Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií

Soubor reportáží z Turecka pro časopis Lidé a Země A collection of reports from Turkey for publishing in the magazine Lidé a Země Bakalářská práce

Zuzana Marková

Brno 2014

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně, s použitím pramenů a literatury uvedených v bibliografii. V Brně dne 26. 5. 2014

Zuzana Marková

Děkuji vedoucí této práce Mgr. Lence Waschkové Císařové, Ph.D. za vstřícný přístup a užitečné rady. Děkuji Václavovi, Adéle a rodičům. Moc.

Anotace Cílem bakalářské práce je předložit cyklus autorských reportáží, jejichž zastřešujícím tématem je společná lokace – Turecko. Všechny reportáže formálně vyhovují požadavkům cílového média – magazínu Lidé a Země, pro který jsou primárně určeny. Záměrem je ve čtyřech různorodých reportážích popsat kulturně-sociální poměry v Turecku, částečně se zaměřit na popis krajiny a připojit autorčiny zážitky z cest po této zemi. Obsah je dělen na část teoretickou, na kapitolu o použitých metodách a kapitolu o cílovém médiu. Teoretická část se nejprve zaměřuje na deskripci zvoleného žánru, následně diplomantka předkládá stručné reálie o Turecké republice, které jsou provázány s cílem bakalářské práce. V kapitole o cílovém médiu jsou shrnuty informace o časopisu Lidé a Země – tištěný a prodaný náklad, čtenost, charakteristika cílové skupiny a konkrétní podoba cestopisných reportáží. Poslední část je složena z kritických reflexí autorských textů. Klíčová slova reportáž, cestopisná reportáž, Lidé a Země, tvůrčí práce Annotation The goal of bachelor thesis is to submit a collection of reportages whose common theme is the location – Turkey. All reportages meet formal requirements of the target medium – Lidé a Země magazine, for which they are created. The intention is to report on social and cultural conditions in Turkey, partly describe the landscape and add the author's experiences from travels around the country. Content is divided into theoretical part, followed by the chapter about methods used and the chapter about the target medium. First, the theoretical part focuses on the description of the selected genre, and then the author presents brief facts about Turkey, which are linked to the goal of thesis. In the chapter about the target medium there are summarized information about the Lidé a Země magazine - printed and sold circulation, readership, characteristics of the target groups and the specifics of travel reportages. The last part is composed of critical reflections of authors reportages. Keywords reportage, travelogue reportage, Lidé a Země, creative work

Obsah 1

Úvod...................................................................................................................................................... 7

2

Teoretická část ..................................................................................................................................... 9 2.1

2.1.1

Reportáž jako publicistický žánr ....................................................................................... 9

2.1.2

Základní prvky ................................................................................................................... 10

2.1.3

Cestopisná reportáž........................................................................................................... 12

2.1.4

Cestopisná reportáž a cestopis ........................................................................................ 13

2.1.5

Vývoj cestopisné reportáže .............................................................................................. 14

2.1.6

Reportér cestovatel-cestovatel reportér ......................................................................... 15

2.1.7

Shrnutí ................................................................................................................................. 16

2.2

3

Reportáž ........................................................................................................................................ 9

Turecko ....................................................................................................................................... 16

2.2.1

Geografie ............................................................................................................................ 16

2.2.2

Demografie......................................................................................................................... 17

2.2.3

Historie ............................................................................................................................... 18

2.2.4

Turecko a Evropská unie ................................................................................................. 19

2.2.5

Politický islám .................................................................................................................... 20

2.2.6

Shrnutí ................................................................................................................................. 21

Použité metody .................................................................................................................................. 22 3.1

Rešerše......................................................................................................................................... 22

3.1.1 3.2

Aplikace metody ................................................................................................................ 22

Kvalitativní výzkum................................................................................................................... 23

3.2.1

Polostrukturovaný rozhovor ........................................................................................... 23

3.2.2

Výzkumný vzorek.............................................................................................................. 25

3.2.3

Výzkumné otázky .............................................................................................................. 26

3.2.4

Aplikace metody ................................................................................................................ 26

3.3

Shrnutí ......................................................................................................................................... 27

4

Popis cílového média ........................................................................................................................ 29 4.1

Časopis Lidé a Země ................................................................................................................. 29

4.1.1

Charakteristika časopisu Lidé a Země ............................................................................ 29

4.1.2

Tištěný náklad, čtenost, prodaný náklad, cena .............................................................. 30

4.1.3

Cílová skupina .................................................................................................................... 32

4.2

Cestopisná reportáž v časopisu Lidé a Země ........................................................................ 33

4.2.1 4.3 5

Důvody volby .................................................................................................................... 34

Shrnutí ......................................................................................................................................... 35

Tvůrčí část .......................................................................................................................................... 36 5.1

Reflexe reportáže 1 .................................................................................................................... 37

5.2

Reflexe reportáže 2 .................................................................................................................... 39

5.3

Reflexe reportáže 3 .................................................................................................................... 41

5.4

Reflexe reportáže 4 .................................................................................................................... 43

6

Závěr ................................................................................................................................................... 46

7

Bibliografie ......................................................................................................................................... 48

8

Jmenný rejstřík ................................................................................................................................... 51

9

Seznam příloh .................................................................................................................................... 52

10

Přílohy ................................................................................................................................................. 54 10.1

Výzkumný rozhovor ................................................................................................................. 54

10.2

Reportáže a fotografie ............................................................................................................... 60

Celkový počet slov: 12 448 Rozsah tvůrčí části: 5 196

1 Úvod Bakalářská práce na téma Soubor cestopisných reportáží z Turecka pro časopis Lidé a Země si klade za cíl vypracovat sérii čtyř autorských cestopisných reportáží, které by měly být vhodné pro publikování ve zvoleném cílovém médiu. Předmětem práce je získání maximálního množství relevantních informací k tomu, abych byla schopná reportáže nejen předložit, ale i vypracovat jejich kritickou reflexi. Ty budou obsahem teoretické kapitoly a kapitoly o cílovém médiu. Tvorba reportáží se neobejde bez teoretického ukotvení. Je zapotřebí definovat žánr cestopisné reportáže a posléze se zaměřit i na propojující prvek reportáží a tím je konkrétní místo děje reportáží – Turecko. V úvodu se pokusím uceleně shrnout teoretické poznatky o zvoleném žánru, charakteristické znaky, práci reportéra a roli cestovatele. Následující podkapitola teoretické části bude stručným přehledem základních reálií o Turecku, které by měly pomoci reportáže zasadit do užšího významového rámce. Především se zaměřím na informace o konkrétních místech a fenoménech, které budou korespondovat s obsahem jednotlivých reportáží. Dílčím záměrem pak bude snaha texty zaměřit na kulturní a společenské souvislosti tureckého vstupu do Evropské unie a jeho kritiky. Pro vypracování reportáží a jejich kritické reflexe však nestačí jen teoretické zakotvení. Jak jsem již naznačila výše, důležitou součástí práce je i popsání cílového média a zvyklostí v něm. V pořadí druhá kapitola bude popisovat užité metody, prostřednictvím kterých budu schopná popsat magazín Lidé a Země. V této souvislosti se konkrétně zaměřím na dílčí metodu kvalitativního výzkumu, kterou je polostrukturovaný rozhovor. Ten povedu s jedinými členkami redakce – šéfredaktorkou Lenkou Klicperovou a editorkou Andreou Bláhovou. Další důležitou metodou, kterou použiji nejen pro účely kapitoly o cílovém médiu, je rešerše, na jejíž definici se rovněž ve druhé části bakalářské práce zaměřím. Rešerše provázela tvorbu práce od jejího samotného vzniku a je nezbytnou součástí každého akademického textu. Kapitolu o použitých metodách následuje právě část o časopisu Lidé a Země, ve které využiji především informací z výzkumných rozhovorů v redakci. V obecné rovině měsíčník nejprve charakterizuji, dále se zaměřím na cílovou skupinu čtenářů a důvody, proč jsem zvolila právě toto periodikum. Zdaleka nejdůležitější je však popis postupů a normalit, které jsou charakteristické pro cestopisné reportáže právě v magazínu Lidé a Země.

7

Závěrečnou částí tvůrčí bakalářské práce je kritická reflexe autorských reportáží. Jejím záměrem je zhodnocení vlastních textů a jejich porovnání s teoretickými a empirickými východisky. Nakonec bych se chtěla krátce zmínit o důvodech volby tématu. Cestování je již několik let mojí nejsilnější vášní a koníčkem, dosud jsem ho však nespojovala se svou budoucí profesí novináře. V souvislosti s bakalářskou prací jsem si uvědomila příležitost vyzkoušet si, co obnáší práce zahraničního reportéra, což by mi v budoucnu mohlo pomoci v užší žurnalistické profilaci.

8

2 Teoretická část 2.1 Reportáž Pro naplnění cíle bakalářské práce je nezbytné hned v úvodu definovat a teoreticky vymezit použitý žánr. Cestopisná reportáž, jejíž zhotovení je cílem bakalářské práce, má oproti klasické reportáži množství specifických znaků a pravidel. I přes to z ní jako její podžánr vychází a v mnoha ohledech je téměř identická. Nejprve proto reportáž charakterizuji obecně a až v dalších kapitolách se zaměřím na specifika. Reportáž je podle své konkrétní podoby zařaditelná jak mezi publicistické, tak zpravodajské žánry. Ve zpravodajství je více strohá, striktně deskriptivní a autorova invence je potlačena. Naproti tomu v publicistice jsou podle Františka Schildbergera (2004) subjektivní prvky možné, a přímo žádoucí. Od zpravodajství se publicistické žánry obecně odlišují i tím, „že hledají souvislosti, vyslovují názory, komentují většinou již známá fakta […] Na rozdíl od zpravodajství, kde převládají empiricko-deduktivní postupy, jde v publicistice o přístup abstraktně-deduktivní.“ (Osvaldová, Halada, ed. 2002: 14) Tímto se stává text pro čtenáře bližším a čtivějším. Hlavním cílem publicistických textů není jen čisté informování, ale hlavně poznávání. „Postihují společenské jevy, příčiny jejich vzniku a vzájemné korelace. Zobecňují, ale zároveň popisují cesty, jimiž k zobecnění došly.“ (Osvaldová, Halada, ed. 2002: 14) Autor se nezdržuje vyjadřování postojů, soudů a názorů. Publicistické texty bývají oproti zpravodajským obsáhlejší a liší se i stylem jazyka.

2.1.1

Reportáž jako publicistický žánr

Cestopisná reportáž patří mezi reportáže publicistické. Jak jsem již zmínila, tyto dva útvary se ve svých charakteristikách překrývají, proto začnu s popisem u reportáže publicistické. Definicí, jak charakterizovat publicistickou reportáž, existuje mnoho. Karel Štorkán (1980) mluví o reportáži jako o působivém žánru, který je schopný reprodukovat nové, zajímavé skutečnosti v jejich veškeré konkrétnosti. Vyzdvihuje tak nejpodstatnější funkce reportáže – novost, originálnost, zajímavost. Podobně se později vyjadřují i Andrej Tušer a Mária Follrichová (2001) když tvrdí, že publicistická reportáž přináší svědectví o významných a aktuálních životních skutečnostech.

9

Autoři se nepřímo shodují, že klíčovým prvkem každé reportáže je, oproti ostatním žurnalistickým žánrům, autorovo bytí při tom. V době digitálních technologií si novináři svoji práci ulehčují a snaží se získat informace bez přítomnosti na místě dění. Reportáž za použití takového postupu napsat nelze. Nutnost žurnalistovy přítomnosti na místě vyplývá z hlavního cíle reportáží, jímž je podat čtenáři svědectví z místa, kde on sám nemohl být přítomen. Dobrý text přiblíží čtenáři dění tak, aby si sám připadal jako jeho součást. Základními charakteristikami, které pomohou naplnit zmíněné kritérium reportáže, jsou pestrost, mnohostrannost, autentičnost a obraznost. (Bech-Karlsen 1991: 46) Problematický může být výběr námětu. Ačkoliv je žánr, co se týče témat, velmi benevolentní, ne vše je pro zpracování vhodné. Autor by měl sledovat aktuální dění a přizpůsobit se tomu, co čtenáře může zajímat. Text by měl být především něčím nový a objevný, v žádném případě banální a plochý. (Schildberger 2004: 22) Štorkán ve své knize O reportáži teoreticky i prakticky říká: „Reportáž, která neustále porušuje svoji ‚žurnalisticko-beletristickou formu‘, která dosud nepracuje se ‚zavedenou metodou‘ a reprodukuje fakta jen v jejich historicky existujících tvarech (a taky na základě cílů a možností reportéra a redakce), neustále porušuje zásadní tradice jako dosud všechna průkopnická umělecká díla.“ (1985: 13) Z tohoto tvrzení vyplývá, že publicistika, a zejména pak reportáž, balancuje na hranici umělecké a novinářské tvorby. Obsahuje literární obraty, složité výrazy, novotvary, expresivitu a obrazovost. „Přitom ale nesmí reportáž ani na okamžik ztratit ze zřetele svoji […] žurnalistickou funkci, kterou je poskytovat přesné, nové, spolehlivé informace.“ (Schildberger 2004) Schildeberger zde poukazuje na problematiku kloubení žurnalistického informování s uměleckým beletrizováním. Tušer a Follrichová (2001) oblast nepřesně vymezeného vztahu nazývají jakýmsi asimilačním prostorem. Jak v něm správně balancovat, je individuální a záleží na preferencích autora nebo požadavcích cílového média.

2.1.2 2.1.2.1

Základní prvky Kompozice reportáže

Publicistická reportáž se od zpravodajských žánrů liší také v kompozici textu. Ve zpravodajství titulek i perex shrnují nejpodstatnější informace. V příručce Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Novinářské minimum autoři vymezují podobu správného titulku. Na prvním místě je vyzdvihnuta nutnost přitáhnutí čtenářovi pozornosti a informování. Dále autoři zdůrazňují,

10

že titulek musí mít vyjádřený podmět a přísudek a dále musí obsahovat sloveso v činném rodě. Jen výjimečně může být v titulku otázka, protože „autor se nemá čtenáře ptát, má mu naopak na jeho otázky odpovídat.“ (Burgr, Čuřík, Waschková Císařová, 2006: 12) Tyto body z desatera kapitoly Dobrý titulek jsou zásadní, dle mého názoru se váží spíše ke zpravodajským žánrům. Publicistický styl je benevolentnější a titulky či úvody textů mají čtenáře v první řadě upoutat a navnadit k dalšímu čtení. Struktura zpravodajských textů, takzvaná obrácená pyramida, je vystavená tak, aby příjemce informace získal všechny důležité informace na začátku textu. (Burgr, Čuřík, Waschková Císařová, 2006: 9) To nemusí platit publicistické reportáže, kdy autor může prozradit pointu textu například až v závěru. Kromě hlavního titulku žurnalistické texty obsahují i mezititulky. „Jejich úkolem je jak graficky rozčlenit text, tak upoutat čtenářovu pozornost, tedy udělat text přehlednějším a zajímavějším.“ (Osvaldová, Halada, ed. 2002: 134) Osvaldová a Halada dále píší, že informace obsažené v titulku by se neměly znovu objevit v mezititulcích. Úhel pohledu Každá reportáž je psaná z určitého úhlu pohledu. Přestože se v ní objevují citace různých stran, reportér vždy vypráví příběh z určité pozice. (Osvaldová, Halada, ed. 2002) Důraz je víc než na objektivitu kladen na pravdivost a autentičnost. Autor čtenáře sice seznamuje se svým názorem (úhlem pohledu), neměl by se ho však nijak snažit ovlivnit a svůj pohled dogmatizovat. S tím souvisí použití formy vyprávění. Jo Bech-Karlsen tvrdí, že „nachází-li se novinář v centru události, mají jeho zážitky a reflexe v reportáži určitý význam. Pak je přirozené, že bude psát ich-formou.“ (1991: 146–147) Patti Marxsenová (2012) se k ní ale staví velmi opatrně. „Až budete mít pocit, že máte finální podobu reportáže, vraťte se na začátek a ujistěte se, že každé ‚já‘ v textu je nezbytné a hodí se tam. […] Nevtírejte se do své vlastní reportáže.“ Obecně panuje mezi reportéry shoda, že ich-forma je prostředek, který by se měl užívat s rozvahou. Bech-Karlsen (1991) dále mluví o žurnalisticky nejběžnějším pohledu vyprávění – autorském úhlu pohledu. Autor je průvodcem a vypravěčem. Do děje nezasahuje a nestranně popisuje, co se kolem něj děje. Třetím způsobem popisu je podle Bech-Karlsena osobní úhel pohledu. „Dají-li se hlavním aktérům myšlenky a pocity, tak abychom my, čtenáři, prožívali událost přímo prostřednictvím osob a identifikovali se s jejich citovými zážitky, pak se změnil úhel pohledu. Už to není reportér, který sleduje a prožívá, ale osoby, o kterých vypráví a které popisuje. Jsme společně s nimi v jejich

11

světě myšlenek a jejich sféře zážitků. […] Osobní úhel pohledu zvyšuje intenzitu, bez toho, aby deformoval realitu.“ (1991: 146–147) Přestože je Bech-Karlsenovo rozdělení přes dvacet let staré, je stále aktuální. Autor by si měl před psaním textu ujasnit, který úhel pohledu zvolí, a měl by se vyvarovat náhodným změnám v perspektivě. Takový článek je pro čtenáře nelogický. 2.1.2.2

Detail

Detaily přitáhnout čtenářovu pozornost. Zvyšují pocit autentičnosti, a proto jsou důležitou součástí reportáží. Registrování detailů je nezbytnou vlastností reportéra. Bech-Karlsen (1991) v této souvislosti poukazuje na základní pravidlo – neříkej, ale ukaž. Správným užitím čtenář získává pocit, že je skutečně na místě. Ví o věcech, které se kolem něj dějí, umí si situaci dobře představit a věří jí. Přespříliš nepodstatných detailů ale může čtenáře naopak odradit. Autor měl tedy dobře zvažovat, co je podstatné a může textu pomoct a co už je zbytečný balast. 2.1.2.3

Lidský příběh

Zatímco zpravodajství poskytuje výhradně intelektuálně zaměřené informace, publicistika míří i na čtenářovy city. (Bech-Karlsen 1991) Toho lze dosáhnout například přítomností lidského příběhu – ať už je to příběh autora jako hlavního hrdiny, nebo osoby, se kterou se autor setká. Do textu je získaná výpověď začleněna buď pomocí citací, nebo popsáním určitých situací ze života. Pokud jsou tyto popisy nebo citace hrdiny správně použity, měly by samy ve čtenáři vyvolat emoce, aniž by je musel autor pojmenovávat (že je hrdina dobrosrdečný, prokáže příběh, jak někomu pomohl). (Jičínská 2009) Tyto běžné osudy lidí by měly v textu převažovat nad výroky odborníků a povolaných osob. I ty jsou nedílnou součástí dobré reportáže, jejich role by však měla být vedlejší. (Itule, Anderson 2003)

2.1.3

Cestopisná reportáž

Cílem bakalářské práce je zhotovení konkrétně cestopisných reportáží, a proto je nutné v charakteristice a definování reportáže pokračovat dál. Následující kapitola popisuje žánr cestopisná reportáž.

12

Oproti obecné publicistické reportáži se akademické texty cestopisnou reportáží příliš nezabývají. Velkou oporu při definování cestopisné reportáže lze nalézt v bakalářské práci Venduly Jičínské, která pomocí jednoduchého kvalitativního výzkumu – rozhovoru – získala informace od známých českých novinářů-cestovatelů. Ačkoliv její výzkum nelze považovat za bezchybný (obsahuje malé množství otázek, probíhal elektronickou formou), Jičínská získala relevantní informace, které i mně pomohou charakterizovat cestopisnou reportáž a vystihnout současný pohled českých novinářů. Cestopisnou reportáž lze stručně charakterizovat jako reportáž z cizích krajů nebo z nějakého lokálně zajímavého místa. Nemusí jít nutně o exotickou destinaci. Cestopisná reportáž muže být i z vlasti. „Smysl pozorování je jasnější, jestliže se pracuje v cizím a exotickém prostředí. Ale neodlišuje se tak moc od úlohy, kterou novinář má, pozoruje-li neznámé prostředí doma. Exotičnost lze najít stejně ve vlastním městě jako v cizí zemi.“ (Bech-Karlsen 1991: 111) I přestože se může podle slov Bech-Karlsena cestopisná reportáž odehrávat ve kterémkoliv koutu země, pro čtenáře jsou podle mého názoru atraktivnější destinace exotické a kulturně odlišné.

2.1.4

Cestopisná reportáž a cestopis

Pojmy cestopisná reportáž a cestopis jsou často volně zaměňovány, i když se jedná o zcela odlišné žánry. Slovník literární teorie popisuje cestopis jako „žánr literatury dokumentární, publicistické nebo umělecké, jehož tématem je popis nebo vylíčení autorovy cesty do cizích zemí nebo krajin a které obsahuje záznamy nebo postřehy o jejich zvláštnostech geografických, národopisných, kulturních, sociálních apod.“ (Vlašín 1984: 53) Jednoduše řečeno, cestopisnou reportáž zařazujeme do žánrů publicistických, zatímco cestopis do žánrů literárních. A jako literární žánr cestopis využívá odlišných postupů a vybírá si jiná témata. Na rozdíl od cestopisné reportáže, která se snaží poukázat na společenské problémy, cestopis se úzce zaměřuje na popis každodenního života a autorových osobních a zážitků z cest. Důraz je kladen na popis přírody. „V cestopisech autor popisuje, kde byl, jak tam jel, kam přesně přiletěl, jaké památky byly v daném místě, jaká je nejvyšší hora a jak se na ni dá vylézt. Dnes čtenáře podobné informace nezajímají, protože si je může díky internetu snadno zjistit z pohodlí svého domova několika kliknutími.“ (Dvořák1 in Jiříčková 2011: 35)

1

šéfredaktor magazínu Koktejl 13

2.1.5

Vývoj cestopisné reportáže

V úvodu kapitoly o publicistické reportáži jsem poukazovala na náročnost ve výběru poutavých témat. Pro autora cestopisných reportáží je to úkol výrazně složitější. Může za to politický vývoj, změna v přístupu k cestování a dostupnost informací. Kompletní popis vývoje cestopisné reportáže v českých zemích nebo v zahraničí není pro tuto práci podstatný tak jako doba před a po sametové revoluci v bývalém Československu. Výčet obecných informací o nedávné historii se může zdát banální, politický převrat měl však zásadní vliv na výběr témat pro časopisy o cestování. Na problémy pramenící z přizpůsobování se na porevoluční období poukazuje hned několik současných reportérů a vedoucích redakcí cestopisných publikací. (Jičínská 2009) Před rokem 1989, tedy v době normalizace a tlaků komunistické strany, byla možnost cestovat velmi omezená. Cestopisná reportáž byla v té době velmi oblíbeným žánrem. „Nebyly tak dostupné, bylo jich mnohem méně a čtenáři byli vděční za každý pohled do ciziny.“ (Klicperová 2014) Obdobná situace trvala i těsně po listopadovém převratu. Hranice se otevřely a témat, o kterých psát, bylo nepřeberné množství – nároky na kvalitu přitom mnohdy nízké. Postupně však cestování samotné přestalo být výsadou jen malé skupiny lidí a kdysi exotická místa se stala běžnými. „Dávno pominuly doby, kdy by lidé hltali vše, co se týkalo zahraničí.“ (Klicperová in Jičínská 2009) S šéfredaktorkou časopisu Lidé a Země Lenkou Klicperovou se shoduje i Jan Zvelebil2: „Cestopis založený na popisu cesty, pokud není autor další Zikmund a Hanzelka, patří do deníčku. Je možný jen tehdy, když je popis cesty strhujícím příběhem. A který dnes, když jde všechno tak lehce, je?“ (in Jičínská 2009) Může za to i vliv nových médií – televize a internetu. Prostřednictvím webové sítě je během pár sekund možné podívat se do Jižní Ameriky nebo si pustit televizní dokument z Japonska. Editorka časopisu Lidé a Země popisuje konkrétní příklad ze své kmenové redakce: „… kdokoliv, kdo si přečte něco v našem časopise, může jít potom na internet, kde najde plno dalších, byť nekvalitnějších obrázků.“ (Bláhová 2014) I přes tak silnou konkurenci má současná cestopisná reportáž co nabídnout. Zejména jde o svědectví z nebezpečných zemí a neveřejných událostí, kam by se reportér s televizní kamerou nebo fotoaparátem nemohl dostat. (Jiříčková 2011) I místa dostupná, která lze běžně vídat na televizních obrazovkách a internetových stránkách, je možné popsat originálním způsobem.

2

editor bývalé cestovatelské rubriky Na vandru týdeníku Reflex 14

„Pokud autor do článku vloží svůj zážitek a přitom citlivě zprostředkuje místo, kde se nachází, může být téma pro čtenáře ještě pořád nové.“ (Bláhová 2014)

2.1.6

Reportér cestovatel-cestovatel reportér

Jak jsem již výše zmínila, reportér je v cestopisné reportáži původním hybatelem. Text je subjektivní a výrazně ovlivněný jeho názory. „Každý reportér má na výběr, jak hodně bude v reportáži znatelný, jeho vliv je však nepopiratelný – on určuje běh událostí, on přišel na to, které děje by bylo nejlépe použít k objasnění zvoleného tématu. Je režisérem a vypravěčem.“ (Bech-Karlsen 1991: 145) Podle Tomáše Wehleho3 by měl být reportér-cestovatel „vzdělaný, seznámený dopředu s místem, o kterém píše, otevřený, nepředpojatý, asertivní, přitom ale pokorný, kritický, schopný rychle analyzovat předávané informace a jít za ně a poodhalit tak souvislosti a vztahy pod povrchem“. (in Jičínská 2009: 16–17) Stejně se k důležitosti přípravné fáze vyjadřuje i Štorkán: „Reportáž je tak hodnotná a odpovědná, jak hodnotná a odpovědná je příprava k jejímu vytvoření.“ (1980: 302) Fází přípravy se zabývají i další teoretici. „Autor stráví před cestou drahnou dobu tištěním stovek stránek nejrůznějších textů a informací, pak po několika hodinách rychločtení začne danou problematiku nenávidět, ale zpravidla ho nemine odměna.“ (Rybář 2010: 50) Podobně se vyjadřuje i Tureček, který navíc kriticky komentuje nekvalitně a amatérsky zpracované texty: „Čtenář si zaslouží reportáž, na kterou se může spolehnout. Především tím se musí lišit příspěvek, vytvořený informovaným profesionálem, od textů, které si na své webové stránky vyvěšují amatérští cestovatelé a které se někdy objevují i v tištěných médiích.“ (2010: 76) U cestopisné reportáže platí tyto zásady dvojnásob. Reportér se vydává do cizí, často exotické, sociálně i kulturně odlišné země. Jiné mentality uznávají i jiné hodnoty a na autorovi je, aby je nepředpojatě tlumočil čtenáři. Že je to úkol často těžký, dokládá Schildberger: „Na konci poznávacího procesu, o kterém novinář podává ve svém reportážním textu svědectví, je autor aspoň do určité míry jiným člověkem, než byl na začátku: něco prožil, s něčím se setkal, nějak na to zareagoval, nějak (třeba jen málo, ale přece) jej to změnilo.“ (2004)

3

vedoucí IN magazínu Hospodářských novin, který se tematicky zabývá cestováním a volným časem 15

S rozmachem cestování a relativně snadné možnosti publikování na internetu přibylo cestovatelských článků a amatérských reportáží. Jejich kvalita je kolísavá. Podle Klicperové je to způsobeno tím, že existuje mnohem více píšících cestovatelů než cestujících novinářů. Cestovatelé neznají základní pravidla pro psaní reportáží a často mají problém se psaním obecně. Nemají stylistické dovednosti, nevšímají si detailu. (Jičínská 2009)

2.1.7

Shrnutí

V úvodní kapitole jsem věnovala pozornost charakteristikám žánrů reportáž a cestopisná reportáž, jejichž definice jsou nutnou součástí bakalářské práce, která si klade za cíl cyklus takových reportáží předložit. Pokud bych měla shrnout základní znaky tohoto útvaru, vyzdvihla bych především novost, zajímavost a originálnost tématu i zpracování, autorovo bytí při tom a s tím související co nejvyšší možná míra autenticity. Jedině tak může cestopisná reportáž naplnit svůj hlavní cíl, kterým je podat čtenářovi svědectví z místa, kde on sám nemohl být přítomen. Tato teoretická východiska využiji při zpracování tvůrčí části. 2.2

Turecko

Následující kapitola by měla stručně představit zemi, ve které je umístěn děj cestopisných reportáží, tedy Turecko. Krátce se zaměřím na obecné ukazatele – demografii, geografii a historii – v podkapitolách pak popíšu konkrétní místa dějiště jednotlivých reportáží. Základní reálie o Turecku pomohou pochopit reportáže v širších souvislostech. Dílčím cílem bakalářské práce je zasazení reportáží do užšího významového rámce, kterým jsou souvislosti a kritika vstupu Turecka do Evropské unie, zejména z kulturního a náboženského hlediska. V kapitole Turecko a Evropská unie popíšu tyto aspekty, které by měly prostupovat autorskými texty.

2.2.1

Geografie

Turecko se zčásti nachází v jihovýchodní Evropě a v jihozápadní Asii. Na severovýchodě hraničí s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem a Íránem, na jihovýchodě s Irákem a Sýrií. Břehy Turecka omývá z jihu Středozemní moře, ze západu Egejské moře a ze severu Černé moře. (The World Factbook 2014) Celková rozloha je přibližně 779 452 km2, z čehož 755 688 km2 leží na území Asie – tzv. Anatolie nebo Malá Asie – a 23 764 km2 v Evropě – tzv. Trakye. (Metz, ed. 1995) Strategická poloha v historii umožňovala a umožňuje kontrolu turecké úžiny

16

(Bospor, Dardanely, Marmarské moře), která propojuje Černé a Egejské moře. (The World Factbook 2014) Největším městem Turecka je s 10,4 milionu4 obyvatel Istanbul – průmyslové, obchodní a intelektuální centrum, nacházející se na bosporské úžině, tedy na obou kontinentech. Hlavním městem však první prezident Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk stanovil ze strategických důvodů Ankaru, která leží uprostřed asijské části Turecka. Ta je od té doby zejména politickým centrem země. (Metz, ed. 1995) Podle informací z roku 2009 má 3,8 milionu obyvatel. (The World Factbook 2014) Turecko se rozkládá na poměrně velkém území s různými klimatickými podmínkami. Obecně lze však říct, že podnebí je zde mírné, s horkými a suchými léty a mírnými a vlhkými zimami. Směrem do vnitrozemí je klima drsnější. (The World Factbook 2014) Kromě úzkých pruhů nížin okolo pobřeží je země převážně hornatá. Nejvyšší hora Turecka Ararat se svojí nadmořskou výškou 5 165 metrů leží na východě země, kde se nachází i další významné vrcholy. Na východě země také pramení řeky Eufrat a Tigris. (Metz, ed. 1995) Územím

Turecka

probíhají

dva

významné

litosférické

zlomy

(Severoanatolský

a Východoanatolský). V souvislosti se složitou zemskou strukturou hrozí výskyt vulkanické a sopečné činnosti. (Metz, ed. 1995)

2.2.2

Demografie

Počet obyvatel je podle Knihy fakt Agentury centrální inteligence 81 619 392, a Turecko je tak 17. nejlidnatější zemí světa. Průměrný věk je u mužů 29,2 a 29,6 roku u žen. Většina obyvatel (70–75 %) jsou Turkové, 18 % tvoří Kurdové a 7–12 % ostatní menšiny. Úředním jazykem je turečtina a devadesát čtyři procent obyvatel Turecka je gramotných. (The World Factbook 2014) Co se týče náboženství, Turecko je „sekulární zemí bez státního náboženství; turecká ústava zaručuje svobodu vyznání a myšlení“ 5. Převažující vyznání je z 99,8 % muslimské (zejména pak jeho sunnitská odnož). Ostatní náboženství (křesťanství a židovství) tvoří 0,2 %. (The World Factbook 2014) The World Factbook. Central Inteligence Agency [online]. [cit. Dostupné z: . 5 http://servat.unibe.ch/icl/tu00000_.html. [cit. 2014-04-11]. 4

2014-03-29].

17

2.2.3

Historie

Na území dnešního Turecka vzniklo v průběhu tisíciletí velké množství říší a států, které osídlovaly nejrůznější kultury. Části území patřily postupně Chetitům, Churritům, Frygům a Lýdům, Řekům, Římanům a později k Byzantské říši. Důležitý mezník nastal roku 1299, kdy se na podstatné části území dnešního Turecka usídlili Osmané a Osman I. se stal prvním sultánem muslimského státu, Osmanské říše. (Pirický 2006) První záznamy o Turcích lze dohledat v čínských pramenech z 6. století6, ale moderní Turecko vzniklo až v roce 1923, kdy zanikla Osmanská říše. Byla založena republika Mustafou Kemalem, který později přijal čestné příjmení Atatürk, neboli, v překladu, Otec Turek. Pod jeho vládou proběhlo v Turecku množství důležitých reforem. (The World Factbook 2014) Většina vedla k oproštění státního systému od vlivu islámu a obrat k evropskému smýšlení. Šlo zejména o převzetí vybraných evropských právních předpisů, zavedení latinky namísto arabského písma, zrušení víceženství a náboženských sňatků, zavedení gregoriánského kalendáře, zákaz nošení fezů7a namísto tradičního pátku zavedení neděle dnem pracovního volna. Muslimská motlitba ezan byla přeložena do turečtiny. Souhrnně lze tato opatření označit pojmem sekularismus, tedy státní nezávislosti na náboženství. (Pirický 2006: 78–91) Mustafa Kemal Atatürk zemřel 10. listopadu 1938. Po jeho smrti byl postupně vyvíjen tlak na uvolnění přísné formy sekularismu a do politických stran pronikali islamisticky založení činitelé. Neustálý rozpor mezi sekularismem a islámem je od zvolení Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) v roce 2004 znovu velmi diskutovaný. (Pirický 2006: 99) 2.2.3.1

Chetitská říše

V úvodu kapitoly o historii Turecka jsem zmínila, že jedni z prvních, kdo osídlili území Malé Asie, byli Chetité. „Moc a vliv Chetitů byly tehdy srovnatelné se slavnějšími královstvími Babylonu, Asýrie a Egypta.“ (Burenhult 2006: 134) Jejich výskyt ve střední Anatolii je doložen v první polovině 2. tisíciletí před naším letopočtem. Rozprostírala se od řeky Halys (dnes Kizilirmak) až k dnešní Sýrii. Hlavním městem Chetitské říše byl Kaneš, ale slavnějším se stalo město Chattušaš nedaleko dnešní vesnice Boğazkale. (Pirický 2006) Na území města Chattušaš na celkové ploše přes 160 hektarů byly postaveny královský palác, umělé jezero o rozloze

6 7

PIRICKÝ, Gabriel. 2006. Turecko. Praha: Libri. tradiční muslimská pokrývka hlavy 18

asi 90 x 60 metrů, Velký chrám a dalších 31 chrámů a několik menších „hrádků“. (Burenhult 2006: 134) Prvním doloženým panovníkem byl Chattušiliš I., ale za zakladatele je považován jeho otec Labarnaš. Chetitská říše se rozpadla kolem roku 1200 před naším letopočtem. Podle historiků nelze přesně stanovit, proč zanikla, ale některé teorie se přiklání k nájezdům tzv. mořských národů a etnickým pohybům velkých skupin obyvatel. (Pirický 2006) „Ačkoliv není nikde doloženo, že tento vývoj ovlivnil přímo Chattušaš, je zřejmé, že tlak na západní a jižní okraj již oslabené říše byl tak velký, že následovalo celkové zhroucení.“ (Burenhult 2006: 136) Chetitskou říši popisuje reportáž Kam zmizela zaniklá civilizace?. Děj je zasazen do místa bývalého města Chattušaš, které autorka popisuje ze současného pohledu a přidává historická fakta.

2.2.4

Turecko a Evropská unie

„Západ byl vždy vůči Turkům předpojatý […], ale my Turci jsme vždy pevně směřovali k Západu […], abychom byli civilizovaným národem.“ Mustafa Kemal Atatürk Tímto výrokem Mustafa Kemal Atatürk v první polovině 20. století naznačil budoucí směřování turecké zahraniční politiky a nutnost takového postupu. On sám se značnou měrou o europeizaci Turecka zasloužil, a to soustředěním se na nastolení sekulární demokracie. Turecko se stalo v roce 1949 členem Rady Evropy, v roce 1961 vstoupilo do Severoatlantické aliance a v roce 1961 do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. (The World Factbook 2014) Status oficiální kandidátské země byl Turecku přiznán roku 1999 a mezi lety 1999 až 2004 pracovalo na splnění kodaňských kritérií. Pro Turecko jde především o stabilizaci státních institucí, reformu právního řádu, posilování lidských práv, ochranu menšin a zákonem ukotvené zrušení trestu smrti. (Euractiv 2014) Evropská unie (EU) dále pro pokračování přístupového procesu s Tureckem požaduje další politické kroky. Především jde o stabilizaci vztahů se všemi sousedními zeměmi (Řecko, Kypr, Arménie). Zejména kyperská otázka je komplikovaná. Turecko odmítlo splnit požadavek EU a uznat Kyperskou republiku, proto se Rada EU v prosinci 2006 rozhodla zavést určitá omezení (volný pohyb zboží, právo usazování a volný pohyb služeb, finanční služby, zemědělství a rozvoj venkova, rybolov, doprava, celní unie a vnější vztahy). Odblokovány budou až v momentě, kdy Turecko svůj závazek splní. (Euractiv 2014)

19

Devátého listopadu 2010 Evropská komise vydala zprávy o pokroku zemí majících ambice na členství v EU. „Turecko pochválila za přijetí důležitých konstitučních změn, ale vyčetla mu nedostatečný dialog s opozičními politickými stranami a občanskou společností. Kritika se nevyhnula ani oblasti lidských práv, svobody vyznání a vyjadřování.“ (Euractiv 2014)

2.2.5

Politický islám

Jedním z názorů, proč by se Turecko nemělo stát členem Evropské unie, je islámské náboženství, které je hlavním tématem reportáže Istanbul: Rok poté. V kapitole Historie jsem se krátce zmínila o politické straně AKP, která s vlivem islámu na státní aparát úzce souvisí. AKP byla s vůdčí osobností a pozdějším premiérem Recepem Tayyipem Erdoğanem zvolena v roce 2002. Byla natolik úspěšná, že se ziskem absolutní většiny obsadila v parlamentu 363 křesel. Stěžejním bodem předvolebního programu bylo přijetí Turecka do EU. Tento cíl naplňuje a dosud provedla množství proevropských reforem.8 (Vostalová 2013) Na druhé straně však Erdoğan ve funkci starosty zavedl několik kontroverzních změn souvisejících s islámským vyznáním. Například zakázal prodej alkoholu v městem řízených restauracích, vynakládal úsilí prosadit reformu umožňující dívkám nosit šátky při studiu na univerzitách a dále se kladně vyjádřil ke kriminalizaci cizoložství, od čehož se později distancoval. (Vostalová 2013) Vztahem AKP k sekularismu se zabývala ve své bakalářské práci Veronika Vostalová (2013). Na základě podrobné analýzy historických i současných souvislostí došla k následujícímu závěru: „Díky značně autoritativnímu vládnutí premiéra Erdoğana a nebývale vysokému počtu uvězněných novinářů, je v současnosti při hodnocení těchto jednotlivých prvků v prvé řadě ohrožena spíše demokracie, a nikoliv sekularismus.“ 2.2.5.1

Protivládní demonstrace 2013

Turecké protivládní protesty původně začali v úterý 28. května 2013 v istanbulském parku Gezi. Šlo o environmentální protestaci proti vykácení stromů na místě, kde mělo vzniknout nákupní středisko a bytový dům. Poklidná demonstrace byla nepřiměřeně napadena policií, která proti aktivistům použila slzný plyn a zapalovala jim stany. Zprávy o agresivním policejním zásahu se rozšířily po celém Turecku, což vybouřilo obyvatele, kteří začali demonstrovat i v dalších Šlo například o rozšíření vlády práva a politické svobody, rozvinutí demokracie a o lidská práva a umožnění Turecku dosáhnout standardů vyspělé demokracie a splnění kodaňských kritérií. (Duran 2008: 80–81) 8

20

městech – například ve městech Ankara, Bursa, Antalya, Eskişehir, Smyrna, Edirne, Mersin, Adana, İzmir, Konya, Kayseri, Samsun, Antakya, Trabzon, Riza, Isparta, Tekirdağ, Bodrum a Mardin. Předmět demonstrací se obrátil proti způsobu vládnutí premiéra Erdoğana a jeho Strany spravedlnosti a rozvoje. Domorodci kritizovali vládní odklon od sekularismu a podřizování zákonů islámským zvyklostem. (Hadrava 2013) Největší vlna demonstrací trvala do poloviny července. Zúčastnilo se jí přibližně 3,5 milionu lidí, 8 000 bylo zraněno a 11 zabito. (Phillips 2013) Nadměrné použití síly ze strany policie a absence dialogu vyvolali vážné obavy i v EU, která poukazuje na nutnost diskuse ohledně témat soudnictví a základní práva a svoboda a bezpečnost. (Euractiv 2014)

2.2.6

Shrnutí

Ve druhé části teoretické kapitoly jsem popsala základní údaje o Turecku. Podrobněji jsem se zaměřila na oblasti, které budou obsaženy v autorských reportážích. Pro mé účely shrnuté informace slouží jako žurnalistická rešerše, pro čtenáře by se teoreticky daly vybrané pasáže použít do informačních boxů, které články v časopisu Lidé a Země obsahují.9

9

viz kapitola Cestopisná reportáž v časopisu Lidé a Země 21

3 Použité metody Samotná sumarizace teorií, popsaných v předchozí kapitole, k naplnění cíle bakalářské práce nestačí. Pro vypracování autorských reportáží je klíčový zejména výzkum v redakci časopisu Lidé a Země. Získané informace obsahuje empirická část a mají zásadní vliv na podobu článků určených do cílového média. V následující kapitole jsou popsány hlavní metody použité v bakalářské práci – polostrukturovaný rozhovor a rešerše.

3.1 Rešerše Rešerše je základní metodou všech vědeckých prací. Původ slova pochází z francouzštiny a v doslovném překladu znamená hledání, pátraní či bádání. V tomto smyslu je rešerše vnímána i v žurnalistické praxi. Podle Praktické encyklopedie žurnalistiky se jedná o „sekundární dokument, jenž obsahuje soupis záznamů dokumentů nebo souhrn jiných, např. faktografických informací. Jde o důležitý nástroj zpravodajství, publicistiky, ale zejména odborné a vědecké práce vůbec.“ (Osvaldová, Halada, et. 2002: 157‒158) Podstatou tvorby rešerše je tedy hledání a shromažďování co nejvíce relevantních informací, které mohou zkvalitnit výsledek žurnalistické i vědecké práce.

3.1.1

Aplikace metody

Metoda rešerše je využita napříč celou prací i mimo její viditelný rámec. Už při samotném výběru vhodného tématu bylo důležité vypracovat rešerši požadavků katedry i náležitostí odevzdaných bakalářských prací a jejich posudků tak, abych byla schopná naplnit cíle své práce. V teoretické části jsem ji využila při vyhledávání relevantních zdrojů z teoretických prací. V metodologické, empirické i tvůrčí části pak prostřednictvím výzkumných rozhovorů se členy redakce, o kterých bude podrobněji pojednávat kapitola Kvalitativní výzkum. Právě u nich je důkladná příprava a obsáhlá rešerše pro kvalitu výsledku podle mého názoru nejvíc určující. U novinářských rešerší, které předcházely psaní jednotlivých autorských článků, jsem čerpala informace z nejrůznějších zdrojů. Pro prohloubení teoretických znalostí o problematice jsem využívala zejména odborné publikace.10 Za důležité považuji i studium článků zabývajících se podobnými tématy a analyzování zkoumaného útvaru v časopisu Lidé a Země nebo

10

viz kapitola Reportáž 22

v příbuzných publikacích. Využila jsem také kontaktů, které jsem si v průběhu zahraniční cesty vytvořila, a snažila se s nimi konzultovat získané informace.

3.2 Kvalitativní výzkum Na začátku každého akademického bádání stojí otázka, zda použít kvantitativní, či kvalitativní výzkum. Podle Miroslava Dismana (2011: 286) je cílem kvantitativního výzkumu testování hypotéz, zatímco kvalitativní výzkum nové hypotézy vytváří. Další rozdíl spočívá v množství získaných informací, kdy kvalitativní výzkum na rozdíl od kvantitativního sbírá velké množství informací od menšího počtu respondentů, a není tak v žádném případě přípustný pro generalizaci na celou společnost. Kvalitativní výzkum nevyžaduje přílišnou standardizaci a má vysokou míru spolehlivosti. Slabá míra standardizace a volné otázky redukují omezení, která jsou spojená se silně standardizovaným výzkumem kvantitativním. (Disman 2011: 286) Výzkumem v této bakalářské práci sleduji zjištění plnohodnotných informací o časopisu Lidé a Země a o tom, jaké články se v něm publikují. Tyto informace shrnu v empirické části a prakticky využiji ve vypracovávání autorských reportáží. Vzhledem k tomu, že redakce časopisu nemá k dispozici interní manuál a ani informace dostupné v odborné literatuře nejsou dostatečné, zvolila jsem pro získání dat o periodiku právě výzkum. Protože mi jde o kvalitní, úplné informace a předpokládám nízký počet respondentů, zvolím výzkum kvalitativní. Konkrétně ho budu provádět pomocí dílčí metody11 – polostrukturovaného rozhovoru12 – jehož použití zdůvodním v následující kapitole.

3.2.1

Polostrukturovaný rozhovor

Polostrukturovaný rozhovor je jakýmsi kompromisem mezi rozhovorem standardizovaným s pečlivě připravenými otázkami a rozhovorem neformálním, kdy výzkumník spontánně generuje dotazy až při průběhu konverzace. První z nich je pro potřeby kvalitativního rozhovoru příliš rigidní, druhý vyžaduje vysoké nároky na tazatele a zpracování nesystematických, obsáhlých odpovědí může vést ke komplikacím. Při polostrukturovaném rozhovoru má výzkumník připravené okruhy témat nebo sady otázek, které mu slouží jako jakási kostra výzkumu.

Hendl (2012) uvádí tři základní metody: kvalitativní dotazování, pozorování, analýza dokumentů a fyzických dat. V různých publikacích nazýván například jako rozhovor pomocí návodu (Hendl 2012) nebo nestandardizovaný rozhovor (Disman 2011). 11 12

23

Od ní se však může kdykoliv odklonit a může se ptát na otázky, které v návodu nemá, v návaznosti na odpovědi respondenta. (Bryman 2008: 438) Jednu z možných taktik vedení výzkumu definuje Jan Hendl (2012: 170) jako sondáž13, která slouží k prohloubení odpovědí v určitém směru. V rámci ní se tazatel ptá doplňujícími kontextovými otázkami ve smyslu: A co se tam stalo? Můžete být konkrétnější? Proč? V konečném přepisu rozhovorů se podle Hendla jejich znění neuvádí. Ačkoliv se tento postup zdá banální a primitivní, pokud upadne výzkumníkova pozornost a podobné doplňující otázky nepoloží, může přijít o hodnotné odpovědi. A právě maximální koncentrace a disciplína jsou vedle citlivosti, interpersonálního porozumění a dovednosti základními požadavky, které jsou na výzkumníka kladeny. (Hendl 2012: 166) Platformou pro tyto spíše abstraktnější atributy je důležitá důkladná příprava neboli rešerše. Jak jsem již uvedla v kapitole Rešerše, jde o shromažďování co nejvíce relevantních informací potřebných k tomu, aby výzkumníka pokud možno nic nezaskočilo, aby z neznalosti neopomenul důležité a aby se mohl plně koncentrovat na kladení otázek. „Otázky v kvalitativním interview by měly být skutečně otevřené, neutrální, citlivé a jasné. Základní snahou při vymýšlení otázek je minimalizovat vnucování určitých odpovědí samou formulací otázky.“ Tak hovoří o formulování otázek Hendl (2012: 169) a mimo jiné poukazuje na riziko příliš úzkých otázek, kdy respondentovi například odpověď podbízí. Na druhé straně se však výzkumník může dopustit neméně závažné chyby zbytečně obšírných dotazů, které vedou k množství nepřehledného a těžko analyzovatelného materiálu. Během rozhovoru je důležité dbát na jeho průběh. „Rozkvetlé odpovědi, nepodstatné poznámky snižují jeho efektivnost […] tazatel musí vědět, co se chce dozvědět, musí klást správné otázky, které povedou k informačně hodnotným odpovědím, a musí dotazovanému nabízet vhodnou zpětnou informaci.“ (2013: 171) Výzkumník by měl zvážit i přílišnou délku rozhovoru, která může vést ke ztrátě koncentrace nebo nervozitě a obtížnému zpracování nadbytečného množství informací. Dílčí metodou kvalitativního výzkumu je skupinové interview. Jedná se o kvalitativní rozhovor, při kterém figuruje větší počet respondentů. Účastníci tak slyší odpovědi ostatních a mohou na ně reagovat.

13

neboli probing 24

U obou typů zmíněných výzkumů nebo jejich kombinace musí brát výzkumník v potaz určitá omezení, která z charakteru metod vyplývají (Hendl 2012: 162):  nepřímá informace filtrovaná informantem,  často v umělých podmínkách,  přítomnost výzkumníka může vést ke zkreslení,  lidé neuměji vyprávět. U skupinového interview lze navíc zahrnout, taktéž podle Hendla, další omezení:  dominance některého z účastníků.

3.2.2 Výzkumný vzorek Výběr výzkumného vzorku má podle odborných publikací významnou roli ve všech typech výzkumů. (př. Disman 2011, Ritchie a Lewis 2003) V této souvislosti je nutné definovat dva sociologické termíny – vzorek a populace. Populace je soubor jednotek, o kterém předpokládáme, že jsou pro něj naše závěry platné, zatímco vzorek je skupinou jednotek, kterou skutečně pozorujeme. (Disman 2011: 93) Obecně se předpokládá, že není možné z kapacitních důvodů zkoumat celou populaci, a proto se výzkumníci na začátku svých studií zabývají obtížným úkolem, jak získat od vzorku informace co nejvíce podobné informacím, které by hypoteticky získali od celé populace. (Disman 2011: 93) I přes skutečnost, že na rozdíl od kvantitativního výzkumu při využití kvantitativního výzkumu není prioritou postihnout celou populaci, mohou se u jednodušších studií objevit případy, kdy má výzkumník možnost pracovat se členy celé populace. A to je i případ výzkumu v této bakalářské práci. Kritériem výběru bylo členství v redakci časopisu a přímý vliv na konečnou podobu článků. Stálými členy redakce časopisu Lidé a Země jsou šéfredaktorka a editorka, proto požadavku kriteriálnímu vzorkování vyhovují právě dva případy – tudíž celá populace. Tento výběr nazývá Michael Q. Patton kriteriálním vzorkováním, tedy „výběrem všech případů splňujících daná kritéria“. (in Hendl 2012: 152) Nízký počet respondentů je i jedním z hlavních důvodů pro volbu samotné metody – rozhovoru. Oproti například analýze dat jde o variantu časově výhodnější.

25

3.2.3 Výzkumné otázky Po definování výzkumného vzorku je nutné se zaměřit na předmět bádání a definovat hlavní výzkumnou otázku:  Jaká je charakteristika cestopisné reportáže v časopisu Lidé a Země? Dílčí otázky jsem se snažila formulovat co nejkonkrétněji, aby mi poskytly odpovědi na základní okruhy nezbytné pro vypracování empirické a posléze tvůrčí části, které znějí:  Kdo je cílovou skupinou časopisu Lidé a Země?  Jak vypadají cestopisné reportáže v časopisu Lidé a Země?  Objevují se v časopisu Lidé a Země série reportáží z jednoho státu?  Jaký prostor dává časopis Lidé a Země politickým tématům? První dva základní okruhy korespondují s vytyčeným cílem práce. Bez znalosti cílové skupiny a podoby článků v časopisu bych nebyla schopná vytvořit soubor reportáží pro toto konkrétní médium. Další dva by měly pomoci konkretizovat dílčí záměr tvůrčí části – za prvé vytvořit cyklus reportáží, za druhé zaměřit se v nich na politické téma. Doslovný přepis rozhovorů je k nahlédnutí v příloze.

3.2.4 Aplikace metody Často komplikovaná část výzkumů – vybírání respondentů – byla pro mé potřeby vzhledem ke zvolené metodě kriteriálního vzorkování tou nejjednodušší. Mnou stanovenému kritériu (členství v redakci časopisu a přímý vliv na konečnou podobu článků) odpovídaly pouze dva případy. Telefonicky jsem oslovila šéfredaktorku časopisu Lidé a Země Lenku Klicperovou, a zároveň s ní ihned domluvila rozhovor i s editorkou časopisu Andreou Bláhovou. Lenka Klicperová pracuje jako šéfredaktorka časopisu Lidé a Země desátým rokem. Kromě toho cestuje a aktivně publikuje cestopisné reportáže především z afrických zemí. Spolupracuje s Českým rozhlasem, Českou televizí, televizí Nova, časopisem Instinkt a Hospodářskými novinami.14 Díky tomu může dobře reflektovat reportáže z obou úhlů pohledu – šéfredaktorského i redaktorského. Andrea Bláhová pracuje v zeměpisném a cestopisném měsíčníku jako editorka od roku 2006.

14

http://www.lideazeme.cz/profil/lenka-klicperova. [cit. 2014-04-04]. 26

Editorský názor je důležitý, protože je to právě editor, kdo dává článkům konečnou podobu a zaměřuje se zejména na to, aby byl článek poutavý a čtivý. Na rozhovory jsem se snažila maximálně připravit. I přesto, že většina zamýšlených otázek byla pro obě dotazované stejná, původně jsem měla v plánu, aby rozhovory probíhaly odděleně. Chtěla jsem získat rozdílné pohledy na věc a případně přizpůsobit debatu různým směrem. Kvůli časové vytíženosti obou respondentek separátní schůzky nebyly realizovatelné. Pod vlivem okolností jsme se všechny tři sešly přímo v redakci časopisu a z původně smýšlených dvou dialogů přirozeně vyplynulo skupinové interview. Ačkoliv, že Lenka Klicperová i Andrea Bláhová zastávají různé pozice, pracují v úzkém kontaktu a panuje mezi nimi názorová shoda. V průběhu rozhovoru se doplňovaly, předávaly si slovo, žádná z nich nedominovala. Hladký průběh interview přičítám zejména předmětu výzkumu. Jde v podstatě o nekontroverzní sdělování elementárních dat a informací, které se netýkají osobního života respondentů, ale jejich práce. Nemají důvod dotazované informace zatajovat nebo se zdržovat odpovědí. Při samotném kladení otázek jsem proto neměla potřebu nijak výrazněji improvizovat a vytvářet nové dotazy. Jako jedinou intervenci jsem využila metodu sondáže definovanou Hendlem. Jak jsem dříve předeslala, výzkum v této bakalářské práci je spíše triviální. I přesto je nutné získaná data analyzovat, k čemuž jsem zvolila postup popisovaný Hendlem, kterým je hloubkové proniknutí do textu. Takové metody popisuje jako „silně interpretativní, vyžadující maximální vhled, intuici a kreativitu výzkumníka“. (2008: 225) Ačkoliv dále vytýká, že metoda není systematizovaná a u vědecké komunity se setkává s nedůvěrou, pro účely tohoto typu bakalářské práce ji považuji za vyhovující.

3.3 Shrnutí Výzkumné metody provázely zpracovávání textu celé bakalářské práce. Jako první jsem popsala rešerši neboli shromažďování informací a přípravu na jakoukoliv teoretickou či praktickou činnost. Rešerše je nevyhnutelnou součástí všech akademických textů. Druhou metodu – polostrukturovaný skupinový rozhovor – jsem naopak sama vybrala a její užití považuji za správnou volbu. Šlo částečně o spontánní kladení otázek na základě připravených okruhů, na které odpovídaly střídavě obě respondentky. Hlavní výhodu skupinového interview vidím v uvolnění atmosféry a plynulosti konverzace. Polostrukturovaná forma mi umožnila tematicky se odchylovat a volně se zaměřit i na nezamýšlené otázky.

27

Pokud bych měla více diskutovat omezení metod, která jsem popsala v kapitole Polostrukturovaný rozhovor, musím zkonstatovat, že se je podařilo poměrně dobře překonat. Napomohl tomu jak charakter výzkumu, tak komunikační dovednosti a profesní vyzrálost obou respondentek. V případě praktikujících novinářů nelze uvažovat neschopnost vyprávět či nezáměrnou filtraci informací. I v hůře položených otázkách se rychle zorientovaly a poskytly mi plnohodnotné odpovědi. Rozhovor probíhal v budově sídla redakce, pro ně v domácím a známém prostředí, které minimalizovalo negativní dopady výběru místa výzkumu. Jako další možnou nevýhodu jsem jmenovala časovou náročnost, které jsem se nezamyšleně vyhnula nízkým počtem respondentů a jejich ukázněností v odpovědích.

28

4 Popis cílového média Obě výše popsané metody jsou stěžejní pro následující kapitolu – popis cílového média. Pomocí analyzovaných informací, které jsem získala prostřednictvím výzkumného rozhovoru, zodpovím na otázky vytyčené v kapitole Výzkumné otázky. Dále je doplním rozpracovanou rešerší. Cílem kapitoly je popsat zvolené médium a zvyklosti v něm. Zejména druhá polovina oddílu by měla sloužit jako návod pro vypracování autorských reportáží.

4.1 Časopis Lidé a Země 4.1.1

Charakteristika časopisu Lidé a Země

Podle oficiálního textu vydavatelství je časopis Lidé a Země „společenský měsíčník zaměřený na cestování a poznávání cizích zemí. Nabízí cestopisy, reportáže, adrenalinové zážitky, kvalitní fotografie, inspirace i tipy, jak strávit dovolenou.“15 Vychází začátkem každého měsíce pod vydavatelstvím Mladá fronta, a. s., jehož majitelem je podnikatel František Savov.16 Vzhledem k dvaašedesátileté tradici vydávání časopisu se obsah v průběhu let výrazně měnil. Na výběru témat se projevil politický vývoj, stručně popsaný v kapitole Vývoj cestopisné reportáže. Z režimem uzurpovaného periodika, které mělo odbornější charakter a sloužilo i jako publikační platforma pro vědecké geografy, se po sametové revoluci stal moderní cestopisný magazín. (Borovička 2013) Stálou redakci časopisu tvoří dvě členky – šéfredaktorka Lenka Klicperová a editorka Andrea Bláhová. Kromě občasných příspěvků Lenky Klicperové17 píší články externisté.18 Na rozdíl od konkurenčního magazínu National Geographic do Lidé a Země přispívají pouze čeští autoři. (Fialová 2012) V březnu 2014 prošel časopis grafickou a obsahovou úpravou.19 Stále má 132 stran, změnila se podoba titulní stránky a informační grafika20 doprovázející články. „Samotnou strukturu

http://www.mf.cz/produkty/lide-a-zeme/. [cit. 2014-04-04]. http://www.mediaguru.cz/2012/01/savov-se-prihlasil-k-vlastnictvi-mlade-fronty/#.U0PW7fl_spE. [cit. 2014-0404]. 17 http://www.lideazeme.cz/profil/lenka-klicperova. [cit. 2014-04-05]. 18 http://www.mf.cz/produkty/lide-a-zeme/kontakty/. [cit. 2014-04-04]. 19 http://www.mediaguru.cz/aktuality/tradicni-mesicnik-lide-a-zeme-meni-podobu/#.U0PZPPl_spE. [cit. 2014-0404]. 20 tzv. infoboxy (Rozhovor 2014) 15 16

29

článků, to, jak jsou postavené, jsme nijak neměnili. Neuhýbali jsme v rozsahu reportáží ani ve zjednodušení materiálů, nevsunovali jsme do nich žádné senzace ani jsme neubírali informace.“ (Bláhová 2014) Vedle článků je umístěno množství infoboxů, které obsahují fakta, zajímavosti a tipy nebo vysvětlení. „Snažíme se do nich dávat opravdu výjimečnosti a rozumné tipy, a ne banality, jak si sehnat letenku, že je tam například potřeba vízum, jakou měnou se tam platí a tak dál.“ (Klicperová 2014) Články jsou nově rozčleněny do čtyř rubrik: Start, Planeta LaZ, Lidé v pohybu, Vaše cesty.21 Každá z rubrik obsahuje různé žurnalistické útvary. V době výzkumu bylo v prodeji první vydání po grafické a obsahové změně – březen 2014. Březnový výtisk obsahoval krátké zprávy, pozvánky, analýzu, fotoreportáž, cestopisné reportáže, story a rozhovory. Pestrost témat i žurnalistických útvarů není vybrána náhodně. „Řadíme za sebe různě dlouhé články, aby nebyl jeden těžký text za druhým, aby to bylo pro čtenáře atraktivní a aby ho to neodradilo.“ (Klicperová, 2013) Rubrika Start je zaměřená na aktuality, Lidé v pohybu obsahují adrenalinové články a rubrika Z vašich cest popisuje snadněji dostupná místa a rozsahem kratší články v ní mají funkci pozvánek na místa, která čtenář může poměrně snadno navštívit. (Rozhovor 2014) Pod perexem každého článku je kurzívou uvedeno jméno autora textu a fotografií a název země, o které je text psán.22 Omezený rozsah a nízká frekvence vydávání neumožňují v časopisu publikovat nejaktuálnější informace.

Těm

se

měsíčník

věnuje

spíše

okrajově.

Obtížné

je i ze zmíněných

důvodů zveřejňovaní sérií reportáží z jedné země. Současným trendem vedení společnosti je příklon k servisnosti, zaměření se na aktuální trendy a zestručnění obsahu. U článků bývají informační boxy s doplňujícími informacemi o tématu. (Rozhovor 2014)

4.1.2

Tištěný náklad, čtenost, prodaný náklad, cena

Agentura Media projekt řadí časopis Lidé a Země do skupiny časopisů o vědě, technice, zajímavostech a cestování.23 Do této kategorie jsou řazeny časopisy nejen o cestování, ale i o historii nebo o přírodě. Nejstabilnějšími a tematicky nejpříbuznějšími konkurenty v této kategorii jsou časopis Koktejl, časopis National Geographic a od roku 2012 znovu obnovený

http://www.mediaguru.cz/aktuality/tradicni-mesicnik-lide-a-zeme-meni-podobu/#.U0PZ3_l_spF. [cit. 2014-0404]. 22 tamtéž 23 http://www.median.cz/docs/MP_2013_zprava.pdf. [cit. 2014-04-04]. 21

30

populárně naučný časopis 100+1. National Geographic i 100+1 jsou obsahově rozšířeny o rubriky zabývající se vědou a technikou.24, 25 Tištěný a prodaný náklad časopisu Lidé a Země začala kancelář ověřování nákladu tisku ABC ČR ověřovat až v lednu 2013, proto není možné popisovat jeho meziroční vývoj. Zaměřím se tedy jen na meziměsíční data. Od ledna roku 2013, kdy tištěný náklad časopisu čítal 48 950 kusů, lze sledovat jeho každoměsíční snižování. V lednu roku 2014 bylo podle neověřených dat ABC ČR vytištěno 39 300 kusů, což je o 9 500 kusů méně než v lednu předešlého roku.26 Snižování nákladu tištěných

médií

je všeobecný

trend

a

nevyhnul

se

mu

ani

žádný

z mnou zmíněných konkurenčních časopisů. Podle posledních ověřených informací z června 2013 je časopis Lidé a Země v tištěném nákladu za 100+1 (48 775 kusů)27 druhý. Vydání časopisu Koktejl vyšlo nejméně (32 560 kusů)28. Průměrná data za rok 2013 umístila Lidé a Země s 26 142 prodanými vydáními stejně jako z hlediska tištěného nákladu na druhé místo.29 Prodaný náklad časopisu Lidé a Země by mohla příznivě ovlivnit grafická úprava z března 2014, kterou jsem zmínila v kapitole Charakteristika časopisu Lidé a Země. Podle odhadů čtenosti tisku četlo časopis Lidé a Země za rok 2013 průměrně 171 000 čtenářů.30 Z hlediska čtenosti se magazín posunul na 3. místo.31 Lepší výsledky konkurentů by se daly vysvětlit jejich tematickým zaměřením, které je u National Geographic i u 100+1 rozšířeno o zajímavosti ze světa vědy a techniky, a časopisy se tak stávají atraktivnějšími pro širší čtenářskou oblast. U všech mnou zmíněných periodik ze skupiny Časopisy o vědě, technice, zajímavostech a cestování lze v odhadech čtenosti sledovat stoupající tendenci.32 Meziroční změna čtenosti časopisu Lidé a Země mezi roky 2012 a 2011 činila 23,2 %, mezi roky 2012 a 2013 to bylo 11 %.33

http://www.national-geographic.cz/. [cit. 2014-04-04]. http://www.stoplusjednicka.cz/ . [cit. 2014-04-04]. 26 http://www.abccr.cz/overovana-data/periodicky-tisk. [cit. 2014-04-04]. 27 tamtéž 28 tamtéž 29 tamtéž 30 http://www.median.cz/?lang=cs&page=1&sub=8. [ cit. 2014-04-04]. 31 tamtéž 32 http://www.median.cz/?lang=cs&page=1&sub=8. [cit. 2014-04-04]. 33 tamtéž 24 25

31

V současnosti je běžná cena časopisu 54 Kč, předplatné se pohybuje od 32,10 Kč do 39,60 Kč podle

konkrétní

nabídky

vydavatele

či

prodejce.34

Lenka

Schröpferová

(2007)

ho ve své bakalářské práci Mediální mapa a komparace časopisů o cestování řadí do skupiny středně drahých časopisů. I přestože práce Schröpferové obsahuje dnes již zastaralá data a časopis prošel zdražením, stále je do jejího rozdělení zařaditelný.

4.1.3

Cílová skupina

Z rešerše i rozhovoru v redakci vyplývá, že časopis Lidé a Země konkrétní cílovou skupinu pevně vytyčenou nemá. Oficiální text vydavatele publikum definuje relativně úzce. Časopis je podle něj určen pro „mladé a vzdělané lidi ve věku mezi 25 až 35 lety, kteří již mají finanční zázemí a nelitují je využívat pro své potřeby“35. Šéfredaktorka časopisu čtenáře vnímá jako lidi, kteří rádi cestují. „Jsou to lidé s vyšším vzděláním, SŠ, VŠ, lidé s rozhledem, všeobecným přehledem a zájmem o světové dění. Mají vyšší socioekonomický status. Věkově asi 25–55, ale prakticky se to vymezovat nedá – čtou nás lidé přibližně od 15 do smrti.“ (Klicperová 2014) Nejobšírněji popisuje cílovou skupinu časopisu Ročenka Unie vydavatelů 2007. Časopis Lidé a Země je určen „široké čtenářské obci zajímající se o přírodní krásy, kulturní památky, tradice a život lidí v různých koutech světa“. Podobně se při rozhovoru vyjádřila i editorka Andrea Bláhová: „Časopis o cestování nemusí být jen pro ty, co nějak zběsile cestují, ale i pro ty, co tráví víkend někde na zahrádce a rádi si o cizích krajích něco přečtou.“ Hlavním úkolem redakce je v rámci vydání vytvořit vyváženou nabídku běžnějších témat, které mohou čtenáře inspirovat k vlastním cestám, ale i reportáží z míst, kam by nikdy nevycestovali. Za nejrelevantnější považuji názor šéfredaktorky, která má o konečné podobě obsahu největší přehled a sama ji i vytváří. Směrodatnými atributy čtenáře časopisu Lidé a Země jsou vyšší vzdělání, všeobecný přehled a zájem o světové dění a samozřejmě o cestování. Nejsou to odborníci, ale lze předpokládat, že středně specializované informace vědí nebo jsou schopni si je vyhledat.

34 35

http://lide-a-zeme.magaziny.cz/. [cit. 2014-04-04]. http://www.mf.cz/produkty/lide-a-zeme. [cit. 2014-04-04]. 32

4.2 Cestopisná reportáž v časopisu Lidé a Země Cestopisné reportáže jsou nejrozsáhlejšími články časopisu Lidé a Země, a zabírají tak největší procento obsahu.36 Šéfredaktorka se staví k definici konkrétně cestopisné reportáže rezervovaně. Cestopisný text podle ní není ničím odlišný než jakákoliv jiná reportáž. „Je to klasická reportáž, jak má vypadat. Neobsahuje žádné zvláštní atributy, jen je zaměřena na něco zahraničního.“ (Klicpeorová 2014) Důraz je tedy kladen na standardní požadavky: poutavost a s tím související výběr originálních témat. Ty vybírá šéfredaktorka z nabídky stálých externistů a náhodných přispěvatelů podle osobních preferencí a redakčního plánu. (Rozhovor 2014) Zajistit originalitu je podle ní čím dál těžším úkolem. Může za to čtenářská náročnost a přebytek informací. U samotných článků jsou nejdůležitější hlavní titulek, mezititulky, perex a závěr. Sama editorka přiznává, že napsat správně tyto části reportáže je největší problém a většinou je po autorech výrazně edituje nebo je vytvoří celé sama. Co se týče úhlu pohledu, reportáže se různí. „Někdo to pojímá přes osobní zážitky, někdo si stanoví nestranně nějaké téma.“ (Bláhová 2014) Zejména u adrenalinových článků z rubriky Lidé v pohybu je využito často ich-formy, aby autor zdůraznil individuální prožitek. Pevná pravidla však redakce stanovena nemá. Nezbytnou součástí všech reportáží v časopisu Lidé a Země jsou fotografie, které jsou stejně důležité jako dobře napsaný článek. (Rozhovor 2014) To však může být často problematické, protože podle slov šéfredaktorky „autor, který dobře píše, spíše ve výjimečných případech i dobře fotí“. Pokud je článek i přes absenci dobrých fotografií natolik nosný, že ho i přesto chce šéfredaktorka uveřejnit, lze takovou situaci vyřešit zakoupením snímků z fotobanky. Takové fotografie jsou navíc pro redakci nepoměrně levnější. (Klicperová 2014) Nastat může i opačná situace, kdy velmi kvalitní snímky doprovází jen průměrný text. Redakce ve výjimečných případech osloví cestovatele, který je schopný sepsat vhodný text, nebo původní verzi editorka radikálně upraví. (Rozhovor 2014) Z toho vyplývá její silný vliv na konečnou verzi článku. Články v časopisu Lidé a Země mají rozsah od 4 000 do 12 000 znaků včetně mezer; průměrná reportáž je dlouhá 8 000 znaků včetně mezer (1 200–1 300 slov). (Rozhovor 2014) Počet

V prvním vydání po grafické a obsahové úpravě v březnu 2014 jsou tři cestopisné reportáže většího rozsahu (každá má 8–10 stran včetně fotografií) a devět kratších reportáží (každá 1–6 stran včetně fotografií). Celkem zabírají přibližně 77 % celkového obsahu. 36

33

fotografií není přesně stanoven. V březnovém vydání, tedy prvním čísle po grafické a obsahové úpravě, bylo u reportáží fotografií průměrně pět. Nejčastějším a zároveň nejzásadnějším prohřeškem mnoha autorů, kteří posílají své články do redakce, je neschopnost zpracování tématu a nemístné použití osobního úhlu pohledu. „Nedokážou uchopit téma, nedokážou si vytyčit, co má být vlastně cíl té reportáže, o čem to vlastně má být. Nezkušení autoři většinou vypráví jak z páté třídy: ‚Přijeli jsme a tam byla jedna babička, která si vedle nás sedla v autobuse, pak jsme si dali svačinu a pak jsme jeli ještě dalších 200 kilometrů…‘ “ (Klicperová 2014) Jako chybu menšího rozsahu členky redakce uvádějí použití některých nevhodných slov. „Jsou to slova jako kraj, království, tavicí kotlík kultur, říše, ráj něčeho…“ (Bláhová 2014) Podle definice uvedené v Encyklopedii praktické žurnalistiky se jedná o klasický příklad klišé37.

4.2.1

Důvody volby

Vzhledem k cíli práce – napsat soubor cestopisných reportáží, tedy publicistických textů se zahraniční tematikou – se volba cílového média omezila na magazíny zabývající se cestováním a cizími kraji. Konkrétní argumenty, proč jsem zvolila právě časopis Lidé a Země, jsou čistě subjektivní. Jsem jeho dlouholetou čtenářkou a mezi ostatními cestopisnými časopisy mi imponuje z několika důvodů: má dlouholetou tradici, přispívají do něj pouze čeští autoři a v jeho čele stojí člověk s kvalitní praxí a bohatými praktickými zkušenostmi. Šéfredaktorka Lenka Klicperová po krátkém působení v pardubickém Deníku začala v roce 2002 pracovat v časopisu Lidé a Země; po dvou letech se stala šéfredaktorkou. Mimo zastávání tohoto postu aktivně cestuje zejména do afrických zemí. Pracovala v Angole, Namibii, Nigérii, Tanzánii, Keni, Etiopii, v Mali, Burkina Fasu, Ugandě či Demokratické republice Kongo. Pravidelně přispívá nejen do časopisu Lidé a Země, ale i do dalších českých médií.38 Vzhledem k tomu, že je na ní podoba časopisu z velké části závislá, hodnotím její profesní zkušenost velmi pozitivně a časopis má tím pro mě přidanou hodnotu.

„Klišé je ustálený, automatizovaný otřelý obrat, který mechanickým užíváním ztratil životnost.“ (Osvaldová, Halada, ed. 2002: 89) 38 http://www.lideazeme.cz/profil/lenka-klicperova. [cit. 2014-04-04]. 37

34

Akcent na české autory dávám proto, že koncept přejímání článků ze zahraničních redakcí považuji za zavádějící. Co je zajímavého pro amerického reportéra, nemusí být nutně zajímavé pro českého čtenáře a podobně. Až po výběru periodika jsem se zabývala volbou konkrétních témat článků tak, aby byly vhodné pro publikování právě v něm.

4.3 Shrnutí V kapitole o cílovém médiu jsem sumarizovala informace potřebné pro zpracování tvůrčí části. Ty jsem získala použitím obou vytyčených metod – rešerše a rozhovoru v redakci. Periodikum jsem popsala v obecné rovině, dále jsem se zaměřila na základní ukazatele, které se při analýze médií používají. Zjistila jsem, že co se týče tištěného, prodaného nákladu i čtenosti má časopis dlouhodobě lepší výsledky než obdobně tematicky zaměřený časopis Koktejl. V dalších podkapitolách jsem se pokusila definovat cílovou skupinu časopisu a v návaznosti na teoretickou část popsat konkrétní požadavky cílového média na podobu cestopisné reportáže. Ty se příliš neliší od teoretických poznatků, které jsem popsala v úvodní kapitole. Šéfredaktorka Lenka Klicperová dokonce nevidí rozdíl mezi klasickou publicistickou reportáží a reportáží cestopisnou. I přesto jsem zjistila důležité informace o pravidlech v cílovém médiu, které mi poslouží při tvorbě tvůrčí části. Obě členky redakce upozorňují na důležitost výběru tématu a cíle textu, od kterého se vše odvíjí. Stěžejní jsou také fotografie.

35

5 Tvůrčí část Následující tvůrčí část je stěžejní kapitolou celé bakalářské práce. Zaměřím se v ní na rozbor jednotlivých autorských textů a pomocí tvrzení teoretiků i praktiků zhotovím jejich kritickou reflexi. Reportáže budu reflektovat z několika hledisek. Jako první se zaměřím na výběr tématu, dále budu popisovat přípravu předcházející psaní reportáže a ve třetí fázi se budu zabývat samotným textem, jeho kompozicí a úhlem pohledu. V závěru reflexe zhodnotím, zda se mi podařilo zhotovit dílo, které svojí obsahovou i formální podobou vyhovuje požadavkům měsíčníku Lidé a Země. Podle slov Lenky Klicperové (2014) v časopisu Lidé a Země série reportáží v časopisu publikovány nejsou, a to ani v rámci jednoho ani více čísel. Klicperová tvrdí, že „prostor je omezený a chceme čtenáři nabídnout co nejpestřejší čtení“. Oproti původnímu záměru vytvořit cyklus kompozičně obdobných a tematicky provázaných reportáží jsem se nakonec na základě zjištění z výzkumného rozhovoru rozhodla vytvořit reportáže odlišné, publikovatelné v různých rubrikách časopisu. Mají tak mít větší šanci na vydání. Na základě výzkumného rozhovoru v redakci jsem zjistila, že průměrná reportáž v časopisu Lidé a Země má rozsah asi 1 250 slov. Vzhledem k požadavkům katedry vytvořit tvůrčí část o rozsahu minimálně 5 000 slov jsem se rozhodla pro vypracování čtyř autorských reportáží stanovené průměrné délky. V předchozí kapitole jsem vyzdvihla důležitost obrazového materiálu doprovázející cestopisné reportáže v časopisu Lidé a Země. Podle zjištění z kapitoly O cílovém médiu39 ke každému článku přikládám pět nebo šest fotografií. Klicperová i Bláhová v průběhu výzkumného rozhovoru vyzdvihovaly důležitost editorského zásahu.40 Já jsem k dispozici profesionálního editora bohužel neměla. Pokud by byly mé články publikovány v časopisu Lidé a Země i přesto, že jsem se snažila co nejvíce přiblížit zvyklostem měsíčníků, pravděpodobně by se jejich podoba změnila, a to zejména právě u titulků a začátků reportáží. Podle zvyklostí cílového média je pod perexy kurzívou uveden autor textu a fotografií s informací, o jaké zemi je text psán.

39 40

V březnovém vydání, tedy v prvním čísle po grafické a obsahové úpravě, bylo u reportáží fotografií průměrně pět. viz kapitola Cestopisná reportáž v časopisu Lidé a Země 36

5.1 Reflexe reportáže 1 Děj první reportáže se odehrává v turisticky velmi navštěvované oblasti Kappadokie. Jedná se o atraktivní přírodní útvar ve střední Anatolii, který vznikl vulkanickou činností, povětrnostními vlivy a následným zásahem člověka. Výsledkem jsou skalní útvary nejrůznějších tvarů, v nichž jsou vytesány místnosti a celé domy. Vzhledem k tomu, že se jedná o známou přitažlivou oblast, neunikla pozornosti médií a například na internetových stránkách je k dispozici množství fotografií a článků právě o Kappadokii. Proto jsem se téma pokusila pojmout jinak. Popisuji místa, kterými provází domorodec a která nejsou turisticky příliš zatížená. Pokusila jsem se tak reagovat na vyjádření editorky časopisu Lidé a Země, která tvrdí, že „pokud autor do článku vloží svůj zážitek a přitom citlivě zprostředkuje místo, kde se nachází, může být téma pro čtenáře ještě pořád nové“. (Bláhová 2014) Jedná se o článek dobrodružný a tajemný, odehrávající se v jedné z nejznámějších atrakcí celého Turecka, proto může být atraktivní pro široké spektrum čtenářské obce. Jedním z nejdůležitějších prvků reportáže je titulek.41 První článek má název Co skrývají opuštěná města. Domnívám se, že opuštěná města a stavby v lidech (a zejména v cestovatelích) přirozeně vzbuzují zájem a určité vzrušení, a proto by mohl být právě tento titulek pro čtenáře lákavý. Velmi kladně hodnotím perex a začátek samotné reportáže. Zní to, jako by se kolem vás procházely asi metrákové husy. Divoce syčí obrovskými zobáky a člověk snad ani nemůže mít dost fantazie na to, aby si představil, jak by vypadalo štípnutí od takové stvůry. Okolo není ale vůbec nikdo, žádný živočich. Stačí se podívat nad hlavu a hned je jasné, že žádné nebezpečí tady nehrozí. V perexu je, stejně jako v titulku, naznačená záhada. Něco kolem nahlas syčí a autor mluví o zvuku, který by mohla vydávat nebezpečná stvůra. Vzápětí čtenáře uklidní, ale stále není jasné, o co se vlastně jedná. To je vysvětleno až v dalším odstavci. Z létajících balónů se vyklání nespočet udivených turistů. Syčením stroje stoupají, aby si pasažéři mohli pohodlně prohlédnout, co dokáže vytvořit příroda. Takto vystavený úvod považuji za napínavý a čtenářsky atraktivní, a shoduje se tak s tvrzením Bech-Karlsena (1991: 139), že „úvod musí být tak promyšlený a dobrý, aby upoutal čtenářovu pozornost“. 41

viz kapitola Kompozice reportáže 37

O zvýšení autentičnosti reportáže jsem se pokusila přítomností lidského příběhu, jak to doporučuje ve své bakalářské práci Vendula Jičínská.42 Průvodcem je mladý chlapec, který anonymního cestovatele bere na výlet. S tím nesouhlasí místní Erim. Je mu čtrnáct. Vypadá mladší, ale když začne mluvit, jeho moudrost vás až zneklidní. Pomáhá tátovi ve stánku se suvenýry a občerstvením kousek od turistické vyhlídky. Anglicky umí bezchybně. Musí. V mžiku připraví tureckou kávu z džezvy, kterou člověk s chutí vypije i v tomhle vedru. Ačkoliv je biografická linka velmi stručná, pro pochopení jeho počínání je podle mého názoru dostačující a domnívám se, že se mi podařilo do reportáže včlenit lidský příběh úspěšně. K podpoření autenticity pomáhá i častý popis detailů, který jsem aplikovala například v následující pasáži: V kamenných puklinách se bizarními kořeny drží několik keřů a ovocných bonsají meruněk. Některé už jsou vyschlé na křížaly a chutnají jako ovocný karamel. Správným užitím popisu detailu podle Bech-Karlsena (1991) čtenář získává pocit, že je skutečně na místě. Ví o věcech, které se kolem něj dějí, umí si situaci dobře představit a věří jí. V první reportáži jsem podle typologie Bech-Karlsena (1991) využila nejběžnějšího úhlu pohledu – autorského úhlu pohledu. Autor je průvodcem a vypravěčem. Do děje nezasahuje a nestranně popisuje, co se kolem něj děje. Jako v jediné reportáži jsem se úplně vyhnula použití ich-formy, čímž jsem vyhověla názoru většiny teoretiků, že ich-forma je prostředek, který by se měl užívat s rozvahou a co nejméně.43 Fotografie, které jsou podle požadavků cílového média stejně důležité jako kvalitní text44, jsou dle mého názoru dobré kvality. Zpětně bych připojila více dynamičtějších fotografií souvisejících přímo s dějem článku, ale vzhledem k tomu, že v době své návštěvy v Kappadokii jsem nevěděla, že budu zhotovovat článek, množství momentů jsem nezaznamenala. Tím jsem podcenila přípravnou fázi, o které referuje množství teoretiků. Například Jan Rybář píše: „Autor stráví před cestou drahnou dobu tištěním stovek stránek nejrůznějších textů a informací, pak po několika hodinách rychločtení začne danou problematiku nenávidět, ale zpravidla ho nemine odměna.“ (2010: 50) V případě zpracování tematicky jednoduššího textu jsem byla děj schopná viz kapitola Lidský příběh př. Marxsenová 2012 44 viz kapitola Cestopisná reportáž v časopisu Lidé a Země 42 43

38

rekonstruovat

na

základě

pozorných

deníkových

zápisků,

na

úrovni

fotografií

se (byť nezamýšlené) zanedbání přípravy odrazilo. Rozsah reportáže (1 369 slov) naplňuje standardní požadavky periodika. Svým zaměřením by článek mohl být publikován v adrenalinové rubrice V pohybu.45

5.2 Reflexe reportáže 2 Reportáž Istanbul: Rok poté je jediným textem, ve kterém jsem v plném potenciálu naplnila dílčí záměr bakalářské práce – napsat reportáž se zaměřením na kulturní a společenské souvislosti tureckého vstupu do Evropské unie a jeho kritiku. Reportáž popisuje Istanbul rok po bouřlivých protestech v parku Gezi a vrací se zpět k této události očima tureckých vysokoškolských studentů. Článek referuje o aktuálním dění, není však aktualitou v pravém slova smyslu a je ve své podstatě nadčasový. K tomu jsem se uchýlila po výzkumném rozhovoru, kde jsem na základě tvrzení Lenky Klicperové zjistila, že omezený rozsah a nízká frekvence vydávání neumožňují v časopisu publikovat nejaktuálnější informace.46 Vzhledem k tomu, že reportáž popisuje politickou událost, nemá potenciál být atraktivní pro širokou čtenářskou skupinu. Do magazínu Lidé a Země je přesto vhodná, což soudím z citace šéfredaktorky Lenky Klicperové, která tvrdí, že čtenáři časopisu „jsou lidé s vyšším vzděláním, SŠ, VŠ, lidé s rozhledem, všeobecným přehledem a zájmem o světové dění. Mají vyšší socioekonomický status.“ Předpokládám, že takové publikum má základní povědomí o dění v Turecku anebo má téma potenciál je případně zajímat. Z těchto důvodů vyplývá charakter článku – není příliš akční a spíše sumarizuje dění okolo protivládních protestů. Je protkán teoretickými vsuvkami, které mají připomenout podrobnosti nepokojů. Jednou je dokonce použita citace oficiální instituce. Nicméně pochybnosti o turecké politice má i Evropská unie, do které chce Turecko v budoucnu vstoupit. Už ve Zprávě o pokroku EU z roku 2012 se píše, že „nárůst útoků na svobodu slova v Turecku vzbuzuje vážné obavy. Protiteroristické zákony jsou zneužívány proti novinářům, roste autocenzura a počet zakázaných webových stránek.“

45 46

viz kapitola O cílovém médiu viz kapitola Charakteristika časopisu Lidé a Země 39

Většinu fakt však pronáší obyvatelé Istanbulu. Podle Itule a Andersona (2003) by měly tyto běžné osudy lidí v textu převažovat nad výroky odborníků a povolaných osob. Text je lidovější a čtenáři bližší. To se mi podle mého názoru podařilo naplnit právě tím, že téměř všechny citace, které mohly být tvrzeními odborníků, říkají dva studenti. „Cenzura tu není utopie, ale každodenní realita. Vyjadřování se a sepisování protivládních názorů jsou považovány za terorismus,“ přidává svůj názor s očividnou lítostí Ipek. Titulek a perex jsou nejdůležitějšími prvky celé reportáže a často rozhodují o tom, jestli se čtenář článek rozhodne přečíst.47 Reportáž Istanbul: Rok poté naráží na politická témata, s jejichž zpracováním nemám žádné zkušenosti. Problematičnost zpracování samotného tématu se přenesla i na úvod reportáže, ve kterém vidím i největší slabinu. Na místo akčního zkratkovitého perexu jsem v úvodu shrnula události, které předcházely tureckým nepokojům. I z toho důvodu byla upozaděna oživující první přímá řeč, která je umístěná až ve třetím odstavci, a začátek článku je strohý. Lépe by reportáž mohla začít popisem dění loňských demonstrací, kterých jsem však nebyla přímým účastníkem, a nemohla jsem je tedy autenticky popsat. Titulek Istanbul: Rok poté sice vystihuje obsah reportáže a může vzbudit čtenářovu pozornost (rok po čem?), svým charakterem je však kvůli nedostatku zkušeností vcelku fádní. Na podobě úvodu a titulku této reportáže by se pravděpodobně nejvíce projevil editorský zásah. Karel Štorkán tvrdí, že „reportáž je tak hodnotná a odpovědná, jak hodnotná a odpovědná je příprava k jejímu vytvoření“. (1980: 302) Toto pravidlo platilo u tvorby této reportáže nejvíce. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla přímým účastníkem červnových událostí, musela jsem nastudovat množství materiálů souvisejících s touto událostí a pozorně vést novinářský rozhovor s těmi, kdo přítomni byli. V reportáži jsem se nebránila ich-formě, jinak je reportáž stejně jako předchozí psána autorským úhlem pohledu. Mnohem více je tu však patrný lidský příběh, který intenzivně prostupuje celou reportáží. Hlavní hrdina – istanbulský student – vyjadřuje své názory a sděluje osobní zkušenosti. Jeho postoje nelze považovat bezvýhradně za relevantní, svojí naléhavostí mohou čtenáře přimět, aby si závažnost tématu připomněl a případně si zjistil více informací. Některá doplňující fakta mohou být umístěna v informačních boxech.

47

viz kapitola Kompozice reportáže 40

Přítomnost hlavních hrdinů je tak silná, že má článek místy znaky žurnalistické story48. Snažila jsem se naplnit premisu zmíněnou v bakalářské práci Venduly Jičínské, která píše, že pokud jsou tyto popisy nebo citace hrdiny správně použity, měly by samy ve čtenáři vyvolat emoce, aniž by je musel autor pojmenovávat (že je hrdina dobrosrdečný, prokáže příběh, jak někomu pomohl). (Jičínská 2009) To může být patrné například z následující pasáže: Mladé listy stromů tiše šumí nad pestrobarevnými květinovými záhony a kolem kašny pobíhají malé děti. Berkay hlasitě polkne. Je na něm vidět, že v něm vzpomínky zanechaly silnou stopu. K této reportáži předkládám z technických důvodů méně fotografií a konstatuji, že takto odevzdaná reportáž (bez postačujícího množství ilustračního materiálu) by nemohla být v časopisu publikována. Podle slov Lenky Klicperové se v redakci měsíčníků Lidé a Země nedostatek fotografií řeší nákupem z fotobank. Ačkoliv o nich přímo nepíši, ke článku by podle mého názoru mohly být připojeny fotografie přímo z protestů. Článek je s 1 436 slovy publikovatelný v časopisu Lidé a Země.

5.3 Reflexe reportáže 3 V pořadí třetí reportáž popisuje jeden den na cestách po tureckém vnitrozemí. Tematicky je zaměřená na nízkonákladové cestování autostopem a s ním spojené netradiční zážitky. Tím je článek zaměřený spíše na mladší věkovou kategorii ze širokého spektra čtenářů, pro které časopis Lidé a Země píše.49 V kapitole o cílové skupině je několikrát zmíněný vyšší socioekonomický status čtenářů, z čehož by vyplívalo, že takoví lidé nebudou mít o článek o nízkonákladovém cestování zájem. Z vlastní zkušenosti však vím, že cestovatel tímto způsobem snadněji pronikne mezi místní obyvatele a může tak poznat zemi i z pozice domorodce, což jsem chtěla také v reportáži ukázat. Nejde o návod, jak cestovat autostopem, ani o popis zážitků, které jiný cestovatel může zažít také. Snažila jsem se potenciální čtenáře inspirovat k netradiční formě cestování a popřít mýtus, že využívání autostopu je nutně nebezpečnou činností.

„Story doplňuje obecná sdělení událostí vylíčením prožitků a pocitů zúčastněných jednotlivců. Příběh je malý epický útvar s neutrálním pásmem autora a s mírně emotivním a jazykově specifickým pásmem postav. Obě pásma jsou zřetelně oddělena.“ (Bartošek 1997: 65) 49 viz kapitola Cílová skupina 48

41

Několikrát jsem zmínila tvrzení Bech-Karlsena (1991), že hlavním úkolem autora je čtenáře zaujmout a donutit ho, aby si článek přečetl. Toho jsem se v tomto článku stejně jako u první reportáže pokusila docílit hlavně v perexu. „Nikam nejedu, nemám peníze.“ Podobnou větu z úst dvou dobrodruhů, kteří se vydali objevovat krásy tureckého vnitrozemí, uslyšíte jen těžko. I pouhý jeden den z jejich cesty je důkazem, že i s omezeným rozpočtem je možné zažít opravdu hodně. Začátek celé reportáže je uvozený přímou řečí. Jde o větu, kterou většina lidí někdy v životě použila, a má tak potenciál oslovit širokou čtenářskou obec. Následující text, který představuje cestovatele a jejich záměr, má čtenáři naznačit, že se dále v textu dozví, co obnáší cestování s nízkým rozpočtem. Titulek Zvednout palec a jet napovídá, že se bude jednat o cestování autostopem. Tato reportáž je jediná, která je napsaná čistě v ich-formě. S jejím použitím jsem v návaznosti na Marxsenovou (2012) a její tvrzení, že by se autor neměl vtírat do své reportáže, váhala. Bech-Karlsen však říká, že „nachází-li se novinář v centru události, mají jeho zážitky a reflexe v reportáži určitý význam, pak je přirozené, že bude psát ich-formou.“ (1991: 146–147) To podle mého názoru platí i pro tento text. Jedná se o soukromé zážitky a s přihlédnutím k jejich charakteru ich-forma navíc vyprávění oživí a čtenář se může snadněji vžít do kůže hlavního aktéra – reportéra. S tím souvisí i v teorii několikrát zmiňované autorovo bytí při tom. Bezprostřední přítomnost je důležitá napříč celou žurnalistikou, kvalitní reportáž se bez ní za žádných okolností nemůže obejít.50 Ani tento text by bez mé přítomnosti rozhodně vzniknout nemohl a dovolím si tvrdit, že je to z jeho zpracování patrné. Autoři Štorkán (1985), Schildberger (2004), Tušer i Follrichová (2001) se ve svých publikacích zabývají kompromisem mezi informováním a uměleckým beletrizováním v publicistických textech. Konstatuji, že mnou předložený text obsahuje velmi literární prvky, a to zejména v druhé části reportáže, která popisuje střetnutí s vojáky.

50

viz kapitola Reportáž jako publicistický žánr 42

Vytahují zbraně! Překotně vstávám, instinktivně popadnu naprosto zbytečný pepřový sprej a zaujmu bojovou pozici. Co se bude dít teď? V hlavě se mi honí obrazy z přestřelek na Divokém západě, zkrvavených obličejů a znásilněných žen. Jeden z vojáků podává pušku Václavovi. Takový styl jazyka jsem použila, abych více přilákala čtenářovu pozornost. Krátké věty zvyšují tempo a vtahují tak čtenáře do děje. I zakončení reportáže je literární a ve smyčce odkazuje na samotný začátek – děj se odehrával ve 24 hodinách. Devadesátikilometrový limit při půl šesté ranní dodržuje jen málokdo… Pod dozorem si kupujeme po letenkách zatím nejdražší věc celé výpravy… Je 5.30. Přiložené fotografie jsou sice kvalitní, některé z nich se však tematicky ke článku vážou pouze volně. Hlavní část příběhu se odehrávala v noci – tedy ve ztížených světelných podmínkách – a navíc u vojenské budovy, které je v Turecku zakázané fotografovat. V redakci by se taková situace taktéž mohla vyřešit nákupem fotografií z fotobank.51 I tato reportáž s 1 306 slovy vyhovuje požadavkům standardní reportáže v časopisu Lidé a Země. Tématem a formou vyprávění by mohla být reportáž, stejně jako článek Co skrývají opuštěná města, publikovatelná v rubrice V pohybu, ve které se objevují adrenalinové články s nestandardní tematikou.52

5.4 Reflexe reportáže 4 Děj poslední reportáže Kam zmizela zaniklá civilizace? je zasazen na místo, kde sídlila dnes již zaniklá civilizace Chetitů. Podobně jako u první i druhé reportáže je zde průvodce, který provází reportérku po místě a pomáhá jí popsat historické souvislosti. Střídají se tak reportážní pasáže z prohlídky se zajímavostmi o Chetitské říši, která existovala přibližně ve druhém tisíciletí před naším letopočtem.53 Protože má reportáž dějepisný charakter, soudím, že potenciálními čtenáři by mohli být lidé s vyšším vzděláním. Tato skupina je podle Lenky Klicperové i cílovou skupinou časopisu Lidé a Země.54

viz kapitola O cílovém médiu viz kapitola O cílovém médiu 53 viz kapitola Historie 54 viz kapitola Cílová skupina 51 52

43

I u tvorby této reportáže byla stejně jako u článku Istanbul: Rok poté velice důležitá fáze přípravy neboli rešerše. Podle Osvaldové a Halady jde „o důležitý nástroj zpravodajství, publicistiky, ale zejména odborné a vědecké práce vůbec“. (2002: 157–158) Pokud má reportér předkládat historická fakta, musí si být jistý jejich správností a využívat relevantní zdroje. O to jsem se usilovně snažila, nemohu však říct, že se mi to podařilo dokonale. Může za to nedostatek informací a vědecká nesoudržnost, které plynou z časového odstupu od daných historických událostí. Často citovaný český autor píšící o Turecku Gabriel Pirický se v knize Turecko osudem Chetitů zabývá jen okrajově. Z jeho publikace jsem čerpala zejména časové údaje. Studijní oporou mi byla i kniha Görana Burenhulta Kultura a společnost starověku, který v jedné z kapitol popisuje i zajímavosti ze života Chetitů. Titulek reportáže obsahuje otazník. V kapitole Kompozice reportáže jsem podle příručky Novinářské minimum uvedla, že otázka může být v titulku jen výjimečně. Soudím, že správně umístěný otazník ale může čtenáře nabudit k dalšímu čtení, aby se dozvěděl odpověď na naznačenou otázku. Takto soudím z charakteru článku, který nemá funkci zpravodajskou, ale populárně-naučnou. Stejně jako v reportáži Istanbul: Rok poté, perex je v tomto případě opět spíše statický. Zvolila jsem jej, abych čtenáře uvedla do problematiky a hned na začátku ho nezmátla příliš lyrickými popisy. Naopak úvod začíná přímou řečí. „Tak tady to je!“ hlásí nadšeně můj dnešní průvodce. Použitím přímé řeči v úvodu článku jsem se snažila čtenáře vtáhnout to děje. Z uvedené pasáže je patrný i úhel pohledu, který je v této reportáži podle dělení Bech-Karlsena (1991) znovu autorský s použitím ich-formy.55 Pár desítek metrů za vesnicí Boğazkale se impozantně linou šest kilometrů dlouhé hradby, které lemují svažité území mezi strmými skalami. Fotografie, které následují v příloze za samotným článkem, jsou kvalitní, avšak postrádají dynamiku. To by podle mého úsudku mohlo být v časopisu vykompenzováno využitím informační grafiky – například vizualizace, jak říše v minulosti vypadala, nebo mapy území Chetitů.

55

viz kapitola Základní prvky 44

Námětem se článek hodí do rubriky Vaše cesty, kde vychází články s lehčí tematikou o snadněji dosažitelných místech.56 Ruiny města Chattušaš jsou turisticky velmi přístupné, a že stojí za to je navštívit, popisuji v posledních větách reportáže. „Je to jedno z míst, jehož atmosféru z fotografií nenačerpáte. Člověk sem musí přijet a vlastní rukou si sáhnout na trosky budov, projít se kolem rozvalin hradeb. Než to udělá, bude pro něj Chetitská říše jen frází bez obsahu,“ je přesvědčený Yasan a já s ním mohu jen souhlasit. Rozsah článku s 1 068 slovy (6 810 znaků) patří v rámci časopisu mezi kratší reportáže, cílové rubrice však vyhovuje a mohl by do ní být zařazen.57

56 57

viz kapitola Charakteristika časopisu Lidé a Země viz kapitoly Charakteristika časopisu Lidé a Země a Cestopisná reportáž v časopisu Lidé a Země 45

6 Závěr V rámci

tvůrčí

bakalářské

práce

bylo

mým

cílem

vytvořit

soubor

cestopisných

reportáží z Turecka, publikovatelných v časopisu Lidé a Země. V úvodu jsem nastínila, co naplnění cíle obnáší, a s těmito východisky ve výsledku koresponduje struktura bakalářské práce. První kapitola teoreticky vymezuje žánr cestopisná reportáž a dále se věnuje reáliím o Turecku. Záměrem nebylo a z důvodu požadovaného rozsahu ani nemohlo být komplexní popsání všech geografických, historických, demografických či ekonomických aspektů, proto jsem se detailněji zaměřila na věcné údaje, které jsou spojeny s jednotlivými reportážemi. Jak jsem už napsala, pro tvůrčí účely slouží jako podrobná žurnalistická rešerše, čtenáři bakalářské práce pomohou reportáže ukotvit do širšího teoretického rámce a v časopisu Lidé a Země by mohly být použity jako náplň informačních boxů, které jsou publikovány u všech článků. Protože jsem se rozhodla zacílit reportáže pro magazín Lidé a Země, bylo nutné zjistit a popsat, jak cestopisné reportáže v tomto cílovém médiu vypadají. K tomuto účelu jsem vyhodnotila jako nejvhodnější metodu polostrukturovaného rozhovoru se členkami redakce. Snažila jsem se získat odpověď na mnou vytyčenou hlavní výzkumnou otázku: „Jaká je charakteristika cestopisné reportáže v časopisu Lidé a Země?“ Dále jsem si vytyčila dílčí otázky, pomocí kterých jsem vedla polostrukturovaný rozhovor s šéfredaktorkou časopisu Lenkou Klicperovou a editorkou Andreou Bláhovou. Úspěšně se mi podařilo získat potřebné informace pro vypracování tvůrčí části a použití metody polostrukturovaného rozhovoru hodnotím jako správnou variantu. Informace vytyčené v teoretické kapitole a kapitole o cílovém médiu byly základními premisami pro vypracování autorských textů a jejich kritických reflexí. Na základě výzkumného rozhovoru v redakci jsem zjistila, že je v měsíčníku Lidé a Země problematické publikování sérií tematicky podobných reportáží z jedné země. Ačkoliv jsem původně předpokládala reportáže zacílit pouze na problematiku kritiky vstupu Turecka do Evropské unie, napsat reportáže vhodné pro publikování ve zmíněném médiu byl záměr nadřazený. Proto jsem se od své prvotní ambice částečně odklonila. Vytvořila jsem čtyři různorodé reportáže, které jsou cíleny do odlišných rubrik. Jak již bylo uvedeno v úvodu kapitoly Tvůrčí část, mají tak větší šanci na publikování, o což se v nejbližší době pokusím.

46

Konstatuji, že i přes výše zmíněné obtíže se mi podařilo cíl bakalářské práce naplnit, a předkládám sérii čtyř cestopisných reportáží, které po formální i obsahové stránce mají potenciál být uveřejněny v časopisu Lidé a Země.

47

7 Bibliografie Knihy BARTOŠEK, Jaroslav. 1997. Žurnalistika: Úvod do studia. Olomouc: FF UP. BECH-KARLSEN, Jo. 1991. Být přitom: reportáž jako žánr a metoda. Oslo: Universitetsforlaget. BRYMAN, Alan. 2008. Social Research Methods. Oxford: Oxford University Press. BURENHULT, Göran. 2006. Velké civilizace: kultura a společnost starověku. Praha: Argo. BURGR, Rudolf; ČUŘÍK, Jaroslav; WASCHKOVÁ CÍSAŘOVÁ, Lenka. 2006. Novinářské minimum. Brno: Masarykova univerzita DISMAN, Miroslav. 2000. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. HENDL, Jan. 2008. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. ITULE, Bruce; ANDERSON, Douglas. 2007. News Writing and Reporting for Today‘s Media. Boston: McGraw-Hill.

METZ, Helen Chapin, ed. 1995. Turkey: A Country Study. Washington: GPO for the Library of Congress. OSVALDOVÁ, Barbora; HALADA, Jan, ed. 2002. Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha: Libri. PATTON, Michael Quinn. 2002. Qualitative Research and Evaluation Methods. CA: Sage Publications. PIRICKÝ, Gabriel. 2006. Turecko. Praha: Libri. RITCHIE, Jane; LEWIS Jane. 2003. Qualitative Research Practice: A Guide for Social Science Students and Researchers. London: Sage Publications. RYBÁŘ, Jan. 2010. O reportáži, o reportérech. Praha: Karolinum. SCHILDBERGER, František. 2004. ZUR708: Publicistické žánry. Brno: Soukromý tisk Masarykovy univerzity. ŠTORKÁN, Karel. 1980. Publicistické žánry. Praha: Novinář. ŠTORKÁN, Karel. 1985. O reportáži prakticky i teoreticky. Praha: Novinář. TUREČEK, Břetislav. 2010. Rozhlasová reportáž: emoce a dojmy, ale také příprava a ověřování. Pp. 71–77 in O reportáži, o reportérech. Praha: Karolinum.

48

TUŠER, Andrej; FOLLRICHOVÁ, Mária. 2001. Teória a prax novinárskych žánrov. Bratislava: Univerzita Komenského. VLAŠÍN, Štěpán. 1984. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel. Závěrečné akademické práce JIČÍNSKÁ, Vendula. 2009. Soubor reportáží ze Zambie. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné z: . JIŘÍČKOVÁ, Martina. 2011. Soubor cestopisných reportáží z USA. Bakalářská Brno: Masarykova univerzita. Dostupné z: .

práce.

FIALOVÁ, Barbora. 2012. Soubor cestopisných reportáží z České republiky. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné z: . SCHRÖPFEROVÁ, Lenka. 2008. Mediální mapa a komparace časopisů o cestování. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné z: . VOSTALOVÁ, Veronika. 2013. Politika AKP a její vztah k sekularismu v Turecku. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné z: . Internetové zdroje 100+1: Zahraniční zajímavosti [online]. Dostupné z: .

2007-2014

[cit.

2014-04-04].

BOROVIČKA, Michael. 2012. Lidé a Země v proměnách času. Lidé a Země: Zeměpisný a cestopisný měsíčník [online]. 2014 [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: . HADRAVA, Lukáš. „Pryč s Erdoğanem!“ Turecko povstalo proti železné pěsti premiéra. 2013. Česká televize [online]. 1996–2014 [cit. 2014-04-10]. Dostupné z: . KÖMÜRCÜLER, Güneş. Protests Hit Tourism, But Create New Tourists. 2013. Hurriyet Daily News [online]. 2013 [cit. 2014-04-09]. Dostupné z: . Lenka Klicperová – profil autora. Lidé a Země: Zeměpisný a cestopisný měsíčník [online]. 2014 [cit. 2014-04-04]. Dostupné z: . Lidé a Země. Magazíny [online]. 2009–2014 [cit. 2014-04-04]. Dostupné z: .

49

Lidé a Země. Mladá fronta [online]. 2007-2014 Dostupné z: .

[cit.

2014-04-04].

MARXSENOVÁ, Patti 2012. The Art of the Travel Essay: Here Are Some Tips on Writing The Voyage of Personal Discovery. Writer [online]. 2013 [cit. 2014-04-04]. Dostupné z: . Media projekt 2013. Median: Výzkum trhu, médií a veřejného mínění & vývoj software [online]. 2006–2014 [cit. 2014-04-04]. Dostupné z: . Media projekt. Median: Výzkum trhu, médií a veřejného mínění & vývoj software [online]. 2006– 2014 [cit. 2014-04-04]. Dostupné z: . National Geographic [online]. 2009–2014 [cit. 2014-04-04]. Dostupné z: . PHILLIPS, Tim. New report on human rights violations during turkey’s response to gezi park protests. Activist defense [online]. 2014 [cit. 2014-04-02]. Dostupné z: http://activistdefense.wordpress.com/2013/10/04/new-report-on-human-rightsviolations-during-turkeys-response-to-gezi-park-protests/ Periodický tisk. ABC ČR: Kancelář ověřování nákladu tisku [online]. 2014 [cit. 2014-04-04]. Dostupné z: . Savov se přihlásil k vlastnictví Mladé fronty. Mediaguru [online]. 2012 [cit. 2014-04-04]. Dostupné z: . The World Factbook. Central Inteligence Agency [online]. [cit. 2014-03-29]. Dostupné z: . Tradiční měsíčník Lidé a Země mění podobu. Mediaguru [online]. 2014 [cit. 2014-04-04]. Dostupné z: . Vztahy EU a Turecka. EurActiv [online]. 2004–2014 [cit. 2014-04-10]. Dostupné z: . Periodika Lidé a Země: Za obzorem čeká svět. Praha: Mladá fronta, 2014, roč. 63, č. 3.

50

8 Jmenný rejstřík Anderson Douglas................................... 12, 40

Klicperová Lenka14, 16, 26, 27, 29, 30, 32,

Bartošek Jaroslav ........................................... 41

34, 35, 36, 39, 41, 43, 54

Bech-Karlsen Jo 10, 11, 12, 13, 15, 37, 38, 42

Lewis Jane ....................................................... 25

Bech-Karlsena Jo ........................................... 44

Marxsenová Patti .............................. 11, 38, 42

Bláhová Andrea14, 15, 26, 27, 29, 30, 32, 33,

Metz Helen Chapin................................. 16, 17

34, 36, 37, 55

Osvaldová Barbora ....................... 9, 11, 22, 34

Borovička Michael ......................................... 29

Patton Michael Quinn ................................... 25

Bryman, Alan ................................................. 24

Pirický Gabriel ................................... 18, 19, 44

Burenhult Göran .............................. 18, 19, 44

Ritchie Jane ..................................................... 25

Burgr Rudolf .................................................. 11

Rybář Jan .................................................. 15, 38

Čuřík Jaroslav ................................................. 11

Savov František .............................................. 29

Disman Miroslav ..................................... 23, 25

Schildberger František .................. 9, 10, 15, 42

Dvořák Michal ............................................... 13

Schröpferová Lenka ...................................... 32

Fialová Barbora.............................................. 29

Štorkán Karel.......................... 9, 10, 15, 40, 42

Follrichová Mária ............................... 9, 10, 42

Tureček Břetislav ........................................... 15

Hadrava Lukáš ............................................... 21

Tušer Andrej ........................................ 9, 10, 42

Halada Jan...................................... 9, 11, 22, 34

Vlašín Štěpán .................................................. 13

Hendl Jan ..................................... 23, 24, 25, 27

Vostalová Veronika ....................................... 20

Itule Bruce ................................................ 12, 40

Waschková Císařová Lenka.......................... 11

Jičínská Vendula ...... 12, 13, 14, 15, 16, 38, 41

Wehle Tomáš.................................................. 15

Jiříčková Martina ..................................... 13, 14

Zvelebil Jan ..................................................... 14

51

9 Seznam příloh a obrázků Příloha 1: Výzkumný rozhovor ................................................................................................................ 54 Příloha 2: Reportáž Co skrývají opuštěná města .......................................................................................... 60 Příloha 3: Reportáž Istanbul: Rok poté ....................................................................................................... 68 Příloha 4: Reportáž Zvednout palec a jet ..................................................................................................... 75 Příloha 5: Reportáž Kam zmizela zaniklá civilizace? .................................................................................. 81

Obrázek 1: Erimův malý parťák Tim na prohlídku skal ještě nemůže, protože by ho prý bolely nohy. ............................................................................................................................................................. 64 Obrázek 2: Některé skály jsou provrtané doslova skrz na skrz. .......................................................... 65 Obrázek 3: Létající balóny se nad krajinou začínají vznášet už v šest hodin ráno. Přesně tak, aby pasažéři mohli vidět jeden z nejkrásnějších východů slunce. ............................................................... 65 Obrázek 4: Balvany pevnějších hornin více odolávají erozi a zůstávají na vrcholcích skal jako pokličky. ....................................................................................................................................................... 66 Obrázek 5: Nejlepší je Kappadokii navštívit hned ráno. Vyhnete se tak největšímu náporu turistů. ....................................................................................................................................................................... 66 Obrázek 6: Některé fresky uvnitř kapadockých kostelů jsou dodnes pozoruhodně zachovány. Jiné, jako třeba tyto, poznamenal zub času............................................................................................. 67 Obrázek 7: Berkay a Ipek živě diskutují o hlasitosti islámských modliteb znějících z minaretů. Ipek by je třeba úplně všechny zakázala. ................................................................................................ 72 Obrázek 8: Na náměstí pod věží Galata se dříve večer scházeli hlavně mladí – dnes je tady po setmění pusto. ............................................................................................................................................. 72 Obrázek 9: Typické istanbulské dominanty. Modrá mešita a Hagia Sofia – bývalý křesťanský kostel přebudovaný na islámskou svatyni. .............................................................................................. 73 Obrázek 10: Atmosféra v největším městě Turecka se zdá být celkem přátelská. Uvidí se na jak dlouho. ......................................................................................................................................................... 73 Obrázek 11: Ulice v Istanbulu jsou znovu plné turistů. ....................................................................... 74 Obrázek 12: Další Duranovou chloubou jsou chundelaté ovce. Na čerstvé zelené listy jim zapálený hospodář jezdí každý den. ......................................................................................................... 78 52

Obrázek 13: Duranova žena tráví většinu času se svojí vnučkou. Hlídá ji, zatímco rodiče jsou v práci. .......................................................................................................................................................... 79 Obrázek 14: Při stopování se dá zažít spousta dobrodružství. Ale také třeba dlouhé minuty nekonečné nudy. ......................................................................................................................................... 79 Obrázek 15: I za rychlé jízdy se dají při cestování autostopem pořídit kvalitní snímky. ................. 80 Obrázek 16: Mešita může sloužit jako orientační bod, někdy může také ale pořádně zmást. ........ 80 Obrázek 17: Při opravě repliky části městské brány zedníci napodobují způsob, jakým mohla být budova postavena původně. ..................................................................................................................... 84 Obrázek 18: Pěšky trvá projít bývalé chetitské opevnění skoro celý den. Autobusem to zvládnete za pár desítek minut. .................................................................................................................................. 84 Obrázek 19: Původ tajemného modrého kamene, který dodnes leží v Chattušaši, je zahalen tajemstvím. Chetitskému vládci ho prý daroval faraon Ramses II. ..................................................... 85 Obrázek 20: Lví brána – vpravo je originál a vlevo replika. ................................................................ 86

53

10 Přílohy 10.1 Výzkumný rozhovor Příloha 1: Výzkumn ý ro zhovor

Kdo je cílovou skupinou časopisu Lidé a Země? Klicperová: Cílovou skupinou jsou lidé, kteří rádi cestují. Jsou to lidé s vyšším vzděláním, SŠ, VŠ, lidé s rozhledem, všeobecným přehledem a zájmem o světové dění. Mají vyšší socioekonomický status. Věkově asi 25–55, ale prakticky se to vymezovat nedá – čtou nás lidé přibližně od 15 do smrti. Jak vybíráte témata? K: Témata vybíráme z toho, co máme v redakci, co došlo od náhodných přispěvatelů a je použitelné, z toho, co nám už dodali hotové naši stálí spolupracovníci, a zbytek doobjednáváme. Je to poměrně složitá alchymie, musím mít hlavně dobrý přehled, kdo mi jaké články může zpracovat. Jako všude – dobré kontakty a vztahy s mými spolupracovníky jsou základ. Také vím dopředu, jaké číslo bude mít jaké zaměření, a podle toho už můžu články poptávat, nebo když přijdou, už si je zařadím k tomu danému číslu, protože vím, že se mi tam budou hodit. Praxe a kontakty mi to usnadňují. Jaký prostor dáváte politickým tématům? K: Vzhledem k frekvenci vydání to není úplně snadné. Třeba aktuální dění na Ukrajině trochu pokryté mít budeme, ale obecně to necháváme spíš zpravodajství. A kdybych se zeptala přímo na Turecko? K: Kdyby se tam teď něco přímo stalo, tak o tom napíšeme. Publikujete série reportáží? Jak vypadají? K: Série reportáží u nás nepublikujeme. Je tam dlouhá doba mezi jednotlivými čísly.

54

A v rámci jednoho vydání? V rámci jednoho čísla to neděláme, protože prostor je omezený a chceme čtenáři nabídnout co nejpestřejší čtení. Jak vypadá dobrá cestopisná reportáž v časopisu Lidé a Země? K: Je to klasická reportáž, jak má vypadat. Neobsahuje žádné zvláštní atributy, jen je zaměřená na něco zahraničního. Nic extra výjimečného to podle mě není. A stejně jako dobrou klasickou reportáž je i tu cestopisnou těžké zpracovat, což neumí úplně kdokoliv. Bláhová: Když se ptáte na tuto otázku, vybaví se mi hlavně původní verze reportáží tak, jak je nám externisté pošlou, víc než podoba, v jaké jsou pak uveřejněny. Lidé mají často sklon dělat popis cesty, osobní záznam, co je všechno po jejich cestě potkalo, a to je samozřejmě špatně. Reportáž musí být osobní pohled, ale ne čistě jenom osobní zážitek. Reportáž není to, co potom člověk vypráví doma nebo kamarádům, že se jenom jemu stalo. To je podle mě takový nejčastější nešvar. Cestopisná reportáž má u nás různou podobu. Někdo to pojímá přes osobní zážitky, někdo si stanoví nestranně nějaké téma. Máme například adrenalinové články, které se zabývají pohybovou stránkou věci, kde jde konkrétně o to zprostředkovat lidem to, co běžně nedělají. U nich už není tak důležitá ta cestopisná složka a také potom tolerujeme popisnější styl. K: A to je potom veliký úkol pro naši editorku, aby z toho zážitku, který je dost často schovaný, takovým očistným procesem vyrobit něco, co se dá publikovat. Což je někdy hodně obtížné. B: Je ale pravdou, že už máme své osvědčené autory, na které se obracíme. Takže to určitě neznamená, že se tu každý měsíc probíráme hromadami nekvalitních článků. Jak dlouhé jsou články? B: Standardně kolem 8 000 znaků bez mezer. Větší a důležitější reportáže mohou mít 12 000, ale potom máme naopak krátké rubriky, kde článek může mít i 4 000 znaků. K: Řadíme za sebe různě dlouhé články, aby nebyl jeden těžký text za druhým, aby to bylo pro čtenáře atraktivní a aby ho to neodradilo.

55

Jsou důležité fotografie u článků? B: Zásadně. Je to 50:50. K: Pro nás jsou fotografie rozhodně důležité. Někdy jsme schopní, pokud má někdo vynikající fotky, text opravdu hodně editovat, abychom ho mohli uveřejnit, i když třeba původně nebyl moc dobrý. Stojí nám to za ty fotky. Je ale pravda, že někdy to je i naopak. To když má autor fotografie nekvalitní nebo je nepřiloží vůbec? Jak postupujete v takovém případě? K: Máme fotobanky a sháníme tam. A to se stává poměrně hodně často. Autor, který dobře píše, spíše ve výjimečných i dobře fotí. Někteří autoři mají naopak vynikající fotografie, ale texty jsou na takové úrovni, že je skutečně publikovat nemůžeme. Někdy se může stát, že text napíšeme od stolu a jenom se doptáme na nějaké doplňující otázky. B: Ale to jde samozřejmě jen o fotoreportáže, kde jsou krátké texty. Úplně výjimečně to někdy řešíme tak, že když máme hodně dobré fotografie, tak oslovíme někoho, kdo například na podobné události byl, a ten nám k tomu napíše reportáž. Ale to se stává opravdu jenom zřídkakdy. K: Kdybych se měla zmínit ještě k těm fotobankovým fotografiím, ty mají pro nás obrovskou výhodu, že jsou za nepoměrně menší peníze. Na co kladete důraz při psaní titulků a perexů? B: Samozřejmě na poutavost. Musí čtenáře zaujmout. Perex, začátek a konec textu je většinou největší problém. A necháváte je na autorech, nebo je píšete vy? B: Samozřejmě lidé si tam někdy něco napíšou, ale málokdy zdařile. Při redakčním zpracování vzniká několik verzí a názvů a napíšu perex. V těchto částech se musí dát největší pozor na všechny nešvary.

56

Máte nějaký manuál? K: Už ne. B: My jsme ho mívali, ale stejně to nemělo moc žádný velký efekt. Chce to spíš jen vsadit na to, že každý může poslat, co chce, a buď to bude dobré a upraví se to jen trochu, anebo v textu najdu alespoň zrnko příběhu a pak případně upravím podle vlastních potřeb. Existuje ve vaší redakci seznam zakázaných slov? K: Ten jsme také dřív měli. B: A byla tam slova jako kraj, království, tavicí kotlík kultur, říše, ráj něčeho… K: Zkrátka klišé. Jaké jsou nejčastější prohřešky, kterých se autoři dopouštějí? B: Amatéři popisují čistě: „Přijeli jsme tam, nasedli jsme do letadla…“ Já chápu, že když někdo vyrazí do nepřístupné krajiny, jsou tam například velké problémy s cestováním. Třeba že v autobuse na jednom místě sedí pět lidí. Napíše to do reportáže a já tomu rozumím. Ale když se to potom objeví v každé druhé reportáži, tak je to vážně neúnosné. K: Nedokážou uchopit téma, nedokážou si vytyčit, co má být vlastně cíl té reportáže, o čem to vlastně má být. Nezkušení autoři většinou vypráví jak z páté třídy: „Přijeli jsme a tam byla jedna babička, která si vedle nás sedla v autobuse, pak jsme si dali svačinu a pak jsme jeli ještě dalších 200 kilometrů…“ B: „Krajina byla velmi pěkná, lidé jsou tu příjemní…“ K: Popisují nějaké své banální zážitky, které se jim staly a jsou pro ně zajímavé, ale nechápou, že pro čtenáře, který tam nebyl, je to naprosto bezvýznamná věc, a ne něco, čím je ohromený.

57

A co je tedy podle vás pro čtenáře zajímavé? B: No samozřejmě něco o té zemi, byť pohledem člověka, který to nějakým způsobem prožil a má k tomu vztah. Čtenář musí skrz náš časopis vidět tu konkrétní zemi. A ne to, že si tam někdo koupil burské oříšky a bylo mu smutno. K: Chce vědět něco hlouběji o té zemi, co by se sám nedozvěděl. Když vyjede s batohem, tak se asi bude zajímat, ale pravděpodobně ne tak, jako se umí zajímat novinář nebo reportér. B: Lidé mi často říkají, když mluví o tom, proč čtou Lidé a Země, že buďto proto, že je to z míst a událostí, kam by se nedostali třeba z nějakých bezpečnostních důvodů a podobně, nebo z důvodů existenčních. Málokdo procestuje Austrálii nebo nějaká nepřístupná místa. Anebo se také rádi dozvědí o tom, co by sami nepodnikli. Časopis o cestování nemusí být jen pro ty, co nějak zběsile cestují, ale i pro ty, co tráví víkend někde na zahrádce a rádi si o cizích krajích něco přečtou. K: Takže my musíme balancovat mezi tím, abychom jim nabídli inspiraci na vlastní cesty, což musí být země dostupnější a témata běžnější, která jsou v rubrice Z vašich cest, a pak musíme nabídnout i něco, co by sami nikdy nedokázali nebo neprožili. Nedávno se v časopisu Lidé a Země změnil redakční systém. Měly ty změny nějaký vliv na podobu samotných článků? B: Samotnou strukturu článků, to, jak jsou postavené, jsme nijak neměnili. Neuhýbali jsme v rozsahu reportáží ani ve zjednodušení materiálů, nevsunovali jsme do nich žádné senzace ani jsme neubírali informace. Maximálně jsme ty informace trochu víc rozčlenili. Do hlavního textu jsme se snažili dát do gró a potom lákat různě členěnou informací v infoboxech, aby to čtenáře víc přitáhlo a bylo to pro ně přehledné. I když nám to na začátku přišlo jako zestupidnění, je pravda, že podoba časopisu prokoukla. K: Snažíme se do nich dávat opravdu výjimečnosti a rozumné tipy, a ne banality, jak si sehnat letenku, že je tam například potřeba vízum, jakou měnou se tam platí a tak dál. Třeba tip na opravdu dobrou a vyhlášenou restauraci, když už tam restaurace musí být… V současnosti je, alespoň u nás, tlak na servisnost, trendové záležitosti, zestručnění materiálů…

58

B: … delší než čtyřstránkové materiály už jsou příliš dlouhé. Změnil se podle vás za posledních 20–30 let u cestopisných reportáží nějakým způsobem výběr témat? K: Je to čím dál těžší. Témat ubývá, ta vyloženě originální dochází úplně… Je mnohem těžší najít něco zajímavého a neotřelého. B: Informace jsou přístupné, obzvlášť skrz internet. Zmiňovala jsem fotografie. Ano, fotografie jsou pro nás velice důležité, ale přesto kdokoliv, kdo si přečte něco v našem časopise, může jít potom na internet, kde najde plno dalších, byť nekvalitnějších obrázků. Každý může všechno vidět, všechno si dopátrat. Možná právě proto je důležitý osobní vklad autora, pokud napíše dobrou reportáž. Pokud autor do článku vloží svůj zážitek a přitom citlivě zprostředkuje místo, kde se nachází, může být téma pro čtenáře ještě pořád nové. K: Jak jednou řekl cestovatel Miroslav Zikmund: „To se vám to cestuje.“ A dalo by se říct, že v minulosti čtenáře bavilo číst horší reportáže, než jaké čtou dnes? K: Rozhodně. Nebyly tak dostupné, bylo jich mnohem méně a čtenáři byli vděční za každý pohled do ciziny. Zvlášť když zohledníme situaci před rokem 1989, tak zahraniční reportáže byly velmi nedostatkové zboží. Žádný internet neexistoval… B: … každá černobílá fotografie byla neuvěřitelným svědectvím. K: Dnes jsme v mnohem horší situaci, protože přebytek informací všude kolem nám podstatně ztěžuje práci.

59

10.2 Reportáže a fotografie CO SKRÝVAJÍ OPUŠTĚNÁ MĚSTA Příloha 2: Reportáž Co skrývají opušt ěná města

Zní to, jako by se kolem vás procházely asi metrákové husy. Divoce syčí skrze své obrovské zobáky a člověk snad ani nemůže mít dost fantazie na to, aby si představil, jak by vypadalo štípnutí od takové stvůry. Okolo není ale vůbec nikdo, žádný živočich. Stačí se podívat nad hlavu a hned je jasné, že žádné nebezpečí tady nehrozí. Text a foto: Zuzana Marková / Turecko Z létajících balónů se vyklání nespočet udivených turistů. Za zvuku syčení stroje jeden po druhém stoupají, aby si pasažéři mohli pohodlně prohlédnout, co dokáže vytvořit příroda. „Nevyklánějte se tolik, já vás tu pak sbírat nebudu,“ směje se obsluha jednoho z balónů, snědý, kudrnatý Turek. Výlet nad Kappadockými skalami horkovzdušným balónem se stal velmi oblíbenou atrakcí. A právem. Jedině z výšky je možné zahlédnout všechny ty pitoreskní skalní útvary, které vypadají jako z jiné planety. Kappadocké skály by mohly být jedním z přírodních divů světa. Dnes již vyhaslé sopky Hasan a Ercyies tu před více než třemi miliony let vyvřely obrovské množství pestrého sopečného materiálu. Oči se můžou kochat nekonečnou barevnou paletou od cihlově rudé, přes oranžovou, písečnou žluť až po temně šedou. Popel dal pak vzniknout poddajné tufové hornině. Malé říčky, déšť, vítr a mráz jsou sochaři, kteří už statisíce let konají své dílo. Jejich neúnavnou činností vznikla skalní města plná proláklin, malebných kaňonů, náhorních planin, nejrůznějších homolí, pyramid a věží. Některé z nich měří až čtyřicet metrů. Nakonec k dílu přidal ruku i člověk. První osadníci do měkkého tufu, který svými vlastnostmi připomíná pískovec, vytesali skalní domy a celá města. Zloději atmosféry Balóny se ztrácejí v čím dál větší výšce. Kolem ústředního města Kappadokie – Görëme – se rozprostírá zvláštní nepopsatelné vakuum. Je tu nesmírný klid. Každého hned musí napadnout, že se tady určitě žije jako v pohádce. S tím nesouhlasí místní Erim. Je mu čtrnáct. Vypadá mladší, ale když začne mluvit, jeho moudrost vás až zneklidní. Pomáhá tátovi ve stánku se suvenýry a občerstvením kousek od turistické vyhlídky. Anglicky umí bezchybně. Musí. V mžiku připraví 60

tureckou kávu z džezvy, kterou člověk s chutí vypije i v tomhle vedru. Sladí ji tady, ještě než vám ji donesou. „Život v Kappadokii není žádný med. Každý den sem proudí stovky turistů, kteří si chtějí odnést co nejvíc zážitků. Otec říká, že místní atmosféru doslova vyždímají a pokaždé si kousek z ní odvezou k sobě domů. A my je samozřejmě necháme. Potřebujeme to.“ Mladí tu už

žijí moderně. Ve skalních domech dávno

nikdo nebydlí. Erimovi

prarodiče

ale prý vzpomínají na doby, kdy se prostor mezi skalami využíval mnohem víc než jen k výletním túrám. Někteří jejich známí tam ještě před sedmdesáti lety bydleli. Pak se ale museli z úředního rozhodnutí vystěhovat. Domy prý byly vlhké, a nesplňovaly tak hygienické požadavky. Mezi skalními obydlími se pěstovalo množství zeleniny a hlavně výborného vína. „Ještě dnes tam mají malé políčko. Pojďte, ukážu vám ho.“ Nic pro klaustrofobiky Ještě než začne průvodcovský výklad pod jeho vedením, nasype si do kapes plné hrsti slunečnicových semínek. Turci je doslova milují. Konzumují je prakticky v jednom kuse a na všech možných místech. Semínka se jedí tak, že si jich několik vhodíte do pusy, jazykem a zuby z nich vydolujete jádro a slupku vyplivnete, kam vás napadne. Je pouze jediné místo, kde si to nesmíte v žádném případě dovolit, a tím je mešita. Takto se můžete bavit třeba i celé dopoledne. Po kilometrové procházce údolím skal Erim zamíří ke štěrbině do malého sedla a prstem ukazuje nahoru do asi čtyřmetrové výšky. „Dál vede cesta tamhle.“ Ve skále jsou vysekané kapsy, které mají cestu usnadnit. Tady přestává legrace. Zvětralý tuf se drolí, a pokud nemáte pevné boty, nahoru se vyškrábete jen s vypětím všech sil. A to je teprve začátek. Ze sedla vede dál jediná cesta a tou je tunel o průřezu zhruba šedesát na osmdesát centimetrů. To znamená v nejlepším případě lézt po kolenou. Strop je však místy tak nízký, že je nutné se skoro plazit. Cesta není nejnáročnější, klaustrofobik by ji ale pravděpodobně zvládl jen s velkým sebezapřením. Z temného a chladivého tunelu se otevře cesta ven do vedrem zalitého údolí. Najednou se všude kolem točí směsice barev a vůní a přímo před očima se rozprostírá políčko s několika sazenicemi hroznového vína, rajčat a dýní. V kamenných puklinách se bizarními kořeny drží několik keřů a ovocných bonsají meruněk. Některé už jsou vyschlé na křížaly a chutnají jako ovocný karamel. Hospodaření je v Kappadokii tradiční záležitostí. Pěstuje se zde hlavně víno jak na hrozinky, tak na kvalitní archivní nápoj. Mezi znalci vína je velmi vážené. Na zdejších polích ale může něco růst jen díky intenzivnímu zavlažování. Voda je přiváděna z blízkých solných jezer a ta pak na úkor zemědělství vysychají. 61

V hlavní roli tuf Vypadá to, že není kudy dál. Všechny cesty, které se na první pohled nabízejí, končí ve výšce asi dvaceti metrů v úrovni špiček korun topolů. Dolů se dá podle střízlivého odhadu dostat jen po lanu nebo smrtelným skokem. Erim rázně vykročí na okraj vydrolené skály a na okamžik vypadá jako odhodlaný sebevrah. Ještě krok, dřepne si a pomalu nechává podrážky bot sesouvat jakousi sáňkařskou dráhou dolů. Úsměv v jeho tváři značí, že se touto cestou nevydává poprvé. Ukázka zemědělství uprostřed skalisek je jen první bod programu. Erim zná skalní městečko, o kterém ví jen málo běžných turistů. Místnosti vysekané do skal bylo možné zahlédnout už po cestě sem, v údolí, kam míří mladý průvodce, jich je prý mnohem víc. Tuf má vynikající vlastnosti, které z něj dělají velmi kvalitní stavební materiál. Navíc dobře izoluje. Místnosti, které se do něj vysekají, mohou vydržet stovky let. Hornina podle odborníků také pohlcuje dým, což je výhodné pro ty, kteří se ve skalních městech ukrývají. Těchto vlastností využívala křesťanská komunita, která se tu v prvním století našeho letopočtu skrývala před nájezdy Arabů. Z té doby pochází i množství křesťanských kostelů. Klasické křesťanské duchovní budovy z okolní zástavby ční a z dálky na sebe upozorňují. Ty kappadocké jsou mnohdy tak nenápadné, že je bez upozornění těžké si jich vůbec všimnout. A to je jich tu víc než tisíc. Kostel není holubník Asi po půl hodině se cesta zavlní v prudkou zatáčku a Erimův významný pohled dává najevo, že toto je ono místo, kterým se chtěl pochlubit. Je na první pohled jiné. Otvory do skal jsou viditelně zachovalejší než všechny dříve spatřené, a navíc je jich tu tolik, že skutečně tady, uprostřed ničeho, tvoří malé městečko. Vylézt i do nejpřístupnější místnosti stojí poměrně veliké úsilí, které se rozhodně vyplatí. Úzké chodbičky a strmé schody spojují potemnělé místnosti o velikosti menší čekárny u lékaře. Některé z nich sloužily jako stáje pro zvěř, jiné jako kuchyně nebo sklady. Rozdíl se dnes pozná hodně obtížně. Jedna z nich je ale přeci jen odlišná. Její stěny pokrývají podivuhodně zachovalé barevné fresky, které napovídají, že tento prostor sloužil právě jako kostel. Je tu oltář, kamenné lavice a na stěně Panna Marie. Všechno jednoduché a prosté, jako malůvka malého dítěte. I přes absenci zdobených vitráží, soch a megalomanských obrazů s duchovní tematikou vás sakrální atmosféra pohltí až nečekaně intenzivně.

62

Při pohledu z okna lze na fasádě protější skály vidět asi půlmetrové klenuté otvory. Domněnce, že tyto samotky sloužily jako výklenky pro křesťanské dekorace se Erim od srdce zasměje. „To aby byly ještě nenápadnější? Kdepak! Tohle jsou holubníky.“ Holubi zde byli vždycky vítáni. Jejich trus se používal jako hnojivo na víno a zeleninu. I zpátky do civilizace je cesta krkolomná a místy poměrně nebezpečná. Na otázku, jak se vlastně nedostupná políčka obdělávají a jestli existuje ještě nějaká přístupová cesta, Erim spiklenecky odpoví, že nějaké tajemství si domorodci ještě uchovat musí.

63

Erimův malý parťák Tim na prohlídku skal ještě nemůže, protože by ho prý bolely nohy.

64

Některé skály jsou provrtané doslova skrz na skrz.

Létající balóny se nad krajinou začínají vznášet už v šest hodin ráno. Přesně tak, aby pasažéři mohli vidět jeden z nejkrásnějších východů slunce. 65

Balvany pevnějších hornin více odolávají erozi a zůstávají na vrcholcích skal jako pokličky.

Nejlepší je Kappadokii navštívit hned ráno. Vyhnete se tak největšímu náporu turistů.

66

Některé fresky uvnitř kappadockých kostelů jsou dodnes pozoruhodně zachovány. Jiné, jako třeba tyto, poznamenal zub času. 67

ISTANBUL: ROK POTÉ Příloha 3: Reportáž I stanbul: Rok pot é

Začalo to vloni v létě. V istanbulském parku Gezi se začali shromažďovat první aktivisté. Původně protestovali proti vykácení stromů, na jejichž místě měl stát nový obchodní a bytový dům. Mírný protest ale brutálně potlačili policisté, což mělo za následek celostátní vlnu povstání proti vládě. Slzný plyn, vodní děla, tisíce zraněných. Lidé se bouřili asi měsíc. Od té doby je ve městech podle místních poměrně klid. Text a foto: Zuzana Marková / Turecko Rozhořčenost a zloba v mnohých účastnících protestů jsou ale stejně živé jako tehdy. K povstání je vyprovokovala vládní opatření Strany spravedlnosti a rozvoje, neboli AKP, pod vedením premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana. Většině demonstrantů vadí islamizace Erdoğanovy politiky a náznaky prolínání náboženství a vlády. S Berkayem a Ipek se scházíme na terase kavárny s výhledem na Haličský záliv. Jsou to vysokoškolští studenti. Seznámili se před pěti lety na koncertu rockové kapely a od té doby tvoří spokojený pár. V Istanbulu se narodili a strávili v něm celý život. Oba přiznávají, že už dlouho před vypuknutím demonstrací jim postupy vlády pod vedením premiéra Erdoğana nepřišly demokratické. Jako důkaz Berkay vytahuje občanský průkaz a ukazuje kolonku s názvem náboženství. „Oficiálně jsem vedený jako muslim, i když jsem se k tomu náboženství nikdy nevyznal. Hlavní ale je, že v Turecku žije oficiálně devadesát devět procent muslimů,“ sarkasticky komentuje náboženskou situaci. Připomíná také osud svého oblíbeného hudebníka Fazila Saye. Ten dostal kvůli posměšným twitterovým poznámkám na účet islámu dokonce podmínku. Číšník nám přinese turecký čaj ve speciálních tenkostěnných skleničkách s podtáckem a Ipek mezi řečí předvádí, jak k němu fajnšmekři přikusují kostkový cukr a nahlas ho chroupají mezi zuby. Co na tom, že ho tak sníte pětkrát víc, než kdybyste si čaj osladili normálně. Je to lahůdka. Pětkrát denně islámský salát Berkay s Ipek vnímají islámské zaměření Erdoğanovy vlády intenzivně, ačkoliv zastánci AKP jejich obavy tak černě nevidí. Islámské zaměření strany je prý hodně podobné jako u evropských křesťansko-demokratických stran. Nicméně pochybnosti o turecké politice má i Evropská unie, do které chce Turecko v budoucnu vstoupit. Už ve Zprávě o pokroku EU z roku 2012 se píše, že „nárůst útoků na svobodu slova v Turecku vzbuzuje vážné obavy. Protiteroristické zákony 68

jsou zneužívány proti novinářům, roste autocenzura a počet zakázaných webových stránek.“ To se potvrdilo i o rok později, kdy oficiální média nepokoje v tureckých městech úplně ignorovala a o místním dění za hranice informovali sami občané prostřednictvím sociálních sítí a naléhavých videí. „Cenzura tu není utopie, ale každodenní realita. Vyjadřování se a sepisování protivládních názorů jsou považovány za terorismus,“ přidává svůj názor s očividnou lítostí Ipek. Vrací se zpátky ke členství v Evropské unii. „Přáli jsme si, aby se Turecko členem Evropy opravdu stalo. Byli jsme přesvědčení, že na to má nárok a kritika je přehnaná. Vlastně jsem se kvůli tomu málem poprala s jedním Francouzem. Byl vůči muslimům úplně vysazený. Teď si říkám, že jsem si tu facku raději měla nechat dát já.“ O vstupu do Evropské unie se od Nového roku začíná znovu debatovat, loňské protesty a způsob, jak se k nim vláda postavila, postup jednoznačně zpomalily. Náš hovor přeruší hlasitý zpěv. Odpolední salát. Vtíravá molová melodie linoucí se z desítek minaretů pětkrát denně dosedá na město jako těžký polštář. Dříve modlitby zpívali muezzini, služebníci mešit. Technika pokročila a živý zpěv dnes nahradily reproduktory. Nahrávky ale nikdy nezačnou hrát dokonale synchronizovaně, a tak se jednotlivé hlasy předhánějí, který dřív oznámí, že je čas k modlitbě. „Tohle nesnáším, úplně se mi z těch hlasů motá hlava!“ rozčiluje se Ipek a teatrálně si překrývá dlaněmi uši. Berkay k situaci přistupuje smířlivěji. „Snažím se tomu porozumět – žijeme v zemi, kde je dominujícím náboženstvím islám, tak nám to tu pouští. Ano, ta modlitba má i nějakou uměleckou hudební hodnotu, a aby to bylo melodické, pouští nám ji v arabštině. Proč to ale musí pouštět tak nahlas?“ Zpěv skutečně nejde přeslechnout ani ho ignorovat. Prostě tu je. Ipek spěchá s tubusem plným výkresů do školy a Berkay bez přítomnosti své přítelkyně zvážní. „Dramatičnost situace cítím až do morku kostí. Jednou bychom chtěli miminko, ale copak můžeme přivést dítě do takovéhle země?“ Klid pod věží Jednou tureckou librou (pozn.: 1 TRY = 10 Kč) zaplatíme výborný čaj a vyrážíme na procházku městem směrem k parku Gezi. Po cestě se zastavujeme na náměstí, uprostřed kterého se tyčí věž Galata z roku 1348. Když je dobré počasí, je z ní krásný výhled na celý Istanbul. Pod vysokou stavbou postává hrstka turistů a pár místních tudy pospíchá domů z práce. Kdysi to bylo oblíbené sdružovací místo. Ještě před dvěma lety bychom tu potkali desítky mladých, kteří se tu scházeli, aby si večer pod širým nebem zatančili, zazpívali a pobavili se. To už se dnes nesmí a náměstí je pod přísnou kontrolou policie. Což ale není jediné omezení, které znepříjemňuje večerní trávení volného času nejen mladým. „Venku se nesmí pít alkohol, to je vcelku běžné, 69

od loňska si tady ale po desáté večerní nekoupíte ani pivo,“ stěžuje si Berkay a paroduje proslov tureckého premiéra: „Nechceme mládež, která se bude ve dne i v noci v podroušeném stavu poflakovat kolem! Pití alkoholu je hřích! Je mojí osobní povinností jeho páchání zabránit,“ a v zápětí připomíná, že jedno chlazené určitě stihneme ještě před desátou. „Pivo sice nemáme tak dobré jako vy v Čechách, ale musíte ho aspoň ochutnat.“ I přes čerstvé vzpomínky na loňské bouřlivé protesty se dnes Istanbul tváří, jako by se nic nedělo. Neznalého návštěvníka by určitě nenapadlo, co se tu vloni dělo. Všichni se snaží možná i kvůli úbytku turistů, na kterých je turecká ekonomika z velké části závislá. V roce 2011 bylo Turecko šestou nejnavštěvovanější zemí světa. Po květnových událostech hotely zaznamenaly čtyřicet procent zrušených rezervací. Dnes se situace pomalu lepší, na což je připravený dav prodejců suvenýrů a jiných lákadel pro návštěvníky města. Jeden se nám snaží prodat zdobenou džezvu na přípravu kávy za nesmyslně přemrštěnou cenu. Musí se smlouvat. Je to zábava, a o to příjemnější, když víte, že turecký obchodník se na to vyloženě těší. Berkay vysvětluje, že za blbce a nevzdělance tu považují každého, kdo kývne na první nasazenou cenu, zaplatí a jde dál. Naopak vážnost si získá ten, který sehraje infarkt, strhá ze sebe oblečení a cenu srazí skoro na polovinu původně vyhlášené ceny. „Jedno pravidlo však nesmíte porušit – vaše první proticena nikdy nesmí hned klesnout pod polovinu ceny navržené obchodníkem. To zase patříte mezi blbce a obchodník je navíc hluboce uražen,“ směje se a vysvětluje, že s jeho blond vlasy a modrýma očima, se kterými vypadá spíš jako turista ze Západu, se i jemu prodejci snaží vnutit, co se dá. Do té, doby než začne mluvit rodilou turečtinou. Studenti, odboráři, fotbaloví fanoušci Ani v samotném parku Gezi byste si nevšimli ničeho neobvyklého. Mladé listy stromů tiše šumí nad pestrobarevnými květinovými záhony a kolem kašny pobíhají malé děti. Berkay hlasitě polkne. Je na něm vidět, že v něm vzpomínky zanechaly silnou stopu. Demonstrovaly tady stovky lidí. „S transparenty po ulicích bok po boku pochodovali mladí, staří, studenti, odboráři i fotbaloví fandové,“ vzpomíná Berkay a hrdě dodává, že on byl samozřejmě jedním z nich. Začalo to ochranou stromů, ale postupně se k demonstrantům přidávaly skupiny s odlišnými zájmy, které však měly společného nepřítele – Erdoğana a jeho způsob vládnutí. Přizpůsobování zákonů islámu, zakazování prodeje alkoholických nápojů a to, jakým způsobem Turecko figuruje v syrské občanské válce. „Zní to jako klišé, ale já jsem to vnímal jako morální semknutí. Nikdy bych nevěřil, že budou občané Turecka něčeho takového schopni.“

70

Dalo by se říct, že demonstrace byla úspěšná. V parku se skutečně nic nestaví a v budoucnu snad ani stavět nebude. V březnu se ale uskutečnily komunální volby, v nichž AKP znovu potvrdila svoji silnou pozici. Získala ještě více hlasů než při minulých volbách v roce 2009, což zaskočilo ty, kteří doufali v pravý opak. „Nás, kterým se postupy AKP nelíbí, je málo na to, aby se mohlo něco změnit,“ lituje Berkay a dodává, že v současnosti je moc brzo hodnotit, jaké dopady bude mít další působení Strany rozvoje a spravedlnosti na běžný život v Istanbulu a v celém Turecku. Účastníky protestů povzbuzuje fakt, že si dokázali, jakou mají sílu, a přesvědčili se, že společně mohou dosáhnout velkých věcí.

71

Berkay a Ipek živě diskutují o hlasitosti islámských modliteb znějících z minaretů. Ipek by je třeba úplně všechny zakázala.

Na náměstí pod věží Galata se dříve večer scházeli hlavně mladí – dnes je tady po setmění pusto.

72

Typické istanbulské dominanty: Modrá mešita a Hagia Sofia – bývalý křesťanský kostel přebudovaný islámskou svatyni.

Atmosféra v největším městě Turecka se zdá být celkem přátelská. Uvidí se na jak dlouho.

73

Ulice v Istanbulu jsou znovu plné turistů.

74

ZVEDNOUT PALEC A JET Příloha 4: Reportáž Zvednout palec a jet

„Nikam nejedu, nemám peníze.“ Podobnou větu z úst dvou dobrodruhů, kteří se vydali objevovat krásy tureckého vnitrozemí, uslyšíte jen těžko. I pouhý jeden den jejich cesty je důkazem, že i s omezeným rozpočtem je možné zažít opravdu hodně. Text a foto: Zuzana Marková / Turecko Probuzení vedle rychlostní silnice není zrovna nejpoetičtější. Devadesátikilometrový limit při půl šesté ranní dodržuje jen málokdo a pustou krajinou začíná burácet čím dál větší hluk motorů. Minimálně diesel od toho benzínového už poznám spolehlivě. Dnes nás čeká největší kus cesty naší výpravy. Šest set kilometrů tureckým vnitrozemím, které chceme zdolat úplně zadarmo. Je to tak jednoduché Nacházíme se asi dvě stě kilometrů od západního pobřeží Egejského moře poblíž městečka Pamukkale. Je známé sněhobílými vápennými jezírky ve svahu, kam prý jezdívala odpočívat i královna Kleopatra. My se dnes jednomu z turisticky nejvyhledávanějších míst celého Turecka vyhneme obloukem. Čeká nás dlouhý den. Sebevědomě se postavím na krajnici a se zdviženým palcem nasávám ranní, automobilovými výpary načichlý vánek. Po půl hodině kousek za námi zastavuje auto, které hlukem dalece předčí všechny stroje, které kolem nás dnes projely. Nejlepší léta už má nepochybně za sebou. Začíná být ale horko a my si nemůžeme dovolit vybírat. A děláme dobře. Bodrý, asi šedesátiletý chlapík nás usadí do ušmudlaných sedaček a můžeme vyrazit. Že máme před sebou tak dlouhou cestu a že nám z ní pomůže jen pár desítkami kilometrů, ho očividně mrzí. „Vezmu vás alespoň k sobě domů na čaj – souhlasíte? Musím vám ukázat svůj dům!“ Široký úsměv vytlačuje z hlavy veškeré obavy. Vjíždíme do malé vesničky kousek od hlavní silnice a z dálky na nás mává žena kyprých tvarů, s barevným šátkem na hlavě. „To je manželka,“ vysvětluje Duran a divoce na ni gestikuluje, ať donese občerstvení. Stavení, u kterého parkujeme, ještě není dokončené a z jedné strany už chátrá. Duran se kolem něj pyšně prochází a ukazuje nám podomácku vyrobená zlepšovadla – zavlažovací systém z trubek od vysavače daleko předčí všechno ostatní. U typické skleničky horkého čaje posloucháme vyprávění o malém vesmíru farmářské rodiny na tureckém venkově. Ovce, záhon se zeleninou a kolem spousta usměvavých sousedů. My ale musíme jet dál. Duran nám ukáže, kudy se dostaneme zpátky k hlavní silnici, a s příslibem návštěvy v Česku se s námi 75

loučí. Tentokrát zodpovědnost převezme můj spolucestovatel Václav a do pěti minut nám staví druhé a poslední auto. Mlčenlivý řidič gesty potvrdí, že nás do naší cílové destinace doveze a já si v duchu pomyslím, jestli to může být ještě jednodušší. Za pár hodin budeme na místě, postavíme stan a hned ráno se vydáme na další misi. To ještě netuším, co všechno nás čeká. Noční drama Auto zastavuje na kraji silnice za potemnělým městem, řidič vysadí a pospíchá dál. Hustě prší. Turecké vzdálenosti jsou pro Čecha nepředstavitelné a my se v jedenáct v noci ocitáme ve vytouženém Nevšehiru – bráně do kappadockých skal. Bez ubytování, bez jídla. Nevíme, kam jít, a jediným orientačním bodem v této pustině jsou desítky osvětlených minaretů, tyčící se nad střechami budov. Orientační body to jsou pro někoho, kdo je tu doma. My ani nevíme, kde je sever. Kousek od nás zastavuje nablýskaný ford a řidič se vyklání z okénka. „Pojďte, odvezu vás do hotelu,“ volá na nás lámanou angličtinou. Opatrnost, ke které nás nabádají i sami Turci, je ta tam. Nasedáme k neznámému muži a s pepřovým sprejem v ruce mu vysvětlujeme svoji situaci. Kdyby to viděla maminka. Peníze máme, ale nechceme je utratit za drahý hotel. Situaci nechápe. Ještě dvakrát odbočí, do ruky mi strčí papírek se svým telefonním číslem a vysadí nás před budovou se čtyřmi hvězdičkami nad vchodem. „Zavolejte, když budete potřebovat pomoct.“ V duchu skoro lituju, že nás nechtěl v tom vyhřátém autě unést někam dál. Mám mokro v botách. Plouživým krokem mineme drahé noclehárny a usadíme se před obchodem. Ve dne to je květinářství, teď vypadá skoro děsivě. Popínavé květiny lemují výlohu, jako by se ji snažily zadusit, a já si s hrůzou představuji, jak asi strávíme dnešní noc. „Dej mi taky potáhnout,“ slyším svůj vlastní unavený hlas, který málem nepoznám. Jsme v klidné části města. Kolem jsou jen malé krámky, obytné domy a vcelku bezpečná atmosféra. V rámci možností. Přespíme tady? Skrz dešťové kapky zaostřuju zrak směrem ke hluku přes ulici. Někdo na nás mává? Vojáci! Where are you from? Václav pohotově popadne sáček s tabákem a statečně vyráží na průzkumnou misi na druhý břeh silnice. Nepřátelské území – vojenská kasárna. Já, jakožto žena, se podle turecké zvyklosti do rozhovoru nevměšuji. Zachumlám se do spacáku a opatrně, hlídajíc náš majetek nacpaný do dvou batohů, pozoruji představení, které právě probíhá sotva patnáct metrů ode mě. Tři muži v baretech a jeden v čepici od mé babičky divoce rozhazují rukama a snaží se navzájem si něco vysvětlit. Vytahují zbraně! Překotně vstávám, instinktivně popadnu naprosto zbytečný pepřový

76

sprej a zaujmu bojovou pozici. Co se bude dít teď? V hlavě se mi honí obrazy z přestřelek na Divokém západě, zkrvavených obličejů a znásilněných žen. Jeden z vojáků podává pušku Václavovi. Teď tomu už vůbec nerozumím. Ani si nevšimnu, že společnost naproti se začne bujaře smát. Vašek už má na hlavě naražený vojenský baret a vesele pózuje v turecké výzbroji. Mrkne na mě a vyrazí vysvětlit mi, co se děje. „Sice jim nerozumím ani slovo, ale ukazují si na pusu. Asi mají hlad.“ Strčím mu do ruky naši poslední sušenku, papír a tužku k obrázkové komunikaci a druhé dějství večerního dramatu může začít. Stráže se střídají, postupně přichází snad deset vojáků různých hodností. Všichni chtějí vědět, kdo jim vyrušuje noční směnu. Nikdo z nich ale neumí anglicky. Další vlna smíchu a jeden z vojáků přináší tašku až po okraj naplněnou bochníky chleba. Můj posel – teď už jen dobrých zpráv – přebíhá na střídačku z jedné strany silnice na druhou a přináší mi vydatnou večeři. Vojáci dobře pochopili, že jediní, kdo tu může mít hlad, jsme my, „manželé z Československa“. Tři obrovské bochníky chleba a k tomu dvacet mrňavých másel a marmelád. V duchu si pobaveně řeknu ještě o nylonky a s chutí se pustím do sladké pochoutky. Místo pro muže na vozíku Najednou se na scéně objeví další důležitá postava. Na invalidním vozíku, oblečený jen do slabého županu, přijíždí muž, ze kterého mají všichni přítomní neskrývaný respekt. Ačkoliv tak skromně oblečená postava s oběma nohama v sádře nevypadá, z reakcí ostatních to musí být voják vyšší šarže. Komunikace pomocí malůvek a gest, která se dosud točila jen kolem banalit, plynule přechází do bezchybné angličtiny a tématu, kterému se zatím všichni shovívavě vyhýbali. „Kde budete spát? Máte kam jít?“ To už se ke skupině nejistě připojím i já. Naše noční idylická trojaktovka najednou dostává jiný rozměr. Mustafa, jak se nám později představuje, rezolutně odmítá náš návrh složit hlavy pod popínavky ve výloze a po krátké domluvě se svými podřízeným nám oznamuje, že za nás nocleh zaplatí. Václav mu návrh začne rozpačitě vymlouvat a já si představuju vyškovské kasárny, před nimi mladý turecký pár a naši vojáčci, kteří jim ochotně pomáhají a chtějí jim poskytnout ubytování. Vlastně si to moc představit nedokážu. Náš bizarní průvod v čele s Mustafou, jeho přítelem a dvěma zmoklými studenty až z Česka se přesouvá do vestibulu nejbližšího hotelu. Recepční bez mrknutí oka snižuje cenu pokoje na méně než polovinu a nám nezbývá než poděkovat. Pod dozorem si kupujeme po letenkách zatím nejdražší věc celé výpravy a o tisíc korun lehčí uléháme do voňavých peřin. Je 5.30.

77

Další Duranovou chloubou jsou chundelaté ovce. Na čerstvé zelené listy jim zapálený hospodář jezdí každý den. 78

Duranova žena tráví většinu času se svojí vnučkou. Hlídá ji, zatímco rodiče jsou v práci.

Při stopování se dá zažít spousta dobrodružství. Ale také třeba dlouhé minuty nekonečné nudy.

79

I za rychlé jízdy se dají při cestování autostopem pořídit kvalitní snímky.

Mešita může sloužit jako orientační bod, někdy může ale také pořádně zmást.

80

KAM ZMIZELA ZANIKLÁ CIVILIZACE? Příloha 5: Reportáž Kam zmizela zaniklá c ivilizace ?

Na první pohled vypadá Boğazkale jako jakákoliv jiná turecká vesnička. V ulicích se prochází vypasený tur a rajčata tu stařenky v širokých sukních suší přímo na střechách domů. Jen těžko by někoho napadlo, že tady kdysi sídlila civilizace, která svou velikostí konkurovala Egyptu nebo velké Asýrii. Autor a foto: Zuzana Marková / Turecko „Tak tady to je!“ hlásí nadšeně můj dnešní průvodce. Yasan Tekin je historik amatér, Chetitskou říši má ale nastudovanou do nejmenších detailů a nemůže se dočkat, až mi o ní všechno poví. Rozhlíží se všude kolem a z jeho spokojeného výrazu je patrné, že všechno vychází přesně podle jeho představ – dokonale a napínavě. I já se rozhlížím. Na návsi, kde nás vysadil autobus, je pusto. Ruší ho jen neustálé dopadání hracích kostek na dřevěnou desku. Místní kavárenští povaleči začínají dnešní první kolo v Turecku oblíbených vrhcáb a popíjí čaj. Kousek dál u vstupu do hostelu, na místní poměry až nepatřičně luxusně vyhlížejícího, stojí mladík v pomačkané uniformě. „Můžu vám nabídnout dvoulůžkový pokoj s nádherným výhledem. Udělám vám nejlepší nabídku ve městě!“ Hbitě informuje o cenách za nocleh a po zdvořilém odmítnutí se přidává k herní partii. V malé samoobsluze v boční ulici kupujeme zásobu vody a vydáváme se cestou mezi polorozbořenými chalupami směrem od centra. Ospalé ráno v nudné vesnici. My máme dnes v plánu prozkoumat ústřední město zaniklé civilizace Chetitů – starověké město Chattušaš. Příliš zachovalé budovy Centrum říše se nacházelo na severovýchodě Střední Anatolie, asi dvě stě kilometrů východně od Ankary, hlavního města dnešního Turecka. Samotný výskyt Chetitů na území Malé Asie je poprvé zaznamenán v první polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem. Říše po pěti stech letech zanikla a v novodobých dějinách ji znovu objevil v roce 1834 francouzský archeolog a cestovatel jménem Charles Felix Marie Texier. Pohled, který se mu naskytl, můžeme dnes vidět i my. Pár desítek metrů za vesnicí Boğazkale se impozantně linou šest kilometrů dlouhé hradby, které lemují svažité území mezi strmými skalami. Jsou na něm kamenné hradby a půdorysy domů, které z dálky vypadají jako vzkazy, které tu někdo nechal záměrně. Cesta k nim dnes vede kolem části bývalého opevnění. „Perfektně zachovalé, že?“ směje se mému neskrývanému údivu nad absolutně funkční budovou Yasan a vysvětluje, že tato stavba je jen pečlivou replikou té, 81

která zde kdysi stála. A není to jediná nová věc, která se tady od objevení změnila. Skrz celý areál vede asfaltová silnice spojující jednotlivé dominanty chetitského opevnění, po které je možné území pohodlně projít. V půlce července je ale půda vyprahlá na troud a k rozpálené silnici se nám doslova lepí podrážky bot. Hrdina z Čech Prvním stanovištěm jsou kamenné základy, na nichž stál Velký chrám. Zbylo po něm jen pár nezajímavých bloků kamenů, ale opodál na prašném štěrku leží obrovská, asi metrová krychle z lesklého zelenomodrého kamene. Hned mě napadne, že je to také jedena z novodobých atrakcí, která sem byla přinesena teprve před několika lety. Yasan mě ale znovu vyvede z omylu. „Tenhle kámen je tu od nepaměti. Nikdo neví, o jaký materiál se přesně jedná a kde se tu vzal, ale proudí z něho prý pozitivní energie.“ Zatímco rukama hladí zvláštní balvan, vzpomene si na důležitou věc, která mě jakožto Češku prý bude zajímat. Potom, co němečtí archeologové v roce 1906 odkryli ruiny celého města, objevili při tom archivy s tisíci hliněnými destičkami se specifickým klínovým písmem. Nikdo ho tehdy ještě neuměl číst. O jeho přeložení se později zasloužil český rodák Bedřich Hrozný, který chetitský jazyk rozluštil a zasloužil se tak o poznání života Chetitů nebo třeba jejich právních norem. Procházíme kolem jedné ze tří hlavních bran, která se podle dvou soch lvů v nadživotní velikosti jmenuje Lví brána. Zvířata měla symbolicky ochraňovat město nejen od nepřátelských kmenů, ale také od zlých duchů. Lev měl pro Chetity stejný kultovní význam jako sfingy pro Egypťany nebo okřídlení býci s lidskou hlavou v Babylonii. „Někde jsem četl, že Chetité neměli na budoucí vývoj civilizace žádný velký vliv. Vždyť ale byli třeba první, kteří použili chemickou zbraň,“ pobaveně vypráví Yasan a po cestě vysvětluje, jak byli staří Chetité vychytralí. Ve čtrnáctém století před naším letopočtem prý v Malé Asii řádil chetitský mor, který se rychle šířil mezi lidmi i zvířaty. Nevyhnul se ani samotným Chetitům. Jejich západní sousedé Arzawané v té době plánovali útok na zdánlivě oslabenou východní hranici Chetitské říše. Díky drtivé přesile a dobrému vyzbrojení předpokládali, že s přehledem vyhrají a dobyté území bude jejich. Počítali s úspěchem. Mezitím se ale blízko hlavního města Arzawa objevily opuštěné ovce. Protože se zdálo, že nikomu nepatří, místí usedlíci si je osvojili a přijali mezi svůj dobytek. Krátce nato v Arzawském království vypukla smrtivá epidemie moru. Arzawané tak měli dost starostí se zdravím vlastních obyvatel a boje šly stranou. Nakažená zvířata na ně nastražili právě Chetité, kteří využili vlastních zkušeností a odvrátili tak hrozící nebezpečí.

82

Nic než fráze To už se ale pomalu vracíme k hlavnímu vstupu a naše výprava po bývalém městu Chattušaš končí s otázkou, co se tedy vlastně s Chetity stalo. „Na tom, kam skutečně Chetité zmizeli a kdo stál za zkázou jejich říše, se historici dosud neshodují a pravděpodobně ani nikdy neshodnou,“ soudí Yasan. Nejrozšířenější, a podle něj nejpravděpodobnější, je názor, že kolem roku 1200 před naším letopočtem Chetitskou říši zničily nájezdy divokých kmenů, které v té době brázdily Malou Asií. Ačkoliv o ní dnes ví málokdo, Chetitská říše byla velmocí, která polovinu tisíciletí zastávala důležité místo v dějinách Blízkého východu. Starý Egypt je dějištěm desítek populárních filmů. Díky kvalitním kulisám máme povědomí, jak se Egypťané kdysi oblékali, jak vypadali jejich slavnosti a kam chodili spát. Chetitská říše se kvůli rychlému zániku takové popularity nedočkala, a jak před pěti tisíci lety vypadala, si můžeme jen představovat. „Je to jedno z míst, jehož atmosféru z fotografií nenačerpáte. Člověk sem musí přijet a sám si sáhnout na trosky budov, projít se kolem rozvalin hradeb. Než to udělá, bude pro něj Chetitská říše jen frází bez obsahu,“ je přesvědčený Yasan já s ním mohu jen souhlasit.

83

Při opravě repliky části městské brány zedníci napodobují způsob, jakým mohla být budova postavená původně.

Pěšky trvá projít bývalé chetitské opevnění skoro celý den. Autobusem to zvládnete za pár desítek minut. 84

Původ tajemného modrého kamene, který dodnes leží v Chattušaši, je zahalen tajemstvím. Chetitskému vládci ho prý daroval faraon Ramses II. 85

Lví brána – vpravo je originál a vlevo replika.

86