MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav slavistiky

Petr Chytil

Analýza vulgarismů ve filmech Władysława Pasikowského a Marka Koterského

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Roman Madecki, Ph.D. Brno 2009

1

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně na základě uvedených pramenů a literatury. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Podpis autora práce

2

Zde bych chtěl poděkovat panu Mgr. Romanu Madeckému, Ph.D. za vstřícné vedení mé práce, jakož i za rady a připomínky k mé diplomové práci. Rád bych poděkoval i Mgr. Monice Maciejewské.

3

OBSAH ÚVOD .............................................................................................................. 5 HOVOROVÝ JAZYK ................................................................................... 6 DEFINOVÁNÍ HOVOROVÉHO JAZYKA ..................................................................................... 6 Jazyková norma ........................................................................................................................... 10 Jazykové tabu .............................................................................................................................. 14

VULGARISMY – TEORETICKÁ ČÁST ................................................. 18 DEFINICE VULGARISMŮ ...................................................................................................... 18 FUNKCE VULGARISMŮ ........................................................................................................ 22 DEFINICE A VZTAHY POJMŮ NADÁVKA, URÁŽKA, EUFEMISMUS, VULGARISMUS ................. 23 PROČ A JAK NADÁVÁME ...................................................................................................... 25 VULGARISMY V MASMÉDIÍCH ............................................................................................. 28 Možné projevy jazykové agrese ................................................................................................... 30 Vulgarismy v televizi, rádiu, tisku a na internetu ........................................................................ 33 EUFEMIZACE VYBRANÝCH VULGARISMŮ ............................................................................ 38 PROCES DEVULGARIZACE ................................................................................................... 45

POLSKÁ KINEMATOGRAFIE ................................................................ 46 ÚVOD DO POLSKÉ KINEMATOGRAFIE PO ROCE 1989 ........................................................... 46 WŁADYSŁAW PASIKOWSKI ................................................................................................. 47 MAREK KOTERSKI .............................................................................................................. 48

VULGARISMY VE FILMECH WŁADYSŁAWA PASIKOWSKÉHO A MARKA KOTERSKÉHO ...................................................................................... 49 ANALÝZA VULGARISMŮ VE FILMECH PSY, PSY 2 W. PASIKOWSKÉHO ................................ 49 ANALÝZA VULGARISMŮ VE FILMECH DZIEŃ ŚWIRA A WSZYSCY JESTEŚMY CHRYSTUSAMI M. KOTERSKÉHO .............................................................................................................................. 50

ZÁVĚR.......................................................................................................... 51 RESUME ...................................................................................................... 55 BIBLIOGRAFIE .......................................................................................... 62

4

Úvod Současná polská kinematografie ve snaze přiblížit se co nejvíce divákovi využívá hojně vulgarismy. Jsou používány jako prostředek k realistickému zobrazení života, jako specifický způsob pobavení či zachycení autentické mluvy dané skupiny lidí. Je zarážející, jaké množství vulgarismů je schopen jeden film pojmout, a také jejich vzrůstající počet. Někdy to vypadá, že hanlivá slova tvoří jediný „umělecký“ základ tvorby. Zasaženy tímto trendem nejsou jen sociologicko-společenské filmy, kde by se projevy vulgarity daly tolerovat pod záminkou autentického zachycení skutečnosti, ale oblíbeným žánrem jsou v tomto smyslu i komedie. V těch jsou vulgarismy použity pro pobavení diváka. Vzniká tak jakýsi nový model grotesky. Ve vztahu hovorového a filmového jazyka jsou patrné návaznosti. Řeč ulice se dostala do filmu, a naopak lidé jsou schopni citovat celé pasáže svých oblíbených hrdinů z plátna, především ty vulgární a urážející. Tvůrci filmů využívají akceptaci vulgarismů ve společnosti, která podléhá populismu a stává se jeho obětí. Obecně platí, že mluvený projev nynější společnosti je namnoze nezdvořilý, hrubiánský, sprostý. A vulgarita se neprojevuje jen v řeči, ale také v rovině mimojazykové – chování, gesta (k oblíbeným patří zdvižený prostředníček). Vulgarismy jsou ve společnosti, polskou nevyjímaje, silně zakořeněny a rozhodně se nejedná o nový jev. Jeho různé podoby najdeme v hudbě, literatuře nebo právě ve filmu. Filmaři dnes často upravují děj filmů tak, aby bylo snazší zařadit do dialogů vulgarismy, a ty pak snáze morálně zdůvodnit. Takto se často hlavním hrdinou stává člověk z okraje společnosti (alkoholik, kriminálník), nevychovaný hrubián nebo obyčejný primitiv, jehož vulgarita má diváka pobavit či zamezit sympatiím k jeho osobě, a tak dodat filmu na „autentičnosti“. Cílem této práce je analýza vulgarismů ve filmech dvou polských režisérů – Władyslawa Pasikowského a Marka Koterského. Od prvně zmíněného jsem vybral Psy a Psy 2. Od Koterského jsou podrobeny analýze filmy Dzień świra a Wszyscy jesteśmy Chrystusami. Zaměřím se především na jejich způsob použití vulgarismů, jejich četnost a funkce. Filmy byly vybrány nejen s ohledem na potřebnou slovní

5

zásobu pro účely analýzy, ale také s přihlédnutím k jejich umělecké hodnotě. Pasikowského Psy byly oceněny na filmovém festivalu FPFF v Gdyni cenou za nejlepší mužský herecký výkon, střih, režii, hudbu a pro herečku ve vedlejší roli. Oba filmy Koterského dostaly několik významných ocenění, mj. Orzeł cenu Polska Nagroda Filmowa za nejlepší scénář a Dzień świra cenu Złote Lwy rovněž za scénář. I když se ve zmíněných filmech vulgarismy vyskytují velmi často, neomezili se režiséři jen na jejich nadměrné užívání. Podloží těchto filmových děl je mnohem hlubší. Cílem práce není jakákoliv propagace vulgarismů. Nezpochybňuje žádným způsobem zavedené společenské normy a jejím hlavním tématem není hodnocení vulgarismů z morálního hlediska. Souhlasím však s tím, že jejich nadměrné používání svědčí o nízké jazykové úrovni a problému vyjádřit spontánně své emoce jinými jazykovými prostředky.

Hovorový jazyk Definování hovorového jazyka Pro objasnění pojmu hovorového stylu je potřebné si vysvětlit, čím vůbec styl jako takový je. V publikaci Współczesny język polski je styl definován jako: „pewien rozpoznawalny i uporządkowany inwentarz środków, zintegrowany przez zespół określonych zasad i wyposażony w określone wartości, do których należy wiedza o świecie, określona racjonalność, swoisty obraz świata, intencje komunikacyjne.”1 Hovorový jazyk výše zmíněné parametry splňuje a navíc je jako prostředek každodenní jazykové komunikace nejvýznamnějším ze všech funkčních stylů. Jeho nadvláda spočívá nejen v tom, že se uživatel seznamuje nejdříve právě s ním, ale také v tom, že je nejčastěji používaným stylem ve většině komunikačních situací. Vyznačuje se zachycením elementární struktury myšlení a chápání světa spojeného

1

Bartmiński, J.: Współczesny język polski, Wydawnictwo Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej, Lublin 2001, s. 116.

6

s elementárními potřebami člověka v elementárních životních situacích. Hovorový jazyk se vyskytuje ve dvou variantách: hovorový jazyk mluvený hovorový jazyk psaný. Mluvená podoba je po gramatické stránce poměrně jednotná a slovní zásoba nepříliš velká. Tato varianta se mění také podle komunikační situace : rozhovor u stolu, na ulici, na úřadech a v obchodech, uvítání a rozloučení, rady a přání, hádky, flirty, vtipy atd. Psanou podobu pak tvoří systém znaků, pomocí něhož si sdělujeme informace týkající se běžných věcí, avšak písemnou formou. I přesto, že obě varianty patří pod hovorový jazyk, můžeme mezi nimi najít rozdíly, které plynou právě ze způsobu sdělení. Velký rozdíl je ve slovní zásobě, která je v písemném projevu bohatší, a také v gramatické struktuře, která je vzhledem k připravenosti písemných projevů složitější a logičtější. O ústním projevu naproti tomu A. Furdal píše: „używa równoważników zdań, zaobserwować również można monotonię i ubóstwo konstrukcji składniowej oraz częste używanie zdań pojedynczych.“2 Psaná varianta se také liší podle situací, jež dávají vzniknout různým žánrům: dopisy a památníky, deníky, reportáže, příručky, články a komentáře v tisku s vysokým nákladem atd. Zachytit hovorový jazyk jednou konkrétní definicí je však nemožné vzhledem k sociálnímu a regionálnímu rozvrstvení společnosti, ohromné proměnlivosti komunikačních situací nebo také kvůli proměně jazyka v čase. Slovní zásoba hovorového jazyka je tvořena výrazy nejčastěji používanými ve většině životních situací a výrazy, které se vztahují k základním zájmům člověka, bez kterých se nelze obejít a které jsou nezbytné pro popsání jiných pojmů. Patří zde mimo jiné výrazy, které popisují části lidského těla (oko, srdce, hlava); jeho existenci a vývoj (být, růst, umřít); stravování a jídlo (jíst, pít, mléko, oběd); dům a jeho vybavení (pokoj, okno, postel); rodinu (matka, syn, manželka); péči o tělo (mýt se, nemoc, ležet) atd.

2

Furdal A.: Językoznawstwo otwarte, Wrocław: Ossolienum, 1990, s. 153.

7

Základní slovní zásoba neobsahuje jen výrazy spojené s nejbližším okolím a s existencí, ale zahrnuje také výrazy pro mezilidské, sousedské vztahy, válečné situace (potkat se, mluvit, použít, vojenská služba, válka); pocity, emoce, hodnocení (milovat, bát se, mít rád); vůli (chtít, mít raději); rozum, paměť, představivost (cítit, vědět, chápat, soudit, připomínat); charakter člověka (úsměv, odvaha, tvrdohlavost, moudrý, zajímavý, trpělivý); morálku (dobrý, zlý, křivda, vina) atd. Výše uvedené příklady patří do takzvaného neutrálního registru. Další je registr kolokviálně-emocionální, jenž obsahuje výrazy, které jsou citově zabarvené. Nese stejné významy jako neutrální registr, ale navíc se zde projevuje postoj mluvčího. Výrazy tohoto registru pak můžeme označit příznaky obhroublý, žertovný, kolokviální, vulgární apod. Patří sem například výrazy jako łepetyna (hlava); wykitować, kojfnąć, gryźć ziemię, puścić ostatnią parę, wyciągnąć kopyta (umřít); młócić, frygać, wsuwać, wcinać, opychać się, zmiatać z talerza (jíst); chlać, trąbić (pít); zasuwać (jít rychle). Polovinu této slovní zásoby tvoří expresivní výrazy týkající se člověka: jeho věku (brzdąc, berbeć; podlotek, babka, podfruwajka; mleczak, gołowąs); zaměstnání (golibroda, gryzipiórek, robol, urzędas, badylarz, wykidajło); vzhledu (wymoczek, zdechlak, chuchro); rozumových a psychických vlastností. Většina těchto výrazů má negativní zabarvení. Emociální registr se vyznačuje vyšším výskytem frazeologizmů, větší obrazností, metaforičností a obrovským počtem slov se stejným významem (například výraz „głowa“ má v polském jazyce okolo 120 synonym). Slovní zásoba je v tomto registru tvořena především výrazy spjatými s člověkem, jeho válečné situace fyzickými, psychickými a sociálními projevy, myšlením a mezilidskými vztahy. V hovorovém jazyce rozlišujeme ještě další dva registry. Jsou jimi registr volný (rejestr swobodny) a registr pečlivý (rejestr staranny). Druhý zmíněný registr je využíván během konverzace lidí s různým postavením: žák – učitel, mladší – starší, nadřízený – podřízený. Rozdíl mezi pečlivým a volným registrem se projevuje ve výslovnosti (proszę, widzę, jabłko oproti przosze, widze, jabko), výběru slov (kolega, dziewczyna oproti kumpel, babka), konstrukci věty (To były piękne dni.

8

oproti Cóż to były za dni!). Klasickým rozdílem je odpověď na otázku celou větou v případě pečlivého registru (Gdzie urodził się Mickiewicz? Mickiewicz urodził się w Zaosiu koło Nowogródka.) a zkráceně v registru volném (Gdzie spotkałeś Piotra? Na Świętokrzyskiej.) Důležitým aspektem hovorové variety jazyka je antropocentrismus. V hovorovém jazyce (týká se neutrálního i emocionálního registru) tvoří názvy týkající se člověka nejpočetnější skupinu. Jerzy Bartmiński v publikaci Współczesny język polski tvrdí, že „na odniesieniu do ciała człowieka opiera się orientacja przestrzenna – odróżnianie wymiaru pionowego góra-dół i wymiarów poziomowych przód-tył oraz prawy-lewy, przy czym na te wymiary nałożone jest następnie potoczne wartościowanie dobry-zły.”3 Dobré je tedy to, co je nahoře, vpředu a po pravé straně, špatné je zase to, co je dole, vzadu, vlevo. Vychází to z typických potřeb a instinktů obyčejného člověka, který se pohybuje dopředu, chodí s hlavou nahoru a používá pravou ruku. Výrazy popisující části těla jsou zase východiskem pro frazeologismy: główka kapusty, szyjka butelki, noga stołowa. Jindy lidské tělo slouží pro určování míry: łokieć a stopa, coś grube na palec; říkáme mieć coś pod nosem, pod ręką ve smyslu „mít něco blízko“; mieć czegoś po uszy / po dziurki w nosie ve smyslu „mít dost“. Hovorový jazyk se vyznačuje zaprvé malou hierarchizací slovní zásoby, zadruhé převahou jednotek s konkrétními významy a používáním slov ze střední úrovně taxonomie. První vlastnost se dá snadno ilustrovat żyto jare porovnáním hovorového a odborného jazyka. Hovorově żyto, pszenica, jęczmień a owies jsou chápany jako zboża, která se dále dělí na żyto jare a ozime, pszenicę jarą a ozimą. Jedná se o základní dělení podle schématu zboże → żyto → żyto jare/ozime. Schéma užívané v odborných kruzích vypadá ovšem následovně: rośliny → trawy → trawy zbożowe → żyto → żyto jare/ozime. Druhou vlastností je častější používání slov základního stupně zobecnění (żyto, pszenica, róża, chleb, pies, koszulka) oproti hyperonymům (zboże, kwiat, pożywienie, zwierzę, ubranie) či hyponymům (żyto jare, pszenica jara, graham, owczarek). Je to dáno tím, že slova základní abstrakční 3

Bartmiński, J. Op. cit., s. 125.

9

úrovně nesou pro obyčejného člověka více informací. Od nich se také nejčastěji vytvářejí metafory, frazeologizmy a porovnávací spojení: pachnie jak róża, zły jak pies, czuć się jak w domu.4 V současnosti je patrná expanze hovorového jazyka do oblasti jazyka spisovného. Tato tendence způsobuje stírání hranic mezi jednotlivými styly a následně může vést až k ochuzení jazyka. Tento trend urychluje pronikání hovorového jazyka do masmédií, což zároveň svědčí o komercializaci jazyka. Důležitým faktorem je v tomto kontextu tzv. „luz językowy“, tj. jakási jazyková uvolněnost a nevázanost, která se projevuje naprostou spontánností, volností a individuálním zabarvením jazykových projevů, a to často bez reflexe charakteristik dané komunikační situace.

Jazyková norma Naše společnost se vyznačuje potřebou vše klasifikovat a vymezovat hranicemi. Jinak tomu není ani při našem orálním či písemném projevu. Nemohu tedy pominout teoretické vymezení kulturního vyjadřování. Při používání vulgarismů dochází totiž k porušování jazykové normy, jejíž hranice jsou však těžko uchopitelné a závislé na daném prostředí a situaci . Níže si ukážeme, jak jazykovou normu pojali někteří polští lingvisté. Halina Kurkowská, která popsala normu polského jazyka jako jedna z prvních, ji v učebnici Kultura języka polskiego z roku 1971 definuje takto: „…zbiór zaaprobowanych przez dane społeczeństwo jednostek językowych oraz reguł określających zasięg realizacji związków między tymi jednostkami w tekstach.“5 Normu tedy pojímá jako „część języka, pewien wybór elementów systemu, a nie zbiór zewnętrznych wobec języka reguł czy zasad.“6 Úkolem jazykové normy by tedy neměla být snaha uměle nutit lidi používat jakousi předepsanou podobu jazyka,

4

Tamtéž, s. 113–127. Buttler, D., Kurkowska, H., Satkiewicz, H.: Kultura języka polskiego. Zagadnienia poprawności gramatycznej, PWN, Warszawa 1971, s. 18. 6 Markowski, A.: Kultura języka polskiego. Teoria. Zagadnienia leksykalne, Wydawnictwo Naukowe PWN, Warszawa 2005, s. 29. 5

10

ale vést je k tomu, aby brali v úvahu vztah mezi prostředím a pro něj obvyklým způsobem vyjadřování. Podobně normu pojala Danuta Butter v článku o teorii kultury jazyka: „Zbiór środków językowych nie tylko powszechnie używanych, ale zaaprobowanych przez pewną zbiorowość, uznanych za wzorcowe.“7 Také v Encyklopedii języka polskiego navázali na Kurkowskou: „Norma językowa to zbiór tych wszystkich środków danego języka (tzn. głosek, morfemów, wyrazów, sposobów ich wymawiania i łączenia w większe całości itp.), które dzięki aprobacie społecznej muszą być właśnie tak używane przez wszystkie osoby mówiące tym językiem, gdyż w przeciwnym wypadku odbiorca odczuwa, że nie mówi się tak, jak się powinno mówić.“8 Danuta Butter poukázala také na potřebu rozlišovat u uživatelů polštiny normu spontánní, přirozenou a kodifikovanou. Jednotlivé úrovně normy následně popsala. První je charakteristická pro všechny variety jazyka a vyznačuje se schopností volit takové jazykové prostředky, které jsou akceptované v dané skupině (např. dialekt, jazyk určité zájmové či profesní skupiny). Přirozená norma se vyvíjí spontánně v dlouhodobém horizontu a používá zmíněné jazykové prostředky. Při hodnocení životaschopnosti jednotlivých jazykových prostředků je u přirozené normy velmi důležité časové hledisko. Kodifikovaná norma je naproti tomu dle A. Markowského „kształtowana z udziałem refleksji językowej i świadomego odwoływania się do tradycji oraz znajomości systemu językowego.“9 Objevuje se pouze ve spisovné polštině (język ogólny) a je neustále kultivována, rozvíjena. Andrzej Markowski tvrdí, že není možné podle stejných kritérií hodnotit úroveň jazyka všech společenských vrstev a prostředí. Spojení mielić kawę, trzy zwierzęta nebo tą (książkę) jsou tak charakteristická pro nižší úroveň normy, v níž budou uznána za správná, zatímco v textech hodnocených podle vysoké úrovně normy za nepřípustná. V těchto textech budou zmíněná spojení vypadat následovně:

7

Butter D.: Teoria kultury języka. In Prasa techniczna. Atut 1985, 2, s. 13. Urbańczyk, S.: Encyklopedia języka polskiego, Wrocław: Ossolineum, 1991, s. 253. 9 Markowski, A. Op. cit., s. 30. 8

11

mleć kawę, troje zwierząt, tę (książkę). Markowski tedy rozlišil v návaznosti na starší teoretické úvahy polských lingvistů dvě úrovně normy: 1. Normu vzorovou, vysokou (wzorcowa, wysoka) - je tvořena elementy jazyka, které jsou používány vědomě, přičemž mluvčí si je vědom jejich sémantické a stylistické role, dále jsou v souladu s jazykovými tradicemi, s gramatickými a sémantickými pravidly, a to včetně nových vývojových trendů. Jedná se o elementy, které přijala za své většina vzdělaných Poláků, především těch, kteří mají vyšší než středoškolské vzdělání a jazyk stavějí na horní příčky svých hodnot. Dodržování této normy je nanejvýš žádoucí ve všech podobách veřejného projevu, a především v těch projevech, které mají vliv na širokou veřejnost. Týká se to jazyka novinářů a reportérů, politiků, učitelů a dalších intelektuálů. Z toho vyplývá, že jazyk v televizi, rádiu, tisku, politice i školství má být hodnocen podle vzorové normy. 2. Normu praktickou (użytkowa) – zahrnuje soubor výrazů, jejich forem a spojení, které se používají během nezávazné neoficiální komunikace na různá témata. Jsou to jazykové prostředky charakteristické především pro ty typy komunikace, ve kterých je jazyk pojímán jako prostředek sdělování informací, přesvědčování atd.. Pro takovou komunikaci je typické, že jazyk v ní nabývá především praktické hodnoty. Tato norma se dále dělí na:

Normu profesionální (profesjonalna) – zahrnuje elementy především psaného jazyka, které se používají během oficiálních formalizovaných jazykových kontaktů (texty vědecké, úřední, učební) a které jsou v daném prostředí sice akceptovány, ale z hlediska normy náležejí do nižší roviny, než je rovina vzorové normy. Normu hovorovou regionální (potoczna regionalna) – obsahuje ty regionalismy, které jsou vnímány jako nenáležející do roviny normy vzorové. V regionální výslovnosti to bude například artikulace [bieżmy], [suhy], [świnia], [czwarty],

12

[Litwa]10. Pro jižní Polsko je např. typický tvar 5. pádu ve funkci nominativu spojení na pole ve smyslu na zewnątrz, na dwór nebo tvoření dokonavýchsloves typu oglądnąć (tedy: Wujciu Wiesiu, wyszedł na pole, żeby oglądnąć kurczęta.). Do této hovorové normy patří také lexikální regionalismy, např. krakovská borówka jako „czarna jagoda“, poznaňský rojber jako „urwis, nicpoń“. Normu hovorovou obecnou (potoczna ogólna) – ta představuje základ praktické normy. Je typická pro neoficiální texty, které vznikají během jazykových kontaktů lidí, kteří se dobře znají a používají tu varietu polštiny, která je jazykovědci označována jako hovorová.11

Hovořit o jedné univerzální jazykové normě se tedy nedá a při hodnocení použitého jazyka je vždy nutno zohlednit nejen konkrétní okolnosti a prostředí, ale také faktor časový. Jak tvrdí Markowski, norma je „ze swej natury dynamiczna, gdyż język ciągle się zmienia, zarówno w wyniku tendencji wewnętrznych, jak i wskutek ewolucji przyzwyczajeń językowych jego użytkowników i zmian w rzeczywistości zewnętrznej.“12 Řeč je tedy o neustálé evoluci jazyka a jeho norem. Trochu odlišný pohled na kategorizaci jazykové normy najdeme v publikaci Praktyczna stylistyka, kde byla analyzována hlediska tvořící kritéria pro hodnocení jazykové komunikace. Pro tuto práci je nejdůležitější kritérium etické, které je úzce spojeno s „kulturowo uwarunkowanym systemem wartości i światopoglądem osób ją wydających.“13 Na základě etického kritéria lze rozlišit jazykové vyjádření přípustné a méně přípustné. Ke druhému typu patří také jazyková vulgarita, i když přímo používání hanlivých slov zde není hlouběji rozebráno a je zařazeno mezi běžné jevy hovorového jazyka, jehož přirozenou vlastností je mj. emociální zdůraznění výpovědi.

10

Výslovnost oficiální: [bieszmy], [suchy], [śfinia], [czfarty], [Litfa]. Citované příklady viz Markowski, A. Op. Cit., s. 34. 11 Tamtéž, s. 30–34. 12 Tamtéž. 13 Bańkowska E., Jagodzińska, J., Kozłowska, E.: Praktyczna stylistyka; nie tylko dla polonistów, Wydawnictwo Książka i Wiedza, Warszawa 2003, s.46.

13

S vulgarismy se můžeme setkat téměř všude. Na ulici, na sportovištích, v masmédiích, dokonce ani školy či úřady nejsou výjimkou. Proti tomuto nešvaru v hovorové varietě jazyka se v některých polských městech14 postavili a veřejné používání vulgarismů překračuje nejen mravní a kulturní hranice, ale zároveň také hranice právní. Uživatel vulgarismů může být postižen dle článku 141 přestupkového zákona následovně: „Kto w miejscu publicznym umieszcza nieprzyzwoite ogłoszenie, napis lub rysunek albo używa słów nieprzyzwoitych, podlega karze ograniczenia wolności, grzywny do 1.500 złotych albo karze nagany.“15

Jazykové tabu Tomuto tématu se podrobně věnuje Anna Dąbrowska ve své publikaci Słownik eufemizmów polskich czyli W rzeczy mocno, w sposobie łagodnie. Na první pohled titul nenaznačuje spojitost s tématem tabu, avšak Dąbrowska vznik eufemismů odvozuje právě od tohoto pojmu . Z tohoto důvodu v této kapitole sehrají svou roli i eufemismy jakožto přirozená potřeba pojmenovávat „zakázané“ novými jmény. Pro většinu autorů slovníků a encyklopedií je tabu „pewnego rodzaju zakaz albo posiadanie tajemniczych i niezrozumiałych właściwości (...). To, co nie może być w zwykły sposób używane ze względu na istnienie szczególnej siły, będącej wewnątrz osoby, rzeczy lub działania; trzeba unikać jakiegoś zjawiska lub traktować je

z ostrożnością,

ponieważ

posiada

ono

siły,

które

mogą

okazać

się

niebezpiecznymi.“16 K uvedené definici Dąbrowska ve své publikaci přídává ještě pohled Harvese, podle kterého se o jistých věcech nemluví nejen ze strachu, ale také z respektu vůči nim. V prvotních kulturách tabu nutilo společnost držet se etiky. Plnilo společenskou a náboženskou funkci, bylo základem chodu společnosti, jejím členům ukazovalo cestu a nedovolovalo jednání, které bylo vládci uznáno za nepřípustné. Za porušení

14

Chełm, Świdnica, Elbląg a další. Kodeks wykroczeń, dostupný na portálu Polski Serwis Prawa: http://bap-psp.lex.pl/serwis/kodeksy/akty/71.12.114.htm 16 Dąbrowska, A.: Tabu jako pojęcie ogólnokulturowe i językoznawcze. In Słownik eufemizmów polskich czyli W rzeczy mocno, w sposobie łagodne. Warszawa: PWN, 2005, s. 17. 15

14

tabu musel přijít trest. Jsou dokonce známy případy, kdy za jeho porušení hříšník v důsledku pocitu viny zemřel. Víra v trest byla natolik silná, že nepomáhalo ani racionální vysvětlení. Otázkou tedy je, zda v současné době tabu jako takové pořád existuje. V tradičním podání se jedná o zákaz, který je spojen s objektem , jenž je vybaven tajemnými či nevysvětlitelnými vlastnostmi, a také s respektem, který daný objekt vyvolává. V dnešní době je tabu bráno jako to, co je naprosto zakázáno nejen z opodstatněných důvodů, ale i z důvodů nejasných a iracionálních. Tabu tedy v pozměněné formě existuje a projevuje se prakticky ve všech oblastech. Zákazy nejsou ovšem společné pro všechny společenské skupiny a důležitým faktorem při hodnocení porušování tabu je kontext. Např. není přípustné, aby student hovořil s profesorem a měl přitom nohy na stole. Na straně druhé je to přípustné mezi přáteli. Existují také všeobecné zákazy, především společenské, které udržují rovnováhu morálky. Z existence tabu plynou pro jedince závazky vůči společnosti, jejíž je součástí. Odnoží tabu jako takového je jazykové tabu. Klíčovým pojmem je zde tzv. magia językowa. Magické myšlení vychází z primitivního přesvědčení, že věci nebo jevy jsou přímo spojené s jejich pojmenováním. Název je brán jako imanentní vlastnost jevu (věci, osoby). Dąbrowska v tomto kontextu píše:„U źródeł zjawiska określanego mianem magii językowej leży identyfikacja, utożsamianie wyrazu z nazywaną przezeń rzeczą i wypływająca stąd wiara w realną siłę sprawczą słowa.“17 Tabu stanovuje nejen pomyslný seznam zakázaného chování, ale také nepřípustných slov. Výrazy tabu mohou být spojeny s náboženstvím, pověrami, politikou, těžkou životní situací či sexem. Dąbrowska k výše zmíněnému přidává, že pokud „na dany wyraz lub wyrażenie nałożone jest tabu, zjawisko, które on nazywa, może być zbywane milczeniem albo w miejsce wyrazu-tabu pojawia się określenie zastępcze, nie będące inkryminowaną nazwą wprost.18“ Náhradním výrazem, který nenese negativní konotace, je eufemismus. Ten je vlastně přirozenou reakcí jazyka na pojmenovávání zakázaných výrazů.

17 18

Tamtéž, s. 20. Tamtéž, s. 21.

15

Vznik tabu má psychologický charakter, který je podmíněn magickým myšlením. Jazyková magie je víra ve schopnost prostřednictvím názvu přivolat nazvanou věc. Je-li tedy dané slovo pro mluvčího z jakýchkoliv důvodů nebezpečné, je lepší jej nepoužívat, protože se může stát neštěstí, nepodaří se ukutečnit plánovaný záměr nebo se urazí bohové. Jako příklad Dąbrowska uvádí starodávné lovení zvěře. Lovci věřili, že nesmí vyslovovat názvy zvěře, kterou jdou lovit. Neurazí tak lovenou zvěř, ukryjí své úmysly a nikdo jim při lovu nebude překážet. Toto je typické pro primitivní kultury, které tabu respektovaly z důvodu bázně, cti a respektu, strachu před neodvratitelným trestem. Jak již bylo zmíněno, tabu nutilo společnost držet se etiky, bylo základem chodu společnosti, jejím členům ukazovalo správnou cestu. Mísení dvou hlavních příčin vzniku tabu (psychologických a společenských) je typické pro dnešní civilizaci. Jiné jsou ovšem oproti primitivním kulturám např. psychologické důvody: nejsou to strach a bázeň, nýbrž eticko-morální přesvědčení. Příčiny existence tabu v dnešní době jsou různorodé: zahrnují mj. společenské, morální, etické a ceremoniální zákazy. Používání eufemismů je většinou způsobeno zdvořilostí, laskavostí, taktem, což by se dalo zahrnout pod pojem dobrého vychování. Díky takovému vychování se mluvčí vyhne nechtěnému rozrušení druhé osoby. Jisté obrazy správného chování, mezi které patří zdvořilost a galantnost, nám nařizují respektovat osoby starší a výše společensky postavené a ženám také projevovat úctu. Takt nám nedovoluje otevřeně mluvit o smrti, nemocech, fyzických a psychických stavech, obzvláště pokud se to týká jen jednoho z komunikujících. Slušnost nám zase zabrání používat slova týkající se částí těla, šatstva, fyziologických potřeb a jevů spojených s erotikou a sexuálním životem. Sem patří i vulgarismy. Důvodů pro nahrazování tabu-výrazů eufemismy může být více: nesouhlas mluvčího s používáním inkriminovaných slov, snaha ochránit city druhé osoby a zároveň ochránit i sebe. Pokud situace vyžaduje, abychom mluvili o tématech tabu, děje se tak pomocí narážek , delikátních spojení. Odedávna se úcta k bohům projevuje nepoužíváním jejich jmen (především u židů a křesťanů). Větší strach, někdy až pověrčivý, vyvolává ďábel a věci s ním spojené. Známou kletbou je např.

16

„niech cię piekło pochłonie“. Dalším významným důvodem používání eufemismů je ideologie. Dąbrowska o ní píše: „Występuje ona wówczas, kiedy sposób wyrażania dostosowuje się do wyznawanej idei, np. równości, postępu, pokojowego życie itp.19“ Nepoužívají se tak spojení jako chudé či zaostalé státy, nýbrž rozvojové země, namísto chudí lidé se používá lidé s nižšími příjmy. Widłak klasifikoval příčiny používání eufemismů v polském jazyce následovně: náboženská víra, magie, strach, pověra slušnost, skromnost, stud takt, upřímnost, soucit a lítost uvážlivost, prozíravost, megalomanie, důvtip a prospěch.

V první skupině hraje důležitou roli magické myšlení a teorie, že název bezprostředně přivolává nazvaný objekt. Patří sem zákazy spojené s božskými osobami nebo některými lidmi, zvířaty a nemocemi. Slušnost je symbolem druhé skupiny, která je živá díky jisté společné dohodě, „w której strony, używając w rozmowie słów ‚czystych„, ‚niewinnych„, mogą mówić o najbardziej krępujących rzeczach.20“ Patří zde zákazy týkající se erotiky, sexu, částí těla a fyziologických potřeb. Třetí skupina obsahuje zákazy, které slouží především jako ochrana psychiky druhé osoby. Nezbytné je dobré vychování, které nutí lidi osvojit si způsoby, které jsou v souladu s taktem, upřímností, soucitem a lítostí. Takto se lze vyhnout konverzaci o nemocech, smrti, lidských dysfunkcích a také užívání vulgarismů. Čtvrtá skupina je charakteristická pro naši dobu. Jedná se o snahu naladit druhou stranu tak, aby mluvčí snáze dosáhl určitého cíle i za cenu překročení hranice dobrého vychování. Mluvčí má potom blízko k megalomanii a snaží se představit sebe a svou práci v co nejlepším světle. Jak píše Dąbrowska, takové používání eufemismů je typické pro určitá prostředí: „Motywacja oparta na roztropności,

19 20

Tamtéž, s. 28. Tamtéž, s. 30.

17

przezorności, sprycie i interesie jest charakterystyczna dla eufemizmów języka administracji, dyplomacji, a także reklam i propagandy.“21

Vulgarismy – teoretická část Definice vulgarismů V odborných jazykovědných pracích ani v publikacích věnujících se kultuře jazyka není tomuto jevu v současném polském jazyce věnováno mnoho pozornosti. Často dochází k úplnému opomíjení vulgarismů nebo jsou zmíněny jen v kontextu s porušováním mravních zásad, jazykové normy, nebo jako slova tvořící nedílnou součást hovorového jazyka. Maciej Grochowski ve Słowniku polskich przekleństw i wulgaryzmów jako první podrobil vulgarismy systematické gramatické a sémantické analýze. Jak ovšem tvrdí sám Grochowski, pořád chybí teoretické práce týkající se „miejsca tych klas jednostek w systemie leksykalnym języka polskiego, a także w podsystemie jednostek nacechowanych pragmatycznie. Nie podejmowano prób systematycznej rejestracji ani charakterystyki wyrażeń tworzących wyróżnione podzbiory.“22 Podle publikace Encyklopedia językoznawstwa ogólnego je vulgarismus „jednostka systemu językowego (wyraz, zwrot frazeologiczny) nie akceptowany przez ogół użytkowników języka, zarówno ogólnego, jak i dialektów, ze względu na swą ordynarność, nieprzyzwoitość albo wyraźną przynależność do języka grupy społecznej uważanej za niższą.“23 Encyklopedie také ukazuje historický vývoj vztahu společnosti k vulgarismům, změnu jejich sémantiky v čase (v 17. století Wacław Potocki používal označení kobieta ve významu kurtizány, dnes se jedná o zdvořilé označení ženy) a používání vulgarismů jako způsobu emocioálního vyjádření či prostředků stylizace.

21

Tamtéž, s. 31. Grochowski, M.: Słownik polskich przeleństw i wulgaryzmów, Wydawnictwo Nauowe PWN, Warszawa 2001, s. 9. 23 Polański, K.: Encyklopedia językoznawstwa ogólnego, Wrocław: Ossolineum, 1993, s. 393. 22

18

V Encyklopedii języka polskiego je vulgarismus definován jako „wyraz, wyrażenie lub zwrot odczuwany współcześnie przez użytkowników ogólnego języka narodowego jako ordynarny, prostacki.“24 Takové výrazy se vyskytují např. ve vězeňském slangu, studentském prostředí a jiných mládežnických kruzích. Jinak k definici přistoupil A. Markowski, podle něhož jsou vulgarismy „wyrazy, wyrażenia i zwroty, które w swoim podstawowym znaczeniu w sposób ordynarny nazywają, objęte tabu obyczajowym (jako intymne), czynności fizjologiczne, czyli trawienie, wydalanie i seks, a także związane z nimi części ciała, zachowania i skutki tych zachowań.“25 Dále tvrdí, že vulgarismy u jednice vyjadřují nejen jeho negativní postoj vůči věci nazvané, ale dokonce vůči celé společnosti.26 Záměrem uživatele vulgarismů nemusí dle mého názoru být záměr vyjádřit negativní postoj k osobě či věci, které se proslov týká, ani k posluchačům. Mezi polskou mládeží je například velmi populární slovo zajebisty, zajebiście (skvělý, skvěle), které primárně slouží k vystupňování vlastností, např.: Tomek z naszej klasy jest zajebiście mądry. Nejde v žádném případě o urážku Tomka, ale o vyslovení údivu nad jeho vědomostmi. Opět je důležité, v jakém prostředí se mluvčí nachází. Mezi vrstevníky (na ulici, ve škole, v hospodě atd.), kde jsou vulgarismy spontánně používány, nedochází ke znevážení posluchačů, ale k prolomení bariéry a sblížení se. Vysoká frekvence vulgarismů v jazyce některých skupin mluvčích totiž může vést ke značnému oslabení jejich negativního expresivního zabarvení. Zajímavě k problému vulgarismů přistoupila v prvním v Polsku vydaném Słowniku sprośności i wulgaryzmów Urke Tuftanka. Klade si otázku, zda má smysl psát slovník s tolik ožehavým tématem, když jde o výrazy, které by neměly být používány. Došla k závěru, že vulgarismy hrají důležitou roli v každém jazyce a je potřeba je zaznamenat ve slovníku. Dle ní tato slova také dokazují neustálý vývoj jazyka a jako příklad uvedla jejich existenci v literatuře, kde se během doby zmenšila míra tabuizace těchto výrazů. Všímá si dále, že vulgarismy nabírají na oblíbenosti vlivem narušování společenských norem, může jít také o způsob vyjádření svobody 24

Urbańczyk, S. Op. cit., s. 380. Markowski, A. Op. cit., s. 97. 26 Tamtéž. 25

19

nebo o projev nesouhlasu s přijatými společenskými konvencemi. Tuftanka vybízí k vnímání vulgarismů jako „czegoś normalnego, choć może niestosownego, istniejącego jednak w każdym języku, w niektórych nawet w znacznie większej obfitości niż w języku polskim.“27 Ve slovníku polských vulgarismů Grochowského je vulgarismus popsán jako „jednostka leksykalna, za pomocą której mówiący ujawnia swoje emocje względem czegoś lub kogoś, łamiąc przy tym tabu językowe.“28 Všiml si, že se jedná především o výrazy, které jsou spjaty se sexuálním a intimním životem nebo nazývají části těla. Právě těmito slovy se mluvčí dotýká neveřejného tématu a narušuje jazykové tabu. Dále se autor zamýšlí, proč se některá slova stala vulgarismy, a co mají společného. K jednoznačnému závěru však nedošel. Konstatuje, že důvody, proč „właśnie wymienione29, a nie inne, ciągi liter są objęte tabu, nie da się racjonalnie w sposób definitywny wyjaśnić.30“ Grochovský rozdělil vulgarismy následovně: Vulgarismus systémový – lexikální jednotka, která je tabuizovaná pro své formálním vlastnosti, jinými slovy: nezávisle na jejích sémantických vlastnostech a kontextu použití. Pomocí systémových vulgarismů

jsou

porušovány

především

jazykové

konvence.

Narušování kulturních konvencí je zde pouze důsledkem podžazení jazykového chování obecným kulturním normám.31 Vulgarismus referenčně-mravní – lexikální jednotka, která je tabuizovaná pro své sémantické vlastnosti a svůj referenční vztah k

27

Tuftanka, U.: Słownik sprośności i wulgaryzmów. Zakazane wyrazy, O, Warszawa, s. 3–4. Grochowski, M. Op. cit., s. 19. 29 Chuj, dupa, gówno, jebać, kurwa, pierdolić, pierdzieć, pizda, srać. 30 Grochowski, M. Op. cit., s. 20. 31 Wulgaryzm systemowy – jednostka leksykalna objęta tabu wyłącznie ze względu na jej cechy wyrażeniowe (formalne), inaczej mówiąc: niezależnie od jej właściwości semantycznych i rodzaju kontekstu użycia. Za pomocą wulgaryzmów systemowych naruszane są przede wszystkim konwencje językowe. Łamanie konwencji kulturowych stanowi tu jedynie konsekwencje podporządkowania zachowań językowych ogólnym normom kulturowym. Tamtéž, s. 20, vlastní překlad. 28

20

objektu. Pomocí tohoto druhu vulgarismů jsou narušovány kulturní normy, které jsou platné v dané společnosti.32 Do první skupiny patří výrazy, které nezávisle na kontextu budou vždy vulgární (pierdolić, kurwa, jebać). Naopak do druhé skupiny patří výrazy, které jsou vulgární jen v určitých situacích a při jistém typu reference. Jedná se především o slova týkající se částí těla a fyziologických činností (dmuchać, fujara, szpara). Tato skupina není uzavřena a vzhledem k vývoji vulgarismů se počet slov rozrůstá. Existují i jiné klasifikace vulgarismů, např. J. Kowalikowa je dělí následovně: 1. slova primárně vulgární – pocházející z oblasti anatomie, fyziologie, sexu 2. slova primárně neutrální – stala se vulgarismy postupem času a takto jsou v podvědomí uživatelů zakořeněna (např. palant, burak, ćwok) 3. slova původně vulgární, poměrně urážlivá (např. cwel) 4. nadávky 5. eufemismy33

Vulgarismy mohou být také sémanticky prázdné. Vystupují ve větě ve funkci parenteze (vsuvky) a mohou být vloženy téměř do libovolné části věty, aniž by narušily její syntax a vytvářely syntaktické vztahy s dalšími slovy, přičemž nenesou žádné citové zabarvení. V této funkci jsou také nazývány parazitními výrazy. Jejich Jako příklady sémanticky prázdných výrazů uvádí Anna Śledź slova kurwa a prawda: citát bez odstavců „I co, łosiu? Idziemy, kurwa, na te węgorze? Robaki mam jeszcze, kurwa, w lodówce, tylko byś, kurwa, wędki wziął. Jeżeli dziecko czerpie na przykład przyjemności z zatrzymywania i wydalania kału, prawda, to mu się nie pozwala tego robić w dowolny sposób, tak jak ono chce, tylko mu się każe odroczyć tę

32

Wulgaryzm referecyjno-obyczajowy – jednostka leksykalna objęta tabu ze względu na jej cechy semantyczne i zakres odniesienia przedmiotowego. Za pomocą tego rodzaju wulgaryzmów naruszane są konwencje kulturowe przyjęte w danej zbiorowości. Tamtéž, vlastní překlad. 33 Kowalikowa, J.: Wulgaryzmy we współczesnej polszczyźnie. In Język trzeciego tysiąclecia. PWN, Kraków 2000, s. 125.

21

przyjemność, prawda, poczekać na nocniczek i dopiero wtedy, prawda, mu się pozwala na doznanie tej przyjemności.“ 34

Funkce vulgarismů Každý vulgarismus má svou funkci a někdy, v závislosti na kontextu, dokonce i více funkcí najednou. Mluvčí si je jen těžko uvědomuje, avšak během projevu

vulgarismům

funkce

přiděluje

a

směřuje

tak

k realizaci

svého

komunikačního záměru. Může chtít někoho urazit, zvýraznit svou řeč, pobavit okolí nebo jen zapadnout do prostředí. Ilona Biernacka-Ligięza definovala čtyři funkce vulgarismů: Expresivní funkce umožňuje mluvčímu vyjádřit své emoce či pocity vůči osobě nebo věci, o které mluví. Děje se tak buďto vědomě, nebo spontánně. Mluvčí může sáhnout po vulgarismech, aby prolomil bariéru mezi ním a posluchačem, ventiloval agresi či potlačil stres, např. namísto praštění rukou do stolu. Např. slovo kurwa může vyjadřovat překvapení (O kurwa! Nic o tym nie wiedziałem.), údiv (O kurwa! Ale nogi.), zlost (O kurwa! Znowu ten gnojek narozrabiał.) nebo nenávist (Ta kurwa znowu mnie oblała.). Platí, že vulgarismy vyslovené při rozčílení ztrácejí na své váze. Potvrzují to průzkumy Biernacké-Ligięzy, ve kterých se ukázalo, že 75,9 % vysokoškolských studentů a 66,7 % studentek vulgarismům vyřčeným ve zlosti nepřipisuje takovou váhu. Impresivní funkce souvisí se snahou zesílit účinek komunikátu, zvláště, pokud má formu příkazu, jehož ilokuční síla by měla stimulovat postoj a činnost adresáta. Záměrem mluvčího může být také snaha urazit či rozčílit posluchače. Tato skupina se postupně zužuje díky zvyšující se intenzitě používání vulgarismů. Tento trend se projevuje postupným oslabením vulgarismů (devulgarizací). 34

Śledź, A.: Przerywnik czy wykrzyknik? Analiza składniowa o semantyczna pewnych użyć słów uważanych za wulgarne, Poradnik językowy 2003, s. 71.

22

Funkce přesvědčovací, persvazivní je používána tam, kde se chce mluvčí prostřednictvím vulgarismů identifikovat s danou skupinou, chce podtrhnout svou identitu (jestem skinem i mówię tak, jak mówią skini), chce si vybudovat svou vnější vežejnou tvář (jestem człowiekiem silnym i mówię językiem „mocnym“). Tato funkce má velký vliv na pronikání hovorového jazyka do spisovného. Přejímána jsou tak lexikální, frazeologická a syntaktická schémata do veřejného vyjadřování. Ludická, zábavná funkce má za úkol adresáta výpovědi rozveselit a pobavit, přičemž se i sám autor uvádí do dobré nálady. Pro mnohé mladé lidi nejsou slova považovaná běžně za sprostá vulgární, ale jen směšná. Záměrem je pobavit a nikoli urazit posluchače. Tuto funkci plní vulgarismy často ve vtipech, kde by po jejich odstranění vtip nevyzněl tak zajímavě nebo by přestal být směšný.

35

Zábavní funkce

se projevuje i v jazykových hrátkách při přetváření vulgarismů a eufemismů: kurrr...wagon dziś przywieźli, pierdziworek (spacák), rosół z kur wielu.

Definice a vztahy pojmů nadávka, urážka, eufemismus, vulgarismus Dalšími klíčovými pojmy jsou nadávka, urážka a eufemismus. Maciej Grochowski ve svém Słowniku polskich przekleństw i wulgaryzmów definoval tyto pojmy takto: nadávka – lexikální jednotka, pomocí níž může mluvčí spontánně projevovat své emoce vůči něčemu nebo někomu, přičemž nepředává žádnou informaci.36 35

Biernacka-Ligięza, I.: Wulgaryzmy w slangu młodzieży, Kształcenie językowe, Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 2001, s. 77. 36 Przekleństwo – jednostka leksykalna, za pomocą której mówiący może w sposób spontaniczny ujawniać swoje emocje względem czegoś lub kogoś, nie przekazując żadnej informacji Grochowski, M. Op. cit., s. 22, vlastní překlad.

23

urážka – obvykle spontánně vyřčené slovo či spojení, kterým mluvčí projevuje své emoce vůči adresátovi. Může být použito , aby adresát věděl, že mluvčí má k němu negativní postoj a aby se adresát následkem toho necítil dobře.37 eufemismus – často jsou tvořeny na základě fonetické podoby s vulgarismem. Jedná se o intencionální vulgarismy, které jsou však brány jako samostatná slova s vlastním metaforickým významem.38 vulgarismus – lexikální jednotka, pomocí níž mluvčí spontánně projevuje své emoce vůči něčemu nebo někomu, přičemž porušuje jazykové tabu.39 (Podrobněji v kapitole Definice vulgarismů.)

Dle uvedených definic nadávky a vulgarismu dochází k prolínání jejich rozsahu. Existují nevulgární nadávky a také vulgarismy, které nepatří mezi nadávky: Zaczniesz być w końcu poważna, do kurwy nędzy, czy nie? (nadávka a vulgarismus) Żeby ich w końcu szlag trafił, tego całego prezesa i jego spółkę. (nadávka, záleží na situaci, před cizími lidmi jde nepochybně také o porušení tabu) Ktoś jej zajebał portfel w autobusie. (vulgarismus)

Některé nadávky a některé vulgarismy jsou často používány za účelem urazit druhou osobu: Odczep się od niego, cholero! Nie możesz tego pojąć, dupo wołowa! Pilnuj swojej baby, ty chuju rybi!

37

Wyzwisko – zwykle spontanicznie wypowiedziane wyrażenie, ujawniające emocje mówiącego względem adresata; może być ono użyte po to, aby adresat wiedział, że mówiący czuje względem niego coś złego, i żeby adresat czuł się źle z tego powodu. Tamtéž, vlastní překlad. 38 Eufemizm – często zrodzone z podobieństwa brzmieniowego do wulgaryzmu, są to wulgaryzmy intencjonalne, ale funkcjonują w świadomości użytkowników jako autonomiczne słowa o własnym znaczeniu metaforycznym. Tamtéž, s. 23, vlastní překlad. 39 Wulgaryzm – jednostka leksykalna, za pomocą której mówiący ujawnia swoje emocje względem czegoś lub kogoś, łamiąc przy tym tabu językowe. Tamtéž, s. 24, vlastní překlad.

24

Expresivně zabarvená, přeneseně užitá podstatná jména mohou tvořit nadávku (obvykle v nominativu nebo vokativu), pokud jsou směřována určité osobě. Urážku tedy nemusí nutně tvořit jen vlastní vulgarismy a nadávky: Świnia! Parszywa owco! Krowa! Bałwan!

Proč a jak nadáváme Příčin, proč saháme po vulgarismech, je celá řada: neschopnost ovládnout své emoce, povznést se nad situaci, slabá slovní zásoba. Již dávno se nejedná o jev, který se objevuje pouze mezi lidmi z okraje společnosti. Lidé existenci vulgarismů v hovorovém jazyce sice ne zcela akceptovali, ale na druhou stranu se proti nim ani neohradili. Vulgarismy jsou oblíbeným prostředkem předání myšlenky nebo informace především u mladých lidí. Mají zdůraznit jejich nezávislost, svobodu, dospělost.

Małgorzata

Milewska-Stawiany vidí

příčinu rozšíření

vulgarismů

v uvolněné morálce v situaci, kdy ve společnosti hraje velkou roli sex a fyziologie. Zároveň upozorňuje na problém populismu a nedostatek úcty mluvčích k neveřejným tématům. Příčiny používání vulgarismů mohou být různé. J. Kowalikowa se pokusila o jejich klasifikaci a rozdělila je následovně: 1. psychologické demonstrování své dospělosti, tvrdosti, odvahy, snaha zaimponovat zalíbení se určité skupině a její vůdcům vzbuzení strachu, respektu, poslušnosti u jiných uvolnění psychického napětí skrytí nejistoty, strachu neutralizace stresu vyjádření kladných nebo záporných emocí ventilování agrese, zlosti, nenávisti zvýraznění části výpovědi

25

vyjádření postoje k osobě nebo situaci urážka, znevážení, ponížení zesílení argumentů (např. při hádce, udílení rad) element pobavení, humoru zvyk 2. jazykově-komunikační maximální expresivní zabarvení komunikace při co nejmenší námaze slabá slovní zásoba pro účely komunikace, obzvláště pokud potřebujeme vyjádřit silně negativní emoce automatické používání vulgarismů jako parazitních a výplňkových slov (przerywniki, wypełniacze) 3. kulturní popularizace některých výrazů (např. zajebisty) přejímání jazykových vzorů z rodiny nebo blízkého prostředí zvyk.40

Vulgarismy používáme v různých životních situacích, pokud potřebujeme vyjádřit radost, hořkost, smutek, znepokojení, úzkost nebo strach. Mluvčí často vkládá do věty „nehezká“ slova, která jsou v projevu zbytečná, aniž by si to uvědomoval. Jedná se o jev velmi znepokojující už jen proto, že mnoho lidí neumí ovládat své emoce a nevěnuje pozornost výběru vlastních slov. Největším prohřeškem proti řečnickým dovednostem je používání vulgarismů jako výplně časového prostoru pří třídění myšlenek během projevu nebo jejich použití ve funkci prozodických prostředků. Vulgarismus může být použit jako: přímé oslovení výplňkové či parazitní slovo (przerywnik)

40

Kowalikowa, J. Op. cit., s. 121–131.

26

nadávka urážka obecné vyjádření zlosti, rozzuření, frustrace důrazné zvýraznění zlosti, rozzuření, frustrace ve shodě s lexikálním významem. 41

Podle publikace Słownik polskich przekleństw i wulgaryzmów můžeme dle situace použití rozdělit vulgární slova do tří skupin. První tvoří nadávka – „grupa słów używanych, aby rozładować napięcie występujące z powodu uniesienia emocjonalnego lub negatywnych bodźców docierających do jednostki.“42 Taková možnost má pro jedince charakter vysvobození, pomáhá mu psychicky se uvolnit a rychleji překonat negativní pocity. Zdá se, že tato skupina nejméně ohrožuje mravní hodnoty. I když vulgarismy patřící do této skupiny nejsou všeobecně uznávány za společensky přijatelné, pro jejich užívání má pochopení mnoho lidí. Příklady užití vulgarismů pro tuto skupinu: - Cholera, znów pada! - Ja pierdolę! (Rozčílil se Tomáš, když mu upadla potřetí tužka na zem.) - Kurwa, nie chce mi się. Další skupinu tvoří slova, která jsou použita „w celu wyrażenia świadomego obrażania drugiej osoby bądź grupy ludzi.“43 Jsou známá také pod výrazem invektivy. Slova nacházející se v této skupině jsou hrubým prohřeškem proti mravnosti a jsou společností vnímána (převážně – opět záleží na prostředí) velmi negativně. Příklady užití vulgarismů pro tuto skupinu: - Co znów peirdolisz, ty szmato?! - Wy żóltki jebane, nie ma takiej opcji, żebyście mnie pouczali! - Wypierdalaj stąd! (Křičel vyhazovač na agresivního hosta nočního klubu.)

41

Habrajska, G.: Język w komunikacji, Wydawnictwo uniwersytetu Łódzkiego, Łódź 2001, s. 259. Grochowski, M. Op. cit., s. 64. 43 Tamtéž. 42

27

Poslední

skupinu

tvoří

„wulgaryzmy

używane

w

celu

wyrażenia

lekceważenia czegoś lub kogoś.“44 Je zde blízký vztah k předcházející skupině, ale je nutno brát v potaz alespoň rozdíl v tom, že jedinec zde vulgarismus nevyřkl s jeho plnou sémantickou silou, jak je tomu výše. Příklady užití vulgarismů pro tuto skupinu: - Weź się odczep debilu. (Reagoval Michal na nepříjemně vyzvídání kolegy.) - Ależ z ciebie zajebista laska. (Snažil se zapůsobit holohlavý mladík z červeného BMW se staženým okýnkem na kolemjdoucí slečnu.) - Pojebało cię do jasnej cholery? (Nesouhlasili hráči s trenérem.)

I přes malý počet odborných prací zabývajících se problematikou vulgarismů, jsou a budou tyto jednotky nedílnou součástí souboru komunikačních prostředků, a to nejen při prostém rozhovoru, ale také v publicistice, masmédiích, pouliční kultuře, internetu či umění. Toho jsou si vědomi i tvůrci filmů vytvářející „poetické“ vulgární dialogy, aby jejich hrdinové zapadali do současnosti.

Vulgarismy v masmédiích Média

uspokojují

naše

poznávací,

etické

i

estetické

potřeby.

Zprostředkovávají nám informace (objektivně, zaujatě, pravdivě, nepravdivě), rozptýlení, utvářejí náš vkus, morální normy. Média nejen zpracovávají a sdělují to, co se ve světě děje, ale také to tvoří. Tvoří obrazy světa. Na jedince nejintenzivněji působí po jazykové stránce. Dle Jerzygo Bralczyka a Grażyny Majkowské na jazyk lidí mají největší vliv právě média: „Wśród wielu odmian składających się na mowę publiczną (dyskurs publiczny) język mediów jest powszechnie postrzegany jako jej składnik najistotniejszy. Media bowiem nie tylko informują, komentują czy współaranżują wydarzenia, ale przede wszystkim – porządkując prezentowany świat – odgrywają szczególną rolę w ustalaniu hierarchii spraw ważnych i nieważnych (...),

44

Tamtéž.

28

etycznych i estetycznych.45“ Média bezesporu ovlivňují způsob života společnosti, ustanovují závazné jazykové vzorce, názory nebo vytyčují hranice chování a vytvářejí hierarchie hodnot. Jazyk v médiích slouží jako prostředek k určování hodnot, je zároveň jejich nositelem a také nás o nich informuje . Ačkoli jsme si nesprávného používání jazyka v médiích vědomi, paradoxně z něj přebíráme jazykové vzorce. Dle J. Bralczyka a G. Majkowské ničení jazyka probíhá ve dvou rovinách: 1) V šíření strnulých úředních a oficiálních zavedených vzorců typu: „W ramach nowego konsensusu selektywnie ogranicza się stosowanie administracyjnych metod na rzecz wykorzystania instrumentów bardziej elastycznych.“46 2) V šíření ležérního jazyka, nespisovného, prostého nebo vulgárního. Existuje také třetí rovina, kterou výše uvedení autoři označili jako upowszechnianie językowego kiczu, který se v jazyce médií objevuje ve třech sférách: a) Kýč

sentimentální

a

přehnaně

okázalý

(kicz

sentymentalno-

pretensjonalny), který se objevuje především v tisku pro ženy, např.: W urokliwym zakątku napawała się zażywaniem piękna górskich wycieczek.“ b) Kýč pseudointelektuální (kicz pseudointelektualny), např.: „Cargo przeniesione przez aniołów jest symboliczną prefiguracją awiacji.“ c) Kýč pseudoemociální (kicz pseudoemocjonalny).47

Masmédia mají neobvykle velký vliv na popularizaci vulgarismů ve společnosti. Často se s nimi setkáváme v televizi, tisku, na internetu. Slouží jako prostředky pro potlačení bariéry mezi mluvčím a příjemcem sdělení. Zajisté mají také přitáhnout obecenstvo a následně vtáhnout lidi do děje. Svou roli zde také sehrávají vlivy zahraničních médií, které se projevují v polské kinematografii. Jedná se o vzor hlavního hrdiny, jehož postava, chování a jazyk jsou přebírány ze

45

Bralczyk, J., Majkowska, G.: Język mediów – perspektywa aksjologiczna. In Język w mediach masowych. UN-O, Warszawa 2000, s. 43. 46 Tamtéž, s. 45. 47 Tamtéž, s. 45.

29

zahraničí. Vulgarismům se nevyhýbá ani tisk. Zde citově zabarvená slova plní expresivní funkci a slouží jako prostředek věrohodnosti. Proto se vyskytují při psaní o určitých prostředích či tématech: sex, prostituce, drogy, život ve škole či v subkultuře, a ve výpovědích aktérů z daného prostředí. Výrazné uplatnění hanlivých slov najdeme na internetu. Téměř minimální jazyková cenzura dává možnost široké veřejnosti publikovat své názory, a to anonymně. Právě anonymita, za kterou se autoři vulgárních příspěvků schovávají, vybízí k odhození etiky, a tím se otevírá prostor pro frustrované jedince. Vulgarita na internetu je obzvláště alarmující, protože k překračování mravní slušnosti zde dochází cíleně a jen těžko se může jednat o chování v afektu. Autor si je plně vědom významu svého textu.

Možné projevy jazykové agrese

Analýza víkendového programu čtyř polských televizních stanic (TVP 1 a 2, TVN, Polsat), kterou v roce 1997 provedla Lucyna Kirwil, zaznamenala „2388 scen agresji fizycznej, w tym 990 sytuacji, w których człowiek strzela do człowieka (...). Agresji słownej było czterokrotnie mniej niż fizycznej (...).“48 Tento obraz chování a komunikace se následně promítá do života mnoha lidí, pro které televize představuje hlavní zdroj vytváření lidských hodnot a způsobu vyjadřování . Halina Satkiewicz ve svém článku pro publikaci Język w mediach masowych rozlišuje dva způsoby osvojování agrese médií. Za prvé se jedná o pronikání násilí z vnějších zdrojů bez zásahu médií (film, zábavné programy, informace týkající se např. války, zločinu, slovních sporů atd.). V tomto případě jsou média odpovědná za výběr z mnoha nabídek či informací, ze kterých si dle svého etického uvážení vyberou. Za druhé, zdroje agrese v médiích mohou být vlastního původu (diskusní pořady, články a pořady, které jsou vytvářeny zaměstnanci daného média). Média tak představují svou vizi o pořadech a zodpovídají za jejich kvalitu a za přípustnou míru agresivity.

48

Gazeta Wyborcza, listopad 1997.

30

Významnou roli při hodnocení agresivity mluvčího hraje nejen fakt, jak výpověď hodnotí příjemce, ale důležitý je také pohled třetí osoby. Často se stává, že mluvčí nehledá bezprostředního příjemce, ale pouze filtruje svůj vnitřní stav, frustraci. Jazyková agrese se může projevovat jednak využíváním jazykových prostředků, jakými jsou prostředky fonetické (intonace, přízvuk, změna hlasu), gramatické modifikace a negativně zabarvené lexikální elementy, a jednak ironií (posměch, sarkasmus), která agresivitu zdánlivě skrývá. Halina Satkiewicz na základě své analýzy rozhovorů v televizi a rádiu došla k závěru, že důležitou roli hraje „intonacja oraz zmiany emisji głosu jako wskaźników agresywności wypowiedzi. Środki foniczne dominują pod tym względem nad środkami leksykalnymi i gramatycznymi.“49 Například během diskusního pořadu moderátor vyzývá někdy ostrým tónem hosty, aby neodbíhali od zadané otázky a vrátili se k ní. Toto napomenutí může být třetí stranou bráno jako projev agrese, avšak moderátor obvykle nepřekračuje pomyslnou etickou hranici. Naopak politici si rádi skáčí do řeči a napomínají se obratem: proszę mi nie przerywać, ja panu też nie przerywałem, v němž je v různé míře zastoupen projev agresivity. Pravděpodobně z důvodu přítomnosti kamer, v případě rádií pouze mikrofonů, se hosté zdržují hrubiánských slov, která by následně média a politická opozice mohly proti nim využívat. Dále se H. Satkiewicz zabývá projevy agresivity v tisku: „W tekstach prasowych z przyczyn oczywistych (subkod pisany) do wyrażenia agresji służą przede wszystkim środki leksykalne, w bardzo niewielkim zaś stopniu gramatyczne. Dotyczy to zarówno tekstów własnych gazety, jak i publikowanych w niej wypowiedzi osób spoza redakcji, a także spoza środowiska dziennikarskiego, np. polityków.“50 V informačních textech se vyskytuje charakteristický projev agrese, který se dá připsat na vrub frustrace autora článku. Při jeho psaní na něj mohly působit negativní vlivy nebo byl nespokojen s událostmi, kterých se článek týká. Jako příklad Satkiewicz uvedla článek z předávání cen školní mládeži. Zaznělo 49

Satkiewicz, H.: Językowe przejawy agresji w mediach. In Język w mediach masowych. UN-O, Warszawa 2000, s. 30. 50 Tamtéž.

31

několik projevů a na řadu se právě dostala organizátorka soutěže, která: „starannie moduluje głos (...) Następnie żywym krokiem wkracza na scenę premier (...). Chłopcom (tedy účastníkům soutěže) ściska po męsku prawice. Gratuluje Irminie (tedy oceněné dívce, která na gratulace odpovídá rozhozením rukou). Premier żegna się w stylu Irminy (tedy rozhazuje ruce). Wychodzi“. Je zřejmé, že se nejedná o neutrální popis. Je zde patrná skrytá agresivita. Autorovi se pravděpodobně nelíbil průběh slavnosti, což se projevilo na jeho stylu psaní. Tento způsob psaní informačních článků je čím dál oblíbenější. Text získává na dynamice a je živější než při tradičním podání. Dalším novým jevem u novinářů je nahrazování neutrálních sloves (powiedział, oznajmił, stwierdził) slovesy negativně zabarvenými, která neodráží skutečný ráz výpovědi ani postoj mluvčího. Několik příkladů, které demonstrují výše zmíněné: Posłanka (...) rozpłakała się. Bardzo ich żałuję – tłumaczyła chlipiąc. Nie znalazła jednak współczucia u innych posłów. A nenašla porozumění ani u tohoto novináře, který nám svůj názor dává jasně najevo použitím slovesa chlipiąc ve vztahu k dospělé osobě, která veřejně vystupuje. Dom jest ruiną, a nie żadnym zabytkiem – upiera się właściciel. Použitím slovesa upierać się vyjadřuje novinář svůj názor, že s majitelem nesouhlasí, protože si neoprávněně stojí za svým. Takto novinář opouští pozici neutrálního informátora a přiklání se k jedné ze stran.

Kromě výše zmíněných případů se agresivita a vulgarita v médiích projevuje také používáním slov, která silně narušují tabu: kurwa, wkurwić się, zajebisty, opierdalać atd. Za vulgární se také označují eufemismy, které vycházejí z jejich základů: kurde, wkurzyć się, opieprzać. V závislosti na situaci se jako vulgarismy dají označit citově zabarvená slova jako gęba, chlać, morda, která by většina lidí označila za spíše neutrální. V následující části práce se zaměřím na podrobnější popis projevu vulgarity v konkrétních médiích.

32

Vulgarismy v televizi, rádiu, tisku a na internetu

Tuto podkapitolu si dovolím začít citací ze zprávy o stavu polského jazyka vydané Radą Języka Polskiego przy Prezydium Polskiej Akademii Nauk, jejíž povinností je předkládat parlamentu analýzy a názory týkající se ochrany polského jazyka – „Ustawa o języku polskim nakłada na organizacje i instytucje uczestniczące w życiu publicznym (należą do nich niewątpliwie media masowe i oficyny wydawnicze) obowiązek przeciwdziałania wulgaryzacji języka.“51 Jaký je však opravdový stav se můžeme přesvědčit díky každodenní zkušenosti. Vulgarizace jazyka v médiích narůstá a nezdá se, že by tomu měla být učiněna přítrž. Objevují se v nich všechny typy vulgarismů, a to od těch nejjemnějších, až po ty nejtvrdší. Najdeme mezi nimi takové, které nesou nějaký obsah, jako i ty, které jsou sémanticky prázdné. Ve druhé zmíněné funkci se vulgarismy vyskytují často, přičemž obecně signalizují, že mluvčí teprve formuluje výpověď: Wiesz, w pierwszym zespole było, kura... jakby, super. Katarzyna Mosiołek-Kłosińska ve svém článku o vulgarizaci jazyka v médiích si všímá toho, že: „Leksemy wulgarne w tekstach radiowych, telewizyjnych i prasowych służą także określeniu stanów, cech czy zjawisk, które mają swoje nazwy w neutralnej lub potocznej warstwie słownictwa.“52 Jako příklady takových záměn uvádí následující jednotky: zdenerwować się je nahrazeno slovem wkurwić się; klęska, niepowodzenie je nahrazeno lexémem chuj; świetny, znakomity, doskonały je nahrazeno přídavným jménem zajebisty. Nejméně podléhá tomuto nešvaru dle Rady Języka Polskiego rozhlasové vysílání. Především ve vysílání veřejnoprávních rozhlasů je vulgarita maximálně potlačena. Situace v rozhlasových stanicích je obecně přijatelná. Moderátoři se vulgarismům vyhýbají a drží pomyslnou laťku etiky. Problém ovšem nastává v případě pořadů, jakými jsou bezesporu talkshow, a dále v pořadech, v nichž vystupují politici. Vulgarita v talkshow je opět dána snahou přiblížit program 51

Článek dostupný na portálu Rada Języka Polskiego: http://rjp.pan.pl/index.php?option=com_content&task=view&id=201&Itemid=141 52 Bralczyk, J., Majkowska, G. Op. cit., s. 113.

33

posluchači, který by se měl cítit uvolněně. V tomto druhu zábavného pořadu, nenáročném na posluchačovu soustředěnost či vědomosti, je záměrem poskytnout běžnému pracujícímu člověkovi snadný způsob odpočinku. To je samozřejmě v pořádku, škoda jen způsobu prezentace. Vulgaritou politiků se budu zabývat v jednom z následujících odstavců. Další pomyslnou cestičku si vulgarismy do rádií razí pomocí hudebních textů. Jejich četnost je na každé stanici dána jejím hudebním zaměřením. U těch stanic, které dávají přednost hip-hopu, rapu, dancehallu nebo hard rocku je výskyt vulgarismů mnohonásobně vyšší než u těch, které hrají folk, pop nebo elektronickou taneční hudbu (většinou bez textu). Více vulgarismů než v rádiu najdeme v televizi. Kromě výše zmíněných pořadů se v televizi navíc ještě vyskytují ve filmech a v hudebně-zábavných programech. Jejich počet vzrůstá s přibývající hodinou a v noční nabídce filmů narazíme na pestrý „pouliční“ jazyk. Nic na tom nemění ani fakt, že polský lektor převádí řadu zahraničních vulgarismů do slušnější podoby. Zajímavým jevem je „vypípávání“ hanlivých slov. Provedení je ovšem tak nešťastné, že posluchač si i tak domyslí, které slovíčko bylo cenzurováno. Snaha vytlačit vulgarismy z výpovědí odvysílaných ze záznamu tedy existuje, otázkou však zůstává, zda se nemíjí s cílem. Naopak schovávání vulgarismů za nevinné pípnutí může způsobit větší zájem posluchače o inkriminovaná slova. Posluchač se ostatně na úkor této snahy může i pobavit. Jako příklad zatajení jistých slovíček bych uvedl polský humorný miniseriál Pitu Pitu53, kde vystupuje manželský pár a občas i soused Daniel, který si libuje v nadávkách. V jednom z dílů má Daniel za úkol přestat nadávat, a i když se opravdu snaží polepšit, moc mu to nejde. Dochází k tomu, že se Daniel zasekává a stěží hledá jiná slova pro nahrazení vulgarismů. Zmíněné „vypípání“ nevhodných slov zde sice použito nebylo, ale snaha o cenzuru vlastní osoby působí směšně. A navíc si veškeré vulgarismy divák domyslí. Častými přispěvateli do repertoáru vulgarismů jsou politici. Ačkoli by měli jít příkladem občanům, zásobují média nevybíravým způsobem vyjadřování. V jejich

53

Seriál dostupný na portálu TiVi: http://www.pitupitu.tivi.pl/56985,ogladaj_wideo,odcinek_30_daniel_przestaje_bluzgac.html

34

případě se vulgarita projevuje ve více směrech. Kromě užívání samotných vulgárních slov, dochází také k vzájemnému slovnímu a fyzickému napadání. Stává se to během politických diskuzí v médiích, během zasedání vlády nebo třeba na tiskových konferencích. Ke známým výrokům bezesporu patří věta polského politika Andrzeje Leppera, směřovaná jeho kolegovi ze strany, který se mu postavil. Pronesl tehdy: „Wypierdalaj mi z klubu, chamie jeden!“. Nebyla to žádná výjimka, takto se prostě ve vrcholné politice mluví. Již dříve tehdejší předseda sněmovny Józef Zych před zapnutými mikrofony řekl svému spolupracovníkovi: „Co mi tu, kurwa, przynosisz?“. A obecenstvo to ocenilo potleskem, protože promluvil lidským jazykem. V roce 2002 tehdejší kandidát na varšavského primátora Lech Kaczyński těsně před volbami neunesl kritiku jednoho z potenciálních voličů, který namítal, že politici přebíhají mezi stranami jako „krysy“. Kritik byl za to odměněn dnes již legendární výpovědí: „Panie, spieprzaj Pan! Spieprzaj, dziadu!“ Kaczyński na svou obranu později uvedl, že „polityk też ma prawo do obrony godności. Pierwszą serię obelg wytrzymałem, dopiero przy drugiej powiedziałem twardo, ale jak na praską ulicę łagodnie, żeby sobie poszedł.“ Výrok měl v Polsku velký ohlas a jeho tištěná verze byla k sehnaní na různých odznacích či tričkách. Nezaháleli však ani filmaři a heslo se objevilo v jednom dílu seriálu Włatcy móch (polská verze amerického seriálu pro dospělé South Park), v několika dílech dalšího seriálu Świat według Kiepskich a dokonce v počítačové hře Wiedźmin. V odlehčené verzi (Zjeżdżaj, dziadu) se objevilo ve filmu Simpsonowie: Wersja kinowa nebo Asterix na Olimpiadzie54. Lech Kaczyński se zřejmě nechtěl polepšit a během tiskové konference ke konci roku 2006, tehdy již jako prezident, poradil ministrovi Andrzejowi Krawczykowi: „Jeszcze jedno pytanie. Ale nie od tej małpy w czerwonym.“55 Z české politické scény bych zmínil květnový incident z roku 2006 na stomatologickém sjezdu mezi Miroslavem Mackem a Davidem Rathem, na kterém Macek uštědřil exministrovi zdravotnictví proslavený záhlavec. Takové

54

Heslo je přítupné na portálu Wikipedia: http://pl.wikipedia.org/wiki/Spieprzaj_dziadu 55 Cítát z portálu Spieprzaj Dziadu http://www.spieprzajdziadu.com/muzeum/index.php?title=Ma%C5%82pa_w_czerwonym

35

chování je nepřípustné a o to smutnější, že šlo o vyřízení soukromých záležitostí. Soud přiznal Rathovi odškodné ve výši 100 000 Kč a veřejnou omluvu v médiích. Dalším slavným incidentem je zdvižený prostředníček Mirka Topolánka během zasedání poslanecké sněmovny. Následně se vymlouval, že gesto nebylo určeno opozici, nýbrž jeho kolegovi z vlády Miroslavu Kalouskovi. Vládní kolegové po vzoru svého předsedy toto gesto později ještě napodobovali – provinili se Miroslav Kalousek a Ivan Langer. Vulgarismy do televize pronikají také ze sportovních přenosů. Většinou se jedná o projevy aktérů sportovního klání, kterým se nepodařil jejich záměr. Mikrofony sice nepřenesou mnoho nadávek, ale můžeme je snadno odezírat ze rtů sportovců. Pro srovnání agresivity v rozdílných sportech bych uvedl fotbal a házenou. Zatímco ve fotbale hráči svévolně nadávají a nebojí se ani ostře projevit nesouhlas s výroky rozhodčího, v házené tomu tak není. V té si hráč nadávky nanejvýš zamumlá pod nosem. Ani rozhazování rukama a přílišné divení se nejsou přípustné. Vulgarismy jsou omlouvány pouze v situacích, ve kterých dojde k ostrému střetu dvou hráčů s tím, že svůj projev nemohl plně kontrolovat. Otázkou zůstává, proč není agresivita vůči rozhodčím a vulgarita aktérů trestána ve všech sportech. Trestáni jsou za ní většinou pouze trenéři. Nejvíc vulgarismů během sportovních událostí však vyprodukují diváci. Z jejich strany padají ty nejostřejší nadávky, protože ty tradiční, jako „rozhodčí je mrkva“, by působily spíše směšně. Do televize se tedy vulgarismy dostávají ze všech stran. Zdrojem tudíž nejsou jen různé formy uměleckého projevu (film, hudba) nebo zábavné pořady, ale také komunikační zvyklosti společenské elity. Obzvláště v podání vysoce společensky postavených lidí, u kterých je člověk očekává nejméně, se vulgarismy rychle proslaví. Zda je jejich cenzura přípustná či nikoli, je dáno mírou etických pravidel každé televizní stanice. Suverénem v počtu vulgarismů je zcela jistě internet. Toto poměrně mladé mediální prostředí je spoluvytvářeno širokou veřejností. Nejenže na internetu můžeme najít každou informaci a cokoli si přečíst, ale také bohužel i napsat. Téměř neexistující cenzura vede k tomu, že je internet zahlcen vulgaritou v podobě videí,

36

fotografií dovednostem je , textů. Převládá pornografická tématika, ke které mají přístup všichni včetně dětí. Vezmeme-li v úvahu volný přístup k internetu i možnosti rychlého zveřejnění v podstatě čehokoli, je alarmující, že je v tomto médiu přítomna tak vysoká míra vulgarity. Jedná se nepochybně o vizitku současné společnosti. Na internetu najdeme n to, co společnost žádá a co z něj spolu s komentáři uživatelů učinilo nejvulgárnější médium. Snaha cenzurovat nevhodné příspěvky uživatelů v diskuzích sice existuje, ale úspěšnost je závislá na počtu návštěvníků. Na serverech s menším počtem přispěvatelů se lidé vulgarismům buďto vyhýbají, nebo je stačí cenzor mazat. Jiná praxe byla zavedena na nejnavštěvovanějším českém informačním serveru novinky.cz. Vulgarita zde je velmi vysoká a situace se stala neúnosnou. Mnoho diskuzí ke článkům bylo pro nekontrolovatelný počet nevhodných komentářů uzavřeno. Od března roku 2009 se autoři serveru rozhodli povolit zveřejňovat komentáře pouze těm uživatelům, kteří uvedou při registraci jméno, adresu a telefonní číslo (následuje ověření správnosti vložených informací). Rozhodnutí vyvolalo řadu nesouhlasů, jelikož se uživatelé domnívají, že se jedná o omezování svobody projevu. O úspěchu tohoto kroku rozhodne čas. Několik dní po zavedení opatření jsou některé diskuze na citlivá témata (etnické menšiny, politika, sexuální deviace) blokovány. Dalším pokusem o potlačení vulgarismů je například internetový projekt Akcja precz z przekleństwami (akcjapzp.xt.pl), který shromáždil články týkající se vulgarismů a bojuje proti jejich nadměrnému výskytu. Nejlepší situace je na odborných fórech, kam lidé vstupují, aby skutečně probrali své problémy a vzájemně si poradili. Prostřednictvím internetu využíváme také komunikační programy jako ICQ, Skype, GG a další, jejichž prostřednictvím diskutují převážně lidé sobě blízcí. Vytvořil se zde specifický jazyk, který je plný zkratek, novotvarů a modiikací stávajících slov. Na jedné straně se tedy snažíme komunikaci urychlit a zjednodušit, na straně druhé si však dáme tu práci vepsat do věty sémanticky prázdná slova v podobě vulgarismů.

37

Eufemizace vybraných vulgarismů Základním znakem tvoření eufemismů je využití různých fonetických proměn. Právě změna znění slova, nebo naopak evokace jeho znění, je nejčastější způsob tvoření eufemismů k vulgarismům. Podmínkou pro vytvoření dobrého eufemismu, který zjemní zastupovaný výraz, avšak zcela nezatemní svou motivaci,, je „pozostawienie przynajmniej jednej sylaby, pozwalającej na skojarzenia eufemizmu z wyrazem zastępowanym.56“

Některé způsoby tvoření eufemismů od jednotek: 1. Kurwa

- Často se toto slovo zjemňuje za pomocí fonetických přeměn. Hlavní slabikou, která garantuje rozpoznání ukrytého výrazu je kur-: kurczę (kurcze), kurczę blade/pieczone, kurczę flak, kurcza, kurka wodna, kurna, kurna chata, kurda, kurtka na wacie, kurtyna w górę, kur zapiął, kura zagdakała, kurde, kur. Například: - I kurna, gotuje się jak pieron. [Polit 14,75] - A to dziadziuś, kurda – povzdychl si velitel. [Tamtéž]

- Nejčastěji používaný eufemismus slova kurwa zní kurde. Může být rozšířen o další slabiky (výrazy): kurde balans, kurdebele, kurdelebele, kurdele, kurde mol (moll), kurna balandyn, kurna macocha. Například: - Europa, kurdefelek – povznesl se muž k výšinám. [GłowOpow 286]

- Foneticky spřízněnou slabikou kurz-: kurza kość, kurza stopa, kurza noga, kurza twarz, kurza melodia, kurze oko, kurza fretka. 56

Dąbrowska, A.: Połajanki, przekleństwa i wyzwiska. In Słownik eufemizmów polskich czyli W rzeczy mocno, w sposobie łagodnie. Warszawa 2005, s. 180.

38

- Ponecháním první slabiky ku- a poslední -wa. Změně podléhá pouze prostřední hláska -r-: kutwa, kuiwa, kuźwa, nebo dojde k jejímu odstranění: kuwa. - Rozdělením či ponecháním úvodní slabiky: (o) k...., (o) ku... Například: - Ideał, k...., sięga bruku, k... [HenMilcz 102]

- Přidáním hlásek – chmurwa - Výslovností vycházející z pseudoanglického pravopisu curwa - Metatezí – kuwra

- Jiný způsob tvoření eufemismu tkví např. v aforismu orzeszku, orzeszku. Využívá se zde fonetická souhra a spojení lze přepsat následovně: o żeż ku..., o żeż ku...

2. Kurwa (jego) mać - Zde se opět projevují fonetické proměny, ale díky dvou až tříslovnému spojení se zvyšuje počet možných změn. Možná je změna první slabiky – murwa mać, zavedení zvukově blízkého výrazu – urwał mać. Spojení Minerwa go mać ponechává v prvním slově identifikátor –rwa, druhé je beze změn. Psia (jego) mać, sobacza go mać, psia kość nevyužívá fonetických proměn a vulgarismus je zde nahrazen jiným slovem. Například: - A wszystko, psia ich krew, przez tych Żydów. [KisielRomans 201] - Dzień dobry, poruczniku. Nareszcie zapolujemy, sobacza go mać. [ŁozSceny 84]

- Kurczę, které nahrazuje slovo kurwa, vystupuje ve spojení s mać: Płacze jeden z drugiem, kurcze mać, a broi! [Polit 14,75]

39

- Častá je metoda „spolknutí“ inkriminovaného slova, přičemž posluchači si dané slovo bez problémů domyslí: No dajesz pan to piwo czy nie? Ach, twoja... mać, szarpany w oko! [DobrowGłupia 147]

3. Skurwysyn - Změny při tvoření eufemismů od tohoto slova se týkají především druhé části, úvodní sku- nebo skur- je zachováno: - sku- skubany, skubaniutki, skubaniec, skunks - skur- skurkojad, skurkowany, skurkowaniec, skórka pomarańczowa, skurczysyn, skurwęsyn, skurczybyk, skurczykrowa, skór wyprał pełen worek, skurwiel, skurwol, skur..., skurczygnat, skurwancki, skurdebelek, skurdege, skurdegek - sk- sk... - s... syn; s... Například: - A ty wiesz, sukinsynu, co się stało? [FleszMilion 140] - Otóż nie, kochasiu, powiadają, nie bądź taki sprytny, możesz sobie nie podpisywać, ale my i tak wiemy, że jesteś taki syn. [HenNie 247] - Przekonają się, sukinkoty, co znaczy inwalida wojenny. [GW 46, 91]

- Ja ci pokażę, ty sk... nu! [KłodzWrak 36]

Eufemismy jsou také tvořeny ponecháním druhé části -syn a změnou části první: sukinsyn, psi syn, szafy syn, taki syn. Nejjemnější je poslední spojení, které je nejpodařenějším eufemismem.

4. Pierdolić - Jedná se o jeden z nejtvrdších a zároveň nejvšestrannějších vulgarismů. Při použití různých předpon se tímto slovesem dají popsat téměř veškeré činnosti a stavy, s nimiž se člověk během svého života setká. Využití předpon se týká zároveň i

40

jeho eufemismů. Motivaci po fonetické přeměně prozrazuje ponechaná první slabika pier- nebo její zkrácená varianta pie-: - pier- pierniczyć (plus předpony o-, od-, przy-, roz-, s-, w-, wy-, za-), pierwiastkować, opier-papier. Fonetická podobnost se využívá ve spojeních ja cię pierwszy raz widzę, od pierwszego maja, od pierwszego wejrzenia, která se eufemismy stávají jen v určitých situacích a výhradně se zdůrazněním slabiky pier-. Vulgárními eufemismy se staly výrazy spiermandolić a ja pierdzielę (vyjádření údivu nebo rozhořčení). - Identifikátor -pie- slovesa pieprzyć, které je samo eufemismem, se stal základem pro tvoření dalších eufemismů: pieprzyć – chrzanić – paprykować – solić – przyprawiać. Například: - Tak. Odp... się – křiknul náhle a rozhněvaně. [KłodzWrak 14] - Nie wp... się. On mówi przeciw Wałęsie. [GW 247, 90] - Odpaprykuj się, dobrze? [FleszKochnak 128] - Spaprykuj ty mi stąd, dobrze? [Tamtéž 58] - Jedním z významů analyzovaného slova je „mít pohlavní styk“. Tak vznikly eufemismy odkopulować się, odstosunkować się. Ještě dále zašel proces tvoření eufemismů od anglického slova fuck (obdoba slovanského kurva). Jeho polonizovaná verze zní odfakenuj się; fakiu/fakju, fakuj stąd. Nejméně urážlivé jsou slovesa objechać a obtańcować. Jak je vidět, všechny eufemismy od výrazu pierdolić jsou i nadále velmi vulgární.

5. Cholera Tvoření eufemismů, od dnes již léčitelné choroby, může být provedeno oddělením koncové části: - A tu deszcz leje jak jasna chooo... okropnie. [MarczStrz 17] - Tam wiało jak chooo... [uzus]

41

- Dále může dojít k nahrazení druhého členu: jasna Anielka, jasna cholewa, jasny gwint, jasny kiciuś, jasny piorun, jasny szlag, z czego do pioruna/pierona, szlaczek. Opět může dojít ke zkrácení – do jasnej... Například: - Po jasną Anielkę nowi „rządowi“ urągali starym „rządowym“, zamiast spokojnie zastanowić się, jak przeprowadzić naród przez tę mękę? [GW 37, 92] - Taka jazda ją właśnie zahartuje... Proszę być szczerym, panie Witoldzie i przyznać, że pana trafia szlaczek z... radości! [MarczStrz 150]

6. Gówno - Zjemnění tohoto výrazu může být provedeno jeho useknutím hned po první hlásce – g..., vyslovením prvního písmene - gie, fonetickou přeměnou podle francouzské výslovnosti – żówno, żówniarz, nebo ponecháním první slabiky a záměnou druhé – guzik, gumniane pieniądze. Například: - „Publiczność poznańska szampańsko bawiła się na premierze znakomitej

komedii

Włodzimierza

Perzyńskiego

dowcipnie

zaktualizowanej...“ Guzik prawda. [GW 236, 91]

- Další eufemismy vznikly zapůjčením výrazů z němčiny – szajs a z francouzštiny – merde. Vlastní novotvary vytvořil Witkacy: chrówno, chówno, např. Gdzie pełnisz, ścierwo zatracone, chrówno sobacze?

7. Dupa - V různých frazeologismech je inkriminovaný výraz často nahrazován méně expresivně zabarveným, např. fráze mam cię w dużym poważaniu/w głębokim poważaniu; mam cię w dużym palcu, mam cię w duszy, ve kterých má nový výraz shodnou první slabiku s původním výrazem. Není tomu však tak ve velmi podobných frázích – mieć kogoś/coś w nosie, gdzieś, ve kterých je vulgarismus nahrazen neutrálním výrazem. Místo do dupy se objevuje v hovorovém jazyce jemnější spojení

42

– do bani, do tyłu, dotylcowo. Tyłek se objevuje v eufemistickém frazeologismu pocałuj mnie w tyłek/gzieś/w nos/w d.../w... Například: - Pocałuj mnie w tyłek – řekl mu Cywiński... [DobrowGłupia 169] - Janowski na naszych grzbietach wszedł do rządu, a teraz ma nas gzieś. [GW 39, 92] - Premier Olszewski ma rolników w d... . Jeżeli państwo nie zapłaci naszych długów, skończy się to rewolucją. [Tamtéž]

8. Srać - Eufemismy nejsou tvořeny od názvu fyziologické potřeby, ale od výrazu negativního postoje mluvčího. Vulgarismus je nahrazen jiným slovesem – kicham na to, zakichane szczęście.

9. Jebać - Jebał go pies je nadávka velmi silná. Nositelem vulgarity je sloveso, které se nahrazuje synonymy. Děje se tak většinou ve frázi pies + akuzativ osobního zájmena: pies go drapał, pies go dreptał, pies go trącał a v opačném pořadní – jechał go pies. Někdy je výraz pies nahrazen sękiem: jechał go sęk. Další možností je fráze ve tvaru pies + instrumentál zájmena + sloveso: pies z nim tańcował, nebo zkráceně pies z nim; dále tvar pies + dativ + sloveso: pies ci mordę lizał, pies ci w namiot dmuchał. Obvyklé jsou také eufemismy psia jego dusza, psia para, o żeż ty pieskaniebieska. Například: - Pies ich trącał, nie przydybią się. [HenMilcz 35] - I pies ich drapał! Nigdy go nie lubiła. [BilWyj 19] - A jechałże was sęk. [KonwNowy 18]

Eufemismy se tvoří i od vulgarismů, které mají druhou osobu urazit. V hovorovém jazyce je takových výrazů mnoho. Zde se budu zaobírat pouze třemi vybranými: świnia, chuj a kurwa.

43

1. Świnia Jedna z nejčastěji používaných urážek. Foneticky se upraví zaměněním pořadí písmen první slabiky – wiśnia, přičemž vzniká slovo s jiným původním významem. Známé jsou také zdrobněliny świnka a odvozenina świntuch. Objevují se hyperonyma – żywiec, nierogacizna. Při tvoření eufemismů byly využity také zvuky prasete – z chrum-chrum byla odvozena chruńka. Bylo využito i parafrázování – koleżanka czworonożna; ta, co chrząka i ma kręcony ogon; ta, co ryje i koryta przewraca, czworonóg różowy z kręconym ogonkiem.

2. Chuj Jedná se o tak silný vulgarismus, že jeho zjemnění není příliš možné. Používají se synonyma ty członie (regionálně: ty ciulu), ty kiju złamany/połamany. Zjemňující výrazy se objevují nejen ve funkci urážky, ale také nadávky: coś jest do chrzanu, do kitu nebo wisi jak kilo kitu u sufitu, popřípadě na chustkę jest potrzebne. Velmi negativní je spojení, že něco je uděláno chusteczkowo nebo kijowo. Originálním nápadem bylo využití letecké poznávací značky, která slouží jako eufemistická zkratka – HGW (chuj go wie).

3. Kurwa

- Eufemizace může být provedena useknutím slova hned po první hlásce k-. Například: - Bogdan po jakimś czasie musiał coś wiedzieć o tym, bo powiedział jej: k... coś napisała na mnie... [KiŻ 44, 88]

- Někdy stačí wyzwać kogoś od różnych, kde má zjemňující funkci přídavné jméno różny. Například: - Wyzywał lokatorkę „od różnych i od starych krów“. Po tych obelgach pani Stanisława upadła.

44

- Nieraz już nie wytrzymałam i wyzwałam ją od różnych, żałując tego potem, ale jestem bardzo nerwowa.57

Proces devulgarizace Rozšíření vulgarismů v současném jazyce vede k jejich devulgarizaci. Slova, která byla dříve nepřípustná, jsou dnes běžně používána. Vznikají nové významy inkriminovaných slov a následkem toho dochází ke změnám jejich funkcí. Důkazem tohoto stavu jsou periodika pro mládež (Machina, Popcorn, Bravo) i dospělé (Nie, Słowo Polskie) a také televizní a rozhlasové pořady. Neutralizaci vulgarismů napomáhá posílení tzv. funkcji fatycznej, která slouží k udržení kontaktu a potlačení bariéry mezi mluvčími. Mládež se v anketě Jadwigy Kowalikowé, která o problematice devulgarizace píše v publikaci Wpólczesna polszczyzna mówiona, shodla na tom, že nevnímá primární vulgaritu hanlivých slov, ale zajímá ji hlavně jejich zábavný element. Tento jev zasáhl především podstatná jména z oblasti fyziologie, anatomie a sexu. V anketě se Kowalikowa také ptá na současné významy dvou vulgarismů. V případě výrazu kurwa respondenti jako synonyma uvedli: świnia, diablica, cholera, ancymon, małpa, wydra. Druhý výraz byl cwel, jenž byl původně hanlivým označením oběti sexuálních choutek spoluvězňů. Mládež dnes výraz používá jako synonymum jednotek: łobuz, drań, bezczelny spryciarz, cwaniak. Vzhledem k tomu, že neutralizaci tohoto výrazu neakceptovala ještě celá společnost, může jeho používání snadno vést k negativním reakcím posluchače. Podle Ilony Biernacké-Ligięzové současní uživatelé jazyka „tracą zdolność selekcjonowania

i

dobierania

środków

leksykalnych

do

tzw.

sytuacji

komunikacyjnej, nie doceniając takich jej składników, jak: temat, miejsce, role partnerów rozmowy“58. Mnoho komunikujících si také neuvědomuje plný význam těchto slov a snaží se, jimi bohužel umocnit persvazivní a fatickou funkci jazyka, a tak potlačit odstup mezi lidmi a nahradit oficiálnost neoficiálností. 57 58

Dąbrowska, A. Op. cit., s. 180-190. Miodek, J.: Mowa rozświetlona myślą, Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999, s. 178.

45

Polská kinematografie V následujících

podkapitolách

se

nachází

krátký

úvod

do

polské

kinematografie po roce 1989 a nástin tvorby dvou režisérů: Władysława Pasikowského a Marka Koterského. Cílem této práce není zachytit vývoj polské kinematografie ani hlubší analýza filmů, i když by zajisté stálo za to uvést více důležitých milníků polské filmové tvorby a další jména významných režisérů. Podkapitoly jsem do textu včlenil s ohledem na čtenáře této práce. Měly by mu umožnit zařadit analyzované filmy a jejich režiséry do širšího kontextu. Jazykové analýze jsem podrobil celkem 4 filmy. Při jejich volbě jsem zohlednil dvě kritéria. Prvním kritériem byla doba vzniku filmu a jazykový charakter filmových dialogů. Volil jsem tedy film natočený těsně po pádu komunismu , který by reprezentoval jazykovou situaci ve filmu několika posledních

let. Druhým

kritériem byla nezbytná vulgární slovní zásoba. Na základě těchto požadavků jsem vybral dva filmy Pasikowského (Psy, Psy 2) a dva Koterského (Dzień świra a Wszyscy jesteśmy Chrystusami).

Úvod do polské kinematografie po roce 1989 Pád totalitní vlády v roce 1989 i přes jistá očekávání nevnesl do polské kinematografie zásadní změny. Došlo především k oslabení cenzury a ke snaze proniknout na volný trh či k boji o přízeň publika, což bylo důležité pro filmovou produkci. Postupem času se rozvinuly technické možnosti a sílila popularita především mladých herců a režisérů, kteří se snažili poukázat na nové společenské situace. Během posledního desetiletí svého působení polský komunistický režim zcela uvolnil promítání amerických filmů. K nim měla nejblíže nejmladší generace, která ochotně sledovala filmy s naprosto odlišnou tématikou, než na jakou byla do té doby zvyklá. Naopak střední a starší generace zmítané minulostí téměř přestaly chodit do

46

kina. Počátkem devadesátých let se polská kinematografie ocitla na okraji sledovanosti. Polský film býval stažen z kin hned několik dnů po premiéře a byl nahrazen americkým. Velký finanční úspěch mělo až zpracování historického románu Henryka Sienkiewicze Ohněm a mečem, které přineslo do polské kinematografie více peněz. Problémem byla tématika vznikajících filmů. Převažovala ponurá atmosféra zachycující těžké období polského národa, černá vize člověka. Starší tvůrci vycítili, že navázat kontakt s novým publikem nebude lehké, a náhle se vytratili. Noví režiséři se sice pokoušeli prosadit, ale jejich filmy nebyly příliš zdařilé. Z propadu polskou kinematografii vyvedl až film Władysława Pasikowského Psy z roku 1992, který obnovil důvěru publika v polské filmy.

Władysław Pasikowski Filmový režisér, scénárista a spisovatel. Narodil se 14. června 1959 v Lodži. Proslavil se filmem Psy, který se stal kasovním trhákem roku 1992. Pokračování Psy 2 z roku 1994 se stalo ještě úspěšnější. Díky režisérově ráznému způsobu ztvárnění postav se do historie polského kina nesmazatelně zapsala postava Franze Maurera, kterého ztvárnil Bogusław Linda. Vytvořil nebojácného hrdinu amerického stylu, který řeší problémy „jako chlap“, používá přízemní mluvu a zachovává si chladnou hlavu v každé situaci. Táhne se za ním temná minulost, je samotářský, skoupý na slovo i v projevech citů. Před Lindou ztvárnili mužský ideál především Zbigniew Cybulski a Daniel Olbrychski. Filmy Psy a Psy 2 nevyprávějí příběhy nejlepších přátel člověka, tj. psů. Hlavními hrdiny jsou zde policisté, kteří byli v dobách komunismu označováni jako „psy“. Nebyl to ovšem film, který by pouze odsuzoval tehdejší policii. Kritici byli zaskočení především tím, že „trzy lata po upadku komunizmu młody reżyser pokazał najbardziej znienawidzoną w owych czasach odmianę policjanta - funkcjonariusza służb specjalnych - jako mężczyznę o twardym charakterze, świadomego swej wartości, łączącego osobistą odwagę z bardzo pociągającą odmianą inteligencji,

47

uzewnętrzniającej się w zdolności do drwiny z samego siebie.“59 Psy, jak již bylo zmíněno, byli velmi úspěšní a ocenila je i kritika udělením četných cen. Pro polskou kinematografii bylo však hlavní, že byl film dobře přijat mladou generací, která přijala i jiné než jen americké hrdiny. Psy byli akčním filmem amerického stylu, což se projevilo i v dialozích a chování hrdinů.

Marek Koterski Filmový a divadelní režisér, scénárista a dramatik. Narodil se 3. června 1942 v Krakově. Vystudoval polonistiku na Wrocławské univerzitě. Jeho filmy jsou netypické, surrealistické, absurdní, vulgární. Koterský se zapsal do polské kinematografie především příběhy o hrdinovi Adamovi Mauczyńském, kterého ztvárnil celkem třikrát Marek Kondrat . Poprvé to bylo v roce 1985 ve filmu Dom Wariatów, poté v roce 2002 ve filmu Dzień Świra a v následném volném pokračování Wszyscy jesteśmy Chrystusami z roku 2006. Koterský zásadně režíruje filmy, ke kterým si napíše texty. Obvykle se jedná o texty původně určené pro divadelní představení. Za zmínku stojí skutečnost, že jeho čtyři filmová a divadelní díla (Dzień Świra, Dom wariatów, Życie wewnętrzne, Nienawidzę – to je pouze divadelní představení) vyšala také knižně. Jeho největším počinem bylo natočení příběhu o Mauczyńském ve filmu Dzień świra. Film představuje sondu do soukromí vzdělaného inteligenta, který přestává zvládat nápor stereotypního života. Je ztracen v absurdním světě, kterému nerozumí a jehož součástí musí být . V jiném světle je Mauczyński představen ve filmu Wszyscy jesteśmy Chrystusami, kde se z něj stal těžký alkoholik. Můžeme zde sledovat retrospektivní vyprávění osudů hrdiny a jeho okolí. Dalším hrdinou filmu je Mauczyńského syn Sylwek, na němž se otcův alkoholismus hodně podepsal. Film má morálně varovný charakter a dává podobným případům šanci na změnu k lepšímu.

59

Článek dostupný na portálu culture.pl: http://www.culture.pl/pl/culture/artykuly/es_film_fabularny_8999

48

Vulgarismy ve filmech Władysława Pasikowského a Marka Koterského Současná polská kinematografie usiluje o realistický obraz společnosti, hrdinů a jejich osudů. Tomu odpovídá i jazyková stránka filmových dialogů, v nichž se kromě spisovné polštiny často objevuje také polština hovorová. Vzhledem k charakteru zobrazovaných situací

převládá druhá zmíněná varieta, doplněná

některými dalšími subkódy. Se spisovnou polštinou se můžeme setkat pouze během oficiálních situací, např. ve škole a částečně na úřadech. Filmoví hrdinové, kteří používají hovorovou polštinu,

neváhají sáhnout ani pro hanlivá slova, jejichž

analýza je předmětem této práce.

Analýza vulgarismů ve filmech Psy, Psy 2 W. Pasikowského Pro snadnější orientaci ve velkém množství vulgarismů, které byly ve filmech použity, jsem se je umístil do tabulky. Každý film má svou tabulku s celými vypsanými větami, které obsahují vulgarismus, a následujícími kategoriemi: autor výroku; rozlišení vulgarismu systémového a referenčně-mravního (viz. str. 16); použití vulgarismu dle Kowalikowé (viz. str. 16); funkce vulgarismu (viz. str. 18); způsob použití vulgarismu dle Habrajské (viz str. 22); čeho se vulgarismus týká; základní tvar vulgarismu; český překlad. Tabulka je seřazena abecedně podle základního tvaru vulgarismu. Z prostorových důvodů jsou některé kategorie vyplněny zkratkami. Připojená legenda je závazná pro oba Pasikowského filmy. Legenda: kategorie: Autor výroku -

ostatní: ost

-

Angela: Ang

-

Franz Mauer: Franz

kategorie: Vulgarismu systémový a referenčně-mravní -

vulg. systémový: sys

-

vulg. referenčně-mravní: ref

49

kategorie: Použití vulg. dle Kowalikowé -

slova primárně vulgární: p-v

-

slova primárně neutrální: p-n

-

slova původně vulgární: puv-v

-

nadávky: nad

-

eufemismy: euf

kategorie: Funkce vulgarismu -

expresivní funkce: exp

-

impresivní funkce: imp

-

přesvědčovací, persvazivní funkce: per

-

ludická, zábavná funkce: lud

kategorie: Použití vulgarismu dle Habrajské -

přímé oslovení: p-o

-

výplňkové či parazitní slovo (przerywnik): par

-

nadávka: nad

-

urážka: urz

-

obecné vyjádření zlosti, rozzuření, frustrace: ovz

-

důrazné zvýraznění zlosti, rozzuření, frustrace: dvz

-

ve shodě s lexikálním významem: slv

Tabulky volně v archívu

Analýza vulgarismů ve filmech Dzień świra a Wszyscy jesteśmy Chrystusami M. Koterského Při analýze vulgarismů ve filmech Marka Koterského jsem zohlednil stejná kritéria, jako v případě filmů Pasikowského. Jediný rozdíl je pouze v případě filmu

50

Dzień świra, který má navíc u výroků hlavního hrdiny Adama Mauczyńského poznačeno, zda byly vyřčeny nahlas nebo si je říkal v duchu. Legenda k tabulkám pro tyto filmy zůstává stejná s tím, že k filmu Dzień świra přidávám doplnění o rozšíření jedné kategorie. Rozšíření se týká výhradně výroku hlavního hrdiny Adama. Výroky všech ostatních hrdinů byly vyřčeny nahlas. Doplnění k legendě: kategorie: Výroky Adama -

výroky vyřčené nahlas: n

-

výroky vyřčené potichu: p

Tabulky volně v archívu

Závěr Obecně se říká, že současný polský jazyk je obscénní, obhroublý a někdy dokonce vulgární. Tento jev dokazuje mluva, která je běžně využívaná v hromadných sdělovacích prostředcích. Televize i tisk se uchylují k typickým znakům hovorového jazyka, a to jak

lexikálním, tak gramatickým. Tento trend se

však netýká výhradně jazyka. Zasažena je také sféra mimojazyková : způsob oblékání, chování, mimika nebo gesta. Zmíněný stav je znepokojující. K jeho popsání přistoupili jazykovědci, psychologové a jiní badatelé, kteří se zabývají kulturou jazyka. Vulgarismy se staly populárními díky své schopnosti rychle a snadno uvolnit u jedince napětí a umožnit mu vyjádřit jeho nespokojenost se skutečností. S vulgarismy se však již nespojují pouze negativní konotace, může se jednak také například o vyjádření údivu, radosti. V úvodu této práce jsem se zabýval analýzou hovorového jazyka, jehož nedílnou součástí jsou také vulgarismy. Zaměřil jsem se na klasifikaci hovorové polštiny, ve které rozlišujeme psanou a mluvenou podobu. Každá z podob má svá specifika v gramatice a slovní zásobě, která je především tvořena výrazy z oblasti

51

každodenního života, citů, emocí, paměti či morálky. Vulgarismy řadíme do kolokviálně-emocionální registru, ve kterém se nacházejí citově zabarvené výrazy. Pokud jedinec sáhne po vulgarismech snadno naruší jazykové normy a témata tabu. Jazykové normy však nemají pevně stanovené hranice a navíc závisí, jak uvádí Markowski, na prostředí, vzdělání nebo životní situaci. V závislosti na okolnostech může být konkrétní výraz považován za přijatelný v komunikaci jisté skupiny lidí,např. mezi žáky, avšak tentýž výraz bude naprosto nepřípustný např. v televizním vysílání. Ani v případě tabu není přesně stanoveno, co se smí, a co ne. Důrazněji byly hranice stanoveny v prvotních kulturách, kde tabu představovalo jakýsi souhrn povoleného chování. Důležitým pojmem při objasnění jazykového tabu je pojem magického myšlení. Jazyková magie je víra ve schopnost přivolat prostřednictvím pojmenování nazvanou věc. Je-li tedy dané slovo pro mluvčího z jakýchkoliv důvodů nebezpečné, je lepší jej nepoužívat. V dnešní době, kdy lidé dávají přednost racionálnímu vysvětlení a svobodnému myšlení, však jazyková magie poněkud na své síle ztrácí. Objevují se pochybnosti, zda tabu jako takové pořád existuje. Odpověď je dle mého názoru kladná, jedná se však o tabu v jakési „odlehčené verzi“. V další části práce jsem uvedl několik definic vulgarismů. Výrazně se neliší a definují vulgarismus jako jednotku, která hanlivě a hrubiánsky nazývá věci spojené s intimním životem, lidskými potřebami či chováním, anebo pojmenovává části těla. Každý vulgarismus se dle Ilony Biernacké-Ligięzy objevuje v jedné z možných funkcí: impresivní, expresivní, přesvědčovací nebo zábavné. Nabízí se otázka, jak a proč se nadává. Jadwiga Kowalikowa na základě své analýzy určila příčiny, které vedou jedince k používání vulgarismů následovně: psychologické, jazykověkomunikační, kulturní. Grażyna Habrajska zjistila, jak mohou být hanlivá slova použita, a definovala následující možnosti: přímé oslovení, výplňkové či parazitní slovo, nadávka, urážka, obecné vyjádření zlosti, důrazné vyjádření zlosti, shoda s lexikálním významem. Tato práce se věnuje primárně vulgarismům v polských filmech. Proto je nezbytné osvětlit situaci hanlivých slov v televizi, rádiu a internetu. Masmédia, především televize, mají obrovský vliv na úroveň a stav jazyka svých posluchačů. Je

52

známo, že se média podílejí na šíření některých negativních jevů, a to jak kulturních, tak i jazykových. Dle J. Bralczyka a G. Majkowské ničení jazyka v médiích probíhá ve dvou rovinách: v šíření strnulých úředních a oficiálních zavedených vzorců a v šíření ležérního jazyka, nespisovného, primitivního nebo vulgárního. Existuje také třetí rovina, kterou výše uvedení autoři označili jako šíření jazykového kýče (upowszechnianie językowego kiczu) Mluvčí mají také snahu zjemnit vulgarismy. Tomuto jevu se říká proces eufemizace. Využívají jej jedinci, kterým třeba nezcela vyhovuje vulgarizace jazyka a nechtějí používat hanlivá slova. Základním znakem tvoření eufemismů je využití různých fonetických proměn. Právě změna znění slova, nebo naopak evokace jeho znění, je nejčastějším způsobem tvoření eufemismů k vulgarismům. Rozšíření vulgarismů v současném jazyce vede k jejich devulgarizaci. Slova, která byla dříve nepřípustná, jsou dnes běžně používána. Vznikají nové významy inkriminovaných slov, a následkem toho dochází ke změnám jejich funkcí. Nepříjemným faktem je skutečnost, že někteří mluvčí si nejsou zcela vědomi zásadního vlivu parametrů komunikační situace na formu a obsah komunikátu. Používáním vulgarismů v nevhodných situacích tak uvádějí do komunikace témata, která jsou stále považována za tabu. Po úvodu do polské kinematografie a představení režisérů Władysława Pasikowského a Marka Koterského jsem přistoupil k samotné analýze vulgarismů v jejich vybraných filmech. Při klasifikaci vulgarismů ve všech kategoriích byl pro mě zásadní kontext, v jakém byly použity. Pro přesnější určování jsem filmy shlédl mnohokrát a snažil se pochopit charakter každého z hlavních hrdinů. Tím jsem si vytvořil představu, jak se daná osoba chová v různých situacích, jak přemýšlí a jakých jazykových prostředků využívá. I přesto došlo k mnohým sporným situacím a musel jsem se při klasifikaci přiklonit k jedné z možností klasifikace. Tyto situace nastaly především v důsledku překrývajících se definic, které uváděli jazykovědci. Obzvláště v těchto případech jsem využil nastudování chování jednotlivých postav. Jako příklad bych uvedl situaci z filmu Psy 2, kde Nowy má dvě velmi podobné věty: „…wypierdalaj!“ a „Spierdalać wszyscy!“. V obou případech jde o důrazný

53

rozkaz k odchodu. Klasifikace těchto vět se liší v kategorii použití vulgarismu dle Habrajské. V prvním případě se jedná o urážku, protože Nowému vadí chování jeho kolegy a už ho dále nemůže snést. Ve druhém případě se ovšem jedná pouze o nadávku, protože Nowy necítí nenávist vůči skupině lidí, kterým je věta směřována. Chtěl je akorát důrazně upozornit, že potřebuje místo pro postřeleného kolegu. Největší problém s klasifikací byl ve filmu Dzień świra, ve kterém se střídají vulgarismy vyřčené nahlas a v mysli hlavního hrdiny. Nejspornějšími kategoriemi v tomto případě byly: funkce a způsob použití vulgarismu dle Habrajské. Bylo to dáno tím, že při klasifikování musí vulgarismus splňovat podle definice několik kritérií, která v případě v mysli vyřčených vulgarismů zanikala. Opět jsem využil nastudování chování, pro tuto situaci hlavního hrdiny, podle kterého jsem daný problém řešil. Vzorovým příkladem je situace, kdy Adam jede ve vlaku a přistoupí slečny, které neustále nahlas hovoří. Adam to už nevydrží a pronese

jen v hlavě

„Tępe cipy“. Klasifikoval jsem to jako nadávku, protože vulgarismus nesplnil jedno z hlavních kritérií urážky, a to urazit příjemce nebo jej přinutit k akci. Na druhou stranu ale vyjadřuje jakési předsudky vůči slečnám, a proto se jedná o impresivní funkci. Přiklonil jsem se ke kombinaci nadávky s impresivní funkcí, protože jsem vypozoroval, že pokud má Adam bezprostředně možnost někoho urazit, tak ve většině případů se k tomu i kloní. Kdyby však větu „Tępe cipy“ pronesl nahlas, jednalo by se jednoznačně o kombinaci urážky s impresivní funkcí. V analýze všech filmů si můžeme povšimnout rozdílné klasifikace týchž vulgarismů, což je dáno kontextem, intonací hlasu a vztahem k příjemci. Na základě analýzy jsem vypozoroval, že se drtivá většina vulgarismů týká intimního styku včetně činností s ním spojených, a to v 273 případech z 434. Druhou větší oblast tvoří části těla, 53 případů. Ostatní oblasti představují zanedbatelnou část. V žádném z analyzovaných filmů se pořadí prvních dvou oblastí neměnilo. Dále bych chtěl uvést nejčastěji používaná slova. Naprostým suverénem je výraz kurwa, který se ve filmech vyskytnul hned 155krát. Z celkového počtu 434 vulgarismů představuje 36 % procent slovní zásoby hanlivých slov. S velkým odstupem se dále objevovaly výrazy: pieprzyć (35krát), pierdolić (31), dupa (26),

54

jebać (21). Pořadí četnosti vulgarismů této skupiny je shodné ve všech filmech s výjimkou Wszyscy jesteśmy Chrystusami, kde byl výraz pierdolić předběhnut slovy kurczę (8), chuj (5) a zdechnąć (5). Zajímavou statistiku tvoří dělení vulgarismů na systémové a referenčněmravní. Zde se totiž ukázalo, že filmoví hrdinové nevyužívají k nadávání pouze slova, která jsou za každé situace vulgární, ale naopak z běžných slov při využití situačních charakteristik

vulgarismy tvoří. Tento jev mohu demonstrovat na

výrazech, jakými jsou třeba: żółtek (primárně živiny obsažené ve vajíčku, ve filmu se jedná o označení vietnamské menšiny), suka (primarně označení pro čubu, ve filmu označení pro ženu lehkých mravů), bambus (primárně označení pro dřevnaté trávy, ve filmu urážka) a mnoho dalších. Systémové vulgarismy tvoří 66 % celku. Posledním závěrem vypozorovaným na základě analýzy je, v jakých funkcích se vulgarismy objevují. Přibližně polovina hanlivých slov (z celkového počtu 434) byla použita v expresivní funkci. Popularita expresivní funkce je dána snadným a rychlým uvolněním emocí, aniž by při tom jedinec chtěl někoho urazit. Naopak hrdinové filmů chtěli přímo někoho urazit ve 109 případech. O integraci s prostředím prostředím použití vulgarismů v persvazivní funkci se ve filmech jedinci pokusili 59krát. V ludické funkci se vulgarismy vyskytly 43krát. Pořadí je shodné pro všechny čtyři analyzované filmy.

Resume Przyjęło się sądzić, że współczesny język polski stał się nieprzyzwoitym, rubasznym,

a

niekiedy

nawet

wulgarnym.

Niezaprzeczalnym

przykładem,

potwierdzającym tę tendencję, jest chociażby mowa, z którą spotykamy się codziennie w środkach masowego przekazu. Telewizja czy prasa w sposób naturalny

55

posługują się polszczyzną potoczną, i to zarówno na płaszczyźnie leksykalnej, jak i gramatycznej. Warto zaznaczyć, że tendencja ta nie dotyczy wyłącznie języka. Jest ona zauważalna i w przypadku treści komunikatów pozawerbalnych – mam tu na myśli: sposób ubierania się, zachowanie, mimikę czy gesty. Najbardziej rozpoznawalnym z gestów wulgarnych jest gest dłoni, polegający na skierowaniu jej w kierunku rozmówcy przy jednoczesnym wyciągnięciu palca środkowego. Wyraża on przede wszystkim pogardę w stosunku do osoby, która jest jego adresatem. Opisywany stan języka wydaje się niepokojący. Świadczy o tym także fakt, że stał się on przedmiotem żywych dyskusji w kręgach językoznawców, psychologów czy badaczy zajmujących się czystością języka. Wulgaryzmy cieszą się tak dużą frekwencją występowania głównie ze względu na ich ekspresywny charakter i naturalną zdolność do bezpośredniego wyrażania negatywnego stosunku mówiącego do otaczającej go rzeczywistości. Należałoby jednak zaznaczyć, że wyrazy wulgarne nie niosą w sobie wyłącznie negatywnych konotacji, w zależności od kontekstu mogą wyrażać pozytywne emocje i w ten sposób

być także

interpretowane. Pierwszy

rozdział

niniejszej

pracy,

zatytułowany

Hovorový

jazyk,

poświęcony jest analizie języka potocznego, którego nieodłączną częścią jest i mowa wulgarna. Z językiem potocznym spotykamy się w dwóch odmianach – pisanej i mówionej. Odmiana mówiona jest stosunkowo jednolita, korzysta z niewielkiego zasobu słów. Dużo bardziej rozbudowana wydaje się odmiana pisana, spotykamy się tu z dużo bogatszym słownictwem oraz rozbudowaną warstwą gramatyczną. Na bazie pisanej odmiany języka potocznego rozwijają się takie gatunki literackie, jak list, dziennik czy reportaż. Słownictwo języka potocznego tworzą przede wszystkim wyrazy będące określeniami życia codziennego, uczuć, emocji, pamięci, moralności. Wulgaryzmy możemy przyporządkować do tzw. rejestru kolokwialno-wulgarnego, w którego skład wchodzą wyrazy emocjonalnie zabarwione. Znaczną jego część stanowią określenia dotyczące człowieka, pracy, wyglądu oraz cech psychicznych i duchowych.

56

Korzystając ze słów wulgarnych zazwyczaj łamiemy normę językową, nie ma ona jednak jasno określonych granic. Rozdział Jazyková norma jest właśnie poświęcony opisowi poszczególnych kryteriów oceny języka jednostki. Jak pisze Danuta Butter, w przypadku osób posługujących się językiem polskim, przy ocenie języka konieczne wydaje się wyróżnienie normy spontanicznej, naturalnej i skodyfikowanej. Andrzej Markowski uzupełnia tę teorię i wprowadza kolejne dwie normy: wzorcową i użytkową. Normę użytkową ponadto dzieli na: profesjonalną, potoczną regionalną oraz potoczną ogólną. Nie można więc mówić o jednej poprawnej odmianie języka. Markowski zaleca wprowadzić do oceny języka takie determinanty, jak przynależność środowiskowa, wykształcenie czy sytuacja życiowa. W zależności od tych czynników dane wyrażenie może być odebrane jako poprawne, np. w środowisku uczniowskim, ale jako niestosowne w przypadku przekazu telewizyjnego. Istotną kwestią może być również istnienie wariantów regionalnych. Krakowska borówka w miejsce czarnej jagody będzie więc w odpowiednim kontekście odbierana jako nazwa prawidłowa. Obecność tabu w kulturze oddziałuje na zjawiska zachodzące w języku, dlatego jego uwzględnienie wydaje się istotne również przy omawianiu kwestii wulgaryzmów. Temu zagadnieniu poświęcony jest rozdział Jazykové Tabu, w którym podejmuję próbę szczegółowego opisu jego funkcji i znaczenia zarówno obecnie, jak i w przypadku kultur pierwotnych. Kluczem do zrozumienia tabu językowego jest zjawisko magii językowej. Myślenie magiczne oparte jest na przekonaniu, że istnieje bezpośrednie połączenie pomiędzy nazwami rzeczy i zjawisk a ich realnymi reprezentantami – nazwa traktowana jest jako immanentna cecha zjawiska. Tabu traci na swojej sile, nie stanowi już o zbiorze reguł dozwolonego zachowania się. Tematy, które dawniej podlegały tabuizacji, są obecnie traktowane z dużo większą swobodą. Mimo wyrazistych zmian zachodzących w kulturze, ciągle możemy mówić o zachowaniu pewnych tematów tabu, które są aktualne dla dzisiejszego społeczeństwa. W rozdziale Definice vulgarismů przedstawiam kilka wybranych propozycji definiowania wulgaryzmów. Encyklopedia języka polskiego definiuje wulgaryzm

57

jako wyraz, wyrażenie lub zwrot odczuwany współcześnie przez użytkowników ogólnego języka narodowego jako ordynarny, prostacki.Markowski natomiast o wulgaryzmach mówi jako o wyrazach, wyrażeniach i zwrotach, które w swoim podstawowym znaczeniu w sposób ordynarny nazywają, objęte tabu obyczajowym (jako intymne), określenia

czynności fizjologicznych, takich jak trawienie,

wydalanie, stosunek seksualny a także związane z nimi części ciała czy zachowania. Wulgaryzmy jako pierwszy dokładnie przeanalizował Maciej Grochowski, poświęcając im publikację Słownik polskich przekleństw i wulgaryzmów. W pracy tej wskazuje na istnienie dwóch podgrup zagadnienia: wulgaryzmów systemowych i wulgaryzmów referencyjno-obyczajowych. Do pierwszej grupy należą wyrazy, które zawsze będę uważane za wulgarne, do grupy drugiej, wyrazy uznawane za wulgarne jedynie na podstawie kontekstu występowania. Rozdział Funkce vulgarismů poświęcony jest próbie podziału funkcji użycia wulgaryzmów. Ilona Biernacka-Ligięza wskazuje na cztery podstawowe funkcje, w których występują wulgaryzmy: ekspresywną, impresywną, perswazyjną i ludyczną. Wulgaryzm pełniący funkcję ekspresywną umożliwia rozładowanie napięcia i wyzwolenie nagromadzonych emocji, w funkcji impresywnej ma na celu wyprowadzenie z równowagi, obrażenie bądź zirytowanie odbiorcy. Z funkcją perswazyjną spotykamy się wówczas, gdy nadawca używając słów wulgarnych identyfikuje się z daną grupą, podkreślając tym samym swoja tożsamość. Funkcja ludyczna ma przede wszystkim na celu rozbawienie i rozweselenie adresata wypowiedzi. Narzuca się pytanie, dlaczego w ogóle przeklinamy i dlaczego właśnie w ten konkretny sposób. Na to pytanie staram się odpowiedzieć w kolejnym rozdziale, zatytułowanym Proč a jak nadáváme. Jadwiga Kwalikowa wskazuje na następujące przyczyny stosowania wulgaryzmów: psychologiczną, językowo-komunikacyjną oraz kulturową. Grażyna Habrajska w pracy zatytułowanej Język w komunikacji opisuje zaś, jak mogą być wulgaryzmy używane. Wskazuje przede wszystkim na zastosowanie wulgaryzmów jako zwrotów bezpośrednich, przekleństw, ogólnych wyrażeń złości, dosadnych podkreśleń złości oraz użyć słownikowych.

58

Niniejsza praca poświęcona jest wulgaryzmom występującym w polskich filmach. Za niezbędne uznaję więc zamieszczenie w niej rozdziału poświęconego stosowaniu słów nieprzyzwoitych w telewizji, radiu oraz Internecie. Rozdział ten nosi tytuł Vulgarismy v masmédiích. Media, a w szczególności telewizja, wywierają ogromny wpływ na kulturę i stan języka swoich odbiorców, oddziaływają też na kształtowanie się szeroko pojętej moralności. Odnosi się wrażenie, że media swoją postawą przyczyniają się do popularyzacji niektórych negatywnych zjawisk, i to tak kulturowych, jak i językowych. Jak twierdzą Bralczyk i Majkowska do „psucia języka przez media” dochodzi przede wszystkim w dwóch sferach. Są to: upowszechnianie drętwych, urzędniczo-oficjalnych, zrytualizowanych szablonów oraz popularyzacja języka niedbałego, niepoprawnego, prostackiego czy wulgarnego. Mówi się również o popularyzacji językowego kiczu. Rozdział Eufemizace vybraných vulgarismů jest poświęcony zjawisku eufemizacji językowej i jej zastosowaniom w przypadku wulgaryzmów. Po eufemizmy sięgają ci użytkownicy języka, którzy nie są w stanie pogodzić się z faktem wulgaryzacji języka, nie chcą też w swoich wypowiedziach stosować wyrazów nieprzyzwoitych. Przy tworzeniu łagodnych form wyrazów wulgarnych najczęściej spotyka się metodę eufemizacji fonetycznej, polegającą na zmianie postaci wyrazu poprzez zastąpienie niektórych głosek innymi, przy jednoczesnym pozostawieniu trzonu wyrazu, który wskazywałby na to, jaki wyraz miał nadawca pierwotnie na myśli. Niektóre wulgaryzmy są jednak na tyle obraźliwe, że nawet poddanie ich eufemizacji nie byłoby w stanie do końca złagodzić ich znaczenia. Przykładem może być chociażby wyraz chuj. Z procesem eufemizacji oraz z osłabieniem roli tematów tabu wiąże się zjawisko dewulgaryzacji. W rozdziale Proces devulgarizace zwracam uwagę na proces przypisywania wulgaryzmom nowych znaczeń oraz na ich użycia w prasie czy programach telewizyjnych. Użytkownicy języka używają wyrazów wulgarnych nie uświadamiając sobie do końca ich znaczenia, nie będąc tym samym w pełni świadomi przekraczania pewnych obyczajowych tabu. Jak pisze Biernacka-Lizęga, współcześni użytkownicy języka tracą zdolność selekcjonowania i dobierania

59

środków leksykalnych do sytuacji komunikacyjnej, często nie biorąc pod uwagę takich jej elementów, jak temat, miejsce czy role partnerów w rozmowie. Część praktyczna niniejszej pracy poświęcona jest analizie wulgaryzmów występujących w filmach Władysława Pasikowskiego i Marka Koterskiego. Podstawą klasyfikacji zgromadzonych określeń wulgarnych był kontekst ich występowania. W celu wychwycenia najdrobniejszych różnic znaczeniowych, wracałem do niniejszych filmów wiele razy, starając się zrozumieć charakter każdego z przedstawionych w nich bohaterów. Udało mi się zrozumieć, jak dana postać zachowuje się w różnych sytuacjach, jaki jest jej sposób myślenia i jakich językowych środków używa. Mimo tak wnikliwych obserwacji, natrafiłem na wiele sytuacji spornych, w których trudno mi było rozstrzygnąć, do jakiej kategorii przypożądkować dane użycie wulgaryzmu. Tego typu trudności powstały przede wszystkim ze względu na istnienie pokrywających się definicji, przytaczanych przez różnych językoznawców. W tych przypadkach posługiwałem się wspomnianą już wcześniej metodą analizowania konkretnej postaci. Dla przykładu: w filmie Psy2 Nowy wypowiada dwa bardzo podobne zdania:

„…wypierdalaj!“ i „Spierdalać

wszyscy!“ W obu przypadkach chodzi o silny rozkaz do odejścia. Klasyfikacja obu wypowiedzi (na podstwie zasad określonych przez Habrajską) nie może być podobna, w przypadku pierwszego zdania możemy mówić o inwektywie – Nowemu przeszkadza zachowanie jego kolegi i za pomocą wyrażenia wyperdalaj, chce go słownie znieważyć, w przypadku drugiego zdania mamy do czynienia z prostym przekleństwem, które nie jest motywowane nienawiścią do grupy, do której jest kierowane. Wypowiedź ta jest silnie osadzona w kontekście akcji filmu, Nowy chce tu zwrócić uwagę zgromadzonych na konieczność ustąpienia miejsca postrzelonemu koledze. Największe problemy z klasyfikacją pojawiły sie w przypadku analizy filmu Dzień świra. Mamy tu do czynienia z wulgaryzmami wypowiedzianymi na głos i wulgaryzmami obecnymi jedynie w myślach głównego bohatera. W tym przypadku największe trudności nastręczyły sposoby klasyfikacji wulgaryzmów proponowane przez Habrajską. Wynikało to z faktu, iż ich klasyfikacja musi przebiegac na

60

podstawie zgodności przynajmniej kilku z proponowanych przez Habrajską faktorów, te niestety w przypadku pojawiających się jedynie w myślach bohatera wulgaryzmów zanikają. Ponownie więc korzystałem z dokładnego rozpatrywania zachowań głównego bohatera i na tej podstawie przeprowadzałem klasyfikację poszczególnych wulgaryzmów. Za przykład może posłużyć tu sytuacja, kiedy do przedziału, w którym podróżuje główny bohater Adam, dosiądą się dwie młode dziewczyny, które bardzo głośno ze sobą rozmawiają. Warunki podróży wyprowadzają głównego bohatera z równowagi, w myślach określa dziewczęta mianem „tępych cip“. Określenie to klasyfikuję jako przekleństwo. Nie spełniła ono jednego z wymaganych kryterów, koniecznych do przyporządkowania go do grupy wyzwisk, mianowicie nie odnosi się bezpośrednio do konkretnych osób. Z drugiej jednak strony takie wyrażenie

pełni funkcję impresywną, wyrażając pewne

uprzedzenia w stosunku do dziewcząt – stąd wątpliwości przy klasyfikacji. W tym konkretnym przypadku skłaniałbym się ku kombinacji kategoriiprzekleństwa i wyzwiska, co wynika z zaobserwowania faktu, że główny bohater, mając możliwość bezpośredniego urażenia kogoś, zazwyczaj z niej korzysta. Gdyby główny bohater zdanie „Tępe cipy.“ wypowiedział na głos, mielibyśmy do czynienia z wyzwiskiem w funkcji impresywnej. Na podstawie analizy wszystkich filmów powstaje klasyfikacja oparta na kontekście, intonacji głosu i stosunku mówiącego do odbiorcy. Chodzi więc o czynniki wpływające w istotny sposób na grupowanie poszczególnych wyrażeń. Na podstawie analizy wulgaryzmów, które są obecne w opisanych wyżej filmach, można stwierdzić, że ich większość (273 z 434 przykładów) odnosi się do stosunku seksualnego i czynności z nim związanych. Drugą co do wielkości grupę przykładów tworzą wulgaryzmy nazywające części ciała (53 z 434 przykładów). Przykłady reprezentujące pozostałe pola semantyczne są marginalne. Tendencja ta jest charakterystyczna dla wszystkich omawianych filmów. Poniżej zamieszczam krótke zestawienie, pokazujące częstotliwość używania poszczególnych określeń wulgarnych. Najczęściej używanym wyrazem wulgarnym jest słowo kurwa, które w analizowanych filmach pojawiło się 153 razy, co stanowi

61

aż 36 % przypadków użycia słów nieprzyzwoitych. W dalszej kolejności możemy wymienić takie wyrazy jak: pieprzyć (35 razy), pierdolić (31), dupa (26), jebać (21). Częstotliwość użycia wymienionych określeń jest identyczna we wszystkich filmach, z wyjątkiem obrazu Wszyscy jesteśmy Chrystusami, gdzie częściej niż słowo pierdolić pojawiają się słowa: kurczę (8 razy), chuj (5), zdechnąć (5). Ciekawe rezultaty przynosi również podział wulgaryzmów na systemowe i referencyjno-obyczajowe. Owa klasyfikacja ujawnia, że bohaterowie filmowi nie korzystają wyłącznie ze słów w każdej sytuacji wulgarnych, ale i ze słów, które dopiero w odpowiednim kontekście nabierają wulgarnego charakteru, dla przykładu: żółtek (prymarnie: żółta, wewnętrzna część jajka, sekundarnie: człowiek rasy żółtej), suka (prymarnie: samica psa, w filmie: kobieta źle prowadząca się), bambus (prymarnie: tropikalna roślina o zdrewniałych łodygach, w filmie: wyzwisko) itp. Wulgaryzmy systemowe stanowią aż 66 % zgromadzonych przykładów. W przybliżeniu połowa wulgaryzmów występujących w analizowanych filmach pełni fukcję ekspresywną. Popularność tego zastosowania wynika z możliwości szybkiego i łatwego uwolnienia emocji, niekoniecznie wiążącego się z chęcią urażenia drugiej osoby (tylko 109 z 434 przykładów). Wulgaryzmy w funkcji ludycznej użyte zostały 43 razy, w funkcji perswazyjnej 59 razy. Wulgaryzmy w funkcji perswazyjnej wyrażają intencję przynależności do danej grupy. Opisana tendencja występowania wulgaryzmów w wymienionych wyżej funkcjach jest obecna we wszystkich filmach.

Bibliografie

Bańkowska E., Jagodzińska, J., Kozłowska, E. Praktyczna stylistyka; nie tylko dla polonistów. Warszawa : Wydawnictwo Książka i Wiedza, 2003.

62

Bartmiński,

J.:

Współczesny

język

polski,

Lublin

:

Wydawnictwo

Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej, 2001.

Biernacka-Ligięza, I.: Wulgaryzmy w slangu młodzieży, Kształcenie językowe, Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 2001

Bralczyk, J., Majkowska, G.: Język mediów – perspektywa aksjologiczna. In Język w mediach masowych. Warszawa : UN-O, 2000, s. 43–48.

Butter D.: Teoria kultury języka. Prasa techniczna. Atut, 1985, 2, s. 12–14.

Buttler, D., Kurkowska, H., Satkiewicz, H.: Kultura języka polskiego. Zagadnienia poprawności gramatycznej, Warszawa : PWN, 1971.

Dąbrowska, A.: Tabu jako pojęcie ogólnokulturowe i językoznawcze. In Słownik eufemizmów polskich czyli W rzeczy mocno, w sposobie łagodne. Warszawa : PWN, 2005, s. 15–32.

Dąbrowska, A.: Połajanki, przekleństwa i wyzwiska. In Słownik eufemizmów polskich czyli W rzeczy mocno, w sposobie łagodnie. Warszawa : PWN, 2005, s.176–192.

Furdal A.: Językoznawstwo otwarte, Wrocław : Ossolienum, 1990.

Grochowski, M.: Słownik polskich przeleństw i wulgaryzmów, Warszawa : PWN, 2001.

Habrajska, G.: Język w komunikacji, Łódź : Wydawnictwo Uniwersytetu Łódzkiego, 2001.

63

Kowalikowa, J.: Wulgaryzmy we współczesnej polszczyźnie. In Język trzeciego tysiąclecia. Kraków : PWN, 2000, s. 121-128.

Markowski, A.: Kultura języka polskiego. Teoria. Zagadnienia leksykalne, Warszawa : PWN, 2005.

Miodek,

J.:

Mowa

rozświetlona

myślą,

Wrocław

:

Wydawnictwo

językoznawstwa

ogólnego,

Uniwersytetu Wrocławskiego, 1999.

Polański,

K.:

Encyklopedia

Wrocław : Ossolineum, 1993.

Satkiewicz, H.: Językowe przejawy agresji w mediach. In Język w mediach masowych. Warszawa : UN-O, 2000, s. 28–33.

Śledź, A.: Przerywnik czy wykrzyknik? Analiza składniowa o semantyczna pewnych użyć słów uważanych za wulgarne, Warszawa : Poradnik językowy, 2003.

Tuftanka, U.: Słownik sprośności i wulgaryzmów. Zakazane wyrazy, Warszawa : O, 1993.

Urbańczyk, S.: Encyklopedia języka polskiego, Wrocław : Ossolineum, 1991.

Internetové odkazy:

http://www.lex.com.pl http://rjp.pan.pl/ http://www.pitupitu.tivi.pl

64

http://pl.wikipedia.org/wiki http://www.spieprzajdziadu.com http://www.culture.pl

65