MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky

Fenomén pomáhání aneb Proč lidé pomáhají druhým

Bakalářská práce

Brno 2006

Vedoucí práce:

Vypracovala:

PhDr. Jiří Němec, Ph.D.

Marie Hanáková

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen prameny uvedené v seznamu literatury.

Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

…………………….

Strana 2

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Jiřímu Němcovi, Ph.D., za jeho odborné a nápomocné vedení a cenné rady, které mi při zpracování velmi pomohly. Dále bych chtěla poděkovat všem, kteří se jakýmkoliv způsobem podíleli na vzniku této bakalářské práce, zvláště pak mým spolužákům, kteří byli ochotni věnovat mi svůj čas a své myšlenky při realizaci výzkumu.

…………………….

Strana 3

Obsah

Úvod.................................................................................................................. 6 1. Fenomén pomáhání ...........................................................................................................8

2. Teoretická část........................................................................................... 10 2.1 Osobnost....................................................................................................................10 2.1.1 Vymezení pojmu osobnost..............................................................................10 2.1.2 Motivace..........................................................................................................12 2.2 Osobnost pomáhajícího ...........................................................................................14 2.2.1 Vlastnosti ........................................................................................................16 2.2.2 Sebepoznání jako předpoklad úspěšnosti........................................................22 2.2.3 Motivy vedoucí k pomáhání ...........................................................................23 2.2.3.1 Touha po moci......................................................................................25 2.2.3.2 Naplňování vlastních potřeb – přání získat uznání a lásku .................26 2.2.3.3 Pocit vlastní důležitosti ........................................................................27 2.2.3.4 Soucit....................................................................................................27 2.2.3.5 Další motivy ovlivňující pomáhání ......................................................28 2.2.4 Hranice při pomáhání......................................................................................30 2.2.5 Práce s emocemi..............................................................................................33 2.3 Problémy pomáhání a jejich dopad na osobnost pomáhajícího .........................36 2.3.1 Syndrom vyhoření...........................................................................................36 2.3.1.1 Syndrom vyhoření a otázka smyslu života............................................37 2.3.2 Příčiny .............................................................................................................38 2.3.3 Projevy ............................................................................................................40 2.3.4 Fáze .................................................................................................................41 2.3.5 Prevence ..........................................................................................................42 2.4 Vliv náboženství na osobnost pomáhajícího.........................................................45 2.4.1 Křesťanství...........................................................................................................46 2.4.2 Islám.....................................................................................................................47 2.4.3 Židovství ..............................................................................................................49 2.4.4 Buddhismus..........................................................................................................49

3. Praktická část .......................................................................................... 52

Strana 4

3.1 Cíl výzkumu ...............................................................................................................52 3.2 Cílová skupina............................................................................................................52 3.3 Výzkumná metoda ....................................................................................................52 3.4 Kategorie získané z výzkumu ....................................................................................54 3.5 Paradigmatický model................................................................................................63 3.6 Zakotvená teorie.........................................................................................................65 Závěr ..................................................................................................................................69 Resumé ................................................................................................................................70 Literatura............................................................................................................................71 Přílohy

Strana 5

Úvod Své téma bakalářské práce jsem si zvolila na základě osobního zájmu zjistit, jaký význam má pomáhání pro jedince, kteří se mu v budoucnu hodlají profesionálně věnovat, co je k tomu vede, jaké mají pohnutky ke svému jednání a chování. Mým záměrem bylo prozkoumat, co se musí stát, jaké události vedou lidské jedince k tomu, aby se chovali tímto způsobem. Proč se vydali cestou, která se vyznačuje pomocí a láskou k druhému, obětováním vlastního zájmu pro blaho jiných. Proč mají tyto hodnoty tak zásadní význam. Motivů, proč člověk tak jedná, je spousta a ne vždy jsou pro nás srozumitelné. Lidé pracující v pomáhajících profesích si vedle finanční odměny odnáší dobrý pocit, který pro ně má mnohdy větší význam, získávají bohaté zkušenosti s prací s lidmi a nezřídka i přátelství. Vnímají pomáhání jako poslání, které naplňuje jejich srdce a duši a v němž tkví právě smysl jejich života. V každém z nás se odehrává bezpočet vnitřních hnutí, které nikdo nevidí. Co se asi v lidech, kteří se rozhodli pomoci, odehrává, co prožívají a jak se jejich niterné záležitosti odráží v jejich jednání, je téma, kterým se v této práci budu zabývat. Aby mohl člověk pomáhat, musí mít určité předpoklady, které je třeba neustále rozvíjet a zdokonalovat. Konání těchto lidí vychází z jejich životního přesvědčení, životních pravd a životní filozofie. V hodnotovém systému každého z nich zaujímají hodnoty altruismu a pomáhání první místa. Dalším motivem, proč jsem se rozhodla zkoumat toto téma, je charakter současného způsobu života. Působí na mě jako uspěchaný a neosobní. A proto mi lidé, kteří se věnují pomáhající oblasti, připadají něčím výjimeční. Nehoní se za vidinou bohatství a moci a dokáží si všímat krásných věcí v nitru člověka, dokáží se do druhého vcítit a podívat se na svět z jeho pohledu. V dnešním světě je člověk vystaven obrovskému tlaku vnějších podnětů a často se jimi nechává strhnout. Tím dochází k odcizení a lhostejnosti společnosti. Mnoho lidí myslí jen sama na sebe a druhých si nevšímají. Může se také stát, že lidé druhé využívají jen pro svůj prospěch a své obohacení. Společnost, ve které se jsou lidé zahleděni sami do sebe, na mě působí nevlídně a sobecky. Nemohu se ubránit dojmu, že ze současného života se velmi rychle vytrácí empatie, porozumění a láska.

Strana 6

Má práce se tedy věnuje osobnosti pomáhajícího, která se rozhodla ve svém životě pomáhat druhým lidem. Nejprve vysvětluji, co osobnost člověka v obecné rovině znamená a následně pak pojednávám o osobnosti pomáhajícího. Vymezuji její vlastnosti, které by měla mít při výkonu pomáhající činnosti a které jí pomůžou zkvalitnit pomoc druhým lidem. Dále se zaměřuji na motivy, které tuto osobnost vedou k pomáhání. Těchto motivů je hodně, proto jim připisuji několik menších kapitol. Pomáhání lidem je velmi citlivou záležitostí, která skrývá i svá nebezpečí. Může být ohrožen jak pomáhající, tak i jedinec, kterému je pomáháno. Proto se také věnuji hranicím při pomáhání a také tomu, jak pracovat s emocemi při procesu pomáhání. Tyto kapitoly částečně souvisí s problémy, které můžou při pomáhání nastat. Jedná se o vyčerpání, deprese a následný syndrom vyhoření, ke kterému velmi často dochází ve všech profesí, které pracují s lidmi. Zabývám se příčinami vzniku syndromu vyhoření, jeho projevy a také prevencí, jak mu jedinec může předcházet. Posledním specifickým tématem, který se objevuje v mé práci, je náboženská víra, která se svým způsobem promítá do pomoci druhému. Spousta jedinců vyznává nějakou víru, i pomáhající či lidé, kterým je pomáháno. Ta pak ovlivňuje jejich životy. Tyto altruistické náboženské formy pomoci rozebírám u mnou vybraných náboženstvích. Víru vidím jako inspirativní prvek pro pomoc lidem. V praktické části prezentuji cíle a výsledky zrealizovaného výzkumu. Jedná se o skupinu sociálních pedagogů, kteří právě ukončují třetí ročník svého studia. Závěry výzkumu prezentuji formou zakotvené teorie.

Strana 7

1. Fenomén pomáhání „Starost o druhé lidi je starostí o sebe i o svět.“1

Pomáhání není výmysl dnešní doby. Je hluboko zakořeněno v historickém vývoji lidstva a tedy v každém v nás. Vzájemná pomoc se během svého vývoje rozvíjela a to vždy v kontextu doby, v které lidé žili. Již od samotného počátku lidského života byl člověk odkázán na spolupráci a pomoc druhých. Proto také z pomáhání vychází lidská přirozenost, která má sociální povahu. Neboť kdyby v dávných dobách žil člověk sám, nepřežil by. Vše co člověk dělá, většinou činí v interakci s druhými lidmi. Z toho také vyplývá známé tvrzení, že člověk je tvor sociální a má neustálou potřebu sociálního kontaktu. V dřívějších dobách pomáhali lidem šamani, léčitelé, později rodinní lékaři, kněží, učitelé, kteří měli přirozenou autoritu a lidé je navštěvovali s žádostí o radu, prosbou o pomoc či o přímluvu v situacích, na které člověk nestačil vlastními silami.2 Lidé si vždy pomáhali a pomáhání také bylo pro ně přirozeným jevem a důležitou mravní normou. Tato pomoc měla jako účinná hodnota vliv na zjemňování mezilidských vztahů a také byla „prevencí“ proti lhostejnosti, sobectví a sebestřednosti. U kulturního člověka je pomáhání spojováno s mravní povinností. Pokud ji sám v sobě odepře, většinou cítí pocity studu či viny. Jeho vnitřní hlas mu říká, že by měl jednat určitým způsobem, který je možná nejsprávnější. Někdy jej poslechne a je sám ze sebou vyrovnaný. Někdy se ale nakonec rozhodne pro jinou cestu a jedná jinak než mu vnitřní hlas říká. Pak se vnitřní hlas znovu objevuje ve formě svědomí a proto člověk cítí stud či vinu. Pocit viny je určitým strachem svědomí z toho, že jsem neudělal, co jsem udělat měl, nebo naopak z toho, že jsem udělal, co jsem udělat neměl. Jaro Křivohlavý3 vysvětluje svědomí příkladem, který přirovnává k instinktu zvířat. „Ta se kolikrát chovají tak, jak se chovají, díky vrozeným programům chování, dědičně podmíněným instinktům. Svědomí je však specifickým lidským jevem. Je vyššího řádu nežli instinkt. Týká se morální stránky chování. Mít tedy 1

motto Pražské soukromé vysoké školy psychosociálních studií LORENZOVÁ, J. Pomáhání a pomáhající profese. In Kraus, B. a kol. Člověk, prostředí, výchova. Brno: Paido, 2001, s. 176. 2

Strana 8

svědomí, znamená být člověkem. A obrazně řečeno je svědomí určitým druhem kompasu, který nám umožňuje orientovat se tam, kde není jiných, nám blízkým orientačních bodů“. To poukazuje na to, že svědomí, pocity studu či viny jsou spojeny s morálkou, s morálním chováním a ta také do velké míry souvisí s pomáhající činností. Lidé se často zachovávají altruisticky právě proto, že si myslí, že je to morálně správné. Většina se snaží chovat dle morálních zásad, i když každý si asi někdy vzpomene na něco, co udělat opravdu neměl. Průzkumy dokazují4, že lidé v kultuře, v níž vyrostli a žijí, obvykle dobře rozlišují dobré od zlého. Z toho, že právě jedním ze zdrojů altruismu u jedince jsou jeho morální závazky k okolí, vychází tzv. deontologická5 koncepce. Člověka v jeho rozhodování ovlivňuje nejen důsledek tohoto rozhodnutí pro něj samotného, ale také jaké důsledky to bude mít na společenství, ve kterém se pohybuje. Pomáhání je tedy daleko více kulturní hodnotou než instinktivně naprogramovanou kvalitou emocí či projevem chování6. Respekt k pomáhání je tedy dlouhodobě pěstovaný v našich duších.

3

KŘIVOHLAVÝ, J. Mít pro co žít. Praha: Návrat domů. 1994. s. 30 – 31. KOUKOLÍK, F. Homo Sapiens Stupidus: eseje z třetí kultury v roce 2002-2003. Praha: Galén, 2003. s. 169 – 172. 5 Slovo deontologie pochází z řečtiny a původně znamenalo učení o povinnostech. 6 LORENZOVÁ, J. Pomáhání a pomáhající profese. In Kraus, B. a kol. Člověk, prostředí, výchova. Brno: Paido, 2001, s. 176. 4

Strana 9

2. Teoretická část 2.1 Osobnost

Tato práce se zabývá osobností člověka, která se rozhodla pracovat v pomáhající oblasti. Abychom tedy mohli o pomáhající osobnosti pojednávat a hledat její základní osobnostní rysy, bude nutné nejdříve vymezit, co to osobnost je.

2.1.1 Vymezení pojmu osobnost

Osobností můžeme nazývat každého jedince, který si je vědom sám sebe. Termín osobnost je historicky zakotven do období antiky. Pochází z etruského výrazu. V Římě tento pojem označoval hereckou masku, v přeneseném významu roli, kterou člověk hraje. Maska tlumila projevy herce a zdůrazňovala prožívání a rozdíl mezi ním a vnějším světem. Na osobnost můžeme nahlížet z různých pohledů vědních disciplín, které pojem osobnost chápou odlišně. Například v historii se tímto termínem označuje jedinec, který je politicky či vojensky silný. Většinou se jedná o konkrétní osoby, které byly svými činy a mentalitou zajímaví. Historie se proto snaží pochopit jejich osobnostní zvláštnosti. Podobně na osobnost nazírá politologie. Filozofie se zabývá osobností v rámci filozofické antropologie. Ta na ni nahlíží jako složitou jednotu organismu a vlivů prostředí. Také řeší otázku života a jeho smyslu a snaží se ji zodpovědět. Podobně bychom mohli prozkoumávat osobnost z hlediska sociologie, medicíny, etiky či jiných vědních disciplín. Nejdůležitější je ale hledisko psychologické, protože ve vývoji osobnosti a v její činnosti má hlavní roli psychika člověka7. Osobnost bývá v psychologii definovaná různě. Za osobnost se zpravidla označuje člověk se všemi jeho psychickými, biologickými a sociálními znaky. Ta se utváří především ve společnosti a v lidských vztazích, kde se také osobitě projevuje. Většina psychologů se shoduje na tom, že každý člověk je podle svých duševních

7

NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997. s. 141.

Strana 10

vlastností a schopností i podle tělesných zvláštností jedinečný a neopakovatelný. To vyjadřuje jistou individuálnost a specifičnost každého člověka. Lidé se tedy mezi sebou liší v různých aspektech svého chování a prožívání. Osobnost člověka je velmi složitý soubor vlastností. Je považován za celistvý integrální systém. Tyto vlastnosti psychologie rozlišuje a třídí do různých skupin, struktur, které jsou ve skutečnosti navzájem spjaty. Změna jedné nebo několika vlastností vyvolává změnu dalších vlastností. Také se může stát, že dojde ke změně celé osobnosti. Osobnost se projevuje jako relativně stálá, ale současně dynamická. Každý člověk se během svého vývoje mění - získává nové vlastnosti a některých starých se zbavuje. Ale na straně druhé si udržuje určitou stálost svých vlastností. Vlastnosti člověka se projevují, ale i utváří v jeho přímém či nepřímém jednání. Hovoří-li tedy psychologie o osobnosti, tak tím míní integritu psychických funkcí, jakýsi dynamický celek a jednotu psychických vlastností a procesů, díky nimž je člověk celistvou, integrální a jedinečnou bytostí, jež je schopna objektivního pohledu na sebe a pochopení okolního světa, tedy ostatních lidí. Osobnost se projevuje především v rozhodování, v hodnotové orientaci a v zacílení a zakotvení života – „osobnost je totiž výrazem lidské svobody a jedinečnosti a činí člověka odpovědným (lidské být je být odpovědným).“8 Formuje se po celý život. Vyznačuje se aktivitou, zvládnutím hodnotových norem, orientací na stabilní motivy a zájmy, schopností sebehodnocení, sebeúcty a úcty k druhému.9 Je spojena s respektováním morální a duchovní dimenze člověka. Tento proces se v psychologii nazývá personalizace, která je realizována působením vnějších vlivů, ale také sebevýchovou. Výsledkem úspěšného procesu personalizace je „integrovaná osobnost, zakotvená v životě, těšící se respektu okolí a zakoušející pocit své vlastní ceny a sebeúcty.“10 Osobnost každého člověka tedy je jednotou měnících se stálých i dynamických činitelů, což člověku umožňuje jednak být sám se sebou, jednak projevit pružnost a přizpůsobit se novým, změněným podmínkám.

8

JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003. s. 54 STRIEŽENEC, Štefan. Slovník sociálneho pracovníka. Trnava: AD, 1996, s. 142. 10 Tamtéž, s. 54.

9

Strana 11

2.1.3. Motivace Slovo motivace pochází z latinského slovesa moveo, což lze do českého jazyka přeložit jako hýbám se nebo uvádím v činnost.11 Vysvětluje otázku, „proč se člověk chová tím či oním způsobem.“ Často užívaným výrazem pro tento jev je slovo pohnutka. „Motivace je souhrn faktorů, které podněcují, směřují a udržují chování člověka.“12 Jinou definici motivace uvádí Nakonečný13, který cituje Reykowskeho: „Motivace je proces psychické regulace, na němž závisí směr lidské činnosti, jakož i množství energie, kterou je člověk ochoten obětovat na realizaci daného směru … motivace je vnitřní proces podmiňující úsilí dospět k určitému cíli.“ Motivační struktura každého člověka je hodně složitá, zahrnuje soubor motivačních sil, které se vzájemně ovlivňují a souvisejí s dalšími aspekty vývoje člověka - s jeho zráním, učením i výchovou a sociálním začleněním. Aby jedinec poznal motivační síly svého konkrétního chování a porozuměl motivaci druhých, musí nejprve lépe poznat sám sebe i ostatní. Homola14 se k poznávání motivů vyjadřuje: „Zanedbatelná není ani orientovanost jedince v jeho vlastních motivech. Ta je předpokladem nejen lepšího obrazu o sobě, ale i efektivnějšího působení, dobrého přizpůsobení a osobního uspokojení.“ Toto poznávání motivů lidského chování ale ztěžuje to, že stejné chování několika lidí je zpravidla motivováno odlišnou kombinací motivů. Navíc si některé pohnutky jedinec uvědomuje, jiné částečně a některé vůbec ne. „Člověk může mít cíle, jichž si není vědom a že je dosahuje způsoby, jichž smyslu si není vědom.“15 Z toho je zřejmé, že jedinec může uplatňovat substituční16 motivaci17 nebo také další motivací můžou být komplexy, které se můžou vyskytovat u osobnosti pomáhajícího (viz kap. 2.2.3). Jsou jimi označovány „zvláštní motivační činitelé, utvářející se jako důsledky různých, obvykle negativních zkušeností, které jako neasimilované

prvky vyvíjejí trvalý motivační, obvykle nevědomý vliv na

chování, jehož cílem je kompenzace daného komplexu.“18 Motivace jako celek je

11

NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997. s. 101. HOMOLA, M. Motivace lidského chování. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1977. s. 11. 13 NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha: Academia, 1998. s. 455. 14 HOMOLA, M. Motivace lidského chování. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1977. s. 22. 15 NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997. s. 104. 16 Například nadměrné jedení nemusí být vždy motivováno hladem nebo apetitem, ale osamělostí nebo jinými úzkostnými stavy 17 NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997. s. 104. 18 Tamtéž, s. 104. 12

Strana 12

skutečně obtížná nejen k objasňování a poznávání, ale i pro působení na jednotlivé motivační síly a jejich rozvíjení. Zazněly zde dva pojmy – motivace a motivy. Oba pojmy vyjadřují něco jiného. Motivace představuje obecné označení pro všechny podněty, které vedou k chování. Vyjadřuje souhrn všech skutečností jako je radost, zvídavost, pozitivní pocity, radostné očekávání, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal nebo nekonal. Kdežto motivy jsou osobními příčinami určitého chování – tedy jsou to pohnutky aktivizující chování.19 Jednotná, vyčerpávající a uspokojující klasifikace motivu nebyla v psychologii dosud vypracována. Většinou se používá třídění motivů podle jejich původu či vzniku. Podle původu jsou to motivy primární a sekundární, vrozené či získané zkušeností, učením, podle kvality - motivy pozitivní a negativní, averzivní, podle stupně uvědomění – vědomé a nevědomé, podle orientace na prostředky a cíle

-

motivy instrumentální a konzumační, podle vztahu k jáským

aktivitám - pro osobnost podstatné, situační motivy, podle stupně autonomie - motivy závislé na jiných motivech, motivy autonomní apod.20 V pomáhající činnosti jsou motivy důležité pro hodnocení pomáhaného - na nich pak záleží, jaký subjektivní smysl přikládá jednotlivec svému konání.

21

Motivem se může stát i dovednost či

společenská hodnota. Studium motivace má hlavní význam pro pochopení osobnosti. Lidé nemůžou poznat a zhodnotit chování jedince bez ohledu na motivační aspekty. Všechny motivy, které působí, je třeba chápat vždy ve vztahu k celku osobnosti a k jejím vztahům k vnějšímu, zejména sociálnímu prostředí. Motivační složky a složky osobnosti jsou navzájem podmíněny.22 Pro každého jedince je charakteristický určitý relativně stálý soubor motivů, který se označuje jako motivační systém osobnosti. Všechny motivy nemají pro člověka stejný význam. Některé jsou pro něj důležitější, některé méně. Motivační systém osobnosti se vytváří během života. Není stálý a často v něm vznikají i rozpory a výkyvy. Z toho vyplývá, že zkoumání a pochopení motivace osobnosti člověka je velmi obtížný úkol, protože „je třeba jak analyzovat aktuální motivační systém, tak přihlédnout k celkovému souboru motivů jako aspektu komplexní osobnosti i k situaci, v níž osobnost je.“23 19

STRIEŽENEC, Štefan. Slovník sociálneho pracovníka. Trnava: AD, 1996, s. 122. NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997. s. 101 – 106. 21 STRIEŽENEC, Štefan. Slovník sociálneho pracovníka. Trnava: AD, 1996, s. 122. 22 HOMOLA, M. Motivace lidského chování. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1977. s. 20. 23 Tamtéž, s. 21. 20

Strana 13

2.2

Osobnost pomáhajícího Pokud chceme mluvit o pomáhající osobnosti, musíme tedy hledat její

typické osobností rysy. Pomáhání je oblast velmi široká. Rysy osobnosti proto musíme vztahovat vždy do kontextu, ve kterém se projevují. Označení nějakého člověka za pomáhající osobnost, která se projevuje prosociálním chováním, je záležitost většinou dílčí. Osobnost se v pomáhání projevuje v omezeném okruhu svých sociálních možností. Prosociální chování je ovlivněno řadou různých charakteristik, které jsou ovlivněny jejich kombinací s oblastí, kde působí. Proto je třeba si uvědomit specifické oblasti pomáhání a na jejich základě vyzdvihnout vlastnosti a dovednosti, které jsou pro tuto oblast žádoucí. Můžeme rozlišovat tyto oblasti pomáhání:

PLÁNOVANÉ

PŘÍMÉ

SPONTÁNNÍ

Pomáhající profese

Náhlá pomoc

- psychologové, sociální

- záchranářská pokusy

pracovníci, učitelé,

- poskytování emocionální

vychovatelé, lékaři, zdravotní

podpory

sestry, pečovatelé, atd.

Dobrovolnictví - program pět P - organizovaná pomoc lidem s postižením

NEPŘÍMÉ

Dobročinnost

Nepřímá pomoc

- dárcovství krve (červený

- poskytování materiálu

kříž)

k realizování pomoci druhým

- příspěvky dobročinným

(např. poskytnutí telefonu

organizacím (Člověk v tísni,

k tísňovému volání, atd.)

konto Paraple, atd.)

Tab. 1: Specifické oblasti pomáhání

Strana 14

Každá oblast, která je vymezena tabulkou, má určitá specifika, která se vyznačují různými druhy pomoci. Například dárcovství je jedna z nejméně časově náročných aktivit. Jedná se o jednoduchou pasivní pomoc.Je spíše anonymní a méně hmatatelná. Za to dobrovolnictví či pomáhající profese jsou časově velmi náročné a vyžadují aktivní účast pomáhajícího. Protože je oblast přímé plánovité oblasti pomáhání nejvíce náročná – jak po psychické stránce, tak po stránce neustálé aktivní činnosti, budu se jí nyní věnovat. Zaměřím se na základní vlastnosti a rysy osobnosti pomáhajícího a na jeho hodnoty, které by měli být jeho součástí. Tyto prvky osobnosti můžou být zastoupeny v různé míře. Jsou ovlivněny charakterem člověka a také vnitřními a vnějšími podněty, které jsou také určitou motivací pro jeho chování a jednání. Při hledání kvalit pomáhají osobnosti můžeme také vycházet z toho, že každá profese ke své činnosti potřebuje účinný nástroj. Pro lékaře je nástrojem skalpel, pro krejčího nůžky a jehla. Pro pomáhajícího je hlavním nástrojem jeho vlastní osoba. Osobnost je přímým a bezprostředním, hlavním a prakticky jediným instrumentem profesionálního výkonu. Při výkonu pomáhající činnosti přímo a efektivně používají: vlastnosti, emoce, zkušenosti, vztahy, nálady ale i životní události. Psychoterapeut a poradenský psycholog Karel Kopřiva24 se ve své knize zabývá lidským vztahem k pomáhaným a řeší otázku osobnosti pomáhajícího. Kromě toho, že každá pomáhající profese by měla mít svou odbornost, kterou vidí v sumě vědomostí a dovedností, které je třeba si pro výkon daného povolání osvojit, je pro něj velmi důležitá osobnost pomáhajícího. Tím vyjadřuje myšlenku, že v oblasti pomáhání je opravdu hlavním nástrojem pomáhajícího jeho osobnost. Od takové osobnosti se tedy očekává nejen již zmiňovanou odbornost, ale také prosociální jednání. To se projevuje jako jednání ve prospěch jiných osob, ochotu pomoci druhému, empatické chování, schopnosti sdílet problémy druhých a také prosazování pozitivních společenských cílů. „Ideálním pomáhajícím pracovníkem je tedy prosociálně orientovaná zralá osobnost, vědomá si svého životního směřování, s příznivým

a

realistickým

sebepojetím,

osobnost

bez

neurotických

či

psychopatických rysů, s předpokladem sebereflexe vlastního rozhodování, jednání i

24

KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese Praha: Portál, 1997. s. 14.

Strana 15

emocí, otevřená podnětům, ochotná se sebevzdělávat i procházet pravidelnými supervizemi25.“26

2.2.1 Vlastnosti osobnosti pomáhajícího Vlastností, které může mít osobnost člověka je mnoho, ale i přesto se dají vybrat ty nejzákladnější, bez kterých by pomáhající osobnost nemohla vykonávat svou činnost. Možná by působit v této oblasti mohla, ale bez těchto důležitých dispozic, vlastností by její pomoc nebyla dostačující, v tom smyslu, že by necitlivým zásahem mohla způsobit pomáhanému ještě větší nepříjemnosti než s kterými přišla. Každá oblast, ve které lidský jedinec působí, požaduje po člověku určité dispozice, vlastnosti, které pro výkon v této oblasti potřebuje a bez nichž by se neobešel. Uvedu příklad z pedagogické profese z knihy Jankovského27. „Ne každý, kdo chce být např. učitelem, má předpoklady k tomu, aby se stal opravdu dobrým pedagogem. Jistě právem se traduje, že se kantorem člověk nejenom stává (vzděláním, zkušenostmi, praxí), ale že se jím především rodí (nutné osobnostní dispozice)“. Totéž bychom si mohli převést na pomáhající oblast. Ta má pro jedince, kteří se pro ni rozhodli, velké nároky, ale bez těchto nároků, které se vymezují jako prosociální jednání, by nemohli v této oblasti působit. Služba druhým je velmi náročná činnost. Je třeba ji vykonávat s hlubokým zájmem a motivací. Kromě prosociálních dispozic zde můžeme hovořit také o etických zásadách, které by prosociální člověk měl cítit a respektovat. Pomáhající povolání předpokládají kromě znalostí, zkušeností, dovedností také ryzost charakteru, mravní čistotu a vědomí odpovědnosti vůči vyššímu mravnímu řádu28. Významnost určitých osobnostních kvalit nám může také ukázat výzkum Kopřivy29. Prováděl dotazníkový výzkum, kde položil zdravotním sestrám a sociálním pracovnicím jednu otázku, která zjišťovala, jaké nejdůležitější schopnosti a

25

Intenzivní, mezilidsky zaměřený vztah, v němž je úkolem jedné z osob zlepšit schopnost účinně pomáhat druhým lidem 26 LORENZOVÁ, J. Pomáhání a pomáhající profese. In Kraus, B. a kol. Člověk, prostředí, výchova. Brno: Paido, 2001, s. 178. 27 JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003. s. 157. 28 tamtéž, s. 158. 29 KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese: Praha: Portál, 1997. s. 15.

Strana 16

vlastnosti by si představovali u ošetřovatelek či sociálních pracovnic domova důchodců, kdyby se stali jeho klientkami. Výsledek byl roztříděn do kategorií. Na prvních místech se objevily náklonnost, láska, vlídnost, ochota, dále pak klid a vyrovnanost, dalšími schopnostmi a vlastnostmi byli vcítění se, empatie a porozumění. Až čtvrtá kategorie zachycovala odbornost, profesionalitu a znalosti. To znamená, že se potvrzuje důležitost konkrétních schopností, vlastností, dispozic a dovedností osobnosti pro pomáhající činnost. Jde především o to, aby se pomáhaný cítil dobře, bezpečně a přijímaný a také aby mohl pomáhajícímu pracovníkovi důvěřovat. Tyto prvky vytváří především pracovník sám. Proto by měl mít v sobě rozvinutou empatii, lásku, spravedlnost a čestnost, také pokoru a smysl pro morálku. Měl by umět porozumět druhému, naslouchat mu a dopředu ho neposuzovat. Těmito vlastnostmi, dispozicemi, dovednostmi vytváří pomáhající důvěrnou atmosféru, která je protkána vřelostí, přirozeností a opravdovostí. Mimo to by měl znát své hodnoty a rozpoznat, kdy se při pomoci s nimi dostává do konfliktu, znát svou motivaci k pomáhání a rozumět jí, vědět hranice svých možností a sil a svou činnost sebereflektovat. Důležité je, jak již zmiňoval Kopřiva (1997), aby si uvědomil, že základním nástrojem pomáhání je on sám - tedy jeho osobnost. To také vyžaduje, aby člověk byl „odpovědný k sobě samému, k okolnímu světu a zejména pak k druhým lidem a popřípadě i k řádu bytí, který ho přesahuje. Neboť lidské být je především být odpovědným, a to ve všech rovinách.“30 O některých vlastnostech blíže pojednám.

Empatie Empatie je přenesení citu (pocitu), který vzniká mezi lidmi. Vyznačuje se společným spoluprožíváním31. Na základě analogie vlastních zážitků se člověk snaží o spoluprožívání, spolucítění a porozumění zážitkům druhého člověka. Pomáhající může být přímým svědkem nebo na základě konání či výpovědi člověka se může snažit vcítit do jeho vlastních zážitků a pocitů. A také myslet a hodnotit výpovědi a počínání z pozice jeho zážitků a myšlení.

30

JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003. s. 9. Štefan. Slovník sociálního pracovníka. Trnava: AD, 1996, s. 107.

18 STRIEŽENEC,

Strana 17

Empatie je nejdůležitějším faktorem ve vztahu mezi pomáhajícím a pomáhaným. Empatie v člověku vyvolává nejsilnější pocit sounáležitosti s druhým. Znamená jak schopnost vcítit se do druhého, tak i zájem o jeho dobro založený na pochopení jeho úhlu pohledu. Skutečná empatie vyžaduje snahu. Druhé jedince kolem nás pochopíme lépe, když se můžeme opřít o své vlastní prožitky. Cestu k bližnímu nalezneme snáze, když nalezneme podobnosti mezi ním a námi. Je ale pravdou, že nikdo z nás nemá zcela stejnou zkušenost jako ten druhý, ale přesto se do něj můžeme vcítit. Prekop32 ve své knize uvádí, že vcítění je složitý vnitřní proces, který se skládá z postupných kroků, které člověk musí učinit. Těmito kroky jsou:

-

Jsem připraven/a vžít se do situace mého protějšku a uvědomit si jeho pocity.

-

Srovnávám jeho a svoje pocity.

-

Vytyčuji jasnou hranici mezi mým Já a Ty, abych situaci viděl/a pod jeho/jejím zorným úhlem, a ne pod mým vlastním.

-

Teprve když se chvíli nezabývám sám/sama sebou, mohu svůj protějšek pochopit z jeho pohledu a jeho citového rozpoložení, citově se sním sladit a dojít s ním emočního souzvuku.

-

Teprve potom mu mohu jednáním vyjít vstříc nebo se mu nabídnout.

Abychom tyto kroky mohli učinit, vyžaduje to kombinaci schopností a vlastností, které pomáhající člověk musí mít. Prekop (2004) uvádí tyto schopnosti a vlastnosti: -

Spolehlivé vnímání sebe sama, sebereflexe včetně vědomí vlastní identity.

-

Úcta k druhému

-

Sociální připravenost vzdát se sám sebe ve prospěch ostatních, vzdát se i sebelásky a namísto toho vzít ohledy na ostatní.

-

Schopnost představit si situaci druhého i schopnost mentální kombinace potřebné k nabídnutí vhodné pomoci, zde je nejpřesnějším výrazem emoční inteligence.

32

PREKOP, J. Empatie: Vcítění v každodenním životě. Praha: Grada, 2004. s. 7.

Strana 18

Nestačí, abychom tyto vlastnosti a schopnosti měli. Je třeba je neustále rozvíjet a pracovat s nimi. U pomáhajícího by měla být znát citová účast při pomoci. To znamená, že na co se lidský jedinec zaměřuje, by mělo být i středem jeho citů. Z toho vyplývá, že jedinec, který se rozhodne pomáhat, by měl mít motivaci, která vychází z jeho nitra a neměl by se pouštět do ničeho, na co není naprosto připravený. S empatií souvisí velkou měrou také láska, na kterou by pomáhající neměl zapomínat. Můžeme ji nazvat i činností, která se projevuje skutky, nejde tedy jen o pocit. „Vcítění se je nejzákladnější podstatou lásky. Dochází k němu pouze pří emocionální konfrontaci mezi dvěma osobami, Já a Ty. Vcítění se je jádro lásky. Nejniternější podstata společenství“33. Láska se považuje za nejvyšší hodnotu, která se projevuje bezvýhradnou láskou k sobě samému, tak i k bližnímu. Pomáhající by tedy neměl mít rád jen druhé, ale i sebe samého. Zde vystupuje myšlenka: Kdo nemiluje sebe, nemůže milovat druhé. To by si každý pomáhající jedinec měl uvědomit a přijmout se, takový jaký je a nadále svou osobnost rozvíjet.

Opravdovost Opravdovost je v pomáhání míněn soulad mezi tím, co v dané chvíli pomáhající prožívá, a tím, co vyjadřuje navenek vůči pomáhanému.34 Vyjádřením navenek není rozuměno pouhé verbální sdělení, ale i veškeré neverbální signály, které vysílá – vědomě nebo bez uvědomění – směrem k druhému člověku, kterému pomáhá. Ten bývá často naladěn na rovinu komunikace pomáhajícího a citlivě vnímá rozpor mezi verbálním a neverbálním. Z toho vyplývá, že by pomáhající neměl vstupovat do role, která je protkána a řízena nějakými ideálními představami o jeho profesionální osobě. Hájek35 uvádí, že „taková „profesionální“ maska bývá nasazována většinou tehdy, když si pomáhající o sobě myslí, že by on přece nemohl být takový, a nepřipouští si pravé motivy, nechává se zatlačit do obrany svých nerealistických názorů a zásad, snaží obhájit svou profesionální erudici a bezchybnost“. Když si pomáhající uvědomuje své myšlenky, představy i své tělesné pocity při práci s druhým člověkem, může si je srozumitelně „přeložit“ a tím předejít

33

Tamtéž, s. 110-111. HÁJEK, Karel. Práce s emocemi pro pomáhající profese: Tělesně zakotvené prožívání. Praha: Portál, 2006. s. 64. 35 Tamtéž, s. 64. 34

Strana 19

okamžiků stylizace vlastní osoby. Tím, že si pomáhající před sebou nic nenalhává, vyznačuje svou opravdovost při jednání s druhými lidmi.

Naslouchání Tato schopnost je další kvalitou, která přispívá ke účinnější pomoci druhému. Naslouchání není věc jednoduchá. Pro jednoho jedince je poměrně snadné, pro jiného zase nesmírně obtížné. Naslouchání neznamená jen pohodlné a pasivní mlčení. Ale je to velmi aktivní proces. Ne každý člověk má tuto schopnost – dá se jí však učit. Naslouchajících jedinců - ti, kteří soustředěně poslouchají a snaží se přesně vnímat, co jim druhý sděluje, je v životě každého z nás málo. S nasloucháním souvisí i vnitřní svět, který popisuje Kopřiva36. Každý pomáhající by si jej měl uvědomovat. Vnitřní svět vyjadřuje obraz světa, který si kreslí každý člověk sám. Z toho vyplývá, že každý vnímáme realitu podle svého vlastního schématu. Když pomáhající naslouchá, může si upravit výroky druhého do „vlastní řeči“, tak jak on sám nazírá na realitu. Tím ale nepochopí, co mu vlastně jedinec, kterému pomáhá, chtěl říci. A tak se pomáhající dostane do situace, kdy mu pomáhaný stejnou zkušenost vypráví znovu. Proto je dobré, když se pomáhající zajímá o vnitřní svět jedinců, kterým pomáhá. Tím se vytvoří bezkonfliktní atmosféra plná spolupráce. Nikdy pomáhající nemůže předem vědět, co mu chce druhý říct, sdělit. „Až z odpovědi druhého pozná, jaký skutečný obsah jeho sdělení byl, jak druhý jeho sdělení přijal … Naslouchání znamená pozorně sledovat, co druhá osoba říká, a nevnášet do toho pokud možno žádné vlastní názory, rady, komentáře nebo třeba povzbuzující poznámky. Je to proces velmi aktivní – vyžaduje stálou přítomnost u druhého.“37 Nyní se zmíním o některých zásadách, které jsou důležité pro aktivní naslouchání.38 -

Naslouchat a dát druhému vědět, když něčemu nerozumím nebo jsem na chvíli ztratil/a pozornost.

-

Nevnášet témata, která druhý neřekl, ani jiné vlastní myšlenky. Neinterpretovat.

36

KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. Praha: Portál, 2000, s. 29 – 38. 37 Tamtéž, s. 112 – 113. 38 Tamtéž, s. 114.

Strana 20

-

Lidé potřebují vědět, že jsem rozuměl/a. Mnohem silnější kontakt vznikne, když po několika větách zopakuji v jedné nebo dvou vlastních větách, jak jsem sdělení rozuměl/a.

-

Pokud jsem nerozuměl/a nebo mi něco uniklo, požádej znovu o zopakování.

-

Že postupuji dobře, poznám z toho, že se druhý postupně stále hlouběji vciťuje do svého problému a snaží se ho přesněji uchopit. Nebo sedí tiše a spokojeně.

-

Že se proces nedaří, poznám z toho, že druhý stále opakuje totéž, což znamená, že cítí, že jsem jeho sdělení ještě nepřijal/a. Nebo cítím, že v něm roste napětí a zmatek.

Naučit se aktivnímu naslouchání jen ze slovního popisu není jednoduché. Pomáhající musí být trpělivý a své snažení nevzdávat.

Morální cítění Výkon pomáhající činnosti je ve velké míře spojen s morálkou. Pomáhající se musí chovat k druhému tak, aby jej nějak nepoškodil a neublížil mu. Kromě kodexů, které bývají sepsány pro různé oblasti, které pracují s lidmi, existuje ještě určitá morální inteligence člověka, který podle ní jedná. Morální inteligence v sobě zahrnuje schopnost morálně se chovat i morálně uvažovat. Každý si můžeme v představě vytvořit jedince, který je morálně vyspělý a určit mu vlastnosti, které by měl mít. Pro všechny představy o tomto jedinci vymezuje Hass39 všeobecně platná kritéria, kterými jsou: spravedlnost, smysl pro povinnost nebo odpovědnost vůči ostatním, důstojnost a sebeovládání. Jedinec tak může jednat ze dvou pohnutek – morální jednání často uspokojuje potřebu sebeúcty a zároveň tak dává najevo, že mu záleží na ostatních. To souvisí s tvrzením Jankovského40, že člověk jedná mravně ne proto, že mu to někdo přikazuje, ale z úcty před sebou samým. Morálně inteligentní jedinec většinou pociťuje odpovědnost za druhé jako osobní závazek, který na sebe bere dobrovolně. Takový jedinec chápe, že musí věnovat pozornost i druhým, že

39 40

HASS, A. Morální inteligence. Praha: Columbus, 1999. s. 10-20. JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003. s. 28.

Strana 21

nemůže myslet jen sám na sebe. Něco uvnitř mu říká, aby vyšel vstříc druhými lidem. Člověka k morálnímu chování podněcuje především skutečná empatie41, protože musí chápat pocity, myšlenky a potřeby druhých. Musí vidět jejich očima.

2.2.2 Sebepoznání jako předpoklad úspěšnosti Kdo jednou našel sám sebe, ten už napříště nemůže na tomto světě nic ztratit.

A kdo jednou pochopil člověka, který je v něm ukryt, ten chápe i všechny ostatní lidi.

Stefan Zweig

Mnoho jedinců nastupuje do pomáhající činnosti s nadšením a entuziasmem. Mají před sebou cíle, které se snaží naplnit. Po čase ale zjistí, že se jim práce nedaří, tak jak by si představovali a dochází k pocitům zklamání a nejistoty. Přichází do tzv. „slepých uliček“ a nevědí kudy dál. I když tito jedinci mají odborné znalosti, vědomosti, neznamená, že budou v pomáhání úspěšní. Aby tedy jejich působení bylo úspěšnější a byli nápomocni druhým lidem, porozuměli jim, pomáhali a sloužili jim, ať už po tělesné, duševní nebo duchovní stránce, měli by nejdříve porozumět sami sobě. To uskuteční skrze poznávání sebe samého. Je třeba, aby zjistili své mechanismy fungování – například v tvorbě svých předsudků, postojů, hodnot a myšlenkových procesů, které pak ovlivňují jejich jednání. Až když pochopí a porozumí sami sobě, můžou pochopit a porozumět druhým lidem, zjistit, jak tito lidé cítí jak myslí, po čem touží, co potřebují, proč jednají způsobem, jakým jednají. Cesta sebepoznání není jednoduchá. Největší překážkou v poznávání sebe sama bývá člověk sám a jeho falešná představa o sobě. Častým problémem je

41

HASS, A. Morální inteligence. Praha: Columbus, 1999. s. 22.

Strana 22

přijímání se takový jaký jsem -

převážně svých stinných stránek a omezení.

Základním momentem v poznání sebe sama je uvědomování si. Pokud si jedinec uvědomí svá silná či slabá místa, svá omezení, atd. je to první předpoklad k tomu, že na sobě může začít pracovat a negativní stránky své osobnosti změnit, právě z důvodu jejich uvědomění si. Na základě těchto znalostí o sobě se v životě i v oblasti pomáhání a porozumění druhým může jedinec snáze orientovat, snáze rozhodovat a být více vyrovnaný sám ze sebou. Základním předpokladem pro úspěšnější pomoc tedy je, aby se pomáhající pokusil o maximální sebepoznání. „Sebepoznávání je „nekonečný vývoj“ s „cílem“ nepředsouvat nic, co by brzdilo realizaci poslání podstaty existence člověka. Kdo respektuje, že jsou pouze dvě cesty, dopředu – dozadu, k SOBĚ – od SEBE, ven a dovnitř, uvědomuje si smysl sebepoznávání. Je to „cesta“ směrem dopředu, „dovnitř“, tedy k SOBĚ. Cesta, která vede k jistotě, je umět objevit „stoprocentní“ informace o sobě, o „světě kolem sebe“ a umět je včas a na pravém místě použít.“42 Kdo o sobě více ví, chápe lépe ostatní a tím pádem je úspěšnější ve svém konání.

2.2.3 Motivy pomáhání

Pomáhání a přijímání pomoci je obtížný a často ambivalentní proces. Zásadní věcí, kterou by si každý pomáhající měl uvědomit, je, aby se upřímně zamyslel nad složitou směsicí motivů, které ho přivedly k volbě pomáhajícího povolání. Existuje velká řada motivů, které tyto jedince ovlivňují. Ty se pak odrážejí v jejich službě druhým lidem. Některé motivy jsou krásné a ušlechtilé, pokud jsou uplatňovány ve zdravé míře. Pak jsou pro pomáhání hodnotné. Jiné můžou být negativní či méně ušlechtilé, které většinou bývají neuvědomované – tedy působí v nevědomé vrstvě člověka. Na nevědomé rovině se můžou objevovat pohnutky, pocity, přání, které mohou v pomáhání překážet nebo ho znehodnocovat. Tím se pomáhající dostane do

42

Filozofiesebepoznavani.cz: Akademie sebepoznavani [online]. [cit. 2006-17-7]. Dostupné z:

Strana 23

situace, kdy místo aby pomohl, naopak ublíží. Je tedy zapotřebí, aby pomáhající znal a uvědomil si svá slabá místa, které jistě každý v sobě má. Když o těchto slabých místech ví, může si při pomoci druhému na ně dát pozor. Také se může stát, že pomáhající své méně dobré motivy, které si vědomě uvědomuje, určitým trikem sebeklamu přehodnotí, aby se z nich staly motivy přijatelné. Každému člověku se určitě přihodilo, že zjistil, že se sám v sobě mýlil, že nerozuměl vlastním citům nebo že sám sobě lhal, jen aby si usnadnil život a aby si zachoval příjemné iluze o svém charakteru. Role pomáhajícího pracovníka vždy přináší určitá očekávání. Lpění na této roli někdy brání jasně vidět silné stránky jedinců, kterým je pomáháno, zranitelnost vlastní osoby jako pomáhajícího i vzájemnou závislost.43 Účinnost dobré pomoci je dána prozkoumávání vlastních motivů – dobrých, špatných i čistých. „Pokud si budeme vědomi toho, čemu jungovci říkají „stinné“ stránky, budeme mít menší potřebu přisuzovat jiným, co nedokážeme přijmout sami u sebe … jestliže se zaměříme na vlastní stíny, budeme méně náchylní k fantaziím o vlastní všemocnosti, o tom, že změníme ostatní nebo svět, když přitom nedokážeme změnit sami sebe.“44 Pokud je tedy pomáhající schopen přijmout své stíny, svou zranitelnost a nesnaží se je obhájit, je to velký přínos v procesu pomáhání, jak pro něj tak pro jedince, kterým pomáhá. Někdy pomůže, když si pomáhající „vleze pod kůži“ pomáhaným a sám sebe se zeptá: líbilo by se mi, kdyby se mnou bylo takto zacházeno? Řada motivů vzniká již v dětství z různých situací jeho specifického duševního vývoje.45 Důležité je období kolem pátého roku, kdy dítě přijímá a zvnitřňuje si ideály vlastních rodičů. Ty považuje po celý život za závazek, a jeho porušení způsobuje pocity viny. Tyto ideály jsou hrají důležitou roli při pozdější volbě profese. Mimo to hrají při volbě pomáhající profese také duševní zranění utrpěná během vývoje jedince. „Podle pojetí hlubinné psychologie žijí traumata dětství dále jako vytěsněné pocity ukřivděnosti, hněvu, strachu, méněcennosti nebo jako nenaplněná a nepřiznaná přání. Dokud tedy ona traumata dětství a pozdějšího vývoje neprojdou znovu vědomím, není naděje na skutečné uzdravení pomáhajícího ani lidem, kterým pomáhá.“46

43

HAWKINS, P., SHOHET, R. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2004. s. 23. Tamtéž, s. 24. 45 SCHMIDBAUER, W. Psychická úskalí pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2000. s. 67. 46 Tamtéž, s. 44

Strana 24

Jestli pomáhající pracovník nepronikne do svých nevědomých motivů, bude je permanentně vytěsňovat a popírat a uspokojovat skrze pomáhající činnost, může se profesně velmi zklamat, ve vlastním životě hodně trápit a v nejbližší době se zařadit mezi pomáhající, kteří dospěli k syndromu vyhoření. O těch nejdůležitějších motivem pojednám v následujících oddílech.

2.2.3.1 Touha po moci Autoři47 se shodují na prvním základním motivu, proč chce člověk pomáhat. Je jím touha po moci. Velmi pěkně tento motiv vyjadřuje Říčan48 slovní hříčkou: neplést si sám u sebe touhu pomoci s touho po moci. Kopřiva49 dále uvádí, že moc ovlivňuje pomáhání – „člověk, kterému je pomáháno je do jisté míry bezmocný už tím, že něco potřebuje a pomáhající do jisté míry mocný už tím, že pomáhá nebo pomoc slibuje.“ Zacházení s mocí v pomáhání je velmi citlivé téma. V pomáhání se často objevuje přání mít nad druhými moc. Toto přání většinou pramení z nenaplněných raně dětských potřeb.50 Může se projevovat na různých rovinách.. Individuální psychologie Alfreda Adlera51 to osvětluje jako pocit nadřazenosti a podřízenosti. Tento motiv je daleko rozšířenější, než si pomáhající přiznávají a než si uvědomují. „Je velmi silný, že mu člověk někdy podřizuje i například ekonomické či erotické zájmy. Lidé, posedlí mocí, mívají milostné kontakty nikoliv z lásky, ale proto, aby jejich prostřednictvím někoho ovládli.“52 Někdy se stává, že pomáhající lidé mívají libý pocit z moci nad druhými. To se pak odráží v práci, kterou tímto znehodnocují a to jak morálně, tak i ve výsledku v pomoci. Proto by měli toto nekultivované egoistické přání ovládat druhé dostat do „sebevlády“, tak aby jednali ve prospěch životů druhých.

47

Kopřiva, Hawkins, Shořet, Říčan, Schmidbauer Doc. PhDr. ŘÍČAN, Pavel. Kdo chce pomáhat druhým, měl by rozumět sám sobě.[online].i DNES.[cit. 27. dubna 2006] Dostupný z : . 49 KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. Praha: Portál, 2000, s. 40. 50 SCHMIDBAUER, W. Psychická úskalí pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2000. s. 51 DRAPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál, 1997. s. 43 – 44. 52 Doc. PhDr. ŘÍČAN, Pavel. Kdo chce pomáhat druhým, měl by rozumět sám sobě.[online].i DNES.[cit. 27. dubna 2006] Dostupný z : . 48

Strana 25

2.2.3.2 Naplňování vlastních potřeb - přání získat uznání a lásku

Pomáhající se většinou učí, aby věnovali pozornost potřebám lidem, kterým pomáhají. Často jim pak dělá problém, aby se soustředili i na vlastní potřeby. Když jim nevěnují pozornost, můžou se právě o to víc projevit v procesu pomáhání jako negativní činitel. „Potřeby samy o sobě nejsou škodlivé. Když jsou ale popřeny, připojí se ke stínům pomáhání a působí z pozadí jako požadavky … Požadavky vyžadují naplnění, zatímco potřebám stačí vyjádření.“53 Jednou z takových potřeb je potřeba být oblíbený, oceňovaný, být vnímán jako ten, kdo se snaží, má dobré úmysly. Pomáhající chce působit a být vnímán jako dobrý člověk. Někdy se pomáhající dostane do situace, kdy není schopen přijmout negativní obraz vykreslený pomáhaným, protože to, jak jej vidí pomáhaný, se nekryje s tím, jak se pomáhající vidí sám. To vyvolává u pomáhajícího negativní reakce a nedokáže pak s jedincem, kterému pomáhá, dál pracovat. Bere to jako nevděk a obtížně kritickou situaci přijímá. Dalšími potřebami, které se uspokojují v procesu pomáhání jsou přání získat uznání a lásku. Ty vychází z vytěsněných zážitků z raného dětství, kdy dítě bylo buď málo milováno nebo bylo milováno pod podmínkou nějakého výkonu.54 Tyto pocity se znovu objevují v pomáhající činnosti. Pomáhající mlčky očekává od pomáhajícího uznání, vděčnost a obdiv. Tím je ale už narušován pomáhající vztah ze strany pomáhajícího. Ten zneužívá druhého člověka k léčbě vlastních problémů a duševních zraněních. Tyto nevědomé motivy vyžadují kultivaci – uzdravující proces, aby dospěly do

pozitivní

podoby.

„Znalost

sebe

samých,

motivů

a

potřeb

zvyšuje

pravděpodobnost, že dokážeme skutečně pomáhat. Potom se nestane, že nevědomky využíváme druhé pro své vlastní účely nebo je necháváme nést ty stránky nás samých, které si nedokážeme přiznat.“55

53

HAWKINS, P., SHOHET, R. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2004. s. 27. SCHMIDBAUER, W. Psychická úskalí pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2000. s. 67. 55 HAWKINS, P., SHOHET, R. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2004. s. 28. 54

Strana 26

2.2.3.3 Pocit vlastní důležitosti

Mnoho lidí v pomáhající oblasti si libuje v pocitu důležitosti, ať už méně či více oprávněném. Pociťují nedostatek důležitosti své osoby, který si kompenzují v pomáhání. To se někdy může vyvinout v „spasitelský komplex“, který dává dojem, že je člověk nepostradatelný, že nesmí nikoho odmítnout. „Jsou lidé, kteří se dovedou ve službě doslova uštvat a trpí tím jak kvalita jejich práce, tak jejich duševní i tělesná kondice.“56 S pocitem vlastní důležitosti souvisí většinou nedostatek sebeúcty, kdy má jedinec velmi nízké sebehodnocení. Sebehodnocení vyplývá ze souhrnu myšlenek a názorů, které člověk porovnává s jinými lidmi a shledává v nich nedostatky. To se pak projeví jako komplex méněcennosti57. Lidé, kteří nenalézají dost opory sami v sobě, jsou nejistí, cítí se méně dokonalí než ostatní, hledají oporu ve svém okolí – dychtí po oceňování vlastní osoby a nepřiměřeně se rmoutí nad výtkami, kterékoliv osoby. V pomáhající práci je možno hledat zvýšení sebeúcty a sebevědomí nezdravým způsobem. Pomáhající se zde setkává s lidmi, kteří jsou slabí, nemocní, kteří mají se sebou problémy. A právě nad nimi se může cítit být povznesen a povýšen a svým chováním může dokonce, více či méně vědomě, otevřeně jimi pohrdat, což způsobuje pomáhajícímu příjemný pocit. Pohrdání někým jiným se ale neslučuje s vlastnostmi osoby, která chce lidem pomáhat.

2.2.3.4 Soucit

Soucit můžeme vymezit jako ctnost, která motivuje k tomu, aby člověk nemyslel jen sám na sebe a byl užitečný i pro druhé. Když s někým sdílí bolest, přeje si, aby druhý netrpěl, aby ho zbavil bolesti, ať již duševní či tělesné. Soucit se ale může někdy stát velmi nebezpečným a bývá pak problémem při pomáhání. Mnoho lidí, kteří pomáhají, bývají často velmi soucitní. Soucit je ušlechtilým citem, ale jen tehdy vede-li k činům. Říčan58 se zmiňuje o tom, že 56

Doc. PhDr. ŘÍČAN, Pavel. Kdo chce pomáhat druhým, měl by rozumět sám sobě.[online].i DNES.[cit. 27. dubna 2006] Dostupný z : . 57 DRAPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál, 1997. s. 43 – 46. 58 Doc. PhDr. ŘÍČAN, Pavel. Kdo chce pomáhat druhým, měl by rozumět sám sobě.[online].i DNES.[cit. 27. dubna 2005] Dostupný z www: < Dobromysl.cz/script/detail.asp?id.=429, Doc>

Strana 27

„soucit, který nejedná, rychle degeneruje v sebeuspokojující sentimentalitu – to je obecný poznatek jak teologický, tak psychologický, jednání nebo nejednání mění někdy velmi rychle - naše myšlení i cítění, naši povahu i charakter.“ Soucit může být někdy falešný, který v sobě může obsahovat sobectví. Naopak, když člověk projevuje mnohdy velmi soucitu k druhým, je otázkou, zda vůbec o něj stojí. Pomáhající jedince si musí dát při takovém jednání pozor a sám v sobě podle intuice rozpoznat či určit, kolik soucitného chování může v konkrétní situaci druhému pomoci. Často se stává, že když lidé začnou s někým soucítit, mají pocit, že by měli toho člověka nějak změnit. Tímto způsobem by ale myslet neměli. Každý uvědomělý člověk by měl vycítit a dle rozumu zhodnotit, co se dá ještě udělat a na co již nestačí. Také by pomáhající neměl s někým soucítit a sám se při tom zhroutit, protože takovým způsobem nepomůže a spíše situaci ještě zhorší. Pokud člověka lituje, může se cítit ještě hůř. Mnoho lidí chápe soucit jako degradaci. Určitě každý z nás poznal na sobě, že je dotčen, jakmile vyvolává u jiných lidí soucit. V pomáhající činnosti je tedy důležité mít v sobě rozvinutou moudrost a poznat, kdy je čas pomoc nepřehánět, protože někdy je lepší se příliš nevměšovat do života druhých. Pravá dobrota a soucit uzdravuje.

2.2.3.5 Další motivy ovlivňující pomáhání

Existují i další motivy, které se vyskytují při pomoci druhým lidem. Ty doplňuje Říčan59. Patří k nim:

Pomáhání jako východisko z osamělosti Důvodem k pomáhání se často stane i osamělost. Ten, kdo má málo osobních kontaktů a nedovede si je vytvořit ve svém normálním společenském životě, má v pomáhání velkou příležitost, jak najít nové vztahy. Můžou to být vztahy mezi spolupracovníky, ale také vztahy mezi těmi, kterým člověk pomáhá. Zde hrozí nebezpečí, které se projevuje tak, že sám pomáhající se nabízí pomáhanému za přítele, který ale o jeho přátelství nestojí. Ten ho ale neodmítne, protože je na jeho

59

Doc. PhDr. ŘÍČAN, Pavel. Kdo chce pomáhat druhým, měl by rozumět sám sobě.[online].i DNES.[cit. 27. dubna 2005] Dostupný z www: < Dobromysl.cz/script/detail.asp?id.=429, Doc>

Strana 28

pomoci závislý. Takové jednání může být u pomáhajícího, pokud mu v osobním životě chybí blízká osoba, velmi nebezpečné. Pomáhající nesmí jeho závislosti zneužívat ke svým potřebám. Tak jako u motivu osobního neštěstí, „není nic špatného na tom, když osamělý člověk hledá lidskou blízkost u těch, kterým pomáhá, měl by si ale přiznat, i když je to pro někoho velmi trpké, že je osamělý, opuštěný.“60

Osobní neštěstí Člověk, kterému se v životě staly události, z kterých nevidí východisko a neví si se svými problémy rady, často hledá východisko v tom, že se obětuje druhým. V pomáhající práci může člověk najít rovnováhu, kterou ztratil nebo ji nikdy neměl. Zjistí, že jsou lidé, kteří mají svou životní situaci ještě horší než oni sami, a tak mají velké pochopení pro druhé, protože sami si prožili těžké okamžiky ve svém životě. Uchýlení se k pomoci z vlastního osobního neštěstí není nic špatného, jen je dobré, aby si tento motiv člověk uvědomil a přiznal. Pomáhající člověk by si neměl nalhávat ušlechtilejší motivy pomoci.

Skutkářství Skutkář si myslí, že si svými dobrými činy něco zaslouží. S tímto projevem se setkáváme neustále. Každý z nás má určitě zkušenost ze školy, kdy nějaký náš spolužák neustále pomáhal učiteli a tím si myslel, že si zajistí lepší známku. Lidé, kteří pomůžou a práci odvedou tak jak má být, je v pořádku, jenže tuto pomoc cítí jinak, než člověk, kterému je pomoc posláním. Tito lidé jsou na svou dobrotu pyšní. Stejně tak dokáže být člověk pyšný i na pokoru, se kterou druhému slouží. Je dobré, aby si pomáhající tento fakt uvědomil a přemýšlel o něm.

Zvědavost Zvědavost je pro práci člověka nesmírně důležitá, protože kdyby nebyl zvídavý a nejevil o nic zájem, jen těžko by se něco hlubšího dozvěděl a někam se dostal. Tato vlastnost může mít i svá úskalí. Většinou je pravda, že co člověka zajímá, velmi intenzivně se tomu věnuje. A právě v tomto tkví určitá nebezpečnost zvědavosti. Lidé, kterým člověk pomáhá, jsou pro něj velmi zajímaví svými životními osudy. Prošli si různými situacemi, které sám třeba nikdy nezažil nebo jsou

60

Tamtéž.

Strana 29

mu vzdálené a o kterých například jen slyšel. Proto se u něj probouzí zvědavost a oné události ho přitahují. Pak se dostane do situace, kdy se vyptává na to na něco, co nepotřebuje, aby druhým pomohl. Jednoduše tyto informace pomáhajícího člověka velmi zajímají. To pak může vést k tomu, že si namlouvá, že jsou pro něj nesmírně důležité, ale přitom nejsou. Tím se dostává ke klamání sama sebe.

Tyto motivy mohou být pro práci, vyznačující se pomáháním lidem, nebezpečné. Nebezpečné jsou hlavně v případě, pokud si jich pomáhající není dostatečně vědom. Tato možnost nastává velmi často. A i když se s nimi teoreticky seznámí, ještě neznamená, že podle nich nejedná. Je třeba, aby pomáhající neustále nad sebou přemýšlel a své konání reflektoval. Není to snadná věc, proto je nezbytné, aby měl u sebe někoho, s kým se jednou za čas může poradit, s kým může otevřeně mluvit a diskutovat o svých problémech či rozporech a „kdo v člověku především povzbudí to, co má být základní silou jeho práce – obětavou lásku, která je víc než spolehlivým citem (neboť cit je vždycky nespolehlivý). Je rozhodným životním postojem a stále znovu přijímaným darem“.61 I když je existence negativních motivů potvrzena, stále ve společnosti platí, že ochota člověka pomáhat druhým, tato cenná lidská vlastnost, neztrácí nic ze své hodnoty.

2.2.4 Hranice při pomáhání

Vymezení svých hranic ve vztahu k druhým lidem je dalším významným prvkem při procesu pomáhání. Pokud by pomáhající hranice neměl, mohl by se dostat do nepříjemných situacích, které by mohly vést až k syndromu vyhoření či k neúspěchu práce. Hranici ve vztahu můžeme vymezit jako dělítko, které určuje, co je záležitostí mou a co je záležitostí druhého. Hranice ve vztahu není hned jasná. Je to otázka delší doby. Po určitém čase se ale obvykle ustálí. Hranice já se vytváří a

61

Doc. PhDr. ŘÍČAN, Pavel. Kdo chce pomáhat druhým, měl by rozumět sám sobě.[online].i DNES.[cit. 27. dubna 2005] Dostupný z www: < Dobromysl.cz/script/detail.asp?id.=429, Doc>

Strana 30

upevňuje v procesu individuálního psychického vývoje

člověka. Kopřiva62

zdůrazňuje, že hranici vůči okolí musí mít každý fungující celek. Přirovnává ji k buňce. „Kdyby neměla hranice, byla by jen sloučeninami rozptýlenými v daném prostředí. Vše co se nachází uvnitř hranice organismu, je účelně seřízeno pro jeho optimální fungování a vývoj. Zároveň je to ochranná bariéra vůči tomu, co je v ně.“ To se dá převést i na psychickou hranici člověka, která má stejný smysl a která se uplatňuje v mezilidských vztazích. Kopřiva (2000) dále zmiňuje, že kdyby člověk neměl hranici a bral životní zájmy všech ostatních lidí stejně vážně jako své osobní životní zájmy, pak by nepřežil. Z toho vyplývá, že v první řadě se musí starat člověk sám o sebe, o to, aby byl v pořádku, až pak se může zajímat o druhé, kterým chce pomáhat. Hledání hranic v pomáhající činnosti je složitý proces a během něj můžou nastat různé problémy jako je splývání – kdy pomáhající bere záležitosti pomáhaného za své, nepropustnost – kdy jsou lidé extrémně uzavření, dále také může docházet k manipulaci ze strany pomáhaného. Pomáhající se tedy musí naučit své hranice chránit, pokud dojde k ohrožení manipulací. Splývání Může se projevit na různých rovinách. První z nich je ta, kdy se pomáhající nechce cítit sám. Vytváří umělou atmosféru, tak, aby jej člověk, kterému pomáhá, pořád potřeboval. Další rovinou je velké sebeobětování pomáhajícího ve prospěch druhých, přebírání i těch jejich potřeb, které jsou si schopni zabezpečit sami. Poslední rovinou je splývání založené na soucitu. Kopřiva63 zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat mezi soucitem a empatií: „Můžeme ztratit hranice a být zaplaveni lítostí, pobouřením, úzkostí z toho, co se druhému člověku děje. Druhý by však víc potřeboval, abychom mu sice rozuměli, ale zároveň nebyli vychýleni ze svého těžiště. Při empatii si dovedeme představit a procítit, co se v druhém děje. Rozpoložení druhého člověka správně a citlivě zachycujeme, ale zůstáváme sami sebou.“ V druhém případě to ukazuje na to, že je pomáhající připraven pomáhat podle toho, jak to situace vyžaduje a ne tak, jak to vyžadují jeho emoční potřeby. ¨

62

KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. Praha: Portál, 2000, s. 74. 63 Tamtéž, s. 79.

Strana 31

Nepropustnost hranic Může se projevovat ve vztahu buď ke všem nebo jen k určitým lidem. Hranice zde působí jako ochrana, tak aby se nic rušivého nemohlo dostat dovnitř. „Mohlo by se zdát, že se jedná o projev silné, autonomní osobnosti, všímavý pozorovatel však zjistí, že to bývá obrana: kdyby hranice nebyla tak neprodyšně uzavřena, byl vy vnitřní režim ohrožen.“64 Takto neprodyšné hranice jsou obranou proti úzkosti, proti těžkým situacím, v kterých se pomáhající často vyskytuje. Ten se může často chovat cynicky anebo se soustředí jen na praktickou stránku pomoci a ostatních věcí kolem něj si nevšímá. Manipulace ze strany pomáhaných Během práce se pomáhající setkává i s lidmi, kteří útočí na jeho hranice jeho profesionální role. Někteří manipulaci podlehnout a dělají to, o co je druhý žádá, i když to je v rozporu s pomocí, kterou má vykonávat. Proto by si každý měl své hranice chránit a uplatňovat chování, které psychologie nazývá asertivitou65. Je to dovednost, která se dá naučit. Jedinec se cvičí, jak umět dát najevo své požadavky a trvat na nich, nebát se nesouhlasit, nestydět se o něco požádat, umět také vyjádřit kompliment, a to tak, že při tom respektuje druhého. Existuje mnoho asertivních technik, které se dají využívat v různých oblastech působnosti člověka.

Toto jsou tři cesty, jakým směrem se hranice můžou ubírat. Otázkou ale je, jak mají vypadat hranice vyvážené. Normální a přirozené hranice jsou tedy takové, které jsou dobře ustanovené a polopropustné. To znamená, že se v první řadě stará pomáhající nejdříve o své potřeby a udržuje si svoji soběstačnost. Pak teprve může vstupovat do vztahů s okolím. Přijímá to, co se mu zdá pro něj dobré a užitečné a odmítá to, co se tak nejeví. Je tedy v interakci s druhými. Nastávají také okamžiky života, kdy jedinec potřebuje anebo může hranice otevřít a s druhým splývat. Jedná se o různé prožitky (zamilování, prožitek nebezpečí, psychoterapeutická skupina, atd.), kdy je lidé společně prožijí, ale pak se zase navrací ke svým autonomiím, kdy se některé zájmy částečně překrývají a jiné ne. Také si během života jedinec může klást otázky smyslu života, které ho dovádějí 64

KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. Praha: Portál, 2000, s. 82-83. 65 Asertivita vznikla z anglického slova to assert, což znamená „trvat na něčem, tvrdit, prosazovat“. V češtině je nejvýstižnější termín „sebeprosazení“, ale psychologové tomuto termínu dávají ještě

Strana 32

k stále větší propustnosti hranice vlastního já. Jeho okruh lidí a věcí, které jsou pro něj důležité, se zvětšuje - „už nejenom na něm samém, na partnerovi a dětech, ale i na cizích lidech, na přírodě, na dobrém a přirozeném chodu světa. Teprve tehdy, když sám se už na světě zabydlel, má člověk volnou kapacitu na problémy světa kolem sebe. Je to dobrovolné, svobodné přesunutí části energie, dříve věnované boji za osobní cíle, ve prospěch cílů nadosobních.“66 Tato větší propustnost se děje v důsledku uvědomění si vlastního začlenění do světa. Je to individuální prožitek, který člověka posouvá v jeho duchovním vývoji. Vymezení hranic je významný moment v procesu pomáhání. Základní pozicí pomáhajícího je tedy být v empatickém kontaktu s pomáhaným, ale tak, aby neztratil zakotvení sám v sobě. Zkrátka tak, aby se pomáhání nestalo obětí, které emočně vyčerpává a ubíjí.

2.2.5 Práce s emocemi Lidé působící v pomáhající oblasti se téměř neustále setkávají s lidmi, kteří je seznamují se svými problémy a trápeními. Je to činnost velmi náročná. Během práce si pomáhající utváří různé emoce k lidem, kterým pomáhá. Jde o různé emoční vztahy, kdy člověk může druhé obdivovat, litovat je, zlobit se na ně a nebo mu můžou být druzí lhostejní. Tyto emoce k pomáhanému by neměl pomáhající potlačovat. Měl by se je snažit rozpoznat a porozumět jim. Pokud dobře porozumí svému prožívání, začne být citlivý i na prožívání druhých a tím jim dokáže lépe pomoci. Život každého člověka je protkán různými emocemi. Nějaké jsou nevýrazné, že se ani nedostanou do naší pozornosti. Jiné jsou intenzivní a zaplavují jak tělo, tak i mysl. Mnohé emoce, které si člověk neuvědomuje se schovávají „pod hladinou“ tedy jsou nevědomé. Nevědomé a neuvědomělé emoce na člověka působí a ten podle nich jedná a ne vždy správně. „I v každodenních klidnějších situacích se v našem těle něco děje, něco si myslíme, něco si představujeme a nějak jednáme. Nemáme však trochu jiný význam jako např. „vyjadřování vlastních práv a jednání v souladu s nimi při respektování práv druhých lidé“ 66 KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. Praha: Portál, 2000, s. 86-87.

Strana 33

proč se takovému prožívání věnovat.“67 Proto základ pro zvládání emocí v pomáhající oblasti, tak aby byl pomáhající šťastnější je, aby si začal všímat i tohoto méně intenzivního prožívání. Pokud si povšimne svých emocí, zváží je, může zvolit mezi různými strategiemi jednání a tím se ochrání před krátkodobými, ale i dlouhodobějšími důsledky nezvládnutých emočních stavů. Pomáhající je neustále v situacích, kdy lidé vypráví svá trápení. Jejich trápení se pak na něj přenáší. Ten si ale přenesené emoce neuvědomuje, ale stejně nějakým způsobem jedná. Může se zachovat podle různých strategií (např. „chovat se ke každému stejně a mít chladnou hlavu“, „nedopustit, aby nás ovládly emoce“, „neustálé zdůvodňování, že je vše v pořádku“), které jej ale většinou dovedou k syndromu vyhoření, protože si negativních emocí a deprese všimne až pozdě.68 Hlavní okamžik pro předejití tohoto momentu je, aby pomáhající dokázal emoci zachytit v zárodku a porozuměl

tomu, proč se objevila. Aby dokázal

pospojovat události a jejich kontext s počínající emocí a věděl, co prožívá. Dokáže-li dobře zachytit význam emocí, včas je pojmenuje, ztrácejí pak svou moc a přestávají člověka ovládat. Základní metodou pro přímé pozorování jevů a procesů v těle a mysli je introspekce. Člověk pozoruje sám sebe svým vnitřním zrakem. Konkrétní technikou introspekce je focusing. Jedná se o nácvik specifické dovednosti, kdy se člověk učí plně vnímat zážitek a pak jej následně pojmenovat. „Umět focusing znamená znát cestu, jak sám sebe reflektovat … pomáhající může mimo jiné zpracovávat právě zážitky s konkrétními lidmi, kterým pomáhá.“69 Pomáhá tedy člověku s porozuměním vlastního prožívání. Bezprostřední zisky přináší introspekce při tělesně zakotveném prožívání. Proces tělesně zakotveného prožívání je takový proces, v němž člověk dokáže odhalit významy svého prožívání za velké pomoci těla. Je to rozpoznání určitých principů v lidském prožívání, které vedou ke vhledu do životních situací, k lepšímu zvládání života a kultivaci osobní moudrosti. Toto tělesně zakotvené prožívání lze využívat při rozhodování v konfliktních nebo opakujících se nepříjemných situacích. Člověk se tak naučí zpracovat a vyhodnotit tělesné pocity, pocity, které se mu zdají 67

HÁJEK, Karel. Práce s emocemi pro pomáhající profese: Tělesně zakotvené prožívání. Praha: Portál, 2006. s. 9. 68 Tamtéž, 10. 69 KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. Praha: Portál, 2000, s. 134.

Strana 34

„divné“ a kterým nerozumí. Hájek70 uvádí, že porozumět tělesně zakotvenému prožívání a využívat ho ve své práci, je důležitou složkou všech, kteří pracují s lidmi. Introspekce, focusing a tělesně zakotvené prožívání jsou dovednosti, které můžou velmi pomoci pomáhajícímu, které mu ukáží cestu, jak se ve vlastních emocích vyznat. Naučit se těmto dovednostem není jednoduchá věc. Je třeba stálé ochoty sebepoznávání a odhalování nových stránek vlastní osobnosti. Další technikou, která je dobrá pro spokojenější život člověka, který pomáhá lidem, je vybavování pozitivních emocí. Jak už bylo výše řečeno, pomáhající se při své práci střetávají s psychickou či fyzickou bolestí druhých. Při této práci potřebují rozvíjet duševní stavy, které prožitkově překonají při setkání s utrpením. Pokud tyto stavy nerozvíjí, tak se dostanou do situací, kdy utrpení vytěsňují a jednají s lidmi, jako by netrpěli, jsou nazlobení na stěžování na bolest, s kolegy zlehčují závažnost černým humorem, atd. Hájek se zmiňuje, že „vytěsnění, cynismus, lhostejnost, krutost a nenávist, ať v jemnějšími či hrubé formě, jsou přirozenou reakcí na lidské utrpení… Je ale obtížné si jich povšimnout a přiznat si je sám před sebou, neboť narušují vlastní sebeobraz pomáhajícího.“71 Aby toto pomáhající lidé překonali, musí nalézt vhodnější stavy, které pocitově lépe transcendují utrpení a jeho sdílení. Těmito stavy, jak už bylo řečeno, jsou prožitkové stavy, které Hájek (2006) nazývá: dobrotivost, soucit, sdílená radost a vyrovnanost. Pokud je ale chtějí pomáhající využívat při obtížných situacích nebo v psychohygieně, musí se jim věnovat aktivně. Nejprve je rozlišit a pak je vědomě nacvičovat. Rozvíjení čtyř prožitkových ušlechtilých stavů kultivují pomáhajícím především osobní mezilidské stavy, své prožívání chrání před nepříjemnými emocemi, které by jindy spontánně vyvstávaly. Vybavování těchto stavů je velmi dobré, protože umožní zvládat závažné situace, do kterých se pomáhající často dostávají. Je patrné, že emoce jsou součástí života každého z nás. Záleží pak na každém z nás, zda se rozhodneme s nimi pracovat a v těžkých situacích je udržovat pod kontrolou nebo zda se necháme emocemi ovládat. Goleman72 autor populárního konceptu emoční inteligence popisuje, jak si poradit se svými vášněmi, úzkostmi atd., tak aby netrpěl citový život člověka a mezilidské vztahy. Některé výroky 70

HÁJEK, Karel. Práce s emocemi pro pomáhající profese: Tělesně zakotvené prožívání. Praha: Portál, 2006. s. 23. 71 Tamtéž, s. 102. 72 GOLEMAN, D. Emoční inteligence: Proč může být emoční inteligence důležitější než IQ. Praha: Columbus, 1997.

Strana 35

k těmto problémům jsou sice přeceňovány, ale nepatří k těm, kteří by chtěli člověka zbavit emocí, spíše naopak: „Život bez vášně by byl jen bezbarvou pouští neutrálnosti, odloučenou od bohatství opravdového života“, avšak „cílem je mít city přiměřené, odpovídající okolnostem“,

nebezpečné jsou „emoce, které vřou pod

prahem vědomí“ a „schopnost udržovat naše stresující emoce pod kontrolou vědomí je klíčem k uspokojivému citovému životu.“73

2.3 Problémy pomáhání a jejich dopad na osobnost pomáhajícího Pomáhající činnost patří mezi náročná povolání, která po osobnosti člověka, který chce pomáhat, vyžadují spoustu požadavků. Náročnost, která je pomáhající činnosti přisuzována, spočívá v neustálém kontaktu s lidmi, kteří nejsou sami ze sebou v rovnováze. Přicházejí k pomáhajícímu pro radu, útěchu a pochopení. Na tyto zátěžové momenty musí být každý pomáhající připraven. Musí o sebe dbát a věnovat se i sám sobě. Často se ale stává, že sami na sebe zapomínají, vstupují do své práce s nadšením, elánem a s plným srdcem pomáhat. Jenže po čase zjistí, že se jejich práce neubírá směrem, kterým chtěli. Dostávají se do stresových situací, které mohou končit absolutním vyčerpáním. Toto vyčerpání se v dnešní psychologické literatuře nazývá syndromem vyhoření – burn-out. „Vyhoření“ je v posledních letech hodně nadužívaný termín. Jde o proces, kterým velmi často začíná již v průběhu kariéry pomáhajícího. Je dobré, aby si každý pomáhající byl vědom, že něco jako syndrom vyhoření existuje.

2.3.1 Syndrom vyhoření Syndrom vyhoření lze popsat jako duševní stav objevující se často u lidí, kteří pracují s jinými lidmi a jejichž profese je na mezilidské komunikaci závislá. Tento stav ohlašuje celá řada příznaků: člověk se cítí celkově špatně, je emocionálně,

73

Tamtéž, s. 62 – 63.

Strana 36

duševně i tělesně unavený. Má pocity bezmoci a beznaděje, nemá chuť do práce ani radost ze života. Chronicky vyčerpaní lidé velmi špatně přiznávají sobě i jiným své obtíže. Zatajují úzkost, strach, vnitřní neklid a napětí, únavu, slabost, nervozitu, neschopnost koncentrovat se, poruchy spánku, bolesti hlavy atd. Připadá jim nevhodné, zejména pokud pracují v pomáhající profesi, si stěžovat na počátku nepodstatné příznaky. Je jim obtížné dát najevo, že si neví rady sami se sebou, protože pracují s lidmi, kteří si se sebou nevědí rady v daleko větší míře. Syndrom vyhoření se rozvíjí dlouhodobě jako psychické vyčerpání nebo jako dlouhodobé působení stresujících podnětů. Jeho důsledky se dostavují postupně. Vymezení pojmu „syndrom vyhoření“ můžeme zakončit definicí Pinese a kol., kterou uvádí autoři Hawkins a Shohet74

ve své knize. Syndrom vyhoření

definují jako „Výsledek neustálého nebo opakovaného emočního tlaku spojeného s intenzivní účastí s lidmi po dlouhá období. Taková intenzivní účast je obvyklá zejména ve zdravotnických a školských profesích a v sociálních službách, kde je „náplní práce“ zabývat se psychickými, sociálními a tělesnými problémy druhých lidí. Vyhoření je bolestné zjištění, že již nedokážou pomáhat lidem v nouzi, že již v sobě nemají nic, z čeho by mohli rozdávat“.

2.3.1.1 Syndrom vyhoření a otázka smyslu života „Správně pochopenou otázkou smyslu života neklade člověk životu, nýbrž život člověku … Pravou odpovědí na tyto otázky je jen odpovědnost za vlastní život ve zcela konkrétních situacích a jimi daných úkolech.“75

Syndrom vyhoření je vždy spojen s otázkou smyslu života. Když se pomáhajícímu daří, vidí ve své práci smysl, ale pokud je to opačně, začne o své práci pochybovat. „Z nepřehledné řady studií případů lidí, kteří psychicky vyhořeli, se ukazuje, že otázka uspokojení či neuspokojení tzv. základní existenciální potřeby – smysluplnosti bytí – je jedním z hlavních faktorů jak při vzniku, tak při zvládání jevu 74

HAWKINS, P., SHOHET, R. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2004. s. 33. FRANKL, V. E. Člověk hledá smysl: Úvod do logoterapie. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1994. s. 71-72. 75

Strana 37

bucnout“76 Touto existenciální potřebou autor myslí prožívání smysluplnosti existence tedy bytí. Ta je pro každého člověka subjektivní záležitostí a prožitkem. Smysl života se také vztahuje k smyslu práce. Smysl práce je jednou z nejdůležitějších složek smysluplnosti bytí. Fenomén smysluplnosti je v soudobé psychologii věnována pozornost. Nejvýznamnějším autorem, který o tomto fenoménu pojednává je V. E. Frankl – rakouský lékař, psychiatr a psycholog, který je zakladatelem logoterapie (léčba pomocí nalezení smyslu). Je neustálou inspirací pro všechny, kteří pátrají po smyslu života. Frankl považuje smysl života za základní lidskou motivaci. Poukazuje na motivační síly smysluplnosti toho, co děláme, oč se snažíme, co si přejeme. Pokud člověk řeší otázku smysluplnosti, pak se dostane také k otázce hodnot. Každý z nás má vybudován žebříček svých hodnot, které jsou pro nás nejdůležitější. Za těmito hodnotami směřujeme a snažíme se k nim co nejblíže přiblížit. V tom vidí člověk smysluplnost svého života. Pomáhající by se proto měl orientovat na budoucnost, na nějaký cíl v budoucnosti, na nějaký smysl, který bude třeba v budoucnosti naplnit. A ty hodnoty, které uznává a jsou pro něj důležité, těmi by měl žít, ne jen o nich mluvit. Vždy záleží na rozhodnutí, které v životě či v určité situaci učiní a také jaký postoj si k nim vytvoří.

2.3.2 Příčiny

Příčin, které můžou vést k syndromu vyhoření, je mnoho. Psychologové, kteří se profesionálně zabývají studiem tohoto syndromu, určili několik cest, kdy se syndrom vyhoření nejčastěji vyskytuje.77 Kopřiva78 tyto poznatky shrnuje do tří bodů, které nazývá: ztráta ideálů, workaholismus a teror příležitostí. Dovolte, abych se o nich blíže zmínila.

Ztráta ideálů Jedná se o počáteční nadšení z pomáhání. Člověka práce baví, je smysluplná a i když dělá více než by měl, nevadí mu to. Postupem času ale přichází obtíže. Mnohé cíle se 76 77

KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. Praha: Grada, 1998. s. 75. Tamtéž, s. 18.

Strana 38

oddalují a některé se ukážou jako nedosažitelné. Tím dochází ke ztrátě důvěry ve vlastních schopností, což podpoří pocit nesmyslnosti práce. Velké zatížení zamezuje myšlení na negativní myšlenky. Toto zatížení ale čím dál více vyčerpává a nakonec vede vyhoření. „K syndromu vyhoření se dá přirovnat manželství, které je na počátku plné ideálů, očekávání a zamilovanosti. Realita společného života v manželství přináší nečekané neshody, zklamání a následné vystřízlivění.“79

Workaholismus U workaholismu80 dochází k závislosti na práci, tak jako u alkoholismu na alkoholu. Je to tzv. „alkoholismus práce“. Pojem je odvozen od anglického slova „work“ (práce) a slova alkoholismus. Neznamená to, že někdo jen hodně pracuje. Jde zde o nutkavou vnitřní potřebu hodně pracovat. Alkoholismus a workaholismus můžeme zjišťovat úplně stejnými otázkami. Při rozvinutém workaholismu je potřeba spolupracovat s psychologem.

„Teror příležitostí“ Existují aktivní lidé, kteří využívají příležitosti práce. S každým úkolem, který přijmou, se jim po čase objeví několik dalších, které představují lákavé příležitosti, jak na výchozí úkol navázat. Bylo by jim líto, kdyby nevyužili šance a práci neuchopili. Po čase ale zjistí, že tyto závazky spotřebovávají mnoho času a energie. Neschopnost slevit pak po čase vede pomáhajícího k vyhoření.

Někdy k syndromu vyhoření vedou nároky, které jsou na člověka kladeny jako je mnoho práce, diktátorský režim, velké nároky či dlouhodobý bezprostřední osobní styk s lidmi. Někdy k němu dochází také proto, že člověk není schopen slevit ze svých požadavků, nedokáže říci ne nebo se snaží dosáhnout příliš mnoho cílů po dlouhou dobu.

78

KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. Praha: Portál, 2000, s. 101- 102. 79 Tamtéž, s. 101. 80 workaholismus můžeme zjišťovat úplně stejnými otázkami jako když zjišťujeme alkoholismus (např. Jste nervózní, máte-li strávit den bez pití (práce)?)

Strana 39

2.3.2 Projevy Syndrom vyhoření se projevuje fyzickým, emocionálním a mentálním vyčerpáním. Vše se děje v důsledku chronické zátěže spojené s dlouhodobým nasazením pro jiné lidi. Děje se tak hlavně u těch, kteří ve svém zaměstnání přicházejí profesionálně do osobního kontaktu s jinými lidmi. Janovský81 i jiní autoři82 zmiňují tři oblasti, ve kterých k vyčerpání dochází: •

Tělesné– projevuje se chronickou únavou a celkovou slabostí. V důsledku únavy a slabosti jsou pomáhající více náchylní k nejrůznějším onemocněním, ale také k úrazům a selhání.Trpí bolesti hlavy, zad, celkovým vypětím a chronickou únavou, která je spojena s poruchami spánku. Nemůžou spát v důsledku v přetížení starostmi. Mívají narušeny stravovací návyky. Buď trpí nechutenstvím či se naopak přejídají. Přejídání je určitá kompenzace zátěže.

•

Emocionální – převládá pocit bezmoci a beznaděje. Vše se zdá být zoufalé, protože z této situace nelze nalézt žádné východisko. Převažuje předráždění, negativní ladění vůči lidem i vůči sobě samému. U tohoto stavu se můžeme u někoho setkat i na myšlenku sebevraždy. Důvodem je velké vyčerpání, kdy už nezbývá čas na nic jiného. Po vyhoření je typická celková labilita.

•

Duševní (mentální) – projevuje se negativními postoji k sobě, okolí a zejména k práci. Pro vyhořelého člověka je typické, že se z jeho práce postupně vytrácí lidský rozměr. Nastává tzv. odlidštění, které se projevuje nedostatkem lidskosti v interakci s okolním světem. Takoví lidé se stále více uzavírají do sebe. Dávají vinu pomáhaným. Trápí je myšlenky a představy s děsivým obsahem.

Jak již bylo uvedeno, syndrom vyhoření je důsledkem dlouhodobě působícího stresu a nevhodného vypořádávání se s psychickou i fyzickou zátěží. Chronickým stresem trpí především lidé vystavení trvalé zátěži v sociálně-emocionální oblasti.

81

JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003. s. 159.

Strana 40

2.3.3 Fáze procesu vyhořování Existuje mnoho autorů, kteří se pokusili vymezit fáze procesu vyhoření. Každé z nich je jiné. Můžeme je rozlišovat podle složitosti. Některá fázování jsou si velmi podobná. Jiná se liší a snaží se o hlubší zachycení procesu vyhoření. Tento proces není statický, má svou dynamiku. „Vyhoření není jevem statickým, jak by se při pozorování zdálo, ale procesem, dějem, který má svůj začátek, průběh a výsledný stav.“83 Fáze vývoje syndromu vyhoření (Edelwich, Brodsky)84: 1) nadšení: vysoké ideály, vysoká angažovanost; 2) stagnace: ideály se nedaří realizovat, mění se jejich zaměření. Požadavky pomáhaných, jejich příbuzných, či zaměstnavatele začínají obtěžovat, 3) frustrace: pracovník vnímá pomáhaného negativně, pracoviště pro něj představuje velké zklamání; 4) apatie:

mezi

pomáhajícím

a

pomáhaným

vládne

nepřátelství,

pomáhající se vyhýbá odborným rozhovorům s kolegy a jakýmkoliv aktivitám, 5) syndrom vyhoření: dosaženo stadia úplného vyčerpání - ztráta smyslu práce, cynismus, odosobnění, odcizení, vymizení reflexe vnitřních norem.

Některé fáze syndromu vyhoření mohou být na člověku výrazně patrné, jiné mohou být jen naznačené a nevýrazné. Někdy si pomáhající uvědomuje, že je „přepracovaný“, jindy se necítí dobře a neví proč. Příčinu hledá většinou jinde, než ve svém životním rytmu a komunikačních stylech. Z poslední fáze úplně rozvinutého syndromu vyhoření je cesta zpět již velmi těžká. Ve fázích frustrace a apatie je velkým štěstím, když se podaří proces pochopit

82

Kopřiva, Křivohlavý KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. Praha: Grada, 1998. s. 60. 84 JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003. s. 160 83

Strana 41

a zastavit. Nejlepší předpoklady k tomu, aby pomáhající rozvoji syndromu vyhoření zabránil, jsou ve fázi stagnace.

2.3.4 Prevence

Pomáhání je činnost, která má několik specifik. Pomáhání je velmi náročné na energii. Je to práce, která nám může energii dodávat, ale zrovna tak ubírat. Často se stává, že tato práce vykonává svůj energetický vliv podle opačné zásady. Spíše dává těm, kteří už mají dost, a ještě ubírá tomu, kdo má beztak málo85. Hospodaření s vlastní energií by pomáhající neměl podceňovat. Je spojeno na prvním místě hlavně s tělem. Proto je třeba, aby pomáhající věnoval pozornost vlastnímu tělu, aby měl z čeho dávat a aby pomáhání pro něj mohlo být radostí, a ne zátěží. Také je důležité upozornit na to, že každý jedinec je osobností se svými charakteristikami a každý reaguje na situaci v boji proti syndromu vyhoření jinak. Proto je dobré, aby si pomáhající uvědomil své reakce těla a psychiky na dané zátěže a tím se vyvaroval nepříjemným reakcím, kterými se při zátěžových situacích projevu. Kopřiva86 při prevenci syndromu vyhoření a zvládání stresu uvádí tři hlavní body: 1) Životní styl – ke kterému neodmyslitelně patří pohyb, výživa a spánek. Dále se s ním pojí naše zacházení s tělem. Tedy jak se uvolňujeme, relaxujeme. Je mnoho možností, které nám nabízí tyto momenty. Organizace času je jedna z významných složek. Pomáhající musí aktivně myslet na to, aby jeho profesionální zájmy nepohltily veškerý jejich volný čas, protože by měl zůstat vždy prostor na zájmy, kulturu a společenský život. 2) Mezilidské vztahy – pro pomáhajícího je důležité, aby měl zázemí ve svém vlastním životě. Ubírat energii mu může dlouhodobé neřešené konflikty v manželství, partnerství a rodině. Člověk je sociální bytostí a má velkou potřebu komunikace. Zakotvení v rodině mu dává vědomí, že ho někdo doma čeká a sdílí

85

KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. Praha: Portál, 2000, s. 94. 86 Tamtéž, s. 100.

Strana 42

jeho radosti i strasti. Pokud ale toto zázemí není, může docházet ještě k větší strátě energie a sil. Energetickým momentem je také kvalita sexuálního života. Mezilidské vztahy jsou velmi důležitým faktorem. Tak to cítí i Křivohlavý87, který dává vztahům mezi lidmi také velký význam. Proto zmiňuje autory Pinesovou a Aronsona, kteří se tímto tématem zabývají. Z jejich výzkumné práce vystupuje myšlenka: „Ukazuje se, že čím lepší vztahy daný člověk k druhým lidem má, tím má i relativně nižší úroveň psychického vyhoření. Lidé, kteří připisují druhým lidem poměrně vyšší hodnotu nežli věcem, si více váží sociální opory a vytvářejí kolem sebe podpůrnou sociální síť přátelských vztahů. Čím více se určitému člověku dostává sociální opory, tím méně příznaků syndromu vyhoření je u něho možno zjistit“.88 Sociální podpora je velmi důležitá pro vyčerpaného člověka. Pod sociální podporou si můžeme představit emocionální podržení od druhých, naslouchání, empatii, soucítění, uznání, povzbuzování, spolupráci, také prosociální postoj a nezištnou pomoc. 3) Přijetí sebe samého – druzí lidé od nás potřebují, abychom je přijali a akceptovali, abychom jim věnovali náklonnost i bez ohledu na to, zda jednali dobře či špatně. Tentýž postoj by měl každý člověk zachovávat i vůči sobě samému. A pokud se ocitne v roli pomáhajícího, měl by tento postoj být dvojnásobný. Pomáhající se v jistém smyslu stává sobě samému klientem. Hlediska, proč tak máme činit jsou89: •

Kdo se nemá rád, spotřebovává mnoho energie ve stálém vnitřním konfliktu mezi skutečným a ideálním obrazem sebe samého a tudíž nemá sílu na rozdávání.

•

Kdo nesnáší některé své skutečné vlastnosti, nedovede tyto rysy přijmout ani pomáhaných a i zde dochází ke konfliktu.

•

Kdo je na sebe moc přísný, kdo se nemá rád, se paradoxně stává tím, čemu se chce vyhnout – egocentrikem, jehož základním životním tématem je on sám, jeho vnitřní konflikt, i když k jeho řešení třeba používá pomáhání druhým.

87

KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. Praha: Grada, 1998. s. 90. Pinesová a Aronson tuto hypotézu ověřili a potvrdili výzkumem. Soustředili pozornost na 80 lidí (35 mužů a 45 žen). Zjišťovali u nich na jedné straně stupeň rozvinutí psychického vyhoření. Na straně druhé v rozhovorech s nimi pomocí dotazníku zjišťovali, jak se tito lidé dívají na přítomnost sociální opory ve vlastním životě, jak si jí cení a jak silnou se tato sociální podpora v jejich životě ukázala. Ukázalo se, ž ti lidé, kteří mají silnou sociální oporu ve svém životě, mají relativně nejméně příznaků psychického vyhoření. 89 KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. Praha: Portál, 2000, s. 100. 88

Strana 43

Jankovský90, kromě hlavních bodů, které uvádí Kopřiva, zmiňuje ještě další prvky prevence. Ty spatřuje především: V praktikování pozitivního přeladění, které pomáhajícímu umožní načerpat novou sílu. Každý člověk nejlépe ví, co mu přináší úlevu a naplňuje jej uspokojením ze smyslu práce. Pozitivní přeladění se především děje prostřednictvím trávení volného času. Tedy věnování se různým zájmům, jako je např. umění, příroda, cestování, atd. Zde také upozorňuje na negativní přeladění, které může znamenat nebezpečnou cestu pro uvolnění. To se uskutečňuje pomocí psychotropních látek. Také zmiňuje, že lidé, kteří mají tendence k vyhoření, se můžou dotknout zneužití alkoholu, nikotinu, kofeinu, ale také některých léků, popřípadě měkkých a v horší situaci tvrdých drog. Pozitivní očekávání je dalším způsobem, jak eliminovat nebezpečí vyhoření. Spočívá v přesvědčení, že naše práce má každý den smysl a že problémy jsou zde proto, abychom je řešili, protože napomáhají našemu osobnímu růstu. Tento postup je více účinný, než kdyby pomáhající dopředu rezignoval a očekával to nejhorší – neúspěch, problémy, nesmyslnost práce. Velmi záleží na tom, jak se dokáže s problematikou identifikovat – vkládat do pomáhání své prožívání. Musí být však schopen se od těchto problému oprostit. Dále by si pomáhající měl uvědomit své reálné možnosti i své vlastní hodnoty. Při pomáhající činnosti by se měl naučit na sebe vykonávat tlak bez tlaku vnějšího a tím být odpovědný sám zas sebe91. Posledním specifickým bodem v této oblasti je náboženství a víra. Víra umožňuje člověku pevné zakotvení ve smyslu života. Je to oblast velmi široká, která je již jinou kapitolou. Ale skutečností je, že v rámci výkonu pomáhající profese se pomáhající setkává s věřícími lidmi či on sám může být věřící. Proto je dobré, aby se s některými náboženstvími, především s těmi, která se vyskytují nejčastěji tam, kde působí, seznámil. To mu umožní hlubší pochopení těchto jedinců.

90 91

JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003. s. 163 JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003. s.164

Strana 44

1.2 Vliv náboženství na osobnost pomáhajícího V dnešní době jsou lidé zaměřeni spíše na materiální věci a od víry se odklání, je stále náboženství velmi významnou oblastí, jak ve společenském životě, tak v životě jednotlivce. I když bylo řečeno v různých předpovědích, že „náboženství je anachronismus92, jenž zanikne s rozvojem vědy a techniky v rozvinuté společnosti.“93, skutečností zůstává, že náboženství nejenže nezaniklo, ale vedle tradičních proudů vznikají proudy nové. Lidé si většinou nachází způsoby, jak si přizpůsobit víru modernímu životu. Ta pak ovlivňuje jejich životní směřování. Náboženská víra tedy vyjadřuje postoj celého člověka k transcendentnu - k tomu, co ho přesahuje (k Bohu). Víra je inspirativní prvek, který dává smysl pomáhající činnosti. Také ovlivňuje umělecké dění a je pro mnohé centrem společenského života. Dává lidem naději do budoucího života a také poskytuje útěchu v těžkých životních situacích. Mnoho pomáhajících a jedinců, kterým je pomáháno, vyznává nějakou víru. Tato víra jim umožňuje nejen nové nazírání na realitu, ale i nový pohled na vlastní osobnost a její jednání. Prostřednictvím víry přicházejí k novým poznáním a následně pak k hodnotným zkušenostem. Snaží se žít podle myšlenek, které jim víra ukládá a kromě smyslu života jim také poskytuje mravní vedení. Pomáhající se snaží svou práci vykonávat s láskou a čistotou. Věří, že skrze něj koná Bůh. Boha se snaží oslavit právě svým správným jednáním, které je protkáno soucitem, láskou a dobrotou. Tato životní cesta pomáhajícího není jednoduchá. Má mnoho nástrah, kterým musí čelit. Žádný lidský jedinec není dokonalý. A proto se každý z nás může dopustit mnohých chyb. Z těch by se pomáhající měl poučit a skrz jejich uvědomění se stále rozvíjet. Věřící pomáhající jedinec by se proto měl smířit se sebou samým, se svými stinnými stránkami a měl by mít důvěru v Boží shovívavost a milosrdenství. Víra je pro něj určitým darem. Vyžaduje po něm aktivitu celé osobnosti – tedy zapojení intelektu, citu i vůle. Věřící pomáhající osobnost by neměla bez hlubšího pochopení hlásat pravdu boží - mít přečtené myšlenky nestačí, tyto hodnoty by měl žít a upřímně podle nich jednat. Jedním z důležitých prvků víry je vztah mezi lidmi, člověkem a Bohem. Ten se projevuje v nezištné, nápomocné službě. Duchovní učitel Šrí Satja Sai Baba říká: 92

Zastaralá věc, jev, názor, přežitek z hlediska současné doby.

Strana 45

„Sloužit člověku znamená sloužit Bohu, neboť ten sídlí v každé bytosti. Služba, kterou prokážeš jiným, je službou, kterou děláš sám sobě“.94 Proto by věřící jedinec do všeho, co vykoná, měl vkládat myšlenku dobra. A dobro by měl spatřovat všude a ve všem. I když pomáhající nevyznává žádnou víru, je dobré, když se o principech náboženstvích něco dozví. Toto poznání mu umožní více věřící jedince pochopit a více se zorientovat v jejich životních počínáních. Pro samotného pomáhajícího to může být velmi obohacující a on sám se skrze poznání může dále rozvíjet. Existuje mnoho náboženství, z kterých se dají pro pomáhající činnost čerpat přínosné myšlenky. Každý člověk si z nich může odnášet to, co je pro něj v danou chvíli důležité. Nyní uvedu základní principy mnou vybraných známých náboženstvích. Ty jsou zaměřeny na prvky pomoci, které se v každém z nich vyskytují.

1.2.1 Křesťanství

Princip křesťanství obsažený v Novém zákoně zní: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe“95. Důraz na lásku, který je obsažen již ve starém zákoně, Ježíš ještě více prohloubil. Křesťanství považuje lásku za nejvyšší dar96. Ježíš je brán za největšího dobrodince tohoto světa. Jeho osobní příklad a učení zásadním způsobem ovlivnily šíření a posuzování dobročinnosti ve všech zemích, kde křesťanství působilo. Křesťanská povinnost konat dobro zavazuje každého věřícího podle svých možností. Bohatí by měli na dobročinné účely přispívat více než chudí. Nejenom křesťané mají tuto „povinnost“. Pojem „caritas“ je tradičně chápán jako soucit jedince s těmi, kdo jsou mimo jeho rodinný kruh: zájem byl o ty, kteří jsou v nouzi, o hladové nebo nemocné.

93

JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton. 2003. s. 166 RUHÉL, S. P. Šrí Satja Sai Baba: Život a dílo. Praha: Eugenika, 2002. s. 202. 95 Bible. Písmo svaté nového a starého zákona. Praha: Česká biblická společnost, 1991. s. 33 – nový zákon 96 Tamtéž, s. 166. 94

Strana 46

Dobrý Samaritán je příkladem takové osobnosti raného křesťanství. Morálním imperativem křesťanství je láska k bližnímu97. Křesťanství již od raného počátku používá termínů jako povinnost a služba vedle termínů odměna a trest. Pro tradičního křesťana je láska a dobročinnost zakotvena v konceptu agapé98. Agapé není pojímán jako náklonnost, ale jako bezpodmínečné přijetí. Bližní, který má být milován, je kýmkoliv. Pojem charita je překladem řeckého agapé. Tento koncept je spojen s přijetím povinnosti jak pozitivních, tak negativních. Mezi negativní povinnosti patří např. pravidlo „Nezabiješ!“ či „Nepodrobíš si či nezpůsobíš společenskou újmu druhému“. Pozitivní povinností je např. pomoci druhému, který je v nouzi, bez ohledu na svou osobu. Princip „samaritánství“ je založen na pomoci lidem v nouzi, sebe-obětování, ale je více mravním imperativem než skutečně dobrovolnou službou. Nový zákon tak vztahuje závazek lásky na všechny potřebné99. Velkorysost, slitování, trpělivost, dobrota jsou kvalitami, které jsou dány člověku, ale jsou podmíněny náboženskou zvyklostí a božským příkazem. Správný křesťan nehledá v altruismu žádnou reciprocitu (vzájemnost), jde mu pouze o vzájemnou prospěšnost. Matematik, logik, filozof a církevní reformátor Bernard Bolzano100 říká, že povinnost, soucit a myšlenka na Boha jsou tři jediné věci, které nás mají vést a pobízet při našem konání dobra.

1.2.2 Islám

Toto náboženství vzniklo s příchodem Muhammeda v 6. století po Kristu. Muhammed přinesl nové učení, které ovlivnilo arabskou společnost. Nejvyšší unikátní a univerzální bytostí islámu je Bůh Alláh. Ten hovoří k lidem přímou řečí v posvátné knize nazývané Korán. Tato kniha měla být prorokovi Muhammedovi diktována přímo Alláhem. Je to jediný zázrak, který se prorokovi připisuje. Korán je věřícímu stálou oporou, ukazuje mu, jak jednat v každodenních záležitostech, je

97

MATOUŠEK, O. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. s. 36. GRÜN, A.Víra, naděje a láska. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004. s. 78-79. 99 Tamtéž, s. 100 BOLZANO, B. O pokroku a dobročinnosti. Praha: Vyšehrad, 1957. s. 17. 98

Strana 47

příručkou definic a zároveň cestovní mapou vůle, souborem pravd, o nichž je třeba v soukromí rozjímat, a tak prohlubovat své vědomí Boží slávy101. Protože byla muslimská víra zrozená v kupeckém prostředí, vykazuje na jedné straně pochopení pro podnikání a pro sociální rozdíly ve společnosti, neboť je pokládá za dané od Boha – „Pán tvůj otevřenou rukou uštědřuje obživu anebo ji odměňuje, komu chce, neboť dobře je zpraven o služebnících Svých a jasně je zří.“ (Korán, 17:32). Na straně druhé Korán obsahuje i příkazy k filantropii např.zákazem lichvy: „Bůh zničí lichvu, avšak zúročí almužny … Je-li dlužník váš v tísni, vyčkejte, až se mu uleví a dáte-li mu to jako almužnu, je to pro vás lepší, jste-li vedoucí.“ (Korán, 2:277 a 2:280). Matoušek102 uvádí, že islám kladl již od počátku důraz na dávání almužen, péče o staré lidi, vdovy, sirotky, žebráky a ke slušnému zacházení s otroky. Ustanovil almužnu povinnou (zakát) a dobrovolnou (sadaka). Almužna, sadaka nebo zakát, je způsob, jak bojovat s přílišným bažením po majetku. Sadaka znamená spravedlnost a dává se dobrovolně, nejčastěji žebrákům a většinou v pátek. Slovo zakát značí očištění, je součástí náboženských povinností a platí se jednou ročně. Na chudé se také pamatuje při dvou vrcholných muslimských svátcích103. Svátek íd al-fitr oslavuje ukončení půstu na konci ramadánu. Je to nejradostnější svátek z celého roku, kdy lidé vzdávají díky za to, že byli silní a dodrželi půst. Prodávají sladkosti, posílají pohlednice a obdarovávají děti a chudé a to buď potravinami nebo peněžní částkou. Druhým svátkem je íd al-adhá, svátek obětování. Je vyvrcholením pouti do Mekky. Po kázání a modlitbách muslimové obětovávají zvířata. Přitom jedna třetina obětovaného zvířete je k dispozici rodině a hostům a zbytek je rozdělen chudým. Matoušek (2001) se dále zmiňuje o důležitosti mešit, které byly nejen místem uctívání Boha, ale i dobročinným zařízením. Často k nim byly přičleněny nemocnice, humanitární zařízení, chudinské kuchyně, karavanní stanice a fondy podpory. Všechny tyto tradiční formy dobročinnosti (zakát, sadaka, íd al-adhá, íd alfitr) a charitativní činnosti při mešitách jsou dodnes důležité pro široké vrstvy věřících muslimů. Nesmíme také zapomínat na pět základních zákonných předpisů, mezi kterými je předepsáno dávání almužny. V islámských zemích je postoj k žebrotě tolerantnější než jinde, protože kdyby nebylo žebráků, nebylo by komu

101

MATOUŠEK, O. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. s. 39. Tamtéž, s. 40. 103 WILKINSON, P. Ilustrovaný slovník náboženství. Slovart, 2001. s. 107. 102

Strana 48

dávat předepsanou almužnu. Proto je jejich životní situace přijímána za nábožensky oprávněná a ctihodná.

1.2.3 Židovství

Židovství má také dlouhou tradici v pomáhání. Zde je však morálním imperativem spravedlnost a zájem o utiskované. Nestačí pouze utrpení jakýmkoliv způsobem zmírnit, je nutné jeho úplné vymýcení. Ačkoliv ve starém zákoně je vyjádřen názor, že chudoba jako taková nemůže být nikdy zcela eliminována ze světa104. V mravní tradici a v celkovém postoji židovské komunity dominuje koncept institutu tsedakah (dobročinnost a správnost). Hlavní myšlenkou je názor, že „Žid nedává, protože to tak necítí, ale proto, že je to služba. Člověk, který je chudý musí mít pocit sebeúcty a důstojnost“105. Proto není v aktu darování v židovské tradici rozdíl mezi tím, kdo dává a tím, kdo přijímá. Akt darování není vyjádření soucitu, ale respektu a naplnění povinnosti. Z tohoto jsou vyvozovány dvě důležité teze. První je, že pro dárce není důležité komu dává, a pro příjemce zase, kdo dává. Druhá teze spočívá v tom, že ten kdo dává je stejně důležitý jako ten, který přijímá. V institutu tsedakah nejde jen o to dát, ale důležité je dát na základě rozvahy, respektu pro druhého. Jak je dar dáván je stejně důležité, jako co je předmětem daru. Myšlenka charity se vine celou židovskou historií. Projevila se jak v organizování pomoci v rámci židovských obcí, tak i při řešení problémů plynoucích ze soužití se společnostmi jiné víry i při novém zakládání samostatného státu.

1.2.5 Buddhismus

Matoušek (2001) vymezuje buddhismus jako náboženství bez Bohů, kdy ale Buddha neodmítá starší náboženské tradice, které jsou spojeny s různými bohy. Spíše na ně navazuje a snaží se je využívat. Jeho učení nepoužívá projektování vnitřního světa člověka do nadpřirozených sfér. Nepotřebuje ani nebe, ani podsvětí. Matoušek 104

MATOUŠEK, O. a kol. s.31.

Strana 49

(2001106) se dále zmiňuje o poselství Buddhy, který říká, že i ten, kdo se dokonalým probuzením osvobodil z cyklu reinkarnací, nemůže být považován za nesmrtelného obyvatele ráje, ale ani za zemřelého, definitivně zmizelého – jeho existence jen splynula s bytím jako kapka rosy splyne s oceánem. Buddha byl pro lidské jedince duchovním rádcem ne bohem. Učil své bližní, jak mají žít, aby dosáhli osvícení – osvobození z cyklu smrti a znovuzrození107. Jeho učení doporučuje zapomínat na křivdy, neodpírat zlému, být laskavý a milosrdný ke všem lidem bez ohledu na rasu a náboženství a neubližovat všemu živému. Nejdůležitějším cílem buddhismu je kráčet po osmidílné cestě, to znamená plně pochopit buddhistické pravdy, vést správný život a vyhýbat se jednání, které by mohlo uškodit druhým. Buddhista může žít podle buddhistické cesty, ale přitom může vyznávat jiné náboženství108. Velmi podstatnou složkou buddhismu je stezka karuna109 – schopnost cítit a soucítit, soucit ke všem bytostem bez rozdílu a úsilí být užitečný sám sobě i ostatním. Soucit je prvek, který vedl Buddhu k osvícení. Tento prvek doporučuje buddhismus soustavně rozvíjet. Soucítěním s trpícími mají lidé vždy před sebou obraz existence strasti, i když jejich nynější život jí může být dočasně zbavený. Soucit je tím posiluje a připravuje na okamžik, kdy je utrpení opět dostihne. Také smiřuje jedince se současným životem, protože ukazuje, že životy jiných bytostí jsou často mnohem těžší. Stezka karuna, tedy soucit, je jedna ze čtyř vznešeností buddhismu, ke které patří ještě upekkhá – vyrovnanost, klidná mysl, mettá – nesobecká milující laskavost ke všem bytostem bez rozdílu a muditá – chápavá nesobecká radost. Dalajláma píše, že skutečná spolupráce a zodpovědnost založená na soucitu a altruismu vyžaduje, abychom si vážili nejen lidských bytostí, ale také ostatních živočišných druhů i životního prostředí. Ať už jde o uspokojení jedince, rodiny, národa nebo mezinárodního společenství, klíčem je naše altruistická mysl110. Buddhovo učení nelze racionálně pochopit. Aby jedinec toto učení pochopil musí ho prožít. Pokud se tak nestane, stává se jen prázdnými pojmy.

106

MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. s. 23. WILKINSON, P. Ilustrovaný slovník náboženství. Slovart, 2001. s. 55. 108 Tamtéž, s. 55. 109 MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. s. 23. 110 KOTLER, A. Buddhismus. Praha: Pragma, 2000. s. 11-12. 107

Strana 50

Náboženství může být nejen inspirací při pomáhání druhým, ale také významným činitelem v přímé práci se sociálně hendikepovanými lidmi. Mnoho pracujících v pomáhající profesi může potvrdit, že víra je pro mnoho lidí oporou při zvládání náročných životních situací111. Někteří lidé se k víře přikloní až po té, co se dostanou do tíživé situace. Jiní zase o víru přichází, protože nedokáží pochopit, jak Bůh mohl něco takového připustit, jako je třeba přírodní pohroma nebo válka. Náboženství na jedné straně bylo a je podnětem pro společenské a politické konflikty, které přinesly či přináší mnoho utrpení, bolesti a úmrtí. Na straně druhé je také podnětem pro obnovu míru na světě a vznik různých charitativních organizací. Náboženství se tedy stává významným prvkem pro pomoc druhým.

111

MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. s. 44.

Strana 51

3. Praktická část 3.1 Cíl výzkumu Cílem výzkumu bylo zjistit, jaký význam má pomáhání pro skupinu budoucích sociálních pedagogů a zároveň také zjištění jaká je jejich motivace a pohnutky, které je vedou k pomoci druhým. Proč se rozhodli věnovat svůj čas a energii budoucí pomáhající profesi, která se vyznačuje pomocí neznámým lidem a obětováním vlastního zájmu pro blaho druhých. Jaké životní zážitky, zkušenosti, prožitky, postoje je přivedly k pomáhání a co jim tato činnost pro život přinesla a stále přináší.

3.2 Cílová skupina Cílovou skupinu výzkumu tvořilo devět studentů (21-26 let) pedagogické fakulty – katedry sociální pedagogiky, kteří se připravují na budoucí pomáhající profesi sociálního pedagoga. Všichni studenti této skupiny byli záměrně vybráni ze třetího absolventského ročníku. Neboť se u nich dá očekávat hlubší motivace a přesvědčení pro pomáhající činnost.

3.3 Výzkumná metoda Výzkumnou metodou mé práce byla ohnisková skupina. Morgan112 definuje ohniskovou skupinu jako metodu výzkumu, jež shromažďuje údaje prostřednictvím skupinové interakce vzniklé v debatě na téma určené badatelem. Metoda ohniskové skupiny klade velký důraz na plánování. Plánování je oblast, ve které se ohniskové skupiny nejvíce odlišují od standardních praktik jiných kvalitativních metod. Náročným úkolem této metody je shromáždit účastníky pro skupinové interview a také zjistit, jak s nimi jako se skupinou budu vycházet. S plánováním přichází mnoho obtíží, se kterými každý badatel musí počítat.

112

MORGAN, D. L. Ohniskové skupiny jako metoda kvalitativního výzkumu. SCAN: Albert, 2001. s.17.

Strana 52

Skupinová diskuse trvá většinou kolem 90 minut, ale není to podmínkou. V rámci tohoto časového rozpětí je důležité udržet ohnisko a neotvírat příliš mnoho témat. Cílem badatele je, aby se mu podařilo z diskuse získat údaje, které jsou předmětem jeho zkoumání. Interakce ve skupině může u účastníků vyvolat potřebu vysvětlit či obhájit svůj pohled před někým, kdo o světě přemýšlí odlišně. Použití ohniskové skupiny k vytváření takových interakcí dává badateli k dispozici soubor informací, které by prostřednictvím jiné metody nezískal. Pro můj výzkum jsem zvolila techniku – řízení skupiny s nízkou mírou moderátorova zapojení. Tato technika je založena na samořízením skupiny. Na začátku diskuse jsou badatelem dány instrukce. Badatel pak odchází k oddělenému stolu, aby si dělal poznámky a obsluhoval magnetofon. Základní instrukce této techniky jsou: - Zodpovědnost skupiny – Pokud budete mít tendenci odbočovat od tématu, ať někdo z vás vrátí skupinu zpět k tématu. - Řešení problémů - Pokud skupina vyčerpá témata, k nimž se vyslovuje, vzpomeňte si na to, co nás zajímá a že o tom chceme slyšet co nejvíce. Řeší se to tak, že někdo vymyslí něco, o čem se ještě nemluvilo a tím znovu odstartuje diskuzi. - Zdůraznění perspektiv – Pokud se vaše zkušenost jen trošku liší od toho, co říkají ostatní, pak je právě tím, co od vás chceme slyšet. - Používání otázek – Pokud se někdo moc nezapojuje, nebo pokud máte pocit, že mluví pořád titíž lidé, zkuste klást otázky někomu, kdo moc nemluví. - Potřeba slyšet zkušenosti skupiny – Vyprávějte svůj příběh, chceme slyšet tolik příběhů, kolik bude možno. I když budete mít pocit, že vaše zkušenost je stejná jako zkušenost všech ostatních, neříkejte jen souhlasím. Chceme slyšet váš příběh, protože v každé osobní zkušenosti je vždy něco jedinečného. - Důležitost všech zkušeností – V diskusi neexistují správné ani špatné odpovědi. Chceme slyšet tolik zkušeností a odlišných věcí, kolik nám dovolí daný čas.

Pokud se stane, že skupina samořízení nezvládne, je v místnosti pořád badatel, který se problém skupiny pokusí vyřešit.

Diskuzi jsem zaznamenávala na magnetofonovou pásku. Zaznamenanou diskuzi, řízenou jen s nízkou mírou zapojení moderátora, jsem dále analyzovala formou kvalitativního kódování. To se skládá ze tří hlavních typů analyzování:

Strana 53

otevřeného, axiálního a selektivního kódování. Hranice mezi těmito postupy jsou vytvořeny uměle. Základem procesu kódování je analytický postup „porovnávání a kladení otázek“, kdy se badatel snaží označit jednotlivé jevy a pojmy. Následně je pak seskupuje do kategorií a subkategorií na základě společných a odlišných prvků. Ve

fázi

axiálního

kódování

se získané pojmy znovu

seřaďují

pomocí

paradigmatického modelu „příčinné podmínky – jev – kontext – intervenující podmínky – strategie jednání a interakce – následky“ a selektivního kódování. Výsledkem těchto kódování je zakotvená teorie, která je induktivně odvozena ze shromážděných údajů o zkoumaném jevu.

3.4 Kategorie získané z výzkumu Z analýzy výzkumu jsem dospěla k těmto kategoriím a pojmům.

Způsoby pomoci Tato kategorie popisuje, jakým způsobem se dá v pomáhající oblasti druhým lidem pomáhat. Obsahem jsou pojmy: podpora druhého, nabídka toho nejlepšího ze sebe, přijímání lidí jací jsou, čerpání ze svých nejlepších dovedností, určení menších cílů (Respondent 6). Vlastnosti kategorie jsou: míra odpovědnosti, účinnost. Dále se tato kategorie rozpadá na tři „subkategorie“ – tlačení, směrování a obětování se pro druhé. První „subkategorie“ obsahuje pojmy: neustálé vedení, dohlížení. Druhá „subkategorie“ směrování zdůrazňuje, aby jedincům byly do určité míry dány jen impulsy k tomu, aby sám za své jednání zodpovídal a aby mu nebylo pomáháno v záležitostech, které zvládne sám. Zde jsou pojmy jako: pomáhat, tak, aby si jedinec pomohl sám, ukázat lepší cestu, poskytování své přítomnosti. Třetí „subkategorie“ zahrnuje pojmy: přejímání problémů na sebe, obětování se druhým. Z pojmů této kategorie můžeme vyčíst, že se zde objevují různé způsoby pomoci. Některé jsou spíše direktivnější (respondent 6) a na člověka hodně dohlíží, jiné ho zase pobízejí k samostatné aktivitě (Respondent 5 a 3) anebo se objevuje velké rozdávání sebe sama, kdy pomáhající jedinec může dojít až k vyčerpání (respondent 8).

Strana 54

Respondent 6: „… třeba když dělám s děckama z dětského domova, tak předtím jsem si říkala, jo já jim něco jako dám, nějak je uvedu v nějaký směr a oni pak v dospělosti budou žít spořádanej život a budou šťastní a takhle, ale třeba už jsem z toho zmírnila, už mi třeba stačí už jenom to, že budou mít chvilky v dětství, na které budou moct vzpomínat ..“ Respondent 6: „Já si myslím, že to si musí každý sám v sobě jako srovnat, nakolik je za toho člověka odpovědný, nakolik není, nakolik ho tlačí nebo jestli ho směřuje, ale třeba já si myslím, že já třeba už to v sobě mám srovnané, že už aj mám nějakou takovou, že nejsem spíš ten volno, jakože dám tu možnost, spíš někoho jako mám tendenci tlačit, je to i tak ve mně a tak se snažím teď toho z toho těžit, jako kde se to dá uplatnit.“ Respondent 5: „ … Ale já to mám třeba tak, že je dobrý ukázat tomu člověku ty možnosti, nasměrovat ho jo a on pokud už se mu to zalíbí jo, tak se toho opravdu chytne pevně, ale ne jako přímo …. jakoby tlačit a potom vést za to tu zodpovědnost jo, že spíš nasměrovat a pokud chce, tak se toho už chytne sám, ale ukázat mu ty možnosti.“ Respondent 3: „A pak v té profesní oblasti je můj cíl pomáhání taková ta věta „pomoct člověku tak, aby si pomohl sám“ jako kdyby nakopnout toho člověka, aby jako kdyby zvládl situace, aby je nějak dokázal líp řešit, ale abych to neudělala za něho, aby i on měl vlastně tu ten pocit, že to udělal on a tím aby se ten jeho život mohl změnit. Takový pocit z toho mám.“ Respondent 8: „…myslím si, že v sociální sféře bych pracovat nemohla, jakože bych nemohla pracovat pořád s lidmi, protože často beru na sebe jejich problémy a za chvilku bych se z toho asi úplně vyhořela.“ Zde byly rozlišeny tři způsoby, kterými se dá pomáhat. Liší se od sebe mírou vedení, kterou pomáhající praktikuje. Každý využívá svůj styl pomáhání, který mu sedí. Někdo raději druhého stále kontroluje a snaží se mu poradit, kam má dále jít. Jiný zase nechává člověka, aby se snažil své problémy řešit až tam, kam si ví sám rady a jsou lidé, kteří jsou velmi mírumilovní a citliví, že si problémy druhých nesou na svých bedrech. Také je důležité, zmínit se o oblastech, ve které se tyto způsoby pomoci praktikují. Zda se pomáhá jen jedinci nebo celé skupině a také jaké problémy jedinec či skupina má. To nám můžou ukázat následující příklady.

Respondent 5: „Já si myslím, že je to strašně individuální, že je fakt, je to o tom děcku a je to o tom člověku a o tom a nemůžu třeba použít stejnou škatulku na toho člověka, ale určitě to vycítíš jo, že prostě, já třeba taky pracuju tam s těma lidma, který jakoby sami v životě by se k tomu nedokopali a musíš jim v tom vždycky jako v těch krokách pomáhat a zase zpátky a přijít pro ně a zase jim to ukázat, ale někdo to potřebuje a někdo zase míň no, že prostě ta odpovědnost, že si to musí každej asi na

Strana 55

každým tom klientovi nebo na každým tom člověku trošku jinak přistupovat k němu no.“ Respondent 6: „…že nemůžu porovnávat dospělé, děti, seniory, sociálně slabé nebo jenom rozpad manželství nebo jakože těch skupin je tolik a jsou tak individuální a ještě ti lidi jsou v tom individuální…“ Sociální pedagogové si tuto skutečnost velmi dobře uvědomují a i když někteří raději preferují jeden styl, vždy reagují na jedince či skupinu podle jejich potřeb a pokud je to třeba, použijí i styl jiný.

Motivy Kategorie s názvem motivy obsahuje pojmy, které popisují, z jakých uvědomělých pohnutek sociální pedagogové pomáhají či chtějí pomáhat. Motivů, proč se chce jedinec věnovat druhým je mnoho. Z výzkumu vyplynuly tyto pojmy: udělat něco pro sebe, být prospěšný, strach ze sobectví, svědomí, osobní zkušenost (Respondent 8), jsem sociální pedagog, nadšení, láska, obavy, víra, touha. Pojmy: láska, obavy, víra a touha obsahují ještě další pojmy, tedy vytváří „subkategorie“ k této kategorii. Těmito pojmy jsou: Láska – její pojmy jsou: láska k lidem (Respondent 5), k dětem, k životu, k sobě samému, její vlastnosti: zaměření, charakter, hloubka. Obavy – zde jsou pojmy: pocit viny, svědomí (Respondent 2), výčitky, strach ze sobectví, vlastnostmi jsou: intenzita, častost, trvání, další „subkategorie“ víra – se dělí na víru náboženskou a nenáboženskou. Víra vyjadřuje určité přesvědčení, důvěru a jistotu v něco. U náboženské víry je to Bůh nebo vztah k Bohu, u nenáboženské víry to může být víra v člověka nebo také víra v schopnosti člověka. Tedy tato „subkategorie“ znázorňuje tyto pojmy: víra v Boha (Respondent 5), víra v sílu jedince (Respondent 9), poslání, naděje. Její vlastnosti jsou: hloubka, trvání, povaha. Poslední „subkategorií“ je touha. Je to určité přáním či impuls, které vede k určitému nasměrování. Její pojmy jsou: touha zlepšit svět, touha něco změnit (Respondent 6), touha pomáhat. Vlastnosti: intenzita, trvání. Nyní se můžeme podívat na příklady, jak své motivy někteří sociální pedagogové vysvětlují v ohniskového rozhovoru.

Respondent 2: „No, mně k tomu pomáhání, přiznám se, trochu vede svědomí, jakože bych nechtěla mít špatný svědomí, když vidím, že třeba někomu se něco stalo a já mu můžu pomoct, jako nemyslím si, že by to úplně, že bych to v sobě měla zakořeněný,

Strana 56

vidím, že musím pomoct, jakože je to spíš otázkou toho, že bych potom nemohla se sebou jako žít.“ Respondent 5: „No nebo já nevím, jako jestli já to ještě teda upřesním, aby tady bylo zřejmý ten můj motiv, proč pomáhám. Tak u mě je to, protože to vychází z té lásky k těm lidem, kterou se učím a za kterou prosím. Potom ten důsledek lásky, to že mám ráda lidi, ten důsledek je, pomáhat jim. Takže já to mám takhle. To je můj motiv.“ „…já to čerpám od Boha jakoby tu sílu a tu jako lásku k lidem…“ Respondent 9: „no a já jsem vlastně pořád říkala, že mám tu víru, že ten svět bude jako lepší a tak, já si myslím, že bych bez toho už …… asi nemohla být, ale jako to není o tom, že já změním svět, ale prostě věřím tomu, v sílu toho jedince, tu kapku v tom moři, jakože, když si řekne jedna, že to de a druhá si řekne, že to de, tak možná si jich potom víc řeknou, že to jde a ono to potom třeba pude jo …“ Respondent 6: „…jaké mám ty důvody toho pomáhání, … že nejvíc jsem měla nějak od té puberty právě tu touhu, jak už tady řekli jiní, něco změnit,úplně nějaké, že až se do toho dám, tak to bude všechno jinačí, všechno se zlepší a takový ten pohled, ale trochu to v člověku zůstalo…“ Respondent 8: „No tak u mě je to pomáhání v celku osobní, jste slyšeli hodněkrát, ale já to zopakuju, že sem z rozvedené rodiny a moje máma docela hodně pila a když sem byla malá, tak jsem to chtěla změnit, chtěla jsem jí jako pomoct, abych jí tak jako ukázala, že to není dobrý, že to prostě ubližuje sobě, ubližuje nám …“ Výzkum ukazuje, že motivů proč studenti pomáhají nebo chtějí pomáhat je mnoho a také se velmi různí. Nikdy neexistuje jen jeden motiv, ale vždy je mnoho motivů, které jsou ve vzájemném vztahu hierarchicky uspořádány. Uchopit všechny motivy u každého jedince je úkol velmi těžký a složitý neboť, některé motivy jsou nevědomé (viz kap. 2.2.3).

Přínosy Kategorie přínosy zobrazuje momenty, které si člověk odnáší při výkonu dobré pomoci. Vyjadřují ji pojmy jako jsou: radost, lesk očí, úsměv druhých, okamžik štěstí, poděkování, dobrý pocit z vykonané práce, spokojenost, vyrovnanost, získání energie, smysl práce, smysl života, vděčnost, zkušenost, radost z dosažení cíle. Vlastnostmi jsou: pozitivita, délka trvání, hloubka. Některé přínosy jsou tak silné, že se můžou stát pro někoho také motivem, který mu dodává energii a smysl pro další práci. To ukazuje následující příklad.

Strana 57

Respondent 4: „Pro mě je to pak jakože motivace, když někomu pomůžeš a on se ti právě že odvděčí tím, že se usměje nebo poděkuje, tak mě to nakopne vždycky k dalšímu kroku, jako provést to u někoho jiného.“ Další příklad ukazuje pocity, které studentka prožívá při pomoci druhým. Respondent 6: „…mám z toho radost, že to děcko má radost a tím pádem jsem jako taková spokojená, že já mám radost, že děcko má radost a ještě to k něčemu je, takže je to takové jako, no že to má takový no, že už sem došla k tomu, že to fakt má smysl pro mě, že jako budu spokojená, pokud za celý život a za celou práci, jak se říká, nemá to ocenění ta práce a takhle, takže si furt říkám, že pokud změním jednomu děcku pozitivní život, tak že to k něčemu bude zkrátka, že ta práce bude mít smysl a doufám, že to jedno se mi podaří jako no, takže že už teď vím, že to jako smysl mít bude, takže nebo že už teď vím, že se mi už se mi to jedno povedlo a takže už de jenom třeba o to, aby se to zvyšovalo a už teď jsem třeba s tím spokojená a můžu s tím spokojená být.“ Příklad studentky, která má pomáhání spojeno s vírou v Boha. Respondent 8: „Když to uděláš tady tohlencto, tak máš ten pocit, ono to de strašně těžko popisovat, ale máš ten pocit vlastně od toho Boha, že vlastně ty dáš ze sebe, řekněme, nejsem to já, je to ten Bůh, co koná, tak máš radost prostě z toho Boha, že je v tobě.“ Každému pomáhání druhým přináší něco jiného. Podle výzkumu ale vyplynula jedna skutečnost, která je u všech zkoumaných studentů stejná. Pokud se jim pomoc druhému zdaří, tak jsou vnitřně spokojení, mají radost, věří ve své schopnosti, vidí smysl v pomáhání a cítí, že něco udělali pro druhé, společnost i sami pro sebe.

Omezení Tato kategorie vyjadřuje určité obavy, které se mohou vyskytnout při pomáhání druhým lidem. Ty můžou pomáhání stěžovat a někdy vést až k částečné demotivaci. Jedná se o individuální záležitosti každého jedince. Často dochází k vnitřnímu napětí mezi ním a okolím (já x druzí). Důvodem je ještě nenalezená hranice při pomáhání. Také jako omezení jsou brány některé vlastnosti člověka, které můžou bránit v kvalitě pomoci. Kategorie omezení má tyto pojmy: strach, omlouvání sebe sama (Respondent 5), chci, ale nevěřím si, nevděčnost lidí, zklamání, špatná zkušenost, nevhodná pomoc, moc nad druhým (Respondent 7), obava, že špatně pomůžu, strach z reakce druhých (Respondent 4), lenost, sobectví, nevyrovnanost, vyčerpanost,

Strana 58

syndrom vyhoření. Vlastnosti: intenzita, charakter, negativita, trvání. Zde jsou některé příklady, které popisují pocity, které se odehrávají v nitrech studentů.

Respondent 2: „…myslím si, že eště nejsem v tý fázi, že jako pomůžu úplně každýmu za každou cenu, i když z toho pak mám jako špatnej pocit…“, Respondent 5: „Teď jsem to přesně chtěla říct, že to může vyhoření, pokud budu stále čekat, že se mi něco vrátí, proto já radši nikdy nic nečekám.“ „…třeba jsem taky šla do tramvaje, stála jsem u jako u dveří prostě, když jsem nastupovala do tramvaje a teď ty lidi vystupovali a jeden člověk vystupoval a jak vystupoval, tak sklouzl po těch schodech a spadl na zem a už od prvního pohledu šlo vidět, že je to opilec, prostě špinavej, smradlavej a tak a všichni stáli, takhle jak jsou ty hloučky u těch tramvají, všichni stáli a nikdo nic, jenom se tak naň ho dívali a ten chlap natahoval ruku prostě a nikdo ho nezvedl a což je šílený, tak i já jsem se okamžitě otočila a odešla jsem, protože jsem měla z toho člověka strach, že mě stáhne dolů nebo já nevím, protože mám panickou hrůzu z opilců jo. Ale to je teď jedno, jde prostě o to, že jsem odešla a pak jsem až dokonce než jsem šla spat, tak prostě celej den jsem nad tím přemýšlela a prostě jsem to nějak sama v sobě omlouvala, ne přece ďyť tys ho nemohla zvednout, ty nemáš sílu, on byl velkej, tlustej, špinavej, teďka bys spadla na něho a takto jsem si to musela omlouvat, ale sama vím v hloubi, že jsem prostě tu ruku měla podat, protože on ju natahoval a bylo mně z toho hrozně zle.“ Respondent 4: „Já jsem teďka dělala závěrečnej projekt do dramaťáku a dělala sem ho, jako připravovala jsem akci pro děti, které jsou v sos vesničce. A já prostě při tom prvním setkání jsem nevěděla, jak na ně reagovat, když se třeba strašně moc rozjely jo a začaly vyvádět a já jsem nevěděla prostě, co můžu, jestli prostě na ně zakřičet, aby na mě jako někdo nepřišel seřvat, co na ně křičím jo a prostě plácnout je nemůžeš, protože taky jako by to bylo hnedka, že tady biju děti a tak právě že taky to je taky důvod, proč se zrovna bojím třeba sama jako se do něčeho se vrhnout, mám strach, jak na ty lidi reagovat a jako, aby mě to nenasměřovalo zase někam jinam.“ Respondent 7: „…velké téma mám problematické, že to pomáhání je obrovská moc a že se je bojím, jako jestli, že mám moc pomoci těm lidem někam se posunout a co když to pokazím, prostě teďkom to bude na mně. Tak právě teďkom řeším kam mám jít pracovat, protože bych teda chtěla pomáhat, ale zase se bojím až takové zodpovědnosti třeba někam na úřad a mít tu moc pomáhat jim úplně anebo je zase si myslím, že bych možná na to měla no a co když no no je to těžké.“ Každý svá omezení vnímá někde jinde. Pojmy z výzkumu v této kategorii jsou různorodé. Velmi často se objevuje strach z něčeho. Tento strach může být také vyvolán tím, že studenti ještě nemají velké zkušenosti s pomáháním a tím jsou vystaveni určitým obavám. Pokud se setkali s nějakou špatnou zkušeností během pomáhání, můžou se tím jejich obavy zvýšit. Ale ne vždy tomu tak musí být. Z toho

Strana 59

také vyplývá otázka důvěry v sebe a v své schopnosti. Další překážkou, kterou vnímají je vyčerpání, které přechází až k syndromu vyhoření. Ještě k této fázi nedospěli, ale i tak tuší, že pomáhat v této fázi je velmi složité a nad tímto okamžikem již přemýšlí. Poslední překážkou jsou sobeckost a lenost, o kterých ví a pociťují, že je musí v určitých chvílích překonávat. Tyto vlastnosti se také stávají pro mnohé motivem, protože nechtějí být línými a sobeckými lidmi. Ovlivňující faktory pomáhání Na každého člověka během života (od narození až po současnost) působí mnoho faktorů, které ho můžou směřovat k nějaké činnosti, rozhodnutí, k přesvědčení atd. Tyto faktory můžou vysvětlovat vznik některých pohnutek, které vedou jedince k pomáhání. Nemusí být zcela uvědomované. Ve výzkumu vyvstaly tyto faktory, které prezentuje tato kategorie v těchto pojmech: rodina, výchova, vzdělání, vzdělávání, prostředí, ve kterém žiji, očekávání rodičů, informace ze společnosti, špatné rodinné zázemí, špatná nebo dobrá životní zkušenost.

Respondent 9: „na druhou stranu si uvědomuju, že třeba moja starší segra, ačkoliv prostě podmínky jsme měli úplně stejné, tak pohled na tyhle věci v mnoha aspektech má jiné, míň sociální a takhle zaměřené, když neříkám jakože, to ju zas nechcu nějak hanit, furt je na to eště líp než jiní, ale ….že si myslím že je tím pádem jako ten vývoj nebo to co člověka potká na té jeho cestě někde, tak asi není úplně tím spouštěčem, spíš je to něco, co spustí to, co člověk už v sobě má. Spíš asi tak. „Mě napadá, že to vlastně jednak ta škola asi hodně toho člověka jako ovlivní, nasměruje jako, že ta společnost tímhle způsobem taky tě utváří to vzdělání a takhle, ale vlastně i ty lidi, mezi kterýma se pohybuješ“ Respondent 2: „Myslím, že i to vzdělání to hodně ovlivňuje, jakože moje sestra je podle mě na tom jakože vnitřně stejně, že má jako ve vnitř stejný pohnutky, jako k tomu někomu pomoct a tak, ale tím, že studuje nějakou ekonomicky zaměřenou školu, tak potom to třeba jakože přenáší jako kdyby do té ekonomické sféry a jakože tím, že když mi tady studujeme prostě to, jak se má lidem pomáhat a tak jako tak celkově, prostě se zaměřuješ na tu svou oblast.“ Respondent 6: “ zkrátka, že ty prvotní úplně že, že to co si myslím, že teďka je ve mně, tak si myslím, že do mě bylo dáno, jako když sem zkrátka, byla hodně malá, že se nepamatuju a že si jako mám třeba nějaké vlohy a já si myslím,že to do mě bylo jakoby nějak včleněno, buď očekávání rodičů, jejich výchovou, mojím jako i kdyby to měly být ty jesle jo od nějakého věku, i kdyby to mělo být, já nevím co.“ Studenti se ve svém životě s něčím setkali a setkávají, to je ovlivňuje v tom, co dělají. Působí na ně mnoho činitelů, které se v obecných pojmech nazývají

Strana 60

prostředí, výchova, vzdělání. Tyto tři činitelé v nich zanechávají různé zkušenosti. Vždy nějaká zkušenost je silnější a člověk si ji pamatuje celý život. Na základě těchto silných zkušeností pak jedná a to tak, že buď chce nějakou věc změnit nebo udělat jinak nebo jedná tak proto, že jeho zkušenost byla pozitivně velmi silná, která člověka vede ji nadále uskutečňovat.

Vlastnosti pomáhajícího Tato kategorie obsahuje vlastnosti, které by podle sociálních pedagogů pomáhající měl mít, tak aby mohl pomáhat druhým. Vymezené pojmy jsou: empatie, láska, cit pro situaci, intuice, schopnost vcítit se do potřeb druhých, nabídka toho nejlepšího ze sebe, vyrovnanost, mít se rád a přijímat se i s chybami, odpouštění. Respondent 9: „Já si myslím, že to člověk prostě musí umět i odpustit sám sobě, že není vševědoucí a že neví o všem a neumí všechno a není dokonalý a že někdy něco může pokazit, že i to, že pomáháš tak že to je víc než kdybys neudělala nic a že když se ti něco nepovede, tak neříkám, že je to dobrý, ale že nebo že to tak mělo být, to je zas takový jakože alibistický, ale prostě odpustit sám sobě, že jsem taky jenom člověk a že že mám svoje hranice, …hrát si na něco, jako na co nemám prostě parametry, to se asi jako nedá. Prostě každý máme dáno něco a maximálně, co můžeme udělat tak, nabídnout ze sebe to, co považujeme za nejlepší a víc už prostě člověk asi udělat nemůže a si asi musí odpustit no.“ Respondent 9: „že vlastně to není otázka toho, jestli to někdo dělá jako povolání, když někdo může dělat úplně něco jinýho a tohle brát jako …. jako něco, co cítí, že že by měl dělat ještě navíc, protože ho to naplňuje…“ Respondent 6: „…potom je tam nějaká taková empatie, že si člověk asi dokáže, nevím jestli je to výchovou, ale myslím si , že se docela dobře dokážu vcítit do potřeb, nevím do všech asi třeba ne, ale do těch do těch lidí o které se zajímám, tak tak si myslím, že ano a to taky dělá hodně …“ Z výzkumu vychází hlavní myšlenka, které říká, že pokud chce člověk pomáhat, musí to dělat z vlastního přesvědčení – „člověk to musí v nitru cítit“. S tím se pojí i vlastnosti, které jsou pro dobrou pomoc důležité. Pomáhat lidem je velmi citlivá záležitost a sociální pedagogové proto vnitřně cítí, že je podstatné, aby se člověk dokázal vcítit do druhého, aby dokázal bez nějakých knih, které radí, intuitivně zhodnotit situaci a adekvátně na ni reagovat. Také důležitou složkou každého pomáhajícího je, aby se měl rád a přijímal se se svými chybami. Protože jak tvrdí jedno přísloví: „Nemiluješ-li sama sebe, nemůžeš milovat ostatní“ a tedy jim s čistou láskou pomáhat.

Strana 61

Pomoc druhým lidem Kategorie pomoc druhým lidem je charakterizována těmito pojmy: pomoc jako přirozenost, pomoc jako hodnota s vlastnostmi: hloubka, působnost a také subkategorií pomoc „kde a komu“, která je tvořena pojmy: pomoc na ulici, profesní pomáhání, pomáhání doma, pomoc blízkým lidem, pomoc cizím lidem. Její vlastnosti jsou: častost, délka trvání, hloubka, charakter, účinnost. Respondent 2: „Já si myslím, že to strašně záleží, jak v který situaci, jestlli vezmeš to pomáhání jako teda tu profesi, jakože si v nějaký tý sociální oblasti nebo jako to klasický pomáhání, že deš po ulici a někomu jako pomůžeš jako třeba přejít přes ten přechod nebo když pomáháš třeba nějakýmu kamarádovi nebo členu rodiny … já to spíš beru tak jakože, že chci prostě pracovat v tý pomáhající jako profesi prostě, protože že jako že to mám nějakým jakože způsobem daný…“ Respondent 2: „jako nemyslím si, že by to úplně, že bych to v sobě měla zakořeněný, …“ Respondent 7: „No já to mám asi tak, že si myslím, že to mám v sobě, že to je takové to základní: a potom podle toho jednám aj v běžném životě.“ Respondent 5: „já to mám to pomáhání jako obecně, tak asi to mám prostě v sobě asi fakt zakódovaný nebo su zvyklá, že vždycky když sem viděla mamku, že něco bylo, tak dycky všem pomohla, taťka taky vždycky všem pomohl, tak to je prostě normální lidem pomoct…“ Pojmy, které jsou v této kategorii obsaženy, vypovídají o velké oblasti, kde všude se pomoc uplatňuje. Velmi záleží na tom, jestli je to pomoc profesionální nebo zda se jedná o pomoc mimo profesi. Podstatný znak je také komu jedinec pomáhá – nejbližším, známým, cizím lidem nebo lidem, kteří překročili hranici normality. Také během výzkumu byla řešena skutečnost, která řeší do jaké míry je pomoc v člověku zakódována, tedy je pro každého přirozená nebo zda je to otázka spíše působením faktorů jako je prostředí, výchova či vzdělání.

Strana 62

3.5 Paradigmatický model

Příčinné podmínky Příčinnými podmínkami se většinou stávají motivy, které člověka vedou k určitému jednání. V tomto případě k pomáhání. Zde jsou obsaženy pojmy: udělat něco pro sebe, být prospěšný, strach ze sobectví, svědomí, osobní zkušenost, jsem sociální pedagog, nadšení, láska , láska k lidem, k dětem, k životu, obavy, špatné rodinné zázemí, víra, víra v sílu jedince, víra v Boha, naděje, touha zlepšit svět, touha něco změnit, touha pomáhat

Jev Obsahuje tyto pojmy: pomáhání, pomoc, pomáhání druhým lidem, zájem o lidské jedince. Tento jev se může vyznačovat láskou k druhému, obětováním vlastního zájmu pro blaho jiných, vnímání pomáhání jako poslání či smysl života, které naplňuje srdce a duši člověka, hodnotovým systémem, kde zaujímají hodnoty altruismu a pomáhání první místa. Také to může být souhrn činností a chování, které vedou k vědomé podpoře druhých osob (jednotlivců, skupin, organizací), kdy je pomáhání vedeno snahou dosáhnout vyšší kvality života jak jednotlivce, tak celé společnosti.

Kontext Pomáhání má mnoho oblastí, kde působí. Zde můžeme rozlišit dvě základní oblasti dle působnosti. Jedná se o profesní pomáhání, kde se předpokládá určitá profesionalita a pomáhání mimo profesi, kde se především projevuje ochota člověka pomáhat. Obě části jsou velmi ovlivněny tím, zda se pomáhá člověku známému, blízkému či naopak cizímu, neznámému. Také zda se jedná o člověka s postižením nebo člověka pod vlivem alkoholu, jiných látek nebo lidé vycházející z normálu. Získané pojmy jsou: profesní pomáhání, pomáhání mimo profesi, pomoc cizímu člověku, pomoc blízkým, známým, pomoc na ulici.

Strana 63

Intervenující podmínky Podmínek, které působí je velké množství. Můžou působit jak pozitivně tak i negativně, kdy pomáhání mohou usnadnit nebo na druhé straně méně či více zkomplikovat. Zde jsou pojmy jako překonání sama sebe, vzdělání, vzdělávání, povzbuzení od druhých, strach, obavy, překročení svých hranic, vytracení smyslu života, práce, špatné zhodnocení situace, velké sebeobětování, zklamání, omlouvání sama sebe, lenost, vnitřní napětí já x druzí, cit pro situaci, empatie, schopnost vcítit se do potřeb druhých, intuice, přirozenost, velký výdej energie, náročnost práce.

Strategie jednání a interakce Každý jedinec má svůj způsob, jak lidem pomáhat a jak se v tomto procesu orientovat. Zde jsou uvedeny pojmy, které vystoupily z výzkumu: ukázat lepší cestu, učení se pomáhat, hledání svých hranic, přijímání lidí jací jsou, ukázat jiný pohled na svět, vedení a směrování jedince, tlačení jedince správným směrem, poskytování své přítomnosti, přejímání problémů druhých na sebe, obětování se druhým, podpora druhého, nabídka toho nejlepšího ze sebe, čerpání ze svých nejlepších dovedností, pomoc, aby si jedinec pomohl sám, určení malého cíle, kompenzace svého problému, modlitby za lásku k lidem, nemít očekávání, pomoc jako vedlejší činnost.

Následky Kategorii následky charakterizují pojmy, které jsou pozitivní i negativní. Pomáhání může přinášet pocit dobře odvedené práce, kdy se pomáhajícímu navrací vynaložená energie. Zde jsou pojmy jako vděk za pomoc, smysl práce a života, nová zkušenost, pocity radosti, štěstí, získání energie, motivace dál pomáhat, naděje, spokojenost, naplnění očekávání, splnění vytyčeného cíle, užitečnost, radost z Boha v sobě. Ale také pomáhání ne vždy vrátí toto vynaložené úsilí zpět. Tady jsou naopak pojmy: syndrom vyhoření, vyčerpanost, úbytek energie, ztráta smyslu práce, života, nenaplnění očekávání. Následky se mnohdy stávají příčinnými podmínkami, které můžou vést k tomu, že člověk opětovně pomáhá. Také z nich čerpá novou sílu pro další činnost.

Strana 64

3.6 Zakotvená teorie

Sociální pedagogové vnímají, že pomáhání je velmi náročná činnost. Tato činnost může energii dávat, ale většinou energii ubírá. „…já si myslím, že není možné pomáhat, pokud člověk nemá nějak vyřešené svoje věci, protože pomáhání bere strašně moc energie a jako já jsem měla takové fáze … tak si myslím, že to pomáhání ne vždycky vrací tu energii zpátky..“(Respondent 1) „Já si taky myslím, že já jsem málokdy dostala zpátky [energii].“ (Respondent 6). Pomoc druhým někteří vidí jako vrozenou přirozenou hodnotu osobnosti člověka. Jiní cítí, že pomáhání druhým je proces, který se musí naučit. „…prostě myslím si, že každej člověk to má v sobě, tak nějak vnitřně zakódovaný a možná teda někdo víc někdo míň, ale jakoby lidi si musíjú pomáhat, protože nevím, mám to tak, že si lidi musijú pomáhat, že jinak to vlastně nejde no… prostě je to normální pomáhat jo, když už se o tom tak bavíme, že prostě mně to nepřipadá jako nic výmečnýho nebo nebo chvályhodnýho, ale normální věc přirozená.“ (Respondent 5) Největší důležitost v pomáhání spatřují ve vymezení svých hranic, kdy někomu ještě pomůžou a kdy už ne. Je to zjištění svých schopností a možností a sil v danou chvíli. Vymezení těchto hranic plyne ze zkušeností, které jedinci ve svém životě nasbírají. Jejich nacházení je dlouhodobý a složitý proces, ve kterém se momentálně nacházejí. „…no jakože v tom mám zmatek, že nevím jako,kde je přesně ta hranice, kde jako se mám ještě obětovat, kdy se nemám obětovat nebo kdy mám pomoct, kdy nemám pomoct“ (Respondent 2), „…teďka se spíš učím jakoby hledat ty hranice mezi tím, kdy už je to moc, když už to hraničí, kdy už to omezuje, třeba mě v něčem, že prostě pomožu až natolik, že už pak zapomínám jakoby sama na sebe jo, že jsou někdy takový chvíle, kdy si musíte opravdu říct, tohle je už moc, to už prostě, to už není na tobě abys ty v tomhle pomohl…“ (Respondent 5). Překročení těchto hranic může vést k vyčerpanosti, ke ztrátě smyslu práce či života a k syndromu vyhoření. „…já si myslím, že fakt je důležité mít nějaký pevný bod, mimo tu pomáhající profesi, protože jinak člověk skončí úplně, že vyhoří a je úplně z toho na dně, protože nikdy nebo myslím si, že vždycky přijde okamžik, kdy si člověk myslí, že to nedává smysl, že to nemá smysl pokračovat a že se mi ta energie nevrací.“ (Respondent 1). Proto je u jedinců věnujícím se profesnímu pomáhání důležité, aby měli vnitřní rovnováhu, aby se měli rádi a měli dobré zázemí, které je jim oporou a

Strana 65

také které jim poskytne získat novou energii a sílu pro další činnost. Z toho vyplývá, že pokud chtějí někomu pomáhat, měli by být nejdříve sami v pořádku a být v psychické rovnováze. „myslím na to, že nejdřív jsem jakože kdyby já a až potom jsou teprve ti, jakože dokud já nebudu, já nebudu, jako když já budu strašně nešťastná a strašně na dně a budu furt dalším strašně pomáhat, tak mě to bude pořád stahovat na dno, že můžu pomáhat lidem jenom, pokud já budu mít jakože dostatek tý energie a štěstí a spokojenosti, abych to mohla přenýst na ty ostatní.“(Respondent 2), „…člověk fakt musí mít nějakej pevnej bod, který ho se drží a potom teprve může dávat ostatním…“ (Respondent 5). Motivace, jež vedou sociální pedagogy k rozhodnutí pomáhat se různí; jsou závislé na životním stylu, životních zkušenostech a zážitcích, na tom, co v životě prožili, kam směřují a jaké hodnoty ve svém životě upřednostňují. Hlavními motivy, které zazněly v mé práci byla hlavně skutečnost, že se nechtějí stát sobeckými lidmi, kteří myslí jen sami na sebe. To je motivuje k další činnosti. Z toho také vyplývá motiv být pro druhé a také pro společnost prospěšný. Specifickým motivem se ukázala víra, která se promítá jak v náboženském tak v nenáboženském kontextu. K pomáhání je vede taktéž láska k lidem, k dětem a k životu, protože chtějí, aby i druzí lidé našli v životě alespoň jeden okamžik, který je naplní štěstím. Také se objevuje touha něco změnit a touha pomáhat. „já nemám jako ráda slovo třeba láska nebo tak, ale obsah toho slova, jako já nejsem tam z rodiny, kde ty by se mluvilo o takových věcech a tak, tak proto jako nejsem zvyklá používat tyto slova, ale obsah toho slova nebo mít rád, tak si myslím,že je můj motiv, že mám ráda ty děcka a proto je to můj motiv, abych pro ně něco udělala a mám ráda jako nějak ten svět a ten můj život, tak chcu udělat něco i pro sebe, aj když mi to něco dává, tako to dělám pro sebe, mám ráda i ten svět ...“ (Respondent 6) „..co se týče mě, jako nějakýho nasměrování do dalšího života, tak jsem se utvrdila, že ten můj smysl života nebo prostě to proč jsem tady tak je, abych byla druhým prospěšná a zjistila jsem, že takových lidí jakoby v našem ročníku je víc a sme skoro všichni takhle naladění jo, takže to pro mě bylo radost, že těch lidí je víc.“ (Respondent 5) „Třeba když si vezmu příklad, co mě taky třeba motivuje pomáhá jako k tomu pomáhání, tak takové příklady těch děcek, které mě zkrátka nějak osloví a vím, že sů na tom zle a vím, že jim z toho nikdo nepomůže.“ (Respondent 6)

Strana 66

Pomáhání nevychází jen z dispozic a pomáhající touhy člověka, ale především z procesu učení a získávání zkušeností a jistoty. Neustále se v životě člověk dostává do situací, které v něm vyvolávají nové reakce. Proto je třeba situace intuitivně zhodnotit a poučit se z nich do budoucí činnosti. „…já vím, že právě pomoct chci, ale nedokážu to, tak se na to musím do budoucna příště připravit a zjistila jsem, že pak už to de, že už to pak dělám automaticky, že mi stačí si to dvakrát, třikrát i takhle zdůvodnit, i když je to jako, že to pro mě není tak automatické, a zjistila jsem, že mi to pak funguje a že to dělám automaticky.“ (respondent 6). Aby pomáhající mohl poskytnout správnou pomoc, měl by si podle sociálních pedagogů najít oblast či činnost, kde může nejlépe využít své schopnosti a dovednosti a tím poskytnout dobrou pomoc. Naopak kde pomáhající cítí svá slabá místa, neměl by se pouštět do takové pomoci, kde tyto schopnosti potřebuje a nemá je. Pokud je tedy pomáháno v oblasti, kde chybí schopnosti, může dojít ke špatné pomoci a tím k poškození pomáhaného. „…člověk se musí jako kdyby naučit pomáhat, že ne úplně vždycky je to prostě vhodný a že by si člověk měl najít nějakej zdroj, kterým umí pomáhat a myslím si, že v člověku je i nějaká druhá stránka, do které když se začne motat, tak to pomáhání může i zkazit a že mně se to jako stalo, že jsem pomáhala ne úplně správně a teď jsem jako kdyby, už jsem dospěla do věku, kdy vím, v kterých oblastech jsem schopna tomu člověku pomoct a jakože se mně to vrací nazpátek a vím, že když zabrousím do té jiné oblasti, že se mi to nevrátí, protože to bylo špatně ...“ (Respondent 3). Těmito schopnostmi, které kladou na první místo v procesu pomáhání jsou: empatie, intuice a schopnost se vcítit do potřeb druhých,. Pro sociální pedagogy je jednodušší a snazší pomáhat blízkým a známým lidem, kde je člověk motivován láskou k nim. Složitější je to v případě cizích, neznámých lidí, kde se často vyskytují pocity strachu, lenost či obava z jejich reakce. „já už sem nad tím přemýšlím už od začátku, že záleží jako, kdy to je, v jaké je to situaci, že když je to třeba na praxi nebo když su mezi těma děckama nebo s těma Romošama, tak prostě jsem v té roli a už jako vím zhruba, co a jak mám dělat nebo to nikdy nevím, ale je to ta role, že pomáhám a je to takové automatické, s těma blízkýma jsem tam prostě pro ně a na té ulici jsem líná, to se přiznám. Tam to není tak automatické“. (Respondent 7). V těchto situacích nastávají obavy ze špatné pomoci či se obávají nepředpokládaných reakcí lidí. Pokud ale člověk v těchto situacích nepomůže, ačkoliv cítí, že by měl, vede to k pocitům viny, svědomí a

Strana 67

vnitřním výčitkám. Jestliže naopak pomůže, tak se objevují pocity spokojenosti, radosti, štěstí a také pocity smysluplnosti pomáhat. Těmito pozitivními pocity a zkušenostmi jsou dále motivováni k další pomoci. „…abych prostě s těma lidma pracovala a pomáhala jim, tak je to v tý radosti, v těch maličkostech, kdy oni jsou vám jakože vděční za každou věc a prostě se jim lesknou ty oči jakože a jsou prostě úplně, já nevím, ono to zní asi strašně fádně, ale je to pravda, když prostě vidíte, že se na vás usmívaj a že víte, že třeba, že ste jim dali prostě určitou naději nebo prostě nějaký okamžik štěstí, oni potom jsou schopni z toho žit daleko delší dobu,jako když jim člověk takto pomůže. Tak asi hlavně kvůli tomu si myslím.“ (Respondent 2).

Strana 68

Závěr Hlavním cílem práce „Fenomén pomáhání aneb Proč chtějí lidé pomáhat druhým“ bylo zjistit, jaký význam má pro sociální pedagogy pomáhání a jaké pohnutky je vedou k tomu, že pomáhají. I já mám své motivy, které mě vedou k pomoci druhým a proto tato práce byla pro mě velkým obohacením. Během výzkumu jsem mohla nahlédnout do osobních světů pomáhání. Svět pomáhání každého z nás je jiný a protože v ohniskovému rozhovoru bylo devět respondentů, poznala jsem devět osobních příběhů, které vypovídají o jejich vnitřních pohnutkách pomoci druhým lidem. Ve své práci píši, s jakými úskalími se pomáhající osoba může setkat a jak je těžké někdy pomáhat. Na této myšlence se respondenti shodli a již teď vědí, že si musí ve svých životech najít nějaký základ, který jim poskytne „pevnou půdu pod nohama“ v těžkých situacích, do kterých se často lidé, kteří pomáhají, dostávají. Jinak by se jejich entuziasmus pomáhat mohl lehce vytratit a tím by se mohli dostat až ke ztrátě smyslu jak práce, tak i života. Také se ve svých životech přesvědčili, že nelze dělat najednou velké věci, ale musí si své velké cíle rozčlenit na cíle menší. Také spatřuji důležitost v uvědomění si svých motivů, které vedou k pomáhání. Jak už bylo řečeno, není to snadná věc. Je potřeba velkého odhodlání a také ochotu se sebepoznávat. Motivy jsem rozpracovala jak v teoretické části, tak i v části praktické. Z výzkumu vyplynulo spoustu motivů, které se od sebe velmi různí. Není špatné, kdyby se každý, kdo chce lidem pomáhat, seznámil blíže s touto oblastí. Každý z nás má svá měřítka hodnot, které jsou pro každého jinak důležitá. Pro jedince v pomáhající oblasti jsou to hodnoty altruismu, lásky k druhému a obětování vlastního zájmu pro blaho jiných. Někteří lidé v této oblasti hlásají a uznávají tyto myšlenky. Ale to zcela nestačí, protože, jak píše Kopřiva113, tyto myšlenky je třeba žít a neustále pracovat se svým cítěním. Doufám, že tato má bakalářská práce jim k tomu malinko pomůže. To by bylo největší ocenění mé snahy tuto oblast otevřít k zamyšlení lidem, kteří o ni mají zájem.

113

KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. Praha: Portál, 2000, s. 91.

Strana 69

Resumé Bakalářská práce„Fenomén pomáhání aneb Proč lidé pomáhají“ se snaží objasnit pohnutky, které vedou lidské jedince k tomu, že pomáhají. Celá práce se skládá ze dvou částí. Teoretická část prezentuje pohled na osobnost pomáhajícího, hledá její typické rysy a vlastnosti, které by při pomáhání neměly chybět. Dále se zaměřuje na motivy, které tuto osobnost k pomáhání vedou. Součástí pomoci druhým lidem je také hledání vlastních hranic a umění zacházet s emocemi. To do jisté míry souvisí s problémy, které se můžou při pomáhání objevit. Těmito problémy jsou vyčerpání a následný syndrom vyhoření. Práce se taktéž zabývá náboženskou vírou, která je inspirací pro pomáhající činnost. Teorie vychází z výzkumu, který je obsažen v druhé praktické části práce. Ta uvádí cíle zrealizovaného výzkumu, cílovou skupinu, metody použité při sběru dat a jejich následnou analýzu, dále pak vzniklé kategorie a paradigmatický model jako výsledky analýzy. Závěry výzkumu jsou popsány formou zakotvené teorie.

Summary Phenomenon of helping or why are people helping to each other wants to clear up driving motives which make people to help. Whole work consists of two parts. Teorethic part presetns sight of personality of helper, is looking out for its typical features and properties, which can´t be missing during helping. And it´s viewing to motives which make this personality to helping. Finding of one´s own limits and art of dealing with emotions are constituent parts of helping to each other. It cohere with problems which may crop up during helping.People are exhausted by these problems and ensue syndrom of failure. The work is about religion too, which is inspiration for helping. Theory is made of investigation, which is contained in second practical part of this work. Second practical part of this work shows aims of realized investigation, aim group, methods used during collecting of datas and their ensuing analysis. Then rising categories and paradigmatic model as results of analysis. Closes of investigation are described by form of anchored theory.

Strana 70

Literatura BIBLE. Písmo svaté starého a nového zákona. Český ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost, 1991. BOLZANO, B. O pokroku a dobročinnosti. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1957. 71 s. ISBN. DRAPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti. Vyd. 1. Praha: Portál, 1997. s. 175. ISBN 80-7178-134-7. FRANKL, V. E. Člověk hledá smysl: Úvod do logoterapie. Vyd. 1. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1994. s. 87. ISBN 80-901601-4-X. FRIČ, Pavol, a kol. Dárcovství a dobrovolnictví v České republice. Vyd. 1. Praha: Agnes, 2001. 115 s. ISBN 80-902633-7-2. GOLEMAN, Daniel. Emoční inteligence: Proč může být emoční inteligence důležitější než IQ. Vyd.1. Praha: Columbus, 1995. 348 s. ISNB 80-85928-48-5. GRÜN, A.Víra, naděje a láska. Vyd. 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004. s. 111. ISBN 80-7192-857-7. HÁJEK, Karel. Práce s emocemi pro pomáhající profese: Tělesně zakotvéné prožívání. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006. s. 119. ISBN 80-7367-107-7. HASS, Aaron. Morální inteligence: Jak rozvíjet a kultivovat dobro v nás. [Přel. Krejčí, H.]. Vyd. 1. Praha: Columbus, 1999. 152 s. ISBN 80-7249-010-9. HAWKINS, P., SHOHET, R. Supervize v pomáhajících profesích. Vyd. 1. Praha: Potrál, 2004. s. 202. ISBN 80-7178-715-9. HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. Vyd. 2. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1977. 359 s. SPN 74-0-182. JANKOVSKÝ, Jiří. Etika pro pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Triton. 2003. 223 s. ISBN 80-7254-329-6. KOUKOLÍK, František.: Homo sapiens stupidus eseje ze třetí kultury v roce 20022003. Vyd. 1. Praha: Galén, 2003. 327. s. ISBN 80-7262-237-4. KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. 147 s. ISBN 80-7178-492-X. KOTLER, A. Buddhismus. Praha: Pragma, 2000. 218. s. ISBN 80-7205775-8. KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et al. Člověk, prostředí, výchova: K otázkám sociální pedagogiky. Brno: Paido, 2001. 199s. ISBN 80-7315-004-2.

Strana 71

KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. Vyd. 1. Praha: Grada, 1998. s. 131. ISBN 80-7169-551-3. KŘIVOHLAVÝ, J. Mít pro co žít. Vyd. 1. Praha: Návrat domů, 1994. s. 94. ISBN 80-85495-33-3. MAŘÍKOVÁ, Hana, PETRUSEK, Miloslav a VODÁKOVÁ, Alena. Velký sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996. s. 747. 1. a 2. svazek. ISBN 80-7184-164-1 a ISBN 80-7184-310-5. MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce. Vyd. 1. Praha: Portál. 2001, 309 s. ISBN 80-7178-473-7. MORGAN, D. L. Ohniskové skupiny jako metoda kvalitativního výzkumu.Vyd. 2. Boskovice: Albert, 2001. 99 s. ISBN 80-85834-77-4. NAKONEČNÝ, M.: Encyklopedie obecné psychologie. Vyd. 1. Praha: Academia, 1997. ISBN 80-200-0625-7. s. 437. NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Vyd. 1. Praha: Academia, 1998. ISBN 80200-0689-3. s. 590. ISBN 80-200-0690-7. PALA, K., VŠIANSKÝ, J. Slovník českých synonym. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1994. 439 s. ISBN 80-7106-059-3. PREKOP, Jirina. Empatie: Vcítění v každodenním životě. Vyd. 1. Praha: Grada, 2004.131 s. ISBN 80-247-0672-5. RUHÉL, S. P. Šrí Satja Sai Baba: Život a dílo. Praha: Eugenika, 2002. SCHMIDBAUER, Wolfgang. Psychická úskalí pomáhajících profesí.Praha: Portál, 2000. Vyd. 1. 171 s. ISBN 80-7178-312-9. STRAUSS, A., CORBINNOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. Vyd.1. Boskovice: Albert, 1999.194. s. ISBN 80-85834-60-X. STRIEŽENEC, Štefan. Slovník sociálního pracovníka. Vyd. 1. Trnava: AD, -*-1996. 255s. ISBN 80-967589-0-X. SOKOL, J. Člověk a náboženství: Proměny vztahu člověka k posvátnému. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003. 245 s. ISBN 80-7178-886-4. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Vyd. 3. Praha: Portál, 2004. 870 s. ISBN 80-7178-802-3. WILKINSON, P. Ilustrovaný slovník náboženství. Vyd.1 Slovart, 2001.s. 128. ISBN 80-7209-269-3.

Strana 72

Elektronické zdroje

Filozofiesebepoznavani.cz: Akademie sebepoznavani [online]. [cit. 2006-17-7]. Dostupné z: < http://www.filozofiesebepoznavani.cz/akademie.htm>.

Doc. PhDr. ŘÍČAN, Pavel. Kdo chce pomáhat druhým, měl by rozumět sám sobě.[online].i DNES.[cit. 27. dubna 2006] Dostupný z : .

Strana 73

Přílohy Rozhovor ohniskové skupiny

Jedna z věcí, která by mě zajímala je, proč jste se rozhodli pro obor sociální pedagogika, který se vyznačuje prací s lidmi. Co vás vedlo, že jste si vybrali zrovna tento obor?

Respondent 1 Mě k tomu dovedla úplná náhoda, protože já jsem se chtěla vždycky hlásit na něco jiného,ale potom jsem byla nemocná, byla jsem v nemocni a rodiče mi říkali: „no už to musíš poslat,tak mi donesli ty učitelské noviny a já jsem tam viděla tu sociální pedagogiku a tak jsem to prostě napsala, žádné nějaké důvody, ani jsem nevěděla co to je. Jenom jsem si říkala sociální, tak to může být dobré, pedagogika no, tak asi tak. No a tak jsem si to vybrala. Respondent 2 No já jsem si to vybrala hlavně kvůli tomu volnýmu času, protože jsem dělala vedoucí v oddíle a prostě jsem se chtěla tomu volnýmu času taky nějakým způsobem věnovat a vždycky jsem věděla, že budu dělat práci, jako která bude variabilní, že jsem prostě nechtěla dělat to stejný v nějakým v kanclu, někde v nějaký kanceláři, takže jsem chtěla jako mít prostě kontakt s těma lidma a pokaždý dělat něco jinýho. Respondent 3 U mě to začlo náhodou na gymplu, když jsme si měli zvolit nějaký obor na vysokou školu a já jsem vůbec nevěděla, tak jsem šla za svojí třídní učitelkou, jako jestli by mi nemohla poradit a ona řekla, že jsem takový ten typ, že se určitě hodím na sociální oblast, a tak jsem na ní dala a šla jsem na vyšší odbornou sociální, tam mě to opravdu začalo moc bavit, ta práce s lidmi a pak už jsem si to vybrala podle toho přívlastku sociální pedagogika a tak jsem si řekla, že to rozšíří obor sociální práce. Respondent 4 Já to mám podobnýho něco jako Lenka a taky jsem po gymplu nevěděla, co přesně chci dělat a měla jsem u sebe takového poradce, který mi dal na výběr ze tří oborů a všechny obsahovaly název sociální pedagogika a buď poradenství, volný čas, ještě něco, ale to už si teda nepamatuju a ptal se mi, jestli chci pracovat s lidmi, tak jsem

Strana 74

odpověděla, že ano a jestli ve volném času, tak jsem odpověděla, taky že ano. Takže mi to akorát odpovědělo na tento obor. Tak jsem si to vybrala. Respondent 5 Já mám pedagogickou školu jako střední, takže jsem si přemýšlela, na co můžu navázat jako na vysoké a věděla jsem, že nechci jít učit do školy a věděla jsem, že chci dělat s lidma a že nechci sedět v kanceláři, takže pak když jsem se dívala na ty obory, tak sociální pedagogika se mi líbila jako jenom podle názvu a ještě jsem tady měla kamarády, takže jsem slyšela o tom, že to není těžká škola. Respondent 6 Tak vlastně já jsem to měla, přímo tenhle obor podle náhody, ale měla jsem různé podobné obory, jako které pracují s lidma, protože jsem vždycky věděla, že budu pracovat s dětmi nebo že chci pracovat s dětmi a měla jsem zkušenost z dětského domova, takže jsem se už přímo hledala cokoliv, co by mi umožňovalo potom pracovat právě v dětském domově a pak jsem prošla jako názvy jako psychologie, sociální práce a podobné obory, ale sociální pedagogika, vzhledem k tomu, že jsem vůbec nevěděla, co to je a ještě s přívlastkem volný čas, tak to byla úplně osvícení poslední přihláška, jsem si říkala, no kdyby něco, zní to hezky. Tak jako to sociální a to pedagogika, tak v sobě spojuje takovou tu představu ta práce s dětma, ale přitom to není učitelství, taková do toho sociálního směru, takže v podstatě náhoda přímo tento obor, ale jinak ta práce už jako byla založena dříve. Respondent 7 Já se chci zeptat Evky, co chtěla studovat, teda proč ses nehlásila, na to, cos vždycky chtěla, když jsi chtěla něco jiného? Respondent 1 Já jsem vždycky chtěla do Polska na speciální pedagogiku nebo na hudební vědy nebo na překladatelství. No a nakonec jsem tady v Česku a studuji sociální pedagogiku. Respondent 7 Já to mám podobné jako Lenka, já mám taky vošku sociální - sociální práci a to bylo po gymplu, tím že mě nikde nevzali a byly tam přímačky až v srpnu. Tak to byla únikovka, ale ale jako chtěla jsem dělat něco s lidma a taky nevěděla jsem a potom až v tom v prváku po tom gymplu se všechno utříbilo, a stejně jsem šla ještě jinam na nějaké filozofické směry a pak jsem se vrátila zase zpátky, tak jsem si to dodělala a

Strana 75

sociální pedagogikou jsem si to chtěla rozšířit. Úplně stejně jako Lenka do pedagogických hladin, rovin. Respondent 8 Tak já jsem nešla ze školy, já jsem šla z práce a protože jsem studovala střední odbornou školu památkové péče, což je takový nehumánní obor spíše takovej technický a potom jsem začala v tom oboru i pracovat, tak se mi na tom něco nezdálo a protože pocházím z takové z takové mmmm sociálně špatně postavené rodiny, tak jsem si říkala, že mi to tak jako hodně pobuřuje, to co se děje v našem státě, to jak se lidé k sobě chovají a to jak nechali naši rodinu dojít tam kam ji nechali, tak jsem si říkala, že s tím zkusím něco udělat, tak jsem se začala hlásit na sociální práci a sociální nevím, něco na fakultě sociálních studií, tak jsem se tam třikrát po sobě nedostala, tak jsem si řekla, to snad není možný a potom, když jsem začala pracovat na domě dětí a mládeže u nás, začala jsem víst kroužky, no tak jsem se opět zkusila přihlásit ,ale tentokrát na sociální pedagogiku, no a protože asi sociální práce by neměla být mým osudem, tak jsem se dostala na sociální pedagogiku, abych těm lidem neradila, ale abych jim pomáhala, prostě tím, že jim budu pomáhat s tím volným časem.

No a když už jste tady tři roky, tak co jste zjistili?

Respondent 7 No mě ještě napadlo k tomu, že jako tam není jenom nějaký prvotní impuls, ale tím, jak už se pohybuji potom v té oblasti, už stačí se jako někam dostat a pak se ty zkušenosti nabírají a člověk se někam dostane, no dělá nějakého dobrovolníka a má ty kontakty a pak už se to veze. No tak za ty tři roky jsem no hodně čerpala z té vošky, to musím říct, když jsem tady, z té sociální práce,když tady jsem ale jsou tu možnosti, zase někam jinam, už jsem bohatší o mnoho věcí. Respondent 3 No já cítím velký základ také z té vyloženě sociální práce, tak to cítím jakože takové to, z čeho čerpám pořád a co už asi ve mně zůstane a teď se mi to rozšířilo vlastně o tu výchovu o tu pedagogiku jako takovou a ten volný čas, kterým sem vlastně předtím do toho nějak vůbec nezasahovala a tak mám prostě pocit, jako že se mi to

Strana 76

vzdělání rozšířilo zase o jinou dimenzi a mám z toho takový dobrý pocit, že to vzdělání je širší a vůbec ty zkušenosti. Respondent 6 No ve mě se po těch třech letech utvrdil postoj z nějakých patnácti let a vlastně utvrdila se ta moje představa o mé budoucí práci a dalším životě a vlastně dostala jsem hodně praktických i vědomostních věcí a cítím se tak jako mnohem více nějakých že mám základ do té práce. I když mohli by být větší do té budoucnosti, práce. Respondent 7 Mně se hrozně líbí,že tak postupně zjišťuju, jak nám říkají, co to vlastně ten sociální pedagog je, jak se to teda jako formuje, tak až teďkom v tom třeťáku jsem zjistila teda, co to je a že bych to fakt chtěla dělat. Respondent 2 No já jsem v tom ještě taková jakože v tom plavu, protože mně přijde, že jakože ta škola hlavně v prváku, že mi jako teprve dotvořila tu mou osobnost, jakože mě to poměrně dost ovlivnilo, nevím určitě v dobrém ,že jsem si tak nějak víc ujasnila, co jsem a co chci, protože tehdy jsem vlastně strašně chtěla být nějaká vysokoškolská profesorka a být strašně jakože úspěšná a tak a vlastně furt jsem si říkala, že do praxe jako zdaleka ne a tak, ale je pravda, že jako čím dýl tady jsem, tím víc se mi jako utváří ta představa o tom, co bych chtěla dělat a jako mám budoucí vizi v sociální oblasti, že bych chtěla dělat ……………… a i ty zkušenosti i to jak třeba mluvím, jakože si myslím, že když už občas něco vypustím z pusy, tak to má možná o i nějakou jakože myšlenku a jako třeba u nás doma jsou z toho takový, my jsme taková selská rodina, tak když používám nějaký ty odborný výrazy nebo tak, jako jo, když třeba vidím nějaký ten problém venku nebo tak, tak si to dokážu nějakým způsobem zařadit, jako kdyby do té teoretické oblasti a pak to člověk vidí v praxi, tak to má takovej pocit, že to nebylo zbytečný. Respondent 3 Já třeba tady ten náš obor, co studuju teďka, tak beru pořád jako jednu z možností, co bych chtěla v budoucnu dělat, ale ještě nevím, jako jestli je to pravé, chtěla bych zatím ještě jako se vrhnout na studium úplně něčeho jiného, abych měla výběr, jako ze, začli mě zajímat spoustu jiných věcí a nemám ještě uspořádáno v sobě, co bych v budoucnu chtěla vlastně dělat a a ještě nejsem asi připravena jít do práce, takže bych chtěla studovat ještě něco víc.

Strana 77

Respondent 5 Mně , když bych měla zhodnotit tady tu školu jako ten obor jako takovej, to studium a ty předměty a tak, tak si myslím, že jsme se dozvěděli hodně z pedagogiky a spoustu prostě historie pedagogiky, dějin a tady tohodle podobně a todle už jsem měla i na střední, takže to pro mě nebylo novinkou, ale su hrozně vděčná za ty předměty, kde jsme se mohli vyjádřit, říct svůj názor, nějaký to sociální cítění, ať už se to týká hodnot a nebo prostě postavení, to jak to kdo má, tak za tydle předměty su vděčná a myslím, že by nevadilo, kdybych jich bylo víc a co se týče mě, jako nějakýho nasměrování do dalšího života, tak jsem se utvrdila, že ten můj smysl života nebo prostě to proč jsem tady tak je, abych byla druhým prospěšná a zjistila jsem, že takových lidí jakoby v našem ročníku je víc a sme skoro všichni takhle naladění jo, takže to pro mě bylo radost, že těch lidí je víc a ……..jo no …… Respondent 6 No na to bych jenom chtěla říct, že jsem byla úplně jako v šoku, že jsem se nikdy nepohybovala nikdy mezi takovýma lidma, takže já jsem z toho byla úplně v úplném transu asi první půl rok a hrozně jsem všechny obdivovala, protože jsem pak šla, neměla jsem žádný mezi vstup mezi tím gymplem a opravdu jsem nikoho takového neznala, takže já jsem úplně já jsem měla oči do kořán a úplně jsem byla nadšená a jako to nadšení ze mě neopadlo, spíš jsem si naň ho už zvykla, na tu situaci a je to úplně o něčem jiném, pohybovat se mezi stejně naladěnýma lidma. Respondent 2 No jako je to pravda, protože já když sem sem šla, tak jsem si myslela, bůh ví jakou nemám jakože praxi, jako ze všech těch oddílů a ze všech těch jakože jak sme byli na těch prázdninových školách lipnice a nebo různých těch (čelinžech) a tak a prostě jsem pořádali různý dny dětí a tak a pak jsem tady přišla a zjistila jsem, že jsem jako v podstatě nula úplná, že prostě všichni už maj prostě tu praxi fakt opravdu jakože zažitou a že prostě, no jako měla jsem z toho takovej dobrej pocit, bylo to i takový jakože příjemný jakože nabuzení, že to prostě, že toho člověk chce poznat daleko víc a že neexistuje jen ta oblast těch jakože těch normálních dětí, co tak rádi svobodně chodí do toho oddílu si tam hrát nějaký ty hry a tak, ale že je to strašně široká působnost a že člověk se může dostat jako dneska v podstatě kamkoliv. Respondent 5 Ještě jenom abych doplnila, tak jak říkala Míša, tak já tady na této škole až teď, jsem jakoby zjistila poprvé od teho, co chodím do školy od té základky, tak jakoby poprvé

Strana 78

jsem měla možnost se opravdu vyjádřit k věci a diskutovat o těch věcech, který se učíme jo, že jsem měla poprvé šanci se k tomu vyjádřit a mmm bylo pro to prostor, takže to si myslím, že to bylo přínosem nejenom pro mě, ale i pro ty druhý. Respondent 9 No můžu. Já se vrátím k té první otázce abych to tedy doplnila a na to navážu, protože ono by to nedávalo smysl. Tak já jsem měla po gymplu hodně široký rozptyl prostě, protože jsem maturovala z hudebky a měla jsem blízko k dějinám a zeměpisu a vůbec, takže jsem se hlásila na etnologii, hlasovou výchovu prostě úplně všechno ekonomku, jsem ten rozptyl zájmů měla hodně široký, nakonec jsem dělala vlastně ve škole cestovní ruch, takže hodně ekonomiky, no a po těch třech letech tady jsem ráda, že tu ekonomiku mám, protože chtíc nechtíc zjišťuju, že ta ekonomika je úplně všude, že to je základ a prostě tím, že mám základ účetnictví a marketingu a takové věci a tak, si toho teď hrozně vážím, protože to cítím i jako podporu pro tu sociální oblast, že prostě bez toho se člověk jako neobejde, když tvoří projekty a tak a rozumí těmhle věcem. No a sociální pedagogiku nakonec jsem si vybrala tak jako trochu zvláštně, protože jsem se dostala po vošce ještě na etnologii a původně jsem se rozhodla pro etnologii, protože prostě ty multikulturní záležitosti a takhle mě prostě zajímají no a nakonec to dopadlo tak, že prostě kvůli rozvrhu a jiným věcem … ha ha ha pajdáku a vůbec toho nelituju, protože vždycky když se po prázdninách když se vracím zpátky, tak se hrozně těším na ty lidi, kteří mají takové hodnoty aspoň podobné jako mám já, těším se z toho světa, jak tady je zaměřený prostě jen na ty peníze a kariéru a takhle, těším se zpátky mezi ty svoje. Takže jsem tady hrozně ráda no a na socpedu mám někdy pocit, jakože nejdu nějak v tom hlavním proudu hodně pomáhajícím, že mě spíš zajímají ty oblasti takové trošku hraniční, které mají možná i co dočinění s tím ekonomickým proudem a takhle a myslím si, že to není špatně, ta sociální pedagogika se dá pojmout i jako dost široce a šla jsem sem kvůli volnému času, který trochu souvisí s tím cestovním ruchem a myslím si, že ta společnost a ti lidi, které máme vychovávat,že se dají vychovávat i jinde než si myslí , že to potřebují. Takž takhle to chápu já. Respondent 7 No mě by zajímalo, jsem si vzpomněla, jak ty jsi říkala v prváku, jak jsme měli nějaké kolečko, že tys dělala ten cestovní ruch a že na rozdíl od druhých chceš u toho

Strana 79

zůstat, ale jenom si to rozšířit na to animátorství nebo já nevím, jak se to jmenuje a jestli to pořád platí? Respondent 9 No, úplně ne, jakože ten cestovní ruch ve mně zůstal a prostě chápu to, jakože se to dá spojit a že to je potřeba to propojovat, ale myslím si, že to místo kde je rozvinulé něco, co u mě vždycky bylo, když si to tak vemu, ale že třeba když sem se spíš než o nějaké problémy …… konkrétně zajímala spíš takto jako o globální problémy hm no ... takového jako rozsáhlejšího rázu, a myslím si, že se to ve mně jako utvrdilo a myslím si, že i skrz prostě tu ekonomickou sféru, že se to dá ovlivňovat. Ale jestli prostě zůstanu v tom cestovním ruchu nebo tak, tak to už je otázka prostě náhody a takhle, ale jako dělám v tom, takže jsem v tom vlastně zůstala, ale chtěla bych to spojit. Respondent 7 Takže to ještě nespojuješ? Respondent 9 No tak jako ve svém životě spojuju, ale jako jsou to role prostě oddělené. Tak trochu. Respondent 7 Víš jako, když děláš tu průvodkyni nebo tam organizuješ ten program těm lidem, jestli to tam de nějak jako zapojit už teď? Respondent 9 Tak můžeš to zapojit tím, že tam dáš hry, které jsou víc na přemýšlení, třeba nějaké globální nebo takhle, ale jako momentálně to ještě nějak moc neto nejsu schopna prostě propojit. Povězme v práci, ale ve svém životě jo.

Všichni se setkáváte ve své praxi nebo práci s lidmi a nějak s nimi pracujete a pomáháte jim. Tak se vás chci zeptat, jak vidíte u vás pomáhání druhým? Jak vy cítíte pomáhání? Co vás vede k tomu, že třeba druhým pomůžete?

Respondent 2 No, mně k tomu pomáhání, přiznám se, trochu vede svědomí, jakože bych nechtěla mít špatný svědomí, když vidím, že třeba někomu se něco stalo a já mu můžu pomoct, jako nemyslím si, že by to úplně, že bych to v sobě měla zakořeněný, vidím, že musím pomoct, jakože je to spíš otázkou toho, že bych potom nemohla se sebou jako žít nebo tak třeba, ale jako co mi fakt dává impuls k tomu, abych prostě s těma

Strana 80

lidma pracovala a pomáhala jim, tak je to v tý radosti, v těch maličkostech, kdy oni jsou vám jakože vděční za každou věc a prostě se jim lesknou ty oči jakože a jsou prostě úplně, já nevím, ono to zní asi strašně fádně, ale je to pravda, když prostě vidíte, že se na vás usmívaj a že víte, že třeba, že ste jim dali prostě určitou naději nebo prostě nějaký okamžik štěstí, oni potom jsou schopni z toho žit daleko delší dobu,jako když jim člověk takto pomůže. Tak asi hlavně kvůli tomu si myslím. Respondent 5 Můžu se zeptat, teďkas mluvila o starých lidech? Respondent 2 Mluvila jsem o seniorech hlavně, no. Respondent 9 No tak já se přiznávám, já jsem v tomhle trochu sobec, trochu asi hodně, protože když si to vezmu ty úplně jako prvotní pudy, tak já v tom vidím jako něco že ani ne tak jako pomoc jako spíš výchovu té společností, proto možná tu sociální pedagogika a ne sociální práce a tím, že tím prostě někomu pomůžu, třeba uprchlíkům nebo takhle, tak mám pocit, že jsou situace, do které se můžeme dostat každý, že prostě je to jednotlivec ve společnosti a jde o tlak, tak je ta společnost uspořádaná a mám pocit, že když jim pomůžu a když prostě zlepším tu jejich situaci, tak možná, kdybych se do té situace dostala, tak bude lepší, jakože ta celá společnost bude lepší. Tím vlastně dávám naději i sama sobě. Jakože jednou budem dál. Tak bych to řekla. Asi tak. Respondent 7 Tady v tom mám já takové vlny, že na začátku bylo takové jako, že všechny spasím nebo že bych chtěla prostě zlepšit ten svět a tak, pak zjišťuju, že to nejde a teď co s tím, odejdu, vůbec nebudu to dělat, to nemá smysl a teď jsem ve fázi, teda že vlastně ani nevím, když to mám vyslovit nahlas…… Jako asi už mi nejde o to nějak třeba o ty globální změny nebo tak, tak asi stačí možná, to ty chvilky toho pocitu těch lidí, že je jim dobře, no akorát, že u nás je to takové těžké, že často to nemá tu správnou odezvu, aby nám z toho bylo dobře v té sociální oblasti, tak uvidíme …….. Eště mě k tomu teda napadlo k tomu pomáhání obecně, že já to asi vůbec v sobě nemám zakořeněné až tak nebo že se to tak ve mně bije, protože třeba včera jsem stála na zastávce a byl tam slepý člověk a teďkom já jsem uvažovala, když přijede ta šalina, tak asi jako když jsem ta sociální, tak bych mu jako měla pomoct, ale pořád tam mám takové to, že bych mu měla pomoct a že prostě automaticky nepřijdu, že mi

Strana 81

trvalo asi minutu než jsem k němu přišla. Nevím jestli, někdy si říkám, jestli to není špatně, že bych se za to měla asi stydět a že by mě to tam mělo chodit samo, a a a ale zase ….. Respondent 6 Ale já myslím, toto že tohle je právě takové, že třeba my sme se takhle k tomu, jako já mám úplně stejný pocit, myslím si, že doslova tady s touhle zastávkou, ale že to je i věc, že se naučíš jako to přijmout, že nejsi zvyklá třeba na tyhle lidi a já jsem to dvakrát to třikrát se tak jenom nad tím přemýšlíš, pak to dvakrát zkusíš a pak už je to jako taková samozřejmost, jakože vždyť všechno se člověk musí naučit, jako osmělit se , ne každý jako najednou vystřelí, taky člověk musí brat, že tomu člověku to nebude jako příjemné nebo to nepotřebuje a už sem se s tím setkala a že třeba to ani nepotřeboval. Respondent 8 Já na to navážu, já se mně se teda stalo, že sem pomohla a že sem se prostě nerozhodovala, že sem viděla slepého člověka u přechodu neznačeného, kde jezdily auta a tramvaje, tak sem si řekla půjdu za ním a pomůžu mu přejít a prostě vůbec jsem nad tím nepřemýšlela a naklusala jsem k němu, vzala jsem ho za rameno a řekla jsem pojďte, jo teďka on se zarazil, škubnul sebou, tak jsem řekla, nebojte nic nejede a najednou zatočila tramvaj a jela k nám a tak on se rozešel a já ho stáhla zase nazpátek, protože jsem nevěděla jestli nás ta tramvaj vidí, no a tak von jako celej zmatenej jo, no a ta tramvaj zastavila, tak jsem mu řekla opět, pojďte jo, no a potom jsem spolu zase nějak poškubali, že se tam zase z druhé strany rozjela další šalina, říkám, ježíš to je komplikací, no pak mě ten člověk vysloveně odehnal, řekl, že mě nepotřebuje, ať okamžitě odejdu, jako že to zvládne sám, tak sem tam stála prostě úplně tak jakože se mi svíralo srdce, měla jsem slzy v očích, že sem mu chtěla pomoc, ta situace mě to, ale nevím, asi bych to udělala znovu, i když bych si vzpomněla teďka už na tenhlecten příběh a asi bych v poslední chvíli zaváhala, ale když bych viděla, že ten člověk, ale to byl starší člověk, tak možná, že ten starší člověk, myslím si, že je už trošičku nejistější vůči těm lidem, no Respondent 4 No já bych chtěla říct, co se mi teda moc nelíbilo, tak se byla nebudu je jmenovat s našima spolužákama a stáli jsme na šalinu na zastávce a stáli jsme tak jako bokem a za náma za zádama spadla jedna stará paní na kolej, jo ale měla kolem sebe takový dvě mladší paní, takže jí pomohly, no a jedna naše spolužačka řekla, že panebože,

Strana 82

musíme jí pomoct, protože jsme sociální pedagogové. Což mi přišlo v tu chvíli jako takové, prostě přece jenom že abych někomu pomohla, tak nemusím být přece sociální pedagog, jo to můžu, panebože to ten člověk jako cítit, jestli pomoct nebo ne. Tak tohle se mi nelíbilo z její strany. Možná to tak nemyslela, ale vyznělo to prostě, tak jak to říkám. Respondent 5 Já si myslím, že to pomáhání je tak strašně obecnej pojem jo a teďka, když bych si to měla sama tak nějak rozčlenit sama v sobě, jak já to mám to pomáhání jako obecně, tak asi to mám prostě v sobě asi fakt zakódovaný nebo su zvyklá, že vždycky když sem viděla mamku, že něco bylo, tak dycky všem pomohla, taťka taky vždycky všem pomohl, tak to je prostě normální lidem pomoct, když je potřeba, ale teďka se spíš učím jakoby hledat ty hranice mezi tím, kdy už je to moc, když už to hraničí, kdy už to omezuje, třeba mě v něčem, že prostě pomožu až natolik, že už pak zapomínám jakoby sama na sebe jo, že jsou někdy takový chvíle, kdy si musíte opravdu říct, tohle je už moc, to už prostě, to už není na tobě abys ty v tomhle pomohl jo a další věc je třeba ta, že pracuju teďka v rómské organizaci, která pomáhá Rómům a tam třeba konkrétně u těch Rómů to mám tak, že jim musím pomoct, protože oni by si sami nepomohli a musím jim jakoby ukázat nějaký možnosti, který oni by si sami jakoby nikdy neobjevili tyhle možnosti. A mám to možná zase sama ze sebe, protože pocházím z rómské rodiny, tak třeba vidím, kam je možný se dostat a chcu to nabídnout nebo pomoci těm Rómům, aby to taky věděli, aby to také poznali, aby taky našli ty možnosti, tu motivaci, tu naději, že to jde udělat jinak a dál a co se týká třeba těch situací na ulici jo že, třeba jsem taky šla do tramvaje, stála jsem u jako u dveří prostě, když jsem nastupovala do tramvaje a teď ty lidi vystupovali a jeden člověk vystupoval a jak vystupoval, tak sklouzl po těch schodech a spadl na zem a už od prvního pohledu šlo vidět, že je to opilec, prostě špinavej, smradlavej a tak a všichni stáli, takhle jak jsou ty hloučky u těch tramvají, všichni stáli a nikdo nic, jenom se tak naň ho dívali a ten chlap natahoval ruku prostě a nikdo ho nezvedl a což je šílený, tak i já jsem se okamžitě otočila a odešla jsem, protože jsem měla z toho člověka strach, že mě stáhne dolů nebo já nevím, protože mám panickou hrůzu z opilců jo. Ale to je teď jedno, jde prostě o to, že jsem odešla a pak jsem až dokonce než jsem šla spat, tak prostě celej den jsem nad tím přemýšlela a prostě jsem to nějak sama v sobě omlouvala, ne přece ďyť tys ho nemohla zvednout, ty nemáš sílu, on byl velkej, tlustej, špinavej, teďka bys spadla na něho a takto jsem

Strana 83

si to musela omlouvat, ale sama vím v hloubi, že jsem prostě tu ruku měla podat, protože on ju natahoval a bylo mně z toho hrozně zle jo, takže to jak říká Evička, prostě to je jedno jestli studujeme nějakou pedagogiku nebo nějakou sociální práci, ale prostě myslím si, že každej člověk to má v sobě, tak nějak vnitřně zakódovaný a možná teda někdo víc někdo míň, ale jakoby lidi si musíjú pomáhat, protože nevím, mám to tak, že si lidi musijú pomáhat, že jinak to vlastně nejde no. Respondent 6 No já jsem tady tohle, jako tady to přímo, co se týká té ulice nebo takhle, tak já jako jsem možná z těch lidí, co si někdy řeknou jakože, když už teda jsem ten sociální pedagog, když už na to mám tu školu, když už vím, jak je to potřeba, když už je to můj smysl života, jo nebo nějaký budoucí práce jo, pokud ne teda přímo života, ale jako práce nějaké, nějaké naplnění toho života, protože to má co do souvislosti s tím, že jsem se nikdy nepohybovala mezi takovýma lidma s výjimkou jako je moje mamka, která pracuje ve zdravotnictví a má takovej pomahačskej pohled, ale ale tady tohle jako musím sama v sobě překonat, protože já vím, že právě pomoct chci, ale nedokážu to, tak se na to musím do budoucna příště připravit a zjistila jsem, že pak už to de, že už to pak dělám automaticky, že mi stačí si to dvakrát, třikrát i takhle zdůvodnit, i když je to jako, že to pro mě není tak automatické, a zjistila jsem, že mi to pak funguje a že to dělám automaticky. A ještě jsem si tu napsala, abych to nezapomněla, abych se vyjádřila přímo proč chcu jako, jako jaké mám ty důvody toho pomáhání, tak jsem jich tak jako v té první chvíli našla tak jako víc, že nejvíc jsem měla nějak od té puberty právě tu touhu, jak už tady řekli jiní, něco změnit,úplně nějaké, že až se do toho dám, tak to bude všechno jinačí, všechno se zlepší a takový ten pohled, ale trochu to v člověku zůstalo, potom je tam nějaká taková empatie, že si člověk asi dokáže, nevím jestli je to výchovou, ale myslím si , že se docela dobře dokážu vcítit do potřeb, nevím do všech asi třeba ne, ale do těch do těch lidí o které se zajímám, tak tak si myslím, že ano a to taky dělá hodně a potom taky je tam nějaká ta, proč to chcu dělat, že mám z toho radost jako no, že mám z toho radost, že to děcko má radost a tím pádem jsem jako taková spokojená, že já mám radost, že děcko má radost a ještě to k něčemu je, takže je to takové jako, no že to má takový no, že už sem došla k tomu, že to fakt má smysl pro mě, že jako budu spokojená, pokud za celý život a za celou práci, jak se říká, nemá to ocenění ta práce a takhle, takže si furt říkám, že pokud změním jednomu děcku pozitivní život, tak že to k něčemu bude zkrátka, že ta práce bude mít smysl a doufám, že to jedno se

Strana 84

mi podaří jako no, takže že už teď vím, že to jako smysl mít bude, takže nebo že už teď vím, že se mi už se mi to jedno povedlo a takže už de jenom třeba o to, aby se to zvyšovalo a už teď jsem třeba s tím spokojená a můžu s tím spokojená být. Respondent 5 A čím můžeš změnit ten život tomu dítěti? Respondent 6 Jako to je strašně moc věcí, už jenom se stačí, jako nemusí pak z něho vyrůst jako, třeba když dělám s děckama z dětského domova, tak předtím jsem si říkala, jo já jim něco jako dám, nějak je uvedu v nějaký směr a oni pak v dospělosti budou žít spořádanej život a budou šťastní a takhle, ale třeba už jsem z toho zmírnila, už mi třeba stačí už jenom to, že budou mít chvilky v dětství, na které budou moct vzpomínat jo, že oni v podstatě to na té bakalářce poznávám, že oni mají málo chvil, kdy se cítí opravdu šťastní, přijatí a takhle a tohle je taky základ, i kdyby potom měli být, já nevím, měli v dospělosti krást a taky dát děcko do dětského domova, tak aspoň mají nějaků tu aspoň jako do toho života, že mají nějaků tu zkvalitnění toho života, i kdyby to nemělo udělat …, i když u mojich …… třeba vyvolá i třeba když je tam nějaké to působení, když se to dá tak blbě říct jako, takže jako pořád věřím tomu, že ty děcka to ovlivní jako do budoucna a že to bude mít na ně nějaký kladný vliv, aby potom se ubírali nějakým lepším světlem než třeba jejich rodiče. Respondent 2 No ve mně se u toho pomáhání strašně bije takovej ten sobeckej pohled nebo todle mi, já nevím, jestli to můžu říct jako sobeckej nebo jestli to není sobecký, ale prostě podle mě, tím že člověk jakože dostává jakože ten život, tak nejdřív musí být jakože, nejdřív jako na prvním místě je on, i když to zní jako strašně, ale prostě jakože jo, nejdřív je ten člověk a když je člověk šťastnej a spokojenej, tak může potom dělat jakože šťastný a ty ostatní. Takže v sobě mám potom, to se mi bije právě s takovým tím, já nevím, jestli jste viděli film „pošli to dál“, oni měli vymyslet děti ve škole, jako jak by se dal změnit svět k dobrýmu. A byl tam kluk a on právě vymyslel, že když člověk pomůže třem lidem a ty to pošlou dál, tak na konec si vlastně jakoby celý svět pomůže, ale musí to být jako nějaká velká věc. No a tak právě mě to převádí na myšlenku, jakože když pomůžu jenom jednomu člověku, jestli to jako nemůže změnit celej ten svět, jakože jestli jako, jestli teda se člověk má tak strašně jako obětovat a tomu člověku tak strašně pomoct nebo jestli to má nebo jestli má teda myslet i na sebe, třeba to je takový to typický, když vidíte třeba, že v šalině někoho

Strana 85

okrádaj, ale bojíte se toho, prostě bojíte se toho člověka, protože je to velkej chlap jo a nevíte, kde si na vás pak počká a tak a teď máte říct, třeba té paní, kterou okrádají nebo ho okřiknout, ať jako nekrade nebo jako máte sedět a dělat, že tam nejste, že to je takový, že já prostě nevím, jakože co je správný a myslím si, že eště nejsem v tý fázi, že jako pomůžu úplně každýmu za každou cenu, i když z toho pak mám jako špatnej pocit, že pořád myslím na to, že nejdřív jsem jakože kdyby já a až potom jsou teprve ti, jakože dokud já nebudu, já nebudu, jako když já budu strašně nešťastná a strašně na dně a budu furt dalším strašně pomáhat, tak mě to bude pořád stahovat na dno, že můžu pomáhat lidem jenom, pokud já budu mít jakože dostatek tý energie a štěstí a spokojenosti, abych to mohla přenýst na ty ostatní. Respondent 7 No a když jim pomůžeš, tak to ti zas může tu energii dát ne, tak jejich energie nová. Respondent 4 Pro mě je to pak jakože motivace, když někomu pomůžeš a on se ti právě že odvděčí tím, že se usměje nebo poděkuje, tak mě to nakopne vždycky k dalšímu kroku, jako provést to u někoho jiného. Respondent 2 No to jo, ale když seš jakože ….. jako chápeš, když seš prostě v depresi, tak nikomu ani jakože nebudeš mít chuť pomáhat, protože tě to nezajímá, protože tě zajímá právě jenom to tvý já. A čím víc se zajímáš o to tvý já, tak tím víc jako kdyby upadáš, ….no jakože v tom mám jakože zmatek, že nevím jako, kde je přesně ta hranice, kde jako se mám ještě obětovat, kdy se nemám obětovat nebo kdy mám pomoct, kdy nemám pomoct. Respondent 5 Já s tím souhlasím, co říkáš, protože si myslím, že člověk fakt musím mít nějakej pevnej bod, který ho se drží a potom teprve může dávat ostatním jo, taky si to myslím. A kdybych třeba měla říct ten svůj motiv, tak já to mám, já to čerpám od Boha jakoby tu sílu a tu jako lásku k lidem, protože já sama od sebe taková jaká su, tak ty lidi zas tak ráda nemám, ale když dostanu tu lásku od Boha, tak jako on miloval nás, tak já bych chtěla mít ráda i ty druhý a snažím se to pořád víc jakoby, ale nikdy to není tak, že prostě bych řekla třeba já nevím, miluju všechny lidi jo, prostě to nemám takhle a musím se to jako učit, snažím se to a učím se to čím dál víc a modlím se za to, aby to bylo pořád lepší no, ale souhlasím s tím, že musíš být jako

Strana 86

v pořádku ty a potom můžeš dávat druhým. Ale zajímalo by mě, co na to řekne ještě Evička, než odejde? Tady na to téma. Respondent 1 No já souhlasím s Petrou, já si myslím , že není možné pomáhat, pokud člověk nemá nějak vyřešené svoje věci, protože pomáhání bere strašně moc energie a jako já jsem měla takové fáze, kdy jsem viděla všechno dobré a když jsem třeba do dětí investovala a děcka si myslím taková oblast, která je hodně nevděčná, protože jako třeba jsem strávila s jedním klukem, na jednom klukovi jsem pracovala čtyři roky a potom on utek a zdrogoval se a umřel. A prostě takových případů bylo víc, tak si myslím, že to pomáhání ne vždycky vrací tu energii zpátky, takže pokud člověk nemá někde ty základní věci vyřešené v sobě, jako smysl života a takové věci, tak se nemůže nějak z toho pomáhání to vždycky získat, protože to tak ne vždycky, prostě to tak nefunguje….Ty děcka jako já nevím, jako jasně je hodně momentů, kdy sem úplně šťastná a jako vidím, že je to úplně super, ale potom zase třeba přijdou smutné zprávy a ale no, takže vidím, že to není jenom o tom, že je to vždycky, že je dostávám vždycky zpátky od těch dětech jako Respondent 6 Já si taky myslím, že já jsem málokdy dostala zpátky. Respondent 3 Tak já jenom, já to jenom řeknu, aby to bylo ukončený ode mě. A že já to mám, já souhlasím s Terkou, hlavně o tom pomáhání, že člověk se musí jako kdyby naučit pomáhat, že ne úplně vždycky je to prostě vhodný a že by si člověk měl najít nějakej zdroj, kterým umí pomáhat a myslím si, že v člověku je i nějaká druhá stránka, do které když se začne motat, tak to pomáhání může i zkazit a že mně se to jako stalo, že jsem pomáhala ne úplně správně a teď jsem jako kdyby, už jsem dospěla do věku, kdy vím, v kterých oblastech jsem schopna tomu člověku pomoct a jakože se mně to vrací nazpátek a vím, že když zabrousím do té jiné oblasti, že se mi to nevrátí, protože to bylo špatně jako kdyby, takže tu energii nezískám nazpátek. A pak v té profesní oblasti je můj cíl pomáhání taková ta věta „pomoct člověku tak, aby si pomohl sám“ jako kdyby nakopnou toho člověka, aby jako kdyby zvládl situace, aby je nějak dokázal líp řešit, ale abych to neudělala za něho, aby i on měl vlastně tu ten pocit, že to udělal on a tím aby se ten jeho život mohl změnit. Takový pocit z toho mám.

Strana 87

Respondent 1 Já jestli ještě můžu, tak já si myslím, že fakt je důležité mít nějaký pevný bod, mimo tu pomáhající profesi, protože jinak člověk skončí úplně, že vyhoří a je úplně z toho na dně, protože nikdy nebo myslím si, že vždycky přijde takový okamžik, kdy si člověk myslí, že to nedává smysl a že to nemá smysl pokračovat a že se mi ta energie nevrací a tak. Respondent 5 Teď jsem to přesně chtěla říct, že to může vyhoření, pokud budu stále čekat, že se mi něco vrátí, proto já radši nikdy nic nečekám. Respondent 7 Mě totiž napadlo, eště k tomu, jak je velké dilema to vyhoření a zdroj z čeho čerpat tu energii a odměna za to, taková ta psychická od těch lidí, tak další velké téma mám problematické, že to pomáhání je obrovská moc a že se je bojím, jako jestli, že mám moc pomoci těm lidem někam se posunout a co když to pokazím, prostě teďkom to bude na mně. Tak právě teďkom řeším kam mám jít pracovat, protože bych teda chtěla pomáhat, ale zase se bojím až takové zodpovědnosti třeba někam na úřad a mít tu moc pomáhat jim úplně anebo je zase si myslím, že bych možná na to měla no a co když no no je to těžké. Respondent 6 Jako strach z odpovědnosti jo? Respondent 7 Jo Respondent 2 Jakože je posuneš někam, že to zkazíš zkrátka? Respondent 6 Jakože ne vždycky se ti všechno povede Respondent 2 Já bych se spíš bála, já se spíš bojím toho, že jim jakože zasáhnu do toho života, tak že jim jako jakože je posunu do situace, ze který jako oni nebudou vědět, jak se dostat, jakože podle mě je ta situace pro ně jako správná, ale jim to jako naruší ten život tak, že jim to prostě bude ….. Respondent 7 No právě, to je o tom, jak říkala Lenka, že ty jim nemáš pomoct a někam je sunout, ale pomoct jim, aby si pomohli sami.

Strana 88

Respondent 2 No to jo, tak to je samozřejmý. Respondent 6 Ale jak to udělat, ale to není to nejde u všech takhle lidí, dejme tomu u sociální práce to takhle je jo, ale u dětí nebo takhle to zas to je třeba je jiná kategorie úplně jiná, myslím si, že jsou ještě jinačí kategorie Respondent 7 Jenom to je víš co, to je jak ty tábory, já jsem byla na táboře s mojíma lidma a pak jsem byla na táboře s váma a to byly úplně odlišné přístupy i k těm dětem na tom prvním táboře to bylo jakože, ať si, že to nebylo, udělej tam to, běž se oblíct, nedělej to, jak to že tu nejsi. A na tom druhém táboře to bylo i tak jako k těm děckám de přistupovat, ale máš pravdu, že to že ….nevím Respondent 5 Že máš tak jako jsou ty výchovný principy jo, některý ty třeba některý ty výchovný principy ve škole jsou takový, že ti jenom nabídnou, nasměrujou tě a ty jestli chceš, tak se toho chytneš, jiný ti zase něco přikazujou tohle budeš dělat, když ne, tak bude špatně jo. Ale já to mám třeba tak, že je dobrý ukázat tomu člověku ty možnosti, nasměrovat ho jo a on pokud už se mu to zalíbí jo, tak se toho opravdu chytne pevně, ale ne jako přímo … ….. jakoby tlačit a potom vést za to tu zodpovědnost jo, že spíš nasměrovat a pokud chce, tak se toho už chytne sám, ale ukázat mu ty možnosti. Respondent 2 Jasně, ale i v tom je ta moc, že ty máš tu moc, ukázat mu ty možnosti. Přesně tak. Mně třeba teď napadá, to je sice úplná hloupost, tak mně nenapadl žádnej jako správnej příklad toho, ale třeba vezmu si teda toho seniora a vemu si teda to, že mu zprostředkuju pomocí mikrofonu zdarma, jak je teďkom ta možnost kontakt s rodinou, kterou má v Americe. Jo a prostě je to geniální nápad, oni si spolu furt píšou ty maily a jsou prostě jako prostě to není tak odpovídající, netelefonujou, že to stojí moc peněz a tak a teď maj možnost si spolu třeba tři hodiny povídat přes ten mikrofon. Jenomže prostě oni do toho teda dou a teď v tom vznikne situace, kdy oni prostě se dostanou do strašné jakože prostě citově se úplně zhroutí a teď vlastně je to pro strašně dojemný a jako mně to přijde, že je jim to spíš i trošku nepříjemný, že si spolu prostě tak dlouho nebyli v kontaktu a tak a teď vlastně jakože se dostala do situace, jakože pro ně nepříjemné, ve skutečnosti teda pro ně měla být jakože záchrana a teď jako jako tohohle se bojím jakože je dostaneš, jako jaks mohla vědět,

Strana 89

že je to špatně jako kdyby? Jo že jako nebojím se takovýho toho, jak ty říkáš, jakože bych ho měla někam tlačit, ale to, já nevím jestli to bylo tlačení nebo směrování, to těžko říct, ale prostě .. Respondent 7 Ale k tomu mě napadlo úplně, teď mě to osvítilo, že vlastně šak jako nemusím to na sebe až tak brat tu zodpovědnost, já jsem mu to umožnila, on to chtěl a teďkom on už tím přebírá, když to chtěl, přebírá na sebe tu odpovědnost zase on. Respondent 2 To jo, ale ty si seš zase u toho, když on ti tam prostě brečí a když on se ti tam prostě citově hroutí a teď ho tam máš nechat a jít pryč? Jako i když to chtěl on? Respondent 6 Já si myslím, že to si musí každý sám v sobě jako srovnat, nakolik je za toho člověka odpovědný, nakolik není, nakolik ho tlačí nebo jestli ho směřuje, ale třeba já si myslím, že já třeba už to v sobě mám srovnané, že už aj mám nějakou takovou, že nejsem spíš ten volno, jakože dám tu možnost, spíš někoho jako mám tendenci směřovat, je to i tak ve mně a tak se snažím teď toho z toho těžit, jako kde se to dá uplatnit. Třeba když si vezmu příklad, co mě taky třeba motivuje pomáhá jako k tomu pomáhání, tak takové příklady těch děcek, které mě zkrátka nějak osloví a vím, že sů na tom zle a vím, že jim z toho nikdo nepomůže. Třeba kdybych vám to měla trošku jako, ať nemluvím tak obecně, tak je holka, má deset, je odmalička od kojeňáku v domově jo, nikoho rodiče ve vězení, nezajímají se ani a ona je v takové fázi, kdy trošku ji někdo šikanuje, protože vypadá jak kluk a je strašně sama jo a její největší problém je to, abych řekla, že tam má ségru a brácha jí teď odjel, že je sama, že nemá žádný kontakt ani k vychovateli ani k jiným děckám jako intimní nebo jako takový blízký a teď jako kdybych ji jenom tak nechala a do ničeho netlačila, tak takhle bude sama až do dospělosti a zanechá to na ní hrozné následky. A to vím stoprocentně jo. Ona už teď je v té fázi nebo není to stoprocentně, myslím si to stoprocentně, nic nemůžu vědět, že jo, ale ze zkušenosti s těma jinýma děckama, co mám šest let, takže už za těch šest let tošku vyrostly, tak vím, jak vypadaly před šesti lety a jak vypadají teď v šestnácti třeba, tak mmm tak co teď jako sní jo? Já já ji nemůžu, to je třeba i pro mě situace, já jí pořád třeba co druhý den si na ni vzpomenu, že to je moje motivace, proč tu práci dělat, protože během praxe jsem s ní, můj cíl, jeden z mých cílů byl navázat s ní kontakt, jako aby věděla, že ji někdo má rád a řeším jako další jako kon jako další konflikty v sobě, jako jestli si ji někdy

Strana 90

brát nebo nebrat, když tam jednou budu pracvat nebo nebudu, to jsou vedlejší věci, ale že jako v tomhle případě já ji musím tlačit do toho do toho, kdyby jste ji viděli, jak třeba když je rozjetá, tak já jsem ji tahala za nohu do pokoje, ale ona byla přesně jak Adler jo, že přesně byla rozjetá, protože chtěla přitáhnout tu pozornost, ona se strašně bránila a ona do toho pokoje se mnou nepůjde za nic, jako dovedete si to představit, jak já jak přes celej byt jako tahám tu holku za nohu, tak tomu právě říkám tlačení jo a ona se vzpouzí a ona se mnou nikam do toho pokoje nepude, na tom pokoji v úplně opačném rohu se vzpouzí zkrátka se mnou, teď já teď já nasadím, že si spolu promluvíme a úplně se vzpouzí navenek, ale přitom já brutálně úplně intenzivně cítím, jak ona to chce, tak jako to je….. Respondent 5 Já si myslím, že je to strašně individuální, že je fakt je to o tom děcku a je to o tom člověku a o tom a nemůžu třeba použít stejnou škatulku na toho člověka, ale určitě to vycítíš jo, že prostě, já třeba taky pracuju tam s těma lidma, který jakoby sami v životě by se k tomu nedokopali a musíš jim v tom vždycky jako v těch krokách pomáhat a zase zpátky a přijít pro ně a zase jim to ukázat, ale někdo to potřebuje a někdo zase míň no, že prostě ta odpovědnost, že si to musí každej asi na každým tom klientovi nebo na každým tom člověku trošku jinak přistupovat k němu no. Respondent 6 Ale tím jsem chtěla jako jenom říct, že ne jako k individuu, ale i k těm skupinám, že nemůžu porovnávat

dospělé, děti, seniory, sociálně slabé nebo jenom rozpad

manželství nebo jakože těch skupin je tolik a jsou tak individuální a ještě ti lidi jsou v tom individuální, že ….že tu odpovědnost nebo to tlačení nebo směřování, tak sem nechtěla tak, aby to vyznělo tak moc obecně jako, že jak Lenka řekla, že je lepší směřovat, tak já to cítím právě opačně. Respondent 2 Tak ono to máš totiž tak, já třeba nechci teď vyloženě mluvit za Lenku, ale já vím, že ona chce prostě dotáhnout jakože do tý, ona se chce zaměřovat jako, jak to říct, spíš na tu administrativní činnost jako kdyby, ona chce prostě zavést ehm ehm ……tu, teď si nevzpomenu …supervizi, že chce zavíst povinnou supervizi a chce aby teda byla ten sociální pedagog v tý legislativě a tak a tak když bude dělat na těch úřadech a tak, tak je jasný, že spíš jako bude asi směřovat, ale když de někdo do takovýho toho víru, kde pracuje prostě od rána do večera fakt s tou mládeží nebo prostě s tou

Strana 91

rizikovou skupinou jako kdyby, tak ty lidi prostě musíš tlačit už jenom proto, abys tam udržela nějakej pořádek nebo tak, takže Respondent 4 Já jsem teďka dělala závěrečnej projekt do dramaťáku a dělala sem ho, jako připravovala jsem akci pro děti, které jsou v sos vesničce. A já prostě při tom prvním setkání jsem nevěděla, jak na ně reagovat, když se třeba strašně moc rozjely jo a začaly vyvádět a já jsem nevěděla prostě, co můžu, jestli prostě na ně zakřičet, aby na mě jako někdo nepřišel seřvat, co na ně křičím jo a prostě plácnout je nemůžeš, protože taky jako by to bylo hnedka, že tady biju děti a tak právě že taky to je taky důvod, proč se zrovna bojím třeba sama jako se do něčeho se vrhnout, mám strach, jak na ty lidi reagovat a jako, aby mě to nenasměřovalo zase někam jinam Respondent 6 Já mám ten samý problém. Respondent 2 To asi všichni. Respondent 9 Já si myslím, že to člověk prostě musí umět i odpustit sám sobě, že není vševědoucí a že neví o všem a neumí všechno a není dokonalý a že někdy něco může pokazit, že i to, že pomáháš tak že to je víc než kdybys neudělala nic a že když se ti něco nepovede, tak neříkám, že je to dobrý, ale že nebo že to tak mělo být, to je zas takový jakože alibistický, ale prostě odpustit sám sobě, že jsem taky jenom člověk a že že mám svoje hranice a že to že někdo dokáže někoho vést tak, aby si pomohl sám, tak jako je to otázka koho vedu a jednak je to otázka i mých dispozic, jakože někomu může vyhovovat spíš ten styl, že ho budu někam tlačit a někomu to, že ho jenom budu směřovat a když si budu hrát na tu opačnou roli, i když by byla v tu chvíli potřeba, tak si myslí, že se mine úplně účinkem, protože jako hrát si na něco, jako na co nemám prostě parametry, to se asi jako nedá. Prostě každý máme dáno něco a maximálně, co můžeme udělat tak, nabídnout ze sebe to, co považujeme za nejlepší a víc už prostě člověk asi udělat nemůže a si asi musí odpustit no Respondent 6 Taky si myslím, že dobrá je metoda pokus, omyl zkrátka. Jednou to výde, jednou to nevýde. Jednou tě ty děcka poslechnou takhle, podruhé to uděláš stejně a neposlechnou tě takhle, takže jsou zkušenosti, které zkrátka mi chybí, ale tak jako neodradilo by mě to od pomáhání jako třeba těm děckám, že věřím tomu, že jednou

Strana 92

najdu tu hranici mezi tím směřováním, tlačením a mezi jiným problémem a jiným pólem a že se to jako časem třeba až mi bude padesát, do toho dobře, třeba budu spokojená

Tady zazněl u některých motiv či důvod, proč pomáhají. Někteří lidé třeba pomáhají proto, že se jim třeba něco špatného stalo, že jim v rodině někdo umřel nebo pomáhají ze skutkářství, že si chtějí sami pro sebe pomoci nebo lidé, kteří mají touhu pomoci, je jich mnoho a mě by zajímalo u všech, jaké motivy nebo jaké důvody nebo něco vnitřního, co je u vás, co vás vede, že třeba někomu pomůžete?

Respondent 9 No já jsem si všimla nebo já nevím, možná je to jenom můj dojem, ale mám pocit, že tady na tom, aspoň v té naší třídě je dost lidí, co jako měli takovou nějakou, nechci říkat špatnou zkušenost, protože zkušenost je někdy ta špatná a má nakonec lepší efekt než ta dobrá, že co je špatné, co je dobré je asi blbé hodnotit, no ale já si myslím, že nás že jakože, že to hodně lidí směřuje jako do té oblasti, ve které se potom angažují a takhle ……já, osobně že bych měla nějakou hodně špatnou, no tak jakože taky bych tam něco vyhrabala a myslím si, že mě to hodně ovlivnilo a ovlivnilo mě to, že se k tomu klidně přiznám, jako i v tom směru, ve kterém du, takže u mě asi jo Respondent 5 Takže se ti stalo něco, co tě ovlivnilo, proto abys pomáhala druhým? Respondent 9 Jako já nevím jestli se dá úplně tak jako vystopovat jako a říct tohle to byl prvotní motiv, ale taky sem se vlastně tak rozhodla, protože to je otázka třeba u mě delšího působení a v té době na tebe působí moc vlivů a

máš v sobě jako daleko víc

zkušeností než jenom tuhle, takže si myslím, že to nejde říct, že prostě…………..ten okamžik, teda to není okamžik, prostě to je vývoj- na závěr motivů Respondent 5 Jo ale jakoby v tom rozdělení proč, tak je to jedna z těch věcí, že je to dána tou minulostí, že se mi jakoby něco stalo nebo něco na mě působilo, něco se dělo a tím pádem mě to ovlivnilo natolik, že já se teď chovám takhle jo, že to není z nějakýho přesvědčení, ale že je to jakoby z té předešlé události nebo událostí

Strana 93

Respondent 9 No to já právě asi neumím rozlišit, jestli je to otázka něčeho, co ve mně bylo nebo něčeho, co se ve mně vyvinulo, jako tím působením, ale rozhodně můžu říct, že to na mě mělo vliv a prostě tě to směřuje někam. Respondent 4 To nemusí být jenom jako ovlivnění, ale prostě třeba vykompenzování jako toho problému z jedné strany. Takže u mě to třeba tak působí prostě, třeba tam byla nějaká životní situace, ale nemůžu říct, že mě to směřovalo k tomu, abych se hlásila třeba na tuhle školu nebo abych vlastně pomáhala, ale že prostě že jsem si říkala, že musím udělat prostě něco a co mi to trošku srazí, když prostě to nevyřeší úplně ten problém, ale stačí to a já budu mít z něčeho prostě dobrý pocit. Respondent 5 Ono se říká, že i na psychologa chodí hodně lidí, co si jako potřebují vyřešit něco sami v sobě. Respondent 6 To se říká, no ale já mám třeba, já mám jako třeba si to neuvědomuju, třeba něco takového je, ale já si to třeba neuvědomuju, já co si pamatuju, tak jsem vždycky měla takové už od děcka, já jsem byla jako, nevím, měla jsem tendence jako přemýšlet o takovejch věcech jako globálních, to sem byla děcko, to sem byla si jako tak si beru, že sem možná musela být šáhlá nebo já nevím, ale jako to bylo tak intenzivní, já jsem třeba, když jsem byla malá, jako jsem byla fakt malá, třeba mi bylo šest let, chodila do první třídy a v baráku byl kluk a ten jako ten zkrátka byl zlobivý, fakt ze sociální rodiny, já jsem nad ním přemýšlela, jak by se moh změnit, co všechno by se muselo udělat, aby se změnil a to sem byla fakt malá, takže takže já nevím, kde se to ve mně vzalo vůbec a to jako třeba bylo jenom tak občas, ale fakt nevím, leda nějaký jako ranej zážitek negativní jesle nebo něco takového, a že bych si to jako neuvědomovala, ale že si fakt neuvědomuju žádný zážitek jako negativní, vůbec ne, aspoň nevědomě, to nevylučuje to, že to može být někdy podvědomé nebo z raného věku, ale jakože jsem to měla fakt odmalička a pak už přibývali jenom ty situace, které to povzbuzovaly jako tady tohle nějaké cítění anebo jako takové nějaké nápady jako, jak zavřít čističky, aby jako nevypouštěly jako vzduch, revoluce jo a to bylo jako jako to řešení bylo vždycky takové jako dětské, ale jakože, když se teď, teď sem se na to tak vzpomněla jakože, že mě to vůbec tenkrát napadlo, takže si myslím, že buď to je nevědomé anebo to je tak v člověku jako od narození a pak se to jako

Strana 94

přizpůsobilo tomu, že sem třeba zažila klasickou skupinu, jak vede Soják, někdy v osmé třídě, kdy sme byli přivedeni do takové skupině, kde rozpitvali všechny problémy, jako té třídy, aj sem odcházela, tak sem si říkala, jo něco takového bych chtěla dělat jo nebo chtěla bych udělat s lidma takovou změnu, jako oni udělali s náma. To už byly jenom takové zkušenosti do budoucna, ale ne že mám nějaký nevědomý problém. Respondent 9 To nemusí být. Respondent 6 Ne, já si to tak jako nemyslím, jako já jsem si vždycky myslela, že člověk to dělá, jako protože má nějaký sám v sobě něco a teď, když jsem tak zpytovala, tak ……. A ty máš něco? Respondent 7 No já nemám právě. Respondent 2 Já nemám právě taky jakože, myslím si, jakože že nic to……Víš co, u mě je hlavně jakože ten problém, že já jsem nikdy nechtěla jako vyloženě, jako strašně pomáhat lidem jo, že já třeba jako já jsem prostě vždycky jakože pomohla doma nebo jsem se jako rozdělila, když jsem měla bonbóny nebo takový, to podle mě bylo ve mně jako jakože ten oddíl prostě a všechny potom ty čelinžovi akce a tak, tak to ve mně tak vzbudilo takovej ten pocit, jakože, že teda by se mělo s těma lidma nějakým způsobem pracovat, ale nebylo to ve smyslu, že bych jim jako vyloženě chtěla pomáhat, že to bylo prostě v tom, že s těma lidma chci pracovat a chci jim jako zprostředkovat něco novýho jako kdyby a rozho, jako je to, myslím si, že to ze mě ještě ani nevyprchalo, to že sem jako chtěla jako mít, jakože i na tom jako vydělávat, že to nebylo vyloženě z pohnutky jako pomáhat jim, že sem třeba chtěla dělat takový ty teambuildingy pro ty manažery a takový věci jo, že to prostě nebylo jakože někomu strašně pomůžu a potom prostě se bude jako mít líp nebo něco takovýho, že to bylo prostě o tom, že jim chci jakože ukázat něco novýho, co by se třeba jako nemuseli jiným způsobem dozvědět nebo prožit nebo něco takovýho Respondent 5 Mně teďka jak se o tom bavíme, tak mně naskočilo, že vlastně pro mě není není nebo je normální pomáhat, jakože to není, že spíš je nenormální jako nepomáhat jo, že ten motiv u mě taky jako, nemám to nějak pojmenovaný, ale mám to spíš nějak tak jako

Strana 95

normál jo, prostě je to normální pomáhat jo, když už se o tom tak bavíme, že prostě mně to nepřipadá jako nic výmečnýho nebo nebo chválihodnýho, ale normální věc přirozená. Respondent 8 No tak u mě je to pomáhání v celku osobní, jste slyšeli hodněkrát, ale já to zopakuju, že sem z rozvedené rodiny a moje máma docela hodně pila a když sem byla malá, tak jsem to chtěla změnit, chtěla jsem jí jako pomoct, abych jí tak jako ukázala, že to není dobrý, že to prostě ubližuje sobě, ubližuje nám a nějak to moc nešlo a potom když sem se osamotnila, tak se to vyvrbilo tak, že ona přišla o byt, sestru dali do děcáku, no a nakonec to postupem doby přešlo až tak, že teď je v Brně tady se mnou, protože neměla kam jít, já jí pomohla jsem jí najít bydlení, práci a dneska sme šli spolu do práce, že jako ji chodím pořád navštěvovat, abych ji viděla, jak se má, protože vidím, že ona, teď už to chápu, že ne že sem se jí měla stranit a opovrhovat jí, když mi bylo tak patnáct, když sem byla v pubertě a tak já jsem ji nesnášela, že prostě zato, jak ona s náma zachází a zato, jak je sobecká , že myslí jen na sebe a teďka spíš vidím, že ona ona mě potřebuje, ona potřebuje společnost a dneska mně říkala, že ona bydlí s nějakou spolubydlící a že ta spolubydlící se hrozně opila a že vypadala tak škaredě a teďka to tak říkala jako, to je úplně hrozné, jak vypadá ten opilý člověk, teď úplně ní bylo vidět, jak jako v duchu si to probírá a mně úplně zasvítily ty oči jo a tak sem ji jako řeka, jako že ji mám ráda a že ji držím palce a že to všechno zvládneme a bylo na ní vidět, že opravdu, že jí to začíná všechno tak jako docházet, že jí říct, běž na léčení, udělej tady tohlencto, ale že až ten kontakt tady prostě s tou skutečností, že jí nějak posunul, že sem ji taky tak trochu pomohla, ale souhrami náhod k tomu, aby si postupem doby k tomu došla, no ……. ale je to hrozně složitý lidem pomáhat, úplně jsou takový nevděčný Respondent 7 No a je ta vaše rodina tou hlavní událostí? Respondent 8 No prakticky je Respondent 7 Tím hlavním motivem, tak? Respondent 8 No, já už ze své podstaty jsem takový až mírumilovný člověk, že sem až moc hodná, spíš doté míry, že občas přestávám myslet sama na sebe a myslím spíš na ty druhé a

Strana 96

chodí mi to lidé i vyčítají, že se obětuju a když pak si někomu někdy stěžuju, že toho je na mě moc, že nestíhám a tak, tak mi řeknou, tak hergot věnuješ se tady tomu, tady tomu, tady tomu, jezdíš tam, tak něco vypusť a začni dělat něco pro sebe, tak zas na druhou stranu si o sobě myslím, že jsem sobecká, že myslím jenom na sebe, no takže to jsou takové dvě ….roztržité události, ale vím, že když se něco děje, tak že dokážu zareagovat, že automaticky se nabídnu a že pomůžu aniž bych o tom přemýšlela, takže to a to jsem měla vždycky, takže vím sama za sebe, když jsem si to sama v sobě procházela, že asi mám v sobě to pomáhání, protože prostě chcu být prostě někomu, tak jako pomoci a nemusí to být jenom že bych ho vyslechla nebo že bych ho někam směrovala, může to být cokoliv, prostě i jakákoliv pomoc, když někomu něco vypadne a já mu to zvednu jo, nemusím s ním pracovat, , myslím si, že v sociální sféře bych pracovat nemohla, jakože bych nemohla pracovat pořád s lidmi, protože často beru na sebe jejich problémy a za chvilku bych se z toho asi úplně vyhořela, takže spíš s těma dětma a spíš si s něma hrát a poskytovat jim svoji přítomnost těm lidem ,je tady tohlencto moje varianta, na kterou jsem si přišla, takže ta kombinace, jednak rodina a pak nějaká vnitřní vnitřní dispozice. Respondent 9 No mě jenom napadá, že to asi člověk musí mít nějakým způsobem v sobě, je to možná otázka toho, co začne vnímat jako problém, jakože třeba u Míši to mohl být ten kluk z toho baráku a přitom jako zázemí má úplně v pořádku a na druhou stranu si uvědomuju, že třeba moja starší segra, ačkoliv prostě podmínky jsme měli úplně stejné, tak pohled na tyhle věci v mnoha aspektech má jiné, míň sociální a takhle zaměřené, když neříkám jakože, to ju zas nechcu nějak hanit, furt je na to eště líp než jiní, ale ….že si myslím že je tím pádem jako ten vývoj nebo to co člověka potká na té jeho cestě někde, tak asi není úplně tím spouštěčem, spíš je to něco, co spustí to, co člověk už v sobě má. Spíš asi tak. Respondent 2 Myslím, že i to vzdělání to hodně ovlivňuje jakože jakože moje sestra je podle mě na tom jakože jakože vnitřně stejně, že má jako ve vnitř stejný pohnutky, jako k tomu někomu pomct a tak, ale tím, že studuje nějakou ekonomicky zaměřenou školu, tak potom to třeba jakože přenáší jako kdyby do té ekonomické sféry a jakože tím, že když mi tady studujeme prostě to, jak se má lidem pomáhat a tak jako tak celkově, prostě se zaměřuješ na tu svou oblast, jako prostě to beru jako vzdělání a že já to dávám právě do,toho, že budu pracovat, třeba já třeba nevím, jo mě třeba napadlo,

Strana 97

že klidně budu pracovat úplně v nějaký nepomáhající oblasti, ale stejně vždycky do tý pomáhající budu muset jako nějakým způsobem spadnout, třeba v tom volným čase, že budeš dělat třeba ty tábory pro ty děti nebo že budeš vést ten kroužek pro ty seniory nebo něco takovýho, že to prostě je takový, že každej to prostě investuje do tý oblasti, ve které se pohybuje a která ho jako neskutečně jakože ovlivňuje Respondent 9 Mě napadá, že to vlastně jednak ta škola asi hodně toho člověka jako ovlivní, nasměruje jako, že ta společnost tímhle způsobem taky tě utváří to vzdělání a takhle, ale vlastně i ty lidi, mezi kterýma se pohybuješ, jakože sice věřím tomu, že člověk to vždycky nějak vnitřně cítí, že že jako tohle je třeba skupina, mezi kterýma se moc necítím a ti mají úplně jiné hodnoty a chtěla bych být jinde, ale jako přesto, i když si v té skupině delší dobu nebo něco, takže tě to ovlivní a ten tvůj pohled na svět trošku jako manipuluje, když k tomu nečteš Respondent 6 Já jsem chtěla ještě říct, že si nemyslím, že třeba můžou mít v jedné rodině stejné podmínky bratr, sestra, sestra, sestra, že ty rodiče absolutně jinak přistupují k těm děckám jako si myslím, jsou jiné očekávání, vůbec to nemusí být vidět na chování, ale jsou jiné očekávání, jiné projektované nějaké věci, tak si myslím, že tohle zkrátka, že ty prvotní úplně že, že to co si myslím, že teďka je ve mně, tak si myslím, že do mě bylo dáno, jako když sem zkrátka, byla hodně malá, že se nepamatuju a že si jako mám třeba nějaké vlohy a já si myslím,že to do mě bylo jakoby nějak včleněno, buď očekávání rodičů, jejich výchovou, mojím jako i kdyby to měly být ty jesle jo od nějakého věku, i kdyby to mělo být, já nevím co, ale mě pak ještě napadlo, že ještě je taková motivace k tomu, proč pomáhám je, že se bojím sobeckosti, že se strašně bojím, že budu jako sobecká, že budu myslet jen sama na sebe jako, jako že se toho hodně bojím, že nemám ráda jako sobecké lidi a eště víc se v sobě bojím tak jako, jestli sem potom mě tak napadlo jako z té psychologie, jak jsou takové jakoby ten test, nevím on nebyl asi ověřen, ale takový ten test, jak jsou ty obličeje, co se ti nejvíc nelíbí, který člověk je ti nejvíc nesympatický a že vlastně to je v tobě a ty to sám potlačuješ a mně to jako opravdu sem si teď na tom, tak nějak vzpomněla, že když jsem byla třeba i fakt hodně moc malá, tak jsem měla fakt jako strašné třeba představy jo, takové úplně hrozné a že sem si to v sobě jako potlačila a tím se to snažím jako nějak nahradit možná i tohle by mohl být jeden z důvodů, že sem si myslela, že je něco špatného, co si myslím nebo co si představuju a i třeba by to ani

Strana 98

špatné být nemuselo, ale i mohlo a že tak najednou jsem si to označila jako špatné a a teď se to snažím v sobě jako brutálně jako potlačit, nevědomky třeba nebo už třeba od malička …….. jakože když si to označíš za špatné, tak si to potlačuju, takže i v tom jako něco je a že i v tom je i ten problém těch psychologů nebo takhle ………… jako to myslím si, že to má u mě vliv třeba taky Respondent 2 Teď trochu mimo to, ale já musím říct Míšo, jak chci vidět kódování těch tvých rozhovorů, ty to tak super rozebíráš, to bude drsný Respondent 9 No jestli můžu reagovat, já jsem nemyslela, jakože jsou sourozenci jako vždycky jsou to dva rozdílní jedinci a ty podmínky jsou trošku jiné, pohybují se v jiné třídě, prostě v jiné škole něco, ale já si myslím, že tohle zrovna třeba v mém případě se segrou jsou podmínky, kterýma jsme prošli obě dvě a že to je to samé a nemusí to být prostě rodinní příslušníci, že to je , když dva lidi projdou stejnou situací, tak někoho to ovlivní úplně jinak, než toho druhého ten jeden tím projde a vůbec ani nevím, že se něco stalo a druhého to prostě vezme tak, že se z toho skácí a možná z toho vyjde úplně jiný člověk a tohle jsem tím chtěla říct, jakože nevím, ta situace může být, ale nemusí být tím spouštěčem, jakože že to záleží jako na tom jedinci Respondent 6 Já jsem zas myslela, já jsem měla jako na mysli takové ty běžné a denní očekávání rodičů od dcery, od syna, od jedné dcery, od prvorozené dcery, od druhorozeného, chování, výchova, jak se to pozmění, to máš nějakou tu zkušenost s tím dítětem, tak u druhého už to už děláš jinak jo nebo už si otrkaná, tak už na to a to a to všecko je už v tom zakódované jo a ty o tom vůbec nevíš a to je v tom děcku jako zakódované a to pak vytváří tu situaci, kterou pak popisuješ třeba víc, že potom projdeš tak nebo tak, že si nemyslím, jako to je jenom můj názor Respondent 7 Já si myslím, že je takové to, co máme načtené, že bychom se mohli bavit víc o tom pomáhání Respondent 6 Ale né jako jestli to jako jestli jakože jsou věci jakože, že sem to chtěla tak jenom říct.

Strana 99

Setkali jsme se proto, abychom řešili nebo hledali nějaké pohnutky, motivy, proč vlastně lidé pomáhají a proč vy sami pomáháte, tak můžete ještě sami říct něco, proč si myslíte, že člověk třeba pomůže a tedy konkrétně, jak je to u vás, co to třeba u vás vnitřně vyvolává a popřemýšlejte, proč to tak je?

Respondent 2 Já si myslím, že to strašně záleží, jak v který situaci, jestlli vezmeš to pomáhání jako teda tu profesi, jakože si v nějaký tý sociální oblasti nebo jako to klasický pomáhání, že deš po ulici a někomu jako pomůžeš jako třeba přejít přes ten přechod nebo když pomáháš třeba nějakýmu kamarádovi nebo členu rodiny, že jo, tam to máš hodně inspirovaný tím, že toho člověka máš rád a prostě mu chceš pomoct, když je to třeba na tý ulici to pro mě má spíš, tam je pro mě pohnutkou spíš třeba to svědomí samotný, jakože jakože prostě nějakým způsobem pomáhání člověk v sobě má zakódovaný, takže si říká, jakože by mohl pomoct nebo že by neměl pomoc, zvážit ty rizika a ne rizika teda, jako někdy o tom teda de a někdy pomůže, no a potom v tý oblasti, já nevím, já to spíš beru tak jakože, že chci prostě pracovat v tý pomáhající jako profesi prostě, protože že jako že to mám nějakým jakože způsobem daný, jako studuju na to, je to moje profese, budu studovat ještě dlouho, nevím jestli přímo sociální pedagogiku, protože mám ještě rozjetých pár dalších škol a takže do praxe se zatím nechystám, takže to jakože se to prostě utříbí až to přijde navíc, nikdo nemá jistotu žádnýho zaměstnání, když se prostě nedostanu v sociální oblasti na nějaká prostě místo, já prostě nechci nechci, aby to vyznělo špatně, ale prostě jako, když jako bude rozhodovat třeba i plat jo, jestli budu moct prostě na nějaký pozici, která není v sociální oblasti dostat třicet tisíc a v sociální oblasti deset tisíc, tak prostě stejně vemu to za třicet tisíc, protože to prostě pro ten můj život není to, že bych prostě musela za každou cenu jít hned, jako kdyby, že prostě si tu cestičku k tomu pomáhání jako kdyby najdu potom v tom volným čase nebo jakože jako nějaký další době, že to nemusí být hned, že opustím školu a půjdu prostě hned do tý pomáhající oblasti, že tam to, tam to beru, už to beru prostě tak že asi jako v tý oblasti se budu chtít pohybovat, ale není to jako stěžejní, že to bude kariéra jako kdyby. Že se chci realizovat i v jiný oblasti. Respondent 5 Já nevím, jestli tady ten můj motiv, jestli už to tady vyznělo, pochopili jste to nebo ne?

Strana 100

Respondent 2 Že pomáháš kvůli tomu Bohu? Respondent 5 No nebo já nevím, jako jestli já to ještě teda upřesním, aby tady bylo zřejmý ten můj motiv, proč pomáhám. Tak u mě je to, protože to vychází z té lásky k těm lidem, kterou se učím a za kterou prosím. Potom ten důsledek lásky, to že mám ráda lidi, ten důsledek je, pomáhat jim. Takže já to mám takhle. ………….To je můj motiv. Respondent 7 Tak já jsem to pochopila dobře. Respondent 2 Já taky. Respondent 7 No já to mám asi tak jak to řekla Soňa, že si myslím, že to má v sobě, že to je takové to základní a potom podle toho jednám aj v běžném životě, ale ale se mi líbilo, jak říkala Petra, já už sem nad tím přemýšlím už od začátku, že záleží jako, kdy to je, v jaké je to situaci, že když je to třeba na praxi nebo když su mezi těma děckama nebo s těma Romošama, tak prostě jsem v té roli a už jako vím zhruba, co a jak mám dělat nebo to nikdy nevím, ale je to ta role, že pomáhám a je to takové automatické, s těma blízkýma jsem tam prostě pro ně a na té ulici jsem líná, to se přiznám. Tam to není tak automatické. Respondent 9 Já si myslím, že Petra měla pravdu v tom, když říkala, že vlastně to není otázka toho, jestli to někdo dělá jako povolání, když někdo může dělat úplně něco jinýho a tohle brát jako …. jako něco, co cítí, že že by měl dělat ještě navíc, protože ho to naplňuje, přestože by ho to jako povolání absolutně nenaplnilo, takový ten americká model trošku, ale jako si myslím, že v mnoha případech to může být jako funkčnější než když jako to člověk pojme jako povolání a pak jako vyhoří, takže když prostě jako povolání dělá něco úplně jiného, co ho nabíjí, tak klidně potom může mít víc sil jako předávat to dál jenom, protože chce, protože to cítí, jakože taková …..no a já jsem vlastně pořád říkala, že mám tu víru, že ten svět bude jako lepší a tak, já si myslím, že bych bez toho už …… asi nemohla být, ale jako to není o tom, že já změním svět, ale prostě věřím tomu, v sílu toho jedince, tu kapku v tom moři, jakože, když si řekne jedna, že to de a druhá si řekne, že to de, tak možná si jich potom víc řeknou, že to jde a ono to potom třeba pude jo, že sem taky někdy hrozně líná a někdy prostě to

Strana 101

neudělám, i když cítím, že bych měla, protože prostě v sobě nenajdu nějakou tu sílu a pak si to třeba taky vyčítám, tak jak jsme to tady už řešili, ale ………….z ……toho věčných případů si zas vezmu, že když ne já, tak to zas nemůžu chtít po druhých a pak teprv pak vlastně už ne ta kapka, člověk musí hold začít u sebe. Takže to je můj motiv Respondent 4 Já souhlasím Respondent 5 Anebo můžu k tomu jenom jednu větu, že si myslím, že eště třeba někdy u mě hrozí to , že to jako by, když někomu pomůžu, že pak potom. to najednou sklouzává to k tomu dojmu, že jsem lepší než ti ostatní a to tak není, takže jo, jako u mě musím si na to u sebe dávat pozor na tohle Respondent 6 Já jsem chtěla říct, že můj jako motiv, jako krom toho, co řekla, jako to je silný motiv, co řekla Markét, jako pro mě, takže to jako beru, jakože kdybych to řekla i já. A tak jako já nevím, já memám jako ráda slovo třeba láska nebo tak, ale obsah toho slova, jako já nejsem tam z rodiny, kde ty by se mluvilo o takových věcech a tak, tak proto jako nejsem zvyklá používat tyto slova, ale obsah toho slova nebo mít rád, tak si myslím,že je můj motiv, že mám ráda ty děcka a proto je tomůj motiv, abych pro ně něco udělala a mám ráda jako nějak ten svět a ten můj život, tak chcu udělat něco i pro sebe, aj když mi to něco dává, tako to dělám pro sebe, mám ráda i ten svět, tak to dělám, protože abych pak to navazuje na to Markétino. Respondent 8 Já bych chtěla navázat na Terezku, když bych ju nechala samou, samotnou a že já taky věřím a věřím v Boha a že cítím, když se mi něco povede, teďka mám tu víru tak silnou, že si říkám, že nejsem já, kdo koná, Bůh je ten, který jedná pře ze mě, to mi pomáhá, abych se neutopila vlastně v tom, že já jsem ten člověk, který to udělá, kterej je dobrej, lepší jako kdyby, ale že skrze mne přišlo vlastně něco, co tomu člověku ……? Respondent 6 A neochuzuješ se pak třeba o ten pocit, jako který pak člověka právě pak nabíjí jako takhle, jestli si to tím, že to dělá někdo jiný skrze tebe, jestli se neochuzuješ o, já to beru z toho pohledu jako svojeho toho ateistického, že se ochudíš o ten dobrý pocit, jakožes tomu děcku pomohla nebo tomu člověku nebo že má teď radost?

Strana 102

Respondent 8 Když to uděláš tady tohlencto, tak máš ten pocit, ono to de strašně těžko popisovat, ale máš ten pocit vlastně od toho Boha, že vlastně ty dáš ze sebe, řekněme, nejsem to já, je to ten Bůh, co koná, tak máš radost prostě z toho Boha, že je v tobě Respondent 5 Já ještě doplním, že seš, že si tím nástrojem boží lásky, jakože nebo já to tak mám, že sem nástrojem jo a to jak jsem na začátku říkala, že nečekám tu vděčnost, protože mě to jako nenabíjí nebo prostě já to tak nemám postavený, že bych na té odezvě, na tý zpětný vazbě Respondent 6 Já vím jako, já jako jsem prostě nic nečekám, ale když už přijde, tak jestli z toho pak máš jako jestli to můžeš přijmout tu radost tu svoji, jako mě to tak jako napadlo že, to už nechme ……….. ne jestli si to sama k sobě, víš jako? Respondent 8 Já si myslím, že určitě Respondent 9 Tak to předej Bohu nebo …. Respondent 2 Tady ta kazeta je záhadná. Respondent 7 Mě včera dostalo nebo překvapilo, jak jsme byli v angličtině a Líza říkala, že jako nikdy nechtěla, my jsem se taky bavili o motivech studovat sociální pedagogiku, a ona říkala, že dycky chtěla studovat něco jiného, biologii, ale prostě to dostala od Boha, tak dělá sociální pedagogiku, pracuje v sociální oblasti, tak to dělá, to mě zaujalo.

Tímto bych chtěla ukončit váš rozhovor, doufám, že vás to obohatilo jako mě a chci se vás zeptat, zda máte ještě potřebu něco říct, co jste ještě neřekli a chcete říct?Jestli ne, tak vám mnohokrát děkuji za vaši ochotu sdělit vaše zkušenosti z pomáhající oblasti. Děkuji.

Strana 103