MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav české literatury a knihovnictví

Bakalářská diplomová práce

Motiv rodiny v poezii pro děti a v poezii pro dospělé Josefa Václava Sládka

Vypracoval:

Vedoucí práce:

Manuel Elvir

doc. PhDr. Vlastimil Válek, CSc.

Brno 2006

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně a pouze s využitím literatury v práci uvedené.

V Brně 30. 6. 2006

……...……..…………………………… 1

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu mé práce panu docentovi Vlastimilu Válkovi za cenné rady a vřelý lidský přístup. 2

Obsah: Předmluva ……………………………………………………………………………….. 4 Teoretický úvod ………………………………………………………………………..... 5 Sládek a rodina ………………………………………………………………………….. 8

Motiv rodiny ve Sládkově poezii .......................................................................... 10 Způsob práce se zkoumaným materiálem ………………………………………………. 10 I.

Tvorba pro děti ...................................................................................................... 13

1. Básně zaměřené na postavu dítěte …………………………………………………….... 15 2. Básně zaměřené na postavu matky, otce a babičky …………………………………….... 24 3. Básně o lásce k domovu ……………………………………………………………….. 32

II.

Tvorba na pomezí poezie pro děti a poezie pro dospělé ………………………... 38

1. Básně s tematikou smrti ……………………………………………………………….. 38 2. Básně o rodinných vztazích, sporu, odpuštění a odpovědnosti ........................................... 42 3. Básně o lásce k dítěti ………………………………………………………………….. 46 4. Básně věnované nejbližším ............................................................................................. 49

III.

Tvorba pro dospělé ……………………………………………………………... 52

1. Vzpomínky na matku ………………………………………………………………….. 52 2. Vyrovnávání se s matčinou smrtí ………………………………………………………. 60

Závěr …………………………………………………………………………………….. 62 Prameny a literatura ……………………………………………………………………... 65 Seznam rozebíraných básní ……………………………………………………………... 67

3

Předmluva Osobnost člověka je utvářena dobou, ve které žije, prostředím, v němž se pohybuje a událostmi, na jejichž chodu se spolupodílí nebo jichž je svědkem. Je-li člověk umělcem, nachází v těchto faktorech bohatý zdroj inspirace. Ještě daleko větší vliv na utváření osobnosti však mají mezilidské vztahy, zejména vztahy rodinné. Rodinné vztahy jsou nejintimnější a nejsilnější ze všech, zejména vztah rodič – dítě. Rodina je to jediné, co v prvních letech života známe a tato první léta mají zásadní význam pro náš budoucí vývoj. O vývoji osobnosti umělcovy to platí dvojnásob. Velmi značný je vliv rodiny na umění literární. Motiv rodiny, jak můžeme skutečnosti vztahující se k rodině nazvat, se objevuje v mnoha dílech české i světové literatury. Z české literatury je to např. Babička Boženy Němcové, Kytice K. J. Erbena, Karafiátovi Broučci, Nerudovy cykly Otci a Matičce nebo Seifertova Maminka, ze světové literatury najdeme motiv rodiny v Shakespearových hrách (Hamlet, Romeo a Julie, Večer tříkrálový), v Zollově Zabijákovi, v Moraviově Horalce, v Marii Antoinettě Stefana Zweiga nebo v Pipi Dlouhé punčoše Astrid Lindgrenové. Pro tuto práci jsme zvolili poezii Josefa Václava Sládka, autora, jemuž rodina byla vším. Náplní práce je popsat, jakým způsobem Sládek motiv rodiny zpracoval ve své básnické tvorbě pro děti a pro dospělé, cílem práce pak poukázat na průniky a rozdíly mezi těmito dvěma „typy“ jeho tvorby. Materiál budeme čerpat z následujících básnických sbírek: Zlatý máj, Skřivánčí písně a Zvony a zvonky, představujících tvorbu pro děti; Na prahu ráje (I. oddíl O dětech a s dětmi) a Sluncem a stínem (III. oddíl Jiné básně), představujících jakýsi přechod mezi tvorbou pro děti a tvorbou pro dospělé a V zimním slunci (II. oddíl Své matce), představující tvorbu pro dospělé. Vlastní náplni práce, tj. rozborům a srovnávání básní s motivem rodiny z výše uvedených sbírek, bude předcházet krátký pohled do autorova rodinného života, a vyzdvihnutí některých důležitých skutečností, jež pravděpodobně ovlivnily jeho tvorbu. Poté ještě bude následovat podrobnější popis způsobu práce se zkoumaným materiálem. Jelikož se budeme zabývat poezií pro děti, tedy částí literatury pro děti a mládež, je nutné nejprve říci, co si pod pojmem literatura pro děti a mládež představujeme, nastínit ve stručnosti její vývoj a pokusit se o vymezení hranic mezi ní a literaturou pro dospělé. To bude předmětem teoretického úvodu, jímž naši práci zahájíme.

4

Teoretický úvod Literatuře pro děti a mládež se někdy zkráceně, ale nepřesně, také říká dětská literatura. Jedná se o komplementární součást literatury a pouhé označení oblasti tvorby určené specifickému typu příjemce (čtenářům od tří do patnácti let) „s menší sumou faktických poznatků o světě, s menší, popř. jinak zaměřenou schopností zobecnění vnímaných faktů, s odlišnou podobou citového hodnocení skutečnosti, s žádnou nebo minimální znalostí literárních konvencí atd“.1 Tato tvorba je pro dětského a mladistvého příjemce vytvářena intencionálně i neintencionálně (záměrně i nezáměrně). Jako neintencionální chápeme díla vytvořená původně pro dospělé, ale později přijímaná dětským příjemcem (Defoeův Robinson Crusoe, Swiftovy Gulliverovy cesty, Erbenova Kytice, Němcové Babička atd.).2 U literatury pro děti a mládež můžeme vyčlenit dvě základní funkce: funkci estetickou a funkci didaktickou.3 Dále pomáhá při osvojování mateřského jazyka (utvrzuje výslovnost hlásek, probouzí vědomí rytmické organizace pohybu, přispívá k uvědomování si významu slov i jejich významové mnohotvárnosti), podněcuje dětskou představivost a spontaneitu, láká děti poznávat nové reálie a nenásilně vytváří první žebříčky mravních a estetických hodnot. Literaturu pro děti a mládež lze uvnitř dále diferencovat do tří okruhů podle věkových skupin: předškolní věk (3 – 6 let), mladší školní věk (6 – 11 let) a starší školní věk (11 – 15 let).4 Pro každý okruh je typická určitá žánrová skladba. Dětem předškolního věku jsou blízká leporela, omalovánky, jednoduché příběhy ze života, povídky se zvířecím hrdinou, říkadla, hádanky, z divadla loutková hra. Mladší školáky osloví pohádky, rytmické verše s účinnou pointou, krátké povídky ze života dětí, pověsti, povídky z přírody, z historie i ze současnosti nebo dětské encyklopedie. Literatura má v tomto věku rozvíjet u dětí cit, inteligenci a empatii. Výběr četby starších školáků se začíná lišit podle pohlaví. Chlapci preferují literaturu dobrodružnou nebo vědeckofantastickou, děvčata prózu s dívčí hrdinkou.5 Obě pohlaví mohou najít zálibu v naučné beletrii. 1

Viz Chaloupka, O., Nezkusil, V.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. 1. vyd. Praha: Albatros, 1973, s. 38. 2 To ovšem neznamená, že dítě, které je schopno číst knihu původně napsanou pro dospělého, je také schopno ji pochopit v plném rozsahu. To je beze sporu případ Babičky nebo Kytice. Konkrétně k Babičce si mnohé děti vytvořily averzi, jelikož jim byla ve škole předkládána v době, kdy ji ještě nebyly schopny vstřebat. Podobných případů je bohužel více a často mají za následek, že děti po dané knize už nikdy nesáhnou, v horším případě to u nich může vyvolat nechuť číst. 3 Dobrá literatura by nikdy neměla upřednostňovat didaktickou funkci na úkor estetické. Slovník literární teorie uvádí ještě funkci etickou, kterou ale odhalí spíš až děti starší. 4 Toto dělení je však třeba brát s jistou rezervou. Tibor Žilka hovoří i o dílech pro dospívající mládež (15 – 18 let), ale v tomto věku už lidé běžně sahají po knihách pro dospělé a jsou už také schopni docenit i složitější díla. Např. s již zmiňovanou Babičkou by bylo vhodné začít minimálně až v tomto věku. Je to totiž kniha daleko hlubší, než jak je představena na základních školách. 5 Jsou možné výjimky, ale spíše ze strany dívek než chlapců.

5

Stejně jako v literatuře pro dospělé můžeme v literatuře pro děti a mládež najít hodnotné texty i tvorbu pokleslou. Vývoj literatury pro děti a mládež je podmíněn jednak dobovými poměry, především postavením dítěte ve společnosti a představami o povaze jeho osobnosti (rozhodující změny přinesla emancipace dětské bytosti, tj. uznání dětské svébytnosti a překonání jednostranného intelektualismu a pedagogickému utilitarismu v přístupu k dítěti), jednak vývojem literatury pro dospělé. Antika přinesla do literatury pro děti a mládež bajku, která se pak udržela ve středu zájmu po celý středověk i později (La Fontaine). Renesance vyplodila tvůrce nejen na svou dobu moderních didaktických děl – J. A. Komenského, jehož metody výuky se uplatňují dodnes. Romantismus si liboval ve folklorních zdrojích a rozšířil literaturu pro děti a mládež o lidovou píseň, říkadlo, pověst a zejména o pohádku. Ta mohla být lidová (bratři Grimmové, B. Němcová, K. J. Erben)6 nebo umělá (H. Ch. Andersen),7 na kterou ve 20. století navázala moderní autorská pohádka (Mahen, Čapek, Werich, Wolker, Sekora, Čtvrtek, Vančura, Nezval).8 Průmyslová revoluce dala vzniknout literatuře dobrodružné (D. Defoe, K. May, L. Stevenson) a fantastické (J. Verne).9 S realismem přichází realistická povídka a román s dětským hrdinou (M. Twain) a své místo si upevňuje uměleckonaučná literatura (E. Štorch). Ve 20. století se rozvíjí divadelní tvorba pro děti, do popředí se dostává film, vydávají se dětské časopisy a komiksy.10 Pokud chceme srovnávat literaturu pro děti a mládež s literaturou pro dospělé, musíme si nejdříve položit otázku, jak poznáme, že je to které dílo určeno právě té které skupině čtenářů. Stanovit přesné hranice mezi těmito dvěma „typy“ literatury je úkol obtížný, ba dokonce nemožný. Záleží totiž na mentální vyspělosti dětského čtenáře, resp. na tom, jaké nároky autor na tohoto čtenáře klade. Nesmíme také zapomenout, že názory na to, co ještě je a co už není literatura pro děti a mládež se v průběhu společenského vývoje mění. To je případ neintencionálních děl, jako jsou třeba mayovky nebo verneovky. Literární vědci, jak bylo řečeno výše, navíc dnes zastávají názor, že literatura pro děti a mládež má být chápána a zkoumána v kontextu literatury pro dospělé. (…) fakticita dětského vidění světa a dětské interpretace světa je ontogeneticky zahrnuta v tvorbě dospělého a pro dospělé jako určitá vývojová fáze lidské psychiky a sociability. 11

6

Nejedná se o tvorbu intencionální. Jedná se o tvorbu intencionální. 8 Jedná se o tvorbu intencionální. 9 Nejedná se o tvorbu intencionální. 10 Srov. Pavera, L., Všetička, F.: Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Olomouc s. r. o., 2002, s. 209; Kol. autorů: Slovník literární teorie. Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, red.: Vlašín, Š. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 208; Žilka, T.: Poetický slovník. 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1984, s. 277. 11 Viz Chaloupka, O., Nezkusil, V.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. 1. vyd. Praha: Albatros, 1973, s. 26. 7

6

(…) IX. století chápalo převážně tvorbu pro děti jako určité sbližování s dítětem zvnějšku, z pozic dospělého (moudřejšího, radícího a ukazujícího, nezřídka ovšem i kárajícího), XX. století otevřelo umění všeobecně a tedy i umění slovesnému svět dětství jako výrazný inspirační zdroj, vybavený fantazijními návraty a emotivními zkraty, a to jako zdroj i tvorby pro dospělé. Mnohdy dokonce se dětská fantazie objevuje ve stanoviscích tvůrců jako nejčistší zdroj obraznosti. V. Nezval např. píše v Moderních básnických směrech: „Lidská obraznost si počíná zcela jinak než logický rozum a nejlépe to poznáme, uvědomíme-li si podstatu mnoha dětských her. Hrajícímu si dítěti se může stát zámkem dřevěné polínko, princeznou židle, slonem šicí stroj (…)“ 12 (…) místo umělého a násilného zjednodušování, nesouhlasného s ostatní jeho tvorbou, může usilovat autor v knize pro děti stejně o uchopení podstatných rysů skutečnosti a o bezprostřední vhled do její struktury, jako v tvorbě určené dospělým. (…) dnes se již žádný odborník (psychiatr, psycholog, vědecký pedagog) nedívá na dítě jako na zdrobnělinu dospělého, jako na vývojově nižší či jednodušší formu existence člověka. (…) dítě začíná být respektováno jako člověk a není považováno za manipulovatelný předmět, z kterého dospělí teprve člověka udělají. 13

Pokud bychom se přece jen chtěli pokusit hranice mezi těmito dvěma „typy“ literatury vymezit, museli bychom vzít v úvahu následující skutečnosti: předně by to byla subjektivita a objektivita zařazení14 díla. Subjektivita zařazení není nic jiného než orientace autora na dětského či dospělého čtenáře. Ta může i nemusí korespondovat s objektivitou zařazení, tedy s věkovým průměrem reálných čtenářů daného autorova díla; s tím že mentální věk těchto čtenářů nemusí odpovídat věku fyzickému. Pro „skutečnou“15 objektivitu zařazení díla by však ještě bylo nutné vzít v úvahu, jak každý jednotlivý čtenář danému dílu rozumí, tedy jeho subjektivní pohled na ně. Máme tak na jedné straně subjektivní výběr skupiny čtenářů autorem a na straně druhé subjektivní recepci díla jedním každým čtenářem (subjektivita recepce). K co nejsprávnějšímu zařazení díla do literatury pro děti a mládež či literatury pro dospělé přispívají tři základní literární disciplíny: literární teorie, literární historie a literární kritika, která je však do značné míry také subjektivní. Spojením výše uvedených aspektů, tedy subjektivity zařazení (které cílové skupině autor zamýšlel své dílo adresovat), objektivity zařazení (věkový průměr čtenářů, jež dílo skutečně čtou + subjektivita recepce, tj. jejich osobní pohled na dílo) a subjektivně-objektivního pohledu literárních věd dosáhneme objektivity v její nejvyšší možné míře.

12

Viz Chaloupka, O., Nezkusil, V.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. 1. vyd. Praha: Albatros, 1973, s. 29 – 30. 13 Tamtéž s. 31 – 32. 14 Jedná se pouze o pracovní terminologii. 15 Pomineme-li neopominutelné, tedy že „skutečná objektivita“ v pravém slova smyslu v podstatě neexistuje.

7

Sládek a rodina Značný vliv na tvorbu Josefa Václava Sládka, jíž se budeme zabývat, mělo jeho dětství a otcovství. Sládkovo dětství je spjato se Zbirohem, kde se 27. října 1845 narodil. Manželství rodičů prý bylo harmonické, stejně jako vztah mezi rodiči a dětmi.16 Básník sám napsal své nevěstě Emilii Nedvídkové: „Buď přesvědčena, že nalezneš v nich nejupřímnější lidi na světě. Bůh ví, že jsem na nich nikdy nezpozoroval ani kousek sobectví, ani kousek vypočítavosti, ani kousek nelásky k sobě. Neodměním se jim za to, co budu živ. Jak dobří, obětaví, šlechetní byli ke mně a jsou i nyní. Bůh jim žehnej za to!“ 17

Ale jako snad v každé rodině i v rodině Sládkově se někdy objevily rozpory. Jeden závažnější nastal, když se mladý, začínající básník rozhodl vydat vlastní cestou a přihlásil se ke studiím na filozofické fakultě. Otec, který chtěl mít syna knězem, toto rozhodnutí zprvu těžce nesl a odmítal ho finančně podporovat. Básníkův mladší bratr Václav o tom napsal: „Střetly se dvě skály. Otec mlčky přihlíží k tomu, jak syn studuje na filozofii, matka potají pláče a posílá za ním každý týden pečivo a co měla, aby drahý prvorozenec nestrádal příliš. Teprve časem otec se smířil s rozhodnutím synovým a podporoval jej, jak mohl, ze svých skrovných výdělků.“ 18

Lásku k literatuře zažehla v malém Josefovi pravděpodobně matka. Vyprávěla mu pohádky a pověsti, kterých znala celou řadu a také mu často zpívala. Na chlapce rovněž hluboce zapůsobily písně zpívané o pohřbech. Zpěv si oblíbil do té míry, že si prozpěvoval i při chůzi, a dokonce si vymýšlel k písním vlastní slova. Mnoho času trávil malý Josef ve mlýně u Zikmundů, kam se provdala starší sestra paní Sládkové. Na chvíle zde strávené vzpomíná v sonetu Ve mlýně z knihy intimních veršů Na prahu ráje: Vzpomínám na mlýn v lesním dolu stinném, kde býval jsem tak často jako klouče, a při pohádkách u hořící louče my děti byly jako v světě jiném.19

16

Srov. Strejček, F.: Josef Václav Sládek, jak žil, pracoval a trpěl. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1915, s. 13. Tamtéž s. 13. 18 Tamtéž s. 34. 19 Viz Sládek, J. V.: II. Doma. In: Na prahu ráje. In: Spisy básnické I. 1. vyd. Praha, J. Otto, 1907, s. 232. 17

8

Velmi důležitou roli ve Sládkově životě sehrála láska. Roku 1867 se seznámil s tehdy 15letou Emilí Nedvídkovou, svou budoucí ženou. 16. května 1872 vzpomíná na jejich první setkání: „Takové patnáctileté kotě a ono, ačkoliv mluví o každém, kdo se jí přiblíží, jako o ohni dítě – ono se člověku podívá do očí, ono se mne nebálo, ono mi řeklo hned tím prvním pohledem, že jsem já jí zcela jiným člověkem, že, co by u jiného považovala za vtíravost (…) považuje u druhého (…) za ochranu. Já šťastný ochránce! Jako bych byl už tenkrát na to nemyslil, být jím déle, být jím po celý život.“ 20

To se však básníkovi splnit nemělo. Romantický vztah sice 15. září 1873 vyvrcholil manželstvím a velmi brzy po svatbě i radostným očekáváním potomka, ale 19. srpna 1874 zemřela mladá paní Sládková při porodu i s dítětem. 25. srpna píše Sládek Čelakovskému: „O tom, co stalo se, nebudu mluvit. Jsem k životu úplně lhostejným, a kdybych nevěděl, že bych památku své mrtvé ženy zneuctil, kdyby mne život nepoutal povinnostmi k cti, byl bych tomu již učinil konec. Má hlava je stále jako pitomá, brzo jsem klidný až tupě, brzo zas nevím, co si počít bolestí.“ 21

Z otřesného zážitku se Sládek vzpamatovával přes čtyři roky. Velkou oporou mu v té době byli Vrchlický a Zeyer. Léta trápení však měla už brzy skončit. V létě 1878 se seznámil se svou pozdější druhou ženou Marií Veselou. Když 6. února 1879 žádal o Mariinu ruku, napsal jejímu otci: „V jedenáctý měsíc po svatbě měli jsme mít děcko. Matka zemřela a děťátko bylo mrtvé. Pak jsem byl sám. Svět pro mne přestal být. Žil jsem v mrákotě rok. V rok druhý chopil jsem se trochu práce a lidé byli mi tak ledově cizí. V rok třetí viděl jsem pořád jen ještě ten hrob, v rok čtvrtý začal jsem mluvit s lidmi jen z nutnosti, neboť dostal jsem do ruky časopis,22 který hnal mne do toho lidského víru…“ 23

Radost ze znovunalezené lásky vyjádřil v dopise Zeyerovi:

„Můj drahý Julie! Oznamuji Ti, že Márinka Veselých je mou nevěstou. Vyplul jsem tedy znova na to moře života se srdcem mužným a prostým bázně. I smrti dívám se v tvář s klidem svatým. (…) Ty to víš, můj drahý, nejlépe, že se svou minulostí nedovedu se rozloučit nikdy, ale v ní se neloučím. Na ni přenesu všechnu svou vroucí lásku, v ní naleznu všechno, co ztraceno – a ona mi porozumí. (…) Až jí jednou všechno sdělím, bude v Emilce vidět jen samu sebe a budem šťastni. (…)

20

Viz Strejček, F.: Josef Václav Sládek, jak žil, pracoval a trpěl. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1915, s. 48. Tamtéž s. 99. 22 Sládek v té době řídil časopis Lumír. 23 Viz Strejček, F.: Josef Václav Sládek, jak žil, pracoval a trpěl. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1915, s. 117. 21

9

Jsem šťasten, šťasten, poněvadž jsem prožil nejhlubší míru neštěstí, které člověka stihnout může, a budu hledět učinit šťastnou ji, protože kdybych ji nešťastnou viděl, musel bych umřít. U mne není jiné volby. A miluji ji vroucně, ne tím ovdovělým, odkvetlým srdcem, jak se miluje podruhé, ale vším, s co jsem. (…)“ 24

Z druhého manželství, uzavřeného 14. července 1879, se narodila dcera Helena. Tak začalo jedno z nešťastnějších období ve Sládkově životě. Jeho úryvky z dopisů Juliu Zeyerovi jsou toho dokladem. 16. 4. 1881: „Mé roztomilé dítě tahá mámu za vlasy a je velmi veselé, neboť snědlo dva talíře polívky a je na nejlepší cestě spolknout poslední ‚Osvětu‘ s kritikou p. Schulze, což bych mu neradil. (…) Mezi svými čtyřmi stěnami jsme šťastni, velmi šťastni a Bůh to jen všechno zaplať mé ženě! –“ 30. 11. 1883: „Héla začíná mi dělat radost svou rozvážností a měkkostí. Mnoho dobrého jí ve světě nekyne; ale ať jen zachová dobré srdce a pak se už tím životem nějak propláče. Je to lépe než být tvrdým.“ 25 16. 4. 1884: „Nového není nic. Jen Héla se ptá, kdy přijde už pan Zajej. Má v dobré paměti Tvé bonbony. Chce mít pořád bratříčka a každý večer dává vráně cukr za okno. (…) Teď už všechno spí. Héla pacičku na peřině. Já jdu také spat.“ 26

Motiv rodiny ve Sládkově poezii Způsob práce se zkoumaným materiálem Než přejdeme k vlastní náplni této práce, tedy k rozborům a srovnávání Sládkových básní s motivem rodiny, musíme si nejprve určit „pravidla“ podle kterých se budeme řídit. Zkoumané básně rozdělíme do tří velkých kapitol. I. kapitola bude zaměřena na tvorbu pro děti, tedy na básně ze sbírek Zlatý máj, Skřivánčí písně a Zvony a zvonky. Ve II. kapitole se budeme zabývat tvorbou, která je někde na pomezí poezie pro děti a poezie pro dospělé. Tady nám poslouží I. oddíl O dětech a s dětmi ze sbírky Na prahu ráje a III. oddíl Jiné básně ze sbírky Sluncem a stínem. III. kapitolu pak věnujeme tvorbě pro dospělé, kde se zaměříme na II. oddíl Své matce ze sbírky V zimním slunci. Sbírky v I. kapitole a oddíly sbírek ve II. kapitole nebudeme zkoumat odděleně, nýbrž jako celek. Můžeme si to dovolit, protože jednotlivé básně, o něž nám zde půjde, mají mnoho společných rysů, a to i přes hranice sbírek.

24

Viz Strejček, F.: Josef Václav Sládek, jak žil, pracoval a trpěl. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1915, s. 122. Sládkova matka také vedla své děti k citlivosti. 26 Viz Strejček, F.: Josef Václav Sládek, jak žil, pracoval a trpěl. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1915, s. 124 – 125. 25

10

Zkoumat všechny tyto básně najednou, byť rozdělené do dvou kapitol, by však bylo nepřehledné. Rozdělíme proto pracovně I. kapitolu do tří a II. kapitolu do čtyř podkapitol. Přestože III. kapitola bude obsahovat básně jediné sbírky, rozdělíme ji pro větší přehlednost také. Nyní už postačí podkapitoly dvě. Kapitoly budeme dělit na podkapitoly podle témat. Je třeba zdůraznit, že se jedná skutečně jen o dělení pracovní, a že lze zvolit i jiný způsob. Lze také právem namítnout, že toto dělení zcela neodpovídá skutečnosti. Námi vymezená témata podkapitol se dokonce budou částečně překrývat. I. kapitolu zabývající se tvorbou pro děti rozdělíme tematicky na: básně zaměřené na postavu dítěte, básně zaměřené na postavu matky, otce a babičky a básně o lásce k domovu; II. kapitolu zabývající se tvorbou „pomezní“ rozdělíme na: básně s tematikou smrti, básně o rodinných vztazích, sporu, odpuštění a odpovědnosti, básně o lásce k dítěti a básně věnované nejbližším a III. kapitolu zabývající se tvorbou pro dospělé, konkrétně básněmi o autorově matce, rozdělíme na: vzpomínky na matku a vyrovnávání se s matčinou smrtí. Zajímat nás přitom bude především obsahová stránka básní; na formální stránku upozorníme jen tam, kde to bude z hlediska zkoumaného motivu rodiny důležité a ve výjimečných případech.27 Srovnávání básní pak vyvrcholí v závěru práce, v němž shrneme, co mají společného a v čem se naopak liší autorova zpracování motivu rodiny v poezii pro děti a v poezii pro dospělé. Ač jsou si básně v rámci námi vytvořených kapitol a podkapitol dosti podobné, sbírky jako celek mají přece jen své specifické rysy. Na konci každé kapitoly proto provedeme jejich stručnou charakteristiku. Tady poukážeme i na formální stránku básní. U rozebíraných básní můžeme rozlišit tři základní prvky: emoční, výchovný a apelační.28 Všechny jsou definovány svou funkcí. Funkce prvních dvou je zřejmá z jejich názvu, funkci prvku apelačního je třeba upřesnit. Prvek apelační vykrystalizoval z prvku výchovného. Jeho funkcí, ještě snad lépe cílem, už není výchova jako taková, nýbrž výchova ve smyslu jakési vyšší morálky. Na rozdíl od prvku výchovného míří prvek apelační až na samé dno lidského svědomí, kde se snaží probudit to nejčistší, co v člověku je. Stejně jako prvek výchovný však souvisí s prvkem emočním. Jak rodičovská výchova, tak morálka každého z nás totiž vychází z vnitřní potřeby člověka vytvářet kladné hodnoty, což dost dobře nejde bez plného citového nasazení. Prvek apelační najdeme v obsahově závažnějších básních, tedy v básních pro starší děti nebo pro dospělé.

27

Ačkoli obsah a forma tvoří celek, lze je zkoumat i odděleně. Jedná se jen o pracovní terminologii. Zavedením těchto tří prvků se pokoušíme rozšířit zažitou terminologii, která se týká již zmíněného rozlišení dvou, resp. tří funkcí literatury pro děti a mládež na estetickou, didaktickou a etickou. Prvek emoční je součástí funkce estetické, funkce výchovného prvku doplňuje funkci didaktickou, funkce apelačního prvku rozšiřuje a umocňuje funkci etickou. Termín „apelační“ se objevuje též v právnické terminologii, jde však o podobnost čistě náhodnou. 28

11

Na rozdíl od prvku emočního, který by měl být v menší či větší míře přítomen v každém kvalitním uměleckém díle, a je tedy součástí i všech básní, které budeme rozebírat, může prvek výchovný či apelační chybět. O prvku emočním se tak budeme zmiňovat jen tam, kde to bude z hlediska jeho funkčnosti nutné, tedy tam, kde se projeví výrazněji nebo tam, kde budeme chtít upozornit na jeho pozici vůči ostatním prvkům, např. prvku výchovnému v básních dětských. Básně budeme upravovat podle pravidel současného pravopisu (tvary typu byla´s budeme psát bez apostrofů, ty budou jen na konci zkrácených podob slov; dále podřídíme současnému pravopisu psaní i / y a s / z, pokud nebude zasahovat do výslovnosti; zrušíme zdvojené hlásky, kde se už dnes nepíší, např. ve slově vesský; místo ingoust budeme psát inkoust – tato změna do výslovnosti nezasahuje: slovo je možné číst s k i s g atd.).

12

I.

Tvorba pro děti

Básně s dětskou tematikou najdeme už ve sbírkách Na prahu ráje (1883) a Sluncem a stínem (1887), které však ještě nebyly určeny dětem. Těm Sládek věnoval až tři sbírky následující: Zlatý máj (1887), Skřivánčí písně (1888) a Zvony a zvonky (1894). Zúročil v nich své básnické umění z předchozích dvou sbírek a dovedl k vrcholu schopnost přiblížit se dětskému čtenáři. Stal tak po počátečních pokusech K. Vinařického aj. zakladatelem moderní poezie pro děti, na něhož pak navázali z jeho současníků především Karel Václav Rais29 a Josef Kožíšek a později, ve 40. letech 20. století František Hrubín. Rozvoj autorské poezie pro děti byl vyvolán především společenskými okolnostmi a vlivem modernějších pedagogických teorií, proto sice navázala na folklorní říkadlo jako vlastně na jediný skutečně živoucí typ poezie pro děti, ale současně se musela vyrovnat i s jeho omezeností, musela obohatit jeho rudimentální 30 poetičnost o tvůrčí zkušenosti „vysokého“ umění. 31

Na tvorbu pro děti se Sládek připravoval několik let, během nichž získával cenné zkušenosti jako kritik dětské literatury. Tvrdě odsuzoval didaktismus, vnější přístupy k poezii, mentorování a neuměleckost (Lumír, 1882).32 Ve svých kritikách se orientoval zvláště na českou poezii pro děti, kterou porovnával s obdobnou tvorbou anglickou. Mezi těmito dvěma literaturami zjišťoval propastné rozdíly v kvalitě. Česká literatura byla podle jeho slov tak slabá, že vyvolávala v dětech až přímo nechuť k četbě (Lumír, 1881). Jeho názory na dětskou literaturu se vyvíjely úměrně s jeho uměleckou tvorbou; v době, kdy vyšel Zlatý máj, znovu vystoupil proti vnějším přístupům v umění pro děti a požadoval v duchu lumírovské koncepce poezii krásnou a pravou (Lumír 1887).33 O nevalné kvalitě tehdejší dětské literatury se můžeme dočíst i v monografii Chaloupky a Nezkusila: (…) starší dětská literatura jen s obtížemi hledala polohy uměleckých hodnot, (…) sahala k vnějšímu zjednodušení a v jistém smyslu představovala deestetizaci textu pro děti . I později bylo nezřídka estetické prožívání a chápání závislé na umělecké hodnotě díla do značné míry nahrazováno mimouměleckým emocionálním účinem textu, nezřídka sentimentálně plytkým, nebo účinem imperativním, poučnými či didaktickými záměry.

29

Raise však Polák ve svých Přehledných dějinách uvádí již jako Sládkova předchůdce. Ačkoli byl o 14 let mladší, vydal svou první knihu pro děti a mládež už v roce 1880 a do vydání Sládkova Zlatého máje v roce 1887 stačil publikovat pro děti ještě osm knih. 30 „nerozvinutou“ 31 Viz Chaloupka, O., Nezkusil, V.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. 1. vyd. Praha: Albatros, 1976, s. 41 32 Nutno však říci, že mentorování a vnější přístupy se v jeho poezii pro děti místy objevují. 33 Srov. Chaloupka, O. a kol.: Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: Albatros, 1985, s. 377.

13

Vytvářel se tak jakýsi úzus odvozenosti literatury pro děti a mládež, do níž jen s obtížemi, se zpožděním a většinou nepochopeny pronikaly umělecké postupy nové a objevné. 34

Cestu k nápravě Sládek spatřoval v co největším přiblížení se dětskému čtenáři. Přímo řekl, že „umění psáti pro děti je to, vžíti se do mysli dětské a býti sám dítětem“.35 Něco podobného napsal i Hrubín v Kritice a verších pro nejmenší (Lit. noviny 1955, č. 42): „(…) básník stojí věrně ve službách toho, komu jsou verše určeny – ve službách dítěte. Z jeho nitra, z jeho světa a jeho jazykem tvoří.“ 36 O tom, že si Sládek dětí vážil, svědčí následující úryvek z básně Dětem a svědčí o tom celá jeho tvorba pro děti. (…) Kdo může, děti, vám se přiblížit s myšlének chladnou, pitvající řečí? zde proudí, žije, mluví jenom cit, zde nahé srdce, – a to mozku větší!

Neb vy jste čisty, – my jsme rmut a prach a naše srdce pokryta jsou ledem, my předstíráme práci a sta snah, však žít a lidmi býti nedovedem.

Neb ač vás, žel! – učíme životu, my od vás žít bychom se učit měli: těch vašich prostých srdcí tlukotu a všemu, co jsme z dětství zapomněli!

(…) 37

Rodinné vztahy, matčina výchova, venkovský původ, důkladná znalost vesnice a její tradiční lidové kultury – to vše dalo tvar Sládkově poezii pro děti, kterou organicky začlenil do svého básnického programu. Svůj podíl na jejím vzniku mají společenské a sociální podmínky národního života, obavy před germanizací nižšího národního školství a hluboký zájem o národní a občanskou výchovu dětí.38 Velkou inspirací byla Sládkovi jeho dcera Helenka, které věnoval svou první sbírku pro děti – Zlatý máj. Na jejím prvním listu stojí: Své malé dcerušce Heleně a s ní všem dobrým dětem. Bylo jí tehdy šest let. I dvě další sbírky vznikly v podstatě pro ni, ačkoli na titulní straně Skřivánčích písní stojí: Dceruškám Heritesovým Marii a Boženě. Psaní pro děti a láska 34

Viz Chaloupka, O., Nezkusil, V.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. 1. vyd. Praha: Albatros, 1973, s. 27. 35 Viz Pospíšil, O., Suk, V., F.: Dětská literatura česká. Příručka dějin literárních pro školu, knihovny i širší veřejnost. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1924, s. 55; Jankovič, M.: Josef Václav Sládek. 1. vyd. Praha: Svobodné slovo, 1963, s. 64. 36 Viz Chaloupka, O., Nezkusil, V.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. 1. vyd. Praha: Albatros, 1976, s. 42. 37 Viz Sládek, J. V.: Sluncem a stínem. In: In Spisy básnické I. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1907, s. 393. 38 Srov. Chaloupka, O. a kol.: Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: Albatros, 1985, s. 376, 378.

14

k Helence mu přinášely životní a umělecké naplnění a také mu dodávaly sílu v boji s těžkou nervovou chorobou, která ho od počátku 80. let sužovala a jíž 28. června 1912 podlehl. V následujících ukázkách se dočteme, jak básník přemáhal svou chorobu houževnatou prací na Skřivánčích písních a o jeho radosti z hotového díla. Rok 1888 byl pro básníka prvým rokem nepřetržitého téměř utrpení. Otisknuv v Lumíru svoji Práci, přestal se zabývat vlastní produkcí literární a jen další náměty a látky dětské, které mu vybavoval pohled a hra s mile se rozvíjející dceruškou, utěšovaly bolestné dny básníkovy. Řadil je k sobě a tak vznikaly rozkošné Skřivánčí písně (…) 39

10. září 1888 píše Zeyerovi: „Napsal jsem ještě 13 písniček dětských a nyní ta sbírečka ‚Skřivánčích písní‘ bude úplnější, než jsi ji četl. V Potštýně složil Bendl ke 12 kouskům nápěvy, tak Ti krásné, svěží a dětské. Když jsem to slyšel, pomyslil jsem si, že jsem přece nadarmo nežil, když jsem mu dal podnět k tak roztomilým věcem. Nacvičil si na to pár dětí a překvapili mne tím. Zpívali jako ptáci. Helena s nimi. ‚Skřivánčí písně‘ u Otty se už sázejí a prosím Tě, abys mi laskavě napsal dobře jména obou dcerušek Heritesových, napřed té starší. Potřebuju je už na dedikaci.“ 40

1.

Básně zaměřené na postavu dítěte

V básních této podkapitoly se vedle emočního prvku objevuje prvek výchovný. Prvek emoční se zde projevuje jako citově zabarvený popis dítěte či skutečnosti, která s dítětem přímo souvisí. Jeho cílem je ujistit dítě o pevnosti rodinného zázemí. Prvek výchovný je v těchto básních zprostředkován krátkým dějem, v minulosti nebo momentálně se odehrávajícím, nebo jednoduchým příkladem. Jeho cílem je nenápadně a přitom efektivně působit na chování dítěte.

39 40

Viz Strejček, F.: Josef Václav Sládek, jak žil, pracoval a trpěl. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1915, s. 159. Tamtéž s. 165.

15

Věnování, úvodní báseň Zlatého máje, obsahuje pouze prvek emoční. (1) Ty písně tady dávám ti, mé dítě, v čas, kdy jsi byla žití na úsvitě.

(5) Kdy sestrou začala ti býti matka a tys jí šveholila slova sladká.

(2) Když bylas plna štěstí, plna zdraví a úsměv tvůj i pláč byl dětský, pravý.

(6) A otec tvůj, by ku práci se sílil, kdyžs v noci spala, nad tebou se chýlil.

(3) V čas, který neznal žití stránku stinnou; ty vzpomínky ti nikdy nevyhynou.

(7) Těch slunečných i teskných písní řadu psal otec tvůj už v chmurném listopadu.

(4) Kdy bylas jako letní slunko vřelá a jako květ a jako děcko celá.

(8) Když pustnul sad, strom dávno přestal kvésti a ty jsi byla celé jeho štěstí. – (…)

41

Sládek v ní vlastně mluví o dceři a o sobě. Je to kromě Věnování ze Zvonů a zvonků, o němž budeme mluvit později, jediná báseň z jeho sbírek pro děti, do níž takovýmto způsobem a v tak velké míře vstupuje. Promítá do ní i svou nemoc, o které jsme se zmiňovali. Báseň je postavena na kontrastech mezi otcem a dcerou. Helenka je plna štěstí, plna zdraví, její otec skleslý, ustaraný, předčasně zestárlý čtyřicátník. Jí zbývá ještě mnoho let života, ten jeho se chýlí ke konci. Tyto kontrasty Sládek vystihl následujícími básnickými prostředky: Helenčin nízký věk je ve druhém verši první strofy vyjádřen metaforou – básník připodobňuje začátek života k východu slunce. Podzim života zase přirovnává k podzimu skutečnému. Působivá jsou epiteta ve spojeních chmurný listopad a slunečné písně v sedmé strofě, mezi nimiž je zvláštní významové napětí: Helenka vnáší do básníkova života světlo. Když pro ni skládá verše, zapomíná náhle na svou nemoc i na starosti, které ho provázejí. Ve druhé až páté strofě básník obdivuje Helenčinu upřímnost, bezstarostnost, vřelost, otevřenost, bezprostřednost, duševní čistotu a křehkost; vlastnosti, které jsou společné všem malým dětem a které s přibývajícím věkem ztrácíme; snad právě proto nás na dětech tak fascinují. Otevřenost a bezprostřednost vyplývají z Helenčina láskyplného a důvěrného přístupu k matce; spojení slova sladká může znamenat vřelost. Ta je obsažena i ve Sládkově přirovnání Helenky k letnímu slunci. Také další dceřiny vlastnosti ukryl básník do tropů. Helenčinu upřímnost vyjádřil hodnotícími adjektivy dětský a pravý, která dal do souvislosti s jejími emocemi. Bezstarostnost znázornil záporkou ne v přísudku verše v čas, který neznal žití stránku stinnou a její duševní čistotu a křehkost symbolickým přirovnáním ke květu a dokonce k děcku, ač Helenka dítětem skutečně je – jedná se o hříčku s posunutým významem slova zvanou antistasis.

41

Viz Sládek, J. V.: Zlatý máj. In Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto, 1907, s. 407.

16

Ke zvýraznění tropů popisujících Helenčiny vlastnosti Sládek užil syntaktických figur, a to anafory v prvním verši druhé strofy (plna štěstí, plna zdraví) a také ve čtvrté strofě, kde anafora přechází v epizeuxis doplněnou polysyndetem (jako letní slunko vřelá, / a jako květ a jako děcko celá). Neopomeňme ani básníkovu práci se zvukomalebností. V básni se hojně vyskytují sykavky – ve třetí, páté, šesté a osmé strofě dokonce aliterují (stránku stinnou; slova sladká; se sílil; sad, strom) – a poměrně často také vibranty. Pouze spojení slova sladká působí eufonicky (připomíná řeč malého dítěte, či šepot), ostatní spojení znějí spíše kakofonně (připomínají foukání větru, praskání větví, šumění listí nebo „šoupavé“ kroky básníkovy). Z celé básně je patrná Sládkova láska k dceři. Snad nejvíce je to vidět na posledních třech citovaných strofách, kde emoční prvek nabývá na intenzitě (básníkova starost o její pokojný spánek, vyznání, že Helenka je celé jeho štěstí a že mu dává sílu k práci a k životu). Báseň je po emoční stránce neobyčejně silná. Je v ní značné množství melancholie a patosu, nemluvě o autorově sebeprojekci. Dítě by ji zřejmě nepochopilo. Není však přímo součástí sbírky a od jejích ostatních básní je značně vzdálena. Básně přímo ze sbírek jsou dětskému věku až na několik výjimek zcela přiměřené. V Ukolébavce a v Modrých očkách se už dokonce objevuje i prvek výchovný, jeden ze znaků, že se skutečně jedná o poezii pro děti. Kromě toho, že obě básně jsou ukolébavky, nemají mnoho společného. Liší se od sebe jednak prostředky jak dítě uspat, jednak způsobem výstavby: Ukolébavka začíná slovy Hajej, nynej, má Panenko (…), i bez názvu básně by tedy bylo zřejmé, že se jedná o ukolébavku. V Modrých očkách je naopak záměr uspat dítě přímo vysloven až v závěru první strofy, viz dále. (1) Hajej, nynej, má Panenko, dřímej sladký sen; když ty budeš libě spáti, já tě budu kolébati, hajej, spinkej jen.

(3) Dosti jsi mi práce dala celý boží den: praní, šití, ukládání – teď, Panenko, čas je k spaní, hajej, dřímej jen.

(2) Peřinky máš čisté, bílé jako padlý sníh, nemusíš se báti zimy, jak pod křídly labutími budeš spáti v nich.

(4) Až ti spánek očka sklíží, půjdu také spat – raníčko tě vezmu k sobě a budem si hezky obě sny své povídat.42

Pokud jde o poměr emočního a výchovného prvku, v Ukolébavce je zhruba 1 : 1. Spíše emoční je první a druhá strofa, spíše výchovná strofa třetí a čtvrtá. První strofa je výzvou ke spánku, popřáním dobré noci a ujištěním o bezpečí a mateřské lásce. Druhá strofa v tomto duchu pokračuje a dále v dítěti rozvíjí pocit bezpečí. Naše pozornost by měla pařit především bílé barvě, která zde vstupuje do mnoha významových 42

Viz Sládek, J. V.: Zlatý máj in Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto, 1907, s. 415 – 416.

17

souvislostí. Může symbolizovat dětskou nevinnost a duševní čistotu. Ale znamená i čistotu fyzickou – je to barva peřinek, v nichž dítě spí. Jejich barva připomíná sníh. Toto metaforické přirovnání dále asociuje chlad, kterého se však dítě bát nemusí: v peřinkách mu bude teplo. Peřinky jsou dále připodobněny ke křídlům labutě zahřívajícím mláďata. Labutí křídla jako symbol bezpečí a ochrany asociují matčinu náruč. Všimněme si také zvukové stránky zmiňovaných strof. Nejčastěji se v nich vyskytuje hláska j (21 výskytů, z toho 10 v první strofě – započítáváme i fonetickou výslovnost [libje], [sobje], [obje]). Je to jediný případ v celé práci, kde je koncentrace některé hlásky se zvukomalebnou funkcí tak vysoká. Rovněž vysoká je koncentrace sykavek s a š (ve druhém verši první strofy najdeme i drobnou aliteraci – sladký sen). Obě hlásky mají navodit příjemné pocity. Sykavky stejně jako v básni předchozí připomínají dětskou mluvu či šepot, hláska j připomíná dětskou mluvu také. Hlasitý projev by tak působil velmi měkce. Libozvučnou atmosféru narušuje výskyt vibranty r a polosykavek ve třetí strofě, kde nastupuje prvek výchovný – rodiče se nemohou dítěti stále věnovat a potřebují mít čas také pro sebe. Nástup výchovného prvku tu však působí poněkud násilně, vzhledem k prvním dvěma strofám. Matka jako by dítěti svou starost o ně téměř vyčítala. Takový dojem vyvolává enumerace kombinovaná s asyndetem (praní, šití, ukládání) ve třetím verši. Pomlčka na jeho konci navíc vzbuzuje dojem, že by výčet mohl pokračovat. Trochu příkře by při hlasitém čtení mohlo znít nekompromisní jednoslabičné teď na začátku čtvrtého verše. Čtvrtá strofa by zněla díky snížení koncentrace hlásky r na 1 výskyt téměř tak měkce jako první a druhá strofa. Pomlčka na konci druhého verše představuje určité zklidnění a časový předěl – večer přechází v noc. Posledními dvěma verši si matka dítě „udobřuje“ slibem, že ráno budou zase spolu. Ony „výčitky“ ze třetí strofy tedy zřejmě nelze brát tak vážně. Za pozornost stojí i básníkova práce s deminutivy. Laik by řekl, že jich je „tak akorát“. A měl by pravdu. To se týká i dalších Sládkových básní pro děti, o nichž bude řeč. Asi nejlepší výchovnou metodou je výchova příkladem. Takovou metodu nám nabízejí Modrá očka.

43

(1) Hvězdičky už vyšly, červánek už zhas´, očka, modrá očka, už je k spaní čas.

(3) Ve hnízdečku sladce, tiše usnul pták, očka, modrá očka, spěte také tak.

(2) Do kalíšků květů blahý sen už slét´, zavřete se, očka, jako modrý květ.

(4) Už jste se den celý nakoukala moc, očka, modrá očka, spěte, – dobrou noc! 43

Viz Sládek, J. V.: Skřivánčí písně in Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 496.

18

Báseň začíná uvedením do večerní atmosféry, čímž je u dítěte vyvolána chuť spát. Líčení postupného usínání přírody skoro připomíná hypnózu. Toto líčení ve druhé strofě graduje – zavírají se květy, tichnou a postupně usínají ptáci. Na konci každé strofy je čím dál tím naléhavější výzva ke spánku, ve druhé a třetí strofě navíc podtržena narážkou na usínající přírodu, kterou má dítě napodobit. Podobně jako v Ukolébavce, i zde najdeme básnické prostředky, které mají v dítěti vyvolat příjemné pocity spojené s usínáním. Všimněme si například jakými kouzelnými metaforami a asociacemi dokázal Sládek naplnit první dvojverší druhé strofy. Sen je v něm personifikován do podoby motýla snášejícího se na květ, který svou barvou připomíná modré dětské oči. Přirovnání snu k motýlím křídlům je více než trefné. Oči zároveň slouží jako oslovení. Jedná se o synekdochu, která je poměrně častá v lidové poezii, z níž Sládek čerpal. Vzpomeňme např. na písničky Černé oči nebo Vyletěla holubička, v nichž se také zpívá o spánku. Neméně kouzelné je první dvojverší třetí strofy. Obraz ptáka choulícího se v hnízdě musí v dítěti vzbuzovat pocity pohodlí, klidu a bezpečí. Neobvyklým způsobem přeje matka dítěti „dobrou noc“. Ještě než v závěru básně pronese tato dvě magická slova, učiní tak obrazem pokojně spícího ptáka či onou personifikací snu spojenou s epitetem blahý. Důležitou funkci plní opět zvuková stránka básně – sykavky jako v předešlých dvou básních navozují sluchový dojem šeptání. Na rozdíl od Ukolébavky je zde prvek výchovný natolik propleten s prvkem emočním, že je velmi nesnadné říci, ve které části básně ten který prvek převažuje. A na rozdíl od Ukolébavky zde výchovný prvek také nepůsobí rušivě. I zdůvodnění, proč má dítě spát, je v poslední strofě Modrých oček daleko prostší, než tomu bylo ve třetí strofě Ukolébavky. Je už zkrátka čas. Matčiny potřeby tu zmíněny nejsou. V Košiláčkovi vystupuje prvek výchovný do popředí. Matka kárá syna, že se nemyje. Její zlobu vyjadřují strohá dvojverší jednotlivých strof. (1) Košiláček umouněný, nemytý a nemodlený.

(5) Budou ho mít za havráně, poletí s ním do své stráně.

(2) Nečesá se, neustrojí, vody se jak ohně bojí.

(6) Upustí ho do rybníka, tam ať sobě vodě zvyká!

(3) Jenom křičí, jen se pere, jako když ho na nůž bere.

(7) Vezme-li ho velká voda, nebude ho taky škoda! 44

(4) Košiláček umouraný, – však ho jednou chytnou vrány!

44

Viz Sládek, J. V.: Skřivánčí písně in Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 498 – 499.

19

Báseň nám ukazuje další dvě výchovné metody: „výsměch“, který má dítě přivést k zamyšlení nad sebou a případnému studu, a „výhružku“, která má dítě varovat, že jestli se nepolepší, bude potrestáno. Je to vlastně něco podobného jako strašení dětí čertem. Pokud jsou takové a podobné výchovné metody vhodně užívány, mohou být velmi účinné. Z celé básně je trochu cítit nadsázka, zejména z její poslední strofy. Z tohoto důvodu se můžeme domnívat, že matčina zloba je jen předstíraná. To ale dítě netuší. První strofa může poukazovat na křesťanskou výchovu, která byla v době Sládkově naprosto běžná, zejména pak na venkově, odkud autor pocházel a kam také své verše pro děti, a nejen ty, situoval. Spojení nemytý a nemodlený vyvolává různé asociace: mohli bychom je např. chápat tak, že kdo se nemyje, vzdaluje se od boha (voda se používá při křtu a také věřící se jí potírají, když vstoupí do kostela a když z něho odcházejí). Srovnejme první a čtvrtou strofu s druhou strofou z Ukolébavky – místo bílé je zde černá, místo labutě, která v Ukolébavce symbolizovala bezpečí a ochranu, je tu vrána, která mnoho kladných asociací nevyvolává. Častý výskyt hlásky r by dokonce při hlasitém přednesu zněl jako krákání. Výchovný prvek převažuje také v básních Holoubci a Pyšný Macek. Vždycky mi, matičko, říkáváte, že mne jak holoubka vychováte; holoubci broukají bez ustání a já si zabrouknout nesmím ani.

„Mám-li tě za svou mít holubičku, nesmíš ty broukávat na matičku; holoubci také tak nebroukají, vždy na ni vesele zavrkají.“ 45

V básni Holoubci jde opět jako v Modrých očkách o výchovu příkladem. Cíl básně je, zdá se, jasný – vést děti k poslušnosti. Ale fakt, že se tu jedná o „spor“ matky s dcerou, nás nutí k zamyšlení. Je pohled rodiče vždy ten jediný správný? Musí se dítě vždy chovat tak, jak si přeje rodič, nebo má právo na vlastní názor? Skutečnost, že se můžeme takto ptát, napovídá, že báseň je určena spíše starším dětem, které už jednají nejen podle přání rodičů, ale také podle toho, co je a co není v jejich očích správné. Začínají si vytvářet své vlastní morální hodnoty. O utváření morálky dítěte se zmiňuje Vývojová psychologie pro dětské lékaře: (…) morálka předškolního dítěte a ještě většiny školních začátečníků (…) je určována druhými, příkazy a zákazy dospělých, zejména rodičů a později učitelů. Jednání vlastní i cizí je dítětem hodnoceno jako „dobré“, když je dovoleno nebo výslovně schvalováno rodiči a učiteli, je naproti tomu „zlé“, když je jimi zakazováno, event. trestáno. Mravní hodnocení tu tedy ještě plně závisí na autoritě dospělého – on určuje, co je správné a co špatné, co je spravedlivé a co nespravedlivé. (…) Brzy po začátku školního věku (kolem 7 – 8 let) se však morálka dítěte stává autonomní v tom smyslu, že dítě uznává určité jednání za správné či nesprávné samo o sobě, bez ohledu na autoritu dospělého, na jeho názor a příkaz. Tak se dítě stává v této důležité oblasti mravního hodnocení a jednání nezávislejší a 45

Viz Sládek, J. V.: Zvony a zvonky in Spisy básnické II. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 174.

20

vůči dospělým kritičtější. Je to však až do počátku období dospívání velmi rigidní46 morálka – stanovené zásady platí pro všechny a za všech okolností stejně: například správné je být poslušný (…) Teprve od 11 – 12 let většina dětí proniká hlouběji do podstaty mravního hodnocení, když přihlíží i k motivům jednání a neočekává tedy, že by bylo třeba za stejné jednání uložit vždy stejný trest či poskytnout stejnou odměnu – bere se již ohled na situaci, na vnější podmínky i vnitřní pohnutky.47

V básni jako by se protínaly dvě roviny chápání: holoubě jako symbol nevinnosti, mírnosti (svou roli zde jistě hraje i bílá barva) a holoubě jako skutečné živé mládě, které je stejně jako dítě hravé a někdy „zlobí“. Ačkoli obě strany chápou ono holoubě jako živého tvora, matčina představa se přece jen trochu blíží rovině první – symbolické. To, co se dceři zdá jako broukání (tedy v podstatě odmlouvání), zdá se matce jako veselé vrkání. Dceřina výtka je tak otočena ve prospěch matky. Fakt, že Sládek ve své básni připustil takovýto spor, potvrzuje, že si dětí opravdu vážil. Pyšný Macek je báseň alegorická. Dětský element tu představuje kotě. Macek lezl ze vrátek, roztrhal si kabátek, máma mu ho vyspravila, chodil zas jak ve svátek.

Macku, macku, macíčku, vzhůru nosíš hlavičku, – však by ty jsi jinak chodil, kdybys neměl mamičku! 48

(…)

Smysl básně je zřejmý – děti by neměly pokládat péči rodičů za samozřejmost (třebaže rodiče starost o děti zpravidla za samozřejmou pokládají) a měly by jim být přinejmenším vděčny. Prvek výchovný, nejvíce patrný v posledním dvojverší, zde už hraničí s prvkem apelačním. Způsob, jakým Sládek hovoří o vděčnosti za rodičovskou péči, však působí nenásilně, a pro děti vcelku přijatelně: kárání vyjádřené epizeuxí spojenou s aliterací (macku, macku, macíčku) ve druhé citované strofě připomíná výhružné ty, ty, ty! Přesto je tato báseň poněkud problematická: svou formou odpovídá myšlení a mluvě malých dětí, obsahem, půjdeme-li více do hloubky, je plně srozumitelná až dětem starším. Aliterace se vyskytuje také ve třetím verši poslední strofy, kde zdůrazňuje slovo jinak. Podobně je aliterací zdůrazněno slovo máma ve třetím verši strofy první. Zajímavé je také spojení jak ve svátek. Svátek zde vlastně představuje dobu dětství, kdy o nás rodiče pečovali. Něco takového však dítě ještě nedokáže ocenit. To si uvědomíme, až když jsme odkázáni sami na sebe.

46

„strnulá“ Viz Langmeier, J.: Vývojová psychologie pro dětské lékaře. 2. doplněné vyd. Praha: AVICENUM, 1991, s. 120 – 121. 48 Viz Sládek, J. V.: Zvony a zvonky in Spisy básnické II. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 170. 47

21

Mezi výchovné metody by měla patřit i pochvala. Najdeme ji v jediné básni s názvem Děťátko. Zde naopak převažuje prvek emoční. To koťátko šedé u kamen si přede, a naše děťátko, co pak to dovede?

Takhle umí koukat, takhle umí broukat, takhle umí ležet, takhle umí běžet, takhle se nám houpe, takhle se nám koupe; koťátko to neví, protože je hloupé! 49

Vzpomeňme si na Modrá očka – dítě si mělo vzít příklad z přírody. Zde je situace přesně opačná: kotě jako by si mělo vzít příklad z šikovného dítěte, které je chváleno za každou dovednost, jíž se naučilo. Každá pochvala je zdůrazněna anaforou, která vždy zabírá dvě třetiny verše. Důležité je přitom hlavně slovo takhle, což vzbuzuje dojem výjimečnosti. Ten je ještě podtržen šedým, nevýrazným zbarvením kotěte. Sloveso umí je posléze nahrazeno osobním zájmenem nám, které podtrhuje emoční prvek básně. Nutno ovšem podotknout, že dítě není chváleno za nic, co ostatní děti běžně nesvedou. Báseň tak přesně vystihuje, jak mnozí rodiče někdy až „přehnaně“ obdivují své ratolesti, zvláště v jejich útlém věku. Od pochvaly není daleko k obdivu. V následujících dvou básních jsou rodiče okouzleni vzhledem svého dítěte. V nich už prvek výchovný není přítomen vůbec. Růžičky zezačátku vůbec nevypadají jako báseň o dítěti. Připomínají přírodní lyriku. Dvě růžičky červené kvetou podle sebe, nad nimi dva motýlky, modré jako nebe.

Kam se jeden obrátí, tam se druhý točí, – nejsou to dva motýlky, jsou dvě modré oči.

Nejsou to dvě růžičky porozkvetlé v jaře, to našeho děťátka růžové jsou tváře. 50

Teprve druhá strofa postupně odhaluje, že jde o metafory. Básník nepopisuje záhon růží, nad nímž poletují motýli. Maluje něžnými tahy dětský obličej. Postup, který Sládek zvolil, se nazývá antiteze. Takový básnický obrat ale asi dítě nepochopí. Podobně jako v Ukolébavce i tady se objevuje práce s barvou a od ní utvořenými asociacemi. Dětské oči barvou připomínají modrá motýlí křídla, která jsou zase přirovnána k nebi. Tváře dítěte básník připodobňuje k červeným růžím. Nejde tu přitom pouze o barvu. Motýli připomínají nebe i svou vzdušnou lehkostí a dětské oči se podobají motýlům svou vrtkavou neposedností. Spojení modrých očí s nebem se blíží přirovnání bílých peřinek ke 49 50

Viz Sládek, J. V.: Skřivánčí písně in Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 498. Tamtéž s. 495.

22

sněhu a labutím křídlům z Ukolébavky. I v případě Růžiček může toto spojení vyjadřovat duševní čistotu a nevinnost. Nebe může navíc symbolizovat ochranu stejně jako labutí křídla v Ukolébavce. A jaká je souvislost mezi tvářemi a červenými růžemi? Červené tváře jsou jednak známkou zdraví, jednak může tato barva opět symbolizovat hravost, živost, neposednost. Změna červené v růžovou v posledním verši básně představuje určité „zjemnění“. Spojení růžičky porozkvetlé v jaře naznačuje, že se jedná o malé dítě, snad dokonce o nemluvně, což potvrzuje slovo děťátko v předposledním verši básně. Přívlastek našeho v témž verši umocňuje citový náboj básně. Báseň Pacholátko naopak prozrazuje už svým názvem, že je o dítěti. (1) Pacholátko boubelaté, očka modrá, vlásky zlaté.

(2) Ústka jako máky plané, celé jako malované.

(4) Pacholátko boubelaté směje se jak slunko zlaté.

(5) To jsme rádi, že je máme, nikomu je neprodáme! 51

(3) Po dolíčku v každém líčku a čilejší nad rybičku.

První strofa líčí dítě jako barokního andílka. Kombinace modré a zlaté barvy vytváří dojem naprosté nevinnosti. Modrá tu opět symbolizuje nebe, zlatá připomíná slunce.52 Ve čtvrté strofě, která je vlastně obměnou strofy první, je epiteton zlatý se sluncem přímo spojeno. K němu je také metaforicky přirovnán výraz ve tváři smějícího se dítěte. O tom, jak dětský úsměv působí na dospělého člověka, se zmiňuje Langmeier ve své publikaci: Úsměv dítěte navozuje dosud neznámý řetěz afektivních reakcí mezi ním a dospělými: když se dítě usměje, reakce dospělého je zpravidla velmi živá a stupňuje dále vzrušení dítěte – tak se směna kontaktů dítěte a dospělého stává bohatší a intenzivnější. (…) úsměv dítěte je mocný podnět, kterému dospělý za normálních podmínek neodolá.53

Další strofy pohled na dítě zbavují idealizace. Červená barva ve druhé strofě (ústka jako máky plané) má podobnou funkci jako červená barva v Růžičkách – symbolizuje hravost, čipernost. Tyto „vlastnosti“ jsou dále rozvedeny a hyperbolou zdůrazněny ve třetí strofě (čilejší nad rybičku). 51

Viz Sládek, J. V.: Skřivánčí písně in Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 497. S barevnou symbolikou pracovala už středověká literatura. Konkrétně modrá a zlatá barva byly spojovány se světci vystupujícími v legendách. 53 Viz Langmeier, J.: Vývojová psychologie pro dětské lékaře. 2. doplněné vyd. Praha: AVICENUM, 1991, s. 55. 52

23

Báseň končí odlehčeným, až humorným vyznáním, že rodiče mají dítě rádi. Toto obdivování se dětské kráse v Růžičkách a Pacholátku připomíná vánoční koledy (Jak jsi krásné neviňátko, / prostřed bídy nebožátko (…); (…) labuti má a loutno má, / slavíčku můj, / dřímej má harfo líbezná, / synáčku můj!). Můžeme tu vidět i jistou podobnost s milostnou lyrikou. Jak je vidět z výše uvedených básní, prvek emoční není na výchovném závislý, ale opačně toto tvrzení neplatí. Výchova dítěte je totiž jedním z podstatných projevů rodičovské lásky. Příkladem může být Košiláček nebo Holoubci.

2.

Básně zaměřené na postavu matky, otce a babičky

Tuto podkapitolu zahájíme stejně jako tu předchozí Věnováním, tentokrát úvodní básní sbírky Zvony a zvonky. Věnování ze Zvonů a zvonků budeme pracovně nazývat jako Věnování druhé, Věnování ze Zlatého máje jako Věnování první. (1) Matičkám vašim, vy milé děti, matičkám vašim i matce své ze srdce zpěvák písně ty světí veselé, vážné i dovádivé.

(3) Za každý úsměv, slzu a vrásku, za steré polibky, – a natisíckrát za všechnu péči a nezměrnou lásku, již může na světě matka jen dát!

(2) Za každou noc, již u vás kdy bděly, za každý v bázni tajený dech, za první krůček, při němž se chvěly, za první slůvko na vašich rtech.

(4) Matiček vašich i matky vlastní zpěvák si vzpomíná i vlhne mu líc. Mějte je rády a buďte šťastny! – matka si za vše – nepřeje víc. 54

Báseň je sice věnována matkám (v první strofě je to i anaforou zdůrazněno), ale Sládek se v ní obrací k dětem.55 Vyzývá je, aby si vážily mateřské lásky. K básni Pyšný Macek jsme řekli, že by děti neměly pokládat péči rodičů za samozřejmost, třebaže rodiče starost o ně zpravidla za samozřejmou pokládají. Na konci Věnování básník říká, že největší odměnou pro matku je, když je dítě šťastné. Posledním veršem jen zdůrazňuje, jak nesmírně skromná mateřská láska je – matka si za vše – nepřeje víc. Ať je však skromná sebevíc, je třeba ji ocenit. V básni Pyšný macek hraničil prvek výchovný s

54

Viz Sládek, J. V.: Zvony a zvonky in Spisy básnické II. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 155. Z tohoto hlediska stojí tedy báseň někde na pomezí mezi básněmi zaměřenými na postavu matky a básněmi zaměřenými na postavu dítěte. Pro naše zařazení básní do skupin však bylo relevantní pouze to, o kom nebo o čem se v básni mluví, což je v tomto případě matka.

55

24

apelačním. Apelační prvek „jako takový“56 se objevuje až tady. Jeho cílem, jak jsme už řekli, je proniknout do hlubin našeho svědomí a vyzvednout z nich to nejčistší, co v nás je. Po této stránce je báseň blízká tvorbě pro dospělé. O tom, co působí na dětské svědomí, se dočteme v Langmeierově práci. Pokusy ukázaly, že takový vývoj vnitřních sociálních kontrol – neboli „svědomí“ – je závislý na řadě podmínek, především na vztahu dítěte k rodičům. Uspokojivý vztah dítěte k rodičům je předpokladem pevného svědomí – k jeho vývoji tedy přispívá matka, která má vřelý vztah k dítěti, a otec, který dítě pozitivně akceptuje.57 Vývoj svědomí rovněž ovlivňují socializační (disciplinární) techniky; tělesné tresty vývoj svědomí spíše inhibují,58 zatímco kázeňské techniky založené na poskytnutí nebo odnětí projevů lásky po žádoucím nebo nesprávném chování vývoj svědomí podporují59 (ovšem jenom tam, kde mezi matkou a dítětem už láskyplný vztah existuje).60

Velmi výrazně je v básni zastoupen prvek emoční, hlavně ve druhé a třetí strofě, v nichž básník za pomoci zesilujících výrazových prostředků – enumerace a anafory děkuje matkám za péči, starostlivost, pochopení, výchovu, lásku a za to, co děti učí. Anaforu najdeme i v první strofě. Stejně jako Věnování první není ani toto přímo součástí sbírky, avšak vzhledem k tomu, že Zvony a zvonky jsou určeny starším dětem – viz níže, nestojí toto Věnování tak mimo jako Věnování první. Helenka, která byla nejen Sládkovou inspirací, ale zřejmě i prvním posluchačem a později čtenářem jeho básní pro děti, zestárla od vydání Zlatého máje o sedm let. Úměrně s jejím věkem a věkem první generace dětí vyrůstajících na Sládkově poezii se zvyšovala i náročnost básní.61 V úryvku z básně Přání nalezneme znovu prvek apelační. (Báseň by se spíše hodila do Zvonů a zvonků) (…) Měl bych rád nastokrát svoji starou matku, ta by tam drahokam byla na mém statku. (…) 62

56

Při rozborech básní z II. a III. kapitoly uvidíme, že v nich má apelační prvek poněkud jiný charakter než v básních z této, tedy I. kapitoly. 57 Takový vztah byl podle slov Sládkových mezi ním a jeho rodiči. 58 „potlačují“, „utlumují“, „zpomalují“ 59 Viz Košiláček. 60 Viz Langmeier, J.: Vývojová psychologie pro dětské lékaře. 2. doplněné vyd. Praha: AVICENUM, 1991, s. 83. 61 Srov. Jankovič, M.: Josef Václav Sládek. 1. vyd. Praha: Svobodné slovo, 1963, s. 62 – 63. 62 Viz Sládek, J. V.: Skřivánčí písně in Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 513 – 514.

25

Sládek tu jde ještě dál než ve druhém Věnování. Samotný vděk nebo ocenění nestačí. Rodičovskou lásku je třeba oplácet; nejlépe tím, že se jednou postaráme o rodiče tak, jak se oni starali o nás. V porovnání s Věnováním tu není apelační prvek tak silný: místo 2. osoby použil básník ich–formu. Ale možná že když je apel vysloven takto nepřímo, je jeho účinek vyšší. Je to vlastně něco podobného jako výchova příkladem, s níž jsme se setkali v básních Modrá očka a Holoubci. Tento úryvek svou tematikou připomíná Nerudovu Dědovu mísu, která je vystavěna na přehodnocení krutého jednání a následné lítosti a studu. (…) Dřevo ukradl jsi v panském lese – komu děláš z něho koryto?“ „„Dědovi; – již se mu ruka třese, nádobí už všechno rozbito.““

V kamnech praská, dědek shrben pláče, svadlé ruce syn mu zulíbá, kolo mlčí, vnouče kolem skáče – „Táto, proč se kolo nehýbá?“ 63

„Nauč mne to! – „„Vida toho kluka, nač by tvá to ruka uměla?!““ „Až se tobě bude třásti ruka, koryto ti synek udělá!“

Báseň Sluníčko připomíná Pacholátko, kde byl úsměv dítěte přirovnán ke slunci. Já, kočička malá, jak jsem ráno vstala, hned jsem to sluníčko smát se uhlídala.

A kdyby se smálo stokrát do pokoje, tak se neusměje, jak matička moje. 64

Matčin úsměv však krásu zářícího slunce „překoná“ – tak je to pomocí gradace a hyperboly řečeno ve druhé strofě. Báseň Probuzení je jakousi protiváhou k oběma ukolébavkám – v nich matka uspávala dítě, tady dítě budí matku. Já už se vzbudila, zdalipak víte? Vy, moje matičko, vy ještě spíte.

Ty vaše oči nechtí se dívat, nechtí se otevřít, – musím je zlíbat! 65

Ptáčátko malé v sluneční záři zpívá a skáče vám na polštáři!

63

Viz Neruda, J.: Kniha veršů výpravných. In Básně I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1951, s. 159. Viz Sládek, J. V.: Skřivánčí písně. In Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 496 – 497. 65 Viz Sládek, J. V.: Zvony a zvonky in Spisy básnické II. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 162. 64

26

Roztomilá metafora, která se s dítětem pojí ve druhé strofě, působí až komicky. V básních Matičce, Anděl strážný a Letní večer matka svou láskou dítě chrání. Matičko má milá, moje drahá matko, vy jste jako holub a já holoubátko.

Vy jste holub sivý, já holoubek bílý – kde jsme se v tom širém světě natrefili!

V tom vašem srdečku tolik lásky bydlí – schovejte mne k němu pod vašimi křídly. 66

Matka a dítě jsou opět jako v jedné předešlé básni metaforicky připodobněni k holubům, čímž je vyjádřen citový vztah mezi nimi – holubi tady symbolizují lásku a přátelství. Znovu se zde také objevuje barevná symbolika: sivá (šedá) barva představuje zkušenosti dospělého a bílá barva, již několikrát zmíněná, dětskou čistotu, nevinnost, naivitu a také nezkušenost a zranitelnost. Ve druhé strofě můžeme mezi řádky nalézt apelační prvek. Je zde ukryta výzva, abychom si vážili toho, že nám osud přivedl do cesty právě ty rodiče, které máme. To, komu se narodíme a že jsme to zrovna my, je vlastně obrovská náhoda – kde jsme se v tom širém / světě natrefili! Apelační prvek tu tedy dostává rozměr filozofický. Emoční prvek je nejvýraznější v metaforickém přirovnání matčina srdce k příbytku (V tom vašem srdečku / tolik lásky bydlí – zde je dokonce přítomna i personifikace lásky) a v zopakovaném symbolu z Ukolébavky – ptačí křídla představující bezpečí matčiny náruče. Ke zdůraznění emočního prvku básník zopakoval oslovení matky z prvního verše básně a toto oslovení pak z části pozměnil zesilujícím výrazem drahá a návratem deminutiva matička do jeho základní podoby. Ke zdůraznění přispívá i aliterace hlásky m, usměrňující naši pozornost na slova matička, má (moje), milá.

Specifický vztah k matce je skutečně základem rozlišených, intimních, spolehlivých vztahů k lidem vůbec; může být pokládán za prototyp přátelských vztahů a později vztahů partnerských a rodičovských. Ustavení specifického pouta k matce (nebo k jiné osobě, která o dítě převážně pečuje) je jistě jedním z nejdůležitějších mezníků ve vývoji dítěte, neboť znamená první stupeň opravdového lidského vztahu vůbec. Stále však nejsou dostatečně prozkoumány některé okolnosti, které se týkají utváření takového vztahu. 67

66 67

Viz Sládek, J. V.: Zlatý máj. In Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 416. Langmeier, J.: Vývojová psychologie pro dětské lékaře. 2. doplněné vyd. Praha: AVICENUM, 1991, s. 58.

27

V Andělu strážném se objevuje symbolika křesťanství. Zdává se mi ve spaní, – ať mne vždycky ochrání! – že se boží Anděl strážný k postýlce mé uklání.

Peřinkou mne přikrývá, pak se na mne usmívá, a když sobě pozastesknu, na prsou mne zahřívá.

Políbí mne na líčko, zašeptá: „Má hvězdičko!“ – není–li to Anděl strážný, jste to vy, má matičko! 68

Báseň připomíná Ukolébavku. Také tady je spánek spojen s příjemnými pocity. Je tu však jedna záhada: kdo dítě přikrývá, utěšuje, objímá a líbá? Kdo s ním je než usne? Možná že závěr básně v sobě skrývá odpověď: Není-li to Anděl strážný, / jste to vy, má matičko! Možná že matka zemřela a teď se dcerce zjevuje ve snech. Není tu však ani náznak smutku. Prvek emoční je zde patrný hlavně z projevů lásky, s nimiž jsme se setkali v předchozích básních – úsměvu, obejmutí a polibku, nejčastějších způsobů, jak dát najevo emoce, a to i mezi lidmi obecně. V úryvku z Letního večera je matčina starostlivost alegoricky vyjádřena scénou z přírody. (…) Na luka a pole, skály lehá mlha modravá, šeří koroptvička v dáli kuřátka si svolává. (…) 69

Úryvek z básně Na zahradě nám zase říká, jak velká mateřská láska je. Je jí dost pro všechny její děti. (…) Potom si usednem matičce na klíně, jako dva motýli na jedné květině. 70

Matka je pro většinu lidí beze sporu tou nejdražší a nejdůležitější bytostí na světě. Lásku k matce pociťujeme od chvíle, kdy začínáme vnímat lidi okolo sebe, avšak sílu pouta mezi ní a námi si uvědomíme až ve chvíli, kdy zůstaneme sami. Dívky mají k matkám snad ještě o něco blíže než chlapci. Svědčí o tom jejich hry, v nichž se samy připravují na nejkrásnější a

68

Viz Sládek, J. V.: Skřivánčí písně. In Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 502. Viz Sládek, J. V.: Zlatý máj in Spisy básnickbé I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 416 – 417. 70 Viz Sládek, J. V.: Skřivánčí písně in Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 517. 69

28

nejzodpovědnější životní roli. Prostřednictvím ukázky z básně Malá švadlena můžeme do jedné takové hry nahlédnout. Šiju, šiju plátno bílé své panence na košile, co nepadne na košilku, rozešiju na postýlku.

Budu šíti, šíti, šíti, slunéčko tak pěkně svítí, nebudu dbát na únavu, než došiju na výbavu.

(…)

(…) 71

Vzpomeňme opět na Ukolébavku – Dosti jsi mi práce dala / celý boží den: / praní, šití, ukládání – (…). Ve druhé strofě dívka napodobuje matčinu pracovitost. Sládek to vyjádřil epizeuxí. Do dalších dvou básní, jimiž tuto podkapitolu uzavřeme, vstupuje postava otce a babičky. První z nich má název Rodičům. Vstávaje, lehaje, večer i raníčko za vás se modlívám, otče a matičko.

By vám Bůh odplatil za vaše strádání, za každé slovíčko, za každé usmání.

Za vše, čím k dobrému stále mne vedete; byste se dočkali hodného dítěte! 72

Druhá a třetí strofa připomíná druhé Věnování. Opět je tu formou enumerace a anafory vyjádřeno poděkování za rodičovskou péči. Toto poděkování má navíc podobu modlitby. Adjektivum hodný v posledním verši by mohlo mít dva významy: „poslušný“ a „hodný něčeho“ (v našem případě hodný toho, aby na něho rodiče byli pyšní); byl by tu tedy znovu prvek apelační. Druhý význam však asi dítě nenapadne. Celkový ráz básně napovídá, že je opět určena spíše starším dětem. Její dosah si ale uvědomíme až v dospělosti.

71 72

Viz Sládek, J. V.: Skřivánčí písně in Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 517 – 518. Viz Sládek, J. V.: Skřivánčí písně in Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 516.

29

Básní Babička se nám Sládek pokouší ukázat, jak asi dítě chápe stáří. (1) Babičko milá, hlavičko bílá, svraštěná líčka! podobna páře, – v zraku však záře jak od sluníčka!

(2) Babičko malá, odkud jste vzala ty bílé vlasy? – to na ně lety sněhy neb květy napadly asi.

(4) Babičko milá, co se vám bílá ruka tak třese? to as, jak chvátí vítr, a klátí osikou v lese.

(5) A to sluníčko v očích, babičko, odkud je máte? to svítí čistě vaše tam jistě srdíčko zlaté! 73

(3) Babičko malá, odkud jste vzala ty líce hnědé? to as, jak padá v podzimní lada list s vrby šedé.

Vyobrazení starého člověka připomíná Pacholátko. Srovnejme verše Pacholátko / boubelaté / očka modrá, / vlásky zlaté a Pacholátko / boubelaté / směje se jak / slunko zlaté s první a poslední strofou Babičky. Člověk jako by se ke konci života stával znovu dítětem. Vrací se mu ona dětská upřímnost, bezprostřednost a schopnost radovat se z maličkostí. Josef Prokeš ve své studii říká: Mezi dítětem a starým člověkem zřejmě existuje něco příbuzného, čím se oba liší od činného světa rodičů: je to jistý odstup od každodenní reality. Panuje mezi nimi příbuzná životní nálada, v níž jsou všechny prožitky ponořeny a v níž vědomí – vzpomínky starého člověka a dětské sny – jsou si přirozeně blízké. Oba stojí stranou skutečného života74, a proto při veškeré jistotě útočiště nalézaného u rodičů cítí se dítě v přítomnosti starého člověka obzvláště příjemně uklidněno, jako v živlu, který je mu specifickým způsobem přiměřený. 75

Sládek podobně jako v prvním Věnování (Těch slunečných i teskných písní řadu / psal otec tvůj už v chmurném listopadu. / Když pustnul sad, strom dávno přestal kvésti) přirovnává stárnutí k podzimní krajině (nejvíce je to vidět ve třetí a čtvrté strofě). Pro venkovské děti Sládkovy doby, které byly denně v kontaktu s přírodou, muselo být toto přirovnání více než srozumitelné. Ale určitě i děti žijící dnes a ve městech, které jsou někdy přírodě na hony vzdáleny, ji pochopí. Tato přirovnání v průběhu básně gradují až k závěrečnému zklidnění. Deminutivum sluníčko v první a páté strofě naznačuje vřelý vztah k babičce. Verši to as, jak chvátí / vítr, a klátí / osikou v lese ze čtvrté strofy nebo metaforickým přirovnáním k páře v první strofě je vyjádřeno stárnutí a ubývání fyzických sil. Stejnou funkci

73

Viz Sládek, J. V.: Zlatý máj in Spisy básnickbé I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 426 – 427. K tomuto tvrzení přistupujme raději s rezervou. Není úplně pravda, že by dítě nebo starý člověk stáli stranou skutečného života. Jen se na svět dívají svýma očima. Ale co když právě jejich pohled je ten správný? Co když žijí skutečnější život nežli my? 75 Viz Prokeš, J.: Dětský svět v české próze 60. let XX. století. 1. vyd. Brno: MU, 2003, s. 179. 74

30

má i synekdochami rozvinuté oslovení babičky v první strofě (Babičko milá / hlavičko bílá / svraštěná líčka!). Také zde pracoval Sládek s barevnou symbolikou. V básni najdeme barvy pozdního léta, podzimu a zimy. Chybí barvy jara. Bílá barva babiččiných vlasů asociuje sníh a zimu; ve druhé strofě se přímo objevuje slovo sněhy. Tato asociace je v téže strofě dále doplněna přirovnáním sněhové pokrývky k hromádce květů spadaných ze stromů. Ve čtvrté strofě nalezneme zmínku o babiččiných bílých rukou. Bílá je i pára, k níž je babička přirovnána v první strofě. Ve třetí strofě jsou hnědé babiččiny líce metaforicky připodobněny k padajícímu listí ze staré vrby. Důležité jsou i prvky zvukomalebné. Sykavky a vibranty stejně jako v prvním Věnování znázorňují šumění listí a praskání větví – tento obraz je popsán i přímo slovy čtvrté strofy. Sykavky mohou znázorňovat i šišlání. Každé přirovnání je plné lásky a něhy. Všechny básně probrané v této podkapitole v podstatě rozvíjejí myšlenky z druhého Věnování. Vyjadřují lásku, obdiv a úctu člověku, který nám nejen dal život, ale který se také usilovně snaží předat nám všechno dobré, co v něm je, abychom se i my jednou mohli stát dobrými rodiči. V jedné básni se Sládek zmiňuje i o postavě otce, báseň jen o něm však ve svých dětských sbírkách nemá žádnou. Není to snad proto, že by Sládek nepovažoval lásku k otci za důležitou, ale zřejmě tenkrát nebylo zvykem dávat ji příliš najevo (viz také cyklus Otci Jana Nerudy). Ani v dalších Sládkových básních, jimiž se budeme zabývat, není postavě otce věnována velká pozornost. Na druhé straně jen o 16 let mladší Josef Kožíšek ve své tvorbě pro děti postavu otce má. Uveďme si pro ukázku jeho dvě básně: Tatíček jde! a Tatíčkovy ruce. V lecčems se podobají básním Sládkovým. Tatíček jde domů, už je mezi vraty. Zahrály mu oči – celý svět je zlatý.

Kdyby ani nebyl, srdce povyskočí, když na cestu svítí tatíčkovy oči. 76

Od bílého rána tatíček je v práci, co on se těch rukou, co se neobrací!

Mozol za mozolem práce na nich kove, se starými lety rostou vrásky nové.

Ale večer doma, když mi hladí vlásky, tatíčkovi změknou mozoly i vrásky.

76

A když si mou hlavu do náruče složí, ani králův synek nespí v sladším loži! 77

Viz Z křišťálové studánky. Verše J. V. Sládka, K. V. Raise a J. Kožíška. Uspořádal Jindřich Hilčr. 2. přeprac. vyd. Praha: Albatros, 1982, s. 20. 77 Tamtéž s. 21.

31

Z ostatních členů rodiny, pomineme-li sourozence, máme patrně nejblíže k prarodičům, zejména pak k babičce. Je to celkem pochopitelné. Vždyť babičky jsou zároveň matkami. V básních Věnování, Přání, Matičce a Rodičům najdeme vedle prvku emočního prvek apelační. Tyto čtyři básně tvoří jakýsi most mezi poezií pro děti a poezií pro dospělé. Poselství, že si máme vážit rodičovské lásky a že ji máme oplácet, je v podstatě ukryto ve všech Sládkových dětských básních s motivem rodiny, nejen v těch, které přímo obsahují apelační prvek. Není však v dětské moci toto poselství odkrýt. O jakési poselství půjde i v básních zachycujících vztah k domovu, jimiž se budeme zabývat v následující kapitole. Také ony svou myšlenkou překračují rámec poezie pro děti.

3.

Básně o lásce k domovu

Již v rozboru druhého Věnování bylo naznačeno, že sbírka Zvony a zvonky je určena starším dětem. Báseň Chudý hoch, kterou započneme tuto kapitolu, je toho důkazem. Dokonce by se dalo říci, že svou povahou dětské sbírce vůbec neodpovídá – a to nejen svou formou (patetický přednes podtržený jambickým rytmem), ale i obsahem. Pro ukázku postačí první dvě strofy. My u nás jíme jenom černý chléb, můj otec pracuje, má matka též; pluh mého otce a mé matky cep vždy oral, mlátil jenom cizí rež, z níž klas k nám nepřišel; – ni cizí hřeb. – Však pod krov též k nám nevstoupila lež. 78

Jsem chudý hoch, až za vsí bydlím kdes ve staré chaloupce, již stavěl děd a byl tam živ, jak mi jsme živi dnes, můj otec, matka a nás dětí pět. Tak volný je tam pohled do nebes a vzdálen tak ten celý širý svět.

Pomineme-li obě Věnování, o nichž jsme řekli, že nejsou přímo součástí sbírek, je Chudý hoch snad nejsložitější básní z celého jeho díla pro děti. Svou tematikou má blízko třeba k Selským písním. Vzdálena není ani od sociální balady či pozdější proletářské poezie. První strofa se snaží vystihnout, co pro člověka znamená domov. Je to místo, kde žili jeho předkové, kde je jeho rodina. Zároveň je to místo, kde se cítí svobodný a v bezpečí. Druhá strofa je stížností na chudý a těžký život, ale také vyjádřením lásky, úcty a hrdosti. Ve verši Však pod krov též k nám nevstoupila lež je ukryt apelační prvek. Stejně jako v Přání ani tady však nejde o přímou výzvu (báseň je psaná v ich–formě) a stejně jako v Přání také tady apelační prvek připomíná výchovu příkladem z Modrých oček či Holoubků. Podobný tón se nese i dalšími strofami.

78

Viz Sládek, J. V.: Zvony a zvonky in Spisy básnické II. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 192.

32

Myšlenky tohoto typu najdeme v alegorické básni Vlaštovčí hnízdo. (1) Pod naším krovem už na mnoha jar si staví a žije vlaštovek pár.

(2) Odlétá v září, leč, jak raší květ, vždy v totéž hnízdo se navrací zpět.

(4) Je staré to hnízdo a bourá je čas, leč vlaštovky vždycky je přistaví zas!

(5) Toť jejich domov, jejž milují tak! – A člověk má méně být, než je ten pták? – 79

(3) A po celé léto ať slunce, ať hrom, jak rády a šťastny jsou ve hnízdě tom!

Obraz ptáčete choulícího se v hnízdě, které mělo jít dítěti v Modrých očkách příkladem, aby usnulo, se v obměně objevuje i zde. Pár vlaštovek vracející se každoročně na totéž místo a pečující o své hnízdo nám má jít příkladem v lásce k domovu. Od třetí strofy začíná báseň gradovat – vlaštovky brání své hnízdo proti zubu času i proti přírodním živlům. Provokativní otázka na konci básně nás nutí k zamyšlení. V této otázce je znovu obsažen apelační prvek. Chaloupka je metaforicky přirovnána k ptačí kleci a lidé, resp. děti, v ní žijící k ptáčatům. (1) Ta naše chaloupka prostá, milá, jak by to pro ptáky klícka byla.

(4) A kdo ji uvidí, kolem přejde, neřek´ by, co se tam štěstí vejde!

(2) (…)

(5) Jestli ho ve světě někdy ztratím, k tobě se, chaloupko, pro ně vrátím. 80

(3) Veselá, úhledná, klidná, čistá – máme v ní, ptáčata, všichni místa.

Báseň se podobá oběma předchozím. Všimněme si však, s jakou prostotou a jednoduchostí lze o lásce k domovu mluvit. Láskyplný popis rodné chaloupky připomíná Pacholátko nebo Růžičky. Enumerace epitet líčících ve třetí strofě její vzhled a apostrofa chaloupky ve strofě poslední podtrhují emoční prvek básně. Přirovnání domova k ptačí kleci by mohlo mít následující vysvětlení: je-li pouto mezi dětmi a rodiči dost silné, děti se budou domů rády vracet, stejně jako se ochočený pták rád vrací do své klece. Jestli domov bude útulný či nikoli, závisí na všech členech rodiny, z nichž každý v ní má své místo (viz poslední dvojverší třetí strofy). Domov nemá být vězením, ale útočištěm; místem, kde nalezneme lásku a pochopení. Apelační prvek zde obsažený má tentokrát působit na děti i na rodiče.

79 80

Viz Sládek, J. V.: Zvony a zvonky in Spisy básnické II. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 200. Viz Sládek, J. V.: Skřivánčí písně in Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 514 – 515.

33

V básni Domov je mimořádně silný emoční prvek. Pojem domova je rozšířen na celou vlast. (1) Domove, domove drahý a jediný, nejdražší, nejsladší nad světa končiny.

(3) A kdybych ve světě byl i ten nejchudší, tys mi dán za poklad v matčině náručí.

(2) Nejdražší, nejsladší na světě ze všeho, daný mi v kolébce od Boha samého.

(4) Jinde jsou krásnější, jinde jsou šťastnější, ale tys nad všechny vlasti mi milejší. (…) 81

Sládek vůbec nepřipouští možnost, že by člověk mohl najít štěstí jinde, než ve své vlasti. Báseň postupně graduje a je plná superlativů. První strofa je bohatá na básnické prostředky. Tak jako v Chaloupce zde nalezneme apostrofu. Ta je dále zvýrazněna epizeuxí s aliterací hlásky d. Naše pozornost je tak nasměrována na slovo domov a s ním se pojící epiteta. Dvě z nich – Nejdražší a nejsladší jsou zdůrazněna zopakováním ve druhé strofě a aliterací hlásky n. Domov je zde chápán jako dar od Boha, jako poklad nad všechno bohatství světa, jako něco, co je nám souzeno. Je to místo, kde máme rodinu a přátele, kam se rádi vracíme. Přirovnání domova k matčinu náručí nás vrací k básním o matce. Vztah k matce a vztah k domovu mají něco společného: s matkou i s domovem jsme celoživotně spojeni – i když nám matka odejde, i když se odstěhujeme. Touto básní uzavíráme I. kapitolu. Pro srovnání uvádíme ještě Cestičku k domovu Karla Václava Raise: (1) Cestička k domovu známě se vine – hezčí je, krásnější než všecky jiné.

(3) A kdybych ve světě bůhví kam zašel, tu cestu k domovu vždycky bych našel.

(2) Douška a šalvěje kolem ní voní, nikde se nechodí tak jako po ní.

(4) A kdybych ve světě smutně se míval, na téhle cestičce vždy bych si zpíval! 82

Nyní přistupme na základě básní, s nimiž jsme pracovali, ke srovnání sbírek z hlediska jejich náročnosti a k jejich hodnocení literárními vědci a kritiky.

81

Viz Sládek, J. V.: Skřivánčí písně in Spisy básnické I. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 505 – 506. Viz Z křišťálové studánky. Verše J. V. Sládka, K. V. Raise a J. Kožíška. Uspořádal Jindřich Hilčr. 2. přeprac. vyd. Praha: Albatros, 1982, 84. 82

34

Co do náročnosti je nejvyrovnanější sbírkou Zlatý máj, ale její básně kromě Ukolébavky asi neosloví nejmenší (3 – 6leté) děti. Napsat vhodné básně pro nejmenší se Sládkovi povedlo ve Skřivánčích písních. Zařadil sem však i básně, které pochopí spíš až děti starší a které jsou srovnatelné i s tvorbou pro dospělé (Přání, Rodičům a básně o domovu). Sbírka proto působí poněkud nesourodě, i když lze na druhou stranu ocenit, že tyto „náročnější“ básně autor zařadil až za „jednodušší“ a nedopustil se tak jejich smíšení. Spíše pro starší děti jsou Zvony a zvonky. Básně Vlaštovčí hnízdo a zejména Chudý hoch jsou taktéž srovnatelné s tvorbou pro dospělé. Jsou zde ale přítomny i básně pro malé děti (Probuzení a Pyšný macek).83 Tato rozporuplnost je zřejmě dána tím, že z malé Helenky vyrostla od vzniku prvních dvou sbírek 14letá slečna. Sládek jako by se místy vracel ve vzpomínkách do jejích dětských let. „Náročnější“ a „jednodušší“ básně nejsou opět smíšeny. Pospíšil a Suk říkají, že „umělecky i literárně patří sbírka Zvony a zvonky – nejbohatší na různé náměty – k nejlepším příkladům Sládkova umění napodobiti lidovou poesii (…)“.84 Ale právě ona námětová bohatost fakticky zapříčiňuje nevyváženost sbírky. Probuzení a po formální stránce i Pyšný macek by se spíše hodily do Skřivánčích písní, a naopak Přání, Rodičům a básně o domovu mají blíže k básním ze Zvonů a zvonků. Ohlasy na Sládkovy sbírky pro děti byly vesměs kladné; ostatně už předchozí citace to potvrzuje. Setkáme se však i s nepochopením. Takovým případem je kritika F. X. Šaldy. Jiný pokus Sládkův o objektivitu básnickou jsou jeho knížky dětské poesie, „Zlatý máj“, „Skřivánčí písně“, „Zvony a zvonky“. Tato stránka poesie Sládkovy bývá velmi vysoko ceněna pro svou domnělou prostotu, naivnost, srdečnost, humornost. Ale dnes je třeba mnoho z toho slevit. Je tu také mnoho klišé, mnoho padělanosti, mnoho ustálé, vystydlé rozšafnosti, mnoho přemoudřelosti, ano i sentimentality, cizí dětskému věku a vnášené z vnějška dospělým člověkem do dětského světa.85

Šaldova kritika, jako mnoho jeho kritik, je velmi ostrá. (Vzpomeňme např. na jeho nepochopení a odsouzení Čapkova Hordubala.) V případě Sládkově je však ostrá až příliš. Klišé a sentimentalita se v jeho poezii pro děti skutečně objevují a místy ji to i vzdaluje dětskému porozumění, není ale pravda, jak tvrdí Šalda, že takových případů je mnoho. Jen těžko se také dá souhlasit s názorem, že je v ní mnoho přemoudřelosti a už vůbec nelze souhlasit s tím, že je v ní mnoho padělanosti. Také ona domnělá prostota, naivnost, srdečnost a humornost není domnělá, nýbrž skutečná. Šaldovi lze vytknout i to, že všechny tři sbírky

83

Jak už ale bylo řečeno výše, Pyšný macek je báseň problematická – její jednoduchá forma se neztotožňuje s obsahovou hloubkou, na první dojem však málo zřetelnou. Způsob, jakým Sládek dokázal malým dětem přiblížit něco jim tak vzdáleného, jako je vděčnost rodičům, je přinejmenším obdivuhodný. 84 Viz Pospíšil, O., Suk, V., F.: Dětská literatura česká. Příručka dějin literárních pro školu, knihovny i širší veřejnost. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1924, s. 56. 85 Viz Šalda, F. X.: Šaldův zápisník IV. (1931 – 1932). Praha: Otto Girgal, s. 342.

35

takříkajíc hází do jednoho pytle, což není zrovna přístup dobrého literárního kritika, jímž nepochybně byl. Zlatý máj, Skřivánčí písně a Zvony a zvonky jistě nejsou dokonalost sama, určitě však patří k tomu nejlepšímu, co bylo v české poezii pro děti vytvořeno. Chaloupka a jeho spolupracovníci v knize Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež hodnotí Zvony a zvonky podobně, jako Šalda hodnotil celou Sládkovu tvorbu pro děti, ale zdaleka už ne tak ostře. Tato sbírka není prosta náboženské iluze a didaktismu, vnějšího výchovného přístupu. 86 Sládek se tu pokoušel překonat folklórní koncepci poezie verši národně výchovnými, etického charakteru, avšak uměleckosti Skřivánčích písní jimi nedocílil. 87

S tímto hodnocením se dá vcelku souhlasit, nicméně je třeba mít na paměti, že sbírka vznikala v době, kdy výchovné a etické tendence nebyly v české literatuře neobvyklé. Přítomnost těchto tendencí ve Zvonech a zvoncích lze vysvětlit i postupující nemocí básníkovou. Sládkovým záměrem navíc nebylo oslovit nejmenší děti jako ve Skřivánčích písních, ale spíš děti starší, u nichž si mohl etický tón dovolit. Je ovšem pravda, že pokud jde o přiblížení se dětem, jeví se Skřivánčí písně jako sbírka nejzdařilejší. Naopak velmi pochvalně se o Zvonech a zvoncích zmiňuje Ferdinand Strejček. Zvony a zvonky (u Otty) jsou novým vzácným dokladem schopnosti básníkovy pronikati poddajnou duši dětskou a zábavným způsobem vpravovati jí zásady ušlechtilé povahy, smyslu pro krásu, radosti ze života, což vše již dálo se sbírkami předešlými, než tentokrát vzhledem k vyspělejšímu již duchu své dcerušky přidává básník již motivy vlastenecké (Jsem Čech, Zahrajem si na vojáky, Čeští hoši, České vojsko, Svatý Václav), sociální (Chudý hoch, Statný jonák, Na posběrku), ba i náboženské (Hvězdy, Srdce, V změnách života, Důvěra v Boha). Také účinná satira míhá se již verši Sládkovými, na př. vtipný Král Honza (…) Svými Zvony a zvonky dospěl Sládek vrcholu objektivnější své periody a nejvyššího stupně básnického napodobení a pocítění. 88

Od vydání Zvonů a zvonků do vyřčení této pochvaly uplynulo 21 let, což je v porovnání s téměř stoletým rozdílem mezi vydáním sbírky a předchozím hodnocením rozdíl nepatrný.89 Bezmezný Strejčkův obdiv vrcholící poslední větou plnou superlativů je tak do značné míry pochopitelný. Pravda, jak už to bývá, stojí někde uprostřed. 86

Tedy toho, co Sládek sám kritizoval. Viz Chaloupka, O. a kol.: Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: Albatros, 1985, s. 378. 88 Viz Strejček, F.: Josef Václav Sládek, jak žil, pracoval a trpěl. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1915, s. 190 – 191. 89 Vezměme navíc v úvahu, že lidská společnost prošla ve 20. století, zejména po skončení 2. světové války, převratnými změnami, jejichž důsledkem bylo přehodnocování mnoha věcí, literaturu nevyjímaje. 87

36

Z dalších kladných ohlasů můžeme uvést následující:

Velký poeta skupiny Lumírovců prozrazuje hluboký smysl pro dětskou drobotinu, píše z osobité, vnitřní nutnosti a potřeby, bez popudu, jež by mu dávalo jeho povolání, a stává se prvním opravdovým umělcem jejím v době, kdy nebylo ještě náležitého uvědomení o literárním umění pro děti. Zlatý máj, (…) Skřivánčí písně (…) a (…) Zvony a zvonky (…) jsou uměleckým vzestupem v řadě celé tvůrčí činnosti Sládkovy. Vytryskly z uměleckého zanícení a z lásky k dětem, jimž jsou věnovány. (…) Nejcennější jsou z uvedených sbírek ty básně, které vystihují nějaký zajímavý moment dětského života, smýšlení a jednání, nějakou látku dětem blízkou a milou, básničky, které jsou formou lehce přístupné a rytmu lidového, slov prostých a nehledaných, úsměvné nálady, pravého dětského humoru. V nich právě Sládek ukázal dokonale svoje opravdové umění i při látce zcela naivní. 90

Umění básníkovo vžíti se v mysl a ducha dětského, snížiti se 91 k pojmům, názorům a představám dětským, jak mu je podávala jeho Helenka a kruh jejích podobně velkých přátel a přítelkyň, zazářilo plnou silou a vydalo vzácné květy, které důstojně se řadí k ostatní jeho práci literární. 92

Průzračné jistoty dětství byly druhou (časově vlastně první) velkou oblastí, ve které Sládek dosáhl živoucího zpodobení svého estetického ideálu. Svou schopností rozpoznat specifické rysy české lidové písně i české povahy a využít jich k básnické objektivizaci, dobyl si v naší dětské poezii významné místo. Stal se u nás zakladatelem jejího novodobého pojetí, překonávajícího didaktičnost a usilujícího o bezprostřední působení na charakter i estetickou vnímavost dítěte. Ve třech sbírkách dětské poezie (…), nehledě na jednotlivé básně nebo cykly v jiných sbírkách, přibližuje se představivosti, hravosti a citovosti dítěte, jeho důvěrnému vztahu k věcem i k živé přírodě. (…) vede dítě k poznávání okolního světa a snaží se v něm obrazem, humornou pointou, méně šťastně přímým poučením utvářet kladné návyky a povahové vlastnosti: poměr k rodičům, k přírodě, k práci – cítění vlastenecké i sociální. Ačkoliv se i v těchto sbírkách projeví Sládkovy sociální iluze, jeho náboženský názor,93 nebo je na některých místech ideová tendence příliš násilná,94 je to v úhrnu poezie, která si zachovává neustále platnost.95

Sládkovo úsilí o výchovu dětí uměním a vlastní jeho poezie pro děti nevyrůstaly nikdy stranou jeho celkového básnického vývoje. Byly součástí autorových zápasů o hledání umělecké pravdy v procesu ověřování nového obsahu a tvaru díla, pro něž jsou charakteristické jeho sbírky pro dospělé Světlou stopou, Na prahu ráje, Ze života, Sluncem a stínem. Motivy dětství a rodného prostředí jsou součástí ideově tematického základu této jeho poezie, v níž nepřestává hledat a ověřovat pozitivní životní hodnoty, které byly opěrnými body současného národního života. (…) Ve sbírkách pro dospělé naznačil Sládek využití folklóru k docílení bezprostředního kontaktu s dětskou skutečností a psychikou, neobyčejně živé výpovědi o světě lidí a přírody. Tak vlastně ještě dříve, než osamostatnil poezii pro děti ve speciálních sbírkách, dospěl k modernímu typu dětské poezie v tvorbě pro dospělé. 96

90

Viz Pospíšil, O., Suk, V., F.: Dětská literatura česká. Příručka dějin literárních pro školu, knihovny i širší veřejnost. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1924, s. 55 – 56. 91 Otázkou je, proč Strejček užil slova snížiti se. Sládek sám se jistě nedomníval, že se psaním pro děti nějak snižuje ani nepokládal dětské myšlení za nehodné toho, aby se jím dospělý člověk vážně zabýval. V básni dětem, jejíž úryvek je uveden na s. 14 dokonce tvrdí pravý opak. 92 Strejček, F.: Josef Václav Sládek, jak žil, pracoval a trpěl. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1915, s. 156. 93 Na náboženské výchově jistě není nic špatného, není-li tak činěno fanaticky, a to v případě Sládkově není. 94 Např. v Chudém hochovi nebo ve Věnování ze Zvonů a zvonků. 95 Viz Jankovič, M.: Josef Václav Sládek. 1. vyd. Praha: Svobodné slovo, 1963, s. 61. 96 Chaloupka, O. a kol.: Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: Albatros, 1985, s. 376 – 377.

37

II.

Tvorba na pomezí poezie pro děti a poezie pro dospělé

Vybrané básně z I. oddílu sbírky Na prahu ráje (1883) a III. oddílu sbírky Sluncem a stínem (1887), jimiž se budeme zabývat v této podkapitole tvoří jakýsi přechod mezi poezií pro děti a poezií pro dospělé, a to v tom smyslu, že ač nejsou určeny dětem, děti v nich vystupují. A nejen to – Sládek se v mnohých z nich pokusil o pohled do dětské duše.

1.

Básně s tematikou smrti

Do této podkapitoly jsme zařadili dvě básně. V první z nich – Pampelišce se o smrti pouze mluví, ve druhé – Kde je máma? k úmrtí skutečně dojde. V Pampelišce proti sobě stojí, podobně jako v prvním Věnování stáří a mládí. Smrt zde na rozdíl od básně následující není zlá. Babička naše jako pampeliška, tak šedivá, jak sedí podle meze a celé hejno dětí po ní leze, jak s mladými když na mez vyjde myška.

‚Jak se to umře?‘ – ptá se jedno z dětí. – „To jako na ten květ když tady foukne, a jenom Bůh ví, kam to pýří letí! –“ A kluk si myslí: „Zkusit to je hříčkou“ – – a v pampelišky fouká za babičkou a zvědavě se vždycky po ní koukne! 97

A vzpomíná nám dětem na Ježíška, jak od Prahy už k nám ho liška veze: – však jí, že už to v hlavě jako v jeze a umře spíš´, než přijede ta liška.

V Babičce a v prvním Věnování bylo stárnutí připodobněno k podzimní krajině. Příběh této básně se v podzimní době přímo odehrává. Můžeme tak usuzovat z druhé strofy, v níž babička mluví o blížících se Vánocích. Verš – však jí, že už to v hlavě jako v jeze může znamenat stěžování si na bolesti hlavy či špatný sluch. Rozhovor s vnukem ve třetí strofě je skvělou ukázkou toho, jak děti nechápou smysl slova „smrt“. Když babička přirovnává úmrtí k fouknutí do pampelišky, v čemž můžeme spatřovat jisté smíření a odevzdání se osudu, chlapci to připadá jako hra (samotná věta „Zkusit to je hříčkou“ naznačuje, že si neuvědomuje, že smrtí naše působení na zemi končí a že to rozhodně nelze jen „zkusit“) a začne z rozpustilosti foukat na babičku chmýří z pampelišky. Může se nám to zdát kruté, ale z hlediska dětského myšlení je to zcela nevinné. V knize Dětská klinická psychologie se můžeme dočíst, jak se chápání pojmu smrti u dítěte s přibývajícím věkem mění.

97

Viz Sládek, J. V.: I. O dětech a s dětmi. In Na prahu ráje. In Spisy básnické I. Praha: J. Otto, 1907, s. 224.

38

Jak dítě chápe smrt závisí nejenom na věku, ale i na úrovni a vývoji intelektuálních schopností. Během prvních 2 let života chybí porozumění smrti,98 ale je přítomen vývojově daný strach ze separace (začátek je v tzv. separační úzkosti). Většina 3-5letých dětí chápe smrt jako něco, co se přihodí druhým. V této době je pojem smrti stále neurčitý, je spojován se spánkem a nepřítomností světla nebo pohybu, smrt není pokládána za něco stálého, je odmítána jako konečná realita. Děti věří, že smrt je náhodná, že ony samy nikdy nezemřou a vedle toho si všímají mrtvých živočichů a uvadajících květin apod. Přibližně od 6 let věku se zdá, že děti se přizpůsobují tvrzení, že smrt je konečná, nevyhnutelná, všeobecná a osobní. V raném školním věku mnoho dětí interpretuje smrt jako osobu, což je podporováno i řadou pohádek s touto tematikou (Smrtka, Duch, Kostra). Teprve ve věku 10 – 11 let se univerzalita a permanence smrti stává pochopitelnou. Souvisí to s vývojem pojmu času a prostoru, pochopení rozdílů mezi vzpomínkou a fantazií, mezi smrtí a nepřítomností, mezi umíráním a odchodem. Tím je položen základ vnímání nevyhnutelnosti smrti jako přirozeného konce lidského života, jako zástavy všech tělesných funkcí. Uvedený vývoj pojetí smrti vrcholí v pubertálním období, kde se začíná obohacovat o dimenzi filozofických úvah o smyslu života, která se dále rozvíjí během další etapy dospívání.99

Název básně má vlastně dvojí čtení – znamená jednak skutečnou rostlinu, jednak je to metaforické přirovnání vztahující se k šedivé barvě babiččiných vlasů. Spojitost s šedivou barvou má i přirovnání babičky k myšce. Ve třetím a čtvrtém verši první strofy, v nichž je popsáno, jak se babička s láskou stará o děti je velmi silný emoční prvek.

98

Tvrzení, že v prvních dvou letech života chybí dětem porozumění smrti se zdá být nadbytečné vzhledem k tomu, že v tomto období děti nerozumí ani méně abstraktním věcem. 99 Viz Říčan, P., Vágnerová, M. a kol: Dětská klinická psychologie. 1. vyd. Praha: AVICENUM, 1991, s. 60 – 61.

39

Velmi silný je emoční prvek také v baladicky laděné básni Kde je máma? Je to jedna z nejniternějších a nejpůsobivějších Sládkových básní zachycených v naší práci. Vypráví o malém děvčátku, které ztratí matku. Dnes jí matku pochovali; dítě z toho radost mělo: jaktěživo nevidělo tolik světel, tolik záře, jaktěživo neslyšelo muzikáře, písničkáře, jako dnes tu zazpívali. Kde je máma? –

Přišla k děcku stará teta, potěší, jak těšit umí; beztohoť že nerozumí taká droboť běhu světa: ‚Tvoji mámu Bůh vzal k sobě, tělo bude spáti v hrobě, nad ním bude růsti tráva; – ale lehce se to spává, když si duši vzal Bůh k sobě.‘

„Kde je Bůh?“ ‚Tam nad hvězdama. Andělů má svatých roje, s nimi bude matka tvoje, nikdy víc nepřijde dolů na tu zemi plnou bolu.‘ „Kde je Bůh?“

(…)

‚Tam nad hvězdama!‘

V domě je tak ticho všady, dítě chodí sem i tady, z jizby na dvůr, do zahrady. Všude sama! Na dvůr jenom holub slétá, v sadu ptáče zaštěbetá. Kde je máma?

„A kdo, teto, bude s náma, se mnou, s tátou, u nás, tady?“ ‚Bůh je všady –‘ „Kde je máma –?“ 100

Báseň můžeme rozdělit na tři části: první část básně líčí, jak děvčátko prožívá matčin pohřeb. Pociťuje vzrušení z nepoznaného a jakousi zvláštní radost, pramenící z toho, že všude vidí zářit světla a že slyší krásnou hudbu.101 Je tak pohlceno novým zážitkem, že si v tu chvíli ještě plně neuvědomuje ztrátu blízkého člověka. Jen se podiví, kde je máma. Setkáváme se tu opět s onou „nevinnou krutostí“102, s jakou chlapec z předchozí básně žertoval o babiččině blížící se smrti. Absence chápání pojmu smrt je zde však ještě propracovanější. O tom, jak děti přistupují k vážným věcem a jak dovedou být někdy „kruté“, se zmiňuje Josef Prokeš ve své publikaci. Dítěti je odepřeno rozumové chápání skutečnosti, proto nahrazuje intelekt citem. Senzibilita přitom není omezena pouze na vlastní osobu, dětský literární hrdina je schopen vcítit se do bolesti jiných (...). Dětskému protagonistovi ovšem není cizí ani protipól citlivosti: krutost . Dobře to vystihla třeba Eva Límanová (…). V povídce Na pohřbu se nechechtá Límanová zajímavým způsobem obnažuje podstatu citového prožitku dětí, které se na pohřbu tragicky zesnulé babičky smějí, nechápajíce ritus smutečního obřadu, o chvíli později pak tytéž děti velmi krutým způsobem zabijí žábu a při hře na její

100

Viz Sládek, J. V.: III. Jiné básně (Svému bratru Václavovi). In Sluncem a stínem. In Spisy básnické I. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1907, s. 371 – 372. 101 V části práce věnované Sládkovi a jeho vztahu k rodině jsme uvedli, že i na něj silně působily písně zpívané o pohřbech. 102 Spojení „nevinná krutost“ má vyjadřovat právě ono nepochopení smrti a žertování o ní. A netýká se to jen smrti. Malé děti si často dělají legraci z věcí, kterým nerozumí. Skutečnou krutost však malé dítě nezná, netrpí-li poruchou chování. Skutečná krutost je člověku vlastní až od okamžiku, kdy si uvědomuje vážnost svého jednání a ubližuje druhým lidem úmyslně.

40

pohřeb se rozpláčou. Hranice mezi krutostí a soucitem je v tomto prozaickém dětském světě setřena, obojí stojí v rovině „nelogicky logické“ senzibility dětského hrdiny. 103

Ve druhé části básně (strofa po výpustce) přichází bolestné procitnutí. Dívka zmateně bloudí po domě a hledá svou matku. Strašné ticho, které je ve strofě popsáno slovy, je znázorněno i zvukomalebně – sykavkami. Celou strofou, vrcholící otázkou Kde je máma?, se nese pocit vnitřní prázdnoty, osamělosti, bezradnosti. Třetí část sestává z konverzace staré tety s dítětem. Teta se snaží dát dítěti útěchu v podobě křesťanské víry, podle níž duše žije dál ve věčné blaženosti, zatímco život na zemi je jen boj a utrpení (nikdy víc nepřijde dolů / na tu zemi plnou bolu – spojení nikdy víc vyjadřuje konečnost daného stavu). Způsob, jakým teta o matčině smrti mluví, není však zrovna citlivý. Verš potěší, jak těšit umí velmi výstižně říká, že teta neumí nebo nechce příliš dávat najevo své emoce. Její přístup je spíše racionální, jako by ji smrt dívčiny matky ani nermoutila. Samotný fakt, že o mrtvé hovoří jako o tělu (tělo bude spáti v hrobě, / nad ním bude růsti tráva; –), což můžeme v tomto případě pokládat za synekdochu – tělo bez duše je jen část člověka, působí až chladně. Takto racionální přístup nemůže samozřejmě nikdo, kdo ztratil někoho blízkého, mít, tím spíš ne dítě, které přišlo o matku. Proti racionálnímu přístupu tety, tedy stojí emocionální přístup děvčátka, které tetě opakovaně vstupuje otázkami do jejího monologu. V tomto místě začíná báseň gradovat. Provokativní otázku Kde je Bůh?, ve které bychom v případě, že by nesplynula z dětských úst, mohli vidět výčitku, v závěru básně vystřídá otázka Kde je máma? z předchozích strof. Síla této otázky je zde ještě umocněna skutečností, že se jedná o bezprostřední reakci na větu Bůh je všady, jíž teta odpovídá dívce na otázku, kdo tu teď s ní a s otcem bude. Dítě se nechce dát utěšit řečmi o všudypřítomné boží lásce. Ta není s to mateřskou nahradit.

103

Viz Prokeš, J.: Dětský svět v české próze 60. let XX. století. 1. vyd. Brno: MU, 2003, s. 175.

41

2.

Básně o rodinných vztazích, sporu, odpuštění a odpovědnosti

U básně Nesmíření můžeme sledovat dvě roviny. První rovina, která je výraznější a díky níž byla báseň zařazena do této podkapitoly, se týká rozchodu sourozenců, ve druhé rovině se znovu setkáváme s tematikou smrti; báseň tentokrát vypráví o smrti dítěte a o bolesti, kterou tato smrt způsobí jeho matce. „My rozhněvali jsme se pro tak málo! – Matička u mne celé noci v pláči. Ó, přijeď, budu tě mít stokrát radši, – mně po tobě se tolik nastýskalo!“

A druhé žilo dál; – a muž byl z něho; a po noci, již probděl, užil všeho, na písmo přišel, které přečet´ stěží. A z rána odjel veský na hřbitůvek; však nenašel ten malý, dětský růvek: – Sníh tam tak hluboký, – tak čistý leží. 104

Tak bledé, choré, mroucí dítě psalo – a doma nevěděli, co to značí; pak mrtvé děcko matka k prsoum tlačí, – a dítě s dítětem se neshledalo.

V první strofě nám básník odhaluje pýchu a paličatost dětství a následnou lítost nad nerozvážným, zkratkovitým jednáním. Lítost je patrná už z prvního verše, v němž dítě přiznává, že ke sporu vůbec nemuselo dojít. Takové rozepře „pro nic“ se však zdaleka netýkají jen dětí. Bývají příčinou mnohých rozchodů i mezi dospělými. Zde se znovu vedle prvku emočního objevuje prvek apelační, tentokrát v podobě varování, že naši blízcí tu nejsou navěky a že s případným usmiřováním bychom skutečně neměli otálet. Obsah verše – a dítě s dítětem se neshledalo je v závěru básně umocněn veršem však nenašel ten malý, dětský růvek: sourozencům není dopřáno ani symbolické setkání po letech, čímž je ještě víc prohloubena citová propast mezi nimi. K jakémusi „smíření“ však přece jen dojde. „Postará“ se o ně čas. Můžeme tak usuzovat z posledního verše, který je v jistém významovém napětí s názvem básně: smír a odpuštění symbolicky vyjadřuje neporušená sněhová pokrývka.105 Čistá bílá barva, která se objevovala už ve výše probíraných básních ze Sládkových dětských sbírek, tu vytváří atmosféru téměř posvátnou. Přispívá k ní i poměrně hojný výskyt sykavek v celé závěrečné strofě, vyvolávající představu ticha. Zároveň si můžeme všimnout kontrastu mezi onou posvátnou atmosférou zasněženého hřbitova a nezřízeným životem přeživšího bratra. V předchozích dvou rozborech bylo řečeno, že dítě nechápe smrt. Dítě z této básně si však svůj blížící se konec zřejmě uvědomuje; je to aspoň patrné z toho, co píše bratrovi. Již zmíněná publikace Dětská klinická psychologie rovněž říká, že „letálně106 nemocné dítě si 104

Viz Sládek, J. V.: I. O dětech a s dětmi. In Na prahu ráje. In Spisy básnické I. Praha: J. Otto, 1907, s. 229 – 230. 105 Sněhová pokrývka však zároveň způsobí, že muž nemůže hrob svého bratra najít, jak bylo řečeno výše. Záleží nyní na čtenáři, jestli v této symbolice bude chtít vidět smíření či věčné odloučení. 106 „smrtelně“

42

může uvědomit smrt mnohem dříve než jeho zdravý vrstevník a na úrovni, kde často ke konceptualizaci smrti ještě nedochází“.107 V předposledním verši druhé strofy Sládek velmi přesvědčivě, až naturalisticky líčí matčinu bolest nad smrtí dítěte. Skutečnost, že takovou bolest sám prožil, když v roce 1874 přišel o dítě a svou první ženu, činí tento verš ještě přesvědčivějším. Spojení zasazené do jediného verše – matčina ňadra jako symbol lásky a života a smrt dítěte, která je v porovnání se smrtí v Pampelišce násilná a krutá, je po emocionální stránce velmi působivé. Čas, který dokáže zmírnit i ty nejbolestnější rány osudu, připomíná v poslední strofě tragickou událost už „jen“ eufemismy hřbitůvek a růvek. Malá prodavačka je báseň o odpovědnosti a těžkém úkolu volby. Zároveň se tu podobně jako v Chudém hochovi objevuje i téma sociální, tentokrát však bez patetického přídechu. Tak stojí obalena v jinovatku jak strůmek, jenž se dívá v sněžná lada a sníh jen přes ty domy padá, padá na ni i na psa ukrytého v šátku.

Již třetí den tu do večera stojí a líto jí, že kupec nepřichází, a kdos-li zastaví se, – tak se bojí! Zas už ten soumrak, – psa to v šátku mrazí: „Mlč, půjdeme!“ – Co řekne matka tomu? – A přec tak ráda zas ho nese domů! 108

Má doma sestry dvě a chorou matku, ta matka pro ně každým soustem strádá – však jediného mají kamaráda; hlad mají samy! – co dát ubožátku?

Prvek apelační, který se nutně odvíjí od prvku emočního, je zde zároveň k tomuto prvku v opozici. Na jedné straně láska k psovi, na straně druhé láska matce a sestrám. Na jedné straně odpovědnost vůči rodině, na straně druhé nechuť přinést oběť. Jak se rozhodnout? Vzdát se lásky k blízkému tvoru, byť zvířeti, a přinést domů peníze na jídlo nebo se řídit srdcem a doufat, že se snad nějak povede? Dobře je toto váhání vidět v posledních dvou verších: výčitky svědomí se perou s radostí. V celé básni navíc nenajdeme sebemenší náznak toho, že by se dívka aktivně snažila psa prodat. Podle posledních dvou veršů je naopak zřejmé, že ji neúspěch prodeje mrzí jen kvůli matce. Sládek na prostoru pouhých tří strof docílil takové charakterové propracovanosti postavy, že máme pocit, jako by dívka z básně skutečně žila. Podobně propracovaná je i postava z básně Kde je máma? Tak jako v předchozí básni i tady se objevuje sníh. Žádnou posvátnou atmosféru ale nenavozuje. Bílá barva tu spíš může symbolizovat starosti. Pochmurná zimní nálada jen dokresluje neveselý příběh. Epizeuxis padá, padá ve třetím verši první strofy může znázorňovat pomalu plynoucí čas. Sykavky jako by vyvolávaly představu do ticha padajících sněhových vloček. Ticho pak 107 108

Viz Říčan, P., Vágnerová, M. a kol: Dětská klinická psychologie. 1. vyd. Praha: AVICENUM, 1991, s. 61. Viz Sládek, J. V.: I. O dětech a s dětmi. In Na prahu ráje. In Spisy básnické I. Praha: J. Otto, 1907, s. 229.

43

potrhuje dívčinu smutnou náladu. Přirovnání dívky k zasněženému stromku může vyjadřovat její osamocenost v těžké chvíli a zároveň nemožnost jakkoli zvrátit vzniklou situaci – je jako ten strom, který celý život trpně stojí tam, kde vyrostl. Ačkoli psa ke své velké radosti zpátky domů nakonec odnese, není to proto, že se tak rozhodla. Ne všechny básně z oddílů sbírek Na prahu ráje a Sluncem a stínem, kterými se v této části práce zabýváme, jsou tak „smutné“ jako ty doposud probrané. Ta, která přijde na řadu teď, je dokonce humorná. Její odlehčenost je zapříčiněna i tím, že v ní najdeme jen prvek emoční. Nese název Malí muzikanti. Dědouškův svátek! – kluci už se fantí: – toť polednice aby pomáhala! – však matka dětem něco pošeptala a zbytku dovtípí se mudrlanti.

A byla hudba jako býti sluší: je všechno v ní, co lesem zní a v poli – a dědouš, zdřímnuv, zacpává si uši! A píská to a výská, ječí, frká: děd gratulanty vyprovází holí, – a babička jim po jablíčku strká. 109

„Slavíků“ nadělali špekulanti, lipový list, neb lýka sobě vzala, neb ostřice ta dětská havěť malá a k „vyhrávání“ táhnou muzikanti!

Báseň je opět skvělým příkladem dětské bezprostřednosti a hravosti. Na jejich bláznivé nápady dospělí reagují různě. To, co jedny pobaví, může druhé rozčílit téměř k nepříčetnosti. První pól představuje postava babičky, druhý pól postava dědečka. Ale i navzdory jeho prudké reakci, popsané v předposledním verši závěrečné strofy, cítíme, že má vnoučata rád. V předposledním verši druhé strofy jsou děti nazvány dětskou havětí malou. Jedná se o „simulované pejorativum“, podobně jako Košiláček umouněný, nemytý a nemodlený (tímto oslovením zároveň matka předstírala svou zlobu). Tato „simulovaná pejorativa“ by mohla mít kořeny už v pohanských dobách, kdy rodiče za účelem ochrany před zlými démony dávali svým dětem hanlivá jména předstírající nelásku k nim.110 Dnes je užíváme buď jako projev náklonnosti, nebo když chceme dítě žertem pokárat – v takovém kontextu může „simulované pejorativum“ plnit výchovnou funkci, např. v již zmíněné básni Košiláček.

109 110

Viz Sládek, J. V.: I. O dětech a s dětmi. In Na prahu ráje. In Spisy básnické I. Praha: J. Otto, 1907, s. 226. Srov. kol. autorů: Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: NLN, s. r. o., 2002, s. 207.

44

Na Malé muzikanty přímo navazuje báseň Ještě o dědouškovi. – A, dědoušku, jak zlobily vás děti, si dovolujem upřímně vás zváti, byste nám s holí nezůstal tu státi, abyste za kmotra šli pravnoučeti.

Toť víte, že si přišli se stařenkou a pochovali dítě: – každý chvíli – a teď se oba nad kolébkou chýlí jako dvě staré vrby nad sněženkou . . . Tak, dědoušku, jste hezký! v světle denním, a tak vás nechám státi, – s dovolením! 111

Že nemůžete slova rozuměti? – I vždyť je tiché! – netřeba se báti! A hluchý děd se k nám z chaloupky klátí a může nechat zrak na nemluvněti.

Apelační prvek, který můžeme najít mezi řádky, nás nepřímo nabádá, abychom ani v dospělosti nezapomínali na své rodiče a prarodiče. V básni se také říká, že největším štěstím pro starého člověka je vědomí, že je potřebný a užitečný. Že si děti dědečka váží je patrné i z takové drobnosti, jakou je výraz s dovolením v posledním verši. Dále se nám nabízí srovnání verše z předchozí básně děd gratulanty vyprovází holí s veršem byste nám s holí nezůstal tu státi: hůl jako „zbraň“ – hůl jako opora. Veršem byste nám s holí nezůstal tu státi je vlastně obrazně řečeno, že skutečnou oporou starým lidem by měla být jejich rodina, ne hůl. Jímavým způsobem je vylíčeno setkání prarodičů s novým členem rodiny. Metaforické přirovnání starých rodičů k nachýleným vrbám a nemluvněte ke sněžence ve čtvrtém verši závěrečné strofy jednak staví, podobně jako v prvním Věnování, do kontrastu stáří a mládí, jednak naznačuje, že se dítě cítí v blízkosti stařečků bezpečně. Sněženka připomíná novorozeně i svým drobným vzrůstem a křehkostí, a navíc toto přirovnání může vyjadřovat naději – sněženka oznamuje příchod jara. Opomenout nemůžeme ani její bílou barvu, která nám opět připomíná Ukolébavku.

111

Viz Sládek, J. V.: I. O dětech a s dětmi. In Na prahu ráje. In Spisy básnické I. Praha: J. Otto, 1907, s. 227.

45

3.

Básně o lásce k dítěti

Básně Děti v koupeli, Malá idylka a U kolébky jsou věnovány péči o dítě. Ve všech třech najdeme jen prvek emoční. Vyrostlo jich co máku na souvrati a umourány jsou, až pán Bůh brání! – až otec přijde z díla po klekání, chce matka s andílky ho uvítati.

A slunce vpadá proudem ze zahrádky, kde na kvetoucí jabloň pousmívá se nejmladší; – květ po květu naň splývá. A v oku zamyšlené mladé matky, jak hledí tam, se tolik štěstí zračí! – A v sazích popelí se košiláči. 112

I jsou v té vaně jako kapři zlatí – až cely unaví se od šplíchání: – a vlasy zrosené, jak pažit ranní, tu andílkové stojí košilatí.

Báseň Děti v koupeli zachycuje matčino okouzlení při pohledu na její děti. Okouzlení dítětem se objevilo už v básních Pacholátko, Růžičky nebo Děťátko. Její vytržení popsané ve dvou předposledních verších básně téměř připomíná barokní sochu nebo obraz s náboženskou tematikou. Postava matky tak působí poněkud nepřirozeně. Naproti tomu chování dětí je zcela přirozené. Nehledě na to, že jsou právě vykoupané, začnou si hrát v sazích. Podobnost s andílky je tak pouze vizuální. Posléze jako by se z básně vytratila něha. Už to nejsou andílkové košilatí, ale košiláči. Ve skutečnosti se však matka na děti nezlobí a „zbytečně“ vynaloženého úsilí nelituje. Jedná se opět o „simulované pejorativum“, podobně jako košiláček a s ním spojená epiteta nebo dětská havěť malá z předchozích básní. Malá idylka je opět báseň humorná (všimněme si např. vtipně užitého oxymóra v předposledním verši druhé strofy nebo významového napětí mezi názvem básně a jejím obsahem). Humornost ještě zvyšuje fakt, že je starší bratr ironicky nazván chůvou. Na práci otec, matka někde mlátí, a kluk se ujal nemluvněte v pláči, i ošetřává je, až pán Bůh ráčí, a děcku pomáhají všichni svatí!

A dítě křičí, – také chůva vříská, a z ruby na rub obracet je zkouší. – Však v nouzi největší je pomoc blízká: tam ptačí hnízdo kryje větev hustá, a mláďata si krmí chocholouši: – „Snad jedlo bys?“ – a cpe mu šípky v ústa. 113

Co chvilku někde z peřinky je ztratí, pak za nožku je s povijanem vláčí, pak v strouze suší je a v prachu máčí, a posléz v trní začne si s ním hráti.

112

Viz Sládek, J. V.: I. O dětech a s dětmi. In Na prahu ráje. In Spisy básnické I. Praha: J. Otto, 1907, s. 224 – 225. 113 Tamtéž s. 225 – 226.

46

Sládek jako by zde parodoval všechny své básně, v nichž někdo pečuje o dítě, když svěřil nemluvně namísto matce osobě, která s péčí o děti příliš zkušeností nemá. Výrazně zlehčeno je i téma odpovědnosti. Z tohoto hlediska by báseň mohla patřit i do předchozí podkapitoly. Poslední verš první strofy předpovídá, že následující chvíle nebudou pro dítě zrovna příjemné. Chlapec svému malému sourozenci vlastně fyzicky ubližuje. Jeho počínání je přesto zcela nevinné (vzpomeňme na „nevinnou krutost“ z básně Pampeliška). Autor tak opět poukázal na dětskou hravost, bezprostřednost a neschopnost odhadnout možné následky svého konání. (Báseň naštěstí skončí dřív, než stačí k nějakému následku dojít.) Zároveň poukázal na dětskou zálibu v napodobování – viz poslední čtyři verše. Básní U kolébky jako bychom se vraceli k ukolébavkám z dětských sbírek. Tematicky má blízko i k básni Ještě o dědouškovi, v níž také vystupovalo nemluvně. Patetická forma ji pojí s Dětmi v koupeli. Spíš ve své malé kolébce – tak líně! Tvá matka dala běloučké ti prádlo: – toť zrovna, jak by sněhu bylo padlo od košilky až vrchem ku spružině.

Spi tiše, spi! – Ten úsměv na tvé líci: to zdá se ti snad ještě o snech z ráje! – ne, ne! – to mní jen otec blabolící. 1 Kol rtíků tvých to dumlání jak hraje! – už vzhůru, šotku? – Nuž, zde matka jesti: pij z prsou jejích – všechno její štěstí! 114

A ty jak lístek růžový jsi v klíně té závěje! – to z kvítka, které vadlo po zemi touhou a pak maní skradlo s anděla ruky se do naší síně.

Do této básně se promítlo Sládkovo otcovství snad ještě výrazněji než do podobných básní z jeho dětských sbírek, pomineme-li první Věnování. Avšak stejně jako do něj i sem autor vstupuje; nebo to tak alespoň má působit. Ve druhém a třetím verši první strofy je užit podobný obrat jako v prvním dvojverší druhé strofy Ukolébavky (oblečení nemluvněte, stejně jako peřinky v Ukolébavce, barvou připomíná čerstvý sníh). Spojení lístek růžový v prvním verši druhé strofy zase připomíná poslední dva verše Růžiček (To našeho děťátka / růžové jsou tváře). První verš třetí strofy líčí jako verše Po dolíčku / v každém líčku a směje se jak / slunko zlaté z básně Pacholátko dětský úsměv. Básně Děti v koupeli a U kolébky kontrastují s Malou idylkou. Péče o dítě se v každé ze tří posledních básní projevuje jinak. V Dětech v koupeli se matka stará o čistotu svých dětí, v Malé idylce chlapec velice svérázným způsobem pečuje o svého mladšího sourozence, v této básni se matka stará, aby dítě bylo v čistotě, v teple a bezpečí a aby pokojně spalo; když se dítě ráno vzbudí, je matka v okamžiku u něj, aby ho nakrmila. Ve verši pij z prsou jejích – všechno její štěstí! dosahuje emoční prvek vrcholu. Zde se nabízí srovnání s veršem pak mrtvé děcko matka k prsoum tlačí z básně Nesmíření (kojení – jeden z nejintimnějších okamžiků ve vztahu matky a dítěte a obrovská radost z rodičovství tu kontrastují s nepopsatelnou bolestí ze 114

Viz Sládek, J. V.: I. O dětech a s dětmi. In Na prahu ráje. In Spisy básnické I. Praha: J. Otto, 1907, s. 230.

47

smrti dítěte) nebo s dvojverším a když sobě pozastesknu, / na prsou mne zahřívá z básně Anděl strážný, kde matčina prsa (jedná-li se v básni o matku) symbolizovala útěchu a ochranu. Symbol ochrany bychom nakonec mohli spatřovat i ve verši pak mrtvé děcko matka k prsoum tlačí, v němž jako by matka v zoufalství bránila dítě před tím, před čím ho už ubránit nelze. Dítě je v básni až zbožštěno. Z druhé strofy nebo z verše to zdá se ti snad ještě o snech z ráje! můžeme cítit Sládkovu vzpomínku na úmrtí prvního dítěte a následnou radost ze znovunalezeného štěstí. Druhou strofou jako by autor děkoval bohu. Soudě podle spojení s anděla ruky dokonce pokládá dítě za dar z nebes. Láska k dítěti je zřejmá i z něžných oslovení šotku a všechno její štěstí nebo z verše – ne, ne! – to mní jen otec blabolící (otec jako by sám sebe ani nepokládal za hodna dítě obdivovat). V básni najdeme značné množství sykavek, zejména v poslední strofě. Mají zde stejnou funkci jako v obou ukolébavkách. Otcovství zcela jistě inspirovalo i další Sládkovu báseň. Do ní autor vstupuje zcela určitě. Můžeme tak usuzovat z jejího názvu – U psaní. Taks růžová, jak v červnu hlohu snítek, a já tě miluju tak neskonale! – však teď už jdi! – mám práci, kutíš stále, jdi, andílku! – tam pannu máš a svítek. A píšu: „Oplatí vám děti dítek, co učinili jste pro děcko malé, a bude chvíle, kdy –“ v tom nenadále mi inkoust převrhnul ten malý skřítek.

Teď kaboní se, natahuje k pláči: „Nu, mlč! – vždyť hůře ve světě se daří – tys přece jen můj květ, a to mi stačí! – Leč až ta ruka má zde jednou zvadne, pak jako s hlohu květ, s tvých šťastných tváří ať jeden úsměv – také na ni padne!“ 115

Tak jako bychom některé básně ze Sládkových dětských sbírek intuitivně zařadili spíše do poezie pro dospělé (např. Chudý hoch, Přání, Rodičům nebo obě Věnování), stejně tak bychom některé básně probírané v této části práce zařadili spíše do poezie pro děti. Konkrétně by se to týkalo básní Malí muzikanti, Malá idylka, U kolébky a také básně U psaní – první dvě jsou hravé a humorné, ve druhých dvou se autor přímo obrací k dítěti. Báseň U psaní dokonce spojuje s dětskými básněmi skutečnost, že se v ní objevuje prvek výchovný: stejně jako v Ukolébavce je dítěti sděleno, že se mu rodič nemůže nepřetržitě věnovat – v první strofě básník ujišťuje Helenku o své lásce a zároveň ji žádá, aby ho nechala pracovat. Její poslední dva verše připomínají Erbenovu Polednici. Básník je však pravým opakem rozzlobené matky z oné balady. Nevyvede ho z míry, ani když mu Helenka polije práci inkoustem, naopak ji utěšuje, když jí to přijde líto. V tomto výjevu, který působí až komicky,

115

Viz Sládek, J. V.: I. O dětech a s dětmi. In Na prahu ráje. In Spisy básnické I. Praha: J. Otto, 1907, s. 231.

48

můžeme nalézt prvek apelační, který se obrací k rodičům; vyzývá je, aby měli s dětmi trpělivost a aby je netrestali, když nechtěně způsobí nějakou škodu, protože to k nim patří. Tato báseň je v naší práci z hlediska obsahu prvků výjimečná – vedle prvku emočního tu najdeme jak prvek výchovný tak i apelační (báseň má působit na chování dítěte i rodiče zároveň). První verš se podobá prvnímu verši druhé strofy básně předchozí a poslednímu dvojverší Růžiček. Oslovení Andílku je v jakémsi napětí se spojením ten malý skřítek (podobně jako andílkové košilatí s výrazem košiláči v Dětech v koupeli). Výraz ten malý skřítek patří opět k výrazům typu dětská havěť malá. Takové výrazy nebývají nikdy pronášeny ve zlosti. V posledních třech verších znovu najdeme prvek apelační, obracející se tentokrát k dítěti. Stejně jako v básni Přání nebo Ještě o dědouškovi je zde přítomna výzva, aby se děti neobracely ke svým starým rodičům zády. Stáří je tu připodobněno k vadnoucímu květu (až ta ruka má zde jednou zvadne). Metafora z verše tys přece jen můj květ se přenesla s dcery na otce.

4.

Básně věnované nejbližším

Dvěma básněmi, které Sládek věnoval svým nejbližším – dceři Heleně a své druhé ženě – tuto část práce uzavřeme. Obě mají blízko k básním o rodinných vztazích. Báseň Heleně se nikterak neliší od básní předchozí podkapitoly (důvodem jejího vydělení je pouze její název) a má velmi blízko k básni předchozí (např. znovu se opakující přirovnání Helenky ke květu). Vyzvednutím Helenčiných kladů (bezstarostnosti, veselosti, upřímnosti, čistoty) připomíná Věnování ze Zlatého máje. Na čele tvém je poklid sám a na tvých rtech je dětský smích, a na tvé líci není klam a ve tvých očích není hřích.

Jsi mezi námi jako květ. A když tě vidím, jsem si jist, že z moře vin, v němž tone svět, jej zvedá k Bohu ten, kdo čist. 116

Láska a obdiv k dítěti jsou tu vyjádřeny slovy ještě silnějšími než v předchozích básních. K patosu, který je z básně cítit, přispívá i jambický rytmus. V předchozích básních bylo dítě andělem pouze nazýváno, zde se mu svými vlastnostmi podobá. Sládkovo adorování Helenky působí z dnešního pohledu až přemrštěně. Můžeme se ptát, zda dítě vůbec o tak silné projevy rodičovské lásky stojí, neboť jeho vnímavost ještě nedosahuje úrovně, která by mu umožnila tak hluboké prožívání. 116

Viz Sládek, J. V.: III. Jiné básně (Svému bratru Václavovi). In Sluncem a stínem. In Spisy básnické I. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1907, s. 388.

49

V pramenech o Sládkovi se můžeme dočíst, že to byl člověk mimořádně citlivý, což je nakonec patrné i z jeho veršů. K citlivosti byl veden a vedl k ní i Helenku. To, že dával své city k ní najevo mnohem víc, než je u otců obvyklé, bylo jistě z velké části zapříčiněno ztrátou první rodiny. O to větší pak byla jeho láska k rodině druhé. K fixaci na rodinu značně přispěla i jeho choroba. Vřelý cit je patrný také z básně Své spící ženě. (1) Na čele klid, na prsou ruce spjaty, – ten spánek tvůj tak blahý jest a svatý.

(4) Myšlení osten cítím a dne tíži, tvůj duch je prost všech okovů a mříží. –

(2) A jako nevinného děcka spaní je klidno hluboké tvé oddychání.

(5) Kde klidu mžik, se ptám, v tom světa víru? tvá celá bytost dlí v náručí míru.

(3) Jak od sebe v ten mžik jsme odděleni! Já v bdění, ty v tom všeho zapomnění.

(6) Kde Bůh? se ptám; – svět celý nemůž´ říci, a ty tak blízko mne mu patříš v líci. 117

Můžeme si všimnout podobnosti s básní U kolébky – v prvním verši druhé strofy Sládek přímo přirovnává tvář své spící ženy ke tváři spícího dítěte. Dále si můžeme všimnout následujících kontrastů: blízkost versus vzdálenost ve třetí a závěrečné strofě, spoutanost v bdělosti versus volnost ve snu ve čtvrté strofě a klid spánku versus ruch života ve strofě páté. Nejpodstatnější z oněch kontrastů je blízkost versus vzdálenost, který je v poslední strofě umocněn: spánek se podobá smrti. Jako by se zde ozývala vzpomínka na ztrátu první ženy. Láska mezi manželi je velmi důležitá. Lidé, kteří jsou šťastni v manželství, bývají obvykle i dobrými rodiči. Langmeier ve své publikaci dokonce říká, že „manželství skutečně uspokojivé předpokládá především hluboký emoční vztah, který je ze všech osobních vztahů v dospělosti nejpodobnější původnímu vztahu rodič – dítě“.118 Sládek štěstí v manželství podle svých slov našel. Přistupme nyní na základě rozebíraných básní ke srovnání oddílů sbírek z hlediska jejich formy a obsahu. Formální stránka obou oddílů je poněkud nevyvážená. Patos, který bychom čekali hlavně u básní „smutných“ (Kde je máma, Nesmíření, Malá prodavačka), je přítomen pouze v básních vyjadřujících radostné pocity (Děti v koupeli, U kolébky, U psaní, Heleně, Své spící

117

Viz Sládek, J. V.: III. Jiné básně (Svému bratru Václavovi). In Sluncem a stínem. In Spisy básnické I. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1907, s. 391. 118 Viz Langmeier, J.: Vývojová psychologie pro dětské lékaře. 2. doplněné vyd. Praha: AVICENUM, 1991, s. 161.

50

ženě). „Smutné“ básně jsou tak mnohem syrovější, niternější a snad i upřímnější, básně radostné ještě jásavější.119 Po stránce obsahové se jeví jako nevyvážený pouze oddíl Jiné básně ze sbírky Sluncem a stínem. „Smutná“ je zde báseň jediná – Kde je máma. Je však smutná natolik, že se vyrovná oběma vážně laděným básním (Malá prodavačka a Nesmíření) z oddílu O dětech a s dětmi ze sbírky Na prahu ráje – „humorné“ básně jsou zde rovněž dvě (Malá idylka, Malí muzikanti). Poměr „humoru“ a „smutku“ v tomto oddíle je tedy 1 : 1.120 V některých rozebíraných básních z oddílu O dětech a s dětmi ze sbírky Na prahu ráje najdeme dialog dospělého a dítěte – svět dospělých je tak konfrontován s idealizovaným světem dětství. To je spojuje s některými básněmi ze sbírek pro děti. V oddíle jiné básně ze sbírky Sluncem a stínem vidí Sládek dítě reálněji a nevyhýbá se ani tragickým tématům (např. úmrtí matky v básni Kde je máma?). Uplatňuje přitom i prožitky ze svého vlastního života. Ferdinand Strejček o oddíle O dětech a s dětmi napsal: Vane z něho svěží duch, schopný myslet a cítit po dětsku a s dětmi, třeba forma je umělá, samé totiž znělky, které nabízely se básníkovi svou úsečností a snadnou možností zaostřiti základní myšlenku. 121

119

Ony vážné a patosu prosté básně bychom snad mohli pokládat za umělecky hodnotnější, protože nedojímají čtenáře velkými slovy, ale svým obsahem. 120 Ačkoli obsah a forma tvoří jednotu, lze je zkoumat i odděleně. 121 Viz Strejček, F.: Josef Václav Sládek, jak žil, pracoval a trpěl. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1915, 147.

51

III.

Tvorba pro dospělé

Jak Sládek zpracoval motiv rodiny v poezii pro dospělé, si ukážeme na 15 básních z II. oddílu sbírky V zimním slunci (1897), který autor nazval Své matce.122 Básně nemají názvy, jsou pouze očíslovány římskými číslicemi.

1.

Vzpomínky na matku

Sládkova matka je velice dobře vykreslena v monografii Milana Jankoviče. Básníkova matka byla prostá venkovská žena: trpělivá a trpná ve své křesťanské zbožnosti, ale i silná v naprosto jasném vědomí svého životního údělu. Život byl jí povinností; ne těžkou, hořkou, spoutávající, ale prostě danou a jsoucí. Byla to práce, kterou musela vykonat v určitou hodinu, den, roční období, byla to starost o jiné, kteří ji potřebovali a byli jí blízcí.123

Charakteristika básníkovy matky, tak jak nám ji podává Jankovič, nápadně připomíná postavu babičky ze stejnojmenné knihy Boženy Němcové. Takto svou matku líčí i sám Sládek ve svých básních. V I. básni autor obdivuje matčinu prostotu, zbožnost, obětavost, pracovitost a klid pramenící ze síly osobnosti a z křesťanské víry. Tak prostě jít a zbožně žitím, jak ty jsi šla, to ve všem vše, a tišinou a vlnobitím mír hledat, nalézt v duši své.

Svou povinnost vždy najít ráno a plniti ji celým dnem a večer, vše když dokonáno, zrak zavřít smírným, tichým snem. 124

A nepřemýšlet, jak co bude, jen trpělivě brát, co jest, a s úsměvem a těchou všude pomáhat jiným kříž svůj nést.

V první strofě básník metaforicky přirovnává svou matku k lodi, která pluje stejně jistě v rozbouřených vodách jako po klidné hladině a vždy doveze svůj náklad bezpečně do přístavu. Hledání a nalezení životního klidu a oproštění se od zbytečných starostí je obsahem posledního verše a mottem celé básně. 122

Básní v oddíle Své matce je celkem 18. Dvě básně jsou věnovány otci, jedna báseň není blíže specifikovaná. V zájmu zachování celistvosti kapitoly (tj. kapitoly o básních věnovaných Sládkově matce) tyto tři básně vypustíme. 123 Viz Jankovič, M.: Josef Václav Sládek. 1. vyd. Praha: Svobodné slovo, 1963, s. 9. 124 Viz Sládek, J. V.: II. Své matce. In: V zimním slunci. In: Spisy básnické II. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 231.

52

Druhá strofa líčí matčino křesťanské myšlení (pokora, odevzdanost, trpělivost, pomoc bližnímu). Ve třetí strofě se básník sklání před matčinou pracovitostí. Anafora ve druhém a třetím verši znázorňuje cykličnost, každodennost, všednost. Z epitet v posledním verši můžeme cítit onen matčin klid a radost z dobře vykonané práce. Matka se snaží prožít každý den tak, jako by byl jejím posledním. Autor nás nepřímo vybízí, abychom žili podobně. V básni je ukryt prvek apelační. III. báseň je vzpomínkou na dětství. Na svého dětství obraz živý teď, matko, vzpomínám, té každé černé chleba skývy, již krájela jsi nám.

Ba že se role nezastkvěla tak rosou v letní čas, co skráplo jí tam s tvého čela, než chlebem byl ten klas. 125

Jak z mlatu k nám jsi odbíhala, kde ubyl jeden cep; tys každé zrnko sila, žala a mísila z něj chléb. (…)

Je tu zřetelné téma sociální – báseň má velmi blízko k Chudému hochovi (v obou básních se např. objevuje černý chléb jako jídlo chudých). Sládkova vzpomínka na dětství, jak nám ji podává ve III. básni, je však daleka „naříkání“ na chudý život. V prvním verši druhé strofy básník mluví o matčině starostlivosti. Ve druhém verši pak dodává, že ona žena byla nepostradatelná nejen jako matka. Vzpomeňme na rozbor básně Ještě o dědouškovi, kde bylo řečeno, že největším štěstím pro starého člověka je vědomí, že je potřebný a užitečný. Potřeba být užitečný se samozřejmě netýká jen lidí starých. Závěrem básně Sládek znovu vzdává hold matčině pracovitosti. Nejvíce ve verších, kde je pot kanoucí z matčiny zmožené tváře metaforicky přirovnán k rose, která dává obilí vláhu. Jedná se o hyperbolu. Práce zde má ještě větší smysl než v básni druhé – živí děti. Srovnejme verše tys každé zrnko sila, žala / a mísila z něj chléb a pij z prsou jejích – všechno její štěstí! Hyperbolou užitou ve třetí strofě chtěl básník vyjádřit, jak obrovské úsilí musela matka vynaložit, aby děti uživila.

125

Viz Sládek, J. V.: II. Své matce. In: V zimním slunci. In: Spisy básnické II. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 232.

53

Hold matčině pracovitosti vzdává Sládek i básní IV. Než slunko vyšlo nad horu, tys byla na nohou a nesložila ruce v klín, co jen šlo oblohou. (…) 126

Sládkova matka jako by byla opakem matky z básně Probuzení. Znovu pro nás má být vzorem a znovu je zde patrný prvek apelační. Prvek apelační najdeme i v V. básni, opět s návodem jak lépe žít. Matka je tentokrát vzorem samotnému Sládkovi. Ač bys byla v okamžení dala ráda za mne žití, hořký kalich utrpení nemohlas mi, matko, vzíti.

Kéž bych však, když bolest raní, jako ty moh´ žitím spěti: čím stih´Bůh, nést bez reptání a čím lidé, – odpouštěti. 127

Touží být jako ona, umět se jako ona vyrovnat s ranami osudu. Druhá strofa je znovu plná obdivu k matčinu životnímu přístupu; k odhodlání nést statečně svůj úděl a k umění odpouštět. V první strofě zase říká, že ať je mateřská láska sebevětší, není v její moci odvrátit nástrahy, které na nás v životě čekají. Svůj hořký kalich utrpení musíme vypít každý sám. V básni se možná znovu objevuje vzpomínka na úmrtí první ženy. O boji se životem je i báseň IX. Tak mnoho, za čím v nepokoji svět pachtí se tak horečně, sám dobyl jsem po těžkém boji, neb nalezl jsem bezděčně.

Tys hleděla v mou bledou líci, jak brázdil ji ten světa vír; teď rozumím, cos chtěla říci: Ó tak, – jen u tebe byl mír! 128

(…)

Touto básní jako bychom se vraceli zpět k básni I. – připomeňme si verše a tišinou a vlnobitím / mír hledat, nalézt v duši své.

126

Viz Sládek, J. V.: II. Své matce. In: V zimním slunci. In: Spisy básnické II. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 233. Tamtéž. 128 Tamtéž s. 236. 127

54

Podobně jako předtím stálo proti sobě dětství a dospělost nebo dětství a stáří stojí nyní proti sobě mládí a stáří. Mládí je paličaté, bojovné a revoluční, stáří naopak klidné, střízlivé, rozvážné a moudré. Básník vzpomíná na zázemí, které u matky vždy nacházel a na obavy, se kterými na něho často pohlížela. Bílá barva z předchozích básní se změnila na bledou; již nesymbolizuje klid, mír či nevinnost, ale starosti a trápení, podobně jako bílá barva v Malé prodavačce. Zdá se, že se v první strofě a ve druhém verši strofy závěrečné Sládek vyznává ze svého vlastního boje o uměleckou a lidskou pravdu. VIII. báseň je podobně jako báseň III. vzpomínkou na dětství. Učilas mne se modlit po prvním dětském slovu a když jsem zapomínal, mne učilas to znovu.

Když zapomněl jsem zcela tím pustem v srdci, v lebi, tvé modlitby tak vroucně se za mne nesly k nebi.

A teď kdy rozpomenu se tebe v štěstí, v muce, jak druhdy na tvém klínu, zas, matko, sepnu ruce. 129

V první a druhé strofě autor děkuje matce za trpělivost, lásku a křesťanskou výchovu. V prvních dvou verších první strofy je hyperbolou zdůrazněna její zbožnost. V dalším dvojverší si můžeme všimnout prvku apelačního obracejícího se k rodičům. Za vzor jim je dána trpělivost básníkovy matky. Třetí strofa připomíná báseň Rodičům. Básník se modlí za matčinu duši, jako se modlila ona za něho, a znovu si vybavuje teplo její náruče. V VI. básni, která by mohla tvořit dvojici s básní I., Sládek opět mluví o matčině křesťanské víře. Počínaje touto básní se budeme opět setkávat s tematikou smrti. Co moudrost lidská od počátku i dnes co hledá věda mdlá, tos, matko, ty ve světa zmatku svou prostou vírou nalezla.

Co taje žití tobě byly? V svém srdci lásku, dobrotu, zde všecko nést jsi našla síly a víc-li třeba k životu?

(…)

Mír v duši, prachu žití čista, když skončil den tvůj poslední, tys tichá šla, v své víře jista, že z noci té se rozední. 130

Všimněme si protikladu v posledních dvou verších první strofy – zmatečný a neuspořádaný svět na jedné straně a matčin jednoduchý přístup k němu na straně druhé. Předposlední strofa nás opět nutí přemýšlet o životních hodnotách a o způsobu, jak žít. Je tu znovu ukryt prvek apelační. 129 130

Viz Sládek, J. V.: II. Své matce. In: V zimním slunci. In: Spisy básnické II. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 235. Tamtéž s. 233 – 234.

55

V poslední strofě básníkova matka vystupuje jako čistý člověk, který se ani na smrtelné posteli nemusí zpovídat ze svých hříchů. Nebojí se smrti, protože věří, že je to jen cesta do jiného, lepšího světa. Smrt je tu metaforicky vylíčena jako noc, po které přijde nový den. Není zlá jako např. v básních Nesmíření nebo Kde je máma? V VII. básni je smrt dokonce pojata jako zasloužený odpočinek po dlouhé cestě. (1) Těšilo tě žití, jeho ruch a jas, tam, kde jiný zoufal, sílu nalezlas.

(2) Těšilo tě slunce, v sadu květů běl, slyšelas v něm ráda ptáče, bzukot včel.

(4) Ráda mělas všechno, i ten žití stesk, do něhož ti zářil smíru plný lesk.

(5) Brala jsi to všechno, jak to může být, a teď vím, že v hrobě ráda máš svůj klid. 131

(3) Těšili tě lidé, srdce, kde byl vznět, i srdečná kniha do posledních let.

Její přítomnost je tu vyjádřena poněkud silněji než v předchozích dvou básních – v předposledním verši závěrečné strofy narazíme na slovo hrob. Znovu si můžeme všimnout už tolikrát zmíněných matčiných vlastností. Básník zde jde ještě dál – život pro matku není jen práce, ale také radost ze všedních, obyčejných věcí; z toho že ráno vyjde slunce, že je obklopena krásnou přírodou. Harmonický život plynule a poklidně přechází ve smrt. Idealizace básníkovy matky je v této básni nejvýraznější a podobnost s Babičkou Boženy Němcové nejzřetelnější. Na mysli by nám rovněž mohla vyvstat podobnost s Nerudovou básní Vším jsem byl rád, a to právě pro matčin optimismus a pro její smíření se se vším, co ji v životě potkalo. Anafory v počátečních verších prvních tří strof tento její přístup zdůrazňují. Sládkova matka má být opět vzorem pro ostatní. Tak jako v předchozích básních i v této je ukryt prvek apelační. V prvním Věnování, v Babičce nebo Pampelišce bylo stárnutí člověka metaforicky přirovnáno k podzimní přírodě. V Babičce a Pampelišce hrála důležitou roli barevná symbolika. V Babičce to byla bílá barva, v Pampelišce šedá. Neméně důležitá je barevná symbolika v básni následující, XI. Květ bílý staré na jabloni na hlavě tvé byl vlasu sníh a tam co v slunci včel se honí, to myšlenkových včelek po ní létalo v záři očí tvých.

Květ jinovatky stříbroskvělý ti splýval do brv mrákavy, kde slunce zhaslo; – a ty včely tak do jediné odletěly kams do neznámé dálavy. 132

131

Viz Sládek, J. V.: II. Své matce. In: V zimním slunci. In: Spisy básnické II. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 234 – 235. 132 Tamtéž s. 237.

56

Bílá barva se objevila i v básni předchozí, tentokrát ovšem v zobrazení na jaře kvetoucích stromů. V básni XI. jako by došlo k propojení Babičky s básní VII., tedy k propojení jarní přírody s podzimem života (rozkvetlá jabloň připomíná matčiny bílé vlasy, které jsou navíc stejně jako v Babičce přirovnány ke sněhu). V obou strofách je vysoká koncentrace metafor. V první strofě je to kromě již zmíněného přirovnání bílých vlasů k rozkvetlé jabloni a ke sněhu připodobnění zamlžených, zapomínaných a znovunalézaných myšlenek starého člověka ke včelám nebo připodobnění očí ke slunci. Spojení myšlenkové včelky může také znamenat matčinu chuť do práce a její potřebu neustále se o někoho starat. Připodobnění očí ke slunci neznamená nic jiného než matčinu vřelost. Květ bílý staré na jabloni z prvního verše se „promění“ na začátku druhé strofy v květ jinovatky stříbroskvělý. Za touto metaforou se znovu skrývají matčiny bílé vlasy, které v další metafoře splývají do brv mrákavy – do řas nad smutnýma očima, v nichž náhle zhasne život. Básníkovu tvář pohladí poslední paprsek světla, pak jeho slunce přikryje černý mrak a včelky – myšlenky odletí neznámo kam. Jak poetická smrt oproti té z básní Kde je máma a Nesmíření! Důležitá je zde i práce s hláskami. Podobně jako v prvním Věnování nebo v Babičce je to častý výskyt sykavek, polosykavek a vibrant se stejnou funkcí jako v těchto básních. Také II. báseň je postavena na metaforách. Už bylas jak ta borovice, již prosincový pokryl sníh, tak nachýlena od vichřice a třesoucí se ve větvích.

Leč tvojí duše ve hlubinu zmar nedosáhnul, ani čas, jak studánky kdes v lesním klínu se netkne vichr ani mráz.

Ať padá sníh a vichr ječí a listí rve a mrazí květ, – studánka čistá, – a jen větší kus nebe v ní je uvidět. 133

V první strofě najdeme přirovnání starého člověka ke stromu, které jsme mohli vidět v básních Ještě o dědouškovi (a teď se oba nad kolébkou chýlí / jako dvě staré vrby nad sněženkou) a Babička (to as, jak padá / v podzimní lada / list s vrby šedé; to as, jak chvátí / vítr, a klátí / osikou v lese) a které bylo užito i v básni předchozí. Zatímco však v Babičce bylo stáří přirovnáno k podzimu, je v této básni přirovnáno k zimě. Stará matka je zde připodobněna k borovici a bílá barva se tu pojí, na rozdíl od básně předchozí, se skutečnou sněhovou pokrývkou. Sládek určil nejen roční dobu, ale dokonce i měsíc, a to prosinec – poslední měsíc v roce. Konec života je zde tedy spojen s koncem roku. Název měsíce se objevil i v prvním Věnování. Tehdy to byl listopad. Dalšími verši básník stupňuje líčení matčina podlomeného zdraví. Druhá a třetí strofa jsou plny optimismu a víry, že nad duší smrt moc nemá. Tak jako lesní studánku chrání stromy před řáděním přírodních živlů, tak duši zemřelých chrání láska těch,

133

Viz Sládek, J. V.: II. Své matce. In: V zimním slunci. In: Spisy básnické II. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 231 – 232.

57

kdo je milovali. Poslední dvojverší jako by potvrzovalo rčení, že oko je pohledem do duše. Studánka, na jejíž hladině se odráží nebe, připomíná matčin upřímný pohled. Můžeme si zde všimnout stejné práce s hláskami jako v básni předchozí. Ve XIII. básni je blížící se smrt předpovězena odlétáním vlaštovek. Radost z jejich návratu už matce dopřána nebude. Vlaštovky když odlétaly, hleděla jsi ještě na ně: „Mnoho štěstí“ – řeklas – „v dáli, vraťte se nám hezky ranně!“

Vlaštovky z pod našich stájí tebe jistě dobře znaly a žeť jistě v dálném kraji na tebe si vzpomínaly.

Nenajdou už na nádvoří tvoji hlavu posněženou; – oblétnou a zašvitoří, postesknou a zapomenou. 134

S vlaštovkami jsme se už jednou setkali. Bylo to v básni Vlaštovčí hnízdo. Zde vlaštovky nepředstavují lásku k domovu, ale smíření se se smrtí. Poslední verš může vyznít až cynicky, ale když se nad ním zamyslíme, zjistíme, že je to nejlepší způsob, jak se se ztrátou blízkého člověka vypořádat; snad jen s tou výhradou, že zapomenout bychom neměli. Znovu zde můžeme hovořit o prvku apelačním. V X. podobně jako v VII. básni se o smrti hovoří jako o zaslouženém odpočinku. Je eufemicky přirovnána ke spánku. Po práci a po klopotě už ty ruce v míru spjaty; jinak, – jako ve životě, – na tvé líci pokoj svatý.

Ve své rakvi, v stínu květů, na rtech úsměv, tak jsi spala, jakobys, – už z jiných světů, – krásného cos poslouchala. 135

Jak pokojný byl matčin život, tak pokojná je i smrt. Druhý verš druhé strofy připomíná básně U kolébky a Své spící ženě. Poslední dvojverší ukazuje, jak může být postoj ke smrti relativní. Pro ty, kdo tu po zesnulém zůstanou je jistě špatná, avšak pro toho, kdo zemře, může být dobrá, pokud ukončí jeho utrpení. Dobrá samozřejmě není, je-li násilná nebo předčasná, a to ani pro zesnulého. I když i předčasná smrt byla v básni Kde je máma hodnocena kladně. Vzpomeňme na verš nikdy víc nepřijde dolů / na tu zemi plnou bolu.

134 135

Viz Sládek, J. V.: II. Své matce. In: V zimním slunci. In: Spisy básnické II. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 238. Tamtéž s. 236.

58

Na pohřební věnce se často píše „Vzpomínáme!“ Co toto slovo znamenalo pro Sládka, předvedl v XV. básni, v níž se poprvé výrazněji objevuje smutek. Co nyní jsi v tom světě jiném, ať u andělů světicí, ať atom, jenž se vrátil zhynem zpět v dílnu Boha zářící,

A vzdálena už buď si všeho na naší pouti setmělé, – já cítím tlukot srdce tvého a tvoje slzy na čele. 136

ať amarantů vůní sladkou už zapomnělas, co jsme my, mně stále budeš pouze matkou, jen to, čím bylas na zemi. (…)

Básník říká, že si bude matku pamatovat takovou, jaká byla za života, ať už se s její duší po smrti stane cokoli. Stejný byl i postoj děvčátka z básně Kde je máma. Ani ono nenacházelo zálibu v představě, že se její matka dostala do nebe. O tom, co se s duší po smrti stane, přemýšlí básník ve verších, v nichž se anaforicky opakuje částice ať. Tyto myšlenky postupně zvětšují vzdálenost mezi živým a mrtvou, přesto nezastřou básníkovy vzpomínky na chvíle, které s matkou prožil. Klasická představa, že se duše po smrti dostane mezi anděly, je rozvinuta o představu návratu k Bohu v podobě atomu – prapůvodu všeho, což předpokládá možné znovuzrození. Co vlastně přijde po smrti? Sládek podle všeho mluví o ráji, ale z jeho slov je cítit nejistota. Nazývá ráj světem jiným. Věří jen, že je přátelštější než svět náš. Je to také svět, v němž zapomeneme na všechny radosti i strasti pozemského života (ať amarantů vůní sladkou / už zapomnělas, co jsme my). Posledním dvojverším jako by nám Sládek odhaloval dvojí realitu. Zatímco člověk ztratí v okamžiku smrti kontakt se světem, jeho blízcí nosí vzpomínku na něho v srdci, dokud sami nezemřou. Zároveň toto dvojverší vyjadřuje hloubku vztahu matka – dítě. Autor matčin život i celou její postavu zidealizoval. Nenajdeme u ní ani náznak nějaké špatné vlastnosti. Její život je naplněn prací a starostí o rodinu, její srdce odhodláním k životu a nezměrnou láskou ke všem dobrým lidem. Štěstí podle ní tkví ve schopnosti radovat se z maličkostí a především v pokoře pramenící z křesťanské víry, která pro ni znamenala naprosté odevzdání se osudu a vyloučení jakékoli snahy měnit svůj život.

136

Tamtéž s. 239.

59

2.

Vyrovnávání se s matčinou smrtí

Tyto básně, na rozdíl od básní první skupiny, budí dojem, že vznikaly v jistém časovém odstupu,137 když se básník s matčinou smrtí již vyrovnal. Dobře je to vidět na básni XII. Můj žal už není jako v mládí, jak bystřeň v bouři divoké, jež břehy rve a střemhlav pádí kams do propasti hluboké.

Teď v hlubinách jak vír když vznikne a mořem tiše zatočí a loď když stáhne, sotva vstřikne mi jednu krůpěj do očí. 138

Čas bolest utiší; vzpomeňme na báseň Nesmíření. V prvním verši se možná znovu odráží Sládkova vzpomínka na smrt první ženy a dítěte. Bolest, kterou tehdy jako mladý prožíval, přirovnává k dravému proudu rozbouřené řeky, který s sebou bere vše, co mu přijde do cesty. Svou roli zde hraje zvukomalebnost sykavek a vibrant. Propast, o níž mluví v posledním verši první strofy, může být metaforou pro onen pocit marnosti, ve kterém se přes čtyři léta topil. Druhá strofa představuje zklidnění starého člověka. S matčinou smrtí se dokáže navenek vyrovnat už mnohem lépe. Svou bolest nosí v sobě. Vzpomínka na matku dokáže i po letech znovu otevřít zacelenou ránu; už se ale nedostává slz, které by smutek odplavily. Velmi působivá je metaforika, kterou zde básník použil. Znovu oživenou bolest ve svém nitru přirovnal k víru v hlubinách, sám o sobě pak mluví jako o lodi stažené oním vírem. Kapka z moře je slaná jako slza. V XVI. básni se Sládek matce „omlouvá“, že při pohledu na její hrob už „netruchlí“. Ne, ty bys mi nezazlela, jen bys usmála se vlídně, jako když jsi u nás dlela, na tvůj hrob že hledím klidně.

Vždyť tak klidnou, bez vší bázně jsem tě slýchal hovořiti s Tím, jenž radost dal i strázně a jenž stvořil smrt i žití. 139

V první strofě se zároveň ujišťuje, že by mu to matka neměla za zlé. Lidé často blízké před svým odchodem, utěšují, aby se kvůli nim netrápili.

137

Sládek vzhledem ke své pracovní vytíženosti (vyučoval, překládal Shakespearovy hry, Burnse, Longfellowa, Byrona, Mickiewicze, Lermontova aj., řídil časopis Lumír, kam sám přispíval) zřejmě pokaždé netvořil tak, že by v krátké době napsal celou sbírku. Jeho sbírky spíše vznikaly postupně, za současné práce na dílech jiných. Takto tvořilo a tvoří mnoho umělců. 138 Viz Sládek, J. V.: II. Své matce. In: V zimním slunci. In: Spisy básnické II. 1.vyd. Praha: J.Otto,1907, s. 237. 139 Tamtéž s. 240.

60

Matčin klid, s jakým se dívala do tváře smrti v VI. a VII. básni z první podkapitoly, je patrný i z druhé strofy této básně. Matka přistupuje ke smrti s takovou odvahou jako k životu. Sílu odejít nalezla v lásce k Bohu, jehož jméno Sládek zašifroval do ukazovacího zájmena s velkým počátečním písmenem. Člověk, který je smířen s Bohem, s přírodou, se svým svědomím, v co kdo věří, se konce života ani toho, co přijde potom, jestli vůbec ještě něco přijde, bát nemusí. Sládek přistupuje ke smrti stejně jako jeho matka – chápe ji jako přirozenou součást lidského života; takový přístup je patrný i v Pampelišce. V žádné z básní se dokonce neobjevuje slovo smrt nebo zemřít, pouze ve dvou básních najdeme slovo hrob a v jedné básni slovo rakev. Svůj žal nedává téměř vůbec najevo, na rozdíl od již zmiňovaného Nerudy, který svou bolest nad ztrátou milované matky vyzpíval v cyklu Matičce. Srovnejme Sládkovy básně s následující pochmurnou ukázkou: Tys šla a v naší světničce teď žiju samu sobě – ach matko, zlatá matko má, jak je Ti dole v hrobě?

Ta naše malá světnička se děsně, prázdně šíří, o její klenby tlukou se myšlénky netopýří.

Já sedím schoulen u lože se chvějícíma rtoma – ven musím, ven – tam do světa, mně je tak zima doma! 140

Nerudova báseň je v porovnání s básněmi Sládkovými těžká a syrová. Podobně laděné jsou i ostatní. Ve všech Sládkových básních z oddílu Své matce je velmi silně zastoupen prvek emoční. Mnohé z nich obsahovaly i prvek apelační. Byly to básně, jimiž nám autor prostřednictvím přístupu své matky ke světu chtěl nabídnout cestu, jíž bychom se měli ubírat. Zároveň to byly básně nikoli prosté idealizace a sentimentu, což však nikterak nesnižuje jejich uměleckou hodnotu. Milan Jankovič vyslovuje názor, že sbírkou V zimním slunci, z níž je i náš oddíl Své matce, Sládek reagoval na rozvíjející se dělnické hnutí.141 To je tvrzení snad až příliš odvážné, i když jisté prvky proletářské poezie tady najdeme (ale určitě ne tak výrazné jako v Malé prodavačce z I. oddílu sbírky Na prahu ráje nebo Chudém hochovi ze Zvonů a zvonků).

140

Viz Neruda, J: Matičce – Dozpěv. In: Kniha veršů lyrických a smíšených. In: Básně I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1951, s. 200. 141 Srov. Jankovič, M.: Josef Václav Sládek. 1. vyd. Praha: Svobodné slovo, 1963, s. 71.

61

Závěr Naším úkolem bylo sledovat, jak Josef Václav Sládek zpracoval ve své poezii pro děti a poezii pro dospělé motiv rodiny. Rozebírali jsme básně pro děti ze sbírek Zlatý máj, Skřivánčí písně a Zvony a zvonky, básně na pomezí poezie pro děti a poezie pro dospělé z I. oddílu O dětech a s dětmi ze sbírky Na prahu ráje a III. oddílu Jiné básně ze sbírky Sluncem a stínem a básně pro dospělé z II. oddílu Své matce ze sbírky V zimním slunci. Tematicky jsme je rozdělili a navzájem srovnávali. Nyní je čas z těchto srovnání vyvodit závěry a dosáhnout tak cíle, který jsme si na začátku předsevzali. Jaké jsou tedy průniky a rozdíly mezi Sládkovými básněmi s motivem rodiny pro děti a pro dospělé? Prvním, naprosto zřejmým průnikem je přítomnost emočního prvku, který, jak jsme řekli, by měl být obsažen v každém kvalitním uměleckém díle, jímž Sládkovy sbírky bez pochyby jsou. Druhým průnikem je zasazení básní do prostředí venkova, odkud Sládek pocházel. Mnohé básně z dětských sbírek připomínají lidovou píseň. Třetím a dosti podstatným průnikem je skutečnost, že dvě básně z rozebíraných šesti ze Zvonů a zvonků (Chudý hoch a Vlaštovčí hnízdo; připočteme-li druhé Věnování,142 tak tři), tedy téměř polovina zkoumaného materiálu ze sbírky určené dětem, svou závažností143 připomínají tvorbu pro dospělé (což je i případ básní Přání, Rodičům a básní o domovu ze Skřivánčích písní), a naopak básně Malá idylka a Malí muzikanti z I. oddílu sbírky Na prahu ráje, kterou Sládek zamýšlel jako sbírku pro dospělé, připomínají svou odlehčeností, milou humorností a hravostí a nepříliš složitou formou tvorbu pro děti. Na pomezí poezie pro děti a poezie pro dospělé tak ve skutečnosti stojí všechny tyto výše uvedené básně.144 Čtvrtým průnikem je v práci mnohokrát zmiňovaná opakující se symbolika. Je to zejména bílá a zlatá barva symbolizující vlastnosti (bílá symbolizuje v některých básních také věk) a přirovnávání lidí a částí jejich těla k rostlinám, zvířatům, atmosférickým jevům a změnám v přírodě, což má symbolizovat jejich věk a fyzický stav. V dětských básních slouží zvířata také jako vzor chování a charakterových vlastností (Modrá očka, Holoubci). Ze zvířat se v těchto básních nejčastěji objevuje pták, asi pro svou křehkost, volnost, hravost, čímž může připomínat dítě. Zejména přírodní symbolika se objevuje ve Sládkových básních poměrně často, a nejen v těch, které jsme zde rozebírali. 142

Věnování nejsou přímo součástí sbírek. Tím však není řečeno, že ostatní básně pro děti nejsou závažné. Jsou jen závažné úměrně k jejich věku a myšlení. Znovu si ale připomeňme problematičnost básně Pyšný macek. 144 Je tedy třeba rozlišovat mezi tím, zda Sládek zařadil báseň do sbírky pro děti či nikoli a mezi tím, jak se báseň ve skutečnosti chová (viz subjektivita a objektivita zařazení lit. díla zpracovaná v teoretickém úvodu k této práci). Z důvodu respektu k autorovi však není možné jím zařazené básně přesouvat do jiných kapitol, a to ani v případě, že by se tím jejich rozdělení značně zpřehlednilo. 143

62

Pátým průnikem, alespoň u básní prvních dvou kapitol, je podobná tematika. V obou kapitolách se objevuje téma lásky k dítěti a rodinných vztahů. Nakonec i básně z III. kapitoly jsou o rodinných vztazích, i když jen mezi matkou a synem. Prvním rozdílem je zpracování této tematiky v básních pro děti a v básních pro dospělé. Básně o rodinných vztazích ve II. kapitole mají hlubší smysl, hlavně pokud jde o téma smrti, odpovědnosti, sporu a odpuštění.145 Téma smrti se v básních pro děti především vůbec neobjevuje, nebudeme li počítat Anděla strážného, kde to není zcela jisté. V Babičce je pouze vyobrazen starý člověk. Dokonce ani v Pampelišce, která už je ze sbírky Na prahu ráje nevystupuje ještě smrt v plné své síle. Udeří nemilosrdně až v básních Nesmíření a Kde je máma?, které svou niterností a hloubkou předčí i básně z oddílu Své matce. Pokud jde o téma odpovědnosti, sporu a odpuštění, i v dětských básních jsme mohli najít silný apelační prvek, dítě zde však nikdy nebylo postaveno před nějakou těžkou a zodpovědnou volbu jako v Malé prodavačce ani nemělo s dalšími členy rodiny rozpory takového rozměru jako v básni Nesmíření. V básních z I. kapitoly bylo dítě pouze káráno za nechuť se mýt (Košiláček) a za odmlouvání (Holoubci). Druhým rozdílem je volba jazykových či chceme-li básnických prostředků, v podstatě formální stránka básní. V básních pro děti jsou jazykové prostředky poměrně jednoduché a až na výjimky se v nich neobjevují složitější metafory. Lexikum a syntax jsou blízké dětskému myšlení a mnohdy i mluvě. Zcela to neplatí o básních obsahově závažnějších (např. ze čtenářova pohledu možná poněkud násilně do dětské sbírky zařazená báseň Chudý hoch nebo obě Věnování, která ovšem nejsou přímo součástí sbírek). Složitější jsou jazykové prostředky u básní z II. a III. kapitoly. Výrazně složitá však žádná zkoumaná báseň není, a to ani formálně, ani obsahově.146 V této souvislosti se můžeme zmínit také o deminutivech, která jsou jedním z prostředků vyjádření emočního prvku. Jejich koncentrace je poměrně značná (nikoli však „přehnaná“) v básních pro malé děti, zatímco v básních závažnějšího charakteru, zejména v básních z II. a III. kapitoly se deminutiva objevují pouze sporadicky. Pokud jde o práci s hláskami, v básních pro malé děti se téměř neobjevuje kakofonie Třetím rozdílem je charakter emočního prvku. Zatímco v dětských básních je emoční prvek spojen s libými pocity, v básních II. a III. kapitoly je jím vyjádřena také bolest, beznaděj, zoufalství, nerozhodnost a paradoxně i nedostatek citu (argumenty tety, když chce zmírnit dívčinu bolest ze ztráty matky v básni Kde je máma?)

145

Jak jsme řekli na začátku, tematika básní v práci uměle rozdělených do podkapitol se překrývá. Je tedy nutno brát toto naše dělení s rezervou. 146 Tím, že žádná zkoumaná báseň není výrazně složitá, chceme říct spíše to, že žádná není příliš náročná na pochopení a interpretaci. V žádném případě to nemá být hodnocení její umělecké hloubky nebo obsahu. Hloubka uměleckého díla totiž nemusí nutně záviset na míře složitosti zvolených prostředků vyjádření.

63

Čtvrtým rozdílem je charakter apelačního prvku, a to v tom smyslu, že v básních pro děti tento prvek přece jen ještě trochu připomíná prvek výchovný, z něhož vykrystalizoval. V básních z II. a III. kapitoly odpovídá charakter apelačního prvku zhruba tomu, jak jsme ho „definovali“. O tomto rozdílu je však možno diskutovat. Pátým rozdílem a zároveň malým průnikem je přítomnost či nepřítomnost výchovného a apelačního prvku. Pro dětské básně je typický prvek výchovný, apelační prvek, byť ne takový jako v básních z II. a III. kapitoly, najdeme opět v básních vážnějšího obsahu. Pro básně z II. a III. kapitoly je naopak typický prvek apelační, avšak i prvek výchovný zde v jednom případě najdeme, a to v básni U psaní. V rozebíraných básních se také poměrně často objevuje sebeprojekce autora, čímž emoční, výchovný a apelační prvek nabývá na intenzitě a tím i na funkčnosti. Celý oddíl Své matce je promluvou samotného autora. Kromě tohoto případu je autorova sebeprojekce asi nevýraznější v obou Věnováních a v básni U psaní. V prvním Věnování má tato sebeprojekce funkci emoční, ve Věnování druhém emočně-apelační a v básni U psaní funkci emočněvýchovně-apelační. Takové funkce a jejich kombinace, kromě předešlé, má i autorova sebeprojekce v básních dalších. Sládek nám ve svých básních představuje model rodiny, tak jak by podle něho měla vypadat. Je to rodina, kde vládne láska, soucit a porozumění. Je to rodina „ideální“. Tuto představu rozbíjí pouze báseň Nesmíření a Malá prodavačka. V básních pro děti se autorovi z velké části podařilo proniknout do jejich vnímání lásky k rodičům a lásky rodičů k nim i do nedostatečného uchopení pojmu „láska“. Do dětského myšlení se mu podařilo proniknout i v básních z oddílů Na prahu ráje a Sluncem a stínem, na nichž ukázal obtížnou uchopitelnost pojmů „smrt“ a „odpovědnost“. Do básní z II. oddílu sbírky V zimním slunci pak vložil lásku ke své vlastní matce. Sládek dokázal, že motiv rodiny je možné zpracovat stejně dobře v poezii pro děti jako v poezii pro dospělé. Rozdíl je jen ve způsobu tohoto zpracování. Ze všech rozebíraných básní je cítit autorovo zanícení pro rodinu – volba látky pro naši práci se tak z tohoto hlediska ukázala více než vhodnou.

64

Prameny a literatura: Prameny: 1] Neruda, J.: Básně I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1951. 2] Sládek, J. V.: Spisy básnické I., II. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1907. 3] Z křišťálové studánky. Verše J. V. Sládka, K. V. Raise a J. Kožíška. Uspořádal Jindřich Hilčr. 2. přeprac. vyd. Praha: Albatros, 1982.

Literatura: 1] Hrabák, J.: Poetika. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977. 2] Chaloupka, O.: Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: Albatros, 1985. 3] Chaloupka, O., Nezkusil, V.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. 1. vyd. Praha: Albatros, 1973. 4] Chaloupka, O., Nezkusil, V.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. 1. vyd. Praha: Albatros, 1976. 5] Chaloupka, O., Nezkusil, V.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. 1. vyd. Praha: Albatros, 1979. 6] Jankovič, M.: Josef Václav Sládek. 1. vyd. Praha: Svobodné slovo, 1963. 7] Kol. autorů: Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: NLN, s. r. o., 2002. 8] Kol. autorů: Slovník českých spisovatelů. Ústav pro českou literaturu ČSAV, red.: Havel, R., Opelík, J. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1964. 9] Kol. autorů: Slovník literární teorie. Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, red.: Vlašín, Š. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977.

65

10] Langmeier, J.: Vývojová psychologie pro dětské lékaře. 2. doplněné vyd. Praha: AVICENUM, 1991. 11] Nezkusil, V.: Studie z poetiky literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: Albatros, 1983. 12] Pavera, L., Všetička, F.: Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Olomouc s. r. o., 2002. 13] Polák, J.: Přehledné dějiny české literatury pro děti a mládež a četby mládeže. 1. vyd. Praha: SPN, 1987. 14] Pospíšil, O., Suk, V., F.: Dětská literatura česká. Příručka dějin literárních pro školu, knihovny i širší veřejnost. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1924. 15] Prokeš, J.: Dětský svět v české próze 60. let XX. století. 1. vyd. Brno: MU, 2003. 16] Říčan, P., Vágnerová, M. a kol: Dětská klinická psychologie. 1. vyd. Praha: AVICENUM, 1991. 17] Strejček, F.: Josef Václav Sládek, jak žil, pracoval a trpěl. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1915. 18] Viz Šalda, F. X.: Šaldův zápisník IV. (1931 – 1932). Praha: Otto Girgal. 19] Tenčík, F.: Umění dětem. 1. vyd. Praha: Albatros, 1972. 20] Žilka, T.: Poetický slovník. 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1984.

66

Seznam rozebíraných básní Anděl strážný .............................................................................................................................................. 28 Babička ………………………………………………………………………………………………....... 30 Děťátko ………………………………………………………………………………………………....... 22 Děti v koupeli ..............................................................................................................................................46 Domov…………………………………………………………………………………………………..... 34 Heleně ………………………………………………………………………………………………….... 49 Holoubci ………………………………………………………………………………………………..... 20 Chaloupka ……………………………………………………………………………………………...... 33 Chudý hoch ……………………………………………………………………………………………..... 32 Ještě o dědouškovi ……………………………………………………………………………………….. 45 Kde je máma? …………………………………………………………………………………………..... 40 Košiláček ……………………………………………………………………………………………….... 19 Letní večer ……………………………………………………………………………………………...... 28 Malá idylka ……………………………………………………………………………………………..... 46 Malá prodavačka ……………………………………………………………………………………….... 43 Malá švadlena ………………………………………………………………………………………….... 29 Malí muzikanti ………………………………………………………………………………………….... 44 Matičce …………………………………………………………………………………………………... 27 Modrá očka …………………………………………………………………………………………….... 18 Na zahradě ……………………………………………………………………………………………..... 28 Nesmíření……………………………………………………………………………………………......... 42 Pacholátko……………………………………………………………………………………………....... 23 Pampeliška……………………………………………………………………………………………...... 38 Pyšný macek…………………………………………………………………………………………….... 21 Probuzení……………………………………………………………………………………………........ 26 Přání……………………………………………………………………………………………................ 25 Rodičům…………………………………………………………………………………………….......... 29 Růžičky…………………………………………………………………………………………….............22 Sluníčko……………………………………………………………………………………………........... 26 Své spící ženě……………………………………………………………………………………………... 50 Ukolébavka……………………………………………………………………………………………...... 17 U kolébky……………………………………………………………………………………………......... 47 U psaní……………………………………………………………………………………………............ 48 Věnování / Zlatý máj /……………………………………………………………………………….….... 16 Věnování / Zvony a zvonky /…………………………………………………………………………….... 24 Vlaštovčí hnízdo………………………………………………………………………………………….. 33 I……………………………………………………………………………………………....................... 52 II……………………………………………………………………………………………...................... 57 III…………………………………………………………………………………………….................... 53 IV……………………………………………………………………………………………..................... 54 V……………………………………………………………………………………………...................... 54 VI……………………………………………………………………………………………..................... 55 VII……………………………………………………………………………………………................... 56 VIII…………………………………………………………………………………………….................. 55 IX……………………………………………………………………………………………..................... 54 X……………………………………………………………………………………………...................... 58 XI……………………………………………………………………………………………..................... 56 XII……………………………………………………………………………………………................... 60 XIII…………………………………………………………………………………………….................. 58 XV…………………………………………………………………………………………........................ 59 XVI…………………………………………………………………………………………...................... 60

67