MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Vliv volebního systému na organizaci prezidentské volební kampaně v USA Bakalářská práce

Eva Hromádková

Vedoucí práce: Mgr. Otto Eibl, Ph.D. UČO 386029 Politologie Bakalářské studium Imatrikulační ročník 2010

Brno a Ţďár nad Sázavou, 2013

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Vliv volebního systému na organizaci prezidentské volební kampaně v USA vypracovala samostatně a pouţila jsem pouze zdroje uvedené v seznamu literatury. Ve Ţďáře nad Sázavou, dne 18. 4. 2013 …………………………………………

2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala především vedoucímu mé práce Mgr. Ottu Eiblovi, Ph.D. za všechny rady, poznámky a připomínky, které vţdy pomohly posunout práci tím správným směrem. Další dík patří Mgr. Anně Matuškové, Ph.D. za ochotné zapůjčení potřebné literatury. Nakonec pak děkuji rodičům a dalším blízkým za podporu a projevený zájem, který byl mimo jiných jedním z důvodů, proč se mi psaní této práce stalo potěšením.

3

Anotace Práce pojednává o vztahu volebního systému prezidentských voleb v USA a organizace tamější předvolební kampaně. Základním předpokladem je, ţe v důsledku existence kolegia volitelů se kandidáti na prezidenta v kampani soustředí především na státy, ve kterých mají moţnost získat více volitelů, a zároveň mají šanci na vítězství. Tento předpoklad má dokázat analýza strategie kandidátů v několika posledních prezidentských volbách, která sleduje závislost růstu finančních výdajů a počtu návštěv kandidáta v klíčových státech na růstu počtu volitelů těchto států. klíčová slova: kolegium volitelů, prezidentské volby, USA, volební kampaň, volební systém

Abstract The thesis deals with the relationship of the electoral system used in U.S. presidential election and organization of the local election campaign. The basic premise is that due to the existence of the Electoral College, candidates focuse primarily on the states in which they are able to win more electoral votes, and also have a chance to win. This assumption is supposed to be proven by analysing candidates‘ strategy in several last presidential election. The analysis examines the dependence of growth of financial expenditures and of the number of candidate’s visits in key states on growth of the number of electors in key states. key words: Electoral College, presidential election, U.S., election campaign, electoral system

4

Obsah

1. Úvod ....................................................................................................................................... 7 1.1. Motivace .................................................................................................................. 7 1.2. Struktura .................................................................................................................. 8 1.3. Metodologie............................................................................................................. 9 TEORETICKÁ ČÁST 2. Prezidenti v USA .................................................................................................................. 10 2.1. Stručná historie ...................................................................................................... 10 2.2. Pravomoci .............................................................................................................. 12 3. Volební systém prezidentských voleb v USA ...................................................................... 13 3.1. Stručná historie ...................................................................................................... 13 3.2. Současná podoba ................................................................................................... 14 3.2.1. Primárky ................................................................................................. 14 3.2.2. Sbor volitelů ........................................................................................... 15 3.2.3. Klasifikace systému ................................................................................ 16 3.2.4. Předpoklady o vlivu systému na organizaci volební kampaně ............... 17 ANALYTICKÁ ČÁST 4. Politické strany v USA v kontextu klasických modelů politického marketingu.................. 19 5. Klíčové státy pro volební kampaň ........................................................................................ 20 6. Strategie kandidátů ve volbách ............................................................................................ 22 6.1. Prezidentské volby 2004........................................................................................ 23 6.1.1. Primárky ................................................................................................. 24 6.1.2. John Kerry .............................................................................................. 24 6.1.3. George W. Bush ..................................................................................... 26 6.2. Prezidentské volby 2008........................................................................................ 27 6.2.1. Primárky ................................................................................................. 28 6.2.2. John McCain ........................................................................................... 28 6.2.3. Barack Obama ........................................................................................ 30 5

6.3. Prezidentské volby 2012........................................................................................ 31 6.3.1. Primárky ................................................................................................. 32 6.3.2. Mitt Romney ........................................................................................... 32 6.3.3. Barack Obama ........................................................................................ 34 7. Závěr..................................................................................................................................... 36 8. Literatura .............................................................................................................................. 38 9. Přílohy .................................................................................................................................. 41

počet znaků: 70 730

6

1. Úvod Spojené státy americké jsou v mnoha ohledech výjimečné. Například tím, jak často je s touto zemí spojován pojem svoboda. Trochu jako paradox pak můţe působit to, ţe co lze svobodně dělat v jednom ze států, je o pár kilometrů dál jiţ přestupkem či trestným činem. Kaţdý stát má totiţ vlastně takový svůj malý politický systém, kdy struktura moci odpovídá té federální, jen místo prezidenta je volen guvernér. Jednou za čtyři roky se však všechny státy musí dohodnout právě na společném prezidentovi. Volební systém, který je pro volbu prezidenta pouţíván, je svou povahou natolik specifický, ţe díky němu jsou Spojené státy jako objekt zkoumání výjimečné i pro politické vědce.

1.1. Motivace Důleţitým procesem, který je s volbou prezidenta neodmyslitelně spojen, je volební kampaň. Ta v prostředí USA dosahuje téměř nevídaných rozměrů, a to ať uţ se jedná o vynaloţené finanční prostředky, mnoţství zapojených dobrovolníků či o emoce voličů na vrcholících předvolebních mítincích. Právě záběry jásajícího davu pod pódiem, ze kterého mává moţný budoucí prezident, většinou obletí svět. A svět se v mnohých případech nechápavě ptá, jak dokázal jeden jediný člověk (respektive dva) vyvolat tolik nadšení, a proč to tak nemůţe vypadat i u nás. Odpověď je komplikovaná. Část odpovědi, tedy ta trochu méně filozofická a více praktická, bude jedním z předmětů této práce. To, co do značné míry určuje, kam a proč přijede prezidentský kandidát na mítink, je i volební systém. Hlavním cílem této práce je odhalit přímé i nepřímé souvislosti mezi volebním systémem prezidentských voleb v USA a podobou tamější předvolební kampaně. Jiţ výše bylo naznačeno, ţe oba fenomény jsou v celosvětovém měřítku výjimečné. Výjimečnost jednoho pak do značné míry implikuje výjimečnost druhého a naopak. Roli hraje velké mnoţství faktorů, některé z nich jsou zřejmé, jiné moţná překvapivé. Krom tohoto hlavního cíle má práce i cíl vedlejší, který je poněkud obecnějšího charakteru a dal by se označit spíše jako potenciální přínos. Volební systémy (případně volební inţenýrství) a politický marketing jsou dva obory, které se do zájmu odborné i veřejné společnosti dostaly relativně nedávno. Jejich místo v politické vědě je například vedle politické filozofie zatím spíše vedlejší. Objem literatury, která se těmto oblastem věnuje, však kaţdým rokem narůstá. Kromě akademických témat, 7

která se nabízí, jde totiţ i o nezanedbatelné praktické vyuţití. V politických stranách narůstá role nejrůznějších poradců a i u komunální kampaně je dnes vyţadována alespoň určitá míra profesionality. Jedním z vedlejších cílů této práce je tedy i širší otevření tématu souvislosti obou oborů, které například můţe vést k většímu důrazu na přizpůsobení volebních kampaní příslušnému volebnímu systému, byť i v druhořadých volbách. To můţe v konečném důsledku umoţnit značně omezit výdaje na kampaň, respektive je vyuţít mnohem efektivněji. V ideálním případě by pak takto přehodnocený a upravený postup volebních manaţerů mohl vést i ke změně ve vnímání politiky veřejností, které je v naprosté většině zemí obvykle velmi špatné.1 To uţ je ovšem skutečně velmi hypotetický přínos, který by se pravděpodobně neobešel bez velkého mnoţství vhodných shod okolností.

1.2. Struktura Práce je rozdělena na dvě části – teoretickou a praktickou. V teoretické části se nejdříve budu věnovat prezidentství v USA obecně. Po co nejstručnějším ohlédnutí do historie, které má ilustrovat především vývoj vztahu Američanů k prezidentovi, upozorním na pravomoci, které jsou s výkonem prezidentské funkce spojeny. Tradice prezidentského úřadu i rozsah prezidentské moci jsou klíčové pro samotnou účast voličů ve volbách, ale i pro jejich zájem o volební kampaň. Po této stále spíše úvodní kapitole jiţ přejdu k hlavní části teoretického oddílu – volebnímu systému prezidentských voleb v USA. Nejdříve stručně popíši jeho historický vývoj, tedy například postupné rozšiřování volebního práva. Poté přejdu k současné podobě a rozeberu jednotlivé prvky systému. Následně se pokusím systém klasifikovat, respektive alespoň orientačně zařadit do klasifikačního systému. V poslední kapitole oddílu o volebním systému shrnu nejdůleţitější a pro práci nejrelevantnější faktory, a zároveň vznesu konkrétní předpoklady o jejich vlivu na organizaci volební kampaně. Do pojmu organizace volební kampaně pak spadá například posloupnost mítinků, její různá intenzita v různých oblastech, financování a podobně. Úkolem druhé části práce bude vznesené hypotézy buď potvrdit, či vyvrátit. V analytické části práce se nejdříve budu krátce věnovat politickým stranám ve Spojených státech a jejich charakteru z hlediska klasických modelů politického marketingu, 1

V současnosti mnozí autoři poukazují na fenomén znechucení politikou. S ním je spojena klesající volební účast, pokles počtu členů politických stran, pokles důvěry občanů v politiky nebo medializace politiky, která přispívá k určitému kabaretnímu rázu politiky (Hloušek a kol, 2011: 197-199).

8

jako je třeba model J. Lees-Marshment. Úkolem této kapitoly bude naznačit úroveň, na jaké se politický marketing v USA nachází. Dále na základě studia volebních map z posledních let identifikuji jednak státy, ve kterých má jedna ze stran dlouhodobou podporu a jednak státy nerozhodnuté, takzvané swing states. Hlavní částí analytického oddílu je pak rozbor strategie kandidátů na prezidenta, a to v posledních třech konaných prezidentských volbách, tedy v letech 2004, 2008 a 2012. Domnívám se, ţe troje volby stačí k vytvoření závěru popisujícího aktuální situaci v USA. Větší počet zkoumaných voleb by byl kvůli předpokládanému rozsahu práce na úkor podrobnosti jejich rozboru. V závěru práce shrnu poznatky získané analýzou strategie kandidátů a zhodnotím, zda byly potvrzeny předpoklady o vlivu volebního systému vznesené v závěru teoretické části práce.

1.3. Metodologie Tato práce bude svou povahou spíše kvalitativní neţ kvantitativní. Výzkumné otázky budou vzneseny v závěru teoretické práce. Následná analýza strategie prezidentských kandidátů, respektive jejich volebních týmů, pak bude mít následující podobu. Po krátkém zhodnocení průběhu primárek se budu věnovat především dvěma hlavním kandidátům na prezidenta v daných volbách. V samotné analýze strategie kandidátů budu intenzivně vyuţívat dostupnou literaturu, která byla o jednotlivých kampaních napsána, případně internetové zdroje, které archivují například časové harmonogramy kampaně či finanční výdaje. Vzhledem k rozsahu práce se nebude jednat o vyčerpávající popis kompletní strategie. Budou vybrány pouze body, které jsou relevantní pro téma práce. Předpokládám, ţe hlavními relevantními daty bude například počet návštěv prezidentských kandidátů v jednotlivých státech nebo vynaloţené prostředky. Budu se snaţit identifikovat i odlišnosti ve zvolených strategiích dvou hlavních rivalů, a to co se týče zaměření se na různé státy či vyuţití různých podob kampaně. Podrobnější a konkrétnější popis metodologie pouţité v analytické části bude dále uveden bezprostředně před samotnou analýzou strategie (kapitola 6), kdy jiţ budou známy konkrétnější předpoklady o vlivu volebního systému, a tím pádem i ţádoucí data.

9

TEORETICKÁ ČÁST 2. Prezidenti v USA Prezident USA je jedním z nejmocnějších muţů planety. Je hlavou světové mocnosti, jejíţ ekonomický či kulturní význam je obrovský a neoddiskutovatelný. S tím je spojena klíčová role v mezinárodní politice a nesmírná odpovědnost při řešení nejrůznějších zahraničních konfliktů. Pro samotné Američany je prezident více či méně respektovanou osobou, která ztělesňuje jednotu celé země. USA jsou navíc jedním z mála skutečně fungujících prezidentských politických systémů.2 Změny politického systému, respektive omezení pravomocí a postavení prezidenta, nejsou na pořadu dne. Zdá se tedy, ţe jiţ tak dlouhá tradice amerického prezidentství má před sebou ještě zajímavou budoucnost.

2.1. Stručná historie Pro pochopení současné role prezidenta v americké společnosti má význam ohlédnout se do minulosti. Někdy se říká, ţe dějiny USA jsou dějinami jejich prezidentů. Někteří z nich se do historie zapsali nesmazatelně, na jiné se snadno zapomíná. Úkolem této krátké kapitoly bude nastínit vývoj prezidentství v čase a zároveň stručně připomenout ty prezidenty, na které je dodnes odkazováno jako na klíčové osobnosti Spojených států. Ti totiţ mají nemalý podíl například na tom, kolik nadějí dnes voliči u voleb vkládají do svého kandidáta. Jiţ během prvních desetiletí existence státu se vytvořily dva rozdílné modely, které působily i později. První byl ztělesněn G. Washingtonem, a později J. Q. Adamsem a opíral se o rozšíření moci exekutivy, měl navíc národní a konzervativní aţ elitářský ráz. Naopak T. Jefferson a J. Madison reprezentovali omezení a vyváţení exekutivní moci a praktikovali spíše zdrţenlivost v politických otázkách (Heideking, 1999: 30). Po éře takzvaných otců zakladatelů se v prezidentské funkci vystřídala asi desítka spíše nevýznamných prezidentů, prezidentství však začalo být mnohem více spojováno se stranictvím a volebním bojem. 2

Prezidentské systémy se dále vyskytují především v zemích Jiţní Ameriky. Zde jsou ovšem mnohými z prezidentů běţně uplatňovány populistické praktiky, které vedou ke zmítání se země mezi ekonomickými problémy a sliby milovaného prezidenta. Dále zde prezidencialismus koexistuje s institucionálně slabými stranami a multipartijním stranickým systémem. Prezident tedy vlastně ani nemá šanci vytvořit pevnou parlamentní většinu. Prezidentský systém Spojených států pak podle Sartoriho funguje díky pragmatické flexibilitě při vytváření kongresových většin, umoţněné slabými a nedisciplinovanými stranami (Hloušek a kol., 2011: 94).

10

Dalším výrazným prezidentem, který se nebál vyuţít potenciálu svého úřadu, byl A. Lincoln. Potýkal se totiţ s hospodářským úpadkem jiţních států, problémem otroctví a občanskou válkou. Válečný stav si vyţádal rozšíření exekutivní moci, Lincoln je tedy dodnes připomínán jako příklad rozhodného a energického vedení úřadu. Od smrti Lincolna (1865) se v USA střídala období blahobytu a krize, zároveň se prezidentský úřad modernizoval a profesionalizoval. Na počátku dvacátého století do prezidentského křesla usedl velmi oblíbený T. Roosevelt, během první světové války pak Spojené státy reprezentoval výborný řečník W. Wilson. Tři republikánští meziváleční prezidenti pojali svůj úřad jako návrat zpět k normalitě. Další klíčovou osobností byl F. D. Roosevelt, který úřadoval v průběhu druhé světové války. V národní politice se mu s pomocí jeho New Deal povedlo vyvést zemi z hospodářské krize. Jeho ţena byla jednou z prvních společensky i politicky angaţovaných prvních dam a Roosevelt byl jako jediný prezident USA zvolen třikrát. S jeho obdobím se pojí i expanze byrokracie prezidentského úřadu (Heideking, 1999: 32-40). Po druhé světové válce byl ţádoucí návrat k normalitě značně zkomplikován nastupující studenou válkou. Mezi poválečnými americkými prezidenty lze najít velmi protikladné osobnosti. Jedním z nejoblíbenějších prezidentů vůbec byl J. F. Kennedy. Jeho mládí a odhodlání v mezinárodních krizích naznačovalo novou éru Spojených států. O to více šokující byla pro Američany i pro velkou část světa jeho smrt rukou atentátníka. Naopak velmi neblaze proslul prezident R. Nixon. Jeho volební období lze označit za počátek určité krize amerického prezidentství. Prezidentova autorita se rychle a naprosto rozpadla v souvislosti s aférou Watergate, kdy byly odhaleny neuvěřitelné korupční praktiky. Nixonovi nástupci Ford a Carter následně trpěli ztrátou legitimity a důvěry. O zlepšení situace se v osmdesátých letech pokusil R. Reagan. Výsledkem jeho opatření byl však rostoucí dluh, rostoucí administrativa Bílého domu a další oslabení USA jako světové velmoci. S hospodářským poklesem se potýkal i Reaganův nástupce G. Bush starší (Heideking, 1999: 44-46). Aféra B. Clintona se stáţistkou M. Lewinskou pak také ke zvýšení respektu k prezidentovi příliš nepřispěla. S kritikou se potýkal i prezident G. Bush mladší, který do prezidentského křesla usedl na počátku nového tisíciletí. Teroristické útoky, které USA postihly hned v prvním roce jeho vlády, si samozřejmě ţádaly přeformulování zahraniční politiky – výsledkem byla poměrně kontroverzní Bushova doktrína. Touto doktrínou budiţ historický diskurs ukončen. Je zřejmé, ţe prezidentský úřad se poměrně nedávno potýkal s určitou krizí důvěry. To lze vnímat jako výzvu pro současné volební manaţery a stratégy a zároveň jisté ulehčení jejich práce, protoţe distance od předchůdců je v podstatě jednoduchá a levná.

11

2.2. Pravomoci Jak jiţ bylo řečeno, Spojené státy americké jsou prezidentským politickým systémem. S prezidentskou funkcí je tedy spojeno mnohem více pravomocí, neţ je běţné například v evropských politických systémech, kde hlavní roli hraje obvykle parlament a vláda. Prezidentský systém je zaloţen na výraznějším oddělení exekutivní a legislativní moci, jejich vzájemné vztahy se omezují spíše na kontrolu. Obě sloţky moci jsou voleny na fixní období, nelze vyvolat ţádné předčasné volby. Kontrolní funkce parlamentu vůči prezidentovi má podobu moţnosti takzvaného impeachmentu – Sněmovna reprezentantů můţe prezidenta zaţalovat v případě porušení Ústavy či spáchání závaţného trestného činu, Senát jej následně můţe dvoutřetinovou většinou odsoudit. Impeachment je záleţitostí trestního práva a nelze ho srovnávat s institutem vyslovení nedůvěry, který je spojen s politickou odpovědností (Hloušek a kol., 2011: 88-89). A jakými konkrétními pravomocemi disponuje sám prezident? První skupinou prezidentských pravomocí jsou pravomoci jmenovací. Prezident jmenuje většinu šéfů agentur a ministerstev a jejich bezprostředních podřízených, dále jmenuje federální soudce i soudce Nejvyššího soudu. Počet prezidentem jmenovaných funkcí dosahuje aţ tří tisíc. Jmenování jsou však obvykle podmíněna ještě souhlasem Senátu, odvolání kohokoli ze jmenovaných je však jiţ plně v prezidentově moci. Prezident je dále vrchním velitelem ozbrojených sil, ovšem není drţitelem pravomoci vyhlásit válku – tu má formálně Kongres USA. V oblasti zákonodárné lze za nejdůleţitější pravomoc povaţovat veto na jakýkoli zákon přijatý Kongresem, to je moţné přehlasovat dvoutřetinovou většinou v obou komorách. Další zásahy do legislativy jsou spíše omezené – prezident nemůţe rozpustit Kongres, můţe ho pouze mimořádně svolat. Za jedinou formu legislativní iniciativy pak lze povaţovat výroční zprávu o stavu unie a předkládaný návrh zákona o rozpočtu. V praxi dnes prezident posílá návrhy zákonů předsedovi patřičné sněmovny nebo někomu jinému ze zákonodárců. V oblasti soudní moci můţe prezident udělit milost kaţdému, kdo poruší federální zákon (Dvořáková, 2008: 69-70). Z praktického hlediska je nejdůleţitější prosazování zákonů. Tak lze totiţ přímo ovlivnit směřování země, které bylo přislíbeno před volbami. K fungující spolupráci mezi prezidentem a parlamentem přispívá specifický stranický systém USA, kdy mezi dvěma hlavními politickými stranami nevede ostrá dělicí linie. To můţe vést k podpoře prezidentových návrhů i z řad konkurenční strany, stejně jako k nepodpoření návrhu členy jeho vlastní strany. Prezident tedy své návrhy prosazuje pomocí vyjednávání ad hoc koalic a takzvaného balíkového schvalování zákonů, kdy si jednotlivé 12

skupiny zákonodárců navzájem podpoří zákony odpovídající jejich zájmům (Hloušek a kol., 2011: 91). Jakkoli se taková praxe můţe Evropanům jevit jako nestandardní, ve Spojených státech funguje dobře a je oporou celého politického systému.

3. Volební systém prezidentských voleb v USA Jiţ v úvodu práce bylo řečeno, ţe volební systém prezidentských voleb Spojených států amerických je výjimečný a jedinečný. Tato jedinečnost spočívá i v tom, ţe tak vlivná světová velmoc dosud nepřistoupila k jeho modifikaci, která se při pohledu zvenčí můţe jevit jako ţádoucí. Je totiţ jen málo demokratických zemí, kde můţe zvítězit prezident, který obdrţel méně voličských hlasů neţ jeho konkurent. O této a dalších zvláštnostech amerického volebního systému bude pojednávat následujících několik kapitol, které společně tvoří hlavní teoretickou část práce. V závěru této části pak budou naznačeny předpokládané vlivy volebního systému na organizaci prezidentské volební kampaně, které budou sloţit jako východisko pro navazující analytickou část práce.

3.1. Stručná historie O volbě amerického prezidenta pojednává druhý článek Ústavy Spojených států z roku 1787. Volba prezidenta spolu s jeho viceprezidentem podle tohoto článku probíhá následujícím způsobem. Kaţdý stát určí počet volitelů, rovnající se celkovému počtu senátorů a reprezentantů, které tento stát vysílá do Kongresu. Volitelem však nesmí být samotný senátor či člen Sněmovny reprezentantů, ani osoby zastávající čestný či placený úřad ve správě státu. Volitelé se sejdou v rámci svých států a hlasují hlasovacími lístky.3 Samotný proces volby prezidenta voliteli byl v Ústavě aktualizován roku 1804, jednalo se však spíše o změny technického rázu, například o postup v Kongresu při rovnosti hlasů volitelů. Roku 1870 byl k Ústavě připojen patnáctý článek, který zakazuje odepření volebního práva z důvodů

3

Sbor volitelů je spojen s historickými souvislostmi. Na konci 18. století byly USA velmi rozsáhlým a řídce osídleným územím. Uspořádání přímých celonárodních voleb by tedy bylo organizačně velmi náročné. Autoři Ústavy se navíc obávali, ţe lidé nebudou mít dostatek informací o kandidátech ze vzdálených oblastí. Mimo jiné předpokládali, ţe nebude existovat systém politických stran, nýbrţ se bude jednat o výběr výjimečných osobností. Systém volitelů tedy zemi sjednocoval (Karas, Kupka, 2005: 3-4).

13

rasových, barvy pleti nebo bývalého otroctví. Roku 1920 pak přibyl obdobný článek týkající se pohlaví, coţ v praxi znamenalo nově udělené volební právo pro ţeny. Volební právo bylo upraveno ještě v roce 1964, odkdy nesmí být odpíráno z důvodů nezaplacení daně, od roku 1971 pak nesmí být omezeno u občanů starších osmnácti let z důvodu věku. Z historického i politologického hlediska je důleţitý dvaadvacátý článek z roku 1947, který omezuje počet volebních období prezidenta na dvě. Článek dvacet pět z roku 1967 pak upravuje podmínky nástupu viceprezidenta v případě smrti, nezpůsobilosti nebo rezignace prezidenta.

3.2. Současná podoba Ústava prezidentské volební období definuje jako čtyřleté. Pasivní volební právo pak ve stejném článku vymezuje takto – volitelnou osobou na úřad prezidenta můţe být osoba, která získala občanství Spojených států narozením, dosáhla věku 35 let a bydlí alespoň 14 let ve Spojených státech. A jakým způsobem je tato osoba vybírána?

3.2.1. Primárky Proces volby amerického prezidenta trvá v podstatě několik let. První fáze se odehrává v rámci strany – jde o takzvané primární volby, kdy voliči vybírají delegáty na stranický konvent, který rozhoduje o budoucím kandidátovi za danou stranu. Primární volby se tradičně konají nejdříve v malých státech Iowa a New Hampshire, postupně pak ve všech padesáti státech, aby asi za půl roku vyvrcholily národními sjezdy stran, na kterých jsou kandidáti na prezidenta a obvykle i viceprezidenta oficiálně jmenováni. Obě hlavní strany mají odlišný přístup k výsledkům primárních voleb. Demokratická strana vybírá kandidáta na prezidenta podle proporčních výsledků primárek, Republikánská pak většinovým způsobem. Podoba primárek se v jednotlivých státech liší. V případě, kdy se volič registruje jako demokrat či republikán a volí kandidáta příslušné strany, hovoříme o uzavřených primárkách. V některých státech však voliči mohou rozhodovat i o kandidátovi soupeřící strany, to jsou takzvané otevřené primárky. Jiné státy pak místo primárních voleb praktikují členské schůze (Dvořáková, 2008: 79-80). Dále lze rozlišit primárky tajné a veřejné, přičemţ rozdíl spočívá podobně jako u otevřených a uzavřených v tom, zda se mohou účastnit pouze prokázaní voliči dané strany či mohou voliči hlasovat pro kandidáty z různých stran. Samotné hlasování 14

v primárních volbách má pak další varianty – obecně je to buď přímá volba delegátů na nominační sjezdy, nebo vyjádření podpory určitému prezidentskému kandidátovi, kterému pak budou delegáti zpětně přiděleni. U volby delegátů se pak rozlišuje, zda je u nich na hlasovacím lístku uvedeno, kterého kandidáta na prezidenta budou na sjezdu volit. Jiţ bylo naznačeno, ţe primární volby se týkají pouze dvou hlavních stran. Malé strany uplatňují pro nominaci systém peticí (Krejčí, 2008: 70-72). Dá se téměř říci, ţe co stát, to jiná podoba primárek, ať uţ mluvíme o způsobu nominace, volebnímu právu či podobě samotného hlasování. Zajímavým faktorem voleb v USA je zmíněná registrace voličů.4 Ve všech státech se voliči před volbami musí zaregistrovat.5 V některých státech se voliči navíc registrují jako podporovatelé té či oné strany. To úzce souvisí s celkovým pojetím stranictví ve Spojených státech, které se značně liší například od evropského.6 Místo členů má strana velmi širokou základnu podporovatelů, kteří svou stranickou příslušnost potvrzují hlasováním ve volbách. Takto registrovaní voliči jsou však bezesporu uţitečným vodítkem při odhadu podpory v jednotlivých oblastech, případně k přesunutí pozornosti na neregistrované, tedy dosti pravděpodobně nerozhodnuté voliče.

3.2.2. Sbor volitelů Druhá fáze voleb je soupeřením mezi dvěma hlavními kandidáty, kteří byli nominováni za dvě politické strany. V samotných volbách hraje hlavní roli kolegium volitelů, kteří jsou přímo voleni v kaţdém státě7 – jejich počet je součtem zástupců konkrétního státu v Senátu a Sněmovně reprezentantů. Celkem kolegium čítá 538 osob. Všichni volitelé se po volbách schází v hlavním městě svého státu a odevzdávají hlas tomu kandidátovi, který získal v daném

4

Kořeny systému registrace je opět třeba hledat v minulosti. Registrační seznamy měly dříve zabránit přístupu k volbám nevzdělaným, respektive snadno zkorumpovatelným voličům. V současnosti je však nutnost registrace pravděpodobně jednou z příčin poměrně nízké volební účasti v USA (Dudley, Gitelson, 2002: 7-8) 5 Existují dva druhy registrace. Trvalá je, kdyţ se volič registruje pouze jednou a pokud od minulých voleb nezměnil jméno nebo bydliště, jiţ se znovu registrovat nemusí. Méně obvyklá je periodická registrace, kdy se čas od času všechny voličské seznamy ruší a voliči se musí registrovat znovu. (Krejčí, 2008: 22) 6 Říká se, ţe strany v USA existují pouze jednou za čtyři roky, a to v souvislosti s prezidentskou kampaní. Neexistuje oficiální členství ve stranách, strany jsou pak zaměřeny především na prosazení kandidátů do funkcí. Politický program je tedy spíše vedlejší (Dvořáková, 2008: 83). 7

Volič však v postatě hlasuje pro jméno prezidentského kandidáta, nikoliv pro volitele samotné.

15

státě nejvíce hlasů.8 Výsledky jsou pak zaslány do Kongresu, kde je aţ po několika týdnech na společném zasedání komor vyhlásí předseda Senátu. Aby byl kandidát zvolen, potřebuje minimálně 270 hlasů (Dvořáková, 2008: 79-80). Kaţdý stát má v Senátu dva zástupce. Ve Sněmovně reprezentantů je však stát zastoupen úměrně ke své velikosti, respektive lidnatosti. Tak například Kalifornie má 53 reprezentantů, Texas 36, Florida a stát New York po 27. Minimální počet reprezentantů je pak jeden – to se týká například států Aljaška, Delaware, Montana, Severní Dakota nebo Vermont. (Přehled výsledného počtu volitelů za jednotlivé státy je v tabulce v příloze 1.) Je tedy evidentní, ţe kandidát na prezidenta by se měl snaţit získat podporu ve státech, které mu přinesou nejvíce hlasů volitelů. K tomu, aby mu bylo odevzdáno například všech 55 hlasů za Kalifornii, mu pak stačí získat pouhou nadpoloviční většinu hlasů kalifornských voličů. Role jednotlivých států je tedy v amerických prezidentských volbách naprosto klíčová (srov. Rabinowitz, MacDonald, 1986). Záleţí samozřejmě na tradici daného státu. Existují státy, které jsou silně republikánské či naopak silně demokratické (srov. např. Karas a Kupka, 2005 nebo Brown a kol., 2007), v nichţ kandidát tradičně prohrávající strany má jen velmi malou šanci na vítězství. Zajímavé jsou ovšem nerozhodnuté státy, jejichţ barva se na volebních mapách volby od voleb mění. Kandidáti se přirozeně zaměřují spíše na tyto státy, kde je šance na získání volitelů mnohem větší. Tím se okruh států, které jsou skutečně důleţité, opět trochu zuţuje.

3.2.3. Klasifikace systému Po zhodnocení amerického volebního systému se nabízí zařazení mezi většinové volební systémy. Při uváţení logiky fungování systému by se pak nejspíše nejvíce blíţil systému prvního v cíli. Pro tento systém jsou charakteristické čtyři znaky – jednokolová volba, volba jednoho kandidáta, v jednomandátovém obvodě, vítězí kandidát s největším počtem hlasů (Chytilek a kol., 2009: 112). Splnění kaţdého konkrétního znaku je ovšem diskutabilní. V případě jednokolové volby jsou problematické primární volby, které lze v určitém smyslu chápat jako první kolo volby. Volba jednoho kandidáta by sice odpovídala, ale jen těţko lze o jednotlivých státech mluvit jako o jednomandátových obvodech, kdyţ se v celé zemi hraje vlastně o jeden mandát celkově. Vítězství kandidáta s největším počtem hlasů je pak 8

Výjimku z principu „všechno nebo nic“ tvoří pouze státy Nebraska a Maine, které mohou přidělit volitele oběma kandidátům podle poměrného principu.

16

kapitolou samou pro sebe. Na úrovni států kandidát s největším počtem hlasů sice vítězí, ale výsledný procentuální zisk volitelů se můţe od zisku hlasů voličů značně lišit. Teoreticky je tedy moţné, ţe se prezidentem díky zisku hlasů volitelů z klíčových států stane kandidát, který obdrţel méně neţ polovinu všech hlasů odevzdaných voliči.9 Tento moţný výsledek voleb je i z hlediska klasifikace systému značně kontroverzní a problematický. V jistém smyslu se však jedná o běţný účinek většinových systémů, tedy nadreprezentaci silného subjektu. V případě amerických prezidentských voleb je pak třeba za silnější subjekt povaţovat toho kandidáta, který dokázal zvítězit v boji v těch nejvýznamnějších státech.

3.2.4. Předpoklady o vlivu systému na organizaci volební kampaně Nyní je na místě shrnout všechny výše zmíněné vlastnosti volebního systému, které mohou mít vliv na organizaci volební kampaně. Jako první relevantní faktor se nabízejí primární volby. Nedá se přímo říci, ţe by byly součástí volebního systému, nehovoří se o nich ani v ţádném volebním zákoně. Souvisí totiţ spíše s politickými stranami a jejich systémem nominace kandidátů. Stranický systém Spojených států je však formován především volebním systémem. Primárky jsou tedy jedním z důsledků základních mechanismů volebního systému a strategie velkých stran. Fakticky jsou však s volbami neodmyslitelně spojeny, v jistém smyslu tedy mohou být povaţovány za volební pravidlo. Je tradicí, ţe primárky probíhají především v rámci vyzývatelské strany. Strana, jejíţ člen je prezidentem, obvykle ţádného dalšího kandidáta do souboje s ním v rámci primárek neposílá. Kampaň jedné ze stran se tedy logicky točí pouze okolo jedné osoby. To můţe být bráno jako výhoda i nevýhoda. Průběh primárek je sice v kaţdém státě poněkud odlišný, ale jejich společnou vlastností je registrace voličů. To, ţe se v některých státech voliči registrují jako podporovatelé té či oné strany, má na organizaci volební kampaně jistě nemalý vliv. Je pak totiţ snadnější odhadnout podporu kandidáta v určité oblasti. Se stranickou příslušností voličů k jedné ze stran souvisí i podoba kampaně, která je typická širokým zapojením dobrovolníků po celé zemi. Primárky dále slouţí jako pomocný ukazatel při odhadu výsledku prezidentských voleb a jejich výsledky mohu mít vliv na pozdější rozhodování voličů. Pro kandidáty je tedy velkou výhodou, pokud 9

Nejedná se pouze o teoretickou moţnost, nýbrţ o konkrétní případy z historie. Jiţ čtyřikrát byl zvolen prezidentem USA kandidát, který nezískal většinu hlasů – v roce 1824 to byl John Adams, v roce 1876 Rutherford Hayes a v roce 1888 Benjamin Harrison. (Krejčí, 2009: 39) Poslední případ se odehrál v roce 2000, kdy G. W. Bush získal asi o půl milionu méně hlasů, ale o pět hlasů volitelů více neţ kandidát Demokratické strany Al Gore.

17

se jiţ v prvních konaných primárkách dostanou do povědomí veřejnosti jako jedni z hlavních favoritů. To si vyţaduje zvolit vhodnou strategii a vynaloţit poměrně velkou část prostředků na primárky v Iowě a New Hampshire, které jsou pro své prvenství nejvíce sledované ve sdělovacích prostředcích. Hlavním faktorem, který má vliv na organizaci prezidentské volební kampaně, je ovšem způsob přepočtu voličských hlasů na hlasy volitelů. Role jednotlivých států je odvozena především od jejich velikosti, respektive od počtu zastupitelů na celostátní úrovni. Kandidáti se logicky v kampani soustředí na státy, které disponují největším počtem volitelů. Dále se předpokládá, ţe nevedou příliš intenzivní kampaň ve státech, které jsou tradičně demokratické či republikánské, ale zaměřují se na státy, ve kterých je situace vyrovnaná nebo je zde velký podíl nerozhodnutých voličů (srov. Dudley, Gitelson, 2002: 146). Byly dokonce zavedeny poměrně sloţité matematické modely, podle kterých by měl ideálně kandidát při kampani vedené v USA postupovat (Strömberg, 2008 nebo Meirowitz, 2008). Výsledkem je pak situace, kdy to v jistých částech země vypadá, jako by snad ani ţádné volby neměly být a v jiných částech je naopak kampaň viditelná na kaţdém kroku. Co se samotné podoby kampaně týče, při spojení sítě dobrovolníků a zaměření se na konkrétní státy lze další předpoklad formulovat takto – kandidáti v rámci kaţdého státu řeší místní palčivá témata, a to za pomoci dobrovolníků. Kromě předvolebních mítinků, které se v klíčových státech konají, je totiţ mnohdy třeba zvonit na dveře či telefonovat nerozhodnutým voličům. Ačkoli je dobrovolnický charakter kampaně důsledkem vlivu stranického systému spíše neţ toho volebního, úzce souvisí s celkovou organizací kampaně a lokací zdrojů, ať finančních, či lidských. Tato samotná lokace pak přímým důsledkem volebních pravidel je. Financování předvolení prezidentské kampaně v USA je tématem, které by vydalo na samostatnou práci. Vliv volebního systému na rozloţení výdajů na kampaň je opět spojen s faktem různě intenzivních kampaní v jednotlivých státech. Logickým předpokladem je, ţe kampaně v klíčových státech jsou financovány lépe neţ v jiných. I to bude v následující části analyzováno.

18

ANALYTICKÁ ČÁST 4. Politické strany v USA v kontextu klasických modelů politického marketingu Spojené státy Americké jsou povaţovány za kolébku politického marketingu (srov. Matušková, 2012: 13-14; Maarek, 1992: 7-21). Postupná profesionalizace kampaně tedy probíhá jiţ velmi dlouhou dobu. O kampaních kandidátů na amerického prezidenta se pak obvykle mluví jako o těch nejprofesionálnějších vůbec. Demokratickou i Republikánskou stranu je tedy moţné označit za marketingově nejvyspělejší strany na světě. Jaké všechny prvky jejich kampaň obvykle zahrnuje? Na to odpoví několik modelů politického marketingu. První a pravděpodobně nejpouţívanější model je model Jennifer Lees-Marshment. Autorka rozlišuje tři typy chování politických stran, a to orientaci na produkt, orientaci na prodej a trţní orientaci. Pro trţně orientovanou stranu je klíčové uspokojení voliče, program (tedy produkt, případně jeho prodej) je odsunut na druhou kolej. Postup takové strany má pak ze všech tří typů nejvíce fází – průzkum trhu, příprava produktu, přizpůsobování produktu, implementace, komunikace, kampaň, volby, realizace volebních slibů. Strana orientovaná na prodej vynechává přizpůsobení produktu a implementaci, strana orientovaná na produkt navíc nepouţívá ani průzkum trhu (Gregor, 2012: 53-56). Jiţ bylo řečeno, ţe mezi dvěma hlavními stranami USA neexistuje ostrá dělící linie ohledně programu (produktu), stranám tedy nečiní potíţ produkt přizpůsobovat podle momentálních poţadavků voličů. Americký politolog Bruce I. Newman ve svém modelu politického marketingu jako produkt chápe samotnou předvolební kampaň. Marketingová kampaň se podle něj skládá ze tří částí – segmentace volebního trhu (vyhodnocení potřeb voličů), umístění kandidáta (vytvoření image) a formování a implementace strategie. V poslední části probíhá aktivizace členské i dobrovolnické základny. Podle autora je k vítězství ve volbách nezbytná kvalitní síť dobrovolníků, která bude přímo oslovovat voliče – jedná se o takzvaný push marketing. Oslovení voličů prostřednictvím masmédií pak Newman označuje jako pull marketing. Zároveň s marketingovou kampaní probíhá kampaň politická, a to především na úrovni jeho vlastní strany. Autor neopomíjí ani vliv prostředí, do něhoţ spadají například technologie, legislativa, média, poradci a tak dále (Gregor, 2012: 57-59). Vzhledem k tomu, ţe tento model byl vytvořen v USA v 90. letech, lze předpokládat, ţe jeho princip stále platí s tím, ţe některé prvky mají dnes trochu jinou či rozšířenou podobu. Za nový fenomén lze povaţovat například vyuţití sociálních sítí, které se objevilo aţ v druhé půli první dekády nového tisíciletí.

19

Posledním modelem, který byl vybrán k ilustraci úrovně předvolební kampaně v USA, je model Američanky Pippy Norrisové. Jedná se jednoduše o historický vývoj kampaní. Autorka rozlišuje kampaně premoderní (1850-1950), moderní (1960-1980) a postmoderní (1990-).

Poslední

typ

je

charakterizován

národně

koordinovanou,

ale

částečně

decentralizovanou organizací kampaně. Dále jsou charakteristickými prvky permanentní kampaň, vysoký rozpočet, pravidelné průzkumy veřejného mínění či speciální stranické útvary pro volební kampaň (Gregor, 2012: 67). Model lze stejně jako v předchozím případě uplatnit i v současnosti, a to za předpokladu mírné modifikace pouţívaných technologií. Za

přizpůsobení

produktu,

které

je

podle

Lees-Marshmentové

klíčovou

charakteristikou trţně orientovaných stran, lze v amerických podmínkách povaţovat úpravu strategie pro jednotlivé státy. Z hlediska tématu této práce je dále relevantní Newmanův push marketing, jehoţ intenzitu lze opět snadno měnit podle zájmu na vítězství v daném státě. Decentralizace kampaně, která byla podle Pippy Norrisové typická původně pro premoderní kampaně, se začíná znovu částečně uplatňovat. To opět souvisí s potřebou komunikace na úrovni jednotlivých států.

5. Klíčové státy pro volební kampaň Role jednotlivých států v amerických prezidentských volbách jiţ byla výše zdůrazněna několikrát. Bylo naznačeno, ţe státy lze rozdělit na ty, které jsou podporou pro jednu ze dvou hlavních stran charakteristické a ty, které volby od voleb svůj názor mění. Nyní je na místě být konkrétní a nejdůleţitější zástupce obou skupin identifikovat. Územní podpora politických stran USA souvisí s charakterem obyvatelstva konkrétních států. Demokratická strana nachází své voliče spíše mezi sociálně slabšími vrstvami a nejrůznějšími menšinami. Dále jsou jejími voliči zaměstnané ţeny, ale i studenti a intelektuální elita. Republikány naopak volí spíše vzdělanější a majetnější občané, dále pak podnikatelé a ţeny v domácnosti (Dvořáková, 2008: 85-87). V posledních několika volbách lze pak územní podporu zobecnit následovně. Západní pobřeţí a severovýchod USA volí demokraty, vnitrozemské státy středozápadu a jih USA volí republikány. Demokraté totiţ mají podporu ve velkých městech v hustě zalidněných oblastech, republikáni spíše na venkově. Dalším faktorem je náboţenství, přičemţ oblasti s vyšší religiozitou, které se nacházejí především ve středu USA, podporují republikány (Karas, Kupka, 2005: 35).

20

V přílohách 3-5 jsou volební mapy prezidentských voleb v USA od roku 1904. Je patrné, ţe za poslední století se rozloţení sil pod vlivem nejrůznějších okolností dost měnilo. Přibliţně od devadesátých let je však jiţ moţné vysledovat výše zmíněné pravidelnosti, tedy republikánský střed země a demokratický západ a severovýchod. V pásu států na západním pobřeţí Spojených států, tedy v Kalifornii, Oregonu a Washingtonu, demokratický prezidentský kandidát neprohrál od roku 1992. Obdobně jsou na tom státy na severu východního pobřeţí, které jsou vesměs velmi malé rozlohou, ale co do počtu volitelů srovnatelné s ostatními. Naopak severojiţní pás ve středu země se na volebních mapách bez výjimky červená od roku 1980. Tvoří ho státy Severní a Jiţní Dakota, Nebraska, Kansas, Oklahoma a Texas. V několika posledních volbách dále lze hovořit o červeném jihovýchodě země. Zde se ovšem jedna výjimka nachází, a to Florida s 29 voliteli, která se tradičně řadí k nerozhodnutým státům.10 Nejnovější průzkum Gallupova institutu z únoru 2013 vedl k sestavení ţebříčku deseti nejvíce liberálních států, které obvykle podporují Demokratickou stranu a deseti nejkonzervativnějších států, které většinou podporují Republikánskou stranu (viz příloha 6). Výsledky tohoto průzkumu do značné míry potvrzují to, co lze vyčíst z přiloţených map. Z desítky silných demokratických států patří k nejdůleţitějším (z hlediska počtu volitelů) Massachutsetts, Connecticut a New York. Ze silných republikánských lze jmenovat Alabamu, Mississippi, Utah, Luisianu, Arkansas nebo Oklahomu. Státy, které se dlouhodobě nepřiklání ani k jednomu z hlavních proudů americké politiky, se označují jako takzvané swing states.11 V těchto státech se obvykle výsledek soupeřících kandidátů liší o několik málo procent. Vítěz však získá všechny volitele daného státu. V příloze číslo 7 je vloţena mapa posledních prezidentských voleb, přičemţ nerozhodnuté státy jsou vybarvené šedou barvou.12 Jednalo se o dvanáct států – Colorado, Floridu, Iowu, Michigan, Nevadu, New Hampshire, Nové Mexiko, Severní Karolínu, Ohio, Pensylvánii, Virginii a Wisconsin. Konečný procentuální výsledek vítěze v těchto státech se 10

Nerozhodnost Floridy se projevila především v jiţ jednou zmíněných kontroverzních volbách roku 2000. Výsledek A. Gora a G. W. Bushe se v tomto státě lišil v řádech stovek hlasů. Následovalo tedy mechanické, a posléze i ruční přepočítání. Celý proces doprovázely další kontroverze jako například stíţnost na nepřehlednost hlasovacích lístků v Palm Beach nebo otázka započitatelnosti ne úplně propíchnutých lístků. O tomto historickém přepočítání hlasů pojednává mimo jiné americký film z roku 2008 Recount. 11 Swing je anglicky houpačka, jedná se tedy o státy, které jsou „jako na houpačce“. Občas se jim říká i fialové státy, coţ je směs modré a červené barvy. 12 Vzhledem k tomu, ţe v USA v podstatě neustále probíhají průzkumy veřejného mínění, není těţké tyto státy identifikovat. Mimo jiné se vychází i z výsledků posledních voleb s předpokladem, ţe se daný stát během čtyř let k ţádné ze stran výrazněji nepřiklonil.

21

pohyboval mezi 50 a 54%. Co se počtu volitelů týče, nejdůleţitější z těchto států je bezesporu Florida s 29 voliteli, následuje Pensylvánie s 20, Ohio s 18, Michigan s 16 a Severní Karolína s 15 voliteli. Mezi nerozhodnuté státy s nejméně voliteli pak patří New Hampshire (4), Nové Mexiko (5), Iowa a Nevada (oba 6). Nyní je tedy zřejmé, které státy jsou v prezidentské předvolební kampani klíčové. Podle výše vznesených hypotéz by kampaň v těchto státech měla probíhat mnohem intenzivněji neţ v ostatních, a to jak z hlediska vynaloţených finančních prostředků, tak co se týká aktivit samotného kandidáta v daném státě. Zda tomu tak skutečně je, bude předmětem následující části práce, ve které budou analyzovány strategie jednotlivých kandidátů.

6. Strategie kandidátů ve volbách Jiţ v úvodu práce bylo naznačeno, jakým způsobem bude analýza strategie jednotlivých kandidátů probíhat. Po vznesení konkrétních hypotéz je však vhodné cíle analytické části práce ještě více zkonkretizovat a důkladněji zdůvodnit. Předmětem analýzy budou poslední tři konané prezidentské volby. První analyzovanou částí budou primárky – předpokladem je, ţe se vyplatí investovat do prvních konaných primárek. Bude tedy zajímavé sledovat například to, zda jiţ v době konání primárek v Iowě nebo New Hampshire byl pozdější zvolený prezident favoritem či ne. V další části analýzy konkrétních voleb se jiţ budu věnovat pouze dvěma vítězům primárních voleb za Demokratickou a za Republikánskou stranu a jejich kampaním. Kaţdou z kampaní nejdříve okomentuji v obecné rovině, případně upozorním na několik zajímavostí. K tomu (i k popisu průběhu primárek) mi jako hlavní zdroj budou slouţit záznamy konferencí volebních manaţerů obou týmů, které se po kaţdých prezidentských volbách konají na Harvardu.13 Pak jiţ přejdu k empirické části analýzy. Za hlavní vliv volebního systému na organizaci prezidentské volební kampaně lze povaţovat roli jednotlivých států, respektive jejich odlišný počet volitelů. Předpokladem je, ţe kandidát na prezidenta nejvíce času i prostředků věnuje spíše nerozhodnutým státům s velkým počtem volitelů. Zaměření se na ně by pak měla dokázat četnost nejrůznějších akcí, kterých se kandidát v daném státě zúčastnil a podobně. Samotná analýza strategie jednotlivých prezidentských kandidátů bude vycházet 13

Konkrétně se jedná o konference pořádané harvardským Institutem politiky a z těchto konferencí vzešlé knihy Campaign for President – The Managers Look at 2004 (obdobně 2008). Co se posledních voleb týče, na internetových stránkách institutu je k dispozici audio záznam 2012 Campaign Decision Makers Conference.

22

především ze studia internetových zdrojů, a to jednak z oficiálních stránek kandidátů a jednak z materiálů sdělovacích prostředků. Aby byly informace o všech kandidátech vyváţené, je však třeba zvolit několik konkrétních faktorů, které budou zkoumány u všech. Prvním faktorem, který bude pro analýzu voleb v daném roce klíčový, jsou nerozhodnuté státy. Státy, které jsou za nerozhodnuté povaţovány aktuálně, byly identifikovány v předchozí kapitole. Pro volby z let 2004 a 2008 pak bude jejich počet upřesněn podle dobové situace. Dalším zkoumaným faktorem, který je zjistitelný u všech kandidátů, bude zmíněné financování kampaně. Pro téma práce není relevantní celkové rozloţení výdajů, respektive například poměr výdajů na televizní reklamu a internetovou. To, co souvisí s vlivem volebního systému, je různé investování do kampaní v jednotlivých státech. Třetím zkoumaným faktorem u kaţdého ze dvou hlavních prezidentských kandidátů pak bude jeho osobní aktivita v nerozhodnutých státech. Z těchto tří faktorů by podle všech předpokladů vznesených výše měla vzniknout přímá úměra, přičemţ nezávislou proměnnou budou tvořit swing states seřazené podle počtu volitelů. Se vzrůstajícím počtem volitelů v daném státě by pak teoreticky měly růst i finanční výdaje obou kandidátů. Na stejném principu by pak měla přímá úměra fungovat i například v případě počtu návštěv kandidáta v nerozhodnutých státech nebo jiné formy jeho aktivity. Potřebná data jsou tedy evidentní. Vzhledem k tomu, ţe americké prezidentské volby jsou nejen ve sdělovacích prostředcích sledovány velmi intenzivně, existuje mnoţství internetových zdrojů, které shromaţďují informace o průběhu celé kampaně. Jedním z nich je například web zpravodajské stanice CNN, který ve spolupráci s vyhledávačem Google vytvořil ke kaţdým volbám interaktivní aplikace, které umoţňují potřebná data snadno vyhledat. Takto získaná data budou u kaţdého kandidáta zanesena do grafu. Ačkoli kaţdá z přímek bude v jiných jednotkách (počet návštěv, miliony dolarů), důleţitý je jejich vzrůstající trend, který by měl v ideálním případě opisovat trend růstu počtu volitelů.

6.1. Prezidentské volby 2004 Volby se konaly druhého listopadu. Dvěma soupeři byli George W. Bush za Republikánskou stranu a John Kerry za Demokratickou stranu. Mezi nerozhodnuté státy se kromě tradičních výše zmíněných řadila ještě Minnesota, Severní Karolína a Colorado pak byly nakloněny Bushovi. Vítězem se s 50,7% hlasů a s 286 voliteli stal G. W. Bush, Kerry získal 48,3% hlasů a 251 volitelů. 23

6.1.1. Primárky Primární volby probíhaly v podstatě jenom v rámci Demokratické strany. Jediným republikánským kandidátem byl totiţ prezident, který se své předchozí vítězství chystal obhájit. Protoţe se jednalo o první prezidentské volby po roce 2001, ve kterém se Spojené státy staly terčem teroristických útoků, tématem číslo jedna byla zahraniční politika, respektive Bushovo vedení války proti terorismu a invaze do Iráku 2003. Výhodou kandidátů tedy byla zkušenost se zahraniční politikou, to se týkalo především senátora Kerryho. John Kerry ovšem nebyl favoritem demokratických primárek od začátku. Sešlo se totiţ hned několik zajímavých osobností, které se střídaly v čele výsledků průzkumů. Celkem bylo kandidátů deset. Před prvními primárkami, konanými v Iowě, byl za favorita povaţován Howard Dean, guvernér státu Vermont, kterému se dařilo oslovovat voliče především prostřednictvím internetu. Kerry však v závěru roku 2003 vyměnil volebního manaţera a zároveň si vzal velkou půjčku peněz. Dean pak v lednu v Iowě skončil aţ na třetím místě za prvním Kerrym a druhým Johnem Edwardsem.14 V tu chvíli se J. Kerry stal favoritem pro následující primárky v New Hampshire, kde se mu skutečně podařilo zvítězit. Po těchto dvou vyhraných primárkách mnozí povaţovali vše ostatní uţ jen za formality. Ostatní kandidáti postupem času odstupovali. Posledním, kdo Kerrymu takzvaně šlapal na paty, zůstával John Edwards, i ten však v závěru odstoupil. Byl ovšem vybrán jako Kerryho případný viceprezident.

6.1.2. John Kerry Senátor J. Kerry do voleb vstupoval jako vyzyvatel obhajujícího prezidenta. Jedná se o nelehkou pozici, protoţe v historii svůj úřad obhájily tři čtvrtiny prezidentů. Bushova popularita se sice měnila s kaţdým jeho krokem, ale obecně se drţela na poměrně dobrých číslech. Kerry se však stal alternativou pro odpůrce války v Iráku. Dalšími jeho tématy pak byla sociální opatření, jako je zaměstnanost a sociální péče. 14

Po tomto neúspěchu v Iowě Dean pronesl řeč ke svým podporovatelům – v důsledku nešťastně zvolené techniky přenosu zvuku však projev zněl jako emotivní křik, brzy známý jako Dean Scream. I to mohlo vést ke klesající podpoře kandidáta.

24

Bush investoval poměrně hodně prostředků na negativní kampaň vůči Kerrymu. Kerry se však s kritikou i s pomocí svého řečnicky zdatného kandidáta na viceprezidenta Edwardse vyrovnával dobře. Mezi Kerrym a Bushem proběhly tři debaty. V první debatě, která se týkala především zahraniční politiky, podle průzkumů Kerry jasně vedl. Po druhé debatě byla situace vyrovnána, ale ve třetí měl Kerry opět navrch. Kerryho hlavním sloganem bylo A Stronger Amerika – Silnější Amerika. Další hesla byla významem obdobná a podobně nekonkrétní. Přesto bylo celkové vyznění kampaně hodnoceno jako poměrně konfliktní, co se rozdílů mezi kandidáty týče. V očích voličů pak Kerry podle tehdejšího výzkumu Gallupova institutu působil mnohdy jako přílišný liberál. Bush byl podle tohoto výzkumu umírněnější konzervativec, teoreticky tedy přijatelnější pro větší část voličů. Na následujícím grafu jsou zanesena výše avizovaná data popisující organizaci volební kampaně – počet volitelů klíčových států voleb, počet návštěv od konce primárek a vynaloţené finance za poslední měsíc kampaně (říjen 2004)15 v daných státech. Počet návštěv udává součet návštěv samotného Johna Kerryho a jeho případného viceprezidenta Johna Edwardse. Vynaloţené finance jsou uvedeny ve statisících dolarů kvůli měřítku grafu. Graf 1: Vliv volebního systému na organizaci volební kampaně Johna Kerryho 2004 40 35 30 25 20

Počet volitelů

15

Počet návštěv

10

Finance (statisíce $)

5 0

zdroj dat: http://www.cnn.com/ELECTION/2004/index.html 15

Zmíněná aplikace CNN vytvořená k volbám 2004 nedovolovala zobrazit celkovou útratu v jednotlivých státech. Měsíc říjen byl měsícem vrcholící kampaně, proto se domnívám, ţe k vytvoření závěru o rozdílech financování kampaně v různých státech, budou data za tento měsíc stačit.

25

Z grafu evidentně vyplývá, ţe se stoupajícím počtem volitelů států stoupá i počet návštěv a mnoţství investovaných peněz. Zajímavé je rozbíhání se tří křivek u státu Florida. Kerry s Edwardsem ji navštívili méně krát neţ Ohio nebo Pensylvánii s menším počtem volitelů, o to více však Kerryho tým na Floridě vynaloţil financí. A jak se tato strategie promítla do výsledků voleb? Oproti roku 2000 změnily barvu tři státy. New Hampshire, který tehdy volil Bushe, dal symbolický hlas Kerrymu. Iowa a Nové Mexiko však naopak od demokrata Gora v roce 2000 přešly k Bushovi. Kerryho úspěch v New Hampshire lze spojit s jeho úspěchem v tomto státě jiţ v primárkách. Florida připadla stejně jako v roce 2000 Bushovi, tentokrát ovšem ne těsně, ale s téměř půl milionovým rozdílem hlasů.

6.1.3. George W. Bush Jiţ bylo řečeno, ţe Bush byl drţitelem výhody obhajujícího prezidenta. Navíc rozhodně měl co obhajovat, protoţe po teroristických útocích 11. září 2001 byla jeho role prezidenta ještě důleţitější. Jeho následné kroky většina Američanů schvalovala, ač ne do posledního detailu. Bushova popularita pak do velké míry závisela na úspěších amerických vojáků v Iráku. Co se ekonomiky týče, výzkumy nepotvrzují, ţe by měla nějak zvláštní vliv na prezidentovu popularitu (Eichenberg a kol., 2006: 820). Podle Gallupova institutu obliba G. W. Bushe poměrně prudce klesala především v jeho druhém volebním období. Bush tedy do voleb 2004 vstupoval především jako válečný prezident. Není proto divu, ţe téma zahraniční politiky bylo tématem číslo jedna celé jeho kampaně. Válka je ovšem téma, které dokáţe vzbudit velké emoce a spory. Část národa ji zásadně odsuzovala, a nejlepší způsob, jak to dát najevo, byl volit Kerryho. To bylo jedním z důvodů, proč byly volby nakonec tak těsné. Bushovi pak kromě jiţ zmíněné mírnosti jeho ideologie překvapivě pomohla i vysoká volební účast, a to především v nerozhodnutých a v konzervativních státech. Voliči se dále častěji identifikovali s Bushovými morálními hodnotami neţ s Kerryho (Cambell, 2005: 237-241). Následující graf obdobně jako v případě Kerryho zobrazuje závislost financování (opět se jedná o měsíc říjen 2004) Bushovi kampaně a počtu návštěv kandidáta či jeho viceprezidentského kandidáta v daném státě na počtu volitelů státu.

26

Graf 2: Vliv volebního systému na organizaci volební kampaně G. W. Bushe 2004 40 35 30 25 20

Počet volitelů

15

Počet návštěv

10

Finance (statisíce $)

5 0

zdroj dat: http://www.cnn.com/ELECTION/2004/index.html U obou kandidátů je zřetelný pokles počtu návštěv v Nevadě a Minnesotě, který můţe být způsoben ne příliš příhodnou zeměpisnou polohou těchto států. Bush se pak méně krát, neţ by bylo ideálně předpokládáno, objevil i v Novém Mexiku, které je od centra dění na východním pobřeţí také poměrně vzdálené. Jinak je křivka počtu návštěv obou kandidátů velmi podobná, včetně jejího odklonu od křivky financí v případě Floridy. Návštěvy jsou však přeci jen měřeny v jednotkách, stejně jako počet volitelů – odchýlení je tedy způsobeno jiţ dvěma nebo třemi cestami do daného státu. Křivka finančních výdajů však křivku počtu volitelů u obou kandidátů opisuje mnohem přesněji. Snad jen u Bushe stojí za zmínku mírné podfinancování Minnesoty. V tomto státě však demokratický kandidát neprohrál od 1976.

6.2. Prezidentské volby 2008 Prezidentské volby se konaly 4. listopadu. Po skončení druhého volebního období George Bushe bylo třeba vybrat úplně nového prezidenta. Ve finále proti sobě nastoupili John McCain za Republikánskou stranu a Barack Obama za Demokratickou stranu. Vítězem voleb se stal B. Obama s 365 hlasy volitelů a 53% hlasy voličů.

27

6.2.1. Primárky V republikánských primárkách soutěţilo dvanáct kandidátů. V Iowě zvítězil bývalý guvernér Arkansasu Mike Huckabee následovaný Mittem Romneym, nezbylo mu však mnoho peněz a v New Hampsihe ho přeskočil Romney i McCain. Arizonský senátor John McCain postupně získával podporu napříč celými státy, podpořil ho mimo jiné i guvernér Kalifornie Arnold Schwarzenegger. Ostatní republikánští kandidáti v průběhu primárek odstupovali. Demokratické primárky měly na počátku deset kandidátů, z nichţ mezi jasné favority patřili senátor ze státu Illinois Barack Obama, kandidát na viceprezidenta z roku 2004 John Edwards a senátorka za stát New York a manţelka bývalého prezidenta Hillary Clintonová. V tomto pořadí se umístili v Iowě s velkým náskokem před ostatními. V New Hampshire však Clintonová Obamu předběhla a Edwards začal výrazně ztrácet. Hillary Clintonová totiţ před primárkami v New Hampshire vystoupila hned v několika debatách a především pronesla velmi emotivní řeč k voličům. V tu chvíli začal dlouhý a napínavý souboj dvou hlavních kandidátů za Demokratickou stranu. Clintonová byla u Američanů oblíbená od doby, kdy se postavila za svého muţe v aféře Lewinská. To, ţe by mohla být první ţenou prezidentkou, jí také nepochybně zajistilo velkou část voličské podpory. Jejím tématem byla především ekonomika, zatímco Obama se zaměřil na válku v Iráku (Krejčí, 2008: 225). Souboj v jednotlivých státech byl velmi těsný. Kdyţ však v červnu začalo být zřejmé, ţe Obama získá více delegátů na stranický sjezd, Clintonová odstoupila a zároveň Obamu podpořila. Část voličů Hillary Clintonové však místo Obamy podpořila McCaina (různé zdroje uvádí mezi 20% a 30% jejích voličů), důvodem bylo i to, ţe si Obama za viceprezidenta místo Clintonové vybral senátora a dalšího z demokratických kandidátů v primárkách J. Bidena.

6.2.2. John McCain Dvaasedmdesátiletý kandidát za Republikánskou stranu John McCain kandidoval na prezidenta jiţ v roce 2000, kdy se v primárkách umístil na druhém místě za G. W. Bushem. Tématem roku 2008 byla nastupující globální ekonomická krize, která byla odstartována právě ve Spojených státech. Zahraniční politika, která byla klíčovým tématem v roce 2004, byla tedy odsunuta do pozadí. McCain hodně sázel na své zkušenosti a vůdcovské schopnosti, které podle něj Obamovi chyběly. 28

John McCain však většinu času v průzkumech za Obamou zaostával o několik procent. Jediným momentem, kdy ho předběhl, byl výběr viceprezidentky. McCain nečekaně zvolil ţenu, guvernérku Aljašky Sarah Palinovou. Ta se povaţovala za typickou americkou ţenu a matku, čímţ na McCainovu stranu získala značnou část ţen. Postupem času se však volba Palinové jako viceprezidentky přestávala vyplácet. Ukázalo se například, ţe guvernérka má jisté mezery ve vzdělání, které vedly k jejímu zesměšňování a logicky i k poklesu podpory Johna McCaina.16 McCainova kampaň byla financována především ze zdrojů Republikánské strany, Obama naopak sázel na drobné dárce z řad voličů, kteří přispívali menšími částkami přes internet. Druhá strategie byla, co se týče objemu získaných peněz, mnohem úspěšnější. McCain i vzhledem ke svému věku potenciál nových technologií v kampani obecně příliš nevyuţíval. Spoléhal se spíše na televizi a tisk, respektive osobní kontakt. Na následujícím grafu je zobrazena vzrůstající intenzita McCainovi kampaně úměrně k počtu volitelů klíčových států. Co se nerozhodnutých států týče, kaţdý zdroj uvádí jiný počet. Kompromisem se zdá dvanáct států identifikovaných jako aktuální swing states uvedených v úvodu analytického oddílu. Počet návštěv je opět součtem cest kandidáta na prezidenta a kandidáta na viceprezidenta, a to od června 2008 do konání voleb. Financování je tentokrát uvedeno v milionech dolarů za časové období od ledna 2007 aţ do konání voleb. Graf 3: Vliv volebního systému na organizaci volební kampaně J. McCaina 2008 45 40 35 30 25 20

Počet volitelů

15

Počet návštěv

10

Finance (mil. $)

5 0

16

O roli Sarah Palinové v kampani pojednává film z roku 2012 Game Change.

29

zdroj dat: http://www.cnn.com/ELECTION/2008/ Trend křivek návštěv a financí se od trendu počtu volitelů liší výrazněji neţ v případě kandidátů předchozích prezidentských voleb. Na vině je především faktor nerozhodnutých států, které v roce 2008 nebyly tak jasně definovány, a zaměření se právě na ně bylo tedy pro oba kandidáty sloţitější. Přesto je ve většině případů vidět vzrůstající tendence intenzity kampaně v závislosti na počtu volitelů daného státu. Nejvýraznější disproporce je pak patrná u státu Florida. John McCain jako republikánský kandidát oproti roku 2004 ztratil poměrně velké mnoţství států – především Iowu, Floridu, Ohio, Indianu, Severní Karolínu, Virginii, ale i Nevadu, Colorado a Nové Mexiko. Jedná se tedy o většinu klíčových států. Nelze však jednoznačně říci, ţe by na vině byl špatný poměr investic do jednotlivých států, ale mimo jiné spíše to, ţe Obamova křivka financí bude v grafu poloţena výše.

6.2.3. Barack Obama Barack Hussein Obama, rodák z Havajských ostrovů, se stal prvním americkým prezidentem černé pleti. Do jaké míry tento faktor sehrál roli ve volbách, zůstává otázkou. Je jisté, ţe svou barvou pleti na svou stranu získal zdaleka nezanedbatelnou část Afroameričanů. Na druhou stranu vyšlo najevo, ţe aţ třetina bílých Američanů povaţovala jeho barvu pleti za určitý problém (Redlawks a kol., 2010: 885). Tím, co však nakonec asi rozhodlo, byla kampaň, jakou Amerika ještě neviděla. Obamova kampaň byla doposud nejdraţší ze všech prezidentských kampaní.17 Zároveň se mu podařilo i nejvíc peněz získat. Heslem jeho kampaně byla jednoduše změna. Konkrétně Change we can belive in (změna, ve kterou můţeme věřit). Na mítincích se pak provolával slogan Yes, we can (ano, můţeme). Třetím výrazným prvkem Obamovy kampaně pak byly plakáty s jeho podobiznou a slovem Hope (naděje). Jiţ bylo naznačeno, ţe jednou z hlavních Obamových zbraní byl i internet. Jako první ho masově vyuţil k oslovení a organizaci svých podporovatelů, a to například prostřednictvím Youtube.

17

A to včetně jeho vlastní kampaně z roku 2012. Podle webu Open Secrets, který se věnuje financování voleb, Obama v roce 2008 utratil asi 730 miliónů dolarů. O čtyři roky později pak jen přibliţně 680 miliónů dolarů. V obou případech to bylo téměř dvakrát více neţ u jeho protikandidáta – John McCain v roce 2004 utratil 330 miliónů a Mitt Romney v roce 2012 asi 450 miliónů dolarů.

30

Následující graf zaznamenává intenzitu Obamovy kampaně v různých klíčových státech. Vybraná data jsou stejné povahy jako u McCaina, návštěvy jsou tedy opět součtem cest Obamy a Bidena od června 2008. Finance jsou uvedeny v milionech dolarů investovaných v daném státě od počátku roku 2007. Graf 4: Vliv volebního systému na organizaci volební kampaně Baracka Obamy 2008 45 40 35 30 25 20

Počet volitelů

15

Počet návštěv

10

Finance (mil. $)

5 0

zdroj dat: http://www.cnn.com/ELECTION/2008/ Po běţném srovnání grafu s grafem předcházejícím je patrné, ţe Obamova zelená křivka opisující miliony dolarů leţí v grafu výše nad modrou křivkou, která je v případě obou kandidátů pochopitelně stejná, neţ McCainova zelená křivka. Zajímavé je, ţe v části grafu křivka financí téměř přesně kopíruje křivku návštěv. Oba faktory se pak od předpokládaného trendu znázorněného modrou křivkou nejvíce odklání v případě Virginie, Pensylvánie a Floridy. Ve všech státech, které graf uvaţuje, pak Obama zvítězil.

6.3. Prezidentské volby 2012 Do prezidentských voleb 2012, které se konaly 6. listopadu, vstupoval s výhodou obhajujícího prezidenta Barack Obama. Proti němu se postavil republikán Mitt Romney. Obama zvítězil s 332 voliteli a 51% hlasů voličů, Rommney získal 206 hlasů volitelů a 47% voličských hlasů. 31

6.3.1. Primárky V rámci Demokratické strany byly primárky v podstatě pouhou formalitou. Barack Obama byl jako obhajující prezident jasným kandidátem. Na demokratickém sjezdu, který se konal 4. aţ 6. září, pak Obama potvrdil, ţe jeho viceprezidentem po zvolení zůstane Joe Biden. Na tomto sjezdu Obamu mimo jiných podpořili bývalí prezidenti Jimmy Carter a Bill Clinton nebo neúspěšný kandidát z roku 2004 John Kerry. V republikánských primárkách soupeřily čtyři výrazné osobnosti. Bývalý předseda Sněmovny reprezentantů Newt Gingrich, bývalý kandidát na prezidenta za Libertariánskou stranu Ron Paul, bývalý senátor Rick Santorum a bývalý guvernér státu Massatchusetts a neúspěšný kandidát v primárkách z roku 2008 Mitt Romney. Favoritem pro první primárky byl Mitt Romney, v Iowě však překvapivě těsně zvítězil Rick Santorum.18 V New Hampshire ovšem Santorum klesl aţ na čtvrté místo a zvítězil Romney následovaný Paulem. Na třetím místě skončil Jon Huntsman, který v Iowě nezískal ani jedno celé procento hlasů. Jeho strategií totiţ bylo investovat co nejvíce právě do New Hampshire, jeho tamější kampaň tedy byla zdaleka nejdraţší. Třetí místo však pro Huntsmana bylo zklamáním, proto následně spolu s několika dalšími ne příliš úspěšnými kandidáty odstoupil a podpořil Mitta Romneyho. O dva měsíce později se konaly primárky v deseti státech najednou – z nich šest získal Romney, tři Sartorum a jeden Gingrich. V dubnu z několika různých důvodů odstoupil Rick Santorum, v květnu pak i Newt Gingrich. V získání potřebného mnoţství delegátů na republikánský sjezd tedy Romneymu jiţ nic nebránilo. Na sjezdu pak oznámil, ţe jeho viceprezidentem by byl Paul Ryan.

6.3.2. Mitt Romney V roce 2008 Romney v republikánských primárkách skončil na druhém místě za Johnem McCainem. O čtyři roky později se mu podařilo zvítězit s poměrně velkým náskokem. Vystudovaný právník a otec pěti dětí měl mládí a charisma, které podle mnohých McCainovi

18

Výsledek byl velmi těsný. Některé zdroje tedy přisuzují vítězství Romneymu (srov. Adams, 2012). CNN i Washington Post však shodně jako vítěze uvádí Santoruma, a to o 34 hlasů. Romney byl původně vyhlášen jako vítěz o 8 hlasů.

32

chybělo. Příleţitost mu poskytovala i finanční krize, ve které se Spojené státy uţ několik let nacházely, a se kterou Obama mnohdy zápasil s velkými obtíţemi. Jeho program byl tedy do značné míry zaloţen na kritice kroků Obamovy administrativy (srov. Romney, 2011: 20-29). Sám pak nabízel řešení v podobě niţších daní, investicí do výzkumu a vzdělávání nebo volného trhu, která měla vést k obnovení ekonomického růstu. Romneymu bylo vyčítáno, ţe nemá příliš pevné a trvalé názory. Například v otázce potratů byl původně pro volbu matky, během prezidentské kandidatury se však přiklonil k názoru, ţe by potraty měly být aţ na výjimky nelegální. Co se dalších morálních a etických otázek týče, problémem pro mnoho voličů bylo jeho mormonské náboţenské vyznání, které zahrnuje mnoho kontroverzních prvků. Romney se proto odpovědím na otázky ohledně jeho vyznání snaţil raději vyhýbat. Dalším tématem, kterým se Mitt Romney nechtěl před voliči příliš zabývat, byl jeho majetek. Je totiţ povaţován za jednoho z největších boháčů, kteří se kdy o křeslo prezidenta ucházeli. Jmění jeho rodiny je odhadováno na 250 miliónů dolarů. To mohlo mít vliv na velkou část méně majetných voličů, kteří měli problém se s Romneym ztotoţnit. Na grafu jsou znázorněny Romneyho investice v kampani v klíčových státech.19 Počet návštěv i vynaloţené finance jsou počítány od dubna 2012. Graf 5: Vliv volebního systému na organizaci volební kampaně Mitta Romneyho 2012 50 45 40 35 30 25 Počet volitelů

20

Počet návštěv

15

Finance (mil. $)

10 5 0

19

Vybráno bylo devět států, které jako klíčové zvolila zmíněná aplikace serveru CCN.

33

zdroj dat: http://www.cnn.com/election/2012/campaign-tracker/ Z grafu lze vyčíst, ţe poměr vynaloţených peněz a návštěv v rozhodujících státech byl v mnohých případech velmi podobný. Shodou okolností pak milióny investovaných dolarů odpovídají jednotkám počtu návštěv. Zelená křivka financí tedy červenou křivku návštěv opisuje téměř přesně. Předmětem této práce je ovšem vztah těchto křivek ke křivce modré, která udává počet volitelů daného státu. V ideálním případě, tedy bez působení dalších vlivů, by bylo logické, aby obě křivky měly stejný tvar (respektive trend) jako křivka modrá. V grafu Mitta Romneyho lze identifikovat dvě výrazná odchýlení, a to v případech Wisconsinu a Severní Karolíny. Určitá neadekvátní pozornost byla Severní Karolíně věnována i v případě kampaně Johna McCaina, Wisconsin pak patří ke státům, kde dlouhodobě vítězí Demokratická strana. Trochu jako paradox můţe působit to, ţe Romney v Severní Karolíně zvítězil, a to jako v jediném státě z klíčových států, které graf zobrazuje.

6.3.3. Barack Obama Podle Gallupova institutu byl prezident Obama nejpopulárnější v prvních měsících po prvním zvolení, kdy se jeho podpora pohybovala kolem sedmdesáti procent. Na minimum se pak jeho oblíbenost dostala v říjnu 2011, kdy jeho kroky schvalovalo pouhých čtyřicet procent Američanů.20 Dlouhodobě se však Obamova podpora pohybuje kolem padesáti procent. V prosinci 2012, kdy byl Obama zvolen podruhé, se pak dokonce vyhoupla na 57%. Obamova strategie pro jeho znovuzvolení byla do značné míry zaloţena na zvýšení volební účasti. Velmi intenzivně vyuţíval moderních technologií, především sociálních sítí, jako je Facebook a Twitter. Jako příklad lze uvést internetové stránky GottaRegister a GottaVote (je potřeba se zaregistrovat, je potřeba volit). Stejně jako před čtyřmi lety se mu podařilo získat spoustu finančních prostředků od voličů – 32 % získaných peněz bylo tvořeno malými příspěvky. U Mitta Romneyho menší příspěvky tvořily jen 18%.21 Prezidentovi bylo vyčítáno, ţe do nových voleb nejde s příliš mnoha plány a přísliby. Jeho kampaň se nesla spíše ve znamení pokračování stejným směrem. Sloganem bylo slovo 20

Důvodem poklesu podpory bylo pravděpodobně Obamovo schválení nového stropu dluhu, které vedlo ke sníţení ratingu USA a zhoršení ekonomiky i zaměstnanosti. 21 Internetová stránka OpenSecrets.org za malé příspěvky povaţuje ty, které nepřekročily 200 dolarů. U Obamy tyto drobné dary dohromady činily přes 230 miliónů dolarů, u Romneyho téměř 80 miliónů dolarů.

34

Forward, tady vpřed či kupředu. Ani další hesla (Betting on America, We Don’t Quit, Winning the Future) nebyla o moc konkrétnější. Úspěch a všudypřítomnost změny a naděje z roku 2008 se tedy jiţ neopakoval. To ovšem neznamená, ţe by Obama nedokázal znovu vzbudit vlnu euforie v miliónech Američanů, a to především v Američanech černé pleti, kteří mu aţ na výjimku pěti procent znovu dali hlas. Následující graf zobrazuje obdobná data jako v případě Mitta Romneyho, tedy návštěvy státu a financování kampaně ve státech od dubna 2012. Graf 6: Vliv volebního systému na organizaci volební kampaně Baracka Obamy 2012 80 70 60 50 40 Počet volitelů

30

Počet návštěv

20

Finance (mil. $)

10 0

zdroj dat: http://www.cnn.com/election/2012/campaign-tracker/ Uţ podle jednotek osy y je opět zřejmé, ţe se pohybujeme finančně jinde neţ v případě kampaně Mitta Romneyho. Co se trendů červené a zelené křivky týče, u obou kandidátů jsou viditelné shodné prvky. Je to symbolické W mezi státy, které se týká států Colorado, Wisconsin, Virginie, Severní Karolína a Ohio. Winsonsin a Severní Karolína jsou i v tomto případě financovány a navštěvovány neadekvátně k jejich počtu volitelů, respektive roli při sčítání hlasů. Jiţ bylo řečeno, ţe Obama z těchto států nezískal pouze Severní Karolínu. To by mohlo korespondovat s počtem návštěv (dvě), který je ze všech šesti zkoumaných případů rekordně nejniţší.

35

7. Závěr Předmětem této práce byl vztah volebního systému prezidentských voleb Spojených států amerických a organizace tamější prezidentské předvolební kampaně. V teoretické části byl volební systém popsán a byly identifikovány jeho předpokládané vlivy na volební kampaň. Za nejvýraznější vliv lze povaţovat odlišný počet volitelů v kaţdém státě, přičemţ kandidát můţe získat všechno nebo nic. Konkrétním předpokladem tedy bylo to, ţe kandidáti se v kampani budou soustředit na státy, které jim mohou přinést nejvíce hlasů volitelů, a kde mají zároveň šanci na úspěch. Úkolem analytické části práce bylo tento předpoklad potvrdit. Povedlo se? O existenci klíčových států pro volební kampaň není pochyb. Svědčí o nich i přístup médií, která se ve volebním zpravodajství jiným státům v podstatě ani nevěnují. Otázkou je, jak se kandidáti chovají v rámci těchto států. Pokud by se měli řídit čistě matematickými vzorci pracujícími s počtem volitelů států, měla by se jejich pozornost věnovaná danému státu zvyšovat s rostoucím počtem jeho volitelů. To bylo hlavním předmětem analytické části práce. Pro analýzu zmíněné pozornosti, respektive organizace kampaně, byly vybrány dva hlavní prvky – financování kampaně ve státě a počet návštěv kandidáta (nebo kandidáta na viceprezidenta) ve státě. Rostoucí trend obou faktorů byl ve všech případech zřejmý. Nejvíce podobný rostoucímu trendu počtu volitelů byl pak v roce 2004, coţ však bylo pravděpodobně důsledkem charakteru dat, respektive toho, ţe se jednalo o data za poslední měsíc kampaně. Nelze předpokládat, ţe volební systém, respektive počet volitelů ve státech, bude jediným vodítkem při formulaci strategie předvolební kampaně. V následných analyzovaných volbách mohly některé výkyvy obou křivek od modré křivky zapříčinit další okolnosti, které se pochopitelně více projeví při delším uváţeném časovém období. O jaké faktory se mohlo jednat? Tak například osobní vztah kandidáta ke státu nebo jeho místní kontakty. Dále mohla rozhodnutí vycestovat do státu ovlivnit například pozvánka od nějaké univerzity nebo jiné instituce. Jistý vliv mají i geografické podmínky - státy, které leţí dále od centra dění na severovýchodě Spojených států, jako je Colorado, Nevada nebo Nové Mexiko, jsou kvůli své poloze hůře přístupné, a proto nelze čekat, ţe v nich kandidát bude trávit mnoho času. Dalším faktorem můţe být i reakce na strategii kandidáta z druhé strany, kdy volební tým upraví náklady podle intenzity protivníkovy kampaně v daném státě. Tyto a mnohé další faktory ovšem nebyly předmětem této práce.

36

Závěrem lze podotknout, ţe hlavní cíl práce byl splněn. Vliv volebního systému na organizaci volební kampaně byl nejdříve odhadnut, a poté potvrzen. Zároveň však práce nepřímo vznáší další otázky, které se volebního systému prezidentských voleb v USA týkají. První otázkou je, zda kampaň koncentrovaná pouze v některých oblastech svým způsobem nesniţuje legitimitu zvoleného prezidenta. Je totiţ evidentní, ţe kandidátům jde v první řadě o zvolení. Státy, ve kterých má jeden z kandidátů podporu zajištěnou, o jeho budoucích plánech mnohdy ani nic neví. V jistém smyslu lze říci, ţe prezidenta volí právě klíčové státy, ostatní spíše přihlíţejí. Další otázkou je, zda volební kampaň funguje. O tom, zda by výsledky v klíčových státech byly stejné v situaci, kdy by do nich ţádný z kandidátů nepřijel a neinvestoval, lze opravdu jen spekulovat. Je ovšem jisté, ţe kampaň, zvláště intenzivní kampaň charakteristická pro klíčové státy, můţe vést i ke zhoršení vnímaní politiky, zapříčenému obvykle negativní kampaní jednoho z kandidátů či vzájemného napadání. V některých případech je tedy z hlediska pokusu o zvýšení zájmu občanů o veřejné dění předvolební souboj dvou kandidátů kontraproduktivní. Poslední otázkou je jiţ zmíněný problém moţnosti vítězství kandidáta, který nezískal podporu většiny Američanů. Ten souvisí především s faktorem kolegia volitelů, který je ve světovém pojetí poměrně nestandardní a dost problematický. Vzhledem k tomu, jak těsné bývají výsledky voleb v posledních několika letech, je moţné, ţe se tyto situace budou opakovat. V budoucnu lze tedy očekávat prohloubení debaty o modifikaci volebního systému, která by pravděpodobně spočívala v odstranění pravidla všechno nebo nic, co se zisku volitelů ve vítězném státu týče. Taková modifikace by pak přirozeně vedla i k úpravě strategie volebních kampaní. Klíčové státy by totiţ jiţ nebyly tak klíčové jako dnes a kampaň by mohla být více decentralizovaná. Hlas voliče z Ohia by pak měl pro kandidáta stejnou cenu jako hlas voliče z Kalifornie, coţ by nejen z hlediska logiky dávalo větší smysl.

37

8. Literatura 1. Adams, S. (ed.): Campaign for President: The Managers Look at 2012 – Timeline. Harvard, Harvard Institute of Politics, 2012 2. Brown M., Morrill R., Knopp L.: Anomalies in red and blue: Exceptionalism in American electoral geography. Political Geography 25, 2007 3. Cambell J. E.: Why Bush Won The Presidential Election of 2004: Incumbency, Ideology, Terrorism, and Turnout. Political Science Quarterly Vol. 120, No. 2, 2005 4. Craig S. C., Hill D. B.: The Electoral Challenge – Theory Meets Practice. Washington, D.C., CQ Press, 2011 5. Dudley R. L., Gitelson A. R.: American Elections – The Rules Matter. New York, Longman, 2002 6. Dvořáková V. a kol.: Základní modely demokratických systémů. Praha, VŠE, 2008 7. Eichenberg R. C., Stoll R. J., Lebo M.: The Approval Rating sof George W. Bushe. The Journal of Conflict Resolution Vol. 50, No. 6, 2006 8. Gregor M.: Klasické koncepty v politickém marketingu. In: Chytilek R., Eibl O., Matušková A. a kol.: Teorie a metody politického marketingu. Brno, CDK, 2012 9. Heideking J.: Američtí prezidenti – 41 portrétů od George Washingtona po Billa Clintona. Praha, Prostor, 1999 10. Hloušek V., Kopeček L., Šedo J.: Politické systémy. Brno, Barrister&Principal, 2011 11. Chytilek R., Šedo J., Lebeda T., Čaloud D.: Volební systémy. Praha, Portál, 2009 12. Karas P., Kupka K.: Atlas prezidentských voleb USA 1904-2004. Praha, P3K, 2005

38

13. Krejčí M.: Jak se „dělá“ prezident Spojených států amerických. Praha, Mladá fronta, 2009 14. Maarek P. J.: Political Communication and Marketing. London, John Libbey & Company Ltd., 1992 15. Matušková A.: Politický marketing: Kořeny disciplíny. In: Chytilek R., Eibl O., Matušková A. a kol.: Teorie a metody politického marketingu. Brno, CDK, 2012 16. Meirowitz A.: Electoral Contests, Incumbency Advantages, and Campaign Finance. The Journal of Politics Vol. 70, No. 3, 2008 17. Rabinowitz G., MacDonald S. E.: The Power of the States in U.S. Presidential Elections. The American Political Science Review Vol. 80, No. 1, 1986 18. Redlawks D. P., Tolbert C. J., Franko W.: Voters, Emotions, and Race in 2008: Obama as the First Black President. Political Research Quarterly Vol. 63, No. 4, 2010 19. Romney, M.: Believe in America – Mitt Romney’s Plan for Jobs and Economic Growth. Boston, Romney for President, 2011 20. Strömberg D.: How The Electoral College Influences Campaigns And Policy: The Probability of Being Florida. The American Economic Review Vol. 98, No. 3, 2008 21. The Institute of Politics, JFK School of Government, Harvard University (edited by): Campaign for President – The Managers Loor at 2004. Lanham, Rowman & Littlefield Publishers, 2006

22. CNN (www.cnn.com) 23. Constitution of the United States (http://www.constitution.org/constit_.htm) & Additional Amendments (http://www.constitution.org/afterte_.htm)

39

24. Gallup (http://www.gallup.com/) 25. Institute of Politics, Harvard University (http://www.iop.harvard.edu) 26. National Archives (http://www.archives.gov/) 27. Open Secrets (http://www.opensecrets.org/) 28. Political Maps (http://politicalmaps.org/) 29. Real Clear Politics (http://www.realclearpolitics.com/) 30. The United States House of Representatives (http://www.house.gov) 31. The United States Senate (http://www.senate.gov/) 32. U.S. Electoral College (http://www.archives.gov) 33. World Atlas (http://www.worldatlas.com)

40

9. Přílohy Příloha 1: Počet volitelů za jednotlivé státy Number of Electoral State

Votes

Alabama

9

Alaska

3

Arizona

11

Arkansas

6

California

55

Colorado

9

Connecticut

7

Delaware

3

District

of

Columbia

3

Florida

29

Georgia

16

Hawaii

4

Idaho

4

Illinois

20

Indiana

11

Iowa

6

Kansas

6

Kentucky

8

Louisiana

8

Maine

4

Maryland

10

Massachusetts

11

Michigan

16

Minnesota

10

Mississippi

6

41

Missouri

10

Montana

3

Nebraska

5

Nevada

6

New Hampshire

4

New Jersey

14

New Mexico

5

New York

29

North Carolina

15

North Dakota

3

Ohio

18

Oklahoma

7

Oregon

7

Pennsylvania

20

Rhode Island

4

South Carolina

9

South Dakota

3

Tennessee

11

Texas

38

Utah

6

Vermont

3

Virginia

13

Washington

12

West Virginia

5

Wisconsin

10

Wyoming

3

zdroj: http://www.archives.gov/federal-register/electoral-college/allocation.html

42

Příloha 2: Mapa Spojených států Amerických – názvy

zdroj: http://www.worldatlas.com/webimage/countrys/namerica/usstates/bwnames.htm

43

Příloha 3: Volební mapy 1904-2004

zdroj: (Karas, Kupka, 2005: 37)

44

Příloha 4: Volební mapa 2008

zdroj: http://politicalmaps.org/maps-of-the-2008-us-presidential-election/ Příloha 5: Volební mapa 2012

zdroj: http://politicalmaps.org/2012-electoral-map/

45

Příloha 6: Státy nejvíce podporující jeden z proudů

zdroj:

http://www.gallup.com/poll/160196/alabama-north-dakota-wyoming-conservative-

states.aspx#mapsnippet1 Příloha 7: Swing states 2012

zdroj: http://www1.realclearpolitics.com/epolls/2012/president/2012_elections_electoral_college_m ap.html 46

47