MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra Sociální pedagogiky

Děti a peníze Bakalářská práce

Brno 2006

Vedoucí práce: PhDr. Jiří Němec, PhD.

Vypracovala: Veronika Mahdalová 1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen

prameny uvedené v seznamu literatury.

Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně

Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně 21. dubna 2006

2

Děkuji PhDr. Jiřímu Němcovi, PhD. za odborné rady při zpracovávání

bakalářské práce. Dále

děkuji

řediteli

1.

ZŠ

Mariánské

náměstí

v Uherském

Brodě

Mgr. Bohuslavu Jandáskovi a ředitelce Mateřské školy na Mariánském náměstí v Uherském Brodě Anně Kubišové za vstřícný přístup při výzkumu.

3

Obsah ÚVOD ..........................................................................................................................5

1. PSYCHOLOGICKÝ VÝVOJ DÍTĚTE..................................................................6 1.1 1.2 1.3

DĚTI DO 5-TI LET............................................................................................6 DĚTI VE VĚKU 6 AŽ 12 LET .............................................................................7 DĚTI VE VĚKU 12 AŽ 15 LET ...........................................................................8

2. PENÍZE V RODINĚ................................................................................................9 2.1 JAK SPRÁVNĚ PŘEDÁVAT DĚTEM HODNOTY? .........................................................9 2.2 MY A PENÍZE......................................................................................................11 2.3 JAK SE BAVIT S DĚTMI O PENĚZÍCH? ....................................................................11 2.4 HOSPODAŘÍME S PENĚZI .....................................................................................13 2.5 PROČ JSOU PENÍZE DŮLEŽITÉ ..............................................................................14 2.6 DĚTI NA NÁKUPECH ...........................................................................................15

3. DĚTI A SPOŘENÍ.................................................................................................16 3.1 JAK NAUČIT DĚTI SPOŘIT SI .................................................................................16 3.2 KDYŽ DĚTEM NESTAČÍ PENÍZE ............................................................................18

4. VÝZKUM ..............................................................................................................19 4.1 CÍLE VÝZKUMU ..................................................................................................19 4.2 VÝZKUMNÉ METODY..........................................................................................19 4.3 VÝBĚR RESPONDENTŮ ........................................................................................20 4.4 PRŮBĚH VÝZKUMU.............................................................................................20 4.5 PŘEDPOKLADY VÝZKUMU ..................................................................................21

4.6 VÝSLEDKY VÝZKUMU ...................................................................................22 4.6.1 Strukturovaný rozhovor..............................................................................22 4.6.2 Dotazník pro starší žáky .............................................................................30 4.7. SHRNUTÍ VÝZKUMU ..........................................................................................42 4.7.1 Mladší děti .................................................................................................42 4.7.2 Starší děti...................................................................................................43

ZÁVĚR ......................................................................................................................45

LITERATURA ..........................................................................................................47 RESUMÉ ...................................................................................................................49

SUMMARY ...............................................................................................................49

PŘÍLOHY..................................................................................................................50

4

Úvod

Peníze jsou asi nejčastějším tématem hovoru v každé rodině. A ať si to

uvědomujeme nebo ne, jsou tím ovlivněny i děti, které v těchto rodinách žijí. Děti se od svých rodičů učí nápodobou a pozorováním. Často si tedy rodiče neuvědomují, že i svými slovy děti silně ovlivňují a informují o nejrůznějších věcech. V tomto případě o penězích. A z řečí a reakcí rodičů i vychovatelů se učí, co si o penězích myslíme.

Tyto závěry si následně děti samy zvnitřňují. Všechny vstřebané informace svým rozumem přeberou, všechno to v sobě střádají, dělají závěry, hodnotí. Ale nikdo už konkrétně nevysvětlí dětem to, co je nejdůležitější – jak a co se s penězi dělá, k čemu slouží a kde je bereme.

Mým cílem je nastínit problematiku dětí a peněz. Ráda bych poukázala na to,

jaký názor mají dnešní děti na peníze. Jak je vnímají, k čemu je používají. Chci

předložit nástin toho, jak v kterém období vývoje jsou děti schopny chápat takové

abstraktní věci, jako jsou peníze. Dále bych se chtěla pokusit o vysvětlení, proč jsou peníze v životě dětí tak důležité, co je vede k tomu, aby si nějakou částku vydělaly

nebo jinak získaly. Také bych ráda upozornila na to, že existují i způsoby, díky nimž se děti mohou naučit s penězi zacházet.

Výzkumná část práce by pak měla pomoci odhalit dětské postoje k penězům,

jejich představy o bohatství, ale také jejich finanční zabezpečení.

5

1. Psychologický vývoj dítěte Abychom byli schopni porozumět potřebám dítěte a abychom dokázali lépe

s dítětem pracovat, je nutné znát základní charakteristiky lidského vývoje. Nejprve je

třeba pochopit lidského jedince jako takového. Teprve pak je nutno přihlížet k individuálním dispozicím konkrétní osobnosti. Neboť každý člověk je jedinečný a vyžaduje tudíž i jedinečný přístup.

Proto je pohled na člověka z hlediska vývojové psychologie první kapitolou,

kterou ve své práci uvedu. Není třeba se však zabývat celou vývojovou psychologií, protože pro tuto práci je nejstěžejnější oblast rozumu a myšlení. A proto se zaměřím

především na rozvoj kognitivních a myšlenkových funkcí člověka. Jelikož se ve svém

výzkumu zabývám dětmi ve věku 5 až 15 let, bude se i tento krátký exkurz týkat tohoto období.

Existuje nepřeberné množství teorií vývoje lidské psychiky a člověka jako

takového. Každý významnější psycholog má svoji vlastní teorii, která se více či méně liší od těch ostatních. Nabízím tedy pohled M. Vágnerové.

1.1 Děti do 5-ti let

Obecně lze toto období nazvat jako předškolní věk dítěte. J. Piaget používá

termín doba názorného a intuitivního myšlení.

Poznání v tomto věku se zaměřuje především na nejbližší okolí. Myšlení je

málo flexibilní a nepřesné, nerespektuje zatím zákony logiky. Svět vnímá takový, jak vypadá. „Přetrvává vazba na přítomnost, tzv. prezentismus.“ (Vágnerová, 2000, s. 103)

Protože dítě ještě nedokáže vysvětlit některé věci rozumem, pomáhá si fantazií,

takže je poznání zkreslováno. Dítě si vysvětluje realitu tak, jak je pro něj srozumitelná

a přijatelná. Proto jsou v tomto věku časté tzv. dětské lži (konfabulace). Je to projev

dětské nezralosti, ne jeho sklonu k delikventnímu chování. Dokáže se také lépe ovládat a to po stránce tělesné, i emoční.

Vzhledem k tomu, že dítě má určitou potřebu jistoty, je přesvědčeno, že jeho

úsudek a poznání jsou pravdivé a zcela neomylné, že mají trvalý charakter.

6

Na konci předškolního období je dítě schopno pochopit pojem zachování

podstaty – pochopí dočasnou či zdánlivou změnu.

„Předškolní dítě má vytvořen nějaký pojem trvalosti jednoho objektu v čase

a prostoru, ale nemá vytvořen pojem trvalosti množiny předmětů.“ (Vágnerová, 2000, s. 104)

vztahů.

V uvažování mají děti sklon k posuzování objektů podle jejich vzájemných Myšlení je útržkovité, nepropojené. Děti jsou schopny řešit úkoly, které jsou

spíše dílčí povahy, nedokáží však zahrnout do svých úvah více aspektů. Dítě je již

schopno slovy vyjádřit některé pojmy, ale zatím pouze základní, omezené vlastnosti, které lze dobře vnímat. Myšlení se řídí jen názorným poznáváním, nikoli logickými operacemi.

Toto období je typické svou touhou zjistit co nejvíce o všem, co dítě vidí. Proto

jsou časté otázky typu: Co? Kdo? Kde? Kdy? Proč?

1.2 Děti ve věku 6 až 12 let

Toto období zahrnuje mladší a střední školní věk dítěte. Podle J. Piageta je

typické svými konkrétními logickými operacemi. Děti začínají brát v úvahu základní

zákony logiky, respektují realitu. V myšlení se děti opírají o vlastní zkušenosti a poznatky, které se mohou týkat vlastností předmětů, vztahů.

Rozvíjí se konkrétní učení a myšlení. Dávají přednost verbálním informacím,

proto se v tomto období pracuje převážně s názornými pomůckami, které pomáhají

žákům si následně ověřit platnost získané informace. Toto období také bývá nazýváno obdobím učební činnosti. Dětské poznávání se stává objektivnějším a přesnějším. Přestože si dítě dokáže získané poznatky udržet, není schopno je zatím přenést do jiné oblasti poznání.

„Lze mluvit i o tzv. decentraci – odpoutání od vázanosti na zjevné nápadnosti

a osobně atraktivní vlastnosti reality.“ (Vágnerová, 2000, s. 149).

Děti začínají rozlišovat různá kritéria a jejich vzájemné vztahy. Dokáží také brát

v úvahu několik různých hledisek. Dokáží již uvažovat o nadřazených a podřazených kategoriích (strom – smrk). Dítě již dokáže pracovat s pojmy, dochází k rozvoji induktivního a deduktivního myšlení.

7

„Dítě je schopné pochopit trvalost podstaty určitého objektu či množiny

objektů, přestože se jejich vnější vzhled mění.“ (Vágnerová, 2000, s. 150).

Myšlení je více dynamické, dokáže chápat proměny objektů. Dětské konkrétní

logické myšlení umožňuje chápat změnu, kterou vnímá jako jednu z vlastností reality.

Podle R. Selmana dokáže dítě odhadnout, jak se jeho chování jeví druhým

lidem. Uvědomuje si, že situace si vysvětluje jinak, než ostatní.

Při svém zkoumání okolního světa dítě uplatňuje několik strategií:


Učení pokusem a omylem – učení pomocí operantního podmiňování

(dítě si zapamatuje správné řešení, ke kterému došlo samo). Probíhá většinou spontánně, bez vedení.


Logické odvození – jde o usuzování na základě předchozí vlastní




Učení nápodobou – dítě uplatňuje takové způsoby řešení, které se dříve

zkušenosti (dedukce).

osvědčily (i v případě, že není adekvátní jejich věku – „dospělé“ chování) a vedly k úspěchu.

Metakognice – schopnost uvažovat o vlastním poznávání. Za pomoci

sebereflexe je dítě schopno určit si, které postupy byly lepší a v budoucnu jich znovu

využít. Schopnost metakognice je závislá na rozvoji poznávacích procesů. Má dvě složky, a sice sebeocenění a zhodnocení vlastních znalostí a ocenění vhodnosti určité strategie pro řešení problému.

1.3 Děti ve věku 12 až 15 let

Je to jedno z nejcitlivějších vývojových období člověka, zahrnující starší školní

věk. Často se o tomto období hovoří jako o „pubertě“. Podle J. Piageta je to období formálních logických operací. Mezi jedenáctým až patnáctým rokem se zakládá abstraktní myšlení. Dospívající už nejsou vázáni pouze na přítomnost, jsou schopni

uvažovat hypoteticky, bez konkrétního problému. Kognitivní vývoj je závislý na rozvoji učení a zrání.

Pro dospívající je typické uvažování o různých možnostech. Neomezuje se na

aktuální skutečnost, ale uvažuje i o dalších možných postupech. Zvažuje různé podoby skutečnosti (co by mohlo být). To je také důvod jeho zvýšené kritičnosti vůči sobě (zvýšený egocentrismus) i okolnímu světu. Pubescenti jsou schopni reflektovat sami

8

sebe. Rozšiřuje se také poznávání a myšlení ve vztahu k vlastní osobní budoucnosti. Dospívající jsou schopni čím dál více uvažovat jako dospělý, nabývají na významu vlastní prožitky a zkušenosti.

Uvažování se stává systematičtější. Dospívající je schopen vytvořit hypotézu

a následně ji systematicky, postupně potvrdit nebo vyvrátit. Dokáže zvažovat i neaktuální možnosti a pohybovat se na úrovni teoretické.

Dospívající dokáží myšlenkově experimentovat s pojmy z různých oblastí

poznání. Jsou schopni již kombinovat a včleňovat své poznatky. Pro dospívajícího však

zatím představuje problém míra pravděpodobnosti. Nedokáže rozlišovat reálné a pravděpodobné jevy.

Mění se podstata paměti jak dlouhodobé, tak krátkodobé. S přibývajícími

zkušenostmi a znalostmi se zvyšuje kvantita poznatků uchovávaných v dlouhodobé paměti.

2. Peníze v rodině 2.1 Jak správně předávat dětem hodnoty?

Peníze samy o sobě asi nebudou skutečnou morální hodnotou. Ale mohou být

prostředkem k projevu morálních hodnot. Proto je důležité, aby se dětem nejprve dostalo poučení o základních morálních hodnotách.

A proč je vlastně učit morálním hodnotám? Protože je to „…nejdůležitější

a nejefektivnější způsob výchovy, jakým můžeme přispět k tomu, aby se v životě cítily šťastné“. (Eyrovi, 2000, s. 8)

Je třeba, aby rodiče předávali své vlastní zkušenosti a tím dětem usnadnili vstup

do lidského společenství. Nelze spoléhat na to, že děti si to všechno „vybojují“ samy.

Aby mohly být úspěšné, potřebují pevnou základnu, na které začnou stavět. A kde jinde

by ji měly získat, než právě v rodině, v kruhu svých nejbližších. Všechny získané zkušenosti z rodinného života mají pro ně daleko větší význam, než to, co uslyší ve škole nebo kdekoli jinde. Vždyť jsou to právě rodiče a sourozenci, kteří jsou prvními

lidmi, se kterými přijde „malý“ člověk do kontaktu. A právě rodiče mají největší

9

odpovědnost za výchovu svých dětí. Protože k nim mají přístup od prvních okamžiků

jejich života a tím také udržují ten nejbližší vztah k dětem a získávají naprostou důvěru dětí. Rodina se tak stává prvním a nejdůležitějším učitelem v životě dítěte.

Hlavní problém tedy bude spočívat v tom, které hodnoty jsou ty správné. Musí

to být nutně takové, které uznávají rodiče sami. I přesto, že se jimi často neřídí. Ale

rodiče by měli být přesvědčeni, že jsou to hodnoty, které budou v životě jejich dětí hrát důležitou roli. Aby jim usnadnily život a rozhodování.

Jsou to: poctivost, odvaha, mírumilovnost, samostatnost a výkonnost, sebekázeň

a střídmost, věrnost a zdrženlivost, oddanost a spolehlivost, respekt a úcta, láska,

nesobeckost a citlivost, vlídnost a srdečnost, spravedlnost a milosrdnost. (Eyrovi, Jak naučit děti hodnotám, 2000)

Existují různé metody a postupy, které jsou zvláště vhodné pro učení se

morálním hodnotám. Diskuse jsou velmi důležité a užitečné pro vnímání dětí.

Prostřednictvím vlastních myšlenek vyjadřovaných slovy i životním postojem se děti

učí chovat se odpovědněji. I chvála a povzbuzování jsou neoddělitelnou součástí výchovného procesu. Děti pak cítí, že rodiče jsou s nimi a že vidí všechno, co dělají.

Naopak poukazování na chyby vede spíše k pocitu viny a je nutno zvážit i to, že se pak

děti mohou uzavřít samy do sebe a v budoucnu se vyvarovat jakékoli aktivity jen proto, aby se vyhnuly případnému nezdaru a ponížení. Velmi vhodné jsou také odměny a ocenění. Děti mají kladný vztah spíše k materiálním věcem, než pouze k abstraktnímu

slovu. Je to dáno vyspělostí jejich rozumových schopností. Nejprve se děti setkávají s konkrétními věcmi, až později ve škole se zabývají abstraktními pojmy. A k nim patří i mluvené slovo. Pro začátek postačí, když budou odměněny maličkostí, malou medailí

nebo diplomem, který jim bude připomínat, že se zachovaly správně. Jednou z nejdůležitějších věcí je také ocenit správné chování a ignorovat to špatné. Často to není jednoduché. Děti se dožadují pozornosti a je škoda, že právě to nevhodné chování

přitahuje pozornost rodičů více, než to správné, které lidská společnost považuje za samozřejmost.

10

2.2 My a peníze

Aby u dětí došlo k trvalému uchování si potřebných dovedností a návyků

(a nemusí jít jen o peníze, ale o jakoukoli činnost, která se týká lidského bytí), je nutno si nejprve položit otázku, od koho se vlastně děti učí. Vzhledem k tomu, že právě rodiče, popřípadě vychovatelé v ústavech, jsou prvními lidmi kteří si budují trvalejší

vztah s dítětem, tak to jsou právě oni, kdo vnáší první informace do dětské mysli. Je

tedy nesmírně důležité, aby to byli právě oni, vychovatelé a rodiče, kteří si nejprve

zhodnotí vlastní postoj a názor. V tomto případě jde o postoj k penězům. Jakou úlohu

v lidském životě hrají peníze? K tomu se může vyjádřit pouze každý za sebe. Vychovatelé dětí si musí sami rozhodnout, jak ve skutečnosti peníze přijímají a kdy mohou před dětmi své názory prezentovat.

Odborníci tvrdí, že je také nutné předem stanovit „strategie výchovy“. Pokud

totiž rodiče budou zastávat rozdílné názory, může to u dítěte vyvolat zmatek

a nedůvěru. Následkem toho se pak začne dítě samo snažit o pochopení neznámých věcí, a zde je nebezpečí, že následkem vlastních neřízených experimentů upadne do zmatku ještě většího.

2.3 Jak se bavit s dětmi o penězích?

Neexistuje jediný osvědčený způsob, který by byl aplikovatelný na všechny

děti. Podle psychologů z praxe je nejlepším prostředkem, jak něco dítě naučit, nechat je

„to“ udělat. Je nejvýše pravděpodobné, že se dítěti poprvé nepodaří, co si předsevzalo. Ale právě zkušeností se děti nejrychleji naučí. Na vychovatele to ovšem klade obrovské

nároky, co se týče vedení. Podle italské autorky knihy o dětech a penězích L. Laniado,

je třeba obrovské trpělivosti, kdy vychovatelé se musí zdržet takových výroků, které pak psychicky dítě ponižují a znovu mu dávají prožít zklamání. Jsou jedinci, kterým

spíše vyhovuje ostré pokárání a teprve pak se s novým elánem pustí do práce. Naopak někteří potřebují podporu, povzbuzení a pochvalu, aby se dokázali vyrovnat

s neúspěchem. A to samé platí i pro děti. Odborníci doporučují dávat dítěti volnost v rozhodování, jistě s určitou dávkou kontroly, ale pak ho za správné jednání dostatečně pochválit, za chyby však nekárat, spíše upozornit na to, co se stalo.

11

Častým problémem v rodinách je, že děti neznají mez, co si rodinný rozpočet

dovolit může a co ne. Peníze jsou často v rodině tabuizovány. Nebo se o nich jednoduše nemluví. Někdy k tomu vede rodiče obava, aby pak dítě v nestřežené chvíli

neprozradilo některé důvěrné informace, což peníze a finanční stránka rodiny bezesporu jsou.

Pokud by rodina měla dítěti poskytovat veškeré potřeby, které jsou důležité pro

jeho dobrý fyzický i psychický růst, mělo by mít dítě naprostou podporu a důvěru ve své rodině.

Jestliže je to jen trochu možné, mělo by se dítě dozvědět o tom, kdo má zásluhu

na tom, že celá rodina má kde bydlet, že je v teple, má co jíst i si s čím hrát. Je vhodné

seznámit děti s tím, že pro takové pohodlí je nutná nejprve práce. Podle odborníků nemá většina dětí v první třídě představu o spojitosti mezi prací a penězi.

Dětští poradenští psychologové doporučují, aby se děti seznámily s výší platu

svých rodičů. Spolu s nimi pak tvořit rodinný rozpočet. Aby se dítě naučilo ovládat svá

přání a požadavky, měli by rodiče s nimi vytvořit seznam věcí, které jsou nutné pro chod domácnosti (pravidelné platby za plyn, elektřinu a vodu, nájem). Dále pak nákupy

a poplatky za školu, školku či jiné. A podle toho, co zbude, dát dětem možnost spolurozhodovat o dalších možnostech.

Takto jednoduché to asi vždy nebude, ale k dětem je třeba přistupovat „…taktně,

s láskou a pochopením“, řečeno slovy Zdeňka Matějčka.

L. Laniado ve své knize uvádí jeden příklad z praxe, kdy se děti naučily vážit

svá přání podle momentální potřeby rodiny jako celku. Podstatou je zavedení systému „M-N“. Tedy věcí možných a nutných. Věci nutné byly spojeny s chodem domácnosti, opravy, nákupy a další věci, bez kterých se obejít nelze. V rámci potřeb je dobré stanovit priority. Věci možné pak představují jistý nadstandard, který nemusí být

samozřejmostí. Děti tak spolu s rodiči rozhodují o tom, co všechno je třeba udělat, aby

se zajistil zdárný chod domácnosti. Na základě toho je možné rozhodnout, co se zbytkem peněz udělat. V příkladu šlo o spoření na dovolenou. Proto byly odsunuty taková přání jako kolečkové brusle, nové kolo, myčka nádobí apod.

12

2.4 Hospodaříme s penězi

Zdeněk Matějček uvádí, že naučit dítě správně hospodařit s penězi je přímo

výchovný cíl rodičů a vychovatelů.

Podle průzkumů se ukázalo, že děti ve věku do pěti let si nejsou schopny

uvědomit, odkud jsou peníze. Podle dětí se peníze vybírají z banky a bankomatů, ale vztah peněz jako odměny za práci si nejsou schopny uvědomit.

Mnozí psychologové se shodují na tom, že rodiče mají spíše tendenci děti

ochraňovat před penězi jako před něčím špatným. A proto jim ani nejsou schopni vysvětlit, odkud se jejich peníze v peněžence vzaly a kde je získali.

„…ne je před penězi chránit jako před něčím nečistým a nebezpečným

a předpokládat, že se jednou, později, že až bude mít ze všeho tzv. rozum, samo od sebe

šetrným a hospodárným stane!“ (Matějček, 1986, s.253)

Hospodaření s penězi začíná již v uspokojování vlastních potřeb. Vzhledem

k tomu, že dospělí lidé si dokáží rozumně odůvodnit vlastní životní situaci a vyvodit z ní důsledky, nelze ani očekávat, že dospělí dokáží pochopit, co se děje v mysli dětí.

Děti se často po špatných zkušenostech nebo z prostého strachu před odmítnutím a zesměšněním bojí dát najevo svá přání a touhy.

Lze jen stěží odhadnout, co odmítnutí dětského přání způsobí. Příliš zákazů pak

v dítěti může vyvolávat touhu ještě silnější. Dítě pak není schopno určit, zda jeho přání

je nebo není rozumné. Tímto způsobem se ovšem dítě nenaučí hospodařit s penězi.

Druhým extrémem, se kterým se často poradenští psychologové ve svých praxích setkávají, jsou děti, které mají všechno splněno předem. Avšak ani zde se děti účelnému zacházení s penězi nenaučí. Právě nalezení té pomyslné hranice, kde zakazovat a kde dovolit, to je onen cíl, který by měli vychovatelé i rodiče hledat. Nelze

ho obecně nijak označit. Vzhledem k tomu, že dítě je individualita naprosto jedinečná, má i svou individuální hranici. A tu je třeba nelézt.

„Nejsme bohatí: manžel pracuje v bance a já učím na druhém stupni základní

školy. Rozhodli jsme se, že budeme mít jenom jedno dítě, abychom mu mohli dát

všechno potřebné. Dáváme mu spoustu dárků. První počítač dostal ve třech letech, kdy

13

si s ním ještě vůbec neuměl poradit. Dokonce jsme mu dvakrát koupili stejnou hračku, protože jsme zapomněli, že už ji doma máme. A výsledkem je, že si Adam ničeho neváží a každá nová hračka ho baví jen chvíli.“ (Laniado, 2002, s.14)

Václav Mertin, poradenský psycholog a vyučující na katedře psychologie FF

UK, má za to, že by dítě mělo již v první třídě dostávat své kapesné. Na tom se shodují

i jiní psychologové z praxe. Podle nich je vhodnější jen malá suma, která postačí třeba na žvýkačky nebo lízátko.

Nástup do školy s sebou přináší také jistou dávku touhy po samostatnosti.

Vždyť ve škole s dětmi rodiče nejsou. Je proto více než jasné, že se chtějí přiblížit

„dospělákům“. A tak je dobré jim to umožnit třeba již tím, že jim rodiče svěří menší obnos, se kterým mohou naložit tak, jak uznají za vhodné.

2.5 Proč jsou peníze důležité

Jak už bylo řečeno, peníze dávají dětem pocit důležitosti. Stávají se tak

právoplatnými členy domácnosti. Nepomůže ujišťování, že se s nimi počítá. Ale děti

v ranném věku potřebují důkaz hmatatelný. Jen konkrétním příkladem se učí. A pokud

mají rodiče v peněžence peníze, musí je mít i děti. Přestože veškeré potřeby dětí stále ještě zajišťují rodiče.

V mladším školním věku je třeba, aby děti viděly peníze konkrétní. Proto

psychologové podporují fyzické peníze – mince, než platební karty. Dítě má tak aktuální přehled o všech dostupných prostředcích. Platební karta je příliš abstraktní

a neposkytuje ihned informaci o tom, zda ještě dítě má k dispozici nějakou částku. Platební kartu lze nabídnout spíše až na střední škole, kde si rodiče budou jisti, že student ví, jak s ní naložit. Ostatně dnešní děti s tím nemají nejmenší potíže.

U starších dětí posilují peníze pocit nezávislosti a zvyšují sebevědomí. A právě

vlastní samostatnost pak brání dětem, aby se s požadavky na finance obracely k rodičům. Jejich pocit nezávislosti by tak byl značně narušen a dítě se pak stydí za své

potřeby. Někdy ani nemusí jít o aktuální potřebu něco kupovat. Často stačí pouhá jistota, že v případě potřeby je mladý člověk zajištěný a nic ho neohrozí. Peníze mu tak dávají pocit bezpečí.

14

2.6 Děti na nákupech

„Michal chce sáček bonbonů a maminka odmítá ho koupit. Chlapeček začne

žebronit. Maminka znovu odmítá. Michala popadne vztek, jeho prosby nabývají na

naléhavosti. Matka odolává. Dítě zrudne v obličeji, začne kopat do vozíku a zuřivě s ním cloumat. Maminka pohrozí, že mu naplácá, jestli toho nenechá. Michal

nepřestává. Vybuchne vzteky. Maminka hledá místo, na které by se mohli ukrýt, ale stojí před mrazicím pultem. Křik, kopání, slzy. Všichni se po nich dívají. Maminka ustupuje a bonbony koupí.“ (Laniado, 2002, s. 51)

Tyto scény se v obdobných obměnách opakují v supermarketech velmi často.

Přitom jim lze vcelku úspěšně předcházet.

Podle odborníků na výchovu je možné s dítětem před vstupem do obchodu

uzavřít jakousi smlouvu: pokud bude dítě s nákupem pomáhat, smí si pak vybrat nějakou drobnost, kterou by si přálo.

Ovšem lze začít i doma. Stejně jako při plánování dovolené, tak i při

sestavování nákupního lístku může být dítě přítomno a pomáhat rozhodnout, kterou věc je třeba nakoupit pro rodinu. Tímto postupem se dítě učí myslet nejen na sebe, ale také

na ostatní členy domácnosti. Když pak v obchodě dostane za úkol přinést nějakou věc,

získá tím pocit důležitosti. Navíc bude mít plné ruce, takže nebude moci vytahovat z regálů sladkosti a hračky. Při placení lze dětem svěřit, aby podaly prodavačce peníze. Dítě se tak stane součástí nakupování. N. Laniado ve své knize radí, že dítě mohou

rodiče vzít do supermarketu na jeho vlastní nákup. Při procházení se mezi regály mu pak vysvětlit, proč by koupili zrovna tento výrobek, proč je lepší. Dětem, které už umí

číst, lze dát za úkol, aby srovnaly nápisy na obalech výrobků. Nakonec ať si dítě odnese svůj vlastní nákup. Třeba jen lízátko.

15

3. Děti a spoření 3.1 Jak naučit děti spořit si

Spořením se děti neučí pouze oddálit svou momentální potřebu ve prospěch

potřeby příští. Spořením se děti učí trpělivosti a sebeovládání. Způsobů, jak děti naučit

spořit si peníze, je mnoho. Dalo by se říci, že každý poradenský psycholog má svou vlastní metodu. Proto zde uvedu dvě nejzajímavější.

Zdeněk Matějček radí zavést jakési „trojfázové hospodaření“ (Matějček, 1989,

s. 254).

1)

fáze – doporučuje se dávat dítěti malou částku, na týden nebo čtrnáct

dní. Bude to jakési kapesné, se kterým bude moci nakládat podle vlastního uvážení (rozdat, utratit, ztratit, ušetřit). Rozhodně by se ale rodiče neměli

dotazovat na způsob vynaložení peněz a kontrolovat dítě. Pokud však zjistí, že dítě peníze ušetřilo, měla by následovat pochvala. 2)

fáze – rodiče zavedou jakýsi „pohyblivý fond“, do kterého budou

ukládat dítěti peníze a ono zase svoje, které dostane třeba jako dárek k narozeninám či jiným příležitostem od babičky, nebo i peníze, které si dítě vydělalo prací. Z tohoto fondu může čerpat také, ale o peníze si musí říct. Zde

totiž ukládají peníze společně rodiče i děti a proto je potřeba, aby se společně dohodli, co a kdy koupit. 3)

fáze – poslední fond, který se zavede, bude větší a z něj se běžně nebere.

Peníze v tomto fondu jsou určeny pro nějakou skutečně nákladnější věc, na kterou je třeba spořit delší dobu (půl roku, rok). Pak spolu s rodiči si dítě může

jít koupit věc, na kterou tak dlouho čekalo a spořilo. Celý akt nakupování by měl především podtrhnout to, že čekání pak může přinést hodnotnější ovoce. Nezanedbatelnou úlohu přitom má také faktor „těšení se“.

16

Václav Mertin má také svůj postup. Uvádí, že není vždy nezbytné vyzkoušet

všechny postupy.

Základem je, aby dítě po něčem toužilo, mělo nějaké přání, kdy si chce něco

koupit. Nelze se však upínat pouze k věcem, které si můžou děti obstarat celkem bez nesnází.

„Bonbony lze koupit i s malou částkou, ale na počítačovou hru je nutné nějakou

dobu odložit uspokojení a šetřit.“ (Mertin, 2004, s. 35)

Druhým krokem je přístup dětí k penězům. Nejjednodušším způsobem je

kapesné. To Mertin doporučuje od první třídy základní školy. Řadí se tak k názorům jiných psychologů, kteří tuto strategii, a sice svěřovat dětem malé sumy, doporučují,

aby se dítě naučilo samostatnosti. I z dávání kapesného lze vytvořit jakýsi obřad. Mělo

by mít pravidelnou podobu i stejný čas, kdy jsou peníze předávány. Pro dobrý výchovný výsledek by kapesné nemělo být nástrojem trestu za špatný prospěch ve škole či neuposlechnutí rodičů. Také by mělo být zcela nezávislé na náladě rodičů. Podle autora je vhodnější dávat peníze v týdenním intervalu. A podobné tendence jsem

mohla vypozorovat i v případě mého výzkumu, kdy žáci na dotaz, kolik by chtěli dostávat týdně kapesného, řekli částku, která při vynásobení počtu týdnů v měsíci, se

rovnala jejich kapesnému, které dostávají na měsíc. Pro děti je jednodušší manipulovat s penězi pro kratší časové období. Je to pro ně názornější a mohou si snadněji

rozvrhnout možnosti využití finančních prostředků. Kapesné by tedy mělo sloužit pro vlastní potřebu dítěte.

Dalším zdrojem financí pro dítě je práce. Záleží pouze na rodičích, jaký druh

práce bude odměňován finančně. Mertin však zdůrazňuje, že ne každá práce je vhodná pro tento druh výchovy. Dítě by pak mohlo ztratit zájem pomáhat rodičům z pouhého

přesvědčení o finanční (ne)výhodnosti takové práce. Práce musí být také úměrná

fyzické i duševní vyspělosti dítěte. Současně by však placená práce měla být nabídkou, nikoli dávána příkazem.

Nedílnou částí dětského zdroje finančních prostředků jsou také dárky a odměny

od příbuzných a rodičů. Příležitostí je vždy dostatek - narozeniny, svátky, úspěchy ve škole či sportu.

17

3.2 Když dětem nestačí peníze

Pro rodiče a vychovatele není snadné rozpoznat pravou příčinu dětských

krádeží. V předškolním věku je třeba se na takové věci dívat trochu shovívavěji.

Takovéto chování lze nazvat spíše „neoprávněným přivlastňováním“. To proto, že dítě

do pěti let ještě není schopno rozpoznat, zda má oprávněný nárok na věc, nedokáží

pochopit vlastnické právo jiné konkrétní osoby. Je to způsobeno nedostatečnou vyzrálostí rozumové složky osobnosti. V tomto případě psychologové obvykle radí

dostatečně vysvětlit dětem, že „ta věc“ jim nepatří a proto je nutné ji vrátit. To je také jeden z nejdůležitějších věcí, které by se dítě mělo před vstupem do školy naučit. Nést odpovědnost za své chování.

U starších dětí má takové „vypůjčení si“ kořeny zcela kde jinde. Na vině je spíše

výchova než špatná povaha dítěte. V takovém případě se dítěti nedostalo potřebného vedení k samostatnosti a rodičovské důvěry.

„Učí se pak samostatnosti po svém, bez kontroly rodičů, riskantně

a nebezpečně.“

(Matějček, 1989, s. 254) Časté námitky rodičů, že si dítě může říci, nejsou na místě. Ne vždy se přání

dětí shodují s rozumnými úvahami rodičů. Dítě pak raději o pomoc nepožádá, než by se vystavilo takovému ponížení a stalo se prosebníkem, který bude odmítnut.

Proto psychologové varují před nálepkami „špatného dítěte“. Na vině bude spíše

přehnaná výchova rodičů, kteří ze strachu o to, aby se dítě nenaučilo něčemu špatnému,

raději mu odeprou možnost naučit se něco dobrého. Dítě si pak takovou neuspokojenost a nejistotu snaží nahradit někde jinde a riskuje tak pověst „malého zloděje“.

18

4. Výzkum 4.1 Cíle výzkumu

Celý výzkum jsem rozdělila na dvě části podle věku dětí. Podle toho lze také

rozlišovat cíle.

Do kategorie mladších dětí patří věk 5 až 9 let. Chtěla bych poukázat na to, že

i přes dostatečnou finanční zabezpečenost dětí je tento věk ještě „nezralý“ pro manipulaci s finanční hotovostí. Děti nemají vytvořen dostatečně objektivní vztah k penězům, neznají jejich skutečnou hodnotu, čímž je i ovlivněno jejich rozhodování.

Do skupiny starších dětí jsem zahrnula věk od 9-ti do 14-ti let. Chtěla jsem

tímto zjistit, jakou hodnotu zaujímají peníze v životě dětí a mládeže. Dále jsem chtěla

alespoň z části rozkrýt finanční stránku dnešních dětí, abych dostala nějakou představu

o majetkových poměrech dětí. Za úkol jsem si dala také objasnit postoje dětí

k penězům, jejich vlastní představu o finančních možnostech. Zajímavé je jistě i to, jakým způsobem nakládají děti s penězi, které jim rodiče dávají. A v neposlední řadě

jsem chtěla zjistit také to, zda se rodiče i přes jistou dávku samostatnosti, kterou dětem spolu s penězi svěřili, zajímají, co vlastně jejich děti dělají, k čemu finance využívají a zda mají dnešní děti příležitost se přiučit tomu, jak s penězi zachází rodiče.

4.2 Výzkumné metody

Dotazník – je jednou z nejpoužívanějších metod, které využívá kvantitativní

výzkum. Tato metoda spočívá v kladení písemných otázek, na které respondent (osoba, která dotazník vyplňuje) odpovídá opět písemně. Otázky se dělí na uzavřené, tedy takové, kdy respondent vybírá tu z nabídnutých odpovědí, která je pro něj

nejpřijatelnější, otevřené, v nich se respondent vyjadřuje k otázce spontánně, nebo polouzavřené, a ty nabízí jak možnost odpovědi, tak i umožňují volnou výpověď respondenta. Výhodou dotazníku je možnost zmapovat větší část populace během

relativně krátkého časového úseku. Naopak nevýhodou jsou spíše povrchní informace, výzkumník se nemůže zpětně dotazovat nebo prohlubovat zjištěné.

19

Součástí dotazníku byly také škály, na které děti zaznamenávaly vlastní

hodnocení finančních poměrů rodiny (Likertova škála) a seřazovaly nabídnuté morální hodnoty podle důležitosti pro jejich osobu (posuzovací škála).

Strukturovaný rozhovor – je to rozhovor, ve kterém jsou otázky předem dány

(ústní dotazník). Použila jsem jej pro děti od pěti do osmi let. Zdálo se to jako nejvhodnější vzhledem k tomu, že děti v mateřské škole ještě neumí psát a děti ve

druhé třídě by mohly být příliš stresovány a zatěžovány přemýšlením nad psaným

projevem. Vytvořila jsem osnovu, podle které jsem pak vedla rozhovor s dětmi.

Výhodou takové metody je možnost vést rozhovor určitým směrem a informace získané

tímto způsobem jsou pak jednotné. Nevýhodou je pak snížená pozornost výzkumníka, který zaznamenává do archu odpovědi respondentů.

4.3 Výběr respondentů

Dotazníky jsem vyplňovala spolu s žáky 1. ZŠ Mariánské nám. v Uherském

Brodě. Spolu s ředitelem jsme vybrali třídy, které se výzkumu zúčastní. Můj jediný

požadavek byl, aby to byla druhá, čtvrtá, šestá, sedmá a devátá třída. Pan ředitel vybral 2.B, 4.A, 6.C, 7.C a 9.A.

Strukturovaný rozhovor byl veden s dětmi ze 3. třídy Mateřské školy na

Mariánském náměstí v Uherském Brodě a žáky 2. třídy 1. ZŠ.

4.4 Průběh výzkumu

Výzkum pak proběhl v hodinách, kdy jsem děti seznámila s důvodem, proč je

jim dotazník rozdán. Vzhledem k tomu, že jde o informace důvěrné, byli žáci poučeni,

že by mělo jít o samostatné vyplnění a současně se jim dostalo ujištění, že veškeré

informace budou sloužit pouze k vědeckým účelům a nebudou přístupny ani jejich

rodičům, učitelům nebo řediteli pod konkrétními jmény, což je samozřejmé již proto, že dotazník je anonymní.

Během vyplňování jsem byla žákům k dispozici, pokud nějaké otázce

neporozuměli nebo si nebyli jisti tím, jak odpovědět.

20

Návratnost dotazníků byla stoprocentní.

Se žáky druhé třídy a třetí třídy mateřské školy jsem pracovala samostatně.

S každým dítětem jsem mluvila zvlášť, aby nedocházelo k překřikování dětí, pokud by byly ve velké skupině, nebo aby se dítě necítilo nepříjemně, když by mluvilo

o soukromých věcech před celou třídou. Děti velmi ochotně odpovídaly na všechny otázky, celková nálada byla vždy velmi dobrá.

4.5 Předpoklady výzkumu

Před začátkem vlastního výzkumu jsem vycházela z toho, že zjistím následující

informace:

 u mladších dětí (2. třída a předškolní děti): • •

Děti nemají vytvořen vztah mezi prací a penězi.

Již v takto útlém věku (5 až 8 let) mají vcelku lehký přístup k penězům.

•

Děti nejsou schopny v tomto věku rozpoznat pravou hodnotu věci (není

•

Dětem se na požádání ve všem vyhoví, pokud chtějí koupit nějakou věc,

jim jasný vztah mezi výrobkem a výrobním procesem).

dostanou ji, aniž by se o ni nějakým způsobem zasloužily.

 u starších dětí (4. až 9. třída ZŠ): • • • •

Peníze budou v žebříčku hodnot žáků figurovat na prvních pěti místech. Žáci dostávají kapesné, které je neúměrně vysoké jejich potřebám.

Žáci nejsou spokojeni s výší svého kapesného a považují je za nízké. Žáci nekontrolovaně zachází se svým kapesným.

•

Žáci nejsou vedeni k tomu, aby si našetřili nějakou částku, za kterou by

•

Rodiče si za peníze „kupují“ poslušnost dětí.

si směli pořídit, co chtějí. •

Rodiče nedávají svým dětem možnost vyjádřit se k rodinným aktivitám,

za které je třeba zaplatit vysokou částku.

21

4.6 Výsledky výzkumu zvlášť.

Pro jasnost a přehlednost bude každá otázka dotazníku i rozhovoru rozebrána

4.6.1 Strukturovaný rozhovor

Respondenty byli děti z mateřské školy a žáci 2. třídy základní školy.

Otázky 1 až 3 byly použity za účelem vytvoření si co možná nejvíce

objektivního pohledu na finanční stav rodiny respondenta. Nebudou tudíž zahrnuty do hodnocení, ale budou brány v úvahu během celkového shrnutí výzkumu. Otázka č. 4 - Máš už vlastní pokladničku? Máš v ní peníze?

Touto otázkou jsem chtěla zjistit, zda jsou děti doma vedeny k tomu, aby si své

peníze ukládaly na jedno místo, tedy do pokladničky.

Celkem 93,94 % dětí odpovědělo, že pokladničku má. Jedno dítě má účet

v bance a jedno místo pokladničky používá peněženku.

Na dotaz, zda ví, kolik peněz v pokladničce má děti odpovídali následovně: • • • •

0-100 Kč

200-500Kč

3 děti

5 dětí

1000-6000Kč 8 dětí

360 tis.

1 dítě

Na doplnění jsem se dětí ptala, od koho peníze dostaly. Nejčastěji jsou dárci

prarodiče (uvedlo 11 dětí) dále rodiče (v 9-ti případech).

Otázka č. 5 - Odkud se berou peníze?

Účelem otázky bylo zjistit, zda mají děti povědomí o tom, odkud peníze pochází

a odkud je tedy máme.

Největší část dotázaných odpověděla, že peníze máme z banky. Takto

odpovědělo 45,46 % respondentů. 12,12 % dětí uvedlo, že peníze máme z bankomatu. Pouze 9,09 % dětí označilo za zdroj peněz zaměstnání. Jedno dítě uvedlo, že peníze

jsou z obchodu a jedno vidí jako zdroj peněženku. 27,27 % dětí neví, odkud peníze jsou.

„Nevím, kdo vykove korunky.“ – 2. třída

22

„Cvakají se.“ – 2. třída

Otázka č. 6 - Potřebujeme peníze? Proč?

Otázkou jsem chtěla ukázat na to, jak děti vnímají peníze, zda jsou pro život

důležité.

Za potřebné označilo peníze 76,67 % dětí. Jako nepotřebné je odmítá 10,00 %

dětí. 13,33 % si myslí, že peníze potřebujeme pouze někdy.

Celkem 24 dětí uvedlo, že peníze potřebujeme na živobytí, do kterého je možno

zahrnout nákupy jako takové, jídlo, pití. Dvě děti uvedly, že peníze jsou potřeba na oblečení a další na dům a pro zdraví.

„Ano – abychom zaplatili lízátka a věci.“ – mateřská škola „Ano – na potraviny, abychom neumřeli.“ – 2. třída

„Když nemáme peníze, budeme bezdomovci.“ – 2. třída „Jen chudáci potřebují peníze.“ – 2. třída

„Ano – dnes je všechno za peníze.“ – 2. třída 13,33% Ano

10,00%

Ne Někdy

76,67%

Otázka č. 7 - Kde jsou peníze schované? Kde mají peníze rodiče?

Touto otázkou jsem chtěla ukázat, zda mají děti povědomí o tom, kam se peníze

ukládají a kde je mají jejich rodiče. Z odpovědí lze také vyvodit, zda rodiče před dětmi peníze neschovávají.

Celkem 8 dětí uvedlo, že peníze jsou schované v trezoru. 7 se domnívá, že

peníze jsou uloženy v peněžence, 6 v bance a 6 v pokladničce. Z dalších odpovědí jsou

23

to Obchodní společnosti, pokladna v obchodě a pošta. 7 dětí neví, kde jsou peníze uloženy.

Na dotaz, kde je mají rodiče, naprostá většina, tedy 20 dětí, označila peněženku.

Dále se vyskytovaly odpovědi jako krabička na zámek, vlastní trezor, pošta, skříně a poličky, hrníček pokladnička. Pouze dvě děti neví, kde mají jejich rodiče peníze. „Maminka má peníze všude, tatínek v peněžence.“ – mateřská škola „Tatínek má peníze v kalhotách, maminka v peněžence.“ - 2. třída „V kuchyni v misce.“ – 2. třída

Otázka č. 8 - Kdo má víc peněz, maminka nebo tatínek?

Otázka byla položena za účelem zjištění, jaké rozdělení finančních prostředků je

v dnešních rodinách a jak se to učí děti.

51,61 % dětí uvedlo, že víc peněz má tatínek. Ve 25,81 % rodinách mají víc

peněz maminky. Tři děti, tedy 9,68 % uvedly, že peníze jsou doma společné, stejný

počet dětí neví, kdo má v rodině více peněz. V jednom případě dokonce dítě uvedlo, že více peněž má v rodině právě ono.

„Tatínek – prodává detektory a půjčuje mamince.“ – mateřská škola „Tatínek – maminka nemá papírové.“ – mateřská škola

„Nevím, do takových řečí se jim nepletu.“ – mateřská škola

„Tatínek – je dýl v práci, maminka si dávno koupila práci.“ – mateřská škola „Tatínek – dává mamince.“ – mateřská škola „Maminka – víc utrácí.“ – 2. třída

„Maminka – tatínek je nemocný.“ – 2. třída

„Tatínek – chodí do práce, maminka je na mateřské.“ – 2. třída „Tatínek víc pracuje, má víc zaměstnání.“ – 2. třída „Brácha, šetří na auto.“ – 2. třída

„Tatínek – má větší výplatu, asi 20 000 za rok.“ – 2. třída

24

9,68%

3,23%

25,81%

Matka

9,68%

Otec

Společné Neví Dítě

51,61%

Otázka č. 9 - Co dělá s penězi maminka a co tatínek?

Důvodem pro tuto otázku bylo zjištění, zda děti mají přehled o finančních

aktivitách svých rodičů, zda ví, k čemu se peníze používají a jestli tak mají možnost se naučit hospodařit s penězi.

Co se týká maminek, tak 25 dětí uvedlo, že maminka nakupuje. Tato kategorie

zahrnuje následující odpovědi: jídlo, pití, časopisy, hrnce do kuchyně, šaty a boty pro sebe, sladkosti. 8 dětí pak uvedlo, že maminka platí oblečení. Z dalších odpovědí pak maminky utrácí, kupují „hovadiny“, platí výlet do Prahy. Pouze jedno dítě neví, co s penězi maminka dělá.

Tatínkové také často nakupují (uvedlo 9 dětí), z toho jsou cigarety, svačiny do

práce, benzín, kolo, trika a dárky ze služební cesty, fotoaparát. Dále tatínkové ukládají

peníze do banky, šetří na auto a byt, prodávají, platí, berou si na služební cesty. 6 dětí neví, co s penězi jejich tatínkové dělají.

Jen v jednom případě dítě uvedlo, že oba rodiče šetří. „Spojí se, aby měli víc peněz.“ – mateřská škola

„Když taťka vaří, tak to jdem do restaurace.“ – 2. třída „Strýc v práci platí, aby mohl pracovat.“ – 2. třída

„Maminka kupuje oblečení pro sebe, aby vypadala hezky.“ – 2. třída

25

Otázka č. 10 - Když má někdo moc peněz, co s nimi udělá?

Otázka měla za úkol objasnit představy dětí o bohatých lidech. Nebere se

v potaz, co znamená pro dítě „bohatý“. Důležitá je jeho představa o aktivitách bohatých lidí.

Nejčastější odpověď zněla, že nakupuje (uvedlo 12 dětí). 9 dětí si myslí, že

bohatí lidé dávají peníze na bydlení, tedy kupují dům, byt, nábytek. 4 děti uvedly, že si

bohatí lidé koupí auto, 5 dětí si myslí, že si peníze ukládají do banky nebo je ušetří,

4 děti uvedly, že peníze dají bohatí na charitu nebo chudým lidem. Po dvou případech si užívají a jedou na dovolenou. Jen 3 děti si neumí představit, co bohatý člověk udělá s penězi.

„Koupí dům a limuzínu.“ – mateřská škola

„Koupí hodně jídla na druhý den.“ – mateřská škola

Otázka č. 11 - Co si za peníze můžeme koupit?

Z odpovědí lze zjistit, co by si děti přály, s čím se děti nejčastěji setkávají nebo

také jaké jsou momentální potřeby rodiny.

V 19-ti případech děti uvedly, že se nakupuje živobytí. 10 respondentů uvedlo,

že se dá koupit za peníze oblečení. 16 dětí si myslí, že se dá pořídit dům nebo byt

a vybavení (skříně, televize, DVD, video, rádio, sedačka, fotoaparát, bazén, vysavač, dětská postýlka). V sedmi případech se objevilo auto a v pěti nákup hraček. Za další pak byly uvedeny časopisy, dovolená, sladkosti, sportovní vybavení, školka, poplatky za vodu, plyn a teplo.

„Když je bohatý, koupí si něco drahého.“ – 2. třída „Trpaslíky na zahradu.“ – 2. třída

Otázka č. 12 - Dá se koupit všechno? Co se koupit nedá?

Účelem bylo zjistit, jestli si děti myslí, že jsou peníze „všemocné“ a lze si za ně

pořídit vše, nebo jestli vědí, že jsou věci, které si ani za hodně peněz nekoupíme.

14 dětí uvedlo, že se dá koupit všechno. Z toho v jedenácti případech je to

bezpodmínečné, jindy je třeba mít hodně peněz a být bohatý, pak lze koupit všechno. 9 dětí si nemyslí, že se dá všechno koupit za peníze. Alespoň to, co je drahé, koupit nelze.

26

Podle dětí nelze koupit: přátelství, vzhled, výhra, lidé, stromy, zdraví, láska,

škola, rodiče, zeměkoule.

Otázka č. 13 - Chodíš s rodiči nakupovat?

Podle odpovědí lze usoudit, zda se děti dostávají s rodiči do obchodu

a nákupních center. Zde totiž mají jedinečnou možnost naučit se hospodařit s penězi.

Všechny dotázané děti s rodiči chodí nakupovat, z toho tři alespoň někdy. 3 děti

také uvedly, že nakupují někdy i samy. Ve 24 rodinách se nakupuje ve velkých supermarketech a obchodních centrech, pouze 6 dotázaných uvedlo malé samoobsluhy.

Otázka č. 14 - Chceš si taky něco koupit? Co? Dostaneš to?

Smyslem otázky je zjistit dětská přání a ochotu rodičů tuto dětskou touhu

vyplnit.

Ode všech respondentů přišla na tuto otázku kladná odpověď. Nejžádanější věcí

během nákupů jsou „dětské dobroty“ s celkovým počtem 15-ti hlasů. Do této kategorie lze zahrnout takové věci, na které mají děti momentálně chuť a těmi jsou sladkosti, pití,

chipsy, jogurt. 7 dětí uvedlo, že by si přálo hračku. Dvě děti upřednostňují sportovní výbavu a dále jsou to přání jako boty a oblečení, televize do dětského pokoje, kreslící potřeby.

Na dotaz, zda jim rodiče přání splní, celých 50 % dětí odpovědělo, že pouze

někdy. 38,46 % však se splnění své tužby dočká vždy. A 11,54 % dětí se nedočká vůbec.

„Ano – něco, co nechce mamka.“ – mateřská škola „Někdy, když zbudou peníze.“ – 2. třída

27

Dostaneš, co chceš?

38,46% Ano Ne

50,00%

Někdy

11,54%

Otázka č. 15 - Co je dražší, auto nebo čokoláda? Proč?

Cílem otázky bylo zjistit, zda děti vnímají rozdíly mezi skutečně drahým

a velkým „lákadlem“ pro dítě. Také lze usuzovat, jak mají vytvořen vztah mezi náklady na výrobu a prací potřebnou k výrobě auta a čokolády.

32 dětí odpovědělo, že auto je dražší než čokoláda. Pouze jedno dítě ve druhé

třídě odpovědělo, jsou stejně drahé.

Avšak v názorech, proč tomu tak je, se podstatně různí. Nejčastěji je udávána

velikost, to u 10 dětí. 6 respondentů uvedlo, že auto je dražší, protože stojí víc peněz než čokoláda. 5 dětí jako důvod uvedlo jeho schopnost jezdit a vozit osoby. Dalšími

důvody jsou pak jeho vybavení, cena motoru, hmotnost, možnost pořídit auto pouze v drahém obchodě, vzhled, potřebnost, výkon, obsah, vzácnost a velký počet kol.

„Auto je dražší, protože se sním jezdí, čokoládu jen sníš.“ – mateřská škola „Čím větší, tím dražší.“ – mateřská škola

„Jeep je dražší než Citroen – stojí 1200 Kč.“ – 2. třída

Otázka č. 16 - Když chceš od rodičů hračku, dostaneš ji vždycky?

Smyslem otázky bylo zjistit, jak dalece jsou rodiče ochotni vyplnit dětská přání

a čím je jejich rozhodnutí podmíněno.

16 dětí uvedlo, že vyplnění svého přání se dočká pouze někdy. 9 dětí dostane,

co chce vždy a 6 dětí nikdy.

28

Podle rodičů však musí být dětské přání užitečné, nesmí být drahé (v tom

případě si dítě smí pořídit hračku pouze za vlastní peníze). Věc dostane za odměnu, pokud bude mít uklizeno, bude prosit, poděkuje a „bude hodné“. „Ne – mám hraček dost.“ – mateřská škola

„Ne – máme málo peněz a šetříme,“ – mateřská škola „Ano, ale za vlastní peníze.“ – mateřská škola „Hračky ne, jen bonbony.“ – mateřská škola „Drahé jen na Vánoce.“ – 2. třída „Když jsou peníze.“ – 2. třída

Otázka č. 17 - Kdo ti nejčastěji něco koupí?

Otázkou jsem chtěla zjistit, kdo se nejčastěji stará o plnění dětských přání.

11 dětí uvedlo, že maminka. Dále se v devíti případech starají prarodiče,

přičemž babičky více než dědečkové. Tatínkové v 8 rodinách. Dále jsou to nevlastní otcové a kamarádi. 3 děti uvedly, že se rodiče a prarodiče střídají. „Tatínek – rozmazluje mě.“ – mateřská škola „Taťka – mamka je v práci.“ – 2. třída

Kdo ti nejčastěji něco koupí? 6

Různě 3

Dědeček

6

Babička

8

Otec

11

Matka 0

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

Otázka č. 18 - K jakým příležitostem se u vás doma dávají dárky?

Důvodem pro tuto otázku bylo zjistit, zda jsou děti navyklé na to, že dostávají

dárky, a také jak často je dostávají.

29

Nejčastěji jsou dárky dávány k tradičním příležitostem jako Vánoce (27 dětí),

narozeniny (20 dětí) a svátek (11 dětí). Z dalších možností jsou to pak Mikuláš, vysvědčení, za odměnu, ke svatému přijímání, Den matek, Velikonoce a bolestné.

Otázka č. 19 - Když dostaneš hodně peněz, co s nimi uděláš?

Smyslem otázky bylo zjistit, co by si děti přály, jak dalece dokáží myslet i na

druhé. Zde se také často promítnou aktuální potřeby celé rodiny, názory a chování rodičů a představa dětí o bohatství.

Nejvíce dětí by se rozhodlo, že peníze ušetří (8 respondentů). 6 by si za peníze

něco koupilo. 3 by si pořídily skutečné auto (ne hračku!) a 3 by nakoupily oblečení.

Dále by děti pozvaly kamarády „na něco dobrého“, pořídily nový mobil, sekačku,

zaplatily dovolenou a dárky pro blízké, nový počítač, minimotorku, dům s zahradou, modely aut a letadel, hračky. Dvě děti by věnovaly peníze na charitu a jedno by je rozdalo. 4 děti neví, co by s penězi dělaly.

„Ušetřím a pak levně nakoupím, aby ještě zbylo.“ – 2. třída „Koupím auto a pojedu na dovolenou.“ – 2. třída

„Šetřím, až budu dospělý, koupím si auto a dům.“ – 2. třída

4.6.2 Dotazník pro starší žáky

Respondenty v této části byli žáci 4., 6., 7. a 9. třídy základní školy.

Otázky 2 až 6 byly použity za účelem vytvoření si co možná nejvíce

objektivního pohledu na finanční stav rodiny respondenta. Nebudou tudíž zahrnuty do výsledků, ale budou vyhodnoceny společně, jelikož mají význam pro objektivní posouzení nároků žáků.

Jako první úkol dostali respondenti seřadit předložené hodnoty dle významu pro

jejich vlastní osobu. Získané informace jsem zpracovala pomocí přiřazení bodů ke každé položce. Hodnota s největším počtem bodů pak získala místo první

a s nejmenším počtem se pak umístila na místě patnáctém. Tímto způsobem jsem sestavila alespoň přibližný žebříček hodnot žáků 4., 6., 7. a 9. třídy.

30

Žebříček hodnot žáků jednotlivých tříd: 4. třída 1. Zdraví 2. Sebekázeň 3. Láska 4. – 5. Poctivost, Spravedlnost 6. Věrnost 7. Vlídnost a srdečnost 8. Odvaha 9. Samostatnost a výkonnost 10. Vzdělání 11. Respekt a úcta 12. Nesobeckost a citlivost 13. Oddanost 14. Úspěch 15. Peníze

6. třída 1. Zdraví 2. Láska 3. Vzdělání 4. Poctivost 5. Odvaha 6. Věrnost 7. Spravedlnost 8. Úspěch 9. Sebekázeň 10. Peníze 11. Vlídnost a srdečnost 12. – 13. Oddanost, Samostatnost a výkonnost 14. Nesobeckost a citlivost 15. Respekt a úcta

7. třída 1. Zdraví 2. Vzdělání 3. Spravedlnost 4. Věrnost 5. Peníze 6. Odvaha 7. Láska 8. Úspěch 9. Poctivost 10. Nesobeckost a citlivost 11. Oddanost 12. Vlídnost a srdečnost 13. – 14. Samostatnost a výkonnost, Respekt a úcta 15. Sebekázeň

9. třída 1. Zdraví 2. Láska 3. Spravedlnost 4. Úspěch 5. Vzdělání 6. Peníze 7. Věrnost 8. Poctivost 9. Respekt a úcta 10. Vlídnost a srdečnost 11. Odvaha 12. Nesobeckost a citlivost 13. Samostatnost a výkonnost 14. Sebekázeň 15. Oddanost

Otázka č. 1 - Jaké si myslíš, že jsou finanční poměry vaší rodiny?

Žáci měli pomocí Lickertovy škály vybrat z nabízených možností variantu, která

se nejvíce blíží pravdě. Děti vybíraly z možností Velmi dobré, Dobré, Průměrné, Horší, Špatné.

Z této otázky vyplynulo, že většina dotazovaných dětí si myslí, že jejich rodina

je po stránce finančního zabezpečení na tom Dobře. Takto odpovědělo 48,53 % všech dětí. Jako průměrný stav označilo 36,77 %. Pouhých 8,82 % dotázaných odpovědělo, že jejich finanční podmínky jsou Velmi dobré. Za Horší je pak považuje 5, 88 % dětí. 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0

Velmi dobrý Dobrý Průměrný Horší

4.třída

6.třída

7. třída

9. třída

31

Otázka č. 7 - Máš mobilní telefon? Pokud ano, je spíše moderní nebo starší a jak dlouho ho máš?

Účelem otázky nebylo zjistit, kolik žáků má mobilní telefon, ale kolik jich

telefon nemá. V dnešní době je mobilní telefon téměř neodlučitelnou součástí dětského

života. Výzkum prokázal, že drtivá většina dětí mobilní telefon má, tedy v 86,76 %. Moderní design má 47,06 %, z toho nejčastěji v 9. třídě. 30,88 % respondentů hodnotí svůj mobil jako starší a 8,82 % jako průměrný. Pouhých 13,24 % dotázaných mobilní

telefon nemá. Přičemž poměrné zastoupení ve třídách 4 až 7 je stejné. V deváté třídě mají mobil všichni dotázaní. 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0

3 7 2

3 7 3

5

6

4.třída

6.třída

5 3

Starší

2 1

13

8

7. třída

Nemá

Průměrn ý Moderní

9. třída

Otázka č. 8 - Kdo ti dává peníze na telefon a jakou částku?

Důvodem, pro tuto otázku bylo, abych zjistila, jak dalece rodiče financují

prostředky svých dětí. V tomto případě jde o kredit do telefonu, jelikož mobilní telefon se stal nedílnou součástí vybavení školní tašky.

86,44% dětí uvedlo, že kredit do telefonu platí rodiče, z toho je 6 dětí, které mají

paušál. Pěti dětem přispívají prarodiče. 7 dětí si kredit do telefonu hradí samy. Zbývající 3 získávají peníze jako dárek nebo od jiných příbuzných.

Nejčastější částkou, kterou děti dobijí telefon, je do 250 korun (37 dětí). 10 dětí

utratí za kredit 300 až 400 korun. 3 děti pak 500 korun.

32

Otázka č. 9 - Máš už vlastní účet v bance? Pokud ano, kdo ti jej zavedl a kdo ti dává na účet peníze?

Měla zmapovat, zda děti na základní škole vlastní bankovní účet. 65,15 % dětí

účet nemá. Ale nezanedbatelné číslo je 34,85 % těch, kteří účet mají. Přitom nejvíce

bankovní konto vlastní žáci šesté třídy, následuje devátý ročník, čtvrtý a uzavírá 7. třída se dvěma konty.

Bankovní konta zakládají nejčastěji rodiče a prarodiče, stejně tak se podílí na

ukládání peněz. Asi ve dvou případech se o částku na účtu starají děti samy, a to v 6. a 9. třídě.

„Účet mám, ale vybírat z něj můžu až v osmnácti.“ – 6. třída 12

4.třída 7

6.třída 7. třída

11 12

2

9. třída 1

2

3

4

5

6

Ano

12

6 0

Ne

7

8

9

10

11

12

13

14

15

Otázka č. 10 - Dostáváš od rodičů kapesné? Kolik na měsíc (týden)?

Účelem této otázky bylo zjistit, zda mají děti pravidelný přísun financí.

Zjistila jsem, že 61,19 % dětí kapesné dostává. 22,39 % ne a 7,46 % jen někdy.

Kapesné se nejčastěji objevuje v šesté třídě (16), devátá a sedmá třída se dělí o stejnou příčku (10 příjmů) a čtvrtá třída má nejméně možností – 5 dětí s kapesným.

Co se týká výše částek na měsíc, nejčastěji se objevuje hodnota 200 korun

v šesti případech, 100 a 250 korun vždy po třech. Výjimkou není ani měsíční částka 300 ve čtvrté třídě, nebo 400 a 500 v sedmé a deváté třídě.

Týdně se nejčastěji objevuje částka 5O Kč (v devíti případech), ale i 100 korun

není výjimkou (5x). Zcela ojedinělý případ je částka 300 korun na týden ve čtvrté třídě.

Jinak se dále kapesné vydává v hodnotách dvacet, třicet čtyřicet, padesát a devadesát

korun. Ve dvou případech (4. a 6. třída se peníze vydávají denně v hodnotě dvacet

33

a třicet korun. Jde o žáky čtvrté a šesté třídy. V šesti případech je kapesné možno získat jen podle potřeb nebo mimořádně.. třída.

„Od taťky ano – 100 na týden (když jsem u něj na 14 dní), od mamky ne.“ – 9. 8,96%

7,46% Ano Ne

22,39%

Někdy Aktuálně

61,19%

Otázka č. 11 - Kolik bys chtěl(a) dostávat na týden kapesného?

Záměrem bylo zjistit, jakou představu o svém kapesném mají děti.

Částky v hodnotě 20 – 100 Kč vedou s 56,72 %. 10,44 % by si představovalo

kapesné ve výši 150 – 300 na týden a 22,39 % dětí by chtělo 500 a více (zahrnuty částky 500, 1000, 2000, 5000 a 3x přes milion). 10,45 % dokonce uvedlo, že kapesné nepotřebuje.

„Je mi to jedno, zrovna šetřím.“ – 6. třída (částka byla oproti dostávanému

kapesnému snížena)

„Nekonečno.“ – 7. třída

„Nechci kapesné, chtěla bych si vydělávat, abych si o peníze nemusela říkat

rodičům.“ – 9. třída

„Klidně chci i menší kapesné. Moc neutratím a zbytek ušetřím.“ – 9. třída

Otázka č. 12 - Dávají ti rodiče i přídavky, které na tebe dostávají?

Naprostá většina dětí od rodičů nedostává přídavky – 85,29 %. 11,77 % je

dostává, ovšem v tom je zahrnuto i to, že peníze jsou ve formě kapesného nebo je 34

rodiče ukládají na bankovní účet. 2,94 % dostávají příspěvky podle potřeby, pokud jsou nutné velké nákupy nebo platby.

„Ne, to je jejich věc, do toho se jim nepletu.“ – 6. třída

Otázka č. 13 - Pokud rodiče požádáš, aby ti dali peníze, dostaneš je?

Cílem otázky bylo zjistit, zda jsou rodiče ochotni dát na požádání peníze.

Z odpovědí vyplynulo, že většinou ano. 69,23 % peníze dostane, pokud si o ně

řekne. Avšak z těchto odpovědí, kterých bylo celkem 45 pouze malá část (6) musí udat důvod, k čemu chce peníze použít. Ze čtvrté třídy to však nebyl ani jeden žák. 23,08 % peníze dostane jen někdy a 7,69 % vůbec.

Dvě děti dostanou peníze pouze tehdy, když mají ve škole dobré známky.

„Já jim nic neříkám, já nemám odvahu, protože mi je nedávají. Jen když vidím,

že dávají bráchovi, tak je chci taky, stejnou částku, aby to bylo spravedlivé.“ – 4. třída

23,08%

Ano Ne

7,69%

69,23%

Někdy

Otázka č. 14 - Na co peníze dostáváš?

Účelem bylo poznat, zda rodiče peníze vynakládají s konkrétním úmyslem.

Spolu pak s otázkou č. 15 lze poznat, na kolik děti poslechly své rodiče, nebo zda mají jinou představu o smysluplnosti vynakládání finančních prostředků.

Většina rodičů dává peníze proto, aby si děti koupily jídlo. Tak odpovědělo 20

dětí z 68. 17 pak dává dětem volnou ruku a peníze slouží na útratu. Další významnou kategorií je platba školních pomůcek (10). Následují nejrůznější důvody, pro které dítě

dostane peníze: jízdné pro dojíždějící, nákup oblečení, vlastní potřeba dětí, sladkosti,

35

vstupenky do kina a na bazén, kredit, kosmetika, platba kroužků, nákupy, kolotoče, pití, hračky, na spoření si do pokladničky.

Pouze 2 děti peníze nedostávají a dva neví, k jakému účelu je mají. „Ne na blbosti.“ – 6. třída

„Šetřím si na zbraň.“ – 9. třída

Otázka č. 15 - Co si za peníze kupuješ? Vyjmenuj.

Nejčastějším důvodem pro utrácení je jídlo, které si kupuje 27 dotázaných. Jídlo

zahrnuje nejčastěji párek v rohlíku, chipsy, hranolky, hamburgery, koblihy, loupáky a rohlíky.

23 dětí si kupuje sladkosti v podobě bonbonů, lízátek, oplatek a zmrzlin.Velký

počet dětí si kupuje oblečení a boty – 16 a školní potřeby – 15.Často se nakupují

časopisy (10 dětí), mezi uvedenými např. Kačer Donald, Hattrick. Na vlastní koníčky

vynakládá finance 8 dotázaných, jde o hokej, fotbal, stolní fotbal, PC, vojenské

vybavení. 6 dětí si kupuje pití (kofola a coca-cola), 5 kredit a 4 kredit do telefonu, hračky. Následují položky jako dárky, „capiny“. 4 žáci přiznali, že si kupují cigarety

a 5 používá peníze na vstupenky na festivaly, diskotéky a i alkohol na těchto akcích. Pouze 3 ze všech respondentů si peníze ušetří.

Otázka č. 16 - Šetříš si na něco? Pokud ano, na co?

Důvodem pro tuto otázku je možnost zjistit dětská přání a potřeby, na které děti

vynakládají, nebo mají v úmyslu vynaložit, své finance. vůbec.

Většina dětí si šetří. Kladně odpovědělo 53 dotázaných, 15 dětí si nespoří

Důvody pro spoření jsou skutečně nejrůznější. Naprosto však převažuje

zabezpečení vlastních koníčků. K takovým nákladům se pak řadí: PC, kolo, snowboard,

notebook, skateboard, kolečkové brusle, modely aut, hokejové vybavení, cestování, mp3 přehrávač, airsoftová zbraň, home studio, knihy, CD.

Dále vede mobil, příslušenství k němu a kredit (11x). Velká část dětí však spoří

také na nákup domácího mazlíčka nebo vybavení pro ně (8x). K takovým přáním patří pes, kůň, rybičky, zakrslý králík, klec pro křečka, velké akvárium nebo oblečení pro

36

psa. 9 dětí konkrétní důvod pro šetření nemá. 6 dětí šetří na Vánoce, pro rodinu a útratu na diskotéce. Jen 4 děti si šetří na dárky k svátkům a narozeninám. „Šetřím na vlastní pokoj u babičky.“ – 4.třída

„Oblečení, které se rodičům nelíbí a nekoupí mi ho.“ – 9. třída „Originální kožené boty s ocelovou špičkou.“ – 9. třída

6

4

11 Dárky

15

Mobil

6

Oblečení Koníčky

Mazlíček

Ano-nespec. Nešetří

9

Ostatní

19

8

Otázka č. 17 - Když potřebuješ pomůcky do školy nebo oblečení, koupí ti to rodiče

nebo si to musíš zaplatit sám/sama?

Výsledek této otázky by měl ukázat, zda jsou rodiče ochotni platit za

děti a ty tak mají jednoduchý přístup k věcem, za které nemusí platit.

V naprosté většině jsou ochotni platit za potřeby svých dětí rodiče.

Celkový poměr ze všech dotázaných činí 74,63 %. Překvapivě nejvíce z těchto rodičů

platí potřeby svých dětí rodiče žáků devátých tříd (14 dotázaných), U 4. a 6. třídy je to

shodně 13 dětí a v 7. třídě 10. Sami žáci si pak hradí své potřeby pouze v 5, 97 %. Jsou to dva žáci 6. a dva 7. třídy. 19,40 % žáků pak uvádí, že potřeby do školy i jiné jsou placeny od rodičů jen v některých případech, jindy si je musí hradit sami.

37

4. třída

3

0

6. třída

2

7. třída

2 2

9. třída

0

13

4

4

13

Různě Sám Rodiče

10 14

0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15

Otázka č. 18 - Dostáváš často dárky? K jakým příležitostem?

Tato otázka by měla osvětlit, zda jsou děti navyklé, že dostávají dárky (mohou

to být i praktické věci), aniž by k tomu měl být nějaký vážný důvod.

Příležitostí k dárkům je nejvíce na narozeniny. To ostatně potvrdil i výzkum,

kdy k narozeninám dostává dárky 56 dětí. Následují svátky (49) a Vánoce (42). 11 dětí dostane dárek za vysvědčení. 9 pak k Velikonocům nebo „jen tak“. 7 dětí si dárek

zaslouží nějakým úspěchem, zde jsou uvedeny dobré známky, fotbalové utkání, soutěž nebo vystoupení. Dalšími příležitostmi, ale pouze v jednom nebo dvou případech, jsou Mikuláš, Den dětí, Valentin, přijímací zkoušky, létečko, pozornost od návštěvy.

Čtyři děti uvedly, že dárky dostávají často. Tři vůbec a dvě pouze někdy. „Ano, dostávám jenom tak, že mě mají rodiče rádi.“ – 4. třída

Otázka č. 19 - Dáváš i ty někdy někomu dárky? Pokud ano, komu a k jakým

příležitostem?

Z odpovědí na tuto otázku lze usuzovat na schopnost dětí dělit se s druhými,

podělit se o radost a materiální věci.

Nejčastěji dávají děti dárky v rámci rodiny. 38 dětí uvedlo, že dává dárky

rodičům, prarodičům, tetám a strýcům apod. Další skupinou jsou pak přátelé

a kamarádi (24) a nakonec vlastní partner (3). Zajímavé je, že dva respondenti z této kategorie jsou ve 4. třídě a pouze jeden z třídy deváté.

Mezi příležitostmi k obdarování opět vedou narozeniny (48 respondentů)

a Vánoce (43 respondentů). Následuje svátek (29 respondentů). Dále se objevují

38

příležitosti jako Den matek, výročí, v nemoci, na udobření nebo „jen tak“. Co do četnosti se však tyto příležitosti počítají pouze na jeden nebo dva případy. Další 4 žáci

neuvedli důvod, kdy a komu dávají dárky, přitom ale obdarovávají. Tři nedávají dárky vůbec a tři jen někdy.

Otázka č. 20 - Co se musíš udělat, abys dostal(a), co chceš?

Účelem této otázky je zjistit, jaké „strategie“ využívají děti vůči svým rodičům,

aby dosáhly splnění svého požadavku.

Ve 24 případech se musí děti „chovat slušně“, „být hodný“ a „poslouchat“. U

18-ti dětí na rodiče platí, když mají dobré známky ve škole a v 11 rodinách se musí

„pěkně poprosit“. Vyskytují se však i případy, kdy je třeba uklízet a pomáhat (15 dětí), u 4 respondentů pak stačí „přemluvit“. Dalšími, méně častými, odpověďmi (pouze ve

dvou nebo jednom případě) jsou práce pro rodiče (týká se zaměstnání), našetřit si nebo „si o to říct“.

V jednom případě respondent nemusí udělat vůbec nic, čtyři dotázaní žádnou

taktiku nemají a ve třech případech respondentům nepomůže vůbec nic.

„Musím poprosit a smířit se s odpovědí, pokud nebude příznivá.“ – 9. třída „Trucovat a trvat na svém.“ – 9. třída

Otázka č. 21 - Chtějí rodiče vědět, na co peníze potřebuješ a co si kupuješ?

Důvodem pro tuto otázku je zjistit, zda rodiče své děti kontrolují. Z kontroly

rodičů lze také usoudit, do jaké míry se rodiče o své děti zajímají, nebo zda mají děti volnou ruku v nakládání s penězi.

Přesně 50 % dětí uvedlo, že rodiče zajímá, k čemu dítě peníze potřebuje a co si

za ně koupí. 30,88 % se však o tuto informaci nezajímá. 17,65 % se zeptá jen někdy a 1,47 % dětí neví, zda se rodiče zajímají. „Ano a to mě štve.“ – 4. třída

„Ne – věří, že si nekoupím cigarety.“ – 6. třída

„Ano – a většinou se jim nelíbí, co se dozví.“ – 9. třída „Kdyby to věděli, tak mi je nedávají.“ – 9. třída

39

1,47% 17,65% 50% 30,88%

Ano Ne

Někdy Nevím

Otázka č. 22 - Ptají se rodiče na Tvůj názor, když se chystají koupit něco velkého pro

celou rodinu? Pokud ano, co to bylo?

Záměrem bylo zjistit, zda jsou děti zapojovány do rozhovoru o větších

rodinných výdajích. Děti se tak mohou naučit, jak s penězi zacházet, učí se hledat

priority a naslouchat přáním druhých. Současně si navyknou vyslovit svůj vlastní názor a cvičí se v umění zdravého sebeprosazení.

Nadpoloviční většina (51,72 % respondentů) uvedla, že se rodiče na jejich názor

ptají. V 37,93 % děti nejsou přizvány k poradám a 6,90 % pouze někdy. 3,45 % dětí si na takovou možnost vůbec nevzpomíná.

Z odpovědí je patrné, že rodiče nechávají spolurozhodovat děti především

tehdy, když se jedná o nákup elektroniky. Tato kategorie je vskutku široká, zahrnuje

PC, televizi, DVD, domácí kino, rádio, digitální fotoaparát nebo i rotoped. Druhou

nejčastější odpovědí je nákup automobilu. Na názor se v takovém případě zeptá 14 ze 30-ti rodičů. Třetí nejčastěji zjišťovaný názor dětí se týká zařízení a vybavení

domácnosti, sem patří zařízení dětského pokoje, koupelny a kuchyně, nábytek, koberce, bazén, akvárium, sedací souprava a podlahy. Ve dvou případech se rodiče se svými dětmi radili o koupi nového domu, o dárcích a jednou o nákupu nových lyží a pyrotechnice na Silvestra.

40

0

4. třída

1

6. třída

0 0

4

Nevzpomíná Někdy Ne Ano

9

7

3

7. třída 9. třída

7

6

6

2 1

2

11 3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

Otázka č. 23 - Chodíš nakupovat s rodiči? Kde nejčastěji nakupujete?

Otázka byla položena proto, abych mohla zjistit, zda se děti zapojují do

rodinného nákupu a mají tak příležitost učit se návyky svých rodičů a přebírat jejich vzorce chování.

51 dětí uvedlo, že s rodiči nakupovat chodí. Pouze tři žáci z deváté třídy

nakupují s rodiči jen někdy a 8 dětí vůbec.

Co se týká druhu obchodů, kde rodina nakupuje, tak zcela jasně vedou

hypermarkety a obchodní centra jako Olympie a Vaňkovka (39 odpovědí). Do malých soukromých obchodů a samoobsluh chodí nakupovat 12 rodin. V jednom případě žák šesté třídy uvedl, že nakupuje sám.

„Nenakupujeme u Vietnamců.“ – 7. třída

Otázka č. 24 - Myslíš, že je potřeba mít hodně peněz? Pokud ano, proč jsou důležité?

Účelem této otázky bylo zjistit postoj dětí k penězům, zda jsou pro ně důležité

a k čemu je jich zapotřebí.

Odpověď ano byla stejně častá, jako odpověď ne. Obě získaly stejné

procentuelní zastoupení, tedy 38,10 %. 22,22 % dětí ve vlastnictví větší částky spatřuje výhodu pouze někdy. Jeden žák ze sedmé třídy si názor vytvořit nedokáže.

Důvody, pro které je dobré mít více peněz jsou různé: jídlo, bydlení a živobytí,

nákup oblečení, zlepšení životní úrovně a pohodlnější život, placení daní a splátek, jistota a zabezpečení, cestování, utrácení, drogy.

4 žáci si myslí, že láska a zdraví jsou důležitější. „Jsou důležité pro blaho celé rodiny.“ – 4. třída

41

„Bez peněz do hospody nelez.“ – 7. třída

„Pomáhají dělat člověka šťastným.“ – 9. třída

„Mám skoro vždy prázdné kapsy a nevadí mi to.“ – 9. třída

Otázka č. 25 - Když dostaneš hodně peněz, co s nimi uděláš?

Podle odpovědí lze usoudit, jakým směrem se ubírá myšlení o penězích.

Nejčastější odpovědí, a sice 39 respondentů, bylo spoření. Další velká skupina

(26 respondentů) uvedla, že peníze utratí. Z dalších odpovědí pak děti uvedly, že peníze použijí pro potřebu, k zábavě, splní si dávné přání, nechá si je nebo uloží na účet.

4.7. Shrnutí výzkumu 4.7.1 Mladší děti

Z výsledků výzkumného šetření lze soudit, že až na malé výjimky jsou

respondenti vcelku dobře finančně zabezpečeni. Při tomto hodnocení vycházím z výsledků otázek o bydlení, vlastnictví rodinného automobilu a počítače, a možností trávení volného času (dovolená). •

Děti nemají vytvořen vztah mezi prací a penězi.

Tento původní předpoklad lze považovat za správný, jelikož děti na otázku

„odkud se berou peníze“ většinou odpovídaly, že z peněženky, banky nebo trezoru. Pouze tři děti ze 33 odpověděly, že peníze bereme ze zaměstnání. Z toho je patrno, že děti jak ve školce, tak ve druhé třídě nemají dostatek informací o tom, že aby měla rodina co jíst, musí nejprve její členové pracovat, za práci pak dostanou peníze. •

Již v takto útlém věku (5až 8 let) mají vcelku lehký přístup k penězům.

I tuto myšlenku lze považovat za opodstatněnou. Již tím, že každé dítě i ve školce má

svou vlastní pokladničku, tedy místo, na které si ukládá své peníze. Tyto pak získává často místo dárku k narozeninám nebo ke svátku, případně jako „bolestné“. •

Děti nejsou schopny v tomto věku rozpoznat pravou hodnotu věci (není jim jasný vztah mezi výrobkem a výrobním procesem).

42

Výsledky šetření jsou v tomto ohledu poněkud rozporuplné. Děti sice bez problémů určily „drahou“ věc skutečně jako drahou, avšak důvody pro tento argument byly

rozdílné a v podstatě špatné. Rozhodující pro tento ranný věk dětí je především velikost a hmotnost předmětu. Je jim známo, že za takovou věc je třeba zaplatit víc peněz, ale

chybí důvod, proč tomu tak je. Nevidí souvislosti mezi nákupem materiálu, prací vynaloženou při výrobě a konečným výsledkem. •

Dětem se na požádání ve všem vyhoví, pokud chtějí koupit nějakou věc, dostanou ji, aniž by se o ni nějakým způsobem zasloužily.

Ani zde není výzkum jednoznačný. Pokud děti rodiče požádají, že by si něco přály, 38,46 % rodičů vyhoví. Avšak 50 % rodičů splnění dětského přání něčím podmiňuje.

Často to bývá chování, děti musí prosit a „přemlouvat“. Pouze jedno dítě uvedlo, že

musí poděkovat. Dá se tedy předpokládat, že pokud dítě objeví správnou cestu k rodičům, dosáhne na nich všeho.

4.7.2 Starší děti

Dle výsledků otázek 2 až 6, které se týkaly velikosti domu či bytu, vlastnictví rodinného automobilu a jeho stáří, vlastnictví počítače a možností trávení

volného času (dovolená), lze usoudit, že respondenti jsou vcelku dobře finančně zajištěni. •

Peníze budou v žebříčku hodnot žáků figurovat na prvních pěti místech.

Tento předpoklad byl dle provedeného šetření mylný. Ve 4. třídě jsou peníze až na

posledním místě. Ale s přibývajícím věkem nabývají na důležitosti a v žebříčku hodnot stoupají. Nejvýše jsou v 7. třídě, kdy se umístily na 5. místě. V 9. třídě však klesly o jeden stupeň níže. •

Žáci dostávají kapesné, které je neúměrně vysoké jejich potřebám.

Tato myšlenka byla správná vzhledem k získaným informacím. Z výzkumu vyplynulo,

že nejčastější částkou určenou na kapesné dětí je 100 až 250 korun měsíčně, avšak

vyskytují se i částky 300 až 500 korun. Pokud někdo dostává peníze na týden, částky se

pohybují nejčastěji od padesáti do sta korun. Dle mého soudu je tato částka pro žáky základní školy neúměrně vysoká, vzhledem k tomu, že veškeré náklady spojené s jejich

potřebami hradí rodiče (i v případě placení kreditu do mobilních telefonů). Nejčastěji 43

pak děti utrácí za hamburgery, chipsy a sladkosti, cocacolu a oblečení. Ale někteří přiznali, že peníze ušetří na páteční diskotéku a alkohol nebo cigarety. •

Žáci nejsou spokojeni s výší svého kapesného a považují je za nízké.

Žáci v rámci svých odpovědí potvrdily, že tomu tak skutečně je. 56,72 % dětí by si

týdně přálo kapesné od dvaceti do sta korun, 10,44 % dětí pak částku 150 až 300 korun. Jeden žák dokonce ve své výpovědi potvrdil můj osobní předpoklad, že pro děti je lepší

kapesné na týden, než na měsíc. Uvedl, že by si přál týdně tolik, co v konečném výsledku odpovídalo jeho příjmu za měsíc. •

Žáci nekontrolovaně zachází se svým kapesným.

Z výsledků vyplynulo, že tomu tak není, jelikož se rodiče o nákupy svých dětí zajímají

(v 50 %). Otázkou zůstává, do jaké míry se dozví pravdu, to ovšem nebylo účelem mého šetření. •

Žáci nejsou vedeni k tomu, aby si našetřili nějakou částku, za kterou by

si směli pořídit, co chtějí.

Z šetření vyšlo najevo, že 77,91 % dětí si šetří. Důvody pro šetření se opět liší. Své finance jsou děti ochotny věnovat na vlastní koníčky a sportovní vybavení, mobilní

telefon, pořízení domácího mazlíčka nebo oblečení. Avšak jen malá část dětí počítá s dárky.

•

Rodiče si za peníze „kupují“ poslušnost dětí.

Předpoklad je vcelku správný, i když výsledky nejsou zcela jednoznačné. Ve velké

míře je pro rodiče důležité nejen chování, ale i známky a úspěchy ve škole. Často si však rodiče platí i pomoc dětí v domácnosti a úklid. •

Rodiče nedávají svým dětem možnost vyjádřit se k rodinným aktivitám, za které je třeba zaplatit vysokou částku.

Podle výsledků dávají rodiče velmi často příležitost k vyjádření dětského názoru. 58,62 % dětí uvedlo, že se rodiče na jejich názor ptají, nebo alespoň někdy zeptali.

Výsledky získané výzkumem jsou velmi zajímavé a je třeba se nad nimi

zamyslet. Bohužel však v rámci bakalářské práce nebylo možno získat podrobnější informace o tomto tématu, které by byly schopny podat přesnější a ucelenější pohled dětí na peníze a jejich potřebnost. Proto je také možné, že některé výsledky nemají

obecně platnou hodnotu z důvodu malého počtu respondentů nebo omezeného prostoru pro získání hlubších znalostí problematiky.

44

Závěr Období dětství je nejdůležitější částí lidského života. Zde se pokládají základy

budoucí osobnosti dítěte a člověka jako takového. Dítě skrze pozorování

a napodobování přejímá postoje, názory a návyky svých rodičů a blízkých. Utváří si tak

vztah ke světu, společnosti a lidem, vyvíjí poznávací procesy a upevňuje si postoje

a hodnoty. Proto by se toto období života nemělo ponechat bez pomoci a rady. Je

žádoucí usměrňovat dětský vývoj takovým způsobem, aby z dítěte vyrostl člověk schopný vlastních názorů, který bude prospěšným členem lidské společnosti.

V bakalářské práci jsem se věnovala problematice peněz. Snažila jsem se

nastínit některé výchovné aspekty, které jsou důležité v životě dítěte. Rodiče často s nejlepšími úmysly zahrnují dítě pozorností, ale i materiálními věcmi. Nelze však dítěti

dopřát vše, po čem touží. Je třeba celkový vývoj usměrňovat a formovat tak, aby se děti staly lidmi ochotnými pomáhat, empatickými, vnímavými k potřebám druhých. Nelze

však očekávat, že se jimi stanou „přes noc“. K takovým schopnostem je třeba pečlivé výchovy, trpělivosti a pochopení pro dětské potřeby a přání.

Právě hospodaření s penězi je v současnosti jedním z nejzávažnějších témat,

která volají po vyřešení. To však nelze globalizovat do jednostranných pouček a rad.

Člověk je jedinečné individuum a jako s takovým se musí i pracovat. Která výchovná metoda se osvědčí u jednoho, nemusí mít naprosto žádný význam pro druhého. Jak říká profesor Matějček, k dětem se musí přistupovat „…taktně, s láskou a pochopením“.

A právě schopnost hospodařit s finančními prostředky je velmi dobrý vklad do

života. Pokusila jsem se nastínit některé oblasti problematiky financí v rodině a přinést náhled psychologů a vychovatelů na tuto problematiku.

Ve výzkumné části jsem chtěla zjistit, jak jsou dnešní děti obeznámeny s penězi

a jejich možnostmi využití. Dle výsledků šetření mají děti někdy až neuvěřitelně velké finanční možnosti. Avšak některé spojitosti, především vztah práce a výdělku, jim

nejsou zcela jasné, alespoň ve věku 5 až 8 let ne. Děti jsou navyklé, že veškeré potřeby jim hradí rodiče. Avšak přísun peněz je často podmíněn pomocí v domácnosti, dobrými

známkami a vhodným chováním, což by mělo být samozřejmostí a nebýt vynucováno finančními odměnami. Zajímavé také je, že některé představy dětí o bohatství jsou

zjevně ovlivněny současnou rodinnou situací. Z toho je zřejmé, jak nutnost kontrolovat před dětmi vlastní emoce ohledně peněz nabývá na významu.

45

Snažila jsem se na tuto problematiku pohlížet z praktického hlediska jako

budoucí vychovatel. Je více než jisté, že se budu muset v budoucnu potýkat právě

s touto problematikou vzhledem k mému studijnímu zaměření. A právě poznatky z této oblasti mi budou jistě v budoucnu velmi prospěšné.

46

Literatura Knižní prameny:

ALLEN, K., MAROTZ, L. Přehled vývoje dítěte od prenatálního období do 8 let. Praha : Portál 2002. 187 s. ISBN 80-7178-614-4

EYROVI, L. a R. Jak naučit děti hodnotám. Praha : Portál, 2000. 156 s. ISBN 80-7178-

360-9

GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno : Paido, 2000. 207 s. ISBN 8085931-79-6

GAVORA, P. Výzkumné metody v pedagogice. Brno : Paido, 1996. 130 s. ISBN 8085931-15-X

LANIADO, N. Děti a peníze. Praha : Portál, 2002. 118 s. ISBN 80-7178-671-3 MACEK, P. Adolescence. Praha : Portál, 1999. 207 s. ISBN 80-7178-348-X. MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. Praha : Avicenum, 1989. 335 s.

MERTIN, V. Na co se často ptáte: Ze zkušenosti dětského psychologa. Praha : Scientia,

2004. 178 s. ISBN 80-7183-318-9

ROGGE, J.U. Děti potřebují hranice. Praha : Portál, 1996. 131 s. ISBN 80-7178-088-X

SEVERE, S. Co dělat, aby se vaše děti správně chovaly. Praha : Portál, 2000. 195 s. ISBN 80-7178-368-4

VÁGNEROVÁ, M. Psychologie školního dítěte. Praha : Karolinum, 1997. 88 s. ISBN 80-7184-487-X

VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. Praha : Portál 2000. 522 s. ISBN 80-7178308-0

Internet:

BRÁZDILOVÁ, M. Potřebují děti peníze? [online]. Cit. 13. února 2006. Dostupný z WWW: http://www.rodina.cz/clanek1137.htp.

DANES, S. M., DUNRUD, T. Teaching Children Money Habits for Life [online]. c 2002. Cit. 9. března 2006. Dostupný z WWW:

http://www.extension.umn.edu/distribution/youthdevelopment/DA6116.html.

HNÍKOVÁ, E. Mami, kup mi mobil! [online]. Cit. 13. února 2006. Dostupný z WWW:

http://www.penize.cz/zpravy/306/mami-kup-mi-mobil/?IPD=1

47

MÁDROVÁ, M. Já to chci! II. [online]. Cit. 10. února 2006. Dostupný z WWW: http://www.mojedite.cz/article_detail.php.

PROCHASKA, C. K. About Money and Children [online]. Cit. 20. března 2005. Dostupný z WWW: http://ianrpubs.unl.edu.

48

Resumé Bakalářská práce pojednává o tom, jakou roli hrají peníze v životě rodiny

a jakým způsobem pak ovlivňuje i život dítěte. Také nabízí malý pohled do

psychického vývoje dítěte, bez jehož znalosti se dítěti nemůže dostat správného

vysvětlení o pojmu a funkci peněz. Současně předkládá k zamyšlení několik postupů, které doporučují psychologové, jak vnímat peníze jako hodnotu, jak s nimi zacházet ve

vztahu k věku dítěte. Objasňuje význam peněz v životě dítěte, hospodaření s penězi, spoření a integraci dětí do společenství rodiny. Ve výzkumné části se pak snaží o odhalení postojů dnešních dětí k penězům a jejich zkušenosti s nimi. Předkládá názory dětí ve věku 5 až 15 let. K výzkumu byly použity metody dotazníku

a strukturovaného rozhovoru. Z šetření vyplynulo, že děti jsou zvyklé mít určitou částku peněz pro vlastní použití a v případě potřeby dostanou od rodičů vše, co potřebují a o co si řeknou.

Summary This bachelor’s thesis discusses the role of money in the family life and the

influence of money on a child. Moreover, this thesis offers an insight into a mental

development of the child. Without this knowledge it would be impossible to explain the idea and function of money to the child properly. Some methods recommended by

psychologists; how to perceive money as a value and how to deal with them in relation to the age of the child. The thesis explains the role of money in the child’s life;

managing the finances, saving money and integration of children into the family.

Nevertheless, the research part of this thesis attempts to discover today’s children’s

attitudes to money and their own experience with money. Questionnaire and structured interview methods were used; children from 6 to 15 were questioned and their opinions

are discussed in the thesis. The result of the research is, that children are used to having

a certain amount of money for their own use and that they get from their parents everything they need and everything they ask for.

49

Přílohy Příloha č. 1: Dotazník pro starší děti

Příloha č. 2: Osnova pro strukturovaný rozhovor s mladšími dětmi

50

Příloha č. 1: Dotazník pro starší děti

Dotazník Dívka – chlapec

Věk

Přiřaď k následujícím hodnotám čísla podle toho, jak jsou pro tebe důležité. Jedničku bude mít nejdůležitější hodnota, patnáctku ta nejméně důležitá. Poctivost Odvaha Vzdělání Samostatnost a výkonnost Sebekázeň

Věrnost Oddanost Peníze Respekt a úcta Láska

Nesobeckost a citlivost Vlídnost a srdečnost Spravedlnost Úspěch Zdraví

1) Jaké si myslíš, že jsou finanční poměry vaší rodiny? Velmi dobré – Dobré – Průměrné – Horší – Špatné 2) Bydlíte v rodinném domě nebo v bytě? 3) Kolik pokojů má dům/byt? 4) Máte auto? Pokud ano, jak dlouho ho máte? 5) Máte počítač? Pokud ano, jak dlouho ho máte? 6) Jezdíte s rodiči na dovolenou? Pokud ano, jak často a kam nejvíce? 7) Máš mobilní telefon? Pokud ano, je spíše moderní nebo starší a jak dlouho ho máš? 8) Kdo ti dává peníze na telefon a jakou částku? 9) Máš už vlastní účet v bance? Pokud ano, kdo ti jej zavedl a kdo ti dává na účet peníze? 10) Dostáváš od rodičů kapesné? Kolik na měsíc (týden)? 51

11) Kolik bys chtěl(a) dostávat na týden kapesného? 12) Dávají ti rodiče i přídavky, které na tebe dostávají? 13) Pokud rodiče požádáš, aby ti dali peníze, dostaneš je? 14) Na co peníze dostáváš? 15) Co si za peníze kupuješ? Vyjmenuj. 16) Šetříš si na něco? Pokud ano, na co? 17) Když potřebuješ pomůcky do školy nebo oblečení, koupí ti to rodiče nebo si to musíš zaplatit sám/sama? 18) Dostáváš často dárky? K jakým příležitostem? 19) Dáváš i ty někdy někomu dárky? Pokud ano, komu a k jakým příležitostem? 20) Co musíš udělat, abys dostal(a), co chceš? 21) Chtějí rodiče vědět, na co peníze potřebuješ a co si kupuješ? 22) Ptají se rodiče na Tvůj názor, když se chystají koupit něco velkého pro celou rodinu? Pokud ano, co to bylo? 23) Chodíš nakupovat s rodiči? Kde nejčastěji nakupujete? 24) Myslíš, že je potřeba mít hodně peněz? Pokud ano, proč jsou důležité? 25) Když dostaneš hodně peněz, co s nimi uděláš? Děkuji za pravdivé vyplnění dotazníku.

52

Příloha č. 2: Osnova pro strukturovaný rozhovor s mladšími dětmi Dívka – chlapec

Věk

1) Bydlíte v rodinném domě nebo v bytě? 2) Máte auto (nové nebo staré)? Máte počítač? 3) Jezdíte s rodiči na dovolenou? Kam nejčastěji? 4) Máš už vlastní pokladničku? Máš v ní peníze? 5) Odkud se berou peníze? 6) Potřebujeme peníze? Proč? 7) Kde jsou peníze schované? Kde mají peníze rodiče? 8) Kdo má víc peněz, maminka nebo tatínek? 9) Co dělá s penězi maminka a co tatínek? 10) Když má někdo moc peněz, co s nimi udělá? 11) Co si za peníze můžeme koupit? 12) Dá se koupit všechno? Co se koupit nedá? 13) Chodíš s rodiči nakupovat? 14) Chceš si taky něco koupit? Co? Dostaneš to? 15) Co je dražší, auto nebo čokoláda? Proč? 16) Když chceš od rodičů hračku, dostaneš ji vždycky? 17) Kdo ti nejčastěji něco koupí? (Rodiče, prarodiče, někdo jiný, …) 18) K jakým příležitostem se u vás doma dávají dárky? 19) Když dostaneš hodně peněz, co s nimi uděláš?

53