MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra divadelních studií
Jaroslav Blecha RODINNÉ LOUTKOVÉ DIVADLO
rigorózní práce
Brno 2013
Obsah Obsah ......................................................................................................................................... 2 Úvodem ...................................................................................................................................... 4 Rodinné loutkové divadlo jako jev ........................................................................................ 11 Prehistorie stolních divadel ................................................................................................... 15 Dekorace českých umělců ...................................................................................................... 20 Souborná vydání stolních divadel ......................................................................................... 29 Aktéři stolních scén ................................................................................................................ 41 Repertoár a loutkářská dramatická literatura .................................................................... 64 Rodinné loutkové divadlo jako evoluční trend .................................................................... 83 Význačné loutkářské firmy a nakladatelství ........................................................................ 88 „A. Münzberg, výrobce Alešových loutek― .......................................................................................88 Loutkářský závod „Modrý & Ţanda― .................................................................................................89 Firma Jana a Elišky Králových s ochrannou značkou „JEKA― ..........................................................89 Rodinná loutkářská firma „APAS― .....................................................................................................90 Nakladatelství „A. Storch syn― ...........................................................................................................91 Nakladatelství „J. R. Vilímek― ...........................................................................................................91 Nakladatelství „Ant. Vítek junr.― .......................................................................................................92 Firma Antonín Gerlich........................................................................................................................92 Loutkářský obchod „PAPIRLO― ........................................................................................................93
Katalog produkce tištěných divadel a dekorací ................................................................... 94 1894 Štapfer Karel: „Národ sobě― ......................................................................................................94 1894 Thuma Karel Ladislav: perokresebné dekorace.........................................................................94 1910, 1938 Vosátka Vratislav: „Nové loutkové divadélko―...............................................................94 1913-1931 „Dekorace českých umělců― ............................................................................................96 1915 Šimůnek Karel: „Dekorační soubor pro papírové loutky― .......................................................104 1920 Kolář Miroslav: „České loutkové divadlo― .............................................................................104 1920 Kulhánek Stanislav: „Stínové divadlo― ...................................................................................105 1923 Štapfer Karel: „Štapferovy rodinné dekorace pro loutky 18 a 25 cm― ....................................106 1924 Malý Petr: divadlo ve stylu art deco ........................................................................................107 1925 Štapfer Karel: „Štapferovy české dekorace pro 25 i 35cm loutky I― .......................................108 1926 Štapfer Karel: „Štapferovy české dekorace pro 25 i 35cm loutky II― .....................................109 1926, 1929 Skála Vít: „Skálovy velké dekorace M.L.Ú. pro loutky 35-50 cm I a II― .....................110 1926, 1934 Skála Vít: „Storchovo české loutkové divadlo― ............................................................111 1928 Skála Vít: „Skálovo proscénium― ............................................................................................112
-2-
1928 Štapfer Karel: „Štapferovy dekorace pro rodinné loutkové divadlo I― ....................................112 1929 Bartoš Svatopluk: „Münzbergovy nejmenší dekorace pro loutkové divadlo― .........................113 1931 Bartoš Svatopluk: „Münzbergovy rodinné dekorace pro loutky 18-25 cm― ...........................114 1932 Bartoš Svatopluk: Dekorace pro 25 i 35cm loutky (III) ..........................................................115 1932 Bartoš Svatopluk: Dekorace pro 25 i 35cm loutky (IV) ..........................................................115 „Zvětšené loutkové divadlo― ............................................................................................................116 1932 Bartoš Svatopluk: „Münzbergovy dekorace z české historie― .................................................116 1932 Scheiner Artuš: „Loutkové divadlo Artuše Scheinera― ...........................................................117 1933, 1948 Bartoš Svatopluk: „Dekorace pro loutky 35-50cm― ......................................................118 1934 Vítek Karel: „Vítkovy dekorace― ............................................................................................120 1936 Vejrychová -Solarová Boţena: „Kašpárkovo divadélko―........................................................122 1936, 1940, 1945 Salač Antonín Ladislav: „Salačovy dekorace― ....................................................122 1942 Scheiner Artuš: „Loutkové divadlo Artuše Scheinera― (zvětšené) ..........................................124 1943 Christián Eduard: „Dekorace pro rodinná divadla (původně Štapferovy)― .............................124 1946 Štapfer Karel: „Štapferovy české dekorace pro 25cm loutky― ................................................126 1946 Šváb Jaroslav: „Švábovy dekorace k loutkovému divadlu― ....................................................127 1947 Bartoš Svatopluk: „Pohádkové divadlo― (pracovně) ...............................................................128 Salač Antonín Ladislav: SALPRA - proscénia .................................................................................129
Heslovitý chronologický přehled významnější ostatní produkce pro rodinné loutkové divadlo ................................................................................................................................... 130 České edice loutkových her do zač. padesátých let 20. století (chronologicky) .............. 134 Závěrem ................................................................................................................................. 138 Résumé................................................................................................................................... 140 Použitá a doporučená literatura.......................................................................................... 151 Prameny................................................................................................................................. 158 Příloha ................................................................................................................................... 160
-3-
Úvodem Tato práce představuje výběr zásadních kapitol ze dvou autorových recenzovaných monografií věnovaných tzv. rodinnému loutkovému divadlu. První s názvem Rodinná loutková divadélka – skromné stánky múz vydalo Moravské zemské muzeum v Brně roku 2009 (ISBN 978-80-7028-353-0). Druhá s názvem Rodinná loutková divadélka – herectvo na drátkách vyjde v prvním čtvrtletí roku 2013 také nákladem Moravského zemského muzea v Brně (ISBN 978-80-7028-396-7).
Doba žádá, abychom žili na venek a pro její technické vymoženosti, nikoli vnitřně a ke svému povznesení duševnímu. A proto s bohem loutky, s bohem symboly! Karel Mašek, 1912 Skeptická slova dramatika a pozdějšího dramaturga praţského Loutkového divadla Umělecké výchovy Karla Maška Fa-Presto, vyřčená roku 1912, se nám mohou zdát v kontextu doby poněkud nenáleţitými. Šlo přece o čas tzv. „loutkářské renesance―, která kulminovala během první poloviny 20. století v amatérském loutkovém divadle, pěstovaném díky nesmírné popularizaci a osvětě vskutku masově. V této své tzv. amatérské etapě zaznamenalo české loutkářství řadu pokrokových změn, získalo domácí i zahraniční prestiţ a v některých svých projevech, ovlivněné českou divadelní avantgardou, přerostlo ve zcela originální umělecké výboje. Mnohem přiléhavěji by mohla vyznít tato slova dnes, v době poznamenané neurotickým stylem ţivota „konzumní společnosti―, kdy tradiční kulturní hodnoty stále častěji a více podléhají masové adoraci materiálních statků, trţní ekonomikou vynucené samoúčelné spotřebě zboţí a společenské pasivitě vedoucí k sobectví a dekadenci. Ano, také dnes se těší loutkové divadlo jakési popularitě. Nicméně jeho společenský ohlas je ve srovnání s jinými uměleckými druhy nepatrný. V rodinném prostředí ve smyslu „ušlechtilé zábavy― v podstatě vymizelo. Máme tedy několik loutkových divadel „profesionálních― nebo lépe řečeno institucionálních, zřizovaných a dotovaných městy. Mají svá stálá působiště, pra-
-4-
videlný provoz, orientují se většinou na dětského diváka, pořádají festivaly atd. K známějším patří Minor – Divadlo herce a loutky (Praha), DRAK (Hradec Králové), Divadlo Alfa (Plzeň), Naivní divadlo (Liberec), Divadlo loutek (Ostrava), Radost (Brno), Divadlo Spejbla a Hurvínka (Praha). Vedle těchto divadel působí nová nezávislá uskupení vznikající po roce 1989 jako např. Buchty a loutky (Praha), Studio dell‘arte (České Budějovice), Divadlo Bratří Formanů (Praha), Docela velké divadlo (Litvínov), Divadlo Kvelb (České Budějovice), Mehedaha (Praha), Národní divadlo marionet (Praha), Divadlo Líšeň (Brno) aj. Mnohá mají i mezinárodní sloţení, např. Tineola (Praha), Divadlo Continuo (Malovice), Karromato (Soběslav) nebo působí jako sólisté, kupř. Petr Nikl (Praha), Teátr Víti Marčíka (Hosín) a pod. Vedle Umělecké scény Říše loutek (Praha), která si udrţela kontinuitu existence od První republiky dodnes, nově působí i relativně progresivní amatérské soubory, např. Divadlo DNO (Hradec Králové), Rámus (Plzeň), Loutkové divadlo Střípek (Plzeň), Čmukaři (Turnov), Divadlo Céčko (Svitavy), Divadélko Poli (Hradec Králové), Hanka Voříšková (Choceň), Anička a letadýlko (Brno) a další. Dnešní čeští „loutkáři― se většinou etablují z řad mladší generace a leckdy i přímo ze studentů uměleckých škol. V oboru zde dominuje vysoká škola, totiţ Katedra alternativního a loutkového divadla Divadelní akademie múzických umění (DAMU, Praha). Současné pojetí studia, utvářené delší dobu věhlasným loutkářským reţisérem a dlouhodobým šéfem hradeckého DRAKu Josefem Kroftou, preferuje a zdůrazňuje interdisciplinární přístup, tj. otevřenost všem oborům, které se vyznačují teatrálností. Divadelníci takto „školení― směřují pak svojí tvorbou „loutkové divadlo― k experimentování, k postmoderní mnohostrannosti a otevřenosti, k překračování hranic uměleckých druhů a ţánrů, k syntéze výrazových prostředků atd. Jejich inscenační praxe je velmi pestrá a většinou těţko zařaditelná dle obvyklých kritérií. Prolínají se v ní tradiční techniky a principy s novými a neloutkovými postupy včetně uţívání moderních převratných technologií nedivadelních médií. Loutkové divadlo obecně inklinuje k syntéze s jinými uměleckými druhy s cílem obohatit svůj obor o nové pokrokové výrazové prostředky a projevy. Řada dnešních loutkářských aktivit, i tzv. nepravidelných, ovšem podléhá často módním vlnám a hledání nových uměleckých postupů za kaţdou cenu, nezřídka pak samoúčelně.
-5-
Jednou z pohnutek vzniku obou publikací byla autorova obrana osobitosti loutky a loutkového divadla proti některým koncepcím postmodernistické teorie a estetiky, obhajoba loutkového divadla coby svébytného uměleckého druhu se specifickými atributy, díky nimţ poskytuje nebo vytváří bezmezný prostor imaginativní komunikaci s divákem. Loutka v jakékoli podobě (figurativní objekt, uţitný předmět, lidské tělo, světlo, stín, zvuk, vůně, loutka imaginární) je zde konstitutivním prvkem. Tradiční české loutkářství ve všech svých projevech přispívalo k formování dnešního svébytného a nezaměnitelného „jazyka― loutkového divadla. Postupně vstřebávalo mnohé modernistické inovace a umělecké „výboje―, z nichţ se časem staly konvenční hodnoty fungující posléze jako impulsy další originální tvorby. Bez této kontinuity tradice v umění pozbývá toto schopnost komunikace a vlastně ztrácí smysl. Z toho důvodu si tradiční formy loutkového divadla zaslouţí častější i průbojnější připomenutí a moţná téţ jisté obrození.
První publikace Rodinná loutková divadélka – skromné stánky múz připomíná význačnou kapitolu českého amatérského divadla, resp. fenoménu tzv. rodinného loutkového divadla první poloviny 20. století, a to zejména jeho vizuální, výtvarnou stránku. Sumarizuje dosavadní poznatky autora získané dokumentací a studiem autentického materiálu, tzn. loutkových divadel, dekorací a loutek. Představuje jeden ze tří hlavních výstupů čtyřletého Programového projektu, který autor koncipoval a obhájil v roce 2006 pod názvem Česká tištěná stolní loutková divadla a dekorace ve sbírce Moravského zemského muzea. Hlavním cílem bádání v oblasti tzv. rodinného loutkového divadla bylo doplnění a vědecké zpracování vlastní obsáhlé sbírky tištěných stolních loutkových divadel a dekorací české provenience první poloviny 20. století, dále digitalizace sbírkového fondu, vytvoření databáze a digitálního tematického katalogu sbírky a navíc digitálního katalogu komplexní české profesionální produkce tištěných divadel a dekorací (včetně náhledů) na základě srovnávacího výzkumu jiných podstatných sbírek v České republice a na Slovensku. Kromě elektronických katalogů, přípravy a vydání encyklopedické obrazové publikace, zahrnoval projekt ještě uspořádání rozsáhlé tematické výstavy v Moravském zemském muzeu v roce 2010. Komplexně se tedy jednalo o vyhodnocení části sbírky jako pramenné báze českého fenoménu „rodinného loutkového diva-6-
dla― s teatrologickým vymezením specifik v kontextu středoevropského loutkového divadla a objasnění některých otázek, např. zda nejsou česká stolní loutková divadla pouze produktem hračkářského průmyslu, určeným k dětské zábavě, jestli představují artefakty výtvarného umění nebo jsou podstatněji spjata s divadelní kreativitou, co bylo příčinou jejich masového rozšíření a obrovské popularity, přinášejí-li nějaké specifikum v českém prostředí, jak se podílelo rodinné loutkové divadlo na utváření konvencí českého loutkového divadla, jakou roli sehrálo v naší divadelní kultuře atd. V Moravském zemském muzeu v Brně, jako ostatně i v dalších veřejných institucích s divadelně dokumentačními pracovišti (Národní muzeum v Praze, Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi a Slezské zemské muzeum v Opavě), ale i v teatrologii obecně zůstávala oblast rodinného loutkového divadla donedávna pouze na okraji zájmu divadelních historiků. Autentické předměty v loutkářských sbírkách tvořily pouze apendix, pokud existovaly, jednalo se o skrumáţe spíše náhodně získaných věcí bez objektivní determinace, zpracování a vyhodnocení. Tento neuspokojivý stav podnítil naši snahu prozkoumat stávající fondy v české provenienci a pokusit se sbírku Moravského zemského muzea v tomto smyslu ucelit a systemizovat. Díky takovéto cílené orientaci sbírkotvorného programu se posléze zdařilo vytvořit adekvátní tezaurus sbírky rodinného loutkového divadla a v jeho smyslu vyhledávat a získávat nové autentické či průvodní dokumenty. Kromě loutek, jimţ je věnováno více místa v druhé publikaci, jsme obrátili naši pozornost hlavně na původní vydání tištěných archů bez dalších obvyklých úprav, tj. podlepení a vyřezání nebo vystříhání. Zejména podlepování vţdy časem přivodilo změny v původní barevnosti tisku. Z toho důvodu většina dochovaných dekorací a divadel ve veřejných sbírkách nevypovídá plnohodnotně o výtvarné kvalitě originálních produktů. Díky tomuto zacílení jsme tak v minulých letech rozšířili vlastní sbírku o mnoho zásadních a často unikátních dokumentů ještě nalezených v terénu. Jednalo se především o původní nepodlepované tiskové archy dekorací a divadel české nebo i cizí provenience (u nás prodávané a uţívané) a dále podomácku z těchto tisků kompletovaná stolní divadla a jejich vybavení. A to i navzdory současné nepříznivé situaci, která je z hlediska výskytu autentického materiálu v terénu jiţ hodně nepřející. Některé z nejstarších dokladů zřejmě nenávratně zmizely. Takový osud patrně potkal původní archy tzv. Dekorace české vesnice, resp. divadla
-7-
„Národ sobě― od Karla Štapfera. Šlo o nejstarší známé a tudíţ unikátní české tištěné dekorace malého formátu vydané v roce 1894 sešitově v Knihovně Malého čtenáře Nakladatelstvím J. R. Vilímek v Praze. Marně pátráme po dekoracích od Karla Ladislava Thumy, vydaných Vilímkovým nakladatelstvím v tomtéţ roce. Objevit původní nerealizované návrhy nejstarších českých dekorací pro stolní loutková divadla od Karla Štapfera a Oty Bubeníčka z roku 1905 je vskutku nereálné. Chybí téţ původní archy I. série tzv. obřích dekorací od Víta Skály (pro pozadí 200x125 cm), vydané Masarykovým lidovýchovným ústavem v roce 1926 (40 ks). Jejich pravou podobu nelze ani objektivně sestavit z dochovaných zpracovaných dekoračních prvků kvůli velkému počtu a vcelku chaotickému uspořádání na arších. Stejně obtíţně se dohledávají některé původní archy unikátních tzv. Dekorací českých umělců, jejichţ přibliţnou podobu zatím alespoň rekonstruujeme ze zpracovaných (vystříhaných a podlepených) dekorací. Jejich originální předlohy, kromě několika ojedinělých nesignovaných návrhů Karlova Týna od Ferdinanda Engelmüllera pro III. sérii „Dekorací českých umělců― (1918), však s největší pravděpodobností „zmizely v propadlišti času―. Kromě jiţ zmíněných a v kontextu rodinného loutkového divadla torzovitých veřejných sbírek Národního muzea v Praze a Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, se nám staly cenným pramenem informací, komparativního materiálu a nakonec i zdrojem fotodokumentace soukromé sbírky. Jednu poměrně vzácnou, resp. její obsáhlý relikt z pozůstalosti sběratele Stanislava Vlasáka z Kladna-Sítné, se nám dokonce podařilo zachránit a získat pro Moravské zemské muzeum. Bohuţel dosud nejucelenější sbírka rodinného loutkového divadla v České republice, vytvářená v padesátých a šedesátých letech 20. století sběratelem Václavem Rykrem z Roudnice nad Labem, se po jeho smrti stala veřejnosti (i odborné) nedostupnou. Tři další, Josefa Merhouta ze Svojšovic, Pavla Jiráska z Brna a Ing. Igora Rymarenka z Bratislavy, nám díky vstřícné spolupráci svých tvůrců a majitelů naopak dobře poslouţily. Poslední uvedená sbírka, dnes jiţ zahraniční, patří k nejkompaktnějším souborům českých tištěných dekorací a loutkových divadel z hlediska cíleného shromaţďování původních tištěných archů. První publikace nabídla kromě obecného historického textu také zevrubný soupis české produkce tištěných dekorací a loutkových divadel od konce 19. století do roku 1947, kdy jiţ fe-
-8-
nomén rodinného loutkového divadla ve své původní podobě a funkci zanikl. Z nepřeberného obrazového materiálu jsme volili ukázky nejen s ohledem na jejich dějinnou závaţnost, ale téţ atraktivitu. Druhá publikace Rodinná loutková divadélka – herectvo na drátkách rekapituluje některé obecnější skutečnosti z historie tzv. rodinného loutkového divadla, hlavně však opět prostřednictvím exkluzivního obrazového vybavení, které tvoří její dominantní část, zevrubněji představuje obšírnou českou průmyslovou produkci loutek určených stolním scénám. V tom smyslu nanovo shrnuje autorovy dosavadní poznatky získané dokumentací a studiem autentického materiálu ve sbírce Moravského zemského muzea a v dalších domácích i zahraničních veřejných a soukromých sbírkách. Díky několikaletému průzkumu tzv. rodinného loutkového divadla bylo moţné poznat jeho specifika a vytvořit v Moravském zemském muzeu adekvátní tezaurus sbírky dokumentů tohoto jevu. Na jeho bázi se posléze zdařilo výrazně doplnit a z větší části vědecky zpracovat původní tematickou sbírku. Tudíţ zde představený autentický i průvodní dokumentační materiál pochází téměř výhradně jiţ z vlastních zdrojů. K jiným sbírkám jsme byli nuceni přihlédnout jen v několika případech, víceméně atypických, např. soustruţených a plošných loutek. S laskavým svolením majitelů zde tedy představujeme některé exponáty ze sbírek Národního muzea v Praze, Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, Pavla a Marie Jiráskových v Brně a Jiřího Vorla (nyní Aleny Vorlové) v Praze. Dřívější srovnávací výzkum však probíhal také v dalších veřejných i soukromých loutkářských sbírkách, např. Slezského zemského muzea v Opavě, Regionálního muzea v Českém Krumlově, Müncher Stadtmuseum (Puppentheatermuseum) v Mnichově1, Museum für Sächsische Volkskunst v Dráţďanech, Igora Rymarenka v Bratislavě, Milana Kníţáka v Praze, Václava Rykra v Roudnici nad Labem, Josefa Merhouta ve Svojšovicích, Divadla Karromato v Soběslavi, Mojmíra Brhela v Brně a manţelů Růţičkových v Praze-Čimicích. Oběma publikacemi jsme se pokusili přiblíţit dobu, kdy loutkové divadlo patřilo k nesmírně populární, všeobecně rozšířené, snad i šlechetné a smysluplné zábavě a mnoha rodinám přinášelo vytříbené kulturní vyţití. Vybrané obšírnější citáty mají dokreslit dobové milieu, v němţ loutkářství nacházelo ţivnou půdu. V neposlední řadě jsme chtěli povzbudit veřejný zájem o loutkové divadlo, popř. vyvolat v tom smyslu jistou kreativitu. -9-
Původní monografie jsou vybaveny velmi bohatým determinovaným obrazovým materiálem s obsaţnými anotacemi. Mají tudíţ mimořádně závaţnou informativní hodnotu. Zde přikládáme pouze jejich nepatrnou ukázku. Publikace obsahují také jmenný rejstřík a anglické résumé.
1
Zdejší sbírka zaslouţí bliţší pozornosti, neboť obsahuje velmi početnou kolekci předmětů z české provenience, převáţně loutek z první poloviny 20. století. A to více neţ 300 ks marionet průmyslové výroby pro tzv. rodinné loutkové divadlo, od unikátních „alšovek― aţ po soustruţené loutky TOFA nebo méně četné loutky z produkce sdruţení Artěl. Pro mnichovské muzeum realizoval tyto akvizice dr. Richard Purschke, rodák z Olomouce (nákupy v Čechách). Řada starších věcí pochází pak z nákupů ve staroţitnostech v Německu v 70. letech.
- 10 -
Rodinné loutkové divadlo jako jev Loutkové divadlo je jiný svět nežli skutečnost, liší se také od divadla živých herců, má svůj vyslovený genre, své zákony, má proto právo na samostatné řešení jak literární, tak i výtvarné. Loutkové divadlo a zvláště divadélka rodinná nemají velkých možností osvětlovacích, záleží tedy zhruba celkový účinek i nálada scény hlavně na malovaných dekoracích. Dnes žádáme od dekorace, aby byla jednoduchou, svým pojetím i výtvarným řešením, malovanou jasně ve velkých klidných plochách. Dekorace musí být také sugestivní. Je třeba, aby zhuštěně, ale přesvědčivě podávala výraz místa, kde se děj odehrává, krajiny, lesa, síně, města atd. Výraz místa děje může být stupňován až k pohádkové přemíře fantastičnosti, vždyť loutkové divadlo je najmě světem pohádek. Ladislav Sutnar, 1922 „Rodinné loutkové divadlo― znamená v historii českého divadla specifickou kapitolu amatérského divadla. Jako takové představuje fenomén první poloviny 20. století, jehoţ podstatu tvoří existence a nesmírná popularita průmyslově i podomácku vyráběných stolních loutkových divadel a loutek. Na jedné straně se velkou měrou jednalo o firemní sériové produkty a běţnou podnikatelskou praxi včetně masivní reklamy, komerčních pohnutek atd., na straně druhé o zcela zvláštní a v evropském kontextu snad svou hromadností ojedinělé prosazení a rozšíření loutkového divadla v široké veřejnosti. A to divadla v pravém slova smyslu, divadla s mnoha atributy skutečného loutkářského umění. Na počátku stál rozhodně upřímný, nacionálně motivovaný, zájem několika loutkářských nadšenců, zejména Jindřicha Veselého1, jehoţ snahy a aktivity posléze vyústily doslova v organizované hnutí. Obnášelo jednak ohromnou kvalitní profesionální výtvarnou produkci, predestinující (přes jistý tradicionalismus v uţívání „kukátkového― divadelního prostoru (odvozeno z německého „Gluckkastenbühne―), typové dekorace a marionet2) scénografické proměny v nové typologii postav, pohádkových scenériích atp., ale také tvorbu dramatickou přispívající k reformě repertoáru loutkového divadla. Zcela nezastupitelnou osvětovou roli sehrávalo také v podněcování výtvarné a divadelní kreativity v širokých vrstvách české populace.
- 11 -
Pro vznik tzv. rodinného loutkového divadla samozřejmě existovalo určité dobové nivó v rozmachu ochotnického, resp. amatérského, divadla. Formovalo se přibliţně od poloviny 18. století neobvyklým vzrůstem záliby zřizování privátních neprofesionálních divadel ve společenských kruzích aristokracie a měšťanstva, posléze koncem století i v niţších společenských vrstvách, a to vskutku na celém území bývalého feudálního německého státu. Z divadla se tak ve skutečnosti stala veřejná záleţitost3. Amatérské divadelnictví však bylo vnímáno rozporuplně. Na jedné straně příznivě jako prostředek vzdělání, kultivace mravů, ušlechtilé zábavy, na straně druhé negativně jako nemravná a prostopášná činnost nebo konkurence divadelníků z povolání. Ve skutečnosti zajisté přispívalo k postupnému formování stálého profesionálního divadla, ať jiţ loutkového či neloutkového. Důleţitý moment ve vývoji loutkového divadla představoval značný zájem a přízeň vzdělaných a kulturně angaţovaných lidí, coţ zvyšovalo jeho prestiţ mezi ostatními uměleckými obory. Amatérské loutkářství se také vyhraňovalo jako divadlo pro děti.4 Jelikoţ u něho programově převaţovala funkce výchovná, orientovalo se téměř výhradně na dětské publikum. Takovéto zaměření si postupně vynutilo zcela nový repertoár a znamenalo v důsledku zrod české loutkářské dramatiky, v níţ v této souvislosti dochází i k jisté renesanci pohádky. České loutkové hry pro děti začaly vznikat uţ v 50. letech 19. století, jejich podobu však neznáme. Nejstarší dramatické texty se dochovaly v kniţnici Divadlo s loutkami, vydávané v nakladatelství A. Storch syn v Praze od roku 1887.5 Na rozdíl od reformních vývojových tendencí v repertoáru amatérského loutkového divadla se jeho inscenační ráz v podstatě nijak výrazně neměnil, a to jak u větších spolkových scén, tak i v případě rodinného loutkového divadla. Setrvával na zafixované a populární podobě kočovného marionetového divadla, které jiţ pozbylo své vývojové poslání, přicházelo o publikum, stagnovalo a pozvolna zanikalo6. Byl tedy nadále vyuţíván princip „divadla-kukátka― s portálem, oponou a iluzionistickou tzv. kulisovou dekorací. Z typů loutek stále převaţovaly marionety. Některá spolková loutková divadla dokonce „zdědila― a pouţívala původní vybavení končícího marionetáře.7 Stejný konzervativní způsob scénování zachovalo důsledně po celou dobu své existence i rodinné loutkové divadlo. Ovlivnila to mocná tradice a také značná popularizace prostřednictvím nostalgicky vyznívajících veřejných podniků, které organizoval
- 12 -
a pořádal J. Veselý - např. Národopisná výstava českoslovanská v Praze (1895), oslavy výročí narození Matěje Kopeckého (1905), zvláště pak loutkářská výstava v Národopisném muzeu v Praze (1911) a pohostinské hry Arnošty Kopecké v praţském Merkuru (1912 a 1913). Neznamená to však, ţe by se zde neobjevily určité na svoji dobu nepochybně progresivní tendence.
1
PhDr. Jindřich Veselý (1885-1939), historik, teoretik, učitel, organizátor. O počátek moderního českého loutkového divadla se zaslouţil svojí rozsáhlou činností vědeckou, organizační i osvětovou. Zaloţil a redigoval ve světě první odborné loutkářské periodikum Český loutkář. Byl iniciátorem vzniku mezinárodní loutkářské organizace UNIMA a jejím čestným prezidentem, předsedou Loutkářského soustředění, autorem mnoha novátorských publikací, studií a článků o loutkovém divadle. Vydával edice loutkových her, koncipoval a pořádal mnoho loutkářských výstav. K účasti na sériové produkci loutek, divadel a dekorací pro amatérské loutkáře, kterou de facto podnítil, zlákal celou řadu vynikajících českých umělců. Jeho zásluhou vznikly zejména „Alšovy loutky― a rané série „Dekorací českých umělců―. Svými obšírnými aktivitami v oblasti amatérského loutkářství zároveň přispíval k formování profesionálního loutkového divadla (Cífka 1986).
2
Konvenční způsob scénování ve stylu zmenšené „kukátkové― operní scény s její typickou scénografií souvisel s popularitou představení italských stálých veřejných operních loutkových divadel začátku 18. století („commedia de burattini in musica―), která byla zřizována bohatými mecenáši. Měla neobvykle vysoké společenské postavení díky častému angaţmá slavných filozofů, spisovatelů, atd. Forma této scény byla popularizována italskými divadelními podnikateli prostřednictvím kočovného loutkového divadla po celé Evropě a měla zásadní vliv na pozdější styl loutkového divadla.
3
Divadla zřizovaly např. různé spolky, u nás nejdříve Sokol, pak Dělnické tělocvičné jednoty a katolická tělovýchovná organizace Orel, posléze také školy. Jedno z prvních sokolských divadel vzniklo v roce 1874 v Kouřimi. Ve dvacátých letech 20. století jiţ u nás existovaly stovky spolkových a školních divadel.
4
Souviselo to se zrodem a rozvojem kultury, resp. umění, pro děti všeobecně. Jednalo se o nový jev, související hlavně se zákonem z roku 1860, který zavedl povinnou školní docházku dětí ve věku od 6 do 14 let, dále se zrovnoprávněním češtiny s němčinou v 60. letech a následným rozmachem českých škol. Divadlo (včetně loutkového) se zde stalo vítanou pomůckou výchovy. Tzv. dětskému divadlu se věnovaly sami děti, které hrály pod vedením pedagogů. Učitelé se stali ústředními tvůrci literárních a dramatických děl pro děti. Koncem 19. století se divadlo pro děti postupně začalo prosazovat i na oficiálních scénách, dokonce mu věnovali pozornost i divadelní recenzenti. Divadlo pro děti není ovšem ani dnes zdaleka vnímáno jako rovnocenné divadlu pro dospělé. Jakoţto novodobý fenomén má své specifikum. Teprve od poloviny 19. století se v evropské kultuře vytvářejí obecnější podmínky pro rozdílné chápání dětské mentality a všeho, co s tím souvisí. Loutkové divadlo svou podstatou a osobitými výrazovými prostředky je velmi blízké dětské kultuře. Jde bezpochyby o jeden z důvodů, proč se zaměřilo na dětského diváka, a to v
- 13 -
době, kdy děti jako svébytné publikum teprve došly uznání. Tento aspekt je bohuţel ale také zhusta chápán jako umělecký poklesek. 5
V předchozí dramaturgii se ještě uplatnily převáţně překlady z němčiny, aţ ve druhé polovině století přibyla celá řada autorů českých. V roce 1852 začala vycházet první česká kniţnice dětských her „Divadlo pro děti― Christiana Felixe Weisse (1852-1863). K významnějším edicím a souborům loutkových her na začátku 20. století patří: Štorchovo národní loutkové divadlo, Radovo loutkové divadlo, Národní loutkové divadlo, České loutkové divadlo, Divadlo s loutkami, Národní divadlo naší české omladiny, Dětské loutkové divadlo pro školu a dům, Štorchovo loutkové divadlo pro malé loutkoherce, Švábovo loutkové divadlo, Vyzkoušené hry pro Alšovy loutky, Sborník Alšova loutkového divadla, Knihovna vzorných loutkových her, Loutkové hry Uměleckých snah, Loutkové hry B. Beneše Buchlovana, Malé divadlo Globe - loutkové hry ze Shakespeara, Výbor loutkových her F. hr. Pocciho aj. Dramatickou bibliografii a poučení o loutkových hrách té doby lze najít např. v těchto publikacích: Veselý, J., 1916: Scénář vybraných her loutkových kdekoli vydaných. A. Storch syn, Praha.; Sojka-Sokolov, V., 1929: Vaška Sojky soupis československých loutkových her, scén a výstupů. Československá Obec Sokolská, Praha. - 1950: Třetí soupis českých a slovenských loutkových her, scén a výstupů. Umění lidu, Praha.; Sokolov, V., 1932: Doplňky k Sojkovu soupisu československých loutkových her, scén a výstupů. Loutkářské soustředění při MLU, Praha.; Veselý, J.-Malík, J.-Skála, V.-Sokolov, V., 1933: 250 vybraných původních her pro loutky se seznamem loutek, dekorací a obsahem. Masarykův lidovýchovný ústav, Praha.; Bezděk, Z., 1983: Dějiny české loutkové hry do roku 1945. Divadelní ústav, Praha.
6
Marionetové divadlo hrané česky vlastně suplovalo v naší divadelní historii chybějící etapu komediantského divadla a divadla typů. Vývoj českého loutkářství poznamenalo svou nesmírnou popularitou a zformováním silné inscenační tradice.
7
Typickým můţe být příklad ochotnického Loutkového divadla Feriálních osad v Plzni, které se neúspěšně pokoušelo hrát s vlastním inventářem, aby posléze raději v roce 1913 přizvalo jako svého „principála― marionetáře Karla Nováka i s jeho vybavením kočovného divadla.
- 14 -
Prehistorie stolních divadel Dějiny „papírového divadla“ začínají vydáním prvního proscénia. Jenomže: To musí být teprve ještě nalezeno. Alain Lecucq Počátek stolních divadel souvisí jistě s povšechnou romantickou popularitou divadla, které se těšilo mimořádné přízni zejména stavovské a měšťanské společnosti. Obzvláště éra biedermeieru první poloviny 19. století se svým příklonem k rodinnému milieu a zaujetím bytovou kulturou přinesla v mnoha zemích enormní náklonnost pro miniaturní papírová divadélka v podobě vystřihovánek. Jejich vydávání se začalo objevovat u příleţitosti premiér „velkých―, resp. operních, divadel. Po jednoduchém sestavení měla slouţit především jako dekorativní statická upomínka konkrétní inscenace toho kterého divadla. Proto se na arších objevovaly vedle miniaturní nápodoby scény, tj. proscénia, opony, orchestřiště, dekorací atd., téţ figurky postav připomínané hry. Posléze s předpokladem „divadelního― uplatnění přibyly pokyny ke stavbě, dramatické textové předlohy, dramaturgické a inscenační rady apod. K reprodukci takovýchto archů se vyuţívaly techniky dřevorytu, barvotisku nebo litografie. Všeobecné zaujetí „papírovými divadly―1 podnítilo rozvoj jejich průmyslové produkce. Nejstarší známé výtisky toho druhu pocházejí z Německa - „A. Schmid sel. Erben― (Augsburg, 1760) a „J. M. Will― (Augsburg, 1780) a také z Francie - „Jean-Charles Pellerin― (Moselle, 1796)2. Mezi roky 1820-1890 existuje v Německu ve dvacítce měst kol. padesáti nakladatelství. Mezi významnější patřila „Gustav Kühn― (Neu-Ruppin), „Oehmigke & Riemschneider― (NeuRuppin), „Robrahn & Co.― (Magdeburg), „Schmidt & Römer― (Lipsko), „J. F. Richter― (Hamburg), „J. F. Schreiber― (Esslingen), J. Scholz (Míšeň) a „F. G. Schulz― (Stuttgard). Od roku 1811 se objevuje postupně vzrůstající produkce i v dalších zemích, např. v Anglii - „J. K. Green― (Londýn, 1811), „B. Perkins― (Londýn, 1812), „G. Anderson― (Londýn, 1815), „W. Clarke― (Londýn, 1821), „J. Bailey― (Londýn, 1830), „J. T. Wood― (Londýn, 1845), „Mayers and Co― (Londýn, kol. 1850), „B. Pollock― (Londýn, 1876), „H. J. Webb― (Londýn, 1890) aj., v Rakousku - význačnější „J. F. Kaiser― (Graz), „Matthäus und Josef Trentsensky― (Vídeň) a „G. Freytag & Berndt― (Vídeň), ve Francii - „Mon Théâtre― (Paříţ), v Itálii -
- 15 -
„Lebrun Lit. Arte― (Milán), v Dánsku - „Ferslev & Co.― (Kodaň) nebo „A. Jacobson― (Kodaň), ve Španělsku - „Seix & Barral― (Barcelona) atd. Náš trh nejdříve nabízel právě takovéto cizí výrobky, nejčastěji německé, rakouské a francouzské. Největší produkce stolních divadel v 19. století připadala Německu. Velmi obsaţné náklady měly i rakouské firmy. Např. vídeňské nakladatelství „Matthäus und Josef Trentsensky― uvádí koncem roku 1830 ve své nabídce kolem 100 dekorací a 32 loutkových „skříní― (divadel). Němečtí historikové vyčíslili produkci dvou největších nakladatelství „Gustav Kühn― a „Oehmigke & Riemschneider― z NeuRuppinu za období jejich více jak osmdesátileté existence na přibliţně 20 tisíc archů dekorací.3 Tak obšírná produkce se pochopitelně vyznačovala rozdílnou technickou i výtvarnou kvalitou. Čeští „reformátoři― ji v době počátku a patriotického prosazování domácích tištěných dekorací nekriticky a téměř „jedním šmahem― odsuzovali. Prohlašovali cizí výrobky za technicky špatné, naivní, nevkusné, umělecky zpátečnické atd. Nepochybně i takové se mezi nimi vyskytovaly. Existují zde však také série tisků znamenitých výtvarně i reprodukčně.4 Je zřejmé, ţe tato divadla zachovávala historizující styl, to lze konec konců v jistém smyslu konstatovat i o většině českých výrobků. Konzervativnější byla v tradičním modelu kulisové scény s několika řadami kulis, sufit a oblouků. K hraní v těchto divadlech se pouţívaly ponejvíce plošné loutky, tištěné zpravidla na arších spolu s proscéniem a dekoracemi. Prvního známého českého vydání tištěných dekorací, resp. „papírového― divadla malého formátu s prospektem 30x21 cm pod názvem „Národ sobě― dle předlohy Karla Štapfera, se zhostilo v roce 1894 praţské nakladatelství Jos. R. Vilímek v Knihovně Malého čtenáře. Tvořily ho čtyři archy s proscéniem, dekorací návsi a pěti plošnými figurami pro hru z tradičního repertoáru marionetářů Pan Franc ze zámku. Technicky šlo o černobílý tisk s výzvou „k vystříhání a omalování―. V poučení na jednom z archů stálo: „Barev vám neudáváme. Vţdyť sami dobře víte, jak všecky ty věci vypadají a poradíte-li se s tatínkem nebo s panem učitelem, rád vám kaţdý vše naznačí. Nejvíce bedlivé práce vám arci dá přední čásť, portál divadélka. NÁROD SOBĚ můţete napsati zlatem a to nejen na své divadélko, ale i sobě do srdce.― Divadlo, i kdyţ výbavou prosté, bylo výtvarně zdařilé. Ještě téhoţ roku se je pokusil nakladatel rozšířit o sérii dekorací dle perokresebných návrhů Karla Ladislava Thumy. Celý náklad Šta-
- 16 -
pfrova divadla i Thumových dekorací však bohuţel záhy zničil rozsáhlý poţár Vilímkova skladu. K dotisku pak jiţ nedošlo.5 V roce 1905 se ještě předzvěstí české soustavné produkce tištěných dekorací stal pokus o vydání souboru archů, pro něţ návrhy interiérů vytvořil Karel Štapfer, předlohy exteriérů provedl Ota Bubeníček. Vlastní realizace se však neuskutečnila, jelikoţ se údajně nepodařilo najít nakladatele. Za specifickou skupinu lze pokládat originální, svým způsobem umělecká, co do počtu ojedinělá rodinná loutková divadla, zřizovaná „podomácku― většinou díky ambicím konkrétní tvůrčí osobnosti, ať jiţ výtvarníka, divadelníka, literáta atd. V české provenienci patří k nejstarším známým třeba loutkové divadlo Mánesů v Praze z třicátých let 19. století nebo divadélka a loutky vytvářené Mikolášem Alšem dětem jeho praţské bytné (ca 1877) nebo pro vlastní děti (1891). Také v praţské rodině zakladatele Sokola Jindřicha Fügnera existovalo údajně přepychové loutkové divadlo (kol. 1860) a podrobné informace máme téţ o rodinném loutkovém divadle bratří Scheinerů v Praze, které dávalo pravidelná nedělní představení pro děti a rodinné přátele od devadesátých let 19. století aţ do roku 1907. Divadlo zde vytvořil amatérský malíř Artuš Scheiner, a to kompletní scénu s portálem, oponou a dekoracemi6. Repliky této scény později pouţil v předlohách zdařilého tištěného tzv. Loutkového divadla Artuše Scheinera, vydaného nakladatelstvím Jos. R. Vilímek v Praze roku 1932. Podobným příkladem můţe být také počáteční vybavení praţského avantgardního spolkového divadla Umělecká výchova, které původně vytvořil sochař Hanuš Folkman v roce 1910 pro vlastní rodinu. Raritou se jeví ojedinělá domácí loutková divadla, jejichţ strůjci se pokoušeli o veřejný provoz. V Praze jsou doloţeny aktivity tří takových loutkářů: „… v letech 1871 loutkové divadlo v Šnekové, později v Plţové ulici (nyní Řásnovka) v čís. p. 865 na Starém Městě …―, které provozoval knoflíkář pan Vocásek. Později v letech 1883-1885 na stejném místě jistý pan Procházka. „Třetí domácí loutkové divadlo bylo v roku 1875 na nevelkém náměstí u Milosrdných v starém průchodnickém domě ‚u Kindlů‗, později ‚u zlatého kříţku‗ zvaném. V středu dlouhého dvorku sestavil dosti vkusné, velké divadélko pan Václav Huněk, zaměstnáním jsa barvíř koţí― (Jirkovský 1913, 31). Ve druhé polovině 19. století fungovala domácí loutková
- 17 -
divadla uţ v mnoha výtvarnických a uměleckých rodinách, kupř. Karla Štapfera, Adolfa Kašpara, Ladislava Šalouna, Hanuše Folkmana, Liběny Odstrčilové, Hilberta Vávry, Marie Hilbertové-Aichelburgové aj. O jejich uměleckých ambicích svědčí některé dobové reference, jako např.: „Člen opery Národního divadla p. Vávra … seřídil si krásné loutkové divadlo, vybavené skvostnou garderobou i dokonalými efekty světelnými. Uváţíme-li, ţe recitují členové Národního divadla, uvěříme, ţe divadlo jest na umělecké výši …―. Nebo: „Domácí divadlo paní Marie hraběnky Aichelburgové, které jsme poznali při trojí návštěvě, má zřejmě směr, býti zdrobnělým reflexem divadla velkého. Má repertoár divadla Národního – ‚Lucernu‗, ‚Kupce benátského‗, ‚Sen svatojanské noci‗, tudíţ přísně umělecký – a majíc k výpomoci i jejího člena, vyniká především skvělou recitací. Ale výprava a ovládání loutek jsou s ní na stejné úrovni. Výprava řízena jest vybroušeným vkusem, a kde k tomu příleţitost – např. v saloně Porcie – tam hýří nádherou. Světelné zařízení jest bohaté a funguje přesně.―7 Příznačný aktivní zájem umělců o loutkové divadlo, zejména pak akademicky školených výtvarníků, resp. jejich mimořádná angaţovanost v amatérském loutkářství a stěţejní podíl na předlohách průmyslové loutkářské produkce, znamenaly vysokou výtvarnou úroveň vizuální sloţky českého loutkového divadla, představovaly progresivní tendence v jeho přeměnách a v tom smyslu připravovaly cestu loutkovému divadlu profesionálnímu. Dominace výtvarné sloţky nad ostatními komponenty loutkářské tvorby zároveň vyvolávala ošidné úvahy o loutkovém divadle jakoţto umění výtvarném, nikoliv divadelním. Svým způsobem to lze vnímat jako paradox, neboť valnou měrou právě originální scénografická tvorba některých amatérských loutkových divadel a výtvarná kvalita průmyslové loutkářské produkce výrazně pomohly reflexi loutkového divadla jakoţto svébytného uměleckého druhu.
1
„Papiertheater―, „Juvenile Drama―, „Toy Theatre―, „Modeltheatre―, „Théâtre de papier―, „Petits Théâtres―, „El Teatro de los Niños―, „Dukketeatret― atp., jak bylo nazýváno v západních zemích. Zanechalo zde silnou tradici, která je poslední dobou vydatně oţivována. Kromě sběratelství se řada loutkářů věnuje této formě divadla aktivně. Jedním z velkých nadšenců je např. Alain Lecucq, francouzský loutkář a sběratel, zkladatel divadla „Compagnie Papierthéâtre―. Realizuje výstavy, hraje divadlo, organizuje festivaly, workshopy atd. Podobně provozují privátní „papírové divadlo― Ulrich Chmel ve Vídni nebo Frank Mindermann v německém Bingenu („LamiakPapiertheater―). Analogické aktivity vyvíjí německé divadlo „Papiertheater INVISIUS― v Berlíně,
- 18 -
dánské divadlo „Svalegangens Dukketeater― v Aarhusu a mnoho dalších. Kaţdý rok se pořádají mezinárodní festivaly „papírového divadla― v Německu, ve Francii a Anglii, největší z nich, „Preetzer Papiertheatertreffen―, se koná pravidelně v německém městě Schleswig-Holstein. Kromě mnoha specializovaných oddělení divadelních muzeí, zejména v Německu a Rakousku, existují také významná muzea a privátní sbírky orientované pouze na „papírové divadlo―. Např. v Německu „Hanauer Papiertheatermuseum― v Hanau, „Schreiber-Museum― v Esslingenu, „Sammlung Walter Röhler― v Darmstadtu, v Anglii „Pollock‘s Toy Museum― v Londýně, ve Švédsku „Gripemuseet― v Nyköpingu― aj. Jsou vydávána tematická odborná periodika jako „Das PapierTheater―, vychází řada publikací, fungují obchody nabízející nová, leč historizující divadla, dekorace, plošné loutky atd. 2
Za „vynálezce papírového divadla―, patrně však názvu, je povaţován londýnský obchodník s grafikou W. West, který údajně vydal první arch se scénou roku 1811. Do roku 1831 pak u něj vyšlo na 150 divadel.
3
Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea vlastní ve své sbírce unikátní stolní divadlo zahraniční provenience, a sice od firmy Schreiber Esslingen u Sttudgartu, prodávané údajně firmou Papirlo (Leopold Pirlo) v Brně kol. roku 1899. Divadlo má na 40 proměn. Deponuje také početné série tištěných dekorací nakladatelství „Gustav Kühn― z Neu-Ruppinu, „J. F. Schreiber― z Esslingenu a J. Scholz z Míšně.
4
Ojediněle přiznal tuto skutečnost např. Karel Fišer: „Daleko a daleko lepší nad výrobky novoruppinské jsou dekorace Schreiberovy … Většina návrhů pochází od malíře Th. Guggenbergra. Jsou ovšem, právě tak, jako všecky předešlé, německé a jejich německý původ a ráz jest na nich patrný. Nedovedu si představit, jak by se na takovéhle německé návsi mohl dnes provozovat „Pan Franc ze zámku", a jak by se cítil Škrhola spokojeným v bavorské světnici … Nelze ovšem upříti, ţe Němcům tyto dekorace úplně vyhovují. Vţdyť jsou v jejich duchu a spravedlivě musíme téţ doznati, ţe většina těchto listů po stránce kresebné i malebné jsou dokonalé, neboť autor jejich, Th. Guggenberger, jest osvědčeným odborníkem (Fišer 1917, 25).―
5
Původní originální archy jak Štapferova divadla, tak Thumových dekorací, se zřejmě nedochovaly, resp. se je nepodařilo dosud v českých knihovnách a dostupných veřejných či soukromých sbírkách vypátrat. Jediný torzovitý exemplář jiţ zpracovaných Štapferových archů (vystříhaných, omalovaných a podlepených) vlastní ve své sbírce divadelní oddělení Národního muzea v Praze. Jak vypadaly Thumovy dekorace zatím nevíme, známe pouze obsah nákladu dle dochovaného, i kdyţ pouze memoárového, seznamu.
6
Podrobně viz (Scheinerová 1932, 158-165).
7
In: Loutkář, IV/1919-1920, č. 3-4, 52.
- 19 -
Dekorace českých umělců Návrat k české věci je oním kouzelným klíčem, který dovede otevříti poklady, nádheru, krásu a štěstí všeho našeho života. A. Dříza, 1917 Rozmach českých tištěných loutkových divadel a dekorací nastal ve skutečnosti aţ vydáním první série „Dekorací českých umělců pro loutky Alešovy― v roce 1913. Předcházel mu sice pokus o sériovou výrobu prvního váţně míněného českého stolního divadla pro „Alšovy loutky―, nicméně ztroskotal na sloţité technologii a tedy vysokých pořizovacích nákladech. Neobvyklá výtvarná stylizace a konstrukční detaily, zejména nebývale mělký hrací prostor, se však v oboru jevily novátorskými.1 Počátky české průmyslové produkce domáckých loutkových divadel a jejich výbavy souvisí se snahami zvláště praţských intelektuálů a umělců zaujatých loutkovým divadlem, kteří usilovali o posílení jeho prestiţe, resp. jistou emancipaci s jinými druhy umění, hlavně pak s divadlem neloutkovým, tzv. velkým neboli hereckým. Stolní scény a jejich masové šíření se měly stát, resp. staly, určitým nástrojem osvěty. Cizí výrobky se k něčemu takovému pochopitelně z více důvodů nehodily. Domácí tvorba se od nich měla výrazně odlišit. Úsilí o „českost― loutkového divadla zde sehrávalo významnou roli. Proklamace toho druhu vyznívaly přesvědčivě: „Má-li býti loutkové divadlo česky svérázné, musí býti vyhověno mnoha podmínkám. Musí býti českou hrou, jeţ předvádí český ţivot, kroj, zvyk, řeč i České okolí; veškerá symbolika loutek musí býti prodchnuta českostí; pokud umělecké formy se týče, i ona — a v tom je zásadní podmínka musí býti českou; loutky mají býti blízky typům našeho lidu, vyrůstati z něho, jako veškeré tvořivé umění. Ovšem neméně důleţitou podmínkou národohospodářskou jest jich český původ a finanční podpoření vyrabitelů. Všechny vlastnosti propůjčují pak moţnost loutkovému divadlu, aby bylo národně výchovným prostředkem (Dříza 1918, 106).― Jednalo se o kontinuální proces, navazující v tradici na jiţ prvotní snahy starších generací loutkářů o jistou specifickou národní tvářnost loutek, dekorací, divadel atd. To byl také důvod emotivního příklonu „misionářů― loutkového divadla k Mikoláši Alšovi coby zosobnění českého ţivlu ve výtvarném umění. Jeho jméno, věhlas, četné obrozenecky laděné a
- 20 -
značně idealizované výtvarné reminiscence na kočovné marionetové divadlo se náramně hodily jako inspirace, garance kvality i důleţitosti a záštita všeho loutkářského podnikání.2 Proto název „Alešovy loutky―, mezi nimiţ se objevila i postava samotného mistra, „Alešovo divadlo― s umělcovým portrétem v portále atd. Sám Aleš byl také na sklonku ţivota krátce členem „Českého svazu přátel loutkového divadla v Praze―3, který cílil své aktivity na zlepšení pozice a zvednutí prestiţe loutkového divadla v domácím i mezinárodním kontextu. Svaz proklamoval: „Chceme umělecké loutkové divadlo pro mládeţ ve vlastní budově, chceme organisovati zakládání uměleckých loutkových divadel, chceme dáti loutkám moderní repertoir, chceme vydávati vzorné loutkové hry a všímati si problému dětské literatury (Mareš 1926, 28).― Záhy se v „Knihovně vzorných loutkových her― začaly vydávat v redakci Veselého jednak původní české dramatické texty, ale také překlady z francouzštiny, němčiny aj. Naprosto ojedinělým počinem se stalo zaloţení časopisu Český loutkář v roce 1912. Představovalo světovou premiérou loutkářského periodika, které hned začalo fungovat jako jedinečná platforma loutkářských historiků, teoretiků i praktiků. Svaz se také programově zasazoval o vytvoření a průmyslovou výrobu českého stolního loutkového divadla, které by mohlo směle konkurovat zahraničním výrobkům. Nevydařený pokus uvedení Weidnerova divadla dle Livory se podařilo překonat znamenitým a ojedinělým projektem „Dekorací českých umělců―, opět díky zanícení Jindřicha Veselého, který k tomuto podniku zlákal a přesvědčil mnoho čelných profesionálních výtvarníků, a to i takových, kteří se jinak podíleli na tvorbě výprav velkých scén, včetně avantgardistů přispívajících svým dílem k formování moderní české scénografie. Dle jejich návrhů začaly vznikat obsaţné série litograficky tištěných archů s dekoracemi pro stolní loutkové scény. První památnou sérii, 19 archů, vydal Český svaz přátel loutkového divadla nákladem a tiskem firmy Ant. Vítek, junr. v Praze roku 1913. Na její přípravě se svými návrhy účastnili František Kysela, Adolf Kašpar, Rudolf Livora, Jaroslav Panuška, Josef Wenig, Ota Bubeníček, Stanislav Lolek a Jaroslav Procházka (realizoval také všechny 6-9ti barevné litografie). V principu se zde objevil velmi zjednodušený systém kulisové typové dekorace, kaţdou scenérii představovalo nebývale rozměrné pozadí (prospekt) velikosti 72x45 cm a jeden pár bočních kulis o šířce 25 cm. Cílem bylo zjednodušení a „provzdušnění― scény, tedy její uvolnění
- 21 -
od spletité zastaralé soustavy mnoha párů kulis a sufit, které omezovaly loutky v pohybu do hloubky dějiště. Také výtvarné ztvárnění vynecháním nepatřičných bezdůvodných detailů zbavovalo dekorace zbytečné popisnosti. Tento styl spolu s jistým českým svérázem si v podstatě zachovávaly i následující série „Dekorací českých umělců―. Tu a tam přibyl další pár kulis nebo oblouk, posléze také přístavky nebo plastické prvky dekorace. Další autoři se rekrutovali opět z řad soudobých respektovaných výtvarníků. Byli to Maryna AlšováSvobodová, Ferdinand Prokop, Josef Váchal, Ferdinand Engelmüller, Jaroslav (anebo Jan) Květ, Láďa Novák, Max Boháč, Bohumil Vágner, Josef Skupa, Vladimír Podivín, Karel Štapfer, Ladislav Sutnar a Alois Kalvoda. K nárůstu kombinačních dekoračních prvků (stojky, přístavky, pruhy, plastické elementy) na úkor standardních pozadí a kulis pak došlo v konečných sériích od Víta Skály, které sice nesly stejný název, zachovávaly rozměr, ale jiţ se v kontextu přeměn poněkud odklonily od původního charakteru raných kolekcí. Vydání první série „Dekorací českých umělců― mělo naprosto mimořádný ohlas. Nadšeně je přijala zejména loutkářská obec. Setkalo se ale také s nevšední chválou domácích i zahraničních recenzentů včetně unikátního ocenění na světové grafické výstavě v Lipsku za skvělou výtvarnou úroveň a velmi kvalitní tisk. Kupř. recenzent Měšťanské školy o první sérii „Dekorací českých umělců― napsal: „Prudkými barvami hýří vám do očí proscenium prof. Kysely s oponou, přitahující zdánlivým chladem sdruţené modři, zeleně a zlata, rytmicky se střídajících. A za oponou? Dr. Johanes Faust … sedí ve své pracovně. Ohniště se znepokojivými křivulemi a jímadly, pod nimiţ doutná ohníček. Velká kniha, kdoţ ví, jak z ní čísti? Za ní globus, na němţ leţí netopýří hlava. Všechno temné, učouzené, zakleté, jak to nakreslil Adolf Kašpar. Z pekelné kobky krok do paláce k panu králi. Jste v nádherné síni delikátních barev, vzdušné, jemné. Poznáváte ihned Josefa Weniga. - Či přišli jste na veselou hru k sedláku Škrholovi? R. Livora mu vypravil jizbu jeho aţ radost! V ní všecko jasem zvoní, to malé okénko, plné kvítí, voní aţ k vám bazalkou a kvítím všelijakým, a záviděli byste skorem té selské jizbě oné malované kolébečky, která v ní stojí. Nebo náves! Jest to dědina, opravdová dědina s neurovnanou cestou, otlučenými rohy stodol, rozviklanými ploty, ale plná vzduchu. A ta oblaka na jasném nebi plynou lehce do průzračných dálek - J. Panuška. A ještě les od J. Procházky s vrcholky stromů, ozlacených západem, co zatím dole kmeny halí se v šero, jako by
- 22 -
zvlhlé chladem večera a uvolněných výparů mechu a kapradin.―4 Celkem se zdařilo v letech 1913-1931 vydat 10 souborů „Dekorací českých umělců―. Obsahovaly 138 archů a 4 dvojité archy, celkem tedy 146 originálních archů. Na jejich předlohách se podílelo 22 umělců, resp. uznávaných profesionálních výtvarníků. Za nejvýznamnější jsou povaţovány zejména první čtyři série „Dekorací českých umělců pro loutky Alešovy―, vydávané A. Münzbergem. Mezi nimi třetí z roku 1918 měla zvláštní ráz svými některými neteatrálními scenériemi historicky významných míst, jimiţ „oslavovala― vznik Československa. Objevily se zde např. Hradčany od M. Boháče, praţské Staroměstské náměstí od J. Květa a Karlův Týn od F. Engelmüllera. Po Münzbergových neshodách a soudních sporech s Jindřichem Veselým v roce 1920 převzala produkci „Dekorací českých umělců― firma „Modrý & Ţanda―. Od páté série (1923) začala číslovat archy novou řadou od č. 1. Počínaje šestou sérií, s výjimkou osmé, pro niţ navrhl 3 archy Alois Kalvoda, se stal tvůrcem všech předloh Vít Skála. „Dekorace českých umělců― se těšily také díky usilovné propagaci náramné popularitě. Šířily se nejen v rodinách, ale uţívala je téţ spolková a školní divadla. Scenérie dle katalogů byly doporučovány konkrétním hrám, naopak někteří loutkářští dramatici v komentářích svých textů doporučovali výběr vhodných dekorací a jejich kombinace pro svoji hru. Distribuci zajišťovaly téměř všechny loutkářské firmy a mnohá knihkupectví. Nabídka byla pestrá, od nepodlepených archů přes polotovary aţ po hotová divadla s jiţ zpracovanými dekoracemi. Nakladatelé vydávali mnohé specializované příručky, důkladné metodické návody na zpracování archů (podlepování a vyřezání) a zhotovení divadel, kostýmování loutek atd. Mezi všeobecně výtvarně hodnotnými „Dekoracemi českých umělců― se objevilo několik artefaktů, které lze vnímat jako skvosty oboru a z dnešního hlediska povaţovat za progresivní v přeměnách českého loutkového divadla. Např. hned prvotní kolekce „Dekorací českých umělců― z roku 1913 obsahovala také divadlo, resp. čtyři nečíslované archy s proscéniem, proscéniovými kulisami, proscéniovou sufitou a oponou, jejichţ návrh vytvořil František Kysela. Jeho divadlo, nazývané „Alešovým divadlem―, patří svým výtvarným zpracováním k nejlepším, která kdy v tomto oboru u nás vznik-
- 23 -
la. Uplatňuje kubistické prvky, překonává dosavadní cizí konvence, přináší novou nevšední formu, osvobozuje barevnost jasným zářivým koloritem.5 Předznamenává tím kubizující české art deco. Vysoce stylizovaný portál představuje po sestavení průčelí domu s velkým centrálním štítem a dvěma menšími lomenicemi na bocích. Celé proscénium je fantaskně dekorováno amforami (v bocích portálu s ireálnými kyticemi), jejichţ uchy se zdobně vine dlouhá, symetricky aranţovaná a jakoby celý portál obepínající drapérie. Skvělá opona (určená k podlepení plátnem, rolovací) imituje technologický typ horizontálně rafinovaně skládané a vzhůru shrnované textilie. Její kolorit odpovídá drapérii v proscéniu. Promyšlené střídání tlumené olivové zeleně a zlaté barvy v „neřasených― plochách jí dodává patřičné okázalosti. Kyselovo divadlo bylo nabízeno v základní tištěné podobě jako „rodinné divadlo―, objevila se však také instrukce k jeho svépomocnému zvětšení pro spolky a školy: „Rodinné divadlo má proscenium Kyselovo o délce 110, o výšce 90 cm; světlost jest 70X40 cm; opony se uţívá Kyselovy; hloubka divadla jest 50 cm; ke kaţdé zadní stěně staví se jen pár kulis, tak ţe scéna jest opravdu rámcem děje, jak byla zásada při vydáni prvních českých dekorací … Zvětšené divadlo má rozšířené proscenium Kyselovo pomocí vloţek, jeţ se ručně malují, tak ţe jeho délka jest 120 cm, výška zůstává 90 cm, ale spodní část proscenia Kyselova jest odstraněna; světlost jest 89X60 cm; opony se uţívá látkové rozhrnovací, protoţe Kyselova by byla malá; ke kaţdé zadní stěně staví se (mimo uzavřené místnosti) dva páry kulis — přibírají se totiţ kulisy přibliţně se hodící, na př. k pozadí návsi dají se kulisy lesa, potom kulisy návsi, — les opět rozšíří a prohloubí se skalami atd; hloubka divadla jest pak 70 cm (tedy o 20 cm více neţ u rodinného).―6 Takovéto a podobné „násilné― úpravy ovšem značně ničily původní výtvarný ráz divadla. Pojmenování „Alešovo divadlo― si podrţelo i nové zvětšené proscénium z třetí série „Dekorací českých umělců― od Rudolfa Livory. Výjimečným se stalo zejména svými rozměry 140x102 cm, které překonalo velikostí 158x116 cm uţ jen pozdější Štapferovo souborné divadlo z roku 1925. Livora se na rozdíl od Kysely vrátil ke konzervativnějšímu slohu. Ornamentální rostlinný dekor proscénia a výjev na oponě konvenují poetické secesní pohádkovosti, centrální portrét Mikoláše Alše a nápis „Byli jsme a budem― manifestují dobové národnostní povědomí. Komická a tragická maska zdůrazňují divadelnost, nezvykle dvojí portálové
- 24 -
sufity a kulisy v podobě drapérie dodávají proscéniu půvabnou reliéfnost. Nakladatel (Münzberg) doporučoval a nabízel i profesionální konstrukci tohoto divadla od Ing. Voigtse a Ing. Haase. O jisté magické působnosti tzv. Alešova divadla si můţeme utvořit představu z dobové recenze: „Alešův duch usmívá se na nás smírnou resignací českého člověka z podniku, jenţ vznikl vzornou součinností umělců výtvarných a jenţ nese jméno mistrovo na věčnou paměť. Loutka Kopecký a loutka Aleš stojí tu dnes jako mezníky toho těţkého vývoje, jehoţ počátek i vyvrcholení mají přece jeden rys společný a ryzí: českost, lidovost, pohádkovost, poetičnost. Toť kouzlo, jímţ čaroval Kopecký a jímţ dnes očarovává scenerie divadla Alšova - kouzlo neodolatelné síly kmenové, prýštící ze samé národní bytosti a jí podmíněné, kouzlo pro velké i malé, nedocenitelná záruka trvalé přitaţlivosti Alšova divadélka - a tím zároveň výchovného podkladu. Kouzlo vanoucí z minulosti českého venkova, sytá barvitost v souhrnu charakteristických znaků českého svérázu, tajemná pohádkovost, vyklíčivší typicky z nejdůleţitějších scenerií lidové fantastiky, naivní upřímnost a průzračná prostoduchost, jakoţ i posvátná pietnost poetického zanícení - vše to dýše na nás z křehké něhy intimitivní bezprostřednosti. Zvláštní individuální vloha loutkářského cítění a vkusu se základní typičností splynula v nerozlučný celek prudké síly emoční (Stoklas 1916)―. Josef Váchal navrhl pro druhou sérii „Dekorací českých umělců― scenérii pekla (arch č. 13), jejíţ koncepce i výtvarné zpodobení naprosto vybočují ze stylové konvence. Poprvé zde chybí klasické tištěné pozadí, má být nahrazeno neutrálním „ţlutým látkovým―. Scénu tak tvoří pouze jeden pár kulis a čtyři přístavky. I tak dostačují k pitoresknímu bizarnímu obrazu inferna. Válí se zde lidské lebky a kosterní ostatky, mnohé hříšníky spalují ohnivé jazyky, jeden je lámán v kole. Tato démoničnost spolu s morbiditou a groteskností jaksi nekorespondují s víceméně komickým a laskavým pojetím čertů v soudobém českém loutkovém divadle. Stejně avantgardně vyznívá i kolorit Váchalova pekla. Jasné jednobarevné kontrastní mozaikové plochy potlačují obvyklou plastičnost obrazu. Spolu s kladným přijetím se však v soudobém hodnocení našla i výtka: „Váchalovo peklo neodpovídá představám o českém pekle. Nechci pronášeti soudu o umělecké stránce tohoto listu, ale podle mého mínění oba strakaté pekelné sloupy se nehodí. Divák musí se namáhati, aby rozluštil rébusy na nich. Všecky přístavky, totiţ oboje pece pro duše hříšníků, kolo k lámání hnátů, hromada lebek, jsou dobré.
- 25 -
Nejlépe by bylo za peklo uţíti jeskyně (bylo by záhodno ji vydati tak jako tak), a do ní ony přístavky (Fišer 1917, 96).― Také Josef Skupa přispěl „Dekoracím českých umělců― svými invenčními novátorskými návrhy. Nejprve spolu s Bohumilem Vágnerem třemi archy „Orientálského sálu― (20a, 20b, 20c) pro třetí sérii, dále pak pěti archy s netradičně pojatou trámovou světnicí (25, 25a) a sklepením, ţalářem a studovnou (26-I, 26-II, 26-II). Také Skupovy dekorace se vyznačují stylizací a progresivní barevností, dokládají autorovu snahu potlačovat tehdy standardní dominanci scény ve prospěch loutek. Jiţ soudobá kritika je označovala jako důmyslné a svým řešením ve velkých plochách coby divadelně neobyčejně účinné. V příbuzném modernistickém pojetí jako Skupa připravil pro pátou sérii „Dekorací českých umělců― dva archy pekla (10, 11) Ladislav Sutnar. V duchu svých funkcionalistických vysoce stylizovaných výprav pro praţské divadlo Dělnické akademie DRAK navrhl velmi zjednodušené, aţ schematické, zároveň však velmi sugestivní peklo, jehoţ démoničnost přesvědčivě prezentuje dominující oheň. Všudypřítomné plameny „barví― celý prostor a mistrně definují jeho atmosféru. Na rozdíl od Váchala neuţil Sutnar ţádné morbidní a bizarní detaily, jeho pekelná scéna však dokáţe evokovat téměř identické apokalyptické představy. Spolu s „Alešovými loutkami― započaly „Dekorace českých umělců― nový historický úsek českého loutkového divadla. Předznamenaly „scénografický― a inscenační princip celé éry tzv. rodinného loutkového divadla, přinesly řadu progresivních výtvorů i několik experimentů a svým dílem tak přispěly k formování moderní české loutkářské scénografie. Podobně velkorysý projekt co do rozsahu, umělecké hodnoty a konec konců i komerční úspěšnosti se jiţ více neuskutečnil.
1
Proscénium tohoto divadla sestávalo z šesti samostatných rámů potaţených plátnem a zdobených dekorem z nalepených barevných papírů. Uprostřed neslo znak českého lva a v portálové dekoraci nápis „Aj Divadlo České Ctnosti Jest Ozdobou Nevinnosti―. Bylo vybaveno oponou s výjevem souboje rytíře s drakem. Dle návrhů Rudolfa Livory je zhotovil v roce 1912 poštovní adjunkt Zdeněk Weidner z Prahy Smíchova. Bylo nazváno „Alšovým divadlem― ačkoli s ním neměl umělec nic společného kromě reklamní fotografie v Loutkáři, na níţ je zachycen se svou vnučkou před proscéniem. Originál divadla se pravděpodobně nezachoval, existují pouze černobílé
- 26 -
fotografie v dobovém tisku a přibliţná replika dle černobílých fotografií v Moravském zemském muzeu v Brně. O své technologii „nalepovaných papírů― nás osobně zpravuje Z. Weidner: „První myšlenkou bylo, udělati si vhodné dekorace podle svého vkusu sám. Ale jak? Přirozeně napadlo mě dekorace namalovat, ale brzy uznal jsem, ţe jest to dosti zdlouhavé a ne kaţdému přístupné. Konečně pouţil jsem k tomu techniky nalepovaných barevných papírů, a ihned myšlenka zrealisována. Za 20 hal. nakoupeno barevného papíru, a ihned vyráběl se les ve značných rozměrech podle vlastní komposice. Výroba velmi rychle pokračuje, k nalepování pouţívá se dvojích papírů; s leskem aršík za 2 hal., anebo bez lesku, tak zvaný teletinkový papír, jenţ je jiţ draţší, ale ve velkých arších. Na zadní stranu nakreslil jsem obrys předmětu, vystřihl a pak nalepil na lepenku. Na základní plochy barevného papíru pak se přilepují tak zvaná ‚světla‗ a ‚stíny‗ a ‚veledílo‗ je hotovo po vyřezání ostrým noţíkem. Dekorace tyto působí plochou svých barevných polí velice působivě a daleko lépe neţ dekorace plné detailů, jeţ na dálku slívají se v neharmonický celek. Jednoduchost motivu a klidná harmonie barev jest pro ně základem, a myslím, ţe kaţdý si podobné dekorace můţe zhotoviti sám podle kaţdého obrázku. Obtíţné problémy nutno tak zjednodušiti, aţ dají se hladce provésti. Podobným způsobem zhotovíme si téţ popředí, jeţ ozdobíme nějakým ornamentem neb silhouetovými postavami mus, a scéna čeká na pány herce, o nichţ příště chci pojednati.― (Weidner, Z., 1912: Z malé scény. In: Český loutkář, I/1912, č. 1, 17.) 2
Příklad dobové reference a obhajoby inspirace uměleckého průmyslu dílem Mikoláše Alše: „Dnes vše ztovárnělo, není nikde té dřívější individuality a touhy po ní. Jarmareční brak barvotiskový, jarmareční keramické výrobky, jarmareční výroba nábytku, prádla i šatstva stírá všechnu individualitu, uniformuje lidi vně, zuniformovala je bohuţel i uvnitř. Pociťuje se proto právem na všech stranách, ţe jest třeba nápravy; volá se po kultuře srdce, po zušlechtění ţivota uměním. A z této snahy a touhy rodí se nyní úsilí vytvořiti nový umělecký průmysl, který by předmětům naší denní potřeby vdechl vkus a styl, jakým vyznačují se doby našich prababiček a pradědečků. … jediné východisko jest, aby umělecký průmysl ssál ţivnou mízu z pravého umění, jeţ jediné můţe vtisknouti mu styl, vkus a vyšší úroveň. Hodnoty výtvarného umění našeho neplní svého úkolu pouze popularisováním výstavami, reprodukcemi — ale mají a musí býti i základem a námětem, motivem i inspirací pro umělecký náš průmysl. Vţdyť přece chceme, aby i toto odvětví našeho snaţení a naší kultury vykazovalo svérázné značky naší národní odlišnosti, individuality a naší schopnosti. Ale jako při všem, nelze neţ vycházeti od osob, od tvůrců samých. Chci v několika řádcích zmíniti se, co podává uměleckému průmyslu našemu umění Mikoláše Alše, který se svým předchůdcem Josefem Mánesem stal se klasikem našeho umění výtvarného a je tak cele a výhradně umělcem národním. … V jednom směru stal se jiţ zdařilý pokus umění Alšova uvésti v umělecký průmysl. Známý pracovník a badatel v oboru loutkářském Dr. Jindřich Veselý sáhl šťastnou rukou do nepřebrané studnice Alšova umění a dal podnět, aby podle Alšových nákresů loutek vytvářeny byly plastické ‚Alšovy loutky‗. Nejen z piety k velkému umění Alšovu uvedl tímto počinem v ţivot známé jiţ a všeobecné oblibě dnes se těšící Alšovo divadlo loutkové s Alšovými loutkami, ale přímo podnětem svým ukázal cestu, jakou lze se nutno jíti, má-li umělecký průmysl vykazovati umělecké hodnoty ceny trvalé. Z umění vycházeti, jeho motivů a námětů pro výrobky průmyslové pouţívati — toť správná analysa podstaty uměleckoprůmyslových snah (Svoboda 1921, 24).―
3
Vznikl v roce 1911 z popudu J. Veselého. Předsedou se stal MUDr. V. Durdík. Ve výboru pracovali např. historik Jindřich Veselý, akad. malíř Adolf Kašpar, spisovatel a dramatik Karel
- 27 -
Mašek - Fa Presto, akad. malíř Jaro Procházka, akad. sochař Josef Šejnost, akad. malíř Josef Váchal, pedagog a dramatik Bohumil Schweistill aj. 4
Měšťanská škola XVI, 66. Citováno z: Veselý, J., 1914: Přednáška o významu loutkového divadla s obrázky všech Alešových loutek. Emil Šolc, Karlín.
5
Všechna dochovaná kompletovaná divadla ovšem v důsledku podlepení archů difúzními lepidly více či méně změnila původní jasné barvy v temnější. Primární barevnost Kyselova proscénia lze dnes shledat pouze na nezpracovaných arších. Dosud je doloţena jejich existence po jednom exempláři v jediné soukromé sbírce.
6
In: Loutkář I/1917, č. 1, 13.
- 28 -
Souborná vydání stolních divadel Scéna začíná se vždy za oponou. Portální oblouk je pevný a ohraničuje otvor stálého jeviště v jeho největší výšce a šířce. Na zúžení otvoru jeviště stavíme těsně za pevné boky portálního oblouku po každé straně ještě podobné bočné díly posuvné. K těmto posuvným bočným portálním kulisám náleží ještě posuvná portální sufita, t.j. dlouhý horní díl, kterým lze otvor jeviště podle potřeby snížit. Nejdůležitější částí scény je pozadí či prospekt. Uvádí diváka do prostředí děje a proto je třeba při každé scéně, při níž se užívá obvyklého způsobu scénování. Po stranách jeviště se stavějí kulisy. Jsou to úzké, vysoké díly dekorace, které mají zakrývati pohledy na strany do zákulisí. Současně tvoří s pozadím scénu či prostředí děje. Staré typy divadel měly sufity. Sufita je úzký dlouhý pás zavěšený nad jevištěm, který zakrývá pohled do horní části zákulisí. Při krajině otevřené bývaly sufity blankytné, pro lesní interiéry znázorňovaly koruny stromů, pro světnice na způsob dřevěných trámových stropů malované. Poslední prvky dekorací jsou přístavky nebo stojky. Jsou to dekorace nižší než kulisy a lze je stavěti kdekoliv na jevišti. František Jirásek, 1935 „Dekorace českých umělců― přes svoji nespornou mimořádně vysokou výtvarnou úroveň měly jeden závaţný handicap. Neumoţňovaly vzájemné ladící kombinace proměn z důvodu výrazné odlišnosti stylu jednotlivých autorů. Nesourodě působilo ale i samo střídání různě pojatých scenérií. Vhodnějšími se proto jevila komplexní divadla jednoho autora nebo alespoň takovéto soubory dekorací (bez proscénia). V oboru se etablovalo několik tvůrců, jimţ se staly „domovskými― některé firmy, vedle toho se vyskytly i solitérní počiny. Zřejmě „zapomenutou vlaštovkou― se stala jiţ v roce 1910 praţským nakladatelstvím Haase vydaná obsáhlá kolekce tištěného menšího tzv. Nového loutkového divadélka akademického malíře Vratislava Vosátky. S pozdějšími dotisky nabízela několik odlišných proscénií, dvě opony a tradicionalisticky pojaté dekorace dokonce ještě se sufitami u některých scén a také několik archů s podlahami.
- 29 -
Závaţnější produkt představovalo aţ v roce 1920 „České loutkové divadlo― od brněnského architekta Miroslava Koláře, vydané Moravským papírovým průmyslem v podobě souboru dvaceti litografických pětibarevných archů s proscéniem a „veškerými dekoracemi k pohádkám―. Vlastně šlo o první větší souhrnné divadlo a přitom velmi avantgardní tvářností i technologicky, vůbec neodpovídající dobovým zvyklostem. Nekonvenčního pojetí nabízelo vysoce stylizované kubizující proscénium a dekorace. Sestavený atypický portál měl téměř čtvercový tvar, proscéniový otvor v podobě jakéhosi „zubatého― lomeného oblouku se zdobným motivem záclonové drapérie připomínal spíš jícen jeskyně neţ divadlo. Dosud běţná pozadí a kulisy vyměnil autor za pestrou škálu dekoračních prvků totálně zjednodušených tvarů, které se daly téměř neomezeně spojovat a kombinovat. Rozčlenil je na dvoje základní „velkoploché neutrální― (např. černé proscéniové záclony, nebe se stylizovanými mraky, jednobarevná pozadí, domy a stromy) a „karakterisační detaily― (např. makové pole, květiny, plameny, nádoby, zábradlí, nábytek aj.). Barevnost řešil jasnými monochromatickými silně konturovanými plochami. Scénování se dle Kolářova doporučení neobešlo bez šesti základních neutrálních jednobarevných pozadí z obyčejného barevného papíru (konkrétně bílého, ţlutého, červeného, zeleného, modrého a černého). „Při volbě barvy pozadí a koberce budiţ rozhodující nálada předepsané scény, jiţ pravé tyto jednobarvé, veliké plochy jsou schopny přivésti k náleţité platnosti a výrazu― (Kolář 1920, 88). Naskýtá se otázka, proč takovéto avantgardistické stolní divadlo vzniklo zrovna v Brně. Zdá se, ţe právě Kolářova kvalifikace architekta a jistá izolace od praţských tvůrců zde sehrály určitou roli. Také zde zřejmě silně působila inspirace středoevropským modernismem, resp. blízkou Vídní a vídeňským uţitým uměním, obzvláště tvorbou proslulé dílny uměleckého řemesla „Wiener Werkstätte― ovlivňující umělecké řemeslo v celé střední Evropě. Ani jedno však nevylučuje a nebagatelizuje Kolářův osobitý divadelní názor na styl dekorací: „Výraznosti dekorací nelze docíliti věrným napodobováním skutečnosti. Dekorace, která diváka přímo do očí neuhodí, zůstává vţdy ţalostně plochou, tím plošší, čím více se o ni odráţí plastičnost tělesných, nemalovaných panáků. Proto jsem volil tlusté, třímilimetrové čáry a ţivé kontrasty barevné. Dávám svým divadlem do ruky dětem vedle zábavy téţ příleţitost k přemýšlení, přesvědčí se totiţ, ţe ne kaţdá scéna, sestavená z nejlíbivějších prvků, působí příznivým dojmem — nebo aspoň vycítí zása-
- 30 -
dy účelného rozvrţení plochy, rovnováhy jak barevné tak zvláště rovnováhy mezi klidnými plochami a plochami neklidu― (Kolář 1920, 90). Kolářovo mimořádné divadlo se bohuţel na trhu příliš neprosadilo. Způsobil to zajisté převládající konzervativní vkus „konzumentů― a dílem také nepříliš vydařený tisk na nekvalitním papíru. Příbuzný smělý počin jako Miroslav Kolář zopakoval aţ na konci éry rodinného loutkového divadla Jaroslav Šváb. Mezitím se v oboru stolních divadel bohuţel nic podobného neobjevilo. Poté, co se Antonín Münzberg roku 1920 ve zlém rozešel s Jindřichem Veselým a přišel o licenci vydávání „Dekorací českých umělců―, započal s konkurenční produkcí, a to zejména vlastními náklady souborných divadel a dekorací. V této souvislosti s ním začal trvale spolupracovat šéf výpravy Národního divadla v Praze akademický malíř Karel Štapfer, později pak Svatopluk Bartoš a Eduard Christián. Štapfer připravil pro Münzbergovu firmu tři obsaţné komplety tištěných loutkových divadel různých formátů s realisticky pojatými dekoracemi. Všechny se staly mezi zákazníky dosti oblíbenými. Roku 1923 to byly nejprve „Štapferovy rodinné dekorace pro loutky 18 a 25 cm― neboli „Malé Štapferovy dekorace― s výtvarně zdařilým proscéniem zdobeným stylizovanými kyticemi, festony a znaky českého lva. Velikostí vyhovovalo divadlo nejširší poptávce, rozměr prospektu se shodoval s pozadím „Dekorací českých umělců― (70x45 cm). Také tradicionalisticky líbivě pojaté a obsahově idealizované dekorace konvenovaly soudobému vkusu. Přesto byly nazývány reformními, „neboť dalece se liší od tak zvaných Alešových dekorací, ba ode všech dosud vydaných dekorací v Československu (Münzberg 1924)―. Spisovatel, dramatik a divadelní kritik Karel Engelmüller o nich napsal pochvalně: „Štapfer je vynalézavý a šťastný v koncepci těchto malých ryze náladových dekorací, nutných pro kaţdé loutkové divadlo, které v nich má hotové skladiště pro kaţdou scénu a výjev a v nichţ tak pěkně a jímavě zrcadlí se celý pohádkový i skutečný ţivot našeho maloměsta i venkova, hradních a panských historií, čarodějnických kuchyní a vesnických románků. Najdeš tu zátiší mlýnice, jako k muzice vyšnořenou hospodu, guirlandy a věnce, kruchtu a kapličku, šprlení rozkvetlých růţových zahrádek, jako oltář nebo pestře malovanou skříň, zámecký i selský krb; kostelní praporce jako knihovnu a alchymistické nářadí, gotické a románské okno jako empirové por-
- 31 -
tréty a obrazy. Je tu roztomilá náves, maloměstské náměstí, zámecká zahrada s balustrádou a zase kašna, hodiny, kovárna, i zídka, hrob, kovadlina, zahradní vrata, hradní portál nebo stará zelená kachlová kamna s celou poesií zimních, zasněţených večerů. Na vše vzpomněl tento malíř-básník, co kdysi vyčetl z českých pohádek nebo z rázovitého českého ţivota a s realistickou věrností v jasných nebo fantastických barvách kreslí a maluje zkazky starých dob nebo prostředí, jeţ ještě dnes promlouvá k nám o kráse, poesii, či hrůze. V dobrých a vhodných proporcích, mysle na všecky technické moţnosti toho malého světa, který chce nejblíţ našemu srdci, vyčarovává nám Štapfer kus krajiny, selské jizby nebo paláce, aby v nich princezny blouznily o svých láskách, mudrci napravovali zkaţené lidstvo a Kašpárek smál se nějakému nesmyslu, který jiţ dávno stal se pravdou. Malí i velcí musí mu být za tu námahu a za to umění vděčni, neboť ony učí jak rychle moţno zmoudřet a stárnout a těm vrací kus jejich nejkrásnějšího mládí, sen o velkém a jediném štěstí (Engelmüller 1924, 16).― V letech 1925 a 1926 vyšly první a druhá série „Štapferových českých dekorací pro 25 i 35cm loutky―. První komplet obsahoval téţ portál s oponou, který po sestavení měřil 158x116 cm.1 Jedná se o největší tištěné divadlo v české historii. Uplatňovalo se především u spolkových souborů, ale pořizovali si je i zámoţnější rodiny. V dekoru portálu zopakoval Štapfer motiv ornamentálně stylizovaných kytic tentokrát vsazených do jakýchsi rohů hojnosti. Doprostřed tympanonu umístil reliéfně zvýrazněnou hlavu Kašpárka. Výtvarný ráz dekorací se neměnil. V roce 1946 provedla firma A. Münzberg ještě reedici první série tohoto divadla s drobnými odchylkami na některých arších. Roku 1928 vytvořil ještě Karel Štapfer pro Münzberga „Štapferovy dekorace pro rodinné loutkové divadlo―. Jednalo se o nejmenší Štapferovo divadlo s dekoracemi pro loutky 18 cm (druhé vydání 1947). Mělo hravé proscénium s pohádkovými postavami. Z vršku portálu shlíţí Kašpárek obklopený osmi trpaslíky. V levém boku vyobrazil autor Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, v pravém vodníka. Všechny Štapferovy soubory později rozšířil novými sériemi dekorací bez portálů Svatopluk Bartoš. Roku 1929 o tzv. Münzbergovy nejmenší dekorace pro loutkové divadlo, navazující na nejmenší rozměr Štapferova divadla. Ve scenériích se zde objevila zajímavá vodníkova říše. V roce 1931 vyšla ke „střednímu― Štapferovu divadlu druhá série „Münzbergových ro-
- 32 -
dinných dekorací pro loutky 18-25 cm―, v níţ Bartoš nabídl některá nová neobvyklá prostředí, např. lodní palubu, oázu, pustý ostrov apod. V roce 1932 pak vytvořil předlohy dalších dvou sérií dekorací k největšímu Štapferovu divadlu. Opustil však klasická pozadí, scény se stavěly z dekoračních prvků před kruhovým horizontem. V neobvyklých scenériích se zde opakují vodníkova říše, paluba lodi aj. Svatopluk Bartoš vytvořil také tři samostatné kolekce, dvě kompletní divadla a sérii „Dekorací pro loutky 35-50cm―. Z divadel stojí za zmínku soubor „Münzbergovy dekorace z české historie― z roku 19322. Lze ho povaţovat za jistou raritu v oboru tištěných loutkových divadel, a to díky kuriózním scenériím, jeţ zobrazuje. „Tváří se― jako klasické typové dekorace, přitom ale představují pozoruhodná historická místa v Čechách - Boubínský prales, exteriér hradu Skuhrova, síň z hradu Roţemberku, městský exteriér s Praţskou bránou ve Slaném, nádvoří Karlštejna, zimní krajinu s Řípem aj. Bartoš v nich předvedl výtvarně zdařilé a noblesně stylizované reminiscence na některé patrioticky laděné scenérie „Dekorací českých umělců―, např. Engelmüllerovy, Květovy a Boháčovy, které dle dobových soudů připomínaly „místa slávy, utrpení i naděje českého národa―. Soubor obsahoval také dva archy s proscéniem a oponou. Opona existovala i ve verzi tisku na plátně. Představovala kultivovaný pohádkový triptych ve tvaru lunety. Styl portálu byl neobvykle strohý jak tvarem, tak decentním dekorem. Zmíněná Bartošova kolekce „Dekorací pro loutky 35-50cm―, představovala největší tištěné dekorace loutkářského závodu A. Münzberg. Vyšla roku 1933 (reedice 1948). Neobsahovala proscénium a neměla klasické prospekty. Např. jediná dekorace lesa avizovaná na arších jako pozadí, se skládala ze tří dílů. Jednalo se tedy o dekorační prvky, jejichţ kombinacemi se daly vytvářet rozličné scény. Jako pomůcku vydal Münzberg spolu s dekoracemi Ilustrovanou příručku k sestavení spolkového loutkového divadla. Ačkoliv samotné tištěné dekorace navrhoval Bartoš, všechny barevné ilustrace 28 moţných scén a návrh proscénia včetně opony kupodivu vytvořil jiný Münzbergův spolupracovník, malíř Eduard Christián3. Příručka obsahovala také instrukce ke zpracování archů, návody několika konstrukcí divadla včetně elektrického osvětlení, dále pokyny k řešení proscénia, opony, kruhového horizontu a také rady k inscenování týkající se efektů, rekvizit, kostýmování a líčení loutek a dokonce i reklamy. Při podlepování - 33 -
dekorací a sestavování pozadí a kulis se doporučovalo vyuţití neutrálních různobarevných papírů nebo látkových závěsů. Průvodní návody mají značně instruktivní charakter, např. ohledně portálu: „… hleďme jej řešit umělecky a vkusně. Nesmí být křiklavý, ale také ne příliš mdlých barev … Můţe býti malován na zdi, nebo dřevěný, na způsob obrazového rámu, barvy starozlaté. Také se uţívá rámu plochého, napuštěného mořidlem a ozdobeného decentním ornamentem, lemovkou, hvězdičkami atd. … Také se uţívá rámu, potaţeného látkou nebo papírem tmavomodrým a lemovaného zlatými neb barevnými lištami. Doprostřed portálu se pak připevní vhodné znaky, uvedené na obrazové příloze― (Münzberg 1933, 15). K mimořádně produktivním autorům tištěných dekorací a divadel patří akademický malíř Vít Skála. Kromě zmíněných obsaţných pozdních sérií „Dekorací českých umělců― u firmy Modrý & Ţanda, pro něţ navrhl zdařilé proscénium, vytvořil také jedno souborné divadlo a osobitou průkopnickou sadu tzv. obřích dekorací. Skálova tvorba v oblasti rodinného loutkového divadla má realistický ráz, vyvěrající z autorova smýšlení a programu: „… zdravý rozum se někdy pováţlivě vzpírá zahodit staletou tradici a zkušenosti a vrhnout se slepě do chaotického víru ‚moderních hesel‗, posud nedoloţených kladnými výsledky. Ti, kdoţ horují o stylisaci divadla, nechť si uvědomí, ţe realism nebo naturalism je také určitým stylem, a to stylem mnohem bliţším a pochopitelnějším dětské duši, neţ všechny ty ostatní ‚ismy‗ dohromady (Skála 1925, 125).― V roce 1926 vyšlo v nakladatelství A. Storch syn Skálovo menší souhrnné „Storchovo české loutkové divadlo―, téţ „rodinné― neboli „dětské―, určené pro 18 cm loutky (reedice 1934). Nabízelo standardní dekorace s pozadími a kulisami, a také několika přístavky. První vydání obsahovalo nádherný, stylově čistý portál, dekorovaný třemi bohatými kyticemi ve vázách s ústrojnou stylizací do dvou svislých oválných obrazů v bocích proscénia a jednoho horizontálního v tympanonu.4 Proscénium nazývané „Zmenšeným Skálovým loutkovým divadlem― pro dekorace ze Skálových sérií „Dekorací českých umělců― vydalo nakladatelství A. Storch syn v roce 1928. Výtvarně se vyznačovalo kultivovaným ladným a docela neutrálním dekorem se střídmým geometrickým ornamentem. V horní části obloukovitého nízkého nástavce tympanonu zobrazil Skála hereckou masku mezi dvěma stylizovanými symetrickými ratolestmi. Skálovo proscé-
- 34 -
nium bylo mimořádně impozantní díky své výtvarné odměřenosti. V souvislosti s rozmachem spolkových a školních loutkových divadel vzrůstaly poţadavky i na větší scény. V zavedené průmyslové praxi tištěných archů nebylo technicky moţné vydávat rozměrnější proscénia a prospekty. Nabízelo se řešení v podobě skládaných dílů, resp. dekoračních prvků. Tento princip zvolil Skála v návrzích svých naddimenzovaných tištěných dekorací. První série těchto tzv. Skálových velkých dekorací M.L.Ú. pro loutky 35-50 cm vznikla na základě subskripce5 Masarykova lidovýchovného ústavu v Praze z roku 1926. Početné variace scénování uváděl jeden arch s plánky 84 proměn. Doporučovalo se neutrální pozadí ve tvaru kruhového horizontu velikosti alespoň 200x125 cm. Původní nepodlepené archy této první série se bohuţel nedochovaly. V dostupných sbírkách existují pouze torzovité zpracované (většinou na překliţce lepené a vyřezané) části, jejichţ tvářnost naznačuje, ţe autor v mnohém vycházel ze svých návrhů a realizací menších dekorací. V originále dochovaná menší druhá série z roku 1929 svědčí o jisté fabrikaci této Skálovy tvorby a poklesu její uměleckosti. Skála se ve své „scénografické― loutkářské práci drţel plánovitě určitých zásad, uvědomoval si specifikum prostředí scény a její dramatickou, nikoli ilustrační, funkci: „Moderní dekorace musí být co moţná jednoduchá, pravdivá a tak vykomponována, aby se jí dalo pouţít několikerým způsobem … ruší-li falešná deklamace, ruší i falešná perspektiva. Proto kaţdý, kdo příště bude kreslit návrhy a dekorace, nechť se varuje perspektivních podlah, oken a dveří, nechť nevyplňuje stěn perspektivně malovaným nábytkem, kamny, obrazy, zrcadly, hodinami atd. To vše je překáţkou náladově zdárného vzhledu scény a vylučuje moţnost pouţít téţe dekorace i jinak (Skála 1923, 10).― K obzvláště oblíbeným se díky příjemné velikosti a zdařilému výtvarnému zpracování řadí divadlo Artuše Scheinera, vydané ve dvou sériích roku 1932 nakladatelstvím Jos. R. Vilímek v Praze (reedice 1942). Bylo poprvé v historii reprodukováno ofsetovým tiskem. Tajuplně náladové secesně laděné scény vycházely, jak jiţ bylo řečeno, z původních originálních Scheinerových dekorací, které vytvářel pro rodinné divadlo svého bratra. O jejich půvabu nás ostatně zpravuje umělcova neteř Jarina Scheinerová: „Výprava všech her byla velmi krásná, vţdyť ani jinak nelze, je-li hlavním činitelem láska k dětem a snaha způsobiti jim radost co
- 35 -
největší. Kulisy velkou většinou byly dílem Artuše Scheinera. Z těchto chováme dosud jako drahocennou památku: Strašidelnou rozevírací jeskyni - „Dračí sluj", jak jsme říkali. Překrásně řešený tajuplný les s jezírkem, s hlubokou perspektivou, kde za kaţdým stromem tušili jsme lesní muţe nebo trpaslíky a půvabné víly, ukryté za bělokorými břízami. - Imposantní rytířský sál působil nejen bílým mramorovým sloupořadím, do oblouků řešeným, nejen postavami ţelezných rytířů, v kaţdém z výklenků umístěných, ale i svou nachovou barvou a postranními pilíři, ozdobenými nesčetnou řadou erbů, znaků a zbraní, - Hradní nádvoří, poněkud odlišné od ostatních běţných typů, s těţkými ţeleznými vraty, střílnami a cimbuřími - s hlásnou věţí a oblačným nebem v pozadí, přenášelo nás do časů dávno zašlých - do slavných dob výkvětu rytířského stavu. Temný hrůzyplný ţalař prochvíval nás děsem, kdeţto vlídná selská jizba s okny do zahrádky a s roubeným stropem byla tak útulná, jako ony staročeské světničky, které dnes uţ člověk vídá jen na obrázcích. Krásnou dekorací jest téţ moře, rozlévající se do dálky pod zamţenou oblohou. Při pohledu na tuto kulisu slyšeli jsme v pravém slova smyslu hučení příboje, ostře rozráţeného skalními útesy, a šumění vln, stříkajících vysoko - vysoko― (Scheinerová 1932, 163). Graciézní proscénium, téţ v secesním duchu, mělo sympatické obdélníkové proporce s nepatrným vyklenutím do nízkého trojúhelníkového frontonu, boky stylizované jako portikus. Pohádkovým postavám zde zobrazeným vévodí vprostřed tympanonu Kašpárek, v levém portálovém boku princ s loutnou, v pravém pak princezna s kyticí růţí. Decentní barevnost, působící téměř monochromatickým dojmem, dodává portálu zvláštní slavnostní ráz. Vyjma Scheinerova secesního divadla vyšel za druhé světové války ještě jeden výtvarně odlišný, leč zajímavý soubor s proscéniem a dekoracemi. Jednalo se o celkem rozměrné komplexní divadlo od malíře Eduarda Christiána, které v roce 1943 vydal A. Münzberg. Mělo neoklasicistní ráz, zejména neobvyklé proscénium a opona, jejíţ mytologický motiv výjevu v lunetě obsahuje národnostní podtext. Obraz představuje alegorii lidského ţivota, resp. i údělu slovanského národa. V centru u kamenného sloupu sedí stařec ukazující malému dítěti „cestu ke stáří―. Za ním stojí zřejmě rodiče, mladý staroslovanský pár. Vlevo tři andělíčci se symbolickými atributy ratolestí a lyrou připravení bdít nad dětským osudem a múza, pravděpodobně Melpomené s tragickou maskou u nohou. Oponu a zvláště proscénium citlivě zdobí
- 36 -
květinové ornamenty. Dekorace mají zvláštní snový a křehký ráz, který umocňuje něţný kolorit. Divadlo mělo nahradit rozebrané Štapferovy série tzv. „rodinných dekorací―, pročeţ zachovalo formát prospektu 70x45 cm. Standardní meziválečná výroba loutkářských firem, fungujících na ţivnostenské bázi, představovala prestiţní uměleckořemeslnou sériovou tvorbu tištěných divadel, dekorací různých formátů a loutek patřičných velikostí. Konstrukce a rozměry divadel akceptovaly bytové podmínky a moţnosti stolních scén. Technologické řešení vţdy obnášelo bednu, proscénium s oponou, zadní dekoraci (prospekt) a boční kulisy. Tomu také odpovídalo pojetí a účelné rozvrţení původních tiskových archů. Výjimky pak tvořily některé uvedené produkty určené spíše spolkovým a školním divadlům. Konečný výrazný počin firemní produkce rodinného loutkového divadla představoval náklad půvabného modernistického „Loutkového divadla Jaroslava Švába― u praţského nakladatelství Jos. R. Vilímek v roce 1946. Jak jiţ název napovídá, jeho autorem byl uznávaný malíř a grafik Jaroslav Šváb. Soubor neobsahoval obvyklé tištěné proscénium, nýbrţ technický nákres kompletního divadla s konstrukčním návodem6. Představoval jednoduchý dřevěný portál obdélníkového tvaru s naprosto novým technickým řešením rozvírací opony, která se pohybovala v horní části proscénia a zepředu překrývala jeho boky. K výzdobě vršku slouţil pouze tištěný vlys s pohádkovými postavami. V konstrukci se objevil také netradiční prvek kruhového horizontu a specifické kotvení dekorací. Tyto autor koncipoval také novátorsky nikoliv jako dotvořené scény, ale jako kulisové prvky, které lze před kruhovým, barevně proměnlivým, horizontem rozmanitě kombinovat v mnoha variacích. Výtvarně určitým způsobem korespondují Švábovy dekorace s avantgardními dekoracemi Kolářovými a Sutnarovými z dvacátých let. V některých prvcích dokonce Šváb imitoval některé Sutnarovy originální scény, např. továrnu z inscenace hry A. Beneše Buchlovana Inženýr Robur (archy XXXIII a XXXIV) nebo hvězdné nebe z inscenace hry A. Jiráska Pan Johanes (arch XXVII). Jeví se paradoxním, ţe toto fakticky poslední významnější průmyslově vyráběné stolní loutkové divadlo zároveň jako první výrazněji zohledňovalo svými progresivními atributy soudobou pokrokovou scénografii. A to proklamací svobodného uţití dekorací, vytváření individuálních scén pro určité hry atd. „podle výtvarného smyslu loutkáře―, ale při dodrţení „zásad vkusu a - 37 -
jednoty celku― (Šváb 1947, 16). Jan Malík dokonce přisoudil díky umělecké, výtvarné, divadelní a technické kvalitě tomuto souboru prvenství v oboru (Malík 1947, 13). Vydání provázela příručka s podrobnými plánky a nákresy scén.
Na okraj zmíním ještě vydání několika rozměrem menších souborných divadel s poměrně obsáhlými sadami dekorací. Svým způsobem měla všechna komerčnější ráz, výtvarně i technologicky inklinovala k tradičnímu pojetí. Závěrem nato představím dvě tištěná proscénia, která povaţuji za jistý exces mezi českými tištěnými scénami. V roce 1924 vyšel rozsáhlý soubor tištěného menšího divadla údajného autora Petra Malého v jeho domnělém nakladatelství „Malypetr―. Obsahoval relativně zdařilé proscénium a oponu ve stylu art deco a značný počet líbivých dekorací koncipovaných ponejvíce jako klasická pozadí a tři páry velmi úzkých kulis. Technikou barvotisku (předloha kolorovaná perokresba) i tvářností se připodobňoval starším divadlům cizí provenience. Zajímavě vyhlíţí koncipování některých prospektů s excentrickým obrazem, např. ţaláře a hradní síně. Zřetelně komerční se jeví těsně předválečná produkce praţského nakladatelství Brouk. Pro ně vytvořili nadmíru podobná menší divadla Karel Vítek (1934) a Antonín Ladislav Salač (1936), oba akademičtí malíři. Také v jejich souborech převládá tradiční styl dekorací s prospektem a dvěma páry kulis. Ve výtvarné podobě je znát rutinní zpracování. Mnohé aspekty technického provedení, jako téměř identické portály, stejné rozměry, značení archů, pojmenování scén aj. svědčí o záměru nakladatele uplatňovat v řadě dotisků různé kombinace obou autorů a pod. s evidentním záměrem úspěšného prodeje. A. L. Salač byl také autorem dvou výtvarně výstředních archů s proscénii. Jedná se o solitéry, o jejichţ původu kromě autora více nevíme. Oba archy jsou označeny „‚SALPRA‗ Českoslov. výrobek― (znamená SALač PRAha) a emblémem černého kruhu s bílým ptákem sedícím na lipové ratolesti. Jedno s nápisem „Thalia― ve vrchní části portálu a s vyobrazenými hudebníky v orchestřišti je svým formátem a vzezřením nápadně podobné tištěnému proscéniu firmy J. F. Schreiber (Esslingen u Stuttgartu). Po výtvarné stránce nevkusně kompiluje pseudoprvky antiky, baroka, rokoka a secese. Z důvodu napodobení německého Schreiberova divadla údajně - 38 -
muselo být staţeno z produkce a nahrazeno jiným, bohuţel ještě kýčovitějším portálem. V jeho „výzdobě― se vedle antického sloupoví a divadelních masek objevují význačné postavy českých pověstí a dějin počínaje praotcem Čechem, přes Libuši, Jana Sladkého Kozinu, Strakonického dudáka, Jana Husa, Jana Ţiţku, Jiřího z Poděbrad aţ po legionáře první světové války. Tuto výtvarnou anarchii ještě umocňují rádoby lidové ornamenty a seriózně míněné trigy. Kupodivu dosti kvalitní litografický tisk napovídá vročení do druhé poloviny dvacátých let, avšak pohnutky a okolnosti vzniku obou těchto produktů se zatím nedaří objasnit, jelikoţ postrádají logiku jak z hlediska ostatní české dobové tvorby, tak v kontextu se zmíněným souborným divadlem autora. Tato Salačova proscénia se neobjevila ani v ţádných reklamách a obchodních cenících. V roce 1947 vydalo ještě nakladatelství Brouk divadlo Svatopluka Bartoše, které ovšem kvalitou zdaleka neodpovídalo Bartošově předchozí tvorbě. Soubor nebyl ani příliš obsáhlý, skládal se z pohádkově laděného proscénia a několika obligátních scén sestavovaných z pozadí, kulis a přístavků. Tímto divadlem se také uzavřela etapa průmyslové výroby stolních loutkových divadel, po roce 1948 v důsledku zániku ţivností, tudíţ i většiny loutkářských firem a nakladatelství první poloviny 20. století, nebylo jiţ moţné v podobné produkci takového účelu pokračovat.
1
Münzberg nabízel dokonce i „zvětšené― proscénium - 200x127 cm s rozšiřujícími vloţkami. Ve scénování se pak počítalo se „svépomocnou― úpravou dekorací: „… při nalepování se provede změna zvětšením oblouků o 15 cm dolepením bílého papíru, který se domaluje vodovými nebo pastelovými barvami― (Münzberg, 1932).
2
Byl označován jako III. série nejmenších Münzbergových dekorací (I. Štapfer 1928, II. Bartoš 1929).
3
Christianovy obrázky mohly ovšem slouţit také jako katalogové předlohy tzv. Münzbergova spolkového divadla, resp. ručně malovaného divadla pro loutky 50 cm. Firma nabízela malované proscénium 340x170 cm, oponu 260x120 cm a deset nejhlavnějších proměn na plátně a rámovaných.
4
Pod tlakem nakladatele vytvořil Skála k druhému vydání dekorací v roce 1934 druhé, výtvarně méně zdařilé proscénium. Jeho dekor je neorganický. Barevně křiklavé boky s rozvilinovým ornamentem se nehodí k secesně pojaté a vysoce stylizované hlavě Kašpara v tympanonu.
- 39 -
5
„SUBSKRIPCI NA NOVÉ DEKORACE PRO LOUTKY 35-50 cm vypisuje Masarykův lidovýchovný ústav (Svaz osvětový) v Praze XII. Blanická 4. K celému nákladu tohoto čísla připojen prospekt, v němţ si opravte, ţe 40 archů dekoraci stačí pro 50-60 proměn (nikoli 3040) se všemi prvky architektonickými a krajinnými pro loutky 35-50 cm vysoké. Formát volen tak, aby se k podlepení mohlo pouţíti obyčejné lepenky o velikosti 70x100 cm. Otvor proscenia 225 cm široký a 85-95 cm vysoký. Mimo tištěné archy bude modrý horizont 135x400. Cena tištěných dekorací by byla asi 300 Kč. Dekorace ty se budou prováděti jenom tehdy, přihlásí-li se dostatečný počet subskribentů. Očekáváme, ţe dekorace si objednají i divadla j i ţ zařízená, neboť za 300 Kč získají 50-60 proměn. Za tak nepatrný peníz získáte dekorace velmi účelné a trvalé umělecké ceny. Uţijte této příleţitosti a upozorněte školy a spolky, jeţ nemají dosud divadla, aby si je nyní levně opatřily! Největší vadou všech dosavadních dekorací je, ţe jsou příliš malé - tomu bude lze nyní odpomoci. (In: Loutkář, XXII/1926, č. 7-8, 150.)
6
Divadlo se dalo koupit i hotové, samozřejmě za nepoměrně vyšší cenu neţ samotné archy.
- 40 -
Aktéři stolních scén Něco mysteriosního, skutečně naivního nebo hrůzného lze provést jedině loutkami. Ztrnulé pohyby a hrubě řezané obličeje mohou ještě zobrazit široké linie naivní poesie. I zcela naturalistická hra vypadá tu též jako z jiného světa, ztrnule, mysteriosně. Nebo králové a sedláci mají naivní rozhovory, že je to radost poslouchat, ty rozplizlé pravdy a morálky v rámci hrůzy …. Antonín Sova, 1901 Kdokoli se dříve pokusil nějakým způsobem definovat loutku, dobral se nakonec ve svých více či méně korektních soudech, limitovaných historickými, místními, společenskými aj. souvislostmi, k jisté nepřekročitelné hranici, za níţ existuje cosi transcendentního, magického, velmi sugestivního a nevysvětlitelného. Snové široširé končiny za touto hranicí uţ musí kaţdý, kdo se sem odhodlá, objevovat sám. A kdyby kráčel, třeba i vícekrát, stejnou cestou jako ostatní, jeho pocity a proţitky budou vţdy jedinečné. Bezvýhradná definice loutky prostě neexistuje. Jeden ze základních atributů loutky – animace, resp. „oţivování― objektu1 za účelem komunikace – se objevuje jiţ u pradávných kultovních předmětů, jimiţ si člověk symbolicky zhmotňoval nevysvětlitelné jevy, smyšlené bytosti, bohy atd. Vytvářel si je v podobě primitivních figurek z hlíny, dřeva, kostí, rohoviny aj., tedy z přírodních a lehce zpracovatelných materiálů. Jejich prostřednictvím se „dorozumíval― s dušemi svých zemřelých předků a s bohy, a to zejména tak, ţe je „oţivoval― (animoval) během rituálu. „Hra― s takovými figurami se pojila s jistou stylizovanou podobu obřadu (kostýmy, masky, tanec, modifikovaný hlasový projev atd.), který v celku představoval jakousi „pradivadelní formu―. Přes určité esteticky silně působivé prvky zde samozřejmě dominoval kultovní účel. Kdy a kde se loutka vyhranila jako specifický divadelní výrazový prostředek s převládající nebo se zřejmou estetickou funkcí, nelze dosti objektivně stanovit. Tradičně se uplatňovala všestranně ve folklórní, komerční i umělecké oblasti. V kontextu umění však měla v evropském prostředí všeobecně méněcennou pozici. „Loutkové divadlo― se zde sice vyskytovalo od
- 41 -
nejstarších dob v mnoha podobách, ale ve smyslu „opravdového― (resp. umělého) marionetového divadla se rozšířilo zřejmě teprve na přelomu 16. a 17. století. Jeho neobvyklá kapacita uměleckých výrazových prostředků byla rozpoznána vlastně aţ v epoše romantismu, zejména německého2. Mimořádný zájem o loutky a loutkové divadlo vzrostl s nástupem modernismu na přelomu 19. a 20. století v souvislosti se vzdorem proti bujícímu naturalismu v činoherním divadle. Loutka se svými osobitými vyjadřovacími moţnostmi se mnohým jevila jako dokonalý prostředek a výraz opravdového stylizovaného umění.3 Z českých autorů v tom smyslu nevšedně uvaţoval dekadentní básník, dramatik a kritik Jiří Karásek ze Lvovic (18711951). V „Úvodu a věnování― k vlastní loutkové hře Sen o říši krásy z roku 1907 vyjádřil s velkou pokorou k tajemnosti a nadpřirozenosti loutky originální názor na její specifičnost. Původní rozjímání o „loutce― reflektují metaforu Boha a člověka, resp. závislost ţivých (oţivených) bytostí na svém stvořiteli, jímţ jsou ovládány. Tento obrazný motiv podřízenosti vyšší síle, resp. umělých figur vytvořených, oţivených a manipulovaných člověkem, byl vlastní pradávným legendám a mýtům, které se vyskytovaly ve všech kulturách. V raných uměleckých divadelních koncepcích (alespoň v evropském kontextu) byla loutka dlouho vnímána coby pouhá náhrada ţivého herce. Jako první vyjádřil jistý smysl pro rozdílný charakter a specifičnost výrazových prostředků loutkového divadla anglický herec, dramatik, loutkář a impresário Samuel Foot (1720-1777).4 Předmětem vědeckého zájmu se loutka a loutkové divadlo v evropském kulturním systému staly aţ ve 20. století. Na rozdíl od exaktních věd se však teatrologické výklady jeví bezradnými, v mnoha odlišných i protichůdných konceptech nenacházejí obecně platné zákonitosti.5 Názory na loutku a její vlastnosti se různí spolu s fyziologickými rozdíly loutek, širokým spektrem historických i místních typů loutkového divadla a loutkářských technik, s dynamickou proměnou funkcí, splýváním s jinými divadelními druhy atd. Také se postupně modifikují s rostoucí různorodostí a proměnlivostí umělecké praxe vedoucí k druhovému synkretizmu. S nástupem nových interpretačních forem jako např. „divadlo předmětů―, „divadlo materiálu―, „divadlo obrazů―, „divadlo lidí― (vyuţívá lidského tělo jako materiál), „figurální― nebo „figurativní divadlo―, „animační divadlo―, „divadlo metafory― aj., a s rozmachem nových moţností a prostředků divadelní komunikace tzv. syntetického divadla (tj. divadla různorodých výrazo- 42 -
vých prostředků), „performance art―, kybernetiky, filmové a televizní techniky atd., ztrácí loutka svoji konvenční funkci privilegovaného vyjadřovacího prostředku „loutkového divadla― a vlastně uţ není povaţována za jeho konstitutivní prvek. Pozice loutky v divadelním umění se totálně transformovala, její scénická prezence je běţná v celém jeho spektru. V tomto zorném úhlu ovšem také končí existence loutkového divadla coby uměleckého druhu, neboť jeho původně svébytný „jazyk― náhle vykazuje společné znaky „jediného divadelního umění―.6 Tradičně bylo pohlíţeno na loutku jako na uměle vytvořený objekt, převáţně figurativní, pojatý spíše realisticky a nějak přizpůsobený k animaci (např. kloubenými údy apod.), vlastně k divadelní hře. Jako taková má téţ jistou dramatickou kapacitu. V divadelní kreaci pak reprezentuje nějaký subjekt, resp. „scénickou― nebo „jevištní postavu―, coby znak „dramatické osoby― (vzniká individuálně v divákově vědomí, má význam bytosti). Znalost divadelní konvence a vyspělost diváka ovlivňují míru ztotoţnění loutky s ţivou bytostí v jeho vědomí. Např. malé děti, u nichţ ještě silně funguje geneticky zakódovaný animizmus, ztotoţňují předměty s ţivými bytostmi naprosto běţně. Podobné aspekty ovlivňují také schopnost vnímání realistické nebo stylizované loutky v její vizuální podobě. Snahy o stylizovanou loutku jako jedině umělecky oprávněnou se mohou zdát v divadelním kontextu bezpředmětnými, neboť jakákoli loutka, třeba i naturalisticky pojednaná, se vyznačuje jistou konstantní stylizací dramatickou. Ta spočívá ve ztvárnění ţivé bytosti neţivotnou figurou. Výtvarná stylizace ovšem umoţňuje vyjádřit něco podstatného a charakteristického jiţ ve vizuální podobě loutky, a to zcela svobodně volbou materiálu, tvarem, formátem, barvou atd. Takovou vysokou stylizací a symbolikou se vyznačují např. mnohé tradiční loutkářské techniky a loutky zemí Orientu. Některé z nich se dostaly do Evropy a zdomácněly zde natolik, ţe jsou mylně povaţovány za místní produkt. Člověk si vymýšlel a vytvářel nepřeberné mnoţství loutek rozličné konstrukce a vzhledu. Tradičně se rozlišují především podle způsobu ovládání - principiálně na loutky vedené přímo a loutky vedené zprostředkovaně. A to shora (téţ závěsné), zespodu nebo v úrovni vodiče; na drátu, na nitích, na hůlkách atd. Z hlediska fyziognomie mohou být plastické, plošné, popř. kombinované (reliéfní). Kaţdý technologický typ loutky předurčuje inscenační techniku a - 43 -
vymezuje větším dílem také její specifické výrazové moţnosti. Při utváření středoevropského loutkového divadla sehrály podstatnou roli marionety, právě jedny z importovaných loutek asijské kultury. V Evropě jsou prokázány aţ v 16. století. Postupně zde zformovaly nejpříznačnější podobu loutkového divadla první poloviny 18. století, tzv. kočovné marionetové divadlo. Marioneta je loutka ovládaná shora (téţ závěsná) většinou na drátu a nitích. Její konstituce se velmi blíţí fyziognomii člověka. V typické konstrukci napodobuje anatomii lidského těla a v tom smyslu je přizpůsobena pohybu. Kloubením nohou v kolenou a kyčlích omezeně směrem vpřed, upevněním rukou na hadrových paţích svobodně jakkoliv. Vedení na pevném drátu umoţňuje rázný rytmizovaný pohyb a gesto. Tradiční marionety se vyráběly ze dřeva, technikou v podstatě reflektovaly řezbu a polychromii barokních sakrálních plastik, loutky však byly kostýmované. Vytvářeli je jak diletanti, tak řemeslní řezbáři na zakázku loutkářů. Znali a zohledňovali ustálená marionetářská pravidla jako např. tvářnost obligátních typů postav, nutnost neutrálního výrazu obličeje, patřičné traktování řezby a způsob omalování pro specifické světlo atd. Vizáţ marionety byla zajisté primárním sdělením o postavě (dramatické osobě). Ve výtvarné stylizaci charakterizovala jiţ předem určité společenské vrstvy, ale také třeba smyšlené bytosti. Internacionálně modifikovaný a nadlouho ustálený repertoár vytvořil jistou typologii postav, které se v téměř identickém výtvarném provedení a se stejnými znaky objevují v mnoha dochovaných souborech marionet různé provenience a stáří. Příkladů lze uvést mnoho, namátkou z konkrétních postav např. Herkules a Faust, z univerzálních figur třeba poustevník, ţid, Turek, starší a mladší rytíř, z lokálních typů Harlekýn, Pulcinella, Punch, Pimprle (Kašpar) aj. Přirozená důstojnost marionet a jejich dispozice k jisté patetičnosti korespondovaly s váţnou tematikou her. Vzhledem k téměř neměnnému repertoáru zaujímaly i marionety pevné čelné místo v hierarchii loutek, aniţ by se nějakým zásadnějším způsobem rozvíjely. Kočovným marionetovým divadlem také ve druhé polovině 18. století začínají dějiny českého, resp. česky hraného, loutkového divadla, alespoň takového, které jiţ svou skladbou a funkcí odpovídá dnešním představám. Marionety pak téměř celá dvě staletí patřily k nejčastějším loutkám českých loutkářů. Vytvořily nesmírně silnou tradici a zafixovaly technologii i - 44 -
tvářnost loutek-marionet spolu s dalšími konvencemi marionetového divadla na dlouhou dobu. Marionety pak téměř výhradně pouţívali ve své tvorbě také amatérští loutkáři, a to jak spolkové soubory, tak pěstitelé tzv. rodinného loutkového divadla. V české provenienci posléze převládaly spíše loutky vytvářené profesionálně, a to školenými řezbáři. Souviselo to jednak s mohutným rozmachem loutkářských rodů v 19. století a tedy i rostoucí poptávkou po kvalitních marionetách, dále s doznívající konjunkturou religiózního řezbářství a s existencí mnoha dílen nazývaných někdy od poloviny 19. století „uměleckými ústavy―, kde se stala výroba loutek vedle kostelních a pomníkových prací standardní činností. Poptávku konečně vystupňovali také amatérští loutkáři, kteří se hojně doţadovali typově nových figur, vyhovujících reformnímu repertoáru. České historické profesionálně řezbované marionety vykazují určité specifikum, jímţ se kvalitativně odlišují od podobné produkce cizí. Vyznačují se znamenitým řemeslným provedením a puncem uměleckosti. Podnítily renesanci řezbovaných loutek českého loutkového divadla druhé poloviny 20. století. Jako takové stále představují jeden z podstatných inspiračních zdrojů výrazových moţností a prostředků moderního českého loutkářství. Spolu s nesmírnou popularizací loutkového divadla a jeho všeobecným šířením do škol a rodin narůstala také od začátku 20. století poptávka po průmyslových loutkách, divadlech a dekoracích. Obchodníci sice nabízeli loutky i divadla z poměrně obšírné cizí produkce, ale ty byly jednak drahé, kromě toho programově stále více opovrhované jakoţto nevyhovující českému naturelu a nevkusné. Stolní divadla cizí provenience navíc uţívala hlavně loutky plošné, tištěné spolu s archy dekorací. Takové „účinkovaly― v sedmdesátých letech 19. století i ve skromném dětském divadélku spisovatelky a překladatelky Pavly Moudré (1861-1940): „Byli (herci) jen z papíru a oblek, maska i paruka byly jim výrobcem vtisknuty nesmazatelně, neproměnně. Byli tu rytíři, jichţ nebylo moţno odpasovati na něco menšího, a ulehali v brnění a s meči; byly princezny i čarodějnice, byli poustevníci, černokněţníci s bílými vousy i holobradí panoškové; kaţdý měl jen do týla vlepenou nitku, nahoře opatřenou háčkem k zavěšení a nebylo práce s převleky a s šitím a úpravou šatů … papírnický trh německý … byl zaplaven samými archy ‚císařských rodin‗. Byli tu starý dědouš Vilém s Augustou, korunní princ Bedřich s chotí i dětmi, a různá jiná německá kníţata i členové císařského dvora se svými
- 45 -
dámami v salonních oblecích, v uniformách jenerálských, v plesových šatech s vlečkami, v domácích ţupanech. Jaký bohatý výběr a jaké snadné roztřídění oborů! Stará císařovna Augusta hrála zlé tchyně, korunní princezna hrdinné matky, bavorský král Ludvík první milence. Hrál i Konráda v ‚Mlynáři a jeho dítěti‗, a starý Vilém v ţupanu kašlal mlynáře …― (Moudrá 1912, 47). Trojrozměrné loutky se objevovaly vzácněji, byly malého rozměru (ca 10-15 cm) a technicky i výtvarně spíše primitivní, pro nějakou výraznější animaci nepříhodné. Zda některé pocházely uţ i od českých drobnějších výrobců, není jasné.7 Ponejvíce se zřejmě vyskytovaly na praţských trţištích, proto se jim někdy říká „staropraţské―. Podobnou předvánoční nabídku na praţském Mikulášském trhu „v předvečer rozmachu tzv. Alešových loutek― popisuje Karel Mašek: „… veliký národ, z něhoţ kaţdému jednotlivci čouhá z hlavy drát … Přehlédneme-li všechny krámy, zdá se nám, ţe téměř veškeré herectvo, čekající zde na angaţmá, náleţí jediné organisaci – tj., vyšlo z fabrik, všecky uniformujících. Jen sem tam vyskytne se zvláštní individualita výrobce a majitele – panáčkové odlišní od ostatních, jemně pracovaní, se zvláštním vkusem odívaní. Svého času objevoval se na Mikulášském trhu krátce před vánoci stánek, ne tak hustě ověšený figurami jako ostatní – (ač loutky byly celoroční mimořádnou prací celé rodiny) – ale panáčkové vynikali úpravou; šaty princezen, brnění rytířů, mezi nimiţ nechyběl dokonalý Lohengrin, maškary šašků, kroje vojáků, myslivců, sedláků i loupeţníků a hávy duchů a strašidel vynikaly vkusem, rozkošnými podrobnostmi a důkladným vypracováním. Loutky ty, ač malé, byly nepoměrně draţší ostatních – ale šly na dračku a za tři, čtyry dny krámek zmizel― (Mašek 1912, 18). Plošné loutky váţnější odezvu v české provenienci nikdy nezaznamenaly. S prvním pokusem přišel např. Karel Štapfer (1863-1930) roku 1894, kdyţ navrhl několik konkrétních figur ke hře Pan Franc ze zámku spolu s divadlem „Národ sobě― jako přílohu Malého čtenáře pro Nakladatelství Jos. R. Vilímek (Praha). Také Stanislav Kulhánek (1885-1970) doprovodil svoje tištěné „Stínové divadlo― z roku 1920 několika plošnými siluetovými loutkami. Státní nakladatelství Praha vydalo roku 1936 „Kašpárkovo divadélko― Boţeny Vejrychové-Solarové (1892-1978) s 25 plošnými loutkami ovládanými zespodu. Všechny tyto počiny měly spíše hračkářské zaměření. Jediný serióznější záměr představovalo souborné divadlo tzv. Salačo-
- 46 -
vých dekorací Antonína Ladislava Salače z roku 1936, vydané nakladatelstvím Brouk (Josef Chroust) v Praze. Na pěti arších zde bylo vytištěno 37 loutek velikosti ca 16-20 cm. Rozhodující podpora proklamovaného národohospodářského zájmu v oblasti loutkářského průmyslu nastala aţ s aktivitami Českého svazu přátel loutkového divadla po roce 1911. Kromě Jindřicha Veselého zde aktivně působila řada současných osobností z prostředí umění, zemské správy i byznysu – ve výboru např. MUDr. V. Durdík (předseda), A. Kašpar, J. Procházka, B. Schweigstill, K. Mašek-Fa Presto, J. Šejnost aj. Prestiţní úmysl „Svazu― vybudovat v Praze stálé české veřejné loutkové divadlo a loutkářské muzeum bohuţel zhatila první světová válka. Vedle toho záměr „Vyráběti a v obchod uváděti české loutky a divadla i všechny s tím souvisící předměty, a to bez újmy zákonných ţivnostensko-právních ustanovení―8, se dařilo realizovat od počátku. Nutno zdůraznit, ţe všechnu podobnou činorodost provázelo úsilí o „českost― loutkového divadla. Na poli loutkářského průmyslu šlo tedy nejen o český původ veškeré produkce, ale i o specifickou národní tvářnost a svéráz loutek, dekorací, divadel atd.9 Stejně tak bylo poţadováno spolu s oţivením uměleckého průmyslu jeho zušlechtění, tj. aby vycházel z „pravého umění, jeţ jediné můţe vtisknouti mu styl, vkus a vyšší úroveň― (Svoboda 1921, 24). Ve výtvarném umění odpovídalo takovýmto představám dílo Mikoláše Alše (1852-1913), tehdy bezvýhradně uznávaného věhlasného a vskutku národního umělce. Alšovo jméno se „hodilo― i vzhledem k jeho kořenům a mnoha vlastenecky motivovaným loutkářským reminiscencím v jeho tvorbě. Pocházel z Mirotic v jiţních Čechách, kde dříve ţil legendární marionetář Matěj Kopecký (1775-1847) a hlavně zde působil Alšův kmotr Mikoláš Sychrovský (1802-1881), řezbář a původce tehdy populárních a hojně vyhledávaných loutek kočovných loutkářů. Marionetové divadlo s jeho půvabem a magickou působivostí tedy umělec nejen důvěrně poznal, ale bylo mu velmi blízké. Ne náhodou v jeho kouzlu nalézal pramen mnoha svých kreseb a ilustrací. K velmi známým tematickým pracím patří zejména Alšův pověstný karton „Matěj Kopecký― z roku 1890 s motivy českého kočovného loutkového divadla a se smyšleným portrétem uctívaného českého marionetáře (dnes v Národní galerii v Praze) nebo fiktivní portréty Matěje Kopeckého z let 1904 a 1912. Inspiraci tradičními postavami marionetového divadla nezapřou ani dva pozoruhodné soubory plošných loutek malovaných na karton, které Aleš vytvořil – jedny kolem roku 1877 pro děti Antonie Bakov-
- 47 -
ské, u níţ za studií v Praze bydlel, druhé pro své děti v roce 1891.10 Bezprostřední předlohou prvních sériových loutek, jejichţ vlastní výrobu spolu s avízem Livorova a Weidnerova stolního divadla ohlásil Český svaz přátel loutkového divadla v polovině roku 1912, a to „podle obrázků Alešových―, se ovšem staly kresby, jimiţ Mikoláš Aleš ilustroval sbírku her Divadlo s loutkami (A. Storch syn, 1887-1909), dále Komedie a hry Matěje Kopeckého (vydání A. Storch syn z roku 1901) a perokresby, provázející XIII. ročník humoristického časopisu Paleček. Konec konců se blíţilo Alšovo 60. jubileum (18. listopadu), a tak nebylo lepší příleţitosti. Sám mistr byl téţ členem „Svazu― a se záměrem souhlasil. Autorem první nevelké kolekce 36 cm vysokých marionet se stal „známý přítel loutek―, akademický sochař Josef Šejnost (1878-1941) – „chopil se po dohodě Svazu s Alešem s neobyčejnou láskou modelování i oblékání loutek podle kreseb mistra Aleše―.11 K sériové výrobě však z nejasných důvodů nedošlo. V zákulisí údajně sehrály určitou roli neshody Jindřicha Veselého se „Svazem―. Loutky zřejmě svojí neobvyklou stylizací (především obrovitými hlavami vůči tělu) nevyhovovaly obecnému vkusu amatérských loutkářů a hlavně asi neodpovídaly formátem. Pro domácí stolní divadla, jimţ byly určeny, se nehodily přílišnou velikostí. K tomu účelu měly poslouţit loutky menší, přitom dostatečně zřetelné a pohyblivé pro výraznou animaci. Modelace jejich vzorů se opět v duchu Alšových obrázků ujal další člen „Svazu―, horlivý loutkář, Karel Kobrle (1888-1934), jinak středoškolský profesor češtiny a francouzštiny, později vůdčí osobnost loutkového divadla spolku „Jungmannova nadace― v Berouně (od 1924), téţ autor znamenitých osobitých maňásků12 pro výtvarně reformní maňáskové divadlo arch. Vladimíra Zákrejse z roku 1913. Výrobu těchto loutek zahájil praţský Loutkářský závod Antonín Münzberg13. První série se objevila na trhu při Mikuláši roku 1912, nabízelo ji České lidové knihkupectví a antikvariát (Josef Springer) v Praze. Výtvarně znamenaly loutky určité novum díky výrazné modelaci a zkratkovité stylizaci obličejů konkrétních typů. Oproti tradičním marionetám byly v relaci k lidskému tělu disproporční, měly vůči trupu nepatrně větší hlavy, coţ vzbuzovalo dojem karikatury a vtisklo loutkám groteskní ráz. Jiţ původní loutky připravené Josefem Šejnostem byly označovány jako Alešovy. Tento název se pak oficiálně pouţíval i pro nové figury modelované Karlem Kobrlem a vydrţel aţ do poloviny dvacátých let, kdy jejich předlohy vytvářeli v podstatě volně uţ také
- 48 -
další autoři. „Alešovy loutky― si velmi rychle získaly všeobecnou oblibu a úspěšně z domácího trhu vytěsnily cizí produkci. Nedokázaly jim konkurovat ani draţší umělecké loutky, resp. hračky, např. sdruţení Artěl14 nebo brněnských uměleckoprůmyslových dílen15, jimiţ někteří autoři naplňovali své vyšší ambice na poli uţitého umění. Tito vytvářeli ponejvíce soustruţené nebo jinak geometricky stylizované dřevěné loutky inspirované tradičními lidovými hračkami, které sice reprezentovaly moderní dekorativní design, jako artefakty byly ceněny, ale v rodinném divadle příliš praktického uplatnění nenašly. Jejich dominantní estetická funkce kolidovala s předpokládanou dramatickou stylizací, obecně nevyhovovala podceňovanému dětskému vkusu a uvaţované kapacitě dítěte porozumět výtvarně vysoce stylizované loutce, a navíc většinou nedisponovaly pohybovými schopnostmi jako tradiční, stále populární, marionety. V případě „Alešových loutek― se tedy technicky jednalo o klasické marionety na drátu s jednoduchým ovládáním rukou a nohou nitěmi. Měly standardní velikost 25 cm. Kromě pečlivě omalovaných hlav ze speciální pevné tzv. massy, která se tlačila do forem, byly ostatní části ze dřeva. Hlavy se daly sundávat, coţ umoţnilo poměrně snadnou proměnu postav při menším počtu těl. Tomu se přizpůsobovaly i celkem vkusné kostýmy. Loutky se ovšem nabízely cenově odlišné – draţší (K 3,50) převlékací, levnější (K 2,50) nepřevlékací. Na svoji velikost byly „alšovky― kupodivu dostatečně pohyblivé. Mezi postavami se vyskytlo několik zvláštností, které nostalgicky připomínaly tradici kočovných marionetářů, např. tradicionalisticky pojaté miniaturní kopie některých typů údajně z dochovaného souboru Matěje Kopeckého16 - lupič starší (č. 1), Škrhola (č. 2), hostinský (č. 7), dále také loutky představující Mikoláše Alše coby měšťana (č. kat. 43) a Matěje Kopeckého (č. kat. 42). Antonín Münzberg se stal aţ do roku 1920 výlučným výrobcem „Alešových loutek―, prodej zajišťovalo Ústřední loutkářské knihkupectví a nakladatelství A. Storch syn. Münzberg zavedl na dřevěném vahadélku ochrannou známku s neviditelným podtiskem, „který se objeví jen po přetření určitými tinkturami a který tvoří různé obrazce pro určité vţdy mnoţství loutek―17. Začal vydávat čtvrtletník Věstník Alešových loutek, v němţ nabízel dle katalogových čísel vyráběné loutky. Škála postav se rychle rozrostla, na konci roku 1916 jiţ firma nabízela přes 80 rozličných typů. Vedle modelovaných loutek zde existovalo několik celých řezbovaných, - 49 -
jako např. ďábel (č. kat. 75) dle vzoru Karla Svolinského (1896-1986) (1896-1986), Herkules (č. kat. 73) a malá sada zvířátek.18 Svolinského čert stojí za zmínku vzhledem k osobitému autorskému pojetí. Namísto obvykle směšných a bodrých českých loutkových čertů představuje bizarního démonického ďábla s kostnatým tělem skřeta a nestvůrnou zvířecí hlavou. Obzvláště jeho prototyp (34 cm) pro sériovou výrobu, který se dochoval ve sbírce Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, dokládá Svolinského invenci a bravurní řezbu s výraznou expresivní traktací. Svolinský vytvořil pro sériovou výrobu ještě jednoho čerta v roce 1921. Řemeslně je sice precizní, ale výrazem zdaleka ne tak dramaticky působivý, neboť se tvářností vrací k líbivému realisticko-secesnímu pojetí. Část vzorů starších „alšovek― modeloval také akad. sochař Viktor Pecha, např. č. kat. 3 Kašpárek, 9 princezna, 11 královna, 12a král starší, 28 Kalupinka, 38b ţelezný rytíř, 38b ţelezný rytíř s hledím spuštěným. Předlohy některých postav vytvářel téţ Rudolf Livora (1884–1958), např. č. kat. 15 čarodějka, 90 víla Květena, 91 víla Lučena, 93 rokoková dáma, 94 rokokový pán, 96 Turek. V pestré škále „alšovek― započala nová typologie postav českého loutkového divadla. Přibyly zejména nejrozličnější pohádkové postavy, přičemţ starší obligátní typy, jako šlechticové, rytíři, raubíři, Faust, Herkules, Kašpárek aj., si i nadále uchovaly pevnou platnost. Další sériová výroba v podstatě uţ jen tuto „galerii― figur kopírovala, novinky se objevovaly jen zřídka, např. v souvislosti s originálními loutkovými hrami nebo později pod vlivem komiksových aj. hrdinů. K takovým specifickým aktérům se přiřadili třeba Spejbl s Hurvínkem, Švejk, Pepina Rejholcová (reminiscence na tradiční postavu Kalupinky), Kačka Vomáčená, Luzinek boy, kocour Felix, Mickey Mouse, Pepek námořník, všechny komické postavy Ondřeje Sekory, Bacilínek, Robinson, Marbulínek a pod. V důsledku neshod Jindřicha Veselého s Antonínem Münzbergem převzala po roce 1920 výrobu „Alešových loutek― třebíčská firma Petrus, resp. „První specielní závod loutkářský Alois Petrus v Třebíči―19, později Modrý & Ţanda v Praze. Münzberg se pak soustředil na vlastní výrobu. Změnil ochrannou známku, upravil vahadlo na tzv. válečkové a také zdokonalil patent k praktičtější výměně hlav. Jiţ dříve rozšířil sortiment o další velikosti loutek – 18, 25, 35 a 50 cm, přičemţ větší figury nabízel celé řezbované, 50-ti centimetrové pouze na zakázku. V menších kolekcích produkoval také maňásky dvou velikostí hlav zhotovených z kůţe. Vzo- 50 -
ry pro modelované loutky mu nově vytvářel zejména ak. sochař Gustav Herman, posléze také ak. malíř Eduard Christián (1880-?), kterýţto byl také autorem návrhů řezbovaných hlav větších marionet.20 Na formování loutek se však později podíleli i méně známí, většinou anonymní, modeléři, např. Ladislav Štros st. Oproti původním „alšovkám― měly tyto mladší loutky realističtější vzezření, projevila se také určitá manýra ve schematičtějším a kontrastnějším omalování na úkor původně jemnějších polotónů. Koncem dvacátých let zařadila Münzbergova firma do výroby stejně jako konkurence několik neobvyklých a také módních komických figur – Robinson, námořník, námořní kapitán, Švejk, Pepík Nohejl a táta Nohejl (po vzoru Spejbla a Hurvínka), rozpustilý kluk Pucík, nesmělá holčička Culinka, táta Lupínek, máma Zůzka, strejc Slejška aj. Jinak se však Münzberg po celou dobu existence firmy přidrţoval v produkci loutek spíše tradicionalistické koncepce, na rozdíl od jiných výrobců nezkusil ţádný výraznější avantgardní experiment ve smyslu výtvarného pojetí nebo technologie loutek. Od třicátých let se u Münzbergových loutek projevuje jistá vulgarizace omalování hlav na úkor svérázu a kvality. Nutno připomenout, ţe některé tendence českého loutkového divadla se v té době (ve dvacátých letech) začaly ubíraly „jinou cestou―. Zejména tvůrci spojení s praxí několika progresivních spolkových divadel uplatňovali především ve scénografii avantgardní a modernistické směry. Jak ve scénické výpravě, tak ve tvorbě loutek se u nich projevují silnější divadelní ambice. Pod silným vlivem české divadelní avantgardy a její koncepce „divadelnosti― se postupně proměňuje také loutkářský inscenační princip. Ke slovu přicházejí loutkářští reţiséři, antiiluzivní postupy „osvobozující― loutku s jejími výrazovými moţnostmi z područí dekorativní scény, nové loutkářské techniky, materiály atd.21 Rodinného loutkového divadla a loutkářského průmyslu se však aţ na drobné výjimky takto progresivní vývojové změny netýkaly. Na trhu se díky poptávce etablovalo několik úspěšných firem, které rozhojnily sériovou výrobu loutek a domácích divadel nebývalým způsobem. Principiálně se u všech jednalo o velmi podobnou ţivnostenskou produkci odlišnou spíše jen rozsahem, výtvarným stylem jednotlivých autorů a u loutek v detailech modelace, omalování, kostýmování, technickém řešení vahadel atd. Někteří výrobci fungovali spíše na skromnější rodinné bázi (APAS, Gerlich, Štros), jiní „angaţovali― spolupracovníky z řady výtvarníků,
- 51 -
sochařů, řezbářů, modelérů atd. a zaměstnávali i řemeslné pomocníky jako truhláře, soustruţníky, švadleny a také studenty uměleckých oborů (Münzberg, JEKA). Mnozí se na loutkářskou výrobu specializovali, jiní ji spojovali s širším podnikáním v uměleckém průmyslu (Petrus, Schowanek, Blank). Vedle Münzberga patřila k významnějším specializovaným loutkářským výrobcům firma Modrý & Ţanda se sídlem v Praze22. V roce 1921 ji zaloţili jako společníci Josef Modrý a Josef Ţanda. Převzali loutkářskou výrobu od třebíčské firmy Petrus, tedy zejména výhradní produkci „Alešových loutek―. Petrus se pak více orientoval na výrobu řezbářsky ornamentálně bohatě zdobeného nábytku, hraček a dalších dekorativních předmětů, hlavně bytových doplňků. Ostatně tomu napovídá i název podniku „Umělecko-průmyslové dílny pro bytová umění, řezbářství, intarsie a malírna Alois Petrus v Třebíči―. Traduje se, ţe jako řezbář vytvořil Petrus mnoho originálních loutek a ca 900 loutkových divadel, ale dle firemních ceníků, v nichţ svou firmu označoval za „První specielní závod loutkářský―, se jednalo nejvíce o sériové loutky a tištěná divadla a dekorace („Dekorace českých umělců―, Štapferovy soubory, Livorovo proscénium, Kulhánkovo stínové divadlo). Zhotovoval pro ně ovšem vlastní „divadelní konstrukce―. Vedle „Alešových loutek― nabízel také větší 35-ti centimetrové loutky slovenských typů modelované sochařem Františkem Duchačem-Vyskočilem (1886-1827) a celkem nenápadně a nekonkrétně inzeroval téţ „loutky celé dřevěné― a maňásky. Jestli tedy šlo o jeho vlastní řezby, není zcela jasné. S velkou pravděpodobností ano, ale v ţádné ze známých loutkářských sbírek nejsou prokazatelně doloţeny23, ani jedna z uvaţovaných loutek nemá známou ochrannou známku „Petrus―. V roce 1921 se v Petrusově ceníku č. 5 jiţ také objevily nové zajímavé typy „alšovek― podle sochaře Hanuše Folkmana (1876–1936), spoluzakladatele a vůdčí osobnosti Loutkového divadla Umělecké výchovy - č. kat. 201 šlechetný rytíř, 202 rytíř s přilbou, 203 pan Franc, 204 Ţid, 205 královna, 206 mnich - poustevník, 207 Faust, 208 umělec, 209 hostinský a 210 loupeţný rytíř. Od starších „alšovek― se výrazně liší secesní nuancí, asymetrií a expresivní modelací hlav (některých včetně modelovaných pokrývek a doplňků), coţ jim dodává robustního vzezření. Tyto loutky byly vlastně zdrobnělinami původně řezbovaných figur, které Folkman vytvořil pro inscenaci „Umělecké výchovy― Johannes doktor Faust v roce 1921.
- 52 -
Firma Modrý & Ţanda pak rozšířila výrobu „alšovek― o podobně líbivé typy dle předloh dalších autorů. Mezi ně patřili nejprve sochaři František Rous (1872-1936), profesor keramické školy v Bechyni Václav Vokálek (1891-1970) a řezbář a cizelér Alois Šroif (1870-1953), posléze údajně také František Uprka (1868-1929), Vratislav H. Brunner (1886-1928), Josef Šejnost a Gustav Herman. Loutky jiţ měly jinou ochrannou značku a kromě specifické modelace se liší i omalováním. V záhlaví ceníku z roku 1921 sice ještě Modrý & Ţanda uvádí „výhradní výrobu Alšových loutek―, ale v konkrétní nabídce se jiţ o „alšovkách― nikde nemluví. Zatímco u Petruse ještě odpovídal seznam a názvy loutek původním Münzbergovým katalogovým poloţkám, zde se u 25 cm vysokých loutek hned od č. 1 totálně liší. Celkem má 148 poloţek a obsahuje také celé řezbované figury, vedle 15 zvířátek např. smrt (č. 30), rytíře v brnění (č. 38), ďábla (č. 44), obra (č. 73) nebo specificky provedené loutky jako draka se zavedením pro ţárovky v očích (č. 45), Kašpárka s namalovanou čepičkou (č. 116), jeţibabu s pohyblivou hlavou (č. 120), vodníka s řezbovaným tělem (č. 136), starého zemana s řezbovaným puklířem (č. 138) aj. Kromě standardní velikosti 25 cm nabízela firma také loutky 18 cm vysoké bez patentních závěsů (tzn. bez výměnných hlav), dále loutky 35 cm a větší „s umělecky řezbovanými hlavami a noţkami zatíţenými olovem―. Ceníky Modrého & Ţandy naopak korespondují s novými nabídkovými katalogy Loutkářského knihkupectví a nakladatelství A. Storch syn, které mimo jiné produkci této firmy distribuovalo. V tomto případě jako „Alešovy loutky―, a to i 18-ti centimetrové coby „Alešovy loutky malé―. Z technického hlediska zavedli Modrý & Ţanda nový patentovaný systém upevnění a rychlé výměny hlav „Alešových loutek―, který spočíval na plochém plechovém pérku spojeném pevně s trupem a schovaném v hlavě loutky, do něhoţ se zaháknul ohnutý vodicí drát. Jednalo se o praktičtější způsob neţ u Münzberga, kde se pomocí těţkopádné plechové spojky odděloval nahoře vodicí drát od vahadla, které uvolněné se často zapletlo do nití. Nicméně oba patenty řešily původně pracný způsob případné výměny hlav, kdy bylo nutné napárat kostým, povytáhnout hřebíček v zádech a uvolnit jím aretovaný ohnutý vodicí drát v trupu loutky. Loutkářská firma Modrý & Ţanda měla poměrně spletitou historii z hlediska drţitelů a správců (Kníţák 2005, 617). V roce 1923 byl pověřen správou podniku Jaroslav Písař, od roku 1928 se stal jediným majitelem firmy Josef Modrý. Zda drţela firmu Modrý & Ţanda také
- 53 -
Marie Písařová, není doloţeno, ale v roce 1934 se v této souvislosti objevují reklamy „Marie Písařová, ochranná známka MARLEN―. Se značkou „MARLEN― na vahadle existují poměrně početné kolekce loutek standardních velikostí, a to zřejmě i z období, kdy jako poslední vlastnil firmu v letech 1946-1948 Eduard Kalabis. Zatímco meziválečná produkce ještě svou jakostí odpovídá náročným kritériím, loutky „MARLEN― od poloviny třicátých let tíhnou zvláště omalováním a kostýmováním, ale nakonec i modelací, k pokleslejšímu hračkářskému sortimentu. Třetím význačným producentem českých sériových loutek a divadel se stala od roku 1919 také loutkářská firma Jana a Elišky Králových s pozdější ochrannou značkou JEKA24. Firmu pro výrobu hraček a loutek zřídil výtvarník Jan Král (1890–1948) od roku 1919 v Praze. Od počátku nabízela hlavně svoje vlastní vzory loutek navrhované i z části realizované samotným majitelem (modelace, řezba). S rozšířením produkce údajně Jan Král zaměstnával k modelacím, omalování aj. příleţitostně studenty Umělecko-průmyslové školy v Praze a další řemeslníky. Později zařadil do výroby také řadu specifických figur jiných známých autorů. Základní sortiment dílny představoval výtvarně zdařilé marionety standardních velikostí a menší skupinu „loutek maňáskových―. Hlavy marionet 18, 25 a 35-40 cm se původně odlévaly ze sádry do forem (ruce a nohy byly ze dřeva). Vytvrzovaly se nepoznanou technologií, která sice výrazně zpevnila materiál, takţe odlitky byly téměř nerozbitné, zároveň však způsobila značně mastný povrch, který špatně pojil omalování. Tato vlastnost zůstala i loutkám po roce 1925, jejichţ hlavy a nově také ruce a nohy se vyráběly ze speciální dřevité hmoty lisováním. Od roku 1935 se pak hlavy, ruce a nohy odlévaly z obyčejné sádry a byly velmi zranitelné. Větší loutky 45-50 cm, později i 60–65 cm, se vyráběly celé řezbované. Jejich těla se však zhotovovala netypicky kašírováním z papíroviny vyztuţené pruhy plátna. Díky noblesní stylizované modelaci, půvabnému omalování a znamenitým kostýmům dosáhly sériové loutky „JEKA― brzy značné obliby a na trhu se staly jedněmi z nejţádanějších. Jan Král zajisté oplýval i podnikatelským talentem, tudíţ obratně zuţitkoval v průmyslové produkci některé aktuální a módní loutkářské počiny. Především to byly „opěvované― postavy Spejbla a Hurvínka, pro jejichţ sériovou výrobu získal jako jediný oficiální licenci od Josefa Skupy (18921957)25. Dělaly se ve velikosti 18 a 25 cm, byly vybaveny speciální ochrannou známkou a
- 54 -
nabízeny jako „okrasný předmět―. Další atraktivní sortiment prezentovaly figury populárních kuriózních komických typů, vyráběné podle návrhů spisovatele a kreslíře Ondřeje Sekory (1899-1967), které původně vytvořil roku 1929 pro Valentina Šindlera a jeho soubor brněnského loutkového divadla Radost působící v Husově domě. Jednalo se o stylizované loutky stréčka Křópala z Břochovan, tetičku Křópalku a Jozéfka Melhobu. Firma JEKA přidala k těmto hanáckým postavičkám ještě domácího pána Hypolita Šebánka, Cvočka a jakousi obdobu populárních dánských filmových klaunů Pata a Patachona – Hnáta a Patrčku, které Sekora původně vytvořil pro Loutkové divadlo Radost Osvětového svazu v Břeclavi. Všechny tyto postavy se vyráběly pouze ve velikosti 25 cm a Jan Král doporučoval jejich alternativní vyuţití: „Křópal-Škrhola, Křópalka-jeho ţena, Jozéfek-druh Kašpárkův, Cvoček-Bystrozraký, Hnát-Dlouhý, Patrčka-Široký―. K těmto loutkám se ještě přiřadily analogicky groteskně stylizované komické figury Pepina Rejholcová a Luzinek boy od akad. malíře Františka Voborského (1906-1984). Specifickou nabídku firmy JEKA představovala výtvarně zdařilá a přitaţlivá kolekce 14-ti soustruţených loutek, vyráběných podle návrhu a vlastnoručních modelů malíře Karla Janíčka (1910-1945), chovance Jedličkova ústavu v Praze. Měřily 20 cm a měly pohyblivé ruce i nohy, i kdyţ dosti omezeně. Zřejmě na rozdíl od klasických marionet nešly příliš na odbyt, o čemţ svědčí také jejich nepatrné zastoupení v loutkářských sbírkách. Firma JEKA pouţívala dvojí způsob upevnění a výměny loutkových hlav. U starších loutek byl drát přerušen v hlavě a spojení se provedlo zasmeknutím dvou protichůdných háčků. Nový vlastní patent (čsl. patent č. 25.744) byl podobný Münzbergovu, avšak elegantněji řešený. Pevný drát z těla přerušený aţ nahoře u vahadélka se spojoval háčkem jednoho konce do očka na druhém konci a zajistil prstencem stočeným z tenčího drátu. JEKA nabízela několik loutek bez drátu, vázané pouze na nitích. Měly speciální vahadlo systém „Harant― (podle první loutky „Kašpárek Harant― takto koncipované), které umoţňovalo hluboké úklony těla a všechny pohyby hlavou. Zmíněnou stěţejní produkci loutek doplňovaly svým velmi podobným sortimentem menší výrobci. K takovým patřili třeba Josef Halík v Praze, praţská firma Rychtera a spol., pro niţ pak po druhé světové válce navrhoval zajímavé soustruţené loutky Rudolf Říha (1913-1982), Marie Zelinková (značka „ZEKA―, Písek), Ladislav Štros st. v Praze (značka „Štros―), který
- 55 -
dříve před rokem 1934 pracoval pro firmu A. Münzberg a další. Výtvarně i konstrukčně velmi zajímavé loutky nabízela rodinná firma APAS sídlící v Josefově (dnes součást Jaroměře). Název je zkratkou „Anna Preclíková a synové―. Modelování loutek pěstoval jako koníčka od konce dvacátých let 20. století Alois Preclík (18991968), civilní profesí strojvedoucí. Jeho záliba se zrodila z obdivu k loutkovému divadlu Josefa Skupy a z okouzlení postavičkami Spejbla a Hurvínka, které prvními zdařilými pokusy napodobil a nazval je Strejčkem Votrubou a jeho synem Nekňubou. Záhy však vytvářel další postavy, u nichţ si vymyslel originální technologii otvíracích úst. Preclíkova rodina se do Josefova přestěhovala roku 1929 z Hradce Králové. Znamenalo to vlastně začátek váţnější produkce, neboť v Josefově „objevil― loutky knihkupec František Večeřa, který je s úspěchem nabídl do prodeje. Záhy se dostaly na praţský trh, kde je prosadili jistý obchodník Vála a posléze nakladatelství A. Storch syn. Komerční úspěch podnítil obšírnější výrobu, na níţ se pak jiţ pod značkou APAS podílela celá rodina. Počet typů se rozrostl na ca 70 ks a to v základních velikostech 15 a 18 cm, později také 25 cm a dokonce i 35 cm (těchto největších loutek bylo ovšem méně druhů). Původně se odlévaly ze sádry do forem, později se lisovaly ze speciální pevnější hmoty. Od ostatní dobové produkce se poněkud lišily, a to jak výtvarně docela výraznou stylizací směrem ke karikatuře, tak technologicky otvíracími ústy, coţ jinak bylo u malých loutek výjimečné. Princip pohyblivé brady spočíval v originálním kloubení čelisti a krku. K pohybu úst nebylo třeba ţádných nití, stačilo lehce předklonit hlavu. Po válce vedl rodinnou firmu syn Jiří Preclík. S výrobou loutek mu posléze pomáhala jeho ţena, která loutky také omalovávala a zejména kostýmovala. Jako jediní soukromí výrobci loutek udrţeli produkci aţ do roku 2007. Technologii loutek ovšem velmi zjednodušili tím, ţe přestali dělat pohyblivá ústa. Tím se také zvýraznila vyšší stylizovanost modelace hlav koncentrovaná na charakteristické rysy jednotlivých typů bez neúčelných detailů. Konkrétní postavu pak dotvářelo omalování a kostým. Preclíkovy loutky byly ve své kategorii jedny z mála, které se vizáţí odklonily od obvyklého realistického pojetí. Avšak i přes uvedené změny si zachovaly původní charakter. Ze starších loutkářských výrobců se jeví zajímavým menší podnik „Antonín Gerlich, výroba loutek a loutkářských potřeb, řezbář― z Brna-Ţidenic. Zakladatel a majitel řezbář Antonín - 56 -
Gerlich (1898-1980) se věnoval přednostně ornamentálnímu řezbářství (zdobení nábytku). Vedle toho nabízel loutkářský sortiment. Kromě „loutkových jevišť―, bednových a stojkových, k tištěným divadlům i ručně malovaným dekoracím, vytvářel také loutky. Na rozdíl od standardních výrobců pouze celé řezbované, a to i malé velikosti 18 a 25 cm v sériích kolem 35 postav. Mají spíše realistický charakter, i kdyţ jejich řezba není v traktaci nikterak výrazná a hlouběji strukturovaná oproti Gerlichovým větším loutkám. Jsou charakteristické poměrně velkýma očima. Technicky se jednalo o obvyklé marionety na drátu s umně provedeným vahadlem, dobře pohyblivé i v nejmenší velikosti. Gerlich měl ovšem i zvláštní nabídku větších loutek 35, 40, 45, 50, 55, 60, 65 a 70 cm, také maňásků a na zakázku i speciálních varietních figur. Z pokusů prosadit v průmyslové výrobě obšírněji neobvyklé umělečtější (avantgardní) loutky se podařilo jen několik, a to v mnohem menších kolekcích neţ tradicionalisticky pojaté marionety. Šlo zejména o soustruţené loutky, technicky většinou marionety, které působily výtvarně atraktivně, ale k divadelnímu uţití příliš nelákaly. Podobně se pohlíţelo i na líbivé plošné dřevěné loutky s artikulovanými končetinami, jejichţ menší série nabízela třeba firma „Blank―26. Ostatně výrobci sami koncipovali takovéto loutečky jako hračky adresované „nejmenším loutkomilům―. Ze soustruţených loutek inspirovaných lidovými soustruţenými hračkami zaznamenaly v rodinných loutkových divadlech jistý ohlas nejdříve asi loutky Bohumila Šippicha (18851935), resp. jeho „Uměleckého ateliéru Bohuš Šippich― v Praze-Košířích. Zřejmě také proto, ţe byly součástí kompletních divadélek včetně stejně stylizovaných dekorací, přístavků atd. – např. „Loutkové divadlo pro nejmenší děti― (1922) nebo „Komediantský vůz s loutkami― (1924). Nicméně i tato divadélka byla obecně vnímána více jako umělecké hračky. Také A. Storch syn kupř. prodával koncem dvacátých let obsaţnější série celkem zdařilých soustruţených loutek velikosti 12 cm (15 typů) a 18 cm (34 typů) dle návrhů středoškolského profesora kreslení Josefa Jelínka (1871-1945), absolventa praţské Akademie výtvarných umění. Vyráběl je podnik „Jan Válek, výroba dřevěných hraček―, resp. „Bratři Válkové― v Nové Pace, kde Josef Jelínek učil.
- 57 -
Firma „Seitz a Hofherr― v Tachově existovala ca od dvacátých let aţ do roku 1948, soustředila se na výrobu stylizovaných soustruţených loutek několika velikostí (12-50 cm), přičemţ pro rodinná divadélka se hodily dosti pohyblivé marionety velikosti 18 a 25 cm na drátu s končetinami ovládanými nitěmi, zatímco menší 12-ti cm loutky, podobné Jelínkovým, fungovaly opět spíše jako hračky. Totéţ platí i o soustruţených figurkách-loutkách knoflíkářského závodu Johanna Schowanka v Jiřetíně pod Bukovou27, které se od poloviny dvacátých let 20. století ve velkých sériích mnoha typů vyráběly v titěrných rozměrech do 15 cm. Marná sláva, průmyslová výroba neměla příliš zájem proměnit přísně typologický a spolu realistický styl loutek. A tak roku 1937 paradoxně jeden z dosavadních vydatných zásobitelů loutkářského průmyslu stran tištěných divadel a dekorací akademický malíř Vít Skála (18831967) podrobil neočekávaně tvrdé kritice jeho údajnou stagnaci: „Ohromný rozvoj československého loutkářství, který po převratu dal vyrůst několika tisícům divadel a divadélek po celé republice, nestrhl do svého víru loutkářský průmysl. Byla sice vydána řada nových archů dekorací pro různé velikosti loutek, objevilo se několik víceméně praktických typů ‚bednových‗, ‚stolových‗ i ‚spolkových' konstrukcí jeviště, bylo vydáno několik set víceméně hratelných her a vyrobeno mnoho loutek, ale všecko dohromady to bylo - aţ na několik výjimek jaksi neplánovité, bez velkorysého řešení a hlavně bez spojení s tehdy právě vzniklou celostátní loutkářskou organisací. Nikdo z výrobců se nestaral o to, co loutkáři budou potřebovat. Vyrábělo se zboţí stále stejné, bez ohledu na loutkářské výboje, a tak právě ti nejčilejší, nejpokročilejší a nejpokrokovější loutkáři nacházeli stále méně příleţitosti k nákupu. Ani jedna z firem nepochopila, ţe se musí výrobci podrobiti, nebo alespoň přizpůsobiti poţadavkům kupujících. Výroba ustrnula na zastaralém typu ‚klád‗ a ‚šunek‗, t. j. těţkých, málo pohyblivých, hlavatých loutek s krátkým vedením, loutek na drátu se sádrovými nebo dřevěnými vlasy, vousy, korunami, helmami a čepicemi, jakých uţívali kočující loutkáři minulého století, a loutkáři se marně domáhali nápravy. Téměř ţádný z výrobců se nikdy nezúčastnil loutkářských škol nebo kursů, téměř nikdo z nich nenavštívil některou z vedoucích scén, kde se jiţ hrálo s loutkami nových konstrukcí bez vodícího drátu, s loutkami křehkými, vláčných, měkkých pohybů a poddajných kostýmů, s vlasy a vousy z krepu, vlny nebo hedvábí― (Skála
- 58 -
1937). Není známo, jaký zákulisní impuls dohnal Víta Skálu k tak nekompromisnímu soudu. Vţdyť sám se na sériové produkci výrazně podílel mnoha kolekcemi tištěných dekorací a řadou souborných divadel, a to i nestandardních rozměrů pro veřejná divadla. Na obranu loutkářského průmyslu nutno podotknout, ţe soudobá poptávka nebyla vyhraněná tak, jak Skála zmiňuje. Ostatně jistá „revolta― proti „pimprlácky tradičním― loutkám se objevovala v názorech řady osobností jiţ od dvacátých let. Amatérští loutkáři jako hlavní zákazníci však stále holdovali tradicionalistickým marionetám a nečetné scénografické, dramaturgické, reţijní aj. loutkářské výboje několika veřejných scén se jich dotýkaly spíš pouze okrajově. Izolace od soudobého progresivního vývoje činoherního divadla zde sehrávala svoji podstatnou roli. V činnosti rodinných loutkových divadel platil tento konzervativní přístup ještě silněji. Většinový zájem stále preferoval bednová divadélka s iluzivní kulisovou dekorací a fakticky realistické marionety suplující vzhledem i pohybem herce. Výrobci se tudíţ drţeli osvědčených vzorů a technologií, necítili ţádnou výraznou potřebu něco měnit. Pro rodinná divadélka tedy vyráběli ponejvíce marionety na drátu s jednoduchým ovládáním rukou a nohou nitěmi, a to v nejběţnějších velikostech 20 a 25 cm. Hlavy, ruce a nohy se odlévaly nebo mačkaly do forem zpravidla ze sádry, nebo ze speciální hmoty, jen výjimečně (pro tyto velikosti) se také řezaly ze dřeva. Omalování i kostýmování se provádělo ručně. Spolupráce s profesionálními výtvarníky měla zaručit uměleckou kvalitu, řemeslná pečlivost byla samozřejmostí. Zakoupit se daly jednak výrobky kompletně vybavené nebo polotovary. Tuto povahu si v podstatě krátce ještě udrţela i poválečná výroba. Tvorba loutek celé řady firem28, které existovaly ještě do začátku padesátých let, neţ byly znárodněny nebo se nějak včlenily do státních podniků, ovšem stále více inklinovala svým charakterem k hračkářské produkci, vedle ztráty výrazových schopností, např. v kvalitní pohyblivosti loutek, také ve velkém zjednodušení modelace, malování, kostýmování a v jiné unifikaci těchto výrobků. Jak jiţ bylo zdůrazněno, pěstování rodinného loutkového divadla podněcovalo tvořivost v mnoha aspektech. Mnozí talentovaní a zdatní rodičové se neváhali pustit i do zhotovení vlastních loutek. Nejjednodušším způsobem to šlo s vyuţitím zakoupených polotovarů, jejich nápaditými kombinacemi, úpravou a např. doplněním vlastnoručními originálními kostýmy. - 59 -
Mnozí se však pokusili více či méně zdařile vyrobit téţ loutky zcela původní. Půl století aktivní existence tzv. rodinného loutkového divadla znamenalo v české provenienci kromě jiného enormní rozvoj průmyslové výroby loutek. Převáţně se jednalo o tradicionalisticky koncipované marionety dle návrhů nebo modelů profesionálních výtvarníků, přizpůsobené co nejlépe technologicky, velikostí i výtvarně domácímu uţití na malých scénách. V kontextu s novým repertoárem v důsledku téměř totální orientace na dětské publikum přinesly také širokou plejádu netradičních typů postav. České loutkářské sbírky dokládají tuto ojedinělou produkci zvláště známých firem, kromě toho ale také další zmíněnou tvorbu vedlejší, specifickou a téţ anonymní. V naší knize jsem se pokusil pokud moţno úměrně celou škálu loutek pro tzv. rodinné loutkové divadlo představit.
1
V současném divadle můţe být takovým objektem cokoliv i hercovo tělo, věc (loutka) fiktivní, atd.
2
Viz zejména esej Heinricha von Kleista Tanečník a loutka z roku 1810, pokládaný za nejlepší teoreticko estetické vyjádření idejí romantiků (Kleist 1930).
3
Viz „teorii nadloutky― anglického výtvarníka, herce a reţiséra Edwarda Gordona Craiga (18721966) v jeho studii The Actor and the Übermarionette z roku 1907. Představuje zřejmou koncepci moderního divadla jakoţto stylizovaného umění, usilující zejména o reformu manýry realistického herectví.
4
V promluvě ke své hře The Primitive Puppet Show (1773) uvaţoval o rozdílu výrazových prostředků loutkového a neloutkového divadla, čímţ téţ poukázal na odlišnou estetiku loutkového divadla.
5
Teoretické studium loutkového divadla ústí v rozličné interpretace – praktické, formalistické, psychologické, filozofické, strukturalistické, sémiotické, fenomenologické, antropologické, psychoanalytické, synergické, teatrologické aj. Podrobně viz např. (Carlson, 2006).
6
Vědecké hodnocení loutkového divadla a loutky se jeví nesmírně komplikované a je nad rámec této publikace se mu podrobněji věnovat. Váţnějším zájemcům lze jen doporučit práce, které se teorií a estetikou loutkového divadla zabývají. K významným českým autorům patří Petr Bogatyrev, Otakar Zich, Jan Malík, Erik Kolár, Miroslav Česal, Zdeněk Bezděk, Karel Makonj, František Sokol, Jan Císař, Petr Pavlovský, Jaroslav Etlík, některými studiemi také Jiří Veltruský a Ivo Osolsobě. Z důleţitých zahraničních teoretiků jsou to např. Sergej Obrazcov a Nina Simonovič Jefimovová (Rusko), Lothar Buschmeyer, Holger Sandig, Fritz Eichler, Elke Blattmannová, Hans Purschke, Konstance Kavraková, Ernst Schumacher a Werner Knoedgen
- 60 -
(Německo), Jan Izydor Sztaudynger, Janusz Galewicz a Henryk Jurkowski (Polsko), Roger Daniel Bensky a Roman Paska (USA), Margareta Niculescu (Rumunsko), Ede Tarbay (Maďarsko) aj. 7
V úvahu připadá kupř. Antonín Münzberg, který se údajně zabýval výrobou loutek jiţ mnohem dříve, od roku 1901 dokonce výhradně. Jak ovšem jeho loutky vypadaly před „alšovkami―, nelze doloţit. Moţná právě jemu patřil níţe vzpomínaný krámek na praţském Mikulášském trhu.
8
In: Stanovy Českého svazu přátel loutkového divadla v král. hl. městě Praze, § 10.
9
Podrobně viz (Dříza 1918, 106).
10
Obě kolekce jsou dnes uloţeny ve sbírce Národního muzea v Praze. Z první se zachovalo 22 kusů velikosti 18 cm, z druhé 19 postav velikosti 26 cm (Kašpar 16 cm). Podrobně o těchto loutkách viz (Svoboda 1917, 38; 1918, 4, 22, 36).
11
Z „Českého svazu přátel loutkového divadla v Praze―. In: Český loutkář, I/1912, č. 5, 153.
12
Maňásky (loutky na ruku) sice také tvořily část průmyslového sortimentu, rozhodně se však neprosadily v takové míře jako marionety. Vedle Kobrleho se stali autory výtvarně progresivních maňásků např. Jan Benda (pro firmu Josef Kalous v Kunvaldu nebo později s Marií Kuklovou pro firmu BIBI v Praze), Jan Malík (pro firmu Jindřich Gref v Praze, později A. Plešner v Týně nad Vltavou), Vojtěch Cinybulk, Emanuel Famíra aj.
13
Téţ „Loutkářský závod Antonín Münzberg―; „první a jediný odb. závod v ČSR―; „první výrobce a průkopník tzv. Alšových loutek―; „I. odborný závod pro zřizování loutkových divadel a divadelních loutek―; „první odborný loutkářský závod v Praze― (Praha-Ţiţkov, Chodská 14). Podnik zaloţil Antonín Münzberg (1871–1954), původně vyučený zlatník. Začal se však zabývat výrobou loutek, po roce 1901 výlučně. Stal se prvním vydavatelem loutkářských periodik časopisů Český loutkář (od roku 1912) a Naše loutky (od roku 1923). Přišel s řadou technologických i výtvarných novinek, např. patenty k rychlé výměně hlav, rozličné konstrukce kompletních loutkových divadel od bednových aţ po skříňové, „šibeničky― na kulisy, spojky dekorací, podstavce na přístavky, rámy na pozadí aj. Jeho firma vydala většinu podstatných českých tištěných dekorací několika formátů (Blecha 2009, 106).
14
Artěl (1908–1934), významná instituce českého uţitého umění inspirovaná rakouskou Wiener Werkstätte. Na bázi druţstva sdruţoval Artěl řadu předních umělců, z nichţ mnozí navrhovali a vytvářeli také stylizované loutky. Byli to např. Zdeněk Kratochvíl, Štěpán Zálešák, Jaroslav Horejc, Bohumil Šippich, Minka Podhajská, Jan Konůpek, Ladislav Sutnar aj.
15
Uměleckoprůmyslové dílny v Brně, zaloţené architektem a designerem Bohumírem Čermákem, nabízely v sortimentu uměleckoprůmyslových předmětů také hračky, resp. soustruţené loutkové figurky dle návrhů ak. malíře Josefa Čejky (1886-1932). Ve známost vešla např. jeho figurka „Bejbl―, jejíţ vizáţ a jméno se údajně staly inspirací Skupova Spejbla.
16
Poslední majitelkou a provozovatelkou tohoto vícegeneračního souboru loutek byla Matějova vnučka, dcera Václava Kopeckého, Arnoštka Kopecká Kriegerová (1842-1914). Po ukončení ţivnosti prodala svoje divadlo s loutkami roku 1911 Svazu přátel loutkového divadla za 150 zlatých. V letech 1912 a 1913 s nimi ještě sehrála několik představení v praţském Merkuru, kterýţto podnik zorganizoval Jindřich Veselý. V roce 1927 pak získalo loutky Arnošty Kopecké do své sbírky Národní muzeum v Praze.
17
Jak poznati pravou Alešovu loutku? In: Loutkář, I/1917, č. 8, 128. - 61 -
18
V tradičním repertoáru kočovných marionetářů se zvířata téměř nevyskytovala, pokud v to nepočítáme „havěť― tzv. mořské drůbeţe ve Faustovi. Pouze v některých verzích Jenovefy se objevuje laň a v oblíbených přídavcích nebo v tzv. varieté vystupoval Kašpárek s koníčkem. Plnohodnotně (jako dramatické postavy) se prosazují zvířata ve hrách loutkového divadla aţ v polovině třicátých let 20. století.
19
V ceníku č. 5 z roku 1921 dokonce Petrus uvádí, ţe je „první výrobce a průkopník t. zv. ‚Alešových loutek‗―. Jedná se ovšem o reklamní trik. Vedle Karla Kobrleho a Hanuše Folkmana udává jako modeléra „alšovek― téţ ak. sochaře Gustava Hermana.
20
Z druhé poloviny dvacátých let 20. století se dochoval unikátní sešit Christiánových kreseb předloh loutkových hlav a loutek, v hantýrce tzv. mustrbuch. Údajně slouţil Münzbergovým řezbářům coby závazný vzorník marionetových typů. Představuje jednak neobyčejný doklad stabilizované typologie a výtvarné tvářnosti postav českého marionetového divadla a zároveň stvrzuje ţivotaschopnost a kontinuitu tradičního loutkářského repertoáru v českém prostředí, která tuto fixaci umocnila. Dokládá značnou poptávku po tradičních marionetách ještě v polovině 20. století. Podrobněji viz (Blecha 2005, 219).
21
Srovnej např. In: (Blecha, Jirásek, Jirásek 2008), (Dubská 2004), (Jirásková, Jirásek 2011).
22
Původně „Alois Petrus, specielní závod loutkářský― (od r. 1918 v Třebíči); „Modrý & Ţanda― (od roku 1921, Praha II, Spálená 4 /vedle kostela/); „Modrý & Ţanda, ochranná známka MARLEN― (od 1935, Praha II, Spálená 4); „Marie Písařová, ochranná známka MARLEN― (od 1936, Praha II, Spálená 4). „Patriarchou― firmy byl řezbář Alois Petrus (1889-1968). Absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu ve Valašském Meziříčí, soukromě pak studoval historii umění a vývoj bytové kultury v Praze. Usadil se v Třebíči, kde vybudoval uměleckoprůmyslovou dílnu. Roku 1920 převzal od Münzberga sériovou produkci tzv. alšovek, kterou částečně rozšířil, ale záhy (1921) ji předal praţská firmě Modrý & Ţanda, sám se více věnoval uţitému umění. Nábytkářskou firmu přestěhoval v roce 1935 do Kolína, po válce pak fakticky začínal nanovo ve Svitavách (Blecha 2009, 106).
23
Osobně zpochybňuji i několik neomalovaných umě řezbovaných marionet, které se dochovaly v pozůstalosti A. Petruse v Městském muzeu a galerii ve Svitavách. Vykazují znaky mnohem mladší provenience.
24
„Jan Král― (1919–1924 Praha II, Ječná 13); „Eliška Králová― (1924–1935, Praha, od 1927 Miřetice u Vacova); „JEKA― (asi od 1933, Miřetice u Vacova), téţ Průmysl loutkářský, Jan Král („JEKA―), Praha 6, Na Slupi 13, dílny Miřetice, p. Vacov. Firma měla i po přestěhování do Miřetic vlastní prodejnu v Praze, její produkci prodávalo téţ knihkupectví Jos. R. Vilímek, loutkářské oddělení, v prodejně „Království loutek― na Národní třídě. Po roce 1945 pokračovala pod patronací druţstva DEREDA (Neveklov) a po smrti Jana Krále od roku 1948 působila za vedení Elišky Králové a syna Jana pod záštitou národního podniku Výstavnictví Praha. Firma neprodukovala vlastní tištěná divadla a dekorace, nabízela však „Dekorace českých umělců― a zejména dekorace z produkce Nakladatelství Jos. R. Vilímek, kromě toho také vlastní originální (netištěná) loutková divadla značky „JEKA― různých velikostí (Blecha 2009, 106).
25
Oficiální svolení k sériové výrobě Spejbla a Hurvínka měl údajně také Alois Preclík, prodával je však pod jmény Votruba a Nekňuba.
26
„Karel Blank, Ústí nad Orlicí, tovární výroba dřevěných hraček; původně „Josef Blank, závod řezbářský a soustruţnický v Ústí nad Orlicí―. Mladší loutky, jak plošné, tak soustruţené, - 62 -
navrhoval pro firmu po druhé světové válce středoškolský profesor kreslení Bohumír Suchomel (1914-1967). Podrobněji viz (Kníţák 2005, 98). 27
Po roce 1945 TOFA, n. p. Albrechtice v Jizerských horách, od roku 1948 n. p. TOFA se sídlem v Jablonci nad Nisou.
28
Josef Urban (Hradec Králové), Lubor Švorčík, výroba uměleckých loutek (Pardubice), J. Andler a synové (Olomouc), Grafický závod Adámek (Prostějov), Drábek a spol. (Semily), DEREDA (zámek Tloskov u Neveklova, Praha), TOFA, n. p. (Jablonec nad Nisou), Umění lidu (Praha), Moravská ústředna – výrobna loutek (Únanov), JAS (Stráţ nad Neţárkou), ÚLUV (Ústředí lidové a umělecké výroby) aj.
- 63 -
Repertoár a loutkářská dramatická literatura Čím to tedy je, že mne – a jistě i mnohé jiné – stále ještě často táhne ‚Krásná Dišperanda‘ ve své sítě, ‚Kurando‘ poděsí svou ukrutností a ‚Don Šajn‘ svými kletbami? Není to kouzlo obsahu, je to kouzlo formy. Formy primitivní, ale stále tajuplné, jejíž obsah není v tom, co říká, neboť ‚není tím, čím se býti zdá‘, totiž prostředkem k vyjádření myšlenky, nýbrž formou jako takovou, samostatnou, útvarem, který má sice slyšitelný povrch, pod nímž se však tají obsah nikomu a nikdy nepochopitelný. Čím jest však forma primitivnější, tím jest nepochopitelnost jejího ‚obsahu‘ nápadnější. A u nejprostších her loutkových jsme právě na samotné hranici primitivity obsahu. Není tam problémů filosofických, sociálních, psychologických, ba, pro nás dospělé ani dramatických; není tam přece – pro nás dospělé, u všech čertů! – obsahu vůbec a přece stále znovu chceme slyšet hřmění Faustova hlasu, fňukání princezen, hudrování čertů, sykot intrikánů, dupání strejčka Škrholy, cinkání Kašpárkových rolniček! Chceme slyšet zvuky, úpění, brambarasování, bleptání – nechceme chápat smyslu řeči; chceme slyšet jen její zvuk; nechceme obsah – chceme jen jeho povrch, povrch, povrch! Čili jen formu, formu, formu! Zdeněk Kratochvil, 1934 Do sféry českého loutkářství první poloviny 20. století neodmyslitelně patří také problematika dramatické tvorby pro loutkové divadlo. Celá tzv. amatérská etapa loutkového divadla se převáţnou většinou tvorby vymezuje jako „divadlo reprodukce―, resp. provedení divadelní hry coby „textové předlohy― loutkami ve smyslu zrakové ilustrace dramatického jednání prostřednictvím spíše realisticky pojatých loutek a dekorací. Takováto převládající praxe se týkala většiny divadel spolkových, školních i rodinných. Ve velké míře zde byly zejména zpočátku běţně provozovány nepůvodní hry z tradičního loutkářského repertoáru - adaptace cizích témat, transkripce neloutkových her, operních libret atd. Pouze někteří výjimeční tvůrci, kteří hledali a začali uplatňovat specifické výrazové prostředky loutkového divadla, „volali― téţ po osobitých hrách, které by těmto kritériím odpovídaly. Původní české loutkové hry, resp. loutkářské dramatické texty, které lze vnímat jako literární díla ať jiţ niţší či vyšší umělecké - 64 -
úrovně, jsou v dějinách loutkového divadla záleţitostí poměrně velmi mladou, souvisí aţ s rozmachem národní kultury a vzdělanosti. Patří však k důleţitým pramenům poznání proměn repertoáru a „dramaturgie―, potaţmo také inscenační techniky, loutek, scénografie i společenské funkce loutkového divadla. Problematika postavení a funkce textu ve struktuře divadelní inscenace, lépe řečeno představení, patří stále k nejtěţším otázkám teorie a sémiologie divadla. Drama pracující s jazykem coby jediným materiálem, lze chápat jako svéprávné literární dílo. Zároveň je však předurčeno k jevištnímu uvedení, coţ znamená, ţe jiţ obsahuje jakousi implicitní inscenaci.1 Aţ do 20. století byly dramatickému textu coby literárnímu druhu přisuzovány jisté zákonitosti, tvořící jeho literární skladbu, zejména dialog a konflikt, respektující však zároveň strukturu divadelní, předurčující inscenování. Posléze však dramatická literatura vstřebává za tímto účelem jakékoli texty (mnohé divadelní formy uplatňují lyrické či epické texty, popř. nepracují s textem vůbec). Vzniká také druh dramatiky, který obvyklý princip divadelní fabule a iluze neguje. Divadlo nelze obecně posuzovat na základě existence či absence nebo kvality dramatického textu. Historiografie by měla v hodnocení historických jevů zohledňovat dobové a místní konvence. V rozdílných formách pak lze vypátrat rovnocenné kvality a v mnohých jevech, které by se mohly zdát z obecnějšího vývojového hlediska podruţnými, estetické aj. hodnoty, a to takové, jaké se jevily současníkům. V případě českého loutkového divadla první poloviny 20. století je to tím sloţitější, ţe zde dominovaly funkce mimoestetické a mimoumělecké. Přítomné divadlo má bezmezné mnoţství podob. Pouţívá velmi sloţitý znakový systémem. Stále proměňuje „svoje― výrazové prostředky a jejich relace. Uvaţujeme o „jazyku― divadla, který se dnes vyznačuje synkretičností a syntetičností. Praxe vede ke stírání dříve akceptovaných rozdílů loutkového a neloutkového divadla, tedy také vymezování a rozlišování dramatické literatury se stává jaksi bezpředmětným. Na základě dochovaných zpráv a pramenů lze soudit, ţe Evropské loutkové divadlo začalo uplatňovat dramatické texty aţ někdy v 17. století.2 Nejdříve mělo spíše pantomimický charakter, posléze ve středověku přibyl princip vyprávění, vlastně doprovodu loutek zpěvem ba-
- 65 -
lad, přednesem básní, epickým líčením příběhů. Sedmnácté století přineslo změny (nové formy oficiálního umění, vyšší zájem publika aj.), které umoţnily uplatnění loutek v mnoha formách divadla té doby - v komedii dell'arte, v holandském, anglickém aj. komediantském kočovném divadle, v komické opeře. V evropském loutkovém divadle se tak pravděpodobně aţ v té době počaly konsolidovat prvky divadelního umění. Ze všech uvedených zdrojů transformovaných pro účely loutkového divadla postupně vyrůstal nejstarší repertoár středoevropských marionetářů. Formoval se internacionálně a ve všech evropských zemích, kde se hrálo kočovné marionetové divadlo. Po dlouhou dobu byl téměř shodně strukturován, pouze v některých místech postupně nabýval domácích specifik. Bylo tomu tak i v českých zemích. Zde vznikalo kočovné marionetové divadlo opoţděně ve druhé polovině 18. století, kdy se jiţ ve střední Evropě formovaly národní divadelní kultury. Jeho tradice pak intenzivně přetrvávala aţ do přelomu 19. a 20. století. Dochované rukopisy her českých loutkářů ovšem pocházejí aţ z druhé poloviny 19. století a ze století dvacátého, vesměs jsou to opisy. Texty starší, z nejpříznačnějšího období působnosti českých marionetářů, se vyskytují zcela ojedinělé. Jedním z takových je opis hry Čarodejník Barnarabáš a Meroenes aneb zavinšovaná princezna Irenie z roku 1847, který byl nalezen ve státním archívu v Petrovicích u Rakovníka. Spolu s dalšími dvěma variantami této hry poslouţil historičce Alici Dubské, která se systematicky zabývá studiem starší české loutkářské dramatiky, k analýze proměn tradičního loutkářského repertoáru a vyvození obecných tvůrčích principů českých marionetářů (Dubská 1992). Pozdější repertoár obsahoval adaptace her německých, rakouských a českých autorů, kteří je napsali pro činoherní profesionální scény (Franz Holbein, August von Kotzebue, Heinrich Cuno, Ernst Raupach, Jan Nepomuk Štěpánek, Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl aj.). Na formování českého loutkářského repertoáru se dále v době národního obrození podílela i venkovská inteligence - učitelé, duchovní, studenti. Některé mladší hry dokonce vykazují znaky původní loutkářské dramatiky. Spolu s enormním nárůstem loutkářských rodů se ve dvacátých letech 19. století objevily specifické a zřejmě přímo pro loutky psané anonymní hry prokazatelně domácího původu. Zpracovávají světské náměty, jsou lokalizované převáţně do Čech a venkovského prostředí, charakterem spíše optimistické s osobitými komickými pasá- 66 -
ţemi. Původně pouze memorované nebo ručně zapisované hry z repertoáru kočovných marionetářů byly později vydávány také tiskem, zejména z dějepisných důvodů.3 Existují však i problematická vydání loutkářských textů, jako jsou např. Komedie a hry Matěje Kopeckého z roku 1862. Vznikaly v důsledku obecně odmítavého vztahu vzdělanců k tradičnímu marionetovému divadlu a dobových tendencí jakkoli marionetářské produkce parodovat humornou formou.4 Časem také rozhojní se i počet původních českých her, zejména když talentovaní učitelé spisovatelé a učitelky spisovatelky, jimž svět dětí přece jen jest nejjasnější a nejbližší, oblíbí si obor loutkářské dramatiky a vytvoří hry schopné provozování. Neboť co se má hráti, ať jest skutečně hra, to jest umělá stavba dramatická, oživená napínavým dramatickým sporem; … Hlavně však hra musí býti poetická, krásná, uchvacující hluboce dojímající ideou i provedením. Taková hra povznese bohdá i Kašpárka z jeho clownské nízkosti; tento malý muž bude ztělesněním poetické spravedlnosti, žádající vítězství dobra nad zlem a proto tak hluboko se vkořeňující v nevinné mysli dětské … aniž pozbude hlavních rysů svého typu, bude státi na stráži nad každým poblouzením karakterové ryzosti ve směru poťouchlého chytráctví, ošemetné nízkosti a zrady svým hlubokým citem, svou neúprosnou a bezohlednou ironií. Eugen Stoklas, 1917 Novodobá česká loutkářská dramatická tvorba souvisí aţ se vznikem divadla pro děti5 a s amatérským loutkářstvím. Je také výrazně ovlivněna soudobou umělecky hodnotnější dětskou literaturou, která jiţ vykazuje jistá specifika umělecké tvorby pro děti. Zainteresovanost intelektuálů, rostoucí prestiţ a téměř výlučná orientace na dětské publikum znamenaly novum v dramaturgii a především ve zdůraznění a upřednostnění výchovné funkce6 loutkového divadla. Tyto postupné změny přinesly hodnotnější a pestřejší náměty, v loutkovém repertoáru se nově objevila pohádka.7 Loutkové hry pro děti začaly vznikat údajně jiţ v padesátých letech 19. století, ale jejich texty - 67 -
se nedochovaly.8 Nejstarší známá česká kniţnice dětských her (nejen loutkových) Divadlo pro děti Christiana Felixe Weisse vycházela v letech 1852-1863. Prvním autentickým pramenem je aţ sbírka Divadlo s loutkami, která začala vycházet v Praze v nakladatelství A. Storch syn od roku 1887. K nejstarším edicím se dále řadí Storchovo národní loutkové divadlo vydavatele Rudolfa Storcha a také edice Dětské loutkové divadlo pro školu i dům v redakci Ludmily Tesařové, vydávaná od roku 1898. Před první světovou válkou vycházely ještě kniţnice České loutkové divadlo v nakladatelství Aloise Neuberta v Jilemnice, Divadelní sbírka dětských a loutkových her nakladatele Přemysla Plačka v Pacově a Radovo národní loutkové divadlo v nakladatelství Emila Šolce v Telči. Celkem se v té době objevilo kolem 400 her rozmanité úrovně, formálně z hlediska dramatické stavby většinou nevalných a postrádajících loutkářské specifikum. Mají i další společný rys, všechny vykazují převládající mravoučný charakter a narůstající národnostní tendence. Jistou výjimku mezi autory v té době představují Ludmila Tesařová9 a Alois Rada10. Ještě v roce 1912 poukazovala kritika na to, ţe většina her neuspokojuje, protoţe „spisovatelé mnohých loutkových her neznají potřeb loutkových divadel, ani jejich technických prostředkův―. Kladně byla hodnocena zejména kniţnice Dětské loutkové divadlo pro školu a dům, pořádaná Ludmilou Tesařovou. Během války v roce 1916 ještě přibyla kniţnice Vyzkoušené hry pro Alšovy loutky s novými obměnami starých loutkářských textů v redakci Jindřicha Veselého. Hájil zde svoje přesvědčení o existenci „cenných hodnot― ve starých hrách proti názorům, které poţadovaly úplné popření tradice. S rostoucím počtem ochotnických loutkářských souborů a rozmachem rodinných divadel stoupala i poptávka po loutkových hrách a loutkářských kniţnicích. Některé ovšem vznikaly i kuriózním způsobem.11 Kvantitativně i kvalitativně se rozrostla loutkářská dramatika v letech 19101930, hlavně pak po první světové válce do začátku hospodářské krize v roce 1929, kdy amatérské loutkářství kulminovalo. Mezi významnější autory her se zařadili: Karel Maše-Fa Presto (1867-1922), Bedřich Beneš Buchlovan (1885-1953), Bohumil Schweigstill (1875-1964), Jaroslav Průcha (1894-1936), Václav Sojka (1905-1926), Eugen Stoklas (1882-1963), Josef Ţemla (1884-1954), Vladimír Havlík (1882-1938), Jaroslav Rudloff (1876-1955), Karel Driml (1891-1929), Vladimír Zákrejs (1880-1948), Zdeněk Schmoranz (1896-1942). V roce 1916 vydal Jindřich Veselý Scénář vybraných her loutkových kdekoli vydaných, vlastně sou-
- 68 -
pis česky vydaných her, údajně vybraných „pouze dobrých―. Kuriózními se zde dnes jeví odkazy u kaţdé hry na Album všech Alešových loutek a Album dekorací českých umělců za účelem uţití konkrétních loutek a patřičných dekorací. Specifickou kapitolu loutkářské dramatiky tvoří hry psané pro maňáskové divadlo, tzv. bramborové divadlo, které se v české provenienci vedle téměř výlučných marionet objevovalo aţ koncem 19. století a v širší veřejnosti se vlastně nikdy výrazněji neprosadilo. Ovšem díky oblibě zejména v literárních kruzích pro ně začaly vznikat hodnotnější hry, které do jisté míry akceptovaly specifické jevištní moţnosti maňásků. Lze je vnímat jako první dramatické loutkové texty nejen s literární, ale také s divadelní kvalitou. K hodnotnějším textům patří např. anonymní veršovaná parodie romantické loupeţnické hry Kecafán neb Hacafán, největší raubíř svého století z roku 1883. Maňásky svými výrazovými moţnostmi zaujaly řadu významných umělců - výtvarníků, literátů, divadelníků aj. natolik, ţe se staly vděčným objektem jejich parodistické tvorby (např. Viktor Dyk, Karel Kovařovic, Vladimír Merhaut, Karel Ţelenský aj.). Obecně se soudí, ţe přelomová moderní česká loutkářská dramatika začíná tvorbou Karla Maška-Fa Presto, v níţ jsou patrné cizí vlivy, zejména dramatiky Franze hraběte Pocciho. V Knihovně vzorných loutkových her vyšla jeho první původní hra Kašpárek hvězdářem, označená jako „velká výpravná fantasie―, proslavili ho však především dvě pohádkové parafráze Krasocitný Budulín (1918) a Pohádkový zákon (1919). Maškovy originální umělecké výpravné hry však měly citelné intelektuálské rysy a v repertoáru loutkářů se příliš neobjevovaly. Rodinným loutkovým scénám „přizpůsoboval― svoje literárně kvalitní hry Eugen Stoklas, povoláním středoškolský profesor. Jeho nejpopulárnější hrou je zřejmě Kašpárek se učí čarovat (1916). Výhradně pro děti tvořil Bohumil Schweigstill, povoláním učitel. Jeho početné umělecky nenáročné hry, které sám označoval za „rozmarné pohádky―, patřily navzdory své prostotě a někdy i banální fabuli u loutkářů k velmi oblíbeným a hojně provozovaným také díky technické jednoduchosti a většinou malému počtu postav. O váţnou literární tvorbu v oboru loutkového divadla usiloval Bedřich Beneš Buchlovan, všestranně nadaný a tvořící učitel. I kdyţ v zásadě brojil proti primitivnímu principu rodinného - 69 -
loutkového divadla a proti pohádkovému repertoáru, který nazval „pohádkovým balastem―, zdramatizoval i řadu lidových pohádek, které vyšly v Knihovně českých loutkářů jako Desítka her pro maličké (1925). Jinak zpracovával „vyšší― témata cizích literárních předloh, např. Loutkové hry ze Shakespeara, aj. Konkrétně Loutkové hry ze Shakespeara byly soudobou kritikou hodnoceny velmi příznivě: „… povaţujeme s dobrým svědomím za loutkářsky nejlepší (a při tom snadné!!!) ze všech samostatných pokusů poslední doby, neboť jsou podpořeny znalostí divadla a ovšem také literárním vkusem a mohou být slyšeny jak dítětem, tak studentem i dospělým …―.12 B. B. Buchlovan je také autorem loutkové hry inspirované verneovskými tématy Inženýr Robur, která se zřejmě jako první zabývá sociálním námětem. Cizí dramatika sehrávala také důleţitou roli v procesu formování nového loutkářského repertoáru. První překlady cizích loutkových her se objevily v Knihovně vzorných loutkových her jiţ roku 1912 – nejprve Franz von Pocci, posléze další autoři jako Vilhelm Erichsen, Étienne Ducret, Louis Émile Duranty, Adam Mickiewicz, Lemercier Neuville, Michail J. Lermontov, Carlo Goldoni, Lope de Vega. Cizí hry představovaly také časopis Loutkář a hlavně Knihovna českých loutkářů, např.. ve svazcích 228-237 Deset loutkových her ze světových literatur dramatických v úpravě Jaroslava Bartoše (zde se uvádí, ţe česká loutkářská literatura má jiţ k dispozici 147 cizojazyčných loutkových her přeloţených do češtiny). Loutkářskou dramatickou tvorbu podněcovaly různé soutěţe13, vypisované na nejlepší loutkové hry. Populárními byly také různé ankety, v nichţ se vybíraly nejúspěšnější hry různých kategorií atd. V dobovém průzkumu mezi loutkáři tak např. v roce 1927 byly vybrány nejoblíbenější loutkové hry Kašpárek dvorním lékařem od Jaroslava Průchy, Vodníkova Hanička od Ludmily Tesařové, Bacilínek od Karla Drimla, Dračí nevěsta od Karly (Charlotty) Habesbergerové, Kašpárek a hastrman od Jaroslav Rudloffa, Oldřich a Božena „od Matěje Kopeckého―, Ponocný a strašidlo od Bohumila Schweigstilla, Princezna Bledule od Karla Drimla. Sám tento uţší vzorek her napovídá, ţe obliba a úspěšnost neznamenaly zároveň jejich literární a uměleckou kvalitu. Velmi kladný oficiální kritický ohlas měly hry Malého čtenáře (1932), zejména autorů Františka Langra, Jaroslava Průchy, Jana Václava Rosůlka, Karly Jedličkové aj. Podobně v Knihovně českých loutkářů byly kladně hodnoceny hry autorů Karla Drimla, Václava Sojky, Jaroslava Průchy a Bedřicha Beneše-Buchlovana.
- 70 -
Vedle převaţujícího pohádkového ţánru se v loutkářské dramaturgii objevily také specifické útvary. Osvětové tendence přinesly např. do repertoáru loutkového divadla tzv. zdravotnické hry. Jejich vyhlášeným autorem se stal Karel Driml (MUDr, tajemník ministerstva zdravotnictví). Asi největší popularitu pak získala jeho hra Bacilínek, „loutková tragikomedie―, jejímţ „hrdinou je smutně proslulý bacil souchotinový, jenţ strojí lidstvu úklady, pokud nenarazí na rozhodného a rozšafného lékaře, doktora Kocha, který mu za pomoci Kašpárkovy učiní konec―. Jedná se o veršovanou hru, propagující zábavným způsobem zásady boje proti tuberkulóze. Hra měla mimořádný úspěch, kdyţ byla uvedena v Brně při výstavě Zemské péče o mládeţ roku 1922. Objevily se nadšené reference, které ji označovaly jako „vhodnou výchovnou hru a propagační pomůcku v boji proti tuberkulose―. Postavy Bacilínka a mouchy činily ve standardní průmyslové nabídce loutek problém, k uspokojení „poptávky― vytvořil Karel Štapfer pro 4. číslo VII. ročníku Loutkáře jejich výtvarné návrhy. Zvláštní kapitolu loutkářské dramaturgie tvoří dále příleţitostné hry, ponejvíce alegorické povahy, dedikované různým výročím a svátkům. Za zmínku zde stojí zcela výjimečný případ, a sice pohádková hra Aloise Jiráska Pan Johanes. V původní verzi pro činoherní divadlo vznikla v roce 1909, byla uvedena v Prostějově, v Plzni a 16. 2. 1910 v Národním divadle v Praze. Roku 1917 ji autor upravil pro „Alešovo loutkové divadlo―, jak vlastnoručně vepsal do prvního vydání Jindřicha Veselého v komisi firmy A. Storch syn, Praha. Tohle vydání také obsahuje reţisérské a scénografické poznámky a je vybaveno kresebnými návrhy loutek a scén od Maxe Boháče (1882-1957). Součástí jsou také hudební vloţky z kompozic Bedřicha Smetany. Kritika hru označila za „Libuši― českých loutkových divadel (Dr. J. Šimáček, 1917) a povaţovala ji za „prvou, vlasteneckým a buditelským duchem prosycenou hru pro dětská divadélka―: „‚Pan Johanes‗ zaslouţí nejvřelejšího doporučení; hlavně nyní, kdy české děti trpící válečnou dobou plně zaslouţí radostného osvěţení a ušlechtilé povzbuzující zábavy, které jim provedení těchto her v plné míře poskytne.―14 Po roce 1930 se začal v důsledku hospodářské krize, z ní plynoucích politických a společenských poměrů, ale také komerčních zájmů projevovat na poli loutkářské dramatiky jistý pokles kvantitativní i kvalitativní. Tvorba se např. často podřizovala reklamě a propagaci firem – zcela příznačným je případ obsáhlé kniţnice Pilnáčkovo loutkového divadlo královehradecké
- 71 -
firmy na výrobu mýdla a svíček Josefa Pilnáčka, do níţ přispívala řada i uznávaných autorů. Tendenční hry ke svým účelům vyuţívaly kupř. Sokol, Svaz československých ţivotních pojišťoven, Český abstinenční svaz, Spolek k ochraně zvířat aj. K autorům, kteří v této „úpadkové― době udrţeli uměleckou kvalitu loutkových her, patří zejména František Čech (18981951) a František Langer (1888-1965)15 K jakým zásadním transformacím repertoáru tedy došlo během tzv. amatérské etapy českého loutkového divadla? Zformovala se nová „dramaturgie― překonávající tradiční repertoár kočovných marionetářů, která podstatně ovlivnila původní domácí loutkářskou dramatickou tvorbu. Ta byla stále chápána více v kontextu inscenační praxe zejména marionetového divadla, neţ také jako literárně dramatická tvorba, tj. integrální součást literárního umění. Převáţná většina her byla určena dětem, coţ přineslo širší tematický okruh, hlavně pak pohádkové látky. Rané původní loutkové hry se ještě vyznačovaly jistou primitivností a naivitou, oplývaly mravoučnými tendencemi, školským mentorováním, jejich pedagogická funkce dominovala, umělecká hodnota byla sporadická. Měly jednoduchou formální stavbu a jen zřídka akceptovaly specifika loutkového divadla. Kvalitnější dramatické texty souvisí s novými scénografickými a inscenačními postupy, jimiţ se loutkářská tvorba některých ambicióznějších souborů a loutkářů odchylovala od realistické popisné scénografie a běţné ochotnické praxe. Jistý vliv také sehrál „obrozený― zájem o dospělého diváka. Zde se postupně formovala vlastní specifická dramaturgie, která podněcovala i osobitou dramatickou tvorbu.
1
Vztah textu a představení není stále teatrologií ani jinými blízkými disciplinami uspokojivě objasněn. Současná sémiotika pouţívá namísto označení „drama― spíše pojmů „spektakulární text― nebo „jevištní text―.
2
První doklady o pouţití dialogu v loutkovém divadle pocházejí ze začátku 17. století z Anglie. Např. Ben Jonson popisuje v pátém dějství své hry Bartolomějský jarmark z roku 1614 takové loutkové divadlo, jehoţ cedule uvádí hru Hero a Leander, antický příběh ze současnosti, aneb Prubování pravé lásky, s pravou zkouškou přátelství Damona a Pythia, dvou přátel z Banksidu. (Jonson, B., 1980: Bartolomějský jarmark. Přeloţil Hodek, B. In.: Alžbětinské divadlo, Shakespearovi současníci. Odeon, Praha, 407).
3
Shromaţďování a studiu starých českých loutkových her se poprvé systematicky věnovali Jindřich Veselý a Jaroslav Bartoš. Zejména Bartošovy práce lze dnes povaţovat za základní pramen studia dramatiky českých kočovných loutkářů.
- 72 -
4
Dva svazky „Komedií a her …― obsahují 61 her, jeţ na základě znalosti běţného loutkářského repertoáru zpaměti sepsal na objednávku za honorář syn Matěje Kopeckého, také loutkář, Václav Kopecký (1815-1871). Texty byly redigovány humoristy Heřmanem Přerhofem, Eduardem Justem a nakladatelem Josefem Richardem Vilímkem. Autorům šlo zřejmě o parodování tradičního loutkářského stylu a formy, coţ byl ve druhé polovině 19. století normální postoj vzdělanců a umělců k marionetovému kočovnému divadlu. Bohuţel svými zásahy poškodili jistou dokumentární hodnotu rukopisů Václava Kopeckého, které bohuţel nearchivovali.
5
Konečně otázka dětské kultury byla velmi aktuální a ţivá. Tvorbě pro děti se ponejprv v historii začala věnovat zvláštní pozornost. Švédská spisovatelka Ellen Karolina Sofia Key např. nazvala 19. století „Stoletím dítěte―.
6
Nesmírný význam mělo zákonné zavedení povinné školní docházky dětí ve věku od 6 do 14 let roku 1860, dále zrovnoprávnění češtiny v 60. letech, coţ podnítilo intenzivní rozvoj českých škol. Učitelé začali uţívat divadlo jako vydatnou pomůcku školní výchovy, dokonce mnozí pro děti literárně a dramaticky tvořili, zřizovali a spravovali školní divadla.
7
Přehled významnějších edic a souborů loutkových her první poloviny 20. století je uveden v příloze této knihy. Dramatickou bibliografii a poučení o loutkových hrách té doby lze najít např. v těchto publikacích: (Veselý 1916), (Sojka-Sokolov 1929, 1931, 1950), (Sokolov 1932), (Veselý-Malík-Skála-Sokolov 1933), (Bezděk 1983).
8
Přitom repertoárové kniţnice, které nabízely české divadelní texty pro dospělé publikum, existovaly mnohem dříve. Např. Nové divadlo české (1819-1825), Divadlo od J. N. Štěpánka (1820-1837, celkem 16 svazků s 51 hrami), Divadlo od V. K. Klicpery (1820-1821), Almanach dramatických her V. K. Klicpery (1825-1830), edice dr. J. A. Gabriela Dramatické spisy V. Kl. Klicpery (1847-1848), bibliotéka Česká Thalia (1837-1841) aj.
9
Ludmila Tesařová (1857-1936), ředitelka mateřské školy v Praze-Karlíně. Zde otevřela roku 1885 loutkovou scénu. Psala loutkové hry, původní pohádky pro nejmenší čtenáře, verše a texty písní pro děti mateřských škol, texty pro obrázkové knihy atd. V začátcích loutkářské „dramaturgie― pro nejmenší děti měla určující význam.
10
Alois Rada (1866-1951), ředitel loutkového divadla „Klubu vlasteneckých přátel Dr. Paříka a Třebenicka― (1903-1909). Je povaţován za průkopníka spolkového loutkářství. Coby loutkářský praktik sepsal velké mnoţství loutkových her, ovšem dosti rozdílné umělecké, formální i ţánrové úrovně. Pocházejí z nejrůznějších zdrojů, mnohé z nich nejsou jeho autorským dílem, ale jen přepisy nebo úpravami či parafrázemi her jiných autorů různé provenience.
11
Pro ilustraci ne vţdy ideální praxe viz úryvek z výpovědi A. Rady v příloze kníţky. Popisuje zde genezi vzniku několika edicí Radova loutkového divadla.
12
Vladimír Zákrejs, In: Loutkář, I/1917,79.
13
První veřejná soutěţ na loutkovou hru se uskutečnila v roce 1905. Vypsalo ji kladenské spolkové divadlo „Klub přátel loutkového divadla na Kladně―. První cenu vyhrála hra Ječmínek Vojtěšky Baldessari-Plumlovské.
14
In: Neodvislost, č. 6, 3. 10. 1917.
- 73 -
15
Autory, kteří tvořili zejména pro novátorská veřejná divadla a psali třeba příleţitostně umělecky kvalitní hry, zde záměrně jiţ nerozvádím. Patřili k nim např. Jan Malík, Josef Skupa, Josef Čapek, František Smaţík, Vladimír Šmejkal, František Wenig aj.
- 74 -
„Zázemí“ - metodické a praktické doplňky Jednoduchý vánek provádí se roztočením pravítka na motouzu nebo rákosky. Tento způsob však není dosti bezpečný. Lepší a bezpečnější prostředek pro naznačení větru je tření kousku zmačkaného papíru po zdi …
Vyšlehující plameny. Gumový balonek, jakým lékaři vystřikují otvory zubů, naplní se asi do poloviny plavuní (hlycopodium). Ústí vývodu balonku nařídíme proti plamenu a stiskneme. Vyfouknutá plavuň ihned se vznítí a máme téměř neškodný plamen. František Jirásek, 1928.
Loutkář, jenž chce hru pečlivě vypraviti, postará se také o to, aby na scénách, sestavených z krásných českých dekorací, byl též vhodný nábytek. I na ten jest pamatováno, neboť pro Alšovo divadlo se vyrábí nábytek selský, rytířský, rokokový, měšťanský a orientální, … mimo lavička do parku, kolébka apod. Album dekorací českých umělců, 1918. České amatérské loutkářství, jak jiţ bylo řečeno, přerostlo začátkem 20. století zejména díky ohromné propagaci a osvětě doslova v organizované hnutí. Rostoucí popularita loutkového divadla a jeho veřejné provozování ve volném čase se staly ţivnou půdou rozvoje loutkářského průmyslu a podnítily kromě tvorby divadel, dekorací a loutek také produkci rozličných doplňků a pomůcek vhodných k provozování loutkového divadla. Loutkářské firmy a nakladatelství nabízely četné polotovary divadel a loutek určené k domácímu „dotvoření―, kupř. samostatné hlavičky loutek, těla, noţičky, ručičky, dráty pro loutky, vahadélka, patentní spojky, nepodlepované archy tištěných dekorací aj. Dále nábytek pro loutky, přístavky, rekvizity, jevištní konstrukce, osvětlovací techniku, bianco plakáty, různé nástroje pro rukodělné práce, materiály jako např. modelovací hmoty, textilie, lepenky, barvy atd. Výchovné tendence loutkového divadla se odráţely téţ v přívalu metodických a praktických pokynů všeho druhu, od návodů ke zřizování nebo zhotovení divadel a loutek, přes tvorbu
- 75 -
kostýmů, rekvizit, přípravu pyrotechnických aj. efektů, aţ k poučením, jak ovládat loutku, kterak sepisovat a inscenovat hry atd. Hodnotíme-li je s odstupem, shledáváme u většiny z nich především velkou serióznost a svědomitost, s níţ jsou svými autory předkládány. Zároveň však obecně vykazují jistou naivitu, snahu vypořádat se s problematikou loutkářství v té které oblasti důsledně a totálním způsobem, doslova ve většině případů vedou své „přátele loutek― za obě ruce od začátku do konce.1 K tomuto účelu byly vydávány různé plánky divadel, rekvizit a nábytku, návrhy a střihy kostýmů, praktické letáky, „alba― a zejména souhrnnější specializované příručky. Nejstarší známou takovou poměrně obsáhlou loutkářskou příručkou je Loutkové divadlo od Františka Hrnčíře (1860-1928) z roku 18892. Pro komplexnější „obraz― českého rodinného, resp. i spolkového a školního loutkového divadla zmíním několik významnějších počinů tohoto charakteru. Po uvedení tzv. Alšových loutek na trh v roce 1912 začal vycházet nákladem A. Münzberga Věstník Alešových loutek, jehoţ druhým číslem bylo Album všech Alešových loutek s fotografiemi a katalogovými čísly dosud nabízených typů. Loutky zde byly rozděleny do tematických skupin „I. ‚Naši‗ z venkova, II. Skupina panstva z hradů a zámků, III. Různé stavy společenské, IV. Loupeţníci, V. Pekelná cháska, VI. Pohádkové zjevy, VII. Různé figury―. V začátku rozbíhající se průmyslové loutkářské produkce vydal A. Münzberg také Veselého zásadní teze veřejného amatérského loutkového divadla pod názvem Přednáška o významu loutkového divadla s obrázky všech Alšových loutek. Zde Jindřich Veselý zarytě „lobboval― zvláště pro uměleckou výchovu dětí a mládeţe loutkovým divadlem: „Nuţe, loutkové divadlo můţe býti cele postaveno do sluţeb výchovy citů uměním, neboť v něm se spojují umění všechna, by působila na dítě ve směru výchovy ke krásnu a dobru! … Loutkové divadlo můţe býti s českou knihou nejen radostí a nejušlechtilejší zábavou pro děti nýbrţ i nositelem české kultury v nejširší vrstvy lidové, krátce: důleţitým činitelem při lidovýchově!― (Veselý 1913, 4). Autor dále poučuje potenciální loutkáře o funkci a principu dekorací loutkového divadla, „půvabu― loutek a nebezpečné konkurenci kinematografu. K prvním čtyřem sériím Dekorací českých umělců vydal A. Münzberg tři broţury pod ná-
- 76 -
zvem Album dekorací českých umělců (čís. I-III) s obrázky a půdorysnými plánky jednotlivých scén včetně návrhů kombinace dekorací různých autorů. Dále alba obsahují fotografie dosud vydaných tzv. Alšových loutek, stručný historický exkurz a vybrané pochvalné posudky na loutky i dekorace z dobového tisku. Doporučení loutkářům na konci jednoho alba působí dnes víceméně úsměvným dojmem: „Chceme-li pořádati loutkové divadlo ve sluţbách umělecké výchovy a dobročinnosti a chceme-li, aby průběh představení byl důstojný, počínáme si asi takto: 1. Před divadlem prosloví se stručná přednáška o poslání loutkového divadla; pramenem jest ‚Přednáška o významu loutkového divadla‗ od Dra Jindř. Veselého, kterou doporučila školám ‚Zemská komise pro péči o mládeţ‗ … 2. Kašpárek propoví svůj proslov; ‚Proslovy pro loutková divadla‗ sebral téţ Dr. Jindřich Veselý. 3. Hra – Prvním poţadavkem úspěchu jest, aby hra byla řádně nastudována, nejen recitačně, nýbrţ i technicky, co se týče pohybů loutek, souhry i efektů. Nejpodrobnější reţisérské poznámky obsahují tyto loutkové hry: ‚Začarovaný les‗ od Schmoranze, ‚Kytice z českých loutkových her‗ (Klicpera, Tyl, Kolár), ‚Pan Johanes‗ od Al. Jiráska. 4. Kašpárkovy hádanky – jich výběr jest v kaţdém čísle měsíčníku ‚Loutkáře‗. 5. Kašpárkovo rozloučení. Pěstujíce loutkové divadlo, buďme přísní ke své práci, usilujme o vzestup, aby se zdárně rozvíjelo loutkářství v české republice!!!―3 Mnohostrannou platformu pro zveřejňování různých návodů, poučení, plánků atd. představoval samozřejmě od roku 1912 také časopis Český loutkář (posléze Loutkář). Pravidelně a podrobně např. informoval o nových sériích „Dekorací českých umělců―, instruoval čtenáře o moţnostech a způsobu jejich dalšího zpracování, tj. podlepení, vyřezání a také uplatnění na divadle. Nabízel mnohé „recepty― na výrobu loutek rozličných technik a konstrukcí – řezbovaných, modelovaných, kašírovaných; marionet, maňásků, plošných loutek atd., návody na zhotovení rekvizit všeho druhu, návrhy a střihy kostýmů, a v neposlední řadě i všemoţné technické pomůcky. Vedle toho poučoval téţ o inscenační praxi – výpravě, dramaturgii, „reţijních― postupech, loutkoherectví. K obecněji pojatým starším metodickým rukovětím patří Příručka českého loutkáře od Jindřicha Veselého (Veselý 1914). Zčásti zasvěcuje čtenáře do loutkářské problematiky historickoesteticky, dílem se pak dosti „polopaticky― věnuje všem praktickým otázkám rodinných a školních divadélek, podrobněji se zabývá „zařízením většího loutkového divadla―, a to nejen - 77 -
konstrukcí, dekoracemi, loutkami, garderobou a recitací, ale také moţnostmi financování4, reklamou a bezpečností v divadle. Menší kapitoly jsou věnovány divadelním efektům, osvětlení a tzv. bramborovému divadlu (tj. maňáskovému). Příručku doplňuje Obsah a scénář všech loutkových her kdekoli vydaných. Tento „abecední seznam podle her i podle spisovatelů s loutkami a dekoracemi, obsahem i posudkem―, sestavený Jindřichem Veselým, vyšel roku 1916 s historickým úvodem o genezi „Alešova loutkového divadla― v samostatné broţuře (Veselý 1916). V roce 1922 vydal ještě Jindřich Veselý za spoluúčasti Dělnické akademie metodickou publikaci Zařízení loutkových divadel (Veselý 1922). V ní „školí― loutkáře o zákonitostech divadla stínového, maňáskového a marionetového včetně uvedení technických plánků konstrukcí takovýchto scén, střihů na maňásky a střihů kostýmů pro marionety, resp. postavy několika konkrétních her. Kromě jiţ obligátního návodu na podlepování a vyřezávání dekorací nabízí ještě repertoár, vlastně několik „snadných a vděčných― her s vyjmenováním patřičných loutek a dekorací z průmyslové produkce. Jindřich veselý také pořádal edici Sbírka praktických letáků pro přátele loutek s různými návody, proslovy atd. Číslo 2 např. představovalo „Návod pro nejúčelnější divadélka rodinná, školní i společenská―, číslo 3 „Ovládání a převlékání ‚Alešových loutek‗― apod. V čísle 5-7 byly nabídnuty „Efekty loutkového divadla―, vesměs dosti bizarní, v některých případech dotaţeno ad absurdum: „Upalování na jevišti loutkovém jest nepřípustno, neboť svědčí o nedostatku vkusu a jemnocitu. Popravy, ať jakýmkoli způsobem, se na jevišti neprovádějí! Stačí, učiní-li se k popravě příprava a opona rychle padá. Výjimku činí jen poprava zrádce zastřelením, souboje a pod.―5 Vydáním souborných tištěných divadel vynikal mezi loutkářskými firmami zřejmě A. Münzberg. V podstatě všechna jím na trh uvedená divadla Karla Štapfera, Svatopluka Bartoše a Eduarda Christiána byla provázena obsaţnou metodickou broţurou, která obsahovala především seznam archů s jednotlivými částmi proscénií a dekorací, dále výčet scén, které se daly z těchto dekorací sestavit a jejich obrazové náhledy s půdorysným plánkem. Součástí byl samozřejmě návod k lepení a vyřezání dekorací, popis konstrukce divadla a někdy téţ řešení elektrického osvětlení včetně schémat zapojení. Výjimkou nebyly ani další praktické rady, jak
- 78 -
opravit poškozené loutky nebo rekvizity, jak vytvářet různé divadelní efekty včetně pyrotechnických.6 Raritou mezi podobnými materiály A. Münzberga se zřejmě stala Ilustrovaná příručka k sestavení spolkového loutkového divadla z roku 1933, provázející největší tištěné dekorace Münzbergova loutkářského závodu, tzv. Münzbergovy dekorace pro loutky 35-50 cm od Svatopluka Bartoše (1898-1958). Tyto dekorace se sestavovaly na pozadí 270x120 cm. Příručka popisuje několikeré konstrukce scény, řešení elektrického osvětlení, technologii lepení a vyřezání dekorací, moţnosti jejich kombinací, oblékání a líčení loutek, scénické efekty, uţití rekvizit a nábytku a také způsob reklamy. Vše doplňují barevné obrázky scén včetně půdorysných náčrtů, návrh proscénia a opony, plánky el. rozvodů. Speciální příručku velkého formátu, zaměřenou na výrobu nábytku pro stolní scény, zformoval před rokem 1925 Karel Fišer (1883-1941) pod názvem Nábytek pro loutková divadla. Jedná se o předlohy, resp. plánky nábytku různých historických epoch pro loutky 25 cm s návodem k zhotovení.7 „Mistrem― sepisování praktických rukovětí se stal ovšem František Jirásek (1893-?), odborný učitel měšťanské školy, strůjce školního divadla „Kašpárkův domov― v dívčí škole v Praze na Karlově (1925) a mimořádně agilní činovník ochotnického loutkového divadla. Organizoval četné loutkářské kurzy, na nichţ přednášel o problematice loutkářské praxe. Pokusil se i o sepsání několika loutkových her. Významnější jsou však jeho poměrně obsáhlé kníţky, v nichţ publikoval své hojné praktické zkušenosti (Jirásek 1928, 1930, 1932, 1935). Zde se velmi podrobně, doslova pedantským a také nesmlouvavým způsobem věnuje veškeré technické problematice loutkového divadla, konstrukcím jeviště, dekoracím, loutkám, rekvizitám, efektům, trikům, osvětlení, dramaturgii atd. Stačí jen namátkou zmínit některé váţně míněné „recepty― na rekvizity, efekty aj., abychom si učinili představu o dobovém postoji k této sféře loutkového divadla: „kozlík na dříví, obětní stůl ohňový, radio lampové, jaterničky, řetkvička, cínové nádobí staroţitné, kosa útočná, bludičky a světýlka, rachot řítícího se domu, hrabání psí, vléci tři cíchy naplněné vzduchem, vléci mrtvolu rytíře a vhodit ji do milíře, který vysoko vzplane, …―. Dnes působí Jiráskovy prakticistické spisy víceméně úsměvně a jako těţkopádný anachronismus, ve své době však patřily k předně propagovaným pomůckám ochotnických - 79 -
loutkářů. Řada autorů věnovala také mimořádnou péči návrhům loutkových kostýmů. Jedním z prvních byl akademický malíř František Eduard Christián, pozdější „dvorní― výtvarník firmy A. Münzberg. Ta např. vydávala v první polovině dvacátých let jeho Střihy a barevné předlohy pro loutky 25 cm, v roce 1945 pak obsaţnější souborný Návod k oblékání loutek, který obsahoval 103 barevných ilustrací a 80 odpovídajících střihů pro loutky velikosti 18-25 cm. Průvodní textový „manuál― popisuje vhodný či nevhodný materiál pro ten který typ kostýmu nebo doplňku a téţ pracovní postup. Z významnějších ucelených prací však patří do této kategorie především Album divadelních krojů (se střihy) od akademické malířky Anny Suchardové-Brichové (1883-1944) z roku 1926 (Suchardová-Brichová 1926). Uplatnila zde zkušenosti z divadla V říši loutek, které spolu se svým muţem Vojtěchem Suchardou zaloţili roku 1920 v Praze. Na půdě této umělecké scény vytvářela stylizované výpravy mnoha inscenací, navrhovala, omalovávala a zejména kostýmovala Suchardovy loutky. Kostýmování se věnovala soustředěně, zabývala se historií a stylovými proměnami odívání. Přitom vnímala a ve své tvorbě akceptovala specifikum divadelního kostýmu: „Loutka musí mít šat pokud moţno zjednodušený, má-li vkusně působiti … Stylisační linie musí míti smysl pro vyzdviţení formy těla a nesmí ho zdeformovat. Proto není oblékání loutek podřadnější neţ malování dekorací a jevištní úprava, naopak, je to stejně tvrdý oříšek― (Suchardová-Brichová 1926, 3). Album krojů koncipovala Anna SuchardováBrichová pro loutky velikosti 25 cm a jako pomůcku pro amatérské loutkáře. K jeho vytvoření se rozhodla po mimořádném ohlasu na cyklus svých přednášek O kostýmování loutkových her v Husově škole Masarykova Lidovýchovného ústavu v Praze. Ve velkém formátu (18 archů 37x27 cm) prezentovala 77 barevných návrhů kostýmů s rozkreslenými detaily a technickými střihy. V textovém doprovodu představila národní a historické kroje včetně exotických (Indie, Egypt, Čína, Japonsko) a nastínila historický vývoj kostýmů od antiky do současnosti. Suchardové-Brichové Album krojů mělo u loutkářů velký úspěch a zaznamenalo také vynikající odezvu odborné kritiky v mnoha dobových periodicích8. Textově obsáhlou rukověť s černobílými ilustracemi kostýmů, kostýmních doplňků a zbroje
- 80 -
vydal roku 1937 nákladem A. Münzberga Jan Petřík (1895-1940) jako Album krojů pro dobové oblékání loutek (Petřík 1937). Vedle praktických rad (volba materiálu, způsob stříhání, šití, uţití vycpávek, zpracování plechu aj.), představuje zevrubně historické, exotické, lidové, pohádkové i novodobé kostýmy na konkrétních postavách – namátkou kupř.: staroslovanské kroje – Libuše, Přemysl Oráč, vladyka; XI. stol. – kníţe Oldřich, rytíř v pletivovém brnění; XV. stol. – Don Juan, Hus, král Václav IV., maďarský magnát, švihák francouzský; XVII. stol. – Bludný Holanďan, voják valdštýnský; Exotické kroje – beduin, cikánka španělská, cowboy americký, maďarský hajduk, náčelník indiánského kmene Seminolů, Robinson; Pohádkové kroje – Krakonoš, Svatý Petr, vodník; atd. Dále autor detailně popisuje také koruny, zbraně a zbroj (přílby, krunýře, štíty). Na závěr nutno ještě zmínit vydatnou „moderní― pomůcku loutkářů a loutkářských souborů v podobě gramofonových desek se zvukovými efekty pro loutková divadla, kterou vydal Ultraphon v roce 1937.9 Procházíme-li dnes ony dobové materiály a pročítáme opravdově míněné instrukce kdy, kde, proč a kterak provozovati loutkové divadlo, vzbuzuje v nás jejich naivní serióznost úsměv. Musíme si však uvědomit, ţe pro drtivou většinu ochotnických loutkářů tehdy představovala takováto poučení cosi jako „slovo Boţí―.
1
Pro ilustraci i pobavení uvádím v příloze dobový návod na výrobu loutkové hlavičky, resp. na zhotovení formy a recept na tzv. massu.
2
Hrnčíř, F., 1889: Loutkové divadlo. J. V., Ivančice (60 stran).
3
Album dekorací českých umělců II. A. Münzberg, Praha 1918, 28.
4
„Na divadlo moţno ţádati příspěvky u občanských záloţen, u obce, u továren (elektrická síla!), u čtenářských, národnostních a jiných spolků, a to zvláště tehdy, kdyţ jest záruka, ţe ze zisku divadla přispěje se na školní pomůcky, na stravování chudé mládeţe, na místní knihovnu, čítárnu a p.― (Veselý 1914, 15).
5
Veselý, J., (nedatováno, známo 7 čísel): Sbírka praktických letáků pro přátele loutek. A. Storch syn, Praha. „Letáky tyto informují stručně, ale srozumitelně a spolehlivě o všem, co zajímá milovníky loutkového umění a přátele snah pro jeho povznesení a prohloubení―.
- 81 -
6
Münzberg, A. 1924: Praktické a levné sestavení loutkového divadla. Praktická příručka loutkářova. Průvodce loutkářův. A. Münzberg, Praha. – 1931: Praktická příručka loutkářova a album dekorací pro rodinná divadla. A. Münzberg, Praha. - 1932: Příručka k sestavení spolkového loutkového divadla. A. Münzberg, Praha. - 1933: Ilustrovaná příručka k sestavení spolkového loutkového divadla. A. Münzberg, Praha (+ Album Stapferových dekorací). - 1943: Praktický návod k sestavení loutkového divadla z dekorací 45x70 cm. A. Münzberg, Praha.
7
Fišer, K., před 1925: Nábytek pro loutková divadla. Tiskárna Loutkáře v Chocni, Choceň. (1. Gotický stůl, 2. Gotická stolice, kříţ, 3. Gotické křeslo, 4. Královský trůn, 5. Stupně pro královský trůn, 6. Selský stůl, 7. Selské ţidle a lavice, 8. Stůl pro měšť. pokoj, 9. Ţidle a taburet pro měšť. pokoj, 10. Rokokové ţidle a taburet, 11. Rokokový stůl, 12. Rokoková pohovka, 13. Orientální stolek a taburet, 14. Kamenná lavička do zahrady, 15. Podstavec pod sochu, 6. Zahradní stolek, kamenná lávka, 17. Kolébka)
8
Loutkář, Národní politika, Národní listy, Československá republika, Venkov, Lidový deník, Bratrství, Lípa, Klas, Reforma, České slovo, Lidové listy, Čech aj.
9
E 10542, E 10867, A 10677, A 10261 (vydáno dříve) A 11507, A 11525, A 11551, A 11679.
- 82 -
Rodinné loutkové divadlo jako evoluční trend Při výpravě, i když divadelnictví opustí malovanou dekoraci, jak se k tomu teoreticky a v Rusku i prakticky směřuje, na loutkové scéně zůstane malovaná dekorace vždy principem … Ladislav Sutnar, 1925 Fenomén rodinného loutkového divadla časově přísluší do významné vývojové éry českého loutkářství první poloviny 20. století, kterou historici schematicky členění na dvě období. Jednak na tzv. loutkářskou renesanci trvající přibliţně do konce první světové války, charakterizovanou intelektuálským a patrioticky motivovaným úsilím umělců, zejména výtvarníků a literátů, o obrodu, resp. vytvoření českého loutkového divadla, provázenou nebývalou osvětou. Dále na tzv. amatérskou etapu příznačnou velkým počtem ochotnických loutkových scén, z nichţ některé sehrály osobitou uměleckou tvorbou významnou roli při formování moderního českého loutkového divadla. Ukazuje se, ţe rodinné loutkové divadlo, povaţované často za pouhou dětskou zábavu, podněcované razantní propagací a osvětou a „ţivené― z valné části průmyslovou produkcí loutek, divadel, dekorací i všemoţných jiných instrumentů loutkového divadla, zastávalo svým dílem také vývojovou funkci v utváření nových konvencí českého loutkářství a bylo spjato s divadelní kreativitou. Jednoznačná klasifikace rodinného loutkového divadla je vzhledem k heterogenní povaze jeho elementů dosti problematická. Obzvláště ukvapená hodnocení dle současných kritérií vedou přinejmenším ke zkresleným závěrům. Jako kaţdý komplikovaný jev, lze i rodinné loutkové divadlo posuzovat z mnoha aspektů. V určitém kontextu se pak můţe zdánlivě podruţná skutečnost jevit zásadní, konvenční předměty nebo činnosti progresivními a naopak. Zkusme nejprve vymezit podstatné symptomy rodinného loutkového divadla, aniţ bychom je prozatím nějakým způsobem hodnotili: vzdělanecké úsilí o masový rozmach, cílená soustavná propagace a osvěta, patriotismus, proklamace skutečných uměleckých metod a cílů, podněcování kreativity, převaţující průmyslové produkce stolních divadel, dekorací a loutek s enormním podílem školených výtvarníků, vysoká umělecká a řemeslná kvalita většiny firemních
- 83 -
produktů, provozování divadla ponejvíce amatéry, umělecké ambice a entuziasmus loutkářů amatérů, hraní divadla dospělými, nikoli dětmi, orientace na dětské publikum, disproporce mezi výtvarnou sloţkou a inscenačním způsobem, konzervativní inscenační metody, úsilí o nový loutkářský repertoár doprovázené rozsáhlou dramatickou tvorbou. Vlastní smysl a cíl amatérského, tedy i rodinného, loutkového divadla vytýčil uţ v počátcích Český svaz přátel loutkového divadla v královském hlavním městě Praze. K zásadním úmyslům jeho členů patřilo prosadit vnímání a provozování loutkového divadla jako umění. Kromě jiných závaţných plánů1 ve stanovách v § 10 figurovalo téţ předsevzetí ohledně průmyslové loutkářské produkce: „Vyráběti a v obchod uváděti české loutky a divadla i všechny s tím souvisící předměty, a to bez újmy zákonných ţivnostensko-právních ustanovení.― Nejvíce zavádějící a skutečnost zkreslující mohou být současná kritéria, z jejichţ zorného úhlu bychom se snaţili rodinné loutkové divadlo první poloviny 20. století zkoumat a hodnotit. Objektivní soudy limituje skutečnost, ţe lépe známe pouze onu hmotnou, vizuální stránku, jevu. O vlastním inscenačním způsobu rodinných scén a o specifiku jeho vnímání publikem se s výjimkou memoárů dochovalo pramálo dokladů. Je nepochybné, ţe při takové masovosti a horlivosti, s jakou se tehdy loutkové divadlo v rodinách provozovalo, převaţovala mechanická a reprodukční činnost nad skutečnou divadelní kreativitou. Nicméně mnoho amatérských divadelníků projevovalo umělecké ambice, o čemţ svědčí např. poptávka po kvalitních dramatických textech. Zajisté tak fungovala četná domácí divadla, jejichţ aktéry byli profesionální umělci (výtvarníci, divadelníci, spisovatelé aj.). Právě hledání a formování moderního repertoáru s hodnotnějšími a pestřejšími náměty, akceptujícího více specifikum loutkového divadla, se jeví přelomovým. Mezi nespočetnými tituly rozličných dramatických loutkářských edic se kromě kvalitních překladů z francouzštiny, němčiny aj. objevila téţ řada původních hodnotných českých dramatických textů. Dělo se tak díky totální změně divácké adresy loutkového divadla z dospělého publika na děti. Přispívala tomu sama podstata loutkového divadla s osobitými výrazovými prostředky velmi blízkými dětské kultuře. Jde bezpochyby o jeden z důvodů, proč se loutkáři zaměřili na dětského diváka, a to v době, kdy děti jako svébytné publikum teprve začaly být uznávány. Často je to však také vnímáno jako umělecký poklesek. To, ţe dětský divák má zcela odlišné - 84 -
poţadavky a kritéria na divadlo neţ publikum dospělé, neznamená, ţe je nenáročný a ţe divadlo pro něj nemusí mít vysokou uměleckou kvalitu. Mělo by umět akceptovat nesmírnou rozmanitost zájmů a tuţeb dětského publika, zohledňovat jeho nechuť bořit iluzi, činit zadost neomezené dětské fantazii atd. Některé výrazové prostředky rozličných uměleckých druhů nejsou děti schopny vnímat, jsou pro ně nesrozumitelné (ironie, parodie, citace, retrospektiva atd.). Naopak jiné, specifické dětskému naturelu, se mohou zdát dospělým primitivní, umělci jimi mnohdy pohrdají. Všechny tyto okolnosti výrazně ovlivnily proměny českého loutkového divadla začátku 20. století. Je moţno konstatovat, ţe tzv. amatérská etapa českého loutkářství i se svým rodinným loutkovým divadlem zformovala novou „dramaturgii―, překonávající tradiční repertoár kočovných marionetářů, ovlivnila podstatně původní domácí loutkářskou dramatickou tvorbu, i kdyţ stále podléhající představám tradiční marionetářské techniky. V loutkářské dramatice přinesla zcela nová progresivní témata, z uměleckého hlediska sice zprvu primitivně zpracovaná, oplývající mravoučnými tendencemi, školským mentorováním, sentimentalitou, naivitou. Rané hry měly většinou velmi jednoduchou formu, schematické postavy atd. V souvislosti se scénografickými přeměnami se však záhy objevily i umělecky kvalitnější dramatické texty.2 Lze se domnívat, ţe mnoho aspektů ochotnického, tedy i rodinného loutkového divadla vytvářelo podmínky „skutečné― tvorby, tedy takové, která spočívá v seberealizaci osobnosti během tvůrčího procesu, na rozdíl od pouhé reprodukční činnosti. Patří k nim i běţná praxe „svépomocného― dotváření zakoupených polotovarů a zanícení aktérů, které bezpochyby podněcovaly i tvůrčí ctiţádost a opravdovou divadelní kreaci. Tím spíše, ţe loutkové divadlo v rodině hráli převáţně dospělí dětem, jako dětská hračka fungovalo jen výjimečně. Coby pozitivum a novum rodinného loutkového divadla můţeme posuzovat také účast školených výtvarníků na průmyslové výrobě loutek, divadel a dekorací. I kdyţ se jejich tvorba v tomto oboru z valné části přidrţovala spíše realisticky pojednané typové scény, přispívali právě svojí profesionalitou a často i vazbou na „velkou― scénografii k prestiţi loutkového divadla. Navíc některé zdánlivě nepatrné proměny ve scénování (kruhový horizont, dekorační prvky, plastické dekorace, stylizace aj.) se v dobovém kontextu ukazují důleţitými. Předsta- 85 -
vují první kroky k uvaţování o scéně s dramatickou funkcí a primární elementy moderní scénografie „akční―. Znamená to, ţe výtvarná sloţka, která dosud měla spíše jen formální platnost zobrazení nějakého prostředí, se stávala postupně scénickou výpravou ve smyslu instrumentu k umocnění ideji dramatického textu, resp. inscenace. Uznávaná a notně oceňovaná spoluúčast výtvarníků zvučných jmen na loutkářské průmyslové výrobě působila jistě velmi inspirativně i v laickém rodinném prostředí. Z různých dochovaných ohlasů vyplývá, ţe výtvarně hodnotné loutky, divadla a dekorace, navíc technologicky a řemeslně dokonale provedené, vzbuzovaly u svých „opatrovníků― ušlechtilou činorodost. Loutkářské podniky a prodejny sice nabízely i hotové výrobky, v praxi se však více kupovaly polotovary, které si doma kutilové dotvářeli. Metodických příruček s návody na podlepování dekorací, plánky divadel, kompletaci loutek, střihy kostýmů, scénografickými, dramaturgickými a reţijními radami aj. existovalo přehršle. To vše v nebývale masovém měřítku podněcovalo kreativitu rozličného druhu, od konstrukční přes výtvarnou, literární, hudební aţ po reţijní. Výjimkou nebyly ani zdárné experimenty. Nesmazatelné stopy pak zajisté všechna tahle přičinlivost zanechávala v početném dětském publiku. Zmíněná masovost amatérského loutkářství měla i své negativní stránky. Průmyslová produkce znamenala jistou fabrikaci loutkového divadla. Přestoţe nabízela řemeslně kvalitní a umělecky hodnotné výrobky, zároveň „vnucovala― určitou unifikaci podoby stolních divadel, dekorací a loutek. Takřka agresivní osvěta, resp. propaganda víceméně tradičního scénování utuţovala reprodukční inscenační praktiky degradující skutečnou divadelní tvorbu. Narůstala tak neţádoucí polarizace mezi výtvarnou stránkou garantovanou profesionály a inscenačním způsobem odbývajícím se na amatérské bázi. Připomenutou fabrikaci ovšem nutno chápat také ve dvou aspektech. Zatímco v případě rodinných divadélek mohly průmyslové dekorace a loutky působit a jistě působily ještě inspirativně, ve spolkových divadlech, kde mnohde v souboru existoval rozmanitý tvůrčí potenciál a vyšší umělecké ambice3, jiţ leckdy omezovaly vlastní invenci a divadelní kreativitu. Jestliţe se přitom spolková divadla stávala hlavními nositeli progresivních tendencí formujících budoucí moderní profesionální loutkové divadlo, lze pak tuto skutečnost vnímat jako nepříznivou, přispívající k upevňování některých retardačních konvencí. V rozmachu průmyslové uměleckořemeslné loutkářské produkce první - 86 -
poloviny 20. století tedy nalézáme kladné i záporné aspekty. Důraz na výtvarnou kvalitu a účast profesionálů na tvorbě dekorací a loutek znamenaly umocnění smyslu vizuální sloţky loutkového divadla. Na druhé straně zaběhlá sériovost, komerční tendence a vnášení principu stolních divadel na pódiové scény fixovaly scénografii jako ilustrativní, nikoli dramatický element a potaţmo limitovaly divadelní kreaci. Jsem přesvědčen a pokusil jsem se výše ukázat, ţe je třeba uvaţovat a hodnotit fenomén rodinného loutkového divadla v kontextu divadelní historie a jeho význam pro kvalitativní přeměny podob českého loutkového divadla nepodceňovat, jak se mnohdy v minulosti dělo. Jakoţto integrální komponent éry amatérského loutkářství první poloviny 20. století přispělo i ono svým dílem k vnímání loutkového divadla coby suverénního umění a některými progresivními tendencemi také k formování novodobého českého loutkového divadla.
1
Za své stěţejní poslání svaz povaţoval: „Postaviti v dohledné době v král. hlav. městě Praze velké české loutkové divadlo ve vlastní budově, ve které by téţ bylo umístěno museum starých českých loutkových divadel, písemností a jiných památek― (In: Stanovy Českého svazu přátel loutkového divadla v král. hl. městě Praze, § 9.)
2
Vrcholného rozvoje dosáhlo amatérské loutkářství zhruba v letech 1910-1930. Mezi významnější autory her patřili např. Karel Mašek Fa Presto, Bedřich Beneš Buchlovan, Bohumil Schweigstill, Jaroslav Průcha, Václav Sojka, Eugen Stoklas, Josef Ţemla, Vladimír Havlík, Karel Driml, Vladimír Zákrejs, Zdeněk Schmoranz, František Čech, František Langer, zejména pak Václav Sojka, Vladimír Vojíř, Zdeněk Schmoranz, Josef Skupa a Jan Malík.
3
Nemluvě o několika progresivních ochotnických scénách, jako byly Loutkové divadlo Feriálních osad v Plzni nebo praţské Loutkové divadlo Umělecké výchovy, Umělecká loutková scéna a Umělecká scéna Říše loutek.
- 87 -
Význačné loutkářské firmy a nakladatelství „A. Münzberg, výrobce Alešových loutek― Téţ „Loutkářský závod Antonín Münzberg―; „první a jediný odb. závod v ČSR―; „první výrobce a průkopník tzv. Alšových loutek―; „I. odborný závod pro zřizování loutkových divadel a divadelních loutek―; „první odborný loutkářský závod v Praze― (Praha-Ţiţkov, Chodská 14). Patřil k nejstarším a čelným českých firmám, které se programově a systematicky věnovaly průmyslové výrobě loutkových divadel, loutek, dekorací, rekvizit a dalších souvisejících divadelních potřeb. Podnik zaloţil Antonín Münzberg (1871–1954), původně vyučený zlatník. Začal se však zabývat výrobou loutek, po roce 1901 výlučně. Stal se prvním vydavatelem loutkářských periodik - časopisů Český loutkář (od roku 1912) a Naše loutky (od roku 1923). V roce 1913 započal s výrobou původních českých sériových loutek pro stolní divadla, tzv. Alešových loutek, předtím však jiţ od roku 1905 propracovával technologii malých pohyblivých loutek pro rodinná divadla. Münzberg přišel s řadou technologických i výtvarných novinek, např. patenty k rychlé výměně hlav, rozličné konstrukce kompletních loutkových divadel od bednových aţ po skříňové, „šibeničky― na kulisy, spojky dekorací, podstavce na přístavky, rámy na pozadí aj. Jeho firma vydala většinu podstatných českých tištěných dekorací několika formátů, především 54 archů „Dekorací českých umělců―, dále 91 archů dekorací a proscénií Karla Štapfera, 84 archů dekorací a proscénií Svatopluka Bartoše a 15 archů s proscéniem a dekoracemi Eduarda Christiána. Uvedení výtvarníci spolupracovali s firmou trvale, nejdříve ro byl po první světové válce Štapfer, po jeho smrti jej vystřídal Bartoš a posléze přibyl Christián. Münzberg poskytoval na zakázku také exkluzivní artikl - ručně malované dekorace, proscénia a opony, téţ řezbované loutky. Pro firmu pracovalo několik řezbářů, trvale např. Josef Chochol z Prahy, Karel Krob z Vyššího Brodu, později Josef Klapště z Prahy, příleţitostně Rudolf Bouček z Hradce králové a Otakar Šeller z Prahy. Součástí nabídky byly i rozličné věstníky, alba, plakáty, návody atd.
- 88 -
Loutkářský závod „Modrý & Ţanda― Původně „Alois Petrus, specielní závod loutkářský― (od r. 1913 v Třebíči); „Modrý & Ţanda― (od roku 1921, Praha II, Spálená 4 /vedle kostela/); „Modrý & Ţanda, ochranná známka MARLEN― (od 1935, Praha II, Spálená 4); „Marie Písařová, ochranná známka MARLEN― (od 1936, Praha II, Spálená 4). Zakladatelem firmy byl řezbář Alois Petrus (1889-1968). Absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu ve Valašském Meziříčí, soukromě pak studoval historii umění a vývoj bytové kultury v Praze. Usadil se v Třebíči, kde vybudoval uměleckoprůmyslovou dílnu. Ta vyráběla nábytek, zejména bohatě zdobený řezbou a intarzií, dále také řezbované loutky a originální stolní loutková divadla (nikoli však tištěná). Roku 1920 převzala firma od Münzberga po jeho neshodách s J. Veselým sériovou produkci tzv. alšovek (Petrus se dokonce v reklamních materiálech označoval za „prvního výrobce a průkopníka tzv. Alšových loutek―). Původní typy posléze rozšířila o vlastní nové modelace. Nábytkářskou firmu přestěhoval Petrus v roce 1935 do Kolína, to uţ se věnoval více uţitému umění, po válce fakticky začínal nanovo ve Svitavách. Na loutkářskou sériovou produkci navázala praţská firma Modrý & Ţanda. Zhostila se vydávání dalších sérií „Dekorací českých umělců―, rozšířila sortiment loutek o nové modelace autorů jako H. Folkman, V. H. Brunner, F. Úprka aj., nadále nabízela divadla a dekorace různých konstrukcí a velikostí, sériová tištěná (hlavně vlastní Skálova a také Münzbergova), ale i na zakázku ručně malovaná. Zavedla vlastní patentní spojku, umoţňující snadnou výměnu hlav loutek. Produkci firmy nabízelo také praţské nakladatelství a knihkupectví A. Storch syn. Loutky z této kategorie mají specifické, velmi jakostní, rysy. Pozdější výrobky od poloviny 30. let, zvláště vyráběné pod značkou Marlen, inklinují k pokleslejšímu hračkářskému sortimentu. Firma Jana a Elišky Králových s ochrannou značkou „JEKA― „Jan Král― (1919–1924 Praha II, Ječná 13); „Eliška Králová― (1924–1935, Praha, od 1927 Miřetice u Vacova); „JEKA― (od 1935, Miřetice u Vacova), téţ Průmysl loutkářský, Jan Král („JEKA―), Praha 6, Na Slupi 13, dílny Miřetice, p. Vacov. Firmu zřídil Jan Král (1890–1948). Původně navrhoval, modeloval a údajně i řezal vlastní
- 89 -
výtvarně vydařené typy loutek velikosti 18, 25, 35, 50, 60–65 cm. Vyznačovaly se jemnou stylizovanou modelací a půvabným omalováním („umělecky modelované hlavy, výrazné, z velmi dobré hmoty, maskované /pro umělé osvětlení/ olejovými barvami―). Sériové loutky se nejdříve odlévaly z tvrzené sádry, později, po roce 1925, se vyráběly ze speciální dřevité hmoty, která špatně pojila omalování, od roku 1935 pak z obyčejné sádry. Zvláštnost představovaly trupy větších loutek z papíroviny ztuţené pruhy plátna. JEKA nabízela vedle standardních loutkových postav také atraktivní specifické figury – např. kuriózní moravské komické typy dle návrhů Ondřeje Sekory: stréčka Křópala, tetičku Křópalku, Jozéfka Melhobu, Šebánka, Cvočka, Hnáta a Patrčku, od akad. malíře Františka Voborského populární Pepinu Rejholcovou, se Skupovou licencí téţ oblíbené postavičky Spejbla a Hurvínka, nevšední soustruţené loutky podle návrhů K. Janíčka, chovance praţského Jedličkova ústavu. Pro loutky „JEKA― se vţil název „pošumavské loutky― dle sídla v Miřeticích u Vacova. Firma neměla svá vydání tištěných divadel a dekorací, nabízela však „Dekorace českých umělců― a zejména dekorace z produkce Nakladatelství Jos. R. Vilímek, kromě toho také vlastní originální (netištěná) loutková divadla značky „JEKA― různých velikostí. Nechala si patentovat svůj systém výměny hlav loutek (čsl. patent č. 25.744). Veškerou produkci firmy prodávalo knihkupectví Jos. R. Vilímek, loutkářské oddělení, v prodejně „Království loutek― (Praha II, Národní třída 24, Šlikův palác). Po válce firmu JEKA zaštítilo druţstvo DEREDA, po roce 1948 se výroba Králových loutek začlenila pod národní podnik Výstavnictví (Praha). Rodinná loutkářská firma „APAS― „Alois Preclík―; „APAS―. Tvorbou loutek se začal nejprve na konci dvacátých let 20. století bavit Alois Preclík (18991968) z Hradce Králové, civilním povoláním strojvedoucí. Inspirován populárním Skupovým divadlem, vytvořil postavičky Spejbla a Hurvínka, jimţ ovšem dal jména Strejček Votruba a jeho syn Nekňuba. Záhy se pustil do dalších, jiţ vlastních, výtvarně zajímavých a vydařených typů. Technologicky byly svérázné svými pohyblivými bradami. Zaujaly knihkupce Večeřu v Josefově, kam se Preclíkova rodina roku 1929 přestěhovala. Obchodní úspěch podnítil u
- 90 -
Preclíků soustavnou obšírnější výrobu loutek, do níţ se zapojila celá rodina. Firmu pojmenovali „APAS― (Anna Preclíková a synové). Produkovali pouze loutky, původně 15 a 18 cm, později také 25 a 35 cm. Nejdříve se odlévaly ze sádry, později ze speciální pevnější hmoty. Vedle ostatní dobové produkce se vyznačovaly specifickou výtvarnou stylizací. Jako jediné měly pohyblivou bradu díky skvěle vymyšlené technologii zvláštního kloubení čelistí a krku. Ústa se docela věrohodně otvírala a zavírala pouhým zakláněním a předkláněním hlavy. Prodej zprostředkovával jistý Vála v Praze a posléze hlavně praţské nakladatelství A. Storch syn. Po válce převzal rodinnou firmu syn Jiří a navzdory všem nesnázím a nepříjemným peripetiím soukromého podnikání udrţel jakoţto jediný v oboru kontinuitu výroby i v éře socialismu. Aţ na jisté technologické zjednodušení a větší stylizaci nabízel osvědčené loutky (kolem 70 typů) ve dvou velikostech, 25 a 35 cm. S podnikem skončil ze zdravotních důvodů aţ v roce 2007. Nakladatelství „A. Storch syn― „Odborný závod loutkářský, knihkupectví - nakladatelství―; „Odborné loutkářské knihkupectví a nakladatelství― (Praha, Staroměstské náměstí 20). Knihkupectví zaloţil Alexandr Storch ml. (1851–1901). Z počátku sídlilo v Karlíně, v roce 1897 se přestěhovalo do centra Prahy na Staroměstské náměstí do tzv. Storchova domu, jehoţ průčelí bylo honosně vyzdobeno dle návrhu M. Alše. Od roku 1907 pak podnik vedl jeho syn Alexandr Storch nejmladší (1883–1966). Vydával zejména učebnice a knihy pro děti. Při své firmě vytvořil speciální loutkářské oddělení. Nabízelo široký vlastní sortiment loutkářských potřeb, v němţ vynikaly modelované loutky velikosti 18 a 25 cm se zvláštním vahadlem a značkou prodejce. Výtvarně se vymykaly z produkce ostatních firem hlubší modelací, velice jemnou polychromií a velkýma zvýrazněnýma očima. Vedle toho Storch poskytoval také produkci firmy Modrý & Ţanda. Název nakladatelství se neměnil aţ do začátku 50. let, kdy je převzal národní podnik Kniha. Ten zde provozoval knihkupectví specializované na divadelní a filmovou literaturu, které však po roce 1990 zaniklo. Nakladatelství „J. R. Vilímek― „Knihkupectví Jos. R. Vilímek―, téţ „J. R. Vilímek― nebo jen „Vilímek― (Praha II, Národní třída 24, Šlikův palác). - 91 -
Jedno z nejprestiţnějších vydavatelství z přelomu 19. a 20. století zaloţil v Praze Josef Richard Vilímek (1835-1911) v roce 1884, od roku 1885 je vedl jeho syn Josef Richard Vilímek ml. (1860–1938). Při firmě existovalo specializované loutkářské oddělení „Království loutek―, které nabízelo vedle svých produktů (např. nejstarší české tištěné Štapferovo divadlo „Národ sobě―, Thumovy dekorace nebo „Loutkové divadlo Artuše Scheinera―) zejména sortiment výrobků firmy JEKA a později také „Dekorace českých umělců―. Nakladatelství v roce 1899 totálně vyhořelo, přičemţ byl zničen i náklad původních Štapferových a Thumových dekorací. K obnově a modernizaci zařízení došlo ve dvacátých letech 20. století. Nakladatelství „Ant. Vítek junr.― „Ant. Vítek junr., grafický ústav a umělecké nakladatelství― (Praha, Václavská ulice 327-II). Nakladatelství významně přispělo českému loutkářství tiskem několika raných sérií „Dekorací českých umělců― (I.-V.), z nichţ I. spoluvydalo s Českým svazem přátel loutkového divadla v královském hlavním městě Praze. Firma Antonín Gerlich „Antonín Gerlich, výroba loutek a loutkářských potřeb, řezbář― (Brno-Ţidenice, Habrmanova 61). Firmu zaloţil řezbář Antonín Gerlich (1898-1980). Vedle řezby nábytkářských ozdob se věnoval tvorbě loutek, a to pouze řezbovaných (viz poznámku v cenících „sádrové neb z masy nevedu―) ve velikostech 18, 25, 35, 40, 45, 50, 55, 60, 65 a 70 cm, také „maňáskové hlavy (s oblekem i bez obleku)― a „varietní loutky na zvláštní nabídku―. Vyráběl a poskytoval „loutková jeviště―, vybavená dekoracemi: „Pro loutky 18 cm, bednová konstrukce, 80x50 cm, 1 proměna (dekorace arch. Mir. Koláře)―, „pro loutky 18 cm s dekoracemi A. Scheinera―, „pro loutky 18 a 25 cm, bednová konstrukce, 65x120 cm, světlost 45x70 cm (dekorace českých umělců)―, „pro loutky 35-50 cm ručně malované na čistě lněném plátně, s horizontem, stojkové, cena dle velikosti a počtu proměn―.
- 92 -
Loutkářský obchod „PAPIRLO― „PAPIRLO― (Brno, Veveří 21, Pekařská 6). Podnik zaloţil v roce 1899 Leopold Pirlo, nejprve jako prodejnu „papíru, galanterního zboţí a ţertovných předmětů―. Záhy však nabízel i divadla, dekorace, loutky a pomůcky ke stavbě divadel, zpočátku hlavně prodej zahraniční produkce. V pozdějších katalozích se objevuje poměrně široký sortiment „divadelních proscénií a portálů―, není však zřejmé, zda vlastních, tištěných atd. V existujících dokumentech se je zatím nepodařilo identifikovat. Také „hotová skládací divadla v 7 velikostech― a „větší divadla pro 18 cm loutky se skládací hedvábnou oponou a 24 scénami―. K tomu tištěné dekorace série „NERU― (formát 38x31 cm, pozadí a kulisy), dekorace série „FORNA― (47x33 cm, pozadí a kulisy), dekorace série „ETA― (45x34 cm, pozadí a kulisy), dekorace „AMBERGOVA série― (48x35 cm), dekorace série „STORO― (50x33 cm). Z českých produktů se objevily v nabídce „velké Štapferovy dekorace I, II―, „malé Stapferovy dekorace I, II― (II Bartoš) a „dekorace A. Scheinera I, II―. Poměrně široké zastoupení měly i loutky „12, 14 a 16 cm s patentním drátkem―, „umělecky provedené loutky s vyměnitelnými hlavami 18, 25 cm― a „maňásci ve dvou velikostech―. Ani v tomto případě není doloţen jejich původ.
- 93 -
Katalog produkce tištěných divadel a dekorací 1894 Štapfer Karel: „Národ sobě― Loutkové divadélko „Národ sobě― ke „Kopeckého komediím a hrám―. Nejstarší známé české tištěné dekorace, resp. divadlo, malého formátu (pozadí 30x21 cm). Autor Karel Štapfer (1863-1930), malíř, grafik, scénograf. Vydalo Nakladatelství Jos. R. Vilímek (Praha) v Knihovně Malého čtenáře v roce 1894. Dekorace a plošné figury ke hře Pan Franc ze zámku. 4 archy, provedeno černým nátiskem s výzvou „k vystříhání a omalování―. Původní nepodlepené archy se nedochovaly. Sestavené divadlo - proscénium 46x35 cm, světlost 31x21 cm, pozadí (prospekt) 30x21 cm. Archy (30x21 cm) 1. portál „Národ sobě― 2. vesnice (pozadí) 3. vesnice (8x kulisa) 4. plošné loutky (5 ks, text „Poučení―) 1894 Thuma Karel Ladislav: perokresebné dekorace Dekorace malého formátu, které údajně navazovaly na Štapfrovo divadélko „Národ sobě―. Vydalo Nakladatelství Jos. R. Vilímek (Praha) v roce 1894. Autor Karel Ladislav Thuma (1853-1917), učitel, kreslíř, kniţní ilustrátor. 10 archů (resp. dekorací), provedeno černým nátiskem, určeno k omalování. Původní nepodlepené archy se nedochovaly nebo zatím nebyly v českých sbírkách identifikovány. Informace (Malík 1947, 7-14). Archy (ca 30x21 cm) 1. pustý les (s kulisami kostnice) 2. rytířská komnata 3. nádherný sál 4. hradní nádvoří (s kulisami tureckého sálu a hřbitova) 5. selská světnice 6. vnitro hory 7. zahrada 8. hrad 9. náměstí (s přístavky Davida a Goliáše pro „Fausta―) 10. hradní sklepení 1910, 1938 Vosátka Vratislav: „Nové loutkové divadélko― Obsáhlý soubor tištěného menšího divadla zv. Nové loutkové divadélko. Autor Vratislav Vosátka (1876-1948), akademický malíř. Původně 28 archů a 2 dvojité archy, s pozdějšími dotisky 36 archů obsahujících 4 proscénia, z toho jedno identické ve dvou velikostech a jedno shodné tvarově a motivem, ale v odlišné barevnosti. Zvláštnost představují sufity u některých scén a několik archů s podlahami. Zrcadlově převrácené obrazy, rozdíly ve značení archů,
- 94 -
odchylná barevnost a odlišně sestavované dvojarchy v dokumentovaných souborech svědčí o několikerém vydání (poslední 1938). Vydalo nakladatelství Haase (Ing. Jarka Haase), Praha, 1910. Litografie. Sestavené divadlo - proscénium I 46x41 cm, světlost 30x29 cm, pozadí (prospekt) 47x33 cm; proscénium II 68x65 cm, světlost 41x30 cm; proscénium III 45x37 cm, světlost 30x20 cm; proscénium IV 67x49 cm, světlost 40x30 cm. Opona I 35x29 cm, opona II 45x32,5 cm. Archy (51x37 cm, není-li uvedeno jinak) 8980/1 (50x35 cm) Proscenium (malé) 8980/2 (50x36 cm) Opona k č. 1 8980/3 Náves 8980/3a Kulisy k návsi 8980/4 Mýtina v lese 8980/4a Kulisy k lesní mýtině 8980/5 Rokle 8980/5a Kulisy k rokli 8980/6 Rytířský sál 8980/6a Kulisy k rytířskému sálu 8980/7 Venkovská světnice 8980/7a Kulisy k venkovské světnici 8980/8 Náměstí 8980/8a Kulisy k náměstí 8980/9 Palácový sál 8980/9a Kulisy k palácovému sálu 8980/10 Podlaha k jizbě 8980/11 Podlaha s kobercem k sálu 8980/12 Podlaha k rytířskému sálu 8980/13 Podlaha ke scenerii krajiny 8980/14 Nádvoří hradu 8980/14a Kulisy k nádvoří hradu 8980/15 Hřbitov 8980/15a Kulisy ke hřbitovu 8980/16 Perníková chaloupka 8980/16a Kulisy k perníkové chaloupce 8980/17 Hora s hradem 8980/17a Kulisy k hoře 8980/18 Proscenium velké (dvojitý arch, 69x49 cm) 8980/18a Opona k čís. 18 (dvojitý arch, 69x49 cm) 8980/19 Peklo 8980/19a Oblouk a kulisy k peklu 8980/20 Vězeňská kobka
- 95 -
8980/20a Kulisy k vězeňské kobce 8980/21 Proscénium (50x35 cm) 8980/22 Proscénium (72,5x50 cm) Přebal (50x36 cm sloţený) 1913-1931 „Dekorace českých umělců― I. série (1913) „Umělecké dekorace pro české loutkové divadélko rodinné―, 19 archů (15 archů s dekoracemi, 4 archy s proscéniem a oponou), litografie (5-6ti barevné), vydal Český svaz přátel loutkového divadla v královském hlavním městě Praze, nákladem a tiskem firmy Ant. Vítek, junr., grafický ústav a umělecké nakladatelství v Praze. Litografie provedl Jaroslav Procházka. Sestavené divadlo - proscénium 110x85 cm, světlost 70x40 cm, pozadí (prospekt) 70x45 cm. Opona 77x45 cm. Archy Přebal (93,5x59 cm) Bez označení (81x50 cm) Kysela František: Opona Bez označení (82,5x50 cm) Kysela František: 2 stálé kulisy (draperie), závěs (suffita) Bez označení (92x55 cm) Kysela František: Proscenium (strana pravá), zde anotace k účelu a konstrukci divadla Bez označení (92x55 cm) Kysela František: Proscenium (strana levá), zde plán dřevěné konstrukce v měřítku 1:5 Č. 1a (75x50 cm) Procházka Jaroslav: Les (pozadí) Č. 1b (75x50 cm) Procházka Jaroslav: Les (kulisy) Č. 2a (75x50 cm) Kašpar Adolf: Ţalář (pozadí) Č. 2b (75x50 cm) Kašpar Adolf: Ţalář (kulisy) Č. 2c (75x50 cm) Kašpar Adolf: Ţalář (kulisy, ku přeměně na alchymistickou pracovnu), Mořská drůbeţ z „Fausta― Č. 3a (75x50 cm) Panuška Jaroslav: Náves (pozadí) Č. 3b (75x50 cm) Panuška Jaroslav: Náves (kulisy) Č. 4a (75x50 cm) Livora Rudolf: Světnice (pozadí)
- 96 -
Č. 4b (75x50 cm) Livora Rudolf: Světnice (kulisy) Č. 5a (75x50 cm) Wenig Josef: Rytířský sál (pozadí) Č. 5b (75x50 cm) Wenig Josef: Rytířský sál (kulisy), zde „Upozornění! Ve vydávání dekorací se bude pokračovati.― Č. 6a (75x50 cm) Bubeníček Ota: Pokoj (pozadí) Č. 6b (75x50 cm) Bubeníček Ota: Pokoj (kulisy) Č. 7a (75x50 cm) Lolek Stanislav: Krajina (pozadí) Č. 7b (75x50 cm) Lolek Stanislav: Krajina (kulisy) II. série (1916) „Dekorace českých umělců pro loutky Alešovy―, 9 archů s dekoracemi, litografie (5-6ti barevné), nákladem A. Münzberga, výrobce Alešových loutek, tiskem firmy Ant. Vítek, junr., grafický ústav a umělecké nakladatelství v Praze. Litografie provedl Jaroslav Procházka. Pozadí (prospekt) 70x45 cm. Archy Č. 8 (75x50 cm) Procházka Jaroslav: Město Č. 9 (75x50 cm) Procházka Jaroslav: Sloupoví Č. 10a (75x50 cm) Procházka Jaroslav: Druhý rytířský sál (pozadí) Č. 10b (50x75 cm) Procházka Jaroslav: Druhý rytířský sál (kulisy), hradby, vlny (arch orientován na výšku) Č. 11a (75x50 cm) Alšová-Svobodová Maryna: Pohádkový zámek (pozadí), signováno M. SvobodováAlšová Č. 11b (75x50 cm) Alšová-Svobodová Maryna: Pohádkový zámek (kulisy), signováno M. SvobodováAlšová Č. 12a (75x50 cm) Prokop Ferdinand: Rozestupující se skály Č. 12b (75x50 cm) Prokop Ferdinand: Vnitřek křišťálového paláce, bašta, padací most Č. 13 (75x50 cm) Váchal Josef: Peklo
- 97 -
III. série (1918) „Dekorace českých umělců pro loutky Alešovy―, 25 archů (22 archů s dekoracemi, 3 dvojité archy s proscéniem a oponou), litografie (5-6ti barevné), nákladem A. Münzberga, výrobce Alešových loutek, tiskem firmy Ant. Vítek, junr., grafický ústav a umělecké nakladatelství v Praze (dekorace) a Graf. ústavu V. Neuberta na Smíchově-1040 (2 archy proscénia). Litografie provedl Jaroslav Procházka. Sestavené divadlo - proscénium 140x102 cm, světlost 90x58 cm, pozadí (prospekt) 70x45 cm. Opona 99x59,5 cm. Archy (75x52 cm) Č. 14a, 14b, 14c, 14d Engelmüller Ferdinand: Karlův Týn Č. 15a, 15b, 15c Engelmüller Ferdinand: Les Č. 16a, 16b Květ Jaroslav: Staroměstské náměstí (pravděpodobně Jan, nikoli Jaroslav; viz medailon autora ) Č. 17a Novák Láďa: Pozadí. Hospoda, kancelář Č. 17b Novák Láďa: Kulisy. Hospoda, kancelář Č. 18a Boháč Max: Hradčany, pozadí Č. 18b, 18c Boháč Max: Hradčany, kulisy Č. 19a Vágner Bohumil: Zimní krajina, pozadí Č. 19a Vágner Bohumil: Zimní krajina, pozadí Č. 19b, 19c Vágner Bohumil: Zimní krajina, kulisy Č. 20a Skupa Josef, Vágner Bohumil: Orientálský sál, pozadí Č. 20b Skupa Josef, Vágner Bohumil: Orientálský sál, kulisy Č. 20c Skupa Josef: Orientálský sál, kulisy Č. 21a Podivín Vladimír: Jeskyně, pozadí Č. 21b Podivín Vladimír: Jeskyně, kulisy Č. 23a (137x92 cm) Livora Rudolf: Proscenium, tiskem graf. ústavu V. Neuberta na Smíchově-1040 (značení archu koliduje s archem IV. série Štapfer Karel: Rokokový pokojík, kulisy)
- 98 -
Č. 23b (108x83 cm) Livora Rudolf: Proscenium, tiskem graf. ústavu V. Neuberta na Smíchově-1040 (značení archu koliduje s archem IV. série Štapfer Karel: Rokokový pokojík, kulisy) Č. 24 (103x63,5 cm) Livora Rudolf: Opona (značení archu koliduje s archem IV. série Štapfer Karel: Rytířský sál) IV. série (1920) „Dekorace českých umělců pro loutky Alešovy―, 20 archů s dekoracemi, litografie (5-6ti barevné), nákladem A. Münzberga, výrobce Alešových loutek, tiskem firmy Ant. Vítek, junr., grafický ústav a umělecké nakladatelství v Praze a Graf. ústavu V. Neuberta na Smíchově1040 (archy č. 22, 22a, 22b). Litografie provedl Jaroslav Procházka. Dalšími vydavateli byli později také Alois Petrus (Třebíč), Modrý & Ţanda (Praha), Loutkářský závod A. Storch syn (Praha) a nakladatelství Jos. R. Vilímek (Praha). Pozadí (prospekt) 70x45 cm. Archy (75x52 cm) Č. 22, 22b Engelmüller Ferdinand: Vesnice, kulisy Č. 22a Engelmüller Ferdinand: Vesnice, pozadí Č. 23 Štapfer Karel: Rokokový pokojík, pozadí Č. 23a, 23b Štapfer Karel: Rokokový pokojík, kulisy; zde poprvé navrţeny plastické přístavky (značení archu koliduje s archy III. série Livora Rudolf: Proscenium) Č. 24 Štapfer Karel: Rytířský sál (značení archu koliduje s archem III. série Livora Rudolf: Opona Č. 24a, 24b Štapfer Karel: Rytířský sál Č. 25 Skupa Josef: Trámová světnice II (Pozadí se zahýbací stěnou) Č. 25a Skupa Josef: Trámová světnice I (Oblouk, skládací kamna, hambalky, pytel, mlecí kámen) Č. 26 Skupa Josef: Sklepení [ţalář], studovna I (levá a pravá kulisa, transparentní přístavky) Č. 26 Skupa Josef: Sklepení [ţalář], studovna II (střední díl s oknem [studovna], boční stěna k levé kulise, střední díl s dveřmi [sklepení, ţalář]) Č. 26 Skupa Josef: Sklepení [ţalář], studovna III (boční stěna k pravé kulise, plný levý díl k pozadí, plný pravý díl k pozadí)
- 99 -
Č. 27a Štapfer Karel: Perníková chaloupka [pozadí] Č. 27b, 27c Štapfer Karel: Perníková chaloupka [kulisy] Č. 28a Štapfer Karel: Zámecký park [pozadí] Č. 28b, 28c Štapfer Karel: Zámecký park [kulisy] V. série (1923) „Dekorace českých umělců pro loutkové divadlo―, 14 archů s dekoracemi, litografie (5-6ti barevné), nákladem Fy. Modrý & Ţanda (Praha), tisk Grafický umělecký ústav Ant. Vítek (Praha). Litografie provedl K. Kříţ (Praha-Karlín). Dalším vydavatelem byl také Alois Petrus (Třebíč). V této sérii začíná nové číslování archů znovu od č. 1. Popis téţ anglicky a francouzsky (pouze u V., IX. a X. série). Pozadí (prospekt) 70x45 cm. Archy (72x50 cm) (text v rovné závorce není na archu výslovně uveden) 1. Skála Vít: Selská světnice (pozadí) 2., 3., 4. Skála Vít: Selská světnice /kulisy a přístavky/ 5. Bubeníček Ota: Otevřená krajina 6. původní arch se nedochoval Bubeníček Ota: Otevřená krajina (kulisy) 7. Bubeníček Ota: Lesnatá krajina 8., 9. Bubeníček Ota: Lesnatá krajina (kulisy) 10. Sutnar Ladislav: Peklo 11. Sutnar Ladislav: Peklo (kulisy) 12. Procházka Jaro: Náves (v obraze vytištěno „Mat. Kopeckého domek v Miroticích―) 13. Procházka Jaro: Náves (kulisy) 14. Skupa Josef: Doplňky na Faustovu studovnu
- 100 -
VI. série (1924) „Dekorace českých umělců pro loutkové divadlo―, 8 archů s dekoracemi, litografie (5-6ti barevné), nákladem Fy. Modrý & Ţanda (Praha), tisk neuveden. Autor litografie neuveden, pravděpodobně K. Kříţ (Praha-Karlín). Pozadí (prospekt) 70x45 cm. Archy (72x50 cm) 15., 16., 17., 18., 19., 20. původní archy se nedochovaly Skála Vít: Rytířská síň (jednotlivé díly na arších byly značeny písmeny: K kulisy, N náplně, Z zábradlí, D balvany, M mříţe, H zvířecí hlavy, S vloţky oken, O pilíře) 21., 22. Skála Vít: Jeskyně (Rozestupující se skály) Dle návodu na sestavení dekorací v časopisu Loutkář, XI 1924/1925, č. 2, 34-42, bylo moţné různými kombinacemi Skálových dekorací, popř. spojováním s dekoracemi předchozích autorů, vytvářet scény: Trůnní síň, Sala terrena, Kamenná jizba, Hrobka, Kostel, Arkýř, Hřbitovní kaple, Faustova studovna, Románská síň, Peklo, Sluj, Vyhlídková síň, Hradní brána, Královská komnata, Gotická síň, Galerie předků, Pavlán, Skalní soutěska, Skály rozestupovací, Vnitřek jeskyně, Vchod do jeskyně, Vězení) VII. série (1925) „Dekorace českých umělců pro loutkové divadlo―, 6 archů s dekoracemi, 1 dvojitý arch s horizontem a oblohou, litografie (5-6ti barevné), nákladem Fy. Modrý & Ţanda (Praha), tisk neuveden. Autor litografie neuveden, pravděpodobně K. Kříţ (Praha-Karlín). Pozadí (prospekt) 70x45 cm. Archy 23. Skála Vít: Kulisy k vesnici 24. (72x51 cm) původní arch se nedochoval Skála Vít: Kulisy k vesnici 25. (72x51 cm) Skála Vít: Vesnice (stojky) 26. (73x51 cm) Skála Vít: Stojky 27. (73x51 cm) původní arch se nedochoval Skála Vít: Stojky 28. (73x51 cm) původní arch se nedochoval Skála Vít: Mlýnské kolo /pohyblivé, plastické/ 29-30. (dvojitý arch 102x73 cm) původní dvojarch se nedochoval Skála Vít: Obloha (53x99 cm), Hory a moře (12x99 cm) Dle návodu na sestavení dekorací v časopisu Loutkář, XII 1925/1926, č. 2, s. 36-40, bylo moţné různými kombinacemi Skálových dekorací, popř. spojováním s dekoracemi předchozích autorů, vytvářet scény: Krajina s břízou, Náves, Krajina
- 101 -
s hradem, Otevřená krajina, Hrad,Rybník u vsi, Náves s mlýnem, Konec obce, Rybník u lesa,Stavidlo, Jiná vesnice, Moře, Za vsí, Před hospodou, Mlýn. VIII. série (1926) „Dekorace českých umělců pro loutkové divadlo―, 6 archů s dekoracemi, litografie (5-6ti barevné), nákladem Fy. Modrý & Ţanda (Praha), tisk neuveden. Litografie provedl K. Kříţ (Praha-Karlín). Pozadí (prospekt) 70x45 cm. Archy (73x51 cm) 31., 32., 33. původní archy se nedochovaly Kalvoda Alois: Březový háj 34. Skála Vít: Trůn - zámek 35. Skála Vít: Chatrč a poustevna 36. Skála Vít: Zřícenina, zvonice a můstek IX. série (1929) „Dekorace českých umělců pro loutkové divadlo―, 10 archů s dekoracemi, litografie (5-6ti barevné), nákladem Fy. Modrý & Ţanda (Praha), tisk neuveden. Litografie provedl K. Kříţ (Praha-Karlín). Popis téţ anglicky a francouzsky (pouze u V., IX. a X. série). Pozadí (prospekt) 70x45 cm. Archy (73x50,5 cm) 37., 38. Skála Vít: Les 39. Skála Vít: Strom 40. Skála Vít: Pergola 41., 42. Skála Vít: Zahradní stojky 43., 44. Skála Vít: Perníková chaloupka 45., 46. Skála Vít: Pokoj X. série (1931, pouze pracovní označení, série neměla číslo) „Dekorace českých umělců pro loutkové divadlo―, 24 archů s dekoracemi, litografie (5-6ti barevné), nákladem Fy. Modrý & Ţanda (Praha), tisk neuveden. Autor litografie neuveden, pravděpodobně K. Kříţ (Praha-Karlín). Popis téţ anglicky a francouzsky (pouze u V., IX. a X. série).
- 102 -
Pozadí (prospekt) 70x45 cm. Archy (72x49,5 cm) (text v rovné závorce není na archu výslovně uveden, vychází z Návodů k podlepení a vyřezání dekorací vydávaných firmou Modrý & Ţanda) 47. Skála Vít: Selská světnice /pozadí/ 48. Skála Vít: Selská světnice /oblouk/ 49. Skála Vít: Selská světnice /pozadíčko, dveře, almara/ 50. Skála Vít: Selská světnice /kamna, plotna, truhla, postel, almárka ve zdi/ 51. Skála Vít: Rytířský sál /kulisy se znaky, bez oken/ 52. Skála Vít: Rytířský sál /kulisy se znaky a okeny/ 53. Skála Vít: Rytířský sál /pozadí kamenné síně/ 54. Skála Vít: Rytířský sál /kulisy kamenné síně/ 55. Skála Vít: Rytířský sál, nádvoří /hradební zeď, kamenná lavice, 2x okno malé, okno velké/ 56. Skála Vít: Rytířský sál /brána, mříţe, sloup/ 57. Skála Vít: Vesnice /kulisy - chalupa s břízou, chalupa s okny, chalupa se sv. Janem/ 58. Skála Vít: Vesnice /kulisy - chalupa s okenicí, chalupa se sloupky, stojka - plot/ 59. Skála Vít: Stojky /rybník, stavidlo, vrbový kmen, křoví, 2x rákosí/ (na archu chybné značení, uvedeno č. 62. Stojky) 60. Skála Vít: Stojky /hrad na skále, zřícenina, hrob, 2x pařez/ 61. Skála Vít: Stojky /kamenná zídka, mlýnské kolo, 2x plot, obilí, 8x rákosí/ 62. Skála Vít: Stojky /2x zeď, 2x vrata, pohled do dálky, trávník/ 63. Skála Vít: Les jehličnatý /kmen stromu, 2x lesní kulisa/ 64. Skála Vít: Les jehličnatý /stojka s pařezem, 2x lesní kulisa/ 65. Skála Vít: Les jehličnatý /2x skalní kulisy, 2x stojka balvanů/
- 103 -
66. Skála Vít: Les jehličnatý /lesní kulisa, skalní kulisa - dvě části na slepení/ 67. Skála Vít: Zimní krajina /2x kulisa zasněţený les - vţdy dvě části na slepení/ 68. Skála Vít: Zimní krajina /2x kulisa zasněţený les, větev na slepení s uţší kulisou/ 69. Skála Vít: Zimní krajina /zasněţená chalupa, kulisa zasněţený les, větev na slepení s kulisou/ 70. Skála Vít: Zimní krajina /4x zimní stojka/ Kombinacemi dekorací z archů č. 57-62 navrhl Skála scény: Náves (3 varianty), Dvůr, Před statkem, Před mlýnem, Hřbitov, U rybníka. Kombinacemi dekorací z archů č. 63-66 navrhl Skála scény: Hustý les, Les s výhledem (2 varianty), Dračí sluj, Loupeţnická sluj, Jeskyně v lese, Rozestupovací skály. Kombinacemi dekorací z archů č. 67-70 navrhl Skála scény: Hustý les, Řídký les, Kraj lesa, Krajina, Chalupa u lesa (2 varianty), Chalupa v lese (2 varianty). Proscénium (1928) k novějším sériím DČU (V.-X.) - viz 1928 Skála - tzv. Skálovo proscénium. 1915 Šimůnek Karel: „Dekorační soubor pro papírové loutky― Souborné divadlo malého formátu. Autor Karel Šimůnek (1869-1942), akademický malíř. Vydalo Nakladatelství Šolc a Šimáček-s.sr.o., Praha-Karlín, 1915. Barvotisk, předloha kolorovaná kresba, 6 archů. Tisk Šolc Karel, Kutná Hora. List s proscéniem se bohuţel nedochoval, v ţádné z dostupných sbírek se zatím nepodařilo identifikovat ani hotové divadlo. Proscénium bylo údajně výtvarně nezdařilé. Sestavené divadlo - rozměr neznámý, pozadí (prospekt) 38,5x31 cm. Archy (43x38 cm, bez značení) Náves (pozadí) Náves (kulisy) Měšťanský pokoj (pozadí) Měšťanský pokoj (kulisy) Opona (40,5x36 cm) Proscénium /arch se nedochoval/ 1920 Kolář Miroslav: „České loutkové divadlo― Souborné tzv. České loutkové divadlo, které se výtvarně i technologicky vymyká z tuctové dobové loutkářské tvorby. Jde o vysoce stylizované kubizující dekorace a proscénium zcela nekonvenčního pojetí. Autor Miroslav Kolář, architekt (zevrubnější data neznámá). 20 archů, pětibarevná litografie. Vydal Moravský papírový průmysl, Brno-Husovice. Vytiskl Bilík a spol. - Kamenotisk-Brno.
- 104 -
Sestavené divadlo - proscénium 75x60 cm, světlost ca 51x40 cm, pozadí (prospekt) ca 53x40 cm. Opona ca 60x40 cm. Archy (54x40 cm, některé bez značení, několik značeno římskými číslicemi, někde značeny arabskými čísly samostatné dekorační prvky); Přebal s návodem (67x40 cm) - Proscénium (levá polovina, dva díly) - Proscénium (pravá polovina, dva díly) - Opona a vnitřní záclona (pravá polovina) - Opona a vnitřní záclona (levá polovina) - Zasněţené břízy, letní smrky - Koruny bříz letní (zelené), koruny bříz podzimní (ţluté) - obráceně keře, letní smrky a borovice - horizont krajiny (2x), louka s květy, pole s obilím, mořské vlny (2x), lodě (5x), hrady (5x) - oblaka (pozadí) IX. Nebeská brána, téţ pozadí do pohádkových hradů X. Sloupy (2x), túje (2x), trsy květin (4x), klenotnice XI. skály, obráceně jeskyně, peklo nebo čarodějnická či loupeţnická sluj XII. Ohniště (4x), krb, kotel s hnáty, stan, lavice, zlomený strom, balvany - Červené záclony (1,2), brána (3), gotické okno (4), kamenná zábradlí (5,6) - Zamříţované okno (7), pozadí k selské světnici (8), modrý pás a obrázky do selské světnice (9-13), pozadí do kuchyně, komory, čarodějnického doupěte (14), pozadí do měšťanského pokoje (15) - Pobočné stěny selské světnice (16,17), dřevěná paţení do selské světnice (18,19) - Dveře (20), kulisy z vězení, téţ do rytířského sálu XVII. Domky (3x), mlýnské kolo XVIII. Domky (3x), věţ, hřbitov, zeď s vraty a brankou XIX. Nábytek - pec, skříň, stůl, kolébka, kolovrat, lavice, hodiny, police, pytle, špalek se sekerou XX. Různé - ţebřík, girlandy, trůn s baldachýnem, stolice, mlýnské kolo, sudy, roubená studna, krb, pec, okno Přebal/Návod k sestavení (67x40 cm) Kolář doporučuje zhotovit 6 různobarevných pozadí (bílé, ţluté, červené, modré, zelené, černé) formátu 54x40 cm. 1920 Kulhánek Stanislav: „Stínové divadlo― Černobílé „Stínové divadlo―. Autor Stanislav Kulhánek (1885-1970), grafik, profesor výtvarné výchovy. 2 archy s proscéniem, oponou, loutkami a dekoracemi ke hrám. Samostatné archy Probuzení, časopisu pro umění dětem, přílohy revue Drobného umění, 1920. Ofsetový tisk. Vytiskla tiskárna Loutkáře v Chocni. Sestavené divadlo - proscénium 31x40 cm, světlost 19x15 cm, pozadí (resp. ekran) 48x35 cm. Opona 21x17 cm. - 105 -
Archy (74x52 cm) 1. A.) proscénium, B.) opona, návod na sestavení 2. Dekorace ke hrám Kašpárek a princezna, Kašpárek lékařem, Kmotr Škrhola a Kašpárek, Jak Kašpárek napálil čerta a Zlá princezna Rosalinda. Plošné loutky - král, královna, komorná, kouzelník, čert, ţid, selka, chudá ţena. Návod na zhotovení figur. 1923 Štapfer Karel: „Štapferovy rodinné dekorace pro loutky 18 a 25 cm― Souborné divadlo tzv. Štapferových rodinných dekorací pro loutky 18 a 25 cm. Byly uváděny také jako „Malé Štapferovy dekorace―. Litografie, 14 archů, resp. dvojitých archů. Autor Karel Štapfer (1863-1930), malíř, grafik, scénograf. Vydal A. Münzberg, odborný závod pro zřizování loutkových divadel a divadelních loutek, Praha, 1923. Litografie a tisk František Tocl, Praha. Sestavené divadlo - proscénium 118x90 cm, světlost 60x44 cm, pozadí (prospekt) 70x45 cm. Opona 80x50 cm. Archy tzv. I. série (100x72 cm) Archy nejsou značeny, jednotlivé části na arších jsou číslovány 1-110, klasických pozadí je pouze 5, ostatní dekorační části se navzájem kombinují a doplňují. Autorem tzv. II. série byl Svatopluk Bartoš (viz 1931 Bartoš) 1. /1. Střed vrchní části proscenia, 2. Levá vrchní část proscenia, 3. Pravá vrchní část proscenia, 4. Levá strana proscenia, 5. Pravá strana proscenia, 9. Sufita - dva díly, 69. Plůtek do vesnice neb lesa/ 2. /6. Spodní část proscenia, 7. Spodní část proscenia, 8. Opona, 98. Krb do pokoje/ 3. /10.-11. Stálá kulisa, 64. Stromek do parku, 68. Plůtková vrátka, 82. a 84. Vloţka do rytířského sálu, 83. Vloţka do kaple, 85. Vloţka do Faustovny, 87. Pec do čarodějné síně, 97. Drak, 101. a 102. Korouhev/ 4. /12.-16. Části pokoje, 19.-22. Vloţky do bidermayerového pokoje, 31.-32. Oblouk pokoje/ 5. /17.-18. Části pokoje, 27.-30. Vloţky do rokokového pokoje, 34. Pozadí světnice, 42. Truhla do selské světnice/ 6. /33. Přístavek do selské světnice, 35.-36. Postranní části selské světnice, 40. Vloţka do mlýnice, 43. Vloţka do hospody, 44. Basa, 45. Galerie pro hudebníky, 47. Věnec „Vítáme Vás―, 107. Sloup pod vásu (na archu bez označení)/ 7. /37. Skříň do selské světnice, 48. Pozadí lesa a krajiny, 52.-53. Oblouk lesa, 55.-56. Přístavky pro hřbitov/ 8. /38.-39. Oblouk do světnice, mlýna a hospody, 41abc. Kamna do selské světnice, 49. Pozadí lesa a krajiny, 58. Ţelezná vrata/ 9. /46abc. Girlandy, 57ab. Zídka, 60. Myslivna, 61. Dřevěné zábradlí k myslivně, 66. Kašna do parku, 67. a 71. Kulisa do města, 103. Kovadlina/ 10. /50.-51. Lesní kulisa, 54. Přístavek pro hřbitov, 59. Kaple, 62. Skleník do parku, 63. Zídka k skleníku, 65. Balustráda, 99.-100. Vása/ 11. /96. Drak (na archu chybně značeno 56.), 73.-74. Oblouk města, kaple a rytířského sálu, 88.-89. Oblouk pekla, 95. Vloţka do pekla, 106. Sloup pod vásu, 109.-110. Vloţka do obrazu (na archu chybně značeno 199.), 108. Vrchní spojka pokoje (na archu bez označení)/ - 106 -
12. /70. Pozadí vesnice, 72. Pozadí města, 104. Lucerna, 105. Hodiny do selské světnice/ 13. /75. Pozadí ţaláře, 76.-77. Části rytířského sálu, 78.-81. Kulisy ţaláře a rytířského sálu/ 14. /86. Alchymistická skříň, 90. Zadní stěna pekla (na archu chybně značeno 94.), 91.94. Kulisy pekla (na archu jedna chybně značena 90.)/ Na arších chybí avizované Vloţky do občanského pokoje č. 23.-26. Návrh scén In: Praktické a levné sestavení loutkového divadla (Münzberg 1924): 2. Vesnice, 3. Kovárna v lese, 4. Zahrada, 5. Hospoda na pokraji lesa, 6. Město, 7. Kaple v lese, 8. Hospoda, 9. Čarodějná sluj, 10. Krajina, 11. Hřbitov, 12. Rokoková síň, 13. Občanský pokoj první, 14. Les, 15. Rytířská síň, 16. Rytířská síň druhá, 17. Pokoj Biedermayer, 18. Občanský pokoj druhý, 19. Kaple, 20. Faustova studovna, 21. Klášterní chodba, 22. Ţalář, 23. Peklo, 24. Selská světnice, 25. Mlýnice. 1924 Malý Petr: divadlo ve stylu art deco Obsáhlé souborné menší divadlo. Barvotisk, předloha kolorovaná perokresba, 36 archů. Autor Petr Malý (zevrubnější data neznámá). Vydalo nakladatelství Malypetr, Praha, 1924. Zvláštností jsou početné velmi úzké kulisy (3 páry), coţ bylo příznačné pro starší divadla cizí provenience. Také některé scény tohoto souboru tvářností připomínají takováto starší divadla, např. z produkce firmy J. F. Schreiber (Esslingen). V dochovaných souborech se objevují zrcadlově převrácené obrazy a rozdílné texty na arších, coţ svědčí o několikerém vydání. Dochované archy se vyskytují samostatně nebo torzovitě v broţurové vazbě. Sestavené divadlo - proscénium 59,5x41,5 cm, světlost 37,5x37,5 cm, pozadí (prospekt) 36,5x30 cm. Opona 38x30 cm. Archy (40,5x34,5 cm, ±0,5 cm) Některé archy jsou značeny červeně, jiné modře. Na některých je uvedeno „Made in Czechoslovakia― 1001a Jehličnatý les (pozadí) 1001b Jehličnatý les (kulisy) 1002a Selská jizba (pozadí) 1002b Selská jizba (kulisy) 1003a Zámecký park (pozadí) 1003b Zámecký park (kulisy) 1004a Měšťanský pokoj (pozadí) 1004b Měšťanský pokoj (kulisy) 1005a Náves (pozadí) 1005b Náves (kulisy, „Made in Czechoslovakia―) 1006a Náměstí (pozadí) 1006a Náměstí (kulisy, „Made in Czechoslovakia―) 1007a Perníková chaloupka (pozadí, „Made in Czechoslovakia―) 1007b Perníková chaloupka (kulisy, „Made in Czechoslovakia―) 1008a Mořská zátoka s plachetnicemi (pozadí, „Made in Czechoslovakia―) 1008b Mořská zátoka s plachetnicemi (kulisy, „Made in Czechoslovakia―)
- 107 -
1009a Ţalář (pozadí - vnitřek kobky, „Made in Czechoslovakia―) 1009b Ţalář (kulisy - pouze 2 páry, „Made in Czechoslovakia―) 1009c Ţalář (pozadí - průhled mříţemi, „Made in Czechoslovakia―) 1010a Proscénium (42x35 cm, vršek s prosc. kulisou a sufitou, „Made in Czechoslovakia―) 1010b Proscénium (42x35 cm, boky s prosc. kulisou, „Made in Czechoslovakia―) 1010c Opona (42x35 cm, „Made in Czechoslovakia―) 1011a Hradní síň (pozadí, „Made in Czechoslovakia―) 1011b Hradní síň (kulisy, „Made in Czechoslovakia―) 1012a Alchymistická laboratoř (pozadí, „Made in Czechoslovakia― začerněno) 1012b Alchymistická laboratoř (kulisy - pouze 2 páry, „Made in Czechoslovakia― začerněno) 1012c Alchymistická laboratoř (přístavky, „Made in Czechoslovakia― začerněno) 1013a Peklo (oblouk a přístavky) 1013b Peklo (kulisy) 1013c Peklo (pozadí) 1014a Hradní nádvoří (pozadí) 1014b Hradní nádvoří (kulisy), původní arch se nedochoval 1015a Hornatá krajina (pozadí) 1015b Hornatá krajina (kulisy) 1016a Krajina s hradem (pozadí) 1016b Krajina s hradem (kulisy) 1925 Štapfer Karel: „Štapferovy české dekorace pro 25 i 35cm loutky I― Souborné divadlo tzv. Štapferových českých dekorací pro 25 i 35 cm loutky. Litografie, I. série, 26 archů. Autor Karel Štapfer (1863-1930), malíř, grafik, scénograf. Vydal A. Münzberg, I. odb. závod pro zřizování loutk. divadel a divadelních loutek, Praha, 1925. Litografie a tiskárna František Tocl, Praha. Sestavené divadlo - proscénium 158x116 cm, světlost 108x62 cm, pozadí (prospekt) 96x64 cm. Opona 120x76 cm. Archy (100,5x70 cm, některé 100x65 cm) Proscénium č. 1., původní arch se nedochoval Proscénium č. 1a., původní arch se nedochoval Opona č. 2. (122x80 cm, arch bez označení) Sufity a stálé kulisy č. 3. Les pozadí č. 4. Les kulisy č. 4a. Les oblouk č. 4b. Krajina pozadí č. 5. /s hradem/ Krajina kulisy č. 5a. Krajina oblouk č. 5b. /+ přístavky: kamenná lavice, balvan, kříţ/ Náves pozadí č. 6. Náves kulisy č. 6a. Náves oblouk č. 6b. /+ přístavek: studna/ - 108 -
Pokoj pozadí č. 7. Pokoj kulisy č. 7a. Pokoj oblouk č. 7b. /+ motiv na plakát/ Selská světnice pozadí č. 8. Selská světnice kulisy č. 8a. Selská světnice oblouk č. 8b. /+ motiv na plakát/ Rytířský sál pozadí č. 9. Rytířský sál kulisy č. 9a. Rytířský sál oblouk č. 9b. /+ přístavky: keř s balvany, keř s balvany a patníkem/ Kaple pozadí č. 10. Kaple kulisy č. 10a. Kaple oblouk č. 10b. /+ přístavek: malý oltář/ Přístavky (bez č.) /keř s plůtkem, keř 2x, rozcestník, napajedlo, spadlý kmen, zvonička, ohrada, šibenice, korouhev 2x/ Návrh scén In: Příručka k sestavení spolkového loutkového divadla (Münzberg 1933): 1. Krajina s hradem, 2. Pokoj, 3. Selská světnice, 4. Náves, 5. Les, 6. Rytířská síň, 7. Ţalář. 1926 Štapfer Karel: „Štapferovy české dekorace pro 25 i 35cm loutky II― Rozšíření souborného divadla tzv. Štapferových českých dekorací pro 25 i 35 cm loutky. Litografie, II. série, 15 archů. Autor Karel Štapfer (1863-1930), malíř, grafik, scénograf. Vydal A. Münzberg, I. odb. závod pro zřizování loutk. divadel a divadelních loutek, Praha, 1926. Litografie a tiskárna František Tocl, Praha. Arch „Pozadí města― je signován 1925. Pozadí (prospekt) 96x64 cm. Archy (100,5x70 cm, některé 100x65 cm) Chudá světnice - Hospoda - Mlýnice - Kancelář /čís. 1, čís. 4abc, čís. 5, čís. 6, čís. 7/ Chudá světnice - Hospoda - Mlýnice - Kancelář /čís. 2, čís. 3, čís. 8ab, čís. 9, čís. 10, čís. 11/ Chudá světnice - Hospoda - Mlýnice - Kancelář /čís. 8c, čís. 12, čís. 13, čís. 14, čís. 15, čís. 16, čís. 17ab, čís. 18, čís. 19, čís. 20, čís. 21/ Chudá světnice - Hospoda - Mlýnice - Kancelář /čís. 22, čís. 23, čís. 24, čís. 25, čís. 26abcd, čís. 27ab, čís. 28, čís. 29, čís. 30abc/ Chudá světnice - Hospoda - Mlýnice - Kancelář /čís. 31, čís. 32, čís. 33, čís. 34, čís. 35, čís. 36ab/ Hřbitov - nádvoří statku /čís. 36, čís. 37, čís. 38ab, čís. 39, čís. 40, čís. 41, čís. 42, čís. 43/ Faustova síň - rytířský sál /čís. 44, čís. 45, čís. 46, čís. 47abcd, čís. 48ab/ Park /čís. 49, čís. 50, čís. 51, čís. 52, čís. 53, čís. 54ab/ Ryt. sál - Faustovna /čís. 55, čís. 56, čís. 57/ Pozadí města /čís. 58/ Postranní kulisy ku městu a vesnici /čís. 59, čís. 61, čís. 63, čís. 64, čís. 65, čís. 66, čís. 67/ Postranní kulisy ku městu a vesnici /čís. 60, čís. 62/
- 109 -
Peklo pozadí větší /čís. 68/ Peklo pozadí menší /čís. 69, čís. 72, čís. 73, čís. 74, čís. 75, čís. 76/ Oblouk čís. 70a, čís. 70b /čís. 71/ Návrh scén In: Příručka k sestavení spolkového loutkového divadla (Münzberg 1933): 1. Světnice, 2. Hospoda, 3. Kancelář, 4. Rytířská komnata, 5. Mlýnice, 6. Faustova studovna, 7. Město, 8. Kovárna v lese, 9. Vnitřek statku, 10. Zahrada, 11. Hřbitov, 12. Peklo. 1926, 1929 Skála Vít:_„Skálovy velké dekorace M.L.Ú. pro loutky 35-50 cm I a II― Naddimenzované tištěné dekorace, tzv. Skálovy velké dekorace M.L.Ú. pro loutky 35-50 cm. Říkalo se jim téţ „obří Skálovy dekorace―. Autor Vít Skála (1883-1967). Litografie. V roce 1926 subskripce, vydání I. série v tomtéţ roce není potvrzeno. Vydal Masarykův lidovýchovný ústav v Praze (Svaz osvětový), 1926 nebo 1927) I. sérii, 1929 II. sérii. Litografie a tisk neuvedeny. Archy (100x71 cm, ±0,5 cm) Neobsahovaly jiţ obvyklá pozadí a kulisy, ale jednotlivé díly, resp. dekorační prvky, „z kterých se dá sestavovat a kombinovat téměř donekonečna―, o čemţ svědčil jeden arch s plánky 84 proměn. Ve scénování se předpokládalo neutrální pozadí 200x125 cm s doporučením kruhového horizontu. I. série (40 archů dekorací, 1 arch s plánky proměn, 1926) Původní archy této I. série se zřejmě nedochovaly, resp. se je zatím nepodařilo nalézt. Dle reprodukcí některých sestavených scén v časopisu Loutkář a dle dochovaných torzovitých zpracovaných dekoračních prvků lze soudit, ţe výtvarně vycházely z předchozích autorových sérií (VI.-X.) tzv. Dekorací českých umělců. Reklamní materiály (viz např. Dekorace pro loutkové divadlo /s loutkami 35-50 cm/, Masarykův lidovýchovný ústav) uvádějí tyto scény: Krajina, les, poustevna, dračí nebo loupeţnická sluj, vesnice, selská světnice roubená, selská světnice bílá, zahrada, rokokový salon, ţalář, románská síň kamenná, gotický sál rytířský, pavlán, hradní nádvoří a brána, orientální síň sloupová, doplněno látkovými závěsy. II. série (20 archů, 1929) Tzv. Doplňky velkých Skálových dekorací. Archy nejsou nijak značeny, jednotlivé dekorační prvky jsou číslovány arabskými číslicemi. Zimní krajina /73., 135., 136./ Zimní krajina /74., 75./ Zimní krajina /76./ Zimní krajina /77./ Zimní krajina /78., 79./ Zimní krajina /131., 132./ Zimní krajina /133., 134./ Zřícenina hradu /137.-141., 160./ Zřícenina hradu /142.-146./ Jeskyně /147./ Jeskyně /148., 151., 152./
- 110 -
Dveře, balvany /149., 150., 153./ Zasněţená chalupa /154.-155./ Jeskyně /156., 161., 162./ Lípa /157., 159./ Peklo /163., 165., 166./ Peklo /168., 169./ Peklo /170., 171./ Peklo /172./ Peklo /173./ Plán na dřevěnou konstrukci divadla (106x74,5 cm, signováno 24. 6. 1929) Půdorysný plánek sestavení scén (72,5x35 cm) 1926, 1934 Skála Vít: „Storchovo české loutkové divadlo― Souborné tzv. Storchovo české loutkové divadlo (také „rodinné― neboli „dětské―) pro 18 cm loutky. Autor Vít Skála (1883-1967). Litografie. Vydalo Nakladatelství A. Storch syn, Praha. 1. vydání 1926 - 12 archů. 2. vydání 1934 - 16 archů s novým proscéniem. Dotisky 1946. Litografie a tisk neuvedeny. Sestavené divadlo - proscénium I 85x52 cm, světlost 51x36 cm, pozadí (prospekt) 49x33 cm. Proscénium II 85x52 cm, světlost 50,5x36 cm. Archy (50x35 cm, není-li uvedeno jinak) Archy nejsou nijak značeny, ani jednotlivé části na arších. Popis vyplývá z plánu k sestavení proměn. 1926: Proscénium (50x34,5 cm) /boky/ Proscénium (50,5x35 cm) /vršek, proscéniové kulisy/ Selská světnice /kulisy - 2 páry/ Selská světnice /pozadí/ Krajina /pozadí/ Vesnice /kulisy - 2 páry/ Vesnice /přístavky - chalupy, hrad/ Les /pozadí/ Les /kulisy - 2 páry/ Hradní nádvoří /kulisy - 1 pár, přístavky/ Rytířská síň /pozadí/ Rytířská síň /kulisy - 2 páry/ Přebal 1. vydání (červený dvojarch, 77,5x51,5 cm) 1928 navíc: Peklo /pozadí/ Peklo /kulisy - 2 páry, dveře/ Moře, perníková chaloupka /přístavky/
- 111 -
Mlýn /přístavky/ Přebal 2. vydání (modrý dvojarch, 77x51 cm) List s plánem k sestavení scén (modrý arch, 51x35,5 cm) Scény z „Plánu k sestavení proměn―: 1. Selská světnice, 2. Hospoda u silnice, 3. Vejminěk, 4. Krajina I, 5. Krajina II, 6. Vesnice I, 7. Vesnice II, 8. Vesnice III, 9. Les I, 10. Hájovna či chatrč dřevorubce, 11. Samota, 12. Čarovný les, 13. Hradní nádvoří I, 14. Hradní nádvoří II, 15. Pavlán, 16. Hradní brána I, 17. Hradní brána II, 18. Rytířská síň I, 19. Rytířská síň II, 20. Zakletý hrad, 21. Výpadní brána či chodba do hradu, 22. Peklo (s pozadím z červené látky), 23. Chatrč u lesa, 24. Les II. Nově: 25. Peklo, 26. Perníková chaloupka, 27. Mlýn, 28. Moře. 1928 Skála Vít: „Skálovo proscénium― Tzv. Skálovo proscénium k novějším sériím DČU (V.-X.). Litografie. Vydalo Nakladatelství A. Storch syn (Praha), tisk neuveden, autor litografie neuveden. Jde o samostatné proscénium od ak. malíře Víta Skály, označované jako „Skálovo proscenium― nebo „Divadlo z dekorací českých umělců pro loutky 25 cm vysoké―. Hotové divadlo bylo nabízeno ve třech konstrukcích: „Stolobednová Skálova― (145x81 cm), „Bednová Skálova― (145x81 cm), „Zmenšená Skálova bednová― (123x78 cm). Z archů sestavené divadlo - proscénium 143x93 cm, světlost 98x55 cm. Arch Neoznačený (101x70 cm) Skála Vít: Proscénium (6 dílů) 1928 Štapfer Karel: „Štapferovy dekorace pro rodinné loutkové divadlo I― Souborné divadlo tzv. Štapferových dekorací pro rodinné loutkové divadlo. Litografie, I. série, 12 archů. Autor Karel Štapfer (1863-1930), malíř, grafik, scénograf. Vydal A. Münzberg, I. odb. závod pro zřizování loutk. divadel a divadelních loutek, Praha, 1928. Litografie a tisk neuvedeny. Sestavené divadlo - proscénium 80x50 cm, světlost 48x33 cm, pozadí (prospekt) 48x35 cm. Archy (50x37 cm, ±0,5 cm) Archy nejsou nijak značeny, číslovány arabskými číslicemi jsou jednotlivé části na arších (takřka chronologicky). Popis vyplývá z plánu k sestavení proměn. 1. Krajina /pozadí/ 2.-10. Náves /přístavky - chalupy, kostel, zvonička, boţí muka, strom, plot, balvany/ 11.-16. Náves, Hrad /přístavky - chalupy, hrad, strom, keř/ 17.-20. Náves /kulisy - 2 páry/ 21., 24.-27. Proscénium /vršek, proscéniové kulisy, přístavek - pytle/ 22.-23. Proscénium /boky/ 28.-33. Selská jizba /kulisy - 1 pár, přístavky - obraz Madony, kříţ, pytel, mlýnský kámen/ 34. Selská jizba /pozadí/ - 112 -
35.-44. Rytířská síň /kulisy - 1 pár, přístavky - dveře, erby/ 45.-48. Rytířská síň /pozadí, vloţky - okna, dveře/ 49.-52. Les /kulisy - 2 páry/ 53.-54. Les /pozadí rozvírací/ Přebal (červený dvojarch, 74x50 cm) Scény z „Plánu k sestavení proměn― na přebalu: Hospůdka, Rytířská síň I, Náves I, Krajina I, Náves II, Komnata románská, Samota, Les, Hrad, Selská jizba, Sklepení, Klášter, Hradní síň, Hájovna, Rytířská síň II, Krajina II, Komůrka, Mlýnice. 1929 Bartoš_Svatopluk: „Münzbergovy nejmenší dekorace pro loutkové divadlo― „Münzbergovy nejmenší dekorace pro loutkové divadlo― byly uváděny jako tzv. II. série k „Štapferovým dekoracím pro rodinné loutkové divadlo― z roku 1928. Litografie, II. série, 12 archů. Autor Svatopluk Bartoš, dr. ing. (1898-1958), v civ. ředitel cukrovaru v Dolním Cetně, výtvarník, malíř, vedoucí osobnost a „scénograf― ochotnického loutkového divadla v Dolním Cetně po roce 1945. Vydal A. Münzberg, I. odb. závod pro zřizování loutk. divadel a divadelních loutek, Praha, 1928. Litografie a tisk neuvedeny. Pozadí (prospekt) 48x35 cm. Archy (51x39 cm, ±0,5 cm) Archy nejsou nijak značeny, číslovány arabskými číslicemi jsou jednotlivé části na arších (chronologicky). Číslování navazuje na Štapferovu I. sérii. Popis vyplývá z plánu k sestavení proměn. 55. Pokoj /pozadí/ 56.-58. Pokoj /kulisy - 1 pár, přístavek - balvany/ 59. Peklo /pozadí/ 60.-62. Peklo /kulisy - 1 pár, přístavek - tráva/ 63. Vodníkova říše /pozadí/ 64.-65. Vodníkova říše /kulisy - 1 pár/ 66. Orientální sál /pozadí/ 67.-68. Orientální sál /kulisy - 1 pár/ 69.-70. Park, hradní nádvoří /přístavky/ 71.-72. Před statkem, mořské pobřeţí /přístavky/ 73.-81. Přístavky /perníková chaloupka, globus, dalekohled, lebka, alchymistické pomůcky, strom, hrobka, náhrobek, kříţ/ 82.-89. Přístavky /hroby, mlýnské kolo, balvany, tráva, městská brána, letohrádek/ Přebal (dvojarch, 79x52 cm) Scény z „Plánu k sestavení proměn― na přebalu: 1. Vodníkova říše, 2. Orientální sál, 3. Park, 4. Hřbitov, 5. Městská brána, Mlýn, Pokoj, Hradní nádvoří, Zahrada, Před statkem, Mořské pobřeţí, Perníková chaloupka, Faustová studovna, Peklo, Hradní ochoz, U rybníka, Hrobka rytířská, Terasa zámku, Hradní příkop, Turecká síň, Předhradí, Rybářská chata, Čarodějná slůj, Říše Královny víl.
- 113 -
1931 Bartoš_Svatopluk: „Münzbergovy rodinné dekorace pro loutky 18-25 cm― „Münzbergovy rodinné dekorace pro loutky 18-25 cm― byly uváděny jako tzv. II. série k Štapferovu soubornému divadlu tzv. Štapferových rodinných dekorací pro loutky 18 a 25 cm neboli téţ „Malých Štapferových dekorací― z roku 1923. Litografie, II. série, 7 archů, resp. dvojitých archů. Autor Svatopluk Bartoš, dr. ing. (1898-1958), v civ. ředitel cukrovaru v Dolním Cetně, výtvarník, malíř, vedoucí osobnost a „scénograf― ochotnického loutkového divadla v Dolním Cetně po roce 1945. Vydal A. Münzberg, I. odb. závod pro zřizování loutk. divadel a divadelních loutek, Praha, 1928. Litografie a tisk neuvedeny. Pozadí (prospekt) 70x45 cm. Archy (112x76 cm, není-li uvedeno jinak) Archy jsou číslovány arabskými číslicemi, podobně jsou značeny také jednotlivé části na arších (bez posloupnosti vzhledem k chronologickému řazení archů). Číslování dekoračních prvků navazuje na Štapferovu I. sérii (111.-177). Popis dle Praktického návodu k sestavení loutkového divadla, text v rovné závorce není na archu výslovně uveden. Čís. 1. (135.-140.) /135. pozadí paluby lodi, 136A.-136B. oblouk paluby lodi, 137. vrba, 138. kulisa palem, 139. mušle, 140. rákosí/ Čís. 2. (102x76 cm, 120.-127.) /120. kulisa lesa, 121. pozadí orientálského sálu, 122A.122B. palmy, oblouk, 123. kotva v písku, 124. mušle, 125.-127 rákosí/ Čís. 3. (141.-155., chybí 150.) /141.-142. kulisy paluby lodi, 143. balvan s bílou květinou, 144.-145. kulisy orientálského sálu, 146. sloup s tabulí, 147. orientálské město, pruh k horizontu, 148. lodní trosky, 149. kostra, 151.-152. kaktusy, 153. hrad Rábí, 154. lebka, 155. květina/ Čís. 4. (102x76 cm, 111.-119.) /111. pozadí lesa, 112. kulisa lesa, 113A.-113B. oblouk lesa, 114. pařez, 115.-119. kamení/ Čís. 5. (156.-166.) /156.-157. kulisy k orientálskému městu a hradnímu nádvoří, 158.159. kulisy vodníkovy říše, 160. hory, pruh k horizontu, 161. zřícenina Rábí, 162. vrba, 163. kleč, 164. dělové koule, 165. pytle a bedna, 166. kámen s růţovou květinou/ Čís. 6. (128.-134.) /128. pozadí vodníkovy říše, 129A.-129B. oblouk vodníkovy říše, 130. vodníkovy hrníčky, 131. kulisa palem, 132.-133. kostry, 134. dělo/ Čís. 7. (167.-177.) /167. oasa, pruh k horizontu, 168. baterie, 169. balvan s červenou květinou, 170. kostra, 171. agave, 172. rybník, pruh k horizontu, 173. hradby, pruh k horizontu, 174. pařez, 175. šibenice, 176. boţí muka, 177. moře, pruh k horizontu/ Návrh scén In: Praktický návod k sestavení loutkového divadla z dekorací 45x70 cm (Münzberg 1943): 1. jehličnatý les, 2. orientálský sál I, 3. rybník, 4. paluba lodi, 5. mořské pobřeţí, 6. oasa, 7. vodníkova říše, 8. hradní nádvoří, 9. hrad Rábí, 10. orientálské město I, 11. horská krajina, 12. egyptský chrám, 13. zřícenina hradu, 14. orientálská síň, 15. přístav, 16. výhled z lesa, 17. pustý ostrov, 18. orientálský sál II, 19. středověké město, 20. zřícenina v lese, 21. orientálské město II, 22. hrad u moře, 23. hradní příkop, 24. pohled do kraje, 25. jeskyně, 26. orientálská zahrada, 27. městská brána, 28. krajina.
- 114 -
1932 Bartoš Svatopluk: Dekorace pro 25 i 35cm loutky (III) Rozšíření souborného divadla tzv. Štapferových českých dekorací pro 25 i 35 cm loutky. Litografie, III. série, 8 archů. Autor Svatopluk Bartoš, dr. ing. (1898-1958), v civ. ředitel cukrovaru v Dolním Cetně, výtvarník, malíř, vedoucí osobnost a „scénograf― ochotnického loutkového divadla v Dolním Cetně po roce 1945. Vydal Antonín Münzberg, první odborný loutkářský závod v Praze, 1932. Litografie a tisk neuvedeny. Pozadí (prospekt) 96x64 cm. Archy (120x90 cm) Archy jsou číslovány arabskými číslicemi, podobně jsou značeny také jednotlivé části na arších (chronologicky, celkem 52 částí). Číslování dekoračních prvků nenavazuje na Štapferovu I. a II. sérii. Popis dle: Příručka k sestavení spolkového loutkového divadla (Münzberg 1933), text v rovné závorce není na archu výslovně uveden. Arch 1 (č. 1-8) /1. Zimní krajina, pravý oblouk, 2. Hradní nádvoří, 3. Zřícenina Hradu (Krakovec), 4. Paluba lodi, levý oblouk, 5. Zasněţený pařez, 6. Lodní dělo, 7. Tvrz (Krchleby), 8. Lodní dělo/ Arch 2 (č. 9-14) /9.-12. Zimní krajina, postranice, 13. Hradní nádvoří, postranice, 14. Rokokový zámeček/ Arch 3 (č. 15-17) /15. Paluba lodi, pozadí, 16. Zimní krajina, pruh k pozadí, 17. Les, pruh k pozadí/ Arch 4 (č. 18-27) /18. Paluba lodi, levý oblouk, 19. Zimní krajina, levý oblouk, 20. Horstvo, 21. Kostel se hřbitovem, 22. Vrba, 23. Soudek a dělové koule, 24. Kameny, 25. Hrad (Roudnice), 26. Kosodřevina, 27. Zasněţený kříţ/ Arch 5 (č. 28-34) /28.-31. Paluba lodi, postranice, 32. Perníková chaloupka, 33. Kopec, 34. Ukazovatel větru/ Arch 6 (č. 35-38) /35.-36. Les, pozadí, 37. Rybník, 38. Otevřená krajina/ Arch 7 (č. 39-44) /39. Moře, 40. Náhrobek, 41.-44. Les, postranice/ Arch 8 (č. 45-52) /45. Les, pravý oblouk, 46. Vrba, 47. Orientálský náhrobek, 48. Mešita, 49. Veslová lodice, 50. Plachetní loď, 51. Les, levý oblouk, 52. Pohádkový hrad/ Návrh scén In: Příručka k sestavení spolkového loutkového divadla (Münzberg 1933): 1. Les, 2. Zimní krajina, 3. Tvrz (Krchleby), 4. Paluba lodi, 5. Pohádkový hrad, 6. Lesnatá krajina, 7. Horská krajina, 8. Rytířský hrad (Roudnice), 9. Pohled do kraje, 10. Moře, 11. Hradní nádvoří, 12. Zřícenina hradu (Krakovec), 13. Mešita, 14. Zimní krajina, 15. Hrad u moře, 16. Hradní příkop, 17. Rytířská hrobka, 18. Rokokový zámeček, 19. Kostelík za vsí, 20. Středověké město, 21. Perníková chaloupka, 22. Rybník. 1932 Bartoš Svatopluk: Dekorace pro 25 i 35cm loutky (IV) Rozšíření souborného divadla tzv. Štapferových českých dekorací pro 25 i 35 cm loutky. Litografie, IV. série, 8 archů. Autor Svatopluk Bartoš, dr. ing. (1898-1958), v civ. ředitel cukrovaru v Dolním Cetně, výtvarník, malíř, vedoucí osobnost a „scénograf― ochotnického loutkového divadla v Dolním Cetně po roce 1945. Vydal Antonín Münzberg, první odborný loutkářský závod v Praze, 1933. Litografie a tisk neuvedeny.
- 115 -
Pozadí (prospekt) 96x64 cm. Archy (120x90 cm) Archy jsou číslovány arabskými číslicemi, podobně jsou značeny také jednotlivé části na arších (chronologicky, celkem 54 částí). Číslování dekoračních prvků navazuje na Bartošovu tzv. III. sérii. Popis dle: Příručka k sestavení spolkového loutkového divadla (Münzberg 1933), text v rovné závorce není na archu výslovně uveden. Arch 1 (č. 53-61) /53. Palmy, pravý oblouk, 54. Robinsonův srub, 55. Oása, 56. Vodníkovy hrníčky, 57. Kaktus, 58. Kamenný kříţ, 59. Zlámaný stoţár, 60. Vodníkova říše, pravý oblouk, 61. Tropická květina/ Arch 2 (č. 62-67) /62.-65. Vodníkova říše, postranice, 66. Palmy, postranice, 67. Baterie/ Arch 3 (č. 68-70) /68. Vodníkova říše, pozadí, 69. Pole, 70. Park/ Arch 4 (č. 71-79) /71. Vodníkova říše, levý oblouk, 72. Palmy, levý oblouk, 73. Kameny s lebkou, 74. Leţící kostra, 75. Agave, 76. Topoly, 77.-79. Orientálské město/ Arch 5 (č. 80-91) /80. Orientálský sál, pozadí, 81. Větrný mlýn, 82.-85. Lopatky větrného mlýna, 86.-87. Písek, 88. Kameny, 89. Silnice s topoly, 90.-91. Rákosí/ Arch 6 (č. 92-97) /92.-93. Orientálský sál, postranice, 94. Palmy, postranice, 95.-96. Orientálské město, postranice, 97. Zasněţený dům/ Arch 7 (č. 98-105) /98. Břízy, 99. Mlýn, 100. Mlýnské kameny, 101.-102. Mlýnské kolo, 103.-104. Ţlab k mlýnskému kolu, 105. Náves/ Arch 8 (č. 106) /106. Horizont/ Návrh scén In: Příručka k sestavení spolkového loutkového divadla (Münzberg 1933): 1. Mořské pobřeţí, 2. Orientálské město, 3. Vodníkova říše, 4. Samota, 5. Větrný mlýn, 6. Pustý ostrov, 7. Orientálská zahrada, 8. Mlýn, 9. Za vsí, 10. Přístav, 11. Maják u moře, 12. Robinsonův srub, 13. Náves, 14. Egyptský chrám, 15. Kalvarie, 16. Orientálské město II, 17. Polní cesta, 18. Orientálský sál, 19. Park, 20. Orientálský sál II, 21. Vesnice, 22. Oása. „Zvětšené loutkové divadlo― z velkých dekorací formátu 64x96 cm (Štapfer, Bartoš - I.-IV. série) pro loutky 35 cm - rozšířená podlaha 196x100 cm se dvěma zasouvacími vloţkami 139x68 cm - proscénium v rozměru 200x127 cm, boky 68x30 cm, vršek 200x59 cm Návrh dodávala firma A. Münzberg. Uţívaly se velké dekorace I.-IV. série, při nalepování se provedla změna zvětšením oblouků o 15 cm dolepením bílého papíru, který se domaloval vodovými nebo pastelovými barvami. (viz. Příručka k sestavení spolkového loutkového divadla (Münzberg 1933) 1932 Bartoš Svatopluk: „Münzbergovy dekorace z české historie― „Münzbergovy dekorace z české historie― (téţ „Münzbergovy dekorace české historie―) byly uváděny jako tzv. III. série k Štapferovu soubornému divadlu tzv. Štapferových rodinných dekorací pro loutky 18 a 25 cm neboli téţ „Malých Štapferových dekorací― z roku 1923. Litografie, 12 archů, resp. dvojitých archů. Autor Svatopluk Bartoš, dr. ing. (1898-1958), v civ. ředitel cukrovaru v Dolním Cetně, výtvarník, malíř, vedoucí osobnost a „scénograf― ochotnického loutkového divadla v Dolním Cetně po roce 1945. Vydal A. Münzberg, I. odb. závod pro
- 116 -
zřizování loutk. divadel a divadelních loutek, Praha, 1928. Autor litografie neuveden, tisk Jos. Tocl, Praha. Sestavené divadlo - proscénium 85x54,5 cm, světlost 51x37,5 cm, pozadí (prospekt) 48x37,5 cm. Opona 56x41 cm. Archy Dvojité archy (77x50,5 cm, není-li uvedeno jinak) Dvojarchy jsou číslovány arabskými číslicemi, dekorace jsou řešeny tradičně, tj. pozadí (značeno „a―) a 2 páry kulis (značeno „b―). Arch č. 1. Proscenium (77x53 cm, části 1.-7.) Arch č. 2. Opona a stálé kulisy a suffity (77x53 cm, části 8.-11., náčrt sestavení divadla) Arch č. 3a.-3b. Les (Boubínský prales) Arch č. 4a.-4b. Krajina s hradem (Skuhrov) Arch č. 5a.-5b. Hradní síň (z hradu Roţemberku) Arch č. 6a.-6b. Město (Praţská brána ve Slaném) Arch č. 7a.-7b. Hradní nádvoří (Karlštejn) Arch č. 8a.-8b. Náves (Trocnov) Arch č. 9a.-9b. Vězení (Daliborka) Arch č. 10a.-10b. Zahrada (Belvedere) Arch č. 11a.-11b. Zimní krajina (Říp) Arch č. 12a.-12b. Selská světnice (ze Zbraslavska) 1932 Scheiner Artuš: „Loutkové divadlo Artuše Scheinera― Souborné „Loutkové divadlo Artuše Scheinera―. Fotolitografie (šestibarevný ofsetový tisk), I. série (1 dvojarch, 12 archů) a II. série (14 archů, 1 transparentní). Autor Artuš Scheiner (1863-1938), akademický malíř. Vydalo Nakladatelství Jos. R. Vilímek., Praha, 1932. Vytiskly Grafické závody Bedřich Brix, Pardubice. Sestavené divadlo - proscénium 82x53 cm, světlost 56x34 cm, pozadí (prospekt) 50x33 cm. I. série Archy (52,5x37 cm, rozměr kresby pozadí 50x32 cm) Archy nejsou číslovány, portál je zcela bez značení, dekorace mají popis (text v rovné závorce není na archu výslovně uveden). Portál (dvojitý arch, 73x52,5 cm) /1. arch - boky portálu 2x, 2. arch - vršek portálu, portálové kulisy/ Krajina s hradem - pozadí Krajina s hradem - kulisy /2 páry/ Hradní pokoj - pozadí Hradní pokoj - kulisy /2 páry/ Park - pozadí Park - kulisy /3 ks/ Perníková chaloupka (na pozadí lesní tůně) /kulisa/, Park /kulisa/
- 117 -
Rozevírací skály (od autora v obraze: „Rozvírající se skály - Levá) Rozevírací skály (od autora v obraze: „Rozvírající se skály - Pravá) Selská světnice - pozadí Selská světnice - kulisy (P, N, P1, PK1) Selská světnice - kulisy (N, L, LK1, L1) Přebal (87x52 cm) Přebal kartónový s letákem (sloţený 55x39 cm) II. série Archy (53x36 cm) Archy nejsou číslovány, dekorace mají popis. (text v rovné závorce není na archu výslovně uveden). Vesnice - pozadí Vesnice - kulisy /3 ks/ Rytířská síň - pozadí Rytířská síň - kulisy /3 ks/ Lesní tůň - pozadí Lesní tůň - kulisy /2 páry/ Ţalář - soudní síň - pozadí Ţalář - soudní síň - kulisy /1 pár, široké/ /Ţalář - soudní síň - kulisy, 1 pár, úzké/ Jeskyně - pozadí Jeskyně - kulisy /3 ks/ Peklo - meziprospekt Obraz do soudní síně /Vesnice - kulisa, Rytířská síň - kulisa/ Kulisy: Peklo - jeskyně /3 ks, 2 hadí hlavy/ Transparent do rytířské síně (38x25 cm) /vitráţ, 3 okna/ Přebal (87x52 cm) Přebal kartónový s letákem (sloţený 55x39 cm) 1933, 1948 Bartoš Svatopluk:_„Dekorace pro loutky 35-50cm― Největší tištěné dekorace loutkářského závodu A. Münzberg, tzv. Münzbergovy dekorace pro loutky 35-50 cm. Litografie, 18 archů (1933), 19 archů se změnami v rozvrţení dekoračních částí na arších (1948). Autor Svatopluk Bartoš, dr. ing. (1898-1958), v civ. ředitel cukrovaru v Dolním Cetně, výtvarník, malíř, vedoucí osobnost a „scénograf― ochotnického loutkového divadla v Dolním Cetně po roce 1945. Vydal A. Münzberg, nejstarší odborný loutkářský závod, Praha, 1933, reedice 1948. Autor litografie neuveden, tisk Jos. Tocl, Praha. Dekorace se sestavovaly na pozadí 210x120 cm, bylo doporučeno vyuţití neutrálních různobarevných papírů nebo látkových závěsů. Archy (125x94 cm) Archy jsou číslovány arabskými číslicemi, bez popisu. Stejně jsou značeny i jednotlivé části na arších (chronologicky). Popis dle: Ilustrovaná příručka k sestavení spolkového loutkového divadla (Münzberg 1933), text v rovné závorce není na archu výslovně uveden.
- 118 -
První vydání 1933: Arch 1. (č. 1) /1. Les, pozadí/ Arch 2. (č. 2) /2. Les, pozadí/ Arch 3. (č. 3) /3. Les, pozadí/ Arch 4. (č. 4.-7.) /4. Znak, 5. Les, postranice, 6. Dveře pokoje, 7. Dveře světnice/ Arch 5. (č. 8.-11.) /8. Les, postranice, 9. Brána, 10. Dveře ţaláře, 11. Znak/ Arch 6. (č. 12.-16.) /12. Horstvo, pruh, 13. Kopec, 14. Hrad, 15. Kropenka, 16. Věnec do hospody/ Arch 7. (č. 17.-20.) /17. Mlýn, postranice, 18. Znak, 19.-20. Gotické okno/ Arch 8. (č. 21.-24.) /21. Vesnice, postranice, 22. Znak, 23. Okno ţaláře, 24. Náhrobek/ Arch 9. (č. 25.-29.) /25. Mlýnské kolo, 26. Vrba, 27.-29. Sloupy/ Arch 10. (č. 30.-35.) /30. Sloup, 31. Kostel, 32. Kámen s keřem, 33. Zřícenina, 34.-35. Domek do vesnice/ Arch 11. (č. 36.-43.) /36. Hradební zeď, pruh, 38. Bodlák, 39. Kleč, 40.-41. Okna do pokoje, 42.-43. Obrazy do pokoje/ Arch 12. (č. 44.-49.) /44. Rybník, pruh, 45.-46. Rákosí, 47.-48. Balustráda, 49. Kruh do vězení/ Arch 13. (č. 50.-51.) /50. Zimní krajina, postranice, 51. Krajina/ Arch 14. (51a., 53.) /51a. Krajina s hradem (překlep na archu místo 52.), 53. Zimní krajina, postranice/ Arch 15. (54.-56.) /54.-55. Zimní krajina, pruh, 56. Zasněţený patník/ Arch 16. (57.-63.) /57. Myslivna, 58. Hradební zeď, 59. Zídka ke kolu, 60. Obraz do světnice, 61.-63. Okna do světnice/ Arch 17. (64.-70.) /64. Houští, 65. Obraz do světnice, 66. Keř listnatý, 67. Boţí muka, 68. Břízky, 69. Domek, 70. Květina/ Arch 18. (71.-77.) /71. Okno do rytířského sálu, 72.-75. Pásy s figurami, 76.-77. Dlouhé pásy s figurami/ Reedice 1948: Arch 1. (č. 1) /1. Les, pozadí/ Arch 2. (č. 2) /2. Les, pozadí/ Arch 3. (č. 3) /3. Les, pozadí/ Arch 4. (č. 5.-7.) /5. Les, postranice, 6. Dveře pokoje, 7. Dveře světnice/ Arch 5. (č. 8.-11.) /8. Les, postranice, 9. Brána, 10. Dveře ţaláře/ Arch 6. (č. 4., 12.-14.) /4. Znak, 12. Horstvo, pruh, 13. Kopec, 14. Hrad/ Arch 7. (č. 17., 19., 20.) /17. Mlýn, postranice, 19.-20. Gotické okno/ Arch 8. (č. 21., 23., 24.) /21. Vesnice, postranice, 23. Okno ţaláře, 24. Náhrobek, 37. patník/ Arch 9. (č. 11., 25.-29., 43., 47., 48.) /11. Znak, 25. Mlýnské kolo, 26. Vrba, 43. Obraz do pokoje, 47.-48. Balustráda/ Arch 10. (č. 16., 30.-35.) /16. Věnec do hospody, 31. Kostel, 32. Kámen s keřem, 33. Zřícenina, 34.-35. Domek do vesnice, 49. Kruh do vězení/
- 119 -
Arch 11. (č. 15., 18., 22., 36., 38., 39.) /15. Kropenka, 18. Znak, 22. Znak, 36. Hradební zeď, pruh, 38. Bodlák, 39. Kleč/ Arch 12. (č. 30., 44.-46., 49.) /30. Sloup, 44. Rybník, pruh, 45.-46. Rákosí, 49. Kruh do vězení/ Arch 14. (51a., 53.) /51a. Krajina s hradem (překlep na archu místo 52.), 53. Zimní krajina, postranice/ Arch 15. (54.-56.) /54.-55. Zimní krajina, pruh, 56. Zasněţený patník/ Arch 16. (57.-63.) /57. Myslivna, 58. Hradební zeď, 59. Zídka ke kolu, 60. Obraz do světnice, 61.-63. Okna do světnice/ Arch 17. (60., 64., 66., 68.-70.) /60. Obraz do světnice, 64. Houští, 66. Keř listnatý, 68. Břízky, 69. Domek, 70. Květina/ Arch bez čísla, původně 18. (71.-77.) /71. Okno do rytířského sálu, 72.-75. Pásy s figurami, 76.-77. Dlouhé pásy s figurami/ Arch bez čísla (27.-29., 40.-42., 65., 67.) /27.-29. Sloupy, 40.-41. Okna do pokoje, 42. Obraz do pokoje, 65. Obraz do světnice, 67. Boţí muka/ Návrh scén In: Ilustrovaná příručka k sestavení spolkového loutkového divadla (Münzberg 1933): 1. Selská jizba, 2. Náves, 3. Hluboký les, 4. Hornatá krajina, 5. Královská síň, 6. Mlýn, 7. Pokoj občanský, 8. Rytířský hrad, 9. Krajina, 10. Vesnička pod hradem, 11. Hrobka, 12. Rybník, 13. Hospoda, 14. Hradní nádvoří, 15. Les se skalami, 16. Ţalář, 17. Zřícenina, 18. Výhled do kraje, 19. Salonek, 20. Cesta vesnicí, 21. Otevírající se skály, 22. Bohatýrská komnata, 23. Hradní příkop, 24. Zahrada, 25. Zimní krajina, 26. Rytířská síň renesanční, 27. Chata v horách, 28. Samota. 1934 Vítek Karel: „Vítkovy dekorace― Souborné divadlo tzv. Vítkových dekorací. Ofsetový tisk, 12 dvojitých archů (větší rozměr), 12 dvojitých archů (menší rozměr). Autor Karel Vítek (1877-1953), akademický malíř. Vydalo nakladatelství Brouk (Josef Chroust), Praha, 1934. Divadlo bylo tištěno ve dvou velikostech (odlišné značení archů IX a DS). V pozdějších dotiscích se objevují různé varianty situování obrázků na arších, různě vázané dvojarchy, samostatné archy a zrcadlové tisky. Způsob značení archů, rozměry, pojmenování scén, kombinování autorů atd. svědčí o značné komerčnosti nakladatelství Brouk. Sestavené divadlo větší - proscénium 73,5x46,5 cm, světlost 47x30 cm, pozadí (prospekt) 45x35 cm. Opona 43x30 cm. Sestavené divadlo menší - proscénium 57,5x37 cm, světlost 38x24 cm, pozadí (prospekt) 37x27 cm. Opona 41,5x29 cm. Archy Na některých arších je uvedeno „Made in Czechoslovakia―, dvojarch má vţdy pozadí a 2 páry kulis. Dochované archy pocházejí evidentně z různých dotisků. Text v rovné závorce není na archu výslovně uveden, ( = ochranná značka nakladatelství Brouk). Archy „DS― DS1-1a Proscenium (dvojarch 95,5x40, vázáno kratší stranou)
- 120 -
DS1-1a Proscenium, Made in Czechoslovakia (dvojarch 97x42 cm, vázáno kratší stranou) DS2-2a /Vesnice/ původní arch se nedochoval DS3-3a /Listnatý les s tůní/ původní arch se nedochoval DS4-4a /Rytířský sál/ původní arch se nedochoval DS5-5a /Selská jizba/ původní arch se nedochoval DS6-6a /Hradní nádvoří/ původní arch se nedochoval DS7 /Vězení, kulisy/ (arch 46,5x38 cm) DS7a /Vězení, pozadí/ (arch 46,5x38 cm) DS8 /Peklo, kulisy/ (arch 46,5x38 cm) DS8a /Peklo, pozadí/ (arch 46,5x38 cm) DS9-9a /Zahrada/ původní arch se nedochoval DS10 /Město, kulisy/ (arch 46,5x38 cm) DS10a /Město, pozadí/ (arch 46,5x38 cm) DS11-11a /Měšťanský pokoj/ původní arch se nedochoval DS12 /Jeskyně, kulisy/ (arch 46,5x38 cm) DS10a /Jeskyně, pozadí/ (arch 46,5x38 cm) původní arch se nedochoval Archy „IX― IX101 /Proscénium/ (dvojarch 60x36,5 cm, vázáno delší stranou) IX101 /Proscénium/ (dvojarch 78x30 cm, vázáno kratší stranou) IX101 /Listnatý les s tůní, totoţný s IX103/ (dvojarch 76x25 cm, vázáno kratší stranou) IX133 Proscenium (dvojarch 62x37,5 cm, vázáno delší stranou) IX102 /Vesnice/ (dvojarch 58x37,5 cm, vázáno delší stranou) IX102 /Selská jizba, totoţná s IX105, kulisy zrcadlově / (dvojarch 75,5x24 cm, vázáno kratší stranou) IX103 /Listnatý les s tůní/ (dvojarch 76x29 cm, vázáno kratší stranou) IX104 /Rytířský sál/ (dvojarch 76x29 cm, vázáno kratší stranou) IX105 /Selská jizba, totoţná s IX102, kulisy zrcadlově/ (dvojarch 76x29 cm, vázáno kratší stranou) IX106 /Hradní nádvoří/ původní arch se nedochoval IX107 /Vězení/ (dvojarch 73,5x30 cm, vázáno kratší stranou) IX108 /Peklo/ původní arch se nedochoval IX109 /Zahrada/ původní arch se nedochoval IX110 /Město/ původní arch se nedochoval IX111 /Měšťanský pokoj/ (dvojarch 76,5x29,5 cm, vázáno kratší stranou) IX112 /Jeskyně/ původní arch se nedochoval IX134 /Opona/ (arch 48x34,5 cm, opona 43x30 cm) IX140 /Opona/ (44,5x32 cm, opona 41,5x29 cm) IX20 /Opona/ (55x40 cm, arch pro Salačovo divadlo, opona 53x36 cm) IX40 /Opona/ (55x40 cm, arch pro Salačovo divadlo, opona 53x36 cm)
- 121 -
1936 Vejrychová -Solarová Boţena: „Kašpárkovo divadélko― Souborné „Kašpárkovo divadélko― spíše hračkářského zaměření. Ofsetový tisk, 8 archů v přebalu (soubor sestávající z paravánového proscénia, opony, 25 plošných spodových loutek a dekorací). Autor Vejrychová-Solarová Boţena (1892-1978), malířka, ilustrátorka zejména dětských kníţek. Vydalo Státní nakladatelství Praha, 1936. Sestavené divadlo - proscénium 35x55 cm, světlost 23,5x14 cm, pozadí (prospekt) 30x17,5 cm. Opona 25x16 cm. Archy Archy nejsou nijak značeny ani charakterizovány. Popis vyplývá z přiloţeného komentáře a návodu k sestavení. Proscénium - přední díl (58x31,5 cm) Proscénium - postranice (49,5x42 cm) Opona, Les - pozadí, Rytířská síň - pozadí (54x35cm) Náves - pozadí, Otevřená krajina - horizont, Hradní nádvoří - pruh, Les - kulisy, Peklo - kulisa (54x35 cm) Světnice - pozadí, Ţalář - pozadí, kulisa (46x33,5 cm) Peklo - pozadí, kulisa, zadní kulisa, Rytířská síň - kulisy, Hradní nádvoří - kulisa, Náves (kaplička) - přístavek (46x37 cm) Loutky - 16 ks (50,5x30,5 cm) Loutky - 9 ks, Krajina (stavidlo, chaloupka, hrad na skále) - přístavky (50,5x30,5 cm) Přebal (57x35,5 cm) Oboustranný návod k sestavení a komentář (30x21 cm) Scény z „Návodu k sestavení―: Světnice, les, okraj lesa, otevřená krajina, náves, rytířská síň, síň na černém hradě, ţalář, hradní nádvoří, peklo, chaloupka v lese, krajina s hradem, krajina se stavidlem. 1936, 1940, 1945 Salač Antonín Ladislav: „Salačovy dekorace― Obsaţné souborné divadlo tzv. Salačových dekorací. Ofsetový tisk, 7 archů, 27 dvojitých archů. Autor Salač Antonín Ladislav (někdy uváděno Ludvík), akademický malíř, ilustrátor, povaţován za rutinéra (zevrubnější data neznámá). Vydalo nakladatelství Brouk (Josef Chroust), Praha, 1936 (dotisky 1940, 1945). Tisk neuveden. V pozdějších dotiscích se objevují různé varianty situování obrázků na arších, různě vázané dvojarchy, samostatné archy a zrcadlové tisky. Sestavené divadlo - proscénium 73,5x47 cm, světlost 49x25,5 cm, pozadí (prospekt) 45x35 cm. Opona 52x36 cm. Archy Archy jsou číslovány, bez popisu. Dvojarch má vţdy pozadí a 2 páry kulis. Dochované archy pocházejí zřejmě z různých dotisků. Na některých je uvedeno „Made in Czechoslovakia― (vydání 1945), někde „Reg. č. 354/I―. Jeden náklad (asi původní) měl čtyřjazyčný popis - česky, německy, francouzsky a anglicky. Text v rovné závorce není na archu výslovně uveden, není-li uvedeno jinak, jedná se o dvojitý arch s pozadím a
- 122 -
kulisami vázaný kratší stranou ( = ochranná značka nakladatelství Brouk). Seznam katalogu je sestaven z dostupných dochovaných archů zřejmě různých vydání. IX1 /Proscénium/ (93x37,5 cm) IX2 /Náves s hostincem/ (93x37,5 cm) IX3 /Les/ (95x37,5 cm) IX3 Made in Czechoslovakia /Les/ (95x37,5 cm) IX4 /Rytířská síň/ (92,5x37,5 cm) IX5 /Selská světnice/ (92,5x37,5 cm) IX5 /Selská světnice/ (74x47 cm, vázáno delší stranou) IX6 /Hrad/ (92,5x37,5 cm) IX7 /Ţalář/ (92,5x37,5 cm) IX8 /Peklo/ (92,5x37,5 cm) IX9 /Zahrada/ (92,5x37,5 cm) IX9, IX9a Zahrada stojky, Zahrada pozadí (94,5x35 cm, popis téţ německy, francouzsky a anglicky) IX10 Made in Czechoslovakia /Město/ (92,5x37,5 cm) IX10 Město (92,5x37,5 cm, popis téţ německy, francouzsky a anglicky) IX11 /Pokoj/ (92,5x37,5 cm) IX12 /Jeskyně/ (92,5x37,5 cm) IX13 /Vodníkova říše/ (93x37,5 cm) IX14 /Mlýnice/ (92,5x37,5 cm) IX15 /Přístavky - perníková chaloupka, mlýn, zřícenina, šibenice, strom, náhrobek, rozcestník, boţí muka/ (92x37,5 cm) IX16 /Rytířský sál/ (74x47 cm, vázáno delší stranou) IX17 /Faustova pracovna/ (92x37,5 cm) IX18 /Zámecká terasa/ (93x37,5 cm) IX19 /Čarodějnická komůrka/ (92,5x37,5 cm) IX19 Made in Czechoslovakia /Čarodějnická komůrka/ (96x37,5 cm) IX20 /Temná sluj/ (93x37,5 cm) IX20 /Opona/ (55x40 cm, arch pro Salačovo divadlo od K. Vítka, opona 53x36 cm) IX21 /Čarovný zámek/ (93x37,5 cm) IX22 /Moře s hradem na ostrově/ (93x37,5 cm) IX23 /Zasněţená krajina s vesnicí/ (93x37,5 cm) IX24 /Kopcovitá krajina s cestou/ (92x37,5 cm) IX25 /Lesní jezírko s lekníny/ (93x37,5 cm) IX26 /Hradní síň/ (92,5x37,5 cm) IX26 Made in Czechoslovakia /Hradní síň/ (94,5x37,5 cm) IX27 /Hradní nádvoří/ (74x47 cm, vázáno delší stranou) IX40 /Opona/ (55x40 cm, arch pro Salačovo divadlo od K. Vítka, opona 53x36 cm) II82 /Plošné loutky, líc i rub - král, královna, čaroděj, vyslouţilec, princezna, vodník, Kašpárek, sova, pes/ (arch 42x34 cm)
- 123 -
II83 /Plošné loutky, líc i rub - princ, Sněhurka, čarodějnice, čert, sedlák, selka/ (arch 42x34 cm) II84 /Plošné loutky, líc i rub - smrtka, loupeţník, rytíř, myslivec, Jeníček, Mařenka, Červená Karkulka, trpaslík 2x, Budulínek, hříbek/ (arch 42x34 cm) II85 /Plošné loutky, líc i rub - drak, obr, trpaslík, vlk, babička/ (arch 42x34 cm) II96 /Plošné loutky, líc i rub - kat, mlynář, dvorní dáma, stařec, Honza, poustevník/ (arch 42x34 cm) 1942 Scheiner Artuš: „Loutkové divadlo Artuše Scheinera― (zvětšené) Zvětšené souborné „Loutkové divadlo Artuše Scheinera―. Reedice divadla z roku 1932 ve větším rozměru, výběr scén z původní I. (9 archů) a II. série (7 archů). Fotolitografie (šestibarevný ofsetový tisk), 16 archů, resp. 1 dvojitý arch a 14 archů. Autor Artuš Scheiner (18631938), akademický malíř. Vydalo Nakladatelství Jos. R. Vilímek., Praha, 1942. Tisk neuveden. Sestavené divadlo - proscénium 90x58 cm, světlost 54x40 cm, pozadí (prospekt) 55x37,5 cm. Archy (58x42 cm, ±0,5 cm, rozměr kresby pozadí 55x37 cm) Archy jsou číslovány arabskými číslicemi, bez popisu. Seznam archů je uveden na letáku kartónového přebalu. (text v rovné závorce není na archu výslovně uveden). 1-2 Proscenium (dvojitý arch, 84x57 cm) 1 a) Proscenium - hořejší část 1 b),c),d), Sufity -hoření a postranní 2 a),b) Proscenium - postranní části 3 Park - pozadí 4 a),b),c) Park - kulisy 5 a) Park - pravá kulisa, b) Perníková chaloupka (staví se k pozadí lesa a tůně) 6 Lesní tůň - pozadí 7 a),b),c),d) Lesní tůň - kulisy 8 Vesnice - pozadí /v reedici zmizel nápis „HOSTINEC― na jedné z chalup/ 9 a),b),c) Vesnice - kulisy 10 a) Vesnice - kulisa, b) Rytířská síň - kulisa 11 Rytířská síň - pozadí 12 a),b),c) Rytířská síň - kulisy 13 Hradní pokoj - pozadí 14 a),b)c),d) Hradní pokoj - kulisy 15 Krajina s hradem v pozadí /pozadí/ 16 a),b)c),d) Krajina s hradem - kulisy Přebal kartónový s letákem (sloţený 58x43 cm) 1943 Christián Eduard: „Dekorace pro rodinná divadla (původně Štapferovy)― Souborné divadlo tzv. Dekorací pro rodinná divadla (původně Štapferových), nová série náhradou za I. rozebranou sérii Štapferových rodinných dekorací. Ofsetový tisk, 15 archů. Autor Christián Eduard (František), malíř. Vydala firma Antonín Münzberg, Praha, 1943. Tisk neuveden.
- 124 -
Sestavené divadlo - proscénium 110x90 cm, světlost 64x44,5 cm, pozadí (prospekt) 65x44 cm. Opona 80x50 cm. Archy (103x73 cm, není-li uvedeno jinak) Archy jsou číslovány římskými číslicemi, jednotlivé části na arších jsou značeny arabskými číslicemi. Popis dle: Praktický návod k sestavení loutkového divadla (Münzberg 1943), text v rovné závorce není na archu výslovně uveden. I. (114x73 cm, 128.-132.) /128. vršek portálu, 129. horní sufita, 130. pravá strana portálu, 131. levá strana portálu, 132. lyra na portál/ II. (26.-29.) /26.-27. sufita postranní, 28. opona, 29. pruh pole/ III. (70.-76.) /70. oválný obraz ţeny, 71. oválný obraz muţe, 72. velký obraz, 73abcdffghkm. krb nízký, 74. kulisa pokoje s oknem levá, 75. kulisa pokoje pravá, 76. pozadí pokoje/ IV. (30.-37.) /30. kámen vysoký s lebkou, 31. oblouk pekla levý, 32. oblouk pekla pravý, 33. čarodějná kniha, 34. oblouk rytířského sálu levý, 35. krokodil (k zavěšení), 36. oblouk rytířského sálu pravý, 37. vloţka do čarodějné síně/ V. (1.-7.) /1. pozadí pekla, 2. kulisa pekla levá, 3. kulisa pekla pravá, 4. kulisa pekla levá, 5. kulisa pekla pravá, 6. pruh kamenů, 7. přeraţený strom/ VI. (77.-89.) /77. kříţ k pověšení, 78. hrob s dřevěným kříţem krytý, 79. vloţka do hospody a mlýnice, 80. loţisko mlýnského kola, 81. pytle, 82. kámen, 83ab. kolo, 83abcdefghik. lopatky kola, 84. hrob s ţelezným kříţem s obr., 85. topol, 86. oblouk pokoje pravý, 87. oblouk pokoje levý, 88ab. krb vysoký, 89. kamenný oblouk (viz arch č. VII.)/ VII. (117.-127.) /117. vloţka do ţaláře, 118. kulisa skalní krajiny, 119. kulisa skalní krajiny pravá, 120. kulisa skalní krajiny levá, 121abc. stojací hodiny, 122. smrček, 123. halda kamenů, 124. vloţka do hospody, 125. globus hvězd. nebe, 126.-127. sloup k vratům/ VIII. (38.-44.) /38. kulisa světnice pravá, 39. kulisa světnice levá, 40. pozadí světnice, 41ab. selská truhla, 42a. obraz světce, 42b. obraz madony, 43. mlýnské kameny, 44. polička s talíři/ IX. (62.-69.) /62. pruh města, 63. kulisa města levá, 64. kulisa města pravá, 65. příst. sošky, 66. věnec na hospodu, 67. kašna se sv. Floriánem, 68. plastický patník, 69abc. schodiště/ X. (17.-25.) /17. pozadí rytířského sálu, 18.-19. kulisa rytířského sálu levá, 20.-21. kulisa rytířského sálu pravá, 22. erb s růţí, 23. erb s postavou, 24. erb se lvem, 25. erb s rohatým zvířetem/ XI. (45.-51.) /45. pozadí lesa, 46. oblouk lesa levý, 47. oblouk lesa pravý, 48. topol, 49. skříň, 50. madona pod sklem, 51. smrček s houbami/ XII. (52.-61.) /52. kulisa lesa levá, 53. kulisa lesa pravá, 54. kulisa lesa levá, 55. kulisa lesa pravá, 56. perníková chaloupka, 57. muchomůrky (smějící se) s kamenem, 58. muchomůrky smějící se, 59. vysoký kámen s muchomůrkou, 60. oblouk neutrální pravý, 61. oblouk neutrální levý/ XIII. (8.-16.) /8. pruh vesnice, 9. kulisa vesnice pravá, 10. kulisa vesnice levá, 11. kulisa vesnice pravá, 12. kulisa vesnice levá, 13. břízky, 14. kámen s trávou, 15. boţí muka, 16. kameny s křovím/
- 125 -
XIV. (88c., 90.-106.) /88c. krb vysoký, 90. zámeček do zahrady, 91. topol, 92. hrob s dřevěným kříţem, 93.-94. sošky anděl. s lampami, 95. kašna, 96.-97. podstavec, 98. zídka dlouhá, 99. zídka kratší, 100. pruh zimní krajiny, 101.-102. část balustrády, 103.104. socha rytíře, 105. hrob s ţelezným kříţem a Kristem, 106. keř ve sněhu/ XV. (107.-116.) /107. dřevěné zábradlí, 108. keř, 109. přeraţený sloup, 110. kámen do zimní krajiny, 111. zimní oblouk levý, 112. zimní oblouk pravý, 113. zimní kulisa levá, 114. zimní kulisa pravá, 115. zimní kulisa levá, 116. zimní kulisa pravá/ Návrh scén In: Praktický návod k sestavení loutkového divadla z dekorací 45x70 cm (Münzberg 1943): 1. rytířská síň, 2. peklo, 3. vesnice, 4. selská světnice, 5. zimní krajina, 6. les, 7. město, 8. občanský pokoj, 9. kníţecí zahrada, 10. zahrada, 11. hřbitov, 12. perníková chaloupka, 13. otevřená krajina, 14. ţalář, 15. královská síň, 16. mlýnské kolo, 17. čarodějná síň, 18. mlýnice, 19. hospoda, 20. jeskyně, 21. dračí sluj, 22. skalnatý les, 23. rytířský pavlán, 24. městská brána, 25. hradní síň, 26. zámecká terasa, 27. vyhlídková síň. 1946 Štapfer Karel: „Štapferovy české dekorace pro 25cm loutky― Souborné divadlo tzv. Štapferových českých dekorací pro 25 cm loutky. Litografie, 24 archů. Autor Karel Štapfer (1863-1930), malíř, grafik, scénograf. Vydal A. Münzberg, odborný loutkářský závod, Praha, 1946. Šlo o reedici I. série z roku 1925 (viz 1925 Štapfer) s pozměněnými detaily. Litografie a tisk neuvedeny (v původním vydání Litografie a tiskárna František Tocl). Sestavené divadlo - proscénium 158x116 cm, světlost 108x62 cm, pozadí (prospekt) 96x64 cm. Opona 115x68,5 cm. Archy (100x70 cm, ± aţ 1 cm) 2 archy s proscéniem nejsou značeny, jednotlivé části na arších jsou číslovány arabskými číslicemi 1-3. Od archu s oponou začíná číslování archů římskými číslicemi a pokračuje arabské číslování dekoračních prvků. 1. Proscénium /1a. 2a. 3/ 2. Proscénium /1. 2./ III. Opona (116,5x74,5 cm) /4./ IV. /5.-9./ původní arch Krajina oblouk č. 5b. V. /10.-13./ původní arch Krajina kulisy č. 5a. VI. /14./ původní arch Krajina č. 5. VII. /15.-16./ původní arch Selská světnice oblouk č. 8b. VIII. /17.-20./ původní arch Selská světnice kulisy č. 8a. IX. /21. (na archu bez označení)/ původní arch Selská světnice č. 8. X. /22.-24./ původní arch Náves oblouk č. 6b. XI. /25.-28./ původní arch Náves kulisy č. 6a. XII. /29./ původní arch Náves č. 6. XIII. /30.-33. (na archu špatně čitelné)/ původní arch Les oblouk č. 4b. XIV. /34.-37./ původní arch Les kulisy č. 4a. XV. /38./ původní arch Les č. 4.
- 126 -
XVI. /39.-41./ původní arch Pokoj oblouk č. 7b. XVII. /42.-45./ původní arch Pokoj kulisy č. 7a. XVIII. /46./ původní arch Pokoj č. 7. IXX. /47.-50. (na archu bez označení)/ původní arch Rytířský sál kulisy č. 9a. XX. /51.-54./ původní arch Rytířský sál oblouk č. 9b. XXI. /55./ původní arch Rytířský sál č. 9. XXII. /56.-58./ původní arch Kaple oblouk č. 10b. XXIII. /59.-69./ původní arch Přístavky (bez č.) XXIV. (85,5x61 cm) /70.-72./ původní arch Sufity a stálé kulisy č. 3. 1946 Šváb Jaroslav: „Švábovy dekorace k loutkovému divadlu― Souborné loutkové divadlo, resp. „Švábovy dekorace k loutkovému divadlu― s netradičními kulisovými prvky. Proscénium nebylo tištěné, pouze výzdoba tympanonu. Ofsetový tisk, 31 archů. Autor Jaroslav Šváb (1906-1999), grafik, kreslíř, ilustrátor, tvůrce plakátů a kniţních úprav. Vydalo Nakladatelství Jos. R. Vilímek, Praha, 1946 (připraveno jiţ v roce 1942). Tisk neuveden. Sestavené divadlo - proscénium 100x69 cm (dřevěné), rovný tympanon s obrázky loutkových postaviček, textilní opona rozhrnovací před boční portály, světlost 66x45 cm, pozadí (kruhový horizont) 90x45 cm. Archy (70x50 cm) Archy jsou číslovány římskými číslicemi bez popisu, jednotlivé dekorační části nejsou značeny. Scénování počítalo s neutrálním kruhovým horizontem. Text v rovné závorce není na archu výslovně uveden, popis vychází z příručky Loutkové divadlo Jaroslava Švába (Šváb 1947). I. /hrad, cesta, stromek, stromy, slunečnice/ II. /černá hradba, stromy, mříţ/ III. /plůtek, hříbek, lesní stromy, květina, kámen/ IV. /stromy, zimní strom, kaplička, vesnička, hrad, měsíc, znaky, hříbky, mlýnský kámen/ V. /domek, trámový oblouk, schodiště, vývěsní štít/ VI. /domek, chaloupka, zídka, chlívek, hřbitov/ VII. /můstek, skály, strom/ VIII. /pařez, zřícenina, mlýnské kolo, křišťálový zámek, křivule, peklo/ IX. /pahýl, koruna stromu, oblouk ţaláře, ţalář, kámen/ X. /rákosí, skály, oblouk, strom/ XI. /vrba, kámen, skály/ XII. /kaplička, zeď s vraty, obraz/ XIII. /vlys s loutkami, závěsné větve, perníková chaloupka, pec, keř/ XIV. /skříň, obrázky, krb, oltář s kříţem, znaky/ XV. /ţlutý sloup, ţluté závěsy/ XVI. /ţlutý sloup, červenohnědá stěna/ XVII.-XVIII. /klády, ohrada, světnice, hradby, lucerna, patník/
- 127 -
XIX.-XX. /kmen, terén, voda-moře, červený prospekt, globus, komín/ XXI. /knihovna, knihy, černé sokly/ XXII. /můstek, strom, korálové kulisy/ XXIII. /korály, ryby/ XXIV. /červený dům, hnědý dům/ XXV. /zelený dům, šedý domek, dubové dveře/ XXVI. /ţlutý sloup, barokní sloupy/ XXVII. /hvězda, hvězdné sloupy, obláčky, měsíc/ XXVIII. /sníh, zimní krajina, obláčky/ XXIX. /věţ, věţička, socha, socha sv. Václava, zábradlí, balustráda, kašna/ XXX.-XXXI. /ukazovatel, lucerna, přístav, bedny, modrý pokoj/ XXXII. /tráva, okénko, arkýř, sloup, kruh, lebka/ XXXIII. /kulisy továrny, nosník/ XXXIV. /kulisa továrny, stroj, zábradlí, rozvodná deska, větrák, hák/ Návrh scén In: Loutkové divadlo Jaroslava Švába (Šváb 1947): 1. krajina se stromem, 2. krajina s kapličkou, … (celkem 158 variací) 1947 Bartoš Svatopluk: „Pohádkové divadlo― (pracovně) Souborné divadlo zvané pracovně Pohádkové. Ofsetový tisk, 10 dvojitých archů. Autor Svatopluk Bartoš, dr. ing. (1898-1958), v civ. ředitel cukrovaru v Dolním Cetně, výtvarník, malíř, vedoucí osobnost a „scénograf― ochotnického loutkového divadla v Dolním Cetně po roce 1945. Vydalo nakladatelství Brouk (Josef Chroust), Praha, 1946. Tisk neuveden. Sestavené divadlo - proscénium 100x57 cm, světlost 62x38 cm, pozadí (prospekt) 58x38,5 cm. Opona 70x45 cm. Dvojarchy Dvojarchy jsou číslovány, bez popisu, s uvedením „Made in Czechoslovakia―. Proscéniové části a opona jsou značeny písmeny, dekorační prvky na arších číslovány. Jsou vyuţívána pozadí, 2 páry kulis a přístavky. Text v rovné závorce není na archu výslovně uveden ( = ochranná značka nakladatelství Brouk). IX201/1 /Proscénium - A. vrch levý, B. vrch pravý, C. bok levý, D. bok pravý, E. portálová kulisa; a. b. c. přístavky/ (91x53 cm) IX201/2 /Proscénium - F. G. H. portálové kulisy, I. J. spojka portálové kulisy, K. nákres sestavení proscénia, L. opona; d. e. f. g. h. i. přístavky/ (91x72 cm) IX202/1 /Kulisy - 10.-13. kulisy vesnice; Přístavky - 14.-15. chalupy, 16. pumpa, 17. slunečnice/ (78x61,5 cm) IX202/2 /Přístavky - 1. chalupa, 2. strom před vraty, 3. patník, 4. kopka hlíny s kytkou, 5. zvonička, 6. zídka na mlýnské kolo, 7. mlýnské kolo, 8. socha, 9. rozcestník, 18. studna s rumpálem, 19. věnec do hospody, 20. chalupa, 21. vrata, 22.-23. zídka, 24.25. (chybně 23. místo 25.) kostely, 26. mlýnské kameny/ (78x61,5 cm) IX203/1 /Les jehličnatý - 27.-28. pozadí rozvírací, 29.-31. kulisy/ (78x61,5 cm)
- 128 -
IX203/2 /32. les jehličnatý (kulisa), 33. perníková chaloupka, 34.-35. orobinec, 36. pařez, 37. hájovna (kulisa), 38. rybník (pruh), 39. stavidlo, 40. houby křemenáče, 41. houby muchomůrky, 42. houby hříbky/ (78x61,5 cm) IX204/1 /Rytířský sál - 43. pozadí, 44.-46. kulisy/ (78x61,5 cm) IX204/2 /47. rytířský sál (kulisa), 48.-49. okna, 50. erb, 51.-52. rytířský sál (kulisy), 53. kaple (kulisa), 54. Faustova studovna (kulisa), 55. ţalář (kulisa), 56.-58. erby, 59. dveře ţaláře, 60. kříţ/ (78x61,5 cm) IX205/1 /Selská světnice - 61. pozadí, 65.-68. kulisy/ (78x61,5 cm) IX205/2 /69. komora (zadní kulisa), 70. mlýnice (zadní kulisa), 71.-72. girlandy, 73. věnec „Vítáme Vás―, 74. kropenka, 75. girlanda, 76. hodiny, 77. mapa, 78. selská světnice (zadní kulisa), 79. radnice (zadní kulisa), 80.-81. obrazy svatých, 82. zábradlí, 83. vyhláška, 84. hospodská tabule/ (78x61,5 cm) Salač Antonín Ladislav: SALPRA - proscénia Arch „Vlastenecké― (76x51 cm) Sestavené divadlo - proscénium 74x65 cm, světlost 43x34 cm. Arch „Thalia― (76x73 cm) Sestavené divadlo - proscénium 74,5x71,5 cm, světlost 49x40 cm.
- 129 -
Heslovitý chronologický přehled významnější ostatní produkce pro rodinné loutkové divadlo před 1900 Dekorace, divadla a loutky cizí provenience. ca 1877 Aleš Mikoláš: plošné papírové loutky pro děti své bytné Antonie Bakovské, 22 ks, 18,5 cm. 1884 Počátek praţského Nakladatelství J. R. Vilímek („Knihkupectví Jos. R. Vilímek―, téţ „J. R. Vilímek― nebo jen „Vilímek―). Při firmě vzniklo specializované loutkářské oddělení „Království loutek―, které nabízelo vedle svých produktů (např. nejstarší české tištěné Štapferovo divadlo „Národ sobě―, Thumovy dekorace nebo „Loutkové divadlo Artuše Scheinera―) zejména sortiment výrobků firmy JEKA a později také „Dekorace českých umělců―. 1891 Aleš Mikoláš: plošné papírové loutky pro své děti, uhel kolorovaný, 26 cm (podlepeny lepenkou a vysekány řezbářskými dláty). ca 1895 Scheiner Artuš: loutky a dekorace (originály) pro památné domácí divadlo rodiny dr. Josefa Scheinera v Praze. 1897 Počátky praţského Nakladatelství A. Storch syn („Odborný závod loutkářský, knihkupectví nakladatelství―; „Odborné loutkářské knihkupectví a nakladatelství―). Od roku 1907 vedl podnik Alexandr Storch nejmladší, který zde vytvořil speciální loutkářské oddělení. Nabízelo široký sortiment loutkářských potřeb z produkce několika firem, zejména Modrý & Ţanda. 1899 Leopold Pirlo: zaloţení podniku PAPIRLO (Brno), zpočátku hlavně prodej zahraniční produkce loutek a divadel, později i domácí. 1901 Začátel výhradní loutkářské produkce „Loutkářského závodu Antonín Münzberg― („první a jediný odb. závod v ČSR―; „první výrobce a průkopník tzv. Alšových loutek―; „I. odborný závod pro zřizování loutkových divadel a divadelních loutek―), Praha. 1905 Štapfer Karel, Bubeníček Otto: návrhy na tištěné dekorace, nebyly realizovány, nenašel se nakladatel
- 130 -
od 1908 Stylizované „loutky― („umělecké hračky―) různých autorů uměleckého sdruţení Artěl, Praha. 1910 Domácí loutkové divadlo Hanuše Folkmana, které vytvořil včetně řezbovaných loutek svým dětem. Později z něho povstalo významné veřejné spolkové Loutkové divadlo Umělecké výchovy. 1912 Šejnost Josef: modelace předloh pro tzv. Alšovy loutky (36 cm). Nebyly realizovány. 1912 Kobrle Karel: modelace předloh (hlav loutek) pro tzv. Alšovy loutky (25 cm). Sériová výroba od roku 1912, výrobce A. Münzberg, Praha. 1912 Livora Rudolf, Weidner Zdeněk: divadlo (konstrukce, proscénium a dekorace) z nalepovaných papírů na plátně, Český svaz přátel loutkového divadla, Praha. 1913 Livora Rudolf: modelace předloh některých nových typů tzv. Alšových loutek (hlav) pro sériovou výrobu. před 1918 Vojan Eduard: vlastnoručně vyrobené rodinné loutkové divadlo s oponou Karla Štapfera. od 1918 Začátek loutkářské produkce firmy „Alois Petrus, specielní závod loutkářský― (od r. 1918 v Třebíči). 1919 Začátek výroby firmy známé později pod značkou JEKA, původně „Jan Král― (1919–1924, Praha), dále „Eliška Králová― (1924–1935, Praha, od 1927 Miřetice u Vacova), konečně „JEKA― (od 1935, Miřetice u Vacova). od 1921 Loutkářská výroba firmy Modrý & Ţanda, od roku 1935 s ochrannou známkou „MARLEN―, od 1936 „Marie Písařová, ochranná známka MARLEN―, vše Praha. 1921 Folkman Hanuš, Duchač-Vyskočil František, Vokálek Václav, Rous František, Svolinský Karel: další nové předlohy tzv. Alšových loutek pro firmu Modrý & Ţanda (dříve Petrus), Praha. ca od roku 1922 Šippich Bohumil: soustruţené loutky a divadla, např. „Loutkové divadlo pro nejmenší dítky―
- 131 -
(1922) nebo dřevěná souprava „Komediantský vůz s koněm― (1924; dvojí dekorace, 22 soustruhovaných loutek). Umělecký ateliér Bohuš Šippich, Praha-Košíře. ca 1923 Jelínek Josef: návrh soustruţených loutek (byly určeny pro Kolářovo divadlo), realizace hračkářská firma „Jan Válek― v Nové Pace, loutky později nabízela také firma JEKA. ca 1924 Christián Eduard: Střihy a barevné předlohy pro loutky 25 cm (střihy - v obálkách po 3 ks, barevné archy 31,5x24 cm, předlohy - arch 23x15 cm, 3 postavy). Vydal A. Münzberg, Praha. před 1925 Fišer Karel: Nábytek pro loutková divadla (předlohy pro loutky 25 cm, návod). Tiskárna Loutkáře v Chocni. ca 1925 Vlodek Ladislav, Vodráţka Jaroslav: papírové divadlo, pozadí 23x33 cm, příloha časopisu Kolem světa. Vydal Šolc a Šimáček, Praha. 1925 Suchardová-Brichová Anna: Album divadelních krojů se střihy pro loutky. Tiskárna Loutkáře v Chocni. ca od 1929 Začátek produkce firmy APAS (Anna Preclíková a synové), Původně Alois Preclík, posléze Jiří Preclík. Loutky-marionety 15 a 18 cm s otvíracími ústy, později i velké marionety 35 cm a výjimečně i 50 cm. 1931 Christián Eduard: bianko plakáty pro loutková divadla, 32x25 cm – 4 druhy, čtyřbarevné nebo černé, 46x32 cm – 3 druhy, čtyřbarevné nebo černé. ca 1932 Christián Eduard: Ručně malované divadlo (proscénium a dekorace; dodávané na objednávku dle katalogu) pro loutky 50 cm. A. Münzberg, Praha. 1936 Malík Jan: návrhy soustruţených loutek 35, 50 cm. Výroba firma Jindřich Gref v Praze, později A. Plešner v Týně nad Vltavou. 1937 Gramofonové desky se zvukovými efekty pro loutková divadla. Ultraphon, Berlín, Praha. E 10542, E 10867, A 10677, A 10261 (vydáno dříve) A 11507, A 11525, A 11551, A 11679
- 132 -
1937 Petřík Jan: Album krojů pro dobové oblékání loutek. Obrázky zbroje a korun od O. Nezbedy, obrázky krojů od E. Christiána aj. A. Münzberg, Praha. 1939-1940 Cyril Kotyšan: Divadlo Srdíčko (proscénium malého formátu včetně dekorací a plošných loutek, určeno k vlastnímu vymalování, vycházelo na pokračování jako příloha časopisu Srdíčko). 1945 Christián Eduard: Návod k oblékání loutek (s 80 střihy a barevnými obrázky loutek, pro loutky 18-25 cm). Vydal A. Münzberg, Praha.
- 133 -
České edice loutkových her do zač. padesátých let 20. století (chronologicky) Divadlo pro děti s loutkami (první česká kniţnice dětských her). Christian Felix Weiss (18521863). Komedie a hry Matěje Kopeckého (Dle sepsání jeho syna Václava). Jos. R. Vilímek, Praha (1862). Národní divadlo naší české omladiny. Knihkupectví Jos. Mikuláše, Praha (po 1880). Divadlo s loutkami. A. Storch syn, Praha (1887-1909). Výbor nejlepších her loutkových. Bohdan Böhm, Nové Město n. Metují (1888). Storchovo národní loutkové divadlo. Rudolf Storch, Praha (ca 1890-1927). Švábovo loutkové divadlo. Josef Šváb, Praha (kol. 1900) České loutkové divadlo, Al. Neubert, Jilemnice (1900-1916). Matěje Kopeckého vybrané komedie. Jaroslav Burian, Písek (1901). Matěje Kopeckého komedie a hry. J. R. Vilímek, Praha (1901-1903). Dětské loutkové divadlo pro školu a dům. Rudolf Storch, Praha (1901-1914). Radovo národní loutkové divadlo. E. Šolc, s. s r. o., Telč (1908-1909). Knihovna loutkového divadla na Král. Vinohradech (1910). Knihovna vzorných loutkových her. Český svaz přátel loutkového divadla, Praha (1912-1926). Dětské loutkové divadlo pro školu a dům. E. Šolc, , s. s r. o., Praha (1912-1919). Knihovna českých loutkářů. J. Veselý, také Jos. R. Vilímek, Praha (1912-1935). Vybrané hry české mládeže. Přemysl Plaček, Pacov (od 1912; určeno pro „dětské herce―, doporučováno téţ pro loutkové divadlo). Národní loutkové divadlo. E. Šolc, s. s r. o., Telč, později Praha (1912 - kol. 1924; jako „pokračování Radova divadla―). Knihovna vybraných loutkových her. Nakladatelství Vaněk a Votava, Praha-Smíchov (19141934). Divadelní sbírka dětských a loutkových her. Přemysl Plaček, Pacov (1915-1919). Sborník Alešova loutkového divadla (1916-1917). Loutkové divadlo. Vyzkoušené hry pro Alšovy loutky. A. Storch syn, Praha (1916-1927). Malé divadlo Globe, Loutkové hry ze Shakespeara. nakladatelství Mojţíš, Choceň (1917).
- 134 -
Výbor loutkových her (Frant. hrabě Pocci). A. Storch syn, Praha (1917). Švábova 2haléřová knihovna pro mládeţ (Kašpárkovo divadlo). Josef Šváb, Praha (po 1917). Československé svérázné loutkové hry. Alešova loutková scéna, Brno (1917-1923). Umělecké snahy - Loutkové hry. B. Kočí, Praha (1917-1932). Hry měsíčníku „Loutkáře“ (přílohy pro předplatitele). Č. J. Mojţíš, Choceň (1917-1933). Dětské divadlo. Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva českoslovanského v Praze, společnost s r. o., Praha (1917-1937). Kytice z českých her pro loutkové divadlo. J. Veselý, Praha (ca 1918). Slovenské lútkové hry. J. Veselý, Praha (1919-1920). Dětské loutkové divadlo pro školu a dům. E. Šolc a Šimáček, Praha (1920-1925). Divadelní hry pro mládež. Nakladatelské druţstvo Máje, česká akciová společnost, Praha (1920-1930). Dětská knihovna. Hynek (do 1921), Nakladatelství Karel Borecký, Praha-Karlín (1921 – 1948). Dětské divadélko. Svaz Dělnických tělocvičných jednot československých (kol. 1922). Rolničky. ZORA, společnost s r. o., Praha (1922-1945). Knihovna časopisu „Naše loutky“. A. Münzberg, Praha (1923-1925). Hry v příloze měsíčníku Naše loutky (1923-1938). Loutkové dětské divadlo, edice Veselost. J. Heřman-Zefi (Zeffi), Praha (kol. 1925). Malého Petra loutkové divadlo. VMP (Malý a spol.), Praha (kol. 1925). Storchovo loutkové divadlo pro malé loutkoherce. A. Storch syn, Praha (1926-1948). Komedie a hry podle starých rukopisů, loutkářských tradic a Matěje Kopeckého. A. Storch syn, Praha (1927-1930). Eugen Stoklas (vlastní hry). E. Stoklas, Litovel (1928). Pilnáčkovo loutkové divadlo. J. Pilnáček, továrna na mýdla, Hradec Králové (1928-1934). Knihovna „Našich loutek“. Ústřední divadelní nakladatelství, knihkupectví a zastupitelství československého ochotnictva, Fr. Švejda, Praha (1928-1938). Lútkové divadlo. Ústredie slovenskych ochotnickych divadiel, Turčiansky Svätý Martin (1929). Gašparkovo divadlo. Učitelske nakladatelstvo, O. Trávníček (později O. Trávniček a spol., Ţilina (1929-1937).
- 135 -
Loutkové hry Veselého čtyřlístku. Rebcovo nakladatelství, Praha (kol. 1930). Pohádkové chvilky Mařenky a Milky. Ostroměřská továrna kávovin (kol. 1930). Knihovna loutkových divadel. Nakladatelské druţstvo Máje, česká akciová společnost, Praha (1930). Kvapky (lútkové hry). Učitelske nakladatelstvo, O. Trávníček, Ţilina (1930-1934). Horeckého loutkové divadlo. Benedikt Horecký, Olomouc (kol. 1931). Loutkové hry Malého čtenáře. Jos. R. Vilimek, Praha (1931-1933). Hry dobrých autorů pro divadla loutková a dětská. A. Storch syn, Praha (1931-1934). Knižnice sokolských loutkářů. Nakladatelství Československé obce sokolské, Praha (19311948). Knihovna loutkářů dělnických tělocvičných jednot. Svaz Dělnických tělocvičných jednot, Praha (1933-1938). Vitáčkovo loutkové divadlo. Vitáček, Praha (1934). Svobodova loutková knihovna. Jaroslav Svoboda, Jindřichův Hradec (kol. 1935-1937). Loutkářský koutek (příloha Časopisu učitelek mateřských škol). Svaz učitelek mateřských škol, Praha (1935-1938). Radovo loutkové divadlo. J. Springer a spol., Praha (kol. 1936). Kašpárkova knihovnička. Fr. J. Balatka, Holešov (ca 1936-1940). Dětská scéna. A. Neubert, Praha (1936-1948). Hry pro mládež. Orbis, Praha (1936-1948). Loutkářova vitrinka, repertoár náročného loutkáře. Fr. J. Balatka, Holešov (1937-1939). KIKI. Pravá ruka, A. Klimeš a spol., n. s., Brno (kol. 1938). Hry pro loutková divadla. J. Chroust, Praha (1939-1947) Loutkové hry našich dětí, Český Abstinentní Svaz, Praha (kol. 1940). Malý loutkář. Fr. J. Balatka, Holešov (1940). Loutkové hry knižnice Osvěta. Jaromír Mareš, Plzeň (1941-1948). Loutkové hry Šroubka Ferdíka. Šrouby Drdla, Praha (1944-1946). Pohádky samouka (později Hry pro loutkové divadlo). Samouk, nakladatelství dětských her, vystřihovánek, div. dekoraci, omalovánek a kreslířské školy, Jos. Chroust, Praha-Bubeneč (od 1945). Naše scéna. A. Neubert, Praha (1946).
- 136 -
Naše hry (repertoár Kašpárkovy říše v Olomouci-Hejčíně). Fr. J. Balatka, Holešov Naše hry (1946-1949). BUM (Bibliotéka uměleckých maňásků). Umění lidu, Československý kompas, Praha (19461950). MLS, Moderní loutková scéna. Československý Kompas, Praha (1946-1950). Loutkové a maňáskové hry pro mateřské školy a rodiny. Čsl. Kompas, Praha (1947). Loutkářovy vybrané hry. Loutková scéna, Lázně Teplice (1947-1948). Loutkové hry pro malé divadélko, nová sbírka lehkých loutkových her a výstupů. Jan Posmýk, Zábřeh na Moravě (1947-1948). Bábková knižnica. Ústredie slovenskych ochotnickych divadiel, Turčiansky Svätý Martin (1947-1949). Knižnica bábkového divadla. Štátne nakladatelstvo, Bratislava (1949-1950). Hry pro loutky a maňásky (posléze Hry pro loutky), Nakladatelství Umění lidu, Praha (19501951). Hry pro loutky, Osvěta, Praha (1951-1953).
- 137 -
Závěrem Cíl mého bádání v oblasti tzv. rodinného loutkového divadla, jevu u nás velmi rozšířeného a populárního v první polovině 20. století, představovalo zejména překonání jisté předpojatosti předešlých odborníků, ať jiţ teatrologů, kunsthistoriků nebo etnografů. Jak jsem jiţ zmínil, obzvláště mě provokoval stav veřejných tematických sbírek, v nichţ se dokumenty rodinného loutkového divadla vyskytovaly sporadicky a torzovitě, znamenaly spíše náhodně získané předměty pochybně nebo vůbec determinované a tudíţ i nezuţitkované badateli. Pokusil jsem se tedy pozměnit tento stav alespoň ve sbírce své domovské instituce, Moravského zemského muzea v Brně. A věřím, ţe docela úspěšně navzdory jiţ notně „vytěţenému― terénu. Během několika let se podařilo vypátrat, určit a získat řadu závaţných autentických dokumentů. Díky tomu jsou dnes v této veřejné sbírce zastoupeny v početných kolekcích téměř všechny typy průmyslově vyráběných loutek, exempláře všech kompletovaných stolních tištěných divadel včetně souborů dekorací, tematická literatura a tiskoviny. Vedle některých vzácných kolekcí loutek si cením zejména mnoha unikátních souborů originálních neporušených tiskových archů dekorací nebo souborně vydaných divadel. Takovéto obohacení sbírky jiţ samo o sobě povaţuji za mimořádný profit oboru. V první řadě umoţnilo sestavit kompletní zevrubný soupis české průmyslové produkce tištěných loutkových divadel a dekorací první poloviny 20. století. Usnadnilo determinaci většiny dosud anonymních předmětů a přispělo k jejich heuristickému vyhodnocení. Podpořilo také moje konkluze o smyslu a funkci rodinného loutkového divadla, které v práci prezentuji. Rodinné loutkové divadlo, svébytná a ve všech aspektech poměrně spletitá frakce amatérského divadla první poloviny 20. století, mě stále provokuje svým neuchopitelným a nepopsatelným duchem. Čím více se jím zabývám, tím častěji si připadám bezradnějším a bezmocným poodkrýt jeho intimitu a magickou podstatu. Z mnoha zorných úhlů se více či méně daří pojmenovat jeho genezi, zázemí v dobové atmosféře a prostředí, příznačný inscenační princip, ţivnou půdu v propagandě a osvětě i jimi zčásti předurčené „funkce―, povahu, náplň a význam loutkářského průmyslu, progresivní tendence v repertoáru (resp. dramatice), scénografické novinky, teoreticko-estetické reflexe atd. atd. To vše lze celkem korektně vyčíst a vyde-
- 138 -
dukovat z poměrně bohatého autentického materiálu v tematických sbírkách, z písemných pramenů a z dobové literatury. Co se však objektivně zatím rekonstruovat a tedy ani charakterizovat či vyloţit nedá, je atmosféra kaţdého konkrétního představení, individuální působení na toho kterého diváka a zpětná vazba na účinkujícího. To podstatné, jakými vlastnostmi a kvalitami se vlastně vyznačovala tato specifická imaginativní komunikace, nám pořád uniká. Pouze kaţdý sám, na základě vlastní zkušenosti a proţitků, si v mysli dokáţeme zcela privátně takovou jakousi představu utvořit. Konec konců, dobře tomu, neboť zřejmě právě v této tajemnosti spočívá „nesmrtelnost― loutkového divadla, resp. umění vůbec. Vedle ní se jeví malichernými i všechna hanlivě zabarvená adjektiva jako „dětské―, „didaktické―, „primitivní―, „laické―, „mravokárné―, „reprodukční―, „tradicionalistické― aj. jimiţ bylo rodinné loutkové divadlo častováno a tím také „odsouváno― na periferii divadelních druhů a ţánrů. Prostě – v praxi rodinného loutkového divadla umělecké ambice a projevy existovaly. Čilá a nesmírně rozmanitá existence loutkového divadla, jeho současné oţivení, vitalita, magická síla, obrazivost, hravost, sdělnost, jistá intimita, jeho mnohé experimentování s tradičními inscenačními postupy a časté reminiscence na archaické formy včetně vzkříšení stolních scén a jejich svérázného milieu, mě přesvědčují, ţe v principu rodinného loutkového divadla existuje cosi nehynoucího a trvale inspirativního.
- 139 -
Résumé The piece of work summarizes the author‘s pieces of knowledge acquired by the documentation and study of authentic material (puppet scenes, stage sets and puppets). The main target of the exploration in course of study of Czech family puppet theatre was the replenishment and scientific treatment of own extensive collection of printed sceneries and table scenes from the first half of 20th century. It accomplished on the basis of comparative research of another essential collections in Czech and Slovakia. The publication offer the detailed account of the Czech professional production of printed theatres and stage sets from the end of 19th century to the 1947, when the phenomenon of the family puppet theatre disappeared. ―The family puppet theatre‖ (Toy theatre) is an important phenomenon of the Czech amateur theatre in the first half of the twentieth century. The exceptional interest in miniature paper theatres in the form of cut-outs was already apparent in many countries by the beginning of the 19th century. While in neighboring countries toy theatre remained a prerogative of the aristocracy and bourgeoisie, it spread to the masses in the Czech lands thanks to its extreme popularization. The first industrial products generally available to Czechs came from Germany, Austria, and France. The Jos. R. Vilímek publishing house published the first Czech small-format decorations (with a background 30x21 cm /12x8 in./ in size) in their Knihovna Malého čtenáře (Young Readers‘ Library) series. These were sets of 4 sheets containing a proscenium, decorations depicting a village square, and flat figures for the play ―Pan Franc ze zámku‖ (Mr. Franc from the Mansion). They were printed in black, together with the appeal ―cut them out and color them in.‖ The author was Karel Štapfer. Czech Association of Friends of Puppet Theatre (Český svaz přátel loutkového divadla), which was founded in 1911, gave birth - and support - to the idea of creating and industrially producing a purely Czech table-based puppet theatre that would compete with the foreign products. It worked in every direction to strengthen the position of puppet theatre in both the Czech and international cultural contexts. To this end, it made exceptional efforts exhorting both the entire puppeteering community and the public at large to perceive and practice puppeteering
- 140 -
as an art. Professional creative artists had greatly contributed to the forming of the Czech popular club life and to the development of the family puppet theatre. For this reason its artistic standard greatly exceeded that of other sectors. The rich offer of industrially manufactured desktop puppet theatre scenes was designed by renowned decorative artists and sold under the name ―Decorations (designed) by Czech Artists‖ (Dekorace českých umělců, next DCU). Český svaz přátel loutkového divadla published the first series at the A. Vítek house in 1913 in Prague. This series contained lithographs, in 6-9 colors, executed by Academy-trained painter Jaroslav Procházka. František Kysela created the new proscenium, draperies, suffit, curtain, and one set of scenery. The remaining decorations were authored by Adolf Kašpar, Rudolf Livora, Jaroslav Panuška, Josef Wenig, Jaroslav Procházka, Ota Bubeníček and Stanislav Lolek. Thanks to its high artistic level and high-quality reproduction, this series of decorations received an award at the graphic-arts exhibition in Leipzig. In the 1st series, these are four unnumbered sheets with a proscenium, a proscenium set and a curtain by František Kysela. In its visual conception, the theatre overcomes conventions of that time. It brings an exceptional new form, it sets colours free by its bright and shining atmosphere and it is highly stylized. By using cubistic elements it adumbrates Cubism-oriented Czech Art Deco. The atmosphere of the 2nd series of DCU is exceeded by Sheet no. 13 with a hell scenery by Josef Váchal. For the first time, a classical prospect (horizon) is lacking, the scenery counts with neutral background. The picturesque bizarre portrayal of the kingdom of hell weds demonic nature with morbidity and grotesque elements. The colour rendering is very progressive, too. Váchal uses bright one-colour contrast areas suppressing plasticity of the picture. In the 3rd and 4th series of DCU, a similar visual impression is achieved by scenery sheets portraying an oriental hall, timber room, cellar, dungeon and study rooms by Josef Skupa. These are superbly conceived stage sets with a progressive atmosphere, suppressing the visual scene hegemony of that time for the benefit of the puppet. As regards the 5th series of DCU, Ladislav Sutnar excels with two sheets of hell (10, 11). In a modernist spirit, he created scenery dominated by fire and he did so in a very simplified and even schematic but a very impressive way. The third series of DCU, from 1918, is interesting. In some of its scenery, it ―celebrated‖ the founding of Czechoslovakia. A total of ten series were
- 141 -
released in the Dekorace českých umělců format, counting 146 sheets of decorations. 22 professional artists participated in their creation. These are high-quality works on the whole, among which several pieces of unique artistic quality shine through. These include especially Kysela‘s proscenium, Procházka‘s forest, Váchal‘s hell, Skupa‘s oriental hall, and Sutnar‘s hell. The dimensions of these decorations‘ background was 72x45 cm (28x18 in.); the curtain width was 25 cm (10 in.). After WWI, puppetry firms presented new sets of printed decorations and proscenia in multiple formats for puppets of various sizes (18, 25, 35, and 45-50 cm; that is, 7, 10, 14, and 18-20 in.). The largest decorations, e.g. Svatopluk Bartoš‘s 1933 decorations with a 270x120 cm (106x47 in.) background, were aimed at troupes and school theatres. Normally, each set had a single author, and thus a unified artistic character. Once again, acclaimed artists created the templates for the printed series. For example, the head of stage design at the National Theatre, academy-trained painted Karel Štapfer (1863-1930), cooperated constantly with the Antonín Münzberg firm. He created three extensive independent series, totalling 76 sheets. These series, much loved by customers, contained decorations (including proscenia) of various formats, conceived in realist style. Vít Skála (1883-1967) also belongs among the authors who consistently contributed to the boom of toy theatre. He designed voluminous series of picturesque, technically perfect printed decorations. The publication of Skála‘s Large Printed Decorations (Skálovy velké dekorace) was an exceptional event. This giant-format set for a circular 400x13 cm (157x5 in.) horizont was published by The Masaryk Institute for the Education of the People (Masarykův lidovýchovný ústav) in 1926. This series had 40 sheets in a 100x70 cm (39x28 in.) format. Its stage plans offered 84 different scenes. No longer were the decorations designed as a background and scenery boards; now they were individual parts, which were combined to create the stage. The painter and famous fairy-tale illustrator Artuš Scheiner designed an artistically exceptional Secession-oriented proscenium and decorations with a mysterious mood. The Jos. R. Vilímek publishing house published it in 1932 (with a re-issue in 1942). They are exceptional even in terms of technology: they were the first to be reproduced using the photolithographic (offset) method. In 1920, a collected theatre by Miroslav Kolář, a Brno architect, was published. His theatre is represented by highly stylized
- 142 -
cubistic stage sets and a proscenium of a highly unconventional conception. Instead of stage sets and scenery that were common at that time, he uses a wide range of decorative elements of absolutely simplified shapes and forms that can be united and combined almost without any limits. The atmosphere is designed by bright one-colour non-shaded and strongly outlined areas. This table theatre designed by a Brno architect was, undoubtedly, strongly inspired by Central-European Modernism or by nearby Vienna and its applied arts, especially by the work of ―Wiener Werkstätte‖, a famous art handicraft atelier that influenced the artistic trade in the whole Central Europe (in the Czech Republic e.g. Artěl). Other significant authors of printed theatres and decorations active before the end of WWII include Svatopluk Bartoš and Eduard Christián. Svatopluk Bartoš´s collected theatre called ―Münzberg Stage Sets from Czech History‖ (1932) is a rarity in the Czech production. There are strange sceneries representing visually good and nobly stylized interesting places of historic interest in Czech lands. They were a certain reminiscence of some patriotically oriented sceneries of Czech Artists Stage Sets. In 1946, the Jos. R. Vilímek publishing house published a beautiful modern theatre by painter and graphic artist Jaroslav Šváb, printed using 6-color offset. Šváb broke tradition in designing the decorations: they are not sets of elements for complete scenes; rather, they are scenery-board elements, which can be combined in a variety of ways before a circular horizont with changeable colors. The publication of Šváb‘s theatre and decorations was considered a certain milestone in toy theatre production, since they ―taught puppeteers and audiences to experience stage space in a new and modern way.‖ In the Czech context, ―family puppet theatre‖ is a specific part of an extraordinary boom of amateur puppetry during the first half of 20 century, occasioned and accompanied by unparalleled education of the public. The phenomenon was characterized by versatile home creativity of both parents and children. Besides that, it was connected with the puppet industry, making use of almost everything out of its production that was related to home ―theatre creation‖. This means, in particular, puppets and theatre sets, technical background of stages, complete table theatres, stage properties, costumes, etc. Many intellectuals got involved in amateur puppetry; above all visual artists and writers who were interested in
- 143 -
transforming traditional puppet theatre in the spirit of innovative tendencies. They also normally cooperated with puppet-making companies. Such cooperation guaranteed a relatively high visual quality of most industrial puppet production. However, progressive creation was only characteristic of a few original public amateur puppet theatres that later played an important role during the formation of modern Czech puppet theatre. During the initial period of amateur puppetry, progressive changes only appeared in the repertory and its exclusive orientation at children´s audience. This orientation was the cause of prevailing educational function of puppet theatre of the amateur era. The staging principle remained loyal to conventions of traditional marionette theatre for a long time. Theatre was played on a stage marked off by a portal, with a curtain and an illusionistic, the so-called standard set and scenery, and almost exclusively by marionettes, i.e. puppets controlled by wire from above. The same conservative way of staging was rigorously used in family puppet theatre during all its existence. However, due to its mass-scale, great popularity with the public and general respectability of its hobby work containing many attributes of real puppet art, family puppet theatre has occupied a very special position not only in the Czech lands but also in the European context. There is an important aspect to be pointed out: in the family, the puppet theatre was not a children´s toy but a tool for theatre creation of adults. In most cases it was used by parents to stage plays for their children, with all earnestness they had. Undoubtedly the parents ―identified themselves‖ with real artists, be it stage designers, directors, musicians or actors. Their self-fulfilment during the ―creative process‖ is the true nature of ―authentic‖ creative work. Setting up of the theatre, together with its improvements and ―maintenance‖ went hand in hand with the do-it-yourself creativity and supported both visual and technical activities. Self-help adjustment of purchased semi-finished products or complete construction of theatre stages, sets, scenery, flats, costumes and puppets according to available instruction manuals was common practice. Seemingly primitive Czech family puppet theatre was thus connected with theatre creativity in many aspects and as such it possessed characteristics of theatre art. As a part of a wider stream of amateur theatre of the first half of 20 century, it played an important role in qualitative transformation of different Czech puppet theatre forms and in shaping new conventions of puppetry. Though in a relatively modest way, family
- 144 -
puppet theatre had its share in the fact that puppet theatre has become an independent art genre. The staging technique of amateur puppeteers was based on traditional illusive marionette theatre. This was characterized, above all, by stages with a portal, standard sets and puppet types. In family puppet theatre which mostly worked with the so-called box stages or table stages, this principle was preserved consistently during its entire era. Nevertheless, this does not mean that there would be no progressive staging tendencies. This topic is discussed in my previous book where printed theatres and theatre sets of Czech origin are dealt with thoroughly. History of Czech puppet theatre whose composition and function corresponds to contemporary perception dates back to itinerant marionette theatre of the second half of 18 century. Marionettes were the most widely used puppets by Czech puppeteers for almost two whole centuries. Marionettes thus created an incredibly powerful tradition and fixed up the technology and appearance of puppets-marionettes next to other marionette theatre conventions for a long time. Almost exclusively were they also used by amateur puppeteers in their artistic work. Later, professionally created puppets prevailed in the Czech lands, i.e. puppets created by skilled and trained carvers. This was not only due to massive expansion of puppeteer families during 19 century and consequent demand for top-quality marionettes but also due to lingering boom of religious wood-carving as well as due to the existence of many ateliers, called ―art institutes‖ from 1850s, where puppet creation became standard work next to church and monument works. Demand for industrially made puppets, theatres and theatre sets intensified in early 20 century, in connection with general spreading of the puppet theatre to schools and families by amateur puppeteers who were frequently demanding new model figures that would suit reformative repertory. Salesmen offered puppets and theatre stages of quite wide foreign production but those were rather expensive and, besides that, they were deliberately despised more and more as not suiting the Czech temperament and allegedly as being tawdry. Moreover, foreign theatres used mostly flat puppets, printed together with theatre set sheets. However, flat puppets have never produced any serious response with Czech audience. A collected theatre of the so-called
- 145 -
Salačovy dekorace (Decorations by Salač) of 1936 was the only serious exception to this sphere. In five sheets of paper, these comprised 37 puppet figures sized 16-20 cm. Emerging puppet industry was concerned with Czech origin of all production, i.e. with specific national appearance and peculiarity of puppets, theatres, theatre sets, etc., but also with higher artistic value of its products. In visual arts, these ideas were embodied in the work of Mikoláš Aleš (1852-1913), recognized widely without any reservations and truly a national artist. Besides that, Aleš‘s name ―suited well‖ because of his inclination to traditional marionette theatre and many patriotism motivated puppet reminiscences in his work, above all illustrations for an edition of plays called Divadlo s loutkami (1887-1909) and an issue of Komedie a hry Matěje Kopeckého of 1901. These inspired the first Czech industrial puppets made in 1912. Prototypes of rather a small collection of 36 cm tall marionettes were constructed by sculpture artist Josef Šejnost. In the end, series production accepted smaller puppets (25 cm), distinct and movable enough to enable clear animation. Their models were designed and constructed by Karel Kobrle in the spirit of Aleš‘s paintings. Production was started by a Prague company called Loutkářský závod Antonín Münzberg, and the first series appeared on market in December 1912. Visually, the puppets were a certain novelty due to their distinctive modelling and concise stylization of faces of concrete character types. Unlike traditional marionettes, they were disproportional to human body by having slightly larger heads in proportion to their bodies, evoking caricature and giving them a grotesque character. The puppets were called Aleš‘s puppets or Alšovky. This name was then used officially until mid-1920s when their models started to be created freely by other authors. ―Alšovky‖ became widely popular very soon and edged out foreign production out of domestic market. Technically, they were classic marionettes on wire controlled easily by threads attached to arms and legs. Except for meticulously painted heads made of special solid material, the other parts were made of wood. There were a few peculiarities among the figures evoking the tradition of itinerant marionetteers. The range of figures grew larger very soon; there were more than 80 different types offered by the company at the end of 1916. The varied range of ―Aleš‘s puppets‖ gave rise to a new typology of Czech puppet theatre characters. Various fairy-tale characters were added in particular, while older customary types, such as noblemen,
- 146 -
knights, brigands, Faust, Hercules, Punch and other, preserved their stable value. Further series production practically only copied this ―gallery‖ of figures; novelties were very rare to appear, such as in connection with original puppet plays or later under the influence of comics or other heroes. Such specific protagonists were, for instance, Spejbl and Hurvínek, soldier Svejk, cat Felix, Mickey Mouse, Popeye the Sailor and other. After 1920, production of ―Alšovky‖ was assumed by company Petrus, and later by Modrý & Ţanda in Prague. Münzberg then concentrated on its own production designed by different modellers. The company extended its assortment by other puppet sizes – 18, 25, 35 and 50 cm, offering larger figures in an all-carved version. Unlike the original ―Alšovky‖, younger puppets had a more realistic appearance and they manifested a certain manner in a more schematic and contrasting colouring at the expense of originally finer muted colours. Several successful companies established themselves gradually at the market, enlarging series production of puppets and home theatres in an unusual way. As a matter of principle, they all offered very similar trade production which only differed by its scale, visual style of its authors and, as regards puppets, by their modelling and colouring details, costumes, technical solution of scale beams, etc. Some manufacturers worked rather on a more modest family basis (APAS, Gerlich, Štros); others ―engaged‖ co-workers from among visual artists, sculptors, carvers or modellers and employed craftsmen, such as cabinet-makers, wood turners, dressmakers or art field students (Münzberg, JEKA) as assistants. Many manufacturers were specialized in puppet production; others combined puppet production with wider business in the art industry (Petrus, Schowanek, Blank). Besides Münzberg, Modrý & Ţanda, a Prague-based company, was among prominent puppet manufacturers. At the beginning, it continued Petrus‘s production of ―Alšovky‖, extending it by similarly pleasing types according to models designed by other authors. Puppets got a different trademark and besides specific modelling they also differed by their colouring and were no longer called ―Alšovky‖. In addition to the standard size (25 cm), the company also offered 18 cm tall puppets and puppets sized 35 cm and bigger, with artistically carved heads. While the quality of interwar production by Modrý & Ţanda still satisfied demanding criteria,
- 147 -
puppets sold from mid-1930s under new brand ―MARLEN‖ inclined to more tawdry toy assortment, in particular by their colouring and costumes but finally also by their modelling. A puppet-making company of Jan Král and Eliška Králová became the third prominent producer of Czech series puppets, later working under trademark JEKA. From its beginnings, it offered mainly its own models designed and partly manufactured by Jan Král (modelling, carving). Later it also started manufacturing many specific figures by other well-known authors. Thanks to their stylized noble modelling, charming colouring and beautiful costumes, series puppets ―JEKA‖ soon gained great popularity and became widely wanted at the market. JEKA also offered an artistically exquisite collection of 14 lathe-turned puppets designed by painter Karel Janíček. They were 20 cm tall and their arms and legs were movable, though to a rather limited degree. As compared with classic marionettes, these did not sell very well just like similar puppets by other authors and producers. Puppets that were interesting both visually and constructionally were also offered by APAS, a family company. Alois Preclík, a train driver by profession, had devoted himself to puppet modelling as a hobby from 1920s. He created figures with his own original technology of opening mouth. Commercial success triggered wider production where all his family members were involved under trademark APAS. The number of different types grew to c. 70 models sized basically 15 and 18 cm, later also 25 cm and even 35 cm (the largest puppets were not offered in all the different types). They were quite different from the remaining production of that time; in the visual aspect by their marked stylization inclined to caricature, and technologically by their opening mouth which was an exceptional feature in small puppets. The movable chin principle consisted in original joining of the jaw and neck. In their category, Preclík‘s puppets were quite a rare example where the visual aspect deviated from the usual realistic conception. Only a few attempts to put through unusual and more artistic (avant-garde) puppets to industrial production succeeded, and they only did so in much smaller collections than traditionally conceived marionettes. They were mainly lathe-turned puppets, technically mostly marionettes that had an attractive appearance but were not very attractive for theatre
- 148 -
application. The situation was similar with catchy flat wooden puppets with movable limbs, offered in smaller series by company ―Blank‖, for instance. When it comes to that, puppetmakers themselves conceived such puppets as toys addressed to ―the smallest puppet lovers‖. In family puppet theatres, the conservative approach was much stronger than in the work of public theatres. The majority interest still preferred box theatre stages with an illusionist set and scenery and practically realistic marionettes to stand in for actors both by their appearance and movement. Therefore manufacturers stuck to well-tried patterns and technologies and offered mostly marionettes on wire for family puppet theatres, with simple control of puppets through threads attached to their arms and legs, in the most common sizes of 20 and 20 a 25 cm. Heads, arms and legs were cast or pressed to moulds, usually made of plaster or of special material and only exceptionally (for these sizes) were they carved out of wood. Colouring and costumes were made manually. Cooperation with professional artists guaranteed artistic quality. Skilled and careful handiwork could be taken for granted. In principle, this character of work was still maintained by post-war production, though for a short time only. Nevertheless, puppet production of many companies that remained in existence until early 1950s when they were nationalized or otherwise incorporated into stateowned enterprises, inclined more and more to toy production by its nature, besides being devoid of qualities of expression, e.g. high-quality movability, and also great simplification of their modelling, colouring, costumes or other aspects of unification. The so-called amateur phase of Czech puppet theatre also had a profound influence on the original home puppet drama work. Most plays were designed for children, bringing mostly fairy-tale topics. Early puppet plays were still characteristic of certain primitivism and naivety; abounded in moralizing tendencies, school-like preaching; with dominating teaching function and sporadic artistic value. Drama texts of higher quality are connected with new staging and theatre designing approaches and procedures through which puppet work of some more ambitious ensembles and puppeteers departed from realistic descriptive theatre design and ordinary amateur practice.
- 149 -
Half a century of active existence of the so-called family puppet theatre in the Czech lands triggered enormous development of industrial puppet production, among other things. Predominantly, the production involved traditionally conceived marionettes made according to designs or models by professional artists, adapted technologically, dimensionally and visually for home use at small stages. New repertory resulting from almost exclusive orientation at children‘s audience brought a wide range of unconventional character types. Czech puppet collections are a testimony of such unique production, made above all by wellknown companies, but they also show secondary, specific and anonymous work. My book is trying to introduce the whole range of puppets for the so-called Czech family puppet theatre proportionally while describing the period when puppet theatre belonged to immensely popular, widespread and probably also noble and meaningful entertainment that produced sophisticated cultural enjoyment for many families. In writing this book I was motivated by my desire to defend peculiarity of the puppet and puppet theatre against certain postmodernist theories and aesthetic conceptions and frequent fashion waves or searching for new artistic techniques at any price, often as an end in itself, to defend puppet theatre as a peculiar art genre possessing specific attributes thanks to which it has provided or created boundless space for imaginative communication with audience. And last, but not least, I wanted to stimulate reader‘s interest in puppet theatre or perhaps inspire certain creativity in this sense.
- 150 -
Použitá a doporučená literatura BABLET, D., 1968: „The Mask― a nadloutka. In: Československý loutkář, XVIII/1968, č. 10, 199; také In: Scénografie, 1964, č. 4, 11. BALDWIN, P., 1992: Toy Theatres of the World. A. Zwemmer Ltd, Londýn. BAROCH, K., 1937: Co máme dělat s avantgardou. In: Loutkář, XXIII/1936-1937, č. 10, 154. BAROCH, K.- MALÍK, J.– SOJKA-SOKOLOV, V.- VESELÝ, J.- WAGNER, F., (ed.), 1933: Památce Matěje Kopeckého, Mikoláše Alše a Bedřicha Smetany. Loutkářské soustředění, Praha. BARTOŠ, J., 1928: Jak hraji Pocciho hry na rodinném divadle. In: Loutkář, XV/1928-1929, č. 5, 134. - 1952: Loutkářské hry českého obrození, Československý spisovatel, Praha. - 1959: Komedie a hry českých lidových loutkářů, Orbis, Praha. BEZDĚK, Z., 1976: Z dějin loutkového divadla. In: Rödl, Otto a kol.: Loutkářství. SPN Praha (jako učebnice pro literárně dramatické obory LŠU). - 1983: Dějiny české loutkové hry do roku 1945. Divadelní ústav, Praha. BEROUNSKÝ, J.: 1918: Podlepování a úprava kulis. In: Loutkář, III/1919-1920, č. 4-5, 5053. BÍLKOVÁ, M., 1998: Loutky očima výtvarníků. In: Loutkář, 1998, č. 1–2, 14–18. BLECHA, J., 1997: Family Puppet Theatres in the Czech Lands. In: Czech theatre, č. 13, 2132. Divadelní ústav, Praha. - 2002: Rodinné loutkové divadlo a jeho role v historii českého loutkového divadla. In: Acta Musei Moraviae, Sci. Soc., LXXXIV, 161. MZM Brno. – 1998: Problematika teorie a estetiky loutkového divadla. CERM akademické nakladatelství, Brno. – 2001: Karel Svolinský a loutky. In.: Karel Svolinský (1896-1986), R. Musil (ed.), E. Burget (ed.), 117-129. NG Praha. - 2003: Česká stolní loutková divadla - hračka, výtvarný artefakt, nebo element divadla? In: Loutkář, 2003, č. 5, 200. - 2003: Loutky, dramatika a praxe českého rodinného loutkového divadla. In: Loutkář, 2003, č. 6, 248. – 2005: Význam typologie postav a jejich podoby v kontinuitě vývoje českého loutkového divadla. In: Acta Mus. Moraviae, Sci. soc., XC: 219-225. Moravské zemské muzeum, Brno. - 2007: Loutkové divadlo. UP Olomouc. - 2009: Rodinná loutková divadélka, skromné stánky múz. Moravské zemské muzeum, Brno.
- 151 -
– 2011: Specifikum, jazyk a umělecké hodnoty tradičního českého loutkového divadla – odkaz nebo anachronizmus? In: Stopy minulosti, 257-270. Moravské zemské muzeum, Brno. BLECHA, J.-JIRÁSEK, P.-JIRÁSEK, V., 2008: Česká loutka. Kant, Praha. BUCHLOVAN, B. B., 1936: Za Kašpárkovou rolničkou. In: Loutkář, XXIII/1936-1937, č. 57, 71-74, 86-89, 102-105. CARLSON, M., 2006: Dejiny divadelných teórií. Divadelný ústav Bratislava. CÍSAŘ, J., 1987: Třetí druh!??! In: Československý loutkář, 1-12/1987, 2-4, 34-35, 58-59, 8283. Praha. - 1993: Panteatralismus a divadelní imperialismus. In: Loutkář, 9/1993, 195-197. CÍFKA, S., 1986: Jindřich Veselý tvůrce moderního českého loutkářství. Jihočeské nakladatelství, České Budějovice. CRAIG, E.G., 1993: Herec a nadloutka. In: Loutkář, 1993, č. 10-12, 219. ČESAL, M., 1970: Loutka, loutkovost, loutková hra a teorie dramatu. In: Československý loutkář, XX/1970, č. 10-12, 192-194, 213-214. - 1991: Loutkové divadlo jako ušlechtilá zábava pro děti. In: Československý loutkář, 1991, č. 4, 80-83. – 1992: Kapitoly z historie českého loutkového divadla a české školy herectví s loutkou. Akademie múzických umění, Praha. – 1984: Kapitoly z historie českého loutkového divadla. Státní pedagogické nakladatelství, Praha. ČERNÝ, F.–SCHERL, A., (ed.): Dějiny českého divadla II, III, IV (kapitoly o loutkovém divadle). Academia 1969, 1977, 1983, Praha. DŘÍZA, A., 1918: České loutkové divadlo svérázné. In: Loutkář, II/1917-1918, č. 9, 106. DUBSKÁ, A., 1992: Obtíţné hledání souvislostí. In: Divadelní revue, 2/1992, 36. - 1996: O tradici svazující a tradici inspirující. In: Divadelní revue, 1996, č. 4, 52-54. - 1998: České ochotnické loutkářství do roku 1918. In: Cesty českého amatérského divadla. IPOS, Praha, 97. - 1998: České ochotnické loutkářství v letech 1918-1945. In: Cesty českého amatérského divadla. IPOS, Praha, 137. - 1999: Vývojové proměny českého loutkového divadla 18. a 19. století. In: Loutkář, 1999, č. 1-6. - 2004: Dvě století českého loutkářství. Akademie múzických umění, Praha. DŘÍZA, A., 1918: České loutkové divadlo svérázné. In: Loutkář, II/1917-1918, č. 9, 106. DVOŘÁČEK, A., 1928: Z nejnovějších dekorací českých umělců. In: Loutkář, V/1920, č. 23, 36.
- 152 -
DVOŘÁK, J. V., 1997: Herectví s loutkou. IPOS, Praha. ENGELMÜLLER, K., 1924: In: Posudky o Štapferových dekoracích. Praktické a levné sestavení loutkového divadla, 16. Antonín Münzberg, Praha. ETLÍK, J., 2006: Termíny k dohodnutí. In: Divadlo a interakce. Praţská scéna a KALD DAMU, Praha. FIŠER, K., 1918: Nové loutkové hry. In: Loutkář, III/1918-1919, č. 4-5, 60. GRIESHOFER, F.-RISS, U.-ZWIAUER, H., 1985: PAPIERTHEATER. Österreichisches Museum für Volkskunde, Wien. GILLAR, J., 1966: Cesty moderní scénografie. In: Acta scaenographica, 6–VI, 1966, 105107. GYSIN, G., 1997: Děti jako kritici. In: Loutkář, 1997, č. 10, 226-227. HAKEN, R., 1979: Marioneta v loutkovém divadle. Krajské kulturní středisko, Ostrava. HESSELMANN, P., 1997: Bühnen im Taschenformat. Zu Theorie und Praxis der Gesellschaftstheater im letzten Viertel des 18.Jahrhunderts. In: Divadelní revue, 1997, 8/3, 317. CHALOUPKA, A.-RICHTER, L., 1922: Ochotnické divadelnictví. Praha. INŠTITORISOVÁ, D., 2002: O súčasnom jazyku bábkového divadla. In: Šamani, mágovia a komedianti. Divadelný ústav Bratislava. JIRÁSEK, F., 1928: Loutkářova příručka. Jindřich Veselý, Praha. - 1930: Stavba, osvětlení a režie loutkového divadla. J. R. Vilímek, Praha. – 1932: Odhalená tajemství loutek. Jos. R. Vilímek, Praha. – 1935: Scénování na loutkovém divadle. Jos. R. Vilímek, Praha. JIRÁSKOVÁ, M.-JIRÁSEK, P., 2011: Loutka a moderna. Arbor vitae, Praha, Janáčkova akademie múzických umění, Brno. JIRKOVSKÝ, F. A., 1913: Praţská loutková divadla r. 1871-1885. In: Český loutkář, II/1913, č. 2, 31. JURKOWSKI, H., 1992: Hrající loutka jako metafora, in: Divadelní revue 4/1992, 47-51. - 1997: Magie loutky. Skici z teorie loutkového divadla. Nakladatelství Studia Ypsilon, Praha. - 2001: Jazyk loutky, in: Loutkář 2/2001, 58-59. - 2001: Konec specifik?, in: Loutkář 5/2001, 202-204. - 2004: Metamorfózy bábkového divadla v 20. storočí, Divadelný ústav Bratislava. KARÁSEK ZE LVOVIC, J., 1932: Sen o říši krásy. Hranice; Původně Praha 1907; Úvod a věnování také In: Sokol, F., 1987: Svět loutkového divadla, 11. Albatros, Praha.
- 153 -
KAŠ, J., 1919: O repertoiru pro loutkové jeviště, zvláště z her M. Kopeckého. In: Loutkář, II/1917-1918, č. 10, 119. - 1947: O řezbářích a tiskářích lidových českých loutkářů. In: Český lid, 1947, 153. KAUTMANOVÁ, S., 1933: Rodinné loutkové divadlo – špatně a správně pochopené. In: Loutkář, XX/1933-1934, č. 4, 64. KLEIST, H., 1930: Tanečník a loutka. J. Reimoser, Praha. Originál byl otištěn poprvé v Berliner Äbendblätter koncem roku 1810, česky vydáno v Praze v překladu E. A. Saudka v roce 1930. KLIKA, Č., 1920: Něco o hudbě na loutkovém divadle. In: Loutkář, IV/1919-1920, č. 5-6, 59. KNÍŢÁK, M., 2006: Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950. Nucleus, Hradec Králové. KOBRLE, K., 1920: Několik myšlenek o loutkovém divadle. In: Loutkář, V/1920-1921, č. 4, 50, č. 6-7, 87. – 1925: Za samostatnost loutek. In: Loutkář, XI/1924-1925, č. 7-8, 126. KOLÁR, E., 1957: Loutkářství v Československu. Orbis, Praha. - 1964: Ke kořenům české loutkářské estetiky. In: Divadlo, 15/2, 67-71. - 1966: Je loutkové divadlo formou výtvarného či divadelního umění? In: Světové loutkářství, 29-30. Orbis, Praha. KOLÁŘ, M., 1920: Zjednodušení divadla a jeho náladovost. In: Loutkář, V/1920, č. 6-7, 8890. KOPENEC, J., 1923: Výroba loutek v domácí dílně. In: Loutkář, X/1923-1924, č. 5, 70. KRATOCHVIL, Z., 1934: Matěj Kopecký neboli Směs nápadů, filosofie, morálky a paradox loutek. In: Loutkář, XXI/1934-1935, č. 2-10. KRAUS, V., 1918: Výbava loutkového divadla. In: Loutkář, III/1918, č. 3, 29. KRONBAUER, R., J., 1912: V kolébce českých loutkářů. Vzpomínka Mikuláše Alše: In: Český loutkář, I/1912, č. 2, 56. LAZORČÁKOVÁ, T., 2010: Bez nitek aneb O neudrţitelnosti pojmů a podstatě divadla. In: Theatralia 2010/1, 99-100. LEDEN, J., 1926: Něco o dekoracích tištěných. In: Loutkář, XIII/1926, č. 2, 32. LIKOVSKÝ, Z., 1922: Raţebna Vladimíra Podivína v Praze, Vydala ČNS, pobočka v Hradci Králové. MAKONJ, K., 2007: Od loutky k objektu, Praţská scéna Praha. - 2009: Loutka differancovaná. In: Loutkář, 2009, č. 6, 245-246.
- 154 -
MALÍK, J., 1937: Skupa - nebo Kopecký? In: Loutkář XXIII/1937, č. 8-9, 118-119, 133-136. - 1947: Vývoj českých tištěných dekorací pro loutkové divadlo. In: Loutkové divadlo Jaroslava Švába, 7-14. J. R. Vilímek, Praha. - 1948: Loutkářství v Československu. Ministerstvo informací, Praha. – 1948: Normalisace a typisace pro marionety. In: Loutková scéna, 1948-1949/07-08, r. 5. - 1965: Prostorové proměny loutkového jeviště. In: Acta scaenographica, 6/1, 18-20. – 1970: Loutka a jevištní prostor. In: Acta scaenographica, 2-XI, 21-25, 6-XI, 101-105. MALÍK, J.-DVOŘÁK, J. V.-ŠECHTL, J.-ŠECHTLOVÁ, M., 1978: Svět loutek. Kruh, Hradec Králové. MAREŠ, K., 1926: Přehled loutkářství v Čechách. In: Loutkářská ročenka, 1926, 28. E. F. Míšek, Praha. MAŠEK, K., 1912: O Mikulášském trhu. In: Český loutkář, I/1912, č. 1, 18-20. MOUDRÁ, P., 1912: Moji divadelní umělci. In: Český loutkář, I/1912, č. 2, 47. ODSTRČILOVÁ, L., 1917: Ve sluţbách Thalie – pro velké i malé. In: Loutkář, I/1917, č. 1, 7. PAPIERTHEATER. Österreichisches Museum für Volkskunde 1985, Wien. PATOČKOVÁ, J.,(ed.), 1997: Czech Theatre 13. Divadelní ústav, Praha. PAVIS, P., 2003: Divadelní slovník. Divadelní ústav, Praha (Původně Dunod, Paříţ, 1996). PAVLOVSKÝ, P., 1981: Problémy definice loutkového divadla. In: Československý loutkář, XXXI/1981, č. 1-8, 16-17, 40-41, 64-65, 88-89, 112-113, 136-137, 160-161. - 1987: Specifikum loutkářské scénografie (Pokus o typologii). In: Scénografie 55, Naše současná loutkářská scénografie, 14-30. Divadelní ústav, Praha. - 1998: Loutka. In: Loutkář, 1998, č. 5-6, 102. PEŠEK, J., 1913: Loutka ve výchově české mládeţe. In: Český loutkář, II/1913, č. 2, 24. PETR, F., 1935: Recepty na různé plastické masy k výrobě hlav loutek. In: Loutkář, XXI/1934-1935, č. 9, 154. PETŘÍK, J., 1937: Album krojů pro dobové oblékání loutek. A. Münzberg, Praha. Jako autoři ilustrací uvedeni Eduard Christián a Oskar Nezbeda. PLETZER, K., 1985: Jindřich Veselý, historik a organizátor českého loutkářství. Městské muzeum a galerie, Vodňany. PTÁČEK, F., 1925: Loutka, její stavba a různá „podání―. In: Loutkářská čítanka, 97-130. Svaz osvětový, Praha. RAMBOUSEK, A., (ed.), 1925: Loutkářská čítanka. Svaz osvětový, Praha. RÖDL, O., a kol., 1976: Loutkářství. Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
- 155 -
RYMARENKO, I., 1999: Poznámky k Dekoráciám českých umelcov. Rukopis. - 2009: Dekorácie českých umelcov na Slovensku. Rukopis. SHAW, G. B., 1920: O loutkových divadlech. In: Loutkář, V/1920-1921, č. 1, 4. SCHEINEROVÁ, J., 1932: Procul negotiis (Loutková představení u Dr. Scheinera). In: Loutkář, XVIII/1932, č. 8, 158-165. SKÁLA, V., 1923: Několik slov o dekoraci. In: Loutkář, X/1923, č. 1, 10. - 1923: Nové dekorace. In: Loutkář, X/1923, č. 1, 11-15. - 1924: Návod, jak sestaviti a obměňovati rytířskou síň a jeskyni. In: Loutkář, XI 1924/1925, č. 2, 34-42. - 1925: Návod, jak sestaviti novou sérii dekorací českých umělců. In: Loutkář, XII 1925/1926, č. 6, 113-117. - 1925: O různých těch „ismech". In: Loutkář, XI/ 1924-1925, č. 7-8, 125-126. - 1925: Nejnovější archy českých dekorací. In: Loutkář, XII 1925/1926, č. 2, 36-40. - 1929: Návod k sestavení nových archů dekorací českých umělců. In: Loutkář, XVI 1928/1929, č. 6, 159-161. – 1938: Rozhovor o výtvarném vzhledu loutek propletený historickými drobty nedávných dob. In: Loutkář, XXIV/1937-1938, č. 10, 145. SKUPA, J., 1927: Výchovné cíle loutkového divadla u dětského publika. Rozhlasový proslov. In: Loutkář, XIII/1926-1927, č. 9, 170. SOJKA-SOKOLOV, V., 1929: Vaška Sojky soupis československých loutkových her, scén a výstupů. Československá Obec Sokolská, Praha. – 1931: Doplňky k Sojkovu Soupisu českoslov. loutkových her, scén a výstupů. Loutkářské soustředění při Masarykově lidovýchovném ústavě, Praha. - 1950: Třetí soupis českých a slovenských loutkových her, scén a výstupů. Umění lidu, Praha. SOKOL, F., 1975: Estetická výchova dětského publika loutkovým divadlem. In: Loutkářské listy, 4/3, 25-31. - 1987: Svět loutkového divadla. Albatros, Praha, sborník. SOKOL, F.-JAROŠ, J., 1969: Československá loutkářská scénografie. Divadelní ústav, Praha. SOKOLOV, V., 1932: Doplňky k Sojkovu soupisu československých loutkových her, scén a výstupů. Loutkářské soustředění při MLU, Praha. SOVA, A., 1901: Ivův román. Hejda & Tuček, Praha. STOKLAS, E., 1916: O Alšově divadle. In: Album dekorací českých umělců II, 17, A. Münzberg, Praha. – 1917: Hra školou. In: Loutkář, I/1917, č. 2, 20. SUCHARDOVÁ-BRICHOVÁ, A., 1926: Album krojů (se střihy). Knihtiskárna Loutkáře v Chocni.
- 156 -
SUTNAR, L., 1922: Dekorace loutkového divadla. In: Loutkář, VI/1922, č. 6, 72. - 1924: Stať situační. In: Loutkář, XI/1924-1925, č. 6, 98. SVOBODA, E., 1917: Mikoláš Aleš a loutkové divadlo. In: Loutkář, I/1917, č. 3, 38. - 1918: O loutkách, které vymaloval Mikoláš Aleš dětem Bakovským. Loutkář, II/1918, č. 1, 4. - 1921: Mikoláš Aleš a umělecký průmysl. In: Loutkář, VI/1921-1922, č. 2-8. SZILÁGYI, D., 1968: Úloha výtvarného prvku v loutkovém divadle. In: Acta scaenographica, 8/8, 155-158. ŠALOUN, L., 1925: Antičtí herci a loutky. In: Loutkářská čítanka, 12-27. Svaz osvětový, Praha. ŠEBOR, V., 1920: Rodinné divadélko ze zjednodušených dekorací. In: Loutkář, V/1920, č. 4, 90. ŠVÁB, J., 1947: Na okraj nových loutkových dekorací. In: Loutkové divadlo Jaroslava Švába, 7-14. J.R.Vilímek, Praha. TOMAN, P., 1947-1955: Nový slovník československých výtvarných umělců. Rudolf Ryšavý, Praha. TOMÁNEK, A., 1998: Podoby loutky. DAMU, Praha. URBANEC, V., 1918: Meče a dýky na loutkovém divadle. In: Loutkář, II/1917-1918, č. 3-4, 44. – 1918: Kopí a jeho druhy jako rekvisity loutkových divadel. In: Loutkář, II/1917-1918, č. 56, 62. VAVRUŠKA, E.-RYKR, V., 1982: Spolkové a rodinné loutkové divadlo v Čechách. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy. VELTRUSKÝ, J., 1994: Člověk a předmět na divadle. In: Příspěvky k teorii divadla, 43. Divadelní ústav, Praha. VESELÝ, J., 1913: Přednáška o významu loutkového divadla s obrázky všech Alšových loutek. E. Šolc, Praha-Karlín. - 1914: Příručka českého loutkáře. Anna Hlavatá, Praha. - 1916: Scénář vybraných her loutkových kdekoli vydaných. A. Storch syn, Praha. – 1922: Zařízení loutkových divadel. Em. Broţ, Praha. - 1929: Jak se snaţili Češi poznati loutkové hry jiných národů od r. 1909 do r. 1929. In: Loutkář, XVI/1929-1930, č. 3, 68. – 1932: Historie loutkového divadla „Klubu vlasteneckých přátel Dr. Paříka a Třebenicka― za řízení Aloise Rady v letech 1903-1909. In: Loutkář, XVIII/1931-1932, č. 9, 179. - 1934: Snahy a cíle loutkového divadelnictví v minulosti a přítomnosti. In: Loutkář,
- 157 -
XXI/1934-1935, č. 1, 2. - 1938: Před dvaceti lety. In: Loutkář, XXIV/1938, č. 9, 129-132. VESELÝ, J.-MALÍK, J.-SKÁLA, V.-SOKOLOV, V., 1933: 250 vybraných původních her pro loutky se seznamem loutek, dekorací a obsahem. Masarykův lidovýchovný ústav, Praha. VRŠOVICKÝ, J. K., 1937: Avantgarda. In: Loutkář, XXIII/1936-1937, č. 9, 138. WEIDNER, Z., 1912: Z malé scény. In: Český loutkář, I/1912, č. 1, 17. WENIG, F., 1925: Loutky a veřejnost. In: Loutkář, XII/1925-1926, č. 1, 4, č. 2, 31. ZÁKREJS, V., 1925: Dračí vejce. In: Loutkář, XI/1924-1925, č. 8, 144.
Prameny Původní tištěné archy dekorací a divadel ze sbírek Moravského zemského muzea v Brně, Národního muzea v Praze, Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, Ing. Igora Rymarenka v Bratislavě, Pavla Jiráska v Brně a Josefa Merhouta ve Svojšovicích. Původní průmyslově vyráběné loutky, rekvizity aj. autentický materiál ze sbírek Moravského zemského muzea v Brně, Národního muzea v Praze, Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, Městského muzea a galerie ve Svitavách, Slezského zemského muzea v Opavě, Regionálního muzea v Českém Krumlově, Müncher Stadtmuseum (Puppentheatermuseum) v Mnichově, Museum für Sächsische Volkskunst v Dráţďanech, Igora Rymarenka v Bratislavě, Jiřího Vorla (resp. Aleny Vorlové) v Praze, Pavla a Marie Jiráskových v Brně, Milana Kníţáka v Praze, divadla Karromato v Soběslavi, Josefa Merhouta ve Svojšovicích, Mojmíra Brhela v Brně, manţelů Růţičkových v Praze-Čimicích, Evy a Tomáše Zavřelových v Kolšově,. Ceníky, katalogy, ročenky, alba, příručky aj. z let 1912-1947 loutkářských firem a nakladatelství Antonín Münzberg (Praha), Alois Petrus (Třebíč), Eliška Králová (Praha), Jan Král (Praha), JEKA (Praha, Miřetice), Modrý & Ţanda (Praha), Marie Písařová (ochranná známka MARLEN, Praha), Antonín Gerlich (Brno-Ţidenice), H. Netval (Brno-Líšeň), J. R. Vilímek (Praha), A. Storch syn (Praha), Leopold Pirlo (Brno), České lidové knihkupectví Josefa Springra (Praha). Periodika jako prameny: Český loutkář. Dva ročníky, 1912 - 6 čísel, 1913 - 10 čísel; vydával Český svaz přátel loutkového divadla v redakci J. Veselého. Loutkář. 1917-1939, ročník č. VII je zároveň číslován jako č. IX, byly připočteny 2 ročníky Českého loutkáře; vyšel zprvu nákladem A. Münzberga, pak péčí J. Veselého a nakonec nákladem J. R. Vilímka; poslední číslo vyšlo 15. 6. 1939. Zprávy Loutkářského soustředění. Tiskový organizační bulletin, první číslo v lednu 1939,
- 158 -
vycházel do roku 1951. Loutková scéna. Podzim 1940-1941, 6 čísel, v redakci J. Malíka; 1. 5. 1941 byl list úředně zastaven, po osvobození byl obnoven - 1. číslo II. ročníku vyšlo 15. 10. 1945, vycházel aţ do 15. 5. 1950. Všechen zmíněný materiál je dostupný ve sbírce Moravského zemského muzea v Brně.
- 159 -
Příloha Ukázka obrazového materiálu původních tištěných publikací.
- 160 -