MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav pedagogických věd
BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
2016
Tereza Vengřinová
MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav pedagogických věd obor Pedagogika
Tereza Vengřinová
Školní léta v období normalizace pohledem pamětníků Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. Mgr. Jiří Zounek, Ph. D. 2016
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
………….…………………………………………………………………………..
Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu mé bakalářské diplomové práce doc. Mgr. Jiřímu Zounkovi, Ph. D. za cenné rady a připomínky.
ANOTACE Tato bakalářská práce popisuje školní léta v období normalizace s přesahem do prvních roků devadesátých let. Na základně orálně historického výzkumu popisuje období školní docházky deseti lidí ze severní Moravy. Jejich konkrétní vzpomínky a záţitky. ANNOTATION This thesis shows school age during normalisation and early 1990s. Principle of this thesis is a method – oral history. It is describe school age of ten people from northhen Moravia. Their memories and experiences.
Klíčová slova Školní léta, socialismus, normalizace, výchova, vzdělávání, orální historie
Key words School age, socialism, normalisation, education, oral history
OBSAH Úvod ................................................................................................................................. 7 Metodologie ...................................................................................................................... 9 1
Základní škola, příprava pro střední školu ............................................................. 11 1.1
Nástup populačně silných ročníků na základní školy..................................... 11
1.2
Projevy socialistické ideologie při základních školách .................................. 13
1.2.1
Československý pionýr.............................................................................. 13
1.2.2
Oslavy Prvního máje ................................................................................. 16
1.3
2
1.3.1
Lékařské vyšetření ..................................................................................... 18
1.3.2
Přijímací zkoušky ...................................................................................... 19
Střední škola, setkání respondentů ......................................................................... 21 2.1
Ubytování v domově mládeţe ........................................................................ 21
2.2
Typický týden respondentů na střední škole .................................................. 24
2.3
Branné kurzy a brigády .................................................................................. 27
2.3.1
Branné kurzy ............................................................................................. 27
2.3.2
Brigády ...................................................................................................... 29
2.4 3
Přijímací zkoušky na střední školu ................................................................. 18
Sametová revoluce pohledem respondentů .................................................... 31
Ukončení střední školy ........................................................................................... 33
Shrnutí............................................................................................................................. 35 Závěr ............................................................................................................................... 36 Pouţité prameny a literatura ........................................................................................... 38 Archivní prameny ....................................................................................................... 38 Internetové zdroje ....................................................................................................... 38 Legislativní normy ..................................................................................................... 39 Literatura .................................................................................................................... 39 Přílohy............................................................................................................................. 41
ÚVOD Téma mé bakalářské práce jsou školní léta především v období normalizace, tedy 70. a 80. léta minulého století s přesahem do počátku devadesátých let, kdy respondenti, kteří se podíleli na mém výzkumném šetření, odmaturovali a nastupovali do pracovního poměru či na vysokou školu. Touto prací si kladu za cíl zmapovat a popsat školní léta deseti lidí, kteří vyrůstali v období normalizace. A to na základě ţivotopisných vyprávění respondentů, analýzy školní a třídní kroniky, analýzy dobového tisku a zákonů. Mareš (2010) ve svém úvodníku pro odborný časopis Pedagogika napsal, ţe je v dnešní době najít potřebné publikace, především z období normalizace, týkající se témat školství. Zároveň také dodává, ţe „je nejvyšší čas zachytit toto dění (i s vědomím výrazně subjektivních pohledů) prostřednictvím vzpomínek a vyprávění, tj. pomocí orální historie“ (Mareš, 2010, str. 100). Společně s Průchou (2011) pak hovoří o „vstupování na tenký led“. A to právě v souvislosti s výzkumným šetřením v období normalizace. Řeší otázku odbornosti příspěvků v kruzích pedagogiky. Jelikoţ plnohodnotných publikací z této doby není mnoho. Jak jsem jiţ zmínila, pamětníci vyrůstali v období normalizace. Tedy v době, kdy se reţim socialistického Československa opět měnil. Po roce 1968, kdy v noci z 20. na 21. srpna 1968 vojska, nejen Sovětského svazu, překročila státní hranice ČSSR (Jeţek, Prokš & Lukeš, 1991). Následovala smlouva o podmínkách a dočasném pobytu sovětských vojsk z 18. října 1968. A také zvolení nového prezidenta republiky, tím se stal v roce 1975 Gustav Husák (Buchvaldek 1986). A to na dobu 18 let. Gustav Husák byl silně orientován k Moskvě. Tímto začíná nové období v historii Československé socialistické republiky, normalizace. Opět nastává doba cenzury medií (tisku, televize, rozhlasu, atd.) (Cottrel, 2005). Rychlík (1998) toto období nazývá „věkem nehybnosti“. Potlačování jedinců, přednost měl názor státu, respektive názor vládnoucí komunistické strany (dále jen KSČ). Volby se staly čistě formální záleţitostí, KSČ vţdy jasně vyhrála. O dění v Československu rozhodovali vysoce postavení funkcionáři v Praze, jejichţ rozhodování bylo kontrolováno z Moskvy (Rychlík, 1998). Jedním ze sektorů, které tyto události postihly, bylo školství. Podle Jeţka (1991, str. 20) „vzdělávání a výchova byly na všech stupních usměrňovány podle potřeb totalitnímu reţimu“. Rýdl (1995, str. 19) dodává, ţe v roce 1978 „došlo k maximálnímu propojení školských správních orgánů s orgány stranickými“. Avšak jiţ v roce 1976 byl připraven nový vzdělávací program. Tedy rok před nástupem nejstarších respondentů do prvních tříd. Nový program obsahoval mimo jiné právě systém řízení výchovy a vzdělávání. Podle Václavíka (1995, str. 145) byly hlavní cíle škol, „ovlivňovat 7
psychiku veškeré populace k myšlení určitým způsobem“ a také „příprava na pracovní činnost pro určitou profesi“. Singule (1984) uvádí dva hlavní cíle československého školství a to budování socialistické země a rozvíjení hodnot, které by měl mít kaţdý budoucí člen KSČ. Tímto školským systémem prošli také všichni respondenti, kteří se podíleli na výzkumném šetření. Kaţdý navštěvoval základní školu v jiném městě tehdejšího Severomoravského kraje. Avšak střední průmyslovou školu mají ukončenou všichni stejnou. Jedná se o střední průmyslovou školu ţelezniční, ke které má moje rodina blízký vztah a proto jsem se rozhodla zaměřit právě na respondenty, kteří na tuto školu nastoupili v letech 19851989. Na této škole většina z nich proţila Sametovou revoluci v roce 1989, kromě nejstarších respondentů, ti maturovali právě v roce 1989. Tato revoluce nejen, ţe ukončila dobu normalizace, ale také to byl konec Československé socialistické republiky. Po revoluci začaly spory mezi Čechy a Slováky. Jednalo se nejen o státní uspořádání, ale také otázky správy jednotlivých resortů. Mnoho zaměstnavatelů začalo v 90. letech propouštět a bylo těţké najít si zaměstnání. V roce 1990 nebylo umístěno celkem 76 965 uchazečů o zaměstnání a v roce 1991 jich bylo jiţ 523 700 (Češka, 2013). Normalizace, období po Praţském jaru v roce 1968 aţ do roku 1989, konkrétně po Sametovou revoluci. Obnovení cenzury, zrušení mnoha spolků, organizací atd. Existují práce zabývající se politickými otázkami v době normalizace a to na základě vyuţití vědecké metody, orální historie1. Nebo na propojení tématu normalizace a historické metody orální historie při práci na tématu historie obce2. Ovšem kdyţ k těmto dvěma kriteriím přidáme ještě jedno a to školství/školní léta. Vznikne nám tak téma období normalizace ve školství, z pohledu pamětníků, tedy zkoumané metodou orální historie, o kterém jsem prozatím nenašla ţádnou práci.
1
Např. Vojta, P. (2015). Sonda do místní politiky za normalizace (Diplomová práce). Brno. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/361200/ff_m/ 2 Např. Svobodová, E. (2014). Nosislav v období normalizace (Diplomová práce) [Online]. Brno. Retrieved from http://is.muni.cz/th/265183/pedf_m/
8
METODOLOGIE Pro tuto práci zaměřenou na dějiny českého školství, v období 70. aţ 90. let minulého století jsem zvolila metodu orální historie podpořenou analýzou primárních pramenů, jimiţ se pro mne staly školní a třídní kronika, vysvědčení ţáků, záznamy o aktivitách sdruţení studentů a také dobové fotografie. Vyuţívám tedy postupy přímé metody, jelikoţ pracuji s fakty přímo z jednotlivých pramenů (Zwettler, Vaculík, & Čapka; 1996). Nedílnou součástí metodologie mé práce je také metoda nepřímá, kdy studuji obecné materiály, které obsahují témata československého školství a společnosti v období socialismu. Po celou dobu se drţím progresivní metody práce, tedy metody, která „sleduje a zachycuje minulé události tak, jak po sobě následovaly od doby starší k době novější“ (Hroch 1985; str. 209).
Nyní blíţe popíši svůj postup v oblasti metody orální historie, jelikoţ tato metoda byla pro mou práci klíčová. Jedná se o metodu kvalitativní, nejčastěji vyuţívanou při popisu v oblasti historie, sociologie, antropologie atd. V oblasti historie se zaměřuje zejména na tzv. mikrohistorii. Jedná se o metodu, díky které se badatel dostává k novým informacím na základě ústního sdělení osob, které proţily danou událost, proces či danou dobu, která je v zájmu konkrétního badatele. Také se můţe jednat o proţitky, postoje a názory jednotlivých respondentů, narátorů (Vaněk, Mücke; 2015). Mé vyuţití orální historie se zaměřuje na popis kaţdodennosti. Tím, ţe vyuţívám prvky orální historie, tedy rozhovory/interview, vytvářím tak moţné prameny pro další bádání. Vaněk, Mücke a Pelikánová (2007) ve své publikaci uvádí, ţe nezbytným kriteriem orální historie je forma rozhovoru. A to z očí do očí mezi tazatelem a narátorem. Postupovala jsem následovně, všem rozhovorům předcházela tzv. domácí příprava. Vytvořila jsem si základní body3, které jsem při samotném rozhovoru/interview předloţila narátorům, jakoţto moţnou pomoc při vyprávění. A také jsem si vytvořila sadu otázek, které měli uvolnit atmosféru, popřípadě pobídnout narátora k vyprávění.
3
Viz příloha číslo: 1_Body k interview
9
Tři respondenty jsem znala jiţ před samotným výzkumem. Proto jsem nejdříve kontaktovala je. Setkala jsem se s nimi a podrobně jsem je obeznámila s problematikou výzkumu i práce celkově. Od nich jsem poté získala kontakt na další moţné respondenty. S kaţdým jsem se nezávazně setkala a vysvětlila mu/jí vše. Poté následoval samotný rozhovor, ve většině případů se jednalo o ţivotopisné vyprávění, kdy mi respondenti vyprávěli o svých zkušenostech. Hodně často se stávalo, ţe srovnávali, co bylo během jejich školních let a co teď vidí u svých dětí. Ale vţdy se pak sami vrátili k tématu rozhovoru, proto jsem je nemusela přerušovat, nebo je směřovat zpátky k tématu. Rozhovory jsem nahrávala, ukládala, na diktafon. Následně jsem pak, jak jsem jiţ zmiňovala, získala od narátorů kontaktní údaje na další moţné respondenty a celkem budu pracovat se ţivotopisným vyprávěním desíti narátorů. Zastoupeni jsou jak muţi, tak ţeny a to v poměru šest ku čtyřem. Jedná se o narátory narozené v letech 1970-1975. Vaněk a Mücke (2015; str. 157) radí: „role tazatele by měla být po celou dobu povzbuzující, motivující a zajišťující maximální komfort pro narátora“. O coţ jsem se vţdy pokoušela a tímto vznikly nahrávky rozhovorů dohromady v délce devíti hodin a třiceti osmi minut. Jednotlivé rozhovory/vyprávění jsem nahrávala a poté přepisovala4. Při přepisování jsem se drţela těchto bodů: „přesný smysl a obsah rozhovoru; stylistická a jazyková specifika narátora; pod čarou nebo v závorce poznámka o mimořádných událostech, které rozhovor ovlivnily“ (Vaněk, Mücke, Pelikánová; 2007). A také jsem se snaţila být důsledně doslovná. Jejich postupu jsem se přidrţovala také v oblasti analýzy rozhovorů. Ta probíhala následovně: ze všech rozhovorů jsem vybrala stejná témata. Tedy ta, o kterých se zmiňovali všichni respondenti, nebo minimálně nadpoloviční většina. Tato témata jsem si vypsala a v jednotlivých rozhovorech jsem si je pro přehlednost zvýraznila.
4
Viz příloha číslo: 2_ Ukázka přepisu rozhovoru.
10
1 ZÁKLADNÍ ŠKOLA, PŘÍPRAVA PRO STŘEDNÍ ŠKOLU V historii Československé socialistické republiky měla povinná školní docházka několik podob. V roce 1960 byl přijat zákon o prodlouţení povinné školní docházky na devět let. Tu měla zajišťovat základní devítiletá škola (dále jen ZDŠ). Byl vypracovaný nový projekt, který určoval cíle a náplň dané školy. Největší důraz byl kladen na jazykové předměty, které zabíraly 32,8% celkového vyučujícího času (Walterová, 2004). V akčním programu z roku 1968 se, dle Walterové (2004, str. 65), se hovoří o tom, ţe ve školství v předchozích letech došlo „k závaţným deformacím“. Kritika se zabývá především jednotností školy, která takto nedává moţnost projevit talent ţáků. Avšak události po Praţském jaru v roce 1968 měly za následek, ţe výchova a vzdělávání byla opět nástrojem ideologie. Zákonem z roku 1978 se základní škola zkrátila na osmiletou, i kdyţ povinná školní docházka byla deset let (Walterová, 2004). Učivo bylo opět upraveno pro potřeby marxistické ideologie. Ve školách se dával důraz na dějiny Sovětského svazu, dějiny KSČ, a pokud se vyučovaly české/slovenské dějiny, tak ve velmi zkreslené a omezené míře. Ruština byla zavedena jako povinný cizí jazyk, který se ţáci museli učit (Průcha. 2009). Základní škola byla rozdělena na dva stupně, do čtvrté třídy včetně to byl niţší stupeň a od páté třídy do osmé, pak stupeň vyšší. Singule (1984) uvádí, ţe to bylo z důvodu věkových odlišností ţák a s tím spojené i jejich mentální a fyzické dovednosti. A právě v této době, kdy byla povinná školní docházka deset let, ale základní škola měla jen osm ročníků, nastupovali respondenti do prvních tříd.
1.1 NÁSTUP POPULAČNĚ SILNÝCH ROČNÍKŮ NA ZÁKLADNÍ ŠKOLY Na titulních stranách novin se prvního září, s roční pravidelností, opakují články o školách, prvňácích apod. Ne jinak tomu bylo v Rudém právu v roce 1977. Kdy na základní školy nastupovali respondenti, kteří věkově patří mezi nejstarší. „V naší socialistické společnosti má kaţdý nový školní rok výrazné charakteristické rysy, jimiţ se odlišuje od svých předchůdců. … Od letošního roku, který začíná ve znamení 60. výročí Velkého října a 30. výročí Února, se očekává, ţe výrazně přispěje k pokračujícímu rozvoji naší výchovně vzdělávací soustavy“ (“Začíná škola”, 1977, str. 1). V tomto roce se tedy připomínala velká výročí socialistické republiky a s tím byly spojené mnohé oslavy.
11
Do škol začínaly přicházet populačně silnější ročníky, jak nám mimo jiné dokazují tabulky sčítání lidu5. A přirozený přírůstek stále rostl, coţ se později projevilo u zápisů na základní školy. Podle Kalinové (2012, str. 190) se „v letech 1974-1976 průměrně ročně narodilo o 60 tisíc dětí více, neţ v roce 1970“. Průcha a kolektiv (2009, str. 931) na druhou stranu uvádí, ţe uţ „v letech 1974-80 přibylo 75 000 ţáků prvních tříd (vzestup o 36%).“ Pro nové prvňáky se budovaly nové školy nebo se situace řešila ranním a odpoledním vyučováním. Paní Boţenka vzpomíná na své první dny na základní škole takto, „já jsem chodila na základku, která se otevírala, kdyţ já jsem šla do první třídy, takţe já jsem tam byla mezi prvními prvňačkami. V té době, kdy já jsem se narodila, se rodilo hodně dětí, takţe jsme chodili i na směny, ranní a odpolední.“ O tomto uspořádání hodin však nehovořila ve zlém, právě naopak. Vzpomínala také, jak se scházeli se spoluţáky, kdyţ jejich třída měla tzv. odpolední směnu, „kdyţ jsme měli odpolední, tak jsme navštěvovali byty rodičů spoluţáků a tam jsme byli a dělali jsme blbosti.“ Úkoly však ţáci psali doma. Nebyla zde moţnost ranní kolektivní práce, neboť je vţdy museli mít podepsané od rodičů. A kdyţ tomu tak nebylo, následovala poznámka v ţákovské kníţce, popřípadě výzva pro rodiče.6 Obdobnou zkušenost se silným populačním ročníkem měla i paní Lucie: „Já kdyţ jsem se hlásila do první třídy, byla jsem na zápisu, byly jsme čtyři kamarádky z baráku a kaţdá chodila na jinou školu. Byl to tak silný ročník, ţe nás rozhodili.” To však mělo za následek, ţe si kaţdá našla jiné kamarády, i kdyţ se stále odpoledne scházely a hrály si společně. „Dneska uţ to ani není, byli jsme kolem paneláku, seděli jsme s děckama na schodech nebo se kreslilo na zem, skákalo přes švihadlo a tak, nebo jsme si hráli na maminky, na tatínky, chodili jsme s kočárkem. Nebo kdo měl kolo, ne všichni ho měli. Tak ho vzal ven, propůjčoval ho, kaţdý si objel kolem parkoviště, někteří se to teprve jen učili.“ Všechny tyto rysy, jako ranní a odpolední směny na základních školách, rozdělení dětí z jednoho bytového, panelového domu na různé základní školy, byť měly být společně v jedné spádové. Právě tyto skutečnosti předznamenávaly mimo jiné i silnou konkurenci během přijímacích zkoušek na střední školy. Avšak tuto problematiku budu podrobněji rozebírat v následujících částech práce.
5
Viz Český statistický úřad. (n.d.). Pramenné dílo 1980-Obyvatelstvo podle ročníku narození. [stav k: 26. 2. 2016]. Dostupné: https://www.czso.cz/csu/sldb/pramenne_dilo_1980 6 Viz příloha číslo: 3_ Ţákovská kníţka s výzvou ohledně kontroly domácích úkolů
12
1.2 PROJEVY SOCIALISTICKÉ IDEOLOGIE PŘI ZÁKLADNÍCH ŠKOLÁCH Za projev socialistické ideologie můţeme povaţovat mnohé. Ministerstvo kultury ČSR v roce 1977 vydalo Koncepci mimoškolské výchovy a vzdělávání do roku 1980. Můţeme se v ní, na straně 4, dočíst, ţe pro dosaţení vyšší účinnosti, co se týče mimoškolské výchovy a vzdělávání, je potřeba „cíleně orientovat mimoškolskou výchovu a vzdělávání v duchu komunistické výchovy tak, aby rozvíjela a uspokojovala objektivní potřeby osvojování vědeckého světového názoru na základě marxisticko-leninské ideologie…“ (Koncepce mimoškolské výchovy a vzdělávání do roku 1980, str. 4). Uţ tato citace nám ukazuje, ţe vzdělávání a rovněţ i výchova má slouţit k „vytváření socialistického způsobu ţivota“ (Koncepce mimoškolské výchovy a vzdělávání do roku 1980, str. 14). Například při nácviku na spartakiádu, konanou v roce 1985, bylo předsednictvím ÚV KSČ usneseno, ţe má být kladen „důraz na politickovýchovné působení na cvičence“ (Morkes, 1985). Na tuto spartakiádu nacvičoval na základní škole také pan Petr7, „prostě, kdyţ je spartakiáda, takţe se samozřejmě zintenzivnily tělocviky, zintenzivnily se nácviky sestavy. Kdyţ to šlo, cvičilo se venku, kdyţ to nešlo, cvičilo se v tělocvičně a prostě ta organizace jakoby klapala. … Ti učitelé byli na to nacvičení, byli drezuranti ţe jo, muselo to všechno bejt jako perfektní a prostě ty nejlepší se jako by dostávali opravdu dál jo, takţe ty, co byli ještě motivovanější neţ my, tak se samozřejmě dostali do tý Prahy. My skončili v okresním kole.“ Jednou z organizací, která se drţela pravidel stanovených v Koncepci mimoškolské výchovy a vzdělávání do roku 1980, byl Československý pionýr.
1.2.1 ČESKOSLOVENSKÝ PIONÝR Československý pionýr (dále jen Čs. pionýr), organizace, která dle svých stanov z roku 1968 „prosazuje všestranné zájmy mladé generace. Ideově se hlásí k vytyčenému programu socialistické vlasti. Pionýrskými ideály a pionýrskými činy podporuje pokrokové cíle KSČ, národní fronty a socialistického státu“. Ve stanovách se dále uvádí, ţe Čs. pionýr měl děti, popř. mládeţ učit mravním hodnotám, měl jim vštěpovat pionýrská práva, zákony, atd. Můţeme tedy prohlásit, ţe Pionýr měl za úkol děti vychovávat i mimoškolně.
7
Viz příloha číslo: 4_Nácvik chlapců na Spartakiádu 1985
13
Děti byly věkově rozděleny na mladší pionýry (8-11 let), starší pionýry (11-15 let) a třetí skupinou byly dětí, nad 15 let, pro které ve stanovách není ţádné označení. Člen Čs. pionýra byl povinen plnit svůj slib8 a pionýrské zákony, účastnit se akcí organizace. Sliby byly dva a záleţelo, do jaké věkové kategorie dítě patřilo. Pro vedoucí a pionýrské pracovníky pak byl speciální slib. Heslo bylo však jednotné a to „k budování a obraně vlasti jsem připraven – vţdy připraven!“ (Československý pionýr, 1968, str. 4). Kaţdý pionýr plnil povinné zkoušky, které měly mimo jiné také časově omezenou lhůtu, kdy musely být vykonány. Mezi tyto zkoušky patřily: zkouška připravenosti, zkouška důvěry a zkouška věrnosti (Československý pionýr, 1968). Na Pionýra vzpomínal ve svém ţivotopisném vyprávění kaţdý narátor. Nikdo o něm nemluvil špatně. Brali ho, popř. zájmové krouţky organizované Pionýrem, jako součást denního reţimu. Jako prostředek, díky kterému mohli chodit do krouţku keramiky, vyšívání, hry na hudební nástroj atd. A také jako součást školské kultury, kdy kaţdý z jejich spoluţáků byl členem, tak i oni sami jím chtěli být. Nikdo si nevybavoval politicky laděné chování vedoucích, či směr jejich práce. Právě naopak, často říkali, ţe pod ochrannou kulisou Pionýra byly zájmové činnosti, které vedli nestranně zaměření lidé, nebo jim to aspoň nedávali znát. A to nejen při setkávání v průběhu školního roku, ale i na letních dětských táborech, které Pionýr organizoval. Respondenti se často rozpomněli, jak jsem jiţ předeslala, na jednotlivé krouţky, které byly realizovány pod Čs. pionýrem. Například paní Lucie chodila do krouţku umělecké tvorby, „nebyl to klasický Pionýr, to byl spíše krouţek a buď jsme něco kreslili, nebo jsme vyráběli z moduritu, ze sádry nebo tak. Něco podobného, jako je lidová škola umění, ale tam se taky kaţdý nedostal.“ Podobně tomu bylo i u paní Boţenky, která navštěvovala krouţek vyšívání. Pan Petr vzpomínal na rozmanitost akcí, díky kterým, dle jeho slov, „s kluky neměli čas na lumpárny.“ Také si často vzpomínali na letní tábory, které ne vţdy musely být organizované Pionýrem. Děti často jezdívaly na tábor díky zaměstnavateli rodičů. Na pionýrském táboře byla například i paní Lucie, která vzpomínala, ţe velká výhoda byla v tom, ţe se všechny děti znaly uţ před táborem, „v té době prakticky všichni byli v Pionýru, jenom fakt ti co měli rodiče zaryté nekomunisty a kteří byli proti všemu, tak nebyli v Pionýru, takţe jsme se tam na tom táboře všichni znali a to bylo fajn“.
8
Viz Příloha číslo: 5_Pionýrský slib v průkazu člena
14
Paní Boţenka zaţila také pionýrské tábory a mezi nimi, ve svých dvanácti letech, byla na jednom mezinárodním9, kde přijely i ruské děti. „Kdyţ mi bylo nějakých dvanáct, tak si pamatuju tábor, ţe to byla nějaká druţba, ţe to přijeli i Rusi. A chytla jsem tam vši a nějaký rus mi říkal, ţe mám tady pěkný broučky.“ Na tomto táboře strávila tři týdny, „Hráli jsme hry, chodilo se na nějaký pochody, plavalo se, no společně jsme tam dělali všechno.“ Sestřenice paní Boţenky byla poté i na táboře na Ukrajině, „zrovna kdyţ bouchl Černobyl, ale to si myslím, ţe jezdily děti takových těch funkcionářů, ţe normální děti se takhle nedostaly. Protoţe to byly VIP tábory, jezdilo se do Artěku, vyhlášený ruský pionýrský tábor. Ale to si myslím fungovalo podobně, jako ten náš.“ Na letní tábor, který organizovalo zemědělské druţstvo, kde byla zaměstnaná maminka, vzpomínal pan Rostislav. „No tak nás jezdilo asi kolem stovky, to byly velké tábory. To tak bylo, ty tábory organizovaly firmy od rodičů. Vţdycky na čtrnáct dní. Přijelo se v sobotu a odjíţdělo se zase v sobotu. Tam byla celotáborová hra, to jsme tak jednou honili náčelníka Arvaréze. Ráno nám řekli, ţe bojovníci náčelníka Arvaréze něco poztráceli okolo našeho tábora a oni vzali kamínky, zabalili je do alobalu. V noci nás zbudili, dali nám svíčku a my jsme to šli hledat.“ Členství v Čs. pionýru s sebou neslo i povinnosti, ne jenom výlety, krouţky a tábory. Pionýři museli být v krojích při určitých významných příleţitostech. Pro představu je nutné podotknout, ţe kroje byly rozlišeny barvou a střihem, dle věkové kategorie. Také měli na krojích jednotlivá označení. A tím bylo označení příslušnosti, funkce, kvalifikace a pionýrská vyznamenání (Československý pionýr, 1968). Takovou příleţitostí, které se pionýři účastnili v uniformách, byla například oslava Prvního máje.
9
Viz také archiv České televize z roku 1983. Dostupné [online]: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10116288585-archiv-ct24/213411058210037/ (čas 12:40)
15
1.2.2 OSLAVY PRVNÍHO MÁJE Pionýři a jiskry, První máje, oslavy ke Dni vítězství, lampiónové průvody k Velké říjnové socialistické revoluci a jiné svátky, slavnosti a významné dny se projevovaly i ve výuce ţáků na základních školách. O tom všem by opět mohla pojednávat samostatná práce. Připomeňme si alespoň ten zdánlivě nejbarevnější svátek plný vlaječek a praporků, hesel, průvodů atd. tedy První máj. Svátek, který v národních novinách Rudé právo zaujímal 2. května vţdy minimálně 3 strany. Byly zde fotografie průvodů z různých měst, kde usmívající se lidé nadšeně mávali praporky, popřípadě nesli transparenty. V novinách také nechybí projev prezidenta republiky a jiných vysokých funkcionářů, obvykle se byl připojen také krátký popis z oslav z velkých československých měst a také z Ruska. Vzpomínky na První máj jsou ze strany respondentů smíšené. Většina z nich nejdříve uvedla, ţe tento svátek, kdy „jsme museli povinně do průvodu. My jsme měli vţdycky sraz, učitelka nás přepočítala, a kdyţ někdo nepřišel, musel to mít od lékaře omluvené. Pak jsme prošli ten průvod a zase počítala, jestli někdo nezdrhl,“ jak tento svátek komentoval pan Jan, rádi neměli. Právě pro jeho povinnost, avšak kdyţ se o něm respondenti rozpovídali, docházeli postupně k závěru, ţe se jim vlastně líbil. Hlavně pro ty barvy vlajky a všeobecné veselí, na čemţ se shodla většina respondentů. Tomuto svátku vţdy předcházely přípravy a to nejen na severní Moravě, o kterých mi vyprávěl pan Miroslav: „No a před tím Prvním májem byla třídnická hodina ke konci dubna a učitel s námi chtěl probírat, jak to bude probíhat.“ Ne jinak tomu podle vzpomínek pana Petra bylo ve známem hornickém městě na severu Moravy: „ano to byl jedinej víkend, kdy jsme nemohli jet na chalupu, takţe jsme byli naštvaný a zase na druhou stranu byla to parta dětí, no a dopředu nám řekli, jak to bude probíhat. A tak jsme mávali praporkami a vlaječkami. Nádhera, ano samozřejmě, i kdyţ to byly komunistický znaky nebo náznaky, ale to my tenkrát nevnímali.“10 Paní Milada si vzpomínala, ţe na První máje museli chodit v uniformách, „v pionýrském. Pionýrská košile, šátek a všechno. A zima nezima, pršelo, nepršelo, nesměli jsme na tom mít svetr, nesměli jsme mít nic.“ To nám také můţou doloţit výtisky Rudého práva, které se, jak jsem jiţ zmiňovala, kaţdoročně ve svém vydání 2. května věnovalo právě oslavám Prvního máje. Vţdy, kdyţ jsou na fotkách pionýři, mají košili s krátkým rukávem, které bylo součástí uniformy. 10
Viz příloha číslo: 6_ Příprava ţáků ZŠ na oslavu Prvního máje
16
Fotku dětí v pionýrských uniformách můţeme najít např. na titulní straně Rudého práva z 2. května 1979. Z úvodní strany tohoto vydání můţeme také vyčíst, ţe „radostně a důstojně oslavili občané naší socialistické vlasti největší mezinárodní svátek práce – 1. Máj“ (“Splníme program XV. Sjezdu KSČ”, 1979, str. 1) V rámci Prvního máje se v rodném městě pana Miroslava vţdy kupovaly lístky na prvomájové slavnosti a kaţdá vstupenka představovala peněţní pomoc na tzv. fond solidarity. Ovšem v osmé třídě si pan Miroslav lístek odmítl koupit s odůvodněním, ţe rodiče mu jeden uţ koupili. Coţ jeho třídní učitel bral jako uráţku vůči reţimu. Byť pan Miroslav říkal pravdu, jediným důvodem, proč si vstupenku nechtěl koupit, bylo, ţe to pokládal za zbytečné. Rodiče mu uţ jednu koupili, tak proč by si měl kupovat další, mohl by si přece po škole koupit zmrzlinu, jak mi sám řekl. Nakonec si pan Miroslav vstupenku koupil, ale okamţitě poté ji na protest roztrhal a dále vypráví o svém učiteli: „No a on zrudnul, posbíral to do posledního papírku, dal si to do nějaké obálky a prohlásil: „Ty se na tu průmyslovku nikdy nedostaneš.“ Pan Miroslav byl na střední průmyslovou školu i navzdory reakci pana učitele, přijat. Na základních školách působil vliv ideologie různě a to nejen při oslavách socialistických svátků a významných dnů. Například pan Jan se rozpomněl, ţe na jeho ZŠ přišli zástupci hornických škol a přesvědčovali je ke studiu právě na této škole. Bylo to mimo jiné dáno tím, ţe horníci odcházeli do důchodu jiţ velmi brzo a bylo za potřebí nových pracovních sil. Průcha a kolektiv (2009) uvádí, ţe lidé pracující v hornictví, hutnictví a energetice byli platově mnohem lépe hodnoceni a také jim byly rychleji přidělovány byty, rekreace atd. Na jednu stranu šlo o povolání, které s sebou neslo mnohé výhody, jako právě rychlé přidělení bytu, vysoký plat atd., ale na druhou stranu to bylo a je velmi fyzicky náročné povolání, které velmi negativně ovlivňuje zdraví jedinců. Respondenti, se kterými jsem hovořila, se však touto cestou neubírali, po ZŠ je čekala střední průmyslová škola ţelezniční. Také pravý důvod rozčílení pana učitele bychom dnes jen stěţí dokázali zdůvodnit se stoprocentní jistotou. Avšak jedním z klíčových poznatků pro nás můţe být tzv. učitelský slib, který dle Drdy, Mlejnka a Škody, museli učitelé od roku 1972 skládat. Tento slib začínal následovně: „Slibuji, ţe budu vţdy pracovat v zájmu dělnické třídy a uskutečňovat politiku KSČ. Budu věrný/á Československé socialistické republice a budu obhajovat a upevňovat její socialistické zřízení …“ (Drda, Mlejnek & Škoda, 2010, str. 6) Ještě neţ však respondenti mohli nastoupit na střední školu, čekalo je zdravotní vyšetření způsobilosti a přijímací zkoušky.
17
1.3 PŘIJÍMACÍ ZKOUŠKY NA STŘEDNÍ ŠKOLU Přijímací zkoušky se průběhem moc nelišily od těch nynějších. Zákon Československé socialistické republiky z roku 1978 (Zákon č. 63/1978 Sb., § 5, [3]) se k nim vyjadřuje následovně: „ke studiu na středních školách se ţáci přijímají na základě schopností, zájmů a zdravotního stavu a souladu s potřebami socialistické společnosti“. Pro respondenty byla zvlášť důleţitá část o zdravotním stavu, jelikoţ museli, dle jejich slov, absolvovat lékařské vyšetření. A to je následně uschopňovalo ke studiu na střední průmyslové škole ţelezniční.
1.3.1 LÉKAŘSKÉ VYŠETŘENÍ Přijímacím zkouškám předcházelo, jak jsem jiţ zmínila, lékařské vyšetření. Toto vyšetření bylo dáno směrnicí Ministerstva zdravotnictví 49/1967. Zde stálo: „jde-li však o ţáky ucházející se o práci na ţeleznici nebo o studium na ţelezničních školách, podává posudek ţelezniční okrskový lékař ve spolupráci s dorostovým lékařem“. Ţáci se tedy před podáním přihlášky na střední průmyslovou školu ţelezniční museli podrobit lékařské prohlídce. Je to logické. Práce na ţeleznici představuje svým způsobem váţné zdravotní riziko. Můţeme uvést zcela evidentní příklad a to, kdyţ neuslyšíte, nebo neuvidíte přijíţdějící vlak, můţe to mít pro vás fatální následky. Následně se lékař rozhodl, zda byl ţák schopen či neschopen studia a s ním spojených povinností. Zákon to podtrhuje slovy: „Posudkový závěr podává lékař jednoznačně: schopen- neschopen ke zvolenému dalšímu studiu, učebnímu oboru nebo povolání. Je-li způsobilost podmíněna určitými opatřeními v zájmu dalšího vývoje zdraví ţáka, uvede je lékař v posudku“ (Směrnice č. 49/1967, § 5 (2). Pan Petr mi tuto prohlídku přiblíţil svými slovy, „Standardní prohlídka, jestli chodím, ţe mám pět prstů na noze, na ruce, jestli se vohnu, přehnu a pak samozřejmě barvocit, čtení na dálku a sluch. Zase myslím ta standardní, ta procedura zůstala do dneška. Pokud jdete dneska na ţeleznici, projdete úplně stejným kolečkem. Vím, ţe byly případy, ţe prošli tímhle tím vstupním, udělali školu a pak kdyţ se chtěli přihlásit na dráhu tak neprošli. Měli jsme tam takový případ. Ten kluk je dneska ředitelem poměrně významný pobočky, takţe je otázka, jestli to bylo špatně nebo dobře.“ Pan Jan si vybavil pouze část, kdy byl prověřován barvocit, „mi dali ty kartičky a řekli ať nahlas říkám ty čísla, ty symboly, co vidím. Tak jsem začal, já nevím, bylo tam A, tak jsem řekl A, pak G a tak, no a pak tak bylo CH a já řekl C a H a ta sestřička, nebo doktorka
18
na mě: „Ne, to je špatně, co tam je?“ a já zase C a H a ona, ţe ne, ţe je to CH. Tak mi to označila, jako špatnou odpověď., No a do dneška s tím CH mám u doktora problém.“ Respondenti uvedli, ţe z lékařského vyšetření strach neměli, jelikoţ výsledek nemohli ovlivnit. Bylo na lékaři posoudit jejich zdravotní stav. A kdyţ byli respondenti uschopněni ke studiu na ţelezniční škole, čekaly je přijímací zkoušky, kde uţ rozhodovaly právě jejich znalosti.
1.3.2 PŘIJÍMACÍ ZKOUŠKY Ţáci dostávali, tak jak je tomu i dnes, poštou sdělení o přijímacích zkouškách. Na něm bylo, na jakou školu se ţák hlásí, na jaký obor, kde se přijímací zkoušky konají. To znamená adresu budovy školy, místnost a v jakou dobu se zde ţáci mají dostavit. Také si s sebou měli přinést psací potřeby a povolené učební pomůcky, jakými bylo např. pravítko, kruţítko, či tabulky pro základní školy.11 Samotné přijímací zkoušky z matematiky a češtiny se podle respondentů odehrávaly na konkrétní škole. Coţ pro ně znamenalo dojet do nového města. Jak však můţeme vyčíst z pozvánky na přijímací zkoušky12, mohli ţáci ţádat o slevu na jízdné. Tohoto vyuţil pan Miroslav, „na přijímačky, to jsem jel sám. To se mnou ani naši nejeli. To byly strašný davy na tom nádraţí, těch děcek jezdilo desetkrát tolik co dneska. A rychlík měl 13 vozů, stáli jsme na uličce na jedný noze. No měl jsem i trochu strach z toho přestupování.“ A svůj záţitek přímo z přijímacích zkoušek komentoval takto: „No přijímačky, to si pamatuju naprosto přesně, to se mi poprvé v ţivotě klepala kolena. To jsem nezaţil. A já jak jsem šel po těch schodech, tak jsem se fakt musel drţet.“ Paní Lucie si vzpomněla, ţe v roce, kdy dělala přijímací zkoušky ona, byla těţší zkouška z matematiky, „Já jsem chtěla být vţdycky výpravčí, to byl můj sen, proto jsem byla docela nervózní a ten rok, kdyţ jsem dělala přijímačky, tak vím, ţe byla hodně těţká matika. To i děcka, co chodili se mnou do třídy a byli dobří na matiku, tak to zvorali, ale já měla štěstí. A dostala jsem se na tu školu.“ Nejen z těchto dvou vzpomínek můţeme usuzovat, ţe přijímací zkoušky nebyly jen otázkou formality. Respondenti byli před přijímacími zkouškami nervózní. Lékařské uschopnění ke studiu jim automaticky nezaručovalo přijetí na školu. Přijímací zkoušky se konaly pro ně ve zcela novém prostředí. Také věděli, ţe uchazečů nejen v jejich ročníku, ale i 11 12
Viz příloha číslo: 7_Pozvánka k přijímacím zkouškám na střední školu Tamtéţ
19
v předchozích letech bylo více, neţ byl následně počet přijatých. Ale odhodlanost dostat se na jejich vybranou školu byla velká. Šest z nich mi doslova řeklo, ţe bylo jejich snem tuto školu/obor vystudovat. Pro nikoho z nich tak nebylo samozřejmostí, ţe by byl na střední průmyslovou školu ţelezniční automaticky přijat. Podle respondentů nehrál roli prospěch na základní škole. I kdyţ se musely psát posudky na kaţdého ţáka, které se týkaly chování, prospěchu atd. A tak přijímací řízení, včetně lékařského vyšetření, bylo pro pamětníky první větší zkouškou a to nejen znalostí, ale také psychiky. Výsledky zkoušek se ţáci, dle respondentů, dozvěděli ještě téhoţ dne před školou. Kdy jim je přišel sdělit vyučující. Podle vzpomínek pamětníků, kaţdý, kdo přijímací zkoušky zvládl, splnil určitý počet bodů, byl přijat. Avšak oficiální dopis o (ne)přijetí jim přišel posléze poštou. Podle Průchy a kol. (2009) se v 80. letech minulého století bylo přijímáno na výběrové střední školy 37% absolventů základních škol. Coţ dle tabulky, kterou Průcha a kol (2009, str. 931) uvádí, bylo 243 166 ţáků v roce 1980, nejsou v tom započítáni ti, kteří si doplňovali vzdělání při zaměstnání. Všichni respondenti tedy prošli základní školou, při níţ navštěvovali různé zájmové krouţky pod záštitou Čs. pionýra. Absolvovali lékařské vyšetření, které je uschopňovalo pro studium na střední průmyslové škole ţelezniční. A také všichni úspěšně zvládli přijímací zkoušky.
20
2 STŘEDNÍ ŠKOLA, SETKÁNÍ RESPONDENTŮ Ze základní školy byla zákonem, z roku 1978, dána povinnost přihlásit se k dalšímu studiu ať uţ na gymnáziu, střední škole, či učilišti. A to tím, ţe zanikla devítiletá povinná docházka a vešla v účinnost desítiletá povinná školní docházka. Změna se také týkala základních škol, kde jiţ nebylo devět ročníků, nýbrţ osm. Coţ znamenalo, ţe po ukončení osmi let na základní škole, bylo ze zákona povinností ţáka, navštěvovat školu ještě následující dva roky. Mí respondenti se rozhodli pro studium na střední průmyslové škole ţelezniční. V přihlášce pamětníci vypisovali dvě školy, vybrali si jednu, preferovanou. A tuto školu měli napsanou jako první variantu. Ne ve všech rodinách, ale bylo jasno, na kterou školu daný respondent půjde, tak jako u pana Jana, jehoţ oba rodiče měli vystudovanou právě tuto střední školu a jak sám říká: „u nás to bylo bez debat, prostě jsem věděl, ţe tam půjdu, přijímačky jsem udělal a takt jsem tam šel“. To v rodině pana Jiřího to tak jasné nebylo, jelikoţ s rodiči ţil na vesnici a jeho nejlepší kamarád ze základní školy se hlásil na zemědělskou školu, chtěl tam jít také. Ale maminka, která pracovala jako signalistka na ţeleznici, si to nepřála. A na přání maminky si pan Jiří přepsal tu část přihlášky, na střední ţelezniční školu, kde měl původně na prvním místě zemědělskou školu. Opačný případ byl u paní Boţenky a paní Lucie, jejichţ rodiče si přáli, aby šly na střední školu ekonomickou, kaţdá ve svém okrese. Ale ony měly sen jít na ţelezniční školu. Kde nakonec, stejně jako ostatní respondenti, úspěšně absolvovaly přijímací zkoušky. Rozhodování bylo pro některé respondenty těţké, ustoupit rodičům, či si prosadit svoje. Kaţdý měl k výběru školy své důvody, avšak dnes ani jeden z nich nelituje své volby.
2.1 UBYTOVÁNÍ V DOMOVĚ MLÁDEŽE Jelikoţ respondenti pocházeli z různých částí tehdejšího Severomoravského kraje a dojezdová vzdálenost do školy neumoţňovala jejich denní dojíţdění, byli ubytováni v domově mládeţe. Který Průcha, Walterová & Mareš (2009, str. 48) charakterizují jako: „Školské ubytovací zařízení, které zabezpečuje ţákům středních škol výchovu, ubytování a stravování. … Slouţí především pro ţáky, kteří nemohou denně dojíţdět do školy.“ Také zákon z roku 1978 pamatoval na vymezení domova mládeţe. V něm se uvádí: „Domov mládeţe zabezpečuje ţákům středních škol výchovu, ubytování a stravování. Obsah výchovné činnosti v domově mládeţe navazuje na obsah výchovně vzdělávací práce školy. (Zákon č. 76/1978 Sb. § 22 [1]). 21
Z vyprávění nejen pana Jana to v praxi vypadalo tak, ţe ţáci přijeli o den dříve, neţ začínal daný školní rok a ubytovali se v domově mládeţe. Zde měli pokoje po čtyřech a na chodbách sociální zařízení. Pokoje si ţáci museli pravidelně uklízet a probíhalo bodování čistoty. Jednou týdně pak probíhal v celém domově mládeţe velký tzv. generální úklid. Kdyţ měl někdo na pokoji opakovaně nepořádek, mohly mu/jí být zakázány odpolední vycházky. U vchodu z a do budovy byla vrátnice, kde se ţáci prokazovali vycházkovými průkazy. Jelikoţ zde byli ubytováni nezletilí, starali se o dodrţování ubytovacího řádu vychovatelé. Ţáci disponovali stravenkami, které si stejně, jako ubytování v domově mládeţe, museli zaplatit. Respektive, rodiče jim tyto výdaje platili. Stravenky odevzdávali při jednotlivých jídlech, které se vydávaly vţdy v předem stanovených hodinách. Ráno při snídani odevzdávali dvě stravenky, jelikoţ jim byla zároveň dána i svačina do školy. Po vyučování šli ţáci opět do jídelny domova mládeţe na oběd a poté záleţelo, zda měli odpolední vyučování, či nikoliv. Pakliţe odpolední vyučování neměli, měli v určité hodiny moţnost zajít si pro odpolední svačinu a poté, pokud neměli kázeňský postih (např. za neuklizený pokoj, za porušení ubytovacího řádu, za slabý prospěch ve škole atd.), mohli jít na vycházky. Avšak v předem stanovenou hodinu se museli hlásit zpátky v domově mládeţe. Na konci školního roku pak byl rodičům kaţdého ţáka, který byl v domově mládeţe ubytovaný, zaslán dopis. V něm stálo, jak se ţák v průběhu školního roku v domově mládeţe choval atd.13 Pro paní Miladu byly těţké první chvíle v domově mládeţe. Nejvíce pak první měsíc, neţ si zvykla na nové město, nový reţim a také to, ţe byla pryč od rodičů. Pravidla byla přísná, jak sama řekla, ale bylo to potřeba. Byli stále ještě nezletilí, v prvním ročníku většina ze ţáků neměla ani občanský průkaz. V předem stanovené hodině byl kaţdý den svolán nástup, zda jsou všichni v pořádku zpátky v domově. Poté, kdo chtěl, mohl jít podle respondentů na vycházku a opět se musel do určité hodiny vrátit zpátky. Také díky tomu, ţe pokoje jim byly přiděleny dopředu, mohli se respondenti seznámit se svými novými spoluţačkami a ve třídě se postupně všichni poznávali. Velkou výhodou bylo pro respondenty také to, ţe většina spoluţáků kaţdý týden dojíţděla a nejen paní Milada si tak brzy našla nové kamarády. A jak sama říká: „Člověk spolu trávil celé dny, celé odpoledne takţe to bylo takové, ţe jsme se museli seznámit a museli jsme si vyjít vstříc.“ Jinak na tom byla paní Lucie, té odloučení ani nové prostředí nevadilo a sama mi řekla, ţe to ze začátku brala jako tábor. Jako příjemnou dobu bez rodičů. V první chvíli také
13
Viz příloha číslo: 8_ Dopis o chování ţáka v domově mládeţe
22
nikoho neznala a díky ubytování v domově mládeţe a kaţdotýdennímu dojíţdění do a ze školy se seznámila se svými spoluţáky, „to aţ kdyţ jsem jela po druhé, tak jsem viděla, ţe aha tam ten kluk jel ze Studénky, můj spoluţák. Tak se člověk začal orientovat a seznamovat. Ale bylo to super v tom, ţe jsme skoro všichni byli na tom intru.“ Domov mládeţe měl tři budovy, dvě z nich byly u sebe a propojené chodbou. Zde byli chlapci a dívky rozdělení v různých patrech, vţdy celé patro budovy pro jedno pohlaví. Zajímavostí také bylo, ţe dívky v prvním ročníku střední školy byly ubytovány v oddělené budově, na druhé straně města. Nejvíce na tyto okamţiky vzpomínala paní Milada. „My jsme v prváku byly vlastně, jako holky úplně jinde ubytovaní neţ ostatní. My jsme tomu říkaly klášter, protoţe tam jsme fakt byly jenom holky prvačky, abysme náhodou nepřišly do kontaktu s ňákýma klukama.“ I paní Lucie vzpomínala na oddělenou budovu, kde byly pouze dívky a to jen v prvním ročníku, pak byly přemístěny do hlavních budov. Výhodou podle respondentek bylo, ţe zde byly hodné paní vychovatelky a často se zde neprocházela paní ředitelka domova, která se netěšila oblibě a dokonce si vyslouţila hanlivou přezdívku. Dívky nesměly mít na stěnách ani na nábytku nalepeny plakáty nebo nástěnky, vše muselo být dle ubytovacího řádu, a kdyţ nebylo, „tak vţdycky prohlašovala, ţe je to tam jak v cikánské boudě. Já jsem ju neměla ráda. A rozčilovala se, hodně pérovala naše vychovatelky, to byly uţ paní z důchodu.“ Nevýhodou oddělené malé budovy, kde byly ubytovány ţákyně prvních ročníků, byla vzdálenost na hlavní budovu a do školy. Jelikoţ budova pro dívky prvního ročníku byla na druhé straně města a protoţe zde, podle respondentek, nebyla jídelna, musely dívky docházet na hlavní budovu. Jak mi vyprávěla paní Lucie: „Vţdycky ráno jsme chodily pěšky na velký internát, na snídaně, pak dolů do školy, zpátky nahoru na oběd, dolů a taky na večeři nahoru a tak. Byly jsme tam sice více hlídany, ale nebyla tam ta ředitelka.“ Ve druhém ročníku uţ pak bydlely i dívky v hlavní budově, kde byla také místnost s televizí, herní stoly na stolní tenis a podobně. Ţáci se mohli během volného odpoledne a vycházek věnovat svým zálibám.
23
Pan Miroslav měl s kamarády kapelu, v rámci hudebního krouţku. Měli moţnost naučit se hrát na kytaru, bicí, skládali písničky a jak sám dodává: „To nebylo ideální hrát v té době na elektronickou kytaru. No a my jsme chtěli koupit něco z peněz internátních koupit a ono se to těţko prosazovalo tady to.“ Proti byla hlavně jiţ zmiňovaná paní ředitelka domova mládeţe. Pan Jiří hrál fotbal a to jiţ od základní školy, kdy celá odpoledne trávil venku a hrál s kamarády. I na střední škole se mu podařilo tento koníček udrţet a s kluky hrávali jen tak pro zábavu, doma se tomu však pan Jiří věnoval profesionálněji. Jezdil na různá utkání a díky tomu měl v neděli povoleno přijíţdět později, neţ ostatní, i kdyţ to bylo náročnější a někdy se mu stalo, ţe ve vlaku usnul a zapomněl vystoupit. Ale díky svým znalostem ze školy věděl na jaký vlak a kde, má přesednou, aby v pořádku dojel. Ovšem úlevy a podpora nebyla ze strany školy/domova mládeţe u všech zájmů. Například pan Rostislav závodně jezdil na kole a chtěl ve svém volném čase trénovat, avšak mu to nebylo dovoleno. „Chtěl jsem mít kolo i na intru, ţe bych ho nechával ve škole, tak jsem šel za třídním, tak to nejdřív vypadalo, ţe jo, ale nakonec to nedopadlo. Musel bych mít totiţ klíč od školy, tenkrát uţ tam bylo nějaké zabezpečení, ale to uţ se nepovedlo. Takţe jsem jezdil jen o víkendech.“ Respondentky oproti respondentům vzpomínaly, jak chodily do kina nebo cukrárny, na pokojích si pletly jednotlivé kusy oblečení a povídaly si. Na ubytování v domově mládeţe vzpomínali všichni respondenti s úsměvem. Dostali tak moţnost bydlet se spoluţáky, více se poznat a hlavně naučili se být více samostatní.
2.2 TYPICKÝ TÝDEN RESPONDENTŮ NA STŘEDNÍ ŠKOLE Po čtyřech letech na škole pro mnohé jiţ zaběhnutá rutina, v neděli odpoledne si sbalit věci, jít na vlak. Ve vlaku najít kousek místa, kdyţ uţ ne na sezení, tak alespoň místo ke stání. Kolem ruských kasáren projít aţ k domovu mládeţe, nahlásit svůj příjezd a ubytovat se. V pondělí pak snídaně, škola, oběd poté škola nebo zájmové činnosti a také moţné vycházky, večer probíhala večeře a následně večerka, kdy museli být všichni ţáci ve svých pokojích, a mělo být zhasnuto. Tato rutina se opakovala po celý týden od neděle večer do pátku odpoledne, kdy ţáky čekal po škole odjezd domů. Na víkend se v domově mládeţe za normálních okolností zůstat nemohlo. Takto by se dal ve zkratce popsat typický týden respondentů, zaloţený na jejich vyprávění.
24
Avšak jaké jsou ty konkrétní vzpomínky jednotlivých respondentů? Většina z nich vzpomínala, na to, jak jezdili vlakem do školy, nesmíme také zapomínat, ţe se jednalo o střední průmyslovou školu ţelezniční, proto to pro ně mělo ještě jiný smysl. Všichni respondenti mi dokázali říct, jak se jednotlivé vlaky, kterými jezdili, jmenovaly. Také jejich číselné označení, či zastávky, na kterých zastavovali. A tak jsem se dozvěděla, ţe v neděli i v pátek se hromadně přijíţdělo/odjíţdělo vţdy dvěma moţnými vlaky, ţe vlaky do a ze Zábřehu na Moravě (na hlavní ţelezniční trati Praha-Bohumín) byly vţdy plné. V neděli se, podle respondentů, jezdívalo rychlíky „črverou“ (rychlík č. 644) nebo „Gerlach“ a v pátek se jezdilo „trojou“ (rychlík č. 603), anebo opět „Gerlachem“. Ţáků, kteří do školy museli dojíţdět a být, kvůli velké vzdálenosti, ubytováni v domově mládeţe bylo hodně. Kaţdý z respondentů si vzpomněl, ţe z jeho/její třídy dojíţděla většina spoluţáků. A vţdy jen pár bylo místních. Jak jsem jiţ zmiňovala výše, i díky tomuto se ţáci rychleji seznámili a také blíţe poznávali. Za pár týdnů, nebo měsíců uţ se vědělo, kdo na jaké zastávce nastupuje, komu je potřeba drţet místo v kupé apod. A společně tak cestovali po celé čtyři roky na škole. Coţ mi popisoval i pan Jiří„My jsme vlastně všichni dojíţděli nebo většina dojíţděla a prakticky taková parta tady z toho Ostravska. Takţe kaţdou neděli jsme se potkali většinou ve vlaku, takţe to taky to byly poměrně silné záţitky, protoţe jsme čtyři roky čtyři hodiny cestovali někde na intr.“ Paní Milada pochází z příhraničního města, a jelikoţ vlaky na Prahu, tak jako mnohé dnes, začínaly právě v tomto městě, měla vţdy v neděli za úkol najít prázdné kupé a zajistit, aby bylo volné do příchodu spoluţáků, kteří nastupovali na nádraţí od hlavního v Ostravě aţ po Přerov. A vţdy se snaţili mít aspoň jedno kupé pro sebe. Podle vzpomínek respondentů měl vţdy někdo s sebou kytaru a hrál, zpívalo se. Také kdyţ se jelo na výlet nebo na brigádu měl někdo ze spoluţáků fotoaparát a vznikaly pak mnohdy zajímavé záběry, které jsou dnes uchovány například v třídní kronice maturitního ročníku 1991. Všichni respondenti také potvrdili, ţe cestu do a ze školy měli zdarma. Vţdy si museli vyřídit potřebné potvrzení a na jeho základě jezdili pouze na trase domov-škola a zpět zdarma. Cesty domů pak byly zajímavější z toho důvodu, ţe vlaky jiţ byly plné a respondenti se i přesto snaţili do nich dostat. Na tyto momenty vzpomínal kaţdý mimo jiné i paní Šárka: „vlaky plné, natřískané kaţdý pátek. Všichni utíkali, nechávali učebnice pod lavicema a utíkali na vlak, aby ho stihli. A to jsme stáli, byli jsme, jak se říká, na jedné noze a byli jsme rádi, ţe jsme stáli, kdyţ jsme dojeli jo. Takţe, ale ta situace je i dneska.“ Ne všichni spoluţáci respondentů, se kterými jezdívali do školy, však dokončili střední průmyslovou školu ţelezniční. 25
Ve školní kronice se můţeme dočíst, ţe ne všichni ţáci, kteří v prvním ročníku nastoupili, školu také dokončili. Například třída, ve které byl pan Jan, Jiří a paní Lucie nastupovala v roce 1987 v počtu 33 ţáků, z toho 16 děvčat a maturovali v počtu 29 ţáků, z toho 12 děvčat (Školní kronika 1985-1993). Ze školní kroniky pro roky 1985-1993 víme, kolik ţáků bylo v jednotlivých třídách i to, kdo byl jejich třídním učitelem. Ale v třídní kronice maturitního ročníku 1991 se můţeme dočíst i to, jakého vyučujícího, třída měla v určitém roce na český jazyk, matematiku, dopravu, přepravu, či zabezpečovací techniku a také to, ţe ţáci měli němčinu. I kdyţ ta nebyla povinná pro všechny. Byl to předmět dobrovolně povinný, kdo se jednou do něj přihlásil, stal se tak pro něj povinným. Ve školní kronice (1985-1993) se pak také uvádí zájmové krouţky, kterým se mohli ţáci věnovat ve svém volnu v rámci školy. Na výběr bylo z krouţků zabezpečovací techniky, šachového, dopraví klub, klub ruského jazyka, branný vodácký či tělovýchovné krouţky. V školním roce 1988/89 uţ byl na výběr i střelecký krouţek, či fotografický. Zajímavé je také sledovat oblíbenost krouţku, kdy ve střeleckém krouţku bylo zapsáno 23 ţáků a ve fotografickém 1 ţák (Školní kronika, 1985-1993). Ţáci se tak podle svých zájmů mohli přihlásit i do těchto krouţků a byli za to rádi. Respondenti často říkali, ţe je tyto krouţky hodně bavily, a ţe do nich rádi chodili. Také díky tomu měli smysluplný program na odpoledne. Pan Miroslav chodil do branného, vodáckého krouţku, který patřil pod Svazarm14. Dle jeho vyprávění vlastnila škola lodě, na těch se přes rok pracovalo v rámci brigád. Kaţdý člen musel mít odpracovaných určitý počet hodin. Lodě se různě laminovaly, kdyţ byly prasklé, nebo natíraly atd. V létě pak probíhaly vodácké týdny, vţdy od soboty do soboty. V rámci brigád se všechno potřebné vybavení, coţ znamená lodě, stany, záchranné vesty, pádla, barely atd. naloţily do předem objednaného vagonu. Vagon se poté dopravil na místo určení, zde ho ţáci prvního týdne (turnusu) vyloţili. V kempu si postavili stany a přes týden sjíţděli danou řeku. Poté přijel další turnus a takto se střídali do konce prázdnin, kdy se poslední týden zase všechno schovalo, naloţilo a odvezlo. A tak se celý postup rok za rokem opakoval. Pan Jan a pan František navštěvovali modelářský krouţek, „Stavěli jsme modelovou ţeleznici, kterou jsme nikdy nedokončili. Bylo to v místnosti za naší třídou a scházeli jsme se tam a hráli si s tím modelem, vypadalo to jak opravdová ţeleznice a furt se to rozrůstalo, asi
14
Svazarm je označení pro Svaz spolupracující s armádou.
26
i proto jsme to nikdy nedodělali. Měli jsme tam i elektrické zabezpečení a všechno a bylo to vlastně přes celou tu místnost. Mohli jsme si na tom zkoušet reálný situace, které nás pak jako výpravčí mohly potkat.“ Vzpomínal pan František. Školní krouţky během týdne nebyly jedinou aktivitou ţáků. Jezdilo se na pravidelné branné, lyţařské kurzy a také brigády.
2.3 BRANNÉ KURZY A BRIGÁDY Branné kurzy a povinné zemědělské brigády, výpomoc, v rámci školy. Také jeden z rysů školství od druhé poloviny minulého století. Občané Československé socialistické republiky museli být vţdy připraveni, nejen kdyby zemi hrozilo ohroţení, ale také, kdyţ byla potřeba pomoc právě v zemědělství.
2.3.1 BRANNÉ KURZY Branná výchova byla zařazována do výuky jiţ od mateřských škol, důvod proč se tomuto tématu věnuji z pohledu ţáka střední školy je ten, ţe na základních školách se respondenti mé práce neznali. Coţ také znamená, ţe kaţdý chodil na jinou základní školu a kaţdý zaţil odlišné branné kurzy/cvičení. Avšak na střední škole, byť v různých ročnících měly branné kurzy jednotné schéma. K přiblíţení branné výchovy v rámci vyučování na střední škole bych přistoupila v první části kapitoly, jelikoţ se jedná o prvky, které nejsou na první pohled patrné, a domnívám se, ţe si je ţáci sami neuvědomovali. Dle zákonu č. 73/1973 Sb. Ministerstvo školství České socialistické republiky a ministerstvo školství Slovenské socialistické republiky „zabezpečují, aby branná výchova byla organickou součástí výchovy a vzdělávání ţáků, učňů a studentů a aby se uskutečňovala v povinném branném vyučování, v ostatních vyučování a v zájmové branné společnosti“ (Zákon č. 73/1973 Sb. § 11 [2b]). Můţeme z tohoto vyvodit, ţe branná výchova se bude projevovat nejen ve všech školních předmětech, ale také při speciálních cvičeních a kurzech. S nadsázkou můţeme říct a také vyčíst, jak ze zákona, tak z publikace Branná výchova, ţe cílem branné výchovy/branných cvičení bylo naučit ţáky, schránit se před nejrůznějšími útoky imperialistického nepřítele. V publikaci Branná výchova (1981, str. 7) se dočteme, ţe „bez spolehlivě fungujícího týlu je dnes nemoţné vést válku. Proto branná výchova nabyla významu strategické důleţitosti při zabezpečování ţivotně důleţitých činností státu…“ a to jak v období války, tak i v období míru.
27
Mezi cíle branné výchovy patřila i výchova vyspělé osobnosti. Ţáci byli na středních školách v „období utváření základů branných postojů“ (Branná výchova, 1981, str. 214). Branné hodnoty se měly projevovat také v běţných vyučovacích hodinách a ne jen na speciálních kurzech, o kterých bude následující část kapitoly. V hodinách byly branné hodnoty učiva kategorizovány na primární, které přímo rozvíjí ţáka v oblasti branné výchovy. Na sekundární, které můţeme aplikovat pouze zprostředkovaně (např. rozvoj pocitu sounáleţitosti) a terciární, které podporují čestnost, pocit sounáleţitosti, pravdomluvnost atd. (Branná výchova 1981). V hodinách českého jazyka se jednalo o čtení textů s národní tématikou. Staré pověsti české od Aloise Jiráska měly pro tehdejší účely branné výchovy velký přínos. Následně byl vyuţíván příběh Jana Ţiţky a Husitů. Coţ mělo vést k rozvoji právě pocitu sounáleţitosti a vlastenectví (Branná výchova 1981). Při vyučování ruského jazyka se ţáci, pokud texty v učebnicích nebyly dostačující, měli dle Branné výchovy (1981) učit vojenskou terminologii a to především pojmy politické, technické a další. V praxi to znamenalo, „ţe např. podporu a rozvoj vlasteneckého cítění, kolektivizmus, vštěpování zásad proletářského internacionalismu, pěstování soudruţství, pozitivního vztahu k práci, ke společnosti …“ (Branná výchova, 1981, str. 233). V zeměpise se pak jednalo přímo o branné učivo, zeměpisné vycházky měly slouţit k praktické nauce ţáků o znalostech terénu, odhadech vzdálenosti apod. Nedílnou součástí branné výchovy byly hodiny tělocviku, kde byl kladen důraz na běh (rychlostní i vytrvalostní), skoky (do dálky, do výšky, a přes překáţky), plavání atd. (Branná výchova, 1981). Respondenti často vzpomínali na branné kurzy, kdy třída jela do přírody, někteří to přirovnávali k dětskému táboru, spali v chatkách nebo zděné budově a přes den plnili nejrůznější úkoly. Ze školní kroniky můţeme vyčíst, ţe tyto kurzy se konaly kaţdoročně a to v kaţdém pololetí. V letním to byly obvykle dva i více dní (Školní kronika 1985-1993). Paní Lucie vzpomínala takto: „Stříleli jsme ze vzduchovky. Jak byly brané cvičení, to se šlo někam do přírody, člověk si oblékl, co kdyby nás napadly plynové zbraně. Takţe jsme si navlékli igelitové sáčky, pláštěnky, masky a chodilo se přes nějaké zamořené území, učila se morseovka a tak.“ O střílení ze vzduchovky mluvili všichni respondenti. Paní Šárka si vzpomněla, ţe dívky z její třídy učitel za střelbu ze vzduchovky pochválil, „holky střílely líp jak kluci. A říkali, ţe jako kdyby byl nepřítel, tak ţe ho zastřelíme kaţdá, jo kaţdá, ţe se trefíme.“ 28
Pro všechny byl branný kurz spíše oddych od školy. Moţnost jet se třídou na výlet, na jakousi školu v přírodě. Kde si sice museli oblékat plynové masky a plastové sáčky na ruce a nohy. Chodit terénem, určovat, kde je sever, jih, jak daleko je které místo. Nebo jak se obléct do nejrůznějšího počasí. Avšak brali to s humorem a nadsázkou. Často říkali to, co pan Jan, „prostě to tak bylo, já to neřešil, hlavně, ţe jsme byli venku a nemuseli jsme do školy.“ Branné kurzy měly podle respondentů podobu tábora, kdy byli ţáci ubytováni v chatkách a kromě jiţ zmiňovaného střílení ze vzduchovky, běhání v plynové masce atd. se ţáci učili i první pomoc. Tedy jak si poradit, kdyţ se někdo zraní v přírodě, např. jak znehybnit ruku nebo jak udělat nosítka a následně zraněného přenést. Kromě branných kurzů, které byly i několikadenní, jezdili ţáci také na zemědělské brigády, které se u respondentů také těšily velké oblibě.
2.3.2 BRIGÁDY Brigáda, dnes je to označení pro práci na zkrácený úvazek, která zajišťuje, nejčastěji studentům, přivýdělek. V období socialistického státu bylo toto označení převáţně pro pracovní brigády, kdy nejen ţáci, ale také zaměstnanci úřadů a jiní, jezdili pomáhat zemědělským druţstvům při sklizni surovin. Podle Micheka (1965) však masivní vysílání ţáků na zemědělské brigády narušovalo vyučování a program jednotlivých škol. Ten se ve svém článku snaţí přiblíţit moţnosti, jak vyloučit brigádníky nejen ze stran školství ze zemědělství a nahradit je stroji. Avšak ţáci stále jezdili na brigády a to právě v rámci školy, s kolektivem spoluţáků a učiteli, kteří na ně dohlíţeli. Ze školní kroniky (1985-1993) můţeme vyčíst, ţe ţáci na brigády vyjíţděli nejčastěji v září a to na dobu dvanácti dní, kdy se vyjíţdělo v pondělí. Coţ mělo svůj důvod, ţáci ubytováni v domově mládeţe byli na víkend doma, mohli si tak přivést potřebné venkovní oblečení, poté v pondělí odjíţděli na brigádu. A následující týden v pátek se vraceli a mohli jet domů. Jedinou výjimkou byl rok 1984, kdy se zemědělská brigáda konala mimořádně po dobu tří týdnů a ne v září, ale aţ v říjnu (Školní kronika 1985-1993). Bliţší informace, kam se v rámci zemědělské brigády jelo a jakou práci ţáci vykonávali, v kronice nejsou. Paní Šárka mi povídala o jednom roce, kdy byli se třídou na brigádě. Ţáci jezdívali převáţně na bramborové brigády, málo kdo si vzpomněl na jiné. I kdyţ jak paní Šárka vyprávěla, „A jeden rok nám udělali to, ţe jsme šli s elekrikářema a naše kluky poslali obracet len, takţe ti makali jak blázni, chudáci. A ti elektrikáři s náma sbírali ty brambory.“
29
Respondenti vzpomínali na brigády jako na týden zábavy, kaţdý sice poznamenal, ţe se pracovalo a kolikrát to opravdu nebylo jednoduché. Avšak opět to brali jako naprosto běţnou věc. Nikdo se nepozastavoval nad tím, proč se na brigády jezdilo, a ţáci nebyli ve škole, či proč se dnes jiţ takto vypomáhat nejezdí. Respondenti často vzpomínali na průběh událostí, které se děly okolo brigád. Kaţdý jednou dvěma větami shrnul, jak se pracovalo, ale daleko častěji povídali o cestě na brigádu, o tom jak byli ubytování. Ţe to byly palandy, na kterých se třeba paní Milada pořádně nevyspala. Večer se sedlo k táboráku, vyprávěly se příběhy, zpívaly se písně apod. Z čehoţ můţeme vyvodit, ţe brigády nebyly, minimálně pro respondenty, špatnou zkušeností. Jediné, co respondenti řekli jako nevýhodu bramborových brigád bylo, ţe kdyţ pak přijeli a v jídelně byly na večeři brambory, tak uţ je ani nejedli. Pan Jan si zase vzpomněl na jinou příhodu z bramborové brigády. „si pamatuju, jednou jsme měli vlečku nasbíranou a učitel z dopravy přišel, a šlápl na tu vlečku no a ona se vyklopila zpátky. To jsme měli radost, jsme to zase museli všechno sbírat.“ Kromě povinných brigád, na které ţáci jezdili se školou vţdy na podzim, vyráţeli také na víkendové brigády, převáţně do Jeseníků. Tyto brigády se většinou týkali práce v lese a ţáci byli peněţně odměňováni. Nebyly to vysoké částky a většinou se z nich zaplatilo občerstvení při práci nebo při následném výletě druhý den. Dle třídní kroniky (maturitní ročník 1991) byli ţáci například v roce 1988 na Červenohorském sedle. K této brigádě neměli ţáci dlouho ţádné informace, jediné, co jim třídní vyučující řekl, bylo, aby si sehnali spacáky. V pátek přijeli na místo, ubytovali se a v sobotu je pak čekala práce. Sázení stromků a úklid lesa. Večer se rozdělal táborák a v doprovodu kytary se zpívaly písničky a povídalo se. V neděli, i kdyţ velkou většinu brigádníků bolely po propracované sobotě nohy, vydali se společně s třídním učitelem na túru, na Praděd. O rok později jeli ţáci na obdobnou brigádu, avšak v sobotu se rozpršelo a tak práce nebyla moţná. Kdyţ se počasí o něco zlepšilo, šli alespoň na túru na Červenou horu. Tyto brigády byly zcela dobrovolné. Kdo chtěl, mohl jet, kdo nechtěl, nemusel. Ţáci jezdívali do Jeseníků sázet stromy, čistit lesy a podobně. Mnohdy se dostali na začátek pohraničních zón, kam se běţní lidé nemohli ani podívat. S ţáky, podle respondentů jezdíval jeden nebo dva vyučující, kteří jim tuto brigádu předem zajistili. Díky tomu, ţe tyto brigády nebyly povinné, ţádný z respondentů nebyl na všech, ale kaţdý minimálně tři nebo čtyři absolvoval. Ne vţdy se jim však vydařilo počasí a ţáci byli nuceni odjet domů, tak tomu bylo u paní Lucie, „Vzpomínám si, jak jsme jeli úplně poprvé, to bylo taky super. To jsme přijeli a v sobotu jsme jeli domů, protoţe pršelo.“ Paní Šárka místo deště zaţila na víkendové brigádě 30
sníh, „jsme přijeli sázet stromky a ráno napadlo po kolena sněhu, takţe jsme měli po sázení. Hráli jsme pink ponk. To byly dobré ty brigády. … Kdo ví, jestli ty stromky tam rostou ještě, co jsme je posadili.“ Všichni se shodovali, ţe to bylo dobrodruţství, moţnost jet opět se spoluţáky někam na výlet. A i kdyţ si vzpomínali na strmé kopce, na kterých pracovali a říkali, ţe to nebyla snadná práce. Přebíjely to vzpomínky opět na vše okolo. Na večerní zpívání a povídání u táboráku, tak jako tomu bylo na branných kurzech. Opět vyzdvihovali tu moţnost jet a se spoluţáky a blíţe je poznat, stejně jako učitele. Ty díky brigádám poznávali i z jiné stránky a ne jen z pozice za katedrou. Kdyţ byla práce hotová, šlo se druhý den na túru, o těch mi řekl i pan Jiří, „jsme byli pospolu jakoby z třídy a zas to bylo někde jinde. Nebylo to ve škole, ţe, s taškama v ruce, ale byli jsme prostě v maskáčích jo a byli jsme někde v přírodě, takţe to bylo takové zajímavé. Prochodili jsme i spoustu míst v Jeseníkách. Já si myslím, ţe i ti co jezdili na ty brigády třeba měli spolu úplně jiný vztah neţ ti co se třeba vůbec neangaţovali, jo, ţe jsme spolu měli jakési pouto bych řekl, takové přátelské jinačí neţ třebas ti místní kteří nejezdili vůbec.“ Všichni respondenti mluvili o brigádách v dobrém a to, i kdyţ říkali, ţe práce to byla mnohdy náročná. Hlavní pro ně bylo, ţe v dobré skupině mohli jet právě na ten výlet. A bylo jedno, zda se jednalo o brigádu povinnou či dobrovolnou. O zajímavé události neměli respondenti během svých školních let, na střední průmyslové škole ţelezniční, nouzi. V rámci školy se konalo hodně sportovních akcí, brigád a také akce společenské, jako byly např. návštěvy divadla, či kina. Většina respondentů, vyjma nejstarších, zaţili během střední školy také změnu reţimu a s tím spojenou Sametovou revoluci.
2.4 SAMETOVÁ REVOLUCE POHLEDEM RESPONDENTŮ Sametová revoluce, jeden z klíčových momentů naších novodobých dějin. Příběhy z velkých měst, především z Prahy známe. Víme, ţe v hlavním městě probíhaly velké demonstrace a ţe se na Albertově se scházeli studenti. Ale v malých městech, probíhaly tyto dny jinak. Nutno podotknout, ţe v této době všichni respondenti jiţ nebyli ţáky střední školy, jelikoţ ti nejstarší maturovali právě v roce 1989. Nikdo si přesně nepamatuje, jak to vše proběhlo. Všichni se shodli na tom, ţe sami o tom nic nevěděli a to ani z domova. Teprve ve škole k nim pak přišli vyučující a postupně jim o demonstracích, které probíhaly především v Praze, řekli a debatovali s nimi na toto téma. Většina z nich byla těmito událostmi zmatená, o to víc ti, kteří byli právě v prvním
31
ročníku školy a ještě si nedokázali o všem udělat kritický názor. Starší respondenti byli zmatení z moţného potlačení revolucí a následků, které by to mělo. Ze školní kroniky (1985-1993) můţeme vyčíst, ţe se ţáci střední průmyslové školy ţelezniční zúčastnili dne 28. října 1989 generální stávky, avšak v Rudém právu (“Mezi houkáním sirén”, 1989) se o generální stávce dočteme aţ o měsíc později. To, ţe se stávka konala aţ 27. listopadu, nám potvrzuje také Dowling (2004). Celkově chaotické zápisy v kronice odráţí chaos těchto okamţiků. Přesné informace měl málokdo, jediné o čem se s určitostí vědělo, bylo, ţe revoluce začala. Pan Petr byl v té době v prvním ročníku střední školy, „pamatuju si, kdyţ před nás předstoupila ruštinářka a teď nám o tom jako začala vyprávět, a ţe jsme na ni koukali s otevřenou pusou, co se teda děje. Nicméně jednak tam byl učitel, on byl takovej dost, jakoby v uvozovkách revoluční jo, ţe jako on potom dokonce drţel hladovku15“ Respondenti často zmiňovali vyučujícího, se kterým šli do ulic města a vytvářeli tzv. ţivé řetězy. Chodili kolem ruské kasárny, která ve městě byla, a posílali vojáky domů, o čemţ mluvil i pan Jiří: „si vzpomínám, kdy my jsme dělali ze školy řetěz ňáký ţivý, ţe jsme se drţeli za ruce a chodili po tom městě. Nás tam bylo tehdá studentů kvanta, takţe vono to fakt bylo přes celé město pomalu. No a potom to šlo ráz na ráz.“ Rozdílnou zkušenost měla paní Milada. Jelikoţ střední škola měla smluvní druţbu s ruskou univerzitou ve městě Novosibirsk, byla paní Milada v listopadu 1989 v tehdejším Sovětském svazu. A to společně s jednou spoluţačkou a dvěma učiteli. Podle záznamů školní kroniky (1985-1993) jeli do Novosibirsku v termínu 20. - 27. listopadu 198916. „Ono to bylo, jako výměna. Jeden rok jezdili ti ruští studenti sem do Česka na nějaké brigády na ţeleznici a další rok jezdili kluci od nás do toho Novosibirska. … Jeli jsme v listopadu 1989. Takţe my jsme se vraceli a vůbec jsme netušili, co se tady stalo.“ Paní Milada, její spoluţačka a dva vyučující tedy aţ zpětně zjišťovali, k jakým událostem v Československu došlo a co pro ně tato změna znamená. Respondenti svorně uváděli, ţe informace se k nim dostávaly se zpoţděním, ale všichni se zapojovali do protestních akcí, tedy aţ na paní Miladu, která k tomu neměla příleţitost.
15
Ve školní kronice je uvedeno, ţe ředitel školy, Ing. Ţerníček drţel hladovku, jelikoţ škola chtěla získat budovu bývalého OV KSČ, která přešla pod správu MěNV (Školní kronika 1985-1993). 16 V dalším školním roce se tato akce jiţ nezopakovala.
32
3 UKONČENÍ STŘEDNÍ ŠKOLY Zkouška dospělosti, jak se lidově označuje maturita, byla pro mé respondenty velkou zkouškou. Kromě ní ještě vykonávali odborné zkoušky na pozici výpravčího. Ze školní kroniky (1985-1993) můţeme vyčíst, ţe maturitní zkoušky probíhaly dle dvou schémat. Před revolucí, posledním ročníkem byl tedy maturitní ročník 1989, se maturovalo následovně. Byly dva termíny pro písemné zkoušky z jazyka českého a ruského, převáţně v dubnu. Poté byly ústní zkoušky, které maturant vykonal v průběhu jednoho dne. Po revoluci se konaly písemné zkoušky a ústní ve stejném sledu, jako tomu bylo před tím, avšak přibyl speciální termín pro odborné zkoušky. Písemná část z českého a ruského jazyka představovala slohovou práci a didaktický test. Při ústní části si ţáci na přípravě (lidově na potítku) nachystali základní body, které jim pak před komisí pomohli otázku zodpovědět17. Po maturitě měli ţáci, dvě moţnosti, stejně jako je tomu i dnes. Mohli nastoupit do zaměstnání, nebo jít na vysokou školu. Všichni respondenti měli ve svém rozhodnutí jasno, pro vysokou školu, hned po střední škole, se rozhodli pouze dva z nich. Ostatní chtěli nastoupit do praxe, podle jejich slov proto, ţe k tomu ta škola byla. Měla je připravit pro práci a uţ neměli zájem dále se vzdělávat. Více neţ na vysokou školu, chtěli do praxe. Později další tři respondenti dálkově vystudovali vysokou školu, ale tu uţ při zaměstnání. Ve všech třech případech to bylo z důvodu současné pracovní pozice. Ti, kteří maturovali ještě před revolucí, dostali s předstihem seznam maturitních otázek, aby si mohli jednotlivé otázky sami vypracovat.
Jako první skládali maturanti
písemné zkoušky z českého a ruského jazyka. Následoval tzv. svatý týden, kdy se ţáci připravovali k ústní části maturity. Dopředu znali termín, kdy budou zkoušeni. Jednou z nich byla paní Boţenka „To byly otázky, které jsme se naučili dopředu a pak jsme si je vytáhli. No a u maturity byli naší učitelé a předseda z jiné školy. Všichni ti učitelé se nám snaţili pomoct, takţe to bylo perfektní. No a na přijímačky nás pak v Ţilině vytřídili podle prospěchu, kdo je dělat nemusel a kdo pak šel na přijímačky.“ Poté se rozhodla jít studovat na vysokou školu v Ţilině Pan Rostislav se také hlásil na vysokou školu, také do Ţiliny, ale aţ po roce 1989. Jediné v čem se maturitní zkouška lišila, byl speciální termín pro písemné zkoušky z odborných předmětů. „Tehdy nás směřovali k tomu, abychom ukončili školu s kurzem výpravčího. No a oni nás to všechno nás to učili ve škole, takţe kdyţ jsme to uměli na známku do školy, tak nás přihlásili na skutečné zkoušky a dostali jsme razítko. Já jsem šel na výšku. 17
Viz příloha číslo:9_ Příprava „na potítku“ u maturitní zkoušky
33
U přijímacích zkoušek mi dali vysvědčení a řekli mi, abych jim vypočítal průměr známek. Z hlavy jsem jim to vypočítal a oni mi řekli, ţe jsem přijatý.“ Paní Lucie na vysokou školu nešla, chtěla nastoupit do zaměstnání. Avšak problém byl v tom, ţe v místě jejího bydliště Československé státní dráhy (ČSD) nepřijímaly nové pracovníky. Naopak byl zahájen tzv. „Stopstav“, o kterém se můţeme dočíst na stránkách Poslanecké sněmovny ČR18. Nejprve bylo v roce 1991 zrušeno zaměstnanecké palivo, v roce 1992 byly zastaveny příspěvky pro některé bývalé zaměstnance ČSD, kteří jiţ pobírali důchod. A hrozilo velké propouštění. Proto si mnoho z maturantů střední průmyslové školy ţelezniční nenašlo práci v oboru hned po ukončení školy (Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky). Češka (2013, str. 293) ve svých statistikách uvádí, ţe v Severomoravském kraji v roce 1992 nebylo umístěno 39 363 ţadatelů o zaměstnání, z toho bylo 5 004 absolventů škol (celkem). Tato číslo byla ve sledovaném období nejvyšší v české části republiky. Stejně tak i paní Šárka na vysokou školu nešla, „já sem nastoupila na enháčko19, protoţe nebyla moţnost jít na dráhu, to byl, my jsme zaţili tu vlastně první dobu propouštění náš ročník, v devadesátém prvním. A dráha tenkrát nebrala vůbec nové pracovníky a nás tehda ze školy na to enháčko šlo asi sedm nebo osm lidí. My holky jsme všechny skončily jako tranzitéřky přepravářky u těch vozů.“ Pan Petr, který maturoval dva roky po paní Šárce, uţ nastoupil do zaměstnání bez problémů a to díky přímluvě kamaráda. „Já jsem měl zase štěstí, ţe jeden ţák, kterej byl nade mou jako by o ročník starší. … A on říkal: Hele jestli chceš slouţit, tak prostě tohle je nejlepší způsob a vopravdu to tak bylo, ţe my jsme skončili tu školu, já jsem si tadyhle vytočil praţský ředitelství, oznámil jsem jim, kdo jsem, kde jsem, jak jsem. Dostal jsem ubytování, dostal jsem práci a opravdu za měsíc jsem pracoval.“ Dnes pracují čtyři respondenti zcela mimo obor svého zaměření, tři z nich i dnes spolupracují různým způsobem s vlakovou dopravou a zaměstnání zbývajících třech respondentů přímo souvisí se ţeleznicí. A to i přes počáteční nesnáze, při hledání zaměstnání.
18
Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky. Čtvrtek 27. února 1997. Dostupné z [online]: http://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/008schuz/s008108.htm 19 Neháčko (NH), lidový název pro Novou huť v Ostravě
34
SHRNUTÍ Jak jsem v samém úvodu práce uvedla, problémem mého tématu, tedy školní léta v období normalizace, je nedostatek odborné literatury. A jak uvádí Knapík a kol., pozornost českých historiků se zaobírá především staršími dějinnými událostmi. „Zejména vývoj po roce 1945 je velmi málo v české historiografii zastoupen, coţ můţeme pokládat za výzvu …“ (Knapík a kol. 2014, str. 165). O čemţ hovoří také Mareš (2010) a Průcha (2011) zkoumání této doby z pohledu pedagogiky označují jakoţto „vstup na tenký led“. Z období normalizace nemáme mnoho materiálů, které by nám objektivně popisovaly školní docházku apod. Na druhou stranu studium novodobých dějin má tu výhodu, ţe publikace, které byly vydané např. v roce 1968, jako je příručka Československého pionýra, nebo Branná výchova z roku 1981 jsou volně dostupné v knihovně a na základě toho můţeme vytvářet dobový kontext výzkumu. Avšak takovýchto zdrojů není příliš mnoho. Ţivotopisné vyprávění respondentů jsem podpořila, literaturou zabývající se socialistickým školstvím, denním tiskem, zákony, kronikami a naopak tyto poznatky jsem obohatila o konkrétní vzpomínky narátorů. Úskalí mnou pouţité metody orální historie jsou zřejmá. Lidé často zapomínají některé věci a jiné si zkreslují. S tím vším orální historie počítá. Proto nemůţeme říct, ţe něco skutečně bylo v širším měřítku pouze na základě výpovědi jednoho narátora. Je proto důleţité jednotlivá ţivotopisná vyprávění dávat do kontextu doby a velké historické události přibliţovat právě prostřednictvím pamětníků. S jistotou můţeme říct, ţe mimoškolní aktivity byly, stejně jako školní vzdělávání, pod vlivem ideologie. Ta se projevovala v kaţdodenním ţivotě nejen u respondentů mé práce, ale všech obyvatel Československé socialistické republiky. Respondenti často srovnávali, jaké bylo jejich dětství a jaké ho mají jejich pohledem děti dnes. Čtyři mi řekli, ţe oni by dnes své dítě nepustili na střední školu do vzdáleného města. A ţe svým způsobem obdivují své rodiče za to, ţe jim toto studium umoţnili. Domnívám se, ţe porovnávat školství dnes a před 25 lety je velmi obtíţné a já osobně bych se do některých jejich závěrů nepouštěla. Většina respondentů vyprávěla své příběhy a hodně často šlo na začátku rozhovorů poznat, ţe hledají něco negativního na tom, co proţili. Teprve, kdyţ jsem je ubezpečila, ţe mají volně vykládat, co zaţili a ne hledat ve svých vzpomínkách něco špatného, rozmluvili se. Také co se týče politických názorů, jsem často slýchávala: „No já nevím, to tak prostě bylo a já jsem to neřešil/a. Prostě to tak bylo a dělali to všichni.“ Z čehoţ usuzuji, ţe i dnes 27 let po revoluci můţe být pro mnohé těţké se k některým názorům vyhranit.
35
ZÁVĚR Má práce spočívala v popisu školních let v období socialismu pohledem pamětníků podpořeného nejen literaturou. A to na základně provedeného výzkumu, který spočíval ve vyuţití orálně historické metody. Začátek práce byl věnován období základní školy. Prvním tématem byly populačně silné ročníky, které začaly dorůstat do věku školou povinného. Nadmíra nových ţáků se řešila různými způsoby. Někde se ve školách vyučovalo na směny, ranní a odpolední, jako tomu bylo v případě paní Boţenky. Jinde se zcela zrušil postup v rozdělování dětí do spádových škol a školy nabíraly dětí, kolik mohly, tak to popisovala paní Lucie, která díky tomu nemohla chodit na stejnou základní školu, jako její kamarádky ze stejného bytového domu. Jinde se rychle stavěly školy nové atd. Při školách existovaly různé zájmové krouţky. A to nejčastěji pod organizací Československý pionýr, o kterém mi všichni respondenti vyprávěli, a proto jsem se touto organizací podrobněji zabývala. Ale nebyl to jediný důvod, nejde si nevšimnout, ţe kdyţ se mluví o socialistických základních školách, vţdy je nějakým způsobem zmíněný právě Československý pionýr. Vlastně i paní Lucie sama řekla, ţe v pionýru byli všichni, tedy pokud neměli rodiče, kteří smýšleli vyhraněně protireţimně. Poté jsem se věnovala oslavám Prvního máje, coţ byl svátek, o kterém mi povídali všichni respondenti. Velké, barevné průvody, vlaječky, praporky a hesla. Ohromné masové přehlídky, které se konaly ve všech větších městech a uţ i povinná docházka (v rámci školy) na tyto akce, se domnívám, mluví sama za sebe. Po osmé třídě šli ţáci na střední školu, aby však na tuto školu mohli nastoupit, museli projít přijímacím řízením. Respondenti tedy museli za prvé absolvovat lékařskou prohlídkou, z důvodu zaměření střední průmyslové školy, na kterou se hlásili. A z této prohlídky mít z ní výstup: „schopen“ a za druhé úspěšně sloţit přijímací zkoušky. Poté nastoupili na střední průmyslovou školu ţelezniční, a jelikoţ nebylo moţné, aby denně do školy dojíţděli, bylo jim nabídnuto ubytování v domově mládeţe. V rámci školy pak ţáci jezdili na branné kurzy, lyţařské kurzy a brigády. Také měli moţnost navštěvovat různé krouţky a to ve škole i v rámci domova mládeţe. Revoluční rok pak většina respondentů zaţila právě během svých školních let. A maturovali tak v nové demokratické republice. Následně někteří pokračovali ve studiu na vysoké škole, v Ţilině a ostatní si hledali zaměstnání, coţ bylo v té době velmi obtíţné.
36
Touto prací jsem si kladla za cíl zmapovat a popsat školní léta v období socialismu, 70. aţ 80. let s přesahem do let 90. A to pohledem deseti pamětníků. Všichni mě nechali nahlédnout do svých ţivotů právě prostřednictvím jejich vzpomínek. Díky tomu jsem měla tu moţnost tuto práci vytvořit. A domnívám se, stejně jako Knapík a kol., ţe v oblasti moderních dějin toho máme hodně, co zkoumat a to nejen z období socialismu. A měli bychom vyuţít právě toho, ţe máme mezi sebou stále ještě pamětníky a měli bychom jejich příběhy zaznamenat. V této tématice vidím moţnost pokračovat a to zaměřit se na konkrétní podoby ideologického vlivu na střední škole. Jelikoţ většina respondentů toto téma shrnula ve dvou, třech větách nebo zcela přeskočila. A to, i kdyţ je ticho také informací, domnívám se, ţe je zde velký prostor ke zkoumání.
37
POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA ARCHIVNÍ PRAMENY SOkA Šumperk. Soubor kronik. Školní kronika VOŠ a SPŠ Šumperk z let 1985-1993 Kronika třídy 1987-1991. Zapůjčena respondentem (jméno autora z důvodu anonymizace neuvedeno). Uloţeno v soukromém vlastnictví.20
INTERNETOVÉ ZDROJE Archív České televize (1983). Rok 1983. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10116288585-archiv-ct24/213411058210037/ Český statistický úřad. (n.d.). Pramenné dílo 1980-Obyvatelstvo podle ročníku narození. [stav k: 26. 2. 2016]. Dostupné: https://www.czso.cz/csu/sldb/pramenne_dilo_1980 Mezi houkáním sirén. (1989). Mezi houkáním sirén [Online]. Rudé Právo, 70(280), str. 1. Dostupné z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1989/11/28/1.png Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky. Čtvrtek 27. února 1997. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/008schuz/s008108.htm Směrnice ministerstva zdravotnictví č. 49/1967 (1967). O posuzování zdravotní způsobilosti k práci. Dostupné z: http://www.guard7.cz/files/pdf/smer_mz_67049.pdf Splníme program XV. Sjezdu KSČ. (1979). Splníme program XV. Sjezdu KSČ. Rudé Právo, 59 (102), str. 1. Dostupné z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1979/5/2/1.png 1968 Stanovy Pionýra. 1968 Stanovy Pionýra. Dostupné z: http://www.pionyr.cz/opionyru/historie/stanovy68 Svobodová, E. (2014). Nosislav v období normalizace (Diplomová práce, Masarykova
univerzita)
[Online].
Brno.
Retrieved
from
http://is.muni.cz/th/265183/pedf_m/ Vojta, P. (2015). Sonda do místní politiky za normalizace (Diplomová práce, Masarykova univerzita). Brno. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/361200/ff_m/ Začíná škola. (1977). Začíná škola. Rudé Právo, 57(206), 1. Dostupné z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1977/9/1/1.png
20
Autorka jméno respondenta zná.
38
LEGISLATIVNÍ NORMY Zákon č. 73/1973 Sb. (1973) Zákon o branné výchově. Dostupné z: http://www.epravo.cz/_dataPublic/sbirky/archiv/sb21-73.pdf Zákon č. 63/1978 Sb. (1978), Zákon o opatřeních v soustavě základních a středních škol. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1978/014-1978.pdf Zákon č. 76/1978 Sb. (1978), Zákon národní rady o školských zařízeních. Dostupné z: http://www.epravo.cz/_dataPublic/sbirky/archiv/sb17-78.pdf
LITERATURA Branná výchova. (1981). Branná výchova. Praha: SPN. Buchvaldek, M. (1986). Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda. Cottrell, R. C. (2005). The Czech Republic: the Velvet revolution. Philadelphia: Chelsea House. Československý pionýr (1968). Československý pionýr. Brno: Krajská rada Československého pionýra. Češka, J. (2013). Československo: Česká a Slovenská federativní republika: přehled oficiální statistiky v letech 1980-1992. Praha: Futura. Dowling, M. (2002). Czechoslovakia. London: Arnold. Drda, A., Mlejnek, J., & Škoda, S. (2010). Mýty o socialistických časech: Jeden svět na školách: [Příběhy bezpráví]. Praha: Člověk v tísni. Hroch, M. (1985). Úvod do studia dějepisu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Jeţek, V., Prokš, P., & Lukeš, K. (1991). Čas normalizace: Československo v letech 1968-1989: Učební text pro výuku dějěpisu v 7. aţ 9. ročníku základní školy. Praha: Fortuna. Kalinová, L. (2012). Konec nadějím a nová očekávání: k dějinám české společnosti 1969-1993. Praha: Academia. Knapík, J. a kol. (2014). Děti, mládeţ a socialismus v Československu v 50. a 60. letech. Opava: Slezská univerzita v Opavě, Ústav historických věd. Koncepce mimoškolské výchovy a vzdělávání do roku 1980. (1977). Koncepce mimoškolské výchovy a vzdělávání do roku 1980. Praha: Ministerstvo kultury ČSR. 39
Mareš, J. (2010). O vstupování na tenký led. Pedagogika, 2010(2), 99-103. Morkes, F. (1985). Podíl školství na československých spartakiádách. Praha: Ústav školských informací při ministerstvu školství ČSR. Michek, J. (1965) Tendence vývoje pracovních sil v československém zemědělství. In Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, 1965, G 9. Brno: Masarykova univerzita, (str. 103-118). Průcha, J. (2009). Historický vývoj českého školství II (1948-1989). In J. Průcha (Ed.), Pedagogická encyklopedie. (s. 45–49). Praha: Portál. Průcha, J. (2011). Vstoupil či nevstoupit na tenký led analýzy socialistické pedagogiky? Diskusní příspěvek k úvodníku J. Mareše. Pedagogika, 2011(2), 187190. Průcha, J., Walterová, E., & Mareš, J. (2009). Pedagogický slovník. Praha: Portál. Průcha, V. a kol. (2009). Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992. Brno: Doplněk. Rýdl, K. (2006). Historický vývoj českého vzdělávání do roku 1989. In J. Kalous & A. Veselý (Eds.), Vzdělávací politika České republiky v globálním kontextu (s. 7– 22). Praha: Karolinum. Rychlík, J. (1998). Češi a Slováci ve 20. století: česko-slovenské vztahy 1945-1992. Bratislava: Academic Electronic Press. Singule, F. (1984). Vývojové trendy čs. školského systému v souvislosti s vývojem školství v zahraničí: pro uţivatele v odvětví školství. Praha: Ústav školských informací při ministerstvu školství ČSR. Vaněk, M., & Mücke, P. (2015). Třetí strana trojúhelníku: teorie a praxe orální historie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum. Vaněk, M., Mücke, P., & Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Walterová, E. (2004). Úloha školy v rozvoji vzdělanosti. Brno: Paido. Zwettler, O., Vaculík, J., & Čapka, F. (1996). Úvod do studia dějepisu a technika historikovy práce. Brno: Masarykova univerzita. 40
PŘÍLOHY Příloha číslo: 1 Body k interview pro respondenty: Pozn. Ve své práci budu pracovat s fiktivním jménem, nikoliv s Vaším. Celá práce tak bude, co se respondentů týče, anonymizovaná. Tímto se zavazuji, ţe získané údaje vyuţiji pouze k potřebám své bakalářské práce a nijak je nezneuţiji. Tyto body jsou pouze k ilustrační a návodné, nemusíte se jich proto drţet bod po bodu. Datum, místo narození Dětství (vaše záţitky; jak jste trávil/a volné chvíle; Pomáhal/a jste rodičům doma? Popř. S čím a jak?) Základní škola (vyučování, učitelé, druţina, svačinky, nástěnky atd.; Máte (ne)oblíbeného učitele/učitelku? Co Vás bavilo nejvíce?) Krouţky a zájmy (Navštěvoval/a jste nějaké krouţky (LDŠ, Pionýr atd.)? Jaké byly vaše aktivity po vyučování?) Střední škola (výběr SŠ; přijímací zkoušky; nové město; Jak probíhal Váš typický den na SŠ? (ne)oblíbený učitel na SŠ; mimoškolní aktivity; maturitní zkouška) Domov mládeţe (začátek pobytu; pravidla domova mládeţe; Co pro Vás znamenalo bydlet v domově mládeţe?) Brigády (ze školy i mimo školu; Kam a na co se jezdilo?) Lyţařské a branné kurzy Co následovalo ve vašem ţivotě po ukončení SŠ?
41
Příloha číslo: 2 Ukázka přepisu rozhovoru. Pro zachování anonymity jsou některé údaje vymazány (např. datum a místo narození). Byli jsme tři děti, maminka kuchařka a tatínek pracoval na ţeleznici. Sestřička po gymnáziu si udělala druhou maturitu, je z ní švadlena. Bratr byl strojařského zaměření. V rodinném zázemí ţádné problémy nebyly, rodiče se o nás starali, jak měli. Co si z dětství vybavím, tak letní tábory. To se vţdycky vypadlo na 14 dní. Blbli jsme a poznali jsme velké okolí. A další velké záţitky, to kdyţ jsem si ve čtrnácti koupil svoje první kolo a ze stokilového metr šedesát vysokého kluka se stalo to, díky tomu jsem se dostal k postavě, jakou teď mám. Další takový záţitek, kdyţ mě bratr učil bruslit, to jsme po zamrzlé řece dojeli aţ do Litovle, ta řeka zamrzla asi dvakrát za celý můj ţivot. Co se týká školní docházky, mě škola šla. Já jsem fungoval spíš jako takový pomocník, psal jsem úkoly den dopředu, aby to mohli všichni opsat. A co se týká střední školy, tak jsem měl výhodu, ţe mi tatínek všechno vysvětlil, co jsem potřeboval. Co se týká vysoké školy, tam jsem zápasil, protoţe na průmyslovce jsme neměli matiku, fyziku. To jsme v podstatě museli během jednoho semestr dohnat učivo čtyř let na gymnáziu. Jak jsem uţ zmiňoval, dva roky jsem byl v Ţilině a po rozdělení republiky pak tři roky v Pardubicích. To se tenkrát po rozdělení republiky rozhodovalo, jestli zůstaneme v Ţilině nebo ne, měli jsme na to rozhodnutí 14 dnů. A asi jsem udělal dobře, protoţe co jsme potom měli ohlasy od kluků, tak tam se to potom zbláznilo. Češi měli vyšší nájmy, těţší podmínky a tak. Kdyţ jsem dodělal výšku, tak jsem čekal, ţe budu dále pracovat na dráze, ale čekala mě vojna. Tak jsem utekl na civilní sluţbu, abych mohl dělat sport. Tak jsem šel pomáhat do centra pro postiţené děti. A pak jsem se dostal k práci, kdyţ se na dráze hodně propouštělo a nebrali se noví lidé, říkalo se tomu STOP stav. Tak mi byla nabídnuta práce uklízečky, to jediné jsem mohl na dráze dělat, ale to jsem jako absolvent vysoké školy dělat nechtěl. Nástěnky jsem dělal taky, dokonce i na střední škole. Tehdy jsem to nevnímal, jako propagandu, ale jako splnit si čárku. Začalo se to lámat, kdyţ člověk dospíval. Ale to jsme se tenkrát střídali, my jsme měli mezinárodní den studentstva. To jsme měli velkou nástěnku, 4x1m od tří do pěti a museli jsme ho udělat. Výstřiţky dělat a připravit tu nástěnku. No jinak jsme četli Rudé právo v hodinách občanky. Ale to bylo na základce, na střední uţ moc ne. To jsme byli ve třeťáku a zaţili jsme revoluci, to si pamatuju, ţe jsme šli průvod, těsně po
42
17. listopadu. A kolem ruských kasáren jsme šli a pokřikovali jsme, ať vypadnou. To bylo nějak listopad, přelom prosince. Já jsem se chtěla zeptat, jak probíhaly takové tábory za minulého reţimu? Já jsem jezdil na tábory od mamky z práce, to bylo zemědělské druţstvo a náš hlavní vedoucí to byl zlatý člověk. On vedl orientální běţce, hrál na kytaru a ten tábor byl asi takový, jako mají dneska děcka. Stanový tábor, uprostřed ohniště, budíček a večerka trupkou. Táborová hra, soutěţe, my jsme tam vlastně ţádnou politiku. On sám byl docela proti tomu. Takţe ten tábor byl na kamarádské úrovni, moje maminka tam jezdila vařit, no a díky tomu druţstvu to takhle procházelo. No a maminka nám vyvářela, takové pracnější jídla, jako třeba svíčkovou a tak. Kolik tam jezdilo dětí? No tak nás jezdilo asi kolem stovky, to byly velké tábory. To tak bylo, ty tábory organizovaly firmy od rodičů. Vţdycky na čtrnáct dní. Přijelo se v sobotu a odjíţdělo se zase v sobotu. No a jinak jsme jezdili na lyţařské výcviky. Mě hodně zaujalo to centrum, ve kterém jste byl v té civilní sluţbě. Já jsem tam měl kamaráda, který byl o dva roky starší. No, a kdyţ on končil, tak se vypisovalo výběrové řízení a díky tomu jsem tam jel. Popovídal jsem si s hospodářem, on říkal, ţe by mě tam chtěl. Na okrese se šlo, já jsem si vybral, ţe od září tam chci nastoupit a bylo. Obnášelo to pomoc na zahradě. To fungovalo od září do června, ale já nastoupil dřív uţ na konci července. Tak jsem pomáhal zahradníkovi. Tam se učili dva výuční obory, keramika, zahradník a mimo to tam byla ještě normální základka. Takţe jsem se tam nějak sţil. Taky jsme tam malovali, pak jsem tam pomáhal s těma tělesně postiţenýma, nějaké rehabilitace, nebo pomáhat okolo nich a tak. Kdyţ třeba marodily učitelky, tak jsem pomáhal i ve třídách, tak jsme dělali příklady, jedna plus jedna a tak. Nebo jsme jezdili pro speciální hlínu na keramiku. Oni fungovali na principu sponzorských darů. Ten okres, kdy já jsem končil tu vojnu, tak tam stále fungoval starý reţim, třeba paní ředitelka ta byla hodně protěţována za minulého reţimu.
43
Příloha číslo: 3
Ţákovská kníţka s výzvou ohledně kontroly domácích úkolů.
Příloha číslo: 4
Nácvik chlapců na spartakiádu 1985
44
Příloha číslo: 5
Pionýrský slib v průkazu člena Příloha číslo: 6
Příprava ţáků ZŠ na oslavu Prvního máje
45
Příloha číslo: 7
Pozvánka k přijímacím zkouškám na střední školu.
46
Příloha číslo: 8
Dopis o chování ţáka v domově mládeţe
47
Příloha číslo: 9
Příprava „na potítku“ u maturitní zkoušky
48
