MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA Právo a právní věda Katedra občanského práva
Diplomová práce
Vylučovací spory v insolvenčním a exekučním řízení Lukáš Horňáček
2012/2013
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Vylučovací spory v insolvenčním a exekučním řízení zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. V Brně, 28.3.2013 -------------------------------------------Lukáš Horňáček
PODĚKOVÁNÍ Rád bych touto cestou poděkoval JUDr. Ing. Radovanu Dávidovi, Ph.D. za vedení diplomové práce a cenné rady, kterými mě nasměroval k jejímu zdárnému dokončení. Poděkování dále patří mé rodině a přítelkyni za trpělivost a podporu ve studiu.
Anotace Cílem diplomové práce je analyzovat vylučovací spory v exekučním a insolvenční řízení. Práce systematicky zařazuje vylučovací spory mezi další spory vznikající v těchto řízeních a popisuje jejich základní znaky. Těţiště práce spočívá v detailní analýze vylučovací ţaloby, jakoţto základního prostředku ochrany třetích osob. Rovněţ je rozebírán princip ochrany práv třetích osob v exekučním a insolvenčním řízení. Dále jsou hodnoceny slabiny platné právní úpravy spojené se závěrečnými návrhy na zefektivnění české právní úpravy.
Klíčová slova Exekuční spory, incidenční spory, vylučovací spory, vylučovací ţaloba, insolvenční řízení, exekuční řízení, třetí osoba, majetková podstata.
Abstract The aim of the diploma thesis is to analyse the exclusive contentions in the insolvency proceeding, as well as in the executory proceeding. The exclusive contentions are systematically classified between the other contentions emanating from both proceedings. Their main characteristics are described later on. The diploma thesis focuses on the detailed analysis of the exclusive charge as a main instrument for the protection of third parties. The principle of the protection of the third parties in insolvency and executor proceeding is described itself. Finally, the weaknesses of the current legal regulation are examined, and in the end, suggestions for improvement of the Czech legal regulation are presented.
Key words Executory contentions, Interlocutory disputes Exclusive contentions, Exclusive charge, Insolvency proceeding, Executory proceeding, Third parties, Property substance
Obsah 1 ÚVOD................................................................................................................................ 1 2 VYLUČOVACÍ SPORY V EXEKUČNÍM ŘÍZENÍ ...................................................................... 4 2.1 Pojem exekuční řízení ............................................................................................... 4 2.2 Prameny exekučního práva ....................................................................................... 6 2.3 Základní zásady exekučního řízení ............................................................................ 7 2.4 Zásada ochrany a obrany povinného ........................................................................ 9 2.5 Zásada ochrany třetích osob ................................................................................... 10 2.6 Exekuční spory ........................................................................................................ 12 2.6.1 Exekuční spory řešené v řízení vykonávacím ................................................... 13 2.6.2 Exekuční spory řešené v řízení nalézacím ........................................................ 14 2.6.3 Spory vznikající v průběhu exekučního řízení řešené v řízení nalézacím ......... 15 2.6.4 Spory vznikající po skončení exekučního řízení řešené v řízení nalézacím ...... 17 2.7 Vylučovací spory ..................................................................................................... 19 2.8 Vylučovací žaloba .................................................................................................... 22 2.8.1 Subjekty vylučovací žaloby ............................................................................... 22 2.8.2 Předmět vylučovací žaloby............................................................................... 23 2.8.3 Povaha vylučovací žaloby ................................................................................. 25 2.8.4 Účinky zahájení řízení o vylučovací žalobě na probíhající exekuční řízení ....... 26 2.8.5 Rozhodnutí o vylučovací žalobě ....................................................................... 29 2.8.6 Náhrada nákladů řízení o vylučovací žalobě .................................................... 30 2.9 Ochrana manžela povinného .................................................................................. 32 2.9.1 Společné jmění manželů a výkon rozhodnutí .................................................. 33 2.10 Vyškrtnutí věcí ze soupisu ..................................................................................... 36 2.11 Návrhy de lege ferenda ......................................................................................... 40 3 VYLUČOVACÍ SPORY V INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍ .............................................................. 43 3.1 Pojem insolvenční řízení ......................................................................................... 43 3.2 Prameny insolvenčního práva ................................................................................. 44 3.2.1 Historický vývoj pramenů insolvenčního práva ............................................... 44
3.2.2 Současné prameny insolvenčního práva .......................................................... 45 3.3 Zásady insolvenčního řízení .................................................................................... 46 3.4 Subjekty insolvenčního řízení.................................................................................. 47 3.4.1 Insolvenční soud .............................................................................................. 48 3.4.2 Účastníci řízení ................................................................................................. 49 3.4.3 Insolvenční správce .......................................................................................... 50 3.5 Incidenční spory ...................................................................................................... 51 3.5.1 Společné znaky pro všechny incidenčních sporů ............................................. 53 3.5.2 Spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek .......................... 55 3.5.3 Spory o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela ..................... 56 3.5.4 Spory na základě odpůrčí žaloby ...................................................................... 56 3.6Vylučovací spory ...................................................................................................... 58 3.6.1 Majetková podstata ......................................................................................... 58 3.7 Vyloučení majetku z majetkové podstaty ............................................................... 62 3.8 Vylučovací žaloba .................................................................................................... 62 3.8.1 Subjekty vylučovací žaloby ............................................................................... 65 3.8.2Předmět vylučovací žaloby ............................................................................... 65 3.8.3 Povaha vylučovací žaloby ................................................................................. 66 3.8.4 Účinky zahájení řízení o vylučovací žalobě na probíhající insolvenční řízení ... 66 3.8.5 Náklady řízení ................................................................................................... 68 3.9 Návrhy de lege ferenda ........................................................................................... 69 4 VYLUČOVACÍ ŽALOBA V EXEKUČNÍM A INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍ - shrnutí společných znaků a odlišností .............................................................................................................. 71 5 KOMPARACE SE ZAHRANIČNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVOU –Slovensko ....................................... 74 6 ZÁVĚR ............................................................................................................................. 78 7 SEZNAM LITERATURY ..................................................................................................... 80
1 ÚVOD Tématem této diplomové práce jsou vylučovací spory v exekučním a insolvenčním řízením. Tuto problematiku jsem volil především pro její aktuálnost, kdy počet probíhajících exekučních a insolvenčních řízení rok od roku stoupá a to aţ o desítky procent. S nárůstem těchto typů řízení však narůstá také počet dotčených osob a to nejen typické dvojice věřitel (oprávněný) – dluţník (povinný), ale stále častěji se exekuce a insolvence dotýká i tzv. třetích osob, tedy osob, kterým byl například probíhajícím exekučním řízením neprávem postiţen jejich majetek. Zejména právě v těchto případech přicházejí na řadu vylučovací spory. Pojem „třetí osoba“ a její postavení v průběhu vylučovacích sporů je pak blíţe vymezen v samostatné práci. Cílem diplomové práce je pak především provedení důkladného rozboru způsobů a moţností ochrany třetích osob dotčených exekučním a insolvenčním řízením a vymezení základních pojmů a zásad ovládající tato řízení. Dalším úkolem práce je poté provedení kritické analýzy právních předpisů a judikatury, týkajících se exekučního a insolvenčního řízení, kdy dojde rovněţ ke zhodnocení dostatečnosti či nedostatečnosti právní úpravy ochrany práv třetích osob v České republice. Diplomová práce je rozdělena na tři hlavní kapitoly. Kapitola první se zabývá samostatným zpracováním vylučovacích sporů v exekučním řízení. V tomto bodě je upraven jednak princip ochrany třetích osob v exekučním řízení a stěţejní pozornost je věnována vylučovacím sporům a charakteru vylučovací ţaloby. Pokusím se prokázat, zda kromě vylučovací ţaloby existují i jiné prostředky ochrany třetích osob v exekučním řízení. Tématu vylučovacích sporů se věnuje řada autorů jako například Fiala nebo Macur, avšak vzhledem k tomu, ţe princip ochrany třetích osob je jeden ze stěţejních principů, které ovládá exekuční řízení, zaslouţilo by si toto téma pozornost daleko větší. V této oblasti rovněţ dochází k několika názorovým rozdílům a nejasnostem, které budou v této
diplomové práci dále nastíněny. Kupříkladu lze na začátek jmenovat spor ohledně předmětu vylučovací ţaloby. Tyto rozpory jsou dalším důvodem, proč by si toto téma zaslouţilo větší pozornost, neţ jaká je mu doposud věnována. Druhá kapitola je věnována vylučovacím sporům v insolvenčním řízení. Jádrem této části je opět vylučovací ţaloba, především pak rozhodnutí o ní a dopad tohoto rozhodnutí na zpeněţení příslušného majetku. Oproti vylučovacím sporům v exekučním řízení se vylučovacím sporům v insolvenčním řízení dostává pozornosti ještě menší. Toto téma nebylo dosud samostatně zpracováno, okrajově je zmiňováno pouze v komentářové literatuře. Vzhledem k tomu, ţe insolvenční zákon, který tyto vylučovací spory upravuje, je účinný aţ od roku 2008, není k problematice vytvořena ani komplexní judikatura. Proto je mým cílem systematické zařazení těchto sporů, popis jejich základních znaků a nastínění moţností řešení těchto sporů. V obou těchto částech jsou vylučovací spory systematicky zařazeny mezi ostatní spory vznikající v příslušných řízeních. Hlavní pozornost je pak věnována vylučovacím ţalobám, popisu jejich charakteristických znaků a kritickému zhodnocení jejich právní úpravy a judikatury. Obě části jsou zakončeny návrhy de lege ferenda, které by mohly vézt zefektivnění právní úpravy a posílení ochrany třetích osob. Na tyto části navazuje třetí část, jejímţ cílem je srovnat vylučovací spory v exekučním řízení a vylučovací spory v insolvenčním řízení. Přestoţe se jedná o stejný institut obsahující řadu shodných znaků, existuje mezi nimi i řada odlišností, na které se pokusím poukázat. Poslední část práce je věnována komparaci české právní úpravy se zahraniční právní úpravou. Jako zahraniční právní úpravu jsem zvolil slovenskou, a to zejména z důvodu, ţe obě země pouţívaly do roku 1993 stejnou právní úpravu. Díky této skutečnosti je moţno určit jakýsi počáteční stav a porovnat jakým směrem obě země pokročily.
Při zpracování této práce bude vycházeno především z děl profesorů Fialy a Macura, dále pak z komentářové literatury a judikatury. Práce je pojata jako teoretická stať, k jejímu vypracování jsou pouţity zejména metody analýzy (kritické analýzy), případně syntézy. Při srovnání vylučovacích sporů v obou typech řízení je pak pouţita metoda komparace. Metoda komparace je pak pouţita i při srovnávání se zahraniční právní úpravou
2 VYLUČOVACÍ SPORY V EXEKUČNÍM ŘÍZENÍ 2.1 Pojem exekuční řízení Občanskoprávní řízením (neboli civilním procesem) nejčastěji rozumíme právním předpisem upravený postup soudů, účastníků řízení a dalších určených osob, jehoţ smyslem je poskytnout ochranu subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům. Exekučním řízením (podle zákonné terminologie řízením o výkonu rozhodnutí) se poté rozumí ta část civilního procesu, v němţ jde o vymoţení
povinností
uloţených
povinnému
vykonatelným
rozhodnutím
příslušného subjektu (typicky soudu) k němuţ dochází prostředky státního donucení.1 Pro pojem exekuční právo lze v literatuře nalézt několik definic. Za nejvýstiţnější lze povaţovat definici Macura, který definuje exekuční právo jako „soubor právních norem, které upravují činnost soudu, stran a dalších subjektů exekučního řízení pří realizaci plnění, uloženému povinnému subjektu vykonatelným rozhodnutím státního orgánu, jež se uskutečňuje za pomoci donucovaných prostředků státní moci.“2 Z této definice vyplývá rozhodující role státu (státní moci). Ten se podílí svou legislativní činností na tvorbě právního řádu a současně zajištuje dodrţování tohoto právního řádu. Pro soukromoprávní subjekty je tímto sice vytvořen prostor pro svobodné uplatnění práva, ovšem jeho mocenské prosazení je opět na straně státu. Tímto principem je vyloučena svémoc k uplatnění práva, neboť nároku soukromoprávního subjektu zde odpovídá povinnost státu zajistit právní ochranu. Právo na soudní ochranu je zakotveno ve většině mezinárodních dokumentů zabývajících se ochranou lidských práv. V právním řádu České republiky je tento 1
KURKA, V., DRÁPAL, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. PRAHA: Linde Praha a.s., 2004. 854 s. ISBN 80-7201-443-9 s. 9 2
MACUR, J. Kurs občanského práva procesního, Exekuční práv. PRAHA: C.H.Beck, 1998. 207 s. ISBN 80-7179-190-3 s. 5
princip nejobecněji zakotven v Listině základních práv a svobod, a to zejména v čl. 36. Soukromoprávní subjekt je oprávněn vzdát se svého subjektivního nároku, avšak při uplatnění tohoto nároku, se nemůţe vzdát práva na soudní ochranu (tzv. „pactum de non petendo“).3 Jestliţe si stát, resp. stát prostřednictvím státních orgánů, drţí monopol na nalézání a vynucování práva, je nutné právním řádem přesně stanovit postup těchto orgánů, jakoţ i jiných dotčených subjektů, a tento postup pak uplatnit v rámci určitého právního řízení, konkrétně civilního soudního řízení. Toto řízení se rozpadá na dvě části, a to řízení nalézací, které slouţí k autoritativnímu zjištění subjektivního práva, a řízení vykonávací, nutné k nucenému uskutečnění tohoto práva.4 Řízení vykonávací ovšem nemusí nutně následovat, a v některých případech ani nepřichází v úvahu. Např. v případě určovacích soudních rozsudků postačí nabytí právní moci určovacího výroku soudu (obdobně rozhodnutí o osobním stavu a rozhodnutí právotvorná). Vykonávací řízení je naopak typické pro soudní rozsudky ukládající dluţníku nějaké plnění, spočívající v povinnosti něco dát, učinit, strpět nebo se něčeho zdrţet (dare, facere,pati, omittere). V případě, ţe dluţník nesplní svou povinnost dobrovolně, můţe být k tomu donucen soudní exekucí.5 Jak dále uvádí Macur „exekuční řízení je ve své podstatě civilním řízením sporným, neboť v něm vystupují dvě strany s protikladnými zájmy. Některé fáze však mohou mít povahu řízení nesporného. Povahu nesporného civilního soudního řízení má také exekuční řízení, jehož předmětem je plnění stanovené v nesporném nalézacím řízení.“ 6
3
MACUR op. cit., s. 1-3 tamtéž s. 4 5 WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. PRAHA: Linde Praha a.s., 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201-842-0 s. 519 4
6
MACUR op. cit., s. 7-8
Exekuční právo, jako součást civilního práva procesního, má povahu veřejnoprávní. Základní funkce exekučního práva spočívá v obecné ochraně právního řádu a dále v poskytování ochrany subjektivním soukromým právům formou státního donucení. Exekuční řízení v sobě tím pádem zahrnuje dva aspekty,
tedy
veřejnoprávní
charakter
na
straně
jedné
a
uspokojení
soukromoprávních nároků na straně druhé. Tyto aspekty od sebe nelze odlučovat ani stavět proti sobě. 7 2.2 Prameny exekučního práva Exekuční právo jako celek není upraveno samostatným právním předpisem. Jeho základním pramenem je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jako „OSŘ“) konkrétně jeho část VI8. Tato VI. část upravující výkon rozhodnutí je dále členěna na hlavy. V hlavě první části VI. OSŘ je obsaţena obecná část vykonávacího řízení. Část zvláštní, upravující jednotlivé druhy a způsoby výkonu rozhodnutí, je obsaţena v hlavě druhé a šesté. Ve vztahu k ustanovením občanského soudního řádu upravujícím nalézací řízení jsou ustanovení části VI. ustanoveními speciálními. Pokud není určitý procesní vztah, týkající se výkonu rozhodnutí, regulován speciálními ustanoveními části šesté, lze subsidiárně pouţít část první aţ čtvrtou OSŘ. Z významnějších novel, které se dotkly vykonávacího řízení lze zmínit novelu č. 519/1991 Sb., která systematicky zařadila vykonávací řízení do jiţ zmíněné části VI. Dále pak novela č. 30/2000 Sb., která zavedla některé nové instituty, jako například prohlášení o majetku. Na základě zákonného zmocnění (blíţe upraveného v ustanovení § 374 odst. 1 OSŘ.), je coby obecně závazný právní předpis povaţována za pramen exekučního práva i vyhláška č. 37/1992 Sb., jednací řád pro okresní a krajské soudy, a to konkrétně její ustanovení § 45 - § 73.
7
MACUR op. cit., s. 8 KURKA, V., DRÁPAL, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. PRAHA: Linde Praha a.s., 2004. 854 s. ISBN 80-7201-443-9 s. 13 8
Za pramen exekučního práva je nutné povaţovat i zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád, dále jen také jako „EŘ“). V případech s tzv. cizím (mezinárodním) prvkem představuje pramen práva i zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, jakoţ i mezinárodní smlouvy, jimiţ je Česká republika vázána.9 2.3 Základní zásady exekučního řízení Základní zásady plní v právu důleţitou roli, zejména v oblasti legislativy, ale i interpretace a aplikace práva. Ve většině případů jsou základní zásady formovány na základě empirických poznatků a nejsou přímo vyjádřeny obecnou právní normou, jakoţto součásti pozitivního práva. Základní zásady můţeme rozlišit na obecné, jeţ jsou společné celému civilnímu procesu (přizpůsobují se však povaze exekučního řízení), a na zásady odvětvové, tedy ty které jsou charakteristické pouze pro řízení exekuční10. Dispoziční zásada vyjadřuje procesní iniciativu, jeţ je dána do rukou účastníků řízení. Na základě dispoziční zásady mohou účastníci např. zahájit či zastavit řízení. Rozlišujeme dispozici řízením (např. zmíněné zahájení řízení podáním ţaloby) a dispozici předmětem řízení (rozšíření, či zúţení návrhu v průběhu řízení).11 Dispoziční zásada se v exekučním řízení prosazuje ještě důrazněji neţ v řízení nalézacím. Zahájení řízení a jeho pokračování či zastavení je plně v rukou oprávněného účastníka12 Další postup exekučního řízení je pak ovládán zásadou oficiality, tzn., ţe není třeba dalších kroků od účastníka řízení, k naplnění účelu řízení13. Pro exekuční řízení je dále typická zásada vyhledávací, která znamená, ţe soud musí 9
STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. BRNO: Masarykova univerzita, 2003. 660 s. ISBN 80-210-3271-5 s. 473-474 10
MACUR op. cit., s. 58-59 WINTEROVÁ a kol. op. cit., s. 73 12 STAVINOHOVÁ, HLAVSA op. cit., s. 475 13 WINTEROVÁ a kol. op. cit., s. 477 11
ze své povinnosti vyhledat, zda jsou splněny všechny procesní předpoklady ţádané zákonem. Pokud se však v exekučním řízení vyskytnou spory o právo, tzv. incidenční spory, uplatní se zásada projednací.14 Stejně, jako v nalézacím řízení, i zde se plně uplatní zásada rovnosti procesních stran. Soud musí účastníkům zajistit stejné moţnosti uplatnění jejich práv a oprávněný na základě exekučního titulu nemá nad povinným ţádné privilegované postavení. Další zásadou, která je v exekučním řízení uplatňována, je zásada rozhodování samosoudcem. Soud (resp. samosoudce) nařizuje jednání jen výjimečně (např. dle ust. § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ) a proto zpravidla označujeme toto řízení jako řízení neveřejné.15 Samotné nařízení exekuce je vázáno na zvlášť kvalifikovanou listinu tzv. exekuční titul. Předpokladem výkonu rozhodnutí je vykonatelné rozhodnutí soudu (případně jiného orgánu), které splňuje stanovené formální náleţitosti. Soud je při vykonávacím řízení tímto rozhodnutím vázán a za ţádných okolností nepřezkoumává jeho věcnou správnost. Tato situace je projevem dělby činnosti mezi orgány činnými v nalézacím a vykonávacím řízení. Macur pak označuje tento institut jako zásadu formalizace předpokladů výkonu rozhodnutí.16 Typické pro řízení o výkon rozhodnutí jsou speciální zásady, které se vyskytují ve fázi rozvrhu výtěţku. Jde o zásadu přednosti, časové priority a proporcionality. Zásada přednosti vychází z ust. § 279 odst. 2 OSŘ, který taxativně jmenuje přednostní pohledávky (jsou to zejména pohledávky výţivného, ty bývají označovány jako absolutně přednostní). Přednostní pohledávky se (jak ostatně plyne z jejich pojmenování) následně uspokojí z výtěţku přednostně před ostatními pohledávkami. Zásada časové priority pak určuje pořadí uspokojení jednotlivých pohledávek. Poslední zásada, zásada proporcionality, přichází na 14
FIALA, J. Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí (exekuční spory). PRAHA: Universita Karlova, 1972. 120 s. s.27-28 15 16
STAVINOHOVÁ, HLAVSA op. cit., s. 476-477 MACUR op. cit., s. 59-60
řadu ve chvíli, kdy výtěţek, který má být rozdělen, nestačí k plnému uspokojení všech pohledávek. Pohledávky se proto uspokojí poměrně. Poslední dvě jmenované zásady nacházejí zákonné vyjádření v ust. § 280 odst. 3 OSŘ.17 2.4 Zásada ochrany a obrany povinného Jak vyplývá z výše zmiňované zásady formalizace předpokladů výkonu rozhodnutí, v rámci exekučního řízení soud nezkoumá věcnou správnost exekučního titulu. Neznamená to však, ţe se povinnému v rámci tohoto řízení nedostává ochrany vůbec. Občanský soudní řád poskytuje povinnému několik moţností obrany proti právu, jeţ je exekučně vymáháno. Můţe například namítat, ţe právo přiznané vykonatelným rozhodnutím, jiţ zaniklo (kupř. splněním, viz ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ.). Dále můţe namítat, ţe výkon rozhodnutí je nepřípustný, protoţe je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat (jako příklad se uvádí úspěšně vznesená námitka promlčení; viz ust. § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ.). Povinný má také moţnosti obrany proti právu, jeţ je v exekučním řízení uspokojováno. Pro tento případ exekuční právo poskytuje povinnému legitimaci k odporové ţalobě (dle § 267a OSŘ.) a tím moţnost popřít pravost, výši nebo pořadí některé z pohledávek přihlášených k rozvrhu výtěţku, nebo jinak uspokojovaných při výkonu rozhodnutí.18 Od obrany povinného je nutné rozlišovat ochranu povinného a třetích osob. Jde o princip, který sleduje to, aby výkon rozhodnutí a exekuce vedly ke správnému cíli, tj. k uspokojení oprávněného, avšak aby současně nedošlo k nadměrným a nepřiměřeným zásahům do práv povinného, a dalších osob.19 Fiala ve shodě s Macurem povaţují exekuční řízení za jedno z nejpronikavějších řízení, protoţe se zde uskutečňuje vynutitelnost práva jako jeden z jeho nejdůleţitějších znaků. Úkony zde prováděné mají charakter velmi závaţných donucujících zásahů do právní sféry povinného, či třetí osoby. Z toho důvodu, je 17
STAVINOHOVÁ, HLAVSA op. cit., s. 477 KURKA, DRÁPAL op. cit., s. 26 19 WINTEROVÁ a kol. op. cit., s. 478 18
nutné vyloučit jakékoliv nedostatky tohoto postupu, a to byť i náhodné, které by mohly poškodit povinného, nebo třetí osoby. Tyto zásady tedy vytvářejí předpoklady k ochraně těchto osob.20 Mezi tyto základní principy exekučního práva patří: 1) exekuční řízení smí být prováděno jen k uspokojování práv skutečně existujících (§ 267 odst. 1, písm. g) OSŘ), 2) exekuční řízení můţe být prováděno jen za podmínek zákonem stanovených a jen způsoby k tomu určenými (§ 257 OSŘ), 3) exekuční řízení můţe být prováděno jen v rozsahu, jaký stačí k uspokojování oprávněného (§ 263 odst. 1 OSŘ), 4) uspokojování oprávněného se má dít jen z majetku povinného (§ 267 odst. 1 OSŘ). Dojde-li k porušení některého z výše uvedených principů, stává se exekuce nepřípustnou. Fiala dále rozlišuje, nepřípustnost exekuce absolutní a nepřípustnost relativní. K absolutně nepřípustné exekuci dochází v případech uvedených v bodech 2) a 3). V tomto případě musí soud, jakmile nepřípustnost zjistí, okamţitě zastavit exekuci z úřední povinnosti, a to v jakémkoliv jejím stádiu. Naopak k relativní nepřípustnosti exekuce dochází ve zbylých případech, tedy případech uvedených v bodech 1) a 4). Soud k této nepřípustnosti můţe přihlíţet jen na návrh toho, do jehoţ práv je takto nepřípustně zasahováno.21 2.5 Zásada ochrany třetích osob Výkon rozhodnutí nesmí být prováděn z jiného majetku, neţ je majetek povinného. Tímto způsobem zákon chrání třetí osoby, jejichţ majetek nemůţe být výkonem rozhodnutí postiţen.
20 21
Zákonné vyjádření nachází tato zásada
MACUR op. cit., s. 63 stejně FIALA op. cit., s. 28 FIALA op. cit., s. 29
v ust. § 267 odst. 1 občanského soudního řádu22, který poskytuje třetí osobě moţnost pomocí institutu vylučovací ţaloby v rámci sporného řízení podle části třetí občanského soudního řádu bránit se proti zásahům do své majetkové sféry.23 Ochrana třetích osob je dále vyjádřena v ust. § 46 odst. 1 exekučního řádu, dle něhoţ exekutor (…) dbá práv účastníků řízení i třetích osob dotčených jeho postupem24. Exekutor před kaţdým prováděným úkonem posuzuje, zda je tento úkon ve shodě se zákonem, ale i např. s principem přiměřenosti exekučního řízení. Pokud by exekutor došel ke zjištění, ţe určitá práva třetích osob byla porušena, je povinen této skutečnosti svou činnost přizpůsobit. Je proto například povinen, i bez návrhu, vyškrtnout věc, která nepatří povinnému ze soupisu jeho majetku. Dále je povinen zrušit exekuční příkaz v případě, kdy zajistí majetek povinného v širším rozsahu, neţ postačuje k vymoţení nároků. V případě, kdy by došlo k porušení práv třetích osob, odpovídal by exekutor za škodu podle § 32 exekučního řádu.25 V souvislosti s touto zásadou je vhodné uvést, koho je moţné chápat pod pojmem třetí osoba a jaký dopad na ni má toto postavení. Pojem třetí osoba je českým právním řádem uţíván v mnoha souvislostech, avšak ţádný právní předpis nepodává legální definici tohoto termínu. Tento pojem je pouţíván např. Občanským zákoníkem, Obchodním zákoníkem, Zákoníkem práce a dalšími. Kaţdý tento právní předpis však pracuje s termínem „třetí osoba“ odlišně. Pokud bychom se pokusili zobecnit význam pojmu třetí osoba, můţeme konstatovat, ţe se jedná o osobu odlišnou od subjektů hlavního právního vztahu. O podobnou definici, vztaţenou na exekuční řízení, se 22
Obdobně § 68 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013] 23 STAVINOHOVÁ, HLAVSA op. cit., s. 479 24 § 46 odst. 1 Zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád 25 KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vyd. PRAHA: C.H.Beck, 2010. 658 s. ISBN 978-80-7400-179-6 s.194-196
pokouší jiţ Steiner, který uvádí, ţe „třetí osobou rozumíme přitom osobu odlišnou od oprávněného i povinného.26 Exekuční právo, v případech provádění určitých způsobů exekuce, přímo předpokládá určitý dopad do práv třetích osob. Jedná se například o exekuci prováděnou sráţkami ze mzdy. V tomto případě se zaměstnavatel povinného, jako třetí osoba, stává poddluţníkem povinného. Ze zákona jsou mu zde stanoveny povinnosti, a to nevyplácet určitou část mzdy povinnému (v tomto případě ovšem jeho věřitel), ale vyplatit ji, po nabytí právní moci exekuce, oprávněnému. Proti těmto zásahům, nemají třetí osoby moţnost ochrany a jsou povaţovány za dovolené. Zákon jim však poskytuje jisté „usnadnění“. Plátce mzdy můţe poţádat soud, aby určil jaká částka má být sraţena, případně můţe tuto částku přímo zaslat soudu a ten ji rozvrhne mezi oprávněné. Obdobný příklad lze uvézt, v případě spoluvlastnického podílu k movité či nemovité věci. Zákon zde opět poskytuje jisté zlepšení postavení třetích osob, tím, ţe soud je povinen informovat ostatní spoluvlastníky o prodeji tohoto spoluvlastnického podílu, přičemţ spoluvlastníci, mají moţnost zabránit prodeji tohoto podílu, sloţením částky ve výši odhadní ceny podílu.27 2.6 Exekuční spory V souvislosti s průběhem exekučního řízení mohou vznikat mezi stranami exekučního řízení, případně mezi jednou ze stran a třetí osobou (např. mezi oprávněným a dluţníkem povinného), právní spory, označované jako spory exekuční28. Tyto spory mohou nastat v různých časových fázích exekučního řízení. Můţeme tedy rozlišit spory vzniklé před zahájením exekučního řízení, během exekučního řízení a po skončení exekučního řízení. Dále teorie rozlišuje 26
STEINER, V. Občanské právo procesní v teorii a praxi. PRAHA: Státní tiskárna 02, 1975. 496 s. s. 444 27 SCHELLEOVÁ, I. a kol. Civilní proces. PRAHA: EUROLEX BOHEMIA a.s., 2006. 1202 s. ISBN 8086861-09-0 s. 818-819 28
MACUR op. cit., s. 110
exekuční spory projednávané v řízení vykonávacím, tedy ty, u kterých zákon výslovně směřuje jejich řešení do řízení vykonávacího, a spory projednávané v řízení nalézacím. V druhém případě budou projednány všechny ostatní spory. 29 2.6.1 Exekuční spory řešené v řízení vykonávacím Spory řešené v řízení vykonávacím bývají téţ označovány jako spory incidenční. Řízení, v němţ jsou projednávány, se poté nazývá řízení incidenční. Toto řízení je ovládáno zásadami jako běţné civilní řízení sporné. Pro zahájení incidenčního řízení se uplatní zásada dispoziční. Řízení je pak dále postaveno jako kontradiktorní spor, ovládaný zásadou projednací. Strany zde nesou plnou odpovědnost za vnesený skutkový materiál (uplatní se dle postavení stran ve sporu povinnost tvrzení a důkazní a břemeno tvrzení a důkazní). Některé instituty občanského soudního řádu pro nalézací řízení pouţít nelze. Jedná se např. o vedlejší účastenství nebo uzavření smíru. V incidenčním sporu soud namísto rozhodnutí ve formě rozsudku rozhoduje meritorně usnesením. Předmětem incidenčního řízení je nepřípustnost exekuce, případně její zastavení30. Spory opoziční Mezi nejčastější spory řešené v řízení incidenčním patří spory opoziční. Důvod vzniku tohoto sporu je v námitce povinného, který tvrdí, ţe právo přiznané exekučním titulem jiţ zaniklo (ust. § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ). Opoziční spory jsou zahajovány návrhem na zastavení exekuce podle ustanovení § 269 odst. 1 OSŘ. V tomto případě rozhoduje vţdy soud, i kdyby předtím rozhodoval jiný orgán (soud si můţe vyţádat stanovisko orgánu, který titul vydal). Důvody zániku práva přiznaného exekučním titulem jsou stanoveny v právu hmotném. Jedná se především o splnění, dohodu, započtení. Dále je moţné za důvod zániku
29 30
FIALA op. cit., s. 43 - 45 MACUR op. cit., s. 110 - 111
povaţovat i promlčení, kdy zaniká pouze moţnost právo uplatňovat a vymáhat. Soudní rozhodnutí o opozičním sporu dopadá vţdy na konkrétní exekuci31. Impugnační spory Impugnační spory nebo téţ spory o zastavení exekuce pro nepřípustnost, jsou spory podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Toto ustanovení v sobě skrývá všechny myslitelné případy nepřípustnosti exekuce, na něţ se nevztahují jiná speciální ustanovení. Uvedená právní úprava obsahuje jak nepřípustnost absolutní, tak nepřípustnost relativní. Pro impugnační spor je opět typická zásada dispoziční, kdy je k zahájení potřeba návrh povinného.32 2.6.2 Exekuční spory řešené v řízení nalézacím Ve zvláštním samostatném řízení nalézacím je projednávána většina exekučních sporů. V souvislosti s tím otvírá Macur otázku, na základě jakých kritérií mohou být spory řešené v nalézacím řízení povaţovány za spory exekuční. Jako spory splňující tato kritéria označuje spory, „které nejen souvisejí s exekučním řízením, ale které ztrácejí všechen svůj smysl a význam, pokud nemají přímý vztah ke konkrétnímu řízení exekučnímu a pokud nejsou na něm plně a bezpodmínečně závislé.“33 Mezi tyto spory patří spory vylučovací, odporové, poddluţnické, spory o doplnění exekučního titulu a spory z lepšího práva. Spory o doplnění exekučního titulu vznikají před zahájením exekučního řízení. V průběhu exekučního řízení vznikají spory vylučovací, odporové, poddluţnické a po skončení exekučního řízení mohou vznikat jen spory z lepšího práva.34 Spory o doplnění exekučního titulu Co se týče sporů o doplnění exekučního titulu, tedy sporů vznikající před zahájením exekučního řízení, tyto dopadají prakticky na dvě situace. Za prvé se
31
FIALA op. cit., s. 100 -103 MACUR op. cit., s. 110 -115 33 MACUR op. cit., s. 119 34 FIALA op. cit., s. 44 32
jedná o situaci podle ust. § 262 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy povinnost uloţená v exekučním titulu je vázána na splnění podmínky nebo vzájemného plnění a toto splnění nelze prokázat veřejnou listinou. Druhá varianta je podle ust. § 256 odst. 1 OSŘ, kdy došlo k přechodu práv nebo povinností na jinou osobu neuvedenou v exekučním titulu a tento přechod nelze prokázat veřejnou listinou. Společné tyto situace mají to, ţe bez rozsudku získaného v těchto sporech, nelze úspěšně ţádat o povolení exekuce, i kdyţ samotný exekuční titul je jinak materiálně i formálně vykonatelný.35 2.6.3 Spory vznikající v průběhu exekučního řízení řešené v řízení nalézacím Mezi tyto spory řadíme spory odporové, poddluţnické a vylučovací. V této podkapitole jsou řazeny pouze spory odporové a poddluţnické. Spory vylučovací, jeţ jsou tématem této práce, tvoří díky svému rozsahu a podrobnějšímu popisu samostatnou podkapitolu. Spory odporové Dalšími spory, vznikajícími v průběhu exekučního řízení a řešenými v nalézacím řízení podle části třetí občanského soudního řádu jsou spory odporové. Tyto spory vznikají v průběhu rozvrhového řízení. V tomto řízení vznikají práva a povinnosti mezi jednotlivými oprávněnými a věřiteli na jedné straně a povinným na straně druhé. Vznikají však i spory mezi oprávněnými a věřiteli navzájem. Rozdíl v těchto vztazích je dán rozlišným postavením oprávněného a věřitele. Mezi oprávněným a povinným vzniká vztah podloţený exekučním titulem, tento vztah jiţ povinný napadat nemůţe. Na druhou stranu mezi věřitelem a povinným vzniká pouze hmotněprávní poměr, který povinný popírat můţe36 Odlišná je však povaha vztahů mezi oprávněnými a věřiteli navzájem. Pro věřitele, který nebyl účastníkem řízení, v němţ byl vydán exekuční titul
35 36
tamtéž s. 43 FIALA op. cit., s. 70 - 71
oprávněnému, není tento titul závazný. Z toho důvodu mezi nimi můţe vzniknout spor o existenci pohledávky, její pravost, výši či pořadí, v jakém má být uspokojena.
Aktivně
legitimován
k podání
odporové
ţaloby
(upravena
ustanovením § 267a OSŘ) je tedy oprávněný, nebo věřitel, který uplatňuje odpor. Aktivně legitimován můţe být také povinný, který má zájem na tom, aby byl výtěţek z prodeje postiţeného majetku vydán jen tomu, kdo na něj má právo. Pasivně legitimován je v odporovém sporu oprávněný nebo věřitel, jehoţ pohledávku ţalobce napadá. Z povahy věci je vyloučena pasivní legitimace povinného.37 K projednání odporové ţaloby je dána pravomoc soudů. Patří-li však rozhodování o přiznání pohledávky do pravomoci jiných orgánů (správních orgánů), rozhodují tyto orgány. Pokud je rozhodováno jen o popření skupiny a pořadí pohledávky, je dána pravomoc soudu vţdy. Tato ţaloba má charakter ţaloby určovací, coţ ovlivňuje znění ţalobního petitu. V tom by se měl ţalobce domáhat, ţe tu pohledávka není, případně určení její výše nebo zařazení do skupiny.38 Spory poddlužnické Poddluţnické spory odvozují svůj název od subjektu, vůči kterému směřuje ţalobce svou poddluţnickou ţalobu. Termín poddluţník jiţ zákon nepouţívá. Poddluţníkem se rozumí osoba, vůči které má pohledávku povinný. Zákon tyto poddluţníky označuje konkrétními názvy, jako například plátce mzdy nebo peněţní ústav. Aniţ mezi poddluţníkem a oprávněným existuje jakýkoliv hmotněprávní vztah, v průběhu exekučního řízení mohou být poddluţníkovi ukládány jisté povinnosti. Jedná se zejména o arrestatorium, coţ znamená zákaz výplaty pohledávky povinnému ze strany jeho dluţníka. Mezi další povinnosti můţeme zařadit například povinnost plátce mzdy provádět sráţky ze mzdy. Díky 37
MACUR op. cit., s. 122-123 BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II díl. 7. vyd. PRAHA: C.H.Beck, 2006. 1054 s. ISBN 80-7179-378-7 s.1458-1460 38
neexistenci hmotněprávního vztahu mezi oprávněným a poddluţníkem by bylo pro oprávněného značně náročné vymáhat po poddluţníkovi to, co v důsledku neplnění jeho povinností ušlo. Proto k vymáhání těchto nároků legitimuje oprávněného poddluţnická ţaloba. Aktivně legitimován je zde tedy oprávněný a pasivně vţdy poddluţník. Petit ţaloby by měl směřovat k zaplacení částky, která má být poddluţníkem zaplacena.39 2.6.4 Spory vznikající po skončení exekučního řízení řešené v řízení nalézacím I po skončení exekuce vznikají exekuční spory, jako tzv. spory z lepšího práva. Jejich charakteristickou vlastností je, ţe vznikají pouze po skončení exekuce. Spory z lepšího práva Tyto spory nejsou právním řádem upraveny. Jejich přípustnost odvozují teoretici procesního práva ze základních principů exekučního práva.40 Ţaloba zahajující spor z lepšího práva, patří mezi ţaloby projednávané v řízení nalézacím sporném podle části třetí občanského soudního řádu. Ţalobu z lepšího práva je nutné odlišovat od ţaloby na vydání bezdůvodného obohacení, které jsou v praxi často zaměňovány. V průběhu exekučního řízení můţe dojít k situaci, kdy se povinný zapomene bránit námitkou, ţe pohledávka po vzniku exekučního titulu zanikla (např. zaplacením). Oprávněný tím pádem můţe být uspokojen znova. Tím dojde k jeho bezdůvodnému obohacení. Vzniká tak protiprávní vztah ve sféře hmotněprávních vztahů. Tuto situaci je tak nutné řešit hmotněprávní ţalobou proti oprávněnému na vydání neoprávněného majetkového prospěchu povinnému (tedy bezdůvodného obohacení).41 O ţalobách z lepšího práva, lze mluvit jen tam, kde dochází ke vzájemnému střetu více práv. Výsledkem tohoto střetu je pak to, ţe některému 39
WINTEROVÁ a kol. op. cit., s.487 - 488 Např. MACUR op. cit., s. 130 shodně také FIALA op. cit., s. 97 41 MACUR op. cit., s. 130 40
právu je dána neoprávněně přednost před druhým. K tomu dochází typicky ve fázi rozvrhu výtěţku.42 V literatuře je popisována situace, kdy při sestavování pořadí pohledávek, uspokojovaných z výtěţku prodeje, je neoprávněně dána přednost určitému právu před jiným. K tomu dochází při rozvrhu výtěţku, pokud mezi více oprávněnými není některé právo zcela uspokojeno. Kdyţ poté dojde k realizaci rozvrhového usnesení, můţe se neuspokojený oprávněný ţalobou domáhat, aby mu byla vyplacena částka, kterou na jeho úkor získal ţalovaný. Právě k tomu slouţí ţaloba z lepšího práva.43 Ţaloba z lepšího práva má, na rozdíl od ţaloby na vydání bezdůvodného obohacení, procesní povahu, neboť je zaloţena výhradně na exekučním právu. Macur k tomu dále uvádí: „Jejím právním důvodem je okolnost, že podle předpisů exekučního práva pohledávka žalovaného neměla být z výtěžku uspokojena a že v důsledku porušení těchto předpisů byla pohledávka žalobce v rozvrhovém řízení neprávem z uspokojení vyloučena. Žalobce tedy žalobou z lepšího práva neuplatňuje vůči žalovanému žádné nároky, jež by se zakládaly na hmotném právu.“44 Ţalobcem ve sporu z lepšího práva je oprávněný, který tvrdil, ţe byl neprávem vyloučen z uspokojení svého práva. Aktivně legitimován je však pouze ten, kdo byl podle zákona účastníkem rozvrhového řízení. Není však důleţité, zda se ho skutečně zúčastnil. Předpokladem jeho úspěchu je pak skutečnost, zda by byl v rozvrhovém řízení zcela, nebo zčásti uspokojen, pokud by toto řízení proběhlo podle zákona. Pasivně legitimován je pak ten, kdo byl neprávem z výtěţku zcela, nebo z části uspokojen. Ţalobní petit by pak měl znít tak, ţe ţalovaný je povinen ţalobci zaplatit částku, která mu byla v rozvrhovém řízení neprávem přiznána.45
42
FIALA op. cit., s. 98 MACUR op.cit., s. 130 - 131 44 MACUR op. cit., s. 131 45 FIALA op. cit., s. 98 - 99 43
2.7 Vylučovací spory Jak bylo uvedeno výše, jeden ze základních principů exekučního řízení je princip uspokojení oprávněného jen z majetku povinného. V praxi však můţe dojít a také dochází k situacím, kdy je exekucí postihnut krom hmotného majetku povinného i hmotný majetek, k němuţ mají třetí osoby taková práva, která výkon rozhodnutí nepřipouštějí. Zákon zde totiţ v zájmu rychlého provedení exekuce vychází z domněnky, ţe movité věci, jeţ má povinný ve své dispozici, jsou i v jeho vlastnictví. Těmto třetím osobám pak zákon dává moţnost, pokud tvrdí, ţe k věcem postiţeným exekucí mají takové právo, uplatnit svůj nárok zvláštní ţalobou. Tato ţaloba se nazývá ţalobou vylučovací nebo také ţalobou excindační.46 Vylučovacím sporům se v literatuře věnuje řada autorů. Z nejstarších bych zmínil Horu, který ještě nemluví přímo o vylučovacím sporu, ale nazývá ho jako exekuční intervence (nebo také žaloba excisní či odpor v exekuci). Hora uvádí, ţe „bylo nutno poskytnout osobě, jež tvrdí nárok kolidující, prostředek jiný, jež by ji chránil jednak i proti újmě z výkonu onoho rozhodnutí jí hrozící, jednak by vůbec poskytl možnost, aby osoby, které tvrdí k věcem exekucí stiženým jisté právo, exekuci tuto nepřipouštějící, toto svoje právo uplatnily.“ Tímto prostředkem byla právě exekuční intervence resp. ţaloba z ní plynoucí. Dále pokračuje: „tento odpor záleží v tom, že osoba třetí, jež tvrdí na předmětu exekucí postiženém, na jeho části neb na jednotlivých předmětech příslušenstva exekvované nemovitosti jisté právo, nepřipouštějící, aby exekuce byla vykonána, může této exekuci odporovati, a sice ve formě žaloby.“ Z této definice lze vyčíst dva základní znaky vylučovacích sporů, které popisuje také Hora. Jsou jimi probíhající exekuční řízení a právo třetí osoby, která musí toto svoje právo uplatnit (ţalobou).47
46
MACUR op. cit., s. 119 - 120 HORA, V. Československé civilní právo I – III díl. PRAHA: Wolters Kluwer Česká republika, 2010. 939 s. ISBN 978-80-7357-540-3 s. 209 - 210 47
Dále popisuje vylučovací ţalobu například Kurka: „Smyslem vylučovací žaloby je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku, jenž byl postižen nařízením výkonu rozhodnutí, takové právo, které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí byl proveden a aby tak postižený majetek byl zdrojem pro uspokojení oprávněného“.48 Obdobně ji popisuje i Fiala,49 který také vychází z výše zmíněného principu uspokojení oprávněného jen z majetku povinného a jen způsobem zákonem dovoleným. Vylučovací spor tedy můţeme charakterizovat dvěma znaky, které zmiňuje Hora, jsou jimi, jak jiţ bylo zmíněno, probíhající exekuční řízení a třetí osoba domáhající se svého práva k majetku. Tímto právem je, jak vyplývá z ustanovení § 267 odst. 1 občanského soudního řádu právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí. Toto právo opravňuje jeho nositele poţadovat od kaţdého, aby do něho neoprávněně nezasahoval50. Právem nepřipouštějící výkon rozhodnutí je zejména vlastnické právo51, případně i právo odpovídající podílovému spoluvlastnictví. Drápal toto vlastnické právo omezuje „Získala-li třetí osoba své vlastnické právo na základě neúčinného nebo odporovatelného právního úkonu, má oprávněný nebo jiný věřitel povinného právo požadovat, aby dluh povinného byl uspokojen i z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které tímto způsobem ušly z majetku povinného.“ Dále konstatuje, ţe „neúčinnost vzniká přímo ze zákona a proto ji nelze uplatnit námitkou ve sporu. Odporovatelnost nelze uplatnit pouhou námitkou ve sporu, ale jen žalobou, případně vzájemnou žalobou.“ Tato skutečnost musí být dokázána pravomocným rozhodnutím soudu, kterým byla 48
KURKA, DRÁPAL op. cit., s. 822 FIALA op. cit., s. 61 a násl. 50 BUREŠ, DRÁPAL, KRČMÁŘ a kol. op. cit., s. 1452 49
51
V případě zásahu do vlastnického práva třetí osoby stanovila judikatura soudu podmínku nedobrovolnosti zásahu do tohoto práva. Pokud bylo do vlastnického práva zasaženo se souhlasem třetí osoby nemůže se pak již úspěšně domáhat ochrany tohoto práva vylučovací žalobou cit. z: Rozsudek Městského soudu ČR ze dne 16.1.2004, sp.zn. 14 Co 555/2003. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+.
konstatována právní neúčinnost úkonu ve smyslu ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „OZ“), vůči oprávněnému. Pokud by toto rozhodnutí nebylo vydáno, musí za řízení o vylučovací ţalobě uplatit své právo samostatnou nebo vzájemnou ţalobou. Excindační ţaloba pak můţe být úspěšná jen v případě, byla-li tato ţaloba zamítnuta.52 Dalším právem nepřipouštějící exekuci můţe být dále drţba. Nemá-li povinný k věci ani vlastnické, ani spoluvlastnické právo a nemá ji ani v drţbě, je exekuce na tuto věc, pokud ji má v drţbě někdo třetí, nepřípustná. V případě drţby dochází k rozporu mezi autory, zabývajícími se exekučním řízením, o to, zda se ochrany můţe dovolávat jen oprávněný drţitel. Např. Fiala nerozlišuje mezi drţbou oprávněnou či neoprávněnou, důleţitý je fakt, ţe věc není v majetku povinného.53 Naproti tomu komentář k občanskému soudnímu řádu54, hovoří vysloveně o oprávněné drţbě. Další autor Macur55, píše pouze obecně o drţbě a blíţe ji nerozlišuje. Vyjdeme-li ze zásady, ţe uspokojit oprávněného lze jen z majetku povinného, přikláním se k názoru Fialy, ţe rozhodující je skutečnost, ţe věc není součástí majetku povinného. Dalším typem práva nepřipouštějící výkon rozhodnutí je detence věci. Detence se však musí opírat o právní titul odvozený od vlastníka věci, který není povinným. Detence můţe vyplývat z práva věcného např. zástavního nebo obligačního např. půjčka. Posledním právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí můţe být právo k bytu, neodvozené od povinného, v případě exekuce vyklizením bytu.56
52
BUREŠ, DRÁPAL, KRČMÁŘ a kol. op. cit., s. 1452 - 1453 FIALA op. cit., s. 65 54 DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, N., KASÍKOVÁ, M., LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II díl. PRAHA: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. 948 s. ISBN 978-80-7357460-4 s. 1441 53
55 56
MACUR op. cit., s. 120 FIALA op. cit., s. 64 – 66, stejně ale i např. MACUR op. cit., s. 120
Pokud shrneme všechny zmíněné znaky, můţeme vylučovací spor charakterizovat jako spor v probíhajícím exekučním řízení, kdy se třetí osoba domáhá, ţe bylo zasaţeno do jejího práva nepřipouštějící výkon rozhodnutí.57 2.8 Vylučovací žaloba Vylučovací neboli excindační ţaloba je upravena v § 267 odst. 1 občanského soudního řádu. Jak vyplývá jiţ z označení, jedná se o ţalobu. Ţaloba je procesním úkonem, jímţ se ţalobce obrací na soud s ţádostí o poskytnutí právní ochrany proti ţalovanému. Tímto úkonem ţalobce zahajuje řízení. Jako kaţdá ţaloba musí i vylučovací ţaloba splňovat obecné a zvláštní náleţitosti. Tyto náleţitosti jsou stanoveny v § 42 odst. 4 a v § 79 odst. 1 občanského soudního řádu.58 Patří mezi ně zejména označení soudu, účastníků řízení, označení věci, které se týká, ţalobní petit, datum, podpis. 2.8.1 Subjekty vylučovací žaloby Aktivně legitimován k podání vylučovací ţaloby je třetí osoba. Kurka třetí osobu vymezuje jako „osobu, která se neúčastní vykonávacího řízení jako oprávněný, další oprávněný nebo povinný.“59 Pod touto třetí osobu si však nelze představit kohokoliv odlišného od výše zmíněných osob. Podle § 267 odst. 1 občanského soudního řádu můţe toto právo uplatnit jen ta třetí osoba, která má právo k majetku, jeţ nepřipouští výkon rozhodnutí. Touto třetí osobou tak můţe být, jak je uvedeno výše, například vlastník věci, drţitel či zástavní věřitel. Pasivně legitimovaný je oprávněný. Pokud v exekučním řízení stojí na straně více oprávněných osob, musí být vylučovací ţaloba podána proti všem těmto oprávněným. Ti mají poté v řízení postavení nerozlučných společníků.
57
K obdobnému závěru dochází i Dávid v disertační práci DÁVID, Radovan. Ochrana třetích osob v exekučním řízení *online+. 2011 *cit. 8.3.2013+.Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: < http://is.muni.cz/th/68560/pravf_d/>>. S. 48 58 59
WINTEROVÁ a kol. op. cit., s. 191 -200 KURKA, DRÁPAL a kol. op. cit., s. 826
Povinný nikdy nemůţe vystupovat jako účastník řízení o excindační ţalobě. Můţe se však, jak uvádí Kurka, stát vedlejším účastníkem tohoto řízení, neboť můţe mít právní zájem na výsledku řízení.60 Stejný názor zastává i Fiala, který vychází z dispoziční zásady ovládající zahájení exekučního řízení. Dle jeho názoru: „ jen oprávněný procesně odpovídá za to, že došlo k zasažení do práva třetí osoby, která nepřipouští výkon rozhodnutí.“ K tomu dodává, ţe: „povinný svým chováním nezpůsobil zasažení do práv třetí osoby a také není s to v exekuci docílit toho, aby věc třetí osoby byla vyloučena z exekuce.“61 Excindační ţaloba patří mezi další ţaloby projednávané v řízení nalézacím sporném podle části třetí občanského soudního řádu. Pravomoc k projednání je svěřena soudu, bez ohledu na to, ţe exekuční titul byl vydán jiným orgánem. Věcně příslušný je okresní soud (obvodní soud v Praze respektive Městský soud v Brně). Místně příslušný je podle § 88 písm. o) OSŘ okresní soud, u něhoţ je prováděn výkon rozhodnutí.62 2.8.2 Předmět vylučovací žaloby Předmětem ţaloby obecně je tzv. ţalobní nárok. Jedná se o nárok, který uplatňuje ţalobce a jeho konkrétní vyjádření nachází odraz v ţalobním petitu. Vymezení ţalobního nároku nelze nikdy nechat na soudu, naopak je plně v rukou ţalobce. Uvedené je důsledkem dispozitivního charakteru soukromých práv.63 V současné době se v teorii civilního práva procesního objevují dva názory na to co je předmětem vylučovací ţaloby. První uvádí, ţe předmětem je vyloučení věci ze soupisu, druhý názor uvádí, ţe předmětem je nepřípustnost exekuce podle § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ.
60
KURKA, DRÁPAL op. cit., s. 831 - 832 FIALA op. cit., s. 66 - 67 62 BUREŠ, DRÁPAL, KRČMÁŘ a kol. op. cit., s. 1451 63 WINTEROVÁ a kol. op. cit., s. 198 61
První názor zastává například Drápal64 ve shodě s Kurkou65, který k předmětu vylučovací ţaloby uvádí: “předmětem žaloby je vyloučení podniku, nemovitosti, nebo jiné věci, práva nebo majetkové hodnoty z již nařízeného výkonu rozhodnutí…. Excindační žalobou není přípustné domáhat se vyslovení nepřípustnosti výkonu rozhodnutí nebo jeho zastavení, i kdyby bylo zdůvodněno vyloučením určité věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty z výkonu rozhodnutí“. Tento názor podporuje i současné znění § 267 odst. 1 OSŘ, který hovoří o návrhu na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí. Opačný názor, ke kterému se také přikláním, na tuto problematiku zastává kupříkladu Macur66 nebo Fiala.67 Fiala apeluje na nesprávnost postupu, při němţ se výklad omezuje jen na samotný § 267 odst. 1 OSŘ a poukazuje na skutečnost, ţe výklad je nutné provádět i v souvislosti s ustanovením § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ. Toto ustanovení uvádí, ţe výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliţe bylo pravomocně rozhodnuto, ţe výkon rozhodnutí postihuje majetek, k němuţ má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí. Fiala tedy situaci shrnuje: „Má-li někdo k věci právo, které nepřipouští exekuci, je tato exekuce nepřípustná, a to relativně. Musí proto být o nepřípustnost exekuce žalováno. Pravomocně vyslovená nepřípustnost exekuce na určitou věc nemá automaticky za následek vyloučení věci z exekuce. Toto vyloučení musí provést v exekučním řízení předseda senátu tím, že zastaví exekuci podle § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ.“68 Věc je tedy vyloučena aţ tímto pravomocným usnesením. Osobně se kloním k této druhé variantě, především z dikce ustanovení § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ, kdy k zastavení výkonu rozhodnutí zákon přímo uvádí nutnost předchozího pravomocného rozhodnutí.
64
BUREŠ, DRÁPAL, KRČMÁŘ a kol. op. cit., s. 1451 KURKA, DRÁPAL op.cit., s. 822 - 823 66 MACUR op. cit., s. 120-121 67 FIALA op. cit., s. 67 68 tamtéž s. 67 65
2.8.3 Povaha vylučovací žaloby V současné době je jiţ vyřešena otázka, zda má excindační ţaloba charakter ţaloby hmotněprávní, nebo procesní. Většina autorů se dnes přiklonila k názoru, ţe vylučovací ţaloba je ţalobou procesní. Svoboda popisuje procesní ţaloby obecně jako ţaloby: „které svůj původ prvotně neodvozují od hmotněprávního vztahu, … , ale od procesní situace, v níž se během soudního řízení ocitla třetí osoba, která nemá s hmotněprávním vztahem mezi účastníky řízení nic společného.“69 U tohoto typu ţalob nejsou ţalobce a ţalovaný ve vzájemné opozici, samotný ţalovaný ţalobce v jeho právu nijak neomezuje, ţalobce se zde vymezuje vůči postupu orgánu státní moci. V případě úspěchu ţalobce nevzniká také ţalovanému ţádná povinnost. Ta míří k orgánu státní moci, kterému vzniká povinnost chovat se v souladu se zákonem. Procesní ţaloby nemíří k prvotnímu předmětu řízení, ale jejich smyslem je vyřešit otázku, která má na toto prvotní řízení vliv.70 Vylučovací ţaloba je tedy ţalobou procesní. Z této skutečnosti vyvozuje Fiala71 shodně s Macurem72, několik dopadů na rozhodnutí o excindační ţalobě. Za prvé se rozhodnutí soudu vztahuje vţdy jen na jednu konkrétní exekuci a nepřesahuje její rámec. Dále toto rozhodnutí autoritativně neřeší právní vztahy k předmětné věci. Naopak také nelze určovacím rozsudkem, osvědčujícím např. vlastnické právo k dané věci, nahradit rozhodnutí o nepřípustnosti exekuce ve vylučovacím sporu a nelze na jeho základě zastavit exekuci. Hmotné právo ţalobce k věci, která má být vyloučena z exekuce, je zde pouze ţalobním důvodem. Z procesní povahy vylučovací ţaloby dále plyne, ţe se ţalobce nemůţe
69
SVOBODA, K. Žaloba v civilním řízení. PRAHA: Wolters Kluwer Česká republika, 2010. 312 s. ISBN 978-80-7357-535-9 s.243 70
tamtéž s. 243 - 245 FIALA op. cit., s. 68 72 MACUR op. cit., s. 121 71
domáhat ničeho, krom výroku o nepřípustnosti exekuce (např. nelze ţádat určení vlastnictví či vydání věci).73
2.8.4 Účinky zahájení řízení o vylučovací žalobě na probíhající exekuční řízení Na tomto místě je vhodné napřed zmínit, kdy vzniká právo třetí osoby domáhat se nepřípustnosti exekuce. Toto právo vzniká v momentu, kdy bylo exekučním úkonem zasaţeno do věci patřící třetí osobě. Fiala vymezuje vznik tohoto práva v okamţiku, kdy došlo k pojetí věci vykonavatelem do soupisu (§ 326 OSŘ). Pokud je exekuce nařízena jen na určitou jednu věc, vzniká toto právo opět aţ jejím skutečným sepsáním, nikoliv jiţ nařízením exekuce74. Dle ustanovení § 324 občanského soudního řádu se totiţ povinnému v nařízení výkonu rozhodnutí zakazuje, aby nakládal s věcmi pojmutými do soupisu. O tomto zákazu je povinný informován, aţ při provádění soupisu věcí vykonavatelem. Do té doby zůstávají věci v dispozici povinného, tím pádem potaţmo i třetí osoby.75
Vylučovací ţaloba jako ţaloba exekuční (vznikající
v průběhu exekučního řízení), tedy můţe být podána a projednána od okamţiku skutečného pojmutí věci do soupisu, do doby dokud probíhá exekuce. Pokud by dřív došlo k zastavení exekuce neţ k rozhodnutí o vylučovací ţalobě, je třeba, aby došlo k zpětvzetí ţaloby. V opačném případě dojde k zamítnutí této ţaloby pro její bezdůvodnost. Tím není, v případě zpeněţení věci a zaplacením oprávněnému, dotčeno právo třetí osoby vymáhat po oprávněném tento neoprávněný prospěch, ovšem uţ jako bezdůvodné obohacení.76 Účinky zahájení řízení o vylučovací ţalobě na probíhající exekuční řízení jsou občanským soudním řádem řešeny velmi povrchně a kuse. Občanský soudní řád na tento problém pamatuje jen v několika konkrétních případech. V případě 73
MACUR op. cit., s. 121 FIALA op. cit., s. 66 75 BUREŠ, DRÁPAL, KRČMÁŘ a kol. op. cit., s. 1599 76 FIALA op. cit., s. 68 74
provádění exekuce prodejem nemovitých věcí je v zákoně výslovně uvedena povinnost vyzvat v draţební vyhlášce „každého, kdo má právo, které nepřipouští dražbu (§267), aby ho uplatnil u soudu, a aby takové uplatnění práva prokázal nejpozději před zahájením dražebního jednání.“77 Na toto ustanovení navazuje ust. § 336i odst. 1 občanského soudního řádu, které se příkladně vypořádává s účinky zahájení řízení o vylučovací ţalobě na probíhající exekuční řízení: „byloli zjištěno, že byla podána žaloba na vyloučení prodávané nemovitosti z výkonu rozhodnutí (§267), soud dražební jednání odročí až do pravomocného rozhodnutí o žalobě.“78 Tato podaná ţaloba však nesmí být zjevně neopodstatněná (např. kdyby byla podána povinným, který není věcně legitimován). V takovémto případě by takto podaná ţaloba nebyla důvodem k odročení draţebního jednání.79 Tento závěr potvrzuje i Krajský soud v Českých Budějovicích, který ve svém rozhodnutí potvrzuje správný postup exekutora, který neodročil draţební jednání, z důvodu, ţe podaná vylučovací ţaloba byla podána povinným jakoţto osobou neoprávněnou podat tuto ţalobu. Soud dále pokračuje, ţe „bylo zjevné, že žalobě nemůže být vyhověno a že odročení jednání by představovalo jen neodůvodněný průtah v provedení exekuce.“80 Obdobná je i situace v případě exekuce prováděné prodejem podniku. Ustanovení § 338v občanského soudního řádu opět stanoví, ţe zjistí-li soud (ať uţ ze své vlastní činnosti nebo z oznámení jakékoliv jiné osoby), ţe byla podána excindační ţaloba, odročí draţební jednání do pravomocného rozhodnutí o návrhu. Pokud by byla podána ţaloba na vyloučení jednotlivých věcí, práv nebo majetkových hodnot patřících k podniku, soud je oprávněn posoudit, zda vyloučením těchto věci bude mít podstatný vliv na prodávaný podnik. V případě, 77
§ 336b odst. 3 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+ 78 § 336i odst. 1 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád 79 TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. PRAHA: C.H.Beck, 2006. 836 s. ISBN 80-7179-489-9 s. 503 80
Rozsudek Krajského soudu v českých Budějovicích ze dne 9.2.2006, sp.zn. KSJICCB 6 Co 2867/2005 . In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+.
ţe dojde k závěru, ţe nikoliv přistoupí k draţbě. Soud je však povinen informovat draţitele, na které věci, práva či jiné majetkové hodnoty patřící k podniku byla podána vylučovací ţaloba. Pokud dojde k prodeji podniku a aţ následně bude vylučovací ţalobě vyhověno, je vydraţitel povinen tyto věci vydat.81 V případě exekuce prováděné formou prodeje nemovitých věcí nebo prodejem podniku, je situace jasná, zákon ji výslovně předvídá a upravuje. Problémy nastávají v ostatních případech. Občanský soudní řád zde výslovný pokyn nepodává. Odborná literatura82 i komentáře83 v těchto případech odkazují na ustanovení § 266 odst. 2 OSŘ, který uvádí I bez návrhu povinného může soud odložit provedení výkonu rozhodnutí, lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven. Jak uvádí Drápal v komentáři, předpoklad pro to, aby soud vůbec začal přemýšlet o odloţení výkonu rozhodnutí, je zahájení řízení u příslušného orgánu, jehoţ výsledek by představoval důvod k zastavení výkonu. Pokud tedy například vylučovací ţaloba byla podána, soud se o této skutečnosti dozví, a jestliţe se mu jeví pravděpodobné, ţe můţe být této ţalobě vyhověno, lze výkon rozhodnutí odloţit do pravomocného skončení řízení o excindační ţalobě. Odklad výkonu rozhodnutí, o kterém soud rozhoduje usnesením, lze také vztáhnout jak na celý výkon rozhodnutí, tak jen na jeho část. Proti tomuto usnesení je přípustné odvolání.84 Macur85, shodně i komentář Drápala vyslovují názor, ţe „slovo může použité v ustanovení §266 v odst. 1 i 2 občanského soudního řádu, je třeba vykládat tak, že soud provedení výkonu rozhodnutí odloží, jestliže jsou splněny zákonem stanovené předpoklady.“ Soud by tedy měl v případě podání excindační ţaloby odloţit provedení výkonu rozhodnutí. Domnívám se však, ţe bylo vhodnější, vzhledem k právní jistotě všech zúčastněných na exekučním řízení, 81
BUREŠ, DRÁPAL, KRČMÁŘ a kol. op. cit., s. 1716 -1717 KURKA, DRÁPAL op.cit., s. 836 83 BUREŠ, DRÁPAL, KRČMÁŘ a kol. s. 1445 a násl. 84 BUREŠ, DRÁPAL, KRČMÁŘ a kol. s. 1446 - 1447 85 MACUR op. cit., s. 96 82
v zákoně přímo zakotvit povinnost soudu, v případě podání excindační ţaloby odloţit provedení výkonu rozhodnutí, a to aţ do pravomocného skončení řízení o ţalobě jako celku, případně pokud je to moţné jen z části. Odloţením provedení výkonu rozhodnutí jen z části, by nedocházelo k nadměrnému protahování řízení, a tím by mohlo dojít k rychlejšímu, byť částečnému uspokojení oprávněného. 86 2.8.5 Rozhodnutí o vylučovací žalobě Zahájením řízení o excindační ţalobě, vzniká překáţka litispendence neboli překáţka věci zahájené. Musí se však jednat o téhoţ ţalobce, téhoţ ţalovaného, tutéţ exekuci a tutéţ hmotnou věc. Pokud by se stejná věc stala předmětem postihu i v jiné exekuci, musela by třetí osoba, která si nárokuje k věci právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, podat novou vylučovací ţalobu.87 Pokud soud vylučovací ţalobě vyhoví a konstatuje, ţe třetí osobě svědčí právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, je toto pravomocné rozhodnutí důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ. Pokud by soud neshledal, ţe třetí osobě svědčí právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, excindační ţalobu zamítne a soud můţe provézt výkon rozhodnutí i ohledně majetku, jehoţ vyloučení bylo navrhováno88. Zajímavou otázku, jak bude postupovat soud, pokud zjistí, ţe třetí osobě nesvědčí právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, avšak zjistí, ţe toto právo nesvědčí ani povinnému, otvírá ve své disertační práci Dávid89. Domnívám se, ţe úkolem soudu je zde zjistit zda navrhovatel, čili třetí osoba, která tvrdí, ţe má k exekvované věci právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, toto právo skutečně má, či nemá. Pouhé konstatování, ţe třetí osoba nemá ţádné právo k exekvované
86
BUREŠ, DRÁPAL, KRČMÁŘ a kol. s. 1446 Zpracováno dle MACUR op.cit., s.122 ale stejně i FIALA op. cit., s. 69 -70 88 KURKA, DRÁPAL op. cit., s. 836-837 89 DÁVID, Radovan. Ochrana třetích osob v exekučním řízení [online]. 2011 [cit. 8.3.2013].Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: < http://is.muni.cz/th/68560/pravf_d/>>. S. 121 - 122 87
věci, musí dle mého názoru vést soud k zamítnutí této ţaloby, úkolem soudu v tomto řízení totiţ není vyřešit hmotněprávní vlastnické vztahy k předmětné věci. 2.8.6 Náhrada nákladů řízení o vylučovací žalobě Jelikoţ je řízení o vylučovací ţalobě projednáváno jako řízení sporné podle části třetí občanského soudního řádu, uplatní se i v tomto případě obecná ustanovení o nákladech řízení v ust. § 137 – 151 OSŘ. Náhrada těchto nákladů se pak řídí ustanoveními § 142 – 150 OSŘ. Odborná literatura90ale i Ústavní soud91 se shodnou, ţe stejně jako v jakémkoliv jiném sporném řízení i v řízení o vylučovací ţalobě se při hrazení nákladů řízení uplatní zásada úspěchu ve věci. Tato zásada je vyjádřena v § 142 občanského soudního řádu a vyjadřuje přiznání práva na náhradu nákladů tomu účastníkovi, který měl plný úspěch ve věci. Povinnost náhrady těchto nákladů, má naopak neúspěšný účastník. V případě částečného úspěchu ve věci, lze přiznat částečnou náhradu nákladů. Zákon počítá i s tzv. moderačním právem soudu, zakotveném v § 150 OSŘ, jako pravidlem zvláštním či výjimečným. Podstata tohoto práva je nepřiznat náhradu nákladů a to zcela nebo zčásti, účastníkovi, který by jinak toto právo měl, pokud jsou tu důvody zvláštního zřetele hodné.92 V případě vylučovací ţaloby je situace velmi sloţitá. Na straně ţalovaného zde stojí oprávněný, který dle Ústavního soudu „v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájí svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí.93“ A třetí osoba, jakoţto ţalobce, která s probíhajícím exekučním řízením, ani s účastníky tohoto řízení, nemá nic společného, jen hájí své vlastnické, nebo jiné právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, k exekvované věci (nedošlo z její strany k porušení právní 90
MACUR op. cit., s. 122 ale i FIALA op. cit., s. 70 Např. v Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 30.6.2009 sp.zn. I.ÚS 881/09. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. 92 WINTEROVÁ a kol. op. cit., s. 311 - 313 93 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.6.2009, sp.zn. III. ÚS 292/07. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. 91
povinnosti). Nastává tedy otázka, komu a v jaké výši přiznat náhradu nákladů řízení v případě, ţe ţalobce (třetí osoba) bude mít ve sporu plný úspěch. Fiala tvrdí, ţe je to „oprávněný, kdo zavdal příčinu k vedení exekuce návrhem na nařízení exekuce na hmotnou věc, která je potom v exekuci postižena exekučním úkonem soudu.“ Dále vychází z právní domněnky, ţe věc je vlastnictvím povinného, dokud není prokázán opak. „Teprve od okamžiku, kdy objektivně posuzováno mohl (oprávněný) poznat, že věc nepatří do majetku povinného, nýbrž je v dispozici třetí osoby, a ihned nenavrhl zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ zavdává svým chováním příčinu třetí osobě k podání vylučovací žaloby.“94 Z uvedeného názoru tedy vyplývá, ţe oprávněný od okamţiku, kdy se dozví, ţe exekvovaná věc není majetkem povinného, ale třetí osoby, bude v případě podání excindační ţaloby povinen k náhradě nákladů řízení o této ţalobě. K problematice se několikrát vyjadřoval i Ústavní soud. Ten v zásadě akceptuje dvě moţnosti. První je přiznat náhradu nákladů řízení úspěšnému ţalobci (tedy třetí osobě), nebo vyuţít moderační právo soudu a náhradu nákladů řízení nepřiznat. Důsledně však nabádá obecné soudy jejich postup důsledně odůvodnit.95 Ústavní soud dále „zdůrazňuje nutnost zohlednit konkrétní okolnosti případu a mezi nimi především chování oprávněného a jeho postoj k požadavku žalobce, neboť je to právě oprávněný, komu je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby sledoval úkony pověřeného soudního exekutora a aby jeho případný
"hraniční
přístup
korigoval"96.
Tento
postup vychází
z výše
uvedeného názoru Fialy. Oprávněný se tedy v případě, ţe se dozví, ţe exekvovaná věc je ve vlastnictví třetí osoby, a nenavrhne zastavení exekuce podle ustanovení 94
FIALA op. cit., s. 70 Např. v Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 6.8.2012, sp.zn. IV.ÚS 1617/11. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. 96 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23.10.2012, sp.zn. II.ÚS 2560/12. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. 95
§ 268 odst. 1 písm. c) OSŘ, stane povinován k náhradě nákladů řízení. Důleţitý v tomto případě je tedy okamţik, od kterého se oprávněný můţe důvodně domnívat, ţe exekvovaná věc není majetkem povinného, ale třetí osoby. Například pokud třetí osoba jiţ v průběhu provádění soupisu movitých věcí za přítomnosti oprávněného prokazuje svoje vlastnické právo listinnými důkazy a oprávněný nenavrhuje zastavení exekuce dle ust. § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ, stává se povinován k náhradě nákladů řízení. Tento konkrétní případ posuzoval Ústavní soud a označil zde rozhodnutí Krajského soudu v Brně za protiústavní, jelikoţ krajský soud zde vyuţil moderační právo k náhradě nákladů řízení o exekuční ţalobě, i kdyţ v tomto okamţiku k tomu nebyl důvod, neboť je zde dána objektivní vědomost oprávněného o vlastnictví exekvované věci třetí osobou.97 2.9 Ochrana manžela povinného Současně s uzavřením manţelstvím, vzniká ex lege i společné jmění manţelů. Institut společného jmění manţelů je upraven v občanském zákoníku a vznikl s účinností od 1. 8. 1998 zákonem č. 91/1998 Sb., kdy nahradil institut bezpodílového spoluvlastnictví. Podle platné právní úpravy společné jmění manţelů tvoří: -
majetek nabytý některým z manţelů nebo jimi společně za trvání manţelství, s výjimkou majetku získaného dědictvím, darem, majetek tvořící výlučné vlastnictví jednoho manţela, věci slouţící osobní potřebě jednoho z manţelů a věcí vydaných dle předpisů o restituci majetku jednomu z manţelů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manţelství, anebo jemuţ byla vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka,
97
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.5.2012, sp.zn. I.ÚS 303/12. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+.
-
závazky, vzniklé některému z manţelů nebo oběma společně za dobu trvání manţelství, s výjimkou závazků týkající se výlučného majetku jednoho z manţelů a závazků, jejichţ rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.98
Občanský zákoník také poskytuje moţnost zúţení či rozšíření společného jmění manţelů, a to buď smluvně ve formě notářského zápisu, nebo rozhodnutím soudu.99 2.9.1 Společné jmění manželů a výkon rozhodnutí Na základě § 262a občanského soudního řádu lze k uspokojení pohledávky cestou výkonu rozhodnutí pouţít nejen majetek v individuálním vlastnictví či spoluvlastnictví povinného, ale téţ v případě pohledávky vzniklé za trvání manţelství, majetek tvořící společné jmění manţelů. Z důvodů, ţe o nařízení výkonu rozhodnutí rozhoduje soud zpravidla bez jednání a bez slyšení povinného, není prostor zkoumat, zda majetek povinného patří či nepatři, na základě smlouvy o zúţení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění, do společného jmění manţelů. Proto § 262a odst. 1 OSŘ stanoví, ţe soud při rozhodování vychází ze zákonného vymezení rozsahu společného jmění manţelů.100 Dle § 255 odst. 2 OSŘ, se v případě postiţení majetku tvořící společného jmění manţelů, stává účastníkem řízení krom oprávněného a povinného i manţel povinného. Obdobně je upraven majetek tvořící společné jmění manţelů také v § 42 EŘ, v případě exekučního řízení prováděného podle zákona č. 120/2001 Sb. Do společného jmění nepatří nároky povinného na mzdu a nároky z pohledávky na účtu u peněţního ústavu. Manţel povinného se v tomto případě 98
§ 143 zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+ 99 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 5. vyd. PRAHA: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. 460 s. ISBN 978-80-7357-468-0 s.336-346 100
BUREŠ, DRÁPAL, KRČMÁŘ a kol. op. cit., s. 1432-1434
nestává účastníkem řízení, jestliţe byly nařízeným výkonem rozhodnutí postiţeny tyto nároky.101 Tuto situaci ovšem změnil zákonodárce novelou občanského soudního řádu s účinností od 1. ledna 2013, kdy k ustanovení § 262a OSŘ přidal odstavec třetí. Nyní pokud jde o vydobytí závazku, který patří do společného jmění manţelů, lze přistoupit k výkonu rozhodnutí sráţkami ze mzdy, přikázáním pohledávky manţela povinného z účtu u peněţního ústavu, jiné peněţité pohledávky nebo postiţením jiným majetkových práv manţela povinného.102 Do účinnosti této novely se vycházelo z výkladu, ţe v těchto případech nejde o postih majetku v SJM, ale o osobní nároky pouze jednoho z manţelů vyplývající mu z jeho uzavřených závazkových vztahů, které samy o sobě do SJM nepatří, avšak příjmy z nich uţ ano. Občanský soudní řád poskytuje manţelovi povinného moţnost podat vylučovací ţalobu ve dvou případech. Manţel povinného je aktivně legitimován podat excindační ţalobu jednak dle §267 odst. 1, ale také odstavce druhého tohoto ustanovení. V případě, ţe byl nařízeným výkonem rozhodnutí postiţen majetek ve výlučném vlastnictví manţela povinného, který jej nabyl před uzavřením manţelství, dědictvím, darem nebo se jedná o majetek získaný podle předpisů o restituci, který měl ve vlastnictví před uzavřením manţelství, nebo mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka a v poslední řadě majetek slouţící osobní potřebě manţela, můţe manţel povinného podat vylučovací ţalobu dle ust. § 267 odst. 1 OSŘ, tak jak bylo popsáno výše, jako kaţdá jiná třetí osoba.103 Manţel povinného je však také aktivně legitimován k excindační ţalobě dle ust. § 267 odst. 2 OSŘ, a to i kdyţ je ve smyslu ust. § 255 odst. 2 OSŘ, brán jako účastník řízení o výkon rozhodnutí. Manţel povinného zde uplatňuje
101
KURKA, DRÁPAL op. cit., s. 832 § 262a zákona č. 99/1963 S., občanský soudní řád 103 BUREŠ, DRÁPAL, KRČMÁŘ a kol. op. cit., s. 1454 102
práva nepřipouštějící výkon rozhodnutí k majetku, který tvoří společné jmění manţelů ve smyslu §262a odst. 1 OSŘ. Tato práva, totiţ na rozdíl od práv třetích osob, nejsou vymezena hmotným právem. Skutečnosti, pro něţ se můţe domáhat vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí, jsou taxativně upraveny v § 267 odst. 2 OSŘ. Vyloučením majetku ve smyslu ust. § 262a odst. 1 OSŘ se můţe manţel povinného domáhat jen jestliţe: -
vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manţelství, ale jen povinnému, při pouţívání majetku, který na základě smlouvy o zúţení zákonného rozsahu společného jmění manţelů nepatřil do společného jmění. Tyto smlouvy však musely být uzavřeny a musely nabýt účinnosti před vznikem vymáhané pohledávky. Současně jejich obsah musel být znám oprávněnému nebo jinému věřiteli v době vzniku smlouvy,
-
vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manţelství jen povinnému při pouţívání majetku, který náleţel výhradně povinnému, protoţe jej nabyl před manţelstvím, dědictvím, darem, podle předpisů o restituci nebo slouţí jeho výlučné potřebě.104
V případě dohody o vypořádání, nebo rozhodnutím soudu o vypořádání společného jmění povinného a manţela, nesmí být dotčena práva věřitelů. Měl-li věřitel právo domáhat se uspokojení pohledávky za povinným ze společného jmění před uzavřením této dohody (či rozhodnutí soudu), zůstává jeho právo zachováno i poté, co společné jmění povinného a manţela bylo vypořádáno. Oprávněný se tedy můţe uspokojit i z majetku, který připadl manţelovi povinnému dohodou nebo rozhodnutím soudu o vypořádání.105
104 105
KURKA, DRÁPAL op. cit., s. 832 - 833 BUREŠ, DRÁPAL, KRČMÁŘ a kol. op. cit., s. 1454 - 1455
2.10 Vyškrtnutí věcí ze soupisu Novelou exekučního řádu106 č. 286/2009 Sb., s účinností od 1. 11. 2009 byl do stávajícího exekučního řádu začleněn nový procesní institut vyškrtnutí věcí ze soupisu. Dle důvodové zprávy má tento institut přispět k posilování práv třetích osob.107 Dalším přínosem této novely mělo být celkové urychlení exekučního řízení, a tím rychlejší uspokojení oprávněného. Do účinnosti této novely musel vlastník exekutorem sepsané věci, který chtěl zabránit prodeji této věci, postupovat pouze pomocí výše popsané vylučovací ţaloby podle ust. § 267 odst. 1 občanského soudního řádu. Moţnost podat vylučovací ţalobu (ovšem za podmínek108), zůstala zachována. Nyní má navíc moţnost navrhnout vyškrtnutí věci ze soupisu. 109 Vyškrtnutí věcí ze soupisu je upraveno ustanovením § 68 EŘ. Tento institut se uplatní pouze v případě exekuce prováděné prodejem movitých věcí. U prodeje podniku či nemovitosti lze nadále postupovat jen pomocí vylučovací ţaloby. Toto řízení je zahajováno na návrh osoby, která tvrdí, ţe má k movité věci, právo, jeţ nepřipouští exekuci. Dle komentáře je tímto právem zejména právo vlastnické či právo drţby, naopak právo zástavní či zadrţovací jím není.110Zákon dále, aby nedocházelo k průtahům, stanovil lhůtu pro podání návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu na 30 dní ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o soupisu věci. Kasíková v komentáři popisuje běh lhůty od okamţiku „kdy má navrhovatel úplnou vědomost o provedení soupisu a o tom, který exekutorský úřad soupis provedl“.111Návrh se podává u exekutora, který věc do soupisu pojal. Na rozhodnutí má exekutor 15 dnů od doručení návrhu. Návrh musí být srozumitelný, určitý a úplný, jinak exekutor postupem podle § 43 odst. 1 OSŘ vyzve 106
Zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád Důvodová zpráva k zákonu č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013.+ 108 Viz dále 109 SVOBODA op. cit., s. 247 - 248 110 KASÍKOVÁ a kol. op. cit., s. 285 111 tamtéž s. 285 107
k odstranění vad. Na odstranění vad je opět 15 denní lhůta. Budou-li vady odstraněny, exekutor má dalších 15 dní na rozhodnutí. Pokud tyto vady neodstraní, návrh odmítne. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání. Návrh je dále třeba doplnit listinnými důkazy. Pokud by tyto důkazy připojeny nebyly, exekutor nevyzývá k jejich doplnění a návrhu nevyhoví.112 Dle mého názoru je zde postupováno vůči třetí osobě (navrhovateli) s přílišnou tvrdostí. Na jednu stranu v rámci rychlosti rozhodování není dovoleno doplnit návrh důkazy, ovšem na druhou stranu, pro doplnění podání dodatečná lhůta je. Domnívám se, ţe by bylo vhodné poskytnout i lhůtu pro doplnění důkazů. V původním návrhu jak vyplývá z důvodové zprávy113, byla dokonce pro podání návrhu lhůta jen 15 dnů. V této lhůtě vypracovat návrh a obstarat důkazy by bylo velmi obtíţné. Exekutor také na základě § 68 odst. 3 EŘ můţe vyškrtnout věc i bez návrhu v případě, ţe vyjde najevo, ţe věc nemůţe patřit povinnému. Vyškrtnout věc lze také vţdy, pokud s tím souhlasí oprávněný. Při rozhodování o návrhu, které probíhá bez jednání jen na základě připojených listinných důkazů, má exekutor několik moţností následného postupu. Návrh, který dojde po 30 denní lhůtě, odmítne. Dle názoru Svobody, pokud domnělý vlastník věci zmešká tuto 30 denní lhůtu, nedodrţí zákonem stanovený postup a jeho případný pokus o zvrat situace za pomoci vylučovací ţaloby bude marný. Nenaplnil by totiţ jednu z podmínek pro věcné projednání vylučovací ţaloby, coţ by vedlo k jejímu zamítnutí.114 Opačný názor však lze nalézt v rozhodovací praxi některých soudů.115
112
KASÍKOVÁ a kol. op. cit., s. 285 Důvodová zpráva k zákonu č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013.+ 114 SVOBODA op. cit., s. 248 115 Například rozhodnutí Krajského soudu v Hradci králové ze dne 24.2.2011 sp.zn. KSVYCHK 23 Co 35/2011. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 22.9.2011 sp.zn. Na 215/2011. In. ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+ 113
Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozhodnutí ţe dne 24. 2. 2011 uvádí „nejen z textu novelizovaného ustanovení § 68 EŘ, ale ani z důvodové zprávy k zákonu č. 286/2009 Sb. nelze dovodit kategorický závěr o ztrátě možnosti třetí osoby domoci se vyloučení věcí z exekuce cestou podání vylučovací žaloby prostřednictvím § 267 odst. 1 OSŘ bez toho, že by bylo využito institutu vyškrtnutí věcí ze soupisu podle § 68 odst. 1 až 3 EŘ“. Soud dále pokračuje v odůvodnění, se kterým se osobně také plně ztotoţňuji. Pokud by tento závěr měl být správný „muselo by z ustanovení § 68 EŘ výslovně vyplývat, že třetí osoba mající právo k věci, které vylučuje exekuci, toto právo pokud jej neuplatní buď vůbec, či opožděně, pak jej ztrácí.“ Svůj závěr dále opírá o článek 11 Listiny základních práv a svobod. Plně souhlasím i s dalším názorem, ţe pokud by zákonodárce chtěl dosáhnout ztráty práva, podat vylučovací ţalobu podle § 267 odst. 1 OSŘ, při nedodrţení postupu dle § 68 odst. 1 EŘ, musel by povinnost tohoto postupu výslovně v ustanovení § 68 EŘ uvést a k tomu ještě stanovit o této skutečnosti poučovací povinnosti exekutora.116 Soud dále můţe návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu vyhovět, v tom případě jeho usnesení nemusí obsahovat odůvodnění. Dále můţe, návrh zamítnout buď zcela, nebo jen částečně, v tomto případě je odůvodnění nutné. Usnesení bude v tomto případě doplněno i o poučení podle ustanovení § 68 odst. 4 EŘ o moţnosti podat excindační ţalobu podle § 267 OSŘ v 30 denní lhůtě od doručení usnesení. Proti usnesení není dle § 55c odst. 3 písm. a) EŘ odvolání přípustné.117
116
Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.2.2011 sp. zn. KSVYCHK 23 Co 35/2011. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit 5.3.2013+. 117 KASÍKOVÁ a kol. op. cit., s. 286
Od podání návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu do uplynutí lhůty, po dobu lhůty k podání vylučovací ţaloby i po dobu jejího projednávání nemůţe být věc v exekuci prodána.118 Můj názor na tuto novelu exekučního řádu zavádějící institut vyškrtnutí věcí ze soupisu není úplně pozitivní. Domnívám se, ţe úmysl zákonodárce nebyl úplně špatný, avšak provedení poněkud pokulhává. Nelíbí se mi především striktní zavedení lhůt k jednotlivým úkonům, a zejména nemoţnost doplnit dokazování. Zákonodárce na jednu stranu „nespěchá“, kdyţ poskytuje moţnost doplnění návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu, avšak na druhou stranu k doplnění dokazování, které je uţ z důvodů nenařizování jednání a rozhodování pouze na základě listinných důkazů naprosto klíčové, náhradní lhůtu neposkytuje. Nejsem si jist, zda tím dochází k posílení práv třetích osob, které zákonodárce slibuje v důvodové zprávě k novele. Naopak kladně hodnotím výslovné zákonné uvedení, ţe po dobu podání návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu do rozhodnutí o případné vylučovací ţalobě, nelze danou movitou věc prodat. V podobném duchu bych doplnil i občanský soudní řád, kde výslovný pokyn, co dělat po dobu rozhodování o vylučovací ţalobě, je výslovně uveden pouze u prodeje nemovitých věcí a podniku. Od 1. ledna 2013 je účinná novela exekučního řádu, která dle mého názoru přispěje ke zkvalitnění institutu vyškrtnutí věcí ze soupisu a k výraznému zlepšení ochrany práv třetích osob. Do konce roku 2012 neexistovala povinnost exekutora, v případě ţe sepíše věc, o které má podezření, ţe k ní můţe třetí osoba nárokovat svá práva, o této skutečnosti jakkoliv tuto osobu vyrozumět, natoţ podat jí poučení o moţnosti podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu a o lhůtě k tomuto podání. Obecně se domnívám, ţe v případě, kdy zákonodárce v zákoně ukládá lhůtu k určitému úkonu, měla by vţdy existovat povinnost o této skutečnosti poučit.
118
KASÍKOVÁ a kol. op. cit., s. 286
Tento stav nyní napravuje právě výše zmíněná novela. Ta především zavádí povinnost exekutora písemně vyrozumět a poučit třetí osobu, u které má podezření, ţe k sepisované věci můţe mít práva nepřipouštějící exekuci, o moţnosti podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu. Vzhledem k tomu, ţe zákon k podání návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu poskytuje 30 denní lhůtu, je poučení o ní jednoznačným krokem k lepšímu. Došlo tím i k odstranění nejasností o počátku běhu této lhůty. Nyní lze jednoznačně stanovit, ţe tato lhůta běţí od doručení tohoto písemného vyrozumění osobě, která k dané věci uplatňuje svoje právo. Novela dále výslovně upravila povinnost vrátit, v případě vyškrtnutí věci ze soupisu, tuto věc navrhovateli. Věc se obecně vrací navrhovateli v místě, kde byla zajištěna, avšak zákon připouští i moţnost domluvy na jiném místě.119
2.11 Návrhy de lege ferenda Jiţ v předcházejících částech práce jsem upozorňoval na určité nedostatky právní úpravy a navrhoval určité kroky, které by mohly přispět k zlepšení právní úpravy. V této kapitole bude mým cílem tyto návrhy shrnout. Zaměřím se zejména na problematiku vylučovacích sporů v exekučním řízení, ale okrajově také na exekuční řízení jako celek. Zakotvení sporů z lepšího práva do zákona Jak uţ bylo zmíněno v kapitole popisující ţaloby z lepšího práva, nejsou tyto ţaloby výslovně zakotveny v zákoně a jejich přípustnost je vyvozována jen z principů exekučního práva. Tyto spory jsou v praxi často zaměňovány se spory na vydání bezdůvodného obohacení, které vycházejí z hmotněprávních předpisů. Naproti tomu spory z lepšího práva jsou procesní povahy. Výslovným zakotvení těchto sporů do zákona by se předešlo jejich zaměňování a došlo by i k odstranění 119
§ 68 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění novely zákona č. 396/2012 Sb.
interpretačních nedostatků. Tyto spory bych vloţil hned za § 267b občanského soudního řádu kam svou povahou dle mého názoru patří. Sjednocení terminologie v § 267 a 268 OSŘ V části věnující se předmětu vylučovací ţaloby byl popisován názorový spor právě ohledně předmětu vylučovací ţaloby. Jedna část autorů se zde přiklání k názoru, ţe předmět vylučovací ţaloby by měl mířit k vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí. Tento názor odůvodňují právě dikcí ust. § 267 odst. 1 OSŘ, který hovoří o návrhu na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí.120 Z tohoto vyvozují znění petitu vylučovací ţaloby, který by měl mířit k vyloučení konkrétní věci. Naproti tomu druhá část autorů pokládá za nutné vykládat ust. § 267 odst. 1 dohromady s ust. § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ. V tomto případě by měl ţalobní petit mířit k vyslovení nepřípustnosti výkonu rozhodnutí. V této souvislosti by dle mého názoru bylo vhodné sjednotit terminologii uvedenou v ust. § 267 odst. 1 OSŘ, který by jiţ nehovořil o návrhu na vyloučení věci, ale o návrhu na nepřípustnost výkonu rozhodnutí. Obligatorní odklad exekuce Jelikoţ je vylučovací ţaloba jako procesní ţaloba závislá na trvání exekučního řízení, mělo by dle mého názoru docházet k obligatornímu odkladu exekuce v případě podání vylučovací ţaloby. Občanský soudní řád tuto situaci výslovně řeší jen v případě prodeje nemovitosti a prodeje podniku. Dle mého názoru by bylo vhodné do § 267 OSŘ přidat odstavec, inspirovaný ust. § 68 exekučního řádu, který od podání návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu aţ do pravomocného rozhodnutí o vylučovací ţalobě zakazuje prodej předmětné věci. Lhůta k podání vylučovací žaloby Exekuční řád, ale i insolvenční zákon zavádí lhůty k podání vylučovacích ţalob. V případě exekučního řádu je moţné do 30 dnů podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu a v případě nevyhovění tomuto návrhu ze strany exekutora je opět 120
§ 267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
30 denní lhůta k podání vylučovací ţaloby. Insolvenční zákon také k podání vylučovací ţaloby zavádí tuto lhůtu.121 Dle mého názoru by bylo vhodné tuto situaci sjednotit, neboť by tím došlo ke zvýšení právní jistoty zúčastněných subjektů. Osobně bych se přikláněl, vzhledem k zrychlení celého řízení, spíše k zavedení této lhůty i do občanského soudního řádu, neţ vyškrtnutí této lhůty z insolvenčního zákona a exekučního řádu. Takovéto zavedení lhůty by ovšem muselo být spojeno s předem poskytnutým poučením obsahující výslovný pokyn k moţnosti podat vylučovací ţalobu a také jasně stanoveným počátkem běhu této lhůty. Opačný názor však zastává například Dávid, který tuto lhůtu povaţuje za nešetrnou ke třetím osobám.122 Možnost podat vylučovací žalobu v případě nepodání návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu Ustanovení § 68 exekučního řádu výslovně neřeší situaci, zda je moţné podat vylučovací ţalobu v případě, ţe třetí osoba nestihne lhůtu nebo vůbec nepodá návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu. Jak zmiňuji v příslušné kapitole, někteří autoři zastávají názor, ţe zmeškáním této lhůty není naplněna jedna z podmínek pro věcné projednání vylučovací ţaloby. Naopak z rozhodovací praxe soudů lze dovodit, závěr opačný. Zcela jistě by bylo vhodné tuto situaci výslovně upravit v zákoně, ať uţ by se zákonodárce přiklonil ke kterémukoliv z těchto názorů.
121
Viz v další kapitole práce DÁVID, Radovan. Ochrana třetích osob v exekučním řízení [online]. 2011 [cit. 8.3.2013+.Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: < http://is.muni.cz/th/68560/pravf_d/>>. s. 186-188 122
3 VYLUČOVACÍ SPORY V INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍ 3.1 Pojem insolvenční řízení V hospodářské a právní praxi můţe dojít a také dochází ke stavu, kdy dluţník má závazky vůči celé řadě věřitelů a není v jeho reálných moţnostech všechny v plné míře uspokojit. Tento stav bývá označován jako úpadek, bankrot nebo insolvence. Pokud by v této situaci došlo k plnému uspokojení jen některých věřitelů, nespravedlivě by to zbavilo ostatní moţnosti jejich uspokojení. Vzhledem k tomu vzniká potřeba najít jiné řešení, které by uspokojilo všechny věřitele relativně rovnoměrně a spravedlivě. Tato potřeba se objevuje s rozvojem trţního hospodářství; v prvních fázích se začíná rozvíjet především pomocí konkursu, kdy se mezi všechny věřitele rozdělí zbytek majetku dluţníka. Od 80. let 20. století v souvislosti s rozvojem velkých podnikatelů, se především v USA začíná objevovat nový způsob řešení úpadku – reorganizace. Jeho podstata spočívá v převzetí kontroly ze strany věřitelů nad úpadcovým podnikem a snahou o postupné splácení pohledávek. Lze tím sice za delší časový úsek neţ při konkurzu dosáhnout většího uspokojení věřitelů.123 Základní charakteristika řešení úpadku je přenesení tohoto řešení do řízení před soud, v podobě tzv. insolvenčního řízení. Je nemyslitelné pouţít insolvenční řízení k jiným účelům, neţ je řešení úpadku. Úpadek se můţe objevit ve formě předluţení nebo platební neschopnosti. Oběma formám je společné, ţe musí existovat více neţ jeden věřitel. V případě, ţe by existoval pouze jeden věřitel, musí k jeho uspokojení dojít exekučně. Současný insolvenční zákon rozlišuje způsoby řešení úpadku na likvidační, tedy konkurz a sanační. Mezi sanační způsoby patří reorganizace pouţívaná zejména pro velké podnikatele a oddluţení určené pro nepodnikatele.124
123 124
WINTEROVÁ a kol. op. cit. s. 589 - 590 tamtéž s. 592 - 598
3.2 Prameny insolvenčního práva 3.2.1 Historický vývoj pramenů insolvenčního práva První komplexní právní úpravu úpadkového práva na našem území představovaly konkurzní řády z 18. a z 19. století. Tyto konkurzní řády byly na území Československé republiky v roce 1931 nahrazeny zákonem č. 64/1931 Sb., Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Tento zákon byl označován za jeden z nejlepších zákonů řešících úpadek v celé Evropě. V roce 1950 byl nahrazen občanským soudním řádem. Tehdejší socialistický stát nepotřeboval řešení podnikatelských úpadků. Případné likvidace byly řešeny administrativně, zejména za pomoci hospodářského zákoníku. Přechod k trţnímu hospodářství po roce 1989 si opět vyţádal potřebu zákona regulujícího způsoby řešení úpadku společností. Proto byl přijat zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Tento zákon navazoval na zákon z roku 1931, avšak bylo potřeba ho uzpůsobit jinému právnímu prostředí. Z toho důvodu docházelo k častým novelizacím a úpravám, takţe se tento zákon stal nepřehledným. Největší nedostatky, které vykazoval, byly zejména jeho nevhodnost pouţití pro nepodnikatelské úpadky, úpadky institucí s vysokým počtem věřitelů (banky) a sanační způsoby řešení úpadku.125 Z výše uvedených důvodů se proto od poloviny 90. let objevují snahy o vytvoření komplexní nové právní úpravy. Práce na návrhu nového zákona byla svěřena komisi při Ministerstvu spravedlnosti pod vedením soudce Nejvyššího soudu České republiky, JUDr. Zdeňka Krčmáře. Tato komise vytvořila koncept insolvenčního zákona, do kterého zahrnula i připomínky a doporučení ze strany Evropské unie a Světové banky. Základními myšlenkami této koncepce byly tyto: postavení insolvenčního řízení jako řízení soudního, ovšem s flexibilnějším postupem, které by přispělo ke zrychlení řízení, dále zvýšení významu věřitelů pro řízení, z důvodů, ţe věřitel má mít právo rozhodovat o postupu realizace jeho pohledávky vůči dluţníkovi. V neposlední řadě také rozšířit moţnosti řešení
125
WINTEROVÁ a kol. op. cit., s.590 - 591
úpadku i na fyzické osoby. Za vzor byl pouţit zejména Bankruptcy Law z roku 1978 pouţívaný v USA.126 3.2.2 Současné prameny insolvenčního práva Současným
základním
pramenem
insolvenčního
práva
je
zákon
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (Insolvenční zákon, dále jen jako „IZ“). Zákon byl několikrát novelizován, i vzhledem k rozhodnutím Ústavního soudu, který zrušil několik jeho ustanovení (např. nález PL.ÚS. 14/2010, vyhlášen pod číslem 241/2010 Sb.). Z dalších právních norem na úrovni zákona lze zmínit např. zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích. Insolvenční zákon je systematicky členěn na tři části. První neboli obecná část obsahuje úpravu insolvenčního řízení od podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení po rozhodnutí soudu o tomto návrhu. Dále pak také instituty společné pro všechny způsoby řešení úpadku. Druhá část nazvaná způsoby řešení úpadku popisuje jednotlivé způsoby řešení úpadku, jimiţ jsou konkurs, reorganizace, úpadek finančních institucí a oddluţení. Třetí část obsahuje společná ustanovení, jeţ se uplatní ve všech způsobech řešení úpadku, jako např. insolvenční rejstřík nebo vztah ke státům Evropské unie.127 Insolvenční zákon řeší v § 8 i vztah těchto částí. První a třetí část tohoto zákona má povahu obecnou a pouţijí se tedy, jen pokud speciální úprava v části druhé nestanoví jinak.128 V neposlední řadě je za pramen insolvenčního práva nutno chápat nařízení Rady (ES) 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení. Toto nařízení
126
KOZÁK, J., BUDÍN, P., PACHL, L. INSOLVENČNÍ PRÁVO aneb bankroty začínají. BRNO: nakladatelství Rašínova vysoká škola s.r.o., 2008. 298 s. ISBN 978-80-87001-10-3 s. 18-19 127
MARŠÍKOVÁ, J. a kol. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy, ve znění zákonů č. 69/2011 Sb. a č. 73/2011 Sb. PRAHA: Leges, 2011. 800 s. ISBN 978-80-87212-75-2 s. 27 128
§8 zákona č. 182/2006 S., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+
je přímo pouţitelné. Pouţije se v případě, ţe alespoň jeden z věřitelů, nebo část majetkové podstaty se nachází v jiném členském státu Evropské unie 3.2.2.1 Použití občanského soudního řádu Insolvenční zákon výslovně upravuje svůj vztah k občanskému soudnímu řádu. Z ustanovení § 7 IZ vyplývá moţnost přiměřeného pouţití OSŘ pro insolvenční řízení a pro incidenční spory, pokud insolvenční zákon nestanoví jinak, nebo tento postup není v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení. V odstavci druhém tohoto ustanovení je poněkud nadbytečně, výslovně zakotveno pouţití občanského soudního řádu pro určení místní a věcné příslušnosti soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech.129 3.3 Zásady insolvenčního řízení Insolvenční řízení, jakoţto specifická oblast práva, umoţnuje provádět značné mnoţství odklonů od jinak předepsaných postupů v řízení. Tato volnost je usměrňována právě pouţitím základních zásad insolvenčního řízení. Tyto zásady jsou výslovně vyjádřeny v ustanovení § 5 IZ. Díky nim pak můţeme posoudit soulad prováděných úkonů s poţadavky a cíli Insolvenčního zákona. Tyto zásady dále slouţí jako interpretační pravidla pro výklad insolvenčního zákona, zejména tam, kde zákon poskytuje více moţností.130 První zásada vyjádřená v ust. § 5 písm. a) IZ říká, ţe „insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.“131
129
KOZÁK, BUDÍN, PACHL op. cit., s. 26-27 KOZÁK, J., BUDÍN, P., DADAM, A., PACHL, L. Insolvenční zákon a předpisy související: Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : Komentář. PRAHA: ASPI, 2008. 928 s. ISBN 978-80-7357-375-1 s.10 130
131
§ 5 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon
Tato zásada navazuje na samotný účel insolvenčního řízení vyjádřený v § 1 písm. a), kterým je mimo jiné maximální a poměrné uspokojení dluţníkových věřitelů. Insolvenční zákon klade na rychlost řízení velký důraz, k čemuţ zavádí lhůty, kdy některé jsou velmi krátké, dokonce i v řádu hodin, coţ jinak v právu není úplně běţné. Například pro zveřejnění oznámení o zahájení insolvenčního řízení, stanovuje insolvenční zákon lhůtu dvou hodin. Druhou zásadu vyjádřenou v ustanovení § 5 písm. b) IZ můţeme pojmenovat jako zásadu rovnosti. Tato zásada přiznává rovné moţnosti věřitelům, ovšem jen stejného nebo obdobného postavení. Nelze tedy přiznat stejná práva například zajištěným a nezajištěným věřitelům. Uplatnění nalezne tato zásada zejména v případě poměrného uspokojování v dané skupině věřitelů.132 Na tuto zásadu navazuje v ust. § 5 písm. c) IZ zásada ochrany práv nabytých v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení. Je vyloučeno, aby takto nabytá práva byla jakkoliv omezena.133 Poslední zásada insolvenčního řízení uvedená v § 5 písm. d) IZ, zakazuje věřitelům zdrţet se jednání, kterým by docházelo k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaţe by to zákon dovoloval. Tímto jednáním by mohlo dojít k poškození ostatních věřitelů a tím i ke zmaření samotného účelu insolvenčního řízení.134 3.4 Subjekty insolvenčního řízení Pro insolvenční řízení je typická mnohost subjektů, zejména na straně věřitelů se nezřídka objevují aţ stovky osob. Dále zde vystupují subjekty typické jen pro insolvenční řízení, jako kupříkladu insolvenční správce nebo tzv.
132
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. PRAHA: C.H.Beck, 2010. 1122 s. ISBN 978-80-7400-320-2 s. 21 133 KOZÁK, BUDÍN, DADAM, PACHL op. cit., s. 11 134 KOZÁK, BUDÍN, PACHL op. cit., s. 26
věřitelské orgány. Zákon rozlišuje procesní subjekty insolvenčního řízení, coţ je označení pro širší okruh osob, neţ jsou účastníci insolvenčního řízení.135 Insolvenční zákon taxativně vyjmenovává okruh procesních subjektů v ustanovení § 9 IZ. Jsou jimi: -
insolvenční soud,
-
dluţník,
-
věřitelé, kteří uplatňují svá práva vůči dluţníku,
-
insolvenční správce, popřípadě další správce,
-
státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu,
-
likvidátor dluţníka.136
3.4.1 Insolvenční soud V insolvenčním řízení existuje výlučná pravomoc soudu. Pro určení věcné a místní příslušnosti se postupuje podle občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 9 odst. 4 OSŘ jsou věcně příslušné krajské soudy. Místní příslušnost se určí podle ust. § 85a OSŘ jako obecný soud dluţníka.137 Na základě § 12 IZ vede celé insolvenční řízení, včetně rozhodování o incidenčních sporech samosoudce. V některých zákonem stanovených případech, je oprávněn rozhodovat i vyšší soudní úředník (ty jsou negativně vymezeny v ustanovení § 10 odst. 3 písm. p) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících)138. Soud na základě insolvenčního zákona vykonává dvojí funkci, a to funkci rozhodovací dle § 10 IZ a funkci dohlédací dle § 11 IZ. V insolvenčním řízením rozhoduje soud vţdy usnesením, vyjma incidenčních sporů, kde ve věci samé 135
WINTEROVÁ a kol. op. cit., s. 598 - 599 § 9 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon 137 § 85a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád 138 MARŠÍKOVÁ a kol. op. cit., s. 44 136
rozhoduje soud rozsudkem. Při dohlédací činnosti rozhoduje soud formou usnesení, proti kterému není odvolání přípustné, nestanoví-li zákon jinak. Dohlédací činnosti soudu podléhají všechny procesní subjekty, krom státního zastupitelství, které můţe podat opravný prostředek proti rozhodnutí soudu. Při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud například potvrzuje usnesení schůze věřitelů o ustanovení insolvenčního správce, rozhoduje o zproštění mlčenlivosti insolvenčního správce nebo potvrzuje volbu věřitelského výboru.139 3.4.2 Účastníci řízení Pojem účastníci řízení zahrnuje uţší mnoţinu osob, neţ jak je vymezena v § 9 IZ. Lze je charakterizovat jako osoby, o jejichţ právech a povinnostech je v řízení rozhodováno. Insolvenční zákon v ustanovení § 14 označuje jako účastníky řízení dluţníka a věřitele, kteří uplatňují své právo vůči dluţníku. Způsobilost být účastníkem řízení se řídí ustanovením § 19 OSŘ.140 Pojem dluţník je dle Winterové nutno chápat procesně, nikoliv hmotněprávně. Je to totiţ ten, vůči kterému směřuje insolvenční návrh. Dluţníkem můţe být kdokoliv, jak fyzická, tak právnická osoba, podnikatel i nepodnikatel. Musí však vţdy jít o samostatný právní subjekt.
141
Insolvenční
zákon v § 6 stanoví výjimky, kdo nemůţe být dluţníkem. V tomto případě nelze vůbec postupovat podle insolvenčního zákona. Postavení dluţníka můţeme označit za podřízené, neboť jak vyplývá z ustanovení insolvenčního zákona je povinen strpět řadu omezení. Současně však má také několik práv, jako například moţnost řešit svou negativní hospodářskou situaci pomocí institutu hrozícího úpadku, nebo právo při podání insolvenčního návrhu namítat, ţe není v úpadku.142
139
MARŠÍKOVÁ a kol. op. cit., s. 41 - 42 KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 40 - 41 141 WINTEROVÁ a kol. op. cit., s. 599 142 LANDA, M., Ekonomika insolvenčního řízení. OSTRAVA: KEY Publishing, 2009. 426 s. ISBN 97880-7418-031-6 s. 33-34 140
Dalšími účastníky insolvenčního řízení jsou věřitelé. Věřitel je opět procesní termín, neboť jeho postavení je odvozeno od uplatnění nároku. Okruh věřitelů bývá poměrně široký, navíc se v průběhu řízení můţe tento okruh měnit. Insolvenční zákon proto dává vzniknout zvláštním procesním subjektům – věřitelským orgánům. Těmito orgány jsou schůze věřitelů a věřitelský výbor. Jejich postavení je opět odvozeno jen z procesních předpisů. Nejsou nositeli ţádných hmotněprávních oprávnění. Schůze věřitelů ustavuje věřitelský výbor a jinak vykonává, jen to, co si vyhradí. Běţnou působnost vykonává věřitelský výbor. V případě většího počtu věřitelů neţ 50 je zřízení výboru povinné. Při niţším počtu lze zvolit zástupce věřitelů, který pak má stejnou působnost jako věřitelský výbor.143 3.4.3 Insolvenční správce Definici insolvenčního správce nalezneme v § 2 odst. 1 zákona o insolvenčních správcích. Je jím fyzická osoba oprávněná vykonávat činnost insolvenčního správce.144 Insolvenční správce má vůči dluţníkovi a věřitelům samostatné postavení. Insolvenční správce je vybírán ze seznamu insolvenčních správců vedeném Ministerstvem spravedlnosti pro kaţdé řízení zvlášť. Správce je jmenován do funkce soudem. Tomu je také odpovědný a ten ho i případně zprostí funkce. Pokud by správce svou činnost vykonávat nemohl, musí být nahrazen jiným. Insolvenční správce svojí činností ovlivňuje, jak bude řízení probíhat. Insolvenční správce můţe být také odvolán z funkce na schůzi věřitelů rozhodnutím kvalifikované většiny. Ta také můţe navrhnout jiného, kterého je soud při splnění zákonných poţadavků povinen jmenovat.145
143
WINTEROVÁ a kol. op. cit. s. 599 - 600 § 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. 145 WINTEROVÁ a kol. op. cit., s. 600-601 144
3.5 Incidenční spory Insolvenční zákon, zavádí výslovnou definici pojmu incidenční spor. V ustanovení § 2 písm. d) IZ se rozumí „incidenčním sporem, spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak stanoví tento zákon, projednávané v rámci insolvenčního řízení“146. Insolvenční zákon věnuje této problematice větší pozornost neţ zákon o konkursu a vyrovnání, především v oblasti jejich procesní úpravy, která se v původním zákoně jevila jako nedostatečná, a řešení těchto sporů značně prodluţovalo celé insolvenční řízení. Další novinkou oproti úpravě v zákoně
o
konkursu
a
vyrovnání,
související
s koncepcí
jednotného
insolvenčního řízení, je zasazení řešení incidenčních sporů do kompetence insolvenčního soudu. 147 Zákon o konkursu a vyrovnání také neobsahoval jednotný výčet ani definici incidenčních sporů (dřívější terminologií, kterou pouţíval především občanský soudní řád, byly označovány jako spory vyvolané konkurzem a vyrovnáním). Autoři, jako například Winterová, vyvozují definici těchto sporů z právní teorie. Incidenční spory popisuje jako „spory, které je třeba rozhodnout pro potřebu nesporného či jiného zvláštního řízení, které samo pro řešení sporů není způsobilé, protože sleduje jiný cíl. Tímto cílem je určité uspořádání právních vztahů, sice autoritativních, ale v zásadě bezkonfliktních. Proto mohou mít tato nesporná a jiná řízení jinou procesní podobu, k řešení těchto sporů nevhodnou.“148 Podle dřívější právní úpravy byly tedy tyto spory řešeny jako samostatná právní věc před krajskými soudy, místně příslušnými jako obecné soudy účastníka, s rozdílným okruhem účastníků ve formě sporného řízení.149
146
§ 2 zákona č. 182/2006 S., insolvenční zákon KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 349-350 148 WINTEROVÁ, Alena. Incidenční spory In: Bulletin advokacie, č. 4, 2003. Dostupné z ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. 147
149
Důvodová zpráva k zákonu č. 182/2006 Sb., insolvenční řád. In: ASPI *právní informační systém+. Wloters Kluwer ČR *cit- 5.3.2013].
Na rozdíl od zákona o konkursu a vyrovnání insolvenční zákon svěřuje projednání těchto sporů do rámce insolvenčního řízení, i kdyţ s několika zvláštnostmi (uvedenými zejména v ustanovení § 160 – 164 IZ). Jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu, je to především s odkazem na zásadu rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení.150 Insolvenční zákon v části první, hlavě IV, dílu osmém, konkrétně v ust. § 159 odst. 1, podává základní výčet incidenčních sporů. V tomto dílu jsou také spolu s několika dalšími ustanoveními, oproti původní roztříštěné úpravě, soustředěna všechna základní pravidla obecně platná pro všechny incidenční spory vedené v insolvenčním řízení.151 Mezi incidenční spory tedy insolvenční zákon řadí: -
spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek,
-
spory o vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěţku zpeněţení podle § 225 odst. 5,
-
spory o vypořádání společného jmění dluţníka a jeho manţelky,
-
spory na základě odpůrčí ţaloby,
-
spory o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem,
-
další spory, které zákon označí jako spory incidenční.152
Z posledního bodu tedy vyplývá, ţe tento výčet je otevřený. Mezi tyto spory patří: -
spor přihlášeného věřitele o určení, ţe jeho pohledávka nebyla v průběhu insolvenčního řízení uspokojena ani nezanikla jiným způsobem a nadále trvá (§ 186 IZ),
-
spor o určení platnosti smluv, kterými došlo ke zpeněţení plnění, jehoţ se týká neplatný právní úkon ohledně majetku nebo závazků dluţníka (§ 233 odst. 3 IZ),
150
tamtéž KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 350 152 § 159 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon 151
-
spor o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněţení mimo draţbu (§ 289 odst. 3 IZ),
-
spor věřitele, který nesouhlasí s výší své pohledávky vyplývající z účetnictví dluţníka, je-li jím banka nebo spořitelní a úvěrní druţstvo nebo pobočka zahraniční banky pohledávky (§ 373 IZ).153 Pro úplnost lze ještě doplnit, ţe za incidenční spory zákon označuje i
spory, kdy věřitel přihlásí nadhodnocenou pohledávku a při přezkumu pohledávky vyjde najevo, ţe skutečná výše je o 50% menší neţ přihlášená částka. K takovéto pohledávce se poté nebude přihlíţet vůbec, a navíc insolvenční soud můţe na návrh insolvenčního správce, přikázat zaplatit věřiteli částku, kterou určí ve prospěch majetkové podstaty.154 Naproti tomu odst. 2 § 159 IZ negativně stanoví, ţe insolvenční spory nejsou ty, jejichţ účastníkem je insolvenční správce, i kdyby probíhaly za trvání insolvenčního řízení.155 Mezi ně lze například zařadit spory o náhradu škody vzniklé dluţníkovi podáním insolvenčního návrhu věřitelem (§ 147 IZ), spory o náhradu škody vzniklé věřiteli porušením povinnosti dluţníka podat insolvenční návrh (§ 100 odst. 2 IZ), spory v nichţ insolvenční správce vymáhá dluţníkovy pohledávky ve prospěch majetkové podstaty (§ 294 IZ).156 3.5.1 Společné znaky pro všechny incidenčních sporů Společným rysem všech výše uvedených incidenčních sporů je, ţe se projednávají v rámci insolvenčního řízení na návrh oprávněného. Tento návrh má dle § 160 odst. 1 IZ povahu ţaloby dle ustanovení § 79 odst. 1 OSŘ. Tato ţaloba 153
ZELENKA, J. a kol. INSOLVENČNÍ ZÁKON poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením RADY ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. vyd. PRAHA: Linde Praha a.s., 2008. 796 s. ISBN 978-80-7201-707-2 s. 263 154
VIDOVIČOVÁ, Lenka. Incidenční spory In: Bulletin advokacie, č. 9, 2012. Dostupné z ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013]. 155 156
§ 159 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon ZELENKA a kol. op. cit., s. 263-264
musí obsahovat náleţitosti jako označení účastníků, označení důkazů, musí z ní být patrno, čeho se ţalobce domáhá a dále obecné náleţitosti podání dle ust. § 42 odst. 4 OSŘ. Kdo je oprávněnou osobou, je poté upraveno v insolvenčním zákoně zvlášť pro kaţdý typ sporu. Ţaloba by měla vţdy směřovat k insolvenčnímu soudu, v otázce incidenčních sporů jedná v prvním stupni vţdy samosoudce. V případě nashromáţdění většího mnoţství sporů dává insolvenční zákon moţnost předsedovi insolvenčního soudu přikázat incidenční spor jinému soudci téhoţ soudu. Jak vyplývá ze zásady zakotvené v § 7 IZ o přiměřeném pouţití občanského soudního řádu, pouţije se občanský soudní řád i pro incidenční spory (viz například náleţitosti ţaloby výše uvedené). Insolvenční zákon však některé instituty upravuje samostatně. Pro incidenční spory, se vyuţije například speciální úprava doručování dle insolvenčního zákona, ovšem v kombinaci s „klasickou“ upravenou v OSŘ. Pro rozhodnutí tedy bude zásadní zveřejnění v insolvenčním rejstříku, avšak účastníkům řízení se doručí v souladu s občanským soudním řádem (s výjimkou náhradního doručení, kdy je tímto náhradním způsobem doručení vyhláškou).157 Pro projednání incidenčního sporu je soud povinen nařídit jednání, ledaţe by mohl rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci řízení se vzdali práva účasti na projednání věci, případně s rozhodnutím rozhodnout bez jednání souhlasí.158 Pro jednání o incidenčním sporu se na základě ustanovení § 161 odst. 1 IZ nepouţijí ustanovení insolvenčního zákona o jednání v insolvenčním řízení. V případě, ţe je incidenční ţaloba podána osobou neoprávněnou, nebo opoţděně, soud ţalobu odmítne. Rovněţ v případě nedostatků ţaloby, které se nepodaří odstranit, soud ţalobu odmítne. Soud dále zkoumá i podmínky řízení, v tomto případě, pokud jsou podmínky řízení neodstranitelné, či se je, nepodařilo
157 158
KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 352 - 354 tamtéž s. 354
odstranit, řízení o ţalobě zastaví.159 Na rozdíl od pravidla, ţe v insolvenčním řízení rozhoduje soud vţdy usnesením, v případě incidenčních sporů ve věci samé rozhoduje rozsudkem. Jediný případ, kdy soud ve věci samé rozhoduje usnesením, je v případě uzavření smíru. Pro uzavření smíru, ovšem existuje podmínka jeho schválení věřitelským výborem. Pokud by se však ukázalo, ţe uzavřený smír nemá oporu v hmotném právu, lze jej rozsudkem zrušit. Proti rozsudku ve věci samé je přípustné odvolání ve lhůtě 15 dní od doručení.160 Podle ustanovení § 164 IZ je rozsudek vydaný v incidenčním sporu závazný pro všechny procesní subjekty tak, jak jsou vymezeny v ust. § 9 IZ. V tomto je rozdíl oproti § 159a OSŘ, kdy je rozsudek závazný jen pro účastníky řízení a všechny orgány. Rozdílnost je dána především dopady a souvislostmi incidenčního sporu na insolvenční řízení. Naopak rozsudky vydané v incidenčních sporech nemají přesah mimo insolvenční řízení, pokud není v zákoně výslovně uvedeno jinak.161 3.5.2 Spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek Poté, co věřitelé přihlásí své pohledávky u insolvenčního soudu, sestaví insolvenční správce seznam těchto pohledávek. Podle tohoto seznamu proběhne přezkoumání pohledávek, k němuţ je soud povinen nařídit přezkumné jednání. Na tomto jednání je dána moţnost dluţníkovi, insolvenčnímu správci a od roku 2011 i věřiteli, popírat pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek.162 Pokud insolvenční správce na přezkumném jednání popřel nevykonatelnou pohledávku věřitele a ten s tím nesouhlasí, můţe do 30 dnů od tohoto přezkumného jednání podat k insolvenčnímu soudu ţalobu na určení, proti insolvenčnímu správci. Dluţník zde pasivně legitimován není. Není však vyloučeno jeho vedlejší účastenství. Pokud jde o vykonatelnou pohledávku, popřenou insolvenčním správcem, je tuto ţalobu povinen podat insolvenční správce proti věřiteli, který
159
§ 161 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 355-356 161 KOZÁK, BUDÍN, DADAM, PACHL op. cit., s. 210 162 WINTEROVÁ a kol. op. cit., s. 608 160
tuto pohledávku uplatnil. Insolvenční správce má k podání ţaloby opět 30 denní lhůtu od konání přezkumného jednání.163 Do insolvenčního zákona bylo v roce 2011 opět vráceno oprávnění věřitele písemně popřít pohledávku jiného věřitele. Toto podání musí být učiněno na formuláři k tomu určeném, ten pak se všemi náleţitostmi musí být doručen insolvenčnímu soudu nejpozději 3 dny před konáním přezkumného jednáni. Neníli soudem toto popření odmítnuto, povaţuje se toto padání za ţalobu. Na straně ţalobce zde stojí popírající věřitel a na straně ţalovaného věřitel, který přihlásil popíranou pohledávku.164 3.5.3 Spory o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela Prohlášením konkurzu na majetek dluţníka dochází ex lege na základě ustanovení § 268 odst. 1 IZ, k zániku společného jmění dluţníka a jeho manţela. Insolvenčnímu správci je tímto dáno, na místo dluţníka, oprávnění uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manţelů. Tato dohoda musí být odsouhlasena věřitelským výborem a schválena soudem. Pokud by nedošlo k této dohodě, je insolvenční správce povinen navrhnout jeho vypořádání u soudu. Příslušným bude insolvenční soud, neboť se v tomto případě jedná o výslovně uvedený incidenční spor (ust. § 159 odst. 1 IZ).165 Pokud jsou závazky dluţníka vyšší neţ majetek patřící do společného jmění manţelů, vypořádání se neprovádí a majetek se zahrne do majetkové podstaty celý. Do majetkové podstaty připadne vţdy i ta část majetku, kterou dluţník pouţil se souhlasem manţela k podnikání.166 3.5.4 Spory na základě odpůrčí žaloby Dluţník se v rámci svého jednání můţe dopustit neplatných či neúčinných právních úkonů. Oba jsou instituty hmotného práva, obecně upravené v občanském zákoníku. Neplatnost právního úkonu způsobuje nulitu právního 163
§ 198 a § 199 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon MARŠÍKOVÁ a kol. op. cit., s.306-307 165 KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 650-664 166 § 270 odst. 2 a § 274 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon 164
úkonu od jeho počátku. Důsledkem toho pak je nutnost vrácení jiţ poskytnutého plnění. Neúčinné právní úkony zůstávají v platnosti, avšak nepůsobí vůči tomu, kdo jím byl zkrácen.167 Zákon o konkurzu a vyrovnání řešil pouze neúčinnost právních úkonů. Neplatné právní úkony bylo nutné řešit pomocí občanského či obchodního zákoníku běţným procesním postupem. Podle nové úpravy v insolvenčním zákoně je po zahájení insolvenčního řízení otázka posuzování platnosti právních úkonů, dotýkajících se majetku nebo závazků dluţníka, svěřena do pravomoci insolvenčního soudu s výjimkou případů, kdy o neplatnosti jiţ bylo vydáno pravomocné rozhodnutí soudu. Insolvenční soud o otázce platnosti rozhoduje buď jako o předběţné otázce, nebo v incidenčním sporu. Je-li tímto rozhodnutím insolvenčního soudu zjištěna neplatnost právního úkonu, musí být vydán majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Insolvenční správce tento majetek buď vydá, nebo můţe vydání odmítnout, jestliţe nedošlo k obohacení majetkové podstaty, nebo je-li poţadováno víc, neţ toto obohacení činí. Proti tomuto odmítnutí se lze bránit vylučovací ţalobou, kterou můţe podat oprávněná osoba ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení vyrozumění o odmítnutí vydání ze strany insolvenčního správce.168 Za neúčinné právní úkony pak zákon povaţuje takové, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů, nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných.169 Napadnout úkon dluţníka jako neúčinný je oprávněn pouze insolvenční správce za pomoci odpůrčí ţaloby. Zákon o konkursu a vyrovnání poskytoval aktivní legitimaci k podání této ţaloby i věřitelům. Odpůrčí ţaloba se podává proti osobám, jeţ mají povinnost vydat dluţníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Vycházeje ze zásady ne bis in idem, zákon zde odpírá
167
WINTEROVÁ a kol. op. cit., s. 612 KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 487 - 498 169 § 235 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon 168
osobám, jeţ mají povinnost vydat plnění do majetkové podstaty, aktivní legitimaci k podání vylučovací ţaloby ohledně tohoto majetku.170 3.6Vylučovací spory Vylučovací spory řadí insolvenční zákon výslovně v § 159 odst. 1 IZ mezi spory incidenční. Incidenční spory, jak jiţ bylo zmíněno výše, jsou spory vzniklé a projednávané v průběhu insolvenčního řízení. Vyřešení incidenčních sporů je potom klíčové pro výsledek celého insolvenčního řízení. Neţ přistoupíme k samotným vylučovacím sporům, je nutné vysvětlit pojem majetková podstata, který je východiskem nejen pro tyto spory, ale i pro celé insolvenční řízení. 3.6.1 Majetková podstata Pojem majetková podstata je definován v § 2 písm. e) IZ jako majetek určený k uspokojování dluţníkových věřitelů. Tento termín nahradil dřívější pojem konkursní podstata, pouţívaný zákonem o konkursu a vyrovnání. Tato změna souvisí s celkovou změnou insolvenčního zákona, kdy jiţ konkurs není jediným způsobem řešení úpadku. Nyní se podle způsobů řešení úpadku, odlišuje i právní úprava majetkové podstaty a nakládání s ní. V hlavě IV části první insolvenčního zákona je uvedena úprava majetkové podstaty společná pro všechny způsoby řešení úpadku. V části druhé IZ jsou potom uvedena speciální ustanovení, které se pouţijí přednostně.171 Insolvenční zákon v ustanovení § 205 rozlišuje vymezení rozsahu majetkové podstaty podle toho, zda insolvenční návrh podal dluţník, nebo věřitel. Pokud insolvenční návrh podal dluţník, tvoří majetkovou podstatu majetek, který patřil dluţníkovi ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakoţ i majetek, který dluţník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. Na druhou stranu v případě věřitelského
insolvenčního
návrhu
nedochází
automaticky
k zablokování
dispozice s majetkem dluţníka. Do majetkové podstaty bude tedy patřit majetek, 170 171
KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 525 - 527 MARŠÍKOVÁ a kol. op. cit., s. 314
který patřil dluţníkovi aţ od doby vydání rozhodnutí o úpadku, jakoţ i majetek, který nabyl v průběhu insolvenčního řízení. Pokud však bylo vydáno předběţné opatření, kterým se dluţníkovi zakazuje disponovat s majetkem, patří do majetkové podstaty majetek, který patřil dluţníkovi v době nařízení tohoto předběţného opatření.172 Jak vyplývá z ustanovení § 111 IZ je dluţník povinen zdrţet se od okamţiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní můţe náleţet, pokud by mělo dojít k nikoliv zanedbatelnému zmenšení majetkové podstaty. Toho omezení se netýká například placení daní.173 Podle § 205 odst. 3 IZ pokud má dluţník k majetku pouze spoluvlastnický podíl, patří do majetkové podstaty pouze tento podíl. Ostatním spoluvlastníkům zůstává předkupní právo k tomuto podílu. Do majetkové podstaty také náleţí majetek, který má dluţník se svým manţelem, ve společném jmění manţelů.174 Majetková podstata můţe být tvořena zejména peněţními prostředky, věcmi movitými i nemovitými, obchodními podíly, akciemi (demonstrativní výčet obsahuje § 206 IZ). Naopak v § 207 IZ je uveden majetek, který majetkovou podstatu tvořit nemůţe. Insolvenční zákon zde odkazuje na občanský soudní řád, kdyţ říká, ţe do majetkové podstaty nelze zahrnout majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí. Do majetkové podstaty tedy nelze zahrnout například snubní prsteny, běţné oděvy a vybavení domácnosti a hotovost do částky 1000 Kč. Na základě ust. § 209 IZ do majetkové podstaty nepatří také například účelové dotace.175 3.6.1.1 Soupis majetkové podstaty Jestliţe, má být majetek z majetkové podstaty pouţit k uspokojování dluţníkových věřitelů, je potřeba tento majetek sepsat a inventarizovat. Na řadu
172
KOZÁK, BUDÍN, PACHL op. cit., s. 106 § 111 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon 174 § 205 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon 175 § 209 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon 173
prvně přichází zjišťování majetkové podstaty dle § 219 IZ. Hlavní roli tu hraje insolvenční správce, který začíná od okamţiku rozhodnutí soudu o úpadku dluţníka provádět úkony směřující ke zjišťování majetkové podstaty. Je přitom povinen řídit se pokyny soudu. V případě, kdy insolvenční návrh podává dluţník, má insolvenční správce situaci ulehčenou. Dluţník je totiţ na základě ust. § 104 odst. 1 písm. a) IZ povinen připojit ke svému návrhu i seznam majetku. V případě insolvenčního návrhu podaného věřitelem, pokud má vykonatelnou pohledávku, soud uloţí dluţníkovi povinnost tento seznam vypracovat. 176 V ostatních případech insolvenční správce zjišťuje dluţníkův majetek svou činností. K tomu je oprávněn vyţádat si součinnost orgánů státní správy (katastrální úřady, orgány evidující motorová vozidla a jiné) a také součinnost dluţníka (pokud je dluţníkem právnická osoba, jsou k součinnosti povinny statutární orgány této společnosti).177 Další moţností jak zjistit majetek dluţníka je pomocí institutu prohlášení o majetku. Tato moţnost se vyskytovala jiţ v zákoně o konkursu a vyrovnání. Insolvenční zákon ji nyní zpřesňuje především po procesní stránce. Ve své podstatě je tento institut obdobou institutu prohlášení o majetku podle ustanovení § 260a
a násl. OSŘ pouţívaném v průběhu vykonávacího řízení za stejným
účelem, tedy zjištěním majetku dluţníka. Podstatou prohlášení o majetku je moţnost na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru, předvolat dluţníka k výslechu před insolvenční soud, kde je dluţník povinen podat úplný a pravdivý výčet svého movitého i nemovitého majetku, jakoţ i bankovní a jiné účty, případné pohledávky u svých dluţníků a další práva a majetkové hodnoty ocenitelné penězi. O prohlášení o majetku sepíše poté insolvenční soud protokol. V případě nesplnění této povinnosti se dluţník vystavuje trestněprávní sankci
176 177
KOZÁK, BUDÍN, PACHL op. cit., s.108 MARŠÍKOVÁ a kol. op. cit., s. 322-325
odnětí svobody podle ustanovení § 225 trestního zákoníku. O této eventualitě musí být však poučen.178 Domnívám se, ţe institut prohlášení o majetku by měl slouţit jako poslední moţnost zjistit dluţníkům majetek. Pokud se nepodaří zjistit dluţníkův majetek činností insolvenčního správce a dluţník navíc odmítá součinnost, pak je na místě tento institut vyuţít. V opačném případě, by si insolvenční správce velmi ulehčil práci, kdyby rovnou podal návrh na předvolání dluţníka k prohlášení o majetku. Konečnou fází zjišťování majetku dluţníka je vytvoření soupisu majetkové podstaty. Soupis majetkové podstaty je listina, do které je zapsán veškerý majetek tvořící majetkovou podstatu. Tento majetek musí být označen, aby byla umoţněna jeho jednoznačná identifikace, a dále oceněn. Ocenění můţe provézt insolvenční správce, můţe je však zadat i znalci. Pokud věřitelský výbor poţaduje, aby ocenění provedl znalec, je insolvenční správce povinen tento znalecký posudek zajistit, ovšem na náklady věřitelského výboru. Majetek se oceňuje tzv. cenou obvyklou, tedy tou, která by ke dni ocenění byla obdrţena při prodeji majetku obdobného, avšak tato cena je pouze orientační. Dále se do soupisu majetkové podstaty uvádí i důvod soupisu majetku.179 Do majetkové podstaty ovšem můţe být, a to je pro nás klíčové, zahrnut i majetek, u kterého je sporné, zda do této podstaty náleţí, neboť k tomuto majetku uplatňuje svá práva třetí osoba. Dále můţou být součástí majetkové podstaty i věci, práva, pohledávky a jiné majetkové hodnoty, patřící subjektům odlišným od dluţníka, které tyto subjekty získaly na základě neplatných a neúčinných právních úkonů. Insolvenční správce je povinen u takovéhoto majetku v soupisu majetkové podstaty vyznačit, kdo je vlastníkem tohoto majetku, nebo kdo k němu uplatňuje své právo. Tuto osobu je pak insolvenční správce povinen o této skutečnosti 178 179
KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 458-461 MARŠÍKOVÁ a kol. op. cit., s. 335 - 341
vyrozumět (písemně) a vydat jí o tom osvědčení. V osvědčení opět uvede i důvod sepsání majetku. Toto vyrozumění, jak bude objasněno dále v textu, je pak klíčové pro samotnou vylučovací ţalobu. Samotný soupis majetkové podstaty je poté zveřejněn v insolvenčním rejstříku, kde je veřejně přístupný.180 3.7 Vyloučení majetku z majetkové podstaty Insolvenční zákon, stejně jako dřívější zákon o konkursu a vyrovnání, poskytuje třetím osobám, které tvrdí, ţe jejich právo nebo jiný důvod brání tomu, aby byl konkrétní majetek zařazen do majetkové podstaty, moţnost podat u soudu ţalobu na vyloučení tohoto majetku z majetkové podstaty.181 K tomu jim slouţí vylučovací nebo téţ excindační ţaloba. 3.8 Vylučovací žaloba Vylučovací ţaloba musí, jako kaţdá ţaloba splňovat náleţitosti uvedené v občanském
soudním
řádu.
Náleţitosti
vylučovací
ţaloby
podávané
v insolvenčním řízení budou stejné jako u vylučovací ţaloby v exekučním řízení, popsané v první části práce. Konkrétně je najdeme v § 79 odst. 1 a 42 odst. 4 OSŘ. Na rozdíl od vylučovací ţaloby podle § 267 odst. 1 občanského soudního řádu182, kde není stanovena lhůta k podání, insolvenční zákon výslovně stanoví hmotněprávní prekluzivní lhůtu k podání excindační ţaloby na 30 dnů ode dne, kdy bylo třetí osobě doručeno vyrozumění ze strany insolvenčního správce o zařazení majetku, vůči kterému tato osoba uplatňuje své právo, do majetkové podstaty.183 Zde tedy hraje rozhodující roli vyrozumění zaslané insolvenčním správcem, neboť od data jeho doručení počíná běţet 30 denní lhůta k podání excindační ţaloby. Insolvenční zákon v § 244 odst. 1, upravující toto vyrozumění
180
KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 470-472 MARŠÍKOVÁ a kol. op. cit., s. 347 182 Avšak Exekuční řád již tuto lhůtu používá 183 § 225 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon 181
o soupisu, klade pouze poţadavek, ţe toto vyrozumění má být písemné. Z této formulace není zřejmě, zda postačí doručení vyhláškou (jako obecný způsob doručování v insolvenčním řízení na základě ust. § 71 odst. 1 IZ), nebo je nutný zvláštní způsob doručení do vlastních rukou. Komentáře184se v zásadě shodnou na nutnosti doloţitelného doručení, tedy s doručenkou. Domnívám se však, ţe by bylo vhodné do textu ustanovení § 244 odst. 1 IZ tento postup výslovně zakotvit, vzhledem k tomu, ţe 30 denní lhůta k podání ţaloby je propadná a jejím marným uplynutím zákon koncipuje nevyvratitelnou právní domněnku, ţe je majetek pojat do soupisu oprávněně. Samotná délka lhůty se mi zdá přiměřená. V případě jejího prodlouţení by mohlo docházet k zbytečným průtahům v celém insolvenčním řízení. Vzhledem k tomu, ţe tato lhůta je propadná, je nutné, aby vyrozumění o soupisu rovněţ obsahovalo poučení o případném dalším postupu třetí osoby. Tato výzva by tedy měla obsahovat následující informace: -
označení osoby, jíţ je výzva adresovaná,
-
přesné označení majetku a informace o tom, ţe byl sepsán do majetkové podstaty,
-
poučení o moţnosti a způsobu domáhat se vyloučení majetku (vylučovací ţalobou),
-
poučení o lhůtě k podání ţaloby a jejím náleţitostem,
-
poučení o důsledcích nepodání ţaloby nebo nedodrţení lhůty,
-
sdělení místně a věcně příslušného soudu k podání excindační ţaloby.185
I kdyţ se na těchto náleţitostech shodne většina autorů zabývající se insolvenčním právem, nejsou tyto náleţitosti zákonem výslovně zakotveny. Jedinou povinností plynoucí ze zákona insolvenčnímu správci je tedy do soupisu majetkové podstaty poznamenat, ţe k dané věci uplatňuje třetí osoba právo a tuto osobu o této 184
Např. KOZÁK, BUDÍN, DADAM, PACHL op. cit., s. 287-288 a KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 471472 185 KOZÁK, BUDÍN, DADAM, PACHL op. cit., s. 288
skutečnosti písemně vyrozumět. Informace o tom, ţe má moţnost obrany pomocí vylučovací ţaloby, případně v jaké lhůtě ji podat, obsahovat nemusí. Domnívám se, ţe toto je velmi závaţný legislativní nedostatek. Vzhledem k tomu, jak závaţné následky spojuje insolvenční zákon s uplynutím této lhůty (nevyvratitelná právní domněnka o oprávněnosti zařazení dané věci do majetkové podstaty), by bylo na místě, aby zákonodárce výslovně v zákoně upravil nejen způsob doručování tohoto vyrozumění o soupisu, ale, a to především, jeho náleţitosti. Nedostatky zákonné úpravy potvrzuje a doplňuje i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 31. 5. 2012, kdy konstatuje, ţe: „Vyrozumění o soupisu majetku do majetkové podstaty dle § 224 odst. 1, věty druhé, insolvenčního zákona musí kromě označení majetku pojatého do soupisu a označení insolvenční věci (včetně osoby dlužníka a insolvenčního správce, který výzvu činí) dále obsahovat i poučení o možnosti podat vylučovací žalobu, délce a počátku běhu lhůty k jejímu podání, uvedení osoby, vůči níž má žaloba směřovat, označení soudu, u něhož má být podána, jakož i poučení o následcích zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby.“186 Přesto opět musím zopakovat, ţe dle mého názoru by tyto náleţitosti měli být uvedeny výslovně přímo v zákoně. V případě, ţe vylučovatel nebude poučen o 30 denní lhůtě k podání vylučovací ţaloby, souhlasím s názorem Richtera187, ţe „vylučovatel může uplatnit práva na vyloučení svého majetku z dlužníkovy majetkové podstaty určovací, tzv. excindační žalobou kdykoliv, až do zpeněžení příslušného majetku.“ Jelikoţ je zahrnutí majetku do soupisu velmi váţným zásahem do vlastnického práva třetí osoby, musí mít tato osoba moţnost aktivní obrany proti tomuto zásahu jiţ od okamţiku, kdy se o tomto soupisu dozví. Třicetidenní lhůtu 186
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5. 2012, sp.zn. 29 Cdo 4034/2011. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+ 187 RICHTER, T. Insolvenční právo. PRAHA: ASPI, Wolters Kluwer Česká republika, 2008. 472 s. ISBN 978-80-7357-329-4 s. 285 ale shodně i KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 474
k podání vylučovací ţaloby lze proto brát jen jako nejzazší moţnost k podání této ţaloby. Není ji moţné chápat tak, ţe třetí osoba (vylučovatel) má právo podat excindační ţalobu aţ po doručení vyrozumění o soupisu ze strany insolvenčního správce, tedy po začátku běhu této propadné lhůty. Právo třetí osoby, bránit svoje vlastnické, případně jiné právo pomocí vylučovací ţaloby, počíná tedy běţet od okamţiku, kdy se tato třetí osoba jakkoliv dozvěděla o zásahu do svého práva (např. z insolvenčního rejstříku nebo od dluţníka). Tato „předčasnost“ podání excindační ţaloby tedy nemůţe být důvodem k jejímu odmítnutí nebo zamítnutí.188 3.8.1 Subjekty vylučovací žaloby Aktivně legitimován k podání vylučovací ţaloby je tedy třetí osoba, která tvrdí, ţe majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, ţe to vylučuje její právo k majetku nebo, ţe je tu jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu (v literatuře, případně v judikatuře Nejvyššího soudu bývá označován jako „vylučovatel“). Pasivně legitimován je zde vţdy insolvenční správce. Protoţe vylučovací spor na základě ustanovení § 159 odst. 1 písm. b) IZ patří mezi incidenční spory, bude vylučovací ţaloba projednána u insolvenčního soudu, který vykonává dohled v insolvenčním řízení, jehoţ se incidenční spor týká. I u vylučovací ţaloby, stejně jako u ostatních incidenčních sporů, je na rozdíl od insolvenčního řízení obecně přípustné vedlejší účastenství. 3.8.2Předmět vylučovací žaloby Vzhledem k dispozitivnímu charakteru vylučovací ţaloby je vymezení předmětu ţaloby, nebo téţ ţalobního nároku, ponecháno v dispozici ţalobce. V případě excindační ţaloby podle ust. § 267 odst. 1 občanského soudního řádu, popsané v první části práce, docházelo k názorovým rozporům ohledně předmětu
188
KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 474
vylučovací ţaloby. První uváděl, ţe předmětem je vyloučení věci ze soupisu, druhý, ţe předmětem je nepřípustnost exekuce podle § 268 odst. 1 písm. f) osř. V případě vylučovací ţaloby podle § 225 IZ je situace jednodušší. Ţalobní petit by zde měl směřovat k vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty. Tedy například: Věc (její specifikace) se vylučuje ze soupisu majetkové podstaty dluţníka (jméno dluţníka).189 3.8.3 Povaha vylučovací žaloby Vylučovací ţaloba podávaná podle ustanovení § 225 IZ je stejně jako vylučovací ţaloba podle § 267 odst. 1 OSŘ, ţalobou procesní. Při jejím popisu je moţné odkázat na předchozí část práce, kde je popisována povaha excindační ţaloby, podávané v exekučním řízení. Winterová k povaze této ţaloby doplňuje „Žaloba vylučovací je žalobou ryze procesní. Rozsudek proto nepřesahuje rámec konkurzu, zejména jím není pravomocně rozhodnuto o hmotném právu vlastnickém či jiném. Předmětem řízení je výlučně otázka, zda věc může být pojata do soupisu podstaty. Rozsudek o vylučovací žalobě proto nemůže být nahrazen jiným rozsudkem, např. rozsudkem o určení vlastnického práva k téže věci, byť' by to bylo mezi týmiž účastníky, tj. třetí osobou a dlužníkem - úpadcem, ani nelze takové určení se žalobou vylučovací spojovat. Rozsudek nepřesahuje rámec konkurzu také v tom smyslu, že případné zastavení konkurzního řízení má za
následek zamítnutí žaloby pro bezdůvodnost, pokud by žaloba nebyla včas vzata zpět.“190 3.8.4 Účinky zahájení řízení o vylučovací žalobě na probíhající insolvenční řízení Insolvenční zákon v ustanovení § 225 odst. 4, stanoví výslovný zákaz zpeněţování majetku od počátku běhu 30 denní lhůty k podání vylučovací ţaloby 189
KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 475 WINTEROVÁ, Alena. Incidenční spory In: Bulletin advokacie, č. 4, 2003. Dostupné z ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. 190
aţ do jejího skončení. Teprve po uplynutí těchto třiceti dnů, v případě, ţe ţádná excindační ţaloba nebude podána, je insolvenční správce oprávněn přistoupit ke zpeněţení majetku. V případě, ţe však ţaloba podána bude, prodluţuje se tento zákaz aţ do pravomocného skončení řízení o této ţalobě, avšak jen na majetek, který je předmětem ţaloby. Z tohoto zákazu existují dvě výjimky. Za prvé je správce oprávněn zpeněţit předmětný majetek v případě, ţe tím odvrací bezprostředně hrozící újmu. S ohledem na obtíţe při hodnocení takového stavu je insolvenční správce povinen dokázat, například svědecky nebo pomocí znaleckých posudků, tuto hrozící újmu. Toto řešení však dle mého názoru můţe být poněkud zdlouhavé, a proto se jako vhodnější jeví druhá moţnost. Předmětný majetek, lze také zpeněţit se souhlasem ţalobce (vylučovatele). Na tento souhlas neklade zákon ţádné poţadavky. Lze však jenom doporučit, pokud je to jen trochu moţné, učinit tento souhlas písemně.191 Insolvenční zákon zejména proto, aby nedocházelo k obstrukcím v celém insolvenčním řízení, dává dále moţnost insolvenčnímu správci zpeněţit majetek před pravomocným rozhodnutím ve věci vylučovací ţaloby, pokud soud I. stupně ţalobu zamítne, odmítne nebo řízení o ní zastaví. Tímto prodejem však dochází k velmi zásadnímu zásahu do vlastnických práv ţalobce. Z toho důvodu zákon poskytuje i jakousi ochranu ţalobci v tom, ţe výtěţek získaný z tohoto zpeněţení nelze pouţít k uspokojení věřitelů, a to aţ do pravomocného skončení řízení o vylučovací ţalobě. Vzhledem k tomu, ţe rozhodnutí soudu je přezkoumatelné v odvolacím řízení, měl by insolvenční správce vyuţívat moţnost zpeněţení majetku před pravomocným rozhodnutím jen velmi zřídka a maximálně obezřetně.192 Dle mého názoru je moţnost prodeje majetku, jeţ je napadán vylučovací ţalobou před pravomocným rozhodnutím soudu, v zákoně poněkud nadbytečná.
191 192
KOZÁK, BUDÍN, DADAM, PACHL op. cit., s. 290 - 291 MARŠÍKOVÁ a kol. op. cit., s. 348
Pokud na jednu stranu akceptujeme myšlenku, ţe insolvenční řízení má být rychlé a případné podání odvolání ze strany ţalobce můţe vést k obstrukcím v řízení, není pak na místě čekat s uspokojením věřitelů z výtěţku, prodejem tohoto majetku. Na druhou stranu, pokud chceme chránit ţalobce tím, ţe posečkáme s výplatou výtěţku, čímţ tedy prodlouţíme řízení, není pak důvod, proč neposečkat s prodejem majetku aţ do pravomocného rozhodnutí soudu. Z toho důvodu bych navrhl zjednodušení zákona ve smyslu zrušení odstavce 5 § 225 IZ, které moţnost zpeněţení majetku před pravomocným rozhodnutím soudu poskytuje. V případě, ţe soud vyhoví vylučovací ţalobě, obnovují se opět dispoziční práva ţalobce k majetku, jeţ byl předmětem ţaloby. Insolvenční správce je povinen v soupisu majetkové podstaty vyznačit den a právní důvod vynětí tohoto majetku. Soud v souladu s ust. § 163 IZ rozhodne i o náhradě nákladů tohoto řízení.193 3.8.5 Náklady řízení Soud v souladu s pravidly obsaţenými v občanském soudním řádu rozhodne o náhradě nákladů řízení o vylučovací ţalobě. Základní pravidlo je shodné jako v případě běţného sporného řízení. Soud přizná náhradu nákladů účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch. V případě částečného úspěchu přízná soud částečnou náhradu nákladů. Přiznaná náhrada nákladů je řádným nárokem oprávněného účastníka. Pokud jsme na začátku řekli, ţe incidenční spory jsou součástí insolvenčního řízení, museli bychom o nákladech řízení na základě ustanovení § 170 písm. f) IZ konstatovat, ţe se v insolvenčním řízení neuspokojují. Z toho důvodu je v § 163 IZ stanovena výjimka, ţe náhrada nákladů řízení incidenčního sporu (tedy i vylučovacího) je zvláštní pohledávkou, na kterou se § 170 písm. f) IZ nevztahuje.194 Tyto pohledávky je tedy nutné chápat ve 193 194
KOTOUČOVÁ a kol. op. cit., s. 476 tamtéž s . 356 - 357
smyslu § 168 odst. 2 písm. j) IZ jako pohledávky za majetkovou podstatou, které se uspokojí v plné výši z prostředků majetkové podstaty.195
3.9 Návrhy de lege ferenda Co se týče vylučovací ţaloby v insolvenčním řízení, hodnotím její právní úpravu v ust. § 225 IZ jako nejzdařilejší.196 Zákonodárce zde pamatoval na většinu věcí, které jsem navrhoval na zlepšení v kapitole 2.11. Je zde výslovný zákaz zpeněţení majetku do pravomocného rozhodnutí o vylučovací ţalobě, je zde i výslovné označení této lhůty jako prekluzivní. Obrovský nedostatek však shledávám v ust. § 224 IZ, ze kterého se institut vylučovací ţaloby přímo odvíjí. Doplnění náležitostí vyrozumění o soupisu dle § 224 IZ Jak jiţ bylo zmíněno v kapitole 3.8 insolvenční správce sepisuje do soupisu majetkové podstaty i věci, práva, pohledávky a jiné majetkové hodnoty, které nenáleţejí dluţníku a třetí osoby k nim nárokují svoje práva. O tomto sepsání je povinen písemně vyrozumět tuto třetí osobu. 197 Od doručení této výzvy běţí potom 30 denní lhůta k podání excindační ţaloby. V této situaci spatřuji zásadní nedostatek vylučovací ţaloby v insolvenční řízení. V zákonných náleţitostech tohoto vyrozumění totiţ není ţádná zmínka o povinnosti insolvenčního správce o této lhůtě jakkoliv poučit, případně jaké následky budou se zmeškáním této lhůty spojeny. Nedostatky této úpravy se opět snaţí napravovat Nejvyšší soud v jiţ citovaném rozhodnutí 29 Cdo 4034/2011 ze dne 31. 5. 2012, ve kterém určuje, jaké náleţitosti by mělo toto vyrozumění splňovat. Takovéto řešení tohoto problému však není ani trochu vhodné. Není úlohou soudu, aby svou činností kompenzoval nedostatky práce zákonodárce. V ustanovení § 244 IZ by
195
MARŠÍKOVÁ a kol. op. cit., s. 259 Oproti vylučovací žalobě podle OSŘ a i institutu vyškrtnutí věcí ze soupisu 197 § 224 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon 196
tedy měly být tyto náleţitosti, tak jak jsou vymezeny v kapitole 3.8, výslovně uvedeny. Dále by měl být výslovně upraven i způsob doručení této výzvy, nejlépe tak, aby byl prokazatelně doručený, zejména kvůli počátku běhu 30 denní lhůty. Zrušení odst. 5 § 225 IZ Poslední můj návrh bych směřoval k zrušení odst. 5 § 225 IZ. Toto ustanovení umoţnuje zpeněţení majetku, pokud soud v prvním stupni excindační ţalobu zamítl, řízení o ní zastavil, případně odmítl, avšak neumoţnuje z tohoto výtěţku uspokojení věřitelů. Dle mého názoru se zde proti sobě střetávají dva názory, jeden mířící k rychlému zpeněţení majetku s druhým mířícím k ochraně třetí osoby. Bylo by proto vhodnější situaci nekomplikovat a zakázat insolvenčnímu správci zpeněţení aţ do pravomocného skončení řízení o vylučovací ţalobě.
4 VYLUČOVACÍ ŽALOBA V EXEKUČNÍM A INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍ - shrnutí společných znaků a odlišností Tato část práce shrnuje společné znaky a poukazuje na odlišnosti vylučovací ţaloby, jako základního procesního prostředku vylučovacích sporů v exekučním a insolvenčním řízení. Přestoţe se jedná o stejný institut, lze v případě obou řízení nalézt celou řadu odlišností. Cílem této kapitoly je tak tyto odlišnosti shrnout, přičemţ bliţší specifikaci samotné vylučovací ţaloby v insolvenčním či exekučním řízení lze nalézt výše, v příslušných kapitolách této práce. Způsob řešení žalob Základní odlišností vylučovací ţaloby v obou typech řízení je především způsob řízení, v němţ jsou projednávány. Většina exekučních sporů podle občanského soudního řádu (kromě sporů opozičních a impugnačních) je řešena v samostatném řízení nalézacím podle části třetí OSŘ. Jak bylo popsáno výše, tyto spory musí mít přímou souvislost s exekučním řízením, jinak ztrácejí svůj smysl. Vylučovací ţaloby v exekučním řízení tedy budou řešeny v samostatném nalézacím řízení. Situace u vylučovacích ţalob, resp. sporů podle IZ je naproti tomu odlišná. Insolvenční zákon výslovně řadí tyto spory mezi incidenční spory. Ty zákon definuje jako spory vznikající v rámci insolvenčního řízení, a v rámci tohoto stejného insolvenčního řízení jsou pak řešeny i vylučovací ţaloby. Jen pro úplnost doplňuji, ţe tato situace vznikla aţ v souvislosti s účinností insolvenčního zákona. Dřívější zákon o konkursu a vyrovnání, směřoval řešení vylučovacích sporů také do zvláštního řízení sporného. Povaha vylučovací žaloby Vylučovací ţaloby v obou typech řízení mají povahu procesní. Souvisí to s tím, ţe jejich původ není v hmotněprávním vztahu, ale v procesní situaci, v němţ se ocitla třetí osoba. Jejich cílem také není vyřešit hmotněprávní vztah mezi účastníky, nýbrţ vyřešit otázku, která je rozhodná pro prvotní řízení, ve kterém vznikl konkrétní spor.
Subjekty vylučovací žaloby Co se týče zahájení řízení, jsou vylučovací ţaloby v exekučním a insolvenčním řízení ovládány dispoziční zásadou. Aktivně legitimován k podání vylučovací ţaloby podle OSŘ však musí být třetí osoba – tedy subjekt odlišný od oprávněného a povinného. Naproti tomu IZ poţaduje jen osobu odlišnou od dluţníka, tím pádem poskytuje aktivní legitimaci širšímu okruhu subjektů. Společným znakem však zůstává, ţe tyto osoby oprávněné k podání ţaloby, musí mít k majetku právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (zpeněţení). Podstatnou odlišností obou ţalob, je však osoba, vůči které ţaloba míří. V případě excindační ţaloby podle OSŘ je ze zákona pasivně legitimován oprávněný z exekučního titulu. U vylučovací ţaloby podle IZ je naopak podle zákona pasivně legitimován pouze insolvenční správce. Dluţník (povinný) nemůţe být nikdy pasivně legitimován, v obou případech je však přípustné jeho vedlejší účastenství. Obě ţaloby musí také splnit obecné a zvláštní náleţitosti poţadované občanským soudním řádem v § 42 odst. 4 a v § 79 odst. 1 pro ţaloby obecně. Předmět vylučovací žaloby U excindační ţaloby podle OSŘ, jsem se přiklonil k názoru, ţe ačkoliv zákon v ust. § 267 odst. 1 OSŘ hovoří o návrhu na vyloučení majetku, ţalobní petit by měl mířit k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. f). V případě vylučovací ţaloby podle IZ, však zákon nedává jinou moţnost, neţ poţadovat vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty. Ţalobní petit kaţdé ţaloby by tedy měl znít odlišně. Lhůta k podání vylučovací žaloby Co se týče lhůty k podání vylučovací ţaloby v exekučním řízení a lhůty k podání vylučovací ţaloby v insolvenčním řízení, dochází zde k další velmi podstatné odlišnosti. Zatímco zákonodárce v insolvenčním zákoně pro podání excindační ţaloby stanovuje striktní prekluzivní lhůtu k podání ţaloby v délce 30 dní, ode
dne kdy osobě bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, občanský soudní řád lhůtu k podání excindační ţaloby nestanoví. V této souvislosti je vhodné upozornit na institut vyškrtnutí věci ze soupisu, podle § 68 EŘ. I zde zákonodárce stanovuje lhůtu k podání návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu a to na 30 dní ode dne kdy exekutor vyrozumí příslušnou osobu o soupisu věci, ke které by mohla mít práva nepřipouštějící exekuci. V případě negativního rozhodnutí exekutora o vyškrtnutí věci ze soupisu, má třetí osoba opět 30 denní lhůtu k podání vylučovací ţaloby podle § 267 odst. 1 OSŘ. Náhrady nákladů řízení V případě náhrady nákladů řízení obě ţaloby vychází z pravidel obsaţených v občanském soudním řádu. Právo náhrady nákladů má účastník, který měl plný úspěch ve věci. Rozdílnost, zde spočívá v pasivně legitimované osobě. V případě excindační ţaloby podle OSŘ je pasivně legitimován oprávněný, tudíţ ten v případě úspěchu ţalobce z vylučovací ţaloby, bude povinován k náhradě nákladů řízení. Oprávněný má však právo být přítomen soupisu majetku, a v případě pochybností o vlastnictví věci ze strany oprávněného můţe ohledně dané věci zastavit výkon rozhodnutí. V případě vylučovací ţaloby podle IZ, kdy je pasivně legitimován insolvenční správce, se náhrada nákladů řízení v případě úspěchu ţalobce pokryje z prostředků majetkové podstaty. Účinky zahájení řízení o vylučovací žalobě na probíhající řízení Další rozdíl mezi oběma excindačními ţalobami lze nalézt v zákonné úpravě účinků zahájení řízení na probíhající řízení. Insolvenční zákon výslovně zakazuje zpeněţení majetku, který je předmětem vylučovací ţaloby, a to aţ do pravomocného rozhodnutí o této excindační ţalobě. Tato výslovná úprava v občanském soudním řádu chybí, respektive je obsaţena pouze v případě exekuce prováděné formou prodeje nemovitosti a podniku. Tento zákonný deficit je kompenzován ust. § 266 odst. 2 OSŘ, které umoţnuje odložit provedení výkonu
rozhodnutí, lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven.198 Výše popsaná odlišnost tedy pramení z rozdílné zákonné úpravy, avšak praxe tento nedostatek kompenzuje.
5 KOMPARACE SE ZAHRANIČNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVOU –Slovensko Pro komparaci právní úpravy České republiky se zahraniční právní úpravou jsem si vybral Slovensko. Tuto zemi jsem volil z toho důvodu, ţe v roce 1993, kdy došlo k rozdělení obou republik, platil na území Slovenské republiky shodně zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (občiansky súdný poriadok, dále jen jako „OSP“) a zákon 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Díky tomu můţeme říci, ţe počáteční právní regulace vylučovacích sporů v exekučním a insolvenčním řízení, a s tím související ochrana třetích osob, byla na stejné úrovni. A právě zájem o zjištění, která země se za 20 let její samostatné existence posunula v oblasti ochrany práv třetích osob více kupředu, mě vedl k volbě Slovenska. Co se týče exekučního řízení, na Slovensku byl jiţ v roce 1995 schválen zákon č. 233/1995 Zb., o súdných exekútoroch a exekučnej činnosti (Exekučný poriadok, dále také jen jako „EP“).199 V roce 2005 pak byla schválena zákonná novela OSP č. 341/2005 Zb., která omezila soudní výkon rozhodnutí pouze podle části IV. OSP jen na věci výchovy nezletilých. Ostatní způsoby výkonu rozhodnutí byly dány plně do kompetence soudních exekutorů. V České republice
198
199
§ 266 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 233/1995 Zb., o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti (Exekučný poriadok), ve znění znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 20.3.2013+.
byla tato dvojkolejnost odstraněna aţ od 1. ledna 2013, kdy je moţný soudní výkon rozhodnutí pouze ve věcech výchovy nezletilých dětí, vyklizení bytu, vykázání ze společného obydlí200, tedy věcí obzvláště citlivých na jejich pečlivé provedení. Dle mého názoru je to krok správným směrem, neboť do té doby docházelo ke zbytečnému zdvojování způsobů prováděné exekuce a tím i k většímu zahlcování soudů. K tomuto kroku se Česká republika mohla odhodlat také mnohem dříve. Výše jmenovanou novelou OSP, také došlo k přesunutí právní úpravy vylučovací ţaloby z § 267 OSP do ust. § 55odst. 1 slovenského exekučního řádu. Slovenská právní úprava na rozdíl od české nezná institut vyškrtnutí věci ze soupisu. Z toho důvodu podává třetí osoba, která má právo k věci nepřipouštějící exekuci, rovnou vylučovací ţalobu k soudu. Právní úprava samotné excindační ţaloby je poté velmi podobná české právní úpravě. K podání ţaloby je shodně aktivně legitimována třetí osoba, která má k věci práva nepřipouštějící exekuci. Pasivně legitimován je stejně jako v případě české právní úpravy, oprávněný. Slovenská právní úprava také neobsahuje lhůtu k podání vylučovací ţaloby. Samotné podání vylučovací ţaloby nemá odkladné účinky a nezabraňuje exekutorovi věc zpeněţit. Lze však podat návrh na odklad exekuce. Podle názoru Števčeka, podání návrhu na odklad exekuce uţ má kvazisuspenzivní účinky ve vztahu k exekuci.201 I ohledně insolvenčního řízení Slovensko nahradilo Zákon o kunkursu a vyrovnání dříve neţ Česká republika. Stalo se tak zákonen č. 7/2005 Zb., o
200
§ 251 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád; který podává jejich taxativní výčet, soudní výkon rozhodnutí je kromě uvedených věcí možný ještě pokud jde o cizí rozhodnutí, rozhodnutí orgánů Evropských společenství a nejde-li o exekuční titul, který lze vykonat podle správního nebo daňového řádu. 201 ŠTEVČEK, M., FICOVÁ, S., akol. Exekučný poriadok. Komentár. PRAHA: C.H.Beck, 2011. 583 s. ISBN 978-80-7400-335-6 s. 149
kunkurze a reštrukturalizácii (dále jen jako „ ZKR“)202. Tento zákon byl několikrát novelizován. Zde bych se chtěl pozastavit nad novelou účinnou od 1. 1. 2012, která se dotkla § 78 ZKR upravujícího vylučovací spory, a dle mého názoru přispěla k větší ochraně třetích osob. Stejně jako dle insolvenčního zákona, insolvenční správce sepíše i majetek, ke kterému můţe nárokovat práva třetí osoba. Do soupisu správce uvede poznámku proč je zařazení tohoto majetku sporné a pokud zná totoţnost této třetí osoby, zašle jí vyrozumění, aby do 30 dnů od doručení výzvy uvedla důvody a předloţila důkazy, které vyloučení majetku odůvodňují. Insolvenční správce můţe na základě těchto důkazů rozhodnout sám o vyloučení majetku z podstaty. V případě, ţe tomu bude vyhověno, nechá si insolvenční správce toto rozhodnutí odsouhlasit věřitelským výborem, případně soudem. V případě, ţe insolvenční správce této ţádosti nevyhoví, podá návrh na soud, aby uloţil třetí osobě podat excindační ţalobu, a určí ji lhůtu k podání této ţaloby, která nesmí být kratší neţ 30 dnů. Soud dále poučí i o důsledcích zmeškání lhůty (fikce, ţe zahrnutí věci do soupisu je nesporné). Samotný institut vylučovací ţaloby je pak shodný s českou právní úpravou. Spor o vyloučení majetku je spor vyvolaný konkurzem, který rozhoduje konkurzní soud.203 U vylučovacích sporů v insolvenčním řízení jsem v kapitole 3.8 kritizoval insolvenční zákon, který u institutu vyrozumění o soupisu nestanoví ţádné náleţitosti směřující k poučení třetí osoby o moţnosti podat vylučovací ţalobu. Slovenský zákon tuto situaci elegantně řeší přesunutím této povinnosti na soud. Navíc nestanovuje pevnou lhůtu k podání vylučovací ţaloby, ale pouze její minimální délku. Tím lze, dle mého názoru, přistoupit ke kaţdému případu 202
SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 7/2005 Zb., o konkurse a reštrukturalizácii, ve znění znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 20.3.2013+. 203
ĎURICA, M., Zákon o konkurze a rešrukturalizácii. Komentár. BRATISLAVA: C.H.Beck, 2012. 1148 s. ISBN 978-80-89603-00-8 s. 551 554
individuálně a tím skloubit dohromady poţadavek na rychlost řízení s poţadavkem na ochranu práv třetích osob. Tato úprava můţe být bezesporu inspirací pro českou právní úpravu.
6 ZÁVĚR Tématem této diplomové práce byla problematika vylučovacích sporů v exekučním a insolvenčním řízení. Potvrdilo se, ţe se jedná o velmi aktuální téma. V současnosti existuje na toto téma řada nedořešených otázek a rozdílných názorů. Jak jsem zmiňoval v úvodu práce, této problematice není věnována taková pozornost, jakou by zasluhovala. Téma diplomové práce bylo rozděleno na dvě samostatné části, kdy byly individuálně popsány vylučovací spory v exekučním řízení a vylučovací spory v insolvenčním řízení. Kaţdé z těchto řízení přistupuje k vylučovacím sporům s určitými rozdíly. Co se týče vylučovacích sporů v exekučním řízení, stanovil jsem si za cíl práce popsat jednotlivé moţnosti ochrany práv třetích osob. Základním prostředkem této ochrany je vylučovací ţaloba, které byla v práci podrobně popsána. Dalším cílem však bylo prokázat, ţe tato excindační ţaloba není jediným prostředkem ochrany třetích osob. Mezi další nejčastěji pouţívané způsoby lze zařadit institut vyškrtnutí věcí ze soupisu upravený exekučním řádem. Právní řád České republiky umoţňoval aţ do 31. 12. 2012 výkon rozhodnutí podle části šesté občanského soudního řádu a dále exekuci podle exekučního řádu, a záleţelo jen na oprávněném, jaký způsob k vymoţení své pohledávky zvolil. Od 1. 1. 2013 je moţné výkon rozhodnutí soudní cestou provádět jen v taxativně vymezených případech. Jelikoţ největší počet vylučovacích sporů vzniká v případě exekucí prováděných prodejem movitých věcí, a tento způsob je nyní výlučně v kompetenci exekutorů postupujících podle exekučního řádu, bude institut vyškrtnutí věcí ze soupisu nabývat na stále větším významu a bude potřeba mu věnovat patřičnou pozornost. Tento institut, i kdyţ určitě není dokonalý, povaţuji za přínosný, protoţe jím dochází nejen k zrychlení exekučního řízení, ale také a to zejména vzhledem k jeho poslední novele, jím dochází k posílení ochrany práv třetích osob. Dalším cílem práce bylo zhodnotit, zda současná právní úprava poskytuje dostatečnou ochranu třetím osobám a jejich právům. I kdyţ netvrdím, ţe tato ochrana je perfektní, myslím si, ţe je dostatečná. K jejímu zlepšení by
mohl pomoci právě větší zájem o problematiku jako celek, ať uţ ze strany odborné veřejnosti nebo ze strany zákonodárce. Tímto by mohlo dojít k vyřešení názorových rozporů ohledně některých otázek blíţe nastíněných v práci. I z tohoto důvodu, je proto tato část práce zakončena návrhy de lege ferenda, které by mohly přispět k zefektivnění právní úpravy a k posílení ochrany třetích osob. V druhé části práce byla pozornost upřena na tematiku vylučovacích sporů v insolvenčním řízení. Této problematice se dosud nikdo z autorů komplexně nevěnoval. Cílem práce proto bylo popsat základní znaky vylučovací ţaloby a upozornit na problematická místa právní úpravy. Za základní nedostatek zde povaţuji situaci kolem institutu vyrozumění o soupisu majetku, který je nejasně a neúplně upraven, přestoţe je to základní předpoklad pro podání vylučovací ţaloby. Tento nedostatek je z části kompenzován soudní praxí, avšak tato situace není ideální a určitě bych doporučil věnovat jí větší pozornost. I tato část je zakončena návrhy de lege ferenda, kde věnuji největší pozornost právě institutu vyrozumění o soupisu majetku. Třetí část práce měla za úkol komparovat vylučovací ţalobu jako základní procesní prostředek vylučovacích sporů, a to jak v exekučním řízení tak v insolvenčním řízení. Jak bylo popsáno v samotné práci, i přestoţe se jedná o stejný institut, nachází se mezi oběma typy sporů řada odlišností.
7 SEZNAM LITERATURY Monografie BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II díl. 7. vyd. PRAHA: C.H.Beck, 2006. 1054 s. ISBN 80-7179-378-7 DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, N., KASÍKOVÁ, M., LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II díl. PRAHA: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. 948 s. ISBN 978-80-7357-460-4 ĎURICA, M., Zákon o konkurze a rešrukturalizácii. Komentár. BRATISLAVA: C.H.Beck, 2012. 1148 s. ISBN 978-80-89603-00-8 FIALA, J. Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí (exekuční spory). PRAHA: Universita Karlova, 1972. 120 s. HORA, V. Československé civilní právo I – III díl. PRAHA: Wolters Kluwer Česká republika, 2010. 939 s. ISBN 978-80-7357-540-3. KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vyd. PRAHA: C.H.Beck, 2010. 658 s. ISBN 978-80-7400-179-6 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. PRAHA: C.H.Beck, 2010. 1122 s. ISBN 978-80-7400-320-2 KOZÁK, J., BUDÍN, P., DADAM, A., PACHL, L. Insolvenční zákon a předpisy související: Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : Komentář. PRAHA: ASPI, 2008. 928 s. ISBN 978-80-7357-375-1 KOZÁK, J., BUDÍN, P., PACHL, L. INSOLVENČNÍ PRÁVO aneb bankroty začínají. BRNO: nakladatelství Rašínova vysoká škola s.r.o., 2008. 298 s. ISBN 978-80-87001-10-3 KURKA, V., DRÁPAL, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. PRAHA: Linde Praha a.s., 2004. 854 s. ISBN 80-7201-443-9 LANDA, M., Ekonomika insolvenčního řízení. OSTRAVA: KEY Publishing, 2009. 426 s. ISBN 978-80-7418-031-6 MACUR, J. Kurs občanského práva procesního, Exekuční práv. PRAHA: C.H.Beck, 1998. 207 s. ISBN 80-7179-190-3 MARŠÍKOVÁ, J. a kol. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy, ve znění zákonů č. 69/2011 Sb. a č. 73/2011 Sb. PRAHA: Leges, 2011. 800 s. ISBN 978-80-87212-75-2
RICHTER, T. Insolvenční právo. PRAHA: ASPI, Wolters Kluwer Česká republika, 2008. 472 s. ISBN 978-80-7357-329-4 SCHELLEOVÁ, I. a kol. Civilní proces. PRAHA: EUROLEX BOHEMIA a.s., 2006. 1202 s. ISBN 80-86861-09-0 STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. BRNO: Masarykova univerzita, 2003. 660 s. ISBN 80-210-3271-5 STEINER, V. Občanské právo procesní v teorii a praxi. PRAHA: Státní tiskárna 02, 1975. 496 s. SVOBODA, K. Žaloba v civilním řízení. PRAHA: Wolters Kluwer Česká republika, 2010. 312 s. ISBN 978-80-7357-535-9 ŠTEVČEK, M., FICOVÁ, S., akol. Exekučný poriadok. Komentár. PRAHA: C.H.Beck, 2011. 583 s. ISBN 978-80-7400-335-6 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 5. vyd. PRAHA: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. 460 s. ISBN 978-80-7357-468-0 TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. PRAHA: C.H.Beck, 2006. 836 s. ISBN 807179-489-9 WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vyd. PRAHA: Linde Praha a.s., 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201-842-0 ZELENKA, J. a kol. INSOLVENČNÍ ZÁKON poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením RADY ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. vyd. PRAHA: Linde Praha a.s., 2008. 796 s. ISBN 978-80-7201-707-2
Zákony a soudní rozhodnutí Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 7/2005 Zb., o konkurse a reštrukturalizácii, ve znění znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 20.3.2013]. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 233/1995 Zb., o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti (Exekučný poriadok), ve znění znění pozdějších předpisů. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 20.3.2013].
Důvodová zpráva k zákonu č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 S., exekuční řád. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013]. Důvodová zpráva k zákonu č. 182/2006 Sb., In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+.
Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 30.6.2009, sp.zn. I. ÚS 881/09. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 6.8.2012, sp.zn. IV. ÚS 1617/11. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013]. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23.10.2012, sp.zn. II. ÚS 2560/12. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.6.2009, sp.zn. III. ÚS 292/07. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.5.2012, sp.zn. I. ÚS 303/12. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+.
Usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 22.9.2011, sp.zn. Na 215/2011. In. ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2012, sp.zn. 29 Cdo 4034/2011. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. Rozsudek Městského soudu ČR ze dne 16.1.2004, sp.zn. 14 Co 555/2003. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci králové ze dne 24.2.2011, sp.zn. KSVYCHK 23 Co 35/2011. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013]. Rozsudek Krajského soudu v českých Budějovicích ze dne 9.2.2006, sp.zn. KSJICCB 6 Co 2867/2005 . In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR [cit. 5.3.2013]. Časopisecké zdroje a závěrečné práce DÁVID, Radovan. Ochrana třetích osob v exekučním řízení [online]. 2011 [cit. 8.3.2013+.Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: < http://is.muni.cz/th/68560/pravf_d/>>. WINTEROVÁ, Alena. Incidenční spory In: Bulletin advokacie, č. 4, 2003. Dostupné z ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+. VIDOVIČOVÁ, Lenka. Incidenční spory In: Bulletin advokacie, č. 9, 2012. Dostupné z ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 5.3.2013+.
