jsou pouze 4 délky ve střední části trasy. 8. Střední jižní stěna – Fieberbrunner Anstieg F. Widmann, P. Egger, K. Schwarzenbacher, 1955 Obtížnost: 1 místo IV-, místy III, převážně úseky nižší obtížnosti, vlastní jisticí prostředky, 600 m, 3 až 4 hod. 9. Pravá jižní stěna T. Dürnberger, K. Wasel, 1967 Obtížnost: místy IV-, převážně III, II a lehčí úseky, k jištění smyčky a vklíněnce, 600 m, 3 až 4 hod. Lehká klasická cesta. 10. Východní hřeben H. Fill, 1897
Mittleres Ochsenhorn
Obtížnost: I, hřebenovka přes jednotlivé vrcholy skupiny Ochsenhornu. 11. Sestupová cesta na jih Obtížnost: místy III, 1x slanění 20 m. Mittleres Ochsenhorn 12. Labyrinth A. Stocker, H P. Lechner, 1989 Obtížnost: o jednom úseku VI a VI-, často IV až V, částečné zajištění klasickými skobami, k dojištění smyčky, vklíněnce, friendy do velikosti 3, 400 m. Velkolepá a klasická cesta s nároky na schopnost vlastního zajištění výstupu. Sestup cestou č. 13. 13. Blut macht Mut A. Stocker, R. Lukasser, 1991 Obtížnost: 1 úsek VI+, 3 místa VI a VI-, často V a V+, na stanovištích a v nejtěžších místech jsou osazeny borháky, k základnímu zajištění smyčky, vklíněnce a friendy do velikosti 4, 400 m, 4 až 5 hod. Zajímavá cesta v pevné skále. Cestou lze slanit (2 lana 50 m).
14. J pilíř – Finderlohn H. P. Lercher, A. Stocker, 1988 Obtížnost: 1 místo VI, 2 místa VI, 1 úsek V, převážně III až IV, k zajištění smyčky, vklíněnce a friendy velikosti 3 a 4, 450 m, 3 až 4 hod. Krásná cesta v pevné zvrásněné skále. 15. Jižní zářez S. Pletzenauer, A. Stocker, 1989 Obtížnost: 3 místa V, často IV- a IV, převážně II až III, vlastní jisticí prostředky, 450 m, 3 až 4 hod. Cesta sledující systém žlábků a koutů. 16. JV pilíř P. Lechner, A. Stocker, 1989 Obtížnost: ve spodní části 2 místa VI a VI-, v horní části krátký úsek A0 a 2 místa V, převážně II a III. Sestup ❚ Trasou č. 10. Od vrcholu sestoupíme po hřebeni Z směrem (250 m, cca 20 min.) k výšvihu nad sedlem. Zde 30 m na jih po rampě k slaňovacímu stanovišti. Po slanění (20 m) sestupujeme dále V směrem po policích s několika skalními stupni (III) až k úpatí stěny, 1 hod. Sestup je značen mužíky. ❚ Na SZ značenou normální cestou (místy I), 1,5 hod. k chatě „Schmidt-Zabierow-Hütte. ❚ Řadou cest je možno slanit. Literatura ❚ Loferer und Leoganger Steinberge, N. Stockklauser, A. Stocker, Bergverlag Rudolf Rother, München, 1991 ❚ Steinplatte – komplett, Loferer Steinberg, Leoganger Steinberg, Hohlwegen, A. Stocker, Panico Alpinverlag, Köngen, 2003. Mapy ❚ Kompass, Nr. 13, Loferer Steinberg, 1:50.000, ❚ Freytag&Berndt, WK 101, Lofer-Leogang-Steinberg, 1:50.000. text a foto
Jiří Novák
45
a jdi... Za demotivaci neruèíme!
Vánoce v Cliffbase
Adam Ondra
Po přečtení pětky Montany mě napadlo: Nač utrácet peníze za letenku do Thajska, když tady máme ostrov Hvar. Nebylo vše tak jednoduché, ale 24. prosince ráno jsme se přece jen ocitli v malé zátoce pod čtyřicetimetrovým útesem. První dojmy? Úžas a vděčnost „Osudu“… a Mirovi Štecovi za obrovskou práci, díky níž za tři roky zpřístupnil tuto oblast nám lezcům. Báječné místo. Naprostý klid zvýrazňuje šumící moře a obraz koloruje nebesky modré nebe, plující šedobílé mraky, tyrkysové moře a slunce. Divoká příroda a optimální teplota na lezení. Patnáct stupňů, vítr, slunce. Nádhera. Chodili jsme sice kvůli studenému větru v čepicích, ale dalo se i koupat. Miro dokonce pravil: „Na Silvestra sa buděme kúpať.“ Měl pravdu, bylo třiatřicet stupňů na sluníčku. Cesty většinou do třiceti metrů, mírně převislé. Obtížnost: Pravý sektor do 6c+, levý do 7c. Paráda. Ty on sighty v třicetimetrových cestách za 7a+, 7b, ale i 6c+, kde není ani stopa po magnéziu, nebyly žádná legrace. Za 7c je asi jen jedna cesta, Coyote, dal jsem ji na druhý pokus. Z dalších těžších cest jsem lezl Eagle 7b+, on sight, Desert in You 7b+, na druhý pokus, je
si v závěru roku rozšířil svou sbírku těžkých cest o své první 8c, a sice cestou Mascherina v Grotta dell’Aeronauti blízko italské Sperlongi. Spolu s ní vylezl cestu Zatopek 8b/c, a to ve velice krátkém čase – v rozmezí cca dvou tří hodin jednatřicátého prosince 2004. Pěkná silvestrovská oslava... E. O.
pod skalami. Volně se spaní netrpí, to je třeba respektovat. A – nekrade se tu! Radovan penzion vůbec nezamyká a v pokojích ani nejsou klíče! Devět euro stojí nejlevnější trajekt z Drveníku a cesty mimo placené dálnice přes Karlovac a Plitvická jezera jsou v pohodě. V zimě tady nejsou turisté, takže skoro žádná auta nejezdí. Vzdálenost z Vídně je osm set kilometrů. Nejezdí se sem za výkony, ale romantika a mír se tady rozdávají plnými hrstmi. Rosťa Tomanec
Cristian Brenna má již 34 let a stále je profesionálním lezcem. Je zaměstnancem finanční policie. Žije v Arese u Milána. Měří 173 cm a váží 64 kilogramy. Po roční odmlce zaviněné neshodou s národním trenérem opět závodí ve Světovém poháru. to krátký bouldr, který se musí lézt přímo přes borháky, a Little crack 7b+, na druhý pokus, ale ta nebyla moc pěkná. Asi tři cesty kolem 7b a 7b+ jsem nelezl, zbytek vše on sight. Nejkrásnější byly T2 kings 7b, Jennifer Lady 7a+ (morálové), Lost in Bosna 7a+, Sarajevo 7a+, American Expres 6c+, Las Vegas 6c+, Left pipe 6c. Nádherné ale
Lezení na Cliffbase, cesta Desert in You, 7b+
bylo třeba i čtyřicetimetrové Evanjelium za 5b anebo stejně dlouhé Paradise Garden 6c, obě v pravém sektoru, kde vedou cesty od pětky. Byli tady ještě dva Slováci, tři kluci z Pardubic a na Silvestra patnáct Slovinců. Hezky lezl ostříhaný Indián z Pardubic. Také vylezl na pár pokusů ty nejtěžší cesty, ty lehčí dal on sight. Šest lezeckých dní, a přesto jsme nestihli vylézt všechno. Skála je strašně ostrá, kůže rychle odchází a magnézium ani moc nepotřebujete. Zalezli jsme si všichni „móóc“ dobře. Kamarády měly i Matylda a Tea, nacházely je mezi psy. Chodí sem psi z vesnice a jsou hrozně hodní – no, na sebe zas tolik ne, ale na lidi a malou jezevčici Maťu jo. Vysoko nad nejbližší vesnicí Sveta Nedjelja se otevírá chřtán nádherné vysoké jeskyně. Zatím tam nic nevede, ale za rok… aspoň doufám… Spaní je za šest euro v penzionu Radovan i v boudě 46
foto: L. Momotová
Trénuje na soukromé bouldrovce v domě svých přátel. V roce 2004 vylezl jedno 8b on sight a pouští se i do velkých stěn. Ve Valle dell‘Orco, ve stěně Caporel, vylezl šestidélkovou cestu Itaca nel Sole 8b, ve Valle di Aosta po vklíněncích a s nýty jen na štandech cestu Is not always Pasqua 8b, E9 7A, pracoval na ní 2 dny. Sportovní cesty: Poblíž Andonna, Adagio Vernante 8b OS a ve Sperlonze Ciccio Formaggio 8c/c+ RP. RT
Ve dnech 21.–22. ledna 2005 se v Saas Fee konalo MS v lezení v ledu. V lezení na obtížnost zvítězili Harry Berger (Rakousko) a Petra Müllerová (Švýcarsko). V lezení na rychlost potom kralovali Jevgenij Krivošejcev (Ukrajina) a Natalia Koulikova (Rusko).
14. 1. vystoupili na vrchol Šiša Pangmy (8.027 m) Simone Moro a Piotr Morawski. K výstupu nepoužili ani umělého kyslíku ani nosičů. Jde o první zimní výstup na tuto 14. nejvyšší osmitisícovku. Počet takto zdolaných velikánů se tak rozšířil na osm. Výstup na vrchol je završením dvouletého úsilí – v loňském roce musela být expedice pro nepřízeň počasí ukončena ve výšce 7.700 m.n.m.
Znalci jazyka anglického možná ocení článek, který o Tomáši Mrázkovi uveřejnil server 8a.nu. Viz http: //www.8a.nu/eng/articles/ mrazek.htm. Mělo by jít o první článek o Mrázovi vydaný v zahraničí. Na tom, aby nebyl poslední, už pracujeme…
Christian Bindhammer v Action Directe Trochu nám unikl pátý přelez Action Directe ve Frankenjuře světoznámým německým závodníkem Christianem Bindhammerem v květnu 2003. Takže pár podrobností. Nacvičování mu trvalo pouze šest dní. Považuje ji za nejtěžší ve své kariéře. Je to jeho třetí „devětáčko“. (První dvě jsou Grand Zero v Aostě a Underground v Massone, který považuje taky za čisté 9a.) Toho dne foukal velký vítr a teplota se pohybovala kolem patnácti stupňů. Vyhlédl z okna a řekl své přítelkyni: „Jedeme!“, a vyšlo to. V Německu měl tento výkon velký ohlas. Dokázal tak skeptikům, že neumí jen atletické cesty ve Francii a Itálii. Na bouldrovou cestu je Action Directe dost vytrvalostní – má patnáct kroků. Nejklíčovější nebyl pro něj úvodní skok z jednoprstové do dvouprstové díry, ale horní technický boulder, kde našel nové řešení pomocí několika poskoků rukou. Přesto v něm spadl jen šestkrát. Rychlý přelez, jak se na závodníka sluší. RT
Svůj poslední boulder The Story of Two Worlds (Cresciano, Švýcarsko) ohodnotil David Graham jako 8C (V15). Chtělo by se napsat, že „jenom“ přidal start ze sedu k již existujícímu boulderu Toni Lamprechta (The Dagger, 8b+/V14). Ovšem, jak sám Dave Graham dodává, mělo by jít o nové
8C. „Přehodnotil sem obtížnost některých svých projektů… Až moc jsem dal na mínění jiných lezců.“ A tak přichází Dave se svým vlastním pojetím toho, co je to podle něj 8C, opravdové 8C. Domnívá se, že v hodnocení The Story of Two Worlds by mělo jít o mezník, jakousi revoluci v hodnocení boulderů. Projekt by měl znovu definovat obtížnostní stupeň 8C a přehodnotit tak „přelezy miliónů 8B+ a 8C, všude možně po světě“.
Slyšeli jste už někdy jméno Carlo Azeglio Ciampi? Že ne? To je současný italský prezident. A tento pán vyznamenal letos na Nový rok Lina Lacedelliho řádem „Cavaliere di Gran Croce“ čili „rytíře Velkého kříže“. A pak že je lezení mimo zájem většinové společnosti! Před více než padesáti lety (přesněji 31. července 1954) vystoupili Lino Lacedelli spolu s Achille Compagnonim jako vůbec první na vrchol K2 (8.611 m). Oba prvovýstupci se stali zakladateli lezeckých rodů. 26. července 2004 vystoupil na K2 Michele Compagnoni, vnuk jednoho z prvovýstupců, den po něm potom Mario Lacedelli, synovec Lina Lacedelliho. Faktem ale je, že výstupy (vždy v týmech) byly součástí oslav padesátého výročí prvovýstupu, a pro jejich úspěch bylo uděláno maximum. První výpravu z roku 1954, ve které šlo o to vystoupit za každou cenu na kopec - vyšla asi na 120 miliónů lir - však těžko kdy svým rozpočtem nějaká jiná horolezecká expedice překoná. Každopádně šlo o jedinečný podnik, do dnešního dne bylo na vrcholu K2 asi jen 200 horolezců. Jediným z našich je Josef Rakoncaj, který na třetím nejvyšším vrcholu světa stanul v osmdesátých letech. Pro jistotu hned dvakrát.
Patnáct let poté, co se dostal mezi světovou extratřídu, ukazuje Ben Moon, že „na to stále má“. V rodné Británii uspěl (zatím jako třetí) v boulderu The Ace (V13).
Stručné zprávy z Thajska: Vhledem k tomu, že ničivá vlna tsunami přišla až den před tím,
než se Tomáš Mrázek s Helenu Lipenskou vrátili domů, stačili si oba lezci užít dovolené a „rekreačně“ si zalézt. Zde jsou jejich výkony: Tomáš: Tom project 8b+ PP No name 8b+ PP Jai dum 8b OS 6 8a+ OS 7 8a OS Helena: Old Chicken 8a+ PP Mafia Conectiion 8a PP Phet maak 8a PP Woodoo 7c+ PP Hang ten 7c Flash Celkově má Helča za uplynulý rok vylezeno 1x 8a+ 4x 8a, 3x 7c+, to vše PP a jedno 7b+ OS. Pěkná dovolená, co říkáte? -bkr-
18. prosince přelezl volně Yuri Parimbelli třicet let starou hákovačku Zuper Mandrake v oblasti Cornalba (Itálie). 35 m dlouhou linii ohodnotil jako 8c/8c+.
Will Gadd, Guy Lacelle, Harry Berger, Aliaj Anderle, Ines Papertová, Abby Watkins, Sue Nottová, Sean Isaac, Matteo Giglio, Anna Torretová, Conrad Anker, Jeff Lowe, Mark Twight… To jsou jen některá zvučná jména těch, kteří se letos sešli v Ouray. Tento nejznámější ledolezecký areál v USA se nachází v Coloradu, asi 5 hodin jízdy autem od Denveru. Kromě lezení přírodních ledů se zde každoročně pořádají i závody. Letos je vyhrála Němka Ines Papertová, když byla v dlouhé mixové cestě asi o tři minuty rychlejší než druhý Will Gadd. Prostě, jak by nejspíš napsal RT, sešla se tu špička. Dodejme jen, že špička na ledu dnes běžně patičkuje, jinak by nemohla být špičkou… -bkr-
Zpracováno podle serverů: www.climbing.com www.digitalrock.de www.8a.nu www.planetmountain.com www.webclimbing.com www.klettern-magazin.de
47
info
Setkání ledolezců v L’Argentiére – la Bessée
Meeting Program setkání tvořil filmový festival horských filmů, „srandazávody“ v drytoolingu na umělé stěně, přednáška o zimní horolezecké zdravovědě, přednáška a diskuse s legendou alpinismu
Double Scotch, Secteur Colosse de Rhodes
V prvním lednovém týdnu jsou pro milovníky lezení v ledu připraveny hned dvě velké akce, kde se mohou setkat, okouknout technologické novinky, vypít společně pohárek (nebo kýbl) svařeného vína, pohovořit o svých minulých i budoucích výkonech, a když zbude čas a nelze se vymlouvat na špatné podmínky, tak i něco zmrzlého vylézt. První možností je setkání ve švýcarském Kanderstegu, druhou je obdobná akce ve Francii, v městečku L‘Argentière – la Bessée. L’Argentiére leží v ústí známého ledového údolí Fournel, v Národním parku Ecrins. Díky finanční podpoře ČHS se částečně podařilo seskládat a vypravit na setkání do Francie dvě „ledolezecká“ auta.
R. Dasmaisonem a samozřejmě závěrečná party. Protože úspěšná participace na drtivé většině programu předpokládala dobrou znalost francouzštiny, zbylo na nás hlavně lezení. Lezení Navštívili jsme celkem tři oblasti: údolí Fournel, Freissinniéres a menší oblast u vesnice Cerviéres. Fournel nabízí převážně vícedélkové ledové cesty. Ve Freissinniéres je největším lákadlem 350 m vysoká ledová stěna Gramusat (v době našeho pobytu bez ledu v dolní části), Cerviéres je sektor s přibližně šesti mixovými cestami do 30 m. Štěstím je, že i když nepanují ideální podmínky, pokaždé je v zimním období do čeho zatnout tomahavky. Takže i když je celá oblast relativně daleko, milovníci ledolezení by si její návštěvu neměli nechat ujít. Tento krátký článek vznikl v autě cestou domů. Za osádku vozu text foto
Honza Doudlebský, Caligula, IV/5+, Secteur Davidoff
5. – 9. leden 2005
Stoupa, Doudlebák, Pepe P. Piechowicz Dušan „Stoupa“ Janák, Double Scotch, III/5, Vallee du Fournel
48
TETE DE GRAMUSAT FREISSINIRES
49
portrét
Miroslav Jaškovský
Tvrdost v krvi
Portrét nestora valašského horolezectví
Mirek Jaškovský se řadí ke generaci horolezců, kteří stáli u zrodu československého výškového horolezectví a nemalou měrou se zasloužili o jeho rozvoj. Svou tvrdou pílí a sobě vlastní houževnatostí se podílel na několika prvovýstupech v afghánském Hindúkuši, pokořením Tirich Miru o tehdejší československý výškový rekord a svou účastí na obou tatranských expedicích o zdolání vůbec první československé osmitisícovky – Nanga Parbatu. Nenápadný dříč v pozadí, ale také upřímný a poctivý kamarád – tak jej znají všichni, kteří se s ním někdy vypravili do hor. Účastníci výprav, lezecké osobnosti, ale také mnoho vynikajících horolezců, které Mirek po dlouhá léta pomáhal ve frenštátském horolezeckém oddíle vychovávat a zasvěcovat do tajů a kouzla hor. Dnes se lezecké společnosti spíše vyhýbá. Místo ní vyhledává raději klid svých oblíbených nedělních vycházek za květenou v okolí jeho domku pod beskydským Radhoštěm. Zde jsem také Mirka jednoho letního dopoledne navštívil a měl to štěstí vyslechnout jeho vyprávění.
50
Klikatou cestičkou k lezení v horách Pod Radhoštěm jsem se narodil a vyrůstal, takže k horám mám vztah odmalička. Díky okolním beskydským kopcům jsem měl blízko i ke sportování, věnoval jsem se hlavně lyžování. Závodně jsem na lyžích běhal, a asi by to tak i zůstalo, kdybych na vojně v Nitře nepotkal horolezce. Inženýr Mužák z Pardubic totiž kdekoho přemlouval, aby si s ním šel zkusit vylézt některý z výstupů na nedaleký skalnatý Zobor. Říkával mi: „Ty jsi lyžař, tebe to určitě bude zajímat!“ S ním jsem tedy okusil své první kroky na skále, do té doby jsem o nějakém lezení po horách skutečně neměl ani potuchy. Zalíbilo se mi to. Netrvalo to dlouho a vytvořili jsme vojenský horolezecký kroužek. Každou neděli nás velitel roty pustil a my jezdili lézt po okolních skalách. Když jsem se pak z vojny vrátil domů, chtěl jsem v lezení pokračovat. Tehdy mne pozval na můj vůbec první zájezd do Vysokých Tater jeden z mých lezeckých kamarádů z vojny – inženýr Suda z Jablonce nad Nisou. Tábořili jsme u Žabích ples, kde se tenkrát běžně stanovalo. Seznámil jsem se tam se svým v budoucnu nejčastějším parťákem na laně Jirkou Valterem z Bystřice pod Hostýnem. Kluci byli moc fajn, ale Jablonec je z Beskyd přece jen trochu z ruky, a tak jsem se rozhodl hledat horolezce také někde blíže. Nakonec jsem zašel do Starého Města u Frýdku-Místku, kde jsem se poprvé stal členem horolezeckého oddílu. Vedl jej Josef Velička – Včela, se kterým jsem společně s Lojzou Kotáskem začal podnikat výstupy na skalách. Nejblíže byl Mazák, kde jsme také postavili horolezeckou chatu. Pravidelně jsme chodili cvičit, později jsem s nimi začal jezdit i do Tater. Pořád jsem si ale říkával, že by nebylo špatné udělat horolezecký oddíl i u nás – ve Frenštátě. Pár nadšenců se mi skutečně podařilo přemluvit, přidali se další hoši a holky. Základ frenštátského oddílu byl položen. Ze zakládajících členů si vzpomínám hlavně na Pavla Kalmuse, Richarda Burdu a Jardu Mikesku – Mikiho. Jezdili jsme hlavně po okolních skalách, ale občas jsme zajeli i do Vrátné doliny na Malé Fatře nebo do Súľovských skal a Manínské úžiny. Psala se léta padesátá...
Své jsem si prožil i se vzpomínaným Jirkou Valterem. Vždycky o prázdninách nosil na některou z horských chat ve Vysokých Tatrách, nejčastěji to byla Téryho chata. Když se u nás udělalo hezky, prohlásil jsem: „Teď bude pěkné počasí určitě i v Tatrách!“, a vzal si mimořádnou dovolenou. Pracoval jsem v MEZ Frenštát jako konstruktér přípravků a můj vedoucí byl zároveň shodou okolností předseda tělovýchovné jednoty, pod kterou spadal i náš horolezecký oddíl. Setkával jsem se u něj opravdu s pochopením. Nikdy mi moc na penězích nezáleželo, a tak jsem takhle do Tater odjížděl docela často. S Jirkou jsme pak vždycky brzy ráno vyráželi na túru, která nikdy nebyla lehčí než za pět. Do jedné hodiny jsme se však museli vrátit, sebrat rychle krosnu a utíkat dolů, protože ve Smokovci vydávali vynášky pro chaty jen do tří hodin odpoledne. Naložili jsme si pak na záda 80 kilo a šlapali dolinou nahoru. Tak jsme to dělávali den co den, to pak byla kondička! V té době se nám podařily i vážnější výstupy. Velmi silným zážitkem pro mne byl výstup Hokejkou
na svátek Francouzské republiky jednoho červencového dne. Když jsme dolézali nahoru komínem do trychtýře pár délek pod vrcholem, zastihla nás bouřka. Málem jsme se tam utopili. Jediné naše štěstí bylo, že dolů padalo takové množství vody, že když se nám přelévala přes hřbet, těsně u skály se dalo trochu dýchat. Zaskobovaní jsme se nemohli dočkat, až ty hrozné okamžiky bezmoci skončí. Nešlo jít doleva ani doprava. Když jsem se pak snažil dolézt do trychtýře, udeřil do mne blesk. Dostal jsem výboj a upadl do bezvědomí. Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem se probral. Byl jsem v šoku. I když už to bylo zbytečné, začal jsem ze sebe shazovat skoby a ostatní železo. Nakonec vše šťastně dopadlo. Dolezli jsme na vrchol, kde se o nás postaral kamarád z hvězdárny. Můj nejsilnější zážitek s Jirkou Valterem jsem nakonec odnesl jen malou spáleninou. Kavkazská dobrodružství Kavkaz jsem navštívil celkem čtyřikrát, poprvé již v roce 1958. Během vůbec jednoho z prv-
Donguzorun (4.468 m), SV stěna, varianta v horní části cesty, klas. 4 B, J.Červinka – M.Jaškovský – V.Šmída – J.Valtr
Džantugan (3.991 m), S stěna, prvovýstup, klas. 3 B, J.Červinka – M.Jaškovský – V.Šmída – J.Valtr
ních zájezdů českých horolezců do těchto hor jsme působili v lágru v Dombaji, ve kterém panovala velmi tvrdá morálka. Abychom se dostali na túru, potřebovali jsme k tomu 8 podpisů. My chtěli na Elbrus, ale ten je odtud poněkud z ruky. Navíc nám náčelník lágru tvrdil, že se z Dombaje na Elbrus nevede žádná cesta. Když ale jeden z našich hochů vytáhl mapu Hitlerova generálního štábu a dokázal mu opak, znejistěl. Nezbylo mu nic jiného, než dát našemu plánu svolení. Na cestu se s námi vydali i dva instruktoři. Terénní gazik nás zavezl co nejdále mohl, a pak už jsme jen šlapali po svých výš a výš. První noc jsme bivakovali v jednom ze sedel a následující den se dostali až k vysokohorské útulně Prijut odinnadcati ve výšce 4.200 metrů. Z ní jsme podnikli před samotným výstupem na vrchol ještě jednu aklimatizační túru. Na nejvyšší bod celého masívu jsme se pak už dostali naprosto bez problémů. Sestup jsme zakonči51
Na vrcholu Elbrusu
li až v městečku Terskol, ke kterému se váže příhoda, díky níž si celý zájezd pamatuji naprosto přesně i po tolika letech. Před každou túrou se v lágru fasovalo jídlo. Velký výběr v něm nebyl, navíc třeba máslo jsme dostali zabalené jen v novinách. Voloďa Borošiščev, jeden z instruktorů a také doktor jedné z moskevských nemocnic, je sebral a šel prodat na tržiště. Za utržené peníze pak nakoupil vodku a společně jsme se strašlivě zpili... Na Kavkaz jsem se podruhé dostal hned o rok později s reprezentačním družstvem, které směřovalo do údolí Adyl Su. Nejprve jsme museli podstoupit tzv. „Skalnyj rozrjad“. Na cvičné skále musel každý z nás ukázat, jak po ní umí lézt. Následoval „Ledovyj rozrjad“ na ledovci, a až pak jsme mohli počítat s povolením na některý z lehounkých výstupů obtížnosti 2A, který měl zároveň sloužit jako aklimatizace. Bez tohoto postupu Rusové na žádnou další túru nikoho nepustili. Polovojenský režim, jež byl v ruských horách odnepaměti zvykem. Kolik 52
jsme jen před túrou potřebovali vyřídit podpisů! Vypisoval se „Maršrutnyj list“, ve kterém se muselo uvést úplně všechno – kolik skob si s sebou bereme do stěny, ale třeba také kolik kalhot. Podle obtížnosti cesty jsme dostali příděl rublů, za něž jsme na základě podpisu účetního ve skladu nafasovali jídlo. My brali nejčastěji šproty, klobásy a máslo, jinak tam opravdu neměli nic. Poslední podpis dával náčelník horské služby, který zkontroloval „Kontrolnyj srot“ – čas návratu. Když se někdo nevrátil do dvou hodin od tohoto údaje, spustili alarm – záchranku a šlo se hledat. S jedním náčelníkem jsem se seznámil blíže, jak jinak než u vodky. Kdo s ním naráz nevypil 200 gramů – dvoudecák, tak byl „děvočka“! Tehdy jsem byl na laně se Včelou a Lojzou Kotáskem. Nejprve jsme zlezli Štít Svobodného Španělska, jeden z „podřadných“ kopců nad lágrem. Pak se nám ale podařil uskutečnit velmi náročný výstup na Ušbu přes tzv. „Krest“, vedoucí přímo do sedla mezi oběma vrcholy. Z něj jsme pokračovali na Jižní vrchol, ze kterého jsme se vrátili zpátky do sedla. Následoval výstup na Severní vrchol a teprve pak jsme sestoupili dolů. Tato kombinovaná túra v ledu a skále nám zabrala dva dny. Nejtěžší úsek tvořil skalní pilíř s lámavou skálou a více než sto metrů vysokou věží, která působila velmi labilním dojmem. Měli jsme pod ní strach vůbec stát. Zdálo se nám totiž, že musí každou chvíli spadnout. Své si jistě užili i Vlastík Šmída s Honzou Červinkou, které jsme pozorovali ve stěně napravo od nás. Kluci tenkrát vylezli na jižní vrchol Ušby obtížný Marův pilíř. Byl to vskutku vydařený zájezd, během něhož jsem také podruhé vylezl na Elbrus. Při výstupu na vrchol se ale několik kluků z našeho zájezdu dostalo díky nedostatečné aklimatiza-
ci do potíží. Byť to byli za normálních okolností výborní lezci, v sedle mezi oběma vrcholy Elbrusu jim došly síly. Zalezli do staré boudy po Němcích, kteří v ní měli za války vysílačku. Když jsme se vrátili z vrcholu, hoši jen leželi na pryčnách a odmítali s námi pokračovat v sestupu. Byli již v apatii, která svědčila o začínající horské nemoci. Museli jsme je dostat co nejdříve pryč. Zapálili jsme proto veškeré papíry a odpadky, co jsme našli, a vnitřkem boudy se začal šířit nepříjemný dým. Všem postiženým pak nezbylo než jít s námi dolů. Na Kavkaze se mi vždycky moc líbilo. Alpy jsou podstatně civilizovanější – chata v každé dolině, kdežto tam nic. Jedinou ryze horskou chatou byl Prijut odinnadcati na Elbrusu, pak tam už byly jen lágry hluboko v údolích, které v mnohém připomínaly odborářské zotavovny se sprchami a ostatním zázemím. V té době ještě ani nevedla lanovka na Elbrus. Kouzlo kavkazských hor mne sem znovu přilákalo v roce 1961, kdy jsme zamířili opět do údolí Adyl Su. Lezl jsem s Honzou Červinkou, Vlastíkem Šmídou a se svým stálým spolulezcem Jirkou Valterem. Podařilo se nám uskutečnit tři prvovýstupy, ale Jirka se podílel jen na dvou z nich. Rusové nám na začátku pobytu nařídili aklimatizační výstup na Pik Germogenova a Jirkovi při stahování lana spadl na ruku kámen. Dole mu ji sešili, našeho chystaného prvovýstupu na Ullukaru se ale zúčastnit nemohl. Na prvovýstupech na Donguzorun a Džantugan se už naštěstí Jirka podílel taky. Můj poslední výlet na Kavkaz do oblasti Bezengi o rok později bohužel moc šťastný nebyl, protože se v Severní stěně Šchary zabili Zdeněk Studnička s Pavlem Černíkem. Kluci se na obávanou stěnu připravovali už doma, ale Rusáci je nepustili. Sbalili si tedy věci na nor-
Vrcholové družstvo z Tirich Miru, zleva Ivan Urbanovič, Miroslav Jaškovský, Ivan Gálfy, Vlastimil Šmída a Jan Červinka
mální cestu Severním pilířem a o prvovýstup stěnou se pokusili načerno. Přitom je ale sebrala lavina a na základě jejich neštěstí nám Rusáci zakázali veškeré další výstupy. Já byl v družstvu, které se chystalo udělat traverz Bezengijské stěny. Měli jsme už vynesené zásoby na pětitisícovou Džangitau. Před námi se o podobný výstup pokoušeli o rok dříve Bulhaři, ale museli jej vzdát kvůli lavině, která tři z nich zasáhla. Objevili jsme jejich zásoby, stále použitelné. Naše vynáška s jídlem musela na hřebeni nakonec zůstat, stejně jako bulharská. I když nám Rusové o něco později lezeckou činnost opět povolili, Ústřední výbor tělovýchovy v Praze nám lézt zakázal. Dokonce za námi poslal na služební cestu tajného komplice, aby okolnosti nehody vyšetřil. Když už jsme nemohli lézt, chtěli jsme se po Kavkaze podívat alespoň turisticky. Všechny lezecké věci jsme nechali v lágru, a protože nám Rusové poradili přechod přes hlavní kavkazský hřeben, vydali jsme se do Gruzie. Říkali nám, že se máme ptát na sedlo Šarivcek, které nám ukáže kdejaký pastýř. Byla to nesmírně zajímavá výprava. Procházeli jsme Horní Balkarií, kterou nechal Stalin zcela zničit a všechny obyvatele vystěhoval na Sibiř. Stopovali jsme a zastavil nám Tatar s náklaďákem. Když zjistil, že nejsme Rusové, zavezl nás co nejvýše do hor a ještě nám dal bednu hrušek. Jel ale po špatné straně ledovcové řeky, což jsme zjistili až příští den. Nemohli jsme se dostat dále a tak jsme se rozhodli divokou řeku přebrodit. Radan Kuchař se v ní málem utopil, moc mu nechybělo. Protože jsem byl ze všech nejvyšší a nejsilnější, vyslali mě do vody prvního. Když mi ledová voda sahala po kolena, ještě to šlo. Jakmile jsem ji měl ale do pasu, dostal jsem strach. Stál jsem na jedné noze a druhou sondoval, kam se mohu dále postavit. Hoši se zařadili za mě, aby se před proudem schovali. Jakmile jsem udělal další krok, Radan jej nečekal, divoká voda ho strhla a začala odnášet. Ostatní kluci po něm začali skákat a snažili se jej zachytit. Naštěstí jsme řeku brodili v místě, kde se rozdělovala do tří ramen. Kdyby se Radan dostal až do míst, kde se divoký tok opět spojoval, už by jej asi nikdo nezachránil. Nakonec jsme všichni skončili na ostrůvku. Byla v nás malá dušička. Zpátky jsme už nemohli a na druhý břeh zbývalo přejít
šeho putování po Kavkaze se vymyslel v Praze. Nasvědčuje tomu i sled událostí ihned po našem příjezdu domů. Dostali jsme pozvánku na ÚV ČSTV do Prahy, kde nás každého zvlášť vyslýchali na samotce jako těžké zločince. Chtěli hlavně vědět, kdo byl vedoucím celé skupiny. Tenkrát jsem jim říkal: „Vedoucí byl vždy ten, kdo šel první v řadě. A v tom jsme se střídali.“ Potrestali nás rokem pozastavení horolezecké činnosti. Byla to doba plná nesmyslných situací. Na Kavkaz jsem odjížděl čerstvě ženatý, měl jsem měsíc po svatbě. Jako reprezentant jsem za zájezd zaplatil pět tisíc korun, což bylo tehdy poměrně dost peněz. Žena se mi pak smála, že jsme za ně mohli mít novou kuchyň, a já se pak ještě vrátím s „dištancem“. Jak lze tedy na našem příběhu vidět, dištanc a zastavená činnost se může dostat
Členové expedice Nanga Parbat 1969 – zleva: Josef Koršala, František Dostál, Juraj Weincziller, František Mrázik – host, Ján Horan, MUDr. Juraj Janovský, Vladimír Vacata – host, Ivan Urbanovič, dole zleva: Miroslav Jaškovský, Arno Puškáš, Ing. Zdeno Vaško, Ivan Gálfy, Milan Kriššák, Miloslav Filip
ještě pěkný kus. Tehdy někdo řekl: „Jestli se máme dneska utopit, tak s tím stejně nic nenaděláme...“ O kousek dále jsme našli kládu na přidržení, s jejíž pomocí jsme se nakonec přes řeku přece jen dostali. Putovali jsme pak Abcházií a tatarští pastevci se mylně domnívali, že jsme Rusáci, které nikdo z nich neměl v lásce. Proto nám ukázali špatný směr a my dorazili do úplně jiného sedla, než jsme měli v plánu. Do Gruzie jsme se tedy dostávali opravdu dobrodružným způsobem. Z Tbilisi jsme se zpátky do tábora přepravili autobusem přes Křížový průsmyk na hodinu přesně. V lágru ale bylo všechno vzhůru nohama. V Praze pak tvrdili, že jsme se prý potloukali vojenským prostorem a hledala nás policie čtyř svazových republik. Přitom po Tbilisi jsme normálně chodili v golfkách a žádný policajt nás nezastavil, i když mu muselo být jasné, že jsme cizinci. Myslím si, že celý problém ohledně na-
i v horolezectví a nejenom ve fotbale. Horolezecká činnost se naštěstí zastavit nedá, jen jsem nemohl v následujícím období vycestovat do zahraničí. Nějak obzvlášť mi to ale nevadilo. S Jirkou Valterem jsme si alespoň pořádně zalezli v Tatrách. Dokonce jsme jednou přešli načerno přes Hladké sedlo do Polska a zlezli spoustu těžkých věcí na polské straně Tater. Období expedic a nejsilnějších zážitků V roce 1965 se uskutečnila první československá výprava do Hindúkuše, během níž se nám podařilo přelézt spoustu krásných prvovýstupů. Z Hindúkuše mám opravdu neopakovatelné zážitky. Byly tak silné, že si je pamatuji ještě dnes. Už jen doprava nákladním autem přes celou Asii... V dolině, kde jsme podnikali túry, před námi nepůsobili žádní horolezci, a tak skutečně platilo – co vrchol, to prvovýstup. Čle53
nové reprezentačního družstva se na výpravě rozdělili do dvou skupin, které působily samostatně. Pískaři, Liberečáci drželi spolu, Moraváci zase většinou lezli se Slováky. Já byl ve skupině s Ivanem Gálfym a Ivanem Urbanovičem. Byla to silná dvojice z Tater. Lezl jsem s nimi i o dva roky později na druhé hindúkušské výpravě, kdy jsme se pokoušeli vystoupit na nejvyšší afghánský vrchol – sedmitisícový Tirich Mir. Z předposledního tábora jsme se ještě vydali na aklimatizační túru na šestitisícovku Dir Zom, na kterou jsem vylezl úplně bez lana. Neměl jsem ani s kým lézt. Původně jsem měl být na laně s Jirkou Maškem, ale ten nakonec lezl s vedoucím expedice Vladimírem Šedivým. Jirkovi se při sestupu udělalo špatně, chytla jej horská nemoc. I když už jsme na kopci byli poměrně dlouho, byl zřejmě špatně aklimatizovaný. Výška působí skutečně na každého trochu jinak. Jirku jsme naštěstí společnými silami dostali dolů v pořádku. Nejtěžší místo výstupu na hlavní vrchol Tirich Mir se nacházelo pod sedlem. Lámavý skalní spárokomín, který vedl do posledního tábora, přelezl jako první Vlastík Šmída s Honzou Červinkou. Já byl navázaný na lano opět se Slováky. Poslední úsek z tábora v sedle na hlavní vrchol už vedl po nepříliš obtížném hřebeni. Postupovali jsme sice s lanem, ale nezbytně nutné nebylo. Na západní vrchol Tirich Miru, ležící na opačné straně sedla, jsem již s klukama nešel. Jejich prvovýstup vedl ledovým hřebenem, který byl ostrý jako břitva. Bez pořádného jištění by přelézt určitě nešel. Neměl jsem spolulezce, Honza s Vlastíkem i oba Ivanové tvořili stálé lezecké dvojice. Kdybych šel s nimi ve trojici, byla by to zdržovačka... K Tatrancům jsem měl vždycky blízko, a tak mne pozvali i na obě tatranské expedice na legendami opředený Nanga Parbat v Pákistánu, které pro mne znamenaly ty nejúžasnější zážitky z hor. Už jen samotná cesta do Pákistánu! Dopravovali jsme se auty a já, stejně jako při expedici na Tirich Mir, dělal řidiče. Při druhé výpravě v roce 1971 jsme měli dokonce na afghánsko-pákistánských hranicích nehodu. Porouchané vozidlo muselo zůstat v Islámábadu a nezbylo nic jiného, než si najmout náklaďák od domorodců. Jejich auta byla opravdu v ubohém stavu. Do Gilgitu tehdy ještě nevedla ani Karakoram Highway jako dnes, a tak jsme se do hor dostávali jen po nejubožejších kamenitých cestách. Když jsme pak projížděli nad některou z propastí, v duchu jsme si říkali jen: „Stačí, aby rupla guma, a celé auto letí dolů i s námi!“ Ale Alláh tomu nechtěl. Navíc pákistánští řidiči byli opravdoví machři. Také samotný pochod od Rakhiotského mostu přes řeku Indus do základního tábora byl nesmírně dobrodružný. Nad jednou z ledovcových říček vedla cesta dokonce skalním hřebenem, který bych ohodnotil klasifikací II. Za ním se pak sestoupilo do vesnice Tato, ve které žili domorodci na úrovni středověku – jedli ještě dřevěnými lžícemi. Fascinující! Chtěl jsem si odtud přinést něco na památku a podařilo se mi získat naběračku, kterou jsem s nimi vyměnil za trenýrky. Nad vesnicí nás zase uchvátila Pohádková louka a prales s krásnými stromy. Kouzelná místa a zážitky opravdu na celý život... 54
Z povídání pod Radhoštěm Trojanovice, srpen 2003 Z předchozího vyprávění jsem nabyl dojmu, že ti na výpravách do nejvyšších hor chyběl stálý parťák na laně. Jinak jsi snad ale o parťáka nouzi neměl... Vůbec ne. Mým nejlepším spolulezcem byl Jirka Valter z Bystřice pod Hostýnem. Dali jsme se do kupy na mém prvním zájezdě do Vysokých Tater. Jirka se ale brzy oženil a horolezectví se už pak nemohl věnovat naplno. Kromě lezení v Tatrách jsme pak už spolu byli jen na Kavkaze. Byli jsme perfektní dvojka, doplňovali jsme se. On byl výborný skalní lezec, původem pískař. Když bylo zase třeba vytáhnout lezeckou délku v ledu a sekat v něm stupy, šel jsem dopředu já. Ideální stav. Bohužel už Jirka mezi námi není. Zemřel před dvěma lety na rakovinu. Ve Frenštátě ses spoustě lidem obětavě věnoval v jejich lezeckých začátcích. Vedl jsi k lezení i své děti? Mám dceru a syna, ale k lezení jsem je nenutil. Spíše jsem je směroval k lyžování a k přírodě. Dceři Ivě jsem vždycky říkával, že horolezectví není sport pro holky. Dělal jsem totiž šest let trenéra reprezentantů a můj pohled na špičkové horolezkyně byl touto činností trochu poznamenaný. Třeba na jednom zájezdě na Kavkaz při výstupu na Pik Ščurovského spadla Dáši Turkové z bivaku dolů bota. Aby vůbec mohla sestoupit, musela si ráno dát na nohu všechny ponožky, pak igelitové sáčky a nakonec mačky. Syn Radan sice později na skály začal chodit, ale sám od sebe. Tak je to i správné – člověk by k lezení měl přijít sám, a nenechat se někým vodit. Nakonec se mu hory staly i povoláním – pracuje jako profesionální člen Horské služby na Pustevnách. Ve svém bohatém lezeckém životě jsi toho zažil opravdu mnoho. Kterého svého výstupu na horách si vážíš nejvíce? Z expedičního hlediska byl můj nejcennější výstup jednoznačně Tirich Mir. Nejhodnotnější stěnové výstupy jsem zase podnikl na Kavkaze. Řadím k nim zejména prvovýstupy na Ullukaru a Donguzorun. V průvodci jsou uvedeny s obtížností 4A a 4B – lehce jsme je tehdy podklasifikovali. Nechtěli jsme, aby si o nás Rusáci mysleli, že jsme nějací srabi. Můj vůbec nejobtížnější kavkazský výstup, kterého si osobně cením nejvíce, je asi „Krest“ na Ušbu. Také proto, že Ušba je tamní majestát a na Kavkaze má stejné postavení jako Matterhorn v Alpách. V počátcích horolezectví v nejvyšších horách měl u nás zkušenosti s pohybem ve výšce málokdo. Jak ses s ní potýkal ty? To máš pravdu. S výškou jsme neměli žádné zkušenosti a jediní, se kterými jsme se v tomto ohledu mohli poradit, byli Poláci. Zkoušelo se všelico. Třeba před první výpravou do Hindúkuše s námi ve výzkumném ústavu prováděli pokusy v podtlakové komoře. Tam se dělaly blbosti... Nutili nás například dělat dřepy a přitom odsávali vzduch. V komoře byla samozřejmě při-
Z návštěvy v Trojanovicích v srpnu 2004
Na běžkařských závodech v Beskydech
pravená kyslíková maska pro případ, když už se někomu udělalo blbě. Někteří hoši odpadli brzy, ale někteří vydrželi až do množství kyslíku, které odpovídalo výšce osmi tisíc metrů. Zajímavé pak bylo, že ti nejlepší z podtlakové komory na tom byli na horách mnohem hůř. Já osobně s výškou problémy nikdy moc neměl. V dobách, kdy jsem závodně běhal na lyžích, jsem získal velkou kapacitu plic. Ta hraje ve výškách rozhodující roli. Před každou expedicí jsem pravidelně vyběhával na okolní kopce tisíc výškových metrů. Protože převýšení mezi naší vesnicí a vrcholy nad ní je pouze 500 metrů, musel jsem to otočit dvakrát. Nejprve jsem vyběhl nahoru poprvé, pak dolů, znovu na další vrchol a zase seběhnout dolů. Celou trasu jsem běhal v horolezeckých botách za hodinu patnáct. To byl můj expediční trénink, díky kterému mám nyní problémy s kolenem... Začaly při první nangaparbatské výpravě. Likvidovali jsme výškové tábory a já snášel na hřbetě asi 60kilový náklad. Scházel jsem po tvrdém firnu, který se v jednom okamžiku pod jednou nohou probořil. Balanc mne vzal dopředu, ale noha byla pořád propadlá ve sněhu. V koleně mi ruplo a já skončil na operačním sále v Olomouci. V nemocnici mi tenkrát na rozloučenou říkali: „Teď si pořiďte fajfku a na hory už jen koukat!“ Za rok jsem jim pak z druhé výpravy posílal z Himálaje pozdrav. Koleno se uzdravilo, ale bohužel ne natrvalo. Své jsem si užil i se sluchem. Z ničeho nic jsem totiž ohluchl. Na vyšetření mi pak objevili výrůstek na páteři, který mi tlačí na ušní nervy. Primář v porubské nemocnici se mne tenkrát ptal, jestli jsem náhodou na skalách nespadl na hlavu. Nějaké pády samozřejmě byly, ale
nikdy ne na hlavu. To bychom tady spolu asi neseděli. Z lezení to určitě nemám, za všechno horolezectví přece jen nemůže. Vím o tobě, že se zajímáš o botaniku, ze které bys podle tvých blízkých mohl udělat doktorát. Jak ses k tomuto koníčku vůbec dostal? Ke kytkám jsem měl blízko díky Jirkovi Valterovi, který vystudoval Vysokou školu lesnickou ve Zvoleni a v botanice se vyznal. Při lezení v Tatrách mi o každé tatranské kytce něco zajímavého pověděl. O něco více jsem se začal květinám věnovat, když jsem si doma udělal na svahu skalku. Mám na ní i dvě rostliny z Himálaje. Jedna z nich začala dokonce po dvaceti letech kvést. Z Nanga Parbatu jsem jich tenkrát vezl velké množství. Snášel jsem je sám z Pohádkové louky až k Rakhiotskému mostu. Měl jsem je schované v plechovkách od konzerv. Dole jsem pochopil, že převoz k nám asi nevydrží. Přešly totiž z chladu do horka příliš rychle, některé dokonce rozkvetly přes noc. V Tatrovce jsem je umístil dozadu na korbu, abych k nim měl přístup kvůli každodennímu zalévání. Přežily jen dvě nejotužilejší. Opravdu naplno jsem se kytkám začal věnovat až v důchodu díky dceři, která studovala biologii na pedagogické fakultě v Olomouci. V diplomové práci měla tehdy zpracovat rostliny v okolí Trojanovic. Nechtěl jsem ji pouštět na hory samotnou, a tak jsem chodil s ní. Pokoušel jsem se rostliny určovat také a docela se mi to i dařilo. Kytky mne začaly bavit a v této krásné práci pokračuji dodnes. Zpracovávám herbář místní květeny, ve kterém již mám přes osm set položek. Rostou tady docela velké vzácnosti. Na kole jezdím do nedaleké doliny, kde měli za komunistů Rusáci střelnici. Měla by se z ní okamžitě zřídit přírodní rezervace, jenže pozemek byl nedávno vrácen soukromníkovi. Dokonce jej chtěl zorat! Naštěstí se tak nestalo, protože zde může být ještě nevybuchlá munice. Pohádkové místo, kde kvete v obrovském množství třeba orchidej Prstnatec májový. Dalším mým oblíbeným místem je Konvičková louka. Nalezl jsem na ní rostliny, které nikde jinde v okolí nerostou. Třikrát dokonce i konopí – marihuanu, které mám ve svém herbáři samozřejmě také. Podle prací botaniků vím, že mi chybí objevit ještě 25 rostlin, které se zde v minulosti vyskytovaly. Je však pravděpodobné, že už jsou v Trojanovicích vyhynulé. Nevzdávám to ale. Třeba budu mít ještě štěstí – jako před pěti lety, když jsem byl v lese na hřibech. Tehdy jsem přecházel z místa na místo a vtom vidím bleděmodrou květinu. Říkám si: „Co to může být? Hořec tolitovitý je přece tmavomodrý...“ Běžím tam a byl to jeden z mých největších objevů – vzácný Trličník brvitý, který roste jen ve vápencových oblastech jako je Štramberk nebo Manínská úžina. Byl jsem mnohem šťastnější než ze všech hřibů, co jsem měl v tašce. Botanika tedy může být také velmi dobrodružná činnost. Kdyby sis mohl vybrat, dal by ses na horolezectví znova? Horolezectví mi samozřejmě mnohé vzalo, ale nelituji vůbec ničeho. Všechny ty roky
Miroslav Jaškovský narozen 2. 6. 1926 v Trojanovicích 1957 – 1963 1964 1965
reprezentant Československa mistr sportu zasloužilý mistr sportu
Ve velehorách uskutečnil téměř 600 výstupů Moravské pískovcové skály 1961 Mirkova cesta, Zub, Skalný, klas. 5+ (IV/A0), spolulezec: J. Valter ”R” varianta, Zub, Skalný, klas. 5+/6- (IV/A0), spolulezec: J. Valter Vysoké Tatry 3 prvovýstupy 1954 Východný Mengusovský štít, levým pilířem stěny, klas. IV+, 3.8., spolulezci: Karel Sehnoutka a Miloš Knapp 1956 Prostredná Ľadová veža, J stěnou, klas. V–VI, 3.8., spolulezec: J. Valter Kavkaz 1959 Štít svobodného Španělska (4.200 m), východní hřeben, klas. 4A, spolulezci: J. Velička a A. Kotásek Ušba (4.710 m), (4.694 m), SZ stěna, cesta přes „Kříž“ (Krest), klas. 5B, spolulezci: J. Velička a A. Kotásek 1961 Štít Germogenova (3.993 m), JV hřeben, klas. 4A, spolulezci: J. Červinka, V. Šmída a J. Valtr Ullukara (4.302 m), S stěna, prvovýstup, klas. 4A, spolulezci: J. Červinka a V. Šmída Džantugan (3.991 m), S stěna, prvovýstup, klas. 3B, spolulezci: J. Červinka, V. Šmída a J. Valtr Donguzorun (4.468 m), SV stěna, varianta v horní části cesty, klas. 4B, spolulezci: J. Červinka, V. Šmída a J. Valtr 1962 Ullutau (4.207 m), SZ stěna „deska“, klas. 5A, spolulezec: J. Červinka Mižirgi - V vrchol (4.927 m), S pilíř, klas. 5B, spolulezci: J. Červinka, M. Turek, I. Gálfy a I. Urbanovič Džangitau (5.051 m), SV pilíř, klas. 4B, spolulezci: J. Červinka, M. Turek, F. Pašta, I. Gálfy a I. Urbanovič Hindúkuš 1965 I. československá expedice do Hindúkuše 12 výstupů, prvovýstupy na Kohe Ariana, Kohe Barfy, Kohe IAMES, Kohe Quala Panja (Pod vedením Vladimíra Šedivého vystoupili českoslovenští horolezci na 17 do té doby nezlezených vrcholů Hindukúše, z nichž 7 přesahovalo 6.000 m. Členové expedice byli: Vladimír Šedivý - vedoucí, Rudolf Antoníček, Jan Červinka, Ivan Gálfy, Miroslav Jaškovský, Radovan Kuchař, Miloš Matras, Jozef Psotka, Ivan Urbanovič, Vlastimil Šmída, Jaromír Wolf – lékař, Vilém Heckel – fotograf, Bedřich Roger – filmař, Milan Daniel – vědecký pracovník) 1967 II. československá expedice do Hindúkuše Dir Zom (6875 m), 12. 7. 1967, prvovýstup Tirich Mir – hlavní vrchol (7.706 m), 19. 7. 1967, čs. výškový rekord, spolulezci: J. Červinka – I. Gálfy – V. Šmída – I. Urbanovič (Výprava působila v oblasti Tirič Miru. Podařilo se uskutečnit 2. výstup na hlavní vrchol Tirich Miru – 7.708 m, a prvovýstup na Tirich West I. - 7.487 m. Složení výpravy: Vladimír Šedivý – vedoucí, Jan Červinka, Ivan Gálfy, Miroslav Jaškovský, Ivan Urbanovič, Pavel Rödl, Milan Daniel, Vlastimil Šmída, Oldřich Mikšík, Vilém Heckel, Zdeněk Vlč a Jiří Mašek) Himálaj 1969 I. československá expedice na Nanga Parbat Pákistán – Nanga Parbat (8.125 m), člen neúspěšné expedice, dosažená výška 6.690 m – IV. tábor (Výprava 12 Tatranců pod vedením Ivana Gálfyho, která měla za cíl náročný výstup na osmitisícový Nanga Parbat. Pro nepříznivé počasí se jim podařilo dosáhnout pouze výšku 6.700 m. Účastníci: Miroslav Jaškovský, MUDr. Juraj Janovský, Ján Horan, Juraj Weincziller, Ivan Gálfy, – vedoucí výpravy, Ivan Urbanovič, Jozef Koršala, Arno Puškáš, Zdeno Vaško, František Dostál, Miroslav Filip a Milan Kriššák) 1971 II. československá expedice na Nanga Parbat Pákistán – Nanga Parbat (8.125 m), člen úspěšné expedice, vrchol dosáhli 11. 7. Michal Orolín a Ivan Fiala – 1. československá osmitisícovka, dosažená výška 6.690 m (IV. tábor) a 6.950 m (severní žebro Rakhiotského štítu) (Výpravu opět vedl Ivan Gálfy. Nanga Parbat našim horolezcům učaroval, a tak i druhý pokus o dosáhnutí vrcholu osmitisícovky směřoval k této hoře. Jádro rozšířené sestavy tvořilo osm účastníků z roku 1969. Na vrchol vysoký 8.125 m vystoupili cestou Hermanna Buhla, byl to druhý průstup a celkově pátý výstup na vrchol. Během pobytu členové expedice vystoupili i na vrchol Rakhiotského štítu – 7.070 m, a 11. 7. Jozef Psotka, Arno Puškáš a Ivan Urbanovič udělali prvovýstupy na předvrchol Nanga Parbatu – 7.910 m a JV vrchol Nanga Parbatu – 7.530 m. Složení expedice: Miroslav Jaškovský, Gejza Haak, MUDr. Bohumil Kosmák, Milan Kriššák, Martin Mladoň, Jozef Koršala, Jozef Psotka, Ivan Dieška, Ľudovít Zahoranský, Ivan Fiala, Miloslav Filip, Michal Orolín, Ivan Gálfy – vedoucí výpravy, kpt. Syed Anwar-ul Zakir, František Dostál, Ivan Urbanovič a Arno Puškáš)
v horách jsem si musel kolikrát spoustu věcí odříkat. Častokrát jsem zatínal zuby a vzniklé potíže překonával vůlí. Postupně se mi to dostalo do krve a třeba dneska veškeré zdravotní problémy s nohama řeším úplně stejně. Hory mi daly hlavně tvrdost, bez které bych už tady asi dávno nebyl. Moc vděčný jsem i za to, že jsem mohl dělal horolezectví v tehdejší době. Ani nevím, jestli bych chtěl lézt po horách dnes. Mnohdy mám totiž pocit, že v nich začínají vládnout peníze, za které se dá získat snad úplně všechno. Třeba výstup na Everest lze koupit za 65 tisíc dolarů. Natáhnou ti lana, všechno vynesou nahoru, jdeš po vyšlapané cestě... V době mého lezení nebyl ani TANAP
tak přísný, všude se mohlo bivakovat. Co já se jen v Tatrách nabivakoval, aniž by to někomu vadilo. Vždycky jsme po sobě uklidili a nikdy nebyl žádný problém. Naše doba byla v mnohém opravdu hezká a jsem rád, že jsem si ji mohl prožít. Rád bych touto cestou poděkoval Honzovi Matúšovi za obětavou pomoc při tvorbě tohoto článku. text foto
Martin Krejsa Miroslav Jaškovský, Petr Piechowicz, Česlav Wojcík, a Vilém Heckel
55
Světový pohár v Brně
SP Brno
■ 12. – 13. 11. Obtížnost ■ Mráza zdramatizoval závěr Světového poháru, když v Brně skončil druhý před Chabotem ■ Na špatně postavené finále žen doplatily favoritky a poprvé vyhrála Švýcarka Alexandra Eyer Nádherný závod Světového poháru připravil organizační tým pod vedením Slávka Vomáčky, Davida Roje a Tomáše Kysilky v Brně na Výstavišti. Podnik si vysloužil velkou pochvalu i v řadách představitelů mezinárodní organizace ICC. Poprvé se u nás lezlo na speciálně postavené, parádní, šestnáct metrů vysoké stěně od firmy „TR stěny“. Startovalo 30 žen a 43 mužů ze 17 zemí světa od Japonska po USA. Závod zhlédlo přes tisíc diváků! Tratě stavěli Italové Alberto Gnerro a Donato Lella. Generální partner: Sport life Hlavní partneři: Hudy Sport a Rock Empire, ČHS, ICC a UIAA. Partneři: Lanex, Rock Pillars, Ocún, Aix Na pěkné semifinále žen postoupilo pět našich zástupkyň. Všechny zalezly pěkně, asi na své současné maximum. Jen Terka Kysilková měla určitě větší ambice. Byla nejlepší, ovšem celkově 17. Po kvalifikaci byla dokonce desátá. V této burácející atmosféře však nebylo lehké výsledek zopakovat. Pro Nelly Kudrovou, Lucku Hrozovou (obě 18. místo) i Káču Chudobovou (22. místo) výsledek znamenal výborné umístění. Dvacátá skončila Slovenka Zuzka Čintalová, těsně následovaná svou sestrou Katkou, dvacátá třetí Helena Lipenská. Favoritky si umístění rozdělily takto: první Rakušanka Angela Eiter, top, a druhá vedoucí závodnice SP Muriel Sarkany, která top nedala. Finále žen bylo „jednoduchým žebříčkem“ až pod vrchol, kde dámy čekal krutý boulder za spoďáček v malém převisu a bez stupů! Všechny dolezly až sem a tady se nějak rozřadily, nebo lépe rozeskákaly a usmekaly. Recept našla jedině Alexandra Eyer. Nejprve si pomohla patou za hranu, aby dosáhla malý spoďák v pravém převisu, a potom se o tutéž hranu v koutě nohou zapřela, aby dosáhla nad převis, kde ještě udržela pár ma56
Alexandra Eyer, 1. místo
závody Tomáš Mrázek, 2. místo
SP Brno
lých lišt, než spadla. S náskokem vyhrála. Překvapením bylo druhé místo malé kulaťoučké Ukrajinky Olgy Shalaginy, která dokázala jen tečovat první chyt nad převisem. Třetí, zkušená Slovinka Maja Vidmar, udělala ze spoďáku alespoň „plus“, což stačilo. Protože další tři závodnice spoďák jenom chytily, a poté uklouzly na hladké stěně bez stupů. Angela Eiter sice jako jediná bloudila v polovině trati, ale za povzbuzování komentátora a publika (česky neumí) se v časovém limitu stihla přesunout až pod převis. Díky topu v semifinále obsadila čtvrté místo před Belgičankou Sarkany, a tudíž se bitva o prvenství v seriálu SP přesunula na poslední závod za týden do Kranje. Muriel Sarkany cestu lezla jako osmičku, pak udělala jediný těžký krok, který ani nepochopila a byla dole. Protože dírku od šroubu neustála. Pátá stejně jako vloni v Praze. Na šestém místě určitě překvapila Japonka Yuka Kobayashi. Sedmá byla Francouzka Caroline Ciavaldini a osmá nám už léta dobře známá Ukrajinka Olena Ostapenko. Překvapením bylo až dvanácté a třinácté místo Francouzek Martin Delphin a Sandrin Levet. Co řekly naše ženy a vítězka: Tereza Kysilková: „Byl to obrovský tlak, který jsem cítila. Taková spousta lidí. Nelezla jsem dobře už odspodu.“ Nelly Kudrová: „Cesta se mi hrozně líbila, stejně jako včera. Pěkný chyty od Andrejka. Obtížnost pozvolna nahoru rostla.“ Káča Chudobová: „Krásný, nádherný lezení. Čekala jsem to těžší na svěťák, o hodně. Venca mě pořád strašil…“ Alexandra Eyer: „Díky všem, že zorganizovali takové závody. Diváci byli skvělí.“ Chlapi měli tvrdé až kruté semifinále. Hned po prvních osmi metrech nekompromisní bouldr za stisk. První ze známých lezců tady spadl obrozený Ital Cristian Brenna (21. místo, po konfliktu s trenérem rok nezávodil). Po něm Christian Bindhammer (16. místo) i Vadim Vinokur (15. místo). Terminátor a novopečený držitel „devětáčka“ Ďuro Repčík si v kroku ještě namádžoval a zlehka dokráčel do dalšího bouldru, tentokrát přes oblou strukturu – takový protáhlý piškot. Takové věci však Ďuro neumí. Než přišel na to, jak ji vyřešit, tak mu nateklo a byl dole. Určitě měl na finále,
13. místo. Stejnou známku získal i Jevgenij Ovčinnikov, ale ten už šel na doraz. Do vedení se dostali dva Italové, mladík Flavio Crespi a chlapík Bernardino Lagni (36 let, mistr světa 1999). Crespi spadl snad z posledního chytu, ale Lagni top dal. O Mrázu jsme měli trochu strach, přece jenom na struktuře určitě spekulovat nebude. A taky že jo. Jak ji chytil, tak ji držel a hop, uf, držel další chyt! A pak už to bylo jasné – TOP. Mrázův pronásledovatel v SP Francouz Alex Chabot postupoval až ze sedmého místa. V cestě se hodně trápil. Italové se s tím nemazlí a staví dost tvrdé kroky, což technikům asi moc nesedí. Finále byla nádherná a dlouhá cesta, to se musí nechat. Byla i dost technická. Dobře ji rozběhl Holanďan (a ne bludný), Jorg Verhoeven, a skončil šestý. Pod ním spadli Sylvain Millet, Korejec Sangwon Son a poslední, devátý, Ital Luca Zardini. Lagni si dolezl pro páté místo. Čtvrtý skončil letos znovuzrozený Ukrajinec Maxim Petrenko. Chabot lezl spodek opět na hranici pádu, ale krásně se srovnal na hraně a struktuře ve dvou třetinách stěny. V závěru bylo třeba dofixovat dvouprstovou dírku, což dynamicky lezoucí Francouz zvládl jen jedním prstem a neudržel se. Cesta mimořádně sedla Crespimu, který dokonce atakoval top, ale nedal. Poslední šel Mráza. Už věděl, že musí dolézt až někam k topu. Nic moc na povzbuzení. Hala bouřila a Kyslík v roli komentátora ji uklidňoval až příliš. Po strukturu na hraně lezl snadno, takže si dovolil „parádičku“, že v místě, kde se nikdo nepokusil zapínat, nejen zapnul, ale ještě přitom zabruslil po stěně (a zahrál divákům na nervy), protože mu při zapínání ujela noha! Dofixoval s lanem v zubech a zapnul. Brrr. Pak se trošku těžkopádně nasoukal na hranu a raději pokračoval hned dál. Silově, ale jistě, zvládl kolečko nahoru a dolů do vedlejšího profilu a stoprocentně nabral dvouprstovou dírku třemi prsty od malíčku nahoru. Dostal se v klidu výš. Ale tady měl jít nejprve nahoru do lišty, přešlapat nohama, a pak se znovu spustit do spoďáku. Mráza šel rovnou do spoďáku a utavil se na něm. Druhý! Super! Hala bouří, diváci jsou spokojeni. Tomáš se odvděčil skvělým výkonem. Ovšem spravedlivé rozuzlení i v mužích poputuje až do Kranje. (Tam Mrazík vyhrává v nádherném stylu, takže konec dobrý, všechno super dob57
Flaqvio Crespi, 1. místo, SP Brno
ré! Tomáš zvedá nad hlavu pohár pro vítěze SP 2004.) Tomáš Mrázek: „Já su spokojený. Celý týden jsem se připravoval na to, že půjdu na finále poslední. Zvládl jsem to tak na osmdesát procent. V závěru mi už povolila psychika. Tlak byl velký. Proti Praze to bylo super. Před Kranjí se cítím hodně dobře.“ Vašek Malina: „Čtvrtfinále byla krásná cesta, obtížnost se každou expresku pomalu ztěžovala. Už jsem nemohl, přitom na postup stačilo udělat ,plus‘.“ Dino Lagni: „It‘s very beautiful.“ text
Rosťa Tomanec
foto
V. Malina, P. Piechowicz
SP, Brno, obtížnost 1. Flavio Crespi ITA 2. Tomáš Mrázek CZE 3. Alexander Chabot FRA 4. Maxim Petrenko UKR 5. Bernardino Lagni ITA 6. Jorg Verhoeven NED
7. Sylvain Millet FRA 8. Sangwon Son KOR 9. Luca Zardini ITA 13. Juraj Repčík SVK 28. Vašek Malina 30. Jiří Oliva 36. Jakub Volf 37. Jan Zbranek 40. Jakub Hlaváček 42. Štěpán Stráník 1. Alexandra Eyer SUI 2. Olga Šalagina UKR 3. Maja Vidmar SLO 4. Angela Eiter AUT 5. Muriel Sarkany BEL 6. Yuka Kobayashi JPN 7. Caroline Ciavaldini FRA 8. Olena Ostapenko UKR 17. Tereza Kysilková 18. Nelly Kudrová 18. Lucie Hrozová 20. Zuzka Čintalová SVK 21. Katka Čintalová SVK 22. Katka Chudobová 23. Helena Lipenská 29. Martina Glaserová 30. Eliška Karešová
Český pohár v lezení na obtížnost
■ 14. 11. Brno, Výstaviště ■ Při neúčasti Tomáše Mrázka závodu dominovali Ukrajinci Max Petrenko a Olga Šalagina
Takový závod Český pohár dosud nezažil. Mimořádnou příležitost měřit se na stěně světových parametrů a téměř ve „svěťákové“ atmosféře využilo jen 36 mužů a 18 žen. Je škoda, že si do Brna nenaplánovalo cestu více závodníků. Takové podmínky se hned tak nemusí zopakovat. Přes noc museli stavěči Andrej Chrastina a Dan Kadlec (cesty žen) postavit tratě pro Český pohár, který se konal v neděli, den po „svěťáku“. Úkol zvládli velmi dobře a finále žen bylo dokonce atraktivnější, než postavili Italové pro Světový pohár. Kvalifikaci mužů, asi za 7c, vylezlo sedm mužů top. Ostatní postupující do finále zastavoval především boulder pod vrcholovým převisem. Bylo potřeba projít přes křížový krok za malé chyty ve struktuře. Jinak byla cesta čistě vytrvalostní po otevřených oblinách a lištách, a pěkně v ní natékalo. Do finále nepostoupil Kuba Hlaváček na třináctém místě. Semifinále se nekonalo a do finále postupovala přímo z kvalifikace nejlepší dvanáctka mužů i žen. Muži měli až příliš tvrdou finálku, která by stačila klidně na se-
58
mifinále Světového poháru. Hlavně v ní byly těžké bouldry. Trápil se v nich i pozdější vítěz Petrenko. Pod vrcholem sice spadl, ale naplno roztleskal diváky. Klíčové byly dva bouldry. V prvním u čtvrté expresky spadlo pět lidí, ve druhém, na oblé struktuře nad polovinou cesty, dalších pět. Navzdory tomu se jednalo o atraktivní podívanou a pohledné pohyby. Druhé místo s odstupem několika metrů připadlo shodně domácímu Martinu Fojtíkovi spolu s mladým Martinem Stráníkem z Chocně. Čtvrtý skončil Honza Zbranek, který již „seděl“ na struktuře, ale svezl se z ní, a pátý nestárnoucí Zdeněk Resch z Berouna. Šesté místo obsadil Ondra Švub, který s přechodem na strukturu příliš váhal. Sedmý byl další junior Kuba Volf, který jediný spadl uprostřed mezi oběma bouldry. Ostatní lezci spadli v prvním bouldru, kde bylo třeba z extrémně malého spoďáku naskočit do svislého hada. Osmý Igor Gousak z Ukrajiny a devátý Marek Leitman hada drželi, desátý až jedenáctý Rosťa Tomanec a Radim Nosek jen tečovali. Dvanáctému ve finále Vaškovi Malinovi z TJ Ruzyně rozhodčí zapsali plus ze spoďáku.
Alexander Chabot, 3. místo, SP Brno
závody
Luca Zardini, SP Brno
Ve finále žen se staviteli Danovi nepovedl pouze začátek. U druhé expresky byl takový bouldr, že málem spadla i Ukrajinka Ostapenko. Nakonec cestu vylezla jenom Olga Šalagina. Druhá Jekatěrina Yaemurd z Ruska poslední chyt tečovala. Třetí místo o pár chytů obsadila česká naděje pro příští sezónu Světového poháru Silvie Rajfová a potvrdila v těžším závodě svůj jarní titul mistryně ČR. Pod vrcholovou desku a pro čtvrté místo si dolezla také domácí reprezentantka Tereza Kysilková, která na mistrovství na jaře chyběla. Až pátá skončila osmá ze Světového poháru a druhá Ukrajinka Olena Ostapenko, zřejmě stejně jako Tereza už dost unavená po svěťáku. 6. Nelly Kudrová, 7. Lucka Rajfová a 8. Sylva Nagyová, obě z Brna. Slovenky nestartovaly. text
ČP, obtížnost, Brno: 1. Max Petrenko 2. Martin Fojtík 2. Martin Stráník 4. Jan Zbranek 5. Zdeněk Resch 6. Ondrej Švub 7. Jakub Volf 8. Igor Gousak 9. Marek Leitman 10. Radim Nosek 10. Rosťa Tomanec 12. Vašek Malina Ženy 1. Olga Šalagina 2. Jekatěrina Yaemurd 3. Silvie Rajfová 4. Tereza Kysilková 5. Olena Ostapenko 6. Nelly Kudrová 7. Lucie Rajfová 8. Sylva Nagyová
Rosťa Tomanec
Mistrovství Slovenska, Košice
■ 27. 11. 2004, obtížnost
Opět krásný závod uspořádal po čtyřech letech klub Metropol Košice pod vedením Dušana Beránka na čerstvě upravené (přestavovali Repčíci), deset metrů vysoké a značně převislé stěně v tělocvičně SOU Spojů. Tratě kvalitní, technické i vytrvalostní, ale hlavně stále v převise. Přijelo po čase i dost mužů, třicet dva včetně několika Maďarů, zato jenom osm žen, ačkoli žádná favoritka nechyběla. Stovka diváků v malé tělocvičně vytvářela pěkně horký kotel. Dvě vytrvalostní „kvalifikačky“ vylezlo devět mužů, takže bylo jasné, že v semifinále dostane jeden z favoritů černého Petra. Překvapivě si jej vytáhl třetí muž celkového pořadí Slovenského poháru 2004 Martin Eckert. Jediný český zástupce Rosťa Tomanec postupoval ze šestého místa. Finálka měla velmi těžký střed. Na oblé struktuře byly jen dvě samořezky. Dál se probojoval Marek Repčík, který po opětovném zlomení nártu pomalu nabírá formu, a obsadil čtvrté místo. Marek Leitman zaváhal v závěru cesty a spadl tři chyty pod topem, třetí místo. Chytrým výkonem zatopoval Ondrej Švub, který si velmi pomohl hranou stěny. Dopředu jasný vítěz Juraj Repčík hranu vynechal a málem top nedal. V superfinále stačilo sundat pod vrcholem chyty za hranou, aby Ondrej spadl
a Ďuro zopakoval top a po roce i titul mistra Slovenska. Mezi ženami na techničtější trati přes převisy, hrany a struktury podala mimořádný výkon Peťa Tomanová. Moc nechybělo, aby vyhrála. Nejžhavější favoritka Zuzka Čintalová se potrápila s posledním převisem, nakonec se jí však podařilo vyrovnat výkon Petry (z mého pohledu i o znaménko překonat) a díky „topce“ v kvalifikaci už poxté v řadě získat titul mistryně Slovenska. Třetí místo ladným stylem a dobrou technikou získala Katka Čintalová před silově dobře disponovanou Lenkou Mičicovou. Vítězi Slovenského poháru 2004, který se skládá z obtížnosti i boulderingu dohromady, se stali Zuzka Čintalová a Ondrej Švub (Jurj Repčík v několika závodech nestartoval). Boulderingovou část vyhráli Zuzka a Martin Eckert, obtížnost Lenka Mičicová a Ondro Švub. text
Rosťa Tomanec
MSR, Košice, obtížnost: 1. Juraj Repčík 2. Ondrej Švub 3. Marek Leitman Ženy 1. Zuzana Čintalová 2. Petra Tomanová 3. Katka Čintalová
59
Novoroční Open 2005 ■ 15. 1. 2005, Police nad Metují – sokolovna To nám ten čas ale utíká.... je to nedávno, co jsem psal do Montany a zval závodníky, fanoušky a čtenáře na náš závod... na náš závod, o kterém lze teď mluvit už jen v minulém čase... Co se dá dělat, je to tak a nikdo to nezmění. Každopádně, pro ty, kteří se nemohli přijet podívat na vlastní kukadla, přináším aktuální reportáž. V sobotu 15. ledna se v polické sokolovně už po čtrnácté sešli lezci, kteří se chtěli zúčastnit tradičního závodu v obtížnostním lezení na umělé lezecké stěně – tradičního Novoročního Open. V závodě startovalo 40 mužů a 12 žen z České republiky, Polska a Slovenska. Účast některých závodníků, kteří se pohybují na prvních místech průběžného pořadí rankingu, zaručovala poměrně vysokou kvalitu závodu. Cesty pro závod postavili jako již tradičně Pavel „Alberto“ Hrubý, Jirka „Prťka“ Koutský, kterým vydatně pomáhala Léňa Hrušková. Hlavním rozhodčím závodu byl opětovně Áda Kadlec.
kvalifikace
Závod probíhal již osvědčeným způsobem, a tedy na dvou kvalifikačních cestách (lehčí a těžší). Výsledky závodníků v obou cestách byly sečteny a vyhodnoceny počítačem, který pak určil závodníky postupující přímo do finále. Před 16.00 započalo ženské finále, které bylo velice zajímavé nejen pro oko diváka – laika, ale i pro diváky znalé. Cesta nabírala s výškou na obtížnosti, a tak každá závodnice musela předvést více a více ze svého umu. Výsledky ženského finále odpovídaly prognózám, kterými hýřily kuloáry již před započetím vlastního závodu. Závod celkem zaslouženě vyhrála Soňa Hnízdilová, které vydrželo nejvíce sil po obtížných krocích ve 45° převise, při čemž dolezla až do chytu, kde se ženské finále spojovalo s mužským, což bylo jedním z finalistů později komentováno slovy: „Je dobře, že spadla tam, kde spadla, protože kdyby lezla dál, tak by si chlapi uřízli pěknou ostudu.“
Konečné výsledky žen: 1. místo – Soňa Hnízdilová 2. místo – jun. Eliška Karešová 3. místo – Běla Kohoutová 4. místo – Kateřina Chudobová 5. místo – Petra Melicharová
Po 17. hodině odstartovalo finále mužské kategorie. Díky poměrně lehčím kvalifikačním cestám (nebo lépe připraveným závodníkům) se do finále probojovalo 12 závodníků, kteří bez problému v kvalifikaci dvakrát „topovali“. Jako vždy závodníky hnala výš dobře naladěná fandící sokolovna. Každý ze závodníků opět posouval onu pomyslnou laťku stále dál. Cesta měla v podstatě dvě klíčová místa. První asi ve třetině cesty, kde byl stup ukryt pod Běla Kohoutová
hranou převisu (zde skončila řada zejména mladých závodníků, viď Dane!). Druhým klíčovým místem potom bylo několik přesahů v 45° převise, ve kterých „bohovsky natejkalo“. Do závěrečného stropu prostoupilo jen několik vyvolených, předloňský vítěz Openu – Tomáš Stejskal, malý velký Adam Ondra, Andrej Chrastina a Martin Stráník. Zatímco Andrej vybouřil sokolovnu tím, že otestoval první chyty stropu, Adam už ji přivedl téměř k šílenství, když dolezl do jeho dvou třetin a skončil až v chytu, kterého se držel rukama i nohama (autor cesty o tom chytu poznamenal, že se držet rozhodně nedá...). Čekalo se, co předvedou další, několik favoritů nečekaně vypadlo v technické pasáži cesty a sokolovna se pomalu smiřovala s tím, že zažila vrchol večera. Přišel ale nenápadný Tomáš Stejskal a s lehkostí jemu vlastní se ocitl pod stropem. Hala vřela! Těžké přesahy ve stropu ho přece jenom vysílily a po dosahu za hranu stropu, po které už to bylo „jen“ pět kroků do topu, upadl! Veliký aplaus a vypadalo to, že Tomáš obhájí své předloňské vítězství... ale to by nesměl přijít Martin Stráník. Martin stoupal s lehkostí a elegancí a ukazoval divákům krásu cesty. Ve stropu byl úplně v klidu a sokolovna ho hnala dál... přesah na hranu – výbuch potlesku a řevu, další krok – další výbuch... ale
Konečné výsledky mužů: 1. místo – jun. Martin Stráník 2. místo – Tomáš Stejskal 3. místo – jun. Adam Ondra 4. místo – Andrej Chrastina /SK/ 5. místo – jun. Jan Zbranek
Poté již následovalo vyhlášení vítězů, poděkování všem soutěžícím za účast, divákům za kulisu, a všem sponzorům za tradiční výbornou podporu. Letošní ročník Novoročních Open závodů by nebylo možné uspořádat bez pomoci Českého horolezeckého svazu, města Police nad Metují, a řady firem. Za mnohé jmenujme: MAMMUT-Štáva, MAKAK, BLUEFLY. Special thanks samostatné výpočetní jednotce Bonati za zpracování výsledků, Ádovi za soudcování, klukům za výborné cesty, Léně za všeobecnou podporu a ostatním za ruce k dílu (není možné je jmenovat, protože jich je mnoho). Doufám, že v příštím roce se pod polickou stěnou znovu všichni sejdeme! Více na: http://hko.zde.cz text
Jirka Heřman Škop
foto
Vašek Malina
Silvestrovské Hejnice popatnácté... 25. silové finále mělo první problém ve stropě, řešení našli pouze čtyři nejlepší. O ostatní se postarala gradující obtížnost trámu, kde s přehledem ostatním „ulezl“ R. Nosek (Liberec). Druhé místo mezi silnou konkurencí, trochu překvapivě, získal Dalibor Muráň. Stejným překvapením asi bylo třetí místo patnáctiletého Vítka Lachmana, který si zde vedl podstatně lépe než v kategorii chlapců. Na závěr chceme poděkovat všem sponzorům, kteří výrazně pomohli při pořádání závodů. Více na www.horohejnice.webzdarma.cz.
Přehled výsledků: Chlapci: 1. A. Kulaš (Polsko) 2. J. Janoušek (HO Hejnice) 3. V. Lachman (Jičín)
60
pak už i Martinovi došlo a ocitl se ve vzduchu... Diváci ho za to odměnili dlouhý potleskem (potlesk patřil samozřejmě všem finalistům a finalistkám, protože předvedli krásné souboje).
Dívky: 1. V. Skalická (HO Skaláci) 2. P. Budzanowska (Polsko) 3. K. Ilenčíková (DDM Větrník) Ženy: 1. P. Melicharová (Hejnice) 2. E. Karešová (Elmada) 3. A. Hyvlová (LKP Prachov) Muži: 1. R. Nosek (Liberec) 2. D. Muráň (Slávia Liberec) 3. V. Lachman (LKP Prachov) 4. P. Hruban (Dlouhé Mosty) 5. S. Albl (Team Spirit) Veteráni nad 50 let: 1. J. Akrman (HO Hejnice)
text
Kaspiny, Hejnice
závody Tomáš Bardas
Hudy bouldering cup 2004 Je sobota osmnáctého září sedm hodin ráno a zvoní budík. Vstávám a snažím se dostat z postelí i ostatní. Hlavou se mi honí myšlenky, jestli přijde dost lidí, jestli vyjde na celý den počasí, jestli se to bude všem líbit... Jsem fakt nervózní, asi jako sáňky na podzim. Rychle naházet do auta počítač, sponzorský trička Rock Empire, svačiny pro závodníky a pak hurá nahoru na parkoviště pod Sněžník. Do 8:45 máme zaregistrovaných jen třicet závodníků, což nás mírně zneklidňuje. Počítali jsme s větší účastí. Naštěstí se ukázalo, že boulderchtivci nejsou ranní ptáčata. Během dvou hodin tu vznikla úctyhodná sedmdesátičlenná banda z Čech, Německa, Maďarska a Polska. Kolem pobíhali fanynky, fotografové, maséři, trenéři a jiné fyzické i psychické podpory závodníků. Všichni účastníci se pomaličku přesunuli do, pro místní již známé, oblasti Best of Direct, kde v posledních dvou měsících vznikl dost dobrý sektor o 130 kvalifikačních boulderech od stupňů obtížnosti 4 až 8a/8a+. Ty byly bodově ohodnoceny v závislosti na obtížnosti. (Všechny kvalifikační bouldery byly vyznačeny na osobním listu společně s mapkou.) Jakožto organizátoři jsme provedli celou „tlupu“ podél kamenů a stručně vysvětlili, kde, co a jak. Kdo v nastalém mumraji něco nepostřehl, mohl se zorientovat i podle plánků cest umístěných pod každou skalkou. V 10.40 začala tříhodinová „okružní jízda“ po balvanech. Jako nezasvěcený návštěvník prosluněného podzimního děčínského Sněžníku bych byl přinejmenším udiven tou masou lidí, která tam mezi kameny a stromy posedávala, polehávala, pokřikovala, kojila děti, krmila psy a popocházela se srandovními matracemi na zádech. Ty pak někteří jedinci naštelovali pod kameny a jali se na ně sápat. Ti druzí pobíhali okolo a radili a napovídali a pokřikovali... Mezitím, co závodníci lezli – někteří jak o život – vydali jsme se společně s Jardou dooznačit
přístupovou cestu k finálovému sektoru. Již zdálky nás bilo do očí prázdné místo mezi dvěma stromy, jako stvořené pro zavěšení reklamní plachty. Tu jsme tam také ráno předem vyvěsili. Nějaký nenechavec nám ji však prostě sprostě „čórnul“! Na okamžité řešení zádrhelu nebylo dost času, takže jsme to nechali prozatím být a radši se naplno věnovali jen závodům. Rychle zpět k rozhledně, kde mí zdatní spolupracovníci zatím rozbalili stánek, zapojili počítač a společně jsme pak čekali na první závodníky. Limit pro posledního byl ve 14 hodin. Bohužel se někteří opozdili a proto byli potrestáni bodovou penalizací. I přesto se do mužského finále protlačilo 11 borců. Účastnice něžného pohlaví byly kvůli časové tísni a menší účasti, bohužel, bez finále. Konečné umístění prvních tří žen bylo následující: 1. Simona Ulmanová, 2. Nelly Kudrová a 3. Sylva Nagyová. Během třiceti minut se všichni přesunuli do finálového sektoru. Závěrečné bouldery se nacházely na druhé straně Sněžníku, takže jsme museli přejít pár set metrů. Na finále jsme připravili čtyři těžké bouldery. Jako první byly otevřeny bouldery za 7a+ (Boule) a 7c traverz (Kámen ve svahu). Diváci mohli sledovat oba závodníky najednou a zároveň se kochat i parádním výhledem na stolové hory v Německu. Časový limit na přelezení – pět minut. Bouli dokázali vylézt pouze dva borci. Pavel Rýva (na OS) a „Hungároš“ Áron Urbanicz. Traverz ve svahu zůstal nepokořen. A protože všichni závodníci skončili stejně, nepočítal se nakonec do celkového hodnocení. Třetí a čtvrtý boulder měl ten samý systém provedení, pouze limit se zvedl o minutu. Lezl se traverz na Krabici za 7b+ a 7c v krutém převisu Panelu. V traverzu Áron a Jirous Přibilů předvedli, jak silné paže mají, a společně s Kubou Hlaváčkem traverz překonali. V pekelném převisu na Panelu se nejlépe hýbali Áron a Kuba H., kteří to vyběhli jak se říká „par excellence“. Za zvuků bubínků a bouřlivé podpory
diváků podávali finalisté i přes viditelnou únavu po náročné kvalifikaci úctyhodné výkony. Počasí bylo celý den parádní, krom aféry „plachta“ vše klapalo – zbýval už jen přesun do ostrovské hospůdky „Pod Císařem“, vyhlásit vítěze a pak ona avízovaná „kalbička“. Konečný výsledek po finálovém klání je tedy: 1. Áron Urbanicz, 2. Kuba Hlaváček a 3. Jirous Přibil. Malý prostor hospody a přilehlého okolí byl rozdělen do tří „stejdžů“. Kdo se nevešel do sálu hospody nebo mu neseděl divoký a hlasitý HardCore, který zde hráli pražští The Switch a jejich předkapela, mohl se zašít do M.A.S.H. Tam rozjížděli svůj dramík skvělí a nedostižní dýdžejové z UL (např. Brendy, Kořán aj.). Pro ty, kteří si nepřipadali po tomto dni dostatečně sportovně vyžití, byly ve stanu nachystány fotbálkové stoly. Pro klidné duše byl připraven chilloutový Zelený salónek s promítáním lezeckých filmů. Zlatým hřebem večera se staly deklarované a netrpělivě oče-
kávané roštěnky se svou „lesby show“. Stylově – na bouldermatkách a s maglajzáky na svých pozadích – předvedla nám, horolezcům, tato dvojka svá nahá těla. Vzhledem k dostatečnému zásobování místního výčepu alkoholickými nápoji se nám zdály jejich křivky opravdu ladné. „Lesbická dvojka“ se díky jednomu dotykulačnému zvědavci rozrostla na „Švédskou trojku“. Ale to je již příběh na úplně jiné stránky… Večírek končil v poklidu u plamenů ohně kolem páté ráno. Doufám, že se tato akce všem líbila a věřte, že nebyla poslední svého druhu! Na závěr bych chtěl poděkovat všem účastníkům, sponzorským firmám zejména firmám Rock Empire, Hudy Sport a T-Pad a všem pořadatelům. Jardovi za mapky, Rosťovi za přelezy těžkých boulderů a hlavně za ubytování a možnost si pořádně zapařit personálu restaurace „Pod Císařem“. text
Ondra Beneš a DC-S boulder gang
Finále Evropského juniorského poháru ■ Kranj (SLO) ■ 27. – 28. 11. 04 Týden po posledním Světovém poháru v Kranji proběhl i poslední závod Juniorského evropského poháru. Z našeho týmu byla opět nejúspěšnější nejmladší kategorie. Silvě Rajfové finálová cesta perfektně sedla a dolezla téměř na vrchol, což jí skoro stačilo k vítězství. Se Silvou v kategorii startovaly ještě Anna a Tereza Čermákovy. Anča bohužel skončila na
prvním nepostupovém místě (11. místo), Terka pak na 13. místě. Anče i Terce se musím omluvit, protože v článku z JMS v Edinburghu jsem na ně úplně zapomněl. Tímto se tedy oběma děvčatům omlouvám. Anča skončila na jedenáctém místě, už snad jako obvykle těsně před branou do finále – jen doufám, že už se to brzy změní. Terka na tom byla
61
o něco málo hůř – 17. místo. Zpět do Kranje. V nejmladší kategorii chlapců jsme měli pouze Martina Stráníka. Jeho věčný boj s Davidem Lamou z Rakouska měl stejný výsledek jako na předchozích závodech – 2. místo. V prostřední chlapecké kategorii jsme měli hned tři reprezentanty: Jiřího Honzáka, který nezalezl špatně a stačil na 20. místo, Štěpána Stráníka, kterému finále uteklo o pár chytů – 12. místo, a našeho nej-
úspěšnějšího v kategorii Jakuba Volfa – 6. místo. Za juniorky závodila Lucie Rajfová, pro kterou to byl první letošní závod. Přece jen jsme v zázraky nedoufali, ale Lucka ukázala, že je skutečný závodník, který při soutěži ze sebe vydá všechno – 5. místo. V juniorech jsme pak měli už pouze Honzu Zbranka. Postup do finále byl pouze formalitkou, ale finále opět ukázalo své zuby a Honzovi se moc nezadařilo – 8. místo.
European Youth Cup 2004 Pohár roku 2004 čítal čtyři závody: Geneva, Imst, Veliko Tarnovo, Kranj. V tomto roce se, pravda, moc překvapení neudálo, ale každopádně se Česká republika neztratila. Loňský rok se nám zdál po všech stránkách náročný. Ovšem při pohledu na další rok, rok 2005, (www.icc-info.org), to byla pravděpodobně jen rozcvička. V nejmladší kategorii děvčat jsme měli v poháru celkem tři závodnice. Tereza Čermáková (15. místo, 88 bodů) a Anna Čermáková (11. místo, 98 bodů) zkusily EYC poprvé, a proto ještě nezoufejme, času mají dost. Díky výsledkům Silvie Rajfové v předchozím roce jsme věřili v nejlepší umístění. Silva první dva závody moc nezářila, zato druhé dva naopak vyhrála. Bohužel první dva závody jí sebraly nárok na vítězství v poháru, a tak skončila s 255 body na 2. místě. Vítězkou kategorie se stala Franziska Saurwein (AUT), která nasbírala 260 bodů. V nejmladší kategorii chlapců se Jindra Bláha zúčastnil jen prvních dvou závodů a součet bodů (4 body) mu vystačil na 48. místo. Pro Martina Stráníka, naši velkou naději, byl první závod zahřívací, skončil na třetím místě. Ostatní závody už byly jen samá radost s malým zklamáním dohromady. Vždy to bylo druhé místo, David Lama mu prvenství nikdy nenechal. A tak to dopadlo i v celkovém poháru. Martinu Stráníkovi náleží za 240 získaných bodů 2. místo. Vítěz kategorie David Lama (AUT) posbíral celkem 300 bodů. U prostřední kategorie děvčat jsme měli dvě děvčata. Elišku Karešovou s jedním závodem (8 bodů) na 37. místě a Lucii Hrozovou se dvěma závody (19 bodů) na 32. místě. U Lucky nás ale mrzelo, že poslední závod vynechala, protože její výkonnost 62
v závěru sezóny šla velmi nahoru a finálové umístění měla snad i jisté. Vítězka kategorie Katharina Saurwein (AUT) získala celkově 265 bodů. Prostřední kategorie chlapců čítala celkem pět našich závodníků. Libor Hroza skončil s jedním závodem (1 bod) na 59. místě. Obtížnosti moc nedává, ale zato rychlost mu jde výborně. Jiří Honzák byl na dvou závodech, 13 bodů stačilo na 38. místo. Milan Sládeček, také dva závody a se 33 body na 27. místě. Štěpán Stráník se všemi závody, na kterých se mu téměř vždy těsně nepodařilo postoupit do finále, 102 bodů a 12. místo. A Jakub Volf, kterému naopak nedělalo problém postoupit do finále, ale pak to skřípalo – vybojoval 131 bodů a 8. místo. Vítěz kategorie Ivan Kaourov (RUS) nasbíral 280 bodů. V juniorkách jsme měli celkem tři závodnice. Bohužel se nikdy nesešly všechny na stejném závodě, byl by to náš rekord v počtu účastnic v juniorkách. Petra Melicharová – jeden závod, 16 bodů a 27. místo. Lépe na tom je, také s jedním závodem, Lucie Rajfová – 51 bodů a 19. místo. Nejúspěšnější z našich je Kristýna Ondrová se třemi závody, 110 body a 9. místem. Vítězka kategorie Alix Graftiaux (BEL) si svými výkony vylezla 231 bodů. U juniorů jsme měli, tak jako v předchozí kategorii chlapců, pět mužů. Po jednom závodě a jednom bodě – Jakub Bláha a Dalibor Muráň na 50. místě. Dvou závodů se zúčastnil Marek Melichar (2 body) a patří mu 48. místo. Petr Caha na tom už byl lépe – tři závody a 28 bodů stačilo na 25. místo. Honza Zbranek sice absolvoval všechny závody. Do finále se dostal bez problémů, ale potom... je řádný smolař. Se 117 body skončil na 8. místě. Vítěz kategorie Jorg
Verhoeven (NED) má dohromady 300 bodů. Uvidíme, co nám přinese další rok. Každopádně ale někteří postoupí do starší kategorie a vše půjde odznova. A tak jim držme
palce. Jeden závod letošního ročníku se koncem dubna odehraje v Brně na Rajčeti – všichni jste srdečně zváni! text
Dan Kadlec
Noc tuleních pásů 2005 ■ Pořadatel: AKLVK AlpinePRO – Janské Lázně ■ Datum konání: 8. 1. 2005 Úvodním závodem začal v Janských Lázních nový ročník Českého poháru ve skialpinismu pro rok 2005. Na jeho start se postavilo celkem 75 účastníků, z toho 55 v hlavních kategoriích a 20 v „open“ souěži, v níž si příchozí mohli vyzkoušet, jaké je to být skialpinistou. V dějišti závodu nechyběli současní reprezentanti České republiky a aktéři loňského mistrovství světa ze Španělska. Dále se na kolonádě objevili známí čeští horolezci Soňa Boštíková, Josef Šimůnek či Josef Milfait, kteří jsou známí spíš z expedicí po vysokých horách po celém světě. Trať pro hlavní kategorie měřila celkem 20 kilometrů a během čtyř výstupů účastníci překonali celkové převýšení 1.800 metrů. Trasa B potom měla 14 kilometrů s převýšením 800 metrů. Start byl naplánován na 17 hodin, kdy už byla v celých Krkonoších tma. Všichni závodníci museli použít bezpečnostní helmu, na kterou přidělali čelovky pro snadnější orientaci v terénu. Bylo však jasné počasí a cestu neztěžovala mlha, jak tomu bylo posledních čtrnáct dnů před závodem. Na hladký průběh závodu dohlížela asi stovka pořadatelů včetně kontrol po celé trase. S nástrahami domácí trati si nejlépe poradil Miroslav Duch z pořádajícího AKLVK AlpinePRO. Závodem prolétl v čase pod dvě a půl hodiny. Na stupních vítězů ho doplnil na druhém místě Roman Glajcar a nadvládu domácích barev potvrdil třetím místem Pavel Vondra. Mezi ženami potvrdila roli favoritky Lucie Oršulová, druhá dorazila Alice Korbová a třetí Pavlína Chaloupská. Pro diváky byl připraven doprovodný program v místním kině, kde mohli zhlédnout filmy se ski-
alpinistickou tematikou a také fotky z minulých ročníků. Na příští rok organizátoři usilují opět po roce o zařazení do Středoevropského poháru ve skialpinismu, a tak pravděpodobně první lednovou sobotu v podvečer přivítají Janské Lázně nejlepší závodníky z Čech, Slovenska, Polska, Německa a Rakouska.
Výsledky: Muži A 1. Miroslav Duch AKLVK AlpinePRO Janské Lázně 2:26:52 2. Roman Glajcar SK Skialp Beskydy 2:30:33 3. Pavel Vondra AKLVK AlpinePRO Janské Lázně 2:31:33 Ženy A 1. Lucie Oršulová SAC Špindlerův Mlýn 2:59:46 2. Alice Korbová Přírodní vědy Praha 3:05:10 3. Pavlína Chaloupská Univerzita Hradec Králové 4:13:51 Veteráni 1. Milan Švec SAC Špindlerův Mlýn 2:53:30 2. Ivan Svoboda Kondor club Praha 3:10:19 3. Pavol Bičian Slovensko 3:13:45 Junioři trasa B 1. Dominik Brožek HSK Benecko 2:23:08 Juniorky trasa B 1. Dita Formánková Sport Formánek 2:30:27 Kadeti trasa B 1. Roman Jadamus SK Skialp Beskydy 1:53:44 Muži OPEN 1. Josef Milfait K+K team 2:06:55 Ženy OPEN 1. Klára Formánková K+K team 2:33:32
Kompletní výsledky a fotogalerii najdete nawww.volny.cz/aklvk. text
Štěpán Pleskač
Roman Glajcar
příběh fotografie Každá dobrá fotografie nebo fotosérie se pozná podle toho, že aniž byste si museli číst popisku nebo komentář, snímek vám sám povypráví příběh jeho hlavních aktérů. Když jsem tak nad touto skutečností přemýšlel, napadlo mě, že některé snímky, které během devíti let pro Montanu vznikly, skrývají příběh, o kterém vám fotografie nedokáže povyprávět. A tak jsem se rozhodl napsat o šesti fotografiích a příbězích, které doprovázely jejich vznik. Montana 6/95 a 2/96 Slovenské extrémy Reportáž „Slovenské extrémy“, kterou vymyslel a slovem doprovázel Rosťa Tomanec, jsem od první chvíle bral velmi vážně. Považoval jsem za velkou čest, že ji jako fotograf mohu zpracovat. Celý příběh měl zmapovat nejtěžší cesty vylezené na Slovensku a později i v Čechách. Začali jsme Slovenskem, protože je to z Moravy blíž, a Rosťa tam v té době – a koneckonců i dnes – hodně působil. Obdařeni stokorunou od sponzora a vidinou tučného honoráře jsme vyráželi vlakem za skalními extrémy těch nejvyhlášenějších oblastí, ale hlavně za dobrodružstvím divoké přírody. Už samotná jízda vlakem, kterou jsem dělil na dvě části – s jízdenkou a bez, byla extrém tak za 10 UIAA a zážitkem na celý život. Jen pro ilustraci: představte si Rosťu, jak sedí rozvalený na sedadle, obklopen lezeckým materiálem a všelijakým harampádím, a v klidu si čte ranní tisk. Vtom najednou vyskočí a zeptá se mě na poslední zastávku, kterou jsme projeli. „To už byla Povážská Teplá!!!“, a začne bleskově balit. Zbytek cesty pak trávíme útěkem před průvodčím. Nejpikantnější „příběh“ jsme zažili cestou za extrémy „Staroba na krku“ a „Celé prázdniny“. Již tradičně vyrážím ranním rychlíkem směr Žilina a netrpělivě vyhlížím Rosťu, který přistupuje v Třinci. Trochu neobvykle nastupuje sám, ale nepřikládám tomu příliš velkou vážnost. Vím totiž, že Rosťa často leze i s lezci ze Slovenska. Za Žilinou mi to však nedá a na spolulezce se zeptám. Rostík se zarazí a diví se, že jsem na tuto akci nikoho nedomluvil. Celou situaci řešíme v naprostém klidu, který nerozhodí ani zjištění, že máme jen jedno lano. První extrém fotíme na Tupé skále v Dolnom Kubíně, kde celou situaci s přehledem řešíme. Snadnou cestou nalézám do místa, které bude vhodné k fotografování. Zafixuji lano a slaním dolů. Na druhém konci pak jistím Rosťu, který nalézá do fotogenického místa „Slovenského extrému“. Pak lano uváži na kmen padlého stromu a pomocí jumaru nalézám do stěny. Stejný postup zvolíme
také na skále Šturec. Tady máme výhodu v tom, že kmen, který „jistí“, je podobné váhové kategorie jako RT a tím pádem mu dává brilantní prokluzy při pádu. Škoda, že se mi nepodařilo do záběru tohoto jističe zakomponovat. Určitě by snímku dodal hloubku a poodkryl by trochu z pozadí našeho příběhu, který zůstal před čtenáři Montany po devět let utajen. text a foto
Petr Piechowicz R.T., Staroba na krku, 10-/10
63
hovory z montany
Předplatné Nejspolehlivějším způsobem, kterak si Montanu předplatit, je poslat 350,- poštovní poukázkou na adresu redakce. Jako plátce uveďte jméno a adresu, kam máme Montanu posílat. Upřednostňujete-li bezhotovostní převod, a již jste někdy Montanu odebírali, stačí poslat peníze na účet č. 169897423/0600 a jako variabilní symbol uvést své „Montaňácké“ číslo (to najdete na štítku s adresou). Rovněž můžete poslat peníze složenkou (tedy z pošty) na výše uvedený účet. Další možnou cestou je sledovat instrukce na našich www stránkách. V tom případě si neopomeňte každou stránku s pokyny prohlédnout celou. Možností je celá řada. V každém případě platí, že musíme nějak identifikovat adresu plátce (či adresu, na níž máme časopis odesílat).
„S ohledem na další rok vám budeme vděční za informace o výstupech, o kterých si myslíte, že by se měly v tomto článku objevit. Zároveň vítáme všechny zájemce o napsání… dopředu ale upozorňujeme, že je to práce náročná a nevděčná .“ Tak takhle jsem přesně před rokem uváděl pravidelný článek v č.1, v němž se ohlížíme za minulou sezónou. Letos se o ohlédnutí za rokem 2004 v českém lezení pokusili Alena Čepelková (za ČHS), Rosťa Štefánek a Jan Kreisinger. Zejména Rosťa se svého úkolu zhostil skutečně zodpovědně. Když jsme u těch pravidelných rubrik, pro letošní rok jich máme nachystáno několik. Tou první je seriál o (horo)lezecké medicíně. Pískomily jistě potěší seriál o Sasských pískovcích - nebojte, počínaje příštím dílem to Houmy „rozjede“ do své obvyklé lyrické šíře. Tím vůbec neříkám, že je trocha historie na škodu…
Montanu na Slovensko? Nejlevněji přes www.horokupectvi.cz
Snad všechny lezce bude zajímat Mrázův šleh, aneb Krátké ohlédnutí za minulými dvěma měsíci. Zejména během závodní sezóny si od této rubriky slibujeme nějaké ty drby ze zákulisí SP. Poslední novinkou je „Pepeho“ stránka nazvaná Příběh fotografie. Některé fotografie zkrátka potřebují komentář. Zvláště, když už od doby jejich vzniku uplynulo pár let. Nemyslete si, historie nejsou jen předválečné černobílé snímky. Historie jsme i my sami včera. Příště se můžete těšit na velmi zajímavý článek od Heinze Zaka. Neprozradím víc, ale už máme vážného kandidáta na foto na titulní stránku! Chybět mi neměla ani fotoreportáž z Tater. Pomyslná osnova tohoto sloupku: „bylo“, „je“, „bude“ a „jak se žije v redakci“ se chýlí k poslednímu bodu. Takže, co nového v redakci? Byť jen v rámci jedné budovy (a tak zůstává
Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno
www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.
Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Sekretariát: Radim Výrubek tel.: 532 163 627 e-mail:
[email protected] Externí redaktor: Vladimír Procházka Vzdušná 10, 460 01 Liberec 1 Stálí spolupracovníci: Vilém Pavelka, Jiøí Novák, Petr Piechowicz, Vladimír Slouka, Rostislav Tomanec, Yhu Abuwa Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová
[email protected] © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit publikované èlánky na Internetu. Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 350 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913.
nadepsaných krabicích rozstrkaných do méně navštěvovaných sektorů. „Životně důležité funkce“ (Internet, PC, telefon, archiv…) se ovšem zdají být stabilizovány, a tak pomalu začínáme mít roupy. Já osobně například na příští redakční radě navrhnu ostrůvek zeleně oddělující protilehlé rohy ředitelovy pracovny. Mějte se a smějte se
64
(è. 95)
roèník XVI (Hotejl XXXIX)
rozdíl od známého přísloví, je redakci časopisu Přesto však máme dosud některé věci v podivně
Soutěž pokračuje i v letošním roce. Jména dvou výherců za rok 2004 zveřejníme v příštím čísle. redakce
1/05
adresa nezměněna), postihlo nás stěhování. Na přece jen lepší stěhovat, než nechat vyhořet.
Soutěž s Tilakem
ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE
Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. oddelenie inej formy predaja P.O.BOX 183, 830 00 Bratislava tel.: 02/44458821, 44442773, 44458816 nebo přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 11. 4. 2005
Redakèní uzávìrka
è. 2/05 je 4. 3. 2005
