MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky

Orientace veřejnosti v problematice neurogenních poruch komunikace

Diplomová práce

Brno 2012

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

doc. PaedDr. Jiřina Klenková, Ph.D.

Bc. Táňa Jakubcová

1

Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou, vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Souhlasím, aby práce byla uložena na MU v knihovně Pedagogické fakulty a byla zpřístupněna ke studijním účelům.

…………………………………………… V Brně 28. 3. 2012

Táňa Jakubcová 2

Poděkování Děkuji vedoucí diplomové práce doc. PaedDr. Jiřině Klenkové, Ph.D. za odborné vedení, věnovaný čas a cenné připomínky.

3

OBSAH Úvod 1

5

Neurogenní poruchy komunikace

6

1.1

Vymezení pojmu neurogenní poruchy komunikace

6

1.2

Etiologie neurogenních poruch komunikace

8

1.3

Klasifikace neurogenních poruch komunikace

11

1.4

Diagnostika a terapie neurogenních poruch komunikace

14

2 Afázie

19

2.1

Vymezení pojmu afázie

19

2.2

Etiologie a symptomatologie afázie

20

2.3

Klasifikace a diagnostika afázie

24

2.4

Terapie a prognóza afázie

30

3 Péče o jedince s neurogenními poruchami komunikace

33

3.1

Péče o jedince s neurogenní poruchou komunikace v akutním stádiu

3.2

Péče o jedince s neurogenní poruchou komunikace v chronickém stádiu 36

3.3

Jedinec s neurogenní poruchou komunikace v rodině a okolí

38

3.4

Osobnost jedince s neurogenní poruchou komunikace

42

4 Orientace veřejnosti v problematice neurogenních poruch komunikace

33

46

4.1

Cíle výzkumu, metodologie

46

4.2

Volba a popis výzkumného vzorku

47

4.3

Vlastní výzkum

49

4.4

Analýza výsledků

50

4.5

Závěry šetření, návrhy pro praxi

63

Závěr

69

Shrnutí

70

Použitá literatura

71

Seznam příloh

73

4

Úvod Podle Z. Heluse (2003, s. 85) je „komunikace jedním ze základních způsobů uskutečňování naší mezilidské vzájemnosti, sociálnosti“. Z toho vyplývá, ţe pokud je komunikační schopnost narušena, má to pro daného jedince určité následky v mnoha oblastech ţivota. Pro tuto práci jsem si z rozsáhlé oblasti narušené komunikační schopnosti člověka vybrala získané neurogenní poruchy komunikace, a to zejména proto, ţe jsem měla moţnost pracovat s lidmi s tímto druhem narušené komunikační schopnosti. Kdyţ jsem se chtěla o své záţitky podělit s někým blízkým, zjistila jsem, ţe prakticky nikdo nevěděl, o co se jedná. Tuto práci jsem se rozhodla psát právě kvůli jedincům, u kterých byla diagnostikována afázie, a kteří projevili svou obrovskou vůli a snahu. Ráda bych, aby lidé, se kterými se setkají, něco věděli o jejich situaci a nepovaţovali takové jedince za hloupé, protoţe tomu tak určitě není. Cílem diplomové práce je zjistit, jaká je úroveň znalostí veřejnosti v problematice neurogenních poruch komunikace a jaké faktory úroveň znalostí ovlivňují. Práce je rozdělena na dvě části, část teoretickou, která vychází z odborné literatury, a část praktickou, kde je stěţejní výzkum a analýza jeho výsledků. Teoretická část se skládá ze tří kapitol. První kapitola vymezuje pojem neurogenní poruchy komunikace a zabývá se etiologií, klasifikací, diagnostikou a terapií neurogenních poruch komunikace. Druhá kapitola je věnována oblasti afázie z hlediska etiologie, diagnostiky, symptomatologie, klasifikace, terapie a prognózy dalšího průběhu afázie. Třetí kapitola je věnována péči o jedince s tímto druhem narušené komunikační schopnosti v rodině ale také z časového hlediska průběhu péče. Prostor je v této kapitole vymezen i pro vývoj nebo změny osobnosti jedince s neurogenní poruchou komunikace. Závěrečná část práce obsahuje analýzu získaných dat a jejich interpretaci. Vzhledem k cíli práce byla zvolena kvantitativní metoda. Výzkum byl realizován pomocí dotazníků. Součástí práce je soubor příloh.

5

1 Neurogenní poruchy komunikace 1.1

Vymezení pojmu neurogenní poruchy komunikace

„…nebo si představte, že se probudíte a nebudete schopni mluvit nebo že to, co řeknete, nebude to, co jste chtěli říct. Nebo že vám slova, která uslyšíte, budou připadat, jako by byla v cizím jazyce. Mnozí z nás měli úzkostný sen, v němž jsme museli psát test, a když jsme se na něj pořádně podívali, zjistili jsme, že je v jazyce, kterému nerozumíme. A přesto jsme i v tom snu věděli, že bychom mu rozumět měli. Ti, kterým se to stalo, si jistě vybaví ten pocit panické hrůzy. Někteří lidé se však z takového snu nikdy neprobudí, protože to v jejich případě není sen, ale realita.“ (G. Altmann, 2005, s. 205, in K. Neubauer, 2007, s. 11) Odborných definic neurogenních poruch je mnoho, ale toto Altmanovo pojetí se jeví jako velice lidské a výstiţné. Problematika neurogenních poruch komunikace je poměrně komplikovaná a to zejména z toho důvodu, ţe se zde vyskytují nejméně tři sloţky těchto poruch, kterým se věnuje mnoho vědních oborů, a na problematiku neurogenních

poruch

komunikace

se

zaměřují

ze

svého

úhlu

pohledu.

Podle K. Neubauera (2007) se jedná zejména o sloţku lingvistickou, neurogenní a kognitivní. Z. Cséfalvay a P. Traubner (1996, s. 15, in K. Neubauer, 2007, s. 13) definují neurogenní poruchy komunikace takto: „Jde o získané postižení komunikačních schopností zasahující veškeré modality řeči (expresivní a receptivní, mluvenou a psanou řeč) a v různé míře i veškeré roviny jazykového systému (foneticko-fonologickou, morfologicko-syntaktickou, lexikálně-sémantickou a také pragmatickou).“ K. Neubauer (2007) také spatřuje problém v tom, ţe česká logopedie, potaţmo medicína, neuropsychologie atd. nerozlišuje dostatečně pojmy jazyk a řeč. Naproti tomu v zahraničí jsou tyto pojmy striktně rozlišovány, coţ např. umoţňuje dysartrii označit neurogenní motorickou poruchou řeči a afázii jazykovou neurogenní poruchou. K. Neubauer (2007, s. 16) se snaţí definovat jazykovou poruchu jako „skutečnost, že při primárně nepoškozených motorických modalitách (respirace, fonace, artikulace, rezonance) dochází k obtížím v užití jazykového vyjádření u postiženého člověka. Projev je nápadně odlišný od kodifikované normy jazykového vyjadřování v daném sociálním prostředí, je stigmatizovaný a vede ke ztížení až znemožnění dorozumění se s okolím. 6

Jsou zasaženy i další formy sdělení informací – písemná, popř. manuální forma vyjádření s užitím jazykového kódu. Percepční jazyková porucha v sobě zahrnuje obtíže v dekódování orální řeči, písma, případně manuální formy sdělení.“ K. Neubauer (2007, s. 16) definuje i motorickou řečovou poruchu jako „skutečnost, že při primárně nepoškozených jazykových schopnostech člověka (lexikon, morfologie, syntax, pragmatika) dochází k obtížím v možnosti srozumitelně se vyjádřit orální řečí. Projev je nápadně odlišný od kodifikované normy výslovnosti v daném sociálním prostředí, je stigmatizovaný a vede ke ztížení až znemožnění dorozumění s okolím. Nejsou primárně zasaženy další formy sdělení informací – písemná, popř. manuální forma vyjádření s užitím jazykového kódu. Ovšem přidružené poruchy motoriky končetin mohou praktické využití těchto forem komunikace částečně či úplně blokovat.“ Získané

neurogenní

poruchy

komunikace

v

současné

době

dělíme

podle K. Neubauera (2007) do čtyř skupin na základě dominantní příčiny poruchy. Můţe se jednat o poruchu motorických řečových mechanismů. Do této skupiny řadíme dysartrii a řečovou dyspraxii. Další skupina se týká poruchy individuálního jazykového systému, kam patří afázie, které je věnován poměrně velký prostor v další části diplomové práce. Mezi poruchy kognitivně-komunikačních funkcí patří demence, poruchy verbální paměti a dalších funkcí na bázi traumatu centrální nervové soustavy (CNS). Do poslední skupiny, poruch primárních funkcí orofaciálního traktu patří dysfagie a orální dyspraxie. Jednotlivým neurogenním poruchám je věnována jedna z následujících kapitol. Oblast získaných neurogenních poruch komunikace, jak uvádí K. Neubauer (2007), který se této problematice u nás věnuje nejdůkladněji, je velice obsáhlá a proto se stala středem zájmu mnoha vědních oborů, mezi které patří např. klinická logopedie, neurologie, neurofyziologie, neuropsychologie, klinická psychologie, psycholingvistika nebo neurolingvistika.

7

1.2 Etiologie neurogenních poruch komunikace Problematika neurogenních poruch komunikace se podle K. Neubauera (2007) dotýká poměrně významné části obyvatelstva dospělých a zejména stárnoucích osob. Hlavním důvodem je fakt, ţe neurogenně podmíněné postiţení je velice často spjato se vznikem komunikačních poruch. Autor uvádí, ţe aţ ve 33% případech cévních mozkových příhod se vyskytuje i narušená komunikační schopnost. Aţ u další pětiny se můţe postiţení projevit po delším čase. Např. v Německu dochází ročně ke vzniku afázie aţ u 10 tisíc obyvatel, coţ je nemalé číslo. Také u nás se objevuje poměrně vysoké číslo v souvislosti se vznikem přetrvávající afázie. Jedná se aţ o tisíc lidí ročně. Na základě předchozích informací se můţeme domnívat, ţe tato problematika se dotýká mnoha obyvatel České republiky, ať se jedná o přímo postiţené nebo jejich rodinné příslušníky a blízké okolí. Proto má význam snaţit se o to, aby co nejvíce obyvatel České republiky mělo kvalitní a dostatečné informace o neurogenních poruchách komunikace a orientovalo se alespoň na základní úrovni v této problematice. Faktem je, jak uvádí K. Neubauer (2007, s. 31), ţe „fatická porucha, znemožňující kvalitní řečovou komunikaci s okolím, čtení, psaní a početní výkony, je jednou z nejzávažnějších a nejmučivějších poruch, jakým může být člověk vystaven.“ P. Enderby a J. Emerson (1996, in K. Neubauer, 2007) uvádí, ţe aţ 280 osob na 100 tis obyvatel ročně trpí získanou dysartrií. Etiologie můţe být v tomto případě rozmanitá. Od cévních mozkových příhod, lézí mozkové tkáně, úrazů hlavy nebo degenerativních neurologických onemocnění. Stejní autoři dokonce uvádějí, ţe výskyt dysartrie na 100 tisíc obyvatel ročně je častější neţ výskyt afázie ve stejném poměru. K. Neubauer (2007) uvádí, ţe vznik neurogenních poruch komunikace mají na starosti nejčastěji čtyři základní příčiny. Jedná se o cévní onemocnění mozku, traumatické postiţení CNS, nádory a infekce CNS a degenerativní onemocnění CNS. Cévním mozkovým příhodám je vyhrazena i část kapitoly zaměřené na afázii, kde je této problematice věnováno více pozornosti. Toto onemocnění je právem povaţováno za jedno z nejobávanějších na celém světě, jak uvádí Z. Seidl a J. Obenberger (2004), a to zejména z toho důvodu, ţe cévní mozkové příhody jsou ve všech státech Evropy třetí nejčastější příčinou úmrtí. Cévní mozková příhoda je charakteristická tím,

8

ţe vzniká náhle. Mezi nejpatrnější a nejčastější následky patří podle L. Poledníkové (2006) poruchy hybnosti. Pokud se jedná o hemiparézu, dochází k částečné poruše hybnosti končetin jedné poloviny těla. V případě hemiplegie je hybnost končetin jedné poloviny těla znemoţněna zcela. V takovém případě dochází podle L. Carrera (2004) k motorické ztrátě a ochablosti svalů obličeje nebo právě celé poloviny těla. L. Poledníková uvádí (2006), ţe člověk takto postiţený často vypadá následkem hybné poruchy v obličeji zamračený, protoţe svaly obličeje jsou velmi slabé. Mohou se vyskytovat problémy se zavíráním oka, úst, poruchy salivace a polykání. Ochablost svalstva se týká i svalů rtů, jazyka a hrdla, coţ má neblahé následky na komunikační schopnost takového jedince. Z. Kalita (2006) zmiňuje cévní mozkovou příhodu jako moţnou příčinu vzniku demence (tzv. cévní, vaskulární demence), nebo jako spouštěč pro vznik nebo zhoršení Alzheimerovy choroby. L. Carrero (2004) zmiňuje moţné komplikace, které mohou provázet cévní mozkové příhody. Následkem poškození mozku můţe dojít i k poruchám sluchu a zraku, které mohou během několika týdnů odeznít. K. Neubauer (2007) přináší k této problematice velice zajímavé informace. Podle výzkumů aţ 60% osob po cévní mozkové příhodě trpí určitým stupněm poruchy hybnosti a mentálních funkcí, především řečových a komunikačních. Z toho vyplývá, ţe jen velice malý počet postiţených cévní mozkovou příhodou je bez následků. Důleţitou a poměrně povzbudivou informací je fakt, ţe aţ u 90% pacientů po cévní mozkové příhodě, kteří přeţijí, dochází k různě rychlému a různě kvalitnímu návratu porušených funkcí v rozmezí jednoho i více let. Nejčastěji se setkáváme s cévními mozkovými příhodami u jedinců kolem 60-75 let, ale poslední roky je však zachycen trvalý trend sniţování věku pacientů. Další moţnou příčinou vzniku neurogenních poruch komunikace jsou traumatická postižení CNS. Podle K. Neubauera (2007) se jedná o druhou nejčastější příčinu vzniku neurogenních poruch a to zejména kvůli vysokému počtu dopravních nehod. Aţ u poloviny dopravních nehod dochází k poranění mozku a u 30% z tohoto počtu dochází ke vzniku narušené komunikační schopnosti. M. Preiss (1998) uvádí, ţe specifikem této skupiny je nesourodost, kdy pacienti s lehkým poraněním mozku

9

nemusí mít ţádné následky, a v některých případech jsou následky velice závaţné. M. Preiss (1998) zmiňuje čtyři základní skupiny úrazů podle váţnosti poškození. Mezi lehké úrazy hlavy je řazen otřes mozku (komoce), který se vyskytuje nejčastěji. Zhmoţdění mozku (kontuze) a nekomplikované krvácení patří do skupiny středně těţkých úrazů hlavy. Pokud je pacient v bezvědomí alespoň 6 hodin, úraz hlavy je diagnostikován jako těţký. Podle M. Preisse (1998) tuto skupinu tvoří asi desetina všech úrazů hlavy a tito pacienti potřebují nejvíce péče zejména z hlediska času. Pacienti v perzistentním vegetativním stavu mohou nabýt vědomí aţ po několika letech od úrazu. Následky, se kterými se musí rodina i postiţený vyrovnat, jsou v těchto případech velice závaţné. T. Powell (2010) uvádí, ţe při traumatickém poškození mozku mohou být zasaţeny zároveň jak oblast Brocova, tak i Wernickeho, které mají vliv na komunikační schopnost jedince, kdeţto u cévních mozkových příhod bývají tyto oblasti zasaţeny izolovaně. J. Hort a R. Rusina (2007) ve své publikaci zmiňují kazuistiku dívky s traumatickým poškozením mozku následkem dopravní nehody, u které došlo ke vzniku dysartrie a afázie. Dívka byla v komatu 4 dny. I přes počáteční negativismus byla dívka přes těţké následky poškození mozku po třech letech schopna práce v chráněné dílně a její komunikační schopnosti i paměť se výrazně zlepšily. Nádory a infekce CNS jsou jednou z dalších moţných příčin vzniku neurogenních poruch komunikace. Mozkové tumory se podle K. Neubauera (2007) vyskytují aţ skoro u 3% všech neurologických pacientů. Vznik neurogenních poruch komunikace není podle Z. Saidla a J. Obenbergera (2004) většinou náhlý, ale jedná se o pozvolný průběh. Infekce CNS, jak uvádí J. Klenková (2006), se týká zejména encefalitidy (zánět mozku) a meningitidy (zánět mozkových blan), které mohou mít podle K. Neubauera (2007) negativní vliv na verbální paměť a řečovou komunikaci. Poslední významnou skupinou, která má vliv na vznik neurogenních poruch komunikace, jsou degenerativní onemocnění CNS a demence. Degenerativním onemocněním má K. Neubauer (2007) namysli zejména Parkinsonovu chorobu a neurologicky diagnostikovatelné syndromy s atrofií mozkové tkáně. Tato onemocnění se podílejí na pozvolném vzniku dysartrií a dyspraxií. Naproti tomu Alzheimerova choroba zapříčiňuje 50-65% všech demencí, které mají také za následek komunikační potíţe. 10

1.3 Klasifikace neurogenních poruch komunikace Jak je jiţ zmíněno v první kapitole, získané neurogenní poruchy komunikace jsou děleny do čtyř základních skupin. První skupina zahrnuje poruchy motorických řečových mechanismů.(dysartrie, řečová dyspraxie), druhá skupina poruchy individuálního jazykového systému, kam patří afázie. Do třetí skupiny poruch kognitivně-komunikačních funkcí je řazena demence a kognitivně-komunikační poruchy po traumatické lézi CNS. Do poslední skupiny poruch primárních funkcí orofaciálního traktu patří dysfagie a orální dyspraxie. Dysartrie je podle V. Lechty (1990, in E. Škodová, I. Jedlička, 2003, s. 237) „narušení artikulace jako celku vznikající při organickém poškození centrálního nervového systému. Kromě globální poruchy hláskování jsou v různé míře přítomny i poruchy respirace, fonace, rezonance a prozódie.“ Předpona „dys“ znamená míru poruchy, kdy anartie je úplná neschopnost artikulovat a dysartrie představuje sníţenou schopnost motorické realizace řeči. U tohoto druhu narušené komunikační schopnosti dochází podle J. Klenkové (2006) k poruše inervace artikulačních hybných orgánů. Etiologie dysartrie se dělí podle období, kdy došlo k působení negativních faktorů. Jedná se o prenatální období (úrazy a onemocnění matky, krvácení do mozku plodu při nedostatku vitamínu K, Rh-inkompatibilita, nedonošenost), perinatální období (asfyxie během porodu, krvácení během porodu), postnatální období (meningitida, encefalitida, horečnatá onemocnění) a příčiny působící v pozdějším věku (cévní onemocnění, zánětlivá onemocnění mozku nebo úrazy hlavy). T. Powell (2010) uvádí jako častou příčinu vzniku získané dysartrie poškození mozkového kmene. Získaná dysartrie se dělí podle místa léze, jak uvádí V. Lechta (2011), na flakcidní, spastickou, hypokinetickou, hyperkinetickou, ataktickou a smíšenou. Řečová neboli verbální dyspraxie, se podle F. Darleye, A. Aronsona a J. Browna (1975, in M. Preiss, 1998) pohybuje na rozmezí dysartrie a motorické afázie. K. Neubauer (2007) dodává, ţe u řečové dyspraxie nejsou svaly oslabeny, není zde porucha svalového tonusu ani koordinace, ale je narušeno programování řeči samé. Tato porucha se projevuje tím, ţe u postiţeného můţeme pozorovat chyby při tvoření hlásek, přičemţ se chyby vyskytují nekonstantně. Postiţený chybně nastavuje mluvidla,

11

vázne řazení hlásek ve slově za sebou a objevují se i fonematické záměny, vynechávání nebo persevace artikulačních segmentů projevu a to zejména souhlásek. E. Roubíčková (1997, in M. Preiss, 1998) uvádí jako největší potíţ apraktiků potíţe s artikulací, které mají vliv na srozumitelnost projevu. Velice často se následkem těchto potíţí stane, ţe apraktik zpomalí tempo mluvy. Problémem zůstává odlišení dysartrie a afázie od verbální dyspraxie, ale k tomu mohou pomoci určité indicie. U řečové dyspraxie se podle K. Neubauera (2007) nevyskytují jazykové poruchy a agramatismy, čtení a psaní je také v normě a fonematické záměny se oproti dysartrii objevují nekonstantně. E. Roubíčková (1997, in M. Preiss 1998) dodává, ţe u verbální dyspraxie či apraxie se nemanifestují primárně potíţe v respiraci, fonaci a rezonanci. Podle P. Kulišťáka (2003) se u těchto pacientů objevují tzv. „ostrůvky plynulé řeči“, které mají spíše charakter navyklých frází nebo automatického mluvního projevu. Největší deficit se projevuje ve spontánním projevu. M. Preiss (1998, s. 280) uvádí, ţe demence „jako globální úbytek paměťových a intelektových schopností se projevuje poruchami verbální paměti a užití řeči pro smysluplnou komunikaci, nikoliv prvotně poruchami řečovými a jazykovými.“ E. Škodová a I. Jedlička (2003) povaţují počet osob, které jsou ohroţené vznikem demence provázených poruchami řečové komunikace za alarmující. Tato problematika se týká zejména stárnoucích osob a zmiňovaní autoři povaţují tempo, jakým počet osob trpících demencí stoupá, v celosvětovém měřítku za „tichou epidemii“. Syndrom demence je podle K. Neubauera (2007) souborem mnoha příznaků a jedním z nich je úbytek kognitivních funkcí, zejména paměti a intelektu. Mezi další příznaky patří i poruchy chování, poruchy verbální a neverbální komunikace a často i psychické poruchy. J. Lubinski (1991, in M. Preiss, 1998) dělí demence do čtyř skupin. První skupinu tvoří kortikální demence, kam patří Alzheimerova choroba a Pickova nemoc. Mezi subkortikální demence je zařazena Parkinsonova nemoc a Huntingtonova chorea. Do smíšených demencí patří Vaskulární demence a Creutzfeldt-Jakobova nemoc. Do poslední skupiny, diferenciálních onemocnění, byla zařazena afázie po traumatech CNS nebo CMP, pozvolná progredující afázie a pseudodeprese, které je třeba odlišit. Jak uvádí K. Neubauer (2007) např. u Alzheimerovy choroby se velice často vyskytují 12

problémy s vybavováním slov a v progresivním vývoji choroby se přidruţují další obtíţe jako narušené vnímání slov, zhoršení paměti a prostorové orientace, vnímání a rozhodování. Pickova nemoc je charakteristická tím, ţe takový jedinec má potíţe s porozuměním a jeho mluvní projev je váhavý a rozvláčný. Vyskytují se zde i četné problémy v oblasti syntaxe. Parkinsonova choroba a syndrom demence postihuje motorickou realizaci řeči, ale jazykové dovednosti jsou porušeny minimálně. Hlas je ve většině případů dyšný a abnormální svou výškou a zabarvením. Huntingtonova choroba, kterou také řadíme do skupiny demencí, vystihují problémy jazykových schopností v oblasti pojmenování a potíţe v realizaci delšího spontánního projevu. Velice často je zde přidruţena i dysartrie. Vaskulární demence, která je zařazena do skupiny smíšených demencí, se projevuje v závislosti na lokalizaci a rozsahu léze sníţenými jazykovými i motorickými schopnostmi. Poslední smíšená demence, Creutzfeldtova-Jakobova nemoc, je v poslední fázi provázena afázií, apraxií a agnózií. Kognitivně-komunikační poruchy po traumatické lézi CNS patří také do skupiny poruch kognitivně-komunikačních funkcí. Pokud dojde k traumatické lézi CNS, dochází podle K. Neubauera (2007) pravidelně i k neurogenním poruchám komunikace, nejčastěji se jedná o afázii nebo dysartrii, ale dále se projevuje i narušení kognitivních funkcí a poruchy osobnostního vývoje a sociálního chování. S. Chapman, H. Levin a K. Culhane (1995, in K. Neubauer, 2007) uvádí, ţe dokonce ve 100% případů, kdy došlo následkem traumatického poškození CNS ke komatóznímu stavu, vzniká afázie či dysartrie. Vzorek tvořilo 125 pacientů. Tento fakt potvrzují i J. Šplíchal a Y. Angerová (1998, in K. Neubauer, 2007), kteří uvádějí, ţe narušení komunikační schopnosti po traumatu CNS se vyskytuje jako jedna z nejčastějších obtíţí. V souvislosti s narušenou komunikační schopností po traumatu CNS se velice často setkáváme s paměťovými poruchami, které mají vliv i na komunikační schopnost jedince. Můţeme se setkat s pojmy, které uvádí K. Neubauer (2007), jako např. amnestické syndromy kam patří anterográdní amnézie (porucha paměti pro nové informace, které přicházejí po vzniku amnézie), dále retrográdní amnézie (dochází ke ztrátě informací, které byly uloţeny před vznikem amnézie), posttraumatická amnézie (různě dlouho trvající paměťový „výpadek“). Všechny tyto druhy amnézií mají vliv i na kvalitu komunikační schopnosti. U pacientů po traumatickém poškození CNS se můţeme setkat i s demenciálními syndromy, které provázejí demence. 13

Dysfagie neboli porucha polykání, se podle K. Neubauera (in V. Lechta, 2011) často vyskytuje v kombinaci s dysartrií, neboť poškození CNS má vliv i na schopnost respirace a příjmu potravy. Tato porucha můţe být pro jedince, jeţ jí trpí, velice nebezpečná a to zejména z toho důvodu, ţe zde hrozí nebezpečí vdechnutí stravy nebo tekutin do dýchacího ústrojí, coţ můţe být aţ ţivotu nebezpečné. V lehčích případech dochází ke ztíţení nebo znemoţnění příjmu potravy a tekutin. Jak uvádí M. Preiss (1998), tato porucha se vyskytuje velice často u Parkinsonovy nemoci, roztroušené sklerózy, u poúrazových stavů nebo následkem cévních mozkových příhod. Vzhledem k nebezpečí, která hrozí, je u těchto pacientů nutná spolupráce s odborníky z oblasti medicíny, kteří se podílejí i na terapii. Orální dyspraxie se projevuje podle K. Neubauera (2007) jako potíţ opakovat předvedené pohyby mluvidel, zejména pohyby jazyka, dolní čelisti a orofaciálních svalů. Potíţe vznikají zejména u napodobení dvou a více po sobě jdoucích pohybů mluvidel. Situaci můţe komplikovat i přítomnost různých forem neverbální dyspraxie. Neverbální dyspraxie se vyznačuje tím, ţe takový jedinec není schopen cíleně napodobovat motorické činnosti, kdeţto u řečové dyspraxie se objevuje deficit ve spontánním řečovém projevu.

1.4 Diagnostika a terapie neurogenních poruch komunikace Tuto problematiku velice přehledně a uceleně zpracoval K. Neubauer (2007). Jak je zmíněno v předešlé kapitole, mezi neurogenní poruchy komunikace se řadí mnoho druhů narušené komunikační schopnosti, coţ také ztěţuje diagnostiku samotnou. Je nutné provést diferenciální diagnostiku a poté se zaměřit na zjištěnou narušenou komunikační schopnost detailněji. Klinický logoped se u diagnostiky neurogenních poruch komunikace podle K. Neubauera (2007) zaměřuje na výkonnost pacienta v oblasti čtení, psaní, pojmenování, opakování, rozsah slovní zásoby, kvalitu sémantiky, prozodický faktorů a fonologii. Dále také diagnostikuje respiraci, fonaci, artikulaci, rezonanci, zaměřuje se i na vyšetření orální motoriky a schopnost polykání. Specifickými oblastmi vyšetření neurogenních poruch komunikace je zhodnocení úrovně funkcionální komunikace, prognóza dopadu jazykového deficitu na rozvoj 14

deficitu v komunikaci s okolím nebo také zhodnocení stavu zachovaných stránek komunikace versus oblastí, které byly zasaţeny. Cílem diagnostiky je podle K. Neubauera (2007) diferenciace neurogenních poruch komunikace. Je nutné zjistit, zda se jedná o afázii, dysartrii, dyspraxii v řeči nebo kognitivně-komunikační poruchu. Dále je nutné zjistit, jakého stupně narušená komunikační schopnost dosahuje. Ve většině případů se jedná o pětistupňovou škálu, jedině u dysartrie se vyskytuje škála třístupňová. Dalším úkolem je odhalit koexistující poruchy komunikační schopnosti jako např. kombinace afázie a dysartrie. V takovém případě je nutné určit dominující poruchu, která má závaţnější dopad na komunikační schopnost. V neposlední řadě je diagnostika zaměřena na určení druhu afázie a dysartrie. U dysartrie se podle V. Lechty (2003) zaměřujeme na diagnostiku respirace, artikulace, fonace, rezonance a kvality souvislého mluvního projevu. U syndromu demence, jak uvádí K. Neubauer (in E. Škodová, I. Jedlička, 2003) je nutná spolupráce několika odborníků, přičemţ diagnostický proces můţe trvat aţ půl roku. Neméně důleţitá je v tomto případě diagnostika kognitivních funkcí. U diagnostiky verbální dyspraxie, popř. apraxie je dle M. Preisse (1998) stále problémem přesné odlišení příznaků verbální dyspraxie, dysartrie a afázie. K. Neubauer (2007, s. 112) provedl výzkum, jehoţ výsledky jsou velice zajímavé pro účely této práce. Ve vzorku 135 pacientů s lézí CNS zjišťoval výskyt narušené komunikační schopnosti. Z výsledků výzkumu vyplývá, ţe u „135 pacientů bylo diagnostikováno 218 deficitů řečové komunikace, přes 50% osob vykazovalo více než jeden diferenciální deficit.“ Byla diagnostikována přítomnost všech zmiňovaných druhů neurogenních poruch komunikace, přičemţ dominující se stala afázie (56% osob), dále motorická řečová porucha (dysartrie, řečová dyspraxie) u 26% pacientů, a u 18% pacientů se vyskytovala kognitivně-komunikační porucha. Terapie neurogenních poruch komunikace vychází také z poznatků A. Kertezse (1995, in K. Neubauer, 2007), který se této problematice věnoval. Ten uvádí, ţe po traumatu CNS nedochází ke znovuobnovení spojů mezi neurony tkáně, ale dochází k reorganizaci mozkové tkáně. Předpokládá také, ţe neexistují nevyuţívané oblasti mozku, které by převzaly ztracené funkce. Po poškození mozku, ať traumatickém

15

či infekčním, se dle A. Kertezse stává obraz vzniklých neurogenních poruch komunikace dynamickým a právě z důvodu jeho vývoje a změn, je nutné opakovaně provádět vyšetření. Jako hlavní faktory, které mají vliv na obnovení funkcí, uvádí A. Kertezs (1995, in K. Neubauer, 2007) zejména velikost léze, její lokalizaci, etiologii a časový odstup od počátku léze a počátečních tíží poruchy. Velikost léze má zásadní význam v procesu úzdravy narušené komunikační schopnosti. U některých druhů afázie můţe dojít k situaci, ţe přidruţené části mozku, kde k poškození došlo a jeţ by mohly převzít funkci poškozené části mozku, podporují přetrvávání potíţí. Vzhledem k rozmanitosti typů neurogenních poruch komunikace je nutné přistupovat v některých případech individuálně. Terapie získané dysartrie je podle V. Lechty (2011) zaloţena na individuálním přístupu, kdy je snahou hledat principy a přístupy přiměřené věku a psychickému stavu pacienta. Terapeut můţe zvolit skupinovou nebo individuální formu terapie. Terapie samotná je podle S. Robertsona a F. Thompsona (1986, in V. Lechta, 2011) zaměřena zejména na relaxaci, rozvoj respirace, fonace, rozvoj koordinace a cílení hybnosti, dále na rozvoj a zlepšení artikulace, srozumitelnost a rychlost mluvy a v neposlední řadě na rozvoj prozódických faktorů řeči. Dalšími oblastmi, na jejichţ rozvoj se terapeut soustředí, je neverbální komunikace nebo schopnost rytmizace. Diplomová práce je zaměřena na neurogenní poruchy komunikace, které se vyskytují zejména u dospělé populace, a proto zde nebude věnován prostor vývojové dysartrii, která se týká zejména dětí. Terapie řečové dyspraxie můţe být často modifikací terapie dysartrie, protoţe je podle V. Lechty (2011, s. 316) také zaměřena na „zlepšení procesu realizace jednotlivých hlásek, jejich iniciace a verbálního řazení.“ Důleţitá je, jak uvádí V. Lechta (2011, s. 316), zejména „sebekontrola během artikulace a také sebekorekce chybných artikulačních pohybů.“ E. Roubíčková (1997, in M. Preiss, 1998) potvrzuje předešlé a doporučuje se zaměřit také na prozodické faktory řeči. Dalším typem neurogenních poruch komunikace je syndrom demence. Bohuţel, jak uvádí K. Neubauer (2007), je syndrom demence procesem, který se dá pomocí terapie ovlivnit, ale ne zvrátit. K zahájení terapie však musí dojít včas a pomocí adekvátních prostředků a strategií. Kvalitní a systematickou terapií můţe terapeut zmírnit a zpomalit

16

ztrátu psychických a fyzických funkcí. E. Škodová a I. Jedlička (2003) hovoří o potřebě stabilizace projevů syndromu demence, neboť hlavním cílem v procesu terapie je dle K. Neubauera (in E. Škodová, I. Jedlička, 2003, s. 193) „maximalizace zachovaného komunikačního potencionálu pro udržení smysluplné komunikace pacienta s okolím po nejdelší možnou dobu jakýmikoli využitelnými formami.“ Jedinci s tímto syndromem, jak uvádí K. Neubauer (2007), jsou léčeni i medikamentózně, ale je velice důleţité, aby nebyli ponecháváni pasivitě a nečinnosti a léky byly podpořeny účinnou a intenzivní terapií, která je zaměřena zejména na psychické a fyzické funkce. Rozvíjet kognitivní funkce je podle P. Kulišťáka (2003) moţné terapií zaměřenou na rozvoj pozornosti, koordinace oko-ruka, jemné motoriky, zrakově-konstruktivních schopností, logického myšlení, percepční analýzy nebo prostorové organizace. Terapie paměťových funkcí po traumatech CNS je stále oblastí terapie neurogenních poruch komunikace, kde se vyskytuje mnoho nejasností. M. D´esposito a M. Alexander (1995, in P. Kulišťák 2003) ve svém výzkumu uvádí, ţe u skupiny 54 pacientů s těmito potíţemi, nedošlo v nadpoloviční většině ke zlepšení paměťových funkcí ani po 10 letech od zahájení terapie. Podle zmiňovaných autorů, se na výsledcích terapie podílí mnoho faktorů, jejichţ vztahy a míra působení nejsou stále zcela objasněny. K léčbě se pouţívají metody uţití opakujících se úkolů, uţití kompenzačních pomůcek anebo reakcí na nové paměťové stimuly. U pacientů s poruchou polykání, dysfagií, se vyskytuje podle V. Lechty (2011) často dysartrie. U terapie dysfagie je potřeba týmová spolupráce zdravotnického personálu a klinického logopeda, který je dostatečně proškolen a má oprávnění k provádění terapie. Účinnou se v mnoha případech jeví změna konzistence stravy a techniky zaměřené na změnu funkce svalů, které se na příjmu stravy a polykání podílejí. Změna polohy těla nebo hlavy pacienta během příjmu potravy můţe mít také kladný vliv. Velice často se také uţívá pokynů, které pacientovi napoví, jak postupovat při přijímání potravy. Vhodná je zraková kontrola velikosti sousta u pacientů, kteří mají sníţenou citlivost v ústní dutině. Naopak vhodným postupem není „splachování“ jídla tekutinou, ale např. snaha o „suché“ polykání malých soust. Nezbytným je, jak dodává M. Preiss (1998), i cvičení orofaciální motoriky, které napomáhá posílení svalstva

17

jazyka a hltanu. Nápomocnou je stimulace polykání pomocí ţvýkání nebo vysávání kousku ovoce a olizování ledového lízátka. E. Škodová a I. Jedlička (2003) uvádějí, ţe prognóza v případě zánětlivých onemocnění je poměrně dobrá, přičemţ v některých případech přetrvávají mnestické obtíţe. Po poraněních mozku je ve většině případů prognóza příznivá, v těţších případech záleţí ve velké míře na kvalitě péče. M. Preiss (1998) kritizuje zejména nedostatečnou koordinaci péče o tyto pacienty. O některé oblasti rozvoje je postaráno kvalifikovaně a odborně a jiné oblasti mohou být zcela opomenuty. U cévních mozkových příhod povaţují E. Škodová a I. Jedlička (2003) za velice důleţitý faktor postoj pacienta k nové situaci, dále lokalizaci léze a typ a stupeň narušené komunikační schopnosti. Problematika neurogenních poruch komunikace je středem zájmu několika vědních

oborů.

Neurogenní

poruchy

komunikace

se

řadí

k narušeným

komunikačním schopnostem získaným. Mezi příčiny vzniku neurogenních poruch komunikace se řadí cévní mozkové příhody, traumatická postižení CNS, nádory a infekce CNS a také degenerativní onemocnění CNS. Tato skupina poruch je z hlediska dominantní příčiny poruchy rozdělena do čtyř skupin. Narušena může být receptivní i expresivní složka řeči, mluvená i psaná řeč. Na úspěšnost terapie má vliv zejména velikost léze, její lokalizace, etiologie a časový odstup od počátku vzniku léze a počátečních tíží poruchy.

18

2 Afázie 2.1 Vymezení pojmu Diplomová práce je věnována problematice neurogenních poruch komunikace, ale oblast afázie je tak sloţitá a obsáhlá, ţe jí je věnována samostatná kapitola. Podle Waltra Stamberga (1996, in P. Kulišťák, 2003, s. 283) „většina lidí valnou část svého života jen zbytečně a vesměs bezvýznamně prohovoří.“ Tato myšlenka je velice zajímavá. Afázie mnoho lidí o tuto moţnost připravuje. Afázie je podle J. Klenkové (2006) získané organické narušení komunikační schopnosti. J. Marková (2008) ještě upřesňuje místo poškození na kortikální a subkortikální oblasti mozku. Velice důleţitým faktem, který se týká afázie, je skutečnost, ţe afázie se řadí do souboru vyšších kortikálních poruch jako i např. agnozie, apraxie, akalkulie, alexie nebo poruchy orientace v prostoru. Vyšší kortikální činnosti jsou podle J. Klenkové (2006, str. 78) „ specificky lidskou aktivitou, která zajišťuje psychickou činnost člověka, koordinuje a řídí vnitřní funkce organismu i jeho komunikaci s vnějším prostředím.“ Jak je jiţ zmíněno v úvodu, problematika afázie je velice široká oblast, čemuţ odpovídá i mnoţství definic, které afázii vymezují. Velký počet definic afázie je dán také tím, ţe tímto druhem narušené komunikační schopnosti se zabývá mnoho odborníků z různých oborů, které nahlíţejí na tuto problematiku vţdy ze svého úhlu pohledu. Poměrně dobře srozumitelná je definice podle M. Mimrové (1997, s. 26), která pojímá afázii jako úplnou nebo částečnou „neschopnost přijímat a vysílat symbolické kódy mluvené nebo psané řeči, na podkladě jednostranného poškození mozku.“ Podle J. Markové (2008) se tyto deficity projevují jak na úrovni slova, tak i věty a textu. Velice často uţívanou definicí afázie je definice podle Z. Cséfelvaye (2003, s. 203) a ten uvádí, ţe „ podstatu afázie charakterizují tyto atributy: 1) jde o získané narušení komunikační schopnosti, 2) týkající se poruch symbolických procesů, 3) které vzniká při ložiskových poškozeních mozku, 4) jako důsledek systémového vlivu mozkové léze na vyšší psychické funkce člověka.“

19

2.2 Etiologie a symptomatologie afázie J. Klenková (2006) připomíná, ţe afázie je jedním ze získaných narušení komunikační schopnosti a podle Z. Cséfelvaye, (2003, in J. Klenková, 2006) provází některá

neurologická

onemocnění,

především

loţisková

poškození

korových

a podkorových oblastí mozku. Toto poškození můţe být podle E. Škodové a I. Jedličky (2003) loţiskové, tzn. ohraničené anebo difúzní (roptýlené). M. Sovák (1978, in E. Škodová, I. Jedlička, 2003) uvádí, ţe se jedná o orgánové poškození tkáně dominantní hemisféry. Jak uvádí Z. Cséfalvay (in V. Lechta, 2011) afázie byla poměrně aktuálním tématem uţ v polovině 19. století, ale zájem o poskytnutí systematické pomoci afatikům se objevil aţ po druhé světové válce, kdy se objevilo následkem zranění z bojů, veliké mnoţství pacientů s lokálním poškozením mozku. Tato poškození měla za následek i ztrátu schopnosti verbálně komunikovat. Moţných příčin vzniku afázie je mnoho, ale jednou z nejčastějších jsou cévní mozkové příhody. Akutní mozková příhoda je podle Z. Amblera (2006, s. 140) „náhle vzniklá mozková porucha, která je způsobena poruchami cerebrální cirkulace.“ M. Halová (2007) uvádí, ţe v drtivé většině případů (80%) se jedná o patologickou nedokrevnost z důvodu přerušeného přívodu kyslíku, glukózy nebo dalšími chemickými procesy souvisejícími s překáţkou. Překáţkou můţe být krevní sraţenina nebo dochází k embolii, kdy se vmetek dostane do mozkové tkáně. Klinický obraz ischemických příhod je podle Z. Amblera (2006) velice variabilní, od lehkých stavů aţ po ty smrtelné. Záleţí především na rozsahu, tíţi a trvání ischemie. Druhou moţností vzniku cévní mozkové příhody, jak uvádí L. Neubauerová, M. Javorská a K. Neubauer (2011), je krvácení v mozku, tzv. mozkové hemoragie. Krvácení vzniká prasknutím cévy a roztříštěním mozkové tkáně. Tento druh cévních mozkových příhod se vyskytuje spíše u mladších jedinců kolem 50 let. Hemorargická cévní příhoda se masivně podílí na úmrtnosti osob následkem iktu, neboli cévní mozkové příhody. Podle K. Neubauera (2001) jsou náhle vzniklé cévní mozkové příhody jedním z nejobávanějších onemocnění dospělé populace na celém světě. S. Nevšímalová (2005, in L. Neubauerová a kol., 2011) uvádí dokonce statistiku, kde se akutní cévní příhoda objevuje v České republice aţ u 400 lidí na 100 000 obyvatel za rok, coţ je vyšší počet, neţ např. v USA. Nejvíce se toto onemocnění týká věkové kategorie 60-75 let, ale podle K. Neubauera (2001) 20

je zde bohuţel přítomen trvalý trend přesunu do mladší věkové kategorie od 45 let i méně, jak uţ je zmíněno v předešlé kapitole. Podle Z. Seidla a J. Obenbergera (2004) umírá 40% nemocných do roka po cévní mozkové příhodě. Další moţnou příčinou vzniku afázie jsou traumatická poranění centrální nervové soustavy, které jsou také zmíněny v předešlé kapitole. Poranění mozku se podle K. Neubauera (2007) dělí na primární, které vzniká v okamţik úrazu, a sekundární, které vzniká v návaznosti na úraz jako např. hematomy nebo edémy. Mezi primární poranění mozku se řadí komoce (otřes mozku), kontuze (zhmoţdění mozku) anebo lacerace (úplné rozhmoţdění mozkové tkáně). Mozkové expanze, nádory, jsou také jednou z příčin vzniku fatických poruch. V tomto případě podle E. Škodové a I. Jedličky (2003) záleţí především na lokalizaci nádoru a ne na jeho povaze, to znamená, zda je zhoubný či ne. S. Nevšímalová (2005, in K. Neubauer, 2007) uvádí, ţe mozkové nádory se objevují v četnosti mezi 219 případy na 100 000 obyvatel za rok. I zánětlivá onemocnění jako encefalitida (zánět mozku) nebo meningitida (zánět mozkových blan) mají podle J. Klenkové (2006) vliv na vznik afázie. Tato onemocnění jsou podle E. Škodové a I. Jedličky (2003) způsobena nejčastěji viry, ale mohou se vyskytnout i jako sekundární onemocnění po středoušním zánětu nebo příušnicích. V neposlední řadě se na vzniku afázie podílí i degenerativní onemocnění centrální nervové soustavy. Degenerativní onemocnění vykazují podle K. Neubauera (2007) určité společné rysy jako plíţivý počátek, kterému předchází období bez příznaků, progresivní průběh, symetrické postiţení specifických nervových struktur a častý familiární

výskyt.

Afázie,

která

je

součástí

Alzheimerovy

choroby,

má

podle E. Škodové a I. Jedličky (2003) kolísavý průběh, směrem k progresi i regresi příznaků. Můţe začínat poruchami paměti a končit aţ závaţným postiţením kognitivních funkcí. Příčiny Pickovy nemoci nejsou úplně jasné, ale soudí se, ţe degeneraci vyvolává pravděpodobně metabolická odchylka. Intoxikace mozku je sice jednou z méně častých příčin vzniku afázie, ale přesto se na jejím vzniku podílí také. Jedná se podle E. Škodové a I. Jedličky (2003) o jedince,

21

kteří uţívali drogy anebo alkohol ve vyšší míře. Mohou se ale také objevovat poškození centrální nervové soustavy vzniklá vlivem otravy jedovatými plyny. Intoxikace má vliv i na celou osobnost jedince. Specifickým druhem afázie je Dětská afázie. Ta, jak uvádí E. Škodová a I. Jedlička (2003), vzniká jako „náhlé přerušení a poškození dosud normálně se vyvíjející centrální nervové soustavy.“ Příčiny mohou být obdobné jako u dospělých, ale oproti dospělé populaci s afázií, se zde nevyskytuje tak často cévní mozková příhoda jako příčina vzniku afázie. Nejčastější příčinou bývají traumata mozku. Symptomatologie afázie je velice rozmanitá. Podle J. Klenkové (2006) se symptomy afázie objevují v různých kombinacích, mnoţství a kvalitě. E. Škodová a I. Jedlička (2003) se zabývají dělením afázie na fluentní a nonfluentní typy. U typu nonfluentní afázie klesá produkce slov aţ na 50 slov za minutu, přičemţ za normální řečovou produkci je povaţováno přibliţně 120 slov za minutu. V opačném případě, při zvýšené produkci slov, která přesahuje 200 slov za minutu, lze hovořit o hyperfluentní afázii. Další moţné dělení symptomů afázie, je dělení příznaků na úrovni slova, vět a textu, jak uvádí J. Marková (2008). Příznakům na úrovni slova jsou věnovány další odstavce. Mnoho autorů se zabývalo proměnnými, které ovlivňují zpracování a dekódování vět. Tyto proměnné mají vliv na míru porozumění. Podle Martina a Millera (2002, in J. Marková, 2008) mezi ně patří např. reverzibilita věty, která se vztahuje na moţnost výměny rolí u jednotlivých účastníků děje. Pokud si ve větě mohou účastnící děje vyměnit svou roli, kdy jeden vykonává činnost a druhý je touto činností ovlivněn, a tato věta dává stále smysl, jedná se o větu reverzibilní (např. Petr holí Radima.). Pokud by věta po výměně smysl nedávala, není reverzibilní (např. Máma zalévá zahradu.). Dalšími proměnnými, které mají vliv na porozumění větám, je délka věty nebo gramatická a syntaktická sloţitost věty. M. Čecháčková (2003, in E. Škodová, I. Jedlička, 2003) se zabývá podrobně symptomy afázie. Mezi nejčastější symptomy řadí parafázie. Jedná se o deformace slov různého druhu a stupně. M. Čecháčková uvádí tři druhy parafázií. Prvním typem jsou parafázie fonemické, kdy je slovní tvar deformovaný, ale zároveň obsahuje některé správné prvky daného slova, coţ komunikačnímu partnerovi umoţňuje porozumět

22

významu

(papír-patír).

Dalším

typem

parafázií

jsou

parafázie

ţargonové.

Zde uţ dochází k těţké slovní deformaci, a proto nelze porozumět produkované řeči. Posledním typem parafázií jsou sémantické parafázie. Afatik kdyţ si nemůţe vzpomenout na určité slovo, pouţije významově podobné slovo anebo jej opíše. Dalším symptomem jsou parafrázie. U jedince s tímto symptomem dochází ke sníţené schopnosti nebo aţ ztrátě schopnosti větného vyjádření. Tento symptom se velice často vyskytuje u expresivního typu afázie. Persevace jsou také jedním z mnoha symptomů charakteristických pro afázii. Tento symptom se projevuje tak, ţe afatik ulpívá na předchozích podnětech, které uţ ale nepůsobí vlivem nových podnětů. Během praxe na oddělení péče o dlouhodobě nemocné v Brně, jsem se setkala s paní, které se logopedka ptala na dny v týdnu. Tato paní je s obtíţemi a výraznou pomocí logopedky vyjmenovala, ale kdyţ měla následně napočítat do deseti, stále opakovala dny v týdnu. Jedním z charakteristických symptomů je podle M. Čecháčkové (2003, in E. Škodová, I. Jedlička, 2003) i logorhea. Logorhea je překotná mluva se sníţenou srozumitelností a to zejména z důvodu častého výskytu ţargonových parafázií. Většinou se s ní lze setkat u afatiků s percepčním typem afázie. Porucha pojmenování, která se u afázie také vyskytuje velice často, se nazývá anomie. Podle E. Goldberga (2004) rozpad pojmenování není ve většině případů celkový, ale spíše parciální. To znamená, ţe se objevuje anomie substantiv nebo např. anomie sloves. E. Goldberg (2004, str. 83) také uvádí, ţe „schopnost pojmenovávat živé objekty se v důsledku poškození mozku ztrácí častěji než schopnost pojmenovávat neživé objekty.“ T. Harley (2001, in J. Marková, 2008) v této souvislosti zmiňuje stav „mít něco na jazyku“ (the tip-of-the-tongue-state), který zná pravděpodobně kaţdý. V neposlední řadě se podle M. Čecháčkové (2003, in E. Škodová, I. Jedlička, 2003) objevují i neologismy. V takovém případě jsou vytvářena gramaticky chybná slova a z toho důvodu se mluva stává nesmyslnou a nesrozumitelnou. T. Powell (2010) uvádí jako příklad situaci, kdy afatika po spatření kolotoče napadnou slova jako „točník“ apod. Plynulost rozhovoru můţe být tímto symptomem výrazně narušena.

23

Velice významným příznakem jsou i poruchy rozumění. Tento příznak nemusí být patrný hned při prvním setkání s afatikem, zejména protoţe i kdyţ afatik nerozumí, můţe pochopit smysl z kontextu nebo dané situace. P. Kulišťák (2003) uvádí jako další příznak afázie poruchy prozódie. U afatika jsou narušeny základní prozodické rysy řeči jako výška, hlasitost, barva hlasu, rychlost, tlak, akcent a melodie.

2.3

Klasifikace a diagnostika afázie

Klasifikací afázie je mnoho. Záleţí na úhlu pohledu jednotlivých vědních oborů. J. Klenková (2006) zmiňuje několik takových moţností. Jedná se např. o medicínské, psychologické nebo lingvistické hledisko. Jak dále uvádí, v logopedii je nejběţnější dělení na afázii senzorickou (receptivní, Wernickeho), motorickou (expresivní, Brocova) a totální (globální). Taxonomií afázie se zabýval i A. Kertezs (1979, in P. Kulišťák, 2003). A. Keretzs diagnostikoval pacienty s afázií pomocí vyšetření Western Aphasia Battery (WAB) a to mu umoţnilo sdruţit pacienty se společnými příznaky do určitých skupin. Toto vyšetření, jak uvádí P. Kulišťák (2003), je zaměřeno na vyšetření funkce levé hemisféry a odlišení poruchy a normy. P. Kulišťák (2003, s. 285) vysvětluje pojem AQ. „AQ je afatický kvocient, číslo, které umisťuje jedince vyšetřovaného pomocí WAB na škále 0100, kde řečová norma bývá uvažována od hodnoty 93,4.“ A. Kertezs (1979, in P. Kulišťák, 2003) afázii rozděluje i na skupinu plynulých (fluentních) afázií a skupinu neplynulých (nonfluentních) afázií. Mezi plynulé afázie patří Wernickeova afázie (AQ=39,0), transkortikální senzorická afázie (AQ=59,6), konduktivní afázie (AQ=60,5) a anomická afázie (AQ=83,3). Do skupiny neplynulých afázií řadí globální afázii (AQ=10,5), Brocovu afázii (AQ=31,7), izolovanou afázii, jinak nazývanou smíšená transkortikální afázie (AQ=34,3) a transkortikální motorická afázii (AQ=54,4).

24

Z. Cséfalvay (2007) se věnuje jednotlivým druhům afázie velice podrobně. Brocova afázie je typická svou neplynulostí, coţ výrazně zpomaluje tempo řeči. Jedním z důvodů neplynulosti a zpomalení tempa, můţe být i přítomnost apraxie řeči nebo dysartrie. K. Neubauer (2007) uvádí, ţe komunikační záměr jedince s Brocovou afázií je jednoznačný, ale přidruţené potíţe mu komplikují dosaţení komunikačního úspěchu. Takového jedince stojí podle Z. Cséfalvaye (2007) řečová produkce velkou námahu a v těţších případech můţe být zredukována aţ na jednoslovnou mluvu. Dalším z příznaků je fakt, ţe pacienti těţko vyhledávají potřebná slova z mentálního slovníku. Při těchto potíţích mohou afatici prezentovat pouze fragmenty slova (místo silnice řeknou sinice) nebo zaměňovat fonémy ve slovech (koza místo kosa). V některých případech se afatik snaţí hledaný výraz opsat. U tohoto typu afázie jsou přítomny persevace. Charakteristickým pro Brocovu afázii je agramatismus. Tito jedinci pouţívají zejména substantiva a sloves vyuţívají ve své promluvě méně. Porozumění u tohoto typu afázie je oproti produkci vţdy lepší. Potíţe nastávají aţ u syntakticky sloţitějších vět a u vět tzv. reverzibilních, které jsou zmíněny v předešlé kapitole. Často jsou přidruţeny i alexie a agrafie. Symptomy u těchto poruch čtení a psaní jsou obdobné jako obtíţe v orální řeči. Globální afázie, jak uvádí Z. Cséfelvay (2007), vzniká při rozsáhlých poškozeních dominantní mozkové hemisféry. Prognóza není vţdy příznivá, u některých pacientů zůstává globální afázie jako trvalý jev. Jedná se o nejtěţší druh afázie. Výrazně je postiţena produkce. Podle K. Neubauera (2007) není postiţený schopen sdělit jakoukoliv obsahovou informaci. Z. Cséfalvay (2007) uvádí, ţe se zde vyskytuje častá přítomnost persevací slabik (ny-ny-ny) nebo stereotypní opakování neologismů (zibalazibala). Produkce není ve většině případů lepší ani za spolupráce logopeda, kdy pacient pouze slovo opakuje nebo jej společně realizuje s vyšetřujícím. Narušena bývá obvykle i kresba a schopnost psaní. Pacienti mnohdy nereagují ani na základní pokyny. Narušení porozumění je patrné hned při prvním kontaktu s pacientem. Porozumění se dá podpořit pomocí doprovázejících gest. Afatici s globální afázií často komunikují pomocí obrázků či piktogramů. U tohoto typu afázie je přítomna porucha psaní i čtení, kdy pacient spontánně jen čmárá nebo napíše jen některé části slova, např. některá písmena.

25

Další z afázií je smíšená transkortikální afázie. Tato afázie se podle Z. Cséfelvaye (2007) velice podobá globální afázii, ale je zde lépe zachovaná schopnost reprodukovat slova a automatizované fráze. Velice často se vyskytují i echolalie a persevace. Zasaţena je jak spontánní řeč, tak schopnost pojmenování, kde jsou obtíţe také znatelné. Je narušena i schopnost porozumění řeči, coţ jedincům s tímto druhem afázie působí také znatelné problémy v komunikaci. Transkortikální motorickou afázii Z. Cséfelvay (2007) také řadí mezi neplynulé typy afázie. Neplynulost se projevuje zejména minimální řečovou produkcí a řeč můţe působit velice echolalicky a to zejména z toho důvodu, ţe afatici volí stejná slova, která zazněla v otázkách pokládaných jejich komunikačními partnery. Z tohoto důvodu, jak uvádí K. Neubauer (2007), je také pouţíván název echolalická afázie. Naopak schopnost opakovat slova je dobře zachována, coţ je znatelné v porovnání se spontánní reprodukcí. Méně zasaţena je i schopnost porozumění, které je u tohoto typu afázie zachováno. Jedinci s tímto druhem afázie mají problém většinou jen v případě syntakticky komplikovanějších vět. Nevyskytují se často ani poruchy schopnosti čtení, která můţe být zachována v plné míře. Potíţe s psaním také nebývají zcela obvyklé. Oproti tomu u transkortikální senzorické afázie je řeč fluentní, plynulá. Přes svou plynulost je schopnost komunikace poznamenána mnoţstvím parafázií. V některých případech se vyskytuje žargon. Ţargon je podle D.F.Bensona a A. Ardily (1996, s. 54, in P. Kulišťák, 2003, s. 287) „plynulá, dobře artikulovaná mluva, které po stránce obsahové posluchač nerozumí, není pro něho smysluplná pro nadbytek parafázií a neologismů.“ A. Kertesz (1979, in P. Kulišťák, 2003) rozlišuje tři druhy ţargonu. Fonemický, sémantický a neologický. Formy neologické a sémantické dominují v řeči psychotiků, zejména schizofrenního okruhu a komunikační projevy bývají nazývány slovním salátem. Podle Bassové (2003, in Z. Cséfalvay, 2007) se vyskytuje u tohoto druhu afázie zajímavý fakt a to ten, ţe afatici byli schopni korigovat nesprávné gramatické jevy jako např. mnoţné číslo a rod také ve větách, kterým nerozuměli. Podle Z. Cséfalvaye (2007) je psaní narušeno zejména u pojmenování předmětů nebo při spontánním písemném projevu, ale po formální stránce nemusí být akt psaní poznamenán. To znamená, ţe jedinec nemá problém s opisováním vět nebo slov, ale 26

ve spontánním písemném projevu se objevují znatelné potíţe. U čtení se opět vyskytují potíţe s porozuměním textu nebo jednotlivých slov, ale problém se samotným čtením slov není tak obvyklý. Mezi plynulé typy afázií se řadí podle Z. Cséfelvaye (2007) i Wernickeho afázie. Tito pacienti nemívají problém s plynulostí nebo artikulací, ale ve spontánním řečovém projevu se často objevují neologismy a parafázie. K. Neubauer (2007) poukazuje na nebezpečí, kdy se častým výskytem neologismů a parafázií v mluvním projevu u tohoto druhu afázie, můţe těmto pacientům neprávem často udělit psychiatrická diagnóza. Tempo bývá podle Z. Cséfalvaye (2007) zrychlené, ale jinak bývají prozodické faktory řeči často v normě. V řeči se objevují tzv. prázdná slova (jakoby to, no teda), která sniţují srozumitelnost informace. Charakteristické pro tento typ afázie je narušení schopnosti reprodukovat slova a věty a narušená schopnost porozumění. Právě narušená schopnost porozumění je v klinickém obraze tohoto typu afázie dominantním příznakem. Mezi další příznaky se řadí narušená schopnost čtení, kdy jsou afatici schopni v některých případech přečíst slabiku nebo slovo, ale textu nerozumí. Podobně jako u transkortikální senzorické afázie i u Wernickeho afázie je jedinec schopný opsat některá slova, ale potíţe se objevují u spontánního písemného projevu. Častý výskyt fonemických parafázií je podle Z. Cséfelvaye (2007) typický pro konduktivní afázii. Opakování slov a vět je pro tento druh afázie typické svým narušením. Problémy se vyskytují zejména u reprodukce dlouhých a málo frekventovaných slov. Oproti tomu potíţe v porozumění se ve většině případů nevyskytují. Potíţe se objevují zejména v případě, ţe si afatik opakuje pro sebe instrukci a tím, ţe je zde narušena právě reprodukce slov a vět, se následkem toho můţe zdát, ţe takový člověk neporozuměl instrukci. Pokud je ale upozorněn na to, aby si instrukce neopakoval, výkon se zjevně zlepší. Obdobně je tomu i u čtení. U psaní se nevyskytují problémy ve spontánním písemném projevu, ale spíše u diktátu slov, kdy dochází opět k reprodukci před samotným psaním. Posledním typem afázie, je afázie anomická. Řeč je plynulá, jak uvádí Z. Cséfelavy (2007), ale objevují se obtíţe s vybavováním slov a hledáním jednotlivých slov v mentálním slovníku. Tyto obtíţe se manifestují obzvláště při cíleném vyšetření

27

pojmenování, kdy vyšetřovaný nemůţe pouţít synonyma. Obtíţe při opakování se nevyskytují. Diagnostika afázie je vzhledem k rozmanitosti symptomů a jejich kombinaci velice sloţitá záleţitost. Podle V. Lechty (2003) má v podstatě kaţdá afáziologická škola svůj způsob diagnostiky a soubor testů. Všeobecně se ale diagnostika afázie ubírá dvěma směry. Ten první se podle M. Mikulajové a I. Rafajdusové (1993, in V. Lechta, 2003) zaměřuje zejména na kvalitativně orientovaný přístup a druhá škola je zaměřena spíše psychometricky. Velice důleţitým objevem byl fenomén, ţe afatičtí pacienti se v kaţdodenních situacích chovají jinak neţ v „laboratorních podmínkách“, coţ můţe mít nemalý vliv na výsledky testování. V. Lechta (2003) uvádí základní oblasti, na které je třeba se během diagnostického procesu zaměřit. Řadí mezi ně analýzu spontánní řeči, schopnost porozumění řeči, opakování a pojmenování. Aby výsledky vyšetření mohly být relevantní, je nutné vyšetřit jak mluvenou, tak i psanou formu řeči, to znamená i psaní a čtení. J. Marková (2008) se domnívá, ţe kvalita spontánní řeči nejlépe ukazuje jak rozvinutá je komunikační schopnost u člověka, který utrpěl organické poškození mozku. Při analýze spontánní řeči se logoped zaměřuje zejména na obsahovou stránku řeči a dále také hodnotí plynulost mluvy. V diagnostice můţe podle J. Markové (2008) pomoci základní pravidlo porovnání výpovědi afatika z pohledu toho, co chtěl anebo měl říci. Logoped se soustředí na obsah, formu a pouţití jazyka, které ukazuje, zda je vyšetřovaný schopen při snaze dosáhnout komunikačního záměru pouţít adekvátních jazykových prostředků. Další oblastí, jak uvádí V. Lechta (2003), jsou testy, které diagnostikují porozumění řeči. U většiny afatiků, se nevyskytuje úplná ztráta schopnosti porozumět informacím, které jsou jim prezentovány, ale právě schopnost porozumění bývá velice často narušena. Porozumění řeči se dá ověřit pomocí jednoduchých otázek, na které je moţné ve většině případů odpovědět ano-ne. Dále se pouţívají jednoduché nebo i těţší instrukce. V. Lechta (2003) zmiňuje také vyšetření schopnosti opakovat slova a věty. Tato schopnost, respektive míra jejího narušení, také pomáhá klasifikovat afázii.

28

Dle výsledků testů lze zjistit, zda se jedná o afázii plynulého nebo naopak neplynulého typu. Poslední oblastí, které je potřeba věnovat pozornost, je podle V. Lechty (2003) oblast pojmenování. V těchto testech se opět objevují úkoly různé obtíţnosti od pojmenování předmětů, se kterými se afatik setkává velice často, aţ po méně frekventované předměty. V. Lechta (2003) se také zabývá jednotlivými testy, které slouţí k diagnostice afázie. Minnesota Test for Differential Diagnosis of Aphasia (MTDDA) je velice obsáhlý a umoţňuje zjistit „silné a slabé“ články jazykových funkcí ve všech jeho modalitách. Dalším testem je Porch Index of Communication Ability (PICA), který uţitím předmětů denní potřeby umoţňuje v poměrně krátkém čase na škále do 16cti určit míru správnosti. Velice často pouţívaným testem k vyšetření afázie je Boston Diagnostic Aphasia Examination (BDAE), který analyzuje schopnost spontánní řeči a je zaměřen na porozumění. Další část vyšetřuje mluvenou řeč, zejména motoriku artikulačních orgánů, produkci automatických řad (dny v týdnu) nebo zmiňované opakování slov a vět. H. Goodglass a E. Kaplanová (1972, in V. Lechta, 2003), autoři testu, nezapomínají ani na vyšetření porozumění psané formy projevu a vyšetření psaní. Neméně známým testem je podle V. Lechty (2003) Western Aphasia Battery (WAB), který je velice podobný předchozímu testu s tím rozdílem, ţe umoţňuje číselně vyjádřit pomocí kvocientu afázie míru poškození komunikační schopnosti. Kvocient afázie je zmíněn v předchozím textu. V neposlední řadě V. Lechta uvádí test nazvaný Aachener Aphasia Test (AAT), pomocí kterého je moţné afázii klasifikovat podle základních symptomů, hodnotit stupeň poruchy a popsat afázii z hlediska různých jazykových modalit. Velice pouţívaným testem je Token test, jeţ umoţňuje diagnostikovat stav receptivní sloţky komunikace afatika a kvalitu krátkodobé verbální paměti.

29

2.4 Terapie a prognóza afázie V. Lechta (2011) uvádí, ţe se terapií při ztrátě řeči následkem poškození mozku nejdříve zabývali lékaři a to zejména neurologové a patologové a později se do terapie zapojili i psychologové, logopedi a jazykovědci. Z toho také vyplývá, jak je jiţ zmíněno v předešlých kapitolách, ţe afázií, respektive terapii afázie se věnuje mnoho vědních oborů. Můţeme jmenovat přirozeně logopedii, ale dále i kognitivní neuropsychologii, neurolingvistiku, psycholingvistiku, behaviorální neurologii aj. Z pohledu logopeda je nezbytné, aby se do procesu terapie zapojily i další osoby a to zejména členové rodiny pacienta s afázií nebo dobrovolníci. Z. Cséfalvay (2007) uvádí, ţe např. v akutním stádiu afázie je potřeba intenzivní terapie po dobu 11cti týdnů v rozsahu cca 9 hod týdně, coţ není v silách logopeda samotného. Z. Cséfalvay (2007) uvádí, ţe řešení by se mohlo nabízet ve vzniku specializovaných pracovišť, kde by kromě logopedů byli právě i zmiňovaní dobrovolníci nebo studenti logopedie a dalších zainteresovaných oborů, kteří by se na terapii podíleli. V některých zemích jsou taková pracoviště běţná. Z. Cséfalvay (2007) se věnoval otázce efektivity terapie afázie, která je také velice diskutovaným tématem v odborných kruzích. Afázie je typická tím, ţe narušení komunikační schopnosti důsledkem organického poškození mozku se můţe během několika měsíců nebo dokonce dní spontánně upravit. Krátce trvající afázie jsou podle Z. Cséfalvaye (2007) typické zejména u ischemických cévních mozkových příhod. Na pozdější spontánní úpravě se pravděpodobně podílí zejména velká plasticita mozku. V akutním stádiu afázie, to znamená v krátkodobém horizontu po poškození mozku, se podle Z. Cséfalvaye (2007) logoped soustředí zejména na uţití stimulačních technik a poskytnutí poradenských sluţeb. V současné době, jak uvádí J. Klenková (2006), se v podstatě setkáváme se dvěma směry terapie afázie. Jedná se o kognitivně-neuropsychologický přístup a pragmatický směr. První přístup je zaměřený přímo na jazykové procesy a to zejména na jejich kompenzaci anebo obnovení. V. Lechta (2011) zdůrazňuje, ţe základním cílem je odhalit fungování jazykových procesů v normě a na základě tohoto odhalení diagnostikovat fungování jazykových procesů, které v normě nejsou. Podle P. Kulišťáka (1997) zde afatik vystupuje jako ţák a terapeut vystupuje v pozici učitele. P. Kulišťák dokonce tento směr terapie přirovnává k individuální výuce cizího jazyka. Zároveň 30

dodává, ţe rehabilitace prováděná v intenzivních blocích (např. denně), je podle všeho efektivnější neţ stejný počet hodin rozdělený do delšího období. V našich podmínkách se ale mnohem častěji setkáváme s pragmaticky orientovanou terapií. J. Klenková (2006, s. 84) přibliţuje tuto terapii jako snahu zařadit afatika co nejdříve do společnosti, „poskytnout mu adekvátní možnost komunikace (často i kompenzační) a učinit ho soběstačným.“ Podle V. Lechty (2011) je pro afázii v mnoha případech typické, ţe u pacientů, u kterých byl diagnostikován na základě testů těţký stupeň afázie, dochází k tomu, ţe jsou v některých komunikačních situacích úspěšní, coţ je velice důleţité. Z tohoto faktu vychází strategie této terapie a terapeut se proto snaţí u pacientů podpořit vyuţívání komunikačních strategií, které byly úspěšné a naopak nepodporovat strategie, které by se mohly ukázat jako kontraproduktivní. Pokud pacient neovládá některé komunikační strategie, které terapeut povaţuje za přínosné, je úkolem terapeuta zajistit, aby si pacient tyto strategie osvojil. P. Kulišťák (1997) se domnívá, ţe velice efektivní a přínosné je nacvičování běţných situací, kdy afatik potřebuje s někým komunikovat. Pacient je zde velice aktivním elementem, který se podílí na stanovení cílů a výběru úkolů. Velice často vyuţívanou technikou je podle V. Lechty (2011) technika PACE, kde je vyuţíváno modelování přirozených situací, kdy dochází k výměně informací různým způsobem a cílem je porozumění. Terapii afázie je moţné dělit i mnoha dalšími způsoby. J. Klenková (2006) zmiňuje stimulační skupinu přístupů, kam patří např. techniky kognitivní stimulace nebo zmiňovaný pragmatický směr. Do další skupiny jsou řazeny melodicko-intonační terapie a alternativní a augmentativní komunikace. Melodicko-intonační metoda je vhodná podle Z. Cséfalvaye (2007) při dobře zachované schopnosti zpívat známé písně a to i při poruše produkce řeči. Tato terapie je zaloţena na skutečnosti, ţe při zpívání jsou více aktivizována centra pravé hemisféry, kdeţto u spontánního mluvení se aktivizují centra levé hemisféry. Vysoce automatizované formy řeči se uplatňují jak při diagnostice tak při terapii. Jsou to verbální automatismy, které jsme se naučili v dětství a v dospělosti je pouţíváme jako přesnou reakci na podnět bez přemýšlení. Řadíme sem abecedu, číselné série od 1 do 10 nebo po desítkách do 100, dny v týdnu, měsíce v roce nebo roční období. Skupina terapií afázie zaměřená na obnovování specifických narušení, řeší podle J. Klenkové (2006) problematiku porozumění řeči 31

a čtení. Skupinová terapie má také velice důleţitou úlohu v terapii afázie, ale tato forma terapie je podrobněji rozebrána v kapitole následující. Prognóza u afázie je ovlivněna mnoha faktory. Z. Cséfalvay (2007) uvádí např. intenzitu terapie, stupeň afázie, ale i druh afázie. Podle M. Preisse (1998) se jako klíčový v procesu terapie jeví první rok. Prognózou v případě afázie se zabýval i J. Kiml (1969) a to z pohledu jednotlivých druhů afázie. Totální afázie můţe přetrvávat v rozmezí několika hodin aţ měsíců, ale můţe být i trvalá. U motorické afázie prognóza závisí zejména na povaze, lokalizaci a rozsahu poškození mozkové tkáně. U poškození korových oblastí mozku se vyskytuje velice často dyspraxie jazyka a artikulační potíţe. Pokud se daří zpřesnění diferenciace některých samohlásek, děje se tak v rozmezí několika týdnů. Pokud se poškození vyskytuje mimo mozkovou kůru, artikulační potíţe nebývají tak zřejmé, ale terapie bývá velice zdlouhavá. U senzorické afázie se oproti motorické afázii vyskytuje často úplná ztráta řeči a k její spontánní úpravě můţe docházet i v rozmezí několika hodin. Výzkumy, kterými se zabýval J. Kiml (1969), jsou staršího data, ale dospěl k závěru, ţe ke zlepšení různého stupně došlo v 88% ze 70 hodnocených pacientů. U zbytku nedošlo ke zlepšení komunikační schopnosti. Zajímavým poznatkem je fakt, ţe ani přes značné zlepšení náročnost určitých zaměstnání nedovolila afatikům se vrátit zpět ke své původní práci. Pokud návrat do práce není moţný, zejména u věkově starších občanů, je třeba jim zajistit takovou péči, aby se podle J. Kimla (1969, s. 216) „předešlo neurotisaci a životní rozmrzelosti.“ Jak uţ bylo několikrát zmíněno, problematika afázie je velice sloţitá, ale nové snahy a poznatky přináší do této oblasti další uţitečné informace. Např. MUDr. František Koukolík, DrSc. uvádí v rozhovoru pro BBC z roku 2001, ţe je velice důleţité, jakým způsobem jsou nové poznatky vědy interpretovány veřejnosti, coţ má významný vliv na postoj veřejnosti k určitým tématům. Afázie je vážnou poruchou komunikační schopnosti. Již vybudovaná řeč je narušena následkem organického poškození mozku. Tento druh narušené komunikační schopnosti se vyznačuje úplnou nebo částečnou neschopností přijímat a vysílat symbolické kódy mluvené nebo psané řeči. Významný vliv na průběh terapie má její intenzita, dále stupeň a druh afázie. 32

3 Péče o jedince s neurogenními poruchami komunikace 3.1 Péče

o

jedince s neurogenní poruchou

komunikace

v akutním stádiu Terapie v akutním stádiu se podle E. Škodové a I. Jedličky (2003) vyznačuje zejména intenzitou a je prováděna ve většině případů individuální formou. K. Neubauer (2007) se domnívá, ţe podmínky pro intenzivní terapii jsou vhodné zejména v týmech rehabilitačních ústavů, v lázeňských léčebnách a v léčebnách pro dlouhodobě nemocné pacienty. V akutním stádiu je podle Škodové a Jedličky (2003) velice důleţitým cílem znovunabytí psychické stability pacienta. Z. Cséfalvay (2007) spatřuje význam logopedického působení v akutním stádiu v diagnostice, ale především v poradenství. Tato sluţba by měla být poskytnuta jak pacientovi samotnému, tak zejména jeho rodině a blízkým, pro které je situace také zcela nová a neznámá. Terapie, ať v akutním nebo chronickém stádiu, by měla být podle E. Škodové a I. Jedličky (2003) dlouhodobá a cílená. Mnoho odborníků, mezi nimi např. A. Kertezs a P. McCabe (1977, in V. Lechta, 2011), A. Leischner (1987, in V. Lechta, 2011), G. V. Pashek a A. L. Holland (1988, in V. Lechta, 2011) nebo Z. Cséfalvay a D. Bartko (1989, in V. Lechta, 2011) povaţuje za akutní stádium první dva až tři týdny po organickém poškození mozku. Je podle nich typické, ţe obraz poruchy, zejména afázie, se v této době jeví velice proměnlivým. Vysvětlení těchto změn je i dnes nejasné, ale ještě větší záhadou jsou procesy změn ve stádiu chronickém. Podle R. Whurrové (2000, in Lechta, 2011) má v prvním stádiu onemocnění vliv na restituci fatických funkcí levá mozková hemisféra. Aby mohl logoped zahájit proces terapie, je nutné provést kvalitní a komplexní diagnostiku. Jak uvádí E. Škodová a I. Jedlička (2003), afatik se do péče logopeda dostává mnohdy uţ druhý den po cévní mozkové příhodě, kdy je hospitalizován na jednotce intenzivní péče. Pokud to stav pacienta umoţňuje a logoped můţe provést diagnostiku, je moţné zahájit ihned terapii a s jedincem s neurogenní poruchou komunikace začít pracovat. S jedinci, u kterých byl odhalen nádor, logoped začíná ve většině případů pracovat aţ po neurochirurgickém zákroku.

33

Podle L. Poledníkové (2006) je nutné se během diagnostického procesu u jedinců po prodělané cévní mozkové příhodě řídit určitými postupy a pravidly. E. Škodová a I. Jedlička (2003) uvádí, ţe vyšetření logoped provádí aţ v případě, kdy je pacient schopen se soustředit alespoň deset minut. Podle L. Poledníkové (2006) se v krátké době po příhodě musí sestavit rodinná a sociální anamnéza, dále provést neurologické klinické vyšetření zaměřené na vitální funkce, výraz tváře, barvu kůţe, polohu a drţení těla, úroveň vědomí, lokalizaci a charakter bolesti, stav řeči, myšlení, paměti, orientace, dále schopnost chůze nebo reflexy dolních a horních končetin. V počáteční fázi onemocnění se vyuţívají i další pomocná a odborná vyšetření, mezi které se řadí i vyšetření logopedem. M. Košťálová (2007) zmiňuje některé faktory, které mohou diagnostický logopedický proces komplikovat. Jedná se o chybějící důleţité anamnestické informace (rodný jazyk, úroveň znalosti gramatiky jazyka), bolest, deprese, typ osobnosti a stav psychických funkcí, reakce na současný stav, negativní vlivy rušného prostředí jednotky intenzivní péče, poruchy zraku a sluchu, počínající příznaky demence nebo další postiţení.

Pacient je léčen i pomocí léků

a v komplikovanějších případech můţe docházet i k chirurgickým zákrokům. V raných fázích pobytu ve zdravotnickém zařízení je podle E. Škodové a I. Jedličky (2003) terapie zaměřena na řečovou stimulaci a psychoterapeutické působení, které je zabezpečováno klinickým logopedem s psychoterapeutickým výcvikem nebo klinickým psychologem. V poslední době je za účinnou terapii povaţována tzv. body therapy, kde je vyuţíváno taktilních podnětů. Tyto podněty jsou doprovázeny slovně, coţ umoţňuje stimulovat určité lokality těla. Této metody se vyuţívá zejména u těţších postiţení, kde je výrazným prostředkem terapie mentální spoluúčast terapeuta. E. Škodová a I. Jedlička (2003) rozdělili pacienty do tří skupin podle stavu vědomí z hlediska kvantity i kvality. U první skupiny, kde je postiţení nejtěţší a pacient je např. v komatu, jsou vhodné jemné doteky končetin se slovní stimulací. Do druhé skupiny somnolentních pacientů, patří jedinci, kteří uţ jsou schopni lépe spolupracovat. Znovu se zde vyuţívá taktilních podnětů, ale uţ také dechových cvičení, která jsou vhodná jak pro pacienty po cévní mozkové příhodě, tak i u pacientů dlouhodobě leţících. U této skupiny je důleţité, aby si pacient uvědomil sám sebe v prostoru. Pokud jsou vhodné podmínky, klid v pokoji a dostatečná kvalita percepce mluvené řeči 34

pacienta, je moţné vyuţít i metody vizualizace a muzikoterapie. Poslední skupinu tvoří pacienti s adekvátní odezvou na mluvní podnět či dotek. Tato skupina je nejpočetnější. Omezený kontakt není způsoben poruchou vědomí, ale ve většině případů afázií. Po kvalitní diagnostice je zvolen odpovídající způsob terapie. Včasné zahájení terapie zamezuje vzniku logofobie, depresivních stavů i špatných řečových návyků. V těţších případech, zejména u expresivního typu afázie, se musí hledat alternativní způsoby komunikace s pacientem. Z. Cséfalvay (2007) zmiňuje kresbu jako jednu z moţností. Důleţité je podle E. Škodové a I. Jedličky (2003), aby se terapeut nechoval k dospělému pacientovi jako k dítěti. Tomu odpovídá i vhodná volba materiálů pouţívaných k terapii. Je zcela nevhodné pouţívat dětské knihy nebo slabikáře, např. M. Truhlářová (1984) vypracovala Obrázkový slovník pro afatiky a dnes uţ je k dispozici mnoho dalších vhodných materiálů. Při demenci, jak uvádí L. Poledníková (2006), která je charakteristická svým progresivním průběhem je léčba zaměřena především na rozvoj poznávacích funkcí. Léčba je také cíleně zaměřena na zvýšení nebo alespoň udrţení aktivity člověka s demencí. Obdobně je postupováno u kaţdého typu neurogenní poruchy komunikace, který vyţaduje individuální přístup. E. Škodová a I. Jedlička (2003) se zaměřili na faktory, které by mohly mít v akutním stádiu vliv na terapiii. Mezi zásadní řadí rozsah a lokalizaci mozkové léze, socioekonomický status pacienta, věk, časové stádium poruchy a sociální zázemí pacienta v chronickém stádiu. Faktem zůstává, ţe kvalita péče o jedince s neurogenními poruchami komunikace v naší zemi je hodnocena spíše negativně. O. Stehlíková (2004) shledává systém péče o pacienty s neurogenními poruchami komunikace v naší zemi ostudným. Postrádá přítomnost interdisciplinárního afáziologického pracoviště. O. Stehlíková (2004) vidí problém i v nedostatečném zdroji financí, které by byly zapotřebí na zakoupení potřebných materiálů a přístrojů, coţ by mělo kladný vliv na rozvoj poznatků v této oblasti. S. Vohaňka (2002, in K. Neubauer, 2007, s. 124) uvádí, ţe „i lékaři opakovaně upozorňují na disproporci v důrazu na somatickou léčbu pohybového postižení oproti důrazu na proces obnovování komunikačního handicapu.“

35

E. Škodová a I. Jedlička (2003) povaţují za důleţité, aby klinický logoped zdravotnického zařízení zajistil návaznost péče po ukončení pobytu pacienta. Specializované a příslušně materiálně i personálně vybavené pracoviště nenajdeme v kaţdém městě a tak je úkolem logopeda, aby doporučil člověku s neurogenní poruchou komunikace, na koho se ve svém regionu obrátit.

3.2 Péče o jedince s neurogenní poruchou v chronickém stádiu

komunikace

Hlavním cílem je v tomto období dle E. Škodové a I. Jedličky (2003) obnova sociálních kontaktů a zapojení nemocného do sociálního prostředí. I v tomto období podle L. J. Gonzalese-Rothi, S. E. Nadeau a M. R. Ennise (2000, in V. Lechta, 2011) dochází k úpravám a změnám stavu pacienta. Jak je jiţ zmíněno v předchozím textu, tyto změny nejsou zcela prozkoumány a objasněny. Podle L. S. Smalla (2000, in V. Lechta 2011) se nabízí otázky typu: „Formují se nové synapse? Jestli ano, tak ve kterých oblastech? Vznikají nová spojení mezi levou a pravou mozkovou hemisférou?“ M. Mimura a kol. (1998, in V. Lechta, 2011) a také A. Basso a kol. (1989, in V. Lechta, 2011) oproti akutnímu stádiu, kde hraje důleţitou roli levá hemisféra, zdůrazňují vliv pravé mozkové hemisféry v procesu uzdravení. Ke změnám k lepšímu můţe docházet i několik let po vzniku onemocnění, ale situace je odlišná pokud se jedná o poruchy progredující, např. při demenci. E. Škodová a I. Jedlička (2003) sice potvrzují, ţe ke změnám a úpravám v chronickém stádiu dochází, ale také jedním dechem dodávají, ţe efekt terapie v tomto dlouhodobém horizontu není jiţ tak výrazný. Proto je velice důleţité stanovit reálné cíle, kterých je jedinec s neurogenní poruchou komunikace, zejména afázií, schopen dosáhnout. V opačném případě by mohlo docházet k deprivaci nebo frustraci takového člověka. Cílem postiţeného v procesu terapie by podle P. Kulišťáka (2003) měla být nezávislost, schopnost zajišťovat své potřeby a být užitečným. Osobnost terapeuta je podle E. Škodové a I. Jedličky (2003) také jedním z významných faktorů ovlivňujících úspěšnost terapie. Důleţité jsou zejména profesní i lidské kvality terapeuta. Terapeutem E. Škodová a I. Jedlička (2003) míní klinického 36

logopeda, klinického psychologa, neuropsychologa, neurologa či fyzioterapeuta. Terapeut by měl být schopen se orientovat v léčebných postupech a diagnostických metodách, měl by oplývat empatickými schopnostmi, mít přiměřenou sebedůvěru, být rozhodný, důsledný, emočně vyladěný a realistický ve volbě cílů a strategií. Velice důleţité je podle K. Neubauera (2007) také prostředí, zejména rodina, popř. instituce, ve které jedinec ţije. Velikou chybou bývá přirovnávání terapeutického působení ke školní výuce. Nevhodně volenou větou jako např.: „tak zase do školičky“ nebo „dostal jsi jedničku?“ můţe okolí osobu proţívající těţké období, velice lehce demotivovat. U osob, které jsou v institucionální péči, je důleţitá spolupráce všech odborníků, kteří se na terapii podílejí. Do terapie se mohou zapojit i spolubydlící nebo pacienti osoby s komunikačními potíţemi. Jak uvádí E. Škodová a I. Jedlička (2003), jedinec s neurogenní poruchou komunikace není v mnoha případech schopen docházet na terapii a tak ho musí někdo z rodiny dovézt nebo doprovodit. V chronické fázi lze aplikovat podle E. Škodové a I. Jedličky (2003) individuální nebo skupinovou formu terapie. Při individuální terapii se rozvíjí sloţky komunikace, které pacient nejvíce potřebuje a kde se dá očekávat alespoň mírné zlepšení. Pokud má pacient potíţe se psaním a i přes snahu terapeuta nedochází ke zlepšení, je vhodné zaměřit se jen na podpis, který jedinec potřebuje v běţném ţivotě. Skupinová terapie se podle E. Škodové a I. Jedličky (2003) zaměřuje na komunikační schopnosti a dovednosti, které si jedinec s neurogenní poruchou komunikace osvojil jiţ v předchozích stádiích terapie. Z. Cséfalvay (2007) povaţuje za důleţité, aby se člověk s komunikačními potíţemi nedostal do pasivní role. Můţe se tak stát po několika komunikačních nezdarech, následkem kterých se snaţí izolovat. Můţe také nastat situace, kdy z různých důvodů nemá příleţitost s někým komunikovat. Jako řešení se nabízí v tomto případě forma skupinové terapie.

Základem je

podle A. Hrnčiarové (2010) skupina 3-5 pacientů, zejména je tak u afatiků, které spojují obdobné potíţe. V rámci skupinové dynamiky zde funguje princip stimulace, motivace, podpory, spolupráce ale i soutěţivosti. Beseda, dramatizace, kino metodika a řečové hry patří mezi základní metody pouţívané ve skupinové terapii. U besedy je důleţité vytvořit atmosféru motivace a stimulace, kdy se rozvíjí verbální i neverbální sloţka

37

komunikace. Velice důleţité je, aby se členové skupiny cítili dobře a nepociťovali strach. Poměrně dlouhou dobu jsem navštěvovala a spolupracovala s podpůrnou skupinou pro afatiky při neurologickém oddělení nemocnice v Brně a musím potvrdit, ţe motivace u členů skupiny byla obrovská. Zájem komunikovat a prezentovat svůj názor ostatním členům skupiny byl u většiny členů velice patrný. Další metodou, kterou A. Hrnčiarová (2010) zmiňuje, je dramatizace neboli rolové hry. Tato metoda slouţí zejména k nacvičení běţných ţivotních situací. Z. Cséfalvay (2007) zmiňuje situace jako např. setkání s přáteli, kteří nevědí o komunikačních problémech postiţeného člověka, nebo návštěva lékaře, nakupování a podobné běţné situace. Metoda, kterou A. Hrnčiarová (2010) zmiňuje dále, kdy členové skupiny sledují určitý videomateriál, je také velice vhodná. Po zhlédnutí materiálu následuje většinou seznam úkolů, které mají členové skupiny společně nebo individuálně řešit. Poslední ze jmenovaných metod jsou řečové hry, které jsou zaměřené na rozvoj receptivní a expresivní sloţky řeči, jak uvádí L. S. Cvetková (1980, in A. Hrnčiarová, 2010). Další terapeutické postupy vhodné pro skupinovou terapii jsou podle A. Hrnčiarové (2010) práce s obrázky, pracovní terapie, organizování oslav nebo terapie hudbou. Z. Kalita (2006) zmiňuje v souvislosti se situací po cévní mozkové příhodě dotazníky kvality ţivota, které mohou logopedovi a dalším odborníkům poskytnout zpětnou vazbu a také pohled postiţeného na současný stav. Dotazníky jsou zaměřeny na sociální oblast jedince po cévní mozkové příhodě zejména v oblasti orientace, mobility, fyzické závislosti, ekonomické soběstačnosti, zaměstnání nebo sociální integrace. Významným faktorem je skutečnost, zda se jedinec s komunikačními obtíţemi můţe vrátit do svého původního zaměstnání. E. Škodová a I. Jedlička (2003) zmiňují zaměstnání, u kterých je kvalita a kultivovanost řečového projevu nezbytná. Nepatří sem pouze zpěváci, moderátoři, učitelé ale také osoby pracující v oblasti marketingu nebo managmentu.

3.3 Jedinec s neurogenní poruchou komunikace v rodině a okolí Rodina sehrává v tomto období nezastupitelnou roli a má podle E. Škodové a I. Jedličky

(2003)

významný

podíl

na

úspěšnosti

terapie

v dlouhodobém

i krátkodobém horizontu. Na reakci postiţeného můţe mít podle T. Powella (2010) vliv 38

i postoj sociálního okolí, kam patří právě rodina, přátele, sousedi a odborníci. I prostředí fyzické, které můţe být různé, od nemocničního pokoje po útulný domov, se výrazně promítá na stavu člověka po poškození mozku. Pokud fyzické nebo sociální prostředí není vhodné, můţe docházet aţ ke zhoršení stavu. T. Powell (2010) uvádí několik hlavních oblastí možných emočních obtíží a problémů s chováním, se kterými se musí vypořádat jak postiţený tak i jeho blízké okolí. Nervozita a neklid jsou nezřetelnější zejména krátce po úrazech hlavy. Postiţený člověk se musí vyrovnat s novou situací a v mnoha případech nepříznivou diagnózou. Přestoţe se blízké okolí snaţí pomoci, tyto pocity mohou přes veškerou snahu přetrvávat. Mimo nervozitu a neklid se mohou vyskytovat i výbuchy vzteku a podrážděnost. T. Powell (2010) uvádí, ţe při poškození čelních laloků a limbického systému často dochází k přímému poškození oblastí mozku, které zodpovídají za odolnost vůči frustraci a chování člověka. Nedostatek náhledu a snížená schopnost sebehodnocení jsou také problémem v ţivotě lidí s neurogenní poruchou komunikace. Tyto deficity souvisí zejména s poraněním čelních oblastí mozku a mohou způsobit nenávratnost zmíněných schopností. Očekávání a přesvědčení u takového pacienta zůstávají, ale reálné moţnosti jsou jiţ zcela odlišné. U postiţeného můţeme pozorovat také impulzivní reakce a pocity ztráty zábran. Člověk se neovládá ve svých činech nebo projevech. Můţe se zdát, ţe nezvaţuje to, co řekne nebo udělá. T. Powell (2010) tyto deficity připisuje poškozením na spodní části čelních laloků. Pro rodinné příslušníky je velice obtíţné se vyrovnat s emoční otupělostí a oploštělostí, které se u jedinců s neurogenní poruchou komunikace také mohou vyskytovat. Následkem organického poškození mozku nejsou schopni plakat nebo se smát v situacích, kdy tomu tak dříve bylo. Sebestředné jednání a chování můţe být další komplikací, která trápí blízké okolí postiţeného. Postiţený ztrácí schopnost empatie a staví sám sebe do středu zájmu. V mnoha případech můţe ale rodina pacientovu sebestřednost nevědomky posilovat. Můţe se tak stát následkem radosti a uvolnění, které přichází po zjištění, ţe postiţený přeţil např. dopravní nehodu nebo operaci tumoru. T. Powell (2010) zmiňuje holý fakt, ţe šest měsíců po organickém poškození mozku ubývá postiţenému počet přátel a společenských kontaktů. V těţších případech se lze setkat i s násilným chováním vůči rodině. Nejčastěji se tak děje bohuţel právě v rodině, kde se postiţený nemusí tolik ovládat a předstírat. Vhodným řešením je v tomto případě spolupráce 39

odborníků. Apatie a ztráta motivace souvisí s poraněním čelního laloku, který řídí emoce, motivaci a plánování. Pseudodeprese je jednou z forem apatie u jedinců postiţených poškozením mozku. Deprese je velice častým a velice váţným doprovodným jevem poškození mozku. Jak je zmíněno v předešlých kapitolách, aţ u 30% pacientů po cévní mozkové příhodě, se podle Z. Kality (2006) vyskytuje deprese. T. Powell (2010) se domnívá, ţe nejčastěji se deprese projeví po návratu do původního prostředí, kdy si člověk uvědomí, ţe mnoho věcí se změnilo. V závaţnějších případech je nutné vyhledat odbornou pomoc. U postiţeného organickým poškozením mozku se můţe objevit i pocit úzkosti, zejména pokud bylo poškození mozku způsobeno např. útokem nebo během dopravní nehody. Rigidita a utkvělé myšlenky mohou být také jedním z projevů následkem poškození mozku. I kdyţ se můţe zdát, ţe sexuální problémy s poškozením mozku nesouvisí, opak je pravdou. Sexualita se můţe následkem poranění mozku zvýšit i sníţit. V tomto případě je velice důleţitá komunikace mezi partnery, kdy se zamezí neţádoucímu chování nebo se naopak posílí sebevědomí partnera. T. Powell (2010) se zabýval následky poškození mozku i ze strany rodiny postiţeného. Zdánlivě neškodné se mohou zdát pocity přehnaného optimismu rodinných příslušníků, ale nebezpečí tkví v nereálném očekávání, které logicky předchází zklamání. Častým jevem u rodiny pacienta je také popření, kdy se rodina nemůţe vyrovnat s diagnózou a snaţí se např. hledat pomoc u jiných odborníků. Vztek a frustrace patří také mezi velice časté reakce rodinných příslušníků. Obdobně je tomu i v případě paniky a úzkosti. Pocit viny, kdy si někdo z blízkého okolí klade za vinu poranění blízké osoby, je také jedna z moţných reakcí. U rodinných příslušníků se velice často mohou objevit pocity vyčerpanosti, protoţe péče o postiţeného je mnohdy velice náročná. Nedostatečné projevy lásky ze strany postiţeného směrem k rodinným příslušníkům nebo naopak, mohou také při nedostatečné péči vyústit v poměrně veliký problém. Změny rolí následkem poškození mozku jsou v některých případech dalším problémem, který musí rodina postiţeného řešit. Z ţivitele rodiny se můţe stát člověk, který je odkázán na pomoc ostatních, coţ je veliká zátěţ pro všechny účastníky. Nadměrná péče je typická u pacientů, kteří jsou propuštěni do péče rodičů. Zpočátku je to pochopitelné, ale je nutné se snaţit o to, aby byl postiţený člověk co

40

nejvíce soběstačný. Zlehčování problémů ze strany postiţeného nebo jeho blízkého okolí také není vhodnou reakcí. V. Lechta (2011) uvádí vhodné postupy a přístupy k jedincům s organickým poškozením mozku s narušením komunikační schopnosti. Tyto rady jsou určeny jak odborníkům, tak i blízkým osobám postiţených osob. U osob s dysartrií nebo afázií platí v podstatě obdobná pravidla, která jsou zmíněna v předešlé kapitole. Nevhodné je předstírat porozumění informace, protoţe to osoba s komunikačními potíţemi většinou pozná. Ţádoucí je časté poskytnutí zpětné vazby, kdy komunikační partner dává najevo, ţe rozumí. V komunikaci s osobou s dysartrií nebo afázií je nutná trpělivost a úcta. Není na překáţku opakovat rozuměnou část sdělení, napovědět další slovo nebo pokládat otázky. Podle J. Kelnarové a E. Matějkové (2008) ale není vhodné dysartrika nebo afatika nápadně a příliš často opravovat. Pokud je člověk s afázií nebo dysartrií schopen psát, je podle V. Lechty (2011) moţné zvolit tento způsob komunikace. U jedinců s poruchami polykání je vhodné odborné vedení a spolupráce. U osob s výraznějším narušením komunikační schopnosti je vhodné verbální projev podpořit vhodnou mimikou, gesty a dalšími prostředky neverbální komunikace. Věcná je také snaha omezit hluk a neměnit často téma rozhovoru. Pokud je to moţné, je vhodné volit otázky, na které je moţné odpovědět ano-ne. Pomalá a zřetelná mluva je také velice vhodným prostředkem komunikace. Jak uvádí L. Carrero (2004), rodina postiţeného by se měla snaţit udrţovat kontakt a komunikovat s jedincem s narušenou komunikační schopností, protoţe to je správná cesta k navrácení sebedůvěry a zamezení izolace. U osob s demencí, kde dochází k poruchám paměti, úsudku, orientace a dalších kognitivních funkcí, K. Neubauer (2007) doporučuje vstřícný a trpělivý přístup komunikačních partnerů. Vhodné je také mluvit pomalu, jasně, pouţívat krátkých vět, a pokud je to moţné podpořit komunikaci vizuálně pomocí pomůcek. Čím více smyslů postiţený zapojí, tím větší je pravděpodobnost, ţe porozumí informaci. Velice důleţité je také zachovat úctu, aby byla zachována důstojnost takového člověka. M. Halová (2007) se zabývala situací postiţeného v rodině. Pokud je péče o postiţeného v domácím prostředí příliš náročná, je moţné se obrátit na tzv. respritní službu, která nahradí v plném rozsahu člověka, který se o postiţeného staral. Tato sluţba patří do sociálního resortu a zabezpečují ji občanská sdruţení. Osobní 41

asistent je další moţnost, která se nabízí v těţších případech. Asistent je postiţenému k dispozici a napomáhá při úkonech denní potřeby. Vhodná jsou v některých případech i střediska s domácí ošetřovatelskou péčí. V těchto střediscích jsou jiţ zabezpečeny i sluţby, které vyţadují odbornou způsobilost, jako např. aplikace injekcí nebo rehabilitace. V případě starších jedinců je nasnadě umístění v domově důchodců, penzioně nebo domě s pečovatelskou službou. V nejtěţších případech je vhodné umístění v nemocničních zařízeních typu LDN (Léčebna dlouhodobě nemocných) nebo v zařízeních poskytujících sociální služby. Na odděleních LDN můţe nemocný pobývat maximálně po dobu třech měsíců, coţ můţe být problém. Nemocné bez psychiatrické diagnózy lze přijímat i na gerontopsychiatrická oddělení. Poslední moţností jsou hospice, které zajišťují důstojnou péči lidem na konci jejich ţivotní pouti.

3.4 Osobnost jedince s neurogenní poruchou komunikace Prvním těţkým úkolem je pro postiţeného i jeho blízké okolí fakt, ţe se musí ve většině případů vyrovnat s váţnou diagnózou. J. Grumanová (2008) uvádí běţné reakce na sdělení tohoto druhu. Patří sem pocity sklíčenosti, zoufalství, pocity viny, vzteku, náladovost, dále zmatenost, strnulé myšlenky nebo stále se vracející neodbytné myšlenky. Mezi běţné fyzické reakce patří pláč, nechutenství, bolesti břicha a hlavy, přecitlivělost, nebo poruchy spánku. Mnoho autorů se zabývalo vlivem organického poškození mozku na osobnost jedince. Nejčastěji se odborníci věnovali afázii v souvislosti s touto problematikou, a proto se dostupné materiály nejčastěji zaměřují na tuto oblast neurogenních poruch komunikace. A. R. Lurija (1976, in A. Hrnčiarová, 2010) uvádí poznatek, ţe afázie má vliv na postoj jedince k řeči takovým způsobem, ţe se daný jedinec v těţších případech od verbální komunikace můţe aţ distancovat. V současné době L. S. Cvetková (2002, in A. Hrnčiarová, 2010) pomocí výzkumů dokládá, ţe u afatiků zůstává zachována motivace k obnově řeči a také motivace k návratu do běţného ţivota. Sumarizují také svou pozici v minulosti a snaţí se přemýšlet o svých moţnostech v budoucnu a 42

očekáváních. Ve většině případů mají afatici snahu zorientovat se v problematice afázie, potaţmo své situaci a chtějí znát prognózu. Se snahou vyjádřit se a komunikovat s okolím přichází i pouţívání dalších prostředků vyjadřování jako je neverbální komunikace pomocí gest, mimiky, ale také vyuţívání zmiňované kresby a rozličných druhů alternativní a augmentativní komunikace. T. Powell (2010, s. 76) uvádí, ţe některé části mozku „regulují emoce, motivaci, pohlavní vzrušení, ovlivňují schopnost sebeovládání a náhled na sebe sama.“ Proto je zcela jasné, ţe poškozením mozku, zejména některých jeho částí, vznikají změny v těchto oblastech. T. Powell (2010) zastává názor, ţe se poškozením mozku můţe postiţený vrátit na úroveň dítěte, které ještě zcela neovládá své emoce a chování, protoţe tyto schopnosti si člověk osvojuje během dospívání. Jako se malé dítě učí chodit, mluvit a psát, je tomu podobně u pacienta s poškozením mozku, jehoţ následkem se mohou oslabit nebo vymizet všechny tyto nabyté dovednosti, schopnosti a znalosti. T. Powell (2010) uvádí, ţe ke změnám v chování a proţívání dochází ve dvou směrech, přičemţ záleţí na lokalizaci léze. V prvním případě jedinec ztrácí zábrany, obtíţně ovládá své chování, je impulzivní, nesnášenlivý, podráţděný a labilní. Tento případ je spjat s poškozením spodní plochy čelních laloků. V opačném případě se člověk uzavře sám do sebe. Ztrácí chuť a motivaci, je pasivnější, apatičtější, můţe být také emočně oploštělý nebo otupělý. Tento typ chování souvisí s poškozením povrchu postranní části čelních laloků. A. Hrnčiarová (2010) se zabývá také vlivem lokalizace léze na emocionální změny. Uvádí, ţe při poškození pravé hemisféry dochází k výraznějším změnám emocí neţ u poškození levé hemisféry, při kterých vzniká nepokoj, fobie nebo deprese. Z. Kalita (2006) zmiňuje depresi a emocionální rozlady jako nejčastější komplikaci po cévní mozkové příhodě. Emoce se podle L. S. Cvetkové (2002, in A. Hrnčiarová, 2010) promítají také do mimiky a intonace. Při poškození levé hemisféry se emoce odrazí výrazněji na mimice a u poškození levé hemisféry se emoce odrazí více v intonaci. Z uvedeného vyplývá, ţe poškození mozku má výrazný vliv na emocionalitu jedince, coţ by mohlo pomoci objasnit některé mechanismy, které probíhají v mozku. Pro zlepšení a podpory psychického stavu postiţeného je podle L. Carrera (2004) vhodná systematická psychologická podpora.

43

Psychickou podporu můţe podle K. Neubauera (2007) zabezpečit klinický logoped s psychoterapeutickým výcvikem nebo klinický psycholog či psychiatr. Hlavním cílem je vyuţít psychického potenciálu osoby s komunikačními obtíţemi a pracovat s depresivními stavy či nevhodnými vzorci chování. K. Nešpor (2002) přisuzuje smíchu důleţitou roli v psychoterapeutickém procesu. Uvádí, ţe vhodné vyuţití smíchu jako prvku terapie se nabízí u pacientů ve vyšším věku, kteří trpí např. depresemi. Organické poškození mozku můţe mít vliv i na kvalitu schopnosti uchovávat si informace a následně si je vybavit, na schopnost zvanou paměť. A. Hrnčiarová (2010) řadí mezi všeobecné charakteristiky paměti schopnost dlouhodobého uchovávání stop, dále jejich upevňování a formování. Zpočátku se mnozí odborníci domnívali, ţe afázie je vlastně poruchou paměti, coţ se můţe u některých druhů afázie tak jevit. Můţe se zdát, ţe afatici, jakoby zapomněli některá slova a stále se je snaţí hledat, coţ sami dokládají výroky typu: „nemohu si vzpomenout, mám to slovo na jazyku.“ Vztah paměťových procesů a afázie zůstává i dnes zcela nedořešen. Přesto se tato problematika nedá redukovat pouze na potíţe spojené s pamětí, problematika neurogenních poruch komunikace je mnohem sloţitější a obsáhlejší. M. Košťálová (2007) upozorňuje na sloţitost diagnostiky např. u afázie. Uvádí příklad kdy je pacientovi zadán úkol, aby zopakoval po examinátorovi tři slova a zapamatoval si je. Po určitém čase je vyzván, aby zapamatovaná slova vyslovil nahlas. Pokud ale pacient v úkolu selhává, je velice obtíţné odhalit příčinu jeho selhání. Nemusí se jednat o poruchu paměti a výbavnosti, ale můţe se jednat o nepochopení zadání úkolu. Vztah myšlení a neurogenních poruch komunikace je také jevem, na který se soustředí pozornost odborníků. Podle A. Hrnčiarové (2010) se lze ve starších publikacích o afázii dočíst, ţe poškození mozku můţe narušit intelektovou činnost. Nejdůleţitější formou intelektové činnosti je verbálně-logické myšlení, protoţe umoţňuje poznávat. Dnes uţ se v odborné literatuře nedočteme, ţe lidé s neurogenní poruchou komunikace mají sníţený intelekt, ale přesto jsou poškození schopnosti verbálně-logického myšlení patrná. Je potřeba vzít v úvahu, ţe kaţdý člověk je jiný a svůj význam zde má mnoho faktorů, které u daného jedince působí, ale ze své zkušenosti, kdy jsem se setkala jak

44

s pacienty v akutním stádiu tak i s pacienty v chronickém stádiu s neurogenními poruchami komunikace, mě velice zaujala aktivita těchto lidí. Nebylo tak tomu v kaţdém případě, ale ve většině případů, byli lidé s těmito potíţemi velice vděční a snaţiví. Je nutno podotknout, ţe jedinci v chronickém stádiu, se kterými jsem se setkala, byli lidé, kteří měli chuť, snahu a motivaci, kterou dokazovali uţ tím, ţe docházeli na skupinová setkání občanského sdruţení Proafazie. Péče o jedince s neurogenními poruchami komunikace je v kompetenci několika vědních oborů. Akutní fáze v rámci několika týdnů po organickém poškození mozku je klíčová pro další vývoj neurogenní poruchy komunikace. V chronickém stádiu může také dojít k určitým změnám, ale ne již takového významu. Velice důležitým prvkem terapie je rodina postiženého, dále osoba terapeuta a také typ osobnosti jedince s neurogenní poruchou komunikace. Následkem organických změn v mozku a projevů neurogenní poruchy komunikace se takový jedinec ocitá ve velice komplikované situaci a potřebuje také psychoterapeutickou pomoc.

45

4

Orientace

veřejnosti

v problematice

neurogenních

poruch komunikace 4.1

Cíle výzkumu, metodologie

Cílem výzkumného projektu je zjistit, do jaké míry se veřejnost orientuje v problematice neurogenních poruch komunikace. Jak jiţ bylo uvedeno v teoretické části, problematika neurogenních poruch komunikace je v dnešní době velice aktuálním tématem, coţ dokládá i počet lidí, kteří jsou těmito komunikačními potíţemi postiţeni. Na internetovém portálu Ministerstva obrany (2011) byla zveřejněna informace, podle které cévní mozková příhoda postihne ročně aţ 300 tis obyvatel České republiky. K. Neubauer (2007) uvádí, ţe aţ v 33% u cévních mozkových příhod se setkáváme s poruchou komunikační schopnosti. Podle dalších výzkumů, jak uvádí K. Neubauer (2007) dále, dochází aţ u 60% lidí po cévní mozkové příhodě k problémům s hybností, které také mohou souviset se vznikem narušené komunikační schopnosti. Traumatická poškození mozku jsou podle K. Neubauera (2007) druhou nejčastější příčinou vzniku neurogenních poruch komunikace, a to zejména kvůli vysokému počtu dopravních nehod. Např. v roce 2010, jak uvádí výroční zpráva Policie České republiky, se na území České republiky vyšetřovalo 75 522 dopravních nehod. Aţ u poloviny dopravních

nehod

dochází

podle

K.

Neubauera

(2007)

k poranění

mozku

a u 30% z tohoto počtu dochází ke vzniku narušené komunikační schopnosti. Mozkové tumory se podle K. Neubauera (2007) vyskytují aţ skoro u 3% všech neurologických pacientů. V takovém případě záleţí na lokalizaci a typu tumoru. Poslední významnou skupinou, která má vliv na vznik neurogenních poruch, jsou degenerativní onemocnění CNS a demence. Tato onemocnění se podílejí na pozvolném vzniku dysartrií a dyspraxií. Alzheimerova choroba zapříčiňuje 50-65% všech demencí, které mají také za následek komunikační poruchy. K. Z uvedených informací vyplývá, ţe ročně přibývá mnoho lidí, které postihne neurogenní porucha komunikace. Po přičtení osob, které tento druh narušené komunikační schopnosti postihl jiţ dříve, se jedná o poměrně vysoké číslo.

46

Pro účely výzkumu je nutný předpoklad existence určitých faktorů, které ovlivňují fakt, do jaké míry se respondent v dané problematice orientuje. Tyto faktory jsou zakomponovány do tezí, které budou pomocí výzkumu a následné analýzy potvrzeny nebo vyvráceny. K dosaţení cíle výzkumu byly vytyčeny tyto hypotézy: Hypotéza č. 1: Respondenti, kteří mají vlastní zkušenost s neurogenními poruchami komunikace, se orientují v problematice neurogenních poruch komunikace

lépe

než

respondenti,

kteří

nemají

žádnou

zkušenost

s neurogenními poruchami komunikace. Hypotéza č. 2: Čím vyšší je stupeň dosaženého vzdělání respondenta, tím lépe se orientuje v problematice neurogenních poruch komunikace. Hypotéza č. 3: Čím vyšší je věk respondenta, tím lépe se orientuje v problematice neurogenních poruch komunikace. Vzhledem k potřebám výzkumu byla zvolena deduktivní metoda výzkumu. Ta podle M. Dismana (2006) vychází z teorie nebo obecně formulovaného problému, který je přeloţen do jazyka hypotéz. Teorii podle Dismanova pojetí reprezentuje teoretická část diplomové práce, tzn. první tři kapitoly, na jejichţ základě byla zpracována praktická část diplomové práce. Vzhledem k výběru tématu a populace byla vybrána kvantitativní metoda výzkumu za pouţití dotazníku.

4.2 Volba a popis výzkumného vzorku Výzkumný vzorek byl vybrán náhodně. Ve snaze o co největší objektivitu výsledků výzkumu byl dotazník distribuován v šesti krajích České republiky. Respondenti pocházeli z Královehradeckého, Jihomoravského, Moravskoslezského a Pardubického kraje. Dále se dotazník dostal do rukou respondentů kraje Vysočina a Hlavního města Prahy. Z celkového počtu 230 dotazníků bylo moţné do výzkumu zahrnout 164. Návratnost tedy činila71%, coţ je poměrně vysoké číslo. Lze předpokládat, ţe poměrně vysokou návratnost zajistil zejména osobní kontakt, kdy byli respondenti poţádáni o 47

vyplnění dotazníku. Pro účely výzkumu byly vyplněné dotazníky rozděleny do skupin podle věku respondenta, stupně dosaţeného vzdělání a povahy zkušenosti s neurogenními poruchami komunikace. Pokud měl respondent vlastní zkušenost s neurogenními poruchami komunikace, neznamenalo to, ţe by u něj samotného byla diagnostikována neurogenní porucha komunikace, ale mohl se setkat s někým s tímto druhem potíţí, coţ ale vyplývalo z dotazníku. Z celkového počtu 164 respondentů, bylo 92 žen a 72 mužů. 

Vlastní

zkušenost

s neurogenními

poruchami

komunikace

mělo

92 respondentů, oproti 24 respondentům, kteří vlastní zkušenost neměli. Ve třetí skupině respondentů, kteří si nebyli jisti, zda se s neurogenní poruchou komunikace někdy setkali, bylo 48 respondentů. Poměrně překvapivým byl počet respondentů, kteří se s neurogenní poruchou komunikace někdy setkali, nadpoloviční většina. Respondentů, kteří se s neurogenní poruchou komunikace nikdy nesetkali, nebo si to alespoň neuvědomují, byla ani ne sedmina, coţ je naopak poměrně malý počet. 

Podle věku byli respondenti rozřazeni do čtyř skupin. V zájmu objektivity výsledků, byly dotazníky distribuovány pouze respondentům starším 15cti let. V první skupině, od 15-29 let, se objevilo 44 respondentů. Druhá skupina od 3044 let, byla nejpočetnější. 64 respondentů z celkových 164 bylo v tomto věku. V předposlední skupině ve věku od 45-59 let bylo 36 respondentů a v poslední skupině, zahrnující občany starších 60 let, bylo 20 respondentů. Respondentů, kteří patřili do poslední skupiny, nebylo v porovnání s ostatními skupinami mnoho, coţ by mohlo ovlivnit výsledky výzkumu, ale přesto byli do výzkumu zařazeni.



Posledním kritériem byl stupeň dosaţeného vzdělání respondenta. Problémem se u této skupiny ukázal nízký počet respondentů s dosaţeným základním stupněm vzděláním. Zástupců této skupiny bylo pouze 8, takţe není moţné povaţovat výsledky této skupiny za zcela relevantní. Ve skupině respondentů, kteří dosáhli středního vzdělání bez maturity, bylo 40 zástupců, coţ uţ je bezesporu dostatečný počet vzhledem k dalším skupinám. Respondentů s úplným středním vzděláním bylo 68, coţ byl nejvyšší počet. Do výzkumu bylo zahrnuto i 48

48 dotazníků, kde respondenti zatrhli vysokoškolské vzdělání jako dosažený stupeň ve vzdělávacím procesu. Do této skupiny byli zahrnuti i respondenti, kteří mají ukončené studium na některé z Vyšších odborných škol. Do výzkumného vzorku byli ve snaze o co největší relevantnost a objektivitu výsledků zahrnuti obyvatelé vesnic, menších a větších měst, které reprezentovala zejména Praha a Brno.

4.3 Vlastní výzkum Výzkum byl rozdělen do několika dílčích kroků, které postupně umoţňovaly realizaci výzkumu. Nejdříve byla nutná konstrukce dotazníku, který vycházel z odborné literatury, která je na toto téma dostupná. Vhodné se jevily i webové stránky občanských sdruţení, které se věnují lidem s těmito potíţemi. Výhodou těchto zdrojů byla jednoduchost zpracování informací formou, která je blízká laické veřejnosti. Přesto byly informace získané tímto způsobem ověřené v odborné literatuře věnované neurogenním poruchám komunikace. Dotazník byl vytvořen pro osoby různého vzdělání nebo věku, a proto bylo potřeba poloţky formulovat co nejjasněji a nejjednodušeji, s ohledem na jedince, kteří se v této problematice tak hluboce neorientují. Přesto se vyskytly potíţe s pochopením některých výrazů, u kterých by se to nemuselo nepředpokládat, a které musely být jiţ v počátcích opraveny a nahrazeny jinými výrazy. Častým jevem např. bylo, ţe respondenti se nesetkali s výrazem cévní mozková příhoda, který byl pro vyplnění dotazníku poměrně klíčovým. Výzkum byl tedy po opravě zahájen znovu. Jako úspěšné řešení se ukázalo k tomuto výrazu doplnit do závorky výraz „mrtvička“, který je laickou veřejností hojně pouţíván. Vzhledem ke sloţitosti problematiky se dalo předpokládat, ţe respondenti budou často volit moţnost „Nevím“, jak se tomu stalo v 17%. Lze předpokládat, ţe respondentům velice pomohla nabídka moţností, které se v mnoha případech vylučovaly, coţ mohlo usnadnit volbu. Úvod dotazníku byl věnován objasnění významu a účelu tohoto výzkumu. Respondent byl slušně poţádán o vyplnění dotazníku s ujištěním, ţe dotazník je anonymní, a výsledků bude pouţito pouze v této diplomové práci. Respondent byl také poţádán o pravdivé a úplné vyplnění všech poloţek a upozorněn, aby vybral vţdy jen 49

jednu z nabízených moţností odpovědí. Poloţky, které zjišťovaly pohlaví, věk, dosaţený stupeň vzdělání a povahu zkušenosti s neurogenními poruchami komunikace, byly zařazeny mezi prvními. Dále navazovaly poloţky, které zjišťovaly orientaci respondenta v problematice neurogenním poruch komunikace. Na závěr dotazníku bylo zařazeno poděkování za věnovaný čas a rozloučení. Distribuce dotazníku byla poměrně náročná zejména díky rozsahu území, na kterém byl výzkum realizován a času, který výzkum vyţadoval. Na závěr, po kompletním sběru dotazníků, následovala analýza získaných dat.

4.4 Analýza výsledků Z dotazníků, které mohly být zahrnuty do výzkumu, vyplynuly tyto výsledky. Výsledky jsou ve většině případů zpracovány pomocí grafů nebo tabulek, které ulehčují orientaci. Položky č. 1, 2, 3 a 4 zjišťovaly pohlaví, stupeň dosaţeného vzdělání, věk respondenta a také povahu zkušenosti s neurogenními poruchami komunikace. Na základě zvolených moţností u těchto poloţek byli respondenti rozděleni do skupin, které byly porovnávány mezi sebou z různých hledisek, coţ umoţnilo verifikaci nebo falzifikaci jednotlivých hypotéz. Položka č. 5 nebyla zahrnuta do procesu ověřování výsledků potřebných pro verifikaci nebo falzifikaci hypotéz, ale zjišťovala orientačně, kolik respondentů se setkalo s pojmem „afázie“.

50

Graf č. 1 Počet respondentů podle toho, zda se někdy setkali s pojmem afázie

Je velice obtíţné zjistit, kolik lidí se mohlo během svého ţivota setkat s tímto pojmem. Není to sice určující, ale po zadání pojmu afázie do vyhledávače Google na internetu, bylo nalezeno 175 000 výsledků a v angličtině něco málo přes 5 milionů, coţ o ničem nevypovídá, ale do určité míry můţe naznačit, jak dostupné informace na tuto tématikou jsou. Na webových stránkách občanského sdruţení Klub Afasie, které vzniklo na podporu osob s afázií, jsou uveřejněny články nebo pořady, které byly věnovány této tématice. V rozmezí deseti let, po které se články na webových stránkách objevují, zde bylo zveřejněno pouze osm odkazů. Dalším vodítkem by mohl být pořad Cesta z mlčení, který byl odvysílán v roce 2009 Českým rozhlasem. Zde byla provedena orientační anketa mezi posluchači, kterým byla poloţena stejná otázka. Na tvorbě tohoto pořadu se podílela i klinická logopedka občanského sdruţení Klub Afasie. Ze šesti posluchačů pouze jediný sdělil, ţe se jedná o určitý druh nemoci, zbytek dotazovaných se domníval, ţe se jedná o druh květiny nebo neměli vůbec tušení. Je pravda, ţe v dotazníku neměli respondenti za úkol vysvětlit, co to afázie je, ale pouze sdělit, zda se někdy s tímto pojmem setkali, coţ by mohlo mít za následek vysoký počet respondentů, kterým pojem afázie něco říká. Dalším krokem bylo vyhodnotit celkový počet odpovědí, které byly poté rozděleny podle počtu správných, nesprávných a počtu moţnosti, kdy si respondent nebyl jistý odpovědí, a zvolil moţnost „Nevím“. Ne všechny poloţky byly zahrnuty do celkového 51

součtu odpovědí. Byly vyřazeny poloţky z úvodu dotazníku, jejichţ účelem bylo roztřídit respondenty do skupin podle určitých kritérií a poloţka č. 5, která zjišťovala, zda se respondent někdy setkal s pojmem afázie. Z celkového počtu 2460 odpovědí, které byly relevantní pro výzkum, bylo 1824 správných, 224 nesprávných a ve 412 případech si respondenti nebyli jistí. Procentuální znázornění nabízí následující graf.

Graf č. 2 Zastoupení všech odpovědí relevantních pro výzkum

Následujícím krokem analýzy výsledků byl rozbor jednotlivých položek dotazníku z celkového hlediska a také se zaměřením na skupiny respondentů, kteří v jednotlivých poloţkách vykazovali výsledky odchylující se od průměru. 

Je schopnost mluvit a rozumět narušena při každém poškození mozku? Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

81%

132

7%

12

12%

20

Tabulka č. 1 Narušení schopnosti mluvit a rozumět

52

v kategorii % N

100%

164

Položka č. 6, jak dokládá tabulka č. 1 ověřovala znalost respondentů v problematice poškození mozku. Jak vyplývá z teoretické části, tato schopnost není vţdy nutně narušena. Jak je zmíněno v úvodu kapitoly, K. Neubauer (2007) dokládá, ţe aţ v 33% cévních mozkových příhod se setkáváme s poruchou komunikační schopnosti. Podle dalších výzkumů, jak uvádí K. Neubauer (2007), dochází aţ u 60% lidí po cévní mozkové příhodě k problémům s hybností, které také mohou souviset se vznikem narušené komunikační schopnosti. Významně se na vzniku neurogenních poruch komunikace způsobených poškozením mozku podílí i dopravní nehody. Aţ u poloviny dopravních nehod dochází k poranění mozku a u 30% z tohoto počtu dochází ke vzniku narušené komunikační schopnosti. Formulace poloţky byla zjednodušena tak, aby byla pro respondenta srozumitelná. V celkovém počtu všech odpovědí, tvořila ta správná 81%, coţ je vysoké číslo. Velice dobře si v této poloţce vedla skupina respondentů mezi 30-44 lety, kteří v 81% volili správnou moţnost. Ještě lépe na tom byla skupina respondentů, kteří mají vlastní zkušenost s neurogenními poruchami komunikace. Ti odpověděli správně v 83%. Oproti tomu respondenti, kteří nemají vlastní zkušenost s neurogenními poruchami komunikace, volili správnou odpověď pouze v polovině případů. 

Je jedním z faktorů ovlivňujících úspěšnost terapie schopnosti mluvit a rozumět věk pacienta? Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

66%

108

22%

36

12%

20

v kategorii % N

100%

164

Tabulka č. 2 Věk jako faktor úspěšnosti terapie

Věk pacienta, jak uvádí E. Škodová a I. Jedlička (2003) se řadí mezi faktory, které ovlivňují průběh a výsledky terapie neurogenních poruch komunikace. U této poloţky se vyskytoval poměrně vysoký počet nesprávných odpovědí. Dělo se tak v 22%, coţ je oproti průměrnému počtu nesprávných odpovědí u ostatních poloţek poměrně mnoho.

53

Počet správných odpovědí byl také spíše podprůměrný. Výrazně lépe se dařilo pouze skupině respondentů mezi 15-29 lety, kteří odpověděli v 82% správně a pouze v 9% nesprávně. Oproti tomu respondenti, kteří dosahovali 60 let a více, volili správnou odpověď pouze v pětině případů a naopak špatnou odpověď zvolilo 40% zástupců této skupiny (viz. tabulka č. 2). 

Jsou projevy poruch řeči (schopnosti mluvit, rozumět, pojmenovat) po poškození mozku u všech pacientů totožné? Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

93%

152

0%

0

7%

12

v kategorii % N

100%

164

Tabulka č. 3 Projevy neurogenních poruch komunikace

Otázka byla opět formulována tak, aby byla co nejlépe srozumitelná. Z celé kapitoly věnované neurogenním poruchám je zřejmé, ţe projevy mohou být odlišné vzhledem k tomu, o jaký typ získané neurogenní poruchy komunikace se jedná. Dále jsou odlišné projevy u jednotlivých typů afázie nebo dysartrie. Po analýze výsledků položky č. 8 bylo zřejmé, ţe nečinila drtivé většině respondentů potíţe. Správnou odpověď vybralo 152 ze 164 respondentů, jak vyplývá z dat uvedených v tabulce č. 3, coţ je jeden z nejlepších výsledků v celkovém pojetí. Velice zajímavý je také fakt, ţe nikdo z dotazovaných nevolil nesprávnou odpověď. Velice překvapivým výsledkem byla 100% úspěšnost skupiny respondentů, kteří se nikdy nesetkali s někým se získanou neurogenní poruchou komunikace. Neomylná byla i skupina respondentů ve věku 4559let a respondenti mezi 30-44 lety, kteří celkově dosahovali nadprůměrných výsledků. Z hlediska vzdělání si nejlépe vedli respondenti se středním vzděláním bez maturity, ale také respondenti s úplným středním vzděláním. Skupina respondentů s dosaţeným základním stupněm vzdělání naopak volila v nejvíce případech odpověď „Nevím“.

54



Stává se, že je jedinec s organickým poškozením mozku jeho následkem schopen pouze opakovat některá slova nebo slabiky dokola? Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

71%

116

5%

8

24%

40

v kategorii % N

100%

164

Tabulka č. 4 Persevace slabik

Charakteristickým nadprůměrem byl pro položku č. 9 výskyt volby moţnosti „Nevím“, který se objevil téměř ve čtvrtině případů, jak je uvedeno v tabulce č. 4. Respondenti ve věku 45-59 let dokonce tuto variantu volili v 45%. Oproti tomu skupina respondentů, kterým bylo 60 let a více, se nejčastěji rozhodla pro správnou odpověď, jednalo se o 60%. Výrazně mimo průměr zasahovala i skupina respondentů, kteří nemají vlastní zkušenost s neurogenními poruchami komunikace, a kteří v 83% odpověděli správně. To se jeví velice překvapivé v porovnání s respondenty, kteří vlastní zkušenost mají, a správně odpovědělo 74% z nich. Za správnou odpověď byla povaţována volba odpovědi, která potvrzovala moţný výskyt opakování slabik nebo slov. Tento fakt potvrzuje Z. Cséfalvay (2007), který popisuje tento jev u lidí s globální afázií. 

Souhlasíte s tím, že při těchto poruchách řeči dochází vždy ke snížení rozumových schopností? Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

83%

136

10%

16

7%

12

Tabulka č. 5 Vztah rozumových schopností a poškození mozku

55

v kategorii % N

100%

164

A. Hrnčiarová (2010) ve své publikaci uvádí, ţe se dnes jiţ nedočteme, ţe by lidé s organickým poškozením mozku měli primárně sníţený intelekt, ale také dodává, ţe poškození mozku můţe mít vliv na kvalitu verbálně-logického myšlení. Pro účely výzkumu, ale platí, ţe rozumové schopnosti vţdy poškozeny nejsou. Tuto znalost testovala položka č. 10 (viz. tabulka č. 5). Drtivé většině respondentů nečinila obtíţe. Pouze u skupiny respondentů, kteří dosáhli základního stupně vzdělání, se v 50% vyskytla nesprávně zvolená odpověď. Jak je zmíněno v úvodu kapitoly, tato skupina ale nebyla oproti dalším skupinám tak početná a tak nelze povaţovat výsledky této skupiny za zcela relevantní. 

Mohou se obdobné potíže s mluvením a rozuměním následkem organického poškození mozku vyskytnout i u dětské populace? Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

95%

156

0%

0

5%

8

v kategorii % N

100%

164

Tabulka č. 6 Neurogenní poruchy komunikace u dětské populace

Specifickým druhem afázie, jak uvádí E. Škodová a I. Jedlička (2003), je dětská afázie. Ta, vzniká jako „náhlé přerušení a poškození dosud normálně se vyvíjející centrální nervové soustavy.“ Příčiny mohou být obdobné jako u dospělých, ale oproti dospělé populaci s afázií, se zde nevyskytuje tak často cévní mozková příhoda jako příčina vzniku tohoto druhu narušené komunikační schopnosti. Nejčastější příčinou bývají traumata mozku. Tuto problematiku ověřovala položka č. 11. Tato poloţka, ač to můţe být překvapivé, nečinila respondentům takřka vůbec ţádné potíţe, jak dokládá tabulka č. 6. Mnoho skupin respondentů z různých hledisek bylo dokonce zcela úspěšných ve volbě správné odpovědi. Pouze skupina respondentů se základním stupněm dosaţeného vzdělání si nebyla v polovině případů jistá správnou odpovědí.

56



Je dle Vašeho názoru možné, aby člověk s neurogenní poruchou komunikace rozuměl, ale nemohl mluvit? Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

98%

160

0%

0

2%

4

v kategorii % N

100%

164

Tabulka č. 7 Narušení schopnosti rozumění

Položka č. 12 byla dle výsledků nejjednodušší ze všech (viz. tabulka č. 7). Velmi vysoký počet respondentů, 160 ze 164 zvolil správnou odpověď. Pouze skupina respondentů mezi 45-59 lety volila v 11% moţnost „Nevím“, coţ byl výrazně nadprůměrný jev. Z analýzy předchozích poloţek vyplývá, ţe symptomatologie jednotlivých neurogenních poruch komunikace můţe být různorodá a stav, kdy člověk s neurogenní poruchou komunikace, kam afázie patří, rozumí, ale nedokáţe se vyjádřit, je poměrně častým jevem. Letuška Viktorie Bartečková, která zaloţila občanské sdruţení Klub Afasie a u které byla také diagnostikována afázie, ve své výpovědi také potvrzuje výše uvedené. V rozhovoru pro Český rozhlas v roce 2009 vzpomíná na stav, kdy rozuměla lékařům, kteří se s ní snaţili komunikovat, ale nebyla schopná adekvátní odpovědi. 

Co je, dle Vašeho názoru, vhodné pro lepší komunikaci s jedincem s tímto druhem poruchy řeči? Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

93%

152

2%

4

5%

8

v kategorii % N

100%

Tabulka č. 8 Zásady komunikace s jedincem s neurogenní poruchou komunikace

57

164

Položka č. 13 musela být také přeformulována tak, aby byla pro respondenty co nejlépe srozumitelná. Úvodní dotazníky, kde byl místo termínu „porucha řeči“ uţit odborný termín „narušená komunikační schopnost“, byl pro respondenty natolik obtíţně srozumitelný, ţe se jako jediná moţnost jevilo přepracovat dotazníky a začít výzkum znovu. Zjevně byla tato poloţka po přepracování pro respondenty srozumitelná, nýbrţ se zde objevila v 93% správná odpověď.

Uvedené potvrzuje

tabulka č. 8. Pouze u skupin početněji méně zastoupených, tedy u skupiny respondentů, kterým bylo 60 let a více a u skupiny respondentů s dosaţeným základním stupněm vzdělání, se objevovala poměrně často nesprávná odpověď. U první skupiny tak bylo v 20% a u druhé skupiny dokonce v polovině případů. Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

68%

112

0%

0

32%

52

v kategorii % N

100%

164

Tabulka č. 9 Pravdivý výrok

Úkolem respondentů u položky č. 14 bylo vybrat správný výrok. Měli na výběr mezi výrokem „U pacientů s organickým poškozením mozku a následnou poruchou schopnosti mluvit a rozumět se často vyskytuje ochrnutí jedné poloviny těla“ a výrokem „To, co způsobilo tuto poruchu řeči, se již nemůže opakovat.“ Poslední moţností bylo zvolit variantu „Nevím.“ První výrok, jak potvrzuje L. Poledníková (2006), je pravdivým tvrzením, neboť mezi nejpatrnější a nejčastější následky cévní mozkové příhody patří poruchy hybnosti. Pokud se jedná o hemiparézu, dochází k částečné poruše hybnosti končetin jedné poloviny těla. V případě hemiplegie, je hybnost končetin jedné poloviny těla znemoţněna zcela. V takovém případě dochází podle L. Carrera (2004) k motorické ztrátě a ochablosti svalů obličeje nebo právě celé poloviny těla. Zmiňovaná zakladatelka občanského sdruţení Klub Afasie v Praze, Viktorie Bartoníčková, popisuje svůj tělesný stav po cévní mozkové příhodě. Z rozhovoru, který poskytla v roce 2009 rozhlasové stanici Český rozhlas, není zřejmé, zda se jednalo o hemiplégii nebo hemiparézu, ale popisuje pocit, kdy cítila, 58

„jakoby jednu polovinu těla měla plnou špendlíků.“ U této poloţky respondenti často volili moţnost „Nevím“. Dá se jen těţko usuzovat proč tomu tak v mnoha případech bylo. Ve skupině respondentů se základním stupněm dosaţeného vzdělání se tak dělo většině případů. Za zajímavé by mohl být povaţován fakt, ţe skupina respondentů, kteří nemají ţádné zkušenosti s neurogenními poruchami komunikace, se nemýlili ve většině případů. Výsledky analýzy této poloţky potvrzuje tabulka č. 9. 

Je výskyt depresí u jedinců s tímto druhem poruchy řeči častější než u běžné populace? Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

59%

96

10%

16

31%

52

v kategorii % N

100%

164

Tabulka č. 10 Četnost výskytu depresí následkem organického poškození mozku

Jak je jiţ několikrát zmíněno v teoretické části práce, u 30% pacientů po cévní mozkové příhodě, se podle Z. Kality (2006) vyskytuje deprese. T. Powell (2010) se domnívá, ţe nejčastěji se deprese projeví po návratu do původního prostředí, kdy si člověk uvědomí, ţe se mnoho věcí změnilo. V. Bartoníčková (2009), u které byla diagnostikována afázie, napsala knihu věnovanou této tématice. Ve zmiňovaném rozhovoru pro Český rozhlas, dokonce uvedla, ţe myšlenky na sebevraţdu se mohou vyskytovat u jedinců s afázií také. Tato poloţka dle výsledků činila respondentům veliké obtíţe. Pouze něco málo přes polovinu respondentů zvolilo správnou odpověď, jak vyplývá z tabulky č. 10. Položka č. 15 se tak stala zřejmě nejproblematičtější částí dotazníku. U skupiny respondentů se základním stupněm vzdělání se dokonce vyskytovala ve většině případů odpověď nesprávná.

59



Může se stát, že potíže s mluvením a rozuměním odezní samovolně v rámci několika hodin po cévní mozkové příhodě (mrtvičce)? Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

56%

92

10%

16

34%

56

v kategorii % N

100%

164

Tabulka č. 11 Spontánní úprava afázie v akutním stádiu

Položka č. 16 (viz. tabulka č. 11) také patřila dle výsledků výzkumu spíše mezi ty obtíţnější. Respondenti volili aţ ve třetině případů moţnost „Nevím“, coţ se nepřihodilo takřka u ţádné jiné poloţky. Respondenti, kteří si nebyli jistí, zda se někdy setkali s někým, u koho byla diagnostikována jedna z neurogenních poruch komunikace, volili tuto moţnost ve většině případů. Stejně tak tomu bylo i u skupiny respondentů mezi 1529 lety. Pouze skupina respondentů mezi 30-44 lety volila v 75% správnou odpověď. Správnou odpověď, která korespondovala s poznatky Z. Cséfalvaye (2007), zvolila nadpoloviční většina respondentů. Krátce trvající afázie jsou podle Z. Cséfalvaye (2007) typické zejména u ischemických cévních mozkových příhod. 

Domníváte se, že je možné, aby se jedincům s poruchami schopnosti mluvit

a

rozumět

následkem

organického

poškození

mozku,

komunikovalo lépe např. pomocí kresby? Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

81%

132

12%

20

7%

12

v kategorii % N

100%

164

Tabulka č. 12 Kresba jako prostředek komunikace u neurogenních poruch komunikace

60

Na základě poznatků uvedených v teoretické části je moţné konstatovat, ţe v některých případech se kresba opravdu jeví jako vhodný způsob komunikace. Tuto moţnost připouští i většina dotazovaných. Správná odpověď se vyskytla v 81%. Pouze u respondentů se základním stupněm vzdělání se aţ v polovině oslovených objevila nesprávná odpověď. Položka č. 17 ale v celkovém pojetí patřila spíše mezi ty bezproblémové, kdy si respondenti věděli ve většině případů rady. Výsledky jsou patrné z tabulky č. 12. 

„Člověku následkem organického poškození mozku pouze „vypadnou“ nějaká slova.“ Je tento výrok pravdivý? Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

49%

80

34%

56

17%

28

v kategorii % N

100%

164

Tabulka č. 13 Vztah paměťových procesů a neurogenních poruch komunikace

Jak uvádí A. Hrnčiarová (2010), někteří odborníci se v počátcích studia afázie domnívali, ţe se opravdu jedná o poruchu paměti. Z výsledků vyplývá, ţe téměř třetina respondentů zastává obdobný názor i dnes. Jak také sama Hrnčiarová zmiňuje, afatici mohou k tomuto obrazu přispívat situacemi, kdy hledají vhodné slovo potřebné k dosaţení komunikačního záměru. Vztah paměťových procesů a neurogenních poruch komunikace není ani dnes zcela objasněn, ale přesto se nedá tato problematika redukovat pouze na problémy s pamětí. Položka č. 18 se řadila spíše k těm, které respondentům působily potíţe (viz. tabulka č. 13). Pouze polovina dotazovaných zvolila správnou odpověď. Součet odpovědí nesprávných a součet odpovědí, kdy respondent zvolil moţnost „Nevím“, v mnoha případech převyšoval počet správných odpovědí. Bylo tomu tak u skupiny respondentů s vysokoškolským vzděláním a u respondentů s neúplným středoškolským vzděláním se správná odpověď vyskytla dokonce pouze v 20%. Obdobně si vedla i skupina respondentů mezi 15-29 lety a respondenti, kterým

61

bylo 45-59 let. Naopak respondenti, kterým bylo 60 a více let, zvolili správnou odpověď v 80%. Také respondenti, kterým bylo 30-44 let, volili téměř v 70% správnou odpověď. 

Plynulost mluvy není následkem organického poškození narušena. Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

46%

76

20%

32

34%

56

v kategorii % N

100%

164

Tabulka č. 14 Narušení plynulosti jako symptom neurogenní poruchy komunikace

Položka č. 19 patřila bezesporu k těm těţším, coţ dokazují data uvedená v tabulce č. 14. Dá se tak usuzovat z nízkého počtu správných odpovědí, ale také z vysokého počtu volby „Nevím“. Úkolem respondenta bylo vybrat nepravdivý výrok z nabízených moţností, přičemţ výše uvedený výrok byl tou správnou volbou. Jako problémový se mohl pro respondenta jevit fakt, ţe musel vybrat nepravdivý výrok, a v moţnostech odpovědí se také vyskytovala negace, coţ mohlo dotazovaného zmást. U skupiny respondentů se základním stupněm dosaţeného vzdělání se nevyskytovala téměř v ţádném případě správná odpověď. Naopak u skupiny respondentů, kterou charakterizovalo, ţe její členové měli vlastní zkušenost s neurogenní poruchou komunikace, se správná odpověď vyskytovala téměř v 60%. Téměř o polovinu méně správných odpovědí se vyskytovalo u skupiny respondentů, kteří naopak ţádnou zkušenost s neurogenními poruchami komunikace neměli. Narušení plynulosti mluvy patří dle E. Škodové a I. Jedličky (2003) k základním symptomům afázie. 

Je možné, že zpěv je pro jedince s narušením schopnosti mluvit nebo rozumět následkem organického poškození mozku, jednodušší než běžná komunikace?

Ano, jak uvádí Z. Cséfalvay (2007), při poškozeních levé hemisféry je moţné, ţe pro daného jedince je jednodušší zpěv neţ spontánní verbální komunikace, neboť při zpěvu jsou zapojena více centra pravé hemisféry. Metoda terapie, která se zaměřuje

62

na tuto skutečnost, se jmenuje melodicko-intonační a je vhodná při dobře zachované schopnosti zpívat známé písně a to i při poruše produkce řeči. Položka č. 20 se jevila obdobně obtíţná pro všechny skupiny respondentů, protoţe se zde nevyskytovaly výrazné odchylky od průměru, jako tomu bylo u jiných poloţek (viz. tabulka č. 15). Zajímavý je fakt, ţe skupina respondentů se základním stupněm dosaţeného vzdělání volila téměř ve všech případech správnou odpověď. Naopak respondenti, kteří si nebyli jistí, zda se s neurogenními poruchami komunikace setkali někdy v průběhu ţivota, volili správnou odpověď asi v polovině případů. Velice dobrých výsledků dosahovala skupina respondentů, kteří se někdy setkali s neurogenní poruchou komunikace, ať v rodině nebo svém okolí. 86% z nich zvolilo správnou odpověď. Formy odpovědí Správná

Špatná

Neví

Počet respondentů

%

N

%

N

%

N

73%

120

5%

8

22%

36

v kategorii % N

100%

164

Tabulka č. 15 Zpěv jako součást terapie neurogenních poruch komunikace

4.5 Závěry šetření, návrhy pro praxi Z výzkumu a následné analýzy lze učinit následující závěry. Hypotéza H1: Respondenti, kteří mají vlastní zkušenost s neurogenními poruchami komunikace, se orientují v problematice neurogenních poruch komunikace lépe než respondenti, kteří nemají žádnou zkušenost s neurogenními poruchami komunikace; se nepotvrdila.

63

Graf č. 3 Četnost odpovědí na základě povahy zkušenosti respondenta s neurogenními poruchami komunikace

Poměrně překvapivý byl vysoký počet respondentů, kteří mají zkušenost s neurogenní poruchou komunikace. Z celkového počtu 164 respondentů jich 92 mělo vlastní zkušenost, 24 vlastní zkušenost nemělo a 48 si nebylo jistých a tak zvolilo moţnost „Nevím“. Hypotéza nemůţe být verifikována a to zejména z toho důvodu, ţe výskyt správných odpovědí byl u skupiny respondentů, kteří nemají vlastní zkušenost s neurogenními poruchami komunikace, vyšší neţ u skupiny respondentů, kteří vlastní zkušenost mají. Na základě zkušenosti s neurogenními poruchami komunikace se dalo předpokládat, ţe se daní respondenti budou v problematice neurogenních poruch komunikace orientovat lépe, coţ se nepotvrdilo. Výskyt nesprávných odpovědí byl sice niţší u skupiny respondentů s vlastní zkušeností, coţ by podpořilo potvrzení hypotézy, přesto byl rozdíl zanedbatelný. Také skupina respondentů, kteří si nebyli zcela jisti, zda se s neurogenní poruchou komunikace někdy u někoho setkali, byla poměrně úspěšná. Ve výskytu nesprávných odpovědí dosahovala stejných výsledků jako skupina respondentů, kteří neměli vlastní zkušenost s neurogenní poruchou komunikace. U skupiny respondentů, kteří si nebyli zcela jistí, zda se někdy setkali s neurogenní poruchou komunikace, 64

se oproti dvěma dalším skupinám, často vyskytovala odpověď „Nevím“, coţ také mohlo do určité míry zkreslovat výsledky výzkumu. Přesto výsledky této skupiny respondentů nebyly pro účely potvrzení nebo vyvrácení stanovené hypotézy relevantní, neboť výše uvedená hypotéza se týkala pouze respondentů předchozích dvou skupin. U skupiny respondentů, kteří mají osobní zkušenost s neurogenní poruchou komunikace, byla zařazena do dotazníku doplňovací otázka, která zjišťovala, kde nebo u koho se s neurogenní poruchou komunikace respondent setkal. Ve většině případů se jednalo o někoho z blízkého okolí. Zejména prarodiče respondenta, coţ by potvrzovalo poznatky K. Neubauera (2007), totiţ ţe cévní mozkové příhody se vyskytují zejména u jedinců mezi 60-75 lety. Dále to byli známí respondenta nebo pacienti. Ve dvou případech se vyskytla odpověď „dítě“. Hypotézu H2: Čím vyšší je stupeň dosaženého vzdělání respondenta, tím lépe se orientuje v problematice neurogenních poruch komunikace; jak je zřejmé z grafu č. 4, můţeme označit za verifikovanou.

Graf č. 4 Četnost odpovědí na základě dosaženého stupně vzdělání respondenta

Ze 164 respondentů bylo 8 se základním vzděláním, 40 se středním bez maturity, 68 s úplným středním, tedy s maturitou, a 48 vysokoškolsky vzdělaných. Jak je zmíněno v úvodu, skupina respondentů s dosaţeným základním stupněm vzdělání, nebyla hojně zastoupena, přesto byla do výzkumu zařazena. Z grafu vyplývá, ţe lze pozorovat 65

stoupající tendenci v počtu správných odpovědí s vyšším stupněm vzdělání, i kdyţ u vyšších stupňů vzdělání jiţ není tak patrná. Četnost nesprávných odpovědí naopak se stoupajícím stupněm vzdělání klesala, i kdyţ s obdobnými tendencemi jako u počtu správných odpovědí. Skupina respondentů s ukončeným základním vzděláním, kteří se dále nevzdělávali, velice často volila moţnost „Nevím“. Z moţných 120 případů tak učinili respondenti 48krát. Poslední dvě skupiny respondentů podle dosaţeného stupně vzdělání, tedy respondenti s úplným středoškolským vzděláním a respondenti s vysokoškolským vzděláním, vykazovaly shodné výsledky. Hypotéza H3: Čím vyšší je věk respondenta, tím lépe se orientuje v problematice neurogenních poruch komunikace; se také nepotvrdila.

Graf č. 5 Četnost odpovědí na základě věku respondenta

První skupina (15-29 let) čítala 44 respondentů, druhá skupina (30-44 let) 64 respondentů, třetí skupina (45-59 let) 36 respondentů a poslední skupina (60 let a více) 20 respondentů. Základem této hypotézy byl předpoklad, ţe u lidí vyššího věku je vyšší pravděpodobnost, ţe se v průběhu ţivota setkají s neurogenními poruchami komunikace ve svém okolí nebo jiným způsobem. Na základě těchto předpokládaných zkušeností se dalo usuzovat, ţe se budou v této problematice orientovat lépe neţ ostatní věkové skupiny. Hypotéza se nepotvrdila, neboť respondenti nejvyššího věku 66

dosahovali takřka nejhorších výsledků. V počtu správných odpovědí se řadili spíše mezi podprůměr a v počtu nesprávných odpovědí dokonce dominovali o 5%, coţ v ţádném případě neumoţňuje verifikaci hypotézy. Nejlépe si vedla skupina respondentů ve věku 30-44 let, kteří vykazovali nejlepší výsledky. Vyskytovalo se u nich nejméně špatných odpovědí a naopak nejvíce odpovědí správných. Pohlaví respondenta nebylo v hypotézách zahrnuto jako faktor, který by mohl vliv na míru orientace v problematice neurogenních poruch komunikace, ale z výsledků vyplynulo, ţe pohlaví se jeví jako nejvíce determinující. Jak také dokazuje následující graf č. 6. Ţeny si vedly výrazně lépe neţ muţi, u kterých se vyskytl i vyšší počet nesprávných odpovědí. Zajímavý byl fakt, ţe ţeny vykazovaly vlastní zkušenost s neurogenní poruchou komunikace, ať uţ osobní nebo z rodinného a jiného prostředí, v 78%. Naproti tomu muţi tak uvedli pouze v 33%. Z výsledků není zřejmé, zda tomu tak bylo, protoţe si pouze neuvědomili svou zkušenost anebo mají opravdu o tolik méně zkušeností. Vzhledem k tomu, ţe muţi velice často volili u této poloţky moţnost „Nevím“, bylo tomu tak v 50%, lze se spekulovat, ţe si ve většině případů pouze neuvědomili, ţe zkušenost s neurogenní poruchou komunikace mají.

Graf č. 6 Četnost odpovědí na základě pohlaví respondenta

67

V průběhu výzkumu se objevily další obtíţe, které jsem nepředpokládala. Lidé uţ jsou unavení z vyplňování dotazníků všeho druhu. Na vesnici jsem se také setkala s případem, kdy potenciální respondenti neznali pojem diplomová práce a domnívali se, ţe jim je nabízen nějaký druh pojištění, coţ je odradilo od vyplnění dotazníku. Pro speciálně-pedagogickou praxi z výzkumu vyplývá, ţe orientace veřejnosti v problematice neurogenních poruch komunikace je poměrně dobrá. Důleţitým faktorem je ale zmiňovaný fakt, ţe respondenti měli moţnost volby odpovědi. Přesto je v zájmu logopedů, aby veřejnost o problematice neurogenních poruch komunikace měla co nejlepší a nejdostupnější informace, neboť jak vyplývá z předchozího textu, jedinců s neurogenními poruchami komunikace ročně přibývá.

68

Závěr Cílem

diplomové

práce

bylo

zjistit,

do

jaké

míry

se

veřejnost

orientuje v problematice neurogenních poruch komunikace a jaké faktory míru orientace ovlivňují. Z výzkumu vyplynulo, ţe orientace běţné populace v problematice neurogenních poruch komunikace je obstojná, neboť respondenti v 74% volili správnou odpověď. Nesprávnou odpověď zvolili pouze v desetině případů, coţ znamenalo 224 nesprávných odpovědí z celkových 2460. Téměř v jedné pětině respondenti volili moţnost „Nevím“. Poměrně velkou úspěšnost lze připisovat faktu, ţe respondentům byly nabídnuty odpovědi a dotazník neobsahoval otevřené poloţky. Z výzkumu dále vyplynulo, ţe dosaţený stupeň vzdělání respondenta je faktorem, který má vliv na míru orientace v problematice neurogenních poruch komunikace. Na základě analýzy výsledků lze konstatovat, ţe se stoupajícím stupněm dosaţeného vzdělání mírně stoupá i míra znalostí v problematice neurogenních poruch komunikace. Respondenti, kteří měli vlastní zkušenost s neurogenními poruchami komunikace v průběhu ţivota, např. ze svého okolí, nevykazovali lepší výsledky neţ skupina respondentů, kteří se s neurogenními poruchami komunikace nikdy nesetkali. Dá se říci, ţe podobných výsledků dosahovala i skupina respondentů, kteří se nebyli jistí, zda se s neurogenní poruchou komunikace někdy setkali. Věk respondenta neměl vliv na míru orientace v problematice neurogenních poruch komunikace tak, jak předpokládala stanovená hypotéza. S vyšším věkem se nezvyšovala míra znalostí. Výrazně nadprůměrných výsledků ale dosahovala skupina respondentů mezi 30-44 lety. Pohlaví respondenta, které nebylo zahrnuto do výzkumu a analýza byla provedena pouze pro zajímavost, se ukázalo jako faktor, který nejvýrazněji ovlivňuje míru znalostí v dané problematice, přičemţ ţeny si vedly výrazně lépe. Přestoţe respondenti dosahovali poměrně dobrých výsledků, logopedi a další odborníci tak stojí před výzvou lepší prezentace a dostupnosti informací o neurogenních poruchách komunikace a zejména jejich projevech.

69

Shrnutí Diplomová práce s názvem „Orientace veřejnosti v problematice neurogenních poruch komunikace“ je členěna do čtyř kapitol. První tři kapitoly tvoří teoretickou část a poslední kapitola tvoří praktickou část práce. První kapitola je věnována vymezení pojmu „neurogenní poruchy komunikace“, etiologii, klasifikaci, diagnostice a terapii neurogenních poruch komunikace. Druhá kapitola pojednává o afázii. Péče o jedince s neurogenní poruchou komunikace je charakterizována ve třetí kapitole, kde je věnován prostor i blízkému okolí postiţeného. Obsahem čtvrté kapitoly je zpracování projektu diplomové práce, který byl realizován pomocí výzkumu. Jeho cílem bylo zjistit, do jaké míry se veřejnost orientuje v problematice neurogenních poruch komunikace a jaké faktory míru orientace veřejnosti ovlivňují.

Summary The Diploma’s thesis titled „The General Public’s Views of Neurogenic communication disorders“ has been

organized into four chapters. The first three

of them represent a theoretical part and the last chapter a practical one. The first chapter is devoted to define term “neurogenic communication disorders”, discusses etiology, classification, diagnosis and treatment of neurogenic communication disorders. The second chapter is focused on aphasia. Care for people with neurogenic communication disorders is characterized in the third chapter. The fourth chapter summarizes the conclusions of a research study, conducted through the use of research, whose objective was to investigate the general public’s views of neurogenic communication disorders and the factors influencing these.

70

Použitá literatura AMBLER, Z., Základy neurologie. 6. vydání. Praha: Galén, 2006. 352 stran. ISBN 807262-433-4. CARRERO, L. a kol., Rehabilitace po cévní mozkové příhodě. Průvodce nejen pro rehabilitační pracovníky. Přel. S. Šeclová. Praha: Grada, 2004. 200 stran. ISBN 80247-0592-3. CSÉFALVAY, Z., a kol. Terapie afázie. Praha: Portál 2007, 175 stran. ISBN 978-807367-316-1. DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. 3. vydání. Praha: Karolinum, 2006, 374 stran. ISBN 80-246-0139-7. GOLDBERG, E. Jak nás mozek civilizuje. Praha: Karolinum, 2004. 257 stran. ISBN 80246-0713-1. GRUMANOVÁ, J. První dny s vážnou diagnózou. Praha: Ikar, 2008. 287 str., ISBN 978-80-247-1164-9 HALOVÁ, M., Nemocný v domácí péči I. Praha: Vyšehrad: 2007. 140 stran. ISBN 80239-7316-9. HELUS, Z. Psychologie pro střední školy. 3. vyd. Praha: Fortuna: 2003. 120 stran. ISBN 80-7168-876-2. HORT, J., RUSINA, R. a kol., Paměť a její poruchy. Praha: Jessenius Maxdorf, 2007, 422 stran. ISBN 80-7345-004-6. HRNIČIAROVÁ A., Afázia. Bratislava: Kalligram, 2010. 176 stran. ISBN 978-808101-334-8 KALITA, Z., a kol., Akutní cévní mozkové příhody: diagnostika, patofyziologie,management. Praha : Maxdorf, 2006. 623 stran. ISBN 80-85912-260. KELNAROVÁ, J., MATĚJKOVÁ, E. : Psychologie a komunikace pro zdravotnické asistenty 4. ročník. Praha: Grada Publishing, 2008. 135 stran. ISBN 978 - 80 - 247 2831 – 5. KIML, J., Afasie a reedukace řeči. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1969. KLENKOVÁ, J. Logopedie. Praha: Grada, 2006. 228 stran. ISBN 80-247-1110-9. KULIŠŤÁK, P. a kol., Afázie. Praha: Triton, 1997. 229 stran. ISBN 80-85875-38-1. KULIŠŤÁK, P. a kol., Neuropsychologie. Praha: Portál, 2003. 336 stran. ISBN 807178-554-7 LECHTA, V. a kol., Diagnostika narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál, 2003. 360 stran. ISBN 80-7178-801-5. LECHTA, V. a kol., Terapie narušené komunikační schopnosti. 2. vydání. Praha: Portál, 2011. 392 stran. ISBN 978-80-7367-901-9. MARKOVÁ, J., Terapie afázie - úroveň viet. Bratislava: Univerzita Komenského, 2008. 90 s. ISBN 978-80-223-2472-4. MIMROVÁ, M., Afázie: soubor cvičných textů pro reedukaci afázie. Praha: Triton, 1998. ISBN 80-85875-81-0. NEŠPOR, K., Léčivá moc smíchu. Praha: Vyšehrad, 2002. 136 stran. ISBN 80-7021581. NEUBAUER, K., a kol., Neurogenní poruchy komunikace u dospělých. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-159-4 NEUBAUER, K., Logopedie. Hradec Králové: Gaudeámus, 2001. ISBN 80-741-098-1.

71

NEUBAUEROVÁ, L., JAVORSKÁ, M., NEUBAUER, K., Ucelená rehabilitace osob s postižením CNS. Hradec Králové, Gaudeamus, 2011 POLEDNÍKOVÁ, L. a kol., Geriatrické a gerontologické ošetřovatelství. Praha: Osveta, 2006. 216 stran. ISBN-10: 80-8063-208-1. POWELL, T., Poškození mozku. Praha: Portál, 2010. 216 stran. ISBN 978-80-7367667-4. PREISS, M. a kol., Klinická neuropsychologie. Praha: Grada, 1998. 408 stran. ISBN 80-7169-443-6. SEIDL, Z., OBENBERGER, J., Neurologie pro studium i praxi. Praha: Grada, 2004. 362 stran. ISBN 80-247-0623-7 ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I. a kol. Klinická logopedie. Praha: Portál, 2003. 616 stran. ISBN 80-7178-546-6. TRUHLÁŘOVÁ, M. Obrázkový slovník pro afatiky. Praha: Avicenum, 1984. 16 stran. Internetové zdroje BARTONÍČKOVÁ, V. Cesta z mlčení [online]. 24.10.2009. [cit. 4.3.2012] Dostupné na: . KOŠŤÁLOVÁ, M., Komentář k pilotní studii autorů D. Školoudíka et. al. Změny kognitivních funkcí u pacientů s akutní cévní mozkovou příhodou testovaných pomocí Mini-Mental State Examination (MMSE) a Clock Drawing Test (CDT)[online]. 10.3.2007 [cit. 15.2.2012] Dostupné na: . KOUKOLÍK, F. Přepis rozhovoru pro BBC. [online]. 15.8.2001. [cit. 3.3.2012]Dostupné na: . Přehled o nehodovosti v roce 2010. Internetové stránky Policie České republiky. [online]. 6.4.2011. [cit. 2.3.2012] Dostupné na: . STEHLÍKOVÁ, O. Neurolingvistika [online]. 20.3.2004 [cit. 24.2.2012]. Dostupné na: . ZINKE, J. Při cévní mozkové příhodě rozhoduje každá minuta. [online]. 3.10.2011. [cit. 2.3.2012] Dostupné na:< http://www.mocr.army.cz/informacniservis/zpravodajstvi/pri-cevni-mozkove-prihode-rozhoduje-kazda-minuta-60585/>.

72

Seznam příloh Příloha č. 1

Dotazník

73

Příloha č. 1 Vážený respondente, pomocí tohoto výzkumu bych ráda zjistila, do jaké míry je veřejnost informována o problematice neurogenních poruch komunikace, zejména potom afázie. Neurogenní poruchy komunikace vznikají v průběhu života po organickém poranění mozku a jejich nejčastější příčinou jsou cévní mozkové příhody (mrtvičky), úrazy mozku, degenerativní onemocnění mozku (např. Alzheimerova choroba) nebo nádorová onemocnění. Projevují se ztrátou schopnosti mluvit nebo rozumět. Prosím Vás o pravdivé a úplné vyplnění dotazníku, čímž přispějete k rozšíření informací v této oblasti. Vyberte, prosím, vždy jen jednu odpověď. Dotazník je naprosto anonymní a výsledky výzkumu budou použity pouze v diplomové práci studentky Masarykovy univerzity, obor Speciální pedagogika. 1. Pohlaví: a) Ţena b) Muţ 2. Stupeň dosaženého vzdělání: a) Základní b) Střední (=bez maturity) c) Úplné střední (=s maturitou) d) Vysokoškolské (do této kategorie patří i Vyšší odborné vzdělání) 3. Věk: a) 15-29 let b) 30-44 let c) 45-59 let d) 60 a více 4. Setkal/a jste se někdy s člověkem s obdobnými obtížemi v komunikaci následkem organického poškození mozku? a) Ano – o koho se jednalo? …………………………………………………………. b) Ne c) Nevím 5. Setkal/a jste se někdy s pojmem afázie? a) Ano b) Ne c) Nevím 6. Domníváte se, že schopnost mluvit a rozumět je narušena při každém poškození mozku? a) Ano, poškození mozku vţdy doprovází i porucha řeči b) Ne, je tomu pouze v některých případech c) Nevím

74

7. Je jedním z faktorů ovlivňujících úspěšnost terapie schopnosti mluvit a rozumět věk pacienta? a) Ano, je jedním z faktorů ovlivňujících průběh a terapii b) Ne, věk pacienta nemá vliv na průběh a následnou terapii c) Nevím 8. Jsou projevy poruch řeči (schopnost mluvit, rozumět, pojmenovat…) po poškození mozku u všech pacientů totožné? a) Ano, ve všech případech jsou projevy shodné, proto je můţeme jednoduše diagnostikovat b) Ne, projevy mohou být u kaţdého pacienta jiné, je to individuální záleţitost c) Nevím 9. Stává se, že je jedinec s organickým poškozením mozku jeho následkem schopen pouze opakovat některá slova nebo slabiky dokola? a) Ne, buď nemluví vůbec anebo komunikuje zcela adekvátně b) Ano, v těţších případech se stává, ţe je tento člověk schopen pouze opakovat některá slova nebo slabiky c) Nevím 10. Souhlasíte s názorem, že při těchto poruchách řeči dochází vždy ke snížení rozumových schopností? a) Ano, proto se takový člověk nedokáţe vyjádřit ani rozumět b) Ne, neschopnost si slovo vybavit či mu rozumět samo o sobě neznamená ztrátu rozumových schopností c) Nevím 11. Který výrok je podle Vás pravdivý: a) Tento druh poruch řeči se týká pouze dospělých jedinců b) Obdobné potíţe s mluvením a rozuměním následkem organického poškození mozku se mohou vyskytnout i u dětské populace c) Nevím 12. Je, dle Vašeho názoru, možné, aby takový člověk rozuměl, ale nemohl mluvit? a) Ano, je to častý jev b) Ne, pokud nemluví, tak protoţe nerozumí c) Nevím 13. Co je, dle Vašeho názoru, vhodné pro lepší komunikaci s jedincem s tímto druhem poruchy řeči? a) Mluvit hlasitěji b) Mluvit pomaleji a zřetelněji c) Nevím

75

14. Který výrok je podle Vás pravdivý: a) U těchto pacientů s organickým poškozením mozku a následnou poruchou schopnosti mluvit a rozumět se často vyskytuje ochrnutí jedné poloviny těla b) To, co způsobilo tuto poruchu řeči, se jiţ nemůţe opakovat c) Nevím 15. Je výskyt depresí u jedinců s tímto druhem poruchy řeči častější než u běžné populace? a) Ano, aţ v 30%ti případů po cévní mozkové příhodě se vyskytuje deprese b) Ne, výskyt depresí není vyšší neţ v běţné populaci, není důvod c) Nevím 16. Může se stát, že potíže mluvit a rozumět odezní samovolně v rámci několika hodin po mozkové příhodě (mrtvičce)? a) Ne, jedná se o trvalý stav b) Ano, potíţe v rozumění a schopnosti mluvit mohou v rámci několika hodin samovolně odeznít c) Nevím 17. Domníváte se, že je možné, aby se jedincům s poruchami schopnosti mluvit a rozumět následkem organického poškození mozku, komunikovalo lépe např. pomocí kresby? a) Ano, v některých případech je to moţné b) Ne, pokud nedokáţou komunikovat verbálně, nebude to lepší ani pomocí kresby c) Nevím 18. „Člověku následkem organického poškození mozku pouze „vypadnou“ nějaká slova“. Je to tak? a) Ne, tato problematika je mnohem sloţitější b) V podstatě ano, terapie je zaměřena na „oţivení“ si takových slov c) Nevím 19. Vyberte nepravdivý výrok: a) Neplynulá mluva je jedním z příznaků neurogenních poruch komunikace b) Jedním z typických příznaků neurogenních poruch komunikace je narušená schopnost pojmenování c) Plynulost mluvy není následkem organického poškození mozku narušena d) Nevím 20. Je možné, že zpěv je pro jedince s narušením schopnosti mluvit nebo rozumět následkem organického poškození mozku jednodušší než běžná komunikace? a) Ano, někdy mohou tito jedinci začít dříve zpívat neţ mluvit b) Ne, zpětné osvojení schopnosti mluvit je jednodušší neţ schopnosti zpívat c) Nevím Děkuji za Váš čas a cenné informace, studentka Táňa Jakubcová

76