Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Ruský jazyk a literatura

Jana Mašková

Východní motivy a motiv smrti v povídkách I. A. Bunina Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Josef Dohnal, CSc.

2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny podklady, ze kterých jsem čerpala, jsou uvedeny v seznamu literatury.

V Brně dne 30. 4. 2011

Jana Mašková

Chtěla bych poděkovat panu doc. PhDr. Josefu Dohnalovi, CSc. za prvotní podnět ke zpracování tohoto tématu a za velmi cenné rady a připomínky, které mi v průběhu psaní práce poskytoval.

Obsah: 1. Úvod ....................................................................................................................................... 5 2. Ivan Alexejevič Bunin ............................................................................................................ 9 3. Analýza................................................................................................................................. 16 3.1. Čangovy sny .................................................................................................................. 16 3.2. Pán ze San Franciska ..................................................................................................... 20 3.3. Město krále králů ........................................................................................................... 25 3.4. Bratři.............................................................................................................................. 27 3.5. Sosny ............................................................................................................................. 33 4. Závěr..................................................................................................................................... 37 Резюме ..................................................................................................................................... 42 Seznam literatury a zdrojů........................................................................................................ 48 Primární literatura ................................................................................................................ 48 Sekundární literatura ............................................................................................................ 48 Česká: ............................................................................................................................... 48 Ruská: ............................................................................................................................... 48 Webové stránky a jiné zdroje ............................................................................................... 48

1. Úvod Naše bakalářská práce pojednává o fenoménu, který nalézáme v ruské literatuře od konce 19. aţ do poloviny 20. století. Nazýváme Ivana Alexejeviče Bunina fenoménem, jelikoţ je ve své době rozhodně výjimkou. Nemůţeme ho zařadit do určitého literárního směru, nemůţeme ani říct, ţe by z některého z nich alespoň vycházel, i kdyţ některými prvky se v určitých fázích své tvorby přibliţoval k dekadenci, realismu či impresionismu (a ten jej doprovázel po celou dobu jeho literárního působení). Bunin se nenechal strhnout vlnou tzv. angaţované tvorby, jeho jméno nenalezneme mezi autory sovětské literatury. Bunin začíná tvořit od konce 19. století, věnuje se zejména poezii, brzy nato próze. Podle autorů knihy Русская литература конца XIX – начала XXв. 1908 – 1917. se od doby první světové války rozšiřuje Buninův svět ,,malé prózy―. Není to pouze svět ,,muţika―, ale celého lidstva se všemi jeho ,,velkými― problémy a otázkami. Moţná právě kvůli těmto otázkám, které Bunina nejvíce zajímaly, musel změnit prostředí svých povídek a črt, jelikoţ ,,obyčejný― muţik by se jimi nezabýval. Proto vysílá své hrdiny na cesty po světě, zejména do oblastí, které jsou kolébkami náboţensko-filozofických směrů, jeţ mají tyto ideje ve svých teoretických základech. Konkrétně se myslí samozřejmě buddhismus a taoismus, ke kterým Bunin inklinoval. Všechny země, o kterých píše, Bunin sám navštívil. Při čtení cestopisných povídek je autorova přítomnost v těchto kulturách patrná a v záţitcích svých postav se promítají autorovy vlastní zkušenosti. В бунинском цикле важна и самая личность автора. Он в сущности единственный герой этих очерков. (…) Восприятие действительности здесь нередко импрессионистично: поток неожиданных впечатлений, остро переданное переживание момента, захваченность минутой.1 Jak se vyjadřuje sám Bunin: ,,Я всю жизнь испытываю муки Тантала.―2 Trápilo ho, ţe nedokáţe vyjádřit všechny své myšlenky. Sám si uvědomoval, ţe si klade aţ příliš sloţité zadání. Našim zadáním bude především nalézt spojitosti mezi pěti vybranými povídkami, z nichţ některé mají jasně viditelná společná témata a některé jako by do našeho výběru naprosto nezapadaly. Společným prvkem většiny z nich je přítomnost východních náboţenských a filozofických koncepcí, u ostatních naopak nalézáme pojetí západní. Tyto 1

Русская литература конца XIX – начала XXв. 1908 – 1917. Москва 1971, с. 101.

2

Бабореко, А.: И.А. Бунин. Материалы для биографии. Москва 1983, с. 182

5

spojitosti (a samozřejmě i případné rozdíly) budeme hledat na základě analýzy se zaměřením na vybrané prvky, a to na lásku, ţivot a smrt, protoţe právě vysvětlení těchto základních pojmů se ve východním a západním pojetí filozofie i náboţenství nejvíce odlišuje. Budeme si všímat autorova pojetí přírody a její role v ţivotě hrdinů povídek. Pokusíme se zjistit, za jakým účelem Bunin pouţívá konkrétní obrazy přírody, a zodpovědět otázku, zda existuje souvislost mezi vnějším světem, tedy přírodou a vnitřním proţíváním Buninových postav. S přírodou souvisí

otázka

lyričnosti

Buninových

děl. Bunin byl

mistrem

impresionistického detailu, jak tvrdili mnozí jeho přátelé i kritikové. Nenarušuje ovšem přílišný detail stavbu příběhů, nepůsobí dojmem snahy odvést pozornost v situacích, které se zdají bezvýchodné? Bunin ve všech svých dílech hledal odpovědi na otázky ţivota a smrti, a to v oblastech, kde takových bezvýchodných situací bylo mnoho. Většina z nich končí smrtí, v některých případech i dobrovolnou. Budeme se tedy věnovat i Buninově fascinaci smrtí, kterou se pokusíme vysvětlit v kapitole věnované přímo autorovi. Bunin váhal ve své pozdější tvorbě mezi západním a východním pojetím konce ţivota. Je smrt konečným stadiem? Čeká člověka po smrti další ţivot? Kvůli těmto dvěma otázkám jsme si pro rozbor vybrali povídky Čangovy sny a Bratři, kde se Bunin obrací k buddhismu a své odpovědi hledá v něm. Jako protiklad jsme analýze podrobíme povídku Pán ze San Franciska, která má zcela jiný námět, pozadí, prostředí, hlavní postavy i stavbu. Jinou formu má i Město krále králů, a to formu cestopisné črty. Do naší práce ji zahrnujeme kvůli prostředí, ve kterém se odehrává, a také proto, ţe dokazuje autorovu lásku k cestování, historii i geografii, obsahuje mnoho informací o historii buddhismu, jeho mýtech, také biblické legendy o vyhnání z ráje a bratrovraţdě spáchané na Ábelovi. Legendy začleněné do povídek jsou vlastně další Buninovou oblíbenou technikou. Z pěti vybraných povídek je najdeme v črtě Město krále králů, v povídce Bratři a v povídce Pán ze San Franciska. Kromě buddhismu a taoismu, na které autor poukazuje, nacházíme mnoho naráţek na ,,západní― víru, tedy křesťanství. Bunin odkazuje na některé pasáţe z Bible, zmiňuje například Šalamouna, hledá jediného Boha apod. Ke kterému z náboţenských směrů tedy tento spisovatel inklinuje? A kde se poprvé setkává s východními směry? Na tyto a další otázky se budeme v této práci snaţit najít odpověď, a to i s ohledem na vlastní Buninovo cítění a proţitky. Práce je rozdělena do dvou částí. P r v n í č á s t pojednává o autorově ţivotě, vyzdvihuje některé momenty, které by mohly být podstatné pro jeho tvorbu, zmiňuje pozadí, 6

ve kterém Bunin vyrůstal a dospěl. Uvádíme zde několik jmen významných osobností, se kterými se Bunin stýkal, a také popisujeme jeho vztah k ţenám. Vyjmenováváme některá místa, která Bunin procestoval, společně i s daty těchto cest. Věnujeme se také období jeho emigrace a vlivu, který na něj toto období mělo. Vypisujeme prvky charakteristické pro jeho tvorbu, prvky, kterých si zejména všímáme při svých rozborech a dotýkáme se tématiky některých jeho děl. Ve d r u h é č á s t i začíná vlastní analýza. Ta není řazena chronologicky, podle data vzniku povídek, ale tématicky. Jako první tedy rozebíráme povídku Čangovy sny, která je podle našeho názoru nejdynamičtější a nejemotivnější z celého výběru. Následuje povídka Pán ze San Franciska. Tuto volbu vysvětlujeme potřebou postavit do kontrastu ţivot a smrt hlavních hrdinů těchto dvou děl. Dále v pořadí se nachází cestopisná črta Město krále králů, která představí biblický ráj a kolébku lidské civilizace Cejlon. Na základě této črty nám bude snáze pochopitelná povídka Bratři, odehrávající se také na tomto ostrově. I zde nalézáme motivy, vhodné k porovnání s prvními dvěmi povídkami. Jako poslední uvádíme povídku Sosny, která se jako jediná z našeho výběru odehrává v Rusku a ne na Buninem navštívených místech v zahraničí. V této povídce navíc není jasně znatelná osobní autorova zkušenost. Je to nejlyričtější povídka výběru. Pokud bychom tedy měli analyzované povídky charakterizovat a zařadit v rámci výběru, pak Sosny jsou nejlyričtější, Čangovy sny nejdynamičtější, Pán ze San Franciska ,,nejzápadnější―, Město krále králů se odlišuje formou a Bratři jsou tématicky nejvíce zaměřeny na východní filozofie. Při hodnocení sekundární literatury se dá říci, ţe s její dostupností nebyl velký problém, pokud nehledáme české překlady. Pro svou práci vyuţíváme 6 teoretických děl, opíráme se o názory, tvrzení a poznatky Alexandra Baboreka, Olega Michajlova, Olgy Slivické a dalších. Co se týče zařazení Bunina a jeho tvorby do přehledů ruské literatury v češtině či například v angličtině je ale třeba přiznat, ţe mu není věnováno příliš prostoru, v některých příručkách ho nenalezneme vůbec, v učebnicích literatur pro střední školy je pouze zmíněno jeho jméno a názvy některých jeho románů. Při vyhledávání informací o I. A. Buninovi se nedá vůbec spoléhat na internetové zdroje, protoţe ty jsou velice omezené, téměř nulové. Při drobném průzkumu, provedeném ze zvědavosti, jsme zjistili, ţe jméno Ivan Alexejevič Bunin je mezi českými čtenáři skoro neznámé. Na gymnáziích se zmiňuje jen ve stručnosti, jeho tvorbu registruje mezi běţnými čtenáři málokdo. Dalo by se tedy říci, ţe by tato práce

7

mohla slouţit snad i jako zdroj informací a inspirace k četbě pro ty, kteří hledají kvalitní četbu s neobvyklou tématikou a náměty k zamyšlení.

8

2. Ivan Alexejevič Bunin Ivan Alexejevič Bunin, ruský prozaik a básník původem ze šlechtické rodiny, se narodil 10.10. 1870 ve Voroněţi a zemřel 8.11. 1953 v Paříţi. Dětství strávil a gymnázium studoval v Jelci v Orlovské gubernii. Studium na gymnáziu ho však nenaplňovalo. Он привык с детства место ,,верхного существа“ заниматься сам.3 Velkým učitelem pro něj byl jeho o 13 let starší bratr Julij, který byl člověk vzdělaný, milující literaturu, a podle slov spisovatele Šelemova se choval k mladšímu Ivanovi ,,почти как отец“4. I s bratrem Evgenijem, který byl o 12 let starší, měl Ivan krásný vztah, i Evgenij jej podporoval, zejména pak finančně. Svou genealogii odvozuje Ivan Alexejevič Bunin z Polska. Jak bylo tehdy v módě, šlechtické rody si dohledávaly své předky mimo vlast. Ivanův otec Alexej Nikolajevič Bunin byl aristokrat kaţdým coulem. Byl výbušný, lehce však na křivdy zapomínal, bezstarostně se oddával svým vášním, ze všeho nejvíc miloval honitbu a zpěv za hraní kytary. Vyhovoval mu starý způsob ţivota jeho předků a nechtěl na něm nic měnit. Po návratu z Krymské války (1854-1855), kde slouţil jako praporčík, se dal na víno a karty; byl pravým opakem své ţeny Ludmily Alexandrovny, mírné, náboţensky zaloţené ţeny, která v sobě také měla buninskou krev, byla vzdálenou příbuznou Alexeje. Porodila devět dětí a byla jim zcela oddána. Ivan Alexejevič se zabýval různými profesemi, pracoval jako korektor či knihovník, věnoval se překladům, překládal zejm. Longfellowa a Byrona, v mládí zahájil kariéru básníka. Na samém konci 19. století se seznamuje s nakladatelstvím Znanije, které vedl Maxim Gorkij. V této době se jiţ začíná intenzivně zabývat prozaickou literární produkcí a jeho největší zálibou se stává cestování. Záţitky z cest a seznamování se s duchovní kulturou cizích zemí se odrazily i v Buninově myšlení a tvorbě.5 Po nepřijetí Říjnové revoluce a občanské války, po nesouhlasu s angaţovaním se v protisovětské publicistice emigroval Bunin roku 1920 do Francie, kde střídavě pobýval v Paříţi a Grasse. Do Ruska se po své emigraci jiţ nikdy nevrátil, třebaţe někteří ruští autoři usilovali o jeho návrat. Daleko od rodné země, na kterou neustále myslel a po které se mu

3

Михайлов, О.Н.: Строгий талант. Москва 1976, c. 23.

4


5

Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha 2001, s. 160- 162.

9

nesmírně stýskalo, mu oporu pro další ţivot poskytovala zejména jeho další tvorba. V této době jiţ tolik necestoval a jeho dílo čerpá především ze vzpomínek na vlast. Nesnaţil se, jako mnoho jiných emigrantů, psát v cizím jazyce. Dokonce se i odmítal francouzsky vyjadřovat ústně víc, neţ bylo nezbytně nutné. Apeloval i na ostatní ruské autory, aby psali pouze rusky, protoţe jen ve svém mateřském jazyce dokáţí vyjádřit všechny své myšlenky, kaţdý detail. Podle jeho názoru člověk není schopen znát dva jazyky tak, aby oba pouţíval na stejné úrovni. Ve snahách ostatních autorů-emigrantů psát francouzsky viděl jen nebezpečí, i kdyţ sám uznával, ţe je to nebezpečí velice svůdné. Bunin byl velký patriot, podle svých slov, je jeho duše мужицкая- русская, славянская6. Ve Francii se stal jednou z hlavních postav tamní ruské emigrace, soustředil kolem sebe krouţek umělců, kterým pravidelně, aţ do své smrti předčítal. Roku 1933 získal Nobelovu cenu za literaturu, podle oficiálního sdělení za строгий артистический талант7, který vykazoval při vykreslování ruského charakteru svých hlavních hrdinů. Všeobecně známý je fakt, ţe tento talent (a tedy i důvod pro Nobelovu cenu), se projevil v knize s autobiografickými prvky Ţivot Arseněvův. Kromě Nobelovy ceny mu byly uděleny i tři ceny Akademie nauk, poslední roku 1909. Ve svých dílech klade závaţné existenciální otázky, věnuje se krachu lidského citu či rozpadu patriarchální ruské vesnice.8 Společným jmenovatelem jeho děl jsou slova láska, ticho a smrt. Neměl rád bezcílné umění, psal o tom, co viděl a znal, nedal se však zařadit do určitého bliţšího směru. Opovrhoval dekadencí, i kdyţ v desátých letech dvacátého století ho jeho filozofie lásky v blízkosti smrti dekadentům přibliţovala. Láska v díle Ivana Bunina je tragická, osudová, naplněná či nenaplněná. V jeho koncepci je láska něčím uměleckým, ale zároveň neovladatelným, je to cit, který se podřizuje vnitřním zákonům, kterým podléhá celá osobnost člověka. Bunin vnímá lásku jako utrpení, láska zachvacuje všechny smysly a není před ní úniku, leda zvolit smrt. Čím víc je láska tragická a čím víc utrpení přináší, tím vyšší cit představuje. A v ţádném případě ji nelze brát jako něco samozřejmého: Любовь прекрасный но мимолетний гость на нашей земле.9 Nelze nezmínit i Buninovo pojetí fyzické lásky, kterému není v jeho dílech dán příliš velký prostor. Po napsání Temných alejí mu je však vyčítán přílišný erotismus, přičemţ sám autor si to uvědomuje a je ochotný od něj upustit. Tvrdí ale, ţe bez fyzických projevů lásky je ta duševní o něco ochuzena, není jí dovolen

6

Михайлов, О.Н.: Строгий талант. Москва 1976, c. 157. Михайлов, О.Н.: Строгий талант. Москва 1976, c. 203. 8 Slovník spisovatelů národů SSSR. Praha 1966, s. 80 9 Михайлов, О.Н.: Строгий талант. Москва 1976, c. 232. 7

10

vzletný ţivot. Nedá se říci, ţe by Buninovy ţivotní lásky zvlášť významným způsobem ovlivňovaly podobu hrdinek jeho děl, ovšem nikdy se nelze takovému připodobňování zcela vyhnout, proto bych chtěla v krátkosti 3 jeho osudové partnerky zmínit. V mládí hluboce a vášnivě miloval Varvaru Paščenko. Psal jí srdceryvné dopisy, prosil ji, zapřísahával, ať jeho city opětuje. Druhou ţenou jeho ţivota byla Nikolajevna Cakni, kráska řeckého původu, typická ţena konce 19. století, se kterou Bunin neměl mnoho společného, ale rozvod s ní mu i tak způsobil těţké deprese. Druţkou na celý ţivot, starostlivou manţelkou pro něj byla pak Věra N. Muromceva, která byla přesným opakem jeho prvních dvou lásek. Byla to klidná, dá se říci, ţe aţ chladná, vzdělaná šlechtična, která mu byla doprovodem na jeho cestách po Evropě i Orientu a stala se nezbytnou součástí jeho ţivota. Představovala pro něj ideál ţeny, polodětské jemné stvoření, milé, tiché, tajemné.10 Bunin se narodil na podzim a podzim se stal jeho věčným námětem. Jako by se neustále obracel k tomuto smutnému a pochmurnému období, které tak jasně vyzývá k přemýšlení o vlastním bytí. Konkrétně říjen je v Rusku měsícem vzpomínek na mrtvé předky. A smrt se tedy stala dalším oblíbeným tématem Ivana Bunina. Sám se se smrtí blízké osoby setkal poměrně brzo, kdyţ byl malý, zemřela mu babička a taky oblíbená sestřenice. Ve svých osmi letech napsal první báseň, a to rovnou na téma duchů. Zejména v době emigrace se smrt objevuje v Buninově tvorbě často. Jeví se řešením všech problémů, rozporů a také jako zdroj absolutní síly. Bunina šokuje myšlenka, ţe vše ţivé bezpodmínečně směřuje ke smrti. Jak jiţ bylo řečeno, nejblíţe má smrt k lásce. Láska a smrt jdou ruku v ruce a tam, kde je láska, číhá i smrt. Štěstí je, podle hrdiny povídky Ticho, moţné nalézt pouze v tichu, se kterým i sám autor touţil splynout. Slovo ticho nalézáme v mnoha Buninových novelách, ať je to tedy Ticho, Sosny nebo například Mlha. Dále je ještě nutné zmínit autorovo inklinování k přírodě a ke všemu ţivému. Bunin vyrůstal na vesnici a vesnice se stala jeho celoţivotním tématem. Nemluvě o románu Vesnice, Bunin se snaţí pochopit ve svých povídkách a románech změny, kterými si ruský venkov prošel za revolucí, nevidí v nich však nic dobrého. Ve svém díle, při hledání správné cesty ţivotem, Bunin stále více směřuje do přírody, která podle něj onu správnou cestu nabízí. Bunin byl ve své podstatě bílou vránou mezi ostatními autory své doby na domácké půdě. Obklopen představiteli demokratické inteligence (Běrsajev, Kuprin) či raznočinci (GusevOrenburskij, Petrov- Skitalec) byl nazýván matným stříbrem, jeho psychologická analýza

10


11

ledovým ostřím11; sovětský literární kritik D. A. Gorbov jej nazval ,,velkým inkvizitorem“ ţivotních situací. I Bunin měl však své vzory, jiţ jako chlapec si přál stát se ne jen tak někým, ale вторым Пушкиным и Лермонтовым12. Jedním z nejvýznamnějších lidí v okolí Ivana Alexejeviče byl Anton Pavlovič Čechov. Znali se, přátelili a Bunin mu zasvětil své poslední dílo, studii O Čechovovi (1914), kde vyjádřil myšlenku, ţe kdyby Čechov ţil, nedošla by ruská literatura takové přízemnosti. Bunin Čechova ve všem obdivoval a Čechov v Buninovi viděl velkou ruskou literární naději: ,,А Бунину передайте, чтобы писал и писал. Из него большой писатель выйдет.―13 Literárně ale Bunin nenavazuje aţ tak na Čechova, jako spíš na Turgeněva. Ve své době působí jako архаист-новатор14. Čím ovšem na Čechova navázal, je metoda, kterou pouţívá k vyjádření skutečnosti. Materiál vhodný pro celý román zahrne Bunin ,,jen― do povídky nevelkého rozsahu. Také Lev Nikolajevič Tolstoj představoval pro Bunina vrchol umění, také jemu věnoval traktát — literárně historickou monografii Osvobození Tolstého (Paříţ, 1937). Dalším významným spisovatelem, se kterým se Bunin osobně stýkal, byl Maxim Gorkij, v jehoţ nakladatelství Znanije pracoval, se kterým si vyměňoval korespondenci, a kterého navštěvoval na Capri. Pro Gorkého byl Bunin первейший мастер в современной литературе русской15. Mezi těmito dvěma autory však bylo mnoho rozdílů; Gorkij byl extrovertní typ spjatý s proletariátem, Bunin spíše uzavřený, s vlastní originální tématikou. Časem mezi nimi došlo k rozkolu více či méně zásadního charakteru. Z autorů, se kterými se Bunin absolutně neshodl, uveďme např. Vladimíra Majakovského, Alexandra Bloka a Sergeje Jesenina. Bunin patří k těm autorům, kteří dosáhli úspěchu a slávy jiţ za svého ţivota. Kromě Nobelovy ceny to dokazují i mnohé autorské večery pořádané na počest jeho tvorby. Tato setkání se odehrávala za сплошных аплодисментов и оваций.16 Jak se na jednom z takových večerů vyjádřil P. S. Kogan17, kaţdé Buninovo nové dílo představuje шаг вперед. Kdyţ ve svých 19 letech Bunin poprvé opustil rodný dům, stal se vlastně věčným cestovatelem, podle G. N. Kuzněcova ţil жил жизнью не оседлой, а скитальческой18.

11

Михайлов, О.Н.: Строгий талант. Москва 1976, c. 100. Михайлов, О Н.: Строгий талант. Москва 1976, c. 35. 13 Михайлов, О.Н.: Строгий талант. Москва 1976, c. 259. 14 Михайлов, О.Н.: Строгий талант. Москва 1976, c. 68. 15 Михайлов, О.Н.: Строгий талант. Москва 1976, c. 13. 16 Бабореко, А.:И.А.Бунин. Материалы для биографии. Москва 1983, с. 235. 17 Бабореко, А.:И.А.Бунин. Материалы для биографии. Москва 1983, с. 238. 18 Бабореко, А. И.А.Бунин. Материалы для биографии. Москва 1983, с. 272. 12

12

Оdešel do Orlova, kde pracoval v nakladatelství a psal do časopisu, pak pobýval v Charkově v domě bratra Julija, v Poltavě mezi tolstojovci, v Moskvě a Petrohradě, na Jaltě nablízku Čechovovi, v Vasiljevskom u bratra Evţena, v Oděse u Fedorova, na Capri u Gorkého.19 Bunin svou vlast do značné míry procestoval, krom Moskvy, Jalty, a Oděsy, kde přečkal obě revoluce, pobýval na Krymu, navštívil Kavkaz, Bachčisaraj, Sevastopol, Kišiněv.20 V roce 1903 se Bunin vydal do Turecka, kde jej svou historií naprosto okouzlil Istanbul. V roce 1907 navštívil Istanbul ještě jednou, a to se svou ţenou V. N. Muromcevou. Konec roku 1903 byl také ve znamení cesty do Evropy, Bunin pobýval ve Francii a Itálii. Tehdy mimo jiné poznal Florencii a Benátky. Po 6 letech se vrátil do Itálie, opět se svou ţenou, a seznámil se s blíţe s Benátkami, Římem, Neapolí. Mimo jiné také manţelé navštívili Capri, kde měl své sídlo Maxim Gorkij, u kterého pak Bunin pobýval vícekrát (např. v roce 1911 při ozdravném pobytu). V roce 1910 odjeli Buninovi do Vídně, poznávají Miláno, Nice, Marseille a poprvé navštívili Afriku, konkrétně Alţír a Tunis. Ke konci stejného roku se vypravili do Egypta a na Cejlon, kde podle Alexandra Baboreka pobývali od prosince roku 1910 do dubna roku 1911. Tato cesta se stala pro Bunina námětem pro několik povídek (Bratři, Město krále králů). Inspirován pobytem na Cejlonu napsal Bunin Vody mnohé, o kterých Muromceva říká, ţe to byl jeho deník. S bratrem Julijem odjel Ivan do Batumi, Istanbulu a Kišiněva; tato cesta dala podnět ke vzniku povídky Píseň o Chocovi.21 Atentátem na Františka Ferdinanda d´Este, skončilo Buninovo cestování do zahraničí. Následovala aţ jeho velká cesta, cesta do emigrace roku 1920. Tato pouť, dá se říci, ţe osudová, vedla přes Turecko, Bulharsko a Srbsko. Ve Francii se Buninovi usadili v městečku Grasse na jihu Francie, v Provence, kde lidé ţili úplně jiným způsobem neţ v Buninově vlasti, popíjeli víno, kterého bylo stále dost, bavili se, uţívali slunce. Bunina však ani toto nedokázalo zlákat ke šťastnému ţivotu. Ţivot v emigraci (střídavě v Grasse a Paříţi) je charakterizován depresí a steskem, vzpomínkami a touhou po návratu, ale návratu do starého Ruska, jak si jej Bunin chtěl pamatovat. Prosil tedy o pomoc Alexeje Tolstého, předsedu svazu sovětských spisovatelů a ten se s Buninovou ţádostí o povolení k návratu obrátil na Stalina. Bohuţel to bylo jen několik dní před nacistickým napadením Sovětského svazu,

19

Михайлов, О.Н.: Строгий талант. Москва 1976, c.. 37. Brunová H.: Odraz cest Ivana Bunina v jeho tvorbě. Diplomová práce, FF UJEP v Brně, 1987, s. 2. 21 Brunová H.: Odraz cest Ivana Bunina v jeho tvorbě. Diplomová práce, FF UJEP v Brně, 1987, s. 23. 20

13

k návratu do vlasti tak nedošlo. Podle A.T.Tvardovského22 emigrace představovala v Buninově ţivotě tragický zlom, jelikoţ přetrhala vazby se zemí, kterou aţ bolestně miloval. V Buninově próze převládá malá forma, povídky především. Hrdinové jsou lidé uvědomující si něco víc neţ ostatní, jsou to lidé výjimeční, kteří nejdou po vyšlapané cestičce. Podle Olgy Slivické23 u Bunina chybí jako hlavní hrdina ţena, coţ ale neprotiřečí názoru, ţe Buninův svět je nadmíru erotický. Ţena je přítomna v kaţdém Buninově díle. Pro muţského hrdinu představuje štěstí i trápení, pokušení i tajemství. Proto je Buninův svět muţským světem. Podle M. A. Kazmina24 je zase Buninova tvorba celá o ţeně, protoţe se snaţí zjistit, kdo je to ţena a jaká tajemství nosí v duši. Kazmin tvrdí, ţe v dílech Bunina je to právě ţena, která zaujímá důleţitější místo a postupně vytlačuje muţského hrdinu na druhou pozici, jako například v dílech Lehký dech, Ida, Suchodol. Bunin se snaţil ve svých hrdinkách zobrazit to tajemné, co tvoří ţenskou podstatu. Podle nej ţeny jako by ani nebyly lidé, ale nějaká zvláštní stvoření, která vedle lidí ţijí, ale ještě nebyla nikdy přesně určena, pochopena, ačkoli od počátku věků lidé dělají, ţe přemýšlí jen o nich.25 Osudy jeho hrdinek jako by byly podřízeny vyšší logice, takzvané třetí pravdě (jak je řečeno v povídce Čangovy sny).26 Pouţívání tématu ţeny bylo u Bunina kaţdopádně velice individuální a projevovalo se od začátku jeho tvorby. Bunin ve své literární tvorbě, zejména básnické, působí jako malíř. Při četbě jeho básní před sebou čtenář vidí plátno plné barev, které autor pouţívá velice originálně a nešetří jimi: голубая даль, фиолетово-зеленая радуга, сквозная зелень. Proto také kritikové hovoří o Buninovi i jako o mistru detailu, který se nebojí impresionistických prvků a jejichţ pomocí dokáţe vyjádřit své myšlenky mnohem jednoznačněji a přesvědčivěji. Ve verších pouţívá Bunin také často metafory (лик луны) a srovnání (Но дни летят, летят быстрее птиц)27. Častěji neţ cokoli jiného nalézáme v Buninově tvorbě kontrasty. Nejnápadnější je samozřejmě kontrast tragického osudu člověka a lidstva jako takového a přírody ve své kráse a dokonalosti.

22

Бабореко, А.: И.А. Бунин. Материалы для биографии. Москва 1983, с. 270. Царственная свобода, О творчестве И.А.Бунина. Воронеж 1995, c. 8. 24 Царственная свобода, О творчестве И.А.Бунина. Воронеж 1995, c.155. 25 Царственная свобода, О творчестве И.А.Бунина. Воронеж 1995, c. 164 . 26 Царственная свобода, О творчестве И.А.Бунина. Воронеж 1995, c. 167. 27 Царственная свобода, О творчестве И.А.Бунина. Воронеж 1995, c. 114. 23

14

Buninova

tvorba

desátých

let

dvacátého

století

se

vyznačuje

četnými

charakteristickými rysy. Velmi často zde dochází ke katastrofám, mnohé hrdiny náhle potkává smrt. Konečnost lidského osudu kontrastuje s věčnou krásou a nesmrtelností přírody. Próza tohoto období má osobitou dramatičnost a tragiku, její děj má zvláštní ráz.28 Zápletka není gradována, klíčová událost se objevuje náhle (smrt pána ze San Franciska přichází na vrcholu jeho rozkvětu a snahy stát se impozantnějším). Smrt se stává obratem v ,,ţivotě― hlavního hrdiny. Do té doby byl jeho ţivot bezvýznamným, marným, beznadějným. Po smrti člověk odchází do dalšího světa, lepšího či horšího a je zbaven všech pozemských útrap. Proto si při četbě Buninových povídek nelze nevšimnout popisu umírání hlavního hrdiny, v jaké situaci k tomu dochází, jak v té chvíli vypadá příroda a jak tvář člověka, který odchází na věčnost. Můţe se zdát, ţe Bunin je ve své tvorbě aţ příliš depresivní a pesimistický. K pesimismu ovšem měl své důvody. Psal na přelomu století, coţ je vţdy symbol přechodu dvou období, člověk je ve velkém očekávání změn, a to změn k lepšímu; dále na něj drasticky zapůsobil rozklad vesnického ţivota. On sám strávil na vesnici dětství, vesnice pro něj představovala jistotu, a najednou o tuto jistotu přichází. Pro pozdější dílo je odrazovým můstkem první světová válka a revoluce v Rusku. A v neposlední řadě, autorova emigrace, odchod z vlasti, měl na jeho tvorbu značný dopad. Pro Bunina je typický obrazný jazyk. Je komplikovaný, neobvyklý, pouţívá kontrasty, je názorný, probouzí čtenářovu představivost. Při svém psaní byl Bunin velice pečlivý, všímavý a pozorný, některé povídky psal velmi dlouho. Dokonce se na ně připravoval. Jako příklad uveďme jeho poznámky z cejlonského vlaku, kdy si do svého deníku zapsal popis kaţdého spolucestujícího.

28

Selingerová I.: Odraz doby v předrevoluční próze Ivana Bunina, FF MU v Brně, 1991, str. 69.

15

3. Analýza V této kapitole budeme analyzovat několik Buninových povídek, ovlivněných jednak jeho cestováním, jednak východními náboţensko- filozofickými směry jako je buddhismus či taoismus. Zaměřujeme se na určité prvky, a to obraz lásky, smrti, víry, přírody a dále na techniku, kterou Bunin při své tvorbě pouţívá.

3.1. Čangovy sny Čangovy sny (1915) je povídka, která zaujme jiţ od začátku, a to úvodní větou: Není jedno, o kom se vypráví? Zaslouží si to každý, kdo na světě žije.29 Tato sentence vyjadřuje Buninovu filozofii rovnosti všech ţijících tvorů, všech, kdo mají srdce a spojují je dvě společné věci. Narození a smrt. A to, co se děje mezi nimi, ţivot, stojí za to vyprávět. Ať je to příběh někoho vznešeného, někoho na úrovni, někoho, komu osud dopřál štěstí nebo naopak někoho, kdo se štěstí nedočkal. Takţe by nikoho nemělo zarazit, ţe vypravěčem příběhu je pes, coţ ale neznalému čtenáři můţe dojít aţ po delší době, kdy nalezne zmínku o jeho prvním pánovi a popis psího těla. Celá povídka stojí na kontrastech. Nejvýznamnějším z nich je samozřejmě protiklad snu a skutečnosti, jak napovídá samotný název. Sny vypráví o minulosti, kterou strávili Čang spolu s kapitánem na moři. Skutečnost, tedy stav, který oba zaţívají v přítomnosti, je naprosto odlišná, je to stereotyp, který nastal, kdyţ kapitán a Čang uvíznou na pevnině, ţijí ve městě Oděse. Jako by tito dva mořští vlci, kteří dříve brázdili moře a oceány, nebyli schopni na souši ţít. Dalším kontrastem je tedy minulost a přítomnost, tak rozdílné, jako by se jednalo o osudy jiných lidí. Na tomto kontrastu je zaloţena stavba povídky, její dvě roviny. Rovina minulosti, tj. rovina snů a rovina času vyprávění, tj. rovina vypravěče. Dále protipól moře stojící naproti suché zemi jako symboly. Moře je symbolem štěstí, naplnění, záţitků, skvělých uniforem a souš značí neštěstí, úpadek, špinavé hadry. Lidské š t ě s t í je tedy buď jen zdánlivé nebo pomíjivé. Jednou kapitán dlouze vypráví o překrásném ţivotě, pak tvrdí, ţe ţivot je jen pro blázny. Jednou se také vyjádří takto: ,,Žít na tomto světě je hrozná věc, Čangu,“ řekl kapitán, ,,je tu moc pěkně, ale taky hrůza, zvlášť pro takové, jako jsem já! To proto, že moc toužím po štěstí a moc často se s ním míjím: je to cesta zla a temnoty, anebo je to právě naopak?“

29 30

Bunin, I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 221. Bunin, I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 228.

16

30

Co je ale příčinou kapitánova neštěstí?

Můţe si za něj sám, můţe za něj jeho nevěrná ţena? Kapitán tuší, ţe za vším stojí něco nepostiţitelného, čemu lidská vůle podléhá. ,,Kdo se v nich vyzná? Každému, co je jeho, Čangu, ale kdoví, jestli se právě ony neřídí těmi nejnezbadatelnějšími příkazy, jaké se v t a o (zvýraznil I. Bunin) najdou.“31 Opět ale – na bázi kontrastu, kterým je celý kapitánův ţivot, uvědomuje si ten, ţe také v jeho ţivotě se najdou i světlé chvíle: Kapitán zíral na temný plamen zacházejícího slunce, seděl s nepokrytou hlavou, vlasy mu rozfoukával vítr a obličej měl zamyšlený, hrdý a smutný, a bylo cítit, že je přece jen šťastný a že si uměl podřídit nejen celý parník, plující podle jeho vůle, ale že mu patří i celý svět, poněvadž v té chvíli byl v jeho duši skutečně celý svět, a také proto, že už tehdy z něho páchla kořalka…32 Jistě, za tento okamţik štěstí je zodpovědný všudypřítomný alkohol, ovšem ne nadarmo je zde zmínka o větru. P ř í r o d a tvoří velkou část Buninových povídek. A nejde pouze o lyrické pozadí příběhu. Příroda často hraje významnou roli, je podnětem pro činy hrdinů, vybízí k určitým myšlenkám, stává se dalším významným ,,hrdinou―. Snad nejčastěji je v povídce Čangovy sny popisováno moře a vítr, protoţe zrovna tyto dva prvky vystihují atmosféru nestabilnosti kapitánovy duše, jeho rozbouřený osud a nálady. Nastala noc- strašlivá a velkolepá. Byla černá, neklidná, s chaotickým větrem a tak intenzivním svitem vln, hlučně se vzdouvajících kolem parníku, že Čang, běhající za kapitánem, který se rychle a bez přestání procházel po palubě, uskakoval s kvikotem od zábradlí.33 V této scéně jako by byl popisován kapitánův ţivot - strašlivý a velkolepý zároveň. Strašlivý svým osudem a velkolepý láskou, kterou kapitán cítil ke své dcerce, láskou, které se sám kapitán bál: Já ji mám, kamaráde, tak rád, že mám z té lásky až strach: celý svět, to je pro mne jen ona — nebo skoro celý svět, dejme tomu — copak se ale tohle sluší a patří?34 Neklidná je celá kapitánova duše, jako by jí onen chaotický vítr cloumal ze strany na stranu, pohrával si s ní a týral. A intenzivním svitem vln (velice nezvyklé slovní spojení, pro která je Buninovo dílo také známé) jako by se myslely ony světlé chvilky, kdy má kapitán přece jen radost ze ţivota. Povídka je zcela zbavena sociální tématiky, ta nám je předkládána pouze při vykreslování kapitánova ,,ztroskotání― , jeho opileckých stavů, vyspávání po propité noci, znova popíjení. Takového opilce udělal i z Čanga, kterému jiţ od rána dává do misky místo vody vodku.

31

Bunin, I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 232. Bunin, I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 231. 33 Bunin, I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 231. 34 Bunin, I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 227. 32

17

Sjednocující prvkem celé povídky jsou úvahy o člověku, ţivotě, pocity pomíjivosti lidské existence a osudové předurčenosti35. Celým příběhem se jako nitka vine touha najít konečnou, třetí pravdu. (…) když se jejich oči setkají, je v nich tolik slz a vzájemné lásky, že všechno v Čangovi neslyšně křičí na celý svět: ach ne, kdepak, na téhle zemi je ještě nějaká třetí pravda — to jenom já ji neznám!36 Nakonec ale i Čang pochopí, kde ji hledat: V tomto světě musí být jen jedna pravda — ta třetí — a jaká pravda to je, to ví ten poslední Pán, ke kterému se už brzo bude muset vrátit i Čang.37 Ţivotní příběh kapitána není zcela rozvinut a vysvětlen. Víme jen o jeho nešťastném manţelství s krásnou ţenou, která mu byla nevěrná a o jeho dcerce, kterou kapitán miluje víc, neţ cokoli a kohokoli na světě. Vše je nám navíc sdělováno psím vypravěčem Čangem, opilcem, který doprovází svého páníčka jiţ šest let. Šest let, během kterých se ze dvou silných jedinců staly trosky. Čang vypráví jejich společné putování svými sny, které se mu zdají po prohýřených nocích. Je to jiný svět, svět kam se utíká před marnou realitou, svět vzpomínek. Leží na podlaze, čenich má obrácený do kouta a ze všech sil zavírá oči, aby neviděl svět, aby na něj zapomněl. A svět nad ním šumí z velké dálky a zastřeně — jako šumí moře nad tím, kdo stále hlouběji a hlouběji padá do bezedné hlubiny.

38

Co je zde asi myšleno onou bezednou

hlubinou, kam padá utonulý? A kdo je tím utonulým? Všudypřítomná l á s k a je zde tedy vylíčena jako láska k nevěrné ţeně a láska k dceři. Je to vůbec správné, mít někoho tak moc rád? Copak byli všichni ti vaši Buddhové hloupější než ty a já? A jen si poslechni, co říkají o té lásce k světu a vůbec ke všemu fyzickému — od slunečního svitu, vlny a vzduchu až po ženu, dítě a vůni bílého akátu! Nebo třeba: jestlipak víš, co je to tao, které jste si vymysleli také u vás v Číně? Já sám to vím, kamaráde, jen špatně a všichni ostatní to nevědí o moc líp — ale nakolik se vůbec dá pochopit, co to vlastně je? Pramatka-propast, která rodí a pohlcuje zároveň, a tím, jak pohlcuje, znova rodí všechno, co na světě existuje, jinými slovy Cesta veškerého jsoucna, které se nesmí stavět na odpor nic, co existuje. Vždyť my se jí stavíme na odpor stále, neustále si přejeme, aby se po našem točilo nejen srdce každé milované ženy, když mám říct příklad, ale i celý svět!39 Bunin samozřejmě nemohl opomenout východní filozofii, přece jen byl pes-vypravěč původem z Číny. Buddhismus a taoismus, dva filozoficko-náboţenské směry, ke kterým se Bunin ve svých cestopisných povídkách a črtách často obrací jako k základním teoriím, vzhlíţel k nim, 35

Selingerová I.: Odraz doby v předrevoluční próze Ivana Bunina. Diplomová práce, FF MU v Brně. 1991, s. 36. Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha, 1983, s.236. 37 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha, 1983, s.236. 38 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 235. 39 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 228. 36

18

protoţe nesly myšlenku nenásilí, dobra, koloběhu ţivota, ţivotě po smrti apod. Zde, v povídce Čangovy sny ale nalezneme nesouhlas s asketickým ţivotem bez lásky. Také drobná naráţka na nepochopitelnost pojmu tao, který si kaţdý můţe vykládat po svém. Podle kapitána je to svým způsobem zničující síla, které je podřízeno všechno. Jakoţto Cesta veškerého jsoucna, nedává nám tao jinou moţnost ţivota. Ten je nám určen předem. ,,Příznačná je záliba, s jakou Bunin prezentuje děj jako moment nebo úsek nějaké cesty. Cesta je u něj děj, pro který ani východisko, ani cíl nemají hodnotu, není to ani opuštění, popření nebo tragická ztráta toho, co bylo, ani dychtění po tom, co bude.“40 (citováno podle: Selingerová I.: Odraz doby v předrevoluční próze Ivana Bunina, s.36) Jak je pro Bunina typické, s m r t je důleţitým prvkem a významnou částí příběhu. Pro kapitána je smrt vysvobozením z jeho zdrcujícího ţivota. Ale tím, jak trpěl během své pozemské pouti, jako by si zaslouţil ,,lepší smrt―. Ta je v jeho případě vylíčena velice vznešeným způsobem. Byl to dobrý člověk, zaslouţil si to tedy. Och, jak to bylo strašné, kapitán kdysi říkal: ,,V ten den se zachvějí strážcové domu a zachmuří tváře nahlížející do okna; a výšiny budou je děsit a na cestách jímá je strach: neboť odchází člověk do věčného domu svého a plačky čekají, aby jej obstoupily; neboť rozbil se džbán u pramene a zřítilo kolo nad studnou…41Kdyţ tedy opravdu kapitán zemře, na jeho pohřbu se naskytne Čangovi nezapomenutelný pohled: Pojednou se vrata kostela otevřou dokořán — a do očí i do srdce Čanga udeří překrásný obraz, plný hlaholu a zpěvu: před sebou má skoro temný gotický palác, červené hvězdy světel, celý tropický les rostlin, dubovou rakev postavenou na vysokém černém katafalku, černý dav lidí, dvě ženy v hlubokém smutku (…) a nad tím vším zní hlahol, burácení, kůr hlasitě kvílející o jakési zarmoucené radosti andělů, vítězosláva, vzrušení, majestát — a nadpozemský zpěv, který to všechno přehlušuje. Z nadšení a bolesti nad tou rozeznělou vidinou se Čangovi ježí srst po celém těle.42 Při takovém popisu by se srst jeţila nejen Čangovi, ale mráz obchází po těle snad kaţdého čtenáře, protoţe to je přesně ten způsob vstupu na onen svět, jaký by si představovali všichni. Pohřeb je vylíčen spíše jako slavnost, jako oslava začátku nového bytí, jako začátek něčeho lepšího, přebývání ve ,,věčném domě―, smrt je zobrazována jako absolutní vítězství. V této povídce autor několikrát zmiňuje kromě buddhismu i křesťanství, a to zejména v naráţkách na Bibli nebo biblické proroky, Joba, Ecelesiasta, Šalamouna. A kdyţ Čang myslí na svého zemřelého společníka, uznává, ţe ona hledaná třetí pravda je k nalezení pouze na

40

Drozda M.:Vyprávěčské umění Ivana Bunina, Sovětská literatura, 1990, č.9, s.171. Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 235. 42 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 236. 41

19

jediném místě, u posledního Pána, ke kterému se už brzo bude muset vrátit i Čang.43 Posmrtný ţivot je tedy v této povídce záleţitostí křesťanské víry v jediného Boha, Hospodina.

3.2. Pán ze San Franciska Povídka Pán ze San Franciska je popisována jako ,,zlá groteska o lidech, kteří pro peníze ztratili lidskou tvář―44, tedy společenská kritika různých lidských nešvarů, v zásadě stejných, které Bunin napadá ve většině svých děl. Autor zde nepokrytě vyjadřuje svůj negativní postoj k tendencím ve společnosti, a to nejen na kontrastech pána ze San Franciska a obyvatel slunného Capri. Krásná příroda a příjemná atmosféra jiţní Itálie a ostrova Capri stojí v protikladu k bohaté americké rodině, která si myslí, ţe je všemocná, ovšem jiţ nevydařené počasí při pobytu v Neapoli rozhodí rodinnou pohodu a manţelé se začnou hádat, jelikoţ nejsou schopni počasí ovlivnit, tedy nejsou natolik mocní, jak si mysleli. Čtenář si povšimne, ţe při popisu hrdinů se spisovatel věnuje jen jejich vnější stránce, o povaze nevíme nic, nebo jen velmi obecnou charakteristiku. Nevíme ale, co hrdinové proţívají uvnitř své duše, a jestli vůbec něco vnitřně cítí. Jak je poznat i na stavbě vyprávění, autor svým hrdinům nepřisuzuje ţádné hluboké myšlenky, nenajdeme ţádný vnitřní monolog, protoţe postavy málo přemýšlejí a kdyţ uţ, jedině snad o jídle a víně. Také dialogy se vyskytují velice zřídka, témata jsou opět jen konverzační a nijak hluboká. Opovrţení nad svým hlavním hrdinou vyjádřil Bunin jiţ tím, ţe ho nechal beze jména a navíc, ţe jeho jméno si v Neapoli ani na Capri nikdo nezapamatoval.45 Jak jiţ bylo řečeno, autor pohrdal určitými společenskými sklony a neváhal to dát ostře najevo, například za pouţití ironie: pán ze San Franciska (…) jel na celé dva roky do Starého světa, se ženou a s dcerou, jen proto, aby se rozptýlil. Byl pevně přesvědčen, že má plné právo na odpočinek a zábavu (…) a kdo ví, nač ještě. K takovému přesvědčení ho opravňovalo předně jeho bohatství a pak to, že teprve objevoval život, ačkoli mu bylo již padesát osm let. Do té doby nežil, jen existoval.46 Takovéto formulace jako by vybízely k ironickému způsobu čtení. Pro Bunina byl pán ze San Franciska zcela zbytečný člověk, jehoţ bytí na tomto světě nemělo ţádný smysl a význam. Američan si myslel, ţe jeho celoţivotní práce ho odlišovala od ostatních lidí, jako by to byl jen on, kdo pracuje. Jak si sám myslel, hlavní právo na odpočinek měl tedy on sám, chtěl za ta léta práce odškodnit především sebe.47 Jak bylo tehdy moderní, vydal se na cesty. A vzal 43

Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 236. Selingerová I.: Odraz doby v předrevoluční próze Ivana Bunina. Diplomová práce, FF MU v Brně. 1991, s. 45. 45 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 185. 46 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 185. 47 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 185. 44

20

s sebou svou ţenu, jelikoţ všechny starší Američanky jsou přece vášnivé cestovatelky48 , coţ opět naznačuje autorovo opovrţení a posměšky nad intelektuální úrovní ţeny, kterou cizí země vlastně vůbec nezajímají, ale nechce zůstat ve společnosti pozadu. Kromě manţelky se cesty do Evropy účastní i dcera, opět z velice prozaických důvodů, cestování totiţ prospívá zdraví, cožpak na cestách nedochází k šťastným setkáním? Někdy člověk sedí u stolu nebo si prohlíží fresky s miliardářem.49 Cílem cesty je tedy také provdat dceru. I kdyţ je totiţ pán ze San Franciska nesmírně bohatý, neumí koupit dceři manţela. Doufá tedy v setkání s náhodným boháčem. K tomu také dojde. Na palubu přistoupí korunní princ jistého asijského státu. Mladé Američance se sice vůbec nelíbí, a čtenáři je opět předkládán pouze popis vzhledu nového cestujícího, mladý Asiat má ale mnoho jiných kvalit, díky kterým má všechny předpoklady stát se skvělým manţelem. Jedná se samozřejmě především o jeho původ a majetek: krásné byly ty něžné a spletité city, které v ní probudilo setkání s nehezkým člověkem, v němž kolovala vznešená krev, protože snad koneckonců nezáleží na tom, co právě probouzí dívčí duši — zda jsou to peníze, zda sláva či urozenost…50 Opět silná dávka ironie. Atlantida, obrovský parník, na kterém se rodina ze San Franciska plaví, je svým způsobem malý svět, který stačí k pohodlnému ţití. Na její palubě se vyskytují lázně, bar, dokonce zde tisknou vlastní noviny. Ţivot na Atlantidě, jejíţ jméno je symbolem zániku, plyne s naprostou pravidelností. Vstává se brzo ráno, následuje první snídaně, pak se korzuje po palubě, chlebíčky a bujón v jedenáct, dále druhá snídaně, odpočinek, čaj o páté, a v sedm hodin začíná královská zábava, jídlo, dobré pití, orchestr a tanec. Kaţdý den to samé. Člověk má oprávněný pocit, ţe se nachází mezi elitou společnosti, všichni jsou vybraně oblečení, s patřičným vychováním. Dokonce na lodi cestuje i milenecký pár, který všechny ohromuje svou vzájemnou láskou a úctou, všichni je zvědavě pozorovali a oni neskrývali své štěstí: on tančil jenom s ní a všechno na nich bylo tak jemné a kouzelné, že věděl jen sám kapitán, že je to pár najatý Lloydem, aby si hrál na lásku za pěkné peníze, pár, který už se dávno plaví jednou na té, jednou na oné lodi.51 Zde je opět kritizován další rys bohaté společnosti, přetvářka. Lidé touţí po dokonalosti, chtějí jí dosáhnout za kaţdou cenu, tedy i za cenu ztráty hrdosti. Poniţují se a nechávají si platit za lásku. Stávají se z nich loutky baţící po uznání mocných. Je opravdu moţné si za peníze koupit vše, jak se domnívá pán ze San Franciska?

48

Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 186. Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 186. 50 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 192. 51 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 188. 49

21

Atlantida je tedy Buninem stvořený dokonalý model společnosti, kde naproti sobě stojí lidská smetánka, lidé, kteří vůbec nepřemýšlejí o tom, ţe je zde ještě jedna vrstva lidstva, a to ta, která se stará o jejich pohodlí. Na vědomí ji berou jen tehdy, kdyţ jim mohou rozkázat, co by si přáli přinést k jídlu. Najednou jako by čtenář viděl nový svět, který sice sousedí s prvním světem luxusu, ale nemá s ním nic společného: a množství sluhů pracovalo ve velkých kuchyních, v místnostech, kde se mylo nádobí, a ve vinných sklepech. Oceán, valící se kolem boků lodi, byl hrozivý, ale oni na něj nemysleli, poněvadž pevně věřili, že jej ovládá kapitán, zrzavý, nestvůrně veliký a těžkopádný člověk, stále jakoby ospalý, podobající se ve své uniformě se širokými zlatým prýmky obrovité modle, málokdy vycházející mezi lidi ze svých tajemných pokojů.52 Tento druhý svět se nachází v podpalubí a obývají jej zcela jiní lidé. Samozřejmě, pro Bunina charakteristicky, hledáme u obou částí společnosti podstatu bytí. Tak jako smyslem ţivota v prvním— hořejším — světě jsou peníze, jídlo, pití, spánek hudba a zábava, ve druhém — spodním — světě lidé nachází smysl své existence v tvrdé práci. Tito ,,spodní― lidé také moc nepřemýšlejí o svém okolí, občas se sice zamyslí nad hrozbou bezprostředního oceánu, ale jelikoţ mají svého ,,vůdce―, kterému bezmezně věří, nakonec je opustí i tato myšlenka. Tento ,,vůdce― – kapitán – je označen za ,,modlu―, má kolem sebe vytvořen určitý kult osobnosti, jenţ vţdycky vzniká mezi prostým lidem, který potřebuje někoho, komu věřit, komu se svěřit do rukou a ke komu vzhlíţet. V povídce si všimneme, kolik různých národností je zde zmiňováno a můţeme najít také nenápadné srovnání určitých vlastností, moţná typických pro tyto národy. V prvé řadě jde o Američany, zastupované vzorkem opravdu výjimečným, rodinou ze San Franciska. Víme o nich tedy, ţe to jsou zbohatlíci, bez vnitřního cítění, marnotratní a lhostejní k okolnímu světu. Dále Italové, které Bunin popisuje jako snaţivé sluţebníčky, dychtící po co největším spropitném: kolik vrátných a jejich pomocníků v čepicích se zlatými portami, kolik všelijakých obchodních zástupců, pohvizdujících kluků a otrhaných siláků s balíčky pestrých pohlednic se jí (Atlantidě) vrhlo vstříc a nabízelo své služby! A on (pán ze San Franciska) se ušklíbal nad těmi otrhanci cestou k automobilu, patřícímu hotelu, ve kterém se mohl ubytovat i princ, a klidně cedil mezi zuby hned anglicky, hned italsky: Go away! Via!“53 Nebude to nadsázka, kdyţ řekneme, ţe tento Američan pohrdal Italy a povaţoval je za méněcenné. Pak nám jsou představeni Rusové a Němci jako turisté, kteří také právě dorazili na ostrov. Ti ale nepředstavují nic zajímavého ve světě byznysu, není jim tedy věnován víc neţ jeden odstavec.

52 53

Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 187. Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 191.

22

Na vrcholu hory, na stanici lanovky, zase už čekal houf těch, jejichž povinností bylo pána ze San Franciska důstojně přijmout. Přijeli i jiní cestující — ti však nezasluhovali pozornosti — několik Rusů, sídlících na Capri, zanedbaných a roztržitých, s brýlemi a vousy (…) a skupina německých mladíků s kulatými hlavami (…) nepotřebující žádných služeb, všude se cítící jako doma a naprosto ne štědrá na útratu.54 Jako sluhy v hotelu Bunin jmenuje krásnou Belgičanku, hbitého Siciliánce a francouzského číšníka. Bunin, proslulý svou zálibou v historii, neopomene zmínit významného vládce sídlícího kdysi na ostrově Capri. Srovnává Tiberia, krutého a všemocného císaře, se současnými ,,vládci―, kteří také rukou stejně krutou jako on vládnou světu55. Brzy nastává zlom a hlavní hrdina umírá. Jeho smrt je popsána neuvěřitelně do detailů a na několik stran. A není to hezká představa. Jelikoţ byl jeho ţivot úplně zbytečný a marný, ,,odsoudil― ho autor k trapnému skonu: Rozpřáhl se dopředu, chtěl se nadýchnout vzduchu — a divoce zachroptěl; spodní čelist mu poklesla a rozzářila celá ústa zlatem plomb, hlava mu sklouzla na rameno a zahoupala se, náprsenka se zbortila jako krabice a celé tělo, svíjející se, podpatky mačkající a shrnující koberec, svezlo se na podlahu v zoufalém zápase s čímsi neznámým.56 (…) A on se ještě zmítal. Vytrvale zápasil se smrtí, ani za nic se nechtěl poddat té, která se na něho tak nečekaně a surově přihnala. Házel hlavou, chroptěl, jako by ho podřezávali, a obracel oči v sloup jako opilý…57 Nedá se neţ srovnat smrt tohoto muţe se smrtí kapitána z povídky Čangovy sny. Byli to dva naprosto odlišní, vlastně protikladní, hrdinové. Jeden ţil honosný ţivot plný úspěchu a domnělého štěstí, druhý byl opilec, který si na své štěstí jen matně pamatoval a ţil ţivotem chudáka. Jeden zemřel smrtí na první pohled nehodnou jeho stavu, druhý zemřel za zvuku ,,nebeského hřmění―. Proč to tak je? Kde se bere u Bunina tato snaha rozlišovat typy smrtí? Kapitán byl na svou smrt připraven, počítal s ní, mluvil o ní a, i kdyţ si ji nepřál, věděl, ţe pro něj bude vykoupením. Pán ze San Franciska, ačkoli sám o sobě tvrdil, ţe je stařec, na smrt snad ani jedenkrát nepomyslel. Nenapadlo ho, ţe by mohla potkat i jeho. Naplánoval si cestu kolem celého světa, tak proč by měl umírat. A stejně jak ti dva zemřeli, odehrávala se taky jejich posmrtná cesta. U obou dvou se po jejich skonu objevilo mnoţství lidí, ale zatímco kapitána oplakávali, pána ze San Franciska se snaţili co nejrychleji odstranit. Zatímco kapitánův pohřeb byl krásný, s veškerou parádou, 54

Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 194. Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 205. 56 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 199. 57 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 200. 55

23

pompou a zpěvem, tělo pána ze San Franciska doslova strčili do bedny od anglické limonády a do jeho vlasti jej převáţeli v podpalubí lodi, mezi těmi lidmi, kterými on za svého ţivota téměř pohrdal. Úmrtím hlavního hrdiny jako by došlo k rozdělení povídky na dvě části. Vidíme, jak svět vypadal a jak se lidé chovali před pánovou smrtí a jaký konec to všechno bere po jeho smrti. Aţ tehdy se totiţ odhaluje pravá tvář ostatních postav v příběhu. Majitel hotelu, dříve laskavý a převelice úsluţný, se teď k pozůstalým chová jako k onucím, nezajímají ho city nešťastných ţen, chce jen co nejrychleji uklidit tělo, aby nebyl jeho hotel poškozen a ochuzen o klienty, které by mohla smrt hosta znechutit. Luigi, dříve ochotný sluha, jako obvykle zaklepe na Američanův pokoj, zeptá se, zda pán zvonil a pak si posměšně sám odpovídá tak, jak dříve odpovídal jeho pán. Američanův přístup ke smrti, tvářit se, jako ţe smrt není nebo netýká se vlastní osoby, je v západní kultuře zřejmě zcela běţný. Proto, kdyţ pán zemře a jeho mrtvola je nějaký čas přítomna v hotelu, vyvolá to najednou v ostatních hostech strach ze smrti a vědomí, ţe smrt je blízko. Zato kdyţ je tělo převáţeno na parníku a nikdo o něm neví, ţivot bohatých cestujících je faktem smrti nedotčen, opět jako by smrt neexistovala. Ale tam, na korábu, v jasných, lustry a mramorem zářících sálech, konal se té noci jako obvykle četně navštívený ples.58 Ke konci povídky dochází ke zlomu atmosféry, která nastala po smrti pána ze San Franciska. Pro zjemnění celého příběhu je nám opět ukázána krása přírody prostřednictvím dvou abruzzských cestovatelů: celá země, veselá, krásná a slunečná, prostírala se před nimi: kamenité hřbety ostrova, který jim skoro celý ležel u nohou, i ta pověstná modř (…), i jitřní páry nad mořem na východě (…) i ty mlhavě lazurové, ještě jitřně neurčité horské masívy Itálie, těch blízkých i vzdálených hor, jejichž krásu je lidské slovo neschopno vyjádřit.59 Opět, jak je pro Bunina charakteristické, vidíme kontrast smrti a krásu přírody, která trvá věčně. Symbolicky pak působí návrat americké rodiny zpět do vlasti, tak jako manţel a otec odchází ze svého pozemského ţivota, i jeho pozůstalí se plaví do Nového světa. A ďábel stojící na skalách Gibraltaru, pod kterými leţí bájná Atlantida, je srovnáván s velikostí korábu, který rodinu a mrtvého do jejich nových světů odváţí. Kdyţ Bunin psal konec této povídky, plakal. Jak píše ve svém deníku: Но вообще душа тупа. И не нравится.60

58

Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 205. Bunin I.:Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 205. 60 Бабореко, А.: И.А. Бунин. Материалы для биографии. Москва 1983, с. 232. 59

24

3.3. Město krále králů Město krále králů je zvláštní cestopisná črta. Byla napsána roku 1924, tedy jiţ v době Buninovy emigrace, na základě vzpomínek na cestu na Cejlon z roku 1910. Při jejím čtení má člověk pocit, jako by měl v rukou spíše historickou či zeměpisnou příručku, moţná cestovatelského průvodce. Chybí zde dějová linie, avšak příběhů obsahuje několik. Autor vypravuje legendu o vyhnání z ráje, stvoření člověka- ,,ze ženy a ze lva“ (proto se Cejlonu říká také Lví ostrov- Sinhála61), legendu o králi Tissovi, který na popud potulného mnicha, vyznavače buddhismu na lovu ušetřil ţivot jelena, nechal na ostrově postavit mnoho klášterů pro bratrstvo Žlutého roucha62 a postaral se o zasazení větvičky z posvátného stromu Bo, pod nímţ došel k osvícení Buddha. Kromě těchto příběhů se tedy Bunin věnuje spíše odborné stránce věci. Jiţ ve druhém odstavci autor popisuje, co vlastně znamená ,,město krále králů―, Anurádhapura. (…) město krále králů, Anurádhapura… Co to je — Anurádhapura? Kdo to ví nebo kdo o ní třeba jen slyšel? A zatím Anurádhapura, největší svatyně buddhistického světa, nejstarší hlavní město Cejlonu — Anurádhapura, kterou dnes pokrývá džungle, která se proměnila v jednu z nejzapadlejších cejlonských osad a překvapuje poutníka jen obludnými pozůstatky někdejší slávy — existuje už víc než dva a půl tisíce let, z nichž plné dva tisíce roků vzkvétala k podivu celého Orientu. Velikostí se téměř vyrovnala dnešní Paříži, zlatem a mramorem budov si v ničem nezadala s Římem, a svými dagobami, zbudovanými proto, aby v nich byly uloženy posvátné buddhistické relikvie, předčila dokonce egyptské pyramidy.63 Je to ten typ popisu, jaký nalézáme v různých zeměpisných encyklopediích. Jakoby z příručky pro cestovatele je zase úryvek o proslulém Adamově mostu: Ostrov spojuje s Indií takzvaný Adamův most, řetěz útesů a skal, a skutečně byl kdysi součástí naší pravlasti. Z geografického hlediska je neobyčejně mnohotvárný a všechna jeho přírodní bohatství nelze ani vypočítat. Cejlonský horský hřbet, který pokrývá tři čtvrtiny povrchu ostrova a z dálky mnoha mil vítá mořeplavce ostrým Adamovým štítem, je plný hlubokých údolí, řek bohatých na vodu a pralesů, v nichž je doslova utopen. Na východě jsou břehy vysoké a lesnaté, zatímco západní břehy představují jejich pravý opak — jsou nížinaté, obtížené bujnou vegetací vlhkých tropických koutů, stejně jako močálovité džungle na severu. Oceán kolem Cejlonu je plný perel a korálů a hemží se životem jak v prvních dnech po stvoření. V hlubinách cejlonských hor se skrývají velká

61

Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 266. Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 268. 63 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 263. 62

25

naleziště křišťálu a tuhy, koryta řek jsou pohádkově bohatá na drahé kameny. S cejlonskou vegetací, pokud jde o hojnost a rozmanitost druhů, nemůže se měřit nic na celé zeměkouli, tento svět, odedávna a neustále kvetoucí a vonící, poskytuje útulek nesčetným druhům ptáků, plazů a nesmírnému počtu nejrůznějších opic, netopýrů, divočáků, levhartů, slonů a jelenů…64 Autor pouţívá přesné geografické názvy i pojmosloví, věnuje se nejen zeměpisnému popisu oblasti, ale zmiňuje i nerostné suroviny, vegetaci a zvířenu. Jako by byl Bunin odborník i na biologii či antropologii, popisuje nejpůvodnější obyvatelstvo ostrova, stavbu jeho těla a dodává k tomu zvláštnost o neschopnosti se smát, stejně jako nejsou smíchu schopna zvířata. Tělo má černé a není vyšší než trpaslík, přestože je dobře stavěný a mimořádně obratný; lebku má nejmenší na světě, vlasy bujné, uši odstávající a pohyblivé… Nejpozoruhodnější na něm je, že se ten cejlonský Ábel nikdy nesměje: tenhle lidský dar je mu naprosto odepřen.65 Kromě geografie a antropologie se autor věnuje i historii. Popisuje dějiny Cejlonu, vznik a vývoj jeho měst, průběh válečných událostí, ani těch totiţ nebyl rajský ostrov ušetřen, jelikoţ dějiny lidstva jsou především dějinami krveprolití.66 Tak jako kaţdá oblast, i Cejlon má své mýty, a jelikoţ je tento ostrov povaţován za biblický ráj, jsou to mýty o Adamovi a jeho dětech, jejichţ potomci jsou pralidé, vědci označováni za nejstarší lidskou rasu. Bunin musel jistě dějiny Cejlonu podrobně nastudovat, jelikoţ se nevyhýbá přesným údajům, jménům a názvům, jako například Súriové, Árijové, Vidţaja, rod Šákjů, bratrstvo Ţlutého roucha, posvátný strom Bo, Upozady, dagoby apod. Kromě mýtů vycházejících z Bible, Bunin vyuţívá ve své črtě i různé buddhistické legendy, např. o zasazení ratolesti z posvátného stromu Bo, aby i obyvatelé ostrova, kteří nemají moţnost vypravit se do Indie do místa, kde poznal pravdu Buddha, mohli spočinout v jeho stínu nebo legendu o převezení Buddhovy relikvie — klíční kosti — do svatyní Anurádhapury. Ve svém vyprávění autor odkazuje na historické prameny. Pouţívá obraty jako za krále Tissy67, všemocný panovník Lanni, praví se68, říká čínský mnich Fa-Sien, žijící v pátém století po Kristu69. Bunin pouţívá přesné číselné údaje, zmiňuje se o všech palácích posvátného města, překládá některé jejich názvy.

64

Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 264. Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 265. 66 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 266. 67 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 271. 68 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 270. 69 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 268. 65

26

Při popisu cejlonské přírody se Bunin opět záměrně nevyhýbá srovnání její nádhery, velikosti a všemocnosti s ubohostí člověka a jeho osudu. Do nedohledných dálek se rozbíhá mlhavě modrý obraz jeho chaotických hor, bez jediné mezery pokrytých lesy; veliké prostranství oceánu objímá okolní obzory a celé duše se zmocňuje opojení jakousi nadšenou pýchou, odjakživa patřící k horským výšinám. Veškerá lidská pýcha je však klamná! A tak i tu mou vystřídá velký smutek z pozemské marnosti při pohledu na horské lesy ležící pode mnou.70 Črta končí oblíbeným slovem spisovatele, které nalézáme v téměř kaţdé jeho povídce: t i c h o . A veliké ticho spočívá nad mrtvou posvátnou zemí.71

3.4. Bratři Bratři je sociální povídka postavená opět na kontrastech. V protikladu zde stojí chudoba a bohatství, chudý mladý rikša a bohatý postarší Angličan, který je jiţ svým ţivotem i neustálým cestováním velmi unavený; při těchto dvou osobách autor dále srovnává evropskou společnost, která si podmaňuje zbytek světa. Kolonizátorské tendence jsou zde zastoupeny bohatým, znuděným Angličanem, jelikoţ právě Anglie Cejlon z velké části kolonizovala a roku 1815 se Cejlon stal součástí Britského impéria.72 Sinhálci, jakoţto podmaněný národ, jsou zde ukazováni především ve svém častém zaměstnání – jako rikšové. Na levou ruku rikši, mezi loket a rameno, navléknou Angličané, nynější vlastníci ostrova, měděný štítek s číslem.73 Touto jedinou symbolickou větou je řečeno snad úplně vše. Angličané si Sinhálce nejen podmanili, ale i zotročili a na důkaz své nadvlády rikšům navlékají štítky, podobně jako jiným otrokům bývaly na nohy připoutávány řetězy. Z tohoto neoficiálního otroctví, ze závislosti na ,,bílých penězích―, mohl člověk uniknout jen jedinou cestou, a to smrtí. Kdyţ v povídce zemřel starý rikša, byl mu také odňat štítek s osobním číslem, tím pádem z něj bylo sňato i jeho ,,otroctví―. Ovšem to, co jedni vnímají jako otroctví, druzí povaţují za obrovskou ţivotní příleţitost, podobně jako starcův syn. (…) ze štíhlé, scvrklé a zašedlé ruky mu stáhli měděný štítek — mladík si jej chvíli prohlížel s takovým zalíbením, že se mu zachvívala chřípí, a pak si jej navlékl na svou teplou oblou

70

Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 265. Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 271. 72 http://cs.wikipedia.org/wiki/Kolombo 73 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 163. 71

27

paži.74 Jako by se mladý muţ sám do otroctví hrnul, sám si navlékl ,,okovy―. Ty pro něj totiţznamenaly hlavně peníze, majetek a snad i štěstí v budoucnu. Cejlon je v povídce nazván ,,zemí prarodičů― a při popisování jeho přírodních krás Bunin opět nešetří superlativy. Na písčinách se v rajské nahotě povalují kávová těla černovlasých výrostků. Spousta těch těl se s křikem a smíchem šplouchá v průzračné teplé vodě u kamenitého pobřeží.75 Je to dokonalý obraz ţivota na Cejlonu, neţ jej objevili evropští kolonizátoři. Cejlon je povaţován za druhý ráj, kam došel Adam z Indie a ohromen jeho krásou, měl náhle dojem, že se dostal opět do ráje - tak krásná a utěšená byla okolní příroda. Byl přesvědčen, že mu Hospodin odpustil a vrátil jej do ráje.

76

Z toho vyplývá, ţe by zde

měli ţít šťastní lidé, kteří nebaţí po pozemském bohatství a vše, co potřebují, nachází v přírodě. Jenţe tak jako se do Ameriky s evropskou civilizací dostávají nejrůznější choroby jako například neštovice, na které domorodí Indiáni neměli obranné látky, a proto na ně umírali, tak se i do ,,ráje― dostává choroba, při které se lidstvu zaslepují oči, lidé přestávají vnímat krásu okolního světa, začnou vše vidět jinak a chtějí jen jedno: peníze. Proč tihle pralesní lidé (…) proč ti potřebují nějaká města, nějaké centy a rupie? Cožpak jim nedává všechno prales, oceán a slunce?77 Ano, na jednu stranu zde byla touha po penězích, kterou na ostrov ,,zavlekli― Evropané. Ale na druhou stranu, kdyţ se podíváme na motivy, pro které se Sinhálci nechávali dobrovolně zotročovat, bičovat a jinak týrat, nalezneme slovo, které je pro Bunina omluvou snad pro všechny lidské nedostatky, to slovo je l á s k a . ,,Proč jenom,“ řekl by Vznešený, ,,proč jenom, to mi povězte, mnichové, zatoužil ten stařec rozmnožit své pozemské útrapy?“ — ,,Proto,“ odpověděli by mnichové, ,,proto, Vznešený, zatoužil ten stařec rozmnožit své pozemské útrapy, že ho k tomu poháněla pozemská láska — to, co od věků vyzývá vše existující k existování.78 Zde vidíme, ţe buddhismus jako takový nezná lásku jinou, neţ zboţnou. Láska k ţeně, k členu rodiny či jinému bliţnímu je pro Buddhu nepochopitelná a ve své podstatě vlastně i špatná. Není to poprvé, kdy se toto pojetí lásky v Buninově díle objevuje. V povídce Čangovy sny se kapitán zpovídá ze své lásky k dceři, popisuje svůj strach z tohoto citu a odkazuje na Buddhu, který tento typ citu zavrhoval. Tak jako kapitán miluje svou dcerku, tak i starý rikša se dobrovolně trápí z lásky ke své rodině, svým synům a jejich štěstí. Poháněn láskou, chtěl dosáhnout štěstí nikoli pro sebe, ale pro rodinu a pro syna — toho štěstí, které jemu nebylo souzeno, které jeho nikdy 74

Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 166. Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 162. 76 http://www.ceylonfreedomtours.com/czech/sri-lanka/38/84-adam%27s-peak 77 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 163. 78 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 163. 75

28

nepotkalo. 79Lásku pak nalézáme v celé povídce. Poprvé jde tedy o lásku starého muţe ke své rodině, v tomto případě se láska stává záhubou. Pak je to láska, kterou cítí ţena ke svému mrtvému manţelovi a Buddha ji označuje jako nerozumnou a přirovnává k těţké náušnici, která ţeně roztahuje propíchnutý lalůček a vytváří v uchu velikou díru. Pozemská láska je tedy na obtíţ. Nejen, ţe bolí, stejně jako bolí propíchnuté ucho, ale zároveň stahuje osobnost člověka k příliš přízemním záleţitostem a vytváří v něm ,,díru―, která se zvětšuje v závislosti na tom, jak moc toho druhého milujeme. A jakmile milovaná osoba zemře, díky naší nerozumné lásce se v našem srdci vlastně úplně zbytečně vytvoří obrovská rána, která uţ se nemůţe nikdy zcela zacelit. Samozřejmě nesmí chybět ani láska k ţeně, která je označována za nejprudší jed. Buddha se autorovými ústy snaţí mladému muţi jeho lásku rozmluvit: ,,Nezapomínej,“ řekl Vznešený, ,,nezapomínej, mládenče, prahnoucí roznítit život o život, tak jako se oheň rozněcuje ohněm, že všechny útrapy tohoto světa, kde každý je buď vrah nebo vražděný, všechny jeho zármutky a stesky pocházejí z lásky.“80 Láska je tedy podle buddhismu příčinou všeho utrpení na světě. Pro lásku zemřel starý rikša, pro lásku se trápí neboţtíkova manţelka, pro lásku zahyne i rikšův syn. V buddhistické filozofii se říká, ţe kdyţ se zbavíme touhy, zbavíme se i strastí. T o u h a je tedy ono klíčové slovo. (…) sám začal vydělávat, aby se připravil na vlastní rodinu, na vlastní lásku, neboť touha po ní je touha po synech, stejně jako touha po synech je touha po majetku, a touha po majetku je touha po životě v blahobytu.81 Je to věčný koloběh, začarovaný kruh, do kterého člověk zapadne a cesty zpět není. Zamilovaný mladík zatouţí po penězích, protoţe ví, ţe jen jako bohatý bude schopen uţivit svou rodinu. Sám si navleče rikšův štítek a lačně začne hromadit peníze. Bude se tedy dřít, aby jeho synové byli šťastní, a nakonec ho potká stejný osud jako jeho otce. Jenţe opět zasáhne láska. Rikšova milá svému nastávajícímu uteče, a to právě za ţivotem v blahobytu, rudém hedvábí a špercích. O to víc se teď v mladém muţi ozve touha po majetku a jeho láska k ţeně se transformuje v lásku k penězům. Vedle lásky je dalším tématem povídky n á b o ţ e n s t v í a v í r a . Původní obyvatelé Cejlonu, Sinhálci a Tamilové samozřejmě vyznávali v prvé řadě polyteistická boţstva přírodního charakteru, s rozšířením buddhismu pak přijal tento přírodní národ nové náboţenství za své, avšak původní víry se ostrované zbavit nedokázali. Vţdyť Buddhu pro ně představovala dřevěná socha, zatímco ostatní boţstvo bylo přítomno všude, v kaţdém kousku přírody. Navíc, buddhismus byl soubor pravidel, přikázání a modliteb, kterým prostý přírodní

79


29

lid často ani nemohl pořádně porozumět. Nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš, nezalžeš a ničím se nebudeš opájet, přikázal Vznešený. Ovšem, jenomže co o něm rikša věděl? (…) Drmolil (modlitbu) ale lhostejně — vždyť se jen bál obrazů na chrámových stěnách, znázorňujících muka hříšníků; klaněl se i jiným božstvům, hrozivým sochám, neboť věřil i v ně, právě tak jako věřil v moc démonů, hadů, hvězd a temnoty…82 V povídce je ovšem buddhismus znatelný na kaţdém kroku. Autor neustále zmiňuje Vznešeného, jeho prostřednictvím hodnotí činy svých hrdinů, oslovuje je, kárá je. S láskou v Buninově pojetí bezprostředně souvisí s m r t . Nestojí jí v protikladu, nýbrţ téměř jako by s ní šla ruku v ruce, či na ni navazovala. Hned na začátku povídky zemře starý rikša, znaven ţivotem, náročnou prací, zničen láskou, která ho poháněla dál a dál. Při popisu rikšova umírání Bunin vyuţívá svého malířského cítění a barvocitu a také kontrastu. Všechno v lesích zpívalo a oslavovalo Maru, boha života a smrti, boha ,,prahnutí po pozemské existenci“, všechno se stíhalo, radovalo krátkou radostí a požíralo navzájem — a starý rikša, který si už nepřál nic než ukončit svá muka, lehl si v dusném šeru své chýše, pod přeschlou střechou z listí, ve které šustili rudí hádci, a k večeru umřel v křečích zimnice na úplavici. Jeho život pohasl současně se sluncem, zapadajícím za světle fialovou hladinou nesmírných vodních dálav, směrem na západ přecházejících v purpur, popel a zlato nejmajestátnějších oblaků na světě, — a nastala noc, kdy v lesích u Kolomba zbyla z rikši jen malá schoulená mrtvola, která ztratila své číslo a jméno, tak jako pozbývá svého jména řeka Kelani, když dospívá k oceánu. Když zajde slunce, promění se ve vítr; več se ale promění člověk, když umře?83 Opět klasická Buninova otázka ţivota po ţivotě. V přírodě má vše svůj řád, slunce se mění ve vítr, řeka splyne s oceánem. Následuje po smrti člověka také přeměna či splynutí? Podle zásad buddhistického znovuzrozování na člověka čeká nový ţivot, a to podle způsobu, jakým byl proţit ţivot minulý. V temné chýši ležel na zádech rikša a rysy ubohé tváře měl znetvořené předsmrtným utrpením: neboť k němu nedolehl hlas Vznešeného, který vyzývá, aby se lidé odřekli pozemské lásky, neboť za hrobem na něj čekal nový truchlivý život, důsledek nesprávně prožitého života předchozího.84 V této větě najdeme opět Buddhův nesouhlas s pozemskou láskou, který ovšem působí aţ přehnaně. Jestli si dobrý nový ţivot nezaslouţí muţ, který umřel pro blaho své rodiny, tak kdo uţ? V této scéně, kdy nám autor nabízí obraz mrtvého starce, nedá se nevidět paralela s obrazem sochy Buddhy. V dalekém chrámu v lesích, před lampičkou, která sotva poblikávala na černém obětním kameni, politém 82


30

kokosovým olejem, posypaném rýží a povadlými okvětními lístky, spočíval na pravém boku, s ručkou mírně podloženou pod hlavu vznešený obr ze santálového dřeva, s pozlaceným širokým obličejem, protáhlýma šikmýma očima ze safírů a s mírným smutným úsměvem na úzkých rtech.85 Naprosto odlišně je pak popisována smrt starcova syna. I starý rikša si přál zemřít, ale ruku na sebe sám nevztáhl. Mladý rikša si koupil nejsilnějšího a nejvzteklejšího hada a vzal si ţivot dobrovolně. Bunin popisuje mladíkovo umírání s děsivou přesností, se zaráţejícími detaily, díky kterým čtenář textu snáze uvěří a situaci si lépe představí. Do hlavy se mu nahrnul hukot oceánu — a naráz umlkl: po takovém uštknutí následuje pokaždé hluboká mdloba. Po ní ale člověk vždycky rychle přijde k sobě, prý jenom proto, aby začal křečovitě, krvavě zvracet — a znova se propadl do bezvědomí. Takových záchvatů mdloby existuje několik a každý z nich člověka ucloumá, vyrazí z něho dech a po částech ho zbavuje života a všech lidských schopností: myšlenek, paměti, zraku, sluchu, bolesti, smutku, radosti, nenávisti — a pak i toho posledního, v čem je to všechno obsaženo a čemu se říká láska, touha pojmout do srdce celý viditelný i neviditelný svět a znova jej někomu dát.86 V rikšově situaci, nijak zvlášť tragické, se sebevraţda jeví jako jediné východisko. Láska, a především pak ta nešťastná, je sama o sobě dostačujícím důvodem ke smrti. A to proto, ţe v lásce je, jak je popsáno v ukázce, obsaţeno všechno ostatní. V postavě zcestovalého Angličana není vykresleno pouze otrokářství (ke kterému má však tento muţ nedaleko, jak poznáváme při jeho jednání s rikšou) a kolonialistické prvky staré Evropy. Do jeho úst vloţil Bunin obavy z osudu lidstva, které se bezpochyby ţene k záhubě. Jak bylo řečeno, tento pozemský bratr chudého rikši je jiţ znaven svým neustálým cestováním po celém světě. Proč s tím tedy ale nepřestane? Proč se neustálé vláčí dál a dál, přestoţe to jiţ nedělá dobře ani jeho zdraví? V povídce Pán ze San Franciska je cestování označeno za moderní trend, zde nalézáme myšlenku poněkud hlubší. My všichni — obchodníci, technici, vojáci, politikové i kolonizátoři — my všichni se touláme po celém světě, abychom se zachránili před vlastní otupělostí a prázdnotou.87 Takţe i kdyţ jiţ Angličan cestovat nechce, protoţe se mu to víceméně hnusí a neustálý pobyt mimo domov škodí jeho zdraví, nemůţe se zastavit. V té chvíli by v jeho ţivotě zavládla pustota a myšlenky na ţivot, a to by zřejmě nedokázal snést. Prostřednictvím jeho rozhovorů (či spíše monologů) s kapitánem nákladní lodi, na kterou se neplánovaně dostane a na které utíká z Cejlonu, se

85


31

dozvídáme jeho nejniternější obavy. Zásadním problémem evropské civilizace podle něj je, ţe lidé znecitlivěli. Člověk se odnaučil vnímat přírodu, její zákonitosti, nebojí se smrti, necítí uţ vůbec nic. Je zvláštní, ţe tyto myšlenky zaznívají zrovna z úst muţe, který je prototypem evropského člověka, toho, který před myšlením utíká. Co ho tedy přimělo přemýšlet nad záhubou, ke které směřuje evropská civilizace? Je to srovnání ţivota evropského moderního člověka a přírodního a přirozeného ,,divocha―, původního obyvatele Cejlonu. Angličan se hrozí ztráty přirozeného uvaţování, tvrdí, ţe lidský rozum degeneruje, a ţe snad jen krtci, zvířata a divoši si zachovali alespoň instinkt. ,,Jenomže krtci se také neplaví po celé zeměkouli,“ odpověděl kapitán a ušklíbl se. ,,Krtci do svých služeb nezapřáhli páru, elektřinu ani bezdrátový telegraf.“88 Na vině je tedy lidská neukojitelnost, lačnost, touha dobývat víc území, stále nové technické objevy apod. Člověk díky nim získal pocit nesmrtelnosti, nepřemoţitelnosti a nebojí se tedy ničeho, před ničím se neskloní a nic ho nezastaví. ,,Tak je to,“ řekl, ,,pro nás je hrozné jen to, že jsme se odnaučili cítit strach! Bůh a náboženství už v Evropě dávno neexistují; při vší své podnikavosti a lačnosti jsme studení jak led, a to jak k životu, tak ke smrti. A pokud snad máme ze smrti strach, pak zase jenom rozumem (…) Někdy se dokonce pokoušíme si tu bázeň vsugerovat.89 Teprve při poniţování a trápení jiných lidí, v tomto případě domorodých obyvatel kolébky nejpradávnějšího lidstva, tohoto ráje, který jsme sami ztratili90, teprve zde začne člověk pociťovat, co je to život, smrt a božství.91 Jak přiznává sám Angličan: Ano, jen díky Orientu a chorobám, které jsem si tu uhnal, díky tomu, že jsem v Africe zabíjel lidi, díky tomu, že jsem v Indii pleněné Angličany, a tedy částečně i mnou, viděl tisíce lidí umírat hlady, díky tomu, že jsem si kupoval japonská děvčátka, která mi na měsíc poskytovala manželská blaha, že jsem v Číně mlátil holí po hlavě bezbranné starce, podobné opicím, že jsem na Jávě a na Cejlonu uhnal nejednoho rikšu tak, že před smrtí jen chroptěl, že jsem v Anurádhapúře svého času dostal příšernou zimnici a na Malabarském pobřeží onemocněl na játra — jen díky tomu všemu dodnes něco cítím a jsem s to vůbec myslet.92 Proto snad musí tak náhle a neplánovaně opustit rajský ostrov, protoţe zde začal ,,něco cítit a myslet―, a to se pro něj stává neúnosným. Podle Věry Muromcevy Bunin na Cejlonu skoro onemocněl. Не мог видеть рикш с оксровавленными губаими от бетеля. То, что чувствовал его Англичанин в Братьях,

88

Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 182. Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 183. 90 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 183. 91 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 183. 92 Bunin I.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983, s. 183. 89

32

автобиографично (…) он уже не мог лишнего дня оставаться.93Kromě této paralely hrdiny povídky a jejího autora se Bunin vyznává z dojmů, kterými na něj zapůsobilo město Kolombo: меня равно поразили свет солнца совершенно непередаваемый и слепящий и учение Будды в котором много от этого слепящего очи и душу солнца. (...) Я жмурился я не мог глядаеть на землю освещенную солнцем мне все чудился огненный свет Коломбо. Я хотел передать этот свет в Братьях.94 A jak se vyslovuje v krátké povídce Třetí třída, nedokázal pochopit bázlivé a opovrţlivé chování Angličanů k místním lidem, jak se vyjadřuje Bunin, k ,,цветному человеку».95 V závěru povídky ještě cestovatel zmiňuje starou buddhistickou legendu o krkavci, který přišel o ţivot, kdyţ se lačně hnal za slonem pustošícím krajinu, drtícím vše, co mu přišlo pod nohy. Tento slon se nakonec vrhnul do moře, kde se utopil. Krkavec si počkal, aţ se slonova zdechlina vynoří z vody a začal do ní klovat. Aţ časem si uvědomil, ţe ho vlny společně s mrtvým slonem odnesly daleko na širé moře, a ţe odtud jiţ nebude schopný vrátit se na pevninu. Na otevřeném moři si i na něj počíhala Smrt. Tato legenda je alegorií na moţný zánik lidstva, které se také lačně hrne do nových a nových dobrodruţství, pustoší vše, co mu stojí v cestě, nepřemýšlí o následcích svých činů, dokud není jiţ příliš pozdě. Tato povídka byla napsána roku 1914, tedy tehdy, kdy vypukla první světová válka a lidstvo nemělo k záhubě daleko.

3.5. Sosny Povídka Sosny (1901) je značně lyricky zaměřená, s velkým mnoţstvím impresionistických prvků. Všechen děj se soustředí pouze na úmrtí vypravěčova blízkého přítele Mitrofana. Smrt tedy figuruje jako základní stavební kámen příběhu. Není zde popsán průběh smrti, o tom, ţe k ní došlo, se dozvídáme aţ zprostředkovaně. Autor nás také neseznamuje s ,,ţivým― Mitrofanem, nemáme prostor vytvořit si o něm vlastní názor. O jeho ţivotě se dozvídáme jen několik drobností, a to ze vzpomínek vypravěče. Z těch také poznáváme i jeho vztah k neboţtíkovi, kterého musel mít vypravěč velmi rád a nepochybně si ho váţil, protoţe Mitrofanova smrt na něj hluboce zapůsobila.

93

Бабореко, А.: И.А. Бунин. Материалы для биографии. Москва 1983, с. 164. Бабореко, А.: И.А. Бунин. Материалы для биографии. Москва 1983, с. 221. 95 Бабореко, А.: И.А. Бунин. Материалы для биографии. Москва 1983, с. 221. 94

33

Jako v ostatních rozebíraných povídkách, i v povídce Sosny je vylíčen pohřeb, i kdyţ ne do nejniternějších detailů, jak by se dalo od povídky s centrálním motivem smrti čekat. Pohřeb je zakotven do popisu krásné zimní přírody, s jejím mrazivým vzduchem a zářícími krystalky sněhu, ve kterých se odráţí slunce. Samotnému obřadu a spuštění rakve do hrobu je věnováno jen několik slov, a to tak, ţe si čtenář tyto události můţe představit jako velice jednoduché a neokázalé, tedy tak, aby souhlasily s ţivotem prostého člověka, protoţe takovým Mitrofan byl. Говорят – живете вы, мол, в лесу пням молитесь, а спроси его, как надо жить,- не знает. Видно, живи как батрак: исполняй, что приказано,- и шабаш. И Митрофан действительно прожил всю свою жизнь так, как будто был в батраках у жизни. Нужно было пройти всю тяжелую лесную дорогу – Митрофан шел беспрекословно… И разладила его путь только болезнь, когда пришлось пролежать больше месяца в темноте избы,– перед смертью.96 Jak je vidět, Mitrofan byl člověk ţijící jen z přírody, bez vyšších cílů, nároků a potřeb. Je to přesný opak hrdinů typu pána ze San Franciska nebo Angličana z povídky Bratři. I od kapitána z povídky Čangovy sny se Mitrofan liší, jelikoţ kapitán přece jen touţil po jiném ţivotě, neţ který vedl, a na rozdíl od Mitrofana se nedokázal spokojit s přítomností. I přes to, ţe je nám zesnulý prezentován jako prostý člověk bez vyšších aspirací a poslání, je v něm víc moudrosti, neţ v kterémkoli učenci. О, какой важный и серьезный стал Митрофан! Голова маленькая, гордая и спокойнопечальная, закрытые глаза глубоко ввалились, большой нос обрезался; большая грудь, приподнятая последним вздохом, точно закаменела, и ниже ее, в глубокой впадине живота, лежат большие восковые руки. Чистая рубаха красиво оттеняет худобу и желтизну. Баба тихо взяла одну руку, – видно как тяжела эта ледяная рука, – подняла и опять положила. Митрофан остался совершнно равнодушен и продолжал спокойно слушать, что читает Тимошка. Может, он знает даже и то, как ясен и торжественен сегодняшний день, –его последний день в родной деревне?97 Nejen ve váţnosti jeho tváře spočívá ona moudrost, ale i ve lhostejnosti, kterou působí po smrti. Není to ale lhostejnost v negativním slova smyslu, nýbrţ lhostejnost, jeţ působí jako svrchovaná smířenost nad světem a lidským působením v něm. Ještě jednou je zmíněno, ţe zemřelý je svým způsobem stále přítomen mezi ţivými. Покойник под коленкором лежит в этой напряженной тишине и слушает, как плаксиво и жалостно читает псалтирь Тимошка.98 V této větě jako by byl naznačen Mitrofanův

96

Бунин, И.: Деревня, Повести и рассказы. Москва 1981, с.36. Бунин, И.: Деревня, Повести и рассказы. Москва 1981, с. 39-40. 98 Бунин, И.: Деревня, Повести и рассказы. Москва 1981, с. 39. 97

34

nadhled nad situací. On si jen tak leţí a poslouchá, jak ho ostatní ho oplakávají, i kdyţ k tomu přece není vůbec důvod. Přijetí smrti jako faktu přichází ze strany Mitrofanova bratra Antona: (…) он (Anton, bratr Mitrofana) спокойно рассказывает о смерти Митрофана и деловито переводит разговор на тес. Равнодушие это или сила?99 Palčivá otázka, která Bunina suţovala snad celý ţivot. Jak přijmout smrt? Jako skutečnost, se kterou se nedá nic udělat, tudíţ kaţdé trápení se nad ní je zbytečné? A co kdyţ je tento způsob akceptace smrti pouhý nezájem vyjadřující neúctu k mrtvému? Snad kvůli tomuto dilema je i zde vyjádřeno oboje klidné přijetí smrti jako nezvratné skutečnosti (ze strany bratra Antona) a smutek nad ztrátou (zčásti ze strany vypravěče a zčásti ze strany synovce neboţtíka). Tváří v tvář smrti bliţního začne člověk přemýšlet o smyslu vlastního ţivota a o tom, co následuje po ukončení jeho ţivotní cesty. И, глядя на него, я долго силился поймать то неуловимое, что знает только один бог, –тайну ненужности и в то же время значительности всего земного.100 Tato věta, či alespoň její smysl, je pro Buninovo dílo charakteristická. Koresponduje se ,,třetí pravdou― z povídky Čangovy sny, kdy bůh působí také jako všemocný a vševědoucí prvek, který jediný chápe smysl bytí. V závěru dochází ke spojení vypravěčových myšlenek s krásou přírody. Jde opět o Buninův oblíbený kontrast marnosti a krátkosti lidského ţivota, který tak jako tak jednou skončí, a nádhery přírody, která jediná můţe na světě vládnout navţdy. Минуты текли за минутами – я все так же равномерно и ловко совал ногами по снегу. И уже ни о чем не хотелось думать. Тонко пахло свежим снегом и хвоей, славно было чувствовать себя близким этому снегу, лесу, зайцам, которые любят обедать молодые побеги елочек.

101

Zde scénu dokresluje i monotónní pohyb lyţí, který vybízí k zapomnění všech ,,lidských― problémů a umoţňuje vnímat krásu (přírody) kolem. Zcela poslední věta: Отдаленный, чуть слышный гул сосен сдержанно и немолчиво говорил и говорил о какой-то вечной, величавой жизни…102 uţ jen navazuje na to, co bylo řečeno o všemohoucnosti a velikosti přírody. Sosny jsou leitmotivem celé povídky, jsou ztělesněním oné přírody, její moudrosti, stejně tak, jako je nutné zmínit, ţe slovo тишина se stává v povídce motivem nezbytným. Doprovází přírodní scenérie lesa či noci (ovšem stojí v protikladu k bouři, která je zase charakterizována slovem гул), a pohřeb, stejně jako vypravěčovy chvilky o samotě.

99

Бунин, И.: Деревня, Повести и рассказы. Москва 1981, с. 38. Бунин, И.: Деревня, Повести и рассказы. Москва 1981, с. 41. 101 Бунин, И.: Деревня, Повести и рассказы. Москва 1981, с. 41. 102 Бунин, И.: Деревня, Повести и рассказы. Москва 1981, с. 42. 100

35

Pro celou povídku je také charakteristický jistý patos, který na čtenáře dýchá z kaţdé stránky, z kaţdého odstavce. Autor oslavuje krásu přírody, i kdyţ na pozadí smrti. Jak

jsme

zmiňovali

na

začátku,

vyskytuje

se

v povídce

velice

mnoho

impresionistických prvků. Jeden následuje druhý, jedno líčení navazuje na druhé. K tomu se vyjádřil Čechov: ,,…очень ново, очень свежо и очень хорошо, только слишьком компактно, в роде сгущенного бульона.―103 Jak bylo řečeno v kapitole věnované ţivotu I.A.Bunina, jeho oblíbenou technikou je zhustit látku vhodnou k napsání obsáhlého románu do povídky o několika stranách. Otázkou je, jaký záměr tím Bunin sledoval. Zda chtěl, aby jeho povídky opravdu působili tak zhuštěným dojmem, nebo se nechtěl pouštět do delších útvarů. Většinu Buninovy prozaické tvorby totiţ představují kratší díla, jako právě povídky a črty. Jak poznamenal Čechov, postup, jaký vyuţívá Bunin při svém psaní je novátorský. Určitě nebyl první, kdo zakomponoval do prózy lyrické pasáţe, ovšem kontext, ve kterém se u něj tyto pasáţe vyskytovaly je, originální. Kontrast smrti člověka a věčnosti přírody, který Bunin tak rád staví naproti sobě, v jeho povídkách působí velice důmyslně a pasáţe věnované úvahám o ţivotě či smrti jako by odráţely autorova vlastní stanoviska.

103


36

4. Závěr Styl Buninovy tvorby se utvářel po celou dobu jeho kariéry a vycházel značně z prostředí, ve kterém se Bunin nacházel, a ze zkušeností, kterých v ţivotě nabýval. Mezi jeho díly tedy najdeme povídky zaměřené na vesnici a vesnický ţivot; tvořil pod vlivem svého šlechtického původu, byl zastáncem starých tradic (podle A. Baboreko byl Bunin противник всевозможных модернистских течений в искусстве104); nechal se ovlivnit první světovou válkou a revolucí v Rusku; v době emigrace se v jeho tvorbě objevuje více pesimistických náhledů na svět; v neposlední řadě se na jeho tvorbě podepsala jeho největší záliba, cestování, které mu poskytlo moţnost seznámit se s jinými zeměmi, kulturami a názory. Ze všeho nejraději se Bunin vydával do oblastí povaţovaných za kolébky lidství, tedy do Afriky, Malé Asie a také na Cejlon. Z těchto cest pak vznikají velmi cenné texty, které se odlišují od zbytku Buninových prací a celé ruské literatury vůbec. V naší práci jsme analyzovali 5 povídek, respektive 4 povídky z cest a 1 cestopisnou črtu, u kterých jsme předpokládali nalézt odpověď zejména na otázku Buninova pojetí náboţenství. Na první pohled se zdálo, ţe některé z nich nemají nic společného s ostatními. Po rozboru, provedeném co moţná nejdůkladněji a s ohledem také na Buninovy ţivotní zkušenosti zjišťujeme, ţe společné prvky nad těmi odlišnými rozhodně převaţují. Dvě z analyzovaných povídek – Bratři (1914) a Pán ze San Franciska (1915) – představují vrchol Buninovy tvorby dané doby. V obou dvou je naznačen moţný pád lidské civilizace, i kdyţ docela odlišným způsobem. Pán ze San Franciska je symbolem kapitalistické společnosti, která podle názoru autorů knihy Русская литература конца XIX – начала XXв. 1908 – 1917. silně šokovala Bunina rozměrem, jakým je schopna zneuţívat člověka, jeho práce a taky velikostí rozdílů mezi bohatými a chudými, mezi mocipány a jejich sluţebnictvem. Tento kontrast – chudý x bohatý – je přítomen také v povídce Bratři a je prezentován na dvojici ,,pozemských bratrů― rikši a anglického cestovatele. Společné je tedy také to, ţe se jedná o povídky se sociálním zaměřením, jasně jsou naznačeny vrstvy společnosti, síla majetku a postavení člověka, který jím nedisponuje. V povídce Bratři je pak strach z úpadku civilizace ukázán na jiţ vyčerpávající se kolonizaci a na její nestabilní pozici, kterou podtrhuje buddhistická legenda o slonovi a krkavci. Kromě těchto společných prvků, moţného zániku lidství a kontrastu chudoby a bídy – mají tyto dvě povídky společný ještě i další rys, smrt hlavních postav. V Pánovi ze San

104

Бабореко, А.: И.А. Бунин. Материалы для биографии. Москва 1983, с. 147.

37

Franciska umírá pouze ústřední figura, v Bratrech rovnou dvě osoby, starý a mladý rikša, kteří zemřou opravdu, a Angličan, u něhoţ dochází k smrti duchovní.105 Smrt se jeví jediným moţným východiskem u Sinhálců, otec umírá vyčerpáním a smrt si vlastně přeje. Synova smrt je také dobrovolná, ochutnal ,,nejprudší jed―, lásku ţeny, a kvůli zklamání se rozhodl pro sebevraţdu, a to také jedem. Angličanova duchovní smrt nastává také jako důsledek ţivotních zklamání a celkového vyhoření, kdy si muţ díky pobytu na Cejlonu uvědomuje marnost své existence. Pán ze San Franciska umírá, aniţ by kdy na smrt pomyslel, nikdy se ho netýkala. Umírá náhle a bez pocitu, ţe smrt přišla v pravý okamţik, tak jako tomu je u Sinhálců a zčásti i Angličana. Hrdinové tedy umírají, důvody smrti se však liší od člověka k člověku, stejně jako se liší její způsob, popis okolností skonu a případný pohřeb. Dále obě povídky spojuje prvek, který dokáţe dané katastrofické vize zjemnit. Pro tento účel pouţívá Bunin stále stejný vzorec, a sice popis dokonalosti přírody. Vţdy, kdyţ máme pocit, ţe veškerá existence člověka, jeho ţivot na tomto světě pozbývá smyslu a ţe vše je marné, nabízí Bunin pohled na krásu a originalitu přírody, v ní jediné se dá smysl bytí opět nalézt. Příroda a popis její všemohoucí dokonalosti a krásy je společná všem povídkám, které byly k rozborům zvoleny. Nejvíce je samozřejmě příroda viditelná v povídce Sosny, a to jiţ podle názvu. Ústředním motivem je v ní sice smrt, ale je zatlačena do pozadí a čtenář sleduje jako by z vyššího místa zimní přírodu, která svou krásou zmírňuje dopad smrti člověka na jeho blízké okolí. Kromě toho také poskytuje prostor pro vlastní myšlenky, sebeuvědomění se, nalezení klidu. Velkou roli hraje příroda také v povídce Čangovy sny, zejména moře, na jehoţ dynamičnosti je ukazována ţivotní etapa kapitána a jeho psa Čanga. Moře se stalo symbolem štěstí, souš symbolem marnosti a zatracenosti. Dále je často zmiňován vítr, nejen jako hnací síla lodi, na které se kapitán plaví, ale také jako faktor urychlující jeho existenci a její spění k zániku. Smrt hlavního hrdiny v této povídce se opět jeví východiskem z jeho bezútěšné situace, ze stereotypu, ve kterém kapitán uvázl, kdyţ ,,přistál― na pevnině. Jeho skon a pohřeb jsou popisovány s největší silou z povídek uvedených v naší práci. Čtenář má pocit jakéhosi uspokojení, ţe kapitánovi bylo umoţněno alespoň důstojně zemřít, kdyţ poslední roky ţivota vedl tak děsivým a nešťastným způsobem. Črta, Město krále králů se v mnohém shoduje s povídkou Bratři a také s Čangovými sny, ovšem celkově je dosti odlišná od celého výběru. Předně je to text bez dějové linie. Pro Bunina je typické, ţe фабула отступает здесь на второй план перед описательно105


38

характерологической стороной.106 Děj je spíše statický a k rozvoji dochází buď zcela náhle, nebo na pozadí měnící se přírody, kdy Bunin skvěle vyuţívá své cítění pro detail. To poznáváme ve značné části jeho povídek, ovšem Město krále králů je výjimečné. Nejen, ţe chybí děj, nenajdeme zde ani příliš lyrických prvků. Jde o historicko-geografický popis ostrova, který se pro Buninovu tvorbu stal velice významným odrazovým můstkem a který jej inspiroval k napsání několika povídek. Forma črty Město krále králů nám připomíná spíše cestopisný článek seznamující čtenáře s přírodními a dějepisnými podmínkami oblasti, a to příjemnou formou. Spojuje všechny informace nenásilnou cestou, která zaujme a vzbuzuje chuť číst dál. Pouţitím odborných termínů autor dokazuje detailní obeznámenost s prostředím, které ho tak zaujalo a ovlivnilo. I zde se vyskytuje smrt, ovšem zdaleka ne v takovém měřítku a není na ni kladen důraz jako na ústřední motiv. Je zde zastoupena pouze jako historický či spíše mýticky fakt při zmínce o Kainem spáchané bratrovraţdě, či v buddhistické legendě, kde král ušetří ţivot jelena a poté se obrátí na víru. Co je tedy společné pro všech 5 povídek? Charakteristické jsou lyrické pasáţe při popisu přírody. Tyto mohou být delšího rázu, nebo pouze jednotlivé věty vsazené do textu. V kaţdé povídce je příroda stavěna jako protiváha marnosti lidského ţivota. Všude nalezneme otázku ţivota po ţivotě, problematiku přijetí smrti jako konečného bodu v ţivotě nebo jako přechod do další fáze bytí. S touto otázkou souvisí víra člověka, ať v křesťanského Boha, či v teze Vznešeného, tedy pokud se autor opírá o buddhismus, nebo jsou některé lidské činy vysvětlovány pojmem tao, tedy se jedná o taoismus. Pro všechny je také společná určitá forma lásky, či alespoň citu pro umění, jak je tomu v črtě Město krále králů. Můţe to být buď láska k rodině, k ţeně, k přírodě či právě k architektuře. Pokud jde o lásku k rodině či ţeně, stává se hrdinovi osudovou. Významným faktorem je tedy smrt hlavního hrdiny, v případě Města krále králů smrt pouze jako mýtický fakt. A nakonec, všechny tyto vybrané povídky byly napsány po přelomu století, coţ má svůj důvod v počátku Buninova cestování po světě. Další shody nalézáme mezi jednotlivými povídkami. Bratři, Čangovy sny ( v rovině minulosti), Pán ze San Franciska a Město krále králů se odehrávají mimo Rusko. Město krále králů a Bratři Cejlonu. Čangovy sny zčásti na moři (také nalézáme zmínku o Cejlonu) a zčásti v Oděse. Pán ze San Franciska také zprvu (a na konci) na moři a dále v Itálii a na ostrově Capri. Podle vzorku vybraných povídek můţeme usoudit, ţe Bunin nepsal o zemích, které nenavštívil.

106


39

Počasí jako důleţitého faktoru si všímáme v povídce Bratři, kde si Angličan stěţuje, ţe díky němu trpí nemocemi a hlavně, kvůli němu si začíná uvědomovat svou vlastní existenci, v povídce Pán ze San Franciska, kde se v Neapoli začnou američtí manţelé hádat kvůli dešti, na jehoţ příkladě jim dochází, ţe ne všechno je v jejich moci, a v povídce Sosny, ze které je znatelný pocit korespondence chladu smrti a ročního období. V Bratrech, Čangových snech a Městě krále králů se autor dotýká buddhismu či taoismu, i kdyţ například povídka Čangovy sny je ukončena naráţkou na jediného Boha. V povídkách Bratři, Pán ze San Franciska a Čangovy sny pozorujeme pro Bunina charakteristický výskyt kontrastů. Další z otázek, kromě nalezení prvků společných pro těchto pět povídek, které byly poloţeny v úvodu práce, byla, zda se Bunin přiklonil k buddhismu jako celku, či pouze k některým jeho tezím. Jak jiţ bylo řečeno, v některých povídkách je v posledních okamţicích člověka zmiňováno křesťanství a jeho pojetí smrti. To však nikdy není povaţováno za jediné moţné. V povídkách odehrávajících se na Cejlonu se smrt bere jako přestup do dalšího ţivota. Ţivot je komentován samotným Buddhou a z těchto komentářů Vznešeného je poznat, ţe Bunin ne zcela souhlasí s buddhistickým pojetím lásky. Pro autora samotného byla láska stěţejním bodem bytí na tomto světě, lásku hledal a viděl všude. Buddhismus ji ale odsuzuje jako zbytečnou touhu, která vede ke strasti a strast následně nutně k nepravému proţívání ţivota. Bunin však v buddhismu nalézal uspokojivé odpovědi na otázky ohledně smyslu bytí, které ho tolik znepokojovaly. Také přijetí smrti v tomto filozofickém směru je přijatelnější neţ to ,,západní―, kde je téměř povinnost za mrtvého smutnit. Zásadním úkolem této práce bylo pochopit Buninovo pojetí ţivota, lásky a smrti. Nedá se říci, ţe ve všech vybraných povídkách se jeho názory shodují. Naopak se zdá, jako by spisovatel nabízel čtenáři více moţností, ze kterých si můţe vybrat, který způsob percepce těchto důleţitých pojmů je pro něj nejpříhodnější. Snad i proto nelze rozpoznat, které náboţenství a která filozofie v Buninovi zvítězila. Bunin čtenáři nic nevnucuje, pouze navrhuje cesty, kterými se vydat. Při zodpovězení otázky vlivu Buninem pouţívané techniky, impresionistických prvků a jazyka se dá na základě vzorku pěti povídek říci, ţe způsobem, kterým zasazuje lyrické prvky do povídek je geniální, čtenáře neunavuje, neodvádí jeho pozornost, podtrhuje a dokresluje atmosféru. Jak jiţ bylo řečeno, popisy přírody jsou pouţívány za účelem zjemnit tragické události či jako kontrast k představě marnosti lidského ţivota. Vykreslování duševních stavů hrdinů patří k autorovým nejsilnějším stránkám. Nepouští se sice do hluboké psychoanalýzy, ale i tak se dozvídáme o hlavních postavách poměrně mnoho, pokud však 40

nebylo Buninovým záměrem nesdělit čtenáři téměř nic, jako tomu je u postav povídky Pán ze San Franciska. Ale i v této povídce, za pouţití jemné ironie, autor naznačí o charakterech hlavních hrdinů vše, co je nutné znát. Úvahám či vnitřním monologům je v Buninově tvorbě dán široký prostor. Jsou základním prostředkem pro vyjádření autorových vlastních myšlenek, pochybností a moţných řešení. Nalézáme je často právě na pozadí přírody, přírodních motivů a scenérií, coţ naznačuje autorovo těsné spojení s přírodou a názor, ţe v přírodě je třeba hledat řešení. Na závěr bychom tedy chtěli dodat, ţe označit Bunina za fenomén není ani přehnané ani troufalé, protoţe originalitou tématu i techniky do kategorie nezapomenutelných autorů určitě patří. Nikdo v jeho době nevěnoval pozornost tématu smrti v takovém kontextu jako Bunin a nikdo ji nestudoval z pohledu východních náboţenských teorií. Způsob, jakým se Bunin vyjadřuje, pouţívání ironie, jinotajů, přirovnání, mnoţství kontrastů, legend a mýtů je v celosvětové literatuře nevídaný. Dále také zacházení s postavou ţeny, jaké u Bunina nalézáme, je velice ojedinělý. Ţena není nikdy hlavní hrdinkou jeho děl, přitom je ale přítomna v kaţdém z nich, ať uţ třeba jen velice okrajově, nebo jako symbol. Pokaţdé však cítíme autorovu hlubokou úctu k druhému pohlaví a jakousi tajemnou sílu stvoření i záhuby, kterou mu připisuje. S ţenou je v Buninově díle spojena láska, a to zejména láska osudová. Je zajímavé, ţe v jeho vlastním ţivotě nedošlo k tak tragickým událostem, které by se mohly stát motivem či inspirací pro zobrazení lásky jako symbolu záhuby. Také role vypravěče, udělena psu není zcela obvyklá. Nemůţeme říct, ţe by zvířecí vypravěč byl čistě jen Buninovou doménou, ovšem Bunin dal Čangovi všechny lidské vlastnosti a emoce. Čang je stejně jako jeho pán opilec a mrzout. Cítí smutek i radost, uvědomuje si krásy i tragiku ţivota. Patos, který z některých Buninových povídek přímo čiší a u jiných autorů by mohl působit přehnaně, je zde pouţit tak, ţe čtenáře v ţádném případě neruší a není povaţován za něco nadbytečného či hloupého. Naopak čtenář o to víc proţívá děj, vţívá se do postav, uvědomuje si krásu či důleţitost daných situací. A v neposlední řadě výběr prostředí, kam umisťuje děj svých příběhů je značně nezvyklý. Přinejmenším umístěním povídek na Cejlon získal Bunin prvenství. Své podrobné znalosti dějiny a geografie ostrova, které dokázal v črtě Město krále králů, spadají spíše do oblasti vědeckých časopisů. Nepochybně právem tedy byla Buninovi udělena Nobelova cena za literaturu jako vůbec prvnímu ruskému spisovateli.

41

Резюме Иван Алексеевич Бунин, первый российский лауреат Нобелевской премии по литературе, родился в 1870 году в дворянской семьи и свое детство и отроцтво прожил в деревне. Эти два факта влияли на писателя всю его жизнь, в особенности в первые годы его творчества, когда занимался поезией, и потом до 1910- 1911 когда написал свое

известные

романы

Деревня

и

Суходол.

Также

самое

известное

автобиографическое дело Бунина, Жизнь Арсенева (1930), возникло под влиянием его происхождения. Но не только его дворяанское происхождение и место рождения являаются самыми важными элементами в его жизньи. Бунин, любитель старинных традиций, не смог смириться с изменами, которые происходили в его родине. Конец признания аристократии, измены в деревенских отношениях, революция, всемирная война. Все это повлияало на Бунина и его воспринимание жизньи стало песимистическим, невеселым и в его творчестве появляются новые мотивы, как прекращение цивилизации и напрасность человеческого существования. Герои его рассказов погибают трагически или неожиданно. Некоторые из них выбирают самоубийство, потому что только смерть значит конец страданий, которые выполняют большинство человеческой жизни. Наконец, один из самых важнейших элементов в жизни И. А. Бунина – его любовь к путешествию, к зарубежным странам, культурам, философии. Бунин не окончил ни гимназию, но он очень любил заниматься сам и его образованность сильно чувствуем в особенности из его путешественных новеллей и очерков, в которых он доказывает свое совершенное знакомство с культурой, историей и географией места, о котором он пишет. Первая путь Ивана Бунина за границу осуществилась в 1903 году, когда он уезжает в Турцию, которая увлекла его своей историей. В этом году Бунин навещает тоже Европу, знакомится с Францией и Италией. 1907 начинается путешествие с его второй женой, Верой Николаевной Муромцевой, которая с этой поры сопровождала Бунина уже навсегда. В Италию и Францию возвращаются супруги еще несколько раз. Тоже Капри, где тогда жил Максим Горький, хороший знакомый Бунина, посетили многократно. В 1910 году Бунин с женой познакомились кроме Вены тоже с Милан, Ницца, Марсель. Потом отправились в первое время в Африку и наконец в Цейлон. 42

Пребывание на Цейлоне длилось с декабря 1910 году до апреля 1911 и оно было принципиальным для следующей работы писателя. В 1920 году произошла последняя большая путь Буниных. Они уехали во Францию, где они провели остаток жизни. Бунин уже никогда не был совершенно счастливым. Уже с десятых лет двадцатого века его творчество характеризировано пессимизмом и тоской, очень часто встречаются новеллы с тематикой катастрофического видения, критикой общества, герои умирают внезапно и трагически. В емиграции он черпает сюжеты из древних лет, когда еще путешествовал и потому что беспрестанно думает о родине, пишет также о России. Все места, о которых Бунин пишет, он тоже навестил. Во своих путевых очерках он не только рассказывает повести, но также описывает напрямую поездку, детали судна, записки снабдит числом. Время его путешествия является для нашей работы ключевым этапом. Как сам Бунин сказал: ,,Путешествия играли в моей жизни огромную роль.‖107 Больше всего он любил навещат места рассматриванные как колыбели человечества, то есть Африку, Малую Азию и Цейлон. Он здесь, на Цейлоне, познакомилcя с буддизмом. По словам его жены, их просто поразило буддийское богослужение. И Бунин начал интересоваться буддизмом с этой поры. Это философское направление позволяло Бунину искать ответы на вопросы типа: Что случится с человеком после смерти? Что такое смерть? Что такое жизнь? Что значит хорошая жизнь? Какая тайна жизни? Какую роль исполняет человек в этом мире? Какую роль исполняет любовь в жизни человека? Этими вопросами Бунин занимался уже с начала своего творчества. Со смертью он встретился очень рано и она представляла для него основную величину. Смерть в его концепции тесно связана с любовью. Любовь и смерть – две ключевые понятия, которые встречаются почти во всех его произведениях. В частности, в некоторых рассказах, которые мы анализируем в нашей работе, встречаем классическую модель, когда любовь значит смерть, или – там, где любовь, недалеко тоже смерть. В четырех новеллах из нашего анализа умирает главный герой (или лучше сказанно центральная фигура). Бунин придает значение описыванию умирания, его лица умирают всегда иначе. В контрасте к умиранию и смерти ставит автор покой, тишину или наоборот показывает динамическую силу природы. Также посмертная путь покойника всегда выражает что то существенное. Смерть значит переворот, изменяется

107

Бабореко, А.: И.А. Бунин. Материалы для биографии. Москва 1983, с. 165

43

,,существование― человека, после смерти может изменится тоже атмосфера в рассказе, как например у Господина из Сан Франциско. Когда господин жил, он был мощным, все люди уважали его. Когда он умер, уже никто не уважал его, все пренебрегали им. Наоборот, капитан из рассказа Сны Чанга, жил низкой жизнью, но когда он умер, слышались колокола, пел хор и атмосфера была праздничная. Смерть часто казалась единственным

выходом

из

положения.

Молодой

рикша

(Братья)

выбирает

самоубийство, когда потеряет смысл своей жизни. В концепции буддизму следует после смерти новая жизнь. В новелле Братья Бунин объясняет это понимание и – по словам самого Будды – старый рикша, умирающий вместе с умирающим солнцем, войдет скоро в новую жизнь, которая будет еще хуже чем предыдущая. Рикша все время стремился к добру. Почему ожидает его плохая жизнь? Потому что он слишком много любил свою семью и такую большую любовь Будда запрещает. Любовь значит только боль и страдание. Любовь – страстное желание, которое всегда ведет к погибели. В новелле Сны Чанга признается капитан в несчастливой любвьи к своей жене и также в любвьи к своей дочери. Любовь к дочери столь большая, что капитан сам этой любвьи боится и опять упоминается Будда, который любовью пренебрегает. На том же месте встречается понятие дао, которое почти нелзя понять и которое значит путь жизни. Никто и ничто не сможет противодействовать дао, но человек все время противодействует и пытается изменить свою судьбу. После смерти человек изменится. Господин из Сан Франциско умер неудобной смертью, но после смерти стал красивее. Митрофан (Сосны) стал важным и серьезным. У него на лице вдруг появилось равнодушие, символизирующее выcшее coзнаниe. Жизнь героев Бунина никогда не простоя и не однородная. Жизнь капитана (Сны Чанга) разделена до двух этапов. Когда он плыл по морю, видел свет, любил свою жену и дочку. Но потом приехал в Одессу и ему пришлось жить на суше. Начался стереотип, который капитан решал алкоголом. Ту же самую жизнь живет и собака капитана, Чанг. Чангу Бунин определил человечие свойства. Он чувствует радость, боль, он пьяный, он грустный. Он ощущает все, что капитан. И кроме того, Чанг стремится найти третью правду, котороя в конце концов найдена в Богу. Господин из Сан Франциско живет свою богатую жизнь, не думает ни о чем. Он понимает себя мощным, то есть бессмертным. Он типичный представитель западной культуры, котороя глушит идею смерти. В новелле Сосны решится вопрос акцептации смерти. Брат Митрофана Антон способен о смерти брата говорить спокойно, деловито. И рассказчик спрашивает сам себя, что это. Примирение или равнодушие? 44

В новелле Братья можно наблюдать разные характеры, люди с разными судьбами, с разной жизнью. Здесь тоже можно встретить самый выразительный контраст – между молодым рикшой и его земным братом, богатым англичанином. Рикша – представитель природного типа. Он родился на Целйоне, в колибели человечества. У него предпосыльки к счастливой жизни в соответствии с природой. Но Цейлон уже нет такой рай, как изображается в мифах и легендах, потому что на Цейлоне появились новые тенденции – из западной культуры. Эта культура представлена англичанином, который уже устал своей жизнью, путешествием. Но он не может жить на одном месте, потому что когда он оставится, ему придется думать и это для него невыносимо. Западная культура принесла на Цейлон деньги и желание копить имущество и подчинила своему влиянию исконные жители. И как можно увидет на примеру молодого рикши, принятие новой культуры и подчинение новым законам, уже нет законам природы, но законам западной цивилизации, прошло бесперебойно. Молодой рикша сам себе наденет жетон и его жизнь станет другой, зависимой. Но эта зависимость – добровольная. Контраст – одна из любимых техник Бунина. Он ставит в контраст бесполезность человеческой жизни с могуществом и красотой природы. Далее, как уже было сказано, в контрасте часто стоит жизнь различных людей, это указано в новелле Господин из Сан Франциско, которая частью происходит на пароходе, на котором находим контраст между жизнью богатых и бедных людей, потому что Атлантида представляет совершенную модель общества. В новелле Сны Чанга самый важный контраст – действительность и сон, то есть тоже настоящее и прошлое. Также символы море и суши стоят в контрасте. Противоположностью являются настроения в новеллах, как например в новелле Господин из Сан Франциско, где смерть является каким-то пределом настроения. Как уже было сказанно, Бунин в произведениях выражает опасения о судьбе человеческой цивилизации. Эти опасения мы видим в новеллах Господин из Сан Франциско или Братья. В новелле Братья они высказываны богатым англичанином. Он думает, что европейские люди потеряли чувствительность. Они не боятся и не уважают ничего. Этот англичанин, по мнению Веры Муромцевы, сам Иван Бунин. Новелла Господин из Сан Франциско происходит на пароходе Атлантида. Название Атлантида – символическое. Атлантида значит прекращение и гибель. Бунин критикует общество, которое своим поведением направляется к прекращению.

45

Бунин очень умный ,,психолог‖. Его сильной стороной является способность замечать различных свойств людей и способность описать их характеры и внешность как первоисточники.

Все его герои – особенности. Бунин писал всегда о вещах,

которые хорошо знал или видел и то же самое относится к людям. У него было исключительное дарование наблюдать людей. Потому что он всегда стремился познакомиться с данной культурой возможно лучше, они с женой путешествовали в вагонах третьего класса с простым людом108 , в этих вагонах Бунин записывал свои наблюдения и потом черпал из них. У Бунина также чувство живописи. По словам Нилуса, он описывает свои путешествия с невероятной роскошью живописных подробностей.109 Описания у Бунина очень частые. Больше всего встречаются описания природы, которой он уделяет самое большое значение. Природа стоит в контрасте к буржуазной цивилизации (Господин из Сан Франциско), в контрасте к тщетности человеческой жизни (Сны Чанга), только природа предлагает решения, она всегда красивая, в ней одной всегда правда (Сосны). Герои в произведениях Бунина, по крайней мере в новеллах нашего выбора, всегда мужчины. Мнения критиков отличаются. Ольга Сливицкая утверждает, что у Бунина отсутствует женщина как главная героиня, но женщину найдем в каждом произведении. Она представляет для мужчины счастье, страдание, соблазн, тайну. Свет Бунина – мужской свет. По мнению М. А. Казмина, творчество Бунина все о женщине, потому что Бунин старается узнать, кто это женщина. Казмин думает, что женщина выполняет у Бунина главную роль. Она подчинена высшей логике, третьей правде, дао. Очерка, в которой действительно отсутствует герой – Город царя царев – очень своеобразна и походит скорее научному тексту. Бунин описывает историю и географию острова Цейлон, использует буддийские мифи и легенды. Творчество Бунина не однородоное. У него большой разряд тем. Он интересуется русской деревней, разложением традиционных значений, пишет автобиографический роман, ищет ответы на вопросы что такое жизнь и что такое смерть. В его произведениях всегда встречается любовь, почтение к женщине. Наша работа занимается областей, которая чешскому читателю почти незнакома. Но все же путевые очерки представляют важную часть творчества Бунина. Бунин всегда обращает внимание на обыкновенного человека, сравнивает его жизнь с жизнью мощных людей. 108 109

Brunová H.: Odraz cest Ivana Bunina v jeho tvorbě. Diplomová práce, FF UJEP v Brně, 1987, s. 86 Бабореко, А.: И.А. Бунин. Материалы для биографии. Москва 1983, с. 165

46

Он стремится найти правду и решения сложных ситуацией. Выход из таких положений он находит в природе, ее мудрости и красоте. Восточные философскорелигиозные тенденции ему очень близки в том же направлении, что они учат людей скромности, покорности, любвьи к природе, и что они не привязанны к жизни. Человеку придется примириться со смертью, не понимать ее как трагический конец, но скорее начало. Бунин не предлагает только одно правильное решение. Он всегда только показывает возможности и позволяет читателю выбрать свою собственную путь.

47

Seznam literatury a zdrojů Primární literatura Bunin, I. A.: Povídky z dálek, moří a cest. Praha 1983. Бунин, И. А.: Деревня, Повести и рассказы. Москва 1981.

Sekundární literatura Česká: Brunová, H.: Odraz cest Ivana Bunina v jeho tvorbě. Diplomová práce, FF UJEP v Brně 1987. Drozda, M.:Vyprávěčské umění Ivana Bunina. Sovětská literatura, 1990, č. 9. s.171. Selingerová, I.: Odraz doby v předrevoluční próze Ivana Bunina. Diplomová práce, FF MU v Brně 1991. Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha 2001. Slovník spisovatelů národů SSSR. Praha 1966.

Ruská: Бабореко, А.: И. А. Бунин. Материалы для биографии. Москва 1983. Царственная свобода, О творчестве И. А. Бунина. Воронеж 1995. Михайлов, О. Н.: Строгий талант. Москва 1976. Русская литература конца XIX – начала XX в. 1908 – 1917. Москва 1971.

Webové stránky a jiné zdroje http://www.ceylonfreedomtours.com/czech/sri-lanka/38/84-adam%27s-peak http://cs.wikipedia.org/wiki/Kolombo

48

Masarykova univerzita

Recommend Documents