MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky

Postoj odborníků k moţnosti vyuţití felinoterapie v zařízeních pro osoby s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami

Diplomová práce

Brno 2015

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Mgr. Ilona Fialová, Ph.D.

Vypracovala: Bc. Jana Pfeiferová

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně, dne 30. 3. 2015

-------------------------------Jana Pfeiferová

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Mgr. Iloně Fialové, Ph.D. za vedení mojí diplomové práce a cenné rady.

OBSAH OBSAH ............................................................................................................................. 3 ÚVOD ............................................................................................................................... 4 1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA ................................................................................... 5 1.1 1.2 1.3 1.4

VYMEZENÍ POJMU TĚŢKÉ POSTIŢENÍ A SOUBĚŢNÉ POSTIŢENÍ VÍCE VADAMI.... 5 UCELENÁ REHABILITACE JEDINCŮ S TĚŢKÝM POSTIŢENÍM ............................. 9 VZDĚLÁVÁNÍ JEDINCŮ S TĚŢKÝM POSTIŢENÍM ............................................. 14 TERAPIE VE SPECIÁLNÍ PEDAGOGICE ............................................................ 17

2 CHARAKTERISTIKA VYBRANÝCH ZOOTERAPIÍ ............................................. 25 2.1 2.2 2.3 2.4

HISTORICKÝ VÝVOJ ZOOTERAPIE ................................................................. 25 TERMINOLOGIE V ZOOTERAPII...................................................................... 27 CANISTERAPIE A HIPOREHABILITACE ........................................................... 32 DALŠÍ FORMY ZOOTERAPIÍ ........................................................................... 39

3 FELINOTERAPIE ....................................................................................................... 44 3.1 3.2 3.3 3.4

HISTORIE VZTAHU ČLOVĚKA A KOČKY ......................................................... 44 CHARAKTERISTIKA FELINOTERAPIE ............................................................. 46 FELINOTERAPIE VE SVĚTĚ A V ČESKÉ REPUBLICE......................................... 49 METODY A POSTUPY VE FELINOTERAPII ....................................................... 53

4 FELINOTERAPIE V ZAŘÍZENÍCH PRO JEDINCE S TĚŢKÝM POSTIŢENÍM .. 57 4.1 4.2 4.3 4.4

CÍL DIPLOMOVÉ PRÁCE, HYPOTÉZY, METODOLOGIE ..................................... 57 CHARAKTERISTIKA VÝZKUMNÉHO PROSTŘEDÍ A SOUBORU .......................... 59 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ VÝZKUMU .......................................................... 59 ZÁVĚRY VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ .................................................................. 90

ZÁVĚR ........................................................................................................................... 96 SHRNUTÍ ....................................................................................................................... 97 SUMMARY .................................................................................................................... 97 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY............................................................................. 98 SEZNAM GRAFŮ A TABULEK ................................................................................ 107 SEZNAM PŘÍLOH ....................................................................................................... 109

3

ÚVOD Tématem této práce je felinoterapie, tedy jedna z forem zooterapie, při níţ se vyuţívají kočky. Toto téma jsem si zvolila proto, ţe se v něm spojuje studovaný obor s mojí láskou ke kočkám. Jako dlouholetá chovatelka několika koček vím, ţe tato zvířata nám mají hodně co nabídnout. Jsou to chytrá, zvídavá a citlivá stvoření, elegantní a hraví společníci. Bohuţel, v oblasti zooterapií patří k podceňovaným druhům. Mezi laickou veřejností je pojem felinoterapie zcela neznámý, ale jak jsem se přesvědčila během svého studia, ani mnozí studenti speciální pedagogiky nemají přehled o této oblasti. Zajímalo mne, jaká je reálná situace v rámci provozování felinoterapie v institucích pro jedince se zdravotním postiţením v České republice. Tato problematika není v české ani zahraniční literatuře podrobně zpracována, publikace, které by se věnovaly pouze felinoterapii nejsou dostupné, v literatuře pojednávající o zooterapiích jsou felinoterapii věnovány stručné kapitoly. Přínosem této práce tedy můţe být shrnutí těchto poznatků a porovnání s praxí. Předloţená diplomová práce je rozdělena do čtyř kapitol. První tři kapitoly jsou teoretické. První kapitola je zaměřena na definici pojmu těţké postiţení a souběţné postiţení více vadami, popsání vzdělávání těchto jedinců, terapií ve speciální pedagogice a ucelené rehabilitace. Druhá kapitola je věnována zooterapiím. Nastíněn je jejich historický vývoj, uvedena terminologie v této oblasti a popsány některé druhy zooterapií. Poslední teoretická kapitola je věnována samotné felinoterapii, historii vztahu člověka a kočky, charakteristice felinoterapie a jejím metodám. Čtvrtá kapitola je zaměřena na výzkumné šetření. Jsou zde popsány cíle výzkumu, metodologie a hypotézy, charakterizováno výzkumné prostředí a výzkumný soubor. Následně jsou interpretovány výsledky šetření, vyhodnocení hypotéz a závěry výzkumu. Výzkumné šetření má kvantitativní charakter a jako nástroj ke sběru dat byl pouţit dotazník vlastní konstrukce. Cílem výzkumného šetření bylo hlavně zjištění postoje osob, které se ve své kaţdodenní práci zabývají vzděláváním nebo péčí o jedince s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami k moţnosti vyuţití felinoterapie u této skupiny jedinců.

4

1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA 1.1 Vymezení pojmu těţké postiţení a souběţné postiţení více vadami Jedinci s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami tvoří heterogenní skupinu osob s různými kombinacemi a stupni postiţení, proto je i terminologie v této oblasti značně nejednotná. V odborné literatuře se setkáváme s mnoha termíny, označujícími stejný okruh osob, jako kombinované postiţení, vícečetné postiţení, postiţení více vadami, souběţné postiţení, kombinované vady, těţké zdravotní postiţení a dalšími. V němčině se pouţívá zejména termín schwerbehindert nebo mehrfachbehindert, v anglicky psané literatuře jsou uţívány termíny severe disability, multiple disabilities nebo multiple handicap (srov. Ludíková, L. 2005; Opatřilová, D. 2013; Vítková, M. 2003). První zmínky o kombinovaných vadách v české odborné literatuře nacházíme v díle M. Sováka (1980, s. 20), který kombinací rozumí „sdruţení několika vad u téhoţ jedince. Určujícím činitelem závaţnosti vady je tu spíše hledisko metodické neţli etologické“. Kombinované vady pak definuje jako „označení sloţitého komplexu různě podmíněných a vzájemně se ovlivňujících psychosomatických a psychosociálních nedostatků a deformací“, přičemţ upozorňuje na to, ţe i izolovaná vada výrazně ovlivňuje kvalitu ţivota jedince, například působením na jeho psychiku, strukturu osobnosti nebo společenské vazby. Definice uvedená v defektologickém slovníku (Sovák, M. a kol. 1984, s. 181) zní: „V defektologii jde o kombinované vady, kdyţ jedinec je postiţen současně dvěma nebo více vadami, např. poruchou zraku a sluchu“. M. Vítková (2003, s. 152) pouţívá termín těţké postiţení a rozumí jím „komplex omezení člověka jako celku ve všech jeho proţitkových sférách a výrazových moţnostech. Podstatně omezeny a změněny jsou schopnosti emocionální, kognitivní a tělesné, ale také sociální a komunikační. Přiřazení k tzv. hlavnímu symptomu ve smyslu klasického postiţení, jako je postiţení tělesné, mentální nebo smyslové, není moţné, neboť tím by se na jedné straně ignoroval charakter komplexnosti postiţení, na druhé straně celistvost individua“. Slovenský autor Š. Vašek (2003, s. 37) vymezuje viacnasobné postihnutie jako „multifaktoriálne, multikauzálne a multisymptomatologicky podmienený fenomén, 5

ktorý je dosledkom súčinnosti participujících postihnutí či narušení. Ich interakciou a vzájemným prekrývaním vzniká tzv. „synergetický efekt“, tj. nová kvalita postihnutia odlišná od jednoduchého součtu přítomných postihnutí a narušení.“ V české legislativě bylo postiţení více vadami poprvé definováno ve Věstníku MŠMT ČR (č.8/1997, č. j. 25602/97-22): „Za postiţeného více vadami se povaţuje dítě, resp. ţák postiţený současně dvěma nebo více na sobě kauzálně nezávislými druhy postiţení, z nichţ kaţdé by jej vzhledem k hloubce a k důsledkům opravňovalo k zařazení do speciální školy příslušného typu“. Nejnovější vymezení termínu ţák s těţkým zdravotním postiţením nacházíme ve vyhlášce č. 147/ 2011 Sb., kterou se mění vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, ţáků a studentů mimořádně nadaných. „Za ţáky s těţkým zdravotním postiţením se pro účely této vyhlášky povaţují ţáci s těţkým zrakovým postiţením, s těţkým sluchovým postiţením, s těţkým tělesným postiţením, s těţkou poruchou dorozumívacích schopností, hluchoslepí, se souběţným postiţením více vadami, s autismem, s těţkým tělesným nebo středně těţkým a těţkým či hlubokým mentálním postiţením. Těmto ţákům s ohledem na rozsah speciálních vzdělávacích potřeb náleţí nejvyšší míra podpůrných opatření“. Těţké postiţení představuje pro dotčeného jedince trvalé ohroţení vývoje a vitality ţivota, které má za důsledek ohroţení a poškození ţivotně důleţitých orgánů a funkcí, ke kterým patří zejména onemocnění dýchacích cest, progresivní tělesné změny (svalový tonus, deformity páteře, změny v rozloţení orgánů), záchvatovitá onemocnění a jiná chronická onemocnění. Ţivot tohoto jedince je spojen s bolestí, nejistotou a vzrušením a neustálými medicínskými intervencemi. Postiţeno je i okolí tohoto jedince, jehoţ aktuálnímu zdravotnímu stavu je podřízen ţivot rodiny (Vítková M. in Ošlejšková, H., Vítková, M. 2013). Etiologie Autoři se shodují, ţe určení příčiny vzniku těţkého postiţení je velmi obtíţné a v mnoha případech nemoţné, zpravidla se nejedná o monokauzální příčinu, ale seskupení několika škodlivých vlivů genetických, chromozomálních, metabolických, neurologických, nutričních, traumatických či škodlivých vlivů prostředí. Ty mohou způsobit postiţení v období pre-, peri- i postnatálním. Mezi diagnózy predikující 6

vznik těţkého postiţení patří mozková obrna, Fetální alkoholový syndrom, Downův syndrom, Wolfův syndrom, Pataův syndrom, CHARGE syndrom a další. Velmi často se jedná o děti předčasně narozené nebo s nízkou porodní hmotností. Příčinou vzniku získaného těţkého postiţení můţe být i v pozdějším věku trauma, zejména lebky a mozku, stavy po tonutí nebo závaţné infekční onemocnění (srov. Janků, K. 2013b; Ludíková, L. 2005; Opatřilová, D. 2013; Vítková, M. 2003 ad.). Společné pro tuto skupinu jedinců je poškození centrálních nervových funkcí, tedy narušení nebo ztráta koordinujících centrálních systémů řídících vnímání, pohyb a jejich zpracování. Tito jedinci mají problém orientovat se ve svém prostředí a vybudovat si vlastní kognitivní struktury (Vítková M. in Ošlejšková, H., Vítková, M. 2013). Nejtěţší postiţení vznikají v prenatálním stadiu. Platí, ţe čím dříve noxa (škodlivina) na centrální nervový systém působí, tím závaţnější důsledky zapříčiní. Za nejrizikovější lze povaţovat první trimestr těhotenství (Bendová, P. in Potměšilová, P. a kol. 2013). Klasifikace V praxi se setkáváme u osob s těţkým postiţením s celou řadou kombinací moţných postiţení a narušení, proto je velmi obtíţné tyto osoby nějakým způsobem kategorizovat. Jak uvádí M. Vítková (in Ošlejšková, H., Vítková, M. 2013) není v našem zájmu dospět k typizaci poškození, ale na základě biografického přístupu zohlednit celou osobnost člověka, ke kaţdému jedinci přistupovat jako k jedinečné bytosti a vyvinout adekvátní formy podpory jeho vývoje. Přesto se někteří odborníci pokusili jmenovat jednotlivé formy těţkého postiţení. M. Sovák (1980, s. 92) dělí defekty kombinované na: -

slepohluchoněmí

-

slabomyslní hluchoněmí

-

slabomyslní slepí

-

slabomyslní tělesně vadní apod.

Š. Vašek (2003, s.190) dělí osoby s vícenásobným postiţením do tří skupin: -

mentální postiţení v kombinaci s dalším postiţením

-

slepo-hluchota

-

poruchy chování v kombinaci s dalším postiţením či narušením

7

Pro potřeby resortu školství se ţáci s více vadami dělí rovněţ do tří skupin (srov. Jakobová, A. 2011; Vítková, M. 2003): -

skupina, v níţ je společným znakem mentální retardace, která je povaţována za vadu dominantní

-

skupina ţáků s kombinací vad tělesných, smyslových a vad řeči, kam spadají ţáci s hluchoslepotou

-

skupina ţáků s poruchami autistického spektra

P. Bendová (in Potměšilová, P. a kol. 2013) dělí osoby s kombinací vad z hlediska potenciálu v oblasti edukace na osoby s lehkým kombinovaným postiţením, které mohou získat pomocí speciální edukace určitou pracovní kvalifikaci a osoby s těţkým kombinovaným postiţením, u nichţ je edukace omezena na získání kompetencí

v oblasti

osobní

hygieny,

stravování,

oblékání,

a

vytvoření

komunikačního systému. Rozvoj oboru edukace jedinců s těţkým postiţením Speciálně pedagogická disciplína, která se zabývá jedinci s více vadami, se jako samostatný obor speciální pedagogiky vyčleňuje zhruba v posledních dvou desetiletích. Vzděláváním osob s kombinovaným postiţením se v minulosti zabývaly jednotlivé obory speciální pedagogiky, zpravidla podle nejzávaţnějšího postiţení. Obor edukace jedinců s více vadami je v současné době stále ještě nejméně propracovanou speciálně pedagogickou disciplínou a dosud nedošlo k jednotnému a jasnému terminologickému vymezení. L. Edelsberger (Edelsberger, L., Kábele, F. 1988) sice uţíval termín speciální pedagogika mládeţe s několikerým postiţením, ale nepovaţoval ji za samostatný a jednotný obor, kvůli jejímu širokému rozsahu. M. Vítková (in Pipeková, J. 2006) pouţívá termín edukace jedinců s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami, M. Renotiérová (in Renotiérová, M., Ludíková, L. 2005) nazývá tento obor speciální pedagogikou osob s vícenásobným postiţením, podobně P. Bendová (in Potměšilová a kol. 2013) uţívá pojem pedagogika vícenásobně postiţených. O rozvoj tohoto oboru se zaslouţila zejména prof. PhDr. Marie Vítková, CSc., pod jejímţ vedením byla na Pedagogické fakultě Masarykovy Univerzity zaloţena v roce 1994 Katedra speciální pedagogiky. Další významnou odbornicí je prof. 8

PaeDr. Libuše Ludíková, CSc., která se věnuje zejména problematice osob s hluchoslepotou.

1.2 Ucelená rehabilitace jedinců s těţkým postiţením „Rehabilitace (lat. habilis = schopný, re = znovuopakování) představuje procesy znovuuschopňování při nerozvinutí, ztrátě nebo poškození určitých schopností člověka“ (Jesenský, J. 2000, s. 87-88). Pojem ucelená rehabilitace pochází z anglického spojení comprehensive rehabilitation (comprehensive = úplný, celkový), proto se můţeme setkat i s počeštěným termínem komprehenzivní rehabilitace (Jesenský, J. 2000). V současné době, v souvislosti s připravovaným zákonem o dlouhodobé péči vnímáme snahu pojem ucelená nahradit termínem koordinovaná (srov. Bruthansová, D., Jeřábková, V. 2012; Emmerová, M. 2012; Pfeiffer, J. a kol 2014). Definice rehabilitace uvedená v Národním plánu vytváření rovných příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením na období let 2010-14 zní: „Rehabilitace je v tomto kontextu charakterizována jako vzájemně provázaný, koordinovaný a cílený proces, jehoţ základní náplní je co nejvíce minimalizovat přímé i nepřímé dlouhodobé nebo trvalé následky postiţení jedince. V případě vznikajících následků zdravotního postiţení je cílem rehabilitace co nejrychlejší a co nejširší včasná návaznost jednotlivých sloţek rehabilitace, zapojení osob se zdravotním postiţením poškozených úrazem, nemocí nebo vrozenou vadou do všech obvyklých společenských aktivit s maximálním důrazem na jejich pracovní uplatnění“. J. Jesenský (2000) nahlíţí na rehabilitaci jako na jev a proces, který probíhá v čase a rozlišuje tak rehabilitaci krátkodobou, tedy následnou péči, která navazuje na léčení a slouţí k upevnění zdraví a normální kvality ţivota a rehabilitaci dlouhodobou, která se týká osob s trvalým poškozením zdraví a narušenou kvalitou ţivota a vyuţívá zejména prostředků sociální, pedagogické a pracovní rehabilitace. Komprehensivní rehabilitaci dělí na čtyři základní sloţky, které spolu těsně souvisí: a) rehabilitace léčebná b) rehabilitace pracovní c) rehabilitace sociální d) rehabilitace pedagogická 9

Další sloţky mohou být rehabilitace volnočasová, právní nebo psychická (Emmerová, M. 2012). J. Jankovský (in Pfeiffer, J. a kol. 2014) toto dělení povaţuje za neodpovídající současnému ucelenému pojetí rehabilitace, která by se neměla dělit na jednotlivé sloţky, ale měli bychom hovořit o jednotlivých prostředcích rehabilitace (např. léčebné prostředky rehabilitace, pedagogické prostředky rehabilitace apod.). Léčebná rehabilitace Léčebná rehabilitace je u jedinců s těţkým postiţením nejvýznamnější sloţkou, která má interdisciplinární charakter a prolínají se v ní prostředky léčebné a rehabilitační, tedy z oblasti medicíny, s celou řadou aktivit a prvků terapií jako jsou např. psychoterapie, zooterapie, expresivní terapie atd. Podílí se na ní odborníci z oborů zdravotnických (neurologie, ortopedie, oftalmologie, foniatrie, rehabilitační medicína, psychiatrie apod.) i z oborů nelékařských (logopedie, psychologie, speciální pedagogiky) a dalších (srov. Jakobová, A. 2011; Jankovský, J. 2001 ad.). „Jedná se o komplex rehabilitačních, diagnostických a terapeutických opatření, která směřují k funkční zdatnosti, ať jiţ cestou odstranění či náhrady, případně sníţení či zpomalení progrese běţných činností, způsobených onemocněním, úrazem nebo vrozenou vadou“ (Jakobová, A. 2011, s. 26). Mezi prostředky léčebné rehabilitace patří (srov. Jankovský, J. 2001; Jakobová, A.

2011):

fyzikální

terapie

(termoterapie,

elektroterapie,

magnetoterapie,

fototerapie, laseroterapie, hydrokinezioterapie balneoterapie, dietoterapie ad.), relaxační

techniky

(masáţe,

polohování,

míčkování),

psychoterapie,

farmakoterapie, zooterapie, ergoterapie, neuropsychologická rehabilitace, expresivní terapie (dramaterapie, arteterapie, muzikoterapie), léčebná tělesná výchova a rehabilitační metody (Bobath koncept, Vojtova metoda, Kabátova metoda) a další. Sociální rehabilitace „Úkolem sociální rehabilitace je, aby člověk s postiţením byl schopen své postiţení, nemoc či znevýhodnění přijmout a v maximální moţné míře se integrovat do společnosti. Tím je zachována optimální kvalita jeho ţivota, coţ vede k jeho ţivotní spokojenosti“ (Vítková M. in Ošlejšková, H., Vítková, M. 2013, s. 35). 10

Sociální rehabilitace má za úkol sníţit stupeň závislosti osoby se zdravotním postiţením a dosáhnout co nejvyšší míry soběstačnosti daného jedince. Sociální rehabilitace má permanentní charakter, probíhá po celý ţivot člověka. V rámci sociální rehabilitace se uplatňují metody reedukace – rozvoj poškozené funkce a zbytkových schopností, kompenzace – náhrada postiţené funkce a akceptace – přijetí postiţení. Kromě různých institucí, zdravotnických zařízení, škol nebo neziskových organizací se na ní velkou měrou podílí i rodina (Jankovský, J. 2001). J. Jesenský (1995) řadí mezi metody sociální rehabilitace pedagogické prostředky sociální rehabilitace (znalost rehabilitačních jevů, skupinový a individuální výcvik, programové učení, audiovizuální a didaktické techniky, trenaţéry, didaktické testy, výcvik v pouţívání kompenzačních a reedukačních pomůcek,

pozitivní

stimulaci

aktivity,

metodickou

literaturu),

osvětově

enkulturační prostředky (vyuţívání informačních médií, pěstování schopnosti vnímat umění, pěstování tvůrčích schopností, rozvoj pohybových aktivit a rozvoj společenských vztahů) a v neposlední řadě prostředky rehabilitačního inţenýringu (nácvik pouţívání rehabilitačních pomůcek, nácvik v překonávání technických bariér, speciální organizace pracovních činností). Sociální rehabilitace probíhá v souladu se Zákonem 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů. Její součástí je vytváření ekonomických a materiálních podmínek pro samostatný ţivot, tedy přiznání finančních dávek sociální pomoci. Osoby s postiţením mají podle tohoto zákona také právo vyuţívat sociální sluţby ambulantní i pobytové, mezi něţ patří: osobní asistence, pečovatelská sluţba, podporované bydlení, respitní péče, centra denních sluţeb, denní i týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postiţením, sociálně aktivizační sluţby, sociální poradenství a další. Sociální rehabilitace zahrnuje tyto základní činnosti (Francová, H. in Pfeiffer, J. a kol. 2014): -

nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začleňování

-

zprostředkování kontaktu se společenským prostředím

-

výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti

-

pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí 11

Jednou z velice důleţitých sociálních sluţeb pro osoby s postiţením je raná péče. Raná péče je v Zákoně o sociálních sluţbách vymezena jako „terénní sluţba, popřípadě doplněná ambulantní formou sluţby, poskytovaná dítěti a rodičům dítěte ve věku do 7 let, které je zdravotně postiţené, nebo jehoţ vývoj je ohroţen v důsledku nepříznivého zdravotního stavu. Sluţba je zaměřena na podporu rodiny a podporu vývoje dítěte s ohledem na jeho specifické potřeby“ (§ 54).

Raná stimulace a

nabývání včasných zkušeností působících na vyvíjející se mozek dítěte mají zásadní význam ve zmírnění nebo eliminaci vznikajícího postiţení (Opatřilová, D. 2010). Pedagogická rehabilitace Další významnou sloţku v procesu ucelené rehabilitace tvoří prostředky pedagogické rehabilitace. Ta je určena dětem a ţákům, kteří nejsou z důvodu svého postiţení nebo znevýhodnění schopni dosáhnout odpovídajícího stupně vzdělání běţnými pedagogickými postupy a metodami. „Základním cílem pedagogické rehabilitace je dosaţení co nejvyššího stupně vzdělání jedinců s postiţením, jejich samostatnost a socializace“ (Jakobová, A. 2011, s. 42). J. Jankovský (2001, s. 27) vnímá pedagogickou rehabilitaci „jako návratný proces “reedukace“ usilující o obnovu normálního vývoje osobnosti“, který neprobíhá spontánně, ale je cílevědomě organizován působením pedagogických prostředků speciální pedagogiky, v návaznosti na ranou péči, školní edukaci a profesní vzdělávání. Pedagogická rehabilitace je nejvýznamnější v období dětství a dospívání, přesto je nutno ji chápat jako otevřený systém a permanentní celoţivotní proces. Edukace (výchova a vzdělávání) hraje významnou roli při socializaci člověka, jak u osob s postiţením, tak i u populace intaktní. Mezi výchovou, vzděláváním a rehabilitací nelze hledat ostré hranice (Jankovský, J. 2001). A. Jakobová (2011, s. 42) řadí mezi prostředky pedagogické rehabilitace: -

pedagogickou diagnostiku (normativní, kriteriální i diferenciální)

-

edukaci (uplatňování vhodných metod, forem a prostředků a respektování individuálních moţností a potřeb jedince)

-

reedukaci (aktivity zaměřené na nápravu vadné funkce, orgánu nebo chování)

-

kompenzaci (aktivity zaměřené na vyrovnání nebo nahrazení sníţeného výkonu orgánu nebo funkce) 12

-

stimulaci (multisenzoriální proces slouţící ke zlepšení kognitivních schopností a motorických dovedností

Pracovní rehabilitace Cílem pracovní rehabilitace je obnovení pracovního potenciálu u lidí, kteří mají z nějakého důvodu změněnou pracovní schopnost, tedy zejména u osob s postiţením, ale i např. osob bez domova nebo v jiné obtíţné ţivotní situaci. Nejedná se pouze o pracovní přípravu (tedy získávání znalostí, dovedností a návyků), ale o mnohem širší proces vyţadující soustavnou péči. Práce patří mezi základní potřeby člověka, a pokud tato potřeba není naplňována, můţe docházet k frustraci či stresu. Smyslem pracovní rehabilitace je těmto stavům předcházet (Jankovský, J. 2001). Uplatňuje se zde Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zejména část III. Zaměstnávání osob se zdravotním postiţením. Pracovní rehabilitace je dle tohoto zákona definována jako „souvislá činnost zaměřená na získání a udrţení vhodného zaměstnání osoby se zdravotním postiţením, kterou na základě její ţádosti zabezpečují krajské pobočky Úřadu práce a hradí náklady s ní spojené“ (§ 69). Tento zákon také upravuje zřizování tzv. chráněných pracovních míst pro osoby se zdravotním postiţením. „Chráněné pracovní místo je pracovní místo zřízené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním postiţením na základě písemné dohody s Úřadem práce. Na zřízení chráněného pracovního místa poskytuje Úřad práce zaměstnavateli příspěvek. Chráněné pracovní místo musí být obsazeno po dobu 3 let“ (§ 75). Zaměstnavatelé s více neţ 25 zaměstnanci jsou podle § 81 tohoto zákona povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postiţením ve výši povinného podílu 4% těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců. Tuto povinnost mohou plnit i odběrem výrobků nebo sluţeb od zaměstnavatelů zaměstnávajících osoby s postiţením (nad 50% z počtu zaměstnanců) nebo od osob s postiţením, které jsou samostatně výdělečně činné, případně odvodem do státního rozpočtu. Nástroje a prostředky pracovní rehabilitace dostupné v ČR shrnuje J. Šesták (in Pfeiffer, J. a kol. 2014, s. 160): sociální sluţby (ergoterapeutické činnosti realizované v ambulantních nebo pobytových sluţbách, sociálně terapeutické dílny), nástroje na pomezí sociálních sluţeb a prostředků politiky zaměstnanosti (tranzitní program, podporované zaměstnávání), nástroje politiky zaměstnanosti (pracovní rehabilitace,

13

chráněné pracovní místo, zaměstnavatel zaměstnávající více neţ 50% osob se zdravotním postiţením) a další formy (sociální podnikání, sociální firma). Tyto sluţby ve velké míře poskytují nestátní neziskové organizace (např. Rytmus, o. s., Asistence, o. p. s., Agapo, o. s., Česká unie pro podporované zaměstnávání a další).

1.3 Vzdělávání jedinců s těţkým postiţením Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění zákona 472/2011 Sb. (dále jen školský zákon) v § 16 dělí ţáky se speciálními potřebami na tři skupiny: ţáci se zdravotním postiţením, zdravotním znevýhodněním a sociálním znevýhodněním. Ţáci s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami spadají dle školského zákona mezi ţáky se zdravotním postiţením. Vzdělávání jedinců se zdravotním postiţením dále upravuje vyhláška č. 147/2011 Sb., kterou se mění vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, ţáků a studentů mimořádně nadaných. Vzdělávání ţáků se zdravotním postiţením je dle této vyhlášky zajištováno: a) formou individuální integrace b) formou skupinové integrace c) ve škole samostatně zřízené pro ţáky se zdravotním postiţením d) kombinací předchozích forem „Ţák se zdravotním postiţením se přednostně vzdělává formou individuální integrace v běţné škole, pokud to odpovídá jeho potřebám a moţnostem a podmínkám a moţnostem školy“ (vyhláška č. 147/2011 Sb., § 3), školský zákon dále uvádí, ţe ţáci s těţkým mentálním postiţením, s více vadami a s autismem mají právo být vzděláváni v základní škole speciální. O zařazení ţáka s postiţením rozhoduje ředitel příslušné školy, na základě doporučení poradenského zařízení, podmínkou je souhlas zákonného zástupce ţáka. Zmíněná vyhláška také stanoví v § 1 podpůrná opatření, pomocí kterých se uskutečňuje vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Podpůrná opatření jsou taková opatření „která jsou odlišná nebo jsou poskytována nad rámec individuálních pedagogických a organizačních opatření spojených se vzděláváním ţáků stejného věku ve školách, které nejsou samostatně zřízené pro ţáky se 14

zdravotním postiţením“(vyhláška č. 147/2011 Sb., § 1). Podpůrnými opatřeními se rozumí: vyuţití speciálních metod, postupů a forem vzdělávání, vyuţití kompenzačních a rehabilitačních pomůcek, uţívání speciálních pomůcek, učebnic a didaktických materiálů, zařazení předmětů speciálně- pedagogické péče, poskytování pedagogicko-psychologických sluţeb, vyuţití sluţeb asistenta pedagoga, sníţení počtu ţáků ve třídě. Ţáci s těţkým postiţením jsou zpravidla vzděláváni na základních školách speciálních. Vzdělávání zde probíhá dle Rámcového vzdělávacího programu pro obor vzdělání základní škola speciální (dále jen RVP ZŠS). RVP ZŠS obsahuje dva díly, první díl je věnován vzdělávání ţáků se středně těţkým mentálním postiţením, druhý díl vzdělávání ţáků s těţkým mentálním postiţením, souběţným postiţením více vadami a autismem. Absolvováním základní školy speciální získá ţák stupeň základy vzdělání. Vzdělávání na základních školách speciálních má jiný obsah, odlišné metody a speciálně upravené podmínky odpovídající potřebám ţáků. Netradiční speciální metody, vhodné prostorové a materiální vybavení a vyuţívání alternativních a augmentativních komunikačních systémů je doplněno o různé formy rehabilitačních a relaxačních technik (RVP ZŠS). Z jedinečnosti kaţdého ţáka s těţkým postiţením vyplývá potřeba detailně plánovat a vytvořit pro kaţdého ţáka individuální vzdělávací plán. Přitom je nezbytné zohlednit jeho dosavadní vývoj a porozumět tomu, čeho je schopen se naučit a kam jeho vzdělávání směřovat. Kromě osobnostních předpokladů ţáka zde hrají roli i vnější podmínky, tedy rodina, organizace školy, personální, prostorové a materiální podmínky. Pro zjištění výchozí situace je nutné získat informace pozorováním ţáka v běţném prostředí, sledujeme zejména tyto oblasti: motorika, vnímání, komunikace, sociální vývoj, emocionalitu, hru, sexuální chování a senzomotorickou inteligenci. Toto pozorování je vhodné doplnit provedením tzv. situační analýzy, tedy zkoumáním chování dítěte v obsahových souvislostech, kde se zaměřujeme na přijímání potravy, hygienu, polohu, schopnost sám se zaměstnat, schopnost práce ve skupině, reakce na neznámé podněty apod. Důleţité je nesoustředit se pouze na deficity dítěte, ale vyzdvihnout a stimulovat jeho schopnosti, pozitivní stránky a zájmy (Vítková, M. in Vítek, J., Vítková, M. 2010). „Cíl edukace osob s kombinovanými vadami lze charakterizovat jako snahu o maximálně moţný rozvoj osobnosti kaţdého jedince, dosaţení adekvátního stupně 15

vzdělání a zapojení do společnosti intaktních osob, přičemţ musí být jednoznačně respektovány jeho individuální potřeby, které vyplývají z charakteru kombinované vady, ale i dalších ovlivňujících faktorů“ (Ludíková, L. 2005, s. 12) Při vzdělávání jedinců s více vadami leţí těţiště práce v „komplexním speciálně pedagogickém působení na tělesný a duševní vývoj ţáků s respektováním jejich individuálních potřeb“ (Vítková, M. 2003, s. 159). U jedinců s těţkým postiţením je obtíţné uspokojení základních potřeb, ke kterým patří dle M. Vítkové (2003): -

Potřeba zamezení hladu, ţízni, bolesti

-

Potřeba podnětů, změny a pohybu

-

Potřeba jistoty, stability – spolehlivosti vztahů

-

Potřeba vazby, být někým přijat, potřeba něhy

-

Potřeba uznání a sebeúcty

-

Potřeba nezávislosti, samostatnosti a sebeurčení

Kromě uspokojení těchto základních potřeb stojí v popředí zájmu vytvoření komunikačního systému a podpora komunikačních dovedností, snaha o pohybový rozvoj, nácvik sebeobsluhy, působení na chování ţáka, podpora zájmů prostřednictvím hudebních, výtvarných a pracovních aktivit (Vítková, M. 2003). „Vzhledem k závaţnému poškození kognitivních funkcí u ţáků s těţkým mentálním postiţením a souběţným postiţením více vadami je kladen důraz především na klíčové kompetence komunikativní, sociální a personální, pracovní“ (RVP ZŠS – II. díl). Edukace osob s těţkým postiţením by měla probíhat dle individuálního vzdělávacího programu, za spolupráce odborníků z různých oborů (lékařů, speciálních pedagogů, terapeutů apod.), měly by být respektovány obecné pedagogické zásady. Za klíčovou zásadu povaţuje L. Ludíková (2005) zásadu individuálního přístupu, mezi další patří zásada přiměřenosti, komplexnosti, názornosti, reflexnosti, cílevědomosti, trvalosti a komunikability. Vzdělávací obsah základního vzdělávání ţáků s nejtěţšími formami mentálního postiţení je v RVP ZŠS – II. díl rozdělen do pěti vzdělávacích oblastí, které jsou pojaty odlišně, stejně jako metody práce i speciálně upravené podmínky: -

Člověk a komunikace (Rozumová výchova, Řečová výchova)

-

Člověk a jeho svět (Smyslová výchova) 16

-

Umění a kultura (Hudební výchova, Výtvarná výchova)

-

Člověk a zdraví (Pohybová výchova, Zdravotní tělesná výchova nebo Rehabilitační tělesná výchova)

-

Člověk a svět práce (Pracovní výchova)

„Jednotlivé vzdělávací oblasti jsou koncipovány tak, aby respektovaly výrazné opoţdění psychomotorického vývoje ţáků a svými konkrétními cíli a vzdělávacím obsahem podporovaly především rozvoj komunikačních a pohybových dovedností zejména v oblasti motoriky, sebeobsluhy, jednoduchých pracovních aktivit a zájmů, a rozvíjely tak v co největší moţné míře jejich osobnost“ (RVP ZŠS – II. díl).

1.4 Terapie ve speciální pedagogice Termín terapie (z řec. therapia) můţeme volně přeloţit jako ošetřování nebo léčení. Podle O. Müllera (in Müller, O. a kol. 2014) je etymologický původ slova terapie řecko-latinský a kromě léčení odkazuje i na cvičení, pomáhání a na péči. Ve speciálněpedagogické péči byly vţdy v hojné míře vyuţívány přístupy s terapeutickým přesahem. Terapeutické přístupy charakterizuje O. Müller (in Müller, O. a kol. 2014, s. 18) jako „takové způsoby odborného a cíleného jednání s člověkem, jeţ směřují od odstranění či zmírnění neţádoucích potíţí, nebo odstranění jejich příčin, k prospěšné změně (např. v proţívání, v chování, ve fyzickém výkonu)“. Tyto přístupy jsou uplatňovány buď primárně, tedy jako samostatné systémy s ucelenou teorií i metodologií, nebo sekundárně v rámci jiných odborných činností, např. při speciálním vzdělávání. Terapie mohou probíhat v různých formách, O. Müller (in Müller, O. a kol. 2014) uvádí formy individuální, skupinovou, hromadnou, rodinnou nebo komunitní. Autor dále dělí terapie podle různých kritérií a uvádí tato moţná dělení: Podle obecných cílů, ke kterým terapie směřuje, rozlišujeme tyto postupy: -

kauzální – zaměřené na příčinu poruchy

-

symptomatické – zaměřené na příznaky poruchy

-

paliativní – zaměřené na zmírnění utrpení nevyléčitelně nemocných.

Další moţné dělení vychází z medicínské praxe a rozlišuje postupy: -

chirurgické (radikální)

-

medikamentózní (farmakoterapie) 17

-

fyzioterapeutické

-

psychoterapeutické.

Ve speciálněpedagogické péči se terapie tradičně dělí na: -

terapie hrou

-

činnostní a pracovní terapie

-

psychomotorické terapie

-

terapie s účastí zvířat

-

expresivní terapie (muzikoterapie, arteterapie, dramaterapie, taneční terapie)

-

další specializované terapeutické či edukační přístupy (orofaciální stimulace, bazální stimulace, Snoezelen, TEACCH program a další).

Speciálněpedagogické metody reedukace, kompenzace a rehabilitace jsou podle K. Janků (2013a) spojujícím článkem mezi terapií a speciální pedagogikou. V rámci reedukace a kompenzace se vyuţívají zejména monosenzorické reedukačněkompenzační terapie zaměřené na jednu postiţenou oblast, kterou rozvíjí nebo nahrazují. Rehabilitace se naopak soustředí na větší počet sloţek a oblastí, které cvičí a podněcuje, aby se daný jedinec rozvíjel po všech stránkách, vyuţívá tedy multisenzorické rehabilitační terapie. V současné době je nabídka terapií (nebo jejich prvků), které můţeme vyuţívat ve speciálněpedagogické péči velmi pestrá. Není v moţnostech a ani účelem této práce se dopodrobna věnovat všem těmto terapiím, proto se na tomto místě zaměříme na metody, které jsou vyuţívány zejména v péči o jedince s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami. Polohování Důleţitým předpokladem další práce s jedincem s těţkým (tělesným) postiţením je polohování. Metoda polohování je známá od 50. let 20. století, kdy americký osteopat Lawrence Jones vyslovil hypotézu, ţe polohováním částí těla či celého těla do pohodlné polohy dochází ke zlepšení funkcí pohybového, svalového a kloubního aparátu (Svobodová, I. a kol. 2011). „Polohování u těţce zdravotně postiţených patří mezi důleţité edukační formy práce a je jednou ze základních rehabilitačních technik. V praxi rozlišujeme polohy léčebně preventivní, vyšetřovací, aktivní, úlevové (přirozené) a pasivní“ (Opatřilová, D. 2005, s. 69). Význam polohování spočívá v 18

podpoře pohybového vývoje ţáka, polohování přináší nové senzomotorické zkušenosti, umoţňuje stabilitu, kontrolu hlavy a trupu, udrţení symetrie a správné pozice, vede ke zlepšení soběstačnosti a pocitu sebekontroly, má psychosociální efekt, aktivuje kognitivní funkce a hluboké čití (Sekáčová, G. in Hájková, V. a kol. 2009). Správným polohováním se snaţíme zabránit vzniku kontraktur, deformit a proleţenin, podporujeme dýchání a oběhový systém a odstraňujeme patologické pohybové vzorce. Při polohování je moţné vyuţít různých polohovacích pomůcek (polštáře, válce, nafukovací dlahy, límce, podpůrné lavice apod.), ale i předmětů denní potřeby, např. hraček. Doporučuje se nenechávat jedince v jedné poloze déle neţ půl hodiny (Opatřilová, D. 2005). Bazální stimulace Jednou z ošetřovatelských a léčebných metod, která se vyuţívá u jedinců s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami je bazální stimulace. Tuto metodu vytvořil v 70. letech minulého století německý speciální pedagog Andreas Fröhlich pro děti s těţkým postiţením. V 80. letech pak tuto metodu rozšířila zdravotní sestra Christel Bienstein i do oblasti ošetřovatelské péče. V České Republice je odbornicí na bazální stimulaci PhDr. Karolína Friedlová, zakladatelka Institutu bazální stimulace. Bazální stimulace je „komunikační interakční a vývoj podporující simulační koncept, který se orientuje na všechny oblasti lidských potřeb a přizpůsobuje se věku a stavu klienta, na kterého se pohlíţí jako na rovnocenného partnera, člověka s vlastní historií a určitými schopnostmi a s individualitou, kterou tělesně i psychicky manifestuje“ (Friedlová, K. 2007, s. 19). Podstata tohoto konceptu je vyjádřena v samotném názvu, kde bazální znamená elementární, nejzákladnější nabídku a výraz stimulace vyjadřuje nabídku podnětů všude tam, kde se člověk s postiţením není schopen sám postarat o jejich dostatečný přísun (Vítková, M. in Vítek, J., Vítková, M. 2010). Koncept pracuje se třemi vzájemně se ovlivňujícími prvky – vnímáním, komunikací a pohybem. Ty se vyvíjejí jiţ v prenatálním období a mají nenahraditelný význam v ţivotě člověka. Při bazální stimulaci se respektují schopnosti v těchto oblastech, péče se neodvíjí od nedostatků, ale od toho, co je zachováno. Vychází se z biografické anamnézy klienta, která obsahuje informace o 19

jeho ţivotě, povolání, rodině, zájmech apod. Koncept bazální stimulace je moţné vyuţívat v intenzivní medicíně, neonatologii, ošetřovatelské péči, následné péči, paliativní péči, v domovech pro seniory, v zařízeních sociálních sluţeb, speciálních školách ale i v domácí péči (Vytejčková, R. 2011). U jedinců s těţkým

postiţením jsou

veškeré aktivity redukovány na

nejelementárnější ţivotní výkony, svět kolem sebe tito jedinci téměř nevnímají. Hlavní myšlenka konceptu vychází z holistického přístupu a poţadavku celistvosti osobnosti člověka, kdy zprostředkováním zkušenosti a vjemů pomocí těla můţeme jedince uvést do reality, podporovat rozvoj vnímání a vlastní identity a alespoň částečně otevřít individuální izolaci (srov. Opatřilová, D. 2005, 2010; Vítková, M. in Vítek, J., Vítková, M. 2010). Podstatou bazální stimulace ve speciálněpedagogické intervenci u dítěte s těţkým postiţením je sníţení senzorické deprivace a vytvoření základů pro další učení. Předkládáním uměle vytvořených podnětů přispíváme k dalšímu rozvoji a diferenciaci rozlišovacích schopností dítěte, k uvědomění si sama sebe i okolního světa, ke zlepšení funkcí organismu, k navázání komunikace a ke zlepšení orientace v čase a prostoru. Vycházíme z ontogenetického vývoje a respektujeme hierarchii jednotlivých oblastí vnímání tím, ţe postupujeme od niţších smyslů. Mezi techniky konceptu řadíme stimulaci somatickou, vestibulární, vibrační, optickou (vizuální), auditivní (akustickou), taktilně haptickou, olfaktorickou a orální (srov. Opatřilová, D. 2005, 2010; Vítková, M. in Vítek, J., Vítková, M. 2010). Prostřednictvím somatických podnětů usilujeme zejména o primární zkušenost s vlastním tělem, jeho hranicemi a místy kontaktu. Tato zkušenost se vyvíjí dotykem, který by měl být kontinuální po celou dobu stimulace. Dotyk působí emocionálně, povzbudivě i stabilizačně, dodává pocit jistoty a bezpečí. Důleţitý je tzv. iniciační dotek, kterým začíná a končí terapeutická činnost. Kromě dotyku můţeme somatické vnímání stimulovat pomocí koupelí, sprchování, fénování, frotýrování, natírání krémem, masáţí apod. Uvědomit si pohyb, zorientovat se a určit polohu v prostoru pomáhá vestibulární stimulace prostřednictvím polohování, kolébání podél a napříč osou těla, houpání, pohyby hlavy, pohyby na terapeutickém válci. Vibrační podněty navozují intenzivní pocit v nosných částech těla a kloubech pomocí vnímání chvění a směru odkud přichází. Pouţívají se vibrátory, vibrační hračky, holicí strojky, elektrické zubní kartáčky. Konejšivě působí tzv. slyšení chvění při těsné komunikaci. 20

Stimulace optická má význam při učení se vnímat osoby a předměty. Stimulujeme schopnost fixace, aktivujeme postavení očí a oční pohyby. Zrakové podněty předkládáme na kontrastním pozadí. Při akustické stimulaci učíme dítě reagovat na podněty, které nejsou bezprostředně vztaţené k tělu, ţe zvuky, tóny a šumy mají různou kvalitu a přicházejí z různých směrů. Je nutné vyuţívat ticho jako kontrastu a vyvarovat se přesycení velkým mnoţstvím zvuků. Zvukové i optické nabídky je vhodné kombinovat s pohybem nebo dotekem. Taktilně-haptická stimulace se soustředí na oblast ruky, moţnost něco uchopit, ohmatat, vnímat různé materiály. Stimulace orální a olfaktorická spolu úzce souvisí. Vychází se ze zjištění, ţe plod je schopen vnímat pomocí čichu a chuti jiţ v těle matky. Při těchto stimulacích aktivizujeme oblast úst, ústa vyuţíváme ke zkoumání vlastností předmětů, nabízíme kontrastní pachové a chuťové podměty (srov. Opatřilová, D. 2005, 2010; Vítková, M. in Vítek, J., Vítková, M. 2010). M. Vítková (in Vítek, J., Vítková, M. 2010) přidává podněty komunikativní a sociálně-emocionální, tedy doteky, pohyby, lidský hlas, obličej, chování, které mají vţdy emotivní zabarvení, jsou prostředkem komunikace, zprostředkovávají sociální zkušenost a jsou součástí celkového jednání neoddělitelnou od ostatních aktivit. Snoezelen Snoezelen je dle definice přijaté zástupci mezinárodní organizace International Snoezelen Association – Multisensory Environment (ISNA-MSE) v roce 2012 definován jako „dynamické prostředí intelektuálního vlastnictví postavené na citlivém, propojeném vztahu mezi účastníkem, zkušeným doprovázejícím člověkem a kontrolovaným prostředím, ve kterém je nabízeno velké mnoţství smyslových stimulů“ (Filatová, R. 2014, s. 14). Slovo Snoezelen je sloţeno ze dvou holandských slov snuffelen – čichat a doezelen – dřímat. Toto označení se pouţívá zejména v Evropě, Japonsku a Izraeli. V USA a Austrálii se pouţívá termín multisensory environment – multismyslové prostředí, zkratka MSE. Za vznikem tohoto konceptu stojí Ad Verheul a Jan Hulsegge, kteří působili v 70. letech minulého století v centru De Hartenberg v Holandsku. Původní myšlenkou bylo připravit pro klienty centra, kteří měli mentální a kombinované postiţení a byli převáţně leţící, smysluplné trávení volného času. Vybavili několik místností tak, aby „vytvářely snovou atmosféru, zajištující stimuly 21

pro všechny smysly“ (Verheul, A. 2007 cit dle Filatová, R. 2014, s. 14). První stálá Snoezelen místnost byla v centru zřízena v roce 1983. Tento koncept se pak rychle rozšiřoval po celé Evropě a po světě, vznikaly podobně zařízené místnosti nebo pokoje, které se kromě termínu Snoezelen označovaly i pojmy řízené multismyslové prostředí, multismyslové místnosti, smyslové divadlo a jinými. International Snoezelen Association (ISNA) vznikla v roce 2002 a o deset let později se rozdělila na dvě samostatné organizace, ISNA-Snoezelen professional a International Snoezelen Association – Multisensory Environment (ISNA-MSE). Členem ISNAMSE je od roku 2013 i Česká republika zastoupená ASNOEZ® - Asociací Snoezelen konceptu České republiky. Ta byla zaloţena roku 2011 Renatou Filatovou, přední českou odbornicí na koncept Snoezelen, za spolupráce s Kateřinou Janků (Filatová, R. 2014; ASNOEZ [online]). Klíčovým prvkem je v rámci Snoezelen terapie optimálně vybavená místnost. Při realizaci Snoezelen místnosti je třeba zohlednit typ zařízení, diagnózy i věk klientů, profese terapeutů a další aspekty, ale zároveň musí místnost umoţňovat variabilní změny, pro jiný typ klientů s jinými potřebami. Nejčastěji se vyuţívá tzv. bílá místnost, která je povaţována za neutrální a dá se různě měnit. Je moţné ji přizpůsobovat aktuálním událostem, např. ročním obdobím, svátkům, slavnostem, tematickým celkům výuky. Mezi základní vybavení patří bílé zdi, podlaha a strop, vodní postel nebo matrace, měkký nábytek, plocha k promítání, světelné a bublinkové válce, optická vlákna, polštáře a zvuková aparatura. Šedá místnost slouţí k redukci rušivých podnětů, zvyšování pozornosti, ovládání a soustředění, sniţování hyperaktivity. Tmavá místnost má zdi, podlahu i strop vymalované tmavě modrou, tmavě zelenou aţ černou barvou a slouţí zejména ke stimulaci zrakových dovedností. Je vybavena různými svítilnami, UV lampami, optickými vlákny, barevnými fóliemi. Zvuková místnost, slouţící k poslechu hudby a zvuků, zvukové stimulaci a zlepšování sluchové percepce a diferenciace, bývá zvukotěsná a vybavená audio systémem, různými hudebními nástroji, vibračními tabulemi či rezonančními deskami. Interaktivní místnost je vybavená mnoţstvím dotekových, zvukových a hlasových spínačů a dotekových tabulí. Umoţňuje klientovi poznávat a ovládat svoje okolí, pomůcky a rozvíjet kognitivní schopnosti (metoda akce-reakce). Manipulací se spínači se rovněţ stimuluje hmatová diferenciace a svalová kontrola. Vypolstrovaná hrací místnost obsahuje čalouněný nábytek a spoustu polštářů, 22

koberců, schůdků, měkkých i pevných válců, krychlí, kostek, se kterými lze různě manipulovat a vytváří bezpečný prostor pro iniciativní a interaktivní hru. Dítě můţe manipulovat s předměty, lézt, skákat, schovávat se apod. Tato činnost má za cíl rozvoj fantazie a kognitivních schopností, zejména vnímání a myšlení. Součástí Snoezelen místností můţe být i vodní prostředí (bazén), které slouţí zejména k rozvoji proprioceptivní stimulaci, pohybu, uvědomění si svého těla, podpoře psychomotorického vývoje, obohacení ţivota klienta o nové pocity, bazén můţe být vyuţíván i k rehabilitačním cvičením. Široké moţnosti skýtá do budoucna moţnost vyuţívání nových technologií a pomůcek, např. speciálních brýlí a rukavic, které umoţní klientům pronikat do virtuální reality (Filatová, R. 2014). V rámci ucelené rehabilitace osob s postiţením tvoří koncept Snoezelen nedílnou součást terapie. Vyuţívá se jak k aktivaci, tak k inhibici, ale i k zábavě. Mnoho let byl Snoezelen povaţován za volnočasovou aktivitu a spojován s relaxací. Současné pojetí vnímá Snoezelen primárně jako koncept terapeutický. „Snoezelen terapií můţeme nazvat takový způsob práce s klientem, kterou řídí kompetentní, proškolený odborník, jehoţ jednání vede ke zmírnění nebo odstranění potíţí klienta“ (Filatová, R. 2014, s. 87). Terapie vychází z dokonalé komplexní diagnostiky, anamnézy a psychobiografie klienta a ze vztahu mezi klientem a terapeutem. Aktivace klienta v rámci Snoezelen konceptu spočívá především v motivaci, klient se lépe soustředí na další terapii, pozitivně působí i prohloubení vztahu klient – terapeut. Inhibičně relaxační poloha Snoezelenu spočívá v prohlubování a získání proţitku z proţitého a nově naučeného, dochází k uvědomění si a lepší fixaci proţitého v paměti. Terapie je doprovázená emocemi, které rovněţ podporují paměťovou stopu (Filatová, R. 2014). Ideální délka tzv. Snoezelen hodiny je 30-45 minut, ale můţe být i kratší, v případě skupinové terapie i delší, aţ 60 minut. Na délce pobytu nezáleţí tolik jako na pravidelnosti. Kaţdá Snoezelen hodina musí být pečlivě připravená, mít jasný plán, cíl i strukturu, a být navrţená tak, aby klienta neomezovala, ale rozvíjela jeho schopnosti. Kaţdá hodina má svoje téma, které můţe být součástí programu klienta na jeden den, týden, nebo po celou dobu terapie, zpravidla tři měsíce (např. Oheň, Duha, Na pláţi). Stimulace ve Snoezelen místnosti jsou primárně rozděleny podle jednotlivých smyslů (zrakové, čichové, hmatové, sluchové a chuťové, ale i pohybové, vibrační, vestibulární). Mezi důleţité principy Snoezelenu patří 23

individuální přístup (zohledňujeme věk, diagnózu, schopnosti a potřeby klienta, důleţitá je empatie), nedirektivní přístup (klientovi nevnucujeme naše představy a pocity, klientovi je ponechána volnost a prostor) a moţnost volby (klient sám rozhoduje, čemu se chce věnovat, co je mu příjemné, jaké podněty chce na sebe nechat působit a jak dlouho). Terapeut slouţí ve Snoezelenu jako prostředník, který klienta respektuje a přizpůsobuje se jeho volbě (Filatová, R. 2014; ASNOEZ [online]). Shrnutí: Osoby s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami tvoří různorodou skupinu jedinců s širokým spektrem různých druhů a stupňů postiţení. V rámci ucelené rehabilitace náleţí těmto osobám právo na podporu v oblasti léčebné, pracovní, sociální i pedagogické. Tito jedinci se vzdělávají zejména v základních školách speciálních, kde jsou vzděláváni podle Rámcového vzdělávacího programu pro obor vzdělání základní škola speciální, dílu II, který je určen ţákům s těţkým mentálním postiţením, souběţným postiţením více vadami a autismem. Vzdělávání má jiný obsah, odlišné metody a speciálně upravené podmínky odpovídající potřebám ţáků. Netradiční speciální metody, vhodné prostorové a materiální vybavení a vyuţívání alternativních a augmentativních komunikačních systémů je doplněno o různé formy rehabilitačních a relaxačních technik, mezi něţ patří polohování, bazální stimulace, Snoezelen koncept a další terapeutické přístupy.

24

2 CHARAKTERISTIKA VYBRANÝCH ZOOTERAPIÍ 2.1 Historický vývoj zooterapie Domestikovaná zvířata, zejména psi a kočky, slouţila člověku jako pomocníci i společníci po staletí, ale prvním zaznamenaným pouţitím zvířat k léčebným účelům bylo vyuţití zvířat jako doplňkové terapie zdravotně postiţených v belgickém Gheelu v 8. a 9. století (Lacinová, J. in Velemínský, M. a kol. 2007; Svobodová, I. a kol. 2010). Roku 1792 byla v Yorkshiru zaloţena klinika pro mentálně choré The York Retreat. U jejího zrodu stál kvaker William Tuke, který pouţíval na svoji dobu osvícené a humánní metody. Léčba byla zaloţena na individuálním přístupu, pacienti se mohli volně pohybovat po areálu, nosit civilní šaty, byli povzbuzováni ke čtení, psaní, ručním pracím. Součástí kliniky byla i zahrada a dvorek, kde mohli chovanci obstarávat malá domácí zvířata, jako králíky, drůbeţ, jestřáby, racky (Fine, A. H. 2006; Chandler, C. K. 2012). Další institucí, která v péči o pacienty vyuţívala kontaktu se zvířaty, byl dům křesťanské pomoci Bethel v německém Bielefeldu, který byl zaloţen roku 1867. Toto centrum bylo původně určeno pro epileptiky, ale postupně se rozrostlo v rozsáhlou instituci, která pečovala aţ o 5 tisíc pacientů s různými typy postiţení. Jedním z cílů tohoto zařízení bylo naučit pacienty sebekontrole prostřednictvím péče o psy, kočky, ptáky, koně, hospodářská zvířata i vysokou zvěř (Chandler, C. K. 2012; Svobodová, I. a kol. 2010). Interakce mezi člověkem a zvířetem jako součást emoční terapie byla poprvé vyuţita ve Spojených státech amerických v roce 1919 v Saint Elizabeth Hospital ve Washingtonu. Tato nemocnice slouţila jako hlavní psychiatrické centrum pro vojenské veterány. S myšlenkou na vyuţití psů jako společníků pro vyslouţilé vojáky přišel tehdejší ministr vnitra Franklin K. Lane, který doporučil v dopise řediteli nemocnice z 12. srpna 1919 pořízení psů jako „kamarádů ke hrám“ a prostředníků v komunikaci s okolním světem. Dr. William Alarson White tento návrh přivítal a zařadil aktivity se psy k jiţ existujícím programům, které zahrnovaly procházky, hry, pikniky, posilování, exkurze, divadelní představení, hudební vystoupení a další (Chandler, C. K. 2012). 25

Psi byli vyuţíváni od roku 1942 v USA při rehabilitaci zraněných letců v Pawling Air Force Convalescent Hospital v New Yorku. V této vojenské nemocnici působil doktor Howard Archibald Rusk, který zavedl roku 1944 program ucelené rehabilitace pro zraněné a postiţené vojáky. Tento program zahrnoval i péči o zvířata na farmě a o psy. Howard Rusk je povaţován za otce ucelené rehabilitace (Chandler, C. K. 2012). Také v norském centru pro postiţené Beitostolen, zaloţeném roku 1966 byli součástí léčebného reţimu psi a koně (Lacinová, J. in Velemínský, M. a kol. 2007). Roku 1948 byla v Brewsteru ve státě New York v prostorách bývalé dobytčí farmy otevřena internátní škola a léčebné centrum nazvané Green Chimney Children’s Services. Od roku 1974 zde byl poskytován program, který se soustředil na poskytování komprehenzivní péče dětem se specifickými potřebami a zahrnoval hospodářská, domácí i divoká zvířata nejen jako společníky, ale i jako motivační činitele a facilitátory při zotavování (Chandler, C. K. 2012). Největší zásluhu na rozvoj zooterapií v Americe měl dětský psycholog Boris M. Levinson. Ten jako první formálně představil a zdokumentoval, jak mohou zvířata pomoci vytvoření vztahu mezi pacientem a terapeutem, zvýšit pacientovu motivaci i urychlit jeho rekonvalescenci. Došlo k tomu v šedesátých letech minulého století, víceméně náhodou, kdyţ do jeho ordinace přišla matka s dítětem o několik hodin dříve, a setkali se s Levinsonovým psem Jingles, se kterým si chlapec začal hrát a mazlit se. Tento chlapec, Johny, byl staţený do sebe, nekomunikoval. Měl za sebou dlouhou a neúspěšnou terapii a byla mu doporučena hospitalizace. Jiţ během prvního sezení vyjádřil touhu vrátit se a hrát si s Jingles. Doktor Levinson toho vyuţil a během dalších sezení se mu podařilo s chlapcem navázat vztah prostřednictvím jeho hry s Jingles. Dr. Levinson si pak potvrdil i na dalších dětských pacientech, ţe pozitivně reagovali na přítomnost psa, který slouţil jako prostředník při vytvoření vztahu mezi pacientem a lidským terapeutem a k překonání určitých psychických bariér (Chandler, C. K. 2012). B. Levinson publikoval své poznatky poprvé v roce 1962 ve svém článku v časopise Mental Hygiene „The Dog as a Co-therapist“ a v roce 1969 vydal knihu „Pet-Oriented Child Psychotherapy“. Poloţil tak základy nové disciplíny, kterou nazval „pet-faciliated therapy“ – zvířaty (domácími mazlíčky) podporovaná terapie (Chandler, C. K. 2012; Lacinová, J. in Velemínský, M. a kol. 2007). Na poznatky dr. Levinsona navázal v sedmdesátých letech dvacátého století manţelský pár gerontopsychiatrů – prof. Samuel Corson a dr. 26

Elizabeth Corson. Ti vyuţívali zvířata v psychiatrické nemocnici v Ohiu. Psychoterapii za pomoci zvířat zavedli nejdříve u pacientů, u nichţ jiné, standardní metody selhávaly. Cílem jejich terapie bylo zlepšit nonverbální komunikaci, stimulovat sebedůvěru a pouţít zvířata k orientaci na realitu (Odendaal, J. 2007). Od druhé poloviny minulého století se aktivity se zvířaty pomalu rozšiřují do domovů pro seniory, nemocnic, psychiatrických léčeben, škol i dalších zařízení nejen v USA, ale i v Kanadě (návštěvní program), terapeutické jeţdění i aktivity se psy se uplatňují od 80. let v Německu, zájem vzrůstá i v ostatních evropských zemích. Vznikají mezinárodní i národní organizace a spolky (Lacinová, J. in Velemínský, M. a kol. 2007). Za Českou republiku uveďme jako propagátory zooterapií např. prof. Zdeňka Matějčka, doc. Miloše Vojtěchovského, prof. Miloše Velemínského, PhDr. Jiřinu Lacinovou, ing. Bohumíra Mahelku, MUDr. Zorana Nerandţiče nebo paní Danielu Hypšovou.

2.2 Terminologie v zooterapii Existuje mnoho definic zooterapie, kaţdá organizace ji definuje dle svého, coţ je dáno mnoţstvím různých úhlů pohledu, moţností a aktivit, které zooterapie nabízí. V literatuře se můţeme setkat i s pojmy animoterapie, animalterapie nebo zoorehabilitace. V. Karásková a T. Dohnal (2011) pouţívají termín zoorekreace, který akcentuje zlepšování kvality ţivota pomocí zvířat na poli rekreačním a relaxačním. Z. Nerandţič (2006) uţívá pojem léčení prostřednictvím domácích mazlíčků (vychází z angl. pet-therapy), přičemţ mezi ně zahrnuje i pokojové rostliny. V angličtině se nejčastěji uţívají spojení animal-assisted therapy, zootherapy, animal-faciliated therapy nebo human-animal bond (Klech, P. in Müller, O. a kol 2014). A. Mojţíšová, J. Lacinová a J. Šemberová (2000, s. 215) definují zooterapii takto: „Zooterapie (zvířaty podporovaná terapie) je souhrnným termínem pro rehabilitační metody a metody psychosociální podpory zdraví, které jsou zaloţeny na vyuţití vzájemného pozitivního působení při kontaktu mezi člověkem a zvířetem“. M. Freemanová (in Velemínský, M. a kol. 2007, s. 30) definuje zooterapii jako „pozitivní aţ léčebné působení zvířete na člověka“ a dělí ji podle desíti různých aspektů: 1. dle zvířecího druhu 27

-

kůň (hiporehabilitace)

-

pes (canisterapie)

-

kočka (felinoterapie)

-

drobná domácí zvířata

-

hospodářská zvířata (farmingtherapy)

-

delfín (delfinoterapie)

-

lama (lamaterapie)

-

hmyz (insektoterapie)

-

ptáci (ornitoterapie) a další

2. dle metody -

Aktivity za pomoci zvířat (AAA)

-

Terapie za pomoci zvířat (AAT)

-

Vzdělávání za pomoci zvířat (AAE)

-

Krizová intervence za pomoci zvířat (AACR)

3. dle formy zooterapie -

Návštěvní program

-

Jednorázové aktivity

-

Pobytový program

-

Rezidentní program

-

Zásah krizové intervence

4. dle způsobu práce - samostatná práce X spolupráce několika zooterapeutických týmů 5. dle sloţení pracovní jednotky - zvíře + zooterapeut + klient X zvíře + zooterapeut + klient + personál a další pomocníci 6. dle počtu zvířat - zooterapeut + jedno zvíře X zooterapeut + více zvířat 7. dle počtu klientů - individuální zooterapie X skupinová zooterapie 8. dle analýzy cílové skupiny – analýza dle věku, pohlaví, vzdělání klienta, diagnózy apod. 9. dle zdravotního stavu – rozlišuje se, zda je klient zdravý, nemocný, v rehabilitaci, zdravotně postiţený, umírající apod. 10. dle sociálních vazeb a dynamiky prostředí – rozlišuje se, zda je klient v domácím prostředí, v hospitalizaci, v azylovém prostředí, v ohroţení apod. (Freeman, M. in Velemínský, M. a kol. 2007) 28

V roce 1996 vydala Delta Society standardy pro asistované a léčebné aktivity prostřednictvím zvířat - Standards of practice for animal-assisted activities and therapy. Základem těchto standardů bylo rozdělení forem zooterapií na AAA Animal Assisted Activities a AAT - Animal Assisted therapy (PetPartners, 2014 [online]). Toto dělení je celosvětově přijímáno. V posledních letech někteří autoři (např. M. Freeman in Velemínský, M. a kol. 2007) vyčleňují další metody, a sice AAE – Animal Assisted Education a AACR – Animal Assisted Crisis Response. Animal Assisted Activities (AAA) - „aktivity za pomoci zvířat“. Jedná se o „přirozený kontakt člověka a zvířete zaměřený na zlepšení kvality ţivota klienta nebo přirozený rozvoj jeho sociálních dovedností“ (Freeman, M. in Velemínský, M. a kol. 2007, s. 32). Cílem můţe být zlepšení komunikace, pohyblivosti, motivace, aktivity, odbourání stresu. Hlavními technikami jsou hlazení zvířete, hry, péče o zvíře. Tato forma terapie nevyţaduje ţádné speciální vzdělání terapeuta, je často prováděna dobrovolníky. Nejčastějšími klienty jsou senioři v domovech pro seniory a léčebnách dlouhodobě nemocných, osoby se zdravotním postiţením, děti z dětských domovů, pacienti ve zdravotnických zařízeních i děti a mládeţ intaktní (Freeman, M. in Velemínský, M. a kol. 2007). Animal Assisted Therapy (AAT) – „terapie za pomoci zvířat“ „Cílený kontakt člověka a zvířete, zaměřený na zlepšení psychického nebo fyzického stavu klienta/pacienta“ (Freeman, M. in Velemínský, M. a kol. 2007, s. 33). Jedná se o naplánovanou intervenci, která slouţí ke zlepšení kognitivních nebo fyzických funkcí s krátkodobými i dlouhodobými cíli, která je prováděna speciálně vycvičenými zvířaty. Kontakt mezi člověkem je řízený, zaznamenávaný a jeho výsledky jsou objektivně pozorovatelné (Connor, K., Miller, J. 2000). Hlavním cílem této formy zooterapie je podpora procesu léčby nebo rehabilitace. Nejčastějšími klienty jsou osoby s postiţením, nemocní, lidé v rekonvalescenci. Terapeut by měl mít odpovídající odborné vzdělání, nebo pracovat pod dohledem profesionála. Pracuje vţdy v úzkém vztahu s celým týmem odborníků, kteří o klienta pečují (lékaři, ošetřující personál, speciální pedagog, psycholog apod.). Nejčastější metody, které se vyuţívají při této formě zooterapií, jsou polohování, aktivity a hry pro rozvoj

29

motoriky, aktivity podporující sociální dovednosti, komunikaci, orientaci, paměť, řeč (Freeman, M. in Velemínský, M. a kol. 2007). Animal Assisted Education (AAE) – „vzdělávání za pomoci zvířat“ Tato forma zooterapie vyuţívá zvířat k podpoře výchovy, vzdělávání a sociálních dovedností. Hlavním cílem je zvýšení motivace k učení. Nejčastějšími klienty jsou jedinci se specifickými poruchami učení, ale i ţáci a studenti běţných škol. Zooterapeut zde pracuje ve spolupráci s pedagogem, speciálním pedagogem, případně rodiči. Tuto formu lze praktikovat i na běţných školách, kde se vyuţívá v biologii, při environmentálním vzdělávání nebo při působení na motivaci ţáků a studentů. Hlavními technikami jsou vyuţití zvířete jako prostředníka při vyučování, hry, názorné ukázky, přednášky, besedy (Freeman, M. in Velemínský, M. a kol. 2007). K. Jančaříková a J. Bravencová (2010) uvádí pozitiva vzdělávání za pomoci zvířat: dochází k rozvoji environmentální senzitivity, rozvoji klíčových kompetencí a osobních charakteristik jedince, ke zklidnění, odbourávání stresu a ke zlepšení postoje ke škole (ţák se do školy těší), zlepšuje se komunikace v kolektivu, zvíře učí ţáky pracovitosti a zvyšuje se také míra spolupráce mezi školou a rodinou. Animal Assisted Crisis Response (AACR) – „krizová intervence za pomoci zvířat“ Hlavním cílem této formy zooterapie je podpora procesu stabilizace náročné ţivotní situace, například při přírodních katastrofách, teroristických útocích, jiných tragických událostech nebo u obětí kriminálních činů. Zooterapeut v tomto případě pracuje jako součást integrovaného záchranného systému, ve spolupráci s lékaři, policisty, psychology, duchovními, sociálními pracovníky apod. Měl by mít dostatečnou praxi a výborné znalosti psychologie, být připraven na abnormální reakce a nečekané situace, musí dbát na bezpečnost klientů, svého zvířete i svoji vlastní a v ţádném případě pak nesmí překáţet ostatním sloţkám záchranného systému. Jako techniky této formy zooterapie se vyuţívají především psychologické metody, vcítění se, motivace klientů prostřednictvím hlazení a her se zvířetem (Freeman, M. in Velemínský, M. a kol. 2007).

30

Welfare zvířat a legislativa Dalším termínem, souvisejícím se zooterapiemi je welfare zvířat (můţeme volně přeloţit jako pohoda zvířat), který vyjadřuje nutnost, aby „kaţdé člověkem chované zvíře mělo ustájení, výţivu a ošetřování (s ohledem na druh, biologickou charakteristiku a stupeň adaptace) odpovídající jeho potřebám v souladu s fyziologickými a ekologickými poznatky a zkušenostmi. Volnost pohybu vlastní zvířeti dle druhu nesmí být omezována způsobem, který by zapříčinil zvířeti utrpení či poranění“ (Majzlík, I. 2005, s. 75). Pokud budeme zvíře vyuţívat v zooterapii, musíme mít na paměti, ţe se jedná o ţivého tvora, který má své potřeby, právo na kvalitní ţivot a který cítí. Kontakt s ustrašeným, nespokojeným zvířetem by mohl být kontraproduktivní, např. dětem by mohl sdělovat, ţe slabší mohou být zneuţíváni apod. Welfare zvířat při zooterapii zahrnuje kromě moţnosti uspokojení základních biologických potřeb rychlý transport ve vhodných přepravkách, vhodnou demonstrační ubikaci, moţnost odpočinku během aktivit, stanovení maximální doby intenzivní práce, moţnost sociálních kontaktů, klid v době březosti a péče o mláďata a nezbytnou veterinární péči (Jančaříková, K., Bravencová, J. 2010). S tímto tématem souvisí i otázky ochrany zvířat. Orgánem zodpovědným za ochranu zvířat v České Republice je Odbor ţivočišných komodit, oddělení ochrany zvířat Ministerstva zemědělství. Mezi předpisy, které se zabývají ochranou zvířat, patří zejména Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů, vyhláška 21/2013 Sb. o stanovení podmínek při chovu psů a koček nebo Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmovém chovu č. 19/2000 Sb., m. s. (Ministerstvo zemědělství [online]). Oblast zooterapií není v České republice legislativně zakotvena, není uznána jako oficiální léčebná metoda a tedy ani hrazena zdravotními pojišťovnami. Zooterapie vykonávají jednotlivci nebo organizace na bázi dobrovolnictví, a řídí se většinou dokumenty platnými v daných organizacích nebo cílových zařízení. Dobrovolnické sluţby ošetřuje Zákon č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické sluţbě, ve znění pozdějších předpisů. Největší posun v této oblasti nastal u hiporehabilitace, která se řídí standardy České hiporehabilitační společnosti. Spolu se vznikem Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů, se objevuje reálná moţnost posunu v profesionalizaci 31

zooterapií, které je dle tohoto zákona moţné řadit k sociálně terapeutické činnosti v rámci sociálně aktivizačních sluţeb pro seniory a osoby se zdravotním postiţením (§ 66) nebo je chápat jako sluţbu sociální rehabilitace (§ 70), která obsahuje tyto základní činnosti: nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. V současné době se rovněţ rozšiřuje nabídka studijních programů, které souvisí se zooterapiemi, např. na Jihočeské univerzitě, která je povaţována za průkopnickou, ale i na Masarykově nebo Karlově univerzitě (Svobodová, I. a kol. 2011; Klech, P. in Müller, O. a kol. 2014).

2.3 Canisterapie a hiporehabilitace Canisterapie a hiporehabilitace jsou v České Republice i na světě nejrozšířenější druhy zooterapií. Obě tyto formy je moţné vyuţívat v rámci AAA, AAT, AAE i AACR. Canisterapie Zdeněk Matějček, významný dětský psycholog, pronesl: „Za ta léta v psychologické praxi jsem došel k poznání, ţe domácí zvířata (o psech to platí na prvním místě) mají na psychiku dítěte pozoruhodný stimulační, a to pozitivně stimulační, vliv.“ (cit dle Janků, K. 2010, s. 109). K léčebným účelům vyuţívaly psy jiţ starověké národy (Peršané, Egypťané, Řekové a Římané), běţné bylo vylizování ran psem, Aztékové praktikovali polohování se psem, kdy vyuţívali zejména plemeno mexický naháč, jehoţ tělesná teplota je 40˚C. Přikládání psa k tělu pacienta bylo oblíbené i ve středověku při léčbě revmatismu. Napoleon Bonaparte vyuţíval psy k vyhledávání raněných vojáků. K rozvoji canisterapie a vyuţívání psů při rehabilitaci pak dochází v období po první světové válce (Galajdová, L. 1999). Termín canisterapie se skládá z latinského canis = pes a řeckého therapia = léčba, terapie. Autorkou tohoto termínu byla v roce 1993 Jiřina Lacinová. V roce 1997 32

vznikla z iniciativy paní Lenky Galajdové Canisterapeutická společnost, která se podílela na vzestupu canisterapie u nás, na vytváření norem a metodiky canisterapie a jako první zavedla testování canisterapeutických psů v ČR. V roce 2001 se organizace rozpadla. V roce 2003 pak vznikla další dnes jiţ neexistující organizace Česká canisterapeutická asociace a postupem času i mnohé regionální organizace, mezi kterými ale chyběly kontakty a komunikace. Vědeckému výzkumu canisterapie se od roku 1999 věnují odborníci na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity (Nerandţič, Z. 2006; Staffová, Z., Eisertová, J. 2008). V současnosti je v České republice registrována řada organizací zabývajících se canisterapií, jmenujme Unii canisasistentů, o. s., sdruţení PIAFA, Pomocné tlapky, o. p. s., Casniterapeutické sdruţení Jiţní Morava, Občanské sdruţení HAFÍK, o. s. Psi pro ţivot, Helppes a další. Canisterapie je souhrnný název pro terapie a aktivity, při nichţ dochází k vzájemnému kontaktu a působení mezi člověkem a psem. Podle Psychologického slovníku (Hartl, P., Hartlová, H. 2000, s. 84) je „canisterapie (canistherapy) vyuţívání psů k léčebným účelům, zatím nepřesně vymezena, lze ji dělit na: a) ţivelnou – lidem úzkostným, nejistým, osamělým je pes doporučován jako společník a oddaný přítel; tento vztah ovšem můţe být i kontraproduktivní, protoţe můţe provokovat a posilovat tendence člověka k přílišnému drezírování aţ k agresi a týrání psa; b) řízenou – odborník na tento druh terapie buď vhodného psa opatří a do vztahu mezi pacientem a psem vstupuje, alespoň na urč. dobu, nebo vycvičeného psa vyuţívá při návštěvě nemocných“. M. Stančíková a J. Šabatová (2012, s. 6) definují canisterapii jako „podpůrnou, speciální metodu vyuţívající pozitivního efektu interakce mezi člověkem a psem, ovlivňující zejména fyzickou, psychickou a sociální sloţku osobnosti daného jedince“. Canisterapie má široké vyuţití u všech věkových skupin, dětí, dospělých i seniorů, intaktních i jedinců s postiţením nebo znevýhodněním. Obecné cíle canisterapie uvádí M. Stančíková a J. Šabatová (2012): canisterapie má rozvíjet a stimulovat, motivovat, aktivizovat, uvolňovat a zklidňovat, působit na oblast tělesnou, kognitivní, komunikační i sociálně-emoční. Konkrétní cíle pak souvisí s tím, kde a u jakého klienta je tato metoda vyuţita. Canisterapie by měla mít podle M. Stančíkové a J. Šabatové (2012) ohraničené fáze: explorační (při níţ se zjišťuje situace klienta, jeho přání a potřeby, dochází k 33

seznamování, sestavení plánu a organizačních náleţitostí), konsolidační (naplňování konkrétních aktivit) a ukončovací (období vyhodnocování spolupráce a příprava klienta na ukončení aktivit). Canisterapie můţe probíhat formou individuální (s jedním klientem), skupinovou (terapeutická práce se skupinou, její nejčastější cíle jsou v oblasti vztahů, komunikace, tolerance apod.) nebo pobytovou, přičemţ se rozlišuje dlouhodobá forma spolupráce (déle neţ tři měsíce, při níţ je třeba se vyvarovat přesycení klienta a ztrátě efektivity) nebo krátkodobá spolupráce. Pozitivní přínos canisterapie shrnujeme dle různých autorů (srov. Karásková, V., Krausová, A. 2004; Stančíková, M., Šabatová, J. 2012; Eisertová, J., Švestková, R. 2011; Svobodová I. a kol. 2011): 

přítomnost psa přispívá k uvolnění bariér při komunikaci



pes je zdrojem nových sociálních kontaktů



pes motivuje ke spolupráci, aktivizuje klienta



pes je společníkem, partnerem, uspokojuje citové potřeby, přispívá ke zmírnění pocitu osamění a smysluplnému trávení volného času



přispívá k rozvoji verbální i neverbální komunikace, řečových dovedností a slovní zásoby



pes člověka nehodnotí a nekritizuje, coţ přispívá ke zvyšování sebevědomí, kladnému sebehodnocení a psychické rovnováze



v konfliktních situacích můţe pes slouţit jako katalyzátor usmíření



canisterapie přispívá k rozvoji jemné i hrubé motoriky, pohybové koordinace, orientace v prostoru a čase



psa lze vyuţít při polohování, uvolňování spasmů a posilování svalového napětí



canisterapie pomáhá při budování zodpovědného vztahu ke psu, k ostatním zvířatům, k přírodě



prostřednictvím canisterapie můţeme cvičit pozornost a koncentraci, rozvíjet sociální cítění i zmírňovat agresivní chování, problémové chování nebo projevy hyperaktivity U jedinců s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami lze vyuţít

psa při polohování. Polohovat lze celé tělo nebo jen jeho části, délka je individuální, k prohřátí a uvolnění svalů dochází asi po 20 minutách. Při této technice stimulujeme svaly, končetiny, vnitřní orgány, podporujeme dýchání, aktivizujeme klienta, 34

působíme libé pocity u klienta, celkové zklidnění a uvolnění organismu, podporujeme oční kontakt, vyuţít můţeme i stimulaci pomocí olizování (Klech, P. in Müller, O. a kol 2014). Výběr psa vhodného pro canisterapii není jednoduchý, měl by být cílený a za klíčové faktory při výběru povaţujeme povahové a charakterové vlastnosti psa, jeho zdraví a vzhled. K dalším poţadavkům na canisterapeutického psa patří neagresivnost, klidná povaha, nadstandartní socializace (s prostředím města, budov, s člověkem a dětmi), ovladatelnost, schopnost naučit se základní i speciální povely, zdravé, čisté a přátelské vzezření, trpělivost při dotyku, při setkání s člověkem na vozíku, s berlemi, s leţící osobou, schopnost aportování a různých her. Tyto vlastnosti pes prokáţe absolvováním canisterapeutických zkoušek, jejichţ praktická část probíhá prostřednictvím modelových situací (kontakt s více lidmi, pouţívání kompenzačních pomůcek, nezvyklé prostředí apod.). Součástí zkoušek je i teoretický test pro majitele (psovoda, terapeuta). Platnost zkoušek je dva roky (Klech, P. in Müller, O. a kol 2014). Hiporehabilitace Hiporehabilitace je zastřešující termín pro všechny aktivity člověka s koněm v nejširším slova smyslu. Pojem je odvozen z řeckých slov hippos – kůň a therapia – léčba. Anglickým ekvivalentem k pojmu hiporehabilitace je Equine Assisted Activities and Therapies. „Hiporehabilitací se rozumí včlenění vození se na koni nebo jeţdění (hipických aktivit) do komplexu opatření zaměřených na obnovení ztracené

funkce,

zmírnění

nebo

minimalizování

či

odstranění

fyzického,

psychologického, sociálního nebo mentálního handicapu pacienta nebo klienta“ (Hollý, K., Hornáček, K. 2005, s. 19). Podle Z. Nerandţiče (2006) zahrnuje hiporehabilitační kůň tyto tři sloţky: je motivujícím prostředkem psychosociální sloţky člověka, působí na motoriku a pomáhá v sociálním začleňování jedince se specifickými potřebami. Zmínky o pozitivním vlivu jízdy na koni nalezneme jiţ v dílech Hippokrata, Marka Aurelia nebo Galéna, ale i dalších lékařů, filozofů a myslitelů, mezi něţ patří Thomas Sydeham, J. C. Tissot, Denis Diderot nebo J. W. Goethe. Jízdu na koni vyuţívala k procvičování celého těla Marie Terezie, kladný vztah ke koním měl i T. G. Masaryk. Do popředí zájmu zdravotníků se kůň dostává na počátku 20. století. 35

Jako první pouţila koně k rehabilitaci norská fyzioterapeutka Elisabet Bodtkerová, Norsko je povaţováno za kolébku hiporehabilitace. Dalším historickým mezníkem bylo získání stříbrné medaile v disciplíně Grand Prix drezura na Olympijských hrách v Helsinkách roku 1952 dánskou ochrnutou jezdkyní Liz Hartelovou. Ta pak společně s fyzioterapeutkou Ullou Hartopovou zaloţila první hiporehabilitační středisko. K dalšímu rozmachu pak docházelo v Německu, tamní organizace Kuratorium für Therapeutisches Reiten byla zaloţena roku 1970. Jednou z nejlépe organizovaných asociací je americká NARHA (North American Riding for Handicapped Association). Mezinárodní organizace FRDI 1 (The Federation of Riding for the Disabled International), zaloţená roku 1985 v Miláně, dnes čítá 130 zástupců z více neţ 50 zemí. Počátky hiporehabilitace v České Republice spadají do roku 1976, kdy byla zahájena v Hucul Clubu ve Zmrzlíku u Prahy. Toto první středisko ve střední Evropě vzniklo za spolupráce neurologa, ortopeda a otce rehabilitace u nás, profesora Karla Lewita. Hiporehabilitace se pak za přispění významných osobností docenta Františka Velé, primáře Lubora Zahrádky nebo profesora Pavla Koláře rozšiřovala do dalších rehabilitačních ústavů, lázní i psychiatrických léčeben. V roce 1991 byla zaloţena Česká hiporehabilitační společnost, která je členem HETI (Klech, P. in Müller, O. a kol. 2014; Vosátková, A. in Velemínský, M. a kol. 2007). Hiporehabilitace je týmovou metodou, která spojuje více sloţek: lékařskou, psychologickou, pedagogickou, sociologickou i hipologickou, podílí se na ní vţdy více osob, z nichţ kaţdý má svoji odbornost a funkci. S tím souvisí i terminologická nejednotnost nejen v rámci jednotlivých států, ale i v rámci České republiky. Uvádíme nejnovější klasifikaci hiporehabilitace podle České hiporehabilitační společnosti (ČHS [online]), která hiporehabilitaci dělí na: 

Hipoterapii



Aktivity s vyuţitím koní



Psychoterapii pomocí koní



Parajezdectví

1

Termín „disabled“ je povaţován za zastaralý a „riding“ nevystihuje všechny aktivity, proto se delegáti na kongresu v Německu v roce 2009 shodli na novém názvu organizace The Federation of Horses in Education and Therapy International (HETI), který se uţívá od roku 2011 (HETI [online])

36

Hipoterapie je rehabilitační metoda vyuţívající pohybu koně a jeho přenosu na člověka. Hlavní význam hipoterapie spočívá v ovlivnění postury, která odráţí celkový stav lidského organismu. “Postura označuje všechny motorické schopnosti člověka, jejichţ cílem je udrţení polohy” (Gúth, A. 2004 cit dle Hollý, K., Horáček, K. 2005, s. 28). Jedná se tedy o formu fyzioterapie, která vyuţívá přirozený chůzový mechanismus koně, který probíhá ve třech rovinách (dopředu-dozadu, nahoru-dolů a do stran). Klient se na něj adaptuje a dochází k narušení patologických stereotypů a zafixování správných hybných stereotypů, normalizaci svalového tonu, tréninku stability, rytmizace a chůze, zpevnění svalstva, mobilizaci páteře a kloubů, posílení dýchacího, kardiovaskulárního i dalších systémů (Jiskrová, I., Casková, V., Dvořáková, T. 2010). Vyuţívá se i působení vyšší tělesné teploty koně na svalovou činnost a spasticitu, taktilní koţní stimulace při dotyku se srstí koně, cvičení proti odporu, aktivace extenzorů dolních končetin tlakem na kloub při nácviku stoje ve třmenech nebo horních končetin v poloze vsedě nebo na břiše nebo relaxačního aspektu houpání a kolébání při jízdě (Hollý, K., Hornáček, K. 2005). Klient by měl být do terapie zařazen na základě doporučení lékaře, za samotný průběh pak zodpovídá fyzioterapeut nebo ergoterapeut, který musí mít kromě doloţeného vzdělání ve svém oboru, minimálně roční praxi a absolvovaný kurz Hipoterapie, pořádaný Českou hiporehabilitační společností (ČHS [online]). Aktivity s vyuţitím koní (dříve Léčebně pedagogicko-psychologické jeţdění) se vyuţívají v oblasti pedagogické, speciálněpedagogické a sociální. Jejich cílem je podpora procesů učení, působení na chování klienta, podpora smyslových deficitů, korekce postojů, zvyšování sebevědomí, relaxace, zlepšení komunikace. Vyuţívá se her, soutěţí, péče o koně a prostředí stájí, spolupráce mezi klienty (Jiskrová, I., Casková, V., Dvořáková, T. 2010). pedagog,

speciální

pedagog,

Za tuto formu hiporehabilitace zodpovídá

asistent

pedagoga

nebo

sociální

pracovník

s absolvovaným kurzem Aktivity s vyuţitím koní (pořádaný ČHS) nebo starším programem Léčebné pedagogické a psychologické jeţdění na koni (LPPJ) na Masarykově Univerzitě v Brně (ČHS [online]). Psychoterapie pomocí koně (dříve označovaná jako Terapie s vyuţitím koní s pomocí psychologických prostředků, ještě předtím součást Léčebně pedagogickopsychologického jeţdění) pracuje s psychologickou sloţkou působení koně. Vyuţívá 37

prostředí stáje, kontaktu a interakce s koněm, péči p koně i samotné jeţdění při terapii psychiatrických, psychologických a emocionálních poruch, k odstranění nebo zmírnění projevů duševních poruch, k podpoře motivace klienta, sníţení strachu, agrese či pocitů rezignace, k vytváření citových vazeb, korekci postojů. Terapie můţe být individuální i skupinová (Jiskrová, I., Casková, V., Dvořáková, T. 2010). Odborným garantem této formy je lékař nebo klinický psycholog, hlavní terapeut má minimálně středoškolské vzdělání v oboru Všeobecná sestra bez odborného dohledu nebo vyšší odborné vzdělání či vysokoškolské vzdělání ve zdravotnických nebo jiných oborech. Je absolventem kurzu LPPJ při MU Brno nebo je absolventem odborného kurzu Psychoterapie pomocí koní (ČHS [online]). Parajezdectví (dříve Sportovní jeţdění handicapovaných) je zaloţeno na aktivním ovládání koně osobou se zdravotním postiţením a zahrnuje disciplíny paradrezura, paravoltiţ, parawestern, paravozatajství, paraparkur. Jezdec se učí jízdě na koni, vedení koně, provádění voltiţních cviků, někdy s vyuţitím speciálních pomůcek. Některé z těchto disciplín jsou součástí jezdeckého sportu a klient se s ohledem na závaţnost postiţení můţe účastnit soutěţí pořádaných Českou jezdeckou federací, paradrezura je paralympijským sportem. Za průběh lekce zodpovídá trenér s licencí České jezdecké federace, měl by znát zdravotní stav klienta, jeho moţnosti a spolupracovat s dalšími odborníky (Jiskrová, I., Casková, V., Dvořáková, T. 2010). Další osobou v hiporehabilitace je vodič koně2 (někdy označovaný jako cvičitel, instruktor nebo nesprávně hipolog), který zodpovídá za chod stáje, psychickou i fyzickou pohodu koně, připravuje jej, jezdí jej a pracuje s ním v průběhu terapie, kontroluje jeho reakce a zodpovídá za bezpečnost terapie. Podle potřeby se hiporehabilitace účastní 1 aţ 2 pomocníci (srov. Hollý, K., Hornáček, K. 2005; Jiskrová, I., Casková, V., Dvořáková, T. 2010; ČHS [online]). Velice důleţitým aspektem je výběr vhodného koně. Neexistuje plemeno přímo určené nebo vyšlechtěné pro hiporehabilitaci, při výběru koně je nutné zohlednit spíše individuální vlastnosti daného jedince (charakter, zdravotní stav, věk, pohlaví, 2

V současné době probíhá jednání o uznání kvalifikace povolání Cvičitel koní do národní soustavy povolání a následně o povolení rekvalifikačního kurzu Instruktor pro přípravu koní pro hiporehabilitace (ČHS [online])

38

vzhled, poslušnost, klid, adaptace na rušivé vlivy a další), neţ jeho plemennou příslušnost. V některých zemích jsou přesně stanovená plemena koní vyuţívaných v hipoterapii – ve Švýcarsku islandský pony, v Anglii jezdecký pony, v Německu, Rakousku a Itálii teplokrevníci a v USA westernová plemena. V České republice jsou vyuţívána různá plemena, nejčastěji Český teplokrevník, Anglický plnokrevník, Huculský kůň, Pony, Norik, Starokladrubský kůň, Klusák, Hafling, zhruba jednu třetinu pak zaujímají koně bez plemenné příslušnosti a ostatní plemena. Kůň by měl být do terapie zařazován po absolvování speciálního výcviku, doporučuje se minimální věk koně 5 let, pohlaví nehraje zásadní roli, vyuţívají se klisny i valaši, pouze hřebci jsou z hiporehabilitace vyloučeni z důvodu nevyzpytatelného chování a bezpečnosti (Jiskrová, I., Casková, V., Dvořáková, T. 2010). Licenci rehabilitačního koně lze získat po absolvování Specializační zkoušky pro koně a pony zařazené do hiporehabilitace. Ta je sloţená z několika částí a zaměřuje se především na posouzení charakteru koně, posouzení mechaniky pohybu a práce hřbetu a ochoty spolupracovat s člověkem (ČHS [online]).

2.4 Další formy zooterapií Kromě psů, koní a koček jsou v zooterapiích vyuţívány i další ţivočišné druhy. Své uplatnění nacházejí v podmínkách různých zookrouţků a zookoutků, malých farem, zoologických zahrad, ekodvorků apod. Slouţí zde především jako motivační náboj – klient se aktivizuje, pozitivně naladí, učí se novým dovednostem, přebírá zodpovědnost za zvíře. Různé druhy zvířat je při dodrţení poţadavků na chov a respektování interních nařízení moţné chovat i v pobytových zařízeních, stacionářích, školách, domovech pro seniory. Nejčastějšími chovanými druhy jsou akvarijní rybičky, ptáci, drůbeţ, králíci, morčata, ovce, kozy, prasata, skot, plazi, obojţivelníci a hmyz. Králíci a hlodavci slouţí především k naplnění volného času, ke hrám a vytvoření vztahu ke zvířatům. Péče o hospodářská zvířata bývá součástí pracovní terapie s akcentem na zesílení pocitu odpovědnosti a zlepšení sebedůvěry při zvládnutí úkonů péče o tato zvířata. Plazů a pavouků se často vyuţívá při překonávání strachu, fobií a psychických onemocnění (Jebavý, L. in Svobodová a kol. 2009). Největší světová organizace sdruţující zooterapeutické týmy Pet Partners v současné době registruje 9 912 psů, 198 koček, 202 koní a poníků, 78 králíků, 29 ptáků, 22 morčat, 6 prasat, 21 lam a 2 krysy (Pet Partners [online]). 39

Hospodářská zvířata (farmingterapie) V posledních desetiletích došlo v České Republice ke vzniku městských aglomerací, sníţení počtu osob ţijících na venkově a celkovému odtrţení od přírody a ostatních forem ţivota, dětem v dnešní době chybí zkušenost s hospodářskými zvířaty. Proto stoupá význam malých farem, který jiţ není primárně produkční, ale přesouvá se i do roviny edukační, výchovné či terapeutické. Existují i malá hospodářství přímo v prostorách zařízení sociálních sluţeb nebo škol. Činnosti na farmě mohou být prováděny individuálně i skupinově a zahrnují přímou práci se zvířaty (čištění, hřebelcování, dojení, krmení mláďat apod.), ale i činnosti nepřímé (péče o prostory, zametání, úklid, údrţba pastvin, příprava krmiv, podestýlání a další). Všechny tyto aktivity a pracovní činnosti bývají klienty oblíbené a zvířata zde působí jako motivační sloţka, vedou je k pravidelné docházce a dodrţování harmonogramu. Pro tuto formu zooterapie je moţné vyuţívat veškerá zde chovaná zvířata, holuby, drůbeţ, ovce, kozy, skot, tur, králíky a další. Zvířata by měla být socializovaná, zvyklá na lidi, neagresivní. Nutné je dodrţování bezpečnostních zásad, vyloučení potenciálně nebezpečných jedinců (březí samice, plemenní samci), pouţívání bezpečnostních pomůcek a oděvů (Skoupá, L. in Svobodová, I. a kol. 2009). Farmingterapie je pouţitelná u klientů, kteří jsou schopni relativně samostatné práce. Hospodářská zvířata se vyuţívají zejména v oblasti rozvoje jemné a hrubé motoriky, zlepšování znalostí a dovedností klientů a při získávání sociálních a pracovních návyků a kompetencí. Tento druh terapie bývá účinný při integraci klientů a jejich zařazování mezi intaktní populaci. U klientů s postiţením zlepšuje pohyb a koordinaci, verbální komunikaci, sociální dovednosti, můţe klienta zklidnit nebo naopak aktivovat. Rovněţ slouţí k vyvolání emocí a libých proţitků, pomáhá klientům uvědomit si zákonitosti ţivota ve stádě, vztahy mezi zvířaty, uchovávat vzpomínky. Učí spolupráci. Práce se zvířaty můţe mít i relaxační charakter, slouţí jako vytrţení ze stereotypu. Páření, porod mláďat a péče o mláďata můţe mít význam i při sexuální výchově (Loučka, R. in Velemínský, M. a kol. 2007). Hlodavci a malí savci Výhodou malých savců, jako jsou morčata, křečci, fretky, potkani nebo činčily, je skutečnost, ţe nejsou nároční finančně, na prostor a způsob chovu. Doporučují se

40

druhy s denní aktivitou a jedinci taktilní, nekousaví (Mahelka, B. in Velemínský, M. a kol. 2007; Mahelka, B. 2000). Králíci patří spolu se zajíci a pišťuchami do samostatného řádu zajíci. Králík domácí vznikl domestikací králíka divokého před asi 1500 lety. Dnes existuje spousta plemen, od zakrslých králíků, váţících asi 1 kg po mohutná, aţ 8 kg váţící plemena v různých barevných variantách a s různou texturou srsti. U dětí a mladistvých, v zařízeních s nějakou formou pracovní terapie a na farmách se při zooterapii vyuţívají jedinci střední a větší velikosti, u pacientů v nemocnicích, domovech pro seniory a jiných pobytových zařízeních, u fyzicky oslabených klientů se uplatňují především zakrslí králíci. Doporučuje se, aby jedinci, které chceme vyuţívat v zooterapii, byli v co nejuţším kontaktu s lidmi od raného věku, protoţe králík je přirozeně zvíře plaché a bázlivé. Pokud s ním ale pracujeme jiţ od období vtištění, okolo 2 měsíců věku, stane se z něj ochočený, klidný a přátelský společník. Působení králíků v zooterapii není zatím doceněno odborníky, i samotní klienti zpočátku králíky pro jejich nevýrazné osobnostní rysy podceňují. Králík je vhodný pomocník jak pro děti, tak i pro seniory, uplatňuje se i u jedinců s demencí. Je klidný, ale pohyblivý, dá se chovat na klíně, v náručí i na posteli, nechá se hladit (Mahelka, B. in Velemínský, M. a kol. 2007). S. Stone (2003), zakladatelka organizace Children in Hospital and Animal Therapy Association (C.H.A.T.A.), hovoří o pozitivním působení a velké oblibě králíků mezi dětmi všeho věku při jejích zkušenostech s terapií domácími zvířaty v dětské nemocnici v Londýně. Králíci se zde osvědčili jako psychická podpora při dlouhodobé hospitalizaci i při chirurgických zákrocích a nepříjemných vyšetřeních. Přítomnost králíka působila pozitivně i na rodiče malých pacientů a ošetřující personál. Pozitivní působení králíků shrnuje dle různých autorů B. Mahelka (in Velemínský, M. a kol. 2007): uklidňující vliv, odvádění pozornosti od bolesti, vhodné téma k hovoru, citová podpora při řešení posttraumatických reakcí, vyuţívání v proţitkovém programu, vyuţití při terapii citově deprimovaných a zneuţívaných dětí, podpora taktilních vjemů u nevidomých, podpora při chemoterapii, při depresi, poruchách učení, agresivitě, sebepoškozujícím jednání, u pacientů v kómatu, po mozkových příhodách, u osamělých osob, osob s mentálním postiţením, osob s demencí a jako podpora při terminální fázi ţivota. 41

Podobné vyuţití jako králíci mají i jim podobné druhy savců. Morčata jsou sociální druh s denní aktivitou, jsou trpělivá, neutíkají a nekoušou, dobře snáší manipulaci, i neobratnou u malých dětí nebo klientů s postiţením. Dokáţí rozlišovat jednotlivé členy rodiny nebo obyvatel zařízení a projevovat jim náklonost, jsou komunikativní prostřednictvím široké škály zvuků. Moţnosti nasazení morčat jsou prakticky shodné jako u králíka. Jejich vyuţití v zooterapii je poměrně časté, ale podobně jako u králíků a ostatních druhů chybí metodické a evaluační postupy, které by umoţnily zhodnocení jejich přínosu a větší rozšíření této formy zooterapie (Mahelka, B. in Velemínský, M. a kol. 2007). Činčila je hlodavec pocházející z Jiţní Ameriky, který je chovaný pro svoji koţešinu. Je to zvíře aktivní, sociální, roztomilého vzhledu, je čistotné a nezapáchá. Snadno se ochočí a nebrání se manipulaci. Má podobné vyuţití jako králíci a morčata, jejich jedinečná srst navíc vyvolává intenzivní taktilní podněty (Mahelka, B. in Velemínský, M. a kol. 2007). C. Otterstedt (2001, cit dle Mahelka, B. in Velemínský, M. a kol. 2007) uvádí pozitivní vliv činčil při dotykové terapii u pacientů s rozsáhlými popáleninami a psychickými traumaty ze změněného vzhledu, kde poslouţily k sociální rehabilitaci, dodávaly pacientům odvahu ke styku se zdravými lidmi, slouţili jako téma k rozhovoru a působily pozitivně při pocitech touhy po domově při dlouhé hospitalizaci. V USA i v ČR je poměrně novým vyuţívání fretek. Tato zvířata jsou přizpůsobivá, snadno ochočitelná, zvídavá a hravá, dokáţí komunikovat různými zvuky a nebrání se braní do ruky. Určitou nevýhodou můţe být jejich zápach. (Mahelka, B. in Velemínský, M. a kol. 2007). Z. Nerandţič (2006) i P. Nerandţičová (2002) uvádí, ţe fretka je velmi dobře přijímána zejména u dětí s autismem. Terapii s fretkami u nás provozuje P. Nerandţičová (2002) zejména při sociální rehabilitaci u dětí z dětských domovů a u seniorů. Do této skupiny malých savců, kteří bývají v zooterapii vyuţíváni zřídka, patří dále laboratorní myši, potkani, křečci, křečíci, pískomilové nebo psouni (Mahelka, B. in Velemínský, M. a kol. 2007). Ptáci (ornitoterapie) Ze zhruba 10 000 druhů ţijících ptáků je jich k zooterapii vhodných asi 100 druhů. Pták musí být naučený na přítomnost lidí, snášet dotyk, výhodou je, pokud 42

umí mluvit. Nevýhodou je, ţe nikdy nepřilnou k člověku tak jako třeba pes a ostatní druhy, bývají plaší a spontánní a manipulace s nimi je moţná pouze po krátkou dobu (Jebavý, L. in Svobodová, I. a kol. 2009). Nejčastěji uţívanými ptáky jsou různé druhy papoušků. Jsou atraktivní pro své pestré zbarvení, schopnost napodobovat lidskou řeč a rozpoznávat lidské pocity. Papoušci jsou velmi vnímaví na lidskou náladu, umí zachytit emoce jako zlost, smutek, stres, radost i jejich směr. Nejlepších výsledků bývá dosahováno u starších lidí. Tady papoušek slouţí jako společník, zlepšuje duševní rovnováhu, mírní negativní emoce, pacienty s demencí umí uvést do reality. Hyperaktivní děti, osoby s mentálním postiţením a emocionálními problémy umí papoušci zklidnit, působí antidepresivně, zaměstnávají je a stimulují. Samotná zooterapie pak můţe probíhat dvojím způsobem. První je přímý chov v domácnosti klienta nebo v daném zařízení, kdy se klient o papouška stará, krmí ho, napájí, čistí klec, hraje si s ním, učí ho mluvit apod., čímţ je v něm evokován pocit uţitečnosti, druhou moţností jsou ambulantní návštěvy majitele s papouškem v léčebných zařízeních a domovech, kde kladně působí na klienty prostřednictvím her, hlazení papouška, mluvení. Z dalších druhů ptáků je moţné vyuţívat holuby, člověk se můţe realizovat v jejich chovu, na soutěţích a výstavách. Holubi jsou symbolem volnosti, mají protistresový účinek a mohou zprostředkovávat hmatové vjemy (srov. Jebavý, L. in Svobodová, I. a kol. 2009; Doleţalová, A. in Velemínský, M. a kol. 2007). Shrnutí: Vyuţívání zvířat k léčebným účelům je známo jiţ ve středověku, ale první vědecky podloţené důkazy o pozitivním působení zvířat na psychickou i tělesnou stránku spadají do druhé poloviny 20. století. K významným průkopníkům na poli zooterapií patří B. M. Levinson nebo manţelé Corsonovi. Celosvětově uznávané je dělení zooterapií na aktivity za pomoci zvířat AAA, terapie za pomoci zvířat AAT, krizovou intervenci za pomoci zvířat AACR a vzdělávání za pomoci zvířat AAE. Mezi nejrozšířenější druhy zooterapií patří aktivity se psy – canisterapie a aktivity s koněm – hiporehabilitace. Mezi další zvířata uţívaná v zooterapii patří hospodářská zvířata, drobní savci a hlodavci, ptáci a jiné druhy.

43

3 FELINOTERAPIE 3.1 Historie vztahu člověka a kočky Kočka domácí (Felis catus), jak ji známe dnes, patří dle zoologického třídění do řádu šelem (Carnivora), čeledi kočkovitých (Felidae) a rodu koček (Felis). Čeleď kočkovitých šelem se začala vyvíjet před 60 milióny let, jak dokládají kosterní pozůstatky prašelmy zvané Miacis. Kočkovité šelmy dělí zoologové na tři rody: Panthera (sem patří lev, tygr, leopard a jaguár), Acinonyx (gepard) a nejpočetnější rod Felis, kam patří puma, rys, serval a dalších asi 30 druhů koček, včetně kočky domácí. Za prapředky současné kočky domácí jsou povaţovány kočka divoká (Felis silvestris), kočka plavá (Felis lybica), kočka slaništní (Felis chaus) nebo kočka bengálská (Felis bengalensis), při vývoji však hrály roli i jiné druhy (Říhová, M., Bílek, R. 1992). Existuje velké mnoţství plemen kočky domácí, mezinárodní organizace chovatelů koček Fédération Internationale Féline (FIFe) v současné době uznává 48 plemen. Kromě toho registruje asi 20 plemen neuznaných, mezi nimiţ je i české plemeno Česká kadeřavá kočka. FIFe dělí uznaná plemena do 4 skupin: 

Perské a exotické – perská kočka, exotická kočka



Polodlouhosrsté – americká kadeřavá kočka dlouhosrstá, americká kadeřavá kočka krátkosrstá, birma, mainská mývalí kočka, něvská maškaráda, norská lesní kočka, ragdoll, sibiřská kočka, turecká angora, turecká van



Krátkosrsté a somálské – bengálská kočka, britská kočka, barmská kočka, burmilla, habešská kočka, kartouzská kočka, cornish rex, devon rex, donský sphynx, egyptská mau, evropská krátkosrstá kočka, německý rex, japonský bobtail, korat, kurilský bobtail dlouhosrstý, kurilský bobtail krátkosrstý, kymerská kočka, manská kočka, ocicat, ruská modrá kočka, snowshoe, sokoke, somálská kočka, singapurská kočka a sphynx



Siamské a orientální kočky – balinéská kočka, orientální kočka dlouhosrstá, orientální kočka krátkosrstá, peterbald, siamská kočka, seychelská kočka dlouhosrstá a seychelská kočka krátkosrstá (FIFe [online]). Dnešní způsob souţití kočky s člověkem je výsledkem dlouhodobého procesu

trvajícího zhruba 10 aţ 12 tisíc let. V tomto procesu došlo u kočky k celé řadě změn, 44

jednak fyzických (má přibliţně o ¼ lehčí mozek, lehčí a menší kostru nebo delší střevo z důvodu jiné stravy) ale i psychických - její lovecké instinkty jsou mírnější, má potřebu kontaktu s člověkem, je schopna navázat vztah s ţivočichy, kteří byli dříve jejími nepřáteli (Mach, K. 2005). Důvodem, proč se volně a divoce ţijící kočky přiblíţily k člověku, byla jejich snaha získat potravu v blízkosti lidských obydlí. Lidé toho vyuţili k ochraně sýpek před hlodavci. K domestikaci kočky došlo přibliţně mezi rokem 4000 aţ 2000 př. n. l. v Egyptě. Kočka zde byla uctívána, bohyně plodnosti Bastet byla vyobrazována s kočičí hlavou, bůh slunce Ra měl podobu kočky. Z této doby se dochovalo mnoho předmětů, sošek a fresek s kočičí tématikou, i mumifikovaná těla koček. Z Egypta se chov koček rozšířil do Číny a Indie, zásluhou Římanů pak i do Evropy. Do celého světa se pak kočky dostávaly na plavidlech objevitelů, mořeplavců a kupců, se kterými se plavily, aby na lodích hubily myši (Říhová, M., Bílek, R. 1992). Pozitivní vztah ke kočkám má i islám. Muezza, kočka proroka Mohameda, jej údajně zachránila před hadím uštknutím (Klech, P. in Müller, O. a kol 2014). Ve středověku se přístup lidí ke kočkám změnil. Kočkám byly přisuzovány nadpřirozené

schopnosti,

byly

pokládány

za

vtělení

ďáblovo,

souzeny

v čarodějnických procesech a upalovány (Říhová, M., Bílek, R. 1992). V některých evropských státech byly kočky povaţovány za uţitkové zvíře k hubení škůdců, a např. v Anglii v té době vznikaly zákony na jejich ochranu (Mach, K. 2005). Dnešní doba vnímá kočku jako elegantní, hravou a uţitečnou společnici, která ţije v souladu s člověkem, ať uţ jako domácí mazlíček v městských bytech, nebo polodivoce na venkově, kde si ještě pořád zachovává status hubitelky hlodavců. Popularita kočky stále stoupá, jelikoţ její chov je nenáročný na prostor, mnoţství potravy, čas ani finance. Česká republika patří na první místo v počtu domácích zvířat (psů a koček) v Evropě, z toho koček chovaných v domácnostech je více neţ milion (Vavroň, J. 2012). Od druhé poloviny 19. století se chov koček stává specializovanou záleţitostí. Znalosti genetiky umoţňují vznik nových plemen nebo barevných variant, někde vznikají nová plemena přirozenou mutací. Na celém světě existují organizace, které sdruţují milovníky a chovatele koček, pořádají se národní i mezinárodní výstavy, které se těší velké oblibě návštěvníků. K milovníkům koček patří i řada slavných osobností, jmenujme např. A. Lincolna, T. Roosevelta, B.

45

Clintona, K. Čapka, B. Hrabala nebo V. Huga (Klech, P. in Müller, O. a kol 2014; Nerandţič, Z. 2006).

3.2 Charakteristika felinoterapie Termín felinoterapie pochází z latinského felis = kočka a řeckého therapia = léčení. „Felinoterapie vyuţívá pozitivní interakce mezi člověkem a kočkou k léčbě nebo podpoře zdraví člověka“ (Hypšová, D. in Velemínský, M. a kol. 2007, s. 236). D. Hypšová (2003b, s. 8) definuje felinoterapii jako „podpůrnou léčbu somatických, zejména však psychických poruch kontaktem s kočkami.“ V České republice se tento termín uţívá jako souhrnný pro všechny formy aktivit za pomoci kočky, tedy AAA, AAT, AACR i AAE. Felinoterapie je vhodná pro všechny osoby bez omezení, překáţkou můţe být v některých případech aktuální zdravotní stav klienta, alergie, strach nebo nezájem o kontakt s kočkou. Nejčastějšími klienty felinoterapie jsou dvě skupiny osob – senioři a jedinci s postiţením (srov. Hypšová, D. 2003a; Kadlecová, E. 2009; Svobodová, I. a kol. 2010). Klienty felinoterapie můţeme najít i mezi osobami s depresí, psychiatrickými problémy, schizofrenií, demencí, mezi závislými nebo osamělými lidmi (Kohoutová, P., Gardiánová, I. 2013). Především městské děti zaţívají stres pramenící z odcizení od přírody, vysokých nároků ve škole, nedostatku pohybu v přírodě a na čerstvém vzduchu. Výzkumy prokázaly, ţe tento stres je moţné odbourávat prostřednictvím kontaktu se zvířaty, který dětem zvyšuje sebevědomí a napomáhá řešit sociální i školní potíţe. Mazlení se s domácími zvířaty zvyšuje hladinu endorfinů a dalších látek ovlivňujících pocit pohody, spokojenosti a štěstí v krvi (Sak, P. 2000 cit dle Jančaříková, K., Bravencová, J. 2010). Felinoterapie má, stejně jako ostatní zooterapie, mnoho pozitivních účinků na psychický i fyzický stav člověka. E. Kadlecová (2009) uvádí přínos felinoterapie pro děti: kočka učí děti základním faktům o ţivotě, nemoci a smrti, péče o kočku učí dítě zodpovědnosti, laskavosti a empatii a vede ke zlepšení sociálních dovedností, kočka slouţí jako důvěrník a doplňuje porušené sociální vztahy, pomáhá při emočních nebo hyperaktivních poruchách, aktivity s kočkou pomáhají zlepšovat komunikaci, slovní zásobu, paměť, orientaci. D. Hypšová (2003a) přidává k pozitivním aspektům 46

felinoterapie u dětí vědomí sounáleţitosti se vším ţivým, uvolnění, psychickou relaxaci, pocity radosti a legrace, rozvíjení jemné motoriky při manipulaci s kočkou. Výhody felinoterapie u seniorů spočívají zejména ve vybočení z denního stereotypu, zvýšení emočních aktivit, probuzení zájmu. Těm, kteří jsou v zařízení pro seniory krátkou dobu, pomáhají návštěvy felinoterapeutických týmů překlenout období přivykání. Hlazení a dotýkání se kočky přináší příjemné proţitky a hmatové stimuly, přítomnost kočky vyvolává vzpomínky na zvířata, která tito lidé vlastnili a aktivuje paměťové stopy (Hypšová, D. 2003a; Svobodová, I. a kol. 2010). Felinoterapie má význam i pro zaměstnance zařízení, ve kterých se odehrává. Návštěva kočky je příjemným zpestřením, vytrţením ze stereotypu a vítanou relaxací, odpoutáním od stresu z náročné profese a vlastních problémů a prevencí syndromu vyhoření (Hypšová, D. 2003a). Výhody vyuţití koček oproti psům nebo jiným zvířatům uvádí P. Kohoutová a I. Gardiánová (2013) i E. Kadlecová (2009): 

díky své velikosti a tichosti jsou kočky vhodné i do domovů pro seniory a osoby s postiţením, nebo k umístění do postele leţících pacientů



kočky nejsou vázané na člověka, ale na domov, coţ je předurčuje k chovu přímo v daných zařízeních



pozitivní účinek na klienty má i jejich mňoukání a vrnění



kočka nevzbuzuje strach, jako například někteří velcí psi



kočka nevyţaduje venčení, proto je vhodná pro jedince, kteří z nějakého důvodu (postiţení, nemoc apod.) nemohou nebo nechtějí vycházet z domu



péče o kočku není náročná časově, fyzicky ani finančně

B. Mahelka (2000) uvádí jako další výhodu vyuţívání koček skutečnost, ţe kočka dokonale naplňuje předpoklady Lorenzova dětského schématu. Výběr vhodné kočky Jako u všech zooterapií je i u felinoterapie nutné věnovat pozornost výběru vhodného zvířete. E. Kadlecová (2009) uvádí tyto základní aspekty, které hrají roli při výběru tohoto jedince: zdraví kočky, věk, povaha, pohlaví, plemeno. Pokud jde o věk kočky, názory jednotlivých autorů se liší. E. Kadlecová (2009) uvádí, ţe věk 47

nehraje roli, pro klienty dětského věku doporučuje spíše mladá, hravá koťata, pro seniory pak klidné, dospělé kočky. I. Svobodová a kol. (2010) i D. Hypšová (2003a) shodně uvádějí nejniţší věkovou hranici kočky 1 rok. Horní hranice není omezena. Z hlediska pohlaví není moţné říci, zda se hodí více kočka nebo kocour, záleţí vţdy na povaze daného zvířete. U samců se pak doporučuje sterilizace, zejména z důvodu značkování teritoria u nekastrovaných kocourů. Kastrovaní jedinci bývají klidnější, mazlivější a více připoutaní k lidem. Povaha kočky je dalším důleţitým kritériem. Kočka by měla být socializovaná, klidná, v rámci moţností ovladatelná, přátelská, kontaktní, nebojácná a neagresivní, netrpět stresem z cizího prostředí nebo z cestování. Musí umět zvládat neobvyklé situace, hlasité zvuky, rychlé pohyby, cizí pachy i jiná zvířata, např. psy (srov. Hypšová, D. 2003a; Svobodová, I. a kol. 2010; Kohoutová, P., Gardiánová, I. 2013; Klech, P. in Müller, O. a kol 2014). K felinoterapii je moţné vyuţít kočku jakéhokoli plemene. Některá plemena jsou vyuţívána častěji (perské kočky, ragdoll, mainské mývalí kočky nebo norské lesní kočky), ale osvědčily se i „obyčejné“ domácí kočky. Poněkud nevhodné můţe být pro některé klienty pouţití bezsrstých plemen (např. sphynx), jednak kvůli jejich neobvyklému vzhledu, jednak z hlediska absence srsti při hlazení a manipulaci s kočkou. Pro jiné osoby můţe být naopak nepříjemná dlouhá srst u jiných plemen, a to z důvodu zacuchávání nebo pocení při manipulaci (Kadlecová, E., 2009). Zdravotní rizika spojená s felinoterapií Klienty felinoterapie bývají nejčastěji děti, senioři nebo osoby s postiţením, tedy jedinci, u nichţ je vyšší riziko vzniku infekce z důvodu nedostatečně vyvinutého nebo oslabeného imunitního systému. Při kontaktu se zvířetem můţe dojít k přenosu tzv. zoonotické infekce (infekce, která postihuje jak zvířata, tak člověka). Tyto nemoci se přenáší inhalací, poţitím, prostřednictvím kousnutí nebo škrábnutí. Jednou z nejrozšířenějších zoonóz je toxoplasmóza, která se přenáší z infikovaného trusu koček. Tato nemoc můţe způsobovat u osob s oslabenou imunitou váţné komplikace CNS. Mikrob Rochilimaea henselae je původcem tzv. nemoci z kočičího škrábnutí. Při ní se po 5-10 dnech od škrábnutí nebo kousnutí objevují papulární léze a zvětšují se mízní uzliny. Nemoc přenáší i blechy. Prostřednictvím infikované vody se šíří další infekce, např. cryptosporidióza nebo giardióza. Ze 48

zvířat jsou přenosné i plísňové infekce, které se projevují změnami na kůţi. Riziko přenosu těchto nemocí je však při běţném kontaktu se zvířetem velmi nízké. Zvíře uţívané ve felinoterapii musí být prohlédnuto veterinářem, podstoupit vakcinaci a odčervení. Doporučuje se testovat kočky na FeLV („kočičí leukémii“) a FIV („kočičí AIDS“), které sice nejsou přenosné na člověka, ale postiţená kočka je více citlivá na ostatní infekce. Kočky pouţívané k felinoterapii by měly být krmeny průmyslově vyráběnými krmivy nebo potravinami dostatečně tepelně upravenými, nedoporučuje se syrové maso, nepasterizované mléko a sýry. Součástí péče o kočku by mělo být koupání, kartáčování, zastřihávání drápků a kontrola na přítomnost vnějších parazitů (blech nebo klíšťat). Samozřejmostí by mělo být důsledné mytí rukou po manipulaci s kočkou, zejména před jídlem a vyhýbání se přímému kontaktu se zvířecími exkrementy. Nebezpečí kousnutí nebo škrábnutí sníţíme poučením klienta, aby nerušil kočku při jídle nebo spánku, agresivní zvířata k felinoterapii nepouţíváme (Seitlová, K. 2003).

3.3 Felinoterapie ve světě a v České republice Felinoterapie má, na rozdíl od České republiky, své pevné místo v pomáhajících profesích zejména v USA, Kanadě, Izraeli nebo Rakousku. V těchto, i jiných státech, se kočky vyuţívají nejčastěji v zařízeních paliativní péče, v domovech pro seniory a ve školách pro děti se speciálními potřebami. Rozšiřuje se i do nemocnic a psychiatrických léčeben. Většinou není kladen důraz na plemeno a jsou vyuţívány zejména domácí kočky. V Rakousku se felinoterapii věnuje Mgr. Ervín Reisaus, který pracuje s kočkami perskými a domácími. Kombinovaně s canisterapií se felinoterapii věnuje Avshalom Beni z Izraele. Z evropských organizací jsou nejvýznamnější rakouská Tiere als Therapie nebo německá Tieren helfen Menschen (srov. Hypšová D. in Velemínský, M. a kol. 2007; Kadlecová, E. 2009; Nerandţič, Z. 2006; Klech, P. in Müller, O. a kol 2014). Podobně jako v České republice není ani v zahraničí dostupná odborná literatura, která by se věnovala pouze felinoterapii. Ztotoţňujeme se s názorem B. Mahelky (2000), který poukazuje na dva metodické problémy, na které můţeme narazit při hledání informačních zdrojů v anglosaské literatuře. Prvním z nich je odlišné pojetí pojmu zooterapie u nás a v zahraničí a druhým je fakt, ţe převáţná část zahraničních studií, výzkumů a odborné literatury hodnotí vliv zvířat na člověka bez rozlišení 49

jejich druhů, nebo vyčleňuje pouze psy, ostatní druhy zvířat pak tvoří jednu kategorii. Organizace v zooterapii Pet Partners (bývalá Delta Society) Mezinárodní nadace pro vztahy mezi zvířaty a lidmi Delta Foundation byla zaloţena v roce 1977 v Portlandu, jejím prezidentem se stal psychiatr Michael J. McCulloch. Roku 1981 organizace změnila jméno na Delta Society, v roce 2012 došlo k přejmenování na Pet Partners. Dnes je tato organizace jednou z největších a nejuznávanějších na poli vztahu člověk-zvíře. Metodiky a standardy vytvořené touto organizací (např. dělení zooterapií na AAA a AAT, viz kap. 2.2) jsou celosvětově uţívané. Organizace poskytuje odborné články, literaturu a organizuje kurzy pro zájemce o zooterapie. V současné době organizace registruje zhruba 11 tisíc terapeutických týmů z celého světa (PetPartners [online]). International Association of Human Animal Interaction Organizations (IAHAIO) Tato mezinárodní organizace sdruţuje jednotlivé národní organizace zabývající se vztahy mezi člověkem a zvířaty, ať uţ z oblasti výzkumu, vzdělávání či praktické aplikace. V letech 1977 aţ 1989 bylo uspořádáno skupinami akademických pracovníků pět vědeckých konferencí věnovaných interakcím mezi lidmi a zvířaty v Londýně, Filadelfii, Vídni, Bostonu a Monaku. V roce 1990 se tato konference konala v Torontu a na ní se zástupci jednotlivých organizací z Francie (AFIRAC), USA (Delta Society), Austrálie (Delta Australia), Kanady (HABAC), Rakouska (IEMT) a Velké Británie (SCAS) rozhodli zaloţit mezinárodní organizaci, která by zastřešila jejich dlouholeté snaţení. Prvním prezidentem se stal dr. Sam Ahmedzai. V současné době je prezidentkou Rebecca A. Johnson. V roce 1995 se konference konala v Praze a od té doby se jí pravidelně účastní zástupci České Republiky. Tato organizace si stanovila tři hlavní cíle: podporovat nový výzkum, vzdělávání a rozvoj praxe, poskytovat prostor pro sdílení idejí, informací a vytváření spolupráce a vzdělávat politiky a pravomocné osoby na národní i mezinárodní úrovni o výhodách, které aktivity se zvířaty poskytují. Těchto cílů chtějí dosahovat pořádáním mezinárodních konferencí kaţdé tři roky, kaţdoročním setkáváním členů organizace

50

a podporou politických usnesení souvisejících s problematikou vztahu člověka a zvířat (IAHAIO [online]). Nezávislý chovatelský klub První organizací, která se u nás felinoterapií zabývala, byl Nezávislý chovatelský klub (NCHK), který vznikl v roce 1995 v Mladé Boleslavi. Jeho zakladatelku paní Danielu Hypšovou můţeme povaţovat za průkopnici felinoterapie v ČR. Klub nejprve sdruţoval chovatele ušlechtilých koček, ale v roce 2003 zaloţil odbor zooterapie a začal se věnovat popularizaci felinoterapie. V roce 2002 vydal klub Zkušební řád pro týmy v návštěvní (terapeutické) službě, který obsahoval čtyřstupňový test způsobilosti týmu majitel-kočka. V té době byly vytvořeny 4 týmy, které pracovaly s dětmi předškolního i školního věku, s dětmi s tělesným i mentálním postiţením a se seniory v sociálních zařízeních. Klub vydal i dokumenty Řád ochrany při veřejném vystoupení, návštěvní službě a jejích zkoušek či svodu a Řád ochrany při chovu, které byly schváleny Ústřední komisí pro ochranu zvířat (Hypšová, D. 2003a, 2003b). AuraCanis Dalším sdruţením, které se organizovaně věnuje felinoterapii je AuraCanis, které se primárně zabývá canisterapií. V roce 2012 přidali do své činnosti i felinoterapii, pro kterou vydali vlastní zkušební řád (AuraCanis [online]). Kromě těchto dvou organizací se felinoterapii věnují chovatelé a dobrovolníci, kteří jsou ve většině případů členy různých chovatelských stanic nebo klubů, které náleţí k Mezinárodní felinologické federaci FIFe. Z těchto jednotlivců uveďme jiţ jmenovanou Danielu Hypšovou, Mgr. Evu Kadlecovou, PaeDr. Janu Stěničkovou nebo paní Lucii Hastrmanovou (srov. Hypšová, D. 2003a; Kohoutová, P., Gardiánová, I. 2013). Felinoterapeutické zkoušky Felinoterapeutické zkoušky je v České republice moţné absolvovat u dvou organizací, Nezávislého chovatelského klubu (NCHK) a AuraCanis. Protoţe provozování felinoterapie není v ČR nijak právně ošetřeno, absolvování těchto zkoušek není povinné, ale výsledky testů jsou obecně uznávané kluby a 51

organizacemi s podobnými cíli. Obě sdruţení udávají nejniţší věkovou hranici kočky jeden rok, NCHK uvádí i nejniţší věk ţadatele o terapeutickou práci 18 let, nejniţší věkovou hranici pro ţadatele o návštěvní sluţbu 12 let, v tomto případě musí být testu přítomen zákonný zástupce ţadatele. Před zahájením testu u NCHK je ţadatel povinen předloţit očkovací průkaz a potvrzení o zdravotním stavu kočky od veterinárního lékaře, AuraCanis tuto povinnost neuvádí (NCHK [online]; AuraCanis [online]). Testování felinoterapeutických týmů v NCHK probíhá podle dokumentu Zkušební řád pro Felis tým v návštěvní (terapeutické) službě. Tento test je pětistupňový a předchází mu školení chovatele v oblastech chovatelských znalostí, anatomie kočky, psychologie cílové skupiny terapie, které provádějí odborníci z řad pedagogů, psychologů apod. Prvním stupněm testu je návštěva v chovatelské stanici, která zjišťuje motivaci majitele, jeho způsobilost, veterinární a hygienické podmínky chovu. Testuje se reakce na pohlazení majitelem, pohlazení zkoušejícím, vzetí do náruče majitelem i zkoušejícím, hravost, ochota k oblečení postroje, reakce na silnější zvuky, rychlejší pohyby majitele i zkoušejícího. Druhým stupněm je návštěva kočky v širším, málo známém okruhu lidí, kdy se zkouší v uzavřeném prostoru, zvíře je předvedeno před skupinou sedících osob, kteří jsou vyzváni, aby si zvíře pohladili, vzali na klín, učesali atp. Hodnotí se neagresivita, sociální chování a spolupráce majitel-kočka. Podobným způsobem probíhá i třetí část testu, zkouška v otevřeném prostoru, která probíhá venku, např. v parku a hodnotí se reakce kočky na nové prostředí, její proţívání, radost z pohybu, socializace, hravost, klid, vyrovnanost, neagresivita. Čtvrtá část testu probíhá v uzavřeném prostoru a testují se reakce kočky na zátěţové situace – okolo skupiny zkoušejících projde figurant se psem, hlučné dítě, projede figurant s kočárkem nebo vozíkem apod. Poslední část zkoušky představují zátěţové situace venku, kdy je kočka vystavena podobným modelovým situacím – okolo skupiny zkoušejících proběhne běţec, projde figurant se psem, hlučné dítě, projede figurant s kočárkem nebo na kole apod. Hodnotí se jednání kočky i chovatele v zátěţové situaci, bojácnost, agresivita, koordinace ţadatel-kočka. Po ukončení testu, který je po celou dobu nahráván na video, zpracuje komise podrobný posudek s vyhodnocením jednotlivých situací. Výsledek je zaznamenán do průkazu původu kočky a ţadateli, který uspěl je vydán certifikát k návštěvní činnosti garantované klubem (NCHK [online]). 52

Občanské sdruţení AuraCanis provádí felinoterapeutické zkoušky podle Zkušebního řádu pro felinoterapeutické zkoušky. Této zkoušky se mohou zúčastnit pouze kočky zdravé a v dobré kondici. Při zkoušce je na ţadatele a jeho kočku pohlíţeno jako na tým a hodnotí se vzájemná spolupráce, důraz je kladen především na ochotu spolupracovat a povahové vlastnosti kočky. Zkouška probíhá v prostorách klubu a hodnotí se tyto disciplíny: pohlazení kočky rozhodčím, vzetí do náruče rozhodčím, ochota kočky k oblečení postroje, reakce na silnější zvuk (zvonek, tlesknutí, štěkot psa), reakce na rychlejší pohyb zkoušejícího, reakce na projíţdějící osobu na invalidním vozíku a osobu jdoucí o francouzských holích, ochota ke kontaktu s cizími lidmi (AuraCanis [online]).

3.4 Metody a postupy ve felinoterapii Při výběru vhodných aktivit při felinoterapii vycházíme z potřeb daného klienta, indikaci k pouţití kočky by měl vţdy posoudit odborník (Kohoutová, P., Gardiánová, I. 2013). První a dosud jedinou metodiku felinoterapie v ČR vytvořil Nezávislý chovatelský klub (NCHK). Chovatelé koček z tohoto sdruţení vytvořili v roce 2002 felinoterapeutické týmy a svoji felinoterapeutickou činnost nazvali Návštěvní terapeutická sluţba (NTS). Vycházeli přitom zejména z prací Dr. Paula Leyhausena, z osobních zkušeností a porovnání s metodami canisterapie. Návštěvní terapeutická sluţba je praktikována dvěma způsoby. Prvním je klasický, osobní kontakt klienta s kočkou, druhým způsobem je metoda loutkových pohádek se ţivými zvířaty. Mezi plemena vyuţívaná k felinoterapii v NCHK patří domácí kočky, javánské kočky, mainské mývalí kočky, perské kočky, ragdoll, sibiřské kočky a něvská maškaráda (Hypšová, D. 2003b). Klasický způsob setkávání klienta s kočkou je charakterizován osobním kontaktem, kdy je kočka umístěna na lůţko, na klín klienta nebo na podloţku připevněnou k vozíku. Je vhodný zejména pro individuální terapii. Kočku je moţné hladit, česat, nabízet pamlsky, zapínat a odepínat postroj, mluvit na ni. Manipulací s kočkou se klientům prohřívají ruce, dotyk se srstí přináší hmatové stimuly a příjemné proţitky, rozvíjí se jemná motorika. U seniorů kontakt s kočkou evokuje 53

vzpomínky, stimuluje paměťové funkce a podněcuje ke komunikaci a hovoru. Tento způsob felinoterapie je moţný doplnit o další aktivity, např. předčítání příběhů. Je moţná i procházka s kočkou v zahradě, pokud je klient mobilní a je příznivé počasí. K nejběţnějším pomůckám při této formě felinoterapie patří: polštář, poduška z bavlněného materiálu, přepravní box, škrabadla, třepetalky, myšky, míčky a jiné hračky, kočičí toaleta, misky na vodu a jídlo, kartáč nebo rukavice na úpravu srsti, sáčky na nečistoty, papírové kapesníky nebo ubrousky, vlhčené ubrousky, pamlsky pro kočku, pamlsky pro klienty, např. bonbony pro děti (Hypšová, D. 2003b, 2004). Metoda loutkových pohádek se ţivými zvířaty je vhodná pro skupinovou terapii u dětí předškolního a mladšího školního věku, intaktních i s postiţením, které se mohou zapojit, sledovat reakce zvířete, samy je opatrovat či vodit na vodítku. Tyto pohádky děti učí péči o zvíře, vytvářejí v nich pocit zodpovědnosti a sounáleţitosti, přináší pocity uvolnění, radosti a legrace. Zapojuje se při nich činnost hudební, výtvarná, jazyková, rytmická, logopedická i sociálně psychologická. Zvířata jsou umístěna na vyvýšené podium, např. stůl a pomocí kulis je vytvořena scéna. Hraje se pohádka doplněná o říkadla a lidové písničky, v různých rolích vystupují kromě koček i chovatelé a samotné děti. Vyuţívá se klavír, zobcová flétna a Orffovy nástroje. Kromě koček je moţné do této hry zapojit i psy nebo králíky. Po skončení pohádky mají děti moţnost se se zvířátky pomazlit. Kromě pomůcek uţívaných při klasické návštěvní sluţbě se vyuţívají hudební nástroje, loutky, panenky, průmyslově vyráběné kočičí hračky, kulisy k jednotlivým pohádkám (Hypšová, D. 2003b, 2004). L. Hilbertová a J. Paloncy (2009) ve svém příspěvku hovoří o felinoterapii v zařízení pro výkon ústavní výchovy. V Dětském domově Havířov provozují felinoterapii dvojím způsobem, formou návštěvní sluţby a formou felinoterapie v terapeutické místnosti s prvky Snoezelenu. Pouţívají 2 kočky plemene ragdoll. Kocour Eliáš je určen pro návštěvní sluţbu, protoţe pobyt v terapeutické místnosti špatně snáší. Kocour je přítomen v rodinné skupině dětí od 6 do 19 let, zpravidla 8 hodin denně. Jeho náplní práce je dělat dětem společnost, nechat se chovat, mazlit, hrát si a dovádět. Děti se starají o jeho potravu a přísun čerstvé vody, pečují o jeho srst. Děti se tak učí odpovědnosti, správnému zacházení se zvířetem, seznamují se s řečí těla kočky, rozšiřují si slovní zásobu a procvičují jemnou motoriku. Kočka 54

Glorie je určená k individuální terapii v místnosti s prvky Snoezelenu. Tato terapie trvá zpravidla půl hodiny s jedním dítětem. Glorie je velmi mazlivá, ráda se nechá hladit, pobyt v místnosti miluje, nevadí jí různé pachy, hudba ani světelné efekty, můţe být přítomna i při aromaterapii nebo muzikoterapii. Kočka v místnosti působí jako prostředník při vytváření kontaktu mezi pedagogem a deprimovaným dítětem, k navázání atmosféry důvěry, k „připravení půdy“ pro další pedagogickou nebo terapeutickou činnost. Obě tyto formy felinoterapie pomáhají u klientů Dětského domova mírnit dopad nefunkčnosti primární rodiny, významně pomáhají při práci s deprivovanými, opuštěnými a citově oploštělými dětmi a zpříjemňují prostředí Dětského domova (Hilbertová, L., Paloncy, J. 2009). Vlastní metodiku při felinoterapii v Mateřské škole při fakultní nemocnici Brno popisuje J. Stěničková (2008). Tyto metody si autorka vytvořila na základě letité chovatelské i pedagogické praxe. K felinoterapii vyuţívá vlastní kočky plemen siamská kočka a orientální kočka. V průběhu terapie je dětem vyprávěno o ţivotě koček, čím se ţiví, jak se k nim chovat, s čím si hrají, jak vypadají kočičí výstavy apod. Děti si mohou kočky osahat, prohlédnout, pohladit, učesat. Součástí felinoterapie je soutěţ, při níţ děti vybírají z předloţených pamlsků ty, které jsou vhodné pro kočky. Dětem jsou představeny různé propriety jako např. poháry nebo kokardy z výstav. Někdy se terapie účastní i veterinární lékařka, která dětem přibliţuje ţivot kočky ze svého oboru. Kaţdé dítě dostane látkovou kočku, kterou si můţe vymalovat a odnést. Autorka uvádí pozitivní přínos felinoterapie zejména na onkologické pacienty, kteří bývají negativističtí a neprojevují o nic zájem. „Dítě se rázem uklidní, zajiskří se mu v očích a naváţe s kočkou téměř neviditelné tajemné pouto. Často vůbec nemůţeme děti dostat zpět na oddělení, jak jsou v přítomnosti kočky nadšené, šťastné a alespoň na chvíli zapomenou na svoji bolest a trápení“ (Stěničková, J. 2008, s. neuvedena). J. Suská (2009) popisuje moţnosti vyuţití felinoterapie na oddělení následné péče v Městské nemocnici v Hustopečích u Brna. Na myšlenku přivést do nemocnice kočky ji přivedla pacientka, která jevila známky dezorientace v prostoru i čase a neustále volala svoje kočky. Pacientce byla podána plyšová kočka, na kterou velmi rychle zareagovala, uklidnila se a během několika dní se zorientovala. MUDr. Suská se rozhodla zapojit svoje sibiřské kočky Dorotku, Igoru a Amura. Kočka je součástí 55

ranní vizity, kdy obchází jednotlivé pacienty a ti, kteří mají zájem, si ji mohou pochovat. Poté je kočka umístěna na vyšetřovně, kde mají pacienti moţnost kontaktu se zvířetem pod dohledem zdravotnického personálu. V tomto případě jde zejména o psychickou a sociální rehabilitaci, zlepšení psychického stavu, navození pohody a připomínku domova, coţ jsou faktory přispívající k rychlejšímu uzdravení pacientů. V souvislosti s kočičími návštěvami byla zaznamenána různá drobná zlepšení zdravotního stavu, jako např. souvislá věta u nemluvící pacientky s Alzheimerovou chorobou nebo snaha o chůzi bez opory u pacienta nesoucího v náručí kočku (Suská, J. 2008). Shrnutí: Vztah člověka a kočky se v průběhu historie měnil od zboţného uctívání aţ k fanatickému zabíjení. V současné době civilizované národy vnímají kočku především jako společnici, kterou je moţné vyuţít i v rámci terapeutických aktivit – felinoterapie. Za průkopníky felinoterapie u nás povaţujeme paní Danielu Hypšovou a její kolegy z Nezávislého chovatelského klubu Mladá Boleslav. Felinoterapie má své pevné místo v pomáhajících profesích zejména v USA, Kanadě, Izraeli nebo Rakousku. V těchto, i jiných státech, se pouţívá nejčastěji v zařízeních paliativní péče, v domovech pro seniory a ve školách pro děti se speciálními potřebami. Rozšiřuje se i do nemocnic a psychiatrických léčeben. Většinou není kladen důraz na plemeno a jsou vyuţívány zejména domácí kočky. V České republice se felinoterapii věnují především dobrovolníci z různých občanských sdruţení, kteří si vytvořili vlastní metody felinoterapie na základě svých chovatelských i pedagogických nebo lékařských zkušeností.

56

4 FELINOTERAPIE V ZAŘÍZENÍCH PRO JEDINCE S TĚŢKÝM POSTIŢENÍM

4.1 Cíl diplomové práce, hypotézy, metodologie Hlavním cílem výzkumného projektu této diplomové práce bylo provést ucelené shrnutí teoretických a praktických poznatků o dosud nepříliš popsaném tématu felinoterapie a zjištění reálné situace v oblasti vyuţití felinoterapie u osob s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami. Výzkumné šetření mělo kvantitativní charakter. Kvantitativní výzkum je označení pro „záměrnou a systematickou činnost, při které se empirickými metodami zkoumají (ověřují, verifikují a testují) hypotézy o vztazích mezi jevy“ (Chráska, M. 2007, s. 12). Nástrojem ke sběru dat pak byl dotazník vlastní konstrukce. P. Gavora (1996, s. 53) definuje dotazník jako „způsob písemného kladení otázek a získávání písemných odpovědí“. Pouţitý dotazník (viz příloha 1) obsahoval 23 otázek, uzavřených s moţnostmi výběru i polouzavřených, s prostorem pro vyjádření. Důvodem pro vyuţití sběru dat pomocí dotazníku byla moţnost oslovit velký počet respondentů z celé ČR v poměrně krátkém čase a rychlá a jednoduchá distribuce dotazníků pomocí elektronické pošty. Nevýhodou takto administrovaných dotazníků pak bývá často neochota respondentů vyplnit dotazník a s tím spojená nízká návratnost. „Návratnost znamená poměr počtu odeslaných dotazníků k počtu vyplněných a vrácených dotazníků. Obyčejně se vyjadřuje v procentech“ (Gavora, P. 1996, s. 62). Respondenti byli ujištěni, ţe získaná data budou pouţita pouze za účelem zpracování této diplomové práce a byla jim zaručena anonymita. Motivaci k vyplnění dotazníku jsme se snaţili zvýšit příslibem zaslání výsledků výzkumu, pokud o ně respondenti projeví zájem. Výzkumné cíle Hlavním výzkumným cílem bylo zhodnocení názorů a postojů speciálních pedagogů, terapeutů, psychologů, poradenských pracovníků a dalších profesí, kteří pracují s osobami s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami (dále 57

jen „odborníci“) k moţnosti vyuţití felinoterapie v péči o osoby s kombinovaným postiţením. Dále jsme stanovili tyto dílčí cíle: 

Zjistit, zda je v České republice vyuţívána felinoterapie



Zjistit, zda mají odborníci dostatek informací o felinoterapii



Zjistit, zda odborníci znají nějaké osoby nebo organizace poskytující felinoterapii



Analyzovat faktory ovlivňují rozšíření felinoterapie v ČR



Zjistit, zda jsou v České republice v institucích pro osoby s těţkým postiţením chována zvířata, zejména kočky



Zhodnotit, zda je felinoterapie stejně prospěšná jako jiné druhy zooterapií



Zjistit, zda je felinoterapie vhodná pro osoby s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami

Hypotézy Na základě výše uvedených výzkumných cílů, informací z odborné literatury a vlastních zkušeností a znalostí jsme stanovili následující hypotézy, které se pokusíme verifikovat v našem výzkumném šetření: 

Hypotéza 1: Felinoterapie je v České republice prováděna méně často neţ canisterapie a hiporehabilitace ale častěji neţ ostatní druhy zooterapií.



Hypotéza 2: Odborníci, kteří sami chovají kočku, mají o felinoterapii více informací, neţ ti, co kočku nechovají



Hypotéza 3: Zvířata jsou častěji chována v zařízeních sociálních sluţeb neţ ve speciálních školách.



Hypotéza 4: Kočky nejsou v oslovených institucích nejčastěji chovaným druhem.



Hypotéza 5: Hlavním faktorem, bránícím většímu rozšíření felinoterapie jsou obavy z nemocí přenášených kočkami.



Hypotéza 6: Felinoterapie má pozitivní vliv na fyzický i psychický stav člověka.



Hypotéza 7: Felinoterapie je vhodná pro jedince s těţkým postiţením.

58

4.2 Charakteristika výzkumného prostředí a souboru Výzkumný soubor tvořily osoby, které se ve své profesi setkávají a pracují s osobami s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami. Soustředili jsme náš výzkum na zaměstnance zejména mateřských a základních škol speciálních, rehabilitačních, denních i týdenních stacionářů pro osoby s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami a domovů pro osoby postiţením. Mateřské a základní školy speciální a speciálně pedagogická centra byla vybrána pomocí Adresáře škol a školských zařízení uveřejněném na webových stránkách Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy. Osloveno bylo celkem 124 škol a školských poradenských zařízení (seznam konkrétních zařízení viz příloha 2). Podobný seznam byl vytvořen i pomocí Registru poskytovatelů sociálních sluţeb na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí. Zde bylo vybráno 58 zařízení, která uváděla jako cílové skupiny poskytovaných sluţeb děti (0-15 let), dorost (16-18 let) a mladé dospělé (19-26 let) s kombinovaným postiţením. Vybrané instituce pak byly osloveny prostřednictvím e-mailových adres zveřejněných na jejich webových stránkách, pokud byly uveřejněné e-mailové adresy na jednotlivé pracovníky, byli osloveni i tito jednotlivci. Respondentům byly nabídnuty dvě moţnosti, jak vyplnit dotazník. První z nich bylo vyplnění textového souboru zaslaného v příloze emailu a jeho zpětné odeslání výzkumnici (tuto moţnost vyuţilo 31 respondentů). Druhou moţností bylo vyplnění elektronické verze dotazníku, která byla vytvořena na portále Survio.com, tuto moţnost vyuţila většina respondentů (140). Administrace dotazníků probíhala v měsíci únoru 2015.

4.3 Interpretace výsledků výzkumu Celkem bylo rozesláno 712 emailů, z nichţ 28 se vrátilo jako nedoručitelných. Čtyři oslovení odborníci odepsali, ţe v jejich škole/instituci nemají jedince s těţkým postiţením a dotazník tudíţ nevyplnili. Osm dotazníků bylo vyplněno částečně nebo nesprávně, proto jsme je z výzkumu vyřadili. Z počtu 680 oslovených respondentů, na jejichţ adresy byl dotazník doručen a kteří neodmítli jeho vyplnění, dotazník řádně vyplnilo 171 odborníků. Návratnost byla nízká, činila 25,1%. Získaná data jsme zpracovali pomocí nástrojů sady MS Office.

59

Otázka č. 1: Název školy/instituce na které působíte?

ÚSP pro mládež Domov pro osoby se ZP Dětské centrum Rehabilitační stacionář Denní a týdenní stacionář Denní stacionář Centrum pro osoby se ZP Centrum denních služeb Středisko rané péče Speciálně pedagogické centrum Základní škola speciální Základní škola speciální a Praktická škola Základní škola a Mateřská škola pro tělesně postižené základní škola speciální, Praktická škola a Dětský… Základní škola praktická a Základní škola speciální Škola pro zrakově postižené Mateřská škola speciální Mateřská škola a Základní škola speciální Dětský domov a Mateřská škola speciální

0

2

27

1 3 1 1

2

5 11 5 5

4

22

6

11 11

1 5

37

15

10

15

20

25

30

35

40

Graf 1: Názvy institucí

Název instituce ÚSP pro mládeţ Domov pro osoby se ZP Dětské centrum Rehabilitační stacionář Denní a týdenní stacionář Denní stacionář Centrum pro osoby se ZP Centrum denních sluţeb Středisko rané péče Speciálně pedagogické centrum Základní škola speciální Základní škola speciální a Praktická škola Základní škola a Mateřská škola pro tělesně postiţené Základní škola speciální, Praktická škola a Dětský domov Základní škola praktická a Základní škola speciální Škola pro zrakově postiţené Mateřská škola speciální Mateřská škola a Základní škola speciální Dětský domov a Mateřská škola speciální Celkem Tabulka 1: Názvy institucí

60

Absolutní četnost 2 28 1 5 3 11 1 1 5 5 37 15 4 2

Relativní četnost 1,2% 16,4% 0,6% 2,9% 1,8% 6,4% 0,6% 0,6% 2,9% 2,9% 21,6% 8,8% 2,3% 1,2%

22 6 11 11 1 171

12,9% 3,5% 6,4% 6,4% 0,6% 100%

Tato otázka zjišťovala, v jaké instituci odborníci působí. I kdyţ někteří respondenti uváděli konkrétní názvy a adresy, z důvodu zachování jejich anonymity je neuvádíme. Dotazník vyplnilo celkem 171 osob, 52 z nich pracuje v zařízeních sociálních sluţeb, 10 v poradenských zařízeních (SPC a SRP) a 109 ve školách. Nejvíce respondentů uvedlo odpověď Základní škola speciální (do této skupiny jsme zařadili i odpověď Speciální základní škola) – 37 respondentů (21,6%). Druhou nejpočetnější skupinou byli zaměstnanci Domovů pro osoby se zdravotním postiţením – 28 respondentů (16,4%), následovali odborníci, kteří odpovídali Základní škola praktická a základní škola speciální – 22 respondentů (12,9%), Základní škola speciální a Praktická škola – 15 respondentů (8,8%), stejný počet 11 odborníků (6,4%) uvedl odpovědi Denní stacionář, Mateřská škola speciální a Mateřská škola a Základní škola speciální. Šest odborníků (3,5%) označilo svoje působiště jako Škola pro zrakově postiţené. Stejný počet pěti respondentů pracuje ve Speciálně pedagogických centrech a Střediscích rané péče, pět odborníků (2,9%) odpovědělo Rehabilitační stacionář. Čtyři respondenti (2,3%) uvedli Základní škola a Mateřská škola pro tělesně postiţené, tři respondenti (1,8%) Denní a týdenní stacionář a dva respondenti (1,2%) své pracoviště označili jako ÚSP pro mládeţ. Po jednom respondentovi (0,6%) pak získala označení Dětské centrum, Centrum pro osoby se ZP, Centrum denních sluţeb a Dětský domov a Mateřská škola speciální. Otázka č. 2: Jaké je Vaše pohlaví? 7

Ženy Muži

164 Graf 2: Pohlaví respondentů

Ţeny

Absolutní četnost 164

Relativní četnost 95,9%

Muţi

7

4,1%

Celkem

171

100%

Pohlaví

Tabulka 2: Pohlaví respondentů

61

Ve druhé otázce jsme zjišťovali pohlaví respondentů. Dotazník vyplnilo 164 ţen (95,9%) a sedm muţů (4,1%). Tento poměr odpovídá skutečnosti, ţe ve školství, v sociální sféře a jiných tzv. pomáhajících profesích pracují převáţně ţeny. Otázka č. 3: Jaký je Váš věk? 55

60

51

50 40

34

30

24

20 10

6

1

0 18-24 let 25-29 let 30-39 let 40-49 let 50-59 let více než 60 let Graf 3: Věk respondentů

Věk 18-24 let 25-29 let 30-39 let 40-49 let 50-59 let více neţ 60 let Celkem

Absolutní četnost 1 24 34 55 51 6 171

Relativní četnost 0,6% 14% 19,9% 32,2% 29,8% 3,5% 100%

Tabulka 3: Věk respondentů

Nejpočetnější skupinu tvořili respondenti ve věku 40-49 let, kterých bylo 55 (32,2%), 51 respondentů (29,8%) bylo ve věku 50-59 let, třetí nejpočetnější skupinu tvořilo 34 respondentů (19,9%) ve věku 30-39 let. 24 odborníků (14%) bylo ve věku 25-29 let, šest respondentů (3,5%) bylo starších 60 let. Nejméně početnou byla skupina 18-24 let, tu označil jeden respondent (0,6%).

62

Otázka č. 4: Jaké je Vaše dosaţené vzdělání? 140 120 100 80 60 40 20 0

125

33 0

0

Základní vzdělání

Střední bez maturity

13

Střední s maturitou

Vyšší odborné Vysokoškolské nebo bakalářské

Graf 4: Vzdělání respondentů

Absolutní četnost

Vzdělání Základní vzdělání Střední bez maturity Střední s maturitou Vyšší odborné nebo bakalářské Vysokoškolské Celkem

0 0 13 33 125 171

Relativní četnost 0% 0% 7,6% 19,3% 73,1% 100%

Tabulka 4: Vzdělání respondentů

Zajímalo nás i vzdělání respondentů. 125 respondentů (73,1%) uvedlo vysokoškolské vzdělání, 33 respondentů (19,3%) vyšší odborné nebo bakalářské a 13 respondentů (7,6%) střední vzdělání s maturitou. Odpovědi základní vzdělání a střední vzdělání bez maturity neoznačil ţádný z respondentů. Otázka č. 5: Na jaké pozici působíte? V páté otázce jsme zjišťovali profesní zařazení respondentů. Počet odpovědí převyšuje počet dotazníků, jelikoţ někteří respondenti označili více odpovědí (nejčastější kombinace byly ředitel – speciální pedagog, zástupce ředitele – speciální pedagog a pedagog – speciální pedagog, všechny třikrát). 70 respondentů (40,9%) označilo odpověď speciální pedagog, 34 respondentů (19,9%) uvedlo jiná pozice. Dotazník vyplnilo 30 ředitelů (17,5%) a 15 zástupců ředitele (8,8%). 16 respondentů (9,4%) svoji profesi označilo jako pedagog, pět bylo asistentů pedagoga (2,9%), šest 63

terapeutů (3,5%), pět zdravotnických pracovníků (2,9%) a devět poradenských pracovníků (5,3%). Čtyři respondenti (2,3%) tuto poloţku nevyplnili. 80 70 60 50 40 30 20 10 0

70

34

30 15

16 6

5

5

9

4

Graf 5: Pracovní pozice

Pracovní pozice Ředitel Zástupce ředitele Pedagog Speciální pedagog Asistent pedagoga Terapeut Zdravotnický personál Poradenský pracovník Jiná Nevyplněno Celkem

Absolutní četnost 30 15 16 70 5 6 5 9 34 4 194

Relativní četnost 15,5% 7,7% 8,2% 36,3% 2,6% 3,1% 2,6% 4,6% 17,5% 2,1% 100%

Podíl k počtu respondentů 17,5% 8,8% 9,4% 40,9% 2,9% 3,5% 2,9% 5,3% 19,9% 2,3%

Tabulka 5: Pracovní pozice

33 respondentů označilo u této otázky odpověď jiná pozice. 19 z nich (57,7%) působí jako sociální pracovník/pracovnice, tři respondenti (9,1%) uvedli vedoucí sociální sluţby, tři respondenti (9,1%) psycholog a dva respondenti (6,1%) vedoucí střediska. Po jednom respondentovi (3%) uvádělo jako svou pozici vedoucí přímé péče, vychovatelka, vedoucí sociálního úseku, primář, vedoucí domova, vedoucí výchovně vzdělávacího úseku a třídní učitelka ZŠ speciální. Přehled těchto profesí uvádíme v následujícím Grafu 6. 64

19

20

3

1 1 1

3

1

1

2

Vedoucí přímé péče Vychovatelka Vedoucí sociálního úseku Sociální pracovník/pracovnice Vedoucí sociální služby Primář Psycholog Vedoucí domova Vedoucí střediska Třídní učitel ZŠ speciální Vedoucí výchovně vzdělávacího úseku

1 1

0

Graf 6: Profese uvedené u poloţky jiná

Otázka č. 6: Chováte ve své domácnosti nějaké zvíře? 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0

86 70 40 21

13

10 1

2

7

21

15 2

1

Graf 7: Zvířata chovaná v domácnostech respondentů

Chované zvíře Pes Kočka Králík Fretka Morče Křeček Ţelva Had Rybičky Ptáci Kůň Jiné zvíře Celkem

Absolutní četnost 86 70 13 1 10 2 7 1 21 15 2 21 249

Relativní četnost 34,5% 28,1% 5,2% 0,4% 4% 0,9% 2,8% 0,4% 8,4% 6% 0,9% 8,4% 100%

Podíl k počtu respondentů 50,3% 40,9% 7,6% 0,6% 5,8% 1,2% 4,1% 0,6% 12,3% 8,8% 1,2% 12,3%

Tabulka 6: Zvířata chovaná v domácnostech respondentů

65

Z celkového počtu 171 respondentů jich 40 (23,4%) nechová ţádné zvíře. 131 respondentů (76,6%) chová nejméně jedno zvíře. Nejčastěji chovaným zvířetem je pes, kterého chová 86 respondentů (50,3%). Na druhém místě je kočka, kterou uvedlo 70 respondentů (40,9%). Jako další chované druhy respondenti uváděli 21krát rybičky (12,3%), 15krát papoušky a jiné ptáky (8,8%), 13krát králíka (7,6%), desetkrát morče (5,8%), sedmkrát ţelvu (4,1%), dvakrát křečka (1,2%), dvakrát koně (1,2%), jednou hada (0,6%) a jednou fretku (0,6%). Jiné zvíře uvedlo 21 respondentů (12,3%). Z druhů zvířat uvedených u odpovědi jiné zvíře pět respondentů (23,8%) uvedlo „slepice“, čtyři respondenti (19%) odpověděli „šnek“ nebo „africký šnek“, tři respondenti (14,3%) chovají „osmáky“. Odpovědi „morče“, „strašilky“, „činčilu“, „ovce“, „husy“, „krůty“, „pískomil“, „myš bodlinatá“ a „uţitková zvířata“ uvedl vţdy jeden respondent (4,8%). 6

5

5

4

4

3

3 2

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

0

Graf 8: Druhy zvířat uvedených u poloţky jiná

Otázka č. 7: Myslíte si, ţe přítomnost zvířete pozitivně ovlivňuje kvalitu ţivota člověka? 1 7 Ano Ne Nevím 163 Graf 9: Kvalita ţivota

66

Absolutní četnost 163 1 7 171

Odpověď Ano Ne Nevím, nedokáţu odpovědět Celkem

Relativní četnost 95,3% 0,6% 4,1% 100%

Tabulka 7: Kvalita ţivota

Odborníků jsme se zeptali, zda se domnívají, ţe přítomnost zvířete můţe pozitivně ovlivnit ţivot člověka. Drtivá většina 163 respondentů (95,3%) se domnívá, ţe přítomnost zvířete pozitivně ovlivňuje kvalitu ţivota. Sedm respondentů (4,1%) na tuto otázku nedokázalo odpovědět, pouze jeden respondent (0,6%) se domnívá, ţe přítomnost zvířete kvalitu ţivota člověka pozitivně neovlivňuje. U této otázky měli odborníci prostor pro vyjádření, který většina z nich vyuţila a uvedla, jak můţe zvíře na kvalitu ţivota působit. Odborníci nejčastěji zmiňovali následující kategorie: -

příjemné pocity (vyplavování hormonu štěstí, zlepšení nálady, pocity bezpečí, radosti, klidu, harmonie, pohody)

-

působení proti depresi a stresu (pomoc zapomenout na problémy)

-

výchova k zodpovědnosti

-

uspokojení potřeby starat se o někoho (moţnost být prospěšný, uţitečný, důleţitý, péče o ţivého tvora)

-

pocit, ţe mám přítele/společníka (potlačení/zmírnění pocitů samoty, uspokojení potřeby doteku, moţnost pohladit, pomazlit se, komunikovat, kdyţ nikdo jiný není k dispozici)

-

naplnění smyslu ţivota

-

naplnění citových potřeba a tuţeb (rozvoj a podpora citů, oddanost, štěstí, láska)

-

náplň volného času (venčení - pohyb na čerstvém vzduchu, setkávání s komunitou se společným zájmem)

-

sociální učení

-

rozvoj schopností

-

rozvoj osobnosti

-

propojení s přírodou

-

návrat k tradicím 67

Otázka č. 8: Setkal/a jste se jiţ s pojmem felinoterapie? 3 43 Ano Ne Nevyplněno 125

Graf 10: Znalost pojmu felinoterapie

Odpověď Ano Ne Nevyplněno Celkem

Absolutní četnost 125 43 3 171

Relativní četnost 73,1% 25,1% 1,8% 100%

Tabulka 8: Znalost pojmu felinoterapie

Zajímali jsme se, zda odborníci znají pojem Felinoterapie. 124 respondentů (72,9%) uvedlo, ţe se s tímto pojmem jiţ setkali. 43 respondentů (25,3%) se s daným pojmem dosud nesetkalo a tři respondenti (1,8%) tuto poloţku nevyplnili.

Otázka č. 9: Víte co si pod pojmem felinoterapie představit?

19

Ano, zcela konkrétně 91

61

Ano, ale pouze okrajově Ne

Graf 11: Povědomí o felinoterapii

68

Absolutní četnost 91 61 19 171

Odpověď Ano, zcela konkrétně Ano, ale pouze okrajově Ne Celkem

Relativní četnost 53,2% 35,7% 11,1% 100%

Tabulka 9: Povědomí o felinoterapii

Ptali jsme se, zda dotázaní vědí, co si představit pod pojmem felinoterapie. Zcela konkrétní představu mělo 90 respondentů (53,2%), 61 respondentů (35,7%) uvedlo, ţe má pouze okrajovou představu. 19 odborníků (11,1%) neví, co si pod pojmem felinoterapie představit. Naráţíme zde na jistý nepoměr. V předchozí otázce 43 respondentů odpovědělo, ţe se s pojmem felinoterapie dosud nesetkali, ale pouze 19 respondentů uvedlo, ţe neví co si pod tímto pojmem představit. Dá se usuzovat, ţe někteří respondenti si představu o dosud neznámém pojmu vytvořili z kontextu našeho dotazníku. Otázka č. 10: Znáte nějaké instituce, organizace nebo osoby, které se věnují felinoterapii? 2

24 Ano Ne

Nevyplněno 145 Graf 12: Znalost osob nebo organizací věnujících se felinoterapii

Odpověď Ano Ne Nevyplněno Celkem

Absolutní četnost 24 145 2 171

Relativní četnost 14% 84,8% 1,2% 100%

Tabulka 10: Znalost osob nebo organizací věnujících se felinoterapii

69

Většina odborníků – 145 (84,8%) – nezná ţádné osoby, organizace nebo instituce, které se věnují felinoterapii. 24 respondentů (14%) uvedlo, ţe takovéto osoby nebo organizace znají, skutečnou znalost však prokázalo pouze 6 z nich, kteří uvedli „Hafík o. s.“, „Mgr. Hilbertová, Speciální škola v Ústí nad Labem“, „AuraCanis“, „sdruţení Kamarádi otevřených srdcí“, „NCHK Mladá Boleslav, p. Hypšová, Auracanis“, „paní Hypšová z Mladé Boleslavi, Zuzka Šperlová z Písku“. Jeden respondent uvedl „Mladá Boleslav“, domníváme se, ţe měl na mysli NCHK Mladá Boleslav. Tři respondenti uvedli sdruţení, která se věnují canisterapii – dvakrát „Pomocné tlapky“, jednou „Dobrovolnické centrum Kladno“. Dalších osm respondentů pak uvedlo instituce, kde je felinoterapie provozována, nikoli osoby nebo organizace, které ji provádějí. Připouštíme, ţe jsme měli tuto otázku formulovat přesněji. Tito respondenti odpovídali „Domov pro seniory Tovačov“, „Školské zařízení DD a MŠ speciální, Beroun“, „Dětská nemocnice v Brně“, „Domov Mladá poskytovatel sociálních sluţeb“, „S-centrum Hodonín“, „Domov pro seniory Choceň“, „MŠ při FN Brno, Elpis, MŠ Kníničky“ a „Hamzova léčebna“. Dva respondenti odpověděli, ţe znají kavárnu, ve které je prováděna felinoterapie („vím, ţe v Praze existuje kavárna, kde se volně pohybují kočky mezi lidmi, lidé je mohou hladit…“, „pouze z literatury a internetu vím, ţe v Praze existují kavárny, které nabízejí felinoterapii“). Zbylí čtyři respondenti odpovídali neurčitě „školy“, „domovy seniorů“, „jedna soukromá osoba, který (sic!) provozuje felinoterapii s děti v jedné praţské nemocnici.“, „znám 2 osoby, dochází na felinoterapii k dětem“. Dva respondenti na tuto otázku neodpověděli. Otázka č. 11: Nabízí instituce, ve které působíte nějaké terapie? Jaké? Zjišťovali jsme, jaké terapie jsou nejčastěji prováděny v zařízeních pro jedince s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami. Respondenti většinou označili více moţných odpovědí. Nejvíce z celkového počtu 171 odborníků, 94 (55%), uvedlo, ţe v jejich instituci je nabízena Bazální stimulace, druhou nejpočetnější terapií byla Zooterapie, kterou označilo 85 odborníků (49,7%), následovaly Arteterapie (77 respondentů, 45%), Snoezelen (75 respondentů, 43,9%), Ergoterapie (67 respondentů, 39,2%), Rehabilitační metody (58 respondentů, 33,9%), a Dramaterapie (39 respondentů, 22,8%). 49 odborníků (28,7%) označilo

70

poloţku jiné terapie, 20 odborníků (11,7%) uvedlo, ţe v instituci, ve které působí, nejsou nabízeny ţádné terapie, čtyři respondenti (2,3%) tuto poloţku nevyplnili. 100 80 60 40

94

85

77

75

67

58

49

39 20

20

4

0

Graf 13: Nabízené terapie

Nabízené terapie Arteterapie Dramaterapie Zooterapie Ergoterapie Bazální stimulace Snoezelen Rehabilitační metody Ţádné terapie Jiné terapie Nevyplněno Celkem

Absolutní četnost 77 39 85 67 94 75 58 20 49 4 568

Relativní četnost 13,6% 6,9% 15% 11,8% 16,5% 13,2% 10,2% 3,5% 8,6% 0,7% 100%

Podíl k počtu respondentů 45% 22,8% 49,7% 39,2% 55% 43,9% 33,9% 11,7% 28,7% 2,3%

Tabulka 11: Nabízené terapie

V grafu č. 14 jsou znázorněny terapie, které respondenti uváděli pod poloţkou Jiné terapie. Z počtu 49 odborníků, kteří tuto poloţku označili, jich 32 (65,3%) uvedlo Muzikoterapii, tři respondenti (6,1%) uvedli Aquaterapii, tři respondenti (6,1%) Taneční terapii. Dva odborníci (4,1%) uvedli metodu Aura-Soma a dva (4,1%) Dotekovou terapii. Caviaterapie, Kineziotaping, Zraková stimulace, Hmatová stimulace, Orofaciální stimulace, Masáţe Shiatsu, Míčková facilitace, Psychoterapie, Baby masáţe, Edukativní a stimulační činnosti, Hydroterapie, Pracovně terapeutické dílny, Bio-feedback, Individuální rehabilitace, Synergetická reflexní terapie, Plavání 71

zdravotně postiţených, Keramická dílna a Jeţdění na koni jsou odpovědi, které uvedl vţdy jeden respondent (2%). Dva respondenti (4,1%) se vyjádřili, ţe v jejich organizaci jsou prováděny pouze prvky terapií („v naší organizaci se pouţívají různé prvky z různých terapií“, „nedá se aktivity nazývat terapie, ale spíše jsou to aktivity s prvky terapie“).

1

1

2

1

1

1

1 Ježdění na koni

2

Keramická dílna

1

Orofaciální stimulace

Psychoterapie

1

Plavání zdrav. Postižených

Míčková facilitace

3

Doteková terapie

Hmatová stimulace

3

Synergická reflexní terapie

Masáže Shiatsu

1

Individuální rehabilitace

Zraková stimulace

1

Aura soma

Kineziotaping

1

Bio-feedback

1

Pracovněterapeutické…

1

Taneční terapie

1

Aquaterapie

1

Hydroterapie

1

Baby masáže

1

Edukativní a stimulační…

1

Caviaterapie

32

Muzikoterapie

35 30 25 20 15 10 5 0

Graf 14: Terapie uváděné u poloţky "jiné"

Otázka č. 12: Nabízí instituce, ve které působíte nějaké terapie se zvířaty? 140 120

115

100 80

64

60

37

40 20

12

7

9

0

2

0

Graf 15: Nabízené zooterapie

72

11

6

Zooterapie Canisterapie Hiporehabilitace Felinoterapie Farmingterapie Ornitoterapie Delfinoterapie Lamaterapie Ţádné zooterapie Jiné zooterapie Nevyplněno Celkem

Absolutní četnost 115 64 12 7 9 0 2 37 11 6 263

Relativní četnost 43,7% 24,3% 4,6% 2,7% 3,4% 0% 0,8% 14,1% 4,2% 2,3% 100%

Podíl k počtu respondentů 67,3% 37,4% 7% 4,1% 5,3% 0% 1,2% 21,7% 6,4% 3,5%

Tabulka 12: Nabízené zooterapie

Zajímalo nás, které zooterapie jsou nejčastěji nabízeny v zařízeních pro jedince s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami. 115 (67,3%) z celkového počtu 171 odborníků uvedlo, ţe v jejich instituci je prováděna Canisterapie, druhou nejpočetnější terapií pak byla Hiporehabilitace, kterou uvedlo 64 respondentů (37,4%), následovaná Felinoterapií (12 respondentů, 7%). Ornitoterapii uvedlo 9 respondentů (5,3%), Farmingterapii 7 respondentů (4,1%) a 2 respondenti označili Lamaterapii (1,2%). Poloţku Delfinoterapie neoznačil ţádný respondent, coţ je logické, v našich podmínkách nelze tuto formu terapie provádět. Poloţku Jiné zooterapie označilo 11 respondentů (6,4%). 37 respondentů (21,7%) uvedlo, ţe v jejich instituci nejsou prováděny ţádné zooterapie. 6 respondentů (3,5%) tuto poloţku nevyplnilo. U poloţky Jiné zooterapie respondenti uváděli: -

„Časté exkurze do přírodovědeckých stanic a ZOO (podpora přímého kontaktu s ţivými zvířaty)“

-

„v jedné třídě chovají děti morče, v další chovají dva africké šneky“

-

„v určené třídě chovají morče“

-

„terapie s králíčky“

-

„felinoterapii - neřízenou, naše organizace přímo chová kočky, které se volně pohybují v organizaci“

73

-

„drobní hlodavci v kanceláři ředitelky – klienti se chodí dívat, nosí krabičky od čajů na domečky, pampelišky“

-

„terapie drobnou zvěří ve spolupráci se záchranou stanicí ZOO Brno“

-

„v naší organizaci se pouţívají různé prvky z různých terapií“

-

„ţelvy, rybičky“

-

„caviaterapie“

-

„ornitoterapie nebývá pravidelně, ale spíše nárazově 1x - 2x do roka“

Otázka č. 13: Jsou přímo ve vašem zařízení chována nějaká zvířata?

2 69

Ano Ne

100

Nevyplněno

Graf 16: Zvířata chovaná v institucích

Odpověď Ano Ne Nevyplněno Celkem

Absolutní četnost 69 100 2 171

Relativní četnost 40,4% 58,5% 1,1% 100%

Tabulka 13: Zvířata chovaná v institucích

Touto otázkou jsme zjišťovali, zda jsou ve školách a institucích pro jedince s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami chována nějaká zvířata a jakého druhu jsou tato zvířata. 69 respondentů (40,4%) uvedlo, ţe nějaká zvířata v jejich zařízení chovají, 100 respondentů (58,5%) odpovědělo, ţe nechovají ţádná zvířata. Dva respondenti (1,1%) otázku nevyplnili. 74

Zajímalo nás také, jaké druhy zvířat v daných institucích chovají. Nejčastěji uváděným druhem zvířat byly rybičky (odpovědi „rybičky“ a „akvarijní rybičky“), které uvedlo 24 respondentů (34,8%) z celkového počtu 69, kteří odpovídali Ano. Druhým nejčastěji zmíněným druhem byly ţelvy, odpovědi „ţelva“, „ţelvy nádherné“, „ţelvy“, „suchozemská ţelva“ nebo „vodní ţelva“ uvedlo 14 respondentů (20,3%). Odpovědi „morče“ nebo „morčata“ uvedlo 11 respondentů (15,9%). Osm respondentů (11,6%) uvedlo odpovědi „králík“, „králíci“ nebo „zakrslý králíček“. „Kočka“ uvedlo sedm respondentů (10,1%). Dalšími v pořadí byly různé druhy šneků („šnek”, „šneci”, „afričtí šneci”, „oblovka”, „achatina”), které zmínilo šest respondentů (8,7%). Stejný počet šesti respondentů (8,7%) uvedl odpověď „papoušek” resp. „papoušci”. „Ovce“ uvedlo pět respondentů (7,2%). Čtyři respondenti (5,8%) odpověděli „andulky“. Po třech respondentech (4,3%) získaly odpovědi „pes“, „kozy“, „kůň“ nebo „koně“ a „křeček“. Dva respondenti (2,9%) uvedli „činčila“, dvakrát byl zmíněn i „hlemýţď“ a „slepice“. Jednou (1,4%) se v odpovědích respondentů objevili „kanárek“, „pískomil“, „korela“, „prase“, „osmák“, „potkan“, „drobní hlodavci“ a „ptáci“. Přehled druhů zvířat chovaných v dotázaných institucích uvádíme v následujícím grafu č. 17.

30 25

24

20 15 10 5

14 11 8 7 6 5 6 4 3 3 3 3 2 2 2 1 1 1 1 1 1 1 1 Rybičky Želva Morče Králík Kočka Šnek Ovce Papoušek Andulka Pes Kůň Koza Křeček Činčila Hlemýžd Slepice Kanárek Pískomil Korela Prase Osmák Potkan Drobní hlodavci Ptáci

0

Graf 17: Druhy zvířat chovaných v institucích

75

Otázka č. 14: Je v instituci, ve které působíte prováděna felinoterapie?

3 11

4 Nikdy se neprováděla Prováděla se dříve, již se neprovádí Provádí se nepravidelně

Provádí se pravidelně 153

Graf 18: Felinoterapie v institucích

Odpověď Nikdy se neprováděla Prováděla se dříve, jiţ se neprovádí Provádí se nepravidelně Provádí se pravidelně Celkem

Absolutní četnost 153 3 11 4 171

Relativní četnost 89,5% 1,8% 6,4% 2,3% 100%

Tabulka 14: Felinoterapie v institucích

153 respondentů (89,5%) odpovědělo, ţe v jejich instituci se felinoterapie nikdy neprováděla. Podle tří respondentů (1,8%) se u nich felinoterapie dříve prováděla, ale jiţ se neprovádí. 11 respondentů (6,4%) označilo moţnost provádí se nepravidelně a čtyři respondenti (2,3%) moţnost provádí se pravidelně. Ptali jsme se, jak často se felinoterapie v dané instituci provádí, odpověděli tři respondenti. Dva z nich odpověděli „1x měsíčně“, třetí respondent uvedl „příleţitostně, dle rozhodnutí lékaře“.

76

Otázka č. 15: Zúčastnil/a jste se Vy osobně někdy felinoterapie? 2

10

16 Ano, aktivně Ano, pasivně Ne Nevyplněno

143

Graf 19: Účast na felinoterapii

Odpověď Ano, aktivně Ano, pasivně Ne Nevyplněno Celkem

Absolutní četnost 10 16 143 2 171

Relativní četnost 5,8% 9,4% 83,6% 1,2% 100%

Tabulka 15: Účast na felinoterapii

43 respondentů (83,6%) uvedlo, ţe se felinoterapie nikdy neúčastnili. 16 respondentů (9,4%) se felinoterapie účastnilo pasivně a deset respondentů (5,8%) se do felinoterapie aktivně zapojilo. Dva respondenti (1,2%) tuto poloţku nevyplnili.

Otázka č. 16: Povaţujete felinoterapii za srovnatelnou s jinými druhy terapií za pomoci zvířat (např. s canisterapií nebo hiporehabilitací)? Zkoumali jsme, zda odborníci povaţují felinoterapii za srovnatelnou s jinými druhy zooterapií, např. canisterapií nebo hiporehabilitací. Jeden respondent (0,6%) povaţoval felinoterapii za nejpřínosnější ze všech zooterapií. 107 odborníků (62,6%) felinoterapii povaţuje za srovnatelnou s ostatními zooterapiemi. Šest respondentů (3,5%) felinoterapii vnímá jako méně přínosnou neţ ostatní zooterapie. Podle jednoho respondenta (0,6%) není felinoterapie vůbec přínosná. 53 odborníků 77

(30,9%) na tuto otázku nedokázalo odpovědět, tři respondenti (1,8%) tuto poloţku nevyplnili.

120

107

100 80 53

60

40 20 1

6

3

1

0 Felinoterapii Felinoterapii Felinoterapii Felinoterapie vnímám jako vnímám jako vnímám jako není podle nejpřínosnější stejně méně mne vůbec ze všech přínosnou jako přínosnou než přínosná zooterapií ostatní ostatní zooterapie zooterapie

Nevím, nedokážu odpovědět

Nevyplněno

Graf 20: Přínos felinoterapie

Odpověď Felinoterapii vnímám jako nejpřínosnější ze všech zooterapií Felinoterapii vnímám jako stejně přínosnou jako ostatní zooterapie Felinoterapii vnímám jako méně přínosnou neţ ostatní zooterapie Felinoterapie není podle mne vůbec přínosná Nevím, nedokáţu odpovědět Nevyplněno Celkem Tabulka 16: Přínos felinoterapie

78

Absolutní četnost

Relativní četnost

1

0,6%

107

62,6%

6

3,5%

1 53 3 171

0,6% 30,9% 1,8% 100%

Otázka č. 17: Které faktory dle Vašeho názoru negativně ovlivňují větší rozšíření felinoterapie v ČR? 120 102 100 80

66

60 45 40

33

30 21

17

20

18

8

3

20 1

0

Graf 21: Faktory ovlivňující rozšíření felinoterapie

Zjišťovali jsme, které faktory brání rozšíření felinoterapie v České republice. Mnozí respondenti označili více odpovědí. Pouze 3 odborníci (1,8%) se domnívají, ţe je felinoterapie rozšířená dostatečně. 102 dotázaných (59,6%) označilo poloţku nedostatečná nabídka felinoterapií. 66 respondentů (38,6%) povaţuje za hlavní negativní faktor obavy z nemocí přenášených kočkou. Třetím nejčastějším faktorem byly hygienické důvody, které označilo 45 odborníků (26,3%). Třicet respondentů (17,5%) uvedlo negativní emoce spojené s kočkami. 21 odborníků (12,3%) se domnívá, ţe rozšíření felinoterapií

ovlivňuje

nezájem z řad

zaměstnanců

v institucích, osm respondentů (4,7%) označilo odpověď nezájem z řad ţáků/klientů nebo jejich rodičů. 18 respondentů (10,5%) za negativní faktor povaţovalo strach z koček a 17 nedostatečnou nebo restriktivní legislativu (9,9%). 33 dotázaných

79

(19,3%) na tuto otázku nedokázalo odpovědět, 20 respondentů (11,7%) uvedlo jiné důvody a jeden respondent (0,6%) tuto poloţku nevyplnil.

Odpověď Myslím, ţe felinoterapie je dostatečně rozšířená Negativní emoce spojené s kočkami Nedostatečná nabídka felinoterapií Nedostatečná nebo restriktivní legislativa Nezájem z řad ţáků/klientů nebo jejich rodičů Nezájem z řad zaměstnanců ve školách a institucích Obavy z nemocí přenášených kočkou Strach z koček Hygienické důvody Nevím, nedokáţu odpovědět Jiné Nevyplněno Celkem

Absolutní četnost

Relativní četnost

Podíl k počtu respondentů

3

0,8%

1,8%

30

8,2%

17,5%

102

28%

59,6%

17

4,7%

9,9%

8

2,2%

4,7%

21

5,8%

12,3%

66

18,1%

38,6%

18 45 33 20 1 364

4,9% 12,4% 9,1% 5,5% 0,3% 100%

10,5% 26,3% 19,3% 11,7% 0,6%

Tabulka 17: Faktory ovlivňující rozšíření felinoterapie

Respondenti, kteří označili poloţku jiné faktory, nejčastěji uváděli alergie (13 respondentů, 65%). Dalšími faktory, které zmínil vţdy jeden odborník (5%) byly: povaha koček („povaha koček“), neznalost („neznalost“), chování koček („kočka není vţdy předvídatelná jako pes“), strach, ţe kočka dítěti ublíţí („moţná strach z toho, ţe by kočka mohla děti, které nemohou ovládat svoje projevy, poškrabat“), špatné zkušenosti („špatná zkušenost s nedostatečně vzdělanými felinoterapeuty a neotestované kočky (felinoter. zkoušky)“, nedostatek felinoterapeutů a moţné přetěţování kočky („felinoterapeutů je málo, všichni máme povolání a terapii děláme dobrovolně ve volném čase a zadarmo, kočka není vţdy ochotná pracovat a ţádný zodpovědný chovatel a terapeut svou kočku nepřetěţuje“) a negativní energie přenášená kočkami („kočky přenáší NEGATIVNÍ energii, to je všem, kdo s energií pracují známo a proto se nehodí vůbec do přímého styku s klienty a lidmi obecně 80

vůbec. Kdo chová doma kočku, v podstatě škodí sám sobě nebo svým dětem zcela určitě“). 14 12 10 8 6 4 2 0

13

1

1

1

1

1

1

1

Graf 22: Faktory u poloţky jiné

Otázka č. 18: Domníváte se, ţe je felinoterapie vhodná pro jedince se zdravotním postiţením?

29 Ano

5

Ne Nevím, nedokážu odpovědět 137

Graf 23: Vhodnost felinoterapie pro jedince s postiţením

137 odborníků (80,1%) se domnívá, ţe felinoterapie je vhodná pro jedince se zdravotním postiţením. 29 respondentů (17%) označilo poloţku nevím, nedokáţu odpovědět. Pět respondentů (2,9%) se domnívá, ţe felinoterapie není vhodná pro jedince se zdravotním postiţením. Tito svůj názor komentovali: „nedá se paušalizovat, individuálně můţe být vhodná“, „záleţí na postiţení - dominance koček, rychlost, drápky, ostré zuby, nemoci“, „zdravotně postiţení bývají často alergičtí na zvířata“, „prostě ne“. Jeden respondent odkázal na svoji odpověď u 81

předchozí otázky („kočky přenáší NEGATIVNÍ energii, to je všem, kdo s energií pracují známo a proto se nehodí vůbec do přímého styku s klienty a lidmi obecně vůbec. Kdo chová doma kočku, v podstatě škodí sám sobě nebo svým dětem zcela určitě“). Odpověď Ano Ne Nevím, nedokáţu odpovědět Celkem

Absolutní četnost 137 5

Relativní četnost 80,1% 2,9%

29

17%

171

100%

Tabulka 18: Vhodnost felinoterapie pro jedince s postiţením

Otázka č. 19: Domníváte se, ţe je felinoterapie vhodná pro jedince s těţkým postiţením (kombinovaným postiţením)?

44 Ano Ne 102 25

Nevím, nedokážu odpovědět

Graf 24: Vhodnost felinoterapie pro jedince s těţkým postiţením

Podobně jako u předchozí otázky nás zajímal názor odborníků na vhodnost vyuţití felinoterapie, tentokrát u jedinců s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami. Vyuţití felinoterapie u této skupiny osob je vhodné podle 129 respondentů (75,4%). 34 odborníků (19,9%) na tuto otázku nedokázalo odpovědět a osm respondentů (4,7%) se domnívá, ţe felinoterapie není vhodná pro jedince s těţkým postiţením. 82

Odpověď

Absolutní četnost 129 8

Ano Ne Nevím, nedokáţu odpovědět Celkem

Relativní četnost 75,4% 19,9%

34

4,7%

171

100%

Tabulka 19: Vhodnost felinoterapie pro jedince s těţkým postiţením

Respondenti, kteří vyuţili prostor k okomentování této otázky, uváděli: „bála bych se, ţe dítě se nešetrně zachová ke kočce a ta se bude bránit a způsobí dítěti nějaký úraz“, „kočka není tolik domestifikovaná (sic!) jako např. pes, je hůře ochočitelná, je více nevypočitatelná“, „nedokáţu na otázku odpovědět, jelikoţ neznám moţnosti felinoterapie“, „je to jedna s (sic!) metod, jak takového člověka, dítě potěšit, vytrhnout ze stereotypu, zprostředkovat mu příjemný záţitek, cíleně potom např. uvolní spastické ruce“. Další tři respondenti opakovali svoje odpovědi z předchozí otázky („záleţí na postiţení - dominance koček, rychlost, drápky, ostré zuby, nemoci“, „zdravotně postiţení bývají často alergičtí na zvířata“ a „kočky přenáší NEGATIVNÍ energii, to je všem, kdo s energií pracují známo a proto se nehodí vůbec do přímého styku s klienty a lidmi obecně vůbec. Kdo chová doma kočku, v podstatě škodí sám sobě nebo svým dětem zcela určitě“).

Otázka č. 20: Pokud by to bylo ve Vašich kompetencích, uvítal/a byste moţnost provádění felinoterapie ve vaší instituci? 3

Ano

41

Ne

25

102

Nevím, nedokážu odpovědět Nevyplněno

Graf 25: Zájem o felinoterapii

83

Odpověď Ano Ne Nevím, nedokáţu odpovědět Nevyplněno Celkem

Absolutní četnost 102 25

Relativní četnost 59,7% 14,6%

41

23,9%

3 171

1,8% 100%

Tabulka 20: Zájem o felinoterapii

Zajímalo nás, zda by oslovení odborníci uvítali moţnost provádění felinoterapie v jejich instituci. 102 z nich (59,7%) se vyjádřilo, ţe by tuto moţnost přivítali, 25 respondentů (14,6%) by tuto moţnost neuvítalo a 41 z nich (23,9%) nedokázalo na tuto otázku odpovědět. 3 odborníci (1,8%) tuto poloţku nevyplnili.

Následující poloţky dotazníku, tedy otázky č. 21, 22 a 23 měli vyplňovat pouze ti z respondentů, kteří mají nějaké zkušenosti s felinoterapií. Otázka č. 21: Jaké emoce vyvolává u ţáků/klientů felinoterapie?

17

Převážně pozitivní 06

6

Převážně negativní Pozitivní i negativní zhruba ve stejném poměru Nevím, nedokážu odpovědět

142

Nevyplněno

Graf 26: Emoce vyvolané felinoterapií. Celkový přehled

Toto poloţku zodpovědělo 29 respondentů, tedy 17 % z celkového počtu 171 respondentů. V následující tabulce č. 21 jsou četnosti jednotlivých odpovědí znázorněny vzhledem k celkovému počtu vyplněných dotazníků (171). Graf č. 27 a

84

tabulka č. 22 pak tyto odpovědi převádí vzhledem k počtu respondentů, kteří na tuto otázku odpověděli (29). Absolutní četnost 17 0

Odpověď Převáţně pozitivní Převáţně negativní Pozitivní i negativní zhruba ve stejném poměru Nevím, nedokáţu odpovědět Nevyplněno Celkem

Relativní četnost 10% 0%

6

3,5%

6 142 171

3,5% 83% 100%

Tabulka 21: Emoce vyvolané felinoterapií. Celkový přehled

Z počtu 29 získaných odpovědí se 17 respondentů (58,6%) vyjádřilo, ţe felinoterapie vyvolává u klientů převáţně pozitivní emoce. Ţádný respondent neoznačil odpověď převáţně negativní. Šest odborníků (20,7%) se domnívá, ţe poměr negativních a pozitivních emocí je zhruba totoţný. Šest respondentů (20,7%) označilo odpověď nevím, nedokáţu odpovědět.

Převážně pozitivní

6

Převážně negativní Pozitivní i negativní zhruba ve stejném poměru

17

6

Nevím, nedokážu odpovědět

0

Graf 27: Emoce vyvolané felinoterapií vzhledem k počtu odpovědí.

Odpověď Převáţně pozitivní Převáţně negativní Pozitivní i negativní zhruba ve stejném poměru Nevím, nedokáţu odpovědět Celkem

Počet 17 0 6 6 29

Relativní četnost 58,6% 0% 20,7% 20,7% 100%

Tabulka 22: Emoce vyvolané felinoterapií vzhledem k počtu odpovědí.

85

Otázka č. 22: Jakou formu felinoterapie povaţujete za nejvhodnější? 19

24

Návštěvní služby 7

Chov kočky přímo v zařízení Obě formy jsou stejně vhodné Nevím, nedokážu odpovědět Nevyplněno

139

Graf 28: Formy felinoterapie. Celkový přehled.

Odpověď Návštěvní sluţby Chov kočky přímo v zařízení Obě formy jsou stejně vhodné Nevím, nedokáţu odpovědět Nevyplněno Celkem

Absolutní četnost 19 2 4 7 139 171

Relativní četnost 11,1% 1,2% 2,3% 4,1% 81,3% 100%

Tabulka 23: Formy felinoterapie. Celkový přehled.

Otázku zodpovědělo 32 odborníků, tedy 18,7% z počtu 171 vyplněných dotazníků, viz graf č. 28 a tabulka č. 23. Z počtu 32 respondentů, kteří tuto poloţku dotazníku vyplnili, jich 19 (59,4%) povaţuje za nejvhodnější formu felinoterapie návštěvní sluţby. Dva respondenti (6,3%) se domnívají, ţe nejvhodnější je chov kočky přímo v zařízení. Čtyři dotázaní (12,5%) povaţují obě formy za stejně vhodné. Sedm odborníků (21,9 %) nedokázalo na tuto otázku odpovědět. 20

19

15 10

4

2

5

7

0 Návštěvní služby

Chov kočky přímo v zařízení

Obě formy jsou stejně vhodné

Nevím, nedokážu odpovědět

Graf 29: Formy felinoterapie vzhledem k počtu odpovědí.

86

Počet

Odpověď Návštěvní sluţby Chov kočky přímo v zařízení Obě formy jsou stejně vhodné Nevím, nedokáţu odpovědět Celkem

Relativní četnost 59,4% 6,3% 12,5% 21,9% 100%

19 2 4 7 32

Tabulka 24: Formy felinoterapie vzhledem k počtu odpovědí.

Otázka č. 23: Pozorujete u ţáků/klientů při felinoterapii nějaké změny v těchto oblastech? Zajímalo nás, jestli má felinoterapie vliv na následující oblasti: nálada, soustředění, motorické funkce a pohyb, paměť, vyjadřovací schopnosti a řeč, ochotu ke spolupráci, agresivitu a deprese. Tuto poloţku dotazníku vyplnilo 14 respondentů. V následujícím grafu č. 30 uvádíme počty respondentů a změny, které pozorovali v jednotlivých oblastech. 10 9

9

9 8 8 7

Nálada

7

7 6

6

66

6 5

555

5

5 4

4

4 3

3

Soustředění Pohyb Paměť Řeč Spolupráce

3 22

2

Agresivita

2 1

1

Deprese

1

1 0

0 000000

0 Zlepšení

Beze změny

Zhoršení

Nedokážu posoudit

Graf 30: Psychické i fyzické změny ovlivněné felinoterapií

Následující tabulky č. 25 aţ 33 znázorňují pozorované změny v jednotlivých oblastech. 87

Zlepšení nálady u klientů felinoterapie pozorovalo devět respondentů (64,3%). Pět respondentů (35,7%) nedokázalo tuto oblast posoudit, moţnosti zhoršení a beze změny neuvedl ţádný respondent. Nálada Zlepšení Zhoršení Beze změny Nedokáţu posoudit Celkem

Počet 9 0 0 5 14

Relativní četnost 64,3% 0% 0% 35,7% 100%

Tabulka 25: Nálada

Pět odborníků (35,7%) pozorovalo u klientů během felinoterapie zlepšení soustředění. Jeden respondent (7,2%) uvedl moţnost zhoršení soustředění. Ţádné změny v oblasti soustředění nepozorovali tři respondenti (21,4%). Pět respondentů (35,7%) nedokázalo tuto oblast posoudit. Soustředění Zlepšení Zhoršení Beze změny Nedokáţu posoudit Celkem

Počet 5 1 3 5 14

Relativní četnost 35,7% 7,2% 21,4% 35,7% 100%

Tabulka 26: Soustředění

Motorické funkce a pohyb se během felinoterapie zlepšily podle sedmi respondentů (50%). Odpověď beze změny označili dva respondenti (14,3%). Pět respondentů (35,7%) nedokázalo změny v této oblasti posoudit. Zhoršení neuvedl ţádný z odborníků. Motorické funkce, pohyb Zlepšení Zhoršení Beze změny Nedokáţu posoudit Celkem

Počet 7 0 2 5 14

Relativní četnost 50% 0% 14,3% 35,7% 100%

Tabulka 27: Motorické funkce

88

Co se paměti týče, devět respondentů nedokázalo změny posoudit. Tři respondenti uvedli zlepšení a dva beze změny. Ţádný respondent nepozoroval zhoršení paměti. Paměť Zlepšení Zhoršení Beze změny Nedokáţu posoudit Celkem

Počet 3 0 2 9 14

Relativní četnost 21,4% 0% 14,3% 64,3% 100%

Tabulka 28: Paměť

Zlepšení v oblasti vyjadřovacích schopností a řeči pozorovalo šest odborníků (42,8%). Zhoršení neuvedl ţádný respondent, čtyři respondenti (28,6%) označili moţnost beze změny a čtyři (28,6%) nedokázali změny posoudit. Řeč, vyjadřovací schopnosti Zlepšení Zhoršení Beze změny Nedokáţu posoudit Celkem

Počet 6 0 4 4 14

Relativní četnost 42,8% 0% 28,6% 28,6% 100%

Tabulka 29: Řeč, vyjadřovací

Osm odborníků (57,1%) pozorovalo u klientů felinoterapie zlepšení na poli ochoty ke spolupráci. Jeden respondent (7,2%) označil odpověď beze změny. Pět odborníků (35,7%) nedovedlo danou oblast posoudit. Zhoršení neuvedl ţádný respondent. Ochota ke spolupráci

Počet

Zlepšení Zhoršení Beze změny Nedokáţu posoudit Celkem

8 0 1 5 14

Relativní četnost 57,1% 0% 7,2% 35,7% 100%

Tabulka 30: Ochota ke spolupráci

Felinoterapie působí kladně na sníţení agresivity podle šesti dotázaných (42,8%). Dva respondenti (14,3%) nepozorovali změny v oblasti agresivity, šest odborníků (42,8%) nedokázalo tuto oblast posoudit. Zhoršení neuvedl ţádný respondent. 89

Počet

Agresivita Zlepšení Zhoršení Beze změny Nedokáţu posoudit Celkem

6 0 2 6 14

Relativní četnost 42,8% 0% 14,3% 42,8% 100%

Tabulka 31: Agresivita

Poslední oblastí, která nás zajímala, byly deprese. Zlepšení v této oblasti pozorovalo sedm respondentů (50%), jeden respondent (7,2%) nepozoroval ţádné změny a šest (42,8%) dotázaných nedokázalo odpovědět. Zhoršení neuvedl ţádný z odborníků. Počet

Deprese Zlepšení Zhoršení Beze změny Nedokáţu posoudit Celkem

7 0 1 6 14

Relativní četnost 50% 0% 7,2% 42,8% 100%

Tabulka 32: Deprese

4.4 Závěry výzkumného šetření Na začátku našeho šetření jsme stanovili tyto hypotézy: Hypotéza 1: Felinoterapie je v České republice prováděna méně často neţ canisterapie a hiporehabilitace ale častěji neţ ostatní druhy zooterapií. Hypotéza 2: Odborníci, kteří sami chovají kočku, mají o felinoterapii více informací, neţ ti, co kočku nechovají Hypotéza 3: Zvířata jsou častěji chována v zařízeních sociálních sluţeb neţ ve speciálních školách. Hypotéza 4: Kočky nejsou v oslovených institucích nejčastěji chovaným druhem.

90

Hypotéza 5: Hlavním faktorem, bránícím většímu rozšíření felinoterapie jsou obavy z nemocí přenášených kočkami. Hypotéza 6: Felinoterapie má pozitivní vliv na fyzický i psychický stav člověka. Hypotéza 7: Felinoterapie je vhodná pro jedince s těţkým postiţením. Návratnost dotazníků byla pouhých 25,1%. Pro náš výzkum se nám podařilo získat 171 respondentů z celkového počtu 680 doručených dotazníků. Vzhledem k nízkému počtu získaných respondentů výsledky a závěry našeho šetření nemůţeme zobecňovat na celou populaci odborníků, platí pouze pro mnoţinu, kterou jsme získali pro náš výzkum. Hypotéza 1: Felinoterapie je v České republice prováděna méně často neţ canisterapie a hiporehabilitace ale častěji neţ ostatní druhy zooterapií. Pravdivost této hypotézy zkoumala otázka č. 12 dotazníku. 85 odborníků (49,7%) v otázce č. 11 odpovědělo, ţe instituce, ve které působí, nabízí některou ze zooterapií. Nejčastěji byla zmíněna canisterapie, kterou označilo 115 respondentů (67,3%), druhý nejvyšší počet respondentů označil hiporehabilitaci (64 respondentů, 37,4%). Felinoterapii označilo 12 respondentů (7%). Ostatní druhy zooterapií označil menší počet odborníků (farmingterapie sedm respondentů, ornitoterapie devět respondentů a lamaterapie dva respondenti). Můţeme tedy konstatovat, ţe tato hypotéza byla verifikována. Hypotéza 2: Odborníci, kteří sami chovají kočku, mají o felinoterapii více informací, neţ ti, co kočku nechovají. Informovanost odborníků v oblasti felinoterapie zkoumaly poloţky dotazníku č. 8 a 9. Skupinu odborníků, kteří sami chovají kočku (70 respondentů) jsme označili soubor 1, skupinu odborníků, kteří nechovají kočku (101 respondentů), jsme označili soubor 2. V tabulkách č. 33 a 34 vidíme, ţe podíly respondentů u jednotlivých odpovědí vzhledem k počtu prvků souboru (tedy relativní četnosti) jsou jen mírně odlišné (př. 76,8%:72,7% a 23,2%:27,3% u otázky 8), mohli bychom tedy konstatovat, ţe v informovanosti není výrazný rozdíl. K ověření pravdivosti tohoto tvrzení jsme pouţili statistický nástroj F-test. „Tímto testem nesrovnáváme velikost (úroveň) hodnot u dvou souborů, ale porovnáváme rozptýlenost dat mezi dvěma 91

soubory“ (Krpec, R. 2013, s. 60).

Stanovili jsme nulovou (H0) a alternativní

hypotézu (H1): H0: Rozptyl 1 je roven rozptylu 2 H1: Rozptyl 1 je vyšší neţ rozptyl 2 Hladina významnosti α = 0,05. Formulovali jsme věcnou hypotézu: Mezi souborem 1 a souborem 2 je rozdíl v informovanosti o felinoterapii. Vypočítali jsme hodnoty p rozptylu u těchto otázek pomocí statistické funkce F.TEST v programu MS Excel. Pokud je naměřená hodnota niţší nebo rovna hladině významnosti α = 0,05, nulová hypotéza (která je vţdy formulována tak, ţe mezi proměnnými není rozdíl) je zamítnuta, pokud je hodnota p vyšší, nulovou hypotézu přijímáme. Otázka č. 8: Setkal/a jste se jiţ s pojmem felinoterapie? (3 respondenti tuto poloţku nevyplnili – soubor 1 tvořilo 69 respondentů, soubor 2 99 respondentů)

Odpověď Ano Ne p (po zaokrouhlení)

Soubor 1 Počet (relativní četnost) 53 (76,8%) 16 (23,2%)

Soubor 2 Počet (relativní četnost) 72 (72,7%) 27 (27,3%) 0,876

Tabulka 33: F-TEST Otázka č. 8

Otázka č. 9: Víte co si pod pojmem felinoterapie představit? (soubor 1 - 70 respondentů, soubor 2 - 101 respondentů)

Odpověď Ano, konkrétně Ano, okrajově Ne p (po zaokrouhlení)

Soubor 1 Počet (relativní četnost) 39 (55,7%) 24 (34,3%) 7 (10%) Tabulka 34: F-TEST Otázka č. 9

92

Soubor 2 Počet (relativní četnost) 52 (51,5%) 37 (36,6%) 12 (11,9%) 0,771

V obou případech je hodnota p větší neţ hladina významnosti α = 0,05. Nemůţeme tedy zamítnout nulovou hypotézu. Jelikoţ jsme přijali nulovou hypotézu a věcná hypotéza odpovídala alternativní hypotéze, závěr zní: V informovanosti není mezi soubory 1 a 2 významný rozdíl. Na základě tohoto závěru konstatujeme, ţe hypotéza 2 byla zamítnuta. Hypotéza 3: Zvířata jsou častěji chována v zařízeních sociálních sluţeb neţ ve speciálních školách. Při ověřování této hypotézy jsme rozdělili vyplněné dotazníky do dvou skupin, první tvořily dotazníky, které vyplnili zaměstnanci zařízení sociálních sluţeb (soubor 1), druhou tvořili respondenti, kteří pracují ve školách (soubor 2). Nepracovali jsme s dotazníky od respondentů, kteří uvedli, ţe pracují v SPC nebo v rané péči (10 dotazníků). Zda dotázané instituce chovají zvíře, jsme zjišťovali otázkou č. 13: Jsou přímo ve vašem zařízení chována nějaká zvířata? Odpověď Ano Ne Celkem

Soubor 1 33 (63,5%) 19 (36,5%) 52 (100%)

Soubor 2 35 (32,1%) 74 (67,9) 109 (100%)

Tabulka 35: Četnosti chovaných zvířat v souboru 1 a 2

V tomto případě nám k ověření hypotézy postačí tzv. analýza 1. stupně, tedy porovnání četností. V tabulce č. 35 vidíme, ţe 63,5% pracovníků v zařízeních sociálních sluţeb uvedlo, ţe v jejich instituci chovají nějaké zvíře, naproti tomu pouhých 32,1% zaměstnanců ve školách uvedlo tuto skutečnost. Konstatujeme tedy, ţe pro námi zkoumaný vzorek odborníků byla tato hypotéza verifikována. Hypotéza 4: Kočky nejsou v oslovených institucích nejčastěji chovaným druhem. V otázce č. 13 jsme se zajímali o to, jaké druhy zvířat jsou v oslovených institucích chovány. Nejčastěji uváděným druhem zvířat byly rybičky, které uvedlo 24 respondentů (34,8%). Druhým nejčastěji zmíněným druhem byly ţelvy (20,3%). 15,9% respondentů uvedlo, ţe chovají morče, 11,6% králíka. Kočka byla zmíněna sedmi respondenty (10,1%), další druhy zvířat zmínil niţší počet odborníků (viz graf č. 17, str. 75). Tato hypotéza tedy byla verifikována. 93

Hypotéza 5: Hlavním faktorem, bránícím většímu rozšíření felinoterapie jsou obavy z nemocí přenášených kočkami. Faktory, které podle dotázaných odborníků brání většímu rozšíření felinoterapie zkoumala poloţka dotazníku č. 17. Jak můţeme vidět v tabulce č. 17 (str. 80), nejčastěji zmiňovaným faktorem byla nedostatečná nabídka felinoterapií, kterou označilo 102 respondentů (28%). Obavy z nemocí přenášených kočkou označil aţ druhý nejvyšší počet respondentů, tedy 66 (18,1%). Můţeme tedy konstatovat, ţe pro náš soubor odborníků byla tato hypotéza zamítnuta. Hypotéza 6: Felinoterapie má pozitivní vliv na fyzický i psychický stav člověka. Vliv felinoterapie na fyzický i psychický stav klientů jsme zkoumali v otázce č. 23. V našem výzkumu jsme zjistili, ţe 64,3% respondentů pozorovalo při felinoterapii zlepšení nálady klientů. 35,7% odborníků uvedlo, ţe felinoterapie měla pozitivní vliv na soustředění. Polovina respondentů potvrdila zlepšení pohybu a motorických funkcí klientů. Zlepšení paměti pozorovalo 21, 4% odborníků. V oblasti vyjadřovacích schopností a paměti pozorovalo pozitivní změny 42,8% odborníků, zvýšení ochoty ke spolupráci pozorovalo 57,1% respondentů, sníţení agresivity 42,8% a zlepšení v oblasti depresí pak uvedlo 50% dotázaných. Pouze jeden odborník (7,2%) uvedl, ţe felinoterapie zhoršila soustředění klienta, v ostatních oblastech ţádný z respondentů zhoršení nepozoroval. Vzhledem k tomu, ţe na tuto poloţku dotazníku měli odpovídat jen ti z respondentů, kteří mají s felinoterapií zkušenosti, získali jsme velmi nízký počet odpovědí, poloţku vyplnilo 14 respondentů. Proto pro tuto hypotézu platí více neţ v předchozích případech, ţe její přijetí nebo zamítnutí vztahujeme pouze k našemu výzkumnému souboru, pokud bychom chtěli naše závěry zobecnit, museli bychom získat mnohem větší soubor respondentů. S ohledem na výše uvedené konstatujeme, ţe hypotéza byla verifikována. Hypotéza 7: Felinoterapie je vhodná pro jedince s těţkým postiţením. V otázce č. 18 jsme se ptali, zda odborníci povaţují felinoterapii za vhodnou pro jedince se zdravotním postiţením. 80,1% respondentů odpovědělo, ţe ano, moţnost, ţe felinoterapie vhodná není, označilo 2,9% respondentů. V otázce č. 19 nás zajímal 94

názor odborníků na vhodnost vyuţití felinoterapie, tentokrát u jedinců s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami. Vyuţití felinoterapie u této skupiny osob je vhodné podle 129 respondentů (75,4%). 34 odborníků (19,9%) na tuto otázku nedokázalo odpovědět a osm respondentů (4,7%) se domnívá, ţe felinoterapie není vhodná pro jedince s těţkým postiţením.

Hypotéza byla

verifikována. Závěry vyplývající z výzkumného šetření V našem šetření jsme zkoumali postoj odborníků k moţnosti provádění felinoterapie u jedinců s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami. Podařilo se nám získat 171 respondentů z řad odborníků, kteří pracují s touto skupinou jedinců. V našem výzkumu jsme zjistili, ţe jejich postoj je převáţně kladný. Více neţ 90% odborníků se domnívá, ţe přítomnost zvířete pozitivně působí na kvalitu ţivota člověka. Většina respondentů se vyjádřila, ţe felinoterapii povaţují za vhodnou pro osoby s těţkým postiţením a také by uvítali její provozování jejich instituci. V našem šetření se potvrdilo, ţe felinoterapie je vyuţívána méně neţ ostatní druhy zooterapií. Jedním z důvodů je skutečnost, ţe dotázaní odborníci nemají dostatek informací o felinoterapii, značná část z nich se s tímto pojmem nikdy předtím nesetkala, nebo neví, co si pod ním představit. Drtivá většina odborníků nezná ţádné osoby nebo organizace provozující felinoterapii. Jako nejvýznamnější faktory, které brání rozšíření felinoterapie u nás byly nejčastěji uváděny nedostatečná nabídka felinoterapií, obavy z nemocí přenášených kočkou a hygienické důvody. Zjistili jsme rovněţ, ţe ve více neţ dvou třetinách dotázaných institucí jsou chována nějaká zvířata, z nichţ nejčastěji chovanými druhy jsou rybičky, ţelvy a morčata.

95

ZÁVĚR Předloţená diplomová práce se zabývá felinoterapií u jedinců s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami. Jejím hlavním cílem bylo podat v teoretické části ucelený přehled o dosud nepříliš popsaném tématu a v empirické části pak zjistit názor odborníků na tuto problematiku. Informace byly zjišťovány pomocí dotazníkového šetření v institucích, které vzdělávají nebo pečují o jedince s těţkým postiţením v celé České republice. Teoretická část byla zpracována do tří kapitol. V první kapitole jsme zaměřili na definici pojmu těţké postiţení a souběţné postiţení více vadami, popsali vzdělávání těchto jedinců, terapie ve speciální pedagogice a ucelenou rehabilitaci. Druhá kapitola byla věnována zooterapiím. Nastínili jsme jejich historický vývoj, uvedli terminologii v této oblasti a popsali některé druhy zooterapií. Poslední teoretická kapitola byla věnována samotné felinoterapii, historii vztahu člověka a kočky, charakteristice felinoterapie a jejím metodám. Čtvrtá kapitola je zaměřena na výzkumné šetření. Jsou zde popsány cíle výzkumu, metodologie a hypotézy, charakterizováno výzkumné prostředí a výzkumný soubor. Následně jsou interpretovány výsledky šetření, vyhodnocení hypotéz a závěry výzkumu. Po vyhodnocení výzkumu bylo zjištěno, ţe postoj odborníků k felinoterapii je kladný, ale přesto je felinoterapie v České republice vyuţívána méně neţ jiné terapie, resp. zooterapie. Tato skutečnost souvisí s velmi nízkou informovaností v této oblasti. Pozitivním zjištěním bylo, ţe se dotázaní shodli, ţe felinoterapie je vhodná pro jedince s těţkým postiţením a také, ţe ve většině institucí jsou chována nějaká zvířata.

96

SHRNUTÍ Diplomová práce zkoumá postoj odborníků k moţnosti vyuţití felinoterapie v zařízeních pro osoby s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami. Práce je rozdělena do čtyř kapitol. Teoretická část je zpracována do tří kapitol. První kapitola je zaměřená na definici pojmu těţké postiţení a souběţné postiţení více vadami, vzdělávání těchto jedinců, terapie ve speciální pedagogice a ucelenou rehabilitaci. Druhá kapitola je věnována zooterapiím, jejich historickému vývoji, terminologii a popsání některých druhy zooterapií. Poslední teoretická kapitola je věnována samotné felinoterapii, historii vztahu člověka a kočky, charakteristice felinoterapie a jejím metodám. Čtvrtá kapitola je zaměřena na výzkumné šetření. Jsou zde popsány cíle výzkumu, metodologie a hypotézy, charakterizováno výzkumné prostředí a výzkumný soubor. Následně jsou interpretovány výsledky šetření, vyhodnocení hypotéz a závěry výzkumu.

SUMMARY This thesis examines the experts’ opinions on the use of cat-assisted therapy in institutions for people with multiple disabilities. Thesis is divided into four chapters. The theoretical part is processed into three parts. The first chapter focuses on the definition of severe disability and multiple disabilities, education of these individuals, therapy in special needs education and comprehensive rehabilitation. The second chapter is dedicated to animal assisted therapy, its historical development, terminology and description of its kinds. The last theoretical chapter is dedicated to cat-assisted therapy, history of the human-cat bond, characteristics and methods of cat-assisted therapy are described. The fourth chapter focuses on the research. There are described the objectives, methodology and the research group. Subsequently, the results, evaluation of hypotheses and conclusions of the research are interpreted.

97

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY

BENDOVÁ, Petra. Osoby s kombinovaným postiţením. In: POTMĚŠILOVÁ, Petra a kol. Speciální pedagogika nejen pro sociální pedagogy. 1. vyd. Praha: Parta, 2013, 186 s. ISBN 978-80-7320-179-1. BRUTHANSOVÁ, Daniela a Věra JEŘÁBKOVÁ. Koordinovaná rehabilitace. 1. vyd. Praha: VÚPSV, 2012, 76, 5 s. ISBN 978-80-7416-102-5. CONNOR, Katherine and Julie MILLER. Animal-Assisted Therapy: An in-Depth Look. Dimensions of Critical Care Nursing. 2000, May, vol. 19, no. 3, pp. 20-26 ProQuest Central; ProQuest Hospital Collection. ISSN 07304625. DOLEŢALOVÁ, Alena. Papoušci – ornitoterapie. In: VELEMÍNSKÝ, Miloš a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007, 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6. EDELSBERGER, Ludvík a František KÁBELE. Speciální pedagogika pro učitele prvního stupně základní školy: vysokoškolská příručka pro studenty pedagogických fakult studijního oboru 76-11-8 Učitelství pro 1. stupeň základních školy. 1. vyd. Praha: SPN, 1988, 175 s. EISERTOVÁ, Jaroslava a Renata ŠVESTKOVÁ. Pobytové a volnočasové aktivity se zaměřením na problematiku canisterapie. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2011, 104 s. ISBN 978-80-7394-294-6. EMMEROVÁ, Milada. Co je to koordinovaná rehabilitace?. In: Základní východiska zavedení koordinované rehabilitace zdravotně postiţených v ČR. Vyd. 1. Praha: MPSV, 2012, s. 5-12. ISBN 978-80-7421-052-5. FILATOVA, Renáta. Snoezelen-MSE. Vyd. 1. Frýdek-Místek: Kleinwächter Josef, 2014, 160 s. ISBN 978-80-905419-3-1. FINE, Aubrey H. Handbook on animal-assisted therapy: theoretical foundations and guidelines for practice. 2nd ed. San Diego: Academic Press, c2006, 534 p. ISBN 0080463835. 98

FREEMAN,

Michaela. Terminologie v zooterapii. In: VELEMÍNSKÝ, Miloš a

kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007, 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6. FRIEDLOVÁ, Karolína. Bazální stimulace v základní ošetřovatelské péči. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, 168 s. ISBN 978-80-247-1314-4. GALAJDOVÁ, Lenka. Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie. 1. vyd. Praha: Grada, 1999, 160 s. ISBN 80-7169-789-3. GAVORA, Peter. Výzkumné metody v pedagogice: příručka pro studenty, učitele a výzkumné pracovníky. Brno: Paido, 1996, 130 s. ISBN 80-85931-15-x. HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, 774 s. ISBN 80-7178-303-x. HILBERTOVÁ, Ladislava a Jana PALONCY. Felinoterapie a canisterapie v zařízení pro výkon ústavní výchovy. In: Pravda o zooterapii: sborník příspěvků z celostátní konference. [CD]. České Budějovice: Jihočeská univerzita. 2009. HOLLÝ, Karol a Karol HORNÁČEK. Hipoterapie: léčba pomocí koně. Ostrava: Montanex, 2005, 293 s. ISBN 80-7225-190-2x. HYPŠOVÁ,

Daniela.

Práce

s

dětmi,

felinoterapie

a

loutkové

pohádky.

In: Mezinárodní seminář o zooterapiích: [sborník příspěvků]. Brno: Sdruţení Filia, 2003a, s. 13-17. HYPŠOVÁ, Daniela. Felinoterapie, metodika a praktické zkušenosti. In: Pravda o zooterapii: sborník příspěvků z celostátní konference. [CD]. České Budějovice: Jihočeská univerzita. 2003b. HYPŠOVÁ, Daniela. Metodika felinoterapie, respektive Návštěvní sluţby včetně loutkových pohádek se ţivými zvířaty. In: Mezinárodní seminář o zooterapiích: [sborník příspěvků]. Brno: Sdruţení Filia, 2004, s. 51-60. HYPŠOVÁ,

Daniela. Felinoterapie. In: VELEMÍNSKÝ, Miloš a kol. Zooterapie

ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007, 335 s. ISBN 978-807322-109-6. 99

CHANDLER, Cynthia K. Animal assisted therapy in counseling. 2nd ed. New York: Routledge, 2012. ISBN 11-368-3399-4. CHRÁSKA, Miroslav. Metody pedagogického výzkumu: základy kvantitativního výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, 265 s. ISBN 978-80-247-1369-4. JAKOBOVÁ, Anna. Komplexní péče o děti s tělesným a kombinovaným postiţením. 2. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, 2011, 102 s. ISBN 978-80-7368-945-2. JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina a Jana BRAVENCOVÁ. Vyučování za pomoci malých ţivočichů: příručka k projektu Alma Mater Studiorum. Praha: UK v Praze, Pedagogická fakulta, 2010, 56 s. ISBN 978-80-7290-455-6. JANKOVSKÝ, Jiří. Koordinovaná podpora dětí a mládeţe s tělesným (motorickým) a kombinovaným postiţením v rámci uceleného systému rehabilitace. In: PFEIFFER, Jan a kol. Koordinovaná rehabilitace. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2014, 175 s. ISBN 978-80-7394-461-2. JANKOVSKÝ, Jiří. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postiţením: somatopedická a psychologická hlediska. Vyd. 1. Praha: Triton, 2001, 158 s., [8] s. barev. obr. příl. ISBN 80-7254-192-7. JANKŮ, Kateřina. Vyuţívání metody Snoezelen u osob s mentálním postiţením. V Ostravě: Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, 2010, 189 s. ISBN 978-80-7368915-5. JANKŮ, Kateřina. Terapie ve speciální pedagogice – základy a obecná vymezení. Ostrava: Ostravská univerzita, 2013a. ISBN 978-80-7464-280-7. JANKŮ, Kateřina. Terapie ve speciální pedagogice – zaměření na osoby s těţkým postiţením. Ostrava: Ostravská univerzita, 2013b. ISBN 978-80-7464-326-2 JEBAVÝ, Lukáš. Vyuţití dalších zvířecích druhů v zooterapii. In: SVOBODOVÁ, Ivona a kol. Zoorehabilitace a aktivity se zvířaty pro rozvoj osobnosti. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2009, 108 s. ISBN 978-80-213-1912-7.

100

JESENSKÝ, Ján. Uvedení do rehabilitace zdravotně postiţených. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1995, 159 s. ISBN 80-7066-941-1. JESENSKÝ, Ján. Základy komprehenzivní speciální pedagogiky. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2000, 275 s. ISBN 80-7041-196-1. JISKROVÁ, Iva, Vladimíra CASKOVÁ a Tereza DVOŘÁKOVÁ. Hiporehabilitace. 1. vyd. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2010, 147 s. ISBN 978-80-7375-390-0. KADLECOVÁ, Eva. Felinoterapie: východiska, podmínky a zkušenosti. In: Pravda o zooterapii: sborník příspěvků z celostátní konference [CD]. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2009. KARÁSKOVÁ, Vlasta a Alena KRAUSOVÁ. Pes a dítě s mentálním postiţením. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004, 27 s. ISBN 80-244-0953-4. KARÁSKOVÁ, Vlasta a Tomáš DOHNAL. Zoorekreace. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011, 42 s. ISBN 978-80-244-2881-9. KLECH, Pavel. Zooterapie (animoterapie). In: MÜLLER, Oldřich a kol. Terapie ve speciální pedagogice. 2., přeprac. vyd. Praha: Grada, 2014, 508 s. ISBN 978-80-2474172-7. KOHOUTOVÁ, Pavla a Ivana GARDIÁNOVÁ. Vyuţití koček v zooterapii. Kontakt: - odborný a vědecký časopis pro zdravotně sociální otázky. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2013, XV, č. 3, s. 282-288. ISSN 1804-7122. KRPEC, Radek. Kvantitativní metody v pedagogickém výzkumu. Ostrava: Ostravská univerzita, 2013. ISBN 978-80-7464-445-0. LACINOVÁ, Jiřina. Historický vývoj zooterapie a její současný stav. In: VELEMÍNSKÝ, Miloš a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007, 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6. LOUČKA, Radko. Ovce a kozy. In: VELEMÍNSKÝ, Miloš a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007, 335 s. ISBN 978-807322-109-6.

101

LUDÍKOVÁ, Libuše. Edukace hluchoslepého dítěte raného věku. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, 94 s. ISBN 80-244-0250-5. LUDÍKOVÁ, Libuše. Kombinované vady. 1. vyd. V Olomouci: Univerzita Palackého, 2005, 140 s. ISBN 80-244-1154-7. MAHELKA, Bohumír. Vyuţití některých druhů zvířat v zooterapii. Kontakt: odborný a vědecký časopis pro zdravotně sociální otázky. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2000, II, č. 2, s. 79-82. ISSN 1804-7122. MACH, Karel. Chov koček. In: BABIČKA, Luboš a Pavel TLUSTOŠ. Člověk a ţivočich: Univerzita třetího věku - teze přednášek kurzu. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita, 2005, 232 s. ISBN 80-213-1316-1. MAJZLÍK, Ivan. Welfare a ochrana zvířat. In: BABIČKA, Luboš a Pavel TLUSTOŠ. Člověk a ţivočich: Univerzita třetího věku - teze přednášek kurzu. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita, 2005, 232 s. ISBN 80-213-1316-1. MOJŢÍŠOVÁ, Adéla, LACINOVÁ, Jiřina a Jitka ŠEMBEROVÁ. Model canisterapie. Kontakt: - odborný a vědecký časopis pro zdravotně sociální otázky. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2000, II, č. 4, s. 215-219. ISSN 1212-4117. NERANDŢIČ, Zoran. Animoterapie, aneb, Jak nás zvířata léčí: praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006, 159 s. ISBN 80-00-01809-8. NERANDŢIČOVÁ, Petra. Vítězný tým - Rocky a Sean. Náš miláček: milovat zvířata znamená je znát. Praha: Minerva CZ, 2002, roč. II, č. 2, s. 18-19. ISSN 1213354x. ODENDAAL, Johannes. Zvířata a naše mentální zdraví: proč, co a jak. Vyd. v češtině 1. Praha: Ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze vydalo nakl. Brázda, 2007, 173 s. ISBN 978-80-209-0356-3. OPATŘILOVÁ, Dagmar. Metody práce u jedinců s těţkým postiţením a více vadami. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2005, 146 s. ISBN 80-210-3819-5.

102

OPATŘILOVÁ, Dagmar. Edukace osob s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami: Education of persons with severe disability and multiple disability. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 186 s. ISBN 978-80-210-6221-4. OŠLEJŠKOVÁ, Hana a Marie VÍTKOVÁ. Východiska, podmínky a strategie ve vzdělávání ţáků s těţkým postiţením na základní škole speciální: Bases, conditions and strategies for teaching pupils with severe disabilities in special schools. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 310 s. ISBN 978-80-210-6673-1. PFEIFFER, Jan. Koordinovaná rehabilitace. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2014, 175 s. ISBN 978-80-7394-461-2. RENOTIÉROVÁ, Marie a Libuše LUDÍKOVÁ. Speciální pedagogika. 3. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 313 s. ISBN 80-244-1073-7. SEITLOVÁ, Karin. Zooterapie a zdravotní rizika s ní spojená. In: Mezinárodní seminář o zooterapiích: [sborník příspěvků]. Brno: Sdruţení Filia, 2003, s. 26-28. SEKÁČOVÁ, Gabriela. Moţnosti vzdělávání ţáků ZŠ speciální v oblasti podpory pohybového vývoje. In: HÁJKOVÁ, Vanda. Bazální stimulace, aktivace a komunikace v edukaci ţáků s kombinovaným postiţením: monografie. 1. vyd. Praha: Somatopedická společnost, 2009, 159 s. ISBN 978-80-904464-0-3. SKOUPÁ,

Lenka.

Vyuţití

hospodářských

zvířat

v zoorehabilitaci.

In:

SVOBODOVÁ, Ivona a kol. Zoorehabilitace a aktivity se zvířaty pro rozvoj osobnosti. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2009, 108 s. ISBN 978-80-213-1912-7. SOVÁK, Miloš. Nárys speciální pedagogiky. 4. uprav. vyd. Praha: SPN, 1980, 231 s. SOVÁK, Miloš. Defektologický slovník. 2., uprav. vyd. Praha: SPN, 1984, 475 s. STAFFOVÁ, Zuzana a Jaroslava EISERTOVÁ. Současný stav canisterapie v České republice. Canisterapie. Nová metoda sociálních sluţeb a její vývoj v ČR. In: Pravda o zooterapii: sborník příspěvků z celostátní konference. [CD]. České Budějovice: Jihočeská univerzita. 2008.

103

STANČÍKOVÁ, Markéta a Jitka ŠABATOVÁ. Canisterapie v teorii a praxi: sborník her a pomůcek pro praktickou realizaci canisterapie u různých cílových skupin. 1. vyd. Ve Vyškově: Sdruţení Piafa, 2012, 103 s. ISBN 978-80-87731-00-0. STĚNIČKOVÁ, Jana. Felinoterapie v Mateřské škole při fakultní nemocnici Brno, Černopolní 9. In: Pravda o zooterapii: sborník příspěvků z celostátní konference. [CD]. České Budějovice: Jihočeská univerzita. 2008. STONE, Sandra. CH.A.T.A. – zooterapie pro děti v nemocnicích. In: Mezinárodní seminář o zooterapiích 27. 6. - 1. 7. 2003 v Brně. Sborník příspěvků. Brno: Sdruţení Filia, s. 39-41. SUSKÁ, Jitka. Felinoterapie na oddělení následné péče Městské nemocnice Hustopeče. In: Pravda o zooterapii: sborník příspěvků z celostátní konference. [CD]. České Budějovice: Jihočeská univerzita. 2009. SVOBODOVÁ, Ivona a kol. Vyuţití zvířat v zoorehabilitaci. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2010, 126 s. ISBN 978-80-213-2129-8. SVOBODOVÁ, Ivona a kol. Praktické vyuţití psů v zoorehabilitaci: skripta pro studenty. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita, 2011, 193 s. ISBN 978-80213-2197-7. ŘÍHOVÁ, Marie a René BÍLEK. Kočky. 1. vyd. Praha: Orbis pictus, 1992, 150 s. ISBN 80-85240-43-2. VAŠEK, Štefan. Základy špeciálnej pedagogiky. 1. vyd. Bratislava: Sapientia, 2003, 210 s. ISBN 80-968797-0-7. VAVROŇ, Jiří. Psů a koček je u nás na obyvatele nejvíce v Evropě. Právo. 2012, roč. 22, č. 60, str. 1 a 8. VÍTEK, Jiří a Marie VÍTKOVÁ. Teorie a praxe v edukaci, intervenci, terapii a psychosociální podpoře jedinců se zdravotním postiţením se zaměřením na neurologická onemocnění. 1. vyd. Brno: Paido, 2010, 250 s. ISBN 978-80-7315-2109. VÍTKOVÁ, Marie. Integrativní školní (speciální) pedagogika: základy, teorie, praxe: učební text k projektu "Integrované poradenství pro znevýhodněné osoby na 104

trhu práce v kontextu národní a evropské spolupráce", realizovaného v rámci evropské iniciativy EQUAL a s její finanční podporou. Vyd. 1. Brno: MSD, 2003, 248 s. ISBN 80-86633-07-1. VÍTKOVÁ, Marie. Vzdělávání a terapie ţáků s těţkým postiţením a souběţným postiţením více vadami. In: PIPEKOVÁ, Jarmila. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 2. rozš. a přeprac. vyd. Brno: Paido, 2006, 404 s. ISBN 80-7315-120-0. VOSÁTKOVÁ, Alexandra. Hiporehabilitace. In: VELEMÍNSKÝ, Miloš a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007, 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6. VYTEJČKOVÁ, Renata a kol. Ošetřovatelské postupy v péči o nemocné I: obecná část. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 228 s., 24 s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-2473419-4. Internetové zdroje: ASNOEZ®. Snoezelen-MSE [online]. [cit. 2015-01-05]. Dostupné z: http://www.snoezelen-mse.cz/ ČHS. Česká hiporehabilitační společnost [online]. [cit. 2015-01-05]. Dostupné z: http://www.hiporehabilitace-cr.com/ FIFe. Breed standards [online]. © 2014 [cit. 2014-10-06]. Dostupné z http://fifeweb.org/wp/breeds/breeds_prf_stn.php HETI. Federation of Horses in Education and Therapy International [online]. 2014 [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: http://www.frdi.net/index.html IAHAIO. International Association of Human Animal Interaction Organizations [online]. 2014 [cit. 0214-10-27]. Dostupné z: http://www.iahaio.org/new/index.php MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ. Ochrana zvířat [online]. © 2009-2014 [cit. 2014-12-08]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/ PET PARTNERS®. Pet Partners: Touching Lives, Improving Health [online]. Bellevue, USA, 2014 [cit. 2014-10-14]. Dostupné z: http://www.petpartners.org/

105

Zkušební řád pro felinoterapeutické zkoušky. In: AuraCanis [online]. [cit. 2015-0128]. Dostupné z: http://www.auracanis.cz/images/stories/zkusebni_rad_felino.pdf Zkušební řád pro Felis tým v návštěvní (terapeutické) sluţbě. In: Nezávislý chovatelský klub [online]. Mladá Boleslav, 29. 5. 2010 [cit. 2015-01-28]. Dostupné z: http://www.felinoterapie.estranky.cz/clanky/klubove-dokumenty/zkusebni-radpro--tym-v-navstevni-sluzbe.html Legislativní dokumenty: Národní plán vytváření rovných příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením na období 2010-2014: schválený usnesením vlády České republiky ze dne 29. března 2010 č. 253. Praha: Úřad vlády České republiky, sekretariát Vládního výboru pro zdravotně postiţené občany, 2010, 55 s. ISBN 978-80-7440-024-7. Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání základní škola speciální: RVP ZŠS. Praha: VÚP, 2008. ISBN 978-80-87000-25-0. Věstník Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy ČR č. j. 25602/97-22. Praha: Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky (MŠMT), 1997, č. 8. ISSN 1211-0876. Vyhláška MŠMT ČR č. 147/2011, kterou se mění Vyhláška MŠMT ČR č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a vzdělávání dětí, ţáků a studentů mimořádně nadaných. Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky (MŠMT), 2011 Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání. Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky (MŠMT), 2004 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Zákon č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, kterým byl novelizován zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Zákon č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické sluţbě a o změně některých zákonů 106

SEZNAM GRAFŮ A TABULEK Graf 1: Názvy institucí ................................................................................................................ 60 Graf 2: Pohlaví respondentů ....................................................................................................... 61 Graf 3: Věk respondentů ............................................................................................................. 62 Graf 4: Vzdělání respondentů ..................................................................................................... 63 Graf 5: Pracovní pozice .............................................................................................................. 64 Graf 6: Profese uvedené u poloţky jiná ...................................................................................... 65 Graf 7: Zvířata chovaná v domácnostech respondentů ............................................................... 65 Graf 8: Druhy zvířat uvedených u poloţky jiná ......................................................................... 66 Graf 9: Kvalita ţivota.................................................................................................................. 66 Graf 10: Znalost pojmu felinoterapie .......................................................................................... 68 Graf 11: Povědomí o felinoterapii .............................................................................................. 68 Graf 12: Znalost osob nebo organizací věnujících se felinoterapii ............................................. 69 Graf 13: Nabízené terapie ........................................................................................................... 71 Graf 14: Terapie uváděné u poloţky "jiné"................................................................................. 72 Graf 15: Nabízené zooterapie ..................................................................................................... 72 Graf 16: Zvířata chovaná v institucích........................................................................................ 74 Graf 17: Druhy zvířat chovaných v institucích ........................................................................... 75 Graf 18: Felinoterapie v institucích ............................................................................................ 76 Graf 19: Účast na felinoterapii .................................................................................................... 77 Graf 20: Přínos felinoterapie ....................................................................................................... 78 Graf 21: Faktory ovlivňující rozšíření felinoterapie ................................................................... 79 Graf 22: Faktory u poloţky jiné .................................................................................................. 81 Graf 23: Vhodnost felinoterapie pro jedince s postiţením.......................................................... 81 Graf 24: Vhodnost felinoterapie pro jedince s těţkým postiţením ............................................. 82 Graf 25: Zájem o felinoterapii .................................................................................................... 83 Graf 26: Emoce vyvolané felinoterapií. Celkový přehled .......................................................... 84 Graf 27: Emoce vyvolané felinoterapií vzhledem k počtu odpovědí. ......................................... 85 Graf 28: Formy felinoterapie. Celkový přehled. ......................................................................... 86 Graf 29: Formy felinoterapie vzhledem k počtu odpovědí. ........................................................ 86 Graf 30: Psychické i fyzické změny ovlivněné felinoterapií ...................................................... 87

Tabulka 1: Názvy institucí .......................................................................................................... 60 Tabulka 2: Pohlaví respondentů.................................................................................................. 61 Tabulka 3: Věk respondentů ....................................................................................................... 62 Tabulka 4: Vzdělání respondentů ............................................................................................... 63 Tabulka 5: Pracovní pozice ......................................................................................................... 64 Tabulka 6: Zvířata chovaná v domácnostech respondentů ......................................................... 65 Tabulka 7: Kvalita ţivota ............................................................................................................ 67 Tabulka 8: Znalost pojmu felinoterapie ...................................................................................... 68 Tabulka 9: Povědomí o felinoterapii ........................................................................................... 69 Tabulka 10: Znalost osob nebo organizací věnujících se felinoterapii ....................................... 69 Tabulka 11: Nabízené terapie ..................................................................................................... 71 Tabulka 12: Nabízené zooterapie................................................................................................ 73 Tabulka 13: Zvířata chovaná v institucích .................................................................................. 74 Tabulka 14: Felinoterapie v institucích....................................................................................... 76 Tabulka 15: Účast na felinoterapii .............................................................................................. 77 Tabulka 16: Přínos felinoterapie ................................................................................................. 78 Tabulka 17: Faktory ovlivňující rozšíření felinoterapie.............................................................. 80 Tabulka 18: Vhodnost felinoterapie pro jedince s postiţením .................................................... 82 Tabulka 19: Vhodnost felinoterapie pro jedince s těţkým postiţením ....................................... 83

Tabulka 20: Zájem o felinoterapii ................................................................................... 84 107

Tabulka 21: Emoce vyvolané felinoterapií. Celkový přehled ..................................................... 85 Tabulka 22: Emoce vyvolané felinoterapií vzhledem k počtu odpovědí. ................................... 85 Tabulka 23: Formy felinoterapie. Celkový přehled. ................................................................... 86 Tabulka 24: Formy felinoterapie vzhledem k počtu odpovědí. .................................................. 87 Tabulka 25: Nálada ..................................................................................................................... 88 Tabulka 26: Soustředění ............................................................................................................. 88 Tabulka 27: Motorické funkce .................................................................................................... 88 Tabulka 28: Paměť ...................................................................................................................... 89 Tabulka 29: Řeč, vyjadřovací ..................................................................................................... 89 Tabulka 30: Ochota ke spolupráci .............................................................................................. 89 Tabulka 31: Agresivita ................................................................................................................ 90 Tabulka 32: Deprese ................................................................................................................... 90 Tabulka 33: F-TEST Otázka č. 8 ................................................................................................ 92 Tabulka 34: F-TEST Otázka č. 9 ................................................................................................ 92 Tabulka 35: Četnosti chovaných zvířat v souboru 1 a 2 ............................................................. 93

108

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha 1 – dotazník Příloha 2 – seznam oslovených institucí

109