MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra historie

Znojmo-Hradiště v letech 1938-1950 Bakalářská práce

Brno 2007

Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Bohuslav Klíma, CSc. Vypracovala: Hana Leitnerová

1

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jsem literaturu uvedenou v seznamu literatury, který je v práci uveden. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne………………

.............................. podpis

2

Obsah ÚVOD…………………………………................................................................................4-5 I. GEOGRAFICKÁ POLOHA ZNOJMA-HRADIŠTĚ……………………………..………6 II. HISTORIE OSÍDLENÍ NA HRADIŠTI V PRŮBĚHU STALETÍ………………….….6-8 III. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA OBDOBÍ 1938-1948 NA MORAVĚ………….…8-9 IV. CHARAKTER A VZHLED HRADIŠTĚ 1938-1950…………………………………9-11 V. CHARAKTER MÍSTNÍHO OBYVATELSTVA…………………………………….. 11-12 5.1 Zemědělská činnost………………………………………………………………. 12-14 5.2 Řemesla………………………………………………………………………..….14-15 5.3 Kultura……………………………………………………………..……………..15-16 5.4 Vzdělání……………………………………………………………………………...16 5.5 Místní zvyky a tradice…………………………………………………………….16-17 5.6 Vinařství……………………………………………………………………………....18 VI. PROBOŠTSTVÍ POD SPRÁVOU KŘIŽOVNÍKŮ S ČERVENOU HVĚZDOU 19381948 6.1 Křižovníci s červenou hvězdou…………………………………………………...19-20 6.2 Řád Křižovníků s červenou hvězdou ve Znojmě-Hradišti………………………..20-22 6.3 Vzhled kláštera a přilehlého statku………………………………………………..22-23 VII. PROBOŠTOVÉ 1938-1948……………………………………………………………..24 VIII. ČEŠI A NĚMCI………………………………………………………………...…...24-25 8.1 Rozdělení obce na českou a německou část……………………………………....25-26 8.2 Situace před válkou…………………………………………………………………...26 IX. OBDOBÍ VÁLKY………………………………………………………….…………26-27 9.1 Odvody………………………………………………………………………………..28 9.2 Boje v okolí Hradiště……………………………………………………….……..28-29 9.3 Konec války……………………………………………………………………….29-30 9.4 odsun Němců………………………………………………..…………………….30-31 X. Charakteristika obyvatelstva po roce 1945………………………………………………..31 XI. Hradiště v letech 1949-1950……………………………………..……………...…....32-34 ZÁVĚR……………………………………………………………………………………….35 POZNÁMKY SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY 3

ÚVOD Období let 1938 – 1948 a léta bezprostředně poté lze chápat jako neustálý boj o moc. Snad žádné období dějin nebylo tolik vyzdvihováno a zatracováno zároveň. Faktem však zůstává, že během desetiletého období přišlo Československo o pohraničí v důsledku Mnichovské dohody a Češi začali být postupně z okupovaných oblastí vytlačováni německy mluvícím obyvatelstvem. Ti samí Němci pak byli po roce 1945 nuceni zmíněné oblasti vysídlit a opustit území Československa. Těm kterým bylo dovoleno zůstat, ať už z jakéhokoliv důvodu, museli se den co den potýkat s antipatiemi místních obyvatel. V roce 1948 přebrala Komunistická strana moc ve státě na čtyřicet let. Výše zmíněné události zasáhly patrně nejvíce české pohraničí, které se po válce jen těžko vracelo do původního stavu. Jednou z pohraničních obcí, ve které se odehrávaly nejrůznější životní příběhy, je malá vesnička a od roku 1921 rovněž městská část města Znojma – Znojmo-Hradiště. Ve starší literatuře, v písemných pramenech i na mapách je místo označováno jako Hradiště sv. Hypolita (Pöltenberg). Původ názvu Pöltenberg není tak zcela znám, ale patrně by se mělo jednat o podobnost s nedalekou obcí St. Pölten, která se nachází již na rakouském území. Starobylá osada Hradiště leží na vrcholu nápadné a strategicky významné skalní ostrožny na severozápadním okraji města Znojma jako součást Chráněného krajinného území

Podyjí. V jejím centru se rozkládají prostorné budovy proboštství

Křižovníků s červenou hvězdou a kostel sv. Hypolita, který dal jméno i první osadě. Základním posláním této práce je zmapování a zkompletování dosud nikým nezpracovaného tématu a to situace ve Znojmě – Hradišti mezi léty 1938 – 1950. Jednotlivé části se budou zabývat otázkami rázu místního obyvatelstva jakožto způsobu bydlení, zemědělskou činností, řemesly, školstvím, kulturou, místními zvyky a tradicemi. Další větší celek se zabývá situací po Mnichovu, během druhé světové války. Samostatnou kapitolu bude tvořit národnostní problematika v obci, neboť drtivá většina manželství byla smíšená. Odsuny německého obyvatelstva po roce 1945 vnesly také mnoho změn do osudu místních lidí. Další větší kapitolou budou dějiny proboštství ve sledované době se zaměřením na vzhled kláštera, přilehlého statku a polností. 4

Ve zkratce se také zaměřím na probošty, kteří zastávali svůj úřad na Hradišti v letech 1938-1950. Velmi zajímavá je situace před rokem 1948. Rok samotný bude založen především na výpovědi pamětníků a na dobových dokumentech. Ke konci své práce bych chtěla nastínit změny po roce 1948. Důležitým mezníkem byl pak pro Hradiště rok 1949, kdy zde začal probíhat první systematický archeologický výzkum. Výzkum pak nebyl omezen pouze na samotné práce v terénu, ale úzce s ním souvisel i samotný život na expedici. Primárním zdrojem poznání budou výpovědi pamětníků, literatura týkající se výše zmiňované lokality v konkrétním období, dále pak sborníky a zprávy z dobového tisku. Sekundárním zdrojem budou mapy a dobové fotografie zachycující lokalitu ve sledovaném období. Jedním z hlavních cílů této práce bude zmapování a konsolidace jednotlivých fragmentů dobových zpráv o sledované lokalitě, ve sledovaném čase a v neposlední řadě také zpřístupnění této kapitoly širší odborné i laické veřejnosti. Při zpracování tématu se budu opírat o výpovědi pamětníků a rovněž o veškerou dostupnou (i cizojazyčnou) literaturu. K tomu budu používat metodu přímou a nepřímou, historicko srovnávací, biografickou a demografickou.

5

1. Geografická poloha Znojma – Hradiště Osada Hradiště, ve starších pramenech označovaná jako Hradiště sv. Hypolita, leží na vrcholku strategicky důležité skalní ostrožny vypínající se do výšky 332 m. n. m. Od jihozápadního okraje města Znojma je vzdálena přibližně 1 km a oddělena hluboce zaříznutým údolím Gránického potoka. Špatně přístupná je rovněž od jihu, kde stráně prudce spadají k řece Dyji, a od jihozápadu, odkud jí chrání strž s Pivovarským potokem. Ostrožna se tak otvírá jen k severozápadu, do mírně zvlněného terénu mezi Hradištěm a vesnicí Mašovice. Leží na hranicích Národního parku Podyjí, do jehož přírodního rámce vhodně zapadá. Proto je jedním z výchozích bodů cyklistické stezky, která Národním parkem prochází. V současnosti je ostrožna prakticky celá zastavěná nejen rodinnými domky, ale i historickými budovami proboštství Křižovníků s červenou hvězdou a kostelem sv. Hypolita, který dal osadě i původní jméno.1 Původně se jednalo o významné hospodářské, vojenské a správní centrum kraje. Po celé období války byla obec samostatnou správní jednotkou, územně byla přičleněna ke Znojmu až 1946. Město Znojmo dosáhlo roku 1921 po sloučení s Hradištěm, Loukou a Mansberkem 21 179 obyvatel, do roku 1938 vzrostl počet obyvatel na 28 000.2 2. Historie osídlení na Hradišti v průběhu staletí Původní znojemské Hradiště bylo coby výšinné sídliště osídlováno již od neolitu.3 Významnou kapitolou ve vývoji osidlování této lokality je však doba bronzová. Mimo kultur ze starší doby bronzové jsou na lokalitě doloženy všechny kultury střední a mladší doby bronzové, které tehdy sídlily na území jižní Moravy. Původní otevřené sídliště bylo poprvé ohrazeno hradbou v pozdní době bronzové (mladší fáze popelnicových polí) lidem podolské kultury. Tato hradba zhruba kopírovala ohrazení pozdější vnitřní slovanské hradby (vnější opevnění bylo zbudováno až Slovany). Hradba byla široká přibližně 4 m a byla zbudována „nasucho“ z místního kamene4 . Z období 1

http://znojmo-hradiste.wz.cz Vidomec,V.: 750 let města Znojma, Okresní knihovna a Jihomoravské muzeum ve Znojmě, 1976, str. 8 3 Červinka, I. L.: Slované na Moravě a říše Velkomoravská, Brno 1928 4 Klíma, B.: Nadace sv. Hypolita ze Znojma. Deset let archeologických výzkumů velkomoravského centra (19861995). In Řada společenských věd, Brno 1989, č.17, s. 3-65 2

6

Podolské kultury jsou rovněž doloženy žárové hroby. Laténské osídlení doloženo nebylo. V období kolem roku 1890 objevil Jaroslav Palliardi při svých výzkumech na Hradišti i pět chudých žárových hrobů, které svým charakterem spadají do konečného vývoje svébských žárových pohřebišť. Po porážce Avarů na konci 8. století obnovili Moravané znojemské Hradiště, jehož název se v pramenech objevuje jakožto Hradiště (tj. opuštěný hrad) nejdříve roku 1243 a 1252. Z 8. století je doložena přítomnost bojovníků5. Je zřejmé, že s množstvím historických památek, které jsou datovány do 8. století lze Znojmo- Hradiště přiřadit k důležitým centrům Velké Moravy, jak tomu bylo podobně i v případě Mikulčic, Uherského Hradiště, Zelené Hory u Vyškova, Starých Zámků u Líšně či Olomouckého Povelu. Největšího rozmachu a intenzity osídlení dosáhlo Hradiště v 9. a 1. ½ 10. století. V této době byla ostrožna chráněna dvojím valem, který chránil plochu o výměře cca 20 ha, čímž se Hradiště řadilo mezi rozsáhlejší hradiska. Hradbou byla opatřena i místa, která byla chráněna přirozenými srázy údolí Dyje a Gránického potoka. Hradisko se stalo centrem jihozápadní Moravy, což jej předurčovalo k obchodu a výměně surovin z jednotlivých oblastí. Zánik hradiska je podle dosavadních poznatků kladen do poloviny 10. století. Na celé délce valu byly zachyceny pozůstatky požáru. Slovanská hradba pak byla zničena jednorázově a násilně. Podle nezaručených správ o hradu Znojma přitáhli ke Znojmu Maďaři 945-957, kterým se však obyvatelé ještě ubránili. V letech 949-957 bylo celé hradisko spolu s celým krajem Maďary zpustošeno (Havlík 1956). Absence nálezů z tohoto období však spíše napovídají, že k onomu zničení hradiska muselo dojít až po roce 955, kdy byli Maďaři poraženi u Lechu. V době, kdy byla Morava připojena k českému knížectví se stává centrem jihozápadní Moravy a znojemského údělu Znojmo. Pro celé 11. století je Znojmem myšleno staré Znojmo-Hradiště. S největší pravděpodobností byl znojemský hrad vystavěn v první čtvrtině 12. století. Do této doby bylo Hradisko sv. Hypolita centrem Znojemského údělu a chránilo jižní hranici údělu Východní Marce. Nevýhodná poloha a slabá obrana způsobily nutný přesun centra na protější, lépe chráněnou, polohu. Znojmo-Hradiště se postupně stává jen Hradištěm. Středověké osídlení existuje v naprosté 5

Pravděpodobně se jednalo o jezdce, příslužníky velmožovy družiny

7

závislosti na klášterním komplexu kláštera sv. Hypolita. Osada byla chráněna hradbou postavenou v místech velkomoravské vnitřní hradby. Až v novověku se osídlení rozšiřuje dále směrem do předhradí, ale významným způsobem nezasahuje do podoby ostrožny.

3. Stručná charakteristika období 1938-1948 na Moravě Mnichovská dohoda, která byla uzavřena

představiteli nacistického

Německa, Itálie, Anglie a Francie v noci z 29. na 30. září 1938, měla mnohem dalekosáhlejší význam, než jaký měl její samotný obsah. Tento akt neznamenal jen podstatný krok k likvidaci Československa, ale byl zároveň i předstupněm druhé světové války.6 V Mnichově bylo především dohodnuto, že v době od 1. do 7. října budou obsazeny německým vojskem čtyři úseky československého pohraničí, další úsek (který byl později nazýván V. pásmem) měl být určen dodatečně a obsazen do 10. října. První dodatek ke smlouvě řešil otázku garancí nových hranic. Tak trochu absurdně vyznívají požadavky Němců na vymezení hranic na Moravě, kdy mělo být zabráno území až k Prostějovu, Přerovu a Valašskému Meziříčí, na jihu pak měla být zabrána hranice dokonce severně od Brna, takže šířka zbývajícího vnitrozemí by činila přibližně 60 km.7 V roce 1939 pak došlo k rozčlenění zabraných území do jednotlivých župních pásem. Přičemž Znojmo a Znojmo-Hradiště spadaly do župy Dolní Dunaj, jejíž celkový počet obyvatel na konci roku 1939 byl 208.000 obyvatel. V celkovém součtu obývalo Německem odtržená území cca 3 567 000 obyvatel což představovalo přibližně 36% z celkového počtu.8 Dne 15. března 1939 jsou pak Morava a Čechy obsazeny nacistickým Německem a 16. března začleněny do Protektorátu Čechy a Morava, jehož součástí jsou až do osvobození. Během okupace nacisté k 1. lednu 1940 k Moravě administrativně připojili některé okrajové oblasti východních Čech v oblasti Českomoravské vrchoviny. Po roce 1941 došlo k připojení obce Líšně 6

Bartoš, J.: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945, Praha 1986, str. 12 Tamtéž str. 14 8 Die deutschen Vertreibungsverluste. Stuttgart 1958, s.322-326 7

8

ke statutárnímu městu Brnu. V roce 1946 bylo rovněž připojeno i Hradiště ke Znojmu. Po parlamentních volbách, které proběhly 26. května 1946 získali komunisté značný vliv i na Moravě. Výsledky voleb se promítly i do vedení a činnosti národních výborů, včetně Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou, jehož novým předsedou se stal 31. července 1946 člen KSČ a šéfredaktor jejího moravského deníku Rovnost František Píšek.9 Počínaje tímto obdobím ztrácí Země moravskoslezské na své samostatnosti a nedobrovolně se tak stávají obránci zájmů pro pražskou vládu. Po únoru 1948 pak nový komunistický režim začal pracovat na správní reorganizaci

Československa.

Výsledkem

komunistických

představ

o

centralizaci moci bylo kromě jiného zrušení zemského zřízení a zavedení členění republiky na kraje. Definitivní podobu krajského zřízení schválila vláda Československé republiky na svém zasedání 30. listopadu 1948. Rozhodla o zřízení 13 krajů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a šesti krajů na Slovensku. Národní shromáždění Československé republiky podle rozhodnutí Komunistické strany Československa odsouhlasilo zrušení členění na země a úplnou centralizaci správního aparátu. 4. Charakter a vzhled Hradiště 1938-1950 Ve výše zmiňovaném období se podoba Hradiště nijak podstatně nelišila od vzhledu jiných pohraničních obcí. Pro obec byl charakteristický křižovnický klášter s přilehlým kostelem. Ke klášteru byl pak přidružen i velkostatek a polnosti. Podle dobových fotografií lze téměř s určitostí říci, že přestavba z 30. let 20. století dala Hradišti jeho současnou podobu. Terénní úpravy se týkaly především Křižovnické ulice a celkové podoby návsi. Rovněž i ulice nebyly nijak upravován ani dlážděny. Podle dobových fotografií byl povrch pokryt souvislou vrstvou šotoliny. V obci se nacházely dva obchody – jeden německý a druhý český. Škola zde byla pouze jedna a to česká. Její budova se nacházela na návsi a v současnosti ve své původní podobě již neexistuje.

9

http://cs.wikipedia.org/wiki/Morava_%28zem%C4%9B%29#20._stolet.C3.AD

9

Před průčelím budovy školy byl litinový hydrant, což byl většinový zdroj pitné vody pro celou obec. Po levé straně od hlavního vjezdu do kláštera byl nově umístěn transformátor, ten se zde nachází i v současnosti. V prvním patře domu č.p. 4, kde dnes bydlí pan Vojtek, se nacházela školka a 1 byt, dole pak bývala velká místnost, která sloužila jako tělocvična. V areálu proboštství se nacházela i kašna, a to v místech dnešního hlavního vjezdu na ulici Křížovnická, do té byla přiváděna voda ze studánky v polích mezi Hradištěm a Mašovicemi. Další voda pak byla přiváděna do Boubínky10. Z Boubínky se dále rozváděla až do hradišťské kašny. Odtud pak po vědrech odebírali vodu místní. Zajímavostí zůstává samotné uložení již zmiňovaného potrubí. To nebylo uloženo v zemi, nýbrž bylo vedeno po povrchu. Aby nedocházelo k jeho zamrznutí, zvláště pak v zimních měsících, přikrývalo se směsí slámy a kravské mrvy. Postupně se však kašna coby zdroj pitné vody přestala používat a v době, kdy se začal budovat vodovod, byla již zcela zasypána. Po vybudování vodovodu měl téměř každý dům vlastní studnu. Ve vsi pak byly zprovozněny další tři pumpy na vodu – jedna se nacházela na dnešní ulici Švédská, druhá byla zbudována v blízkosti dnešní autobusové zastávky a třetí se nacházela přímo uprostřed návsi. Gránické údolí během první poloviny 20. století výrazně měnilo svoji podobu. V období první republiky byly serpentiny až s obdivuhodnou pečlivostí upravovány. Každé jaro lemovala cestu koniklec a v zimních měsících zajišťovali posyp souběžně dva lidé – jeden od Hradu do údolí a druhý z údolí do Hradiště. Jedním z důvodů úprav byl i samotný fakt, že výše zmiňovaná cesta byla téměř jedinou spojnicí se Znojmem, kam většina místních obyvatel mířila každé ráno za prací a to převážně do znojemských koželužen. Je zajímavým zjištěním, že pravidelné úpravy cesty probíhaly i během války. Situace se změnila až po roce 1948, kdy komunistická strana zastavila veškeré práce a na začátek i konec „křížové cesty“, umístila cedulku s nápisem „cesta se neudržuje“. Bohužel tento stav nezměnil ani převrat v roce 1989, a tak zůstává „křížová cesta“ i nadále smutnou připomínkou let minulých.

10

Studánka s pitnou vodou vzdálená přibližně 1 km západně od Hradiště směrem na Mašovice. V současnosti je prostor studánky uzavřen z důvodu případné kontaminace vlivem vnějších vlivů.

10

Andělský mlýn, který se nachází v Gránickém údolí i v současnosti byl již v tomto období pouze hájenkou. V údolí byl rovněž i hotel „Pod obří hlavou“, s původním názvem „Rabštejn“. Ďábelský mlýn byl v té době už pouhou ruinou, v současnosti je budova Andělského mlýna po rekonstrukci a nacházejí se v ní kanceláře Správy Podyjí. Významnějším způsobem začaly do vzhledu Hradiště zasahovat archeologické výzkumy, které zde začaly působit v systematické rovině od roku 1949. 5. Charakter místního obyvatelstva Ráz místního obyvatelstva vycházel především ze samotné geografické polohy, následně i politické situace a vzájemném ovlivňování se. Situace se změnila významným způsobem až po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938. V této době lze totiž pozorovat jistou lokální anomálii. Hradiště bylo v době zabrání pohraničí již 18 let územně-správní jednotkou Znojma a spolu s ním spadalo do okupovaného německého pohraničí. Podle podložených dokumentů bylo hradišťské obyvatelstvo převážně německé, na rozdíl od okolích vesnic, které většinou spravovala protektorátní vláda. Nejzřetelněji se to projevovalo v běžném životě. Zatímco na Hradišti uměli téměř všichni německy, v Mašovicích11 se nenacházel ani jeden občan německé národnosti a místní obyvatelé proto neměli důvod se tento jazyk učit, tedy alespoň v prvních letech okupace. V období války byla znalost německého jazyka všeobecnou nutností. Významný zlom nastal v roce 1945, kdy docházelo k vysídlování pohraničních oblastí a které se rovněž nevyhnulo ani Znojmu-Hradišti. Podle výpovědi pamětníků odešlo z obce v tomto období více než 2/3 obyvatel. Postupně je začalo nahrazovat české obyvatelstvo. Až do roku 1946 bylo Hradiště správně samostatnou pohraniční obcí. Přestože se nachází na jižní Moravě a územně tedy obec náležela k Brnu, zvláště pak obchodní orientace probíhala spíše směrem na Vídeň.

11

Mašovice – obec nacházející se cca 2 km západně od Hradiště, po roce 1938 zde prováděla místní správu protektorátní vláda, během války byla spolu s dalšími přiřazena k německému pohraničí výměnou za Citonice, které do této doby patřily do německého pohraničí.

11

Po roce 1948 se charakter místního obyvatelstva nijak významným způsobem neměnil. Při pátrání po dokumentech, které by mohly názorně doložit stav a složení obyvatelstva na Hradišti ve zmiňovaném období, se ukázaly být hlavním problémem právě ony statistiky vycházející ze sčítání obyvatel. Poslední samostatné sčítání obyvatel na Hradišti bylo provedeno v roce 1900 (viz tabulka), kde jsou uvedeny přesné počty obyvatel včetně národností. K dalšímu sčítání došlo roku 1921, kdy však Hradiště již platilo za územněsprávní jednotku

Znojma a v důsledku tohoto nelze získat žádné

statistiky pro konkrétní inkriminovanou lokalitu. Dalším problémem, na který upozorňuje i Josef Bartoš ve své knize Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945 je ta skutečnost, že nelze s přesností určit ani počet obyvatel ve Znojemském okrese v letech 1930-1939, protože výsledky tehdejšího sčítání jsou nevěrohodné. Jde především o subjektivní nacistické odhady, které nebyly nikdy přesně podloženy. 12 Další velmi špatně doložitelnou skutečností je národnostní příslušnost. S určitostí lze říci, že v roce 1900 bylo zaevidováno celkem 405 obyvatel. Z toho 107 české, 297 německé a 1 jiné národnosti. Během několika následujících desetiletí se počet lidí hlásících se k německé národnosti významným způsobem zvýšil. 5.1 Zemědělská činnost Jestliže bychom chtěli konstatovat, že okolí Znojma je jednou z nejúrodnějších oblastí v České republice, pak nesmíme v žádném případě vynechat ani Hradiště. Svojí strategickou polohou již předem naznačuje, že se jedná o zemi vína a ovoce, zeleniny, obilí aj. V postiženém období 1938-1950

byly hlavním vývozním artiklem

ranné třešně. Celé třešňové sady se rozprostíraly na stráních od kaple sv. Antonína Paduánského až ke Gránickému potoku a podél toku řeky Dyje. První třešně zde dozrávaly již v květnu a z velké části byly prodávány do Vídně. Všechny stromky byly štěpované, nikdy se nevysazovaly jako stromy. Většinou se třešně štěpovaly na hloh, protože je všeobecně známo, že je to keř, 12

Bartoš,J.: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945, Praha 1986, str.153

12

který velmi dobře zakoření a ideálně se tedy udrží ve svahu. Přestože se tato tradice neudržela, ještě dnes jsou v místech původních svahů dobře patrné původní stromky. Jedním s nejvíce rozšířeného vývozního artiklu byly hned po třešních švestky. Ty zde dosahovaly úctyhodných rozměrů a jejich sběr byl doprovázen obrovskou opatrností. Aby se povlak na slupce nepoškodil, musely se trhat pouze dvěma prsty. Čerstvě natrhané ovoce se nosilo v putnách dolů do údolí, kde byli trhovci a ti hned druhý den ráno odváželi čerstvé ovoce na Vídeň. Téměř nic nebylo prodáváno do Brna a bylo to z toho důvodu, že Brno bylo z ruky, na rozdíl od Vídně, která byla o mnoho přístupnější. Ale to co Hradiště opravdu proslavilo byly mišpule. Většinou byly určeny k přímé

konzumaci. Jejich největším odbytištěm se stala Vídeň.

V současnosti se zde vyskytují jen ojediněle. Pole terasovitého charakteru, která se nachází na jihozápadní straně ostrožny a která se táhnou až k Vranovské přehradě, byla původně určena pro pěstování základních plodin jako např. fazole, čočka, cibule, česnek aj. Problematické bylo i samotné zúrodňování půdy, špatně přístupný terén nijak neulehčoval ani při pravidelném hnojení, kdy byl hnůj dopravován v putnách místními ženami. Dnes, ve velké míře rozšířené, pěstování meruněk nemělo na Hradišti příliš dlouhou tradici. Během války se zde podle pamětníků nevyskytoval ani jediný strom toho druhu. S výsadbou meruňkových stromů se započalo až po roce 1945. Dalším ovocem, které zde mělo rovněž výborné podmínky, byla jablka a to hlavně odrůdy nešlechtěné např. míšeňská jablíčka. Neměli bychom zapomenout ani na vinnou révu, která zde měla a má ideální podmínky. Na jižních svazích se nacházely rozsáhlé vinohrady, které patřily proboštství. Samotný klášter však neměl vinné sklepy přímo v místě, proto se sklizená réva musela vozit nejbližších křížovnických sklepů, což byly sklepy v Popicích13 Hradiště však nevynikalo pouze v pěstování nejrůznějších plodin, ale hojně zastoupen zde byl chov skotu, koní, hovězího, drůbeže a nejrůznějších 13

Popice- Obec, která se nachází přibližně 30 km jižně od Brna, proslula především vinařstvím. Dnes 8.října byla obec od Československa odtržena a připojena k landrátu Mikulovskému.

13

jiných hospodářských zvířat. Z 80% se jednalo o zvířectvo ze statku, zhruba asi jenom 20 % tvořilo soukromé vlastnictví. S chovem těchto zvířat souvisela i vysoká produkce mléka. Mléko se odváželo do Znojma, přičemž každý již měl na voze předem připravenou konvičku. Před vůz byl zapřažen jeden kůň, který každé ráno v pět hodin prováděl automaticky naučené zastávky. Každý den se z Hradiště do Znojma odvážely konve s mlékem, přičemž některé z nich měly 1, 2 nebo i 5 litrů, byly vyrovnány na paletu o ploše cca 6 m 2. Ve městě se mléko rozlévalo do půllitrových nebo litrových džbánků. Na Proboštství připadlo každý den zhruba 10 litrů mléka. Mimo to dostávali i zaměstnanci statku deputát v podobě masa či mléka. Mléko bylo natolik kvalitní, že se z něj během jednoho týdne dalo utlouci velké množství másla. Podle výpovědi pamětníků se občas stalo, že se nespotřebovaly veškeré zásoby. A proto na statek dojížděl pravidelných intervalech vůz, který vše přebytečné odvážel. Kam, ale není známo. Na pravidelné dožínky sem pak jezdily brigádníci ze Slovácka a zůstávali tu až do podzimu. 5.2 Řemesla Veškerá řemesla, která se v obci držela, byla z velké části zastoupena statkem. Z řemesel to byl kovář, kolář, zahradník, švec, švadlena, krejčí a pekař. Během války sem byl přidělen i doktor, za kterým se až do doposud muselo jezdit do Znojma a nebo se v akutních případech svěřit do rukou místního veterináře. Jednou za čas vždy obcí procházel nožíř a dráteník, aby nabídli své služby. Na svazích podél řeky Dunaje bývaly před a během války skleníky, které patřily místnímu květinářství Goldhammer. Zajímavá je při tom ta skutečnost, že květinářství bylo majetkem Němců již před válkou. Funkci ochrannou zde nezabezpečoval četník, ale tzv. hotař, což byl dozorce, který měl za úkol kontrolovat polnosti, zda se jejich úroda netenčí pod útoky nezvaných hostů. 14

5.3 Kultura Společenský život v obci nebyl nijak rozmanitý a omezoval se pouze na 2 restaurace, nejrůznější spolky a církevní svátky. Protože byla obec rozdělena na českou a německou část, bylo zapotřebí také 2 kulturních center. Obě hospody se nacházely na ulici Křižovnická, první z nich byla německá a

vlastníkem byl Dotschkal. V současné době nese

budova č.p. 33 a své sídlo v ní má obchod s domácími potřebami „Plastimex“. Druhá a tedy česká hospoda se nacházela přibližně 50 m od německé směrem ke kapličce sv. Antonína Paduánského. Vlastníkem byl Chvátal a podle pamětníků se mělo jednat o vysloužilého fořta. Původně šlo o dvě samostatné budovy. V současné době jsou oba domy spojeny v jeden, který je trvale v soukromém vlastnictví a nese č.p. 12. K původnímu účelu není již řadu let používán ani jeden z objektů. Svoji tradici zde měly různé spolky jako např. pěvecký kroužek „Hradišťan“ či tělovýchovný spolek „Orel“. Pěvecký kroužek vedl do začátku války německý učitel ve výslužbě Goldhammer, poté co začala válka, vyučovala zpěv česká učitelka a to na přání samotného pana probošta Fischera. Bližší informace však nejsou známy. Činnost pěveckého kroužku končí roku 1949. Tělovýchovná jednota mívala pravidelná vystoupení a jejich tělocvična se nacházela v domě č.p. Nedá se ale hovořit o tělocvičně v pravém slova smyslu, spíše šlo o prostornou místnost, která sloužila právě tomuto účelu. Církevní svátky jsou rozebrány podrobněji v kapitole 5.5. Jako ve většině obcí, pořádaly se i zde pravidelné taneční zábavy, při kterých sedávali hudebníci na terasách14 a hráli k tanci. 5.4 Vzdělání

14

terasy – terasovité zahrady, které se rozprostíraly na stráních podél toku řeky Dyje. Typický stupňovitý charakter je možné pozorovat ještě dnes.

15

Vzdělání v obci zajišťovala jedna škola a to česká, i když podle statistik z roku 1920, byla až do roku 1919 německá. 15 Do města se chodilo do měšťanky, která byla česká i německá. Ve Znojmě pak byla německá obchodní škola a

dvojjazyčné

gymnázium, na kterém si studenti mohli zvolit sami, ve kterém jazyce chtějí studovat. Do obecné školy pak chodili Němci do Znojma a to hlavně ti, kteří se na Hradišti nechtěli učit česky. 5.5 Místní zvyky a tradice Místní zvyky a tradice byly determinovány hlavně vírou, protože většina místních obyvatel byla silně věřící. 16 Od toho se odvíjely hlavní zvyky a tradice. Jednalo se hlavně o nejrůznější církevní poutě. Během období první republiky sem na pouť ke sv. Antonínu Paduánskému chodili lidé i ze širokého okolí. Vždycky byly podél cesty stánky se svatými obrázky a růženci. Tyto poutě byly pořádány každoročně. Další poutí, které se každoročně zúčastňovali místní byla pouť v Hlubokých Mašůvkách vždy ke 2. červenci. V současné době se tento svátek slaví vždy ke konci května. A jak to během oslav na Hradišti vypadalo dokládá svědectví pamětníka: „Abychom se vystřídali v Mariánské kapli, tak jsme ráno chodili do Mašůvek a slávu tady měli Němci a odpoledne se to vystřídalo a měli jsme slávu my.“ Pokud jde o ostatní svátky, tak měli jednou hlavní mši Češi a podruhé zase Němci. Tento stav však vydržel pouze do začátku války, pak byly české mše pouze ráno. Češi před válkou chodili každý večer do Mariánské kaple na pobožnost (většinou se jednalo o modlitby k růženci). 2.sv. válka tomu ale učinila přítrž.

15

Bartoš,J., Schulz, J., Trapl, M.:Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, Svazek IX., Ostrava 1984 16 Podle údajů ze sčítání obyvatel z roku 1900 byli z celkového počtu 405 obyvatel všichni věřící.

16

Otec paní Liché zemřel v roce 1940 a jeho rodina tam na podzim nechala dát pomník který byl vyzdoben zlatým písmem 17. O tom, jak riskantní tento čin ve své době byl dokládá i toto svědectví: „Bylo to na dušičky a měli jsme velký strach, protože ten pomníček je na dobře viditelném místě.“ Na pomníčku jsou jmenovány rodiny Karáskova a Čermákova a dole je uveden nápis „Bůh jim buď milostiv“. Svým způsobem se jednalo o raritu, protože tady dosud pomníky jako takové nebyly, pokud se zde nacházely nějaké pomníky, pak se jednalo téměř výhradně o železné kříže. Když se vrátili čeští obyvatelé zpátky domů, tak odmítali uvěřit tomu, že malá připomínka českého utrpení zde přečkala celou válku bez újmy. U lesa směrem na Mašovice se nacházelo sousoší Petra a Pavla 18, nad nimi se pak tyčil dvojitý pravoslavný křížek. Další poutní cesta byla „U třech křížů“. Nacházela se v blízkosti Mariánské kaple. U ní bylo pak umístěno koryto, kde se shromažďovala dešťová voda a v jeho okolí se nacházely bílé kameny (křemen), které tvarem připomínaly ovečky. V současnosti toto místo již neexistuje ve své původní podobě, bílé kameny byly rozebrány nebo rozbity místními obyvateli a ve většině případů také použity jako okrasné kameny do zahrádek. Část se jich však zachovala buď na původním místě a nebo na místním hřbitově, kde byly použity jako olemování hrobů z období války a doby těsně po ní. Téměř všechny hroby byly postupně zrušeny a překryty novými, nicméně stále ještě jsou na místním hřbitově k vidění dva původní. Jeden z nich náleží rodině Šebelových.

5.6 Vinařství na Hradišti V průběhu 30. a 40. let byly vinohrady byly rozdrobeny a rozloha většiny parcel se pohybovala v rozmezí od 10-50 akrů. Vinice se zakládaly 17 18

Údajným autorem písma měl být kameník, který dělal i výzdobu hrobek pro proboštství. Obě sochy byly z kovu.

17

individuálně, převážně na svazích, bez předcházejících terénních úprav. Nepočítalo se mechanizací, nanejvýš s potažním obděláváním půdy, vinohrady byly součástí zemědělských usedlostí. Skutečně nová etapa a nový rozvoj vinařství nastal po roce 1945 a zejména po roce 1948, kdy započalo budování zemědělské velkovýroby. Vinohradnictví na Moravě i v Čechách prožívalo těžkou krizi, je totiž zapotřebí si uvědomit, že se do oblastí, kde se odjakživa dařilo vinné révě, stěhovalo stále více nového obyvatelstva., které ovšem ne vždy úplně rozumělo vinohradnické technice a vinohradnické praxi. Stejně tak i znárodnění někdejších vinařských závodů bylo jen jakýmsi mezičlánkem pro pozdější vývoj. Z konfiskovaných velkostatků byly postupně vytvořeny státní statky, při nichž bylo přidruženo viniční hospodářství. Část vinařských družstev přečkala i těžká léta války a pokoušela se o rozvoj i navzdory nepříznivé situaci, na tom měli nemalou zásluhu i soukromí zemědělci. 19 Nástup k socialismu v roce 1948 se stal mezníkem i ve vinohradnictví a jeho produkci. Po konjunktuře let 1945-47 došlo v padesátých letech k redukci plochy určené k pěstování vinné révy. Hlavními důvody byla celková zastaralost a dezolátní stav. Hlavními cíly pak měla být vylepšená struktura a vyčleňování nových vhodných ploch. Hradiště samotné se nachází ve velmi úrodné oblasti a to jak na ovoce a zeleninu, tak i vinnou révu. Během výše zmíněného období zde býval i vinohrad, ten se nalézal v místech dnešních zahrad u kaple sv. Eliáše, odtud se hrozny vozily přes Trauzice do Popic, kde se nacházel sklep, který byl v soukromém vlastnictví Křižovníků. Tradice pěstování vína se udržela na Hradišti do současnosti.

6. Proboštství pod správou Křižovníků s červenou hvězdou 1938-1948 6.1 Křižovníci s červenou hvězdou (Ordo militaris Crucigerorum cum rubea stella) Poslání a význam řádu Křižovníků s červenou hvězdou byly určeny dobou, ve které řád vznikl a osobností světice Anežky Přemyslovny. Tato 19

Frolec, V. a kol.:Vinohradnictví, Brno 1973

18

královská dcera Přemysla Otakara I. žila v letech 1211-1282. Je to jediný řád českého původu, který se vyvinul z laického špitálního bratrstva, založeného roku 1233 sv. Anežkou Přemyslovnou u kostela sv. Haštala v Praze. Roku 1237 povýšil papež Řehoř IX. bratrstvo na řád s řeholními pravidly. Od roku 1238 měl Řád již vlastní samosprávu. Po kratším pobytu u kostela sv. Petra na Poříčí se roku 1252 Křižovníci trvale usidlují u Juditina mostu, kde byl záhy vybudován klášter, špitál Svatého Ducha s kostelem sv. Františka. Z výhodné polohy konventu při důležité obchodní trase vyplývaly řeholníkům i jisté povinnosti (opevňovací práce, údržba mostu aj.). Pražský konvent se stal hlavním sídlem nejvyššího představeného. Po svém vzniku se řád rychle rozšířil na území Moravy, Slezska, Polska i Uher. Hlavním posláním bratří byla špitální činnost, od samého počátku se Křižovníci věnovali duchovní správě na svěřených farách. Řádová statuta pocházejí z roku 1675, upravena byla až v 70. letech 19. století. Nejnověji pak v

posledních

letech

dvacátého

století.

Až do konce 13. století byli do komunity přijímány i ženské členky řádů (např. ve Stříbře), které obstarávaly práci ve špitálech. Nejvyšší představený řádu měl titul Mistra (později Generála a Velmistra). Do 18. století měl Řád i své laické bratry, později již jenom kněze. Radu Velmistra tvoří čtyři konzultoři a generální prokurátor. Někteří z řádových kněží jsou pověřováni vedením řádových domů jako komtuři, nebo probošti. Nižší klerikové skládali pouze jednoduché sliby: nové řeholní jméno členů Řádu nebylo zavedeno. Domácí původ Křižovníků přispěl k mimořádnému vzestupu této řehole již za Václava I. Nevídaně rychlý byl nástup Řádu do měst, příznačný usídlováním Křižovníků při zvláště významných kostelech, v nichž se ujímali duchovní správy a většinou přijímali závazek zřizování a správy špitálů. Největšího rozkvětu dosahuje Řád za vlády Karla IV., kdy spravoval na 60 špitálů, domů a farních kostelů v českých zemích a Uhrách. K nejvýznamnějším předhusitským komendám20 v Čechách vedle Prahy patřily: Stříbro, Most, Litoměřice, Cheb, Klatovy, Ústí nad Labem, Kouřim, Písek, Praha - Nové Město, České Budějovice, Sušice, Chlum sv. Máří. Na Moravě to pak bylo proboštství Hradiště sv. Hypolita u Znojma. Většina z nich, ale zanikla v době husitských válek. 20

komenda – klášter rytířského řádu

19

Řád začíná opět fungovat ve větší míře až v období novověku. Nemalé škody způsobila také třicetiletá válka a po ní vláda Josefa II, který vyvlastňoval a přisvojoval si řádové špitály. Těsně před svoji smrtí měl v úmyslu řád Křižovníků zcela zrušit, ale toto již za svého života nestihl. I přes tyto události se řád snaží i nadále naplňovat hlavní poslání sv. Anežky. 6.2 Řád Křižovníků s červenou hvězdou ve Znojmě-Hradišti Až do současnosti se na Hradišti vystřídalo celkem 60 proboštů. Tím současným je Josef (IV.) Hudec, který zde působí od roku 2001. Název Hradiště (Gradisc) se objevuje v listinách až v roce 1243, ačkoliv již listinou ze dne 7. 12. 1240 daroval král Václav I. tamní světské proboštství (řád sv. Hypolita) řádu křížovníků v Praze. To potvrdil 9. 6. 1247 olomoucký biskup Bruno a v roce 1253 znovu Václav I. Podle potvrzení krále Václava II. z roku 1287 mělo Hradiště soudní imunitu (podléhalo jen soudu markraběte), bylo osvobozeno od zeměpanských povinností a z výnosů města Znojma a z celé župy mu příslušel obilní a solný desátek. Počátkem 15. století utrpělo Hradiště značné škody při válkách mezi markrabaty Joštem a Prokopem a jeho statky byly roku 1411 doživotně zastaveny za 100 kop Ančce z Lipé, vdově po Jaroslavu z Meziříčí, která je držela ještě roku 1430. Teprve přičiněním probošta Mikuláše Bechinie z Lažan získali křížovníci své statky zpět. Za probošta Jana Czellara se v roce 1538 mluví o Hradišti jako o pevnosti a za Lukáše Glaucha, zvaného Landgraf, se nazývalo tvrzí a připomínalo se, že na jeho místě stával kdysi zeměpanský hrad. V čele proboštství se střídali významní mužové - Martin Medek z Mohelnice (později velmistr a arcibiskup pražský), jeho bratr Petr Medek z Mohelnice či Mikuláš Kozař, znamenitý matematik

a

astronom

císaře

Rudolfa

II.

V dubnu 1619 obsadil Jindřich Matyáš hrabě Thurn, který velel stavovskému vojsku, město Znojmo i Hradiště, kde se opevnil. Statky proboštství získal tehdy od moravských stavů znojemský hejtman Vilém z Roupova. Po bělohorské porážce odbojných stavů však byl veškerý majetek navrácen, a navíc v roce 1624 osvobodil císař Ferdinand II. Hradiště od dávek pro znojemský hrad. 20

Důležitou roli na Hradišti sv. Hypolita sehrál probošt Gerhard de Schlessin, původem z Lutychu, od jehož vlády byli tamější probošti zároveň generálními vikáři celého řádu (vicarius generalis totius ordinis). Když v roce 1629 proboštství vyhořelo, byla zahájena jeho barokní přestavba. Tu přerušil v roce 1645 vpád Švédů, kteří se Hradiště zmocnili a vyplenili je. Gerhardův nástupce a synovec, Tomáš Kornelius de Schlessin, pak pokračoval až do doby, kdy byl zavražděn chamtivými příbuznými, v přestavbě Hradiště a dokončil ji. V roce 1662 dal vybudovat v okolí areálu proboštský kostel sv. Antonína Paduánského, který tak doplnil již stávající kapli Panny Marie Cellské a kostel sv. Hypolita (bývalá capella regia). Někdejší probošt Martin Konstantin Beinlich, který se stal v Praze velmistrem, vymohl roku 1709 hradišťským proboštům právo pontifikálií21, čímž se stali infulovanými moravskými zemskými preláty, a dále hodnost řádových generálních vikářů na věčné časy (in perpetuum). Téhož roku se chrám sv. Antonína Paduánského stal kostelem farním a vnitřní kostel sv. Hypolita (královská kaple) byl vyňat z jurisdikce diecézního biskupa. Vynikající osobností byl i probošt Jan Ryvola. V roce 1742 utrpělo Hradiště značné škody pruským vpádem. V průběhu Sedmileté války se ocitl v ohrožení Mořic Adolf Karel vévoda ze Sachsen-Zeitz, titulární arcibiskup pharsalský a biskup litoměřický (1733-1759). Narychlo opustil svou diecézi a Marie Terezie mu určila za dočasný pobyt proboštství sv. Hypolita v Hradišti nad Znojmem, kde mu bylo roku 1758 vyhrazeno celé východní křídlo hlavní budovy konventu. Tam také dne 20. 6. 1759 zemřel a byl pochován. Zanechal po sobě značné dluhy a teprve po letech došlo k jejich vyrovnání. Z těchto peněz (14.156 zlatých a 7 krejcarů) byla vystavěna kupole kostela a proboštský kostel

byl

vyzdoben

krásnými

freskami.

V roce 1806 a znovu roku 1809 způsobili v Hradišti mnoho škod Francouzi, kteří tam zřídili špitál. V revolučním roce 1848 přenocoval na Hradišti rakouský císař Ferdinand I., když se z rozbouřené Vídně ubíral do Olomouce,

kde

později

abdikoval.

Československá republika ztenčila v rámci takzvané pozemkové reformy řádový majetek i na Hradišti a komunisté ho pak vyvlastnili celý. Konvent byl uzpůsoben tak, aby sloužil charitativním účelům. Po listopadu 21

pontifikálie – biskupské insignie (roucha, odznaky)

21

1989 se svého majetku ujali znovu křížovníci, kteří hned zahájili nezbytné opravy a restaurátorské práce. 6.3 Vzhled kláštera a přilehlého statku Podoba samotného kláštera se od 18. st., kdy došlo patrně k nejvýraznějším architektonickým zásahům, nijak neměnila. Stejně tomu bylo i v případě statku, který podlehl posledním úpravám v roce 1896. Vjezd do kláštera i do statku byl zajišťován velkými branami, která se na noc zamykaly. Samotný komplex proboštství byl rozdělen na několik částí. Centrální část tvořil klášter s kostelem sv. Hypolita. Od roku 1809 zde fungoval i špitál. Uvnitř statku se nacházela mlékárna, kovárna, konírna, kolárna, stáje a chlévy a v neposlední řadě i deputátní byty.Dále jste tu mohli najít šafáře, kočího, zahradníka nebo švadlenu. Obyvatelná byla přibližně 1/3 z celkové plochy. Přičemž každá rodina měla k dispozici pouze jeden pokoj o výměře cca 25 m 2 a většinou se jednalo právě o vdovy po kočích.

Nejvyšší pozici na statku

nezastával šafář, ale správce, který bydlel v domku umístěném v zahradách kláštera. Všeobecně lze říci, že na statku panovala silná hierarchie. Nejvýše postaven byl šafář a vyšší zaměstnanci. Ostatní patřili k chudým vrstvám. Ve severní části hlavní budovy bydlely vždy dvě rodiny. Vedle bydlel kočí a pro něj už byly vyhrazeny dvě místnosti. V místech dnešních stájí se nacházely chlívky, kde měl každý kočí ustájen svůj dobytek. Dole byla většinou prasata a nahoře slepice. Každý mohl vlastnit od pěti do šesti kusů, ale původní počty nebyly vždy zachovány. V budově, která má severovýchodní orientaci a je umístěna naproti budově nového komplexu se nacházely stáje pro koně, za nimi volské stáje a v zadní části bloku byla umístěna kovárna. Ve stájích pro skot byli ustájeni chovní býci, malí býčci na odchov byli v nové části komplexu, ti byli odtud odváděni na porážku. Povolání kočího mělo rovněž svoji vlastní hierarchii. Pokud byl kočí mladý, měl pověření jezdit pouze s tažnými voli, postupem času mohl jezdit s tažnými koňmi a nakonec s kočárovými koňmi. Existoval ještě čtvrtý stupeň a to funkce myslivce. Většinou pak pobýval v místní hájence. V severnější části nového komplexu byla mlékárna, jejíž součástí byl stojan, kterým proudila studená voda, z opačné strany bylo pak vléváno mléko, které se postupně tímto procesem 22

ochlazovalo. Ve vedlejší místnosti se nacházela betonová jímka, která sloužila k uskladnění přebytečného mléka. V prostoru statku bylo umístěno několik lokomobil22 Ty se používaly většinou při zpracování obilí. Na počátku celého procesu byla jedna lokomobila prostřednictvím které se zatápělo. Teplý vzduch postupně rozpohyboval celý pás a obilí postupovalo dál na lis a poté do horních pater stodoly. Využití lokomobil se však neomezovalo pouze na tento proces. Za použití dvou bylo možné dosáhnout i orby. V areálu proboštství se nacházela i kašna, a to v místech dnešního hlavního vjezdu na ulici Křížovnická, do té byla přiváděna voda ze studánky v polích mezi Hradištěm a Mašovicemi. Přirozenou stránkou každé obce byla péče o staré, nemocné a nemajetné osoby. Ale ani v tomto případě nebylo Hradiště výjimkou. Obecní pastouška se byla situována v místech dnešního dětského hřiště. Ta byla určena hlavně pro nemajetné. Po pravé straně od podloubí brány, kterou se vchází na Křižovnickou ulici se nacházel malý domek se zahrádkou určený rovněž pro nemajetné. Na rozdíl od zbytku podobných budov, zde byl chován v malém množství i dobytek. Po levé straně pak stál ještě jeden domek, kde bydleli lidé bez přístřeší. Ke klášteru náležela mimo statku i řada polností, lesů a vinohradů. Po první světové válce byly tyto polnosti rozparcelovány a na jejich místě se dnes nachází soukromé zahrady. Křižovníkům tak zůstaly jen lesy, které v sobě ukrývaly bohatství v podobě lesní zvěře. Z toho důvodu se každý podzim pořádaly hony a nejednou se stalo, že obcí projížděly i 3 vozy plné trofejí.23 6.4 Proboštové 1938-1948 Pouze probošt měl na Hradišti vyšší pravomoci než správce statku a šafář. V letech 1937 – 1939 zde místo probošta zastával Josef

(III.)

Pošmourný. S počátkem války byl však nucen svůj úřad opustit a na jeho místě se s příchodem roku 1939 objevuje probošt Antonín (III.) Fischer, ten byl místními označován za „lidumila“ a nebylo snad nikoho, kdo by s ním 22 23

Dobové obdoby dnešních generátorů. Většinou se jednalo o zajíce, bažanty a koroptve. Vysoká byla v této oblasti spíše výjimkou.

23

nevycházel v dobrém. Vždyť i jeho zásluhou se česko-německé vztahy na Hradišti příliš nevyostřovaly a to zejména v období války. Důvodem mohlo být i to, že sloužil mše v obou jazycích a při jednání s Čechy i Němci nedělal nikdy žádné rozdíly, rovněž vyučoval i náboženství a to jak děti české, tak německé. Z výpovědí pamětníků vyplývá, že během války byly přesně vymezeny pravomoci Čechů a Němců a rovněž také vzájemná nesnášenlivost a pohrdání českým národem. Smutným dokladem toho je i případ, který se stal na statku v komplexu Křížovnického kláštera roku rok po začátku 2.sv. války. „…Tatínek pracoval na statku jako kovář. Jednoho dne dostal zápal plic a bylo to natolik vážné, že musel být přivolán doktor. Ten byl přidělený na statku a zároveň to byl Němec. Odmítl ho léčit se slovy: „…no co, o jednoho Čecha víc nebo míň…“ tatínek zemřel po čtrnácti dnech roku 1940 na zápal plic a pohrudnice. Pan probošt Fischer mu tenkrát vypravil českou mši, ačkoliv se to v té době nedělalo. A nebýt toho, že se můj bratr učil kovářem a mohl tak řemeslo po tatínkovi převzít, asi bychom odešli již tehdy…

7. Češi a Němci Jako téměř v každé pohraniční oblasti, potýkáme se i zde s českoněmeckou problematikou. Před válkou a během ní tvořilo německé obyvatelstvo téměř ¾ veškerého „hradišťského“ obyvatelstva. Lze tedy vycházet z předpokladu, že téměř každý měl v rodině Němce a to ať už šlo o přímé příbuzné nebo prostřednictvím sňatků. Obrovským problémem, který nastal, a to zvláště po válce během odsunů byla smíšená česko-německá manželství. Mezi takové rodiny patřili např. Dočkalovi, kdy byl muž Čech a žena Němka, podobně na tom byli i Stehlíkovi. Národnostní problematika na Hradišti nebyla do roku 1938 nijak zvlášť vyhrocená. Podle výpovědi pamětníků se jednalo o jakousi formu symbiózy, přičemž žádná z výše zmiňovaných národností nepůsobila konfliktně. 7.1 Rozdělení obce na českou a německou část

24

Česko-německá problematika se netýkala pouze samotného válečného konfliktu a následného odsunu, ale zasahovala do každodenního chodu obce. Jak bylo již výše uvedeno, Češi a Němci na Hradišti nepůsobili alespoň do roku 1938 jako konfliktní společenství. Naopak žili vedle sebe, tolerovali se a vzájemně i ovlivňovali. Jedním z hlavních problémů těchto dvou národností byl jazyk. Zajímavým rysem byl fakt, že někteří Němci neuměli vůbec česky a naopak Češi neuměli alespoň z počátku téměř vůbec německy. Situace se z přirozených příčin, které vyplynuly po roce 1938, postupně, spíše násilnou formou, měnila. V okolí existovaly dvě školy, na Hradišti byla česká jednotřídka a ve Znojmě fungovala tzv. měšťanka, která byla už česká a německá. Ve Znojmě pak byla německá obchodní škola a dvojjazyčné gymnázium, na kterém si studenti mohli zvolit sami, ve kterém jazyce chtějí studovat. Do obecné školy pak chodili Němci do Znojma a to hlavně ti, kteří se na Hradišti nechtěli učit česky. Co se týče rozložení pracovních sil na Hradišti v závislosti na národnosti, tak i zde panovala jakási hierarchie, která snad i předznamenávala nadcházející léta. Do statku chodili pracovat hlavně Češi, Němci chodili pracovat hlavně do továren. Ve většině případů se jednalo o koželužny v povodí Dyje, konzervárny či Dietmarovu Keramičku. Češi pracovali převážně na statku to hlavně z důvodu nedostatku chalup a ostatního přilehlého majetku. Naproti tomu Němci většinou vlastnili rozsáhlý majetek včetně polností a dobytka. K pracím na polích využívali jako pracovní sílu Čechy, sami pak chodili za výhodnější prací do města. To jak si postupně vzájemnou nesnášenlivost mezi Čechy a Němci uvědomovaly i děti, dokládá i svědectví jednoho z pamětníků: „…,když jsme chodili do školy do Znojma po křížové cestě a Němci byli dole, tak jsme po nich házeli kamení a když jsme byli zase dole my, tak házeli kamení oni po nás...“ Do roku 1938 se situace opravdu nevyvíjela žádným zásadnějším způsobem. Tento stav však trval pouze do nástupu Henleina a záboru moravského pohraničí. 25

8. Situace před válkou Patrně nejhorším pocitem, který v tehdejší době ovládal většinu lidí, byla nejistota. Nikdo ani netušil, jak se bude situace dále vyvíjet. České děti musely pravidelně navštěvovat německou jazykovou školu a děti z německých rodin měly naopak povinnou češtinu. Vyhlášení protektorátu se týkalo všech a právě v těchto dnech si mnozí začali uvědomovat závažnost situace. Oběťmi své doby se staly i lidé pracující na statku. Nedlouho po vyhlášení protektorátu nechal správce vystěhovat všechny vdovy. Ty byly nuceny odejít do dnešní budovy obecního domu, dříve zvaného „Kaffehaus“. I přes všechna tato omezení probíhat život na Hradišti v téměř nezměněné podobě. Tento stav však netrval příliš dlouho. S uzavřením hranic dosahuje teror českých obyvatel na Hradišti svého vrcholu. Přívrženci Henleina začali Čechům vytloukat okna a na domy psát hanlivé nápisy. Netýkalo se to ale všech. Podle pamětníků byl z těchto incidentů zcela vyčleněn statek. Důvod byl nasnadě. Na statku žili pouze lidé, kteří byli okolím vnímáni spíše jako chudina a proto nebyli považováni německou částí obce za politicky nebezpečnou a navíc se brány statku s pravidelnou přesností, vždy v devět hodin večer, uzavíraly a byly ponechány zamčené až do následujícího rána. 9. Období války Během války se situace ještě více přiostřila. Z počátku se nic výrazného nezměnilo. Radikální zlom nastává až při Anschlussu Rakouska. Stále ještě však nelze hovořit o válce v pravém slova smyslu. Možnost ohrožení si lidé začali více uvědomovat až v průběhu výstavby opevňovacího systému v okolí Hradiště. Budováním bunkrů se pro místní obyvatele válka přeměnila v cela konkrétní záležitost a spolu s evropským antisemitismem a nacionalismem rostla i nenávist Němců vůči Čechům v obci. Zpočátku stačilo, aby se jen objevili příznivci Henleina, pro které byly příznačné bílé podkolenky, a místní je všemožně napadali ať už slovně nebo fyzicky. Ve chvíli, kdy padl první z místních Sláma, a to kdesi na balkánské frontě, se začala situace obracet. 26

Mizelo původní nadšení a lidé si začali uvědomovat, že boje na vzdálených frontách se stále více týkají i jich samotných. Jen těžko lze s odstupem času hodnotit chování a jednání lidí, kteří se stali oběťmi své doby. I zde je možné nalézt zprávy o osobách, které pod vidinou lepšího života zapírali vlastní národnost a hrdě se hlásili k národnosti německé. Horším případem pak byli kolaboranti, kterých zde sice nebylo tolik, ale kteří se snažili co nejvíce získat na úkor ostatních. Všeobecně se o jejich totožnosti velmi dobře vědělo, ale s ohledem na výše zmíněné skutečnosti proti nim nemohl nikdo zasáhnout. To co se mohlo jevit jako viditelný problém, se Hradiště příliš netýkalo, řeč je o zásobování. Je nutné uvědomit, si že Hradiště bylo a je soběstačnou jednotkou, a to právě v tomto smyslu. Nedostatek potravin tedy rozhodně nebyl hlavním problémem během války. Na statku byl stále dostatek masa, mléka, mouky a jiných důležitých potravin. Dokonce i boje se obci, až na několik drobných incidentů, vyhnuly. Domnívám se, že s výjimkou malých konfliktů lokálního charakteru prožila pohraniční obec válku vcelku poklidně a její chod zůstal v podstatě nezměněn. Známky války se však přece jen nalézt daly. Od června 1944 až do 16.dubna 1945 se zde nacházel koncentrační tábor pro maďarské Židy. Nešlo ale o koncentrační tábor jako takový, spíše se jednalo o nucené práce, které měli zajatci vykonávat především v zemědělských oblastech. Podle očitých svědků se Židé při odchodu ze vsi loučili srdečně se všemi a nelze tedy pochybovat o tom, že se jim dostalo slušného zacházení.

9.1 Odvody Největší problémy působily odvody ve míšených manželstvích. Pokud byla matka Češka, rukovat nemuseli, ale když byla matka Němka, byla situace podstatně horší. Syn musel narukovat okamžitě. Děvčata musela jít pracovat do továren nebo na úřady.

27

Z celého Hradiště bylo odvedeno přibližně patnáct mužů. Byli to např. Tárer, Hrnčíř, Holínský, 2 bratři Königovi, Strummer, Mister,

2 bratři

Dočkalovi, Sláma, Gruberovi, dva bratři Dikobramovi a další. I tady lze nalézt neobvyklé příběhy lidí, se kterými si osud zle pohrál. Jeden příběh za všechny. V domě, kde v současnosti bydlí rodina Feiferova, bydlel dříve Ortsbauerführer, což byl jakýsi vedoucí rolníků. Ten měl dva syny, starší padl hned na začátku války a mladší zemřel údajně v Polsku při jednom z náletů. Podle zpráv, které se dostaly na Hradiště se v době náletu nalézaly v bunkru tři osoby, z nichž nikdo nepřežil. Přestože neexistovaly hmatatelné důkazy o jeho smrti, byl prohlášen za mrtvého. Zůstala po něm vdova s dítětem. V roce 1948 se náhle objevil na Hradišti. Jeho manželka již byla podruhé vdaná a proto se rozhodl odejít za hranice. V obci se již nikdy neobjevil. 9.2 Boje v okolí Hradiště Na Hradišti samotném neprobíhaly žádné boje snad jen s výjimkou malých potyček mezi místním českým a německým obyvatelstvem. Proto se zde zmíním, spíše něž o obci samotné, o jejím okolí. Největší boje probíhaly u Hustopečí24 a nejčastějším smrtelným zraněním se stával průstřel plic. Boje také částečně probíhaly i v blízkosti Boleradic25, kde se předmětem konfliktu stala isterna s lihem, kteří si zde schovali místní a kterous pomocí detektorů objevili němečtí vojáci. Samotné boje pak probíhaly přímo mezi vinohrady, kde každý voják šel vstříc svému osudu, ať už byl jakýkoliv. V důsledku toho mrtvých stále přibývalo. Podle výpovědi očité svědkyně, která chodila pracovat do místního lazaretu jako pracovní síla, jich každou noc zemřelo přibližně patnáct. Jeden z pamětníků uvádí, že v okolí Hradiště působil jakýsi místní odboj, spíše lokálního charakteru, který stál za incidentem, o kterém se nikomu z místních nechce příliš hovořit. Údajně měli ke konci války zajmout v okolí obce 7 německých vojáků. Ty pak odvlekli na místní hřbitov, kde je donutili vykopat velkou jámu a nad tou je popravili. Totožnost oněch „partyzánských

24 25

Hustopeče – obec nacházející se přibližně 5 km severovýchodně od Popic Boleradice – obec nacházející se přibližně 3 km východním směrem od Břeclavi

28

bojovníků“ byla všeobecně známa, ale z pochopitelných důvodů ji i po více než šedesáti letech nechce nikdo prozradit. 9.3 Konec války Čím víc se blížil konec války, tím více si začali místní němečtí obyvatelé uvědomovat rostoucí riziko. Z obav před tresty a případným lynčováním místních obyvatel se stále více lidí uchylovalo k útěkům a ukrývání se. Nejbezpečnějším místem pro útěk bylo Podmolí 26, většina Němců se ukrývala právě zde. Nakonec bylo zjevné, snad v předtuše blížícího se odsunu, že bude nutno odejít z českého území úpně. Brali s sebou všechno co měli. Pokud se jednalo o sedláky, pro ty byli nejdůležitější koně, a to i za cenu ohrožení vlastního života. Jižní Moravou se prohnala Koněvova armáda. V blízkosti Hradiště se však nebojovalo, protože se vojska zastavila ještě před vstupem do Československa. Jižní Moravu pak osvobozovala vojska pod velením maršála Malinovského. Na Hradiště dopadly koncem války i dvě bomby. První z nich dopadla v místech dnešních zahrad a druhá zasáhla právě projíždějící německý konvoj, který mířil na Vídeň. O jednom z incidentů, ke kterému došlo v době, kdy se stahovala německá vojska, hovoří jeden z pamětníků: „…Německá vojska odjížděla v několika vlnách. Část jich byla již ve Znojmě a po Pražské ulici mířila směrem na Prahu. Zbytek konvoje byl stále ještě v Mašovicích, když někdo z místních vystřelil po jednom z německých obrněných vozů. Střela zasáhla německého důstojníka někam do krku. Okamžitě byl vyslán vůz, který dojel přední část a donutil ji vrátit se zpět přes Hradiště do Mašovic. Tady okamžitě začalo zatýkání všech podezřelých mužů. Domnělý střelec byl nakonec postřelen a následkům zranění o několik hodin později podlehl. Druhý podezřelý se zachránil skokem do studny,kde se ukryl…“

26

Podmolí – obec nacházející se přibližně 1,5 km západním směrem od Mašovic

29

Po osvobození Brna Rudou armádou byla situace nacistů na jižní Moravě beznadějná. Ale gestapo se ještě nevzdávalo. Od 1. do 6. dubna horečně pátralo v domech po vyzvědačích a zbězích. Zvláště 7. května každou půlhodinu přelétají hloubkoví letci. Večer toho dne je už ve Znojmě a okolí známo, že tyto letecké akce souvisí s bojem Rudé armády o průlom německé fronty na Dyji u Drnholce a Nové Vsi. Německé vojsko dostalo rozkaz, aby vyklidilo město Znojmo. Kolem 17. hodiny dne 7. května začala nacistická posádka opouštět Znojmo, aby nepadla do zajetí. 27 Německá vojska byla postupně vytlačena Rudou armádou směřující na Prahu. Sovětští vojáci osvobodili Hradiště dne 8. května 1945 kolem 12. hodiny. Byli vítáni jásotem a květinami. 28 Tato euforie však netrvala příliš dlouho, již po několika dnech se začaly okolím šířit zvěsti o znásilňování žen ruskými vojáky. Z obav, před možnými útoky zamykali lidé na noc domy a zabedňovali okna, aby nevzbudili pozornost, že se v domě někdo nachází.

9.4 Odsun Němců Po roce 1945 museli území Československa opustit všichni příslušníci německé národnosti. S sebou si mohli odnést pouze omezené množství věcí. Zde zanechali domy, polnosti, dobytek aj., které postupně připadly nově příchozímu českému obyvatelstvu. Na Hradišti byla před válkou většina obyvatel německé národnosti, po válce zde nezůstal žádný a to ani v případech smíšených manželství. Český příslušník rodiny většinou dostal na výběr, zda chce odejít či zůstat, ale téměř všichni, kterých se týkalo, se rozhodli odejít spolu se svými příbuznými do zahraničí. Hradiště se na nějakou dobu téměř vylidnilo, ale velmi brzy našly prázdné domy své majitele. Většinou se jednalo o lidi z okolí, jako např. manželé Čechovi,29 kteří celou válku prožili v Mašovicích a na Hradiště přišli až po roce 1945. 27

Vildomec, V. Osvobozené Znojemsko roku 1945, str. 13 tamtéž, str. 18 29 dům na Křížovnické ulici č.p. 15 28

30

X. Charakteristika obyvatelstva po roce 1945 Jak už bylo naznačeno v předešlém, charakteristika obyvatel se po roce 1945 výrazně změnila. Již nešlo o konfliktní, rozpolcené obyvatelstvo, nyní měli všichni stejnou národnost a také stejné zájmy. Podle údajů ze sčítání obyvatelstva z roku 1950 nelze určit, kolik přesně zůstalo na ve Znojmě a okolí německých obyvatel. Ze sčítání v roce 1938 jasně vyplývá, že se na Znojemsku nacházelo 25.855 obyvatel, z toho 16.139 českých a přibližně 9.000 německých. V roce 1950 nejsou přesné údaje německy mluvících obyvatel zjišťovány. Podle statistik zde žilo k tomuto roku téměř 21.000 obyvatel. Z toho vyplývá, že přibližně 5000 německých obyvatel muselo odejít a pouze ½ mohla z nejrůznějších důvodů zůstat. Po roce 1945 se situace již výraznějším způsobem neměnila, v roce 1948 se k moci dostala Komunistická strana. Únor 1948 (resp. Vítězný únor, což je termín používaný komunisty a jejich příznivci hlavně v časech předlistopadového

režimu)

je

název

pro

komunistický

převrat

v

Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem v roce 1948. Nastalo násilné potlačení svobodné plurality stran a přechod od demokracie k totalitě , tedy oficiální socialistické společnosti pod vedením KSČ usměrňované ze SSSR. Její členové se hlásili navenek k sovětskému bloku, avšak prosazovali místně své osobní zájmy. Veškeré protestné akce byly tvrdě potlačeny.

XI. Hradiště v letech 1949-1950 Není mým úkolem mapovat průběh a výsledky terénních výzkumů z těchto let, hodlám pouze nastínit podobu všedního života na archeologické expedici ve Znojmě-Hradišti ve výše zmiňovaném období, který je dle mého názoru pro tuto práci mnohem vhodnější.

31

V roce 1949 zde započal první systematický archeologický výzkum výšinného staroslovanského hradiska pod vedením profesora PhDr. Františka Kalouska. Terénní práce zde probíhaly až do roku 1951. Práce na realizaci výzkumu začaly nabývat konkrétní povahu již ve druhé polovině roku 1948. Vzhledem k podpoře, které se dostávalo především zkoumání staroslovanského období, uvažoval profesor Kalousek zpočátku o dvou lokalitách: o hradisku Pohansku a o hradisku ve Znojmě-Hradišti. Konečné rozhodnutí bylo nakonec ovlivněno skutečností, že se Pohansko nacházelo v blízkosti česko-rakouské hranice, což byla oblast s velmi omezeným přístupem. Podmínky pro systematický výzkum zde však příliš ideální nebyly. Nebylo zde téměř žádné zázemí. Zařazením výzkumu ve Znojmě-Hradišti do celostátního výzkumného plánu byly získány i potřebné finanční prostředky. Pro zajímavost tyto pro rok 1949 činily 150 000,- Kčs. Začínalo se z ničeho. Bylo nutno nakoupit veškeré nářadí, nástroje a další pracovní pomůcky, které byly potřeba pro práci ve výzkumu. Musela se připravit i fotografická dokumentace výzkumu, proto bylo potřeba obstarat fotoaparát a vybavení pro temnou komoru. Jedním z hlavních problémů pak byla otázka ubytování celé expedice, nakonec jim byly na celé prázdniny přiděleny prostory místní národní a mateřské školy. Budova školy se nacházela v bezprostřední blízkosti prvních zamýšlených sond, což bylo přímo ideální. Ne příliš ideální se ukázala být velikost obývaných prostor. Pro ubytování studentů mohly být použity dvě třídy národní školy, pan profesor Kalousek pak obýval prostor mateřské školy, kde se rovněž konaly porady vedení výzkumu a přijímaly návštěvy. Profesor Podborský obýval malou místnost v suterénu, která sloužila jako kancelář, ze které se vyřizovala veškerá agenda a zajišťovalo se stravování pro celý výzkum. V současné době si lze asi jen těžko představit, jak složitý proces to byl. Každý si s sebou přivezl určitý počet potravinových lístků a ty se poté složitě stříhaly a poté slepovaly dohromady. Malá kuchyně se nacházela v poměrně malé kuchyni mateřské školy.

Pro získání ubytovacích prostor

zbývalo sehnat asi 40 postelí, slamníků, přikrývek a nádobí. Nádobí zapůjčila

32

školní jídelna jedné ze znojemských škol a nakonec byly na Hradiště dopraveny slamníky a železné poschoďové postele.30 Nyní již bylo vše připraveno pro to, aby mohla nastoupit celá expedice. Ubytovací skupinu tvořili J. Sýkora, K. Boudný, D. Hadrová a další dva studenti. Jejich úkolem bylo připravit vše pro nástup pracovníků. Každý den začínal rozcvičkou, kterou vedl Vladimír Janovský. Jak však uvádí pan profesor Podborský, nikdy se jeho nadšení pro sport nesetkalo s adekvátní odezvou.31 Po rozcvičce vždy následovalo vztyčení vlajky a rozdělení úkolů pro příslušný den. Z tohoto

období

také

pochází

píseň

od

neznámého

autora,

pravděpodobně šlo o brigádníka z řad studentů Pedagogické fakulty. Text písně byl pravděpodobně zpíván na melodii k písni David a Goliáš. Na Hradiště přijela expedice, chce nám o Slovanech povědět více, ve vsi se nám usadili, celou školu obsadili – hotová revoluce. Mají s sebou motyky a krumpáče, občané však dávají se do pláče, neví co se díti bude a co z Hradiště jim zbude až ten soubor odskáče. „Hej, hej, co zde chcete, rychle rcete“, takhle Hradišťané pobouření ptají se nás vyjevení. „Nebojte se, vy náš drahý občane, slibujeme, že se vám nic nestane, neoddáváme se pychu 30 31

Podborský, V.: 50 let archeologických výzkumů Masarykovy univerzity na Znojemsku, Brno 2001, s.58 Tamtéž, s. 59

33

a hledáme pěkně v tichu, kde sídlili Slované.“32 Nesmím rovněž zapomenout na kulturní centrum všeho dění na Hradišti. Tehdy se jednalo o hospodu u Vítků, kde se s pravidelností sobě vlastní scházeli brigádníci a místní. Výzkumy se velmi rychle dostaly pod drobnohled místních obyvatel a proto profesor Kalousek dbal na to, aby byli o všem důkladně informováni nejen místní, ale také náhodní návštěvníci. Díky tomu se profesoru Kalouskovi dostávalo pozornosti především z řad obyvatel Hradiště a ti mu nejednou vyšli vstříc, např. pokud bylo potřeba sehnat jídlo mimo omezený příděl. Po ukončení sezónních prací bylo nutné uvést vše do původního stavu, aby mohla škola a školka opět od září zahájit svůj provoz. Rok 1950 probíhal podle stejného scénáře a lze říci, že i dnes. Po profesoru Kalouskovi provádělo výzkum na Hradišti ještě několik archeologů, v současné době je vedoucím archeologického výzkumu na Hradišti sv. Hypolita Doc.PhDr. Bohuslav Klíma Csc.

ZÁVĚR Období let 1938-1950 vnesla na Hradiště jak neklid tak uvolnění. Bylo zajímavé pozorovat, jakým způsobem se vyvíjely vzájemné vztahy mezi českou a německou částí obyvatelstva. Zpočátku se jednalo o dobře fungující 32

Podborský, V.: 50 let archeologických výzkumů Masarykovy univerzity na Znojemsku, Brno 2001, s.60

34

společenství, které značně utrpělo rokem 1938 a léty pozdějšími. Tehdejší doba dala podnět k tomu, že se ze sousedů a kamarádů stali nepřátelé. Mnoho z tehdejších obyvatel bylo oběťmi své doby a ze strachu o vlastní život se uchylovali ke kolaboracím, dezercím či udavačství. Dnes, s tak velkým odstupem času je jen málo těch, kteří jsou oprávněni tyto lidi odsuzovat. Při psaní své práce jsem měla možnost hovořit s několika málo pamětníky, kteří tehdejší dobu zažili a to jak s těmi, kterým bylo ubližováno, tak těmi, kteří s nacismem sympatizovali. V současné době si lze jen těžko představit, co tehdejší doba opravdu přinesla a jak dalece se podepsala na osudech lidí na Hradišti. Po roce 1945 museli téměř všichni, kteří se během války hlásili k německé národnosti opustit území Československa. Z Hradiště odešlo kolem 80% obyvatel. 25. únorem 1948 chod obce přejímá místní správa KSČ a politická orientace obce se na čtyřicet let stává neměnnou. Na Hradišti se roku 1949 zahajuje první systematický výzkum vedený panem profesorem Kalouskem. Ten zde trvá až do roku 1951. Toto období ve zmiňované lokalitě nebylo doposud ucelené a rovněž neexistovaly žádné publikace, které by toto časové pásmo ve Znojmě-Hradišti mapovaly. Při zpracování bakalářské práce jsem se musela orientovat hlavně na výpovědi pamětníků, práci se soudobými prameny a cizojazyčnou literaturu. Problémem se ukázala být absence příslušných map z daného období. Ráda bych na úplný závěr upozornila, že práce je pouze hrubým náčrtem celkové konečné podoby, kterou hodlám dále rozvést v diplomové práci.

35

36