MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky
Když výhybka na koleji zrezaví aneb Funkce azylového zařízení z pohledu sociální pedagogiky
Diplomová práce
Brno 2012
Vedoucí práce: Mgr. Ema Štěpařová, Ph.D.
Autor práce: Bc. Pavla Bulvová
Bibliografický záznam BULVOVÁ, Pavla. Když výhybka na koleji zrezaví aneb Funkce azylového zařízení z pohledu sociální pedagogiky: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, 2012. 107 l., 80 l. příl. Vedoucí diplomové práce Mgr. Ema Štěpařová, Ph.D.
Anotace Diplomová práce „Když výhybka na koleji zrezaví aneb Funkce azylového zařízení z pohledu sociální pedagogiky“ pojednává o životě osamělých mateksamoživitelek, které žijí po nějakou dobu v azylovém domě a vrací se zpět. Teoretická část se zaměřuje na nefunkčnost rodiny, její důsledky a společenský dopad a přesah do oblasti bezdomovectví, sociálního vyloučení a dalších sociálně patologických jevů. Metodologická část vychází z kvalitativního výzkumu a zjišťuje, jak samy matky vnímají pobyt v azylovém domě, co od života očekávají a jakou měrou se podílejí na aktivním řešení jejich tíživé situace.
Annotation The diploma work „When the switch on the track becomes rusty or The function of the asylum organization from the view of the social pedagogy“ deals with the life of lonely mothers-lone parents, who live and often return to the asylum house. The theoretical part is aimed at the non-functional family, its consequence and social impact and overlap to the sphere od homelessness, social excluding and other social pathological phenomena. The methodological part comes out of the qualitative research and tries to find out, how the mothers themselves perceive the stay in the asylum house, what they expect from the life and how they participate in the active solution of their hard situation.
Klíčová slova Azylový dům, neúplná rodina, osamělá matka, děti, sociální vyloučení, azylová turistika, individuální plán, podpora, začlenění, sociální pedagogika, kvalitativní výzkum
Keywords Asylum house, one-parent family, lonely mother, children, social excluding, asylum tourism, individual plan, support, integration, social pedagogy, qualitative research
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.
V Brně dne 20. dubna 2012
Bc. Pavla Bulvová
Poděkování V prvé řadě bych ráda poděkovala vedoucí mé práce Mgr. Emě Štěpařové, Ph.D., za její veškerou pomoc, velmi cenné rady a odborné připomínky, které mi při zpracování diplomové práce poskytla. Dále děkuji uživatelkám Azylového domu pro matky s dětmi v nouzi v Koclířově, bez kterých by se můj výzkum nikdy neuskutečnil a paní vedoucí uvedeného azylového domu, která v tomto období pro mě měla veliké pochopení. Děkuji rovněž svému synovi Františkovi, který byl velmi trpělivý a všem mým blízkým za jejich podporu.
Obsah Úvod…………………………………………………………………………………..…8 TEORETICKÁ ČÁST………………………………………………………………..10 1. RODINA…………………………………………………………………………….10 1.1 Definice rodiny, pojem rodinné soužití a rodičovské pouto………………….....10 1.2 Funkce rodiny……………………………………………………………………12 1.3 Rodiny ohrožené dysfunkcí…….………………………………………………..14 1.3.1 Domácí násilí………………………………………………………………………17 1.3.2 Závislost……………………………………………………………….…..…….…20 1.3.2.1 Závislost na alkoholu………………………………………………….….21 1.3.2.2 Drogová závislost……………………………………………...………....22 1.3.2.3 Patologické hráčství………………………………………………………24 1.3.3 Rozvod, rodina neúplná………………………..…………………………….…..26 1.3.3.1 Rodičovství osamělých matek…………………………………………...27 2. SOCIÁLNÍ VYLOUČENÍ (EXLUZE)……………………………………………29 2.1 Definice sociálního vyloučení…………………………………………………...29 2.1.1 Zamyšlení nad historií pojmu……………………………………………..........30 2.1.2 Pojem chudoba kontra sociální vyloučení…………………..…….…………..31 2.2 Příčiny vzniku sociálního vyloučení……………………………………………..31 2.3 Faktory ovlivňující sociální vyloučení…………………………………………..33 2.4 Skupiny ohrožené sociálním vyloučením………………………………………..35 2.4.1 Romové…………………………………………………...……………….………..36 2.4.2 Bezdomovci…………………………………………………...…………..…..…...37 2.4.3 Matky-samoživitelky…………………………………………….……….…..…...40 2.5 Společenský přesah sociálního vyloučení………………………………….…....43 3. AZYLOVÉ DOMY…………………………………………………………………44 3.1 Obecná charakteristika azylových domů………………………………………...44 3.2 Pomoc v azylovém domě pro matky s dětmi v nouzi……………………………45 3.2.1 Kdo pomáhá matkám v AD?.......................................................................46 3.2.2 Služby napomáhající, práva a povinnosti matek…………….…...…….……..48 3.2.3 Individuální plánování – individuální přístup…………………………….…..49 3.3 Sociální pedagogika v azylových domech……………………………………….50
EMPIRICKÁ ČÁST…………………………………………………….…………….53 4. VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ…………………………………………………………...53 4.1 Cíle výzkumného šetření………………………………………………………...53 4.2 Použitá výzkumná metoda……………………………………………………….54 4.2.1 Otevřené kódování…………………………………………...……………………55 4.2.2 Axiální kódování…………………………………………………………………..55 4.3 Sběr dat…………………………………………………………………………..55 4.4 Charakteristika výzkumného prostředí…………………………………………..56 4.5 Výběr informantů………………………………………………………………..61 4.6 Objekt zkoumání…………………………………………………………………62 4.7 Kvalitativní rozhovor…………………………………………………………….63 5. INTERPRETACE DAT……………………………………………………………67 5.1 Otevřené kódování……………………………………………………………….67 5.1.1 Dětství jsem žádné neměla a potom mě čekal agresivní partner.................68 5.1.2 Chtěla bych, ale ono to vždycky nejde……………………………….………….72 5.1.3 Život v azylu aneb Přechodná stanice nebo stálá?……………………………76 5.1.4 Nový den bez nových očekávání…………………………………………….……83 5.1.5 Přání a sny aneb Jediné vlastnictví co mám…………………………….…….89. 5.2 Axiální kódování………………………………………………………………...91 5.3 Shrnutí výzkumného šetření……………………………………………………..96 Závěr…………………………………………………………………………...………99 Resumé............................................................................................................101 Summary……………………………………………………………………..………101 Seznam použité literatury…………………………………………………….……..102 Seznam příloh………………………………………………………………………..107
Úvod Azylové domy poskytují pomoc materiální a odbornou zejména matkám s dětmi, které se ocitly z různých důvodů ve složité ekonomické, bytové, životní situaci. Nejčastějšími důvody jsou rozpad rodiny, domácí násilí, alkoholismus, drogová závislost, nezaměstnanost. Teze „Rodina základ státu“ se zdá z dnešního pohledu již utopická, statisticky ubývá tradičních funkčních rodin, a naopak přibývá počet rodin, které žijí ve volném svazku. Takový svazek je obecně méně stabilní, ale i mnohá manželství se rozpadají z důvodů, které se v nedávné minulosti řešily smírem. Zmenšuje se míra tolerance i k nejbližšímu okolí, prosazuje se zvýšená míra individualismu ve vztahu k okolnímu světu. Současná doba je mj. charakterizována snahou snižovat výdaje státu v sociální oblasti. Rozpočty převážně neziskových organizací, mezi něž patří i některé azylové domy, byly vždy napjaté a jejich další snižování neumožňuje rozvíjet a prohlubovat sociální práci, sociální péči a vzdělávání a osvětu v nich, ale naopak ohrožuje jejich samotnou existenci. Společnost se také polarizuje v pohledu potřebnosti sociální péče. Tendence posilovat individualitu jedince, jeho odpovědnost v postavení ve společnosti a zajištění vlastní budoucnosti, jsou stále zřetelnější. K tomuto stavu přispívá i zjištění společnosti, že prostředky vkládané do sociálních programů nesplňují předpokládaná očekávání, mnohdy je s nimi plýtváno a jsou využívány často nehospodárně a neefektivně. Ze své pozice sociální pracovnice ale vím, jak se nedostatek financí projevuje jak v personálním, tak i provozním a sociálně pedagogickém zabezpečení azylových domů. Ve vztahu k azylovým domům se objevuje tvrzení, že představují jistotu na celý život. Z vlastní praxe mohu říci, že tyto povrchní a zjednodušené názory se objevují u lidí, kteří se v této problematice neorientují nebo je naopak využívají k rozněcování nálad a nepřátelských postojů k dotčeným skupinám. Sociální programy se musí odrážet v bezproblémovém začlenění ohrožených osob do společnosti Ve své diplomové práci jsem se zaměřila na problematiku osamělých mateksamoživitelek v azylovém domě. Ve zvoleném tématu zkoumám ze svého pohledu sociální pracovnice nefunkčnost krachující rodiny, její důsledky a společenský dopad a přesah do oblasti bezdomovectví, sociálního vyloučení a dalších sociálně patologických 8
jevů. Snažím se odpovědět na otázku, co očekávají uživatelky od pobytu v azylovém domě, jak se samy přičiňují k tomu, aby svoji současnou situaci změnily. Jaké mají touhy a co samy dělají pro to, aby se jim vyplnily. Zabývám se potřebou funkčního sociálně pedagogického působení v azylových domech, které by se mělo zaměřit na aktivizaci potencionálu uživatelek, stavět na jejich přáních a směřovat je k potřebě tyto přání naplňovat.
Výsledky mého zkoumání by se mohly promítnout do možností
pomoci těmto ženám a současně přispět k jejich opětovnému začleňování do společnosti. Získané poznatky prezentuji v závěrečné části své práce. Diplomovou práci jsem rozdělila na část teoretickou a část praktickou. V teoretické
části
postupně
vymezuji
nejdůležitější
pojmy
související
s problematikou matek-samoživitelek žijících v azylových domech. Zabývám se dysfunkční rodinou, přes její příčiny se záměrně dostávám k cílové skupině, která je předmětem mého výzkumu, a to jsou osamělé matky. Dále vymezuji pojem sociální vyloučení, zabývám se příčinami vzniku sociálního vyloučení, faktory, které ho ovlivňují. Vyčleňuji skupiny, které jsou nejvíce ohrožené exkluzí, kde blíže charakterizuji Romy, bezdomovce a opět matky-samoživitelky. Poslední část charakterizuje azylové domy. Zde se zaměřuji na pomáhající pracovníky, na nabízené služby, na práva a povinnosti uživatelů této sociální služby. Vymezuji pojem individuální plánování a individuální přístup. Poslední částí teorie je zamyšlení nad chybějící sociální pedagogikou, která by znamenala velký přínos v těchto typech zařízení. V praktické části se již konkrétně snažím o zodpovězení hlavní a vedlejších výzkumných otázek. Pomocí kvalitativního výzkumu s využitím otevřeného a axiálního kódování
postupně
analyzuji
a
popisuji
informace,
které
jsem
získala
polostrukturovaným rozhovorem. Cílem této práce bude zjistit, jak matky-samoživitelky, které využívají sociální služby azylového domu, řeší svojí současnou situaci. Jakými vlastními silami a strategiemi se snaží o jiný způsob života, o opětovné začlenění do společnosti. Jak aktivně spolupracují ve snaze změnit a zlepšit svůj dosavadní život.
9
TEORETICKÁ ČÁST
1.
RODINA „Pravděpodobně nejvýznamnější sociální pomoc, která může být poskytnuta
kýmkoli pro tuto zemi a pro lidstvo je vytvořit rodinu.“ George Bernard Shaw
1.1
Definice rodiny, pojem rodinné soužití a rodičovské pouto
Každý z nás vnímáme rodinu ze svého úhlu pohledu, každý si odnášíme z rodiny, ve které jsme vyrůstali nějaké hodnoty, postoje, vztahy, návyky. Rodina z nás vytváří osobnost, vytváří nám pocit bezpečí, zázemí, které je důležité pro další rozvoj člověka. Vytváří nám podmínky k možnosti dalšího uplatnění. Rodina by nám měla dát domov, ve kterém bychom se cítili dobře, který by byl vhodný pro naši výchovu, na který bychom rádi vzpomínali. Měl by být vzorem pro náš budoucí život, podle kterého budeme vychovávat i svoje děti. Rodina vznikla na počátku lidských dějin a měla hlavní úlohu chránit před nebezpečím a to především nebezpečím vnějším. Sloužila také jako předávací prostředek duševních a materiálních hodnot. „Rodinné společenství je definované jako společné místo a sdílení radostných i tragických událostí. Rodina tradičně existovala v prostředí širšího společenství složeného z blízkých vzdálených příbuzných, příslušníků stejného rodu. Tyto přirozené vazby zaručovaly ochranu a výchovu dětí v případech, kdy se o ně nemohli postarat vlastní rodiče“ (Pöthe, 1999, s. 25). V minulosti také měla několik funkcí – sociální, ekonomické a také funkci výrobního společenství. Henry Sumner Maine (in Možný, 2002, s. 32) popisuje úlohu rodiny ve středověké společnosti a moderní společnosti velmi výrazným výrokem, který mluví za vše: „Jednotkou středověké společnosti byla rodina, ve společnosti moderní je jí
10
jednotlivec…pohyb pokrokových společností byl až dosud pohybem od statusu k smlouvě“. Rodina jako pojem dnes patří k významným tématům sociologických koncepcí, proudům a směrům, rodinou a jejími stránkami se dnes zabývá řada vědních oborů, ke kterým patří: „…demografie, sociologie rodiny, sociální pedagogika, sociální psychologie, rodinná pedagogika, rodinné právo a další“ (Střelec, 2007, s. 109). „Každá teorie či její jednotlivý nositel se nějak vyjadřuje k její roli ve společnosti“ (Sekot, 2006, s. 201). „Rodinou se zpravidla rozumí malá sociální skupina, která vzniká manželstvím a umožňuje vzájemné soužití mezi manželskými partnery, soužití rodičů a jejich dětí, utváření vztahů mezi příbuznými a vztahů mezi rodinou a společností.“ (Střelec, 2007, s. 109). Ivo Možný (in Sekot, 2006, s. 201) uvádí: „Rodina je sociální zařízení, jehož primárním účelem je vytvářet soukromý prostor stíněný proti nepřehlednému a vířícímu světu veřejnému“. V odborné literatuře většinou najdeme definice rodiny ve smyslu příbuzenských vztahů, sňatků či narození dětí. Toto pojetí je v dnešní době již příliš úzké. „V současnosti by bylo v našem typu společnosti přiměřenější než o rodině mluvit o rodinném soužití lidí. Jádrem tohoto soužití, pokud spolu dospělí žijí, je citová vazba mezi nimi. Dospělí partneři mohou být opačného i stejného pohlaví“ (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 13). V době minulé bylo bráno za naprosto normální a vhodné, že partneři byli oddáni, potom založili rodinu, měli děti. Dnes už tomu tak není, je mnoho nesezdaných párů, kteří žijí ve společné domácnosti s dětmi. Dále existuje mnoho rodinných soužití, ve kterých je pouze jeden rodič spolu s dítětem nebo dětmi. To je případ uživatelek azylového domu, matek – samoživitelek, kdy žijí pouze s dětmi, otec se nepodílí na každodenní výchově dětí nebo se na ní nepodílí vůbec. „Zde je poutem rodičovství. Rodičovské pouto je možné pokládat za prioritu významnější než partnerství. Biologické rodičovství nejde zrušit, je na rozdíl od partnerského pouta definitivní“ (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 13) Samozřejmě, zde je důležité dodat, že i toto je limitované adopcí, kdy se rodič dítěte vzdá nebo kdy je dítě umístěno do ústavní péče.
11
Samotný pojem „rodina“ tedy dostává jiný význam, daleko širší, než tomu bylo dříve. „V současnosti totiž v zemích patřících do naší civilizace souběžně existuje množství forem rodinného soužití zahrnující všechny myslitelné kombinace biologického příbuzenství, legalizovaných i nelegalizovaných vztahů mezi dospělými i mezi dospělými a dětmi či mezi samotnými dětmi“ (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 13). A v tomto smyslu, který jsme si rozšířili a identifikovali, budu v kontextu používat dál slovo a pojem rodina.
1.2
Funkce rodiny
Rodina jako taková je považovaná za velmi důležitý sociální subsystém. Plní určité funkce vůči svým rodinným příslušníkům, ale také vůči celé společnosti a i naopak v zájmu společnosti je, aby fungovala co nejsnázeji. „Fungující rodina je však nejenom předpokladem zdravého vývoje spokojených jednotlivců, ale tvoří i podmínku pro fungování zdravé, vnitřně svobodné společnosti“ (Pöthe, 1999, s. 33). Základní funkce rodiny jsou pojmenovány a definovány různými autory obdobně. Střelec označuje jako základní funkce rodiny (2007, s. 111):
„ekonomicko-zabezpečovací funkci,
biologicko-reprodukční funkci,
odpočinek a regenerace tělesných a duševních sil,
emocionálně-ochrannou funkci,
výchovně-socializační funkci.“ Střelec (2007, s. 111 - 112) ve své publikaci popisuje jednotlivé funkce rodiny, dle
toho uvádím stručnou charakteristiku vyjmenovaných funkcí rodiny: Ekonomicko-zabezpečovací: podstata této funkce spočívá v začlenění rodinných příslušníků do výrobní i nevýrobní sféry a to v určitých profesích, kvalifikaci apod. Rodiče mají odpovědnost za zabezpečení materiálních podmínek ku prospěchu a zdravý vývoj dítěte, které samozřejmě znamená pro svoji rodinu určité ekonomické zatížení. Rodina má finanční a materiální prostředky, kterými přispívá ke stabilitě ekonomického systému společnosti. Biologicko-reprodukční: rodina je chápána jako instituce sloužící k udržení a rozmnožení svých hmotných statků a děti jsou pokračováním života rodiny. Ty také 12
znamenaly zpravidla kontinuitu rodinné profesní tradice. V současnosti nabývá tato funkce jiných rozměrů, protože se dětí rodí čím dál méně, neboť brzdí v kariérním růstu rodičů, v některých rodinách znamenají děti spíše přepych, který si po finanční a materiální stránce nemohou dovolit. Odpočinek a regenerace duševních sil: tato funkce rodiny v současnosti naopak narůstá. Týká se to především aktivit, které rodina řadí již do popředí, což je pro dítě i rodinu samotnou velmi přínosné. Příčinou je především změna způsobu života rodiny. Emocionálně-ochranná funkce: je velmi důležitá pro děti, i pro dospělé členy rodiny. Souvisí především s uspokojováním potřeb bezpečí, přijetí, pochopení a vůbec lásky, citové podpory, uznání, což jsou velmi důležité hodnoty rodinného života. Bez pozitivní emocionální atmosféry se rodina stává patologickým prostředím. Výchovně-socializační vlivy rodiny: tyto vlivy působí na dítě především v období raného dětství, předškolního a mladšího školního věku. Rodina má důležitý a významný podíl na obou prolínajících se procesech, tím je myšleno na výchově a socializaci, kterými každý člověk v průběhu svého života prochází. Z výčtu těchto funkcí lze usuzovat, že k těm nejvýznamnějším a nejdůležitějším funkcím rodiny patří funkce emocionálně-ochranná a výchovně-socializační. Tyto dvě funkce nelze ničím nahradit nebo vypustit, bez nich kvalitní a plnohodnotný vývoj a vůbec budoucí život člověka není možný. Pokud nějaká funkce z výše popsaných chybí nebo není nějakým způsobem uspokojována, hrozí dysfunkce rodiny. Matoušek, Pazlarová (2010, s. 14) konstatují, že komplex funkcí rodiny se v západní civilizaci tenčí na: „podporování socializace – vychovávání dětí, vztahovou podporu dospělých lidí, ekonomickou podporu všech členů“. Tady si uvědomuji a souhlasím s autory, že v prvních dvou funkcí nemůže být rodina zastoupená nikdy. „Od starověku až do současnosti bylo podniknuto mnoho pokusů vychovávat děti v jiném než v rodinném prostředí, tyto pokusy ukázaly nenahraditelnost rodiny“ (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 14).
13
Je nutné si uvědomit, že rodina je nejdůležitější pro výchovu a vývoj dětí, nelze ji ničím nahradit. Samotné děti jsou na rodině závislé, jsou na ní fixované. Rodina by jim měla dát pocit bezpečí, lásku, měla by je dobře připravit na budoucí život. Rodiče jsou odpovědni za vývoj dítěte.
1.3
Rodiny ohrožené dysfunkcí
Má diplomová práce se zaměřuje na azylové domy, které poskytují sociální služby především osamoceným matkám, které se ocitly v tíživé situaci, poskytuje služby i otcům s dětmi, ale poskytuje služby i rodinám neboli partnerským párům s dětmi. Vzhledem k tomuto je nutností, abych se zabývala rodinami ohroženými a vůbec poruchami rodiny. Právě z toho důvodu je tato sociální služba vyhledávána. V současné době jsou na rodiny navalovány vysoké nároky, které mohou znamenat pro mnohé z nich velkou zátěž. Je to dáno především měnícími se ekonomickými a společenskými podmínkami. Střelec ve své publikaci uvádí „současné trendy“ v souvislosti s rodinným životem, které přesně vystihují problémy a krizové situace, při kterých stabilita rodin postupně klesá (2007, s. 109).
„pokles sňatečnosti a pokles porodnosti,
zvyšování věku, ve kterém vstupují lidé do prvního manželství,
rostoucí počet rodin, ve kterých pečuje o dítě jeden z rodičů,
přibývá domácností tvořených jen jedním člověkem,
nárůst počtu lidí, kteří spolu mají děti bez oficiálního sňatku,
zvyšující se počet lidí žijících bez dětí v nesezdaném soužití,
trvale stoupající počet rozvodů,
klesající počet lidí, kteří se po rozvodu znovu žení a vdávají…“ Vágnerová (1999, s. 320) uvádí, že jednotliví členové rodiny mají určité sociální
role, které jsou ve vzájemných vztazích a také se v průběhu času mění. Chování jak dětí, tak i dospělých v dominantních rolích je na sobě v samotné rodině závislé a je ovlivněno chováním ostatních členů rodiny. Rodiče a jejich potomci mají podobnou
14
genetickou výbavu, která je důležitá při způsobu zpracování různých situací. „Tyto dispozice ovlivní jak výchovný styl rodičů – jejich chování k dítěti, tak sklon dětí reagovat na tyto podněty typickým způsobem. Všichni lidé nemají předpoklady k plnění rodičovské role“. Culberston a Schellenbach (in Vágnerová, 1999, s. 320) uvádějí výzkumem zjištěný souhrn vlastností, které zvyšují riziko špatného zacházení s dítětem. 1) „Nedostatky v sociální orientaci, omezená schopnost empatie, neporozumění potřebám jiného člověka, rigidita, osamělost a problémy v mezilidských vztazích. 2) Problematické sebehodnocení, nízká sebeúcta, nespokojenost s rodičovskou rolí. 3) Rizikové
chování,
které
se
projevuje
nedostatečnou
sebekontrolou
a
sebeovládáním, impulzivitou, potřebou projevit negativní city. 4) Špatná zkušenost z vlastního dětství: 70% lidí, s nimiž v dětství nezacházeli rodiče přiměřeným způsobem, mělo sklon chovat se podobně“. Rodina se podílí na rozvoji svých jednotlivých členů, podporuje je a umožňuje jim žít plnohodnotný a kvalitní život. Ale na druhou stranu právě rodina se může pro své členy stát jakýmsi zdrojem poruch a psychických zátěží. Poruchy rodiny: Jak jsem už shora uvedla, poruchy a psychické zátěže člověka mohou vycházet právě z rodiny, která neplní některou nebo dokonce neplní všechny své základní funkce. Jde pak přímo o selhání některého z členů rodiny nebo dokonce všech jejich členů a takto narušená rodina se bez pomoci již nemůže obejít. Lovasová (2006, s. 8) za hlavní příčiny rodinných poruch považuje:
Poruchy objektivní, které jsou na vůli rodičů nezávislé – nezaměstnanost, válka, nemoc, úmrtí.
Poruchy subjektivní, které jsou na vůli rodičů závislé – neochota pečovat o dítě, neochota přijmout společenské normy, nezralost, neschopnost vyrovnat se se zvláštními situacemi.
Poruchy smíšené
15
Je pravdou, že asi každá rodina se běžně skýtá s někerými dočasnými problémy. Ale na druhou stanu je zřejmé, že jsou rodiny, které se ze svých problémů nedokáží vymanit, což se především odráží na jejich dětech. Profesor Dunovský vypracoval a také ověřil dotazník funkčnosti rodiny, na jehož základě stanovil čtyři základní skupiny z hlediska fungování celého systému a jeho případných poruch (in Střelec, 2005, s. 114). 1) „funkční rodina – nenarušená, schopná zabezpečit dítěti dobrý vývoj a prosperitu, 2) problémová rodina – s výskytem poruch některých funkcí, které však vážněji neohrožují rodinný systém a vývoj dítěte v něm. Rodina je schopna řešit tyto problémy sama nebo s pomocí jiných, dysfunkční rodina – s výskytem vážnějších poruch některých nebo všech
3)
rodinných funkcí, které bezprostředně ohrožují rodinu jako celek a především vývoj dítěte; tato rodina potřebuje soustavnou pomoc ze strany odborníků, 4) afunkční rodina – poruchy jsou takového rozsahu a kvality, že rodina přestává plnit svůj základní účel. Dítěti závažným způsobem škodí nebo dokonce ohrožuje jeho existenci; řešením je umístění dítěte v náhradní rodinné výchově“. S dysfunkčními rodinami a to bez ohledu na to, zda jsou úplné nebo s jedním rodičem, pracuji v azylovém domě a z praxe vím, že navrátit je do běžného života je úloha velmi obtížná. Bez pomoci naší, externích pracovníků a dalších zainteresovaných lidí tyto rodiny nejsou schopné téměř fungovat. Bohužel se stává, že na cizí pomoc jsou už navyklé a nedokáží si svůj další život bez ní představit, stávají se na službě závislé. Vyčlenila jsem několik možných a nejčastějších příčin, vedoucích k možné dysfunkci rodiny a tedy i následně vyhledání pomoci druhých. Těmi se budu dále blíže zabývat:
DOMÁCÍ NÁSILÍ
ZÁVISLOST – závislost na alkoholu, drogová závislost, patologické hráčství
ROZVOD, RODINA NEÚPLNÁ – rodičovství osamělých matek
16
1.3.1
Domácí násilí
„Rodinné prostředí je prvním a základním životním prostředím člověka, které zároveň odráží problémy doby. Organizace rodinného života je jakýmsi sociologickým modelem dané kultury a vztahy mezi manželi, mezi rodiči a dětmi i mezi sourozenci navzájem do značné míry vyjadřují zvláštnosti dané třídy, kultury, doby, tradice a rasy“ (Kohoutek, 1998, s. 106). Jako rodina samotná, tak i rodinné prostředí by nám mělo dát pocit bezpečí, tolerance, sounáležitosti všech členů domácnosti. Bohužel se stále více setkáváme s problémy, které se dějí uvnitř rodiny a jsou mnohdy veřejnosti utajovány. Jedná se o domácí násilí. Schneider (in Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 227) definuje domácí násilí takto: „…je nejrozšířenější formou násilí vůbec, přičemž je současně formou nejméně kontrolovanou a co do své frekvence a závažnosti nejvíce podceňovanou“. Pachatel tohoto trestného činu se chová většinou navenek přátelsky, k okolí je pozorný, ale v domácím prostředí se stává tyranem. Domácí násilí tedy probíhá zpravidla v soukromí, beze svědků a dlouhodobě, přičemž útoky se většinou stupňují. Častou příčinou bývá alkohol nebo drogy. Pokud jsou svědky jiné blízké osoby (většinou děti), působí tento jev nepříznivě i na ně. Čírtková, Vitoušová k těmto jevům uvádějí: „Narušení pocitu bezpečí v rodině může způsobit – nezávisle na fyzické újmě – velmi vážná a dlouhodobá psychická poškození vedoucí až k neurotickým a psychosomatickým poruchám, fobiím, suicidálním tendencím, k neschopnosti někomu důvěřovat či rozvíjet úzký vztah“ (in Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 228). Klíčové znaky domácího násilí1: 1) Opakování a dlouhodobost – z jednoho útoku nelze určit, zda jde o domácí násilí, ale může to být jeho začátek. 2) Eskalace – urážky se stupňují, vedou k psychickému snižování důstojnosti člověka, pokračují k fyzickým útokům a závažným trestným činům ohrožujících zdraví a život.
1
Bílý kruh bezpečí. Domácí násilí. [online]. [cit. 2012-02-25] Dostupné z:
17
3) Jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí člověka ohroženého a násilníka – domácí násilí nejsou vzájemná napadání, hádky, rvačky, spory - role osoby násilné a osoby ohrožené se zde střídají. 4) Neveřejnost – násilí probíhá zpravidla za zavřenými dveřmi bytu nebo domu, především stranou společenské kontroly. Předkládám přehledný graf, který výstižně představuje vztahy mezi člověkem, rodinou a jejich souvislosti s násilím. Graf ve své publikaci uvedl Bentovim (1992, s. 32).
RODINA Vytváří interakce a významy týkající se násilí, založené na tom, co je akceptováno společností
stresy, rodina podporuje určitou míru násilí, zasahuje v okamžiku, kdy je násilí příliš
reprodukuje
SPOLEČNOST Obsahuje normy, práva, postoje a hodnoty týkající se rodiny, kontrolu, disciplínu a násilí mezi muži a ženami a mezi rodiči a dětmi
NÁSILÍ
vytváří a reguluje významy, přizpůsobuje se jim
vychovává a zařazuje do společnosti, vtažen rodinou do role pachatele/oběti násilí
přiděluje hodnoty
JEDINEC vykonává či přehlíží násilný čin
přizpůsobuje se spol. normám, hodnotám a postojům týkajícím se násilí, resp. souvisejících rolí a chování, nebo vystupuje proti nim
Obr. 1 – Vztahy mezi jedincem, rodinou a společností a jejich souvislost s násilím
18
V současnosti je právě domácí násilí považováno za velký problém, které postihuje jak dospělé osoby, tak bohužel i děti. Domácí násilí lze charakterizovat tak, že jedna blízká osoba opakovaně ubližuje osobě druhé. Přitom formy tohoto násilí mohou být různé. Patří mezi ně násilí fyzické, psychické, sexuální, izolace týrané osoby, ekonomické nebo materiální omezování. Oběti domácího násilí se přitom z různých důvodů stydí před svým okolím a zatajují skutečný stav. Bílý kruh bezpečí2, na svých dostupných internetových stránkách uvádí jako projevy násilí3: psychické násilí -
zastrašování – zlé pohledy, výhružná gesta, ničení věcí, ubližování jiným v přítomnosti ohrožené osoby,
-
zvýšená kontrola všeho, co ohrožená osoba dělá – kam jde, s kým mluví, co říká, kdy se vrátí, omezování samostatnosti,
-
kritizování a ponižování – nadávky, zesměšňování, snižování schopností, zpochybňování duševního zdraví, přehlížení přání a potřeb,
-
vyhrožování a vydírání – nucení k poslušnosti, vyhrožování bitím, přerušením kontaktů, sebevraždou, vydírání přes děti, vyvolávání pocitů viny,
-
fyzické násilí – facky, rány pěstí, kopání, rdoušení, tahání za vlasy, bití nějakým předmětem apod.
sociální násilí – izolace od úzké rodiny a přátel – zákaz přijímání návštěv, zákaz telefonovat, dívat se na TV, doprovázení např. k lékaři, na úřady apod. ekonomické zneužívání – zamezení přístupu k finančním prostředkům a to i vlastním, vydírání, vynucování přepsání bytu, nemovitosti apod. sexuální násilí kombinace
2
Bílý kruh bezpečí je občanské sdružení s působností v celé ČR, založené v roce 1991. Poslání BKB sleduje tři cíle: poskytovat přímou pomoc obětem a svědkům trestných činů, podílet se na prevenci kriminality a usilovat o zlepšení práv a postavení poškozených v trestním řízení. 3 Bílý kruh bezpečí. Domácí násilí. [online]. [cit. 2012-02-25] Dostupné z www:
19
Domácí násilí je fenomén, který se vyskytuje ve všech společenských vrstvách, na jeho výskyt nemá vliv vzdělání, náboženství, společenské postavení, věk. Stává se postupně celospolečenským problémem, který se i z tohoto pohledu musí řešit mimo soukromí. V současné době existují organizace, které se zaměřují na pomoc obětem domácího násilí, jako jsou Bílý kruh bezpečí a ROSA. Osobám ohroženým domácím násilím lze poskytnout psychologickou a sociální ambulantní pomoc nebo pomoc azylové povahy. Zákon č.135/2006 Sb. umožňuje vykázat pachatele domácího násilí ze společné domácnosti až na dobu 1 roku, rovněž počítá se zřízením tzv. intervenčních center. Je proto důležité ukázat oběti, že lze najít způsob, jak se bránit a kde najít pomoc ve svém okolí.
1.3.2
Závislost
„Syndrom závislosti lze definovat jako soubor psychických (emočních, kognitivních a behaviorálních) a somatických změn, které se vytvoří jako důsledek opakovaného užívání psychoaktivní látky“ (Vágnerová, 1999, s. 289). Křivohlavý (2001, s. 203 – 204) uvádí, že závislostí může být člověk posedlý, může ho zbavit vnitřní svobody a bez jakéhokoli zápasu čeká člověka zkáza, může spadnout až na samotné dno. Do závislosti může být člověk chycen, zajat a potom i zničen. Příznaky závislosti jsou (Vágnerová, 1999, s. 289):
Silná potřeba získat a užívat drogu.
Neschopnost kontroly a sebeovládání ve vztahu k jejímu užívání. Závislý člověk užívá drogu ve větším množství nebo častěji, než měl původně v úmyslu.
Abstinenční syndrom, je reakcí na snížení obvyklé dávky nebo na abstinenci.
Potřeba drogy je dominantní, dochází k omezení jiných zájmů a potřeb – droga se stává u člověka jednou z největších hodnot jeho života.
Potřeba drogy přetrvává i v případě, že si člověk uvědomuje její škodlivý vliv, užívání drogy mu vadí, chtěl by i přestat, ale nedokáže to.
20
Dále Křivohlavý (2001, s. 204) rozlišuje závislosti na dva druhy: 1) Substanční závislost = ingestivní. Jde o závislost na přijímaných látkách – droze, jako je alkohol, nikotin, sedativa, halucinogenní, psychoaktivní a psychedelické drogy, ale i káva apod. Závislost na těchto látkách navozuje změnu emocionálního stavu, kognitivní (poznávací) i konativní činnosti (vůle). 2) Procesuální závislost – závislost na určitém druhu činnosti, např. na hazardních hrách; patří sem lidé nezdolní v riskantních činnostech - hazardéři; lidé, kteří se věnují určité pracovní činnosti – workoholici; lidé, kteří nadměrně sportují apod. V dnešní době se člověk, to se týká i jeho rodiny, nejvíce potýká se závislostí na alkoholu, drogách a hracích automatech. Ostatní členové rodiny tím trpí, často je toho následkem rozpad rodiny. Závislý člověk nezná hranice. Bohužel, často si uvědomuje závažnost situace pozdě nebo si ji nepřipouští vůbec.
1.3.2.1
Závislost na alkoholu
Dnes je alkohol společensky přijatelnou drogou, jeho velké riziko je především v tom, že je všude a je legální. Setkáváme se s ním běžně v domácnostech lidí, při oslavách, společenských událostech. Alkohol nekonzumují pouze muži či ženy, je rozšířen mezi mládeží, které ho využívají především k pobavení na zábavách nebo diskotékách. Setkáváme se i s tím, že alkoholu holdují i těhotné ženy, které si neuvědomují, že tento „jed“ se dostává až k samému plodu a důsledky pro narozené dítě to má velké. Je také důležité rozlišovat „pijáctví“ u mužů a žen: (Matoušek, 2003, s. 129)
Ženy – začínají pít, stejně jako muži, ve společnosti. Pokud se stanou závislé na alkoholu, pokračují s konzumací obvykle skrytě, v soukromí či v práci. Pití je většinou reakcí na nějakou náročnou životní situaci. V porovnání s muži se jejich organismus vyrovnává s pitím hůře – ženy mají oproti nim menší játra a menší obsah v těle. Pije-li žena, je tím celá rodina i partnerský vztah více ohrožen, než když pije muž. Je to dáno tím, že tradičně je rodina více záležitostí ženy než muže.
21
Muži – rozdílně od žen pijí veřejně, to znamená mimo domov. Na jejich pití má menší vliv stres a větší vliv příležitost a konstituční vloha k závislosti. Možný (2002, s. 165) uvádí, že muži konzumují téměř čtyřikrát více alkoholu než ženy. Vývoj závislosti na alkoholu má čtyři fáze (Vágnerová, 1999, s. 291):
1) Počáteční stadium – užití alkoholu k potlačení nepříjemných stavů, k dosažení dobré nálady, postupně se ale zvyšuje frekvence pití a stoupají i dávky alkoholu. 2) Stadium prodromální, varovné – člověk si na alkohol zvyká, pije stále víc. Ztrácí nad pitím kontrolu, velmi často se opíjí. Varující signál zde je, že pije sám a tajně. 3) Stadium kritické – konzumace stále roste, začínají se objevovat alkoholické amnézie, nepamatuje si, co v opilosti dělal. Již ztrácí kontrolu nad svým pitím, už se neovládá. Alkohol potřebuje denně, abstinovat dlouho nevydrží. 4) Stadium terminální – alkoholik se rychle opije, bez alkoholu nevydrží a pije nepřetržitě. Projevují se již psychické a somatické poruchy. Toto stadium je typické stavy bezmocnosti, protože si alkoholik uvědomuje neschopnost zvládnout celou situaci. Dochází k tělesnému i psychickému chátrání a úpadku v sociální oblasti. Alkoholismus z pohledu dopadu na rodinné soužití vede k vysoké rozvodovosti. Často bývá impulsem k agresivitě ze strany alkoholika, čímž trpí všichni členové domácnosti. „Člověk závislý na alkoholu devastuje svou rodinu materiálně, sociálně i psychicky“ (Vágnerová, 1999, s. 293). Alkoholik většinou vůbec popírá to, že je závislým, že pije, tají to a tím i utíká od reality. Nové statistiky4 z března roku 2010 uvádí, že je v České republice zhruba 550 tisíc lidí závislých na alkoholu (4x více než se doposud předpokládalo). Alarmující je i velmi rozšířené pití dětí do 18 let.
1.3.2.2
Drogová závislost
V tomto oddíle se budu zabývat drogovou závislostí. Z důvodu, že jsem alkoholovou závislost popsala v oddíle předchozím, nyní budu popisovat důsledky závislosti na nealkoholových drogách. Tyto závislosti jsem úmyslně oddělila, neboť dle mne, každá z nich dopadá na stabilitu a funkci rodiny jiným způsobem. V této sekci
4
MUDr. Zbyněk Mlčoch. Alkoholismus. [online]. [cit. 2012-03-05] Dostupné z:
22
nebudu popisovat jednotlivé typy drog, které se přijímají, ale budu se zajímat o člověka a dopady na společnost. „Drogová závislost vzniká postupně, ale mnohem kratší dobu než závislost na alkoholu. (Vágnerová, 1999, s. 299). Proces vzniku závislostí lze rozdělit do 4 etap (Netík in Vágnerová, 1999, s. 299 – 300): 1) Stadium experimentování – prvotní impulz k experimentování s drogou vychází z nudy, zvědavosti a touhy po něčem vzrušujícím. Atraktivnost u mladých lidí má droga značnou a oni si bohužel ještě neuvědomí, jaký dopad to bude mít pro jejich budoucí život. Vidí pouze to, že nechtějí zůstat pozadu, chtějí být přece „in“. Dalšími příčinou může být potřeba uniknout před problémy, spouštěcí situací je i osobní nouze, problém, se kterým si neví rady a potřebuje se s ním nějak vyrovnat. Droga nabízí únik před realitou a mladý člověk ho přijme. 2) Fáze příležitostného užívání – v této etapě návyk na droze zatím není, člověk ji užívá nepravidelně a většinou tají před okolí, že ji užívá. Prozatím mu záleží na vztazích k blízkým lidem. 3) Fáze pravidelného užívání – užití drogy je již čím dál častější, ale člověk sám popírá ještě jakékoli riziko, nechce si připustit jeho závažnost a o tom se snaží přesvědčit i své okolí. 4) Fáze návykového užívání – člověk již ztrácí motivaci, zvyšuje se jeho lhostejnost k čemukoli. Návyk se nesnaží skrývat, přestává mu záležet na ostatních a zde ztrácí i profesní roli. Stává se bezohledným, nespolehlivým, kontakty udržuje pouze s ostatními lidmi, kteří drogu také užívají. V této fázi je již člověk závislý, bez drogy se neobejde. V dnešní době a v dnešní společnosti je nejvyšší riziko vzniku závislostí na těchto drogách především u mladých lidí. Bohužel se setkáváme se statistikami, že mezi 15 – 19 lety mají již zkušenost s drogou a to především s marihuanou. Ta se stává mezi ilegálními drogami drogou nejčastější a dnes je v České republice značně rozšířeno její pěstování pro vlastní potřeby. Možný (2002, s. 166) uvádí, že zatímco marihuana je na místě prvním z hlediska nejčastějšího užívání nelegálních drog, na druhém místě je pervitin, který patří mezi tradiční syntetické drogy českého původu. Na místo třetí se řadí heroin, kokain a crack. Velmi módní drogou se stala extáze. Dále uvádí fakt, že podle výzkumu evidovaných narkomanů tvoří třetinu ženy, dvě třetiny muži. Více než 23
polovina problémových uživatelů drog je mladší 19 let a více než polovina z nich si aplikuje drogu injekcemi. Vágnerová (1999, s. 306 - 307) popisuje vztahy drogově závislého s rodinou, společností, kde sama rodina závislého člověka se většinou rozpadá, svým návykem a neřešením nápravy ji rozbíjí a devastuje. Reakce rodičů po zjištění, že jejich dítě je závislé, je mnohdy neúčelná. Typickou reakcí je domluva, zákazy, výčitky, které ale na mladého člověka nemají žádný efekt. Někdy má rodina narkomana pocit viny, hledá příčinu, leckdy se snaží své dítě chránit a popírají jeho vztah k drogám. Přičemž adekvátní reakce je pomoc odborníků v centrech a poradnách. Finanční náročnost drogy, změna jeho identity, jeho osobnosti a vůbec jeho hodnotového systému jako takového, ho vede k trestné činnosti. Většinou se jedná o distribuci drog, výrobu, krádeže, vloupání. Závislosti na užívání drogy se narkoman nezbaví sám, potřebuje akutní pomoc odborníků, pro dostupné informace jak pro rodinu narkomana, tak i pro něho samotného jsou zřizovány linky důvěry a kontaktní centra. Pro samotné léčení existuje možnost léčby v psychiatrické léčebně, kde jsou pro tyto účely zřizovány specializované oddělení, dále v terapeutických komunitách. „Nejdůležitější podmínkou je motivace závislého člověka, jeho vůle s drogou přestat. Bez ní nelze dosáhnout žádoucího efektu“ (Vágnerová, 1999, s. 308).
1.3.2.3
Patologické hráčství
Patologické hráčství je často označováno jako gamblerství. V dnešní době „reklamy“ je člověk lákán do heren, které často nabízejí občerstvení nebo žetony zdarma a on jen stěží dokáže odolat. První vstup je pouze ze zvědavosti, někdy z nudy, po první výhře se tam ale vrací a i když si následky sám neuvědomuje a svoji počínající závislost teprve ne, stává se z něho pomalu „gambler“. Vnímá to jako rychlé zbohatnutí, vytváří si fantazijní představy o dostupnosti velké výhry, neuvědomuje si nereálnost těchto představ. „Tzv. patologické hráčství má na vztahy závislého člověka podobný vliv jako alkohol a jiné drogy. I hráčství u nás představuje větší společenský problém než tvrdé drogy“ (Matoušek, 2003, s. 131).
24
Základní znaky patologického hráčství (Smolík in Vágnerová, 1999, s. 310 – 311): 1) Hráč nedokáže za žádných okolností odolat hře – uvědomuje si, že je tato činnost společensky odsuzovaná a že mu přináší pouze problémy. Ale není schopen přestat nebo hrát s mírou, potřebuje hrát se stále většími částkami. Při pokusu o skončení hry, by se cítil velice nepříjemně, byl by neklidný a podrážděný. Měl by tzv. psychické abstinenční projevy. 2) Nutkání ke hře je spojeno s vnitřním napětím – tento pocit se sníží teprve tehdy, když začne hrát. Je stále zaujat myšlenkami na hru. 3) Při hře pociťuje gambler příjemné vzrušení a uspokojení – čím větší je riziko ztráty nebo jde-li o možnost velké výhry, tím větší vzrušení prožívá. Po hře se ale cítí nepříjemně, lituje toho, co udělal a má výčitky. Ale ani příště nedokáže hře odolat. Gamblerství je závislost finančně velmi náročná, hráč si neuvědomuje, že touto svojí závislostí „ruinuje“ rozpočet celé rodiny. Matoušek (2003, s. 131) popisuje hráčství jako nenápadnější než užívání drog či požívání alkoholu. Gambler se o penězích nejdříve nezmiňuje, ale za nějakou dobu se zhroutí a rodině přizná míru své zadluženosti. Sociální důsledky na hře Vágnerová (1999, s. 312) vidí v tom, že závislost ohrožuje jeho profesní roli, protože ztrácí motivaci k práci a mění své chování. Dále vede i k narušení mezilidských vztahů, neboť gambler svoji rodinu a přátele podvádí, lže jim, půjčuje si peníze, které jim nevrací a krade jejich věci. „Potřeba hrát se stala větší hodnotou než citový vztah“. Rodina by neměla podlehnout jeho slibům, že s hrou skončí, slib nikdy nedodrží. Jeho nutkání ke hře je silnější, i když sám přestat i chce, nevydrží to. Patologický hráč potřebuje odbornou péči. „U závislých hráčů jde o poruchu v oblasti sebehodnocení a v oblasti autoregulace. Gambler je člověk psychicky závislý na hře, a protože se této závislosti nikdy nezbaví, je cílem léčby úplná abstinence“ (Vágnerová, 1999, s. 312).
25
1.3.3
Rozvod, rodina neúplná
„Manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí“5. I manželství prochází určitým svým vývojem. První období zamilovanosti přechází v první hádky a krize, což může někdy vést až k vyčerpání vztahu a důsledkem toho bývá rozpad rodiny. Společnost zaznamenává v poslední době pokles sňatečnosti a porodnosti a zároveň k tomu stoupá počet rozvodovosti. Rozvod je komplexní a složitá životní zkušenost pro všechny členy rodiny a prochází zpravidla šesti stádii: emočním, právním, majetkovým rodičovským, sociálním a psychickým. Jde o stadia a stavy rozpadu manželství, zpřetrhání stávajících společenských vazeb a úsilí znovuzískat autonomii a sebeúctu“ (Schaefer, Lamm in Sekot, 2006, s. 208). Rozvodem bohužel spory mezi manželi nekončí, rozvodem všechno začíná a ústí mnohdy do extrémů. Řeší se úprava rodičovské zodpovědnosti po rozvodu, kde se jedná o nezletilé děti, kterému rodiči připadnou do péče, výše výživného a v neposlední řadě majetkové vyrovnání. Všechny tyto spory mají velké dopady na psychiku člověka a trvají někdy i několik let. Možný (2006, s. 223) uvádí fakt, že nejvíce manželství se rozvádí ve třetím až pátém roce svého trvání. Potom pravděpodobnost rozvodu klesá. Druhý vrchol rozvodovosti přichází po deseti až dvanácti letech od sňatku. Pak už platí, že čím déle manželství trvá, tím bude pravděpodobněji trvat nadále. Na samotné děti zanechá rozvod stopy v každém jeho věku. Jsou děti, kterým se podaří se vyrovnat s rozchodem rodičů poměrně lehce. Na druhé straně jsou ovšem děti, které trpí pocitem ztráty bezpečí, pocitu jistoty, osamění. Ty se mohou dále projevovat např. poruchami spánku, zvýšenou nervozitou, nesoustředěním, lítostivostí, ve škole zhoršeným prospěchem i kázeňskými prohřešky. Problémy tady přímo souvisí s konflikty mezi rodiči, vyhroceným domácím klimatem, násilím. Poměrně zásadní ve vztahu k psychice je proto přístup obou rodičů k dítěti v průběhu a po rozvodovém řízení. Zodpovědní rodiče řeší své osobní problémy mezi
5
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině
26
sebou, neovlivňují dítě rozmazlováním nebo pomlouváním druhého z rodičů. Snaží se dohodnout v tom smyslu, že zájmy dítěte jsou prvotní. Tam, kde rodiče zvládají situace, rozvod sám o sobě má na psychiku a chování dítěte zanedbatelný vliv. Je důležité se zmínit i o rodině neúplné. V tomto typu rodiny je pouze jeden rodič s dítětem/dětmi nebo osamělý prarodič s vnoučetem/vnoučaty. Matoušek (2005, s. 43) konstatuje, že příčin tohoto soužití může být několik. Patří sem úmrtí, rozvod, svobodné mateřství aj. Do tohoto termínu jsou často zahrnovány jednočlenné domácnosti rozvedených a ovdovělých osob i funkční partnerství, kde nebylo uzavřeno manželství, ale partneři spolu žijí jako rodina. Toto není dostatečně výstižné pro sociální práci. Je zde opomenutá početná skupina rodin, ve kterých jeden z rodičů s rodinou nežije, ale k rozvodu nedošlo.
1.3.3.1
Rodičovství osamělých matek
Vzhledem k tomu, že můj výzkum probíhal a azylovém domě pro matky s dětmi v nouzi a mými informanty byly pouze ženy – matky, je nutné zmínit i úlohu osamělých matek. Je pravdou, že v azylovém domě mohou využívat sociální služby i otcové s nezletilými dětmi, ale ti službu využívají v minimálním počtu6. Zákon 117/1995 Sb. považuje za osamělého rodiče: „…se považuje rodič, který je svobodný, ovdovělý nebo rozvedený, pokud nežije s druhem“7. Vágnerová (2000, s. 367) shrnuje problémy osamělého rodiče do bodů: 1) Role osamělého rodiče je emočně náročnější – rodič si uvědomuje, že je na všechno sám a to může působit jako stresující faktor. 2) Osamělý rodič je objektivně přetížen povinnostmi – je za všechno odpovědný, nemůže se o své povinnosti s nikým podělit nebo je předat na nějaký čas někomu jinému. 3) Osamělý rodič je v mnoha směrech frustrovaný – osobní potřeby nemohou být uspokojovány v dostatečné míře, protože mu na osobní život nezbývá čas, energie a ve většině případů nemá ani finanční prostředky. Bývá osamělý, sociálně izolovaný, měl by si zachovat nějakou oblast, ve které se může realizovat.
6
Azylový dům v Koclířově začal sociální služby nabízet v roce 2002. Za dobu jeho působnosti využili službu dva otcové s nezletilými dětmi, kdy jeden otec ji využil 2x. 7 Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře
27
Osamělý rodič - zejména matka má často finanční problémy, důsledkem jsou nižší výdělky, nemůže pracovat na směny, což ji omezuje ve výběru pracovního místa. 4) Osamělý rodič, zejména osamělá matka může být mocensky oslabena – není pro děti takovou autoritou, absence role a podpory druhého rodiče. Kodymová, Koláčková (2005, s. 44) uvádějí, že osamocené rodičovství přináší vážný a dnes podceňovaný společenský problém. Ten má podobu psychické, případně ekonomické zátěže a může se přenášet i do další generace. Osamělí rodiče jsou často ohroženi nezaměstnaností, nedostatečným přístupem k přiměřenému bydlení, sociální izolací, chudobou či sociálním vyloučením8. „Rodiny s jedním rodičem (kolem 90% z nich jsou matky s dítětem nebo dětmi, kolem 10% otcové s dítětem nebo dětmi) představují stále častější rodinný typ“ (Sobotková, 2001, s. 128). Osamocené rodičovství může významně ovlivňovat kvalitní interakci mezi rodičem a dítětem a rodičovské schopnosti vůbec. Je známo, že matka samoživitelka má omezené finanční prostředky, svůj veškerý čas věnuje dětem a samotné domácnosti, na své zájmy už jí čas nezbývá. Bohužel nedokáže uspokojit všechny potřeby a přání svých dětí, což vede k zoufalství, beznaději, matka již nevěří sama v sebe, nevěří, že bez pomoci svoji nelehkou úlohu zvládne.
8
Rizika osamoceného rodičovství rozebírám podrobně v kapitole 2. „SOCIÁLNÍ VYLOUČENÍ (EXKLUZE)“ - viz. 2.4.3 „matky-samoživitelky“
28
2.
SOCIÁLNÍ VYLOUČENÍ (EXKLUZE) „Kdysi platilo, že to nejhorší, co jste o někom mohli říci, bylo, že se prodal. Dnes je
tím nejhorší, co o někom můžete říci, to, že je neprodejný.“ Robert Reich
Sociální vyloučení především chápeme jako obtížnou situaci, do které se dostali lidé nebo sám člověk a která je vyloučila z běžné pospolitosti jiných lidí. Bez určité podpory jejich návrat do běžného života není možný. Sociální vyloučení se za poslední dobu stává v České republice (i celosvětově) velmi vážným problémem, který se stále prohlubuje a jejich řešení je otázkou mnoha let.
2.1
Definice sociálního vyloučení
Toušek (in Brož, Kintlová, Toušek, 2007, s. 6) definuje pojem takto: „Sociálním vyloučením (exkluzí) rozumíme proces, kdy jsou jednotlivci či celé skupiny vytěsňovány na okraj společnosti a je jim omezován nebo zamezen přístup ke zdrojům, které jsou dostupné ostatním členům společnosti. Mezi tyto zdroje řadíme především zaměstnání, bydlení, sociální ochranu, zdravotní péče a vzdělání.“ Společnost Gabal Analysis & Consulting v roce 2006 realizovala projekt pro MPSV, kdy na základě výstupů vyšla publikace „Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacita subjektů působících v této oblasti“. V tomto výzkumu je sociální vyloučení definováno jako: „…proces, v jehož rámci je jedinci, skupině jedinců či komunitě výrazně znesnadňován či zcela zamezován přístup ke zdrojům, pozicím a příležitostem, které umožňují zapojení do sociálních, ekonomických a politických aktivit majoritní společnosti“ (Gabal, 2006, s. 9). Zde je nutné podotknout, že pokud je omezen přístup k výše jmenovaným zdrojům dlouhodobý, potom se tito lidé snadno ocitnou v ohrožení sociálního vyloučení. Pokud jedince postihne závažná sociální krize nebo se k ní přidávají krize další, je zde vysoká pravděpodobnost, že bez pomoci nejsou schopni situaci zvládnout. Mohou se dostat až na samé dno svých sil, jsou bezbranní a zoufalí. 29
2.1.1
Zamyšlení nad historií pojmu
Na počátku této kapitoly jsem se začala zabývat otázkou, od jaké doby je pojem „sociální vyloučení“ používán. Ano, dnes se setkáváme s pojmem velmi často, ojedinělý není. Z pohledu své praxe vím, že v době, kdy já vstupovala na trh práce, jsem se s ním běžně nesetkávala, což je doba cca deseti let zpět. Nebo byla tato problematika spojována spíše s chudobou, která se zabývala především problémem materiálních nedostatků, ale už ne jeho příčinami a dalšími jevy. Kde a kdy se tento pojem objevil na veřejnosti, co přesně znamenal? Keller (2010, s. 168) uvádí, že samotný pojem začal být používán od poloviny šedesátých let 20. století, ale v té době to bylo pouze ojediněle a byl poznamenán dobou svého vzniku. Bylo to období všeobecného vzestupu a vysokých ambicí téměř všech vrstev obyvatelstva a spíše upozorňoval na ostudné přežívání části populace, na kterou nepamatoval ekonomický rozmach té doby. Tato skupina lidí vzbuzovala spíše soucit, nikoli ještě obavy. Jejich postavení nesouviselo s charakterem trhu práce, jejich bída byla dána tím, že na žádnou práci nedosahovali, práce je ale neožebračovala. 9 První polovina sedmdesátých let vyvolala debatu o konceptu sociální exkluze10 a v roce 1976 vzniká první úřední definice sociálního vyloučení, kterou stanovila Rada Evropy: „Za chudé jsou považováni jednotlivci a celé rodiny, jejich zdroje jsou natolik slabé, že tito lidé jsou vyloučeni ze způsobů života, zvyklostí a aktivit, jež jsou považovány za normální ve státě, v němž žijí“. Zde je nutné zmínit, že se ještě nemluvilo o nezaměstnaných, v té době tato problematika nebyla aktuální. Kromě fyzicky a mentálně handicapovaných se sem řadí na jedné straně prostitutky, žebráci alkoholici, delikventi a na straně druhé jsou to osoby zranitelné, jako příslušníci rasových a etnických menšin. Od konce sedmdesátých let se již tento pojem šíří rychleji spolu s tím, jak se šíří dlouhodobá nezaměstnanost a jak samotní lidé mají stále větší potíže proniknout na trh práce a také se na něm udržet. Toušek (2007, s. 6) uvádí, že poprvé se koncept sociálního vyloučení objevil ve Francii, postupně se dostal i do ostatních zemí Evropy. Význam termínu se rozšířil, dnes již popisuje a vysvětluje řadu jevů, než pouze neschopnost dosáhnout na dávky 9
Pionýrskou roli při odkrývání existence „sociálně vyloučených“ přímo v jádru ekonomicky rozvinutých zemí sehrála kniha Michaela Harringtona: Jiná Amerika (1962). (Keller, 2010, s. 168) 10 Debatu vyvolala kniha vysokého státního úředníka René Lenoiera: Exkludování. Jeden Francouz z deseti (1974). (Keller, 2010, s. 168)
30
sociálního zabezpečení. V devadesátých letech se již pojem stal součástí sociální politiky Evropské unie.
2.1.2
Pojem chudoba kontra sociální vyloučení
Jak jsem již naznačila v úvodu historie pojmu, sociální vyloučení bylo často spojováno s chudobou. Jelikož jsem se s tímto spojením sama neztotožnila, začala jsem pátrat v odborných publikacích a zajímal mě názor odborníků, kteří se sociální exkluzí zabývají. Naštěstí se od tohoto spojení upustilo, protože nebere na zřetel úroveň sociálních vztahů, ale pouze chudobu navozenou dojmem hmotné nouze. Bohužel se mi stává, že ještě dnes se s tímto spojením setkávám, ale naštěstí jen ve výjimečných případech. Montoussé, Renouard (2005, s. 210 - 211) vysvětlují: „Relativní chudoba je situace, v níž se jedinec ocitá, neumožňuje-li mu jeho příjem žít v rámci určité společnosti „normálně“ a je ve své situaci vnímán jako znevýhodněný“. Pojem sociální vyloučení se začal používat na počátku devadesátých let 20. století a to především z důvodu, aby obešel pojem „chudoba“. Autoři dále uvádějí skutečnost, že exkluze a chudoba spolu nemusí ani souviset, ale v tržních společnostech se naopak exkluze a chudoba vzájemně posilují. „Vyloučení z trhu práce vede k chudobě a chudoba se naopak stává jedním z faktorů sociální exkluze tím, že zamezuje přístupu ke zboží a službám“. Nad tímto rozlišením pojmů se zamýšlí i Krebs (2005, s. 124), který se zabývá souvislostmi mezi oběma pojmy, kdy uvádí, že souvislosti mezi sebou mít můžou, ale nemusí. Dále uvádí: „Je možné být chudý nebo být sociálně vyloučený, ale ohrožené skupiny obyvatelstva mají velmi často zkušenost s obojím“.
2.2
Příčiny vzniku sociálního vyloučení
Zdravotní problémy, ztráta zaměstnání, rozpad manželství a jiné další životní problémy, resp. jejich hromadění jsou příčinou propadu na sociální dno. Současná ekonomická situace a polarizace společnosti rovněž akcentují, jindy řešitelné problémy. V této fázi již obvykle není rozpoznatelný důvod propadu a rovněž není zřejmé, jak komplex problémů začít řešit. Společnost může a musí udělat mnoho pro zlepšení vztahu své většinové části k té zbývající, která nedodržuje stanovená pravidla chování, jednání a fungování jako celku, která si stanovila. Ve svém zájmu je nucena harmonizovat tato pravidla pro oboustranné 31
pochopení potřeb a požadavků. Programy sociální integrace (in Člověk v tísni) uvádějí tři možné pohledy na sociální vyloučení:11 1) „Redistribuční pohled – zdůrazňuje sociální vlivy, které tuto situaci způsobují (mezi ně řadí například existující nerovnost ve společnosti) a zaměřuje se na osoby žijící v chudobě. 2) Etický pohled – zdůrazňuje kriminální chování a morální úpadek celých sociálních skupin či obyvatel městských čtvrtí, které se ocitly v sociálním vyloučení. 3) Integrační pohled – sociální vyloučení je zde chápáno jako totožné s vyloučením z trhu práce“. Toušek (2007, s. 10 - 11) rozděluje příčiny sociálního vyloučení na vnitřní a vnější vlivy, dále je popisuje: Vnější vlivy/příčiny – jevy, které jsou mimo dosah a kontrolu vyloučených osob; sociálně vyloučení lidé je nemohou ovlivnit vlastním jednáním; jsou dány širšími společenskými podmínkami či vyplývají z jednání lidí, kteří se nacházejí vně sociálního vyloučení; patří sem: trh práce a jeho charakter, bytová politika, sociální politika státu, praxe místních samospráv ve vztahu k sociální oblasti, diskriminace či stigmatizace některých jedinců na základě charakteristik jako je rasa, etnicita, národnost apod. Vnitřní vlivy/příčiny – jevy, které jsou důsledkem jednání konkrétních lidí, kterých se sociální vyloučení týká; tito lidé mohou svým jednáním vlastní situaci přímo
způsobovat;
patří
sem:
ztráta
pracovních
návyků
při
vysoké
nezaměstnanosti, dlouhodobá neschopnost hospodařit s penězi nebo také apatie a nízká motivace při řešení vlastních problémů apod.
11
Člověk v tísni. Programy sociální interakce. Sociální vyloučení (exkluze). [online]. [cit. 2012-03-15] Dostupné z:
32
2.3
Faktory ovlivňující sociální vyloučení
Na počátku cesty, vedoucí k sociálnímu vyloučení jsou téměř vždy nedostatečné příjmy a nevyhovující materiální zázemí a z nich vyplývající chudoba. K tomuto stavu přispívají další faktory, zejména nízká úroveň vzdělání a pracovní kvalifikace, špatný zdravotní stav, závislost na návykových látkách, vytěsnění do okrajových částí aglomerací (ghett), ztráta jakékoliv motivace zlepšit stávající stav. V důsledku toho se ve vědomí zakoření pocit beznaděje, nemožnosti změnit tento zdánlivě nekončící řetězec nepříznivých událostí. Na počátku řešení fenoménu sociálního vyloučení musí stát poznání, že se jedná o celý komplex navzájem provázaných faktorů, kterými je nutné se zabývat a řešit je v celku. Níže nastíním faktory ovlivňující sociální vyloučení12, za důležité považuji a popisuji je:
PRÁCE – nezaměstnanost v České republice je vysoká, lidé ohrožení sociálním vyloučením mají ve většině případů nízké vzdělání, což snižuje jejich možnosti na trhu práce. Rozmohla se práce na černo, kdy od 1. 1. 2012 přijetím nové sociální reformy se zpřísnily postihy proti této nelegální činnosti. Pokud ztráta zaměstnání je u člověka dlouhodobou záležitostí, potom ztrácí pracovní návyky a svoji situaci, svůj stav začne brát za normální.
BYDLENÍ – sehnat vhodné bydlení bývá dalším velkým problémem. Byty díky privatizaci bytových fondů vlastní soukromí vlastníci, kteří se na jejich pronájmu obohacují. Lidé, kteří jsou ohrožení exkluzí, na tak vysoké nájmy nemají, dnešním hitem se staly vysoké kauce, které vlastníci požadují. Sociálních bytů je málo a ze své praxe vím, že i obce či města kauci požadují. Romové, mají možnosti ještě menší a to kvůli odlišné etnicitě a barvě pleti, často jim potom zbývá vzít za vděk byty v ghettu.
VZDĚLÁNÍ – nízká vzdělanost kumuluje na sebe řadu problémů, které jsou vstupem do sociálního vyloučení. Vyšší vzdělání zvyšuje šanci pro uplatnění
12
Člověk v tísni. Programy sociální interakce. Jak řešit sociální vyloučení. [online]. [cit. 2012-03-15] Dostupné z:
33
v budoucím životě. Především Romové toto nechápou, vzdělání nepřisuzují velkou váhu a vše přenášejí na své děti. Potom se dostávají do bludného kruhu, kdy jediným možným řešením je inkluzivní vzdělávání.
SOCIÁLNÍ POLITIKA – další velký problém České republiky, neboť neexistuje žádný koordinovaný postup a vše záleží na aktivitě ministerstev. Zde musím dodat, že dnešní systém sociálních dávek, které pobírají lidé v nouzi je spíše demotivační, lidé si na ně zvykli a většinou se jich už nechtějí vzdát.
ZADLUŽENOST – zadluženost těchto lidí je vysoká, velmi časté jsou tzv. rychlé půjčky, které jsou velmi nevýhodné a splátky bývají vysoké. Lidé pobírající sociální dávky na splacení finanční prostředky nemají a potom se jejich dluhy dostanou do obrovských částek. Dalším problémem tohoto faktoru je lichva.
KRIMINALITA – ve vyloučených lokalitách neuvěřitelně stoupá a to ať už se jedná o krádeže, prostituci, užívání drog nebo ke gamblerství. Vznikají rodinné gangy, které kromě jmenovaného, organizují i lichvu. Riziko sociálního vyloučení se zvyšuje v případě jedinců a skupin, u kterých se
objevují výše jmenované nebo i jiné faktory. Gabal (2006, s. 9) ve své publikaci uvádí několik projevů, se kterými je sociální vyloučení spojeno. Jsou to například: -
prostorové vyloučení – lidé, kteří jsou postiženi sociálním vyloučením, často žijí v uzavřených nebo izolovaných lokalitách s nízkou úrovní bydlení a nedostatečnou občanskou vybaveností,
-
symbolické vyloučení spojené se stigmatizací – přisuzování negativních vlastností jedincům či skupinám,
-
nízkou mírou vzdělanosti a ztíženou možností tuto nevýhodu překonat,
-
ztížený přístup k legálním formám výdělečné činnosti, závislost na sociálních dávkách,
-
rizikovým životním stylem - špatné hygienické poměry a s nimi související horší zdravotní stav,
-
životními strategiemi orientovanými na přítomnost,
-
uzavřený ekonomický systém vyznačujícím se častým zastavováním majetku a půjčováním peněz,
-
větší potenciál výskytu sociálně patologických jevů,
34
snížená sociokulturní kompetence - jazyková bariéra, nezkušeností či neznalostí
-
vlastních práv a povinností. O sociálním vyloučení hovoříme i tehdy, pokud se vyskytují pouze některé projevy sociálního vyloučení. Tyto projevy se vyskytují v různých situacích v rozdílné míře.
2.4
Skupiny ohrožené sociálním vyloučením
Osoby nebo skupiny ohrožené sociálním vyloučením jsou vyčleněné mimo běžný život většinové společnosti. Jejich životní situaci by jim asi málokdo záviděl, mnozí je zavrhují, nemohou pochopit, jak si s problémy nedokáží poradit, jak se mohou propadnout až na samotné dno. Jiní je zase litují, další se od nich raději úplně distancují a odvracejí se k nim zády. Nikdo z nás by nechtěl být na jejich místě, ale nikdo z nás neví, jaké ho mohou postihnout obtížné situace, a sám bude pomoc potřebovat. Jak jsem již uvedla, faktorů, které toto ovlivňují je celá řada a je jen na každém jedinci, jak se s danou situací umí vypořádat. Každý z nás je individuálním člověkem a v těžkých chvílích jedná po svém, problémy řeší jiným způsobem. V dnešní době je ztráta zaměstnání, bydlení nebo rozvod partnerů zcela běžným jevem, a pokud se sejde více faktorů najednou, nastává v člověku panika, zoufalství a možná i nechuť problémy řešit. Pak je pomoc zvenčí, v podobě sociální práce, nutností. Sociálním vyloučením je ohroženo široké spektrum skupin, zejména:
ROMOVÉ BEZDOMOVCI SENIOŘI PŘISTĚHOVALCI a UPRCHLÍCI ZDRAVOTNĚ HANDICAPOVANÍ PSYCHICKY NEMOCNÍ ZÁVISLÍ NA NÁVYKOVÝCH LÁTKÁCH PROPUŠTĚNÍ Z VÝKONU TRESTU MATKY-SAMOŽIVITELKY
35
Další kapitoly charakterizují mnou vybrané skupiny, které jsou ohrožené sociálním vyloučením. Téma diplomové práce se zabývá azylovými domy, proto se zaměřím na skupinu romské populace, bezdomovce a životní situací matek - samoživitelek. Právě osamělé matky s dětmi se staly objektem zkoumání mé výzkumné části.
2.4.1
Romové
Romové se zřetelně odlišují od majoritní společnosti, zejména rozdílným způsobem života, v dodržování obvyklých pravidel a norem chování, kultuře. Mají odlišné hodnoty, žijí v přítomnosti bez ohledu na budoucnost. Většina postrádá potřebné vzdělání, pracovní návyky, snahu jakkoliv měnit zažitý styl a smysl života. Tím jsou stále více závislí na sociálních dávkách, jejich sociální status se neustále snižuje a v koloběhu těchto faktorů jsou dále vytěsňováni na okraj společnosti. Příčinu spatřují v diskriminaci svého etnika a narůstá počet vzájemných konfliktů, kriminalita, vzájemné obviňování z rasismu. Romskou národnostní menšinou jsem se podrobněji zabývala ve své bakalářské práci13, kde jsem popisovala původ a historii Romů, zabývala jsem se faktory ovlivňující vzdělávání Romů, jako jsou romský jazyk a komunikace, romská rodina, výchova romských dětí a v neposlední řadě hodnoty rodiny. Cílem výzkumného šetření bylo vzdělávání dětí v přípravných třídách a úspěšnost těchto dětí v základním vzdělávání. Vzděláváním Romů v jeho celistvosti jsem se zde zabývala podrobněji. Pokud se ohlédneme do jejich minulosti, měli bychom si uvědomit, že nemají za sebou stejnou zkušenost, jako máme my, většinové obyvatelstvo našeho státu. Zamysleme se nad slovy Šiklové (in Navrátil, 2003, s. 58), která uvádí: „Nikdy v minulosti sami sebe profesionálně neorganizovali, nepokoušeli se vytvořit národní nebo státní útvar, jejich společenství tvořila vždy rodina, případně kmen, ale nikdy to nebyla organizace pro hájení společných romských zájmů“. Sociální vyloučení Romů představuje celou řadu problémů, které jsou mezi sebou propojeny. Pokud chceme docílit toho, aby došlo k efektu jejich vyřešení, nesmíme se zabývat problémem jedním, ale musíme řešit celý balík těchto problémů. „…právě tato obtížnost určení příčin stavu
13
BULVOVÁ, P. Vzdělávání žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí v mikroregionu Svitavsko: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra sociální pedagogiky, 2009. 85 l., 19 l. příl. Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Ema Štěpařová, Ph.D.
36
vyloučení vede ve vědomí majoritní společnosti k vytváření negativního stereotypního obrazu romské menšiny… Důsledky sociálního vylučování nejsou v očích veřejnosti spojovány
s nejrůznějšími
vylučovacími
mechanismy
monokulturně
založené
společnosti, ale s vůlí samotné romské komunity. Což je omyl a záměna příčiny s důsledkem“ (Šimíková in Navrátil, 2003, s. 60). Jako ostatní skupiny ohrožené sociálním vyloučením i Romové se potýkají s problémy v oblastech jako: omezený přístup na trh práce, nevzdělanost a negramotnost, chudoba a nízké příjmy, problematika bydlení, omezený přístup ke službám, řídké sociální sítě. Romové byli a jsou ve velké míře vystaveni riziku sociálního vyloučení. Naší společností nikdy nebyli úplně přijati, nikdy jsme nedokázali přijmout jejich odlišnou mentalitu, odlišné hodnoty a postoje. Naše majoritní společnost je vždy brala jako přistěhovalce, příživníky, cizince, kriminálníky. Už od nás dostali „nálepku“, se kterou se potýkají od počátku vstupu do naší společnosti a pokud i my k nim nezaujmeme jiný přístup, nebudeme se snažit jejich kulturu pochopit, jejich integrace nebude nikdy možná. A oni sami se o to snažit nebudou, nebudou mít motivaci, protože pro naši společnost budou již bráni jako outsideři. Jako sociální pracovnice v azylovém domě úzce pracuji s romskými matkami, jsem s nimi téměř v každodenním kontaktu. Je pravdou, jsou živelnější, výbušnější, mají větší problém s hospodařením s finančními prostředky, než matky z majoritní společnosti. Nežijí budoucností, žijí současností, což je jejich velký problém. Ale při výchově a péči o děti, při vůbec postoji ke svým dětem, jsou daleko vstřícnější, optimističtější než ostatní matky. Děti jsou na ně fixované a ony jsou naopak fixované na ně. Z pohledu mojí pracovní pozice musím říci, že jsou vděčnější za pomoc a umějí poděkovat.
2.4.2
Bezdomovci
Bezdomovectví14 chápeme jako krajní podobu sociálního vyloučení, které je podmíněno řadou různých faktorů. Jandourek (2001, s. 39) bezdomovectví rozděluje z hlediska dvou situací:
14
V mnoha případech se užívá termín bezdomovství, významově je to pojem totožný, já dále užívám termín „bezdomovectví“.
37
1) „Právní situace lidí; kteří nemají občanství (státní příslušnost) žádného státu, anebo situace lidí, kteří nemají místo trvalého pobytu. 2) Životní situace lidí bez přístřeší, kteří sice z úředního hlediska trvalý pobyt „papírově“ mají, ale nežijí v něm; postrádají pevný, pravidelný a přiměřený příbytek k přenocování. Jako problém velkoměst se objevuje v posledních dvaceti až třiceti letech (ačkoliv lidé bez domova se vyskytovali vždy). Určitou část bezdomovců sice tvoří bývalí psychiatričtí pacienti nebo osoby závislé na alkoholu a drogách, ale velká část se do této skupiny dostala z nejrůznějších osobních příčin (rozpad rodiny, ztráta zaměstnání, mladí, kteří po konfliktu odešli z domu). Převažují mezi nimi lidé nekvalifikovaní“. Bezdomovectví je závažný sociální problém, který nabírá stále větších rozměrů a je projevem extrémní chudoby. Lidé bez domova nejsou svoji obtížnou situaci schopni sami zvládnout, potřebují pomoc, proto vyhledávají různé formy sociální pomoci. Kdo je bezdomovec? Většina populace v našem státě si zřejmě vybaví muže, nedbalého vzhledu, ve špinavých a zapáchajících šatech, polehávajícího se především na nádražích, kdy jediným jeho majetkem jsou igelitky a krabice od vína. Většinou k nám přistupuje s prosbou o pár drobných, aby měl alespoň nějaké finanční prostředky na své minimální potřeby. Nejsou to jenom muži, často se s nimi objevují i ženy podobného vzhledu a typu. „Termínem bezdomovec je označována osoba, nemající domov či možnost dlouhodobě využívat nějaké přístřeší. …jde o osobu, která nemá vlastní domov, či si jej nenajímá, nebo nežije v takovém obydlí u osoby důvěrně blízké, či tento domov nemůže, nebo nechce užívat nebo takový domov užívá protiprávně“15. Po přečtení odborné literatury zjistíme, že bezdomovec je osoba, kterou z nějakých důvodů postihlo společenské vyloučení, a k tomu se připojila ztráta bydlení nebo v dalším případě je touto ztrátou ohrožen. V právnické terminologii je nazýván občanem bez přístřeší a je zařazen do kategorie občanů společensky nepřizpůsobivých. FEANTSA16 vytvořila typologii bezdomovectví a vyloučení z bydlení, nazvanou ETHOS17. Tato typologie vychází z principu, že pojetí domova lze chápat ve třech oblastech, kdy při absenci těchto oblastí, mohou vést k bezdomovectví, jsou to: „mít 15
Bezdomovci [online]. [cit. 2012-03-22] Dostupné z: 16 Evropská federace národních sdružení pracujících s bezdomovci 17 Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení v prostředí ČR
38
přiměřené bydlení (fyzická oblast), mít prostor pro vlastní soukromí s možností sociálních vztahů (sociální oblast), mít právní důvod k užívání (právní oblast)“. Z toho vyplývají čtyři formy, které vedou ke ztrátě bydlení:18
bez střechy
bez bytu
nejisté bydlení
nevyhovující bydlení Bezdomovectví se dnes dělí ve všech dostupných publikací na zjevné, skryté a
potencionální. Jednotlivé členění charakterizuje Schwarzová (in Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 317):
Zjevní bezdomovci – lidé bez domova, i oni sami svoji situaci definují jako ohrožující a stávají se klienty sociálních služeb.
Skrytí bezdomovci – jejich situace je okolím označena jako bezdomovecká, ale oni sociální službu ještě nevyhledávají, klienty nejsou.
Potencionální bezdomovci – jsou ohrožení ztrátou domova, bezdomovectví hrozí z důvodu nevhodného a nejistého bydlení. Příčiny bezdomovectví neboli faktory způsobující ztrátu domova: Stejně jako u ostatních skupin osob ohrožených sociálním vyloučením je faktorů
vyvolávající bezdomovectví celá řada. Navzájem se opět ovlivňují, na jedince nepůsobí odděleně. Schwarzová (in Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 317) je třídí na: 1) „Objektivní faktory – patří sem společenské klima – politika zaměstnanosti, bytová politika, postavení etnických minorit, postoj většinové společnosti k marginálním skupinám, sociální politika státu aj. 2) Subjektivní faktory – celková sociální situace jednotlivého člověka, která je podmíněna zejména úrovní jeho vlastní schopnosti sociální adaptace (rodinné zázemí, dosažení úrovně vzdělání atd.)“.
18
Typologie ETHOS [online]. [cit. 2012-03-22] Dostupné z:
39
Velmi důležité je uvědomit si také to, že mezi bezdomovci nejsou pouze muži nebo dnes již běžně vídáme „na ulici“ i ženy. Ale alarmující je fakt, že i ty ženy často mají s sebou děti. Ty pak, aniž by si to samy uvědomovaly nebo vnímaly, dostávají status „bez domova“ společně s matkou nebo bývají umísťovány do dětských domovů, které jim ale rodinné prostředí a rodinnou výchovu nenahradí. Řešení problematiky není jednoduché, ale mělo by být i v zájmu nás všech. Neboť ocitnout se bez domova je velmi snadné a sociální sítě, které by se postaraly o nespočet bezdomovců, nejsou. Toto je i problém azylových domů pro matky s dětmi, stále jsou naplněny do jejich možné kapacity. Žádostí o poskytnutí sociální služby přibývá a my pomoc nabídnout nemůžeme.
2.4.3
Matky-samoživitelky
Patří ke skupinám nejvíce ohrožených nezaměstnaností a chudobou. Tato skutečnost dopadá i na jejich děti, které jsou na příjmech a péči matky závislé. S narozením dítěte mimo partnerský svazek nebo rozpadem manželství se musí matka navíc vyrovnávat s novým sociálním postavením ve společnosti. Do pasti sociálního vyloučení se dostávají převážně nepracující matky-samoživitelky, bez zajištěného rodinného nebo materiálního zázemí, u kterých se závislost na sociálních dávkách stává postupně návykem. Životní úlohu osamělé matky určitě lze považovat za mimořádně náročnou. Vytrácí se role druhého rodiče a to úplně nebo částečně, snižuje se životní úroveň rodiny, na kterou byla matka i děti zvyklé. Jsou odkázáni pouze na jeden příjem rodiny a v lepších případech má matka příspěvek od otce v podobě výživného. To jí a jejím dětem druhý plat samozřejmě nenahradí a jejich ekonomická situace se stává neúnosnou. Kodymová, Koláčková (2005, s. 44) uvádějí rizika osamoceného rodičovství: -
osamělé matky jsou častěji ohrožené nezaměstnaností
-
problémy s bydlením
-
sociální izolací
-
chudobou
-
sociálním vyloučením
40
Z důvodu, že pracuji s matkami, které se samy starají, vychovávají a pečují o své děti, rozdělila jsem jejích tíživou situaci na problémy spojené s: Ekonomické znevýhodnění, nezaměstnanost, chudoba: „materiální problémy mají častěji osamocení rodiče v případě nízkého sociálního statusu, a to nejen z důvodu nižších příjmů, ale častěji také kvůli většímu počtu dětí a méně odpovědnému životnímu stylu“ (Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 45). Matky představují na trhu práce jednu z nejohroženějších skupin. Jsou pro zaměstnavatele neatraktivní, ocitají se často v evidenci úřadů práce. Zaměstnavatelé také odmítají matky z důvodu péče o děti, kdy chybí pomoc druhého rodiče. Z mé praxe v azylovém domě vyplývá, že se objevuje vysoká nezaměstnanost u matek-samoživitelek. Bohužel ani jedna z nich nepracuje, jejich příjmy se pohybují na hranici životního minima, pobírají sociální dávky. Zde je nutností zmínit výživné od otců dětí, které sice stanovené soudem mají, ale otcové málokdy řádně na děti platí. Matky se velmi často ocitají na hranici chudoby, často nemají na zaplacení školních pomůcek pro děti, nemají na výlety, nemohou dětem zaplatit volnočasové aktivity, které by si ony přály. Děti tím trpí, před svými vrstevníky se stydí za situaci, ve které se spolu s matkou ocitly. Matky nemají ani dostatek finančních prostředků na kvalitní vzdělávání svých dětí. Bohužel je pravdou, že složitou situaci matky často řeší tzv. rychlými půjčkami, kdy nemají na placení splátek, často dluží za komunální odpad na městských úřadech nebo za služby spojené s předcházejícím bydlením či za různé nezaplacené pokuty. Začínají to řešit, až jim přijde vyčíslená velmi vysoká částka od exekutora nebo v lepších případech se spolu snažíme vyřídit splátkové kalendáře. Bohužel málokdy potom dohodu dodrží. Moje zkušenost sociální pracovnice s matkami-samoživitelkami, kterým náš azylový dům poskytuje sociální službu, je taková, že si velmi zvykly na to, že stát se o ně vždy postará v podobě sociálních dávek. Běžně pobírají dávky státní sociální podpory v podobě přídavku na dítě, často také rodičovského příspěvku, pokud tedy mají malé dítě do čtyř let. Většina pobírá dávky hmotné nouze19, kdy jim kromě příspěvku na živobytí náleží i doplatek na bydlení, který jim platí zhruba polovinu částky za poskytování služeb v azylovém domě. Vědí, že pokud si najdou zaměstnání, třeba i na 19
Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu
41
zkrácený úvazek, o tyto dávky přijdou a zaplatí si vše ze svých příjmů. Neuvědomují si, jaký může mít dopad jejich dlouhodobá nezaměstnanost pro jejich budoucí život. Neuvědomují si fakt, že tímto způsobem se jejich kvalifikace nezlepší a oni se na trhu práce nikdy neuplatní. Bytová problematika: osamělá matka se ve spojení s vhodným bydlením pro výchovu svých dětí potýká hned s několika problémy. Kodymová, Koláčková (2005, s. 46 – 47) nás svojí publikací uvádějí do reality faktem, že více než polovina neúplných rodin vzniká rozpadem manželství, kdy nepříznivá finanční situace leckdy nutí určitou část bývalých manželů i po rozvodu bydlet ve společném bytě. Toto může být pro všechny členy domácnosti velmi frustrující až ponižující. Musíme si uvědomit, že v rodinách je pácháno, ve většině případů na ženách, domácí násilí, kterému mnohdy přihlížejí děti. Bohužel se stává, že i děti se mohou stát terčem nesnášenlivosti svých rodičů v podobě psychického, někdy i fyzického týrání. Toto ženy většinou řeší útěkem ke svým rodičům, sourozencům nebo vyhledávají služby azylových domů. Ty ale jejich bytovou situaci dlouhodobě neřeší, protože poskytují sociální služby, které jsou časově i kapacitně omezené. Bytová politika v dnešní době je dle mého názoru nedostačující až katastrofální. Majitelé za pronájmy svých bytů chtějí velmi vysoké finanční obnosy, na které samoživitelky nemají. Řešení bytové situace by byl přístup k sociálním bytům, těch je ale velmi málo a ve většině případů na jejich přidělení existují pořadníky. Dnešním hitem jsou tzv. kauce, které znamenají zaplacení několik nájmů dopředu. Z těchto důvodů osamělým matkám, které pečují o děti, nezbývá jiné řešení, než vyhledat pomoc v podobě azylového bydlení. Ale zde se zamysleme, jaké možnosti jsou se z těchto služeb vymanit. Vidím velký, až bych si dovolila říci zásadní problém, v putování matek s dětmi po azylových domech. Jelikož je tato služba poskytovaná zpravidla na jeden rok, stěhují se vždy po roce do jiného, dalšího azylového domu. V praxi již k tomuto běžně používáme termín „azylová turistika“. Matky jsou zvyklé, že v azylových domech dostanou veškeré vybavení, pořádají se tam volnočasové aktivity pro jejich děti a především dostanou od státu příspěvek na formu tohoto bydlení. Děti nemají domov, mění kamarády, školu, což má samozřejmě i dopad na jejich budoucí život, na utváření jejich hodnot. Bohužel se matky nedokáží odprostit od těchto služeb a těžko se vracejí zpět do „normálního“ života. 42
Je nutné zmínit, že osamělými rodiči nejsou vždy jen matky, ale v některých případech bývají děti svěřené do péče svých otců. Toto se děje stále v malé míře, především v případě, že matka rodinu opustí, zemře nebo jí soud odmítl svěřit do péče děti. Dnes se u rozvodu manželství spíše setkáváme s tzv. střídavou péčí rodičů. Záměrně jsem se zabývala pouze matkami-samoživitelkami, protože právě ony se staly objektem celého výzkumu této práce. Azylový dům v Koclířově, ve kterém pracuji jako sociální pracovnice, poskytuje své služby i otcům, kteří mají ve své péči nezletilé dítě nebo děti.
2.5
Společenský přesah sociálního vyloučení
Sociální vyloučení by nemělo být chápáno jako selhání nebo volba jedince, je podmíněno sociálními a kulturními faktory. Za jeho dlouhodobě fungující řešení je proto zodpovědná majoritní společnost, která má efektivní nástroje v legislativě, dotační politice, koordinaci jednotlivých resortních přístupů, a rovněž musí mít z morálního a bezpečnostního hlediska zájem na jeho řešení. Pocit sounáležitosti jedinců se společností je závislé na všech čtyřech systémech, které uvádím níže. Tyto systémy jsou významné, vzájemně se propojují a jsou komplementární. Pokud některý z nich funguje nedostatečně, ty zbývající musí okamžitě převzít jeho funkci. Toto uvědomění si je velmi důležité k integraci sociálně vyloučených lidí, bez toho je veškerá snaha společnosti marná. (Navrátil, 2003, s. 33)
„Občanská integrace znamená být rovným občanem v demokratickém státu.
Ekonomická a sociální integrace pak představuje mít práci, mít ceněnou ekonomickou funkci, být schopen využívat sociálních služeb poskytovaných státem.
Interpersonální integrace znamená mít rodinu, přátele a sousedy a sociální síť, která může v případě potřeby poskytnout neformální zázemí, morální podporu“. Důležitým prvkem v řadě opatření, která se snaží předcházet problémům,
spojeným se sociálním vyloučením je síť azylových domů, jejich provoz a zabezpečení. O azylovém domě, o jeho využití, cílové skupině, pomoci, pojednává 3. kapitola teoretické části a je na něj zaměřen celý můj výzkum. 43
3.
AZYLOVÉ DOMY Nejdříve se pokusím nastínit, co azylový dům vlastně je, čím se řídí a na jakých a
komu je určen.
3.1.
Obecná charakteristika azylových domů
Nejdříve se pokusím nastínit, co azylový dům vlastně je, na jakých principech funguje a komu je určen. Jak je již obecně známo první azylové domy v České republice začaly vznikat na počátku 90. let. Jejich zakladateli byla státní správa, obce, nevládní organizace i církve. Tímto způsobem reagovali na potřebu poskytovat pomoc matkám s dětmi, mužům, ženám i seniorům. Později bylo založeno Sdružení azylových domů (S.A.D.) 20, které má přes 100 členů a členství v tomto sdružení je tak trochu prestižní záležitostí. Aby se ale azylový dům mohl stát členem tohoto sdružení, musí také splňovat určitá kritéria kvality ubytovacích služeb a musí mít určitou koncepci, jak těmto lidem pomoci. Všechny azylové domy se řídí zákonem o sociálních službách. Také vydávají vnitřní směrnice, které typově odpovídají konkrétnímu zařízení a jsou v souladu se zákony ČR. Řídí se Standardy kvality sociálních služeb21, které určují jak má zařízení pracovat, co musí splňovat a každý poskytovatel služby je upraví na jednotlivé zařízení. Ty jsou brány jako normou sociálních služeb a jsou pro všechny zařízení závazné. Dále se řídí etickým kodexem a ostatními zákony ČR. Zákon o sociálních službách22 charakterizuje azylové domy jako formu pobytové služby, která je poskytovaná na přechodnou dobu osobám v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. Zároveň je přiřazuje mezi služby sociální prevence. Tentýž 20
S.A.D. je profesionální organizace, jejímž primárním cílem je nejen soustředit subjekty profesionálně se zabývající problematikou osob bez přístřeší nebo lidmi ohroženými ztrátou bydlení, ale zejména hájit jejich zájmy a poskytovat jim kvalitní prostředí pro fungování. Sdružení azylových domů je národní střešní organizací, která se věnuje výhradně podpoře služeb sociální prevence. S.A.D. O sdružení. [online]. [cit. 2012-04-10] Dostupné z: 21 Standardy kvality sociálních služeb doporučované MPSV od roku 2002 se staly právním předpisem závazným od 1. 1. 2007., Znění kritérií Standardů je obsahem přílohy č. 2 vyhlášky MPSV č. 505/2006 Sb., prováděcího předpisu k zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění. 22 Zákon č. 108/2006 Sb., zákon o sociálních službách
44
zákon je definuje: „Služby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby“23. Cíl těchto služeb je především v napomáhání osobám k překonání nepříznivé situace a chránit celou společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.
3.2.
Pomoc v azylovém domě pro matky s dětmi v nouzi
Azylové domy pro matky s dětmi mají svá specifika. Bohužel, jak jsem výše popsala, ani samotný zákon je ale samostatně nevymezuje. Slovník sociální práce je ve své definici vymezil, ale dle mých pracovních zkušeností velmi nepřesně: „Zařízení pro ubytování matek s malými dětmi (v ČR do 3. Let), které se dostaly do nepříznivé situace a bez náhradního ubytování by nebyly schopny vychovávat svoje děti.“ Ihned na počátku definice se míjí reálným skutečnostem. Azylový dům pro matky s dětmi (dále AD) neposkytuje sociální služby pouze do 3 let věku dítěte. Zpravidla se poskytují matkám s nezaopatřenými dětmi do 18 – ti let a také ženám těhotným. Setkala jsem se i s takovými AD, kde se služby poskytují i nad tuto hranici věku dítěte. Je to v případě, když dítě ještě studuje – umožňují mu takové podmínky, aby se mohl připravovat na budoucí povolání a život vůbec. Definice pokračuje „…poskytuje matce a dítěti (dětem) samostatnou místnost s kuchyňským koutem, někdy i s dalším vybavením. Matky někdy vyžadují a instruktáž při výchově dětí, kterou jim poskytují pracovníci azylu. …obvykle poskytují matkám systematické poradenství, někdy i terapeutické programy. Za pobyt matka platí část reálných nákladů. Přístup návštěv do domu je regulován. V ČR jsou zřizovateli těchto zařízení církve, obce nebo orgány státu“. Zde vidím také nepřesnosti. Především si myslím, že nejde vše shrnout takto do jedné definice, která by měla všechny zmíněné AD charakterizovat např. ve vybavenosti. AD jsou v tomto velmi rozdílné. Například kuchyňský kout není vždy pravidlem vybavenosti všech AD. Pokud ano, tak je ve většině případů součástí kuchyňská linka s vybavením, ale sporák chybí – bývá součástí 23
§ 53 zák. č. 108/2006 Sb.
45
společné kuchyně, které uživatelky využívají. V AD pracují proškolení pracovníci, kteří se soustavně vzdělávají a úzce spolupracují s externími pracovníky, rodinou matek, sociálními pracovnicemi příslušných městskými úřady, soudy, policií a ostatními státními i nestátními subjekty atd. Všechna tato vzájemná spolupráce pak vytváří co nejlepší komplex a možné strategie s cílem opětovného začlenění matek do společnosti. K tomu napomáhají různé aktivizační programy, každý AD má vytyčeno v čem a jakým způsobem matkám pomáhá, jaké služby poskytuje a čeho tím chce dosáhnout. Zřizovatelem služeb jsou i nestátní neziskové organizace a právě v jedné z nich pracuji jako sociální pracovnice. Abych definici vyložila a rozložila až do jejího úplného závěru, končí slovy: „Ukončení pobytu je komplikováno – stejně jako u jiných osob bez přístřeší – nedostatkem sociálních bytů“ (Matoušek, 2003, s. 30). Doba poskytování sociálních služeb v AD je limitovaná. S tím je každá uživatelka seznámena dopředu a přesná doba poskytování služeb je vytyčená ve smlouvě o poskytování sociálních služeb, kterou dostane při příchodu do AD a stvrzuje svým podpisem. Ve většině AD se uzavírá na tři měsíce, popřípadě na 6 měsíců, kdy ale může být prodloužena zpravidla do jednoho roku. Matky tedy mají lhůtu jednoho roku aktivně řešit svoji nepříznivou situaci a najít tak vhodné bydlení pro sebe a děti. Tím získat nezávislost na sociálních službách. Je pravdou konstatování pana Matouška, že sociálních bytů je málo a ony jsou tím značně v hledání znevýhodněné. Znevýhodněné jsou ale také tím, že většinou nemají zaměstnání a žijí ze sociálních dávek a tím nemají na byt v podobě pronájmu dostatek finančních porostředků. Všechno má svůj rub a líc, rozhodně bychom přivítali změnu v bytové politice a to budováním sociálních bytů a bytů startovacích. Matky by měly větší šance, ale bez jejich samotné aktivity a chuti je i toto zbytečné.
3.2.1
Kdo pomáhá matkám v AD?
Snahou pomáhajících pracovníků, jak už jsem několikrát zmínila, je pomoci matkám v jejich nepříznivé situaci, aktivizovat a mobilizovat jejich potencionál tak, aby směřovaly k pozitivní změně svého života. Každý konkrétní AD má jinou strukturu personalistiky, svůj personální plán, ale i tady se musí řídit zákonem. Okruh pracovníků v sociálních službách vymezuje zákon takto24:
24
§ 115 zák. č. 108/2006 Sb.
46
sociální pracovníci
pracovníci v sociálních službách
zdravotničtí pracovníci
pedagogičtí pracovníci
manželští a rodinní poradci a další odborní pracovníci, kteří poskytují sociální služby
Při poskytování sociálních služeb působí rovněž dobrovolníci za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Jelikož se jako sociální pracovnice zúčastňují stáží v jiných azylových domech tohoto typu, sleduji, že převážné zastoupení mají sociální pracovníci a pracovníci v sociálních službách. Stejný zákon vymezuje předpoklady pro výkon jejich povolání, dále i jejich další vzdělávání, které je nutné pro zkvalitňování služeb. Nyní v kostce nastíním požadavky na jejich odbornost.
Sociální pracovník25: musí mít minimálně vyšší odborné vzdělání v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost. Bohužel zákon povoluje vykonávat práci sociálního pracovníka i těm, kteří jsou vysokoškolsky vzdělaní v oboru speciální pedagogika a právo. Z mého pohledu a z důvodu odbornosti a navyšujících se požadavků na práci sociálního pracovníka, není toto vzdělání ničím přínosné, v této profesi se nemůže dobře uplatnit a dobře aktivovat uživatele služby. Dále jim stanovuje další vzdělávání, které je povinné a jde o absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů, účast na odborných stážích a školících akcí.
Pracovník v sociálních službách26: definuje ho jako toho, kdo vykonává přímou obslužnou péči, základní výchovnou nepedagogickou činnost a pečovatelskou činnost v domácnosti. Dále může pracovat pod dohledem sociálního pracovníka v dalších činnostech, jako např. základní sociální poradenství, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti a další. Tyto další činnosti uplatňuje především v AD jako i výchovnou nepedagogickou činnost. Zákon dále stanovuje požadavky na
25 26
§ 110 zák. č. 108/2006 Sb. § 116 zák. č. 108/2006 Sb.
47
odbornost, kde je nutností střední vzdělání a především absolvování akreditovaného kvalifikačního kurzu a na povinnost dalšího vzdělávání a to v rozsahu 24 hodin za kalendářní rok, kterým si pracovník doplňuje kvalifikaci. Ostatní okruhy pomáhajících pracovníků blíže charakterizovat nebudu, protože jejich zastoupení v azylových domech je minimální, spíše s nimi pracovníci spolupracují.
3.2.2
Služby napomáhající, práva a povinnosti matek
Azylové domy představují celý komplex činností při poskytování sociální služby, kterými se snaží směřovat uživatelky k pozitivní změně jejich života. Převážně jim poskytují sociální a psychologickou pomoc, dále je tato pomoc individuální, důstojná a nepřetržitá. Setkala jsem se i s případy, kdy potencionální uživatelé služby si AD pletli s ubytovnou nebo psychiatrickou léčebnou. Rozsah poskytovaných činností u jednotlivých druhů sociálních služeb stanovuje prováděcí právní předpis, který se řídí opět zákonem27. V těchto typech azylových domů to jsou převážně tyto činnosti:
poskytnutí ubytování
podmínky a pomoc s přípravou stravy
podmínky pro osobní hygienu
pomoc při zajištění chodu domácnosti
výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti
pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů a obstarávání osobních záležitostí
sociální poradenství – základní i odborné
pomoc při sociálním začleňování Některé výše vyjmenované služby mají azylové domy rozvinuty např. o
volnočasové aktivity nebo napomáhají matkám při výchově dětí, časté je i jejich doučování. Matky bývají nevzdělané, nepřikládají vzdělání svých dětí velký význam. Tady je důležitá spolupráce se školami, kde děti plní školní docházku. Bohužel někdy mám pocit, že jsou některé služby demotivujícího charakteru, při zpětném začlenění do
27
§ 35 zák. č. 108/2006 Sb.
48
společnosti. Matky si lehce zvykají na pomoc a někdy jakoby chtěly své povinnosti přenést na pracovníky azylových domů. Uživatelky služby mají svá práva28, ale také své povinnosti, které musí dodržovat a musí se i ony řídit pravidly. AD musí respektovat základní lidská práva uživatelek služby, jejich nároky vyplývající z dalších platných obecně závazných norem a pravidel občanského soužití. Každé zařízení má stanoveny jednotlivé oblasti, v nichž by mohlo dojít v souvislosti s poskytováním služby k porušení práv uživatelek. Je to zejména ochrana osobní svobody, soukromí, osobních údajů, práva na vzdělání a svobodnou volbu povolání, ochranu před jakýmikoli formami zneužívání, nucenými pracemi, diskriminací apod. Práva ubytovaných v AD stanovuje domovní řád, se kterým je uživatelka seznámena před podpisem dohody o poskytování sociální služby29. Domovní řád stanovuje i povinnosti uživatelek vůči zařízení. Domovní řád obsahuje následující body: úvodní ustanovení, přijetí do AD, ostatní podmínky, ukončení pobytu, práva ubytovaných, povinnosti uživatelek, zákazy, postupy při porušení vnitřních předpisů, opuštění AD, návštěvy AD, nakládání s osobními věcmi uživatelky a došlou poštou po ukončení pobytu v Azylovém domě a požadavky požární ochrany. Domovní řád Azylového domu pro matky s dětmi v nouzi Koclířov, kde jsem prováděla svůj výzkum, přikládám k nahlédnutí jako přílohu diplomové práce.
3.2.3
Individuální plánování - individuální přístup
Individuální plánování30 patří k základním povinnostem všech poskytovatelů sociálních služeb, které upravuje Standard č. 5. Je postaveno na partnerství, respektování individuálních potřeb, důstojnosti, ochraně práv uživatelek a nezávislosti. Jde o domluvu mezi pracovníkem zařízení a uživatelkou služby, na postupech řešení nejen aktuálních situací, ale i uspořádání potřeb a přání uživatelek z dlouhodobého hlediska. V individuálním plánu se také stanovují krátkodobé a dlouhodobé cíle uživatelek sociální služby a je zpracován vždy v tištěné podobě.
28
Ukotveno ve Standardech kvality sociálních služeb – Standard č. 2 „Ochrana práv osob“, podle kterého se daná zařízení řídí. 29 JEDLIČKOVÁ, I. Ochrana práv uživatelů. Koclířov, 2008. 11 s. Metodický pokyn. Standard č. 2 30 § 88 zák. č. 108/2006 Sb.
49
S uživatelkou je již při zahájení31 poskytování služby proveden vstupní pohovor, při kterém je zjištěno, jaké má problémy, potřeby a přání a spolu se sociální pracovnicí sestavují možný postup řešení vedoucí k dosažení cílů. Je pravidlem a nutností, aby se vždy vycházelo z individuálních potřeb, cílů a přání uživatelek samotných, ne pracovnic, které se na sestavení samotného individuálního plánu podílejí. Společně je naplánován postup pro řešení její situace. Uživatelka si po uplynutí adaptačního procesu, který trvá zpravidla 1 – 2 týdny vytyčí krátkodobé i dlouhodobé cíle, kterých by chtěla dosáhnout včetně postupu k jejich dosažení a termínu jejich přehodnocení. Tyto cíle jsou zaznamenány do dokumentace uživatelky a průběžně doplňovány dle potřeby, vývoje situace a schopností matky. Stanovený plán poskytování služeb může uživatelka kdykoliv během pobytu změnit. Dosahování stanovených cílů se během pobytu uživatelky hodnotí a společně s ní dále plánuje. Hodnocení individuálního plánu je zpravidla po 6 týdnech. Při tomto plánování je uživatelka vedena k samostatnosti a naváděna k vlastním strategiím postupů k dosažení jejich cílů. Individuální plán se vyhotovuje vždy v tištěné podobně a ve dvou vyhotoveních. Jedno vyhotovení si uživatelka uschová, druhé je uloženo do jejího spisu. Samotný individuální plán sestavuje sociální pracovnice společně s uživatelkou, na základě podkladů klíčového pracovníka32. Všichni, kdo se na něm podílejí, ho stvrzují svými podpisy. Celý personál AD se podílí a aktivně podporuje uživatelky v naplňování cílů, vždy je brána v potaz individualita matky, bere se ohled na její schopnosti, dovednosti.
3.3
Sociální pedagogika v azylových domech
Sociální pedagogika a sociální práce spolu úzce souvisí. Podobají se především cílovou skupinou, se kterou pracují, jako: mládež, rodina, senioři, osoby ohrožené sociálním vyloučením apod. Jsou to ale odlišné disciplíny, každá má své metody, cíle, úkoly (Gulová, 2011, s. 70). Sociální pedagogika ale obsahuje vedle sociálního, také pedagogický rozsah neboli dimenzi.
31
BULVOVÁ, P. Plánování a průběh služby. Koclířov, 2011. 8 s. Metodický pokyn. Standard č. 5 Klíčový pracovník (KP) je přidělen uživatelce ihned při nástupu do AD. Mezi klíčovým pracovníkem a uživatelkou se vytváří vztah, kdy pracovník uživatelce věnuje zvýšenou pozornost, zjišťuje její individuální potřeby, mapuje její dovednosti. Ideální je vztah vzájemné důvěry. 32
50
Kraus definuje tyto dvě podstatné dimenze takto (2008, 44 – 45):
Sociální dimenze – je dána sociálním rámcem, společenskými podmínkami v konkrétní společnosti. Společnost produkuje podmínky a okolnosti, kterými často komplikuje optimální socializaci člověka, nebo různých sociálních skupin. Sociální pedagogika se snaží hledat východiska a řešení pro optimální vývoj osobnosti, zabývá se prostředím, ve kterém výchovný proces probíhá.
Pedagogická dimenze – spočívá v prosazování a realizaci společenských nároků, žádoucích cílů, požadavků a minimalizuje vznikající rozpory pedagogickými prostředky. Její realizace probíhá v oblastech, ve kterých výchovné postupy selhávají nebo je nepokryjí. „…sociální pedagogika se zaměřuje na každodennost života jedince, na zvládání
životních situací bez ohledu na věk, akceptuje ochranu jedince před rizikovými vlivy a iniciuje takové změny v sociálním prostředí, které se snaží uvádět do souladu individuální potřeby a zájmy jedince s možnostmi společnosti“ (Kraus, 2008, s. 46). To je pro práci s matkami zásadní, vezmeme-li v potaz jejich životní situaci. Ale… …sociálně pedagogické vedení v azylových domech chybí. Moje praxe ukázala, že se ženy točí v kruhu, že mají svoje naučené postupy a způsoby, jak řešit náročné životní situace. Z mého pohledu jim sociální pracovník s kvalifikací na sociální práci nemusí být vždy přínosem, ale sociální pedagog, který dobře chápe smysl sociální pedagogiky a rozumí jejímu směru v souvislostech „ano“. Například v mé praxi se ukázalo, že ženy mají velké problémy s hospodařením s finančními prostředky. Od kolegyň se zaměřením na sociální práci, se zpravidla doví jen to, že jejich hospodaření není v pořádku, že je chybné. To ovšem nevnímají jako účelnou radu. Podle mě by měl sociální pracovník postupovat v sociálně pedagogickém kontextu, to znamená krok po kroku učit ženy novým postupům a nechat si své postupy potvrzovat jimi samotnými v tom, že po čase je přijmou za své, že si je osvojí v praxi. Je to systematická, dlouhodobá, vyčerpávající a nejsložitější cesta ze všech, ale je povinností sociálního pracovníka nabídnout opravdovou pomoc a ne jen plnit pracovní výkaz. Sociální pracovnice, v azylovém domě pro matky s dětmi, vnímající své poslání v sociálně pedagogickém kontextu, nedokáže svou práci omezit jen na udělování rad. Zahrnuje do své pomoci prevenci, poradenství a ověřování si, jak byly navržené 51
postupy pochopeny a jak probíhá jejich osvojování. Není přeci účelem role sociální pracovnice v AD za každou cenu organizovat běžné dny a snažit se vyplňovat volný čas matkám a dětem. Domnívám se, že je nutné náležitě utvářet motivační prostředí pro změnu postupným sociálně pedagogickým vedením, ve kterém by byly uživatelky vedeny k samostatnému a zodpovědnému rozhodování a konání. Být kvalitním průvodcem na cestě znovuvytvoření těch pravých sociálních vazeb, kvalitních rozhodnutí a být přítomen osvojování si běžného sociálního fungování, jež nezavede ohroženou matku zpět do AD, znamená poctivý a správný profesionální postoj.
52
EMPIRICKÁ ČÁST
4.
VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ Tato kapitola je zdůvodnění proč a za jakým účelem jsem si vybrala dané téma mé
diplomové práce, jaké výzkumné metody a cíle jsem si zvolila. Součástí této kapitoly je i přiblížení mých informantů, vedení rozhovoru s nimi a charakteristika prostředí, kde byl výzkum prováděn.
4.1
Cíle výzkumného šetření
Každý máme určitou představu o tom, jakým směrem se ve svém životě vydáme a to ať je to ve smyslu našeho vzdělání, zaměstnání, budoucího bydlení, kde chceme vychovávat naše děti a spokojeně žít. Každý máme svá přání, své sny o našem životě, díváme se dopředu a snažíme se, aby tyto sny a přání byly naplněny. Samozřejmě, někdy se nám to daří více, někdy méně, někdy je cesta zdlouhavá nebo v našich očích nedohlédnutelná. Každý se můžeme dostat do těžkých životních situací, které se nedají bez pomoci zvládnout, sami se cítíme bezradní a nešťastní. Má letitá praxe sociální pracovnice v azylovém domě mi dala možnost se setkat s různými osudy většinou osamělých matek, kdy jejich životní situaci by jim asi málokdo záviděl. Ať už je to od jejich dětství, dospívání po současnou roli matky, která se ocitne i s dětmi bez přístřeší. To ano. Bohužel na každou pomoc, ať už naši či někoho jiného, se lehko zvyká. Toto napovídá o jediném a to o tom, že by mohli být i lidé, kteří chápou pomoc tak, že stát se má o ně bezvýhradně postarat, což se z velké části v azylovém domě děje. Mají zde střechu nad hlavou a to za málo peněz, dostávají sociální dávky, mají zde podporu a mohlo by se zdát, že je stále někdo „vodí za ručičku“. Jakoby je snad už ani jiný způsob jak zabezpečit sebe a vlastní děti nenapadal. Cílem této práce bude zjistit, jak matky-samoživitelky, které využívají sociální služby azylového domu, řeší svojí současnou situaci. Jakými vlastními silami a strategiemi se snaží o jiný způsob života, o opětovné začlenění do společnosti. Jak aktivně spolupracují ve snaze změnit a zlepšit svůj dosavadní život. 53
Hlavní výzkumná otázka: Je pro některé ženy cesta do azylového zařízení chápána jako jednoduchý únik před realitou, vnímají tuto možnost jako jediné možné řešení? Dílčí výzkumné otázky:
Existuje azylová turistika?
Jde ruku v ruce dětství v instituci a hledání zázemí v instituci další?
Aspirují matky k nabízené změně vlastní situace?
4.2
Použitá výzkumná metoda
Pro svoji výzkumnou část jsem použila metodu kvalitativního výzkumu. To proto, že je nejlepší cestou, jak do dané problematiky co nejhlouběji proniknout, prozkoumat ji a porozumět člověku jako takovému. „Hlavním cílem kvalitativního výzkumu je porozumět člověku, tedy především chápat jeho vlastní hlediska – jak on vidí věci a posuzuje jednání. Podle zásad kvalitativního výzkumu je každý člověk anebo skupina lidí jedinečná“ (Gavora, 2000, s. 32). Záměrem výzkumníka provádějícího kvalitativní výzkum je za pomocí celé řady postupů a metod rozkrýt a reprezentovat to, jak lidé chápou, prožívají a vytvářejí sociální realitu“ (Švaříček a Šeďová, 2007, s. 17). Metoda kvalitativního výzkumu se mi tedy zdála pro můj výzkum nejvhodnější a nejpřínosnější. Důležité je také zmínit, že i kvalitativní výzkum má své určité nevýhody, které pro mě ale nebyly směrodatné, spíše naopak. Přednosti kvalitativního výzkumu
Nevýhody kvalitativního výzkumu
Získává podrobný popis a vhled při zkoumání Získaná znalost nemusí být zobecnitelná na jedince, skupiny, události, fenoménu. populaci a do jiného prostředí. Zkoumá fenomén v přirozeném prostředí. Je těžké provádět kvantitativní predikce. Umožňuje studovat procesy. Je obtížnější testovat hypotézy a teorie. Umožňuje navrhovat teorie Analýza dat i jejich sběr jsou často časově Dobře reaguje na místní situace a podmínky. náročné etapy. Hledá lokální (idiografické) příčinné Výsledky jsou snadněji ovlivněny souvislosti. výzkumníkem a jeho osobními preferencemi. Pomáhá při počáteční exploraci fenoménů. Tabulka č. 1 – Přednosti a nevýhody kvalitativního výzkumu (Hendl, 2005, s. 52)
54
4.2.1
Otevřené kódování
Otevřené kódování znamenalo první krok analýzy v mé výzkumné části. „Otevřené kódování je část analýzy, která se zabývá označováním a kategorizací pojmů pomocí pečlivého studia údajů. Bez tohoto prvního a základního analytického kroku by nemohl proběhnout zbytek analýzy ani následná komunikace. Během otevřeného kódování jsou údaje rozebrány na samostatné části a pečlivě prostudovány, porovnáním jsou zjištěny podobnosti a rozdíly, a také jsou kladeny otázky o jevech údaji reprezentovaných. Během tohoto procesu jsou zvažovány a zkoumány naše vlastní i cizí domněnky o jevu, což vede k novým objevům“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 43).
4.2.2.
Axiální kódování
Axiálním kódováním moje analýza pokračuje, znamená tedy druhý krok. Použila jsem paradigmatický model dle Strausse a Corbinové. „Soubor postupů, pomocí nichž jsou údaje po otevřeném kódování znovu uspořádány novým způsobem, prostřednictvím vytváření spojení mezi kategoriemi. To se činí v duchu kódovacího paradigmatu, které zahrnuje podmiňující vlivy, kontext, strategie jednání a interakce a následky“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 70). PŘIČINNÉ PODMÍNKY → JEV → KONTEXT → → INTERVENUJÍCÍ PODMÍNKY → STRATEGIE JEDNÁNIÍA INTERAKCE → → NASLEDKY
4.3
Sběr dat
Jelikož pracuji v azylovém domě několik let, jsem téměř v každodenním kontaktu s uživateli sociální služby, neměla jsem problém oslovovat své budoucí informanty. Těmi se staly pouze ženy, na nichž bylo znát, že ke mně mají důvěru, nebyla jsem pro ně cizí osoba zvenčí. Věděla jsem, jak s nimi mluvit, jak pokládat otázky, aby také byly pro ně co nejsrozumitelnější. Toto považuji za velkou výhodu, ale i přesto, že mě mé informantky znaly a úkol, který jsem si zprvu myslela, že nebude až tak těžký, občas měl svá úskalí.
55
Rozhovory vznikaly pozvolna a to v období od září 2011 do prosince 2011 a to na nočních směnách, z důvodu toho, že děti spaly a my nebyly rušeny. Všechny mé informantky prostředí, kde jsme vedly rozhovor, dobře znaly, snažila jsem se jim navodit příjemnou a klidnou atmosféru. Na konkrétních termínech jsme se spolu domluvily 2 dny dopředu, stalo se, že termín musel být posunut z důvodu špatného psychického stavu informantky nebo nemoci dítěte či probuzení dítěte. Každé informantce jsem vždy vše vysvětlila, všechny byly informovány o zachování anonymity, informovala jsem je o výzkumu, o účelu výzkumu a všechny s ním také souhlasily. Informantky měly možnost, dle svého uvážení, rozhovor kdykoli ukončit nebo přerušit. Jména informantek jsem zvolila podle abecedy a to především pro větší přehlednost při samotném kódování. Jména dětí, pokud je informantky při rozhovorech zmiňovaly, si vybraly ony samy. Jednotlivé rozhovory s mými informantky jsem nahrávala na diktafon, poté jsem je přepisovala a nakonec jsem všechny rozhovory vymazala. Jako metodu pro získávání dat jsem použila polostukturovaný rozhovor.
4.4
Charakteristika výzkumného prostředí Azylový dům pro matky s dětmi v nouzi Koclířov
Azylový dům pro matky s dětmi v nouzi v Koclířově (dále AD) působí pod záštitou Občanského sdružení „Náš domov“ Koclířov a svoji působnost začal v roce 2002. V průběhu roku 2010 prošlo Občanské sdružení „Náš domov“ velkou změnou ve způsobu financování sociálních služeb a to prostřednictvím finančních prostředků získaných veřejnou zakázku Individuálního projektu Pardubického kraje. Způsob financování prostřednictvím Operačního programu lidské zdroje a zaměstnanost ze zdrojů Evropského sociálního fondu se spoluúčastí České republiky organizaci zajistil zázemí potřebné pro odvádění kvalitní práce v oblasti sociálních služeb do konce ledna
56
2013. Bohužel zatím není zřejmé, co bude následovat a z čeho bude financován od roku 201433. AD poskytuje sociální služby v Pardubickém kraji. AD poskytuje nejen ubytování, ale i sociální, psychologickou a pedagogickou pomoc vytvořením materiálně technických a výchovných podmínek pro včasnou pomoc matkám s dětmi, které se ocitly v nouzi a nebyly tuto situaci schopny samy řešit. Neposkytuje jen existenční zázemí a možnost řešení nepříznivé sociální situace, ale usiluje o mobilizaci a aktivizaci potencionálu uživatelek tak, aby se mohly vrátit do běžného života, pokusily se o obnovení přirozených vztahových vazeb a naučily se spolupracovat s místními institucemi. Klade důraz na další vzdělávání matek v oblasti péče o dítě, péči o domácnost (vaření, praní, hospodaření s finančními prostředky), výchovu a vzdělávání dětí předškolního a školního věku. Podporuje matky v rozvoji jejich schopností a dovedností, samostudiu, tak, aby byly schopny žít plnohodnotný život. Pracovníci azylového domu jsou odborníci, kteří pomáhají matkám v krizi zahájit řešení jejich nepříznivé situace. Individuální přístup a plánování konkrétních, dosažitelných cílů často vede k samostatnosti v budoucím životě uživatelek a nezávislosti na sociálních službách. Personální zajištění AD - na hlavní pracovní poměr:
1 vedoucí
1 sociální pracovnice
3 pracovnice v sociálních službách
- externí pracovníci:
1 ekonom - vede účetní evidenci, zpracovává mzdy
1 psycholog - 1x měsíčně provádí supervizi pracovního týmu v rozsahu 3 hodin
1 údržbář - zajišťuje po technické stránce chod azylového domu
33
OS „Náš domov“ Koclířov. [online]. [cit. 2012-04-10] Dostupné z:
57
Poslání34 AD poskytuje pobytové sociální služby matkám s nezaopatřenými dětmi do 18 - ti let a těhotným ženám. Uživatelkám, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci, nabízí okamžitou sociální a psychologickou pomoc, jejímž cílem je jejich opětovné začlenění do společnosti. Služby, které poskytuje: poskytnutí ubytování, podmínky a pomoc s přípravou stravy, podmínky pro osobní hygienu, pomoc při zajištění chodu domácnosti, pomoc při výchově dětí, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů a obstarávání osobních záležitostí, sociální poradenství, pomoc při sociálním začleňování, volnočasové a mimoškolní aktivity. Volnočasové aktivity jsou pořádané denně, kromě středy. Dále jsou pro děti a maminky pořádané výlety, exkurze a víkendové pobyty, které se konají za podpory Pardubického kraje formou dotace. Služby jsou určeny35
matkám bez přístřeší, které se ocitly v krizi a jsou oběťmi domácího násilí
matkám starším 18 - ti let s dětmi ve věku 0 – 18 let, které mají svěřeny do péče
těhotným ženám
matkám, které mají děti svěřeny do vlastní péče
ženám, kterým děti do vlastní péče svěřeny nebyly, ale je reálná šance, že ubytování v AD by k tomu mohlo vést
ženám, kterým zdravotní stav umožňuje zajistit péči o sebe a své děti a mohou na základě lékařského potvrzení být ubytovány v kolektivním zařízení
Služba není určena36
osobám závislým na alkoholu a drogách
osobám se závažnou psychickou poruchou
osobám, které byly zbaveny svéprávnosti
osobám nepohyblivým
34
Výroční zpráva OS „Náš domov“ Koclířov 2010 Výroční zpráva OS „Náš domov“ Koclířov 2010 36 Výroční zpráva OS „Náš domov“ Koclířov 2010 35
58
Principy sociální služby37
dodržování lidských práv, respektování individuálních potřeb uživatelek
kvalitní, týmová a odborná spolupráce pracovníků
ohleduplný a laskavý postoj k uživatelkám
respektování životních zvyků a zájmů uživatelek, netolerance diskriminace
podpora samostatnosti uživatelek
uplatňování vlastní vůle uživatelek
Vybavení AD: samotný AD se nachází v malé obci Koclířov, která skýtá okolo 700 obyvatel a leží mezi městy Svitavy a Moravská Třebová. Jde o zrekonstruovaný obecní dům rodinného typu. V domě je sedm samostatných bytových jednotek, z nichž šest je jednopokojových a jeden byt je dvoupokojový. Maximální kapacita AD je 24 osob. Dvoupokojový byt je určen matce až s pěti dětmi. Každá bytová jednotka je určena jedné matce s dětmi. Byt je vybaven koupelnou, kuchyňský koutem s lednicí, mikrovlnou troubou, varnou konvicí a nádobím. Dále je byt vybaven základním nábytkem, lůžkovinami, televizí a žehličkou, v případě potřeby jsou matkám půjčeny elektrické kuchyňské spotřebiče, nebo je byt dovybaven dalším nábytkem jako např. dětskou postýlkou. Společné prostory AD tvoří společenská místnost, kde uživatelky přijímají návštěvy, pořádají se tam besedy, přednášky nebo volnočasové aktivity. Ve společenské místnosti je televize a dva počítače, kdy jeden je jen pro uživatelky služby a jeden pro jejich děti. Dále je to herna, prádelna a kuchyň, která je pro všechny uživatelky společná. Na každé dvě uživatelky připadá jeden sporák a pouze dvoupokojový byt ho má přímo na bytě. Dětem a maminkám je k dispozici dětské hřiště „Sluníčko“, které je součástí AD. Azylový dům neposkytuje krizovou pomoc, nemá k tomu určená krizová lůžko. Odkazuje na nejbližší AD v Pardubickém kraji, které lůžka k tomuto druhu pomoci mají, většinou je to přímo AD Pardubice nebo AD Žamberk. Přijeti uživatelky se děje na základě žádosti, popřípadě i sociálního šetření. Azylový dům slouží především ženám s posledním trvalým pobytem v Pardubickém kraji, ale ve výjimečných případech lze přijmout i ženu s dítětem z kraje jiného. Přijetí se děje na základě dohody o poskytování sociálních služeb, které se s uživatelkou uzavírá na dobu 6 měsíců. Tato 37
Výroční zpráva OS „Náš domov“ Koclířov 2010
59
dohoda může být ještě 2x o tři měsíce prodloužena, maximální délka pobytu je 1 rok. Uživatelky se řídí domovním řádem AD, který je pro ně závazný a hrubé porušení by mohlo znamenat ukončení poskytnutí sociálních služeb. Dále jsou pro ně závazná další vnitřní pravidla, která jsou jim vysvětlená při příchodu do AD a ony podpisem stvrzují, že s nimi byly seznámené. Služba se poskytuje za úhradu, která činí: těhotná uživatelka 100,-/den, dospělá osoba 70,-/den, první až čtvrté dítě 30,-/den. V AD pracuji jako sociální pracovnice od 1. 1. 2010. Začátek mé práce byl svízelný především v tom, že práci jsem přebírala po sociální pracovnici, která měla vysokoškolské vzdělání v oboru speciální pedagogiky, což zákon umožňuje. Viděla jsem velké nedostatky v její práci. Její práce nebyla kvalitní, byla chaotická, sociální agenda měla řadu nejasností a usvědčilo mě to v tom, že odborná kvalifikace sociálního pracovníka je velmi nutná. Jako sociální pracovnice jsem zástupkyní vedoucí AD a mými podřízenými jsou pracovnice v sociálních službách. Provoz AD je celoroční a je zde nepřetržitý provoz 24 hodin denně. Podle statistik, které se každoročně zpracovávají, nejčastějším důvodem vyhledání služby je příchod z jiného AD a ztráta bydlení. Poté následují nevhodné podmínky pro výchovu dětí (často byt ve špatném stavu, bydlení u kamarádek…), rozepře v rodině a rozvod a jako poslední je důvodem domácí násilí38. Moje práce s uživatelkami: vedu evidenci žádostí o umístění do AD, provádím sociální šetření, zajišťuji první kontakt s uživateli služby, informuji žadatele o možnostech sociální služby. Připravuji podklady pro umístění do AD, vypracovávám smlouvy o poskytování sociální služby, jejím prodloužení nebo ukončení. Jsem oprávněna tyto smlouvy podepisovat v zastoupení. Vypracovávám posudky
na
uživatelky služby a vyřizuji korespondenci mezi AD a úřady. Vedu vstupní pohovor s uživatelkou služby, na základě podkladů klíčového pracovníka stanovuji společně s uživatelkou dlouhodobé a krátkodobé cíle při individuálním plánování a provádím kontrolu jejich plnění, popř. jejich přehodnocení. Pro uživatele mohu být „klíčovým pracovníkem“. Při péči o uživatele služby spolupracuji s ostatními zaměstnanci zařízení. Plánuji průběh služby s ohledem na individualitu uživatelek. Jsem odpovědna za sociálně právní ochranu dětí (dále SPOD), vedu veškerou agendu týkající se SPOD a 38
Statistika za rok 2010 – příchod z jiného AD 32%, ztráta bydlení 32%, nevhodné podmínky pro výchovu dětí 19%, rozepře v rodině a rozvod 14% a domácí násilí 3%.
60
provádím dohled nad ostatními pracovníky, kteří jsou pověření SPOD. Vedu sociální agendy, zajišťuji odbornou sociálně právní poradenskou službu pro uživatele služby, analytickou, metodickou a koncepční činnost, dbám na kvalitu všech poskytovaných služeb a vedu uživatelky k aktivnímu přístupu řešení nepříznivé situace. O každém porušení domovního a provozního řádu AD okamžitě informuji vedoucí a vyhotovím o něm zápis. Závažné nedostatky v péči o děti okamžitě řeším s vedoucí zařízení a ve spolupráci se sociálními pracovnicemi příslušných městských úřadů. Dbám na správné vedení osobních spisů uživatelek, o všech skutečnostech jsem povinna zachovávat mlčenlivost a to i po ukončení pracovního poměru. Spolupracuji s rodinou matek, sociálními pracovnicemi příslušných městských úřadů, soudy, policií a ostatními státními i nestátními subjekty. Práce sociální pracovnice není vždy snadná, stejně jako práce pracovníků v sociálních službách. Společnými silami se snažíme vést a edukovat matky k tomu, aby se staly nezávislými na službě, aby vyřešily svoji nepříznivou situaci jinak, než odchodem opět do jiného azylového domu.
4.5
Výběr informantů
Pro kvalitativní výzkum jsem zvolila záměrný výběr, který je pro něho i charakteristický. „Záměrný výběr se uskutečňuje na základě určení relevantních znaků, tj. těch znaků základního souboru, které jsou důležité pro dané zkoumání. Při tom se výzkumník opírá o pedagogickou teorii, své zkušenosti, vědomosti a úsudek“ (Gavora, 2000, s. 64). Svůj výběr jsem soustředila na jeden azylový dům, který poskytuje dvě sociální služby, kdy jedna je určena pouze matkám s nezaopatřenými dětmi a druhá je určena především rodinám s nezaopatřenými dětmi, popřípadě otcům a matkám, kteří mají nezaopatřené dítě či děti ve své péči. Kapacita azylového domu pro matky s dětmi v nouzi je menší, zde se nachází 7 samostatných bytů, zázemí zde současně poskytuje 7 matkám a jeho maximální kapacita i s dětmi je 24 osob. Azylový dům pro rodiče s dětmi zaujímá 3 samostatné byty, to jsou 3 rodiny s dětmi a jeho maximální kapacita spolu s dětmi je 14 osob. Nevybírala jsem tedy své informantky z velkého počtu lidí byla jsem počtem omezena, ale pro rozmanitost a různé životní události, příběhy, jejich zkušenosti, to pro můj výzkum nebylo podstatné.
61
Z důvodu, že v azylovém domě pracuji jako sociální pracovnice, o matkách jsem měla získané informace již ze svého pozorování, ze své pracovní pozice a práce s nimi. Důležité poznatky konzultuji se sociálními pracovnicemi z orgánu sociálně-právní ochrany dětí, se kterými úzce spolupracuji. Vybírala jsem tedy dle rozdílnosti a rozmanitosti. Matky jsou zvyklé si s námi – pracovnicemi azylového domu - často povídat, vyprávět nám své životní příběhy a situace, do kterých se byť ne třeba svoji vinou dostaly. Chodí pro radu a pomoc. Bohužel se také stalo, že jakmile jsem jedné matce, mé budoucí informantce, ukázala diktafon, lekla se a nahrávat rozhovor nechtěla. Samozřejmě jsem všem několikrát vysvětlila, že rozhovory budou nahrávány, přepsány, ihned vymazány a jejich anonymita bude zachována, i přesto odmítla. Poznala jsem na ní, že se něčeho bojí, bohužel nemohu identifikovat důvod a příčinu jejího strachu, to se mohu dál pouze domnívat, neboť vysvětlení mi nedala. Tento rozhovor se tedy neuskutečnil. Rozhovory se nakonec uskutečnily s pěti uživatelkami sociální služby a já získala pro svůj kvalitativní výzkum potřebná data. Musela jsem dbát na psychický stav matek, neboť mnohé z nich jsou v odborné péči psychologů nebo psychiatrů. Otázky byly pokládány co nejjednodušeji, protože mé informantky se liší ať už svým věkem, vzděláním, délkou pobytu v azylovém domě, nebo opakujícími se poskytovanými službami azylových domů. Matky, se kterými jsem rozhovor vedla, byly sdílné, hovorné, rozhovor jim byl příjemný a byly rády za možnost se vypovídat.
4.6
Objekt zkoumání
Mým záměrem bylo zkoumat pouze ženy a to právě proto, že u nich se předpokládá zodpovědnost, snaha postarat se o své děti a zajistit jim pěkné dětství, které ony samy většinou neměly. Předkládám tabulku se základními údaji o mých informantkách: jméno, které je změněno, jejich skutečný věk, počet dětí celkem – z toho počet dětí, které mají ve své péči, partner – zda je či není a posledním údajem je, kde vyrůstaly – zda v domácím prostředí nebo v instituci (kojenecký ústav nebo dětský domov). Tyto údaje se mi zdají dostačující pro viditelnou rozmanitost mých informantek. 62
Základní údaje informantek
JMÉNO
VĚK
POČET DĚTÍ/POČET
MÁ/NEMÁ
DĚTÍ U SEBE
PARTNERA
DĚTSTVÍ DOMA/V INSTITUCI
paní Anna
35 let
2 děti/2 děti
nemá
doma
paní Božena
39 let
7 dětí/1 dítě
má
doma
paní Cecílie
32 let
5 dětí/4 děti
má
v instituci
paní Dana
45 let
3 děti/2 děti
nemá
v instituci
paní Eva
26 let
1 dítě/1 dítě
nemá
doma
Tabulka č. 2 – Seznam informantů
4.7
Kvalitativní rozhovor
„Hlavní skupinu metod sběru dat v empirickém výzkumu tvoří naslouchání vyprávění, kladení otázek lidem a získávání jejich odpovědí“(Hendl, 2005, s. 164). Vybrala jsem si pro svůj kvalitativní výzkum metodu polostrukturovaného rozhovoru, neboť se zdála jako ideální a to již z několika důvodů. Mé informantky si rády povídají a některé se rozpovídaly natolik, že tímto typem dotazování jsem je nerušila a ony samy vyprávěly svůj příběh. Otázky jsem pokládala až v okamžiku, kdy nebyly schopné samy pokračovat, ať už z důvodu rozpomínání na minulost, která je citově zasáhla nebo v okamžiku, kdy se rozhovor vydal jiným směrem nebo při doplnění nejasných odpovědí. Hendl ve své knize uvádí: „…existuje určitá střední cesta v podobě polostrukturovaného dotazování, jež se vyznačuje definovaným účelem, určitou osnovou a velkou pružností celého procesu získávání informací“ (Hendl, 2005, s. 164). Při samotném rozhovoru vyšla najevo individualita mnou vybraných informantek. Některé se ostýchaly, bylo znát, že mají obavy se mnou hovořit, když se rozhovor nahrával na diktafon. Snažila jsem se jim proto navodit dobrou atmosféru, začaly jsme nejdříve mluvit o běžných věcech nebo o dětech. Poté se již rozpovídaly, ale několikrát 63
jsem je musela přesvědčovat o tom, že rozhovor bude po přepsání z diktafonu vymazán a jejich jména budou v mé diplomové práci změněna. Jiné, které vzpomínaly na dětství, minulost, plakaly, někdy rozhovor vznikal i na vícekrát, musely jsme rozhovor odložit na jiný termín, na kterém jsme se domluvily. Některé informantky zase rozhovor braly jako možnost vypovídání se, braly to jako výbornou změnu v jejich každodenním režimu, proto neměly problém mluvit samy. Při rozhovorech jsem si uvědomovala ještě více, než když s nimi hovořím pouze z pozice sociální pracovnice, že ke mně mají důvěru a otevřenost informantek – matek bez domova byla úžasná a výjimečná. Polostrukturovaným rozhovorem se mi podařilo docílit toho, že vyšly na povrch jejich pocity, jak prožívají to, co bylo, co je a co bude, což by se přímým kladením otázek a přímými odpověďmi nikdy nepodařilo. Na konci rozhovoru jsem každou informantku vybídla k možnosti samotného vyjádření, co ona by mi ještě chtěla sama říci. Dále následovalo poděkování s přáním toho, aby se jim splnilo vše, co ony samy chtějí, co od života očekávají a po čem touží. Okruhy a otázky, na které jsem chtěla znát odpověď k získání potřebných informací: 1) Základní údaje:
Kolik je Vám let, jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání, Váš rodinný stav?
2) Dětství:
Jaké a kde prožívala své dětství?
Jaké jsou Vaše vzpomínky, první okamžiky, na které si vzpomínáte?
Máte sourozence?
3) Děti:
Kolik máte dětí?
Máte nějaké děti, které nejsou ve Vaší péči a proč?
4) Partnerství:
Jaké bylo soužití s partnerem, otcem dětí?
Stýkáte se v současné době?
Stýká se otec s dětmi?
Jaký je Váš současný vztah?
Platí otec dětí výživné? 64
5) Život v azylovém domě:
Proč jste se ocitla i s dětmi v azylovém domě?
Byla jste již někdy v jiném azylovém domě? Kde a jak dlouho?
Jak jste se dozvěděla o Azylovém domě v Koclířově?
Jak jste si Vy zvykla na pobyt v AD, na jeho režim?
Co byste v AD změnila, zlepšila, co se Vám nelíbí a naopak líbí?
Jste spokojena s vnitřními pravidly AD, s Domovním řádem?
Jak nesou děti pobyt v AD, našly si zde kamarády?
Navázala jste přátelský vztah s ostatními uživatelkami? Pomáháte si vzájemně a konkrétně s čím?
Jaký máte vztah s personálem AD - s vedoucí, sociální pracovnicí a pracovnicemi v sociálních službách?
Pomohly Vám v něčem – konkrétně v čem? Svěřujete se jim s Vašimi problémy nebo si raději zanecháváte odstup?
Jakých se účastníte aktivit v AD, jste s nimi spokojena?
Co nejraději děláte ve svém volnu?
Jak se k Vám chovají ostatní obyvatelé Koclířova?
Navštěvují Vaše děti zdejší MŠ nebo ZŠ?
6) Současnost:
Jak dlouho jste s dětmi sama?
Máte v současnosti nějakého partnera?
Hledáte si bydlení, zaměstnání a jakým způsobem?
Jaký je nyní Váš vztah s rodiči, sourozenci, stýkáte se s nějakými příbuznými?
Ví Vaše rodina, že jste s dětmi v AD? Pomoci s bydlením a dětmi Vám nemohou?
Jaké pobíráte dávky?
7) Budoucnost:
Jak si představujete svoji budoucnost?
Máte sny, nějaká přání?
Věříte v Boha? Nebo věříte v něco jiného?
65
Prvotně jsem tvořila okruhy, poté vznikaly otázky k rozhovorům. Jelikož je nutné myslet na to, že každá má informantka je jiná, musíme myslet na jejich individualitu, otázky nebyly pevně stanovené, rozvíjející otázky nastaly až dle situace, z které samy vyplynuly.
66
5.
INTERPRETACE DAT V této části mé diplomové práce předkládám již výsledky svého výzkumného
šetření, které jsem zpracovala pomocí otevřeného a axiálního kódování.
5.1
Otevřené kódování
Data jsem získala od pěti uživatelek azylového domu – mých informantek, které jsem se snažila dle jejich analogie zařadit do kategorií: Jedná se o tzv. kategorizaci: „proces seskupování pojmů, které se zdají příslušet stejnému jevu“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 45). Konkrétní kategorie: Dětství jsem žádné neměla a potom mě čekal agresivní partner Chtěla bych, ale ono to vždycky nejde Život v azylu aneb Přechodná stanice nebo stálá? Nový den bez nových očekávání Přání a sny aneb Jediné vlastnictví co mám „Každá kategorie má několik obecných vlastností a každá vlastnost se mění v rozsahu nějaké škály“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 49) V každé kategorii tedy vyvstalo na povrch několik dalších stěžejních vlastností, které byly důležité pro charakteristiku dané kategorie. „…vlastnosti jsou znaky nebo charakteristiky jevu (kategorie)“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 49). Těmto vlastnostem jsem přiřadila náležitý dimenzionální rozsah. „Dimenzionální profil znázorňuje konkrétní vlastnosti jevu za daných podmínek“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 49). Vybrané a již pojmenované vlastnosti jsem charakterizovala svým vlastním komentářem, svými pocity z rozhovorů s informantky. Dále jsem je doplnila citacemi informantek, které jsem označila kurzívou a dala do uvozovek pro snazší přehlednost. Z důvodu toho, že výpovědi mých informantek byly mnohdy rozsáhlé, pro lepší pochopení výkladu dané kategorie uvádím i objemnější citace. Každou citaci jsem
67
označila – v závorce za citací je uvedeno jméno informantky a lomítkem odděleno pořadové číslo citace.
5.1.1
Kategorie č. 1 Dětství jsem žádné neměla a potom mě čekal agresivní partner
Kategorie č. 1 Dětství jsem žádné neměla a potom mě čekal agresivní partner Vlastnosti
Dimenzionální rozsah
Komplikované dětství
Časté
Vzpomínky na instituci
Důležité
Násilný partner
Častý
Tabulka č. 3 – Kategorie č. 1
Stěžejním pojmem pro první kategorii je komplikované dětství informantek. Vůbec první otázkou při rozhovorech byla otázka týkající se jejich dětství, jejich prvního okamžiku, na který si vzpomínají. Bylo zajímavé pozorovat, jak vzpomínají, jak se vracejí do minulosti, jak své vzpomínky prožívají. Některé informantky se nad prožitím dětství moc nepozastavovaly, některé byly naopak lítostivé ve smyslu, proč zrovna „já“? Dětství ale v každé z nich ponechalo něco špatného, dalo by se tedy předpokládat, že pro svoje děti budou chtít lepší budoucnost. Aby neprožily podobné strasti jako jejich matky. Z rozhovorů mých informantek je zřejmé, že ani jedna dětství neměla jednoduché, některá vyrůstala v dětském domově, jiná zase v rodině, která jí nedala pocit domova a lásky. Další informantku postihla smrt nejbližších. Bohužel, předpoklad toho, že se z tohoto ponaučí, budou chtít, aby jejich děti vyrůstaly ve vhodném rodinném prostředí, ve kterém najdou to, co ony neměly, chybí. „Jako na první z dětství si vzpomenu na nezájem rodičů. To jsem si všimla tak v pěti letech…jsem nechtěné dítě. Byla jsem první a oni mě prostě nechtěli. Pak se narodil bratr a toho už chtěli…nemluvili se mnou moc, nevím co to je objetí od vlastní maminky a ani od tatínka. …pořád jsem byla ta, co byla upozaděná. Neměla jsem nikdy to, co měl můj bratr. Vzhledem k tomu, že mně to učení ani nešlo nikdy tak, jak šlo mýmu bratrovi, tak to bylo čím dál horší.“ (Anna/1/2/3)
68
„…si nepamatuju skoro na žádný dětství, protože mě mamka umřela na rakovinu. Tak a to mi bylo sedum roků…jsme žili s taťkou doma sami, to bylo docela dobrý, taťka se o nás staral a po třech letech si domů přivedl novou ženskou, no…Nás dělala, že má ráda jenom před taťkou. A když taťka nebyl doma, tak to bylo fakt hrozný. Nás mlátila, to hodně, všechno jsme měli zakázaný. …My jsme neměli hezký dětství, s ní teda určitě ne. …když si teď ještě vzpomínám z toho, než mamka umřela, tak ji taťka bil. A my jsme se i báli, kolikrát. …když si našel tu novou ženskou, tak tu ani už nebil, tak co si pamatuju jednou nebo dvakrát. Ale pil pořád, on pil vždycky.“ (Božena/1/2/3/4) Paní Cecílie a paní Dana vyrůstaly v dětském domově. Paní Cecílie tam nežila od narození, v jejich rodině se odehrála tragédie, po které byly téměř všechny děti z rodiny odebrány a umístěny do dětského domova. Když byla paní Cecílie malé dítě, její otec týral mladší sestru, což bohužel vedlo k její smrti. Naopak paní Dana byla již po narození umístěna do kojeneckého ústavu, potom prožila dětství v dětském domově. „Dětství jsem žádný neměla, byla jsem v děcáku, …a než jsem tam přišla, to bylo ještě horší. …Bylo nás totiž jako původně dvanáct děcek dohromady a kvůli tomu, že náš vlastní otec teda, zabil sestru, tak kvůli tomu nás šupli do děcáku. Teda kromě těch třech. …otec mi zabil sestru. Jí bylo dva a půl roku. No, von ju umlátil. Pořád ji mlátil, kopal do ní, skákal na ňu. No a mamka se pak s ním samo rozvedla. No a my jsme skončili v děcáku, aby nás taky nemlátil nebo tak nějak to bylo.“ (Cecílie/1/2/3) „Na dětství si pamatuju, že jsem vyrůstala v děcáku. Maminka mně umřela, když jsem se já narodila. Umřela při porodu a já jsem nejmladší. Mám taky ještě deset sourozenců, ale všechny neznám. Potom jak maminka umřela, tak ty mladší byli v děckých domovech a ti starší, nevím, kde je jim konec. …No, táta nám občas napsal, ale on za námi přijel do děckýho domova, když mně bylo šest nebo sedum roků a přinesl nám jeden pytlík bonbónů. Jako všem třem dohromady. (smích) Já nemusím takovýhle lidi.“ (Dana/1/2) Paní Eva vyrůstala v rodině, která fungovala a jak ona při rozhovoru vypovídá, velmi milovala svého otce. Jejich štěstí bohužel zbortila smrt tatínka, kterou paní Dana velmi těžko nesla. Matka si našla po čase přítele, který ale byl alkoholik, pak maminka zemřela a ona už nebyla nikdy šťastná. „Já mám vzpomínky na dětství vcelku hezký, teda ty první ano. Byli jsme taková normální rodina. Byli jsme všichni spolu a bylo to fajn, tehdy jsem byla šťastná. Pak se stalo, co se stát nemělo. Tatínek onemocněl…Jen mi řekla, že táta umřel. Věděla jsem, že je konec mýho šťastnýho dětství. …Mamka si pak našla přítele a po čase začal bydlet s náma. On pak začal chodit do hospody a strašně chlastal. Stal se z něj pak alkáč. Vždycky se poblil, pochcal, bylo to hnusný. Nejdřív ho mamka pořád omlouvala a já ji nechápala.…mamka jela jednou večer za nemocnou babičkou a já s ním zůstala doma sama. Bála jsem se. …přikradl se ke mně do pokoje a byl nahatej. Já na něho začala ječet, ať vypadne, že to všem řeknu. On opravdu odešel,…No, naštěstí ho pak mamka stejně vyhodila… S mamkou jsem zůstala sama… Ona pak byla taky nemocná, měla 69
rakovinu, na kterou přišli pozdě. Po roce léčby zemřela. Zhroutil se mi svět podruhý.“ (Eva/1/2/3/4/5) Vzpomínky na instituci. Paní Cecílie a paní Dana vyrůstaly v dětském domově. Paní Cecílie přišla do dětského domova z rodiny, paní Dana byla umístěna do kojeneckého ústavu ihned po svém narození, protože jí při porodu zemřela matka. Nikdy v rodině nevyrůstala, svého otce téměř nezná. Své dětství neprožily v domácím prostředí a s rodinou, jejich vnímání dětství je odlišné od ostatních informantek. Ani instituce, i když samozřejmě dá dětem, co nejvíce může, nikdy rodinu nenahradí. „…já už nevím, kolik mi bylo let, když mě dali do děcáku, myslím, že osum. Možná ani ne. …to bylo takové šokující, mně ta maminka v děcáku chyběla. …než jsem si zvykla. No a teda pak jsem to brala už normálně, protože nám tam dávali všecko, co jsme potřebovali, věnovali se, měli jsme tam plno lásky, takže nám dělali vlastně i matku. …byla jsem tam pak už spokojená. Měla jsem tam kamarádky, nikdo na mě nekřičel, jezdili jsme na výlety, učili nás vařit, starat se o sebe a takový ty věci. Museli jsme mít uklizený, což pro další život je důležitý. Já tam neměla problém,... Akorát tam byly pravidla, něco jako tady, na všechno si dá zvyknout.“ (Cecílie/4/5/6) „Prvně jsem byla v kojeneckým ústavě, to vím, potom jsem byla po děckých domovech. …V děcáku jsme byly všecky tři sestry. Nás nechali spolu. V děcáku to nebylo dobrý, takový velký, ale měla jsem tam sestry. …Jak jsem byla v dětským domově, tak tam pracovala paní v kuchyni, ona bydlí v Brně a ona tehdy neměla děti, tak si mě brávala domů. …si mě chtěla vzít za vlastní, jenomže otec mně jednou za rok napsal nebo zavolal a tím prostě na adopci neměl nikdo nárok. …Měla jsem tam tvrdej život, těžkej život, ale sem zase ráda, že sem tam vyrůstala, protože ze mě není takový prase, jako sou některý. …si dbám prostě vo svoje a vím, že v některých rodinách v romských je, že ty děti nejsou vychovaný tak, jak by měly bejt. A to co se týká čistoty, co se týká různých věcí. A zase mě toto naučili v děcáku. A věřím tomu, že doma by mě to nenaučili, vůbec.“ (Dana/4/5/6) Partnerství, v životě mých informantek hrálo velkou roli. Téměř všechny informantky ze svých partnerství utekly, některé jejich výpovědi jsou velmi tvrdé a to ve smyslu týrání jejich osoby, objevuje se zde násilný partner. Tady je až zarážející, co všechno dokázaly v partnerství vydržet a většinou i přes to se svými partnery žily dál, než si řekly „dost“. Nastávají situace, kdy nevede jiná cesta, než z tohoto svazku odejít či utéci. Pokud se zamyslíme nad nefungujícím partnerstvím, ve kterém žijí a vyrůstají děti, je lepší volit cestu úniku. A opět se nabízí myšlenka a to taková, že nefungující rodina se vždy odráží na dětech, na jejich budoucím životě, nad jejich budoucími postoji k rodině, partnerství, vztazích.
70
Některé z mých informantek prošly několika vztahy, ať byly pro jejich další život významné či méně významné, většinou se o nich zmínily. Mé informantky nazývají své partnery takto: manžel, partner, chlap, druh, frajer a táta mých dětí. „Manžel mě bil a psychicky mě týral a k tomu hrál automaty. Nakonec to dopadlo asi tak, že já jsem prostě čekala syna, kdy on mě zamykal doma, nesměla jsem nikam chodit. Docházelo tam, bohužel, k fyzickýmu napadání, kdy se prostě manželovi nelíbilo, jak je poskládaný třeba nádobí nebo jak já nevím (pauza) prostě, jak je ustlaná postel, jo a hledal vyloženě maličkosti. …on mě i bil, když jsem čekala syna, tak pak už jsem prostě řekla dost a utekla.“ (Anna/4/5) „první partner mě nebil ani děti, to vůbec ne. On nás měl hodně rád. Jako mě i děti, on se o nás hodně a dobře staral,... Jenže pak to prostě nebylo už ono a rozešli jsme se. Jsem byla tenkrát děsně pitomá, byl klidnej, tak mě to asi nebavilo. (smích)…s tím druhým chlapem jsem byla... Byl na mě furt hnusnej, já se ho ale bála, tak jsem s ním byla. Já jsem před ním utíkala a furt. On strašně chlastal, byl agresivní, mlátil mě a já vždycky někde čekala, až vystřízliví a pak jsem se vrátila…. On se vždycky omlouval a prosil, ale pak to udělal vždycky znovu.“ (Božena/5/6) „…ze začátku to s prvním druhem bylo jako všecko dobrý, ještě tak nějak… No a pak se to začalo zhoršovat, takže nám to jako teda ten vztah vůbec neklapalo. No, pak už mě furt jen mlátil. Pak jsem čekala ty dvojčátka a to už mě zmlátil tak, že ze mě ty děcka úplně vymlátil. …On mě mlátil rukama, kopal do mě, tahal mě za vlasy, řezal mě nožem a dokonce mě vyhrožoval, že mě zabije. Takže já měla samozřejmě strach, takže jsem s ním radši byla. Musela jsem se mu podvolovat… Dokonce mě nutil brát v těhotenství drogy. … a utekla jsem. …já si našla novýho přítele a pak se i vdala… taky do mě manžel kopl a asi dvakrát uhodil. Ale pak už ne. …když srovnáváte s bývalým, tak tenhle byl lepší, jako to určitě jo. …Teď je ve výkonu trestu.“ (Cecílie/7/8/9/10) „…se mně zalíbil jeden frajer pěknej (smích), což je táta mých dětí. …už to dál nešlo, on mě mlátil. Chodil do hospody, chlastal a bil mě. …chtěl zbít, jako našeho syna, a to už bylo na mě moc, tak jsem se s ním rozešla. On taky jejich táta dlouho doma nebyl. On vždycky chvilku, nadělal dětí a šel do kriminálu. A takhle to s ním chodí furt dokola, on se neumí chovat normálně, to není normální člověk.“ (Dana/7) „…seznámila s partnerem a otcem mýho syna a začali jsme spolu chodit… Chodili jsme spolu a žili zhruba tak dva roky a já ho celou dobu živila. …pak jsem přišla do jinýho stavu. Když jsem mu to řekla, strašně na mě křičel. že jsem kráva neschopná, že si se mnou jen zašoustá a už jsem hned v tom. Pak mě zbil. Brečela jsem, prosila jsem ho, ať mě nechá být. To už jsem věděla, že ho nechci, ale nevěděla jsem, jak se ho zbavím. …No normálně si pro něho přišli a zavřeli ho. (smích) Já mu to tak přeju, hajzlovi. A měla jsem klid a čekala jsem mimčo.“ (Eva/6/7)
71
5.1.2
Kategorie č. 2 Chtěla bych, ale ono to vždycky nejde
Kategorie č. 2 Chtěla bych, ale ono to vždycky nejde Vlastnosti
Dimenzionální rozsah
Děti ve vlastní péči
Důležité
Děti v ústavní a jiné péči
Negativní
Stesk, výčitky
Velké
Role otce při výchově dětí
Laxní
Tabulka č. 4 – Kategorie č. 2
Děti mých informantek, ty jsou stěžejním pojmem druhé kategorie. Děti jsou vždy na prvním místě – tak to zná a cítí většina z nás, z nás matek. Děti jsou odrazem nás, naší výchovy, pečujeme o ně, jak nejlépe umíme a jak to nejlépe cítíme. Děti jsou dar. Za děti neseme plnou zodpovědnost, snažíme se jim udělat pěkné dětství, aby na něho rády vzpomínaly, aby ony zase napodobovaly naši výchovu a naši péči na dětech svých. Ne každý z nás - lidí, měl dětství hezké nebo příjemně prožité. Pokud to tak je, je logické, že se z toho poučíme a naopak svým dětem chceme dát víc, než jsme my dostávali. Mé informantky děti ve vlastní péči mají, jinak by nemohly využívat sociálních služeb určených pouze pro matky či rodiče s dětmi. Nemají u sebe ale ve většině případů všechny děti nebo je na nějaký čas měly v kojeneckém nebo dětském domově. Tato část vypovídá o dětech, o které se celodenně starají v azylovém domě, ať už je mají od narození u sebe nebo je měly na nějaký čas v instituci, odkud jim byly zase navráceny zpět do jejich péče. „…mám 2 děti. Všechny svoje děti mám už u sebe, to je jasný. …u partnera začaly být špatný podmínky pro bydlení a pro děti jako vůbec a pak můj nový partner nechtěl moji dceru,…jsem dala děti radši dobrovolně do dětskýho domova. …mě přítel stejně vyhodil, tak jsem si zařídila pobyt v azylovým domě, co mně zbývalo jinýho. …a já chtěla děti zpátky. Mně pak ty děti vrátili, ale mám nad něma soudní dohled. …Byly tam tři měsíce. Samozřejmě jsem za nimi jezdila a pravidelně.“ (Anna/6/7/8/9) „Já mám celkem sedum dětí a u sebe mám jednoho kluka, je se mnou tady na azylu a jsou mu dva roky. Ty ostatní u sebe nemám.“ (Božena/7) 72
„Takže mám s tím prvním druhem tři dcery, ale u sebe mám jen dvě…“ a tu jednu jsem dala do adopce a dvě děcka mi umřely, po tom jak mě zkopal. …No a s mým druhým chlapem máme spolu dvě holky a ty mám taky u sebe. …tyhle holky už si vzít nenechám,…“ (Cecílie/11/12/13) „…jsem otěhotněla se synem Tomášem, kterýmu je teď už 26. …Tomáška jsem měla v kojeneckým ústavě asi na měsíc, než jsem si zařídila bydlení z práce. A mně dali byt, jeden kamrlík teda a kluka mi vrátili. Že jsem ho potom měla u sebe furt. …Celkem mám tři děti a jen kluky. Tady v azylu mám dva kluky. Syn Tomáš je už plnoletej…“ (Dana/8/9/10) „…mám pouze jedno dítě a to syna a toho mám i v péči tady na azylu. Kromě něho žádné jiné děti nemám.“ (Eva/8) Další vlastností této kategorie jsou děti v ústavní péči nebo v péči jiné. Mé iformantky mají některé své děti buď v dětském domově, nebo je daly ihned po narození do adopce. U jedné informantky si dvě děti vzala sestra do pěstounské péče. V této části se jedná pouze o ty děti, které jsou dlouhodobě umístěné v dětském domově či v jiné péči. „Teda jako čtyři kluci jsou v děcáku a dvě holky jsou u mý ségry v Poličce. Ta je má v pěstounský péči. S děckama se ale vídám, to zase jo. Ale jezdím za nima do děcáku tak často, jak mně to umožňujou finance. Teď je pravda, že jsem tam dlouho nebyla. Jinak jim ale taky občas telefonuju. …Už jsem se s paní vedoucí tady domlouvala, že si je budu brát z děcáku někdy na víkendy. To víte, ale to taky musím mít na to peníze, abych měla na jídlo a tak.“ (Božena/8/9) „Nejdřív se narodila jedna dcera, pak druhá, ale tu jsem dala do adopce. To by nešlo, on mě děsně mlátil. Pak jsem čekala dvojčátka, ale to mě zkopal tak, že jsem v pátém měsíci potratila. …druhou holku jsem dala hned v porodnici. Si pamatuju, že se narodila, doktoři poznali, že se nechová, jak se má chovat otec, když se mu narodí děcko. On tam přišel, vzal ji do ruky a mrsknul ji zpátky do postýlky. Řekl, že je hnusná a že je to zase holka. Tak jsem ji tam v tej porodnici hned nechala.“ (Cecílie/14/15) Stesk, výčitky vůči dětem. Ačkoliv většina informantek ve svých rozhovorech vypovídá o tom, že neměly hezké dětství, jsou i plné zloby k tomu, jak se k nim rodiče chovali. Ale ani ony neudělaly pro své vlastní děti nic lepšího. Chtěly by, a chtěly by nejspíše moc. Jak je ovšem vidět, nastane první překážka a ony se přes ni nedostanou a ani ty samotné děti nejsou pro ně motivem. Ve většině případů přišly o děti nebo je na čas daly do dětského domova kvůli partnerům. Ty děti jako by byly odsunuté do pozadí, převyšovala nad nimi láska k partnerům.
73
„Já je tam fakt musela do dětskýho domova dát, jsem byla i psychicky v háji. Ale mám je zpátky a to je hlavní,… Jsem byla blbá a zamilovaná. …teďka bych to udělala jinak, to je jasný. Sociální mi řekla, že děti týrám, žijou ve špíně a v bídě. A já chtěla mít taky chlapa. Byla jsem blbá, to je jasný, že si to vyčítám.“ (Anna/10/11) „…já zůstala na ty čtyři děti tak nějak sama a prostě jsem to nezvládala. Tak ségra si vzala k sobě dvě starší a ty dva kluky mi nechala. …tak jsem je tam radši nechala, jako u sestry než aby šly do děcáku. Jenže pak přišel další chlap, se kterým jsem měla další dvě děti, který mně sociálka sebrala a dala je do děcáku a to běhěm roku a půl. … vzali mi je, protože jejich otec chodil domů vožralej, byl agresivní, mlátil mě, tak ty menší mně vzali a ty dvě větší mně nechali. … pak jsem přišla i o azylovej dům a neměla jsem kam s dětma jít, tak je dali taky do děcáku. …Já byla vždycky průserář. …pro sociálku to byla poslední kapka a děti mi vzala. Je to hrozný, kvůli chlapům jsem přišla vlastně o šest dětí. …Byla jsem bez děcek a byla jsem s ním dál, jak já si to teďka vyčítám. …pak jsem přišla do jinýho stavu s nejmladším synem. A to jsem šla znovu do azyl…sociální z péče mně řekla, že když s tímhle chlapem budu zase chtít bydlet a tak, tak mi vezme i toho nejmenšího syna. Tohohle kluka já si ale už vzít nenechám, už ne. Je mi smutno po těch šesti,…stejnak je to ve mně, že tam ty děcka sou a mojí blbostí. To je nejhorší, jako se s tím vyrovnat a odpustit si to.“ (Božena/10/11/12/13/14) „Brečela jsem, přemejšlela, co bude dál, až s ní dojdu domů… Starat se o další malý děcko a nechat se mlátit a nadávat si od něho. Pobrečela jsem si, to jó, ale holka se má určitě líp, než kdyby byla se mnou a s ním. Ale je mně smutno, jak asi vypadá, jestli se má dobře a taky si občas na ňu vzpomenu, vždyť jsem ju porodila. …já měla samozřejmě strach, takže jsem s ním radši byla a přece jsem s ním měla holku, neměla jsem kam jít. A jako fakt jsem ho i milovala, je to divný, ale jo, když jsem i kvůli němu přišla o děcka.“ (Cecílie/16/17) „…neměla jsem bydlení a neměla jinou možnost, než ho dát do kojeneckýho ústavu hned z porodnice. …ale bydlení jsem hledala. Byl tam asi dva měsíce a mně bylo po něm strašný smutno. To víte, že jsem si to vyčítala,…“ (Dana/11) Paní Dana, má ještě kromě Tomáše dva syny, kteří v instituci nikdy nebyli. Když byli malincí, paní Danu zasáhla rána osudu a to zjištění, že má rakovinu. Což by pro některé matky mohla být další překážka ve výchově dětí, ale paní Dana to nevzdala. Nechtěla opakovat to, jak řešila situaci v minulosti s nejstarším synem. „Já byla těžce nemocná, měla jsem dvě malý děcka, když to zjistili. …musela jsem fungovat, nechtěla jsem o ně přijít. Musela jsem to všechno vydržet a nevzdát to. Hodně jsem si vyčítala, když jsem dala Tomáše tenkrát do kojeneckýho ústavu, ale to už jsem teď opakovat nechtěla. Nabízela mi to sociální pracovnice,…ale já řekla, že ne, že to zvládnu, že je nedám. To už bych si vyčítala do konce svýho života.“ (Dana/12) Role otce při výchově dětí je dalším pojmem této kategorie. Otec by měl být oporou, měl by se dětem věnovat, měl by se podílet na jejich výchově, zajímat se o ně. A to nejen, když spolu žijí ve společné domácnosti, ale i v případě, když se partneři 74
rozejdou. V případě mých informantek nefungují otcové dětí při výchově, nezajímají se o ně. Na některé děti výživné platí, někteří jsou ve výkonu trestu, ale až na jednu výjimku se žádný z otců s dětmi nestýká. Některé děti své otce nikdy neviděly a jejich matky ani nechtějí, aby tomu bylo jinak. Mají na ně špatné vzpomínky. „Jsem s dětmi sama, ale jejich otec výživný platí, to jo. …Otec děti nenavštěvuje, nevychovává je a nezajímá se o ně. Nevolá jim a nevolá ani mě. On je dokonce odmítl navštěvovat, jen občas prej zavolá sociální z péče o dítě a ptá se na ně. …syn ho vlastně ani nezná a dcera k němu stejnak nechce, nemá asi na něho dobrý vzpomínky. Se o ni nikdy nijak nezajímal.“ (Anna/12/13/14) „…první otec neměl devět let zájem a pak se najednou ozval, že chce děti na víkend,… potom už si je zas vůbec nebral a neměl zájem a ani za nima nejel a ani v tý době, když jsem je měla ještě doma u sebe. A prachy mi na ně taky nikdy nedával.“ (Božena/15) Právě u paní Boženy otec syna v azylovém domě navštěvuje. Je ale patrné, že ne ani z důvodu toho, že chce vidět svého syna, trávit s ním volný čas, hrát si s ním, ale především z důvodu toho, že paní Boženu kontroluje. „…druhej otec mých dětí za náma teď sem jezdí a doufá, že se k němu vrátím. …Jo, jezdí. Ne sice pravidelně, ale jo. Ale on ho moc nevychovává, spíš jezdí, si myslím, kontrolovat mě. Občas mi na něho prachy dá, ale on je taky na dávkách,…Jako jeho otec ho má hodně rád, to jo. Ale zas tam chybí spousta věcí, Jako třeba hraní si s ním, on ho ani nepřebalí. Ale má ho rád, to zase mu nechci křivdit a malej jeho taky.“ (Božena/16/17/18) Dále již pokračují výpovědi informantek, kde děti své otce většinou neznají, nepamatují si je nebo je ani nikdy nepoznaly, neviděly. Ve většině dalších případů jsou otcové v současné době ve výkonu trestu, jejich role při výchově dětí není žádná. „Ten první táta o holky zájem nemá,… Starší dcera si ho pamatuje a mladší ne, že jo, jsem byla těhotná. No a ta starší o něm mluvit nechce nebo jako když mluví, tak jenom škaredě. …manžel z vězení občas píše. … někdy sou hezký a někdy škaredý. Ale na holky se moc neptá a my tam nejezdíme. Tu nejmenší viděl jen jednou, takže je nevychovává ani na dálku, kašle na to. Teď chce spíš většinou po mně peníze. …Ani jeden táta na děcka neplatí. Ten první už to má soudně, protože jsem na něho podala trestní oznámení, jenže nedělá a má další děti. A ten druhej je zavřenej a taky tam nedělá.“ (Cecílie/18/19/20) „Otec mýho prvního syna byl cizinec. My jsme spolu vůbec nebyli. Já jsem s ním jen otěhotněla, …on mi ho ale ještě zapřel u soudu. Takže to vlastně nemělo smysl a nikdy mi na něho žádný peníze nedal. A on kluka nikdy neviděl, nezajímal se o něj. …S otcem mých dalších dětí nejsem a je v kriminále a dluží mně na výživným. A to hodně a platit asi nikdy nebude. Budu podávat teď to trestní oznámení na policajtech, 75
sice to nemá smysl, s tím nic neudělaj, ale doufám, že si to aspoň odsedí (smích). …on se neumí chovat normálně, to není normální člověk. Nechci, aby věděl, kde jsme, nechci ho ani vidět. Bojím se ho a děti ho neznají, tak ještě aby mi mluvil do jejich výchovy.“ (Dana/13/14/15) „…otec Matýska v kriminálu pracuje, takže mám výživný a to i soudně přiznaný. Až vyleze, tak dělat zase nebude a výživný mít zase nebudu. Pak na něj podám trestní oznámení a budu doufat, že ho zase zavřou, bude tam makat a on bude zase platit. (smích) Ale on neví, kde jsme, už jsem ho od tý doby nikdy neviděla… Matýska nikdy neviděl a ani nechci, aby měl o něho nějakej zájem.“ (Eva/9)
5.1.3
Kategorie č. 3 Život v azylu aneb Přechodná stanice nebo stálá?
Kategorie č. 3 Život v azylu aneb Přechodná stanice nebo stálá? Vlastnosti
Dimenzionální rozsah
Azylová turistika
Častá
Spokojenost s vybavením a umístěním AD
Častá
Nespokojenost s řádem nebo pravidly AD
Častá
Pomoc pracovnic AD
Důležitá
Vztah k pracovnicím AD
Pozitivní
Vztahy mezi sebou
Neutrální
Pocity dětí
Důležité
Volný čas
Nekvalitní
Tabulka č. 5 – Kategorie č. 3
Azylový dům má poskytnout pobytovou službu pouze na přechodnou dobu a to zpravidla maximálně na 1 rok. Třetí kategorie pojednává o životě mých informantek v azylovém domě, o jejich pozitivech i negativech. Kromě jedné informantky, prošly ostatní matky již několika azylovými domy. Tomuto putování se v praxi říká a také se již běžně používá: “azylová turistika“. Některé matky takto kumulují rok co rok po různých azylových domech, v některých již byly vícekrát. Už vědí, jak to chodí, jaká jsou pravidla, znají pracovnice, vědí, že azylový dům se jim bude snažit pomoci v jejich nepříznivé situaci, vědí, jaké jsou byty a jak jsou vybavené. V Koclířově je vybavenost bytů opravdu dobrá, mají vlastní sociální zařízení, od peřin po televizi dostanou vše, na
76
co se dá vzpomenout. Ony přijdou pouze s oblečením a tak už jsou některé zvyklé a nemohou se navrátit zpět do běžného života. Azylová turistika je prvotním pojmem třetí kategorie. Mé informantky prošly několika azylovými domy, dokonce střídají nebo se pokoušejí střídat dva azylové domy mezi sebou, protože už ví, jak to tam chodí a i ony nerady mění své zvyky. Tady se pokouším nastínit výčet azylových domů jednotlivých informantek, jedna informantka využívá těchto sociálních služeb poprvé. Snad jí se podaří nejít ve stejných šlépějích jako je tomu u ostatních uživatelek služby. V tuto chvíli, tedy v dobu, kdy vznikaly rozhovory, byla paní Dana jedinou uživatelkou z celého Azylového domu v Koclířově, která nikdy podobných sociálních služeb nevyužívala. „…nejdřív jsem byla na azylu v Hradci Králové a tak jsem s dětmi byla tak necelý rok. No a pak jsem šla sem do azylu v Koclířově. …a díky tomu Hradci mi vrátili zpátky děti z děcáku, měla jsem prej už vhodný bydlení.“ (Anna/15) „Nejdřív jsem byla v azylu ve Svitavách, pak tady v Koclířově. Ve Svitavách jsem byla už dvakrát a tady v Koclířově jsem taky už podruhý. Ale poprvý jsem tu byla asi tak dva měsíce, pak jsem zdrhla za chlapem. …já vždycky udělám nějakej průser nebo prostě uteču za nějakým chlapem a tak to jde se mnou pořád dokola. Ale tady už vydržím, by mi vzala sociálka už malýho,…“ (Božena/19) „…já byla nejdřív v azylu v Břeclavi, tam jsem byla rok. Pak jsem byla v azylu v Boskovicích, pak v Blansku, ale tam se mi opravdu nelíbilo. Pak jsem odešla do azylu do Svitav, odtamtud nás vyhodila vedoucí a pak jsme šly s holkama sem do Koclířova. To je teda azylů,… Jako ale musím přiznat, že nejvíc se mně líbilo v Boskovicích, pak tady, pak v Břeclavi, pak ve Svitavech, tam si nás ani moc nevšímali a nejmíň v Blansku. Tam bych už nechtěla určitě.“ (Cecílie/21) „…z toho bytu jsem odešla s klukama na náš první azyl do Náchoda, to mně zařídila sociálka v Náchodě. Tenkrát v azylu v Náchodě si vzpomínám, že jsem byla v kuse asi dva a půl roku. To ještě šlo, to nebylo ještě jenom na rok. Z Náchoda jsem šla do azylu do Koclířova, potom po roce jsem se vrátila nazpět do azylu do Náchoda. A potom z Náchoda, když jsem tam po roce skončila jsem šla s klukama do Přerova. Tam jsme byli necelý tři měsíce. No a potom jste mně vy, paní sociální, zavolala a tak jsem se nerozmýšlela a okamžitě jsem řekla, že se nastěhujeme sem do azylu do Koclířova. Ale tady jsem vlastně už potřetí. No jo vlastně, byla jsem i třikrát v azylu v Náchodě, ale jen jednou jsem byla v tom Přerově a to necelý ty tři měsíce.“ (Dana/16) Paní Eva, to je jediná má informantka, pro kterou je Azylový dům v Koclířově úplně prvním azylovým domem, nikdy v podobném zařízení nebyla. Bydlela dlouho na ubytovně, potom se jí narodil syn a na ubytovně nebyly vhodné podmínky pro výchovu
77
a péči tak malého dítěte. Byly jí nabídnuty naše sociální služby, i když měla strach, nevěděla, co obnáší pobyt v takovém zařízení, kývla a my ji se synem přijali. „Potom bylo jediný řešení a to azyl pro matky. …jsem nevěděla, co to je a jak to tady chodí. Znělo to příšerně. Brečela jsem, že to nejde, že to nezvládnu. …pani sociální z péče o dítě mi všechno vysvětlila, ukázala mi nějaký azyly a já kývla. … jsem zjistila, že dostat se do azylu není vůbec jednoduchý. Normálně všude bylo plno. …a pak jste mi zavolala vy, paní sociální, a já se synem šla k vám do Koclířova. Byla jsem ráda, ale zároveň jsem měla děsnej strach, co bude dál.“ (Eva/10/11) Spokojenost s vybavením a umístěním Azylového domu v Koclířově. Nejspokojenější jsou především s vybavením bytu, ve kterém s dětmi žijí. Kladně vidí i to, že je to azylový dům na vesnici, kde je klid. Pozitivně vnímají volnočasové činnosti určené pro maminky a jejich děti a různé výlety, přednášky, které se pro ně pořádají. „…hlavně se mi líbí, že tady mám samostatnej byt, že můžu mít tak nějak samostatné bydlení. Jako kdybych byla ve svým a měla zařízenej byt jako mám tady. …já jsem spokojená. Jsou tady i volnočasové aktivity…jsou i pro nás pořádaný různý přednášky, toho já se zúčastňuju vždycky, teda když nejsem třeba u lékaře nebo tak. …Líbí se mi taková vybavenost bytů jak třeba tady v Koclířově jako mikrovlnná trouba, rychlovarná konvice, televize na bytě tak to je málokde.“ (Anna/16/17) „No, jinak se mi líbí tak nějak všecko, co tady je. Občas se s malým účastníme i těch, no, volnočasových aktivit. To ho baví, to je dobrý. …Tady na bytech máme skoro všechno, to se mi líbí.“ (Božena/20/21) „…mně se tady líbí, máme hezký byty, jako i dobře vybavený. … líbí se mně, že jsme tady na vesnici a je tu klid. …Volnočasovky se dělají pro děti a maminky, jezdíme na výlety, byli jsme s děckama na víkenďáku a všechno jsme měli zadarmo. To jako nikde není, kde jsem byla, to se mi taky líbí.“ (Cecílie/22/23) „…Koclířov. Já nevím, já si tady stěžovat nemůžu, jsem tady spokojená. Líbí se mi tady komfort, všechno, co se týká na bytě, že člověk nemusí mít nic svojeho. …Líbí se mi tady volnočasovky, výlety… Tady jsem spokojená moc, že je azyl na vesnici, je tu klid a ticho.“(Dana/17/18/19) „…byla jsem v šoku, že je to na tak malé vesnici. Dál jsem byla v šoku, že ten barák nevypadá vůbec jako azyl, ale jako rodinej dům. To se mi líbilo moc. Pak jsem dostala u vás byt, kterej se mi moc líbí a kterej je perfektně vybavenej. …Líbí se mi, jak se o nás staráte.“ (Eva/12/13)
78
Nespokojenost s řádem nebo pravidly Azylového domu v Koclířově. Většina informantek odpověděla, že nejsou spokojené s dobou určenou pro návštěvy, někdy by vytkly některé body v domovním řádu a to je především stanovený čas. Nelíbí se jim zamykání kuřárny v deset hodin večer. V jednom případě se informantce nelíbí společná kuchyň, kde na dvě uživatelky je jeden sporák a že v AD není samostatná návštěvní místnost. Pro tu bohužel nejsou v AD prostory. Jinak jsou spokojené se vším. „…proti pravidlům a domovnímu řádu problém ani nemám, i když se mi tam i něco nelíbí. Mám problém hlavně v návštěvách. Že návštěvy jsou pouze od tří do šesti hodin a to se mi zdá strašně krátká doba, že tady není ani žádná návštěvní místnost jako samostatná,…Já ani nemůžu říct, že by se mi tady něco úplně jako nelíbilo, já jsem spokojená.“ (Anna/18/19) „Domovní řád docela dobrý, to mně zas tak nevadí, ale přeci jen by se tam v něm mohl posunout ten čas. Jako kdy máme přijít s děckama zpátky a tak, to se mi na něm moc nelíbí, je to brzo. …co se mi tady fakt nelíbí, že do kuřárny už se nedostanu po desáté hodině, protože se jako na noc zamyká. A já nemůžu v noci spát, …ještě se mi nelíbí ty návštěvy. …jsou tady odpoledne od tří a jen do šesti hodin. … do šesti to vyhovuje, ...prostě by to mohlo být dřív. Jo a vadí mně ten polední klid. Jako že musím bejt s malým na bytě, teda když nejsme zrovna venku.“ (Božena/22/23/24) „Jediný, co se mi tady nelíbí, je společná kuchyň. To mně vadí.“ (Cecílie/24) „…tak nelíbí, já nevím. To, že je polední klid, to je všude, to že člověk by měl dělat, co má, to je taky všude. Jinak já fakt nevím, co.“ (Dana/20) „…akorát se mi nelíbí, že kuřárnu nám zamknete v deset večer a pak už nemůžeme chodit kouřit. (smích) To je ale jediný, s čím mám problém.“ (Eva/14) Všem uživatelkám Azylového domu v Koclířově je nápomocen v řešení jejich obtížných životních situací personál azylového domu. Přímý personál se skládá z vedoucí, sociální pracovnice a čtyř pracovnic v sociálních službách, které se střídají po dvanáctihodinových směnách a fungují zde v nepřetržitém provozu. Zajímalo mne tedy, v čem, podle slov mých informantek, jim pracovnice azylového domu pomáhají, jak ony to vidí svýma očima, z jejich úhlu pohledu. Některé informantky se zmiňují o klíčových pracovnicích – to je pracovnice v sociálních službách, která má na starosti tři uživatelky sociální služby a právě ta by měla být prvotním člověkem, za kterým uživatelky přijdou, ať už s problémem nebo s přáním. Klíčová pracovnice by měla o „svých“ uživatelkách vědět nejvíc, měla by se o ně nejvíce zajímat.
79
„…pomáhají všechny pracovnice tady azylovýho domu. Když s něčím potřebuju pomoct, tak mi vždycky pomůžete vy, teda sociální. Za váma teda, se přiznám, chodím často a ne jen s vyplněním formulářů, jako i se svýma problémama nebo když potřebuju komunikovat se soudem nebo s nějakýma úřadama. …hodně tady využívám doučování mé dcery, ona se mnou moc nechce pracovat,.. takže chodí dolů do kanceláře a čte nebo se učí básničku. Potom pomáháte s volnočasovkama, který pro děti tady sou, to je dobrý,…“ (Anna/20) „…za váma, teda za sociální, chodím s papírama,... Těm já fakt nerozumím, hlavně že mám vyřízený dávky a dluhy,... No a chodím za váma pro radu, jako skrz bydlení, i chlapi. (smích) A když chci kluky na návštěvu z děcáku, to mi taky vyřídíte vy a ještě k tomu jednorázovku, abych měla pro ně na jídlo. …když mám jako fakt velkej problém, tak jdu asi přímo za vedoucí, to jsem zjistila, že je nejlepší. Jinak se se svojí klíčovou učím na počítači a se synem využíváme těch volnočasovek.“ (Božena/25) „…mě pracovnice naučily na počítači, kterýmu sem vůbec nerozuměla, pomohla jste mi taky, abych se naučila vyplňovat aspoň trošku papíry na sociálku. …jsem si potřebovala povykládat, tak vyslechnou. Pro děti se toho hodně dělá, jako ty volnočasovky. Paní sociální nám pomáhala, abych měla prachy pro děti, bych to sama nikdy nevyřídila.“ (Cecílie/25) „Mně pomáhá moje klíčová pracovnice. … já hodně peněz utrácím. Takže mám udělaný to hospodaření s penězi a vím, že s tím musím vyjít. …a takhle si i trošku zkouším nějakou korunu ušetřit. Paní vedoucí mi hodně radí i skrz Petra, on je hyperaktivní a má problémy s chováním. …taky vy, paní sociální. Já neumím mluvit, jako třeba s těma úřadama a už vůbec se nevyznám v těch papírech. Vono jich je jako dosť. …vy vždycky ochotně zařídíte a vypíšete a to já obdivuju, protože toho máte tady tolik.“ (Dana/21) „Petr potřebuje doučování a to v tý angličtině a to mu pomáháte hlavně vy, paní sociální a moje klíčová, protože tu umí málokdo z vás. A ještě ho učíte češtinu,…“ (Dana/22) „…azyl a vy jste mi pomohli hlavně v tom, že máme se synem střechu nad hlavou, teplo a klid. Dál mi radíte s úřadama, kam jít. Pak se tady učím na tom počítači a taky kde a jak hledat bydlení. No s hodně věcma, co zrovna v tu chvíli potřebuju.“ (Eva/15) Vztah k pracovnicím azylového domu. I to je důležité při využívání sociálních služeb v azylovém domě. Zda mají k pracovnicím důvěru nebo je berou jako autoritu, mají z nich strach nebo za nimi bez obav přijdou se svými problémy. Mile mne, jako sociální pracovnici Azylového domu v Koclířově, překvapilo, že k nám všem mají většinou důvěru a bez větších obav samy přijdou. Z praxe vím, že důvěra je velmi důležitá pro další a kvalitní práci se všemi uživatelkami azylového domu. Ale samozřejmě zde musíme být profesionálové a nesmíme si moc uživatelky připustit k tělu. Vztah by zajisté neměl být typicky kamarádský, i toto má své hranice.
80
„…se svojí klíčovou pracovnicí vycházím vcelku dobře, taky za ní jdu, když něco potřebuju, ale takovej ten první člověk to není. … já se ani moc nesvěřuju,… jako s vedoucí problém nemám, vztah k ní taky mám dobrej. Navíc chápu, že jako na jejím místě nemůže být někdo jako třeba někdo děsně jako hodnej. …když někdo dělá vedoucí, musí být tvrdej. Ne hodně, to ne, ale ta autorita tady musí bejt. …s váma, teda se sociální pracovnicí, nemám vůbec špatnej vztah. …je hodně dobrej. …mám k vám fakt důvěru. No a pak s ostatníma pracovnicemi vycházím dobře,… Já si ale nechávám odstup, mně trvá dýl, než přijdu s problémem, ale nakonec stejně přijdu.“ (Anna/21) „…vztah k pracovnicím mám dobrej. Kdysi teda jsem měla problém s paní vedoucí. …prostě jsem se jí předtím bála třeba něco říct,…pak se všechno stejně provalilo, tak jí už říkám hodně věcí. Jako lepší to říct hnedka, než se to zase provalí,… já myslím, že my spolu už vycházíme dobře. … s váma, teda sociální pracovnicí taky dobrý. …chodím za všema pracovnicemi, když mám problém s něčím, já to nerozlišuju.“ (Božena/26) „Vždycky mě tady pracovnice vyslechly, takže vztah mám ke všem dobrej. Si říkám, kde berete tu trpělivost. (smích) Jako fakt dobrý.“ (Cecílie/26) „…já mám nejradši paní sociální tady. …paní vedoucí se hodně změnila, fakt, ona byla tvrdá předtím a teď mně připadá taková příjemnější, taková že se s ní dá i mluvit. Ráda si s ní popovídám, s paní vedoucí. Mám dobrou pracovnici tu mladou, ta je moje klíčová pracovnice. …nejvíc si promluvím s paní sociální a i hodně s paní vedoucí. …já sem za všechno vděčná a nebojím se poděkovat. Když vás vidím, jak tu kolem nás lítáte, děláte pro nás věci, který ani nemusíte, já si toho vážím. Když vás vidím, jak ste unavená a to jdete ještě dom, kde máte svojeho kluka, o kterýho se musíte postarat, to vás opravdu lituju. A to všechny tady. A za to já vám všem děkuju.“ (Dana/23/24/25) „Můžu si jít popovídat se všema pracovnicema, s váma, jako se sociální nebo s paní vedoucí. Tady jsou všechny pracovnice hodný, mám se všema dobrej vztah. Nemám problém.“ (Eva/16) V azylovém domě jsou všechny uživatelky v každodenním kontaktu, jsou téměř pořád spolu. Proto mne zajímalo, jaké vztahy mezi sebou mají. Zda zde navázaly nějaká přátelství nebo se ostatním maminkám straní. Většinou spolu vycházejí, ale jak samy vypovídají, jsou pořád spolu a to občas nedělá dobrotu. Jak jsem zjistila, pomáhají si většinou v tom, že si mezi sebou půjčují peníze, což jim pracovnice azylového domu zakázat nemohou, ale řeší to alespoň domluvou. „…nejsem moc komunikativní, takže jsem k ostatním maminkám spíš zdrženlivá. …nevěřím zde ani jedné, takže přátelství jsem s nima nenavázala. …se mě snaží spíš využít, když poberu, chtěj půjčit peníze. … jsem pro ně něco jako banka, to jsem jim dobrá.“ (Anna/22) „…já mluvím se všema ženskýma tady,… jsem v tomhle v pohodě, já jako pořád mluvím a mám ráda lidi. Občas si teda lezem na nervy, jsme všechny furt spolu. …si 81
pomáháme, teda spíš ženský pomáhaj mně, jako když nemám peníze, tak mně půjčej.“ (Božena/27/28) „…s ostatníma mamkama vyjdu, to je v pohodě. Si i pomáháme. …jsme tu všechny pohromadě, takže nějaký hádky jako jsou. Teď jsem teda měla s jednou konflikt kvůli děckám. … jsme se pohádaly a už dobrý. To je asi normálka, že vám to pak všechno leze na mozek.“ (Cecílie/27) „S maminkama se bavím tady se všema, ale nějakou, který bych věřila, to nemám. Ale dá se to, každá sme jiná. …já s ničím pomoct od nich nepotřebuju a peníze ani nepučuju,… Tak si maximálně popovídám s něma.“ (Dana/26) „Mám tu jednu kamarádku. …takovou tu největší. Ale věřím stejně jenom sama sobě. Ale na pokec je to dobrý. …ale vycházím se všema maminkama. Já jsem nekonfliktní člověk, s nikým se nehádám. …občas i půjčím peníze, tím jim pomůžu, ale jen málo.“ (Eva/17/18) Jaké jsou pocity dětí z bydlení v azylovém domě. Jak vnímají to, že jsou tady spolu s matkami, zvykly si nebo mají problémy? Ve většině případů děti už prošly několika azylovými domy, většinou si na tento způsob bydlení zvykly, přijde jim to normální. „Dcera tady má kamarády, ale hůř komunikuje s jinýma lidma. Syn je hyperaktivní a kamarádskej, ten nemá problém. Ale jinak jsou už v azylu zvyklý.“ (Anna/23) „Syn je tady spokojenej a hlavně je malej, takže v pohodě. A v azylu je od narození. Jemu se tady líbí, protože tady je spousta dětí a i větších a oni si s ním hrajou.“ (Božena/29) „Holky jsou tady šťastný, už si zvykly, že chodíme po azylech. Mají kamarády a nejstarší si našla i kamarádky ve školce a teď i ve škole. Jim to přijde jako normální, že takhle žijeme, nemají problém.“ (Cecílie/28) „…kluci jsou tady spokojený, taky se sem těšili, oni jsou tady už zvyklí. Oni jsou se mnou po azylech odmalička, takže jsou v pohodě. A kamarády maj, to je taky důležitý.“ (Dana/27) „Matýsek si myslím, že je tady spokojenej. On je tichej, ale kamaráda tu má, zvyká si... A chodí do školky, takže mu to přijde jako už bežný život, že jsme tady. Ze začátku pobrekával, na něho je tady velkej kravál, ale jak říkám, zvykl si tady dobře.“ (Eva/19) Děti mých informantek navštěvují většinou školku nebo školu. Matky tedy mají i čas pro sebe. Mohou dělat své oblíbené činnosti, mohou aktivně hledat zaměstnání nebo vhodné bydlení pro sebe a své děti, mohou se věnovat svým koníčkům. Tato část 82
kategorie tedy pojednává o tom, co nejraději dělají ve svém volnu, jak tráví svůj volný čas. Dle výpovědí lze shrnout podstatné. Místo aktivního hledání nového domova pro děti a sebe, nejraději kouří, pijí kávu, v některých případech uklízí a věnují se domácím činnostem. Svoji situaci ve svém volnu v podstatě neřeší. „Mám volno, když jsou děti ve škole a školce a to nejradši čtu nějakou knížku,… Nebo se dívám na televizi nebo jdu na počítač a koukám na inzeráty kvůli bydlení. Občas si sednu se ženskýma do kuřárny a jen tak kecáme. Nebo jedu na nákup, prostě si užívám klid. (smích)“ (Anna/24) „…nejradši kouřím a piju kafe,... Nebo sem na tom počítači. To asi já jako nejradši dělám. …někdy si jdu lehnout a spím. Já koníčky nemám, jsem líná něco dělat. (Božena/30) „Tak já asi nejradši spím nebo uklízím byt. Tím se odreaguju. Nebo jdu na pokec za ženskýma a zakouřím si. Taky si v klidu vypiju kafe a koukám na telku. …ještě ráda nakupuju… Tak jen tak lelkuju.“ (Cecílie/29) „Když jsou kluci ve škole, tak si uklidím, najím se,…a třeba si pustím televizi. …často chodím kouřit a pít kafe. (smích) No a někdy dopoledne chodím na počítač dolů na kulturku a učím se na něm něco dělat. Já ho neuměla ani zapnout, ale teď už na něm hledám i bydlení, ale ty nájmy sou šílený. Ale úplně nejradši si uklízím ten byteček, co mám tady. Já potřebuju čistotu, takže uklízím často, bordel ten já nesnáším. Jinak žádný koníčky nemám.“ (Dana/28) „Někdy se zavřu na byt a jen tak si užívám klid, nikomu neotvírám. A nejradši uklízím a vařím, takže dopoledne něco ukuchtím. Podívám se na telku,... Nebo luštím křížovky, vypiju si v klidu kafe nebo si jdu poklábosit za ženskýma na kuřárnu, když mám teda náladu. Nebo vyperu a vyžehlím, takže tak nějak normálka.“ (Eva/20)
5.1.4
Kategorie č. 4 Nový den bez nových očekávání
Kategorie č. 4 Nový den bez nových očekávání Vlastnosti
Dimenzionální rozsah
Kontakty s rodinou
Minimální
Hledání bydlení
Nezbytné
Hledání zaměstnání
Slabé
Pomoc státu
Samozřejmá
Tabulka č. 6 – Kategorie č. 4
83
Rodina a vůbec kontakty s rodinou, to je to, co by matkám, mým informantkám, mohlo pomoci. V samotném názvu zaujímají svoji pozici rodiče, sourozenci, ti, kteří by ještě mohli pomoci. Také by jim mohli být oporou a to ať už po psychické či materiální stránce. Jsou to lidé, kteří by nám měli být nejblíže, mohou podat pomocnou ruku, mohou vyslechnout, mohou nás podržet v těžkých životních situacích. V první kategorii jsem již rodinu zmínila, ale v souvislosti s dětstvím informantek – jaký měla vliv na jejich budoucí život. Nyní bych chtěla poukázat přímo na konkrétní osoby, na to, jak je vnímají mé informantky. Zda od nich pomocnou ruku ještě očekávají, jestli jejich rodina ví, v jaké se s dětmi ocitly situaci a kde se nacházejí, kde žijí. Ve většině případů rodina nefunguje, tak jak by měla. Pro mé informantky není jejich rodina významná, už většinou od nich ani nic neočekávají. Někdy se ani nesnaží s nimi navázat jakoukoli komunikaci. „S rodičema vycházím furt špatně. Vidím je pouze, pokud jde o moje děti a moc spolu teda nemluvíme. Oni mluví hlavně s mými dětmi. …Oni se nesnaží mi pomoct s bydlením a nelíbí se jim to, že jsme v azylu. A to mají postavený nový domek. Opravdu úplně nový. Za to s bratrem vycházejí úplně v pohodě, s ním se normálně stýkají a i s jeho vlastně manželkou. …teď jsem bratra neviděla několik let. Vůbec. Číslo na něj mám, to jo. Ale nezkoušela jsem ho kontaktovat, volat mu, protože ani nevím, co mu rodiče o mně řekli. A i o mých dětech.“ (Anna/25/26/27) „Mám dva sourozence. Vycházím s nima perfektně. Jo, jsme v kontaktu, to jsme. Normálně si píšeme a voláme. …No, už jsem u taťky dlouho nebyla, ale stýkám se s něma, někdy. Ani si moc nevoláme. …Tak táta ví, že jsme tady, to je jasný. Je asi spokojenej, že jsem někde, jako že mám kde bejt, že nejsem třeba na ulici. No, pomoct. Táta by chtěl, abych byla u něho, ale já tam nebudu kvůli ní. …brácha se ségrou mají vlastní rodiny, mají každej byt i práci. Oni se vůči mně snaží, to jo. …Ségra mi taky pomáhá hodně a ještě má moje dvě děcka. Brácha má taky rodinu a taťka má furt tu ženskou a ta by mi peníze nedala. …bych je teda od ní ani nechtěla.“ (Božena/31/32/33/34/35) Bohužel, některé vztahy mezi matkou a dcerou (mojí informantkou), utrpěly v minulosti tak závratné trhliny, zklamání, že už i při sebevětším snažení nejdou zvrátit či napravit. Paní Cecílii provází zloba a zášť. „…jako moje matka mu jako mě prodala za peníze. …zdrhla jsem tenkrát k mámě a ona mě jako jemu a jeho rodině prodala za sto litrů. A od tý doby jsem matku pořádně neviděla. Dostala prachy, tak na co by jí byla dcera, že jo. Si myslim, že toho o mně moc neví. …a utekla jsem zase ku svojí matce. Neměla jsem kam jinam, vůbec jsem nevěděla, kam jako rychle jít s holkou. Tak když jsem tam takhle přišla, tak byla v šoku, děsně brečela. Takže byla taková ubrečená, ale byla ráda, jako že nás vidí. A pak mně řekla, že lituje dne, kdy jako ona mě takhle prodala a takovému chlapovi. Ale co jako, to přec 84
udělala, tak jsem rychle hledala něco jinýho. Pak už jsem ju neviděla a vidět ju nechci. …Ne vůbec s nikým se už z rodiny nestýkám. Kašlu na to.“ (Cecílie/30/31/32) Paní Dana a Eva se sourozenci sice komunikují, ale velmi málo. Jsou daleko od nich, nejsou také na tom po finanční stránce nejlépe, pomoc tedy neočekávají. Paní Evě rodiče zemřeli, paní Dana zkusila se svým otcem před lety komunikovat, ale nedopadlo to podle jejich představ a otce již nikdy neviděla. „S tou ségrou, co bydlí v Náchodě, jsem byla v kontaktu, protože jsem taky bydlela v Náchodě a pak tam byla na azylu, ale teď jsem tady a tak ji nevidím. …Ona mně nemá jako pomoct, ona je na tom taky špatně. Ségra je na tom pomalu tak jak já. …jsem dlouho tátu neviděla, ale potom jsem tam byla na návštěvě s Tomáškem, to jsem ještě neměla tyhle dva nejmladší kluky, to jsem se tam byla podívat, protože tam mám i nějaký tety, no tó, ale moc mně to nesedělo. A pak už jsem ho neviděla, ani nemám zájem, neznám ho. Ani nikoho jinýho, jen tu jednu ségru.“ (Dana/29/30/31) „Můj brácha je cestovatel, pořád někde. Tak třeba teď je v Irsku a vypadá to, že se tam možná i usadí. Nabízel mi, ať jdeme za ním, že se o nás postará a že nám pomůže. Ale to já nemůžu, co bych tam dělala. A chci zůstat tady, v republice. Občas mi pošle aspoň nějaký peníze, jako na přilepšenou. Víc po něm chtít nemůžu, tam to taky není jednoduchý. …Strašně málo jsem s bráchou v kontaktu, píšeme si SMSku, už jen někdy. Bojím se, že už ho neuvidím. (pauza) Nikoho jinýho už nemám.“ (Eva/21/22) Hledání bydlení. Vhodné bydlení pro výchovu dětí, nemyslím tím již azylové bydlení, ale jedná se o budoucí „klasické a normální“ bydlení mých informantek. Jak si bydlení hledají, jak chtějí zabezpečit děti, aby již dále nevyrůstaly v azylových domech. Děti si určitě zaslouží, aby žily v rodinném prostředí a ne aby se rok co rok stěhovaly se svými matkami do dalších azylových domů, zvykaly si na nové kamarády, na nové školy, na určitá pravidla, která se samozřejmě týkají i jich. Jak matky podotkly, děti už jsou v azylových domech zvyklé, ale neuvědomují si, jaké následky to může mít pro ně samotné. Ten zmatek, který je provází, to všechno si odnášejí do svého budoucího života. Budou potom i ony schopné se začlenit do společnosti? Nebudou žít stejný život, na který byly zvyklé? V dnešní době není úplně jednoduché si bydlení najít, ale s trochou trpělivosti, vytrvalosti není toto nemožné. Ano, setkáváme se s vysokými kaucemi, se zaplacením nájmů dopředu, ale kdyby chtěly tak moc, jak ony samy říkají, udělaly by vše pro to, aby šetřily a snažily se vhodné bydlení sobě i dětem zajistit.
85
„Bydlení hledám, to víte, že hledám. …na vývěskách v obchodech nebo co jsou různý vývěsky ve městě,… Dál v novinách, na internetu, ale bohužel zatím jsem nic nenašla. …je to problém. Někde jsou vysoký nájmy a někde chcou bohužel třeba i kauci dopředu, což jsou třeba tři nájmy předem,... To dát dohromady nikdy nemůžu. …jako ty peníze. …nikdo mi nepomůže, je to celkově blbý. Tak mi nic jinýho nezbývá, než chodit po azylech,…“ (Anna/28) „…hledám bydlení. Koukám se na internetu, co je volnýho a hlavně co kolik co stojí,... Hlavně já bych chtěla zpátky domů, jako do rodnýho města,… Já bych jinde nechtěla bejt. Jenže ty nájmy jsou děsně drahý a všude teď chtěj ty blbý kauce. A kde jako já na to mám brát, …Tak jsme po azylech, ale hlavně že máme střechu nad hlavou.“ (Božena/36) „A bydlení, tak. V Náchodě mám žádost na byt a byty nejsou. …víte co, je mi jedno, jestli v Náchodě nebo kde, ale abych měla svoje, ale nevím, jestli se toho vůbec dožiju… Ještě co chci, tak si podat tady někde blízko žádost o ten sociální byt. …je problém v tom, že i tam chcou kauci. A na tu já nemám. …kde bych na ňu vzala penízky. Takže pendlujeme mezi azylem v Náchodě a azylem tady v Koclířově.“ (Dana/32) „Musím něco najít, nějakej byt. Už jsem podala asi čtyři žádosti o sociální byt a to i tady v Koclířově, protože se mi tu moc líbí. …podala jsem si i žádost na Mosty naděje v Koclířově, na tu vaši druhou službu. To bych si taky moc přála. Je to sice taky jako azyl, ale už jste tam samostatnější a bydlíte tam skoro jako ve svým bytě. …jsem furt na internetu a hledám, ale ty ceny jsou šílený. A ty kauce o tom ani nemluvím.“ (Eva/23) Paní Cecílie se v době našeho rozhovoru se svými dcerami stěhovala do bytu, který patří jejímu švagrovi (bratr jejího manžela). Opustit Azylový dům v Koclířově se svými dcerami musela, protože hrubě porušila domovní řád, který je závazný pro všechny uživatele sociální služby. Jak jsem zjistila, v současné době je s dcerami opět v azylovém domě, v bytě vydržela 14 dní. „…jsem měla chlapa v noci na bytě a přišlo se na to. …mě někdo naprášil. Ale jo, no, návštěvy na bytech bejt nesměj. Jenže jsem si nemohla pomoct a teď musíme odejít. Dostala jsem tři dny, tak mi scháněj jinej azyl, ale jdu nakonec s holkama do bytu. …jdu u švagra. Je to dva plus jedna a těším se, že už konečně budu svobodná. …hlavně nechce tu, no jak se tomu říká, kauci a to je jako jinak problém, že. Myslím ta kauce, kde bych na ňu vzala prachy.“ (Cecílie 33/34) Hledání zaměstnání. Jak už bylo zmíněno, informantky žijí především ze sociálních dávek. Pokud mají získat vhodné bydlení, musí mít dostatek peněz na zaplacení nájmu a poplatků s tím spojených, na obživu a potřeby svých i svých dětí a k tomu potřebují mít i zaměstnání. Ani jedna informantka, což se týká i vůbec všech uživatelek sociální služby, nepracuje a některá ani nikdy nepracovala, nebo pracovala minimálně. Zde je nutno podotknout, že matky pobírají především dávky hmotné nouze 86
od ÚP ČR, kde pobírají dávku příspěvek na živobytí, ale i dávku doplatek na bydlení, protože azylové bydlení je uznáno jako případ zvláštního zřetele a zde mají výjimku, nemusí splňovat podmínku trvalého pobytu. Ze své praxe vím, že tato dávka pokrývá zhruba polovinu částky, kterou platí v azylovém domě za poskytování sociálních služeb. Setkala jsem se i s tím, že mnohé uživatelky služby tvrdí, že se jim nevyplatí jít do zaměstnání, neboť by ztratily nárok na tyto dávky. „…nemám práci a taky ji hledám už dlouho. A práce taky není, je to pořád dokola. No, a když někam půjdu jen na poloviční úvazek, tak se mi to nevyplatí, protože mi seberou doplatek na bydlení a budu to tu muset hradit celý sama. To bych musela najít něco na plnej, ale aby se mi to finančně taky vyplatilo,…“ (Anna/29) „Já si zaměstnání nehledám, jelikož mám obrovskej problém. Kvůli zdravotnímu stavu, já už beru teda jenom invalidní důchod částečnej. Sice mám první stupeň, to je pravda, nějaký to zaměstnání bych ráda, protože toto je stejnej stereotyp, furt dokola. …u mě je ten problém, že já zas nemůžu zatěžovat tu jednu ruku,… Takže nevím jakou práci, kde by mě vzali.“ (Dana/33) Paní Božena, Cecílie a Eva pobírají prozatím rodičovský příspěvek. Jediná paní Eva před otěhotněním pracovala. Paní Cecílie má malé děti narozené těsně po sobě a paní Božena jak sama řekla: „…já jsem nikdy nepracovala. Vůbec nikdy. A nevím, jestli někdy vůbec budu. (smích)“ (Božena/37) Zmínila jsem zde pomoc rodiny, která ve většině případů není možná. Zmínila jsem budoucí bydlení, které bez zaměstnání také není možné. Je nutné zmínit pomoc státu a to v podobě dávek, které mé informantky pobírají. Jsou na nich závislé a hlavně jsou na ně zvyklé. Kdo by jim měl jiný pomoci než stát…ocitly se v těžké životní situaci, nemají vlastní střechu nad hlavou, nemají práci a tím nemají ani dostačující příjem. Rozhovory se uskutečnily ještě před novou sociální reformou, která je v platnosti od 1. 1. 2012. Proto se informantky zmiňují ještě o sociálním příplatku, který zanikl, a měly na ně nárok pouze rodiny, které měly dlouhodobě nemocné dítě. Některé informantky pobírají na své dítě příspěvek na péči, kde se mi podařilo požádat o jeho zvýšení a to o částku 2.000,-, protože příjmy celé rodiny splňují podmínku – nedosahují
87
částky dvojnásobku životního minima rodiny. Takto jsme kompenzovali zaniklou dávku. „…mám přídavky na dvě děti, beru hmotnou nouzi a to ten příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení, příspěvek na péči na syna a teď i sociální příplatek. Ten beru ze zdravotních důvodů na syna. No a otec na děcka platí výživný 2.500 korun.“ (Anna/30) „…ten nízkej rodičák. Jo a ten přídavek na kluka. Jo a taky mám dávky hmotné nouze, tu dávku na živobytí a přispívaj mně i tady na tu úhradu bydlení. A výživný táta malýho stanovený nemá, ale prachy mi dá, jak může.“ (Božena/38) „Jsem v hmotné nouzi, tam beru na živobytí a platěj mi tady tak půlku nájmu. A k tomu mám ten nízkej rodičák a ty, no, já si vzpomenu…přídavky na holky, A na výživným mně spíš jejich otcové dlužej, než že mi ho platěj. To jen občas.“ (Cecílie/35) Paní Dana již v současné době také pobírá dávky HN a to dávku příspěvek na živobytí a dávku doplatek na bydlení. Zánikem sociálního příplatku příjmy rodiny klesly, proto už na tyto dávky má nárok. „…nepracuju, jsem na úřadu práce. Ale to chvilu, protože jsem měla plnej invalidní důchod, protože jsem měla tu rakovinu. Pak mi ho vzali a dali mi jen částečnej, tak jsem se musela jít zaevidovat. Mám ještě příspěvek na péči na Petra a sociální příplatek a pak přídavky na oba kluky. Výživný teda nemám,…“ (Dana/34) Paní Eva jako jediná má informantka v současné době dávky hmotné nouze nepobírá. „…mám rodičák, kterej mám na tři roky, takže těch 7.600 korun., Pak mám přídavek na syna a to 500 korun. A pak mám naštěstí soudem přiznaný výživný a to je v různý částce, ale tak zhruba 600 korun.“ (Eva/24)
88
5.1.5
Kategorie č. 5 Přání a sny aneb Jediné vlastnictví co mám
Kategorie č. 5 Přání a sny aneb Jediné vlastnictví co mám Vlastnosti
Dimenzionální rozsah
Sny a přání
Důležité
Touha o někoho se opřít Víra v Boha
Potřebná Zásadní
Tabulka č. 7 – Kategorie č. 5
Sny a přání jsou v životě mých informantek velmi důležité. Ať už jsou splnitelné či nikoli, důležité je, že existují. V pobytové sociální službě jsou potřeby a přání informantek potřebnou součástí individuálního plánování, které jim napomáhá přemýšlet o své budoucnosti, o tom, co samy chtějí. Nezáleží na tom, jestli jsou jejich přání splnitelné a dosažitelné. Záleží na tom, že jsou. „…jako bych si chtěla určitě najít zaměstnání a pak když si najdu zaměstnání, tak i samozřejmě bydlení. …jenže si nemyslete, to není vůbec jednoduchý. Chtěla bych samozřejmě dostudovat tu střední školu, jsem vyučená jako operátorka skladování a chtěla bych si udělat maturitu.“ (Anna/31) „…já chci hlavně svoje děti domů. Jako zpátky ke mně, aby nebyly v děcáku. Teda kromě těch dvou nejstarších. To jsou už velký holky a ty už budou skoro dospělý. …To jsou čtyři kluci a chcou jít za mnou všichni. Proto chci najít bydlení a chci normální život. Jako prostě aby mým dětem nic nechybělo, aby byly se mnou, aby vyrůstaly v pohodě a byl klid. Prostě všechno, co k tomu životu patří.“ (Božena 39/40) „Chci bydlet s holkama normálně, jako ne po azylech a ani ne v tom bytě, kterej patří švagrovi. Jako ve svým, no. Tak hlavně ať jsme všeci zdraví… to je asi všecko. Já nevím asi, co jako ještě chcu. No a ty peníze by se taky dost hodily. Já si nestěžuju, to né, ale těch není nikdy dost. …a to už je asi fakt všecko.“ (Cecílie/36) „Chtěla bych se stát babičkou znova, jediný vnouče za mnou nejezdí. …počkám, až kluci budou velký, budou mít rodiny a já se budu starat o vnoučata. (smích) Jestli teda nepudu do domova důchodců. (smích) Petr mi furt říká, až budu velkej, tak tě zabiju. …on není zlej, on je dokonce i na mě závislej. Musím mu nějak pomoct. Chci, aby byl v pohodě, až bude velikej a dospělej chlap. Aby nebyl jako jeho táta, aby nebyl nikdy v kriminálu. Nejstarší kluk už tam je a to je strašný. Třeba mě do domova důchodců jednou strčej, aby měli ode mě klid.“ (Dana/35)
89
„…abysme se se synem měli dobře, abysme měli svý bydlení a nechodili po azylech, jak některý maminky tady. To pak není žádnej život. Chodit třeba šest let jen po azylech, protože mi tady dají všechno a ještě se o mě staraj. …nechci, aby můj syn vyrůstal jako nějaký azylový dítě. …já bych chtěla potom najít práci. …nechci žít jen z dávek. To tady maminky některý žijou. To je hrůza. To pak nemá cenu.“ (Eva/25) Touha se o někoho opřít. Mé informantky touží si najít partnera, který by měl rád je, jejich děti, podílel se na chodu domácnosti. Jsou i dlouhou dobu na děti samy, jsou zklamané minulými partnerstvími. Ale cítí, že bez partnera to všechno nezvládají, žilo by se jim lépe, potřebují se o někoho opřít, potřebují podporu. „To víte, na jednu stranu i ten chlap chybí, kdyby aspoň pomohl, ale já sem sama a peníze žádný, žijeme jen ze sociálních dávek a z výživnýho… Hlavně aby byl hodnej na mě a měl rád ty děti, ale bez chlapa je to těžký.“ (Anna/32) „…taky bych chtěla hodnýho taťku pro moje děti. Kterej by pro ně udělal všechno. Jednoho jsem našla, ale ten je ve vazbě a pak bude třeba zavřenej natvrdo, že jo. (smích) …kdyby ho neodsoudili a on se vrátil zpátky dom, tak to už mi chybět nic nebude,… Ani dětem, až je dostanu zpátky k sobě. A on se o nás už postará, to vím.“ (Božena/41) „…dobrej by byl třeba jako i hodnej manžel nebo přítel, aby měl rád holky. To by bylo dobrý, abych já nebyla na ně sama a postaral se o nás a vydělával peníze. Bez těch to prostě, paní sociální, nejde.“ (Cecílie/37) „Kdyby byl nějakej chlap, kterej by mi pomohl i s klukama a s tím bydlením, to by nebylo špatný. Ale zase nevím, jak by ho kluci přijali.“ (Dana/36) „Ono i s partnerem by šlo všechno líp. Ale musel by být hodnej na mě i na Matýska, musel by ho mít rád. A musel by pracovat, takovej ten člověk, na koho se můžete spolehnout vždycky.“ (Eva/26) Víra v Boha. Některé informantky jsou věřící, některé věřily v Boha a už nevěří, některé nikdy nevěřily. Informantky často jakoby svádějí svoji situaci, do které se dostaly na Boha a to ve smyslu, kdyby byl, nebyly by ony na tom teď tak špatně. Některé informantky sice na Boha nevěří, ale věří v to, že jednou se situace změní a ony se budou mít lépe, což je pro to změnu v jejich životě velmi důležité. „Bůh není a v nic nevěřím, vůbec už v nic. Se podívejte, jak jsem dopadla. Jsem nešťastná, chodím na psychiatrii, mám hyperaktivního kluka a dcera je opožděná. A pak tady mluvte o Bohu. Co já sem komu udělala, že jsem tak dopadla. No co?“ (Anna/33)
90
„Věřila jsem v Boha. Teď nevím, podívejte na mě, jak na tom jsem. …není to teda úplně tak zlý, to zas ne. Se nelituju a moc dobře vím, že si za všecko můžu sama. Ale už prostě nevěřím a věřím jen v to, že jednou bude třeba líp. Teda musí být líp.“ (Božena/42) „V Boha nevěřím jako vůbec, se podívejte, jakej mám život. Né jako od teď, ale jako od malička. Ten není, to jako určitě ne. …v něco jinýho, to já nevím. To bych se musela zamyslet.(pauza) …Se třeba něco změní, v mým životě, jako v něco lepšího. Aspoň kdyby se ty moje holky měly líp, než jsem se měla já. Jenže s nima jsem furt po azylech a domov nemaj pořádně žádnej.“ (Cecílie/38) „…já věřím v Boha. Víte, já sem byla těžce nemocná a sem hodně věřící, i když nejsem pokřtěná. …myslím si, že ten Pán Bůh je, protože kdyby nebyl, tak já už tady nejsem. A moji kluci taky věřej. Vedu je k tomu od mala. A choděj tady v Koclířově do náboženství …Petr je pokřtěnej a David ještě ne. A právě to tady chceme řešit v Koclířově, jestli by bylo možný mi ho pokřtít. Já pokřtěná nejsem, protože jsem vyrůstala v děcáku, že jo, tam ta možnost nebyla. …mně ťukali na dveře za pět minut dvanáct. …já jsem mohla klidně umřít. …ty moje děti mohly bejt v ústavě. …to vím a mám v sobě, že ten Pán Bůh je. A nejsem pokřtěná, ale věřím mu.“ (Dana/37) „V Boha věřím. Kdysi jsem měla pochybnosti, ale nechci se rouhat. Věřím v něho a věřit budu. Jsem pokřtěná a můj syn už taky. Chodíme spolu každou neděli do kostela,... Dál věřím sama v sebe. Věřím, že to všechno dokážu, to, co chci. Budeme se mít s Matýskem dobře a já budu dobrá máma a vychovám z něho dobrýho člověka. Tak jako,…vychovali ze mě dobrýho člověka mí rodiče. Jen se mi v životě pár věcí nepovedlo, ale všechno se dá napravit. …mám syna, kterýho miluju a udělám všechno pro to, aby byl na mě pyšnej, až mu jednou budu všechno vyprávět.“ (Eva/27)
5.2
Axiální kódování
Po otevřeném kódování následoval můj druhý krok a to realizace axiálního kódování. Sestavila jsem si tedy soubor postupů, díky kterým jsou údaje po otevřeném kódování znovu uspořádány a to prostřednictvím vytváření spojení mezi kategoriemi. Vše probíhá díky paradigmatickému modelu, které zahrnuje:
Příčinné podmínky – „…události nebo případy, které vedou k výskytu nebo vzniku jevu“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 73). Jev – „…ústřední myšlenka, událost, dění, případ, na který se zaměřuje soubor zvládajících nebo ovládajících jednání nebo interakcí, nebo k němuž má tento soubor jednání nějaký vztah“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 73).
91
Kontext - „…konkrétní soubor vlastností, které jevu náleží,… Kontext je zároveň určitým souborem podmínek, za nichž jsou uplatňovány strategie jednání nebo interakce určené ke zvládání, ovládání, vykonávání nebo reagování na určitý jev“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 74). Intervenující podmínky – „…podmínky buď usnadňují, nebo naopak znesnadňují použití strategií jednání nebo interakce v určitém kontextu“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 75). Strategie jednání a interakce - „…existuje jednání nebo interakce zaměřené na zvládání, ovládání, vykonávání nebo reagování na nějaký jev tak, jaj se vyskytuje v určitém kontextu nebo v konkrétním souboru percipovaných podmínek“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 76). Následky – „…nebývají vždy předpověditelné nebo zamýšlené. I když nedojde k jednání nebo interakci (nebo dojde k selhání), má to nějaké výsledky nebo následky. Vystopování těchto následků je pro zakotvenou teorii velmi důležité“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 78). Paradigmatický model: JEV Nese název Hledání pevného bodu v AD. Tento název v sobě pohlcuje i vlastnosti Touhu se o někoho opřít a Víru v Boha. Každá informantka žije v azylovém domě, našla v něm útočiště, když se ocitla i s dětmi v tíživé situaci. Má své touhy. Má víru a to jí dává sílu, ale schází pozitivní a reálná motivace. AD je pro ni pevným bodem, protože to je její jistota. PŘÍČINNÉ PODMÍNKY V případech vypovídajících informantek jsou Komplikované dětství, Hledání bydlení a Vzpomínky na instituci příčinnými podmínkami. Dětství neměly hezké, i když vyrůstaly v rodinném prostředí a nerady na ně vzpomínají. Pro mnohé to znamenalo dopad i pro budoucí život, v podobě špatného psychického stavu. Některé vyrůstaly v dětských domovech. Což hodnotí ve smyslu, že dětství vlastně nikdy neměly. A pak prožily v životě různé situace, které znamenaly ztrátu bydlení, které pořád hledají. 92
KONTEXT Je v úzké souvislosti s jevem, kdy vyvstávají na povrch vlastnosti Role otce při výchově dětí, Spokojenost s vybavením a umístěním AD, Nespokojenost s řádem nebo pravidly AD, Kontakty s rodinou. Jak všechny informantky uvedly, spokojené s AD jsou, především s vybavením a v tom, že se nachází v menší obci. S něčím samozřejmě nesouhlasí, něco jim vadí, vždyť tady jsou i pravidla, které se dodržují. A i ten otec ve výchově dětí nefunguje a kontakty s rodinou jsou minimální nebo žádné. Tak nacházejí útočiště jenom v AD, ono to tam není nakonec zase až tak špatný. STRATEGIE JEDNÁNÍ A INTERAKCE Pomoc pracovnic AD, Vztah k pracovnicím AD, Sny a přání, Hledání zaměstnání. Uživatelky azylové domu stále něco očekávají. Čekají a potřebují pomoc od pracovnic, mají s nimi vlastně i hezký vztah. Mají své sny, i když motivace ke změně chybí. Ony sice hledají zaměstnání, ale pouze minimálně. A tak žijí v azylovém domě, kde ta jistota zabezpečení je. INTERVENUJÍCÍ PODMÍNKY Násilný partner, Děti ve vlastní péči, Děti v ústavní a jiné péči, Vztahy mezi sebou, Pocity dětí a Volný čas. Informantky u strategií jednání narážejí na intervenující podmínky, které jim strategie zjednodušují i zhoršují. Například volný čas jim zjednodušuje cestu při hledání zaměstnání. Bohužel nejsou ale aktivní, volný čas využívají nekvalitně a ne pro hledání práce. Další podmínky vedoucí ke zjednodušení stávající situace jsou pocity dětí, ty jsou dobré a důležité. Podmínky, které jim zhoršují cestu, jsou násilný partner, to se objevuje velmi často. Ale zase vztahy mezi sebou, které jsou neutrální, a jejich vlivy se případ od případu liší, stejně jako děti v ústavní péči. Děti ve vlastní péči jsou pro ně důležité a v hledání strategií velmi podstatné.
NÁSLEDKY I informantky zjišťují, že možnosti existují a začínají objevovat nové cesty v podobě Pomoc státu, Azylová turistika, Stesk a výčitky. Pomoc státu se pro ně stává samozřejmostí – on se o ně vždy postará, on jim na pobyt v azylovém domě ještě přispěje sociální dávkou a na tu by v žádném pronájmu nedosáhly. Dokonce jim přispěje na nečekané výdaje, které by mohly mít v souvislosti s dětmi. A ještě jim v azylovém domě tyto dávky pomohou zařídit. A třeba se i za ně na úřadech přimluví, 93
aby je dostaly a měly se co nejlíp. A azylová turistika je, tak proč toho nevyužít. Když jim v jednom skončí smlouva, tak spolu s dětmi odejdou do jiného. A tam jim zase pomohou a opět vše zařídí. A takto putují rok co rok a s nimi i ty děti, které si postupně zvykají na tento způsob života. Je to jejich pevný bod. V jednom azylovém domě se měly dobře, pracovníci jim pomáhali, tak v jiném azylovém domě jim přeci také budou pomáhat, možná se o ně z jejich pohledu budou i starat. Výčitky jsou ale přitom někdy velké. Vyčítají si, že svým dětem nenabízejí lepší budoucnost. Výčitky mají i k dětem, které ve své péči nemají, daly je do adopce nebo do dětského domova. A jim se po nich stýská.
94
Příčinné podmínky: Příčinné podmínky: Komplikované dětství Hledání bydlení Vzpomínky na instituci
Jev:
Hledání pevného bodu v AD Touha se o někoho opřít Víra v Boha Intervenující podmínky: Násilný partner Děti ve vlastní péči Děti v ústavní a jiné péči Vztahy mezi sebou Pocity dětí Volný čas
-
Strategie jednání:
Kontext: Role otce při výchově dětí Spokojenost s vybavením a umístěním AD Nespokojenost s řádem nebo pravidly AD Kontakty s rodinou
Sny a přání Pomoc pracovnic AD Vztah k pracovnicím AD Hledání zaměstnání
Následky: Azylová turistika Pomoc státu Stesk, výčitky
Obr. č. 2 – Paradigmatický model axiálního kódování
95
5.3
Shrnutí výzkumného šetření
Empirická část mé diplomové práce měla přinést odpovědi na hlavní a dílčí výzkumné otázky, které jsem si stanovila. Ty se nyní pokusím shrnout. Hlavní výzkumná otázka: Je pro některé ženy cesta do azylového zařízení chápána jako jednoduchý únik před realitou, vnímají tuto možnost jako jediné možné řešení? Ano, všechny informantky unikly před problémy, před životními událostmi a tím i před realitou do azylového domu. Osloveno bylo pět žen – matek, rozdílných charakterů, typů, různého vzdělání a věku. Liší se počtem narozených dětí a postihly je různé životní osudy. Jedno však mají společné, žijí v azylovém domě se svými nezletilými dětmi, které jsou na nich závislé, potřebují jejich péči a lásku. Příčiny vyhledání sociální služby byly také různé, ale ať už je postihlo cokoli, ať už to byly jakékoli důvody39, neviděly jiné řešení, než odejít do azylového domu. Z jejich rozhovorů je zřejmé, že pobyt v azylovém domě není pro ně traumatem, jak by si mohlo okolí myslet. Dokonce se jim zde velmi líbí a jsou spokojené. Pouze jedna informantka uvedla, že se bála, nebyla informovaná o těchto službách, ale zvykla si a naopak se tam cítí dobře. Tady mají všechno a ještě jim pracovnice doučují děti, zabavují je ve volném čase, mají vyřízené sociální dávky, podporují je a ještě si mohou popovídat se svými starostmi – podělit se o ně s někým jiným. Tyto činnosti všechny informantky hodnotily kladně. Ale z pohledu sociální pracovnice to vidím jako velmi demotivující. Pobyt v azylovém domě by měly brát jako přechodné a nezbytné řešení jejich situace a ne jako jediné možné řešení. Jsou zvyklé, že je stále někdo vodí za ručičku, ale tím se jejich závislost na cizí pomoci pouze prohlubuje. Dílčí výzkumné otázky: Existuje azylová turistika? Jde ruku v ruce dětství v instituci a hledání zázemí v instituci další? Aspirují matky k nabízené změně vlastní situace?
39
Ve většině je to rozpad manželství, ztráta bydlení, hrozba OSPODu – špatná péče o dítě, zadluženost, domácí násilí.
96
„Azylová turistika“ je výraz v praxi častý a již běžně užívaný. Jde o „putování“ matek spolu s dětmi40 po azylových domech, kde v každém z nich mohou využívat služby zpravidla jeden rok. Azylové domy již znají, ví, jaká jsou tam pravidla, domovní řád, který je pro ně závazný. Dobře znají i pracovnice, které se je pokouší svojí pomocí navrátit zpět do reálného života. Ví, jaké jim azylový dům nabízí služby, znají prostředí i okolní instituce. Z pěti mých informantek, čtyři využívají služby tímto způsobem. Jedna informantka využívá tuto formu sociální pomoci poprvé, z pobytu měla strach, ale hodnotí ho velmi kladně. Ale i ona neví, co bude dál a pohrává si s myšlenkou, že půjde se synem opět do azylového zařízení. Jedna informantka tímto způsobem putuje mezi dvěma stále stejnými azylovými domy a to již několik let. Říká, že je takhle spokojená a spokojené jsou i její děti, které si už zvykly. Z mého výzkumu vyplývá, že azylová turistika opravdu existuje a potvrzuje se tímto i hlavní otázka – cesta do azylového domu je pro ně chápána jako únik před realitou a azylovou turistika nasvědčuje tomu, že to vnímají jako jednoduché a jediné možné řešení. Dvě informantky prožily dětství v dětském domově, tedy v instituci. Ostatní tři vyrůstaly ve vlastních rodinách. Proto dětství prožité v instituci nemá souvislost s hledáním instituce další, ve které by mohly žít se svými dětmi. Zde myšleno hledáním zázemí v azylovém zařízení. Poslední otázkou jsem chtěla zjistit, zda matky aspirují k nabízené změně vlastní situace a to svým aktivním řešením. Aspirace je snaha o něco, čeho chceme v životě dosáhnout, co si přejeme, co je naším cílem. Jaké máme touhy. Všechny informantky mají podobné přání ve smyslu – najít si vhodné bydlení pro sebe i děti, zaměstnání, budoucího partnera, který by byl hodný, pomáhal jim a vychovávali společně děti. Na tom se shodly všechny. Ano, jsou v azylovém domě, proto přání jsou to typická s ohledem na jejich životní situaci, ale co postrádám je strategie k naplnění jejich přání. Schází snaha a chuť pro to něco dělat, něco obětovat. Ať by to byl jejich čas, příjem sociálních dávek nebo pohodlí, na které jsou zvyklé. Jejich přání zůstanou pouze a jen přáními, neboť motivace, kterou by mohly něčeho dosáhnout, klesá pří uvědomění si svých obětí. Na samotnou otázku, je jednoznačná odpověď – matky neaspirují k nabízené změně. Aktivně neřeší svoji bytovou situaci, začlenění na trh práce, závislost 40
Označení „matek s dětmi“ je řečeno v rámci mé cílové skupiny; jinak do tohoto označení patří i ostatní uživatelé sociálních služeb azylových domů.
97
na sociálních dávkách, závislost na sociálních službách azylového domu a začlenění zpět do společnosti. A to i přes nabízenou pomoc, odborné vedení pracovníků azylového domu a ostatních lidí, kteří se na tom podílejí a mají chuť jim pomoci. Při zamyšlení lze konstatovat, že tato řešení potvrzují i hlavní výzkumnou otázku.
98
Závěr V diplomové práci jsem se zabývala životem žen – matek, které nenašly jinou cestu, než odejít i s dětmi do azylového domu. Ocitly se v situaci, kterou by jim zřejmě málokdo záviděl. Neměly se o koho opřít, neměly zázemí, zaměstnání, ztratily bydlení, a co jim zůstalo, byly „jenom“ děti, o které se chtěly postarat. V některých případech kvůli nim samotným nebo i z nějakých jiných důvodů, jim byly některé děti odebrány nebo je daly dobrovolně do adopce. Možná si to teď i vyčítají. Třeba tehdy neměly jinou volbu. Snad jim tím zajistily lepší budoucnost, než ony by jim kdy mohly nabídnout. Je také možné, že tenkrát tu situaci jinak řešit neuměly. Teď ano, zvolily volbu azylového bydlení a i tím zajistily dětem alespoň nějaké bydlení, nějaké zázemí. Lze tedy konstatovat, že pobytem v azylovém domě matky vyřešily svůj základní, téměř existenční problém. Mají relativně zajištěné bydlení, zabezpečenou školní docházku svých dětí, ekonomicky jsou zbaveny strádání a netrpí hmotnou nouzí. Protože zjišťují, že i tento způsob života lze akceptovat, snaží se výhod, poskytovaných azylovým domem maximálně využít. Trh práce momentálně není schopen absorbovat osamělé ženy s malými dětmi, které mají převážně minimální kvalifikaci. Většinou proto postrádají motivaci i perspektivu a málo se samy snaží vymanit se z tohoto kolotoče a začlenit se do běžného života společnosti. I s vědomím, že jejich děti budou nutně poznamenány zkušeností s životem v azylovém domě se vším, co obnáší. A ze své praxe mám zatím minimálně poznatků o opaku, které bych mohla využít ve své práci. Také ovšem z toho důvodu, že pokud se ženy úspěšně adaptují v životě, nemáme možnost to zjistit. Záměrem diplomové práce bylo nahlédnout do života matek, které využívají sociálních služeb azylového domu. V azylovém domě, kde výzkum probíhal, pracuji několik let jako sociální pracovnice a snažila jsem se poukázat na to, jak řeší matky svoji situaci, jakými vlastními silami, strategiemi se snaží o jiný způsob života. Nechtěla jsem zkoumat to, proč začaly využívat tyto sociální služby, s příčinami je většina veřejnosti seznámena a na ty se zaměřuji v teoretické části. Hlavní moje otázka byla, zda je pro některé matky volba azylového bydlení únikem před realitou a zda to vnímají jako jediné možné řešení. Jaká mají přání, co od života očekávají a jak jsou 99
aktivní při řešení své situace. Tímto jsem chtěla poukázat a zasvětit veřejnost do problematiky opakovaného využívání služeb azylového zařízení, což se dnes už běžně nazývá azylovou turistikou. Jsem si vědoma, že výzkum se realizoval pouze v jednom zařízení a pouze s několika matkami a nemohu tímto dospět k obecně platné teorii. To mým záměrem ani nebylo. Myslím si, že i navzdory uvedeným skutečnostem, lze z mého kvalitativního výzkumu vyvodit takové závěry, které by mohly být alespoň námětem k zamyšlení nad touto problematiku jako takovou. Pracovníci azylového domu se snaží jim pomoci v jejich tíživé situaci, vynakládají hodně úsilí, aby se mohly začlenit zpět do společnosti a do normálního života s běžnými starostmi i radostmi. Ale pokud ony nebudou samy aktivní, nebudou svoji situaci chtít samy změnit, veškerá snaha je zde marná. A ony budou dál putovat i s dětmi po azylových domech. Doporučení na závěr. Sociální pedagogika je v systému sociální pomoci bohužel značně opomíjena. Na klíčových pozicích v azylových domech jsou zaměstnáni absolventi sociální práce, kteří uživatelky nabádají ke změně, to ale nestačí. Sociální pedagog by byl obohacením sociálních služeb. A to právě proto, že by uživatelky edukoval ke změně, pouze by jim nepomáhal, ale vedl je k tomu, jak si mají pomoci samy. Sociální pedagogika by byla velikým přínosem v tomto typu zařízení.
100
Resumé V diplomové práci „Když výhybka na koleji zrezaví aneb Funkce azylového domu z pohledu sociální pedagogiky“ jsem se zabývala otázkou, zda pro některé matky byla volba azylového bydlení únikem před realitou a zda to vnímají jako jediné možné řešení. Jaká mají přání, co od života očekávají a jak jsou aktivní při řešení své situace. Tímto jsem chtěla poukázat a zasvětit veřejnost do problematiky opakovaného využívání služeb azylového zařízení. Zabývala jsem se myšlenkou potřebnosti sociálně pedagogického působení v azylových domech, které do své pomoci zahrnuje i prevenci, poradenství a ověřování si, jak byly navržené postupy pochopeny a jak probíhá jejich osvojování. Nejenom svým sociálním rozsahem, ale především pedagogickým záměrem by sociální pedagogika byla přínosem v motivaci a aktivizaci uživatelek v tomto typu zařízení.
Summary In the diploma work „When the switch on the track becomes rusty or The function of the asylum organization from the view of the social pedagogy“ I dealt with the question, whether for some mothers the choice of the asylum house was the escape from reality and whether they perceive it like the only possible solution. What they have wishes, what they expect from life and how they are active in the solution of their situation. This way I wanted to refer and initiate the public into the problems of the repeated use of the services of the asylum institution. I dealt with the thought of the necessity of the socially pedagogical effect in the asylum houses, which includes prevention, counselling and verification, how the suggested methods were understanded and how their accepting runs. Social pedagogy would be contribution to motivation and activation of the users in that type of institution not only by one´s social extent, but mainly by pedagogical intention.
101
Seznam použité literatury
Monografie: BENTOVIM, A. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. 1. vyd. Praha: Grada, 1998, 117 s. ISBN 80-7169-629-3. BROŽ, M.; KINTLOVÁ, P.; TOUŠEK, L. Kdo drží Černého Petra. Praha: Člověk v tísni, 2007, 96 s. ISBN 978-80-86961-27-9. GABAL, I. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: Gabal Analysis & Consulting, 2006, 117 s. GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. 1. vyd. Brno: Paido, 2000, 208 s. ISBN 80-85931-79-6. GULOVÁ, L. Sociální práce: Pro pedagogické obory. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 208 s. ISBN 978-80-247-3379-1. HELUS, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, 266 s. ISBN 978-80-247-1168-3. HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základy metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, 407 s. ISBN 80-7367-040-2. KELLER, J. Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2010, 211 s. ISBN 978-80-7419-031-5. KOHOUTEK, R. a kol. Základy sociální psychologie. 1. vyd. Brno: ASPI, 1998, 183 s. ISBN 80-7204-064-2. KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2008, 216 s. ISBN 978-80-7367-383-3.
102
KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, 279 s. ISBN 80-7178-551-2. KREBS, V. a kol. Sociální politika. 3. vyd. Praha: ASPI, 2005, 502 s. ISBN 807357-050-5. JANDOUREK, J. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, 286 s. ISBN 80-7178-535-0. LOVASOVÁ, L. Rodinné vztahy. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětství, 2006, 32 s. ISBN 80-86991-66-0. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. 2. vyd. Praha: Portál, 2008, 272 s. ISBN 978-80-7367-368-0. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003, 163 s. ISBN 80-86429-19-9. MATOUŠEK, O.; KOLÁČKOVÁ, J.; KODYMOVÁ, P. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, 352 s. ISBN 80-7367-002-X. MATOUŠEK, O.; PAZLAROVÁ, H. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 2010, 184 s. ISBN 978-80-7367-739-8. MONTOUSSÉ, M.; RENOUARD, G. Přehled sociologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, 336 s. ISBN 80-7178-976-3. MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 38. sv. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006, 312 s. ISBN 80-86429-58-X. MOŽNÝ, I. Česká společnost: Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. 1. vyd. Praha: Portál, 2002, 208s. ISBN 80-7178-624-1. NAVRÁTIL, P. a kol. Romové v české společnosti. 1. vyd. Praha: Portál, 2003, 224 s. ISBN 80-7178-741-8.
103
PÖTHE, P. Dítě v ohrožení. 2. vyd. Praha: Nakladatelství G plus G, 1999, 186 s. ISBN 80-86103-21-8. SEKOT, A. Sociologie v kostce. 3. vyd. Brno: Paido, 2006, 258 s. ISBN 80-7315126-X. SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, 163 s. ISBN 80-7178-559-8. STRAUSS, A.; CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1999, 196 s. ISBN 80-85834-60-X. STŘELEC, S. Studie z teorie a metodiky výchovy II. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, 214 s. ISBN 80-210-3687-7. ŠRAJER, J.; MUSIL L. Etické kontexty sociální práce s rodinou. 1. vyd. Boskovice: ALBERT, 2008, 150 s. ISBN 978-80-7326-145-0. ŠVAŘÍČEK, R.; ŠEĎOVÁ, K. aj. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese: Variabilita a patologie lidské psychiky. 1. vyd. Praha: Portál, 1999, 444 s. ISBN 80-7178-2149. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří, 1. vyd. Praha: Portál 2000, 528 s. ISBN 80-7178-308-0.
104
Zákony:
Zákon č.135/2006 Sb.
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině
Zákon č. 108/2006 Sb., zákon o sociálních službách
Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře
Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu
Elektronické zdroje: Bezdomovci [online]. [cit. 2012-03-22] Dostupné z: Bílý kruh bezpečí. Domácí násilí. [online]. [cit. 2012-02-25] Dostupné z: Člověk v tísni. Programy sociální interakce. Jak řešit sociální vyloučení. [online]. [cit. 2012-03-15] Dostupné z: Člověk v tísni. Programy sociální interakce. Sociální vyloučení (exkluze). [online]. [cit. 2012-03-15] Dostupné z: MUDr. Zbyněk Mlčoch. Alkoholismus. [online]. [cit. 2012-03-05] Dostupné z: OS „Náš domov“ Koclířov. [online]. [cit. 2012-04-10] Dostupné z:
105
Typologie ETHOS [online]. [cit. 2012-03-22] Dostupné z: S.A.D. O sdružení. [online]. [cit. 2012-04-10] Dostupné z:
Ostatní: BULVOVÁ, P. Plánování a průběh služby. Koclířov, 2011. 8 s. Metodický pokyn. Standard č. 5 [nepublikováno]. JEDLIČKOVÁ, I. Ochrana práv uživatelů. Koclířov, 2008. 11 s. Metodický pokyn. Standard č. 2 [nepublikováno]. Výroční zpráva OS „Náš domov“ Koclířov, 2010.
106
Seznam příloh Příloha č. 1: Rozhovor s paní Annou Příloha č. 2: Rozhovor s paní Boženou Příloha č. 3: Rozhovor s paní Cecílií Příloha č. 4: Rozhovor s paní Danou Příloha č. 5: Rozhovor s paní Evou Příloha č. 6: Domovní řád Azylového domu pro matky s dětmi v nouzi Koclířov
107
Příloha č. 1: Rozhovor s paní Annou Paní Anna, 35 let, rozvedená, 2 děti. Od července roku 2010 využívá sociálních služeb Azylového domu v Koclířově. Tazatelka: Kolik je Vám, paní Anno, roků? Chtěla bych se zeptat, kolik máte dětí, jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání a Váš rodinný stav?
Informantka: Tak, je mi 35 let a mám 2 děti. Všechny svoje děti mám už u sebe, to je jasný. A jsem vyučená jako operátorka skladování. No a jsem rozvedená.
Tazatelka: Paní Anno, začneme od začátku a to od Vašeho dětství. Jak byste ho sama popsala, na jaké první okamžiky a situace si vzpomínáte? Informantka: Jako na první z dětství si vzpomenu na nezájem rodičů. To jsem si všimla tak v pěti letech. Co si tak vzpomínám, zhruba. Tazatelka: Paní Anno, máte sourozence? Informantka: Jo, to mám. Mám bratra. Ten je mladší o dva roky než já. Tazatelka: A nezájem rodičů byl i vůči Vašemu bratrovi? Jak jste to Vy sama vnímala. Informantka: Ne, to bylo pouze vůči mně. Tazatelka: Paní Anno, proč si myslíte, že to tak bylo? Informantka: Vůbec netuším, ale podle toho co jsem slýchávala od babičky, tak jsem nechtěné dítě. Byla jsem první a oni mě prostě nechtěli. Pak se narodil bratr a toho už chtěli. Ano, tak to bylo. Tazatelka: A jak se to projevovalo? Myslím nezájem rodičů o Vás. 1
Informantka: Hm, nemluvili se mnou moc, nevím co to je objetí od vlastní maminky a ani od tatínka. Když to vezmu zpětně tak jsem byla posílaná třeba na různý tábory nebo různý lyžařský výcviky, ale pořád jsem byla ta, co byla upozaděná. Byla jsem pořád vzadu. Neměla jsem nikdy to, co měl můj bratr. Nikdy. A potom to bylo čím dál horší. Opravdu. Vzhledem k tomu, že mně to učení ani nešlo nikdy tak, jak šlo mýmu bratrovi, tak to bylo čím dál horší.
Tazatelka: A Váš bratr je čím? Studoval? Informantka: Můj bratr má středoškolský vzdělání a teďka studuje dálkově vysokou školu. No a já mám jen učiliště. Nemám maturitu. Tak asi tak. Tazatelka: Takže si myslíte, že jste nenaplnila jejich očekávání? Jak to cítíte Vy? Informantka: Ne, bohužel ne. Nenaplnila jsem nic. Tazatelka: Vzpomínáte si na Vaše dospívání? Informantka: Hrozný. Jen samý zákazy, nesměla jsem nikam. Bylo to děsný. Když ostatní chodili na diskotéku nebo spolužačky, to jsem taky nikam nesměla. Musela jsem být pořád doma. Tam jsem dělala víceméně všechno. A bratr nedělal vůbec nic. Fakt vůbec. Tazatelka: Jaký byl vztah Vašich rodičů, myslím, jak se chovali k sobě navzájem. Informantka: No, byli jsme fungující klasická normální rodina. Tak nějak. Moji rodiče spolu vycházeli normálně. Tak asi běžně, jako všude jinde. Tazatelka: Kdy jste odešla z domu, myslím od rodičů. A proč? Jaký byl důvod Vašeho odchodu. Informantka: Šla jsem ve dvaceti letech. Nebránili mi. Nic. Prostě nic. Našla jsem si známost, musela jsem pryč. Víceméně to byl útěk z domova. Už jsem to nemohla dál 2
vydržet. A pak jsem se teda po nějaké době s partnerem rozešla. Oni ho taky samozřejmě neměli rádi. Neměli rádi nikoho z mých partnerů. Neměli ani zájem někoho z nich poznat blíž. Tazatelka: Jak s rodiči vycházíte v současné době? Informantka: S rodičema vycházím furt špatně. Vidím je pouze, pokud jde o moje děti a moc spolu teda nemluvíme. Oni mluví hlavně s mými dětmi. Tazatelka: Co říkají Vaši rodiče na to, že jste i s Vašimi dětmi v azylovém domě. Nesnaží se Vám ani teď nějak pomoci s bydlením? Třeba kvůli Vašim dětem. Informantka: Oni se nesnaží mi pomoct s bydlením a nelíbí se jim to, že jsme v azylu. A to mají postavený nový domek. Opravdu úplně nový. Za to s bratrem vycházejí úplně v pohodě, s ním se normálně stýkají a i s jeho vlastně manželkou. Normálně. Tazatelka: Myslíte, že se někde stala chyba? Myslím v jejich postoji vůči vám. Dáváte si něco za vinu? Třeba, že jste něco dělala špatně vy. Řekla jste jim někdy, jaké máte pocity? Informantka: Já jsem bohužel všechno snášela. Nic jsem jim nikdy neřekla, co jak cítím. Nikdy jsem se jich na to nezeptala. Prostě jsem mlčky všechno snášela. No. Ono by je to stejně nezajímalo. Nikdy jsem je nezajímala. Tazatelka: A jaké byly Vaše vztahy s bratrem? Informantka: S bratrem jsem do určité doby vycházela dobře. Ale nejhorší bylo, když jsem se vdala, tak už prostě ta komunikace mezi náma vázla. No a teď jsem bratra neviděla několik let. Vůbec. Číslo na něj mám, to jo. Ale nezkoušela jsem ho kontaktovat, volat mu, protože ani nevím, co mu rodiče o mně řekli. A i o mých dětech. Tazatelka: Jaký je vztah Vašich rodičů a Vašich dětí?
3
Informantka: Hm. K mým dětem, hlavně ke starší dceři měli dobrej vztah. K synovi to bylo horší, toho si ani nechtěli brát, vidět ho nepotřebovali a je to jejich vnuk, přeci, né? Až teda potom…naposled, když tu byli, si ho vzali a to na tři dny. Poprvé ho měli. A dál jak to bude pokračovat, nevím. Tazatelka: Co ve Vás zanechala ta doba Vašeho dětství? Informantka: Hodně. To určitě ano. To bylo přeci důležitý, né? Všechno jsem prostě snášela, než jsem odešla z domu. No, a když jsem se rozešla s partnerem, kvůli kterýmu jsem odešla z domu, jsem se tam zase musela vrátit. Je to zamotaný a bylo to hrozný. Zase zpátky k nim. Tohle jsem vydržela asi další rok. Víc to nebylo. No, než jsem si teda našla mýho teď už bývalýho manžela. Za ten rok, co jsem se k nim vrátila, se nezměnilo vůbec nic. Ba naopak bych řekla, že to bylo malinko ještě horší. Bylo to, jak se to říká, no víte přece. Jo na ostří nože, se to tak říká. Všechno mně vyčítala. Vzala mě zpátky, to sice jo. Ale jak říkám bylo všechno na ostří nože. Jako vyloženě ten pocit byl hroznej. Tazatelka: Vrátila bych se ještě k Vašemu bratrovi. Kdy on odešel z domu? Jak Vaši rodiče vzali jeho odchod? Informantka: No, bratr odešel, když mu bylo dvacet dva let. Našel si přítelkyni a oženil se. S jeho ženou naši rodiče vycházejí dobře. Takže ten měl všechno v pohodě. Jako vlastně vždycky. Tazatelka: Vy jste u Vašich rodičů bydlela rok, pak jste odešla znovu. Našla jste si přítele? Nebo jaký byl Váš další důvod k odchodu. Informantka: Jo, našla jsem si novýho přítele a vdala jsem se. Tazatelka: Kde jste spolu bydleli, měli jste vlastní byt? Informantka. Bydleli jsme spolu v bytě. V nájemním bytě. Tazatelka: Jaké bylo Vaše manželství, jak dlouho jste byla vdaná? 4
Informantka: Tak ze začátku, ty první dva roky, to manželství bylo v pořádku. Jsme se snažili i o dítě vlastně. Jsem ale nemohla přijít do jinýho stavu, takže jsme šli i na umělý oplodnění, vlastně. No a to se potom narodila dcera. Tam to ještě bylo první rok v pořádku. No a pak manžel teda začal hrát automaty, začal chodit po nocích a už to bylo. Začal dělat dluhy, bohužel se týkaly i mě, jsem byla jeho manželka. No a ještě k tomu manžel opustil práci a já, i když jsem byla na mateřské, tak jsem chodila prostě večer třeba do dvou do rána uklízet a musela jsem pracovat. Tazatelka: Vy máte spolu dvě děti, druhé Vaše dítě je syn, ten byl také chtěný? Byla jste znovu na umělém oplodnění? Informantka: Ne, syn není chtěný a já jsem ani nevěděla, že jsem jako v jiném stavu. Ale když jsem se to dozvěděla, tak jako jsem říkala, že v žádným případě si to dítě nenechám vzít, protože jsem stejně uvažovala nad tím, že si ještě minimálně jedno dítě pořídím. To už bylo ale mezi námi špatný. Tazatelka: Když se Vám narodilo druhé dítě, jak dlouho jste ještě byla s manželem: Informantka: No, když malýmu byl rok, tak jsem od manžela utekla. To jsme byli ještě manželé. Musela jsem utýct, to se nedalo. Utekla jsem ke známým, no a pak k příteli a pak jsem se teda rozvedla. No, rozvedla jsem se v roce 2008. Tazatelka: Nepřemýšlela jste o tom, že byste odešla zpět k Vašim rodičům? Byli už Vaše děti, vztahy se mohli urovnat nebo změnit. Informantka: Ne. Ne. Tam jsem nešla. To ani náhodou. Tazatelka: Dobře, takže jste bydlela u známých potom u nového partnera, prosím, můžete pokračovat? Informantka: Jo, tam jsme bydleli. Jenže u partnera začaly být špatný podmínky pro bydlení a pro děti jako vůbec a pak můj nový partner nechtěl moji dceru, protože ona je částečně mentálně retardovaná. Já jsem začala mít špatný zdravotní stav, ale kam bych s něma šla, a měla jsem taky partnera. Takže sociální pracovnice přijely a daly mně nůž 5
na krk. Buďto teda dám děti dobrovolně do dětskýho domova nebo mi budou odebrány. Takže je jasný, že jsem dala děti radši dobrovolně do dětskýho domova . A pak mě přítel stejně vyhodil, tak jsem si zařídila pobyt v azylovým domě, co mně zbývalo jinýho. No a ten byl v Hradci Králové a já chtěla děti zpátky. Mně pak děti vrátili, ale mám nad něma soudní dohled. Jsem jim prej ubližovala, to je blbost, kecají. Tazatelka: Jak dlouho byly děti v dětském domově? Byla jste s nimi v kontaktu? Navštěvovala jste je? Informantka: Byly tam tři měsíce. Samozřejmě jsem za nimi jezdila a pravidelně. Kamarádka mě vozila s manželem autem tam a já jsem jim každý den volala. Samozřejmě. Já je do dětskýho domova fakt musela dát, jsem byla i psychicky v háji. Tazatelka: Paní Anno, to jste nenašla jiné východisko než dát děti do dětského domova? To Vám Vaše sociální pracovnice nenavrhla jiné řešení? Informantka: A tak co jsem měla dělat jinýho? Jako teďka bych to udělala jinak, to je jasný. Jenže tenkrát jsem nevěděla. Sociální mi řekla, že děti týrám, žijou ve špíně a v bídě. A já chtěla mít taky chlapa. Byla jsem blbá, to je jasný, že si to vyčítám. Ale mám je zpátky a to je hlavní, né? Jsem byla blbá a zamilovaná. Tazatelka: Vy jste si tedy sehnala azylový dům, děti Vám daly zpět z dětského domova a společně jste odešli do Hradce Králové.
Informantka: Ano. Tazatelka: Předtím jste nikdy nebyla v žádném podobném zařízení, jaké byly Vaše pocity, první dojmy, když jste se ocitla poprvé v azylovém domě? Informantka: Tak za prvé jsem na to nebyla zvyklá, za další jsem nebyla zvyklá na pravidla, který se dodržovat musí. Ale ten přístup těch pracovnic tam byl naprosto úžasnej, takže já si prostě nemůžu vůbec stěžovat. Já tam byla spokojená. Tazatelka: Jak dlouho jste s dětmi byla v Hradci Králové na azylu 6
Informantka: Rok. Tazatelka: Ještě bych se ráda vrátila k Vašemu bývalému manželovi. O rozvod jste požádala Vy? Informantka. O rozvod jsem požádala já. On s tím souhlasil a stejně se nestýkáme. Jsem s dětmi sama, ale jejich otec výživný platí, to jo. Tazatelka: Jak dlouho jste tedy s dětmi sama? Informantka: Od roku 2006. Takže vlastně jsem pět let sama s dětmi. To je ta doba, co jsem od bývalýho utekla. Tazatelka: Jste s bývalým manželem v kontaktu? Navštěvuje děti? Informantka: Otec děti nenavštěvuje, nevychovává je a nezajímá se o ně. Nevolá jim a nevolá ani mě. On je dokonce odmítl navštěvovat, jen občas prej zavolá sociální z péče o dítě a ptá se na ně. Jinak nic. Tazatelka: Děti se na něho neptají? Nechtějí ho vidět? Informantka: Ne, syn ho vlastně ani nezná a dcera k němu stejnak nechce, nemá asi na něho dobrý vzpomínky. Se o ni nikdy nijak nezajímal.
Tazatelka: Říkala jste, že Váš bývalý manžel hrál automaty, přišel o práci. Byl ještě nějaký důvod, proč jste i s dětmi od něho utekla? Informantka: No, bylo toho víc. Manžel mě bil a psychicky mě týral a k tomu hrál automaty. Bylo toho dost. Na mě teda. Nerada na to vzpomínám, promiňte. Nechci to rozvádět a nechci se k tomu už vracet. No, automaty to je jasná věc, že jo. Prostě tam prohrával jak výplatu že jo, tak potom teda dávky že jo. Že já jsem potom chodila do práce, potom to dopadlo tak, že kamarádka hlídala děti a já jsem chodila i dopoledne do práce a ráno i do práce. Nakonec to dopadlo asi tak, že já jsem prostě čekala syna, kdy on mě zamykal doma, nesměla jsem nikam chodit. Docházelo tam, bohužel, 7
k fyzickýmu napadání, kdy se prostě manželovi nelíbilo, jak je poskládaný třeba nádobí nebo jak já nevím (pauza) prostě, jak je ustlaná postel, jo a hledal vyloženě maličkosti. Tazatelka: Proč si myslíte, že začal hrát automaty? Předtím, když jste říkala, že manželství bylo v pořádku, je nehrál vůbec? Informantka: On prostě začal chodit s nějakýma kamarádama do hospody. Nejdřív jednou za čas a pak už to bylo pravidelně, tam bohužel teda to začalo. Když jsme se brali a snažili se i o dceru, neměl problémy, nikam nechodil. Bylo to celý špatný, už jsem nemohla a utekla jsem. Protože on mě i bil, když jsem čekala syna, tak pak už jsem prostě řekla dost. Tazatelka: Bývalý manžel bydlí stále ve Vašem bytě? Tam kde jste bydleli spolu? Informantka: Ne, tam už nebydlí. O ten byt pak přišel. Bydlí úplně jinde a není sám, myslím, že někoho má. Tazatelka: Kam jste šla po odchodu z Azylového domu v Hradci Králové? Informantka: Tak nejdřív jsem byla na azylu v Hradci Králové a tak jsem s dětmi byla tak necelý rok. No a pak jsem šla sem do azylu v Koclířově. No a díky tomu Hradci mi vrátili zpátky děti z děcáku, měla jsem prej už vhodný bydlení. Tazatelka: Jaký byl Váš první dojem z Azylového domu v Koclířově? Tento azylový dům je menší, než je v Hradci Králové, jak byste je srovnala? Informantka: No, tak když to srovnám cenově, tak v Hradci Králové je pobyt za matku šedesát korun, v Koclířově chcete sedmdesát korun za den. Za dítě je to zase stejný jako v Koclířově, teda třicet korun za jedno dítě za den. No, v Hradci je bydlení po buňkách, je tam společná kuchyň, koupelna třeba někde pro tři nebo dva byty. Tady máme koupelnu a záchod na bytě a kuchyň máme taky společnou. Líbí se mi taková vybavenost bytů jak třeba tady v Koclířově jako mikrovlnná trouba, rychlovarná konvice, televize na bytě tak to je málokde. Třeba rychlovarná konvice tam je pro ty tři byty dohromady nebo dva teda společná, ale třeba mikrovlnka tam není vůbec. Tady je 8
to zase určitě útulnější, samozřejmě. Ale zase na druhou stránku tam nejsou kontroly jako, jak děti chodijou oblečení do školy, do školky, jestli maj děti svačiny do školy, jak jsou připravení do školy, jo. Tazatelka: Myslíte si, že je to špatně, když se toto tedy kontroluje v Azylovém domě v Koclířově? Informantka: No, co jsem tady poznala některé maminky, hm, si myslím, že to špatný není. Některé maminky vůbec nevědí, co to je chystat dítěti svačinu do školy nebo se s děckama nepřipravujou a tak asi. Tazatelka: Tady, v azylovém domě, je také samozřejmě domovní řád, jsou zde vnitřní pravidla, která uživatelky musí dodržovat. Máte s tímto Vy osobně nějaké problémy? Informantka: Tak to má každej azylový dům a to si myslím, že musí být. No, proti pravidlům a domovnímu řádu problém ani nemám, i když se mi tam i něco nelíbí. Mám problém hlavně v návtěvách, Že návštěvy jsou pouze od tří do šesti hodin a to se mi zdá strašně krátká doba, že tady není ani žádná návštěvní místnost jako samostatná, myslím. Jako určená jen pro ty návštěvy. Ale zase na druhou stránku, když přijedou mí rodiče, jako nečekaná návštěva, jako mimo stanovenou dobu, tak problém v tom nebyl a byla jim povolena výjimka. Jako že je to rodina a že jsou zdaleka a že nejezdí pravidelně, což oni nejezdí. Jen za dětmi jezdí a občas, spíš s nima telefonujou. Tazatelka: Jak dlouho jste v Azylovém domě v Koclířově? Informantka: Jsem tady od července roku 2010. No, nejdřív jsem byla s děckama tady a pak jsem šla na Mosty naděje, což je taky tady v Koclířově. Jenže jsem měla určité psychické problémy, takže jsem se musela vrátit zpátky prostě do azylovýho domu. No, nechci o tom mluvit, víte přece sama, co se dělo nejakou tu dobu, bylo to celý blbý a špatně. Tazatelka: Vím, pokud nechcete o tom mluvit, samozřejmě nemusíte. Ještě se zeptám, ty psychické problémy byly i předtím, vzpomínáte si jen, v jakém věku u Vás začaly?
9
Informantka: No, já si myslím, že to vlastně začalo už od malička. A pak to vygradovalo, jako v dospělosti. S tím vším, co jsem si vlastně jako v určitých obdobích jako prožívala. A jsem v péči psychologa i psychiatra, beru i léky samozřejmě. Mám všechno v sobě. Jako už to dětství. No a teď jsem dlouho i bez práce, najít ji nemůžu a tím i nemůžu dětem a sobě vlastně zajistit to bydlení. Tazatelka: Zajímalo by mě, zda jsou Vám nějak nápomocny pracovnice azylového domu. Vy máte i svojí klíčovou pracovnici, která by Vám měla především pomáhat, měla byste k ní mít důvěru. Dále jsou tady další tři pracovnice v sociálních službách, sociální pracovnice a vedoucí azylového domu. Informantka: No, tak se svojí klíčovou pracovnicí vycházím vcelku dobře, taky za ní jdu, když něco potřebuju, ale takovej ten první člověk to není. To víte, já se ani moc nesvěřuju, no. Jinak mi pomáhají všechny pracovnice tady azylovýho domu. No, s paní vedoucí jsem dřív moc nekomunikovala, ale potom, co jsem měla ty problémy jako ty psychický a vlastně ona si se mnou přímo sedla a promluvily jsme si spolu, mně to jako děsně pomohlo. Já jako s vedoucí problém nemám, vztah k ní taky mám dobrej. Navíc chápu, že jako na jejím místě nemůže být někdo jako třeba někdo děsně jako hodnej. No já nevím, jak to mám říct. Já si vlastně myslím, že když někdo dělá vedoucí, musí být tvrdej. Ne hodně, to ne, ale ta autorita tady musí bejt. No a s váma, teda se sociální pracovnicí, nemám vůbec špatnej vztah. Si i myslím, že je hodně dobrej. Když s něčím potřebuju pomoct, tak mi vždycky pomůžete vy, teda sociální. Za váma teda, se přiznám, chodím často a ne jen s vyplněním formulářů, jako i se svýma problémama nebo když potřebuju komunikovat se soudem nebo s nějakýma úřadama. To jako asi za vámi nejvíc, mám k vám fakt důvěru. No a pak s ostatníma pracovnicemi vycházím dobře, normálně. Jinak hodně tady využívám doučování mé dcery, ona se mnou moc nechce pracovat, jako učit se. Ale s pracovnicemi jo, takže chodí dolů do kanceláře a čte nebo se učí básničku. Potom pomáháte s volnočasovkama, který pro děti tady jsou, to je dobrý, toho se zúčastňujeme pořád. Já si ale nechávám odstup, mně trvá dýl, než přijdu s problémem, ale nakonec stejně přijdu. Tazatelka: Děkuji, paní Anno, že máte ke mně důvěru. Ale pojďme dále. Vy jste byla nejdříve tedy tady v azylovém domě, potom jste přešla na Mosty naděje, což je také
10
sociální služba, kterou poskytujeme. Jen byty Mostu naděje jsou odděleny od azylového domu, jste tam samostatnější. Kde jste se cítila lépe? Informantka: No já, teď jako když to vezmu zpětně a když to vezmu i kvůli sobě a i kvůli dětem, tak si myslím, že na mostech. No, i děti tam byly klidnější a já teda taky. Tam už je to bydlení takový jiný, jako samostatnější. Je to barák, kde jsou i normální lidi v nájmu, tak jako klasickej. No a jen za náma zase chodila klíčová pracovnice. A to jako většinou jednou denně, když jsme potřebovali tak i víc a pak nám z azylu telefonovali. Ale taky samozřejmě tam byly pravidla, to zase jó. Tazatelka: Jak jste se dozvěděla o Azylovém domě v Koclířově? Informantka: Dozvěděla jsem se od bývalé uživatelky azylového domu tady. A tak jsem si sem dala žádost. Tazatelka: Jak nesou pobyt v azylovém domě vaše děti? Informantka: Dcera tady má kamarády, ale hůř komunikuje s jinýma lidma. Syn je hyperaktivní a kamarádskej, ten nemá problém. Dceři si myslím, že se líbilo víc v Hradci. Tam bylo samozřejmě víc dětí a stmelily se víc dohromady. Ale jinak jsou už v azylu zvyklý. Tazatelka: V čem Vám nejvíc pomáhá Azylový dům v Koclířově? Informantka: No tak nejvíc mně pomáhá, no to je těžký. Pomáhá mi tak nějak ve všem, že jo. Mám střechu nad hlavou, pak když potřebuju vyřídit nějaký papíry nebo něco na úřadech a tak podobně, že jo. Pak ještě jsou různý věci, no prostě všechno. Tazatelka: Co se vám zde nejvíce líbí? A co naopak se vám zde nelíbí? Informantka: Tak hlavně se mi líbí, že tady mám samostatnej byt, že můžu mít tak nějak samostatné bydlení. Jako kdybych byla ve svým a měla zařízenej byt jako mám tady. Já ani nemůžu říct, že by se mi tady něco úplně jako nelíbilo, já jsem spokojená. Jsou tady i volnočasové aktivity jako hlavně pro děti. Jenže někdy ostatní maminky nemají zájem, 11
no. A tak nějak jsou stejný. Jsou i pro nás pořádaný různý přednášky, toho já se zúčastňuju vždycky, teda když nejsem třeba u lékaře nebo tak. Jako já jsem celkem spokojená s tímhle. Tazatelka: Navázala jste v Azylovém domě v Koclířově nějaká přátelství? Myslím s ostatními uživatelkami. Informantka: Já nejsem moc komunikativní, takže jsem k ostatním maminkám spíš zdrženlivá. Jako nevěřím zde ani jedné, takže přátelství jsem s nima nenavázala. Někdy se mě snaží spíš využít, když poberu, chtěj půjčit peníze. Někdy jim teda půjčím peníze nebo jídlo. Jo já vím, že se to nesmí, byly jsme na to několikrát upozornění, že si nemáme mezi sebou půjčovat. Někdy jsem pro ně něco jako banka, to jsem jim dobrá. Ale už to dělat nebudu, protože jsem na to samozřejmě taky doplatila. Jsem jedný mamince půjčila peníze, měla hodně dětí a neměla ani na svačinu pro děcka. Jenže se odstěhovala jinam a už mi to nedala. Takže fakt už nebudu. Tazatelka: Tady v azylovém domě můžete být pouze určitou dobu, hledáte si samostatné bydlení, abyste nebyla závislá na službách azylových domů? A s jakými problémy se nejvíce setkáváte? Informantka: Bydleni hledám, to víte, že hledám. A to na vývěskách v obchodech nebo co jsou různý vývěsky ve městě, že jo. Dál v novinách, na internetu, ale bohužel zatím jsem nic nenašla. No je to problém. Někde jsou vysoký nájmy a někde chcou bohužel třeba i kauci dopředu, což jsou třeba tři nájmy předem, což jako je nemožný. To dát dohromady nikdy nemůžu. Myslím jako ty peníze. A nikdo mi nepomůže, je to celkově blbý. Tak mi nic jinýho nezbývá, než chodit po azylech, no co. A nemám práci a taky ji hledám už dlouho. A práce taky není, je to pořád dokola. No, a když někam půjdu jen na poloviční úvazek, tak se mi to nevyplatí, protože mi seberou doplatek na bydlení a budu to tu muset hradit celý sama. To bych musela najít něco na plnej, ale aby se mi to finančně taky vyplatilo, že jo. Jako jsem si dokonce udělala i rekvalifikační kurz, tady když jsem začala bydlet v Koclířově. Nabídl mi ho Úřad práce ve Svitavách a mám kurz na výchovně-nepedagogickýho pracovníka v sociálních službách. Teď se jako chystám dělat další rekvalifikační kurz, takže já se sebevzděláváním nemám problém. Ba
12
naopak, vzdělávat se chci dál. Chtěla bych příští rok začít studovat střední školu dálkově, ale bohužel práce zatím žádná není. Tazatelka: Co nejraději děláte ve svém volnu? Informantka: Mám volno, když jsou děti ve škole a školce a to nejradši čtu nějakou knížku, teď čtu o ADHD, což má můj syn a pučila mi tu knížku jeho psycholožka. Nebo se dívám na televizi nebo jdu na počítač a koukám na inzeráty kvůli bydlení. Občas si sednu se ženskýma do kuřárny a jen tak kecáme. Nebo jedu na nákup, prostě si užívám klid. (smích) Tazatelka: Váš syn chodí do místní mateřské školy, dcera dojíždí do školy ve Svitavách. Jak jste spokojená? Informantka: Jo, to jsem spokojená. Největší problém tady je, že když nepracujete, nemůže tam být dítě celej den. Když vezmu mateřské školky v Hradci Králové, tak tam to lze. No a dcera chodí do speciální školy a to ona dojíždí do Svitav. Tam teda teď dcera má nějakej problém, ale to už jsem začala řešit s její učitelkou. Tazatelka: Azylový dům se nachází v menší obci, všichni obyvatelé se zde většinou znají, jak se chovají k Vám? Myslím k uživatelkám azylového domu? Informantka: No, tak některý maminky, co jako vidím ve školce, tak s těma se zdravíme a řekla bych, že je to celkem v pohodě. Ale jsou i některý lidi, kteří se přes prsty na nás dívají. To je jak kdy. Tazatelka: Vy jste samoživitelka, rozvedená, jaké jsou Vaše příjmy? Informantka: No, mám přídavky na dvě děti, beru hmotnou nouzi a to ten příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení, příspěvek na péči na syna a teď i sociální příplatek. Ten beru ze zdravotních důvodů na syna. No a otec na děcka platí výživný 2.500 korun. Tazatelka: Jak si představujete svoji budoucnost? Máte nějaké sny, přání?
13
Informantka: Tak jako bych si chtěla určitě najít zaměstnání a pak když si najdu zaměstnání, tak i samozřejmě bydlení. To určitě. No jo, jenže si nemyslete, to není vůbec jednoduchý. To víte, na jednu stranu i ten chlap chybí, kdyby aspoň pomohl, ale já sem sama a peníze žádný, žijeme jen ze sociálních dávek a z výživnýho a tak. Hlavně aby byl hodnej na mě a měl rád ty děti, ale bez chlapa je to těžký. Moje sny a přání? Chtěla bych dostudovat střední školu, jsem vyučená jako operátorka skladování a chtěla bych si udělat maturitu. Tazatelka: Věříte v Boha? Nebo věříte třeba v něco jiného? Informantka: Bůh není a v nic nevěřím, vůbec už v nic. Se podívejte, jak jsem dopadla. Jsem nešťastná, chodím na psychiatrii, mám hyperaktivního kluka a dcera je opožděná. A pak tady mluvte o Bohu. Co já sem komu udělala, že jsem tak dopadla. No co? Tazatelka: Chtěla byste vy mně něco říci na závěr našeho rozhovoru? Informantka: (smích) Nechci. Já Vám děkuji za rozhovor a přeji Vám do budoucna, aby se Vaše sny a přání splnily, abyste sobě i Vašim dětem našla vhodné bydlení a sobě zaměstnání, které Vás bude naplňovat-
14
Příloha č. 2: Rozhovor s paní Boženou Paní Božena, 39 let, svobodná, ve své péči má jednoho syna. Od srpna roku 2011 využívá sociálních služeb Azylového domu v Koclířově. Tazatelka: Kolik je Vám, paní Boženo, roků? Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání a jaký je Váš rodinný stav? Informantka: Je mi 39 roků a mám základní školu. Klasickou osmiletou. No a jsem svobodná. Tazatelka: Paní Boženo, začneme od začátku a to od Vašeho dětství. Jak byste ho sama popsala, na jaké první okamžiky a situace si vzpomínáte? Informantka: To já si nepamatuju skoro na žádný dětství, protože mě mamka umřela na rakovinu. Tak a to mi bylo sedum roků. Tazatelka: Aha, to je mi líto. A pamatujete si na něco z období, než zemřela? Informantka: Já si na nic moc nepamatuju, spíš až na to potom. To jsme žili s taťkou a to bylo docela dobrý, taťka se o nás staral a po třech letech si našel novou ženskou, no. Tazatelka: Kolik máte sourozenců a jak s nimi dnes vycházíte? Jste s nimi v kontaktu? Informantka: Mám dva sourozence. Vycházím s nima perfektně. Jo, jsme v kontaktu, to jsme. Normálně si píšeme a voláme. No a ségra je starší než já a brácha mladší. Tazatelka: Když se ještě vrátíme do Vašeho dětství, říkala jste, že si Váš otec našel novou partnerku. Jaký jste s ní měla vztah? Informantka: No, mamku mi vůbec nenahrazovala, to fakt vůbec. To jsem poznala, že mamku už mi nikdo nenahradí. Ona byla, no jak to mám říct, no ona byla jako pravá macecha, no. S ní to moje dětství teda nebylo fakt nic moc. Ona měla svoje dvě vlastní
15
děti. Nás dělala, že má ráda jenom před taťkou. A když taťka nebyl doma, tak to bylo fakt hrozný. Nás mlátila, to hodně, všechno jsme měli zakázaný. Taťka jí dával kupa peněz, protože vždycky dělal a vydělával dost. A místo toho, aby nám něco kupovala, tak nám dávala hadry, který sehnala po lidech, takže katastrofální oblečení a všechno, že jo. Nebylo to hezký. Tazatelka: Jak to prožívali Vaši sourozenci, mluvili jste spolu někdy o tom? Informantka: No, oni to prožívali hůř jak já, si myslím. No právě, když jsme o tom spolu mluvili, tak proto si to myslím. My jsme neměli hezký dětství, s ní teda určitě ne. No a vlastně když si teď ještě vzpomínám z toho, než mamka umřela, tak ji taťka bil. A my jsme se i báli, kolikrát. Když pak umřela, tak on nás chtěl vychovat, to byl hodnej. Jen když jsme jako samo něco provedli, tak jsme sem tam dostali, že jo, ale jinak byl na nás hodnej. No, taky jako chodil opilej, ale na nás byl hodnej a o všechno se postaral. Teda uvařil, uklidil, vypral, dovedl nás do školy, do školky, pak zase zpátky domů, to zase byl dobrej. Pak když si našel tu novou ženskou, tak tu ani už nebil, tak co si pamatuju jednou nebo dvakrát. Ale pil pořád, on pil vždycky. Ale my jako děcka jsme si na to nějak zvykly, pak nám to už nepřišlo divný, že pije. Tazatelka: Je Váš otec s Vaší nevlastní matkou dodnes? Stýkáte se spolu? Informantka: Jo, jsou spolu. No, už jsem u taťky dlouho nebyla, ale stýkám se s něma, někdy. Ani si moc nevoláme. Tazatelka: Jaké bylo Vaše dospívání? Říkala jste, že máte základní vzdělání, nikdy jste nechtěla jít na střední školu? Informantka: (smích) No já nevím, já jsem byla taková jinačí než ostatní, že jo. Většinou jsem taťku neposlechla, dělala jsem jen po svým, pak to dopadlo špatně, no. Já jsem měla vždycky svojí hlavu. No, já jsem chodila do učení, já jsem se učila na tkadlenu v Moravský Třebový, ale já jsem se nedoučila. Já jsem se na to vykašlala, mně to nešlo. Spíš jako jsem byla líná, že jo a chodila jsem za školu. Asi je to blbý, protože mě to na základce docela šlo, akorát mně učitelka říkala, že jsem lajdák, že kdybych se učila víc a snažila bych se, tak budu mít jedničky a dvojky. No ale já se nesnažila, takže 16
jsem měla trojky a čtyřky. To je celý a učit už bych se teď určo nešla, mě to prostě nebaví. Se mnou je to v tomhle marný. Tazatelka: A když jste tedy z učiliště odešla, co jste dělala potom? Pracovala jste? Informantka: Ne, já jsem potom (smích) zdrhla z domu. To mně bylo sedmnáct roků, že. No ale já jsem v tom docela nevině, protože jsme šly s kámoškou na diskotéku a já už jsem se pak bála vrátit domů, že jo. Tak jsem zůstala ve Svitavech a tam jsem už právě potkala toho prvního otce mých dětí. Těch čtyř dětí. No, takže tam už jsem zůstala. Tazatelka: A co na to Vaše rodina, že jste se už nevrátila domů? Informantka: No, katastrofa, že jo. Tata nechtěl, ta nevlastní mamka teda taky nechtěla, abych byla jinde. Jenže pak jsem otěhotněla a už nic se mnou nenadělali a to mně bylo právě těch sedmnáct roků. A já jsem nikdy nepracovala. Vůbec nikdy. (smích) Tazatelka: Paní Boženo, zeptám se, kolik máte celkem dětí? Kolik jich máte ve vlastní péči? Informantka: Já mám celkem sedum dětí a u sebe mám jednoho kluka, je se mnou tady na azylu a jsou mu dva roky. Ty ostatní u sebe nemám. Teda jako čtyři kluci jsou v děcáku a dvě holky jsou u mý ségry v Poličce. Ta je má v pěstounský péči. S děckama se ale vídám, to zase jo. Ale jezdím za nima do děcáku tak často, jak mně to umožňujou finance. Teď je pravda, že jsem tam dlouho nebyla. Jinak jim ale taky občas telefonuju. Tazatelka: Tady v azylovém domě máte tu možnost si brát děti třeba na víkendy k sobě. O tom jste nepřemýšlela? Informantka: Jo, to určitě chci. Už jsem se s paní vedoucí tady domlouvala, že si je budu brát z děcáku někdy na víkendy. To víte, ale to taky musím mít na to peníze, abych měla na jídlo a tak. Ale i s mojí sociální z péče o dítě to mám domluvený a s domovem, kde jsou taky, nebudou problémy. Jen si je nemůžu vzít všechny na jednou, protože tady mám malej byt a všichni bysme se tam nevešli. Tak jsem přemýšlela, že vždycky si vezmu dva a dva. To by šlo, že jo? 17
Tazatelka: Paní Boženo, to by určitě šlo. Tedy, jak jste říkala, utekla jste z domova od otce a nevlastní matky, našla jste si přítele a s ním měla první čtyři děti. Bydleli jste s partnerem spolu? Proč jste se rozešli? Informantka: Jo, přesně tak. Bydleli jsme u jeho mamky. Teda hned na začátku a pak jsme si našli byt v Poličce. No já nevím, proč jsme se rozešli, tak nějak normálně, prostě to už pak nebylo vono, tak jsme šli od sebe. No a já zůstala na ty čtyři děti tak nějak sama a prostě jsem to nezvládala. Tak ségra si vzala k sobě dvě starší a ty dva kluky mi nechala. Pak jsem si pro ně šla, ale ona mi řekla, že sociálka jí řekla, že jinak půjdou do děcáku, tak jsem je tam radši nechala, jako u sestry než aby šly do děcáku. A já jsem měla zase ty dva kluky, ty mi sociálka nechala. Jako že ty dvě děti zvládnu sama nebo co. No, je to takový zamotaný. Jenže pak přišel další chlap, se kterým jsem měla další dvě děti, který mně sociálka sebrala a dala je do děcáku a to běhěm roku a půl. Byly maličký. A ty dvě starší mi nechali. No, vzali mi je, protože jejich otec chodil domů vožralej, byl agresivní, mlátil mě, tak ty menší mně vzali a ty dvě větší mně nechali. Pak jsem přišla o bydlení, takže jsem šla na azyl do Svitav, pak jsem přišla i o azylovej dům a neměla jsem kam s dětma jít, tak je dali taky do děcáku. Tazatelka: A stýkáte se s bývalým partnerem, se kterým máte první čtyři děti? Jaký je Váš vztah nyní? Informantka: Jo, občas se s ním vidím. Mezi námi je dobrej vztah. Kamarádskej, dobrej. Tazatelka: A co on vlastně říká tomu, že Vaše společné čtyři děti jsou v dětském domově?
Informantka: Nic. Tazatelka: Myslíte si, že je mu to jedno? Informantka: No, asi jo. Ten první otec neměl devět let zájem a pak se najednou ozval, že chce děti na víkend, protože bydlel u nějakej svej přítelkyně. No a potom už si je zas vůbec nebral a neměl zájem a ani za nima nejel a ani v tý době, když jsem je měla ještě doma u sebe. A prachy mi na ně taky nikdy nedával. 18
Tazatelka: Můžu se zeptat, když jste byli spolu, bil Vás? Informantka: Né, to vůbec ne. On nás měl hodně rád. Jako mě i děti, on se o nás hodně a dobře staral, to jo. Jenže pak to prostě nebylo už ono a rozešli jsme se. Tazatelka: Chtěla bych se zeptat, proč jste přišla o Azylový dům ve Svitavách? Informantka: No, blbostí, to je nejhorší. Jak jinak. Já byla vždycky průserář. Nechci o tom mluvit. No a pro sociálku to byla poslední kapka a děti mi vzala. Je to hrozný, kvůli chlapům jsem přišla vlastně o šest dětí. Tazatelka: Takže jste byla bez dětí, byla jste stále s tím partnerem, se kterým jste měla ty dvě nejmenší? Informantka: Byla jsem bez děcek a byla jsem s ním dál, jak já si to teďka vyčítám. On byl furt hnusnej, já se ho ale bála, tak jsem s ním byla. No byla. Já jsem před ním utíkala a furt. On strašně chlastal, byl agresivní, mlátil mě a já vždycky někde čekala, až vystřízliví a pak jsem se vrátila za ním domů. On se vždycky omlouval a prosil, ale pak to udělal vždycky znovu. No a pak jsem přišla do jinýho stavu s nejmladším synem. A to jsem šla znovu do azylu ve Svitavách poprosit, jestli by mě paní vedoucí vzala zpátky. A ona tenkrát kejvla. Tazatelka: Jaký s partnerem máte vztah v současné době? Informantka: Jo, docela to jde. Jde to, když se neopije úplně, tak to s ním jde. A už se ho hlavně nebojím. Ani když je opilej, se ho už nebojím. Tazatelka: Tak pokud jsem to dobře pochopila, přišla jste opět do jiného stavu a jako těhotná Vás vzali do Azylového domu ve Svitavách? Informantka: Jo, přesně tak. V azylu jsem byla jako těhotná a porodila jsem tam syna. Chvíli jsme tam byli, jenže pak nás vyhodili. No, protože partner byl nahoře u nás v pokoji, což nesměl, že jo. No, tak mě vyhodili a kamarádka mě s malým vzala do
19
Třebovic bydlet k sobě, než si něco najdu. Takže jsem byla v Třebovicích s malým a pak jsem se odstěhovala do Semanína k novýmu příteli. (smích) Tazatelka: Takže jste začala bydlet s novým přítelem, proč jste u nás v Azylovém domě v Koclířově? Informantka: No, protože jsem nechtěla nakonec být v Semaníně v domě s tolika lidma. Tazatelka: To že jste u nás chtěla Vaše sociální pracovnice nebo jste se tak rozhodla sama? Informantka: Né, já jsem šla sama od sebe. Dozvěděla jsem se o azyláku tady tom od vedoucí z azylu ve Svitavách. Tak jsem si tady dala žádost a mluvila s paní vedoucí a s váma, teda sociální tady. Pak se to tu uvolnilo a přimluvila se za mě i sociální pracovnice z péče o dítě a vzali jste mě sem. Tazatelka: Takže jestli jsem to dobře pochopila, Vy máte úplně nového přítele? Nejste už s otcem třech nejmladších dětí? Informantka: Ježíš, to je se mnou děsně složitý. Můj současný přítel, jestli se tomu teda dá tak říkat, je v současný době ve vazbě. Takže občas píše, ale s ním počítám do budoucna. On nepije a nebije mě. A to je důležitý. No a druhej otec mých dětí za náma teď sem jezdí a doufá, že se k němu vrátím. On teda o tamtom neví. No, neví – on si myslí, že už spolu nejsme a myslí si, že se k němu vrátím. Já ale nechcu. Nedělá, má jen nějaký brigády a bydlí na nějaký ubytovně a stejně furt chlastá. I když asi míň. A sociální z péče mně řekla, že když s tímhle chlapem budu zase chtít bydlet a tak, tak mi vezme i toho nejmenšího syna. A to ne, teda. Tohohle kluka já si ale už vzít nenechám, už ne. Je mi smutno po těch šesti, i když holky už jsou veliký. Ale stejnak je to ve mně, že tam ty děcka sou a mojí blbostí. To je nejhorší, jako se s tím vyrovnat a odpustit si to. Ale já fakt nevím, jak to bude dál. No jo, chlapi, že jo. Tazatelka: Říkala jste, že druhý otec za vámi a za synem sem jezdí, podílí se nějakým způsobem na výchově malého? Platí Vám na něho výživné?
20
Informantka: Jo, jezdí. Ne sice pravidelně, ale jo. Ale on ho moc nevychovává, spíš jezdí, si myslím, kontrolovat mě. Občas mi na něho prachy dá, ale on je taky na dávkách, tak jen tak něco. Ale dobrý aspoň to.
Tazatelka: Když byste srovnávala azylový dům tady u nás s Azylovým domem ve Svitavách, jaké rozdíly byste našla? Informantka: Tak vybavení azylů je jiný. Tady je to větší, tam není takových prostor a vybavení bytů taky né. Tady na bytech máme skoro všechno, to se mi líbí. Tam byla i společná lednice pro všechny maminky. Ale azyl ve Svitavách je asi lepší, protože tam je větší volnost než tady (smích). Tam to bylo v tomhle jiný než tady. Jako teda líbí se mi to tady, jako nemám problémy s váma nebo s paní vedoucí ale tam to prostě bylo jiný, no. Tam jsou dvě pracovnice a to jen od rána do třech odpoledne a nejsou tam, že. No a pak je tam jen kamerovej systém. A o víkendu nikdo, jen my, matky. A tady je celejch 24 hodin někdo z vás. Ale řekla bych, že v pohodě. A tam byl lepší kolektiv. Ale to nikdy nevíte, na koho nakápnete. Tazatelka: Paní Boženo, takže jestli jsem to dobře pochopila, vy jste se synem střídavě v Azylovém domě ve Svitavách a střídavě tady v Koclířově? Informantka. Jo, přesně tak. Nejdřív jsem byla v azylu ve Svitavách, pak tady v Koclířově. Ve Svitavách jsem byla už dvakrát a tady v Koclířově jsem taky už podruhý. Ale poprvý jsem tu byla asi tak dva měsíce, pak jsem zdrhla za chlapem. No já vždycky udělám nějakej průser nebo prostě uteču za nějakým chlapem a tak to jde se mnou pořád dokola. Ale tady už vydržím, by mi vzala sociálka už malýho, přece. Tazatelka: Co na to Vaše rodina, že jste v azylovém domě? Nechtěli Vám nikdy pomoci? Informantka: Tak táta ví, že jsme tady, to je jasný. Je asi spokojenej, že jsem někde, jako že mám kde bejt, že nejsem třeba na ulici. No, pomoct. Táta by chtěl, abych byla u něho, ale já tam nebudu kvůli ní.
21
Tazatelka: A co Vaši sourozenci, ti mají vlastní byt? Nesnaží se oni Vám nějak pomoci? Informantka: Jo, brácha se ségrou mají vlastní rodiny, mají každej byt i práci. Oni se vůči mně snaží, to jo. Hlavně ségra. Když něco je, tak ona se snaží. Hned tam zavolá a zjišťuje podmínky, kolik se tam platí a tak. Jako buď se hned na to optá sama, nebo mi hned volá, ať tam okamžitě jdu a třeba jde se mnou. Tazatelka: Vy tady máte syna, jak on snáší pobyt v azylovém domě. Informantka: Jó, dobře. Syn je tady spokojenej a hlavně je malej, takže v pohodě. A v azylu je od narození. Jemu se tady líbí, protože tady je spousta dětí a i větších a oni si s ním hrajou. Takže fakt v pohodě, on nemá problém. Tazatelka: A vy, paní Boženo? Jak vy to snášíte, že jste tady? Informantka: Jó, jde to. Tazatelka: Tady v azylovým domě je domovní řád, jsou zde vnitřní pravidla, které musejí všechny uživatelky dodržovat. Jak jste si Vy na toto zvykla? Máte s tím nějaké problémy? Informantka: Ale jó, jde to. Domovní řád docela dobrý, to mně zas tak nevadí, ale přeci jen by se tam v něm mohl posunout ten čas. Jako kdy máme přijít s děckama zpátky a tak, to se mi na něm moc nelíbí, je to brzo. A co mně vadí? Kouření (velký smích). Tazatelka: Proč zrovna kouření? Vždyť tu máte i kuřárnu? Informantka: No jo, to jako tady je, to je dobrý. No a co se mi tady fakt nelíbí, že do kuřárny už se nedostanu po desáté hodině, protože se jako na noc zamyká. A já nemůžu v noci spát, vítě? A nemám to, no přece hlídání pro syna, když všechny ženský kolem spěj, že jo. Tazatelka: Co byste Vy ještě změnila, ještě něco se Vám zde nelíbí? Informantka: Jo a ještě se mi nelíbí ty návštěvy. Protože jsou tady odpoledne od tří a jen do šesti hodin. Tak do šesti to vyhovuje, to je tak akorát, že jo. Ale prostě by to mohlo 22
být dřív. Já nevím, že jo. Jo a vadí mně ten polední klid. Jako že musím bejt s malým na bytě, teda když nejsme zrovna venku. Tazatelka: A co se Vám, paní Boženo, naopak tady líbí? Informantka: No, jinak se mi líbí tak nějak všecko, co tady je. Občas se s malým účastníme i těch, no, volnočasových aktivit. To ho baví, to je dobrý. Tazatelka: Paní Boženo, navázala jste tady v azylovém domě nějaký přátelský vztah? Myslím s některou z uživatelek? Nebo naopak jste tady měla nějaký konflikt s nějakou uživatelkou? Informantka: Tak konflikt nemám žádnej. No a já mluvím se všema ženskýma tady, že jo. Já jsem v tomhle v pohodě, já jako pořád mluvím a mám ráda lidi. Jsem děsně společenská a ukecaná. Občas si teda lezem na nervy, jsme všechny furt spolu. Tazatelka: Pomáháte si nějak navzájem? Informantka: No, musím to říct? (smích) Ale jo, já to klidně řeknu. Stejně to víte, sociální. Občas si pomáháme, teda spíš ženský pomáhaj mně, jako když nemám peníze, tak mně půjčej. No, víte přece, co myslím. Jako když nemám třeba cigáro, nebo když potřebuju něco pro malýho nebo když nemám prachy před dávkama, tak mi daj. Teda spíš pučej, že jo. Tazatelka: Ano, vím o tom a velmi nerada to slyším. Jaký vztah máte s personálem azylového domu? Informantka: Jó, vztah k pracovnicím mám dobrej. Kdysi teda jsem měla problém s paní vedoucí. Né problém, to asi takhle nemůžu říct. Ale prostě jsem se jí předtím bála třeba něco říct, že jo. Ale pak se všechno stejně provalilo, tak jí už říkám hodně věcí. Jako lepší to říct hnedka, než se to zase provalí, že jo. Prostě tak, jak to je, jako pravdu, myslím. Jako strach z ní nemám, ale spíš z toho, že kdyby zjistila, jako že lžu nebo že jsem zase něco provedla, tak se bojím, že zavolá mé sociální z péče o dítě a to by byl zase pak průser, no. Jako třeba když něco nemám. Třeba peníze pro malýho na plíny nebo na jídlo. Proč říkat, že to mám, když to nemám, že jo. Ale dobrý, já myslím, že my 23
spolu už vycházíme dobře. No a jinak s personálem taky vycházím. Jako s váma, teda sociální pracovnicí taky dobrý. No, my žádnej problém spolu nemáme, si myslím. No a ostatní pracovnice taky dobrý. Fakt v pohodě. Já chodím za všema pracovnicemi, když mám problém s něčím, já to nerozlišuju. No a za váma, teda za sociální, chodím s papírama, hlavně. Těm já fakt nerozumím, hlavně že mám vyřízený dávky a dluhy, že jo. No a chodím za váma pro radu, jako skrz bydlení, i chlapi. (smích) A když chci kluky na návštěvu z děcáku, to mi taky vyřídíte vy a ještě k tomu jednorázovku, abych měla pro ně na jídlo. No, a když mám jako fakt velkej problém, tak jdu asi přímo za vedoucí, to jsem zjistila, že je nejlepší. Jinak se se svojí klíčovou učím na počítači a se synem využíváme těch volnočasovek. Tazatelka: Paní Boženo, hledáte si vhodné bydlení pro sebe a syna? Jakým způsobem? Už jste zde trochu řekla, že Vám hodně pomáhá sestra. Informantka: Jo, hledám bydlení. Koukám se na internetu, co je volnýho a hlavně co kolik co stojí, že jo. Hlavně já bych chtěla zpátky domů, jako do rodnýho města, do Poličky, víte? Já bych jinde nechtěla bejt. Tam mám všechny, tak tam bych fakt chtěla bejt. Jenže ty nájmy jsou děsně drahý a všude teď chtěj ty blbý kauce. A kde jako já na to mám brát, že jo. Tak jsme po azylech, ale hlavně že máme střechu nad hlavou. Ségra mi taky pomáhá hodně a ještě má moje dvě děcka. Brácha má taky rodinu a taťka má furt tu ženskou a ta by mi peníze nedala. Já bych je teda od ní ani nechtěla. Tazatelka: Paní Boženo, co nejraději děláte ve svém volnu? Například, když Vám syn usne. Informantka: Já? (smích) No já když spí, tak nejradši kouřím a piju kafe, že jo. Nebo sem na tom počítači. To asi já jako nejradši dělám. A pak nevím. No a někdy si jdu lehnout a spím. Já koníčky nemám, jsem líná něco dělat. Tazatelka:Tento azylový dům se nachází v menší obci, všichni obyvatelé se zde většinou znají, jak se chovají k Vám? Myslím k uživatelkám azylového domu? Informantka: Tak mě to nevadí, že jsem teď na vesnici. Já nemám problém, mně se to naopak líbí. Jo a s obyvatelema já taky nemám problém, no normálně zdravěj a s některejma i něco prohodím. Paní sociální, já jsem prostě v pohodě. (smích)
24
Tazatelka: Jaké jsou Vaše příjmy? Myslím, které dávky v současnosti pobíráte? Informantka: Já jsem na mateřské, ale už mám tu, no, jak se tomu říká? Tazatelka: Myslíte snížený rodičovský příspěvek? Informantka: Jó, to je přesně ono, ten nízkej rodičák. To jsem myslela. Jo a ten přídavek na kluka. Jo a taky mám dávky hmotné nouze, tu dávku na živobytí a přispívaj mně i tady na tu úhradu bydlení. A výživný táta malýho stanovený nemá, ale prachy mi dá, jak může. Já jako nemám zas až tak malý peníze. Jenže někdy s něma prostě nevycházím. Někdy si nadělám dluhy a pak je zase povracím a pak zase nevyjdu. Je to na, já nechci bejt sprostá. No, musím se zbavit dluhů a pak už to bude dobrý. Tazatelka: Paní Boženo, jak si představujete svoji budoucnost? Máte nějaké sny, přání? Informantka: No já chci hlavně svoje děti domů. Jako zpátky ke mně, aby nebyly v děcáku. Teda kromě těch dvou nejstarších. To jsou už velký holky a ty už budou skoro dospělý. Ty já vidím často, ty jsou u té segry. A ty jsou v pohodě. No já mám sedum dětí, kterým je 17, 16, 11, 10, 8, 7 a 2 roky. To je rozpětí let, že jo? Tazatelka: To ano, to je. Takže Vy byste chtěla ty čtyři děti, co jsou v dětském domově zpátky do vlastní péče. Oni by taky chtěly za Vámi zpátky? Mluvila jste někdy s nimi o tom? Informatka: To jsou čtyři kluci a chcou jít za mnou všichni. Proto chci najít bydlení a chci normální život. Jako prostě aby mým dětem nic nechybělo, aby byly se mnou, aby vyrůstaly v pohodě a byl klid. Prostě všechno, co k tomu životu patří. A hlavně, aby byly doma se mnou mý děti. Jo a taky bych chtěla hodnýho taťku pro moje děti. Kterej by pro ně udělal všechno. Jednoho jsem našla, ale ten je ve vazbě a pak bude třeba zavřenej natvrdo, že jo. (smích) No, kdyby ho neodsoudili a on se vrátil zpátky dom, tak to už mi chybět nic nebude, že jo. Ani dětem, až je dostanu zpátky k sobě. A on se o nás už postará, to vím. Jako jeho otec ho má hodně rád, to jo. Ale zas tam chybí spousta věcí, Jako třeba hraní si s ním, on ho ani nepřebalí. Ale má ho rád, to zase mu nechci křivdit a malej jeho taky. 25
Tazatelka: Paní Boženo, chtěla bych se zeptat ještě na Váš zdravotní stav. Máte nějaké problémy? Třeba tohle všechno nějak zasáhlo Vaši psychiku. Přeci jenom jste si toho už od dětství prožila hodně. Myslím tím hodně toho špatného. Informantka: Já mám špatnou psychiku. Já vím, že se to asi takhle nezdá, já jsem výřečná a často vysmátá. Ale to zas tak není. Já si myslím, že to nemám jako z těch azylových domů, jako tím myslím, že jsem skončila tady nebo předtím v těch Svitavech. Já mám stavy úzkosti a někdy je to fakt se mnou blbý. A to jako, že mně i to dětství tak vzalo. Nejdřív jako moje maminka, pak ta tátova ženská, bydlení není, prachy nejsou, děti nemám u sebe a já si sem vědoma, že je to mojí vinou. Kdybych měla dneska všechno vrátit, tak bych jednala jinak a ty děti tam nemusely bejt, že jo. Takže pořádně se mi nic nedaří. Tak z toho mně to všecko přišlo naráz a pak jsem se zhroutila ve Svitavech na azylu a tam mně zjistili, že je to psychika a stres a teď ještě otec těch třech dětí mě bil, že jo a to tolik roků a teď já žádnej pořádnej život s ním neměla. To jsem s ním vydržela skoro 11 let. Pak jsem si i nechala podvázat vaječníky a nemůžu mít další děti. To jsem ale chtěla já sama. A pokud budu s tím chlapem, kterýho možná zavřou, no teda, tomu jsem to řekla. On totiž žádný děti nemá, jako vlastní. Ono mu je hlavně teprve 26 roků. Ale prej mu to nevadí, zatím. No a léčím se u psychiatričky a beru léky, že jo. Tazatelka: Věříte v Boha? Nebo věříte třeba v něco jiného? Informantka: Věřila jsem v Boha. Teď nevím, podívejte na mě, jak na tom jsem. Ne, není to teda úplně tak zlý, to zas ne. Se nelituju a moc dobře vím, že si za všecko můžu sama. Ale už prostě nevěřím a věřím jen v to, že jednou bude třeba líp. Teda musí být líp. Tazatelka: Chtěla byste vy mně něco říci na závěr našeho rozhovoru? Informantka: No já nevím, asi nic nechci říct. Jsem toho už o sobě řekla dost, né? (smích)
26
Já Vám děkuji za rozhovor a přeji Vám do budoucna, aby se Vaše sny a přání splnily, abyste dostala zpět do péče Vaše děti, které jsou v dětském domově a také, abyste našla sobě a dětem vhodný domov, kde se budete společně cítit dobře.
27
Příloha č. 3: Rozhovor s paní Cecílií Paní Cecílie, 32 let, vdaná, 4 dcery ve vlastní péči. Od ledna roku 2011 využívá sociálních služeb Azylového domu v Koclířově. Tazatelka: Kolik je Vám, paní Cecílie, roků? Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání a jaký je Váš rodinný stav? Informantka: Je mi 32 roků a vyučila jsem se krejčovou a jsem vdaná. Tazatelka: Paní Cecílie, začneme od začátku a to od vašeho dětství. Jak byste ho sama popsala, na jaké první okamžiky a situace si vzpomínáte? Informantka: Dětství jsem žádný neměla, byla jsem v děcáku, takže nic moc a než jsem tam přišla, to bylo ještě horší. Tazatelka: Zeptám se, máte sourozence? Informantka: Jo, mám jich deset. Se mnou teda jedenáct dětí a z toho jsme byly vosum děcek v děcáku. No děs. Tazatelka: A Vaši zbylí sourozenci vyrůstali doma u rodičů? Co se stalo, proč jste vy vyrůstala v dětském domově, víte? Informantka: Vím. Bylo nás totiž jako původně dvanáct děcek dohromady a kvůli tomu, že náš vlastní otec teda, zabil sestru, tak kvůli tomu nás šupli do děcáku. Teda kromě těch třech. Oni byli nejmladší, tak za ně asi mamka víc bojovala. Jedno z toho bylo mimino, tak ty si nechala a nás teda vzali hned ze školy a dali do děcáku. Tazatelka: Otec Vám zabil sourozence? Můžu se zeptat, jestli si z tohoto období něco pamatujete? Kolik Vám tenkrát bylo let? Paní Cecílie, pokud o tom nechcete mluvit, samozřejmě nemusíte a přejdeme na jinou otázku.
28
Informantka: Ne, budu o tom mluvit, to je v klidu. Jo, otec mi zabil sestru. Jí bylo dva a půl roku. No, von ju umlátil. Pořád ji mlátil, kopal do ní, skákal na ňu. Je to hrozný. No a mamka se pak s ním samo rozvedla. Jako potom. No a my jsme skončili v děcáku, aby nás taky nemlátil nebo tak nějak to bylo.. Tazatelka: Paní Cecílie, Vás taky mlátil? Nebo Vaše ostatní sourozence? Informantka: Nás ne. Jenom tu segru. Nevim proč, proč jako zrovna ju. Otec pak skončil za to ve vězení, ale už je venku. Pustili ho jako ještě za komoušů. Dostal 12 let, ale tak dlouho tam nebyl. Odseděl tam jenom osum a půl roku. On seděl v Mírově. Jako si tak něco pamatuju z tý doby, moc ale ne. Já byla starší než ona a mě měl jako otec ze všech nejradši. Nás netýral, jenom ju jo. To si pamatuju, jak ju teda nenáviděl a mlátil ju. Tazatelka: Paní Cecílie, stýkáte se sněkým z Vaší rodiny? Informantka: Ne. Ne. Ne vůbec s nikým se už z rodiny nestýkám. Kašlu na to. Tazatelka: Dobře. Takže jste vyrůstala v dětském domově, kolik Vám bylo tenkrát let? Jak jste to snášela Vy, že jste se najednou ocitla tam? Informantka: To já už nevím, kolik mi bylo let, když mě dali do děcáku, myslím, že osum. Možná ani ne. Fakt nevím. Tazatelka: Jak jste to snášela Vy, že jste se najednou ocitla tam? Informantka: No, nejdřív to bylo takové šokující, mně ta maminka v děcáku chyběla. Takže než jsem si zvykla. No a teda pak jsem to brala už normálně, protože nám tam dávali všecko, co jsme potřebovali, věnovali se, měli jsme tam plno lásky, takže nám dělali vlastně i matku.
29
Tazatelka: Takže jste tam paní Cecílie byla spokojená? Informantka. Jo, byla jsem tam pak už spokojená. Měla jsem tam kamarádky, nikdo na mě nekřičel, jezdili jsme na výlety, učili nás vařit, starat se o sebe a takový ty věci. Museli jsme mít uklizený, což pro další život je důležitý. Já tam neměla problém, fakt ne. Akorát tam byly pravidla, něco jako tady, na všechno si dá zvyknout. Tazatelka: A co jste dělala potom, když jste odešla z dětského domova? Informantka: No, tam jsem jako byla vedena do osmnácti let, ale já jsem odtamtud jako utekla a to v sedmnácti letech. Tenkrát jsem totiž jako zdrhla ke své matce. Jsem si s ní chtěla něco vyřidit. Jsem jí to dala i vědět, že k ní uteču. No a tam to bylo takhle. Jako já jsem žila s tím svým druhem, se kterým jsem pak měla svý děcka, tak jako moje matka mu jako mě prodala za peníze. A taky jsem zjistila, že to spolu měli oni jako dva naplánovaný, on už měl nachystaný ty prachy pro ni. Tazatelka: Vaše matka Vás prodala Vašemu příteli, se kterým jste v těch 17 letech žila. Chápu to dobře? Informantka: Jo, chápete to dobře. Já utekla, měla jsem kluka a zdrhla jsem tenkrát k mámě a ona mě jako jemu a jeho rodině prodala za sto litrů. A on ji ty prachy dal. Já byla takovej debil, to jsem s ním v tý době byla ještě dobrovolně, jako normálně. Pak jsem se to dozvěděla, vlítla jsem na ňu, jako že mně zkazila život a vona mně řekla, že s ním budu, protože za mě dostala prachy. Zakázala mně od něj utéct, protože by mu těch sto litrů musela vrátit. A já jsem s ním byla v tu dobu chvilu, jako než dostala ty prachy a pak jsem se s ním chtěla rozejít a nakonec jsem s ním musela zůstat, když si mě koupil. A od tý doby jsem matku pořádně neviděla. Dostala prachy, tak na co by jí byla dcera, že jo. Si myslim, že toho o mně moc neví. Ví teda, že mám dvě nejstarší dcery, to jo, ale o ostatních neví. Tak šest let o mně nic neví. Tazatelka: Takže Vy jste s přítelem zůstala, byli jste manželé? A kolik dětí spolu máte? Informantka: Ne, my jsme byli jen jako druh a družka, nikdy jsme se nevzali jako to naštěstí. S tím jsem měla dohromady pět děcek. Teda skoro pět. Nejdřív se narodila jedna dcera, pak druhá, ale tu jsem dala do adopce. To by nešlo, on mě děsně mlátil. Pak 30
jsem čekala dvojčátka, ale to mě zkopal tak, že jsem v pátém měsíci potratila. Teda to jsem měla potrat, normálně mě ve špitálu uspali a pak jsem měla ještě s ním jednu dceru a tu mám taky u sebe. Takže mám s tím prvním druhem tři dcery, ale u sebe mám jen dvě a tu jednu jsem dala do adopce a dvě děcka mi umřely, po tom jak mě zkopal. Tazatelka: Paní Cecílie, tu druhou dceru jste dala do adopce hned po narození nebo jste ji měla doma? Informantka: Tu druhou holku jsem dala hned v porodnici. Si pamatuju, že se narodila, doktoři poznali, že se nechová, jak se má chovat otec, když se mu narodí děcko. On tam přišel, vzal ji do ruky a mrsknul ji zpátky do postýlky. Řekl, že je hnusná a že je to zase holka. Brečela jsem, přemejšlela, co bude dál, až s ní dojdu domů a neměla jsem na to nervy. Starat se o další malý děcko a nechat se mlátit a nadávat si od něho. To fakt bylo děsný. Tak jsem ji tam v tej porodnici hned nechala. Pobrečela jsem si, to jó, ale holka se má určitě líp, než kdyby byla se mnou a s ním. Ale je mně smutno, jak asi vypadá, jestli se má dobře a taky si občas na ňu vzpomenu, vždyť jsem ju porodila. Tazatelka: Kde jste spolu žili? Jak jste to snášela, že Vás takto fyzicky napadal? Nesnažila jste se s dětmi od něho utéci nebo vyhledat pomoc? Informantka: Tak na začátku jsme žili s jeho rodičami, pak jsme teda začali oba hledat práci, jako než jsem poprvé otěhotněla. Jako jsme chtěli žít jinak než ostatní Romové a práci jsme si našli, to se nám podařilo. Pak jsme si dali žádost na byt, protože jsem byla v děcáku a byty pro nás byli, takže jsme šli bydlet spolu do bytu a smlouvu jsem měla na pět let, protože jsem jako měla výhodu, že jsem žila v tom děcáku. No ten jsme si zařídili a bydleli jsme spolu deset let. No, ze začátku to jako bylo všecko dobrý, ještě tak nějak když jsem porodila tu nejstarší dceru. Pak už to začalo být horší, pak už tam bylo domácí násilí a znova jsem přišla do toho jinýho stavu s další dcerou a už jsem to jako vůbec nezvládala, tak tu jsem dala do adopce. Jako vůbec jsem to nezvládala psychicky. No a pak se to začalo ještě víc zhoršovat, takže nám to jako teda ten vztah vůbec neklapalo. No, pak už mě furt jen mlátil. A pak jsem čekala ty dvojčátka a to už mě zmlátil tak, že ze mě ty děcka úplně vymlátil a utýct od něho to bylo nemožný.
31
Tazatelka: Nepokoušela jste se od něho po tomhle všem odejít? Informantka: Pokoušela, ale my jsme bývali v sedmém patře, takže utéct nebylo jak a on mě zamykal, když šel do práce. Takže já neměla šanci, vůbec. Já nesměla se stýkat vůbec s nikým, jenom s jeho rodinou. Kdybych něco porušila nebo volala někoho o pomoc, tak mě hned zmlátil a jako dost zmlátil. To nejsou jen facky, kdo to jako nezažil, ten si to ani nedovede představit. Podívejte, jaký mám jizvy po rukách, to je, že. To už mám jako od něho na památku, to mě pořezal nožem. On mě mlátil rukama, kopal do mě, tahal mě za vlasy, řezal mě nožem a dokonce mě vyhrožoval, že mě zabije. Takže já měla samozřejmě strach, takže jsem s ním radši byla a přece jsem s ním měla holku, neměla jsem kam jít. A jako fakt jsem ho i milovala, je to divný, ale jo, když jsem i kvůli němu přišla o děcka. Ale musela jsem se mu podvolovat, musela jsem mít vygruntovanej byt, jako nesmělo bejt na podlaze ani smítko. To by mě taky zbil. Musela jsem s ním mít sex taky, kdy on chtěl. A pak jsem jako přišla zase do jinýho stavu s další dcerou. On byl hnusnej ještě víc. Dokonce mě nutil brát v těhotenství drogy. Píchal mi je do žíly. Bylo to hrozný, nechci na to moc už myslet. Z toho jsem se pak dostala, ale dcera se narodila slabá a je trochu postižená. Prej pomalá. No a já byla těhotná a on mě bil i tak, zase mu to jako nevadilo, že čekám dítě. No a zapomněl jako doma jednou klíče, tak jsem okamžitě sebrala nejstarší dceru, to jsem byla asi tam v šestém měsíci těhotná. Takže jsem vzala ty klíče a utekla jsem zase ku svojí matce. Neměla jsem kam jinam, vůbec jsem nevěděla, kam jako rychle jít s holkou. Ta bydlela v Hodoníně a tam jsem si rychle jako zařídila azylový dům. A to bylo v Břeclavi. Tazatelka: Věděla to jeho rodina, že Vás takhle týrá? Informantka. Jo, věděla. Ale ta s tím nic nemohla, protože on byl takový agresivní, že jako i svoji matku za to zmlátil. Jako když mu něco řekla nebo se mě zastávala a tak. Tazatelka: Jak Vás přijala Vaše matka? Najednou jste se u ní objevila s dcerou a těhotná? Informantka: Tak když jsem tam takhle přišla, tak byla v šoku, děsně brečela. Takže byla taková ubrečená, ale byla ráda, jako že nás vidí. A pak mně řekla, že lituje dne, kdy
32
jako ona mě takhle prodala a takovému chlapovi. Ale co jako, to přec udělala, tak jsem rychle hledala něco jinýho. Pak už jsem ju neviděla a vidět ju nehci. Tazatelka: Když jste tedy utekla i s dcerou, hledal Vás? Informantka: Hledal. Ale nenašel. Hledal mě úplně jinde. To už jsem byla v azylu v Břeclavi a tam mě taky nenašel. Ze začátku jsem se bála, že nás najde, ale pak už ne a teď jako vůbec se nebojím. Tazatelka: Viděli jste se ještě někdy? Víte o něm něco, jak například žije, jestli má rodinu? Chce vidět dcery, které máte spolu? Informantka: Pak jsme se neviděli, vůbec. Já akorát co jen vím, že má novou rodinu, teda se oženil a co teďka jako novýho vím, že se jako teďka zase rozvádí. A tu svojí manželku taky týral jako mě. Ten první táta o holky zájem nemá, žádnej zájem, fakt. Starší dcera si ho pamatuje a mladší ne, že jo, jsem byla těhotná. No a ta starší o něm mluvit nechce nebo jako když mluví, tak jenom škaredě. Já se ho pokoušela i udat, ale on vždycky utekl a bylo to k ničemu. Nad náma tenkrát bydlela i sociální z péče o dítě a věděla, co se u nás děje. I sousedi to věděli, že jo, to neutajíte. Ona se snažila pomoct, díky ní pak šla ta prostřední dcera do adopce a já jsem jí jako za to vděčná, protože to takhle nemusela snášet s náma a já bych to nezvládla. A ona taky volala policajti, jenže on vždycky zdrhnul na Slovensko. Jako je to takový divný, že jo. Ale já tenkrát byla jako zmatená, jiná. A on stejně pak řekl, že si to vymýšlíme obě a my neměly důkazy. Tazatelka: Jak dlouho jste byla v Azylovém domě v Břeclavi? Informantka: Tam jsem byla rok. Tam se mi vcelku líbilo, to byl můj první azyl. Teda jak kdy se mi tam líbilo. Pak jsem odešla z Břeclavi a šla jsem do bytu ke kámošce, protože v tamtom původním bytě, ten bývalý druh neplatil nájem a vzali mu ho. A kámoška měla velkej byt a byla rozvedená, tak mě i s holkama vzala k sobě. No a já si našla novýho přítele a pak se i vdala. No a s mým novým manželem jsme se znali už od mala, my jsme spolu byli tenkrát v domově. A vlastně on byl do mě zamilovanej už jako děcko. No a pak jsme se nějak potkali a viděl, jak trpím, tak mně chtěl pomoct. A od té kámošky nás s holkama vzal k sobě a ke své rodině. A deset měsíců jsme spolu 33
chodili a pak po deseti měsících jsem otěhotněla a pak jsme se vzali. No a s mým druhým chlapem máme spolu dvě holky a ty mám taky u sebe. Tazatelka: A jaké bylo soužití s Vaším manželem? Informantka: Tak o něco lepší jak s bývalým druhem. My jsme měli jako velkej byt, teda to byl takovej spíš baráček s více jednotkami a tam byla jeho sestra s manželem a jedním děckem a pak i jeho rodina, jako rodiče. Oni se pak dali nějak dohromady, on byl chvílu v děcáku, ale pak šel zpátky k rodičům. Tazatelka: Říkala jste, že soužití s ním bylo o něco lepší než s bývalým partnerem. On Vás taky bil? Pracoval, uměl zabezpečit rodinu? Informantka: No, tři roky nepracoval, tak jsem ho musela živit a taky, no. No, jsem čekala s ním první děcko, taky holku, tak taky do mě kopl a asi dvakrát uhodil. Ale pak už ne. No, jsem asi blbá, že jo. Ale když srovnáváte s bývalým, tak tenhle byl lepší, jako to určitě jo. A byla jsem už vdaná a s ním jsem měla další dvě holky. To jako není lehký pak odejít, že. Tazatelka: Jak se choval k Vašim dvěma dcerám, které jste měla s bývalým partnerem? Informantka: K těm dvěma, co nejsou jeho se choval pěkně, to jo. Oni ho braly jako za vlastního tátu. Tazatelka: Paní Cecílie, co se stalo, že spolu nyní nejste? Informantka: No, co asi, jako. Teď je ve výkonu trestu. Prostě sedí, blbec jeden. Sedí za krádež, za co jinýho taky. Byl v podmínce a dostal pak tři roky ještě. Sedí v Žatci. Nejhorší bylo, že jsem byla jako těhotná s naší společnou druhou dcerou a musela jsem odejít do azylu a šla jsem do Boskovic. Jsem to pak v tom domě nezvládala, jsem musela sekat i dřevo a na krku tři holky a čtvrtá na cestě. A finančně to taky nešlo, tak jsem šla zase do azylu. A co s holkama, kdyby mě chytly bolesti, ta jeho rodina zdrhla a v baráku mě nechala samotnou s děckama. Jsem myslela, že se tam z toho jako
34
zblázním. Volala jsem i sociálce, že už tam takhle nemůžu bejt a přestává mě to tam jako i bavit, tak přišli pro nás a hodili nás do těch Boskovic. A tam jsem byla rok a půl. Tazatelka: A jak jste si zase zvykala na to, že jste v azylovém domě? Informantka: Jako dobře jsem si tam zvykla. Fakt jako tam se mi děsně líbilo. Tam to bylo super. V Boskovicích jsme měli jako větší volnost. Jsem byla i v Blansku v azylu a tam to bylo taky děsný. Jako ty domovní řády jsou všude, to jako zas jo. Ale v Blansku se všechno kontrolovalo a v Boskovicích tolik ne a mohli jsme si chodit, i kam jsme chtěli.
Tam to bylo fakt dobrý a pracovnice tam byly taky bezvadné. Měly víc
pochopení jako pro ty maminky než v tom Blansku. V Boskovicích tam bylo i to, že si ty pracovnice braly na dvě hodinky děti a maminky byly dvě hodiny samy a třeba jsme vařily nebo šily. Nás třeba i takhle učily, jako šít a vařit. To byla pohoda. No tak z Boskovic jsem odešla do toho Blanska, tam jsem byla chvilu a pak jsem šla do azylu v těch, no ve Svitavech. Tazatelka: Jak dlouho jste byla v Azylovém domě ve Svitavách? A jak se Vám líbilo tam? Informantka: Jako tam je to úplně jiné, že. Tam mně bylo divný jako, že to tam není hlídané. To takhle nikde není. O víkendu žádná pracovnice a v týdnu jen nějak do tří hodin a to ještě jen někdy. Tam byla teda volnost největší, tam byly pak jen nějaký kamery, ale to všechno se dá obejít. A jako si myslím, že to tam není ani jako bezpečný. Kdyby tam nějakej ožrala přišel a hledal nějakou maminku, tak se tam dostane raz dva a než na to někdo přijde, tak by mohlo bejt pozdě. To je teda jako můj názor. Když jsem se tam vedoucí ptala, jak je možné, že tam takhle nikdo není, protože jsem se s tím ještě teda nesetkala, tak mi řekla, že chcou, aby byly maminky jako samostatné. No, nevím teda, jako já mám na to jinej názor než ona. Jinak se mi tam docela líbilo, nebylo to tam špatný, jen děsně malinký a kromě koupelny jsme měly všechno společný. Já nevím proč, ale cítila jsem se tam jak v kriminále. Vedoucí, když tam teda zrovna byla, neměla ani pochopení k těm maminkám, neměla dobrej přístup. Když jsem si s ní třeba šla promluvit nebo jako s něčím poradit, když jsem potřebovala, tak jí to vlastně vůbec nezajímalo. Prostě vždycky řekla, že si to musíme vyřešit. Jako mě ani v něčem nepomohla, jako ne. Teda jako samo s tím, že jsem měla s holkama střechu nad hlavou. 35
To bylo ale taky jediný. Ale my jsme ji, jako matky, nezajímaly. Ani vevnitř to nebylo hezký, jme měly i společnou lednicu. No to bylo něco na mě, že jo. Ale tam jsem byla jen půl roku, protože jsem udělala průser a ona mě s holkama vyhodila. Teda dala nám nějakou lhůtu na vystěhování a já si rychle hledala azyl a šla jsem semka do Koclířova. Tazatelka: Paní Cecílie, můžu se zeptat, co jste tak závažného provedla, že Vám ukončila smlouvu a musela jste odejít? Informantka: Ale já se jako nechci obhajovat. To fakt nechcu. Prostě byl víkend, jako vždycky žádná pracovnice a my si pozvaly na byty chlapy. Byla to blbost, to jako uznávám, ale vyhodila jen mě s holkama a čtyřma. Jinak nikoho. Na to už kašlu. Se s ní nebudu hádat a vzali jste nás sem, takže dobrý. Tazatelka: Paní Cecílie, teď jste v Azylovém domě v Koclířově, je to už Váš pátý azylový dům, máte proto srovnání. Jaký vztah máte s ostatními maminkami, co se Vám tu líbí nebo nelíbí? Informantka: Pátej? No jo, já byla nejdřív v azylu v Břeclavi, tam jsem byla rok. Pak jsem byla v azylu v Boskovicích, pak v Blansku, ale tam se mi opravdu nelíbilo. Pak jsem odešla do azylu do Svitav, odtamtud nás vyhodila vedoucí a pak jsme šly s holkama sem do Koclířova. To je teda azylů, že? Jinak já s ostatníma mamkama vyjdu, to je v pohodě. Si i pomáháme. To víte, jsme tu všechny pohromadě, takže nějaký hádky jako jsou. Každej je jinej. Teď jsem teda měla s jednou konflikt kvůli děckám. Šlo o mojí nejstarší dceru, že měla jako něco říct tomu jejímu děcku a ona to neřekla a tak jsme se chytly. Ale jako jsme se pohádaly a už dobrý. To je asi normálka, že vám to pak všechno leze na mozek. S pracovnicema jsem nikdy žádnej konflikt neměla, to je jako dobrý. Jako mně se tady líbí, máme hezký byty, jako i dobře vybavený. To je v pohodě. Jediný, co se mi tady nelíbí, je společná kuchyň. To mně vadí. Když někdy koukám, co ostatní matky vařej, no je to hrůza. Ale maj možnost se to tu naučit. Jako ale musím přiznat, že nejvíc se mně líbilo v Boskovicích, pak tady, pak v Břeclavi, pak ve Svitavech, tam si nás ani moc nevšímali a nejmíň v Blansku. Tam bych už nechtěla určitě. A líbí se mně, že jsme tady na vesnici a je tu klid. Lidi ani na nás blbě nekoukaj, jsou asi zvyklí. Jediný blbý je, že na velkej nákup musíme do Svitav,
36
tady v obchodě je to drahý. No a jet autobusem se čtyřma děckama je docela o silný nervy. (smích) Tazatelka: A co Vaše dcery, jak myslíte, že se jim líbí v azylovém domě? Informantka: Holky jsou tady šťastný, už si zvykly, že chodíme po azylech. Mají kamarády a nejstarší si našla i kamarádky ve školce a teď i ve škole. Jim to přijde jako normální, ža takhle žijeme, nemají problém. Tazatelka: Co nejraději děláte ve svém volnu? Informantka: Tak já asi nejradši spím nebo uklízím byt. Tím se odreaguju. Nebo jdu na pokec za ženskýma a zakouřím si. Taky si v klidu vypiju kafe a koukám na telku. Jinak ještě ráda nakupuju a to hlavně oblečení, ale na to zase nemám moc peníze. Tak jen tak lelkuju. Tazatelka: Pomáhají Vám nějak pracovnice azylového domu? Informantka: Pomáhají, tady jo. Tak jako třeba mě pracovnice naučily na počítači, kterýmu sem vůbec nerozuměla, pomohla jste mi taky, abych se naučila vyplňovat aspoň trošku papíry na sociálku. Když jsem si potřebovala povykládat, tak vyslechnou. Pro děti se toho hodně dělá, jako ty volnočasovky. Takže tady mám, si nemůžu na nic stěžovat, jako. Paní sociální nám pomáhala, abych měla prachy pro děti, bych to sama nikdy nevyřídila. Vždycky mě tady pracovnice vyslechly, takže vztah mám ke všem dobrej. Si říkám, kde berete tu trpělivost. (smích) Jako fakt dobrý. Volnočasovky se dělají pro děti a maminky, jezdíme na výlety, byli jsme s děckama na víkenďáku a všechno jsme měli zadarmo. To jako nikde není, kde jsem byla, to se mi taky líbí. Takhle na víkend a starali se o nás a bavili nás a měli jsme program a to s těma psama, to se holkám líbilo. Jako jinak je tady řád jako všude, ale tady se musí fakt dodržovat. Ale jó, má to tak být (smích). Jen kdybych nebyla tak paličatá a měla už rozum, že. To je blbý. Jsem tvrdohlavec a teď jdu pryč, mám sehnanej byt. Je to narychlo, protože jsem zase porušila vážně ten řád tady. Jsem blbá.
37
Tazatelka: A co se stalo, paní Cecílie. Jak jste porušila domovní řád? Informantka: Nó, jsem měla chlapa v noci na bytě a přišlo se na to. Asi mě někdo naprášil. Ale jo, no, návštěvy na bytech bejt nesměj. Jenže jsem si nemohla pomoct a teď musíme odejít. Dostala jsem tři dny, tak mi scháněj jinej azyl, ale jdu nakonec s holkama do bytu. Tazatelka: Paní Cecílie, jak už jste se zmínila, zítra už z Azylového domu v Koclířově s dcerami odcházíte, můžete mi prozradit přesně kam? Informantka: Jdeme do Úsobrna, to je okres Jevíčko, no, jdu u švagra. Do bytu. Je to dva plus jedna a těším se, že už konečně budu svobodná. A jako hlavně nechce tu, no jak se tomu říká, kauci a to je jako jinak problém, že. Myslím ta kauce, kde bych na ňu vzala prachy. A chce i málo peněz jako celkově. Budu platit tisícovku elektriku. Tazatelka: To je hezký. Tisíc korun elektřina a jak velký mu budete platit nájem? Informantka. Nájem? Vůbec nic. On je dobrej, že? Byla jsem se tam dneska podívat a dobrý. Líbilo se mi to. Je to i vybavený. Tazatelka: Je zvláštní, že nechce žádné peníze na nájem. Neptala jste se ho proč? Informantka: No, protože oni tam neplatí žádný nájem, ale jenom elektriku. No, tohle je vlastně bratr mýho manžela, tak co. Tazatelka: Paní Cecílie, vrátím se ještě k Vašemu manželovi. Jste s ním nyní v kontaktu? Píše Vám? Plánujete, že až se vrátí z výkonu trestu, že spolu budete zase všichni žít? Infomantka: No, manžel z vězení občas píše. Teda teď už měsíc ne. No a až přijde zpátky, tak s ním asi budu. No, co já vlastně jako vím, že. Jenže teď mám přítele. Jejda, to je zamotaný. Mám chlapa, ale kvůli holkám se vrátím asi k manželovi. Stejně jdeme bydlet k tomu švagrovi a tam mě budou hlídat. Chce za mnou tam jezdit, ale tajně. Já nevím, co bude. Třeba si najdu pak azyl jinej, ale teď je všude plno. A přítel taky shání 38
něco jinýho, nějakej byt. To teď neřeším, manžela pustí až příští rok v květnu. Taky mě tu nechal s holkama samotnou, tak co. Měl bejt s nama. A až ho pustěj, půjde nejdřív ke své rodině, tam ho opijou a co já vim, co mu navykládaj? Tam je to tak, že když někoho takhle pustí z basy nebo jsou narozeniny, tak se dělá jako velká oslava. A on se ožere a může mě třeba i zmlátit. On mě vždycky mlátil, když byl opilej. Jinač ne. Dopisy teď taky moc nepíše, někdy sou hezký a někdy škaredý. Ale na holky se moc neptá a my tam nejezdíme. Tu nejmenší viděl jen jednou, takže je nevychovává ani na dálku, kašle na to. Teď chce spíš většinou po mně peníze. Jako po mně, no vždyť já jsem v tom, no jak se to říká, to slovo, paní sociální… Tazatelka: Paní Cecílie, myslíte to, že pobíráte dávky hmotné nouze? Informantka: Jo, to je vono. Jsem v hmotné nouzi, tam beru na živobytí a platěj mi tady tak půlku nájmu. A k tomu mám ten nízkej rodičák a ty, no, já si vzpomenu…přídavky na holky, A na výživným mně spíš jejich otcové dlužej, než že mi ho platěj. To jen občas. Jo a to jsem ještě chtěla. Moje nejstarší dcera je smutná, že odsud odcházíme. Ta je teďka nešťastná, děti tu zná a kamarádí s něma. Chodila s něma do školky a tak. Na nový kamarády se netěší. Nad tím jsem měla přemýšlet, než jsem udělala tu hovadinu, že. Já vím, řád je řád, nic neříkám. (smích) Tazatelka: Paní Cecílie, mluvila jste o dvou otcích, se kterými máte děti. Platí Vám na ně nějaké výživné? Informantka: Ani jeden táta na děcka neplatí. Ten první už to má soudně, protože jsem na něho podala trestní oznámení, jenže nedělá a má další děti. A ten druhej je zavřenej a taky tam nedělá. Tazatelka: Paní Cecílie, jak si představujete svoji budoucnost? Máte nějaké sny, přání? Informantka: Tak jako normálně. Chci bydlet s holkama normálně, jako ne po azylech a ani ne v tom bytě, kterej patří švagrovi. Jako ve svým, no. Tak hlavně ať jsme všeci zdraví a dobrej by byl třeba jako i hodnej manžel nebo přítel, aby měl rád holky. To by bylo dobrý, abych já nebyla na ně sama a postaral se o nás a vydělával peníze. Bez těch to prostě, paní sociální, nejde. No a jinak nic, to je asi všecko. Já nevím asi, co jako 39
ještě chcu. Třeba se opravdu vrátím k manželovi, co já vím. Kdyby byl v pohodě, tak by to šlo. Jenže ta jeho rodina je divná, měl skvělou mamku, ale ta umřela a ostatní už jsou divný. Ani nás nehledali, ani holky nechtěli vidět. A teď ještě budeme pod dohledem. No jo. No a ty peníze by se taky dost hodily. Já si nestěžuju, to né, ale těch není nikdy dost. No a to už je asi fakt všecko. Tazatelka: Chtěla bych se ještě zeptat, věříte v Boha? Nebo věříte třeba v něco jiného? Informantka: Nevěřím. V Boha nevěřím jako vůbec, se podívejte, jakej mám život. Né jako od teď, ale jako od malička. Ten není, to jako určitě ne. A v něco jinýho, to já nevím. To bych se musela zamyslet.(pauza) Nevím, jsem asi blbá. (opět pauza) Se třeba něco změní, v mým životě, jako v něco lepšího. Aspoň kdyby se ty moje holky měly líp, než jsem se měla já. Jenže s nima jsem furt po azylech a domov nemaj pořádně žádnej. Ale aspoň to, tyhle holky už si vzít nenechám, to jako ne. (pláč) Tazatelka: Chtěla byste mi něco říci na závěr tohoto rozhovoru? Bylo to fajn. Jen ty vzpomínky, je to furt silný. A takhle o tom nahlas mluvit. Ale se mi i ulevilo, všechno takhle někomu říct. Jsem kolikrát říkala, že bych šla k tomu, no, jak se mu říká…psychologovi. A takhle si to u něho představuju. Tak já bych vám asi měla poděkovat, jsem taková klidnější. Počkejte, jak se tomu říká. No, že mám klid na duši nebo tak nějak, že jo. Paní Cecílie já Vám moc děkuji za rozhovor. Bylo to velmi příjemné a jsem ráda, že jsem i já Vám mohla takto pomoci. Samozřejmě Vám přeji mnoho štěstí a chtěla bych, aby se Vám splnily Vaše sny. Děkuji.
40
Příloha č. 4: Rozhovor s paní Danou Paní Dana, 45 let, svobodná, v AD 2 syny. Od září 2011 využívá sociálních služeb Azylového domu v Koclířově. Tazatelka: Paní Dano, chtěla bych se zeptat, kolik je Vám let, jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání a jaký je Váš rodinný stav? Informantka: 46 let mně bude, jsem svobodná a jsem vyučená přadlenou. A pacovala jsem tam. Počkejte to bylo od nějakých patnácti let, pak jsem otěhotněla se synem Tomášem, kterýmu je teď už 26. Takže od patnácti, dva roky byla mateřská, tehdy za komunistů nebo jen rok? Teď přesně nevím, jestli byla dva roky nebo rok, to už je delší dobu. Tehdy se brala mateřská dva tisíce, to si taky vzpomínám, protože jsem s ním neměla kam bydlet, neměla jsem bydlení. Můžu o tom mluvit? Tazatelka: Ano, samozřejmě. Informantka: Takže Tomáška jsem měla v kojeneckým ústavě asi na měsíc, než jsem si zařídila bydlení z práce. A mně dali byt, jeden kamrlík teda a kluka mi vrátili. Že jsem ho potom měla u sebe furt. Tazatelka: Paní Dano, já bych na toto navázala a chci se zeptat, kolik máte dětí dohromady? Informantka: Celkem mám tři děti a jen kluky. Tady v azylu mám dva kluky. Syn Tomáš je už plnoletej a dávno už. Ten už má holčičku, ale ženatej není. Je to dost blbý, co teď řeknu, ale je ve výkonu trestu. (pauza, pláč). Je tam za podvody a dostal šest let. A můžu vám říct, že si myslím, že už tam pomalu těch šest roků může být, takže už by měl vylízt, no. Tazatelka: A jste s ním nějak v kontaktu? Píšete si?
41
Informantka: Já jsem mu psala jednou, on mi taky napsal jednou a od tý doby jsme si nenapsali. Je mi smutno. (pláč). Vnučku jsem viděla, když byla malinká. Teď si myslím, že má tak sedum let, necelých sum. Už určitě chodí do školy. Počkejte, Tomáš šel do výkonu a jí byl tak rok a půl. Já si to přesně takhle nepamatuju, protože jsme se viděly všeho všudy s malou asi třikrát. A to byla malinká. A on za mnou byl na azylu tam v Náchodě asi čtyřikrát a od tý doby jsem ho neviděla, akorát mně napsal. A dostala jsem ještě rozsudek z Náchoda od soudu, že je vodsouzenej, že dostal tolik a tolik a nó to je všechno. Už by ho měli asi pustit, snad. Tak jinak mám tady v azylu dvě děti, dva kluky. Jednomu je 11 let a druhýmu je 9 let. Tazatelka: Paní Dano, všichni tři kluci mají stejného otce? Informantka: Ne. Ti dva nejmladší mají stejnýho otce a Tomáše mám s jiným. No a výživný mi neplatí ani jeden. To je těžký. Ten první neplatí a ten druhej otec má uznaný výživný, za šest let mně ho má doplatit a neplatí mi nic, jelikož je zavřenej ve výkonu trestu. Tam je dlouho a asi tam ještě dlouho bude, nevím. Tazatelka: A jste s ním nějak v kontaktu? Píšete si? Informantka: Ne, já s ním nechci bejt, chci bejt sama s dětima, protože mě mlátil. Tazatelka: Paní Dano, ráda bych teď trochu odbočila a zeptám se Vás na Vaše dětství. Jestli chcete o tom mluvit. Jak byste ho sama popsala, na jaké první okamžiky a situace si vzpomínáte? Informantka: Na dětství si pamatuju, že jsem vyrůstala v děcáku. Prvně jsem byla v kojeneckým ústavě, to vím, potom jsem byla po děckých domovech. Maminka mně umřela, když jsem se já narodila. Umřela při porodu a já jsem nejmladší. Mám taky ještě deset sourozenců, ale všechny neznám. Potom jak maminka umřela, tak ty mladší byli v děckých domovech a ti starší, nevím, kde je jim konec.
42
Tazatelka: Znáte některé své sourozence? Informantka: Já znám dvě, dvě sestry. Jedna je v Náchodě, tu jsem vídávala a ta druhá je na Slovensku, tak tu nevidím. S tou ségrou, co bydlí v Náchodě jsem byla v kontaktu, protože jsem taky bydlela v Náchodě a pak tam byla na azylu, ale teď jsem tady a tak ji nevidím. A v tom Náchodě za mnou ona chodila. Ona v Náchodě bydlí v bytě a bydlí tam s druhem, ale s ním děti nemá. Tazatelka: Co Vaše sestra říká na to, že jste v azylovém domě, nesnažila se Vám nějakým způsobem pomoci? Informantka: Ona mně nemá jako pomoct, ona je na tom taky špatně. Ségra je na tom pomalu tak jak já. Tazatelka: Vrátila bych se k dětskému domovu. Vaše sestry tam byly s vámi? Nebo i nějací jiní sourozenci? Jaké máte vzpomínky na dětský domov? Informantka: V děcáku jsme byly všecky tři sestry. Nás nechali spolu. V děcáku to nebylo dobrý, takový velký, ale měla jsem tam sestry. Byly tam další děti, ale tam to nebylo dobrý. Tazatelka: Paní Dano, vy jste tenkrát neměla žádnou rodinu? Někoho, kdo by si Vás mohl vzít k sobě? Myslím třeba babičku, tatínka, tety. Informantka: Ne, ale já jak jsem byla v dětským domově, tak tam pracovala paní v kuchyni, ona bydlí v Brně a ona tehdy neměla děti, tak si mě brávala domů. A ona si mě chtěla vzít za vlastní, jenomže otec mně jednou za rok napsal nebo zavolal a tím prostě na adopci neměl nikdo nárok, že jo. Tazatelka: A otce jste neviděla? Informantka: Viděla, ale von dobrej není
43
Tazatelka: Paní Dano, víte, jaké měl vztahy Váš otec s Vaší maminkou, než zemřela? Informantka: Nevím. On se podruhý voženil, ale další děti už neměl. Von už byl starej. To neměl. Ale ona měla svoje děti. Takže von se voženil, takže měl vlastně jinou rodinu. Tazatelka: Paní Dano, říkala jste, že Vám jednou za rok psal nebo zavolal. Kdy jste s ním byla naposledy v nějakém kontaktu? Informantka: No, táta nám občas napsal, ale on za námi přijel do děckýho domova, když mně bylo šest nebo sedum roků a přinesl nám jeden pytlík bonbónů. Jako všem třem dohromady. (smích) No a pak jsem dlouho tátu neviděla, ale potom jsem tam byla na návštěvě s Tomáškem, to jsem ještě neměla tyhle dva nejmladší kluky, to jsem se tam byla podívat, protože tam mám i nějaký tety, no tó, ale moc mně to nesedělo. Já nemusím takovýhle lidi. Jako nejsem na ně zvyklá, nežiju mezi něma, takže mi to prostě nejde. Já prostě nejsem zvyklá bejt někde u někoho, když můžu. No víte co, já radši svoje a když nemám svoje, tak radši budu chodit s děckama po azylech, ale vím, že mám děti u sebe. To je nejdůležitější. A pak už jsem ho neviděla, ani nemám zájem, neznám ho. Ani nikoho jinýho, jen tu jednu ségru. Tazatelka: Paní Dano, v dětským domově jste si udělala tedy základní vzdělání a pak jste se tam i vyučila. Je to tak? Informantka: No, takhle. Já jsem byla v Brně v děckým domově, tam jsem se učila do devítky. Potom našli učiliště pro nás, protože aby bylo o nás postaráno, tak jsme se všichni museli učit. Takže jsme šli do učňáku do Náchoda. Tam jsem byla i na internátě a já mám dva a půl roku přadleny a mám výučnej list. Je pravda, že učňák se o nás staral tím, že nám platil obědy, jízdenky a všechno co jsme měli mít. A tam už jsme byli furt, do děcáku už jsme nejezdili. Potom po vyučení jsem dělala, byla jsem normálně zaměstnaná a potom jsem votěhotněla s Tomáškem, jenomže díky tomu, že jsem byla jen na ubytovně, takže já jsem vlastně neměla byt, že jo. Byt nebyl. Takže jsem porodila kluka, kluk mi šel do kojeneckýho ústavu z porodnice. To jsem ho tam odvážela já se sanitou a s paní doktorkou a s tím, že si ho tam nechám zatím, než dostanu byt. Potom
44
jsem dostala jeden kamrlík takovej, tak jsem si Tomáška zase vzala domů. Ze sociálky mně to povolili. Tazatelka: Vy jste dala syna do kojeneckého ústavu, že jste neměla bydlení, jak Vám tehdy bylo? Jo, neměla jsem bydlení a neměla jinou možnost, než ho dát do kojeneckýho ústavu hned z porodnice. Ale furt jsem si říkala, že je to na chvilu, ale bydlení jsem hledala. Byl tam asi dva měsíce a mně bylo po něm strašný smutno. To víte, že jsem si to vyčítala, chodila jsem se na něho koukat. A on byl malinkatej a pak už byl jen se mnou. Tazatelka: A co otec Tomáška? Informantka: Otec mýho prvního syna byl cizinec. My jsme spolu vůbec nebyli. Já jsem s ním jen otěhotněla, věděl o tom, že má syna. On mi ho ale ještě zapřel u soudu. Takže to vlastně nemělo smysl a nikdy mi na něho žádný peníze nedal. A on kluka nikdy neviděl, nezajímal se o něj. Takže jsem se vo toho kluka starala sama, potom jsem se dala dohromady s jedním pánem z Náchoda. On byl teda starší ode mě, ale byl hodnej. Takže ten vlastně si vzal mýho syna jako na sebe, jako že to je jeho. No bydleli jsme spolu 11 let. No a potom se mně zalíbil jeden frajer pěknej (smích), což je táta mých dětí. No a stím jsem nakonec zůstala. A votěhotněla jsem nejdřív s Petrem a potom jsem votěhotněla s Davidem. Jenomže vono už to dál nešlo, on mě mlátil. Chodil do hospody, chlastal a bil mě. Což teda né děti ale mě. Tak to už nešlo. Až byl Petr starší, tak to zkoušel i na něho, že ho chtěl zbít a to už bylo na mě moc, tak jsem se s ním rozešla. On taky jejich táta dlouho doma není. On je vždycky chvilku, nadělá dětí a jde do kriminálu. A takhle to s ním chodí furt dokola, on se neumí chovat normálně, to není normální člověk. Nechci, aby věděl, kde jsme, nechci ho ani vidět. Bojím se ho a děti ho neznají, tak ještě aby mi mluvil do jejich výchovy. Tazatelka: Paní Dano, co Vás na něm tenkrát tak zaujalo, že jste kvůli němu nechala přítele, se kterým jste tak dlouho žila? Informantka. On byl hrozně hezkej. Moc pěknej, nó, moc pěknej jejich táta je.
45
Tazatelka: Jak dlouho jste s ním žila? Informantka: Já jsem s ním byla, všeho všudy jako co proseděl v kriminále a co děti takhle, tak jsem s ním byla asi čtyři roky. Možná ještě dýl, nevim. Ale taky já jsem s ním byla ještě předtím, než jsem votěhotněla. Než jsem přišla do jinýho stavu, tak ještě čtyři roky předtím, tak asi osum let, počítám. Ale z toho jestli byl doma rok, protože všechno proseděl, že jo. Takže udělal děti a zas do basy a zas děti a zas do kriminálu (smích).
Tazatelka: Paní Dano, když je ve výkonu trestu tak často, za co vlastně? Informantka: On většinou krade nebo za rvačky nebo loupežný přepadení dělá á nevím. Prostě takovej divnej typ to je. On má i hodně dětí. Má moje dvě, tam má jedno (pauza, paní Dana počítá)…tak šest dětí. S otcem mých dalších dětí nejsem a je v kriminále a dluží mně na výživným. A to hodně a platit asi nikdy nebude. Si myslím, že mně to ani nikdy nedoplatí a je furt v base a tam taky nedělá. On má určitě dluhy i na ty ostatní děcka, takže to nemá smysl. Budu podávat teď to trestní oznámení na policajtech, sice to nemá smysl, s tím nic neudělaj, ale doufám, že si to aspoň odsedí (smích). No ale bych se chtěla vrátit ještě k tomu děcáku. Víte co, ale když to zase vezmete, tak zase dobře. Byla jsem v děcáku, ale zase sem ráda. Měla jsem tam tvrdej život, těžkej život, ale sem zase ráda, že sem tam vyrůstala, protože ze mě není takový prase, jako sou některý. Že si dbám prostě vo svoje a vím, že v některých rodinách v romských je, že ty děti nejsou vychovaný tak, jak by měly bejt. A to co se týká čistoty, co se týká různých věcí. A zase mě toto naučili v děcáku. Takže vlastně zas mám svoje ty, jak vím, jak to mám udělat. Jak se mám starat o děti, jak aby byly děti čistý, jó? Nenaučili mě tam vařit, to sem se musela naučit sama. Ale ty základní věci mě naučili. A věřím tomu, že doma by mě to nenaučili, vůbec. Protože nevím ani jak žili, ani jsem tam takhle nikdy v životě nebyla, když jsem byla malá. Takže nevím, jak žili, jak vyrůstali, v čem vyrůstali ty moje sestry bráchové, nevím. Ale sem ráda zase za toto. I když jsem měla těžkej život, ale zase za toto jsem ráda a fakt jsem nejradši z toho, že mám ty děti. Že to je jediný, co mě fakt udržuje při životě. Já mám zlobivý děti, hodně mě zloběj, trápěj mě, ale bez nich bych žít nemohla. Já kdybych ty děti neměla, nevím (pauza). By mě ten život prostě přestal bavit. 46
Tazatelka: Paní Dano, to bylo moc hezký, co jste teď řekla. Chtěla bych se Vás zeptat na bydlení, když jste odešla od partnera, nebo on vlastně asi šel, jak vy říkáte do kriminálu. V tom bytě jste s dětmi bydlela dál? Informantka: Ano, v tom bytě jsem zůstala dál sama s klukama, potom jsem onemocněla, byla jsem těžce nemocná, a protože jsem měla rakovinu prsu. Takže jsem chodila na chemoterapie nejdřív, potom jsem byla na operaci a potom jsem chodila na ozařování. Jenomže mezi tím, jak já jsem s ním bydlela, mám mluvit pravdu, paní sociální, že jó?
Tazatelka: Ano, paní Dano. Prosím, mluvte pravdu, pokud by se Vám o některých věcech mluvit nechtělo, samozřejmě nemusíte a otázku přeskočíme. Informantka. Tak jó. Mně se s vámi ale povídá moc hezky. No tak na tom bytě vznikl dluh, jako na tom bytě, protože partner mi pil a prochlastával mi peníze, takže na nájem nebylo. Byla jsem ráda vůbec, že bylo na jídlo pro ty děti. No, takže tam vznikl dluh na bytě, takže i ze zdravotních důvodů i z dluhů jsem musela s děckama z toho bytu vodejít. Jenomže dluh už je zaplacenej, ten jsem splatila nakonec já sama a to i s úrokama, který byly velký. No a z bytu jsem odešla s klukama na náš první azyl do Náchoda, to mně zařídila sociálka v Náchodě. David v tý době byl malinkej, tomu nebyl asi ani rok. To jsem byla ale nemocná furt a to mně pomáhaly pracovnice v tom Náchodě. Tenkrát v azylu v Náchodě si vzpomínám, že jsem byla v kuse asi dva a půl roku. To ještě šlo, to nebylo ještě jenom na rok. Potom to naběhlo na rok, takže jsem tam musela bejt jenom do toho roku. No a potom jsem odešla. Z Náchoda jsem šla do azylu do Koclířova, potom po roce jsem se vrátila nazpět do azylu do Náchoda. A potom z Náchoda, když jsem tam po roce skončila jsem šla s klukama do Přerova. Tam jsme byli necelý tři měsíce. Ano. A potom jsem si dala žádost, to už teda když jsem bydlela v azylu v Náchodě sem do Koclířova, ale jelikož tady nebylo volno, tak jsem zůstala v tom Přerově. No a potom jste mně vy, paní sociální, zavolala a tak jsem se nerozmýšlela a okamžitě jsem řekla, že se nastěhujeme sem do azylu do Koclířova. Ale tady jsem vlastně už potřetí. No jo vlastně, byla jsem i třikrát v azylu v Náchodě, ale jen jednou jsem byla v tom Přerově a to necelý ty tři měsíce.
47
Tazatelka: Paní Dano, vy jste tedy byla ve třech azylových domech. Máte už tedy nějaké srovnání. Kde se Vám líbilo, kde naopak ne. Myslím tím prostředí, pomoc, kterou Vám nabízeli, jak jste si rozuměla s ostatními maminkami. Informantka: Tak. Co se týká Náchodu. V Náchodě je velice dobrá paní vedoucí. Je hrozně hodná, člověku vyhoví. Ale v Náchodě je hodně dětí, protože je to velkej azyl. Sou tam děti rošťáci. Věčně se tam řešej nějaký hádky, nějaký problémy. Pracovnice taky dou, nemůžu říct, že ne. Všude se snažej udělat to, co maj, jó? Jsou přece jenom v zaměstnání. Ale nevím, jak bych to přirovnala, nechci zase mluvit, nevím, kdy se mně zase bude hodit ten Náchod. Jó, protože neví, jestli seženu vůbec nějaký bydlení, to taky nemůžu říct. Náchod prostě to je divočina. To je divočina, tam vám přijdou samí romáci, teď příklad tam jsou samí kašparáci, takže tam musí být opravdu divo. Tazatelka: Paní Dano, jak jsem Vám řekla už na začátku našeho rozhovoru, tento rozhovor s Vámi bude přepsaný, změním veškerá jména a rozhovor z diktafonu ihned smažu. Nemějte tedy strach, že by se to, co mi tady řeknete, mohlo dostat někomu jinému do rukou. Říkala jste kašparáci. Můžete mi, prosím, tento název nějak přiblížit? Informantka: Tak jó, já vím. No tak kašparáci, jak bych to nejlíp řekla, to jsou prostě ti nejhorší lidi, co bydlej na azylu v Náchodě. Ták. Takže tam je divo a to by na mě nebylo. Takže jsem ráda, že jsem tady. Jo a jak je to zařízený v Náchodě. V Náchodě je jen klasicky nábytek, tam bydlíte taky v bytě, tak jako tady v Koclířově. Když ale přijdete na začátku, tak bydlíte jako ve společných prostorech. Kde máte jednu místnost, koupelnu máte společnou a záchody máte společný. I kuchyni. A tam jste po tu dobu, pokud jste hlídaná, jestli se staráte o děti, máte zaplacenej nájem, děti prostě maj co jíst. Když není žádnej problém, tak vás daj na garsonku. To jsou garsonky, tomu tam tak říkaj. Tam se dostanete třeba tak po měsíci, po dvou, podle toho taky jak tam je volno. Pokud vás už znaj, že jste tam byli už dřív a nebyli s váma žadný problémy, tak vás tam daj dřív. No a na garsonce máte pokoj, potom tam máte svoji kuchyň, máte tam svůj záchod a svoji koupelnu, kde je vana. A zařízení toho pokoje. Tam je teda klasicky jenom nábytek. Televizi a to ostatní si musíte pořídit sami. Tam není žádnej komfort. Teď tam je lednice velká pro maminku s těma dětma, mikrovlná trouba tam je, žehlička tam není, to si musíte chodit pučovat. Aji žehlící prkno. Toť je všechno. Jo a je tam sporák. Ale rychlovarná konvice tam taky není. Tak dál, Přerov. V Přerově to taky špatný není, to je taky velkej azyl, kde bydlí 26 maminek. Tam je zase taky hodná 48
pracovnice sociální. Taky velice hodná paní. Ale každej azyl má svoje plus a svoje mínus. Je to tak, paní sociální? Tazatelka: Hm, to asi vždycky. Informantka: Tam teda zrovna bydleli opravdu čuňata. Tam vyloženě bydleli čuňata. A to na mě není. Jó. Jako abych já šla chodbou a viděla tam hovínka a načůráno, což to na normálního člověka není, tak jsem byla ráda, že du pryč. Když paní sociální mě přemlouvala, ať nikam nechodím, ať sem tam a takovýhle. Říkám, nezlobte se, ale já du do klidu, já potřebuju prostě klid, já to tady nevydržím. No a tam je to jinak. Tam je jedna místnůstka a tam máte jenom klasicky nábytek, dostanete teda peřiny, povlečení, všechno toto dostanete a televizi musíte mít svojí. Což si musíte, aby vám šla televize, tak si musíte nechat zapojit kabelovej systém. Já jsem teda měla svoji televizi, kterou jsem si pořídila v bazaru, teda v zastavárně a kterou jsem tam musela nechat. To protože mně by tady nešla, bych musela mít setobox, byla to stará televize a taková kráva velká. No a teda si musíte zařídit kabelovej systém, za kterej platíte měsíční splátku. Já jsem platila 410 korun. Jinak v té místnosti byla lednička a jinak nic. Já teda i svoji televizi. No a potom tam byly společný kuchyně, to bylo rozdělený. Tam bylo osum maminek. Čtyři maminky měly vzadu kuchyň a čtyři maminky měly vepředu kuchyň. Ty krajní jako byty měly vepředu a ty zadní měly vzadu. Tam byla teda jako sektorka, kde jste měla nádobí a pak vařič. To bylo všechno. To byla přední kuchyně. Na zadní jste měla dva sporáky, který jste používala jen na pečení. A to jenom, když tam bylo otevříno, tak jste si dala píct. A jinak nic tam nebylo. Žádná mikrovlnka, nic. Jenom vlastně jedna mikrovlnka byla na celý kuchyni pro ty čtyři maminky. Rychlovarnou konvici jste musela mít svoji. A když jste chtěla mít svoji konvici a mikrovlnku, já nevím, co všechno, tak jste na to musela mít revizi a ještě jste za to platila poplatky. Takže tak to tam bylo. Jinak jsem platila za bydlení bez té televize za dospělou 70 korun a na dítě je 30 korun. V Náchodě je to taky tak a tady vlastně taky. To je stejný. Ale teď myslím, že se v Náchodě podražilo. To jsem slyšela. Tazatelka: Paní Dano, a co Azylový dům v Koclířově? Už jste tu potřetí, srovnávat tedy můžete s ostatními azylovými domy, co se Vám zde líbí nebo naopak nelíbí. Jak se k Vám chovají a zda i v něčem pomáhají pracovnice azylového domu?
49
Informantka: No, Koclířov. Já nevím, já si tady stěžovat nemůžu, jsem tady spokojená. Vím, že mám divokýho kluka, že je hodně divokej. Že ho musím usměrňovat a že se bojím, aby tady někomu neublížil, jó? Mám velkej problém s ním teď. On je hyperaktivní a je agresivní. A to i ke mně. No a tak nechci prostě nějaký hádky, problémy kvůli němu. Protože zas na jednu stránku ten kluk za to nemůže, on se neumí ovládat, on prostě vztek v sobě neumí ovládnout. No a tak já toho kluka hlídám a zase za druhý já nenechám, aby někdo ubližoval mýmu klukovi. Prostě to nedovolím. Jo? A zase co se týká azylu v Koclířově, já jsem tady snad nejspokojenější. Protože tady je to malej azyl, jako i malej prostor a pro mě to je ideální hlavně kvůli Petrovi. Líbí se mi tady komfort, všechno, co se týká na bytě, že člověk nemusí mít nic svojeho. Tady máte televizi, na ní vám de všechno, jako programy, děcka sou spokojený, nadšený i ze školy sou, i s bydlením tady. Takže já si jako nemůžu stěžovat na Koclířov. Já jsem tady spokojená. Co se týká pracovnic? Nikdo nemá každej den dobrou náladu, starostí má každej z nás. Já je mám taky, pracovnice tady mají taky, každej z nás má starosti. Tazatelka: Paní Dano, chci se zeptat, máte tady nějakou pracovnici, za kterou přijdete sama se třeba svěřit, popovídat si, ke které máte největší důvěru? Informantka: Tak. Můžu fakt pravdu? Tazatelka: Jistě, paní Dano. Nebojte se. Informatka: Jó? (smích). Tak jo teda. Tak já mám nejradši paní sociální tady. Tazatelka: Paní Dano, moc Vám děkuju, ale neberte to tak, že s Vámi dělám tento rozhovor, tak mě musíte jmenovat. Informantka: No to né. To zas mě už znáte, né. Říkala jste pravdu, tak mluvím pravdu. Ták. A docela ráda, což paní vedoucí se hodně změnila, fakt, ona byla tvrdá předtím a teď mně připadá taková příjemnější, taková že se s ní dá i mluvit. Ráda si s ní popovídám, s paní vedoucí. Mám dobrou pracovnici tu mladou, ta je moje klíčová pracovnice. Ale vona děti nemá, ona tomu moc nerozumí, co se týká dětí. Ale pomůže mi, co se dá. Ale fakt nejvíc si promluvím s paní sociální a i hodně s paní vedoucí.
50
Tazatelka: Paní Dano, ještě by mě zajímalo, jak jste se dozvěděla o Azylovém domě v Koclířově? Jak jste říkala, Azylový dům v Náchodě Vám doporučily sociální pracovnice z oddělení péče o dítě, a jak to bylo s Koclířovem? Koclířov je malý, je to vesnice a docela daleko od Náchoda, kde jste kdysi i bydlela. Informantka: Tak. To jsem se dozvěděla, protože to bylo v tom prospektu, co se týká azylů. Tam byl prospekt. Tak poprvé mně zavolala sem pracovnice v Náchodě a zjistila, že je volno tady. No poprvé, když jsem sem přišla, tak jsem z toho byla překvapená, protože mě překvapil azyl jako rodinej baráček. To mě nikdy v životě nenapadlo, že bych já někdy mohla bydlet v takovýhle malým azylu a baráčku rodinným. No poprvé, když jsem sem přišla, tak jsem si říkala, že to není ani možný, že to nemůže být azyl a byl, no. Tak jsem byla spokojená. No a co se týká dětí, tak byly taky rádi. Moje děti mají hlavně ve škole kamarády, ale mají i tady. Tazatelka: Paní Dano, ještě by mě zajímalo. Každý azylový dům má svůj domovní řád, svoje vnitřní pravidla, které se musí dodržovat. Jak jste si na ně zvykala? Informantka: Já to beru, protože pravidla se musej dodržovat všude. Tazatelka: Paní Dano, ale přesto, že pravidla berete a chápete, že se musejí dodržovat, je třeba něco, co Vám na domovním řádu vadí, co byste Vy sama změnila, co Vám nevyhovuje? Informantka: No tak nelíbí, já nevím. To, že je polední klid, to je všude, to že člověk by měl dělat, co má, to je taky všude. Jinak já fakt nevím, co. I ty kontroly dětí, jako myslím, když jdou do školy, mi nevadí. To jak jsou ustrojený, jestli maj svačinu a penál v pořádku, to si myslím, že je dobře. Některý matky i toto třeba nezvládaj, když to jako pozoruju, víte? I to vaření nezvládaj, ale já nemám problém, takže mně nevadí, když se kontroluje i toto. Tazatelka: Paní Dano, takže problém s domovním řádem nemáte, nevadí Vám na něm nic. Proto se tedy zeptám, co se Vám zde líbí nejvíce? S čím jste tady nejvíce spokojená? Informantka: Asi nejvíc mě těší to, že ty děcka jsou tady spokojený. To je pro mě to nejdůležitější. Když děti někde bydlej a sou ty děti spokojený, tak to je asi to nejlepší, 51
co může bejt pro matku. Když nemáme bydlení a sme na azylu, tak ty děcka by se měly cejtit dobře. A né, že tady sou za trest. Oni sou tady, protože nemáme kde být. Tazatelka: Paní Dano a co Vy? Vy jste tady navázala nějaký přátelský vztah s nějakou maminkou? Informantka: S maminkama se bavím tady se všema, ale nějakou, který bych věřila, to nemám. Ale dá se to, každá sme jiná. Ale moc si nepomáháme. Teda takhle. Já si myslím, že já s ničím pomoct od nich nepotřebuju a peníze ani nepučuju, to víte, jsem ráda, že mám pro svoje děti. To já nedělám. Tak si maximálně popovídám s něma. Tazatelka: Zmínila jste peníze, paní Dano. Jaké jsou Vaše příjmy? Informantka: Já nepracuju, jsem na úřadu práce. Ale to chvilu, protože jsem měla plnej invalidní důchod, protože jsem měla tu rakovinu. Pak mi ho vzali a dali mi jen částečnej, tak jsem se musela jít zaevidovat. Mám ještě příspěvek na péči na Petra a sociální příplatek a pak přídavky na oba kluky. Výživný teda nemám, to už jsem říkala. Tazatelka: Paní Dano, mluvily jsme spolu už o pracovnicích azylového domu, zajímalo by mě, v čem Vám pomohly nejvíce. Třeba něco vyřešit, vyřídit. Nemyslím teď bydlení, které tu máte. Informantka: Mně pomáhá moje klíčová pracovnice. Já jsem jí řekla tehdy, když jsem nastoupila, že já hodně peněz utrácím. Utrácím i za blbosti, tak jsem jí to tady řekla. Říkala jsem paní, že bych potřebovala pomoct v tom, abych opravdu pak peníze měla. A řekla jsem jí, že potřebuju, aby mně s tím pomohla, abych já opravdu nebyla bez koruny. Takže mně s tímhle pomohla. Takže mám udělaný to hospodaření s penězi a vím, že s tím musím vyjít. Tak a takhle si i trošku zkouším nějakou korunu ušetřit. Takže nemám nouzi. Jo a třeba i paní vedoucí mi dneska koupila bundu pro Petra ve Svitavech. Abych tam nemusela jet autobusem, jsem jí jen řekla kde a ona mi ji fakt přivezla. Já ji samozřejmě zaplatila, ale nemusela. To je hodná. Paní vedoucí mi hodně radí i skrz Petra, on je hyperaktivní a má problémy s chováním. A jinak taky vy, paní sociální. Já neumím mluvit, jako třeba s těma úřadama a už vůbec se nevyznám v těch papírech. Vono jich je jako dosť. A vy vždycky ochotně zařídíte a vypíšete a to já 52
obdivuju, protože toho máte tady tolik. A jste velmi ochotná, to je pravda. Já vás obdivuju. A to taky nikde jinde není, to si nemyslete. Jinak jsem ještě chtěla říct, že jsem tady v klidu a spokojená. Jen mám hyperaktivního kluka a toho když to chytne a to je pak pecka. To jo. Ale žádná tady matka na něho nebude řvát a nebude mu vyhrožovat. To teda né. To on to dokáže, to já vím, ale já si to s ním vyřídím sama. To já nedovolím. Každá jsme si ty děti porodila, tak každá ať si je vychovává sama. Pokud něco provede, já ho potrestám, ale jiná matka mi tu na něho řvát nebude. A za tím já si stojím. Stačí zaklepat, každá máme dveře, a říct. Já si s ním promluvím, a když je to vážný, tak si to s ním vyřídím po svým. Tohle mě může nasrat. Promiňte. Tazatelka: Nemusíte se omlouvat. Je pravda, že Vám pořád říkáme, že pokud máte problém s chování ostatních dětí k Vašim dětem nebo přímo k Vám, vždycky si to vyřiďte s maminkou toho dítěte nebo máte jít přímo za mnou nebo za pracovnicí v sociálních službách. Paní Dano, chtěla bych se ještě zeptat, hledáte si zaměstnání a bydlení? A jakým způsobem? Informantka: Já si zaměstnání nehledám, jelikož mám obrovskej problém. Kvůli zdravotnímu stavu, já už beru teda jenom invalidní důchod částečnej. Sice mám první stupeň, to je pravda, nějaký to zaměstnání bych ráda, protože toto je stejnej stereotyp, furt dokola. Starat se o domácnost, furt čekat na děti, až se vrátěj ze školy, to je opravdu furt dokola. Jenomže u mě je ten problém, že já zas nemůžu zatěžovat tu jednu ruku, moc. Takže nevím jakou práci, kde by mě vzali. Nevím. A bydlení, tak. V Náchodě mám žádost na byt a byty nejsou. Tam se předělávaj čtyřky, teda ze čtyřky na jedničku. Nebo na dvojku, prostě tam už nesměj bejt topení na uhlí, že jo. Takže nevím, jak to bude vypadat. To nemůžu říct, tohle. Jako víte co, je mi jedno, jestli v Náchodě nebo kde, ale abych měla svoje, ale nevím, jestli se toho vůbec dožiju já. Ještě co chci, tak si podat tady někde blízko žádost o ten sociální byt. Jenomže taky je problém v tom, že i tam chcou kauci. A na tu já nemám. Upřímně, fakt nemám, kde bych na ňu vzala penízky. Je to blbý. Takže pendlujeme mezi azylem v Náchodě a azylem tady v Koclířově. Tazatelka: Paní Dano, náš azylový dům nabízí maminkám a dětem různé volnočasové aktivity. Účastníte se jich Vy a Vaše děti?
53
Informantka: Jo, to jo. Líbí se mi tady volnočasovky, výlety a tak. Kluci jsou z toho nadšení. Tak zrovna dneska jsme byli na tý drakiádě, jinak co se týká těch malování a vyrábění, tak děti někdy moc nechtěj chodit. Nevím. Někdy jo a někdy ne. Přitom by měli, to vím, že by měli. Taky podle toho, která tu volnočasovku zrovna máte a co se dělá. Kreslení je moc nebaví, to oni radši počítač. (smích) Tazatelka: Paní Dano, co nejraději děláte Vy ve svém volnu? Například, když máte kluky ve škole, tak máte na sebe více času. Informantka: Já? Když jsou kluci ve škole, tak si uklidím, najím se, protože já nevařím v týdnu, mně choděj kluci na obědy, takže o tohle se starat nemusím a třeba si pustím televizi. A často chodím kouřit a pít kafe. (smích) No a někdy dopoledne chodím na počítač dolů na kulturku a učím se na něm něco dělat. Já ho neuměla ani zapnout, ale teď už na něm hledám i bydlení, ale ty nájmy sou šílený. Ale úplně nejradši si uklízím ten byteček, co mám tady. Já potřebuju čistotu, takže uklízím často, bordel ten já nesnáším. Jinak žádný koníčky nemám. Tazatelka: Jak jste spokojena s místní školou? Kluci chodili do školy jak ve velkým městě, teď jsou zase v malé na vesnici, jak to vnímají oni? Informantka: Tady jsem spokojená moc, že je azyl na vesnicí, je tu klid a ticho. Pro Petra je určitě lepší tady ta malá. Tahle vesnická. Je pro něj ideálnější. A kluci jsou tady spokojený, taky se sem těšili, oni jsou tady už zvyklí. Oni jsou se mnou po azylech odmalička, takže jsou v pohodě. A kamarády maj, to je taky důležitý. Oba dva se těšej vždycky ráno do školy a to je pro mě důležitý. I když Petr opakuje čtvrtou třídu a učení mu moc nejde. Hlavně ta čeština. Ale vy mu tu pomáháte, on je hrozně neklidnej. Ale učitelky ho tady už znají a berou ho takovýho, jakej je. A Petr potřebuje doučování a to v tý angličtině a to mu pomáháte hlavně vy, paní sociální a moje klíčová, protože tu umí málokdo z vás. A ještě ho učíte češtinu, víte sama, to chce trpělivost a on někdy nechce pracovat. To taky zvládáte jen vy a ještě moje klíčová, víte už, jak na něj. S ním se musí po dobrým, že jo, paní sociální. Tazatelka: To ano, musí. Ale když na něj jdete hezky, tak pracuje dobře. Chce to se s ním učit po chvilkách a dělat mezi učivem delší pauzu. A hlavně, paní Dano, musíte ho chválit. To ho vždycky potěší a pracuje raději. 54
Informantka: To já vím. Ale nemám tu trpělivosť s ním a někdy tomu ani já nerozumím. Tak jsem radši, když si ho vezmete vy. A já anglicky vůbec neumím, tak jak mu můžu pomocť, že. To s Davidem je to jednodušší, on se učí líp jak Petr a je hodnější a klidnější. Jen se bojím, že Petr má hodně ze svýho táty. A to by nebylo dobrý, to teda ne. Víte, on mě i v těhotenství mlátil a taky byl agresivní a to je Petr taky. Taky docházíme k psychiatričce a bere léky. Ale stejně se mně zdá, že mu nepomáhaj a psychiatrička mně říká, ať ho dám na tři měsíce do léčebny, té psychiatrické, ale to já se bojím. Beze mě nikdy nebyl. Ale možná mně nezbude nic jinýho, protože jsem z něho už unavená a nešťastná. Informantka: Paní Dano, to musíte probrat hlavně s jeho psychiatričkou. Ona tomu nejvíce rozumí a musíte si říct, že tam Péťovi pomůžou. Ještě by mě zajímalo, jak se Vám líbí na vesnici? Jak se k Vám chovají obyvatelé Koclířova? Tazatelka: Asi máte pravdu, s tím Petrem. Ale já se toho prostě bojím. Jen se bojím, aby pak, až bude starší neprovedl něco moc zlýho, on má strašnou sílu už teď. No a já si moc nikoho nevšímám. Jen slušně pozdravím a oni zdravěj mě. A dál to neřeším. A mně se na vesnici líbí, je tu klid. A když něco potřebuju, dopoledne si zajedu autobusem do Svitav. Dopoledne, když jsou kluci ve škole, oni pak votravujou, co všecko chtěj koupit. A doktorku tu taky máme, jen k psychiatričce jezdíme do Moravský Třebový. Jen, že tu není lékárna, ale jinak dobrý. Tazatelka: Paní Dano, zajímalo by mě, jak si představujete svoji budoucnost. Myslím celé Vaší rodiny. Informantka: No, jak si to představuju. Hlavně, aby neměli život takovej jako já. (pauza). Aby měli dobrej život, a když už s něčím začnou a začnou mít partnerku a děti, tak aby to měli takový, aby nevěděli, co to je výkon trestu, co to je azyl a aby měli svoje prostě. A co moje budoucnost. (pauza) Já pudu do domova důchodců. (smích) Já bych chtěla pro děti to nejlepší, ale nevím, jestli tady toto, jako myslím naše bydlení, bude možný jim umožnit, nevím. Tazatelka: Paní Dano, tím myslíte, že nejste schopná najít Vám byt, platit nájem a osamostatnit se?
55
Informantka: To sem schopná. A když jsem schopná platit nájem na azylech a nemám dluhy nikde, tak jsem schopná i s tímto. Ale nevím. Tazatelka: Paní Dano, máte nějaké sny, nějaká svoje přání? Informantka: Chtěla bych se stát babičkou znova, jediný vnouče za mnou nejezdí. Tak počkám, až kluci budou velký, budou mít rodiny a já se budu starat o vnoučata. (smích) Jestli teda nepudu do domova důchodců. (smích) Petr mi furt říká, až budu velkej, tak tě zabiju. Ale on není zlej, on je dokonce i na mě závislej. Musím mu nějak pomoct. Chci, aby byl v pohodě, až bude velikej a dospělej chlap. Aby nebyl jako jeho táta, aby nebyl nikdy v kriminálu. Nejstarší kluk už tam je a to je strašný. Třeba mě do domova důchodců jednou strčej, aby měli ode mě klid. Kdyby byl nějakej chlap, kterej by mi pomohl i s klukama a s tím bydlením, to by nebylo špatný. Ale zase nevím, jak by ho kluci přijali. Tazatelka: Paní Dano, věříte v Boha? Nebo věříte třeba v něco jiného? Informantka: Paní sociální, já věřím v Boha. Víte, já sem byla těžce nemocná a sem hodně věřící, i když nejsem pokřtěná. Ale jsem věřící. A myslím si, že ten Pán Bůh je, protože kdyby nebyl, tak já už tady nejsem. A moji kluci taky věřej. Vedu je k tomu od mala. A choděj tady v Koclířově do náboženství a choděj tam rádi. Petr je pokřtěnej a David ještě ne. A právě to tady chceme řešit v Koclířově, jestli by bylo možný mi ho pokřtít. Já pokřtěná nejsem, protože jsem vyrůstala v děcáku, že jo, tam ta možnost nebyla. Ale Petr byl v Náchodě pokřtěnej a Davida bych taky chtěla. A kluci choděj i každou neděli do kostela. Já s něma teda nechodím, oni mě nechtěj, abych chodila s něma. A právě každý úterý tady choděj ještě do toho náboženství. Akorát, co mně dneska řekla paní učitelka, že Petrovi něco nešlo ve škole a von říkal. Paní učitelko, já jsem nevěřil v Pána Boha a mně to šlo. A teď věřím v Pána Boha a mně ta škola nejde. Tak já do kostela chodit nebudu. A ona mu prej řekla. Petře proč. A on jí řekl, protože mně to nejde. Tak mi řekněte, jestli ten Pán Bůh je. Jak přišel domů, tak jsem ho za to spucovala, protože to se mi nelíbilo. Vysvětlovala jsem mu to a řekla jsem mu. Kdyby ten Pán Bůh nebyl Petře, tak já tady nejsem, věř mi, že ne. Protože mně ťukali na dveře za pět minut dvanáct. Jó, já jsem mohla klidně umřít. A vlastně ty moje děti mohly bejt v ústavě. Takže vlastně, proto to vím a mám v sobě, že ten Pán Bůh je. A nejsem 56
pokřtěná, ale věřím mu. Ale chtěla bych se taky nechat, ale už jsem stará. Musím se tady domluvit pořádně s panem farářem. Informantka. Paní Dano, chtěla byste mi říct něco na závěr našeho rozhovoru? Něco, cokoliv chcete. Tazatelka: Já? Víte, já se nechci litovat, to není mým zvykem. Každá sme si něco v tom životě prožila. Já byla těžce nemocná, měla jsem dvě malý děcka, když to zjistili. A musela jsem fungovat, nechtěla jsem o ně přijít. A taky, kdo by se o ně postaral, když né já. Když mně zjistili, že mám rakovinu, Petrovi byli dva roky a David byl miminko. Tomu nebyli ani tři měsíce. Musela jsem to všechno vydržet a nevzdát to. Už kvůli nim. Hodně jsem si vyčítala, když jsem dala Tomáše tenkrát do kojeneckýho ústavu, ale to už jsem teď opakovat nechtěla. Nabízela mi to sociální pracovnice, nikoho jsme neměli, ale já řekla, že ne, že to zvládnu, že je nedám. To už bych si vyčítala do konce svýho života. Nebylo mi dobře, vzali mi prso a vybrali mi celej spodek. Ale já jsem šťastná, že sem a že ty kluky mám. A ať si tu každá říká, co chce, ať třeba nadávaj na vás pracovnice nebo na debilní domovní řád, neprožily si to, co já. Proto já sem za všechno vděčná a nebojím se poděkovat. Když vás vidím, jak tu kolem nás lítáte, děláte pro nás věci, který ani nemusíte, já si toho vážím. Když vás vidím, jak ste unavená a to jdete ještě dom, kde máte svojeho kluka, o kterýho se musíte postarat, to vás opravdu lituju. A to všechny tady. To v jiných azylech není. A já sem prošla tři. Dělaj taky pro vás, to jo, ale jen to nutný. A za to já vám všem děkuju. Paní Dano, i já Vám děkuji a to nejen za tento rozhovor. Bylo příjemné si s Vámi popovídat a přeji Vám, ať se Vaše sny a plány vyplní a máte se v životě už jenom dobře.
57
Příloha č. 5: Rozhovor s paní Evou Paní Eva, 26 let, svobodná, v AD 1 syna. Od října 2011 využívá sociálních služeb Azylového domu v Koclířově. Tazatelka: Paní Evo, nejdříve se Vás zeptám na to, kolik je Vám let, jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání a jaký je Váš rodinný stav? Informantka: Tak je mi 26 let, mám střední zemědělku s maturitou a jsem svobodná. Tazatelka: Paní Evo, kolik máte dětí ve vlastní péči tady v azylovém domě a máte ještě nějaké děti mimo ně? Informantka: Já mám pouze jedno dítě a to syna a toho mám i v péči tady na azylu. Kromě něho žádné jiné děti nemám. Já bych nikdy nedala dítě do děcáku, to bych se radši zabila. Tazatelka: Paní Evo, začneme od začátku a to od Vašeho dětství. Jak byste ho sama popsala, na jaké první okamžiky a situace si vzpomínáte? Informantka: Já mám vzpomínky na dětství vcelku hezký, teda ty první ano. Byli jsme taková normální rodina. Jako matka, otec a dvě děti. Vzpomínám si na to, jak mě táta vedl do školky, a já celou cestu brečela a přemlouvala ho, ať si mě vezme do práce, že budu hodná. Tomu se teď směju, bylo to hezký. Tazatelka:Říkala jste, že jste byli taková normální rodina. Co se stalo? Informantka: Byli. Byli jsme všichni spolu a bylo to fajn, tehdy jsem byla šťastná. Pak se stalo, co se stát nemělo. Tatínek onemocněl. Pamatuju si to jako dneska. Bylo mi 14 let, byla jsem v prváku na střední škole a jednou v noci přijela rychlá. A tatínka odvezli. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Nikdo mi nechtěl nic říct. Mamka mě utěšovala, že se mu udělalo jen špatně a chvilku si ho v nemocnici nechají. Já jí tak věřila. (pauza). Každej den jsem za ním do nemocnice chodila. Vždycky hned ze školy a už jsem byla u 58
něho. Jeden den se mi zdál lepší. Myslela jsem si dokonce, že ho už pustěj domů a bude všechno zase dobrý. Další den jsem šla zase do školy a vím, že jsem měla takovej divnej pocit. Bála jsem se. Tenkrát a vlastně ani do dneška nevím proč, jsem ze školy do té nemocnice hned nešla. Šla jsem nejdřív domů. Nevím proč, opravdu nevím. Jestli snad kvůli tomu pocitu? (pláč) Tazatelka: Paní Evo, chcete pokračovat? Můžeme udělat pauzu nebo o tom dál nemusíte mluvit. Informantka: Ne, to bude dobrý. Bylo to pro mě opravdu těžký. Byla jsem v pubertě a taťka byl pro mě tenkrát takovej můj mužskej vzor. Což je vlastně ještě dneska. Šla jsem teda domů a tam našla mamku. Strašně brečela a čekala na mě. Mám ještě staršího bráchu, to vím, že ten doma nebyl. Tomu to prej volala do školy, ale mně nechtěla. Chtěla mi to říct sama. Já na ni koukala, že tak strašně brečí a v tu chvíli mě to snad ani nenapadlo. Jen mi řekla, že táta umřel. Jenže já myslela, že myslí svýho tátu. Tak jsem se jí ptala, jestli myslí dědu. Ona na mě jenom tak koukla, začala brečet ještě víc a řekla, že můj táta. (pláč) Promiňte. Tazatelka: Paní Evo, neomlouvejte se. Uděláme si pauzu. (pauza) Informantka: (pauza). Je to zvláštní takhle o tom mluvit, po tý době. Všechno se mi vrací. Věděla jsem, že je konec mýho šťastnýho dětství. No a pak už si toho moc nepamatuju. Zhroutila jsem se a vím, že přijela rychlá a pan doktor mi dal nějaký léky a já spala snad dva dny. Jenže ze všeho se člověk probudí a bylo to ještě horší. Můj brácha to nesl líp než já. Asi tím, že je to chlap a on tíhl zase víc k mamce. Jen vím tenkrát, že jsem mamce řekla, že měla umřít radši ona než taťka. To je strašně krutý a hnusný. Já jí moc nepomohla a ona přitom taky trpěla. Jenže mně to bylo jedno, zajímala jsem se jen o sebe. Po letech jsem se jí omluvila, strašně mě to mrzelo. No a pak si pamatuju jen pohřeb, byl to můj první a zrovna jemu. Vzpomínám si, jak padala ta rakev dolů, nad rakví jeho jméno a z jedný strany mě držel brácha a z druhý děda. Jsem chtěla skočit za ním. To jsem taky byla pod lékama. A pak čas plynul, začalo se všechno vracet do nějakýho možnýho normálu. A já začala blbnout.
59
Tazatelka: Blbnout? Bylo to, paní Evo, pro Vás jistě těžké období. Informantka: Jo, to bylo. Bylo mi hlavně všechno ukradený. Začala jsem chodit za školu, měla jsem hnusný známky a to já se neučila vůbec špatně. Ale bylo mi to fuk. Máma dlouho o ničem nevěděla. Za školu jsem chodila téměř celý čtvrt rok. Toulala jsem se celý dny po městě, chodila jsem za taťkou na hřbitov a tam jsem si s ním povídala. Byla jsem vůl, no.
Tazatelka: Školu jste ale dodělala, maturitu máte. Takže jste to období nějak překonala? Informantka: Ano, překonala. Mamka to nějakou náhodou zjistila. Strašně jsem se jí bála. Je pravda, že jsem si tenkrát neuvědomovala, že mě z tý školy můžou vyhodit. Bála jsem se jí, že mě stříská, že mě snad i zabije. Ona na mě byla vždycky tvrdší, to taťka mě rozmazloval. Ona se zachovala úplně fantasticky. Neřvala na mě, jen mi vysvětlila, co dělám a jaké důsledky tohle může mít. No a já věděla, že dostudovat chci a že to takhle nikam nevede. Všechno jsem dohnala a školu samozřejmě dodělala a docela i úspěšně. Informantka: Takže jste potom žila jen s maminkou a bratrem? Tazatelka: Chvíli jsme byli sami. Šlo to. Peníze sice moc nebyli, ale my jsme si to s bráchou uvědomovali, takže jsme po mamce nic moc nechtěli. To víte, já na střední a v pubertě, chtěla jsem se klukům líbit. Ale nosila jsem hadry po bráchovi, no. Ale mně to zase tak nevadilo. No, trochu líto mi to bylo, holky se mi smály, ale co jsem mohla dělat. Mamka si pak našla přítele a po čase začal bydlet s náma. On byl rozvedenej a ze začátku byl fajn. Sice jsem ho nejdřív nechtěla přijmout, dělala jsem mu naschvály, ale pak jsem si zvykla. Byla jsem už taky starší a nechtěla jsem, aby mamka zůstala sama. Jenže pak se to zvrtlo.
60
Tazatelka: Co se stalo? Informantka: On pak začal chodit do hospody a strašně chlastal. Nejdřív občas, ale potom pořád. Nesnášela jsem ho za to. Byl hnusnej, pochcanej. Stal se z něj pak alkáč. Víte, on byl muzikant. Byl šikovnej i na práci, ale ti muzikanti maj snad k tomu chlastu nějak blízko. Tolikrát jsem z domu chtěla odejít, ale nechtěla jsem tam s ním mamku nechat samotnou. Vždycky se poblil, pochcal, bylo to hnusný. Nejdřív ho mamka pořád omlouvala a já ji nechápala. Pamutuju, jak mamka jela jednou večer za nemocnou babičkou a já s ním zůstala doma sama. Bála jsem se. Trochu byl napitej, ale né zas tak moc. A přikradl se ke mně do pokoje a byl nahatej. Já na něho začala ječet, ať vypadne, že to všem řeknu. On opravdu odešel, to bylo jediný štěstí. A já se za to tak styděla, že jsem to nikomu neřekla. No, naštěstí ho pak mamka stejně vyhodila a jen vím, že se léčil, ale stejně chlastá dál. Tazatelka: Takže pak jste zůstala s mamkou zase sama? Kde byl Váš bratr? Informantka: Brácha se odstěhoval už předtím pryč. Pak šel za prací na nějaký montáže. Ten s náma pak vůbec doma nebyl. S mamkou jsem zůstala sama a ve dvaceti jsem se zamilovala a odešla od ní. Ona pak byla taky nemocná, měla rakovinu, na kterou přišli pozdě. Po roce léčby zemřela. Zhroutil se mi svět podruhý. Víte, já věřila v Boha, ale tenkrát jsem si řekla, že není, že tohle by mi nemohl udělat. Teď jsem starší a vím, že je to blbost, že na Boha se zlobit nemůžu. No a tak jsem přišla i o maminku a najednou zůstala na světě úplně sama. Všichni moji příbuzní, já jich teda moc neměla, ale myslím tím prarodiče taky zemřeli a já měla jen brášku a daleko ode mě. Ale psali jsme si, hodně jsme se v tý době vídali a to mě drželo nad vodou. No a pak jsem začala z toho chodit k psychologovi, tem mi hodně pomohl. S přítelem jsme se rozešli a já si našla práci a začala fungovat a starat se o sebe. Tazatelka: Paní Evo, Vy máte dvouletého syna, takže jste si potom partnera našla. Informantka: Jó, to našla. Měla jsem práci a to v jednom obchoďáku u kasy. Bydlela jsem na ubytovně, protože z mýho rodnýho města jsem odešla. Ty vzpomínky byly hrozný. Šla jsem úplně na jiný konec republiky. Takže jsem se v tom obchoďáku seznámila s otcem mýho syna. Začali jsme spolu chodit a pak se za mnou nastěhoval na 61
tu ubytovnu. Jsem byla zamilovaná a neviděla věci, který jsem si uvědomila pozdě. On byl Slovák, chvíli dělal ve skladu v tom obchoďáku. Moc se mu pracovat nechtělo a tak ho vyhodili. Udělal ze sebe chudáčka, jako že je nemocnej a oni mu jenom ubližujou. A já mu to, kráva blbá, všechno pěkně žrala. No aspoň, že jsem si ho nevzala. Chodili jsme spolu a žili zhruba tak dva roky a já ho celou dobu živila. A pak jsem přišla do jinýho stavu. Miminko jsem chtěla, takže jsem ani jednou nepomyslela na to, že bych si dítě nechala vzít. Když jsem mu to řekla, strašně na mě křičel. že jsem kráva neschopná, že si se mnou jen zašoustá a už jsem hned v tom. No debil. Pak mě zbil. Brečela jsem, prosila jsem ho, ať mě nechá být. To už jsem věděla, že ho nechci, ale nevěděla jsem, jak se ho zbavím. Přeci jenom byl na mě finančně závislej, kdo by ho jinej živil, že. No a pak se to vlastně vyřešilo za mě. (smích)
Tazatelka: Paní Evo, z Vašeho úsměvu vidím, že jste mu nepřála už nic dobrého. Jak se to tedy vyřešilo? Informantka: No normálně si pro něho přišli a zavřeli ho. (smích) Já mu to tak přeju, hajzlovi. A měla jsem klid a čekala jsem mimčo. Tazatelka: Víte, za co je ve výkonu trestu? Informantka: No za co asi. Prostě kradl jak straka a nadělal všude dluhy a nějaký podvody. Mě to vlastně vůbec nezajímalo, hlavně že byl pryč a nadlouho. Dostal, myslím, pět let. Jenže já byla těhotná a potom jsem šla na mateřskou. Porodila jsem syna a bydlela na ubytovně. Hledala jsem nějakej podnájem pro nás dva, jenže to finančně nešlo utáhnout. A všude chcou navíc ty hnusný kauce, na který já nemám. Jsem nikdy nebyla schopná ušetřit, když jsem živila ještě toho zmetka. A tak jsem šla na sociálku a prosila o pomoc. Hned jsem jim řekla, že kluka si vzít nenechám. To radši někam utečeme. Sociálka se snažila to jó, jenomže všude to bylo fakt drahý. A na ubytovně sme zůstat nemohli, tam to nebylo uzpůsobený malým dětem. Měli jsme tam sociální zařízení společný a to se ani sociálce nelíbilo. Ale paní sociální, co nás měla na starosti, viděla, že se o syna starám dobře a že ho miluju.
62
Tazatelka: Paní Evo, Váš bratr Vám nějak nemohl pomoci? Informantka: Můj brácha je cestovatel, pořád někde. On vždycky byl. Na to já nemám povahu. Tak třeba teď je v Irsku a vypadá to, že se tam možná i usadí. Našel si přítelkyni a žijou spolu a ona má dítě z prvního manželství. Nabízel mi, ať jdeme za ním, že se o nás postará a že nám pomůže. Ale to já nemůžu, co bych tam dělala. A chci zůstat tady, v republice. Občas mi pošle aspoň nějaký peníze, jako na přilepšenou. Víc po něm chtít nemůžu, tam to taky není jednoduchý. Tazatelka: Jste spolu v nějakém kontaktu? Informantka: Strašně málo jsem s bráchou v kontaktu, píšeme si SMSku, už jen někdy. Bojím se, že už ho neuvidím. (pauza) Nikoho jinýho už nemám. Tazatelka: Takže na ubytovně jste zůstat s malým synem nemohla, bydlení bylo pro Vás drahé a tím i finančně neúnosné, co tedy bylo potom? Informantka. No potom. Potom bylo jediný řešení a to azyl pro matky. Vůbec jsem nevěděla, co to je a jak to tady chodí. Znělo to příšerně. Brečela jsem, že to nejde, že to nezvládnu. Ale pani sociální z péče o dítě mi všechno vysvětlila, ukázala mi nějaký azyly a já kývla. Nic jinýho mi ani nezbylo. Jenže nastal problém. Tazatelka: Jaký problém? Informantka: To víte, než jsem se já rozmyslela a nechala se ukecat a než jsem podala nějaký žádosti, tak jsem zjistila, že dostat se do azylu není vůbec jednoduchý. Normálně všude bylo plno. Čučela jsem jako blázen. (smích) Ale podala jsem společně s paní sociální tři žádosti a nezbylo nám, než čekat. A tak synovi byl už rok a půl. Na ubytovně mě nechávali, protože se za mě ještě přimluvili ze sociálky. Jen jsme čekali, až se někde místo uvolní. No a pak jste mi zavolala vy, paní sociální, a já se synem šla k vám do Koclířova. Byla jsem ráda, ale zároveň jsem měla děsnej strach, co bude dál.
63
Tazatelka: A jaké byly Vaše první dojmy, když jste se do Koclířova do azylového domu se synem nastěhovala? Informantka: Tak byla jsem v šoku, že je to na tak malé vesnici. Dál jsem byla v šoku, že ten barák nevypadá vůbec jako azyl, ale jako rodinej dům. To se mi líbilo moc. Pak jsem dostala u vás byt, kterej se mi moc líbí a kterej je perfektně vybavenej. Naproti tomu, co jsme měli na ubytovně, je to tady fakt komfort. Ať si říká, kdo chce, co chce. Nejdřív jsem se styděla, že jdeme do azylu, ale teď se nestydím. Lidi v Koclířově taky ujdou, nikdo se nám neposmívá. Spíš si nás ani nevšímaj. Ale zdravěj, když je pozdravím. Takže dobrý. Tazatelka: Paní Evo, Vy jste v azylovém domě úplně poprvé, jak jste přijala to, že je tady domovní řád, který musíte dodržovat a určitá vnitřní pravidla, na které jste nebyla zvyklá? Informantka: Já si myslím, že jsem to přijala úplně v pohodě. Domovní řád mám přilípnutej na lednici (smích) a když nevím, tak si ho přečtu znovu. Ale já si myslím, že se mnou tu problémy nejsou. Dělám, co mám, vařím, uklízím, nedělám naschvály, nekřičím, a když chceme mít se synem klid, tak se zavřeme v našem bytě a je to. Tazatelka: Ještě bych se chtěla zeptat, co se Vám zde líbí a co se Vám naopak nelíbí? A jak si myslíte, že vnímá Váš syn pobyt tady? Informantka: Líbí se mi, jak se o nás staráte. Můžu si jít popovídat se všema pracovnicema, s váma, jako se sociální nebo s paní vedoucí. Tady jsou všechny pracovnice hodný, mám se všema dobrej vztah. Nemám problém. Vůbec žádnej. Syn je už víc vnímavej, tak se s ním zúčastňuju volnočasovek a von tvoří a maluje a zabaví se tím. Nelíbí. To já nevím. Jen akorát se mi nelíbí, že kuřárnu nám zamknete v deset večer a pak už nemůžeme chodit kouřit. (smích) To je ale jediný, s čím mám problém. Jinak jsem tu spokojená. Začala jsem se se svojí klíčovou učit základům na počítači, vařit umím, tak to se učit nemusím. Jsou tu samozřejmě kontroly, na který jsem nebyla zvyklá, ale myslím, že i to je v pohodě. Chápu to. Je to přece vaše zařízení. A když vidím, jak se k tomu chovaj ostatní matky a jejich děti, z toho mi je spíš špatně. Ničeho si nevážej. Přišli jsme sem se dvěma taškama a všechno jsme dostali. I povlečení a 64
peřiny, na bytě mám lednici, mikrovlnku, televizi, konvici, nádobí, žehličku. No prostě všechno. Jen máme společnou kuchyň. Na jeden sporák jsme dvě maminky. Ale domluvit mezi sebou se dá a ještě si tam všechny u vaření pokecáme. Jen jediný ještě, je tady hodně dětí a jsou hlučný. A některým matkám je to jedno, že tu dělaj bordel. To zbalím mýho Matýska, jdeme k nám na byt, zamkneme se a dělám, že spíme. Na to někdy nemám nervy. A některý matky jsou šmudly a to, co uvařej, bych ani psovi nedala. Ale maj možnost se naučit vařit, jen jsou líný. A co mi ještě leze na nervy, že některý matky před dávkama choděj a škemraj, že nemaj dětem na jídlo. Přiznám se, že jim občas i půjčím peníze, tím jim pomůžu, ale jen málo. Zatím se mi všechno vrátilo. Matýsek si myslím, že je tady spokojenej. On je tichej, ale kamaráda tu má, zvyká si tady. A chodí do školky, takže mu to přijde jako už bežný život, že jsme tady. Ze začátku pobrekával, na něho je tady velkej kravál, ale jak říkám, zvykl si tady dobře. Tazatelka: Paní Evo, hezky jste řekla, že zatím se Vám všechno vrátilo. Jednou nemusí. Mluvila jste o dávkách, jaký Vy máte příjem? Informantka: Já mám rodičák, kterej mám na tři roky, takže těch 7.600 korun., Pak mám přídavek na syna a to 500 korun. A pak mám naštěstí soudem přiznaný výživný a to je v různý částce, ale tak zhruba 600 korun. Takže s tím se žít dá. Tazatelka: Takže Vy máte výživné na syna, znamená to, že jeho otec ve výkonu trestu pracuje? Informantka: No, otec Matýska v kriminálu pracuje, takže mám výživný a to i soudně přiznaný. Prej je teda v kuchyni, ale hlavně ať dělá. Až vyleze, tak dělat zase nebude a výživný mít zase nebudu. Pak na něj podám trestní oznámení a budu doufat, že ho zase zavřou, bude tam makat a on bude zase platit. (smích) Ale on neví, kde jsme, už jsem ho od tý doby nikdy neviděla a doufám, že nikdy neuvidím. Matýska nikdy neviděl a ani nechci, aby měl o něho nějakej zájem. Hlavně, ať je Matýsek po mně a né po něm. Tazatelka: Našla jste si tady nějaké kamarádky? V čem Vám pracovnice nejvíc pomáhají?
65
Informantka: Mám tu jednu kamarádku. Teda takovou tu největší. Ale věřím stejně jenom sama sobě. Ale na pokec je to dobrý. Jinak si myslím, že tu ale vycházím se všema maminkama. Já jsem nekonfliktní člověk, s nikým se nehádám. Tak azyl a vy jste mi pomohli hlavně v tom, že máme se synem střechu nad hlavou, teplo a klid. Dál mi radíte s úřadama, kam jít. Pak se tady učím na tom počítači a taky kde a jak hledat bydlení. No s hodně věcma, co zrovna v tu chvíli potřebuju. Já jsem za to ráda a na nic si tu nestěžuju. Jen mít to bydlení. Smlouva je tu jen na rok. Tazatelka: Ano, maximálně na rok. A co potom, paní Evo? Informantka: No uteče to jak voda, že. Musím něco najít, nějakej byt. Už jsem podala asi čtyři žádosti o sociální byt a to i tady v Koclířově, protože se mi tu moc líbí. Je tu klid. A je tu i doktorka, školka, škola a obchod. A taky kostel, kam chodím se synem. Chtěla bych tu zůstat. A podala jsem si i žádost na Mosty naděje v Koclířově, na tu vaši druhou službu. To bych si taky moc přála. Je to sice taky jako azyl, ale už jste tam samostatnější a bydlíte tam skoro jako ve svým bytě. Taky tam máte všechno a tady na azyl můžete chodit na volnočasovky. To by bylo dobrý. Ono je to sice hlavně pro rodiče s dětma nebo pro tatínky s dětma, ale kdyby se uvolnilo místo a zrovna žádná rodina nebyla a ani otec, tak máme šanci my. Podle toho, jak jsme samostatný a jak se umíme postarat o děti. A to já jsem hned od začátku, tak snad bude nějaká šance. Jinak jsem furt na internetu a hledám, ale ty ceny jsou šílený. A ty kauce o tom ani nemluvím. To už je všude a to i v těch sociálních bytech. Ale nejsou aspoň tak vysoký. A to bych zkusila poprosit bráchu, jestli by mi mohl ještě finančně pomoct. Ale nesmí to být moc, to by taky nemohl. Tazatelka: Paní Evo, co nejraději děláte, když máte volno? Když syn například spí nebo si hraje a máte trochu času i na sebe. Informantka: Někdy se zavřu na byt a jen tak si užívám klid, nikomu neotvírám. A nejradši uklízím a vařím, takže dopoledne něco ukuchtím. Podívám se na telku, ale tam toho zase moc nedávaj, spíš to mám jako kulisu. Nebo luštím křížovky, vypiju si v klidu kafe nebo si jdu poklábosit za ženskýma na kuřárnu, když mám teda náladu. Nebo vyperu a vyžehlím, takže tak nějak normálka.
66
Tazatelka: Paní Evo, máte nějaké sny, nějaká svoje přání? Informantka: To víte, že mám. To má snad každá. Já toho moc nechci. Hlavně, abysme se se synem měli dobře, abysme měli svý bydlení a nechodili po azylech, jak některý maminky tady. Když to slyším, že jsou tu třeba potřetí a mezitím i byly s dětma jinde, tak to ne, to nechci. To pak není žádnej život. Chodit třeba šest let jen po azylech, protože mi tady dají všechno a ještě se o mě staraj. To takhle nemá být. A já nechci, aby můj syn vyrůstal jako nějaký azylový dítě. Musí mít zázemí, školku, ve které bude celou dobu a ne každej rok v jiný. A já bych chtěla potom najít práci. A když jsem v azylu na rok, to je jasný, že si jen tak žádnou práci nenajdu. A já nechci žít jen z dávek. To tady maminky některý žijou. To je hrůza. To pak nemá cenu. Ono i s partnerem by šlo všechno líp. Ale musel by být hodnej na mě i na Matýska, musel by ho mít rád. A musel by pracovat, takovej ten člověk, na koho se můžete spolehnout vždycky. Tazatelka: Ještě se Vás zeptám, paní Evo, věříte v Boha? Nebo věříte třeba v něco jiného? Už jste mi tak trochu odpověděla na začátku našeho rozhovoru. Informantka: V Boha věřím. Kdysi jsem měla pochybnosti, ale nechci se rouhat. Věřím v něho a věřit budu. Jsem pokřtěná a můj syn už taky. A budu ho k víře víst i já. Chodíme spolu každou neděli do kostela, to je už náš takovej rituál. A Matýsek se tam vždycky rozhlíží, kouká s otevřenou pusou a ani mu nevadí, že je tam zima. Dál věřím sama v sebe. Věřím, že to všechno dokážu, to, co chci. Budeme se mít s Matýskem dobře a já budu dobrá máma a vychovám z něho dobrýho člověka. Tak jako, si teda aspoň myslím, vychovali ze mě dobrýho člověka mí rodiče. Jen se mi v životě pár věcí nepovedlo, ale všechno se dá napravit. A mám syna, kterýho miluju a udělám všechno pro to, aby byl na mě pyšnej, až mu jednou budu všechno vyprávět. Tazatelka: Paní Evo, já Vám děkuji za Vaši vyčerpávající odpověď a na úplný závěr se Vás zeptám, jestli mi chcete říct něco, co sama chcete. Bez mých dalších otázek. Informantka. Paní sociální, já si myslím, že jsem už řekla všechno. Bylo to fajn, rozhovor byl příjemnej a docela jsem se i vykecala. (smích)
67
Jsem ráda, že Vám byl rozhovor příjemný. Přeji Vám do Vašeho budoucího života jen to dobré, ať se Vám vyplní vše, co si přejete. Ještě jednou děkuji.
68
Příloha č. 6: Domovní řád Azylového domu pro matky s dětmi v nouzi Koclířov
Domovní řád Azylového domu pro matky s dětmi v nouzi Koclířov 140, 569 11 I.
Úvodní ustanovení
AD je službou pobytovou službou sociální službou podle Zákona 108/2006 Sb., § 57. Posláním Azylového domu je pomoci matkám s dětmi překlenout svízelnou životní situaci poskytnutím přechodného ubytování na dobu 6 měsíců, v odůvodněných případech a po podání písemné žádosti až jednoho roku. Uživatelka je ubytovaná v AD pouze na přechodnou dobu a je její povinností zajistit si co nejdříve jiné vhodné ubytování. Uživatelce nevzniká z důvodu přijetí do Azylového domu nárok na náhradní byt ani ubytování. Azylový dům slouží k ubytování matek s dětmi s posledním trvalým pobytem v Pardubickém kraji. Ve výjimečných případech lze poskytnout ubytování i matkám s trvalým pobytem v jiném kraji.
II.
Přijetí do Azylového domu
Uživatelka je přijímána na základě své žádosti a na základě vyjádření sociální pracovnice příslušného Městského úřadu. Před nástupem má možnost Azylový dům navštívit a seznámit se s jeho provozem. Při nástupu do AD uživatelka předkládá příslušné doklady a potvrzení o zdravotním stavu svém a svých dětí v průběhu posledních tří měsíců. Dále uvede adresu a kontakt na nejbližšího rodinného příslušníka. Ten případně převezme péči o děti, pokud uživatelka utrpí úraz nebo nemůže z nějakého důvodu o děti pečovat. Je sepsána Dohoda o poskytování sociální služby, Nástupní karta a příslušné formuláře. Matku s dětmi přijímá vedoucí Azylového domu na základě výsledku přijímacího řízení. Při přijímání uživatelky do Azylového domu s ní vedoucí nebo sociální pracovník provede vstupní pohovor. Seznámí se s problémem matky a informuje ji o jejich právech a povinnostech během
69
pobytu. Uživatelka je podrobně seznámena se základy požární ochrany, bezpečnosti a ochrany zdraví. Součástí přijetí je seznámení s vnitřními směrnicemi (Domovní řád, Provozní řád, Pokyny pro zvládnutí krizových situací v AD, Úklidový řád, Způsob stížností klientů, Ubytovací standardy). Po splnění všech náležitostí spojených s přijetím do Azylového domu bude matce přidělena ubytovací jednotka. Matka svým podpisem stvrdí převzetí klíčů a inventáře, za který má zodpovědnost a skládá kauci 500,--Kč. V případě řádného vrácení vypůjčeného inventáře jí bude tato kauce při ukončení pobytu vrácena. V opačném případě bude použita k uhrazení vzniklých škod. Při ukončení pobytu je uživatelka povinna předat v pořádku užívaný inventář a uhradit to, co bylo poškozeno v přímé souvislosti s užíváním bytové jednotky.
III. Ostatní podmínky Nejpozději do 15. dne běžného měsíce je matka povinna zaplatit nájemné. Pokud uživatelce vznikne bez závažného důvodu prodleva z placení delší jak 3 dny, bude jí pobyt ukončen. Ve výjimečných situacích může být dohodnut splátkový kalendář na úhradu dlužných částek. Jestliže matka nebude dluh splácet podle stanoveného splátkového kalendáře, ztrácí výhodu splátkového kalendáře a musí uhradit celý dluh. Pokud tak neučiní, bude jí pobyt ukončen. Uživatelka má možnost ubytovat ve své bytové jednotce na přechodnou dobu další vlastní dítě, které je v péči jiné osoby nebo zařízení, do výše kapacity bytové jednotky. Za toto dítě se jí navyšuje nájemné o 30,--Kč za každý den, kdy je toto dítě v Azylovém domě ubytováno a pobyt tohoto dítěte musí předem písemně dovolit vedoucí nebo sociální pracovník.
IV. Ukončení pobytu Pobyt končí uplynutím předem dohodnuté doby podle Dohody o poskytování sociální služby, případně písemnou dohodou obou stran. Pobyt bude matce ukončen také v případě, že vypadne z okruhu osob, kterým je služba určena (ukončení těhotenství, svěření dítěte do péče jiné osoby apod.) Pobyt bude ukončen, i pokud dojde ke zhoršení zdravotního stavu (psychická porucha, drogová závislost apod.), neodůvodněného opuštění Azylového domu na dobu delší než 2 dny nebo úmrtím uživatelky.
70
Vedoucí Azylového domu má právo ukončit pobyt před uplynutím předem dohodnuté doby, jestliže matka hrubě opakovaně poruší své povinnosti vyplývající z Dohody a z vnitřních směrnic. V takovém případě je stanovena dvoudenní výpovědní lhůta. Pobyt bude matce ukončen také v případě přidělení bytu, či získání náhradního ubytování. Ukončení pobytu je uživatelka povinna předem si domluvit s vedoucí AD. Při ukončení pobytu musí uživatelka předat v pořádku užívaný
inventář a uklizený pokoj a to nejpozději do 1400 hod.
V. Práva ubytovaných Matka má právo na bezplatné základní sociální poradenství a zprostředkování odborného poradenství. Matka má právo na pomoc při zajišťování chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Matka má právo na anonymitu. Matka má právo nahlížet do svých spisů. Matka má právo obracet se na pracovníky AD s žádostí o pomoc při řešení problémů ve všech otázkách svého osobního života a v otázkách péče o dítě, žádat o pomoc při vyřizování finanční podpory a při řešení ostatních problémů. Matka má právo na zachování soukromí v AD. Pracovníci AD a ostatní uživatelky mohou do bytu vstupovat jen po předchozím ohlášení. Náhradní klíč k bytům může být použit pouze v nutném případě pracovníky AD. Uživatelky se mohou účastnit všech výchovně-vzdělávacích akcí a jiných společných programů, které pro ně připravují pracovníci AD ve spolupráci s Obcí Koclířov a Klubem mladých. Matky mohou podávat vedoucí AD podněty a připomínky k chodu Azylového domu. Matka má možnost podle stanovených pravidel využívat a používat předměty a přístroje, které si může v AD vypůjčit (např. kuchyňské náčiní apod.). Dbá při tom pokynů pracovníků AD. Půjčené věci je nutné vrátit v případě, že se uživatelka chystá opustit AD na déle jak 24 hodin. Matka má právo využívat prádelnu AD, přičemž dostane od personálu AD prací prostředek za poplatek 15,-- Kč. Opět je povinna dbát pokynů pracovníků AD.
71
Matka může používat společné prostory AD, zahradu a dětské hřiště a v nich umístěné spotřebiče a zařízení. Platí zde opět zásada, že všechny spotřebiče a zařízení se používají dle návodu výrobce pouze k účelu, k němuž jsou určeny, s maximální hospodárností spotřeby energie a vody. Ze společných prostor není povoleno odnášet žádné věci. Po použití je nutno zanechat je řádně uklizené a dodržovat vnitřní rozpis úklidu těchto prostor. Matka může ve výjimečných případech (lékařská pohotovost, nutné osobní vyřizování) používat telefonní přístroj v AD. Poplatky podle platných sazebníků vyrovná ihned po skončení hovoru v kanceláři. Uživatelka má právo uschovávat si finanční hotovost v pokladně AD. Matka má právo stěžovat si adresně nebo anonymně službukonajícímu pracovníkovi nebo vedoucí AD, v závažnějších případech Radě OS. Stížnost musí být řešena v rámci možností ihned, při písemné stížnosti nejdéle do měsíce od jejího podání. Uživatelka má během poskytování služby právo na změnu klíčového pracovníka po domluvě s vedoucí AD nebo sociální pracovnicí a uvedení závažných důvodů (např. vzájemná antipatie, nedůvěra apod.)
VI. Povinnosti uživatelek Péče o dítě Hlavní povinností matky a podmínkou pobytu v AD je řádná péče o děti, o jejich výživu a osobní hygienu, věnovat jim volný čas, uspokojovat jejich potřeby, dbát na pobyt venku na čerstvém vzduchu, navštěvovat dětskou poradnu a lékaře, docházet s ním na preventivní prohlídky a očkování. V případě onemocnění navštívit lékaře nebo zavolat pohotovost a informovat pracovníky AD. Zajistit a dohlídnout na dodržování povinné školní docházky, zajistit školní pomůcky a pravidelně se účastnit schůzek rodičů. Svým chováním se matka snaží vytvořit dětem klidné a láskyplné prostředí. Dbá o tělesné a duševní zdraví dětí. Matka je povinna chodit na preventivní prohlídky u lékaře, musí pečovat o zdraví své i zdraví svých dětí. Je povinna aktivně se věnovat dětem tak, aby byly rozvíjeny jejich schopnosti a dovednosti (hry, čtení knížek, apod.). Pracovníci AD mají právo přesvědčovat se o tom, jak uživatelka pečuje o své děti. Uživatelka nesmí ponechat dítě do 10 let bez dozoru v bytě ani ve společných prostorách AD. Uživatelka nesmí zamykat samotné děti na pokoji. Matka má povinnost nahlásit jakékoliv závady na zařízení službukonajícímu pracovníkovi.
72
Pokud je uživatelka nebo dítě nemocné, je zakázáno využívat společné prostory AD. Matka má povinnost respektovat soukromí ostatních ubytovaných. Uživatelka nebo osoba, která se zavázala děti hlídat je vždy v plné míře odpovědná za své děti. Tuto odpovědnost nelze za žádných okolností přenášet na personál AD a to ani v odůvodněné nepřítomnosti uživatelka (zaměstnání, lékař,…). Děti se po 20,00 hod. nesmí zdržovat ve společných prostorách, děti od 12 let se mohou zdržovat se svolením službukonajícího pracovníka ve společenské místnosti (sledování televize, společenské hry) do 21,30 hod. Povinností uživatelek i jejich dětí je šetřit vodou, el. energií a zacházet se všemi spotřebiči a vybavením AD šetrně a dle pokynů personálu.
Pobyt v AD Matka je povinna aktivně si zajišťovat řešení svých osobních, sociálních a bytových problémů. Pracovníci AD jí poskytnou základní informace a pomoc při řešení těchto záležitostí. Uživatelka a její děti jsou povinni dodržovat vnitřní směrnice a pravidla vzájemného soužití a řídí se pokyny personálu AD. Uživatelka zajistí povinnou školní docházku svých dětí a registraci u dětského lékaře, informuje o tom pracovníky AD. Uživatelka je povinná účastnit se porad s personálem AD a spolupracovat s pracovníky AD. Stravu si připravují uživatelky samostatně nebo si mohou zajistit obědy prostřednictvím veřejného stravování. Uživatelka je povinna aktivně se podílet na úklidu společných prostor a sportovního areálu „Sluníčko“ podle provedeného rozpisu. Uklizený úsek předá do 18:00 hod službukonajícímu pracovníkovi ke kontrole. Jedenkrát týdně bude v prostorách AD probíhat velký úklid, včetně ošetření společných prostor dezinfekcí, mytí dveří, svítidel, vyklepávání matrací a přikrývek. Nejméně 4x do roka se provádí velký úklid včetně mytí oken. S bezpečností práce s čistícími přípravky se uživatelka předem obeznámí. Úklid bytové jednotky si uživatelka zajišťuje sama. Nad rámec úklidového řádu uživatelka uklidí ihned nepořádek po sobě i svých dětech (např. vylitá káva, čaj, rozsypaný písek, bláto a jiné). Na úklidu společných prostor se mohou podílet děti uživatelky, která úklid provádí, starší 10ti let. Mohou však vykonávat jen lehčí úklid a vždy za dozoru matky. Uživatelka má povinnost udržet svůj byt v čistotě.
73
Matka má povinnost nahlásit jakékoliv závady na zařízení službukonajícímu pracovníkovi. Se souhlasem vedoucí AD může matka s dětmi odjet na delší dobu, např. k příbuzným. Doba návratu a přesná adresa pobytu se sjednají písemně před odjezdem. V případě, že se matka ve sjednaném termínu nevrátí a do dvou dnů po tomto termínu nepodá o sobě žádnou zprávu, bude jí pobyt v AD ukončen. Pokud neodůvodněné opuštění AD přesáhne dobu 10 nocí v měsíci, může být uživatelce pobyt ukončen. Výjimkou jsou např. prázdniny, pobyt v nemocnici apod. Opuštění AD delší než 10 nocí v měsíci musí být předem písemně schváleno vedoucí AD. Pokud chce uživatelka opustit AD na více, jak 1 den oznámí tuto skutečnost předem personálu AD, sepíše příslušný formulář, vypne elektrospotřebiče a předá řádně uklizený pokoj službukonajícímu pracovníkovi AD (potraviny podléhající zkáze uživatelka předem zlikviduje), vrátí všechny půjčené věci a při odchodu z AD zanechá klíč od ubytovací jednotky u personálu AD.
Protože jsou v AD děti různého věku, je nutno dodržovat tento denní rozpis:
12 - 14 hod. děti (0 – 6 let) děti (6 - 12 let) děti (12 a více let) od 22,00 hod.
polední klid návrat na AD- 19,00 hod. návrat na AD - 19,00 hod. návrat na AD - 20,00 hod. noční klid pro uživatelky
15 – 18 hod.
návštěvy
noční klid - 19,30 hod. noční klid - 21,00 hod. noční klid - 22,00 hod.
V době poledního klidu se ve společných prostorách nesmí zdržovat děti, ani matky, nejsou zapínány pračky. Návštěvy mimo tyto návštěvní hodiny může ve výjimečných případech dovolit službukonající pracovník. Uživatelka má povinnost udržovat v řádném stavu svěřený inventář. Dovybavení bytové jednotky (např. TV, apod.) je možné pouze s písemným souhlasem vedoucí Azylového domu. Uživatelka a její děti mají povinnost dodržovat vnitřní směrnice, pravidla vzájemného soužití a řídit se pokyny personálu AD Ve všech prostorách AD je zakázáno hrát hazardní hry, hlučně se bavit nebo jinak rušit klid ostatních. Na herně, chodbách, schodišti a společenské místnosti je zakázáno jíst, pít a hrát si s míči. Uživatelka je povinna se aktivně podílet na činnostech v areálu AD a činnostech spojených s provozem AD.
74
Personál AD je oprávněn z kapacitních důvodů požádat uživatelky o přestěhování do jiného pokoje. Uživatelka předá uklizený pokoj a jeho inventář a je s ní sepsán inventář pokoje nového. Jestliže se v AD vyskytnou parazitická onemocnění (vši, blechy,…), jsou uživatelky i jejich děti povinni podrobit se léčbě. Ke hře dětí a pobytu maminek lze využít pozemek ohraničený plotem okolo AD. Uživatelka si může půjčit pro děti hračky, za které odpovídá a po návratu je předá zpět pracovnici AD. Uživatelky pobývající na zahradě dbají na to, aby byla zavřená brána i branka a aby děti nevstupovaly na silnici nebo sousední pozemky. Děti do 10 let nemohou být na zahradě bez dozoru dospělé osoby. Ze zahrady chodí děti mladší 10 let do budovy s maminkou nebo osobou, která je hlídá. Po odchodu ze zahrady matka odpovídá za pořádek. Před návratem do budovy maminka dítě očistí (vyklepe boty, kapsy, očistí oblečení). Kouření na zahradě je vyhrazeno u stolů, které si matky mohou vzít v kuřárně, kam je opět řádně umyté vrátí. Popelníky si kuřačky donesou také z kuřárny a při odchodu ze zahrady si je odnášejí. Provoz dětského hřiště je stanoven Pravidly pro užívání areálu volného času „Sluníčko“.
VII. Zákazy V zájmu zdraví dětí je v prostorách AD zakázáno kouření. Kouření je povoleno pouze ve vyhrazeném prostoru kuřárny, ale platí, že se zde nesmí během této doby zdržovat děti do 18 let. Matka si musí po dobu nezbytnou na vykouření cigarety písemně domluvit dozor dětí mladších 10 let s jinou matkou. Platí také přísný zákaz konzumace alkoholických nápojů a jiných omamných látek. V prostorách AD je zakázáno užívání vulgárního vyjadřování, šikana, fyzické napadání, rasová či jiná diskriminace a omezování osobní svobody ostatních spolubydlících. Porušení tohoto zákazu bude důvodem k okamžitému ukončení pobytu. Uživatelka nesmí poskytovat informace o ostatních ubytovaných v AD cizím lidem, otevírat vchodové dveře a pouštět je do AD. Pokud jsou v AD ubytovány děti starší 13-ti let, jsou mezi dětmi opačného pohlaví zakázány návštěvy na bytech bez přítomnosti matky. Matka nesmí mimo AD odnášet nebo komukoliv půjčovat předměty a zařízení z majetku AD. Rozumí se tím též klíče. Je zakázáno chovat a držet uvnitř AD jakákoliv zvířata. Je zakázáno vylepovat a hřebíky přibíjet jakékoliv předměty v bytech a prostorech AD.
75
Je přísně zakázáno v nočních hodinách přijímat návštěvy nebo umožnit cizím osobám zdržovat se v prostorách AD. Zákaz manipulace s otevřeným ohněm mimo kuřárnu.
VIII. POSTUP PŘI PORUŠENÍ VNITŘNÍCH PŘEDPISŮ
Jako hrubé porušení Domovního řádu bude považováno: - neohlášené opuštění dítěte bez zajištění náhradního dohledu (sjednaného písemně) a svévolné neohlášené opuštění AD. dlouhodobý odchod z AD bez předchozího oznámení a udání důvodu - odchod z AD, který sice uživatelka nahlásila, ale domluvená nepřítomnost vypršela a uživatelka se nedostavila, ani se na další nepřítomnost nedohodla s personálem - návrat pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek – pracovník je oprávněn přeměřit promile alkoholu pomocí digitálního detektoru alkoholu, popř. osobu vykázat z AD - donášení a pití alkoholických nápojů ve všech prostorách AD (je zakázané mít v prostorách AD i prázdné láhve od alkoholu) - kouření v prostorách AD (mimo vymezený prostor) - fyzické napadení dětí, jiných uživatelů, nebo pracovníků - vnášení drog, výbušnin a zbraní do areálu AD - krádež - neplacení za poskytované služby dle dohody - vpuštění neubytované osoby do AD, přijetí nepovolené návštěvy v areálu AD - důvodné podezření páchání trestné činnosti, napomáhání páchání trestné činnosti, nebo neoznámení páchání trestné činnosti
Při porušení vnitřních předpisů se postupuje podle následujících opatření: 1. Službukonající pracovník ústně upozorní uživatelku na porušení vnitřních předpisů, provede zápis do složky uživatelky a společně s klíčovým pracovníkem domluví nápravu situace. 2. Jestliže se situace opakuje – službukonající pracovnice po domluvě s vedoucí AD popř. sociální pracovnicí předá uživatelce upozornění na porušení vnitřních předpisů - „Napomenutí“. Při předání čtvrtého písemného „Napomenutí“upozorní uživatelku na podmínečné ukončení poskytování služeb a následné ukončení poskytování služeb. 76
3. V případě dalšího porušování pravidel předá vedoucím popř. jeho zástupce, uživatelce písemné“ Podmínečné ukončení poskytování služeb. 4. Při dalším porušení je s uživatelkou ukončena Smlouva o poskytování sociálních služeb. V případě hrubého porušení vnitřních pravidel může vedoucí popř. jeho zástupce, ukončit Smlouvu o poskytování sociálních služeb bez předchozích postupů.
IX. Opuštění Azylového domu Svou nepřítomnost je matka povinna nahlásit asistentce a zajistit hlídání svých dětí jinou matkou v AD, která nese zodpovědnost za jejich bezpečnost. Uživatelka má povinnost vyplnit PROPUSTKU, kde budou vyplněny následující skutečnosti:
Pověřuji paní ……….., která po dobu mé nepřítomnosti dne ………. od …. do ….. hod., bude pečovat o mé děti a ponese za ně plnou odpovědnost. Podpis matky, která uplatňuje požadavek na hlídání ………… Podpis matky, která ponese odpovědnost za děti ………… Na základě posouzení zabezpečení dětí dá službukonající pracovník matce souhlas k odchodu. Hlídající uživatelka podpisem „PROPUSTKY“ přijímá děti jiné uživatelky na hlídání. Tímto přebírá odpovědnost za hlídané děti a zároveň je stále zodpovědná za své děti (pokud nějaké má). Povinnosti hlídající uživatelky v podstatě odpovídají povinnostem matky ke svým dětem. Hlídající uživatelka tedy musí: - vědět, kde dítě je a co dělá - dle věku dítěte organizovat jeho volný čas - povolit nebo zakázat odchod dítěte - oznámit odchod dítěte - být odpovědná za škodu, kterou dítě způsobí - povolit nebo zakázat dítěti návštěvu - přebírá odpovědnost za návštěvu, kterou hlídané dítě má - postarat se o zajištění stravy, hygieny a případně uložení ke spánku - dle věku kontrolovat školní úkoly a zajištění školních povinností dětí - při nemoci nebo úrazu dítěte zajistit lékařskou pomoc - v případě nemoci dodržovat léčebný postup 77
- zajistit dítěti stravu a pití, i když se nedomluví s matkou V případě, že uživatelka hlídá „cizí“ děti, nemůže je nechat hlídat další osobě. Hlídání dětí nesmí být zneužíváno. Ke hlídání dětí nemůže být nikdo nucen. Hlídající matka může hlídat celkem nejvíce 5 dětí, vždy s ohledem na svoje možnosti a schopnosti a zdravotní stav. Bezdůvodné přespávání dětí na jiné bytové jednotce není možné. Matka může opustit AD ve večerních a nočních hodinách 1krát týdně, od 19,00-24,00 hod. Při odchodu mimo AD (i na zahradu nebo hřiště) je uživatelka povinna zapsat do knihy odchodů a příchodů vedle kanceláře. Při odchodu dětí bez matky je nutný souhlas matky dítěte, která také zapíše dítě do knihy odchodů a příchodů. Do knihy odchodů a příchodů matka zapíše datum, jméno, čas odchodu, místo a po návratu čas příchodu. Častější opuštění AD matkou z nutných důvodů je třeba řešit s vedoucí AD nebo službukonajícím pracovníkem. Od nemocného dítěte smí matka odejít jen ve zcela výjimečných případech (jednání u soudu, apod.). Nemocné děti se nesmí zdržovat mimo AD.
X. Návštěvy Azylového domu Do AD mají povolen vstup pouze ubytované matky s dětmi a pracovníci AD. Jiné osoby mohou do AD i na zahradu vstoupit pouze se souhlasem pracovníka AD. Pracovník po předložení občanského průkazu návštěvníka zapíše jméno návštěv, čas příchodu a odchodu do Knihy návštěv. Každý návštěvník je povinen předložit k zápisu do knihy návštěv svůj občanský průkaz. Návštěvy v budově jsou povoleny v době od 15,00 hod do 18,00 hod. Návštěvy, mimo tyto návštěvní hodiny může ve výjimečných případech dovolit službukonající pracovník. Návštěvy dětí jinými dětmi lze ve společenské místnosti pouze za přítomnosti matky, která přebírá za návštěvu plnou odpovědnost. Návštěvy v budově mohou být přijímány pouze v místnosti k tomu určené (ve společenské místnosti). Výjimky povoluje vedoucí AD, popř. pracovnice jí zastupující. Po dobu návštěv uživatelky a jejich děti respektují soukromí návštěvy. Krátkodobé návštěvy nesmějí využívat zařízení Azylového domu k osobní hygieně, prát zde svoje osobní prádlo a uživatelky jim nesmí poskytovat stravu. Návštěvy vlastních dětí, které matky nemají svěřeny do péče, ale mohou je navštěvovat např. o víkendech nebo o prázdninách, musí být
78
nejméně 2 dny dopředu nahlášeny klíčovému pracovníkovi, sociální pracovnici nebo vedoucí AD a jsou povoleny pouze do výše kapacity bytu. Poplatek za takovouto návštěvu musí být zaplacen dopředu a návštěva je povinna se řídit Domovním řádem AD. Na zahradu lze přijímat návštěvy i mimo návštěvní dobu AD vždy po domluvě se službukonajícím pracovníkem a tak, aby nebyl narušen denní režim matky a dětí, nejdéle však od 10,00 do 19,00 hod.. Návštěvy využívají WC na hřišti. Z návštěv se vylučují osoby špinavé a zapáchající. Z návštěv jsou předem vyloučeny osoby podnapilé, pod vlivem drog, nebo jiných omamných látek, hrubě se chovající, nebo agresivní.
XI. Nakládání s osobními věcmi uživatelky a došlou poštou po ukončení pobytu v Azylovém domě
1. POŠTA Uživatelka je povinna při ukončení pobytu zajistit na poště Koclířov přeposílání osobní pošty na novou adresu. Pokud si uživatelka nezajistí přeposílání pošty, bude jí pošta ukládána v Azylovém domě maximálně po dobu 1 měsíce. V případě, že nebude pošta do 1 měsíce od data ukončení pobytu vyzvednuta, bude skartována a následná pošta bude předávána zpět na poštovní úřad.
2.
OSOBNÍ VĚCI UŽIVATELEK A DĚTÍ
Uživatelka má povinnost při ukončení pobytu v AD předat svěřený byt, včetně inventáře a uhradit případné škody, zajistit si odvoz osobních věcí a podepsat výstupní list, kde uvede adresu, na které se bude zdržovat. V případě, že z jakéhokoli důvodu nebude moci osobní věci nebo jejich část odvést, budou uloženy ve skladu AD po dobu nejdéle 1 měsíce od data ukončení pobytu. Po uplynutí této doby budou tyto věci rozdány ostatním uživatelkám, odvezeny do Červeného kříže, případně zničeny. V případě, že si uživatelka nevyklidí při ukončení pobytu byt, má AD právo účtovat si za vyklizení a úklid částku až 500,-- Kč.
79
XI. Požadavky požární ochrany Při nástupu do Azylového domu je uživatelka poučena o protipožární ochraně. V případě vzniku požáru je uživatelka povinna řídit se pokyny personálu. K používání elektrických, plynových a tepelných spotřebičů je nutné, aby uživatelka znala jejich celkový stav (včetně krytů, přívodů a zástrček) a plně zodpovídala za jejich bezpečný a hospodárný provoz. Je nutné dodržovat příslušné návody ke spotřebičům, k jejich obsluze a údržbě. Jakékoliv dovybavení bytové jednotky je možné pouze s písemným souhlasem vedoucí Azylového domu nebo sociálního pracovníka. Uživatelky nesmí manipulovat s otevřeným ohněm, mít na bytech svíčky, aromatické lampy,… Nedodržení uvedených zásad je považováno za hrubé porušení Domovního řádu.
Tento domovní řád je závazný pro všechny ubytované matky v Azylovém domě a jeho opakované porušení bude důvodem k ukončení pobytu. Za hrubé porušení Domovního řádu bude uživatelce uděleno písemné napomenutí, případně jí bude pobyt v AD ukončen okamžitě. Uživatelky i jejich děti mají povinnost řídit se během svého pobytu pokyny personálu AD!!!
Vydáním tohoto Domovního řádu, pozbývá platnost Domovní řád z 22. 7. 2008 Domovní řád nabývá účinnosti 1. 9. 2009 V Koclířově dne 29. 8. 2009 předseda OS
vedoucí Azylového domu
80