Mendelova univerzita v Brně Institut celoživotního vzdělávání. Typografické zásady v publikacích. Bakalářská práce

Mendelova univerzita v Brně Institut celoživotního vzdělávání

Typografické zásady v publikacích – didaktická transformace učiva oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média

Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

PhDr. Petr Hlaďo, Ph.D.

Jana Zavadilová

Brno 2014

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci: Typografické zásady v publikacích – didaktická transformace učiva oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užtí této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutčné výše.

V Brně dne: 20. dubna 2014



......................................................................... podpis

Poděkování Děkuji PhDr. Petru Hlaďovi, Ph.D. za odborné vedení, věcné připomínky a návrhy, které mi při zpracování bakalářské práce velmi pomohly.

Abstrakt Bakalářská práce se zabývá tématem Typografické zásady v publikacích – didaktická transformace učiva oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média. V teoretické části jsou popsány organizační formy výuky a výukové metody praktického vyučování a odborného výcviku. Metodou zpracování teoretické části bylo studium odborných zdrojů, tvorba výpisků, jejich analýza, syntéza a srovnávání. V praktické části je vypracován didaktický materiál pro výukové téma Publikace – kniha. Ten se skládá z metodiky pro učitele a pracovních listů pro žáky 3. ročníků oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média. Metodou zpracování praktické části bylo studium odborných zdrojů, analýza dokumentů, syntéza a srovnávání.

Klíčová slova Organizační formy výuky, výukové metody, hodnocení, metodické materiály.

Abstract My bachelor thesis deals with the subject of Typographical principles in publication – didactic transformation of the curriculum of the education field Graphic designer for media. In the theoretical part organization forms of teaching and teaching methods of practical teaching and professional training are described. The processing method of the theoretical part was studying scientific literary sources, make notes and their analysis, synthesis and comparison. In the practical part there is didactic material for the teaching subject Publication – book. This material consists of methodology of teachers and working sheets for third form pupils of the education field Graphic designer for media. The processing method of the practical part was studying scientific literary sources, analysis of documents, synthesis and comparison.

Key words Organization forms of teaching, teaching methods, assessment, methodical materials.

obsah 1 ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 2 CÍL PRÁCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 3 MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 4 ORGANIZAČNÍ FORMY VÝUKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

11

4.1 Praktické vyučování a odborný výcvik jako organizační formy výuky . . 12 4.2 Organizace praktického vyučování a odborného výcviku . . . . . . . . . 13

4.2.1 Místo výuky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13



4.2.2 Způsob organizování výuky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14



4.2.3 Učební den . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

5 VÝUKOVÉ METODY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 5.1 Výběr a funkce výukových metod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 5.2 Výukové metody v praktickém vyučování a odborném výcviku . . . . . . 18

5.2.1 Vysvětlování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19



5.2.2 Rozhovor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20



5.2.3 Diskuze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21



5.2.4 Popis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21



5.2.5 Předvádění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22



5.2.6 Pozorování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22



5.2.7 Práce s technickou a účetní dokumentací . . . . . . . . . . . . . 24



5.2.8 Práce s učebnicí, knihou a odbornou literaturou . . . . . . . . . . 24



5.2.9 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25



5.2.10 Inscenační a simulační metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26



5.2.11 Instruktáž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26



5.2.12 Problémové metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27



5.2.13 Samostatná tvořivá činnost žáků . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27



5.2.14 Exkurze, výstavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28



5.2.15 Výuka podporovaná počítačem . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

6 HODNOCENÍ VĚDOMOSTÍ A DOVEDNOSTÍ ŽÁKŮ . . . . . . . . . . . . 30 7 PRAKTICKÁ ČÁST . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 7.1 Metodika učitele odborného výcviku oboru vzdělávání

Reprodukční grafik pro média . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

6

8 DISKUZE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 9 ZÁVĚR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 10 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 11 SEZNAM OBRÁZKŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 12 SEZNAM PŘÍLOH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73

7

1

Úvod Tato práce v teoretické části popisuje informace týkající se organizačních forem

výuky, metody výuky a hodnocení vědomostí a dovedností žáků, a to s přihlédnutím na praktické vyučování a  odborný výcvik oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média. Protože učím tento obor, vytvořila jsem v praktické části přípravu pro učitele, která se zabývá tématem Publikace – kniha. Měla by pomoci jak začínajícím učitelům, pro které by se mohla stát vodítkem při jejich výuce, tak jako inspirace ostatním. Na trhu existuje celá řada odborných knih, časopisů a webových stránek, které nabízejí celou řadu informací k tomuto tématu, ale ne vždy jsou kompletní, nejnovější, nebo vhodné pro výuku žáků. Pokusila jsem se proto sestavit sled výuky do takového pořadí, které by žáky vedlo k požadovaným znalostem a dovednostem co nejefektivněji. A to vše s použitím vhodných metod výuky, které učitel může při své práci využít. Součástí práce jsou pracovní listy pro žáky, které umožní žákům probíranou látku procvičit, učební texty jak pro učitele, tak pro žáky. Metodické materiály jsou zaměřeny na tvorbu publikací, knih a brožur v tištěné podobě, ale získané znalosti a dovednosti mohou žáci z velké části uplatnit i při zpracování e-knih, se kterými se někteří v budoucnosti setkají.

8

2

cíl práce Cílem teoretické části bakalářské práce je prostudovat odbornou literaturu se

zaměřením na organizační formy výuky, metody výuky, hodnocení vědomostí a dovedností žáků a popsat danou problematiku s přihlédnutím na obor vzdělání Reprodukční grafik pro média. V praktické části bakalářské práce je cílem navrhnout metodické materiály pro učitele a pracovní listy pro žáky oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média. Tyto materiály zaměřené na téma Publikace – kniha mohou sloužit učitelům odborného výcviku Střední školy grafické Brno, kteří učí žáky 3. ročníku, kde je toto téma v tematickém plánu. Listy pro žáky mohou být využity jednak jako zdroj informací, ale také k plnění úkolů, které jsou zde vytvořeny.

9

3

materiál a metody zpracování Při zpracování teoretické části bakalářské práce jsem se seznámila s danou proble-

matikou a využila metodu tvorby výpisků z odborné literatury, jejich analýzu, syntézu a srovnávání. V praktické části jsem využila informace získané z odborné literatury, vlastních zdrojů, ale i z dokumentů školy – rámcový vzdělávací program, školní vzdělávací program a tematické plány daného oboru. Metodami v této části byly analýza, syntéza a srovnávání. Metodiku pro učitele a pracovní listy pro žáky jsem vytvořila s ohledem na didaktické zásady posloupnosti, návaznosti a přiměřenosti, s využitím výukových metod, jako jsou názorné ukázky, rozhovor, samostatné činnosti žáků, metody procvičování a opakování.

10

4

organizační formy výuky Organizační formy výuky mohou být chápány jako prostředí, ve kterém probíhá

vyučovací proces, a také jako způsob organizace činnosti učitelů a žáků. Přitom každá z organizačních forem vytváří svébytný svět vztahů mezi vyučujícím a žákem, obsahem vzdělávání a vzdělávacími prostředky. Je proto vhodné věnovat pozornost různým organizačním formám, jejich vývoji i použitelnosti v současné škole, protože spojení organizačních forem a vhodných výukových metod povede ke splnění výukových cílů. (Václavík, 2002). O tomto spojení rozhoduje učitel jako hlavní řídící činitel a provádí organizaci výuky tak, aby byla maximálně účinná, včetně postupů práce, metod, prostředků a podmínek (Hladílek, 2003). Průcha, Walterová a Mareš (2003) uvádí, že význam pojmu forma výuky není ustálen. Švarcová (2005) používá označení organizační formy vyučování, ale já budu ve své práci užívat termín organizační formy výuky, které: „v tradiční didaktice jsou chápány jako vnější stránka vyučovacích metod“ (Průcha, Walterová, Mareš, 2003, s. 148). Základní organizační formy výuky mají svou dlouholetou historickou tradici. Základ byl položen a rozpracován již J. A. Komenským, např. ve Velké didaktice. K novým formám vyučovacího procesu a jeho organizaci došlo změnami funkce školy, novými úkoly vyučování a obsahu vzdělání. Tyto formy mají usnadnit a  zefektivnit práci učitele a zároveň žáky zapojit do vyučování i jinak než jen pasivním sledováním výkladu. (Skalková, 2007) Do současnosti se vyvinula celá řada těchto organizačních forem. Skalková (2007) v systému vyučovacích hodin určuje za základní frontální vyučování, skupinové a kooperativní vyučování, individualizované a diferencované vyučování, dále systém různých organizačních forem uplatňovaný při realizaci projektů a integrovaných učebních celků a také domácí učební práce žáků. Tyto organizační formy výuky se v praxi vzájemně prolínají, jsou používány v  různých variantách a učitelem jsou voleny v  závislosti na cíli jeho práce, charakteru vyučované látky, připravenosti a specifických potřebách žáků i jejich individuálních zvláštnostech a možnostech, které má v  dané škole učitel k dispozici. Základní zásady organizace vyučovacího procesu Malach (2003) rozšiřuje z úrovně třídy i na úroveň školy, obce, regionu a celé společnosti. Nejen učitelé, kteří se na tomto procesu podílejí přímo, ale i  vedení školy musí organizovat výuku tak, aby byly splněny požadované cíle, a to pomocí nařízení, pravidel, postupů a v dané časové 11

dimenzi. Důležitý je i počet žáků, stupeň a druh školy, který v daném regionu existuje. Zde má kraj jako jejich zřizovatel právo stanovovat počet žáků různých oborů, školy slučovat a nebo je i zrušit. Maňák (2003) klasifikuje organizační formy výuky podle několika hledisek: –– vztahu k osobnosti žáka – individuální, individualizovaná, skupinová a hromadná výuka; –– charakteru výukového prostředí – výuka ve třídě, v odborných učebnách, laboratořích, dílnách, výuka v muzeu, ve výrobě, vycházka a exkurze, domácí úkoly; –– délky trvání – vyučovací hodina (základní výuková jednotka), zkrácená výuková jednotka (např. v 1. ročníku, při jazykové výuce), dvouhodinová výuková jednotka (např. ve výtvarné výchově), vysokoškolská lekce, seminář, speciální kurz apod. Malach (2003) navrhuje užít pro třídění organizačních forem výuky následující kritéria: počet žáků, čas, místo konání (charakter výukového prostředí), charakter didaktického cíle, předmětovou stejnorodost a závaznost. Pro učitele praktického vyučování a odborného výcviku jsou důležitá především tři hlediska organizačních forem výuky, která také popisuje Malach (2003) – s kým pracují, kde výuka probíhá a jaké mají splnit výukové cíle. Přestože pedagogové nemohou ovlivnit, jaké žáky budou vzdělávat, musí znát jejich vývojové zvláštnosti, psychické a fyzické možnosti. Zároveň musí přizpůsobit výuku prostředí, kde se učební den koná, a požadavkům na splnění daných výukových cílů. K tomu učiteli napomáhají i výukové metody, které budou rovněž zmíněny v této práci.

4.1 Praktické vyučování a odborný výcvik jako organizační forma výuky Praktické vyučování a odborný výcvik mohou být popsány jako jedna z organizačních forem výuky, která je využívána na středních odborných školách, středních odborných učilištích a střediscích praktického vyučování. Navazuje na pracovní vyučování základních škol a mohou zde být využity znalosti z předmětů, jako jsou např. geometrie, výtvarná výchova, chemie atd. (Čadílek, 2005). Praktické vyučování je mimo uvedené typy škol i součástí odborné přípravy na vysokých školách a jak definuje Průcha, Walterová a Mareš (2003, s. 176) „uskutečňuje se v něm spojení výuky s praxí, osvojování příslušných dovedností a schopností využívat vědomosti v praxi.“ Na následujících stránkách se budu více věnovat oblasti praktického vyučování a odborného výcviku a zaměřím se na obor vzdělání Reprodukční grafik pro média.

12

4.2 Organizace praktického vyučování a odborného výcviku Organizace praktického vyučování a odborného výcviku se v  mnohém liší od předchozích vyjmenovaných základních forem výuky. Rozdíl je především v  členění a organizaci učebního dne, kdy učební den má 6 až 7 vyučovacích hodin a vyučovací jednotka trvá 60 minut. Skupina má menší počet žáků, než je v běžné třídě a výuka probíhá ve speciálních učebnách školy, dílnách, laboratořích nebo na provozních pracovištích, která bývají podle potřeby i střídána. Organizace odborného výcviku patří stejně jako jeho metody, které jsou při výuce využívány, do tzv. nemateriálních prostředků odborného výcviku. Jedná se o účelné uspořádání všech prvků vyučovacího procesu – jeho cílů, obsahu, podmínek, organizaci, organizačních opatření a  organizačních forem. Organizačními opatřeními je míněno to, jak je výuka odborného výcviku formálně časově uspořádána a patří sem zejména rozdělení výuky na učební období, koordinace a postupy výuky. Hlavní organizační formy odborného výcviku jsou: místo výuky, způsob výuky a učební den. (Čadílek, 2005) 4.2.1 Místo výuky Místo výuky je vybíráno podle cílů a obsahu daných témat a tematických plánů, podle možností školy, ale i podle ročníků. Jsou to jednak učňovské dílny (pracoviště praktického vyučování nebo odborného výcviku), ale i laboratoře, cvičná pracoviště a provozní pracoviště.

Obr. 1: Pracovní místo žáka Zdroj: Archiv Střední školy grafické Brno

Obr. 2: Pracovní místo žáka Zdroj: Archiv Střední školy grafické Brno

13

Odborný výcvik oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média je realizován v počítačových učebnách praktického vyučování na Šmahově ulici v Brně. Každá z učeben poskytuje místo pro 7 až 10 žáků. Žák má svůj stolek a židli, počítač s grafickými programy (Adobe Photoshop, Adobe InDesign, Adobe Illustrator a další) monitor, klávesnici a myš (viz Obr. 1 a 2). V každé učebně je pro žáky k dispozici skener a internet. Černobílé a barevné laserové tiskárny, které jsou využívány na kontrolní a konečné výtisky, jsou společné pro více učeben. Výuka rovněž probíhá ve speciálních učebnách, jako jsou školní fotografický ateliér, montáž a laboratoř analýzy materiálů. Škola zároveň zajišťuje povinnou dvoutýdenní praxi žáků třetích a čtvrtých ročníků tohoto oboru. Žáci mají možnost se zde seznámit s výrobním procesem a novými trendy polygrafického průmyslu. Praxe je organizována v rámci sociálního partnerství školy a  zaměstnavatelů, kteří poskytnou žákům možnost vykonávat tuto praxi v jejich firmách. (ŠVP oboru Reprodukční grafik pro média, 2010) 4.2.2 Způsob organizování výuky Podle Bajtoše (1997) rozeznáváme tři způsoby organizování výuky odborného výcviku: individuální, skupinový a kombinovaný. Všechny tři způsoby výuky ovlivňuje počet vyučovaných žáků. Při individuálním přístupu jsou jeden až tři žáci umístěni v reálném provozu (firmě), kde jsou vedeni zkušeným pracovníkem (instruktorem) a procházejí všemi částmi tohoto pracoviště. Skupinová výuka je organizována pedagogem, učitelem praktického vyučování, který pracuje se skupinu žáků v daném zařízení po celý vyučovací den, ve všech jeho fázích. Počet žáků ve skupině je stanoven školským zákonem (zákon č. 561/2004 Sb.) a liší se podle oborů. Tato metoda umožňuje vzájemné srovnávání výsledků žáků a lepší možnosti hodnocení jejich práce. Kombinovaný způsob organizování práce v odborném výcviku využívá výhody jak individuální, tak i skupinové výuky vedené učitelem nebo instruktorem. Žáky oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média vyučují a připravují učitelé odborného výcviku v celých skupinách po 7 žácích během čtyř let studia, vykonávají tedy skupinovou výuku. Výjimkou je pouze povinná 14denní praxe žáků ve 3. nebo 4. ročníku, kdy odcházejí do polygrafických firem nebo grafických či reklamních studií. Tato praxe je zajišťována školou formou konkrétních smluv pro jednotlivé žáky. Žák si ale může firmu najít sám, a pokud splní dané požadavky školy, je s ní uzavřena smlouva o vykonání praxe žáka.

14

4.2.3 Učební den Jak uvádí Čadílek (2005), základní vyučovací jednotkou v odborném výcviku je učební den a počet jeho hodin je určen podle ročníků daného učebního nebo studijního oboru učebním plánem. Jeho konečná délka je však stanovena ředitelem školy ve školním vzdělávacím programu s  ohledem na vyučovací podmínky, organizaci vyučování, fyzickou a psychickou náročnost oboru. Dále Čadílek (2005) zdůrazňuje, že musí být stanoveny nezbytné přestávky na odpočinek, a to rovněž s přihlédnutím na psychickou a  fyzickou náročnost oboru a ročník. Vyučovací hodina má v odborném výcviku 60 minut a učební den může probíhat v dopoledních i odpoledních hodinách, což je dáno především typem vyučovaného oboru vzdělávání (Kuchař, Pekař, Číšník atd.). Podle školního vzdělávacího programu oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média (2010) je učební den dán časovým rozvrhem vyučovacích hodin a přestávek, kdy vyučovací hodina odborného výcviku má 60 minut a přestávky se nezapočítávají do vyučovacího dne. Výuka probíhá v dopoledních i odpoledních hodinách – ranní směna začíná v 6.30 a končí ve 14 hodin; odpolední směna začíná ve 12.30 a končí ve 20 hodin. Během výuky jsou zařazeny dvě 15minutové přestávky. Žáci prvních ročníků mají odborný výcvik jeden vyučovací den v týdnu (pondělí) a jeho délka je 6 hodin. Žáci 2.–4. ročníků mají odborný výcvik čtyři vyučovací dny (úterý až pátek) po sedmi hodinách denně jednou za dva týdny. Žáci zkráceného studia mají odborný výcvik šest dnů, po kterých následují čtyři dny teoretického vyučování. Další týden se tento cyklus opakuje. Délka učebního dne je 7 hodin. Čadílkem (2005) je učební den v odborném výcviku rozvržen do tří částí, a to na část úvodní, pracovní a závěrečnou. Krušpán (1994) hovoří o tom, že učitel vhodnou a promyšlenou organizací vyučovacího dne, kdy využívá adekvátní vyučovací metody a didaktické prostředky, dojde společně s žáky ke splnění cílů, které jsou dány tematickým plánem. Učební den musí umožnit realizaci didaktických funkcí zaměřených na přípravu a motivaci, na seznámení s novým učivem, na osvojení a zvládnutí nového učiva, na procvičování a opakování, kontorolu a hodnocení. Typy učebních dnů dělí Čadílek (2005) na komplexní učební den (učební dávka je stanovena a splněna v jednom dnu), který obsahuje všechny části učebního dne (úvodní, pracovní i závěrečnou část) a na úvodní, průběžný a závěrečný den – pokud nebudou obsahovat všechny části komplexního učebního dne. Tato možnost se využívá v případě, 15

kdy je učební dávka delší než jeden výukový den. Přehled typů učebních dnů Čadílek (2005) uzavírá dnem souborné práce a dnem kontrolním. Krušpán (1994) rozlišuje typy učebních dnů podle didaktických funkcí, které plní, na: základní (komplexní), instruktážní a nácvikový vyučovací den. Přestože Čadílek a Loveček (2005) uvádějí v Didaktice odborných předmětů popis teoretických vyučovacích hodin, jejich rozdělení a didaktická funkce je shodná s  učebními dny a jeho částmi v praktickém vyučování a odborném výcviku. Rozlišují hodiny úvodní a motivační, přípravné, hodiny na osvojování a procvičování nových vědomostí, opakovací a upevňovací hodiny, hodiny na upevňování a vytváření dovedností, používání vědomostí v praxi a hodiny na prověřování znalostí a dovedností. Ať už se bude jednat o učební den v odborném výcviku nebo teoretickou vyučovací hodinu, musí být stanoven učební cíl, který zároveň určí, jakým způsobem bude cíle dosaženo a čemu se mají žáci naučit. Krušpán (1994) popisuje základní typ učebního dne podle jednotlivých fází následovně: 1. organizace učebního dne – pozdravení, zápis docházky, vhodnost oblečení, kontrola pomůcek a vybavenosti žáků; 2. sdělení cílů a organizace výuky, motivace, ověření předchozích znalostí; 3. seznámení s novým učivem – propojení teoretických znalostí s praktickými dovednostmi, výklad, instruktáž, pozorování, předvádění; 4. osvojování a upevňování učiva – procvičování pracovních úkonů žáky, kontrolní a  opravná činnost učitele, průběžná opakovaná instruktáž; 5. kontrola a hodnocení – probíhá po celý den; nemá za cíl jen zhodnotit práci žáků a udělit výslednou známku, ale má i motivační, aktivizující a výchovnou funkci. 6. závěr učebního dne – úklid pracoviště, nástrojů a pomůcek, zhodnocení celého dne, motivace na další učební den a případné zadání domácích úkolů. Stanovení organizačních forem výuky má respektovat možnosti škol, jejich pracovišť, ale i didaktické funkce daných tematických celků (Čadílek, 2005). Zohledněna musí být i délka učebního období a jednotlivé ročníky. V prvních ročnících bude podle Čadílka (2005) upřednostněna skupinová výuka, v  dílně, laboratoři nebo na cvičném pracovišti, kde bude vykonávána cvičná práce s učitelem odborného výcviku. Ve vyšších ročnících lze kombinovat různé organizační formy výuky, včetně produktivní činnosti, tj. práce na zakázkách nebo poskytování služeb zákazníkovi. V posledním ročníku by měla být výuka, pokud to jde, individuální, v reálném provoze a pouze na produktivní činnosti. 16

5

Výukové metody Vyučovací metody nebo-li výukové metody (mají stejný význam, pouze různé

označení), vysvětluje Cabanová a Kubalíková (2007) jako pojem, který je odvozený z  řeckého slova methodos – metoda (cesta, způsob). Proto lze výukovou metodu chápat jako cestu k dosažení výukových cílů. Jedná se o koordinovaný systém vyučovacích činností učitele a aktivit žáků, který je zaměřený na dosažení učitelem stanovených a žáky přijímaných výukových cílů. Maňák a Švec (2003) v úvodu klasifikací výukových metod uvádějí, že každý účastník vzdělávacího procesu se s těmito metodami setká a je-li to pedagog, měl by s nimi být i dostatečně seznámen. Znalost jednotlivých metod umožní učiteli jejich plné využití, kombinování a inspirování k vlastním tvůrčím experimentům. Výukové metody jsou v didaktice důležitou částí a procházely dlouhým historickým vývojem s ohledem na jednotlivá období. V každém období probíhaly změny v závislosti na společensko-historických podmínkách, charakteru školy a pojetí vyučování. (Skalková, 2007) Autory odborných knih, jako jsou např. Kalhous a Obst (2002), Maňák a Švec (2003), Hladílek (2004), Obst (2006), Skalková (2007) a další, jsou uváděny různé klasifikace a  kritéria dělení těchto výukových metod. Jsou tvořeny např.: podle etapy vyučovacího procesu, formy, pramene poznání, podle žáků nebo organizace vyučování. Autoři je dále třídí podle celé řady hledisek: z procesuálního hlediska: expoziční metody, metody osvojování nového učiva, fixační metody, metody prověřování a hodnocení; z hlediska aktivity učebních činností žáků: metody informativní, reproduktivní a aplikační, aktivizující, metody tvořivého charakteru. Každý vyučovací proces musí obsahovat části, které jsou zároveň vzájemně provázané a lze je popsat následovně: učitel – řídící činitel procesu; části procesu – obsah, žáci, cíle, metody a prostředky, hodnocení. Všechny tyto části vyučovacího procesu jsou zároveň stěžejními částmi výukových metod. Pokud budou brány v úvahu vztahy činitelů tohoto procesu, učitel – žák, žák – obsah, je třeba rozlišit metody na výukové a učební. Výuková metoda je zaměřena na zprostředkování obsahu učiva, řídící roli má učitel, který současně sleduje dosažení vzdělávacích a výchovných cílů. Učební metoda je specifická aktivní a samostatná činnost žáka. (Hladílek, 2004)

17

5.1 Výběr a funkce výukových metod Výukové metody se ve vyučovacím procesu vzájemně propojují a mají zároveň různé funkce. Nemůžeme je tedy od sebe oddělit, ale během výuky je možné je naopak i několikrát měnit a prostřídat. Jednostranné používání metod, ať už jsou jakékoliv, nepovede k dobrým výsledkům a vyučování může být i nudné. Nezáleží ani tak na vyučovacím předmětu, jako na správném výběru, promyšlení a zvolení metod učitelem a jeho pedagogických zkušenostech. Učitel musí být dostatečně seznámen nejen s daným cílem vyučovaného předmětu, tematickým plánem, ale i se schopnostmi žáků, situací ve třídě a dostupností pomůcek. (Skalková, 2007) Střídání výukových metod, doporučuje i Petty (2013, s. 440), protože „tak můžeme překonat jejich slabé stránky, neboť ty se nejvíce projeví tehdy, když některý ze stylů používáme izolovaně.“ Funkce výukových metod mohou být rozděleny podle Malacha (2003) následovně: gnoseologická – stanovuje zdroj poznání žáka; motivační – výběrem a střídáním metod je ovlivněn zájem žáků o vyučování; řídící – určuje odpovědnost činitelů vyučovacího procesu za časový průběh jednotlivých částí; personalizační – vytvoření různě velkého prostoru pro spolupráci učitele s žáky, ale i mezi žáky navzájem; rozvojová – žák se učí obsahům, ale i vlastní metodě, např. pozorování, analýze, diskuzi atd.

5.2 Výukové metody v praktickém vyučování a odborném výcviku Výukovými metodami v praktickém vyučování a odborném výcviku je umožněno splnění výchovně-vzdělávacích cílů, což znamená, že žáci získávají nejen vědomosti, ale i zručnost, návyky a rozvíjí se jejich technické myšlení. Používané metody jsou propojeny, střídány a voleny učitelem, i když se bude jednat o metody z pohledu pedagoga nebo žáka. Jsou ovlivněny zejména obsahem učiva, výchovně-vzdělávacím cílem, typem vyučovací jednotky a etapou vyučovacího procesu, materiálním a technickým vybavením, stupněm intelektuální a fyzické vyspělosti žáků, a osobními vlastnostmi a schopnostmi učitele. (Krušpán, 1994) Krušpán (1994) dále popisuje, jaké požadavky musí výukové metody splňovat, aby byly účinné: být přiměřené obsahu, věku a osobnostem žáků; materiálně-technickým podmínkám; osobnosti učitele; umožňovat propojení vyučovacího procesu s produktivní prací žáků; být ekonomické a efektivní; být hygienické (výuka s ohledem na dodržování duševní hygieny a tělesné práce); musí být podporována a rozvíjena 18

samostatná tvořivá práce žáků; vést žáky k využívání teoretických znalostí; posilovat výchovné působení; formovat mravní, sociální, pracovní a estetické vlastnosti žáků do budoucnosti; připravenost na trh práce; být přirozené a v souladu s výrobním procesem, na který se žáci připravují; být použitelné v praxi, do které žáci nastoupí po škole; být ekonomické i finančně, což znamená, že vložené investice do vzdělání by měly být správně využity; respektovat systém příslušných společenských, přírodních a technických věd a  vést žáky k osvojování si nových vědeckých poznatků. Další část textu bude zaměřena na nejčastěji používané výukové metody v praktickém vyučování a odborném výcviku s ohledem na obor vzdělání Reprodukční grafik pro média. Těmito výukovými metodami jsou vysvětlování, rozhovor, diskuze, popis, předvádění, pozorování, práce s technickou a účetní dokumentací, práce s učebnicí, knihou a odbornou literaturou, cvičení, inscenační a simulační metody, instruktáž, problémové metody, samostatná tvořivá činnost žáků, exkurze, výstavy, výuka podporovaná počítačem. 5.2.1 Vysvětlování Vysvětlování je vhodné používat zejména tam, kde je důležité pochopit podstatu a logiku věci, porozumět pojmům, poučkám, pravidlům, zákonům a postupům. Jak píše Hladílek (2004) i Skalková (2007), při vysvětlování je použita hlavně logika výkladu, která by měla být pro žáky vzorem a zároveň je tomuto postupu naučit. Učitel použije nejen analýzu, ale i abstrakci, generalizaci a správně zvolí logický postup a sled myšlenkových operací, ze kterých může být vyvozen žáky závěr. Důležité je přesné a srozumitelné vyjadřování, bez odbočování od hlavního tématu, intonace hlasu, tempo řeči a používání pauz. Vhodné je pokládat i otázky. Petty (2013) popisuje vysvětlování dokonce jako umění, kterému se musí pedagogové/učitelé učit a cvičit se v něm doma i ve škole. Je důležité, aby obsahovalo jen podstatné informace a byl zvolen logicky uspořádaný popis skutečnosti. Vysvětlování vychází ze znalostí posluchačů, je jim přizpůsobeno, a to i za cenu vynechání faktu, které může odborník pokládat za důležitý a podstatný; je předkládáno přesvědčivě a trpělivě; pro pochopení je nezbytné říci nejen „co“, ale také „proč“. Vysvětlování je nutné spojovat i s jinými metodami – použít např. názorné ukázky, laboratorní pokusy, prezentace (viz Obr. 3), náčrtky na tabuli, ale i rozhovor, diskuzi a aktivitu žáků samotných. 19

Obr. 3: Vysvětlování spojené s dataprojektovou prezentací Zdroj: Archiv Střední školy grafické Brno

Vysvětlování je jednou ze základních výukových metod oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média. Učitel musí za použití této metody objasnit např. k čemu slouží akcidenční tiskoviny, jak se dělí, jaké obsahují informace, jaké použít grafické doplňky a písmo atd. Je nutné vysvětlit, které programy vybrat na zpracování jednotlivých částí tiskoviny a  hlavně proč. Žákům se vysvětlují typografická pravidla, pravidla hladké sazby, kompozice tiskové plochy, optický střed, okraje sazby. Přestože by tyto věci měly být probírány v teoretických předmětech, je zcela běžné, že se to děje v odborném výcviku, protože výuku teorie nejde vždy sladit s potřebami praxe. 5.2.2 Rozhovor Rozhovor doporučuje Krušpán (1994) jako výukovou metodu použít tehdy, když víme, že druh a charakter problematiky rozhovoru žáci znají např. již z teoretických předmětů nebo životních zkušeností. Důležitý a vhodný je při zjišťování úrovně znalostí před začátkem dalších učebních témat, instruktáží apod. Rozhovor je možné použít samostatně nebo ve spojení s jinou výukovou metodou. Nutné je věnovat pozornost přípravě a vedení rozhovoru, správné formulaci otázek a co bude cílem rozhovoru. Po dobu rozhovoru udržet logickou a tematickou linii – návaznost, souvislost, potřebný čás na odpovědi, splnění cíle a shrnutí, které bude provedeno učitelem či žáky. (Vališová, Kasíková a kol., 2007) Důležitá je i přiměřenost k věku a úrovni žáků, jejich myšlení. Otázka nesmí být kladena sugestivně a neměla by být zavádějící. Skalková (2007) dále připomíná, že

20

učitel nesmí zapomínat na to, že klást otázky by mělo být umožněno i žákům a tento druh komunikace podporovat a dávat mu prostor. Jedná se o jednu z nejstarších didaktických metod a plní různé funkce: pomocnou, funkci vedoucí k pochopení a osvojení nové látky, funkci řešení problémů a funkci kontrolní. (Skalková, 2007) Vysvětlování bývá spojeno s rozhovorem, kdy žáci mohou využít svých znalostí z  teoretických předmětů a učitel odborného výcviku zároveň zjistí, kde mají žáci případné neznalosti, a musí se na tuto část zaměřit a doplnit ji. Vždy je nutné dát prostor na případné dotazy žáků, než začnou samostatně navrhovat a vytvářet své grafické práce. 5.2.3 Diskuze Zormanová (2012) popisuje diskuzi jako činnost, která vede žáky k přemýšlení nad danou látkou, rozvíjí jejich komunikační schopnosti, schopnost argumentace, vyjadřování vlastních názorů, ale i tolerování názorů jiných. Během diskuze dochází ke korigování nebo změně vlastních, původních názorů. Diskuzní metoda je využívána v odborném výcviku oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média po dokončení souborných prací žáků, jako jsou např. plakáty, letáky, firemní styly aj. Celá skupina žáků má možnost posoudit, ohodnotit a připomínkovat nejen práce spolužáků, ale i vlastní. Můžou zároveň vysvětlit a obhájit svůj návrh, proč byl proveden právě takto a co bylo záměrem. Ostatní žáci mohou upozornit na případné nedostatky a navrhnout změny. Vždy jsou vedeni k tomu, aby jejich kritika byla objektivní, vyjádření vlastního názoru řečeno slušnou formou. Mohou zde zároveň porovnat svoji práci s ostatními a posoudit, jaké úrovně dosahují. Učitel by měl zároveň říci svůj názor, vysvětlit, kde byly nedostatky a chyby, a hlavně ocenit a pochválit nejlepší práce. 5.2.4 Popis Popis je přímo spojen s předváděním, je to v podstatě jeho slovní doprovod fakty. A proto Hladílek (2004) upozorňuje, že fakta musí být sestavena do přesného pořádku, srozumitelná a učitelem správně a přesně vyjádřena. Krušpán (1994) konstatuje, že je zpravidla popisován předmět nebo činností. Roam (2009) předkládá možnost doplnit popis použitím jednoduchého obrázku, a  to kdykoli to jde, pomocí kterého lze lépe popsat myšlenku, problém nebo postup dostatečně srozumitelně. Připomíná, že současná doba je přetížena informacemi, vjemy 21

a složitými kresbami. Načrtnout čtverec, kruh, šipku, jednoduchou postavičku či linku zvládneme všichni. Kdykoliv je možné vytvořit obrázek pomocí těchto symbolů, je dobré to udělat. Postačí k tomu obyčejná tužka a papír, tabule nebo flipchart. Popis je v odborném výcviku oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média využíván hlavně při předvádění již hotových tiskovin, na kterých učitel žákům popíše a  ukáže např. formát papíru, lomy (složení), vazbu, používané materiály a vůbec to, jak tiskovina vypadá po dokončení (např. vizitky, svatební oznámení, pozvánky, časopisy, brožury, plakáty). Dále je popis využíván tam, kde vysvětlování nestačí a je nutné jej doplnit názornou pomůckou s přesným komentáře (např. umístění titulku, obrázku, linky). Když potřebuje učitel nebo žák popsat svoji vizi či myšlenku, používá k tomu papír a tužku, obdélníčky, čtverce, zjednodušené obrysy a kresby, které představují text a obrázky. Různých symbolů (korekturních značek) využívá učitel při tzv. korektuře, což je vyznačování chyb (překlepů, nesprávného umístění prvků, špatně zvolené velikosti písma i  obrázků atd.) v  tiskovině. Podle těchto značek a případného popisu žák provede opravu a dokončí svou práci. 5.2.5 Instruktáž „Instruktáž je výuková metoda, která zprostředkovává žákům vizuální, auditivní, audiovizuální, hmatové a podobné podněty k jejich praktické činnosti“ (Maňák a Švec, 2003, s. 87). Instruktáž popisuje postup činnosti, upozorňuje na důležité a náročné části, navazuje na dříve získané zkušenosti žáků. Instruktáž může být rozdělena i na několik částí, pokud by byla příliš dlouhá či šložitá. (Maňák a Švec, 2003) Protože žáci oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média nepracují s žádnými stroji a všechny ostatní postupy při práci – navrhování a zpracování v grafických programech nejsou striktně dány, neprobíhá instruktáž v jejich výuce často. Nazvat by se tak dalo snad jen skenování textů a fotografií, kde učitel seznamuje žáky s postupem práce a ovládáním skeneru. 5.2.6 Předvádění Předvádění umožňuje názorné ukázání jak nástrojů, strojů, zařízení a materiálů, tak i jednotlivých pracovních úkonů a postupů. Zpravidla jsou používány skutečné předměty nebo názorné pomůcky. (Krušpán, 1994) 22

Podle Čadílka a Lovečka (2005) je předvádění směřováno k  tomu, aby žák detailně analyzoval demonstrovaný předmět nebo činnost, přičemž učitel zpravidla předvádí a žák pozoruje. Učitel může určité předměty, které to vyžadují, i rozebrat, a za použití slovního popisu vysvětlit, k čemu slouží. Složitá technická zařízení předvede např. za pomoci zmenšených modelů, filmů, technického či schematického nákresu, nákresem na tabuli nebo odbornou exkurzí. Zde je však vyžadován promyšlený metodický postup učitele, jeho dobrá znalost problematiky a zároveň nutnost zajištění funkčnosti všech pomůcek. Předvádění s pozorováním je v odborném výcviku oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média využíváno zejména při vysvětlování grafických programů (Adobe Illustrator, Adobe Photoshop, Adobe InDesign atd.). Jde především o jednotlivé nabídky s povely, palety nástrojů, barev, stylů odstavců, vazby obrázků a  mnoha dalších, které programy obsahují. Učitel musí vysvětlit, popsat a názorně předvést k  čemu který nástroj nebo povel slouží, jak se mohou kombinovat, co umí vytvořit, jaké jsou jeho možnosti a nastavení. Rovněž předvádí dílčí pracovní postupy při vytváření nových dokumentů (leták, vizitka, brožurka, návrh webové stránky, ...), jako jsou např. stránky s okraji, vytváření stylů odstavců, zvolení písma, jeho velikosti, barevnosti a řádkového prokladu, úprava obrázků – retuše, přebarvení, maskování, dodržení technických požadavků pro tisk, jednoduché i složitější kresby, práce s linkou a výplní, vytvoření korektního PDF souboru a další. Do předvádění (tak jako do předešlého popisování) mohou být zařazeny i názorné ukázky (viz Obr. 4), které jsou žákům předkládány na začátku každého nově

Obr. 4: Žákyně si prohlíží ukázky prací Zdroj: Archiv Střední školy grafické Brno

23

probíraného tématu (leták, vizitka, kniha, brožura, plakát, montáž tiskovin atd.). Je nutné, aby žák viděl, jak má nebo může konečný výrobek – tiskovina vypadat. Učitel musí poskytnout dostatek ukázek, aby žák dostal představu, jaké možnosti má při návrhu a vytváření dané tiskoviny. Využívají se i příklady z internetu, ale zde nemá žák možnost vidět tiskovinu 1:1. Každý učitel by měl disponovat vlastními ukázkami, půjčit si je od kolegů, může využívat školní katalogy, odbornou literaturu školní knihovny, práce žáků z předchozích ročníků. 5.2.7 Pozorování Pozorování je Čadílkem a Lovečkem (2005) definováno jako záměrné vnímání žáků daných věcí, jevů nebo činností. Osvojují si tím dovednosti a vědomosti při smyslovém poznávání skutečnosti. Pozorování musí být systematické a naplánované s vyloučením náhodných jevů. Je možné jej rozdělit na přímé pozorování – žák přímo pozoruje předměty, pokusy, jevy a činnosti a nepřímé pozorování – sledování filmů, prezentací, zvukových nahrávek. Krušpán (1994) zdůrazňuje, že žáci si při přímém pozorování vytvářejí jasné představy o pracovních úkonech, postupech, držení nástrojů a kontrole činnosti. Učitel musí toto pozorování organizovat a řídit ho. V tomto případě jde o záměrné pozorování. Pozorování je využíváno i z hlediska diagnostiky jednotlivých žáků pedagogem, poznávání jejich vědomostí, zvláštností, zájmů a sociálních vztahů. Tím se o nich vytváří ucelenější obraz, který přispívá k možným pedagogickým zásahům a  zároveň i správnému hodnocení. (Skalková, 2007) Pozorování je hlavní úkol učitelů praktického vyučování a odborného výcviku. Neustálým pozorováním a kontrolou žáků při jejich pracovních činnostech mohou a často musí včas a účelně zasáhnout. Svým pozorováním jsou učitelé schopni odhalit chyby a špatné návyky žáků, předcházet úrazům, výrobě nekvalitních výrobků a plně ho využít při dílčím i celkovém hodnocení jednotlivých žáků. 5.2.8 Práce s technickou a účetní dokumentací Ve výuce praktického vyučování a odborného výcviku je technická a účetní dokumentace používána stejně jako v reálných podmínkách provozů, pracovišť a firem. Do technické dokumentace patří výkresy, schémata, grafy, zakázkové listy, dílenské tabulky, normy. Do účetní dokumentace zahrnujeme materiálové listy, mzdové listy, účetní knihy, daňová přiznání, faktury atd. Žáci se nejdříve učí „číst“ z jednoduché 24

dokumentace a nákresů, ve vyšších ročnících ze složitějších. Na začátku práce s těmito dokumenty je nutné slovní vysvětlení učitele, co které části a položky znamenají. V dalším období bude žák veden k samostatnému používání této dokumentace, vyplňování a vytváření. Důležitá je zde návaznost a spolupráce s teoretickými předměty, kde mohou být určité části probrány a následně v praktickém vyučování využity. (Čadílek, 2005) 5.2.9 Práce s učebnicí, knihou a odbornou literaturou Práce s učebnicí, knihou a odbornou literaturou je nezbytná při samostudiu a získávání dalších informací. Již na základní škole mají být žáci vedeni k práci s učebnicemi, slovníky, encyklopediemi, časopisy a dnes i s informacemi z internetu. Měli by zvládnout orientaci v mapách, diagramech, v jednotlivých částech a obsahu knih. Naučit se vytvořit z nich výpisky nejdůležitějších částí např. z kapitol, porozumět textu a informace použít. (Hladílek, 2004) Pomoc učitele je zde ovšem nezbytná, a vede ke správnému pochopení a využívání textu a všeho, co učebnice nabízejí. Je nezbytné začít pracovat s  kratšími texty a přecházet na delší a složitější. Orientace v učebnici je ulehčována grafickou úpravou – členěním textu, nadpisy, zvýrazňováním hlavních pojmů, pouček, používáním barev. (Skalková, 2007) Důležitost práce s knihou potvrzuje a vysvětluje Komenský (1650) ve své Řeči o užívání knih. Připomíná zejména nutnost výpisků: „Chtít pak věci svěřovat pouhé paměti znamená zapisovat je do větru, protože naše paměť je prchavá, přijímá mnoho věcí, ale hned je zase pouští a ztrácí, není-li podporována zábradlím písma“ (s. 5). Technickou dokumentací oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média jsou tzv. Technologické listy, které jsou průvodním dokumentem každé realizované zakázky, a žáci se učí najít v nich potřebné informace pro její grafické zpracování. Nachází zde údaje o barevnosti, formátu, rozsahu, tisku, knihařském zpracování atd. a těmito informacemi se musí řídit při zpracování jak celkového dokumentu, tak dílčích částí (např. obrázků, kreseb) a dodržet je u výstupního PDF souboru. Odbornou literaturu musí žáci sledovat nejen jako zdroj nových odborných informací, ale i jako vzor úpravy textů, jeho členění, použití nadpisů, obrázků, grafů, barev atd. V budoucnu je totiž možné, že budou ony učebnice, časopisy a brožury technicky zpracovávat a navrhovat právě oni. Práce s textem a obrazem je stěžejní částí oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média, protože se prolíná jak tištěnými dokumenty, tak prezentacemi, animacemi i návrhy webových stran. 25

Cvičení, které je popsáno následně, je u tohoto oboru vzdělání využíváno prakticky vždy, když nepracují na zakázce (produktivní činnosti), což není v současné době časté (nedostatek zakázek), zpravidla až ve 3. a 4. ročníku. Na cvičných pracích mohou však učitelé simulovat celou zakázku, od návrhu, zpracování až ke konečnému výstupu, který by mohl být předán k tisku. Mohou zde být vymyšlena různá témata pro fiktivní organizace a firmy s celou řadou jejich zaměření, jako je např. sport, příroda, spotřební zboží, nabídka služeb, výuka atd. 5.2.10 Cvičení Cvičení vysvětluje Krušpán (1994) jako činnost, při které jsou žáky nacvičovány jednotlivé části úkonů, jež jsou spojovány do operací typických pro vykonávání různých druhů práce. Aby tato cvičení mohla probíhat, musí být zabezpečena výrobním materiálem, nástroji, stroji, pomůckami, dokumentací a správnou organizací práce učitelem. Cvičení vede ke zvyšování výkonu žáků a k jejich samostatnosti. Té dosáhnou až po zvládnutí všech pracovních postupů a činností a získání trvalých odborných dovedností a myšlení. U některých oborů je nutné zvládnout více praktické dovednosti a zručnost, u jiných spíše myšlení a představivost. Předmětem cvičení bývají jak práce cvičné, užitkové, tak i produktivní. Cvičné práce jsou zařazovány v počátcích nácviků u nižších ročníků a při konrolních pracích a  nemají užitkovou hodnotu. Naopak užitkové práce mají již užitkovou hodnotu, a to jak pro žáky, tak pro školu, a zároveň plní i výukové cíle. U produktivní práce vzniká výrobek, který je určený pro prodej nebo služba přímo pro zákazníka. Je prováděna s  ohledem na dovednosti žáků a možnostech školy nebo provozoven, kde žáci praxi vykonávají. (Čadílek, 2005) 5.2.11 Inscenační a simulační metody Kotrba a Lacina (2007) popisují inscenační metodu jako metodu hraní sociálních rolí, kdy žák přidělenou roli hraje, popř. se s ní ztotožní. Žák přímou zkušeností a aktivním přístupem může takto např. procvičit již získané teoretické i prakticé vědomosti a dovednosti. Metoda je velmi nářočná na čas a přípravu učitele. Simulační metody nemají konfrontační charakter jako v reálném životě a žáci mohou bez obav zaujmout postoje, stanoviska a mít nadhled. Učí se zde prožívání a jednání v určitých situacích. (Skalková, 2007) 26

5.2.12 Problémové metody Problémové metody řadí Čadílek a Loveček (2005) mezi metody, které jsou náročnější jak pro učitele na přípravu, tak pro žáky na jejich plnění. Při této metodě je žákům umožněno využití předešlých získaných znalostí a dovedností jak teoretických, tak i praktických, a jejich aplikace na řešení daného problému. Používá se u vyšších ročníků, kdy mají žáci již dostatečné znalosti a zkušenosti a jsou schopni takový úkol samostatně vyřešit. Problémové učení v praktickém vyučování vede žáky k rozvoji aktivní tvořivé práce, soustředění, zvyšuje zájem o obor, motivuje, umožňuje kreativitu a učí samostatnosti a odpovědnosti za výsledek. Samotná metoda má, jak dále uvádí Čadílek a Loveček (2005), několik etap: jednak vysvětlení problému a jeho pochopení žáky, zvolení postupu a samotné řešení, výsledek řešení (konfrontace, závěr, zhodnocení). Všechny tyto části obsahuje samostatná práce oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média jak na zakázce, tak i při cvičné práci, která je zároveň soubornou, nejen dílčí, zaměřenou například na procvičování úpravy fotografií. 5.2.13 Samostatná tvořivá činnost žáků Jedna z kapitol autorů Friedmanna a Peciny (2013), která se nazývá Rozvoj tvořivosti jako pedagogický problém, se zabývá nejen motivací a aktivitou, soutěžemi a projekty, ale také samostatnou tvořivou činností žáků, kterou popisují takto: „Samostatnost a tvořivost představuje vyšší stupně aktivity žáků a za nejvyšší a nejuznávanější stupeň aktivity žáka je považován projev jeho tvořivosti (kreativity). Spojuje projev tvořivosti žáka (člověka) s novostí (originálností) a užitečností“ (s. 69). Miklošíková (2009) pojem pedagogická kreativita vysvětluje tak, že se jedná o  pedagogickou činnost, která je proměnlivá, kdy učitel musí být krativní nejen ve výběru organizačních forem, výukových metod, prostředků, pomůcek, ale musí zvládnout řešit i nečekané problémy, do kterých se při výuce každodenně dostává (absence žáků, odlišnost úrovně znalostí žáků i tříd, atd.). Sám učitel by měl být tvořivý, otevřený k jiným názorům, zároveň ale náročný a podporující různé nápady, být ochotný poradit a vést správným směrem. Naučit žáky dívat se na věci i z jiného pohledu, být vytrvalý, přijímat rady, inspirovat se, vzdělávat se, neustrnout, nenechat se odradit neúspěchem, což je i snahou učitelů odborného výcviku oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média, aby tvořivost a originálnost byla co nejvíce rozvíjena a podporována, protože je pro tento obor velmi důležitá. 27

5.2.14 Exkurze, výstavy Exkurze na speciální pracoviště, do soukromých i státních firem jsou nezbytnou součástí výuky praktického vyučování a odborného výcviku. Žáci jsou zde seznamování s reálným prostředím, provozem, stroji a nástroji, které nemají, a někdy ani nemohou školy mít na svých pracovištích. Vybavení učeben oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média je však srovnatelné s vybavením běžných pracovišť v reklamních agenturách a tiskárnách, navíc velké firemy, kde by bylo možné exkurze pro žáky realizovat, prakticky neexistují. Ale řada polygrafických a grafických firem a společností nabízí žákům odborná školení přímo ve škole. Další možností jsou přednášky, prezentace a workshopy, které jsou určené i pro žáky jiných vyučovaných oborů, pro odborné učitele a učitele odborného výcviku. Výuka ve vyšších ročnících bývá doplněna návštěvou výstav a veletrhů, které jsou zaměřeny na design a polygrafii. Na výstavách jsou žáci konfrontováni a inspirováni tvorbou autorů nejen domácích, ale i ze zahraničí (viz Obr. 5). Na českých a evropských veletrzích sledují vývoj počítačové a tiskové techniky a nových grafických programů.

Obr. 5: Komentovaná výstava Bienále v Brně Zdroj: Archiv Střední školy grafické Brno (2013)

5.2.15 Výuka podporovaná počítačem Počítače se dnes stávají nedílnou součástí výuky a využívají se prakticky ve všech teoretických a praktických předmětech (Švarcová, 2005). Jsou již běžným vybavením všech typů škol a znalost ovládání a používání této techniky patří k základním kompetencím žáka. Existuje celá řada programů – výukové programy, programy na procvičování, didaktické hry, simulační programy, encyklopedie, slovníky, programy na úpravu 28

textů, obrázků, vytváření prezentací, programy na výuku desetiprstové metody psaní, speciální programy (grafické programy) a internetová síť. Učitel může tuto techniku využívat při předvádění, vysvětlování, opakování i při aktivním zapojení žáků do výuky, ale musí zároveň tyto prostředky sám znát, umět je optimálně využívat a naučit žáky správně se v nich orientovat a používat je. Počítače umožňují učiteli předvést ve výuce zvuk, obraz, text i grafické prvky, a tím dosáhnout maximální efektivity poznávání při zprostředkování učiva. (Podlahová, 2007) Průcha (2003) upozorňuje na to, že využívání počítačů a internetu při výuce nese sebou i požadavek na kvalitní zpracování tvůrci nabídky (např. interaktivní výuka, e-learning, testy, animace, prezentace). Vintr (2004, s. 87) přímo píše: „Rozhodně však nelze zastávat názor, že by každý učitel měl být samotvůrce výukových prostředků, neboť podmínkou je disponování potřebným vybavením a znalosti alespoň poloprofesionální tvorby médií.“ Výuka oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média probíhá již od prvního ročníku s počítačem, který je vybaven příslušným grafickým softwarem (Adobe Illustrator, Adobe Photoshop, Adobe InDesign, Adobe Acrobat atd.) a speciálními programy na montáž tiskových archů XMF, programy na psaní desetiprstovou metodou, programy, které ovládají tiskárny (černobílé, barevné a plotery). Speciální výukový program Vision využíváme při vysvětlování spojeném s předváděním, protože umožňuje přenášet učitelovu obrazovku na žákovské počítače, tzn. že to, co předvádí, ukazuje a vysvětluje, vidí všichni žáci zároveň. V tomto okamžiku dojte k uzamknutí klávesnic a myší žáků, aby soustředili pozornost na demonstraci. Učitel může kdykoliv podle potřeby předvádění přerušit, odpojit si žáky a umožnit jim, aby si předvedený postup ihned vyzkoušeli. Může být využita i možnost tzv. dvojího obrazu, kdy žák plně ovládá svůj počítač, ale zároveň v některé části obrazovky vidí obraz učitelského počítače. Tato metoda je ale vhodná jen u většího typu monitoru, aby byl obraz dostatečně viditelný. Program dokáže do výuky zapojit i jednotlivé žáky, a to tak, že žák demonstruje přímo z jeho počítače a ostatní žáci sledují. Program dále umožňuje učiteli monitorování žákovských počítačů, kontrolu nad tím, co v daném okamžiku na svém počítači dělají, kde se pohybují a zda pracují na zadaném úkolu. Lze převzít na dálku řízení žákovského počítače, popř. počítač zablokovat. Je možné i odpojení od internetové sítě, chatování s žáky samostatně i s celou skupinou zároveň a vytvořit složku na odevzdávání vypracovaných úkolů, která může mít i omezený čas na vkládání.

29

6

Hodnocení vědomostí a dovedností žáků „Podstatou školního hodnocení je zjištění stavu vědomostí, dovedností a postojů

a  formulace hodnotících soudů na základě porovnání skutečného stavu se stavem předpokládaným – formulovaným jako cíle výuky“ (Obst, 2006, s. 96) a Hunterová (1999) píše, že znalost výsledků vlastní práce je velice důležitá a dává žákům možnost své výkony a činnosti zlepšit. Musí však vědět, co dělají dobře, ve které části se mají zlepšit, ale hlavně jim musí být sděleno, jak se mohou zlepšit, že jsou toho schopni – a  k  tomu je musí učitel motivovat a povzbudit. Proto je dobré ke známce přidávat i slovní hodnocení, i když je to pro učitele zdlouhavější a namáhavější, ale na druhé straně velice vhodné a efektivní. Klapilová (2006) uvádí v přehledu diagnostických metod se zaměřením na jednoho žáka následující rozdělení: ústní zkoušky – orientační nebo klasifikační; písemné zkoušky; analýza činností a výkonů žáků (celková učební činnost, výkon v dílčích oblastech, způsob myšlení, kreativní činnosti, slovní projevy, pracovní činnosti, hrová aktivita, produkty pracovní činnosti, produkty kreativní činnosti); didaktické testy (standardizované a nestandardizované); pozorování žáka (systematické a dlouhodobé, příležitostné a jednorázové); rozhovor (volný, strukturovaný); dotazník (volné odpovědi, výběr odpovědí); anamnéza (osobní, rodinná, širší sociální); studium dokumentace o žákovi. Klasifikační metody, které učitel využívá, rozděluje Skalková (2007) na klasifikaci známkami, slovní hodnocení a spojení obojího, tedy tradiční známku se slovním hodnocením. K tomu učitel používá různé metody hodnocení (diagnostické metody), které byly uvedeny v předchozím odstavci (metodu systematického pozorování, hodnocení složitých výkonů žáků, didaktické testy, atd.). Výsledky výuky mohou být následně očekávané i neočekávané. Očekávané výsledky jsou vždy spojeny se stanovenými cíli, a to jak v oblasti kognitivní, afektivní, tak i psychomotorické, a k jejich hodnocení existují didaktické metody, které učitelé využívají. Protože pedagog nemůže vědět o všech vlivech, které působí na žáka, může se stát, že budou některé výsledky žáků neočekávané, ale ty by neměly učitele překvapit. (Obst, 2006) Je důležité si uvědomit, že i žáci diagnostikují – diagnostikují učitele, jeho zájem o vyučování, únavu, pravý význam jeho slov, ironii i nenávist, spravedlnost a  ochotu, upřímný zájem o problémy žáků. Učitel by proto měl být jak odborníkem, 30

tak charakterní osobností, zdravý, svěží, bez napětí a  psychicky vyrovnaný, aby toto poslání mohl správně vykonávat. (Obst, 2006) Při hodnocení v odborném výcviku se zaměřujeme zejména na způsob získání vědomostí, zručnosti a návyků, konečnou připravenost žáků v jednotlivých tématech, souborných pracích a složitých pracovních činnostech, samostatnou práci a iniciativu žáků, jejich ochotu plnit zadané úkoly, dodržování pracovních předpisů a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP); přitom kvalita práce (přesnost a funkčnost) v kombinaci s časem na dokončení výrobku, služby atd. by měla být ze začátku důležitější než čas. Čas by měl být zlepšován s přibýváním zručností a ve vyšších ročnících. (Krušpán, 1994) V odborném výcviku je využíváno průběžné hodnocení i celkové hodnocení, např. témat nebo závěrečné zkoušky. Zkoušení je zařazováno v průběhu celého období, školního roku a mělo by být rovnoměrné. Prospěch se posuzuje podle těchto hledisek: stupeň osvojení a jistoty zvládnutí učiva; schopnosti samostatně logicky myslet; schopnosti aplikovat získané vědomosti a zručnosti při řešení nových úloh; samostatnosti; aktivity a iniciativy; soustavnosti a svědomitosti; úrovně vyjadřování. Zároveň se hodnotí i vztah k práci, tvořivost, kvalita práce, vlastní organizace činností, udržování pořádku, dodržování BOZP, hospodárné využívání surovin, materiálů, energie, udržování pracovních pomůcek. (Krušpán, 1994) Hodnocení prospěchu a chování žáků oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média se řídí klasifikačním řádem, který je součástí školního řádu (viz Příloha 1). Žáci jsou hodnoceni stupnicí známek 1–5, a to minimálně jednou za týden. Kromě kvality práce, správnosti, přesnosti se posuzuje a hodnotí i kreativita a celkový přístup k plnění zadaných úkolů. Hodnocení žáků na provozních pracovištích zajišťuje odpovědná osoba a třídní učitel ve spolupráci se zástupcem pro praktické vyučování. (ŠVP oboru Reprodukční grafik pro média, 2010)

31

7

Praktická část V praktické části je cílem navrhnout metodické materiály pro učitele a pracovní

listy pro žáky oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média. Nejdříve porovnávám rámcový vzdělávací program se školním vzdělávacím programem daného oboru, které popisují a stanovují např. odborné kompetence, klíčové kompetence, organizační formy výuky atd., a to proto, aby učitel, který bude tyto materály používat, získal přehled o těchto pedagogických dokumentech a jejich obsahu. Následující materiály zaměřené na téma Publikace – knihy mohou sloužit pro praktické využití učitelům ve vyučování odborného výcviku Střední školy grafické Brno, kteří učí žáky 3. ročníku, kde je toto téma v tematickém plánu, nebo v rámci opakování ve 4. ročníku. Listy pro žáky mohou být využity jednak jako zdroj informací (nedělají si zápis do sešitů), ale také k plnění úkolů, které jsou zde vytvořeny. Téma povede žáky k rozvoji následujících kompetencí, které jsou stanoveny ve školním vzdělávacím programu tohoto oboru: různý způsob práce s textem; porozumění zadání úkolu, získání potřebných informací k jeho řešení; použití pravidel hladké sazby; dodržení typografických pravidel; vytvoření vlastního návrhu; dodržení technických požadavků při vlastním zpracování.

7.1 Metodika pro učitele odborného výcviku oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média Navržená posloupnost metodiky pro učitele nemusí být vždy přesně dodržena, záleží na vyučované skupině žáků a jejich znalostech a dovednostech, ale i na vědomostech a dovednostech učitelů. Učitel může využívat různé výukové metody, jako jsou např. rozhovor, diskuze, vysvětlování, popis, pozorování, výklad. Tato část práce je upravena a vysázena jiným stylem než je standardní požadavek na zpracování bakalářské práce. Zadaný styl by zcela neumožnil vytvořit metodiku přehledně s použitím ikon a barev. Navržená úprava by měla být zároveň ukázkou či vzorem přehledného zpracování textu pro učitele i žáky, kteří s ním budou pracovat.

32

Metodická příručka pro učitele Tato metodická příručka slouží k výuce tématu Publikace – knihy, 3. ročník a 4. ročník – opakování. Listy pro žáky mohou být využity jednak jako zdroj informací pro žáky (nedělají si zápis do sešitů), ale také k plnění úkolů, které jsou zde vytvořeny.

33

Vysvětlivky k ikonám Výukové cíle

Rozvíjené kompetence Klíčová slova

Organizační formy

Výukové metody

Aa

Didaktické prostředky

Časové rozvržení

Cvičení pro žáky Učební téma Činnost učitele Doporučená literatura a další zdroje informací

Texty pro učitele / žáky

34

RVP

Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání 34-53-L /01 Reprodukční grafik pro média Vydalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy dne 29. 5. 2008 čj. 6 907/2008-23 Rámcový vzdělávací program oboru Reprodukční grafik pro média popisuje vzdělávání ve 4letém denním studiu s dosaženým stupněm vzdělání – střední vzdělání s maturitní zkouškou. RVP doporučuje a stanovuje např. tyto odborné kompetence, které se týkají všech vyučovaných témat odborného výcviku, ve všech ročnících. Platí také pro témata zaměřená na návrh a zpracování publikací a knihy ve 3. ročníku a 4. ročníku (opakování), kterému se věnuji v této praktické části bakalářské práce: uplatňování estetických principů polygrafické výroby – absolventi budou mít přiměřené znalosti z dějin umění, vztahující se k přenosu a šíření textových a obrazových informací, budou respektovat možnosti barev, znát historii písma, jeho rozdělení a konstrukce a budou kreativní při řešení praktických úkolů, ale zajistí i technologickou přípravu textových a obrazových podkladů – absolventi budou mít přehled o zásadách tvorby a správném výběru technologických postupů, budou pracovat s technickou dokumentací, dodržovat polygrafické normy a orientovat se v současných grafických programech a možnostech technického zpracování tiskovin. Absolventi budou vykonávat práce v celém procesu tvorby, realizovat zpracování výrobků včetně kontroly kvality – budou volit vhodné pracovní pomůcky, programové vybavení, ovládat tvorbu grafických návrhů, provádět grafickou úpravu tiskovin a výstupní kontrolu. Obsahové okruhy, které RVP dělí např. na Polygrafický základ mají za cíl rozvíjet estetické cítění žáků a vést žáky ke kreativnímu myšlení a řešení praktických úkolů. Získají orientaci v grafické kompozici, použití barvy, písma a obrazu. Naučí se vnímat jejich vzájemné působení a seznámí se s vývojem písma, vznikem tisku a historií polygrafie. Učebním tématem tohoto okruhu je i Úprava novin, časopisů a knih – úprava celku i jednotlivých částí, vliv použitého materiálu na úpravu, zvolení vhodné grafické úpravy podle zaměření tiskoviny, použití vhodného písma, barvy a kompozice. Dalším obsahových okruhem jsou Technologické procesy a principy digitálního zpracování textu a obrazu, jejichž cílem je získání vědomostí při zpracování obrazu a textu a celková úprava akcidenčních tiskovin, novin, knih, časopisů a reklamních materiálů. Okruh obsahuje retuše fotografií, elektronickou sazbu a polygrafickou montáž. Učebním tématem tohoto okruhu je Typografie tiskovin – typografie písma, odstavce a stránky; sazba novin, časopisů a knih; tvorba grafiky. Žák používá základní typografická pravidla a dodržuje grafickou úpravu v těchto tiskovinách. Cílem obsahového okruhu Realizace polygrafických výrobků je upevnění teoretických vědomostí a jejich aplikace do praktického vyučování. Učebním tématem tohoto okruhu jsou Reprodukční přístroje, elektronické systémy a zařízení reprodukčního pracoviště, což znamená, že žák

35

se naučí ovládat elektronické reprodukční systémy a zařízení na pracovišti (skener, tiskárna, fotoaparát). Učebním tématem tohoto okruhu jsou i Technologické operace a výrobní postupy jednotlivých fází polygrafické výroby – kontrolní nástroje, dodržování daných technologických postupů, dokumentace, využívání specializovaného softwaru pro digitální přípravu obrazu a textu.

ŠVP

Školní vzdělávací program pro obor vzdělání 34-53-L/01 Reprodukční grafik pro média Integrovaná střední škola polygrafická Brno Stupeň vzdělání – střední vzdělání s maturitní zkouškou Forma studia – denní • Platnost od 1. 9. 2010

Školní vzdělávací program Integrované střední školy Brno (nyní Střední školy grafické Brno) respektuje navržená doporučení z Rámcových vzdělávacích programů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Stanovuje kompetence absolventa, jednak klíčové kompetence: –– kompetence k učení; –– kompetence k řešení problému; –– komunikativní kompetence; –– personální a sociální kompetence; –– občanské kompetence a kulturní povědomí; –– kompetence k pracovnímu uplatnění a podnikatelským aktivitám; –– matematické kompetence; –– kompetence využívat prostředky informačních a komunikačních technologií a pracovat s informacemi. Dále stanovuje a popisuje odborné kompetence: –– u platňovat estetické principy polygrafické výroby; –– znát organizační strukturu polygrafického výrobního odvětví; –– zajišťovat technologickou přípravu textových a obrazových podkladů, vytvářet vhodný design výrobků; –– vykonávat práce v celém procesu tvorby, realizovat zpracování výrobků včetně kontroly kvality; –– dbát na bezpečnost práce a ochranu zdraví při práci; –– usilovat o nejvyšší kvalitu své práce, výrobků nebo služeb; –– jednat ekonomicky a v souladu se strategií udržitelného rozvoje. Organizace odborného výcviku Vyučovací den v odborném výcviku je dán časovým rozvrhem, kdy přestávky se do vyučovacího dne nezapočítávají. Žáci 1. ročníku vykonávají odborný výcvik jeden den v týdnu – 6 hodin. Žáci 2–4. ročníku mají odborný výcvik od úterý do pátku (jednou za dva týdny) v délce 7 hodin denně. Žáci jsou rozděleni na pracovištích do sedmičlenných skupin (maximálně). Látka je rozčleněna do ročníků a tematických celků v návaznosti na teoretickou výuku. Délka vyučovací hodiny v odborném výcviku je 60 minut.

36

Cíle odborného výcviku Cílem obsahového okruhu je upevnění teoretických vědomostí a intelektových dovedností a jejich aplikace do praktických činností. Žáci získají manuální dovednosti a návyky pro práci na strojích a zařízení s příslušným programovým vybavením včetně jejich ošetřování a základní údržby. Poznají organizační strukturu pracoviště a jeho základní vybavení. Naučí se připravit a správně použít materiály pro konkrétní výroby a prakticky ovládat jednotlivé technologické postupy. Dokážou navrhnout tiskovinu a připravit ji pro tisk s ohledem na konečné zpracování. Důležitou součástí přípravy je dodržování bezpečnostních a protipožárních předpisů, hospodaření s materiály, energií a uplatňování zásad ochrany životního prostředí. Výukové formy K podpoře výuky je využíván internet a výukové programy. Výklad nové látky je spojen s ukázkou postupu v příslušném programu. Žákům jsou předloženy ukázky vytištěných tiskovin. Žáci jsou vždy zapojeni do diskuze. U některých činností pracují v kolektivu. Výuka ze strany učitele je individuální vzhledem ke znalostem jednotlivých žáků.

UČEBNÍ OSNOVY

Odborný výcvik Publikace – kniha 1. Sazba úvodní a závěrečné části; 2. Lámání textových stran. Očekávaný výstup: Žák: –– vyjmenuje části knihy z hlediska grafického zpracování; –– vytvoří zrcadlo sazby s využitím zlatého řezu; –– navrhne a zpracuje úvodní a závěrečnou část knihy s využitím příslušného softwaru; –– podle pravidel sazby zpracuje textovou část knihy. Technologie Sazba publikací 1. Dělení knižní produkce; 2. Technické práce na knize; 3. Úvodní, textová a závěrečná část knihy; 4. Ostatní náležitosti; 5. Pravidla lámání. Očekávaný výstup: Žák: –– dokáže definovat pojem publikace a rozdělit knižní produkci; –– popíše technické práce na knize; –– vymezí úvodní část knihy; –– vymezí textovou část knihy; –– vymezí závěrečnou část knihy; –– vymezí ostatní náležitosti knihy; –– popíše pravidla lámání knihy.

37

Úprava novin, časopisů 1. Úprava celku jednotlivých částí; 2. Vliv materiálu na úpravu; 3. Návrhy tiskovin na počítači. Očekávaný výstup: Žák: –– charakterizuje druhy dokumentů a předloh, stanoví technologické postupy jejich zpracování; –– vysvětlí technické požadavky a popíše technologické zpracování; –– stanoví technologický postup zpracování vzhledem k materiálu a používané tiskové technice; –– definuje a rozdělí periodika; –– charakterizuje jednotlivé části periodik. Design dokumentů 1. Navrhování kompozice a použití barvy; 2. Design sazby. Očekávaný výstup: Žák: –– používá základní pravidla sazeb a popíše pracovní postupy a zpracuje soupis operací; –– navrhne a použije různá řešení kompozic, využívá vlastnosti barev.

HODNOCENÍ

Základ pro hodnocení chování a prospěchu žáků v odborném výcviku tvoří platná legislativa a Pravidla pro hodnocení výsledků vzdělávání žáků, jak je stanoví § V. školního řádu Střední školy grafické Brno. Žák je hodnocen stupni výborný, chvalitebný, dobrý, dostatečný a nedostatečný a podrobné definice těchto stupňů jsou rozepsány v tomto paragrafu. Při hodnocení je kladen důraz na kreativitu, dodržování typografických pravidel, správný pracovní postup v příslušných programech, samostatnost a přístup k danému úkolu.

Zásady hodnocení učitelem Při hodnocení uplatňuje učitel tyto zásady: –– učitel přihlíží k věkovým a osobnostním zvláštnostem žáka, uplatňuje přiměřenou náročnost a pedagogický takt; –– oceňuje, co žák ví a umí, nehledá mezery ve vědomostech, chyba není pokládána za nežádoucí jev, ale za průvodní prvek poznávání; –– na konci pololetí přihlíží k systematičnosti práce po celé klasifikační období; –– na základě předem daných požadavků vede žáky k reálnému sebehodnocení; –– dále se hodnotí samostatně domácí práce a aktivita žáků při vyučování. Průběžnou klasifikaci může žák i jeho zákonný zástupce sledovat v modulu BAKALÁŘI – zápis klasifikace, kde je uvedena i váha (důležitost dílčí známky). V pololetí obdrží žák výpis z katalogového listu, na závěr školního roku vysvědčení.

38

Příprava učitele na témata:

Publikace – kniha; Sazba publikací

„Cílem typografického snažení bývaly dříve zejména knihy. Teprve sazeč, který dostatečně zvládl základy hladké sazby, mohl přistoupit k sazbě knih. A dobrý sazeč mohl pomýšlet na místo metéra, který jednotlivé stránky zalamoval. Přes značný podíl akcidenční sazby je knižní sazba stále důležitá. I časopiseckou nebo novinovou sazbu můžeme považovat za speciální odrůdu knižní sazby (což platí i obráceně). Čím je formát časopisu menší, tedy knize bližší, tím víc je sazba časopisů podobnější sazbě knižní“ (Kočička, Blažek, 2004, s. 165).

Výukové cíle Žák zná části knihy z hlediska grafického zpracování; vytvoří zrcadlo sazby s využitím zlatého řezu; navrhne a zpracuje úvodní a závěrečnou část knihy, využije příslušný softwar; podle pravidel sazby zpracuje textovou část knihy; navrhne a použije různá řešení kompozic; využívá vlastnosti barev.

Rozvíjené kompetence Různý způsob práce s textem; porozumění zadání úkolu, získání potřebných informací k jeho řešení; použití pravidel hladké sazby; dodržování typografických pravidel; schopnost vytvořit vlastní návrh; schopnost dodržet technické požadavky při zpracování; kreativita; představivost; spojování jednotlivých částí v celek.

Klíčová slova Publikace, kniha, zrcadlo strany, typografická pravidla, pravidla lámání.

Organizační formy Učební den. Skupina sedmi žáků, grafické učebny.

Výukové metody Výklad, vysvětlování, rozhovor, diskuze, popis, pozorování.

Aa

Didaktické prostředky Ukázky knih, brožur, časopisů. Tabule, křída, fix. Čisté papíry A4, tužky.

39

Časové rozvržení 56 vyučovacích hodin, tj. 8 výukových dní (nutné zohlednění podle znalostí, schopností a dovedností dané skupiny).

Doporučená literatura a další zdroje informací Základní principy designu, bulletin, brožura, časopis Nastavení v programu, úprava běžného a odborného textu, kniha Písmo, sazba, návrh

DABNER, David. Grafický design v praxi. Praha: Slovart, 2004, 128 s. ISBN 80-720-9597-8. KOČIČKA, Pavel a Filip BLAŽEK. Praktická typografie. 2. vyd. Praha: Computer Press, 2004, 288 s. ISBN 80-722-6385-4. BERAN, Vladimír. Aktualizovaný typografický manuál. 4. vyd. Praha: Kafka design, 2005, 1 sv. (různé stránkování).

Grafika, typografie, tisk

SCHELLMANN, Bernhard. Média: základní pojmy, návrhy, výroba. Praha: Sobotáles, 2004, 482 s. ISBN 80-867-0606-0.

Písmo, základní pravidla sazby

RYBIČKA, Jiří. Průvodce tvorbou dokumentů. Bučovice: Martin Stříž, 2011, 222 s. ISBN 978-80-87106-43-3.

Stránka dokumentu, mřížky, paleta Odstavcové styly, paleta Stránky, paleta Vazby, paleta Obtékání textu… – nastavení v programu Výtvarná typografie, úprava knihy

VLACH, Martin. Adobe InDesign 2: uživatelská příručka. Praha: Computer Press, 2002, 311 s. ISBN 80-722-6750-7.

BLAŽEJ, Bohuslav. Grafická úprava tiskovin: pro IV. ročník střední průmyslové školy grafické (studijní obor polygrafie). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990, 191 s. ISBN 80-042-3201-9.

Prostor a struktura, součásti grafického designu, informační zpravodaj, propagační brožura

SEDDON, Tony a Jane WATERHOUSE. Grafický design pro samouky. Praha: Slovart, 2010, 224 s. ISBN 978-807-3913-601.

Barvy, fotografie, předtisková příprava

KAPLANOVÁ, Marie. Moderní polygrafie. Praha: Svaz polygrafických podnikatelů, 2010, 391 s. ISBN 978-80-254-4230-2.

Kompoziční prvky, kompoziční pravidla, řešení grafického zadání a zpracování návrhu na počítači, barva a teorie barev, textová kompozice

HASHIMOTO, Alan. Velká kniha digitální grafiky a designu. Brno: Computer Press, 2008, 384 s. ISBN 978-80-251-2166-5.

Správa barev a PDF dokument

FRASER, Bruce, Chris MURPHY a Fred BUNTING. Správa barev: průvodce profesionála v grafice a pre-pressu. Brno: Computer Press, 2003, 521 s. ISBN 80-722-6943-7.

40

PDF dokument Český jazyk a pravopis

LOZAN, Petr, Jan SMÉKAL a Kamil TŘEŠŇÁK. PDF pro tisk. Praha: Grafie, 2007, 110 s. ISBN 978-802-3996-722. PTÁČEK, Michal. Češtinářský rádce. Náchod: Manuál, 1996, 100 s. ISBN 80-901-8243-7. STYBLÍK, Vlastimil, Vlastimil STYBLÍK, Marie ČECHOVÁ, Přemysl HAUSER a Eva HOŠNOVÁ. Základní mluvnice českého jazyka. SPN – pedagogické nakladatelství, 2004, 243 s. ISBN 80-723-5018-8.

Časopisy Noviny Webové stránky

Font; Sign – znamení doby; Typografia; Svět tisku; Reklamní produkce. Noviny pro grafický průmysl. designportal.cz; typo.cz; typografie.unas.cz; typomil.com.

Je možné čerpat informace z vlastních zdrojů a materiálů. K dispozici je i školní odborná knihovna. Velké možnosti poskytují tuzemské i zahraniční webové stránky. Inspiraci lze najít i na stránkách profesionálních grafiků, výtvarníků a firem, kteří se typografií a polygrafií zabývají.

41

Téma: Sazba publikací Dělení knižní produkce; Technické práce na knize.

Výukové cíle Žák vyjmenuje, které tiskoviny patří do skupiny publikací; vysvětlí k jakému účelu jednotlivé publikace slouží; bude znát technické požadavky na zpracování publikací.

Rozvíjené kompetence Žák rozumí mluvenému vysvětlování a popisování; rozvíjí se představivost a spojování jednotlivých částí v celek.

Výukové metody Výklad, vysvětlování, řízený rozhovor, popis, pozorování, opakování.

Aa

Didaktické prostředky Ukázky knih, brožur, časopisů. Tabule, křída, fix.

Časové rozvržení 2 vyučovací hodiny + 10 minut na cvičení.

Motivace – pomocí řízeného rozhovoru učitel krátce s žáky pohovoří o jejich oblíbených knihách, nebo ukáže umělecké knižní vazby, které jsou názornou ukázkou toho, jak krásně může kniha vypadat. Taková kniha se dědí, tu nikdo nevyhodí. V úvodu učitel zjistí řízeným rozhovorem, zda žáci mají znalosti z teorie. Pokud ano udělá opakování (prověří si, jaká je úroveň znalostí); pokud ne probere učivo – výklad a vysvětlování. Učitel vysvětlí a popíše co jsou to publikace, které tiskoviny do této skupiny patří (knihy, brožury, časopisy, bulletiny, výroční zprávy, noviny).

Výkladový text pro učitele Bulletiny, brožury, časopisy, knihy, noviny, výroční zprávy

Bulletin – nebo-li věstník je něco mezi časopisem a novinami a zpravidla je vydávají společnosti, firmy, kluby a zájmové organizace. Zveřejňují se zde společenské zprávy, aktivity, personální změny a vůbec dění ve firmě či organizaci. (Dabner, 2004)

42

Používají se zde všechny typy obrázků – fotografie, kresby, duplexy. Formáty mohou být různé, od klasické A4, A5 po čtvercové formáty různých velikostí. Uspořádání textu může být jednosloupečné i vícesloupečné. Strany budou doplněny linkami, rámečky, číslováním, vhodnými tituky a mezititulky. Nutné je používat firemní barvu, styl úpravy i písmo. (Dabner, 2004) Brožura – pod tímto názvem si můžeme představit různé informační materiály, reklamní texty, katalogy výstav, brožury k různým výročím (založení obce, školy, spolku atd.), brožury k bezpečnosti práce nebo ochraně zdraví. Úprava by měla být nápaditá, pestrá, vkusná, vhodná k tématu. Je důležité rozlišit, zda brožura bude zaměřená převážně na textové nebo obrazové informace, jestli bude pouze informační nebo i prodejní. Vždy se budeme snažit o vkusné spojení textu s obrázkem. Formát brožur je libovolný, barevnost by měla odpovídat zaměření. (Dabner, 2004) Kniha – patří mezi nejstarší, nejúčinnější a nejtrvalejší prostředky sdělování myšlenek. Svým obsahem a formou znázorňuje dobu a prostředí ve kterém vznikla a  je přesvědčivým dokumentem kulturní vyspělosti dané společnosti. Knihu vždy vnímáme jako jeden celek, který svým obsahem a úpravou tvoří harmonické a estetické dílo, ať již je literární nebo obrazové. Grafické prostředky, zpracování (vazba, použitý materiál – papír) mohou povýšit knihu na dokonalý předmět. Tento požadavek pochopitelně neplatí u všech typů knih, ale každá kniha by měla splňovat typografickou a  technickou kvalitu. Jinak upravíme poezii, dramatická díla, knihy pro děti, odborné knihy. Typografii knihy ovlivní její obsah, zaměření, rozsah, formát, písmo, ilustrační prvky, barevnost, druh papíru a knihařské zpracování (vazba). (Blažej, 1990) Kniha nás provází celým životem, již od prvních krůčků. „Jednou z  vlastností knihy je obsahová jednota, celistvost textu, druhou pak jednota vnějšku, tedy spojení textu v knize po stránce technické a výtvarné. Krásnou knihu netvoří jen její ilustrace, nýbrž jejich vyvážení v souladu s obsahem textu a celková grafická úprava“ (Škaloudová Puchmajerová, Valešová, 2008, s. 32). Noviny – noviny vydávají různé politické strany a organizace, vycházejí zpravidla denně a mají aktuálně informovat o státních, zahraničních, kultrních a sportovních událostech. Nejdůležitější události jsou vždy na předních stranách, sport zpravidla na zadních. I u novin si čtenář, tak jako u časopisu, vybírá, které strany přečte. Proto se dělí na politickou část, zahraniční, inzertní, kulturu, sport aj. Úprava novin musí být přehledná, je vícesloupečná, důležité je používání výrazných titulků, používají se linky, rámečky, fotografie (černobílé i barevné), kresby. Články mají úvodníky. Strana novin obsahuje mimo stránkovou číslici živé záhlaví nebo zápatí. V dnešní době noviny trochu ztrácejí na významu a aktuálnosti, protože je předstihuje internet, kde je možné umístit nejnovější zprávy prakticky do několika minut po události. (Blažej, 1990) Výroční zpráva – tiskovina, kterou musí některé firmy zpracovávat, protože jim to nařizuje zákon. Obsahuje informace o struktuře společnosti,

43

personálním složení firmy, hospodaření, realizovaných akcích, úspěších, charitativních aktivitách atd. Může zároveň sloužit k propagaci, a proto je vhodné ji zadat ke zpracování odborníkům, kteří mohou vytvořit poutavý a vkusný materiál, který bude zároveň reklamou firmy. Učitel ukáže a popíše (žáci pozorují) různé typy knih, časopisů a brožur, vazeb, formátů, papírů a rozsahů. Zdůrazní, že rozsah, nebo-li počet stran často zároveň určí typ vazby (V1, V2, V3, V4, V7 a V8). Ukáže i knihu s přebalem, který budou žáci navrhovat a zpracovávat. Pozn.: Učitel grafiků může spolupracovat s učitelem knihařů, od kterého si zajistí dostatek ukázek základních typů vazeb. Je možné si domluvit navštěvu pracoviště knihařů, aby žáci viděli umělecké vazby knih a kronik. S těmi se v běžné polygrafické výrobě a obchodech nesetkají, protože jde o ruční práci. Učitel může klást žákům otázky, např. Jaký může mít kniha záměr? (pobavit, vzdělat, informovat,...); Pro koho je určená? (děti, dospělí, odborníci, laici,...); atd. Odpovědi na následující otázky vysvětlí učitel sám. Touto cestou žáci pochopí, jaké informace a technologické požadavky musí znát předem před zpracováním publikace. Na začátku je nutné zodpovědět tyto základní otázky: Jaký je záměr publikace? Pro koho je určena? Jaká je cílová skupina, věková skupina, sociální skupina? Jaký rozsah bude publikace mít? Kolik by měla mít stran? Jaký bude formát? Jaká bude vazba? Bude určena jen k tisku nebo i k zobrazení na obrazovce? Kolik bude mít barev? Bude to čtyřbarvotisk nebo vícebarevný tisk? Bude mít fotografie nebo kresby? Budou dodány? V jaké formě bude dodán text? Bude jazykově upravený? Kdo bude dělat korekturu? Jaký je termín odevzdání práce? Učitel upozorní, že na tyto otázky hledá odpověď zpravidla technický redaktor, technolog nebo pracovník v zakázkové kanceláři a grafikovi jsou odpovědi již předloženy jako hotové požadavky zpracování zakázky na technologickém listu.

44

Cvičení pro žáky – opakování pravidel hladké sazby Možností a forem, jak zopakovat pravidla hladké sazby, která se budou dodržovat při zpracovnání knih, je několik. V následujícím cvičení si žák při psaní slovních výrazů a vět zároveň ověří, zda zná psaní všech potřebných znaků z klávesnice. Je to důležité, aby pro jednoduché znaky, které by měl zapsat rovnou z klávesnice (závorky, procenta, středník, pomlčka, stupeň, uvozovky atd.) a nepoužíval zdlouhavější postup přes paletu Glyfy. –– Žák si otevře program Adobe InDesign a nastaví formát A4 s libovolnými okraji. –– Vytvoří textový rámeček a zvolí písmo Times New Roman, 12 bodů, obyčejný řez. –– Učitel žákům diktuje jak slovní spojení a výrazy, tak i celé věty, které si předem nachystal. Sleduje, kdy žáci dopíší, aby byla rychlost přiměřená. Na závěr může dát učitel ještě čas na celkovou kontrolu. –– Žáci dokument uloží pod svým jménem a nakopírují na zadané místo (zpravidla sdílená složka pro žáky). –– Hodnocení provede učitel. Pozn.: Toto cvičení lze kdykoliv zopakovat, když učitel zjistí, že žáci mají nedostatky ve svých znalostech. Další možná cvičení v pracovních listech žáků.

45

Podtéma: Kniha 1 Rukopisy, texty, předlohy. Úvodní, textová a závěrečná část knihy. Ostatní náležitosti knihy.

Výukové cíle Žák popíše a vysvětlí co je to rukopis; vyjmenuje možnosti, v jaké podobě může být dodáván text a obrázky; dokáže převést text z papírové do elektronické podoby; pochopí, podle čeho se stavnoví formát, barevnost, papír a vazba knihy; bude znát části knihy.

Rozvíjené kompetence Žák rozumí mluvenému vysvětlování a popisování; rozvíjí si paměť; rozvíjení logického přemýšlení (správný sled pracovního postupu).

Výukové metody Výklad, vysvětlování, popis, pozorování, instruktáž, samostatná práce.

Aa

Didaktické prostředky Ukázky knih. Tabule, křída, fix. Skener. Počítač s grafickými programy. Program ABBY FineReader 5.0 Sprint. Učební texty pro učitele i žáky.

Časové rozvržení 20 minut – od rukopisu ke knize; 10 minut – instruktáž ke skenování a převádění textu; 60 minut (i více) – cvičení žáků; 90 minut – hlavní části knihy.

Motivace – učitel sdělí žákům, že není nutné přepisovat dlouhý dodaný text, ale využít prostředků, které tuto činnost udělají za nás. Povzbudí žáky v tom smyslu, že znají jak vypadá kniha, ale nyní se dozví podrobnosti a naučí se odborné výrazy jednotlivých částí. Učitel vysvětlí následující informace o rukopisu ke knize, jeho možné podobě. Vysvětlí možnosti dodání a pořízení obrázků nebo fotografií.

Výkladový text pro učitele Od rukopisu ke knize

Na začátku je zhotoven rukopis od autora, který se předává nakladatelství a potom tiskárně nebo grafickému studiu. Podklady pro knihu mají textovou a obrazovou podobu.

46

Rukopisy musí být napsané alespoň na psacím stroji, protože v této podobě mohou být naskenovány a  pomocí techniky OCR převedeny do textové podoby. Dnes je již běžné dodání textu v digitální podobě, tím se práce urychlí a zjednoduší. Obrazové podklady mohou být ve formě fotografií, grafiky, kresby na papíru, diapozitivy nebo přímo digitalizované fotografie – soubory. Obrázky, které nejsou v digitální podobě se musí naskenovat nebo nafotit a do počítače převést. Grafy, tabulky a diagramy se graficky zpracovávají až v grafickém studiu, zákazník by měl dodat jen podklady. Obálku dodává zpravidla grafik, který byl oslovený nakladatelstvím a ve spolupráci s autorem zhotovil schválený dokument a hotové tiskové podklady dodá na další zpracování ke knize. Grafickou úpravu knihy často stanoví technický redaktor (stejné úpravy knih nakladatelství) společně s autorem a údaje o druhu, velikosti písma, prokladu, zarážkách, velikosti nadpisů a mezititulků, umístění obrázků, barevnosti, nákladu atd. předá grafikovi ve formě podrobného popisu nebo přímo technologický list se všemi údaji. (Schellmann, 2004)

Cvičení pro žáky Skenování / převedení textu z papírové podoby do digitální Postup práce: 1. Zapnout skener; 2. Vložit předlohu s textem do levého spodního rohu skeneru; 3. Spustit program ABBYY FineReader 5.0 Sprint; 4. Zvolit tlačítko Scan & Reader. V tabulce lze nastavit upřesňující parametry (učitel popíše, viz Obr. 6);

Obr. 6: Nastavení skeneru 5. Zvolit tlačítko Poslat do MS Word; 6. Zkontrolovat, upravit a uložit.

47

Žáci si vyzkouší několik typů stránek s textem, aby viděli, že skenování a převádění je účinné jen u stran, které obsahují „holý“ text. Kde jsou tabulky, obrázky, ručně vepsané poznámky mohou vznikat nesmyslné texty, které se musí následně složitě zkontrolovat a opravit. V tomto případě je někdy vhodnějěší text rovnou přepsat. Učitel vysvětlí formát knih, vazby, zvolení papíru a barevnosti. Je vhodé, aby použil názorné ukázky a na nich popsal následující informace.

Výkladový text pro učitele Stanovení formátu, vazby, papíru, barevnosti

ČÁSTI KNIHY

Formát papíru bude stanoven podle grafického záměru, ale také podle účelu a technického zpracování. Grafický záměr může někdy převažovat (výroční zpráva, katalog) nad cenou publikace. U  účelu je nutné zvážit pro koho je určená (děti, mládež, dospělí), zda bude více textu, nebo obrazového materiál. Technické zpracování ovlivňuje tiskařský stroj a jeho možnost potisku velikosti papíru, dále je to formát papíru versus arch papíru, kdy např. čtvercové formáty jsou neekonomické, protože se jich z archu vyřeže méně a bude velký odpad. Zvážit náročnost dalšího zpracování, jako tuhá obálka, speciální potisky (ražba, tisk fólií, parciální lakování atd.). Čtyřbarvotisk je vždy dražší než tisk menším počtem barev. Gramáž papíru bude vždy přizpůsobena účelu publikace – lepší a kvalitnější papír pro náročné tisky a např. obyčejný ofsetový papír pro brožury, místní časopisy. Na ekopapír se tiskne převážně beletrie.

Přebal knihy Hlavní části knihy – úvodní, textové a závěrečné strany Úvodní strany 1. strana 1. patitul, signet – název edice, logo nakladatelství 2. strana vakát (prázdná strana) 3. strana 2. patitul – textový název díla, jméno autora 4. strana protititul (frontispis); dvoustrana s hlavním titulem nebo vakát 5. strana hlavní titul nebo dvoustrana s protititulem 6. strana vydavatelský záznam, copyright (+ anotace u odborných publikací) 7. strana věnování 8. strana vakát (prázdná strana) (Tyto strany se nečíslují!) Textové strany knihy 9. strana Předmluva nebo Úvod Vlastní text publikace Doslov

(Tyto strany se číslují.)

Závěrečné strany knihy Obsah (v odborné publikaci na začátku před Předmluvou) Seznam vyobrazení (neobsahují všechny knihy) Vysvětlivky (neobsahují všechny knihy) Soupis literatury (neobsahují všechny knihy) Knižní rejstřík – jmenný, věcný (neobsahují všechny knihy) Tiráž (zpravidla poslední sudá strana) – shrnuje nakladatelské a tiskárenské údaje

48

Přebal je hlavní optický poutač knihy a chrání knihu před poškozením. Přední strana přebalu obsahuje základní informace knihy – autora, název díla (může být i podtitul), značku nakladatelství nebo edice. Hřbet obsahuje jméno autora, název díla, většinou v  řádce odzdola nahoru – hlava písma vlevo. Zadní strana přebalu (4) obsahuje číselný kód, ISBN, někdy i zkrácený popis díla. Záložky obvykle obsahují stručnou charakteristiku díla (anotace), seznámení s autorem, doplněno jeho fotografií. Přebal může být řešen jako celek se zapojením první strany, hřbetu i zadní strany (1+ 4) nebo je využita jen přední strana samostatně (1). To znamená, že ilustrace přechází z přední strany na zadní nebo je pouze na první straně (viz Obr. 7). Na povrchovou úpravu / zušlechťování se používá lakování, laminace a ražba. Technické požadavky – formát je větší oproti knižnímu bloku na výšku o 1–2 mm, na šířku o 4–5 mm (na ohyb přes vnější hranu desek).

okrajové záložky

4.

1. hřbet

Přebal knihy

Obr. 7: Přebal knihy

Kontrolní otázky: 1. Jak dostaneš text z papírové podoby (na stránkých – rukopis) do digitální? 2. Jaké jsou rozdíly při návrhu úpravy dětských knih a odborných knih? 3. Jaký papír se používá u publikací?

Pozn.: Následující tři strany textu (Hlavní části knihy) slouží jak pro učitele (příprava), tak pro žáky. Žáci tyto texty dostatou vytištěné.

49

Učební texty pro učitele i žáky Úvodní strany knihy

Hlavní části knihy Patitul První patitul Vydavatelská značka (SIGNET nebo EMBLÉM) je na první straně a jedná se o značku nakladatelství nebo o značku edice. Úprava musí ladit s celkovým řešením knihy. V dnešních knihách bývá výjimečně. Druhý patitul Zkrácený titul, polotitul. Je vždy na třetí straně – liché. Sází se písmem textu knihy, bývá řešen jednoduše, textově.

Vakát

Je prázdná stránka v knize. Nečísluje se! Většinou bývá na druhé a čtvrté straně. Neměl by být na liché straně knihy.

Protititul

Na rozdíl od ostatních úvodních stran je vždy na sudé straně. Je umístěn jako protějšek titulní strany a  velice často bývá vakátem nebo zde bývá obrázek, který vizuálně doplňuje titul.

Titulní list

Je vždy umístěn na liché straně a jedná se o opticky nejvýraznější stranu úvodní části knihy. Jeho úprava by měla typograficky vycházet z grafické koncepce celého díla. Titulní list obsahuje zpravidla jméno autora a název díla, nakladatelské údaj (místo a rok). Titul nikdy nedělíme, nezkracujeme a nekončí tečkou.

Vydavatelský záznam (impresum)

Bývá umístěn na rubu titulního listu, tedy na sudé straně. Jeho součástí je vydavatelský záznam, tzv. copyright, ochranná značka, zajišťují ochranu autorských práv. U odborných publikací bývají jeho součástí též jména spoluautorů. Povinně se tady uvádí ISBN, nebo ISSN. Impresum se zpravidla umisťuje u spodního okraje sazebního obrazce.

Anotace

Nemá své přesné místo umístění. Bývá umístěna na záložce přebalů, na rubu titulního listu. Jedná se o stručnou charakteristiku díla, zahrnující zkrácený obsah díla. Sází se menší velikostí písma, zpravidla ze základního řezu, často kurzívou.

Věnování

Bývá umístěno samostatně na liché straně za titulním listem. Věnování se vyskytuje již vzácně. Někdy se na této straně umisťuje motto nebo citát. Sází se kurzívou.

50

Předmluva

Začíná vždy na liché straně. Sází se základním písmem nebo kurzívou a měla by dodržovat grafickou úpravu knihy. Stránka, na níž začíná předmluva (nebo úvod, který většinou píše autor díla sám) bývá první číslovanou stranou knihy.

Textové strany knihy

Mezititul

Vyskytuje se v díle, kde je sloučeno několik dílů nebo více prací. Pokud se jedná o více prací jednoho autora uvádí se pouze titul, u práce od více autorů (hry, sbírky), se uvádí také jméno autora. Mezititul se sází větším stupněm písma než názvy kapitol, ale menším než hlavní titul.

Kapitola

Nebo také oddíl, kniha či jinak pojmenovaná část literárního díla. Bývá pravidlem, že začíná na nových stranách, nejčastěji lichých. Toto pravidlo je však v poslední době nejvíc používáno pouze u výpravnějších a obsáhlejších děl. Mezititulky i texty kapitol mají jednotnou úpravu v celém díle, tj. stejné umístění, řádkovou úpravu, odstavcovou zarážku apod.

Iniciála

Je velké počáteční písmeno, často ozdobné, na začátku knihy, kapitoly, odstavce nebo básně. Způsob zalomení iniciály bývá rozličný: iniciála může začínat zároveň s levým okrajem sazby. V tomto případě má navazovat na účaří řádky, opticky stejně mají vypadat i litery, jejichž kresba není na levé straně svisle ohraničena (J, T, V, ...). U iniciály zapuštěné do více řádek nesmí být její horní dotažnice níž, než první textová řádka. Účaří iniciály by mělo navazovat na účaří textové řádky (v praxi se zpravidla její velikost rovná velikosti dvou až tří řádek). Další variantou je, že iniciála se celá vypouští mimo levý okraj sazby anebo naopak posunuje o určitou zarážku, která obvykle koresponduje s umístěním titulků. Takovým iniciálám musí být uzpůsoben sazební obrazec.

Číslování stran

Paginace, stránková číslice – více výrazů, které se dají použít pro popsání jediného – očíslování stran. Obvykle se umisťuje u spodního okraje sazebního obrazce s přiměřenou mezerou od její paty (zpravidla jedna až dvě prázdné řádky), nejčastěji na střed nebo na vnější okraj. Výjimkou však nebývají ani stránkové číslice na vnější straně sazebního obrazce nebo umístěné nahoře, po bocích.

Poznámky

Vysvětlují text, překládají cizojazyčné výrazy, mají doplňkový charakter k hlavnímu textu. Sázejí se menším stupněm písma, než je hlavní text, a  jejich standardní umístění je u  paty sazebního obrazce. Od hlavního textu bývají oddělené krátkou linkou. Odstavcová zarážka je stejná, jako u  hlavního textu. Dříve se poznámky označovaly hvězdičkou nebo křížkem, v současnosti je častěji používané číslování. Při větším množství poznámek jsou umístěny jako samostatný oddíl v  závěrečné části knihy.

51

Marginálie

Tento výraz pochází z latiny a znamená okrajové poznámky (kargo = okraj). Stručnou formou upozorňují na nejdůležitější obsah příslušného odstavce. Využívají se v historických nebo vědeckých publikacích, v encyklopediích. Sází se drobným písmem na úzkou šíři sazby.

Záhlaví / zápatí

Záhlaví slouží jako orientační pomůcka v publikacích. Bývá umístěno v hlavě stránky, může být odděleno od hlavního textu linkou nebo jiným grafickým prvkem. Sází se menším typem. Mění se s  kapitolami, tituly a  podobně – živé záhlaví. V  případě, že je záhlaví v  celé publikaci stejné, neměnné – mrtvé záhlaví. Jsou-li tyto informace umístěny u spodního okraje stránky, jedná se o zápatí.

Závěrečné strany knihy

Závěrečná část knihy

Doplňuje a  uzavírá celé dílo a  zpravidla plynule navazuje na hlavní textovou či obrazovou část knihy. Mohou se v ní opakovat některé údaje z úvodní části, nejčastěji však obsahuje doplňky a dodatky k dílu. Bývá to doslov, poznámky, vysvětlivky, seznamy, obrazová příloha, obsah, tiráž.

Vysvětlivky

Nejsou-li součástí textu, umísťují se v závěrečné části knihy. Začínají na nové straně a každá vysvětlivka musí být označena stejně, jako část textu, ke které se vztahují (zpravidla číslice). Sázejí se menším stupněm písma o 1 až 2 body, než je základní text, často se používá kurzíva.

Seznamy

Např. seznam použité literatury, který je souhrnem pramenů, ze kterých autor čerpal a řadí se zpravidla abecedně. Dále je možné se setkat se seznamem vyobrazení. Nahrazuje popisky u obrázků (tabulek, schémat) a bývá řazen chronologicky, jak popisované objekty v knize na sebe navazují.

Index

Je abecední seznam významných hesel z textu knihy doplněný o čísla stránek, na kterých se ten který výraz vyskytuje. Bývá nedílnou součástí odborné literatury.

Obsah

Bývá i v úvodní části knihy, častěji jej však umísťujeme na konec. Jedná se o pořadově uspořádané názvy jednotlivých částí, kapitol nebo oddílů s číslem strany, na které začínají. Úprava obsahu je součástí celého typografického celku. U odborné literatury bývá v úvodní části.

Tiráž

Shrnuje nakladatelské a tiskárenské údaje o dané knize. Pořadí údajů se v ní téměř nemění: jméno autora, název díla, jméno ilustrátora, překladatele, grafika, název nakladatelství, pořadové číslo vydané publikace, jména odpovědných redaktorů, název (někdy i adresa) tiskárny plus další, nepravidelné údaje. Tiráž se sází menším stupněm písma o 1 až 2 body větší než základní text, zpravidla se umísťuje na poslední (sudé) straně knihy; je-li na straně liché, bývá poslední strana vakát.

52

Podtéma: Kniha 2 Pravidla lámání a postup jednotlivých kroků.

Výukové cíle Žák popíše postup při lámání knih; objasní a bude používat pravidla lámání knih (publikací).

Rozvíjené kompetence Žák rozumí mluvenému vysvětlování a popisování; rozvíjí si paměť a odborné znalosti.

Výukové metody Vysvětlování, popisování, předvádění na ukázkách i v programu.

Aa

Didaktické prostředky Názorné ukázky. Tabule, křída, fix. Program InDesign. Doprovodné texty/ poznámky pro žáky.

Časové rozvržení 1 hodina (i více, podle skupiny žáků) – postup při lámání; 2–3 hodiny – pravidla lámání.

Motivace – učitel připomene žákům, že práci grafika vidí celá řada lidí, je jeho vizitkou, měla by být pečlivá a bez chyb. Proto jsou nutné následující znalosti. Pravidla nás neomezují, ale vedou správným směrem. Učitel co nejpřesněji vysvětlí pravidla lámání, která navazují a rozšiřují pravidla hladké sazby, typografická pravidla, která žáci již používali v předchozích tématech (např. akcidenci). Maximálně využije názorných ukázek – knih, ale i časopisů a brožur, protože i zde platí stejná pravidla a doporučení. Některé části by měl učitel raději nakreslit a popsat na tabuli, např. vysvětlení sirotků a vdov, protože v dobře udělané knize se již neobjeví – jsou opravené.

53

Pozn.: Žáci by měli tuto část zvládnou dříve, než se začnou lámání samotných stran knihy, ale řadu z těchto zásad plně pochopí až při samotné práci, protože se týkají i nastavení parametrů v programu Adobe InDesign. V této části by měl žák také pochopit jednotlivé kroky, které na sebe navazují, i když u některých není jejich přesný sled pevně dán.

Výkladový text pro učitele Postup při lámání

–– –– –– –– –– –– –– –– –– –– –– –– –– –– –– –– ––

Pravidla lámání

Stanovení formátu a okrajů. Návrh sazby – počet sloupců, umístění nadpisů a obrázků. Kontrola a případná oprava dodaného textu. Nebo pořízení textu – napsání, skenování pomocí programu ABBYY FineReader. Kontrola dodaných obrázků a jejich úprava pro tisk. Nebo pořízení obrázků a jejich úprava pro tisk – naskenování, nafocení, výběr na internetu, použití školní databáze, použití CD. Výběr vhodného a čitelného písma, stanovení velikosti. Správné nastavení mřížky, nebo-li sítě účaří. Vytvoření stránkové číslice na předloze. Vytvoření záhlaví a zápatí na předloze. Vytvoření stylů textů – nadpisy, základní text, mezititulky a další. Načtení textu a použití stylů. Načtení obrázků a jejich správné umístění na stranách. Konečná kompletace textu a obrázků s dodržením všech pravidel a doporučení, včetně technických požadavků na tisk. Vytvoření korektního PDF souboru. Kontrolní tisk, případná oprava chyb. Barevný tisk konečné práce.

–– Je nutné dodržet řádkový rejstřík, tzn., že řádky ve sloupcích a na stranách jsou zarovnány na stejné účaří písma. V programu se nastavuje pomocí mřížky, nebo-li sítě účaří. Zároveň určí proklad mezi řádkami. –– Dodržuje se stránkový rejstřík, což je stejná velikost sazebního obrazce na všech stranách, první a poslední řádek textu se v  průhledu kryje, kryje se i stránková číslice. V programu se dodrží za pomocí stejného nastavení okrajů a stránkových číslic na předlohách. –– Stránková číslice, záhlaví a zápatí jsou vždy na předloze mimo sazební obrazec. Číslování je automatické. –– Při sazbě se musí dbát na dodržování pravidel hladné sazby. –– Poslední řádka na straně nebo sloupci nesmí být ukončena dělícím znaménkem (rozdělení slovo). –– Východová řádka musí být delší než odstavcová zarážka a mezera za východovou řádkou musí být delší než odst. zarážka. –– Odstranění vdov a sirotků. Možnosti oprav: rozšíření nebo zúžení mezislovních mezer; zkrácení nebo prodloužení odstavců; ruční rozdělení některých slov; změna rozdělení slov; prodloužení nebo zkrácení textu od autora; použít zkratky nebo naopak zkratky vypsat slovně. –– Základní text pod obrázkem nesmí končit východovou řádkou. Nad obrázkem nesmí zůstat první řádek odstavce sám, alespoň dva řádky.

54

–– Popisek obrázku se v běžných publikacích sází o stupeň až dva menší velikostí písma než základní text. Bývá to často kurzíva. V odborných publikacích toto pravidlo neplatí, protože celá řada matematických a chemických znaků musí být z kurzívy nebo tučně (předepsaná úprava). –– Musí být přesně poznat, ke kterému obrázku popisek patří. Kde by to nebylo zcela jasné, lze doplnit různé šipky, které naznačí směr. Lze použít i popis – obrázek vlevo, obrázek vpravo atd. –– Sází se v celé publikaci jednotně. Zpravidla se neukončují tečkou. –– Přímá řeč může být umístěna i na začátku stránky nebo sloupce, nepočítá se jako východová řádka, i když tak vypadá. –– V titulcích a mezititulcích se zásadně nedělí slova. Ve sloupcích se neumísťují vedle sebe. Strana nesmí končit titulkem ani mezititulkem. –– Titulek musí zapadnout svou úpravou k textu a obrázkům na straně. –– Nezapomínat na to, že upravujeme dvoustrany a ne jednostrany. –– Mezery / odsazení od obrázků asi 4,5 mm (1 cicero). –– Mezery mezi sloupci asi 4,5 mm (1 cicero). –– Nad obrázkem by mělo být méně textu než pod ním. –– Na stránce by měly být alespoň 3 řádky textu, pokud jsou na zbytku strany obrázky. –– Obtéká-li text obrázek, musí být pro něj místo alespoň 2,5 cm. Nelze-li obrázek obtéci, umístí se na střed. –– Ve hřbetu by se neměly dotýkat dva různé obrázky. –– Dodržet doporučení ohledně umístění obrázků v textu (např. obrázek s letadlem dát nahoru apod.). –– U tabulek, které se nevejdou na stranu se musí hlavička tabulky na další straně (pokračování) opakovat. –– Vzdálenost / odsazení textu od linky, rámečku, plochy nejméně 2 mm. Například text v ploše, textový rámeček s plochou a orámováním. –– Kapitola začíná zpravidla na nové straně. Pokud by začínala u konce stránky, musí tam zůstat i tři řádky textu. –– Na straně, kde končí text musí být alespoň pět řádků textu. Minimum jsou dva plné řádky.

Kontrolní otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Které jsou nejdůležitější kroky při postupu lámání? Jak odstraníš sirotky a vdovy? Na jaké místo umístíš obrázek s autem? Jak se upravují mezititulky? Jak se upravují popisky pod obrázky? Jaká je doporučovaná vzdálenost mezi obrázkem a textem?

55

Zrcadlo sazby; Sazební obrazec Doprovodné texty / poznámky pro žáky Stručná pravidla lámání Zrcadlo sazby

horní okraj

sazební obrazec

pravý okraj (vnější)

levý okraj (vnitřní)

9

dolní okraj

stránková číslice

Sazební obrazec



2 : 3

3 : 4

4 : 5

Sazební obrazec podle diagonál / uhlopříček

56

Stručná pravidla lámání: • Okraje jsou stanovany podle diagonál nebo přiměřeně k formátu a obsahu knihy (např. kniha básní, učebnice, beletrie, odborný časopis). • Stránková číslice je vždy mimo sazební obrazec, na předloze. Číslování automatické. • Záhlaví a zápatí vždy na předloze. • U vícesloupečné sazby vždy používat síť účaří (mřížku). U publikací, kde je text jen v jednom sloupci se někdy nemusí. Je však nutné pohlídat stejnou výšku sazby (stránkový rejstřík). • Vytvořit si styly pro základní text, mezititulky, nadpisy, popisky pod obrázky atd. a používat je. • Barevné obrázky vždy ve CMYK, 300 dpi, TIFF nebo PSD. Upravená procenta (světla, stíny). Velikost 1:1 nebo menší, obrázek by neměl být v InDesignu zvětšený, ale i příliš zmenšený. V takovém případě je nutné obrázek ve Photoshopu přepočítat. Šedoškálové obrázky 300 dpi, TIFF nebo PSD. Upravená procenta ve světlech a stínech. Zmenšení a zvětšení platí stejné jako u barevného obrázku. Perokresby alespoň 600 dpi, TIFF. Nezvětšují se. • Mezery / odsazení od obrázků asi 4,5 mm (1 cicero). • Mezery mezi sloupci asi 4,5 mm (1 cicero). • V sazbě nesmí zůstat vdovy (první řádek odstavce na konci strány nebo sloupce) a sirotci (poslední řádka odstavce na konci stránky nebo sloupce). Platí i u obrázků. • Dodržovat pravidla hladné sazby (blok, východové řádky – dělení slov, konce řádků, dělení pod sebou, mezislovní mezery, odsazení titulků atd.). • Popisky pod obrázky zpravidla o stupeň menší než základní text, kurzíva (ne vždy, neplatí např. u technické literatury). • Dodržet doporučení ohledně umístění obrázků v textu (např. obrázek s letadlem dát nahoru apod.). • Text vedle obrázku aspoň šíře 2,5 cm, aby se dobře zarovnával. Jinak vznikají velké mezislovní mezery nebo dokonce východové řádky. • Vzdálenost / odsazení textu od linky, rámečku, plochy nejméně 2 mm. Například text v ploše, textový rámeček s plochou a orámováním. • Výběr vhodného, čitelného písma. • Správné použití velikosti písma (podle toho, komu je text určen). • Správný výběr, použití a nastavení barev. • Kapitola začíná zpravidla na nové straně. Pokud by začínala u konce stránky, musí tam zůstat i tři řádky textu. • Na straně, kde končí text musí být alespoň pět řádků textu. Minimum jsou dva plné řádky.

57

Podtéma: Kniha 3 Sazební obrazec, diagonály, nastavení zrcadla sazby.

Výukové cíle Žák dokáže popsat konstrukci sazebního obrazce; přesně vytvoří sazební obrazec podle uhlopříček.

Rozvíjené kompetence Přesnost a pečlivost.

Výukové metody Vysvětlování, popis, pozorování.

Aa

Didaktické prostředky Ukázky knih. Tabule, křída, fix. Čisté papíry formátu A4, tužky.

Časové rozvržení 1–2 hodiny.

Motivace – prezentace s komentářem od učitele (fotografie obalů knih, fotografie knih). Učitel může žákům připomenout pojmy – čistý formát, sazební obrazec a okraje stránky (měli by znát z předchozích témat). Opakování formátů papíru Cíl cvičení: opakování rozměrů formátů a jeho vznik. Menší formát vzniká vždy postupným půlením delší strany formátu,. –– Učitel přinese 2 archy papíru – formát A1 (594 × 841 mm). V pravém horním rohu je napsaný tento rozměr černou barvou v milimetrech. –– Žáky rozdělit do dvou skupin. Každá skupina dostane jeden arch a barevné fixy. –– Každý z žáků ve skupině (budou se postupně střídat) vyznačí dělení formátu na menší (polovina) a napíše rozměr (v mm) na příslušný díl vždy jinou barvou. –– Postupným dělením se žáci dostanou až k formátu A6. –– Po dokončení úkolu společná kontrola.

58

Výkladový text pro učitele Vytvoření sazebního obrazce a stanovení okrajů

Pokud žáci neznají z hodin teorie vytváření sazebního obrazce 2 : 3, 3 : 4, 4 : 5, učitel nakreslí, vysvětlí a popíše žákům na tabuli.

2 : 3

3 : 4



4 : 5



Následně si žáci společně s učitelem, který bude kreslit na tabuli, vytvoří sazební obrazec podle úhlopříček.

Cvičení pro žáky Žáci vytvoří na formát A4 sazební obrazec podle úhlopříček. Sledují vysvětlování a popis učitele na tabuli. Výsledkem budou změřitelné okraje, které budou použity v grafickém programu při nastavení stránky.

59

Pracovní listy pro žáky Pravidla hladké sazby – zakroužkuj správnou odpověď 1.

Vyber správně typograficky uvedený výraz: a) Sparta – Slavia b) Sparta–Slavia c) Sparta-Slavia

10.

Správné vyjádření časových údajů je: a) 14.30 hodin b) 14,30 hodin c) 14:30 hodin

2.

Vyber správně uvedené telefonní číslo: a) 22 22 22 221 b) 222 222 221 c) 2222 22 221

11.

Který výraz je správný: a) 6–19 hodin b) 6-19 hodin c) 6 – 19 hodin

3.

Vyber správně typograficky uvedený výraz: a) Hana Malá – Velká b) Hana Malá-Velká c) Hana Malá Velká

12.

Značka paragraf se sází: a) § 46 b) §. 46 c) §46

4.

Vyber správně uvedený symbol měny: a) 10 Kč b) Kč 10,50,c) 10,- Kč

13.

Padesátiprocentní roztok se sází: a) 50 % H2SO4 b) 50% H2SO4 c) 50ti % H2SO4

5.

Vyber správně uvedený akademický titul: a) R.N.Dr.Josef Mrkvička b) RNDR.Josef Mrkvička c) RNDr. Josef Mrkvička

14.

Která přímá řeč je správně: a) „Pozor“, zakřičel Karel. b) ″Pozor,″ zakřičel Karel. c) „Pozor,“ zakřičel Karel.

6.

Ochranná značka TradeMark se sází: a) LOGOTM b) LOGO ™ c) LOGO™

15.

Který výraz je správně vysázen: a) žluto-zelený b) žluto–zelený c) žluto - zelený

7.

Značka @ se sází: a) s mezislovními mezerami z obou stran b) těsně na text z obou stran c) se zúženými mezerami z obou stran

16.

Vyber správný výraz: a) otevřeno od 9-18 hodin b) otevřeno od 9–18 hodin c) otevřeno od 9 – 18 hodin

8.

Vyber správný výraz: a) anglicko–český b) anglicko - český c) anglicko-český

17.

Vyber správný výraz: a) 14denní zájezd b) 14ti denní zájezd c) 14-ti denní zájezd

18.

Který výraz je správně vysázen: a) –20 °C b) – 20 °C c) -20°C

9. Jak se sází datum úmrtí: a) †12.6.2002 b) † 12. 6. 2002 c) † 12.6.2002

60

1. Vyjmenuj úvodní části knihy:

2. K čemu slouží přebal knihy?

3. Jak se sází popisky pod obrázky?

4. Proč používáme a v programu nastavujeme mřížku / síť účaří?

5. Které z následujících písem by bylo vhodné a nevhodné k tisku knihy? (ano – ne)

písmo Tekton



písmo Adobe Garamond



písmo Georgia



písmo Baskerville



písmo Arial



písmo Rockwell

6. Na které straně bývá umístěný copyright? a) na liché b) na sudé c) na poslední straně knihy

61

7. V programu Adobe Photoshop navrhni možné změny přiložených obrázků (kompozice, tvar, ...)

8. V programu Adobe Illustrator vytvoř vzorek z puntíků, které následně obarvíš teplými barvami a studenými barvami (každé samostatně). Následně navrhni vzorek s barevným souladem a barevným kontrastem. K tomu si za pomoci nástrojů, palet a povelů vymysli a zpracuj svůj vzorek (např. viz vzorek). Úprav bude minimálně 6, na formát A4 umísti 3 úpravy (dvě A4 celkem).

vzorek tvaru

62

9. Navrhni a vytvoř tři úpravy titulu knihy za pomoci programu Adobe Illustrator. Výsledná grafika bude ve vektorech (viz ukázky). Šířka max. 140 mm

10. Vytvoř několik variant možné úravy následujícího titulku s ohledem na: druhy písma, proklad řádků, minusky, verzálky, smíšenou sazbu, zarovnání,... GRAFICKÝ DESIGN V PRAXI (upravovaný titulek)

Příklady:

GRAFICKÝ DESIGN v praxi GRAFICKÝ DESIGN V PRAXI

63

11. Pravidla lámání:

Zakroužkuj a očísluj jednotlivé typografické chyby a následně chybu stručně popiš:

12. Najdi na internetu tři obálky knih, které si uložíš a následně ve společné diskuzi vysvětlíš, proč jsi vybral právě tyto (zajimavá práce s textem, obrázkem, atd.)

64

8

Diskuze Při zpracování mé bakalářské práce se mi do rukou dostala celá řada odborných

knih. Protože tématem praktické části bylo zpracování knih, posuzovala jsem některé i podle grafické úpravy, nikoli jen obsahu. Řada z nich byla zpracována přehledně a dobře se v nich četlo, u některých to bylo horší. Co se týká ale obsahu knih, přiznávám, že jsem zažila i zklamání a rozčarování. Knihy se skládaly ze samých citací, žádná vlastní myšlenka, žádná osobní zkušenost z výuky. Právě toto jsem v knihách postrádala a čekala. Hledání jiných pohledů a myšlenek bylo tím pádem velice obtížné, ale radost o to větší, když se to podařilo. V praktické části to bylo s literaturou podstatně lepší. Oddělit užitečné knihy od těch méně bylo snažší, protože řadu knih jsem znala ze své praxe, znala autory a obsah. Přesto se mi podařilo najít i takové knihy, které byly pro mě nové a mohla jsem z nich informace použít a zapracovat do metodických materiálů, které mohou využít ostatní kolegové při své práci učitele. Kladem této práce je hlavně její praktická část, která by měla začínající učitele oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média navést správným směrem, usnadnit orientaci v odborných zdrojích a mohou využít i nabízený pracovní postup. Tento postup by měl žáky dovést ke splnění stanovených cílů, a to s využitím různých výukových metod, při kterých budou splněny i technické požadavky na zpracování knih a  jejich vhodná grafická úprava. Učitel nemusí dodržet všechna cvičení, může si vytvořit podobná, nová. Sama jsem tyto materiály stihla ještě použít při výuce ve druhém pololetí tohoto školního roku. Úskalím této části by mohlo být to, že ne každý učitel se dobře orientuje v textech a přípravách jiných kolegů. Nemusí to být tzv. styl jeho práce. To mohu povrdit z vlastní zkušenosti. Ráda nahlédnu do příprav jiných, odborných knih, manuálů programů, ale konečná cvičení a přípravy si dělám převážně sama.

65

9

závěr Bakalářská práce měla obecně popsat organizační metody výuky, výukové metody

a hodnocení vědomostí a dovedností žáků. Zpracované informace byly převážně zaměřeny na výuku oboru vzdělání Reprodukční grafik pro média. Toho bylo dosaženo studiem a analýzou odborných zdrojů a jejich spojením do výsledné podoby. Vlastní metodika pro učitele a žáky popisuje jednak učební látku, ale i možný postup a aktivity k získání vytyčených znalostí žáků tohoto oboru u výukového tématu Publikace – kniha. Cílem této práce bylo vytvořit materiály k tomuto tématu, které mohou využít ostatní kolegové ke své práci jako inspiraci, nebo začínající učitel jako přesný návod postupu výuky. Navržený sled a cvičení lze libovolně modifikovat a to vždy s přihlédnutím na možnosti a schopnosti jednotlivých žáků ve skupinách. Práce měla přinést konkrétní užitek, což bylo jejím hlavním cílem, a proto doufám, že se tak i stalo.

66

10 seznam použité literatury BAJTOŠ, Ján. Úvod do didaktiky odborného výcviku. Bratislava: Metodické centrum města Bratislavy, 1997, 52 s. ISBN 80-7164-180-4. BERAN, Vladimír. Aktualizovaný typografický manuál. 4. vyd. Praha: Kafka design, 2005, 1 sv. (různé stránkování). BLAŽEJ, Bohuslav. Grafická úprava tiskovin: pro IV. ročník střední průmyslové školy grafické (studijní obor polygrafie). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990, 191 s. ISBN 80-042-3201-9. CABANOVÁ, Vlasta a Andrea KUBALÍKOVÁ. Vybrané kapitoly zo všeobecnej didaktiky. Žilina: Žilinská univerzita, 2007. Schválila edičná rada ŽU výměrem č. 6/S/2007. ČADÍLEK, Miroslav. Didaktika praktického vyučování I. Brno: Účelové vydání, 2005, 98 s. ČADÍLEK, Miroslav a Aleš LOVEČEK. Didaktika odborných předmětů. Brno: Účelové vydání, Katedra didaktických technologií Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 2005, 176 s. DABNER, David. Grafický design v praxi. Praha: Slovart, 2004, 128 s. ISBN 80-720-9597-8. FRASER, Bruce, Chris MURPHY a Fred BUNTING. Správa barev: průvodce profesionála v grafice a pre-pressu. Brno: Computer Press, 2003, 521 s. ISBN 80-722-6943-7. FRIEDMANN, Zdeněk a Pavel PECINA. Didaktika odborných předmětů technického charakteru. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 88 s. ISBN 978-80-210-6300-6. HÁBL, Jan. Učit (se) příběhem: Komenského Labyrint a didaktické možnosti narativní alegorie. Brno: Host, 2013, 120 s. ISBN 978-80-7294-901-4.

67

HASHIMOTO, Alan. Velká kniha digitální grafiky a designu. Brno: Computer Press, 2008, 384 s. ISBN 978-80-251-2166-5. HLADÍLEK, Miroslav. Úvod do didaktiky. Praha: Vysoká škola J. A. Komenského, 2004, 88 s. ISBN 80-867-2307-0. HUNTEROVÁ, Madeline. Účinné vyučování v kostce. Praha: Portál, 1999, 101 s. ISBN 80-717-8220-3. KALHOUS, Zdeněk a Otto OBST. Školní didaktika. Praha: Portál, 2002, 447 s. ISBN 80-7178-253-X. KAPLANOVÁ, Marie. Moderní polygrafie. Praha: Svaz polygrafických podnikatelů, 2010, 391 s. ISBN 978-80-254-4230-2. KLAPILOVÁ, Světlana. Didaktika pro učitele praktického vyučování a mistry odborného výcviku. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, 76 s. ISBN 80-244-1420-1. KOČIČKA, Pavel a Filip BLAŽEK. Praktická typografie. 2. vyd. Praha: Computer Press, 2004, 288 s. ISBN 80-722-6385-4. KOMENSKÝ, Jan Amos. Didaktika velká. Brno: Komenium, 1948, 3. vydání. Překlad Augustin Krejčí. KOMENSKÝ, Jan Amos. Jak dovedně užívat knih, hlavního nástroje vzdělávání. Zlín: vydavatelství krásných tisků Emdé, 1991. č. j. 4893/91 OKK. KOTRBA, Tomáš a Lubor LACINA. Praktické využití aktivizačnich metod ve výuce. Brno: Společenstvo pro odbornou literaturu, 2007. 188 s. ISBN 978-80-87029-12-1. KRUŠPÁN, Ivan. Didaktika odborného výcviku. Zvolen: Ústav pre výchovu a vzdelanie praconíkov lesného a vodného hospodárstva, 1994, 147 s. ISBN 80-88677-21-1. LOZAN, Petr, Jan SMÉKAL a Kamil TŘEŠŇÁK. PDF pro tisk. Praha: Grafie, 2007, 110 s. ISBN 978-802-3996-722.

68

MALACH, Josef. Základy didaktiky. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, 2003, 181 s. ISBN 80-704-2266-1. MAŇÁK, Josef. Nárys didaktiky. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003, 104 s. ISBN 80-210-3123-9. MAŇÁK, Josef a Vlastimil ŠVEC. Výukové metody. Brno: Paido, 2003, 219 s. ISBN 80-731-5039-5. MIKLOŠÍKOVÁ, Miroslava. Kreativita a učitelství odborných předmětů. Ostrava: Vysoká škola báňská –Technická univerzita, 2009, 183 s. ISBN 978-80-248-1952-5. OBST, Otto. Didaktika sekundárního vzdělávání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, 195 s. ISBN 80-244-1360-4. PETTY, Geoff. Moderní vyučování. 6. rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 2013, 562 s. ISBN 978-80-262-0367-4. PODLAHOVÁ, Libuše. a kol. Učitel sekundární školy: studijní opora. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, 136 s. ISBN 978-80-244-1829-2. PRŮCHA, Jiří. Moderní vzdělávací technologie. Praha: Vysoká škola J. A. Komenského, 2003, 93 s. ISBN 80-867-2301-1. PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 4., aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2003, 322 s. ISBN 80-717-8772-8. PTÁČEK, Michal. Češtinářský rádce. Náchod: Manuál, 1996, 100 s. ISBN 80-901-8243-7. Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání 34-53-L/01 Reprodukční grafik pro média. Vydalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy dne 29. 5. 2008. čj. 6 907/2008-23. ROAM, Dan. Nápady na ubrousku: Řešte problémy a prezentujte myšlenky pomocí obrázků. Brno: Jan Melvil Publishing, 2009. ISBN 978-80-87270-31-8.

69

RYBIČKA, Jiří. Průvodce tvorbou dokumentů. Bučovice: Martin Stříž, 2011, 222 s. ISBN 978-80-87106-43-3. SEDDON, Tony a Jane WATERHOUSE. Grafický design pro samouky. Praha: Slovart, 2010, 224 s. ISBN 978-807-3913-601. SCHELLMANN, Bernhard. Média. Praha: Sobotáles, 2004, 482 s. ISBN 80-867-0606-0. SKALKOVÁ, Jarmila. Obecná didaktika. 2., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2007, 322 s. ISBN 978-80-247-1821-7. STYBLÍK, Vlastimil, Marie ČECHOVÁ, Přemysl HAUSER a Eva HOŠNOVÁ. Základní mluvnice českého jazyka. SPN – pedagogické nakladatelství, 2004, 243 s. ISBN 80-723-5018-8. ŠKALOUDOVÁ PUCHMAJEROVÁ, Alena a Hana VALEŠOVÁ. Úvod do didaktiky grafiky. 2. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2008, 35 s. ISBN 978-80-7372-420-7. Školní vzdělávací program Reprodukční grafik pro média, schválila ředitelka Integrované střední školy polygrafické v Brně dne 30. června 2010, č.j. 1-L-RGM/2010, s platností od 1. 9. 2010 počínaje 1. ročníkem. Školský zákon č. 49/2009 Sb. [online]. c2013–2014 [cit. 2013-03-1312]. Dostupný z http://www.msmt.cz/dokumenty/zakon-c-49-2009-sb-kterym-se-meni-zakon-c-5612004-sb. ŠVARCOVÁ SLABINOVÁ, Iva. Základy pedagogiky. Praha: Vysoká škola chemicko-technologická, 2005, 290 s. ISBN 80-708-0573-0. VÁCLAVÍK, Vladimír. Organizační formy výuky. In KALHOUS, Zdeněk a Otto OBST. Školní didaktika. Praha: Portál, 2002, 447 s. ISBN 80-7178-253-X. VALIŠOVÁ, Alena, Hana KASÍKOVÁ a kol. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007. ISBN 80-247-1734-4.

70

VINTR, Jiří. Úvod do didaktiky odborného výcviku. 2. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, Pedagogická fakulta, 2004, 95 s. ISBN 80-704-0689-5. VLACH, Martin. Adobe InDesign 2: uživatelská příručka. Praha: Computer Press, 2002, 311 s. ISBN 80-722-6750-7. ZORMANOVÁ, Lucie. Výukové metody v pedagogice: tradiční a inovativní metody, transmisivní a konstruktivistické pojetí výuky, klasifikace výukových metod. Praha: Grada, 2012, 155 s. ISBN 978-80-247-4100-0.

71

11 seznam obrázků

Obr. 1: Pracovní místo žáka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Obr. 2: Pracovní místo žáka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Obr. 3: Vysvětlování spojené s dataprojektovou prezentací . . . . . . . . . . 20 Obr. 4: Žákyně si prohlíží ukázky prací . . . . . . . . . . . . . . . . .

23

Obr. 5: Komentovaná výstava Bienále v Brně . . . . . . . . . . . . . . . 28 Obr. 6: Nastavení skeneru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Obr. 7: Přebal knihy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

72

12 seznam příloh

Příloha 1 – Výňatek ze školního řádu Střední školy grafické Brno

73

PŘÍLOHA 1 Výňatek ze Školního řádu Střední školy grafické Brno Platný od 15. října 2013

V. Pravidla pro hodnocení výsledků vzdělávání žáků 1. Stupně prospěchu a celkový prospěch: Prospěch žáka v jednotlivých vyučovacích předmětech je klasifikován těmito stupni: 1 výborný – žák je schopen samostatně a bezchybně řešit zadané úkoly, je schopen samostatně dedukovat a činit nové závěry ze získaných vědomostí; v laboratorních a praktických cvičeních je schopen samostatně a správně používat pomůcky, nástroje a přístroje; je schopen samostatných závěrů z prováděných činností; 2 chvalitebný – žák je schopen samostatně s drobnými chybami řešit zadané úkoly, je schopen samostatně reprodukovat získané vědomosti a je schopen za pomoci učitele činit nové závěry ze získaných vědomostí; v laboratorních a praktických cvičeních je schopen správně používat pomůcky, nástroje a přístroje; zadané práce odevzdává ve stanoveném termínu bez podstatných chyb. 3 dobrý – žák je schopen správným postupem řešit zadané úkoly s drobnými chybami, je schopen reprodukovat získané vědomosti; při jeho činnosti je třeba občasné nápovědy učitele; v laboratorních a praktických cvičeních je schopen správně používat pomůcky, nástroje a přístroje; s nápovědou učitele je schopen vyvodit závěry; zadané práce odevzdává ve stanoveném termínu s drobnými nedostatky; 4 dostatečný – žák je schopen s nápovědou učitele řešit zadané úkoly; je schopen používat získané vědomosti v dalším studiu a prohlubovat je; při samostatné práci je schopen určit postup řešení; v labolaboratorních a praktických cvičeních je schopen za pomoci učitele používat pomůcky, nástroje a přístroje; pod vedením učitele je schopen vyvodit závěry; zadané práce odevzdává ve stanoveném termínu s vážnými nedostatky, nebo po stanoveném termínu bez podstatných chyb;

5 nedostatečný – žák i s nápovědou učitele nedokáže vyřešit zadané úkoly; stupeň znalostí, vědomostí a dovedností neumožňuje pokračovat v nové osvojovací látce; při samostatné práci není schopen naznačit ani postup řešení; v laboratorních a praktických cvičeních se dopouští vážných omylů, není schopen používat pomůcky, nástroje a přístroje; není schopen ze své činnosti vyvodit závěry ani za pomoci učitele; zadané práce neodevzdává ve stanoveném termínu. 2. Žák je: – nehodnocen(a) – není-li možné žáka hodnotit z některého předmětu, uvede se na vysvědčení u příslušného předmětu místo stupně prospěchu slovo „nehodnocen(a)“; – uvolněn(a) – pokud je žák z vyučování některého předmětu zcela uvolněn, uvede se na vysvědčení u příslušného předmětu místo stupně prospěchu slovo „uvolněn(a)“. 3. Žák je na konci prvního a druhého pololetí hodnocen takto: – prospěl(a) s vyznamenáním – není-li klasifikace nebo slovní hodnocení po převodu do klasifikace v žádném povinném předmětu horší než stupeň 2 – chvalitebný a průměrný prospěch z povinných předmětů není horší než 1,50 a chování je hodnoceno jako velmi dobré; – prospěl(a) – není-li klasifikace nebo slovní hodnocení po převodu do klasifikace v některém povinném předmětu vyjádřena stupněm 5 – nedostatečný; – neprospěl(a) – je-li klasifikace nebo slovní hodnocení po převodu do klasifikace v některém povinném předmětu vyjádřena stupněm 5 – nedostatečný nebo není-li žák hodnocen z některého předmětu na konci druhého pololetí; – nehodnocen(a) – pokud ho není možné hodnotit z některého předmětu na konci prvního pololetí ani v náhradním termínu. 4. Získávání podkladů pro hodnocení a klasifikaci: a) soustavným sledováním výkonů a připravenosti žáka na vyučování; b) různými druhy zkoušek (ústní, písemné, grafické, praktické, pohybové) dle specifik jednotlivých předmětů; c) ústním zkoušením, které je prováděno zásadně před kolektivem třídy, přičemž učitel oznamuje žákovi výsledek každé klasifikace; klasifikace musí být zdůvodnitelná;

d) čtvrtletními, pololetními či ročníkovými písemnými nebo grafickými pracemi předepsanými osnovami předmětu. Termín oznamuje učitel žákům předem, v jednom dni mohou žáci konat pouze jednu zkoušku tohoto charakteru. e) analýzou výsledků různých činností žáka (aktivita při výuce, pozornost, zaujetí pro předmět, písemné zpracování odborných exkurzí nebo laboratorních protokolů, apod.); f) učitel je povinen vést soustavnou evidenci klasifikace žáků; g) po ústním, pohybovém a praktickém ověření schopností a dovedností oznámí učitel žákovi výsledek hodnocení okamžitě; h) výsledky hodnocení písemných prací, grafických prací a projektů oznámí učitel žákovi nejpozději do 14 dnů, v tomto termínu je opravené žákům také předloží; i) učitel dbá na přiměřený počet hodnocení, který závisí na počtu hodin příslušného předmětu a na povaze předmětu; j) v případě dlouhodobé nepřítomnosti nebo rozvázání pracovního poměru v průběhu klasifikačního období předá učitel předmětu svůj klasifikační přehled zastupujícímu učiteli nebo vedení školy; k) vyučující dodržuje zásady pedagogického taktu, zejména: nehodnotí žáky ihned po jejich návratu do školy po nepřítomnosti delší než jeden týden; účelem zkoušení není nacházet mezery ve vědomostech, ale hodnotit to, co žák umí; v případě zadávání nové látky k samostatnému nastudování je nutné předem sdělit, jakým způsobem má být nastudována, jakou formou a v jakém rozsahu bude ověřována (tento přístup může být použit pouze jako doplňková forma výuky); l) v praktickém vyučování se bere v úvahu celkový přístup k plnění zadaných úkolů; m) klasifikaci výsledků ve vyučovacích předmětech neovlivňuje chování žáka. 5. Klasifikace a hodnocení žáků s vývojovými poruchami: U žáka s prokázanou specifickou vývojovou poruchou učení se při jeho učení a klasifikaci přihlédne k charakteru postižení. Vyučující respektují doporučení psychologických vyšetření žáků. Volí vhodné a přiměřené způsoby získávání podkladů, které odpovídají schopnostem žáka a na něž nemá porucha negativní vliv. Vyučující klade důraz na ten druh projevu, ve kterém má žák předpoklady podávat lepší výkony.