MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií
Vývoj kriminality v Českých Budějovicích po roce 1989 a její dopady na regionální rozvoj
Bakalářská práce
Tereza Prokešová
Autorka: Vedoucí práce:
PhDr. Mgr. Josef Smolík, Ph.D.
Brno 2012
Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií 2011/2012
Mendelova univerzita v Brně Ústav sociálního rozvoje
ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autorka práce: Studijní program: Obor: Název tématu:
Tereza Prokešová Regionální rozvoj Regionální rozvoj
Vývoj kriminality v Českých Budějovicích po roce 1989 a její dopady na regionální rozvoj
Rozsah práce:
35-40
Zásady pro vypracování: 1. Obsah bakalářské práce se bude věnovat jak popisu regionu, tj. sociologickým a demografickým charakteristikám, tak i základním termínům jako je kriminologie, kriminalita, regionální rozvoj apod. Práce bude mj. vycházet z rozhovorů s policisty a z policejních statistik. 2. Hlavním cílem práce bude analyzovat data o kriminalitě ve vybrané oblasti po roce 1989, zachytit podstatné trendy ve vztahu k regionálnímu rozvoji. 3. Struktura práce bude v souladu s platnou vyhláškou FRRMS Mendelu i s citační normou ISO 690. 4. Práce bude obsahovat cizojazyčné prameny či literaturu. 5. Práce bude konzultována ve všech etapách zpracování.
Seznam odborné literatury:
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.
DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost : příručka pro uživatele. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2000. 374 s. ISBN 978-80-246-0139-7. CHMELÍK, J. a kol. Ekologická kriminalita a možnosti jejího řešení : vysokoškolská učebnice. Praha: Linde Praha, 2005. 215 s. ISBN 80-7201-543-5. JANDOUREK, J. Úvod do sociologie. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. 231 s. ISBN 978-80-7367644-5. TOMÁŠEK, J. Úvod do kriminologie : jak studovat zločin . Praha: Grada Publishing, 2010. 214 s. ISBN 978-80-247-2982-4. WOKOUN, R. a kol. Regionální rozvoj a jeho management v České republice. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2007. 244 s. ISBN 978-80-245-1301-0. GIDDENS, A. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 80-7203-124-4. WOKOUN, R. a kol. Regionální rozvoj : (východiska regionálního rozvoje, regionální politika, teorie, strategie a programování). Praha: Linde, 2008. 475 s. ISBN 978-80-7201-699-0. KELLER, J. Úvod do sociologie. 5. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. 204 s. ISBN 978-80-86429-39-7.
Datum zadání bakalářské práce:
listopad 2011
Termín odevzdání bakalářské práce:
květen 2012
Tereza Prokešová Autorka práce
PhDr. Mgr. Josef Smolík, Ph.D. Vedoucí práce
PhDr. Helena Pavlíčková Vedoucí ústavu
prof. Ing. Iva Živělová, CSc. Děkanka FRRMS MENDELU
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem svoji bakalářskou práci vypracovala samostatně pouze s pouţitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. V Brně 18. 5. 2012 ..................................................... Vlastnoruční podpis
Poděkování Na tomto místě bych velmi ráda poděkovala svému vedoucímu práce panu PhDr. Mgr. Josefu Smolíkovi, Ph.D., který mi vţdy poradil a odpovídal na mé dotazy. Poděkování patří také orgánům Policie ČR, které mi poskytly potřebná data a rozhovory. Velké díky patří mé rodině a přátelům za podporu při studiu.
Anotace Tato bakalářská práce se zabývá pojmy regionální rozvoj, region, kriminalita a kriminologie a jde do hloubky při definici hospodářské kriminality, která bude prakticky znázorněna na grafech reálných dat hospodářské kriminality z okresu Českých Budějovic, Jihočeského kraje i celé České republiky.
Klíčová slova Kriminologie, kriminalita, regionální rozvoj, region, hospodářská kriminalita
Annotation This thesis deals with topics such as region, regional development, crime and criminology. It focuses in much detail on defining economic criminality, which is illustrated with the use of graphs based on actual data of economic criminality in the city of České Budějovice, the South Bohemian region and Czech Republic as a whole.
Key words Criminology, criminality, regional development, region, economic criminality
Seznam zkratek České Budějovice (ČB) Česká kriminologická společnost (ČKS) Česká republika (ČR) Evropská unie (EU) Institut pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP) Výzkumný ústav kriminologický (VÚK)
Obsah 1
Úvod a cíl práce ..................................................................................................... 10
2
Literární rešerše .................................................................................................... 11 2.1
Regionální rozvoj ............................................................................................. 11
2.1.1
Praktický přístup ....................................................................................... 11
2.1.2
Akademický přístup .................................................................................. 12
2.1.3
Faktory v regionálním rozvoji .................................................................. 12
2.2
Region .............................................................................................................. 13
2.2.1
Vymezení pojmu region............................................................................ 13
2.2.2
Typologie a význam regionů .................................................................... 13
2.3
Kriminologie .................................................................................................... 14
2.3.1 2.4
Dělení kriminologie .................................................................................. 15
Kriminologický výzkum .................................................................................. 16
2.4.1
Kriminologické metody ............................................................................ 16
2.4.2
Významná kriminologická pracoviště u nás ............................................. 16
2.5
Kriminalita ....................................................................................................... 17
2.5.1
Trestní vymezení kriminality .................................................................... 18
2.5.2
Sociologické vymezení kriminality .......................................................... 18
2.5.3
Latentní kriminalita (skrytá, neohlášená) ................................................. 19
2.5.4
Druhy kriminality ..................................................................................... 20
2.6
Prevence hospodářské kriminality ................................................................... 25
2.7
Trestný čin ........................................................................................................ 25
2.8
Kriminalita a statistika ..................................................................................... 27
2.8.1 2.9
Výpočet kriminality .................................................................................. 29
Region ČB ........................................................................................................ 30
2.9.1
Geografické vymezení okresu ČB ............................................................ 30
3
Kriminalita po roce 1989 v ČR ............................................................................ 32 3.1
Počet trestných činů v ČR v letech 1989-1993 ................................................ 36
3.2
Vývoj hospodářských trestných činů v ČR, Jihočeském kraji a okrese ČB
v letech 1994-2011...................................................................................................... 37 3.2.1
Ovlivnění statistických údajů vývoje kriminality v Jihočeském kraji ...... 38
3.2.2
Ovlivnění statistických údajů vývoje kriminality v okrese ČB ................ 38
3.2.3
Škody způsobené hospodářskými trestnými činy v ČR, Jihočeském kraji
a okrese ČB od roku 1994-2011 ............................................................................. 38
4
3.3
Dopady na regionální rozvoj ............................................................................ 39
3.4
Metoda rozhovoru ............................................................................................ 40
3.5
Vyhodnocení řízených rozhovorů .................................................................... 40
Závěr ...................................................................................................................... 41
Seznam použité literatury ............................................................................................ 43
Přílohy Příloha A: Schémata kriminality Příloha B: Tabulky kriminality Příloha C: Grafy kriminality Příloha D: Mapy Příloha E: Řízené rozhovory
1
Úvod a cíl práce
Kriminalita a regionální rozvoj jsou fenoménem dnešní doby. Kriminalita jako taková je důleţitým pojmem jiţ staletí. Je jí přikládán velký význam a věnován dlouhý čas pro její mapování a provádění statistik, díky kterým můţe stát, či jím pověřené orgány, zavádět určitá opatření v případech, kdy se ve srovnání s minulostí kriminalita zvyšuje, či je v určitých aspektech alarmující. „Sociální jev zvaný kriminalita přetrvává pod změněnými formami celá staletí, jeho rozvoj je však spjat s existencí trţního hospodářství a také s vytvářením státního aparátu a vznikem právní regulace hospodářství.“(Kuchta, Válková; 2005, str. 355) Regionální rozvoj jako věda vznikl kolem 70. let minulého století (Wokoun a kol.; 2008), proto je mladým odvětvím, které se kaţdým dnem vyvíjí a stále nabývá na významu. Význam “regionální“ neznamená pouze region ve smyslu například okresů, ale také vesnic, malých obcí, měst, krajů, či dokonce států, a to jak samostatných, tak ve spolupráci s jinými státy. Téma regionálního rozvoje s vazbou na kriminalitu jsem si vybrala především z důvodu, ţe se o této provázanosti veřejně nemluví a odborně moc nepublikuje. Cílem této bakalářské práce je ukázat na moţné ovlivnění regionálního rozvoje kriminalitou. Práce má za úkol také ukázat a popsat existující statistiky kriminality, čím se od sebe liší a jak se dají čísla ve statistikách ovlivnit. Další částí mé bakalářské práce je rozlišení druhů kriminality a podrobnější zaměření na kriminalitu hospodářskou a její podskupiny, neboť tento druh kriminality hýbe dnešním světem, Českou republikou (dále jen ČR), její ekonomikou i současnou politickou scénou ČR. Práce se zaměřuje na region České Budějovice (dále ČB), konkrétně okres ČB, který bude samostatně vymezen a popsán v samostatné kapitole. Praktická část práce se zaměřuje na celkový vývoj kriminality v ČR po roce 1989 a srovnává trend vývoje s Jihočeským krajem a ČB. Podrobně se budeme zabývat také vývojem hospodářské kriminality v ČB a srovnáním s celou ČR i Jihočeským krajem, do kterého ČB náleţí. Tuto oblast jsem si zvolila, protoţe dle mého názoru se zde kriminalita zvyšuje a jiţ zde není tak bezpečno jako před několika lety. 10
2
Literární rešerše 2.1
Regionální rozvoj
Maier a Tödling (1998) říkají, ţe rozvoj je neurčitý pojem, který lze vymezit na základě konkrétních hodnotových postojů. Rozvoj je orientovaný na určitý cíl, kdy jeho hlavním úkolem je odstraňování největších nedostatků. Slovo rozvoj se pouţívá v různých souvislostech jako např. rozvoj ekonomický, technický, organizační a pro nás nejdůleţitější regionální. Wokoun a kol. (2008) popisuje regionální rozvoj dle akademického přístupu a také uvádí, ţe je často nazýván jako regionalistika, občas také regionální vědou, coţ ale není správné, protoţe regionální věda je pouze jednou ze součástí výzkumu celého regionálního rozvoje. Skokan (1998, str. 13) uvádí svou definici regionálního rozvoje takto: „Regionální rozvoj je představován komplexem procesů, které probíhají v rámci sloţitého systému region. Pro ovlivňování a řízení těchto procesů je proto nezbytné pouţívat systémový přístup. Podporou regionálního rozvoje se zabývá regionální politika.“ Jak bylo zmíněno jiţ v úvodu, regionální rozvoj je z odborného hlediska novou záleţitostí. Nemůţeme přesně vymezit jeho definici, ale lze jej pojmout ve dvou přístupech. Těmi jsou praktický přístup a přístup akademický. (Wokoun a kol.; 2008) 2.1.1 Praktický přístup Tento přístup se uplatňuje hlavně v neakademické sféře jako jsou krajské, městské, obecní úřady nebo soukromé společnosti. Můţeme takto tedy regionální rozvoj chápat jako zvyšování potenciálu nějakého vymezeného území, které vzniká socioekonomickými aktivitami a vyuţitím přírodních zdrojů. Díky socioekonomickým aktivitám můţeme zvýšení potenciálu měřit například zvýšením ţivotní úrovně obyvatel, stavem ţivotního prostředí nebo lepší
konkurenceschopnosti
soukromého
sektoru.
A
jestliţe
mluvíme
o potenciálu regionu, měříme jej pomocí ukazatelů jako hrubý domácí produkt na obyvatele, průměrnou mzdou, dosaţeným vzděláním, dostupností a kvalitou infrastruktury. Toto je jen výčet moţných ukazatelů, našli bychom jich podstatně 11
více. Potenciál nemusí být měřen pouze socioekonomicky. Lze jej vymezit také přírodo-geograficky, kdy jsou ukazatele jako znečištění ovzduší, vod a půdy, nebo mnoţství a kvalita nerostných surovin. (Wokoun a kol.; 2008) 2.1.2 Akademický přístup „Akademický přístup chápe regionální rozvoj jako aplikaci nauk, zejména ekonomie, geografie a sociologie, řešících jevy, procesy, vztahy systematicky vymezeného prostoru (území), které jsou ovlivněny přírodně-geografickými, ekonomickými a sociálními podmínkami v daném regionu. Primární je hledání příčinných zákonitostí, rozmísťování ekonomických činností, nerovnoměrného osídlování území a navazující hledání nástrojů pro ovlivnění těchto procesů ovlivnitelných a neovlivnitelných faktorů rozvoje apod.“ (Wokoun a kol.; 2008, str. 11, 12) 2.1.3 Faktory v regionálním rozvoji Důleţité faktory v regionálním rozvoji umoţňující vlastní ovlivňování regionálního rozvoje jsou přírodní podmínky, které dnes opět nabývají na významu (např. znečištění ţivotního prostředí), dostupnost výrobních faktorů (tj. půdy, pracovních sil a kapitálu), prostorové rozmístění zdrojů a dopravní infrastruktura, úroveň technického pokroku vyjádřená existencí a dalším rozvojem technických dovedností, které dosahují efektivnější kombinaci výrobních faktorů, přítomnost velkých národních a nadnárodních firem, případně jejich poboček v regionu, aglomerační efekty jako důsledek koncentrace podniků a sídel, regionální prostředí, resp. klima přispívající k utváření a růstu nových podnikatelských firem, k inovacím a ke komunikačním sítím v rámci regionu, přítomnost kvalifikované pracovní síly, sítě dodavatelů a sluţeb a vazby na trhy, které jsou důleţité zejména pro malé a střední firmy, nehmotné (měkké - soft) lokalizační faktory, jako jsou sociální prostředí, atraktivnost podmínek pro bydlení, aktivity volného času, moţnosti rekreace apod. (Skokan; 1998) Mezi další můţeme zařadit samotnou velikost regionu, velikost exportu vázaného na region, vládní výdaje na úrovni lokální, regionální nebo národní a podpůrné programy určené pro rozvoj. Tyto faktory jsou umístěné nejen v regionu, ale také mimo něj, coţ znamená, ţe jej ovlivňují zvenku. 12
Ve vyspělých kapitalistických zemích je regionální rozvoj podporován a intervenován vládou nebo regionálními orgány v rámci regionální politiky. Zároveň kontrolují dodrţování plánu a řízení. (Skokan; 1998) Důleţitými regionálními rozvojovými podmínkami jsou zejména kvalifikovaná pracovní síla, síť dodavatelů, sluţby a spojení na trhy. (Skokan; 1998)
2.2
Region
Karel Skokan (1998) přistupuje k regionu systémově a obecně jej definuje jako oblast, část území s určitými vlastnostmi, vymezenou hranicemi. Systémově jej vymezuje proto, ţe je objektem regionální politiky a je tak objektem řízení a vykazuje vlastnosti sloţitého systému. Region jako systém představuje mnoţinu prvků, resp. subsystémů, které jsou v interakci jak mezi sebou, tak s prostředím, ve kterém se systém vyvíjí. 2.2.1 Vymezení pojmu region Pojetí regionu vychází ze společenské koncepce prostoru. Klasicky si region představíme jako ohraničenou část zemského povrchu. Prostor se charakterizuje jako komplexní síť, kterou tvoří toky lidí, zboţí a kapitálu (space of flow). “Produkty regionů“ jsou projevem určité rozmanitosti a netvoří spojitý a souvislý systém. Tento pojem nemůţeme jednoznačně vysvětlit, ale můţeme tímto pojmem popsat velmi odlišné druhy útvarů prostoru, a to jako území subnárodní (část území jednoho státu - např. kraje), nadnárodní (seskupení států, jako např. Střední Amerika, Pobaltí) a transnárodní (část území dvou nebo více států přesahující státní hranice, např. euroregiony). (Maier, Tödtling; 1998) Regiony zajišťují ekonomickou sílu a vyšší konkurenceschopnost v národní ekonomice. Tato síla, či růst významnosti regionů hlavně v Evropě je podporován několika politikami Evropské unie (dále EU). Hlavními pilíři jsou soudrţnost, výzkum a inovace. (Skokan; 1998) 2.2.2 Typologie a význam regionů Významný německý geograf H. H. Blotevogel (2000) rozlišuje typy regionů na reálné regiony nebo analytické regiony, ve kterých vzniká snaha o vědecké uspořádání reality. Existují přitom dva typy reálných regionů. První jsou 13
jednoznačně lokalizovatelné regiony (přírodní jednotky, řeky) a druhé označuje jako funkční regiony (krajina, oblast trhu práce, městský region). Následují regiony vymezené lidskými aktivitami a činnostmi. Ty zahrnují kaţdodenní jednání individuálních nebo kolektivních aktérů (firmy, obce, sdruţení). Identifikační regiony vznikají díky společenské komunikaci. Například jsou to regiony osobní nebo společenské identity anebo regiony jako oblast působnosti politického jednání. Homogenní a heterogenní regiony se vymezují pomocí situační analýzy a patří do deskriptivních regionů. Posledními z Blotevogelova (2000) dělení jsou normativní regiony - vznikají na základě politického rozhodnutí, podle poţadavků legislativy nebo exekutivy. Patří sem také plánovací regiony, nebo regiony se soustředěnou podporou státu, které se vymezují na základě společných strukturálních problémů. Regiony je tedy důleţité chápat jako konkrétní a dynamické jednání projevených společenských procesů, které jsou závislé jak na lidském jednání, tak na společenských strukturách a jejich vývoji. (Skokan; 1998)
2.3
Kriminologie
Latinsko-řecké slovo kriminologie znamená vědu o kriminalitě (zločinnosti), o jejích pachatelích a obětech a o její kontrole jako společenské realitě, která platí za existující fenomén. Ve druhé polovině 19. století došlo k osamostatnění kriminologie jako samostatného vědního oboru. Je to věda empirická, coţ znamená, ţe je zaloţena na kriminologických empirických výzkumech, jejichţ poznatky musí být přezkoumatelné. Takovéto výzkumy jsou náročné z hlediska času, financí, ale i odbornosti a personalistiky. K získávání empirických poznatků můţeme v ČR vyuţívat oficiálního systému trestněprávní kontroly kriminality a jeho evidence informací jako jsou policejní statistiky, justiční statistiky, vězeňské statistiky, rejstřík trestů, trestní spisy a podobně. Ke kriminologickému výzkumu jsou tyto databáze v ČR vyuţívány pouze minimálně. Nemůţeme však říci, ţe ačkoliv je kriminologie věda empirická, tak nesouvisí s vědami normativními, protoţe opak je pravdou. Kriminologie nemá s normativními vědami jako je trestněprávní nauka a trestní politika absolutní hranice. Kriminologie zkoumá kriminalitu jako reálný jev, zatímco trestněprávní nauka a trestní politika jako vědy normativní zkoumají, co 14
by v oblasti kriminality být mělo a co ne, jaké normy by měly fungovat, jak si je vykládat a jak ne. Kriminologie je nauka na pomezí několika vědních disciplín, coţ znamená nauku multidisciplinární. Multidisciplinárnost nemůţeme chápat jako pouhou spolupráci několika různých vědních oborů. Odborníci pracující na kriminologických výzkumech musí hranice svých vědních oborů v určité míře překračovat a vzdát se určité samostatnosti kvůli spolupráci s dalšími spolupracovníky z jiných oborů. Dalším důvodem je také vzájemné porozumění si, a to hlavně z hlediska odborné terminologie a povahy kriminologických výzkumů, při kterých je nutné docílit včlenění hledisek právě jednotlivých oborů. Díky těmto poţadavkům můţeme snadněji rozčlenit kriminologické týmy, které by se neměly skládat pouze z
psychologů,
sociologů,
právníků,
ale
kriminologů
psychologického,
sociologického, či jiného odborného původu. Obory jako jsou “kriminální sociologie“, “kriminální psychologie“, “kriminální pedagogika“ apod. nejsou v přímém rozporu s kriminologií, ale nejedná se o přímou kriminologii, nýbrţ o obory, které s kriminologií korespondují, úzce s ní souvisí a prolínají se. Hlavně v přístupech k výzkumu a dílčími přístupy. Kriminologie však není ţádnou mozaikou sloţenou z oborů kriminální sociologie, psychologie a jiných. Sčítání poznatků z těchto oborů by nestačilo. Tyto poznatky, informace a měření, ty kriminologii rozšiřují horizonty poznání. (Novotný, Zapletal; 2001) 2.3.1 Dělení kriminologie Kriminologii můţeme rozdělit na kriminologii orientovanou na základní výzkum a aplikovanou (praktickou) kriminologii, v níţ jde o aplikaci poznatků kriminologické vědy v praxi. Další moţností jak dělení kriminologie rozšířit je na policejní kriminologii, coţ je jedna z variant aplikované kriminologie. Ta se postupně krystalizuje. Komparativní kriminologie je málo rozvinutá a zabývá se srovnáváním kriminality i její kontroly v mezinárodním měřítku v různých zemích, nebo v téţe zemi v různých historických obdobích. Můţeme o této kriminologii hovořit jako o historické. Klinická kriminologie se zaměřuje na jednotlivce. Předmětem kriminologie je tedy v první řadě kriminalita. Kriminologie se tedy zaměřuje především na výzkumy orientované na popis kriminality, její strukturu, 15
formy kriminality, popis škod způsobených kriminalitou a také vývojových tendencí kriminality. (Novotný, Zapletal; 2001)
2.4
Kriminologický výzkum
Kaiser (1996) říká, ţe východisko a cíl kriminologického výzkumu slouţí jako prověrka kriminologických teorií. Zároveň člení výzkum do tří fází jako je teoretická část, kdy se z teorie odvozují hypotézy či hypotéza. Další je empirická část, při níţ dochází ke zjišťování empirických poznatků a následuje porovnání zjištěných dat s hypotézou. 2.4.1 Kriminologické metody Kriminologové pouţívají metody sociologické, psychologické, matematické a jiné, které jsou modifikovány a propracovány podle kriminologických poznatků a potřeb, aby byly v souladu se zvláštnostmi zkoumaného objektu a cíli výzkumu. (Novotný, Zapletal; 2001) 2.4.2 Významná kriminologická pracoviště u nás Výzkumný ústav kriminologický (VÚK) bylo první výzkumné kriminologické pracoviště u nás a jeho zaloţení je datováno rokem 1960. V začátcích fungoval jako společný ústav tehdejší Generální prokuratury, Ministerstva vnitra a
Ministerstva
spravedlnosti
a
nesl
název
Vědecko-výzkumný
ústav
kriminalistiky. Po roce 1966 byl jeho název jiţ VÚK při Generální prokuratuře a orientoval se výhradně na kriminologii, vytvářel teoretickou základnu kriminologie a zejména empirické výzkumy. Významnými výzkumy byly například výzkum kriminality mládeţe, prevence a osobnosti pachatele. VÚK se zaslouţil také o zavedení systému postpenitenciární péče. V období takzvané normalizace byla činnost VÚK ideologicky omezována, ale i přesto pokračoval v tradici empirických výzkumů. Po roce 1989 se činnost VÚK zaměřila na problémy, které byly pro naše území aktuální a řešily se problémy spojené a transformací společnosti. Roku 1993 přešel Výzkumný ústav kriminologický pod Ministerstvo spravedlnosti České republiky a přijal název Institut pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP).1 (Zoubková a kol.; 2011) 1
http://www.ok.cz/iksp/
16
„Činnost IKSP je zaměřena na vytváření, udrţování a aktualizaci poznatkové základny o stavu a vývoji kriminality, sociálně patologických jevů a trestní politiky v ČR, na zpřístupňování aktuálních relevantních empirických i teoretických poznatků ze zahraničí a na rozvoj oboru kriminologie.“ (IKSP; 2012) Česká kriminologická společnost (ČKS) je občanské sdruţení, které vzniklo v dubnu v roce 2012 s cílem podporovat rozvoj kriminologie jako samostatného a svébytného vědního oboru v ČR a umoţnit intenzivní spolupráci mezi odborníky, kteří se zabývají kriminalitou a dalšími sociálně patologickými jevy. Ke splnění tohoto poslání ČKS organizuje národní i mezinárodní konference, semináře, přednášky a kurzy, spolupracuje s odbornými společnostmi, institucemi a organizacemi obdobného zaměření v ČR i v zahraničí, podporuje kriminologický výzkum a šíření, publikování a popularizaci kriminologicky relevantních informací a poznatků a podporuje výuku kriminologie na středních policejních a příbuzných školách a na vyšších odborných a vysokých školách. (IKSP; 2012)
2.5
Kriminalita
Kriminalita jako sociálně-patologický fenomén má aspekty společenské, osobnostní,
sociologické,
psychologické,
psychiatrické,
pedagogické,
trestněprávní a jiné. Kriminalitu můţeme názorově rozdělit z hlediska trestního a sociologického. Je to jev, který narušuje harmonický vývoj společnosti, coţ znamená, ţe je pro společnost dysfunkční a společensky škodlivý. Narušuje základní pravidla společenského řádu a lidského souţití, působí společnosti i státu značné imateriální a materiální škody, jednotlivým obětem způsobuje škody fyzické, psychické a společenské, vyvolává ve společnosti atmosféru strachu, nejistoty a nedůvěry. Na tomto vymezení bychom měli trvat, ačkoliv můţe mít kriminalita v určitém směru také jisté pozitivní přínosy, které můţeme popsat jako posilování solidarity majority společnosti, větší respekt ke společenským normám. Kriminalita můţe být podnětem k sociálním změnám. Vede také k určitému ekonomickému přínosu, jakým můţe být rozvoj pojišťovnictví, rozvoj bezpečnostních sluţeb a “bezpečnostního“ průmyslu a další jiné přínosy. 17
Stoupenci těchto názorů vycházejí ze skutečnosti, ţe kriminalita je nejen dysfunkční, ale téţ integrální, nutnou součástí společnosti, ţe její existence je normální. Bohuţel tyto stránky kriminality nejsou dostatečně empiricky prozkoumány a nelze tím tedy vyloučit, ţe je kriminalita plně dysfunkční aţ při překročení určité hranice. (Novotný, Zapletal; 2001) Sociální jev zvaný kriminalita přetrvává pod změněnými formami celá staletí, jeho rozvoj je však spjat s existencí trţního hospodářství. Budování a činnost státního aparátu je finančně náročné, coţ vyţaduje od společnosti výměnou za zabezpečení mediační a administrátorské funkce státu materiální podporu v různých formách. Při jejím neposkytnutí přicházejí v úvahu z hospodářských trestných činů zejména trestné činy daňové, při porušování právní regulace podnikání pak trestné činy ostatní. (Kuchta, Válková; 2005) 2.5.1 Trestní vymezení kriminality Trestní kriminalitou rozumíme souhrn jednání, které trestní právo posuzuje jako trestné činy. (Novotný, Zapletal; 2001) Podle Kaisera (1996) se jedná například o juristické nebo také legální pojetí kriminality. Kriminologické vymezení se kryje s trestněprávní definicí kriminality. (Novotný, Zapletal; 2001) 2.5.2 Sociologické vymezení kriminality Sociologické vymezení kriminality je nezávislé na trestněprávní definici kriminality. Podle této teorie vzniká takzvané odchylné chování nebo chování deviantní. (Novotný, Zapletal; 2001) Ze sociologického hlediska je člověk společenský a jeho ţivot se řídí dle jasně stanovených pravidel a norem. Ţivot má díky těmto pravidlům určitý řád. Je však jasné, ţe kaţdý se těmito pravidly neřídí a tento řád narušuje. Můţeme také říci, ţe existují lidé, kteří vymýšlejí a stanovují nová pravidla či normy našeho ţivota, naší společnosti. Sociologie se z velké části zabývá studiem chování společnosti a dodrţováním stanovených norem a pravidel. Sociologický výzkum zaměřený na chování odporujícímu společenským normám nazývá toto chování chováním sociálně deviantním. Toto studium patří mezi nejsloţitější, protoţe je velmi sloţité a je těţké určit, co je deviantním chováním, neboť na světě existují různé kultury a subkultury. Kaţdá z nich povaţuje za deviantní chování něco jiného, protoţe v kaţdé kultuře nebo subkultuře existují odlišná pravidla. 18
Co můţeme označit za deviantní chování? Definicí můţe být jednání, které se odlišuje od některé normy či soustavy pravidel, které si stanovila skupina lidí, či určitá společnost. Do deviantního chování můţeme zařadit také chování skupin, ne jen jedince. Nekonformní jednání vůči pravidlům a normám trestáme různými sankcemi. Sankce dělíme na pozitivní a negativní. Pozitivní sankcí rozumíme pochvalu nebo odměnu v případě konformního jednání. Negativní sankce rozčleníme jako formální a neformální. Formální sankce udělují organizace nebo skupiny lidí, které kontrolují dodrţování daných pravidel nebo norem. Neformální sankce jsou spíše spontánní reakce na jednání, které je v rozporu s normami. V dnešní společnosti je formální negativní sankce udělována a realizována soudy, vězením a policií. Poselstvím těchto organizací je osoby nebo skupiny porušující stanovené normy předat příslušným orgánům a dle platných zákonů, které představují v daném státě či území ukotvené pravidlo nebo normu, sankcionovat a dbát na dodrţování těchto pravidel. Negativní i pozitivní sankce pozorujeme ve všech oblastech lidské (společenské) činnosti. Deviantní chování bylo hodnoceno jinak v minulých staletích a letech a je odlišně hodnoceno dnes. Existuje několik teorií zabývajících se právě deviací. Jedná se nejvíce o teorie zločinu. Avšak ţádná z teorií zločinu, či deviací nedokáţe pojmy zločin a deviace vyloţit naprosto přesně. Tyto dva fenomény se navzájem prolínají, coţ umoţňuje alespoň pochopení hlavních a stěţejních aspektů deviantního chování. Teorie zabývajících se deviantním chování se dělí na biologické, psychologické, sociologické, diferenciální asociace, anomie a asociace, etiketizační teorie (teorie nálepkování) a teorie racionální volby. (Giddens; 1999) Kriminalita z pohledu trestněprávního uvádí činy, které jsou v zákonech uvedeny jako trestné a podle toho se také hodnotí. Pro sociologii mohou být tyto činy brány jako neadekvátní, protoţe z hlediska sociologie se o trestný čin nejedná. (Novotný, Zapletal; 2001) 2.5.3 Latentní kriminalita (skrytá, neohlášená) Je druh kriminality, o které se orgány činné v trestním řízení nedozvěděly, a to především z důvodu neohlášení policii. Latence můţe být vysvětlena jako temná čísla kriminality, coţ je kriminalita neohlášená. Za šedá čísla kriminality je povaţována kriminalita, která byla ohlášena orgánům činným v trestním řízení, 19
ale pachatel nebyl nalezen. Tuto kriminalitu můţeme označit jako první kriminalitu. Jako druhou kriminalitu povaţujeme latenci umělou, coţ je kriminalita, o které se orgány dozvěděly, ale neregistrovaly ji. (Zoubková a kol.; 2011) Odhad latentní kriminality a její důsledky na statistické údaje je problémem, který se dnes často řeší. Velkým problémem v ČR jsou pramalé finanční zdroje na statistický výzkum latentní kriminality a ovlivňování statistik. (Marešová; 2011) Schéma pro popis latentní kriminality je uveden v příloze schémat, konkrétně schéma č. 1. Latentní kriminalitu dnes mapujeme pomocí takzvaných viktimologických (viktimizačních) výzkumů2. (Zoubková a kol.; 2011) Tato problematika také měří strach ze zločinu, ochotu občanů oznamovat trestné činy apod. Novotný a Zapletal (2004) uvádějí ještě dva přístupy zjišťování latentní kriminality. Jedná se o takzvaný výzkum informátorů, coţ je dotazování na trestnou činnost jiných osob, o které mají respondenti přehled. Problematika spočívá v mnohonásobném uvádění stejného trestného činu různými dotázanými. Důleţitým ukazatelem je také to, jak bere trestný čin laik. Dalším zkoumáním trestné činnosti jsou selfreporty. Coţ jsou vlastně výpovědi o vlastní trestné činnosti prováděné pomocí dotazníků nebo interview. Takovéto první výzkumy byly prováděny ve 40. letech v USA. Viktimologické výzkumy a výpovědi o vlastní trestné činnosti však nikdy nedosahují totoţných výsledků. Rozsah latence, podle viktimologických výzkumů provedených Institutem pro kriminologii a sociální prevenci, je různorodý. U vraţd se jedná o několik skutků ročně, u kapesních krádeţí o statisíce. (Martínková; 2007) 2.5.4 Druhy kriminality Kuchta, Válková (2005) dělí kriminalitu na několik druhů: kriminalita mládeţe, kriminalita cizinců a etnických minorit, kriminální recidiva, hospodářská
Výzkum obětí kriminality, který poskytuje cenné údaje o skutečných trendech kriminality, neohlášené kriminalitě i ochotě občanů oznamovat trestné činy. Výzkumy se provádí na místní, národní nebo mezinárodní úrovni. Na místní úrovni zefektivňují preventivní opatření. Mezinárodní výzkumy mají za cíl stanovení úrovně kriminality v konkrétní zemi a porovnává úrovně kriminality s jinými zeměmi. (Zoubková a kol.; 2011) 2
20
kriminalita, násilná kriminalita, sexuální kriminalita, drogy a kriminalita, trestná činnost v dopravě. 2.5.4.1 Hospodářská kriminalita Tato kriminalita ovlivňuje zásadním způsobem kvalitu ţivota společnosti, protoţe se dotýká základních příjmových sloţek státu. Při negativním hodnocení efektu trestní represe pak ohroţuje dokonce i samotnou podstatu právního státu. (Kuchta, Válková; 2005) Hospodářská trestná činnost je mnohem uţším pojmem, neţ je hospodářská kriminalita, ačkoliv ji můţeme vnímat jako synonymum pro hospodářskou kriminalitu. Je ale důleţité tyto dva pojmy rozlišovat. Samotných definic hospodářské
kriminality
existuje
několik
desítek
a
to
z
hlediska
kriminologického, kriminalistického a trestněprávního. (Fryšták; 2007) Novotný (1997) uvádí hned několik definic. Podle něj je hospodářská kriminalita zaměřená proti fungování hospodářského řádu, při kterém dochází ke zneuţívání hospodářských nástrojů. Další vymezení říká, ţe hospodářská kriminalita se odehrává všemi pachateli činnými v hospodářském ţivotě společnosti. Třetí definice uvádí hospodářskou kriminalitu jako všechnu kriminalitu, která se vyskytuje na ekonomické půdě, spadají sem všechny trestné činy v druhé hlavě zvláštního trestního zákona, ale i trestné činy hlavy deváté tohoto zákona, jestliţe se realizují v ekonomice. Konrád (1996) říká, ţe hospodářská kriminalita je soubor deliktů, které mají společné zneuţití důvěry, která je nezbytná pro fungování trhu a hospodářského ţivota společnosti, poškozují nebo ohroţují hospodářský pořádek a způsobují značné škody. Další definice vidí hospodářskou kriminalitu jako kriminalitu nenásilnou s dopadem na vnitřní stabilitu státu díky sociálním a ekonomickým zásahům. Řešení všech ekonomických, trestněprávních a občanskoprávních problémů vyţaduje speciální odborné a inovující odborníky v oboru státní správy a orgánů činných v trestním řízení. (Porada; 2001)
21
2.5.4.1.1 Ekonomická a finanční kriminalita Ekonomickou kriminalitu můţeme označit jako kriminalitu bílých límečků 3. Ovšem oba pojmy ekonomické a hospodářské kriminality můţeme povaţovat za synonyma. Zajímavostí můţe být, ţe v ČR je uţíván pojem hospodářská kriminalita, kdeţto v zahraničí se setkáme spíše s pojmem ekonomická kriminalita. Jestliţe bychom definovali ekonomickou kriminalitu jinak, neţ jako hospodářskou, pak ji můţeme brát jako protiprávní jednání, kterým si osoba či skupina osob zajistila finanční nebo jiný prospěch na úkor konkrétního ekonomického subjektu. Subjektem můţe být jako fyzická osoba, tak obchodní společnost nebo stát. (Fryšták; 2007) Finanční kriminalita představuje jednu z nejdůleţitějších částí hospodářské kriminality, je tedy její podmnoţinou. Je to trestná činnost páchaná proti fungování bankovního systému, kapitálového trhu, finančních institucí, z nichţ můţeme uvést banky, burzy, pojišťovny, investiční společnosti včetně fondů EU. Finanční kriminalita se tedy od hospodářské liší charakteristikou poškozených. (Šámal a kol.; 2001) Za trestné hospodářské činy jsou povaţovány takové činy, které jsou obsaţené ve zvláštní části trestního zákona v hlavě druhé. Teryngel poukazuje na státní garanci určitých nepřekročitelných mezí hospodářského ţivota. Má právo určité vztahy vynucovat a chránit právě prostřednictvím trestního práva. (Teryngel; 1991) Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R(81) 12 povaţuje za ekonomické zločiny kartelové trestné činy, podvodné praktiky a zneuţívání hospodářské situace, zakládání a vedení fiktivních firem, trestné činy v účetnictví, podvádění spotřebitele, nekalou soutěţ, úvěrové a dotační trestné činy a trestné činy při získávání zakázek, počítačové podvody, podvody ke škodě věřitelů, finanční trestné činy a vyhýbání se sociálním výdajům ze strany podniků, celní podvody,
Pojem pouţil poprvé E. Sutherland v roce 1940. Původně se jednalo o porušování práva lidmi z vyšších sociálních vrstev v rámcích jejich aktivit. Jejich činnosti vedly k velkým finančním škodám, avšak nespadaly pod trestní jurisdikci. Sutherland toto jednání povaţoval za kriminální. Dnes se za kriminalitu bílých límečků povaţuje kriminalita hospodářská. (Zoubková a kol.; 2011) "Protikladem ke kriminalitě bílých límečků je kriminalita modrých límečků, která se týkala běţné obecné kriminality, kterou páchaly osoby z niţších sociálně-ekonomických tříd." (Zoubková a kol.; 2011, str. 81) 3
22
trestné činy vztahující se k regulaci peněz a oběţiva, burzovní a bankovní trestné činy, trestné činy proti ţivotnímu prostředí. (Kuchta, Válková; 2005) „Lze tedy říci, ţe hospodářskou kriminalitu tvoří trestné činy spáchané při podnikání ekonomických subjektů zejména osobami působícími uvnitř těchto subjektů, kteří poškozují nebo ohroţují individuální a kolektivní práva v hospodářské sféře, zneuţívají slabiny hospodářského systému nebo jeho institucí, způsobující oslabení důvěry v ekonomický a společenský systém, motivované ziskem nebo touhou po moci, latentní povahy a ve své masové formě ohroţující podstatu fungování právního státu.“ (Kuchta, Válková; 2005, str. 352) Vedle toho má většina takto definovaných trestných činů ještě další společné juristické a sociologické charakteristiky, k nimţ patří například to, ţe jde o trestné činy úmyslné (kdy existují výjimky uvedené v § 255a a 256c trestního zákona, které kriminalizují i vědomou nedbalost). Vyskytují se zde také trestné činy nenásilné povahy, jedná se spíše o omisivní a ohroţovací trestné činy. Tyto činy jsou velmi dlouho a podrobně plánovány a organizovány, velmi často jsou páchány ve skupině. Jsou z velkého měřítka charakteristické anonymitou nebo alespoň osobní distancí mezi pachatelem a obětí, z čehoţ vyplývá nízká kriminální citlivost. Týkají se hlavně nadnárodních firem, které zasahují na územích více států. Proto se často liší místo trestného jednání a trestného následku. (Kuchta, Válková; 2005) 2.5.4.1.2 Ekonomická trestná činnost z pohledu kriminalistiky Šimovček (2011) rozlišuje několik základních skupin ekonomické trestné činnosti z pohledu kriminalistiky. První je trestná činnost zaměřená proti ekonomickým zájmům organizace, ve které jsou pachatelé zaměstnaní. Většinou zastávají zodpovědné postavení v organizaci, nebo vysokou funkci. Další je trestná činnost zaměřená proti ekonomickým zájmům jiných subjektů, proti zájmům státu a veřejných institucí. Do trestné činnosti proti ekonomickým zájmům organizace patří krádeţe v podniku, zpronevěry svěřených hodnot, které mohou být finanční i materiální, dále podvodné konání, chování proti hospodářské věrnosti vůči zaměstnavateli, coţ je například vyzrazení obchodního tajemství konkurenci. Naproti tomu trestná činnost proti jiným subjektům, státu a veřejným institucím obsahuje 23
ekonomické podvody (daňové, úvěrové, pojišťovací), zakládání fiktivních a podvodných firem. Šimovček (2011) zařazuje také činnost spojenou s ohroţováním hospodářské soutěţe, následuje porušování patentového práva či pomlouvání konkurence a další. Mezi poslední patří také činnost pachatelů proti hospodářskému pořádku (obcházení a porušování celních předpisů, devizové trestné činy), předstírání insolventnosti, coţ je úpadek firmy, při němţ nastává poškození věřitelů a podobně. Ekonomická trestná činnost je velmi obsáhlým a variabilním souborem různorodých skupin trestné činnosti, a tak nelze zpracovat naprostou přesnou metodiku pro vyšetřování této trestné činnosti. Při vyšetřování je důleţité se zaměřit a specializovat na jednu kategorii spadající do ekonomické trestné činnosti, jako je například počítačová kriminalita, daňové úniky a další. (Šimovček; 2011) 2.5.4.2 Majetková kriminalita Primárním objektem této problematiky jsou vlastnické vztahy a majetek, protoţe ve velké většině případů bývá cílem pachatele vlastní obohacení, případně poškození cizího majetku. Podle této definice rozdělují Kuchta a Válková (2005) majetkové trestné činy do dvou skupin: 1. Charakteristická zištnost, obohacení pachatele nebo jiných osob na úkor cizího majetku - patří sem klasické trestné činy jako krádeţ podle § 247, zpronevěra podle § 248, neoprávněné uţívání cizí věci podle § 249, podvod podle § 250-250c Trestního zákona a některé další. Podmíněně sem můţeme zařadit i trestné činy podílnictví podle § 251, 252 a 253 Trestního zákona. 2. Pachatel nepáchá trestný čin za účelem obohacení se, ale zamýšlí poškodit jiné osoby - patří sem podle § 255 a 255a porušování povinnosti při správě cizího majetku, podle § 256 poškozování věřitele, poškozování cizí věci podle § 257 a 257b, poškození a zneuţití záznamu na nosiči informací podle § 257a, zneuţití vlastnictví podle § 258 Trestního zákona. Podle Kuchty, Válkové (2005) jsou příčinami majetkové kriminality sociální a psychické příčiny, které spočívají především v negativních vlivech rodinné výchovy, přehlíţení drobných prohřešků ve škole, nevhodné vyuţívání volného času mládeţe, negativní vztah k práci a k celkovému vztahu k majetku.
24
2.6
Prevence hospodářské kriminality
Odborníci tvrdí, ţe nejlepší prevencí je přísnější postih pachatelů, coţ je velmi zjednodušený přístup. Prevence hospodářské kriminality by měla hlavně pramenit z informací o příčinách vzniku této kriminality z prováděné analýzy. Na základě těchto poznatků se zaměřit na prevenci aktivit z různých oblastí. Prevencí můţe být zdokonalování legislativy jako je novelizace trestních zákonů, která reaguje na zjištěné informace ohledně vzniku hospodářské kriminality a zařazuje tak nové skutkové podstaty do trestního zákona. Další podstatnou charakteristikou prevence je nízká autorita policie a jejích příslušníků a také jejich nízký počet. Patří sem také neochota občanů hlásit trestní delikty. Prevencí tudíţ můţe být zkvalitnění a zvyšování odbornosti na úseku hospodářské kriminality nejen pro policii, ale všechny orgány činné v trestním řízení. V dnešní době je důleţité navýšit personální stav policie, k prvnímu dni roku 2012 byl stav policistů podle ČTK na čísle 39 037, a také průběţné vzdělávání policistů. V řadě evropských zemí se prevenci hospodářské kriminality přisuzuje takzvaný kodex obchodní etiky4, který se váţe především na hospodářské delikty. Pro prevenci je nezbytné průběţně sledovat a vyhodnocovat stav a vývoj hospodářské kriminality a rozpoznávat její příčiny, coţ by mělo vést k novým opatřením jak v ekonomice, tak ve sféře trestněprávní nebo sociální. (Zapletal; 2002)
2.7
Trestný čin
„Kde je zákon, tam je také zločin (trestný čin) - ten lze nejsnáze definovat jako jednání, které porušuje zákon.“ (Giddens; 1999, str. 187-188) V historii lidstva můţeme vidět, jak pojem trestný čin procházel změnami. Ale toto pozorování můţeme aplikovat také v dnešním světě, kdy existují rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. (Novotný, Zapletal; 2001) 4 Ve Švýcarsku existuje dohoda o etice banky, v Itálii kodex etiky pro reklamu, v Nizozemí existují kodexy etiky u obchodníků s nemovitostmi a u profesí účetních a v neposlední řadě kodexy etiky přijaly různé mezinárodní organizace jako např. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OSN, a to v podobě pravidel chování nadnárodních společností. (Zapletal; 2002)
25
V roce 1885 vycházel Garofalo z takzvaného přirozeného zločinu, kterým měl na mysli všechna jednání, která se v tehdejších společnostech povaţovala a i nyní povaţují za trestné činy (“delicta mala per se“), jako je vraţda, znásilnění, loupeţ, krádeţ a jiné. Naproti tomu existují kultury, v nichţ se tyto trestné činy berou jako zavrţeníhodné, protoţe jsou zakázané (“delicta mere prohibita“). (Novotný, Zapletal; 2001) Podle Musila (2001) je trestný čin velmi sloţitým jevem, skládajícím se z mnoha dílčích a různorodých elementů. Má svou sloţku sociální, psychickou, biologickou, ale dokonce i fyzikální. Uvádí také přesnou definici trestného činu: „Způsob páchání trestného činu je specifikovaný systém operacionálních elementů trestného činu a činností úzce spjatých s trestným činem.“ (Musil; 2001, str. 19) Kdy operacionální elementy označuje jako operace, díky kterým byla trestná činnost realizována pachatelem. Jsou to například tělesné pohyby, hmotné předměty a psychické procesy. Systém je v definici myšlen jako sloţitý a uspořádaný jev skládající se z více komponent a existují mezi nimi vzájemné vztahy. Systém se označuje celistvostí (integritou). “Specifikovaný“ vyjadřuje, ţe pojem způsobu páchání je třeba vztahovat k různým úrovním obecnosti: buď k jednotlivému skutku trestného činu nebo k více skutkům téhoţ pachatele nebo ke skupině podobných trestných činů různých pachatelů. Jestli-ţe má být tvrzení o způsobu páchání zcela jasné, musí v něm být uvedeno, k jaké úrovni specifikace se vztahuje (pokud to není zřejmé ze souvislosti). (Musil; 2001) Hejda ve svých Základech práva a kriminalistiky uvádí podobnou definici jako Musil. „Způsob páchání a utajení trestného činu je moţné vymezit jako systém vzájemně spojených úkonů, které se uskutečňují s cílem přípravy, spáchání a utajení trestného činu a které jsou podmíněné komplexem objektivních a subjektivních faktorů svázaných jediným trestným úmyslem. Způsob páchání trestné činnosti je definován jako specifikovaný systém operacionálních elementů trestné činnosti a činnosti s ní úzce spjaté.“ (Hejda; 2003, str. 14). Zákon č. 40/2009 Sb. říká, ţe trestný čin je protiprávní. Trestným činem můţe být pouze chování, které je uvedené v zákoně. Tato formulace je jedním z principů právního státu a můţeme jej formulovat jako “Nullum crimen sine lege“. Aby vznikla trestní odpovědnost za trestný čin je třeba splnit dvě podmínky, kterými jsou úmyslné zavinění nebo zavinění z nedbalosti. Trestné činy se dělí na přečiny a zločiny. Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy 26
a ty úmyslné trestné činy, na něţ trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závaţnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něţ trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. (Trestní zákon č. 40/2009 Sb.)
2.8
Kriminalita a statistika
Kriminalita je jevem dynamickým a je nejnebezpečnějším patologickým jevem. Rozsah i obsah kriminality je měněn, neboť je závislým na čase a prostoru, který navazuje na další důleţitá hlediska týkající se společnosti, ve které se dějí méně nebezpečné sociálně patologické jevy. Do těchto jevů patří takové, které společnost povaţuje jiţ od svého počátku za okrajové, jeţ jsou víceméně tolerovány (např. hazardní hry, zneuţívání alkoholu, drog, prostituce, výtrţnictví, vandalismus a další). Stav kriminality se vţdy popisuje v daném čase a na určitém území. Popisuje však nejen kriminální jevy samostatně, ale sleduje také i stav sociálně patologických jevů, jejich projevů ve společnosti, neboť během krátké doby mohou tyto jevy výrazně společnost ohrozit. Příkladem mohou být zkušenosti s drogami nebo šikana. (Marešová; 2011) Kriminalita a další sociálně patologické jevy se mapují rozsahem, intenzitou, strukturou a dynamikou vývoje. Analýza těchto jevů je prováděna statistickými údaji a metodami. Jak ve světě, tak i u nás se kriminalita sleduje zejména pomocí resortních statistik orgánů, které jsou činné v trestních řízeních. Tyto údaje obsahují pouze evidovanou kriminalitu, nezahrnují analýzu, ve které by byla zahrnuta analýza latentní kriminality. (Marešová; 2011) Prognózní analýzy na budoucí vývoj kriminality závisí na evidovaných datech z let minulých. Jedná se o údaje, které jsou sbírány orgány činnými v trestním řízení, jeţ tyto údaje také evidují a komentují. Lze říci, ţe skutky, které nejsou těmito orgány evidovány, se jakoby nestaly, tudíţ neexistují. (Marešová; 2011) V dnešní době podává základní informace o kriminalitě v ČR zejména Policie ČR. Tyto údaje předává jak médiím, tak státotvorným orgánům a veřejnosti. Kaţdý rok zpracovává odbor bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra ČR „Zprávu o situaci v oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti na území 27
České republiky v roce ... (srovnává s rokem předchozím).“ Tato zpráva je předkládána k seznámení prezidentu republiky, parlamentu a následně zveřejněna také na webových stránkách Ministerstva vnitra5. Poprvé se zpráva zpracovávala v roce 1993. (Marešová; 2011) Členění resortních statistik je dobře rozpoznatelné na schématu č. 2 uvedeného v příloze schémat. Vyvstává otázka, zda je moţné hodnotit bezpečnost země pomocí statistických dat o kriminalitě, kterou sama eviduje. A také otázka, zda statistiky z posledních 20 let mají hodnotu, která vypovídá o trendech vývoje kriminálních jevů. Zda dokáţou zdokumentovat skutečný stav a příčiny změn vývoje, vysvětlit jej a připravit odpovídající orgány na změny, které nastanou. Je důleţité tedy znát pojem takzvané kriminality neohlášené, která se do kriminálních statistik nezahrnuje. Jedná se o kriminalitu latentní, o které jsme se jiţ podrobně zmiňovali. (Marešová; 2011) Statistiky a jejich srovnávání ovlivňují procesy takzvané kriminalizace a dekriminalizace. Pojem kriminalizace znamená, ţe se trestným činem stává jednání, které dříve za trestný čin nebylo povaţováno, nebo je trestní odpovědnost rozšiřována na více osob. Naproti tomu dekriminalizace znamená zmírňování trestní represe, kdy jsou dosud existující skutkové podstaty trestných činů měněny nebo zrušeny. Ačkoliv jsou tyto pojmy protichůdné, jejich dopady na statistiku kriminality jsou stejné, jestliţe v rámci trestního zákona k těmto změnám dojde. Jakkoli dokonalá a propracovaná kriminální statistika je, srovnání statistiky dvou let, během kterých došlo ke změnám ve skutkových podstatách trestných činů, vysoce diskutabilní pro srovnání vývoje. Kriminální statistiky ovlivňují také nové jevy, které se ve společnosti objevují, a tudíţ znamenají nové problémy, oproti kterým starší problematika vyznívá v určitých paragrafech jako zbytečná. (Tomášek; 2010) Novotný (1997) uvádí, ţe stav zákonů se negativně odráţí na statistikách, protoţe jednotlivé orgány, které je sestavují, vykazují různé druhy útoků jinak, coţ velmi stěţuje práci se statistikami v kriminologických výzkumech. Policejní statistika zahrnuje do hospodářské trestné činnosti řadu útoků, které jsou
5
www.mvcr.cz
28
kvalifikovány podle skutkové podstaty dle Hlavy IX. zvláštní části Trestního zákona, soudní statistiky se striktně drţí systematiky členění zvláštní části. 2.8.1 Výpočet kriminality Jak jsme se jiţ zmínili, základním hodnocením kriminality na území České republiky je její stav, struktura a dynamika. 2.8.1.1 Stav kriminality Stavem kriminality míníme vyjádření počtu evidovaných trestných činů, které jsou páchány na sledovaném území (republiky, krajů, okresů či jinak definovaných územních celků) v určitém období. Prezentuje se zpravidla v absolutních číslech, ze kterých vyčteme vypovídající rozsah kriminality. Můţeme uvádět také indexy kriminality, které ukazují intenzitu kriminality ve vztahu k počtu obyvatel na hodnoceném území. (Marešová; 2011) 2.8.1.2 Index kriminality Index kriminality se dříve označoval také jako koeficient kriminality a jak jsme jiţ zmiňovali, určuje intenzitu kriminality. Tento index se pouţívá nejen ve vztahu ke zjištěným skutkům, ale i ve vztahu ke známým osobám pachatelů. Ti mohou být stíháni a vyšetřováni, obţalováni, odsouzeni, vězněni. Nebo se jedná o problémové skupiny obyvatel, do nichţ řadíme prostitutky, bezdomovce, nezaměstnané a další. Uţíváme jej hlavně při mezinárodním statistickém srovnávání dat o kriminalitě. U nás jím hodnotíme trestné činy, jako jsou vraţdy, loupeţe, závaţná ublíţení na zdraví, krádeţe a řadíme je mezi trestné činy zahrnuté v obecné kriminalitě České republiky. V zahraničí jsou tyto delikty označeny jako tzv. “přirozené“ zločiny. (Marešová; 2011)
2.8.1.3 Struktura kriminality Struktura kriminality je kvantitativní ukazatel a ukazuje stav kriminality podle charakteru spáchaných trestných činů v určitém období, členěných do 29
stanovených skupin podle určitých kritérií. Policie má tato kritéria stanovena ve zvláštním předpisu - Takticko-statistická klasifikace (TSK). Justice dělí statistiky na dvě. Podle hlav zvláštní části trestního zákona a v souladu s policejním dělením (tj. násilná, mravnostní, hospodářská, majetková a jiná kriminalita). Dělení lze v případě potřeby provést také podle jiných kritérií. (Marešová; 2011) 2.8.1.4 Dynamika kriminality Dynamika kriminality vyjadřuje změny v rozsahu, intenzitě nebo struktuře kriminality v delších časových úsecích na určitém území a uţívá pojmy: změna trendu, nárůst, pokles, stagnace kriminality. (Marešová; 2011)
2.9
Region ČB
Regionem ČB v této práci myslím hranice okresu ČB, který si následně vymezíme geograficky. Region ohraničený jako okres jsem si vybrala hlavně z důvodů vedení policejních statistik, neboť Policie ČR vytváří kriminalistické statistiky celorepublikové, krajské a okresní. V kapitole věnující se samotným statistikám budou proto uvedeny statistiky za okres České Budějovice. 2.9.1 Geografické vymezení okresu ČB „Okres České Budějovice v současných hranicích vznikl v roce 1960 při celkové reorganizaci správního rozdělení republiky. Podstatnou část nynějšího okresu tvoří bývalé okresy České Budějovice, Trhové Sviny a Týn nad Vltavou. Dále pak několik připojených obcí z bývalých okresů Třeboň, Kaplice, Český Krumlov, Vodňany a Soběslav. Poslední územní změnou bylo přičlenění obce Draţíč z okresu Písek a obce Čenkov u Bechyně z okresu Tábor k 1. 1. 2007. Okres sousedí se všemi okresy Jihočeského kraje (od západu přes sever k jihu Český Krumlov, Prachatice, Strakonice, Písek, Tábor, Jindřichův Hradec). Na jihovýchodě ohraničuje území okresu státní hranice s Rakouskem v délce 22 km. Svou rozlohou 1 638 km2 je druhým největším okresem Jihočeského kraje a čtvrtým v rámci celé České republiky. Území okresu má protáhlý tvar s maximální délkou 77 km (sever - jih) a šířkou 33 km (východ - západ). Převáţná část území je pahorkatinou, střední část okresu tvoří českobudějovická 30
pánev, která se na jihovýchodě zdvihá do Novohradských hor. Severní část území je mírně zvlněná, jiţní část má podhorský ráz. Nejvýše poloţeným místem je vrchol hory Vysoká v Novohradských horách (1 034 m n.m.). Nejníţe poloţeným místem je údolí řeky Vltavy u Týna nad Vltavou (343 m n.m.). Průměrná nadmořská výška se pohybuje kolem 500 m. Charakteristickým znakem okresu je velké mnoţství vodních ploch. Na zamokřeném území bylo vybudováno v minulosti cca 300 rybníků. Od jihu k severu okres protíná řeka Vltava s hlavními vodními zdroji z přítoků řeky Malše v Českých Budějovicích a z řeky Luţnice u Týna nad Vltavou. Vodní dílo Římov na řece Malši zásobuje pitnou vodou značnou část celých jiţních Čech.“ (ČSÚ; 2012)
31
3
Kriminalita po roce 1989 v ČR
Jak uvádí Zapletal (1996), porevoluční období od roku 1989 bylo provázeno celým komplexem krátkodobě působících faktorů, které významným způsobem ovlivnily neţádoucí prudký nárůst majetkové kriminality v tomto období. Převratné společenské a ekonomické změny se tak staly samy do značné míry obecnějším kriminogenním faktorem. Zapletal (1996) dále také tvrdí, ţe k dalším krátkodobým kriminogenním faktorům lze zařadit rozsáhlou amnestii prezidenta z ledna 1990, kdy došlo k hromadnému propuštění nedostatečně resocializovaných vězňů z výkonu trestu odnětí svobody za situace, kdy proto nebyly vytvořeny dostatečně materiální a organizační podmínky. V důsledku toho se řada osob, kterým byla udělena amnestie, ocitla bez finančních prostředků, ubytování a bez moţnosti se zapojit do pracovního procesu, coţ způsobilo zvýšení majetkové trestné činnosti ze strany právě těchto osob. Ačkoliv šlo o jednorázový akt, povaţuje se tato amnestie za jeden z faktorů, jeţ se podílely na prudkém zvýšení majetkové kriminality ČR. (Kuchta, Válková; 2005) „Niţší výskyt kriminality v ČR v období totalitního reţimu byl především důsledkem situace, kdy úsilí o kontrolu kriminality bylo značné a prostor individuální svobody malý. Činitele, které podmínily prudký nárůst kriminality v ČR po roce 1989, lze spatřovat v těchto momentech: - v devalvaci základních civilizačních hodnot (úcta k ţivotu, tělesné a morální integritě a důstojnosti lidské bytosti a nedotknutelnosti cizího majetku) dlouholetou indoktrinací ze strany totalitního reţimu. - ve vymizení z očí veřejnosti prakticky všech forem institucionální kontroly (představované zejména soudy, prokuraturou a policií): lidé, jejichţ ţivot byl aţ dosud tvrdě regulován do nejmenších detailů se náhle - bez moţnosti jakékoli adaptace - ocitli v podmínkách naprosto neomezené, téměř anarchistické svobody. - v dysfunkci neformální sociální kontroly, tj, chybějícím povědomí občanské odpovědnosti i občanského sebevědomí a úcty k zákonům, které se - jako účinná zábrana zločinnosti - mohou vyvinout a rozvíjet pouze v rámci strukturované občanské společnosti demokratického právního státu.
32
- ve skutečnosti, ţe místo podnikatelské etiky, která zanikla s likvidací soukromého podnikání, se i nadále osvědčovaly praktiky běţné ve stínové ekonomice, jejichţ sítěmi byla totalitní společnost prorostlá. - v nestabilitě, nepřehlednosti a nedostatcích základních právních předpisů a ve vadách ve fungování justice; nedodrţování zákonů přerůstá v některých směrech aţ v právní nihilismus. - v narůstajícím vědomí, ţe stát není schopen se vypořádat s kriminalitou a zaručit bezpečnost občanů. Kriminální citlivost občanů (tj. jejich snaha aktivně reagovat na trestnou činnost, byť jen jejím oznámením) se sniţuje. Tomu napomáhá skutečnost, ţe míra objasněnosti většiny trestných činů je nízká, takţe páchání trestných činů je pro pachatele spojeno s přijatelným rizikem. - v otevření se světu: území ČR se stále více dostává do vlivu importované kriminality často profesionálního charakteru. - ve skutečnosti, ţe v období po roce 1989 dospěly do kriminálně exponovaného věku tzv. mladých dospělých silné populační ročníky z let 1973-1978.“ (Novotný, Zapletal; 2004, str. 67-68) Na celém světě představuje pojem organizovaný zločin vysoké bezpečnostní riziko. Po roce 1990 se rozvinul i u nás a to do plné podoby. Zároveň byl a je dodnes propojený se zahraničními zločineckými organizacemi. Samozřejmě i před tímto rozvojem organizovaného zločinu na našem území byly jeho náznaky, ale vázaly se především na rozkrádání majetku na zakázku nebo v ekonomice. Pro plné rozvinutí organizovaného zločinu existovaly různorodé překáţky v různých podobách. Těmi byla tvrdá represivní opatření, kontrolní mechanismy, omezenost soukromého majetku, solventnost obyvatelstva a největším podílem se na překáţkách podílely zejména neproniknutelné státní hranice. Organizovaný zločin6 jako takový ohroţuje nejen občany na ţivotě a majetku, ale vede také k ochromení společnosti, jejích institucí včetně veřejné správy. V organizovaném zločinu není tabu uplácení, vydírání, kompromitace ani vraţda.
Základními prvky jsou soustavná, koordinovaná a cílevědomá závaţná činnost, jedná se o zločineckou organizaci nebo skupinu s vnitřní hierarchií a strukturou, která pouţívá násilí k dosaţení cíle. Je pro ni typické spojení se zahraničními strukturami. Snahou je při minimalizaci násilí dosáhnout maximálních nelegálních zisků a jejich tendencí je proniknout do státních orgánů. (Dvořáček a kol.; 2004) 6
33
Důvodů pro velmi vysoký nárůst kriminality po změně politického systému bylo hned několik. Hlavním důvodem bylo ochromení činnost státních orgánů jako policie, soudů, prokuratury. Změny v trestním zákoně a některých omezujících ustanoveních (§ 203 o příţivnictví7). Velkým nedostatkem v politice byla formulace koncepce a strategie řešení kriminality. Jako příčinu lze uvést prosazování stranických zájmu proti veřejným, neochota při tvorbě a při stanovení jasných pravidel a chaos v neuspořádané legislativě vyznačující se neustálými změnami a doplňky vydaných zákonů. V tomto období převaţovala řešení spojená s dílčím řešením problémů pojící se s nedomyšlenými a nepropracovanými kampaněmi. V letech 1990-1993 byl nárůst kriminality téměř 300 %. Nespokojenost se projevovala nejen u občanů, ale i u politiků. Byla vydána prohlášení k zastavení růstu kriminality, neboť růst byl jiţ neudrţitelný. Tento vývoj kriminality značil nepravidelnost růstu. V letech 1990 a 1991 byl nárůst téměř dvojnásobný. V roce 1992 byl růst o 1/5 vyšší s předchozím rokem a rok 1993 o 1/6 vyšší s rokem předchozím. Roku 1994 došlo k poklesu kriminality, který však, jak prokázala následná analýza, nebyl důsledkem politických prohlášení. Důvodem byly změny v trestním zákoně účinné od 1. 1. 1994, kdy byla zvýšena výše škod u trestných činů. Dalšími důvody bylo nové statistické vykazování trestné činnosti, plné fungování státních mocenských orgánů jako policie, státní zastupitelství, soudy. Nejnebezpečnější zločinci, kteří byli propuštění amnestií v roce 1990, byli znovu umístěni do věznic a k výkonu trestu pro další trestnou činnost. Občané měli strach svědčit v případech, kdy si nebyli jisti potřebnou ochranou a také si více chránili svůj majetek mimo jiné díky postupné instalaci zabezpečovacích systémů a rozvoji soukromých zabezpečovacích agentur.
"Příţivnictví byl trestný čin podle § 203 komunistického trestního zákona, který se často vyuţíval proti disidentům a dalším totalitnímu reţimu nepřátelským osobám. § 203 Příţivnictví - Kdo se soustavně vyhýbá poctivé práci a opatřuje si prostředky k obţivě prostitucí, hazardní hrou nebo jiným nekalým způsobem, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta. Od roku 1965: § 203 Příţivnictví - (1) Kdo pokračuje v soustavném vynechávání pracovních směn bez závaţného důvodu nebo v předstírání pracovní neschopnosti, ač byl jiţ pro takový čin postiţen místním lidovým soudem nebo národním výborem, bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok nebo nápravným opatřením. (2) Kdo se soustavně vyhýbá poctivé práci a dává se někým vydrţovat nebo si prostředky k obţivě opatřuje jiným nekalým způsobem, bude potrestán odnětím svobody aţ na tři léta." (Iuridictum; 2009) 7
34
Pojišťovny vypovídaly pro ně nevýhodné smlouvy týkající se drobnějších škod a občané reagovali neohlašováním trestné činnosti z důvodu neodškodnitelnosti. (Dvořáček a kol.; 2004) Nárůst majetkové a hospodářské kriminality byl nepochybně zapříčiněn polistopadovou transformací státu. Hospodářská kriminalita dosáhla v ČR jiţ takových
rozměrů,
ţe
ohroţuje
celé
národní
hospodářství
a destabilizuje jej. To se však děje i s vědomím občanů a jejich důvěra k
fungování
společenské
spravedlnosti
ohledně
získávání
majetku
a ekonomického vlivu se sniţuje. (Kuchta, Válková; 2005) ČR prošla do roku 1989 dlouhým obdobím centrální regulace ekonomiky a plánovaného hospodářství. Přechod k trţnímu hospodářství přinesl paradoxně změnu mnoţství i struktury hospodářské trestné činnosti. Jednání, která do té doby platila jako trestná, se náhle stala legálním základem pro podnikání. Oproti tomuto vývoji se objevily nové druhy kriminality spojované s kapitalistickým výrobním způsobem. Ale také nové druhy kriminality spojované se zvoleným typem transformace národního hospodářství a procesu privatizace. Prosazování individuálních nebo skupinových zájmů se projevilo jiţ v prvních krocích reformy při převodu majetku ze státního vlastnictví na fyzické či právnické osoby (tzv. malá privatizace) podle zákona č. 427/1990 Sb. Tento projev byl zřejmý v rámci prodeje nebo nájmu provozních jednotek, následná snaha o zabránění zařazení těchto jednotek do privatizace, získání jednotek v draţbách, ve kterých hrálo velkou roli také ovlivňování draţitelů přímo v draţebních místnostech pomocí nátlaků nebo korupce pro získání provozních jednotek za nepřiměřeně výhodných podmínek. Na malou privatizaci reagovala novela trestního zákona, kdy nové paragrafy souvisely s veřejnou soutěţí a veřejnou draţbou. Tato novelizace byla startem pro tzv. velkou privatizaci, která byla realizována pomocí kuponů (kuponová privatizace). Velkým negativem této privatizace bylo zřizování investičních fondů, jejichţ činnost nereguloval zákon. Další slabinou byli pracovníci státní správy, kteří zneuţívali informací, jeţ se nedostaly široké veřejnosti a obohacovali tak sami sebe. Negativ bychom našli bohuţel více. Podle zákona tedy došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneuţití informací v obchodním styku. Další trestnou činností můţeme uvést odprodej státních podniků soukromým osobám na základě privatizačních projektů. Mimo intenzivní korupci docházelo ve 35
velkém měřítku k úvěrovým podvodům právě k zakoupení takových podniků, kdy úvěry od bank, které činily třeba několik miliard, byly nekryté. Tento proces vedl k řetězovému krachu bank v ČR a následnému úpadku důvěry občanů vůči bankovním institucím, kterým občané svěřovali své finanční prostředky. Pro toto jednání se vţil pojem “tunelování“8. Dále docházelo ke zneuţití informací, jeţ měly být veřejně nepřístupné a chráněné státem. Informace jako různé údaje a data státních orgánů, institucí i soukromých osob soukromého sektoru byly prodávány za účelem zisku. Rostoucí úplatkářství v rámci vládních systémů při uzavírání smluv a kontraktů se státními orgány a veřejná korupce ohroţují fungování celého hospodářského systému a ovlivňují samotné odhalování trestné činnosti. Protoţe je transformační proces národního hospodářství v ČR jiţ prakticky ukončen, můţeme očekávat změny ve struktuře a kvantitě hospodářské kriminality. Změny se budou patrně podobat stavu ve stabilizovaných západních evropských státech. (Kuchta, Válková; 2005)
3.1
Počet trestných činů v ČR v letech 1989-1993
V tabulce č. 1 v příloze tabulek je uveden celkový počet trestných činů na území ČR v letech 1989-1993 a je zde velmi dobře vidět vzrůstající kriminalita, o které jsme hovořili výše v úvodu třetí kapitoly. Čísla dokazují rapidní nárůst kriminality. Srovnání let 1989 a 1990 značí okamţitý nárůst o 180 %. Jestliţe porovnáme rok 1989 s rokem 1993, pak se počet trestných činů zvýšil o 330 %. Není moţné v této podkapitole uvést počet trestných činů spojených s hospodářskou kriminalitou, protoţe po roce 1993 se změnila metodika policejních statistik a existují pouze data za všechny trestné činy dohromady.
Specifická forma hospodářské kriminality, jeţ není uvedena v trestním právu. Nestandartní termín jak z pohledu kriminologického, tak i ekonomického. Pachatelé jsou většinou stíháni pro podvod, či porušování povinnosti při správě cizího majetku. Můţe se však jednat o útok proti vlastnímu majetku. V ČR jsou nejznámějšími kauzami Harvadské fondy, H-systém, KPR Quantum nebo CS Fondy. (Zoubková a kol.; 2011) 8
36
3.2
Vývoj hospodářských trestných činů v ČR, Jihočeském kraji
a okrese ČB v letech 1994-2011 Poloha Jihočeského kraje v ČR a okresu ČB je snadno rozpoznatelná na mapě č. 1 v mapové příloze. Strukturu celkové kriminality ČR v letech 1994 a 2011 můţeme dobře porovnat v grafech č. 1 a č. 2 v grafické příloze. Můţeme pozorovat změny v podílu majetkové kriminality na celkové kriminalitě. Ta roku 1994 dosáhla 81,3 %, kdeţto v roce 2011 činila 64,2 %. Majetková kriminalita tedy v ČR zaznamenala pokles, avšak zvýšila se zbývající kriminalita z 5,1 % na 11,3 %. Do zbývající kriminality řadí policejní statistiky trestné činy jako dopravní nehody, týrání zvířat nebo zanedbání povinné výţivy. Ostatní kriminalita, která se v roce 1994 podílela na celkové kriminalitě 2,5 %, se roku 2011 vyšplhala na 8,8 %. Ostatní kriminalita zahrnuje v policejních statistikách trestné činy jako výtrţnictví, sprejerství, poţáry, obchodování s dětmi apod. Mravnostní kriminalita má stále podobný podíl na celkové kriminalitě a to v hladině 6-7 %. Naopak hospodářská kriminalita v porovnání s rokem 1994 vzrostla, a to z 5 % na 8,9 %. Trend vývoje trestných činů spojených s hospodářskou kriminalitou je velmi těţko předpokladatelný, jak je dobře viditelné z grafů č. 3, 4 a 5 týkajících se ČR, Jihočeského kraje a okresu ČB. Přesná čísla jsou uvedena v tabulce č. 2, 3 a 4. Můţeme s přesností říci, ţe objasněnost této kriminality má klesající tendenci, která je v grafech vyznačena také v procentech. Tuto skutečnost si lze vysvětlit několika způsoby. V prvé řadě je to stále rostoucí nedostatek policistů, kteří tak mají na starosti více trestných činů. Proto vyšetřování trvá delší dobu, neţ tomu bylo dříve, kdy byla objasněnost vyšší a případy byly také vyřešeny v kratším čase. Kriminalisté jsou často ze strany veřejnosti kritizováni za pomalost vyšetřování závaţných případů, a to zejména v oblasti finanční kriminality. Další příčinou můţe být nízká kvalita podnětů, na základě kterých se pak vede trestní řízení. Další moţností niţší objasněnosti mohou být také nedostatečné důkazy či důkazy neprůkazné v trestním řízení. Nejpočetnějšími trestnými činy v oblasti hospodářské kriminality jsou zpronevěry, daňové podvody spojené s neoprávněným čerpáním DPH, ke kterým se vztahuje falšování dokumentů potvrzující především provádění výkonů, sluţeb nebo fingované dovozy a vývozy zboţí ze zahraničí a do 37
zahraničí. Další početnou skupinou jsou úvěrové podvody, přelévání peněz získaných prodejem nelegálně dovezeného zboţí čínskými a vietnamskými obchodníky do zahraničí, coţ můţeme nazvat tzv. “praním špinavých peněz“. Vyšetřování těchto trestný činů je velmi sloţité hlavně z důvodů jazykové a etnické bariéry. 3.2.1 Ovlivnění statistických údajů vývoje kriminality v Jihočeském kraji V současné době náleţí do Jihočeského kraje sedm okresů (okresních území). Těmi jsou ČB, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Písek, Prachatice, Strakonice a Tábor. (obce.sweb.cz; 2012) Důleţitá změna, která mohla ovlivnit statistické údaje v Jihočeském kraji je uvedena v zákonu o Policii ČR č. 273/2008. Tento zákon říká, ţe se Policii zřizuje 14 krajských ředitelství. Územní obvod krajského ředitelství je shodný s územním obvodem vyššího územního samosprávného celku. To znamená pro statistické údaje za Jihočeský kraj moţné ovlivnění, protoţe roku 2009, kdy novela zákona o Policii ČR nabyla platnosti, se od Jihočeského kraje odtrhnul okres Pelhřimov a neobjevuje se tak jiţ dále v policejních statistikách. Právě této změně můţeme tedy přičítat náhlý pokles celkových trestných činů v Jihočeském kraji, který je dobře vidět v grafu č. 4. Umístění okresu Pelhřimov si můţeme prohlédnout v mapě č. 2, kde je vyznačen také Jihočeský kraj a okres ČB. 3.2.2 Ovlivnění statistických údajů vývoje kriminality v okrese ČB Z údajů Českého statistického úřadu se dovídáme, ţe: „Poslední územní změnou bylo přičlenění obce Draţíč z okresu Písek a obce Čenkov u Bechyně z okresu Tábor k 1.1. 2007.“ (czso.cz; 2012) Coţ znamená, ţe i v tomto případě můţeme zaznamenat určitý vliv na kriminální statistiky, a to konkrétně v okrese ČB. 3.2.3 Škody způsobené
hospodářskými
trestnými
činy
v
ČR,
Jihočeském kraji a okrese ČB od roku 1994-2011 Důleţitým hodnocením hospodářských trestných činů je vyčíslení způsobených škod. V této oblasti je samozřejmě problematické určit celkovou částku
38
v konkrétních číslech, a to zejména díky sloţitosti získávání potřebných podkladů z jednotlivých případů. Ještě větším problémem je ale zajistit náhradu škody způsobené hospodářskou kriminalitou. Z tabulky č. 5, 6 a 7 je moţné vyčíst pravděpodobnou výši škod, která byla určena na základě policejních statistik pro ČR, Jihočeský kraj a okres ČB z let 1994 aţ 2011. Přehledný vývoj je moţné vidět v grafech č. 6, 7 a 8 v příloze grafů.
3.3
Dopady na regionální rozvoj
Dopady kriminality na regionální rozvoj jsou rozsáhlé a vztahují se na všechny oblasti našeho ţivota. Velký význam má kriminalita na zdravotnictví. Vysoká míra kriminality, zejména kriminality mravnostní a násilné, vede zpravidla ke zvýšeným nákladům za zdravotní péči, které by mohly být v opačném případě vynaloţeny na rozvoj zdravotnického zařízení nebo vyšší platy zaměstnanců těchto zařízení, coţ by mohlo vést ke zvýšení ţivotní úrovně obyvatel v tomto směru. Hospodářská kriminalita má vliv na fungování veřejné správy a důvěru občanů v její poctivé jednání. Nedůvěra občanů tak vede ke sniţování respektu ke státním úředníkům, právním předpisům, protestům, ke sniţování zájmu veřejnosti o politické dění atd. V extremních případech můţe vést aţ k anarchii a vzbouření občanů proti státnímu zřízení. Kriminalita má vliv také na demografické hledisko, konkrétně na příliv a odliv obyvatel v regionu. Jestliţe se kriminalita zvyšuje, pak hrozí odliv zejména rodin s dětmi a vzdělaných lidí, kteří mají pro region velký přínos. Ohroţen je také potenciál regionu ve věci zaměstnanosti. Investoři si mohou pro své projekty vybrat jiný, bezpečnější region, čímţ region postiţený kriminalitou přijde o moţnost vytvoření nových pracovních míst. Důleţitým dopadem hospodářské kriminality můţe být také zastavení všech finančních toků z EU ve formě Regionálních operačních programů, coţ by znamenalo prudké zastavení rozvoje regionů a zánik mnoha podnikatelských aktivit.9
9
V době psaní této práce probíhala například kauza s Davidem Rathem, kvůli které bylo rozhodnuto o pozastavení čerpání evropských dotací pro Středočeský kraj. (Česká televize, Události ze dne 15.5.2012)
39
3.4
Metoda rozhovoru
„Výzkumný rozhovor je ucelená soustava ústního jednání mezi dotazovatelem a dotazovaným, v němţ výzkumník získává informace prostřednictví otázek, směřujících k zjištění skutečností vztahujících se ke zkoumané společenské realitě. Metoda výzkumného rozhovoru je obvykle povaţována za nejdůleţitější metodu sociologického výzkumu.“ (Prochovník; 1991, str. 33) Osobní rozhovory vedou tazatelé na předem voleném a určeném místě. Například v domácnostech, na pracovišti, v ulicích nebo tam, kde se soustředí větší mnoţství lidí, jako jsou obchodní centra, výstaviště a další. Osobní rozhovor je interaktivní, jelikoţ lze během přímé komunikace z očí do očí (face to
face)
zjišťovat
sloţitější
problémy
nebo
jejich
konkretizaci.
U standardizovaných rozhovorů je také přesnější kontrola, kdo byl skutečným respondentem. (Foret; 2011)
3.5
Vyhodnocení řízených rozhovorů
Pro tuto práci byly provedeny dva rozhovory. Samotné otázky jsou uvedeny v příloze č. 1 řízených rozhovorů. Přesné odpovědi dvou dotázaných policistů pracujících v okrese České Budějovice jsou také v příloze řízených rozhovorů č. 2 a č. 3. Rozhovory byly realizovány, abychom zjistili názor také ze strany policistů, kteří se pohybují při své práci kaţdý den v problematice hospodářských trestných činů. Kaţdá osoba byla dotazována samostatně v místě svého pracoviště. Otázky probíhaly formou řízeného rozhovoru, proto bylo odpovídáno pouze na předem dané otázky. Věk dotazovaných byl 28 a 54 let. Ve svých odpovědích se dotazovaní většinou shodují, aţ na otázku č. 4, která se týká vlivu hospodářské kriminality na regionální rozvoj. Mladší z dotazovaných odpověděl, ţe tato kriminalita nemá dopad na regionální rozvoj, starší z nich odpověděl zcela jednoznačně, ţe samozřejmě vliv má. Tyto protichůdné odpovědi mohou být ovlivněny věkem respondenta a také sluţebními zkušenostmi.
40
4
Závěr
V úvodu této bakalářské práce jsem vymezila, čím se bude práce zabývat a cíle, kterých by tato práce měla dosáhnout. Dále jsem nastínila metodiku, jak budu postupovat. Protoţe se práce zabývá prakticky dvěma hlavními fenomény dnešní doby, kterými jsou regionální rozvoj a kriminalita a jejich vzájemné navázaní na sebe, byly oba tyto pojmy nejprve v práci popsány podrobněji. V prvních kapitolách jde tedy o seznámení s pojmy jako regionální rozvoj a region. Ačkoli se mohou zdát tyto pojmy jednoznačné, jejich správné pochopení a exaktní vymezení je důleţité, protoţe v dnešní době se s nimi setkáváme v různých souvislostech takřka kaţdý den. V denním tisku, televizi, na internetu, billboardech a podobně. Víme tedy, ţe regionální rozvoj můţeme chápat ze dvou pohledů, a to z akademického a praktického s návazností na regionální politiku. Region je představen nejen jako geograficky vymezené území, ale je rovněţ vymezen jako region homogenní a heterogenní a z řady dalších hledisek. V dalších kapitolách jsou vymezeny pojmy kriminologie a kriminalita, a jsou od sebe jasně oddělené. Kriminologie je totiţ empirická věda, která zkoumá právě kriminalitu, kdeţto kriminalita je sociálním jevem. Bylo zjištěno, ţe statistiky kriminality mohou být nezřídka také zavádějící. Pozornost byla proto v této práci tedy věnována také zdrojům, tzn., ze kterých statistik je čerpáno, protoţe existují dva druhy statistik: policejní a soudní. Kaţdá z nich pohlíţí na trestný čin jinak. Policie ČR ze svého úhlu pohledu a podle potřeb při své vyšetřovací činnosti, soudy pak hledí na trestný čin z hlediska legislativního. Kaţdá statistika rozlišuje, do kterého druhu kriminality daný trestný čin spadá. Druhy kriminality jsou specifikovány v kapitole 2. 5. 4. Hlavním cílem bylo vymezení dopadů kriminality na regionální rozvoj. Tomu je věnována kapitola 3. 3. V práci je detailněji rozpracován a popsán především dopad kriminality hospodářské. Výchozím bodem, jak vyplývá i z názvu této práce, je samotný vývoj kriminality po roce 1989 na území ČR, a to ve vybraném regionu, okresu ČB. Okres byl vybrán z důvodů čerpání dat z policejních statistik, které jsou vedeny právě podle okresů v jednotlivých krajích. (Okres ČB byl zvolen proto, ţe je místem trvalého bydliště autorky práce.) 41
Bylo provedeno porovnání vývoje kriminality celkové a hospodářské, a to na území ČR, v Jihočeském kraji a v avizovaném okrese ČB. Díky mnoha údajům, deklarovaným především v bohatých grafech a tabulkách vývoje kriminality v ČR, Jihočeském kraji nebo v okrese ČB, můţeme s jistotou říci, ţe se objem kriminality dá jen stěţí předpovídat, i kdyţ vţdy budou takové pokusy činěny. Veškeré údaje vedou k závěru, ţe v kaţdém případě je třeba proti kriminalitě (nejen hospodářské) zasahovat, a to zejména preventivně. V práci byly zmíněny některé obchodní kodexy a instituce, které se prevencí kriminality zabývají. Cíle vytyčené v úvodu práce byly splněny. Práce reflektuje kriminalitu obecně, vývoj kriminality po roce 1989 na našem území s akcentem na okres České Budějovice a v neposlední řadě také vztah hospodářské kriminality a regionálního rozvoje.
42
Seznam použité literatury Tištěná: DVOŘÁČEK, Zdeněk a kol. Základy činnosti policejních služeb: služba kriminální policie a vyšetřování: cizinecká a pohraniční policie. Vyd. 1. Praha: Policejní akademie České republiky, 2004, 223 s. ISBN 80-725-1163-7. FRYŠTÁK, Marek. Hospodářská kriminalita z pohledu teorie a praxe. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2007, 205 s. ISBN 978-80-87071-18-2. GIDDENS, Anthony. Sociologie. Vyd. 1. Praha: Argo, 1999, 594 s. ISBN 80-720-3124-4. HEJDA, Jan, a kol. Základy kriminalistiky a trestního práva. první. Praha: Oeconomica, 2003. ISBN 80-245-0560-6 KAISER, Günther. Kriminologie., Ein Lehrbuch, 3. Auflage. Heidelberg: C.F.Müller Verlag, 1996. KONRÁD, Zdeněk. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Vyd. 2., rozš. Praha: Policejní akademie České republiky, 1996, 219 s. ISBN 80859-8139-4. KUCHTA, Josef a Helena VÁLKOVÁ. Základy kriminologie a trestní politiky. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2005, 544 s. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 80-717-9813-4. MAIER,
Gunther
a
Franz
TÖDTLING. Regionálna
a
urbanistická
ekonomika: Regionálný rozvoj a regionálna politika. Bratislava: Elita, 1998. ISBN 80-8044-049-2. MAREŠOVÁ, Alena. Resortní statistiky - základní zdroj informací o kriminalitě v České republice. Vyd. 1. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2011, 148 s. Studie (Institut pro kriminologii a sociální prevenci), sv. 2. ISBN 978-807-3381-103. MARTINKOVÁ, Milada. Zkušenosti obyvatel ČR s některými delikty: výsledky viktimologického výzkumu. Vyd. 1. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2007, 87 s. Studie (Institut pro kriminologii a sociální prevenci). ISBN 978-807-3380-649. MUSIL, Jan., a kol. Kriminalistika: vybrané problémy teorie a metodologie. první. Praha: PA ČR, 2001. ISBN 80-7251-080-0.
43
NOVOTNÝ, O. O otázkách hospodářského trestního práva. Právní praxe, 1997, č.6, s. 376 NOVOTNÝ, Oto a Josef ZAPLETAL. Kriminologie. první. Praha 2: Eurolex, 2001. ISBN 80-86432-08-4. NOVOTNÝ, Oto a Josef ZAPLETAL. Kriminologie. 2., přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2004, 451 s. ISBN 80-735-7026-2. OSMANČÍK,Otakar., KARABEC, Zdeněk. Kriminologie a nové dimenze zločinnosti. In: Pocta Otovi Novotnému k 70. narozeninám, Praha: Codex Bohemia, 1998. 144 s. PORADA, Viktor. Kriminalistika. 1. vyd. Brno: CERM, 2001, 746 s. ISBN 80720-4194-0. PROCHOVNÍK, Štěpán. Metody a techniky sociologického výzkumu. 1. vyd. Ostrava: Vysoká škola báňská, 1991, 98 s. ISBN 80-707-8094-0. SKOKAN, Karel. Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji. první. Ostrava: Repronis, 1998. ISBN 80-7329-059-6. ŠÁMAL,
Pavel,
František
PÚRY,
Alexander
SOTOLÁŘ
a
Ivana
ŠTENGLOVÁ. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001, 776 s. ISBN 80-717-9493-7. ŠIMOVČEK, Ivan. Kriminalistika. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 405 s. ISBN 978-807-3803-438. TERYNGEL, Jiří. Podnikání, hospodářské a majetkové trestné činy. 1. vyd. Praha: Prospektum, 1991. ISBN 80-85431-02-5. TOMÁŠEK, Jan. Úvod do kriminologie: jak studovat zločin. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010, 214 s. ISBN 978-802-4729-824. WOKOUN, René, Jiří DAMBORSKÝ, Milan BLAŢEK a Jan MALINOVSKÝ, a kol. Regionální rozvoj: Východiska regionálního rozvoje, regionální politika, teorie, strategie a programování. Praha: Linde a. s., 2008. ISBN 80-7201-699-0. ZAPLETAL, Josef. Kriminologie. 2. upr. vyd. Praha: Policejní akademie České republiky, 1996, 189 s. ISBN 80-859-8128-9. ZAPLETAL, Josef. Kriminologie. 4., nezměn. vyd. Praha: Policejní akademie České republiky, 2002, 170 s. ISBN 80-7251-095-9.
44
ZOUBKOVÁ,
Ivana,
Martin
CEJP,
Alena
MAREŠOVÁ,
Marcela
MOULISOVÁ, Jaroslav NIKL a Miroslav SCHEINOST. Kriminologický slovník. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 251 s. ISBN 978-807-3803-124. Sborníky: BLOTEVOGEL, Hans Heinrich. Zur Konjunktur der Regionsdiskurse. In: Information en zur Raumentwicklung. 9/10, 2000, s. 491-506. Informační listy České Budějovice. České Budějovice: Magistrát města České Budějovice, 2003. Zákony: ČR. Trestní zákon: Zákon č.40. In: 2009. 2009 ČR. Zákon o Policii České republiky č.273. In: 2008. 2008 Internetové zdroje: ČTK - Česká Tisková Kancelář [online]. 2011 [cit. 2012-04-15]. Dostupné z WWW:
Česká televize: Události. Česká televize [online]. 2012 [cit. 2012-05-19]. Dostupné z WWW:
Krajská správa ČSÚ v Českých Budějovicích: Charakteristika okresu České Budějovice. Český statistický úřad [online]. 2012, 10.10.2011 [cit. 2012-04-15]. Dostupné z WWW:
Institut pro kriminologii a sociální prevenci. [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z WWW:
45
Iuridictum: Encyklopedie o právu [online]. 2009, 18.6.2009 [cit. 2012-04-15]. Dostupné z WWW: Statistické údaje: POLICEJNÍ PREZIDIUM ČR. Policejní kriminální statistika. Praha, 1989-2011
46
