MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Náboženství Asie – Využití ve výuce na základní škole Diplomová práce

Brno 2009

Autor práce: Bc. Veronika Zajícová

ThMgr.

Vedoucí práce: Milan Klapetek

Obsah: Obsah: ................................................................................................................................ 1 Úvod: ................................................................................................................................. 4 1. Asijská náboženství ....................................................................................................... 5 1.1. Judaismus ........................................................................................................ 5 1.1.1. Místo člověka ve světě ................................................................................ 6 1.1.2. Bůh a vztah ke společnosti .......................................................................... 6 1.1.3. Zakladatel.................................................................................................... 7 1.1.4. Historie........................................................................................................ 7 1.1.5. Věrouka ....................................................................................................... 9 1.1.6. Postavení ženy ............................................................................................ 9 1.2. Ortodoxní křesťanství .................................................................................... 10 1.2.1. Zakladatel.................................................................................................. 10 1.2.2. Posvátné spisy ........................................................................................... 11 1.2.3. Věrouka ..................................................................................................... 12 1.2.4. Postavení člověka ve světě........................................................................ 13 1.2.5. Postavení ženy .......................................................................................... 13 1.2.6. Ortodoxní křesťanství dnes ....................................................................... 14 1.3. Islám .............................................................................................................. 14 1.3.1. Muhammad a jeho životní cesta ............................................................... 14 1.3.2. Korán a hadíty ........................................................................................... 16 1.3.3. Právní systém a povinnosti muslima......................................................... 17 1.3.4. Sunnnité a šíité .......................................................................................... 18 1.3.5. Uspořádání společnosti podle islámu........................................................ 18 1.3.6. Postavení ženy ve společnosti ................................................................... 19 1.3.7. Islám dnes ................................................................................................. 19 1.4. Hinduismus .................................................................................................... 20 1.4.1. Vznik a vývoj ............................................................................................ 20 1.4.2. Posvátné texty a jiné knihy ....................................................................... 21 1.4.3. Duchovní princip a karma......................................................................... 22 1.4.4. Božstva...................................................................................................... 23 1.4.5. Směry a sekty ............................................................................................ 23 1.4.6. Postavení ženy .......................................................................................... 23 1.4.7. Hinduismus dnes ....................................................................................... 24 1.5. Buddhismus ................................................................................................... 24 1.5.1. Co je Buddhismus? ................................................................................... 24 1.5.2. Zakladatel.................................................................................................. 25 1.5.3. Utrpení a nirvána....................................................................................... 25 1.5.4. Věrouka ..................................................................................................... 26 1.5.5. Směry a školy............................................................................................ 27 1.5.6. Texty a knihy ............................................................................................ 28 1.5.7. Buddhismus v Asii .................................................................................... 28 1.6. Sikhismus ...................................................................................................... 29 1.6.1. Vznik a zakladatel ..................................................................................... 29 1.6.2. Posvátné texty ........................................................................................... 30 1.6.3. Věrouka ..................................................................................................... 30 1

1.6.4. Sikhismus a jiná náboženství .................................................................... 31 1.6.5. Postavení ženy .......................................................................................... 31 1.6.6. Vývoj sikhské obce ................................................................................... 32 1.6.7. Sikhismus v dnešní době........................................................................... 33 1.7. Pársismus ....................................................................................................... 34 1.7.1. Vznik pársismu ......................................................................................... 34 1.7.2. Zakladatel.................................................................................................. 34 1.7.3. Věrouka ..................................................................................................... 35 1.7.4. Knihy a chrámy ......................................................................................... 35 1.7.5. Zvyky a obyčeje ........................................................................................ 35 1.7.6. Postavení ženy .......................................................................................... 37 1.7.7. Pársismus v dnešní době ........................................................................... 37 1.8. Taoismus........................................................................................................ 37 1.8.1. Vznik a vývoj ............................................................................................ 37 1.8.2. Významné osobnosti a jejich texty ........................................................... 39 1.8.3. Cíle taoismu .............................................................................................. 39 1.8.4. Taoistická kosmologie .............................................................................. 40 1.8.5. Šíření taoismu a významné sekty .............................................................. 41 1.8.6. Postavení ženy .......................................................................................... 43 1.8.7. Taoismus dnes........................................................................................... 43 1.9. Konfucianismus ............................................................................................. 43 1.9.1. Zakladatel konfucianismu a jiné významné osobnosti ............................. 44 1.9.2. Základní texty ........................................................................................... 45 1.9.3. Filozofie a věrouka ................................................................................... 45 1.9.4. Rodina a její význam ................................................................................ 46 1.9.5. Postavení žen ............................................................................................ 47 1.10. Džinismus ...................................................................................................... 47 1.10.1. Významné osobnosti džinismu ............................................................... 48 1.10.2. Digambarové a švétambarové ................................................................. 48 1.10.3. Věrouka ................................................................................................... 49 1.10.4. Zásady džinismu ..................................................................................... 50 1.10.5. Džinismus dnes ....................................................................................... 51 1.11. Šintoismus ..................................................................................................... 51 1.11.1. Základ světa ............................................................................................ 51 1.11.2. Člověk a jeho postavení ve světě ............................................................ 52 1.11.3. Knihy a texty ........................................................................................... 52 1.11.4. Sekty a obce ............................................................................................ 53 1.11.5. Novodobé sekty ...................................................................................... 54 1.11.6. Postavení ženy ........................................................................................ 55 1.11.7. Současný šintoismus ............................................................................... 55 2. Využití ve výuce na základní škole ............................................................................. 56 2.1. Multikulturní výchova a její zařazení na ZŠ: ................................................ 56 2.1.1. Multikulturní výchova v RVP................................................................... 56 2.1.2. Multikulturní výchova ve výuce Ov ......................................................... 58 2.1.3. Multikulturní výchova a náboženství Asie ............................................... 58 2.1.4. Náboženství Asie ve výuce OV ................................................................ 59 2.2. Návrh a realizace vzorové hodiny ................................................................. 59 2.2.1. Návrh hodiny ............................................................................................ 59 2.2.2. Realizace hodiny ....................................................................................... 60 2.2.3. Shrnutí průběhu hodiny............................................................................. 62 2

Závěr:............................................................................................................................... 64 Použité zdroje: ................................................................................................................. 68 Resumé ............................................................................................................................ 70 Summary ......................................................................................................................... 70 Přílohy: ............................................................................................................................ 71

3

Úvod: Práci na toto téma jsem se rozhodla napsat, protože jsem přesvědčena, že na většině základních škola není dosud plnohodnotně zastoupena výuka multikulturní výchovy, jako jedno z průřezových témat rámcového vzdělávacího programu. Multikulturní výchova je tématem, které se prolíná do mnohých výukových předmětů jako je zeměpis, dějepis a především občanská výchova, na níž jsem se jako studentka tohoto oboru zaměřila. Bohužel jsem se za celou dobu studia v rámci občanské výchovy nesetkala s kurzem, který by obsahoval ucelené informace o životě východních kultur, které se od naší „západní kultury“ přece jen trochu liší. Jelikož jsem se o tato témata vždy zajímala, rozhodla jsem se zpracovat závěrečnou práci tak, aby mohla být užitečná, nejenom studentům občanské výchovy, při hledání základních informací o kultuře v Asii. Kultura Asie vychází především z náboženství a filozofických směrů, které na tomto kontinentě vznikaly. V první a stěžejní části této práce jsou proto rozpracovány jednotlivé náboženské směry a ve druhé části se budu zabývat praktickými návrhy na využití těchto poznatků v hodinách občanské výchovy na základní škole.

4

1. Asijská náboženství Náboženství v Asii je velmi různorodé a navzájem proniká jedno do druhého. V Asii nalezneme množství různých náboženských směrů, některé jsou více, jiné méně rozšířené a některé působí pouze jako sekty malého okruhu obyvatel určité oblasti. Mezi hlavní náboženské směry v Asii patří Judaismus, Křesťanství, Islám, Hinduismus, Džinismus,

Buddhismus,

Sikhnismus,

Pársismus,

Taoismus,

Konfucianismus,

Šintoismus. Tyto náboženství nabývají v různých oblastech Asie různých podob. Vzájemné prolínání a vstřebávání daného náboženství různými kulturami způsobilo mnohdy, že stejné náboženství má v různých oblastech stejný základ, ale velmi rozdílnou podobu. Číně se například prolínají hned tři nábožensko-filozofické směry a to konfucianismu, taoismus a buddhismus. Vzájemně se ovlivňují a prolínají se a všechny mají své místo ve společnosti.

V Japonsku zase můžeme vidět pouze

šintoismus, ale ten, který známe dnes do sebe v minulosti vstřebal mnoho konfucianistických a buddhistických zásad. Vznik každého náboženství je většinou doprovázen štěpením na různé směry také podle toho, do jaké oblasti toto náboženství proniklo.

1.1.

Judaismus

Judaismus je nejstarší z takzvaných Abrahámovských náboženství. Stoupenci tohoto náboženství jsou nazýváni Židé. Největší výskyt těchto věřících na asijském kontinentu je v Izraeli.

5

1.1.1.

Místo člověka ve světě

Judaismus patří mezi tzv. náboženství zjevené. Jeho stoupenci věří, že toto učení jim seslal Bůh. Vztah člověka a Boha se odehrává na poli vzájemné smlouvy, kterou Bůh uzavírá s člověkem, ale přes tuto smlouvu se jedná o vztah hierarchický. Povinností člověka je naprostá poslušnost božích příkazů a to zejména desatera přikázání. Člověk přijímá boží vůli bez ohledu na to jestli chápe její smysl. Nesoudí, zda je boží vůle spravedlivá, nad tím člověku nepřísluší přemýšlet, o tom rozhoduje Bůh. Člověk má svobodnou vůli pouze v tom, že se může rozhodnout mezi dobrem (poslušnost Bohu) a zlem. Příčinou zla tedy není nevědomost, ale neposlušnost. Člověk je Bohu podřízen, nemůže se mu rovnat, ale může se mu přibližovat. Příroda je člověku podřízena, lidé nejsou její součástí, ale mají být jejími správci.

1.1.2.

Bůh a vztah ke společnosti

Judaismus je patriarchálním monoteizmem. Bůh je jen jeden. Bůh má silně maskulinní atributy otcovství – je spravedlivý, trestající , přísný, hněvivý… ale jsou u něj zřejmé i typicky ženské znaky jako je soucitnost a milostivost. Judaismus je tedy i náboženstvím a spásy a zaslíbení – prolíná se v něm prvek vyvolení a universalismus. Judaismus můžeme označit za částečně duální – probíhá v něm věčný boj dobra se zlem, ale věčné je pouze dobro, proto ho častěji označujeme jako monismus. Judaismus se řadí mezi náboženství státotvorná a národní – a to především ve vztahu k tzv. Zemi Zaslíbené.1

6

1.1.3.

Zakladatel

Za zakladatele své víry považují židé Mojžíše. Je mýtickou a literární postavou dějin Judaismu. Jeho skutečná existence, nemůže být dokázána, ale rok 1250 př. n. l. je všeobecně vnímán jako doba, kdy žil. Mojžíš je nejvyšším zákonodárcem – převzal od Boha Tóru, poté co vyvedl židovský lid z egyptského otroctví. Mojžíš je hlavním tvůrcem židovského monoteizmu – zakázal antropomorfismus, a jakékoliv zobrazování Boha. Dal Izraelitům etický zákoník, vložil do dějin smysl pro čas.

1.1.4.

Historie

Počátky Judaismu se objevují mezi kmeny, které v letech 2000-1600 př. n. l. žily na území mezi Středozemním mořem, jižní hranicí Sýrie, Jordánem a Negerskou pouští. Počátky Judaismu jako takového ovšem klademe až do 6. stol. př. n. l. V letech 539 – 333 se na vrcholu moci ocitla Perská říše a právě v této době vznikl Judaismus jako náboženství založené na Bibli. Judské království vedené králem Davidem trvalo až do roku 586, kdy Jeruzalém dobyl Nabukadnesar II. Židé byli jako otroci odvlečeni do Babylónie, kde upevňovali svou víru a pospolitost. V roce 539 dobyl Babylon Kýros – vládce perské říše - a umožnil židům návrat do vlasti. V roce 333 porazil Alexandr Makedonský Peršany a zmocnil se Jeruzaléma. Židé se mu porobili a uzavřeli s ním smlouvu a platili poplatky, aby mohli dál vyznávat Tóru. Po smrti Alexandra se roku 323 př. n. l. říše rozpadla na helénistické státy, které vládly na území obývané Židy. Začalo docházet k násilnému pořečťování a to vyvrcholilo snahou úplně zničit židovské náboženství. V židovském chrámu byl uctíván Zeus a obětování vepři. Výsledkem bylo židovské povstání v roce 164 př. n. l. s následné získání Jeruzaléma. Tuto událost dodnes připomíná svátek chanuka. V roce 63 se ale stala říše kořistí Římanů. Tehdejší panovník

7

byl potvrzen ve funkci vůdce židů, ale Římané jej nepokládali za krále. Následující římští guvernéři drželi Judsko pevnou rukou. V roce 66 n. l.

vypukla všeobecná vzpoura proti Římu. Pře počáteční úspěch

skončila prohrou a v roce 70 došlo k obsazení Jeruzaléma a zničení chrámu. Desetitisíce židů byly pobity nebo vzaty do otroctví. Další dějiny židů se pak převážně odehrávali v diaspoře až do 19. stol., kdy se židé začali postupně vracet do Palestiny. Obdobím po roce 70 začíná tzv. rabínský Judaismus. Jelikož židé neměli až do roku svůj vlastní stát, byli nucení neustále žít s jinými kulturami v jejich státech a rozptýlené komunity židů se začali rozvíjet každá zvlášť. Všechny větve kromě rabínského Judaismu ale postupem času zanikly. Jak bylo řečeno židé neměli od roku 70 svůj stát a v zemích kde žili je čekalo velmi často pronásledování a pogromy. Život v Jeruzalémě, který se dostal v sedmém století pod muslimskou nadvládu byl přijatelný, ale po dobytí Jeruzaléma křesťany začali pro židy kruté časy. Byli nuceni vzdát se své víry, ale mnozí raději spáchali sebevraždu. Skupiny židů žijících v Evropě v této době postihovali často protižidovské pogromy, které s různými časovými odstupy vyvrcholili vlastně až druhou světovou válkou. Koncem 19. stol. se zrodil v Evropě sionismus, moderní židovské národní hnutí s cílem návratu Židů do jejich původní domoviny. V několika přistěhovaleckých vlnách vzrostl počet Židů na území Palestiny pár tisíc na 550 tisíc při vzniku státu Izrael, který byl založen 14.5.1948 na základě rezoluce VS OSN jako výsledek sionistického úsilí o vlastní stát.2

8

1.1.5.

Věrouka

Židé věří v jediného Boha, který je stvořitelem a pánem světa. Je nehmotný, neměnný, vševědoucí, všemohoucí, absolutní a nekonečný. Je bohem smlouvy, kterou uzavřel s židovským národem. Židovskou víru nejlépe vystihuje 13 článků židovského filosofa Maimonida (1135 - 1204) I.

Víra v existenci Boha-Stvořitele

II.

Víra v jednotu a jedinost Boha

III.

Víra v netělesnost Boha

IV.

Víra ve věčnost Boha

V.

Víra, že Bůh je jediný, ke komu je možné se modlit

VI. VII. VIII. IX. X.

Víra v proroctví a jeho pravdivost Víra, že Mojžíš je největší z proroků Víra v božský původ Tóry Víra v nezaměnitelnost Tóry Víra, že Bůh je vševědoucí

XI. XII. XIII.

Víra, že Bůh odměňuje spravedlivé a trestá hříšníky Víra v příchod Mesiáše Víra v nesmrtelnost duše a zmrtvýchvstání.3

1.1.6.

Postavení ženy

Postavení ženy v Judaismu je podřízené, Bůh mluví k člověku jako k muži, žena má přístup k Bohu v podstatě pouze přes muže.

9

Na závěr několik citátů z Judaismu: Budeš milovat bližního svého jako sebe samého. Nedělej bližnímu svému to co sám nenávidíš.

1.2.

Ortodoxní křesťanství

Náboženství, které navazuje na Judaismus a uznává jeho základní knihu jako součást svojí Bible, je křesťanství. V této části se budu zabývat především křesťanstvím ortodoxním, které je rozšířeno v Asii v mnohem větší míře než jiné větve křesťanství. Křesťanství vzniklo kolem roku 33 n.l. v Palestině, která byla v této době okupována Římským impériem. Později proniklo do Středomoří. Centrem křesťanství v Asii se stal Jeruzalém. Křesťanství postupně proniklo také do Evropy a jeho střediskem se stal Řím. Na východě se postupně stala centrem křesťanství Konstantinopol (Istanbul). Pád Římské říše, a problémy s ustavením funkce papežství (papežské schizma) způsobily, že roku 1054 se křesťanská církev rozdělila na dvě větve a to západní s centrem v Římě a východní, jejímž centrem byla ustanovena Konstantinopol.4

1.2.1.

Zakladatel

Za původce křesťanství je považován Ježíš Nazaretský. Téměř vše co o něm víme pochází ze čtyř evangelií sepsaných po Ježíšově smrti čtyřmi z jeho učedníků (apoštolů). Ježíš se narodil asi 4 roky po Kr. Původem byl žid a člen židovské obce, jejíž učení se snažil reformovat. Zemřel ve věku 33 let a v podstatě celý svůj život strávil v Palestině. Ačkoliv se Ježíš narodil v Betlémě, vyrostl v Galileji. Pocházel z tesařské rodiny a o jeho životě se neví prakticky nic až do třicátého roku jeho života. Událost, která přiměla Ježíše k veřejnému působení, byla misie Jana Křtitele v Judsku. Ten vyzýval Izrael

10

k návratu k Bohu a ty, jež ho vyslyšeli křtil v řece Jordán. Ježíš se k němu připojil, nechal se pokřtít a sám začal kázat. Od této chvíle vykonal prý mnoho zázračných skutků, jako je uzdravování nemocných, dokonce vzkříšení mrtvého. Postupně se kolem něj vytvořila skupina dvanácti učedníků, kteří po jeho smrti šířili jeho učení. Ježíšova kázání se nesla v duchu rovnosti a lásky mezi lidmi. Odmítal bohatství a rozdíly v postavení lidí. Prohlašoval, že na čistotě srdce záleží více než na rituální čistotě, což bylo pro některé z představitelů židovské obce nepřípustné. Odklonil se od tradičního výkladu starého zákona prosazoval hlubší a náročnější etiku.5 Všemi těmito činy si Ježíš získal mnoho vlivných nepřátel, a proto byl ve svých 33 letech ukřižován na kříži. Důvodem jeho odsouzení bylo shledáno rouhačství, protože se prohlašoval za Mesiáše a Božího syna. Vedoucí představitelé vymohli na tehdejším římském správci Palestiny, Pilátovi Pontském, Vydání rozsudku, který Ježíše obviňoval ze vzpoury. Podle zápisu v evangeliích se Ježíš po své smrti probudil opět k životu, čímž měl dokázat svůj božský původ. Potom vstoupil ke svému otci (Bohu) na nebesa. Kříž se stal symbolem křesťanství.

1.2.2.

Posvátné spisy

Bible, jako ustanovující kniha křesťanství, má dvě hlavní části. První z nich je Starý zákon, který vychází ze starého židovského učení před Kristem. Druhou část tvoří čtyři evangelia hovořící o životě Ježíšově. Dále jsou v ní obsaženy skutky apoštolů a pokračování Lukášova evangelia, které popisuje prvních třicet let křesťanské církve.

11

Následuje 13 listů apoštola Pavla, a osm listů od ranných křesťanských vůdců. Poslední částí je zjevení Janovo, které líčí apokalyptický konec světa.6 Dalšími texty uznávanými ortodoxní církví jsou texty sepsané na sedmi všeobecných sněmech jako vyznání víry, pravidla a dogmata. Také spisy významných církevních Otců, ostatní pravoslavné kánony, liturgické kánony, atd.

1.2.3.

Věrouka

Křesťanství vychází ze židovství, proto s ním má mnoho společného. Věří v jednoho Boha, jedná se také o přísný monoteizmus. Dodržuje desatero přikázání obsažené už ve Starém zákoně, ale přidává i mnoho nového. Prosazuje lásku mezi lidmi. Velký důraz přikládá odpuštění, které je možné pro každého hříšníka, pokud opravdu lituje svých činů. Dnešní církev se ovšem podobá Ježíšově původnímu učení jen málo. Přímí vztah k Bohu, který byl Kristem prosazován, nahradil zprostředkovaný vztah plně institucializované církve s přísným hierarchickým uspořádáním jejích členů. Větev církve, která vznikla na východě se se západní shoduje ve většině svých zásad a liší se pouze v některých detailech věrouky. I tyto malé odlišnosti ovšem stačily k tomu, aby se tyto církve v roce 1042 rozdělily a stanovily si vlastní hodnoty. Za největší svátek roku je považováno vzkříšení Krista, které se slaví na Velikonoce. Krista si připomínají pravoslavní také každou neděli. Kromě Ježíše Krista uznávají pravoslavní také mnoho dalších osobností, jako jsou prorokové, učedníci a jiní svatí.

12

1.2.4.

Postavení člověka ve světě

Člověk byl podle východní křesťanské církve stvořen dokonalý, ale vlastní vinou se rozhodl pro zlo, a proto byl odsouzen ke smrti. Až do příchodu Ježíše Krista byli všichni lidé poznamenáni tímto zlem. Bůh poslal Ježíše Krista na zem, aby spasil člověka. Po smrti se zemřelí poroučí bohu a pozůstalí se za ně modlí. Povinností člověka je přijmout za život sedm svátostí, které ovšem pravoslaví přesně nedefinuje a nazývá je svaté tajiny. Jedná se o tajné hlubší proniknutí k Bohu. Nejdříve každý pravoslavný přijímá křest, většinou se prování u malých dětí trojím ponořením do vody. Další povinností je myropomazání. Při této tajině je věřícímu věnován dar Ducha svatého. Provádí se zpravidla hned po křtu. Takto pokřtěný a pomazaný vedoucí se může účastnit eucharistie. Další tajinou je eucharistie, přijímání chleba a vína, jako symboliky těla a krve Kristovy. Tajina pokání předchází eucharistii a znamená zpověď. Jednou z tajin je také uzavření manželství. Plození dětí ovšem není jediným smyslem manželství. Spojení muže se ženou je chápáno také jako jejich spojení s Bohem. Na rozdíl od katolicismu, se může v pravoslaví oženit i duchovní, musí tak ovšem učinit před tajinou vysvěcení, potom už to není možné. Poslední tajinou je pomazání nemocných, které se uděluje těm, kdo potřebují duchovní nebo tělesné uzdravení.7

1.2.5.

Postavení ženy

V původním učení podle Ježíše Krista měli všichni lidé rovné postavení, tedy i ženy. S postupným vznikem církve toto rovnoprávné postavení oslabovalo. Ženy nemohly například nikdy být duchovními vedoucími pravoslavné obce.

13

1.2.6.

Ortodoxní křesťanství dnes

V dnešním světě najdeme pravoslaví v Asii zejména v Rusku a okolních zemích například Kazachstán, ale i jiné země středního a blízkého východu.

1.3.

Islám

Islám je víra, která ve svých tradicích navazuje na judaismus a křesťanství. Islám znamená odevzdání se (do Boží vůle) Věřící Islámu se nazývá muslim. Tento název je odvozen od stejného kořene jako islám. Hlásky s-l-m také mohou tvořil slovo salám, což znamená mír. Mír má přinést věřícím život v souladu s Boží vůlí. Toho, kdo žije podle boží vůle čeká po smrti blaženost. Islám patří mezi náboženství s lineárním pojetím dějin. Svět začal existovat v okamžiku, kdy ho stvořil Bůh a jeho existence bude ukončena posledním soudem, až se tak Bůh rozhodne. V době mezi stvořením světa a jeho koncem přichází prorokové. Posledním a nejdůležitějším prorokem byl Muhammad – zakladatel islámu.

1.3.1.

Muhammad a jeho životní cesta

Islám byl založen Muhammadem ibn Abdaláhem (570? - 632) počátkem 7. století. Muhammad pocházel z mekkánského rodu Hášimovců. Narodil se jako pohrobek a několik let po narození ztratil i matku. Staral se o něj dědeček, později strýc. Jeho životní zkušenosti z období dětství ho ovlivnily natolik, že starost o vdovy a sirotky je silně zakotvena v Koránu. Pravděpodobně neuměl číst a psát, což považují zastánci islámu za důkaz božského původu Koránu. V mládí si Muhammad vydělával soustavnou prací.8

14

Jeho životní úroveň se podstatně zlepšila, když si vzal za ženu o 15 let starší vdovu. Právě své ženě Chadídži se svěřil, když se mu roku 610 dostalo prvního zjevení. Právě ona ho ubezpečila, že se jedná o poselství od Boha a později jako první věřící přijala islám. Se svou ženou měl Muhammad 6 dětí, ale dospělého věku se dožili jen 4 dcery. Jedna z nich, Fátima, se provdala za Muhammadova bratrance a jejich potomci přestavují prorokovu rodinu, jejíž pozdější nároky na vedení obce vyvolaly rozkol v muslimské církvi. Islám se tedy rozdělil záhy po Muhammadově smrti na větev sunnitskou a šíitskou.9 Jak vyplývá z letopočtů prvního zjevení se dostalo Muhammadovi až kolem čtyřicátého roku věku. Zjevení zachycuje 96. súra Koránu: „Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal.“10 Podle pověsti vnutila Muhammadovi tyto verše záhadná bytost, která se později přestavila jako Džíbril ( biblický Gabriel ), anděl pověřený Bohem k zprostředkování proroctví. Další proroctví se dostavovala v proměnlivých intervalech po zbytek Muhammadova života. Muhammed přesvědčen o svém poslání se obrátil ke svým rodákům v Mekce chtěl, aby od toho okamžiku uctívali pouze jediného Boha Alláha ( takto Arabové nazývali svého nejvyššího boha ). V Mekce ale získal pouze malý okruh stoupenců, proto se rozhodl přijmou nabídku města Jathrib, aby se zde stal hlavou obce a usmířil znesvářené kmeny žijící na tomto území. Jathrib byl později přejmenován na Medinu ( zkratka Medína an-nabí tzn. město prorokovo). Muhammad byl v Medině uznán za proroka pravé víry a politickou hlavu celé obce. Později se podařilo Muhammadovi obrátit na víru i svou rodnou Mekku.11

15

Muhhammad je v dílech muslimských spisovatelů popisován jako velký revolucionář, průkopník svobody, socialismu, lidských práv a významný státník. Muslimové jsou velmi citlivý na jakékoliv narážky mířené na Muhammadovu osobnost.

1.3.2.

Korán a hadíty

Jedinou knihou pravé víry je podle muslimů Korán. Muslimové věří, že toto písmo seslal Muhammadovými ústy lidem přímo Bůh. Bůh ( Alláh ) o sobě v Koránu mluví v jak v první osobě množného čísla, tak ve třetí osobě. Korán byl Muhammadovi seslán po částech. Tyto části se uchovávali většinou v paměti ashábů ( Muhammadových druhů ) nebo se rovnou zaznamenávaly. Po Muhammadově smrti vyvstala potřeba všechny texty zaznamenat, než všichni ashábové zemřou, proto byly tyto texty v letech 651-5 sepsány do jediného sborníku. Později už nikdy nikdo do Koránu nezasahoval ( jediná drobná výjimka se najde u šíitů ). Korán byl rozčleněn do 114 kapitol, první z nich je Fátiha, Muhammadova motlitba, potom následují ostatní kapitoly, které jsou seřazeny od nejdelší po nejkratší. „Pravý Korán“ existuje pouze v arabštině, jakýkoliv překlad je muslimi považován pouze za výklad nebo interpretaci.12 Druhým významným zdrojem islámu je sunna. Tu představují tzv. haditý – předávané svědecké údaje o Muhammadově životě a jeho výrocích. Výjimečně se vztahují i k někomu z Muhammadových druhů nebo jiných významných osobností islámské víry.

16

1.3.3.

Právní systém a povinnosti muslima

Korán a haditý se staly základem islámského právního systému, který vypracovali muslimští právníci v 8. – 10. století. Povinnosti k Bohu stojí na pěti pilířích islámské víry: (1) Vyznání víry – šaháda, která zní: „Vyznávám, že není boha, kromě Boha a Muhammad je posel Boží“. Muslimové pronáší tuto motlitbu každý den a vážným pronesením těchto slov lze přijmout islám. (2) Motlitba – provádí se 5krát denně ve stanovené době směrem k Mekce. Musí být dodržena rituální čistota místa a těla a šatu. Podmínkou je také znalost modlitebního textu v arabštině a správné modlitební pohyby. pátek je povinná modlitby v mešitě. (3) Almužna – povinnost dávat jednou ročně daň ve výši přibližně 2,5% ročního příjmu. Tato daň se věnuje na dobročinnost. Islám ovšem vybízí k dobročinnosti přesahující tuto daň. (4) 30 postních dní v ramadánu – každý den od východu do západu slunce. Muslim se nemá v těchto dnech zdržovat pouze jídla a pití, ale i kouření, sexu a hádek. (5) Pouť do Mekky – tuto pouť by měl jednou za život vykonat každý věřící.13

Kromě těchto pěti pilířů víry obsahují islámské právní knihy také téma zabývající se džihádem, tj. svatou válku. Džihád může být veden nejen zbraní, ale i jinými způsoby jako mediálně nebo perem. Pokud se jedná o opravdovou válku vedenu zbraní, měla by být dodržena základní pravidla jako oficiální vyhlášení války, boj muže proti muži, atd. ( Oproti tomuto pravidlu se vyčleňují některé ilegální skupiny, které pod záštitou „svaté“ války páchají násilnosti ).14 Morální schéma života muslimů určují především příkazy a zákazy šarí´y. Ty jsou rozpracované až do nejmenších podrobností. Vyzívají ke zbožnosti, upřímnosti, 17

vlídnosti,

velkodušnosti,

štědrosti,

trpělivosti,

zdvořilosti,

mírnosti,

cudnosti,

milosrdenství a k dobrým činům, atd. Není zakázáno vyslovovat Alláhovo jméno nadarmo, muslimové ho vyslovují při každé příležitosti. Bohoslužebným dnem je pátek, ale sváteční chvílí je pouze doba odpolední motlitby. Biblické nezabiješ upravuje Korán na možnost někoho usmrtit po právu. Ale zásada oko za oko má být uplatněna uměřeně, pouze na přímého pachatele. Hlavní zásadou je potom uměřenost a volba střední cesty mezi extrémy. Některé zvyky islámu také navazují na předislámské arabské kultury.

1.3.4.

Sunnnité a šíité

Už krátce po Muhammadově smrti byla muslimské obec rozdělena na dvě obce, sunnitskou a šíitskou. Důvodem tohoto rozdělení bylo nástupnictví ve vedení obce. Sunnité uznávali nástupnictví prvních čtyř chalífů, zatímco šíité požadovali, aby po Muhammadově smrti nastoupil do čela obce jeho nejbližší mužský příbuzný, tj. syn jeho dcery Fátimy a jeho bratrance, Alí ibn Abí Tálib. Vedly se mnohaleté spory a vše vyvrcholilo smrtí Alího syna Husajna v bitvě u Karbalá. Ta se také stala hlavní příčinou nevraživosti mezi sunnity a šíity, která trvá dodnes.15

1.3.5.

Uspořádání společnosti podle islámu

V islámu se uplatňuje jak šarí´a a také místní zvykové právo. Obecně platí, že obec má podporovat dobré a přikazovat vhodné, zavrženíhodné potom zakazovat. (srov. I 95). Jedna z významných zásad obsažená přímo v Koránu je tzv. šúra, tj. vzájemná porada představitelů obce.16 18

Šarí´atské právo je od konce 19. stol. uplatňováno pouze na osobní život, tj. na právo rodinné, dědičné a nadační.

1.3.6.

Postavení ženy ve společnosti

Postavení ženy v muslimské společnosti je v posledních letech téma mnohých mezinárodních diskusí. Z pohledu západního člověka nemá žena v muslimské společnosti rovnoprávné postavení. Má zakázáno provdat se za nemuslima, v manželství je podřízena muži a v podstatě nemá právo na rozvod. Zatímco muž, muslim, má právo na čtyři manželky a pokud chce, může snadno ženu zapudit. Žena nemá rovné postavení ani před soudem, kdy je její výpověď považována za méněcennou než výpověď muže. V Saudké Arábii nesmí řídit auto a ženy z Kuvajtu nemají volební právo.17 V 16. rozšířilo zahalování ženy, které se znovu objevilo v 70.letech 20. stol. jako reakce na pronikání západního světa do islámské kultury. Manželství v islámu není svátostí, ale smlouvou. Důležitou součástí této smlouvy je tzv. mahra – poplatek, který platí muž ženě. Zástupce nevěsty může též vyjednat do svatební smlouvy požadavek, aby se manžel nemohl vzít žádnou další ženu. Na druhé straně v některých zemích získaly ženy postavení podobné mužům a plně se účastní veřejného života i ve vysokých funkcích. Například v Indonésii presidentka, premiérky v Bangladéši, Pákistánu a Turecku.18

1.3.7.

Islám dnes

V 60. letech minulého století se islám vyznačoval silným nacionalismem, zvláště v arabském světě. Bylo zkoncipováno několik tezí islámského socialismu, které kladly důraz na sociální daň, zásady dědického práva, silnou moc státu, a společné vlastnictví

19

některých statků.

Od 70. let byly tyto projekty postupně vytlačovány projekty

islámského řádu.

1.4.

Hinduismus

Hinduismus řadíme mezi cyklické náboženské směry, čas podle tohoto náboženství plyne v cyklu, vše se neustále opakuje. Po zániku světa vznikne svět nový, po smrti se člověk znovu narodí. Kvalitu příštího zrození určuje karmanový zákon. Konečným cílem je vysvobození člověka z koloběhu životů.

1.4.1.

Vznik a vývoj

Vyvinul se z védského náboženského systému a průběžně do sebe vstřebával i jiné kulty. Jelikož šlo o pozvolný přechod, nemůžeme přesně stanovit dobu vzniku. Období vývoje datujeme přibližně od 4. stol. př. n. l. kdy začaly vznikat velké eposy – Mahábhárata a Rámájana, atd. Hinduismus se inspiruje Džinismem a Buddhismem, vstřebává a interpretuje po svém obě tato učení. Jako příklad nám poslouží chápání Buddhy jako jednoho z vtělení boha Višnua. Hinduismus je složitý světonázorový systém. Kromě náboženských a kultovních představ a filozofických učení zahrnuje i etické a právní normy. Proto je vhodnější hinduismus chápat jako nábožensko sociální systém. Indická společnost ve které vznikl hinduismus byla rozdělená do čtyř varn (kast). Nejvýše stála kasta bráhmanů, kteří jako jediní směli komunikovat s božstvem. Byli hlavními nositeli vzdělanosti, ale kolem poloviny 1. tisíciletí př. n. l. byl jejich monopol narušen reakcí druhé nejvyšší vrstvy kšatrijů. Kšatrijové představovali šlechticko válečnou vrstvu, patřil k nim i panovník. Z této varny pocházeli hlasatelé učení, které 20

útočilo na výsadní postavení bráhmanů( včetně Buddhy). Třetí varnou byli vaišjové – dělný lid. Tyto tři varny patřili mezi privilegované (dvojzrozence). Nejnižší varny byli šúdrové, služebníci, jejichž základní povinností bylo sloužit vyšším varnám bez závisti. V rámci těchto varn začal vznikat kastovní systém, a s ním i vrstva stojící mimo kasty, tzv. nedotýkatelní vykonávající práce rituálně znečišťující. Asi ve 3. – 4. stolení našeho letopočtu byl proces utváření hinduismu ukončen.19

1.4.2.

Posvátné texty a jiné knihy

Hinduismus nemá žádnou knihu, která by přesně vymezovala okruh náboženských představ. Vlastní učení hinduistů je obsaženo v mnoha spisech. Starší část je zjevená a velcí světci ji dle tradice vyslechli při meditacích přímo od bohů. Náleží sem védy a bráhmany, dále áranjaky a 13 nejstarších upanišad. Mladší upanišády a végángy jsou dalšími spisy. Jazykem posvátných textů byl sanskrt. Za nejvýznamnější ze čtyř védských sbírek se považuje nejstarší Rgvéda, která obsahuje i mýtus o stvoření světa. Podle Rgvédy byl svět stvořen, ale už neodpovídá na to kým, jestli vůbec někým.20 Hlavní zákonodárnou knihou byl v Hinduismu po staletí Manuův zákoník dokončen asi 2. stol. n. l. Zahrnuje nejenom veškerou lidskou činnost, ale i společenské vztahy, filozofii vysvobození člověka

zabývá se dokonce i nejsoukromějšími lidskými

záležitostmi a praktickými detaily života. Velmi významnou historickou knihou je pro hinduisty i Mahábhárata – veršovaný epos, který popisuje boj dvou spřízněných ale znepřátelených skupin o moc. Podle vykopávek v Dillí se usuzuje, že tam kolem 8. stol. př. n. l. došlo k velkému boji o moc, mezi dvěma spřízněnými rody a Mahábhárata je vyprávěním o této válce.

21

1.4.3.

Duchovní princip a karma

Základem upanišad je jednota univerzálního (brahma) a individuálního duchovního principu (átma). V mytologickém zosobnění představuje brahma bůh Brahma – muž. Bráhma i átma jsou jedinou pravou skutečností, nejsou pomíjivé jako lidský život svět i vesmír. Átma se neustále rodí v hmotním těle – reinkarnace. K vysvobození z tohoto koloběhu vede cesta poznání. Toto poznání je nezprostředkovatelé, každý se k němu musí dopracovat vlastním úsilím. Chybí tedy mesianistický prvek, ale člověku může s jeho cestou pomoci příkladem nebo radou tzv.guru, duchovní učitel. Nové zrození se řídí karmanovým zákonem. V karmě nejde jen o skutky vykonané, ale i vyslovené, či zamýšlené. Negativní karmany nejsou důsledkem neposlušnosti, ale nevědomosti – nepochopení podstaty bytí. Příčinou zla je nevědomost. Tu lze překonat duchovním poznáním. Při absolutním poznání dojde ke splynutí brahma s átma.21 K duchovnímu naplnění vedou tři cesty. 1. džňána – poznání, vhled, moudrost. 2. karma – jednání. 3. bhakti – extatické uctívání. Hinduismus nabízí čtyři cíle lidského života, které společně zajišťují duchovní a sociální harmonii. 1. artha – světské bohatství a úspěch, získané ovšem bez touhy, zlosti a nenasytnosti. 2. káma – smyslová rozkoš, sledování příjemných činností. 3. drahma – ctnost, mravnost jako osobní soubor povinností a zároveň všeobecně patná absolutní mravnost. 4. mókša – duchovní osvobození z područí utrpení a znovuzrození.22 V hinduismu se svět vyvíjí od lepšího k horšímu. Po zániku jednoho světového cyklu přijde cyklus nový.

22

1.4.4.

Božstva

Bohové v hinduismu. Mytologie v hinduismu je velmi bohatá a rozvětvená, vznikla splýváním často rozdílných představ. V čele božstva stojí Brahma jako stvořitel, ale je mu v Indii zasvěcen chrám pouze na dvou místech. Brahmovým synem je manu, první člověk. Sarasvatí, bohyně literatury, umění a vědy je Brahmovou dcerou a i manželkou. V ochranných božstvech válečníků panuje Indra. Základním božským párem je Nebe a Země z jejichž spojení se zrodí Jitřenka. Pozemský svět zosobňuje Diti. Varuna, strážce kosmického řádu, Agni, bůh ohně. Višnu předčil Brahmu ve višnuismu, které mu přičítá zásluhu na existenci světa. Višnu má mnoho pozemských vtělení, jedním z nich je podle hinduismu i Buddha a Kršna.23

1.4.5.

Směry a sekty

V Hinduismu existují dva hlavní směry – višnuismus a šivaismus. Nikdy vůči sobě nezaujímali vyhraněné postoje, nelze ani vymezit přesný počet vyznavačů toho kterého božstva. Třetí hlavní sektou je šaktismus, ze šaktismu vychází esoterický směr tantrismus. V hinduismu existuje i tradice asketismu pěstovaná poutníky – sádhu- bez trvalého domova, kteří se živí jídlem darovaným věřícími. Opěrným bodem sádhuů je ašrám – zpravidla komplex ubytoven a školních budov.

1.4.6.

Postavení ženy

Manuův zákoník stanovuje posvátnou povinnost provdání dcery a to ještě před pubertou. Žena nikdy nesmí být samostatná, vždy musí být střežena, a má spoustu špatných vlastností jako fintivost, lenost, nenávist. I když Manuův zákoník o tom 23

nemluví je v hinduismu známé sebeupalování vdov, které je od vdovy po zemřelém manželovy vyžadováno, někdy i násilně.

1.4.7.

Hinduismus dnes

Ve 20 stol. se stal hinduismus nástrojem proti britské koloniální nadvládě. Hinduismus se stal osou učení Móhandáse Karamčanda Gándhího. Ze tří cest podle kterých lze v hinduismu dosáhnout vysvobození si vybral interpretaci cesty činů ve smyslu nenásilí. Ve svém úsilí se zaměřil na potlačení nedotýkatelnosti a kastovních přehrad.

1.5.

Buddhismus

1.5.1.

Co je Buddhismus?

Na podstatu Buddhismu bylo v posledních desetiletích předloženo několik rozdílných názorů. Podle nich je Buddhismus: I. II.

náboženství filozofie

III.

náboženství nebo filozofie

IV.

náboženství a filozofie

V. VI. VII. VIII. IX.

ani náboženství ani filozofie, ale systém morálního učení učení o vykoupení jak v náboženském, tak filozofickém smyslu systém magie, zázraků a hypnózy „cesta života“ civilizace 24

X.

systém „psychologie“ (přehled podle Dietera Schlingloffa) Obecně ovšem označujeme Buddhismus jako filozofii i náboženství. V této práci se

budeme soustředit spíče na náboženskou stránku, ale i na její důsledky v etice.

1.5.2.

Zakladatel

Buddhismus nese svůj název po svém zakladateli Buddhovi. Není to jeho vlastní jméno, je to titul znamenající ten kdo se probudil, probuzený. Buddha je reálnou historickou postavou žijící v Indii přibližně v pátém století př. n. l. Jeho původní jméno znělo Siddhártha Gautama. Buddha pocházel z Indické kasty kšatrijů. Žil obklopen bohatstvím, oženil s a měl syna. Až jeho setkání se stářím nemocí a smrtí jím otřáslo natolik, že opustil rodinu a vydal se hledat nejzazší pravdu. Tato pravda měla vést k naprostému osvobození od utrpení. Vedl potulný život plný meditace. studia a asketismu, až nakonec dosáhl v hluboké meditaci pravdu, kterou hledal. Shromáždil kolem sebe skupinu učedníků a začal učit všechny, kteří byli ochotní naslouchat. Buddha učil, že vidět věci tak jak jsou je cesta k překonání nepříjemností, nedokonalosti a zmaru. Nezajímal se o problém boha, proto v Buddhismu tzv. stvořitelský bůh neexistuje.25

1.5.3.

Utrpení a nirvána

Důvodem utrpení je nevědomost. Vše je pomíjivé, ale my se z nevědomosti snažíme tuto pomíjivost zastavit – samozřejmě nemůžeme uspět. Po smrti tělo přestává existovat, ale věčně plynoucí vědomí trvá dál, a vytváří si nové tělo podle dobrých nebo špatných skutků člověka (karma – podobně hinduismus). To znamená, že člověk je znovu vystaven utrpení, tento proces může skončit pouze pokud necháme věci být na nejhlubší 25

možné rovině, již dosáhneme meditací. K tomu ale musíme nahlédnout to, jaké věci skutečně jsou. Odstranění nevědomosti a zánik strastiplné existence pojmenovává Buddha nirvánou – vyvanutím.26

1.5.4.

Věrouka

Buddhismus mluví o třech určujících charakteristikách existence: anicca – pomíjivost, dukkha – neuspokojivost, an-átman – ne-já. Ne-já uvidíme pokud aplikujeme předpoklad o pomíjivosti na já. Buddha stanovil jako příčinu utrpení touhu – sebestředné toužení po smyslových rozkoších. Pokud tuto touhu odstraníme, utrpení přestane a uvolní se prostor pro osvobození – nirvánu. Toto pojetí tvoří první tři ze čtyř ušlechtilých pravd. 1. ušlechtilá pravda dukkhy – v jádru existence tkví nedokonalost a neuspokojivost. 2. ušlechtilá pravda o počátku dukkhy – příčinou je touha po smyslových rozkoších, po pokračování existence, po zničení. 3. ušlechtilá pravda o skončení dukkhy na základě zákona příčiny a účinku. K nim se přidává poslední ušlechtilá pravda o cestě ke skončení dukkhy – tzv. osmidílná cesta.

Osmidílná cesta k ukončení utrpení podle Buddhismu zahrnuje: • pravý názor • pravé rozhodnutí • pravou řeč • pravé jednání • pravé živobytí • pravé snažení • pravou bdělost

26

• pravé soustředění a meditace27 Často se ale omezuje pouze na tři kategorie mravnost, soustředění či meditaci a moudrost. Mravnost v sobě zahrnuje pět základních předpisů pro laické buddhisty, někdy také známé jako pět zapovězení. I.

zabíjení živých tvorů (neubližovat žádným živým bytostem)

II.

krádeže (nebrat cos nedostal)

III.

cizoložství a náruživé promiskuity (vystříhat se cizoložství)

IV.

lhaní a pomluv (neříkat nepravdu)

V.

konzumace opojných látek (nepřijímat nic, co zamlžuje nebo opájí mysl)28

1.5.5.

Směry a školy

Buddha si nestanovil žádného nástupce, jeho následovníkem měla být pouze nauka drahma. Už před jeho smrtí začaly vnikat kláštery. Buddhistická náboženská obec nese název Sangha. Skládá se jak z obce mnišské, tak i laické. Mnichy mohli být muži i ženy, ale ženy byli mužům podřízeny, kromě dospění k probuzení, to mohli obě pohlaví stejně(později bylo popřeno). Mnišství bylo dobrovolné a mohlo být kdykoliv ukončeno. V Buddhově učení se začali po čase objevovat spory mezi jednotlivými kláštery a i uvnitř jednotlivých klášterů. Mniši, kteří byli v menšině museli odejít s často si zakládali vlastní kláštery. Toto neustálé větvení vyvrcholilo už tři měsíce po Buddhově smrti, kdy se konal první Buddhistický koncil. Zde byly sestaveny první dvě části buddhistického kánonu, texty vinaja a sútry. Na druhém koncilu, který se konal asi 100 let po prvním, už došlo v obci k rozkolu, který se potvrdil na třetím koncilu ve 3. stol. př. n. l. Zpočátku šlo v rozkolu pouze o řádovou disciplínu, ale následně vznikly spory i o Buddhově nauce. Skupina, která prosazovala mírnější pravidla mnišské kázně se nazývá Mahájána

27

(velký vůz). Druhé skupina se nazývala Théraváda (Mahájánci označovaná jako Hínajána (malý vůz) ). Théraváda znamená učení starších. Je to ortodoxní škola, která se přísně drží Buddhovy nauky. Od Théravády se postupně oddělila Sarvástiváda – škola bezčasové existence.29 Třetím výrazným směrem, který se nejvíce vzdálil od Buddhova původního učení je vadžrajána (diamantový vůz). Tento směr do sebe vstřebal podněty z tantrismu. Toto učení má výrazné magické rysy.

1.5.6.

Texty a knihy

Buddha sám nic nenapsal a v prvních staletích se buddhistické texty předávaly spíše ústní než písemnou formou. Jak bylo řečeno výše první dvě části buddhistického kánonu tzv. Tripitaky (tripitaka – tři koše) byly poprvé předneseny na prvním buddhistickém koncilu. Sútry - obecné Buddhovi rozmluvy, vinaja – texty týkající se struktury a disciplíny klášterního řádu. Během doby přibyl třetí oddíl abhidarma – popisující jak vypadá psychofyzický svět v očích osvíceného člověka. Poprvé byly spisy sestaveny někdy v prvním století před Kristem.

1.5.7.

Buddhismus v Asii

Buddhismus se z Indie rozšířil do mnoha okolních zemí a v každé zemi nabýval více či méně různou podobu. Zatímco v Číně, Koreji a Japonsku převládá mahájánová forma buddhismu, v Tibetu a Mongolsku je to forma tantrického buddhismu, známá také pod názvem lámaizmus. V jihovýchodní Asii se rozvíjí mahájánová i théravádová forma. Na rozdíl od Indie je Buddhismus ve východní a jihovýchodní Asii misionářským náboženstvím. V každé ze zemí, kde je Buddhismus v současnosti vyznáván vstřebal do 28

sebe prvky dané kultury. Například v Číně se stal součástí čínského lidového náboženství ( tři v jednom – konfucianismus + buddhismus + taoismus). V Japonsku pozorujeme synkretismus s tamním šintoistickým kultem. V Koreji můžeme najít v Buddhismu prvky starých autochonních náboženství. A podobně je to i v jiných zemích.

1.6.

Sikhismus

Sikhismus představuje seskupení vybraných věroukových prvků a náboženských praktik hinduismu a islámu. Jeho základem je víra v jednoho Boha. Ten je nekonečný, bezčasový, transcendentní, nepopsatelný a nezobrazitelný. Sikhové nazývají svoje náboženství gurumat, což znamená guruovo učení. Původně bylo toto učení čistě spirituální, ale později se vyvinulo politické náboženství a to paňdžábský náboženský nacionalismus.30

1.6.1.

Vznik a zakladatel

Vznik Sikhismu byl vyústěním velmi tvrdé konfrontace hinduistů a muslimů v Paňdžábu. Vznikl nejdříve jako hinduistická sekta, ale v prostředí muslimských vládců se postupně rozvinul v sikhismus jako jej známe dnes. Bylo by ovšem zavádějící sikhismus vykládat jako mechanickou kombinaci islámu a hinduismu, poněvadž od počátku definoval sám sebe jako třetí cestu. Společenství sikhů založil Nának (1469 - 1539). Ve svém učení následoval Kabíra, hlasatele jediného Boha a cesty k němu v hluboké oddanosti. Nanák zanechal mnoho ústně tradovaných básní a především kolem sebe shromáždil okruh žáků a následovatelů, kteří i po jeho smrti šířili jeho učení. Slovo sikh také původně znamená 29

žák, učedník. Žáci Nánaka oslovovali guru, a toto označení se stalo součástí jména nejen Nánaka, ale i jeho nástupců. Až postupem času vznikla víra, že Nának ve svých nástupcích mysticky dále žije. Guru Nanák začal svou misi zhruba ve třiceti letech, kdy prý při koupeli v řece pocítil přítomnost Boha. Když se po třech dnech objevil, pronesl sova „neexistují hinduisté, neexistují muslimové“. Tato slova jsou dodnes považována za ustavující formuli sikhismu.31

1.6.2.

Posvátné texty

Posvátná kniha Sikhů je Ádigranth, původní kniha. Tuto knihu sestavil pátý guru Ardžun Mál z náboženských textů a básní, které pravděpodobně alespoň z větší části pocházely od Nánaka, roku 1604. Kniha je umístěna ve Zlatém chrámu v Amritsaru. V sikhiských chrámech se Ádigranth hlasitě recituje denně od východu do západu slunce. Dnes se obvykle používá nahrávek.32

1.6.3.

Věrouka

Podle Nánaka je jediného všudypřítomného Boha možné uctívat jen vnitřní meditací, bez vnějších projevů, bez rituálů, chrámů a poutí. Uznává Boha jako stvořitele celého vesmíru a všeho živého v něm. Toto vše Bůh miluje. Ve světě se nevtěluje, ale posílá do něj v každém věku své posly. Je přítomen v srdcích všech, které stvořil, ale jejich srdce může být zaslepeno nevědomostí. Všechna náboženství obsahují v podstatě pravdu, ale také se v nich objevují bludné názory. Svět podléhá nekonečnému řádu zvanému hukm (příkaz), který existoval ještě před stvořením. Nezbytnou cestou k vysvobození je guru. Pokud zaplní věřící své srdce božím jménem, obdrží vnitřního duchovního vůdce – samotného Boha. Většina věřících ale potřebuje živého duchovního učitele, a proto si 30

Bůh vybírá mezi lidmi vhodné posli k hlásání pravé cesty. Do náboženského života sikhů patří každodenní odříkávání částí Ádigranth, modlitba a pravidelná návštěva gurudváry (chrám).33

1.6.4.

Sikhismus a jiná náboženství

Sikhismus odsuzoval kastovní systém hinduismu a tím se stal velmi přitažlivým pro nejnižší hinduistické kasty a tzv. nedotýkatelné. Jejich přílivem se počet sikhů rozrůstal. Proti pravidlům hinduismu se objevily společné vegetariánské jídelny, kde se společně stravovali příslušníci různých kast(v hinduismu nepřípustné). Z těchto jídelen se postupem času vyvinuly gurudváry, které nesloužily pouze k duchovním účelům, ale i jako ošetřovny nemocných a útulky. Obrovský význam jako společenské instituce mají dodnes. Postupem času nad principem rovnosti přece jen zvítězil silný vliv tradičního kastovního systému. I když jeho učení ostré hrany původního kastovního systému poněkud obrousilo. Kastovní systém se projevuje převážně pokud jde o sňatky.34 Sikhismus přejal z islámu požívání masa, ale má svůj vlastní šetrný způsob zabíjení zvířat jednou ranou. Sikh také nemá pít alkohol a kouřit. Od ostatních komunit se liší dodržování m plnění 5 K: kéš – nestříhané vlasy a vousy, kirpán – meč (v moderní době nožík), kara – ocelový náramek, kangha – hřeben a kačh – krátké kalhoty nošené vespod. To vše musí mít sikh neustále při sobě.35

1.6.5.

Postavení ženy

V sikhismu se díky původnímu principu rovnosti objevuje lepší postavení ženy než v jiných tradičních náboženstvích. Už od 16. století existuje funkce kazatelky nauky i mezi ženami. 31

1.6.6.

Vývoj sikhské obce

Původně mírumilovná, čistě náboženská sekta se postupně zformovala v jednu nejdisciplinovanějších na severozápadě Indie. Napomáhal tomu požadavek úplného podřízení se guruovi. I když původně byli muslimští panovníci sikhům příznivě nakloněni, jak se sikhské společenství rozrůstalo, dostával se guru do pozice nejenom duchovního ale i světského vůdce a to vedlo v vytvoření jistého napětí. Sikhové byli proto v 16. století utlačování muslimskou nadvládou a to je přimělo soustředit se na boj o přežití, ztotožňovaný s bojem za obranu jejich náboženství.36 Od poloviny 17. století se v Paňdžábu vytvářely polovojenské skupiny sikhů a jejich členové prosazovali ideál náboženské poslušnosti s válečnickými ctnostmi. Na to byla roku 1699 vytvořena sikhská chálsa – společenství čistých, ovládané náboženským učením a vojenskou disciplínou. Od této doby se datuje tradice dobré organizovanosti sikhů. Ideál sikhského státu se povedlo uskutečnit pouze v letech 1799 – 1839. Po smrti tehdejšího vládce Randžíta Sinha se toto království rozpadlo a r. 1849 ovládla Paňdžáb britská východoindická společnost. Britům pomáhali hinduističtí a muslimští vojáci, kteří ale sami roku 1857 proti Britům povstali. Sikové se k tomu to povstání nepřipojili a jejich neúčast jim přinesla výhody ze strany koloniální správy. Byli označeni za jednu z tzv. válečnických ras a tyla jim dávána přednost v armádě. I v době největšího rozkvětu bylo sikhů v Paňdžábu maximálně 10%. Zbytek obyvatelstva tvořili převážně hinduisté. Obě tyto skupiny žili vedle sebe poměrně v míru až do druhé poloviny 19. století, kdy se ve všech skupinách začal objevovat náboženský šovinismus, projevující se soupeřením o výhodné politické i ekonomické pozice. Hinduisté vytvořili nové reformní hnutí, které mělo za cíl splynutí sikhské a hinduistické komunity, ale sikové , kteří nechtěli přijít o své výhody začali zdůrazňovat odlišnosti těchto náboženství. Různé sikhské sekty rozvinuly hnutí za obranu víry nejenom proti hinduismu, ale i proti 32

koloniálnímu křesťanství. Roku 1947 při dosažení nezávislosti byla Britská Indie rozdělena na dva státy. Indii a Pákistán podle náboženského principu. Tímto rozdělením byl Paňdžáb rozdělen na dvě části tzv. „krvavou čarou“. Hinduisté i sikové přecházeli z Pákistánské části do Indie a když bylo r. 1956 připojeno k indickému Paňdžábu několik malých knížecích států, tvořili jej z 30% sikové a ze 70% hinduisté.37

1.6.7.

Sikhismus v dnešní době

V 70 letech se stal Paňdžáb jednou z nejlépe prosperujících oblastí Indie. To vedlo k náristu přistěhovalectví hinduistů z okolních oblastí. Tento příliv vyvolal obavy o náboženskou svébytnost siků a měl za následek mnoho krvavých bojů. Strana Akálí začal sikhskou komunitu nazývat sikhským národem a vznesla požadavek na sikhský stát Chálistán (Země čistých). V zemi se objevili extrémistické skupiny a začal teror proti hinduistům. Roku 1982 přeneslo vedení strany Akálí svůj hlavní stan do Zlatého chrámu a vyhlásilo válku za víru. Po vtrhnutí indické armády do chrámu (operace modrá hvězda) byla jako akt pomsty zavražděna Indira Gándhí, které do té doby stála v čele indické vlády. Následovaly krvavé násilnosti ze strany hinduistů proti sikům žijícím mimo Paňdžáb, proto se mnozí z těchto siků nechali ostříhat a odložili turbany, jako vyjádření nesouhlasu se sikhským terorismem. Počátkem 90. let došlo k postupnému uklidnění situace a v roce 1992 byla v Paňdžábu zvolen Indický národní kongres.38 Po roce 1996, kdy byl Paňdžáb rozdělen na Paňdžáb a Marijánu, podle jazykového principu, bylo v novém Paňdžábu 63% siků a stali se zde většinou. Někteří sikhové, kteří emigrovali z Pákistánu, se také usadili v Dilií a jiných velkých indických městech. V celé Indii tak tvořili v roce 1991 sikhové necelá 2% obyvatelstva.

33

1.7.

Pársismus

1.7.1.

Vznik pársismu

Pársismus vychází z učení staroperského myslitele Zarathuštry, který je také znám pod jménem Zoroaster. Proto je pársismus také někdy nazýván zoroastrismem, či zarathuštrismem. Pársí znamená perský a od tohoto slova odvozujeme název pársismus. Názvem Pársí byli označeni uctívači ohně íránského původu, kteří přišli do Indie po ovládnutí Íránu muslimi. Není přesně známo, kdy opustili svou vlast, ale do Indie dorazili kolem 10. stol. n. l. V Indii se usadili na západním pobřeží a od tehdejšího vladaře dostali několik podmínek, aby se mohli v oblasti usadit. Museli mluvit místním jazykem, zachovat místní zvyklosti ohledně sňatků a nenosit zbraň. Jelikož žádná z podmínek nezasahovala do jejich náboženství, usadili se trvale v Indii. I když později muslimové ovládli část Indie, kde se pársové usadili, nekočovali dál, muslimská nadvláda nebyla tak přísná, aby nemohli své náboženství dále vyznávat.39

1.7.2.

Zakladatel

Zakladatel pársismu Zarathuštra žil pravděpodobně v 7. – 6- století před naším letopočtem. Nevytvořil zcela nové náboženství, ale reformoval orgiastické kulty. Odmítal kult haomy a krvavou oběť. Jeho učení mělo metafyzický i mravní rozměr a vycházelo ze zjevení kterého se Zarathuštrovi dostalo od Boha Ahury Mazdy. Který stvořil svět. Člověk má následovat Ahuru Mazdu v dobrém konání, je to jeho morální povinnost, ale zároveň má svobodnou volbu mezi dobrem a zlem. Zlo je prezentováno synem Ahury Mazdy Angrou Mainjem, který si sám zlo zvolil. Dochází tak k věčnému boji dobra se zlem, a proto se také pársismus označuje jako dualistické náboženství.

34

Eschatologická vize ovšem jednoznačně hovoří o vítězství dobra, o důsledný dualismus proto nejde.170

1.7.3.

Věrouka

Zarathuštrismus řadíme mezi lineární náboženství. Vývoj světa má svůj počátek a konec. V tomto náboženství se výrazně objevuje i mesianistický prvek, kdy poslední ze spasitelů zopakuje prvotní tvůrčí akt a svět bude silou oběti obrozen, vzkříšen, bude obnoveno neporušené stvoření. Boží soud oddělí hříšníky od spravedlivých, ale peklo není věčné. Vykoupeni budou tedy nakonec i hříšníci, ale až potom, co projdou očistcem.

1.7.4.

Knihy a chrámy

Posvátným textem je Vesta, která obsahuje Zarathuštrova napomenutí. V původní zoroastrismu neexistovali chrámy, například v Indii měli pársové po staletí pouze věčně hořící oheň a modlili se doma. Posvátný oheň je symbolem Ahury Mazdy a nesmí jej znesvětit ani slunce ani pohled nevěřících. Chrámy začali pársové stavět až v 19. století, kdy zbohatli a začali zaměstnávat v domácnostech i personál jiných vyznání, proto domácnosti nebyly již rituálně čisté. V chrámech je v dnešní době udržován věčný oheň u kterého se pársové modlí.41

1.7.5.

Zvyky a obyčeje

Pársové nosí kolem pasu uvázanou vlněnou šňůru. Před modlitbou, kterou absolvují obráceni ke světlu, šňůru rozváží a po motlitbě zase uváží. Tím vyjadřuje své rozhodnutí

35

konat, zamýšlet a mluvit jen dobro. To je první úroveň rituální čistoty. Druhým stupněm je obřad nahn. Párs se rituálně očistí speciální koupelí, kterou vede vysvěcený kněz. Ten si od koupele zachovává bezpečnou vzdálenost. Součástí nahn je sežvýkání tří lístků granátového jablka. To má přinést člověku duchovní nesmrtelnost. Dále trojí usrknutí posvátné úlitby, která očišťuje tělo i duši. Při koupeli se tělo potře posvátnou úlitbou a očistí se vodou. Během obřadu kněz odříkává modlitbu. Tato koupel se provádí před Iniciací, před sňatkem, čtyřicet dní po porodu, nebo pokud se laik dotkne mrtvoly. Nejvyšší stupeň čistoty zaručuje obřad barešnum. Tento obřad podstupuje po dobu devíti dní a nocí kněz v prostorách ohňové svatyně za přísného dohledu kněží, kteří jsou sami na vysokém stupni rituální čistoty.42 Zasvěcení mladého párse do víry probíhá v sedmi až devíti letech při rituálu, který se nazývá navjote. Dítě dostává bílou bavlněnou košili a posvátný provázek z vlny. Ten si třikrát obtočí kolem pasu a uváže za náležitých modliteb. Bavlněnou košili a provázek nosí párs celý život. Sňatek je pro pársi velmi důležitou součástí života. Všichni pársové včetně kněží by se měli oženit. Sňatek má být podle Zarathuštry založen na pravdě a přinášet prospěch oběma. Svatební pouto je nejenom smlouvou, ale i svátostí. V pársismu je smrt zbraní zla, které se snaží zničit vše dobré, Všechno co jakkoliv souvisí se smrtí je proto považováno za nečisté. Nebezpečné jsou i odumřelé věci jako vytrysklá krev, odstřižené vlasy nebo ostříhané nehty. S tímto pojetím smrti je spojen i párský pohřební rituál, kdy je mrtvý dopraven na pohřebiště ihned po smrti. Pohřebiště představuje asi 10m vysoká Věž mlčení. Tam je mrtvý uložen tak, že na něj není odnikud vidět. Tělo je přenecháno supům, kteří asi 20 minut konají své dílo, zatímco pozůstalí se modlí v blízkosti věže. Když po čase kosti zbělí jsou sesbírány a uloženy do společného

36

hrobu. Podle pársů je voda, země a oheň posvátným dílem božím a proto se nesmí zneuctít mrtvolou.43

1.7.6.

Postavení ženy

Ačkoliv muži jsou oficiálními vládnoucími patriarchy rodiny, větší vliv a moc v rámci rodiny mají ve skutečnosti ženy. Nejenže v dnešním světě jsou vzdělané a ambiciózní, ale ve většině domácností také chodí do práce a vychovávají děti.

1.7.7.

Pársismus v dnešní době

Párské náboženství není příliš rozšířené, čítá asi 90 000, nejvíce jich sídlí v Bombaji. Pársové postupně vymírají, jelikož jejich náboženství nepřipouští konverzi a pouze děti z manželství dvou pársů mohou být pársi.

1.8.

Taoismus

Taoismus nevznikl jako náboženství, ale spíše jako filozofie, která později získala prky náboženského směru. Tato typicky čínská duchovní tradice získala v průběhu své existence mnoho různých podob, proto se nelze taoismem zabývat jako jedním učením, ale musíme na něj nahlížet jako na komplex různých směrů.

1.8.1.

Vznik a vývoj

Filozofický taoismus navazuje na mnohem starší tradice, ze kterých se začal vydělovat v 5. – 3. století př. n. l. Vznikl původně jako praktická filozofie a jeho ústředním motivem tohoto učení jsou rozvahy o tao, věčném, neproniknutelném a 37

tajemném zdroji všeho a o relativním bytí, které z tao vzniká. V čínštině znamená tao doslova cestu. Tao nelze nijak pochopit nebo vnímat, proto je také nazýváno velkou prázdnotou nebo nebytím. Tao vším prostupuje a projevuje se v základních zákonitostech bytí, jako je protikladnost, relativnost a cykličnost. Tao není ze své povahy žádným Bohem, stvořitelem, ani nic neovládá. Působí „nekonáním“.44 Tao nemá žádnou vůli, ani žádný vztah ke světu. Přestože nic nečiní, není ničeho, co by jím nebylo učiněno. Náboženský taoismus vzniká kolem 2. stol. n. l. a představuje náboženský systém v němž jsou původní filozofické koncepce interpretovány v teologickém smyslu. Původně volné komunity soustředěné kolem náboženských vůdců se postupem času zformovaly v církevní organizaci s propracovaným systémem věrouky a náboženské praxe. Systém ale ponechává prostor i pro ty , kteří chtějí jít individuální cestou. V náboženském taoismu lze vystopovat dva hlavní proudy, z nichž jeden používá rituály a ceremoniály a druhý, kde převažují meditační techniky, prostota a neokázalost. Vzhledem k vzájemnému ovlivňování se s ostatními čínskými

náboženstvími,

nacházíme v současném taoismu prvky konfucianismu i buddhismu. Především typicky konfuciánský altruismus a karmická víra v příčinu a následek z buddhismu.45

Pro taoismus filozofický i náboženský je typická nenásilnost a tolerance. Nevnucuje věřícím dogmata, jen doporučuje a nabízí návody na sebezdokonalování. V taoismu se výrazně objevuje idea rovnosti lidí, ne ovšem ve smyslu majetkovém nebo rovnostářském. Vychází z toho, že všechny existence světa jsou si primárně rovny, a to tedy musí platit i pro člověka. Každý člověk by se měl k jiným chovat jako sám k sobě. Taoistické učení je v souladu se svými zásadami silně antimilitaristické. Už v knize Taote ťing se říká, že problémy se nemají řešit válkou, ta přináší pouze neštěstí a zkázu. 38

Jedinou výjimku tvoří sebeobrana, když už neexistuje jiné řešení.Součástí taoistické cesty je i altruismus a laskavý vztah k jiným lidem.46

1.8.2.

Významné osobnosti a jejich texty

Základní kniha taoismu sepsaná Lao-c´em, který žil asi v 6. stol. př. n. l., se nazývá Tao-te-ťing. Podle pověsti byl Lao-c´ , archivář na dvoře čouského krále, nespokojen s poměry v zemi a proto se rozhodl odejít směrem na západ. Když opouštěl zemi, poznali v něm hraničáři věhlasného mudrce a nedovolili mu odejít, dokud nesepsal své učení pro příští pokolení. Druhým klasikem filozofického taoismu je Čuang-c´ (4. – 3. stol. př. n. l.) zřejmě první historický taoista. I přes četné nabídky odmítal sloužit u královského dvora a žil si skromně v menším úřadě. Byl ostrým kritikem konfucianismu. Vyznával ideu nekonání ( wu-wej) jako základní životní postoj. Podstatou wu-wej je spontaneita , odpoutanost a příjímání všeho, beze snahy měnit chod věcí. Na rozdíl od Lao-c´ho používá srozumitelný a zábavný jazyk.47

1.8.3.

Cíle taoismu

Cílem taoisty - filozofa je dosažení konečného vysvobození, které ovšem nelze realizovat v tomto světě, kde je vše relativní, dočasné a proměnlivé. Proto se snaží o splynutí s přirozeností tao „pěstováním Cesty“. Tao je prosté a prázdné, proto je hlavním prostředkem splynutí s tao pěstování vnitřní prostoty, prázdnoty a tišiny. Adept na vysvobození musí vyprazdňovat a utišovat svou mysl, musí přestávat rozlišovat a zapomínat na rozdíly a dodržovat zásadu ne-konání. Dosáhnout vysvobození může dojít člověk výhradně vlastním úsilím. Duchovní mistr je jen pomocníkem na cestě. 39

Cílem náboženského taoismu je stát se nesmrtelným. Víra v nesmrtelnost je založena na myšlence, že člověk může žít celá staletí nebo, pokud dokáže transmutovat svou životní sílu do kvality kosmické síly, může vstoupit do stavu nesmrtelnosti. Poté může žít celé věky, nemusí přijímat žádnou stravu, dokáže létat na dracích a ovládat různá magická umění. Asi od 4. století je zaznamenám výskyt tzv. fang-š´ů, mistrů praktik. Tito mágové hledali prostředky k dosažení nesmrtelnosti. Kromě meditačních a postních praktik se věnovali i experimentům majícím vést k vytvoření elixíru nesmrtelnosti. Mez těmito mágy se ovšem našlo i mnoho podvodníků.

1.8.4.

Taoistická kosmologie

Vznik bytí z prázdnoty má v taoismu určitou posloupnost, jak je psáno v Tao-teťingu: „Tao rodí jedno, jedno rodí dvoje, dvoje rodí troje a troje rodí myriády věcí“48. Na svém počátku je tedy vesmír jednolitý a tvoří jen substance zvaná čchi. Čchi je ono jedno z výroku. Čchi je sice jednolité, ale jeho homogenita je tvořena dvojicí protikladných sil jin a jang Čchi je tedy „dvoje“ a každá z jeho protikladných složek v sobě obsahuje zárodek druhé, jsou spolu tedy nerozlučně spjaty. Tato spjatost protikladných sil způsobuje neustálý pohyb čchi, který je principem samovolného procesu vznikání a zanikání všech věcí a jevů. Tento proces je cyklický, protože při dosažení extrému se jin mění v jang a naopak. Jang představuje mužský princip a jin ženský princip vesmíru. Jang je neviditelnou silou a funkcí věcí, k jeho vlastnostem patří aktivita, pohyb, lehkost, sucho, teplo, světlo, beztvarost, odstředivý a stoupavý směr pohybu. Jin dává věcem viditelnou formu a jeho vlastnosti jsou pasivita, klid, tíha, vlhko, chlad, tma, tvarovost, dostředivý a klesavý směr pohybu.49

40

K porozumění taoismu je nutné pochopení jeho kosmologie. Je především praktickou naukou a rozhodující v něm jsou činy, nikoliv myšlenky , či řeči.

1.8.5.

Šíření taoismu a významné sekty

První organizovaná forma náboženského taoismu byla Čang Langova „Cesta pěti měřic rýže“. Čang Ling byl podle pověsti mágem a léčitelem a měl mnoho nadpřirozených schopností. Několik desetiletí po vniku této sekty, vzniká další taoistická sekta, která významným způsobem zasáhla do politických dějin Číny. Jak bylo zmíněno, náboženský taoismus vnikl kolem 2. stol. př. n. l. , a pro toto období je charakterizováno úpadkem vládnoucí dynastie a výrazným zhoršením životní úrovně obyvatelstva. Tohoto stavu ve své době šikovně využil Čang Ťiao, který v letech 172-178 n.l. vytvořil sektu nazvanou „Cesta nejvyššího míru“. Sám si udělil titul „velký světec a dobrotivý mistr“. Své přívržence zorganizoval do hierarchicky uspořádaných skupin a přidělil si titul „generál nebeské kníže“. V roce 184 n. l. vyvolal mohutnou vzpouru, která je známá pod názvem „Povstání žlutých turbanů“. Zapojilo se do něj přes 300 000 vzbouřenců, ale nebyli úspěšní a Čang Ťiao během povstání zahynul. Po této „nevydařené akci“ padla taoistická šlechta u vládců v nemilost a už na konci říše Chanů byla sekta zakázána a její stoupenci pronásledováni a zabíjeni. I nastupující mocenská dynastie nebyla taoismu přátelsky nakloněna. K úplnému zavržení taoismu ale nedošlo hlavně díky nesmrtelnosti, které lze podle taoismu dosáhnout. Toto téma bylo totiž pro tehdejší vládce velmi přitažlivé. Proto kromě represí rebelů, začali tehdejší mocnáři podporovat, ale současně reorganizovat stoupence taoismu. Část taoismu tak postupně pronikla i do vyšších společenských vrstev a učení nebeských mistrů se rozšířilo i do jižní a jihovýchodní Číny. V období dynastie Ťin (265-420) Pokračovalo

41

šíření vybraných částí taoismu do vládnoucích vrstev a tato část se začala přetvářet v „oficiální taoismus“. Vedle této formy taoismu přetrvával lidový taoismus mezi obyčejným lidem a hlavně nejpůvodnější podoba taoismu – cesta jednotlivců, poustevníků, nebo intelektuálů, hledačů věčné cesty. Po rozšíření taoismu do různých částí země, došlo na jednotlivých územích k samostatnému vývoji více či méně odlišných větví taoismu. Na severu byla největší změnou reforma, kterou provedl Kchou Čchien-č´(365-448). Kchou implementoval do taoismu etické principy konfucianismu odrážející vztahy mezi nadřízenými a podřízenými. S takto upraveným taoismem zapsaným v posvátných textech navštívil císaře a podařilo se mu mocnáře ovlivnit do té míry, že byl r. 440 taoismus prohlášen státním náboženstvím. Na jihu do vyšších vrstev pronikal taoismus především v podobě Cesty nebeských mistrů. V tomto směru oficiálního taoismu dochází k míšení hned několika tradic. Vychází z Cesty nebeských mistrů, ale objevují se vněm výrazně prvky tradic ChuangLao, fang-š´ů a individuálních hledačů tao. Tato podoba taoismu je označována jako taoismus božských nesmrtelných. Mezi 3. a 6. stoletím se tedy taoismus stává oficiálním náboženstvím v obou částech země. A v době dynastie Suej dochází k integraci jižních a severních škol. Tyto integrační tendence pokračují i během vlády tchangské dynastie a postupně se postupně se rozdíly n¨mezi jednotlivými sektami stíraly. Největší vliv měla sekta Svrchované čistoty. Taoismus procházel bez větších problémů všemi vládnoucími dynastiemi až do 13. století, kdy začali Čínu dobývat Mongolové. Hlavní zásluhu na uchránění taoistů před pronásledováním měl taoista Čchiou Čchu-ťi, který si dokázal získat náklonnost Čingischána. Nicméně, i přes tuto náklonnost, byl vydán příkaz ke spálení taoistické 42

literatury s výjimkou Tao-te.ťingu a medicínských děl. Mongolská nadvláda byla svržena a roku 1368 byla založena nová dynastie Ming. Dynastie Ming a ty, které po ní následovaly, upřednostňovala konfucianismus a tak ztratil taoismus postavení státního náboženství a stává se opět lidovým náboženstvím.50

1.8.6.

Postavení ženy

Jelikož jsou si podle taoismu rovni všichni lidé, nenajdeme v něm nerovnost mezi muži a ženami. Do taoistického řádu mohla vstoupit žena, stejně tak jako muž a má stejnou možnost kráčet po cestě nesmrtelných. Mezi božstvy taoismu se objevují božstva ženská i mužská.

1.8.7.

Taoismus dnes

V dnešní době po letech utlačování komunismem se od konce 70. let se s postupným uvolňováním režimu, vrací i do normálních kolejí i život taoistické komunity. Po tom, co bylo náboženství znovu povoleno se začaly rekonstruovat kláštery a taoismus se také těší ze stále rostoucího zájmu ve světě.

1.9.

Konfucianismus

Konfucianismus není typickým náboženství. Můžeme ho charakterizovat jako soubor myšlenek a názorů, filozofii nebo etiku a především jako návod na správný život pozemský. Je jedním z hlavních pilířů čínské civilizace a také čínské politické kultury. Konfucianismus vychází z učení mistra Kchunga, který je v Evropě více známý pod jménem Konfucius. Konfucius žil na přelomu 6. a 5. stol. př. n. l. Za více než 2000 let 43

existence pronikl konfucianismus do všech sfér života nejenom v Číně, ale i v jiných částech Asie, zejména ve Vietnamu, Koreji, Singapuru a Japonsku. Nejdůležitějším textem konfucianismu jsou Hovory sepsané Konfuciovými žáky po jeho smrti. Obsahují cenné informace o Konfuciově životě a o „správném“ konfuciánském chování. Hovory jsou psány převážně ve formě rozhovorů Mistra se žákem a na konci poskytují nějaké ponaučení.

1.9.1.

Zakladatel konfucianismu a jiné významné osobnosti

Konfucius se narodil v rodině zchudlého šlechtice v době úpadku vlády dynastie Čou. Od mládí se pilně vzdělával a potom jako mnoho chudých vzdělanců začal učit talentované mladé muže. V pokročilém věku se dostal na dvůr panovníka Lu, ale ten nevyužíval jeho rad. Vydržoval si ho spíše jako ozdobu dvora. Zklamaný Konfucius proto odchází i s žáky do zahraničí a zkouší štěstí u jiných panovnických rodů. Nikde však neuspěl. Zemřel nepochopený a slávu mu přinesli teprve jeho žáci po jeho smrti. Přímí potomci Konfucia v Číně dodnes žijí. Mezi nejvýznamnější pokračovatele Konfucia patří Mencius ( Meng-c´), který byl považován za jednoho z největších filozofů čínského starověku. Rozvíjí myšlenku, že člověk je ze své podstaty dobrý, a proto nedokáže snést pohled na lidské utrpení. Dalším významným filozofem konfucianismu byl Sün-c´, který naopak tvrdil, že člověk je ze své podstaty špatný, a právě proto, se snaží stát dobrým. ( Tento názor sdíleli legalisté – jedni z největších kritiků konfucianismu, kteří prosazovali rovnost před zákonem a tvrdé tresty.)

44

1.9.2.

Základní texty

Kromě Konfuciových Hovorů tvoří základní literaturu konfucianismu pět klasických knih základního učení Číny, které pochází z mnohem starší doby než Konfucius. První z nich je Kniha proměn. Tato kniha je typická nejen pro Konfuciovo učení, ale i pro taoismus. Součástí Knihy proměn jsou i komentáře a dodatky nazvané Deset křídel, jejich autorem je pravděpodobně právě Konfucius. Další knihou, ze které konfucianismus čerpá, je Kniha písní popisující obřady starověké Číny, Kniha dokumentů, ve které se vypráví o čínských dějinách, Kniha obřadů, která popisuje státní obřady a nakonec kniha Jaro a podzim. Také existovala kniha O hudbě, ale ta se do dnešní doby nezachovala, i když z ní konfucianismus taky čerpal.51 Všechny tyto knihy patří k tzv. klasickým knihám starého učení Číny ze kterého čerpají všechny čínské náboženské, či filozofické systémy.

1.9.3.

Filozofie a věrouka

Z tradic staré Číny převzal konfucianismus nejvyšší duchovní princip, Nebesa. Panovnický rok, který vládnul měl proto tzv. mandát Nebes. Morální povinností panovníka bylo vládnout ve prospěch lidu, protože vůle lidu byla ztotožňována s vůlí nebes. Panovník stál na nejvyšší příčce jak světské, tak duchovní moci. Titul čínského císaře znamená v překladu syn Nebes. Pokud se císaři nedařilo zajistit lidu blahobyt, lid měl právo jej svrhnout a nahradit jiným „ušlechtilým“ mužem. Ideálem panovníka byl proto vládce – mudrc. Učení konfucianismu je silně etické. Zabývá se především vztahy ve společnosti. Konfucius vychází z předpokladu, že člověk je dobrý ze své přirozenosti a původcem zla je pouze nevědomost. Hlavním pojem, který se v konfucianismu objevuje je žen, který

45

můžeme chápat jako humánnost. Tuto humánnost se lze naučit a je třeba ji pěstovat. Hlavní zásadou je nečinit nikomu to co nechci, aby někdo činil mně. Zahrnuje v sobě morální kvality jako spravedlnost, poctivost, vytrvalost, upřímnost, statečnost. Doopravdy ušlechtilý člověk raději zemře, něž by porušil některou z mravních zásad. „Sebevražda je považována za krajní formu protestu a nesouhlasu konfuciánského učence.“52 Mravný člověk nekoná nic pro zisk nebo svoje dobro, ale pouze pro spravedlnost. Konfucianismus je především praktickým návodem pro život. Proto se také věnuje především pragmatickým otázkám lidského života a na přední místo klade správné provádění rituálů. Ty jsou hlavním projevem tradice a kultury vytvořené lidmi.

1.9.4.

Rodina a její význam

Rodina jako základní stavební kámen společnosti by se měla řídit tzv. pěti vztahy. Tři z pěti základních vztahů se vztahují přímo k rodině. Vztah otce a syna, manžela a manželky, staršího a mladšího bratra. Tyto vztahy jsou přísně hierarchické a je přesně určeno kdo je komu podřízen. Syn musí být otci podřízen bezvýhradně. Manželka manželovi o trochu méně a mladší bratr staršímu ještě méně. Bezvýhradné podřízení se vztahuje i k panovníkovi. Jediný rovnocenný vztah může být mezi přáteli. Potomci tedy museli být otci podřízeni bezvýhradně, ale on je za to musel materiálně zajistit. Děti měli být poslušné i k matce, ale už ne tak absolutně jako otci. Ve výchově dítěte bylo hlavní osvojení si těchto principů. Sňatky vyjednávali rodiče bez souhlasu dětí.53

46

1.9.5.

Postavení žen

Postavení žen v konfucianismu není zrovna ideální. Ženy byly ceněny především jako manželky a matky. Ženy mají pouze povinnosti, ale žádná práva. Žena od narození někomu patří a nemůže být „vlastní paní“. Určitého postavení mohla získat pouze jako matka synů. Jelikož synové jsou v Číně více ceněni docházelo v minulosti často k zabíjení novorozených holčiček. Konfucianismus povoluje mnohoženství. A to čtyři hlavní ženy a tolik konkubín, kolik je muž schopen uživit. Manželka se nemohla rozvést, ale muži k opuštění manželky stačilo uvést jeden z několika důvodů: marnivá, neplodná, neposlušná, vážně nemocná, upovídaná, žárlivá nebo nevěrná.54 Typickým příkladem podřízenosti ženy je znetvořování chodidel deformací prstů, čímž se dosahuje zmenšení chodidla na minimum. Takto znetvořená žena nemohla chodit a prakticky celý život strávila v domě.(tento zvyk se ovšem váže k době ještě před konfucianismem). Ženy byly prakticky vyloučeny z veřejného života. Ženy císařovny jsou konfuciánskou historií líčeny jako veskrze záporné postavy.

1.10.

Džinismus

Džinismus je dalším z indických náboženství. Jako většina indických náboženství navazuje na védské náboženství. Název je odvozen od slova džin, což znamená vítěz. Jedná se o cyklický náboženský systém, založený na rozumové činnosti člověka. Citová stránka je v tomto náboženství silně potlačena. Džinisté věří, že vesmír je nestvořený a věčný. Jednou z hlavních zásad džinismu je dualita těla a duše. Tato dualita vychází z víry, že po smrti těla přechází do těla jiného. Čas je rozdělen na dlouhá období, která se střídají. Jedno se vyznačuje vývojem, druhé 47

úpadkem. My nyní žijeme v období bídy, starostí a neštěstí. Po této době ovšem přijdou časy ještě horší. „Dvacet čtyři džinů se rodí a káže ve třetí a čtvrté fázi každé poloviny kosmického cyklu“.55 Poslední džin se jmenoval Vardhamána Mahávíra, narodil se kolem roku 540 př. n. l.

1.10.1.

Významné osobnosti džinismu

Mahávíra je historickou postavou a žil ve stejné době jako Buddha. Narodil se jako syn válečníka. Když mu bylo třicet let opustil rodinu a stal se asketou. Vzdal se majetku a dokonce si ostříhal vlasy. Po dvanácti letech života v odříkání se stal podle pověsti džinou a pravdy, které poznal dále šířil mezi své žáky. Řídil se praxí nenásilí, neustále se postil a meditoval o přirozenosti duše. „Tvrdí se , že za svého života založil džinistické společenství čítající 36 000 jeptišek, 14 000 mnichů a 318 000 laických sester a 159 000 laiků.“56 Jeho prvními třemi žáky byli Inbrabhuti Gautama a jeho dva bratři. Zemřel kolem roku 468. př. n. l. dobrovolnou smrtí hlady.

1.10.2.

Digambarové a švétambarové

Nedlouho po Mahávírově smrti došlo k rozdělení jeho stoupenců na několik skupin. Z těchto se potupně vydělily dvě hlavní větve džinistů, džinismus digambarů v jižní Indii a džinismus švétambarů v severozápadní Indii. Digambarové odešli do jižní Indie ve 4. stol. př. n. l. jejich vůdčí učitel prý znal nazpaměť 14 kapitol původního učení. Kolem roku 300 př. n. l. byl na koncilu sestaven džinistický zákon. Digambarové se tohoto koncilu nezúčastnili a proto tento zákon na rozdíl od švétámbarů neuznávají. Tento kánon se udržoval ústně a byl sepsán až roku 454 n. l . na dalším koncilu.

48

Digambarové za pravověrné uznávají dílo, které v v aforismech předkládá ve zhuštěné podobě celou jejich džinistickou nauku.57

1.10.3.

Věrouka

V době počátku džinismu vládlo v indii přísné rozdělení obyvatelstva do čtyř varn (později se vyvinuli v kasty známé z hinduismu). Džinismus byl ve své době jedním z tzv. šramanských učení, které hlásali potulní kazatelé a asketové. Podle džinismu mají živou duši nejenom lidé a zvířata, ale i rostliny a dokonce i neživé předměty jako hory a řeky. Duši s tělem spojuje tzv. karman. Karman je jemná hmota a výslednice činů. Karman ulpívá na původně jasných a vševědoucích duších a zastírá jejich pravé vidění. Čím je skutek horší a sobečtější, tím horší karman duši zatíží. Čím více je duše zatížená, tím horší je další zrození. Karman se dá zničit askezí, potom duše dosáhne vysvobození, vznese se nad pozemský svět a zůstane ve stavu blažené nevědoucnosti.58 Duše, která dosáhne nejvyššího stupně se stává bohem. Duše má devět vlastností. Nejdůležitější z nich je vědomí, které činí duši životodárným základem bytostí. Hmota je opakem tohoto základu, je neživotným prvkem. Skládá se z malých částeček ( v moderním džinismu srovnávané s molekulami). Ještě menší jsou atomy. Podle stavu těchto částeček rozeznává džinismus šest stavů hmoty. Ve velmi jemném stavu nelze hmotu vnímat smysly. Molekuly této látky skládají karman. Další látky, které tvoří vesmír, jsou drahma a adrahma. Názvy ovšem mají jiný význam než v hinduismu. Drahma je prostředí pohybu, látka, kterou nelze smysly vnímat, ale která úplně vyplňuje svět, je všudypřítomná. Na rozdíl od duší je jediná a

49

není bez ní možný žádný pohyb. Adhahma je jejím opakem, je to prostředí nehybnosti a klidu, je také beztvará a jediná.

1.10.4.

Zásady džinismu

Džinismus má několik zásad. První z nich je dualismus těla a duše (viz výše). Druhou zásadou je, že člověk není dokonalý, ale může se zdokonalovat. Třetí zásada říká, že člověk svou duševní podstatou může ovládat svou podstatu tělesnou. Poslední čtvrtá zásada mluví o tom, že člověk je sám zodpovědný za to, jak se utváří jeho život. Džinismus dává člověku plnou náboženskou samostatnost a svobodu v tom jak bude vést svůj život. Každý může být sám sobě spasitelem a vysvoboditelem, proto také v džinismu žádného univerzálního spasitele nenajdeme. Džinistickou obec tvoří mníšky, mnichové a věřící. Příslušnost k džinismu je dědičná, ale lze k němu i konvertovat a to buď veřejným vyznáním víry, nebo například provdáním se za džinistu. Nejvyšší postavení má mnich. Kdo se jednou stal mnichem, nemůže se vrátit do světského života. Uvedení do řádu vyžaduje důkladnou přípravu a probíhá ve stupních. Mniši musí dodržovat mnohem přísnější pravidla. Například by si měli zametat cestu před sebou metličkou, aby náhodou nezašlápli živého tvora. Džinisté požadují od svých věřících přísné vegetariánství a nezabíjená živých tvorů, nesmí pít opojné nápoje, lhát a krást. Ale i ten, kdo toto nedodržuje, zůstává džinistou. Džinisté by neměli pojídat rostliny které jsou dobývány ze země, neboť při tom může přijít o život drobný tvor. Neměli by jíst po západu slunce, aby omylem nepolkli malého tvora. A dokonce by neměli jíst potravu připravenou předchozího dne, neboť se v ní mohli přes noc vytvořit živé mikroorganismy.

50

1.10.5.

Džinismus dnes

V Indii patří džinisté k nejbohatším lidem. Bohatí podporují chudé, a tak i ti mají přístup ke vzdělání. Dary na dobročinné účely patří mezi povinnosti džinistů. Ženským ideálem džinistů není, jako v mnohých náboženstvích matka, ale vzdělaná švétámbarská mniška. Pro džinistu je hříchem utlačování, proto muži nikdy ženy neutlačují a dokonce získají větší zásluhy za správný život, pokud budou trpělivě snášet její rozmary.

1.11.

Šintoismus

Šintoismus, neboli Šintó je původním japonským náboženstvím. Jde o bohatý systém náboženských praktik a idejí. Šintó vzniklo postupem času z rodových tradic Japonska a kolem 5. století už tyto tradice vykazují typické znaky šintoismu. Především jsou zřetelné dvě charakteristiky a to: 1. „lokální význam se všemi místními legendami a mýty 2. význam vyšší, důležitý pro sjednocování jednotlivých území“59

1.11.1.

Základ světa

Ústředním pojem šintoismu je tzv. kami. Vymezení kami je dosti obtížné. Můžeme jej překládat jako duše, duch, božstvo, nebo bůh. První zmínky hovoří o nesmírném počtu božstev, a každé z těchto božstev je nadáno silou tama, která může být jak mírumilovná, tak divoká. Tama přebývá i v člověku a odchází, když člověk umírá. Kami a jeho tama sídlí převážně ve stromech. Šintoistické chrámy bývají obklopeny stromy. Kami je možno oslovit převážně na horách, protože tam se také převážně vyskytuje,z toho důvodu mnohé z chrámů stojí na svazích hor. Některé hory jsou

51

uctívány jako posvátné. Sídlem kami mohou být dále jeskyně, skály, ale i jiné přírodní útvary. Tradiční šintoismus prezentuje myšlenku, že „Vyšší sféry nebeské“ jsou příbytkem bohů. Proti tomuto světu stojí svět, kde sídlí bohyně, která přišla o život při plození božstev. Svět mrtvých se nachází v podzemí a je zapovězeno do něj nahlížet. Daleko za mořem se nachází země hojnosti a věčného života. Pokud potomci správně uctívají své zemřelé, potom je tito zemřelí chrání. Svět ve kterém žijeme, jde od chaosu k pořádku.

Společnost ,stejně jako příroda, spěje

k pořádku. Šintoisté věří, že tento svět nabízí neomezené možnosti rozvoje. Ve své podstatě je šintoismus optimistickým náboženstvím, které předpokládá, že svět je dobrý. Objeví-li se něco zlého, je třeba to vyhnat.

1.11.2.

Člověk a jeho postavení ve světě

Člověk pochází z kami, je tedy ve své podstatě také dobrý. Člověk vděčí za svůj život kami a předkům, proto je musí uctívat. Každý člověk se rodí s životním posláním a je zodpovědný za jeho splnění. Je povinen zahrnovat svoje potomstvo péčí a láskou. Ženy a muži jsou na stejné úrovni jak v linii předků, tak v linii potomků. „Lidské srdce musí být upřímné, člověk se musí chovat zdvořile a řádně.“60

1.11.3.

Knihy a texty

Vliv Buddhismu přicházejícího z Číny nemel paradoxně za následek oslabení šintoismu, ale naopak posílení jeho významu, jako základu japonské identity. Vzájemně se s Buddhismem prolínal a v té době se objevila snaha, to co je „typicky“ japonské uchovat a tedy zapsat. Z těchto důvodů byly sepsány kroniky Kodžiki (712) a Nihongi 52

(720). V těchto kronikách je zaznamenána jak mytologie, tak nejstarší historie Japonska, mýty a skutečnosti zde splývají v jedno. Šintoismus vstřebal do své filosofie kromě Buddhismu ještě jin/jangový princip a později také konfucianismus. Později byli sepsány další významné texty šintoismu například zákoník Ricurjó, který se snažil ustanovit pravidla pro fungování společnosti, nebo Norito - kniha modliteb, a mnoho dalších.

1.11.4.

Sekty a obce

V ovlivnění šintoismu buddhismem měl především význam esoterický buddhismus, který se dostal do Japonska v 8. až 9. století. Tím se vytvořil základ pro dalších 300 let vzájemného soužití. Šintó a esoterický buddhismus se shodují v pojetí vztahu přírody a kultury. Období středověku charakterizuje myšlenka, že šintoistická božstva jsou proměněním původních členů buddhistického panteonu. V této době také vznikala rozsáhlá náboženská literatura vysvětlující spojení buddhismu se šintoismem. Na druhé straně existovali tzv. „čistí“ šintoisté, kteří se snažili zachovat původní učení vycházející z kronik Kodžiki a Nihongi, jejich vliv však nebyl velký. Až v 17. století se začali objevovat snahy o obrození původního šintó a návrat ke kořenům. Nejdůležitějšími osobnostmi tohoto období jsou Keičú, Kamo no Mabuči, Motoori Norinaga a Hirata Acunate. Tito učenci hledali původní šintoistické učení, zabývali se převážně studiem nejstarších textů, zdůrazňovali domácí tradice a autoritu císařského rodu. V této době ovšem vládli vojenští vládcové tzv. šóguni, proto byli propagátoři obrození šintoismu za své myšlenky pronásledováni. V průběhu let se v šintó zformovaly dvě hlavní náboženské obce a několik menších sekt. První náboženská obec je „císařské šintó“, které ve své postatě zahrnuje rituály

53

vykonávané císařem. Císař vyznával všechna božstva v čele s Amaterasu, sluneční bohyní, která měla patřit mezi císařovi předky. Císař prosí bohy o štěstí pro všechny obyvatele a o mír na světě. Císaři ve vykonávání rituálů pomáhají kněží, šoten – muži a naišoten – ženy. Druhou obcí šintoismu je lidové šintó. Tato obec není systematicky strukturovaná. Je provozováno malými komunitami, které dokonce někdy nemají ani svatyni ani svého kněze (v tom případě vykonává obřady pověřený laik). Do této větve šintó pronikly nejvíce buddhismus, konfucianismus a taoismus.

1.11.5.

Novodobé sekty

V 17. století bylo založeno tzv. sektářské šintó,

které zahrnuje 13 nezávislých

šintoistických sekt. Tyto sekty mají své vlastní texty, většinou sepsané svými zakladateli. Na rozdíl od veřejného šintó neměli možnost stavět klasické svatyně. Tyto tradiční sekty lze rozdělit do pěti skupin. (1)čisté šintó – klade důraz na původní šintó z kroniky Kodžiky (2)konfuciánské šintó – dávají přednost konfuciánským etickým principům (3)očištěné šintó – velký důraz je kladen na očistné rituály a asketismus (4)horské šintó – uctívají posvátné hory (5)léčitelské šintó – hledají účinné způsoby léčení pomocí šintoistických rituálů.61

Po roce 1886 byl šintoismus prohlášen za státní náboženství a postupně začali sílit nacionalistické nálady. V tomto duchu setrvalo Japonsko až do konce 2. sv. války, kdy byla okupační vládou provedena rozluka státu a šintó. Po této rozluce se začaly rychle množit šintoistické sekty, dnes je jich asi 128.

54

1.11.6.

Postavení ženy

V šintoismu měla žena až do 6. století velmi silné postavení. Ženy se objevují v šintoistických legendách a ústřední bohyně Amaterasu je také žena. Po vstřebání prvků konfucianismu a buddhismu bylo postavení ženy oslabeno a žena byla podřízena muži. Ale v císařských kruzích se i přesto dostalo vzdělání mnoha ženám a nebylo ojedinělou záležitostí, že se žena stala císařovnou. Ženy jsou tradičně spojovány s nadpřirozenými silami, například kami zemřelých dodnes promlouvá prostřednictvím žen, které jsou od narození slepé. Od roku 1945 se mohou ženy stávat šintoistickými duchovními.

1.11.7.

Současný šintoismus

V současnosti se šintoistické obřady provádějí ve svatyních, ale původně se konaly pouze na posvátných místech, což mohl být třeba zelený háj, nebo úpatí hory. O svatyni se stará kněz, jehož funkce se dědí z generace na generaci. Během rituálů jsou božstvům obětovány potraviny jako rýže, či saké( alkoholický nápoj z rýže). Z obětin je obvykle vyloučeno maso ( pravděpodobně pod vlivem buddhismu ). Modlitby, které jsou pronášeny při obřadech můžeme rozdělit na žádosti, poděkování, uctění památky, zaříkávala, věštění. Šintoistická

víra

bývá

mnohdy

spojována

s japonským

nacionalismem

a

militarismem. Tento pohled vznikl především během druhé světové války, kdy bylo šintoismu jako původního japonského náboženství zneužíváno k propagaci nacionalismu japonskou vládou. V dnešní době věří většina Japonců jak v šintoismus, tak v buddhismus.

55

2. Využití ve výuce na základní škole 2.1.

Multikulturní výchova a její zařazení na ZŠ:

2.1.1.

Multikulturní výchova v RVP

Jedním z průřezových témat rámcového vzdělávacího programu je i multikulturní výchova. Multikulturní výchova zasahuje do všech vzdělávacích oblastí, viz. obrázek který můžeme najít na stránkách RVP.cz:

MKV se realizuje především ve vzdělávací oblasti člověk a společnost. Obory které zahrnují oblast člověk a společnost jsou Občanský a společensko vědní základ a Dějepis. V rámci multikulturní výchovy jsou také rozvíjeny některé z klíčových kompetencí, především kompetence k učení sociální a personální a kompetence občanské. Pokud 56

použijeme při výuce MKV určitou metodiku, můžeme také rozvíjet kompetence komunikační, k řešení problémů spolupráce, atd. Multikulturní výchova se také prolíná s ostatními průřezovými tématy a to tak, že můžeme při její výuce naplňovat cíle více průřezových témat najednou.

Podle portálu RVP mají průřezová témata tedy i MKV především tyto úkoly: „…vychovávat zodpovědné, otevřené, kriticky myslící, komunikativní, tolerantní, solidární a empatické občany a občanky demokratické společnosti, kteří jsou si zároveň vědomi spoluzodpovědnosti za dění v Evropě i na celé planetě. Všechna jsou koncipována jako odpověď na naléhavé úkoly, které zrychlující se tempo společenských změn na jednotlivce klade, přičemž každé téma představuje "úhel pohledu" na tutéž společenskou situaci. MKV má postihovat ty aspekty sociálních interakcí (včetně mediální komunikace), které jsou ovlivněny sociokulturní rozmanitostí současných společností.“62

57

2.1.2.

Multikulturní výchova ve výuce Ov

Do výuky občanské výchovy můžeme zařadit téma multikulturní výchovy především v těchto oblastech: •

„rozmanitost kulturních projevů, kulturní hodnoty, kulturní tradice, kulturní

instituce •

netolerantnost, rasismus, xenofobie a extremistické projevy v chování lidí,

projevy lidské nesnášenlivosti •

tolerance ve společnosti, respektování kulturní zvláštnosti

•

stereotypy v posuzování druhých lidí

•

význam ochrany lidských práv a svobod

•

globální problémy současnosti

•

příklady mezinárodního terorismu

•

kulturní rozrůzněnost v době modernizace společnosti

•

totalitní systémy - komunismus, fašismus, nacismus

•

národnostní problémy v prvním československém státě“63

2.1.3.

Multikulturní výchova a náboženství Asie

Při výuce multikulturní výchovy se často stává, že tato výuková oblast je vztahována pouze k problematice České republiky a jejího blízkého okolí. Dle mého názoru je důležité. V dnešním globalizovaném světě se nám ale týkají i problémy, které nejsou na první pohled tak blízko. Vzdálenosti se zkracují a není problém vycestovat do jiné země s nějakou úplně jinou kulturou než na kterou jsme zvyklí. Proto je důležité mít o těchto rozlišných kulturách nějaké povědomí a alespoň rámcově vědět, jak se v dané zemi chovat. 58

Od naší kultury se velmi liší právě kultura východních Asijských zemí. Asie je obrovský kontinent a je a něm soustředěna velká část obyvatelstva země. Je tedy příhodné zabývat se kulturou Asie. Kulturu Asie tvoří především náboženství a filozofické směry, které na tomto území v minulosti vznikaly.

2.1.4.

Náboženství Asie ve výuce OV

Ve výuce občanské výchovy můžeme téma náboženství Asie využít především v těchto vzdělávacích oblastech: •

kultura a kulturní život

•

člověk ve společnosti

•

lidské práva

2.2. Návrh a realizace vzorové hodiny 2.2.1. Návrh hodiny Hodina, kterou jsem se rozhodla navrhnout a realizovat se zabývá především tématem multikulturní výchovy. Zařadila jsem ji do tématu člověk a kulturní život, v rámci kterého jsem s žáky probírala různé kultury a jejich zvyky a obyčeje. Pro výuku jsem navrhla skupinovou práci ve čtyřčlenných skupinách. Každá skupina měla za úkol zpracovat jedno ze zadaných náboženství a vyhledat informace z článku, které je zaujaly. Nakonec bylo úkolem skupiny s daným náboženstvím seznámit celou třídu. Časové rozvržení hodiny bylo následující. Prvních 5-8 minut jsem si vyhradila k seznámení se s úkolem a posledních 10 minut k prezentaci jednotlivých poznatků 59

mluvčími skupin. Na samotnou práci skupin zbylo tedy asi 30 minut, což je dostatečný časová úsek. Pro práci skupin byly vytvořeny pracovní listy se stručnou charakterizací daného náboženství a s životním příběhem člověka, který v dané náboženství věří (viz. příloha). Tento příběh jsem vybrala z knihy Lexikon světových náboženství. Každá skupiny dostala také jeden odpovědní arch ( viz. příloha ), ve kterém měla za úkol vyplnit dané otázky. Každá skupina měla za úkol vyplnit na odpovědním archu tyto položky: •

Co nás na daném náboženství zaujalo

•

Co se nám na daném náboženství líbí

•

Co se nám na daném náboženství nelíbí

•

Co nás nejvíce zaujalo na životním příběhu, který jsme přečetli? Co bychom chtěli sdělit spolužákům?

2.2.2. Realizace hodiny Realizace hodiny proběhla na Základní a mateřské škole Božice, kde prvním rokem učím. Hodina byla odučena v osmé třídě, která má 26 žáků. Dva žáci chyběli, hodiny se tedy zúčastnilo celkem 24 žáků. Jedná se třídu velice živou a převažují v ní chlapci. Někteří žáci mají velké kázeňské nedostatky, proto je obtížnější s touto třídou pracovat ve skupinách a je důležité jejich rozdělení. Žáky jsem z tohoto důvodu nedělila náhodně, ale naopak cíleně, tak aby se podařilo dosáhnout aktivity celé třídy. Úkolem skupiny bylo společně si přečíst zadané podklady a vyhledat požadované informace. Žáci byli rozděleni do šesti skupin po čtyřech. Každá skupina si zvolila vedoucího, zapisovatele, mluvčího a časoměřiče. Úkolem vedoucího bylo řídit práci celé skupiny,

60

zapisovatel měl za úkol vyplnit odpovědní arch, mluvčí seznámit zbytek třídy se získanými informacemi a časoměřič hlídal čas, aby skupina vše včas stihla. Rozdělí jednotlivých náboženství skupinám: •

1. skupina – Džinismus

•

2. skupina – Hinduismus

•

3. skupina – Sikhismus

•

4. skupina – Buddhismus

•

5. skupina - Pársismus

•

6. skupina – Islám

Jednotlivé skupiny pracovali různě rychle a téměř všechny se vešli do zadaného časového rámce. Odpovědi jednotlivých skupin byly velmi variabilní a mnohdy mě překvapilo co se žákům na náboženství líbí a co je naopak někdy až pohoršuje. První skupina odpověděla, že na Džinismu se jim líbí respektování života, nenásilí také to, že jejich učení je praktického rázu. Naopak se jim nelíbí nezabíjení všeho živého, nošení roušky přes obličej, zřeknutí se rozkoše a poslušnost řádu u mnichů. Třídě by chtěli sdělit, že Džinistický život mnišky, o kterém vyprávěl jejich příběh, je velmi prostý a mnichové nevlastní žádný majetek. Druhá skupina odpovídala na téma Hinduismu. Náboženství se jim vůbec nelíbilo. Především měli výhrady k častému provdávání dívky ještě před pubertou, k upalování vdov a k tomu, že podle hinduismu má žena spoustu špatných vlastností. Co se jim naopak líbilo, bylo to, že ženy jsou střeženy jako oko v hlavě. Také se jim líbila představa nesmrtelnosti, převtělování a to že svět podle hinduismu nikdy nezanikne (cyklické náboženství). Spolužákům by potom chtěli říct, aby se nestávali hinduisty.

61

Třetí skupina zpracovávala téma Sikhismu. Na tomto náboženství se jim líbilo, že jsou sikové hrdí na svůj původ, protože se to tak často nevidí. Také se jim líbila poctivost a pracovitost sikhů, a že klidně položí život za někoho jiného. Nelíbilo se jim, že nosí dlouhé vlasy a vousy, že u sebe i v letadle nosí dýku atd. Spolužákům by chtěli sdělit, že být sikhem není zase tak špatné. Čtvrtá skupina dostala za úkol zpracovat téma Buddhismus, bohužel jejich odpovědi nebyly příliš jasné a některé body ani nevyplnili. Na Buddhismu se jim líbí především jeho zásady nezabíjet, nekrást a nelhat. Nelíbilo se jim, že mnichové nesmí mít manželku. Na náboženství je nic nezaujalo Pátá skupina měla jako téma Pársismus. Na náboženství se jim nelíbilo nic a přímé výhrady měli k párskému pohřebnímu rituálu, při kterém jsou ostatky pozůstalého požírány supi. Toto bylo také to jediné, co by chtěli sdělit spolužákům. Poslední šestá skupina zpracovávala téma Islám. Na náboženství se jim líbilo dodržování povinností muslima a to, že věří pouze v jednoho Boha. Nelíbila se jim nenávist vůči jiným náboženstvím, ženská obřízka a motlitba pětkrát denně. Spolužákům by chtěli především sdělit, že muslimky chodí se zahaleným obličejem, mají dlouhé šaty a také to, že muslimové mají několik náboženských svátků, jedním z nich je Ramadán.

2.2.3. Shrnutí průběhu hodiny Některé skupiny pracovaly lépe, jiné byly už úspěšné méně. Závěrečné sdělení spolužákům jsem u každé skupiny komentovala a doplňovala dalšími důležitými údaji a zajímavostmi týkajícími se jednotlivých náboženství a životních příběhů. Myslím si, že pro žáky byla hodina velice přínosná, protože se dozvěděli, jak žijí lidé jinde na světě a jaké dodržují zvyky a obyčeje. Procvičili si také vyhledávání a zpracování informací, tedy kompetence k učení, spolupráci a komunikaci ve skupině, tzn. kompetence komunikativní 62

a sociální a personální. Použili jsme i kompetence pracovní, protože žáci museli sami hlídat a dodržet stanovenou dobu práce. Všechny texty ze kterým žáci čerpali jsou součástí příloh této práce.

63

Závěr: V dnešním globalizovaném světě, kde se neustále zkracují vzdálenosti je multikulturní pohled na svět nezbytnou výbavou moderního člověka. Proto, abychom mohli pochopit chování lidí různých kultur, je potřeba poznat jejich myšlení a pohnutky, které je k tomuto chování vedou. Dle mého názoru je tedy multikulturní výchova nezbytnou součástí výuky na základní škole.

Svou práci jsem pojala převážně jako teoretický základ s náhledem možnosti využití těchto teoretických poznatků ve výuce na základní škole. Hodina, kterou jsem navrhla a zrealizovala je pouze jednou z mnoha, při kterých se dá využít téma asijských náboženství. Podle vlastní zkušenosti z této a jiných hodin, žáky opravdu zajímá život lidí z jiných kultur. Pokud je navíc tento zájem povzbuzen různými, pro nás neobvyklými, zajímavostmi ze života lidí žijících v jiných kulturách, žáky učivo opravdu baví. Tímto způsobem můžeme opravdu úspěšně podporovat jejich toleranci vůči jiným kulturám a odbourávat v dnešní době tolik obvyklý „černobílý“ pohled na svět.

64

Odkazy v textu: 1. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4.s. 14 - 18 2. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4.s. 24 - 26 3. srov. Lexikon světových náboženství. Christopher Patridge; Martin Ritter. Praha : Slovart s. r. o. , 2006. 495 s. ISBN 80-7209-796-2. s. 278 4. srov. Lexikon světových náboženství. Christopher Patridge; Martin Ritter. Praha : Slovart s. r. o. , 2006. 495 s. ISBN 80-7209-796-2. s. 324 5. srov. Lexikon světových náboženství. Christopher Patridge; Martin Ritter. Praha : Slovart s. r. o. , 2006. 495 s. ISBN 80-7209-796-2. s. 317 - 323 6. srov. Wikipedie : Otevřená encyklopedie [online]. 2. 4. 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupný z WWW: . 7. srov. Wikipedie : Otevřená encyklopedie [online]. 2. 4. 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupný z WWW: . 8. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4.s. 75 -76 9. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4.s. 75 - 76 10. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s. 76 11. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4.s. 75 -76 12. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4.s. 81 - 83 13. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. 84 - 85 14. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s. 84 - 85 15. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s.91 - 93 16. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s.94 - 95 17. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. 9 - 99 18. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s. 97 - 99 19. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s. 39 - 40 20. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4.s. 42 - 43 21. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s. 45 - 47 22. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s. 45 - 47 23. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s. 48 24. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s. 50 25. srov.POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s. 54 - 55 26. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s .56 -58 27. srov. Lexikon světových náboženství. Christopher Patridge; Martin Ritter. Praha : Slovart s. r. o. , 2006. 495 s. ISBN 80-7209-796-2. s. 200 - 201 28. srov. Lexikon světových náboženství. Christopher Patridge; Martin Ritter. Praha : Slovart s. r. o. , 2006. 495 s. ISBN 80-7209-796-2. s. 201

65

29. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s. 59 - 60 30. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s. 160 31. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. 160 - 161 32. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s. 161 33. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. 161 - 162 34. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. 163 35. srov. Lexikon světových náboženství. Christopher Patridge; Martin Ritter. Praha : Slovart s. r. o. , 2006. 495 s. ISBN 80-7209-796-2.s. 218 36. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. s. 162 – 163 37. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4 s. 162 – 166 38. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4 s. 166 39. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4 s .169 40. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4 s. 170 41. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4 s. 172 42. srov. Lexikon světových náboženství. Christopher Patridge; Martin Ritter. Praha : Slovart s. r. o. , 2006. 495 s. ISBN 80-7209-796-2.s. 152 – 154 43. srov. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4 s. 171 44. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s. 9 45. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s 12 - 15 46. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. 15 - 20 47. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s. 21 - 28 48. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s 40 49. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s 41 50. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s. 42 - 46 51. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s. 73 52. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s 85 53. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s. 79 54. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s. 80 - 81 55. Lexikon světových náboženství. Christopher Patridge; Martin Ritter. Praha : Slovart s. r. o. , 2006. 495 s. ISBN 80-7209-796-2.s. 165 56. srov. Lexikon světových náboženství. Christopher Patridge; Martin Ritter. Praha : Slovart s. r. o. , 2006. 495 s. ISBN 80-7209-796-2.s. 167 57. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s. 174 – 175 58. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s. 175

66

59. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s. 103 60. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s. 118 61. srov. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. s. 125 – 126 62. RVP.cz [online]. 2005-2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupný z WWW: . ISSN 1802-4785. 63. RVP.cz [online]. 2005-2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupný z WWW: . ISSN 1802-4785.

67

Použité zdroje:

1. RVP.cz [online]. 2005-2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupný z WWW: . ISSN 1802-4785. 2. Wikipedie : Otevřená encyklopedie [online]. 2. 4. 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupný z WWW: . 3. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar, et al. Základy asijských náboženství I. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 270 s. ISBN 80-246-0832-4. 4. OBUCHOVÁ, Lubica, et al. Základy asijských náboženství II. díl. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 157 s. ISBN 80-264-0994-0. 5. Lexikon světových náboženství. Christopher Patridge; Martin Ritter. Praha : Slovart s. r. o. , 2006. 495 s. ISBN 80-7209-796-2. 6. WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie : Od Indie po Japonsko. S přihlédnutím k přednímu východu. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003. 712 s. ISBN 80-210-2978-1. 7. WERNER , Karel. Malá encyklopedie hinduismu. 1. vyd. Brno : ATLANTIS, 1996. 216 s. ISBN 80-7108-129-9. 8. WERNER , Karel. Náboženství jižní a východní Asie.. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1995. 215 s. ISBN ISBN 80-210-1122. 9. JUTANG, Lin. Můj národ a má vlast. Matouš Hoch. 2. vyd. Praha : Fr. Borový, 1938. 393 s. 10. RÁDL, Emanuel. Západ a východ. Praha : Jan Laichter, 1925. 402 s. 11. GUNTHER, John. Asie jaké je. Jaroslav Kolářík. 1. vyd. Brno : Fr. Borový, 1947. 553 s.

68

12. ARMSTRONGOVÁ, Karen. Islám. 1. vyd. Praha : Slovart, 2008. 256 s. ISBN 978-80-7391-155-3. 13. HedvábnáStezka.cz [online]. 30. prosinec 2006 [cit. 2009-04-17]. Dostupný z WWW: . 14. KOTLER, Arnold. Buddhismus. Jan Brázda. Praha : Pragma, 2000. 218 s. ISBN 80-7205-775-8. 15. FILIPSKÝ, Jan, et al. Encyklopedie indické mytologie. 1. vyd. Praha : Libri, 2007. 226 s. 16. HEMENWAYOVÁ, Priya . Moudrost východu. Jana Novotná. 1. vyd. Praha : Slovart, 2007. 152 s. ISBN 80-7209-949-3. 17. WONG, Eva. Taoismus : Podrobný úvod do dějin čínské duchovní tradice a filizofie. 1. vyd. Pragma : Praha, 1997. 256 s. ISBN 80-7205-173-3. 18. Dhammapadam : Cesta k pravdě. Karel Werner. 2. vyd. Praha : Svoboda, 1992. 109 s. ISBN 80-207-0362-4

69

Resumé Tato práce se zabývá náboženstvím Asie. V první a zároveň hlavní části popisuje tyto náboženství: Judaismus, Ortodoxní křesťanství, Islám, Hinduismus, Buddhismus, Sikhismus, Pársismus, Konfucianismus, Taoismus, Džinismus a Šintoismus. Popisuje hlavní rysy jednotlivých náboženství, jejich zakladatele, posvátné texty a také život věřících. Druhá část se zabývá výukou multikulturní výchovy na základní škole a jejím zařazením v předmětu občanská výchova. Věnuje se zařazení náboženství Asie do výuky multikulturní výchovy v rámci občanské výchovy. V poslední části je také popsána vzorová hodina a její realizace.

Summary This work deal with the religion of Asia. Firs main part deal with these religions: Judaism, Orthodoxy Christianism, Hinduism, Buddhism, Sikhism, Zoroastrism, Konfucianism, Taoism, Jinnism and Sintoism. It deal with main outline these religions, their progenitors, sacred texts and life of the believers. The seccond part deal with education of the multicultural education on the basic school and its submission in subject of the civics. It deal with submission religion of Asia to eduation of the multicultural educatation within the scope of civics. The last part deal with standart lesson and its realization.

70

Přílohy: 1. Pracovní listy jednotlivých skupin 2. Odpovědní arch - vzor

71

72