MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra hudební výchovy

Hudba a herectví v divadle, filmu a muzikálu My Fair Lady

Bakalářská práce Brno 2012

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

doc. Mgr. Ivo Bartoš

Kateřina Zoubková

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č.

121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem

autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně dne 10. prosince 2012

................................................................

Poděkování Děkuji panu doc. Mgr. Ivu Bartošovi za odborné vedení mé práce.

OBSAH

1.

Úvod

3

2.

Muzikál jako hudební divadlo

4

2.1

Divadlo

4

2.2

Hudba

9

3.

Nástin vývoje muzikálového žánru

9

4.

Pygmalión

15

5.

6.

7.

4.1 George Bernard Shaw

15

4.2 Pygmalión (1913 – 1938)

15

4.3 První filmová adaptace (1938 – 1950)

16

4.4 Hudební adaptace (1950 – 1964)

17

4.5 Ivo Osolsobě

18

Muzikál ve filmu

20

5.1 Film

20

5.2 Nejznámější filmová adaptace (1964)

21

5.3 Audrey Hepburnová

22

5.4 Rex Harrison

24

5.5 My Fair Lady v podání A. Hepburnové

25

5.6 Obsah filmu My Fair Lady (1964)

28

My Fair Lady ze Zelňáku

35

6.1 Obsah

35

6.2 Změny

35

6.3 Hudba

36

6.4 Zajímavosti

37

6.5 Choreografie

38

Hudba dle předlohy zvukového záznamu

38

7.1. Muzikál My Fair Lady (1956)

38

7.2. Muzikál My Fair Lady ze Zelňáku (1999) 8.

Hudba a text

42 47

8.1 Alan Jay Lerner

47

8.2 Frederick Loewe

47 1

9.

10.

11.

Anketa

48

9.1 Film

48

9.2 Divadlo

49

9.3 Muzikál

49

Charakteristika postav a ukázky přímé řeči

51

10.1 Henry Higgins

51

10.2 Plukovník Pickering

51

10.3. Líza Doolittlová / květinářka

51

10.4 Freddy Eynsford-Hill

52

10.5 Alfréd Doolittle

52

10.6 Paní Higginsová

53

10.7 Další postavy

53

Osobní analýza - Shrnutí

54

11.1 Pygmalión

54

11.2 My Fair Lady

54

12.

Přehled použité literatury a informačních zdrojů

56

13.

Résumé

60

2

1. ÚVOD

Jako téma své bakalářské práce jsem si vybrala muzikálové dílo s názvem My Fair Lady. Mám k tomu dobré důvody. Od mého útlého věku jsem byla vedena k hudbě. Úspěšně jsem absolvovala zpěv i hru na klavír na Základná umělecké škole v Kroměříţi, ale to mi nestačilo. Nejsem technický typ, čili Střední pedagogická škola byla jasnou volbou a další etapou mého ţivota. Hudba prostupovala celým mým tělem. Během těchto let mě naučili ovládat kytaru, flétnu a metalofon. Kdyţ se blíţil maturitní ročník, myslela jsem, ţe je můj maturitní obor daný – hudba, ovšem opojilo mě kouzlo herectví. Kdyţ si spojíme hudbu, divadlo, přidáme tanec, vznikne nám ţánr, který spojuje všechny věci dohromady: muzikál. K hudbě mám opravdu blízko a je pro mě čest ji nadále studovat i na Pedagogické fakultě v Brně. Tuto práci bych zaměřila právě na tyto tři věci. Ukáţeme si to na konkrétním příkladu inscenace My Fair Lady. Proč právě tento výběr? Protoţe jádro tohoto příběhu je naprosto kouzelné a hlavně tato hra byla sehrána jak v divadelní, tak v muzikálové a dokonce i filmové podobě. Ovšem nepředbíhejme. Jistá Líza Doolittlová je v učení u profesora Higginse ve slavné divadelní hře zvané Pygmalión.

Právě

on

byl

slavnou

předlohou

„naší“

My

Fair

Lady,

o kterém se také dozvíme více. Ve své práci se zmíním o autorovi oné divadelní hry: Pygmalión. Po té se dozvíme o historii ţánru: muzikál a vysvětlíme si, co je to divadlo a film. Dále zjistíme, jak a z čeho vznikl původní příběh Pygmalión, protoţe právě on se povaţuje za srdce této práce. Nesmíme zapomenout na charakteristiku jednotlivých postav této hry s ukázkou jejich přímé řeči. Obzvlášť velkou část mé bakalářské práce zaujme výklad o filmu. Ano, i Pygmalión byl zfilmován s názvem My Fair Lady, a to jiţ v meziválečném období. Ovšem nejznámější inscenací stále zůstává rok 1964, kde Lízu ztvárnila mladá a krásná herečka Audrey Hepburnová v doprovodu vyzrálého herce, Rexe Harrisona. Tvůrcem hudby byl významný skladatel Alan Jay Lerner a texty sloţil známý textař Frederick Loewe. Hudba zůstává stejná v muzikálu i ve filmu. Zvlášť se budeme zabývat hudební sloţkou. Ovšem my známe více adaptací Pygmalióna. V České republice byl uveden muzikál s názvem My Fair Lady ze Zelňáku pod vedením reţiséra Stanislava Moši, 3

který se hraje dodnes. Ten se od jiných ztvárnění liší, o čemţ bude pojednáno dále. V textu bakalářské práce nebude chybět osobní analýza, zhodnocení a následné srovnání všech tří dramatických ţánrů, ve kterých bylo téma Pygmalióna postupně zpracováváno: hry, filmu a muzikálu.

2. MUZIKÁL JAKO HUDEBNÍ DIVADLO 2.1 Divadlo Podle divadelní reţisérky Andrey Gronemeyer je divadlo v dnešním významu tohoto slova, kterým rozumíme herce vystupující v „divadelní hře, na jevišti a před publikem“, staré pouze přibliţně 2500 let (2004, s. 8). Autorka připomíná, ţe jiţ v době kamenné můţeme sledovat jeho stopy, ale místo nebo oblast vzniku divadla stále neznáme (tamtéţ). „Teatrální způsoby chování ve společenské komunikaci existovaly totiţ téměř u všech kultur na světě. Divadelní hra je tedy univerzální lidskou řečí pouţívanou během kultovních materiálů, které se obecně povaţují za prapůvod světového

divadla.

Pramení

ze

základních

lidských

potřeb

napodobovat,

sdělovat a měnit vnímané prostředí.“ (tamtéţ, s. 8). Teatrologický slovník uvádí: „Pojmenování [divadlo] má v češtině posledních dvou století mnoţství významů v nejrůznějších kontextech, i metonymických a metaforických. […] Sémantika se komplikuje, přihlédneme-li k cizím jazykům. V některých evropských jazycích fungují dvě řady pojmenování: v jedné (obvykle s významem budova či prostor) jsou slova odvozená z řeckého

theatron,

ve

druhé

slova

odvozená

z latinského

spectaculum nebo z jinojazyčných slov pro podívanou (Schau, show) a obvykle znamenají divadelní artefakty. […] Teatrologie chápe divadlo jako fenomén, který má statut tvůrčího uměleckého produktu a zároveň vnímaného objektu. […] Divadlo pouţívá i dalších materiálů vyjadřovacích prostředků […]. (Pavlovský, 2004, s. 69). Teatrologický slovník eviduje rovněţ čistě akustické divadlo a podtrhuje význam ţivého kontaktu herců s diváky [tamtéţ].

„Jádrovou konzistenci pojmu divadlo

tedy zaručuje divadelní kontakt, podmínka nutná, ale ne vţdy dostačující.“ (tamtéţ). V. M. Volkenštejn formuluje: „Drama je zobrazení konfliktu v podobě dialogů jednajících postav a autorových poznámek.“ (1963, s. 3) Souhlasíme s Volkenštejnem, který uvedl, ţe „dramatické dílo nepochopíme, jestliţe se budeme dívat na dialog 4

jako na střídání citů nebo jako na výměnu myšlenek.“ Dodal, ţe „teprve kdyţ určíme dějové poslání replik, pochopíme skutečný obsah citů a myšlenek vyjádřených v dialogu, neboť dialog je rozvinutí děje.“ (tamtéţ, s. 4). Důleţité je rovněţ to, jak hra diváka baví. Jestliţe se divák nudí, nesnaţí se vnímat hrané dialogy ani podstatu celého děje. Podle Stanislavského se jedná o „splynutí herce a jeho tvůrčí fantazie s rolí, kterou mu vytvořil autor v jevištní postavě“ (tamtéţ, s. 6). Dramatické umění je moţno rozdělit do různých druhů. Protoţe muzikál My Fair

Lady

je

nabit komediálními

prvky,

řadíme

ho

mezi

komedie.Souhlasíme s Volkenštejnem, ţe „komedie je dramatické zobrazení konfliktu, který by vyvolán

nějakým

společensky

škodlivým

úsilím

vzbuzujícím

smích.“

(1963, s. 75). Komedie nejenom obveseluje a baví, ale také poučuje a vychovává. To vidíme třeba v tom, jak Higgins učí Lízu správně vyslovovat. Kdybychom chtěli charakterizovat styl komediální repliky, snad bychom řekli, ţe divák při ní nemusí propukat v hurónský smích, měl by se však alespoň tiše bavit. A podle ruského dramatika a prozaika N. V. Gogola „smích je světlý“ (tamtéţ s. 75). V divadle se často ztotoţňujeme s některými postavami na jevišti a herecké výkony působí intenzívně na naši psychiku. I kdyţ psychologie hraje důleţitou roli při vnímání a proţívání jakéhokoliv uměleckého díla, je její role v dramatickém umění naprosto zásadní. Těmito souvislostmi se zabývá např. psycholog doc. PhDr. Jiří Šípek, CSc., který vyučuje na FF UK a DAMU v Praze a jehoţ zajímavé myšlenky na toto téma zazněly v televizním pořadu Celoţivotní vzdělávání FF UK – Psychologie dramatického umění (Šípek, 2012). Docent Šípek se ve své přednášce zabýval některými psychologickými aspekty umění, jeţ by bylo moţno parafrázovat, případně komentovat následujícími větami: Umění

by

se

mělo

vztahovat

k naší

každodennosti,

přitom bývá provokativní. Provokovat umí jak výtvarníci svými obrazy, tak skladatelé svými písněmi nebo divadelníci svými hrami. Umění je podstatný fenomén, který vybízí naše nitro, aby se rozvíjelo. Co se týče umění, tak každý člověk někam svým způsobem došel. Někdo se zabývá výtvarnou činností, jiný hudební

nebo

dramatickou

atd.

Jak

jsme

již

uvedli,

každý umělec svým způsobem provokuje. Z výtvarného umění nás 5

napadne

David

Černý

a

z dramatického

umění

se

nám

vybaví

brněnské kulturně občanské sdružení Napříč. Již

naši

předkové

se

vyjadřovali

o

umění.

Zmíníme

známého Platóna a Aristotela. Platón neměl umělce v lásce. Tvrdil,

že

že umělec

napodobují

je

nápodobu,

ovlivňován

existující

obraz.

Ten naopak

tvrdil,

se různými

způsoby

protože

podvědomými

V tom

se

do

že

umění

snažili

silami

toho je

se a

vložil

výhoda.

upozornit,

domníval, kopíruje

Aristoteles.

Naši

že

i

předkové

český

národ

má svou hodnotu. Pro herce je velmi důležité, aby pochopil a vžil se do role, která mu byla přidělena. Zde Jiří Šípek upřednostňuje významnou herečku Otilii Sklenářovou – Malou. Člověk musí umět vyjádřit svůj názor. Jestli se mu hra líbí

nebo

ne,

jestli

se

výtvarník

ve

svém

díle

vyjádřil

srozumitelně či nikoli atd. V hudbě

se

nám

Např. Stravinského

vybaví

Svěcení

Stravinkij

jara

(1913)

a

Schönberg.

bylo

obecenstvem

vyloženě vypískáno. Aby člověk mohl do umění proniknout, musí se

o uměleckém

díle

dozvědět

něco

více.

Posluchač

hudby

si musí vytvořit nějakou vizi, aby skladbu dokázal přijmout – samotný poslech na to nestačí. I Schönbergův Smyčcový kvartet (1908) byl pro posluchače tvrdým oříškem. Schönberg mínil: „Je-li to umění, není to pro všechny; a je-li to pro všechny, není

to

umění.“

jelikož ne všichni je právě

ta

poznávat,

V tom lidé

mu

budou

provokace a my

jít

za ním

a

uznávat

ho

do

musíme musíme

té

doby,

dát

za

jedno

pravdu,

dílo.

hledat,

učit

než

vše

to

Umění se

ho,

uděláme,

to pro nás zkrátka není. Jsou lidé, kteří dojdou k recepci různých

typů

nechtějí.

umění

Ale

a nespokojí

se

má právo

to,

na

a to

jsou s tím,

jim

naopak co

svobodně

v

podstatě

jiní,

doposud se

stačí,

kteří

jsou

zjistili.

rozhodnout.

dál

Naše

Každý

jít

zvídaví člověk

duše a

svět

jsou kompozice prvků, které jsou v kontrastu, a tudíž spolu neladí.

6

Co se stane, když vidíme divadelní představení, hrané v cizím jazyce, kterému nerozumíme? Opět se vrátíme k tomu, co

již

bylo

řečeno

se něco o vybrané stručný

obsah

příklad

v případě

divadelní

nebo

známého

plný

hře

text.

dramatu

Médea

hudby:

dozvědět,

je

důležité

přečíst

Šípek

v tomto

od

slavného

si

smyslu

její uvádí

starořeckého

dramatika Euripida. Jako

ukázku

výtvarného

možné

umění

si

provokativnosti

vezměme

a

kubismus.

ambivalence

Máme před sebou

na obrázku známou historickou stavbu (v přednášce doc. Šípka je to indický Tádž Mahal). Poté si ji zobrazme jako nějakou nesmyslnou spíše

„čmáranici“,

geometrické

s ostrými

tvary

než

hranami,

stavbu.

Je

připomínající

toto

umění?

Šípek

ukazuje, že jsou na světě umělci, kteří se na realitu umějí dívat i tímto pohledem. Jejich interpretace neodpovídá věrně originálu, je jinak formulovaná, než by byly reakce většiny ostatních

lidí,

pocity a vědomí.

ale Umění

vyjadřuje je

zde

jejich

proto,

autentické

aby

nás

vybavilo

pro otevřenější a více tvůrčí přístup ke každodennosti. Nejde o to, abychom ji v umění poznávali, ale aby vplula do našich životů sama. A

co

dobách

naše

byli

vědomí?

lidé

Jak

blíže

kdysi

nakloněni

fungovalo? k bohům.

V pradávných

Podle

Juliana

Jaynesa prý ještě neměli vyvinutou koordinaci obou hemisfér neboli

poslouchali

k pacientům

tzv.

hlasy

s halucinačními

bohů.

Dnes

příznaky.

to

přirovnáváme

Postupně

se

vědomí

začalo více vyvíjet a lidé začali naslouchat svému vnitřnímu já.

Ale

co

by

to

bylo

za

svět

bez

kartářek,

věštkyň

atd. Člověk chce vědět stále víc a víc, o jiných, o světě, o své

budoucnosti

tzv. jinou života.

V herectví zůstat

dimenzi,

Součástí

ve kterých sám

i

sobě,

dochází herec

sebou.

někteří

zatímco

lidské

stále musí

o

jiní

psychiky

řeší je

svou 7

něco roli

touží

otázky vědomí

k propojování

ztvárnit

Někdy

jedinci

poznat

posmrtného a podvědomí,

různých

obsahů.

někoho

a přitom

nebo ztvární

realističtěji,

někdy ji může tzv. „přehrávat“. Může např. obraz vyprávět nějaký příběh? Jistěže ano. Příběhy, ať již čtené, slyšené nebo námi vyprávěné, tvoří významnou součást našeho života a mnohdy způsobují naše dojetí, stejně jako např. obrazy. Dle L. S. Vigotského se Tolstoj rozčiloval nad Shakespearovým Hamletem,

protože

ten

prý

mění

ustavičně

své

názory

bez logického opodstatnění. Vigotskij soudil, že se Tolstoj mýlí – vždyť Shakespeare se nesnažil vytvořit psychologicky srozumitelnou postavu, Hamlet byl vytvořen pouze mozaikovitě. Shakespearovi

nešlo

o

to,

aby se

Hamlet

zachoval

vždy

předvídatelně; v jednu chvíli se měl rozhodnout takto, jindy zase úplně jinak. A zde se podle Šípka „třískají“ polohy duše Hamleta,

tak

jako

se

třískají

polohy

našich

duší,

i když

většina z nás se snaží udržet si duševní stabilitu. Podle S. Freuda jsou umělci daleko více vpředu než běžní lidé,

protože

prý

čerpají

nebyly pro vědu

otevřeny.

Jiřího

stojí

Frejky

který vychází

ale v každodennosti

Podle

na

z nitra ho

z pramenů, známého

počátku

které

českého

umění

člověka,

hledá

nenachází.

Frejka

ještě režiséra

nějaký své

impuls,

uplatnění,

tvrdí,

že

tento

impuls je na začátku tak silný, že se realizuje v jiné sérii. Ale co jsou to vlastně ony série? Chová se herec na jevišti stejně

jako

že na jevišti

v reálném musí

herec

životě? přejít

Určitě

ne.

z nějakého

Řekněme,

určitého

bodu

A ke druhému bodu B. Čas zde běží úplně jinak, chůze vypadá jinak, jiná je také gestika, zkrátka herec hledá jiný tvar, tedy „zjinačuje“ to, co si bere z reálného života s sebou na jeviště. co neexistuje „standarta“.

Umění

zkrátka

nemůže

v opravdovém Je

to

životě!

například

pracovat Frejka

láska na

s něčím, tomu

jevišti,

říká vražda

na jevišti, protože to vše je z běžného života, ale rozdíl je v tom, že na jevišti je to právě „zjinačené“. Jiří Šípek si myslí, že člověk se musí k něčemu upnout, mít svou vlastní vizi. Umění je jedna z těch podob, kdy jsme schopni si uvědomovat tyto základní hodnoty. 8

2.2 Hudba Co si člověk představí pod pojmem hudba? Není lehké tento pojem definovat. Je to organizovaný systém zvuků, za jehoţ hlavní znaky povaţujeme rytmus a melodii, podpořené harmonií a barvou. Hudba je schopna postihnout a vyvolat naše emoce a mít na nás velký vliv. Posloucháme ji podle toho, jakou máme právě náladu nebo v jaké jsme situaci. „Hudba je stará jako lidstvo samo, vznikla z lidské potřeby vyjádření proţitku,

sdělení

citu.

Není

známo,

zda

člověk

nejprve

zpíval

a

potom

mluvil, ale postupně se jeho zvuky zdokonalovaly a rozčlenily na artikulovanou řeč a zpěv.“ (Horstová, 1997, s. 7) Encycklopædia Britannica uvádí výrok Aristotela o tom, ţe „není snadné určit povahu hudby nebo její smysl“1 (Music, 2012). Hudba prostupuje lidskou společnost v různých

podobách.

Člověk

je

s ní

propojen

např.

písněmi

a

tancem,

hudba je důleţitým doplňkem v divadelní hře, ve filmu, v muzikálu, rozhlase, televizi, reklamě atd.

Hudba je také důleţitá např. pro psychoterapii a naši relaxaci.

Prostupuje kaţdého z nás a neuměli bychom si představit ţivot bez ní. Koho jednou omámí svým kouzlem, ten zůstává jejím zajatcem navěky2.

3. NÁSTIN VÝVOJE MUZIKÁLOVÉHO ŽÁNRU

Definice

muzikálu

není

zcela

samozřejmá.

Ivo

Osolsobě

radí,

ţe kaţdý z nás by si měl pojem muzikál ozřejmit sám, nejlépe tak, ţe by se zašel podívat na jeho jevištní provedení (1967, s. 4). Tak by ho vnímal lépe, neţ na základě různých pouček a definic. Pro diváka by bylo výhodné vidět vybraný muzikál jako premiéru, ovšem to je nemoţné (tamtéţ). „Nic naplat, muzikál je divadlo a divadlo je umění časové – existuje jen v čase […].“ (tamtéţ). Ivo Osolsobě sděluje ve své knize dále názory, které o muzikálu vyslovil hudební skladatel, dirigent, klavírista a pedagog Leonarda Bernstein3. Podle Bernsteina existuje několik druhů hudebního divadla: na začátku jejich výčtu by byly varieté,

1

“It is not easy to determine the nature of music or why anyone should have a knowledge of it.” Srov. heslo music v Encyclopædia Britannica online (Music, 2012). 3 Osolsobě (1967, s. 5–6) uvádí, ţe je najdeme v Bernsteinově knize The Joy of the Music, New York, 1957. 2

9

music – hall a revue, na konci hudební drama a opera. A muzikál? Ten prý patří někam doprostřed (Osolsobě, 1967, s. 6). Bernstein muzikál definuje také pojmy integrace (spojování písní s příběhy) a mateřština4 (tamtéţ). Divákovi musí být muzikál blízký, tzv. „rodný“, proto si prý Bernstein myslí, ţe mnohé muzikály, např. Show Boat, Oklahoma a jiné jsou vlastně operety, protoţe nemluví k publiku jejich mateřštinou, zatímco muzikál by to dělat měl (Osolsobě, 1967, s. 7). „Mateřština je jistě v první řadě otázka technická: muzikál je dědicem revue – a revue vţdycky potřebovala a měla nejuţší kontakt se svým divákem, s nímţ hovořila jeho mateřštinou. Doslova i v přeneseném

slova

smyslu:

mateřštinou

jazykovou,

hudební,

i „divadelní„“

(Osolsobě, 1967, s. 37). Muzikál má své kořeny jiţ v 18. století, kde vznikla ballad opera. O samotném rozkvětu postupně vznikajících forem mluvíme aţ v 19. století. (Osolsobě, 1967, s. 9). Na vzniku muzikálu se podílela opera a opereta. O operetě Osolsobě píše, ţe „americké publikum ji zpočátku vlastně ani nerozeznává od opery, zvláště kdyţ samy offenbachovské operety mají podtituly ‟opéra bouffe‟ a ‟opéra comique‟ […] Teprve s ‟komickými operami‟ Gilbertovými a Sullivanovými objevuje Amerika operetu jako veselé hudební divadlo a s úţasem zjišťuje, ţe opereta není hudební lahůdka znalců, ale zábava pro lid“ (Osolsobě, 1967, s. 10). V dalším vývojovém stupni vznikla americká newyorská opereta (tamtéţ, s. 11). „Ve Victoru Herbertovi dostává pak Amerika svého prvního velkého operetního skladatele. […] Vlastní americká produkce však sílí a postupně převládne; uţ v desátých letech se jí podaří proniknout do Evropy, v dvacátých letech našeho století je pak evropský úspěch americké operety něčím zcela běţným.“ (tamtéţ, s. 11). Na americké operetě by nebylo nic zlého, aţ na to, ţe skladatelé pocházeli z Evropy (Caryll, Kerker, Friml atd.). Všem šlo o to, aby jejich operety zněli americky. Ovšem mohli se snaţit, jak chtěli, operety měly tradiční nádech operety evropské (tamtéţ, s. 12). „Poameričtěná opereta zůstává tedy po celou dobu své padesátileté existence (asi 1885-1935) ţánrem víc evropským neţ americkým, jen s tím rozdílem, ţe zatímco dřív Amerika kupovala a dováţela celá představení nebo aspoň celá díla, teď se uţ zmohla natolik, ţe kupuje a dováţí rovnou skladatele.“ (tamtéţ, s. 12). Později se objevila, tzv. minstrel show (trubadúrské vystoupení). Základním materiálem této americké formy jsou písně. Vystupovali v ní především artisti, 4

Bernsteinův pojem je tu uváděn také v jeho obsahově posunutém, nikoli pouze lingvistickém významu. Srov. Osolsobě, 1967, s. 6–7, 28 a 37).

10

komedianti a všestranní umělci. Tuto formu můţeme nazvat improvizací (tamtéţ, s. 1314). Podstatou celé minstrel show je „imitace černocha, černošského zpěvu, černošské mluvy, karikatura a parodie černošského projevu: právě v ní našel americký ‟minstrel‟ nejspolehlivější klíč k srdci amerického diváka – klíč k jeho smíchu i k jeho dojetí, klíč, který slouţil spolehlivě minstrelským skupinám po celých šedesát let.“ (tamtéţ, s. 14). Ovšem „minstrel show nebyla jediným ţánrem, karikujícím černochy a černoši nebyli jediná výrazná menšina, jiţ se dostávalo cti být zobrazena na divadle. […] Druhý základní zdroj hudební komedie – lokální newyorská komedie a fraška“ (Osolsobě, 1967, s. 16). V komedii a frašce se vyuţívá hudba, zpěv, kuplety, ale hlavním znakem by mělo být spojení mezi divákem a hercem, kde se i divák můţe shlédnout v jevištní postavě (tamtéţ, s. 17). Setkáváme se s pojmem „vaudeville act“. „Vaudeville act je základní formou newyorské lokální – a americké národní veselohry.“ […] (Osolsobě, 1967, s. 18). Z tohoto pojmu se zrodila nám známá groteska. Další novou formou je tzv. „burlesque“, v paříţském „parodie“. Podstatou se stala travestie nějakého známého námětu. Nejznámější herecké dvojice jsou Joe Weber a Lew Fields; Lillian Russellová, Fay Templetonová a další (tamtéţ, s. 18). Dostáváme

se

k nejvyšší

formě

americké

a

newyorské

komedie

a tou jsou celovečerní frašky a veselohry obohaceny pěveckým výstupem. U nich si zmíníme jméno amerického herce Edwarda Harrigana. Za zmínku stojí i další velké formy jako jsou: extravaganza a revue. „Některé extravagance byly pozdní odvary romantických příběhů s démony, kouzly a čarováním.“ […] (Osolsobě, 1967, s. 19). Revue je „poslední ţánr muzikálové prehistorie – a zároveň ţánr, jímţ počíná muzikálová historie“ (tamtéţ, s. 20). Osolsobě uvedl, ţe revue je „představení, kombinující prvky burlesky a vaudevillu, extravaganzy i aktuální satiry, všehochuti bez průběţného příběhu a přece jen dávané na scéně ‟legitimního divadla‟, pro které se – na rozdíl od ‟nelegitimního divadla‟ burlesky a vaudevillu – dosud povaţoval průběţný příběh za nezbytnost“ (1967, s. 20). Podle Osolsobě má revue hodně společného s operetou. „Opereta té doby není nic jiného neţ romantická či exotická revue, která ovšem ze všech sil předstírá, ţe revuí není. […] (1967, s. 23) Revue se tedy stala ve dvacátých letech na celém světě divadelním ţánrem č. 1“ (1967, s. 24). V těchto letech revue dá se říct, smetla ze stolu skoro všechny ostatní ţánry.

11

Nejdříve se vytratila extravaganza, po té burleska a nakonec i samotná opereta (Osolsobě, 1967, s. 25). Později se vše otočilo a Evropa brala od Ameriky její kulturu jako: grotesky, revue, orchestry, jazz,… Obrovské místo zde zastoupilo i české Osvobozené divadlo s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem (tamtéţ, s. 28 – 29). Revue se začíná měnit v muzikál. Leonard Bernstein ve svém pořadu Americká hudební komedie uvádí, ţe „velice mnoho se hudební komedie naučila od revuí. Naučila se zacházet s libretem způsobem varietního představení; naučila se vzít mnohost, rozmanitost a sjednotit ji. Jedno z velkých tajemství naší kouzelné formule je dát divákům souvislý a přesvědčivý příběh a přece v nich zanechat při odchodu z divadla pocit, ţe zaţili ‟bezvadný‟ večer plný legrace, tance, veselých výstupů, dojímavého i veselého zpívání, hezkých děvčat… Varietas in unitate – to bylo nejdůleţitější poučení, kterého se hudební komedií dostalo od revue...“ (tamtéţ, s. 30 – 31). Osolsobě tvrdí, ţe „muzikál je – historicky i formálně vzato - jen revue, která přesáhla samu sebe. Revue, která se naučila sdělovat víc neţ samu sebe. Revue, která celou svou divadelní existenci a skutečnost, všechny své různorodé a rozjíţdivé divadelní prostředky dokázala podřídit úkolu

zobrazit

ucelený

a homogenní,

integrovaný

obraz

ţivota.

Revue,

která si zachovala všechny mnohotvárné a různorodé prvky své autonomní divadelní skutečnosti – která však právě těmito prostředky dokáţe sdělit mnoho zajímavého a závaţného o skutečnosti ţivotní. Ano. Historicky a formálně je muzikál tato sama sebe přesahující revue. Historicky proto, ţe se muzikál z revue vyvinul. Formálně proto, ţe pracuje s týmiţ dílčími malými formami a materiály.“ (Osolsobě, 1967, s. 31). Zde se ovšem Osolsobě odvolává na americkou muzikálovou literaturu, ţe hudební komedie existovala zároveň s revue, ba dokonce před ní (1967, s. 31). Hlavní formy muzikálové komedie jsme si jiţ uvedly. Kdyţ přeskočíme pár let, kdy se muzikál stále více a více vyvíjel, dostaneme se aţ k činohře. Je muzikál činohra nebo není? Respektive je a není. „Existuje populární recept, ‟jak se dělá muzikál‟: vezmi činohru, pokud moţno známou a osvědčenou činoherní veselohru, vraz do toho pár písniček a muzikál je hotov. […] Kupodivu tato osvědčená metoda je málo úspěšná, v nejhorším případě vede k neuvěřitelným slátaninám (které si přesto hrdě říkají muzikál), v nejlepším případě ke komedii s písničkami, kde pěkná komedie ţije vedle pěkných písniček a jeden druhého příliš neutlačuje. V ţádném případě to není muzikál. […] A přece je recept – alespoň na první pohled – správný a odvozený z nejlepších 12

vzorů. Co udělali autoři My Fair Lady? Vzali činohru, vrazili do toho písničky, něco škrtli, něco připsali a je z toho světový úspěch. – Jistě. Jde jen o to najít správnou komedii, vrazit do ní správné písničky na správná místa, správné věci škrtnout, správně přidat.“ (Osolsobě, 1967, s. 90). „Podstatou muzikálu není prostá syntéza činohry a hudby, ale syntéza divadla a písně. Ţivě interpretovaná píseň umoţňuje prostorovou osovou či zrcadlovou symetrii a rafinovanou hru se symetrií a asymetrií v duetech, responsoriích, hudebních dialozích i v přechodových útvarech mezi dialogy mluvenými a dialogy intonovanými, rytmizovanými, zpívanými“ (Pavlovský a kol., 2004, s. 184). Teatrologický slovník uvedl, ţe se muzikál do konce 50. let 20. století obešel bez mikrofonů. Aţ teprve počátkem nástupu pojmu bel canto došlo ke sblíţení mikrofonu s pěveckým projevem (Pavlovský a kol., 2004, s. 184). Muzikál se vyvíjel rychlostí jedoucího vlaku a díky inscenacím v 50. letech a jejich triumfech, které jsou: My Fair Lady (1956), Music Man (1957), West Side Story (1957) „muzikál definitivně prorazil na mezinárodní scéně jako forma ne pouze zábavná, ale svrchovaně umělecká.“ […] (Pavlovský a kol., 2004, s. 186). V průběhu 60. let došlo k silným psychickým iritacím. Jedná se především o válku ve Vietnamu, atentáty a rasové nepokoje (tamtéţ). „Tyto události silně ovlivnily i kulturní scénu a tak rok 1968 znamenal kulminační i zlomový bod nejen pro muzikál, nýbrţ i pro další oblasti kultury a umění“ (tamtéţ). Do popředí se dostává rocková hudba a muzikál s názvem: Vlasy5, „který reflektuje pacifistické nálady hnutí hippies a odpor proti válce ve Vietnamu“ (tamtéţ). Po dobu dvaceti let se muzikál stále vyvíjí díky londýnským tvůrcům, kteří se usazují na Broadwayi. Avšak kdo dá muzikálu nový vzhled je skladatel A. Lloyd Webber, který je povaţován za nejúspěšnějšího tvůrce této doby (Jesus Christ Superstar, Evita, Cats, The Phantom of the Opera, atd.) (tamtéţ). „Protichůdně vyznívají recenze jeho tvorby. Zatímco jedny povaţují jeho vliv na hudební divadlo za klíčový, někteří teatrologové a muzikologové ve svém hodnocení upřednostňují S. Sondheima6 s odůvodněním, ţe jeho hudba citlivě slouţí příběhu, zatímco Lloyd Webber preferuje hudební sloţku díla a stává se sám vţdy dominantním tvůrcem.“ […] Počátkem 80. let přichází Lloyd Webber a producent Mackintosh s novou koncepcí 5

„Hair“ - libreto a text G. Ragni aj. Rado, hudba G. McDermot (Pavlovský a kol., 2004, s. 186). S. Sondheim – „představitel příběhového muzikálu, se svojí partiturou často pohybuje na samé hranici moderní opery a jeho tituly jsou ve Spojených státech uţ také desítky let uváděny i na předních operních scénách“ (Pavlovský a kol., 2004, s. 187). 6

13

„muzikálového divadla superlativů‟. […] Tvůrci ve svých inscenacích důsledně vyuţívají technického rozvoje, který umoţňuje střídání scén obdobně jako při filmovém střihu, pouţívají bombastické scénické efekty; […] světelná reţie muzikálového divadla objevuje počítačem řízené kybernetické reflektory“ […]. (tamtéţ, s. 187). Lloyd

Webber

společně

s producentem

Mackintoshem

začali

zavádět

licencované inscenace. Chtěji, aby byla dodrţena původní reţie, kostýmy, scénografie, choreografie i masky (tamtéţ). „V podstatě jde o způsob jak tzv. vázaným prodejem ochránit autorská práva těch tvůrců inscenace, na jejichţ podíl se nevztahuje copyright a docílit dalšího zpeněţení jejich jinak jedinečných kreací“ (tamtéţ). Dostáváme se i přes divadelní produkci Walt Disney, která přebírá princip právě jiţ zmíněných licencovaných inscenací (The Lion King, Aida, atd.). „Muzikál superlativů“, byl na vrcholu slávy. Nic však netrvá věčnost a tuto slávu utnul aţ přelom 20. a 21. století, kde můţeme hovořit o muzikálové krizi. Svět měl nedostatek autorů, tvůrců a skladatelů a celková návštěvnost divadel zapříčinila niţší počet finančních prostředků (tamtéţ, s. 188). „Americký muzikál začal pozvolna pronikat do zemí kontinentální Evropy v 60. letech (My Fair Lady, West Side Story, Fiddler on the Roof, Man of La Mancha aj.) a byl na rozdíl od země původu uváděn repertoárově či turnusově na jevištích subvencovaných státních a městských scén“ (tamtéţ). Dostáváme se přes muzikál německý,

francouzský

a

hudební

komedie

proniká

i

do

asijských

zemí.

Nejnavštěvovanějším muzikálem se stává Starlight Express a z pohledu celosvětového patří mezi nejúspěšnější muzikály: Cats, Les Misérables a The Phantom of the Opera (tamtéţ). Český muzikál se můţe chlubit J. Voskovcem, J. Werichem, J. Jeţkem, J. Jenčíkem, J. Honzlem a S. Machovem v Osvobozeném divadlu. Jiří Suchý a Jiří Šlitr se mohou pyšnit domácí podobou off-broadwayského typu. Následoval pop, folklorní muzikál, retro,…) U nás se můţeme pochlubit i domácími muzikály (Dracula, Kleopatra, Hamlet, Romeo a Julie, Krysař, Johanka z Arku, Galileo, Excalibur,…). „Samostatný muzikálový soubor má (vedle činoherního a operetního) MD v Brně, které uvádí především autorské muzikály Zdeňka Merty a Stanislava Moši (Sny svatojánských nocí, 1991; Babylon, 1998), ale i jiţ klasické tituly (West Side Story, 1996) nebo jejich úpravy (My Fair Lady ze Zelňáku, 1999)“ (Pavlovský a kol, 2004, s. 190). 14

4. PYGMALIÓN 4.1 George Bernard Shaw – muţ, kolem kterého se vše točí Vloţíme zde i zmínkou o autorovi celého jádra oné divadelní hry, filmu a muzikálu: Georgi Bernardu Shawovi. To on stvořil srdce pradávného příběhu, zvaný Pygmalión. Jeho místem narození se stal irský Dublin. Po přestěhování do Londýna se z něj postupem času stal socialista, strhující řečník a polemik a dramatický kritik. Svou kariéru ovšem započal jako romanopisec. Dostal se přes historická díla, diskusní hry, tragédie, komedie aţ po postoje k sexuálním vztahům. Ovšem největší úspěch na jevišti se ukázalo vtipné studium fonetiky mezi městskou a odlišnou morálkou, hrou zvanou Pygmalión. Má komické a dramatické prvky, které této komedii dodaly speciálně zvláštní nádech. Roku 1925 se stal nositelem Nobelovy ceny za literaturu a zemřel v listopadu roku 1950. Jeho úplná díla byla vydána aţ posmrtně. (George, 2012). 4.2 Pygmalión (1913 – 1938) V pradávné řecko-římské mytologii byl Pygmalión sochař, který svou úţasnou zručností stvořil ze slonoviny sochu ţeny, která svou krásou předčila i skutečnou ţenu. Galatea, jak ji pojmenoval, vypadala opravdu jako ţivá bytost, ţe i samotný stvořitel, se do ní zamiloval. Častokrát se chtěl pouhým pohlazením ujistit, zda je ţivá nebo ne. Jeho dokonalá práce ohromila bohyni Afroditu natolik, ţe vdechla soše pravý ţivot (Pygmalión, 2012). George Bernard Shaw tento mýtus pouţil jako základní myšlenku pro jeho hru, zvanou Pygmalión v roce 1912, kdy byla tato hra stvořena. Ta vypráví příběh snobského lingvisty, profesora Henryho Higginse, který uzavře sázku s plukovníkem Pickeringem, ţe květinářku Elizu Doolittleovou uvede do společnosti londýnské smetánky tím, ţe ji naučí správně a spisovně mluvit. Během doby, kdy ji učí, si k ní vytvoří hlubší cit a pokouší se doslova nařídit její budoucnost, ale Eliza odmítne jeho despotické chování a způsoby a vezme si mladého aristokrata. Elizina schopnost mluvit hezky a slušně je humorně zkreslena hlavně tím, ţe sama Eliza naprosto nemá ponětí o tom, co říká, čili absolutně nechápe podstatu 15

rozhovorů, přijatelných ve slušné společnosti. To ji také dodává neskučně fantastické kouzlo. Je to jeho komediální mistrovské dílo a zajisté jeho nejoblíbenější a nejzábavnější hra. Byla vyrobena v roce 1913 v němčině ve Vídni. V roce 1914 pak v Anglii s paní Patrick Campbellovou, která si zahrála Elizu Doolittleovou a současně byla i přítelkyní G. B. Shawa (Pygmalión, 2012). 4.3 První filmová adaptace (1938 – 1950) K tomuto textu nám byl k dispozici film, který nalezneme v internetovém archívu. V roce 1938 byla vytvořena i černobílá filmová verze, na které se podílel producent Gabriel Pascal, který od Shawa, který z prvopočátku nechtěl, ale nakonec dal souhlas ke zfilmování jeho hry, kde si zahrál hlavní roli Henryho Higginse: Leslie Howard a květinářku Elizu: Wendy Hillerová. Scénáře se ujal: W. P. Lipscomb a C. Lewis a hudbu obstaral Arthur Honegger. Reţii řidili: Anthony Asquith a Leslie Howard. Nad celou filmovou adaptací vládl pevnou rukou sám George Bernard Shaw. Před začátkem samotného filmu je uvedeno: „Pygmalión byl mytologický charakter, který vytvořil sochu. Udělal sochu jeho ideální ţeny – Galatey. Byla tak krásná, ţe se modlil k Bohům, aby jí darovali ţivot. Jeho přání bylo vyslyšeno. Bernard Shaw ve své slavné hře dává moderní interpretaci tohoto tématu“ (Pygmalión 1938, 2012). Shaw chtěl ve filmu zachovat původní dialogy jako v divadelní hře, coţ také uskutečnil. Ve filmu je nejvíce zakomponována hudba pěveckého sboru jako podkres různých scén. Dále zde uslyšíme klasické zvuky, doprovázející déšť, hromy, bimbání zvonů,… Tato první filmová adaptace se opravdu podařila, ale jiţ zde se vyskytl jediný a velmi důleţitý rozdíl mezi filmem a samotnou hrou. A to rozdíl různých konců. V divadelní hře Eliza skončí s Freddym a Higgins zůstane osamělý, kdeţto ve filmové verzi se v závěrečné scéně oba rozhodnou, se usmířit (Pygmalión 1938, 2012).

16

4.4 Hudební adaptace (1950 – 1964) Shaw zemřel v roce 1950 a G. Pascal poţádal textaře Alana Jay Lernera o hudební adaptaci. Ten souhlasil a společně s Frederickem Loewem začali pracovat. Po čase však zjistili, ţe hra porušuje několik klíčových pravidel a tím hlavním pravidlem bylo, ţe příběh není milostný. I americký libretista a divadelní reţisér muzikálů Oscar Hammerstein II a americký skladatel Richard Rogers, kteří se snaţili také přiloţit ruku k dílu, přizpůsobení Pygmaliónu do hudební adaptace vzdali. A. J. Lerner tedy uvedl, ţe převod je nemoţný, tak společně s F. Loewem opustili tento projekt na dva roky (Osolsobě, 1967, s. 93). Během těchto dvou let, byly spolupracovníci, nestýkali. Ovšem mezitím zemřel G. Pascal. Lerner a Loewe se sešli a začali znovu spolupracovat. Zkrátka scény, které se odehrávaly v zákulisí, dali přímo na jeviště. O chvíli později jim byla udělena i hudební práva a mohlo se pokračovat (My Fair Lady, 2012). Co se týká hereckého obsazení, tak by si člověk myslel, ţe je to jedna z jednodušších

věcí.

Opak

byl

ale

pravdou.

Noël

Coward

byl

první,

kterému byla nabídnuta role Henryho Higginse, kterou však odmítl. Po mnoha úvahách s touto rolí souhlasil anglický herec Rex Harrison. I hlavní role Elizy, která byla nabídnuta americké herečce, zpěvačce a Broadway hvězdě Mary Martinové, byla odmítnuta. Tehdy to zkusili s mladou anglickou divadelní a filmovou herečkou a zpěvačkou Julii Andrewsovou, která je ve výsledku rozhodně nezklamala (tamtéţ, 2012). Den premiéry byl stanoven na 15. březen roku 1956 na Broadwayi v divadle Marka Hellingera v New Yorku. Tato inscenace byla uzavřena dne 29. září 1962 a celkově se dočkala 2717 představení! A jak vznikl samotný název celé této komedie? Jeho původní pracovní název byl: My Fair Liza. Cílový název: My Fair Lady byl zvolen těsně před premiérou a jednalo se o pouhou slovní hříčku bez jakéhokoliv konkrétního významu. Tento obrovský hit byl později uveden do jedenácti různých cizích jazyků v jednadvaceti zemích. V České republice byl muzikál uveden v roce 1964 a to v Hudebním divadle Karlín. Tato hra se v té době stala nejdraţší divadelní hrou, která měla být v Hollywodu zfilmována! Je to bezesporu jeden z největších broadwayských muzikálů všech dob. Je opravdu důleţité správně sloučit hudbu 17

a drama. Dokonce si jej můţeme dovolit nazvat otcem všech muzikálů (My Fair Lady, 2012). 4.5 Ivo Osolsobě – Pygmalión x My Fair Lady Jak je podle Iva Osolsobě udělána My Fair Lady? Občas si myslí, ţe Fair Lady je poslední vídeňská opereta, ale nemyslí to zcela doslova. Soudí podle toho, ţe skladatel Frederick Loewe je vídeňského původu a hudbu k ní napsal ve vídeňské tradici, ovšem nebojí se tvrdit, ţe je hodně důvodů, ţe je My Fair Lady hudební komedie, ne-li samotný muzikál. Leonard Bernstein říká, ţe je tento příběh příliš exotický a její hudba není mateřština. Domnívá se, ţe Lady je hudební komedie, která se zdánlivě přibliţuje k operetě. Další autoři, jako jsou Ewen, Siegmeister a Green se jednoznačně shodli na hudební komedii, hudební hře, či muzikálu (Osolsobě, 1967, s. 91). Mnoho libretistů (O. Hammerstein, E. Y. Harburg, F. Saidy, C Porter,…) uvedlo, ţe Pygmalión, předloha My Fair Lady podle George Bernarda Shawa, je perfektní umělecké dílo a nechtějí ho více prznit. Navíc podle samotného Shawa tento příběh není milostný a oni nechtějí jeho výroku odporovat. Aţ A. J. Lerner a F. Loewe začali zkoušet své štěstí. Můţeme říct, ţe Pygmalión byl jako nedobytná pevnost, se kterou nelze hnout ţádnými způsoby. Přitom stačilo jen přidat to, co se odehrávalo za scénou. (koupání Lízy, Velvyslanecký ples,…) (Osolsobě, 1967, s. 93). Ale i sám Shaw nelenil a v roce 1938 povolil jeho první zfilmování i sám spolupracoval na scénáři. Jenţe v úpravách se mu nebezpečně zalíbilo tak, ţe v jeho konečné verzi Pygmaliónu nalezneme pět aktů, které jsou podkopány jeho vlastní rukou. A jak dopadne konec? Posléze se v této práci dočteme, ţe mezi Pygmaliónem a Fair Lady je zásadní rozdíl v závěru. To ten, ţe v Pygmaliónu závěr hry zůstane otevřený, kdeţto ve Fair Lady se dočkáme slavného happy-endu. Myslíme si, ţe Shaw Pygmalión nechal otevřený schválně, aby byli diváci více napnutí a nejistí. Ale dejme si otázku: Proč tu hru nechal otevřenou? Z jeho tvrdohlavosti? Nebo jen nechtěl divákům prozradit konec? I kdyţ v doslovu je přece jen napsáno, jak to s našimi hrdiny dopadne (tamtéţ, s. 94). Alan Jay Lerner a Frederick Loewe se rozhodli dát Pygmaliónu druhou šanci a to v roce 1954. „Přišli totiţ na to, co věděl uţ Asquith a co musel vědět i Pascal. 18

Na to, co svými připsanými scénami naznačil uţ Shaw, totiţ „jak věc rozšířit na velký muzikál a přitom nepoškodit její obsah. Překvapilo nás však, ţe jsme zápletku vůbec nemuseli rozšiřovat‟.” (tamtéţ, s. 94). Na divadelní hře proběhlo spousta změn. Tyto změny se týkaly Líziny první zkoušky v Ascotu, škrtů v dialozích i monolozích, respektive u Alfréda Doolittla a Henryho Higginse (tamtéţ, s. 95). Aby jádro hry zůstalo i nadále stejné, z Higginsových a Doolittleových dlouhých monologů se staly skladby. Podle I. Osolsobě: „Celý zázrak je v tom – jak ve zvolené formě hudební komedie – vystihují své postavy, jak odpovídají jejich temperamentu, naturelu, charakteru, náladě, jak zapadají do situace, do dialogu, jak dalece jsou po této stránce „integrovány‟, jak jsou vrostlé do tkáně hry. A zde moţno říci jen jedno hodnocení: dokonale. Je to „celý Higgins‟ a „celý Doolittle‟. V situacích hry (1967, s. 96). Lerner a Loewe se převelice nadřeli, neţ dali dohromady muzikálovou verzi, ale nakonec se přece jen z „místa zdánlivě dramaticky nevděčného, neplodného a tedy ladem leţícího, z procedury učení, se stala díky jejich zásahu, nápadu a objevu nejsilnější situace celé hry, klasická „velká scéna změny relací„ dramatických postav, „scéna„ dějového „obratu„, scéna neobyčejně „silné a emocionální hudebnosti„, jeden z nejkrásnějších příkladů „radostné muzikálové katarze„ “ […] (tamtéţ, s. 104). „My Fair Lady je podivuhodně ucelená i z tohoto nejnáročnějšího hlediska. Pracuje skvěle s motivem. Motivy Líziných cvičných říkanek se vracejí nejen v ascotovské konverzaci Lízy (tento motiv měla uţ ve filmové verzi), ale i v písňových taktech, totiţ v písni sluhů a v Lízině písni „Bez tebe‟7. Podobně se pracuje i motivy hudebními. Hudba My Fair Lady je postavena stejně jako třeba klasická symfonie na kontrastech hudebních témat, hudebních „světů‟: Higgins je hudebně docela jiný svět neţ Líza a Doolittle je zas někde úplně jinde. Celek, s těmito „světy‟ pracující, je pak vystavěn s důmyslem důstojným symfonického „provedení‟. A v závěrečné codě, totiţ v Higginsově monologu – se pak všechny jeho a Líziny motivy spojují. To, spolu s motivy dramatickými, vytváří celek výjimečně jednolitý a symfonicky propracovaný. Nemohu si pomoci: My Fair Lady je umělecký tvar právě tak celistvý jako prapůvodní Shawova předloha a dílo umělecky stejně úctyhodné“ (Osolsobě, 1967, s. 107).

7

Skladba: „Without you“

19

5. MUZIKÁL VE FILMU

5.1 Film O časovém vymezení hovoří rok 1895. Bratři Auguste a Louis Lumièrové natočili dvouminutový snímek s názvem Odchod z Lumièrových továren a je historiky povaţován za první film v dějinách kinematografie (PŁAŻEWSKI, 2009, s. 25). Kinematografie obsahovala spoustu moţností, které odhalil francouzský filmový reţisér Georges Méliès, který učinil z filmu podívanou (tamtéţ, s. 30). Film začal postupně dostávat určitou „šťávu“. Předlohou se mu ale stalo divadlo. Dostává se přes humornou grotesku, jejímţ nejvýznamnějším představitelem se stal světový filmový tvůrce Charlie Chaplin, přes melodrama, němý film (impresionismus, avantgardu, kde vše je třeba teprve objevit, SSSR, USA) konečně ke zvukovému a mluvenému filmu, u kterého se uskutečnila premiéra v roce 1927. Tehdy Charlie Chaplin uvedl: „Mluvené filmy? Klidně napište, ţe je nesnáším. Zničí nejstarší umění na světě, umění pantomimy. Zničí obrovskou krásu ukrytou v mlčení.“ (PŁAŻEWSKI, 2009, s. 111) Myslíte, ţe je na tom kousek pravdy? My bychom s ním částečně souhlasili, ale částečně se mýlí. Němé filmy jsou sice kouzelné v tom, ţe vyniká jiţ uţ zmíněná pantomima, ovšem zvuk a mluvený projev má zas jiný půvab. Zkrátka kaţdý má něco. Ale takových kritiků se objevilo spousty. I podle francouzského filmového reţiséra a spisovatele Reného Claira jsou mluvené filmy „příšerné obludy, monstra, odporující přírodě, díky nimiţ se z filmu stane zuboţené divadlo, divadlo pro uboţáky“ (tamtéţ, s. 112). Ovšem my musíme uvést, ţe doba šla dopředu a němé filmy se postupně vytrácely z pláten a nahrazovaly je filmy mluvené. Domníváme se, ţe divákovi na plátně chyběl alespoň nějaký zvuk. Snad nejlépe to vyjádřil mladý Jean-Paul Sartre na svých přednáškách v Le Havru, kde citoval jednu z Pirandellových anekdot: „Film připomínal páva z pohádky. Mlčenlivě

stavěl

na

obdiv

své

nádherné

peří

a

kaţdý

ho

obdivoval.

Liška, která na něj ţárlila, ho přesvědčila, aby začal také zpívat. Páv otevřel zobák a vydal vřískot, který všichni tak dobře známe.“ (tamtéţ). Filmy se začaly stávat finančně náročné, ale snaţily se rozvíjet dále. Mluvený projev se začal stávat nevyhnutelným. Podle polského filozofa Romana Ingardeneho je „němý film nevhodným prostředkem k zobrazování mezilidských vztahů a ţe se hodí nanejvýš 20

k zobrazování osamělého člověka nebo přírody“ (tamtéţ, str. 113). S tímto uţ začínáme souhlasit i my. Ne, ţe by nám byly němé filmy neznámé, ale jsme přece uţ v jiné době. Ovšem nic jiného by nám nezbývalo, pokud bychom ţili v době černobílých filmů. Začínáme se dostávat přes druhou světovou válku, kde byly námětem filmy s válečnou tématikou. I po válce měly filmy podobnou tématiku a stále rostly. Lidé se ještě dlouho nemohli vzpamatovat z této krvavé lázně. Po válce se dostáváme k dalším pokusům o film, které nejsou pro tuto chvíli tak důleţité (tamtéţ, s. 171). Filmová scéna začíná nabírat ke svému rozkvětu ohromnou rychlost. Postupem času se dostaneme aţ k dnešní elektronice, která má potřebu diktovat si nová pravidla. Na rameno nám klepe rok 1990. Začíná tzv. invaze elektronických technologií a počítačové grafiky, coţ zanechalo dalekosáhlé důsledky na vznik a distribuci v šíření filmů. Mluvíme o různých efektech pomocí počítačů. Čím šla doba dopředu, tím byly náklady na film vyšší a vyšší. Na filmových plátnech se postupně ukazovaly i filmy animované, loutkové i kreslené, které má pod křídly digitální technologie (tamtéţ, s. 621). Kaţdoročně je vyhlášena prestiţní cena Americké filmové akademie Oscar, která uděluje ceny za nejlepší film, herce, reţiséra, a jiné filmové profese. 5.2 Nejznámější filmová adaptace (1964) Dostáváme se k nejznámější hudební filmové adaptaci Pygmaliónu pod názvem My Fair Lady, zaloţené na filmové adaptaci z roku 1938, kterou vedl sám autor George Bernard Shaw. K reţii se dostal americký filmový reţisér: George Cukor. Jeho film vyhrál osm Oscarů za nejlepšího herce, nejlepší reţii a nejlepší film, nejlepší kameru a hudbu. Kdyţ se poněkud samolibému, zapřisáhle staromládeneckému a poněkud sarkastickému profesoru lingvistiky Henrymu Higginsovi nečekaně připlete do cesty ucouraná a prostořeká květinářka Líza Doolittleová s ušima trhajícím cockney spodní vrstvy, ani jeden z nich netuší, jaké bude mít setkání dvou naprosto odlišných lidí, v jejich ţivotech důsledky. V 60. letech začala americká kinematografie vzkvétat. My Fair Lady získala několik čestných cen, mezi ně patřila nejvíce uznávaná cena a to cena Oscar. Tento slavný muzikál sklidil řadu ovací v letech 1956 – 1962, tak se nedivme, 21

ţe se o něj producenti sami div mezi sebou nepoprali. Vítěznou společností, se stala Warner Bros – za práva zaplatila 5,5 miliónu dolarů, ale rozhodně nelitovala. Alan Jay Lerner spolu se spolupracovníkem Frederickem Loewem se mohli chlubit s nesmírně velkým počtem nesmrtelných písní. Nesměly chybět ani perfektně vybrané a velkoryse pojaté kostýmy, zkušenost samotného reţiséra a dokonalé herecké obsazení jak hlavních, tak i vedlejších rolí. Tohle vše bylo dohromady receptem dokonale vyváţené směsice. Tehdy mladá, doposud neznámá herečka Audrey Hepburnová, která ztvárnila hlavní ţenskou roli, roli Lízy, byla sice ve zpěvu dabovaná Marnie Nixonovou, ale i tak dodnes zůstává rozum stát nad tím, jak svou roli bezkonkurenčně a skvěle zvládla. My Fair Lady v té době totálně převálcovala konkurenční muzikál pod názvem Mary Poppinsová. Ovšem my uţ se teď jen můţeme náleţitě kochat oběma filmy, které nás i po tolika letech dokáţou okouzlit, bez ohledu na to, kolik sošek ve svých řadách mají (My Fair Lady, 2012). 5.3 Audrey Hepburnová (vlastním jménem: Edda Kathleen van Heemstra Hepburn- Ruston) narozená 4. 5. 1929 (Brusel - Belgie) – 20. 1. 1993 (Tolochenaz – Švýcarsko). Byla to britská stylová filmová herečka, filantropka, známá její zářící krásou. Přestoţe měla herecké schopnosti pouze skromné, zůstává jednou z nejslavnějších hereček všech dob. Pamatujme si ji jako filmovou a módní ikonu 20. Století (Audrey, 2012). Jako dítě chodila do školy v Anglii. Celou 2. světovou válku musela snášet útrapy v nacisty okupovaném Holandsku - Arnhemu, kam se s matkou v dětství přestěhovala (1939). Po válce pokračovala ve studiu baletu v Amsterodamu a Londýně. Během jejich mladých let studovala herectví a pracovala jako modelka a tanečnice. Jako postava, která inspirovala návrhy Hubert de Givenchy byla uvedena do International Best Dressed List, síně slávy a pronikla na American Film Institute jako třetí největší ţenskou legendou obrazovky v historii americké kinematografie (Audrey, 2012). V roce 1951 hrála na Broadwayi ve hře Gigi, kde získala okamţitou Hollywoodskou popularitu díky herectví - Academy Award – získala vítěznou hlavní roli „Roman Holiday“ (Prázdniny v Římě, 1953). V pozdějších letech vystupuje 22

ve filmu Sabrina (1954), „The Nun´s Story“ (Příběh jeptišky, 1959), „Breakfast at Tiffany´s“ (Snídaně u Tiffanyho, 1961), „Charade“ (Šaráda, 1963) a konečně My Fair Lady (1964), kde sehrála její snad nejkontroverznější roli Elizy Doolittlové. Ačkoli Audrey podala obdivuhodný výkon květinářky, která je přeměněna na elegantní dámu, mnozí diváci měli problém přijmout ji v této roli, protoţe cítili větší sympatie k herečce Julii Andrewsové, která ztvárnila tuto roli na jevišti. Dále také „Wait Until Dark“ (Čekej na setmění, 1967). Audrey se stala jednou z velkých hereček Hollywoodských zlatých dob. Získala Oscara a Zlatý glóbus a BAFTA, dále cenu cenu Tony za svůj divadelní výkon v roce 1954 ve hře Ondine. Hepburnová zůstává jednou z mála, kdo vyhrál: Academy, Emmy, Grammy a Tony Awards (Audrey, 2012). I kdyţ se objevila v málo filmech, její ţivot šel dál. Audrey věnovala velkou část svého pozdějšího ţivota UNICEF. Válečná doba ji inspirovala pro humanitní práce, a přestoţe přispěla k organizaci uţ roku 1950, pracovala v nejvíce znevýhodněných společenství hluboce v Africe, Jiţní Americe a Asii v pozdních osmdesátých a devadesátých let. V roce 1992 získala Presidential Medal of Freedom za uznání její práci jako velvyslanec dobré vůle UNICEF, ale v roce 1993 zemřela na apendikální rakovinu ve svém domě ve Švýcarsku, ve věku 63 let (Audrey, 2012). Zaměříme se na její úspěch s filmem My Fair Lady. Audrey Hepburnová získala roli Elizy Doolittlové v roce 1964. Zvolil ji reţisér George Cukor. V dalších návrzích byla i Julie Andrewsová, která ztvárnila Elizu v divadelní roli, ale producent Jack Warner si myslel, ţe Hepburnová nebo Elizabeth Taylorová bude větší „pecka“. Audrey měla podmínku, ţe písně chce nazpívat sama, ale bohuţel ve zpěvu ji nahradila, Marni Nixonová. Kdyţ ji o tom informovali, byla velmi rozrušená. Celkově bylo dabováno asi 90% jejího zpěvu. Později se přiznala, ţe by nikdy nepřijala roli s vědomím, ţe Warner chce mít téměř všechen její zpěv dabovaný. Ve spolupráci s hvězdou Rexem Harrisonem, který hrál profesora Higginse, se stala velkolepou. Bosley Crowther: “Všichni se shodli, ţe pokud Julie Andrewsová neměla být ve filmu, Audrey Hepburnová byla ideální volbou.“8 (Audrey, 2012).

8

"Everyone agreed that if Julie Andrews was not to be in the film, Audrey Hepburn was the perfect choice."

23

5.4 Rex Harrison (vlastním jménem: Sir Reginald Carey „Rex“ Harrison) Narodil se 5. 3. 1908-2. 6. 1990. Byl to anglický herec na jevišti a obrazovce. Za svou skvělou práci získal Oscara a dvě ceny Tony Awards. Narodil se Huytonu, Lancashire a byl vzděláván v Liveropoolu College. Po jeho záchvatu spalniček z dětství ztratil část zraku v jeho levém oku, coţ mu způsobilo problémy na pódiu (Rex, 2012). Na jevišti se poprvé objevil v roce 1924 v Liverpoolu. Jeho kariéra byla přerušena během druhé světové války, kdyţ slouţil v Royal Air Force a dosáhl hodnosti Flight Lieutenant. Harrison hrál v různá divadelní představení, aţ do 11. května 1990. Kdyţ byl mladý, objevil se v komické hře Terence Rattigana s názvem: „French Without Tears“ (Francouzsky bez slz, 1936), kde prokázal průlom jeho rolí (Rex, 2012). Rex Harrison střídal svá vystoupení v Londýně a New Yorku, kde hrál v takových hrách jako: „Bell, Book and Candle“ (Zvon, kniha a svíčka, 1950), Venus Observed, The Cocktail Party, The Kingfisher a The Love of Four Colonels. První cenu Tony vyhrál díky jeho vzhledu jako Henry VIII v dramatu: „Anne of the Thousand Days“ (1969) a druhou cenu Tony jako Henry Higgins v muzikálu My Fair Lady. Později vystupoval v italské hře Luigiho Pirandella zvané Henry IV (1973). Dále spolupracoval s Claudette Colbertovou ve hře Fredericka Lonsdalea zvanou „Aren´t We All“. Později ve hře JM Barriea zvanou „The Admirable Crichton“ s Edwardem Foxem. V roce 1981 se vrátil jako postava Henry Higginse ve znovu uvedeném muzikálu My Fair Lady, tentokrát reţírovaným Patrickem Gerlandem. Je to důkaz jeho silné vazby ke hrám G. B. Shawa, protoţe také hrál ve hře „Heartbreak House“, „Caesar a Kleopatra“, „The Devil´s Disciple“, atd. (Rex, 2012). Harrison, přestoţe trpěl glaukomem, působil na Broadwayi aţ do konce svého ţivota. Zemřel 2. 6. 1990 ve svém domě na Manhattanu na rakovinu slinivky ve věku 82 let (Rex, 2012). A co se týče jeho úspěchů s My Fair Lady. Dne 25. 7. 1989 byl Rex Harrison povýšen do šlechtického stavu královnou Alţbětou II v Buckinghamském paláci, u čehoţ orchestr hrál hudbu písně z My Fair Lady. Získal cenu Academy Award za nejlepšího herce v hlavní roli (1965). Dále získal cenu BAFTA za nejlepšího britského herce (1966). Mezi další ceny patří Zlatý glóbus 24

za nejlepšího filmového herce v muzikálové komedii (1965). Laurel Awards za muţský hudební výkon (1965), New York Film Critics Circle Awards za nejlepšího herce (1964) a cenu za nejlepšího muzikálového herce (1957) (Rex, 2012). 5.5 My Fair Lady v podání Audrey Hepburnové Kdyţ si řekneme jméno Audrey Hepburnová, vybaví se nám křehká mladá dívka, ikona světové módy, známá především z filmových pláten v 2. polovině 20. století a k tomu humanitní pracovnice s několika oceněními (Oscar, Grammy, Emmy, Tony). My se s ní teď seznámíme v klasickém díle kinematografie pod názvem My Fair Lady. Podle Intimního ţivotopisu od Diany Maychick mělo natáčení velké problémy, zvlášť po úmrtí prezidenta, ale i přes to se muselo pokračovat v práci. Jak to vlastně vše začalo? Nejšťastnější den v její filmové kariéře byl ten, kdy ji zatelefonoval Kurt Frings a řekl jí, ţe tuto roli opravdu získala. Tehdy mladá herečka vzpomínala, ţe byla v tu chvíli v Burgenstocku a spojení bylo velmi špatné. „My Fair Lady je vaše“ (Maychick, 1994, s. 161) opakoval Frings stále dokola. Aţ si Audrey uvědomila, ţe získala hlavní ţenskou roli, zajásala. Jack Warner započal s vyjednáváním, co se týče filmových práv. V roce 1956 patřila My Fair Lady mezi slavné hity broadwayské sezóny. Dohady trvaly téměř 5 let. Nakonec se za ně zaplatilo 5 miliónů dolarů – nejvíc v celé filmové historii (tamtéţ, s. 161). V obsazení rolí byl poněkud chaos. Studio nechtělo obsadit herečku Julii Andrewsovou, která excelovala v roli Lízy na Broadwayi. Jack Warner věděl, jaký má talent, ale kdyţ utratil takovou spoustu peněz, chtěl hvězdu, která má jméno! Agent s mluvícím německým přízvukem Kurt Frings stále přemýšlel, kterou herečku by doporučil. Tenkrát ho Audrey poprosila o roli Lízy. Kurt nelenil, v pravý čas zasáhl a získal pro ni její ţivotní roli (tamtéţ, s. 161). Dále se řešila otázka v obsazení profesora Henryho Higginse. Warnerovi se zprvu herec Rex Harrison do role „bručounského“ odborníka na fonetiku nezdál. Padla zde jména jako Lawrence Oliver, Rock Hudson a Cary Grant. Právě ten však tvrdil, ţe tato role je pro Rexe Harrisona jako stvořená. A ten ho poslechl (tamtéţ, s. 162). 25

V květnu roku 1963 se Audrey s manţelem Ferrerem a synem Seanem dostavila do Hollywoodu. „Od chvíle, kdy jsme přijeli, bylo všechno v jednom kole“ (Maychick, 1994, s. 162). Dostavil se k ní reţisér Cukor s návrhářem kostýmů Cecilem Beatonem a skladatelem Alanem Jay Lernerem. Nejprve se vše zdálo být v pořádku, ale Audrey měla tehdy pocit, ţe si ji měří od hlavy aţ k patě a neměla z toho dobrý pocit. Jediný, kdo ji v té době dokázal uklidnit, byl právě Cecil (tamtéţ, s. 162). Audrey měla především zájem o to, ţe bude ve filmu zpívat sama. Na tomto výroku si stála za svým a cítila, ţe ostatní kolem ní, ji to přejí také. Nabyla tedy dojmu, ţe větší část písní nazpívá sama, jelikoţ se zmínili, ţe by její hlas smíchali s nějakým jiným. Proto ve dne v noci pracovala na zdokonalení jejího hlasu. Kaţdý den zkoušela dvanáct aţ čtrnáct hodin od začátku června aţ do samého natáčení filmu, které započalo v srpnu. Hodiny ji tehdy dávala Susan Setonová. Dále chodila za profesorem z kalifornské univerzity Peterem Ladefogodem na hodiny výslovnosti, který ji učil cockeyský přízvuk a také hodiny tance s Hermesem Panem. Práce a Adrem Previnem a hlavně nepřetrţité a těţké zkoušky s Cecilem. A aby toho nebylo málo, tak se do tohoto celého ustavičného kolotoče učila svou roli (tamtéţ, s. 163). Do natáčení se svou roli naučila bez jediné chybičky. Ovšem herecký projev malinko pokulhával, kdeţto Rex Harrison si nemohl text zapamatovat, i kdyţ v této roli vystupoval snad tisíckrát. Samotná Audrey měla s pouličním slangem nemalé problémy. Přiznala, ţe angličtinu ji učil otec, který ji měl dokonalou. Stres Audrey naplňoval stále více, zvlášť kdyţ ze sebe chtěla vymámit skvělý herecký výkon. Kdyţ ji ostatní chválili, snaţila se ze sebe vydat ještě víc, ale pokud si jejím výstupem nebyli moc jisti, málem se i sesypala. Myslela si, ţe o ní všichni hluboce pochybují. Zjistila totiţ, ţe byl Alan Jay Lerner zničený, ţe tuto roli nezískala Julie Andrewsová. Audrey naprosto ignoroval a tím si na ni vylíval své zklamání. Navíc Lerner od začátku věděl, ţe písně nenazpívá Audrey, ale Marni Nixonová a neměl ani tu úctu se o tom zmínit. To přenechal Rayi Heindorfovi, který měl v kompetenci hudbu. I jeho mrzelo, ţe ji tak dlouho nic neřekli. Kdyţ viděl, jak Audrey nepřetrţitě trénuje svůj pěvecký výkon, prosil, aby ji o Marni, řekli. Kdyţ mu to konečně dovolili, ulevilo se mu, i kdyţ věděl, ţe nebude lehké o tom Audrey říct. Tu to naprosto odrovnalo. Trénovala tak dlouho aţ nakonec zjistila, ţe naprosto zbytečně. Nejvíce ji mrzelo, ţe to celou dobu drţeli v tajnosti. Dnes to Audrey shrnula tím, ţe se nechtěli dotknout jejich citů, protoţe měli pocit, ţe tu zprávu prostě neunese. Ovšem tehdy ji popadl neskutečný vztek, který na sobě 26

navenek nedala znát. Ale v té době s ní začaly být problémy před kamerou (tamtéţ, s. 164). Při natáčení Audrey nechtěla, aby se jí kdokoliv ze štábu díval do očí. Ani fotografové nemohli být přítomni. Kdo z ní měl strach, byli maskéři a kadeřníci. Pokaţdé, kdyţ se po ránu objevila, potřebovala slyšet, jak vypadá. Umělecký maskér jménem Alberto de Rossi doporučoval líčení jejich očí silnými černými linkami, protoţe chtěl, aby její zrak vyloţeně zářil. Ten tvrdil, ţe Audrey byla nepříčetná aţ nesnesitelná po touze, aby vypadala co nejlépe. Nevíme, jestli si byli lidé kolem ní jistí, ţe to dotáhne do konce. A jak na tom byla v té době sama Audrey, ví jen ona. Jediný člověk, kterému věřila, byl Cecil Beaton. Audrey byla velmi citlivá dívka a právě Cecil ji pomohl zvládnout situaci, kdy na sebe musela obléct rozedraný kabátek, kdyţ hrála v úvodních scénách květinářku. Rozplakala se, protoţe měla pocit, ţe té špíny bylo aţ moc. Ovšem čím hůř vypadala na začátku, tím byla později o to krásnější. Mnoho lidí ze samotného natáčení mělo ten pocit, jako by byl tento film prokletý, včetně Audrey (tamtéţ, s. 165). Přes všechen strach, který Audrey proţívala, se z filmové kukly nakonec vyklubal krásný motýl. Kdyţ probíhalo udílení cen Akademie, jako jediná nebyla navrţená na Oscara. „Vyrojila se spousta dohadů, ţe jsem chtěla udrţet v tajnosti účast Marni Nixonové na filmu. Nic takového. Vţdyť já o její účasti neměla bůhví jak dlouho ani tušení! Pak mi, myslím, někdo naznačil, ţe můj hlas bude znít asi z poloviny, bude však mixován s Marniiným. Řekla jsem to nějakému novináři, který však vypustil onu pasáţ o Marni. Pak vyšlo najevo, ţe nazpívala skoro všechny písně. No, prostě to vypadalo, jako bych jí chtěla upírat podíl na slávě. Rozhodně jsem to neměla v úmyslu. Nicméně zětná reakce byla neuvěřitelná“ (Maychick, 1994, s. 166). Počátkem dubna roku 1965 se Audrey statečně v doprovodu George Cukora dostavila k udílení cen Oscar, která se konala v hale Santa Monica Civic Auditorium. Tehdy k ní na poslední chvíli vznesli ţádost, jestli by nevyhlásila nejlepšího herce. Audrey měla ohromnou radost, ţe mohla cenu předat Rexi Harrisonovi. V hledišti seděla i Julie Andrewsová, která excelovala po jeho boku na jevišti. Harrison se podíval na Audrey, pak na Julii a prohlásil: „Skláním se v hluboké úctě, ehm, tedy – před dvěma fair lady!“ (Maychick, 1994, s. 167) Potom naší Audrey potichounku navrhl, abychom Oscara rozpůlili a ona si jednu polovinu ponechala. „Pro My Fair Lady to byl opravdu slavnostní večer“ (tamtéţ, s. 167). 27

5.6 Obsah filmu My Fair Lady (1964) Tento text je sepsán pomocí DVD nahrávky z roku 1964 (My Fair Lady [DVD], 1964). Hra začíná v Londýně. Právě skončilo nějaké kulturní představení a lidé vycházejí z budovy ven. V tom se strhne letní liják, před kterým se lidé z londýnské smetánky schovávají pod deštníky, střechy domů nebo do aut. První slova uslyšíme od elegantně oblečené dámy a jejího syna Freddyho, jak jej nazývá. Urputně hledají volné taxi. V tom se z davu objeví mladá dívka. Na první pohled ji můţeme hádat okolo 20-ti let. Vypadá chudě a prostě oblečená. Hnědé vlasy má nezpůsobně učesané do drdolu, na nich černý klobouk. Tělo ji halí šedá sukně, přes ni přehozená zástěra z hrubé látky a přes sebe má oblečený zelený kabát, který ji sahá aţ po kolena. I ona se snaţí ukrýt před deštěm a srazí se právě s Freddym. Upadne do bláta a hned se do Freddyho pustí nevybraným a hrubým jazykem. Usedne ke sloupu a hubuje nad fialkami, které skončily v blátě. Vedle ní se přijde schovat elegantně oblečený pán s černým cylindrem a děvče mu ihned začne nabízet květiny. Pán ji odmítne s tím, ţe nemá drobné. Ale přece jen nějaké tři půl pence po kapse najde a dá jí je. V tom se zezadu objeví nějaký muţ a varuje ji, ţe si nějaký neznámý muţ zapisuje vše, co říká. V tom se děvče začne ohrazovat slovy: „Já jsem pořádná holka, pánbůh ví, ţe jo!“ (6:37) Myslí si, ţe je to stráţník. Kolem se shromáţdí dav lidí. Neznámý muţ vyjde z povzdálí a vyvrací spekulaci, ţe je policajt. Pán v cylindru dokazuje, ţe je dívka nevinná. Neznámý muţ totiţ umí odhadnout, odkud kdo pochází. I pána přesně odhadne. Prozradí mu, ţe se jedná jen o pouhou fonetiku, kterou studuje, je jeho povoláním i koníčkem. Vše vyjadřuje v písni, v které zpívá o svém rodném anglickém jazyce. Píseň je na půl mluvená a na půl zpívána, coţ ji dodává neskutečné kouzlo. Po písni se začne chlubit, ţe být z tohoto ušmudlaného děvčete vytvořil královnu ze Sáby a za pouhých 6 měsíců by ji uvedl do společnosti a na velvyslanecký bál. Ta se mu ale vysměje. V tomto rozhovoru se zjistí, ţe elegantně oděný pán s cylindrem je plukovník Pickering, auto „Mluveného sanskrtu“ a neznámý muţ se zápisníkem se ukáţe jako Henry Higgins, profesro fonetiky a autor „Universální abecedy“. Tohoto radostného shledání vyuţije dívka a nabízí pánům květiny. Higgins ji nakonec do košíku nasype pár mincí a společně odejdou. Dívka je z úlovku nadšena a úţasem 28

pozoruje mince. Prodavači zboţí začnou zpívat beznadějnou optimistickou píseň o tom, co by si za peníze vše pořídili a Líza, jak jsme se v písni dozvěděli dívčino jméno, se k nim s chutí přidá. Po písni ji koňské spřeţení se zbytkem zeleniny, odveze domů. Vidíme otce Lízy, Alfréda a jeho dva kumpány. Vychvaluje se, ţe to on dal Líze ţivot, ţe ji nechá volnost, tak by mu mohla občas přispět na pití. Chtějí jít do nějakýho podniku, ale všude jim zavírají před nosem, jelikoţ nemají ani penci. Ve filmu je zakomponované i „štronzo“, coţ je název pro osobu nebo lid, který se v daný okamţik zastaví na místě, za jakékoliv situace, v jakémkoliv pohybu. Lidé se vracejí z trhu a mezi nimi i Líza, na kterou jiţ netrpělivě čeká její otec. Ta mu nakonec přece jen nějaký ten peníz dá. Opravdu pozoruhodná je zde scéna, kde na nádvoří loupe lid hrášek a Líza jim „nenápadně“ bere lusky a hlavou se jí honí věty, které řekl profesor Higgins. Jak kdyby jí našeptával do uší jeho hlásek. Jsme v Higginsově pracovně a oba páni si předávají své znalosti. O malou chvíli později se u jeho dveří zjeví samotná Líza. Je lépe oblečena jako včera. Tělo je zahaleno do lepší tmavé sukně s bílou zástěrou a tmavě hnědého kabátku, na krku oranţový šátek a hlavu ji zdobí tmavý klobouk s barevnými péry. Hospodyně ji zprvopočátku chtěla odmítnout, ale profesor si chce poslechnout její mluvu a vyzkoušet na ní své „pokusy“. Jen co Líza vešla a promluvila, s okamţitou jasností Henry poznal, ţe je to ta dívka z včerejšího večera a chce ji vyhodit. Líza se mu snaţí skřípavou mluvou vysvětlit, proč za ním přišla. Chce u něj brát hodiny, aby se mohla stát prodavačkou v květinářství, kde potřebuje lepší angličtinu. Higgins odmítá, ale plukovníka Pickeringa to začíná náramně zajímat. Nabídne mu, ţe zaplatí celou výuku Lízy, ale profesor ji za 6 měsíců musí uvést do společnosti. Hig;ginsovi se líbí, jak je Líza neodolatelně sprostá a špinavá, přistoupí na Pickeringovu sázku. A rovnou se pouští do jednání. Nakáţe spálit její šaty a vydrhnout ji smirkovým papírem. Higginsova slova: “Přísahám, Lízo, neţ s vámi skončím, ulice budou posety muţi, co se pro vás postřílejí!“ opravdu tomu tak bude? Higgins si stále myslí, ţe je to jen upejpavá a sprostá coura a vůbec h nenapadlo, ţe i takové děvče, ze spodní třídy, má nějaké city. Líza toho má uţ plné zuby a chce odejít, ale Henry ji v poslední chvíli zadrţí se slovy, jestli si nedá čokoládu, coţ Lízu na jejím uspěchaném odchodu zastaví a doslova omámí. Konečně má tu moţnost jí vysvětlit, o co se tu vlastně těch 6 měsíců bude jednat. Ta se nakonec nechá odvést 29

paní Pearceovou, coţ je jiţ zmíněná profesorova hospodyně, která ji jde ukázat její pokoj. Líza je naprosto unešená a má strach na na něco sáhnout, aby to neušpinila nebo nezničila. Po chvíli ji odvede do koupelny, kde začne pro Lízu neočekávaný boj s vodou a mýdlem, který předtím nikdy v ţivotě nepraktikovala. Uţ ji jen svléct je vtipná podívaná a pro naši dívku skoro smrt. Její křik uslyší i Higgins s Pickeringem a plukovník se obává, aby profesor nezneuţil její postavení, co se týká ţeny. Higgins jej utěšuje, ţe je starý mládenec a začne zpívat o tom, co pro něj ţena znamená. Vybarví ji, jako by muţi zničila celý jeho ţivot. Nakonec písně spustí všechny gramofony zrychleně, které připomínají neustálé ţenské ţvatlání. „To bych panečku si dal, kdybych si na krk ţenu uvázal!“, ukončí píseň. Na těch gramofonech asi něco bude. Z krčmy skoro vylétnou Doolittlovi kumpáni a za nimi vychází on sám s pivem v ruce v doprovodu hostinského, který jej varuje, aby zaplatil dluh. Doolittle začne zpívat o tom, ţe mít jen kapičku štěstí, jde všechno hned lépe. Po písni potká nějakou neznámou ţenu v Lízině bývalém bytě, která mu vylíčí, co se s ní stalo a kde se teď momentálně nachází. Alfrédovi se blýskne v očích a hned za tím vidí pouze a jen peníze a vydá se do Wimpolle Street k profesoru Higginsovi. Mezitím se Líza v pracovně učí mluvit. Upřímně jí to vyčerpává, ţe i paní Pearceová se za ní přimlouvá. Přichází Doolittle. Hlásí se o svá otcovská práva k dceři. Opravdu mě v této scéně pobavila Doolittlova vdechnutí Higginsovi do tváře, aţ z něho profesor omdlívá. Henrymu se jeho výřečnost líbí. Svou dceru nakonec prodá za 5 liber. Při odchodu se s ní srazí ve dveřích, ale ihned ji nepozná, dokud Líza nepromluví. Odchází a Líza na něj rozkošně vyplázne jazyk. Líza se na profesora vzteká, ţe uţ ji nebaví stále dokola opakovat samohlásky. Je opravdu nesmírně kouzelné, s jakým vřeštícím vztekem je vyslovuje. A k tomu patří i další píseň, tentokrát od Lízy s názvem: “Jen se těš, pane Higgins, jen se těš!“ Má v sobě tolik zloby a touţí po pomstě a přeje mu samé neduhy a nemoci. Na konci písně zjistí, ţe ji profesor pozoruje a nádherný záběr ukazuje Lízino vyjevené koukání a Henry řekne jen: “ej!“ a dívka s neúplným stálým opakováním odchází z místnosti. Kdyţ ji učí vyslovovat písmeno „H“, zapálí oheň, do ruky jí dá trubičku, do které má písmeno vyslovit a kdyţ jej vysloví správně, plamínek vyskočí vzhůru. Opravdu velmi zajímavá technika. K tomu ji roztočí zrcadlo, aby to v něm všecko viděla. Ovšem Líza se zahledí do zrcadla, aţ jí papír, který drţí v ruce, vzplane. Další píseň zní od personálu profesora Higginse, který zpívá o něm samotným. 30

Další z řad učení výslovnosti, chce Higgins po Lízy vyslovit „šálek čaje“ a před jejím obličejem jí mává s kouskem dortu, který stejně nakonec nedostane. Radši dá dort kanárovi. To uţ se Líza rozzuří a vzteky zaskuhrá. Mezi další taktiky patří: Líza má v puse šest kuliček a s nimi musí vyslovit slovo, které je po ní ţádáno. Pickering ji samozřejmě brání, ale Higgins o tom nechce slyšet ani slovo. Ve tři hodiny ráno ještě Líza sedí na gauči a snaţí se vyslovit větu: „Déšť dští ve Španělsku zvlášť tam, kde je pláň“. Kdyţ se jí to konečně po úmorném cvičení podaří, Pickeringa to zvedne ze ţidle i samotného Higginse to donutí vstát z křesla! K tomu taky náleţí další píseň. Higgins a Pickering jsou radostí sami bez sebe, ţe zpívají společně s Lízou dokola slova, která se právě naučila vyslovit. Samou radostí spolu všichni tančí, aţ to probudí celý personál v domě. Líza je v naprosto v transu a v bezvládném stavu se nechá odtáhnout do svého pokoje. Cestou začne zpívat o spánku a snění aţ z toho vzrušení padne únavou do postele. Přichází první Lízina zkouška. Nacházíme se na dostihové dráze v Ascotu. Dámy jsou oděny do bohatých šatů a pánové ve slušivých oblecích. Jsou zde jen ti, kteří něco znamenají. Všichni společně sledují koňský závod. Mezi davem se objeví i profesor Higgins, který hledá jeho matku. Kdyţ ji konečně najde, vidíme ve tváři paní Higginsové zklamání, kdyţ jej spatří. Chce po svém synovi, ať odejde, ale Henry jí vysvětluje, ţe je zde obchodně a vysvětluje matce svůj záměr návštěvy v Ascotu. Netrpělivě vyhlíţí Lízu s plukovníkem Pickeringem. Kdyţ je konečně spatří, vykřikne tak nahlas, ţe jej nemůţeme přeslechnout. Líza se zjeví v čarokrásných bílých šatech s černými prouţky a skvostně bohatým kloboukem. Pickering ji představí paní Higginsové a Líza správně poděkuje za pozvání. Po úspěšném přivítání ji Higgins aţ moc viditelně ukazuje, aby se posadila. Paní Higginsová se nenápadně začíná ptát na počasí. Líza pečlivě opakuje věty, které ji naučil profesor, aţ z toho Henry začíná v pozadí tančit. Ovšem zkazí si to tím, ţe vysloví slova: „odkráglovat, čajznout,...“ A kazí si to nesměle dál, aţ si dá Higgins na hlavu šálek čaje. Higgins se snaţí zachránit, co se dá a vysvětluje, ţe je to jen nová lidová mluva, coţ se Freddymu naopak velmi líbí. Pickering nad tím vším jen kroutí hlavou. Oba pánové se snaţí zachránit situaci a nadhodí téma: dostihy. Všichni se tedy zvednou a odcházejí k dostihové dráze. Freddymu se Líza tak zalíbila, ţe ji věnoval svou sázku na koně. Líza začne koně nahlas pobízet. Její hlas se stupňuje a nabírá síly na hlase, aţ se neovládne 31

a vysloví: „Hejbni tou svou shnilou prdelí!“ z čehoţ některé dámy omdlí, Pickering si stáhne klobouk do očí a Higginse popadne hlasitý smích. Po tomto výstupu paní Higginová vymlouvá Henrymu, aby ji bral na velvyslanecký bál, ale Higgins si stojí za svým. Je přesné, kdyţ ji paní Higginsová nazve „ţivou panenkou“, v čem má zásadně pravdu. U domu se zjeví Freddy s kyticí v rukou a zpívá zamilovanou píseň, věnovanou právě Líze. Před dům právě přijíţdí Henry, kterého se Freddy pokouší zastavit, ale profesor bez povšimnutí oka pláchne do dveří domu. Nakonec se Freddy odhodlá a zazvoní na dveře Higginsova domu. Po chvíli otevře paní Pearceová, které předá květiny pro Lízu. Ovšem ta se vrátí s tím, ţe Líza nechce nikoho vidět, coţ Freddymu nevadí a počkal by třeba několik dnů i týdnů jen, aby ji spatřil. U večeře sedí Líza. Plukovník Pickering a profesor Higgins. Plukovním hovoří o tom, ţe chce zrušit sázku. Ovšem Higgins jej přesvědčuje, ţe to Líza zvládne. Přesvědčuje ho, ţe Lízu perfektně naučil vše, co potřebuje. Ale i on sám je nervózní. V tom se objeví přenádherně oděná Líza do skvostných běloskvoucích šatů, v bílých rukavičkách s vysokým účesem, do kterého je zasazená korunka. Společně odcházejí na velvyslanecký bál, velkou Lízinu zkoušku. Na bále se to hemţí noblesně oděnými pány a dámami. V tom se u profesora objeví muţ, který ho začne radostně objímat. Ovšem Higgins ho nepoznává. Muţ se představí

jako

Zoltán

Karpáthy,

jeho

první

největší

a

nejlepší

ţák.

Všude byl popisován jako zarostlý muţ, kdeţto v tomto filmu má jen slabý knír a lehce narostlé vlasy. Pohled plukovníka vyjadřuje, ţe má obavy, jelikoţ tento muţ můţe prokouknout Lízu. Přichází transylvánská královna se svým chotěm, pozastavujíc se i u naší Lízy se slovy „rozkošná“, z čehoţ se Líze vykouzlí na tváři malý úsměv. Dav se shlukne okolo Lízy a snaţí se k ní dostat i samotný mistr jazyků – Zoltán Karpáthy. Syn samotné královny vyzve Lízu k tanci a ostatní dav se k nim přidává. Plukovník s profesorem se na sebe jen potutelně usmívají a mají radost ze svého dosavadního úspěchu. Po chvíli Lízu vyzve k tanci i samotný Higgins. Ten se schválně snaţí tančit okolo Zoltána, který je stále pozoruje a v jeho tváři je vidět, ţe má podezření, ţe Líza není vznešeného původu. Profesor mu ji předá k tanci. Je to jeho taktika. Plukovníka i paní Higginsovou to rozčaruje, ale Higgins se je snaţí ukonejšit, ţe ví, co dělá. Po tanci začne Zoltán obcházet ostatní, aby jim sdělil překvapivou novinu. Donese se to i samotnému Higginsi, který se začne nahlas smát. 32

Jsme zpět doma a profesor hlásí své vítězství. Pickering mu to vyjádří písní. Dav si totiţ mezi sebou šeptal, ţe je Líza maďarského původu královské krve. Všichni z toho

mají

radost

a

uctívají

samotného

profesora,

jen

Líza

je

smutná,

protoţe pochopila, ţe pro nikoho nic neznamená. Kdyţ Henry odejde z pokoje, Líza se rozbrečí. Ten se vrátí do pokoje s tím, ţe hledá svoje trepky. V tom je Líza uchopí do rukou a hodí je po něm. Konečně pochopila, ţe celou dobu byla jen pouhou sázkou, kterou jim vyhrála. Ovšem Henry se do ní nelítostně pustí. Líza neví, co bude teď v ţivotě dělat, ale to uţ Higginse nezajímá, ale snaţí se jí promluvit do duše a uklidnit ji. Ovšem Líza dřív prodávala kytky, ne sebe a pohádá se nepěkně s profesorem Higginsem. K tomu náleţí i Lízina další posmutnělá píseň. V tom se před domem objeví Freddy, který zpívá stejnou píseň, jako předtím. V tu chvíli se Líza objeví před dveřmi se sbaleným kufrem a Freddy k ní s radostí přiběhne, vyznávajíc svou lásku k ní. Ovšem Líza mu nevěří, myslí si, ţe si z ní dělá legraci, protoţe ji v citech zradil právě profesor Higgins. Později téhoţ večera spolu nasednout do taxi a jedou tam, kam Líza patří. Nebo patřila? Potkává tam dívku, co prodává květiny, jako byla tehdy ona a koupí si od ní kytici fialek. Prochází se po trhu, kdyţ v tom zahlédne z putiky vycházet svého otce v noblesním obleku. Líza nevěří svým očím. Doolittle si začne stěţovat, co z něj Higgins udělal. Napsal do Ameriky, ţe je Doolittle nejoriginálnější moralista v Anglii, coţ mu svázalo ruce a navíc se musí oţenit. Líza popřeje otci hodně štěstí a s Freddym odejdou pryč. Ten se vrátí do putiky slavit poslední hodiny své svobody. Je zde zapojen i další taneční prvek a to step. Je ráno a rozlícený profesor vyběhne z pokoje, hledajíc Lízu. Vyleká tím i plukovníka, který začne volat na policii. Policie se ho vyptává na popis a Pickering si neví rady s barvou očí ani vlasů. V tom prudce otevře dveře Higgins a řekne: „Hnědé!“ Tady jasně vidíme, ţe mu Líza jen tak ukradená nebyla. Higginse zajímá otázka, proč ţena nemůţe být jako muţ? To uţ se nám zdá naprosto pošetilé. Jsme v domě paní Higginsové, kde je s ní i Líza. Nevěří vlastním uším, jak se po velvyslaneckém plese jednalo s Lízou. V tom se u ní objeví Henry a diví se, co tam Líza dělá. Ta ho ale slušně pozdraví a nabídne mu čaj. Profesor je ale nazlobený a snaţí se ji dostat všemi způsoby domů. Přijde jeho matka a diví se, jak se Líza mohla od jejího syna naučit slušnému chování.

Ta se obrací

na plukovníka Pickeringa a tvrdí, ţe bez něj by to byla nezvládla, coţ Higginse ještě více popudí. Líza se skutečně chová jako pravá dáma. Paní Higginsová odchází a svému 33

synovi doporučuje mluvit jen o zdraví a počasí. Coţ je překrásně řečeno, kdyţ si připomeneme, ţe tato samá slova řekl Henry právě své matce, kdyţ Lízu uváděl na dostihových závodech v Ascotu. Higgins ji přemlouvá, ať se k němu vrátí domů, ale Líza uţ nechce dělat „poskoka“. Líza mu vysvětluje, ţe se bez něj dokáţe obejít. V tom profesor vysloví větu: „A napadlo vás, jestli se já obejdu bez vás?“ Uţ i paličatý a věčně neoblomný Higgins začíná být naměkko. Neví si rady se svými city, coţ mu Líza vyčte. Chce po něm jen trochu laskavosti. Začíná mu zasahovat jednu ránu za druhou, kdyţ mu řekne, ţe začne učit také fonetiku a bude asistovat Zoltánovi. To uţ je Higgins vzteky bez sebe. Ale Líza si z toho nic nedělá. Rozloučí se s ním a odejde. Paní Higginsová jí polohlasně gratuluje. Higgins jde ulicí ke svému domovu. Po cestě si začíná uvědomovat, ţe chce vidět její tvář, její smích, zpěv i pláč. Snaţí se sám sebe přesvědčit, ţe se bez ní obejde, ale jiţ nic nebude jako dřív a on sám zjišťuje, ţe mu není lhostejná. Vejde do domu, usadí se ke gramofonu a pustí si pásku s její nahrávkou. V tom do pokoje vejde samotná Líza, vypne gramofon a sama dokončí načatou větu. Higgins se pousměje, je rád, ţe se Líza vrátila. Spokojeně se opře o ţidli, nasadí si klobouk do očí a něţně řekne: „Ke všem sakrům, kde mám ty trepky?“ Touto větou končí tento příběh. Musíme uznat, ţe i tento film byl neskutečně dlouhý. Dvě hodiny a čtyřicet pět minut je opravdu vyčerpávající, ale stálo za to, ho shlédnout. Bez všech těch dialogů a písní by neměl takové kouzlo, jaké bezkonkurenčně získal. Filmová adaptace je kouzelná. Dlouhá, ale půvabná. Po zhlédnutí filmu bychom neočekávali takové problémy při natáčení, o kterých mluví samotná Audrey Hepburnová. Po přečtení jejího ţivotopisu od Diany Maychick jsme přemyšleli jak je moţné, ţe roli Lízy Doolittlové tak skvěle sehrála? Jiţ zjištění, ţe budou její písně dabované je nepříjemné zvlášť, kdyţ si stála za svým, aby je zpívala sama. V kaţdém případě se před Audrey Hepburnovou skláníme, ţe i přes mnoho problémů, o kterých jsme se zmínili v kapitole 5.5, byla schopná film dokončit v plném rozsahu a nasazení.

34

6. MY FAIR LADY ZE ZELŇÁKU Alan J. Lerner, F. Loewe napsali podle divadelní hry G. B. Shawa My Fair Lady. Na české verzi se podílel Ota Ornest, který Fair Lady přeloţil a reţie se ujal nám uţ známý Stanislav Moša. První premiéra se konala 10. a 11. a 12. září roku 1999 v Městském divadle v Brně za finanční podpory Ministerstva kultury ČR (Brno: MdB, 1999). 6.1 Obsah Česká verze tohoto muzikálu? Proč ne? Reţisér Stanislav Moša se toho nebál a rozhodl se udělat inscenaci slavného hry My Fair Lady na motivy známé hry G. B. Shawa, Pygmalión. Autora úpravy a reţiséra inspirovalo to, ţe Líza i její otec Alfréd Doolittle mluví anglickým dialektem cockney a rozhodl se představení převést do brněnského prostředí s místním nářečím, brněnského hantecu. Proč přívlastek ze Zelňáku? Protoţe trţnice Covent Garden se přesunula na brněnský Zelný trh. Stanislav Moša se také rozhodl, ţe celý muzikál převede do momentální současné doby, coţ je velké plus, jelikoţ nám zobrazuje naši realitu. V této hře se vystřídá celkem cca 17 scén, ve kterých se prolíná cca 16 písní, textově upravených právě pro tuto brněnskou inscenaci. Při kaţdé změně scény je toto dění doprovázeno instrumentální hudbou, která divákovi zpříjemní čekání na další část hry a skvostně pasuje k jednotlivým scénám. 6.2 Změny S tímto také souvisí změna jmen. Jiţ zde nenajdeme Lízu Doolittlovou, ale Lízu Ďulínkovou, ţádného profesora Higginse, ale Jindřicha Hradského. Plukovníka Pickeringa vystřídal plukovník Špička a z takového Freddyho Eynsford – Hilla se stal Bedřich Škoda – Vrchovský. Opravdu netušíme, jak tvůrci přišli na tato jména, ale některá jsou vtipná aţ výstiţná. Kdyţ realita, tak se vším a naplno. Dokonale nás pobavila replika Alfréda Ďulínka, která naráţela na naše ministerstvo se slovy: „Jo ministerstvo, tak to by sem bral. S takovým bordelem já mám zkušenost.“ Zoltán Karpathy se podívá na plukovníka Špičku, který je oděný do uniformy se slovy: 35

„To je Vladimír

Remek?“

Plukovník

Špička

v telefonickém

hovoru

řekl:

„To je moc informací, já mluvím s policií.“ U této repliky jsme se převáţně pobavili, podobně jako u těch předchozích, jelikoţ se Vám doslova vryjí do paměti. Dejme zde zmínku i o místech, kde se tato hra odehrávala. Uslyšíme zde části Brna, jako jsou například: Řečkovice, Líšeň, Jundrov nebo Ţidenice. Najdeme zde i moderní vymoţenosti, které herci vyuţívají. Například notebook, e-mail, reproduktory,…zkrátka špičkové nahrávací studium. Objevuje se tu i jméno známého předsedy představenstva společnosti Microsoft, Bill Gates. Prodavači ovoce se ohřívají u elektrických kamínek, kaţdopádně se zde objevují i naše české mince, které nazývají slovem „love“. Pocházím z moravského původu, ale některá slova přece jen neznám. Uveďme si pár z nich: ance – drobné mince betla – postel cólčit – platit gebeň – hlava kér – bydlení špeclovat – sledovat 6.3 Hudba Naprosto famózní volbou je osmičlenný ţivý orchestr, pod vedením Karla Cóna, který hraje dostatečně nahlas a této inscenaci dodává úţasný nádech a divákovi navodí příjemnou atmosféru a mimořádný záţitek. Kdyţ jsme u té hudby, zaměříme se na pěvecký výraz. Lízin zpěv je naprosto úţasný. Nachází se v něm nádherný výraz, barva hlasu je naprosto dokonalá, nechybí ani něţnost a občasná mluva. Ovšem opačným výrazem na nás působí zpěv Jindřicha Hradského. Nemůţeme říci, ţe je špatný, ale je poněkud slabším článkem, co se týče síly hlasu a samotné výslovnosti. Panu profesorovi jsme rozuměli kaţdé druhé nebo třetí slovo a občas ho přehlušil i orchestr, coţ byla obrovská škoda. V tomto se tyto dvě hlavní postavy naprosto odlišně liší. Písně, které zpívali ostatní, zněly sborově. Ovšem uslyšeli jsme duet, trio i vícehlasé skladby.

36

Ocitneme se v Ascotu na koňském závodě. Čekali jsme, jak si s tím reţisér poradí a vyřešil to perfektním způsobem. Lidé, sledující závod, dívajíce se do hlediště odzpívali koňské utkání, u kterého uslyšíme zvuk koňského dusotu. Ďulínek se ţení. Najednou se spustí hudba jako z nějakého kabaretu. U této písně se nám zdá, ţe je choreografie trochu přehnaná a nevíme proč, ale vybaví se nám známá píseň s názvem: Whisky to je moje gusto. Trochu nás to překvapilo, ale dejme tomu, ţe to reţisér nemyslel zle. Uţ jednou jsme se pozastavili nad sílou hlasu. Nejedná se jen o zpěv, který jsme vytkli profesoru Hradskému, který byl dokonce napojen na mikrofon, ale i o hlasový projev. Je to přece jen divadlo a v divadle se musí mluvit nahlas, srozumitelně a zřetelně. Na to, ţe jsme seděli cca v půlce hlediště, jsme některá slova vůbec neslyšeli. 6.4 Zajímavosti Opět se pozastavíme nad výukou Lízy Ďulínkové. Naprosto skvostná scéna je: Líza s kuličkami v ústech, s nimiţ musí správně vyslovit určitá slova. Její grimasy obličeje jsou opravdu dokonalé. Text, který nemůţe vyslovit, vytváří pomocí pohybů těla, takţe můţeme jasně poznat, jaká se slova se snaţí vyslovit pomocí pantomimy. Mrzí nás, ţe byla vyškrtnuta scéna, jak paní Hrušková (Pearceová) umývá Lízu ve vaně. Těšili jsme se Lízino zoufalé křičení alespoň ze zákulisí, ale bohuţel jsme se ho nedočkali. Ale to jen tak okrajově. Další zajímavost, která nám padla do oka, byl Bedřich Škoda – Vrchovský. (Freddy Eynsford – Hill) Vzpomeňme si na scénu, kde stojí pod okny naší Lízy a vyznává jí lásku. V brněnské inscenaci mu producenti obuli kolečkové brusle, na kterých přenádherně zazpíval zamilovanou píseň, u které se aţ srdce chvělo. Jsou u něj vidět krásné krasobruslařské prvky. Není se čemu divit, ţe ho Alfréd Ďulínek nazval krasobruslařem Vernerem. Nejvíce nás uspávaly přehnaně dlouhé dialogy mezi Lízou a profesorem Hradským. My víme, ţe bychom se bez nich nedozvěděli skoro nic, ale pro jiné diváky, jako jsou například děti nebo starší, byly opravdu dlouhé.

37

6.5 Choreografie Kdy bychom měli shrnout choreografii, pozastavíme se u velvyslaneckého bálu (Besední dům), na kterém měla Líza předvést své dovednosti. Páry skvostně tančily do rytmu, jednotlivé kroky byly jednoduché, coţ tanci dodávalo kouzelný půvab. Jen bychom zde vloţili malý detail a to, ţe královna se nám zdála poněkud mladá. Dále se pozastavíme nad sluţebnictvem, které nám odbíjelo hodiny, kdyţ se Líza učila správně mluvit. Na scéně se objevili s pojízdnými zrcadly, která od sebe odráţela světla. Krouţili s nimi a předvedli báječnou show, která nás nadchla. Navíc tato choreografie odpovídala i textům jejich písní a je zde zapojen mírně i balet.

7. HUDBA DLE PŘEDLOHY ZVUKOVÉHO ZÁZNAMU 7.1 Muzikál My Fair Lady (1956) Nejprve se zaměříme na zvukový záznam kaţdé Fair Lady zvlášť, jelikoţ jsou v nich patřičné rozdíly jak jazykově, tak i hudebně. Nejdříve si vezmeme na mušku původní verzi, čili originál My Fair Lady s Julii Andrewsovou v podání květinářky Lízy a Rexem Harrisonem v podání profesora Higginse z roku 1956. Úvodní píseň je rychlá, ale prolíná se nám zde i pomalejší část. Úplný začátek na nás působí velmi divoce aţ zběhle, druhá část spíše sladce, coţ nám vyjadřují táhnoucí se housle a v třetí části by se nám chtělo nejlépe létat a snít a ta vyvrcholí v boţské dunící tóny. V druhé písni se ocitneme v Covent Garden, ostrými začátečními tóny zaslechneme Rexe Harrisona, který zpívá o své rodné anglické řeči a tím pohrdá Lízou. Náš profesor Henry Higgins se v písni děsí, protoţe Lízino: „Ááá, óóó, úúú!“ je nepřeslechnutelné. V písni kromě zpěvu slyšíme i mluvu. Intonačně nám tato píseň připadá obtíţná, protoţe Higgins skáče z horního tónu dolů a naopak. Jsme stále v Covent Garden a třetí píseň nám prozrazuje Lízino snění. Píseň na nás působí velmi příjemně, protoţe vše je v ní „loverly“. Barva hlasu Julie Andrewsové je naprosto okouzlující. Co se týká intonace, tak je tato píseň zařazená do té jednodušší stránky. 38

Ocitneme se v části na Tottenham Court Road, kde se poprvé setkáváme s Alfrédem Doolittlem a jeho kumpány – Kubou a Harrym, kteří věčně sedí u výčepu. Tato píseň na nás působí zvlášť radostně, aţ to svádí k poskočení si do rytmu. Pánové chtějí mít v ţivotě jen kapičku štěstí. Orchestr se v této písni musel pěkně zapotit, respektive slyšíme mnoho hudebních nástrojů, které nám obohatí celou Alfrédovu píseň. Nevíme, zda se tato píseň hodí zrovna do té části, kde je zařazena. Podle nás mohla být úplně vypuštěna, ale je to jen náš názor. Jsme v Higginsově pracovně na Wimpolle Street. V této písní Higgins pohrdá všemi ţenami. Vysvětluje plukovníkovi, ţe jsou ţeny k ničemu. Píseň opět začíná silnými údery a Henry na začátku mluví, ţe je jen obyčejný muţ, který si chce dělat, co chce a nepotřebuje, aby ho omezovala nějaká ţena. Proto se nechce vázat. Kdyţ mluví nebo zpívá o své vlastní osobě, má klidný hlas a píseň je pomalejší, ale vţdy, kdyţ začne mluvit o ţeně, v hlase slyšíme zlobu, ta se odráţí i na rychlosti písně. Píseň se nám zdá u Higginse opět intonačně náročná. Převáţně se nám zdá, ţe Higgins

častěji

mluví,

neţ zpívá.

Ovšem

krásně

mění

barvu

hlasu,

která má u něj mnoho podob. Na konci v rychlosti pustí gramofonovou desku, která nám připomíná věčné štěbetání ţen, které se nedají poslouchat, coţ se k této písně opravdu hodí. Ve čtvrté písni jsme stále v Higginsově domě na Wimpolle Street, kde Líza naštvaně zpívá po velice útrpném dni učení výslovnosti. V hlase opravdu slyšíme zlobu a vztek aţ si přeje, ať ho král nechá zastřelit. Píseň má převáţně mollové tóny a Julie Andrewsová dává správné důrazy na slova: „Jen se těš!“ Ze srdce nenávidí profesora za to, jak ji stále dokola učí a mučí výslovnost a Líza uţ je neskutečně vyčerpaná. Ve filmu pak můţeme vidět i zhmotnění snu Higginsovy popravy. Pátá píseň nám konečně prozradí Lízina správně vyslovená slova: The rain in Spain stays mainly in the plain (Děšť dští v Španělsku zvlášť tam, kde je pláň). Píseň začíná tím, ţe sluţebnictvo zpěvem počítá hodiny, které ubíhají po dobu, kdy Higgins učí Lízu. V této písni se Higgins a Pickering neobyčejně radují, aţ se dají společně s Lízou do zpěvu i tance. Píseň se krásně stupňuje. Důkazem radosti a tance uslyšíme znít tamburínu, která postupně zesiluje víc a víc. Konec nám připomíná Koridu, respektive býčí zápasy uţ tím, ţe slyšíme křičet slovo „ole“, které zakončuje tuto píseň. I tak se dá vyjádřit radost z dobře odvedené práce.

39

Líza můţe jít po úmorném učení konečně spát. V této skladbě je Líza blaze rozrušená aţ si sama připadá, ţe poletuje v nějakém snu. Hudba začíná radostnými tóny, které postupně gradují aţ do vyšších poloh. Osolsobě o této skladbě píše, ţe Líza „má radost z úspěchu, radost z Higginsovy radosti, z jeho pohlazení, z toho, ţe byl na ni poprvé hodný. A z radosti se jí nechce spát. V duši jí všecko tančí a zpívá“ (1967, s. 72). Líza má radost, ţe se jí povedlo říci správnou větu, kterou po ní chtěl profesor Higgins. Sluţky ji však nabádají, aby šla spát, ale ona nechce spát, chce tančit, protoţe slyší v hlavě kouzelné tóny, které jí tam vpluly, kdyţ ji Henry poţádal k tanci. V tuto chvíli si uvědomíme, ţe tato skladba obsahuje dvě jiné písně, kde Líza zpívá tu svoji část písně a sluţebnictvo docela jinou část. Nakonec zcela vyčerpaná ulehne a usne. Část této písně jsme mohli slyšet uţ v úvodu. Intonačně je tam spousta půltónů, které nám připadnou těţké, ale celkově na nás tato píseň působí vznešeně, mile, příjemně a blaze. Ocitneme se v Ascotu na dostihové dráze, kde je všude kolem spousta vznešeně a překrásně oblečených dam a pánů, co něco znamenají. První tóny jsou důrazné tím, ţe se jedná o větší společenskou akci. Právě tu má Líza svou první zkoušku ve společnosti. Píseň zpívá celý dav ne monotónně, ale pánové zpívají tenor s basem a dámy mají svůj soprán s altem. Skladba je krásně propojena a celá působí relaxačně. Intonace se nám zdá poněkud lehčí, ale u této skladby není co přehánět. Slova se u ní častěji opakují, ale nám to nevadí, protoţe patří mezi skladby vedlejší. V konečné fázi nám housle zpříjemní konec písně. „Ascotskou gavotu je moţno ocenit jistě především jako „číslo‟, odhalující vnitřní rytmus, charakter, tonus a atmosféru své scény a svého snobského prostředí, v němţ všichni – a všichni stejně – „zpívají stejnou písničku‟; je to skutečně kolektivní monolog této společnosti a přitom nejen píseň, ale i tanec, scéna „číslo‟ (Osolsobě, 1967, s. 104). Vrátíme se před Higginsův dům ve Wimpolle Street, kde Freddy Eynsford – Hill zamilovaně zpívá píseň určenou Líze. Skladbu máme v krásné durové tónině. Z Freddyho zpěvu cítíme zoufale zamilované tóny, které bilancují ze spodních tónů po ty vyšší. Píseň je v příjemném legatu a intonačně patří mezi ty lehčí. Mohli bychom to trochu srovnat s písní, kdyţ šla Líza spát aţ na ten pomalejší rytmus. Uţ je po velkém Velvyslaneckém plese, na kterém měla Líza sloţit tu nejtěţší zkoušku. Jsme zpět v Higginsově pracovně, kde plukovník Pickering vzdává Higginsovi hold, kdeţto Líza začíná blednout zlostí. Skladba začíná zběhlými tóny flétny. 40

U Higginse opět slyšíme spíše mluvu, neţ zpěv. I sluhové mu vzdávají čest a Líza začíná chápat, ţe byla jen pouhou sázkou. Píseň na nás působí jako příběh, který se odehrával na Velvyslaneckém plese. Líza se rozhodla utéct z Higginsova domu, protoţe uţ toho všeho má plné zuby. Před domem potká zamilovaného Freddyho. Ten se ji snaţí vyznat lásku, ovšem Líza nechce o lásce slyšet ani slovo. Freddy má intonaci jednoduchou, kdeţto Líza ji má poněkud mnohem těţší. Její slova jsou naplněné hněvem a zlobou, protoţe nevěří, ţe by ji mohl mít ještě někdo rád. Píseň zvaná Show me hlasově boţsky stupňuje do nejvyšších poloh. Alfréd Doolittle se ţení. Začátek na nás působí jako nějaký umíráček na pohřbu. V tom se ozve sám Alfréd Doolittle a píseň se krásně začíná stupňovat do durových tónin. Oslavuje posledních pár hodin své svobody spolu se svými kumpány. Skladba se vystupňuje do širších poloh – zpívá i dav kolem něj. Výrazný ţenský soprán slyšíme ve vysoké poloze na konci písně, coţ ji ukončí. Opravdu máme takový pocit, ţe tato píseň spíše patří do nějakého šantánu, neţ do muzikálové komedie. Ale budiţ. Jsme v poschoďové hale Higginsova domu. Ten společně s Pickeringem zjistili, ţe Líza utekla. Higgins se ve své písni ptá Pickeringa, proč by ţena nemohla být jako muţ? Co je toto za otázku? Na ni si zodpoví kaţdý sám. Víme, ţe má Higgins vztek, ţe Líza upláchla pryč a on ji musí hledat. Opět neslyšíme Henryho moc zpívat. Respektive ho slyšíme naštvaně křičet. Píseň je v rychlejším duchu, uţ kvůli tomu, ţe je Higgins celý nepříčetný z toho, kde Líza je. Proč nemůţe být ţena jako muţ? Zimní zahrada v domě paní Higginsové. Higgins tu najde Lízu a proběhne mezi nimi ostrá výměna názorů. Higgins poznal, ţe se Líza postavila na své nohy a nic si nedělá z jeho nadávek a vyhroţování. V písni mu říká, ţe se bez něj obejde Anglie, slunce bude dál stále hřát, hudba bude znít bez něj i ona dokáţe ţít bez něj. Skladba je Lízina konečná výhra nad Higginsem. Intonačně je tato píseň jedna z jednodušších. Líza ji zpívá s velkou kuráţí i něţností, hlavně v ní cítíme její pevné sebevědomí. „Teprve teď je Lízina proměna dokonána. Líza je jiná a přece stejná. Myslím, ţe to – ani v muzikálové verzi – není pouhá kýčovitá variace tématu Popelky. Spíš variace na téma o proměně člověka a jeho identitě“ (Osolsobě, 1967, s. 98). V poslední písni se nám ukáţe pan profesor Higgins. Ten si konečně po cestě domů uvědomil, co pro něj Líza znamená. Ţe mu chybí její tvář, smích, zpěv, pláč, hněv,… Ovšem ještě se u něj probudí ta jiskra zloby, která se na ni hněvá. Ale zdá 41

se mu, ţe ten smích, zpěv, pláč a hněv jsou pro něj samozřejmostí, tak jako proces dýchání. Jeho zpěv je v jednu chvíli zoufalý a zasněný a v druhé chvíli rozzlobený, coţ poznáme i na zrychlení písně. Umí perfektně měnit barvu hlasu, coţ je velkou výhodou. V hudební mezihře se dostane domů, do své pracovny, kde si začne přehrávat Líziny repliky natočené na gramofonových deskách a hudba mezitím perfektně a silně vygraduje. Všechny písně nám zakončí taneční orchestrální skladba. Celkově je originální hudba k My Fair Lady poněkud snobská a vztahuje k typickému „hollywoodskému stylu“. Na náš styl příliš navoněná. V hudbě jsou pěvecké skoky, které nás v některých částech překvapí. Někde by píseň nemusela ani být. Velké plus je, ţe zde umí hudba skvěle vygradovat do vyšších poloh pomocí různých hudebních nástrojů, jako jsou například činely. U Higginse nás trochu mrzí, ţe v písni více mluví, neţ zpívá. Všechny Higginsovy skladby zpívají v podstatě to stejné aţ na skladbu v závěrečné části. Líza a její pěvecký výkon je boţský. „Je to zcela logické: právě Líza prodělává ve hře největší vývoj. A písničky tedy sondují její vnitřní situaci. Na začátku je Lízina „písnička‟ prostá ţivá představa toho, jak by se jednou chtěla mít: Čokoládu si furt jen brát…U kamen si svý nohy hřát…To by bylo náramný!9 Pak, kdyţ uţ je u Higginse a učení nebere konce a Higgins se ukáţe jako necita a tyran, převládají u ní city záporné: Jen se těš, pane ‟iggins, jen se těš…”10 (Osolsobě, 1967, s. 96 – 97). Tyto skladby vyloţeně nepatří do našeho ţánru, ale také nejsou nejhorší. Mohli bychom je poslouchat v období relaxace i v období nepříjemné nálady, protoţe zaručujeme, ţe tyto písně Vám náladu nepochybně zvýší. 7.2 My Fair Lady ze Zelňáku (1999) V úvodní písni zjistíme, ţe melodie je stejná jako anglická verze ovšem s nepatrnými rozdíly. Originální melodie je více řekněme přehnaná. Česká verze je lidovější, respektive spíše do folkové hudby. Je zde zapojen klavír, saxofon, harmonika,… Na konci písně je ještě přidaná jedna pasáţ, kterou v originále neuslyšíme. Celkově jde poznat, ţe český orchestr je o poznání menší neţ anglický. Slyšíme profesora Hradského, který zpívá o své rodné řeči. Oproti originálu, který zpívá/mluví jiţ zmíněný Rex Harrison, náš český profesor, kterého hraje: Martin 9

„Lot sof chocolate for me to eat…Oh, wouldn‟t it be loverly!“ „Just you wait, „enry „iggins, just you wait!”

10

42

Havelka víc v písni zpívá, neţ mluví. Navíc Harrison se přesně netrefuje do daného rytmu, kdeţto Havelka ano. Také Líza se tu ozve s klasickými pěti samohláskami a to: a, e, i, o, u. Uţ zde máme ukázku, ţe jsme přeorientováni do českého města Brna: „Proč Brňané jen děti mluvit neučí.“ Obě písně jsou rytmicky stejně rychlé. I česká verze je intonačně velmi náročná. Jsme na Zelném trhu a pro Lízu v podání Radky Coufalové je po „brněnsku“ vše „betálný“. Česká píseň je krapet rychlejší neţ originál. Julie Andrewsová si na svém výstupu v této písni dává hodně záleţet, respektive bere ji váţněji, kdeţto Radka Coufalová ji tak moc neproţívá a zdá se nám u ní zcela bezstarostně uvolněná a zpívá ji vyloţeně pro radost. V následující písni uslyšíme Jindřicha Hradského, který zpívá o pohrdání ţen. Svou sebechválou nešetří, kdeţto na ţenu svádí vše moţné jen ne dobré. Vţdy, kdyţ mluví o ţenách, hudba se rychle rozběhne, coţ má vyjadřovat, ţe myslí opravdu váţně, ţe s ţenami nechce mít nic společného. „Ať si chystá oprátku, kdo se ţene do sňatku!“ Tedy slova Jindřicha Hradského. „Bůh stvořil fotra, aby ţivil děcka,…“ To jsou začáteční slova písně Alfréda Ďulínka. V české verzi Alfréd zpívá o tom, jak je chudý, ale kdyţ má kapičku štěstí, dítě ţiví jeho. Píseň na nás působí radostněji, protoţe Ďulínek má sám radost. V originální verzi je tento zpěv silnější, myslíme hlasově, ovšem Ďulínkův má také své charisma, ale bohuţel je poněkud slabším článkem. Líza v písni hubuje na profesora Hradského, protoţe ji neustále trápí různými replikami. Slabé činely se stupňující se trubkou směrem dolů nám prozradí, ţe píseň má něco za lubem. V písni Líza nepřeje nic dobrého. Je obohacena různými silnými výkřiky i barva hlasu je hrubší. Pokud ve skladbě sní o tom, jak bude vznešená, hlas má překrásně něţný a jemný doprovázený flétnou. Ale jakmile si opět znova vzpomene na profesora, do hlasu se vrátí zloba a hněv. Originální verze je více méně stejná, ovšem orchestr je bohatší a píseň není obohacena takovými silnými výkřiky jako u české verze. Radka Coufalová je v pasáţi o snění mnohem citlivější, neţ Julie Andrewsová, ale obě se pyšní nádhernou barvou hlasu, která je pro tuto chvíli důleţitá. Sluţebnictvo ve své písni komentuje svého pána, profesora, jak neustále pracuje na Líze a snaţí se jí naučit správně mluvit. Tím ukazují, kolik hodin společně stráví v pracovně. Zde byla vymyšlena právě choreografie s pojízdnými zrcadly, o které jsme se zmiňovali na str. 38. 43

Déšť dští v Španělsku zvlášť tam, kde je pláň. Líza konečně správně vyslovila frázi, kterou po ni chtěl Hradský. Společně s plukovníkem Špičkou ţasnou. Hudba nám připomíná tanec tanga. Jde si u ní představit, jak profesor Hradský drţí v ústech růţi, tančící v náručí s Lízou. Julie tuto frázi déle natahuje, coţ je napínavější. Celkově tato píseň lépe zní v originále. Je zkrátka bohatší a lépe vygraduje v rychlejší verzi, ale česká skladba zase není tak přehnaná a lidovost ji nechybí. Spát, spát. Líza můţe jít konečně spát. Úvod písně se od originálu neliší, ovšem průběh písně se více méně hudebně liší. Česká verze udává svým doprovodem daný rytmus, který nás po celou dobu doprovází. Opět se tu shledáme s choreografií pojízdných zrcadel. Radka si tuto píseň vyloţeně uţívá, ovšem některé pasáţe bychom ji mohli vyčíst. Bude se teď moţná zdát, ţe jsme krutí, ale občas se nám zdálo, ţe v některých částech jako by tahala kočku za ocas, zvlášť ve výškách. Ascot. Melodie se naprosto neliší. Ovšem anglický orchestr opět vede. Je i vznešenější,

půvabnější

a

jemnější,

neţ

výkon

českého

orchestru.

Ten to podle našeho názoru trochu podcenil. Anglická skladba má svůj čas. Nikam nespěchá, kdeţto v naší verzi to chtěli mít co nejrychleji za sebou. I anglický zpěv je bezkonkurenčně hezčí. Je vidět, ţe si na něm dali víc záleţet. Staccato se v této skladbě skvěle vyjímá. Samotná skladba českého orchestru je sama o sobě rychlejší. I silný koňský dusot nečekáme tak brzy. Zkrátka anglická sezóna na dostihové dráze v Ascotu jasně vítězí. Ovšem tato skladba má pokračování i v další písni. Bedřich Škoda věnuje Líze svoji sázku na koně jménem Lipník. Líza mu tedy fandí, aţ se neudrţí a zvolá: „Hébni tó svó shniló řiťó!“ Čeština je opravdu krásný jazyk. Jen, co je pravda. Bedřich Škoda Vrchovský se zamiloval a nese Líze květiny. V této písni máme velký rozdíl v choreografii. V anglické verzi je Freddy Eynsford – Hill slušivě oblečen s cylindrem na hlavě, kdeţto v české verzi je Bedřich Škoda Vrchovský na kolečkových bruslích a krouţí na nich po ulici, kde bydlí naše Líza. Pokud se máme zaměřit na píseň, melodie je opět stejná jako originál. Freddyho hlas je starší a mohutnější a hudba je celkově pomalejší, respektive pro nás zamilovanější, ale Bedřichův hlas je na poslech příjemnější a jemnější. Hudba je mírně rychlejší a udává rytmus, který je daný a Bedřich ho poslušně dodrţuje. Má se jednat o zamilovanou píseň. Přikloníme se tedy k Freddymu výkonu, ale co se týče choreografie, jsou nám blíţ kolečkové brusle, které tento výstup zajímavě obohatily. 44

Uţ jsme po Velvyslaneckém plese u profesora Hradského doma. Píseň má stejnou melodii jako úvodní skladba, ale na úplném začátku samotné písně slyšíme něţnou, jemnou melodii za pomocí flétny, kterou v originále neuslyšíme. Akorát se nám v ní teď ozývá plukovník Jan Špička, který se sklání před profesorem Jindřichem Hradským. Celá tato skladba je v duchu na půl mluvená a na půl zpívaná. S originálem bychom ji mohli srovnat aţ na rytmus. Česká skladba je pomalejší. V anglické verzi jsou nejvíce slyšeny housle. V další skladbě se nám ozve Líza se slovy: „Jen se těš, profesore, jen se těš!“ kterou jiţ známe, v zápětí se ozve Bedřich Vrchovský. Oba se spolu setkají a Bedřich jí vyznává svou lásku k ní. Ovšem Líza mu odsekne svým: „Ţvást, ţvást, ţvást!“ V anglické verzi tato píseň nese název: Show me, kterou máme i v notové ukázce. Tato píseň je intonačně těţká, jelikoţ noty, které zpívá Líza, skáčou z horního intervalu ke spodním a naopak. V Lízině hlase slyšíme vztek, protoţe ji profesor odhodil jako kus hadru. Anglická píseň začíná Freddyho zpěvem, ke kterému se připojí Líza se svým jiţ zmíněným: Show me. Celkově je tato skladba příjemná na poslech, protoţe v ní chce Líza dokázat, co k ní Freddy cítí a zároveň má v hlase emoci zvaný hněv. Líza

se

rozhodla

Ovšem jiţ v půvabných

podívat

šatech

a

se

do

naučenou

svého

bývalého

správnou

místa

bydliště.

výslovností.

Skladba,

která se přitom ozývá, je stejná jako ji zpívala na začátku, kdy si přála, aby bylo vše betálný. Teď uţ zná jen slovo nádherný. Kumpáni od Alfréda Ďulínka začínají další píseň, která patří samotnému Ďulínkovi. Benjo hraje taneční skladbu, která oznamuje, ţe se Alfréd dnes ţení. Jiţ jsme zmiňovali, ţe tato píseň je podobná písni Valdemara Matušky: Whisky, to je moje gusto. Celkově se nám tato skladba zdá mírně přehnána, i co se týče choreografie. V angličtině se ozve Stanley Holloway, který má mnohem pronikavější hlas. V této verzi se tato píseň podobá nějakému pochodu, jelikoţ slyšíme hlavně bubny, které nám určují právě ten pochod. Profesor Hradský hledá Lízu, která mezitím utekla z jeho domu. V této verzi to profesor zpívá/mluví spíš klidně, neţ hekticky. Připadá nám, jako by ji ani nehledal, ani nechtěl najít. Kdeţto píseň Rexe Harrisona je rychlejší a vyzařuje z ní, ţe má o Lízu opravdu starost a navíc je nahněvaný, ţe zmizela. Zkrátka „Proč nemůţe být ţena jako muţ?“

45

V předposlední písni Líza konečně vyhrává nad profesorem Hradským. Uţ ho k ţivotu nepotřebuje. I Jindřich Hradský pochopil, ţe se z Lízy stala pravá dáma, která se o sebe dokáţe postarat. „Bude nám sluce hřát bez Tebe, Špilberk dál bude stát bez Tebe,…“ Vidíme, ţe Líza má plné sebevědomí. Také tu máme zmíněný brněnský zámek zvaný Špilberk. Píseň vyvrcholí zpěvem profesora Hradského, který je rád, ţe si Líza sama sebe konečně začala váţit. V anglické skladbě zní začátek trochu jinak, ale melodie písně se nemění. Rex Harrison se v této písni neprojevuje vůbec. Pevnou rukou ji vládne Julie Andrewsová, která ji zazpívala něţně, vznešeně a sebejistě. V poslední skladbě uslyšíme Jindřicha Hradského, který vzpomíná na Lízu. Jak mu chybí její tvář, smích, pláč a hněv, na který si zvykl. Ale občas ho ještě přemůţe ješitnost a tvrdohlavost, se kterou by ji vyhnal z domu, ale i náš věčně starý mládenec má srdce, které má city. Sám ve svém smutku si pustí nahrávky s Líziným hlasem, a kdyţ se mu za zády zjeví samotná Líza, která svými slovy dokončí větu znějící na nahrávce, zmůţe se profesor na poslední větu: „Ke všem sakrům Lízo, kde mám svoje trepky?“ Jen marně se snaţí zakrýt skutečné city. Oddychl si, jelikoţ pochopil, ţe mu odpustila a vrátila se. Rex Harrison je v písni více zoufalý a věřili bychom mu víc, neţ Martinu Havelkovy. Konec skladby je vznešenější a půvabnější, protoţe má důraznější zakončení. Z celkového hlediska je My Fair Lady ze Zelňáku přirozenější, neţ klasická My Fair Lady. Je nám přiblíţená novými technikami, jako je notebook a jiné. Jako hlavní hledisko se zajisté povaţuje český jazyk. Ovšem originál ctí hru za své doby, coţ ji dodává jiný nádech a půvab. Uznáváme, ţe česká verze se také povedla, skládáme poctu, jelikoţ reţisér Stanislav Moša po celou dobu vládl královskou rukou a soubor Městského divadla v Brně tuto inscenaci zahrál se skvělými výsledky. Jsme velice rádi, ţe jsme měli tu čest, tento muzikál shlédnout a nemáme problém s jeho další návštěvou.

46

8. HUDBA A TEXT 8.1 Alan Jay Lerner Narozen 31. 8. 1918 – 14. 6. 1986. Pocházel z bohaté rodiny v New Yorku, kde byl vzděláván ve výběrové soukromé škole a na Harvardské univerzitě. Pracoval ve spojení se skladatelem Frederickem Loewem na Broadwayiských muzikálech: Brigadoon (1947), Pait Your Wagon (1951), Camelot (1960) a filmu Gigi (1958). Avšak jeho velkým dílem byl jejich pátý muzikál „Pygmalión“ od G. B. Shawa, zvaný My Fair Lady, který představil roku 1956. Mezi jeho známé písně patří např. „I could have danced all night“,… Byl to triumf v americkém hudebním divadle. Produkoval ho Columbia Broadcasting System. Ve své době udělal rekord v hudební produkci v Londýně nebo New Yorku. Byl hrán ve více neţ dvaceti zemích světa a byl přeloţen do jedenácti jazyků. Několik let cestoval Spojenými státy a byl několikrát oţiven. Filmová verze (1964) vyhrála sedm Akademických cen. V roce 1957 získal tři ceny Tony Awards, a to ve spolupráci s Frederickem Loewem za muzikál My Fair Lady, jako nejlepší hudební autor. Zemřel na rakovinu plic na Manhattanu ve věku 67 let. (Alan, 2012) Ocenění a vyznamenání díky muzikálu My Fair Lady: dvě ceny Tony Award za Best Book of Musical a Best Original Score (1957) a cenu New York Drama Critics za Best Musical (1957). (Alan, 2012). 8.2 Frederick Loewe Narodil se v Německu (10. 6. 1901, Berlín – 14. 2. 1988, USA), byl synem populárního

zpěváka

v operetě.

Studoval

podobně

jako

Ferruccio

Busoni

a Eugene d Albert. V dětství se podle sluchu naučil hrát na klavír a pomáhal svému otci na zkouškách. V jeho otci tento dojem zůstal a dal malého Fritze do učení hudební výchovy. Loewe přišel do Ameriky v roce 1925. Zjistil, ţe si na ţivobytí nevydělá pouze hudbou, tak pracoval na různých pracovních místech. Setkání s Alanem Jay Lernerem: Fritz začal navštěvovat newyorské noční místo „The Lumbs Club“, který navštěvují divadelní lidé, producenti, hvězdy, manaţeři a ředitelé. Jednoho večera, při cestě na WC, se setkal s Alanem Jay Lernerem, který seděl u sousedního stolku. Fritz k němu přistoupil a říká: „Chápu, ţe píšete texty“ (Frederick, 2011). Alan 47

odpověděl: „Chápu, ţe píšete hudbu.“ (tamtéţ, 2011). Od této doby spolu začali spolupracovat. Jejich prvním velkým hitem se stal muzikál s názvem Brigadoon. Jejich společným velkým dílem byl muzikál: My Fair Lady (1956) od G. B. Shawa – Pygmalión, který byl obrovským úspěchem. Mezi jejich poslední hity patří např. muzikály Camelot, Gigi,… (Frederick, 2011) Loewe byl uveden do Songwriters Hall of Fame a do své smrti zůstal v Palm Springs (Kalifornie). Frederick Loewe zemřel 14. února 1988, Kalifornie (Frederick, 2011). Zbylo po nich obrovské mnoţství památek, divadelních programů, notových materiálů, plakátů,… (Frederick, 2011). 9. ANKETA Tato otázka patří do pranice. Kaţdý z nás preferuje něco jiného. Někdo není líný a zajde si na muzikálové představení nebo do divadelního sálu. Někdo má rád v teple domova nějaký vybraný film, který můţe shlédnout i v kině. Jsou Češi kulturní barbaři? Nebo naopak rádi chodí na různá kulturní představení? Ptali jsme se hned několika druhů lidí. Muţů i ţen, studentů i pracujících a dočkali jsme nespočetně mnoho různých i rozdílných odpovědí 9.1 Film Kdo z těchto tří ţánrů bezkonkurenčně prorazil, je FILM. Aneb jak se pohodlně kulturně vzdělávat. Mnohokrát se nám dostalo odpovědi, ţe film si mohu doma v pohodlí stáhnout z internetu, protoţe do divadla si musím brát boty, které nemám ráda. Podle studentů jsou filmy z hlediska zpracování, více reálnější, technicky propracovanější, dokonalejší, s nadměrného mnoţství efektů, zkrátka hotové produkty. Není tak časově náročný, navíc je jich spousty na vybrání, co se týče výběru ţánru a jsou lépe k dispozici. Navíc jsou lidé, kteří by si raději pouštěli jeden film stále dokola, aţ by ho znali zpaměti, neţ by vyrazili za kulturou a ţe jich známe spousty v okolí. Je jasné, ţe na film bývá větší rozpočet, neţ třeba na divadlo a tím se zdá divákovi proţitek ze sledování větší a lepší. Ale jsou naopak lidé, kteří říkají, ţe na filmy se mohou dívat stále dokola, kdeţto muzikál a divadlo tak často není moţné 48

shlédnout. Naše blízká osoba nám např. odpověděla, ţe film volí jen v případě nouze. Kdyţ uţ by volila, tak divadlo, protoţe je pro ni neskutečným záţitkem. ¨ 9.2 Divadlo V pozadí filmu se umístilo DIVADLO. Názorů na divadlo jiţ máme více. Pro někoho je třeba zajímavé vidět jednu hru, kde je zpracováno jedno téma od různých autorů. To se Vám u filmů většinou nestane. Spousta lidí volí mezi divadlem a muzikálem, jelikoţ jsou tyto dva ţánry podobné s tím rozdílem, ţe je muzikál obohacen pěveckým projevem. A to si spousty z nich ve chvíli odpovědi nemusí ani uvědomit. Někdo můţe být takový, ţe jej při představení písně ruší a tím mu to odpoutává pozornost od děje a hereckého výkonu. Ovšem jsou mezi námi i lidé, kteří se divadlem ţiví nebo se ţivit chtějí a právě pro ně je divadlo ţivější, bliţší, zajímavější, překvapivější, opravdovější a divadelní jeviště je pro ně zároveň druhým domovem. Nevíme, proč lidé častěji nevolí právě tento ţánr. Ztrácí se nám před očima? Vţdyť v divadle máme větší kontakt s herci, máme z něj větší společenský záţitek, oproti filmu se hraje naţivo a je tradičnější, neţ samotný muzikál. Můţeme zde vidět více improvizace z pohledu – ve filmu se scéna zahraje snad stokrát, neţ je reţisér spokojen, ale v divadle se hraje tzv. live přenos a také máme tu moţnost setkat se se slavnými herci či herečkami. Bavíme se tu hlavně o ţivém projevu herců, který se na jevišti odehrává, a více vnímáme děj, do kterého jsme vtáhnuti magnetickou silou, jelikoţ kaţdé představení je originál. 9.3 Muzikál Třetí a poslední místo obsadil MUZIKÁL aneb také divadlo, které umí zpívat a tančit. Lidé mají muzikál rádi, protoţe se v něm odehrává vše. Mluví, tančí, hraje a zpívá. Hudba a herectví v jednom, doprovázené pěveckým projevem divákovi dodává naprosto jinou a bohatou atmosféru, ale ne kaţdému z nás se to líbí. Pravdou je, ţ ne všude písně patří. Mohou se objevit tam, kde by je divák vůbec neočekával, protoţe se mu tam v té chvíli zrovna nehodí. Ale někdy je lepší, kdyţ se píseň nečekaně objeví, právě ve chvíli, kdy ji nečekáme neţ si myslet, ţe právě teď v tuto chvíli tady chci slyšet nějakou píseň. Někdo tvrdí, ţe je to show pro více lidí. Na film se musíme 49

soustředit, ale u muzikálu se člověk dokáţe odreagovat a pobavit. Muzikál si divák musí umět uţít, proţít ho, jinak je naprosto zbytečné na něj chodit. Tento ţánr lidé většinou volí na poslední místo proto, jelikoţ se neodehrává v pohodlí jejich domova. Je jednoduché říci – na muzikály nechodím, nebaví mě, nemám je rád, musím si zamluvit lístek minimálně měsíc dopředu, hudba v muzikálech mě nenaplňuje, a další stíţnosti. Zdá se to jen nám nebo je česká populace tak líná si obléct společenské šaty, či sako a dojít nebo dojet na určité místo, kde se muzikál nebo divadelní hra odehrává. V poslední řadě nám tři lidé na tuto otázku odpověděli, ţe hospoda je také kultura, zaslechnout jsme mohli slovo „nic“ a jeden jediný cituji: „Raději knihu.“ Náš názor je, ţe v divadelním provedení dostáváme jako diváci svobodu co a koho budeme v danou chvíli na jevišti sledovat, u filmu jsme více vedeni reţisérem, respektive střihem. U divadla zaţíváme jedinečné, neopakovatelné představení ovlivněné i prvkem náhody, u filmu je tvar fixně konzervován a navíc je u divadelního představení šance, ţe potkáme sličnou herečku nebo herce u baru, kdeţto v kině je tato šance minimální. Celkově na otázku: „Který ţánr nejvíce preferuješ? Film, divadlo nebo muzikál?“ odpovědělo 135 lidí. V následující tabulce si sečteme odpovědi.

Film

Divadlo

Muzikál

Muži

35

17

16

Ženy

24

22

21

Studenti

22

17

18

Pracující

37

22

19

Procenta

44 %

29 %

27 %

50

10. CHARAKTERISTIKA POSTAV S UKÁZKOU JEJICH PŘÍMÉ ŘEČI 10.1 Henry Higgins: (muţ se zápisníkem) studuje a ţiví se fonetikou (fonetika – věda o řeči), umí v Londýně odhadnout kaţdého podle přízvuku, odkud pochází. Je to starý mládenec a hlavně se nechce vázat. Nejraději by chtěl ţenu, která se bude chovat jako on sám. Je velmi paličatý, pošetilý a bez emocí. „Vezměte například tady toho tvora: (k Líze) mluví jako dlaţdič a tak se bude brodit blátem aţ do smrti. Věřte mi, drahý pane, ţe za pouhé tři měsíce bych ji mohl na diplomatickém koktejlu vydávat za vévodkyni. Dokonce bych ji mohl dohodit místo komorné nebo prodavačky a na to uţ musí nějak ovládat jazyk!“ (Shaw, 2007, s. 8). 10.2 Plukovník Pickering: přijel z Indie za Higginsem, jelikoţ ho také zajímá hovorový sanskrt. Rozdíl mezi Higginsem a Pickeringem je ten, ţe plukovník se umí chovat ve společnosti jako pravý gentleman. Ví, co je to soucit i výčitky svědomí. Nejedná s Lízou jako s obyčejnou květinářkou, ale má k ní patřičnou úctu. „Higginsi, nasadil jste mi brouka do hlavy - s tím diplomatickým koktejlem. Jestli to dokáţete, prohlásím vás za největší pedagogickou kapacitu na světě. Vsadím se s Vámi o všecky náklady na ten pokus, ţe to nesvedete. A zaplatím hodiny.“ (Shaw, 2007, s. 15). 10.3 Líza Doolittlová: pouliční dívka, která prodává květiny. Je drzá, umí si stát za svým. Patří do té nejniţší vrstvy obyvatelstva díky své mluvě. Později z ní profesor s plukovníkem udělají dámu, kdyţ ji naučí se slušně vyjadřovat a chovat se. Lízin sen je vlastnit malé květinářství, ve kterém bude prodávat květiny. Kvůli tomu se také k Pickeringovi a k Higginsovi dostane.

51

Květinářka: „Dybysem věděla, co je to za hrůzu, bejt čistá, tak bysem sem nelezla. Já nevěděla, jak mi je dobře…“ (Shaw, 2007, s. 21). „Ţe se nestydí, poseroutka!“ (Shaw, 2007, s. 7). „Vás by teda měli vycpat hřebíkama! (Mrskne mu košík pod nohy) Navalte šest pencí a seţerte si celej košík.“ (Shaw, 2007, 8). „Baknemskej plac“ (Buckinghamský palác) (Shaw, 2007, s. 9). Líza: „Já vím. Já mu to nezazlívám. To uţ je jeho způsob projevu, ţe? Ale pro mne tolik znamenalo, vy jste to nedělal. To máte tak: některé věci se naučí kaţdý – strojit se a mluvit a tak dále – ale skutečný rozdíl mezi dámou a květinářkou není v tom, jak se která chová, ale jak se k ní chovají druzí. Pro profesora Higginse květinářkou zůstanu, protoţe se ke mně jako ke květinářce chová a bude se chovat i nadále, ale já vím, ţe pro vás mohu být dáma, protoţe jste se ke mně choval jako k dámě, a budete se tak chovat vţdycky.“ (Shaw, 2007, s. 66). „Vy jste ale prevít! Vy umíte chytnout holku za srdce a stisknout jí ho, aţ to bolí. Dobře mě paní Pearceová varovala. Kolikrát od vás chtěla odejít, ale vy jste si ji vţdycky na poslední chvíli omotal kolem prstu. A přitom vám na ni vůbec nezáleţí. Na mě vám taky vůbec nezáleţí.“ (Shaw, 2007, s. 70). 10.4 Freddy: syn paní Eynsford-Hillové, který se po jejím výstupu v Ascotu zamiluje do Lízy (k paní Higginsové) „kulíbám. ´brýdén.“ (Shaw, 2007, s. 37) 10.5 Pan Doolittle: otec Lízy. Popelář, který popíjí se svými kumpány a neustále z Lízy tahá nějaké peníze. Z Higginse se také snaţí vytáhnout peníze, protoţe mu ji odvedl. Ovšem ten z něj udělá později pána. Ve skutečnosti se Líza se svým otcem moc v lásce nemají. „Já vám děkuju, šéfe. Věc se má tak, šéfe. Vy jste mi venkoncem sympatickej, a dyt tu holku chcete, nepotáhnu ji mermomocí domů, leda te bysme se my dva nedokázali nějak dohodnout. Jako mladá tenská je to docela pohledná holka. Jako céra 52

se tivit nevyplatí – to vám říkám na rovinu. Já si jen tádám svoje votecký práca, a vy byste přeci byl ten poslední, kerej by mi ji chtěl jen tak vyfouknout; poněvadţ, jak vás šacuju, vy ste rovnej chlap, šéfe. No co je pro vás jedna pětilibrovka? A co je pro mě Líza?“ (Shaw, 2007, s. 27) 10.6 Paní Higginsová: společenská a velmi slušná dáma, která v Líze najde zalíbení a pomáhá Líze, protoţe se jí nelíbí, ţe s ní její syn s plukovníkem zacházejí jako s ţivou panenkou. „Mám dojem, ţes to děvče zkazil, Henry. Pomalu abych byla kvůli vám dvěma nervózní. Ještě ţe mám tak ráda plukovníka Pickeringa.“ (Shaw, 2007, s. 74). 10.7 Další postavy Klára: slečna Eynsford-Hillová „Máte moje sympatie. Já například konverzovat neumím. „Kdyby lidi byli upřímní a říkali, co si doopravdy myslí!“ (Shaw, 2007, s. 37). Její matka: paní Eynsford-Hillová „Váš slavný syn! Tolik jsem touţila se s Vámi seznámit, pane profesore.“ (Shaw, 2007, s. 36). Paní Pearcová: sluţebná Henryho Higginse „Chci udělat z ucourané špindíry čistou a slušnou dívku, která můţe v panské společnosti vysedávat v pracovně. Tak co: poslechneš a uděláš, co ti říkám, nebo tě mám vyhodit a poslat zpátky k tvému košíku?“ (Shaw, 2007, s. 21).

53

Zoltán Karpáthy (My Fair Lady), Nepomuk (Pygmalión): bývalý ţák pana Higginse „Instinkt, maestro, instinkt. Jen maďarská rasa dokáţe působit tak boţsky vyrovnaným dojmem. Ten rezolutní pohled! Je to princezna.“ (Shaw, 2007, s. 49)

11. OSOBNÍ ANALÝZA – SHRNUTÍ 11.1 Pygmalión Samotný děj nás velice nadchnul, jelikoţ tento příběh je velmi zajímavý. Opravdu je vidět rozdíl mezi

spodní a vrchní třídou. Také to vypadá

tak, kdyţ se Higgins na začátku bavil s Elizou. Je to někdy i smutné, ale takový je ţivot. Máme rádi šťastné konce a zde jsme ho nenašli, coţ nás na jednu stranu mrzelo. Ovšem jeho mytologie je mnohem kouzelnější. Zboţňujeme historii, bohy a věříme na zázraky. Proto nás neskutečně zaujalo, kdyţ se bohyně Afrodita smilovala nad nebohým zamilovaným sochařem a vdechla jeho soše ţivot. Pygmalión je srdcem hudební komedie My Fair Lady. 11.2 My Fair Lady – film: Děj je vyloţeně stejný. Film se nesnaţí odlišovat, naopak divadelní hru ctí a respektuje ji. Ale zde vidíme situace např.: jak si Higgins pohrává s city naivní Elizy, která

mu

to

na

konci

bezprostředně

vrátí,

coţ

si

Higgins

zaslouţí.

Nejkrásnější na tom je, to odpuštění. Některé písně nás naprosto zvedaly ze ţidle s tím, abychom si společně s hrdinkou zazpívali nějakou beznadějnou optimistickou píseň. Audrey Hepburnová je zde naprosto okouzlující, s velkou dávkou šarmu, půvabu, roztomilé nevědomosti, která se mění v uvědomělost a po boku ostříleného elegantního herce Rexe Harrisona, nemá chybu. S přehledem bych Audrey nazvala Popelkou. Audrey chtěla „své písně“ nazpívat sama. Urputně se připravovala a pracovala na svém hlasovém projevu od svítání do svítání, a kdyţ zjistila, ţe její zpěv bude dabován, byla z toho opravdu nešťastná. Bylo mi jí váţně líto. Ovšem Marnie Nixonová na tom byla

54

pěvecky o něco lépe a samotný reţisér přece ví, co je pro jeho film nejlepším východiskem. Je to pocta anglickému jazyku, v podání Rexe Harrisona a ošklivého káčátka Audrey Hepburnové, ze které upadá do kolen celý Londýn. Dáváme si otázku, proč nebyla do hlavní ţenské role zvolena Julie Andrewsová, která stála po boku Rexe Harrisona jako Líza Doolittleová od roku 1956, také do filmové role v roce 1964? Podle našeho názoru chtěli lidé vidět novou tvář a ne jiţ tu „okoukanou“. Neříkáme, ţe Andrewsová není vynikající herečka. Jistě by byla přesvědčivou květinářkou, ale změnu v okouzlující princeznu bychom ji asi nevěřili. Kdeţto neokoukaná Audrey má v sobě plachost a vnitřní křehkost, coţ ji dělá jasnou představitelkou Lízy. Časová délka filmu nás ovšem nesmírně vyčerpala. Kdy bychom měli u kaţdého filmu vydrţet skoro tři hodiny, tak se díváme stále a v ţivotě bychom jiţ nic jiného nestihli ani nedosáhli. Občas tam byly nesmírně dlouhé pasáţe, například mezi Higginsem a Lízou.

Ovšem co je délka oproti kvalitě příběhu. Je opravdu

přenádherné sledovat rozdíly mezi čistou spisovnou angličtinou vyšších vrstev a mezi angličtinou s tvrdým londýnským přízvukem. Je opravdu škoda, ţe film nebyl přeloţený do našeho rodného českého jazyka. Ale na druhou stranu chápeme, ţe by lidé neuslyšeli právě ty rozdíly čisté a méně čisté angličtiny. Stále si opakujeme, co tím Líza vlastně získala? Naučila se mluvit spisovnou angličtinou, půvabně se oblékat, setkávat se s londýnskou smetánkou, ale co jí to dalo do ţivota? Získala svou vysněnou práci? Práci prodavačky v květinářství? A co láska? Na to si uţ kaţdý musí odpovědět sám. Zkrátka tento zfilmovaný muzikál můţeme nazvat králem muzikálu, který zraje jako víno.

PYGMALIÓN nebo MY FAIR LADY Dvě hry, dvě stejná jména, Pygmalión a My Fair Lady, ale přesto jsou obě rozdílné. Komedie Pygmalión, napsaná Georgem Bernardem Shawem, ozdobena písněmi, napsaných Alanem Jay Lernerem a Frederickem Loewem. V Shawově komedii byl Pygmalión sochař, který ze slonoviny vytesal sochu a dal jí jméno Galatea. Bohyně Athéna se nad ním smilovala a vdechla soše ţivot. V druhé komedii My Fair Lady 55

profesor Henry Higgins uzavře sázku, jak proměnit uličnici v dámu jednoduše tím, ţe ji naučí spisovně a správně mluvit. Mě osobně je mnohem bliţší My Fair Lady. Dozvíme se tu o nenaplněné lásce mezi Lízou a Higginsem. Je úţasné sledovat, jak mezi nimi probíhají city. Konkrétně se bavíme o lásce, nenávisti a pohrdání. Líza urputně cvičí výslovnost, ale stačí malé škobrtnutí a Higgins na ni zvýší hlas natolik, ţe se Líza rozbrečí. Ale opravdu jedinečná scéna je, jak se Líza koupe ve vaně. Nikdy předtím tohle nedělala a my jsme svědky neobyčejné scény na smrt vystrašené Lízy. To v Pygmaliónu nemůţeme hledat. V My Fair Lady přidali ty scény, které se v Pygmaliónu odehrávaly za oponou, coţ je opravdu velká změna a dodalo tomu úplně jiný a kouzelný nádech. A obohaceno zábavnými a poučnými písněmi? To uţ byla jen třešnička na dortu. V kaţdém případě doporučujeme zhlédnout obě dvě verze, u kterých si kaţdý z nás přijde na své. Respektive kaţdá zvolená inscenace má něco do sebe. Je na nás, jestli se rozhodneme právě pro divadlo, film nebo muzikál. Kaţdá verze je svým způsobem zajímavá a kaţdý z těchto tří ţánrů má něco do sebe, protoţe jde o umění, které vzdělává a zpravidla je hmotné.

12. PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY A INFORMAČNÍCH ZDROJŮ

Alan Jay Lerner. 2012. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-. Last modified on 27 January 2012 at 05:26 [vid. 8. února 2012]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Alan_Jay_Lerner Alan Jay Lerner. 2012. In: Encycklopædia Britannica online [online]. London: Encyclopædia Britannica, Inc. Last modified on 8 February 2012 [vid. 8. února 2012]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/337022/Alan-Jay-Lerner Audrey Hepburn. 2012. In: Encycklopædia Britannica online [online]. London: Encyclopædia Britannica, Inc. Last modified on 8 February 2012 [vid. 8. února 2012]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/262298/Audrey-Hepburn Audrey Hepburn. 2012. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, Last modified on 8 February 2012 at 16:42. [vid. 8. února 2012]. Dostupné z:http://en.wikipedia.org/wiki/Audrey_Hepburn 56

ALSTEROVÁ, Zuzana. My Fair Lady: Obsah. In: Česko-Slovenská filmová databáze [online]. Praha: POMO Media Group, 2001-2012 [vid. 31. října 2012]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/film/1837-my-fair-lady/ Frederick Loewe. 2011. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-. Last modified on 24 November 2011 at 01:43 [vid. 8. února 2012]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Frederick_Loewe Frederick Loewe Official Home Page. 2011 [online]. Copyright 2000, 2001 by The Frederick Loewe Foundation, New York. Last modified on 10 July 2011 [vid. 9. února 2012]. Dostupné z: http://www.frederickloewe.org/ George Bernard Shaw. 2012. In: : Encycklopædia Britannica online [online]. London: Encyclopædia Britannica, Inc. Last modified on 8. December 2012 [vid. 8. prosince 2012]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/539048/GeorgeBernard-Shaw George Bernard Shaw. 2012. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-. Last modified on 1. december 2012 at 04:46 [vid. 8. prosince 2012]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/George_Bernard_Shaw GRONEMYER, Andrea. 2004. Divadlo. Překlad Veronika Kotůlková. Brno: Computer Press. 192 s. ISBN 80-251-0208-4. HORSTOVÁ, Libuše (ed.). 1997. Stručné dějiny hudby pro posluchače PdF – obor učitelství ZŠ 1. stupeň. Hradec Králové: Gaudeamus, 1997, 101 s. ISBN 80-7041-266-6. LERNER, Alan Jay; STEINER, Tomáš. 1999. My fair lady: (ze Zelňáku): hudební komedie o dvou dílech podle hry G.B. Shawa Pygmalión: [program k 561. premiéře MdB v sezóně 1999/2000]. Brno: Městské divadlo. 265 s. ISBN 80-238-5984-6. MAYCHICK, Diana. 1994. Audrey Hepburn: Intimní ţivotopis. Překlad Hana Krubnerová - Parkánová. Praha: Baronet. 212 s. ISBN 80-856-2193-2.

57

Music. 2012. In: Encycklopædia Britannica online [online]. London: Encyclopædia Britannica, Inc. Last modified on 8 February 2012 [vid. 8. února 2012]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/398918/music My Fair Lady. 2012. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [vid. 8. prosince]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/My_Fair_Lady My Fair Lady [DVD]. Reţie George Cukor, Warner Bros. Pictures, 1964 OSOLSOBĚ, Ivo. 1967. Muzikál je, kdyţ... Praha: Supraphon. 212 s. ISBN 02-332-67. PAVLOVSKÝ, Petr a kol. 2004. Základní pojmy divadla: Teatrologický slovník. Praha: Národní divadlo. 348 s. ISBN 80-727-7194-9. PŁAŻEWSKI, Jerzy. Dějiny filmu: 1895-2005. Editor Karel Tabery. Praha: Academia, 2009, 901 s. ISBN 978-802-0016-898. Pygmalión. 2012. In: PORT.cz [online]. [vid. 8. prosince 2012]. Praha: PORT Data. Dostupné z: http://www.port.cz/pygmalion/pls/fi/films.film_page?i_film_id=2062 Pygmalión. 2012. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [vid. 8. prosince]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Pygmalion_(mythology) Pygmalión [film, online]. 1938. Reţie Anthony ASQUITH a Leslie HOWARD. Velká Británie, Gabriel Pascal Productions. Dostupné z webu Internet Archive: http://archive.org/details/Pygmalion Rex Harrison. 2012. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-. Last modified on 6 February 2012 at 20:02. [vid. 8. února 2012]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Rex_Harrison SHAW, George Bernard. 2007. Pygmalión: Romantická hra o pěti dějstvích. Praha: Artur. 145 s. Edice D, sv. 42. ISBN 978-808-6216-959. Sir Rex Harrison. 2012. In: Encycklopædia Britannica online [online]. London: Encyclopædia Britannica, Inc. Last modified on 8 February 2012 [vid. 8. února 2012]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/256013/Sir-Rex-Harrison 58

ŠÍPEK, Jiří. 2012. Celoţivotní vzdělávání FF UK: Psychologie dramatického umění [záznam vědecké přednášky, online]. Praha: Česká televize, 13. 3. 2012 [vid. 13. listopadu 2012]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10000000072-celozivotni-vzdelavani-ffuk/212251000630001/ VOLKENŠTEJN, V. 1963. M. Otázky teorie dramatu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 148 s.

59

13.

RÉSUMÉ Cílem bakalářské práce je popis vývoje a zhodnocení významu hudebně-

dramatického ţánru muzikálu jako svébytné umělecké formy 20. a 21. století na konkrétním příkladu díla My Fair Lady. Bakalářská práce se zabývá historií vzniku ţánru i konkrétního uměleckého titulu a rozborem významných aspektů jejich obsahu a charakteristických rysů na základě aktuálních poznatků hudební a divadelní vědy. Zohledněna jsou významná historická ztvárnění a nastudování My Fair Lady s důrazem na její filmovou verzi. Důleţité místo v řešení zvolené problematiky zaujímá předloha muzikálu My Fair Lady – divadelní hra G. B. Shawa Pygmalión. SUMMARY The main aim of this thesis is the description of the evolution together with the evaluation of the importance of the musical-drama genre of the 20th and 21st century. It was all carried out on the particular example of My Fair Lady. The Bachelor thesis deals with both the history of the genre as well as with the history of the particular piece of art. It also analyzes the remarkable aspects of their content on the base of nowadays knowledge of the contemporary science studying music and drama. Various historical interpretations of My Fair Lady has been taken into consideration too with the special accent on its film version. The important role in the treatment of the chosen topic is mainly played by Pygmalion by G. B. Shaw, on which musical My Fair Lady was based.

60