Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav románských jazyků a literatur
Dagmar Krejčová
Maladie d’Alzheimer traduction et analyse stylistique
BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
Vedoucí práce: PhDr. Pavla Doleţalová, Ph.D. 2010
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Dále prohlašuji, že tištěná verze diplomové práce se shoduje s verzi elektronickou.
V Brně dne 21.4.2010
Dagmar Krejčová ………………………………….
2
Děkuji paní doktorce PhDr. Pavle Doležalové, Ph.D. za odborné vedení mé bakalářské diplomové práce, za konzultace, připomínky a cenné rady, které mi poskytla.
3
Table des matières INTRODUCTION ...........................................................................................5 1. TRADUCTION- Alzheimerova choroba, Klinická studie.........................7 1.1 Sémiologie.................................……………….………..……….................9 1.2 Etiologie nemoci................………………………………..……................22 1.3 Diagnóza…….…….………….…………………………………………...27 1.4 Alzheimerova choroba: homogenní jednotka nebo sloţitější celek ?..........31 1.5. Dodatky........................................................................................................36 2. ANALYSE STYLISTIQUE……………….…………………….…….......42 2.1. Définition du style en général et sa répartition ..........................................42 2.2. Définition du style de la technique et de la science .……..........................44 2.3. Analyse du style..........................................................................................46 2.4. Analyse syntaxiqe ......................................................................................54 2.5. Analyse lexicale…………………………………………..........................67 2.6. Expressions et locutions le plus souvent utilisées.......................................76 2.7. Phénomènes linguistiques remarquables…………………….....................77 2.8. Cas problématiques ....................................................................................78 CONCLUSION…………………………………………………………..........80 BIBLIOGRAPHIE………………………………………………………........83
ANNEXE : texte source: SIGNORET, J.L., HAUW, J.J., Maladie d’Alzheimer et autres démences, Frammarion Médecine-Science, Paris, 1991, « Maladie d’Alzheimer, Étude clinique », p. 93-115
4
Introduction Notre travail de licence concerne la traduction et l’analyse stylistique d’un texte spécialisé. Il comprend deux parties principales. La première partie, consacrée à la traduction du texte français (langue source) en langue tchèque (langue cible), est une partie pratique. La deuxième section, qui est théorique, présente l’analyse stylistique du texte choisi. Avant de commencer, nous trouvons utile d’expliquer ce que le terme traduction signifie. En général, la traduction peut être conçue comme une sorte de communication où le traducteur transmet le texte original au destinataire qui parle et écrit une langue différente de celle de l’auteur du texte. Pour faire une bonne traduction, il ne suffit pas de maîtriser parfaitement les deux langues (leurs grammaires, leurs lexiques), mais il faut respecter aussi la réalité extralinguistique dans laquelle se déroule le texte. Il est également important de connaître bien la stylistique des deux langues pour pouvoir choisir les éléments linguistiques appropriés. En plus, il est nécessaire de respecter le type du destinataire et de réaliser une telle traduction qui soit compréhensible pour lui. Une bonne traduction réalise l’équivalence fonctionnelle, ce qui signifie qu’en respectant les règles de la stylistique tchèque elle garde le sens du texte original français. Le texte traduit provoque ainsi les mêmes effets au destinataire du texte cible qu’au lecteur du texte source. Voilà quelques définitions de la traduction: Traduire un texte signifie « faire passer ce texte d’une langue à une autre ».1 La traduction est alors la « version d'un ouvrage dans une langue différente de celle où il a été écrit ».2 La traduction peut être interprétée comme une transposition de toute l’information du texte en langue source dans le texte en langue cible en respectant la différence des systèmes grammaticaux des deux langues. Dagmar Knittlová souligne l’importance de l’équivalence fonctionnelle entre la traduction et le texte original : « Le type des moyens linguistiques que nous utilisons dans la traduction n’est pas important. Il faut que ces moyens linguistiques portent la même fonction dénotative (réferentielle, sémantique), connotative (expressive, stylistique) et pragmatique ».3 Nous nous sommes décidée de traiter le texte du domaine de la médecine ayant pour l’objet la maladie d’Alzheimer pour réaliser sa traduction et son analyse stylistique. Ce 1 2 3
Dictionnaire de la langue fr.- http://www.linternaute.com/dictionnaire/fr/definition/traduire. Dictionnaire de l'Académie française- http://definition.ptidico.com/traduction.html. KNITTLOVÁ,D., K teorii a praxi překladu, Univerzita Palackého v Olomouci, 2000, p. 6.
5
choix a été influencé par notre profession originale du docteur en médecine travaillant un certain temps dans la spécialisation de la neurologie ainsi que par l’actualité et l’intérêt du thème. Le livre dont nous avons tiré le texte porte le titre de « Maladie d’Alzheimer et autres démences ».4 Il a deux auteurs : Jean-Louis Signoret, chef de Service de Neurologie, et Jean-Jacques Hauw, chef de Laboratoire de Neuropathologie Raymond Escourolle, les deux membres du Groupe hospitalier Pitié-Salpêtrière de Paris. Le livre a été édité par Flammarion Médecine-Science à Paris, en 1991. C’est un ouvrage le plus complet qui soit sur les démences, une somme des données ressortant des expériences et des recheches des auteurs et de leurs collaborateurs. Le livre est divisé en 53 chapitres dont douze concernent la Maladie d’Alzheimer. Nous avons choisi le chapitre numéro 9 qui est intitulé « Étude clinique », rédigé par Charles Derouesné. Ce chapitre est divisé en quatre parties : Sémiologie, Histoire naturelle, Diagnostic, Maladie d’Alzheimer: entité unique ou multiple? Plusieurs auteurs-spécialistes ont participé à la rédaction de différents chapitres. Ce livre est donc une œuvre collective, hautement professionnelle qui est dédiée aux médecins spécialistes comme source importante du nouveau savoir. C’est pourquoi le langage de même que le style, utilisés dans ce manuel, sont extrêmement professionnels. En ce qui concerne la méthodologie, nous voulons offrir maintenat le plan de notre travail. La dissertation présentera d’abord le travail pratique, la traduction du texte choisi dont l’original en français sera inclus dans l’annexe. Ensuite nous nous concentrerons sur la partie théorique, l’analyse stylistique du texte. Nous commencerons par la définition du terme style en général avec la répartition des styles selon des linguistes tchèques et français. Nous continuerons par l’explication du style de la technique et de la science en soulignant ses traits principaux et en les révélant dans le texte traité. Nous procéderons à l’analyse syntaxique et lexicale du texte. Finalement, nous mettrons en relief des expressions et des locutions le plus souvent utilisées, nous mentionnerons des phénomènes linguistiques remarquables trouvés lors de l’analyse et nous ajouterons des cas problématiques de la traduction.
4
SIGNORET, J.L., HAUW, J.J., Maladie d’Alzheimer et autres démences, Frammarion Médecine-Science, Paris, 1991.
6
1. Traduction La partie suivante de la dissertation présente la traduction du texte français en langue tchèque du domaine de la technique et de la science, plus précisement de la spécialité de la médecine.
Alzheimerova choroba
Christian Derouesné
Kapitola 9
Klinická studie Od roku 1907, kdy byla poprvé popsána, byla Alzheimerova choroba dlouhou dobu pokládána za degenerativní postiţení mozku, objevující se výhradně v období presenia. Odlišení senilní formy bylo obtíţné. Ve skutečnosti byly aţ do konce 19. století všechny psychiatrické potíţe v období senility zahrnovány do jediné skupiny, označované jako senilní demence, u níţ se předpokládala vaskulární etiologie. Bylo třeba provést celou řadu neuropatologických studií, aby mohly být odlišeny jak psychiatrické symptomy bez mozkového poškození od organických psychóz, tak degenerativní senilní demence od demencí vaskulárních. Podle klinicko-patologického obrazu byly následně klasifikovány degenerativní senilní demence jako: prostá senilní demence, u které dochází pouze k postiţení paměti a intelektu, dále presbyofrenie, jejíţ klinický obraz připomíná Korsakovův syndrom, a senilní demence Alzheimerova typu, jejíţ klinické příznaky se podobají presenilnímu onemocnění, to znamená, ţe se zde vyskytuje afázie a apraxie. Vzhledem ke shodnému histologickému nálezu se ve skutečnosti nabízí sloučení těchto různých forem degenerativní senilní demence s Alzheimerovou chorobou. Myšlenka sjednocení se nicméně prosadila pod vlivem anglosaských autorů aţ v šedesátých letech. Termín Alzheimerova choroba (ACH) je dnes běţně pouţíván k označení jak forem nemoci, které začínají jiţ před 65. rokem věku (presenilní forma), tak forem, které se
7
objevují aţ po 65. roce (senilní forma). Přesto někteří autoři stále pouţívají termín Alzheimerova choroba pro formy presenilní, zatímco termín senilní demence Alzheimerova typu pro popis forem s pozdním nástupem příznaků, aniţ by znali jejich semiologii. V případě sloučení obou forem vylučuje termín demence Alzheimerova typu dvojznačnost. Definice Alzheimerovy choroby je anatomicko-klinická [68], to znamená, ţe
klinický obraz je charakterizován postupným výskytem příznaků demence a v
patologickém nálezu jde o úbytek neuronů spojený s výskytem histologických markerů nemoci – senilních plaků a neurofibrilárních degenerací. I přes včasnost popisu nemoci a navzdory mnoţství prací, které jí byly věnovány v posledních dvou desetiletích, je klinický nález ACH stále málo známý. Existuje k tomu několik moţných důvodů: -
potvrzení diagnózy vyţaduje histologický rozbor mozkové tkáně. Tu je moţné
získat biopsií, coţ je však velmi invazivní zákrok, který je indikován jen výjimečně. Studie, zaloţené na posmrtném histologickém ověření, se týkají většinou omezeného počtu případů, jejichţ klinický obraz je často stanoven retrospektivním způsobem a které odpovídají nejčastěji pacientům v pokročilém stadiu nemoci; -
čistě klinické studie, postrádající přítomnost biologického markeru nemoci,
jsou zatíţeny nespolehlivostí diagnostických kritérií pouţívaných jak pro definici demence, tak pro moţnost jejího vztaţení na ACH. Proto pouţívání příliš restriktivních kritérií, jako např. kritéria afázie-agnozie-apraxie u demence, vede k velké diagnostické specifičnosti, ale současně obsahuje jisté nebezpečí, ţe mnohé případy těmto kritériím nevyhoví. Teprve před několika lety bylo dosaţeno relativní shody ve věci kritérií pro stanovení demence navrţených Americkou psychiatrickou asociací ( DSM III) [5] a zcela nedávno byla definována specifická kritéria pro stanovení diagnózy ACH [82]. Z výše uvedených důvodů je platnost těchto kritérií dosud nedostatečně rozšířena; -
dokonce i tehdy, jsou-li tato diagnostická kritéria aplikována, zůstávají klinické
projevy u jednotlivých pacientů velmi heterogenní, aniţ by bylo zcela zřejmé, zda tato heterogenita odpovídá vývojovému stádiu nemoci, nebo zda svědčí o variabilitě rozmístění lézí či o existenci podskupin; -
důsledkem zájmu, který byl této nemoci věnován během posledních několika
let, je skutečnost, ţe diagnóza je stanovována čím dál v časnějším stádiu a ţe stále větší počet pacientů je diagnostikován dříve, neţ splňují diagnostická kritéria pro demenci: z toho vyplývá modifikace sémiologie i etiologie nemoci. Pouze dlouhodobé studie
8
dovolí prověřit platnost diagnostických kritérií pro tyto případy a poznat lépe skutečný vývojový profil nemoci od jejího začátku.
SÉMIOLOGIE Klinické projevy Alzheimerovy choroby zahrnují poruchy kognitivních funkcí, poruchy chování a neurologické příznaky. PORUCHY KOGNITIVNÍCH FUNKCÍ Tyto poruchy jsou podrobně popsány v literatuře. Jejich studium nicméně naráţí na důleţité metodologické problémy: -
výzkumné práce velmi často neupřesňují stupeň závaţnosti nemoci u
zkoumaných pacientů. V důsledku toho je obtíţné určit, zda pozorované změny jsou běţným projevem nemoci nebo zda poukazují na její pokročilost; -
pouţívané výzkumné metody se velmi liší od publikace k publikaci, coţ
znemoţňuje srovnávání dosaţených výsledků. Kromě toho tyto metody často neumoţňují stanovit, zda pozorované příznaky odhalují primární zasaţení sledované funkce nebo zda je tato funkce změněna sekundárně z důvodu celkového postiţení; -
z variability klinických projevů u pacientů vyvstává také otázka spolehlivosti
skupinových studií. Poruchy paměti V klinickém obraze se poruchy paměti objevují téměř vţdy jako první. Jejich odhalení je záludné, protoţe jsou snadno přičítány věku pacienta. Pacient si většinou příliš nestěţuje a okolí se zneklidňuje aţ tehdy, kdyţ se jeho potíţe stupňují a obtěţují ho v kaţdodenním ţivotě. Nejčastěji pozorované poruchy paměti se týkají především běţného ţivota: pacient opakuje několikrát tytéţ otázky, zapomíná zlomky nejčerstvějších události (telefonní hovory, schůzky, návštěvy…). Velmi brzy zapomíná datum, den v týdnu. Často se dostává k vyšetření proto, ţe zabloudil v důvěrně známém prostředí. Reakce pacienta na zmíněné potíţe bývá různá: někdy jimi trpí, má úzkost a pocity deprese, ale přijímá rád pomoc svého okolí. Jindy si od samého začátku tohoto stadia
9
zmíněné potíţe buď částečně nebo vůbec neuvědomuje a jeho odpovědi bývají často smyšlené. Tito pacienti si svých potíţí nejsou vědomi, svoji nemoc popírají a odmítají pomoc okolí. Na jakoukoli poznámku o moţné nemoci reagují podráţděně. Poruchy paměti mohou být dříve či později doprovázeny postiţením dalších mozkových funkcí, které představují obraz demence. Nicméně u některých pacientů se mohou poruchy paměti vyskytovat dlouho izolovaně (senilní amnestický syndrom) nebo představovat hlavní klinický projev, podobně jako u Korsakova syndromu, s fabulacemi, špatnou rekognoskací, přemrštěnými náladami a anosognosií (presbyofrenií) [17]. Poruchy paměti zasahují brzy běţné kaţdodenní úkony a znamenají výrazné omezení soběstačnosti. Neuropsychologické výzkumy ukazují, ţe poruchy paměti pozorované u ACH jsou komplexním jevem a ţe jsou způsobeny různými mechanismy [88]. Některé souvisejí s poškozením mozkových struktur podílejících se speciálně na mnestických funkcích, jako je hippocampus nebo Meynertovo basální jádro, jiné nasvědčují poruše paměti z důvodu postiţení vyšších mozkových funkcí jako je pozornost, percepce nebo řečové funkce. Další pak dokládají úbytek celkové kapacity zpracování informace v důsledku relativního roztroušení lézí. Primární neboli krátkodobá paměť odpovídá systému malé kapacity v čase (od několika sekund po několik minut) a nízkému objemu zapamatovatelné informace (řádově 7± 2 jednotky). V klinickém vyšetření je vyhodnocována pomocí číselné řady (okamţité sestavení série číslic v tom pořadí, v jakém byly dány) a Brown-Petersonovým paradigmatem (obnova řady tří slov nebo tří trojic čísel poté, co se pacient krátce věnoval vedlejší činnosti, například počítání pozpátku po 3 nebo po 7 od 100). Jde zde o efekt čerstvosti pozorovaný během učení se seznamu slov (nejlépe jsou rekonstruována poslední tří slova). U ACH je rekonstrukce tří slov po provádění vedlejší aktivity velmi záhy poškozena, zatímco číselná řada stejně jako efekt čerstvosti jsou postiţeny teprve později. Deficit primární paměti není přítomen při postiţení struktur zodpovědných za amnestické syndromy (hippocampus, mamilární tělesa), protoţe u těchto syndromů je krátkodobá paměť zachována. Zdá se, ţe je porušena při celkovém zmenšení kapacity zpracování informace [87], pravděpodobně z důvodu difuze kortkikálních lézí. Tato funkce, popsaná rovněţ pod názvem pracovní paměť, je definována jako prostor, v němţ je informace uchována během doby nutné k jejímu zpracování. Toto uchování informace
10
je zajištěno mechanismem repetice. Pracovní paměť je pravděpodobně tvořena souborem podsystémů, které zajišťují zakódování informace podle různých smyslových vjemů (sluchový, artikulační, zrakově prostorový), jeţ jsou koordinovány centrálním řídícím systémem. Nejrůznější studie ukázaly, ţe funkční prvky pracovní paměti jsou u ACH zachovány, ţe zde však dochází k omezení funkce centrálního řídícího systému úměrně k závaţnosti demence [7], coţ je pravděpodobně opět dáno redukcí celkové kapacity zpracování informace. Sekundární neboli dlouhodobá paměť je systém, jehoţ kapacita v čase a objem uloţené informace jsou neomezené. V současné době se dále dělí na paměť deklarativní (explicitní, přímou) a na paměť procedurální (implicitní, nepřímou). Implicitní neboli automatická paměť je paměť podvědomá, která není přímo verbalizovatelná a která se hodnotí podle toho, do jaké míry předchozí působení podnětu usnadňuje jeho zapamatování (zisk z učení neboli primární aktivace), doplňování slov a podle senzoricko-motorických dovedností. U pacientů s ACH je pravděpodobně zisk z učení
při doplňování slov nebo při rekognoskaci zachován,
stejně jako dosaţení
percepčně motorických dovedností. Nicméně některé novější studie popisují omezení implicitní paměti u pacientů s ACH [69, 93, 111]. Explicitní paměť zahrnuje vzpomínky přímo dostupné pomocí vědomí. Tento typ paměti je u ACH velmi oslaben. U explicitní paměti se rozlišují dvě sloţky: - epizodická paměť, která se týká přesných, specifických událostí proţitých subjektem, které jsou kódovány v čase a prostoru. Je studována: 1)
zkoumáním pacientovy osobní minulosti (autobiografická paměť). V rozporu
s tím, co často tvrdí rodina a pacienti, není paměť na staré události zachována [7, 127]. Dochází zde k poruše vybavování nejstarších vzpomínek. Tato neshoda by se dala vysvětlit buď zvláštní povahou vybavených
vzpomínek (častokrát opakované, silně
citově nabité) nebo nestálostí osobních vzpomínek. 2)
osvojením nových údajů během testů zaloţených na mnemonickém zpracování
informace (asociace, sémantické kódování…), jeţ se stává nezbytným tehdy, kdyţ informace určená k zapamatování překročí kapacity krátkodobé paměti (rekonstrukce seznamů slov nebo znaků četnějších neţ je nejmenší mnoţství informace, která můţe být uloţena v krátkodobé paměti, rekonstrukce příběhů, učení se dvojicím slov nebo výrazů). Porucha tohoto typu paměti se dá odhalit jiţ v časných stádiích nemoci testováním volného vybavování (zvláště
pomocí testů logické a asociativní paměti podle 11
Wechslerovy paměťové stupnice). Kromě toho, oproti zdravým starším osobám a lidem deprimovaným, nejsou pacienti s ACH schopni zlepšovat
své výkony, i kdyţ je
mnemonické zpracování informace usnadněno, jako například u testů usnadněného vybavování [49]. Zdá se, ţe tento deficit spíše souvisí s problémem osvojení informace neţ s jejím uchováním, neboť všechny práce popisují rychlost zapomínání u pacientů s ACH jako normální [12], s výjimkou práce Harta a kol. [52]. Nedostatečné osvojení informace můţe být způsobeno poškozením mechanismů jejího zakódování, stejně jako poškozením jiných funkcí, například strukturace perceptivních dat (vnitřní zpracování informačních jednotek) nebo sníţení schopnosti začlenit podnět do širšího kontextu, zvláště do kontextu sémantického [77]. Poruchy rekognoskace se objevují obvykle v pozdějších stádiích nemoci a umoţňují odlišit mírné stupně demencí od závaţných. - sémantická paměť je pamětí pro znalosti, pojmy (znalost světa) a fakta nezávislá na zkušenosti subjektu. U pacientů s ACH je poškozena z důvodů zmenšení schopnosti zpracování sémantické a zrakové informace [26]. Souhrnně řečeno, jisté poruchy mnestických funkcí přítomné u ACH jsou analogické s problémy pozorovanými u amnestických syndromů (poškození explicitní paměti relativní uchování implicitní paměti, normální rychlost zapomínání, výrazné postiţení autobiografické paměti). Tyto poruchy vznikají pravděpodobně v důsledku poškození struktur hippocampu a septa. Jiné deficity, jako například porucha primární a sémantické paměti, jsou naproti tomu typické pro ACH. Souvisejí nejspíše s poškozením mozkové kůry a rozšířením lézí, čímţ dochází ke sníţení celkové kapacity zpracování informace. Poruchy paměti jsou tedy způsobeny různými mechanismy podle závaţnosti demence a podle lokalizace lezí. Poruchy řeči Poruchy řeči jsou povaţovány po problémech s pamětí za jedny z nejčastějších poruch kognitivních funkcí. Vyskytují se přibliţně u 40 procent případů lehké demence a u těţkých demencí ve 100 procentech, nicméně tato četnost výskytu se liší podle sledovaných skupin a podle pouţitých metod zkoumání. V klinickém obraze jsou tyto poruchy různě závaţné. Někdy je prvním příznakem slovní deficit povaţovaný obyčejně za projev poruchy paměti. Existují všechny moţné mezistupně od pacientů s normální spontánní řečí aţ po úplné afaziky. Při vyšetření bývá první známkou poruchy slovní deficit kompenzovaný opisem nebo náhradou za jiné slovo 12
ze stejné skupiny (sémantická parafázie). Mnohem častěji se tyto příznaky objeví aţ při jazykových poţadavcích, například při zkouškách, ve kterých je potřeba pojmenovat předměty. V pozdějších stádiích uţ pacient často nerozumí poloţené otázce nebo odpoví neadekvátně. Někteří autoři trvají na shodnosti afazických poruch u ACH [129] a popisují je jako postupný nárůst amnestické afázie od transkortikální senzorické afázie k Wernickeově afázii nebo k celkové afázii [67]. Jiní autoři naopak zdůrazňují variabilitu potíţí u jednotlivých pacientů [114]. Všichni se však shodují na nepřítomnosti potíţí s artikulací, neboli Brocovy afázie, s výjimkou velmi pokročilých forem. Označení poruchy řeči u ACH termínem afázie se zdá být ve skutečnosti velice sporné [11]. I kdyţ některé nálezy jsou blízké afáziím pozorovaným u loţiskových mozkových lézí, existují zde důleţité odlišnosti [90]. Termín afázie totiţ zastírá sloţitost potíţí v řečové komunikaci pacientů. Některé potíţe se vyvíjejí souběţně s demencí a vypadají jako změna řeči u nespecifické kognitivní poruchy [62]. Naproti tomu jiné problémy jsou pravděpodobně nezávislé na pokročilosti demence a svědčí pro převahu lézí v těch oblastech mozkové kůry, které ovládají řeč. V terminálním stádiu převládá v ústním projevu echolálie (pasivní opakování slov pronesených vyšetřujícím lékařem), palilálie (pasivní, stále rychlejší opakování slabiky, slova či krátké věty) a logoklonie (mimovolní rytmické opakování slabik) neţ dojde ke konečnému mutismu [32]. Neverbální komunikace nebyla příliš zkoumána, přesto se nezdá, ţe by byla příliš zasaţena, s výjimkou pokročilého stádia nemoci [72]. Neuropsychologické studie prokazují i zde sloţitost mechanismů vedoucích k poruchám řeči. V případě ústního projevu je postiţena zejména oblast sémantické kapacity, zatímco funkce syntaxická a fonologická jsou zachovány, coţ by svědčilo pro postiţení kontrolovaných pochodů (effortful) a pro relativní zachování automatických pochodů. Spontánní řeč je obvykle plynulá. Porucha tkví zejména ve slovním deficitu a ve zpomalení plynulosti řeči při vyšetření. Existuje několik mechanismů, které mohou způsobit slovní deficit [114]: problém při restituci, v přístupu k sémantické informaci nebo ve zpracování zrakově-vjemových informací. Nejčastějším postiţením, které nezávisí na stupni pokročilosti demence, je sníţení schopnosti restituce a současně omezení přístupu k sémantické informaci, coţ se při vyšetření projevuje jak sníţením schopnosti pojmenovat předměty, tak omezením řečové fluence [56]. Plynulost řeči je 13
zasaţena ve velmi časných stádiích nemoci pravděpodobně z důvodu sloţitosti této funkce. Slovní deficit spojený s poruchou zpracování vjemů se objevuje zřejmě jen u středně těţkých a těţších forem onemocnění a je úměrný pokročilosti demence [113]. Porozumění slovům bývá v podstatě zachováno, coţ lze prokázat testováním slovní zásoby, a skóre u zkoušek podobnosti bývá také vcelku beze změn. Přesto je moţné u některých pacientů pozorovat velmi zvláštní sémantickou afázii, která znamená neporozumění smyslu slov. Tyto parafázie jsou obvykle sémantického charakteru a týkají se slov stejné třídy. Obecné termíny zůstávají zachovány déle neţ termíny zvláštní. Písemný projev je často postiţen v ranějších stádiích nemoci neţ ústní projev. Četba nahlas zůstává nicméně neporušena, její alterace je pravděpodobně nezávislá na stupni závaţnosti demence [33]. Naproti tomu však dochází ke zhoršení rozumění řeči, které je úměrné stupni pokročilosti demence. Tento deficit je dán spíše poruchou lingvistické funkce (lexikální alexie) neţ poruchou zrakového vnímání, která se uplatňuje pravděpodobně aţ v pokročilém stádiu nemoci [70]. Jsou popsány dva typy agrafie: agrafie apraxická a agrafie lingvistická. Lingvistická apraxie je způsobena postiţením lexikálního systému, neboť hláskování správných slov a pseudoslov je neporušeno, zatímco reprodukce nesprávných slov je poškozena. Závaţnost tohoto typu agrafie není v korelaci se stupněm pokročilosti demence [99]. Apraxická agrafie se liší od výše popsané lingvistické agrafie poruchou psaní ve smyslu ztráty dovednosti produkovat psanou formu jazyka v důsledku zrakově-prostorových, zrakověkonstruktivních a praxických anomálií [13]. Poruchy praxie Poruchy provádění sloţitějších a účelných pohybů jsou u ACH velmi časté. Postiţení těchto funkcí se často nemusí v klinickém obraze nijak projevovat. Přesto mohou u některých pacientů vznikat jisté obtíţe, například neschopnost pouţívat běţné předměty, jako jsou věci v domácnosti, různé nářadí, příbory apod. (ideativní apraxie) nebo mnohem častěji pozorované problémy s oblékáním (apraxie při oblékání). Tyto potíţe výrazně omezují soběstačnost pacienta. Neurologické vyšetření můţe odhalit nejrůznější poruchy provádění účelných pohybů. Reflexivní apraxie je definována jako neschopnost správně napodobovat neúčelné pohyby oběma rukama. Podle našich zkušeností je tento typ apraxie jedním 14
z časných neurologických projevů diagnostikovaných u ACH. Její přítomnost a intenzita jsou úměrné stupni pokročilosti demence a nesouvisejí s přítomností jiných apraxických projevů [8]. Konstrukční apraxie (neschopnost reprodukovat obrázky a geometrické kresby) patří také mezi časné projevy ACH. Je však nutno poznamenat, ţe schopnost reprodukce geometrických tvarů je na jedné straně ovlivněna kulturní úrovní člověka a na druhé straně tato dovednost s věkem klesá [44]. Během vývoje ACH se jako první objevuje neschopnost reprodukovat perspektivu. U nejpokročilejších demencí je porušena také schopnost nakreslit jednoduché dvojrozměrné obrazce [85]. Frekvence výskytu ideomotorické apraxie je hodnocena různými autory různě. V jedné nedávné práci byla pozorována pouze u třetiny případů ve stádiu začínající demence a její výskyt byl spojen s přítomností afázických poruch [37]. Nález tohoto typu apraxie svědčí pro moţné postiţení parietálního laloku mozku. Oro-faciální apraxie byla popsána Ajuriaguerrou a kol. [3] u pacientů se spontánní orální aktivitou. Gnostické poruchy Tento typ poruch byl studován podstatně méně. V klinickém obraze jde nejčastěji o poruchy zraku. Se zrakovou agnosií se setkáváme u 30 procent případů. Dochází zde ke zhoršení vidění předmětů a četby, coţ je zpravidla dáno sníţením zrakové ostrosti, kterou se nedaří zlepšit ani opakovanými optickými korekcemi. S rozvojem nemoci také často dochází k problémům s rozpoznáváním tváří, i dobře známých (prosopagnosie) [128]. Vyšetření můţe odhalit neschopnost rozeznávat tváře a předměty, ale také potíţe s chápáním struktury okolního prostoru. Naproti tomu rozlišování barev bývá dlouho neporušeno, stejně jako uspořádání osobního prostoru [21]. Potíţe s pohyblivostí očních bulbů mohou problém s rozpoznáváním ještě zhoršit [61]. U ACH nebyl diagnostikován ţádný případ sluchové agnosie a Ajuriaguerra a kol. [2] popsali zachování sluchové funkce dokonce i u pokročilých demencí. Nicméně pomocí dichotického poslechového testu byla odhalena centrální sluchová porucha. Somatognosie byla u osob trpících demencí, vyšetřovaných Ajuriaguerrou a kol. [2] zachována, s výjimkou rozeznávání prstů. Nicméně titíţ autoři poukázali na úzkou spojitost mezi somatognostickými problémy a ideomotorickou apraxií [24].
15
Poruchy intelektu Podle klasických definicí je demence charakterizována postiţením nejsloţitějších procesů myšlení, jako je úsudek, abstraktní myšlení nebo schopnost řešit problémy. Aktuálně platná kritéria pro určování demence kladou překvapivě na první místo problémy s pamětí, zatímco postiţení abstraktního myšlení nebo úsudku řadí mezi méně důleţité příznaky, které ani nejsou nutné pro stanovení diagnózy. Poruchy myšlení a jejich vývoj u ACH nebyly podrobně studovány. Klinický obraz je charakterizován postiţením nejvyšších kognitivních funkcí, coţ se projevuje jako časté chybování při velmi náročných činnostech (např. nakládání s finančními prostředky), zanecháním těchto aktivit nebo jako potíţe při řešení problémů kaţdodenního ţivota. DSM R [6] definuje potíţe s rozhodováním jako neschopnost vytvořit si účelný plán pro vyřešení problémů spojených s ţivotem ve společnosti. Vyhodnocení funkce správného úsudku se děje hlavně zhodnocením adekvátnosti chování pacienta v určité situaci, coţ můţe být silně zatíţeno subjektivním hlediskem. Klinické vyšetření můţe zhodnotit úroveň racionálního myšlení pomocí testů, ve kterých pacient řeší početní příklady různé obtíţnosti. K posouzení abstraktního myšlení slouţí vyhodnocení stupně abstrakce, se kterou pacient definuje slova, dále schopnost nalézt logické vztahy (například podobnosti či odlišnosti mezi dvěma předměty), nebo klasifikace předmětů podle příslušné kategorie (kategoriální myšlení). Psychometrické testy umoţňují kvantifikovat tyto potíţe. Nejpouţívanější jsou Wechslerova Stupnice inteligence pro dospělé (WAIS) [124], která zahrnuje určitý počet verbálních a neverbálních dílčích testů, a Ravenovy Progresivní matrice [100] (člověk musí porozumět logickému vztahu, kterým je definována určitá řada). Výsledky jsou vyjádřeny
Inteligenčním
kvocientem,
který
je
následně
porovnán
s hodnotou
přepokládanou pro daného pacienta s ohledem na jeho socio-kulturní kategorii. Důleţité je, ţe vztah mezi číselnými hodnotami Wechslerovy stupnice, povaţovanými za neměnné, a hodnotami závislými na určitém věku a na organickém poškození mozku, umoţňuje definovat stupeň poškození. V počátečních stádiích vývoje nemoci mohou být souhrnné výsledky těchto testů klasifikovány jako normální, zatímco skóre pro některé členy můţe být jiţ zhoršené. Shrnutí: Jednotlivé kognitivní poruchy pozorované u ACH jsou způsobeny dvěma základními mechanismy. Některé potíţe odpovídají stupni závaţnosti demence, jsou 16
nespecifické a pravděpodobně souvisejí s celkovou poruchou zpracování informace v důsledku pokročilosti choroby a v závislosti na difuzi mozkových lézí. Jiné poruchy naopak na stupni pokročilosti demence nezávisejí. Jejich nález svědčí pro přednostní lokalizaci lézí v těch oblastech mozku, které řídí činnost postiţené funkce. PORUCHY CHOVÁNÍ Demence je v současné době definována tím, jakým způsobem ovlivňují poruchy kognitivních funkcí chování pacienta v rodině a ve společnosti. Poruchy chování jsou ve stádiu demence konstantně přítomny, nicméně jejich závaţnost stejně jako jejich povaha značně kolísají od jednoho pacienta k druhému. Mohou dokonce upozornit na nemoc. Popis těchto poruch se liší nejen podle způsobu jejich zkoumání a posouzení, ale také podle pouţité terminologie. Stejná porucha, například sníţená aktivita, můţe být klasifikována jako porucha kaţdodenní činnosti, porucha chování, změna osobnosti nebo jako projev přidruţeného psychopatologického syndromu (deprese). Původ poruch chování je sloţitý. Buď mohou vznikat jako přímý následek kognitivních poruch nebo představují reakci pacienta na jeho potíţe či dokonce vyplývají z postiţení těch částí mozku, které řídí citovou stránku chování, nějakým patologickým procesem. Obraz poruch chování je velmi pestrý a je ovlivněn stupněm závaţnosti kognitivních poruch, pacientovou osobnosti před onemocněním, reakcí okolí i lokalizací lézí. Tyto poruchy výrazně ovlivňují praktický ţivot, neboť mohou zhoršovat poruchy kognitivních funkcí a také mohou mít negativní sociální dopad. Většinou jsou však dobře zvládnutelné pomocí symptomatické terapie. Deprese Ze všech poruch chování je to právě deprese, která byla nejpodrobněji studována. Vztahy mezi depresí a ACH jsou sloţité [40]. Zpočátku byla deprese povaţována za psychologickou reakci pacienta na zhoršení jeho rozumových schopností. S rozvojem biochemie mozku se objevil názor, ţe deprese u ACH můţe znamenat specifickou komplikaci v souvislosti s lézemi. Oba syndromy tedy mohou buď následovat jeden za druhým, nebo se vyskytovat společně během vývoje ACH. Tento problém je navíc zkomplikován tím, ţe klinické projevy deprese a demence se částečně prolínají v obraze kognitivních poruch (poruchy paměti, poruchy soustředění), v charakteru chování 17
(apragmatismus, psychomotorické zpomalení) a v oblasti citové (nezájem o obvyklé aktivity, citové problémy). Na druhé straně však můţe deprese modifikovat projevy afektivních poruch. Z toho důvodu není zcela zřejmé, zda jsou kritéria a nástroje pouţívané pro diagnostikování a studium „primárních“ depresí vhodné i pro pacienty s mozkovými lézemi, zvláště pro pacienty s demencí [83]. Proto je pochopitelné, ţe v jednotlivých studiích se častost výskytu deprese velice různí (od 15 do 57 procent [73]). Vliv deprese na demenci byl interpretován různě, nicméně zdá se, ţe deprese můţe zpozdit diagnózu ACH a zhoršit kognitivní poruchy i změny chování. Navrhli jsme nahradit tento nosografický rozbor (demence a deprese jako rozdílné kategorie) přístupem dimenzionálním. Tento postup umoţňuje, aby některé projevy, jako například psychomotorické zpomalení, citová otupělost či vznětlivost nebo emoční labilita, byly sledovány u jednoho i druhého syndromu týmţ způsobem s tím, ţe mohou být vyvolány stejnou biochemickou dysfunkcí (poruchou metabolismu neurotransmiterůkatecholaminů
a
serotoninu).
Důkaz
přítomnosti
deficitu
noradrenergních
neurotransmiterů u pacientů s ACH a s depresí [130] se nám zdá vypovídat v tomto smyslu, stejně jako příznivý účinek antidepresiv u pacientů s demencí bez známek deprese [102]. Studium citových poruch by tedy mohlo přispět současně k vymezení typologie pacientů i k lepším terapeutickým postupům. Psychopatologické změny chování Tyto poruchy mohou být buď popsány analytickým způsobem nebo kategorizovány. Rozlišujeme: pasivní způsoby chování (ztráta iniciativy, pasivita, citová otupělost, úzkost…), hyperaktivní chování (podráţděnost, neúčelná aktivita, nepřiměřené sexuální chování ) či egocentrické chování (nedostatečná kontrola emocí, citový chlad vůči svým blízkým…). Pasivní způsoby chování byly zaznamenány u 2/3 pacientů ze skupiny lehkých demencí [110], další dva typy poruch chování u třetiny případů. Pasivní změny chování se vyskytovaly izolovaně u 25 procent nemocných a v kombinaci s hyperaktivním a egocentrickým chováním
u 11 procent případů. Hyperaktivní a
egocentrické změny chování byly ve stadiu lehkých demencí nalezeny jako izolované projevy pouze sporadicky. Po 50 měsících se u stejné sledované skupiny procento hyperaktivních a egocentrických změn v chování zdvojnásobilo [109]. Sníţení aktivity v běţném ţivotě je součástí obrazu demence, nicméně můţe se objevit i ve velmi časném stádiu nemoci. Je zde nutno dodat, ţe různé mechanismy 18
mohou spustit stejný typ odchylky v chování. Zvláště v počátečních stádiích nemoci můţe pacient omezit svoji aktivitu proto, aby se vyhnul situacím, které by nemusel zvládnout, nebo prostě proto, ţe ztratil iniciativu či motivaci k jednání. V pozdějších stádiích můţe sníţení aktivity svědčit o neschopnosti vykonávat určité úkony z důvodu obtíţného zapamatování jednotlivých kroků nutných k jejich uskutečnění nebo z důvodu nemoţnosti plánovat či realizovat tyto úkony kvůli zrakově-praxickým poruchám [125]. Hyperaktivní chování je definováno jako slovní, hlasová či motorická činnost, která se nedá vysvětlit potřebami pacienta nebo samotnými kognitivními poruchami [29]. Tento termín zahrnuje různé formy chování. Někteří pacienti trpí stereotypními aktivitami jako například neustálé chození na toaletu, uklízení a rozhazování zásuvek, bloumání bez cíle. Útěky jsou časté a zpravidla se vyskytují u pacientů se závaţnou parietální symptomatologií [35]. Agresivní chování vykazují nejčastěji pacienti trpící anosognosií, kteří nechápou poznámky svého okolí ani to, proč se jim některé věci zakazují. Nejčastěji se projevují slovní popudlivostí a vzácně fyzickým násilím [74]. Negace potíží je jev, se kterým se setkáváme v časných stádiích nemoci. Jde zde pravděpodobně o psychologický mechanismus, častěji však bývá expanzivního charakteru a spíše neurologického původu, jehoţ mechanismus zůstává nejasný. Anosognosie je symptom se špatnou prognózou sociální přizpůsobivosti. Rovněţ prognóza vývoje nemoci je u něj nepříznivá [38]. Inkontinence sfinkterů je častým jevem, nicméně pouze u pokročilé demence. Její časný výskyt svědčí proti diagnóze ACH [82]. Mechanismy této inkontinence jsou pravděpodobně komplexní a nebyly zkoumány, ačkoli tato porucha představuje největší omezení, kvůli němuţ pacient nemůţe zůstat doma. Záměna dne a noci bývá častým zdrojem konfliktů s okolím. Poruchy stravovacích návyků a mnohem vzácněji poruchy sexuálního chování byly také zaznamenány a mívají charakter Klüver-Bucyova syndromu. Podle naší zkušenosti se jedná vţdy o formy neúplné a zanedbatelné, nejčastěji omezené na patologickou nenasytnost. Je vhodné zmínit také častý úbytek na váze jiţ od samého začátku nemoci, který je obtíţně vysvětlitelný. V pokročilejších stádiích nemoci se mohou vyskytovat také různé psychotické projevy. V 5 aţ 20 procentech případů jsou popisovány halucinace. Poruchy smyslového vnímání bývají častější u ţen, nemocné mívají dřívější psychiatrické poruchy a nejlepší známky v informačních skóre [18]. Delirantní stavy provázejí nejčastěji představy o létání (48 procent případů podle Reisberga a kol. [103] ), o opuštěnosti (21 procent), iluze, ţe dům není domem (21 procent), ţe manţel je podvodník (9 procent). Nemocný často hovoří a chová se, jako kdyby zemřelé osoby stále ţily (fenomén imaginárního 19
společníka). Někteří pacienti jeví známky hypochondrismu- jeden z pacientů si například nesčetněkrát za den čistil zuby v přesvědčení, ţe má mezi zuby nit, která ho obtěţuje, a navštívil kvůli ní mnoho různých stomatologů. Řada z těchto projevů je pravděpodobně v přímém vztahu s kognitivním deficitempacient zapomněl, kam si poloţil své věci, a protoţe je nemůţe najít, myslí si, ţe mu je někdo ukradl. Jiný pacient nechápe, proč je zde, nepoznává místo ani osoby, které ho obklopují, a proto opouští své bydliště a odchází hledat „opravdový“ domov a své „skutečné“ blízké. Další projevy, jako například stav úzkosti a zmatenost,
mohou
odpovídat psychopatologickým stavům. Vysvětlení těchto poruch je různé podle jejich spouštěcího mechanismu, totéţ platí i pro terapeutické postupy. Většina autorů nepovaţuje tyto poruchy za specifické pro ACH, neboť jsou pozorovány i u jiných typů demencí, i kdyţ s různou frekvencí, zvláště pak u vaskulárních demencí [34, 117]. Nicméně někteří autoři zastávají názor, ţe tyto poruchy mohou být povaţovány za specifické projevy ACH [95]. NEUROLOGICKĚ PŘÍZNAKY V protikladu k většině vaskulárních a jiných degenerativních demencí není ACH jako celek doprovázena výraznými neurologickými projevy. Přesto se zde mohou vyskytnout určité neurologické příznaky [41]. Extrapyramidové jevy V průběhu ACH se často objevuje zvýšení svalového tonu, a to přibliţně u třetiny případů lehkých demencí a ve 40 aţ 90 procentech pokročilých demencí [84]. Přibliţně 40 procent našich pacientů trpělo rigiditou, buď izolovanou nebo v kombinaci s akinézií. Přítomnost a stupeň závaţnosti těchto příznaků se shodují se stupněm pokročilosti demence [8], nicméně většinou dosahují jen lehkého stupně. Není vţdy snadné odlišit opoziční rigiditu (paratonie, gegenhalten) od parkinsonské rigidity. Pro tyto projevy existují různá vysvětlení: někteří autoři se přiklánějí k moţnosti výskytu Parkinsonovy nemoci [42] jako doprovodného jevu nebo k přítomnosti histoloických lézí ACH v oblasti corpus niger. Je však třeba dodat, ţe zde nedochází k třesu a ţe výše zmíněné projevy nejsou většinou příliš ovlivnitelné pomocí l-dopy. Oro-faciální dyskinézie byla popsána u 3 procent pacientů s lehkou demencí a u 22 procent pacientů s pokročilou demencí [84]. 20
Poruchy chůze Dřívější studie na tyto poruchy hojně poukazovaly. V dnešní době představuje časný výskyt poruch chůze naopak argument svědčící proti diagnóze ACH [82]. Přesto jsou u pacientů s ACH pozorovány pády [22] a drobné, nicméně signifikantní, poruchy chůze a rovnováhy častěji ve srovnání s negativní kontrolní skupinou starších osob. Závaţnost těchto potíţí je úměrná pokročilosti demence [58]. Primitivní reflexy Přítomnost některých reflexů, označovaných jako primitivní, svědčí pro difuzní korové poškození. Patří mezi ně například nasopalpebrální reflex, dlaňobradový reflex, špulení úst, sací a uchopovací reflex. Pro stanovení diagnozy demence u starých osob nebo pro odlišení ACH od vaskulárních demencí nejsou tyto relfexy relevantní. Na druhé straně však tyto reflexy nacházíme o to častěji, čím je demence pokročilejčí [8]. Další neurologické příznaky Myoklonie
bývají přítomny u 10 procent pacientů trpících ACH uţ při prvním
vyšetření [81]. Většinou je však pozorujeme aţ u těţkých demencí. Tyto myoklonie mohou
svádět
k
diagnoze
Creutzfeld-Jacobovy
choroby,
nicméně
elektroenecefalografický nález se u obou druhů onemocnění liší [126]. U 10 aţ 30 procent případů jsou popsány loţiskové nebo generalizované epileptické záchvaty. Přicházejí v úvahu aţ u pokročilých demencí, a proto, pokud se vyskytují uţ na počátku onemocnění, je diagnóza ACH nepravděpodobná [82]. Byly popsány také případy synkop bez upřesnění klinického obrazu [51]; je pravděpodobné, ţe se zde jednalo spíše o přidruţené synkopy kardiální. U 3 aţ 6 procent nemocných byl popsán Babinského fenomén [116], tato frekvence výskytu se však nijak neliší od skupiny starších osob, které netrpí ACH. Většinou svědčí o přítomnosti přidruţených ischemických mozkových lézí a pyramidové jevy bývají v těchto případech přítomny i u některých dalších rodinných příslušníků. V literatuře byly popsány u dvou případů mozečkové příznaky [1].
21
ETIOLOGIE NEMOCI Etiologie Alzheimerovy choroby je málo známá. Její výzkum naráţí na následující překáţky: -
chybění spolehlivé klinické diagnostiky
-
variabilita kritérií pouţívaných pro vyhodnocení vývoje nemoci
-
nemoţnost srovnávat starší a novější výzkumy z důvodu časnější diagnostiky u
novějších studií při současném sníţení úmrtnosti starších osob -
dále je pravděpodobné, ţe začátku nemoci, kdy se objeví první klinické
příznaky, předchází dlouhá preklinická fáze, jak to bylo popsáno u Parkinsonovy choroby. Zjevné projevy nemoci se objevují aţ tehdy, kdyţ léze dosáhly určitého kritického prahu. Z tohoto důvodu je velmi obtíţně rozpoznatelné, zda určité projevy jsou či nejsou známkami začínající nemoci. PRVOTNÍ PŘÍZNAKY ONEMOCNĚNÍ Začátek ACH je nenápadný, bývají zde poruchy paměti (75 procent případů) a změny chování (7 aţ 10 procent pacientů). Nejčastěji to není pacient, kdo si stěţuje na nějaké potíţe, ale jeho blízcí, kteří jsou zneklidněni nárůstem potíţí a jejich dopadem na kaţdodenní ţivot pacienta. Včasnost diagnózy závisí tedy na jedné straně na tom, jak se projevuje pacient, na druhé straně na toleranci jeho okolí. Potíţe se zpočátku zdají banální, proto lékař při prvním vyšetření zjistí, ţe počáteční problémy se objevily jiţ o 12 aţ 18 měsíců dříve, někdy dokonce ještě časněji. U některých případů se můţe začátek nemoci projevit velmi bouřlivě, například jako stav
zmatenosti
spuštěný
infekcí,
nevhodnou
medikací
(zvláště
látkami
s anticholinergním účinkem), ztrátou partnera či pouhým přestěhováním. V těchto případech lékař odhalí cílenou anamnézou příbuzných pacienta, ţe k poruchám paměti či chování jiţ u něj došlo před jedním či více roky. Začátek nemoci projevující se neurologickými symptomy je vzácný. Můţe jít o progresivní izolovanou afázii (6 procent), zrakově-prostorový deficit (1 procento) nebo apraxii (3 procenta).
22
VÝVOJ NEMOCI A PROGNÓZA Vývoj ACH můţe být hodnocen podle různých kritérií. Mortalita Mortalita představuje významné epidemiologické kritérium hodnocení. Všechny starší práce popisují signifikantně vyšší úmrtnost pacientů postiţných ACH vzhledem k populaci stejně starých osob, přičemţ k úmrtí dochází po 5 aţ 8 letech trvání nemoci [122]. Novější studie přinášejí příznivější ţivotní prognózu [20, 27, 79]. Ve dvou těchto studiích [15, 55] dosahovala mortalita 23 aţ 30 procent po 5 letech trvání nemoci a mezi 44 a 50 procenty po 7 aţ 8 letech. V dlouhodobé Baltimorově studii [112] nebyla prokázána ţádná zvýšená úmrtnost u pacientů s demencí. Závaţnost počátečního deficitu kognitivních funkcí a muţské pohlaví [9, 10, 16] jsou faktory, které pravděpodobně ţivotní prognózu zhoršují. Naproti tomu přítomnost afázie [64] nebo začátek nemoci před 65.rokem věku [10, 55] nebyly v ţádné studii klasifikovány jako faktory zhoršující prognózu. Bylo zjištěno, ţe umístění v ústavním zařízení je faktor výrazně zhoršující ţivotní prognózu, neboť polovina pacientů zemřela do jednoho roku po umístění do ústavu. Pouze dvě novější studie [55, 101] v této souvislosti popisují významné sníţení úmrtnosti, kdy jen jedna třetina pacientů zemřela do 3 let po umístění do ústavu. Nejčastějšími příčinami smrti jsou kardiovaskulární příhody a cévní mozkové příhody [25]. Tyto jevy ve skutečnosti souvisejí s věkem a kontrolní studie prokázala, ţe na zvýšení úmrtnosti se podstatně více podílejí infekce, zvláště respirační, traumatismy, nedostatečná výţiva a v menší míře také vdechnutí cizího tělesa, epilepsie, Parkinsonova nemoc nebo postiţení smyslových funkcí [24]. Jelikoţ úmrtnost není přímo způsobena Alzheimerovou chorobou a naděje na ţivot u pacientů s ACH se v současné době příliš neliší od ostatních stejně starých osob, nemůţe být mortalita dále povaţována za uspokojivé kritérium pro hodnocení vývoje ACH. Ústavní péče Ústavní péče představuje beze sporu výraznou finanční zátěţ pro společnost. Bylo vyhodnoceno, ţe 73 procent pacientů je v ústavní péči na dobu 5 let a 66 aţ 84 procent na 7 aţ 8 let [14, 55]. Rozhodnutí umístit nemocného do ústavní péče je podmíněno 23
přítomností určitých symptomů nemoci (poruchy sfinkterů, neschopnost logicky se vyjadřovat, neschopnost samostatně provádět osobní hygienu) [60]. Nicméně toto rozhodnutí závisí značně na sociálních faktorech a na charakteru osob, které mají pacienta na starosti [30]. Ústavní péče tedy rovněţ nemůţe představovat uspokojivý ukazatel v hodnocení vývoje nemoci, i přes svůj sociální dopad. Progrese příznaků nemoci V současné době je povaţována progrese příznaků nemoci za nejlepší ukazatel pro posuzování spontánního vývoje nemoci stejně jako pro hodnocení účinnosti terapie. Přesto stále neexistuje shoda v otázce kritérií pro hodnocení závaţnosti nemoci ani pro sledování jejího vývoje. V literatuře proti sobě stojí dva hlavní směry: -
první trend předpokládá, ţe vývoj nemoci probíhá u všech pacientů stejně a ţe
nárůst potíţí je homogenní, takţe poruchy chování se vyvíjejí souběţně s poruchami kognitivními. To umoţňuje definovat jednotlivá stádia nemoci. Nejčastěji pouţívané klasifikace specifické pro Alzheimerovu chorobu jsou: stupnice „Klinické hodnocení demence“ neboli CDR podle Hughese a kol. [59] (Dodatek I) a Reisbergova „Škála celkového poškození“, GDS [105] (Dodatek II). Reisberg vycházel z učení Ţenevské školy a jde tak daleko, ţe popisuje rozpad kognitivních funkcí postupující opačným směrem neţ je jejich nabytí v době vývoje v dětském věku. Jakákoli odchylka od tohoto schématu by měla být diagnosticky zhodnocena; -
druhý směr zdůrazňuje naopak, ţe neexistuje těsná spojitost mezi jednotlivými
projevy nemoci a poukazuje na variabilitu ve vývoji různých příznaků u jednotlivých pacientů [38, 48]. Z tohoto úhlu pohledu nejsou tedy ţádná jasně vymezená stádia nemoci a poruchy kognitivních funkcí, poruchy chování a progrese sloţky instrumentální (změny v aktivitách kaţdodenního ţivota) musejí být hodnoceny samostatně. Hodnocení závaţnosti onemocnění má výhradně pragmatický cíl, a proto kritéria hodnocení závisejí na předmětu studia. Omezení soběstačnosti pacienta existujícími potíţemi je kritérium, které zvolila Americká psychiatrická asociace (DMS III R) [5] pro klasifikaci demencí. I kdyţ jde o kritérium nespecifické pro ACH, je bezpochyby nejdůleţitější pro praxi, avšak faktory, které ovlivňují soběstačnost pacienta jsou různé povahy a závisejí na jeho stavu před onemocněním stejně jako na jeho okolí. Deficit kognitivních funkcí představuje hlavní klinický projev nemoci a je jediným parametrem, který byl dán jasně do spojitosti se závaţností anatomických lézí [19, 92]. Navíc bylo prokázáno, ţe úbytek kognitivních 24
funkcí předchází omezení soběstačnosti [121]. Hodnocení vývoje nemoci na základě progrese kognitivních poruch se tedy zdá logické. Lékaři se však dosud neshodli na tom, jakým způsobem toho dosáhnout. Psychometrické testy, jako jsou Wechslerova Stupnice inteligence pro dospělé (WAIS) [124] a Paměťová stupnice [123] téhoţ autora, jsou výhodné pro dobrou platnost u zdravých osob a solidní metrologické principy. Tyto testy vyţadují jistý nezanedbatelný čas nutný pro jejich vyhotovení a kvalifikovaný personál. Jejich hlavním omezením je skutečnost, ţe i ty nejcitlivější testy pro stanovení diagnózy nemohou slouţit ke sledování vývoje nemoci, neboť se zde rychle dosáhne efektu stropu; proto jsou tyto testy od určitého stupně demence nepouţitelné. Výhodou standardních klinických testů typu „Mini-Mental State Examination“ neboli MMS podle Folsteina a kol. [45] či „Information Memory Concentration Test of Blessed“ [19] je jednoduchost a krátká doba vyhodnocení. Nevýhody těchto testů jsou následující: -
slabé metrologické principy (například ztráta 2 bodů u MMS nemá stejnou
hodnotu ani podle jednotlivých poloţek, ani na úrovni celkového skóre ); -
přítomnost afázie můţe vyvolat nesprávnou představu o celkovém poškození;
-
pro těţké demence existuje efekt stropu
Nicméně, spousta prací v literatuře pouţívá MMS pro klasifikaci stupně demence: skóre 21 bodů a více označuje demence lehké, od 11 do 20 bodů jde o demence středně těţké a pod 10 bodů o demence těţké. Existují dvě komplexní stupnice neboli série testů klasifikujících demence. První zahrnují poloţky popisující chování a poloţky z oblasti kognitivní: celkové skóre je součtem nesourodých prvků. Druhé testují pouze kognitivní funkce. Nejznámější z nich jsou Mattisova stupnice [80] a Rosenova série testů [107]. Podobných nástrojů je v literatuře popsána celá řada a jejich výhodou je moţnost dlouhodobého pouţití v průběhu vývoje nemoci a poskytnutí detailnějších informací, které umoţňují stanovovat mezi-skóre. Nevýhodou je zde delší doba nutná k jejich vyhotovení a zpracování, potřeba vyškolených pracovníků a často neúplná platnost. Posouzení vývoje nemoci se můţe lišit podle nástroje pouţitého k jejímu zkoumání [14]. Proto mohou být někdy presenilní formy povaţovány za závaţnější kvůli deficitu kognitivních funkcí a ztrátě soběstačnosti, i kdyţ mortalita je zde niţší neţ u forem senilních, ovlivněných sebemenší přidruţenou nemocí.
25
Ve skutečnosti existuje výrazná celková korelace mezi různými typy metod zkoumajících deficit kognitivních funkcí. Stejně tak spolu úzce souvisejí kognitivní skóre a skóre pro testování běţných denních aktivit. Nicméně, rozptyl je zde významný a u některých pacientů se mohou tato skóre rozcházet. Jednotlivé studie se značně liší ve způsobu prognózy rychlosti progrese demence, a proto není moţné u konkrétního pacienta předvídat vývoj této nemoci. Existovala domněnka, ţe nemoc postupuje stejnoměrně. Ve skutečnosti však mnohé studie odhalily ve vývoji nemoci fázi plató. Navíc rychlost zhoršení není stejná u všech pacientů ani v průběhu nemoci u téhoţ pacienta; od jistého stádia můţe pravděpodobně dojít k rychlejšímu zhoršování stavu. Mezi prognosticky nepříznivé příznaky se řadí: přítomnost extrapyramidových jevů,
psychózy [115] a stupeň závaţnosti počátečního deficitu.
Rychlost rozvoje nemoci pravděpodobně nezávisí na věku [57], na předchozí rodinné zátěţi, na délce trvání potíţí [94, 118] ani na umístění do ústavní péče [64]. Paraklinické testy nejsou pro stanovení prognózy příliš přínosné. RTG nález výrazného rozšíření likvorových prostor mozku také nemá velkou prognostickou váhu [14, 91], zatímco měření hustoty parietálních laloků se zdá být důleţité. EEG nález je rovněţ prognosticky nevýznamný. Přesto jisté parametry EEG záznamu, pokud byly kvantifikovány, byly přinejmenším u presenilních forem v korelaci s úbytkem kognitivních funkcí [50]. Prognóza monosymptomatických forem Není snadné tuto prognózu stanovit. U některých pacientů z těch, kteří vykazují izolované poruchy paměti (senilní amnestický syndrom) nebo izolované poruchy řeči (progresivní
afázie),
dochází
k
rychlejšímu
či
pomalejšímu
vývoji
směrem
k charakteristickému obrazu demence. U jiných se naopak potíţe postupně zhoršují, nicméně jsou omezeny pouze na určitou funkci. Není jasné, zda tyto syndromy odpovídají monosymptomatickým formám ACH nebo zda
představují zvláštní
jednotku.
V anglosaské literatuře jsou tyto formy často označovány termínem minimální formy ACH.
26
DIAGNÓZA Diagnóza ACH byla výrazně zlepšena díky dokonalejším zobrazovacím metodám, které umoţňují eliminovat celou řadu omylů, a díky definování klinických kritérií nemoci. DIAGNOSTICKÉ POSTUPY Klinické vyšetření Pro stanovení diagnózy je klinické vyšetření zásadní. Rozhovor s pacientem a jeho blízkými umoţňuje specifikovat charakter obtíţí a způsob jejich vývoje. Neurologické vyšetření je zaměřeno na vyloučení loţiskových příznaků, neboť jejich pozitivní nález diagnózu ACH zpochybňuje. Vyšetřování moţné poruchy kognitivních funkcí musí být systematické, neboť chování pacienta ve společnosti můţe být dlouhou dobu normální. Pro první orientační vyšetření je vhodné Brown-Petersonovo paradigma, které zabere jen několik minut. Nicméně, je výhodnější pouţívat komplexnější postup, jako je MMS, jehoţ vyhotovení trvá 5 aţ 10 minut. Je třeba zdůraznit, ţe anamnéza pacienta a jeho rodiny včetně provedení a vyhodnocení testu MMS trvají zkušenému lékaři průměrně kolem 45 minut. Je tedy zřejmé, ţe spolehlivost klinické diagnózy závisí na času, který je věnován vyšetření, a na zkušenostech lékaře. Psychometrické testy Tyto testy jsou velmi přínosné pro časnou diagnózu nemoci. Pouţívá se řada psychometrických testů, a to buď jednotlivě nebo ve více či méně kalibrovaných sériích srovnávacích testů. Jejich princip je kvantitativní - kaţdá hodnota niţší neţ dvě směrodatné
odchylky oproti hodnotám dosaţeným u pacientů stejného věku a téţe
kulturní úrovně můţe odhalovat přítomnost poruchy činnosti mozku. Nejčastěji se pouţívají
Wechslerovy testy - Paměťová stupnice [123] a Stupnice inteligence pro
dospělé [124], nicméně byla vypracována celá řada dalších zkoušek a sérií testů za účelem odhalení poruch kognitivních funkcí co nejdříve. V počátečních stádiích nemoci mohou pacienti dosahovat při těchto testech normálních celkových hodnot, zatímco
27
některá dílčí skóre jsou sníţená (jako například skóre u dílčích testů na logickou a asociativní paměť Wechslerovy paměťové stupnice). Kromě toho některá vyšetření z této skupiny kvantitativních testů odhalují kvalitativní anomálie, které vypovídají o přítomnosti organické nemoci mozku. Je to například Bentonův Test zrakové retence či Reyův Profil paměťové výkonnosti. K těmto testům je nutno poznamenat dvojí: -
měří výkonnost a nikoli schopnost. Nepříznivé podmínky při provádění testu či
psychoafektivní porucha pacienta mohou občas vést k výraznému zhoršení výsledků, a proto jsou tolik ţádoucí kvalitativní vyšetření. Na druhé straně známky svědčící pro poškození mozku či pro organické onemocnění nejsou specifické pro diagnózu ACH; -
všechny tyto testy mohou být výrazně ovlivněny kulturní úrovní pacienta. U
lidí s nízkou kulturní úrovní a u těch, kteří mají jiný mateřský jazyk neţ francouzštinu, je často obtíţné či dokonce nemoţné tyto testy správně interpretovat. Běţná komplementární vyšetření Základním cílem těchto vyšetření je eliminovat nedegenerativní postiţení, která by mohla ovlivnit mozkovou činnost. Rentgenové vyšetření dovoluje vyloučit hydrocefalus s normálním nitrolebním tlakem a mozkové nádory. Umoţňuje také odhalit přítomnost moţných anomálií ischemického původu. Pro potvrzení pozitivní diagnózy ACH je však jeho přínos velmi malý [68, 91]. Rozšíření likvorových prostor (ventrikulární dilatace, rozšíření korových brázd) nemá ţádnou diagnostickou hodnotu, neboť tyto struktury vykazují velkou variabilitu i u zdravých starších osob a u pacientů s demencí. Nicméně nález progrese ventrikulární dilatace či zmenšení denzity parietálních laloků při dvou po sobě jdoucích vyšetřeních v intervalu jednoho roku můţe být alarmující. Zobrazení pomocí nukleární magnetické rezonance poskytuje další důleţitá zpřesnění, zvláště pokud jde o přítomnost parenchymatózních anomálií vaskulárního typu, nicméně ve srovnání s rentgenovým vyšetřením nepřináší pro potvrzení diagnózy ACH nic nového. Biologické testy jsou nezbytné pro vyloučení zánětlivého onemocnění, které by mohlo ovlivnit činnost mozku. Zahrnují vyšetření krevního obrazu, určení obsahu iontů v krvi, vyšetření funkce štítné ţlázy (koncentrace TSH v séru), sérologické vyšetření na syfilis. Uţitečnost systematického podávání vitamínu B12 a erytrocytárních folátů je diskutabilní, ačkoli jsou tyto látky v současné době v klinických studiích doporučovány. 28
EEG není příliš přínosné pro potvrzení diagnózy ACH, zvláště u forem s pozdějším začátkem [68]. Podobně je tomu u kvantifikovaného EEG, jako jsou evokované potenciály, jehoţ význam pro stanovení diagnózy ACH je také nejistý [98]. Rutinní rozbor mozkomíšního moku není po potvrzení diagnózy důleţitý. Odborná vyšetření Tato vyšetření mohou být oproti běţným vyšetřením velmi přínosná. Studium metabolismu mozku pozitronovou emisní tomografií (PET kamerou) umoţnilo odhalit velmi časné anomálie specifické pro ACH [53]. Kvůli vysokým nákladům a nízké dostupnosti však není toto vyšetření pro diagnózu ACH indikováno a zůstává prozatím nástrojem výzkumu. Vyšetřování mozkové perfúze jednofotonovou emisní počítačovou tomografií (SPECT fotonovou kamerou) a vstříknutím značeného radionuklidu (Xenon, jodem značený amfetamin, HMPAO) je naproti tomu v rutinní praxi velmi snadno dostupné a poskytuje informace srovnatelné s PET kamerou. Nález oboustranného sníţení mozkové perfúze v parieto-temporálních oblastech je velmi významný. Tyto nálezy bývají bohuţel velmi variabilní stejně jako topografické umístění poruch [23, 39]. Zkoumání biologických markerů je zatím otázkou budoucnosti [66]. Hlavní trendy současné doby jsou: -
hledání markerů odráţejících změny biochemických pochodů v mozku:
koncentrace acetylcholinesterázy, metabolitů katecholaminů a serotoninu, somatostatinu a abnormálních bílkovin v mozkomíšním moku; -
zkoumání periferních ukazatelů, jako jsou změny cholinu a jeho transportu v
červených krvinkách; -
cílené studium imunologických anomálií, jakou je například přítomnost
buněčných protilátek proti prolaktinu v krvi [97]; -
výzkum poruch spánku posuzovaných pomocí polygrafických záznamů [106];
-
sledování anomálií při kultivaci fibroblastů.
Všechny tyto techniky, které jsou velmi zajímavé na poli výzkumu, nedosáhly dosud potřebné spolehlivosti, aby mohly být pouţívány jako platné diagnostické testy. Výzkum genetických markerů na úrovni dermatoglyfů [96] či chromozomů naráţí na podobná omezení.
29
Biopsie mozku Biopsie mozku je velmi cenná vyšetřovací metoda, ale její indikace jsou velmi omezené z několika důvodů [66]: -
jde o invazivní vyšetření. Mortalita jako následek biopsie je řádově 0,75
procent, morbidita dosahuje 2 procent; -
toto vyšetření je vysoce specifické, ale jeho citlivost je nízká: 25 aţ 50 procent
biopsií nepřispívá ke stanovení diagnózy; -
chybění účinné terapie, která by potlačila rozvoj nemoci, neospravedlňuje
rizika biopsie
DIAGNOSTICKÁ KRITÉRIA Pro diagnózu ACH zůstává i nadále nejdůleţitějším kritériem klinický obraz. Spolehlivost diagnózy závisí velice na zkušenosti lékaře, na prostředcích pouţitých k jejímu stanovení a na volbě vhodných diagnostických kritérií. Důleţitý krok při stanovení těchto kritérií učinila Americká psychiatrická asociace (DMS III) [6]. Nicméně, před těmito nespecifickými kritériemi Primární degenerativní demence, stanovenými DMS III, dnes upřednostňuje většina specializovaných pracovišť specifická kritéria ACH, která sestavily společnosti National Institute of Neurological Disorders and Stroke (NINCDS) a Alzheimer’s Disease and Related Disorders Association (ADRDA) [82] (dodatek III). Novější práce [63, 92] upozorňují na velkou shodu mezi klinickou diagnózou a neuropatologickým nálezem, ke které dochází v 82 aţ 90 procentech případů, někdy dokonce i častěji. Některé práce jsou však retrospektivní [63] nebo se týkají pacientů sledovaných v relativně pokročilém stádiu nemoci. V současnosti jsou dostupné dvě prospektivní studie sledující platnost kritérií stanovených organizacemi
NINCDS-
ADRDA [86, 119], bohuţel zatím zahrnují jen malý počet případů. Pokud se sledují vybraná neuropatologická kritéria (počet senilních plaků a neurofibrilárních degenerací na jednotku plochy), shoda mezi anatomickou a neuropatologickou diagnózou kolísala v jedné z těchto studií od 64 do 86 procent, a proto je tolik nutný konsensus nejen v otázce stanovení klinických kritérií, ale také u anatomických kritérií nemoci [119].
30
DIAGNOSTICKÉ PROBLÉMY Pokud pacient přichází ve velmi časném stádiu nemoci s kognitivními a psychickoemocionálními změnami, které jsou ve stáří běţné, nebo s jistými příznaky naznačujícími moţnost poruchy mozkové činnosti, je obtíţné určit, zda jde o ACH či ne. V pozdějších stádiích
nemoci
komplikuje
diagnózu
ACH
přítomnost
jiných
onemocnění,
degenerativních i nedegenerativních, doprovázených obrazem demence. Fyziologický proces stárnutí Polovina osob starších 50 let si stěţuje na zhoršení paměťových schopností. Tyto potíţe bývají popisovány termínem benigní zapomínání ve stáří neboli zhoršení paměti ve stáří (Age-Associated Memory Impairment, AAMI). Jsou charakterizovány zapomínáním podrobností starších či nedávných událostí (vlastní jména, číslo telefonu, místa, kde se nacházejí určité věci), které si však člověk vybaví o chvíli později. Dále sem patří problém zapamatovat si obsaţnější zprávy a obtíţná restituce informace, a to buď okamţitě nebo po kratším rozptýlení pozornosti. Při vyšetření poskytují tyto osoby přesnou anamnézu a nemívají obvykle problém s restitucí trojice slov po provádění krátké vedlejší činnosti. Jejich výkonnost u paměťových testů je niţší neţ u mladých lidí, ale analogická jako u osob stejně starých a na shodné kulturní úrovni. Vztahy mezi těmito potíţemi a ACH jsou předmětem sporů. Autoři koncepce AAMI povaţují tyto problémy za odraz strukturálních a biochemických změn mozku spojených s věkem, tedy za projevy organické povahy, a domnívají se, ţe mezi nimi a ACH existuje jistá spojitost [31]. Taková koncepce však naráţí na určité protiargumenty: -
ačkoli někteří autoři popisovali u pacientů s příznaky benigního zapomínání
rozvoj ACH, dlouhodobé studie neshledaly u těchto případů míru výskytu ACH vyšší, neţ jaká je pozorována u celkové populace [105]. -
jednotlivé práce ukázaly, ţe přítomnost a intenzita mnestických potíţí není
v korelaci s výkonností při testech a ţe při vzniku těchto potíţí hrají pravděpodobně důleţitou roli psycho-emocionální faktory;
31
-
neuropsychologická studie poruch paměti odhaluje potíţe, které jsou u AAMI
kvalitativně odlišné od ACH, obzvlášť výkonnost starších osob u testů usnadněného vybavování je v normě [49]; -
tato koncepce navíc zvyšuje rizika záměny benigní formy zapomínání a
monosymptomatických forem ACH, které zahrnují izolované poruchy paměti (senilní mnestický syndrom). Subjektivní či objektivní mnestické poruchy zde mohou napodobovat potíţe popsané u demencí spojených s ACH (viz výše) a odlišují se od nich pouze zachováním ostatních vyšších mozkových funkcí. Deprese Vznik celé řady prací věnovaných diferenciální diagnostice demence a deprese byl vyvolán existencí kognitivních poruch u deprese projevujících se dementním způsobem chování [40]. V praxi není tento problém příliš častý, ani není obtíţné jej rozpoznat, neboť na rozdíl od deprese, která je léčitelná, demenci nelze dosud terapeuticky ovlivnit. Pokud se vyskytují u pacienta známky deprese, nabízí se zde léčba antidepresivy. I kdyţ ve
Spojených
státech
se
dosud
hojně
pouţívají
tricyklická
antidepresiva
s anticholinergním účinkem, bude třeba tyto léky nahradit, neboť mohou zhoršovat kognitivní poruchy a vyvolávat zmatenost. Léčba antidepresivy musí být prováděna v účinných dávkách a dostatečně dlouhou dobu. Vhodné antidepresivum by mělo být zvoleno podle typu emoční poruchy. V případě neúčinnosti těchto léků je moţné pouţít terapii elektrickými šoky. Deprese zde má určující význam: pokud přetrvávají kognitivní poruchy i po vymizení klinických příznaků deprese, pak šlo nejspíš o depresi odhalující přítomnost ACH. Léčitelné demence Některé nemoci, ovlivňující mozkovou činnost, jsou často nepřesně označovány jako vyléčitelné demence. Tento termín je diskutabilní, neboť klinický obraz většinou neodpovídá současně platným kritériím demence, a rovněţ klinické příznaky nebývají vţdy reverzibilní. Seznam těchto nemocí je uveden v jedné z dalších kapitol. Je potřeba systematicky odlišit tyto nemoci od poruch paměti, ať uţ izolovaných nebo spojených se změnami nálady, a od demencí, neboť mohou zhoršovat projevy skutečné ACH.
32
Vaskulární demence Existuje rovněţ překvapivé mnoţství prací věnovaných odlišení vaskulárních demencí od ACH. Vaskulární demence, dle anglosaských autorů označovaná jako demence při mnohočetném mozkovém infarktu, jsou vzácné a jejich obraz se velmi liší od obrazu ACH, neboť jde o pacienty, kteří prodělali několik cévních mozkových příhod s neurologickými následky. Nicméně, existují zde dva problémy: -
některé vaskulární demence se objevují postupně bez předchozích cévních
mozkových příhod. Mají souvislost s encefalopatií Binswangerova typu, která ve většině případů doprovází arteriální hypertenzí. -
klinický i neuropatologický rámec smíšených demencí je chybně popsán. Jde
zde o pacienty, u kterých se vyskytují současně příznaky ACH a ischemické mozkové léze. Problém zde představuje příslušný podíl degenerativnách a vaskulárních lézí na demenci. Tato otázka je spíše teoretická neţ praktická, neboť nález ischemických anomálií parenchymu na rentgenu nebo NMR vede přirozeně k hledání jejich příčin a k volbě adekvátního terapeutickému postupu. V literatuře však není popsán jediný případ, kdy by terapie tohoto druhu ovlivnila vývoj demence. Další demence Ať jde o degenerativní či nedegenerativní demence,
bývají doprovázeny
neurologickými příznaky netypickými pro ACH. Patří sem Huntingtonova nemoc, Parkinsonova choroba, supranukleální progresivní paralýza, Whippleho a CreutzfeldtJacobova nemoc. Závaţnější problém představuje Pickova choroba a primární frontální demence podle švédských autorů [51]. Tato onemocnění jsou však velmi vzácná.
ALZHEIMEROVA CHOROBA: HOMOGENNÍ JEDNOTKA NEBO SLOŢITĚJŠÍ CELEK? Kdyţ pomineme etiologii i patogenezi nemoci, nedostatečné formální diagnostické testy i léčbu, nepřekvapí nás otázka, zda je ACH homogenní jednotkou či ne. Mnozí autoři jsou ovlivněni heterogenitou klinických příznaků [47]. Tato variabilita není signifikantní [28]. Přítomnost kvalitativních rozdílů, například afázie, můţe být ve 33
skutečnosti kvantitativní proměnnou odráţející vývojové stádium nemoci nebo variabilitu související s přednostním umístěním lézí. Naopak kvantitativní rozdíly, jako například věk propuknutí nemoci, rychlost vývoje nemoci nebo závaţnost některého symptomu, mohou
být
projevem
podskupiny
souvisejícím
s různými
etiologickými
nebo
patogenetickými faktory. Studium metabolismu mozku a mozkové perfúze pomocí PET a SPECT odhalilo variabilitu poruch u pacientů s ACH a vztah mezi těmito deficity a klinickými příznaky, přinejmenším u středně těţkých a pokročilých demencí. Dlouhodobé studie prokázaly, ţe profil poruch zůstává u daného pacienta po dobu vývoje nemoci stejný a nesouvisí tedy s vývojovým stádiem nemoci [54]. Význam variability metabolických poruch stejně jako variability klinických příznaků není zcela jasný. Existence podskupin je dána několika faktory: -
Věk.
Na základě rozdílného nálezu v klinickém, patologickém a
biochemickém obraze povaţují někteří autoři presenilní a senilní formy nemoci za dvě různé podskupiny [108]. Atrofie mozku a úbytek neuronů jsou mnohem častěji pozorovány u presenilních forem a velmi brzy zasahují mozkovou kůru, s čímţ souvisí mnohem častější výskyt poruch řeči a poruch provádění koordinovaných pohybů. Podobně cholinergní či noradrenergní deficit je častěji zaznamenán u mladých lidí. Naopak formy, u kterých převaţují poruchy paměti, a formy, které se příliš nerozvíjejí, se vyskytují u starých osob. Tato koncepce však naráţí na skutečnost, ţe závislost frekvence ACH na věku je ve většině studií lineární a ne bimodální, jak by odpovídalo hypotéze o existenci dvou rozdílných podskupin. Dalším problémem je skutečnost, ţe velká část autorů nezdůraznila rozdílnost v symptomatologii vzhledem k věku pacienta v době manifestace nemoci. Rozdílnost příznaků ve vztahu k věku pacienta při propuknutí nemoci je vysvětlována třemi domněnkami, které nelze v současné době oddělit: věk, kdy se nemoc poprvé projevuje, určuje dvě podskupiny nemoci; tento věk je pouhým odrazem závaţnosti nemoci (těţké formy se manifestují v mladším věku); individuální rozdíly ve stárnutí mozkové tkáně přispívají ke klinickým projevům nemoci. -
Klinické příznaky. Přítomnost afázie se dávala do souvislosti s rodinným
zatíţením [46]. Výsledky různých studií se však v tomto bodě velmi rozcházejí. Zdá se, ţe afázie jednoduše svědčí o výrazné převaze lézí v oblasti levé hemisféry. Současně její přítomnost vymezila podskupinu se špatnou prognózou [43]. Nález motorických poruch (extrapyramidových příznaků, myoklonií) byl spojován se zvláště těţkou vývojovou formou [81].
34
-
Předchozí výskyt nemoci v rodině. V některých rodinách lze konstatovat
přenos autosomálně dominantního typu. Bohuţel, nejistá diagnóza, pozdní nástup choroby, neúplnost shromáţděných údajů a moţnost různé penetrace brání často označení případu za sporadický nebo rodinně podmíněný. Rodinně podmíněné formy zahrnují různé projevy, jako například vyšší frekvenci výskytu trisomie 21 a myeloproliferativních onemocnění, přítomnost afázie či pomalejší vývoj nemoci. V celkovém obraze se však tyto formy od forem sporadických příliš neliší, i kdyţ mohou mít u některých pacientů neobvyklé projevy. Pouze dlouhodobé studie odhalují moţné rozdíly mezi pacienty s anomáliemi 21.chromozomu a ostatními. -
Vývoj nemoci se u jednotlivých pacientů velmi liší. U některých se nemoc
vyvíjí pomalu a je omezena na jednu kognitivní funkci. Existují tak „benigní“ či ustálené formy nemoci. Tyto formy jsou častější u starších osob a je moţné, ţe jejich pomalá progrese je spíše odrazem fyziologického procesu stárnutí neţ vývoje ACH. -
Pohlaví. Kvůli častějšímu výskytu ACH u ţen a dřívějšímu úmrtí muţských
pacientů s ACH se předpokládá, ţe pohlaví je faktorem, který můţe ovlivnit patogenezi nemoci. -
Neuropatologický nález. Podle některých autorů existují podskupiny
definované přítomností určitých příznaků. Jde o poškození katecholaminergních systémů vedoucí k poruchám motoriky a k nálezu deprese [131]; dále o intenzitu cerebrální amyloidní angiopatie [28]; rozdílnost neuropatologických nálezů [66]. Závěrem je nutno říci, ţe v současné době nelze s jistotou určit, zda variabilita klinických a biologických projevů koresponduje se stupněm závaţnosti choroby a/nebo s topografií lézí, či zda existují podskupiny, které by vysvětlovaly moţné působení endogenních faktorů (dědičnost, chromozomální anomálie, pohlaví, individuální rozdíly v procesu stárnutí) a exogenních faktorů (toxických či infekčních) na patogenezi ACH a na klinický obraz nemoci. Ať je tomu jakkoli, tato klinická variabilita je pro určení diagnózy nesmírně důleţitá, stejně jako nalezení vhodných biologických markerů pro klinické zkoušky. U terapeutických testů bývá ţádoucí maximální homogenizace vybrané skupiny pacientů, neboť jde o to, dokázat zda lék je (či není) pro tuto skupinu nemocných účinný. Naopak, studie na heterogenních skupinách pacientů přinášejí riziko, ţe nedojde k odhalení cíleného terapeutického efektu na určitou podskupinu. Dnes je jedním z nejdůleţitějších úkolů ve výzkumu ACH výběr souboru pacientů určených k dlouhodobému sledování se zaměřením na maximum faktorů, které mohou ovlivnit typologii nemoci. 35
DODATKY Dodatek I: Stupnice hodnocení demence ( Clinical Dementia Rating, CDR) [59] Semi-strukturovaný rozhovor s pacientem a jedním jeho příbuzným umoţňuje hodnotit 6 parametrů: 1. Paměť; 2.Orientaci; 3. Úsudek, schopnost řešit problémy; 4. Chování ve společnosti; 5. Chování v domácím prostředí; 6. Osobní péči. Kaţdý z těchto parametrů je odstupňován od 0 do 3 bodů, přičemţ nejdůleţitějším parametrem je paměť P, ostatní jsou sekundární. Pokud dosahují nejméně 3 ze sekundárních parametrů stejného skóre jako parametr paměti P, platí pro vyhodnocení CDR skóre P. Pokud mají tří nebo více sekundárních parametrů skóre niţší nebo vyšší neţ P, pak je pro vyhodnocení směrodatné většinové skóre sekundárních parametrů. Pokud výsledky tří sekundárních parametrů stojí na jedné straně od P a dalších dvou sekundárních parametrů na druhé straně od P, pak se pro vyhodnocení pouţije skóre P. CDR 0: zdravý člověk 1.
Ţádné poruchy paměti či nevýznamné lehké zapomínání
2.
Výborná orientace
3.
Řeší adekvátně běţné kaţdodenní problémy, úsudek odpovídá předchozím
zkušenostem 4.
Ţádné ovlivnění profesních či obvyklých činností ( nákupy, finance, sociální
aktivity) 5.
Ţije doma, rozumové a volnočasové aktivity jsou zachovány.
6.
Plně soběstačný.
CDR 0,5: „suspektní“ demence 1.
Lehké zapomínání, bez následků; částečná restituce „benigně zapomenutých“
událostí 2.
Výborná orientace
3.
Pouze suspektní deficit řešení problémů, podobností, rozdílů.
4.
Suspektní ovlivnění profesních a obvyklých aktivit
5.
Ţije doma, rozumové a volnočasové aktivity lehce omezeny
6.
Plně soběstačný.
CDR 1: Lehká demence 1.
Lehké poruchy paměti týkající se zvláště nedávných událostí a běţných
denních aktivit.
36
2.
Lehká dezorientace v čase, během vyšetření zachována správná orientace
místní a o vlastní osobě, ale problémy s orientací zeměpisnou 3.
Lehké potíţe čelit sloţitějším problémům. Úsudek většinou zachován.
4.
Neschopnost vykonávat nezávisle profesní či sociální aktivity, ale některé
sociální aktivity mohou být zachovány. Při povrchním vyšetření se můţe zdát v normě. 5.
Lehké, nicméně jisté omezení aktivit v domácnosti: nejsloţitější rozumové,
volnočasové či domácí činnosti jsou ztraceny 6.
Vyţaduje pomoc při osobní péči
CDR 2: Mírná demence 1.
Těţké poruchy paměti. Jsou zachovány pouze pečlivě naučené informace.
Nejnovější informace jsou rychle zapomenuty. 2.
Většinou dezorientovaný v čase, často také v prostoru.
3.
Těţké potíţe s řešením problémů, podobností, rozdílů; sociální úsudek je
většinou oslabený. 4.
Ţádná schopnost nezávislé aktivity mimo domov. Stav je dosud dostatečně
uspokojivý pro ţívot mimo ústavní zařízení. 5.
Zachovány pouze nejjednodušší činnosti, zájem velmi omezený, činnosti
vykonávány s obtíţemi. 6.
Vyţaduje pomoc druhé osoby při oblékání a při toaletě, také při osobní péči
CDR 3: Těţká demence 1.
Těţká porucha paměti. Zachovány jen fragmenty informací.
2.
Orientován jen vhledem k osobám.
3.
Neschopen úsudku a řešení problémů.
4.
Ţádná nezávislá aktivita mimo dům není moţná. Pacient působí příliš nemocný
na to, aby mohl zůstat v domácím ošetření. 5.
Ţádná aktivita doma mimo svůj pokoj.
6.
Vyţaduje nutně pomoc při osobní péči. Častá inkontinence.
Dodatek II: Stupnice celkového poškození ( Global Deterioration Scale, GDS) [105] GDS 1: Nejsou postiţeny rozumové funkce - „Normální jedinec“. Člověk si nestěţuje na poruchy paměti. Během klinického vyšetření není pozorován ţádný deficit paměti. U testování slovní zásoby podle škály WAIS a ve 3 z 5 dílčích paměťových testů Guild
37
Memory Test (GMT) jsou výsledky průměrné či nadprůměrné vzhledem k normě pro daný věk. GDS 2: Velmi lehká porucha paměti ve smyslu „Benigního zapomínání“. Potíţe se týkají nejčastěji následujících oblastí: -
pacient zapomíná, kam poloţil předměty
-
jména důvěrně známých osob
Během klinického vyšetření není pozorován ţádný mnestický deficit. Ţádné negativní ovlivnění pracovní schopnosti a sociálních aktivit. Určitá úzkost z důvodů zmíněných příznaků. U testování slovní zásoby podle škály WAIS a ve 3 z 5 dílčích paměťových testů GMT jsou výsledky podprůměrné vzhledem k normě pro daný věk. GDS 3: Lehká porucha intelektu ve smyslu „Začínající stav zmatenosti“. První zřetelné problémy se projevují ve více neţ jedné z následujících oblastí: -
pacient se můţe ztratit, pokud jde na méně známé místo
-
kolegové v práci zaznamenávají sníţenou výkonnost
-
blízcí příbuzní si všímají problémů s pojmenováním osob či věcí
-
při četbě knihy nebo určité pasáţe si zapamatuje jen velmi málo informací
-
problém vzpomenout si na jména osob, které jsou mu představeny
-
moţnost ztráty či zaloţení cenného předmětu
-
během klinického vyšetření se mohou projevit problémy se soustředěním
Prokázání objektivní poruchy je moţné jen podrobnou anamnézou vedenou zkušeným psychiatrem. Sníţení výkonnosti v náročné práci a při společenských setkáních. Snaha negovat potíţe. Tyto symptomy doprovází lehká či středně těţká úzkost. Při vyšetření slovní zásoby podle škály WAIS a ve 3 z 5 dílčích paměťových testů GMT je dosaţeno standardní odchylky či niţších hodnot, neţ je norma pro daný věk. GDS 4: Středně těţká porucha intelektu ve smyslu „Zřetelný stav zmatenosti“. Při pozorném klinickém vyšetření je deficit zřejmý. Projevuje se v následujících oblastech: -
nemocný není příliš orientovaný, pokud jde o současné a nedávné události;
-
můţe mít problémy vybavit si určité události ze svého ţivota;
-
problém se soustředěním při odčítání série číslic;
-
problémy s cestováním, při hospodařením s finančními prostředky, apod.;
V následujících oblastech často není ţádný deficit pozorován: -
orientace v čase a rozpoznávání osob;
-
rozpoznávání známých osob a tváří; 38
-
schopnost trefit na dobře známá místa.
Neschopnost plnit sloţité úkoly. Hlavním mechanismem obrany se stává zapírání potíţí. Citová otupělost a tendence uhýbat před sloţitými situacemi. Často chybné řešení 3 a více poloţek MSQ. GDS 5: Těţší porucha intelektu neboli „ Lehká demence“. Nemocný jiţ nemůţe ţít bez pomoci druhé osoby. Při vyšetření si není schopen vzpomenout na některé důleţité stránky svého současného ţivota (například na adresu, číslo telefonu, jména členů nejbliţší rodiny, jména vnoučat, název základní či střední školy, kterou navštěvoval). Často je pozorována jistá dezorientace v čase (datum, den v týdnu, roční období) nebo v prostoru. Vzdělaný člověk můţe mít potíţe s počítáním pozpátku od 40 po 4 nebo od 20 po 2. V tomto stádiu si mohou pacienti vybavovat spoustu základních údajů týkající se jiných osob. Znají bezpečně jejich jméno, jméno jejich partnera či dětí. Nepotřebují pomoc k tomu, aby se umyli či najedli, ale mohou mít problémy s výběrem vhodného oblečení nebo se mohou příleţitostně dopustit chyb při oblékání (například obout si botu na nesprávnou nohu). Zřetelný deficit v MSQ. GDS 6: Těţká porucha intelektu neboli „Středně těţká demence“. Nemocný můţe občas zapomenout jméno svého partnera, na jehoţ pomoci je zcela závislý. Většinou si zcela neuvědomuje nedávné událostí a své čerstvé osobní záţitky. Uchovává si určitou paměť na minulé události, ale
tyto vzpomínky jsou neúplné.
Většinou si moc neuvědomuje své okolí, rok, roční dobu… Můţe mít problémy s počítáním od 10 do 1 a někdy i od 0 do 10. Potřebuje pomoc při běţných kaţdodenních činnostech a můţe trpět inkontinencí. Vyţaduje pomoc při přemisťování se na jiná místa, někdy se však dokáţe odebrat na důvěrně známá místa sám. Časté narušení rytmu dennoc. Téměř vţdy si vzpomíná na své jméno. Často si uchovává schopnost rozeznávat lidi, které zná, od cizích lidí, kteří ho obklopují. Objevují se citové problémy a změny osobnosti. Jsou velmi různorodé jako například: -
stavy blouznění ( pacienti například obviňují svého partnera, ţe je podvodník)
-
mohou mluvit se smyšlenými bytostmi, které je obklopují, nebo se svým
vlastním obrazem v zrcadle -
obsedantní stavy ( člověk můţe například neustále opakovat jednoduchý pohyb
jako při uklízení);
39
-
symptomy úzkosti, podráţděnosti či dokonce násilného chování, které se aţ
dosud nevyskytovaly -
intelektuální abulie, coţ je ztráta volních činností z toho důvodu, ţe člověk
není schopen podrţet myšlenku po dobu dostatečně dlouhou k tomu, aby mohl tuto činnost naplánovat. 5 aţ 10 chyb při MSQ. GDS 7: Velmi těţká porucha intelektu, tak zvaná „Těţká demence“ Ztráta schopnosti verbální komunikace. Pacient často vydává místo normální řeči pouze neartikulované zvuky. Močová inkontinence; pacient vyţaduje pomoc při umývání a při jídle. Ztráta základních psychomotorických funkcí (například schopnosti chůze). Zdá se, jakoby mozek nebyl jiţ schopen dávat příkazy tělu. Často jsou zde pozorovány mozkové a generalizované neurologické projevy.
Dodatek III: Kritéria diagnózy ACH podle NINCDS-ADRDA [82]. 1.
Kritéria diagnózy pravděpodobné ACH:
-
syndrom demence dle klinických údajů objektivizovaný kvantitativně
například pomocí škály Mini-Mental State, sutpnice Blessed nebo podobnými testy a potvrzený pomocí neuropsychologických testů; -
deficit minimálně ve 2 kognitivních funkcích;
-
progresivní zhoršování kognitivních poruch;
-
nepřítomnost poruch vigilance
-
manifestace potíţí ve věku mezi 40 a 90 lety
-
nepřítomnost systémového či mozkového onemocnění, které by mohlo vyvolat
samo o sobě kognitivní poruchy 2.
Diagnóza pravděpodobné ACH je podepřena:
-
progresivní poruchou řeči (afázie), poruchou provádění účelných pohybů
(apraxie) či percepce (agnosie); -
úbytek kaţdodenních aktivit a poruchy chování
-
výskyt podobných potíţí u předchozích generací;
-
výsledky laboratorních vyšetření: mozkomíšní mok vyšetřovaný dle běţných
metod v normě; EEG nález buď v normě nebo vykazující nespecifické anomálie jako
40
například zvýšený výskyt pomalých vln; rentgenový nález mozkové atrofie s progresí při opakovaných vyšetřeních. 3.
Další klinické projevy slučitelné s diagnózou ACH po vyloučení ostatních
příčin demence: -
existence fází plató ve vývoji progrese nemoci;
-
přidruţené symptomy: deprese, nespavost, inkontinence, blouznění, vidiny,
halucinace, zděšené reakce (slovní, emocionální, fyzické), sexuální problémy,úbytek na váze; -
u některých pacientů, zvláště v pokročilém stádiu se mohou objevovat i jiné
neurologické projevy: rigidita, myoklonie, problémy s chůzí, epileptické záchvaty. 4.
Symptomy, které zpochybňují diagnózu ACH:
-
náhlý začátek mající charakter mrtvice;
-
loţiskové mozkové poruchy jako například hemiparéza, poruchy citlivosti,
poruchy zrakového pole, poruchy koordinace pohybů v časném období nemoci; -
epileptické záchvaty nebo poruchy chůze v počátečním stádiu nemoci.
5.
Pro diagnózu moţné ACH můţe svědčit:
-
pozitivní syndrom demence při současné nepřítomnosti ostatních systémových,
neurologických a psychických poruch, u kterých se můţe syndrom demence vyskytovat, a dále variabilita ve způsobu manifestace nemoci, v počátečním nálezu a ve vývoji příznaků; -
nález jiné systémové či mozkové choroby, která by mohla vést k obrazu
demence, ale která není povaţována za příčinu nemoci; -
kognitivní porucha omezená na jedinou funkci s těţkým
a progresivním
vývojem a při nepřítomnosti jiné prokazatelné příčiny. 6. Diagnóza ACH je jistá pouze v případě, ţe jsou přítomny: -
kritéria diagnózy pravděpodobné ACH a
-
pozitivní histopatologický nález získaný biopsií nebo při pitvě.
41
2. Analyse stylistique 2.1. Définition du style en général et sa répartition Ce chapitre de la dissertation aura pour l’objet l’analyse stylistique du texte choisi. Tout d’abord, il nous semble important d’expliquer la signification du terme style, pour évoquer aussi la distinction des styles, ensuite nous présenterons les traits typiques du style de la technique et de la science pour pouvoir classer le texte choisi. Entre la stylistique tchèque et la stylistique française, il y a une grande variabilité dans les définitions du style, de même que dans la classification des styles. Voyons quelques-unes de ces définitions : Dagmar Knittlová présente la définition suivante : « Style est un mode du choix systématique, d’un arrangement légitime et de l’emploi des éléments linguistiques par rapport à la situation, à la fonction , à l’intention de l’auteur et aux éléments contenus du discours ».5 D’après Marie Čechová « le style est une caractéristique externe et unifiée de l’œuvre, de l’homme ou de l’époque ».6 Le Dictionnaire de la langue française définit le style comme : « manière particulière d’utiliser le langage pour s’exprimer ou pour écrire; manière caractéristique d’un artiste ou d’une époque de traiter la matière et les formes dans une œuvre d’art; qualité de quelque chose ou de quelqu’un qui présente des caractéristiques esthétiques originales ».7 Le style est donc la manière de la construction du discours. Chaque situation demande son style approprié avec des moyens lexicaux convenables. Le style signifie le choix et l’organisation des moyens lexicaux utilisés par l’auteur en vue de la fonction du discours et par rapport à son but. En ce qui concerne la classification des styles, les linguistes tchèques (Knittlová, Čechová etc.) la réalisent selon la fonction de ceux-ci, d’où la répartition en styles fonctionnels.
Dagmar Knittová distingue les styles de discours suivants : le style
administratif (style officiel, style des documents), le style de la science et de la technique (style de la littérature technique et scientifique, proche du style administratif), le style des annonces et d’information (style indépendant en anglais, dans la 5 6 7
KNITTLOVÁ,D., K teorii a praxi překladu, Univerzita Palackého v Olomouci, 2000, p.122. ČECHOVÁ, M.. Současná česká stylistika, ISV nakladatelství, Praha, 2003, p.17. Dictionnaire de la langue française, www.linternaute.com/dictionnaire/fr/definition/style-1.
42
linguistique tchèque il forme une partie du style publicitaire), le style publicitaire (entre le style scientifique, professionnel et littéraire, artistique), le style de l’art (style des belles-lettres ).8 Dans la stylistique française, le concept des langues fonctionnelles a été presque abandonné, cependant même aujourd’hui, on a recours à la division analogue en trois sous-langues: langue usuelle (nommée aussi langue courante, quotidienne, commune, générale ou ordinaire), poétique (littéraire), et de spécialité. On utilise aussi le critère des niveaux de langue, des registres, selon lequel on distingue langue soignée, commune (familière, populaire) et argot. 9 Néanmoins, la classification des styles n’est pas définitive ni exhaustive parce que chaque linguiste réalise sa propre attitude. Il est aussi impossible de déterminer les limites exactes entre les styles parce que leurs éléments caracrétistiques peuvent pénétrer d’un style à un autre. Il faut ajouter à cela que chaque genre de style comprend 3 fonctions fondamentales, plus ou moins exprimées: la fonction informative (chaque œuvre littéraire englobe une certaine information), la fonction formative (l’influence de l’œuvre sur les attitudes et sur les avis du destinataire) et la fonction esthétique (le vécu esthétique de l’œuvre). La fonction informative prédomine dans le style administratif et spécialisé, tandis que la fonction esthétique y est presque nulle. Cette fonction est prépondérante, au contraire, dans le style de l’art, tandis que ses autres fonctions sont mineures. La fonction formative est typique pour le style publicitaire. Étant donné que le style comprend des éléments linguistiques (lexicaux, grammaticaux et phonologiques) et des éléments paralinguistiques (graphiques dans la forme écrite du discours, le rythme et le timbre de la forme parlée du discours), il fait alors partie du système linguistique complexe.10 Dans le texte suivant nous allons nous concentrer sur le style de la technique et de la science, ce qui est le style du texte que nous avons choisi et traduit et que nous allons analyser.
8
KNITTLOVÁ, D., K teorii a praxi překladu, Univerzita Palackého v Olomouci, 2000, p.121. KOCOUREK,R., La langue française de la technique et de la science, p.14. 10 La théorie présentée pendant les cours Teorie literatury par le prof. PhDr.Petr Kyloušek,CSc. 9
43
2.2. Définition du style de la technique et de la science, ses traits typiques Voyons maintenant de plus près le style de la technique et de la science. D’abord nous allons présenter sa définition, ensuite nous allons souligner ses traits caractéristiques pour évoquer aussi les situations dans lesquelles il est utilisé. La langue de la technique et de la science est appelée aussi « langue de spécialité » . Voilà deux de plusieurs définitions de la langue de spécialité présentées par Kocourek: 1.
« Les langues de spécialité sont des langues utilisées dans les situations de
communication (orales et écrites) qui impliquent la transmission d’une information relevant d’un champ d’expérience particulier ». ( définition de Galisson et Coste) 2.
« On appelle « langue de spécialité » ou « langue technique » un registre
qui provient de l’approfondissement des connaissances et des réalisations techniques dans un secteur donné de l’activité humaine et qui est utilisé, quand la communication a trait à cette spécialisation, par des locuteurs lesquels possèdent ces connaissances et participent à ces réalisations, totalement ou partiellement. Une telle langue est donc définie par le domaine où elle est employée ». (citation de Bodo Müller ) 11 Des textes spécialisés ont pour le but fondamental d’exprimer le contenu technoscientifique et de le communiquer au destinataire. Il s’agit des textes contemporains, écrits en français central (et non régional) et standard (et non relâché). Leur visée principale est l’utilité et la transmission précise et complète des informations. Cet aspect pragmatique permet de rapprocher un vaste domaine du savoir humain au public. Comme le texte spécialisé tâche surtout d’enseigner et d’expliquer, l’accent y est mis sur l’information et sur la connaissance. Ce texte est donc l’expression concrète de la connaissance utilisant la langue de spécialité comme son instrument nécessaire. Le texte technoscientifique est destiné aux spécialistes variés dont il exige un certain niveau de connaissances. Le rôle du traducteur de ces textes est aussi très important parce qu’il a une grande responsabilité de transmettre toutes les informations au destinataire dans une forme claire et de ne pas déformer leur contenu ni omettre ou supprimer des parties imporantes. Passons maintenant aux trais typiques du style de la technique et de la science. Son rôle principal est la transmission précise, complète et signifiante des idées de différents 11
KOCOUREK, R., La langue française de la technique et de la science, ,Wiesbaden, Brandstetter,1991, p. 20.
44
domaines scienifiques. Ces informations doivent être transmises vite, en forme intelligible, compacte et cohésive. C’est pourquoi il faut définir les idées le plus exactement possible et développer les pensées en forme logique. Le titre technoscientifique est une expression précise et rationnelle du contenu du texte. Il s’agit le plus souvent de syntagmes nominaux, parfois prépositionnels. Les métaphores, les jeux de mots de même que les titres trop larges sont inacceptables. L’objectivité stricte est une condition indispensable de ce style. Le vocabulaire ainsi que la syntaxe sont stéréotypés, utilisant des expressions techniques, spécialisées, des dénominations scientifiques, professionnelles, toujours univoques, sans ambiguïté. Ces termes ont souvent une validité internationale. L’ordre des mots garde le caractère ordinaire, il n’y a pas de constructions expressives, inhabituelles. Des constructions sont impersonnelles, passives. On y utilise des connecteurs pour hierarchiser le texte. La forme la plus fréquente de ce style est un exposé qui explique un problème, argumente, donne des exemples. Le raisonnement, utilisé dans les textes de la technique et de la science, a des aspects cognitifs et conatifs réunis. C’est la démarche de l’argumentation par laquelle l’auteur vise à montrer la validité d’une idée, d’une position.12 En résumé, le style de la technique et de la science est caractérisé par : la construction logique, l’exactitude des formulations, la justesse scientifique, la totalité et la compacité des informations, la hiérarchisation du texte, la clarté, l’univocité, l’objectivité, l’impersonnalité, le manque d’émotivité.
Ce style est utilisé surtout dans différents
domaines de la science et de la technique pour rediger des articles spécialisés, des livres techniques, des manuels professionnels. C’est la langue des conférences, des colloques, des exposés, utilisée par des spécialistes de différents domaines scientifiques. Il existe des terminologies qui sont plus dures, par exemple en physique nucléaire, et d’autres plus molles, comme par exemple en sciences sociales. Mais en général, ce langage est peu accessible au large public ne servant dans les discours qu’à ceux qui le maîtrisent. Il exige des usagers initiés. 13 Il ne faut pas confondre le style de la technique et de la science avec l’argot, ce qui est un sociolecte, le langage particulier à un groupe social, à un milieu professionnel ou à une classe de la société (par exemple argot militaire, scolaire, sportif, de métier, de professions- argot des avocats, des médecins, des maçons…). « L’argot signifie l’usage d’un langage dans un milieu fermé, c’est un code entre des gens d’une même profession 12 13
KOCOUREK, R., La langue française de la technique et de la science,Wiesbaden, Brandstetter,1991, p. 60. KNITTLOVÁ, D., K teorii a praxi překladu, Univerzita Palackého v Olomouci, 2000, p.136.
45
qui se limite aux seuls initiés et qui vise à exclure tout tiers de la communication. L'argot a initialement pour fonction de crypter le message, avec pour visée qu'un non-initié ne le comprenne pas. Il a également une fonction identitaire car il permet la reconnaissance mutuelle des membres du groupe et la démonstration de leur séparation de la société par un langage différent ».14
Il convient de mentionner aussi le style
scientifique de
vulgarisation qui s’efforce de présenter des informations scientifiques compliquées en forme accessible au large public. Son but est donc d’introduire le destinataire ordinaire à une problématique spécialisée, de l’informer et de l’enseigener. Il est pénétré de termes du style publicitaire, d’éléments du style de l’art ainsi que de moyens du langage familier. Il utilise surtout la déscription, son titre est plus concret, les phrases sont plus courtes. Le langage est clair et compréhensible, la terminologie n’est pas si spécialisée, il y a aussi des mots expressifs, des métaphores, etc.15
2.3. analyse du style du texte choisi Dans le passage suivant, nous allons mettre en relief les signes caractéristiques du texte analysé pour pouvoir le classer dans un des styles littéraires mentionnés. Le texte traité est un extrait du manuel de médecine qui est destiné notamment aux spécialistes en neurologie, qui veulent approfondir leurs connaissances sur les démences. Le texte est écrit en forme d’un article scientifique ou d’une publication professionnelle. Son titre précise la problématique traitée, ce qui est la maladie d’Alzheimer, le thème largement étudié ces dernières années. Le texte analysé est strictement hierarchisé. Il est présenté en deux colonnes de texte plein (sans espace vide entre lignes) ce qui est typique pour les textes technoscientifiques. Son organisation structurée en chapitres et souschapitres, représentés par paragraphes divisés et logiquement rangés, lui donne un caractère synoptique et bien lisible. Les sous-titres nous facilitent l’orientation dans le contenu de tout le texte. Les différents chapitres traitent divers sujets. On y distingue donc quatre parties principales : Sémiologie, Histoire naturelle, Diagnostic, Maladie d’Alzheimer : entité unique ou multiple ?
On peut y découvrir le dévéloppement logique
de la pensée qui va des problèmes plus généraux aux faits plus concrets, aux phénomènes 14 15
Définition de l’argot sur: http://www.e-dition.net/franco/definition.html. KNITTLOVÁ, D., K teorii a praxi překladu, Univerzita Palackého v Olomouci, 2000, p.138.
46
plus précis. Tous le texte est marqué de caractère informatif et instructif, les informations sont objectives, claires, sans aucune émotion. Le procédé stylistique utilisé est l’exposé. Les phrases sont très longues et complexes, néanmoins elles sont construites et arrangées logiquement. Il arrive que tout le paragraphe est formé d’une seule phrase. Exemple : « Même lorsque ces critères de diagnostic sont appliqués, la sémiologie des malades demeure très hétérogène sur le plan clinique sans qu’il apparaisse de façon claire si cette hétérogénéité témoigne du stade évolutif de l’affection, de la variabilité de la distribution des lésions ou de l’existence de sous-groupes ». (p.94) „Dokonce i tehdy, jsou-li tato diagnostická kritéria aplikována, zůstávají klinické projevy u jednotlivých pacientů velmi heterogenní, aniţ by bylo zcela zřejmé, zda tato heterogenita odpovídá vývojovému stádiu nemoci, nebo zda svědčí o variabilitě rozmístění lézí či o existenci podskupin.“ L’auteur du texte utilise des expressions spéciales qui ne sont compréhensibles qu’aux spécialistes du domaine de la médecine et de ses disciplines parentes. Exemple : « les critères de la démence aphaso-agnoso-apraxique » (94) „ kritéria afázie-agnozie-apraxie u demence“. La forme graphique des textes technoscientifiques est très importante car ces textes apportent et conservent le savoir humain.
« Le texte (l’écrit)
présente le contenu
technoscientifique sous une forme suffisamment permanente, stable et disponible pour permettre l’étude et la réflexion détailée, prolongée et répétée ».16
Le concept du
raisonnement graphique reflète le mode de pensée de l’auteur. Le caractère visuel du texte nous facilite l’orientation vite dans son contenu, la recherche efficace des informations. La forme graphique des textes spécialisés respecte aujourd’hui un certain caractère international parce que l’écrit est moins lié que le parlé à la spécificité de la langue naturelle donnée. C’est surtout la présentation typographique qui est importante pour la clarté du texte. Dans notre texte, il y a différents types de lettres (gras/normal) ainsi que différents formats de lettres qui soulignent les titres et les sous-titres délimitant des chapitres et sous-chapitres. L’indication en chiffres n’est pas utilisée dans ce texte. Des majuscules initiales de mot suivies de minuscules
16
sont utilisées pour exprimer le
KOCOUREK, R., La langue française de la technique et de la science,Wiesbaden, Brandstetter,1991, p. 98.
47
caractère sémantique spécial d’une unité lexicale. Les expressions en italique sont employées pour désigner les termes spécilisés, les mots qui sont uniques.
Exemple :
« SÉMIOLOGIE » « TROUBLES COGNITIFS » « Troubles de la mémoire » (94) Voilà trois différents écrits sur une page qui démontrent la hiérarchisation du texte en chapitres et sous-chapitres. « La fréquence de l’apraxie idéomotrice est appréciée différemment selon les auteurs ». (98) (mot en italique) „Frekvence výskytu ideomotorické apraxie je hodnocena různými autory různě“ Le texte est marqué d’une compacité, c’est-à-dire qu’il veut offrir le plus d’information possible dans un espace limité. La cohésion entre les phrases du texte dépend beaucoup de l’emploi d’unités de liaison (des connecteurs logiques). Ce sont des conjonctions, des adverbes et des locutions (syntagmes) qui aident à lier le contenu d’une phrase à celui de la phrase précédente ou suivante. Assurant la continuité du texte et marquant les relations entre les idées, les connecteurs jouent un rôle important dans l’organisation du texte. Exemples des connecteurs tirés de notre texte : « alors, ainsi, donc, mais, surtout, même si, même lorsque, par exemple, c’est-à-dire, toutefois, de ce fait, en dépit, par ailleurs, en outre, néanmoins, en particulier, étant donné, peut-être, tantôt…..tantôt, à l’inverse, en réalité, en revanche, de plus, enfin, en résumé, en définitive, dans l’ensemble, au total….» „tedy, takto, ale, zvláště, i kdyby, i kdyţ, například, totiţ, přesto, proto, navzdory, kromě toho, nicméně, zvláště, jelikoţ, snad, jednou…jindy, naopak, ve skutečnosti, naproti tomu, navíc, konečně, souhrnně řečeno, na závěr, v celku …“ Dans le texte analysé, nous y trouvons aussi les définitions des termes, qui sont employées pour exprimer les notions propres à la science donnée, c’est-à-dire les notions spécialisées. Les descriptions des choses et des notions sont souvent liées aux définitions. Exemple : « La définition de la maladie d’Alzheimer est anatomo-clinique: elle est caractérisée à la fois, sur le plan clinique, par la survenue progressive d’un tableau complètement
48
démentiel et, sur le plan pathologique, par une perte neuronale associée aux marqueurs histologiques de la maladie: les plaques séniles et les dégénérescences neurofibrillaires » (93) „Definice Alzheimerovy choroby je anatomicko-klinická, to znamená, ţe klinický obraz je charakterizován postupným výskytem příznaků demence a v patologickém nálezu jde o úbytek neuronů spojený s výskytem histologických markerů nemoci – senilních plaků a neurofibrilárních degenerací“. « La mémoire implicite ou automatique est une mémoire inconsciente, qui n’est pas directement verbalisable, et qu’on explore par le degré avec lequel la présentation préalable d’un stimulus facilite son apprentissage (gain d’apprentissage ou priming), les tâches de complétion de mots ainsi que par les habiletés perceptivo-motrices (skills) (=définition). Chez les patients atteints de MA, le gain d’apprentissage dans les tâches de complétion de mots ou de reconnaissance serait préservé comme l’acquisition d’habiletés perceptivo-motrices ». (=description) (95) „Implicitní neboli automatická paměť je paměť podvědomá, která není přímo verbalizovatelná a která se hodnotí podle toho, do jaké míry předchozí působení podnětu usnadňuje jeho zapamatování (zisk z učení neboli primární aktivace), podle doplňování slov a senzoricko-motorických dovedností. U pacientů s ACH je pravděpodobně zisk z učení při doplňování slov nebo rekognoskaci zachován, stejně jako dosaţení percepčně motorických dovedností.“ Tous les textes du domaine de la technique et de la science sont marqués d’un grand souci d’impersonnalité, c’est-à-dire de la tentative d’écarter toute référence personnelle à l’auteur ou au destinataire et d’observer les règles linguistiques d’une stricte objectivité de présentation. Notre texte témoigne de ce fait. L’impersonnalité se reflète dans ces textes d’abord dans l’emploi de la langue standard. Ensuite, ce sont des unités lexicales sans connotations subjectives. L’auteur garde ses distances en employant la 1ere personne du pluriel, le pronom nous dit nous de modestie. Nous de modestie remplace je dans les textes de caractère scientifique et, dans ce cas, les adjecifs ou participes qui se rapportent au pronom sont au singulier. Ce style utilise aussi le pronom on avec la 3e personne du singulier, désignant les humains de manière indéfinie et impersonnelle. Dans les textes de spécialité qui sont assez pauvres en pronoms personnels, le rôle du pronom on n’est pas négligeable. Nous devons mentionner aussi les tournures impersonnelles avec le pronom invariable il qui sont très fréquentes dans notre texte. Le pronom il est utilisé tant dans les propositions impersonnelles actives que passives (moins souvent). Dans certains 49
cas, il est possible de remplacer le mode impersonnel par le mode personnel en tchèque, néanmoins, il y a aussi des cas où le mode impersonnel est respecté. D’autres exemples d’objectivité des textes scientifiques sont représentés par des constructions impersonnelles
participantes,
gérondives,
infinitives.
Ces
constructions
sont
subordonnées et incomplètes à cause de l’absence des marques de la personne grammaticale (absence du sujet et le mode impersonnel). L’infinitif, à la différence du participe, est aussi fréquent en dehors des textes spécialisés. Finalement c’est la voix passive qui est souvent liée à l’impersonnalité, tant la tournure passive non achevée avec être que la tournure pronominale à valeur passive, toutes les deux à la 3e personne. La traduction en tchèque peut utiliser d’autres moyens linguistiques et différentes modifications en comparaison avec le français. Exemples : La 1ere personne du pluriel : « Nous avons suggéré l’intérêt de substituer à cette approche nosographique une approche dimensionnelle ». (99) (nous de modestie) „Navrhli jsme nahradit tento nosografický rozbor přístupem dimenzionálním.“ La 3e personne du singulier on : « On peut ainsi distinguer : les comportements passifs (perte de l’initiative, […] » (100) „Rozlišujeme: pasivní způsoby chování (ztráta iniciativy, […]“ ( traduction en tchèque avec la forme personnelle) « On ignore si ces syndromes correspondent alors à des formes limitées de MA ou bien s’ils constituent une entité particulière ». (104) „Není jasné, zda tyto syndromy odpovídají monosymptomatickým formám ACH nebo zda představují zvláštní jednotku.“ (la forme impersonnelle est respectée en tchèque) La tournure impersonnelle avec il : « Il n’est pas ainsi évident que…[…] » (99) „Není zcela zřejmé, zda…[…]“ (le mode impersonnel respecté en tchèque) « Il faut noter, à ce propos, que plusieurs mécanismes peuvent sous-tendre un même type d’anomalie du comportement ». (100) „Je zde nutno dodat, ţe různé mechanismy mohou spustit stejný typ odchylky v chování.“ (le mode impersonnel respecté en tchèque) « Il existe un effet plancher pour les démences sévères ». (103) „Pro těţké demence existuje efekt stropu.“ (le mode impersonnel remplacé par le mode personnel en tchèque ) 50
« Il a été montré que le déclin cognitif précédait la diminution de l’autonomie ». (103) „Navíc bylo prokázáno, ţe úbytek kognitivních funkcí předchází omezení soběstačnosti.“ Les constructions impersonnelles participantes : Le participe présent est un moyen de l’expression de l’action limitée dans le temps, d’une qualité, d’un état ou d’une cause. Le participe passé composé s’emploie pour accentuer l’antériorité par rapport à une autre action passée. Les deux participes aident à raccourcir des phrases complexes, ils servent à condenser les textes. Exemples : « A l’inverse, les études portant sur de nombreux patients, du fait de l’hétérogénéité, risquent de méconnaître l’action de la thérapeutique sur un sous-groupe déterminé ». (109) „Naopak, studie na heterogenních skupinách pacientů přinášejí riziko, ţe neodhalí cílený terapeutický efekt na určitou podskupinu.“ (la traduction adaptée aux usances tchèques) « Une des tâches les plus importantes, de la recherche clinique de la MA, est la constitution de cohortes soumises à des études longitudinales prenant en compte le maximum d’éléments susceptibles d’intervenir dans la typologie de la maladie ». (109) „Dnes je jedním z nejdůleţitějších úkolů ve výzkumu ACH výběr souboru pacientů určených k dlouhodobému sledování se zaměřením na maximum faktorů, které ovlivnit typologii nemoci.“ (la traduction adaptée aux usances tchèques) « Il est toutefois possible d’observer, chez certains patients, une aphasie sémantique très particulière, comportant une perte du sens des mots ». (97) „Přesto je moţné u některých pacientů pozorovat velmi zvláštní sémantickou afázii, která znamená neporozumění smyslu slov.“
(le participe présent traduit par une
proposition subordonnée relative en tchèque) « Ce système est également décrit sous le nom de mémoire de travail, définie comme l’espace dans lequel l’information est maintenue pendant le temps nécessaire à son traitement ». (95) (le participe passé) „Tato funkce, popsaná rovněž pod názvem pracovní paměť, je definována jako prostor, v němž je informace uchována během doby nutné k jejímu zpracování.“ « Le malade ayant obulié où il a rangé les objets ne les retrouve plus et pense donc qu’ils ont été volés ». (100) ( le participe passé composé ) „Pacient zapomněl, kam si poloţil své věci, a protoţe je nemůţe najít, myslí si, ţe mu je někdo ukradl.“ 51
La construction gérondive : Le gérondif peut être utilisé dans différentes circonstances. En tant qu’une phrase subordonnée circonstancielle, il peut exprimer la simultanéité, la concession, la condition, la manière, le moyen, la cause. Il nécessite le même sujet dans les deux phrases. Nous le traduisons en employant des phrases circonstancielles. En tchèque, l’emploi du gérondif provoque une impression d’archaïsme. Exemple : « L’examen clinique peut apprécier la pensée discursive en demandant au patient au résoudre des problèmes arithmétiques plus au moins complexes ». (98) „Klinické vyšetření můţe zhodnotit úroveň racionálního myšlení pomocí testů, ve kterých pacient řeší početní příklady různé obtíţnosti.“ Les constructions infinitives sont très fréquentes non seulement dans le style de la technique et de la science, mais aussi dans les autres styles de discours. L’infinitif peut être employé après une préposition ou locution pré-infinitive pour former une construction infinitive à fonction de la proposition circonstancielle. Ces constructions simplifient les phrases complexes, d’un autre côté elles contribuent à la compacité du texte. Exemples : « Ces patients, inconscients de leurs troubles, nient être malades et n’acceptent pas l’aide de l’entourage ». (95) „Tito pacienti si svých potíţí nejsou vědomi, svoji nemoc popírají a odmítají pomoc okolí.“ « Toutefois certains auteurs continuent à réserver le terme de maladie d’Alzheimer aux formes préseniles […] » (93) „Přesto někteří autoři stále pouţívají termín Alzheimerova choroba pro formy presenilní […]“ « Elles sont à éliminer systématiquement devant des troubles de mémoire isolés ou associés à des troubles de l’humeur et devant une démence, car elles peuvent aggraver les déficits d’une authentique MA ». (107) „Je potřeba systematicky odlišit tyto nemoci od izolovaných poruch paměti či od poruch paměti doprovázejících změny nálady a od demencí, neboť mohou zhoršovat projevy skutečné ACH.“
52
« Elle semble également comporter un pronostic défavorable pour l’évolution de la maladie ». (100) „Rovněţ prognóza vývoje nemoci je u něj nepříznivá.“ « L’examen peut mettre en évidence une difficulté pour percevoir les visages, les objets…» (98) (l’infinitif peut être joint, au moyen d’une préposition, à un autre nom; il a fonction nominale) „Vyšetření můţe odhalit neschopnost rozeznávat tváře a předměty…“ La voix passive et les constructions de sens passif : Exemples de la voix passive : « La démence est actuellement définie par […] » (99) (présent de la voix passive) „Demence je v současné době definována tím, […]“ « La maladie d’Alzheimer a été considérée comme une affection cérébrale dégénérative […] » (93) (passé composé de la voix passive) „Alzheimerova choroba byla pokládána za degenerativní postiţení mozku […]“ « Des halucinations sont décrites dans 5 à 20 p.cent des cas ». (100) „V 5 aţ 20 procentech případů jsou popisovány halucinace.“ « Elle est actuellement subdivisée en mémoire déclarative (explicite, directe) et mémoire procédurale (implicite, indirecte) ». (95) „V současné době se dále dělí na paměť deklarativní (explicitní, přímou) a na paměť procedurální ( implicitní, nepřímou).“ (la traduction tchèque utilise le verbe pronominal de sens passif) « Au stade terminal l’expansion orale est dominée par l’écholalie […] » (97) „V terminálním stádiu převládá v ústním projevu echolálie […]“ ( la traduction tchèque transforme la voix passive en voix active) Exemple de la tournure pronominale à valeur passive : « L’apraxie réflexive se définit comme une impossibilité de reproduire correctement sur imitations des gestes bimanuels sans significations ». (97) (construction pronominale de sens passif) „Reflexivní apraxie je definována jako neschopnost správně napodobovat neúčelné pohyby oběma rukama.“ ( traduit en tchèque par la voix passive) Exemple se l’accès personnel de l’auteur sousentendu : « Dans notre expérience, il s’agit toujours de formes incomplètes et mineures, le plus souvent limitées à une gloutonnerie ». (100)
53
„Podle naší zkušenosti se jedná vţdy o formy neúplné a zanedbatelné, nejčastěji omezené na patologickou nenasytnost.“ L’article technoscientifique peut être accopmagné de l’annexe qui offre une explication détailée des termes spécialisés. Notre texte comprend trois annexes dont Annexe I présente l’Échelle d’évaluation de la démence CDR,
Annexe II offtre
l’Échelle de détérioration globale GDS et Annexe III explique les Critères de diagnostic de la MA d’après la NINCDS-ADRDA. Exemple – Annexe I : « l’Échelle d’évaluation de la démence (CDR- Clinical Dementia Rating) » (109) ce qui est „Stupnice hodnocení demence ( Clinical Dementia Rating, CDR)“. L’annexe est suivi d’une autre partie complémentaire, ce qui est la bibliographie. C’est la liste de tous les œuvres dont l’auteur du texte s’était inspiré et d’où il avait tiré des informations. Notre texte en compte 131 titres. Utilisant des exemples tirés du texte analysé nous avons tâché de démontrer ses qualités caractéristiques. Tous les traits soulignés le spécifient comme un texte du style de la technique et de la science (un texte de la langue savante).
2.4. Analyse syntaxique du texte choisi Après avoir examiné les éléments du style, nous allons procéder à la structure syntaxique du texte analysé. La syntaxe est une discipline linguistique qui traite des règles de liaison des mots en phrase, des normes de liaison des phrases simples en phrases complexes ainsi que des principes de la construction du texte comme un tout. La syntaxe de la langue tchèque diffère considérablement de celle de la langue française et c’est pourquoi il faut tenir compte de cette différence en traduisant des textes entre ces deux langues. Dans le cas du texte technoscientifique, c’est le contenu du texte qui est primordial, tandis que la forme est secondaire. Ces textes sont souvent très compliqués et difficiles à comprendre à cause de la nécessité de leur compacité et de leur concision. Pour ce but, on 54
utilise en français différentes constructions infinitives, participantes, gérondives qui ne sont pas courantes en tchèque. Le traducteur peut
désintégrer la syntaxe pour la
reconstruire ensuite de manière que le texte soit compréhensible. Mais, en modifiant la forme il doit absolument respecter le contenu du texte. En général, la syntaxe technoscientifique est caractérisée par trois éléments typiques dont le premier est la prédominance de la 3e personne. À l’exception des pronoms déictiques nous et on, et du pronom invariable il, ces textes ne contiennent normalement que les pronoms des 3es personnes du singulier et du pluriel ( il, ils, elle, elles, le, la, lui, eux, les, leur) qui sont des éléments de la cohésion textuelle. La prédominance du présent de l’indicatif en est la deuxième caractéristique importante. Le présent de l’indicatif, à la voix active ou passive, est la forme verbale la plus fréquente, avec environ 85 %. On estime que seulement environ 10% sont réservés au passé composé et au futur, et 5 % sont répartis entre les autres temps et modes. Le troisième trait syntaxique est la prédominance de la déclaration sur les autres types de phrase17 . Notre texte témoigne de cette règle parce que la plupart des phrases sont écites en présent et indicatif. En traduisant le présent, il n’y a pas de problème parce que le tchèque l’utilise de la même façon que le français. En ce qui concerne les types de phrases, dans le texte analysé prédominent des phrases complexes. Les phrases technoscientifiques se caractérisent par leur longueur. Afin de rendre le texte plus compréhensible nous étions obligée souvent de les transformer ou de les couper en phrases plus courtes, en respectant leur sens bien sûr. Exemples : « Les démences séniles dégénératives ont alors été décrites, selon leur tableau clinicopathologique, comme démence senile pure, lorsque les troubles de mémoire et les troubles intellectuels étaient isolés, presbyophrénie lorsque le tableau ressemblait à un syndrome de Korsakoff, démence sénile de type Alzheimer enfin lorsque les signes cliniques étaient proches de ceux de la maladie présénile, c’est-à-dire comportaient une aphasie et une apraxie ». (93) „Podle klinicko-patologického obrazu byly následně klasifikovány degenerativní senilní demence jako: prostá senilní demence, u které dochází pouze k postiţení paměti a intelektu, dále presbyofrenie, jejíţ klinický obraz připomíná Korsakovův syndrom, a senilní demence Alzheimerova typu, jejíţ klinické příznaky se podobají presenilnímu
17
KOCOUREK, R., La langue française de la technique et de la science,Wiesbaden, Brandstetter,1991, p. 71.
55
onemocnění, to znamená, ţe se zde vyskytuje afázie a apraxie“ (transformation de la syntaxe selon les usances tchèques). « D’autres, à l’inverse, sont propres à la MA comme l’atteinte de la mémoire primaire et de la mémoire sémantique : ils relèveraient de l’atteinte du cortex cérébral et de l’étendue des lésions, diminuant les capacités globales de traitement de l’information ». (96) „Jiné deficity, jako například porucha primární a sémantické paměti, jsou naproti tomu typické pro ACH. Souvisejí nejspíše s poškozením mozkové kůry a rozšířením lézí, čímţ dochází ke sníţení celkové kapacity zpracování informace.“ (découpage en deux phrases) « Leur description diffère selon le type des études et le matériel utilisé pour les analyser, mais aussi selon le vocabulaire employé : un même trouble, par exemple une réduction de l’activité, peut être décrit comme une perturbation des activités quotidiennes, un trouble du comportement, une modification de la personnalité ou la manifestation d’un syndrome psychopathologique associé (dépression) ». (99) „Popis těchto poruch se liší nejen podle způsobu jejich zkoumání a posouzení, ale také podle pouţité terminologie. Stejná porucha, například sníţená aktivita, můţe být klasifikována jako porucha kaţdodenní činnosti, porucha chování, změna osobnosti nebo jako projev přidruţeného psychopatologického syndromu ( deprese).“ (découpage en deux phrases). « Le terme de démence de type Alzheimer évite toute ambiguïté si on désire regrouper les deux formes ». (93) „V případě sloučení obou forem vylučuje termín demence Alzheimerova typu dvojznačnost.“ (transformation de la syntaxe) « On peut également être étonné de l’abondance de la littérature consacrée à la différenciation des démences vasculaires et de MA ». (108) „Existuje rovněţ překvapivé mnoţství prací věnovaných odlišení vaskulárních demencí od ACH.“ (une construction tout à fait différetnte en tchèque) Après avoir examiné des phrases complexes, il convient d’analyser aussi un peu la coordination et la subordination des propositions. La coordination est présente dans notre texte. La plupart des coordonnants peuvent lier tant deux phrases avoisinantes que deux propositions de la même phrase. Les coordonnants les plus fréquents sont : et, ou, donc, ainsi, mais, alors, par conséquent, car, cependant, en effet, or.
56
Exemples: « Les troubles de mémoire retentissent rapidement sur les acitivés de la vie quotidienne et constituent une source importante de réduction de l’autonomie ». (95) „Poruchy paměti zasahují
brzy běţné kaţdodenní úkony a znamenají výrazné
omezení soběstačnosti.“ « Il en résulte une modification de la semiologie mais aussi de l’histoire naturelle de la maladie ». (94) „Z toho vyplývá modifikace sémiologie i etiologie nemoci.“ « On ignore si ces syndromes correspondent alors à des formes limitées de MA ou bien s’ils constituent une entité particulière ». ( 104) „Není jasné, zda tyto syndromy odpovídají monosymptomatickým formám ACH, nebo zda představují zvláštní jednotku.“ La
subordination
occupe
aussi
une
place
importante
dans
la
phrase
technoscientifique, mais elle est concurencée par des constructions incomplètes. Dans un texte spécialisé, on rencontre toutes les catégories de subordonnées, des relatives, des complétives (propositions qui fonctionnent en tant qu’objet ou sujet réel) et des circonstancielles (exprimant le circonstant de temps, de cause, de condition, de but, etc.) La circonstancielle de condition utilise des subordonnants de condition ou de supposition (si, à condition que…). La circonstancielle de temps est enchaînée dans la phrase à l’aide de subordonnants de temps (quand, lorsque, alors que, pendant que, après que, avant que, dès que, chaque fois que..). Les subordonnants de cause les mieux connus sont comme, puisque, parce que, du fait que, étant donné que, vu que, attendu que, soit que…soit que. Il y a moins de variétés dans les subordonnants de but : pour que, afin que, pour+inf, afin de+inf, dans l’intention de+inf, en vue de+inf ). Les subordonnants de conséquence sont, par exemple de sorte que, de manière que, de façon que, au point que.. Parmi les subordonnants de concession et opposition, le subordonnant le plus employé est bien que. Quelques autres de cette catégorie sont : quoique, alors que, malgré que, même si, encore si… On rencontre aussi des circonstancielles dites de comparaison, surtout avec comme, tel...que, plus...que, moins...que 57
Exemples : « L’étude neuropsychologique montre que les troubles de mémoire observés au cours de la MA sont complexes et relèvent de mécanismes différents ». (95) (la proposition complétive) „Neuropsychologické výzkumy ukazují, ţe poruchy paměti pozorované u ACH jsou komplexním jevem a ţe jsou způsobeny různými mechanismy.“ « Différentes manifestations psychotiques peuvent être observées, le plus souvent lorsque la maladie est déjà évoluée ». (100) (la proposition circonstancielle de temps) „V pokročilejších stádiích nemoci se mohou vyskytovat také různé psychotické projevy.“ «Le langage oral est surtout perturbé au niveau de la capacité de traitement sémantique alors que les capacités de traitement syntaxique et phonologique sont respectées […] » (97) (la circonstancielle de temps) „V případě ústního projevu je postiţena zejména oblast sémantické kapacity, zatímco funkce syntaxická a fonologická jsou zachovány […]“ « Leur intérêt est grand sur le plan pratique car ils peuvent aggraver les troubles cognitifs ou leur retentissement social et ils sont souvent accessibles à une thérapeutique symptomatique ». (99) (la circonstancielle de cause) „Tyto poruchy výrazně ovlivňují praktický ţivot, neboť mohou zhoršovat poruchy kognitivních funkcí a také mohou mít negativní sociální dopad. Většinou jsou však dobře zvládnutelné pomocí symptomatické terapie.“ « Même si certains tableaux sont proches des aphasies observées dans les lésions focales du cerveau, des différences importantes peuvent être notées ». (96) „I kdyţ některé nálezy jsou blízké afáziím pozorovaným u loţiskových mozkových lézí, existují zde důleţité odlišnosti.“ (la circonstancielle de concession) « Les mécanismes de cette incontinence paraissent complexes mais n’ont pas été étudiés bien que l’incontinence représente un handicap majeur pour le maintien à domicile ». (100) (la circonstancielle de concession) „Mechanismy této inkontinence jsou pravděpodobně komplexní a nebyly zkoumány, ačkoli tato porucha představuje největší omezení, kvůli němuţ pacient nemůţe zůstat doma.“
58
La longueur et la structure des phrases technoscientifiques peuvent encore être compliquées par l’emploi des constructions incises, qui, mises entre parenthèses ou entre tirets, interrompent la continuité de la phrase. Elles apportent des informations complémentaires. Parfois ce n’est qu’une note intercalée, précisante ou un détail ajouté sans liaison syntaxique. L’énumération d’exemples, précédés ou non de par exemple, tels (que)…peut être considérée comme un type de construction incise. Le texte technoscientifique comprend d’habitude aussi les informations explicatives sous forme de notes en bas du texte, ce que nous n’avons pas trouvé dans notre texte. Il y a souvent des références qui se rapportent à une des publications mentionnées dans la bibliographie. Elles sont marquées par le chiffre en crochets désignant cette publication. L’auteur du texte technoscientifique utilise souvents des citations ce qui sont les énoncés d’autres auteurs en version originale. Dans notre texte, il n’y a pas de citation. Exemples des constructions incises : «Nous avons suggéré l’intérêt de substituer à cette approche nosographique (démence et dépression comme catégories distinctes), une approche dimensionnelle ». (99) (construction incise) „Navrhli jsme nahradit tento nosografický rozbor (demence a deprese jako rozdílné kategorie) přístupem dimenzionálním.“ « Certains patients ont des conduites stéréotypées comme d’aller sans arrêt aux toilettes, de ranger et de déranger un tiroir, de déambuler sans objet ». (100) (énumération d’exemples) „Někteří pacienti trpí stereotypními aktivitami jako například neustálé chození na toaletu, uklízení a rozhazování zásuvek, bloumání bez cíle.“ « Toutefois certaines études récentes ont montré une diminution de la mémoire implicite chez ces patients [69, 93, 111] ». (95) (exemple de référence) „Nicméně některé novější studie popisují omezení implicitní paměti u pacientů s ACH [69, 93, 111].“ En outre des phrases complexes, il y a, dans le texte analysé, aussi des phrases simples qui sont moins compliquées et mieux compréhensibles. Exemples : « Toutefois, certaines études récentes ont montré une diminution de la mémoire implicite chez ces patients ». (95)
59
„Nicméně některé novější studie popisují omezení implicitní paměti u pacientů s ACH.“ « Très rapidement il oublie la date, le jour de la semaine ». (94) „Velmi brzy zapomíná datum, den v týdnu.“ Examinons maintenant certaines différences dans la syntaxe des deux langues mentionnées et illustrons-les à l’aide des exemples tirés du texte traduit. La différence principale entre ces deux langues est représentée par le système linguistique différent. La langue tchèque est une langue flective qui peut changer le sens des mots (et des phrases) en utilisant la flexion (déclinaison, conjugaison), ce qui signifie qu’elle change des mots par différents affixes (préfixes et suffixes). Ce mode de la flexion des mots lui permet d’avoir l’ordre des mots assez libre, parce qu’on distingue facilement les éléments de la phrase selon leurs terminaisons. Le français est une langue analytique qui ne peut pas décliner les substantifs. L’ordre des mots dans la phrase est donc fixe et le changement de cet ordre change aussi le sens de la phrase. Le sens et la fonction des mots dans la phrase sont donc déterminés par leur position. Le substantif occupe la place devant le prédicat tandis que le complément d’objet est situé derrière celui-ci dans la phrase indicative (la langue parlée y représente une exception car elle n’accepte par toujours cette règle de l’ordre fixe des mots, surtout si le sens de la phrase est clair de son contexte).18 19 Si nous traduisons du français en tchèque, il est nécessaire de libérer la syntaxe et de l’adapter aux usages tchèques. La position du sujet : Le sujet n’est pas toujours situé dans la position initiale de la phrase. Même dans le style de la technique et de la science, la phrase peut être introduite par exemple par le complément circonstanciel. Ce qui est obligatoire, c’est la position du sujet avant le prédicat verbal. Exemple : « Depuis sa description initiale en 1907, la maladie d’Alzheimer a longtemps été considérée comme une affection cérébrale dégénérative survenant exclusivement dans le présénium ». (93)
(le complément circonstanciel de temps au début de la phrase)
18
ŠABRŠULA, J: Problèmes de la stylistique comparée du français et du tchèque, UK, Praha, 1990.
19
La théorie présentée par doc.PhDr.Ladislava Miličková, CSc., pendant les cours Teorie a praxe překladu.
60
„Od roku 1907, kdy byla poprvé popsána, byla Alzheimerova choroba dlouhou dobu pokládána za degenerativní postiţení mozku, objevující se výhradně v období presenia.“ « En dépit de l’ancienneté de sa description et de la somme considérable de travaux qui lui ont été consacrés dans les deux dernières décennies, la MA reste mal connue sur le plan clinique ». (94) (le sujet précède le prédicat) „I přes včasnost popisu nemoci a navzdory mnoţství prací, které jí byly věnovány v posledních dvou desetiletích, je klinický nález ACH stále málo známý.“ (le sujet suit le prédicat verbal) « Toutefois, un trouble central de l’audition a été mis en évidence par l’écoute dichotique ». (98) (le sujet précède le prédicat) „Nicméně pomocí dichotického poslechového testu byla odhalena centrální sluchová porucha.“ (le sujet suit le prédicat verbal) Nous avons trouvé une construction absolument atypique pour la langue littéraire, néanmoins le style de la technique et de la science l’admet. L’ordre des mots est inversé : « Ont été considérés comme de mauvais pronosic la présence de signes extrapyramidaux, de signes psychotiques et le degré de sévérité du déficit initial ». (104) „Mezi prognosticky nepříznivé příznaky se řadí: přítomnost extrapyramidových jevů, psychózy a stupeň závaţnosti počátečního deficitu.“ Le tchèque admet la possibilité de mettre l’information accentuée, le soi-disant rhème, jusqu’à la fin de la phrase, après le thème de l’énoncé. Cette règle (l’élément souligné est placé à la fin de la phrase en tchèque) concerne le sujet aussi bien que le complément d’objet ou d’autres éléments de phrase. Exemple : « Deux types d’agraphie peuvent être observées : l’agraphie apraxique et l’agraphie linguistique ». ( 97) „Jsou popsány 2 typy agrafie: agrafie apraxická a agrafie lingvistická.“ (le sujet est le rhème) « Ils réagissent sur un mode irritable à toute remarque de celui-ci ». (95) „Na jakoukoli poznámku o moţné nemoci reagují podráţděně.“ (le complément circonstanciel est le rhème) « Sur le plan clinique, les troubles visuels sont les plus fréquents ». (98) „V klinickém obraze jde nejčastěji o poruchy zraku.“ (ici le complément d’objet est le rhème, en français c’est le sujet)
61
La position du complément d’objet : Dans la phrase tchèque, on peut mettre le complément d’objet au début de la phrase ce qui est impossible en français. (parce que le complément d’objet deviendrait ainsi le sujet de la phrase). Exemple : « Les évaluations cliniques standardisées du type « Mini-Mental State Examination » ou MMS de Folstein et coll. [45] ou l’Information Memory Concentration Test de Blessed [19], ont pour avantage leur simplicité et leur brève durée d’administration ». (103) „Výhodou standardních klinických testů typu „Mini-Mental State Examination“ neboli MMS podle Folsteina a kol. [45] či Infromation Memory Concentration Test of Blessed [19] je jednoduchost a krátká doba vyhodnocení. “ Le complément d’objet direct est en français mis, le plus souvent, juste après le prédicat tandis qu’en tchèque il n’est pas obligatoirement dans cette position. Exemple : « En réalité, la possibilité d’observer des plateaux est retrouvée dans beaucoup d’études. » (104) „Ve skutečnosti však mnohé studie odhalily ve vývoji nemoci fázi plató.“ (le complément d’objet direct - le rhème - est situé à la fin de la phrase au lieu d’être placé directement après le verbe ) Le français utilise la construction c’est ….qui/que pour souligner n’importe quel élément de la phrase. Exemple : « Parfois c’est parce qu’il s’est perdu sur un itinéraire pourtant familier qu’il est amené en consultation ». (94) ( le complément circonstanciel de cause est souligné) „Často se dostává k vyšetření proto, ţe zabloudil v důvěrně známém prostředí.“ En ce qui concerne les pronoms possessifs, le français les utilise beaucoup plus souvent que le tchèque. En traduisant de telles phrases, on doit décider et choisir si traduire les pronoms possessifs, si les omettre, ou bien si employer le datif du pronom possessif ou le datif du pronom réfléchi.
62
Exemples : « Leur étude se heurte néanmoins à des difficultés méthodologiques importantes : » (94) „Jejich studium nicméně naráţí na důleţité metodologické problémy:“ (traduction du pronom possessif) « Les démences séniles dégénératives ont alors été décrites, selon leur tableau clinicopathologique, comme […] » (93) „ Podle klinicko-patologického obrazu byly následně klasifikovány degenerativní senilní demence jako: […]“ ( omission du pronom possessif) « Ainsi un de nos malades se lavait les dents de très nombreuses fois au cours de la journée, persuadé de l’existence d’un fil entre ses dents qui le gênait, et qui l’avait conduit à consulter de nombreux stomatologistes ». (100) „Jeden z pacientů si například nesčetněkrát za den čistil zuby v přesvědčení, ţe má mezi zuby nit, která ho obtěţuje, a navštívil kvůli ní mnoho různých stomatologů.“ (omission du pronom possessif) « Un malade ne sachant pas pourquoi il est là, ne reconnaissant pas les lieux ou les personnages qui l’entourent, quitte son domicile pour retourner dans sa « vraie » maison, retrouver ses « vrais » proches ». (100) „Jiný pacient nechápe, proč je zde, nepoznává místo ani osoby, které ho obklopují, a proto opouští své bydliště a odchází hledat „opravdový“ domov a své „skutečné“ blízké.“ ( deux de ces pronoms possessifs ont été traduits, le dernier a été omis) Une autre différence entre le français et le tchèque consiste dans la traduction des temps verbaux. L’auteur d’un texte spécialisé utilise le plus souvent le temps présent et l’indicatif ce qui est le mode des phrases déclaratives. Il n’y a pas de problème en ce qui concerne la traduction du temps présent, car il est employé d’une façon semblable dans les deux langues. Le présent peut être utilisé aussi pour désigner une habitude, une réalité existante. Exemple : « La sémiologie de la maladie d’Alzheimer comporte des troubles cognitifs, des troubles du comportement et des signes neurologiques ». (94) „Klinické projevy Alzheimerovy choroby zahrnují poruchy kognitivních funkcí, poruchy chování a neurologické příznaky“ 63
Il existe aussi le présent historique ( présent de la narration) qui est employé pour décrire des événements qui se sont déroulés dans le passé pour actualiser ces informations. On le traduit en tchèque aussi avec le présent. Nous ne l’avons pas découvert dans le texte traité. La situation est différente en ce qui concerne les autres temps verbaux. La traduction tchèque doit respecter les règles de la langue tchèque, alors elle peut différer du texte original français. Il faut respecter par exemple la concordance des temps qui est un signe typique pour le français mais qui n’existe pas en tchèque. Nous allons présenter maintenant quelques exemples tirés de notre texte pour démontrer des problèmes de la traduction des temps (passés, futurs, conditionnel). Les temps passés sont utilisés dans notre texte surtout pour décrire des événements passés (l’histoire de la maladie et de sa recherche, les résultats obtenus, etc.), tandis que les signes de la maladie ainsi que les différents modes de diagnose sont décrits en temps présent. Les temps passés employés dans le texte analysé sont : l’imparfait, le passé composé et le plus-que-parfait.
L’imparfait exprime, en français, le passé illimité
(inaccompli), la durée de l’action, les circonstances accompagnantes de l’action ou la répétition de l’action dans le passé.
On le traduit en tchèque en utilisant l’aspect
imperfectif. Le passé composé et le passé simple qui désignent l’événement achevé, sont traduits par l’aspect perfectif. Le plus-que-parfait qui est un trait caractéristique du français, exprime les actions accomplies et l’antériorité par rapport aux autres actions passées. Il se traduit à l’aide du temps passé ordinaire accompagné d’habitude d’un moyen lexical exprimant l’antériorité ( par exemple předtím, kdysi, tenkrát, neţ….) Exemples : Imparfait : « Les mêmes auteurs signalaient néanmoins l’existence d’une forte liaison entre la présence de troubles de la somatognosie et celle d’une apraxie idéomotrice ». (98) (voix active de l’imparfait) „Nicméně titíţ autoři zdůrazňovali úzkou spojitost mezi somatognostickými problémy a ideomotorickou apraxií.“ « Jusqu’à la fin du XIXe siècle, en effet, tous les troubles psychiatriques de la sénilité étaient inclus dans le cadre unique de la démence sénile, dont l’étiologie était considérée comme vasculaire ». (93) (voix passive de l’imparfait)
64
„Ve skutečnosti byly aţ do konce 19. století všechny psychiatrické potíţe v období senility zahrnovány do jediné skupiny, označované jako senilní demence, u níţ se předpokládala vaskulární etiologie.“ « Ainsi un de nos malades se lavait les dents de très nombreuses fois au cours de la journée, persuadé de l’existence d’un fil entre ses dents qui le gênait, et qui l’avait conduit à consulter de nombreux stomatologistes ». (100) ( la répétition de l’action ) „Jeden z pacientů si například nesčetněkrát za den čistil zuby v přesvědčení, ţe má mezi zuby nit, která ho obtěţuje, a navštívil kvůli ní mnoho různých stomatologů.“ Passé composé : « La dépression est, de tous les troubles du comportement, celui qui a donné lieu au plus grand nombre d’études ». (99) (passé composé en forme active) „Ze všech poruch chování je to právě deprese, která byla nejpodrobněji studována.“ « En dépit de l’ancienneté de sa description et de la somme considérable de travaux qui lui ont été consacrés dans les deux dernières décennies, la MA reste mal connue sur le plan clinique ». (94) (passé composé en forme passive) „I přes včasnost popisu nemoci a navzdory mnoţství prací, které jí byly věnovány v posledních dvou desetiletích, , je klinický nález ACH stále málo známý.“ « L’idée de l’unicité de la maladie ne s’est toutefois imposée qu’autour des années 60, sous l’influence des auteurs anglo-saxons ». (93)
(passé composé en forme
pronominale) „Myšlenka sjednocení se nicméně prosadila pod vlivem anglosaských autorů aţ v šedesátých letech.“ Plus-que-parfait : « Après un suivi de 50 mois, le pourcentage des comportements d’agitation et des comportements égocentriques avait doublé dans cette même série ». (100) „Po 50 měsících se u stejné sledované skupiny procento hyperaktivních a egocentrických změn v chování zdvojnásobilo.“ Passé simple : n’a pas été identifié dans notre texte, parce que l’action achevée y est exprimée par le passé composé. Les temps futurs ne sont pas fréquents dans le texte traité. Le futur simple exprime une action qui se déroulera dans l’avenir. Nous le traduisons en tchèque aussi par le futur.
65
Exemple : « Seules des études longitudinales pourront permettre d’établir la validité des critères diagnostiques dans ces cas et de mieux connaître le profil évolutif réel de la maladie depuis son début ». (94) „Pouze dlouhodobé studie dovolí prověřit platnost diagnostických kritérií pro tyto případy a poznat lépe skutečný vývojový profil nemoci od jejího začátku.“ Les autres temps futurs (futur proche, futur antérieur) ne sont pas employés dans le texte analysé. Le conditionnel présent est dans notre texte souvent utilisé pour exprimer la supposition, l’incertitude, la probabilité. Exemples : « Le manque du mot lié à un défaut de traitement perceptif n’apparaîtrait que dans les formes modérées et sévères, et serait parallèle à la sévérité de la démence ». (96) „Slovní deficit spojený s poruchou zpracování vjemů se objevuje zřejmě jen u středně těţkých a těţších forem onemocnění a je úměrný pokročilosti demence.“ « Le langage oral est surtout perturbé au niveau de la capacité de traitement sémantique alors que les capacités de traitement syntaxique et phonologique sont respectées, ce qui témoignerait d’une atteinte des processus contrôlés (effortful) et d’une conservation relative des processus automatiques ». (97) „V případě ústního projevu je postiţena zejména oblast sémantické kapacity, zatímco funkce syntaxická a fonologická jsou zachovány, coţ by svědčilo pro postiţení kontrolovaných pochodů (effortful) a pro relativní zachování automatických pochodů.“ Le subjonctif est une spécialité de la langue française. C’est un mode qui est utilisé pour apprécier la réalisation ou les possibilités de réalisation de l’action. Il exprime un fait comme pensé ou imaginé (opinions, faits irréels, incertains ou simplement envisagés), face à l'indicatif qui désigne les faits réels. Exemples : « Il n’est ainsi pas évident que les critères et les instruments employés pour diagnostiquer et étudier les dépressions « primaires » soient valables pour les patients atteints de lésions cérébrales, en particulier les patients déments ». (99) „Z toho důvodu není zcela zřejmé, zda jsou kritéria a nástroje, pouţívané pro diagnostikování a studium „primárních“ depresí, vhodné i pro pacienty s mozkovými lézemi, zvláště pro pacienty s demencí.“
66
« Il semble néanmoins que la dépression puisse retarder le diagnostic de la MA et aggraver les troubles cognitifs ou comportementaux ». (99) „Zdá se nicméně, ţe deprese můţe zpozdit diagnózu ACH a zhoršit kognitivní poruchy a změny chování.“ « Bien qu’ils soient très utilisés aux États-Unis, les anti-dépresseurs tricycliques, comme toutes les drogues à action anticholinergique, paraissent à éviter car ils risquent d’aggraver les troubles cognitifs et de provoquer un syndrome confusionnel ». (107) „I kdyţ ve Spojených státech se dosud hojně pouţívají tricyklická antidepresiva s anticholinergním účinkem, bude třeba tyto léky nahradit, neboť mohou zhoršovat kognitivní poruchy a vyvolávat zmatenost.“ « Quoi qu’il en soit, cette variabilité clinique est extrêmement importante à prendre en considération pour le diagnostic…..» (109) „Ať je tomu jakkoli, tato klinická variabilita je pro určení diagnózy nesmírně důleţitá…“
2.5. analyse lexicale du texte choisi Procédons maintenant à l’analyse lexicale du texte choisi. Le lexique signifie un ensemble des unités lexicales, c’est-à-dire des mots et des syntagmes lexicaux. Le lexique des textes spécialisés représente un sous-ensemble des unités lexicales, ou de leurs acceptions de la langue entière. Il concerne surtout la terminologie spécialisée (des substantifs, des adjectifs, des verbes) du domaine scientifique donné. Dans le cas du texte analysé, il s’agit donc de la terminologie médicale. Nous allons nous concentrer sur les expressions spécialisées du domaine de la médecine. D’abord, nous allons présenter différents types de termes spécialisés en expliquant leur sens. Ensuite nous ajouterons l’origine des expressions de la technique et de la science pour évoquer également la formation de ces termes. En plus, nous mentionnerons la différente ponctuation entre les deux langues considérées. Enfin nous montrerons la traduction de quelques expressions spécialisées tirées de notre texte en justifiant notre choix des équivalents tchèques. Nous
allons
maintenant
aborder
les
distinctions
principales
des
textes
technoscientifiques. Ce qui caractérise ces textes, ce sont surtout des unités spécifiques 67
unidisciplinaires qui n’appartiennent qu’au lexique de la spécialité donnée. Ces termes sont univoques, sans ambiguïté. Dans notre cas, il s’agit des termes utilisables seulement dans la branche de la médecine. Ensuite, nous trouvons dans notre texte des termes pluridisciplinaires ou interdisciplinaires qui sont employés dans plusieurs domaines scientifiques. Il s’agit des termes de l’application plus universelle. La terminologie du style de la technique et de la science s’oriente vers les internacionalismes, c’est- à-dire les termes d’une validité internationale. Mais, en les employant, il faut éviter les « faux amis » , c’est-à-dire les mots trompeux, qui sont identiques dans deux ou plusieurs langues, mais dont le sens est différent. Leur transposition automatique dans une autre langue s’offre par elle-même, mais en effet, elle peut causer des fautes, des erreurs ou des confusions dûes à leur forme graphique. Exemples des mots unidisciplinaires employés dans notre texte : Dénominations de différentes pathologies : « affection dégénérative cérébrale, trouble mnéstique,
presbyophrénie,
la
démence
aphaso-agnoso-apraxique,
anosognosie,
écholalie, palilalie, logoclonies, mutisme, rigidité, akinésie, paratonie, gegenhalten, myoclonies, angiopathie amyloïde, dégénérescences neurofibrillaires, plaques séniles, dysfonctionnement catécholaminergique, sérotoninergique, noradrénergique, trisomies 21, etc. » Dénominations des structures anatomiques : « hippocampe, locus niger, le noyau basal de Meynert, les corps mamillaires, des espaces liquidiens, liquide céphalorachidien, .. » Des méthodes de diagnosic : « le scanner-X, l’imagerie par résonance magnétique nucléaire, la caméra à positrons, la caméra à émission monophotonique et l’injection d’un traceur radio-actif, un ionogramme sanguin, une numération globulaire, des folates érythrocytaires… » Exemples des mots pluridisciplinaires (internationalismes) tirés du notre texte : « étiologie, hypothèse, bénigne, organique, examen, spécifité, sensibilité, validité, variabilité, profil évolutif, méthodologie, publication, fonction, déficit, empan chiffré, items, paradigme, explicite, implicite, automatique, stimulus, altération, anomalie, activité, complication, quantification, classification, motivation, similitudes, différences, coefficient de détérioration, modifier, définir, appliquer, tester,
forme, série, type,
marqueur, instrument, rétrospecitf, compatible, immunologique, génétique, chromosomes, progression, infections, traumatismes, thérapeutique… »
68
Certaines unités lexicales du texte spécialisé sont à tel point spécifiques que leur sens est inconnu des profanes, des non-spécialistes, tandis que d’autres sont accessibles au public. Walther v.Wartburg avait caractérisé cet aspect ainsi : « chaque science s’est mise à parler une langue particulière incompréhensible aux non-initiés » 20 Si l’unité lexicale est la dénomination d’une notion précise, il s’agit d’une unité terminologique (un terme), si non, c’est une unité non-terminologique (un non-terme). Un exemple de la complexité du texte qui utilise la terminologie spécialisée : « par l’acquisition de nouvelles données au cours d’épreuves impliquant un traitement mnémonique (association, codage sémantique…), traitement qui devient nécessaire dès que le matériel à mémoriser dépasse les capacités de la mémoire à courtterme (restitution de listes de mots ou d’items supérieures à l’empan, restitution d’histoires, apprentissage de mots ou d’objets couplés) » (96) „ osvojením nových údajů během testů zaloţených na mnemonickém zpracování informace (asociace, sémantické kódování…), jeţ se stává nezbytným tehdy, kdyţ informace určená k zapamatování překročí kapacity krátkodobé paměti (rekonstrukce seznamů slov nebo znaků četnějších neţ je nejmenší mnoţství informace, která můţe být uloţena v krátkodobé paměti, rekonstrukce příběhů, učení se dvojicím slov nebo výrazů).“ En ce qui concerne l’origine des termes médicaux, la plupart d’entre eux sont dérivés des mots latins ou grecs. Il arrive souvent qu’on emploie deux variantes d’un terme dont la première est d’origine latine et l’autre est issue du grec. Un tel exemple s’offre par le couple syndrome (d’origine grecque) – manifestation (d’origine latine), les deux exprimant des signes de la maladie. Le préfixe uni- (d’origine latine) équivaut le préfixe mono- (d’origine grecque). Les deux signifient unique, seul, par exemple univoque, monosymptomatique. Le préfixe dis- (d’origine latine) a le même sens que le préfixe hétéro- (d’origine grecque) désignant des qualités différentes, par exemple discordance, hétérogène. Dans la médecine, on utilise couramment le mot cerveau, cérébral qui est d’origine latine. Néanmoins dans les mots composés, on emploie le mot d’origine grecque elecroencephalographie. Il y a aussi des termes issus d’autres langues, par exemple de l’anglais. Nous en parlerons plus tard. 20
KOCOUREK ,R., La langue française de la technique et de la science,Wiesbaden, Brandstetter,1991, p. 97.
69
Voyons maintenant de plus près la formation des termes (des mots terminogènes) de la langue de spécialité. Les besoins de la création lexicale en techniques et sciences sont considérables. Pour chacun des concepts introduits par spécialistes, il existe un besoin de dénomination, d’appellation. Les possibilités de formation terminologique en français sont nombreuses et diverses. Le type le plus direct de la formation des termes est la dénomination simple (par des mots simples). Les quatre types essentiels de la formation lexicale et terminologique sont la dérivation, la confixation, la composition et la lexicalisation. Il existe trois possibilités de la dérivation -impropre, régressive, propre. La dérivation impropre signifie que deux mots de forme semblable appartiennent à deux classes lexicales différentes (par exemple nominalisation ou adjectivisation). La dérivation régressive est appelée aussi la réduction à la racine . La dérivation propre s’effectue au moyen d’affixes, c’est-à-dire de préfixes et de suffixes. Les suffixes nominaux et adjectivaux son les suffixes les plus intéressants. Le suffixe nominal le plus fréquent, dans les textes français médicaux, physiques et chimiques, est le suffixe –ion, les neuf autres sufixes sont : -eur, -té, -ie, -ure, -ment, ence/-ance, -on, -ule, -age. Les suffixes spécifiques du domaine de la médecine sont -ose, -ine/ ïne.
21
Chaque sphère scientifique crée son inventaire étendu de suffixes préférés,
parmi lesquels dominent les suffixes des noms d’action, de qualité et d’état. Un cas particulier de la formation savante est la confixation, si deux ou plusieurs morphèmes liés gréco-latins s’unissent et donnent un mot confixé (un mot savant). Un autre type de formation terminologique est la composition qui signifie que deux ou plusieurs mots constitutifs s’unissent pour donner une unité lexicale graphiquement continue (un mot composé, un composé) ; parfois on y utilise une voyelle de liaison entre ces deux mots ou un tiret (le plus souvent la voyelle o). Les exemples suivants ont été trouvés dans notre texte : Dénomination simple : mutisme, démence vasculaire Dérivation impropre : dément - le dément, malade - le malade (adjectif-nom) Dérivation régressive : rechecheur - recherche , rechercher - recherche Dérivation propre-par préfixes : ( les préfixes sont d’origine latine ou grecque ) A- (négation, gr.) : anosognostique, akinésie, apragmatisme, agraphie, alexie ANTI-(contre, gr.) : anti-cellules, anti-dépresseurs
21
KOCOUREK, R., La langue française de la technique et de la science,Wiesbaden, Brandstetter,1991, p. 110.
70
IN- (négation, lat.) :
indirect, incapacité, incertain, inutilisable, inconvénient,
inapproprié, inconstant, inaccessible, inhabituel, inefficacité, IM-(négation) : improbable, imparfaite IL- (négation) : illimitée DIS- (éloigné, différent, lat) : discordance DYS- (mauvais, difficile, gr.) : dysfonctionnement DÉS- (action inverse, lat.) : désorganisation, désaffection NON- (opposition, lat.) : non-verbal CO- (avec, lat.) : coexister EXTRA- (en dehors, lat.) : extra-pyramidaux, extra-corporel PRÉ- (devant, avant, lat.) : présenium, pré-clinique, prédominance POST- (après, lat) : post-mortem PARA- (à côté de, gr.) : paracliniques POLY- (nombreux, gr.) : polygraphique MONO-(seul, unique, gr.) : monosymptomatique, monophotonique BI- (deux fois, lat.) : bilatéral, bidimensionnelle TRI- (trois, gr.et lat.) : trigramme, tricyclique SUB- ( sous, lat.) : subdivisé, sub-test, sous-groupes, sous-tendre SUR- (au-dessus, lat.) : surmortalité HOMO- (le même, gr.) : homogène, homogénéité HETERO- (différent, gr.) : hétérogène, hétérogénéité Dérivation propre-par suffixes: -ION : fonction, affection, altération, complication, définition, infection, consultation réaction, progression, manifestation, concentration -IE : aphasie, apraxie, anosognosie, écholalie, palilalie, étiologie, anomalie -TÉ : sensibilité, spécifité, validité, variabilité -EUR : marqueur, tumeur -MENT : dysfonctionnement, traitement Confixaton: homogène, hétérogène Composition: anglo-saxon, psychométriques, psychoaffective, psychopathologique, socio-culturelle, nasopalpebral, palmomentonnier, cardio-vasculaire, bucco-faciale, visuoperceptif, visuo-spatial, visuo-constructives, électroencéphalographie
71
La formation des unités lexicales à plusieurs mots (des syntagmes lexicales) est appelée la lexicalisation (la formation syntagmatique). Les termes syntagmatiques (termes-syntagmes) et les termes lexématiques (termes-mots) constituent la terminologie. Exemples : manque du mot, mémoire à court terme, gain d’apprentissage Outre les types de la formation lexicale mentionnés, la langue de spécialité peut employer d’autres procédés terminologiques, dont l’emprunt, l’abréviation et l’emploi figuré. L’emprunt est une forme de l’enrichissement et de l’innovation du système lexical quand un mot emprunté à la langue prêteuse se transmet en langue receveuse. Il existe aujourd’hui un grand nombre d’internationalismes d’origine variée qui traversent les frontières et sont intégrés dans différentes langues du monde. Quant à l’emprunt contemporain en français, il s’agit avant tout d’anglicismes, car l’anglais est, sans doute, la première langue prêteuse (source) surtout dans le domaine de la technique et de la science à l’époque actuelle. Exemples du texte analysé : stockage (mise en stock, anglic, 1918), information stockée score (sport, anglais,1896) - les résultats d'une évaluation chiffrable handicap- désavantage, défaut ou point faible skills intra-item-processing effortful Les textes sont principalement composés d’unités lexicales dites linguistiques (dites unités pleinement articulées). Néanmoins les textes de la technique et de la science sont aussi riches en expressions dites non linguistiques, dénommées brachygraphiques. Il s’agit d’une concision en forme d’unités graphiques ou d’acronymes. On y distingue des abréviations (qui sont alphabétiques, lettriques) et des idéogrammes (qui sont principalement constitués de chiffres ou de symboles spéciaux). 22
22
KOCOUREK, R., La langue française de la technique et de la science,Wiesbaden, Brandstetter,1991, p. 93.
72
Exemples de notre texte : L’auteur utilise souvent structures,
des
les abréviations de différents
institutions,
des
associations,
etc.,
tests diagnostiques, des comme
par
exemple
:
« WAIS » (’abréviation est dérivée du titre anglais de l’Échelle d’intelligence pour adultes de Wechsler) (98) „WAIS“ (Wechslerova stupnice inteligence pro dospělé ) « MA » (acronyme de la maladie d’Alzheimer) „ACH“ (Alzheimerova choroba) « ADRDA » (acronyme de l’Alzheimer’s Disease and Related Disorders Association) (106) „ADRDA“ (Asociace Alzheimerovy choroby a příbuzných nemocí ou Alzheimer’s Disease and Related Disorders Association - dans la majorité des cas, on ne traduit pas ces noms d’institutions) « La mortalité, dans deux études récentes, était ainsi évaluée entre 23 et 30 p.cent à 5 ans et entre 44 et 50 p.cent à 7-8 ans ». (102) ( symbole pour exprimer le pourcentage, l’équivalent de %) „Ve dvou těchto studiích dosahovala mortalita 23 aţ 30 procent po 5 letech trvání nemoci a mezi 44 a 50 procenty po 7 aţ 8 letech.“ « […] seulement 1/3 des patients étaient décédés après 3 ans d’institutionnalisation ». (102) ( chiffre et symbole spécial pour exprimer un tiers) „[…] pouze jedna třetina pacientů zemřela do 3 let po umístění do ústavu“. Ces expressions brachygraphiques sont des unités lexicales à bon droit et elles doivent être considérées comme partie intégrante du lexique de la langue technoscientifique. Les textes du domaine de la technique et de la science utilisent souvent des noms propres. Nous les trouvons aussi dans le texte analysé. Ces noms sont catégorisés par des catégories grammaticales, ils sont d’habitude internationaux. Exemples : Dans notre texte, les noms propres sont utilisés soit pour marquer une manifestation pathologique ou une maladie : « la maladie d’Alzheimer (94), de Parkinson (108), de Huntington (108), de Whipple (108), de Creutzfeld-Jacob (108), de Pick (108), un syndrome de Korsakoff (94), un signe de Babinski (101), une aphasie de Wernicke (96) » 73
soit pour préciser un test diagnostique ou des résultats obtenus : l’Échelle de mémoire de Wechsler (96), les Progressives Matrices de Raven (98), l’Échelle Clinical Dementia Rating de Hughes et col (103), MMS de Folstein (103), le paradigme de Brown-Peterson (95), le travail de Hart et col. (96), étudiés par Ajuriaguerra (98), soit pour désigner une structure d’anatomie : le noyau basal de Meynert (95) Le texte de spécialité n’admet pas l’emploi de mots expressifs, ni de mots vulgaires. Notre texte en témoigne. Quant à la ponctuation du texte traité
(la ponctuation française) elle diffère
beaucoup de la ponctuation du texte tchèque. En français, on utilise souvent le pointvirgule ( ; ) ou les deux-points ( : ) qui ne sont employés en tchèque que dans des cas exceptionnels. Dans la traduction, les deux-points et les points-virgules ont été remplacés par un point ou par une virgule. Les guillemets français ( « guillemets tchèques ( „
» ) diffèrent aussi des
“ ), c’est pourquoi il est nécessaire de respecter les usances
des deux langues lors de la traduction. Exemples : « Ces patients, inconscients de leur trouble, nient être malades et n’acceptent pas l’aide de l’entourage : ils réagissent sur un mode irritable à toute remarque de celui-ci ». (95) „Tito pacienti si svých potíţí nejsou vědomi, svoji nemoc popírají a odmítají pomoc okolí. Na jakoukoli poznámku o moţné nemoci reagují podráţděně.“ (la phrase française est divisée en deux phrases plus courtes en tchèque) « Beaucoup de ces manifestations paraissent directement en rapport avec les déficits cognitifs: le malade ayant oublié où il a rangé les objets ne les retrouve plus et pense donc qu’il ont été volés; de la même façon, un malade ne sachant pas pourquoi il est là, ne reconnaissant pas les lieux ou les personnages qui l’entourent, quitte son domicile pour retourner dans sa « vraie » maison, retrouver ses « vrais » proches ». (99) „Řada z těchto projevů je pravděpodobně v přímém vztahu s kognitivním deficitem pacient zapomněl, kam si poloţil své věci, a protoţe je nemůţe najít, myslí si, ţe mu je někdo ukradl. Jiný pacient nechápe, proč je zde, nepoznává místo ani osoby, které ho
74
obklopují, a proto opouští své bydliště a odchází hledat „opravdový“ domov a své „skutečné“ blízké.“ Le lexique du texte source est intéressant parce qu’il est très riche en expressions spécialisées. Procédons maintenant à la traduction de quelques-unes de ces expressions tirées de notre texte et justifions notre choix de leurs équivalents tchèques élus. Comme il existe souvent des synonymes pour certains de ces mots, nous avons cherché à trouver leurs équivalents convenables ainsi qu’à éviter la répétition de ces mots. Dans certains cas, il était aussi nécessaire d’omettre le calque et d’élire la traduction plus libre qui paraîssait plus logique en tchèque. Exemples : Pour l’expression mémoire inconsciente (95), l’équivalent tchèque podvědomá paměť semble plus convenable que la variante neuvědomělá paměť. Le terme complétion de mots (95) se traduit plutôt comme doplňování slov, tandis que les synonymes kompletace ou dokončování slov ont été omis dans ce cas. Le terme souvenirs évoqués (96) peut être traduit par des synonymes vyvolané, evokované, vybavené vzpomínky, dont le terme vybavené nous paraît le meilleur. L’équivalent tchèque slovní deficit pourrait être plus convenable pour l’expression le manque du mot (96) que nedostatečná slovní zásoba, parce qu’il ne s’agit pas de la connaissance de la langue, mais de l’incapacité momentanée d’évoquer l’expression exigée. Dans le cas de sujet normal
(110) il est plus logique de choisir l’expression
normální jedinec que zdravý člověk. Il y des situations où le calque n’est pas adéquat, par exemple : le pourcentage de patients institutionnalisés (103). Même si ce mot a un caractère d’internationalisme, on préfère la traduction de procento pacientů v ústavní péči
au lieu de procento
institucionalizovaných pacientů. Néanmoins, il y a d’autres cas, où le calque semble approprié, comme par exemple structuration des données perceptives (96) qui se traduit comme strukturace perceptivních dat et les synonymes utváření, ztvárnění y sont omis. Nous nous sommes heurtée à des difficultés de trouver l’équivalent tchèque par exemple dans le cas de gain d’apprentissage (95), ce qui est zisk z učení . Nous avons examiné aussi les possibilités de rychlost zapamatování, rychlost učení, usnadněné zapamatování. 75
La situation semblable était avec le terme dans la situation de contrainte linguistique (96) ce qui signifie probablement při zvýšených jazykových požadavcích. Nous avons considéré aussi les possibiliés comme : v jazykové tísni, v situaci jazykového nátlaku, napětí. Pour les mots reguliers (98), nous avons choisi le terme správná slova et nous avons omis les termes smysluplná slova ou pravidelná slova. La traduction des termes spécialisés, quoi qu’elle puisse sembler facile pour la similitude des expressions dans les deux langues, elle apporte beaucoup de problèmes. On doit absolument éviter la traduction automatique.
2.6. expressions et locutions le plus souvent utilisées Regardons maintenant les expressions et les locutions de notre texte le plus souvent utilisées. En tout pemier lieu, nous devons mentionner le terme médical employé dans le titre de l’article et à la fois très souvent dans le texte « la maladie d’Alzheimer ».23 Pour éviter la répétition fréquente de cette locution, on y utilise son abréviation : la MA (traduit comme ACH). D’autres expressions très fréquentes de notre texte sont par exemple : Synonymes ou mots proches : signe, manifestation, syndrome, symptôme, difficulté, trouble examen, test, diagnostic lésion, perturbation, retentissement affection, maladie, déficit, diminution, réduction, limitation patient, malade d’autres expressions de l’emploi fréquent : démence, dépression, diagnostic, évolution, pronostic observer, comparer 23
Alois Alzheimer, psychiatre et neuropathologiste allemand, qui a décrit pour la première fois cette maladie neurodégénerative du cerveau accompagnée de la démence.
76
cérébral,
organique, dégénérative, vasculaire, cognitif,
les locutions le plus souvent utilisées :
sur le plan clinique, sur le plan pathologique les études cliniques, les critères diagnostiques les méthodes d’étude, par rapport à, être considéré comme,
2.7. phénomènes linguistiques remarquables trouvés lors de
l’analyse Dans le texte traité, il y a plusieurs particularités. Voyons maintenant quelques-unes plus en détail. La construction suivante, trouvée lors de notre traduction, ignore absolument la règle de l’ordre des mots dans la phrase déclarative française. Le prédicat verbal précède le sujet. « Ont été considérés comme de mauvais pronosic la présence de signes extrapyramidaux, de signes psychotiques et le degré de sévérité du déficit initial ». (104) „Mezi prognosticky nepříznivé příznaky se řadí: přítomnost extrapyramidových jevů, psychózy a stupeň závaţnosti počátečního deficitu.“ Nous trouvons intéressante aussi la manière de la traduction de la négation, parce qu’on utilise souvent une négation inverse en traduisant du français en tchèque (le verbe positif est traduit par forme négative et un autre élément de la phrase qui est négatif se traduit comme positif). Exemple : « De ce fait, la validité de ces critères est encore insuffisamment établie ». (94) „Z výše uvedených důvodů není platnost těchto kritérií dosud dostatečně rozšířena.“ « La communication non verbale a été peu étudiée : elle paraît peu modifiée, sauf à un stade avancé ». (97) „Neverbální komunikace nebyla příliš zkoumána, přesto se nezdá být příliš zasaţena s výjimkou pokročilého stádia nemoci.“ Un cas pareil est représenté par la phrase : « L’examen neurologique a pour l’objectif essentiel de vérifier l’absence de signes focaux […] » (104), ce qui ne se traduit pas
77
comme „Neurologické vyšetření je zaměřeno na potvrzení nepřítomnosti loţiskových příznaků“, mais au contraire comme „vyloučení loţiskových příznaků.“ La question de « ne explétif » nous semble intéressante du fait que ce phénomène n’existe pas en tchèque. Voilà un exemple de son utilisation : « un nombre croissant de patients sont vus avant qu’ils ne répondent aux critères de démence: […] » (94) „[…] stále větší počet pacientů je diagnostikován dříve, neţ splňují diagnostická kritéria pro demenci.“ Il existe aussi des situations dans lesquelles nous étions obligée de modifier la traduction exacte par une traduction plus libre. Les exemples suivants montrent que nous avons trouvé plus logique de remplacer le singulier du texte source par le pluriel en tchèque et au contraire : «L’étude neuropsycholgique montre, là encore, la complexité des mécanismes responsables des troubles du langage ». (97) (singulier) „Neuropsychologické studie prokazují i zde sloţitost mechanismů vedoucích k poruchám řeči.“ (pluriel) «Les comportements agressifs sont observés plus volontiers chez les patients anosognostiques…[…] » (100) „Agresivní chování je pozorováno nejčastěji u pacientů trpících anosognosií…[…]“. Nous trouvons remarquable aussi la locution une vérification post-mortem (94) ce qui
est un terme syntagmatique mi-français, mi-latin.
2.8. cas problématiques Chacun qui traduit un texte du domaine de la technique et de la science rencontre différentes difficultés à surmonter. En ce qui concerne le lexique, nous nous sommes heurtée au problème de trouver l’équivalent tchèque du terme des non-mots (98) car nous ne l’avons trouvé dans aucun dictionnaire accessible. C’est pourquoi nous avons consulté une spécialiste en logopédie, qui nous a conseillé la traduction de cette expression avec le mot tchèque pseudoslova.
78
Un autre problème est représenté par la règle de la concordance des temps que l’on ne doit pas oublier. Nous avons constaté pourtant que dans notre texte, cette règle n’était pas respectée dans tous les cas, comme en témoigne l’exemple suivant : « Diverses études ont montré que les modules de traitement de la mémoire de travail sont respectés dans la MA, mais qu’il existe une diminution du fonctionnement du système central […] » (95) „Nejrůznější studie ukázaly, ţe funkční prvky pracovní paměti jsou u ACH zachovány, ţe zde však dochází k omezení funkce centrálního řídícího systému […].“ «-différents travaux ont montré que l’existence ou l’intensité de la plainte mnéstique n’est pas corrélée avec la performance aux testes…[…] » (107) „-jednotlivé práce ukázaly, ţe přítomnost a intenzita mnestických potíţí není v korelaci s výkonností při testech […].“ Néanmoins, il y a d’autres cas, dans lesquels cette règle a été observée: « Il a été montré que le déclin cognitif précédait la diminution de l’autonomie ». (103) „Navíc bylo prokázáno, ţe úbytek kognitivních funkcí předchází omezení soběstačnosti Il existe des construction infinitives en français qui exigent une traduction adaptée aux usages de la langue tchèque, par exemple: « Il semble donc logique de mesurer l’évolution de la maladie sur la progression des troubles cognitifs ». (104) Une traduction automatique suivant les usances français s’offre ici „Bylo by tedy logické hodnotit vývoj nemoci na základě progrese kognitivních poruch“, mais on le traduit mieux utilisant une construction modifiée : „Hodnocení vývoje nemoci na základě progrese kognitivních poruch se tedy zdá logické.“ Nous trouvons un autre grand problème dans l’ordre des mots qui peut différer considérablement dans les deux langues. En voilà un exemple : « Des crises d’épilepsie , focales ou généralisées, ont été signalées dans 10 a 30 p.cent des cas ». (101)
La traduction „Epileptické záchvaty, loţiskové nebo
generalizované, jsou popsány u 10 aţ 30 procent případů“ qui suit automatiquement l’ordre des mots français n’est pas correcte ici. On doit employer l’ordre des mots tchèque qui est le suivant :
79
„U 10 aţ 30 procent případů jsou popsány loţiskové nebo generalizované epileptické záchvaty.“ Un autre cas problématique est constaté dans les emprunts de l’anglais qui concernent les dénominations de différentes associations et institutions. Elles sont construites souvent comme une combinaison des mots anglais avec l’article et la préposition française. La traduction tchèque emploie des emprunts originaux anglais. « L’Information Memory Concentration Tests de Blessed » (103) „Information Memory Concentration Tests of Blessed“ « Le National Institute of Neurological Disorders and Stroke (NINCDS) » (106) „National Institute of Neurological Disorders and Stroke (NINCDS)“ « L’Alzheimer Disease and Research Disorders Association (ADRDA) » (106) „Alzheimer Disease and Research Disorders Association (ADRDA)“ D’un autre côté, nous avons rencontré aussi les dénominations anglaises qui se traduisent en français ainsi qu’en tchèque: « Déficit mnéstique associé à l’âge » (Age-Associated Memory Impairment, AAMI) (107) „Benigní zapomínání ve stáří“ ou „zhoršení paměti ve stáří“
Conclusion Le but de ce travail était la traduction et l’analyse stylistique d’un texte rédigé en style de la technique et de la science. Il s’agit de l’article spécialisé du domaine de la médecine La maladie d’Alzheimer. Le texte original est écrit en langue française (langue source) et nous l’avons traduit en langue tchèque (langue cible). Dans l’introduction, nous avons d’abord expliqué ce que l’expression de la « traduction » signifie. Ensuite nous avons justifié le motif du choix du texte mentionné et puis, nous avons ébauché le plan de notre travail (la méthodologie).
80
La première partie de notre travail concerne la traduction mentionnée. En traduisant ce texte, nous nous sommes heurtée aux difficultés liées à la différence des systèmes linguistiques des deux langues, surtout de la syntaxe et du lexique. Dans le cas du texte spécialisé, il est primordial de conserver le contenu du texte, c’est- à-dire toute l’information incluse. Il faut garder l’objectivité du texte, réaliser une transmission précise, signifiante et complète. Nous nous sommes efforcée de satisfaire cette condition de la traduction et c’est pourquoi nous avons cherché des moyens linguistiques appropriés. Nous étions obligée de consulter plusieurs dictionnaires pour trouver des équivalents convenables afin de réaliser une traduction fonctionnelle et équivalente du texte source. Il était possible de réformuler des phrases du texte original pour répondre aux usances de la langue cible (tchèque). Quant à la deuxième partie, l’analyse stylistique, nous avons d’abord présenté quelques définitions du terme « style » . Ensuite, nous nous sommes concentrée sur la différente classification des styles littéraires : la linguistique tchèque souligne la répartition des styles d’après leur fonction, tandis que les linguistes français préfèrent le point de vue des niveaux de langue (registres de langue). Nous avons continué par la définition du style de la technique et de la science qui est appelé aussi « langue de spécialité » et nous avons mis en relief ses traits caractéristiques. Nous avons mentionné aussi les signes de l’argot et du style scientifique de vulgarisation pour ne pas les confondre avec le style de la technique et de la science. Cette partie théorique est suivie d’analyse stylistique du texte choisi. D’abord nous avons présenté le livre dont le texte analysé avait été tiré. Ensuite nous avons cherché à démontrer les traits principaux du style de la technique et de la science sur des exemples concrets relevés du texte. Nous avons procédé à l’analyse syntaxique dans laquelle nous avons étudié différents types de phrases dans le texte source et nous avons cherché leur traduction convenable. Nous avons examiné aussi l’utilisation de différents temps verbaux ainsi que des constructions spéciales dans le texte original pour trouver leurs équivalents en langue cible. La dernière partie de notre travail est consacrée à l’analyse lexicale. Nous avons traité le lexique du domaine de la médecine, c’est-à-dire des termes unidisciplinaires, des termes interdisciplinaires et des internacionalismes. Ensuite nous avons touché la formation des termes spécialisés en mentionnant aussi leur origine. À la fin de ce travail, nous avons ajouté la recherche des mots les plus fréquents du texte, nous avons évoqué les phénomènes linguistiques remarquables et finalement nous avons révélé des cas problématiques de la traduction. 81
En guise de conclusion nous devons constater que la traduction d’un texte technoscientifique n’est pas une chose facile du tout. Il y a beaucoup de difficultés auxquelles le traducteur se heurte même s’il maîtrise bien les deux langues. Entendant bien la terminologie spécialisée, il peut la trouver plus compréhensible que par exemple un texte de la poésie parce que beaucoup d’expressions de la langue de spécialité sont des internationalismes dont on peut deviner facilement le sens sans devoir les connaître précisement. Néanmoins leur traduction automatique peut générer des « faux amis » avec un sens tout à fait différent, parfois même ridicule ou injurieux. Malgré toutes les difficultés et exigences décrites, nous avons trouvé ce travail très intéressant et instructif. Il a sans doute enrichi nos connaissances du français et il nous a offert un champ nouveau de l’emploi de ces notions. Nous espérons que cette expérience nous aidera dans notre future application du français.
82
Bibliographie 1. Signoret,J.L., Hauw,J.J.: Maladie d’Alzheimer et autres démences, Frammarion Médecine-Science, Paris, 1991 2. Kocourek,R.:La Langue française de la technique et de la science, Wiesbaden, Brandsttter, 1991 3. Lerat, P.: Les langues spécialisées, Presses universitaires de France, Paris, 1995 4. Šabršula, J.: Problèmes de la stylistique comparée du français et du tchèque, UK, Praha, 1990 5. Knittlová,D.: K teorii a praxi překladu, Univerzita Palackého v Olomouci, 2000 6. Čechová, M.: Současná česká stylistika, ISV nakladatelství, Praha, 2003 7. Radina,O.:Francouzština a čeština: systémové srovnání dvou jazyků, SPN, Praha 1981 8. Levý, J.: Umění překladu, Nakladatelství a vydavatelství Ivo Ţelezný, Praha 1988, 9. Hobzová,L.: Francouzsko-český česko-francouzský lékařský slovník, Grada, 2000 10. La théorie présentée par Doc.PhDr.Ladislava Miličková, CSc. pendant les cours Teorie a praxe překladu 11. La théorie présentée par Prof.PhDr.Petr Kyloušek, CSc. pendant les cours Teorie literatury 12. Dictionnaire de la langue fr.http://www.linternaute.com/dictionnaire/fr/definition/traduire 13. Dictionnaire de l’Académie française-http://definition.ptidico.com/traduction.html 14. Définition de l’argot sur:http://www.e-dition.net/franco/definition.html
83
Annexe Le texte source en français: « Maladie d’Alzheimer –Étude clinique »
84
85
