MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií
Arabské jaro: Komparace průběhu revolucí v Tunisku, Egyptě a Libyi
Bakalářská práce
Autor: Lucie Chlubnová Vedoucí práce: Mgr. Daniela Dvořáková Brno 2013
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Komparace průběhu revolucí v Tunisku, Egyptě a Libyi“ vytvořila samostatně s použitím zdrojů, které cituji a uvádím v seznamu literatury. V Brně dne 27. 5. 2013 ………………………… Podpis
Poděkování: Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí práce Mgr. Daniele Dvořákové za odborné vedení práce a velmi cenné rady při zpracovávání problematiky.
Anotace Bakalářská práce se zabývá analýzou a komparací průběhu jednotlivých revolucí v Tunisku, Egyptě a Libyi v rámci událostí arabského jara. Cílem je poukázat na společné prvky a rozdíly, zhodnotit situaci po skončení revolucí. Práce sestavuje hypotézy, že jednotlivé revoluce mají společné cíle ale jiné prostředky k jejich dosažení a také, že nejefektivněji proběhla revoluce v Tunisku.
Klíčová slova Arabské jaro, Egypt, komparace, Libye, povstání, protesty, revoluce, Tunisko.
Annotation This thesis is analysing and comparing the process of individual revolutions in Tunisia, Egypt and Libya in the events of Arab spring. The aim is to emphasise similarities and differences and evaluate the situation after the end of revolutions. The work compiles the hypothesis that individual revolutions have common goals but different means how to achieve them and that the process and outcome of the Tunisian revolution was the most effective one.
Keywords Arab spring, Egypt, comparison, Libya, uprisings, protests, revolution, Tunisia.
Obsah 1
Úvod a cíl práce ................................................................................................................ 6 1.1
Úvod ............................................................................................................................. 6
1.2
Cíl práce....................................................................................................................... 7
2
Metodika ............................................................................................................................. 8
3
Fenomén arabské jaro .................................................................................................... 9
4
Tunisko ............................................................................................................................. 10
5
6
7
4.1
Historie a situace v zemi před protesty ................................................................. 10
4.2
Průběh protestů ........................................................................................................ 13
4.3
Vývoj po ukončení protestů..................................................................................... 14
Egypt.................................................................................................................................. 16 5.1
Historie a situace v zemi před protesty ................................................................. 16
5.2
Průběh protestů ........................................................................................................ 19
5.3
Vývoj po ukončení protestů..................................................................................... 20
Libye .................................................................................................................................. 24 6.1
Historie a situace v zemi před protesty ................................................................. 24
6.2
Průběh protestů ........................................................................................................ 26
6.3
Vývoj po ukončení protestů..................................................................................... 29
Komparace událostí ve zkoumaných zemích ......................................................... 31 7.1
Analýza a komparace situací před protesty ......................................................... 31
7.2
Analýza a komparace průběhu protestů ............................................................... 36
7.3
Analýza a komparace situace po protestech ....................................................... 42
7.3.1 Tunisko – hodnocení dosažených změn a identifikace budoucích výzev ... 43 7.3.2 Egypt – hodnocení dosažených změn a identifikace budoucích výzev ...... 45 7.3.3 Libye – hodnocení dosažených změn a identifikace budoucích výzev ....... 47 8
Diskuze a závěr ............................................................................................................... 50
9
Seznam použité literatury ............................................................................................ 53 9.1
Knižní zdroje.............................................................................................................. 53
9.2
Internetové zdroje ..................................................................................................... 53
5
1 1.1
Úvod a cíl práce Úvod
Arabské jaro je označení zaštiťující vlnu protestů a revolucí, která zasáhla státy Blízkého východu od konce roku 2010. Jedná se o události, které se odehrály teprve nedávno a v současnosti mohou být hodnoceny pouze z krátkého časového odstupu. Zatím tedy na toto téma nevzniklo mnoho knižních publikací, nejvíce tuto problematiku pokrývají vědecké články a elektronické zpravodajství odrážející politickou orientaci či státní příslušnost jednotlivých autorů. Tyto události mají nezpochybnitelný dopad na současnou situaci na mezinárodní scéně i na její vývoj do budoucna, je tedy velmi důležité jim porozumět. Bakalářská práce se zabývá porovnáním událostí ve vybraných zemích a to Tunisku, Libyi a Egyptě. Tyto země byly postupně prvními třemi zasaženými a zároveň vykazují výrazné rozdíly týkající se jejich politické situace, historie i státního uspořádání v době před revolucemi, nehledě na rozdílné formy toho, jak se průběh povstání projevil na jejich uspořádáních současných. Zejména z těchto důvodů se tedy jeví jako vhodní zástupci zemí zasažených těmito událostmi. Práce mapuje období před revolucemi, politické uspořádání zemí, nedostatky tamních režimů a životní podmínky místního obyvatelstva. Dále také období samotného průběhu protestů, prvotní impulsy, reakce režimů i způsoby završení oficiálních protestů tohoto období. Následně jsou shrnuty důležité události porevolučních období a jejich rozdílné podoby v každé zemi. Záměrem této práce je poté na základě získaných poznatků provést komparaci a vyzdvihnout společné prvky a naopak rozdíly, kterými se tyto události projevovaly v jednotlivých zemích a v souladu s hypotézami poukázat na fakt, že se nejedná o události totožného charakteru. Na základě provedené analýzy je následně představen pravděpodobný vývoj v daných zemích v dalších obdobích. S ohledem na komplexnost problematiky a působení mnoha vlivů na každou zemi nelze ve všech situacích vynášet jednoznačné soudy, práce si tedy neklade za cíl kvantifikaci výsledků šetření, záměrem je spíše nastínění trendů objevujících se v událostech.
6
1.2
Cíl práce
Cílem této bakalářské práce je pomocí komparativní metody provést analýzu průběhu revolucí v Tunisku, Egyptě a Libyi v rámci arabského jara. První část práce bude zaměřena na získání poznatků o situaci v jednotlivých zemích před, během a po revoluci s důrazem na samotný průběh revolucí. Ve druhé části bude na základě získaných poznatků a dalších informací provedena analýza událostí v jednotlivých zemích s cílem identifikovat společné prvky a také naopak rozdíly v průběhu protestů a revolucí, zhodnotit situaci po skončení revolucí. Dalším cílem je na základě zjištěných informací potvrdit či vyvrátit stanovené hypotézy: 1.
Základní hypotézou práce je, že revoluce a protesty v jednotlivých zemích mají společné cíle, ale jejich průběh a výsledek byl a je v každé zemi jiný.
2.
Další hypotézou práce je, že nejrychleji, nejklidněji a nejefektivněji proběhla revoluce v Tunisku, naopak situace v Egyptě a v Libyi je nestabilnější než před pádem režimu.
7
2
Metodika
V této práci bude použita politologická komparativní metoda a metoda analýzy dokumentů. Jako první krok bude provedena literární rešerše s cílem nalezení vhodných zdrojů. Záměrem je čerpat z publikací jak západních pozorovatelů, tak i regionálních autorů a v závěru zhodnotit zda se jejich pohledy na dané události liší a případně v čem. V první části samotné práce bude na základě analýzy dokumentů představena stručná historie jednotlivých zemí, socioekonomická a politická situace zemí před začátkem protestů, dále průběh povstání na základě časové posloupnosti jednotlivých událostí a konečně situace po ukončení protestů. Pro vypracování této části budou použity knižní zdroje podávající obraz o situacích před revolucemi, dále aktuální internetové zdroje a zejména elektronické zpravodajství, které tvoří klíčový zdroj informací o situaci v průběhu a po ukončení protestů. Ve druhé části bude pomocí komparativní metody vytvořena analýza shrnující společné prvky a rozdíly v průběhu revolucí a situacích v zemích před a po protestech. Na základě získaných informací dojde k potvrzení či vyvrácení předem stanovených hypotéz a k predikci možného dalšího vývoje. Pro tuto část budou použity poznatky z první části, dále odborné články a texty. Při použití komparativní metody se vymezují následující kategorie:
Objekt komparace: povstání v rámci fenoménu arabského jara, která proběhla ve vybraných zemích – v Egyptě, Tunisku a Libyi
Cíl komparace: porovnání situací před revolucemi, průběhů revolucí a následujícího vývoje
Kritéria komparace: podmínky v zemích před revolucemi; účastníci revolucí, jejich prostředky k dosažení změn; reakce režimu a vedení země; reakce mezinárodního společenství; průběh a výsledky voleb; situace po revolucích, stabilita, dosažené cíle
Vztah komparace k časové ose: vývoj událostí bude sledován od jejich počátku na konci roku 2010 do konce roku 2012
8
3
Fenomén arabské jaro
Termín arabské jaro označuje události, které započaly na konci roku 2010 v Tunisku a postupně se rozšířily v regionu Blízkého Východu a do dalších arabských zemí. V angličtině se nejčastěji setkáváme s názvy jako arab spring, arab uprisings nebo arab unrest. V jednotlivých zemích téměř současně propukly lidové protesty, u demonstrujících obyvatel lze nalézt společné požadavky či problémy, na které se snažili upozornit. Typická je nespokojenost s autoritativními režimy, nedodržováním lidských práv, ekonomickou a politickou situací, konkrétně nemožností podílet se na tvorbě politiky, potlačování odpůrců režimu nebo vysoká nezaměstnanost, špatná životní úroveň. Dále v zasažených zemích docházelo ke zneužívání pravomocí státními institucemi a byla zde vysoká míra korupce. Spojujícím prvkem byly tedy rozsáhlé demonstrace s původním záměrem nenásilnosti. V některých zemích jako je dále diskutovaná Libye nebo pak i Sýrie se však situace zvrhla v ozbrojené boje. V událostech hrály významnou roli nové informační technologie a také média, zahrnující satelitní televize, internet a mobilní telefony. Tyto prostředky umožnily tok informací, ať už v rámci přenášení dění do celého světa nebo umožnění organizování se protestujících a sdílení myšlenek či zkušeností. Často bývá přisuzován až přehnaný vliv novým sociálním médiím jako je Facebook nebo Twitter, kterým však podíl na průběhu událostí nelze upřít. Zasaženými zeměmi, kde se podařilo svrhnout autoritativního vládce, byly Tunisko, Egypt, Libye a Jemen.
Dále se protesty rozšířily například do Alžírska, Maroka,
Mauritánie, Jordánska, Libanonu, Bahrajnu, Libanonu, Ománu, Saudské Arábie, Sýrie či na palestinská území. .
9
4 4.1
Tunisko Historie a situace v zemi před protesty
Tunisko bylo pro svou strategickou pozici v blízkosti Evropy a na trasách důležitých námořních cest vždy vyhledávaným teritoriem. V průběhu historie toto území kontrolovali Římané, Arabové, Turci z Osmanské říše a konečně i Francouzi.1 K Osmanské říši bylo Tunisko připojeno v 17. století a roku 1883 se oficiálně stalo francouzským protektorátem. Nadvláda Francie skončila roku 1956 a Tunisko získalo statut monarchie. 2 Do čela země se poté postavil Habíb Burgiba (lídr hnutí za nezávislost), jehož politická strana Neo Destour vyhrála volby a v roce 1957 se Tunisko stalo republikou. Téhož roku byla přijata ústava velmi podobná ústavě Francie, a prezident Burgiba vedl zemi po vzoru západních států. Kladl důraz na ekonomický a sociální rozvoj, zavedl bezplatnou povinnou školní docházku, zasadil se o sekulární charakter státu. Dalším významným počinem byla také podpora práv žen a zákaz polygamie. Avšak jeho vláda nebyla postavena na demokratických principech, uplatňoval politickou represi.3 Roku 1987 převzal nenásilně moc bývalý generál Zín Abidín bin Alí, který dříve zastával pozici premiéra. Tento krok odůvodnil tím, že Burgiba je již senilní a neschopen efektivně vládnout. Bin Alí následoval politiku svého předchůdce, bránil zemi před vlivem islamistů, ale zároveň pokračoval v politické represi odpůrců. Jeho režim byl považován za ještě více represivní než ten prezidenta Burgiby.4 Prezident bin Alí tedy po získání moci zavedl autoritativní režim. Jeho politická strana třikrát vyhrála volby se skoro 100 % hlasů v její prospěch, za což byl prezident kritizován doma i v zahraničí. Opozice také odsoudila změny v ústavě, které mu umožnily opětovně kandidovat v letech 2004 a 2009.
1
BBC: News Africa. Tunisia profile: Overview. 2012 BBC: News Africa. Tunisia profile: Timeline. 2012 3 BBC: News Africa. Tunisia profile: Overview. 2012 4 BBC: News Africa. Tunisia profile: Overview. 2012 2
10
Na jedné straně se snažil o rozvoj ekonomiky prosazováním principů volného trhu a významně se zasloužil také o rovnost práv mužů a žen. 5 Co se týče stavu země, politické možnosti obyvatel však byly velmi omezené. Opoziční strany skutečně nezávislé na státu neměly téměř žádný vliv na formování politiky, byly přísně monitorovány a jejich činnost omezována. Prostředí v Tunisku bylo ale považováno za výrazně méně korupční než v Egyptě, Libyi i v jiných zemích regionu a v roce 2010 se umístilo v hodnocení Indexu vnímání korupce již na 59. místě ze 178 zemí. Avšak prezident bin Alí, jeho blízcí příbuzní a společníci využívali svých pozic k vytváření soukromých monopolů v několika odvětvích hospodářství. 6 Režim v Tunisku byl přirovnáván k „rodinné kleptokracii“, obrovskou korupci a excesy ze strany bin Alího rodiny občané tušili i před jejich zveřejněním po jeho pádu.7 Dalším významným problémem byla situace týkající se médií, jejichž kontrola byla jedna z nejsilnějších v regionu. Pár let před začátkem protestů v rámci arabského jara režim v cenzuře a represích přitvrdil. 8 Navzdory tomu, že tamní ústava a zákony garantovaly svobodu projevu, vláda využívala řadu právních, trestních, a hospodářských opatření pro umlčení nepohodlných názorů a projevů. Velmi malé množství soukromých televizních a rádiových stanic vlastnilo licenci. V médiích schválených vládou se pravidelně objevovaly pochvalné příspěvky týkající se prezidenta a jeho společníků, což přispívalo k vytváření kultu osobnosti bin Alího.
9
Vláda také
zamezovala přístupu k řadě internetových stránek souvisejících s tématy jako demokracie a lidská práva. Taktéž stránky opozičních médií byly často mazány, aktivity nepohodlných žurnalistů či bloggerů pravidelně monitorovány. Jelikož na Facebook bylo nahlíženo jako na médium, které nepředstavovalo politickou hrozbu, byl povolen a postupně se zde uchýlilo velké množství uživatelů záhy vytvářejících jednu z největších členských základen na těchto stránkách ve světě. Tato situace stejně jako zmíněná silná
5
Freedom House. Tunisia: Freedom in the world 2010. [2011] Freedom House. Tunisia: Freedom in the world 2010. [2011] 7 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 73 8 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 73 9 Freedom House. Tunisia: Freedom in the world 2010. [2011] 6
11
kontrola, poměrně zranitelná pro režim v případě jeho kolapsu, se projevily v následujících protestech.10 Problematický byl i stav soudnictví, které postrádalo nezávislost. Procesy s podezřelými islamisty, aktivisty za lidská práva či žurnalisty jsou zahraničními pozorovateli často charakterizovány jako velmi nespravedlivé a politicky zaujaté.11 Co se týče oblasti ekonomiky a životní úrovně před zahájením revoluce, museli se obyvatelé Tuniska potýkat s chudobou, nezaměstnaností, inflací a vysokými životními náklady. Najít si zaměstnání bylo složité i po absolvování střední či vysoké školy. Nezaměstnanost se dotýkala zejména mladých obyvatel, kteří zaujímají v populaci významný podíl. V roce 2010 dosahovala až 30 %, zároveň nedostatek finančních prostředků a nemožnost najít si dobrou práci znemožňovalo obyvatelům zabezpečit a v rámci dané kultury tudíž i založit rodinu, což přispívalo k ještě větší nespokojenosti.12 Obyvatelé zaznamenali v posledních letech zhoršení životní úrovně, zejména ti z nižší a střední příjmové třídy. Tuto situaci způsobily snižující se reálné mzdy, vysoká inflace, nezaměstnanost a vysoké ceny potravin.13 Tunisko se však s lidovými protesty podobnými těm, co měly přijít, setkalo již před rokem 2010. Uskutečňovaly se stávky odborů či probíhaly nepokoje, např. v roce 1983. Příčiny byly podobné a to nespokojenost s ekonomickou situací či korupcí, protesty však byly potlačeny. 14 Oblasti, ve kterých panovala nespokojenost, byly zejména zanedbávaná měst na jihu – jako právě Sídí Bú Zíd. V této oblasti bylo uskutečněno neúspěšné povstání pouhé dva roky před začátkem arabského jara, v zemi všeobecně panovaly velké rozdíly mezi bohatým pobřežím těžícím z turismu a chudým vnitrozemím.15
10
LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 74 Freedom House. Tunisia: Freedom in the world 2010. [2011] 12 GELVIN, J. L. The Arab Uprisings. 2012; s. 20 13 BEHR, T. a M. AALTOLA. The Arab uprising: Causes, prospects and implications. 2011 14 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 70 15 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 73 11
12
4.2
Průběh protestů
Jako počátek revoluce v Tunisku je označován 17. prosinec 2010, kdy se ve městě Sídí Bú Zíd upálil 26 letý Muhammad Buazízí. Policejní hlídka mu už po několikáté zabavila ovoce a zeleninu, které prodával na tržišti bez povolení, jelikož nemohl nalézt lepší zaměstnání. Následně byl zatčen a podroben policejní brutalitě i zesměšnění. Když si chtěl na nevhodné chování policistů stěžovat, byl příslušnými autoritami ignorován. Velké množství obyvatel se s jeho osudem ztotožnilo, jelikož se sami ocitli v podobné životní situaci. Vlna nepokojů se poté šířila z Sídí Bú Zíd do dalších měst po celé zemi. Protestující dávali najevo nespokojenost se svou špatnou životní úrovní, požadovali konec režimu prezidenta bin Alího spojeného s policejní brutalitou, politickou represí a korupcí.16 Nebýt kombinace dalších faktorů, jako následná brutální reakce režimu, která obyvatele nečekaně spíš motivovala či kreativní využití sociálních médií, samotné upálení by bylo jen pouhým aktem zoufalství bez důsledku. Role médií byla důležitá, například již dříve zmíněný Facebook sehrál svou roli pro organizování protestů či televize Al Jazeera, která vysílala dění v zemi a získala i pozornost zahraničních pozorovatelů.17 Protesty se tedy neobešly bez zranění a úmrtí protestantů zapříčiněných represemi ze strany policie a bezpečnostních složek. Policie používala slzný plyn i ostré náboje. Události vyústily v to, že prezident 14. ledna 2011 po 23 letech vlády utekl do Saudské Arábie a rezignoval.18 Důležité zde bylo také rozhodnutí armády, která se nepostavila protestujícím a přispěla tak k prezidentovu pádu. Při organizaci a průběhu protestů hrála významnou roli Tuniský odborový svaz (Tunisian General Labour Union) a také aktivisté z řad akademiků, novinářů či právníků, kteří byli doplněni vysokým počtem běžných občanů.19 Co se týče mezinárodního společenství, po počáteční nejistotě uznali protesty za legitimní a podpořili konec vlády bin Alího. 16
UCDP Conflict Encyklopedia. Timeline Arab Spring. 2011 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 75 18 BBC: News World. Arab uprising: Country by country: Tunisia.. 2012 19 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 77 17
13
4.3
Vývoj po ukončení protestů
Po odchodu bin Alího byl v zemi vyhlášen výjimečný stav, byla ustanovena prozatímní vláda. Problémem zůstávalo setrvání ministrů prezidentovy politické strany v čele s premiérem Mohamedem Ghannúším v této vládě. Protestující požadovali, aby v nové vládě členové této strany vůbec nepůsobili. 27. ledna se tak opravdu stalo a 9. března byla strana rozpuštěna úplně, následně rezignoval i premiér Ghannúší.20 Nahradil jej Beji Caid Essebi, který byl známý svou snahou změnit systém zavedený bin Alím zevnitř, i když působil v jeho vládě.21 Essebiho úřednická vláda byla téměř denně konfrontována s protesty různých skupin a situaci navíc komplikoval fakt, že policejní síly, provinční vlády i soudní systém byli oslabeni z důvodu předchozího silného napojení na svržený režim. 22 K nelibosti sekularistů a liberálů se stávala nejsilnější a nejpopulárnější několik desítek let zakázaná Strana obnovy (The Enhada party) zastávající principy islámu, která se začala znovu formovat až po konci protestů a tedy ji nepojily žádné vazby s bývalým režimem.23 Dalšími problémy předvolebního období byly stížnosti ze strany běžných obyvatel s pomalým procesem přeměny, který neřešil jejich momentální ekonomické problémy. V říjnu 2011 se v zemi uskutečnily první parlamentní volby, do kterých se registrovalo okolo 80 politických stran. Průběh byl poklidný, zúčastnilo se 90% registrovaných voličů, kteří však netvořili ani celou polovinu populace. Vítězem voleb se stala zmíněná umírněná Strana obnovy s 41 procenty hlasů. Na druhém místě skončil nacionalistický levicový Kongres pro republiku (největší tuniská sekulární strana) s 13,8 procenta, zatímco jako třetí s 9,7 procenta hlasů se umístilo umírněné socialistické Demokratické fórum pro práci a svobody.24 Strana obnovy si bere za vzor vládnoucí stranu Turecka (Strana spravedlnosti a rozvoje), země, která se i přes majoritní počet muslimského obyvatelstva považuje za sekulární stát. V březnu 2012 Strana obnovy potvrdila, že nebude usilovat o obnovení 20
UCDP Conflict Encyklopedia. Timeline Arab Spring. 2011 The New York Times: World. Tunisia. [2012] 22 The New York Times: World. Tunisia. [2012] 23 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 148 24 BBC: News World. Arab uprising: Country by country: Tunisia. 2012 21
14
Článku 1 z Ústavy z roku 1959, který z islámského práva činil hlavní zdroj legislativy.25 V prosinci 2011 byl poté prozatímním prezidentem zvolen Moncef Marzouki, který jmenoval na post premiéra Hamadiho Jebali, generálního tajemníka Strany obnovy.26 I když se v zemi daří udržovat bezpečnost, jedním z problémů se kterými se vláda Tuniska po revoluci musí potýkat, jsou islámští extrémisté. Za vlády bin Alího bylo dění v mešitách kontrolováno, byla zde snaha zavést apolitický model islámu a extremisté byli silně potlačováni. Po pádu režimu získali kontrolu nad částí mešit ultrakonzervativní saláfisté a všeobecně se aktivita extrémistů zvýšila. Dochází ke střetům s bezpečnostními složkami, útokům a výtržnostem. Vláda prezidenta Marzukiho se snaží omezovat jejich aktivity, násilníci jsou zatýkání. Ale jelikož současná vláda odmítá použití brutálních metod minulého režimu, nejsou úspěchy tak výrazné. Aktivity extrémistů také poškozují image země, jako destinace ideální pro turisty. Tunisko se také potýká s občasnými protesty liberálů a konzervativních islamistů a dochází ke střetům těchto skupin s výše zmíněnými extrémisty.27
25
BBC: News World. Arab uprising: Country by country: Tunisia. 2012 The New York Times: World. Tunisia. [2012] 27 The New York Times: World. Tunisia. [2012] 26
15
5 5.1
Egypt Historie a situace v zemi před protesty
Dějiny sjednoceného státu (z původních městských států) počínají okolo roku 2300 před naším letopočtem, poté Egyptu vládly různé dynastie po tři tisíciletí. Poslední egyptská dynastie byla poražena Peršany roku 341 před Kristem. Dále v průběhu let Egyptu vládli Řekové, Římané a Byzanci. V 7. století Arabové přinesli do Egypta islám, arabský jazyk a vládli tomuto území po dalších šest století. Roku 1250 převzali kontrolu nad Egyptem Mamlúkové a vládli zemi až do dobytí říše Osmanskými Turky v roce 1517. Osmanská provincie Egypt potom existovala, alespoň formálně, až do 1. světové války.28 S dokončením stavby Suezského průplavu v roce 1869 se Egypt stává významným světovým dopravním uzlem, ale také se ocitá v dluzích a je závislý na dalších státech. Pod záminkou ochrany svých investic Velká Británie získala v roce 1882 kontrolu nad vládou Egypta.29 Roku 1953 se po vojenském puči Egypt stává oficiálně republikou, Gamal Abdel Nasser stojící v čele převratu v roce 1956 prezidentem a tento post zastává do své smrti roku 1970.30 Po něm převzal prezidentský úřad Anvar as-Sádát, který se také podílel na revoluci v roce 1952. Sádát přeorientoval svou politiku na Západ, dosáhl i uzavření míru s Izraelem a Egypt se stal první arabskou zemí, která oficiálně uznala stát Izrael. Po jeho smrti jej v úřadu následoval referendem zvolený Husní Mubarak. Prosazoval politiku nezúčastněnosti, ale povedlo se mu vyvést Egypt z politické izolace – podařilo se mu obnovit členství v Arabské lize států, aniž by došlo ke zhoršení vztahů s Izraelem.31 Za jeho vlády nebyl Egypt zastupitelskou demokracií, politický systém byl navržen tak, aby zajistil většinovou moc pro jeho Národní demokratickou stranu (National Democratic Party) na všech úrovních vlády.32 V 90. letech se vláda Egypta potýkala s povstáním islamistů, které vypuklo v důsledku zhoršení životních podmínek obyvatel a nemožnosti podílet se na formování politiky 28
Central Intelligence agency: The World Factbook. Africa: Egypt. [2013] Central Intelligence agency: The World Factbook. Africa: Egypt. [2013] 30 BBC: News Africa. Egypt profile: Timeline. 2012 31 BBC: News Africa. Egypt profile: Timeline. 2012 32 Freedom House. Egypt: Freedom in the world 2010. [2011] 29
16
země. Podezřelí militanti byli zatýkání a do roku 2000 se podařilo rozbít ozbrojenou infrastrukturu islamistů, poté se objevovaly spíše ojedinělé útoky cílené na zejména turistické oblasti či koptské křesťany. Represe politických a občanských svobod obyvatel však pokračovala.33 Na konci 90. let zaznamenal Egypt ekonomický růst, což palčivé problémy na chvíli odložilo, na začátku tisíciletí však zemi opět zasáhl ekonomický útlum. Nespokojenost se situací a vládou vyústila v protivládní demonstrace, ty však byly násilně potlačeny.34 V roce 2004 Mubarak jmenoval nový kabinet složený z mladých technokratů a představil hospodářské reformy zaměřené na otevření trhu. Do vrcholné politiky se zároveň zapojil i jeho syn Gamala a okruh jeho přátel, tudíž tyto kroky vzbudily obavy, že se jedná pouze o přípravy před předáním moci dědici. V tom samém roce neformální hnutí Kefaya, což v překladu znamená „dost“, složené ze sekularistů i islamistických aktivistů zorganizovalo historicky první demonstrace požadující přímo Mubarakovo odstoupení. 35 Tak jako v případě výše zmíněných protestů a pokusů o změnu v předchozích letech, ke kterým dále patřily i protesty odborářů nebo soudců, ani tentokrát nedošlo k zamýšlenému úspěchu. Seskupení, které tvořilo nejpočetnější, hlavní opozici proti Mubarakovi se nazývalo Muslimské bratrstvo. Jednalo se o organizovanou skupinu islamistů neuchylujících se k násilí, která sehrála významnou roli v průběhu protestů roku 2011 i v době poté. Jelikož politické strany založené na základě náboženské příslušnosti byly zakázány, tak jako víceméně jakékoliv jiné politické strany, kandidovali členové Muslimského bratrstva jako nezávislí. Členové tohoto hnutí byli také častými oběťmi vládní brutality a perzekuce.36 37 Volby v Egyptě všeobecně nedosahovaly mezinárodních standardů, a tudíž nebyly považovány za legitimní. Jako příklad tamní špatné situace bych uvedla prezidentské volby z roku 2005, které byly první s více kandidáty a vyústily v zatčení Mubarakova 33
Freedom House. Egypt: Freedom in the world 2010. [2011] Freedom House. Egypt: Freedom in the world 2010. [2011] 35 GELVIN, J. L. The Arab Uprisings. 2012; s. 48 36 Freedom House. Egypt: Freedom in the world 2010. [2011] 37 The New York Times: World. Egypt. [2012] 34
17
nejsilnějšího protivníka na základě velmi pochybných obvinění. 38 Politická situace v zemi se výrazně přiostřila po volbách v roce 2008, na Mubarakův režim byl vyvíjen ještě větší tlak a o nespokojenosti a požadované změně probíhala národní debata.39 Mezi další problematické otázky spadá otázka korupce, v zemi velmi rozsáhlé. Konkrétně se Egypt v roce 2010 umístil na 98. místě ze 180 podle Indexu vnímání korupce. Bohatství a moc byla v Egyptě koncentrována v rukou politických přátel a příbuzných prezidentské rodiny na úkor běžných obyvatel. V zemi byla také omezována svoboda tisku, vláda a její spojenci dominovali vysílacím médiím a využívali svého vlivu při kontrole tisku, nepohodlní žurnalisté a bloggeři byli perzekuováni. Svoboda shromažďování byla omezována také a situace týkající se soudnictví a spravedlnosti nebyla ani zdaleka ideální.40 V roce 1981 byl zaveden výjimečný stav, který byl zrušen až v době po Mubarakově pádu. Zákon o výjimečném stavu oficiálně implementovaný za účelem boje proti terorismu umožňoval zatýkání bez obvinění, zadržování podezřelých na tak dlouho jak uváží policie, omezování svobody projevu, shromažďování či existenci speciálního „bezpečnostního“ soudu. V důsledku politická byrokracie v Egyptě zasahovala do každodenního života obyvatel, objevovaly se případy násilí a mučení ze strany policie cílené na běžné občany. Co se týče ekonomické situace země a životních podmínek, za vlády prezidenta Násira byla ekonomika spíše centralizovaná, ale během úřadu prezidentů Sadata a Mubaraka se významně otevřela. V období 2004–2008 Mubarakova vláda prosazovala ekonomické reformy s cílem přilákat zahraniční investory a usnadnit růst HDP, tento proces byl však zpomalen globální ekonomickou krizí. I přes vysoký hospodářský růst, který Egypt zaznamenal v posledních několika letech, životní podmínky průměrných obyvatel zůstaly špatné.
41
Nespokojenost s režimem mezi obyvateli byla také z důvodu
nezaměstnanosti, která zasahovala zejména mladé obyvatelstvo, které tvoří v populaci
38
Freedom House. Egypt: Freedom in the world 2010. [2011] LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 87 40 Freedom House. Egypt: Freedom in the world 2010. [2011] 41 Central Intelligence agency: The World Factbook. Africa: Egypt. [2013] 39
18
země významný podíl. Nezaměstnanost mezi mladými lidmi dosahovala podobně jako v Tunisku vysokých hodnot, v Egyptě však až 43 % a tato špatná situace se týkala zejména vzdělaných lidí, později tvořících významnou část mezi protestujícími.42 5.2
Průběh protestů
Po pádu bin Alího v Tunisku vycházejí 16. ledna 2011 demonstranti do ulic i v Egyptě a vyjadřují svou nespokojenost s prezidentem Husním Mubarakem a jeho současným režimem. Na 25. ledna byly naplánovány rozsáhlé protesty a tento den byl vybrán, jelikož se jednalo o Národní den policie (The National Police Day) což dobře korespondovalo s účelem demonstrací. K požadavkům o ukončení zneužívání svých pravomocí ze strany policie přibylo zejména ukončení vlády Mubaraka, zlepšení situace týkající se korupce, nezaměstnanosti a také zrušení výjimečného stavu. 43 25. leden je poté často nazýván jako Den hněvu (The day of rage), do demonstrací se zapojily desítky tisíc obyvatel v různých městech po celé zemi a iniciativa, která byla zahájena jako skupina na Facebooku zaznamenala velkou podporu obyvatel z různých vrstev společnosti, i když významnou a početnou skupinu tvořili mladí obyvatelé, převážně ze střední třídy. Vysoká účast ze strany běžných obyvatel překvapila i samotné aktivisty a iniciátory protestů.44 Protestující v hlavním městě zamířili na náměstí Tahrír, kde vytvořili kemp. Toto náměstí se poté stalo symbolickým a také místem klíčových protestů po celou dobu snah o svrhnutí Husního Mubaraka.45 Den hněvu podpořilo účastí svých členů mnoho politických hnutí, opozičních stran a známých osobností. Například zakázané Muslimské Bratrstvo, We Are All Khaled Said Movement, National Association for Change v čele s aktivistou a držitelem Nobelovy ceny za mír Mohamedem ElBaradeiem, 6 April Youth Movement, Kefaya, 25 January Movement a další. 46
42
GELVIN, J. L. The Arab Uprisings. 2012; s. 20 FAHIM, Kareem a Mona EL-NAGGAR. Violent Clashes Mark Protests Against Mubarak’s Rule. In: The New York Times. 2011 44 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 88 45 UCDP Conflict Encyklopedia. Timeline Arab Spring. 2011 46 FAHIM, K. a M. EL-NAGGAR. Violent Clashes Mark Protests Against Mubarak’s Rule. In: The New York Times. 2011 43
19
28. ledna opět došlo k masovým demonstracím, jichž se zúčastnily desítky tisíc obyvatel po celém Egyptě. Z nařízení vlády byl odpojen internet na většině území, jelikož na Facebooku a Twitteru přibývalo pobídek k účasti na demonstracích. 47 Události z míst protestů byly přenášeny i tak jako v případě Tuniska televizní stanicí AlJazeera. O událostech se tak mohl dozvědět i zbytek světa, zároveň sami Egypťané mohli sledovat průběh protestů. Velké množství obyvatel se právě díky tomu, pohoršeni násilnou odpovědí režimu, také přidalo k protestujícím. Sami aktivisté nemohli zvítězit v boj s připravenými bezpečnostními složkami, zvyklými na podobné protesty z minulých let, masová účast obyvatelstva tedy sehrála významnou roli.48 1. února prezident Mubarak v televizním projevu oznámil, že se nebude znovu ucházet o prezidentské křeslo v nadcházejících volbách a zasadí se o požadované reformy. Jeho oznámení však demonstrující obyvatele neuspokojilo a pokračovali ve svém úsilí až do 11. února, kdy Husní Mubarak rezignoval a předal moc Nejvyšší radě ozbrojených sil (Supreme Council of the Armed Forces). K tomuto kroku jej kromě neustávajících protestů donutil i fakt, že se armáda po předchozím odmítnutí použití síly proti protestujícím, definitivně přidala na stranu demonstrantů.49 Tak jako v Tunisku se ani protestující v Egyptě nevyhnuli krveprolití. Demonstranti se ihned z počátku potkali se zmíněným tvrdým odporem ze strany policie, vzájemné střety byly neustálé, kromě policie se protestující museli postavit ozbrojeným skupinám podporovatelů Mubaraka. Do protestujících bylo stříleno, nejen gumovými projektily, dále byla používána například vodní děla. Protestující odpovídali házením kamenů či Molotovových koktejlů a vypálili několik budov včetně policejních stanic. 50 5.3
Vývoj po ukončení protestů
13. února Nejvyšší rada rozpustila parlament, na základě požadavků demonstrantů pozastavila ústavu a vyhlásila, že zůstane u moci po dobu šesti měsíců nebo do průběhu
47
AlJazeera: Middle East. Fresh protests erupt in Egypt. 2011 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 89, 90 49 UCDP Conflict Encyklopedia. Timeline Arab Spring. 2011 50 UCDP Conflict Encyklopedia. Egypt and the Arab Spring. 2011 48
20
řádných voleb.
51
Většinové protesty byly ukončeny, ne však zcela zastaveny,
bezpečnostní situace se nestabilizovala. Demonstrující deklarovali, že vytrvají, dokud neuvidí konkrétní kroky k demokratizaci státu a dokud kontrolu nad zemí nepřevezme řádně zvolená vláda civilistů. Následující období je pak provázeno nespokojeností s pomalou přeměnou země, špatnou vládou vojenské rady a obav z jejích snah ponechat si pravomoci v dlouhodobém časovém horizontu. Mezi demonstranty pomalu přestává převládat jednota, naopak se ukazují rozdílné zájmy. Na jedné straně stojí podporovatelé muslimského státu postaveného na základech Koránu a práva šaría, na druhé straně sekularisté usilující o demokratický stát. Dochází také k násilným střetům jednotlivých názorových či náboženských skupin, například radikální islamisté perzekuují křesťanské menšiny. V období od listopadu do ledna 2012 pak proběhla tři kola parlamentních voleb. Toto období je poznamenáno stále se opakujícími protesty, lidé například vychází do ulic z důvodu nesouhlasu s policejní brutalitou, kdy videa na internetu zachycují polici používající násilí a ostré střelivo proti protestujícím. Symbolickým se stává video mladé dívky, která je vlečena policií a bita.52 V lednu vyhlášené výsledky parlamentních voleb potvrdily očekávané vítězství pro islamistické politické strany. Muslimské Bratrstvo, které zformovalo Stranu svobody a spravedlnosti (Freedom and Justice party) získalo 38 % křesel, strana Al- Nour (nekompromisní islamisté) získala 29 % křesel. Dále koalice liberálních stran The liberal New Wafd a Egyptian Bloc coalition, středo-pravicová strana, se umístily souhlasně na třetím a čtvrtém místě.53 Na přelomu května a června poté dochází k definitivnímu zrušení výjimečného stavu a rozhodnutí v soudním procesu s Husním Mubarakem. On a bývalý ministr vnitra jsou odsouzeni k doživotí za neschopnost zastavit zabíjení protestujících během prvních šesti
51
MCGREAL, Ch. Egypt's military rejects swift transfer of power and suspends constitution. In: The Guardian. 2011 52 UCDP Conflict Encyklopedia. Timeline Arab Spring. 2011 53 Coleman, J. Egypt election results show firm win for Islamists. 2011
21
dnů demonstrací. Obyvatelé Egypta jsou s rozsudkem nespokojeni, jelikož očekávali tvrdší trest. 54 55 Krátce před druhým kolem prezidentských voleb pak vojenská rada podniká kroky a vydává prohlášení za účelem upevnění své vedoucí pozice v zemi. Druhé kolo se poté koná 16. a 17. června, proti sobě stojí kandidát Muslimského bratrstva Mohammed Mursi a Ahmed Shafiq, bývalý ministerský předseda Mubarakovy vlády. Výsledky voleb však přináší výhodu a větší váhu při vyjednávání s vojenskou radou pro civilní vládu. Podle informací egyptské volební komise získal zástupce Muslimského Bratrstva Mursi 51,7 % hlasů a Shafiq pouze 48,3 %. 56 V srpnu poté nově zvolený prezident Mursi poslal do nuceného odchodu do důchodu několik vysoce postavených generálů a vedoucích osobností vojenské rady. Tento krok byl motivován snahou získat vedení země zpět do rukou legitimně zvolené vlády civilistů. V listopadu však občany znepokojil, když si pomocí vydání dekretu garantoval široké pravomoci. Své jednání zdůvodnil snahou urychlit dosažení cílů revoluce. Následně v zemi opět vypukly masové protesty, mnoho soudců zahájilo stávku.57 Mursi pod nátlakem dodatek zrušil, ale na konci listopadu poté ústavní shromáždění narychlo hlasovalo o přijetí návrhu ústavy, kterou nezávislí analytici považovali za ukvapenou a špatně definovanou. Na její přípravě se také nepodílelo široké politické spektrum, jelikož Strana svobody a spravedlnosti nebyla ochotna přistoupit na variantu, že by členové ústavodárného výboru měli zastupovat všechny skupiny Egyptské společnosti a nereflektovat pouze výsledek současných voleb. Na počátku prosince vypukly pouliční boje mezi podporovateli Mursiho a odpůrci ústavy, které vyústily v zásah armády, jednalo se nejhorší střet mezi politickými frakcemi od puče vedeného Nasserem před šedesáti lety. I přesto proběhlo dvoukolové
54
SMITH-SPARK, L. For Mubarak, once Egypt's strongman, a long fall from grace. In: CNN: Middle East. 2012 55 CNN: Africa. Egypt lifts unpopular emergency law. 2012 56 The New York Times: World. Egypt. [2012] 57 The New York Times: World. Egypt. [2012]
22
hlasování a ústava byla 64% obyvatel přijata. Známkou nespokojenosti občanů však byla nízká, pouze 30% účast. 58 59
58 59
The New York Times: World. Egypt. [2012] Freedom House. Egypt: Freedom in the world 2013. [2013]
23
6 6.1
Libye Historie a situace v zemi před protesty
Území Libye ovládali v průběhu dějin Vandalové, Byzanci, Arabové, Turci a naposled Italové. Turci území ovládli v 16. století a tři provincie Tripolsko, Kyrenaika a Fezzán, na které byla Libye rozdělena, se staly součástí Osmanské říše.60 Roku 1911 převzala nad územím kontrolu Itálie. Během nadvlády Italů byli odpůrci potlačováni pomocí vojenských operací i koncentračních táborů. V roce 1934 došlo ke sjednocení tří výše zmiňovaných provincí a vznikla kolonie Libye. Roku 1942 jsou Italové vyhnáni Spojenci a provincie Fezzan spadne pod správu Francie, další dvě provincie pod správu Velké Británie. V roce 1951 konečně vzniká samostatná Libye se statutem konstituční monarchie v čele s panovníkem Idrisem I. al-Sanussi. 61 Roku 1959 byly nalezeny zásoby ropy a z původně chudého státu se podařilo vybudovat velmi bohatou zemi. V 60. letech se objevují názory, že velké množství bohatství z ropy končí v rukou krále a četná přítomnost zahraničních občanů je některými vnímána jako hrozba. Roku 1969 je král svržen plukovníkem Muammarem Kaddáfím, který vede vojenský puč. Přináší myšlenky arabského nacionalismu a státního socialismu pomocí znárodnění většiny ekonomických aktivit včetně ropného průmyslu.62 Postupem času ale začíná budovat režim založený na silných rodinných a kmenových vazbách. Nikdy se oficiálně nestal prezidentem Libye, pouze vůdcem, byl tak distancován od vlády a mohl ji libovolně kritizovat, aniž by poškodil sám sebe.63 Snažil se zavést alternativu mezi komunismem a kapitalismem a svůj systém nazval Jamahiriya. Tvrdil, že se jedná o vládu mas a lidé měli rozhodovat prostřednictvím místních rad. Svou teorii a zásady revoluce formuloval v tzv. Zelené knize. 64 Ve skutečnosti však byla Libye plně pod jeho absolutní kontrolou v rámci zavedeného autoritativního režimu. Sestavil hnutí revolučních výborů (Revolutionary Committees Movement), které měly za úkol dohlížet na revoluci, odstraňovat její nepřátele a jejich 60
BBC: News Africa. Libya profile: Timeline. 2012 BBC: News Africa. Libya profile: Timeline. 2012 62 BBC: News Africa. Libya profile: Timeline. 2012 63 STIXOVÁ, M. Ozbrojené konflikty po skončení studené války v severní a subsaharské Africe. 2011; s. 55 64 GELVIN, J. L. The Arab Uprisings. 2012; s. 71 61
24
členové působili ve většině institucí v zemi.
65
Kaddáfí také podporoval různé
teroristické či národně-osvobozenecké organizace v Evropě, a stál za řadou teroristických útoků. V důsledku byly na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN na Libyi uvaleny sankce a země se tak ocitla stranou mezinárodního společenství. Na začátku druhého tisíciletí však Libye svůj vztah k západu výrazně změnila a snažila se normalizovat vztahy s EU a USA.66 67 Pod záminkou všeobecného prospěchu v minulosti Kaddáfí zavedl také mnoho kontroverzních zákonů. Například jeden z vyvlastňovacích zákonů z roku 1978 stanovil, že každý mohl vlastnit pouze dům, ve kterém bydlel. Všechen další majetek připadl státu, což v praxi znamenalo, že byl přidělen Kaddáfího spojencům nebo příznivcům. Podobné zákony umožňovaly zabavování obchodů, kancelářských budovy, továren i půdy. Majitelé, kteří si stěžovali, končili i ve vězení.68 Kaddáfí, jeho rodina a vláda měli také pod kontrolou velkou část podnikatelského sektoru, který začal vznikat na přelomu tisíciletí v důsledku obratu v politice směrem k západu a upraveným principům volného trhu. Za dobu své vlády se Kaddáfímu hlavně díky obchodování s ropou podařilo nashromáždit ohromný osobní majetek, on a jeho příbuzní žili opulentním životním stylem, v luxusních rezidencích.69 Politické strany byly v Libyi zakázané přes 35 let a vláda striktně monitorovala politické aktivity. Občané se měli na moci podílet přímo, prostřednictvím již zmiňovaných místních rad. Korupce byla v Libyi rozšířená jak v soukromém sektoru, tak ve vládě, byla součástí celého systému, založeného zejména na zmíněných rodinných, kmenových či jiných neformálních vazbách. Dle Indexu vnímání korupce z roku 2010 se země umístila na 146. místě v pořadí ze 180 zemí. V zemi od roku 2009 nepůsobil nezávislý tisk, televize i internet také spadaly pod kontrolu vlády. Soudnictví
65
GELVIN, J. L. The Arab Uprisings. 2012; s. 71 BBC: News Africa. Libya profile: Overview. 2012 67 CIHELKOVÁ, E. Vnější ekonomické vztahy Evropské Unie. 2003; s. 175 - 177 68 The New York Times: World. Libya. c 2013 69 GELVIN, J. L. The Arab Uprisings. 2012; s. 72 66
25
jako celek zůstávalo podřízeno politickému vedení a pravidelně postihovalo politický disent. 70 V minulosti také docházelo k popravám disidentů, které probíhaly veřejně nebo byly vysílány na veřejných televizních kanálech. Událostí poukazující na krutost Kaddáfího režimu bylo také potlačení vzpoury ve vězení Abu Salim v roce 1996 v hlavním městě. Vězni, nejčastěji trestaní za spojenectví s islamistickou opoziční skupinou stojící proti režimu, si vzali rukojmí a požadovali lepší životní podmínky a obnovení svých práv. Během vyjednávání však vězeňská stráž vyhnala vězně na otevřené prostranství, kde na ně zaútočili ostrou střelbou a házením granátů. Zemřelo zde okolo 1200 mužů. Právník, který reprezentoval rodiny zemřelých snažících se vypátrat, co se stalo s jejich zmizelými rodinnými příslušníky, byl v roce 2011 zatčen, což přimělo pozůstalé uspořádat demonstraci v Benghází a tím se i podílet na počátcích revoluce.71 Obyvatelstvo se kromě zmíněné korupce, násilným potlačováním odpůrců a s tím souvisejícím nedodržováním lidských práv potýkalo i s dalšími problémy, jako je chudoba či nezaměstnanost. Druhá jmenovaná dosahovala v roce 2010 13 %, a týkala se opět zejména mladých obyvatel mezi 15–25 lety, kteří tvořili 34 % libyjské populace.72 V zemi panovalo také všeobecné rozhořčení z nemožnosti se prakticky podílet na politice země a znemožnit tak obohacování se příjmy z ropy vysokými představiteli režimu. Tradičně nejvíce zanedbávaná byla města ve východní části země, kde se nacházelo i Benghází a kde byly příjmy z ropy redistribuovány velmi málo, což se podepisovalo na stavu infrastruktury i životní úrovni obyvatel. 73 Pokud bych měla poukázat alespoň na nějaká pozitiva Kaddáfího režimu vůči obyvatelstvu, byl by to bezplatný přístup ke vzdělání a zdravotnictví. 6.2
Průběh protestů
Násilné protesty a střetnutí v Libyi započaly v polovině února roku 2011 ve městě Benghází na východě země. 17. únor byl vyhlášen jako Den hněvu a všechny skupiny 70
Freedom House. Libya: Freedom in the world 2010. [2011] GELVIN, J. L. The Arab Uprisings. 2012; s. 72 72 GELVIN, J. L. The Arab Uprisings. 2012; s. 20 73 GELVIN, J. L. The Arab Uprisings. 2012; s. 81 71
26
v opozici proti Kaddáfího vládě byly vyzvány, aby protestovaly a daly najevo svůj nesouhlas s politickou a ekonomickou situací v zemi.74 15. února však došlo k zatčení Fathima Terbila, právníka rodin obětí masakru ve vězení Abu Salim a několik stovek příbuzných a jejich příznivců započalo demonstrace již toho dne a 17. února již bylo v ulicích Benghází na 6000 demonstrantů.75 Reakce režimu byla okamžitá, záhy došlo ke střílení do davu ze strany bezpečnostních složek. Protesty se však postupně rozšířily do jiných měst na východě a dorazily i do hlavního města Tripolisu. Kaddáfí také vyslal žoldáky a ozbrojené vězně s cílem zbavit ulice protestujících.76 Po těchto událostech se začaly objevovat zprávy, že jsou proti protestujícím používány ozbrojené letouny a Libye byla také odpojena od internetu, jelikož se protestující ve velké míře organizovali pomocí sociálních médií. 77 Protesty byly opět přenášeny AlJazeerou, což pomohlo jejich rozšíření, události přivedly do boje více a více kmenů či rodin, jichž se násilí páchané na protestujících přímo dotklo. 78 Demonstrující tvořili především civilisté jako učitelé, studenti, právníci, pracovníci z ropných plošin ale také profesionální vojáci, kteří přeběhli z libyjské armády či jiných ozbrojených složek. Jednalo se o lidi různých politických i dalších názorů. 22. února 2011 vydal plukovník Kaddáfí prohlášení, ve kterém obvinil ze situace v Libyi západní svět a oznámil, že se nevzdá své moci a zemi neopustí, nadále pokračoval v tvrdém potlačování protestů. 27. února byl vyhlášen vznik Prozatímní národní rady (National Transitional Council) jako vedoucí složky povstání sdružující skupiny v opozici proti Kaddáfího vládě. Radu vytvořili bojovníci za svobodu, bývalí politici, náboženští vůdci a také Libyjci dříve žijící v zahraničí. Během března poté došlo k úplnému zastavení těžby ropy, nejdůležitějšího zdroje příjmů státu. 79 Do počátku března měly události již 6000 obětí a po počátečních úspěších začali být rebelové z dobytých území vytlačováni Kaddáfího jednotkami, bylo ohroženo i jejich 74
GELVIN, J. L. The Arab Uprisings. 2012; s. 80 GELVIN, J. L. The Arab Uprisings. 2012; s. 81 76 UCDP Conflict Encyklopedia. Timeline Arab Spring. 2011 77 UCDP Conflict Encyklopedia. Timeline Arab Spring. 2011 78 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 112 79 UCDP Conflict Encyklopedia. Timeline Arab Spring. 2011 75
27
hlavní centrum v Benghází. 16. března varoval Kaddáfí své odpůrce, že použije veškeré dostupné prostředky, aby je vyhledal a usmrtil. 80 17. března Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci číslo 1973. Usnesení vytvořilo právní základ pro vojenskou intervenci v Libyi, požadovalo "okamžité příměří" a opravňovalo mezinárodní společenství k vytvoření bezletové zóny a využití veškerých nezbytných prostředků na ochranu civilistů. Byla vytvořena koalice států ochotných se zapojit v čele s NATO. 81 Rezoluce byla přijata na základě hlasování, kdy 10 členů Rady bezpečnosti se vyjádřilo pro, včetně tří stálých členů a to Francie, Velké Británie a USA. Proti nebyl žádný z členů, hlasování se však zdrželi stálí členové Rusko a Čína a nestálí členové Brazílie, Německo, Indie. 82 Cílem rezoluce byla tedy především ochrana civilistů před útoky Kaddáfího letounů soustředících se na města, která mohla být útočišti povstalců. Boje mezi povstalci a Kaddáfího jednotkami pokračovaly i po zavedení bezletové zóny, se střídavými výsledky na obou stranách a dalšími oběťmi na straně civilistů. Byly zaznamenány i snahy Kaddáfího jednotek znemožnit dodání humanitární pomoci zasaženému obyvatelstvu.83 Kaddáfího spojenci obvinili NATO ze zabití velkého množství civilistů při svých bombových útocích. Čísla udávaná Kaddáfím však nepotvrdili zahraniční novináři přítomni v zemi. Ve velké míře se objevují především obvinění a kritika metod, které používají Kaddáfího jednotky. Jedná se např. o tříštivé bomby, falešnou kapitulaci a také znásilňování. Avšak ozbrojené síly rebelů v opozici proti Kaddáfímu se také měly dopustit vážných porušení práv, zahrnujících válečné zločiny. Kritice organizací zabývajících se lidskými právy byly podrobeny i nálety, které v Libyi provádělo NATO, a měly za následek smrt civilního obyvatelstva.84 85 23. srpna následně rebelové s leteckou pomocí NATO definitivně dobyli Tripolis a o tři dny později z Benghází do hlavního města přesunula své působiště i Prozatímní národní 80
LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 112 UN News Centre. Security Council authorizes ‘all necessary measures’ to protect civilians in Libya. 2011 82 JONES, B. Libya and the Responsibilities of Power. 2011 83 UCDP Conflict Encyklopedia. Timeline Arab Spring. 2011 84 The New York Times: World. Libya. [2012] 85 UCDP Conflict Encyklopedia. Timeline Arab Spring. 2011 81
28
rada. 86 20. října došlo k další důležité události, a to dobití města Syrta, Kaddáfího tradiční bašty a rodného města. V ten samý den byl zabit i plukovník Kaddáfí a o tři dny později Prozatímní národní rada vyhlásila oficiální osvobození Libye. Následně byla tato rada uznána OSN jako libyjský legitimní řídící orgán.87 6.3
Vývoj po ukončení protestů
31. října skončil mandát OSN na operaci NATO v Libyi a na konci listopadu byla jmenována prozatímní vláda, jejímž nejdůležitějším úkolem bylo zajistit řádný průběh voleb, které byly plánovány nejpozději do roka. Volby do Generálního národního kongresu pak proběhly 7. července 2012, poté co byly přesunuty z dřívějšího červnového data z důvodu technických a logicistických problémů. Volby proběhly za vysoké účasti voličů, ale nikoliv zcela bez problémů. Regionální rivalita na východě země přerostla v ozbrojené útoky na hlasovací místnosti, několik jich muselo být uzavřeno. Ale vzhledem k násilí, které v zemi probíhalo v předchozích měsících, byly volby považovány za úspěšné. 88 17. července byly vyhlášeny oficiální výsledky a Aliance národní síly (National Forces Alliance) zvítězila s 48,1% hlasů. Za ní se umístila Justice and Construction Party s 10,3 % hlasů, která je odnoží Muslimského bratrstva a jejich politické strany působící v Egyptě. 89 Další výzvou pro prozatímní vládu v době před volbami a nově zvolený národní kongres v následujícím období bylo a bude získat zpět velké množstvím zbraní rozšířených mezi obyvateli a vyřešit problémy související s existencí různých skupin s rozdílnými zájmy v rámci libyjské společnosti. I po ukončení bojů docházelo a dochází ke střetům mezi rozlišnými aktéry, ať už mezi příslušníky odlišných kmenů, příslušníky milicí a obyvateli nebo osobami s vlastním zájmy. Výjimkami nejsou ani útoky na konkrétní vlivné nebo nepohodlné osobnosti a střety mají za důsledek také oběti na životech. 90
86
UCDP Conflict Encyklopedia. Timeline Arab Spring. 2011 UCDP Conflict Encyklopedia. Timeline Arab Spring. 2011 88 The New York Times: World. Libya. [2012] 89 Libya Herald. National Forces Alliance sweeps party lists as election results finally announced . 2012 90 The New York Times: World. Libya. [2012] 87
29
Mediálně a vůbec celosvětově nejvíce sledovaný byl incident z 11. září roku 2012, kdy ozbrojená skupina islamistické milice zaútočila v průběhu noci na americký konzulát v Benghází. Útok vyústil ve smrt čtyř amerických občanů včetně ambasadora J. Ch. Stevense. 91 V Benghází následně propukly masové demonstrace, obyvatelé dávali najevo, že s útokem nesouhlasí a islamistická milice Ansar al – Sharia, zodpovědná za útok, byla donucena uprchnout. Ze strany demonstrujících zaznívala nespokojenost s ozbrojenými útoky a výzvy aby revoluce, kterou obyvatelé země uskutečnili, nepřišla díky takovýmto incidentům vniveč.92 V listopadu poté složila přísahu nově sestavená vláda a také byly uzavřeny hranice na jihu a v jižních provinciích byla vyhlášena válečná zóna. K tomuto zákroku došlo z důvodu vzrůstajícího násilí a bezpráví v oblasti, také s cílem zastavení přílivu nelegálních přistěhovalců a zboží.93
91
The New York Times: World. Libya. [2012] BBC: News Africa. Libya: Islamist militia bases stormed in Benghazi. 2012 93 BBC: News Africa. Libya orders borders in south closed. 2012 92
30
7
Komparace událostí ve zkoumaných zemích
V této části práce se budu zabývat identifikací společných prvků a rozdílů týkajících se situace před revolucemi, jejich průběhem a následně situací po nich. 7.1
Analýza a komparace situací před protesty
Na základě první části práce lze shrnout určitá kritéria, která byla pro občany všech tří zkoumaných zemí společná. Obyvatelé zde žili pod nadvládou autoritativních režimů, reprezentovaných silnou osobností starší věkové kategorie v jejich čele. Také lze tvrdit, že autoritáři ve všech zmíněných zemích zneužívali svá postavení k obohacování sebe a svých spojenců, k čemuž jim dopomáhaly nastolené reformy ve směru neoliberalismu. Korupce počínající u samotné vlády byla rozšířená i v rámci společnosti a běžných obyvatel. Toto uspořádání také znemožňovalo existenci plně fungující občanské společnosti podílející se na tvorbě politiky a státních institucí. Režimy více či méně zasahovaly do každodenního života svých občanů, potlačovaly jejich svobody a práva. Jako
klad
je
možné
vnímat
současné
potlačování
praktik
islamistických
extremistických skupiny. Většina obyvatel v zemích však byla také postižena zhoršujícími se životními podmínkami díky rostoucí nerovnosti, příjmovým rozdílům, špatné ekonomické situaci a zejména nezaměstnanosti čí podzaměstnanosti týkající se hlavně mladého obyvatelstva, tvořícího podstatnou část populace všech tří zemí a majícího v budoucích událostech důležitou roli. Kombinace těchto faktorů vyústila v nulové vyhlídky na budoucí uplatnění u této mladé generace společné pro všechny země. Tyto charakteristiky tedy lze považovat za obecně platné, avšak při hlubším prozkoumání se v zemích objevují jistá specifika. Tak jako společné prvky se objevují i výrazné rozdíly, s určitostí tedy nelze považovat podmínky před začátky povstání v těchto zemích za totožné. Pro možnost přesnějšího zhodnocení rozdílů byla vytvořena tabulka 1.1 zobrazující vybrané ukazatele podávající údaje o konkrétní situaci v zemích před revolucemi. Chtěla bych však upozornit, že údaje vztahující se k těmto zemím se v rámci různých zdrojů liší, někdy i výrazně. V této práci jsou použity se záměrem nastínění trendů, ne přesné charakteristiky.
31
Tab. 1: Vybrané ukazatele (vlastní návrh na základě uvedených zdrojů)
Tunisko
Egypt
Libye
HDP na osobu94
9 425 (2010)
6 141 (2010)
16 897 (2009)
Míra nezaměstnanosti
14,2 % (2008)
8,7 % (2008)
(30 %)96 (2004)
3,8 %
20,0 %
30,0 %
Index lidského rozvoje98 (2010)
0,710 (81. ze 169
0,661 (101. ze 169
0,773 (53. ze 169
zemí)
zemí)
zemí)
Index vnímání korupce99 (2010)
4,3 (59. ze 178 zemí)
3,1 (98. ze 178 zemí)
2,2 (146. ze 178 zemí)
Obyvatelstvo 1529 let100
29 % (2010)
32 % (2010)
34 % (2010)
Míra nezaměstnanosti 15-29 let101
30 % (2010)
43 % (2010)
/
Giniho index102
0,361 (2010)
0,304 (2008)
/
95
Obyvatelstvo pod hranicí chudoby97
94
The World Bank. GDP per capita. c 2013; PPP international USD The World Bank. Unemployment, total (% of total labour force). c 2013 96 CIA: The Word Factbook. Field listing: Unemployment rate. [2013] 97 CIA: The Word Factbook. Field listing: Population below poverty line. [2013]; poslední zaznamenané hodnoty 98 UNDP. Human Development Index 2010. [2011]; 1 – vysoká úroveň rozvoje, 0 – nízká úroveň 99 Transparency International. Corruption Perception Index 2010. [2011]; 1 – vysoká korupce, 10 – bez korupce 100 GELVIN, J. L. The Arab Uprisings. 2012; s. 19 101 GELVIN, J. L. The Arab Uprisings. 2012; s. 19 102 The World Bank. GINI index. c 2013; 0 – absolutní rovnost v příjmech, 1 – vysoká příjmová nerovnost 95
32
Libye zde dominuje v ukazateli HDP na obyvatele, jehož hodnota je oproti zbývajícím zemím vysoká díky příjmům z ropy a může nesprávně naznačovat vysokou životní úroveň obyvatelstva. To, že situace zde nebyla ani zdaleka tak ideální, potvrzují hodnoty pro množství obyvatel pod hranicí chudoby, kterých bylo v Libyi v roce 2010 30%. V zemi je předpokládána i vysoká příjmová nerovnost, hodnotu Giniho indexu se však nepodařilo dohledat. Naopak překvapivě dobře se Libye umístila v hodnocení Indexu lidského rozvoje, což bych přičetla bezplatnému školství a zdravotnictví fungujícímu v Libyi a také právě vysokému HDP na obyvatele zahrnutému v hodnocení tohoto indexu. Nejhůře se pak v této kategorii umístil Egypt. Zajímavé je také velmi nízké procento obyvatel pod hranicí chudoby v Tunisku, konkrétně 3,8 %, kde i přesto povstání započala. V Egyptě tato část populace tvořila 20 %. V tabulce je také znázorněna problematika nezaměstnanosti mladých, často zmiňovaná v souvislosti s událostmi hlavně v Tunisku a Egyptě. Na rozdíl od poměrně vysokých údajů o nezaměstnanosti jsou procentuální podíly nezaměstnaných mladých obyvatel opravdu alarmující, jedná se o 3 0% v Tunisku a 43 % v Egyptě. Údaj pro Libyi se nepodařilo dohledat. V tabulce je také zachycena často zmiňovaná skutečnost výrazného podílu mladé populace v celkovém počtu obyvatel a dále také Giniho indexem hodnocená určitá příjmová nerovnost, která je považována za jeden z charakteristických znaků pro země zasažené těmito protesty. Ekonomická situace před revolucemi v Egyptě a Tunisku tedy byla charakteristická rostoucí nezaměstnaností z důvodu ekonomické krize, zvyšujícími se cenami potravin a vysokou inflací spotřebitelských cen. Toto přispělo ke zhoršujícím se životním standardům, zasahujícím zejména již zmíněnou mladou populaci a omezující její budoucí ekonomické perspektivy. Kromě ekonomické krize přičítali nespokojení obyvatelé prohloubení špatné ekonomické situace zavedení nepopulárních tržních reforem a privatizaci. 103 Ekonomiku Libye problémy související s ekonomickou krizí také zasáhly, hrají zde však významnou roli příjmy z ropy, které ale v zemi nebyly rovnoměrně distribuovány a byly zneužívány k obohacování se elit, proti čemuž pak
103
BEHR, T. a M. AALTOLA. The Arab uprising: Causes, prospects and implications. 2011
33
občané ve velké míře protestovali.104 Hanafi se například zmiňuje o viditelné chudobě a nedostatečné infrastruktuře nacházející se mimo hlavní město Tripolis.105 Velkým zdrojem nespokojenosti byly vedle ekonomických problémů i nedostačující politické a občanské svobody, požadavky na dodržování práv, nerovné či malé příležitosti pro osobní rozvoj a projev. Například v Tunisku, jak jsem již zmínila, i přes nízké procento obyvatel pod hranicí chudoby protesty započaly nejdříve. Na důležitou motivaci v podobě dostatečných práv a svobod poukazuje i průzkum týkající se lidí nespokojených se svými životními podmínkami, kdy se jejich počet v roce 2010 oproti předchozímu roku v Egyptě a Libyi sice zvýšil, ale v Tunisku opět snížil. 106 Breisinger a spol. v této souvislosti používají i příkladu Libye, ačkoli má země vysoký příjem na hlavu, panuje i zde vysoká nespokojenost s podmínkami k životu.107 V tomto případě bych však hodnocení přičítala spíše faktu, že bohatství bylo drženo v rukou několika málo lidí na úkor širokých mas. Velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi jsou dále patrné i v rámci údajů o korupci, nejlepší situace panovala v tomto ohledu v Tunisku. Jak vyplývá z první části práce, i zde byla korupce velmi rozšířená zejména mezi vysoce postavenými osobami v čele režimu. Prezidentova administrativa však nebyla závislá na akumulaci malých úplatků, které podvracely byrokracie např. v Libyi nebo i v Egyptě. V Egyptě byla situace tedy horší, korupce se projevovala v každodenním životě lidí ve větší míře. Oficiálně bylo v Egyptě vše od řidičského průkazu až po vzdělání velmi levné, ale neoficiálně byly veškeré transakce spojeny s úplatky. 108 Velmi závažná byla korupce a brutalita projevující se ze strany policie, které zákon o výjimečném stavu dával velmi široké pravomoci, bez nutné kontroly shora. Nejhůře je však situace hodnocena v Libyi, kde nefunkčnost institucí a neustálý dohled ze strany režimu způsobil vznik celého systému postaveného na základě rodinných a kmenových vazeb. I toto poukazuje na nehomogennost Libye, která je dána již historicky, jelikož vznikla spojením tří dříve
104
BEHR, T. a M. AALTOLA. The Arab uprising: Causes, prospects and implications. 2011 HANAFI, S. The Arab revolutions; the emergence of a new political subjectivity. 2012 106 BREISINGER, C., O. ECKER a P. AL-RIFFAI. Economics of the Arab awakening. 2011 107 BREISINGER, C., O. ECKER a P. AL-RIFFAI. Economics of the Arab awakening. 2011 108 ANDERSON, L. Demystifying the Arab Spring. 2011 105
34
nezávislých oblastí. V tomto ohledu jsou Tunisko a Egypt země relativně homogenní a s určitou historií, což jim dává výhodu ve schopnosti sjednotit své představy o budoucím směřování země v následujících obdobích. Tunisko naopak vyniká nad Egyptem kontrolou režimu nad médii a omezováním svobody projevu občanů. V tomto ohledu byl zdejší režim jeden z nejrepresivnějších v regionu, panovala zde důrazná a tvrdá cenzura, propracovaný systém zabránění vstupu nežádoucích informací. Oproti tomu v Egyptě probíhala otevřená politická debata kritizující nedostatky režimu, fungovala zde i přes represe ze strany režimu opoziční média a aktivisté. 109 Také historie protestů a povstání je zde bohatší než v obou dalších zemích. V Libyi pak byli odpůrci režimu organizováni nejméně, nebyl zde ani náznak funkční občanské společnosti či politické opozice. Na rozdíl od Egypta či Tuniska neměla Libye systém politických spojenectví, síť hospodářských sdružení nebo národních organizací žádného druhu. I zde hrály významnou roli sítě rodinných klanů nahrazující služby veřejného sektoru a poskytující bezpečí, jistoty, služby či základní komodity. 110 Situace v zemi byla v tomto ohledu komplikovaná tím, že se oficiálně jednalo o vládu lidu, a Kaddáfí se sám stavěl mimo vedení země, tudíž z případných selhání mohl obviňovat právě oficiální vládu. Na průběh událostí arabského jara měly významný vliv armády daných zemí a jejich postavení před událostmi dává napovědět budoucímu vývoji. Anderson popisuje roli armády v Tunisku jako nejméně významnou, její postavení v zemi bylo ve stínu bezpečnostní služby, nedominovala místní ekonomice a ani se v minulosti neúčastnila žádného konfliktu.111 V rámci protestů však byla velkým přínosem tím, že se postavila na stranu protestujících a později se nevměšovala do záležitostí vedení země. Naopak v Egyptě stáli v čele armády generálové, kteří si vysloužili své pozice v letech 1967 a 1973 ve válkách s Izraelem, a kteří úzce spolupracovali s USA od mírové dohody s Jeruzalémem v roce 1979. Armáda byla tedy v Egyptě velmi respektovaná, spojená s domácí ekonomikou a její představitelé čerpali ze svého postavení mnoho výhod.112 109
LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 87 ANDERSON, L. Demystifying the Arab Spring. 2011 111 ANDERSON, L. Demystifying the Arab Spring. 2011 112 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 87 110
35
Důležitým faktorem je i skutečnost, že vedení armády nepohlíželo na budoucí možné postavení Mubarakova syna v čele režimu s uspokojením. Gamal Mubarak nebyl u armády v oblibě, jelikož sám vojenskou službu neabsolvoval, nepojily je tedy silné vazby a bylo možné, že by za své vlády negarantoval armádě její dosavadní privilegia.
113
V Libyi pak měl Kaddáfí veškeré bezpečnostní složky tvrdě pod
kontrolou, dosazoval na důležité pozice své spojence avšak moc a prostředky mezi ně rozděloval tak, aby jej nemohli ohrozit. Armáda se tedy v průběhu protestů podílela na boji proti občanům, ale jak píše Haseeb, byly zde časté případy, kdy vojáci různých postavení nesouhlasící s násilím a režimem či celé jednotky se postupně přidávali na stranu rebelů.114 7.2
Analýza a komparace průběhu protestů
Nejdříve tedy protesty započaly v Tunisku, následovány Egyptem a poté Libyí. Protesty se ze zemí přelévaly postupně a navzájem se ovlivňovaly, tudíž je v jejich průběhu možné nalézt následující spojitosti. Ve všech případech byly motivovány již zmíněnými socioekonomickými, politickými a lidsko-právními „problémy“ – nedostatky režimů. Protestující sdíleli ať už od počátku nebo až postupem času požadavek na ukončení vlády nenáviděných diktátorů, čehož bylo ve všech případech dosaženo. Dále protestující plánovali dosáhnout zastavení zneužívání moci ze strany režimu i bezpečnostních složek, dodržování lidských práv, svobody projevu a shromažďování, politické participace, zlepšení ekonomických podmínek a s tím související zmenšení nerovnosti, událostmi se prolínalo všudypřítomné volání po důstojnosti. Protestům byla společná výrazná účast mladého obyvatelstva a následná participace i dalších věkových kategorií i vrstev společnosti, různých občanských hnutí, opozice i náboženských skupin. Za jeden z hlavních pojících prvků demonstrantů považuji právě jejich demografickou příslušnost a společné problémy – jednalo se o skupinu mladých obyvatel s neoptimistickými vyhlídkami na budoucnost, zejména v oblasti nalezení zaměstnání.
113 114
LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 87 HASEEB, Khair El-Din. The Arab Spring Revisited. 2012
36
Ani v jedné ze zemí se v souvislosti s protesty neangažovala ani z nich nevyšla významná vůdčí osobnost, jak tomu bylo v minulosti, když se v těchto zemích měnily režimy. Ve všech případech došlo k využití moderních médií a informačních technologií při organizaci revolucí a protesty byly zahájeny s cílem vést je v duchu nenásilí pomocí hromadných demonstrací. Odpovědí na demonstrace byla snaha o jejich násilné potlačení ze strany bezpečnostních složek. Ovšem pokud se opět zaměříme na konkrétní události a fakta, dojdeme k závěru, že v průběhu protestů se mezi jednotlivými zeměmi objevuje značné množství rozdílných prvků. Naznačuje to již samotný počátek protestů, který se v Tunisku odehrál na periferii, konkrétně ve městě Sídí Bú Zíd na jihu země a až poté se postupem času protesty rozšířily do hlavního města. V Libyi byly protesty také zahájeny v periferní a zanedbávané oblasti na východě ve městě Benghází, které bylo tradičně centrem odporu proti Kaddáfímu. Jak popisuje Haseeb, zde se protesty nějakou dobu držely, poté se rozšířily do dalších měst a do hlavního města dorazily až s ozbrojenými rebely v závěru konfliktu, jelikož v Tripolisu měl Kaddáfí silnou základnu podporovatelů. 115 Naopak v Egyptě byl počátek protestů situován zejména do hlavního města Káhiry a několika dalších významných měst a až poté se protesty rozšířily po celé zemi. V každé zemi je také možné identifikovat výrazný lidský příběh nebo událost, která vzbudila všeobecný nesouhlas a je považována za určitý katalyzátor dalších událostí. Každá tato událost je jiná, reagující na rozdílné poměry. V Tunisku se jednalo o upálení Mohammeda Buazíziho, v Libyi o masakr ve věznici Abu Salim a v Egyptě o kauzu spojenou s Khaledem Saidem, který byl policí vyvlečen z internetové kavárny a před zraky svědků ubit, což policie poté popřela. Následně byla vytvořena stránka na Facebooku „We are all Khaled Said“, která rozšířila povědomí o této události a vzbudila všeobecné pobouření. Zajímavé na všech těchto událostech je, že nebyly jedinými podobnými činy v těchto zemích, z Tuniska jsou známé i jiné případy upálení a z Egypta i jiné případy brutality policie. Avšak tyto konkrétní události nabyly takové důležitosti a symboliky právě kvůli jejich rozšíření na sociálních sítích a poté v médiích
115
HASEEB, Khair El-Din. The Arab Spring Revisited. 2012
37
v daný čas. Významnou roli také hraje to, že umožnily velkému množství lidí se s nimi ztotožnit, jelikož představovaly nejpalčivější problémy jednotlivých zemí. Jelikož protesty v Tunisku započaly vlnu arabského jara, nebyly tak dobře organizované jako poté například v Egyptě. Protesty v Tunisku byly také nejméně očekávané, jak jejich počátek projevující se spontánními demonstracemi tak jejich překvapivé zakončení v podobě útěku bin Alího ze země. Ozbrojené složky v Tunisku neměly zkušenosti s takovýmto typem demonstrací, také se uchýlily k násilí jako v Egyptě, ale ne v tak brzkém stádiu jako Libyi. V Egyptě byly bezpečnostní složky naopak připravené, demonstrace byly oznámeny předem ale i přesto úspěšné. Egypťané byli motivování událostmi z Tuniska, také historie podobných protestů v zemi umožnila získání zkušeností nejen pro ozbrojené složky ale i protestujícím, a to se odrazilo v lepší organizaci. V Libyi byly také protesty svolány, započaly však ještě předvečer plánovaného dne ve snaze zmást bezpečnostní složky a také v důsledku zatčení právníka rodin obětí z vězení Abu Salim. Z mého pohledu museli aktivisté předpokládat, že reakce režimu bude násilného charakteru, vzhledem ke zkušenostem s brutalitou režimu, velkou roli zde tedy s největší pravděpodobností hrály úspěchy Tuniska a Egypta dodávající protestujícím potřebnou odvahu vedle odhodlání zbavit se nenáviděné tyranie. V rámci charakteristiky protestujících zaznívají spíše společné prvky, jako nižší věkové kategorie, střední třída či vzdělanost. I zde však lze nalézt prvky specifické pro každou zemi. V Egyptě převládali právě nezaměstnaní studenti, dále k organizaci protestů později významně přispělo i relativně organizované Muslimské Bratrstvo. V Tunisku naopak žádná takto zformovaná opoziční síla neexistovala, proto hrály velkou roli právě odbory, které po spontánním počátku převzaly iniciativu nad organizací protestů. Ve všech třech zemích však převládal počet běžných občanů než těch organizovaných do sdružení či skupin a právě početná účast běžného obyvatelstva různých společenských tříd sehrála nejdůležitější roli. Velký význam, zejména v Tunisku a Egyptě, měly aktivity právníků a soudců a jejich stávky a protesty. Naopak v Libyi, jak argumentuje
38
Delacoura, některé důležité sociální a politické entity pokračovaly v podpoře Kaddáfího a jeho svržení by pravděpodobně nebylo bez vnějšího zásahu možné.116 Protestující byli vystaveni rozdílnému množství násilí ze strany režimu a podle toho se odvíjely i činy páchané samotnými protestujícími. V Tunisku vše proběhlo nejklidněji, více obětí na životech kvůli represím ze strany bezpečnostních složek bylo zaznamenáno v Egyptě a jednoznačně nejhůře se situace vyvinula v Libyi. Společné je ale opět to, že násilí protestující spíše vyburcovalo a přimělo se podílet na pádu režimů, než že by mělo plánovaný odstrašující účinek. V Tunisku se protestující uchýlili například k rabování budov, zapalování pneumatik či aut, situace byla horší v Egyptě, kde došlo i k útokům na policisty, vypalování věznic či policejních stanic.117 V Libyi pak byli odpůrci režimu obviňováni z porušování práv i válečných zločinů, i když v menší míře než Kaddáfího jednotky. V Tunisku a Egyptě diktátoři po několika dnech protestů a neúspěchu bezpečnostních složek nabídli protestujícím určité ústupky v podobě personálních změn ve vedení země či splnění některých jejich požadavků. Tyto nabídky však přišly až příliš pozdě a pro protestující nebyly dostačující, Delacoura vyzdvihuje zejména politickou reakci bin Alího, která byla velmi opožděná a nedostatečná, zřejmě z důvodu překvapení. 118 Naopak v Libyi Kaddáfí reagoval okamžitě rychle a rozhodně, což dle Delacoury zvýšilo jeho šance na přežití, ale naopak přispělo ke zvýšení násilí v konfliktu a vynutilo si zásah zvenčí. 119 Násilné taktiky se držel po celou dobu a žádné ústupky nenabídl, naopak se uchyloval k výhružkám. V Libyi i Egyptě byly režimy iniciovány demonstrace na jejich podporu, avšak účast na nich v porovnání s těmi proti režimu byla velmi malá.
116
DALACOURA, K. The 2011 uprisings in the Arab Middle East: political change and geopolitical implication. 2012 117 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 91 118 DALACOURA, K. The 2011 uprisings in the Arab Middle East: political change and geopolitical implication. 2012 119 DALACOURA, K. The 2011 uprisings in the Arab Middle East: political change and geopolitical implication. 2012
39
V Libyi se tedy armáda nepostavila na stranu protestujících tak jako v Tunisku a Egyptě a situace se vyvinula v občanskou válku plnou násilí. Dle Haseeba situaci zhoršily také s Kaddáfím spřátelené ozbrojené skupiny obyvatel působící v zemi. 120 Ačkoli tak jako v Egyptě a Tunisku byly protesty iniciovány místními aktéry s odhodláním řešit domácí problémy, situace v Libyi vyústila v zásah mezinárodního společenství. Revoluce v Tunisku a Egyptě tedy proběhly bez přímého zásahu zvenčí. Mezinárodní společenství na tyto události působilo pouze formou vytváření tlaku na obyvateli nechtěné diktátory. Události přenášela intenzivně televizní stanice AlJazeera a tím umožnila sledování přímého dění v zemích a vzbudila pozornost zahraničních médií a pozorovatelů. Sami protestující také šířili informace a videa přímo z demonstrací pomocí internetu a sociálních sítí. V rámci událostí došlo i k několika mírně kontroverzním reakcím, například Francie na počátku protestů v Tunisku vyjádřila svou podporu bin Alímu, nečekaný byl možná také tlak vyvíjený USA na Mubaraka, aby odstoupil. Na počátku, když ještě nebylo zřejmé, jak se protesty vyvinou, jim vyjádřil podporu i Írán, který protestující vnímal jako lidovou opozici proti sekulárním tyranům. Když vyšlo najevo, že občané těchto zemí nemají zájem o občanský stát ve stylu Iránu, svou podporu stáhnul.121 Právě přenášení pozdějších záběrů z Libye spolu s videi na internetu zobrazujícími násilí, kterého se Kaddáfí dopouštěl na svých obyvatelích, vyvolalo tlak světové veřejnosti volající po zásahu. Prosby o ustanovení bezletové zóny přicházely i ze samotné Libye, Velká Británie i Francie o ni začaly usilovat mezi prvními, USA zaujalo váhavější postoj a například Katar a Saudská Arábie vyjádřily svou podporu zřejmě z osobní msty Kaddáfímu.
122
Po Kaddáfího výhružkách směřovaných na rebely
v Benghází byla tedy ustanovena bezletová zóna nad Libyí, na diplomatické poměry ve velmi krátkém čase. Kaddáfí se pokoušel zvrátit situaci vyhlášením příměří, jeho mírovému záměru však protivníci neuvěřili.123 Velmi diskutovaná je skutečná motivace 120
HASEEB, Khair El-Din. The Arab Spring Revisited. 2012 DALACOURA, K. The 2011 uprisings in the Arab Middle East: political change and geopolitical implication. 2012 122 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 169 - 171 123 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 170 121
40
stojící za tímto zásahem, kdy jak píše Lynch, kritici argumentují tím, že Kaddáfího hrozba nemusela být skutečná. Lynch také zmiňuje, že pokud by západní státy nezasáhly, naopak by byly vystaveny kritice z důvodu pasivity a pouhému přihlížení událostem v Libyi, 124 což je i z mého pohledu velice pravděpodobné. Lynch také argumentuje požadavkem arabské veřejnosti na zásah, jelikož neúspěch v Libyi by znamenal negativní příklad pro další země zasažené protesty. 125 Naopak Dabashi se k zásahu staví velmi kriticky, za účel intervence považuje zajištění si vojenské kontroly nad povstáními a možnost kontrolovat jejich výsledek. 126 Také obviňuje NATO z bombardování obyčejných civilistů a zmaření možnosti mírového řešení.127 Zmiňuje také negativní vyústění protestů pro EU, která tímto způsobem přišla o silné spojence v oblasti boje s migrací, kterou se svržení diktátoři podporovaní právě západem snažili omezovat.128 Jelikož jsou tyto země v blízkosti Evropy, právě z jejich pobřeží sem putují migranti z afrického kontinentu a v tomto kontextu je nejčastěji zmiňován právě Kaddáfí.129 Já bych intervenci hodnotila jako vhodný zásah, ne však ideální. Nesdílím optimismus pana Dabashiho, že v případě Libye zde byla možnost mírového řešení. Motivace za zásahem je určitě sporná, s největší pravděpodobností se nejedná o čistě humanitární důvody. Například snaha naklonit si budoucí vlády a zejména obyvatele těchto zemí se jeví pravděpodobnější než zájem převzetí kontroly nad oblastí. Někteří obyvatelé zasažených zemí jsou známí negativním postojem k západu, mimo jiné jelikož vnímají, že právě jeho podpora umožňovala existenci jimi nenáviděných režimů. Kontroverzní podle mě však zůstává právě překračování pravomocí vymezených rezolucí OSN jednotlivých zasahujících států a také otázka civilních obětí v důsledku bombardování NATO.
124
LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 172 LYNCH, M. The Arab Uprising. 2012; s. 173 126 DABASHI, H. The Arab Spring: The End of Postcolonialism. 2012; s. 6 127 DABASHI, H. The Arab Spring: The End of Postcolonialism. 2012; s. 138 128 DABASHI, H. The Arab Spring: The End of Postcolonialism. 2012; s. 197 129 WAISOVÁ, Š. a kol. Ve stínu modernity: Perspektivy a problémy rozvoje. 2005; s. 129 125
41
7.3
Analýza a komparace situace po protestech
Protesty v Egyptě a Libyi tedy vyústily v rezignaci bývalých prezidentů a v Libyi v násilnou smrt Kaddáfího. S oběma autokraty proběhl soud, verdikt pro bin Alího odsouzeného v nepřítomnosti zněl 35 let, pro Mubaraka to bylo doživotí. V období po ukončení protestů se situace v zemích vyvíjely velmi rozdílně, jako společný je možné označit fakt, že ve všech případech proběhly demokratické volby a že prozatímní vlády zemí si oficiálně vzaly za svůj cíl nastolit nový pořádek v rámci principů demokracie a dle požadavků protestujících obyvatel. V Tunisku se armáda postavila na stranu protestujících odmítnutím zásahu proti nim, pak se již ovšem nepokoušela uplatňovat svůj vliv v politice země. Naprosto rozdílná byla reakce armády v Egyptě, která se stala významnou součástí politického života v porevolučním období a vzbudila obavy, že se své moci ve prospěch demokraticky zvolené nové vlády nevzdá. V Tunisku i Egyptě musely prozatímní vlády čelit dalším protestům zejména z důvodu nespokojenosti občanů s průběhem zavádění slibovaných reforem, ovšem protesty v Egyptě probíhaly ve výrazně vyšší intenzitě a s větším počtem účastníků. Ve všech případech pak docházelo ke střetům nepřátelských skupin s odlišnými názory, zejména tedy mezi sekularisty a islamisty, ovšem v Tunisku i tato situace probíhala nejklidněji, s vyhrocenějšími a častějšími střety se setkávali obyvatelé Egypta a jednoznačně nejhorší byla bezpečnostní situace v Libyi, kde byly ozbrojené střety velmi časté. V Libyi se vláda musela vypořádat s důsledky občanské války, velmi nehomogenní společností a existencí velkého množství zbraní mezi obyvateli a také různými ozbrojenými skupinami. V tomto směru byla situace mnohem méně stabilní a také více komplikovaná než v Tunisku či Egyptě. Co se týče výsledků parlamentních voleb v jednotlivých zemích, v Tunisku získali největší počet hlasů konzervativní islamisté ze Strany obnovy, v Egyptě islamistické Muslimské Bratrstvo a v Libyi Aliance národní síly, strana s liberálními tendencemi prosazující principy umírněného islámu. Jako nejklidnější je hodnocen průběh voleb v Tunisku, v Egyptě je pak volební období spojeno s protesty. V Libyi došlo k ozbrojeným útokům na několik volebních místností, ale při zohlednění častých střetů a násilí v této zemi jsou hodnoceny kladně.
42
Ve všech zemích, ale zejména v Egyptě a Libyi byla zaznamenána zvýšená aktivita ultrakonzervativních islamistů dožadujících se zavedení práva šaría a jejich militantních odnoží v oblasti násilných útoků. Tato situace nastala v důsledku zastavení tvrdých represí vůči těmto skupinám, které byly nastoleny v rámci svržených režimů a současné vlády nejsou schopny tyto skupiny kontrolovat z důvodu nových demokratických zásad. 7.3.1 Tunisko – hodnocení dosažených změn a identifikace budoucích výzev Haseeb hodnotí situaci v Tunisku pozitivně, jelikož zde bylo do velké míry obnoveno právo a pořádek, vláda plní sliby které dala protestujícím občanům jako například prosazování demokracie a lidských práv.130 Pozitivně zemi hodnotí i Freedom House, bezpečnostní situaci v zemi označuje za dobrou a stabilní, 131 k násilným incidentům dochází v mnohem menší míře než v Egyptě a Libyi. Nejvýraznější je pokrok týkající se politických svobod, politické soutěže se účastní nové politické strany i ty v minulosti zakázané a parlamentní volby, které proběhly po pádu režimu, jsou hodnoceny jako legitimní a svobodné. Dle Freedom House prozatímní vláda i vláda zformovaná po volbách vykazovala ve svých činnostech značnou transparenci, byly ustaveny i komise za účelem kontroly politických reforem, voleb či dodržování lidských práv. Majetné rodiny a bývalí spojenci bin Alího již nemají v zemi tak velkou politickou moc, i pravomoci prezidenta byly výrazně omezeny. Také se výrazně snížil výskyt uvěznění z politických důvodů a podobných zneužití moci během let 2011 a 2012.132 Co se týče svobody projevu, podmínky v praxi se také výrazně zlepšily, občané mohou vyjadřovat své názory skrze veškerá média, internet či umění a také toho využívají. Otázkou do budoucna je, zda svoboda projevu bude plně garantována i v připravované ústavě, jak je plánováno. Plánovaná ústava garantuje ochranu náboženstvím a náboženským skupinám včetně ultrakonzervativních islamistů, což nebylo za bývalého režimu možné. V důsledku se ale zvýšila aktivita těchto skupin v negativním směru. Situace se zlepšila i v souvislosti s nevládními organizacemi, jejichž počet se výrazně zvýšil a které pod vládou bin Alího 130
HASEEB, Khair El-Din. The Arab Spring Revisited. 2012 Freedom House. Tunisia: Freedom in the world 2013. [2013] 132 Freedom House. Tunisia: Freedom in the world 2013. [2013] 131
43
nemohly být svobodně zakládány. Oficiální status získaly i odborové organizace, výrazně se podílející na politické debatě i v současnosti. Co se týče práv žen, již za vlády bin Alího byla jejich práva nejrozsáhlejší v regionu a v tomto ohledu nedošlo ke zhoršení ani přes zvolení Strany obnovy.133 Vedle úspěchů však v zemi přetrvávají i problémy. Mezi ně patří vzrůstající aktivita islámských extremistů, kteří požadují zavedení práva šaría do ústavy, také se zvyšuje počet jimi páchaných násilných útoků. Panují obavy z možnosti nedodržení oddělení náboženství od vlády země, které Strana obnovy slíbila. V zemi je tedy patrná existence množství názorových proudů, dochází i ke střetům názorově rozdílných skupin, zejména právě islamistů a sekularistů. Období prozatímní vlády je provázeno občasnými demonstracemi či stávkami odborů v důsledku nespokojenosti obyvatel s tempem změn ve společnosti, zejména co se týče ekonomické situace a zlepšování životní
úrovně.
V souvislosti
s těmito
protesty
vystupuje
otázka
svobody
shromažďování, jelikož v mnohých případech došlo k násilným střetům s policií, která byla kritizována za použití nadměrné síly. Opět se zde také projevují rozdíly mezi bohatšími přímořskými oblastmi těžícími z turismu a chudšími vnitrozemskými oblastmi na jihu, jejichž obyvatelé se stále potýkají s největšími problémy, jako je nezaměstnanost a chudoba. I v rámci nově nastolené svobody slova se objevují případy, kdy dochází k zatčení novinářů či bloggerů z důvodu urážky islámu či způsobení pohoršení. Situace tedy samozřejmě není ideální, ale jak již bylo zmíněno výše, vláda ve velké míře plní sliby, které dala protestujícím a tím tedy i jejich cíle. Jedná se o transparentnost vládnutí, svobodu projevu, v zemi jsou dodržována lidská práva, je zde politická pluralita, volby, které proběhly po pádu režimu, odpovídají mezinárodním standardům. I když volby vyhrála islamistická strana, v zemi jsou silné i další politické proudy a určitá nejistota v této oblasti by mohla přimět obyvatele k pokračování v politické účasti, podílení se tak na tvorbě politiky a udržení kontroly nad situací. Tunisko má do
133
Freedom House. Tunisia: Freedom in the world 2013. [2013]
44
budoucna výhodu ve státních institucích, které byly relativně funkční již před protesty, nemusí tedy začínat s přeměnou země od samých základů tak jako v Libyi. Největší výzvu kromě vypořádání se s násilnými extremisty vidím v oblasti socioekonomické situace, zda se podaří vytvořit dostatek pracovních míst a tím snížit nezaměstnanost a chudobu. Také je důležité, aby případný budoucí ekonomický rozvoj zaznamenalo i samotné obyvatelstvo v podobě vlastní lepší ekonomické situace. Vláda by se měla také zaměřit na snížení nerovností mezi jednotlivými regiony, zejména zlepšit situaci v nejméně rozvinutém vnitrozemí. Tunisko má také výhodu v zaběhnutém cestovním ruchu, u něhož se v závislosti na stabilizaci situace v zemi předpokládá opětovný růst. Nepředpokládám, že by do budoucna převládl v zemi vliv islámu, Strana obnovy dodržuje demokratické principy, v zemi se organizují různá feministická hnutí, hnutí na podporu práv žen i menšin. Také si nemyslím, že by na rozdíl od Egypta měla situace v Tunisku tendenci opětovně směřovat k autoritářskému režimu. 7.3.2 Egypt – hodnocení dosažených změn a identifikace budoucích výzev Podle hodnocení Freedom House nebyly v Egyptě zaznamenány tak výrazné změny oproti období vlády Mubaraka. 134 Pozitivní posun je však patrný v průběhu voleb a politické participaci. Parlamentní i prezidentské volby byly uznány za legitimní i přes některé výhrady k procedurálním nedostatkům. Politické soutěže se účastnily nové politické strany jako vítězná Strana svobody a spravedlnosti či strana Al –Nour, jejichž participace nebyla za vlády Mubaraka možná. Výrazně se zvýšila také volební účast. Po pádu Mubaraka byl také zaznamenán vzestup nezávislých médií, ústava též garantuje svobodu projevu a vlastního názoru, avšak jsou zde určité výjimky. 135 Pro řešení problému nedodržování lidských práv ze strany policie bylo na ministerstvu vnitra ustanoveno nové oddělení, Abou-El-Fadl však dodává, že v této oblasti nebyly implementovány žádné reformy, došlo pouze k personálnímu přeorganizování na vyšších postech. 136 Dále v souladu s požadavky protestujících nová ústava výrazně omezuje pravomoci prezidenta, například v nejpožadovanějším ohledu omezení jeho 134
Freedom House. Egypt: Freedom in the world 2013. [2013] Freedom House. Egypt: Freedom in the world 2013. [2013] 136 ABOU-EL-FADL, R. Mohamed Morsi Mubarak: The Myth of Egypt's Democratic Transition. 2013 135
45
funkčního období. Mnohem výraznější pravomoci jsou garantovány parlamentu. Určitý posun je i v samotné tvorbě ústavy, kterou v minulosti vytvářelo několik vybraných osob z politické elity, nikoliv však volení zástupci jako v případě nové ústavy.137 Na druhou stranu i v období vlády Mursího je v nesouladu s požadavky obyvatel zaznamenáváno násilné potlačování protestů, které vyústilo v úmrtí protestujících. Stále se objevují případy mučení či zatýkání bez rozhodnutí soudu. Dochází i k zatýkání či fyzickým útokům na novináře, obavy v této souvislosti vzbuzuje, zda budoucí ústava bude skutečně garantovat dostatečné svobody tisku, například pomluva je stále trestným činem. Občanské svobody se v Egyptě zvýšily také pouze nepatrně, přetrvává i kritizovaná korupce. Abou-El-Fadl upozorňuje na zaujímání důležitých postů v zemi členy Muslimského Bratrstva a jejich vzájemné pomáhání si při koupích majetku či hledání zaměstnání. 138 V zemi také nedošlo k obratu od neoliberálních politik, proti kterým protestující taky vyjadřovali svůj nesouhlas. Je zde stále přítomna cenzura, jak oficiální tak autocenzura z obav pro postih.139 Svobody shromažďování a sdružování jsou také omezovány, například nesmí být zakládány skupiny ohrožující národní jednotu nebo porušující veřejnou morálku, nadále dochází ke střetům demonstrujících s policií. Al- Ali také vidí problém v tom, že na rozdíl od Tuniska a Libye, kde je připravovaná ústava tvořena v nezávislosti na té předchozí, v Egyptě slouží ústava z roku 1971 jako předloha, ve které jsou měněny vybrané části a budoucnost země tak nebude jasně oddělena od minulého režimu. 140 Její legitimitu ohrožuje také převládající podíl islamistů na její tvorbě, v důsledku rezignace většiny neislamistických členů ústavodárného výboru. Velkým problémem je článek umožňující souzení civilistů vojenskými soudy v případě trestných činů poškozujících armádu. Tento krok je výrazně v rozporu s cíli protestujících, zabránění vojenským soudům s civilisty byla jedna z hlavních priorit. Problémem je také nepřesné znění některých částí ústavy, které dává prostor různým výkladům a bude záležet na vedoucí politické síle země, k jaké 137
AL-ALI, Z. The new Egyptian constitution: an initial assessment of its merits and flaws. 2012 ABOU-EL-FADL, R. Mohamed Morsi Mubarak: The Myth of Egypt's Democratic Transition. 2013 139 Freedom House. Egypt: Countries at the crossroads 2012. [2013] 140 AL-ALI, Z. The new Egyptian constitution: an initial assessment of its merits and flaws. 2012 138
46
interpretaci bude docházet. Toto se týká již zmíněné role armády či svobody tisku, ale i postavení žen a také role islámu. Z mého pohledu bude pro budoucnost Egypta klíčové postavení islámu, do jaké míry bude implementován do politiky. Kromě toho je znepokojující i vzrůstající vliv Muslimského bratrstva, jehož členové jsou dosazováni na důležité posty v zemi. Pozornost vlády je soustředěna na politické spory, důležité však je se zaměřit na socioekonomické reformy s cílem snížení nezaměstnanosti a chudoby. Právě těmito kroky je možné zvýraznit určitou změnu oproti minulému režimu i pro řadové obyvatelstvo. Pro Egypt je dále klíčové vybudování nových institucí a reforma soudního systému ve směru jeho nezávislosti, také zvýšení transparentnosti a boj s rozsáhlou korupcí. Pro vývoj směrem k demokracii je důležitá participace občanské společnosti tak jak tomu bylo i v období po pádu Mubaraka, aby ovlivnila politickou scénu, která by měla reagovat na jejich potřeby a požadavky. Vzestup konzervativních saláfistů, jejichž strana Al – Nour má dokonce zastoupení v parlamentu a přibývající střety a útoky radikálů tak jako používání násilných prostředků ze strany policie však naznačují, že případné nastolení demokracie bude provázeno většími komplikacemi než v Tunisku. Egypt si do budoucnosti ponese velké množství prvků podobných těm z minulosti a návrat k praktikám známých z Mubarakova režimu z mého pohledu není zcela vylučitelný. 7.3.3 Libye – hodnocení dosažených změn a identifikace budoucích výzev Porevoluční situace v Libyi se od Egypta a Tuniska liší v projevující se výrazné fragmentaci společnosti a množství skupin s rozdílnými zájmy a v hlavním případě faktem, že zde proběhla občanská válka plná násilí. Zatímco v Egyptě a Tunisku se vlády zabývají přechodem k demokracii, v Libyi dochází k výstavbě nového systému zcela od začátku v důsledku neexistence fungujících státních institucí v době před revolucí i občanské války. Pozitivně je však hodnocena situace týkající se politických a občanských svobod, Freedom House označuje posun Libye k demokratickým principům za výraznější než
47
v Egyptě.
141
V souladu s požadavky protestujících má Libye status zastupitelské
demokracie, tak jak je tomu v Tunisku, v zemi proběhly demokratické volby s účastí nově založených politických stran, je zde vytvořen prostor pro politické sdružování a participaci. Svoboda slova je v zemi v současnosti na dobré úrovni, občanský žurnalismus zaznamenal výrazný růst. Bylo založeno velké množství nových tiskovin reprezentujících rozlišné názory a v červenci roku 2012 libyjský nejvyšší soud zamítl zákon zakazující projevy urážející obyvatele země či její instituce.142 Muslimové i další náboženské skupiny mají větší volnost v organizaci se a vyjadřování svých názorů, klíčové je však zavedení těchto svobod do připravované ústavy. Zlepšila se také situace v souvislosti s nevládními organizacemi, jejich existence není potlačována, počet i spektrum aktivit se rozšiřuje a podílí se na porevoluční přeměně země. Začínají se také formovat odborové organizace, které v zemi před revolucí nepůsobily. Soudní systém začíná obnovovat svou činnost, jeho budoucí podoba však bude upřesněna v nové ústavě, zatím však nedošlo k výraznému pokroku v řešení násilných trestních činů v rámci bývalého režimu. 143 Jedním z hlavních cílů protestujících bylo přerozdělování příjmů z ropy mezi obyvatele a konec obohacování se elitami, jedná se tedy o jednu z priorit současné vlády, avšak transparentnost a efektivnost v přerozdělování příjmů bude možné lépe posoudit až v budoucnu. Velkým problémem, který znesnadňuje demokratický proces a přes zmíněné úspěchy staví Libyi do pozice nestabilního státu je násilí ozbrojených skupin s rozdílnými cíli a zájmy. Po uvolnění poměrů s koncem vlády Kaddáfího se v zemi výrazně zvýšila aktivita militantních islamistů, páchajících útoky na obyčejné obyvatelstvo i vlivné osobnosti s účelem prosazovat své zájmy. V zemi se také pohybuje velké množství ozbrojených milicí a centrální vláda nad nimi nemá schopnost získat kontrolu. Nedisponuje dostatečně velkou profesionální armádou, ke kontrole nad zemí využívá spřátelené milice, některé bývalé rebely nebo válečné magnáty ovládající daná území V souvislosti s těmito skutečnostmi a v rozporu s cíli demonstrujících stále dochází k porušování lidských práv, jsou zaznamenávány případy mučení a úmrtí civilistů ze 141
Freedom House. Libya: Freedom in the world 2013. [2013] Freedom House. Libya: Freedom in the world 2013. [2013] 143 Freedom House. Libya: Freedom in the world 2013. [2013] 142
48
strany milicí, velké množství civilistů je stále nelegálně milicemi zadržováno. 144 Garrigues upozorňuje na nebezpečí, které představují skupiny snažící se napojit na ekonomiku a politiku země kontrolou nad strategickými místy jako jsou letiště, ropná pole či hranice. Nejhorší situace v oblasti násilí a střetů je na jihu země a v souvislosti s rozpolceností země se právě z jižních oblastí ozývají i názory podporující ideu federalismu.145 Z mého pohledu tedy budoucnost Libye záleží zejména na schopnosti vlády udržet kontrolu nad zemí a zlepšit bezpečnostní situaci. Násilí a střety zastiňují úspěchy, kterých země dosáhla v oblasti transformace k demokratickým principům. Libye má výhodu v příjmech z ropy, které dávají možnost nové vládě investovat do rozvoje země, zlepšovat infrastrukturu zejména dříve zanedbávaných oblastí, jejichž obyvatelé jsou nespokojeni s pomalým procesem přeměny, kdy jsou stále vystaveni násilí i či chudobě. Také bude klíčové překonat vzájemná nepřátelství daná historicky, kmenovou příslušností či postavením na opačných stranách v nedávné občanské válce. Obyvatelé Libye budou také nuceni překonat zažité zvyky spoléhání se na kmeny a klany a začít využívat vznikajících státních institucí. S tímto je spojena i aktivní občanská společnost, ke které při pohledu na situaci v porevolučním období Libye směřuje. Další otázkou je, zda se podaří v zemi snížit množství korupce, která byla rozšířena ve všech sférách společnosti právě v důsledku absence fungujících institucí. Podle mého názoru tedy není budoucí vývoj Libye lehce předvídatelný, s množstvím rozdílných prvků v rámci této země roste i množství možných budoucích směřování, pokud by se podařilo překonat zmíněné bezpečnostní hrozby, je pravděpodobná i demokratická budoucnost.
144 145
GARRIGUES, J. In militias we trust: Libya's conundrum. 2013 GARRIGUES, J. In militias we trust: Libya's conundrum. 2013
49
8
Diskuze a závěr
Smyslem této práce bylo provést analýzu a komparaci událostí, které se odehrály od počátku roku 2010 v Tunisku, Egyptě a Libyi v rámci arabského jara. V metodologii práce byla stanovena kritéria komparace zároveň s časovým ohraničením zkoumaného období konkrétně koncem roku 2012. V první části práce je popsána situace v zemích před začátkem protestů, v jejich průběhu a dále události, které následovaly po pádu jednotlivých režimů. Druhá část práce analyzuje revoluce v zemích a je zde provedena komparace s účelem nalezení společných prvků a naopak rozdílů. Jako společné prvky předrevoluční fáze lze označit existenci autoritativních režimů utlačujících občany zemí strádajících po ekonomické stránce i v oblasti občanských a politických svobod, v zemích se projevovala vysoká míra korupce a významným společným faktorem byla i velká skupina mladého obyvatelstva s mizivými vyhlídkami do budoucna. Země se naopak liší v míře jednotlivých faktorů zhoršujících životní podmínky obyvatel, způsoby udržení moci režimů, důsledky korupce pro obyvatelstvo, výskytem podobných protestů v době pře arabským jarem či postavením armády v zemi. Co se týče období, kdy samotné protesty probíhaly, jako společný prvek lze identifikovat iniciaci protestů nespokojenými obyvateli, kteří posléze vznesli požadavek na odstoupení jednotlivých diktátorů, ukončení nedemokratických praktik režimů zneužívajících svou moc a zlepšení své životní situace. Společná je i výrazná účast mladého obyvatelstva, poměrně nenásilné formy protestů s ovšem už násilnou odpovědí režimů. Protesty naopak započaly v rozdílných lokalitách v rámci daných zemí, konkrétně v Libyi ve venkovských oblastech na východě země v kontrastu s hlavním městem v Egyptě, tyto lokality pak figurují ve spojení se silným lidským příběhem, velmi medializovaným zachycujícím nejpalčivější problémy dané země. V zemích protestujícím pomohla určitá výrazná organizace, která se připojila k jejich cílům, například odborová unie v Tunisku či Muslimské Bratrstvo v Egyptě. I když režimy reagovaly ve všech případech s použitím násilí, jeho míra se podstatně lišila, například situace v Tunisku probíhala poměrně klidně ve srovnání s tvrdými boji v Libyi. Jinak se
50
k situaci postavily také armády v každé ze zemí, nejvýraznějším rozdílem je však fakt, že na rozdíl od Tuniska a Egypta protesty v Libyi vyústily v občanskou válku a zásah zvenčí. Situace po protestech tedy byla ve znamení změny politického uspořádání vedení země a snaze přijetí demokratických principů do správy země na základě požadavků protestujících. Ve všech zemích proběhly demokratické volby, ale také se zvýšila aktivita islámských extremistů v důsledku snížení represe v zemích. Období po protestech však mělo v každé zemi výrazně jiný průběh. V Tunisku jej lze označit za nejklidnější, daří se zde udržovat právo a pořádek, občané postupně nabývají politických svobod a formuje se fungující občanská společnost. Negativně zde působí zmíněná aktivita islámských extremistů, protesty občanů považující zejména změny ve své životní úrovni za pomalé a mírné obavy z orientace na hodnoty islámu zvolené Strany obnovy. V Egyptě je poté situace stabilní výrazně méně, jsou zde sice viditelné určité pokroky v oblasti svobodných voleb či politické participaci, ale projevují se zde sklony k návratu k autoritářskému režimu, například nejdříve se o udržení u moci pokoušela vojenská rada a v současnosti nejsou zcela jasné ambice prezidenta Mursího a Muslimského Bratrstva. Protesty nespokojených obyvatel pokračují ve větší míře než v Tunisku, je zde zaznamenáno i více násilných incidentů ať už z důvodu střetů policie s protestujícími či v důsledku činnosti islámských extremistů. Porevoluční situace v Libyi se od dvou předchozích zemí liší zejména občanskou válkou, která zde proběhla a související obnovou země. Libye je velmi úspěšná co se týče nastolení politických a občanských svobod, avšak stabilitu země výrazně ohrožuje roztříštěnost libyjské společnosti, existence různých skupin s rozdílnými zájmy a jejich vybavení zbraněmi v důsledku války. Také aktivita extrémistů se zde projevuje ve velké míře, demokratická a stabilní budoucnost Libye je tedy podmíněna získáním kontroly nad územím ze strany libyjské vlády a zlepšením bezpečnostní situace. Jak jsem zmínila v metodologii práce, čerpala jsem z publikací západních i regionálních autorů a v tomto ohledu dospěla k závěru, že se jejich pohledy na události liší zejména v souvislosti s vojenským zásahem NATO v Libyi. Ze strany západních autorů lze
51
vypozorovat větší míru souhlasu, naopak autoři z regionu Blízkého Východu jsou v této problematice více skeptičtí, zejména v oblasti motivace k zásahu. Pro práci byly stanoveny dvě hypotézy, první předpokládá, že revoluce a protesty v jednotlivých zemích mají společné cíle, ale jejich průběh a výsledek byl a je v každé zemi jiný. Tuto hypotézu mohu na základě získaných poznatků a provedené analýzy potvrdit, protestující v každé ze zemí usilovali o konec autoritativních režimů a zlepšení svých životních podmínek, v důsledku lišících se reakcí režimů pak k těmto cílům částečně či zcela dospěli s použitím rozdílných nástrojů a výsledné situace v zemích také rozhodně nelze považovat za totožné. Druhá hypotéza označuje průběh revoluce v Tunisku za nejrychlejší, nejklidnější a nejefektivnější a naopak situace v Egyptě a v Libyi za nestabilnější než před pádem režimu. Tato hypotéza byla v průběhu mého šetření také potvrzena, období od počátku protestů do rezignace bin Alího bylo kratší než to před pády autoritářů v Egyptě a Libyi. Období protestů je v této zemi také spojeno s minimem násilných incidentů ve srovnání se dvěma zbývajícími státy a současná situace se jeví jako poměrně stabilní. Jak už jsem zmínila, Egypt se potýká s autoritářskými pokusy současného prezidenta, násilnými střety protestujících a policie či islámskými extrémisty a libyjská vláda čelí velkému problému nestabilní bezpečnostní situace i separatistickým tendencím některých částí státu.
52
9 9.1
Seznam použité literatury Knižní zdroje
CIHELKOVÁ, Eva. Vnější ekonomické vztahy Evropské Unie. Praha: C.H.Beck, 2003. 709 s. ISBN 80-7179-804-5 DABASHI, Hamid. The Arab Spring: The End of Postcolonialism. London: Zed Books, 2012. 262 s. ISBN 978-1-78032-223-0. GELVIN, James L. The Arab Uprisings: What everyone needs to know. New York: Oxford University Press, 2012. 185 s. ISBN 978-0199891757. LYNCH, Mark. The Arab Uprising. New York: PublicAffairs books, 2012. 255 s. ISBN 978-1-61039-084-2. STIXOVÁ, Markéta. Ozbrojené konflikty po skončení studené války v severní a subsaharské Africe [online]. Brno, 2011 [cit. 2012-11-20]. Diplomová práce. Masarykova Univerzita. WAISOVÁ, Šárka a kol. Ve stínu modernity: Perspektivy a problémy rozvoje. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005. 375 s. ISBN 80-86898-54-7. 9.2
Internetové zdroje
ABOU-EL-FADL, Reem. Mohamed Morsi Mubarak: The Myth of Egypt's Democratic Transition.
In: Jadaliyya [online].
2013
[cit.
2013-04-08].
Dostupné
z:
http://www.jadaliyya.com/pages/index/10119/mohamed-morsi-mubarak_the-myth-ofegypts-democrati AL-ALI, Zaid. The new Egyptian constitution: an initial assessment of its merits and flaws. In: Open Democracy [online]. 2012 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.opendemocracy.net/zaid-al-ali/new-egyptian-constitution-initialassessment-of-its-merits-and-flaws AlJazeera: Middle East. Fresh protests erupt in Egypt. [online]. 2011 [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2011/01/201112810059478272.html
53
ANDERSON, L. Demystifying the Arab Spring. [online]. 2011 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://www.ssrresourcecentre.org/wp-content/uploads/2011/06/AndersonDemystifying-the-Arab-Spring.pdf) BBC: News Africa. Egypt profile: Timeline. [online]. 2012 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-13315719 BBC: News Africa. Libya orders borders in south closed. [online]. 2012 [cit. 2013-0320]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-20751650 BBC: News Africa. Libya profile: Overview. [online]. 2012 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http:// http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-13754897 BBC: News Africa. Libya profile: Timeline. [online]. 2012 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-13755445 BBC: News Africa. Libya: Islamist militia bases stormed in Benghazi. [online]. 2012 [cit. 2013-03-20]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-19680785 BBC: News Africa. Tunisia profile: Overview. [online]. 2012 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-14107241 BBC: News Africa. Tunisia profile: Timeline. [online]. 2012 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-14107720 BBC: News World. Arab uprising: Country by country - Egypt. [online]. 2012 [cit. 2013-02-13]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/world-12482291 BBC: News World. Arab uprising: Country by country: Libya. [online]. 2012 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/world-12482311 elektron příspěvek BBC: News World. Arab uprising: Country by country: Tunisia. [online]. 2012 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/world-12482315 BEHR, Timo a Mika AALTOLA. THE FINNISH INSTITUTE OF INTERNATIONAL AFFAIRS. The Arab uprising: Causes, prospects and implications [online]. 2011 [cit.
54
2013-04-08]. ISBN 978-951-769-297-7. Dostupné z: http://www.fiia.fi/en/publication/174/ BREISINGER, Clemens, Olivier ECKER a Perrihan AL-RIFFAI. Economics of the Arab awakening [online]. 2011 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: www.ifpri.org/publication/economics-arab-awakening?print Central Intelligence Agency: The Word Factbook. Field listing: Population below poverty line. [online]. [2013] [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/fields/2046.html Central Intelligence Agency: The Word Factbook. Field listing: Unemployment rate. [online]. [2013] [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/fields/2129.html Central Intelligence Agency: The World Factbook. Africa: Egypt. [online]. [2013] [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/eg.html CNN: Africa. Egypt lifts unpopular emergency law. [online]. 2012 [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://edition.cnn.com/2012/05/31/world/africa/egypt-emergencylaw/index.html COLEMAN, Jasmine. Egypt election results show firm win for Islamists. In: The Guardian [online]. 2011 [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/world/2012/jan/21/egypt-election-clear-islamist-victory DALACOURA, Katerina. The 2011 uprisings in the Arab Middle East: political change and geopolitical implication. The Royal Institute of International Affairs. [online]. 2012 [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://www.chathamhouse.org/sites/default/files/public/International%20Affairs/2012/8 8_1/88_1dalacoura.pdf
55
FAHIM, Kareem a Mona EL-NAGGAR. Violent Clashes Mark Protests Against Mubarak’s Rule. In: The New York Times [online]. 2011 [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2011/01/26/world/middleeast/26egypt.html?_r=1& Freedom House. Egypt: Countries at the crossroads 2012. [online]. [2013] [cit. 201304-08]. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/report/countriescrossroads/2012/egypt Freedom House. Egypt: Freedom in the world 2010. [online]. [2010] [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/report/freedom-world/2010/egypt Freedom House. Egypt: Freedom in the world 2013. [online]. [2013] [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/report/freedom-world/2013/egypt Freedom House. Libya: Freedom in the world 2010. [online]. [2011] [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/report/freedom-world/2010/libya Freedom House. Libya: Freedom in the world 2013. [online]. [2013] [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/report/freedom-world/2013/libya Freedom House. Tunisia: Freedom in the world 2010. [online]. [2010] [cit. 2013-0317]. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/report/freedom-world/2010/tunisia Freedom House. Tunisia: Freedom in the world 2013. [online]. [2013] [cit. 2013-0408]. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/report/freedom-world/2013/tunisia GARRIGUES, JUAN. In militias we trust: Libya's conundrum. In: Open Democracy [online]. 2013 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.opendemocracy.net/opensecurity/juan-garrigues/in-militias-we-trust-libyasconundrum HASEEB, Khair El-Din. The Arab Spring Revisited. In: Contemporary Arab Affairs, 5:2, 185-197 [online]. 2012 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z:http://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/17550912.2012.673384 JONES, Bruce. Libya and the Responsibilities of Power. [online]. 2011. [cit. 2013-0320]. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/00396338.2011.586188.
56
Libya Herald. National Forces Alliance sweeps party lists as election results finally announced [online]. 2012 [cit. 2013-03-19]. Dostupné z: http://www.libyaherald.com/2012/07/17/national-forces-alliance-sweeps-party-lists-aselection-results-finally-announced/ MCGREAL, Chris. Egypt's military rejects swift transfer of power and suspends constitution. In: The Guardian [online]. 2011 [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/world/2011/feb/13/egypt-military-rejects-swift-powerhandover PENNER ANGRIST, Michele. Morning in Tunisia [online]. [2011] [cit. 2013-08-04]. Dostupné z: http://www.panzertruppen.org/documentos/pdf/7.pdf SAWANI, Youssef Mohammad. Post – Qadhafi Libya: interactive dynamics and the political future. In: Contemporary Arab Affairs,5:1, 1-26 [online]. 2012 [cit. 2013-0317]. Dostupné z: http://dx.doi.org/10.1080/17550912.2012.650007 SMITH-SPARK, Laura. For Mubarak, once Egypt's strongman, a long fall from grace. In: CNN: Middle East [online]. 2012 [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://edition.cnn.com/2012/06/02/world/meast/egypt-mubarakprofile/index.html?hpt=hp_c1 The New York Times: World. Egypt. [online]. [2012] [cit. 2013-02-11]. Dostupné z: http://topics.nytimes.com/top/news/international/countriesandterritories/egypt/index.ht ml The New York Times: World. Libya. [online]. [2012] [cit. 2013-02-11]. Dostupné z: http://topics.nytimes.com/top/news/international/countriesandterritories/libya/index.htm l The New York Times: World. Tunisia. [online]. [2012] [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://topics.nytimes.com/top/news/international/countriesandterritories/tunisia/index.ht ml
57
The World Bank. GDP per capita. [online]. c 2013 [cit. 2013-02-13]. Dostupné z: http://data.worldbank.org/indicator/NY.GDP.PCAP.PP.CD The World Bank. GINI index. [online]. c 2013 [cit. 2013-02-13]. Dostupné z: http://data.worldbank.org/indicator/SI.POV.GINI The World Bank. Unemployment, total (% of total labour force). [online]. c 2013 [cit. 2013-02-13]. Dostupné z: http://data.worldbank.org/indicator/SL.UEM.TOTL.ZS Transparency International. Corruption Perception Index 2010 [online]. [2011] [cit. 2013-02-13]. Dostupné z: http://www.transparency.org/cpi2010/results UCDP Conflict Encyklopedia. Egypt and the Arab Spring. [online]. 2011 [cit. 2013-0213]. Dostupné z: http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/info/Egypt%20and%20the%20Arab%20Spring.pdf UCDP Conflict Encyklopedia. Timeline Arab Spring. [online]. 2011 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z: http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/info/chronologic timeline arabian spring.pdf UN News Centre. Security Council authorizes ‘all necessary measures’ to protect civilians in Libya. [online]. 2011 [cit. 2013-03-20]. Dostupné z: http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=37808&Cr=libya&Cr1=#.UUmtCBx QFSh UNDP. Human Development Index 2010 [online]. [2011] [cit. 2013-02-13]. Dostupné z: http://hdr.undp.org/en/data/profiles/
58
