MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra technické výchovy

Práce s technickými materiály na II. stupni ZŠ

Diplomová práce Brno 2007

Vypracovala:

Vedoucí diplomové práce:

Eva Adolfová

Mgr. Pavel Pecina Ph.D.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům

V Brně 19. 4. 2008

.............................................................

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Pavlu Pecinovi Ph.D. za odbornou pomoc, vstřícnost, cenné rady, připomínky a postřehy při vedení mé diplomové práce. Je mou milou povinností poděkovat svým rodičům a blízkým za morální i materiální podporu, které se mi po celou dobu studia dostávalo.

OBSAH ÚVOD

......................................................................................................................... 5

1

TECHNICKÁ VÝCHOVA NA ZÁKLÁDNÍ ŠKOLE .............................. 7

1.1

Technika, technická výchova, technické vzdělávání, technický úkol, technický materiál, technická tvořivost .......................................................... 7 Pracovní výchova, výchova k práci, pracovní vyučování ............................... 9 Didaktika, oborová didaktika ........................................................................ 10

1.2 1.3 2

SRUČNÝ POHDLED DO MINULOSTI A SOUČASNOSTI - předmětu „pracovní činnosti“ ...................................................................................... 12

2.1 2.2 2.3

Pohled do historie .......................................................................................... 12 Současnost ..................................................................................................... 14 Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, vzdělávací oblast „Člověk a svět práce“ .................................................................................... 14 Dobíhající programy ..................................................................................... 17

2.4 3

DIDAKTICKÉ ASPEKTY PRÁCE S TECHNICKÝMI MATERIÁLY NA 2. STUPNI ZŠ ...................................................................................... 20

3.1 3.2 3.3 3.4 3.5

Vyučovací metody ........................................................................................ 20 Didaktické prostředky ................................................................................... 23 Doporučená témata........................................................................................ 24 Bezpečnost a hygiena práce .......................................................................... 35 Příprava učitele na výuku práce s technickými materiály na 2. stupni ZŠ ... 38

4

VÝZKUMNÁ SONDA ................................................................................ 42

4.1 4.2 4.3

Hypotézy ....................................................................................................... 42 Výzkumné šetření.......................................................................................... 43 Závěr výzkumu.............................................................................................. 65

ZÁVĚR

....................................................................................................................... 66

RESUMÉ ....................................................................................................................... 68 SEZNAM LITERATURY ......................................................................................................... 69

PŘÍLOHY ...................................................................................................................... 71

ÚVOD Téma mé diplomové práce je práce s technickými materiály na II. stupni základní školy. Hlavním důvodem, proč jsem si vybrala právě tuto problematiku, je, že práce se dřevem je velice příjemná, rozšiřuje manuální zručnost, pomáhá rozvíjet fantazii, působí proti stresu, a při postupném opracovávání dřeva vznikají neuvěřitelná umělecká díla i z rukou žáků. Praktické činnosti a práce technického charakteru jsou do činností žáků zařazovány již od nejnižších ročníků základní školy. Vytváří se jimi vztah k technickým dovednostem jako je stříhání, ohýbání, lepení, rýsování apod. Žáci se seznamují i s běžnými materiály a jejich vlastnostmi. Práce s technickými materiály není jenom osvojení si základních vědomostí, dovedností a schopností, ale také propojení teorie s praxí a rozvíjení technického myšlení. Učitel svým povoláním a svým přístupem zasahuje do života žáků a ovlivňuje celou jejich osobnost. Cílem mé diplomové práce je zjistit, zda se na základních školách v Brně stále ještě vyučuje předmět „práce se dřevem“ nebo zda byl již nahrazen „informatikou“ (počítači). Práce je členěna do čtyř kapitol. První tři kapitoly jsou teoretické, čtvrtá kapitola vychází z výzkumného šetření. V první kapitole se zabývám předmětem technické výchovy a snažím se objasnit pojmy jako jsou například „technická výchova“, „technika“, „didaktika technických předmětů“ apod. V druhé kapitole se snažím napsat něco málo informací z historie technické výchovy, konkrétně jak si předmět technická výchova vedl v průběhu dějin a jak je na tom v současnosti. Jeho role na druhém stupni základních škol se hodně měnila, a proto si zaslouží naši pozornost. Kapitolu uzavírá nastínění situace na dnešních základních školách. Třetí kapitolu věnuji vymezení pojmů „vyučovací metoda“ a „didaktické prostředky“. Zabývám se tím, jak by měli učitelé v průběhu hodin postupovat, čemu věnovat pozornost a čeho si všímat. Uvádím i některé okruhy učiva, o kterých si myslím, že jsou pro výuku praktických činností (konkrétně při práci se dřevem) důležité a neměly by v hodinách technické výchovy chybět. Je to stručný přehled toho, jak by podle mého názoru měla hodina technické výchovy vypadat a čím by se měli 5

učitelé zabývat. Čtvrtou kapitolu je zaměřena na menší orientační výzkum, ve kterém budu zjišťovat, jak si technická výchova jako předmět vede na 2. stupni základních škol a zda se stále ještě vyučuje předmět dřevodílna (práce se dřevem), jaké učebnice jsou na školách

používány,

zda

jsou

učitelé

spokojeni

s vybavením,

výstavbou

a uspořádáním dřevodílen atd. V příloze uvádím několik příkladů výrobků, které by učitelé mohli zkusit s dětmi vyrábět. Jsou to výrobky, které žáci mohou použít jako dárky pro své blízké. Věřím, že jejich výroba a pocit, že jimi mohou někoho potěšit, jim budou přinášet větší radost a uspokojení než tradiční výrobky.

6

1

Technická výchova na základní škole Úvodem bych ráda vymezila základní pojmy jako technika, technická výchova,

pracovní výchova, technické materiály, didaktika technických předmětů, které budu v dalším textu užívat.

1.1

Technika,

technická

výchova,

technické

vzdělávání,

technický úkol, technický materiál, technická tvořivost Termín technika pochází ze slova „techné“, což ve starém Řecku znamenalo umění, mistrovství. Technikou rozumíme souhrn všech neustále se vyvíjejících prostředků, nástrojů, strojů, staveb, dopravních prostředků a energií, které člověk užívá k výrobě hmotných statků k uspokojování svých potřeb. (Škára, 1989) „Technika je cílevědomé, systematické a organizované vytváření, udržování a likvidace technických objektů – nástrojů, přístrojů, strojů, zařízení, konstrukcí, technologických komplexů atd., které jsou lidmi vytvářeny: 1.

k usnadňování lidských činností,

2.

k osvobozování lidí od činností,

3.

k rozšiřování přirozených lidských schopností

4.

k uspokojování osobních i společenských zájmů.“ 1

F. Mošna (1990) pod pojmem technika vidí nejen pracovní prostředek, ale také souhrn zkušeností, znalostí, způsobů a dovedností, které slouží jak k výrobě hmotných statků, tak k uspokojování lidských potřeb, ovládání přírody a usnadňování styku mezi lidmi. Termín technická výchova vznikl podle Friedmanna (2001), jako název aprobačního předmětu na pedagogických fakultách. Obsahuje v sobě technické vzdělávání (tedy proces osvojování potřebných technických vědomostí, dovedností a návyků), vytváření vztahu k technice a rozvoj tvořivého technického myšlení. 1

Ondráček, Janíček 1990 in: Škára, I. Technika a základní všeobecné vzdělání, 1996, s. 7.

7

Základní technické vzdělávání považuje za nedílnou součást základního všeobecného vzdělávání. U některých autorů se setkáváme i s názvem technologické vzdělání. „Technické práce jsou specifickým druhem žákovy učební aktivity, prostředkem technického vzdělávání a technické výchovy žáka ZŠ. Technický úkol je elementárním prostředkem technického vzdělávání a technické výchovy žáků základní školy.“ 2 Pokud si žák umí představit nebo vidí dosud neexistující výrobek v jeho konečné podobě, nazýváme tuto skutečnost technickou představivostí. Věda a technika nám umožňují lepší poznávání světa, přírodních jevů a vytvářejí předpoklady pro lepší život člověka. „Úkolem technické výchovy je osvojení potřebných technických vědomostí, dovedností a návyků, vytvoření potřebného vztahu k technice a rozvoj technického myšlení.“3 „Technické vzdělávání by mělo být koncipováno tak, aby základní vědomosti podtrhovaly pochopení významu vlastností materiálů, využívání energií a přírodních zdrojů, globální ochranu Země a kosmu, a aby se technického rozvoje používalo v souvislosti se sociálními a hospodářskými požadavky společnosti …“ 4 „V technické výchově se učitel nesmí soustřeďovat pouze na zlepšování dovedností práce s nástroji a zvyšování výkonnosti, ale spíše by se měl zaměřit na představivost a schopnosti žáků řešit problémy prostřednictvím strukturovaných problémových situací.“5 Technickou výchovou žáků základní školy Škára (1993) rozumí: součást všestranné výchovy žáků ZŠ, k níž technická výchova přispívá specifickými prvky, jimiž jsou zejména: a) přesnost jak v myšlení, tak i v praktické realizaci technické práce, tedy v přesné výrobě každé součástky i celého výrobku. Je důležité zdůraznit, že ve vyučování není důležité, kolik výrobků bude vyrobeno, ale výhradně to, co žák získá jako výsledek působení ve sféře vzdělávací a výchovné b) technologická kázeň, tj. dodržování předem vyvozených, logicky zdůvodněných technologických a pracovních postupů jako jednoho ze základních předpokladů úspěšnosti technické práce 2 3 4 5

Škára, I. Úvod do teorie vzdělávání a technické výchovy žáků základní školy, 1993, s. 13. Mošna, F. a kol. Didaktika základů techniky I., 1990, s. 171. Mošna, F. a kol. Didaktika základů techniky I., 1990, s. 172. Škára, I. Úvod do teorie vzdělávání a technické výchovy žáků základní školy, 1993, s. 22.

8

c) odpovědnost za správnost provedení každé dílčí pracovní operace, za vyrobení každé dílčí součástky i za úplnost a kvalitu výsledků celé práce, výrobku d) vědomí nezbytnosti dodržovat zásady hygieny a bezpečnosti práce, pořádku na pracovišti e) hospodárné zacházení s používanými materiály i s nářadím, s vlastní energií a časem f) vztah žáků k technickým činnostem, a jeho podněcování a rozvíjení

1.2

Pracovní výchova, výchova k práci, pracovní vyučování Již J. A. Komenský poukazoval na význam pracovní výchovy. Výchova ke kladnému vztahu k práci je jedním z hlavních úkolů pracovní

výchovy, kterou však nelze chápat izolovaně, ale v souvislosti s dalšími druhy výchovy. Pracovní výchovu považuje Mošna (1990), za významnou složku v systému výchovy, jejímž úkolem je vytvářet vztah k práci jako činnosti, která souvisí s existencí člověka. Výchovu k práci je nutno chápat obecně jako výchovu ke každé práci, nikoli pouze k té, která je nějakým způsobem spojena s manuální činností. „Pracovní výchova je složkou výchovy, jejím cílem je vychovávat úctu k práci.“6 Pod pojmem pracovní výchova rozumíme takovou výchovu, která směřuje k činnosti, která: a) směřuje bezprostředně k výrobě hmotných statků b) je ve službách rozvoje výrobních sil. V rámci výrobní práce se pak uplatňuje fyzická (manuální) práce jako její důležitý základ.

V pedagogických teoriích se však jasné vyznačení pracovní výchovy nevyskytuje. Lze však obecně říci, ze se pracovní výchovou se většinou rozuměla výchova k získání znalostí, dovedností a zručností, jež se týkají výrobní práce a to samozřejmě i s převažující složkou manuální. (Skalková, 1990) Cíle, koncepce, obsah, metody i organizace pracovní výchovy jsou závislé na rozvoji výrobních sil. Díky ní připravujeme člověka k účasti na výrobě … Je podmíněna a ovlivněna výrobními vztahy v dané společnosti. (Mojžíšek, 1979) 6

Kropáč, J. a Chráska, M. Výchova v obecně technických předmětech. 2004, s. 65.

9

„Pracovní výchova byla ve všech dobách v každém společenském zřízení chápána především jako výchova k práci, příprava pro praktický život.“ 7 Pracovní vyučování je předmět, při jehož vyučování se těsně prolínají duševní a fyzické činnosti a zároveň se využívá znalostí získaných v jiných předmětech, ale i zkušeností nabytých během života. (Škára, 1982) K. Iliáš: „V pracovním vyučování je velmi důležité rozvíjení samostatného myšlení žáků. Základem této činnosti musí být pracovní úlohy (zadání), řešené žáky formou konstruování a praktického zhotovování navrženého řešení.“8 Cílem práce se dřevem není jenom osvojení si základních vědomostí, dovedností a schopností, ale i propojení teorie s praxí a rozvíjení technického myšlení.

1.3

Didaktika, oborová didaktika Slovo didaktika je řeckého původu. „Didaskein“ znamená učit, vyučovat,

poučovat, jasně vykládat, dokazovat. J. A. Komenský (1592 – 1670) ve svém známém díle „Didaktika velká“ (1657) chápe didaktiku jako „všeobecné umění, jak naučit všechny všemu“.9 Didaktiku (obecnou didaktiku) vymezujeme Skalková (1990) jako teorii vzdělávání a vyučování, zabývající se problematikou vzdělávacích obsahů, která se zároveň se zabývá procesem, který je charakteristický činností učitele a žáků. Při němž si žáci tento obsah osvojují, tedy vyučováním a učením. Studuje obecné otázky obsahu vzdělávání i procesu vyučování a učení, které jsou společné všem předmětům. „Didaktiku lze považovat v širších souvislostech za teorii vzdělávání, v užším pojetí potom za teorii vyučování. Zkoumá podstatu vzdělávání a vyučování, jejich cíle a obsah, organizační formy, vyučovací zásady, metody, prostředky.“ 10 Didaktika se tedy

zabývá teorií vzdělání v obecné rovině. Existují však

i oborové či speciální didaktiky, které jsou s obecnou didaktikou ve vzájemném úzkém vztahu. Didaktika jim poskytuje obecný teoretický základ, z něhož mohou vycházet při rozvíjení specifické problematiky svého předmětu

7 8 9 10

Skalková, J. Obecná didaktika, 1999, s. 17. Škára, I. Úvod do teorie vzdělávání a technické výchovy žáků základní školy, 1993, s. 22. Skalková, J. Obecná didaktika, 1999, s. 13. Friedmann, Z. Didaktika technické výchovy, 2001, s. 5.

10

Speciální didaktiky se opírají o teoretický základ, přitom však nepřijímají jen určité teze obecné didaktiky jako hotové strukturní prvky. Oborová didaktika vznikla jako samostatná disciplína, která se může týkat všech vyučovacích předmětů nebo určitých předmětných oblastí. (Skalková, 2007) „Pěstování oborových didaktik předpokládá jak dobré znalosti v oboru pedagogiky a psychologie, tak také solidní znalosti příslušných vědních oborů, ke kterým se oborová didaktika vztahuje.“11 „Oborová didaktika je koordinující a integrující disciplína zaměřená na transformaci odborných poznatků do vyučovacího předmětu. Cílem je získat schopnosti a dovednosti úspěšně organizovat a řídit vyučovací proces v technických předmětech na základní škole.“12 „Kropáč a kol. 1996, považují za úkoly didaktiky technických předmětů:

zvyšovat efektivitu vyučovacího procesu v technických předmětech,

na základě výzkumů přizpůsobovat učivo, metody, formy a materiální prostředky požadavkům praxe na absolventy vzdělávání a současnému stavu vědeckého poznání,

pomáhat vytvářet speciální didaktiky (metodiky) jednotlivých technických předmětů.13

11 12 13

Skalková, J. Obecná didaktika, 1999, s. 18. Friedmann, Z. Didaktika technické výchovy, 2001, s. 5. Kropáč, J. 1996 in. Friedmann, Z. Didaktika technické výchovy, 2001, s. 24.

11

2

Stručný pohled do minulosti a současnosti předmětu „pracovní činnosti“

Pohled do historie První historické zmínky o pracovní výchově jsou doloženy již ve středověku. V tomto období se o ně zasloužil jeden z nejvýznamnějších mnišských řádů – benediktini . Hlavním heslem tohoto řádu bylo „modli se a pracuj“. Tento řád zdůrazňoval potřebu fyzické práce, kdy byla vyzdvihována i její výchovná cena. (Mošna, 1990) Ve 13. století vznikaly ve městech tzv. pokoutní a postranní školy, na kterých vyučovali řemeslníci a učitelé měšťanských škol. Tyto školy přizpůsobovaly svou činnost potřebám řemesel a obchodu. (Králíková, 1977) V době

reformace

byly

děti

vychovávány

k pracovitosti,

statečnosti

a vzájemnému bratrství. Ve výchovném systému J. A. Komenského zaujímá pracovní výchova důležité místo. Komenský doporučoval

rozvíjet praktické činnosti již

od útlého věku. Jedním z názorů Johna Locka je, že se má každý mladý gentleman seznámit s jedním nebo dvěma řemesly a ty prakticky provozovat (ne se s ní živit). Takováto činnost je podle něho vhodnou formou odpočinku. (Mošna, 1990) Významnou změnou v systému školství v českých zemích bylo zavedení povinné školní docházky, ke které došlo díky reformě Marie Terezie roku 1774. Škola triviální vyučovala kromě trivia (čtení, psaní, počítání) také náboženství. Škola hlavní měla kromě předmětů trivia připravovat k dalšímu studiu a poskytovat průpravu pro vojenskou službu pro řemeslníky a rolníky. (Veselá, 1992) Ustanovení o povinné školní docházce podnítilo iniciativu v rozvoji pracovní výchovy na školách. Velkou zásluhu má v této oblasti Kindermann Ferdinand. Ten chtěl u dětí vytvořit vztah k pracovní dovednosti a vychovat je k pracovitosti a píli. Spojuje vyučování s výrobou a výrobní praxí. Veškerá pracovní činnost je prováděná v rámci školy. Učí děti předení, tkaní, šití, pletení, práci se dřevem, pěstování bource morušového, včelařství, ovocnářství apod. (Králíková, 1977) Zákon o obecném školství z května 1869 (Zákon říšský navržen mistrem Hasnerem) zavádí do škol kromě jiného i ženské ruční práce s poučováním o domácím

12

hospodářství.

Velký význam pro české školství měl Gustav Adolf Lindner, který

usiloval o zavedení jak teoretického, tak i praktického vzdělání, poukazoval na velký etický význam práce. „Malým školským zákonem“ vydaným MŠoNO v roce 1922 byly zavedeny do výuky nové předměty jako ruční práce pro chlapce a domácí nauky pro dívky. „J. Dewey (1859 - 1852) zavedl do školy mnoho činností – šití, vaření, stavitelství, zahradnictví, tkalcovství, práce s papírem, lepenkou, ze dřeva, kůže, látky, příze, hlíny, písku, kovů, tedy skládání, řezání, měření, lití, modelování, kování, pilování, tiskařství, vázání knih, malování aj. – ovšem ne za účelem nabytí řemeslných dovedností nebo jako relaxace po intelektuální činnosti, ale jako východisko teoretického vzdělání.“ 14 Zajímavým pokusem i z hlediska výchovy byla Volná (socialistická) škola v Kladně, jíž založili Č. Janout a F. Náprstek v roce 1919. Škola byla založena na principech pracovní školy a pracovní výchova měla v jejích činnostech důležité postavení. Ve stejném duchu byla založena v roce 1922 také „Pokusná“ pracovní škola v Holešovicích. V meziválečném období se pracovní výchova dostala do učebních plánů lidových škol poskytujících základní vzdělávání. Pracovní výchova není už chápána jenom

jako

princip,

ale

jde

o

výchovu

určitých

praktických

manuálních

dovedností.Zákon z roku 1948 zavedl jednotnou základní devítiletou školu (ZDŠ). V učebním plánu byly zavedeny na 1. stupni ruční práce, s celkovou 58 hodinovou dotací. Na 2. stupni měly pouze dívky nauku o domácnosti a to 2 hodiny týdně v 6. a 9. ročníku. (Králíková, 1977) Největšího rozmachu a podpory se pracovnímu vyučování dostalo na konci 50. a počátku 60. let. (Mošna, 1990). „Nová vzdělávací soustava zavedla povinnou desetiletou školní docházku s osmiletou základní školou a dvěma roky povinné docházky na střední škole. Učební plán ZŠ ponechal ve všech ročnících vyučovací předmět pracovní vyučování na 2. stupni s dotací 2 hodin týdně. Pracovní vyučování se členilo do tří oblastí: technické práce, pěstitelské práce, specifická příprava dívek.“ 15 Zákonem o soustavě výchovy a vzdělávání z 15. prosince 1960 byl do vzdělávání opět zařazen předmět pracovní vyučování.

14 15

Mošna, F. a kol. Didaktika základů techniky I., 1990, s. 188. Veselá, Z. Antologie z dějin II. 1998, s. 9.

13

2.2

Současnost Vzdělávání v České republice upravuje zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním,

základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, tzv. školský zákon Cílem školství České republiky je vytvořit pro všechny žáky takové školní prostředí, které dokáže zajistit rozvoj jejich individuálních schopností. (zákon č. 561/2004 Sb.) Od 1. 9. 2007 se na všech základních školách zavedl tzv. rámcový vzdělávací program základního vzdělávání (RVP ZV), který je povinný pro 1.- 6. třídu. Ve třídách 7. – 9. jsou stále ještě platné dobíhající vzdělávací programy Základní škola, Obecná škola a Národní škola, podle kterých se žáci budou učit do ukončení 9. třídy.

2.3

Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, vzdělávací oblast „Člověk a svět práce“ Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání je kurikulárním

dokumentem, vymezujícím představy státu o zaměření, obsahu a výsledcích základního vzdělávání. Obsahová a strukturální návaznost je zajištěna prostřednictvím Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání a Rámcovým vzdělávacím programem pro střední vzdělávání. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání je podkladem pro tvorbu školních vzdělávacích programů pro základní vzdělávání.Tento program předpokládá volbu různých vzdělávacích postupů, odlišných metod a forem výuky. Pomocí školního vzdělávacího programu se škola řídí, ale jeho příprava je škole. Povinnost realizace začala školním rokem 2007/2008. RVP ZV umožňuje různé přístupy k základnímu vzdělávání žáků v souladu s jejich individuálními vzdělávacími potřebami. (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, 2005) Systém kurikulárních dokumentů Kurikulární dokumenty jsou vytvářeny ve dvou úrovních – státní a školní. „Státní úroveň v systému kurikulárních dokumentů představují Národní program vzdělávání a rámcové vzdělávací programy (dále jen RVP). Národní program vzdělávání vymezuje počáteční vzdělávání jako celek. RVP vymezují závazné rámce 14

vzdělávání pro jeho jednotlivé etapy – předškolní, základní a střední vzdělávání. Školní úroveň představují školní vzdělávací programy (dále jen ŠVP), podle nichž se uskutečňuje vzdělávání na jednotlivých školách.“ 16 ŠVP si vytváří každá škola podle zásad stanovených v příslušném RVP. Pro tvorbu ŠVP mohou školy využít tzv. Manuál pro tvorbu školních vzdělávacích programů (dále jen Manuál), který je vytvářen ke každému RVP. Manuál seznamuje s postupem tvorby ŠVP a uvádí způsoby zpracování jednotlivých částí ŠVP s konkrétními příklady.

Národní program rozvoje vzdělávání v ČR (Bílá kniha) „Za jeho tvorbu zodpovídá MŠMT. Vyjadřuje hlavní zásady kurikulární politiky státu a obecně závazné požadavky se všemi formulovanými cíli vzdělávání a výchovy“.17

Rámcové vzdělávací programy Rámcové vzdělávací programy vymezují požadavky pro jednotlivé stupně, obory vzdělávání a rámec pro návrh učebních plánů. Dále formulují pravidla pro tvorbu školních vzdělávacích programů (srov. Bílá kniha, 2001). RVP ZV je rozdělen do určitých vzdělávacích oblastí, které se skládají z jednoho určitého oboru a oborů jemu podobným. Technická výchova a práce se dřevem patří do vzdělávací oblasti „člověk a svět práce“, proto se budeme věnovat vymezení pouze této oblasti.

Charakteristika vzdělávací oblasti Oblast „člověk a svět práce“ se vyučuje ve všech ročnících základního vzdělávání, včetně víceletých středních škol. Zaměřuje se na praktické pracovní dovednosti a návyky. Je založena na tvůrčí myšlenkové spoluúčasti žáků. Vede žáky k získávání základních uživatelských dovedností v různých oborech lidské činnosti a přispívá k vytváření životní a profesní orientace žáků. Vychází z konkrétních životních situací, v nichž žáci přicházejí do přímého kontaktu s lidskou činností a technikou v jejich rozmanitých podobách a širších souvislostech. (RVP ZV, 2004)

16 17

Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, 2004, s. 1. Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, Bílá kniha, 2001, s. 37.

15

Na 1. stupni je rozdělena do čtyřech tematických okruhů, které jsou pro školu povinné. Tématické okruhy 1. stupně ZŠ: •

Práce s drobným materiálem

•

Konstrukční činnosti

•

Pěstitelské práce

•

Příprava pokrmů

Na 2. stupni je tato oblast rozdělena již do osmi tematických okruhů. Povinný je pouze tematický okruh Svět práce a z ostatních okruhů si škola vybírá minimálně dva tematické okruhy. Tématické okruhy 2. stupně ZŠ: •

Svět práce

•

Práce s technickými materiály

•

Design a konstruování

•

Pěstitelské práce a chovatelství

•

Provoz a údržba domácnosti

•

Příprava pokrmů

•

Práce s laboratorní technikou

•

Využití digitálních technologií

V průběhu těchto hodin se žáci učí pracovat s různými typy materiálů, seznamují se se základními pracovními dovednostmi a návyky. Učí se pracovat jak samostatně, tak i v týmu, sami svoji práci hodnotí a organizují. Žáci jsou neustále vedeni k dodržování zásad bezpečnosti a hygieny při práci.

Cílem této vzdělávací oblasti je vést žáky k: •

pozitivnímu vztahu k práci

•

osvojení si základních pracovních dovedností a návyků

•

vytrvalosti a soustavnosti

•

novému postoji a hodnotám ve vztahu k práci člověka, technice a životnímu prostředí

•

možnosti volby vlastního profesního zaměření 16

2.4

Dobíhající programy

a) vzdělávací program Základní škola Od 1. 9. 1996 je platný vzdělávací program ZŠ, který usiluje o to, aby žáci v průběhu devítileté školní docházky získali základy

všeobecného vzdělání.

Perspektivou programu je rozvíjet postupně se vyvíjející osobnost mladého člověka tak, aby byl schopen samostatně myslet a svobodně se rozhodovat, projevovat se jako demokratický občan a jednat v souladu s obecně uznávanými životními a mravními hodnotami. Hlavní záměry a směr pedagogického působení jsou určeny vzdělávacími cíli programu. Ty představují určitý „ideální“ stav, o jehož dosažení učitelé společně se žáky usilují. (Vzdělávací program Základní škola, 2003). Jedním ze základních okruhů kmenového učiva jsou i praktické činnosti. Ty umožňují žákům získávat vědomosti a pracovní dovednosti, které později využijí i v běžném životě. Patří k nim zejména ruční opracovávání různých materiálů, práce s elektrotechnikou, pěstitelské práce a práce v domácnosti. Vyučují se v 1. – 9. ročníku ZŠ v různé časové dotaci, o které je povinen rozhodnout ředitel školy, stejně tak jako o výběru jednotlivých témat učiva a o organizaci výuky. Třída může být pro větší bezpečnost a ochranu žáků rozdělena do skupin. Učivo je rozděleno do jednotlivých tematických celků (ve všech jsou obsaženy praktické činnosti), ze kterých si učitel může vybrat a rozhodnout, čemu bude věnovat pozornost.

Tematické celky praktických činností na 2. stupni ZŠ

práce s počítačem

pěstitelství

práce s technickými materiály (dřevo, kov, plast)

elektrotechnika kolem nás

provoz a údržba domácnosti

příprava pokrmů

17

b) vzdělávací program Obecná škola Tento program je používán od 1.9.1997 a pokrývá 1. - 9. ročník. Považuje za základ vzdělávání uplatňování takových přístupů ke každému dítěti, které poskytují bohaté možnosti pro rozvoj jeho osobnosti a uspořádání obsahové stránky (tj. učebních osnov) tak, aby se probíraná látka stala východiskem vzdělání. Jde o to, aby se dítě orientovalo ve světě a vydalo se dál na cestu jeho poznávání. Jejím hlavním úkolem, který má obecná škola naplňovat, je převést dítě pomocí hry k práci. Vytváří vlastnosti dětí, které jim pomůžou najít vlastní místo a roli ve společnosti. Škola je setkáním žáků s učiteli. Je součástí života rodin svých žáků, stejně tak i rodiny ovlivňují život školy. (Vzdělávací program Obecná škola, 1996).

c) vzdělávací program Občanská škola Dne 1. 9. 1996 vešel v platnost vzdělávací program Občanská škola. Tento program navazuje na program Obecná škola. Pracovní vyučování v tomto vzdělávacím programu je pouze volitelným předmětem a je tedy na typu školy, zda ho do výuky zařadí či ne. Každá škola je však povinna nabízet žákům alespoň 4 z volitelných předmětů, mezi které patří kromě jiného i „informační výchova, pěstitelská výchova, práce s textilem, umělecká řemeslná výchova, rýsování a technické kreslení, technická praktika, technická výchova, vedení domácnosti a příprava pokrmů, základní práce s počítačem ...“ 18

d) vzdělávací program Národní škola Od 1.9. 1997 je platný vzdělávací program Národní škola, který není příliš rozšířen.Pracují podle něj převážně malotřídní školy. Jde o pedagogický projekt, který vznikl na popud samotných učitelů. Cílem je být školou pro děti, přinášející dětem úspěch, radost, vůli se vzdělávat (Bartoňová 2005). Hlavní myšlenkou je projekt, vycházející ze zkušeností a praktických činností učitelů a umožňující změnu klimatu třídy. Respektuje dětství, výchovu a vzdělání směřuje k praktickému životu. Poskytuje žákům globální pohled na svět. Snahou je vytvoření svobodného, samostatně se rozhodujícího člověka. Program pro výuku neurčuje závaznou metodu nebo učebnici, ale za pomoci projektů klade důraz na dramatizaci. Žáci by si měli osvojit hlavní zásady a normy lidského jednání 18

Výzkumný ústav pedagogický v Praze. Vzdělávací program Občanská škola, 1996, s. 62

18

a chování, které by měly směřovat k občanské zodpovědnosti. Žáci by se měli aktivně podílet na vzdělávání, samostatně se projevovat, umět řešit a překonávat různé problémové situace. Program počítá s tím, že si školy budou sami dotvářet jeho podobu podle svých podmínek a budou při tom vycházet jak z názorů rodičů, tak z potřeb a přání dětí (Vzdělávací program Národní škola, 1997).

Pracovní výchova (6. - 7.ročník) V 6. ročníku by měla být výuka společná pro chlapce i dívky. Kmenovým učivem jsou zde pěstitelské práce a technické práce. V 7. ročníku se může výuka dle možností školy dělit na výuku dívek, které se učí kuchyňským dovednostem, a chlapců, kteří se učí základům technického kreslení a zpracovávání dřeva i kovů.

Technika (8. - 9. ročník) Jedním z cílů výuky předmětu „technika“ je u žáků osvojení si základů techniky a technického myšlení. Kmenovým učivem v 8. ročníku je fyzikální podstata jednotlivých technických zařízení, důležité technologické postupy, obsluha počítačů, technika a lidstvo. V 9. ročníku je to potom energie a její využití, důležité technologické postupy, optika, technika a lidstvo, obsluha osobních počítačů. (Vzdělávací program Národní škola, 1997)

19

3

Didaktické

aspekty

práce

s technickými

materiály na druhém stupni ZŠ

3.1

Vyučovací metody Pojmem vyučovací metoda je označován určitý způsob činností učitele a aktivit

žáků během vyučování, kterým jsou dosahovány stanovené výchovně vzdělávací cíle.

J. Maňák (1995, s. 34) klasifikuje základní metody výuky následovně: A) Metody z hlediska pramene poznání a typu poznatků – aspekt didaktický I. Metody slovní 1. monologické metody (např. vysvětlování, přednáška atd.) 2. dialogické metody (např. rozhovor, diskuse, dramatizace) 3. metody písemných prací (např. písemná cvičení, kompozice) 4. metody práce s učenicí, knihou, textovým materiálem II. Metody názorně demonstrační 1. pozorování předmětů a jevů 2. předvádění (předmětů, modelů, pokusů, činnosti) 3. demonstrace obrazů statických 4. projekce statická a dynamická III. Metody praktické 1. nácvik pohybových a pracovních dovedností 2. žákovské laborování 3. pracovní činnosti (v dílnách, na pozemku) 4. grafické a výtvarné činnosti B) Metody z hlediska aktivity a samostatnosti žáků – aspekt psychologický I.

Metody sdělovací

II.

Metody samostatné práce žáků

III.

Metody badatelské, výzkumné

20

C) Struktura metod z hlediska myšlenkových operací – aspekt logický I.

Postup srovnávací

II. Postup induktivní III. Postup deduktivní IV. Postup analyticko-syntetický D) Varianty metod z hlediska fází výchovně vzdělávacího procesu – aspekt procesuální I.

Metody motivační

II.

Metody expoziční

III.

Metody fixační

IV.

Metody diagnostické

V.

Metody aplikační

E) Varianty metod z hlediska výukových forem a prostředků – aspekt organizační I. Kombinace metod s vyučovacími formami II. Kombinace metod s vyučovacími pomůckami

„Mají-li výukové metody splnit očekávané požadavky, je třeba respektovat kritéria optimálního výběru metod výuky. Patří k nik zejména (J. K. Babanskij, 1981): 1. Zákonitosti výchovně vzdělávacího procesu a z nich vyplývající vyučovací zásady 2. Cíle a úkoly výuky 3. Obsah a metody dané vědy (oboru) a daného vyučovacího předmětu (tématu) 4. Učební možnosti žáků, jejich předpoklady: a) věkové (fyzické a psychické) b) úroveň jejich připravenosti (vzdělávací a výchovné) c) zvláštnosti třídního kolektivu 5. Zvláštnosti vnějších podmínek (geografických, pracovního prostředí apod.) 6. Předpoklady samých učitelů: a) předcházející zkušenosti b) úroveň teoretické i praktické přípravy c) schopnost ovládnout určité metody, resp. prostředky d) úroveň metodického mistrovství e) osobní vlastnosti“19

19

J. K. Bakinskij 1981 in Maňák, J. Nárys didaktiky, 1990, s. 35.

21

Během vyučovacího procesu se mohou některé vyučovací metody uplatňovat souběžně ve vzájemném propojení. Nejsou od sebe vzájemně odděleny a mohou se v průběhu vyučovací hodiny měnit. Při výuce technických předmětů je nutné zvolit si vyučovací metodu dle charakteru práce učitele a žáků. Nejčastěji je využíváno metod motivačních, expozičních, fixačních, diagnostických a aplikačních, názorně demonstračních, montážních a demontážních a v neposlední řadě možná nejvýznamnější metody a to metody praktické (nácvik pohybových a pracovních dovedností, pracovních činností ...). „Strukturální prvky technické výrobní práce žáků a jejich vztah k fázím vyučovacího procesu:“20 zadání technického úkolu – výrobku

motivace žáků

řešení úkolů výrobku - konstruování aplikace osvojených poznatků, - technologie expozice nových poznatků - organizace práce realizace úkolu - výroba výrobku

fixace učiva

Kontrola:

hodnocení a klasifikace žáků

- průběžná - výstupní

Tab. 1, I. Škára 1993, s. 24.

Úkolem motivační metody je vzbudit zájem žáků a motivovat je k určité činnosti. (Friedmann, 2001) U praktických metod je hlavním cílem praxe a práce žáků, přímý styk s předmětem a možnost manipulace s ním. Dílčí praktické metody mají společného jmenovatele, jímž jsou dovednosti. Nejsou však používány izolovaně,ale jsou doprovázeny předváděním, vysvětlováním nebo instruktáží. (Maňák, 1998) Instruktáž je kombinovaná metoda sestávající z vysvětlování, předvádění a vlastního nácviku činnosti. (Škára, 1993) Metodami expozičními seznamujeme žáka s poznatky z oblastí vědy a techniky (Friedmann, 2001). „Pro žáky mají skutečný životní význam pouze ty vědomosti, které umějí prakticky používat.“21

20 21

Škára, I. Úvod do teorie vzdělávání a technické výchovy žáků základní škol, 1993, s. 24. Skalková, J. Obecná didaktika, 1999, s. 139.

22

Metodami názorně demonstračních platí, že „lépe se věc naučíme, když ji sami děláme, než když jen posloucháme nebo se díváme“22, což je zejména v předmětech technických prací velice důležité. Fixační metody, kterými opakujeme probrané učivo a upevňujeme žákovy předešlé vědomosti a snažíme se, aby si jich co nevíce zapamatoval. Jde například o ústní či písemné opakování, besedu, rozhovor, experiment a mnohé další. Diagnostickými metodami prověřujeme žákovy znalosti. Jedná především o ústní či písemné zkoušení. Zjišťujeme především stupeň osvojení učiva, kvalitu vyjadřování, úroveň myšlení apod. Pomocí aplikačních metod praktikujeme osvojené teoretické znalosti v praxi.

3.2

Didaktické prostředky Didaktické prostředky přestavují důležitou didaktickou kategorii, která zahrnuje

všechny materiální předměty, které zajišťují, podmiňují a zefektivňují průběh vyučovacího procesu. Vedle materiálních prostředků, vybavení školy a učeben k nim také patří učební pomůcky. (Maňák, 1995) Přehled základních technických pomůcek dle J. Maňáka (1995, s. 50): 1. Skutečné předměty (přírodniny, preparáty, výrobky) 2. Modely (statické nebo dynamické) 3. Zobrazení: a) obrazy, symbolická zobrazení b) statická projekce (diaprojekce, epiprojekce, zpětná projekce) c) dynamická projekce (film, televize, video) 4. Zvukové pomůcky (hudební nástroje, gramofonové desky, magnetofonové pásky) 5. Dotykové pomůcky (reliéfové obrazy, slepecké písmo) 6. Literární pomůcky (učebnice, příručky, atlasy, texty) 7. Programy pro vyučovací automaty a pro počítače

22

Petty 1996, in Friedmann, Z. Didaktika technické výchovy, 2001, s. 46.

23

Kropáč a kol. (1996) považují za úkoly didaktiky technických předmětů: o zvyšovat efektivitu vyučovacího procesu v technických předmětech, o na základě výzkumů přizpůsobovat učivo, metody, formy a materiální prostředky požadavkům praxe na absolventy vzdělávání a současnému stavu vědeckého poznání, o pomáhat vytvářet speciální didaktiky (metodiky) jednotlivých technických předmětů.23

Při výuce technických předmětů se snažíme využít všech typů pomůcek, nejčastěji však používáme skutečné předměty, modely, obrazy a literární pomůcky. Skutečnými předměty informujeme žáky o celkovém vzhledu předmětu, jako je např. tvar, rozměry, barva, ale také o jejich funkci či významu. Modely používáme tehdy, pokud chceme žákům vysvětlit funkci objektů nebo u předmětů, jejichž velikost či složitost nám nedovoluje předvedení ve skutečném provedení. Nejčastěji využíváme modelů při vysvětlování motorů či složitých strojů. Bylo by dobré, kdyby obrazy popisující určité předměty či postupy používané při hodinách technické výchovy měli žáci neustále na očích. Proto by měly viset ve specializovaných učebnách či dílnách. Při výuce by též neměly chybět literární pomůcky v podobě různých výkresů, technických norem či tabulek.

3.3

Doporučená témata Je spousta věcí, které se dají o dřevě, jeho zpracování a opracovávání říct, ale

myslím si, že je dobré udělat si stručný seznam toho nejdůležitějšího, co žákům o dřevě sdělit. Co by si měli se dřevem vyzkoušet a co by o něm měli vědět. Proto jsem si dovolila vybrat témata, která se mi zdají být nejzajímavější a nejdůležitější. Důležité je, aby žáci získali ve vyučování kladný vztah k práci v dílnách a aby se nebáli objevovat vlastní schopnosti a dovednosti.

23

in Friedmann, Z. Didaktika technické výchovy, 2001, s. 24.

24

Seznam doporučených témat: A. Les – zdroj dřeva B. Nauka o dřevě C. Popis našich dřevin D. Opracovávání dřeva E. Spojování dřeva F. Zvýšení trvanlivosti dřeva

A.

Les – zdroj dřeva V této kapitole učiva je důležité žáky upozornit na to, co to vlastně les je, jaké

lesy se u nás vyskytují (jehličnaté, listnaté, smíšené) a jaké je jejich procentuální složení. Dále je třeba žákům vysvětlit, jaká se v něm vyskytují životní společenství rostlin a živočichů a taky to, že je naší součástí, bez které bychom nemohli žít. Také je nutné promluvit s žáky o tom, jak se k němu chovat, jak ho chránit či obnovovat a v neposlední řadě zdůraznit, že plní mnoho funkcí, z nichž jednou z nejdůležitějších je materiální základna dřeva jako technického materiálu (hospodářské lesy – umělá obnova porostů).

B.

Nauka o dřevě V této kapitole se budu zabývat fyzikálními a mechanickými vlastnostmi dřeva,

a také vadami dřeva.

a) Fyzikální vlastnosti dřeva Škára, 1996 uvádí, že mezi fyzikální vlastnosti patří ty vlastnosti, které lze zkoumat bez narušení chemického složení a celistvosti materiálu Mezi fyzikální vlastnosti dřeva kterými bych věnovala nejvíce prostoru, patří barva, vůně a kresba dřeva. Z ostatních jsou to např. vlhkost, hustota, tepelné, zvukové a elektrické

vlastnosti dřeva.

b) Mechanické vlastnosti Asi nejdůležitější je zmínit před žáky skutečnost, že mechanické vlastnosti jsou dány působením vnějších mechanických sil dřeva. Paří mezi ně pružnost, pevnost, tvrdost a houževnatost dřeva. V úvodu bych vymezila rozdělení dřeva podle tvrdosti a největší pozornost bych věnovala pevnosti dřeva. 25

Rozdělení dřeva podle tvrdosti: 1. měkká dřeva – smrk, borovice, jedle, lípa topol 2. tvrdá dřeva – buk, dub, javor, modřín, jilm 3. velmi tvrdá dřeva - jasan, habr

Pokud mluvíme o pevnosti různých druhů dřeva, je vhodné donést do výuky vzorník dřeva. Žáci si budou moci každé dřevo prohlédnout, případně zkusit jeho tvrdost a to buď nehtem u měkkých druhů dřev nebo pilkou u tvrdých dřev. Vzorník by neměl obsahovat velké množství dřevin, aby si je žáci lépe zapamatovali, měl by obsahovat především ty dřeviny, které budeme později používat v dřevodílně k výrobě různých výrobků (smrk, borovice, modřín, buk, dub, habr).

c) Vady dřeva Při probírání toho učiva bych se věnovala vysvětlení různých vad dřeva a ukázala žákům, jak poraněné dřevo vypadá, aby si ho dovedly lépe představit a sami později vadné dřevo poznali. „Vady dřeva lze vymezit jako odchylky v pravidelné stavbě dřeva“24 Mezi vady dřeva patří – suky, trhliny, vady tvaru kmene, vady stavby kmene, vady způsobené hmyzem, poraněním kmene či houbami.

C.

Popis našich dřevin V této kapitole se nabízí říct něco o vlastnostech a použití dřevin, které

se vyskytují v našich lesích. Ráda bych zde uvedla několik příkladů nejznámějších a nejpoužívanějších dřevin, tak jak je uvádí Pecina (2006). Smrk – se v našich lesích vyskytuje nejčastěji ze všech ostatních dřevin a to v 46%. Jeho kořeny jsou mělké, talířovité, proto trpí častými vývraty. Dobře se mu daří v chladnějších podhorských oblastech s velkou vlhkostí. Ze smrkových kmenů se vyrábí především výřezy polařské, stavební (střešní konstrukce, lešení, betonářské bednění, podlahovina, obklady, dveře, okna aj.), vláknina (výroba buničiny), dřevovláknité a dřevotřískové desky, dýhy na truhlářské překližky, lanovkové středy, dále také resonanční desky hudebních nástrojů atd. 24

Brumovský, Rada, 1991 in Pecina, P. a Pecina J. Materiály a technologie - dřevo, 2006, s. 26.

26

Borovice – její kořeny jsou hluboké, je velmi rozšířenou dřevinou s malými nároky (na podmínky). Z borovicových kmenů se vyrábějí nejvíce výřezy polařské (především pro truhlářské zpracování) a stavební (dveře, okna, obklady, schodiště, zábradlí, obklady). Používá se také na výrobu dýh, dřevovláknitých a dřevotřískových desek, dřevité vlny, buničiny. Modřín – pro své malé nároky roste i v chudých suchých půdách všech klimatických pásem. Vyžaduje však přístup světla a vzdušnou polohu. Využívá se (v truhlářství) pro stavební a nábytkové truhlářství (dveře, okna, schodiště, zábradlí, obklady, masivní nábytek, výrobu dýh a překližek), dále se používá také pro umělecké truhlářství. Buk – se u nás vyskytuje ve všech klimatických pásmech, ale dává přednost chladnějšímu podnebí. Jeho zakořenění závisí na půdě, ve které roste. Je citlivý na mráz a potřebuje spíše stín. Z buku se vyrábí především výřezy dýhárenské a pilařské pro nábytkové truhlářství, ale výborně se hodí také na výrobu ohýbaného nábytku. Dub – letní a zimní, každý z nich vyžaduje jiné podmínky pro svůj růst. Dub letní vyžaduje těžké a vlhké půdy, kdežto dub zimní snáší i sušší stráně. Oba však vyžadují velké množství světla. Z dubu se vyrábí především výřezy dýhárenské, pilařské pro stavební a nábytkové truhlářství, prahy, parkety a sortimenty na výrobu sudů.

D.

Opracovávání dřeva Dřevo se opracovává již od pravěku, jen se zdokonalily techniky výrobních

postupů a používané nástroje. V této kapitole je potřeba se nejprve věnovat teorii a říct, jaké nástroje používáme (ruční, elektrické, strojní), jak je správně používáme a na co je používáme. Před výrobou jakéhokoli výrobku v dřevodílně je nutné pořádně vysvětlit postup, zopakovat správné použití a pravidla bezpečnosti a práce s používanými nástroji.

I.

ruční nástroje a potřeby k obrábění dřeva Nástroje k ručnímu obrábění dřeva pracují malými řeznými rychlostmi

při přerušovaném řezu. Protože řezné odpory je nutné překonat lidskou silou, je na prvním místo kladena potřeba minimalizace řezných odporů.

Můžeme je rozdělit do čtyř skupin: 1. měřicí, rýsovací a kontrolní nářadí – skládací a svinovací metry, posuvná měřidla, pravítka, úhelníky, pokosníky, kružítka, tužky, rejsek, vodováhy a olovnice 27

2. upevňovací a lisovací nástroje – hoblice, svěráky, ztužidla, stahováky, pokosnice, ruční lisy a podstavce 3. obráběcí nářadí – nástroje pro sekání a štípání (sekery, klíny), pro řezání (pily), pro vrtání (vrtačky, nebozezy, kolovrátky), pro povrchovou úpravu (hoblíky, rašple, pilníky, škrabky a smirkové papíry) a pro zhotovení žlabů (kláda) 4. udržovací a pomocné nářadí – kladiva, paličky, šroubováky, kleště (Pecina, 2006) pomůcky pro měření a orýsování dřeva „Měření je porovnání délky nebo úhlu s odpovídajícím měřidlem. Orýsování je přenesení velikostí délkového rozměru nebo úhlu na polotovar. Orýsování je první úkon, který musíme provést, abychom mohli začít s opracováním dřeva.“ 25 Správné orýsování a naměření je velice důležité, protože kdybychom to neudělali správně a s rozvahou, mohli bychom zničit a znehodnotit nejen výrobek, který chceme vyrobit, ale i materiál, ze kterého ho chceme vyrobit. Ne nadarmo se říká: „dvakrát měř a jednou řež“ a v tomto případě to platí dvojnásob. upínání dřeva Pokud chceme se dřevem pracovat dobře a kvalitně, je třeba ho pořádně a kvalitně připevnit. Nejlépe nám k tomu slouží tzv. hoblice, což jsou speciálně upravené pracovní stoly určené pro práci se dřevem. Tento stůl má v sobě zabudované dva speciální svěráky (posuvné vozíky), vyvrtané díry (poděráky), speciální žlab na odkládání nástrojů a pracovní desku. Každý žák by měl mít nejlépe vlastní hoblici. Další možné upevnění „obrobku“ nám umožňují šroubové truhlářské svěrky, kterých by bylo potřeba do každé dřevodílny pořídit alespoň 6 nebo více. řezání dřeva Řezání dřeva řadíme mezi třískové obrábění dřeva, kdy je oddělovaná část dřeva (tříska) nepotřebná a považovaná za odpad. Pro řezání dřeva používáme pily různých druhů.

25

Pecina, P. a Pecina J. Materiály a technologie - dřevo, 2006, s. 62.

28

a) •

ruční pily ruční rámová pila – používáme ji na přímé, přesné a jemné řezání a na zhotovení truhlářských konstrukčních spojů

•

ocaska – tu používáme především k drobným pracím, nebo ke zhotovení tesařských spojů a k vyřezávání z velkoplošných materiálů

•

čepovka – je díky svému jemnému ozubení určena pro přesné, ale ne hluboké řezy, např. k přeřezávání čepů, kolíků a užších lišt

•

děrovka – díky pilovému listu, jehož konec je téměř špičatý, ji používáme pro vyřezávání přímočarých nebo obloukových řezů z předem navrtaných děr

•

lupénková lila - je speciální pila s velmi úzkým pilovým listem, který používáme pro vyřezávání tenkých dýh, destiček a překližek

Nesmírně důležité je žáky upozornit na správné zásady a správný postoj při řezání.

Zásady řezání: - pilový list musí být dobře naostřen - než začneme řezat, vhodně si polotovar orýsujeme - polotovar položíme na pracovní stůl tak, aby odřezávaná část volně přečnívala - pořádně ho připevníme - stojíme tak, abychom viděli rysku a pohyb pily – nezacláníme si - obrobek přidržujeme levou rukou, při prvních tazích máme nehet palce položený těsně vedle rysky - zařízneme pilu a uděláme zářez

Správný postoj při řezání : „Řez pily musí být kolmý na plochu přeřezávaného polotovaru. Pokud dořezáváme, je třeba zpomalit řezání a přidržet odřezávanou část, aby se spodní vlákna nezaštípla. Při řezání je třeba využívat pokud možno největší část pilového listu a řezat tedy přiměřeně dlouhými tahy. Pokud řežeme příliš krátkými tahy, pila nemá dostatečný výkon.“ 26

b) elektrické pily – elektrické kotoučové pily, pásové pily

26


29

vrtání dřeva Vrtání dřeva patří také do třískového obrábění dřeva. Vrtání dřeva můžeme provádět dvěma způsoby: A) ruční vrtání – provádíme pomocí kolovrátků (do kterých vkládáme vrtáky s jehlanovou stopkou) či

nebozezů, které používáme k ručnímu navrtávání děr

nebo pro vyvrtání děr do měkkého dřeva. B) elektrické

vrtání

–

provádíme

pomocí

elektrických

ručních

vrtaček

nebo elektrických stolních vrtaček.

Dnešní doba jde díky vývoji a výzkumu nestále kupředu a na trhu se objevuje stále větší množství nástrojů a výrobků. Sehnat v dnešní době kvalitní ruční vrtačku či akumulátorový vrtací šroubovák s nízkou finanční hodnotou není problém. Každá škola, která se chce obráběním dřeva opravdu zabývat nebo chce žákům umožnit práci s kvalitními nástroji, by si měla alespoň jednu pořídit. Je ale velice důležité vysvětlit žákům, jak s nástroji pracovat a několikrát zdůraznit hygienu a bezpečnost práce. Odborný dohled je u elektrického vrtání důležitý, žák nesmí vrtat bez dozoru odborného vedení. „Vrtáním zhotovujeme v materiálu kruhové otvory potřebných průměrů pomocí vrtáků.“ 27

Zásady vrtání „Před vrtáním si nejdříve na polotovaru vyznačíme střed otvoru. Poté materiál podložíme dřevem, abychom při vrtání nepoškodili pracovní stůl, vybereme vrták potřebné šířky a upneme ho do nástroje. Hrot vrtáku nasadíme na vyznačený střed otvoru. Vrtáme lehce, bez velkého tlaku. Pokud vrtáme průchozí otvor, vrtáme tak dlouho, dokud hrot nepronikne celou tloušťkou materiálu. Pokud vrtáme neprůchozí otvor, použijeme vrták s kovovou zarážkou nebo zarážku na elektrické ruční vrtačce. K vrtání přesných kolmých otvorů se používá elektrická ruční vrtačka upnutá ve stojanu nebo strojní vrtačka.“

28

27

Pecina, P. a Pecina J. Materiály a technologie - dřevo, 2006, s. 74. 28 Pecina, P. a Pecina J. Materiály a technologie - dřevo, 2006, s .74.

30

rašplování a pilování Rašplování i pilování řadíme taktéž do třískového obrábění dřeva. Rašple používáme k hrubšímu odebírání dřeva, kdy odebíráme větší vrstvu dřeva a tím nám vznikají větší piliny.

Podle hrubosti dělíme rašple na:: •

hrubé

•

polojemné

•

jemné

Podle tvaru je dělíme na: •

ploché

•

polokruhové

•

kruhové

Pilníky jsou určeny především k jemnějšímu opracovávání dřeva, kdy se ho snažíme vyhladit. Mají mnohem jemnější zuby, než rašple.

Podle tvaru je dělíme na: •

ploché

•

půlkruhové

•

kruhové

•

tříhranné

•

čtyřhranné

Správný postoj a zásady při rašplování a pilování: „Při rašplování držíme rašpli oběma rukama. Pravou rukou držíme násadu a levou rukou přitlačujeme rašpli k obráběné ploše. Dřevo rašplujeme šikmo přes směr vláken a zabíráme při pohybu vpřed. Při jemnějším obrábění používáme pilníky. Při pilování na pilník příliš netlačíme a snažíme se povrch dřeva co nejvíce vyhladit.“ 29

29


31

brusný papír Brusný papír používáme k ručnímu broušení či hladkému dobrušování a úpravě dřeva. K broušení ploch používáme brusný papír přidělaný na brusné kostce, což by měl být první výrobek, který by si žáci měli zkusit vyrobit. Naučí se na něm všechny úkony, které jsme zde již uvedly výše. „Brusné (smirkové) papíry jsou tvořeny brusnými zrny z granátu, korundu a karbidu, přilepenými na papír. Brusný papír se vyrábí v mnoha hrubostech, které jsou označeny čísly. Čím vyšší číslo, tím jednodušší povrch.“ 30 ostatní nástroje používané při práci se dřevem Do této skupiny patří: •

kladiva – používáme je k zatloukání hřebíků

•

šroubováky – používají se k zašroubovávání a vyšroubovávání šroubů

•

kleště – slouží nám k vytahování hřebíků

II.

dřevoobráběcí stroje Dřevoobráběcí stroje nám v dnešní době pomáhají usnadnit a urychlit práci

se dřevem. Řadíme je do třískového obrábění, protože při jejich používání nám vzniká odpad, který nazýváme třísky. Mezi dřevoobráběcí stroje, které by měla škola vlastnit, patří: elektrické přímočaré pily – pily, které jsou poměrně bezpečné a tudíž vhodné i pro používání žáky. Obráběcím nástrojem je jednostranně ozubený pilový list, který kmitá nahoru a dolu. Může mít různou šířku a hrubost zubů, podle toho, na jaký výrobek ji budeme používat. Na těchto pilách se dají vyřezávat i složitější výrobky, které nemají pouze rovné strany. stolní elektrické vrtačky (jednovřetenové svislé vrtačky) – přístroje na zhotovení děr, kdy žáci pouze přednastaví hloubku a šířku díry, upevní materiál a potom už posunují přítlačnou pákou.

30


32

III.

elektrické ruční přístroje pro práci se dřevem Dřevoobráběcí stroje nám v dnešní době pomáhají usnadnit a urychlit práci

se dřevem. Řadíme je do třískového obrábění, protože při jejich používání nám vzniká odpad, který nazýváme třísky.

elektrické ruční vrtačky - slouží k rychlému a snadnému zhotovení děr a otvorů různých velikostí či hloubek ruční elektrické brusky –taktéž by neměly chybět ve vybavení dřevodílny, protože nám velmi urychlí úpravu rovných ploch výrobků. Jsou určeny pro konečné broušení. Na obráběcí obdélníkovou plochu bývá upnut smirkový papír. tepelně lepící pistole - je možné je používat k lepení dřeva, ale pouze menších ploch, protože lepidlo na vzduchu rychle zasychá. Lepení tepelně lepící pistolí patří mezi rozebíratelné spoje, stačí je nahřát horkým vzduchem. Další výhodou je i to, že pokud se nám omylem dostane někam, kam nechceme, můžeme ho odstranit odškrábnutím pomocí nože. Tepelně lepící pistoli je třeba zapnout a nechat zahřát, teprve potom s ní můžeme začít pracovat. Lepidlo je zde nejprve ve formě tuhých tyčinek, které se zasouvají do zadní strany pistole a díky příkonu elektrické energie se nám přeměňují do lepivé formy. Abychom dosáhli kvalitního spoje, je třeba spoj předem vyčistit, odmastit a nejlépe i trochu zdrsnit.

E.

Spojování dřeva Spojováním dřeva se myslí připevnění několika jednotlivých kusů k sobě.

Spojovat dřevo můžeme několika způsoby.

Truhlářské konstrukční spoje Tento spoj se skládá ze dvou dílů – čep a rozpor. Jejich zhotovení je poměrně složité, proto ho doporučuji s žáky provádět jen v krajním případě.

Mechanické spojování dřeva a) hřebíkové spojování – používáme je v případě, že chceme dva díly spojit rychle. Aby spoj byl pevný, je třeba vybrat vhodný typ a počet hřebíků. Délku hřebíku vybíráme podle tloušťky přibíjeného materiálu. Tento spoj je rozebíratelný.

33

b) spojení vruty – spojení vruty je pevnější než spojení hřebíky, ale také o něco náročnější. Než začneme spojovat materiály k sobě, musíme pro většinu šroubů nejdříve vyvrtat díru, která nesmí být ani moc široká, ani příliš úzká, aby v ní mohl vrut dobře vyvrtat závit a perfektně držel. Vruty by se neměly nikdy zarážet kladivem, aby nedošlo k jejich poškození. Spoj vruty je spojem rozebíratelným. c) spojení šrouby – používáme tehdy, pokud má být spoj rozebíratelný a velmi namáhaný. d) kolíčky – jsou vhodné pro zhotovení pevného i rozebíratelného spoje. Pevnost spojení zajistíme až lepidlem. Povrch kolíčků je hladký nebo drážkovaný.

Lepení dřeva Lepení často používáme v kombinaci s dalšími technikami spojování dřeva. Tím dosahujeme větší pevnosti a nerozebíratelnosti spojení.

Některá lepší lepidla nám

zaručují pevnost spojení i bez použití dalších technik. Lepidlo nanášíme na obě lepené plochy a to buď štětcem nebo dávkovacími nástavci. Vrstva lepidla by měla být rovnoměrná, což se dá upravit stěrkou. Nyní bych uvedla některé výhody a nevýhody lepení, jak je uvádí Pecina (2006). Výhody lepení

je možné slepit dva kusy bez ohledu na jejich tloušťku

lez vytvořit spoje vodotěsné i plynotěsné

lepením se příliš nezvýší hmotnost lepené soustavy

lepením není narušena celistvost ani estetický vzhled dílů

Nevýhody lepení

je nutná velmi dobrá rovnost a čistota povrchu

lepením vytváříme nerozebíratelný spoj

maximální pevnosti spoje je docíleno po určité době

není možné lepit při nízkých teplotách

Zásady při lepení dřeva lepené plochy musí být dobře očištěné od nečistot a mastnoty nerovnost povrchu by neměla být větší než 2 mm povrch musíme dobře očistit od prachu povrch tvrdého dřeva je nutné vyrovnat opravdu pečlivě 34

F.

Zvýšení trvanlivosti dřeva Pro zvýšení trvanlivosti dřeva používáme různé druhy povrchových úprav, které

nám mohou sloužit i pro estetické účely. Před tím, než s povrchovou úpravou začneme, je třeba povrch materiálu důkladně očistit, zbavit ho starých nátěrů a skvrn. Teprve potom můžeme pokračovat v dalších úpravách. •

impregnace dřeva – je napuštění dřeva kapalnými látkami, zabraňujícími vsakovaní vody do dřeva a znemožňujícími život hmyzu a dřevokazným houbám. Impregnační látka vniká do hloubky max. 2 mm. Provádíme ji ponořením, máčením stříkáním či nátěrem.

•

nátěr dřeva – je to velmi tenká vrstva, která vytváří na povrchu dřeva tvrdý povlak určitých vlastností. Dřevo je možné lakovat bezbarvými, barevnými a matnými laky nebo mořidly. Při moření napouštíme dřevo mořidly různých vlastností a barev, čímž získáme zvýraznění kresby a změnu vzhledu. Nanášíme je buď štětcem nebo houbou.

•

napouštění přírodními a upravenými vosky – tím zvýrazníme přirozenou krásu dřeva a zároveň dřevo chráníme před špatnými vlivy prostředí.

3.4

Bezpečnost a hygiena práce Učitelé technických předmětů působí nejen na vytvoření předpokladů

hygienické a bezpečné práce při výuce, ale současně vychovávají ve svých žácích správný vztah k otázkám bezpečnosti a hygieny práce. Bezpečná práce je takový stav pracovních podmínek, který zabraňuje působení nebezpečných a škodlivých činitelů na jedince. Pracovní úraz je jakékoli poškození zdraví nebo smrt při plnění pracovního úkolu nebo v přímé souvislosti s ním. Školním úrazem je takový úraz, který se stal žákům při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním. Tím rozumíme pobyt ve škole od vstupu do odchodu, pobyt i mimo školu, je-li školou organizován (exkurze, zájezdy, atd.)

35

Místnost a vybavení školních dílen Místnost školních dílen musí splňovat požadavky bezpečnostní i hygienické, dané normami. U nových škol na správné provedení místností určených jako dílny dbá projektant, u starých budov to občas bývá problém, protože dílny jsou většinou umisťovány do nevyhovujících prostor (sklepní vlhké místnosti). Je třeba dbát i na přehlednost místnosti, protože žáci v dílnách pracují s nebezpečnými nástroji a nářadím a proto musí být pod neustálým dozorem. Nevýhodné jsou tudíž místnosti do tvaru L. Místnosti mají umožňovat rychlou evakuaci. Na stěnách mají byt tabulky zakazující kouření. Podlaha dílny má být z materiálu, který je špatným vodičem tepla, bezprašná a nekluzká. Dveře se musí otvírat z místnosti. Malba dílen by měla být světlá a hladká, okna by měla být zdvojená a otvíratelná, doporučuje se větrat o přestávkách. Teplota v dílně by se měla pohybovat kolem 18o C. Tělesa ústředního topení nesmějí zavazet a musí mít vhodný kryt. Osvětlení je nejvhodnější denní, tělesa umělého osvětlení mají být lehce čistitelná. Světlo má na stolky dopadat shora, zespodu a poněkud zleva dispozici má být umyvadlo s teplou i studenou vodou. Vzdálenost mezi stolky má být asi 0,9 m, mezi řadami asi 1,2 m. Výška čelistí svěráku má být po loket, má-li žák pěst pod bradou. Deska hoblice má být ve výši dlaně. Tyto podmínky mohou splňovat pouze pracovní stoly s výškou nastavitelnou pracovní deskou. Pracovní plochy nesmějí mít otřepy, trhliny a nesmějí se odštěpovat. Nedílnou součástí dílny je i nástěnná lékárnička, aby v případě úrazu mohla být poskytnuta 1. pomoc. Lékárnička by měla obsahovat tzv. „úrazový deník“, do kterého by měly být všechny i nepatrné úrazy zapsány.

Základní zásady protipožární ochrany Protipožární ochrana je důležitou součástí bezpečnosti a ochrany při práci. Ve školství je prováděna podle Směrnic o zajišťování a organizace požární ochrany. Ve školních dílnách je větší pravděpodobnost vzniku požáru než při běžné výuce, proto je požární prevenci v dílnách třeba věnovat větší pozornost. Dílny mají být vybaveny hasícím přístrojem či jinými hasícími pomůckami. Je třeba dbát i na to, aby v dílnách byly umístěny požární poplachové směrnice a požární řád. Kontrola hasících přístrojů musí být prováděna jedenkrát ročně.

36

V případě požáru se telefonuje na číslo 150 a uvedeme: •

adresu, kde hoři

•

co hoří

•

číslo telefonu, odkud je voláno

Hygiena a bezpečnost práce ve školních dílnách Na začátku každého školního roku žáky poučíme o pravidlech bezpečnosti a hygieny práce. Uděláme o tom záznam do třídní knihy a do žákovských knížek. Chybějící žáky poučíme dodatečně. Při probírání učiva upozorňujeme na možná nebezpečí úrazu. Prováděné operace předvádíme velmi důkladně a žáky necháme pracovat až po předvedení. Po žácích vyžaduje vhodné pracovní oblečení a pevnou pracovní obuv. Žáci by se neměli během vyučovací hodiny zbytečně bavit, rozptylovat se, neběhat, ale pohybovat se rozvážně a klidně. Žáci do dílen chodí ve vhodném oblečení a pevné obuvi. Po skončení práce žáci provedou úklid svého pracovního místa a celou dílnu uvedou do původního stavu. Mělo by se pracovat pouze s takovým nářadím a nástroji, které odpovídá daným normám. Musí být vhodné velikosti, tvaru, správně naostřeny, seřízeny, nasazeny a zaklínovány. I nepatrné závady by měl učitel odstraňovat ihned nebo by měl poškozené nářadí vyměnit. Nářadí musí mít hladké rukojeti zajištěné proti uvolnění. Práci volíme přiměřeně podle věku, obtížnosti a časové náročnosti. Nikdy nenecháváme žáky pracovat samostatně bez dozoru, ale pod přímým dohledem učitele. Je vhodné zajistit z řad studentů služby ve školních dílnách, které se spolu s vyučujícím podílí na organizaci hodiny. Učitel nesmí dílnu opustit ani o přestávce, pokud jsou v ní žáci nebo musí zajistit dozor nad žáky. V případě zranění žáka zapíšeme úraz do úrazové knížky a žáka pošleme v doprovodu dospělé osoby k lékaři. Učitel dílnu opouští jako poslední, překontroluje okna, světla, vodu a elektrické spotřebiče . (Kropáč, 1984)

37

Provozní řád Provozní řád obsahuje všeobecná pravidla, která mají složit k dosažení učebního cíle, k udržení pořádku a čistoty, k zachování dílenského inventáře a k zabránění úrazu při práci.31

3.5

-

je zakázáno odnášení pomůcek a nástrojů z dílen

-

při zjištění poškození nástrojů, přístrojů a jiných zařízení ihned hlásit učiteli

-

nedotýkat se za chodu pohyblivých součástí rukou, ani jinou částí těla

-

nedotýkat se neizolovaných vodičů

-

při práci ohrožující zrak používáme ochranné brýle

-

na pracovním stole máme pouze nářadí, které potřebujeme k dané práci

Příprava učitele na výuku práce s technickými materiály na 2. stupni ZŠ Příprava na hodinu by měla být pro učitele samozřejmostí, neboť vede

k efektivní činnosti při vyučovací hodině. Měla by být stručná, zároveň jasná a v písemné formě. Jejím hlavním cílem je promyšlení metod, postupů a použití pomůcek. Nesmíme zapomínat ani na zdůraznění bezpečnosti a hygieny práce. Učitel technické výchovy vybírá učivo podle vybavení dílen, hodinových dotací a také podle zájmů žáků. Učitel byl, je a snad i vždy bude rozhodujícím činitelem v oblasti výchovy a vzdělávání žáků. Každý učitel by měl být tvůrčí, vynalézavý, přizpůsobivý, měl by se stále vzdělávat a zdokonalovat ve svém oboru i v tom, jak působit na žáky, jak jim porozumět, jak rozvíjet jejich osobnost a to nejen ve vyučovacím procesu. Učitel svým povoláním a přístupem zasahuje a ovlivňuje život žáků i jejich osobnost. Praktické činnosti se žák většinou učí napodobováním ale i vlastní zkušeností. Mí-li být rozvíjena i žákova samostatnost, je třeba dbát na jeho aktivní účast při vyučování. Učitel v hodinách technické výchovy působí nejen jako rádce, ale i jako řídící osoba. Role učitele je zde důležitá a nenahraditelná. Záleží jen na učiteli, jakým směrem se bude činnost žáků ubírat.

31

Vintr, J. Technická praktika, 1992. s. 7.

38

„Výuka je tvořena společnou činností učitele a žáků. Činností učitele je vyučování, což je záměrné působení na žáky tak, aby si osvojili učivo, pochopili poznávanou skutečnost, rozvíjeli si své schopnosti a tím si utvářeli vlastní osobnost. Příprava učitelů se zabývá procesem učení a rozvojem porozumění pojmům, které vedou k žádoucím cílům.“ 32

Průběh hodiny technické výchovy dle Friedmanna (2001). 1. Organizační část příchod do šatny, zápis do třídní knihy, seznámení s obsahem a cílem vyučování 2. Úvod do nového učiva a přípravná činnost seznámení s materiálem, vlastnostmi, způsobem opracování, ukázka hotového výrobku, rozbor pracovního postupu 3. Instruktáž k práci výklad a praktická ukázka zhotovení výrobku, seznámení s bezpečným zacházením s nástroji, upozornění na chyby a nedostatky, zopakování správné terminologie a používání nástrojů 4. Vlastní práce žáků samostatná práce, kontrola učitelem 5. Závěrečná práce úklid pracoviště, zhodnocení práce

Obecně doporučovaný postup je rozdělen do následujících etap: 1. Vyjádření smyslu výuky, stanovení vyučovacích cílů – vychází z poznání cílů uváděných v učebních osnovách, tématického plánu, metodické příručky, z poznání učebnice a dalších zdrojů výuky. Pro konkretizaci cílů je dobré zvážit vliv vnějších a vnitřních podmínek, případně dalších okolností (např. likvidace mezery ve vědomostech). 2. Výběr obsahu učiva, vytváření poznatkových struktur – měli bychom se snažit vytvořit takové systémy poznatků a poznání, které by při minimálním množství poznatků byly cestou k poznání co nejstaršího okruhu jevů. Podmínkou je vhodná obecnost pojmů a vytváření struktur mezi poznatky. Učitel by tedy měl

32

Mošna, F. a kol. Didaktika základů techniky I., 1990, s. 13.

39

studovat návaznost nových poznatků na dřívější poznatky žáků a to, jak bude nové poznání rozvíjeno. 3. Volba organizační formy – výběr typu vyučovací hodiny a způsobu práce (samostatná, skupinová, kolektivní apod.) 4. Volba vyučovacích metod a materiálních prostředků – při tomto výběru hodně záleží na pedagogické zkušenosti učitele. Je třeba vycházet ze stanovených cílů. 5. Provedení písemné přípravy – písemná příprava učitele může zahrnovat zejména: Proč – cíle, smysl Co – obsah učiva Na základě čeho – návaznosti Pro koho – motivace Jak – metody Čím – materiální zajištění Kdy – časové možnosti Kolik – jak zajistit výsledky (Kropáč 1996, s. 78)

Ve skutečnosti je však učitel nucen přizpůsobit svůj původní plán novým skutečnostem, které mohou při hodině nastat. Po vyučovací hodině by měl učitel provést

porovnání skutečného průběhu hodiny s průběhem plánovaným. Důležité je

působit na celou osobnost žáka a propojovat teorii s praxí.

Průběh vyučovací jednotky Vyučování praktických činností se od vyučování obecných předmětů liší didaktickými metodami, i zde ale musíme dodržovat obecné pedagogické principy. Obecné pedagogické principy:

cílevědomost

soustavnost

aktivnost

názornost

uvědomělost

přiměřenost

jednotnost výchovného působení

40

Po příchodu učitele do vyučovací hodiny je třeba seznámit žáky s cílem hodiny a dostatečně je motivovat. Motivace je velice důležitá pro zapojení všech žáků do činnosti, které se chceme věnovat. Po důkladné motivaci názorně předvedeme jednotlivé pracovní postupy. Při výrobě jednoduchého výrobku předvedeme celý postup najednou. Při výrobě složitějšího výrobku předvádíme pracovní postup po krocích v průběhu vyučovací hodiny. Vždy důsledně dodržujeme princip názornosti. Po instruktáži následuje samotné zhotovení výrobku. Žáci si krok za krokem osvojují jednotlivé dovednosti podle pracovního postupu. Učitel v průběhu hodiny prochází mezi žáky a ty kontroluje, povzbuzuje, motivuje a v případě neúspěchu či dotazů jim pomáhá. Po zhotovení výrobku učitel výrobek ohodnotí.

41

4

Výzkumná sonda Výzkumná část diplomové práce je zaměřena na menší orientační výzkum

u učitelů praktických činností na 2. stupni ZŠ. Výzkum byl prováděn v náhodně vybraných základních školách na území města Brna. Dotazníky byly rozneseny do 35 základních škol v městě Brně, vyhodnoceno je jich ale pouze 25. 10 škol se totiž dotazníkem nechtělo zabývat, což samozřejmě chápeme. Většina učitelů byla velmi milá a s velkou ochotou a pochopením dotazník vyplnila, někteří učitelé se však na dotazník ani nepodívali.

Cílem práce bylo zjistit, zda se v dnešní době stále ještě vyučuje předmět „práce se dřevem“. „Vyučuje se v dnešní době předmět „práce se dřevem? Jaké je materiální vybavení učeben a spokojenost učitelů s vybavením a výstavbou dřevodílen?“ Těmito otázkami jsme se zabývali v empirické části této práce. Empirická část diplomové práce má charakter kvalitativního výzkumu. Z metodologického hlediska je tato část koncipována jako statistická (šetření výběrové). V rámci statistické procedury byla využita technika standardizovaného dotazníku. Data jsou zpracována pomocí univariační analýzy. Šetření bylo náhodné a bylo zpracováno z vyplněných dotazníků.

4.1

Hypotézy Na základě zkušeností z praxe jsme stanovili základní předpoklad výzkumu

(hypotézu) takto: H1:

„Předpokládáme, že v dnešní době byla práce s technickým materiálem (dřevem) nahrazena předmětem informatika.“

H2:

„Předpokládáme, že učitelé praktických činností na 2. stupni ZŠ nejsou příliš spokojeni s vybavením a výstavbou dřevodílen.“

42

4.2

Výzkumné šetření

Otázka číslo 1

Vyučujete na Vaší škole předmět: možná odpověď technická výchova praktické činnosti / pracovní činnosti informační technologie - informatika Tab. 2

počet odpovědí 6 16 10

Vyučujete na Vaší škole předmět:

19%

31%

50%

technická výchova

praktické činnosti / pracovní činnosti

informační technologie - informatika

Graf č. 1

Z odpovědí na tuto otázku vyplývá, že se i v dnešní době stále ještě vyučuje předmět praktické činnosti. Taktéž je zde vidět, že některé školy vyučují předmět informatika. Část škol volila možnost dvou odpovědí (praktické činnosti i informatika). Z toho vyplývá, že na některých školách se vyučuje více, než jeden z předmětů technického charakteru.

43

Otázka číslo 2

Jaká je hodinová dotace těchto předmětů týdně? možná odpověď 1 hodina 1 - 2 hodiny 2 hodiny 2 – 3 hodiny 3 a více hodin Tab. 3

počet odpovědí 14 6 2 0 3

Jaká je hodinová dotace těchto předmětů týdne? 16 14 12 10 8 6 4 2 0 1 hodina

1 - 2 hodiny

2 hodiny

2 – 3 hodiny

3 a více hodin

Graf č. 2

Z tohoto grafu vyplývá, že hodinová dotace předmětů technického zaměření je velmi malá. V nadpoloviční většině se vyučují pouze 1 hodinu týdně. Během jedné 45 minutové hodiny se toho opravdu nedá mnoho stihnout. Než se žáci přesunou do dřevodílen, učitel jim vysvětlí, co budou v dané hodině dělat, jaký je správný postup, než si žáci donesou správné nářadí, hodina je téměř u konce. Některé školy to řeší tak, že místo jedné jednohodinové udělají dvouhodinovou výuku jednou za čtrnáct dní.

44

Otázka číslo 3

Jaké používáte učebnice? možná odpověď Pracovní činnosti pro ZŠ Praktické činnosti pro 6. - 9. ročník ZŠ Technické práce pro 5. – 8. ročník ZŠ Pěstitelství pro 6. – 9. ročník žádné jiné Tab. 4

počet odpovědí 2 3 2 2 15 1

Jaké používáte učebnice? 16 14 Pracovní činnosti pro ZŠ

12

Praktické činnosti pro 6. - 9. ročník ZŠ

15

10

Technické práce pro 5. – 8. ročník ZŠ

8

Pěstitelství pro 6. – 9. ročník

6

žádné

4 2

jiné

2

3

2

2

1

0 počet odpovědí

Graf č. 3 Výzkum nám ukazuje, že na trhu je malé množství učebnic, které by školy mohly při výuce praktických činností používat. Může jít i o špatnou informovanost veřejnosti o nově vydaných učebnicích. Učitelé buď používají stále stejné, zastaralé učebnice, které se používaly již před dávnými lety, nebo jsou nuceni si témata připravovat sami, což zabere mnoho času. 45

Otázka číslo 4

Jakým okruhům věnujete největší pozornost? možná odpověď

počet odpovědí 12 6 4 5 5 6 1 1 2 4 2

dřevo plasty kovy informatika pěstitelství vaření a domácnost práce na pozemku ruční práce rodinná výchova elektrotechnika technické kreslení Tab. 5 Jakým okruhů

věnujete největší pozornost?

12

6

5

6

1

1

4 2

2

or m at ik a pě st va ite ře ls ní tv a í do m pr ác ác no e st na po ze m ku ru čn íp ro rá di ce nn á vý ch el ov ek a tr ot e ch te ch ni ka ni ck é kr es le ní

ko vy

5

in f

pl as ty

dř ev o

4

Graf č. 4

Většina škol volila více možností odpovědí než jednu. Z grafu je zřetelné, že práci se dřevem se věnují téměř všechny z dotázaných škol. Není zde uveden rozsah práce, takže nemůžeme posoudit, v jakém množství se práci se dřevem věnují. Důležité je, že pracovní činnosti stále tvoří součást školního vzdělávání. 46

Otázka číslo 5

Kde berete potřebný materiál - dřevo? možná odpověď


kupujeme sponzorství a dary odpad z různých výrobních dílen jinde (různě) nepoužíváme Tab. 6

Kde berete materiál?

28%

36%

8%

12%

16%

kupujeme

sponzorství a dary

odpad z různých výrobních dílen

jinde (různě)

nepoužíváme

Graf č. 5

Z grafu je patrné, že 36 % škol potřebný materiál kupuje. 28 % škol žádný materiál nepoužívá. Výjimkou není ani to, že školy žádají rodiče, přátele, členy rodiny a známé o sponzorské či jiné dary. 16 % dotázaných škol má určitou smlouvu s výrobními dílnami, které jim nepotřebné dřevo a části poškozeného nábytku dávají. Zbývajících 8 % škol získává materiál dle potřeby a momentální situace školy.

47

Otázka číslo 6

Na kolik korun přibližně přijde materiální vybavení 1 žáka ročně? možná odpověď

počet odpovědí 25 0 0 0

0 – 1000 Kč 1001 – 3000 Kč 3001 – 5000 Kč 5001 Kč a více Tab. 7

Na kolik korun přijde materiální vybavení jednoho žáka ročně? 25 20 15 10 5 0 0 – 1000 Kč

1001 – 3000 Kč

3001 – 5000 Kč

5001 Kč a více

Graf č. 6

Všechny školy se shodly na tom, že materiální vybavení žáka na rok je maximálně 1000 Kč. Některé školy tento údaj dokonce upřesnily a uvedly částku zhruba 250 Kč ročně. Nemohu posoudit, zda je to částka přiměřená, protože nemám k dispozici rozpočty škol.

Na další otázky odpovídaly pouze školy, které vyučují praktické činnosti – práce se dřevem. Celý dotazník vyplnilo z 25 dotázaných škol 17, což je více, než polovina dotázaných.

48

Otázka číslo 7

Jaké dřevo používáte nejčastěji? Možná odpověď


smrk borovice buk dub jiné Tab. 8

Jaké dřevo používáte nejčastěji?

9%

4%

57%

26% 4%

smrk

borovice

buk

dub

jiné

Graf č. 7

Některé školy používají více druhů dřeva než jen jeden. Jak ale můžeme vidět, nejvíce používaným druhem dřeva je smrk. Je to patrně tím, že smrk je jedním z nejlevnějších, nejběžněji dostupných a nejměkčích materiálů, ze kterého se dá vyrobit velké množství výrobků. Druhým často používaným materiálem je buk, což je tvrdší dřevo, a tak je zachována delší trvanlivost vyrobených výrobků. Na jedné škole je nejvíce požívaným materiálem překližka. Nejspíše to bude jedna z těch škol, která materiál získává z různých výrobních dílen nebo starého nepotřebného nábytku.

49

Otázka číslo 8

Potýkáte se s nedostatkem materiálu? možná odpověď

počet odpovědí 12 5

ano ne Tab. 9

Potýkáte se s nedostatkem materiálu?

29% 71%

Graf č. 8

Z grafu je jasně prokazatelné, že nadpoloviční většina dotázaných škol se potýká s nedostatkem materiálu. Pouhých 29 %, což je v našem případě 5 škol, je s materiálním vybavením dřevodílny spokojeno.

50

Otázka číslo 9

Kolik výrobků žáci během roku v průměru vyrobí? a) menší výroby (brousící kostka, háček, apod.) možná odpověď


0-2 3–4 5–6 7–8 9 a více Tab. 10

Kolik výrobků žáci během roku v průměru vyrobí? 6 5 4 3 2 1 0 0-2

3–4

5–6

7–8

9 a více

počet menších výrobků

Graf č. 9 Menší výrobky jsou u učitelů praktických činností poměrně v oblibě. Dají se zhotovit i během jedné vyučovací jednotky. Mezi tyto výrobky patří brousítko na tužky, háček, přívěšek na klíče, stojánek na ubrousky, podložka pod hrnec apod. Počet těchto výrobků je různý. Závisí na počtu vyučovacích hodin, na vybavení dřevodílny a v neposlední řadě také na šikovnosti a zručnosti žáků. Většina škol s žáky vyrábí v průměru 3 až 6 výrobků ročně. Najdou se však i takové školy, které jsou schopny s žáky vyrobit 7 a více takovýchto výrobků ročně. 51

b) větší výrobky (hračky, poličky, apod.) možná odpověď


0–1 2–3 4–5 6–7 8 a více Tab. 11

Kolik výrobků žáci během roku v průměru vyrobí? 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0 0–1

2–3

4–5

6–7

8 a více

počet větších výrobků

Graf č. 10

Zhotovení větších výrobků již není tak oblíbené, jejich výroba je totiž mnohem složitější a náročnější jak fyzicky, tak i psychicky. Žáci musejí mít dobře zvládnuté a zafixované základní práce se dřevem. Tyto výrobky jsou náročné i časově, a proto si jejich výrobu většina škol (vůbec) dovolit nemůže. Nadpoloviční většina škol větší výrobky vůbec nevyrábí nebo vyrobí pouze jeden takovýto výrobek. Čtyři školy vyrábí až 3 větší výrobky ročně. Dvě školy vyrábí 5 a dvě školy dokonce až 7 větších výrobků. To už je ale na úkor menších výrobků, kterých nevyrobí tolik. Je na učiteli pracovního vyučování, aby posoudil a rozhodl, zda žáci zvládnou vyrobit větší výrobky, nebo budou vyrábět více menších výrobků.

52

Otázka číslo 10

Kdo navrhuje výrobky? Možná odpověď pouze učitelé učitelé společně s žáky

počet odpovědí 9 8 Tab. 12

Kdo navrhuje výrobky?

47%

53%

pouze učitelé

učitelé společně s žáky

Graf č. 11

I když nadpoloviční většina učitelů navrhuje výrobky sama, je vidět, že většina učitelů je rozumná a přístupná novým věcem. Pokud přijde žák se zajímavým a vyrobitelným návrhem, nemají učitelé důvod ho odmítat. Tím by jen dosáhli toho, že by žákům praktické činnosti „znechutili“, což by rozhodně nebylo dobré. Žáci alespoň vyrobí, co se jim zrovna líbí a práce na takovýchto výrobcích je bude bavit víc, než něco, co vyrábět musí. Těm učitelům, kteří to dosud nedělají, bych doporučila, aby sami zadali žákům samostatnou práci (projekt), který by se týkal navrhnutí jejich vlastního výrobku. Tím učitel mimo jiné získá větší rozhled o tom, co by žáky bavilo vyrábět.

53

Otázka číslo 11

Kolik času věnujete (přibližně) výkladu učiva? Možná odpověď 0 – 5 minut 6 – 15 minut 16 – 25 minut 26 – 35 minut 36 – 45 minut

počet odpovědí 4 9 1 3 0 Tab. 13

Kolik času věnujete výkladu učiva? P o č e t š k o l

10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0 0– 5 minut

6 – 15 minut

16 – 25 minut

26 – 35 minut

36 – 45 minut

Graf č. 12

Většina respondentů věnuje výkladu učiva přibližně 6-10 minut. Čtyři školy výkladu teoretické části věnují minimální čas (asi 5 minut). Tři školy věnují výkladu učiva dokonce až 35 minut. Můžeme konstatovat, že učitelé věnují přípravě a teoretické části poměrně velkou část hodiny.

54

Otázka číslo 12

Kolik času trávíte (přibližně) v dřevodílně? Možná odpověď 0 – 15 minut 16 – 30 minut 31 – 45 minut 45 a více minut

počet odpovědí 1 1 4 11 Tab. 14

Kolik času trávíte v dřevodílně?

6%

6%

24%

64%

0 – 15 minut

16 – 30 minut

31 - 45 minut

45 a více minut

Graf č. 13

Z grafu vyplývá, že 64 % škol tráví v dřevodílně více než 45 minut času, z čeho můžeme vyčíst, že mívají dvě a více hodin po sobě následujících. Pouze dvě školy odpověděly, že v dřevodílně tráví maximálně 30 minut. Nejspíš to budou ty školy, které mají pouze 45-ti minutové vyučovací jednotky a více času zde tudíž trávit nemohou. Což je velká škoda, protože žáci během 30 minut toho mnoho vyrobit nestihnou.

55

Otázka číslo 13

Jaké máte pracovní stoly? možná odpověď dělané na míru posuvné, výškou nastavitelné dřevěné kovové jiné Tab. 15


Jaké máte pracovní stoly? 0%

18%

6%

35%

41%

dělané na míru

posuvné, výškou nastavitelné

dřevěné

kovové

jiné

Graf č. 14

Většina dotázaných škol má pracovní stoly v kombinaci kov a dřevo. Kovovou mají stoly konstrukci a dřevenou pracovní desku. Dělané stoly na míru nemá žádná škola. Ale Jedna škola, což tvoří 6 % má ve své dílně stoly s posuvnou výškou pracovního stolu. To by měly mít školy všechny, protože výška žáků během 5. a 9. ročníku je rozdílná. Stoly potom neodpovídají bezpečnosti práce.

56

Otázka číslo 14

Kolik žáků pracuje u jednoho stolu? možná odpověď každý žák má svůj vlastní stůl u jednoho stolu pracují dva žáci u jednoho stolu pracuje víc žáků než dva Tab. 16

počet odpovědí 12 5 0

Kolik žáků pracuje u jednoho stolu? 0%

29%

71%

každý žák má svůj vlastní stůl u jednoho stolu pracuje víc žáků než dva

u jednoho stolu pracují dva žáci

Graf č. 15

Z grafu je jasně prokazatelné, že téměř všechny školy mají dřevodílny vybaveny dostatečným počtem pracovních stolů. Pouze v 5 školách musejí u jednoho stolu pracovat dva žáci. Ale dvě z těchto škol napsaly, že jeden stůl má dvě pracovní místa, takže je to stejné, jako by u jednoho pracovního stolu byl každý žák sám. Z toho vyplývá, že téměř všechny školy jsou schopny zajistit svým žákům své vlastní pracovní místo.

57

Otázka číslo 15

Jaké nástroje a nářadí používáte? možná odpověď ruční elektrické stroje a zařízení žádné

počet odpovědí 16 8 4 1 Tab. 17

Jaké nástroje a nářadí používáte?

3%

14%

55%

28%

ruční

elektrické

stroje a zařízení

žádné

Graf č. 16

Ruční nástroje využívají všechny školy kromě jedné: Ta nepoužívá nástroje žádné, protože využívá stavebnici MERKUR a elektro-stavebnice. Některé školy, v našem případě 8, dovolují žákům pod dozorem učitele, používat i elektrické nářadí. Na některých školách jsou žákům k dispozici i velké stroje a zařízení jako jsou nůžky na plech a ohýbačka.

58

Otázka číslo 16

Má každý žák své vlastní nářadí? ano 16 16 7 13 11 16 7 3

možná odpověď pilka pilník, rašple hoblík kladívko dláto metr, jiné měřidlo nebozez jiné

ne 1 1 9 4 6 1 9 14

Tab. 18

Má každý žák své vlastní nářadí?

p o č e t

18 16 14 12 10 8 6 4 2 0 pilka

pilník, rašple

hoblík

kladívko

ano

dláto

metr, jiné nebozez měřidlo

jiné

ne

Graf č. 17

Všechny školy kromě jedné umožňují žákům využívat svůj vlastní pilník, rašpli, pilku a metr. Vlastní kladívko mají žáci ve 13 školách. Dostatečné množství dlát mají žáci v 11 školách. Pracovat součastně s hoblíkem nebo nebozezem mohou žáci pouze v 7 školách. Tři školy nabízejí žákům i jiné ruční nářadí (gumové paličky, dlátka, šroubováky ...).

59

Otázka číslo 17

Je nářadí pravidelně přezkušováno a broušeno? možná odpověď


ano ne Tab. 19

Je nářadí pravidelně přezkušováno?

41%

59%

ano

ne

Graf č. 18

V 59 % dotázaných škol je nářadí pravidelně přezkušováno. Dělají to většinou učitelé pracovních činností sami tehdy, když je to potřeba. Pokud je nářadí „tupé“, tak ho nabrousí. Většina školy by potřebovala koupit nářadí úplně nové, ale na to školy nemají dostatečné finanční prostředky.

60

Otázka číslo 18

Které z ručních nářadí používáte nejčastěji? možná odpověď


pilka pilník, rašple metr, jiné měřidlo jiné (kladívko) žádné Tab. 20

Které z ručních nářadí používáte nejčastěji? 3%

3%

3%

45%

45%

pilka

pilník, rašple

metr, jiné měřidlo

jiné (kladívko)

žádné

Graf č. 19

Z grafu je zcela jasné, že k nejvíce používaným nástrojům patří pilka, pilník a rašple. Jsou to základní nástroje, jejichž používání by měli zvládnout a osvojit si všichni žáci.

61

Otázka číslo 19

Který z elektrických přístrojů používáte nejčastěji? možná odpověď akumulační vrtačka elektrická vrtačka sloupová vrtačka přímočará pila bruska nepoužíváme Tab. 21

počet odpovědí 5 4 3 1 3 9

Který z elektrických přístrojů používáte nejčasteji?

20%

36%

16%

12%

akumulační vrtačka

elektrická vrtačka

4%

12%

sloupová vrtačka

přímočará pila

bruska

nepoužíváme

Graf č. 20 Z grafu můžeme vyčíst, že 36 % učitelů žákům elektrické přístroje používat nedovoluje. Důvodem může být i to, že škola žádné takovéto přístroje nevlastní. Ty školy, které je mají, žákům jejich používání umožňují. Používat je však mohou pouze pod dohledem učitele či jiného odborného vedení. K nejvíce používaným elektrickým přístrojům patří akumulační vrtačka, která má tu výhodu, že není poháněna elektrickým proudem. Dalším hodně používaný nástrojem je elektrická vrtačka a sloupová vrtačka. V neposlední řadě jsou to i brusky, které školy často využívají. Jedna škola umožňuje žákům používat dokonce i přímočarou pilu.

62

Otázka číslo 20

Jste spokojeni s vybavením, uspořádáním a výstavbou dřevodílny? možná odpověď


ano ne Tab. 22

Jste spokojeni s výbavením, uspořádáním a výstavbou dřevodílny?

35%

65%

ano

ne

Graf č. 21

Můžeme konstatovat, že 65 % dotázaných škol je s vybavením školní dřevodílny, stejně tak jako s jeho uspořádáním a výstavbou nespokojeno. Důvodem může být nedostatek finančních prostředků, staré nevhodně řešené místnosti, které by se jen velice těžko předělávaly na nové a moderní. Někteří učitelé si myslí, že v budoucnu se bude muset předmět dřevodílny úplně zrušit, protože uspořádání a vybavení speciálních učeben nebudou odpovídat hygienickým podmínkám Evropské unie.

63

Otázka číslo 21

Čím byste Vaši dřevodílnu ještě vylepšili? Tato otázka byla otázkou otevřenou a souvisí s předchozí otázkou. Většina škol napsala, že by potřebovala více materiálu, nové nářadí a některé stroje. Jedná se především o stroje, které by učitelé mohli používat pro přípravu materiálu (soustruh na dřevo, protahovačka, elektrický hoblík, kotoučová pila atd.) Někteří učitelé vidí problém i v pracovních stolech. Chtěli by stoly nové v podobě hoblice s upínacími vozíky a poděráky. Dalším problémem je nedostatek kvalitního nářadí. Učitelé si stěžují na nevyhovující, nepravidelně revidované nářadí a jeho nedostatečný počet.

Otázka číslo 22

Co byste změnili ve výuce? Většina učitelů by nejraději změnila celou koncepci výuky a zvýšila počet vyučovacích hodin na 2 hodiny týdně a to ve všech ročnících. Dalším návrhem je snížení počtu žáků na 10 a zlepšení celkového uspořádání dřevodílen, stejně tak jako zvětšení celkového prostoru. Učitelé by si přáli, aby každý žák měl své vlastní nářadí, nejlépe celou sadu přímo u sebe. V současné době je nářadí skladováno ve společných skříních, každý druh v jiné skříni různě uspořádané po celém obvodu místnosti. Nesmíme zapomínat na to, že je potřeba někde skladovat materiál. Na to je potřeba další místnost, kterou školy většinou k dispozici nemají. Učitelé jsou nuceni materiál skladovat ve stejné místnosti, kde žáci pracují. Z tohoto důvodu se setkáváme s nedostatkem prostoru i materiálu.

64

4.3

Závěr výzkumu Z tohoto výzkumu vyplývá, že se dřevodílny v náhodně vybraných brněnských

školách stále ještě vyučují, v některých školách však byly zcela nahrazeny výukou informatiky. Tuto skutečnost považuji za velkou škodu, protože žáci těchto škol jsou ochuzeni o rozvoj manuální zručnosti a fantazie, což v mnoha případech může ovlivnit volbu jejich povolání. Školy, které stále ještě dřevodílny vyučují, se potýkají s velkým nedostatkem materiálu, s nedostačujícím vybavením a uspořádáním dřevodílen. Někteří učitelé praktických činností dokonce tvrdí, že postupem času se předmět dřevodílny bude muset úplně zrušit. Důvodem by mohly být i nedostatečné hygienické podmínky. Dalším problémem, se kterým se vyučující těchto předmětů setkávají, je nedostatečné množství učebnic na trhu. Může jít ale i o špatnou informovanost škol o nově vydaných učebnicích. Učitelé jsou tím pádem nuceni si přípravy na výuku dělat sami, což je časově poměrně náročné. To se týká jak teoretické, tak i praktické části (námětů). V dnešní době je nám velkým pomocníkem internet, kde najdeme určité množství odkazů, námětů a inspirací, které můžeme s žáky realizovat. Podle mého názoru bychom se měli snažit předmět práce s technickými materiály na ZŠ vyučovat i nadále. Práce se dřevem vede nejen k rozvoji zručnosti a fantazie, ale také ke kladnému vztahu k práci se dřevem, i k práci jako takové. Žáci při ní mohou přijít na jiné myšlenky, uvolnit se od napětí a oddálit se od běžných vyučovacích hodin a problémů při nich se vyskytujících. V předmětu práce s technickými materiály mohou vyniknout obzvláště takoví žáci, kteří mají problémy s učením a nacházejí při těchto hodinách uspokojení, obdiv a zažívají pocit úspěchu z toho, co dělají. Pokud necháme praktické činnosti z našich škol úplně zmizet, musíme vzít na vědomí ten fakt, že časem zmizí i taková povolání jako je truhlář, řezbář, tesař atd. Žáci o těchto povoláních nebudou mít žádnou představu a náplň jejich práce jim bude úplně cizí a vzdálená. Nebudou vědět, co tato práce obnáší. Žáci, kteří neprojdou předmětem praktické činnosti, nezískají kladný vztah k práci a to jim v pozdějším životě může přinést i komplikace.

65

ZÁVĚR Ve své diplomové práci jsem se zabývala zjišťováním, zda se ještě na brněnských školách vyučuje předmět „práce se dřevem“ nebo jestli byl nahrazen jinými

předměty

technického

charakteru.

Výzkum

jsem

prováděla

pomocí

kvalitativního výzkumu technikou standardizovaného dotazníku. V první kapitole se zabývám vymezením jednotlivých pojmů týkajících se technické výchovy a pojmů s ní souvisejících. Historii a současnosti předmětu technická výchova jsem věnovala třetí kapitolu. Uvádím zde, jak si tento předmět vedl v průběhu dějin a jaká je situace na základních školách v současné době. Další kapitola je věnována vyučovacím metodám a didaktickým prostředkům používaným v předmětech technického charakteru se zaměřením na práci se dřevem. Uvádím zde také okruhy učiva, o kterých si myslím, že jsou právě pro tuto problematiku velmi důležitá a nemělo by se na ně zapomenout. V poslední kapitole se jsem rozebírala a zpracovávala kvalitativní výzkum (dotazníku), kde jsem zjistila, že „práce se dřevem“ je v dnešní době stále ještě součástí povinné školní docházky, ale začíná však být pomalu vytlačována předmětem „informatika“. Základní školy v Brně práci se dřevem vyučují, ale jenom v některých ročnících, většinou pouze v 6. ročníku. Součástí mé diplomové práce jsou i náměty výrobků (práce se dřevem), které by mohli učitelé ve svých hodinách použít. Věřím, že výroba těchto výrobků bude dělat žákům větší radost, stejně tak hotové výrobky, které bude možno použít i jako dárek pro jejich blízké. Pokud bych mohla v práci pokračovat, snažila bych se ověřit „orientační“ návrhy v praxi. Případně je upravit a zdokonalit. Jako důležité se mi jeví prověřit, zda mnou navrhovaná témata jsou použitelná v praxi, zda to jsou opravdu ta nejdůležitější témata a jestli pro výuku předmětu „práce se dřevem“ stačí. Diplomovou práci, její praktickou část je potřeba chápat jako „orientační“. Pro zjištění přesných údajů by bylo třeba výzkum provést znovu na větším zkoumaném vzorku základních škola (nejlépe všech ZŠ v Brně). To však není reálné, neboť ne všichni učitelé „technických“ předmětů budou ochotni dotazník vyplnit.

66

Závěrem diplomové práce bych chtěla poděkovat všem učitelům „technické výchovy“ za vyplnění dotazníků. Jenom díky ochotě a příjemnému chování jsem mohla uskutečnit výzkumné, které je druhou částí této diplomové práce.

67

RESUMÉ Název diplomové práce je „Práce s technickými materiály na II. stupni ZŠ“. Práce je rozdělena do čtyř částí, tři kapitoly jsou teoretické a jedna se zabývá výzkumným šetřením. První kapitola je zaměřena na vymezení jednotlivých pojmů týkajících se technické výchovy. Historii a současnosti předmětu „práce se dřevem“ je věnována druhá kapitola. Další kapitola pojednává o vyučovacích metodách a didaktických prostředcích používaných v předmětech technického charakteru. Poslední čtvrtá kapitola je věnována výzkumné sondě. V praktické části se zabývám otázkou, zda se v dnešní době ještě vyučuje předmět „práce se dřevem“. Setření bylo prováděno formou kvalitativního výzkumu na náhodně vybraných základních školách v Brně Součástí diplomové práce jsou i náměty výrobků. V diplomové práci byly použity tyto techniky: univariační analýza, studium odborné literatury, dotazník.

SUMMARY This thesis is entitled „Work with materials in Technical education at basic schools“. It is devided into four parts, three theoretical ones and a research. First chapter defines certain terminology of this matter. Second one describes history and present of the subject „work with wood“. Third chapter describes teaching methods and instruments used in technical subjects at schools. Last chapter is devoted to the research. In the practical part, we deal with a question if the subject „work with wood“ is still being taught. This qualitative research was carried out at randomly chosen basic schools in Brno. Suggestions of artifacts are part of this thesis. Some of the techniques used in this research included: univariation anylysis, technical literature study, questionnaire.

68

SEZNAM LITERATURY 1.

Bartoňová, M. Kapitoly ze specifických poruch učení I. Brno: Masarykova univerzita, 2005. ISBN 80-210-3613-3.

2.

FRIEDMANN, Z. Didaktika technické výchovy. Brno: Copyringht, 2001. ISBN 80-210-2641-3.

3.

FRIEDMANN, Z. Příprava a realizace diplomových prací v oboru základy techniky. Brno: Rektorát UJEP, 1989. ISBN 80-210-0081-3.

4.

KRÁLÍKOVÁ, M. aj. Nástin vývoje všeobecného vzdělání v Českých zemích. Praha: SPN, 1977.

5.

KROPÁČ, J. Bezpečnost a hygiena práce pro učitele technických předmětů. Olomouc: Ediční středisko RUP, 1984.

6.

KROPÁČ, J. Obecný obsah výuky o technických materiálech. Olomouc: Vydavatelství UP, 1996,. ISBN 80-7067-694-9.

7.

KROPÁČ, J. Vybrané kapitoly z didaktiky technických předmětů, Olomouc: UP 1996. ISBN 80-7067-617-5.

8.

KROPÁČ. J. a CHRÁSKA, M.Výchova v obecně technických předmětech. Olomouc: UP, 2004. ISBN 80-244-0897-X.

9.

MAŇÁK, J. Nárys didaktiky. Brno: Copyringht MU, 1990. ISBN 80-210-1124-6.

10.

MAŇÁK, J. Stručný nástin metodiky tvořivé práce ve škole. Brno: Paido, 2001. ISBN 80-7315-002-6.

11.

MOJŽÍŠEK, L. Didaktika. I. Sv. 2. Teorie vyučovacích metod. Praha: SPN,1979.

12.

MOŠNA, F. a kol. Didaktika základů techniky I., Praha: SPN, 1990. ISBN 80-7066-271-9.

13.

MOŠNA, F. a kol. Úvod do studia základů techniky. Praha: SPN, 1989.

14.

Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, Bílá kniha / MŠMT ČR. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání, nakladatelství Tauris, 2001. ISBN 80-211-0372-8

15.

PECINA, P. a PECINA J. Materiály a technologie – dřevo. Brno: MU, 2006. ISBN 80-210-4013-0

16.

SKALKOVÁ, J. Obecná didaktika. Praha: ISV nakladatelství, 1999. ISBN 80-85866-33-1.

69

17.

SKALKOVÁ, J. Obecná didaktika, 2. rozšířené a aktualizované vydání. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1821-7.

18.

SKALKOVÁ, J. Za novou kvalitou vyučování (Inovace v soudobé pedagogické teorii i praxi). Brno, Paido 1995. ISBN 80-85931-11-7.

19.

ŠIMONÍK, O.: Úvod do školní didaktiky. Brno, MSD Brno: 2003 ISBN 80-86633-04-7

20.

ŠKÁRA, I. a kol. Aplikace techniky. Brno: Šlapanice, OL Print, 1998. ISBN 80-210-1820-8

21.

ŠKÁRA, I. a kol. Pracovní vyučování v 1. - 4. ročníku ZŠ. Brno: rektorát UJEP, 1982.

22.

ŠKÁRA, I. a kol. Technické práce. Praha: SPN, 1989. ISBN 1121-8254.

23.

ŠKÁRA, I. Technika a základní všeobecné vzdělání. Brno: Copyringht, 1996. ISBN 80-210-1477-6.

24.

ŠKÁRA, I. Úvod do teorie vzdělávání a technické výchovy žáků základní školy Brno: Copyringht MU, 1993. ISBN 80-210-0743-5.

25.

VESELÁ, Z. Vývoj české školy a učitelského vzdělání. Brno: MU-filozofická fakulta, 1992. ISBN 80-210-0458-4

26.

VESELÁ, Z. Antologie z dějin II. Praha: SPN, 1989.

27.

VINTR, J. Technická praktika. České Budějovice: Pedagogická fakulta JU, 1992.

28.

ISBN 80-7040-056-0.

Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: VÚP, 2004. ISBN 80-86666-24-7

29.

Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: VÚP, 2006. ISBN 80-87000-02-1.

30.

Vzdělávací program Národní škola, vzdělávací program pro 1. – 9. ročník základního školství. Praha: SPN, 1997. ISBN 80-04-26683-5.

31.

Vzdělávací program Občanská škola. Praha: Portál, 1996. ISBN 80-7178-107-X

32.

Vzdělávací program Obecná škola. Praha: Portál, 1996. ISBN 80-7178-106-1.

33.

Vzdělávací program Základní škola. Praha: Fortuna, 2003. ISBN 80-7168-595-X.

34.

WALTEROVÁ, E. aj. Objevujeme Evropu - kniha pro učitele. Praha: UK, 1997. ISBN 80-8603-927-7.

70

PŘÍLOHY Příloha č. 1

Dotazník

Příloha č. 2

Seznam ZŠ Brno

Příloha č. 3

Domino

Příloha č. 4

Puzzle - krokodýl

Příloha č. 5

Dětské hodiny

71

Dotazník Škola: …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………

1.

Vyučujete na Vaší škole předmět: -

2.

technická výchova praktické činnosti informační technologie - informatika

Jaká je hodinová dotace těchto předmětů týdně? 1 1–2 2 2–3 3

3.

hodina hodiny hodiny hodiny a více hodin

Jaké používáte učebnice? a) b) c) d) e) f)

4.

ano - ne ano - ne ano - ne

Pracovní činnosti pro ZŠ Praktické činnosti pro 6. -9. ročník ZŠ Technické práce pro 5. – 8. ročník ZŠ Pěstitelství pro 6. – 9. ročník žádné jiné

Jakým okruhům věnujete největší pozornost? • • • • • •

dřevo plast kovy informatika pěstitelství vaření a domácnost

• • • • •

práce na pozemku ruční práce rodinná výchova elektrotechnika technické kreslení

5.

Kde berete potřebný materiál – dřevo? • • • • •

6.

Na kolik korun přibližně přijde materiální vybavení 1 žáka ročně? a) b) c) d)

7.

0 1001 3001 5000

- 1000 Kč - 3000 Kč - 5000 Kč a více Kč

Jaké dřevo používáte nejčastěji? • • • • •

8.

kupujeme sponzorské dary odpad z různých výrobních dílen jinde nepoužíváme

smrk borovice buk dub jiné

Potýkáte se s nedostatkem materiálu? ano

x

ne

9.

Kolik výrobků žáci během roku v průměru vyrobí?

a)

menší výrobky (brousící kostka, háček, apod.) 0–1 3–4 5–6 7–8 9 a více

b)

větší výrobky (hračky, poličky, apod.) 0–1 2–3 4–5 6–7 8 a více

10.

11.

Kdo navrhuje výrobky? •

pouze učitelé

•

učitelé společně s žáky

Kolik času věnujete (přibližně) výkladu učiva? 0 – 5 minut 6 – 15 minut 16 – 25 minut 26 – 35 minut 36 – 45 minut

12.

Kolik času (přibližně) trávíte v dřevodílně? 0 – 15 minut 16 – 30 minut 31 – 45 minut 45 a více minut

13.

Jaké máte pracovní stoly? -

14.

Kolik žáků pracuje u jednoho pracovního stolu? -

15.

dělané na míru posuvné, výškou nastavitelné dřevěné kovové jiné – jaké

každý žák má svůj vlastní stůl u jednoho stolu pracují dva žáci u jednoho pracuje víc žáků než dva

Jaké nástroje a nářadí používáte? -

ruční elektrické stroje a zařízení žádné

ano – ne ano – ne ano – ne ano – ne

ano - ne ano - ne ano – ne

16.

Má každý žák své vlastní nářadí? -

17.

ne

pilka pilník, rašple metr, jiné měřidlo jiné (kladívko) žádné

Který z elektrických nástrojů používáte nejčastěji? • • • • • •

20.

x

Které z ručních nářadí používáte nejčastěji? • • • • •

19.

ano - ne ano - ne ano - ne ano - ne ano - ne ano - ne ano - ne ano - ne

Je nářadí pravidelně přezkušováno a broušeno, jak často? ano

18.

pilka pilník, rašple hoblík kladívko dláto metr, či jiné měřidlo nebozez ….

akumulační vrtačka elektrická vrtačka sloupová vrtačka přímočará pila bruska nepoužíváme

Jste spokojeni s vybavením, uspořádáním a výstavbou dřevodílny? ano

x

ne

21.

Čím byste Vaši dřevodílnu ještě vylepšili?

22.

Co byste změnili?

Seznam Základních škol

13.

Základní škola a MŠ Brno Křídlovická 30b 603 00

1.

Základní škola Antonínská 3 602 00

14.

Tyršova základní škola, Brno Kuldova 38 615 00

2.

Základní škola Blažkova 9 638 00

15.

Základní škola Labská 27 625 00

3.

Základní škola,Brno, Bosonožská 9 625 00

16.

Cyrilometodějská církevní ZŠ Lerchova 344/65 602 00 Brno-Stránice

4.

Základní škola a MŠ Brno Chalabalova 2 623 00

17.

Základní škola a MŠ Brno Merhautova 37 613 00

5.

Základní škola a Mateřská škola Elišky Přemyslovny 10 625 00

18.

Základní škola Milénova 14 638 00

6.

Základní škola Gajdošova 3 615 00

19.

Základní škola nám. Míru 3 602 00

7.

Základní škola,Brno Herčíkova 19 612 00

20.

Základní škola nám. Svornosti 7 616 00

8.

Základní škola a Mateřská škola Husova 17 602 00

21.

Základní škola Pavlovská 16 623 00

9.

Základní škola Brno Janouškova 2/577 613 00

22.

Základní škola Brno Sirotkova 36 616 00

10.

Základní škola Kamínky 5 634 00

23.

Základní škola, Brno Staňkova 14 602 00

11.

Základní škola, Brno, Krásného 24 636 00

24.

Základní škola Úvoz 55 602 00

12.

Základní škola a mateřská škola Křenová 21 602 00

25.

ZŠ Brno, Sekaninova Sekaninova 895/1 614 00 Brno-Husovice

Domino Vyrobit tuto hru není nijak náročné a věřím, že její výroba, stejně jako hra samotná, žáky zaujme a bude napomáhat k rozvíjení jejich myšlení a koordinace jemné motoriky. Tuto hru bych jistě nemusela ani popisovat, neboť ji zná snad každý ze svého dětství. Přesto se o ní alespoň v krátkosti zmíním pro případ, že by ji náhodu někdo již zapomněl či si nemohl vzpomenout na pravidla. Všechny hrací „destičky“ se zamíchají a položí obrázky dolů. Hru může hrát libovolný počet hráčů (záleží na počtu hracích destiček), minimálně však dva. Všechny hrací destičky se rozdělí mezi hráče tak, aby jich měli všichni stejně. Hru začíná hrát hráč, který má na destičce dva stejné symboly, stanovené předem jako začínají. Hráč sedící po levici (dle směru hodinových ručiček) pokračuje ve hře přiložením stejného symbolu k jednomu konci již vyložené destičky. Takto pokračují všichni hráči. Přikládat se může na oba konce „vzniklého hada“. Pokud některý hráč nemůže hrát, bere si zpět již vyložené destičky, a to až do doby, než se objeví symbol, který má v ruce a tudíž ho může přiložit. Vyhrává ten hráč, který se jako první zbaví všech destiček.

Použitý materiál a pomůcky:

smrkové prkénko či překližka

obrázky, samolepky

pilka

brusný papír

lak

štětec

lepidlo

pravítko, úhloměr

tužka, fix

Postup: Ze smrkového prkénka o tloušťce 7 mm uřízneme 36 stejně velkých obdélníčků. Jejich povrch opilujeme pilníkem a dokonale vyhladíme brusným papírem, aby nedošlo, díky nedbalému obroušení, k nějakému úrazu třískou. Na takto upravené obdélníčky narýsujeme uprostřed čáru kolmou k delší straně. Na šest destiček nalepíme na obě strany stejný obrázek, na ostatní nalepíme obrázky tak, aby byly na jedné destičce dva různé obrázky (každý s každým, žádná kombinace se neopakuje). Následuje

přelakování

obrázků

i

celých

destiček.

Použijeme

štětec

a nitrocelulózový lak. Po zaschnutí laku hrudkovitý povrch přebrousíme a naneseme další vrstvu laku. V případě potřeby ještě další vrstvy laku. Při práci s lakem musíme být opatrní, pracujeme v dobře větrané místnosti, chráníme si oči a ruce. Lak v žádném případě nepijeme ani nijak jinak neinhalujeme.

Použité pracovní operace:

řezání

pilování

broušení

lakování

obr. 1 Domino - námět

Puzzle Tento výrobek slouží k rozvíjení logického myšlení, pozornosti a jemné motoriky. Může žákům posloužit jako hra pro radost či jako dárek.

Použitý materiál a pomůcky:

smrkové prkýnko (desku) o tloušce 10 mm

obrázek

pilka ocaska

měkká tužka

brusný papír

štětec

lak

barvy na dřevo

Postup: Na desku o tloušťce 10 mm si překreslíme tvar např. krokodýla dle vzoru. Nejprve si krokodýla obkreslíme na průsvitný papír a pomocí průklepového papíru ho přeneseme na desku. Elektrickou lupínkovou pilou tvar krokodýla vyřízneme. Stejně tak i naznačené puzzle. Všechny vytvořené díly puzzle obrousíme brusným papírem do hladka. Poté si vezmeme štětec a barvy na dřevo, krokodýla vybarvíme a necháme zaschnout. V případě hrubosti povrchu ho můžeme brusným papírem opět vybrousit do hladka a nátěr opakujeme ještě jednou. Nezapomínáme dodržovat bezpečnost a hygienu práce.

Použité pracovní operace: •

řezání

•

broušení

•

pilování

•

nátěr barvou

obr. 2. krokodýl

5.3

Dětské hodiny Žáci si mohou sami vybrat či navrhnout tvar těchto hodin. Hodiny jim poslouží

jako dárek pro jejich mladšího sourozence, kterým jim jistě udělá ohromnou radost.

Použitý materiál a pomůcky: Překližka o tloušťce 8 mm

Metr

Šroub s křídlovou maticí

Úhelník

Malé mosazné nábytkové panty

Kružítko

s vruty

Šídlo

Podložky

Barvy na dřevo

Kladívko

Pilka

Pilník

Vrtačka

Brusný papír

Vrták

Štětec

Šroubovák

Hodinový strojek

Na překližku o tloušťce 8 mm si překreslíme vzor dětských hodin viz obr. č. 3 . Zvířátko vyřízneme pomocí pilky a pilníkem opracujeme. Pomocí brusného papíru povrch dokonale vyhladíme. Vyznačíme si střed ciferníku, a provrtáme díru o průměru asi 3 mm. Hodiny natřeme nátěrovou (vodovou) hmotou libovolné barvy a necháme zaschnout. Po zaschnutí povrch přebrousíme a znovu natřeme. Dbáme na to, aby tahy štětcem byly vždy kolmé na předešlý nátěr. Na závěr připevníme hodinový strojek do předem provrtané díry. V případě šikovnosti si žáci mohou ručičky hodinového strojku vyrobit sami.

Použité pracovní operace: •

řezání

•

pilování

•

broušení

•

nátěr barvou

•

šroubování

obr. 3. dětské hodiny - žába

MASARYKOVA UNIVERZITA

Recommend Documents