Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií
Brusel: Kolik hlav, tolik pohledů Série publicistických textů pro magazín Pátek
Brussels: As many heads, so many opinions A collection of publicistic articles for the magazine Pátek Bakalářská práce
Markéta Černá
Brno 2013
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne 30. května 2013 Markéta Černá 2
Poděkování Děkuji vedoucímu práce Ing. Rudolfu Burgrovi za pomoc a cenné připomínky při tvorbě práce. Děkuji osloveným novinářům za ochotu. Děkuji svým příbuzným a přátelům za velkou trpělivost. 3
Anotace Bakalářská práce s názvem Brusel: kolik hlav, tolik pohledů, je série publicistických rozhovorů s lidmi, jejichž život ovlivnil vztah k Bruselu, ať pracovní zkušenost nebo životní příběh. Interview jsou určena do magazínu Lidových novin – Pátek. Práce se skládá ze dvou částí – teoretické a tvůrčí. V teoretické části se autorka zabývá definováním žánru publicistického interview a žánrovému ukotvení tématu vlastních textů a popisu cílového média. Druhou, tvůrčí část, tvoří pět publicistických rozhovorů o zkušenostech lidí, kteří jsou nebo byli spojeni s Bruselem. Rozhovory jsou vedeny s lidmi z různých zaměstnání, aby mohly poskytnout různorodý pohled na danou problematiku. Tyto texty jsou na závěr práce podrobeny kritické reflexi. Klíčová slova Tvůrčí práce, žurnalistika, rozhovor, publicistický rozhovor, Brusel, Belgie
Annotation Bachelor work named Brussels: As many heads, so many opinions, is a collection of publicistic interview with people, whose life is affected by their any connection to Brussels, whether work or life story. Interviews are intended to magazine Pátek, part of Lidové noviny. The bachelor work is consist of two parts – theoretical and creative. In theoretical part the author deals with the definition of the publicist interview genre, genre placement the theme´s texts and the description of target media. Second part, the creative one, is made from 5 publicistic interviews about destiny of people who are connected with Brussels. Interviews are hold with people from different employment and different ages, in order to provide a diversity of perspectives on the issue. These texts are on the end of work subjected to critical reflection. Key words Creative work, journalism, interview, publicistic interview, Brussels, Belgium
4
Obsah
ÚVOD ....................................................................................................................................................... 7 1 METODOLOGICKÁ ČÁST ....................................................................................................................... 9 1.1
Výběr respondentů................................................................................................................ 10
1.2
Výzkumné otázky................................................................................................................... 11
1.3
Shrnutí ................................................................................................................................... 11
2 TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................................................... 12 2.1
Brusel ..................................................................................................................................... 12
2.1.1
Belgie ............................................................................................................................. 12
2.1.2
Ekonomika ..................................................................................................................... 14
2.1.3
Vztahy s Českou republikou........................................................................................... 15
2.1.4
Politika ........................................................................................................................... 15
2.1.5
Instituce ......................................................................................................................... 16
2.1.6
Světové výstavy ............................................................................................................. 17
2.1.7
Brusel ............................................................................................................................. 17
2.1.8
Zajímavá místa............................................................................................................... 18
2.1.9
Shrnutí ........................................................................................................................... 19
2.2
Interview................................................................................................................................ 19
2.2.1
Historie interview .......................................................................................................... 20
2.2.2
Typologie ....................................................................................................................... 21
2.2.3
Interview v praxi ............................................................................................................ 22
2.2.4
Příprava na rozhovor ..................................................................................................... 22
2.2.5
Průběh rozhovoru.......................................................................................................... 24
2.2.6
Úprava rozhovoru.......................................................................................................... 27
2.2.7
Etika ............................................................................................................................... 29
3 EMPIRICKÁ ČÁST ................................................................................................................................. 30 3.1
Lidové noviny......................................................................................................................... 30
3.2
Pátek ...................................................................................................................................... 31
3.2.1
Interview v praxi v magazínu Pátek ............................................................................... 32
4 TVŮRČÍ ČÁST ....................................................................................................................................... 35 4.1
Výběr respondentů................................................................................................................ 35
4.2
Text č. 1 – Rozhovor s Oldřichem Vlasákem.......................................................................... 36
5
4.3
Text č. 2 – Rozhovor s Pavlem Novákem ............................................................................... 43
4.4
Text č. 3 – Rozhovor s Veronikou Janouchovou .................................................................... 50
4.5
Text č. 4 – Rozhovor s Jaroslavem Haladou .......................................................................... 57
4.6
Text č. 5 – Rozhovor s Davidem Černým ............................................................................... 66
5 ANALYTICKO-REFLEXIVNÍ ČÁST........................................................................................................... 75 5.1
Kritická reflexe č. 1 – Rozhovor s Oldřichem Vlasákem ........................................................ 75
5.2
Kritická reflexe č. 2 – Rozhovor s Pavlem Novákem.............................................................. 76
5.3
Kritická reflexe č. 3 – Rozhovor s Veronikou Janouchovou ................................................... 77
5.4
Kritická reflexe č. 4 – Rozhovor s Jaroslavem Haladou ......................................................... 78
5.5
Kritická reflexe č. 5 – Rozhovor s Davidem Černým .............................................................. 80
5.6
Shrnutí ................................................................................................................................... 82
ZÁVĚR .................................................................................................................................................... 84 SEZNAM LITERATURY ............................................................................................................................ 86 LITERATURA ....................................................................................................................................... 86 INTERNETOVÉ ZDROJE....................................................................................................................... 88 JMENNÝ REJSTŘÍK .................................................................................................................................. 89 6 PŘÍLOHY – ROZHOVORY A E-MAILY S REDAKTORY MAGAZÍNU PÁTEK .............................................. 90 6.1
Výzkumný rozhovor s Ondřejem Suchanem ......................................................................... 90
6.2
Doplňující e-mail s Ondřejem Suchanem .............................................................................. 94
6.3
Výzkumný rozhovor s korektorkou Ivou Pospíšilovou .......................................................... 95
6.4
Výzkumný rozhovor s redaktorkou Marcelou Pecháčkovou ................................................. 99
6.5
Výzkumný rozhovor s Alenou Plavcovou............................................................................. 103
Rozsah práce: 12 793 slov Rozsah tvůrčí práce: 12 136 slov
6
ÚVOD Brusel – spousta lidí o něm dennodenně mluví, přitom tam nikdy nebyli. Znají ho jen ze zpráv. Město, které se pro mnohé lidí stává synonymem pro něco negativního, imaginárním místem, odkud chodí pouze příkazy a rozkazy, proti nimž se nedá bránit. Brusel má však i jiné tváře. Mým záměrem je představit Brusel nejen jako sídlo mnoha vrcholných orgánů Evropské unie a hlavního velení Severoatlantické aliance. Cílem tvůrčí bakalářské práce je ukázat různé tváře Bruselu prostřednictvím série publicistických rozhovorů s lidmi, kteří s tímto městem mají či měli co do činění. Rozhovory by měly u veřejnosti podnítit přemýšlení o tom, že i v Bruselu žijí skuteční lidé, někteří dobře, někteří hůře. Že pro Evropskou unii pracují lidé z masa a kostí, kteří jsou z České republiky. Můj dojem je, že průměrný český občan žije s představou, že Evropskou unii řídí mimozemšťani, kteří o nás nic neví. Důležitý je také důvod, proč jsem si zvolila právě žánr interview. Jak uvádí řada autorů, interview má funkci přesvědčit. Například v knize Stylistika pro žurnalisty: Funkce interview jsou informativní, ovlivňovací, přesvědčovací a získávací. Má to být srozumitelně a přesvědčivě, snaží se získat čtenáře. (Minářová 2011: 161) Moje představa o vlivu interview je totožná s Tomášem Garrigueem Masarykem: Interview je věc účinná, účinnější někdy než dlouhý článek; ale je interview a interview. Jeho úkolem často je spíš upozornit na určité události nebo problémy, než je vyřizovat. Nikdy bych nesáhl k interviewu, abych něco urbi et orbi zvěstoval nebo dokazoval; ale obrátit pozornost určitým směrem, dát jistý podnět k myšlení a událostem, k tomu je interview dobrým prostředkem. (Masaryk in Čapek 1990: 311) Tento výrok přesně koresponduje s cílem mé práce – tedy přimět čtenáře přemýšlet o Bruselu jinak než dosud. První část práce věnuji historii Belgie, ekonomickému vývoji a politické situaci. Potom se zaměřím na samotné město, jaká jsou zajímavá místa Bruselu a instituce v něm sídlící. Dále vymezím žánr interview. Vysvětlím potřebné pojmy, krátce zamířím k vývoji interview a k tomu, jaké druhy rozhovorů se postupem času vyvinuly. Nejdůsledněji se 7
zaměřím na praktickou část interview. Rozeberu výběr tématu, přípravu na rozhovor, způsob vedení rozhovoru a i práci s již pořízeným rozhovorem, jeho úpravy a s tím související problémy autorizace a etiky. Jako cílové médium jsem si zvolila magazín Lidových novin – Pátek. Důvody proč právě toto médium, jeho charakteristiku a specifika rozhovorů v tomto magazínu, popíšu v samostatné kapitole. V tvůrčí, klíčové části mé práce, představím samotné rozhovory s takovými respondenty, kteří mohou nabídnout zajímavé pohledy na Brusel, a tím poskytnut čtenářům co nejpestřejší obraz města. Negativní stránky Bruselu se nebudou skrývat a silné stránky se nebudou opomíjet. Ke každému z rozhovorů připojím kritickou reflexi, ve které zhodnotím vlastní výkon a shrnu silné i slabé stránky jednotlivých interview. Sdílím stejný názor jako Karel Hvížďala: Všechny novinářské útvary v prestižních novinách slouží k tomu, aby čtenář to, co si přečte, konfrontoval s tím, jak se na věc původně díval, a z toho si pak poopravil svůj názor. Ten kdo bere napsané slovo v novinách jako skutečnost a nerozlišuje mezi prestižními novinami, populárními novinami a bulvárem, vykazuje mediální negramotnost. (Hvížďala in Osvaldová, Kopáč 2009: 23)
8
1 METODOLOGICKÁ ČÁST Cílem práce je vytvořit vlastní publicistické rozhovory podle pravidel magazínu Pátek. Jejich spojovacím tématem je Brusel. Záměrem je přinést možnost jiného pohledu na Brusel, Belgii, evropskou politiku a jinak s tím související problémy. Čtenáři tímto způsobem navrhnu, aby se zamyslel, zda svůj pohled na Brusel nezakládá na zcela mylných a jednostranných faktech. Pro získání relevantních informací o práci v cílovém médiu, bylo nutné zvolit několik výzkumných metod. Zvolený kvalitativní typ výzkumu je více podrobný než kvantitativní. Díky tomu je možné získat detailnější informace. Abych získala obecnější povědomí o cílovém médiu, provedla jsem důslednou analýzu dokumentů. Jednak rešerši magazínu Pátek a k získání podstatných dat jsem využila internetové zdroje. Specifické informace bylo nutné získat přímo v redakci magazínu. V následujících odstavcích bude popsáno, jaké metody jsem při získávání těchto informací použila. Výchozím přístupem práce je kvalitativní výzkum. Dokáže nabídnout mnohem intenzivnější vhled do problému než rozsáhlý kvantitativní průzkum. (Disman 2011: 285) Na rozdíl od kvantitativního výzkumu, jehož cílem je testování hypotéz, cílem kvalitativního výzkumu je vytváření nových hypotéz, vytváření teorie. Je nutné získat co nejvíce informací, protože kvalitativní výzkum si za cíl klade porozumění, nalezení struktur a pravidelností. (Disman 2011: 286-287) Mezi nejběžnější techniky sběru informací v rámci kvalitativního výzkumu patří zúčastněné pozorování, nestandardizovaný rozhovor a analýza osobních dokumentů. (ibid.: 298) Ze jmenovaných technik jsem využila metodu rozhovoru. Charakteristické pro ni je, že respektuje základní psychologická pravidla, přičemž dotazy jsou kladené cílevědomě a jasně. Hendl rozlišuje několik druhů kvalitativního dotazování: strukturovaný dialog s otevřenými otázkami,
rozhovor
pomocí
návodu,
neformální
rozhovor,
narativní
rozhovor,
fenomenologický rozhovor, skupinová diskuze. (Hendl 2005: 161-186) V této práci byl využit především rozhovor pomocí návodu1. Při něm má tazatel připravená témata, která potřebuje s respondentem probrat, čímž se odlišuje od
1
Jinými autory může být označován také jako polostrukturovaný rozhovor.
9
neformálního rozhovoru. Od strukturovaného rozhovoru se liší tím, že otázky nejsou nijak předem konkrétně formulované. Je možné přizpůsobovat pořadí otázek i jejich formulaci dle aktuální situace. Současně umožňuje provést rozhovory s více lidmi strukturovaněji a ulehčuje jejich srovnání2. Tazatel co nejvýhodněji může využít svůj čas vymezený pro interview. (Hendl 2005: 173-174) Pro doplnění nebo verifikaci platnosti poznatků získaných jinou cestou je vhodné použít analýzu dokumentů. (Hendl 2005: 133) Analýza dokumentů je objektivní analýza sdělení jakéhokoli druhu. Nezaměřuje se pouze na obsah, ale také na formu, autora i adresáty. Jako užitečný nástroj se analýza projevuje především při organizování záznamů získaných kvalitativními postupy. (Disman 2011: 168) Pomocí analýzy jsem si doplnila informace o magazínu Pátek, které mi scházely po provedení rozhovorů. K těmto účelům jsem využila především několika vydaných čísel magazínu, vydavatelské údaje a jiné dostupné informace. Pomocí jmenovaných materiálů je možné moji tvůrčí činnost přiblížit co nejvíce typické tvorbě Pátku. 1.1
Výběr respondentů
Pro kvalitativní výzkum je nutné provést důsledný výběr vzorku respondentů. Vzhledem k tomu, že se výzkum provádí pouze s malým vzorkem, je podstatné mu věnovat náležitou pozornost. Výběr byl usnadněn tím, že redakce magazínu Pátek je poměrně skromná. Jako prvního jsem pro výzkumný rozhovor zvolila vedoucího magazínu Ondřeje Suchana, další respondenti byli zvolení metodou sněhové koule3. Při ní původní informátor dovede výzkumníka k dalším členům cílové skupiny. (Disman 2011: 114) Ondřej Suchan mi doporučil korektorku a editorku Ivu Pospíšilovou a dvě autorky rozhovorů Marcelu Pecháčkovou a Alenu Plavcovou. Se všemi proběhla osobní schůzka, jelikož ta je při rozhovoru velkou výhodou. Jen těžko může být nahrazena jiným typem komunikace, jako například Skype nebo e-mailová korespondence.
2
V této práci má srovnání svůj význam, jelikož je výhodné porovnat přístup k tvorbě rozhovorů jednotlivých členů redakce. Tvorba ve stejném médiu nemusí znamenat stejný přístup ke tvorbě. 3 Snowball technique nebo snowball sampling, jedná se o techniku identifikace populace, ne vytvoření reprezentativního vzorku. (Disman 2011: 114)
10
1.2 Výzkumné otázky Hlavní výzkumná otázka, která shrnuje záměr výzkumných rozhovorů, zní: Jak vypadá interview a jeho příprava v magazínu Pátek? V rozhovoru pomocí návodu nejsou předem stanovené konkrétní otázky, ale spíše okruhy, kterými se autor rozhovoru při výzkumu řídí a upravuje je dle aktuální situace. Hlavní tematické okruhy, na které jsem se zaměřila: •
Výběr respondenta
•
Příprava na rozhovor
•
Úvodní a závěrečné otázky
•
Práce s respondentem při rozhovoru
•
Autorizace
•
Etika
•
Práce s nespisovnými a vulgárními výrazy
•
Brusel
Řídila jsem se vybranými Dismanovými pravidly o tom, jak má být tvořen celek výzkumných otázek. Je důležité se soustředit na to, aby předchozí otázka neúmyslně neovlivnila následující. Otázky musí být pokládány v logickém sledu, chaotické kladení dotazů působí negativně na respondenta. Klíčové je naplánovat si délku rozhovoru, vyplývající z počtu tematických okruhů a pravdivě o tom informovat respondenta. (Disman 2011: 158-159) 1.3
Shrnutí
Kromě analýzy dokumentů, která byla využita pro získání konkrétních čísel a aktuálních dat, byl klíčovou metodou při výzkumu rozhovor pomocí návodu. Díky svým výhodám umožnil zjistit všechna fakta, jež byla potřeba a zároveň přidat další dotazy, které jsem původně neplánovala.
11
2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1
Brusel
O Bruselu se pochlebně říká, že je malou Paříží. Na místě později zjistíte, že toto tvrzení je poněkud přehnáno. (Santar 1961) Brusel je hlavním městem Belgického království – francouzsky Royaume de Belgique, nizozemsky Koninkrijk België. Běžně se však používá zkrácený název Belgie. Pro ucelený a komplexní pohled na Brusel, je potřeba si obecně představit celou zemi, jíž vévodí. 2.1.1 Belgie Belgie je poměrně malá země o rozloze 30 517 km2. (Bartošíková 1994: 7) Je situována do západní Evropy na pobřeží Severního moře. Má čtyři sousedící státy – na severu Nizozemsko, na východě Spolkovou republiku Německo, na jihovýchodě Lucembursko a na jihu sousedí s Francií. Ačkoli rozloha Belgie by zabrala pouze 39 % České republiky, mají obě země stejný počet obyvatel. (Indra 2007: 8) Podnebí je v Belgii mírné. Výkyvy teplot jsou oproti jiným státům minimální. Klima je oceánského charakteru, pravidelně tam prší. V zimě nejsou problémem mrazy, ale spíše nebezpečné mlhy. (Indra 2007: 9) Ačkoli panuje všeobecné přesvědčení, že je Belgie úplně plochá, není tomu tak. Belgická krajina sice není hornatá, ale zvlněná ano. (Koval 2011: 16) Nejvyšší horou, pokud se tak dá nazvat, je Botrange a její vrchol dosahuje 694 metrů nad mořem4. (Santar 1961) Nejde opominout belgickou historii, která měla velký vliv na dnešní povahu Belgičanů a na způsob jejich chování. Statečné kmeny Belgů žily na území dnešní Belgie již v 1. století před naším letopočtem a daly své zemi i název. (Koval 2011: 37) Gaius Julius Caesar je (Belgičany – pozn. autorky) ve svých „Zápiscích o válce galské“ pochválil, nazvav je „nejstatečnějšími z Galů“. (Santar 1961) Bylo to proto, že mu dokázaly dlouhou dobu vzdorovat, ale nakonec je přeci jen ovládl. Dlouhá století se Belgie ocitala pod nadvládou cizích mocností: Římanů, Franků, Francouzů, Španělů, Burgunďanů, Rakušanů a Nizozemců. Kvůli její strategické pozici o ni byly neustále sváděny boje. (Koval 2011: 15)
4
Údaj o 694 metrech převažuje ve většině publikací, ale Hlavatá, Krumpholcová (2008) uvádí výšku Botrange 692 metrů.
12
Nezávislost Belgie byla vyhlášena až v roce 1830 na Londýnské konferenci. Součástí uznání nového státu byl pakt o věčné neutralitě Belgie5. Klidné období ale netrvalo dlouho. Pakt neutrality byl zapomenut už za 84 let, kdy do Belgie vtrhla na počátku první světové války německá vojska. (Santar 1961) I pravděpodobně proto, že byla Belgie často během své historie sužována násilím jiných zemí, se kladně staví k Evropské unii a jiným společenstvím, která mají zajišťovat spolupráci a mír. Belgie začala na počátku 80. let 19. století pronikat do Konga, které se stalo belgickou kolonií. Díky tamějším velkým zásobám kaučuku získala Belgie monopol na tuto surovinu. Další suroviny získané v Kongu, jako měď a olovo, se staly základem pro vznik barevné metalurgie. Díky tomu byla Belgie už před první světovou válkou jedním z největších producentů železa, oceli, výrobků barevné metalurgie a strojírenství. Další kolonii získala Belgie po skončení první světové války. Versailleskou smlouvou jí byla přiřknuta součást bývalé Německé východní Afriky Rwanda-Burundi. (Fuhrmann 1963: 26-29) Rozdělení Belgie na dvě části, francouzskou a vlámskou, není důsledkem moderní doby, ale existuje už přibližně 1 500 let. Ačkoli byly obě komunity rozdílné, setrvaly vedle sebe na jednom území. Vázala je k sobě v té době velmi důležitá skutečnost, kterou bylo společné náboženství, katolicismus. (Koval 2011: 17) Dnes je Belgie rozdělena do tří samosprávných oblastí: Flandry, Valonsko a Brusel. Sever Belgie, Flandry, patří Vlámům. Dříve byl jejich jazyk označován jako vlámština, ale dnes už to příliš neplatí. Vlámština je považována za jeden z mnoha dialektů nizozemštiny. Můžeme tedy říci, že Vlámové mluví nizozemsky. (Koval 2009: 12)6 Vlámština byla oficiálně uznána 1898 (Sochorová 2004: 8), i přesto je brána frankofonními Belgičany jako podřadnější. Dříve mluvila vyšší vrstva francouzsky a nižší společnost na severu používala vlámštinu. Vlámové Valonům velmi dobře rozumějí, ale naopak Valoni mají s vlámštinou velké potíže (ibid.: 6), a to i přes to, že Vlámové tvoří více než polovinu obyvatelstva Belgie. (Indra 2007: 18) Více než 30 % Belgie obývají frankofonní Valoni. Jak
5
Dokument podepsaly 25. srpna 1830 tyto země: Rusko, Francie, Anglie, Rakousko a Prusko. (Santar 1961) K vysvětlení vztahu mezi vlámštinou a nizozemštinou přispěl Weil: Vlámština se od nizozemštiny liší asi jako britská angličtina od americké. (Weil 1970: 9)
6
13
francouzsky, tak nizozemsky se mluví v Bruselu. Ač celý leží ve Flandrech, je oficiálně dvojjazyčný.7 Další velká města, která můžeme najít na mapě Belgie, jsou například Antverpy, Gent, Lutych nebo Bruggy. 2.1.2 Ekonomika Belgie se dokázala úspěšně prosazovat na světovém trhu ještě před svojí samostatností. Ve 12. a 13. století ve Flandrech vzkvétala soukenická města. Nejvýznamnějším městem té doby byly Bruggy, které monopolizovaly trh s anglickou vlnou. Díky obchodním stykům nejen s Evropou, ale i se Středním východem a Orientem, byly nejbohatším městem na sever od Alp. (McDonald 2004: 13) Pokud budeme hovořit pouze o druhé polovině 20. století, v 60. letech nastal v Belgii hospodářský rozmach. Zastavil se v 70. a 80. letech, v období recese. K obnovování ekonomiky došlo až v 90. let, kdy se také začal otáčet poměr mezi úrovní jihu a severu. Vždy rozvinutější jih začal zaostávat za bohatnoucím a úspěšnějším severem. (Koval 2011: 47) Hlavní obchodní partnery tvoří z více než 70 % státy, které jsou součástí Evropské unie. Obchodní partnery za výhodných podmínek měla Belgie už před vznikem evropských společenství, celní unie, hospodářské unie a dalších. Ke konci druhé světové války se Belgie, Nizozemko a Lucembursko rozhodly vytvořit samostatnou ekonomickou unii. Podle historiků nešlo o nic překvapivého, jelikož tyto národy pojí blízkost geografická, ekonomická i politická. Benelux vznikl v roce 1948. V 90. letech se Belgičanům dařilo úspěšně vyvážet především chemické výrobky, suroviny, léčiva a zdravotnickou techniku. (Bartošíková 1994: 12) Dnes8 se Belgie živí především exportem potravin, textilu, železa a oceli, automobilů a plastů. O úspěšnosti království vypovídá i to, že v celkovém žebříčku HDP9 na hlavu zaujímá 16. příčku. Láká tím samozřejmě pracující z mnoha koutů světa. (Koval 2011: 17)
7
V Belgii jsou oficiálně tři úřední jazyky. Tím třetím je němčina, kterou používá menší komunita na východě, sousedící s Německem, provincie Lutych. (Koval 2009: 12) 8 Data jsou z roku 2009, ale předpokládám, že se hlavní zaměření průmyslu překotně nemění. 9 Hrubý domácí produkt (HDP) charakterizuje výkonnost státního hospodářství jako celku (Bartoníčková et.al. 2009: 184)
14
Belgie používá jako platidlo měnu euro. To tam bylo zavedeno v roce 2002 mezi prvními zeměmi Evropské unie, které tuto měnu byly schopny zavést. 2.1.3 Vztahy s Českou republikou Česká republika začala navazovat vztahy s Belgií už dávno před vznikem Evropských společenství. První diplomatické styky, tehdy ještě s Československem, byly navázány již po první světové válce v červnu roku 1919. Vztahy nepřerušila ani druhá světová válka. Belgie se rozhodla německou okupaci neuznat a udržovala styly s londýnskou exilovou vládou. V roce 1963 byly vztahy mezi oběma zeměmi povýšeny na velvyslanectví. Žádný zvrat nenastal ani po rozpadu Československa, samostatná Česká republika na předchozí partnerství navázala. (Bartošíková 1994: 12-13) Čechům mohou být Belgičané blízcí i charakterově. Především ti z vlámské části, kteří mají blíž k Německu, než k Francii, stejně jako Česká republika. Nejvíce by si oba národy rozuměly u piva. To má v obou zemích velkou tradici, jak jeho výroba, tak konzumace.10 2.1.4 Politika Belgická politika je neustálé hledání kompromisu. (Weil 1970: 156) Belgie je konstituční monarchie, proto stojí v čele země král. Právě teď je to Albert II., který sedí na trůně od roku 1993. (Bartošíková 1994: 16) Podle ústavy platné od roku 1831 má právo propouštět ministry, odmítat přijaté zákony a uplatňovat zákonodárnou moc. Ale ve skutečnosti nemá příliš velké faktické pravomoci. (Fuhrmann 1963: 57) Je označován více jako vůdce lidu, než král Belgie. Pro tuto zemi je typické, že si na svých liberálních a demokratických principech zakládá. (Weil 1970: 157) Královská rodina žije v paláci, nacházejícím se v Laekenu severně od Bruselu. Přiblížit se jim mohou návštěvníci prohlídkou Královských skleníků. Další zajímavostí, kterou můžeme vidět v blízkosti sídla, jsou dvě budovy z doby krále Leopolda II. odrážející jeho eklektický vkus – Čínský pavilon a Japonská věž. (McDonald 2004: 36) Rozdělení Flander a Valonska spočívá především v tom, že každý má svoji vlastní regionální vládu. Centrální vláda sídlí ve společném Bruselu. Tam vznikají největší komplikace z důvodu nestabilních koalic, kde mezi sebou soupeří vlámské a valonské strany. (Koval 2011: 10
Nicméně Belgičané jsou větší experimentátoři, existuje u nich více než 350 značek piv. (Bartošíková 1994: 26)
15
18) Volby probíhají každé čtyři roky, ale mohou být častěji, pokud král rozpustí parlament jako výsledek vládní krize. (Weil 1970: 108) 2.1.5 Instituce Belgie není nijak velká země, ale na důležitosti ji přidávají mezinárodní instituce, které sídlí v hlavním městě – Severoatlantická aliance a Evropská unie. Jejich umístění do Bruselu přiblížím v následujících odstavcích. 2.1.5.1 Severoatlantická aliance Severoatlantický pakt, nebo také Severoatlantická aliance, NATO, byl oficiálně založen 4. dubna 1949. Smlouvu ve Washingtonu podepsali ministři zahraničních věcí Spojených států a dvanácti zemí západní Evropy. (Lider 1964: 9) Důvodem založení tvořila obava ze Sovětského svazu11 a ochrana zemí před případným útokem. Původní sídlo NATO stálo ve Francii. Ale po skončení studené války generál Charles de Gaulle usoudil, že účinnost NATO skončila a že je touto organizací pouze omezována francouzská suverenita. (Zarka 1999: 15) Bylo nutné sídlo organizace přemístit. Proto se na počátku roku 1967 stáhly americké jednotky z Paříže a v tomtéž roce zahájilo provoz sídlo v Bruselu. Oficiální poltické centrum Aliance bylo otevřeno 16. října 1967. Jsou zde umístěna sídla Severoatlantické rady, stálých zástupců členských zemí a národních delegací (v mnoha ohledech připomínají malá velvyslanectví), generálního tajemníka a mezinárodního štábu, národních vojenských představitelů, předsedy Vojenského výboru a Mezinárodního vojenského štábu a agentur NATO. Zaměstnáno je tu necelých 4 000 lidí. (Kašík 1997: 28) Nejvíce živo je v sídle NATO dvakrát ročně, kdy probíhá plenární zasedání Severoatlantického shromáždění. (Zarka 1999: 75) 2.1.5.2 Evropská unie Při vyslovení slova Brusel, se většině lidí vybaví Evropská unie. Město si proto zaslouží označení hlavní město Evropy, které mu je často přisuzováno. Nesídlí zde sice všechny orgány Unie, ale valná většina klíčových rozhodnutí i běžná agenda se diskutují právě tady. V počátcích, když bylo založeno Evropské společenství uhlí a oceli, nebyl do Bruselu umístěn ani jeden z tehdejších orgánů. Přednost dostal Lucemburk a Štrasburk. Ale již v té
11
Jednalo se o tzv. strategii zadržování komunismu, která byla především v zájmu USA. (Pitrová, Fiala 2009: 48)
16
době Jean Monnet měl představu, že v rámci Společenství bude existovat distrikt, ve kterém budou sídlit výhradně evropské instituce. Podle původních plánů to měl být Lucemburk. Ten však tuto nabídku odmítl a proto se instituce začaly koncentrovat do Bruselu. (Pitrová, Fiala 2009: 73) Dlouhou dobu neexistovalo oficiální potvrzení toho, že je Brusel „hlavním evropským městem“. Změna nastala až s podpisem Smlouvy z Nice, ke kterému došlo v roce 2001. (Indra 2007: 17) V nejnovější budově Justus Lipsius, postavené v roce 1995, sídlí Rada Evropské unie a nacházejí se tam kanceláře Evropského parlamentu. Další klíčovou budovou je Berlaymont, postavený v letech 1963-1969. Sídlí tam Evropská komise. 2.1.6 Světové výstavy Belgie má několik privilegií a konání světových výstav mezi ně patří. Poslední bruselská světová výstava, která se odehrála v roce 1958, byla již čtvrtou. Tím se Belgie řadí mezi země, kde se konalo nejvíce světových výstav. (Kramerová, Skálová 2008: 17) První, která se v této zemi odehrála, byla ještě koncem 19. století, v roce 1897. Další následovala poměrně brzy, v roce 1910 a předposlední se konala v roce 1935. Doposud poslední v roce 1958. Na obou posledních výstavách zaznamenalo Československo poměrně velké úspěchy. 2.1.7 Brusel Brusel je dvojjazyčné město12, ve francouzštině se nazývá Bruxelles, v nizozemštině Brussel. Kromě toho, že se jedná o hlavní město Belgie, je to také správní středisko Brabant. Od roku 1989, kdy byla Belgie federativně uspořádána, je Brusel i jedna ze tří správních oblastí. Brusel je tvořen 19 městskými okrsky, z nichž každý má svojí městskou radu, správní a policejní složky. (Bartošíková 1994: 27) Samotný Brusel (City of Brussels) není nijak rozlehlý, má přibližně 165 000 obyvatel. 13 Ale s aglomerací celé správní oblasti, Bruselského regionu, je to přibližně milion obyvatel. (Bartošíková 1994: 48) Více než 25 % obyvatel tvoří cizinci, město je proto také označováno jako nejevropštější město Evropy. (Sochorová 2004: 6) Santar zmiňuje, že první záznamy o Bruselu pocházejí už ze 7. století. To potvrzují i jiné prameny. Brusel měl existovat kolem roku 695, kdy tudy projížděl biskup, který onemocněl. (Brusel 2007: 13). Podle pověstí mohl vzniknout koncem 6. století. V té době 12
Dvojjazyčnost Bruselu byla oficiálně potvrzena v roce 1963. (Sochorová 2004: 6) Podle posledních uveřejněných průzkumů měl Brusel-město 165 090 obyvatel, v posledních letech se počet obyvatel neustále zvyšuje. (City of Brussels) 13
17
měla být postavena kaple na ostrůvku v řece Senne. Kolem kaple v bažinách (broek) vzniklo sídliště (sella), od čehož se odvodil název města, Brosella. (Bartošíková 1994: 49) Dnes už ve městě není žádná řeka vidět. Ve druhé polovině 19. století byla tak znečištěná, až obyvatelé z Bruselu přišli na to, že nejjednodušší bude, když zmizí z očí. Říčka Senna byla proto zastavěna. Změnila se v téměř ponornou řeku, která městem dodnes protéká. (Santar 1961) 2.1.8 Zajímavá místa Město nemá příliš velké množství památek, ale mezi klenoty jednoznačně patří Velké náměstí, nizozemsky Grote Markt, francouzsky Gran Place. Na něm se nachází městská radnice. Byla postavena ve 14. století a je velmi zajímavou ukázkou světské architektury. Toto mistrovské dílo má fasády se složitou kamenickou výzdobou a excentrickou zvonici, která se vypíná do výšky 96 metrů a na vrcholku má pozlacenou sochu patrona města, archanděla Michaela. (McDonald 2004: 23-24) Na náměstí se dále nacházejí cechovní domy, které vznikly v 16. století ve stylu vlámské renezance. (Brusel 2007: 9) Pravděpodobně nejznámějším symbolem města představuje Atomium. Je to 165miliardkrát zvětšený atom železa. Tento objekt byl postaven při příležitosti světové výstavy v roce 1958 a potom měl být odstraněn. Ale stal se z něho oblíbený symbol Bruselu, že musel zůstat. Atomium je vysoké 105 metrů a je tvořené devíti obřími propojenými koulemi. V nich se nachází restaurace, obchody a informační centrum. Z nejvyšší koule je fascinující pohled na široké okolí. (McDonald 2004: 36) Mannenken Pis je neuctivý symbol Bruselu, fontánová soška chlapečka, který nezávazně čurá. Původní soška vznikla v roce 1619, dnes můžeme vidět pouze repliku, která je odlitá podle původního originálu. Ten byl několikrát ukraden, čímž utrpěl nenapravitelná poškození. Při různých příležitostech je oblékán do kostýmů, kterých je více než šest set kusů. (McDonald 2004: 26) Pro Brusel je typický secesní styl, jelikož tu žil jeden z jeho nejvýznamnějších představitelů,
Victor
Horta. Vzhledem
k přestavbě
mnoha
bruselských
míst
na
administrativní budovy, bylo mnoho jeho domů zbouráno. Zachoval se jeden, který dnes funguje jako muzeum. (Sochorová 2004: 8)
18
2.1.9 Shrnutí V této kapitole jsem shrnula hlavní body z historie i současnosti Belgie a samotného Bruselu. Dokazovala jsem, že je příhodné se tomuto město pomocí interview věnovat a blíže s ním čtenáře seznámit. Jsem přesvědčená, že je to město, které si zaslouží náležitou pozornost. 2.2
Interview
Aby mi rozhovor stál za přečtení, musí mí nabízet nové interpretace, nápadité otázky a originální odpovědi. (Sommerová in Osvaldová, Kopáč 2009: 101) Vzhledem k formě tvůrčí části mé práce, kterou lze popsat jako soubor publicistických rozhovorů14, je potřeba si tento žánr15 důsledně vymezit a teoreticky ukotvit.16 Interview je jednak žurnalistický žánr, ale také metoda získávání informací. Původní využití interview byl pouze způsob, jak získat informace. Novinový žánr se z něho vyvinul až později. (Štorkán, Bauman 1983: 23) Reportéři v USA už před 15 lety získávali až 80 % informací prostřednictvím rozhovorů, zatímco dřív k zisku informací bylo běžné využívat studium dokumentů. (Metzler 1997: 11) Pokud bychom chtěli ukotvit novinový žánr rozhovoru ze stylistického hlediska, patří mezi žurnalistické primární funkční styly. (Minářová 2011: 107) Žurnalistická stylová sféra je dynamická, mění se s vývojem společnosti. Nové společenské proměny a úkoly znamenají novou podobu a nové cíle. (Minářová 2011: 161) Interview je setkání. Novinář v publicistickém rozhovoru v časopisech a víkendových magazínech přibližuje čtenáři zajímavého člověka z nějakého, pokud možno nového úhlu. (Klevisová in Osvaldová, Kopáč 2009: 55) Rozhovor je tedy setkání dvou lidí, kteří ale nejsou v rovnocenném postavení. Štorkán s Baumanem přibližují interview jako druh informace, podané prostřednictvím novináře ve formě rozmluvy, omezené na určité téma, s osobou 14
Publicistika, na rozdíl od zpravodajství, dovoluje projevovat vlastní autorovy názory, témata komentovat, posuzovat nebo i přesvědčovat čtenáře. Slovo vychází z latinského publicus, což znamená veřejné nebo státní. (Osvaldová, Halada 2007: 164) Mezi další publicistické žánry patří například reportáž, komentář, recenze, fejeton nebo úvodník. 15 Žánr je souhrn znaků vyvozených ze slovesného díla, platný pro všechny materiály stejného zaměření. V užším smyslu se jedná o konkrétní vymezení novinářského útvaru. (Osvaldová, Halada 2007: 243) 16 Většina odborné literatury mezi pojmy rozhovor a interview rozdíly nedělá, používá je víceméně jako synonyma. K tomuto pojetí se bude přiklánět i tato práce, slova rozhovor a interview budou mít stejný význam. Zmínka o rozdílu mezi těmito slovy je v Praktické encyklopedii žurnalistiky a marketingové komunikace, kde je interview charakterizováno jako cílená výměna otázek a odpovědí, obecně rozhovor. (Osvaldová, Halada 2007: 93)
19
kompetentní v dané oblasti. Organizující úloha novináře v průběhu rozmluvy dodává informaci bezprostřednost a živost. (Štorkán, Bauman 1983: 18) Novinář je při vedení interview v postavení nadřazeném, pokud se jedná o nastolování témat a kladení otázek. Jsou i oblasti, kde novinářova nadřazenost neplatí a má tam větší moc respondent. Například co se týče odpovědí, novinář nemůže respondenta k ničemu donutit. Tazatel není partner tázaného (Šofar in Osvaldová, Kopáč 2009: 47), což ale neznamená, že by měl být na respondenta vyvíjen tlak a novinář by měl působit jako soudce a ničitel. (Metzler 1997: 3) Jako interview může být označen každý rozhovor, kdy někdo poskytuje informace jako odpověď na otázku. Žurnalistický rozhovor je konverzace stvořená k vylákání informací jménem neviditelného publika. (Metzler 1997: 9) 2.2.1 Historie interview Ačkoli interview není tak staré, jako žurnalistika sama, jeho historie je poměrně obsáhlá. S počátkem rozhovorů je jednoznačně spojen filozof Platón. Ten proslul rozhovory se svými žáky. V jeho pojetí se jednalo o skutečný dialog, kdy se komunikující navzájem podněcovali. Platón kladl tvrzení proti tvrzení, ačkoli se nevyhýbal ani zábavným otázkám a neméně vtipným odpovědím a přirovnáním. (Suk in Osvaldová, Kopáč 2009: 136) Platónovy rozhovory sice nesměřovaly k žurnalistice, ale představují inspiraci pro to, jak by správný rozhovor měl vypadat. Tedy rozhovor jako spontánní reakce na sebe navzájem, kladení argumentů. Veľas se domnívá, že rozhovor může lehčím a přijatelnějším způsobem vést k hlubšímu poznání skutečnosti (Veľas 2000: 23) a proto ho pravděpodobně Platón používal. Do českého jazyka se slovo interview dostalo z angličtiny, ale tam není jeho úplný původ. Ten musíme hledat ve francouzském entervoir, což byl výraz pro vysoce ceremoniální setkání třeba Jindřicha VIII. s francouzským králem Františkem I. Odtud se dostalo slovo do Anglie, kde se užívalo podobným způsobem, tedy pro setkání významných osob. Právě z angličtiny pojem interview přešel do žurnalistického jazyka. (Hvížďala in Osvaldová, Kopáč 2009: 10) Do českých novin interview proniklo až v 18. století, kdy ho představil Václav Matěj Kramerius. Snažil se o účelnější lidovou osvětu a vzdělanost. Opíral se o zájem čtenářů a čerpal z cizojazyčných příruček a cestopisných líčení. (Štorkán, Bauman 1983: 12) Ale přesto se interview nestalo běžnou součástí českého tisku, Bauman a Štorkán zmiňují, že ještě 20
v druhé polovině 19. století bylo interview běžné spíše v americkém, anglickém a francouzském tisku. (Štorkán, Bauman 1983: 12) Od počátků interview, kdy téměř nedocházelo ke konfrontacím mezi respondentem a novinářem, došlo ke změně především v 70. letech 20. století. V této době se do popředí dostal konfrontační typ rozhovoru. Prosadil se především díky televiznímu vysílání. Rozhovory vedené ve stylu křížového výslechu se staly velmi populární. Větší důraz se v nich kladl na formu a efekty, účel byl často opomíjen. (Hvížďala in Osvaldová, Kopáč 2009: 68) S dalším postupem času se podoba interview měnila a přizpůsobovala potřebám společnosti. Zkracuje se především jeho délka. Témata, o kterých se hovoří, jsou otevřenější a větší důraz se klade na osobnost. (Hvížďala in Osvaldová, Kopáč 2009: 15) 2.2.2 Typologie Interview můžeme členit podle různých prvků. K nejběžnějšímu dělení se přiklání Veľas nebo Štorkán s Baumanem. Druhy interview se liší podle toho, jakou úlohu v nich má novinář. Vydělily se tři hlavní druhy: interview dialogické, vedené rozpravou a monologické. Dialogické interview je založené na otázkách a odpovědích, pomocí kterých se snaží novinář získat informace. Nejdůležitější je schopnost vhodně klást otázky. Rozprava je nejbližší přirozené konverzaci a jde o živý rozhovor mezi partnery, kteří jsou si navzájem rovni. Ve třetím typu, v monologickém interview, má téměř veškerý prostor respondent. Novinář ho svými otázkami pouze usměrňuje a v závěrečné úpravě textu své otázky vynechá. Odpovědi od sebe ale musí být graficky oddělené. (Veľas 2000: 24) Pro jiný způsob dělení rozhovorů se rozhodla Sally Adams. Nedělí je podle formy, ale podle druhu respondenta. Podle ní je především respondent tím určujícím prvkem, který formuje interview. Rozlišuje rozhovory politické, s celebritami, s neochotnými respondenty nebo nezkušenými, s podnikateli, s lidmi zranitelnými nebo umírajícími, s dětmi a s PR pracovníky17. (Adams and Hicks 2009: 120-187)
17
PR, public relations, systematický styl a komunikace s širokou veřejností i s různými cílovými skupinami, jejichž smyslem je vytváření a udržování dobrých vztahů pro dosahování komerčních i nekomerčních cílů jednotlivci i skupinami. (Osvaldová, Halada 2007: 164)
21
2.2.3 Interview v praxi Pro novináře je, více než historie a teorie interview, důležitá jeho samotná tvorba – výběr osobností, příprava a následné úpravy. Právě nejvhodnějším postupům v praktické oblasti se budou následující pasáže věnovat. Postup přípravy interview je přebrán od Kena Metzlera, jenž ho dělí na deset částí. Nezapočítává ale přepis a úpravu provedeného rozhovoru. 1. Definice cíle (účelu) interview – Novinář si musí ujasnit, čeho chce dosáhnout, co chce zjistit, v tomto ohledu doporučuje upřímnost vůči zvolené osobnosti. 2. Provedení průzkumu backgroundu – Aby nedocházelo k opakování již mockrát položených otázek. 3. Žádost o schůzku – Důležité je přemluvit zvolenou osobu, jelikož nikdo nemá povinnost s novinářem mluvit. 4. Naplánování interview – S dostatečným předstihem. 5. Setkání s respondentem – Prolomení ledů. 6. Položení první otázky – Začít s konverzačními tématy, ale pokud se jedná o setkání se zaneprázdněným člověkem, můžeme začít ihned s přímými otázkami. 7. Vytvoření vztahu – Díky tomu se interviewovaná osoba více otevře. 8. Položení klíčové otázky – Často nepříjemné nebo takové, která může respondenta překvapit. 9. Probrání se z klíčové otázky – Pokud to půjde, obnovit důvěru a přátelskou atmosféru. 10. Uzavření interview – Rozloučení, je nutné domluvit se na případné autorizaci nebo doplnění chybějících informací. (Metzler 1997: 15) První čtyři body shrnu v kapitole o přípravě na rozhovor, zbylých šest v kapitole o průběhu rozhovoru. Za nutné považuji uvést i kapitolu o úpravách rozhovoru. Zvláštní část bude na závěr věnována etice. 2.2.4 Příprava na rozhovor Čím více interview naplánujete, tím více bude vypadat neplánovaně. (Metzler 1997: 18) Mnoho autorů považuje přípravu na rozhovor za důležitější než průběh samotného rozhovoru. Do přípravy je potřeba zahrnout i výběr respondenta. Na to nemá vliv jen redaktor sám, ale především médium, pro které má být rozhovor určený. Nemůže každý 22
novinář pracovat pro každé médium. Jak zmiňuje Švagrová: Hlavně nedělat rozhovor s člověkem, který mě nezajímá, o kterém pochybuji, že má co říci. (Švagrová in Osvaldová, Kopáč 2009: 52) Novináři by neměl být přidělován respondent například šéfredaktorem bez předchozí dohody. Došlo by k situaci, kdy novinář předstírá zájem o někoho, kdo je mu nepříjemný nebo nesympatický. Novinář si musí sám uvědomit důvod, proč chce s danou osobností hovořit. Bez řádné motivace není možné udělat výtečný rozhovor. (Volf in Osvaldová, Kopáč 2009: 107) Když je novinář přiměřeně motivovaný, musí se jeho motivace dostatečně usměrnit. I když redaktorovi připadá velmi zajímavý příběh jeho babičky, nikdo rozhovor s ní neotiskne. Nesplňuje podmínky, které jsou kladeny na osobnost, s níž má být rozhovor veden. Jak zmiňují Štorkán s Baumanem, osobnost musí být v okamžiku, kdy má být interview vedeno známá či výrazná nebo v daném okamžiku provádí něco důležitého či je schopná k významným událostem něco hodnotného říci. (Štorkán, Bauman 1983: 21) Výběr není jen na novináři a kultuře média. Ale také na vůli zvoleného člověka, se kterým má být interview provedeno. Dnes je samozřejmě jednodušší se s potenciálním respondentem domluvit, vzhledem k dostupné technice jako je telefon nebo internet. Díky nim můžeme provést i celý rozhovor, ale osobní setkání nic nenahradí. Proto stále zůstávají bariéry, které technika nemůže nahradit. Jsou to problémy časové a psychologické. U člověka se může objevit nechuť, nedostatek času nebo neschopnost rozhovor provést. (Švec in Osvaldová, Kopáč 2009: 98) Pokud už novinář vybere vhodnou osobu pro své téma a daná osoba je ochotná se s ním sejít, musí zahájit fázi příprav. Její délka je individuální a závislá na zvyklostech redaktora. Nastudovat je nutné již provedené rozhovory a také literaturu, kterou osobnost publikovala, jeho životopis, internetové stránky. Pro získání informací nejlépe slouží různé internetové vyhledávače. Google je pro novináře tím, čím pro zahradníka motyka. (Klevisová in Osvaldová, Kopáč 2009: 56) Ale hledání nesmí být podceněno, existují zajímavé nebo i klíčové informace, které jsou ukryty až na několikáté stránce. Ledabylý novinář je může snadno přehlédnout. Neff proto varuje, že nedůkladné prohlížení vede k tomu, že se ptáme jen na to, co ostatní a na nic jiného. (Neff in Osvaldová, Kopáč 2009: 41) Burns zmiňuje
23
takzvané sekundární informace, které jsou získané z archivů. Doplní přehled novináře o problematice, kterou chce s respondentem probírat. (Burns 2004: 91) I přes nastudování veškerých dostupných či potřebných faktů, můžou nastat neočekávané situace. Na rozhovor je proto potřeba být připraven po všech stránkách. Jasnou taktiku má Šofar, podle něj si tazatel musí v rámci přípravy ujasnit směry útoku, důležitá zranitelná místa, kritické faktory, kritickou sílu a kritickou slabost. Současně musí provést nouzové plánování. (Šofar in Osvaldová, Kopáč 2009: 49) 2.2.5 Průběh rozhovoru Milan Kundera popsal interview takto: „1. žurnalista vám klade otázky, které se mu hodí; 2. z vašich odpovědí použije jen ty, které se mu hodí; 3. převede je do svého slovníku, svého způsobu myšlení.“ (Hvížďala in Osvaldová, Kopáč 2009: 15) Při setkání je důležitý první dojem, každý novinář však zdůrazňuje něco jiného. Časovým určením k tomu přistupuje Metzler. Považuje za klíčové první čtyři minuty, které určí, jestli se osoba, se kterou budete mluvit, otevře. (Metzler 1997: 13) Naopak Šídlo nezmiňuje ani tolik čas, jako první zahřívací otázku. Ice-breaking question podle něj rozhodne o celém rozhovoru. (Šídlo in Osvaldová, Kopáč 2009: 64) O zahřívací otázce se zmiňuje i Metzler a zdůrazňuje, že je nutné zahřívací otázku vhodně navázat na pokračování rozhovoru. Jako nevhodnou uvádí první otázku o počasí a hned po ní dotaz na rozpadající se manželství. (Metzler 1997: 20) Jiný pohled na počátek interview má Volf. Nejprve se zaměří na to, aby osobu, se kterou bude dělat rozhovor, seznámil s tím, co ho zajímá a na co se bude ptát. Také hned upozorní, že je rozhovor nechá přečíst, aby mohli zpřesnit svoje informace. Respondent se uklidní a není tolik nervózní z toho, co říká. (Volf in Osvaldová, Kopáč 2009: 110) Zvláštní pozornost musí být hned od začátku setkání věnována lidem, kteří ještě s dáváním rozhovorů nemají zkušenosti. Novinář by jim měl předem sdělit, co bude chtít slyšet a na co se bude ptát. U těchto lidí je první otázka obzvlášť důležitá. Měla by být taková, aby na ni interviewovaný dokázal snadno odpovědět. (Adams and Hicks 2009: 167)
24
Někteří autoři se zabývají i takovými věcmi, jako je usazení při průběhu rozhovoru. Adams zmiňuje, že vhodnější, než sedět u stolu naproti sobě nebo vedle sebe, je sedět k respondentovi v pravém úhlu. (ibid.: 39) Novinář by měl, pokud chce vytvořit zajímavý rozhovor, pokládat kreativní a originální otázky. Aby člověk stvořil takovou otázku, musí něco vědět a chtít se dozvědět ještě víc. Pokud je novinář kreativní, správné otázky mu nikdy nedojdou. (Metzler 1997: 13) Suk se domnívá, že správná otázka je dnes často i důležitější než odpověď. Ze špatné otázky se dobrá odpověď nevyvine. (Suk in Osvaldová, Kopáč 2009: 134) Při pokládání otázek se nemůže novinář soustředit jen na verbální obsah. I způsob, jakým jsou otázky podané, může mít velký význam. Například otázka položená příliš rychle může odpověď zabít a odvést tok řeči zcela jinam. (Palán in Osvaldová, Kopáč 2009: 116) Kromě verbální komunikace by měl novinář umět i mlčet. Ty nejlepší odpovědi se mohou zrodit z mlčení. (ibid.: 115) To samé zmiňuje i Adams, která v rámci nonverbálních schopností zdůrazňuje využití ticha a schopnost poslouchat. (Adams and Hicks 2009: 39) Mencher cituje Larryho Kinga18, který hovořil o délce pokládaných otázek. Řekl, že pokud je pokládaná otázka delší než tři věty, je to otázka špatná. (Mencher 1996: 230) Stejný postoj má i Marek Eben. Mám zkušenost, že krátké otázky jsou dobré otázky. (Eben in Osvaldová, Kopáč 2009: 150) Vliv má samozřejmě to, s kým je interview vedeno, jak zmiňuje při typologii rozhovorů Sally Adams. Typologie existuje nejen u rozhovorů, ale i u otázek. Rozdíl je především v tom, že typy rozhovorů nejsou děleny na špatné nebo dobré, spíš na vhodné a nevhodné pro dané téma či situaci. To u otázek neplatí. Jsou takové, před kterými mnozí autoři varují a doporučují jen ve výjimečných situacích. Například Adams přímo za nevhodné považuje otázky návodné. Nemusí vést k objevení pravdy z pohledu zpovídaného, ale potvrzení toho, co si myslí novinář. Základní dělení otázek je na otevřené a uzavřené. Otázky uzavřené vybízí k odpovědi ano nebo ne. Otázka otevřená vybízí k odpovědi celou větou. Dále uvádí otázky rozšiřující, které mají zpřesnit předchozí odpověď, otázky sloužící k objasnění, pokud si
18
Larry King – populární americký moderátor, který proslul svoji večerní talk show Larry King Live, kterou od roku 1985 až do roku 2010 vysílala televizní stanice CNN. (Česko-Slovenská filmová databáze)
25
novinář není jistý významem odpovědi a řídící otázky, které mají blízko k otázkám návodným, ale nevnucují tolik názor novináře. (Adams and Hicks 2009: 46-47) Problém, ke kterému přistupují novináři různě, je způsob, jakým rozhovor zaznamenávat. Zda si zapisovat poznámky nebo nahrávat na diktafon. Nevýhody jednotlivých způsobů shrnuje Sally Adams. U elektronického záznamu vidí největší problém v tom, že nejsou zaznamenána gesta nebo barva očí. Což je problém, který připisuje tomuto způsobu poznámek více autorů. Pak je také nevýhodný pro rozhovor s větší skupinou lidí, na místech, kde je ruch a záznam bývá špatně slyšet. Samozřejmě i přepis je časově náročný, protože je zaznamenáno úplně všechno. (Adams and Hicks 2009: 102-103) Ondřej Neff zmiňuje výhodu diktafonu v tom, že zaznamená vše, ale nevýhodu v tom, že je nutné zvuk přepisovat. Proto je nutné mít předem jasno o tom, jak obsáhlý má rozhovor být. (Neff in Osvaldová, Kopáč 2009: 42) Pokud novinář nahraje jednu hodinu, obvykle smaže 60 % záznamu. (Šídlo in Osvaldová, Kopáč 2009: 65) U psaných poznámek bývá největší problém v tom, že novinář nemá oční kontakt s respondentem, je velmi pomalé a citace nejsou přesné. (Adams and Hicks 2009: 104) Novinář nemá také žádné důkazy o tom, že respondent skutečně řekl, co řekl. Proto je asi nejvhodnější kombinace obou způsobů, kdy si novinář nahrává vše na diktafon a zároveň si dělá poznámky o tom, co vidí. (Metzler 1997: 4) Interview nemusí být vždy vedené osobní rozmluvou. Dnešní počítačová doba umožňuje i jiné způsoby tvorby, za pomoci techniky jako je telefon nebo e-mail. Telefon je vhodný spíše ke kratším rozhovorům. Využívá se často ke zpravodajským rozhovorům, k publicistickým je méně vhodný. Naopak za pomoci e-mailu se v poslední době vede více rozhovorů. Pro respondenty je to mnohem jistější, mohou si pohlídat, co napíšou a jak. Například Fencl jasně říká: Otázky formulujte písemně. Odpovědi vyžadujte písemně. (Fencl in Osvaldová, Kopáč 2009: 122) Pozitivní postoj k takovéto tvorbě interview má i Křesťan, který se domnívá, že psané otázky a odpovědi mohou být platnější, jelikož to není jen důkaz o pohotovosti zpovídaného člověka. (Křesťan in Osvaldová, Kopáč 2009: 131) Naopak většina autorů má k rozhovorům vedeným e-mailem vztah negativní. Například Klusáková zdůrazňuje atmosféru rozhovoru, kterou nic nemůže nahradit. (Klusáková in Osvaldová, Kopáč 2009: 144)
26
2.2.6 Úprava rozhovoru Publikovaný text rozhovoru je žánr, který vyhlíží jako mluvený a bezprostřední, ale ve skutečnosti je primárně připravený, pouze odráží hovorovost a bezprostřední komunikaci. (Minářová 2011: 191) Práce novináře nekončí přepsáním rozhovoru. Paradoxně v tu chvíli začíná nejdelší práce. Je nutné pracovat s cizími slovy, přeřeknutími, nespisovnými i vulgárními výrazy. Postupy v těchto případech jsou odlišné především redakci od redakce. V novinovém textu, zvláště pak publicistickém, se nemusí objevovat pouze spisovné tvary slov. Žurnalistický styl používá i prostředky hovorové. Tím také přispívá k proměnám jazyka v čase. (Minářová 2011: 185) U interview dochází téměř vždy ke stylizaci a může být ve dvou směrech. V prvním případě se pro dosažení pocitu bezprostřednosti jedná o stylizaci hovorovosti. Druhý případ, pravděpodobně běžnější, je stylizační úprava ke spisovnosti a kultivovanosti vyjádření. (ibid.: 191) Jak moc stylizovat a upravovat to, co zpovídaný řekl, je nelehký úkol. Odvíjí se především od cílového média, které se musí řídit svými čtenáři. Není možné, pokud člověk mluví hovorovou češtinou, přepsat jeho výroky do dokonale spisovné češtiny. To by zcela podrývalo důvěryhodnost rozhovoru. (Volf in Osvaldová, Kopáč 2009: 111) Je nutné najít rovnováhu. Fencl se domnívá, že nespisovné tvary a deminutiva je většinou lepší převést do spisovného jazyka. (Fencl in Osvaldová, Kopáč 2009: 124) Pokud se novinář uchýlí k užití nějaké nespisovnosti, obvykle to má nějaký účel, nespisovný výraz je funkční. (Minářová 2011: 193) Někdy se musí nutné upravovat i celé pasáže. Jen málokdy je možné publikovat otázky v tom pořadí, v jakém byly kladeny. Pro plynulost a lepší čitelnost textu je občas nutné i rozdělit dlouhou odpověď vloženou otázkou. Otázka však musí být striktně neutrální, aby nijak neměnila význam odpovědi. (Šídlo in Osvaldová, Kopáč 2009: 66) Síla psaného slova nespočívá ani tak v samotných slovech, ale ve způsobu jejich uspořádání, v rytmu a proudu myšlenek. (Burns 2004: 153) V textu si běžně novinář a zpovídaný vykají, a to obvykle i v případech, že se znají a během rozhovoru si tykali. S tím samozřejmě nesouhlasí všichni. Některým novinářům připadá nefér nepřiznat čtenáři, že se účastníci rozhovoru předem znali. (Šofar in Osvaldová, Kopáč 2009: 45) 27
Jednou z klíčových součástí publicistického interview je titulek. Ten plní hned několik funkcí. Musí upoutat pozornost, informovat a také musí odpovídat požadované grafické úpravě. (Burns 2004: 140) V rámci zpravodajské terminologie je titulek považován za absolutně klíčový. Je to prakticky jediná věc, která může upoutat pozornost čtenáře. Minářová zdůrazňuje, že v denním tisku rozhoduje o tom, zda si čtenář článek přečte. (Minářová 2011: 255) Oproti zpravodajským titulkům bývají publicistické kratší. Převládá v nich více obrazného vyjádření, vtipu a výrazové originálnosti. (ibid.: 257) V publicistických rozhovorech má novinář možnost pohrát si více se slovy. Nemusí se bát vtipných prvků, které by ve zpravodajství byly nepřípustné. Nejčastějším druhem titulku u rozhovoru je nevlastní přímá řeč. (ibid.: 258) Například Novák: Hlavně, že jsem naživu. Tím novinář jasně čtenáři sděluje, s kým bude mít při čtení rozhovoru čest. Zároveň vypichuje zajímavou myšlenku z rozhovoru. Měla by to být věc pro rozhovor důležitá a neměla by čtenáře falešně motivovat něčím, co se v rozhovoru vůbec nedočte. Jak Minářová zmiňuje, dochází k parafrázím a účelovým modifikacím výroků mluvčího (Minářová 2011: 258), novinář skládá a filtruje materiál tak, aby vybrousil jeho podstatu do prostého sdělení. (Burns 2004: 140) Na titulek ve většině případů navazuje perex. Je to samostatný text, který není nikdy přímým pokračováním titulku. (Čuřík 2009: 10) Obvykle bývá nějak graficky zvýrazněný. Účelem perexu je dostat čtenáře do situace, kdy bude mít pocit, že je na interview přítomen a je mu jasné, o čem bude řeč. Délka perexu i styl je proto velmi variabilní. Pokud vedeme rozhovor se známou osobností, není potřeba ji příliš představovat. Příhodné je přiblížit čtenáři odborníky nebo jiné neznámé osoby, jejichž práce není příliš známá. Někdy jsou velmi zajímavé nebo důležité okolnosti, za kterých rozhovor vznikl, proto i takové informace se často v perexech objevují. Jako funkční perex je považován ten, který podnítí k dalšímu čtení. (Minářová 2011: 259) Jedním z nejkontroverznějších témat bývá autorizace. Autorizace rozhovoru znamená schválení vlastního textu ke zveřejnění v podobě rozhovoru. Text, jehož úpravu autor schválí, se označuje jako autorizovaný. (Osvaldová, Halada 2007: 29) Autorizace není povinná, ani nijak právně vynutitelná. Samotní autoři se v tom, zda autorizovat či nikoli téměř neshodují. Jeden z pozitivnějších přístupů má Ondřej Neff. Upřednostňuje autorizování z toho důvodu, že novinář se může posléze sám rozhodnout o tom, jak moc a zda vůbec bude úpravy respektovat. (Neff in Osvaldová, Kopáč 2009: 44) Ivo Fencl je opatrnější, autorizaci neodmítá, 28
ale přistupuje k ní pouze v případě, že si o ni sám dotazovaný požádá. (Fencl in Osvaldová, Kopáč 2009: 122) I Adams a Hicks zmiňují, že autorizace je vhodná pouze v tom případě, že je součástí předchozí dohody. Především proto, aby se předešlo potížím kvůli faktickým nepřesnostem. (Adams and Hicks 2009: 95) 2.2.7 Etika Dokonce i neuvažování o důsledcích vlastního psaní je svým způsobem morálním rozhodnutím. (Burns 2004: 77) Slovo etika pochází z řeckého éthos znamenající mrav, charakter. Žurnalistická etika zahrnuje zásady, psané i nepsané, kterými by se práce novináře měla řídit. Zásady vznikají na základě obecně sdílených hodnotových kritérií. (Osvaldová, Halada 2007: 66) V roce 1998 přijal Syndikát novinářů vlastní Etický kodex novináře. Stanovuje pro české novináře jasný přehled pravidel, kterými by se měli řídit a čeho by se měli vyvarovat. Komise pro etiku vydává pravidelně stanoviska o dodržování pravidel a problémech s etikou. (Syndikát novinářů České republiky 2013) Legislativa i podmínky se v této oblasti pravidelně mění. Žádný novinář by neměl podcenit pravidelnou kontrolu aktuální legislativy, aby se nedostal do nechtěných problémů, způsobených vlastní neznalostí. (Adams and Hicks 2009: 188) Velmi častým problémem dnešního mediálního světa je překrucování výpovědí nebo zdůrazňování pouze určité části výroku tak, že se bez kontextu mění význam. Novinář si musí dávat pozor, aby při krácení textu, ke kterému samozřejmě musí docházet, nezměnil význam výpovědi nebo nevynechal klíčovou část. O způsobu zaznamenávání interview byla již zmínka dříve, ale je vhodné zopakovat, že pro omezení komplikací, je výhodné uchovávat si nahraný záznam jako důkazní materiál. (Adams and Hicks 2009: 190-191) Novinář v podstatě neustále hledá rovnováhu mezi zajímavým tématem a nezneužíváním moci ve svůj prospěch. Vyvažuje priority profesní, etické a komerční. Neetické chování může být ve specifických situacích ospravedlnitelné, a to v případě, kdy neetické chování vede k většímu dobru. (Burns 2004: 78-79)
29
3 EMPIRICKÁ ČÁST Rozhovory v této práci směřuji do magazínu Pátek z Lidových novin. Vzhledem k tomu, že redakční praxe při zacházení s žánry je v každém médiu jiná, bylo nutné získat co nejkomplexnější přehled o daném médiu a způsobu práce v něm. Sloužily k tomu výzkumné rozhovory a analýza dokumentů. 3.1
Lidové noviny
Magazín Pátek vychází každý pátek jako příloha Lidových novin. Jedná se o noviny zaměřené na obyvatele s vyšším vzděláním. Jsou vyhledávaným zdrojem informací z oblasti vysokých a středních škol, akademických kruhů a vědy. Specializují se na politiku, byznys a kulturu. (Mafra 2012) Tyto nejstarší české noviny vycházejí od roku 1893, kdy byly v Brně založeny Adolfem Stránským. Od počátku vynikaly vysokou kvalitou a spolupracovala s nimi řada významných spisovatelů. (Bednařík, Jirák and Köpplová 2011: 141) Lidové noviny jsou členem mediální skupiny Mafra. (Mafra 2013) Do ní patří například i deníky Metro a Mladá fronta DNES, včetně internetového portálu iDnes.cz, televizní hudební stanice Óčko nebo rádio Classic FM. Majoritním vlastníkem Mafry je od roku 1994 Rheinisch-Bergische Druckerei und Verlagsgesellschaft mbH. (Mafra 2012) Šéfredaktorem Lidových novin je Dalibor Balšínek, jeho zástupci jsou Jan Dražan a Dalibor Martínek. (Lidové noviny 2013) Průměrný prodaný náklad Lidových novin v březnu 2013 podle neověřených dat byl 40 438 kusů denně. (ABC ČR 2013) V porovnání s ostatním seriózními deníky, patří mezi méně prodávané. Nižší prodaný náklad mají jen Hospodářské noviny.19 Další magazín Lidových novin, Esprit, vychází s nižší periodicitou. Tento stylový magazín se na stáních objevuje každou první středu v měsíci. Čtenářům překládá články o životním stylu, umění, módě nebo cestování. (Mafra 2012)
19
Prodaný náklad Hospodářských novin ve stejném období byl 37 122 kusů. (ABC ČR 2013)
30
3.2
Pátek
Magazín je samostatně neprodejný. Cena novin, včetně magazínu, je 19 Kč. První číslo pátečního magazínu vyšlo 4. října 1996. Aktuální označení Pátek získal více než rok po vydání prvního čísla, 21. listopadu 1997. (Mafra 2013) Protože je Pátek součástí novin určených pro vzdělanější obyvatele, má tendenci jít jiným směrem, než ostatní magazíny. Zvláštní potřeba je odlišení se od Magazínu DNES, jelikož vychází pod stejným vydavatelstvím. „Snažíme se nedělat to jako pop magazín, třeba se vymezovat vůči magazínu Mladé Fronty. Laicky řečeno, ty rozhovory by měly být chytřejší, víc intelektuální, ne vítěz Superstar, ale třeba nějaký zajímavý lékař.“ (Pospíšilová 2013) V magazínu Pátek používají několik klíčových žánrů: rozhovor, téma a reportáž. Rozhovor patří k nejdůležitějším, jelikož v 90 % případů určuje i osobu, která bude na obálce. (Suchan 2013) V magazínu Pátek jsou obvykle rozhovory dva. „Jedna osobnost musí být obálková, ne příliš známá, aby ji čtenáři neměli okoukanou, ale zároveň musí být lidem alespoň trochu povědomá. Druhý člověk je někdy i zajímavější, ale ne tolik známý, aby mohl být na obálce. Ideální respondent není úplně profláknutý, zároveň je pro lidi strašně známý, je to překvapení, že ho lidé nečekají a ještě musí být atraktivní kvůli fotkám.“ (Suchan 2013) Je také důležité, aby to bylo zajímavé jak pro lidi mladší, tak i pro seniory. Podstatná je pestrost a genderová vyrovnanost. Na obálce by neměly být například tři herečky tři týdny po sobě. Výběr probíhá v Pátku kolektivně. Zapojují se jak nadřízení, šéfredaktor Dalibor Balšínek, vedoucí Ondřej Suchan, tak jednotliví redaktoři. „Myslím si, že důležité je hlavně překvapit a najít originální úhel zpracování.“ (Suchan 2013) Rozhovory mají v magazínu Pátek tradici již od počátku. Dvě autorky, které píší většinu hlavních interview, jsou velmi zkušené. Jedná se o Marcelu Pecháčkovou a Alenu Plavcovou. I přes své zkušenosti, nebo je také možné, že právě díky nim, se redaktorky na rozhovory připravují velmi intenzivně. To je jedna z věcí, která je na rozhovorech v magazínu odlišná. „Jiní novináři udělají rozhovor nad jedním kafem a nad druhým ho přepíší. U nás je vidět ta příprava a nasazení.“ (Plavcová 2013)
31
Domluvit se s osobou, se kterou má interview proběhnout, je vhodné přibližně týden dopředu. Autor se může v klidu připravit, načíst potřebnou literaturu a celkově se s interview srovnat. (Pecháčková 2013) Často se redaktorky radí na poradách s ostatními o tom, co je na zvolené osobě zajímá, na co by bylo vhodné se jí zeptat. (Pospíšilová 2013) Lidové noviny s magazínem si kupují především starší lidé, Ondřejem Suchanem označeni jako důchodci intelektuálové, spíše pravicově zaměření, s rozhledem. Magazín se vyznačuje tím, že se dostane do rukou mnohem více lidem, než samotné noviny. „Koupí si ho babička a přečte si ho každý, kdo k ní přijde na návštěvu.“ (Suchan 2013) Magazín si proto klade za cíl upoutat i další čtenáře, především mezi mladšími členy společnosti, ale zároveň si udržet čtenáře stávající. (Pospíšilová 2013) Čtenost dokazuje průzkum společnosti Media projekt od 1. října 2012 do 31. března 2013. Tištěný náklad magazínu Pátek byl ve jmenovaném období 97 098 a čtenost 269 000. Z toho vyplývá, že jeden magazín si průměrně přečtou téměř tři čtenáři.20 Při průzkumu dat vyšlo najevo, že téměř polovina čtenářů magazínu Pátek má vysokoškolské vzdělání nebo maturitu21. Zároveň je mezi čtenáři vyšší zastoupení lidí s vysokými příjmy, než je běžné22. Data dokazují, že autoři magazínu si mohou dovolit psát o komplikovanějších tématech. I způsob, jakým jsou informace podávány nebo jakým je veden rozhovor, nemusí být příliš zjednodušovány, jelikož autor předpokládá vyšší úroveň čtenáře. Pro magazíny obecně je typické jejich zaměření na kvalitní a zajímavé fotografie. Ty mají velký podíl na tom, zda si čtenář článek přečte. Význam fotografií stoupá s kvalitou papíru, která je rozdílná oproti kvalitě papíru novinového. Tím jak stoupá význam fotografií, může klesat význam titulků uvnitř magazínu, které mírně ztrácí svoji důležitost. (Suchan 2013) 3.2.1 Interview v praxi v magazínu Pátek Způsob vedení rozhovoru je oproti některým týdeníkům, jako například Respekt, mírnější, ne příliš kontroverzní. Jedna z redaktorek přistupuje k interviewované osobě jako k návštěvě.
20
Průzkum zadává Unie vydavatelů. (Unie vydavatelů 2013) 49 % čtenářů má vysokoškolské vzdělání nebo středoškolské vzdělání zakončené maturitou, přičemž taková průměrná vzdělanost je u čtenáře magazínu 38 %. (Mediální skupina Mafra 2011) 22 6 % čtenářů má příjem vyšší než 30 tisíc korun, přičemž v České republice mají tento příjem jen 3 % obyvatel a vkládané magazíny s tímto příjmem čtou 4 %. (Mediální skupina Mafra 2011) 21
32
„Já se k návštěvě chovám hezky a stejně přistupuji k rozhovoru. Takže když nechce říct, tak se zeptám: „Vy mi to nechcete říct?“ a on mi řekne: „Ne,“ tak ho nechám být.“ (Pecháčková 2013) Přístup k autorizaci není v redakci jednotný. Záleží na autorovi, zda ji zpovídané osobě nabídne nebo ne. Pokud o ni ale člověk požádá, zpravidla je mu vyhověno. Výjimkou jsou v tomto případě politici, jimž není autorizace umožněna nikdy. Pokud se osoba, které je text zaslán k autorizaci, snaží příliš zasahovat do textu, redaktoři se s ní snaží domluvit. Není možné, aby změnila celý rozhovor ve snaze udělat se lepší a inteligentnější. V rozhovorech se vždy užívá vykání mezi novinářem a respondentem, a to i v případě, že se autor rozhovoru s danou osobou zná. Vedoucí magazínu se domnívá, že informace, zda se daní znají, nikoho nezajímá. Žádný jiný vliv to podle něj na rozhovor nemá. (Suchan 2013) Jazyková korekce probíhá odděleně od redakce samotných Lidových novin. Má ji na starost téměř výhradně Iva Pospíšilová. Ta se drží pouze jasně domluvených společných pravidel Lidových novin, mezi která patří například pravidlo, že u slov s dlouhou i krátkou variantou, například lahev a láhev, se vždy preferuje varianta krátká. Jinak má ale relativně volnou ruku a jsou slova, která si píší jinak v Lidových novinách a jinak v magazínu Pátek. Kontroverzním tématem je přechylování. V novinách se přechylují úplně všechna jména, jak řekla: „V korektorně přechýlí i Madonnu (rozhovor 2013), v magazínu to není nutné. Je však podstatné držet se varianty, která je poprvé použita. Tedy pokud se rozhodnou jedno jméno nepřechýlit, nemůže vyjít v další magazínu přechýlené. Může se stát, že je potřeba přidat poznámku autora do respondentovy odpovědi, jako například vysvětlení pojmu nebo popsání nálady. „Nepíšeme k tomu nic jako poznámka redakce, dáme to do závorek a do kurzívy. Když je celý text regularem, tak to z toho vyčnívá.“ (Pospíšilová 2013) Interview v magazínu Pátek má významnou roli, svědčí o tom i rozsah, který je pro něj věnovaný. Běžně zabírá rozsah šesti až osmi stran. První dvoustrana je tvořena velkou fotografií, titulkem a perexem. Samotný text rozhovoru má 12 nebo 13 tisíc znaků, ale maximum je až 16 tisíc znaků. Délka medailonku i boxu Už vím, že… je přibližně 500 znaků. (Suchan 2013)
33
V medailonku se objevují takové informace, jako datum a místo narození, studium, práce a na závěr rodinný stav. Box Už vím, že… funguje v magazínu krátce. Autor článku v něm popisuje své dojmy ze setkání se zpovídanou osobou, jak a za jakých okolností interview probíhalo. Zavedla ho Marcela Pecháčková, která s tímto typem informace slavila úspěch už v Magazínu DNES a v Instinktu. „Dozvěděla jsem se od čtenářů, že je to první, co čtou. Vědí, jak rozhovor probíhal, jaký z toho já mám pocit.“ (rozhovor 2013) Text začíná dvoustranou s velkou fotografií, jménem respondenta a krátkým perexem. V tom se neobjevuje nikdy jméno respondenta, jelikož je napsané velkým písmem nahoře, není tak potřeba ho opakovat. Pokud není respondent příliš známý, může být perex delší. (Pospíšilová 2013) Délka jedné odpovědi není nijak pevně stanovena, jde spíš o to, aby se dobře četla a nevypadala na první pohled příliš dlouze. Pokud taková situace nastane, není problém takovou odpověď rozdělit striktně neutrální otázkou, která při rozhovoru nebyla použita. (Pospíšilová 2013) Seznam zakázaných nebo nevhodných slov, která se v rozhovoru nesmí objevit, v Pátku nemají. Vulgární slova by se v textech vyskytovat neměla, pouze ve výjimečných případech, kdy mají své místo. „Přeci tam nebudu dávat p a čtyři tečky. Mě někdy to tečkování připadá trapnější, než tam to slovo nechat. Takže je to jak kdy, ale v zásadě se snažím, aby to nebylo vulgární.“ (Plavcová 2013) Přímo Bruselu se v Pátku zatím nevěnovali. „Rozhovory jsou často upínány k určitému místu, ale zrovna k Bruselu ani ne. Teď jsem ale dělala například rozhovor se sopranistkou Simonou Šaturovou, která v prosinci zpívala v Bruselu v Královské opeře.“ (Plavcová 2013) Podle Ondřeje Suchana není moje téma špatné. Vykreslit, jak Brusel funguje, považuje za zajímavý nápad. Jeho obavy se týkaly spíše toho, zda se bude jednat o osoby vhodné na obálku. (rozhovor Suchan) Ověřila jsem si, že bych se svým tématem našla v Pátku uplatnění.
34
4 TVŮRČÍ ČÁST Dobrý článek je takový, který je zajímavý pro cílové publikum. (Burns 2004: 62)
4.1
Výběr respondentů
Výběru respondentů jsem věnovala náležitou pozornost. Klíčové pro mě bylo sehnat zástupce různých činností, kteří se na stejné problémy dívají různě, protože platí: Kolik hlav, tolik pohledů. Snažila jsem se, aby alespoň část respondentů spadala do skupiny trochu známých Čechů, kteří by se mohli objevit i na obálce magazínu. Oldřich Vlasák byl první, kdo mě při tématu Brusel napadl, jelikož pochází se stejného města jako já. Považovala jsem ho za nejzajímavějšího člověka propojeného s Evropskou unií, kterého bych mohla kontaktovat. Dále mi byl doporučen Pavel Novák, jakožto osoba také pracovně provázaná s Evropskou unií, ale nabízející pohled z druhé strany. Šanci nabídnout pohled jiné věkové skupiny na Brusel, nabízí čtenářům studentka Veronika Janouchová. Měla jsem šanci kontaktovat více studentů, kteří v Bruselu pobývali, ale slečna Janouchová vyhrála především tím, je to žena. To byla hlavní podmínka, kterou jsem potřebovala splnit, když jsem vybírala vhodného studenta. Ve snaze najít jiný a nečekaný vztah k Bruselu, jsem kontaktovala pana Jaroslava Haladu, autora knihy o světových výstavách. Posledního respondenta jsem měla v hlavě už od stanovení cíle práce, ale nevěřila jsem, že by se podařilo interview uskutečnit. Také jsem si říkala, že nejdříve bych měla nasbírat určité zkušenosti, než se s ním budu snažit setkat. Nakonec to nebyl vůbec žádný problém si s Davidem Černým domluvit schůzku. Žádná osoba, kterou jsem kontaktovala, mě neodmítla. Vzniklý vzorek respondentů vypadá přesně tak, jak jsem si ho plánovala. Na každý rozhovor jsem si vyčlenila týden čas, abych mohla načerpat všechna potřebná fakta. Zároveň jsem mohla rozhovor co nejdříve přepsat a doplnit o osobní zážitky, které bych mohla zapomenout, kdybych s přepisem otálela.
35
4.2
Text č. 1 – Rozhovor s Oldřichem Vlasákem Nestačí jenom držet palce
S občanským demokratem o tom, jaký je život místopředsedy Evropského parlamentu, proč ho Václav Klaus zavrhl a v čem souhlasí s Milošem Zemanem. Právě jste přijel z inaugurace Miloše Zemana. Jaké si z ní odnášíte dojmy? Udělali z toho samozřejmě velikou akci pro Zemanovu partaj. Pro jeho příznivce je to jednou za život. Inaugurací už jsem několik zažil, jen policistů tam bylo víc než normálně. Na příjezdech k Hradu byl trochu větší zmatek, protože nevěděli jak na to. Najednou jede Havlová, Klausovi, Zeman. Důležité je, že se tam člověk setká s našimi politiky, je to spíš společenská událost. Ministry znám skoro všechny a je potřeba se s nimi občas setkat a zkoordinovat různé záležitosti. Ono se to nezdá, ale neformální vztahy jsou hrozně důležité. Mít možnost danému člověku zavolat a říct: Jak to je? Byla to pravda, nebyla? Funguje to tak i v Evropském parlamentu? Samozřejmě, musí. Neformální vztahy a to, že jste schopná se sejít s někým u kafe a tam si věci vyříkat nebo zjistit názor, je klíčové. Na spektru pravice – levice, jste vy spíš napravo a Zeman nalevo. Dá se proto předpokládat, že se vaše názory budou v mnoha tématech rozcházet. Bylo v jeho projevu něco, v čem se shodujete? Musím s ním souhlasit v tom, že je hrozně málo kvalitních redaktorů, kteří mezinárodní politice rozumí. Evropské politice často nerozumí ani čeští politici, natož aby jí rozuměli naši novináři. Jak já mám tlumočit novinářům, co se nám teďka podařilo změnit, když nevědí, která bije. Je to problém pouze České republiky? Jaké rozdíly vidíte například u západních novinářů v přístupu k problematice Evropské unie? Řekl bych, že tam jsou komentátoři profesionálnější, mají i specializace pouze na Evropu. Když si někoho pozvou, tak vědí, koho si pozvali. Jestliže jdu teď já do Českého rozhlasu, tak řeknou: „Pane Vlasák, o čem se budeme bavit?“ To dřív, když jsem byl primátor, nebylo. Měli téma, tak mě pozvali a kladli mi otázky. To je neustále jenom: „Udělejte všechno za mě. My 36
vám dáme místo, tak o tomhle napište článek.“ To přeci nejde. Já mám svoji práci a snažím se ji dělat dobře, tak ať se ten novinář také snaží. Politik by se měl vždy chovat profesionálně, ale jsou takové nátury, které se nedokáží někdy ovládnout. Stalo se vám někdy, že jste vypěnil? Mě už praxe naučila, že to je projevení slabosti. Člověk by měl být vždycky nad věcí a jedině životem a praxí můžete vnitřní klid získat. Samozřejmě jsou různé mediální tréninky, ale snažím se to prostě udržet v sobě. Co nejdůležitějšího musí mediální trenér politika naučit? My politici musíme mluvit často k různým lidem a holt ty babičky moc neslyší, tak musíme mluvit nahlas a ne moc rychle. A srozumitelně, to jsou základní pravidla. A nepoužívat cizí slova, ono je to těžký… Někdy potřebujete promluvit s akademickou obcí, tak tam potřebujete ukázat, že taky něco znáte, ale zase vám z normálních lidí nikdo nerozumí. Takže je to takové divadlo. Jak říkal Shakespeare: Kdo umí hrát víc rolí, tím je úspěšnější. V Evropském parlamentu často posloucháte projevy ostatních politiků. Jsou mezi vašimi kolegy nějací uspávači? Taky. Ale je tam také mnoho výborných řečníků, třeba Britové. Když tam vystupoval Tony Blair nebo David Cameron, to byla radost si poslechnout. Když někdo umí dobře promlouvat, tak klidně může mluvit třeba o tom, jak pěkně svítí sluníčko a stejně to člověku připadá zajímavé, že? Jistě, psychologové vám řeknou, že nejdůležitější je dojem. Nakonec zapomenete, co ten člověk říkal, ale pamatujete si, že byl příjemný a sympatický. Máte uchovaný pozitivní vjem. S kým jste prožil svůj největší zážitek v Bruselu? Nikdo mi v hlavě neutkvěl. To se všichni chovají tak formálně, že si neužijete žádnou zábavu? Je to tak, moc ne.
37
POLITIK NEMŮŽE BÝT UPOCENÝ TLOUŠTÍK Myslíte si, že je Brusel hezké město? Nijak mě neohromil. Jistě má spoustu pěkných staveb, secesní skvosty a tak. Má i pěkné vilové čtvrtě a parky, ale ten střed je podle mého názoru takový špinavý, bez nějakého urbanismu. Brusel se mi moc nelíbí, tam bych nechtěl žít. Máte v Bruselu byt? První tři roky jsem tam měl pronajatý byt, ale pak jsem dal výpověď. Tam totiž vůbec nefungují služby. Netekla mi teplá voda, nešlo mi topení a oni nebyli schopní to během dvou měsíců opravit. Tady je zlatě. Nevíme, co máme. Jak to tam máte s bydlením teď? Přespáváte jednu noc týdně v kanceláři? Bydlím na hotelích. Mám jeden takový oblíbený, ale taky nic moc. Dokázal bych si představit lepší ubytování. Čekala bych, že v Bruselu budou desítky hotelů vysoké kvality. To tam nejde sehnat lepší, když vám ten stávající nevyhovuje? Noc v hotelu, ve kterém normálně bydlím, stojí skoro čtyři tisíce korun. Hotel, který by se mi líbil, by stál asi dvakrát tolik. A na to, že tam většinou přijedu večer taxíkem tak v jedenáct hodin, přespím a ráno v sedm hodin zase vstávám, na to nepotřebuju luxus s dotykovou televizí. Je to kompromis. Spíš to člověk bere na přespání a má jistotu, že tam bude vždycky čistě povlečeno, že je hotel bezpečný. Oblek a košile mám v Bruselu v kanceláři, tak na nějaké kratší jednání jedu v džínách, tam se převlíknu. Vaše práce je neustálé cestování. Někdy pracovní snídaně, jindy večeře. Umíte si představit pevnou pracovní dobu? Já mám program víceméně na rok dopředu. A postupně se zahušťuje. Člověk si pak samozřejmě váží volného času a je potřeba ho nějak aktivně využít, to je důležité. Protože kdybych se nemohl vybít někde mimo, asi by mě to za chvíli přestalo bavit, ztloustnul bych a blbě bych spal. Takže já práci potřebuji kompenzovat nějakou fyzickou aktivitou, sport je asi nejlepší. Je potřeba stále něco dělat, člověk nesmí zmrtvět, zpohodlnět. 38
Četla jsem, že s nástupem do vyšší politiky čeští politici začnou kynout a vymlouvají se na to, že na sport nemají čas. Jak se k tomuto trendu stavíte? Mě je blízký takový ten americký a britský styl. Přeci politik, aby měl důvěru, tak musí nějak vypadat, musí se umět chovat. Aby nějak vypadal, musí se udržovat a nemůže to být upocený tlouštík. Když jste v cizině, zajdete si s kolegy z parlamentu zasportovat? Ale jo, ve Štrasburku jdeme občas ráno na tenis. To chodí většinou pobaltští velvyslanci, nějaký europoslanec. Je nás pár, co už o sobě víme, čili dá se to předem domluvit a jdeme si pinknout. Pořádají se nějaké motivační akce, třeba fotbalový turnaj parlament proti komisi? Ne, to asi nikdy nebylo. Ale byl jsem na víkendových lyžařských závodech, které před několika lety organizovali Rakušané. Celkově se stýkám spíš s těmi, kteří jsou aktivní, práce s nimi je daleko jednodušší. Kdo někdy sportoval, občas prohrál, občas vyhrál. Jednání s takovým člověkem je úplně jiné. MUSEL JSEM SE NAUČIT JEDNAT S KAŽDÝM Žijete v Hradci Králové a každý týden musíte být v parlamentu v Bruselu. Je to náročné nebo je to pro vás jen delší cesta do práce? Řekl bych, že nejdůležitější je time management. Mé lety jsou převážně ráno v sedm. Vstávám ve čtyři, zacvičím si, dám si snídani. Už od večera mám všechno sbaleno, takže to jde raz dva. O půl páté sedám do auta a za hodinu a půl jsem na Ruzyni. Padesát minut před odletem vcházím na letiště. Teď to musím všechno proběhnout, když je čas, koupím si noviny. V letadle prolítnu ekonomické týdeníky, připravím si plán na ten den, je to rutinní záležitost. Let trvá hodinu deset, takže ve čtvrt na deset jsem v parlamentu. Pak je program, celodenní, který končí většinou v deset, jedenáct večer. Potom jedu rovnou na hotel. Vy ten let do Bruselu máte, jako když někdo jezdí autem do práce do Prahy… My tomu letu v sedm hodin říkáme dělňák. Když sedám do auta o půl páté a po deváté jsem v parlamentu, tak to je krása, čtyři a půl hodiny. 39
Jaký je pohled na Českou republiku v Bruselu? Uznávaný. Řekl bych, že doma novináři tvoří obraz, že jsme vnímaní jako stěžovatelé a já nevím, co všechno, ale není to pravda. Patříme mezi standardně rozvinuté země, mezi normální partnery. Z nových států v Unii jsme určitě špička. Hodně lidí si myslí, že jsme bezvýznamný malý stát, který nemůže cokoli ovlivnit… Není to pravda, jsme osmý největší stát v sedmadvacítce, spolu s Portugalskem a Maďarskem jsme zhruba stejně velcí. Jde o vliv a velkých hráčů tolik není. Když se spojí více menších, tak dosáhnou výsledků. Dá se podle chování lidí při jednání poznat, jaké jsou národnosti? Italové nebo Španělé jsou temperamentnější, hlas a modulace je trochu jiná. Ale většinou v parlamentu jsou lidi, kteří mají něco za sebou i v politické kariéře. Čili umějí se chovat, vědí, co to je protokol. Řekl bych, že je to rozhodně vyšší úroveň, než v českém parlamentu. Dovedete si představit, že byste se přesunul do českého parlamentu? Jasně, že jo… A máte to v plánu? Musím říct, že do toho českého parlamentu ani ne. Ale dokážu si to představit. Pakliže bych dělal v nějakém výboru pro veřejnou správu nebo pro zahraniční výbor, asi bych tam byl platný s mými zkušenostmi. To by určitě šlo, vzhledem k mojí komunální minulosti, kdy se člověk musel naučit jednat s každým, od cikána až po generála. Důležitý byl pro mě vždy výsledek, to znamená, že je třeba se přizpůsobit. Co je v České republice, oproti zbytku Evropy, jinak? Já bych řekl, že na západě se lidi tolik nepomlouvají. Mají snahu spolupracovat a občas někoho pochválit. Tady neslyšíte, že by někdo někoho chválil. To je proti mojí filozofii, jsem životní optimista a myslím, že to patří k životu. Pro politika je to to jediné, co je jeho odměnou, když o něm někdo příjemně napíše nebo když uznají, že něco udělal. Na lidi to hodně působí. Tady je to stále negativistická nálada, píše se jen, jak někdo něco zpronevěřil.
40
KAŽDÝ MĚL NĚJAKÝ IDEÁL Působíte ve frakci evropských konzervativců a reformistů, nepřijde vám ten název paradoxní? Rozhodně ne. Vycházíme z konzervativních principů, na kterých je založena jak ODS, tak britští konzervativci. Reformisté, to je spíš naznačení evropského přístupu, kdy chceme Evropskou unii pomáhat reformovat, protože z našeho pohledu je zbytečně svázaná. Je potřeba dát víc šance státům a nesvazovat je tolik. Není to směr profederální, ale jsme pro volný společný trh a aktivitu. Proto ta reforma, protože jinak většina frakcí chce Unii federalizovat. Můj názor je, že nás to asi v budoucnu čekat bude, ale je potřeba k tomu dospět dohodou, ne přehlasováním. Konsenzus je v politice hrozně důležitý. Kde jsou začátky vaší politické kariéry? V roce 1989 při Sametové revoluci. Byl jsem mluvčí Občanského fóra na svém pracovišti tady v Hradci Králové.
Nestačí
jenom
držet
palce, tak jsme pro to něco udělali. Vzpomínáte si, jak to tehdy probíhalo? Šlo o sametový převrat. Bylo potřeba
všechny
funkcionáře
vyměnit, dosadit na jejich místa po volbách
lidi,
zkorumpovaní
kteří
nejsou
komunistickým
režimem. Docházelo k výměně, já jsem se tomu snažil napomáhat, ale v té době jsem nechtěl jít do
Oldřich Vlasák je královéhradecký patriot. Narodil se tam a žije s rodinou dodnes.
žádné politické funkce.
41
Proč ne? Byli jiní ambiciózní lidé, já jsem byl mladej kluk po škole. Však to je právě doba největšího nadšení… Ono se musí v klidu, rozumně. Pomáhal jsem těm zkušenějším. Bylo těžké přesvědčit veřejnost, že se skutečně komunistický režim rozpadá? V Hradci byly na náměstích mítinky, promlouvali jsme v podnicích. Kvůli koordinaci jsme taky jezdili do Prahy. No těžké… Ono to šlo zaplaťpánbůh ruku v ruce s médii, jak s televizí, tak s rozhlasem, informace o tom, co se kde děje se šířily, takže lidi tomu věřili. Spíš šlo o to, jak se vymezit vůči policii, státní správě, tajné bezpečnosti, to nebylo jednoduché. Věděli jsme, co to znamenalo po šedesátém osmém, utažení a likvidace. Chtělo to nasazení, a jak vidíte, tak se to podařilo. Lidi logicky byli pro, vždyť byly prázdné obchody, uzavřené hranice. Těšili se, že si budou konečně moci něco koupit, že budou moci někam vyjet. Každý měl nějaký ideál, že se to tady uvolní, že budeme standardní evropská země, že vstoupíme do Unie, do NATA… Kdy jste se rozhodl, že na politiku už je čas? Když se v roce 1991 zakládala Občanská demokratická strana, šel jsem tam. Byla to standardní politická strana. Občanské fórum, tak jak pokračovalo, to byly bezbřehé debaty bez nějakého zakotvení. V politice je potřeba mít nějaký základ, filozofii, strategii. Seděl jsem ve vedení ODS společně s Klausem, Rumlem, Rubášem, Čermákem a dalšími. Mimochodem, když jsem se stal primátorem Hradce Králové, tak jsem se s Klausem občas vídal a byl jsem jedním z jeho nejoblíbenějších primátorů. Ale jakmile jsem se dostal do Evropského parlamentu, tak tato příležitost skončila. Mě, i další europoslance z ODS, úplně zavrhnul. Už vím, že… …Oldřich Vlasák je zkušený politik. Sešli jsme se po inauguraci prezidenta a dokázal se celou dobu tvářit mile a nedal na sobě znát, že spěchá domů, ačkoli byl pátek čtyři hodiny odpoledne. V kavárně, kde jsme seděli, ho při objednávání nejvíce zaujala nabídka mléčných koktejlů. „To je zajímavý, zkusím tady Kouzlo manga.“ Když jsem řekla, že jsem mango nikdy neochutnala, přemlouval mě, ať to vyzkouším. „Ochutnejte, vždyť je to příležitost.“ To je on, člověk, který využívá příležitost. 42
Ing. Oldřich Vlasák Narodil se 26. listopadu 1955 v Hradci Králové. V roce 1980 absolvoval Strojní fakultu ČVUT v Praze na katedře techniky a prostředí. Po škole pracoval jako odborník na životní prostředí. Díky svým znalostem angličtiny začal spolupracovat se zahraničními firmami Marius Pedersen a BWM. Byl ředitelem East Bohemian Airport. V roce 1994 se stal členem zastupitelstva v Hradci Králové, kde byl o čtyři roky později zvolen primátorem. Do Evropského parlamentu byl zvolen při prvních volbách v roce 2004, znovuzvolen byl v roce 2009. Místopředsedou se stal v lednu 2012. Je člen frakce Evropští konzervativci a reformisté. Je ženatý a má tři děti. Text a fotografie: Markéta Černá 4.3
Text č. 2 – Rozhovor s Pavlem Novákem Pivo zdaleka nejlepší nemáme
Zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu strávil v Bruselu čtyři roky. Nyní se zamýšlí nad tamějším školstvím, polským patriotismem a českými činžáky. Jako zahraniční zpravodaj cestujete rád i po České republice? Hned jak jsme se vrátili z Bruselu, jeli jsme na kola do Lednicko-valtického areálu. Hrozně jsme si užívali nenasycenost domovem. Najednou nám připadalo strašně krásné být tady. Kamkoli se u nás vyjede, vidíte lesy, hory, malebná zákoutí. Kdežto kolem Bruselu to nijak zvlášť zajímavé není. Hodně jsme jezdili do Lucemburska, to je taková zemička, kde je skoro všechno v malém. Ale zkrátka Čechy jsou mnohem rozmanitější než Belgie. Tady jste se stal vedoucím redakce zahraničního zpravodajství. Baví vás být šéfem? Spíš je to ode mě oběť. Není to úplně to, co jsem si vždycky přál dělat. Beru to jako nutnost, kterou teď pro redakci musím podstoupit a třeba to zase někdy bude jiné, lepší. Snad do té 43
doby nezapomenu, jak se dělají reportáže, jak se dělá zpravodajství a vůbec novinařina. Protože ta není teď náplní mé práce. Když se náhodou dostanu k tomu, že něco natočím, tak je to svátek. Myslíte, že se objeví někdo jiný, a vy budete moci zpátky do terénu? Nebyl bych úplně proti tomu, kdyby tuto práci chtěl dělat někdo další. Ale on se do toho nikdo moc nehrne. Protože ví, jak je to velká dřina, že musí sledovat program i administrativu a jakmile se věnuje jednomu, tak zanedbává druhé. Většinou to nechce dělat nikdo, kdo není vyloženě typ úředníka. Takový člověk ale zase nezná novinářskou práci a neví, jak by se to dělat mělo. Funkci musí zastávat někdo, kdo má zkušenosti. Vystudoval jste práva v Praze. Proč jste na ně šel, když vás kancelářská práce nebaví? Chtěl jsem mít solidní vzdělání. V době, kdy jsem se rozhodoval, co budu studovat, žurnalistika nebyla dobrá škola. A většina novinářů co jsem znal, třeba tehdy z rozhlasu, měli vystudováno něco jiného, měli nějakou odbornost. Dokázali pracovat v rádiu, protože to řemeslo se prostě naučili. Nějakou intuici člověk má, nemusí znát teorii. Stačí, když ví, co by měl hledat a jak by to měl zpracovat. Takže když se naučí rozhlasové řemeslo, nepotřebuje k tomu studovat žurnalistiku. Bavilo vás to na univerzitě? Něco mě tam bavilo. Kdybych se třeba dostal do jiné advokátní kanceláře, než ve které jsem potom byl, kdybych se dostal třeba k trestnímu nebo občanskému právu, tak by mě to možná chytilo víc. Ale já jsem dělal obchodní právo a hospodářské. To nebylo nijak atraktivní. Necelý rok jsem se tím zkusil živit, ale zjistil jsem, že to opravdu není to, co bych chtěl dělat. Kdy jste se začal učit, jak říkáte, rozhlasové řemeslo? Už jako dítě jsem tíhnul k rádiu, bavilo mě to, natáčel jsem, něco jsem si sám tvořil. Sám jsem měl chuť se naučit stříhat na páscích. A jako studentík jsem si tím vydělával docela slušně. V rádiu jste už strávil mnoho let, zažil spousty změn, vývoj techniky. Je něco, po čem si občas zastesknete, že tehdy to bylo jinak a teď vám to chybí?
44
Rádio se chovalo jinak, nemělo takovou konkurenci. Teď se jí hrozně snažíme vyrovnat různými způsoby, jakými můžeme. A co mi chybí? Volnější atmosféra. Život se neustále zrychluje. Tehdy neexistoval internet, museli jsme jít vyhledat informace do knihovny. Teď víme, že když se téma dozvíme ráno, zpracujeme ho za dvě hodiny. Tehdy, když jsem našel téma, tak jsem ho zpracoval až odpoledne nebo i druhý den, protože informace k tomu jsem neměl tak rychle. Dneska jak jsou počítače, videovýměny, YouTube, Facebooky, Twittery, tak to jde daleko rychleji. BYLO TĚŽKÉ ODDĚLIT PRÁCI OD DOMOVA Když jste působil v Bruselu, měl jste pracovnu zařízenou doma. Jaké to je, nemuset každé ráno do kanceláře? Já prakticky každý den musel vyjet alespoň na tiskovou konferenci Evropské komise nebo někam natáčet. Takže venku jsem byl dost často a pracoval v tiskových centrech evropských institucí. Ale když se nic neděje a člověk je doma, je to těžké. Není možné úplně oddělit práci od domova. Když jsem se vrátil třeba z Evropské komise s natočeným materiálem, tak mě děti vítaly, že už jsem doma. Ale já doma vlastně nebyl. Musel jsem se zavřít do vedlejší místnosti a pracovat. Čili ano, tatínek je fyzicky doma, ale nevěnuje se nám, protože je v práci. To se těžko vysvětluje. Ačkoli Brusel leží ve vlámské části Belgie, je dvojjazyčný a patří v podstatě všem. Jak je rozdělení znát v běžném životě? Valoni mají za sebou velký národ a myslí si, že francouzsky musí mluvit všichni. Ale to úplně není pravda. Já jsem trochu víc fandil Vlámům. Jich je na počet víc a mají k nám daleko blíž chováním a kulturou. To je takový ten německý způsob života. Kdežto Valoni jsou po francouzsku ležérní, ne úplně zodpovědní. Myslíte, že Češi jsou zodpovědní? My taky úplně nejsme, ale přeci jenom máme víc z Němců než Francouzů. Většina Vlámů francouzsky umí, naopak to neplatí. To tam někdy vyvolává nepříjemné situace. Člověk se musí naučit hlavně francouzštinu, aby přežil. Když jsem sám od sebe začal chodit na vlámštinu, tak mi potom Vlámové říkali, že mluvím líp, než jejich spoluobčané. Rozdíl je
45
v tom, že já se tu řeč chci naučit, oni nechtějí. To mě na tom strašně mrzelo, oni neměli vůli naučit se jazyk druhého národa, protože proč. Jaké jazyky umíte? Nevím, jestli se dá říct, že umím, ale samozřejmě angličtinu, ruštinu ze školy. Pak komunikačně němčinu. Španělsky jsem studoval během civilní služby a pořád se jí učím, ale dokážu se v ní domluvit. Polsky bezvadně, čtyři roky v Polsku udělají svoje. Předtím jsem se učil srbochorvatsky, ale to postupně zapomínám. Francouzsky jsem se naučil během pobytu v Belgii. Nizozemštinu jsem studoval rok, no a to je snad všechno. A když hodně chci, tak mluvím slovensky. Vy jste se učil francouzštinu, až když jste byl v Belgii? Ne, nějaké základy francouzštiny jsem měl, ale ta plynulá francouzština přišla až tam. Něco jsem dokázal říct, ale nebylo to tak dobré, abych se s někým bavil po telefonu, když ho nevidím. Nebo abych vedl nějaký dlouhý rozhovor, to ne. Chodí vaše děti na nějaké kurzy, aby francouzštinu nezapomněly? Máme slečnu, která s nimi chodí dvakrát týdně probírat gramatiku, slovíčka. U staršího kluka jazyk udržuje a u dcery, která chodila do školky, ještě nabalují slovíčka. Alespoň s někým mluví. Byla by škoda francouzštinu ztratit. Vím, že to je těžký jazyk. BRUSEL MĚ NIJAK NENADCHNUL V Bruselu funguje systém půjčování kol, kdy si ho na jednom místě ze stojanu půjčíte a vrátíte jinde. Využíval jste to? Kolo bylo velice efektivní, rychlé a levné. Člověk zaplatil třicet eur paušální poplatek a potom když si kolo půjčil a do půl hodiny vrátil, tak neplatil nic. To se dalo vždycky stihnout. Bylo to výhodnější než tramvaje nebo metro. Městská doprava mě opravdu nenadchla. Je zmatečná, možná v tom nějaký systém je, ale já jsem ho neobjevil. Číslování spojů jsem taky neporozuměl, kdy to má přijet, jak to vlastně jede, na nějakou poloviční konečnou, skončí to někde jinde, nejede to úplně z jednoho konce na druhý, to jsem nedokázal pochopit.
46
Jaký vám zůstal celkový dojem z Bruselu? Jste rád, že jste odtamtud pryč nebo vám chybí? Nestýská se mi, teď když jsem tady. Brusel byl zajímavý, ale nijak zvlášť mě nenadchnul. Říká se, že je to perla secese, ale kdo viděl náš Obecní dům, tak to je perla z té doby. Je tam pěkné náměstí a několik hezkých míst, jen tomu strašně chybí řeka, vodní plocha dělá hodně. Ale je tam mnoho parků, Brusel je mnohem zelenější než Praha. Co se týká architektury, je vidět, že to nebylo nikdy velkoměsto. Jak to myslíte? U nás v Praze jsou činžovní domy, které mají tři, čtyři patra. Ty si stavěli na počátku dvacátého století lidé, kteří je pronajímali. Tam stojí takové domy s prvním, druhým patrem. Může to být tím, že tam bylo špatné podloží a nešlo stavět vyšší budovy. Nebo měšťané nebyli tak movití, aby si to mohli dovolit. Do poloviny devatenáctého století byl Brusel provincie, pak se stal hlavním městem. Hodně mu prospělo, že se v něm usídlily evropské instituce a NATO. Jaký vliv na Brusel to mělo? Brusel je něco jako Washington D. C., je to federální region, ne samostatné město. Skládá se tuším ze šestnácti obcí a každá z nich vypadá jinak. Vyvíjely se samostatně a potom se navzájem propojily do jednoho federálního regionu. Ale Brusel jako takový je jenom centrum a koridor, který vede ke královskému paláci. V Praze bylo také Staré Město a kolem toho Nové Město, Vinohrady, Vysočany, ale všechno je Praha. Kdežto tam vznikala jednotlivá města, která se později spojila. ČESKÉ PROSTŘEDÍ NEZNÁ KOSMOPOLITNOST Chtěl byste ještě někde strávit pár let jako zahraniční zpravodaj? Já bych určitě chtěl, ale závisí to na dalších faktorech. Na rodičích, kteří stárnou, na dětech, které začínají studovat. Dost důležité také je, aby i partner byl spokojený. Aby si tam našel buď práci, nebo nějakou činnost, která ho uspokojí. Spousta lidí, co pracuje v evropských institucích, má problém, co s partnerem. Ti často trpí tím, že nemají co dělat. Partner je pořád v práci a ten druhý je trošku na vedlejší koleji. Speciálně, když tím druhým je muž. Ne,
47
že by to podrývalo jeho autoritu, ale z rozhovorů vím, že mužům je to nepříjemnější než ženám. Trpí tím, že žena vydělává a on není tahounem rodiny. Vaše děti už v Bruselu chodily do školy. Jaké největší rozdíly oproti České republice vás v bruselských školách upoutaly? Jednak mají trošku jiné rozvržení výuky. Každý den, kromě středy, mají odpolední vyučování do půl čtvrté. Díky tomu mají daleko víc prázdnin. Takže měli třeba čtrnáct dní prázdnin kolem Velikonoc. Jsou nějaké rozdíly přímo ve výuce? Jelikož to byla frankofonní škola, tak se neučili číst slabikově, ale celá slova. Což se potom projevovalo, když jsme syna museli učit češtinu podle učebnice. Měl tendenci podívat se na slovo a přímo říct, co to je. Takže se kouknul a řekl: „No tohle je… Tohle je třeba hnědý.“ A já říkám, že to není hnědý, to je hnědák. U nás musíš přečíst celé slovo, koncovka, ta dělá hodně, slova se díky ní velmi liší. Kdežto ve francouzštině měli komplexní metodu, podívat se na slovo a určit, jak vypadá a to přečíst. Jsou místní děti něčím odlišné? Neviděl jsem nikoho, kdo by měl alergii. Ta škola byla mnohem pestřejší co do národností. Do třídy chodili asi dva Belgičani, zbytek tvořili přistěhovalci. Musí tam být spousta bacilů přenesených z různých zemí. Dítě se tam stává asi trochu odolnějším, než když žije v jednolitém homogenním prostředí. Byla to běžná základní škola nebo zvlášť pro cizince? Běžná obecní škola. Brusel je totiž velmi kosmopolitní město. Jednak tam žije spousta lidí z Evropské unie, ti mají práci nejenom v unijních institucích. Potom tam žije normální přistěhovalecký vzorek, který najdete v celé Belgii. Alžířani, Maročani, Tunisani, Konžani. Plus východní Evropa, ekonomičtí přistěhovalci z Rumunska, Bulharska i z Ruska, ze zemí bývalé Jugoslávie. To opravdu byla směska, národnostní i náboženská. Mělo to velký plus pro obě dvě děti, nepřipadalo jim divné, že chodí do školy s černouškem, s Asiatem, s Afričanem, že kamarád nejí vepřové, že on se učí psát zprava doleva, že mluví ještě nějakým jiným jazykem.
48
Nechybí
jim
to
tady?
Není
přechod do české školy, kde na cizince narazíte jen výjimečně, kulturní šok? Já myslím, že ne, velice rychle se aklimatizovali
do
Spousta papírování. „Když se věnujete jedné věci, hned zanedbáváte jinou.“
českého
prostředí. Je vidět, jak české prostředí je hrozně omezené v tom, že nezná kosmopolitnost. Syn teď poslouchal písničku, kde se říká: Jsem strašně hrdý na to, že jsem Čech. A když jsme byli na výletě v Bruselu, tak jsme mu říkali, že tohle se tam nehodí říkat. Tam nám to připadalo, že jsme součástí Evropské unie, jsme Evropani. Měli jsme kamarády nebo známé mezi Maročany, Belgičany, Rumuny a bylo to normální. Kdežto Češi jsou uzavření do sebe a jsou strašně hrdí na to, že jsou Češi. Ale nedochází jim, že jsou taky jiné národy, které jsou hodny respektování, měli bychom je znát a chovat se k nim s úctou. A v Polsku, kde jste také strávil čtyři roky, to bylo jinak? V Polsku tam byl zase velký červeno-bílý nacionalismus, my jsme nejlepší. Je to vyhnané do extrému, patriotismus je tam velice silný, ale takový tmelící národ. V Polsku si hrozně váží svých hrdinů. My moc nevzdáváme hold těm, kteří bojovali za naši svobodu nebo vůbec za něco, to moc neumíme. Jak to myslíte? My jsme hrdí na to, že máme nejlepší pivo. Zdaleka ho nejlepší nemáme. Že umíme hrát hokej. Tak jsme vyhráli párkrát mistrovství a jednou medaili na olympiádě. Jsme hrdí jenom tehdy, když jde o kolektivní věc. My nedokážeme sami říct: Já jsem Čech a já jsem hrdý na
49
Dvořáka nebo na Heyrovského. Obávám se, že spousta lidí netuší, kdo jsou naši dva nositelé Nobelovy ceny. Belgičané to vědí? V Belgii se obávám, že vůbec nevědí, protože tam národní povědomí není vidět. Tam je národní povědomí Vlámů a Valonů, ale ne Belgičanů. Belgičani se definují jako Belgičani, jen když hrají fotbal. Už vím, že… …Pavel Novák je člověk, který miluje svou rodinu. Zpočátku vypadal nepřístupně, ale jakmile přišla řada na otázky, které se týkaly jeho dětí, okamžitě pookřál. Zbývá mu na ně jen málo času, prací je téměř doslova zavalený. V kanceláři se mu pod ruce pletly stohy papírů, přes skleněnou zeď, která odděluje jeho kancelář od zbytku redakce, neustále pokukoval, co se tam děje. Vymezený čas na rozhovor jsem mohla využít v klidu celý, ale ani o minutu déle. Mgr. Pavel Novák Narodil se 14. srpna 1971. Už od dětství se pohyboval kolem rozhlasu, hrál v rozhlasových pořadech a hrách. Jako starší pracoval v několika soukromých rádiích. Vystudoval právnickou fakultu na Karlově univerzitě. Působí v redakci zahraničního zpravodajství Českého rozhlasu, kde je nyní vedoucí. Jako zahraniční zpravodaj strávil čtyři roky ve Varšavě a čtyři roky v Bruselu. Je ženatý a má dvě děti. Text a fotografie: Markéta Černá 4.4
Text č. 3 – Rozhovor s Veronikou Janouchovou Brusel je město plné paradoxů
Původně jsme si se studentkou žurnalistiky a mezinárodních vztahů měly povídat především o její studijní praxi, kterou strávila v Bruselu. Nakonec se z toho stal rozhovor mezinárodní, při kterém došlo na Spojené státy, Mallorku i Tchaj-wan. 50
Jak žije česká komunita v Bruselu? Poměrně aktivně. Já jsem měla štěstí, byla jsem v Bruselu zrovna, když probíhal velký český festival. Přijeli tam třeba Nightwork nebo Dan Bárta. Obyvatelům Bruselu se ukazovala česká kultura. Mohli ve stáncích ochutnat český klobásky nebo griotku. Takový ten festival, hurá, domov! Jaké panuje v Bruselu povědomí o České republice? Docela dobré, lepší než na jiných místech. Rozhodně se mi tam nestalo, jako když mi na jihu Francie vysvětlovali, jak se splachuje záchod. Předpokládali totiž, že doma máme jenom suchý. V Bruselu to takhle není. Samozřejmě jsme pro ně východní Evropa, ne střední, bohužel. Alespoň pro ty, kteří nejsou mezinárodně vzdělaní. Celkově mají rádi Čechy, Poláky, berou nás jako přirozenou součást života. Nebyl s tím, že jste cizinka, problém ani při shánění ubytování? Ještě z Čech jsem odepisovala na všechny inzeráty a našla si pokoj. Ale když jsem přijela do Bruselu, tak mi holčina, u které jsem měla bydlet, napsala, že pokoj nebude. Stála jsem s kufry na nádraží a nevěděla, co mám dělat. Nakonec jsem měla velké štěstí, protože tam byl zrovna spolužák na Erasmu (studijní stipendijní pobyt), kterému jsem zkusila napsat. Nakonec jsem u něj přespávala dva dny na gauči, potom tři týdny ve sklepě a pak když odjel, jsem se nastěhovala místo něj. Proč jste spala ve sklepě? Mnohem radši jsem bydlela tam, než na dalším místě, které jsem si byla prohlídnout. Bylo na severu Bruselu, kde jsou arabské čtvrtě. Jenom jsem tam vlezla, už mi bylo jasné, že tam nemůžu bydlet. Bylo to tam fakt nechutné, pokřikují na tebe, mají blbé poznámky, a to jsem byla úplně normálně oblečená. Radši jsem zůstala na chvíli ve sklepě, ačkoli to byl dům v extrémně špinavé černošské oblasti. Byla to hlavní drogová čtvrť Bruselu. Opravdu tam nebyli žádný bílí lidi, kromě nás. Ale necítila jsem se tam nijak ohroženě. Zvykli si na nás, že jsme tam doma, občas jsme pokecali, mávli na sebe. Pokud jsme jim nenarušovali byznys, bylo všechno v pořádku.
51
Takže v Bruselu jsou místa, kam se vyplatí vůbec nechodit? Já jsem se pohybovala hlavně na jihu, poblíž evropských institucí, tam to bylo v klidu. Ale sever byl opravdu zoufalý. Když jsem jednou jela od severního nádraží, tak jsem měla docela potíže. Musela jsem jednomu chlapovi dát facku, protože jsem už nevěděla, co mám dělat. On mě chytnul za ruku, že někam půjdeme a já už nevěděla, jak se ho zbavit. Tam se to stává a je to nepříjemné. A to je hlavní evropské město – špína a žádné velké bezpečí. Jsou tyto dvě části Bruselu od sebe oddělené? Právě, že vůbec. Jsi v naší strašně špinavé čtvrti, která smrděla, byla odporná a najednou přejdeš dvě ulice a máš tam Evropský parlament. A kousíček od toho, deset minut pěšky, je jedna z nejluxusnějších ulic. Tahle je to všechno nasáčkované. Jednotlivé čtvrti jsou jakoby oddělené, ale všechny jsou v centru naházené na sebe. Je to opravdu město plné paradoxů, přecházíš z prostředí do prostředí během jediné krátké procházky a jenom koukáš, co se to děje. KVŮLI ČOKOLÁDĚ BYCH SE VRÁTILA Bydlela jste s Belgičany, jaké s nimi bylo soužití? V pohodě, to byli hrozně fajn lidi. Studenti, ti si rozumí, ať už jsou odkudkoli. Ale já jsem tam bohužel byla přes léto, kdy hodně jezdili domů a moc tam nebyli. Zaujala mě jedna věc na zvycích návštěv. Tady u nás, když někam přijdeš, nabídneš, že pomůžeš, uvaříš čaj a podobně. To oni nedělají. Jsou taky ještě méně čistotní než Češi. A v naší čtvrti všichni chodili hrozně pomalu. Myslíte, že se to dá říct i obecně o přístupu Bruselanů k práci, že na nic nespěchají? Určitě. Je to vidět hlavně na jejich pracovní morálce. Stáž mi měla začínat zhruba v devět, takže jsem tam chodila na desátou. Dvě hodinky jsem něco dělala. Pak, když bylo hezky, tak jsme šli na oběd do parku, kde jsme se povalovali tak dvě hodinky. Hezkého počasí bylo ale hrozně málo. Na to, že jsem tam byla v červenci, tak tam devadesát procent času pršelo. Nepříjemné léto, strávila jsem strašně moc času schovaná pod deštníkem. Co se týče časové náročnosti, tak to ano, chodila jsem domů nejdřív v pět, ale byla to taková pohodička. Nebyl to stres jako tady v českých novinách. 52
Neumím si představit, že na nějakém pracovišti vládne jenom pohoda… Občas jsem měla jen problémy s naším velmi expresivním šéfredaktorem. Když se naštval, tak házel věci po místnosti. Získala jsem docela dobrý reflex uhýbání pod stůl. Většinou to byly jenom nějaké malé věci, třeba tužky nebo míč. Ale taky jednou letěla židle přes redakci. Kdyby tady letěla židle, tak jsem první, kdo skočí pod stůl. Když nebylo počasí na piknik, jak jste se stravovala? Tam mají tak úžasný hranolky! Já je normálně nemám ráda, ale takové, jako měli tam, to nemají nikde jinde na světě. To je lahůdka. Přibrala jsem tam asi pět kilo. Jak často jste si je dávala? Moc často ne, naštěstí, držela jsem se. Byly tam čtyři vyhlášené stánky, které jsou nejlepší v Bruselu, a ve frontě k nim stálo třeba třicet lidí. Dávali tam velikou porci těch mastných hranolek, na to strašně omáčky a ceny nebyly nijak hrozné. A najíš se z toho opravdu hodně. Zkusila jste ještě nějaké další speciality? Nebo jsou v Belgii největším kulinářským zážitkem hranolky? Když jsem byla v Bruggách, tak tam měli úžasnou uličku, jeden obchod s čokoládou vedle druhého. Člověk jde, má vyvalené oči, spadlou čelist, sliny všude. To byl opravdu parádní gastronomický zážitek. Jenom kvůli čokoládě bych se tam vrátila. A v Bruselu mají hospodu, jmenuje se Delirium, kde mají čtyři tisíce druhů piv. Kolik jste jich stihla ochutnat? Strašně moc. Chodili jsme tam na pivo každý druhý večer. Bylo opravdu výborné, mají ho o hodně sladší a silnější než v České republice. Tam i mnohem víc holek pije pivo. I když tady ho taky pijí všichni, protože jsme v Čechách. Co vás v Bruselu, kromě jídla a pití, zaujalo? Muzeum hudebních nástrojů, bylo jen malinkaté, ale hrozně se mi tam líbilo. Říkala jsem si, že když přijdu z práce, tak půjdu poznávat město. Místo toho jsem padla doma úplně hotová a neschopná něčeho. Ale o víkendech jsem cestovala, byla jsem v Bruggách, v Gentu.
53
Na které místo v Belgii byste se ráda vrátila? Asi do Brugg, tam to bylo nádherné. Sice jsou malinkaté, že je projdeš za pár hodin, ale pohádkové. A pozor! Byli jsme dělat vysokohorskou turistiku. To znamená, že ten kopec byl asi takhle vysoký (ukazuje do výšky ani ne půl metru a směje se). Dojeli jsme do jednoho města a ptali jsme se, kde mají ty hory. „Hory? Tady? Hory?“ Skončili jsme v národním parku, dlouho hledali a hledali, až jsme našli ten kopeček a vyšli si ho. Nechtěla bych tam žít trvale, na mě je to moc placatá země. FRANCOUZI SE CÍTÍ NA VÝŠI OPROTI CELÉMU SVĚTU Taky jste se tam moc nezdržela, hned potom jste jela na půl roku studovat do Paříže. Na jakou školu? Na Science Po, což je jedna z nejslavnějších univerzit. Je děsně nóbl, chodilo tam pět posledních prezidentů a většina politických představitelů Francie. Jednou jsme s kamarádkou v baru nějakým dvěma klukům řekly, kde studujeme. Rozšířily se jim zorničky a byly úplně nadšení, že znají někoho ze Science Po. Když si student této školy jde do banky otevřít účet, automaticky mu na něj načtou devadesát euro. Chtějí je nalákat, počítají s tím, že budou mít největší příjmy. Bylo to ve škole znát, že je pro vyšší vrstvu obyvatel? Francouzi, co tam chodili, byli elitářští, s nosem mnohem výš nahoru. Ani s námi z ciziny nechtěli moc kamarádit. Samozřejmě ne všichni, to bych přeháněla, ale rozhodně většina. Cítili se na výši nejen oproti nám přicestovalcům, ale obecně oproti celému světu. Myslíte, že je větší rozdíl mezi Francouzem a Valonem nebo Vlámem a Valonem? Určitě je větší rozdíl mezi Valony a Vlámy. Zaprvé jazyk. Zadruhé vypadají jinak, Valoni mají takové typicky francouzské rysy a jsou menší, Vlámové jsou víc do germánského stylu. Je vidět, že nejsou stejní, ale teď už je to taky hodně promíchaný. Ale opravdu není dobrý ve vlámské oblasti začít mluvit francouzsky. Oni sice budou rozumět, ale jsou radši, když mluvíš anglicky než francouzsky.
54
Co rozdíly v chování nebo přístupu k práci i k životu. Jací jsou? Vlámové jsou obecně pracovitější než Valoni. To je zase ten francouzský styl lážo plážo. Asi taky proto je Brusel takový rozlámaný, protože je francouzský. Jsou takoví pomalejší a mají pohodovější styl života. EVROPY UŽ MÁM DOST Nelze se vás nezeptat na další cestovatelské plány. Kam to bude? Já bych chtěla někam mimo Evropu. Evropy už mám dost, tady jsem pořád. Chci někam dál. Pokud možno na východ. Nejlépe do východní Asie. Už máte nějaké konkrétní představy? Mně by se líbil Tchaj-wan. Nebo jsem si říkala, že i nějaké z větších čínských měst by muselo být zajímavé. I když tam svoboda projevu asi moc není, na půlrok studia to může být ohromně zajímavé. Hongkong by byl super, to je ještě relativně svobodné město. To abyste se začala učit další jazyky… Já se učím čínštinu, teď ji mám čtvrtý semestr. Ale neumím vůbec nic, je to neskutečně těžký jazyk. Zhruba za hodinu učení španělštiny se toho naučím tolik, jako když se čínštinu učím půl roku. Ale budu se ho učit dál, mám hobby na celý život. Je pravda, že jen malinkatá změna tónu hlasu určuje, co je to za slovo? Vysvětlím to na základním příkladu, což je ma. Máš různé tóny, rovný, sestupující, zvyšující se. A podle toho, který použiješ, jedno znamená kůň, jedno matka, jedno znamená nadávat. Vy asi nejste ten typ, co by trávil léto v Česku na chalupě, že? To je pravda. Jedno léto jsem byla v Paříži, ale jen na měsíc, to jsem dělala au-pair poprvé. Pak jsem byla jako au-pair na Mallorce, na praxi v Bruselu a znovu v Paříži. A ještě před tím jeden rok v Americe.
55
V Americe jste byla na dovolené? Tam jsem chodila rok normálně
„Brusel je moc hezké město, ale trvale bych tam žít nechtěla.“
na střední školu. Byla jsem v úplně příšerném zapadákově, uprostřed koz, kde se nedělo vůbec nic, na jihu Louisiany u Mexického zálivu. Byla to zajímavá zkušenost, ale už bych tam nikdy nechtěla žít. To je tak jiná mentalita, oni jsou prostě takoví tupí. (směje se) Jak to myslíte? Je hrozný to takhle říct, ale oni jsou hrozně omezení. Ale moc hodní. Já jsem bydlela u katolické rodiny, takže oni byli takoví ti, co milují bližního svého. Ale úplně bez ambicí, bez jakýchkoliv jiných představ trávení kvalitního života, než sedět před televizí a cpát se hamburgery. Velká města jsou určitě jiná. Ale louisianský venkov je typická představa čtyř set kilového amerického farmáře. O Američanech se ví, že jsou hodně nábožensky založení. Jak moc jste to tam vnímala? Jsou hodně prudérní. Měla jsem tam poměrně nepříjemnou zkušenost. Jezdila jsem s jednou rodinou na golf. Po nějaké době se mě ptali na náboženství, a jak často chodím do kostela. Já blbec jsem přiznala, že nejsem katolík a že vůbec nejsem křesťan. Od té chvíle jsem s nimi v autě nejela. Nechtěli se bavit s někým, kdo nevěří v Boha. A přitom mě měli před tím rádi. Nebo kamarádka z Německa tam začala chodit s černochem. Byla ubytovaná v hodně puritánské rodině a paní, u které bydlela, prohlásila, že pokud se s ním nerozejde, tak u nich nemůže bydlet. Jaká byla úroveň amerického školství? Byla jsem tam ve čtvrťáku a učila jsem se to, co tady v prváku na gymnáziu. Takže velmi zpátky. Mají proto potom dlouhou vysokou, na střední se toho moc nenaučí. Ale zase jsou 56
lépe schopní existovat prakticky, což nás třeba škola neučí. Mají hodně kroužků a zájmových aktivit a kluby, kde se třeba pokouší o politiku. Brusel je město, které politikou žije. Umíte si představit, co by byl, kdyby v něm nesídlila Evropská unie? Atomium? (směje se) Ne, třeba hlavní náměstí Grand Place je nádherné. Údajně je to nejkrásnější náměstí světa, což nedokážu říct, ale když tam přijdeš, tak jenom zíráš. Ta architektura je ohromná, ta jinde není. Je to moc hezké město, ale trvale bych tam žít nechtěla. Už vím, že… …Veronika Janouchová bude příkladem toho, že i člověk, který studuje humanitní obory, je schopný najít uplatnění, pokud se snaží. Když mluví o tom, kam pojede a co by chtěla podniknout, oči jí svítí. Má neustávající potřebu objevovat a chce se o svoje zkušenosti podělit. Když řeknu, že se o prázdninách chystám do Bruselu, zasype mě spoustou rad. „Nejlepší jsou vafle kousek od čůrajícího chlapečka. Levný a moc dobrý!“ Veronika Janouchová Narodila se 7. července 1990 v České Lípě. Vystudovala gymnázium, během kterého odjela na jeden rok do Spojených států. Nyní studuje na Masarykově univerzitě žurnalistiku a mezinárodní vztahy. Tři měsíce pracovala v bruselském magazínu zaměřeném na Evropskou unii – New Europe. V rámci evropského programu Erasmus získala stipendium na jeden semestr na prestižní pařížskou univerzitu Science Po. Při studiu si vydělává jako průvodkyně po Velké Británii. Text: Markéta Černá, Fotografie: Miroslav Vlček 4.5
Text č. 4 – Rozhovor s Jaroslavem Haladou Ne všechno se dá vyčíslit 57
Letos je to právě 55 let od poslední výstavy v Bruselu, kde slavilo Československo obrovské úspěchy. S odborníkem na světové výstavy jsme se bavili o osudech vystavovaných exponátů, Leninovi, Karlu Gottovi i Číňanech. Světová výstava trvá půl roku. Co se s výstavištěm stane potom? To je různé. Byl jsem se podívat v Ósace v Japonsku, tam jednu třetinu výstaviště zachovali a dneska je to park. Ósaka mě hrozně zklamala, to je změť betonu bez ladu a skladu. Kilometry jenom panelák, panelák, hřbitov, stoka, zase paneláky a Sluneční věž. O té mnoho architektů prohlásilo, že je to absolutně nejošklivější stavba světa. Tu si na bývalém výstavišti nechali. Přišla vám doopravdy tak hrozná? Je to kýč, kýč jak bič. Trošku jako Joan Miró, ale nepovedený. Mě připadá jako sněhuláček se dvěma rukama a nahoře radar. To se ani nedá popsat. Co zůstalo po světových výstavách v Bruselu? Atomium a stadion, kde Anderlecht Brusel hraje fotbal. Okolo bulváru Centenaire je stále park, ale ne tak velký jako tenkrát výstaviště. Kolik světových výstav Brusel hostil? Čtyři. V roce 1897, 1910, 1935 a 1958. Z hlediska výstavního je Brusel tradiční město. V roce 1935 tam se konala po první světové válce největší výstava. U nás se o ní moc nemluvilo a dlouho jsem nechápal proč. My jsme tam měli docela velký úspěch, krásný pavilón od Antonína Heythuma, komunistům se o tom dobře nepsalo. Člověk musel hodně hledat v dobovém tisku. Mluvilo se vždy jenom o výstavě v roce 1958. Úspěch na této výstavě už nikomu nevadil? To bylo taky takové ambivalentní. Mluvil jsem s Jindřichem Santarem, který dělal scénář. Poté, co jsme měli takový obrovský úspěch, zavolali si ho na ústřední výbor komunistické strany a řekli mu: „Ale soudruhu Santare, to takhle nejde, takový velký úspěch.“ Nevěděli co s tím. Přitom po něm v skrytu duše toužili, ale když přišel, tak netušili, co dál. Bylo jim jasné, že to, čím jsme se tam reprezentovali, byla Potěmkinova vesnice a že takové věci nejsme
58
schopní vyrobit. My jsme na výstavě něco ukázali a všichni se ptali, kde se to dá koupit. Tím to skončilo. Vědělo se tady v Československu, jaký jsme měli úspěch? Že jsme dostali ocenění za nejlepší pavilon? Komunisti toho využili samozřejmě propagandisticky. Když se psalo o výstavě, tak výhradně o naších úspěších, protože ideologicky to bylo vhodné. Na mezinárodní úrovni už to tak dobré nebylo, protože jsme byli úspěšnější než Sovětský svaz. Jak to soudruzi z Ruska nesli? Velice nelibě. Z východního bloku tam bylo Maďarsko, my, Rusové a Jugoslávie. My jsme představovali jedinou konkurenci. Jugoslávie byla v roztržce se Sovětským svazem, tu nepočítali. Maďaři, ti se prezentovali prázdným pavilonem, hrála tam čardášová hudba a měli čabajky. Zvenku nevypadal špatně, ale vevnitř byl úplně prázdný. Jaká byla sovětská expozice? Rusové byli jako vždy megalomani. Přeplnili to vším možným, lidi se v jejich pavilonu necítili dobře. Postupem doby novináři začali psát o československém pavilonu. Zprvu jsme měli asi pět procent celkové návštěvnosti. To je velice důležitý ukazatel, kolik lidí za den přijde do vašeho pavilonu z celkového množství. A končili jsme někde na sedmnácti procentech, což je úžasné. To je číslo, které se už dnes nedá překonat. Počet pavilonů narůstá, v Šanghaji 2010 bylo sto devadesát dva účastnických zemí, v Bruselu čtyřicet sedm. Museli jsme si dělat reklamu nebo se rozneslo samo, že je naše expozice zajímavá? To tenkrát komunisti udělali šikovně. Ještě před začátkem Expa pozvali novináře ze světa, aby jim ukázali Prahu. Oni byli v šoku! Házeli celý východní blok do jedné krabice. Pro ně to byla jednolitá hmota a teď viděli Prahu. Tím na nás upoutali pozornost. Potom i na výstavě běžní Belgičané psali do návštěvních knih v našem pavilonu: Je to možný, že tihle lidi jsou komunisti? Viděli třeba naši módu, že nechodíme v pytlích. Ale nevěděli, že je to jen potěmkiáda.
59
NA SVĚTOVÉ VÝSTAVY SE PRÝ PODÍVÁ CELÝ SVĚT Měli možnost se tam podívat i Čechoslováci? ČEDOK zorganizoval asi dvacet zájezdů vlakem a nějakých sedmadvacet letecky. Byly přesně stanovené kvóty. Dostat se tam samostatně autem nebylo takřka možné. A i tak to bylo strašně drahé. Ty zájezdy stály třeba tři a půl tisíce korun, což představovalo dva, tři platy tenkrát. Jako kdyby to dneska stálo osmdesát tisíc. To se tam od nás moc lidí nepodívalo… Říká se, že se na světové výstavy podívá celý svět. Ale sjedou se tam především obyvatelé té země, která to pořádá. V Belgii přijelo osmdesát procent Belgičanů, někde je to ještě výraznější. Třeba Expo v Ósace navštívilo devadesát osm procent Japonců. Čím byl náš pavilon zvláštní? Na první pohled půdorysem, byl ve tvaru písmene L. Museli jsme se vyhýbat stromům v královském parku, protože ani jeden se nesměl porazit. Ale bylo to šikovné, protože náš pozemek byl trojúhelníkový, takže po tom vzdálenějším obvodu bylo to elko a uvnitř příjemné prostředí, kde jsme udělali externí expozici lázeňství. Tam stála slavná restaurace Brusel, která je dodnes na kraji Letenské pláně. Je pravda, že nějakou dobu po převezení do republiky restaurace chátrala? Ano. Byl jsem si to i vevnitř vyfotit a jediný obyvatel byl vzteklý vlčák, který mě tam honil. Byla to ruina. Naštěstí restauraci koupila soukromá firma a opravila ji na kanceláře. Několikrát byla budova otevřená v rámci dní otevřených dveří, takže je možné se tam dostat. Udělali to docela citlivě, ne všechno zachovali, ale člověk musí být rád i za tohle. Ještě nějaký pozůstatek bruselské výstavy můžeme dnes najít v Praze? Hlavní pavilon, ten byl taky převezen zpátky, do Královské obory, kterou tehdy nazývali Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Dnes tam můžete vidět už jen půdorys pavilonu. Oni tenkrát přenesli celou původní expozici, pak se tam odehrávaly různé výstavy. V roce 1991 poslední den při autosalonu to vzplálo, budova shořela a zůstal tam jen půdorys. Jinak si můžete prohlédnout sochu Vincence Makovského Nový věk, která stála před naším bruselským 60
pavilonem. Originál je dnes před vstupem na brněnské výstaviště. A kopie stojí v Praze u Nové budovy Národního muzea. VÝSTAVA JE MALÉ ZASTAVENÍ Vůbec si neumím představit, jak vedle sebe v té době mohli existovat Američani a Rusové. Nebo se politické rozepře na výstavách neprojevovaly? To byl ideologický boj na nejvyšší úrovni. Dalo by se říct, že Rusové tenkrát vyhráli. V roce 1957 vypustili Sputnik a měli tam vystavené modely jedna a dva. Visely u nich v pavilonu, pípaly a lidi tím byli fascinovaní. Ale jak se Rusové dostali do své megalomanie, tak měli sedmimetrovou sochu Lenina, panorama Moskvy, opravdu to přecpali, že se tam nedalo téměř projít. Architektura byla technicky vynikající, ale design tomu chyběl. Říkalo se tomu lednička nebo krabice, ten efekt nebyl asi takový, jaký chtěli. Americkému pavilonu se říkalo kolotoč, byla to kruhová stavba, která se moc nepovedla. Myšlenka dobrá, jen neměli co nabídnout. Je ještě teď co nového na výstavách předvádět? Já světové výstavy chápu tak, že se lidstvo malinko zastaví a řekne si, jaký je tady chaos. Dneska jde vývoj tak rychle, že to lidi nestačí vnímat. Výstava je malé zastavení, posunuli jsme se o pět let, tak uděláme bilanci. Světová výstava nemůže být tak aktuální, jako všechny specializované veletrhy. Dřív, v devatenáctém století, se tam odehrávaly premiéry velkých vynálezů. Jsou výstavy finančně výnosné nebo je to jen propagace státu? Ekonomové se často ptají, kolik z toho budeme mít, když tam postavíme český pavilon. Ale ne všechno se dá vyčíslit. Je to obrovská propagace, spousta turistů na základě toho přijede do České republiky, ale je těžké to zjistit. Nemůžete dát turistům formulář, aby napsali, podle čeho si vybrali cíl cesty. Je možné, že jednou bude světovou výstavu pořádat Česká republika? Strašně mě to mrzí, ale obávám se, že nikdy. Když jsem viděl, jaká byla odezva na kandidaturu na Olympijské hry, tak jsem skeptik. Přitom my máme obrovské renomé, co se
61
účastníků světových výstav týče. Ale myslím, že jsme takoví zápecníci. Nemáme světový rozhled, je potřeba se na to dívat s velkým nadhledem a ne, jen kolik to bude stát. Kolik ta výstava stojí, když už jsme u toho? Obrovské peníze. Třeba Číňani, kteří pořádali poslední výstavu, o tom nechtějí mluvit. Ale řekl bych desítky miliard dolarů. Čína to brala jako obrovskou propagaci, důležité hledisko představovala ideologie, ne peníze. Pro státy, co tam přijely, to byla velká šance. Říkalo se tomu ekonomická olympiáda. Pro náš průmysl šlo o příležitost, jak se dostat do Číny. Jaký byl náš pavilon v Šanghaji? Našly se tam zajímavé věci, třeba zlatá slza, jež byla umístěna uvnitř velikého proskleného boxu. Ve skutečnosti nebyla celá ze zlata, ale jednalo se o pozlacený plech. Což však člověk, který tam přišel, netušil. Dostal elektrody na hlavu a měřili, co to s ním udělá, když uvidí tolik zlata. Stroj potom vyhodnotil emoce a na základě toho namíchal malinkou lahvičku parfému, kterou si návštěvník odnesl domů. To byl moc pěkný nápad. Dokázali jsme tím návštěvníky zaujmout? Ano, Číňani jsou jako malé děti, mentálně myslím, jim stačí málo. Další z našich exponátů, které zaujaly nejvíc, bylo letadélko pro dva lidi. V tom se návštěvníci jako vznášeli nad českou krajinou. Číňani se několikrát zle poprali ve frontě na tuto „pouťovou atrakci“. Vy jste se proletěl? Ano, i u zlaté slzy jsem byl. Ale mé pocity byly v tu chvíli rozporuplné, protože jsem právě zjistil, že nemám mobil. Parfém jsem raději dodnes neotevřel, těžko říct jak asi voní… Jaké pocity jste si z čínského Expa odvezl? Šanghaj byla bombastická, ale na druhou stranu, když si člověk uvědomil za jakých podmínek…
Tam
se
neptali,
vystěhovali
spousty
lidí,
zplanýrovali
kus
města.
Udělali historicky největší výstaviště. Všechno muselo být nej. Vozili tam denně tisíce autobusů s rolníky z nitra Číny a bylo jasné, že urvou i návštěvnický rekord.
62
Jaké byly reakce venkovanů na tak ohromnou výstavu? S vypoulenýma očima sledovali svět, zjišťovali kolik je na světě států. Měli návštěvnické pasy, do kterých si dávali razítka v každém pavilonu. Pro ně to byla velká turistika, během jednoho dne objeli svět. Většina Číňanů na cestování nemá, takže tohle pro ně představovalo jediné okénko do světa. Doufám, že Miláno (v Miláně se bude odehrávat světová v roce 2015) bude o něčem jiném, že se to vrátí zpátky. Snad nebude tak bombastická, ale komornější. PROTEST MALÉ ZEMĚ PROTI OKUPACI Když přijdete do areálu výstaviště, do kterého pavilonu míříte nejdřív? Většinou jdu nejdřív do našeho pavilonu. Někdy absolvuji i český nebo československý národní den, to je spojené i s celodenním programem. Bylo úžasné, když jsem viděl Karla Gotta v Hannoveru 2000. Těch jeho fanynek! Stála tam fronta třikrát dokola pavilonu. Pravda, věkový průměr tvořil takových sedmdesát pět, ale fanynky úplně šílely. Karel přišel ve žlutém saku a bylo hotovo. Taky jste se na něj podíval? Taky. To je fantastický fenomén. Moje žena to počítala a došla k číslu, že už ovlivnil sedmou generaci českých žen. Jezdí vaše manželka na výstavy s vámi? Ne, ta to odmítá jako naprostý nesmysl, jako plýtvání prostředky i časem. Ale já to opravdu vidím tak, že světové výstavy mají svůj smysl. Mě na nich fascinuje, že jsou pozitivně laděny. Takové ztracené ideály lidstva. Tam si říkáme, jak by to mělo být a kam by se svět měl vyvíjet. Člověk vidí, že vše jde jinam, ale ty sny a ideály tady jsou a na světových výstavách se prezentují. Jak se změnila československá tvorba po pádu komunistického režimu? To je pro mě velké zklamání. Když to ruplo, tak jsem si říkal, že teď přijdou všechny myšlenky, které lidi nemohli projevit. Teď to celému světu teprve ukážeme. A spíš opak je pravdou. Třeba v Seville 1992 náš pavilon, tragédie! Nazývali ho krematorium nebo poštovní balík. Na počátku byla z hlediska národní prezentace na světové výstavě šílená myšlenka, že uvnitř 63
mají na stěnách viset portréty našich slavných, které budou překryty jmény nově narozených dětí. Spojíme se tady s Českou republikou s porodnicemi, které budou faxovat jména. Na poslední chvíli se ten nápad zatrhl, že je to úplný nesmysl. Nakonec se vystavovalo sklo, čím jiným se můžeme prezentovat, že. Díky komunistům jsme uměli podat lepší výkon? Brusel, Montreal, Ósaka, to byly obrovské úspěchy, ale díky tomu, že se sešlo mnoho pozitivních faktorů. Vždycky tam byl výborný generální komisař. Na Expo 1970 v Ósace si Miroslav Galuška prosadil umělce, kteří nesouhlasili se sovětskou invazí. Jak se promítl jejich nesouhlas do vystavovaných děl? Byl tam skleněný temný mrak, každému musela být hned jasná ta asociace. Pak skleněná řeka, nad kterou udělali otisk boty vojáka. Na to se bohužel těsně před otevřením přišlo a stopa se musela vyretušovat. Byly tam železné figury vojáků, jak procházejí sklem našeho pavilonu a jdou dovnitř. A všichni tomu samozřejmě říkali invaze, vstup vojsk. Jaké to mělo důsledky? Byl to průšvih. Na poslední chvíli tam musela být socha Lenina, ale generální komisař Galuška ji dal na druhou stranu výstavního pozemku, takže o tom skoro nikdo nevěděl. Po návratu do republiky to bylo špatné, z pana Galušky se stala persona non grata, žil dvacet let zoufale. Ředitel pavilonu Zdeněk Koudelka čelil třinácti úplně nesmyslným žalobám. S nimi to odneslo i mnoho umělců. Ale je naprosto úžasné, že se to podařilo v roce 1970 a světu bylo předáno poselství – protest malé země proti okupaci. Je pravda, že Expo 58 v Bruselu mělo u nás vliv na striktnost komunistického režimu? Já si myslím, že Brusel to malinko naboural. Do té doby bylo vše striktně svázáno a najednou jsme měli úspěch. Dostala se tam spousta lidí. Když se vrátili, vyprávěli neskutečné věci. Režim na to musel reagovat a malinko pookřál chlad z Moskvy.
64
Která ze všech výstav je pro vás nejzajímavější? Mě se strašně líbí výstava v New Yorku 1939 až 1940. Měli jsme tam
vystavovat,
ale
„Na výstavách mě nejvíc fascinuje neopakovatelnost. Vše zůstane jenom na fotografiích.“
přišel
protektorát. Říšské ministerstvo pro hospodářství nařídilo naši výstavu zakonzervovat, strhnout pavilon a dali nám deset tisíc dolarů na likvidaci. Naši lidi vzali peníze, odjeli do Ameriky a za těch deset tisíc to dostavěli. Vystavovali jsme obě výstavní sezóny, přestože jsme jako stát neexistovali. Byl tam krásný pavilon, nemělo to chybu. Jenom Němcům se to asi nelíbilo. Už vím, že… …že Jaroslav Halada je gentleman, na kterého dnes často nenarazíte. Jeli jsme výtahem a já nechápala, proč nevystoupí, než mi došlo, že první mám jít ven já. Zbrkle jsem se potom vehnala do restaurace a bylo na něm vidět, že je v rozpacích z toho, že nevešel první. Zakončila jsem to tím, že kávu, kterou si kvůli povídání ani nestihl vypít, jsem za něj zaplatila. „To se teda zlobím, protože gentlemani jsou chudší, než bývali, ale…“ Mgr. Jaroslav Halada Narodil se 8. června 1964 v Karlových Varech. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor český jazyk a dějepis. Nějakou dobu pracoval na akademické půdě, ale z finančních důvodů zakotvil v oboru bankovnictví.
65
Světové výstavy jsou jeho celoživotním koníčkem. S historikem Milanem Hlavačkou napsal v roce 2000 knihu mapující všechny výstavy od roku 1851. Žije v Praze, je ženatý a má dvě děti. Text a fotografie: Markéta Černá 4.6
Text č. 5 – Rozhovor s Davidem Černým Bulhaři kvůli mně demonstrovali
Nápad sejít se s jedním z nejkontroverznějších umělců současné české scény, jsem měla v hlavě dlouho. Přišel čas přejít od myšlenek k činům. Problém byl najít adresu, na kterou e-mail se žádostí o rozhovor odeslat. Při googlování jména David Černý jsem našla ihned stránku davidcerny.cz, ale podtitul Úplně oficiální stránka, mě nijak nepřesvědčil, ba naopak. Pro vstup na stránky jsem musela kliknout na točící se Černého hlavu. Ta se rozprskla a se znělkou Aleluja mě vpustila dál. Grafika stránek je zastaralá a nepřehledná, což se mi k němu moc nehodilo. Ale ani po hodině dalšího hledání jsem nic lepšího nenašla, nezbylo mi tedy, než poslat zprávu na pofidérní adresu a doufat, že si to nepřečte jen nějaký puberťák, který mohl stránky vytvořit pro svoje pobavení. Opravdu jsem nečekala, že mi odpověď přijde do dvaceti minut. (To se rozchází s tím, co mi David Černý při rozhovoru řekl: „Nesnáším odpovídání na e-maily. Sednu si k nim jednou za čtrnáct dní a snažím se na ně odpovědět.“ Možná jsem měla štěstí a napsala mu zrovna ve čtrnáctý den.) Hned první slova mě dost překvapila. Vypadalo to, že vůbec nepochopil, co jsem mu psala nebo že zpráva nepatří mně: „jako ze dalsi segra?“ Během několika sekund mi došlo, že naráží na naše stejná příjmení. Musela jsem se tomu smát, protože by, vzhledem k našemu věkovému rozdílu, mohl napsat spíš dcera, než sestra. Ani pokračování e-mailu nebylo podle mého očekávání: „poflakuju se po vecerech v kavarne mlynska na kampe, treba dneska tam asi dorazim, tak po desaty“ Tuto nabídku jsem musela s díky odmítnout a poprosit ho, jestli nemá čas příští týden, nejlépe za světla. Odpovědi jsem se dočkala ještě ten den v noci, nejspíš po příchodu z Mlýnské kavárny. Mezi námi Černými jsem dostala pozvání hned na následující den. Ani to se mi nehodilo, ale říkala 66
jsem si, že když nejde o sraz v hospodě, ale v MeetFactory (moderní umělecká galerie, kterou Černý řídí) a navíc během dne, neměla bych znovu odmítnout. V pátek dopoledne vyrážím na pražský Smíchov. V MeetFactory jsem nikdy nebyla, ale ihned budovu bezpečně poznávám podle dvou červených aut visících venku na fasádě. V domluvený čas vcházím dovnitř a ocitám se u něčeho, co funguje jako recepce, pokladna a bar zároveň. Chlapíkovi, co plní multifunkčně všechny potřebné role hlásím, že mám domluvenou schůzku. Dozvím se, že má práci a bude tu za pár minut. Skutečně za chvíli přichází David Černý, který právě dokončil natáčení s reportérkou soukromé televizní stanice. „Bože, to byly zase otázky… Tvůj baťoh je stejně barevnej, jak ty jejich trika. Ahoj, David,“ podává mi ruku. Honí se mi hlavou, jestli je problém shoda barev s někým, kdo klade hloupé otázky. „Co si dáš? Rum, vodku, svařáka?“ nabízí mi a trochu se ušklíbá, když si objednám čaj. Jdeme si sednout do vedlejší místnosti a mě fascinuje jeho pohled, který říká: To bude zase hodina utrpení. Nechci ho hned unudit, tak začínám tím, jak mě zaujal vstup na jeho internetové stránky. A slyšelas to se zvukem? To je ještě lepší… Přišlo mi to vtipný. To je sebeironie. Já to dávám k dispozici, když tady nechcete být, tak si zastřílejte hned ze začátku, pak už je to jedno. Entropa měla vytvořenou konstrukci z modrých trubek a vaše internetové stránky obsahují podobnou grafiku. Jaký to má význam? Používal jsem to už dávno, když mi bylo strašně málo. Je vidět, že nejsi leteckej modelář. To je to, v čem jsou zasazené dílky modelů, že? A v tom je ten fór. Všichni kluci slepovali letadýlka, holky slepovaly občas panenky. Je to dětská image. Vtip je v tom, že se věci skládají. Když jsem dělal první sérii, tak to bylo o tom, že si můžeš udělat sama sochu. Normálně vymodelovaný sochy jsem rozřezal. Byla to nabídka toho, že každej může být tak trochu sochař. Mně se to líbí a tak to občas k něčemu použiju. Ale ty stránky jsou starý snad dvanáct let.
67
Je to na nich vidět. Není čas na změnu? Spíš mě hrozně nebaví se s tím dělat. Vzhledem k tomu, že na počítači dělám i jiný věci, tak ještě programovat stránky, to se mi nechce. Když tvoříte projekt, kolik procent z toho je počítačová část a kolik manuální? U některejch je to tak, že dělám všechno na kompu, a pak to jenom pošlu do továrny, aby to vyrobilo. A počkej, ty děláš bakalářku na…? Na žurnalistice. Na žurnalistice, fuj. Tady v Praze? Ne, v Brně. V Brně?! V Br… co? Proč v Brně? Máte nějaké problémy s Brnem? Ne, jen jsem tam teď nedávno letěl. Co se stalo? Půl hodiny mě prohledávali na letišti. My už jsme na ně řvali, že jsou to idioti, asi si na nás chtěli šáhnout. Byli jsme jediný letadlo, který odlítalo ten den, takže asi chtěli ukázat, že něco dělají. Neuvěřitelný. Četla jsem, že vás zvali do Bulharska, abyste se přiletěl povídat a změnit si názor, když jste je na Entropě ukázal jako turecký záchod. Byl jste tam? Vykašlal jsem se na to, nejen z toho důvodu, že je to Bulharsko. Kamarádi mi psali, že to není vůbec dobrej nápad. Proč? Protože mě tam někdo odchytne a rozmlátí mi držku, tam jsou samí nacionalisti. Musel bych chodit tejden s ochrankou a stejně by to skončilo špatně. Třetí důvod byl, že jsem se rozhodl na východ už nejezdit. Maximálně do Bratislavy, ale i to je na hraně.
68
Na jakou událost vás do Bulharska zvali? Chtěli, abych přijel na nějakou výstavu a ani nevím, co jsem tam měl dělat. Najednou tam začaly strašný demonstrace. Starosta města, kam jsem měl jet, řekl, že jestli vkročím na území jeho obce, budu mít zakázanej pohyb na volným prostranství. A pokud to poruším, tak mě nechá zavřít. To bylo fakt ujetý a to jsem ani neřekl, že přijedu. Jen mě pozvali. S díky jsem odmítl, že nevidím jedinej důvod, proč bych tam jezdil. Překvapilo vás, že jste byl osloven, abyste vytvořil dílo určené do Evropské unie? Za to mohl tenkrát Saša Vondra. Kdybych byla v jeho pozici, tak bych asi neřekla vám. Měla bych strach, že z toho bude průšvih… On to risknul. Nejdřív mě chtěl zabít, potom to bylo všelijaký. Když jsme se vrátili z odhalení Entropy, tak jsme seděli se Sašou na letišti a on řekl, že mě zabije a pak se půjde nechat zavřít. Ale kdyby stál znova před volbou někoho oslovit, tak by asi vybral mě. To bylo docela pozitivní. Kdyby to bylo měsíc poté, tak bych řekl, že je pokrytec. Ale on to řekl večer po otevření, po celým tom průšvihu, kdy chodily faxy od Merklový, protestní nóty, vyhlášení války. Mohl bych mu vyčítat tisíce jiných věcí, ale v tu chvíli se zachoval jako chlap. O Češích se říká, že jsou sebeironičtí. Kdyby si někdo udělal takovou srandu z nás, myslíte, že bychom se tomu smáli nebo že by nás to taky urazilo? Třeba Poláci, který přijedou do Prahy a vidí moji sochu svatýho Václava, říkají: „To je váš nejsvatější? Jak to, že sedí na koni, co visí za nohy? To kdyby bylo u nás v Polsku, tak ten člověk je zavřený, normálně natvrdo. To je urážka majestátu.“ A tady…? V tom si myslím, že jsme podobný s Rakouskem, Holandskem nebo Británií, která je asi největší extrém v sebeironii. V jejich případě je to asi tím, že tam je tradice natolik silná, že si z toho můžou z principu dělat jakoukoliv legraci. Ale Česko je v rámci střední Evropy v sebeironii extrémní a myslím si, že jsme v celý Evropě braný jako národ, kterej si ze sebe dělá srandu. Co se vám v České republice líbí? Holky. A co se mi nelibí? Počkej. Počasí, politika, prezident… Spousta věcí.
69
Proč vlastně ještě žijete v Česku? Řídím, tady tu haluznu. (Má na mysli MeetFactory, kde se nacházíme.) Do místnosti, kde sedíme, nakukují dva chlapíci. Když je Černý vidí, začne se s nimi nadšeně vítat: „Vy jste tady ještě nebyli? Zatím si to tady prohlídněte, za pět minut jsem u vás,“ slyším ho a nevím, jestli mu mám říct, že jsem měla v plánu s ním strávit ještě alespoň půl hodiny. Bydlíte v domě nebo bytě? Já jsem si byt postavil, na půdě. Mám obývák asi sto padesát metrů čtverečních. De facto mám jenom garsonku. A vyhovuje vám to? V zimě to není úplně ono. Když mi přišel minulej rok účet za topení, tak jsem nevěřil vlastním očím. Počkej, ukážu ti, jak to u mě vypadá. Vytahuje z kapsy u košile obří dotykový telefon a hledá fotky. Ukazuje mi koupelnu s velkou rohovou vanou, která je obložená malými barevnými kachlíky ve stylu Gaudího. Na další fotce má skleněný průhled z chodby do obývacího pokoje, na kterém jsou motýlci a „spitfajry“. (Obdivovala jsem letadélka a byla jsem ihned poučena.) Na třetí fotce jsou věšáky na bundy, které si Černý sám vymyslel. Silná lana visí od stropu a na jejich konci je háček. Byt na mě působí nečekaně normálně a útulně. Máte televizi? Nemám. Nesnáším televizi. Alergicky nesnáším. Býváte v televizi často. Nevadí vám, že se na sebe nemůžete kouknout? To teda opravdu ne, nikdy jsem se na to nedíval a nikdy mě to nezajímalo. Brrr! A noviny si kupujete, když tam s vámi vyjde rozhovor? Některý mám, některý ne, to mi vždycky někdo strčí. Ale nestopuju se.
70
Uvědomuji si, že uběhlo dalších pár minut, kdy už na něj jeho kamarádi čekají. Ale nemám v plánu na to upozorňovat, i když už mě moc nebaví povídat si s někým, kdy mě sleduje jen jedním okem a druhým kouká do mobilu. Vy jste studoval na vysoké škole osm let… Osm let? To jsem nemohl studovat. To jste řekl v jednom rozhovoru… No to jsem lhal, to je v pohodě. Plácal jsem nějaký nesmysly. Jak dlouho jste tam tedy byl? Já nevím, to si úplně nepamatuju. Bavila vás škola? To se blbě popisuje, byla to nestandardní doba. Dostal jsem se napotřetí na design. Pak jsem tam rok sice docházel, ale potom jsem se na to nějak trochu vykašlal. Třeba poslední dva roky na Umprumce (Vysoká škola umělecko průmyslová) jsem strávil v New Yorku, což bylo trochu zvláštní. Vím, že se kvůli mně musely upravovat nějaký školní zákony, aby mě mohli nechat projít. Bylo to složitý. Ono to zní jako sranda, ale to byla úplně jiná doba. Všichni kantoři byli kámoši, který jsme si tam dosadili. Takže byla ta škola špatná nebo ne? Já nevím. Chodil jsem tam občas na mejdany. Měl jsem klíče od školy, tak občas jsem ji používal, když jsem někde zkejsnul do noci, jako záchytnou stanici. Spíš to bylo použitý jako větší postel. Je to blbý, ale je to tak. V Americe jste studoval nebo pracoval? Tam jsem tak byl divně.
71
Takže to byly proflákané tři roky? Něco takovýho, ale bylo to docela příjemný. Ateliér na Broadwayi, ve čtrnáctým patře. Tam se narodilo miminko (Miminka neboli babies, které lezou po Žižkovském vysílači). To první se tam narodilo. Pak jsme ho rozřezali, projelo Ameriku a letělo sem. Miminka je určitě jedna z věcí, kterou jste si na sebe upoutal pozornost. Je pro vás lepší žádná pozornost nebo negativní? Já jsem se nikdy nezabejval pozorností vůči svojí osobě. Je prima, když moje věci fungujou, ale mě je jedno jestli je poznat, že jsou ode mě nebo ne. Takže žádný moje věci, co jsou po Praze a jinde, nejsou podepsaný. Co vás na tom, co děláte, baví? Je príma předkládat lidem otázky. Když něco instaluju, tak kolem toho nedělám divadlo. Pro někoho je to pak záporný, pro někoho kladný. Je jasný, že když člověk položí otázku nebo pražec přes cestu, tak to lidi občas vyburcuje. Jestli je reakce pozitivní nebo negativní, to se nedá říct. Ty věci si pak žijou svým životem. Něco funguje, něco ne, a ještě to funguje na každýho jinak. Mám vysledovaný, že tak dvě třetiny reakcí jsou pozitivní. Už se i on kouká na mobil, kolik času se mnou promarnil. „Koukám, že toho máš ještě hodně. Tak přijeď někdy na nějakou party. Tady jsou bezva mejdany,“ zve mě, ale nevím jistě, jestli si jen nedělá srandu, nedokážu to z jeho pohledu vyčíst. Nechci se ještě vzdát a snažím se ještě navázat tématem, které by ho mohlo zaujmout. Nemáte rád v Praze auta, jak jste přijel dnes do práce? V Praze nemám ráda auta, ale dneska jsem zrovna autem přijel. Je to blbý, ale je to tak. Jinak jezdíte na kole? Po Praze jezdím většinou na kole. A ještě se vám nic nestalo? Ne, ale to je hodně na zaklepání. Vzhledem k provozovaným aktivitám, který dělám, je to asi nejnebezpečnější činnost. Ještě ježdění po dé jedničce, to je taky dost nebezpečný. 72
Letadlem je to jistější? Do Brna určitě. To je stopro jistý. Až na ty
„Rozhodl jsem se, že na východ už jezdit nebudu. Bratislava je na hraně.“
kontrolóry tam. Dělal
jste
někdy
reklamu pro sportovní společnost? Já jsem veškerý reklamy odmítal a odmítám je. Ale počkej, dělal jsem jednou takovou legraci. Udělal jsem jedné firmě upravený kolo. Ale to bylo kvůli tomu, že se známe. Máte rád nějaký jiný sport než cyklistiku? Sporty nesnáším. Všechny. Já neberu ježdění na kole jako sport, ale způsob dopravy. Když nemáte televizi, tak na něj nemůžete ani koukat… Koukat na sport, to jsem nikdy nepochopil. Mě se pořád na olympiádě ptali, na co chci jít. Já: Jak na co? Oni: Jako na jakej sport. Já: Jak jako? Nebyl jsem schopnej to pochopit. Mě by to třeba lákalo tam zajít jenom kvůli atmosféře, i když mě sport moc nezajímá. Chtěl jsem se jít podívat na stadion, co udělala Zaha Hadid (britská architektka iráckého původu- pozn. autorky), nakonec jsem se ani tam nedostal. Proč jste dělal klikující autobus na olympiádu, když máte ke sportu takový odpor? Já myslím, že to byla docela dobrá ironie ne? Ne, odpor ne, řekněme ambivalentní vztah. Řekl bych, že vykonávám tu a tam fyzickou aktivitu. Jakmile to dořekne, vstává a jde beze slova pryč. Tuším, že se mi snaží naznačit, že pro tentokrát můj čas vypršel, ale pro jistotu zůstávám ještě chvíli sedět.
73
Nic se neděje, beru hrneček po čaji a jdu s ním k baru. Stojí tam Černý se svými přáteli a nijak na mě nereaguje. Jdu se s ním rozloučit. Ještě se mě ptá, kudy jsem přišla, protože cesta kolem je rozkopaná. Jde se mnou ven a popisuje mi zkratku přes koleje a ještě jednou mě zve na nějakou party, kde můžeme v rozhovoru pokračovat. „Viděl jsem, kolik tam máš ještě otázek,“ říká mi, když se vydávám pomalu směrem ke kolejím. Ohlídnu se, jestli zašel dovnitř a jdu zpět cestou, kterou jsem přišla. Nechci, aby mě přejel vlak, ale zároveň nemám zájem, aby si o mně tento výstřední umělec myslel, že jsem srab. Už vím, že… …David Černý je bohém. Umělec, který má pocit, že je něco víc a tváří se, že nic neřeší, i když je vidět, že starostí kolem MeetFactory má plnou hlavu. Překvapilo mě, že o tom, co dělá, až tolik nepřemýšlí. Když se ptám na nějaký hlubší smysl jeho tvorby, není mi schopný mi toho moc říct. Nejvíce ho zaujala otázka, co se mu na České republice nelíbí. A tu si položil sám. David Černý Narodil se 15. prosince 1967 v Praze. Studoval na Vysoké škole Umělecko průmyslové v Praze, ale nedokončil ji. V České republice je známý například díky růžovému tanku, miminkům, které lezou po Žižkovském vysílači nebo Viselci. Na evropské scéně se neslavně prosadil dílem, které prezentoval na půdě Evropské unie při českém předsednictví- Entropou. Instalací, na které byl každý evropský stát představen prostřednictvím negativního stereotypu. Text a fotografie: Markéta Černá
74
5 ANALYTICKO-REFLEXIVNÍ ČÁST Kritická reflexe je spíše aktivní vnitřní odhodlání zkoumat své činy, postupy a hodnoty v průběhu vlastní práce. (Burns 2004: 54) Kapitola se bude věnovat zhodnocení jednotlivých textů. Důraz bude kladen především na přípravu na rozhovor, práci s respondenty a reflexi textů. Budu je také porovnávat s informacemi zjištěnými v magazínu Pátek a odborné literatuře. 5.1
Kritická reflexe č. 1 – Rozhovor s Oldřichem Vlasákem
Přípravu na rozhovor mi usnadnily Vlasákovy internetové stránky. Na nich je možné najít veškeré dostupné informace o jeho životě, práci i koníčcích. Takový druh zdroje informací ovšem nepokryje fakta, která jsou pro něj nevýhodná nebo negativní. Proto bylo vhodné prostudovat co nejvíce jiných zdrojů. To už nebylo tak snadné, o místopředsedovi parlamentu se píše často pouze v souvislosti s jeho pracovními výsledky. Takový nedostatek informací ale dal větší prostor otázkám při rozhovoru. Pokud toho bylo řečeno málo, může se novinář snadněji ptát. Snažila jsem se proto Vlasáka v rámci rozhovoru také představit, nevěnovat se přímo jen bruselským tématům. Domnívám se, že politik takové úrovně by měl být českým občanům trochu známý. Pokud je možné toho alespoň částečně dosáhnout, chtěla jsem této příležitosti využít. Rozhovor probíhal v královéhradecké kavárně. Bylo tam celkem málo lidí, tudíž jsme nebyli při rozhovoru rušeni. Ani při přepisování jsem se nemusela potýkat s příliš velkými šumy, které by znemožňovaly přesný přepis. Přepis jsem si sama ztížila tím, že jsem špatně položila diktafon na stůl, takže nesměřoval přímo na Vlasáka. Nebyl to ovšem tak závažný problém, aby se rozhovor nedal přepsat přesně v takovém znění, v jakém proběhl. Ve výsledné formě jsem začala otázkou, která zazněla jako první i při rozhovoru, protože jsme se skutečně sešli přímo po inauguraci prezidenta. Tuto otázku na prolomení ledů jsem měla předem naplánovanou. Ukázalo se, že i taková pasáž má své využití ve výsledném textu. Zbytek rozhovoru už je, oproti původnímu znění, zcela přeskupený. Především proto, aby na sebe otázky vhodněji navazovaly. Snažila jsem se, aby měl rozhovor určitou linii. Začala jsem novým prezidentem a skončila odstupujícím. Zdálo se mi to jako zajímavý oblouk.
75
Oproti běžné praxi v magazínu Pátek, jsem se s Vlasákem dohodla na autorizaci. Sám mě o ni požádal. Vzhledem k tomu, že se ještě nepovažuji za zkušenou novinářku, rozhodla jsem se, že tím nic neztratím. Brzy jsem pochopila, proč se rozhovory nedávají politikům autorizovat. Rozhovor mi přišel téměř celý přepsaný, samozřejmě tak, aby to vyznělo pro politika dobře. Vlasák mi řekl, že něco říkal jen tak stručně, ale nedá se to tak napsat. Některé jeho opravy jsem vzala v potaz. Především pokud chtěl mluvit spisovně, to jsem respektovala, je to běžná praxe v magazínu Pátek. S drobnými úpravami jsem také neměla problém. Vlasák při rozhovoru řekl art-deco, přitom měl na mysli secesi. To si myslím, že je fér přepsat. Velkou část úprav jsem musela vynechat, jelikož by se z toho stal PR rozhovor. Například se pokoušel přepsat celou část, kde se ho ptám na frakci konzervativců a reformistů, aby ji vyzdvihl. Snažil se i zcela vyřadit některé nelichotivé výroky, třeba, že se musel naučit jednat s každým, od cikána až po generála. Vlasák mi kvůli úpravám dokonce telefonoval, ale nakonec jsme se dohodli. U velkých zásahů a škrtů musel ustoupit, nic jiného mu ani nezbývalo. Nejsem si jistá, jestli jsem dokázala položit takovou otázku, která by ho vyprovokovala nebo překvapila. Otázky jsem se snažila klást originální, ale pravděpodobně mezi nimi nebyla žádná taková, která by respondenta vyvedla z míry. Ale jsou tam věci, které ho překvapily, nebyl nadšený z toho, jak jeho výroky vypadají napsané, takže jsem ho pravděpodobně dokázala natolik uvolnit, že se, alespoň na politika, rozpovídal. Rozhovor bych si v magazínu uměla představit, Vlasák by mohl být klidně i na titulní straně. 5.2
Kritická reflexe č. 2 – Rozhovor s Pavlem Novákem
Pavel Novák byl z mých respondentů v Bruselu nejdelší dobu. Žil tam čtyři roky, proto jsem se u něj rozhodla zaměřit především na problémy běžného života v Bruselu a jen minimálně odbočovat. Výhodou bylo také to, že jeho děti tam chodily do školy a školky, mohla jsem se proto věnovat i tématu školství, o kterém si lidi rádi přečtou, aby mohli srovnávat. Komplikované bylo najít mezeru v Novákově programu. Nakonec jsme se ale domluvili, že se přijdu k němu do práce a on si na mě vyšetří hodinu. To, že rozhovor
76
probíhal v jeho kanceláři, považuji za největší zápor. Během celého interview se Novák nedokázal úplně uvolnit a sledoval dění vedle v kanceláři, protože stěna byla ze skla. Nezačínala jsem žádnou konverzační otázkou. Bylo vidět, že je zaneprázdněný, proto bych ho tlacháním mohla popudit. Také jsem nemohla pořídit žádnou lepší fotografii než u pracovního stolu. Rozhovor jsem ukončila přesně po předem domluvené hodině a Novák už neměl na žádné focení čas. Velkou výhodou při přípravě bylo to, že všechny jeho články a reportáže bylo možné najít na stránkách Českého rozhlasu. Získala jsem celkem komplexní přehled o jeho práci. Zároveň má každý zaměstnanec i svojí osobní stránku, kde jsou uvedena všechna fakta, takový zajímavěji pojatý životopis. Všechna data mi přípravu hodně ulehčila, nejen při rozhovoru s Novákem. I pro další rozhovory jsem se poučila, jak to v Belgii na mnoha místech chodí. Při přepisu rozhovoru jsem se několikrát setkala s problémem psaní slov, která vyslovil francouzsky nebo nizozemsky, protože ani jeden z těchto jazyků neovládám. Většinu jsem zvládla pomocí internetu odhalit. Nechtěla jsem ale mást čtenáře slovy, kterým by nerozuměli, tudíž jsem tato slova z rozhovoru smazala. Nebylo to nikde na takovém místě, aby byla ohrožena logika rozhovoru nebo by došlo ke změně významu. Bylo znát, že Novák je zvyklý mluvit do rádia. Pokud se soustředil, používal pouze spisovné výrazy. Nějaká slova, která mu utekla, jsem proto přepsala do spisovné formy, aby rozhovor nerušila náhodná nespisovná slova. Pořadí otázek a odpovědí neodpovídá původnímu sledu, aby byl rozhovor více čtivý. O autorizaci mě Novák nežádal a sama jsem nepovažovala za potřebné mu ji nabídnout. Myslím si, že by rozhovor našel své místo v magazínu, protože je vedený s chytrým člověkem, který má co říct. Pravděpodobně by to nebyla obálková osoba, ale na druhý rozhovor by se hodil. 5.3
Kritická reflexe č. 3 – Rozhovor s Veronikou Janouchovou
U Veroniky Janouchové jsem měla problémy se sběrem informací před rozhovorem. Jako studentka ještě nemá žádné pracovní zkušenosti, tudíž jediným zdrojem informací mohly být
77
sociální sítě a osobní profil na stránkách Masarykovy univerzity. Z těchto míst se mi podařilo získat pouze kusé informace. Při rozhovoru mi bylo nepříjemné, jak bylo evidentní, že o ní toho málo vím. Snažila jsem se ale na nově nabytá fakta rychle reagovat a přiměřeně, dle jejich důležitosti, je rozvádět. Rozhovor proběhl ve Fakultě sociálních studií v dopoledních hodinách. Byl tam poměrně klid a nebyly jsem příliš rušeny. Janouchová byla jedna z mála, která na mě měla tolik času, kolik budu potřebovat, což bylo v průběhu rozhovoru velmi uklidňující. Mohla jsem se soustředit v klidu na každé probírané téma a ne na hlídání hodinek. V tomto rozhovoru jsem se zaměřila především na komparaci Bruselu s jinými zeměmi, jelikož respondentka navštívila mnoho jiných míst. Myslím si, že srovnání a popis zážitků z míst mimo Brusel, více ujasnilo způsob, jakým Janouchová uvažuje. O autorizaci jsem opět požádaná nebyla a sama jsem se rozhodla ji nenabízet. Po předchozím rozhovoru jsem se poučila a cizí slova, které Janouchová použila, jsem si o ní nechala hned přepsat na papír. Ačkoli jsme si při rozhovoru tykali, řídila jsem se pravidlem v Pátku, kdy je stanoveno, že redaktor nikdy respondentovi netyká, naopak to je možné. Janouchová během interview běžně používala nespisovné výrazy, proto jsem tam některé ponechala a některé ne. Nepovažuji to u ní za natolik specifický znak, aby bylo nutné nechat všechny nespisovné koncovky. Zároveň sterilně spisovný jazyk by u mladého děvčete působil nepřirozeně. Kompozice textu není přesně podle toho, jak probíhal rozhovor, nicméně celková kostra zůstala nenarušená. Veronika Janouchová má spoustu zkušeností a proto si myslím, že může starším čtenářům ukázat život mladých lidí a seznámit je s kulturami jiných zemí, s Bruselem především. 5.4
Kritická reflexe č. 4 – Rozhovor s Jaroslavem Haladou
Zeptala jsem se sama sebe: Vybavím si něco jiného, než Evropskou unii, když se řekne Brusel? První mě napadlo Atomium, díky kterému jsem se začala zajímat o světové výstavy. Zaujala mne nejvíce poslední bruselská výstava, kdy český pavilon dosáhl neuvěřitelného úspěchu. Letos je to přesně 55 let od posledního bruselského Expa, což si myslím stojí za zmínku.
78
Nejprve mě napadlo kontaktovat Jindřicha Santara, který expozici navrhnul. Bohužel, ten loni zemřel. Hlavní architekt František Cubr také již bohužel nežije, zamřel v roce 1976. Na tehdejším úspěchu se podílelo více lidí, ale jen okrajově. Těžko by podali komplexnější pohled i na předchozí výstavy, aby bylo s čím srovnávat. Proto jsem se rozhodla kontaktovat autora knihy o světových výstavách. Našla jsem však kontakt pouze na jednoho z autorů, historika Milana Hlavačku. Díky e-mailové komunikaci s ním jsem získala kontakt na Jaroslava Haladu. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla schopná sehnat ani kontakt na Haladu, nebylo možné získat více informací o něm, ani kdy se narodil. Jediné, jak jsem se mu pokusila přiblížit, bylo čtení jeho knížky. Z toho jsem toho samozřejmě moc nezjistila, musela jsem se proto na všechno přeptat při rozhovoru. Problém byl i v tom, že jsem nesehnala jeho fotografii. Tudíž byla detektivka, jestli se v Praze na ulici poznáme. Detailní popis našeho oblečení naštěstí zabral, nijak jsme nebloumali. Místo vybral sám Halada, pražskou uměleckou kavárnu. Ukázalo se to jako vhodná volba, byl tam klid a téměř úplné ticho. Mluvili jsme spolu přes hodinu a půl, potom nás paní servírka upozornila, že tam bude začínat divadelní představení a budeme muset kavárnu opustit. Halada byl zklamaný, že už budeme muset skončit, měl toho ještě hodně na srdci. V tu chvíli jsem toho také litovala, ale při přepisu jsem byla ráda, protože i tak to byl nejnáročnější přepis ze všech. Zaměřila jsem se především na poslední bruselskou výstavu, protože u ní vidím největší propojení s Českou republikou. Vzhledem k tomu, že je to právě 55 let od jejího konání, neškodí na ni upozornit. Ale protože nejsou ani ostatní Expa nijak známá, usoudila jsem, že bude vhodné zmínit i novější výstavy, které rozhovor propojí se současností a nebude působit tak historicky. Navíc žádné bruselské výstavy se Halada nezúčastnil, proto jsem zavedla řeč na výstavy, se kterými má osobní zkušenost. Při úpravách jsem se prokousávala velkým množstvím dat, která jsem přizpůsobila pro čtenáře. V tomto rozhovoru jsem musela nejvíce ze všech krátit, zestručňovat a přeskupovat. Celý rozhovor je ve výsledku jinak řazený, než jak proběhl. Haladu jsem sama požádala o autorizaci, protože jsem se necítila jistá v moři francouzských a jiných cizích názvů a jmen. Ukázalo se to jako dobrá volba. Jedno ze jmen jsem přepsala úplně špatně, například 79
místo Joan Miró, jsem napsala Jean Marró. Vyskytly se i další nepřesnosti způsobené mohutným krácením. S Haladou byla bezproblémová komunikace. Chyby opravil, ale nesnažil se nijak vylepšovat. Jsem přesvědčená, že tento rozhovor by si v magazínu své místo našel. Je vedený na téma, které nemají čtenáři stokrát přečtené a je s někým, kdo tématu rozumí a podává zajímavé informace. Brusel není jediným stavebním kamenem interview a to především proto, že pouze rozebírání výstavy v Bruselu působilo jako učebnicový výklad. Zakomponování jiných výstav sice porušuje původní plán představit pouze Brusel, ale taková přidaná hodnota interview zlepšila, což jsem se rozhodla upřednostnit před jednoznačným dodržením tématu. 5.5
Kritická reflexe č. 5 – Rozhovor s Davidem Černým
Vzhledem k tomuto rozhovoru, bych sérii označila jako 4 + 1 rozhovory. Právě interview s Černým bych označila jako plus jedno, které stojí vedle ostatních. Tento umělec byl na mě příliš vysoká liga. Pokud se o něčem nechtěl bavit, a Entropa mezi taková témata patřila, neuměla jsem ho moc přimět k tomu, aby se rozhovořil. Času na přípravu jsem měla poměrně málo. Jak je zmíněné v rozhovoru, napsal mi pozdě večer, abych přijela následující den. Proto jsem využila téměř celou noc k nastudování jeho děl, prozkoumání již proběhlých rozhovorů a reportáží z MeetFactory. Byl to jediný můj respondent, se kterým už proběhlo mnoho rozhovorů, z čehož jsem vycházela. Soustředila jsem se na to, abych kladla originální otázky, abych se ptala na fakta, která o něm nejsou třeba úplně známá. Považuji to za důležité především vůči čtenářům, ale zjistila jsem, že stereotypními otázkami bych neudržela ani pozornost respondenta. Téma jsem zpočátku měla jasné: Entropa. Ale jakmile jsem se tomu chvíli věnovala, začala stoupat neochota ze strany Černého na otázky odpovídat. Vzhledem k tomu, že jsem už v tu chvíli přesahovala původní limit patnácti minut, nechtěla jsem, aby bylo interview předčasně ukončeno. Bylo by nepoužitelné z důvodu velmi malého množství materiálu. Rozhodla jsem se proto zavést řeč i na jiná témata. Černého považuji za poměrně exkluzivního respondenta, proto jsem se rozhodla ho zařadit, i když se jedná o vyčnívající rozhovor. Kromě Černého odbíhání od tématu, má 80
poměrně problém s vyjadřováním. Nakousl několik vět, řekl z nich půlku, zastavil se a začal mluvit znovu. I tím jsme ztratili velké množství času. Mě zbylo mnoho materiálu, kterému chybí slova. Byl nepoužitelný bez toho, abych si to domýšlela. Zároveň jsem měla spoustu myšlenek, které jsem chtěla zformulovat do odstavce Už vím, že… Po prostudování všech získaných materiálů jsem přistoupila k alternativnímu řešení. Zkombinovala jsem reportážní a rozhovorové prvky. Napadlo mě to, protože o podobném řešení mi říkala Marcela Pecháčková při výzkumném rozhovoru. Domnívám se, že popis průběhu návštěvy MeetFactory a i toho jak se Černý choval, dodává rozhovoru další rozměr. Jak řekl Suchan: „Je potřeba překvapit a najít originální úhel zpracování.“ (Suchan 2013) Při přepisu jsem bojovala s tím, že Černý mluvil velmi hovorově a používal často sprostá slova. Hovorou formu jsem většinou nechala. Působilo by směšně, pokud by hovořil spisovnou češtinou. Vulgární výrazy jsem ale musela odstranit nebo nahradit přijatelnějšími ekvivalenty. Z důvodu grafické přehlednosti, jsem svůj reportážní text odlišovala kurzívou, aby se nepletl s odpověďmi. Vzhledem k tomu, že je rozhovor propojen s reportážními prvky, jsou otázky a odpovědi přesně v takovém pořadí, v jakém zazněly, pouze zkrácené. S Černým jsem si hned při seznámení začala tykat. Nebyla jsem si proto jistá, jestli by se to mělo odrazit i ve výsledném rozhovoru. Konzultovala jsem to proto s Ondřejem Suchanem. Napsal mi, že respondent tykat může, novinář ne. Tím jsem se řídila, protože pravidla magazínu Pátek jsou pro mě v této práci klíčová. Vzhledem k tomu, že už je to několik let od vzniku Entropy, bylo by možná vhodné přidat ještě infobox s fotografií Entropy a podrobnějšími informacemi o tomto díle, aby se čtenář lépe orientoval. Jsem přesvědčená, že rozhovor by si v magazínu našel své místo, naboural by stereotyp klasických interview. Je zajímavou osobností, která je lidem dobře známá. Mohl by pomoci přilákat mladší čtenáře k magazínu. Bruselská témata jsou v rozhovoru více na okraji, než jsem měla původně v plánu, z důvodu mé neschopnosti překonat nezájem respondenta o takovém tématu mluvit. Dá se ale říct, že i to, že někdo o Bruselu mluvit nechce, má vypovídající hodnotu. Pro všechny to nemusí být místo pozitivních vzpomínek.
81
5.6 Shrnutí Soubor rozhovorů o Bruselu si umím v magazínu Pátek představit. Začala bych rozhovorem s Vlasákem, který by mohl být na obálce, čímž by se na seriál o Bruselu upozornilo. Další rozhovory už by byly v magazínu až v druhé části. V magazínu se u fotografií nepíše autor fotografie, je napsaný na přední straně u titulku vedle autora textu. To by se vhledem k odlišné grafické formě nehodilo, proto jsem tato data napsala vždy až na závěr interview. Ačkoli fotografie jsou v magazínu Pátek klíčové, z technických důvodů jsem pořídila ke každému rozhovoru pouze jednu fotografii, která dokreslí rozhovor. V magazínu Pátek chodí na interview s autorem i fotograf, který vytvoří profesionální fotografie. Toho jsem k dispozici bohužel neměla, stejně tak jsem si neopatřila kvalitní fotoaparát, díky kterému mohly vzniknout zajímavější fotografie. Domnívám se, že na kvalitě rozhovorů to neubírá. Pokud by měly být otištěny v nějakém médiu, profesionální fotograf by nafotil snímky dodatečně. Snažila jsem se při tvorbě rozhovorů řídit zjištěnými pravidly, nejen z výzkumných rozhovorů, ale i z odborné literatury. Při přípravě jsem se snažila důsledně prohledat všechny dostupné zdroje. Ale většina mých respondentů není příliš známá. Nemohla jsem tak stejně při hlubším hledání nic nového odhalit. Jedinou výjimkou byl Černý, u kterého jsem se snažila jít do hloubky, ale měla jsem na to méně času. Dva respondenti, Veronika Janouchová a Jaroslav Halada, poskytovali interview poprvé. Myslela jsem na to, abych k nim byla ohleduplná, v klidu je se vším seznámila a řekla jim, co je bude čekat. Nebylo to ale vůbec potřeba, nepůsobili nervózně. Zbytečně jsem proto neplýtvala čas pomalým začátkem a mohla jsem se věnovat tématům, která mě zajímala. Naštěstí jsem se nemusela potýkat s nijak závažnými etickými problémy. Probíraná témata nemířila na citlivá místa respondentů. Soustředila jsem se na příjemnou atmosféru, za důležité jsem považovala přiměřeně krátké otázky, rozhovory přeci nejsou o mě. V hlavě mi utkvělo i to, že je vhodnější nesedět přímo naproti respondentovi, ale vůči němu v pravém úhlu. Abych nenarušovala atmosféru, nepsala jsem si žádné poznámky a vše jsem pouze nahrávala na diktafon. Po konci interview jsem si rychle poznačila postřehy, které diktafon nemohl zaznamenat. Pokud zpovídaná 82
osoba použila nějaký výraz, kterému jsem nerozuměla, zeptala jsem se, co znamená, jak mi radila Marcela Pecháčková. (rozhovor 2013) V přístupu k autorizaci jsem se snažila řídit dle své intuice. Pokud jsem se cítila jistá, sama jsem o ni nežádala. Komplikace jsem tušila pouze u rozhovoru s Haladou, proto jsem ho o ni sama poprosila. Zvyklosti magazínu jsem porušila pouze u Vlasáka, který mě sice o autorizaci sám požádal, ale měla jsem ho odmítnout. Přišlo mi nevhodné žádost nepřijmout, pro jsem na autorizování textu přistoupila. Jako nejkritičtější bod rozhovorů vnímám jejich genderovou nevyrovnanost. Hledala jsem i více žen, které jsou s Bruselem spojeny, ale nepodařilo se mi to. Mám dojem, že jsou ženy méně průbojné nebo dostávají méně příležitostí pracovat v zahraničí než muži. Samozřejmě jsou ženy, které bych mohla kontaktovat, ale vždy byl mužský kandidát zajímavější z hlediska zkušeností i dostupnosti. To, zda má respondent co říci, jsem se rozhodla upřednostnit před genderovou vyrovnaností. Vzorek respondentů je složen z různých oborů, čímž je zajištěna pestrost rozhovorů. Původně jsem měla v plánu zaměřit se pouze na Brusel, ale během práce jsem si uvědomila, že by respondenti mohli splývat a vytratila by se jejich osobnost a zároveň by klesla poutavost interview. Proto jsem se s každým bavila o tématech blízkých jemu a snažila se je s Bruselem propojit. Ne vždy se mi to úplně povedlo, poslední dva rozhovory od původního záměru celkem ustupují, ale i tak jsem přesvědčená, že jsou dostatečně zajímavé, aby si své čtenáře našli. Brusel tvoří kostru rozhovorů a lidé, se kterými probíhaly, ji doplnili svojí osobností.
83
ZÁVĚR Hlavním cílem práce bylo vytvořit sérii publicistických rozhovorů, díky kterým přiblížím čtenářům hlavní město Evropy. To se mi z větší části povedlo a přidala jsem každému rozhovoru ještě něco navíc z osobních zážitků každého respondenta. Díky tomu, že se všechny rozhovory netočily stereotypně pouze kolem Bruselu, ale zamířily i jinými směry, je komplet rozhovorů čtivý a pestrý. Zmínila jsem, že si myslím, že si Češi představují Brusel více jako škodlivý pojem, který může za vše zlé, než jako reálné město. Tento problém jsem pravděpodobně překonala. V rozhovorech jsem se několikrát dostala k tomu, jaký je život v Bruselu, čímž se mi podařilo dokázat, že tam vůbec nějaký život je. Pro správnou konstrukci publicistických rozhovorů bylo podmínkou dodržení redakčních zvyklostí magazínu Pátek, do kterého jsem své texty směřovala. Aby pravidla nevycházela pouze z mých odhadů, provedla jsem osobně polostrukturované rozhovory s členy redakce magazínu: vedoucím Ondřejem Suchanem, korektorkou Ivou Pospíšilovou a dvěma redaktorkami: Alenou Plavcovou a Marcelou Pecháčkovou. Fakty, které jsem od nich zjistila, jsem se řídila, jak nejvíce to bylo možné. Můj cíl byl, abych se svými rozhovory alespoň trochu rovnala těm, které jsou publikovány v Pátku. Tento cíl považuji také za splněný. Eliminovala jsem sprostá slova, zachovala hovorové výrazy, pokud je respondent použil a odstranila je, pokud si to přál. Dodržela jsem délku rozhovorů, u každého jsem napsala medailon i odstavec Už vím, že… V teoretické části práce jsem nastínila hlavní fakta o Belgii, zaměřila jsem se na základní údaje, historii země, vývoj ekonomiky a vztahy s Českou republikou. Dále jsem se soustředila na Brusel. Zvláštní pozornost jsem věnovala institucím, které tam sídlí a také zajímavostem a místům, která patří v Bruselu mezi nejznámější. Některé z těchto fakt jsem zmínila i v rozhovorech, abych poskytla jiný pohled na fakta vykládaná v knihách a rozmělnila tím neosobnost Bruselu. Publicistické texty ukázaly, že Brusel je skutečné město, kde žijí lidé se skutečnými problémy. Bylo naznačeno, že jde o město znečištěné, ne úplně bezpečné, ne příliš hezké. Jsou to samozřejmě subjektivní názory velmi malého vzorku lidí, ale kvantitativní výzkum nebyl mým cílem. 84
Slabiny mé práce vidím především v úrovni fotografií a genderové nevyrovnanosti respondentů. I to ale má vypovídající hodnotu. Do ciziny se pracovně dostává pravděpodobně víc českých mužů, než žen. Nedodržela jsem původně plánované téma, pouze Brusel, ale myslím, že to je ve prospěch celkového výsledku. Za úspěch považuji zajímavé osobnosti, se kterými interview proběhla. Myslím si, že většina z nich by se v magazínu Pátek neztratila. Název práce: Kolik hlav, tolik pohledů, vystihuje jak cíl, tak i výsledek mé práce. Jsem přesvědčená, že snaha přimět čtenáře přemýšlet o Bruselu jinak než dosud, byla maximální, díky čemuž jsem své cíle splnila.
85
SEZNAM LITERATURY LITERATURA
ADAMS, Sally a Winford HICKS. 2009. Interviewing for journalists. London and New York: Routledge. ISBN 978-0-415-47775-8. BARTOVÍČKOVÁ, Klára et.al. 2009. Občanský a společenskovědní základ: přehled středošolského učiva. Brno: Computer Press. ISBN 978-80-251-2631-8. BARTOŠÍKOVÁ, Miroslava. 1994. Belgie, Lucembursko. Praha: Olympia. Edice Globus. ISBN 80-7033-294-8. BEDNAŘÍK, Petr, Jan JIRÁK a Barbora KÖPPLOVÁ. 2011. Dějiny českých médií: od počátku do současnosti. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-3028-8. Brusel: průvodce do kapsy. 2007. Bučovice: RO-TO-M. ISBN 80-86704-44-0. BURNS, Lynette Sheridan. 2004. Žurnalistika: praktická příručka pro novináře. Překlad Hana Loupová. Praha: Portál. ISBN 80-7178-871-6. ČAPEK, Karel. 1990. Hovory s T. G. Masarykem. Praha: Československý spisovatel. ISBN 97880-253-0752-6. ČUŘÍK, Jaroslav. 2009. Jak psát: velmi stručná příručka pro studenty žurnalistiky. Brno: Nové vydání. DISMAN, Miroslav. 2011. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-1966-8. FIALA, Petr a Markéta PITROVÁ. 2009. Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. ISBN 978-80-7325-180-2. FUHRMANN, Vilém. 1963. Belgie. Praha: Nakladatelství politické literatury. HALADA, Jaroslav a Milan HLAVAČKA. 2000. Světové výstavy: od Londýna 1851 po Hannover 2000. Praha: Libri. ISBN 80-7277-012-8. HENDL, Jan. 2008. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-485-4. HERLA, Michaela a Christine RETTENMEIEROVÁ. 2004. Brusel. Překlad Bronislava Sochorová. Praha: Jan Vašut. ISBN 80-7236-353-0. HLAVATÁ, Kateřina a Eva KRUMPHOLCOVÁ. 2008. Evropská unie v kostce. Praha: Jan Vašut. ISBN 978-80-7236-665-1. 86
INDRA, Bořivoj. 2007. Belgie, Lucembursko. Praha: Freytag & berndt. ISBN 978-80-7316-2443. KAŠÍK, Václav. 1997. NATO: bezpečnost pro Evropu. Překlad: Václav Kašík. Praha: Ministerstvo obrany ČR – AVIS. ISBN 80-8604908-6. KOVAL, Josef. 2011. Belgie a Lucembursko: společník cestovatel. Praha: Ikar. ISBN- 978-80249-1560-9. KRAMEROVÁ, Daniela a Venda SKÁLOVÁ (ed.) 2008. Bruselský sen: československá účast na Světové výstavě Expo 58 v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60. let. Praha: Arbor vitae. ISBN 978-80-87164-03-7. LIDER, Julian. 1964. NATO: historie, doktrína. Překlad: Michaela Ditmarová. Praha: Naše vojsko. Lidové noviny: nezávislý deník založený 1893. Praha: Mafra, 24. 05. 2013, roč. XXVI, č. 120. Vychází denně kromě neděle. MCDONALD, George. 2004. Belgie: průvodce do kapsy. Překlad: Radek Vogel. Bučovice: ROTO-M. ISBN 80-86704-25-4. MENCHER, Melvin. 1995. Basic Media Writing. Madison: Brown & Benchmark. ISBN 0-69727001-7. METZLER, Ken. 1997. Creative interviewing: The Writer´s Guide to Gathering to Information by Asking Questions. Boston: Allyn & Bacon. ISBN 0-205-26258-9. MINÁŘOVÁ, Eva. 2011. Stylistika pro žurnalisty. Praha: Grada publishing. ISBN 978-80-2472979-4. OSVALDOVÁ, Barbora a Jan HALADA (eds.). 2007. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. Praha: Libri. ISBN 978-80-7277-266-7. OSVALDOVÁ, Barbora; KOPÁČ, Radim (eds.). 2009. Rozhovory o interview. Praha: Karolinum. ISBN: 978-80-246-1618-6. SANTAR, Jindřich. 1961. Expo 58: Světová výstava v Bruselu. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění. ŠTORKÁN, Karel a Milan BAUMAN. 1983. Umění interviewu. Brno: Novinář. Edice: Knihovnička novináře. VEĽAS, Štefan. 2000. Teória a prax novinárskych žánrov II. Bratislava: UK. ISBN: 80-223-14935.
87
WEIL, Gordon L. 1970. The Benelux Nations: the Politics of Small-country Democracies. California: University of California. ISBN 03-079755-1. ZARKA, Jean-Claude. 1999. NATO. Překlad: Jiří Filip. Praha: HZ Editio. ISBN 80-86009-25-4.
INTERNETOVÉ ZDROJE
ABC ČR. (2013). Periodický tisk 2013. http://www.abccr.cz/overovana-data/periodicky-tisk1/?filterYear=2013&filterMonth=3¬Verified=1 (18. 05. 2013) City of Brussels. (Nedatováno). Brussels in http://www.brussels.be/artdet.cfm?id=4389&highlight=population (19. 05. 2013)
Česko-Slovenská filmová databáze. (2001-2013). Larry http://www.csfd.cz/film/253542-larry-king-live/ (24. 05. 2013)
King
Live
(TV
figures.
POŘAD).
Mafra. (2012). O společnosti: mediální skupina MAFRA. http://www.mafra.cz/cs/mafratiskove-zpravy.asp?y=mafra_all\cs_o-spolecnosti_portret-spolecnosti.htm (18. 05. 2013) Mafra. (2012). Produkty a služby: Lidové http://www.mafra.cz/cs/default.asp?y=mafra_all\cs_produkty-a-sluzby_lidovenoviny.htm&menu= (18. 05. 2013)
noviny.
Mafra. (2013). Lidové noviny: Historie LN. http://epaper.lidovky.cz/lidove-noviny/kdojsme/vice-z-historie (18. 05. 2013) Mediální skupina Mafra. (2011). Pátek: Lidové Noviny. http://data.idnes.cz/soubory/mafra_all/A111123_TVE_PATEK1123.PDF (18. 05. 2013) Syndikát novinářů České republiky. (2008). Etický kodex novináře. http://syndikatnovinaru.cz/1/5/36/etika/eticky-kodex (18. 05. 2013) Syndikát novinářů České republiky. (2013). novinaru.cz/1/5/21/etika/stanoviska (19. 05. 2013)
Etika:
stanoviska.
Unie vydavatelů. (2013). Statistiky za http://www.unievydavatelu.cz/Upload/1109.pdf (27. 05. 2013)
rok
http://syndikat-
2012/2013.
88
JMENNÝ REJSTŘÍK
Adams, Sally 21, 24, 25, 26, 29 Bartoníčková, Klára 14 Bartošíková, Miroslava 12, 14, 15, 17, 18 Bauman, Milan 19, 20, 23 Bednařík, Petr 30 Belgie 7, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 19, 43, 45, 86, 87 Bruggy 14 Brusel 1, 4, 7, 8, 9, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 34, 37, 38, 39, 40, 43, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 55, 57, 58, 59, 60, 64, 76, 78, 82, 83, 84, 85, 86, 87, 94, 108 Burns, Lynette Sheridan 23, 27, 28, 29, 35, 75 Čapek, Karel 7 Čuřík, Jaroslav 28 Disman, Miroslav 9, 10, 11 Eben, Marek 25, 106 Evropská unie 7, 14, 15, 16, 17, 36, 48, 49, 57, 69, 74, 86 Fencl, Ivo 26, 27, 28 Fiala, Petr 16, 17 Fuhrmann, Vilém 13, 15 Halada, Jan 19, 21, 28, 29, 65, 79 Hendl, Jan 9, 10 Hvížďala, Karel 8, 20, 21, 24 Indra, Bořivoj 12, 13, 17 Jirák, Jan 30 Kašík, Václav 16 King, Larry 25, 88 Klevisová, Naďa 19, 23 Klusáková, Jana 26 Kopáč, Radim 8, 19, 20, 21, 23, 24, 25, 26, 27, 28
Köpplová, Barbora 30 Koval, Josef 12, 13, 14, 15 Kramerová, Daniela 17 Křesťan, Rudolf 26 Lider, Julian 16 Mafra 30, 31, 32, 87, 88 McDonald, George 14, 15, 18 Mencher, Melvin 25 Metzler, Ken 19, 20, 22, 24, 25, 26 Minářová, Eva 7, 19, 27, 28 Monnet, Jean 17 NATO 16, 47 Neff, Ondřej 23, 26, 28 Osvaldová, Barbora 8, 19, 20, 21, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29 Palán, Aleš 25 Pecháčková, Marcela 32, 33, 34, 81, 90, 95, 101 Pitrová, Markéta 16, 17 Plavcová, Alena 31, 90, 93, 95 Pospíšilová, Iva 31, 32, 33 Santar, Jindřich 12, 13, 17, 18 Skálová, Venda 17 Sochorová, Bronislava 13, 17, 18, 86 Sommerová, Olga 19 Suchan, Ondřej 10, 31, 32, 33 Suk, Jan 20, 25 Šídlo, Jindřich 24, 26, 27 Šofar, Jakub 20, 24, 27 Štorkán, Karel 19, 20, 21, 23 Švagrová, Marta 23 Veľas, Štefan 20, 21 Volf, Petr 23, 24, 27 Weil, Gordon 13, 15, 16 Zarka, Jean-Claude 16
6 PŘÍLOHY – ROZHOVORY A E-MAILY S REDAKTORY MAGAZÍNU PÁTEK 6.1
Výzkumný rozhovor s Ondřejem Suchanem
ONDŘEJ SUCHAN- vedoucí magazínu (30. 01. 2013) Používáte v magazínu pátek často žánr interview? Jsou tři základní žánry, které se v magazínech používají, a to je rozhovor, téma a reportáž. Rozhovor je naprosto klíčový pro magazín, protože z 90 % u nás určuje i obálku. My máme většinou dva rozhovory. Jeden bývá na aktuálnější téma a druhý pak s nějakou osobností, která může přilákat lidi. To si myslím, že je často velký problém- je tady strašně moc magazínů a málo lidí, kteří mají co říct. Chce to neustále hledat člověka, který není úplně okoukaný, protože když někdo čte padesátý rozhovor s tím samým, tak to rovnou zahodí, ale zároveň ten jeho obličej musí být na první pohled alespoň trošičku známý, aby lidi přitáhnul. Takže my máme většinou dva rozhovory, jeden často s chytřejšími lidmi, který se pak posune dozadu, protože nejsou obálkoví, ale kolikrát mají víc co říct. Lidi musí na první pohled zaujmout obálka, my máme výhodu, že Pátek je součástí novin. Myslím si, že nejde udělat magazín bez rozhovoru. Myslíte si, že rozhovory v Pátku jsou něčím jiné, oproti jiným magazínům? Kromě toho, že jsou poměrně rozsáhlé, šest až osm stran, si myslím, že jsou specifické tím, že ty hlavní rozhovory dělají dvě redaktorky (pozn. Marcela Pecháčková, Alena Plavcová), které jsou strašně zkušené, rozhovory dělají už 40 let. Myslím si, že u nich je to vidět na velmi pečlivé přípravě. Dokážou udělat rozhovor i člověkem, který toho nechce moc říct, ale jen díky tomu, že toho o něm strašně moc ví, z něj toho dokážou strašně moc vytáhnout. Máte nějaká pravidla pro titulky k rozhovorům, používáte třeba vykřičníky? Určitě vykřičníky nepoužíváme, ale titulek samozřejmě musí zaujmout, měl by být také charakteristický pro celý rozhovor. Když se na to člověk podívá, mělo by být vidět, jestli ten rozhovor byl vedený vážně nebo s nadsázkou. Ale v magazínu je to trochu něco jiného než v novinách, máme výhodu těch fotek, které díky kvalitnímu papíru, na kterém magazín je, hrají možná i větší roli, než samotné titulky. Při prolistování je tudíž více vjemů, které člověka můžou trknout- právě fotografie, nějaký citát.
90
Používáte perex, pokud ano, k čemu? My máme teď zvláštnímu grafiku, za těch dva a půl roku co jsem v Lidovkách se u magazínu zapracovalo především na grafické stránce. Jinak perex tak nějak vyplývá. To vždycky vycítíte. Někdy musíte čtenáře více seznámit s tím, jaké jsou okolnosti rozhovoru nebo kdo je respondent zač. Někdy je naopak ta osoba tak zajímavá, že stačí napsat například S budoucí první dámou o… Myslím si, že tohle je hodně pocitová věc. Jde o to, aby se čtenář cítil odborně, aby měl pocit, že ví. Je důležité, aby se trošku přenesla atmosféra. Jakým způsobem řešíte první otázky- pomalé na rozjezd nebo hned jdete k nějakému tématu? Já si myslím, že zrovna v tomhle jsou ty redaktorky tak zkušené, že to vycítí. Záleží na člověku- někdy první otázka zarazí, někdy je první otázka jen taková rozjezdová, aby se v klidu vjelo do děje. Ale určitě platí, že první tři otázky rozhodují o tom, jestli ten rozhovor budete číst. Něco vás tam musí zaujmout, tak abyste chtěla pokračovat. Ale samozřejmě je důležité i potom člověka udržet v rytmu, aby měl chuť číst dál a dočíst. Máte nějaké limity na délku jedné odpovědi? Je to také hodně o pocitech, ale samozřejmě, že když člověk ten rozhovor přepisuje a nějaká odpověď je moc dlouhá, že ji rozdělí, tak že tam udělá vloženou otázku. Je to především grafický prvek, lidi dlouhá odpověď přirozeně odrazuje, i když je to zajímavé, špatně se jim to čte. Pokud vám člověk něco povídá, a je to něco třeba až intimního, tak skočit mu do toho by bylo divné. Myslím si, že nejdůležitější je mít pocit, že ty dva lidi si spolu opravdu takhle povídají. Je v pořádku, když je otázka ukončená třemi tečkami? Jistě, to se stane, že nastane jen nějaká reakce na odpověď. V rozhovoru, když se dva lidi baví, tak je to přirozené, že si třeba skočí do řeči, nejedou jenom otázka odpověď. Působilo by to pak nepřirozeně, jako dotazník. Jak jsou obvykle dlouhé rozhovory, které uveřejňujete? V magazínu jsou na šest až osm stran. Na znaky je to 12 tisíc až 16 tisíc znaků. Těch 16 tisíc je takové maximum, většinou je to těch 12, 13 tisíc znaků. 91
Co tykání v rozhovorech, užíváte ho někdy? Ne, ne, vůbec. Ono je to i nepříjemné dělat rozhovor s někým koho znáte. Sice si s ním hezky popovídáte, možná vám toho i víc řekne, ale pak k němu máte závazky a děláte ústupky, které byste normálně neudělal. Co se týká potom té grafické stránky, tak vždycky vykání. Myslím si, že čtenáře nezajímá, s kým se ten novinář zná. Tykáním ukazujete jenom „Hele, my jsme kámoši!“ Jakým způsobem přistupujete k vulgarismům nebo nespisovným slovům? Opět je to o pocitu, ale často se o tom i radím s lidmi, kteří to dělají déle, s mými nadřízenými. Co se týká nespisovné češtiny, záleží na tom, s kým se bavíte. Dlouho jsem dělal ve sportu, tak tam je jasné, že se nemluví úplně spisovně, působilo by to nepřirozeně. Nebo když Moravák použije nějaké moravismy, tak je nemůžete smazat. Ale jsou samozřejmě věci, které jsou zahranou. Jsou ale vulgarismy, kdy člověk přirozeně zareaguje, tak přepisovat by to bylo divné. Člověk je však záměrně nevyhledává, aby tím okořenil článek. Máte v rámci Lidovek seznam nějakých zakázaných slov? Myslím, že přímo seznam nemáme, ale jsou takové vulgarismy, které do novin vůbec nepatří, rozhovor samozřejmě nemá urážet a tak podobně. Ale když někdo řekne: „To jsem pak byl za blbce,“ a vyto přepíšete na: „To jsem pak byl za hlupáka,“ tak je jasné, že by to tak nikdo neřekl. Existuje taková hovorová čeština, kdy to lidi tak nějak skousnou. Problém je, když někdo cituje citát někoho dalšího, který je vulgární. Nejde upravovat něco už hotového. Náš magazín čte taky hodně starších lidí, tak na to se snažíme taky myslet, aby je to neuráželo. A jazyková pravidla týkající se pravopisu, ty také nemáte? Ty existují. Člověk se samozřejmě řídí obecnými pravidly, ale pak jsou takové věci, kdy jinak to píše Mladá fronta a jinak Lidovky. Často jsou problémy s přepisy zahraničních jmen, transkripce ruských jmen, přechylování. Existují pravidla, aby se to sjednotilo, jak v novinách, tak v magazínu. Ale naštěstí jsou to věci, které se týkají naší korektorky. Dostáváme se k problémovému tématu- autorizace. Ano nebo ne? Samozřejmě novinář nemá povinnost autorizovat. U těchto velkých rozhovorů mi autorizace nevadí, protože si myslím, že člověk může udělat chybu, zvlášť pokud jde o nějaký technický 92
obor. Takže autorizaci děláme, pokud si o to ten respondent řekne, nebo když člověk ví, že je to tak složitá oblast, že si jistí sám sebe. Co děláte, pokud ten zpovídaný ten rozhovor úplně přepíše a chce to uveřejnit tak? Použijeme pouze ty změny, kdy došlo k věcné chybě nebo když jsme si vyloženě nerozuměli. Nefunguje to tak, že to co on přepíše, tak tak to automaticky vyjde. Často je problém s politiky, kteří ten rozhovor tak přepíšou, že si tím dělají PR, ale vůbec tak nemluvili. Ale určitě rozhovory v magazínu nejsou k tomu, aby někoho poškodili. Vybíráte si příjemné lidi, už jenom proto, že ten magazín leží týden někde na stole. Vyberete si třeba i kontroverzní osobnost, ale nemáte za cíl ji někam tlačit, je to spíš příjemné povídání. Takže autorizace ano, ale jen věcné úpravy. Jaký je váš postoj k rozhovorům přes e-mail? Je to hrozně znát, protože člověk jinak píše a jinak mluví. Při psaní si dáváte daleko víc záležet a pak to působí jako dotazník. Respondent vypadá strašně dobře, ale není to přirozené. Nejvíc tam chybí reakce, jsou odpovědi, na které byste normálně zareagoval, a čtenář to pozná a říká si: „Proč se tady na tohle nezeptal?“ Osobní setkání je skutečně klíčové, vždycky je z rozhovoru znát, když si ti dva dobře popovídají. Jsou nějaké prohřešky, které redaktoři často opakují? Prvním je především špatná příprava. Člověk si přečte pár rozhovorů a má pocit, že ví všechno. Pak zjistíte, že vyjde rozhovor, který už vyšel někde jinde nebo respondent je otrávený, protože už na to odpovídal stokrát. U začínajících novinářů je taky problém v tom, že si s tím člověkem hezky popovídají, ale nakonec ten rozhovor zůstane prázdný a o ničem. Také by v tom rozhovoru neměl být novinář nijak moc vidět. Myslím, že Alena Plavcová dělá perfektně rozhovory, necpe tam sama sebe. Působí jako prostředník mezi čtenářem a zpovídaným. Je to problém, když člověk chce ukázat svoje ego a předvést jak je super. Pak je problém, který ani úplně neovlivníte, kdy mezi vámi nezafunguje taková chemie, kdy si jenom tak povídáte. Opravdu nejdůležitější je příprava, ty naše dvě redaktorky se na velký rozhovor připravují celé tři dny. A pak jsou daleko mladší redaktoři, kteří by té přípravě měli dát ještě víc a nedají, naopak to podcení. Na co se zaměřujete při výběrech respondentů? 93
Já vám řeknu, jaký je úplně optimální člověk, který se ale těžko hledá. Měl by to být člověk, který není úplně profláknutý, zároveň je pro lidi strašně známý, je to překvapení, že lidé to nečekají a ještě musí být atraktivní kvůli fotkám. Je také důležité, aby to bylo zajímavé jak pro lidi našeho věku, tak i pro moji babičku. Důležitá je taky pestrost, nemít třeba tři herečky za sebou. Jde i o genderovou vyrovnanost. Lidi podle mě chtějí pestrost, ale nikdy se nezavděčíte všem. Jsme malá země a jen v Lidovkách vyjde ročně 400, 500 rozhovorů, s kým pořád mluvit? Ale výběr je samozřejmě kolektivní věc, zapojují se jak moji nadřízení, šéfredaktor Dalibor Balšínek, tak jednotliví redaktoři. Je to pořád hledání. Myslím si, že důležité je hlavně překvapit a schopnost najít originální úhel zpracování. Jaká je vaše představa čtenáře magazínu? Je jasné, že lidi si ten magazín kupují kvůli televiznímu programu. Mladí lidé dneska noviny nečtou, možná někde na iPadu, náš magazín čte hodně starších lidí. Takových důchodců intelektuálů je moc. Řekl bych, že všeobecně pro Lidové noviny platí, že je čtou starší lidi, pravicověji zaměření, určitě to jsou lidi s rozhledem. Ale magazín je oproti novinám specifická věc, dostane se do rukou více lidem, koupí si ho babička a prolistuje si ho každý, kdo k ní přijde na návštěvu. Myslíte si, že moje téma o Bruselu, je do magazínu vhodné? Téma se mi nezdá špatné, je to s tím ale velmi složité, protože ve společnosti, půlka lidí Unii vnímá jako správný krok dopředu a druhá jako buzerující faktor, který tady prostě je. Zkusit vykreslit jak Brusel funguje je zajímavé, spíš bychom narazili na tu osobnost. 6.2
Doplňující e-mail s Ondřejem Suchanem
Elektronická konverzace 02. 05. 2013 Říkal jste, že v rozhovorech nikdy nenecháváte tykání. Dělala jsem rozhovor s Davidem Černým, a vyznělo mi to tak, že on si tyká ihned s každým. Přepsali byste to do magazínu na vykání nebo ne? Pokud jde o tykání, tak jsem myslel spíš redaktora. Ten by měl vždycky vykat. Samozřejmě jsou lidi, kteří zpětně tykají (třeba Jágr). Nesmí to ale působit neuctivě. Jako, že ty vykáš a on s tebou mluví jako s usmrkancem.
94
6.3
Výzkumný rozhovor s korektorkou Ivou Pospíšilovou
IVA POSPÍŠILOVÁ- korektorka a editorka magazínu (04. 03. 2013) Jak byste popsala rozhovor v magazínu Pátek? Klíčový je výběr osob, ten se odvíjí od toho, aby to nebyla úplná popina. Snažíme se nedělat to jako pop magazín, třeba se vymezovat vůči magazínu Mladé Fronty. Laicky řečeno, ty rozhovory by měly být chytřejší, víc intelektuální, ne vítěz Superstar, ale třeba nějaký zajímavý lékař. Neměl by to být úplně hloupý člověk. Pak už se to víceméně staví na těch dvou holkách, které ty rozhovory dělají, což je Marcela s Alenkou (pozn. autorky: Marcela Pecháčková a Alena Plavcová) a obě mají takové zkušenosti, že už jim nikdo neporadí. Dělají to nejlíp, jak to tady může kdo dělat. Rozhovor by měl být prostě chytrý a zajímavý. Ale nemáme stanovené, že by něco musel a něco nesměl mít, holky to dělají tak dobře, že už tam vždycky všechno je. Jak moc do přípravy rozhovorů zasahujete? Marcela nebo Alenka na poradě nadhodí, že jdou dělat příští týden rozhovor s nějakým člověkem a ptají se, co by nás o něm zajímalo. Všichni si sedneme a přemýšlíme, odkud ho známe, z jaké souvislosti, co by nás na něm zajímalo. Otázky si už dělají samy. Jaké úpravy jsou potom obvykle nejvíce potřeba? Potom rozhoduje především délka. Je formát, do kterého je potřeba to zalomit, který se třeba i průběžně mění. Vycházíme z 16 tisíc znaků a je třeba to zkrátit na 12 až 13 tisíc. Buď se s nimi domluvím, jestli by to samy nezkrátily, nebo to zkrátím sama o to, co mě nebaví. Přečtu to jako čtenář a vidím, že už se ponořily do nějakých moc komplikovaných věcí, kterým člověk z venku nemůže rozumět, už je to moc do detailů. Takže zásahy jsou většinou krácení. Že by byl rozhovor příliš krátký, to se nestává, jen výjimečně. Pak je potřeba nastavit fotkami. Pokud je odpověď příliš dlouhá, že se dostanou do historie, něco tam popisují, tak jim tu odpověď rozbiju třeba jednou otázkou: Konkrétně máte na mysli co? nebo Můžete uvést nějaký příklad? Podle čeho poznáte dlouhou otázku?
95
Odpověď by neměla být přes celý sloupec. Posuzuji to vyloženě vizuálně, když to vidím pod sebou, že je to k neučtení. Poprvé to čtu jako čtenář, aby se mi to četlo hezky, aby to mělo rytmus, aby nebyla kratičká odpověď a hned potom dlouhatánská. Obecně, když vidíte dlouhý text před sebou, nerozbitý, tak se vám do něho nechce. Takže to rozbíjím otázkou, která je úplně zbytečná, jde vlastně jen grafický prvek. Ale nikdy nerozdělujeme jednu odpověď na odstavce. Jak moc se musíte podílet na titulku? Holky si většinou udělají nějaký samy. Záleží na tom, jestli článek jde na titulku, nebo ne. Na titulní stránku magazínu totiž dáváme jiný titulek než dovnitř. Bývá to obvykle něco, co ten člověk řekl. Na titulku magazínu dáváme něco ne úplně citovaného, ale nějakou jeho charakteristiku nebo například Největší česká vietnamská herečka. Samotný titulek ale většinou vychází z toho, co člověk řekl, to je osvědčené. Jakým způsobem pracujete s perexem? Holky si ho také většinou vymyslí samy, většinou je problém s tím, že je moc dlouhý, takže krátíme. Záleží na tom, jak moc je potřeba toho člověka představit. Jak moc si ověřujete fakta, která jsou v interview zmiňována? Podle času. Nekontroluju úplně všechno, jen když mi tam něco nesedí, když mi něco říká, tady to smrdí průšvihem. Chyby respondenta většinou neopravuji, to je na jeho hlavu. Pokud je to na místě redaktora, tam to klidně opravím. Samozřejmě, pokud se ten zpovídaný zjevně přeřekl, třeba o sto let, tak to mu opravím. Člověk vycítí, kdy je to přeřeknutí a kdy se sám odkopá, v tom ho naschvál nechám. Jak zacházíte s cizími nebo nepříliš známi slovy? Vysvětluji do závorky, to znamená toto… Odděluji to kurzívou, aby bylo vidět, že to není jeho odpověď. Do stejných závorek popisujeme i emoce- směje se, rozčileně, skočí mi do řeči. Nepíšeme k tomu nic jako poznámka redakce, dáme to do závorek a do kurzívy. Když je celý text regularem, tak to z toho vyčnívá. Necháváte v rozhovorech nespisovné koncovky?
96
Ano, to jsme se shodli, že když to k tomu člověku patří, tak to tam necháváme. Zespisovním mu třeba každou druhou, každou druhou nechám nespisovnou. Aby bylo jasný, že používá obecně český koncovky, ale zase ať jich tam není moc. Myslím si, že kdyby byla každá koncovka nespisovná, tak by to čtenáře rušilo. A jak zacházíte s vulgarismy? Pokud je to nějaká pointa, má opodstatnění, a není to úplně hrozný vulgarismus, ale přijatelný, tak to tam zůstane. Jinak je moc nenecháváme. S tím je problém, ale pokud je na dobrém místě dobře umístěné, tak ho tam nechám. Jak se přizpůsobujete čtenářům, kteří jsou spíše starší? Je to věčný boj. Samozřejmě víme, jaký je náš čtenář, takže bychom z toho měli vycházet. Na druhou stranu, nechceme jenom je. Náš minulý vedoucí měl takovou mantru: „Já si vždycky představím, co by na to řekla moje maminka.“ To mi přijde jako dobré vodítko. Líbilo by se jí to? Rozuměla by tomu? Souvisí s tím i výběr fotek, nemůžeme dát nahatého kluka na obálku, protože důchodce to pohoršuje. Vysvětlujete cizí slova, u kterých si nejste jistí, že je starší čtenář pochopí? Určitě raději ano, a není to jen z ohledu na věk. Pokud vím, že tomu slovu rozumí jen nějaká skupina lidí, tak ho vysvětluji tak jednou větou. V textu může být tak maximálně jedno, dvě. Jinak holky zavčas řeknou, ať mluví srozumitelněji. Máte nějaká speciální jazyková pravidla? Je korektorna pro Lidové noviny a pak jsem já. Korektorna má nějaká vlastní pravidla, nástěnku, kde je napsáno, co se jak píše, pokud to příručka vysvětluje různě. V korektorně je to vojna, tam mají, že Ál-Káidu píšou takto a ne jinak. Já ji třeba píšu jinak, protože si myslím, že tak je to správně. Potom jsou obecná nepsaná pravidla, která se dodržují a jsou společná i pro mě. Například u slov, kde je varianta dlouhá a krátká, sezona a sezóna, je obecný úzus krátká varianta, tak to držím. Jak se stavíte k přechylování?
97
Třeba v Espritu (pozn. autorky: magazín vycházející jako příloha Lidových novin jednou měsíčně) se nepřechyluje vůbec, v novinách se přechyluje úplně všechno, v korektorně přechýlí i Madonnu. Já obecně nerada přechyluju. Známá jména, která fungují jako značka, prostě nepřechyluju. Pokud je to nějaká neznámá paní, která odpovídala na anketu na ulici v Chicagu, tak to přechýlím. Jinak obecně herečky, modelky ne. Pokud je na stránce pět jmen nepřechýlených, tak šestou na stránce nepřechýlím, ať to není zmatek. Když už si ale řeknu, že nějakou herečku nebudu přechylovat, tak ji nepřechýlím nikdy. Jsou nějaká slova, která se nesmí v textu objevit? Žádný seznam zakázaných slov nemáme. Pokud by se v textu vyskytlo nějaké opravdu sprosté slovo, které by nešlo vypustit, tak můžeme napsat p…I. Pokud by tam bylo použit slovo cikán, ve správném kontextu, tak tam může být. Jaké nejčastější chyby redaktoři dělají? Jednoznačně nejčastější je překlep jsem – jsme. Pak taky mně – mě. A samozřejmě čárky. Jak důsledně texty čtete? Já čtu několikrát. Při prvním čtení stylistiku, jednou syntax, při posledním čtu úplně slabiky. Když je čas, tak jeden text čtu pětkrát. Kolik místa zabírá medailonek? Já s grafikem vytvoříme plachtu, kde je vidět, kolik je místa na rozhovor a i kolik místa je na medailonek. Většinou si ho dělá sám redaktor. Obvykle je přibližně na pět set znaků. Mělo by tam být kdy a kde se narodil a takové věci, které se váží k němu profesně nebo odborně, kde teď působí. Jeden bod by měl být takový rodinný, osobnější, například že je ženatý a má dvě děti. V Už vím, že, kde je pohled redaktora na toho člověka, jak na něj působil. Ten má taky pět set znaků. Jsou ještě nějaké jiné úpravy, které jsou běžně nutné? Musím si dávat pozor na krátký východ, když odstavec končí krátkým slovem, které je na dalším řádku. Vím, že stačí vyhodit jedno slovo a ušetřím řádek. Pak tam taky nesmí zůstat
98
parchanti- na začátku a konci stránky nesmí zůstat jeden řádek, musí být alespoň dva, takže se musí buď krátit, nebo roztahovat. 6.4
Výzkumný rozhovor s redaktorkou Marcelou Pecháčkovou
MARCELA PECHÁČKOVÁ- redaktorka (05. 03. 2013) Podle čeho si vybíráte respondenty? Vycházíme z tradice, z toho, že víme, jací jsou naší čtenáři. Taky je důležité, co se právě děje. Záleží na dramaturgii každého čísla, nemůže být v jednom čísle pět zpěvaček. Je někdo s kým byste rozhovor dělat neměla? Není nikdo, kdo by byl tabu. Tabu je jenom člověk, který je hloupý, který nemá co říct. Musí být něčím zajímavý a mít co říct. Kdy si rozhovor plánujete? Tři týdny předem. To je moje celoživotní zkušenost v týdenících, že když se udělá forota rozhovorů, tak vždycky použijete ten poslední, co se udělal a ty ostatní potom zapadají. Tři neděle jsou akorát, chvíli trvá se s tím člověkem domluvit, připravit se, vyfotografovat, autorizovat, může to trvat dva dny, ale taky 14 dní. Můžete dělat rozhovory e-mailem? Jaké s tím máte zkušenosti? Dělala, ale dělám to strašně nerada. Chybí tomu atmosféra, která je tak důležitá. Musí to být jedině s člověkem, který umí psát, který rozumí dialogu. Posílám jim postupně třeba po pěti sadách otázek. Takhle jsem psala s Václavem Havlem rozhovor. Seděli jsme vedle sebe, já jsem mu napsala do notebooku otázku, podala jsem mu ho, on odpověděl, já jsem zareagovala… Můžete dělat skupinové rozhovory? Dělá se to, ale já to nemám ráda. I jako čtenář se v tom těžko orientuju. Špatně se to píše a dost těžko se do toho dostává ta atmosféra, která je pro mě důležitá. Má to smysl, když je to třeba otec a syn, ty se většinou doplňují, to ještě jde. Ale jak jsou tam třeba čtyři lidi, odborníci na něco, tak to je hrozné. Ale dělá se to.
99
Jaký je váš názor na způsob rozhovoru, který třeba vyšel po rozhovoru s paní Burešovou, kdy se mísí rozhovor s reportáží… Já se snažím tu atmosféru zachytit, i když jde jen o rozhovor. Ale teď to bylo dané tím, že jsem věděla, že mám v uvozovkách jen deset stránek a ten příběh je tak ohromný. Ale já jsem to počítala a rozhovorů je asi 19 typů, moc často tenhle druh nepoužívám. Máte už odhad, jak dlouho musíte s člověkem mluvit, aby to vyšlo na rozhovor? Příprava, ta může trvat i celý život, když dělám rozhovor s někým, koho znám celý život. Ale standartní čas pro rozhovor do magazínu jsou dvě hodiny. Jak se na rozhovor připravujete? Ideální je domluvit si to týden před rozhovorem. Nejen proto, že potřebuju čas načerpat spoustu informací o tom člověku, přečíst knížky… Mám ráda, když si na něj zvyknu, že ho mám v hlavě ten týden. To se mi ale málokdy podaří celý ten týden mít. Nejčastější je že si v Newtonu najdu rozhovory, které ten člověk dal. Někdy taky není co nastudovat. Jak moc si otázky připravujete? Určitě si předem připravuju body. Když se chci ptát, jestli znal paní Palachovou, tak mám napsáno Palachová, pak to rozvedu podle toho, jak reaguje. Nejdu na rozhovor s představou, jak bude vypadat. Jak potom s rozhovorem pracujete? Nejhorší je přepisování… Pak to přehazuju, stává se, že poslední otázka skončí jako první. Děláte si při rozhovorech nějaké poznámky? Ne, nedělám, atmosféra a různé detaily, které nejsou nahrané, se mi vybaví, když to přepisuju. Mě by to taky připadalo hloupé, abych si psala, když on na mě mluví. Jaký je váš přístup k autorizaci? Já autorizuju vždycky, respektive vždycky autorizaci nabízím. Jsou lidi, kteří řeknou: „Já ti věřím.“ Ale většina lidí chce. Já jim to pošlu, když jsem jim to slíbila a respektuju věcné opravy, ale nerespektuju blbosti. Pokud to jde, tak se s nimi snažím domluvit. Jediný, komu 100
se autorizace nenabízí, jsou politici, to je zavedená praxe. Politik co řekne, to platí. Málokdo z interviewovaných pochopí, že rozhovor není to, co oni řekli, ale moje interpretace. Týkají se vás i nějaké etické problémy? Určitě. Často se stává, že mi lidi řeknou něco na vysvětlení k té situaci, ale řeknou, abych to nepsala. Tak já to neřeknu, ale musím to vědět, abych mohla rozumět problému. Jak pracujete s člověkem, který používá sprostá slova? Rozhodně ho nijak nekrotím při rozhovoru, je mi to naopak sympatické. Ale pak je to hrozně těžké… Pokud je to charakteristický rys člověka, tak bych mu brala charakter, kdybych to do rozhovoru nedala, ale nesmí toho být moc. V rozhovoru nemůže být stokrát prdel. Může tam být hovorová řeč, ale taky to musí být střídmé. Nedám tam všechny –ej, ale jenom někdy. To je taková alchymie. Necháváte ráda dlouhé odpovědi? Ne, opravdu jen výjimečně, když zaznamenávají příběh. Ale jinak to sekám, dám novou otázku, kterou jsem nepoužila. Snažíte se nějak strukturovat otázky podle toho, jak jsou dlouhé? Určitě, nemohou být samé jednoslovné odpovědi za sebou. Krátká odpověď je někdy po dlouhé dobrá, aby se lidi vzpamatovali. Myslím na to, aby to mělo rytmus. Připravujete se zvlášť na první otázku? Někdy na to myslím, ale málokdy se mi to povede. Ale většinou pak v textu ta otázka, která je první je někde z textu, poznám ji až během práce. Měl by jít oblouk k poslední otázce, aby se ten rozhovor něčím uzavřel, aby nebyl ukončený jen tak v půli řeči. Skoro nikdy to ale není skutečná poslední otázka. Děláte vy sama něco špatně, máte nějaký zlozvyk, kterého se nemůžete zbavit? Mám dvě, tři otázky, které pokládám velmi často. Skoro vždycky se ptám na původ rodiny. A lidi to nebaví, už to ví, že Pecháčková se ptá na tohle a smějí se mi. Ale mě to připadá důležité a neumím se toho zbavit. Nebo mám takovou blbou otázku, kolik stojí máslo nebo 101
pivo. Protože jsou lidi, kteří jsou tak odtržení od reality, od všedního života, jezdí jen autem, nemají ani peněženku, prezidenti a tihle lidé. Tak zjistím, jestli znají všední život. Čím jsou rozhovory Pátku jiné od rozhovorů v jiných magazínech? Náš čtenář oproti těm magazínu Mladé fronty nebo Instinktu, je chytřejší a starší. Tudíž když dělám rozhovor, tak si můžu dovolit dělat, co mě opravdu baví. Když je čtenář chytrý, tak se můžete bavit i o blbostech, jako bych se bavila v Instinktu, ale naservíruju jim to chytře. Jaký je váš názor na ten box Už vím, že..? Ten jsem zavedla já. Myslím, že poprvé jsem ho použila v magazínu Mladé fronty , krátce na to jsem odešla. Zavedla jsem to do Instinktu, kde se to jmenovalo Mezi čtyřma očima. Dozvěděla jsem se od čtenářů, že je to první, co čtou. Vědí, jak ten rozhovor probíhal, jaký mám z toho pocit. Tak jsem to zavedla v Pátku, ale nevěděla, jsem jak to nazvat, takže to je Už vím, že. Nemusí tam být, z rozhovoru by mělo vypadávat samo o sobě, jaký byl, ale někdy je dobrý dopovědět kde a jak jsme byli. Jakou práci si dáváte s titulkem? Já titulkem začínám, to je první, co udělám. Úplně nevím, jak to funguje, já začnu psát, ale vlastně nevím, co budu psát. Ale když mám ten titulek, tak to je pro mě začátek a ruce jedou. Příběh rozhovoru se mi dostává do rukou. Jak dlouho s rozhovorem pracujete? Dvě nahrané hodiny přepisuju tak osm hodin. Pak to má třeba 35 tisíc úhozů, ale taky 80 tisíc. Pak to čtu a začnu vyhazovat plevelná slova, jako „jako“, „prostě“ a potom začnu přehazovat, co k sobě patří a pak to má linku. A pak to edituju. Co když vám někdo na otázku nechce odpovědět? Opakujete ji? Já nejsem kontroverzní novinář, takže když s někým dělám rozhovoru, tak ho jakoby zvu k sobě na návštěvu. A já se k návštěvě chovám hezky a stejně přistupuji k rozhovoru. Takže když nechce říct, tak se zeptám: „Vy mi to nechcete říct?“ a on mi řekne: „Ne,“ tak ho nechám být. Co když děláte rozhovor s odborníkem, který používá mnoho odborných termínů? 102
Tak mu řeknu: „Nemluvte na mě španělsky, já vůbec nevím, co říkáte.“ Hrát na to, že tomu rozumím, to nejde… Máte nějaký návod, jak udělat dobrý rozhovor? Nejde se naučit dělat rozhovory, člověk musí mít pokoru a chuť poslouchat. 6.5
Výzkumný rozhovor s Alenou Plavcovou
ALENA PLAVCOVÁ- redaktorka magazínu (05. 03. 2013) Jak si vybíráte lidi, se kterými děláte rozhovory? Je to různé. Některý na mě spadnou ze shora, protože vedení je přesvědčeno, že teď je to aktuální, že se s někým má udělat rozhovor. Některé si vytipuju sama, přijdou mi zajímaví, chtěla bych s nimi udělat rozhovor, takže bych řekla, že je to třeba padesát na padesát. Jak ve kterém období… Jak moc musíte vlastní výběr omezovat tím, že píšete pro Pátek? Já jsem v Lidovkách devatenáctý rok a ten Pátek ještě ani nevycházel, když jsem přišla. Od počátku magazínu se střídali různí šéfové a každý to směřoval trochu jinam. Byly období, kdy to mělo být víc populární, pak zas bylo období, kdy to byl zas více intelektuální. A já jsem za tu dobu dospěla k názoru, že dobrý rozhovor se dá udělat s kýmkoliv. Je důležité, jak se člověk ptá. Já třeba dělám strašně ráda rozhovor se sportovci. Takže není nikdo, kdo by byl tabu? Nikdy to nebylo tak, že by mi někdo řekl, s tímto to nepřichází v úvahu. Spíš se to nehodí z nějakého taktického důvodu, není v tu chvíli zajímavý, nemá žádný projekt. Jaký máte názor na rozhovory e-mailem? Dělala jsem ho jednou v životě, a to s Milošem Formanem, protože to bylo narychlo. Ale jinak já to odmítám, i když leckdo to navrhuje, protože to je pro něj pohodlnější, může si to rozmyslet. Ale kouzlo rozhovoru spočívá v tom, že je to tady a teď, že je to bezprostřední, že člověk hledá odpověď, že třeba není tak pohotový. A ani já třeba nejsem tak pohotová. To je na tom to vzrušující. Když čtu rozhovor, tak bych řekla že vždycky poznám, že je dělaný mailem, i když to ten novinář nepřizná. Je to najednou takové učesané, jako školní úloha. 103
V bezprostřednosti jsou emoce, a jakmile dostanete emoce do rozhovoru tak je vždycky zajímavější. Zažila jsem několik rozhovorů, kdy ti lidi na mě řvali, byli nepříjemní a je to strašný u toho rozhovoru to vydržet. Ale potom na psaní je to bezvadné, když tam ty emoce jsou. Co skupinové rozhovory? Taky jsem dělala. Třeba takový zajímavý skupinový rozhovor zase s Formanem a byli u toho Hřebejk a mladý Svěrák a dělali jsme to tak, že my tři jsme seděli tady v redakci a Formana jsme měli na Skypu a měli jsme půjčenou velkou obrazovku. Oni tři se jako bavili a já jsem se to snažila trošku moderovat, ale když mluvíte se třemi režiséry tak každý chce být ten fořt, takže jsem si tam moc neštrejchla, ale bylo to myslím zajímavý. A skupinový rozhovory jsem dělala mnohokrát, to bývá docela zajímavý, protože kolikrát to jiskří mezi těma lidmi. Třeba dělala jsem rozhovor s Kaplickýma asi týden před tím, než zemřel. Já jsem ho poznala jako strašného bručouna a když byl s manželkou, tak najednou přede mnou seděl usměvavý, laskavý. Máte nějak odhadnuté, jak dlouho musíte s tím člověkem mluvit, aby z toho byl dostatečně dlouhý rozhovor? Já už mám někde vzadu asi takové měřidlo, například přesně odhadnu, kdy skončí hodina, pokud mi ten člověk řekne, že má hodinu. Myslím, že mám odhad. Už když ten rozhovor běží, tak si přemýšlím z čeho by mohl být titulek, jaká by mohla být pointa, co vyhodím. Zároveň ale člověk musí být hrozně soustředěný, reagovat a nezapomenout svoje otázky. Pikantní na tom je, že já jsem vlastně introvert a hrozně se stydím cizích lidí, čili od začátku ty rozhovory pro mě byly strašné vzrušení. Kolik musíte věnovat času přípravě na rozhovor? Čím víc, tím líp. Protože příprava je skoro důležitější než rozhovor, když trošku přeháním. V novinách je na přípravu třeba minimálně den, ale když mám třeba dva tři dny, tak je to ideální. Jednak si na internetu najdu informace, co je z veřejných zdrojů, jednak si vyjedu staré články v Newtonu a když mám ještě šanci mluvit s někým, kdo toho člověka zná, tak je to hrozně dobře, protože vám řekne něco, co se nedočtete z rozhovorů. Nebo velice ráda se
104
podívám, když ten člověk je v nějaké televizní talk-show, vidíte jak je pohotový, kde si dát pozor. Děláte si při rozhovoru i poznámky nebo si jen nahráváte? Nahrávám si, a když jdu z toho rozhovoru, tak v tramvaji pořád něco píšu, protože si vzpomenu na něco, co by se mi hodilo do perexu, ale při rozhovoru si nepíšu nic. Při tom rozhovoru mám samozřejmě připravené otázky i strukturu, jak bych chtěla, aby ta témata šla za sebou, ale snažím se na to při rozhovoru skoro nedívat, protože pak ten člověk nabyde dojmu, že plníte nějaký úkol, kdežto když se mu díváte do očí, tak má pocit, že je to normální přátelská rozmluva. Já jsem za jednu z velkých poklon považovala, když jsem šla dělat rozhovor s Ivou Janžurovou, sešly jsme se v šatně, tak jsme si povídaly a ten rozhovor šel. Ona se na mě najednou podívala a říkala: „To už je rozhovor nebo vás to opravdu zajímá?“ To je to co chci, aby ten člověk věděl, že mě to zajímá. Jak se stavíte k autorizaci? To je takový český vynález, já myslím, že ve světě se to nedělá vůbec. Je zásada, že politikům se autorizovat nedává, protože politik má vědět co říká a mluví s novinářem, není to žádná tajná nahrávka. Takže politikům zásadně nedávám autorizovat. A u ostatních to dělám tak, že když si ten člověk o to řekne, tak mu to pošlu. A když si neřekne, tak mu to nepošlu. Nevnucuju to, lidi mají někdy tendenci to při autorizaci přepisovat, a to já nechci. Vždycky když text posílám k autorizaci, tak udělám poznámku, že autorizace znamená opravu věcných chyb nebo drobných nedorozumění. Co když vám to i pak pošle celé přepsané? Úplně celé přepsané, to se moc nestává, ale často se lidi šprajcnou a oblíbená věta je: Napsané to vypadá jinak, než když se to řekne. To když někdo řekne, tak skáču metr vysoko. Většinou to pak skončí nějakou plichtou. Když je ten člověk rozumný, tak se snažím si s ním sednout a vysvětlit mu, proč si myslím, že tohle by tam mělo být a skončit to nějakým kompromisem. Já mám teorii, že člověk se při autorizaci pozná mnohem líp, než při tom rozhovoru. Když mluví, tak chce být zajímavý a pustí si kolikrát hubu na špacír. Pak když to čte, tak se ukáže, jestli je odvážný a řekne si jo, takhle jsem to holt řekl, nebo ne. Ti povahově nejhorší volají rovnou nahoru. 105
Setkáváte se i s nějakými etickými problémy? Někdy se člověk ptá na věci, na které je mu trapné se ptát. Když někdo prožívá nějakou osobní bolest, tak to nemůžete opomenout, když to celý národ ví a zároveň je vám to trapné. Ono se říká, že není nic, na co by se člověk nemohl zeptat, ale vědět, jak se na to zeptat. Co když položíte otázku a člověk se odpovědi vyhýbá? Jestliže se snaží vykroutit, tak se ptám, ale pokud mi řekne, že na to nechce odpovídat, tak to je fér. To je důležitá zásada a zvlášť politici, ty jsou na to školený, a vykrucují se, jak můžou. Máte nějaká zvláštní jazyková pravidla v Lidovkách? O ničem takovém nevím. Já mám spíš problém se spisovností a nespisovností. Protože jsou lidi, kteří mluví nespisovně a když to přepíšete do úplně spisovného, tak je to prostě hloupé, třeba nějaký rocker, nebo nějaký mladý kluk, prostě mi to připadá neautentické. Mám takové svoje pravidlo, že trošku toho nespisovného tam nechávám. Podle míry toho člověka, co je to zač. Pak při autorizaci, pokud mu to vadí, tak to udělám zcela spisovně. Třeba Marek Eben to chce mít vždycky spisovně, i když spisovně nemluví, tak to respektuji. Myslím si, že to člověk citem musí vycítit, kde je to funkční a nějak to charakterizuje toho člověka a kde už je to trapné. S tím souvisí i sprostá slova… To taky, teď zrovna jsem odevzdala s jedním sochařem rozhovor, kde je slovo prd.., ale on to řekl tak spontánně a v takovém krásném kontextu. Přeci tam nebudu dávat p a čtyři tečky, mě někdy to tečkování připadá trapnější, než tam to slovo nechat. Takže je to jak kdy, ale v zásadě se snažím, aby to nebylo vulgární. Snažíte se směřovat delší otázky třeba doprostřed textu? Ne to ne… Já se snažím, aby ty rozhovory měly nějaký rytmus. Začíná to třeba vtipně, pak je to vážnější a nakonec je nějaká kuriozita. Aby to nebylo v jedné rovině, aby to mělo nějaké odlišení, třeba emotivní. Já jsem takový trochu pitomec, protože, i když je rozhovor třeba dvou a půl hodinový, tak ho přepisuju úplně celý. Nerada eliminuju už při přepisování, protože mám pocit že tam bude něco, co se mi bude nakonec hodit. I když je to standartní hodinový rozhovor, já toho mám třikrát tolik než potřebuju. Musíte selektovat, krátit, 106
vybírat. Čili to je těžká práce, protože někdy je to celé zajímavé a slyšela jsem takový bonmot, že když novinář škrtá vlastní texty, tak to je jako když vraždí vlastní děti. Jak jste spokojená s boxem Už vím, že… No to se tam zavedlo teprve nedávno, já jsem to psala v rámci toho úvodního textíku. To je docela dobrý, protože to toho člověka tak jako zlidšťuje. Teď to je jako osobní pohled, jestli jedla a u toho ji tekly nudle z pusy, což jsem taky u jedné zpěvačky zažila. Máte nějaké prohřešky, kterých se nemůžete zbavit? Já se nejvíc bojím, abych se po těch letech neopakovala. Protože samozřejmě už vím, jaká otázka vyprovokuje zajímavou odpověď a zas mi to je takové trapné, aby se to opakovalo. Někdy si prohlížím staré rozhovory a vidím jak se něco opakujte, tak si říkám: „Sakra tohle už nebudu dělat.“ To považuju za hřích, kterého bych se ráda zdržela. Myslím, že jsem nikdy nenapsala něco, co ten člověk vůbec neřekl. Někdy, když je ten rozhovor řídký nebo nezajímavý a ten člověk vydal nějakou knížku, tak se tam z ní mohou dát nějaké pasáže, ale přiznáte to… Nebo ještě je finta, že to uděláte ve třetí osobě a citáty z toho rozhovoru tam jenom použijete. Jakým způsobem tvoříte titulek? Někdy se mi stane už při rozhovoru, že člověk něco řekne a já vím, že to bude titulek jak Brno. Ale to se stane málokdy, většinou vybíráte z textu. Já to většinou dělám v průběhu přepisování, mám třeba pět, šest variant a pak jednu z toho vyberu. Někdy nakonec zavrhnu všechno a něco mě osvítí. Pravda je, že často titulky dělají editoři, protože to chtějí mít co nejatraktivnější. A většinou vyberou nějakou ptákovinu. Málokdy je to něco jiného, než citát. Ten titulek by měl být trochu emotivní, aby přitáhl pozornost. Připravujete si nějak zvlášť první otázku? Většinou se snažím, aby první otázka člověka zaujala, aby byla trošku směšná, aby ho vyvedla z míry. Aby byl rozhovor dobrý, musíte člověka trošku rozhodit nějakou otázkou, kterou nečekal, na co se ho nikdo nezeptal. Myslíte si, že rozhovory v Pátku jsou něčím jiné, a když ano, tak čím?
107
Doufám, že ano. Léta jsem je tady dělala sama a snažila jsem se, aby ty rozhovory byly jiné. Jsou novináři, kteří nad jedním kafem rozhovor udělají, nad druhým ho přepíšou a jsou novináři, kteří se tím zabývají týden. A myslím si, že je na tom vidět nějaká ta příprava, to nasazení. A tak doufám, že ten žánr tady má tradici, čtenáři na to dobře reagují. Objevují se témata spojená s Bruselem v rozhovorech Pátku? Rozhovory jsou často upínány k určitému místu, ale zrovna k Bruselu ani ne. Možná je to tím, že nedělám politické rozhovory. Teď jsem ale dělala například rozhovor se sopranistkou Simonou Šaturovou, která v prosinci zpívala v Bruselu v Královské opeře.
108
