Mendelova univerzita v Brně Institut celoživotního vzdělávání Oddělení Expertního Inženýrství
Komunální technika pro údržbu travnatých ploch Bakalářská práce
Vedoucí Bakalářské práce: Ing. Jiří Pospíšil, CSc.
Vypracoval: Jiří Macek
Brno 2013
Zadání bakalářské práce
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Komunální technika pro údržbu travnatých ploch vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a ředitelky vysokoškolského ústavu ICV Mendelovy univerzity v Brně. Brno, dne .......................... Podpis................................
PODĚKOVÁNÍ: Děkuji panu Ing. Jiřímu Pospíšilovi, CSc. za vedení a pomoc při vypracování této bakalářské práce.
ABSTRAKT Tato bakalářská práce se zabývá základními pracovními postupy pro údržbu travnatých ploch a technikou k tomu užívanou. Cílem této práce je rozdělení techniky pro údržbu travnatých ploch dle vykonávané činnosti, užitého pracovního ústrojí a celkového konstrukčního řešení. Práce je zaměřena především na základní a nejčastější užívané pracovní úkony a z tohoto hlediska jsou jednotlivé typy spadající do různých skupin techniky vyhodnoceny. Důraz je kladen na technické provedení strojů a případná místa jejich poškození.
KLÍČOVÁ SLOVA komunální technika, údržba travnatých ploch, žací technika, speciální technika pro údržbu travnatých ploch, konstrukční provedení techniky
ABSTRACT This thesis solve the basic work procedures for the maintenence of the lawns and the technical equipment used for this. The aim of this thesis is the distribution of technical equipment for the maintenance of lawn according to its utility, application of work system and the complete design solution. The thesis is mainly focused on the basic and the most frequently used work tasks. Then the various types of equipment are divided into different categories according to the type, power tools and so on. The accent is given on the technical design of the equipment and possible areas of damage.
KEYWORDS municipal equipment, maintenance of lawns, mowers, special technology for maintenance of lawns, design of the machines
OBSAH: 1.
ÚVOD........................................................................................................... 8
2.
CÍL PRÁCE .................................................................................................. 9
3.
MATERIÁL A METODIKA ZPRACOVÁNÍ............................................. 9
4.
TRAVNATÉ PLOCHY.............................................................................. 10 4.1.
Intenzivní trávníky.................................................................................. 11
4.1.1.
Okrasné trávníky............................................................................. 11
4.1.2.
Rekreační trávníky.......................................................................... 11
4.1.3.
Sportoviště ...................................................................................... 11
4.2. 5.
Extenzivní trávníky................................................................................. 12 ÚDRŽBA TRAVNATÝCH PLOCH ......................................................... 13
5.1.
Sečení...................................................................................................... 13
5.2.
Mulčování ............................................................................................... 13
5.3.
Vertikutace.............................................................................................. 14
5.4.
Aerifikace................................................................................................ 14
5.5.
Pískování................................................................................................. 15
5.6.
Hnojení.................................................................................................... 15
5.7.
Zavlažování............................................................................................. 16
6.
TECHNIKA PRO ÚDRŽBU TRAVNATÝCH PLOCH ........................... 17 6.1.
Rozdělení techniky pro údržbu travnatých ploch ................................... 17
6.1.1.
Pohon pracovních orgánů ............................................................... 18
6.1.1.1. Vlastní pohon motorem ............................................................. 18 6.1.1.2. Pohon od energetického prostředku .......................................... 20 6.1.1.3. Pohon od pojezdových kol ........................................................ 22 6.1.2.
Mobilita techniky............................................................................ 23
6.1.2.1. Technika nesená obsluhou......................................................... 23 6.1.2.2. Technika tlačená obsluhou ........................................................ 24 6.1.2.3. Technika samojízdná................................................................. 25 6.1.2.4. Technika tažená energetickým prostředkem ............................. 26 6.1.2.5. Technika nesená či polonesená energetickým prostředkem...... 26 6.2.
Technika pro jednotlivé pracovní úkony ................................................ 27
6.2.1.
Technika pro sečení travnatých ploch ............................................ 27
6.2.1.1. Druhy řezu pracovního ústrojí................................................... 28
6
6.2.1.2. Technické provedení pracovního ústrojí ................................... 29 6.2.1.3. Sečení intenzivně pěstovaných travnatých ploch ...................... 37 6.2.1.4. Sečení extenzivně pěstovaných travnatých ploch .................... 38 6.2.1.5. Sběr posečené travní hmoty ...................................................... 38 6.2.2.
Technika pro mulčování ................................................................. 39
6.2.2.1. Technické provedení pracovního ústrojí ................................... 39 6.2.2.2. Koncepce techniky pro mulčování ............................................ 42 6.2.3.
Technika pro aerifikaci ................................................................... 46
6.2.3.1. Pracovní ústrojí aerifikátorů...................................................... 46 6.2.3.2. Konstrukční provedení aerifikátorů........................................... 47 6.2.4.
Technika pro vertikutaci ................................................................. 48
6.2.4.1. Pracovní ústrojí vertikutátorů.................................................... 48 6.2.4.2. Konstrukční provedení vertikutátorů......................................... 49 7.
DISKUSE.................................................................................................... 51
8.
ZÁVĚR ....................................................................................................... 54
9.
POUŽITÁ LITERATURA ......................................................................... 55
10.
SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK ........................................................ 57
7
1.
ÚVOD
Napříč historií je zeleň nedílnou součást životního prostředí obklopující lidskou populaci, od starověku až po současnost. Zeleň významně ovlivňuje naše životy, i když si to mnozí z nás neovědomují, přímo ovlivňuje naši psychickou pohodu a vyrovnanost. Lidská populace se stále rozrůstá, tím vznikají další požadavky na zastavěné plochy pro tvorbu odpovídajících prostor pro život, práci i zábavu, zabírající další volnou přírodu. Díky neustále se zvyšujícím požadavkům na kvalitní příslušenství (dostatečná dopravní infrastruktura, technická infrastruktura) lokalit obytných, lokalit sloužících jako občanská vybavení, ale i průmyslových, zanikají stále další a další plochy zeleně. Naštěstí se stalo dobrým trendem udržovat zeleň na veřejných prostranstvích na vysoké úrovni a stále ještě na značně rozsáhlých plochách. Člověkem cíleně budovaná zeleň je všeobecně tvořena prostorovými prvky jako stromy, okrasné keře a plochami volnými, které mohou být tvořeny květinovými plochami a plochami travnatými. V takto budovaném prostředí zaujímají travnaté porosty 60 až 70 procent plochy, což se jeví jako optimální poměr jak z funkčního, tak i estetického hlediska. Tyto nemalé plochy mají téměř umělecký význam. Veškeré prostorové prvky jsou pomocí travnatých ploch spájeny do kompaktních celků tvořící výsledný dojem. Z tohoto důvodu jsou na travnaté plochy kladeny vysoké estetické, a díky mnohdy využívané pochůznosti a jiného užívání travnatých ploch, i funkční požadavky. Kvalitní travní plocha by měla dokonale zpevnit půdu, ochránit ji proti erozi a jiným vlivům a především by měla vypadat jednolitě – jak do odstínu barvy, tak do složení a výsledně vytvořené textury. Travní plochy jsou hned po vodních plochách nejsvětlejším prvkem užívaných při tvorbě veřejné zeleně, taktéž nevytváří vlastní stíny, naopak tvoří plochy pro stíny prostorových prvků, čímž jsou požadavky na estetický vzhled travnatých ploch ještě navýšeny. Trávníky odpovídající výše popsanému vzhledu však nevznikají samy od sebe, jejich přítomnost je výsledkem práce vynaložené už od zakládání, přes obvyklou péči až po speciální péči, která probíhá v podstatě celý rok. Je to neustálý koloběh úkonů, díky kterým mohou travnaté plochy plnit svou funkci a je-li to třeba, i po estetické stránce mohou být dokonalé.
8
2.
CÍL PRÁCE
Cílem této bakalářské práce je představit jednotlivé typy techniky užívané pro údržbu komunálních travnatých ploch. Tuto techniku rozčlenit do skupin pro jednotlivé úkony a definovat jejich konstrukční provedení a případná technická specifika jednotlivých typů strojů. Dále je cílem této práce poukázat na možná místa poškození komunální techniky užívané pro údržbu travnatých ploch.
3.
MATERIÁL A METODIKA ZPRACOVÁNÍ
Teoretická část bakalářské práce popisuje travnaté plochy z hlediska užití, vlastností a požadavků na údržbu. Objasňuje účel jednotlivých úkonů při údržbě travnatých ploch a požadavky na jejich provedení. V praktické části jsou definována třídící kritéria pro dělení komunální techniky pro údržbu travnatých ploch. Jednotlivé skupiny techniky jsou podrobeny rozboru vhodnosti užití pro dané úkony při údržbě travnatých ploch a je poukázáno na jejich konstrukční provedení a exponovaná místa.
9
4.
TRAVNATÉ PLOCHY
Travnatá plocha je většinou uměle vytvořené společenstvo rostlin rovnoměrně pokrývající půdu, tvořící celistvý koberec. Na takovéto ploše převažují druhy trav s požadovanými vlastnostmi jako je – nízká produkce zelené hmoty, vydatné odnožování a bohaté prokořeňování vegetační vrstvy. Travnaté plochy by měly mít v průřezu co možná nejpevnější, avšak také co možná nejpružnější drn. Je snahou tyto plochy díky pravidelné seči a dalším kultivačním zásahům udržovat v potřebném funkčním a estetickém stavu. V neposlední řadě jsou díky údržbě travnaté plochy schopny plnit hygienické funkce (Ondřej, 1997). Dělení travnatých ploch dle použití, vlastností a nároků na péči je definováno v ČSN 83 9031: Tabulka č. 1: kategorie trávníků dle ČSN 83 9031 Kategorie trávníků parterový (okrasný)
reprezentační zeleň
parkový (rekreační)
veřejná zeleň, obytné soubory, zahrady u domů, apod. sportovním hrací a odpočinkové plochy, parkoviště převážně extenzivně využívané a/nebo pěstované porosty ve veřejné a soukromé zeleni, v krajině, u komunikací, na rekultivovaných plochách, druhově bohaté porosty lučního charakteru
sportovní (zátěžový) krajinný (extenzivní)
a)
Vlastnosti a)
Oblast použití
Nároky na péči
hustý kobercový vysoké až velmi trávník z vysoké jemnolistých trav, nízká zatížitelnost střední zatížitelnost, střední až vysoké odolnost proti suchu vysoká zatížitelnost (celoročně)
střední až velmi vysoké
trávníky se širokým spektrem použití podle účelu a stanoviště, např. jako ochrana proti erozi, odolnost na extrémních stanovištích, základ pro rozvoj stanoviště vhodných biotopů, zpravidla nezatížitelné nebo jen málo zatížitelné
velmi malé až střední, ve zvláštních případech až velmi vysoké
Hustota porostu a jeho zatížitelnost klesá s rostoucím zastíněním
10
4.1. Intenzivní trávníky Do této skupiny lze zahrnout veškeré travní plochy, které je třeba v průběhu vegetačního období velmi často sekat (6krát až 20krát za rok) a pravidelně provádět speciální údržbu. Dle četnosti sečí je třeba správně zvolit množství přidávaného hnojiva, závlah, techniku provedení a její četnost pro odstraňování dvouděložných plevelů. Snahou je souhrnem pěstitelských úkonů a včasných zásahů tyto plochy udržovat v přijatelném estetickém vzhledu a ve funkčním stavu z hlediska biologického. Do této skupiny travnatých ploch patří především trávníky okrasné, rekreační a trávníky užívané pro různé typy sportů (Piro, 1984). 4.1.1.
Okrasné trávníky
Tyto travnaté plochy jsou užívané jako reprezentační zeleň – jedná se o plochy, kde je důraz kladen především na estetický vzhled. Pro zakládání těchto ploch se přednostně užívají druhy trav s šířkou listové čepele užší než 0,5 cm. Tyto trávy vytvářejí husté kobercové plochy s rovnoměrnou texturou, avšak s nízkou mechanickou zatížitelností. Nároky na péči takto pěstovaných travnatých ploch jsou vysoké až velmi vysoké. 4.1.2.
Rekreační trávníky
Tento druh travnatých ploch je využíván především pro veřejnou zeleň, obytné soubory a přilehlé zahrady. U těchto trávníků je kladen důraz na vzhled, ale také na mechanickou odolnost, protože jsou tyto plochy často vystaveny chůzi, rekreačním pobytům a jiným zátěžovým stavům. Taktéž je vhodné volit druhy trav odolné proti zasychání, z důvodu málo dostupného a finančně náročného systému zavlažování u rozsáhlých ploch veřejné zeleně. Nároky na péči u těchto ploch jsou střední až vysoké. 4.1.3.
Sportoviště
Travnaté plochy vyhrazené jako sportoviště jsou zakládány dle zátěže, která je velmi specifická pro různé druhy sportu. Ve většině případů je primárním požadavkem vysoká odolnost vůči mechanickému namáhání a celkovému zatížení nadzemní i kořenové části travního drnu. V neposlední řadě je u některých sportovišť kladen velký důraz na vzhled travnaté plochy. Náročnost na péči těchto ploch lze celkově shrnout jako stření až velmi vysokou. Velmi specifické a s velmi vysokými nároky na péči jsou například golfová hřiště a fotbalová hřiště.
11
4.2. Extenzivní trávníky Do této skupiny travnatých ploch lze zahrnout veškeré plochy, které jsou v průběhu vegetace sečeny či jinak ošetřeny jen v omezeném počtu provedení. Typicky jsou tyto plochy sečeny 1krát – 2krát za vegetační období a speciální údržba jako například vertikutace je prováděna obvykle jen 1krát v tomto období. Tyto trávníky jsou pěstovány ve většině případů na rozsáhlejších plochách a důraz je kladen především na jejich mechanickou odolnost. Proto jsou voleny druhy trav, které z důvodu omezeného počtu sečí nevytvářejí přílišné množství nadzemní zelené hmoty, ale vydatně prokořeňují vegetační vrstvu půdy. Jedná se především o trávníky lučního charakteru, květnaté trávníky či travnaté plochy obklopující komunikace a trávníky břehové. V případě užívání těchto ploch pro pěší chůzi jsou s výhodou voleny druhy trav odolávající zatěžování na svém povrchu (Ondřej, 1997).
12
5.
ÚDRŽBA TRAVNATÝCH PLOCH
Podmínkou pro esteticky vypadající a plně funkční zeleň je soubor vykonávaných činností, které přímo či nepřímo ovlivňují vzhled a požadované vlastnosti zeleně. Práce počínají již přípravou samotných lokalit, pokračují výsevem nebo výsadbou a následně je vykonávána základní, či speciální údržba. Práce lze rozdělit dle zdroje energie na ruční a mechanické. V současné době je tendence co největší množství ručních prací úplně nahradit mechanizovanými pracemi, případně je alespoň usnadnit mechanickými nástroji. V následujících kapitolách jsou shrnuty jednotlivé úkony údržby travnatých ploch a technika k tomu užívaná.
5.1. Sečení Sečení travního porostu patří mezi základní údržbu travnaté plochy. V případě sečení travního porostu intenzivně pěstovaného se většinou jedná o oddělení nadzemní vegetativní části porostu v zeleném stavu, v případě sečení extenzivně pěstovaných trávníků se může jednat i o oddělování částí porostů ve více či méně suchém stavu. Primárním úkolem sečení travního porostu je udržovat výšku travního porostu v požadované výšce a to z důvodů udržování vitality trávníku se všemi jeho funkcemi, ale v neposlední řadě z důvodu estetického. Nedílnou součástí sečení je i úklid a odstraňování posečené travní hmoty. V naší oblasti je vegetační doba trávníku zhruba 210 dní, počet sečí v této době záleží na typu travnaté plochy (Hamata et al., 2000). Tabulka č. 2: četnost sečí vybraných travnatých ploch (Hamata et al., 2000) Typ travnaté plochy Sídlištní travnaté plochy Rekreační louky Přírodně krajinářské travnaté plochy Příkopy, svahy a náspy komunikací Travnaté plochy pro sport
Počet sečí za vegetaci 10-15 6 3 2-3 35-115
5.2. Mulčování Mulčování patří k základní údržbě především extenzivně pěstovaných travnatých ploch. Při této operaci dochází k drcení nadzemních částí travního porostu pracovními orgány strojů a drť – zelená hmota propadává mezi stébly na půdu nebo může být
13
sbírána do koše. Technika užívaná k tomuto úkonu se nazývá mulčovač, jsou to stroje hojně využívané i v zemědělství pro zpracování posklizňových zbytků, v technice komunální je mulčovačů užíváno pro ošetřování rozsáhlých veřejných zatravněných ploch jako jsou parky, sportoviště a například i krajnice veřejných cest. Může se jednat o samostatnou operaci, kdy je přímo drcen travní porost nebo může být mulčování operací následující po sečení, kdy je mulčovač součástí žacího stroje nebo jeho přípojené příslušenství. Mulčování je s výhodou užíváno i pro odstranění spadaného listí na plochu travních porostů. Mezi hlavní výhody mulčovaní patří vysoká efektivita údržby ploch, u nichž není primární vzhled travního porostu, taktéž mulčování výrazně zlepšuje tvorbu humusu při ponechání rozprostřené travní hmoty na ploše a vrstva podrcené zelené hmoty také pomáhá zamezit vysychání půdy (Zemánek, Burg, 2005).
5.3. Vertikutace U déle pěstovaných travnatých ploch postupem času dochází ke zplstnatění horní části porostu. Na travním drnu se vytvoří těžko prostupná vrstva, která uzavírá přístup ke kořenovému systému. Při souvislé vrstvě nedochází k dostatečné závlaze kořenového systému a i přístup vzduchu je velmi omezen. Zplstnatělá vrstva může výrazně zvýšit náchylnost vůči chorobám a škůdcům travního porostu. Po dosažení vrstvy 10 mm je nutné vrstvu odstranit. Odstraňování zplstnatělých částí trávníku se nazývá vertikutace a strojem je vertikutátor. Pracovním nástrojem stroje je otáčející se hřídel vybaven různě tvarovanými noži, které vrstvu prořezávají travní drn do maximální hloubky 5 mm. Rozteč nožů na hřídeli je variabilní (40 – 60 mm). Stroj nejprve naruší zplstnatělou vrstvu v celé její tloušťce, při tom případně rozruší dvouděložní plevele a provzdušní svrchní část travního drnu. V závěru cyklu je důležité odstranění všech vynesených částí z travní plochy (Zemánek, Veverka, 2001).
5.4. Aerifikace Aerifikace je provzdušňování trávníků pomocí aerifikátorů. Jedná se o pracovní operaci, při které se mechanicky rozrušuje půda do větší hloubky. Může se jednat o prosté propichování hřeby plnými, dutými hřeby, či prořezávání nejrůznějšími čepelemi nebo o kombinace různých metod. Propichování trávníků probíhá do hloubky v rozmezí 60 – 80 mm o průměru vpichu 10 – 15 mm při hustotě vpichů 300 – 500 na m2. Vpichy 14
měly být ideálně v pravidelné síti a případné vypíchnuté části dle užité techniky by měly být co nejdokonaleji odstraněny. Provzdušňování travních ploch má velmi příznivý vliv na vitalitu trávníku. Provzdušněním se zlepšuje zasákavost povrchových vod k hlubším kořenům, umožňuje prostup tepla do svrchních částí a také zvyšuje odnožování trávníku. Aerifikace je důležitá především pro travní plochy vystavené vysoké zátěži jako jsou například plochy sportovišť, zatravněných cest a podobně. Aerifikaci je vhodné provádět 2krát ročně (Zemánek, Veverka, 2001).
5.5. Pískování Při pískování travních ploch je snahou na ošetřovanou plochu rovnoměrně rozprostřít tenkou, souvislou vrstvu písku. Cílem této údržby trávníku je napomoci rostlinám v odnožování, případně v rozkladu zplstnaťelých částí. Pravidelné pískování v malých dávkách zamezuje tvorbě plstnatých vrstev a zlepšuje provzdušnění a přijímání závlahy trávníku. Pískování lze po skončení vegetační doby travní plochy zamezit její mazlavosti a případným mechanickým poškozením jednotlivých rostlin. Pískování je velmi vhodné ošetření následující po vertikutaci a aerifikaci. Vláčením písku po travnaté ploše sítěmi či aplikací rozmetadly jsou postupně vyplněny drobné brázdy způsobené nástroji vertikutátoru, pískováním je opětovně docílena kompaktnost plochy. Podobně jsou vyplněny vpichy vytvořené aerifikátorem. Po tomto zásahu zůstanou vpichy déle prostupné pro vzduch, závlahu i živiny. K pískování je vhodný ostrý, křemičitý písek s velikostí zrn 0,25 – 2 mm. Množství aplikovaného písku závisí na typu údržby či na návaznosti na předešlou údržbu (Hejduk et al., 2008). Tabulka č. 3: potřebná množství písku (Hejduk et al., 2008) Typ aplikace Po vertikutaci Po aerifikace Zlepšení skladby substrátu Renovace vegetační vrstvy
Potřeba [l.m-2] 1–2 5–8 8 – 12 > 15
Vrstva [mm] 0,2 – 0,4 0,5 – 0,8 0,8 – 1,2 > 1,5
5.6. Hnojení Hnojení zatravněných ploch významně ovlivňuje celkovou vitalitu trávníku. Má přímý vliv na technickou užitnost, estetický vzhled, přírůstky zeleně a odolnost travnaté plochy vůči chorobám a zaplevelení. Hnojení je velmi důležité vzhledem k rychlému 15
růstu během vegetačního období a k pravidelnému sečení, které činí plochy zranitelné. Hnojení podporuje kvalitní a aktivní zakořenění a tím i odolnost vůči mechanickému poškozování i proti chorobám travního porostu. Hnojení travnatých ploch je závislé především na parametrech travnaté plochy a jeho složení. Množství hnojiva by mělo být odvozeno od doby hnojení a stavu travnaté plochy. Aplikace má být rovnoměrná a přiměřená, aby nedošlo k negativnímu ovlivnění místního ekosystému či zasažení spodních vod hnojivy. Dávkování hnojiv lze členit dle typu a četnosti aplikace. Organická hnojiva (kompost, písek s rašelinou, písek s ornicí) je vhodné aplikovat jedenkrát za 3 roky na intenzivně udržované plochy v množství 2 – 6 kg.m-2. Anorganická hnojiva (různého chemického složení a vlastností) je vhodné aplikovat na extenzivně udržované plochy 0krat – 2krat za rok, na intenzivně udržované plochy 6krat – 8krat za rok, u sportovně využívaných ploch 8krat – 16krat za rok (Hamata et al., 2000).
5.7. Zavlažování V naších klimatických podmínkách je pravidelné a kvalitní zavlažování v případě intenzivně udržovaných travnatých ploch nutností. U extenzivních ploch není většinou možné aplikovat pravidelnou závlahu, avšak vzhledem k zatížení stačí věnovat péči závlaze především při zakládání těchto ploch. Nově zakládané intenzivní i extenzivní travnaté plochy je nutné zpočátku zavlažovat menšími, častějšími dávkami. Naopak starší, vzrostlé trávníky je vhodné zavlažovat méně často většími dávkami, aby se voda dostala i k nejhlubšímu kořenovému systému. K zavlažování je možné užít různé zdroje vody – vodu povrchovou, vodu podzemní, dešťovou a vodu z vodovodního řádu. Kvalita závlahové vody je specifikována v normě ČSN 757143, kde je voda rozdělena do tříd. Norma specifikuje obsah rozpuštěných látek, složení a především vhodnost dané vody pro zavlažování.
16
6.
TECHNIKA PRO ÚDRŽBU TRAVNATÝCH PLOCH
Při pěstování zeleně, ať už v prostředí lidmi obývaných ploch či ploch přilehlých a rekreačních, jde především o vzhled zeleně. Údržba zeleně vyžaduje pravidelnou a co nejkvalitnější péči. Vzhledem k ekonomickému a technickému rozvoji je snahou snížit užití zdlouhavé a fyzicky náročné ruční práce při údržbě. S rozvojem pracovní techniky různých kategorií lze fyzickou práci snížit na rozumné minimum, což zefektivňuje celý proces údržby, odráží se na kvalitě odvedené práce a v neposlední řadě přináší značné úspory.
6.1. Rozdělení techniky pro údržbu travnatých ploch Pěstování a údržba travnatých ploch je souhrn mnoha úkonu s užitím různých technických prostředků, jejichž komplexním aplikováním lze na konci získat funkční a esteticky dobře vypadající zatravněné plochy. Vývoj technických prostředků pro údržbu travnatých ploch v poslední době nabral urychlené tempo, a tak je v dnešní době pro téměř každý úkon na trhu dostatečné množství strojů či nástrojů. Trendem je i v oblasti údržby travnatých ploch omezení ruční
práce a její nahrazení vhodnými
mechanizačními prostředky. Vhodná volba techniky pro údržbu travnatých ploch je kritická vzhledem k dlouhodobému charakteru užívání a dalších finančních toků při jejich provozu. Výběr techniky závisí především na rozloze udržovaných ploch, jejich členitosti, typu a požadavcích na funkci a vzhled. Techniku pro údržbu travnatých ploch lze třídit dle následujících kritérií, které jsou totožné pro všechny skupiny strojů: - Pohon pracovních orgánů
- vlastní pohon motorem - pohon od energetického prostředku - pohon od pojezdových kol
- Mobilita techniky
- nesená obsluhou - tlačená obsluhou - samojízdná - vlečená energetickým prostředkem - nesená energetickým prostředkem
Každý stroj pro údržbu travnatých ploch má vlastní pracovní ústrojí, dle provedení pracovního ústrojí lze třídit jednotlivou techniku v dané skupině strojů.
17
Rozdělení dle pracovního ústrojí je pojednáno u každé skupiny zvlášť v následujících kapitolách. 6.1.1.
Pohon pracovních orgánů
Veškerá technika pro údržbu travnatých ploch vyžaduje zdroj energie. V dřívějších dobách to byla energie výhradně z lidských sil. V současnosti je pro pohon techniky využíváno různých zdrojů energie, lidskou nevyjímaje, avšak je snahou ji co nejvíce eliminovat. Je snahou energii stroji přivést co nejjednodušeji a co nejefektivněji ji přeměnit na prospěšnou práci. 6.1.1.1.
Vlastní pohon motorem
Nejčastější a nejjednodušší variantou se v dnešní době jeví osazení každého stroje vlastním motorem. V takovém případě může být motor nadimenzován na potřebný výkon při dosažení vhodné účinnosti i životnosti. Stejně tak navazující součásti jako převodovky a rozvody výkonu od motoru mohou být navrženy optimálně pro daný účel a provoz. Technika s vlastním pohonem se vyskytuje ve všech kategoriích nabízených na trhu – od hobby produktů, přes polo-profesionální až po profesionální produkty. Spalovací motory U spalovacích motorů je zdrojem energie palivo – většinou benzín nebo nafta, které je spalováno v motoru. Přeměněná energie je převáděna z lineárního pohybu pístu klikovým mechanismem na pohyb rotační, který je dále distribuován a zpracováván. Mezi základní rozdělení spalovacích motorů patří způsob zapálení paliva. - Vznětové motory čtyřdobé – jsou užívány u nejvýkonnější a největší techniky, taktéž jsou užívány u energetických prostředků díky vysoké dosahované účinnosti. Tento typ motorů pracuje s vysokými kompresními poměry a i palivo je vstřikováno vysokým tlakem. - Zážehové motory čtyřdobé – jsou užívány od nejmenší a nejlevnější techniky až po profesionální techniku. Široké uplatnění těchto motorů je způsobeno jejich konstrukční jednoduchostí a tedy i příznivou cenou v přepočtu na životnost a výkon. Exponovaná místa – nejvíce exponovanými částmi z hlediska možné poruchy vznětových či zážehových čtyřdobých motorů jsou kluzná ložiska na klikovém hřídeli a ojnici. Tato ložiska mohou být mazána rozstřikem oleje, broděním a u konstrukčně dokonalejších motorů tlakovým mazáním. Při mazání rozstřikem či broděním v oleji je bezpodmínečně nutné dodržovat povolenou pracovní polohu motoru, potažmo stroje, 18
jinak hrozí přidření až zadření motoru. Dalším exponovaným uzlem těchto motorů je rozvodový systém, který může být různého konstrukčního provedení, ale jeho defekt vždy končí selháním motoru ve většině případů s fatálními důsledky (Košťál, Suk, 1963). - Zážehové motory dvoudobé – jsou uplatňovány v menší technice, většinou ručně nesené. Mazání ložisek klikového hřídele, ojnice i samotného pístu ve válci je realizováno olejem přimíchaným do paliva v daném poměru. Z tohoto důvodu je při vhodně zvolené karburaci motor nezávislý na pracovní poloze. To jej předurčuje pro ručně nesené vyžínače a podobnou techniku. Exponovaná místa – kritickým místem pro vznik možných nedostatků či poškození je vlastní systém mazání kdy může být absencí oleje nebo špatným poměrem oleje a paliva ohrožen motor přidřením či úplným zadřením. Dále může být problematický výfukový systém, který je náchylný na usazování fragmentů spáleného oleje a tím k omezování průtoku spalin (Koubek, 1946). Elektrické motory U elektrických motorů je zdrojem energie elektrický proud, který je přeměňován na rotační pohyb. Motory využívají k této přeměně silových účinků magnetického pole. V technice pro údržbu zeleně je elektromotorů využíváno k pokrytí požadavků energie řádově do několika kW (Tůma, 1998). Zdrojem elektrického proudu je většinou rozvodná síť, která nabízí relativně snadno přeměnitelnou a distribuovatelnou energii. S rozvojem technologií v elektrochemickém průmyslu došlo k nárůstu užívání akumulátorů. V současné době je na trhu řada techniky napájené akumulátory, většinou se jedná o ruční nástroje či drobné stroje určené jen pro drobnou, krátkodobou práci. - Asynchronní elektromotory – jsou užívány především u větší techniky z důvodů jejich větší hmotnosti vzhledem k jiným typům elektromotorů. Využívají točivé pole vzniklé střídavým proudem. Kotva motoru (rotor) je realizována v zapojení tzv. "nakrátko". V tomto provedení jsou v rotoru zalisovány či zality vzájemně propojené tyče, ve kterých se působením vynutí rotoru indukuje elektrický proud, tento proud v statoru vyvolá točivý moment díky přítomnosti magnetického pole statoru (Bezoušek, Schejbal, 2002). Exponovaná místa – z pohledu vzniku možné poruchy se jeví asynchronní elektromotory jako velmi vhodné. Jak je z popisu výše zřejmé, neobsahují kromě ložisek či případných hřídelových těsnění žádné prvky propojující rotor a stator. Taktéž
19
chlazení statoru probíhá na vnějším plášti. Životnost motoru je tedy ve většině případů ovlivněna jen životností ložisek. - Sériové elektromotory – jsou užívány od nejmenší techniky až po středně velkou. Na rozdíl od asynchronních elektromotorů sériové elektromotory využívají komutátor. Proto jsou univerzálně použitelné pro střídavý i stejnosměrný proud. Jak už je z pojmenování motoru zřejmé, jeho kotva, respektive její vinutí je zapojeno v sérii s vinutím statoru (Borba, 2005). Pro užití v této technice je motor navržen většinou jako vysokootáčkový a následně je vhodně zpřevodován. Jeho velkou výhodou oproti asynchronním motorům je jeho příznivá velikost a hmotnost při stejném výkonu a tudíž i velmi příznivá cena. Exponovaná místa – z hlediska životnosti a možné poruchy jsou tyto motory ohrožovány přítomností komutátoru (otáčivých lamel s přiléhajícími uhlíky) a nutností chlazení motoru vnitřním prostorem. Stávají se proto náchylné na zanášení nečistotami a následným zhoršením podmínek komutátoru. Životnost je omezena uhlíky, případně vhodnou péčí o komutátor. 6.1.1.2.
Pohon od energetického prostředku
U strojů s větším požadovaným výkonem by bylo obtížné a finančně značně nákladné každý stroj osazovat vlastním motorem. Energii u tohoto typu pohonu dodává energetická jednotka vlastního energetického prostředku. Ve většině případů se jedná o spalovací motor. Připojení na energetický prostředek je realizováno pomocí vývodového hřídele, který je normalizovaný nebo pomocí hydraulického systému. - Traktor – může být považován za nejběžnější energetický prostředek. Připojení požadované techniky je realizováno tříbodovým závěsem, který je dělen do skupin dle jeho rozměrů a užitného zatížení (norma ISO 730). U běžných traktorů je užit tříbodový závěs kategorie II, III případně I v zadní části traktoru nebo i v přední části jako čelní nosič (zde případně i kategorie I N). Vývodový hřídel je umístěn v oblasti tohoto závěsu a jeho rozměry jsou normovány (hřídel s vnějším drážkováním) a normovány jsou i výstupní otáčky (540 min-1 a 1000 min-1 dle výkonu traktoru). Případně může být výkon odebírán z hydraulického systému energetického prostředku. V komunální technice jsou rovněž často užívané upínací desky na přídi energetického prostředku (rozměry normovány dle ČSN EN 15432-1), kdy je případně energie odebírána převážně z hydraulického systému.
20
Obrázek č. 1: tříbodový závěs traktoru (www.deere.com) - Dvounápravový malotraktor – ve většině případů vybaven také tříbodovým závěsem a normovaným vývodovým hřídelem. Tento typ energetického prostředku je zpravidla osazován tříbodovým závěsem kategorie I nebo I N pro který je uzpůsobena menší technika pro údržbu komunální zeleně. I tento typ energetického nosiče je často vybaven čelní upínací deskou a příslušnými vývody pro připojení na hydraulický systém.
Obrázek č. 2: rozměry upínací desky F 1 dle ČSN EN 15432-1 - Jednonápravový malotraktor – tento typ traktoru tvoří rozsáhlou skupinu energetických prostředků. Tyto stroje jsou řešené tak, že hlavní nosnou částí je převodovka, na které je posazen spalovací motor různé kubatury, na převodovku přímo navazují hnací kola stroje a většinou je zde realizován i vývodový hřídel. Některé systémy umožňují oddělení hnací nápravy a přímo na spojku převodovky umístit 21
pracovní nástroj s vlastním řešením pojezdu. Rozsáhlý, u nás dobře známý, je systém VARI. Přípojné body a energetické výstupy řeší každý výrobce této techniky dle vlastních standardů a je tedy žádoucí držet výrobce při pořizování celého systému nástrojů.
Obrázek č. 3: jednonápravový malotraktor (Zemánek, Veverka, 2001) Exponovaná místa – v případě pohonu od energetického prostředku jsou navázány na přenos výkonu. Namáhány jsou především klouby vývodového hřídele a samotný hřídel. Klouby i hřídel musí být opatřeny ochranným krytem, aby nemohlo dojít ke kontaktu s rotujícími částmi, ale také chrání rotující klouby mazané plastickými mazivy před nabíráním nečistot. Pravidelnou péči nevyžaduje jen hřídel s klouby ale celý závěs včetně přípojných bodů. 6.1.1.3.
Pohon od pojezdových kol
Nejjednodušším možným zdrojem energie je využití rotačního pohybu pojezdových kol. Tento způsob získávání energie měněnou na práci se užívá jen pro malé výkony, vlastní odběr točivého momentu od kol bývá nejčastěji řešen klínovými řemeny nebo třecími obvody přímo z kol, u sofistikovanějších zařízení ozubeným soukolím. Nejběžnějším užitím energie od pojezdových kol je ruční vřetenový žací stroj, taktéž je užíván u drobných vlečených strojů.
Obrázek č. 4: ruční vřetenový žací stroj (www.mcculloch.com/cz) 22
Exponovaná místa – namáhaným uzlem a místem možného poškození u tohoto typu pohonu pracovního ústrojí je vlastní přenos a převod výkonu. V závislosti na typu provedení je třeba věnovat pozornost pravidelné kontrole a údržbě třecích kol, řemene a podobně (Klimeš, 2003). 6.1.2.
Mobilita techniky
Každý typ stroje pro údržbu travnatých ploch a potažmo i veškeré zeleně je třeba přemisťovat z místa uložení na místo výkonu práce, či je pojezd přímo součástí vykonávané práce. Ruční technika je velmi snadno transportovatelná, vetší stroje jsou většinou vybavené pojezdovými koly, případně i vlastním pohonem těchto kol. Dle těchto kritérií, potažmo dle způsobu jejich užití lze dělit techniku do kategorií: 6.1.2.1.
Technika nesená obsluhou
Jedná se o lehkou techniku, rukama či jednou rukou nesenou a vedenou. Do této kategorie z oblasti techniky pro údržbu travnatých ploch spadají především různé dosekávače, strunové vyžínače, či nejrůznější nůžky. Podmínkou je u těchto strojů nízká hmotnost a taktéž kultivovaný projev případného energetického zdroje. S výhodou jsou u této techniky užívány malé spalovací motory, stejnosměrné motory v kombinaci s akumulátory nebo napájení ze sítě při využití lehkých sériových elektromotorů (Tůma, 1998).
Obrázek č. 5: strunový vyžínač (www.cubcadet.com) Z konstrukčního hlediska je u techniky nesené obsluhou zásadní přehlednutí k bezpečnosti. Důležitým bezpečnostním prvkem je požadovaná nemožnost spuštění, či
23
okamžité zastavení pracovního ústrojí při nesprávném úchopu nebo nenadálém upuštění prvků určených k nesení. 6.1.2.2.
Technika tlačená obsluhou
Technika pro údržbu travnatých ploch určená pro tlačení obsluhou je vybavena pojezdovými koly, výjimkou mohou být například ruční žací stroje nesoucí se na vzduchovém polštáři. Energetickým zdrojem pohybu této techniky je člověk, který jí pojíždí. Samotné pracovní ústrojí je napájeno vlastním zdrojem energie (spalovací motory a elektromotory), případně může být energie odebírána od pojezdových kol, jak bylo pojednáno výše. Z důvodů fyzické náročnosti při údržbě větších ploch je výhodné tuto techniku používat pro rozlohy do 1000 m2. Zástupcem této kategorie jsou především žací stroje menšího provedení bez vlastního pojezdu, mulčovače, vertikutátory a aerifikátory taktéž menšího provedení.
Obrázek č. 6: tlačený rotační žací stroj (www.husqvarna.com/cz) Většina techniky využívající tuto koncepci je řešena jako agregát samonosného šasi s ukotveným pracovním ústrojím a vlastního energetického prostředku. Nastavení pracovní výšky pro pracovní ústrojí je prováděno většinou pohybem kol vůči šasi. Konstrukce může být uzpůsobena pro nastavení každého kola samostatně či pro centrální nastavení pracovní výšky. Exponovaná místa – zdrojem poruch může být kromě vlastního pohonu pracovního ústrojí motorem, jež je pojednáno výše, samotné šasi a uchycení jednotlivých prvků. Šasi je řešeno jako plechový výlisek, odlitek z lehkých slitin či u
24
jednodušší techniky jako plastový dílec. V oblasti namáhání od uchycení kol, motoru či pracovního ústrojí může být technika náchylná ke vzniku trhlin a jiných defektů. 6.1.2.3.
Technika samojízdná
Jak je z názvu skupiny zřejmé, jedná se o techniku, která je uzpůsobena pro samostatný pohyb. S rozvojem techniky a ekonomických poměrů je racionální nahrazovat lidskou práci vhodnou technikou. Ručně vedená a tlačená technika jsou v podstatě vývojovým stupněm před technikou samojízdnou. Samozřejmě existují práce, při kterých jsou nenahraditelné, avšak v současnosti se stává stále ekonomicky vhodnější užití samojízdné techniky na stále menší plochy. Z důvodu mobility je energetickým zdrojem většinou spalovací motor, jeho energie může být distribuována mezi pojezd a pracovní nástroje různými technickými způsoby. Nejjednodušší samojízdná technika je například rotační žací stroj vybavený pojezdem, kdy je její součástí malá převodovka a přenos výkonu na kola například řemenovým převodem umožňující prokluz v mezních situacích. Větší technika bývá sofistikovanější co do možností nastavení pojezdových rychlostí, manévrovatelnosti a v neposlední řadě také pohodlí obsluhy. Technika pro údržbu travnatých ploch s větším výkonem je vybavena sedadlem pro obsluhu nebo případně i kabinou chránící ji před povětrnostními vlivy. Typickými zástupci této skupiny jsou žací stroje s pojezdem a zahradní traktory (Kraus, 1996).
Obrázek č. 7: zahradní traktor (www.mounfield.cz) Technika samojízdná pro sečení travnatých ploch je zastoupena uvedenými zahradními traktory klasického provedení či modifikovanými stroji pro specifické 25
účely. Tyto žací stroje využívají pracovního ústrojí různých typů s širokou variabilitou záběru pracovního ústrojí. Výkon motoru je u zahradních traktorů ve většině případů 2,9 – 5,5 kW, u největších žacích strojů však až 11 kW. Zástupcem modifikovaných strojů je žací technika s nulovým poloměrem otáčení, kdy jsou dvě hnaná kola poháněna vzájemně nezávisle pomocí hydrostatických motorů.
Obrázek č. 8: žací stroj s nulovým poloměrem otáčení (www.cubcadet.com) 6.1.2.4.
Technika vlečená energetickým prostředkem
U techniky vlečené se jedná většinou o mobilní prostředek, který je spražen s pojízdným, tažným strojem. Kinematickou energii technice tedy uděluje energetický zdroj pojízdného stroje. Typicky do této skupiny techniky pro údržbu travnatých ploch patří válce (jednotlivé či vícenásobné), vláčecí sítě pro pískování travnatých ploch, dosévače (energie odebíraná z kol), případně nejrůznější brány při přípravě půdy pro zatravňování. Tato technika může být připojována k hnacímu stroji pomocí standardního tažného oka, někdy též u menší techniky pomocí klasického automobilového tažného zařízení ISO 50 nebo se může jednat o ucelený systém připojování daného výrobce. 6.1.2.5.
Technika nesená energetickým prostředkem
Tato kapitola se prolíná s kapitolou pojednávající o pohonu pracovního ústrojí techniky pro údržbu travnatých ploch – konkrétně s pohonem od energetického prostředku. Technika nesená je uzpůsobena na připevnění na nosný stroj, který ji poskytuje pohyb a současně zdroj energie. Klasickým nosičem je traktor s tříbodovým závěsem
26
nebo upínací deskou. Pro užití v technice pro údržbu travnatých ploch je však více užíváno malotraktorů díky nižšímu zatížení půdy od jeho kol. Dvounápravové malotraktory bývají s výhodou vybaveny přípojným aparátem v zadní i přední části stroje. Energie pro pracovní ústrojí techniky nesené je odebíráno přímo z nosiče – energetického prostředku pomocí vývodového hřídele nebo hydraulického okruhu, výjimečně může být poháněna vlastním spalovacím motorem. Technika nesená je definována přenosem celého zatížení na nosič – energetický prostředek. Nastavení pracovní výšky je tedy nastavováno pomocí pohybu tříbodového závěsu nebo může být součástí techniky samotné. Do této kategorie lze také zařadit techniku návěsnou – ta je navíc opatřena pojezdovým kolem nebo koly, pomocí jejichž nastavení je určena pracovní výška techniky. Výhodou techniky nesené je, že může být v případě užití dvounápravového nosiče většinou přepravována upevněná na nosném stroji, což výrazně ulehčuje jejich manipulaci při převážení. Pro stejné účely jsou na trhu celé systémy příslušenství a nástrojů pro dvoukolové malotraktory. V tomto případě se většinou jedná o techniku nesenou, s menším výkonem oproti technice určené pro dvounápravové traktory.
Obrázek č. 9: žací bubnový adaptér VARI (Zemánek, Burg, 2005)
6.2. Technika pro jednotlivé pracovní úkony 6.2.1.
Technika pro sečení travnatých ploch
Požadavky na stroje pro sečení trávníků (žací stroje) lze definovat obdobně jako u všech strojů. Základním požadavkem je naplnění jejich hlavní funkce, tedy sečení v co možná nejvyšší kvalitě, další požadavky jsou neméně důležité – především se jedná snadnou ovladatelnost, snadné nastavění výšky sečení, snadná obsluha a vysoká provozní spolehlivost (Zemánek, Veverka, 2001). Při sečení se z technického hlediska jedná o oddělení rostlin břitem nože, který vyvinutou silou proniká pletivy rostlin. Břit nože při tomto úkonu překonává řezný
27
odpor, tření a soudržné síly pletiva rostlin. Součet těchto jednotlivých složek dává řeznou sílu. Velikost řezné síly závisí na vlastnostech sečených rostlin, poloze ostří vůči rostlinám a na ostrosti břitu. Při sečení je z hlediska kvality a energetické náročnosti střihu vhodné aby střih probíhal jako kluzný řez – řez, při kterém břit vniká do rostliny šikmo a rostlina po něm klouže. Tento typ řezu výrazně snižuje velikost potřebné řezné síly a tedy i celkovou spotřebu energie potřebné pro sečení (Procházka et. al., 1986). K sečení travního porostu se nabízí nepřeberné množství techniky využívající různé techniky k sečení. Jednotlivé typy žacích strojů lze třídit dle mnoha kritérií. 6.2.1.1.
Druhy řezu pracovního ústrojí
Za základní dělící kritérium lze považovat vlastní řez, tedy oddělení jednotlivých částí porostu, který je realizovatelný dvěma možnými způsoby. Řez s oporou Při řezu s oporou je řez rostlin uskutečňován střihem mezi dvěma střižnými ústrojími. Rostliny mohou být rozděleny do jednotlivých řádků, či sekcí a následně jsou přiváděny k řeznému ústrojí nebo mohou přímo vstupovat k celé šířce řezného ústrojí. Rostliny jsou po přivedení na střižné ústrojí stlačovány mezi dvěma řeznými břity, po dostatečném stlačení jsou rostliny řezem odděleny. Při sečení střihem s oporou mají aktivních břity řezné rychlosti do 4 m.s-1. Na principu řezu s oprou pracují žací lišty a žací ústrojí s rotačními noži (vřetenové žací stroje), (Procházka et. al., 1986).
Obrázek č. 10: vřetenové pracovní ústrojí (www.vretenovesekacky.cz – upraveno) Řez bez opory Při řezu bez opory na rostlinu působí jen aktivní břit, který je v pohybu. K oddělení dochází vlivem tuhosti jednotlivých rostlin a jejich setrvačnosti. Při řezu bez opory jsou potřebné značně vysoké řezné rychlosti v rozmezí 40 – 60 m.s-1. Na principu
28
řezu bez opory pracují rotační žací ústrojí různých provedení - nožové, bubnové, cepové, strunové (Procházka et. al., 1986).
Obrázek č. 11: nožové pracovní ústrojí (www.vretenovesekacky.cz – upraveno) 6.2.1.2.
Technické provedení pracovního ústrojí
Stroje určené pro sečení travních porostů, pracující na principu řezu s oporu či bez opory jak bylo pojednáno výše, dosahují tohoto řezu pomocí různých mechanických prostředků. Na základě konstrukčního uspořádání pracovního ústrojí dělíme tuto techniku do 3 skupin: - žací ústrojí s lineárním pohybem (řez s oporou) - rotační žací ústrojí horizontální (řez s oporou) - rotační žací ústrojí vertikální (řez bez opory) Žací ústrojí s lineárním pohybem Tento typ žacího ústrojí je vývojově mladý, jeho rozvoji napomohlo široké uplatnění v zemědělské mechanizaci, kde jsou stroje tohoto provedení nezastupitelné. Provedením se jedná o hřebenovitě uspořádanou lištu s prsty, mezi nimiž se pohybují břity tvořící kosu. Dle základního dělení se jedná o střih s oporou, nástrojem je ostří, které koná přímočarý vratný pohyb v horizontálním směru. Kvalita střihu je přímo závislá na přesnosti seřízení a naostření nožů, řezných břitů v prstech či protiběžných kos. Stroje s žací lištou jsou vhodné pro užití k údržbě extenzivně pěstovaných trávníku, které díky 1 – 3 sekání v roce dorůstají větších výšek. Lišty jsou vyráběny většinou v záběrové šíři 0,7 – 1,5m (Zemánek, Veverka, 2001). Exponovaná místa – z konstrukčního hlediska je u techniky tohoto provedení zásadní převod rotačního pohybu od pohonu techniky na pohyb přímočarý vratný pracovního ústrojí. Tento převod je realizován čistě mechanicky – klikovým mechanismem či výstředníkem nebo obdobným řešením. Důsledkem je nevyrovnaný průběh rychlosti pracovního nástroje s – maximální uprostřed dráhy pracovního nástroje
29
a nulová v úvratích, což má negativní dopad na namáhání jednotlivých prvků. Z hlediska možného vzniku poruchy se jedná o kritický uzel tohoto pracovního ústrojí (Bureš, 1992). - Prstová žací lišta Prstová žací lišta je jedním z typu ústrojí s žací lištou, jedná se o nejčastější provedení. Pracovní ústrojí se skládá z aktivní žací kosy s noži, ze stojící, pasivní opory, která je tvořena prsty s řeznými břity tvořící protiostří pro aktivní část a mechanismu udělující pracovnímu ústroji lineární pohyb.
Obrázek č. 12: schéma prstové žací lišty (Procházka et. al., 1986) 1 – nosník prstů, 2 – vodící destička, 3 – upevňovací šroub prstu, 4 – matice, 5 – přidržovač kosy, 6 – třecí destička, 7 – hlavice kosy, 8 – nůž kosy, 9 – prst, 10 – řezná vložka, 11 – upevňovací nýt vložky, 12 – upevňovací nýt nože kosy, 13 – nosník nožů kosy. Žací kosa na obr. 12 je klasického prstového provedení, skládá se z nosníku, na němž jsou upevněny nože, což jsou segmenty z legovaného plechu tloušťky 2 až 2,5 mm, lichoběžníkového tvaru z horní strany broušeny. Prstový nosník může být ocelový plochý pás nebo profilovaný nosník. Prsty jsou ve tvaru člunku a jsou demontovatelně uchyceny na nosník prstů, na jednotlivé prsty jsou připevněny nýty nebo šrouby ocelové plechové segmenty tvořící řezné vložky. Při pohybu nožů na nožovém nosníku, tvoří řezné vložky na prsech protiostří. Travní porost je rozdělován prsty na úzké pásy a pohybem celého stroje kupředu jsou jednotlivá stébla v rozdělených pásech přisouvány k vlastnímu pracovnímu ústrojí, mezi nože a řezné
30
vložky. Dle počtu prstů s řeznými vložkami a počtu řezných nožů lze rozdělit prstové žací lišty na dvě základní skupiny.
- Žací lišta řídká U tohoto provedení je rozteč nožů kosy stejná jako rozteč prstů. Stejně tak jejich počet je shodný a konaný lineární pohyb je ve velikosti rozteče prstů.
Z tohoto
uspořádání vyplývá, že při každém zdvihu dojde k jednomu střihu mezi nožem a prstem s řeznou vložkou. Někdy může být též nazývána jako jenostřižná žací lišta. Žací lišty řídké mohou být odlišného provedení než běžného, výše popsaného. Konkrétně se jedná a o žací lišty řídké předběhové a žací lišty řídké dvojstřižné, které však mají svá úskalí a v technice pro údržbu travnatých ploch se nevyskytují. Nejpoužívanější jsou řídké žací lišty normální. Mají příznivé řezné poměry, neucpávají se díky širším roztečím prstů a díky shodnému počtu prstů, jsou odolné vůči poškození a rychlému opotřebení třecích ploch (Procházka et. al., 1986).
Obrázek č. 13: schéma a diagram řezné rychlosti řídké žací lišty (Procházka et. al., 1986) - Žací lišta hustá Provedení husté žací lišty je obdobné jako u lišty řídké, odlišná je počtem prstů s řeznými vložkami vůči řezným nožům, počet prstů je dvojnásobný a jejich rozteč je rovna polovině rozteči řezných nožů. Z tohoto uspořádání vyplývá, že frekvence střihů při stejné rychlosti pohybu nožů je dvojnásobná. Z diagramu průběhu řezných rychlostí v následujícím obrázku je zřejmé, že u vložených prstů jsou řezné poměry nevhodné, výrazně se u nich snižuje řezná rychlost. Meziprstové mezery u tohoto uspořádání jsou menší, a proto je pracovní ústrojí náchylné na ucpávání, dvojnásobný počet prstů je také 31
náchylnější na poškození. Vhodná pro použití může být u jemnostéblých porostů s vysokým požadavkem na přesnou výšku střihu, kdy díky hustotě prstů nedochází při střihu k ohýbání stébel a rozdílné délce při střihu (Procházka et. al., 1986).
Obrázek č. 14: schéma a diagram řezné rychlosti husté žací lišty (Procházka et. al., 1986) - Protiběžná žací lišta Oproti prstové žací liště nemá protiběžná žací lišta pasivní, pevně stojící protibřit. Je složena ze dvou protiběžných kos, což jsou z technického hlediska nosné tyče opatřené legovanými plechovými segmenty ostřenými podobně jako u prstových žacích lišt. Kosy jsou na sebe přímo doléhající a pohybující se proti sobě. Řezná rychlost takto uspořádané lišty odpovídá součtu rychlostí obou kos. Spodní kosa je vedena pomocí kyvných držáků, horní kosa je vedena a současně přitlačována systémem kyvných držáků s přítlakem vůči spodní kose. Díky protiběžnosti kos jsou značně potlačeny účinky setrvačných sil a lze zvýšit frekvenci jejich pohybu a tím i účinnost lišty. Díky vyšším rychlostem je možný pojezd stroje až 12 km.h-1. Díky pohyblivosti i spodní kosy je ohyb stébel rostlin minimální a výška střihu je držena v celém průřezu žací lišty konstantní, stejně tak jde touto lištou velmi dobře realizovat velmi nízký střih travin.
32
Obrázek č. 15: protiběžná žací lišta (Procházka et. al., 1986) 1 – žací kosy, 2 – držáky spodní kosy, 3 – tlačné držáky horní kosy, 4 – nosník Rotační žací ústrojí horizontální Dle provedení pracovního ústrojí nazývaná jako vřetenová žací technika je vývojově nejstarší, díky 150 letům vývoje v současnosti poskytují nejkvalitnější střih travnatých ploch. Z hlediska provedení střihu se jedná o střih s oporou. Pracovním nástrojem je rotační buben se soustavou, po obvodu, rozmístěných řezných břitů a stojícího, stavitelného břitu. Celé pracovní ústrojí je orientováno horizontálně. Při činnosti se rotační buben otáčí a díky pojezdu techniky se k němu dostávají jednotlivá stébla trávy, která jsou o pevný protibřit odstřižena. Pro stejnoměrný a hladký střih stébel rostlin je nejdůležitější přesné nastavení stojícího, stavitelného protibřitu, který je umístěn ve spodní části stroje. Vůli mezi rotačními břity a stojícím je třeba pravidelně kontrolovat, případně měnit při změně sečených travin (na silnější stébla, větší vůle). Rotační břity jsou spojené klecí, pomocí které jsou uchycené na hnací hřídel. Břity jsou na kleci vřetenovitě tvarované, aby byla vždy část nože v záběru, při přímém horizontálním umístění nožů by docházelo k velkým rázům a nestálosti chodu. Při střihu rotačními břity vřetenovitého tvaru dochází k rovnoměrnému a pravidelnému střihu, díky čemuž je výška střihu rovnoměrná a stabilní.
33
Obrázek č. 16: vřetenové pracovní ústrojí (www.jscobsen.com) Vřetenovými žacími stroji lze jen velmi obtížně sekat travní porost vyšší než dvě třetiny průměru válce rotujících břitů. Z těchto důvodů je nutné travní porosty udržovat při užití této techniky častěji. Rovněž mokré traviny činí při sečení potíže, především sběr posečené trávy je velmi ztížen. Na trhu je techniky s vřetenovým pracovním ústrojím ucelená řada počínající ručních s pohonem od pojezdových kol (pracovní šíře záběru 300 – 450mm, vhodné na trávníky s plochou ne větší než 300 m2), přes motorové vedené (vhodné pro malá sportoviště) až po samojízdné, u kterých bývají pracovní ústrojí rozdělena na dvě a více pracovních vřeten, které dokonale kopírují terén (vhodné pro rozsáhlé plochy, golfová hřiště a jiná sportoviště). Exponovaná místa – tento typ pracovního ústrojí je oproti žacím lištám méně náročný a náchylný co se týče převodu od pohonu na pracovní ústrojí – v tomto případě se jedná jen o změnu os rotace a otáček, pohyb je vždy rotační. Je však náchylný na poškození cizorodými předměty, kdy pohyb pracovního ústrojí nenapomáhá k odhození či překonání těchto předmětů. V případě větších kamenů může být poškozeno ostří i protiostří deformací či vyštípnutím materiálu. Rotační žací ústrojí vertikální Rotační žací ústrojí vertikální je vývojově nejmladším ústrojím oproti výše jmenovaným. Pracovní ústrojí odděluje stébla travního porostu stejným principem jako ruční srp či kosa (někdy též nazývané jako srpové žací ústrojí). Ostří se pohybuje po kruhové dráze s osou rotace kolmo umístěné k rovině trávníku. Pracovním nástrojem tohoto typu ústrojí jsou nože umístěné po obvodu rotační nosné konstrukce nebo může být nástrojem ocelový nůž obdélníkového tvaru z legovaného plechu, který je na konci vhodně tvarován a naostřen. U tohoto typu pracovního ústrojí je velmi důležité správné uchycení a vyvážení pracovních orgánů, tedy nožů nebo nože. Z hlediska typu řezu se 34
jedná o řez bez opory, čemuž odpovídá výsledná kvalita. Travnaté plochy jsou při užití techniky s tímto typem pracovního ústrojí velmi citlivé na dokonalý stav ostří. Už při mírném otupení či drobných defektech dochází k nadměrnému třepení konců uříznutých stébel, následované jejích zasycháním, což je nevhodné z hlediska estetického ale především z hlediska vitality trávníků. Nástroje rotačních žacích ústrojí se musí otáčet značnými otáčkami, aby získaly vysokou obvodovou rychlost a tím i vysokou rychlost řeznou, která je důležitá pro řez bez opory. Řezná rychlost se pohybuje od 10 do 20 m.s-1, což při rozsahu požívaných průměrů nožů dává 2500 až 3000 otáček pracovního ústrojí za minutu (Tůma, 1998). Rychle rotující pracovní orgán sebou přináší výhody v oblasti sběru či případného zpracování posečeného materiálu. Avšak vysoké otáčky pracovních nástrojů mají i svá negativa a to z hlediska sběru a následného vymršťování vniklých předmětů jako například kameny či větve. Z těchto důvodů je tento typ žacího ústrojí nejvíce chráněn kryty, které v podstatě obklopují celé pracovní ústrojí (Zemánek, Veverka, 2001). Exponovaná místa – z hlediska životnosti a vzniku možné poruchy je vzhledem ke značným otáčkám pracovního ústrojí zásadní jeho vyvážení. Případná vzniklá nevývaha má přímý vliv na životnost ložisek a vzniklé vibrace na celkový stav techniky. Vysoké otáčky rovněž udělují cizorodým předmětům vysokou rychlost, jak je popsáno výše. Kryt pracovního ústrojí musí být konstruován, aby dlouhodobě odolával tomuto působení. Rotační nožové ústrojí Základním řezným nástrojem rotační žací techniky je nůž, který je v nejjednodušším provedení listového, obdélníkového tvaru. Nůž je na koncích naostřen, případně natvarován a naostřen. Uchycení na hřídel může být realizováno jednoduchou přírubou nebo přímou montáží nože na unášeč, jež je součástí hřídele. Jak je pojednáno výše, u tohoto typu žacího ústrojí je nejdůležitější pro správnou funkci bezvadný stav rotujícího nože, ať už v návaznosti na kvalitu řezu travin, tak i z hlediska bezpečnosti, kdy na nůž působí značné odstředivé síly. Důležitou roli v bezpečnosti a celkové životnosti stroje hraje také správné vyvážení nože, které může být s opotřebováním a broušením nože porušeno, v takovém případě je ohrožena životnost uložení hřídele a příslušných energetických zdrojů a příslušných prvků.
35
Rotační bubnové ústrojí Rotační bubnové ústrojí je principem funkce a uspořádání blízko jednouchým nožovým ústrojím. Nožů je v tomto případě větší množství a jsou umístěny na unášeč bubnového tvaru. Přichyceny jsou nejčastěji otočně pomocí čepů nebo pomocí lícovaných šroubů a jsou způsobeny pro rychlou a snadnou výměnu. Tento typ rotačního ústrojí je především využíván u strojů s větším záběrem a pro údržbu rozsáhlejších ploch, z těchto důvodů bývá celková konstrukce významně robustnější než u ostatních typů rotačních žacích ústrojí. Zásadní výhodou bubnových žacích strojů je prostup i značně přerostlou trávou, která není ohýbána rámem či krytem a naopak je nabírána pomocí bubnů a v nastavené výšce sečena noži. Této vlastnosti je využíváno především při údržbě extenzivně pěstovaných travnatých ploch. S výhodou je užíváno konstrukčního uspořádání více bubnů v jedné linii, kde jsou jednotlivé bubny poháněny klínovými řemeny. Takto uspořádané pracovní ústrojí je vhodné pro použití pro rozsáhlé extenzivně pěstované travnaté plochy jako nesené na traktoru či malotraktoru.
Obrázek č. 17: traktorový nesený bubnový stroj (Zemánek, Burg, 2005) Rotační strunové ústrojí Řezným nástrojem v případě strunového ustrojí nylonové či silonové lanko – struna. U menší techniky je struna (o průměru 1,2 – 3 mm) navinutá na cívce, která je opatřena mechanismem pro odvíjení struny, tedy její vysouvání. Struna je za chodu opotřebovávána, zkracována a v případě nárazu na pevný předmět i přerušena. Mechanismus umožňuje následné obnovení pracovní délky struny, například poklepem o pevnou podložku (dojde k uvolnění cívky a umožnění odvinutí struny), pracovní délka struny je zpravidla nastavena a automaticky udržována integrovaným ocelovým nožem na krytu vyžínače, o který se struna sama zakracuje. Provedení hlavice může být jedno cívkové nebo více cívkové, z každé cívky je vyvedena struna přes průchodku chránící hlavici před opotřebením na vnější obvod hlavice. Pracovní ústrojí může být tedy
36
tvořeno jednou strunou čí více strunami (obvykle 2, maximálně 3), které jsou symetricky rozmístěné po obvodu. Nylonové či silonové struny jsou vyráběny různých průměrů a tvrdosti, vždy je volen kompromis mezi tvrdostí, poddajností a vlivem na životnost hlavice. Struna může mít klasický kruhový průřez, či pro zlepšení kvality střihu průřez čtvercový nebo trojúhelníkový.
Obrázek č. 18: součásti strunové hlavy (www.gardena.com) U větší techniky jsou struny o větším průměru a jsou tvarovány do tvaru písmene V. Uchycení je pevné, pomocí čepů, šroubů nebo uzpůsobených háků na kotouč, který je spojen s hřídelem. Díky větší síle a tuhosti použité struny mohou být otáčky nižší než u techniky malé se strunovými hlavami, stejně tak životnost pevně montovaných strun je dostatečně vysoká. Větší technika s tímto typem provedení pracovního ústrojí není v našich podmínkách příliš rozšířená. Kvalita řezu u tohoto pracovního ústrojí je nejméně kvalitní, jednotlivá stébla jsou v podstatě místo řezu trhána, konce jsou velmi roztřepené a tím náchylné na zasychání. Výsledný vzhled travnaté plochy sečené tímto typem pracovního ústrojí je velmi podobný vzhledu travnaté plochy po použití otupených rotačních nožových ústrojí. Pracovní ústrojí tohoto typu však není určeno pro údržbu větších ploch, plnohodnotné uplatnění má u ručně vedených vyžínačů pro úpravu těžko sjízdných či dostupných ploch (Zemánek, Veverka, 2001). 6.2.1.3.
Sečení intenzivně pěstovaných travnatých ploch
Malé plochy (výměře do 500 m2) - technika tlačená nebo nesená obsluhou - nejčastěji pracovní ústrojí rotační vertikální - pohon pracovního ústrojí nejčastěji vlastním spalovacím motorem nebo elektromotorem Středně rozsáhlé plochy (500 – 1000 m2) - technika tlačená obsluhou nebo samojízdná (s pojedzem) - pracovní ústrojí rotační i lineární - pohon pracovního ústrojí nejčastěji vlastním spalovacím motorem 37
Rozsáhlé plochy (nad 1000 m2) - technika výhradně samojízdná (obsluha vezena) - pracovní ústrojí rotační vertikální i horizontální - pohon pracovního ústrojí výhradně vlastním spalovacím motorem 6.2.1.4.
Sečení extenzivně pěstovaných travnatých ploch
Travnaté plochy lučního typu - nejčastěji technika nesená malotraktorem (nebo technika návěsná) - pracovní ústrojí rotační vertikální a lineární - pohon pracovního ústrojí nejčastěji od energetického prostředku Hraniční, lemující a obdobné travnaté plochy - nejčastěji technika nesená traktorem, či univerzálním nosičem (nebo technika návěsná) - pracovní ústrojí rotační - pohon pracovního ústrojí od energetického prostředku 6.2.1.5.
Sběr posečené travní hmoty
Odstranění posečené trávy z travnatých ploch je při ošetřování středně rozsáhlých až velmi rozsáhlých ploch z ekonomického hlediska velmi náročnou operací. Rovněž při užití strojů se záběrem okolo 150 cm či větších je sběr technicky velmi komplikovaný až nemožný. Další možnou komplikací je ošetřování mokrých travnatých ploch, kdy je sběr pomocí vlastního žacího ústrojí velmi obtížný. Nejjednodušším způsobem sběru posečené trávy je užití techniky s vlastním sběrným košem různého provedení a objemu. Tento způsob je dostatečně efektivní pro menší ošetřované plochy a techniku malého až středního výkonu. Z technického hlediska je tento sběr řešen odtahem vzduchu z oblasti pracovního ústrojí spolu s odnášenou trávou do průdušného koše. Odtah může vznikat pomocí samotného pracovního ústrojí (rotační vertikální) nebo může být realizováno užitím odtahových ventilátorů. Při užití tohoto typu sběru je zásadní stav sekané trávy z důvodu možného zahlcování, ucpávání a v důsledku neefektivního sběru. Jako nejefektivnější z časového hlediska, tedy i ekonomického je užívání techniky pro sečení s dostatečným pracovním záběrem, která dokáže z jednotlivých pracovních ústrojí trávu přemisťovat a nakonec umisťovat do jednoho řádku, který je ve finále sesbírán sběracím strojem. Další variantou je sečení provádět stojem opatřeným 38
přídavným mulčovacím zařízením a některé seče na místě zpracovat a ponechat na trávníku. Tato metoda sebou ovšem přináší mimo úspor i komplikace v možném zhoršení vzhledu a vitality travnatých ploch při nesprávném provedení úkonu. Pro sběr připravených řádků posečené trávy jsou nejčastěji užívány sběrače. Mechanické sběrače posečené travní hmoty mohou být samojízdné, či vlečené vhodnou technikou. Sběrače trávy mohou mimo jiné sbírat i na travnaté plochy opadané listí z dřevin. Vlastní sběr je realizován rotačním ústrojím vybaveným gumovými prsty či je koncipováno jako kartáč. Zdrojem energie pro pracovní ústrojí může být vývod z vlastního motoru, který slouží rovněž pro pojezd samojízdných strojů, čí může být pohon pracovního ústrojí odvozen od pohybu pojezdových kol v případně techniky vlečené. Mechanickým sběračům nečiní potíže sběr mokré trávy a oproti sběru přímo zahradním traktorem nabízejí výrazně větší kapacitu (obvykle 2 m3). Sběr je velice efektivní i z hlediska následné manipulace s posečenou travní hmotou, kdy sběrače umožňují vyklápět obsah i do výšky (až 200 cm) a vytvářet tak hromady bez potřeby lidské práce či jiné speciální techniky (Hamata et al., 2000). 6.2.2.
Technika pro mulčování
Tento typ techniky je užíván pro drcení travní hmoty a pro následné rozprostření po udržované ploše, či může být drť sbírána. Pracovní ústrojí této techniky vždy koná rotační pohyb – orientovaný osou rotace vertikálně nebo horizontálně. Provedení vertikálních a horizontálních mulčovačů je výrazně odlišné. 6.2.2.1.
Technické provedení pracovního ústrojí
Vertikální pracovní ústrojí Pracovní ústrojí vertikálních mulčovačů je tvořeno rotujícím nosičem s vertikální osou rotace, většinou ve tvaru listového nože, disku nebo bubnu, na jehož obvodě jsou pracovní nástroje provedené jako letmo uchycené nože, kladívka či řetězy. Na krytu pracovního ústrojí jsou obvykle demontovatelně uchycena protiostří zaručující dokonalé drcení travní hmoty. Pracovní šíře jednoho rotoru bývá obvykle 0,5 až 0,6 m, výjimečně 0,8 m. Zvětšení pracovní šíře je dosahováno agregací 2 – 3 rotorů. Výška ponechaného travního porostu je jednoduše stavitelná vzdáleností rotoru, u jedno-rotorových strojů může být nastavení vzdálenosti řešeno jednoduchým plazem po stranách krytu, u větších strojů opěrnými koly. Vertikální uspořádání pracovního ústrojí je výhodné především pro stroje s malým záběrem, kdy jsou řešené jako jedno rotorové, kde je stroj
39
velmi jednoduché a lehké konstrukce s výrazně nižší potřebou energie oproti horizontálnímu ústrojí (až 50 %). Při agregaci 2 – 3 rotorů je konstrukčně obtížnější řešení jejich pohonu. Stroje s vertikálním pracovním ústrojím lze s výhodou doplnit o přídavná zařízení, například výkyvnou hlavicí pro ošetření travního porostu kolem kmenů okrasných dřevin (Zemánek, Veverka, 2001). Horizontální pracovní ústrojí Pracovní ústrojí horizontálních mulčovačů je tvořeno masivním rotorem s osou rotace v horizontálním směru, na tomto rotoru jsou letmo uloženy pracovní nástroje v provedení nožů nebo kladívek různého tvaru. Na krytu pracovního ústrojí, které je valovitého tvaru jsou po vnitřním obvodu volitelně upevnitelná protiostří, zvyšující účinnost drcení (užíváno jen s některými druhy pracovních nástrojů) Na rotoru jsou pracovní nástroje umístěny po 2 nebo 3 chodé šroubovici, což zaručuje plynulý záběr a chod stroje, uchycení je provedeno pomocí lícovaných šroubů nebo čepů, které jsou namáhány působící odstředivou silou, která je značná díky vyšší hmotnosti pracovních nástrojů
a
značné
obvodové
rychlosti
rotoru
(otáčky
rotoru
1800 – 2200 min-1), (Zemánek, Burg, 2005).
Obrázek č. 19: pracovní nástroje horizontálních mulčovačů (Zemánek, Burg, 2005) a – zahnuté nože jednoduché, b – zahnuté nože zdvojené, c – kladívkové nože s přímou hranou, c – kladívkové nože zubové Zahnuté nože jednoduché Zahnuté nože jednoduchého provedení jsou základním pracovním nástrojem užívaným pro drcení zelené travní hmoty. Při rotačním pohybu tohoto typu nástroje je uplatňováno žacího efektu spodní, zahnuté hrany. Ve většině případů jsou tyto nože užívány bez protiostří namontovaného na krytu mulčovače.
40
Zahnuté nože dvojité Koncepce těchto nožů je odvozena od zahnutých nožů jednoduchých. Jsou využívány hlavně k zesílení žacího efektu při mulčování travní hmoty. U tohoto typu pracovního nástroje je většinou užíváno protiostří na krytu stroje, díky čemuž je kvalita podrcení travní hmoty na vysoké úrovni. Toto konstrukční řešení nožů může být ještě doplněno prořezávacím ostřím. Kladívkové nože s přímou hranou Tento typ pracovních nástrojů je určen pro drcení zdřevnatělých rostlin. Ostří je provedeno jako samo ostřící, díky tomu, že opotřebení nastává stále v jedné rovině a úhel břitu je tedy zachován, díky této vlastnosti je tento typ pracovního nástroje vhodný pro užití v univerzální komunální technice (vhodné pro údržbu travních ploch s obsahem zdřevnatělých rostlin například při údržbě příkopů a krajnic). Kladívkové nože zubové Provedení tohoto typu pracovních nástrojů vychází z kladívkových nožů s přímou hranou. Na ostří mají ale navíc vypracované zuby, ve většině případů 4 zuby. Tyto nože jsou vhodné pro drcení trávních hmot, náletových dřevin a případně drobných větví spadlých na travní plochu při údržbě okrasných dřevin.
Nastavení pracovní výšky mulčovačů je řešeno opěrným kolem, v případě kdy je mulčovač volně nesen nad terénem a kopíruje jeho tvar pomocí nosiče – traktoru, je technika vybavena bezpečnostní spojkou nebo spojkami které ochrání pracovní ústrojí i jeho náhon při najetí pracovními nástroji do půdy (Zemánek, Burg, 2005). Exponovaná místa – dle popisu výše jsou kritickým místem z pohledu možné poruchy především pracovní nástroje uložené letmo na vlastních unašečích. Uložení pomocí čepů, lícovaných šroubů nebo pomocí jiného systému musí být především dostatečně pevné, konstruovány jsou ve většině případů na namáhání střihem, avšak tyto upínací prvky přenáší do unašeče, který bývá většinou konstruován z konstrukčních ocelí tlakové zatížení. V konečném důsledku může upínací prvek z jakostní oceli způsobit deformaci až defekt unašeče. Důležitá je pravidelná kontrola a včasná výměna poškozených upínacích prvků a případná oprava unašečů.
41
6.2.2.2.
Koncepce techniky pro mulčování
Mulčovače jako součást žacích strojů Žací stroje s vertikálním rotačním ústrojím mohou být ustrojeny, či dovybaveny pro mulčování. Mulčovací ústrojí v tomto případě usnadní práci díky zpracování travní hmoty přímo na místě a odpadají pracovní úkony spojené se shromažďováním a odstraňováním posečené hmoty. Pro některé typy travních ploch je taktéž přínosem mulčování z hlediska hnojení travní plochy. Technicky je mulčování řešeno výměnou žacího nože, který mimo žací části obsahuje i natvarované části pro drcení travní hmoty. Této činnosti napomáhá taktéž vhodně tvarované šasi, které usnadňuje proudění vzduchu se strhávanými posečenými stébly k mulčovací části nože a násadně je pomocí pohybu vzduchu zelená drť zatlačena až ke kořínkům travního porostu. Pro zesílení drtícího účinku mohou být na vnitřní část šasi do prostoru proudění vzduchu s unášenou posečenou trávnou doinstalovány protibřity, či mohou být protibřity součástí kazet vsunutých z vnější části stroje pro snadnější a rychlejší úpravu stroje (Tůma, 2003). Exponovaná místa – v případě těchto mulčovačů je značně namáhané šasi, kdy je na něm upevněné protiostří a především travní hmota je vedena podél jeho povrchu. Při nedostatečné údržbě rámů z ocelových plechů dochází k povrchové korozi a zhoršení pracovních podmínek mulčovače s různě závažnými důsledky.
Obrázek č. 20: vertikální rotační žací stroj s mulčováním (Tůma, 2003) Mulčovače návěsné (malotraktorové) V případě agregace mulčovačů s malotraktory se ve většině případů jedná o mulčovače s vertikální osou rotace. Mezi techniku jednoduššího provedení patří mulčovače jedno rotorové, nesené jednonápravovým malotraktorem. Pracovní ústrojí je poháněno vývodem z převodového ústrojí malotraktoru. Pohon rotou je v závislosti na provedení malotraktoru buď přímý – řemenem nebo pomocí hřídele a úhlového převodu realizovaného soukolím. Šířka pracovního záběru takto koncipované techniky není zpravidla větší než 90 cm. Pracovní výška je ustavena pomocí stavitelných lyžin, které jsou součástí šasi a ochranného krytu stroje. Rozloha zatravněné plochy udržovaná 42
tímto typem techniky by neměla přesáhnout 1000 m2, kdy přestává být efektivní z důvodu nutnosti ručního vedení stroje.
Obrázek č. 21: jednonápravový malotraktor s mulčovačem (Zemánek, Burg, 2005) Při
uvažované
větší
ploše
se
stává
efektivnější
technikou
agregace
dvounápravového traktoru s návěsným mulčovačem. Obsluha je v tomto případě vezena a celková fyzická náročnost je tedy podstatně snížena. V tomto uspořádání se jedná z hlediska pracovního ústrojí o více rotorové (2 – 3 rotorové) mulčovače. Ve většině případů jsou nesené na zadním návěsu malotraktoru a energii odebírá pracovní ústrojí z vývodového hřídele malotraktoru. Nastavení pracovní výšky je provedeno tříbodovým závěsem malotraktoru v kombinaci se stavitelným opěrnými koly. Technika většího provedení může být malotraktorem vlečená, v tomto případě má vlastní nosnou soustavu výškově stavitelných kol nebo mohou být stavitelné rotory mulčovače. Technika vlečená je konstrukčně složitější, ale poskytuje lepší kvalitu provedení úkonu z důvodu lepšího kopírování terénu, je tedy vhodnější pro členitější travnaté plochy.
Obrázek č. 22: dvounápravový malotraktor s mulčovačem (Zemánek, Burg, 2005) Mulčovače nesené (traktorové) Nejvýkonnější mulčovací technika je agregována s klasickými traktory nebo komunálními nosiči, z tohoto důvodu je nejvhodnější její užití u extenzivně
43
pěstovaných travnatých ploch s větší výměrou a užití k údržbě hůře dostupných, svažitých ploch včetně údržby příkopů a krajnic. Mulčovače v provedení pro agregaci s traktory lze rozdělit dle připojení k traktoru a ploze vůči traktoru: Mulčovače připojené přímo na tříbodový závěs traktoru Mulčovače montované přímo na tříbododový závěs traktoru nebo upínací desku umístěnou na komunálním nosiči mohou být provedeny z hlediska pracovního ústroji jako horizontální i vertikální. Stroje s vertikálním pracovním ústrojím jsou konstruovány jako 2 – 3 rotorové s nižší šíří záběru než stroje s pracovním ústrojím horizontálním. Konstruovány jsou především pro montáž do zadního tříbodového závěsu konvenčního traktoru a energie pro pracovní ústrojí je odebírána z vývodového hřídele. Rotační pohyb je přenášen klasickým hřídelem s klouby do úhlové převodovky realizované ozubenými koly a následně distribuován řemeny mezi jednotlivé rotory. Pracovní výška je nastavena pomocí hydraulického systému tříbodového závěsu (technika nesená) nebo v kombinaci se stavitelnými koly nebo válcem (technika návěsná). Stroje s horizontálním pracovním ústrojím jsou konstrukčně řešeny také jako nesené nebo návěsné. Energie pro pracovní ústrojí je odebírána přímo z vývodového hřídele nosiče a je dále distribuována do úhlové převodovky, odkud je krouticí moment přenášen řemeny na pracovní válec. Oproti vertikálnímu pracovnímu ústrojí má horizontální pracovní ústrojí výhodu ve snadném konstrukčním řešení různých šíří pracovního záběru.
Obrázek č. 23: traktorový mulčovač s horizontální osou rotace (Zemánek, Veverka, 2001) Mulčovače připojené pomocí pohyblivého mechanismu V komunální technice je zásadní flexibilita, především u mulčovačů je velmi žádoucí, aby měly variabilní pracovní polohu. Mulčovače nastavitelné v požadovaném úhlu vůči nosiči jsou ideálním a nezastupitelným prostředkem při údržbě příkopů, 44
krajnic, svažitých terénů. V případě možnosti vyložit mulčovač do požadované vzdálenosti od nosiče je možné pracovat i okolo překážek. Základním pohyblivým mechanismem nesoucí mulčovač může být stavitelný rám, který umožňuje naklápění mulčovače o požadovaný úhel. Směrem nahoru to může být až 45 ° od horizontální roviny a směrem dolů to může být až 60 ° od horizontální roviny. Také je možné provedení, kdy je mulčovač na rameni stranově posouvatelný, což se uplatní při vyhýbání překážek jako je dopravní značení, stromy a jiné okrasné dřeviny. Pracovní ústrojí je výhradně horizontálního provedení, zdrojem energie je mu vývodový hřídel nosiče. Přenos energie je možné realizovat čistě mechanicky pomocí úhlové převodovky a hřídele s kloubovými spoji nebo pomocí hydromotoru využívající stávající hydraulický systém nosiče či vlastní systém s hydrogenerátorem napájeným z vývodového hřídele nosiče. V případě odebírání energie z hydraulického systému nosiče a jeho uzpůsobení k tomuto typu montáže je možno nést mulčovač na boční straně nosiče (Šimek, 2008).
Obrázek č. 24: mulčovač na stavitelném rámu (Zemánek, Burg, 2005) Vyspělejším a variabilnějším mechanismem pro nesení mulčovače je hydraulicky ovládané teleskopické rameno. I v tomto případě je užito výhradně pracovního ústrojí s osou rotace v horizontálním směru. Energie pro pracovní ústrojí je dodávána výhradně hydraulicky kvůli rozsahu možných pohybů. Zdrojem tlakového oleje může být přímo nosič a jeho hydraulický systém nebo vlastní systém mulčovače napájený z hydrogenerátoru umístěného na vývodovém hřídeli nosiče. Umístění mulčovače na nosiči může být realizováno v zadním, tříbodovém závěsu nebo na přední či boční upínací desce. Teleskopické, hydraulické ovládání ramene umožňuje jeho vysunutí až do výšky 3 m a do vzdálenosti 7 m. Rameno s mulčovačem může být též vybaveno 45
hmatačem, který při najetí stroje na překážku ho vychýlí na stranu (Zemánek, Burg, 2005).
Obrázek č. 25: mulčovač na hydraulickém rameni (Zemánek, Burg, 2005) 6.2.3.
Technika pro aerifikaci
Při aerifikaci je mechanicky propichována půda do požadované hloubky 60 – 80 cm. Aby byla aerifikace účinná je třeba v zatravněné ploše vytvořit 300 – 500 otvorů na m2 s průměrem otvorů 10 – 15 mm. Pracovní ústroji tohoto typu techniky může být řešeno více způsoby, aerifikátory lze rozdělit dle základních, nejčastěji užívaných pracovních ústrojí (Zemánek, Burg, 2005). 6.2.3.1.
Pracovní ústrojí aerifikátorů
Propichování plnými hřeby Nejjednodušší technikou pro tvorbu otvorů jsou propichovací vidle nebo válce opatřenými po obvodu hroty. Tento způsob vytváření otvorů však není příliš vhodný z důvodu zhutnění okolí vpichu. Propichování dutými hřeby Nahrazení plných hrotů hroty dutými lze získat velmi vhodné pracovní ústrojí. Hroty jsou z konstrukčního hlediska tenkostěnné trubky s naostřenou hranou a v části blíže ke středu rotace válce opatřeny vybráním pro vypadávání a odstranění vzniklých zátek vytažených z půdy. Vyvrtávání otvorů vrtáky Při užití tohoto typu pracovního ústrojí jsou do povrchu půdy zatlačovány rotující vrtáky s jednou nebo více šroubovitými drážkami po obvodu, které na povrch trávníku
46
vynáší odvrtaný materiál. Výhodou tohoto ústrojí je dosažitelná hloubka otvorů až 400 mm. Prořezávání kotouči Vhodné otvory, i když ne válcového tvaru lze v půdě travnatých ploch vytvořit ocelovými čepelemi trojúhelníkovitého tvaru, které jsou upevněny na odvodu kotouče. Větší počet těchto kotoučů spojených do celku vytváří válec, jehož rotací a přítlakem k půdě jsou vytvářeny provzdušňovací otvory.
Obrázek č. 26: pracovní orgány aerifikátorů (Zemánek, Burg, 2005) a – kotouč s dutými hřeby, b – kotouč s plnými hřeby, c – kotouč s trojúhelníkovými čepelemi, d – šroubové vrtáky pro aerifikaci 6.2.3.2.
Konstrukční provedení aerifikátorů
Aerifikátory mohou být konstrukčně řešeny jako ruční, tlačené, využívající energii dodávanou obsluhou. Mají pracovní záběr obvykle do 0,5 m. Nejvíce užívané konstrukční řešení představují traktorem nesené aerifikátory nebo samojízdné provedení. Pracovní šíře záběru bývá v rozmezí 1 – 1,5 m, pracovní rychlost se pohybuje kolem 1 km.h-1. U této konstrukce je využíváno především válců s dutými hřeby, po odstranění půdních zátek následuje pro zlepšení jakosti travní plochy pískování pomocí rozmetadel nebo vláčení sítěmi.
47
Obrázek č. 27: traktorový návěsný aerifikátor (Zemánek, Veverka, 2001) Exponovaná místa – u aerifikátorů je kritické uchycení pracovních nástrojů – hřebů či čepelí k nosnému kotouči. Pracovní nástroje jsou namáhány ohybem a především u dutých hřebů je jejich profil vybráním pro odstraňování půdy značně zeslaben. Konstrukčně jsou proto pracovní nástroje řešeny jako snadno výměnitelné. 6.2.4.
Technika pro vertikutaci
Úkolem tohoto typu techniky je vertikální prořezávání povrchu travnatých ploch a odstraňování zplstnatělých vrstev ležících na půdě. Dalším úkolem vertikutátorů je zamezení růstu dvouděložných plevelů narušením jejich struktury, nakypření vrchní části půdy. Hmota odstraněná řezáním a vynesená na povrch trávníku musí být co nejdokonaleji posbírána, aby byla veritkutace dlouhodobě účinná. 6.2.4.1.
Pracovní ústrojí vertikutátorů
Pracovním ústrojím tohoto typu techniky jsou nejčastěji rotující nože pevné či letmo uložené. Pracovní hřídel orientován horizontálně a v rozteči 40 – 60 mm jsou na něm umístěny nože uchycené letmo pomocí čepů, nebo nože umístěné pevně, či celistvé disky s čepelkami. Důležité je co možná nejpřesnější nastavení pracovní hloubky řezu, která by se měla pohybovat kolem 5 mm. U techniky s menším pracovním záběrem je využíváno místo nožů ne hřídel pevně uchycených pružinových drátu, které mohou být na konci modifikovány vhodným zahnutím.
48
Obrázek č. 28: pracovní orgány vertikutátorů (Zemánek, Veverka, 2001) a – křížový nůž, b – čtyřnožová hvězdice, c – osminožová hvězdice 6.2.4.2.
Konstrukční provedení vertikutátorů
Vertikutátory integrované Nejjednodušší cestou pro použití vertikutátoru je využívání techniky pro sečení která umožňuje integraci tohoto ústrojí. Ve většině případů se jedná o horizontálně orientovaný hřídel stejné šíře jako je žací ústrojí, umístěn je v přední části stroje. Rotační pohyb je odvozen pomocí jednoduchého úhlového řemenového převodu od žacího ústrojí. Pracovním orgánem jsou v tomto případě pružinové dráty umístěné na hřídeli. Válec bývá uzpůsoben pro snadnou montáž a demontáž, aby mohl být užíván, jen když je třeba nasazení vertikutace. Nastavení pracovní hloubky prořezu je realizováno umístěním hřídele v šasi stroje a výškovým ustavením kol žacího stroje. Sběr zplstnatělých částí je realizován odtahem vznikajícím od žacího ústrojí a s posečenou travní hmotou je sbírán do koše. Vertikutátory motorové Nejvíce užívané jsou vertikutátory samostatné, vybavené vlastním energetickým zdrojem. Ve většině případů se jedná o spalovací motor, od něhož je pomocí převodu napájeno pracovní ústrojí či případně i pojezd stroje. Tento typ strojů je konstruován se šíří pracovního záběru 0,4 – 0,9 m. Výkon motoru je v rozmezí 2,5 – 8 kW. V menším provedení jsou ručně tlačené pomocí madla, větší stroje jsou vybaveny pojezdem a jsou ručně vedené. Nastavení pracovní hloubky prořezávání je díky čistě horizontální orientaci pracovního ústrojí s výhodou realizováno jen na jedné dvojici kol, ve většině případů jsou výškově stavitelná přední kola. Sběr zplstnatělých částí probíhá vyhazováním do koše nebo může být ponechán na povrchu travní plochy a následně může být zpracován sběracím ústrojím.
49
Vertikutátory traktorové Verikutátory s největší šíří záběru 1 – 1,5 m jsou konstruovány jako nesené nebo návěsné, určené pro agregaci s malotraktory. Energie pro pracovní ústrojí je odebírána z vývodového hřídele a k pracovnímu hřídeli je obvykle distribuována pomocí úhlové převodovky, která je připojena pomocí hřídele. Nastavení pracovní hloubky prořezávání je realizováno pomocí tříbodového závěsu a výškovým ustavením opěrných kol.
Exponovaná místa – u vertikutátorů se především jedná o jejich pracovní ústrojí. Pokud jsou pracovní orgány tvořeny jednotlivými segmenty uchycenými na rotující hřídel a jeho příruby, je nutné kontrolovat tyto spoje, které jsou výrazně namáhány. U integrovaných a menších vertikutátorů, kde je užito pružinových drátů je nutné pravidelně kontrolovat jejich uchycení, aby případné uvolnění pracovního nástroje neohrozilo následující část stroje jako například žací ústrojí či sběrný koš.
50
7.
DISKUSE
Jako každé mechanické zařízení či stroj, tak i komunální technika pro údržbu travnatých ploch vyžaduje pravidelnou péči. U komunální techniky je velmi důležitá pohotovostní připravenost a bezchybná funkčnost vybavení. Nejzákladnějším předpokladem co nejdelší životnosti stroje je především vhodné zacházení s ním při vykonávání pracovních činností a následné zacházení při údržbě. Z hlediska garancí výrobce a i ve vlastním zájmu majitele techniky je dodržování provozních předpisů stanovených jejím výrobcem. Na kritická místa jednotlivých uzlů či přímo daných typů techniky je poukázáno v kapitole 6. V této kapitole jsou exponované části techniky pro údržbu travnatých ploch shrnuty z všeobecného pohledu na danou problematiku. Pracovní ústrojí techniky Nejvíce exponovanou části techniky pro údržbu travnatých ploch je její pracovní ústrojí, které přichází do přímého kontaktu se zpracovávanou zelenou hmotou, ale i do kontaktu s cizorodými látkami jako jsou větve, kameny a jiné. Základním předpokladem správné a bezpečné funkce pracovního ústrojí je dodržováni provozních předpisů daných výrobcem, kde jsou stanoveny frekvence kontrol, výměny opotřebitelných dílců a jejich příslušenství, případně aplikací maziv na určená místa. Základním pracovním nástrojem v technice pro údržbu zeleně je ve většině případů nůž různého provedení. Velmi zásadní je naostření těchto nožů a jejich upevnění ať už pevné, či letmé, které má zásadní vliv na bezpečnost techniky. U strojů s rotačním pohybem pracovního ústrojí jsou rotující dílce ve většině případů uloženy ve valivých, uzavřených ložiscích předem naplněných mazivem, u kterých stačí zabránění vnikání nečistot a jejich pravidelná kontrola s následnou výměnou. U strojů s lineárním pohybem pracovního ústrojí je velmi namáhán celý mechanismus přeměny rotačního pohybu na lineární, současně jsou namáhány otěrem plochy, po nichž je veden lineárně se pohybující nástroj. V tomto případě jsou zásadní pravidelné kontroly, čištění a přimazávání klouzátek a vodítek. Pohon techniky V případě techniky poháněné od nosiče či od pojezdových kol se jedná o namáhání převodových systémů. U techniky nesené, napájené z vývodového hřídele nosiče je třeba udržovat klouby přípojných hřídelů a jejich ochranných hlavic v čistotě 51
přimazávat místa k tomu určená výrobcem. V převodech řešených ozubeným soukolím je třeba kontrolovat množství, či hladinu maziva ve skříni a dle výrobcem daných intervalů je doplňovat a měnit. U menších přenášených výkonů pomocí řetězů a řemenů je třeba kontrolovat jejich stav, stejně jako stav řemenic a řetězových kol (řetězové převody jsou rovněž mazány a vyžadují péči i v tomto směru). Řemeny musí být měněny v intervalech určených výrobcem, řemenice mívají ve většině případů, díky větší mechanické odolnosti, životnost neomezenou. U řetězů je z důvodu jejich natahování a deformací hnacích i hnaných řetězových kol měněna celá řetězová sada. Pokud je technika poháněná vlastním elektromotorem, je nejvíce namáhán právě on a jeho příslušenství, jako jsou převody a podobně. U motorů asynchronních je životnost omezena jen trvanlivostí ložisek, avšak při zanesení přívodu vzduchu pro chlazení hrozí spálení vinutí ve statoru, proto je velmi důležitá i jejich kontrola. U motorů s komutátorem je možný vznik závad koncentrován především v rotoru a vlastním komutátoru. Je nutné dle provozních předpisů kontrolovat stav uhlíků a lamel komutátoru. Zvláště citlivý je tento typ motoru na nečistoty dostávající se do prostoru rotoru s chladícím vzduchem, nebo také omezení přístupu chladícího vzduchu a přehřívání
vinutí
i
komutátoru. Převody, jež
jsou součástí
pohonu stroje
s elektromotorem, bývají většinou koncipovány jako bezúdržbové, s celoživotní náplní maziva pokud výrobce nestanoví jinak. Technika vybavená vlastním spalovacím motorem vyžaduje pravidelnou a cílenou péči především z pohledu spalovacího motoru. U těchto motorů je zvláště důležité měnit provozní kapaliny a náplně dle stanovení výrobce, nepřekračovat nastavené limity údržby a užívat odpovídající náplně. U dvoudobých motorů je nejčastější poruchou přidření pístu či klikového mechanismu vlivem nedodržení předepsaného poměru mísení mazacího oleje do paliva. U čtyřdobých je stejná porucha nejčastěji způsobena nepovoleným způsobem provozování techniky (větší než povolený náklon motoru) a tím vzniklým nedostatkem v mazní motoru, nebo nedodržením intervalů výměny maziva. Rovněž je velmi zásadní systém chlazení těchto motorů a s tím související pravidelné čistění chladících žeber, chladičů a kontrola, doplňování či výměna příslušných kapalin. Šasi techniky Technika od nejmenší tlačené až po největší samojízdnou či nesenou je konstruována umísťováním prvků, jako jsou pracovní ústrojí, pojezdová ústrojí,
52
převody, pohonné jednotky a jejich příslušenství na nosnou konstrukci. Ta může být u nejmenší a nejjednodušší techniky tvořena plastovým dílcem, či jednoduchým plechovým výliskem. U větší techniky se mohou vyskytovat konstrukce obsahující odlitky z lehkých slitin, konstrukce svařované z plechů a tvarovaných tyčí či profilů až po rámové konstrukce s pláštěm. I když je snahou konstruktérů komunální techniky pro údržbu travnatých ploch navrhovat konstrukci odolávající pravidelnému užívání, je rám tohoto druhu techniky vystavován některým mezním stavům a zátěžím, pro které není z dlouhodobého hlediska navržen, a mohou vznikat defekty se všemi negativními následky. U plechových výlisků jsou nejexponovanějšími místy uchycení hmotných prvků namáhajících konstrukci, uchycení pojezdových kol a uchycení pracovního ústrojí, které může přenášet vibrace do šasi. Od poškozeného energetického zdroje či pracovního ústrojí se mohou rámem šířit kmity, které mohou vést až k trhlině v rámu. Rovněž může vzniknout trhlina od poškození a dále se vlivem vibrací zvětšovat. U odlitků může být kritická náchylnost na vznikání trhlin v místech poškození ať už přímo od vadného pracovního ústrojí až po nárazy do pevných překážek či odletujících cizorodých předmětů. V případě svařenců je tento druh rámu náchylný při nevhodném provedení na praskání tyčí, profilů a plechů v oblasti tepelně ovlivněné vlastním svarem. Ve všech případech je nutné dodržovat všechny požadavky výrobce techniky. Pravidelně provádět čistění šasi a vizuální kontroly zajišťující včasné zachycení případného nedostatku. Na stav šasi mají přímý vliv na něj instalované skupiny a jejich technický stav. Jedině stroj v perfektním technickém stavu dokáže dlouhodobě odolávat pravidelnému namáhání a splňovat naše požadavky.
53
8.
ZÁVĚR
Tato práce je věnována představení komunální techniky pro údržbu travnatých ploch, její roztřídění dle možností užití, technického provedení jednotlivých uzlů a celkového konstrukčního provedení. Pro jednotlivé, technicky nejnáročněji prováděné práce spojené s údržbou travnatých ploch byly přiřazeny technické prostředky dle vhodnosti užití v závislosti na ploše a efektivitě. Přínosem této práce je rozčlenění techniky pro snadné porovnání základních rysů jednotlivých typů strojů, kterými je v současnosti silně nasycen trh a usnadnit tak orientaci případným zájemcům o tuto specifickou skupinu strojů. Rovněž je poukázáno na typické technické provedení jednotlivých typů techniky s ohledem na pozitiva i negativa užitých konstrukčních řešení a případná exponovaná místa.
54
9. [1]
POUŽITÁ LITERATURA
BEZOUŠEK, P., SCHEJBAL, V. Elektrotechnika.
Pardubice: Univerzita
Pardubice, Dopravní fakulta Jana Pernera, 2002, 173 s. ISBN 80-719-4409-2. [2]
BORBA, L. Elektrické pohony. Bratislava: Vydavateľstvo STU Bratislava, 2005. ISBN 80-227-2305-3.
[3]
BUREŠ, V. Části strojů II: Převody 1. díl. Plzeň: Západočeská
univerzita
v
Plzni, 1992, 132 s. Ediční středisko ZČU. [4]
HAMATA, M. a kol. Zakládání a údržba zeleně I. Praha: Česká zemědělská univerzita, Agronomická fakulta, 2000, 136 s. ISBN 80-213-0585-1.
[6]
HEJDUK, S. a kol. Trávníkářství I. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2008, 92 s. ISBN 978-80-7375-227-9.
[7]
KLIMEŠ, P. Části a mechanismy strojů. Brno: CERM, 2003, 70 s. Učební texty vysokých škol (Vysoké učení technické v Brně. Fakulta strojního inženýrství). ISBN 80-214-2422-2.
[8]
KOLDA, L. Zahradní sekačky: údržba a opravy. České Budějovice: Kopp, 2004, 239 s. ISBN 80-723-2232-X.
[9]
KOŠŤÁL, J., SUK, B. Pístové spalovací motory. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. 21-039-63.
[10]
KOUBEK, J. Dvoutaktní motory. Praha: Hokrovy technické příručky sv. 21, 1946, 121 s.
[11]
KRAUS, Z. Malá zemědělská mechanizace. Praha: Institut výchovy a vzdělávání
ministerstva
zemědělství
České
republiky,
1996,
56
s.
ISBN 80-710-5132-2. [12]
ONDŘEJ, J. Trávník - základ zahrady. Praha: Grada, 1997, 115 s., Česká zahrada. ISBN 80-716-9478-9.
[13]
PIRO, B. Zakládání a údržba zeleně I. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 1984, 143 s., 17-182-84.
[14]
PROCHÁZKA, B. a kol. Mechanizácia rastlinnej výroby. Bratislava: Príroda, 1986, 520 s., 64-011-86.
55
[17]
ŠIMEK, P. Technika pro údržbu komunikací a zeleně v sídelních útvarech. Diplomová práce (in MS, dep. knihovna MENDELU v Brně). V Brně: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2008, 63 s.
[18]
TŮMA, J. Pracujeme se zahradní technikou. Praha: Grada, 1998, 112 s., Česká zahrada. ISBN 80-716-9709-5.
[19]
ZEMÁNEK, P., BURG, P. Speciální mechanizace: mechanizační prostředky pro zakládání a údržbu okrasných porostů. V Brně: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2005, 169 s. ISBN 80-715-7919-X.
[20]
ZEMÁNEK, P., VEVERKA, V. Speciální mechanizace: malá mechanizace v zahradnictví. V Brně: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2001, 99 s. ISBN 80-715-7511-9.
[21]
ČSN 839031. Technologie vegetačních úprav v krajině: Trávníky a jejich zakládání. Český normalizační institut, 2006.
[22]
ČSN EN 15432-1. Zařízení pro zimní údržbu a údržbu a opravy silnic: Vpředu montovaná zařízení – Část 1: Pevně montované přední desky. Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a statní zkušebnictví, 2012.
56
10. SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK Obrázek č. 1: tříbodový závěs traktoru (www.deere.com) ............................................. 21 Obrázek č. 2: rozměry upínací desky F 1 dle ČSN EN 15432-1 .................................... 21 Obrázek č. 3: jednonápravový malotraktor (Zemánek, Veverka, 2001) ........................ 22 Obrázek č. 4: ruční vřetenový žací stroj (www.mcculloch.com/cz)............................... 22 Obrázek č. 5: strunový vyžínač (www.cubcadet.com) ................................................... 23 Obrázek č. 6: tlačený rotační žací stroj (www.husqvarna.com/cz) ............................... 24 Obrázek č. 7: zahradní traktor (www.mounfield.cz) ...................................................... 25 Obrázek č. 8: žací stroj s nulovým poloměrem otáčení (www.cubcadet.com) .............. 26 Obrázek č. 9: žací bubnový adaptér VARI (Zemánek, Burg, 2005) .............................. 27 Obrázek č. 10: vřetenové pracovní ústrojí (www.vretenovesekacky.cz – upraveno)..... 28 Obrázek č. 11: nožové pracovní ústrojí (www.vretenovesekacky.cz – upraveno)......... 29 Obrázek č. 12: schéma prstové žací lišty (Procházka et. al., 1986)................................ 30 Obrázek č. 13: schéma a diagram řezné rychlosti řídké žací lišty (Procházka et. al., 1986) . 31 Obrázek č. 14: schéma a diagram řezné rychlosti husté žací lišty (Procházka et. al., 1986) . 32 Obrázek č. 15: protiběžná žací lišta (Procházka et. al., 1986)........................................ 33 Obrázek č. 16: vřetenové pracovní ústrojí (www.jscobsen.com) ................................... 34 Obrázek č. 17: traktorový nesený bubnový stroj (Zemánek, Burg, 2005)...................... 36 Obrázek č. 18: součásti strunové hlavy (www.gardena.com)......................................... 37 Obrázek č. 19: pracovní nástroje horizontálních mulčovačů (Zemánek, Burg, 2005) .. 40 Obrázek č. 20: vertikální rotační žací stroj s mulčováním (Tůma, 2003) ...................... 42 Obrázek č. 21: jednonápravový malotraktor s mulčovačem (Zemánek, Burg, 2005) .... 43 Obrázek č. 22: dvounápravový malotraktor s mulčovačem (Zemánek, Burg, 2005) ..... 43 Obrázek č. 23: traktorový mulčovač s horizontální osou rotace (Zemánek, Veverka, 2001) 44 Obrázek č. 24: mulčovač na stavitelném rámu (Zemánek, Burg, 2005) ........................ 45 Obrázek č. 25: mulčovač na hydraulickém rameni (Zemánek, Burg, 2005) .................. 46 Obrázek č. 26: pracovní orgány aerifikátorů (Zemánek, Burg, 2005)............................ 47 Obrázek č. 27: traktorový návěsný aerifikátor (Zemánek, Veverka, 2001) ................... 48 Obrázek č. 28: pracovní orgány vertikutátorů (Zemánek, Veverka, 2001) .................... 49 Tabulka č. 1: kategorie trávníků dle ČSN 83 9031......................................................... 10 Tabulka č. 2: četnost sečí vybraných travnatých ploch (Hamata et al., 2000) ............... 13 Tabulka č. 3: potřebná množství písku (Hejduk et al., 2008)......................................... 15
57
