MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra Sociální pedagogiky

Problematika interrupcí z etického hlediska s důrazem na hodnotu lidského života

Diplomová práce

Brno 2009

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Tomáš Dvořáček, DiS.

Vypracovala: Bc. Lenka Fišerová

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně, dne 15. 4. 2009

Lenka Fišerová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Tomáši Dvořáčkovi za cenné rady a za odborné vedení, které mi velmi pomohly při psaní mé diplomové práce. Mé poděkování patří také ochotným ženám, které se zapojily do výzkumného šetření a všem, kteří mě podporovali při realizaci práce.

Obsah Úvod .................................................................................................................................. 6 1.

Etika .......................................................................................................................... 8

2.

Problematika interrupcí v kontextu se sociální pedagogikou ................................. 10

3

Potrat ....................................................................................................................... 11 3.1 3.2

4

Interrupce ................................................................................................................... 11 Samovolný potrat ....................................................................................................... 12

Právní úpravy interrupcí ......................................................................................... 14 4.1 4.2 4.3

5

Vývoj legislativy v problematice interrupcí ............................................................... 14 Důsledky vyplývající ze zákazu interrupcí ................................................................ 16 Právo na život z pohledu legislativy........................................................................... 17

Počátek lidského života........................................................................................... 20 5.1 5.2 5.3

6

Duchovní pojetí .......................................................................................................... 20 Filosofické pojetí ........................................................................................................ 21 Biologické pojetí ........................................................................................................ 21

Průběh interrupce .................................................................................................... 24 6.1 6.2 6.3

Důvody rozhodnutí se pro interrupci.......................................................................... 24 Okolnosti interrupcí.................................................................................................... 24 Metody provádění umělých potratů ........................................................................... 25

6.3.1. 6.3.2. 6.3.3. 6.3.4. 6.3.5. 6.3.6. 6.3.7. 6.3.8.

7

Lék RU–486 ....................................................................................................................... 25 Miniinterrupce ................................................................................................................... 25 Klasická interrupce ............................................................................................................ 26 Dilatace a vyprázdnění ...................................................................................................... 26 Infuze do plodového vaku................................................................................................... 26 Redukce počtu plodů .......................................................................................................... 27 Hysterotomie ...................................................................................................................... 27 Regulace menstruace ......................................................................................................... 27

Zdravotní rizika interrupcí ...................................................................................... 29 7.1 7.2

8

Postabortivní syndrom................................................................................................ 30 Pomoc při postabortivním syndromu ......................................................................... 33

Předcházení nechtěnému těhotenství ...................................................................... 36 8.1

Metody antikoncepce ................................................................................................. 36

8.1.1 8.1.2 8.1.3 8.1.4 8.1.5

8.2

9

Prezervativ (kondom) ......................................................................................................... 36 Přerušovaná soulož ............................................................................................................ 37 Chemická antikoncepce (krémy a čípky) ............................................................................ 37 Nitroděložní tělísko ............................................................................................................ 37 Hormonální antikoncepce .................................................................................................. 38

Přirozené plánování rodičovství ................................................................................. 39

Alternativní možnosti řešení nechtěného těhotenství ............................................. 42

10 10.1 10.2

Názory na interrupce ........................................................................................... 44 Pro-choice .................................................................................................................. 44 Pro-life........................................................................................................................ 45

11

Morální hledisko hodnoty lidského života.......................................................... 47

12

Výzkumná a metodologická část ........................................................................ 50 4

12.1 12.2 12.3 12.4 12.5 12.6 12.7 12.8 12.9

Pojem výzkum ............................................................................................................ 50 Kvalitativní výzkum ................................................................................................... 50 Cíle výzkumu ............................................................................................................. 52 Analýza dat................................................................................................................. 53 Metoda výzkumu ........................................................................................................ 55 Etické předpoklady výzkumu ..................................................................................... 55 Popis výzkumného vzorku ......................................................................................... 55 Stanovení výzkumných problémů .............................................................................. 56 Průběh výzkumu ......................................................................................................... 57

13

Prezentace výzkumu ........................................................................................... 58

14

Výsledky výzkumu ............................................................................................. 81

Závěr ............................................................................................................................... 85 Resumé ............................................................................................................................ 87 Summary ......................................................................................................................... 87 Základní pojmy ............................................................................................................... 88 Seznam použité literatury ............................................................................................... 90 Seznam elektronických zdrojů ........................................................................................ 93 PŘÍLOHY ....................................................................................................................... 95

5

Úvod Jedním z důvodů, proč jsem si pro svoji práci vybrala tuto problematiku, je skutečnost, že jsem v minulém roce sama prožila své první těhotenství. Bylo to pro mne období náročné, protože s sebou přineslo velké množství změn fyzických, ale také psychických, zejména působením hormonů. Ale i když toto období přinášelo spoustu obtíží, bylo pro mne krásné, protože se uvnitř mého já utvářel nový život – pomalu a postupně - a to ve mě vyvolávalo neochvějný pocit lásky k tomu malému bezbrannému človíčkovi. Protože tato zkušenost byla pro mě zcela nová, začala jsem se více zamýšlet nad různými tématy spojenými s těhotenstvím a mateřstvím, mezi které patří i složité a eticky kontroverzní téma umělých potratů, interrupcí. Přemýšlela jsem o náročnosti těhotenství pro ženu, která svoje dítě neplánovala a otěhotněla nečekaně. Problematika interrupcí je v současné době předmětem častých diskuzí. Umělý potrat přestoupil svou ryze medicínskou stránku a vstoupil do oblasti morální, sociální, filozofické, náboženské a také právní. Tyto oblasti se vzájemně prolínají a úzce dotýkají. Ve své práci chci přiblížit problematiku interrupcí a úskalí, která sebou interrupce přinášejí, a to zejména v etické rovině. Je možné tímto způsobem beztrestně ničit nenarozený život? Ráda bych také poukázala na to, jak je v dnešním světě vnímána hodnota lidského života. Vážíme si života jako takového i s jeho stinnými stránkami anebo upřednostňujeme hlavně jeho kvalitu? Jak je vnímán počatý člověk? Diplomová práce je rozpracována do dvou částí. Teoretická část se bude zabývat uvedením do problematiky a vysvětlením základních pojmů. Jejím cílem je podrobněji přiblížit okolnosti spjaté s prováděním interrupcí, vývoj právní úpravy, způsoby provádění interrupcí s jejich riziky včetně postabortivního syndromu. Naskýtá se otázka, proč tolik žen trpí po potratu tímto syndromem, když se zdůrazňuje právo ženy na svobodnou volbu? V čem je podstata postabortivního syndromu? Dále chci v této části přiblížit názory na to, jak je vnímán počátek lidského života a s tím související liberální přístup k interrupcím. Možnost interrupce bez omezení naznačuje, že ženy nechtějí přijmout zodpovědnost za své sexuální chování a jeho následky. Naznačuje, že je v pořádku, pokud uskutečníme pohlavní styk s kým budeme chtít, kdy budeme chtít a aniž bychom se přitom starali o následky. Proto ve své práci také přibližuji možnosti předcházení těmto negativním jevům výchovou k zodpovědnosti za své jednání.

6

Rovněž přibližuji prevenci otěhotnění formou antikoncepce a také alternativní způsoby řešení nechtěného těhotenství. Ve výzkumné části práce na to navazuji výzkumem v kvalitativní formě vedeným metodou narativního rozhovoru s ženami, které podstoupily interrupci. V této části bude popsána metodologie, cíl, jednotlivé výstupy a prezentace výsledků celého výzkumu. Provedené výzkumné šetření mělo za cíl ukázat prožívání interrupcí samotnými ženami a vliv tohoto psychicky náročného zážitku, ke kterému je možné zaujmout různá stanoviska, na jejich etické názory a na názory na počátek lidského života. Snažila jsem se přitom zohlednit široké spektrum vlivů a faktorů, které mají na ženy dopad (např. rodinné zázemí, postoj partnera a okolí atd.). Svojí prací bych ráda přispěla k uvědomění si, že v případě interrupce se nejedná o pouhé zbavení se „shluku buněk“ – jak je interrupce často vnímána. Vývoj dítěte jasně ukazuje, že již v prvních týdnech po početí se tvoří jedinečná neopakovatelná lidská bytost, která si zaslouží lásku a ochranu. Svazek mezi matkou a dítětem je nejdůvěrnějším poutem lidské existence. V tomto základním lidském vztahu by měla být hojnost lásky, láskyplného přijímání a vstřícnosti. Chtěla bych touto prací poskytnout přehled informací o dané problematice, podnítit čtenáře k zamyšlení a umožnit každému, aby si vytvořil vlastní názor na etickou stránku interrupcí a interrupce samotné.

7

1. Etika Interrupce představují problém, který se etiky velmi úzce dotýká. Neustále dochází k diskuzím, zda jsou eticky přijatelné či nikoliv. Proto v souvislosti s tématem práce považuji za důležité nejprve přiblížit oblast etiky, morálky a dalších na ně navazujících pojmů, které jsou důležité pro správné pochopení zkoumané problematiky interrupcí. „Etika (z řeckého ethos - mrav), nebo též teorie morálky je filozofickou disciplínou, která zkoumá morálku nebo morálně relevantní jednání a jeho normy. Etika je disciplínou praktické filozofie. Zabývá se teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictvím svobodné vůle.“1 Haškovcová uvádí, že etika je teorií mravnosti a jako pojem je nadřazena morálce. Etika zkoumá zákonitosti mravního chování jednotlivců i společnosti. Mravní zásady, které jsou lidmi uznávány, se v průběhu času mění. Etika se též zaobírá touto otázkou, proč a za jakých okolností dochází k proměně tzv. uznávaných hodnot v jiné.2 „Etika je filozofická nauka o správném jednání. Hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popřípadě usiluje morálku zdůvodnit. Je nazývána též praktickou filozofií (filozofií aplikující určité filozofické koncepce na jednání a život člověka).“3 Etické principy by měly mít všeobecnou platnost a neměly by podléhat žádnému subjektivnímu vlivu.4 V současné době nabývá etika na významu zejména v kontextu s lékařstvím, protože nové technologie umožnily člověku rozhodovat o životě a mít nad ním do určité míry moc (dialýza, transplantace orgánů, interrupce, antikoncepční pilulka, prenatální diagnostika, intenzivní péče, respirátor atd.). Tato situace vede ke stále širší diskusi o dosahu počínání člověka vybaveného moderní technikou na sféru života a na jeho etický rozměr. Bioetika (z řeckého bios – život a étos – mrav) je pojmem nadřazeným pojmu lékařská etika. Předmětem bioetiky je zkoumání etických problémů nejen v praktickém 1

WIKIPEDIE Otevřená encyklopedie. Etika. [online]. [cit. 2009-01-27]. Dostupné z WWW: . 2 HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vyd. Praha: Galén, 2002. s. 13. 3 VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. s. 189. 4 KUNZMANN, P., BURKARD, F. P., WIEDMANN, F. Encyklopedický atlas filosofie. 9. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. s. 13.

8

výkonu lékařské praxe, ale také ve výzkumu zejména v oborech, které výkon lékařské praxe podmiňují (biologie, biofyzika, chemie, farmacie). V širším významu je bioetika používána pro označení etické problematiky veškerého života na zemi (např. ekologické problémy).5

5

HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vyd. Praha: Galén, 2002. s. 15.

9

2. Problematika interrupcí v kontextu se sociální pedagogikou Interrupce jistě patří mezi problémy, kterými by se sociální pedagogika měla zabývat. Jak jsem již výše zmínila, interrupce představují problém, který se velmi úzce dotýká etiky. Ve všech sociálních oblastech je téma etiky přítomné. Ze samotné povahy profesí, které se uplatňují v sociální oblasti, vyplývá důležitý význam vztahu lidí mezi sebou navzájem, ale i fakt, že v sociální pedagogice jde spíše o poslání, než jen o povolání. Působení sociálního pedagoga by mělo být založeno na výchově k respektování hodnoty života a důstojnosti všech lidí. Rovněž také na právech, která z toho vyplývají. Myslím si, že by sociální pedagog měl přistupovat k potratům odmítavě, ale neměl by přistupovat odmítavě k osobám, které ho podstoupily. I když já osobně s potraty nesouhlasím, myslím si, že nemám právo kvůli nim kohokoliv odsuzovat. Soc. pedagog by měl vyjadřovat solidaritu s lidmi v nouzi. Úkolem sociálního pedagoga by mělo být pomáhat osobám, které ho potřebují, podat jim pomocnou ruku a pokusit se najít s nimi novou „lepší“ cestu. V konkrétním případě se tedy jedná především o ženy po potratu, ale i o ty ženy, které o něm uvažují. Jako nejpotřebnější vidím snahu co nejvíce eliminovat interrupce formou vhodné prevence a výchovy. A právě v tom vidím jeden z úkolů sociální pedagogiky. V rámci výchovného působení rozvíjet v lidech humanistický přístup k životu, vychovávat k zodpovědnému přístupu v partnerství, informovat o možnostech antikoncepce atd. Je před námi úkol změnit a nastavit jiné myšlení veřejnosti, aby podporovalo etické a morální hodnoty. Je potřeba výchovu směřovat k odpovědnosti za život vlastní i svých blízkých. Sociální pedagogika by se měla věnovat etickým hodnotám, které stabilizují rodinu a vytvářejí prostor pro radostné přijetí nové generace.

10

3 Potrat Potrat je definován jako „přerušení těhotenství před ukončením 28. týdne těhotenství, tedy vypuzení či vynětí plodu z těla matky ještě v době, kdy plod není schopen mimo tělo matky samostatně existovat.“6 V současné době však přežívají i plody, které jsou narozené okolo 23. týdne těhotenství, takže definice má v tomto směru své rezervy dané pokrokem medicíny. Koschin rozděluje potraty na tři typy – samovolný potrat, umělé přerušení těhotenství a ostatní potraty. Samovolný neboli spontánní či přirozený potrat je spontánní vypuzení plodu z dělohy. Za umělé přerušení těhotenství (interrupci) se považují indukované potraty. Slovo přerušení má však velmi zavádějící význam. Naznačuje, že po přerušení jakékoli činnosti v ní lze pokračovat. Interrupce ale znamená ukončení těhotenství. Do kategorie ostatní potraty spadají jednak kriminální případy, ale také ukončení mimoděložního těhotenství.7

3.1 Interrupce „Interrupce neboli umělé přerušení těhotenství, umělý potrat, lat. abortus arteficialis je záměrné ukončení těhotenství prostřednictvím chemické látky nebo chirurgického zákroku.“ 8 Interrupce bývá též nesprávně označována pojmem potrat, přičemž toto slovo v původním významu znamená samovolné (nezamýšlené) předčasné vypuzení plodu neschopného života.9 Přesná definice potratu je dána legislativou a to vyhláškou ministerstva zdravotnictví ČSR č. 11/1988 §4: „Potratem se rozumí ukončení těhotenství ženy, při němž: •

plod neprojevuje ani jednu ze známek života a jeho porodní hmotnost je nižší než 1000 g a pokud ji nelze zjistit, tak v případě, že je těhotenství kratší než 28 týdnů

6

Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. s. 816. KOSCHIN, F. Demografie poprvé. Praha: VŠE, 2000. s. 62. 8 WIKIPEDIE Otevřená encyklopedie. Interrupce. [online]. [cit. 2009-01-09]. Dostupné z WWW: . 9 Tamtéž. 7

11

•

plod projevuje alespoň jednu ze známek života a má porodní hmotnost nižší než 500 g, ale nepřežije 24 hodin po porodu

•

z dělohy ženy bylo vyňato plodové vejce bez plodu, anebo těhotenská sliznice“10 Jak jsem již uvedla, problémem této definice je, že nerespektuje úspěchy

neonatologie. V současné době je možné udržet při životě i velmi časně narozené plody, proto je v některých zemích potrat definován pouze stářím plodu. O potratu se pak hovoří při vypuzení plodu mladšího než 20 až 22 týdnů.

3.2 Samovolný potrat V některých případech je těhotenství předčasně ukončeno samovolným potratem. Ten představuje pro každou ženu silně nepříjemný zážitek, který může mít vážné psychické následky. Samovolný potrat se vyskytuje v jednom z pěti těhotenství, ale ve skutečnosti je ještě častější - pravděpodobně končí potratem až 75 % těhotenství. Naprostá většina z nich však skončí ještě v době, kdy žena ani netuší, že je těhotná, tj. v období druhé poloviny menstruačního cyklu. Takový potrat může mít podobu výjimečně opožděné nebo více bolestivé menstruace.11 Spontánní potraty můžeme rozlišit na časné a zamlklé. K časnému potratu neboli potratu v prvním trimestru dochází nejčastěji do 12. týdne těhotenství a většinou bývá doprovázen silnými bolestmi břicha a krvácením. O zamlklý potrat se jedná v případě, že samovolný potrat probíhá bez příznaků nebo pouze s malými příznaky, např. odtokem malého množství hnědavého výtoku z pochvy. Tento typ potratu je obvykle zjištěn ultrazvukem. Uvnitř dělohy může být zjištěn prázdný vak, což znamená, že plod se nikdy nevytvořil. V tomto případě se provádí ještě kontrolní vyšetření s odstupem sedmi až deseti dní. Lékař zkontroluje, zda se dítě ve vaku nevyvíjí.12 Samovolný potrat může mít mnoho příčin. V prvních týdnech těhotenství tělo často odmítne poškozený plod, který by se nikdy nemohl zdravě vyvinout. Občas je potrat vyvolán zdravotním problémem, který se objeví v průběhu těhotenství, nebo z důvodu předchozího onemocnění. 10

WIKIPEDIE Otevřená encyklopedie. Potrat. [online]. [cit. 2009-01-10]. Dostupné z WWW: . 11 BEHINOVÁ, M., KAISEROVÁ, K. Velká kniha o mateřství. Praha: Mladá Fronta, 2006. s. 94 – 95. 12 DEANSOVÁ, A. Kniha knih o mateřství. Praha: Fortuna Print, 2004. s. 278.

12

Rámcově se tyto příčiny dají rozdělit na: - fyzikální – např. rentgenové záření - chemické – působení některých cizorodých látek - látky shodné s karcinogeny, které jsou obsaženy např. ve výfukových plynech či v cigaretovém kouři - biologické – působení virů, bakterií - genetické – nahodilé mutace genů, poruchy chromozomů při vývoji spermií, vajíček i při dělení již vzniklého zárodku, dědičný přenos některých onemocnění - mechanické – např. trauma - hormonální – nedostatek hormonů či některé hormonální poruchy, např. štítné žlázy - imunologické – tvorba protilátek proti strukturám embrya, spermiím atd. - hematologické – např. vrozené poruchy srážlivosti – Leidenská mutace atd. - nutriční – nedostatek základních živin a vitaminů (v našich podmínkách nepravděpodobné) Všechny příčiny se však mohou vzájemně kombinovat.13 Pro ženu je nesmírně těžké přijmout potrat jako v podstatě přirozený způsob, jakým se její tělo vyrovnává s poruchami embrya v časné fázi jeho vývoje. Žena se nesmí cítit provinile ani si připouštět pocit, že je za to nějak zodpovědná. Většinou je to přirozený proces a ne situace, kterou způsobila.14 Dále se ve své práci budu zabývat umělým přerušením těhotenství neboli interrupcí.

13 14

BEHINOVÁ, M., KAISEROVÁ, K. Velká kniha o mateřství. Praha: Mladá Fronta, 2006. s. 94 – 95. DEANSOVÁ, A. Kniha knih o mateřství. Praha: Fortuna Print, 2004. s. 279.

13

4 Právní úpravy interrupcí 4.1 Vývoj legislativy v problematice interrupcí Vykonávání umělých potratů je záležitost velmi problematická z mnoha hledisek – zdravotních, etických i legislativních. V celých dějinách lidstva je interrupce předmětem mnoha sporů a v mnoha státech byla a stále je protiprávní. Umělý potrat je výkon starý jako lidstvo samo, který se vyskytoval ve všech kulturách. Interrupce se prováděly již ve starověku. V té době neexistovala žádná zákonná ustanovení, která by potrat nějakým způsobem zakazovala. Staří Řekové dokonce doporučovali potrat k regulaci populace a udržení stabilních sociálních a ekonomických podmínek společnosti.15 V historii se záměrné vypuzení plodu z těla matky provádělo několika metodami: jednou z metod bylo podání těhotné ženě jedu tzv. „léku vyhánějícího plod“. Ten měl zapříčinit, že dítě působením nebezpečných látek zemře. Bohužel tyto jedy ohrožovaly i život matky, která v mnoha případech zemřela také. Další metodou byl silný úder do břicha těhotné ženy s cílem vyvolat potrat. Ale i v tomto případě bylo vysoké riziko smrtelného zranění ženy.16 Od druhé poloviny 18. století se pak používal nový způsob vyvolání potratu. Ten spočíval v tom, že byl do dělohy skrze děložní krček zaveden cizorodý předmět, který měl vyvolat potrat. I při provádění této metody existovalo pro těhotnou ženu velké riziko, protože mohlo dojít k vážným zraněním.17 Ve středověku docházelo v některých zemích díky růstu katolického vlivu k odmítavým postojům vůči umělému potratu, protože pro katolickou církev jsou potraty nepřípustné. Křesťanská nauka považuje za počátek lidského života oplodnění vajíčka. „Lidský zárodek je třeba pokládat za oduševnělý již v okamžiku početí. Tedy ve chvíli, kdy dojde ke splynutí semene a vajíčka vzniká nový člověk – jednotlivec s duší i tělem, s právem na život.“18 V Anglii od roku 1307 až do roku 1803 platil zákon, který umožňoval ženě podstoupit potrat na požádání, pokud ještě žena necítila pohyby dítěte. Až v roce 1803, za vlády Jiřího III., bylo zákonem stanoveno, že potrat je zločinem i před tím, než matka cítí pohyby plodu. Potrat byl trestán pokutou, vězením nebo postavením na 15

UZEL, R. Jak neotěhotnět. Praha: Scientia Medica, 1992. s. 94 – 96. WILLKE, J. C. Člověkem od početí. Český Těšín: Cor Jesu, 1993. Být či nebýt, s. 18. 17 Tamtéž. s. 20. 18 BENEŠ, A. Morální teologie. Praha: Krystal, 1994. s. 126.

16

14

pranýř. Provedení potratu poté, co již matka cítila pohyby, bylo kvalifikováno jako vražda a trestáno smrtí. Za vlády královny Viktorie byl v roce 1861 indukovaný potrat stanoven jako kriminální čin, který byl trestán doživotním žalářem.19 Od začátku 20. století dochází celosvětově k tendenci legalizace potratu. Do této doby byl téměř ve všech zemích výkon potratu protiprávní. První stát, který uzákonil umělé přerušení těhotenství na žádost ženy, byl SSSR (1923). V dalších letech došlo v některých státech k legalizaci potratů pouze ze zdravotně - sociálních důvodů. Mezi tyto státy patřilo Dánsko, Švédsko, Finsko a Norsko. Např. v Anglii a Francii bylo umělé přerušení těhotenství uzákoněno až v sedmdesátých letech. V USA došlo k legalizaci interrupcí v roce 1973, což také velkou měrou ovlivnilo legalizaci potratů v evropských zemích. Objevovaly se ale i výjimky, které potraty nadále nepovolovaly. Mezi ty patřilo např. Irsko, Malta, Albánie, Rumunsko a Belgie (ta v roce 1990 změnila zákon a povolila potraty jen ženám v tísni do konce 12. týdne těhotenství).20 V roce 1985 byly potraty povoleny ve Španělsku, ovšem pouze v případě, kdy těhotenství představovalo pro ženu riziko zhoršení tělesného a duševního zdraví. Řecko liberalizovalo potraty v roce 1986. Ve stručnosti lze říci, že v Evropě ve druhé polovině 20. století byly interrupce zlegalizovány jednak z důvodů zdravotních a sociálních, ale i jen na žádost ženy. V našich zemích platil až do roku 1950 trestní zákon č. 117 z roku 1852 „O vyhnání plodu“. Žena byla trestána za pokus o potrat vězením od šesti měsíců do jednoho roku, za dokonaný čin pak od jednoho roku do pěti let. Zákon stanovil rovněž trest o stejné výměře pro otce dítěte při jeho prokázané spoluvině. Osoba, která potrat provedla, byla rovněž trestána vězením v délce jeden až pět let, při ohrožení života ženy nebo poškození jejího zdraví v délce pěti až deseti let. Komentář připouštěl výjimku potratu v případě ohrožení života nebo krajní nouze. V Československu byly interrupce legalizovány zákonem č. 68 z roku 1957 „O umělém přerušení těhotenství“. Uveden do praxe byl v roce 1958 a zavedl instituci interrupčních komisí, indikace rozšířil na zdravotní a „zvláštního zřetele hodné“. 21 Výraznou liberalizaci přinesl zákon č. 66/1986 Sb., který platí od roku 1987 dodnes. Tímto zákonem byly zrušeny potratové komise a rozhodování o počtu a době 19

PEKÁRKOVÁ, M., PRIMUSOVÁ, H., UZEL, R., SALAJKA, M. Potrat ano-ne aneb na pokraji života. Praha: Grada Publishing, 2000. s. 12. 20 PLANOVANI RODINY. Karhan, J., Kovář, P. Stav a vývoj zákonodárství umělého přerušení těhotenství ve světě a u nás. [online]. [cit. 2009-01-18]. Dostupné z WWW: . 21 UZEL, R. Jak neotěhotnět. Praha: Scientia Medica, 1992. s. 97.

15

narození dětí bylo během raného těhotenství ponecháno plně na matce. Zároveň byla zavedena nová technika provádění potratů, tzv. miniinterrupce.22 K umělému ukončení těhotenství se řada historicky známých společností stavěla negativně a v zemích se silným katolickým vlivem byla tato činnost přísně trestána. V současné době je stále v mnoha zemích světa interrupce ilegální či velmi problematická. Stejně jako v minulosti je to zejména v zemích, kde má významný vliv náboženství. V těchto zemích hraje spor o interrupce důležitou politickou roli. V Evropě je interrupce ilegální v Polsku, Irsku a na Maltě. V současné době například řada žen z Polska podstupuje potraty na klinikách v České republice a ženy z Irska podstupují potraty na klinikách v Anglii.

4.2 Důsledky vyplývající ze zákazu interrupcí Zákaz interrupcí nevede k jejich úplnému vymýcení. Právě naopak se často v zemích, kde jsou interrupce ilegální, rozmáhají nepovolené a nežádoucí praktiky. Ženy řeší svoje nechtěné těhotenství různými způsoby.

Nelegální potraty Zákaz interrupcí s sebou nese riziko jejich ilegálního provádění. Zákrok je často prováděn nekvalifikovanými osobami v naprosto nevyhovujících podmínkách. Tyto skutečnosti přinášejí ženám velké riziko ohrožení jejich zdraví a života. V minulosti se při výkonu ilegálního potratu zasunoval do dělohy drát nebo pletací jehlice a cílem bylo propíchnout vak blan a tím vyvolat odtok plodové vody s následným potratem. Tyto neodborné postupy vedly k rozsáhlým poraněním ženy často s následným vykrvácením nebo těžké infekci při neošetřeném potratu. Pokusy o vypuzení plodu pomocí chemikálií mívaly stejně závažné následky. Tyto praktiky probíhaly tak, že se do dělohy vstřikoval petrolej nebo mýdlová voda, což v případě proniknutí do krevního oběhu ženy způsobilo hemolýzu a smrt. Často docházelo také k otravám. V zemích se zakázanou interrupcí, nedostupnou antikoncepcí a nedostatečnou osvětou se tyto jevy vyskytují dodnes.23

22 23

HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vyd. Praha: Galén, 2002. s. 120. WIKIPEDIE Otevřená encyklopedie. Interrupce. [online]. [cit. 2009-01-09]. Dostupné z WWW: .

16

Potratová turistika V některých zemích jsou potraty (interrupce) legislativně zakázány a ženy, které požadují potrat, cestují do cizích států, kde je provedení potratů legální, i když třeba ne pro cizinky. V současné době například řada žen z Polska podstupuje ilegální potraty na klinikách v České republice, ženy z Irska podstupují potraty na klinikách v Anglii.24

Potrat v mezinárodních vodách Zvláštním případem potratové turistiky je využití služeb tzv. potratových lodí. Tyto lodě vyplouvají ze států, kde jsou interrupce legální, k zemím, kde jsou potraty zakázané. Loď zakotví v mezinárodních vodách blízko od pobřeží, takže se na osoby na její palubě vztahuje zákon země, odkud loď pochází. Ženám, které se dostanou na palubu, jsou poskytnuty rady a pomoc v podobě antikoncepce. Rovněž zde žena může získat potratovou pilulku a podstoupit interrupci. Nejznámější lodě provozuje v rámci svého projektu hnutí „The Women on Waves“ (Ženy na vlnách), které je podporováno nizozemskou vládou a uplatňují se na ni liberální zákony umožňující interrupci.25

4.3 Právo na život z pohledu legislativy „O právech ženy a dítěte lze uvažovat v různých polohách. Nejčastěji se tím míní právo těhotné ženy a nenarozeného dítěte, přičemž se zdůrazňuje, že takové právo je nedělitelné. To proto, že život nenarozeného dítěte je v biologické rovině podmíněn životem matky. Má tedy za takové situace těhotná žena právo na interrupci? Má nenarozené dítě mít právo na ochranu života? A v jaké formě? Jsou tato práva v rozporu, nebo mohou být za určité situace ve shodě?“26 Právo na život je základním právem člověka. V případě nenarozeného dítěte je toto právo často diskutováno a polemizováno v souvislosti s neujasněným počátkem života. Počátek života totiž není právně jasně vymezen a názory na tento okamžik se různí. Právu na život se věnuje několik mezinárodních právních dokumentů. Mezi ty základní patří např. Preambule Deklarace práv dítěte (OSN, 1959), která zahrnuje i právo nenarozeného dítěte na život. Další dokument Úmluva o právech dítěte (OSN, 24

WIKIPEDIE Otevřená encyklopedie. Interrupce. [online]. [cit. 2009-01-09]. Dostupné z WWW: . 25 IDNES. Kateřina Hollá. Interrupce, definitivní volba. [online]. [cit. 2009-01-21]. Dostupné z WWW: . 26 HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vyd. Praha: Galén, 2002. s. 113.

17

1989) mluví také o právech dítěte před jeho narozením, konkrétně uvádí: „Dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a zvláštní právní ochranu před narozením i po něm.“27 Také další mezinárodní dokumenty uznávají právo na život a jeho ochranu, ovšem bez konkrétního vymezení stádia vývoje lidského plodu. Skutečnost, že lidský život zasluhuje ochranu, dokazuje i ustanovení zakotvené v Listině základních práv a svobod, kde je v čl. 6 uvedeno: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. Nikdo nesmí být zbaven života.“28 Podmínka, která přiznává nenarozenému dítěti právo na život, je, že bude již v těle matky považováno za jedinečnou lidskou bytost, které je právo na život přiznáno. V případě narození živého dítěte je jeho život chráněn ve většině právních řádů. Z toho vyplývá, že teprve po narození je člověk uznán lidskou bytostí a je mu přiznáno právo na život a ochranu. Právní ochrana nenarozeného dítěte, vyslovená v Listině základních práv a svobod, je v České republice blíže určená platným Zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství. V občanském zákoníku v zákoně č. 40/ 1964 Sb., v platném znění, se o lidském zárodku praví, že způsobilost k právům a povinnostem má i počaté dítě, které se narodí živé. Závěrem lze shrnout, že jak mezinárodní, tak český právní řád zohledňují, že o pojetí života před narozením nepanuje obecná shoda, a proto se v mnoha formulacích vyhýbají explicitnímu vyjádření, jaký status lidský zárodek nebo plod má, popřípadě tyto formulace nejsou zcela konzistentní.29 S tím souvisí i otázka přiznání práva na život dítěte před narozením a také otázka kdy lidský život začíná, které se budu věnovat v následující kapitole. K této problematice se zajímavě vyjádřil papež Jan Pavel II.: „Mezi všemi zločiny, které může člověk páchat proti životu, má právě úmyslný potrat zvláštní znaky, které z něho činí přestoupení zvláště závažné a opovrženíhodné. Je zabíjen člověk, který sotva začal žít, a nemůže tedy existovat nikdo, kdo by byl více nevinný: není 27

INFORMAČNÍ CENTRUM OSN V PRAZE. Deklarace práv dítěte. [online]. [cit. 2009-01-19]. Dostupné z WWW: . 28 ZÁKONÍK. Listina základních práv a svobod. [online]. [cit. 2009-01-20]. Dostupné z WWW: . 29 WIKIPEDIE Otevřená encyklopedie. Interrupce. [online]. [cit. 2009-01-09]. Dostupné z WWW: .

18

prostě možné označit jej za útočníka, natož útočníka nespravedlivého! Je slabý a bezbranný, dokonce tak, že je zbaven i té nejmenší možnosti obrany, kterou je prosebný nářek a pláč novorozence. Je zcela vydán ochraně a péči té, která jej nosí v lůně. A zatím ona sama, matka, se rozhodne a chce jeho zničení, ba dokonce ho sama uskuteční.“30 Z tohoto výroku je jasně patrné, že katolická církev uznává člověka už od jeho početí a snaží se o ochranu lidí a jejich práva na život už před jejich narozením. „Právo na život není jen otázkou světového názoru, náboženství, ale je právem člověka, jeho nejzákladnějším právem. Nadčasovým znakem úrovně civilizace, všech kultur, je její vztah k životu. Civilizace, která odhazuje bezbranné, si zaslouží, abychom ji nazvali barbarskou. I kdyby měla výborné výsledky hospodářské, technické, vysokou úroveň umění i vědy.“31 Podle mého názoru by lidská práva měla být uspořádána podle důležitosti, přičemž právo na život je prvním a základním právem, které je předpokladem pro všechna ostatní. Nelze proto nadřazovat osobní zájem jednoho nad právo na život druhého. Myslím si, že umělý potrat je porušením základního lidského práva každého nevinného člověka – práva žít. Podle mého názoru nemůže být stupeň biologického vývoje člověka měřítkem, které rozhoduje o jeho životě či smrti.

30

WIKIQUOTE Sbírka citátů. Interrupce. [online]. [cit. 2009-01-23]. Dostupné z WWW: < http://cs.wikiquote.org/wiki/Interrupce>. 31 Tamtéž.

19

5 Počátek lidského života Vnímání etické stránky interrupcí vychází často z chápání okamžiku počátku lidského života. Kdy začíná lidský život? Na tuto otázku existují rozličné názory, které se různí svým opodstatněním. Pomineme-li obvyklou skutečnost, že za začátek lidského života bývá označováno početí, případně porod, existují i úvahy, že život začíná v určitém okamžiku prenatálního vývoje. V dostupné literatuře jsou uváděny tři hlavní názorová pojetí – duchovní, filozofické a biologické.32

5.1 Duchovní pojetí Křesťanská nauka říká, že nový život vzniká v okamžiku splynutí vajíčka se spermií a v okamžiku oplodnění Bůh obdařuje každou lidskou bytost individuální nesmrtelnou duší. Právě stvoření duše je rozhodujícím okamžikem při vzniku nového života. Díky tomuto faktu je nenarozené dítě považováno za člověka, který má naději na věčný život.33 Křesťanství tedy přisuzuje lidskému životu mimořádnou úctu a uznává důstojnost každé osoby. Proto církev zastává postoj, že ukončení těhotenství není mravně přípustné a k umělým potratům se od svého počátku staví odmítavě. Dítě má právo na život již od svého početí a provedení umělého potratu je považováno za usmrcení nevinného života, které je tedy vždy těžkým hříchem. Doklady o tom můžeme najít v Didaché, v Barnabášově listu, u Tertuliána a Augustina stejně jako v církevních dokumentech současnosti, např. v encyklice „Evangelium vitae.“34 V mnoha jiných náboženstvích není koncepce nesmrtelné duše tak jasná jako u křesťanů. Např. v tradičním náboženství Navahů veškeré dobré lidské vlastnosti zmizí okamžikem smrti a duše dále žije jenom jako zlý duch.35 V hinduistické a buddhistické tradici přetrvává víra v reinkarnaci. Duše není rezervována pouze pro lidské jedince, přetrvává ve spojení s mnoha jinými formami života.36

32

WILLKE, J. C. Člověkem od početí: Být či nebýt. Český Těšín: Cor Jesu, 1993. str. 13. Tamtéž, s. 183. 34 ROTTER, H., Důstojnost lidského života. Praha: Vyšehrad, 1999. s. 52. 35 PEKÁRKOVÁ, M., PRIMUSOVÁ, H., UZEL, R., SALAJKA, M. Potrat ano-ne aneb na pokraji života. Praha: Grada Publishing, 2000. s. 15. 36 Tamtéž. 33

20

5.2 Filosofické pojetí Z pohledu filosofie můžeme na otázku počátku lidského života najít několik odpovědí. Např. antičtí filozofové Platon a Aristoteles označovali jako počátek života okamžik, kdy lidská bytost byla schopna pohybovat se bez vnějšího zásahu, jen na základě vnitřního popudu. Podle Aristotela spočívá princip takových pohybů v duši, která je vlastní nejen člověku, ale všemu živému.37 Z toho plyne, že život dítěte začíná od chvíle, kdy matka cítí jeho pohyby. Někteří uznávají jako rozhodující moment uhnízdění oplodněného vajíčka v děložní sliznici (přibližně 7. den po oplození).38 Další filosofické teorie podmiňují začátek života člověka určitým stupněm biologického vývoje plodu - počátek srdeční činnosti (cca 6. týden těhotenství) nebo rozumovou vyspělostí, tedy činností mozku a jeho schopností myslet. K mentální aktivitě však dochází až asi v 6. měsíci těhotenství.39 Některé teze považují za rozhodující okamžik v biologickém vývoji získání soběstačnosti a životaschopnosti. Toto určování podle kritéria životaschopnosti je ale velice sporné, protože každý novorozenec je zcela odkázán na výživu a péči své matky.40 Úskalím těchto filosofických teorií je, že vznikají na základě lidského rozumu a nejsou vědecky podložené. Z toho vyplývají rozdíly v určení počátku života člověka a je tedy na každém, jaký si vytvoří vlastní postoj.

5.3 Biologické pojetí V oblasti biologie se v diskusi o počátku lidského života využívá poznatků embryologie, fetologie a lékařské vědy. Minimálně od padesátých let 20. století učí embryologie, že existence nového jedince začíná oplozením, jehož podstatou je splynutí dvou zralých pohlavních buněk, vajíčka a spermie. Překotný rozvoj biologie a zejména genetiky v posledních několika desetiletích přidal k této problematice mnoho podrobností, které zmíněný základní poznatek nejenže nepopírají, ale potvrzují jej.41

37

BLECHA, I. a kol. Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. s. 451. WILLKE, J.C., Člověkem od početí: Být či nebýt. Český Těšín: Cor Jesu, 1993. s. 59. 39 SAGAN, C., Testament: miliony, milionů. Úvahy o životě a smrti na přelomu tisíciletí. Praha: Eminent, 1997. s. 137. 40 WILLKE, J. C. Člověkem od početí: Být či nebýt. Český Těšín: Cor Jesu, 1993. s. 65. 41 HNUTÍ PRO ŽIVOT: Odborné stanovisko k počátku lidského života nového lidského jedince. [online]. [cit. 2009-01-26]. dostupné z WWW: < http://prolife.cz/?a=35&id=126>. 38

21

Současné vědecké závěry tedy poskytují jednoznačné stanovisko, které určuje počátek života lidského jedince do okamžiku početí. Podle Ericha Blechschmidta se člověk člověkem nestává, ale již člověkem je, a to v každé fázi svého vývoje, tudíž embryo je plně funkčně zdatným raným člověkem.42 Lidská bytost začíná svou existenci oplozením vajíčka, kdy vzniká neopakovatelná kombinace genů. V buněčném jádře zárodku je zakódován soubor informací, které jsou potřebné a plně dostačující, pro fyzickou existenci, vývoj a všechny funkční vlastnosti nového jedince. Tak je vytvořena biologická totožnost nového lidského jedince. Od počátku je nový jedinec nositelem svých jedinečných vlastností (antigenní struktura, pohlaví, krevní skupina, ale i barva oči, vlasů, typ postavy atd.), které se nemění ani v průběhu vývoje v děloze, ani po narození. Vývojové změny a postupné "dozrávání" některých rysů (např. růst, proměna hlasu, či postupný rozvoj pigmentace, apod.) přitom nelze považovat za důkaz vlivu vnějších podmínek. Oplozením začíná historie jednoho lidského života, v němž každá z jeho velkolepých schopností vyžaduje čas, aby se mohla uplatnit, začít se projevovat a působit.43 I odborníci z oblasti psychologie se přiklánějí k názoru, že počátkem lidského života je oplodnění. Pavel Říčan zastává názor, že životní cesta začíná početím. Plod v děloze matky reaguje na svět okolo sebe. „Už u zárodku starého tři týdny a měřícího 2,5 mm byly pozorovány náznaky úchopových pohybů: nepatrný hrbolek, ze kterého se vyvine ruka, reaguje na dotyk jemného hrotu. Je možno vidět i devítitýdenní plod, který dumlá. Brzy reaguje plod na změnu polohy, na tlak, na bolestivé podněty, dokonce i na zvuky a světelné záblesky, které vidí skrze stěnu dělohy a břišní stěnu matky.“44 Stejně se k otázce počátku lidského života staví i Langmeier a Krejčířová: „Životní běh člověka nezačíná až jeho narozením, porod je jen jedním – i když velmi významným – časovým bodem v průběhu vývoje. Proto také v některých kulturách bylo stáří člověka počítáno od předpokládaného data početí.“45 I přes zohlednění a uznání oprávněnosti biologického pojetí si myslím, že obecné přijetí tohoto pojetí je zřejmě nemožné, protože názory na tuto problematiku se odlišují díky rozličnému vnímání světa a života jednotlivými lidmi. Jednoznačné zodpovězení této otázky by jistě vyřešilo mnoho sporů a rozvířených diskuzí na téma interrupce a 42

POHUNKOVÁ, D. Úcta k životu: sborník. 1., Život nenarozený. Praha: Zvon, 1991. str. 25. HNUTÍ PRO ŽIVOT: Odborné stanovisko k počátku lidského života nového lidského jedince. [online]. [cit. 2009-01-26]. dostupné z WWW: < http://prolife.cz/?a=35&id=126>. 44 ŘÍČAN, P. Cesta životem. 2. vyd. Praha: Portál, 2006. s. 70. 45 LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006. s. 23.

43

22

práva člověka na život. Bylo by pak mnohem méně pochybností, jistě by bylo ušetřeno hodně lidských životů i mnoho výčitek svědomí žen, které trpí bolestnou ztrátou po interrupci. Lidstvo však není schopné po celou dobu své existence jednoznačně odpovědět na tuto otázku a tento fakt neovlivní ani nejnovější poznatky medicíny, vědy a techniky. Lidský život je zázrak, který přesahuje hranice běžného lidského vnímání. Rozhodující okamžik vzniku nového života je zahalen rouškou tajemství. Já sama svůj názor ztotožňuji s výrokem představitelů Hnutí pro život ČR „Nikdo neví, kdy lidský život začíná. Jestliže nevíme tuto skutečnost, máme povinnost ho chránit od prvního možného okamžiku. Jinak bychom svým postojem říkali: nevím, zda to je člověk, ale chci to zabít.“46

46

(Autor neuveden). Člověkem od početí. Hnutí pro život ČR. bm. 2006.

23

6 Průběh interrupce 6.1 Důvody rozhodnutí se pro interrupci Důvodů, proč se ženy rozhodnou pro interrupci, může být mnoho. Haškovcová uvádí, že „Indikací mohou být zdravotní nebo sociální důvody. Interrupce ze zdravotních důvodů se provádějí v podstatně menším množství (max. 8 %) než ze sociálních důvodů (až 93 %).47 K nejzávažnějším důvodům patří zejména zdravotní indikace – žena může být těhotenstvím ohrožena na životě. K tomuto problému se ale vyjadřuje MUDr. John L. Grady tak, „že při současné vynikající zdravotnické a chirurgické péči nastává zřídka (pokud vůbec) situace, kdy dítě musí být obětováno, aby se zachránil život matky.“48 Další závažnou zdravotní indikaci představuje poškození plodu, které je neslučitelné se životem. Obtížná situace nastává i v případě, pokud žena otěhotní po znásilnění, nebo byla k sexu donucena. Mezi další důvody patří věk, sociální zázemí, finanční situace ženy, tlak partnera nebo rodiny. Důvodů je jistě mnoho a zoufalství některých žen je opravdu veliké. Myslím si ale, že je nesmírně důležité, aby se žena rozhodovala se vší odpovědností. Je třeba, aby zvážila všechny možnosti a uvědomila si případné ztráty, které už nebude možno vzít nikdy zpět.

6.2 Okolnosti interrupcí Podle platného zákona č. 66/1986 Sb. může žena požádat o provedení potratu bez omezení do 12. týdne těhotenství. Do 24. týdne těhotenství je možné provést potrat z genetických důvodů. Je-li ohrožen život matky nebo je prokázáno těžké poškození nenarozeného dítěte nebo nenarozené dítě je neschopno života, je povoleno potrat provést kdykoli během celých devíti měsíců těhotenství.49 Interrupce se provádí na základě žádanky vystavené lékařem na některém z gynekologických oddělení nemocnic. Interrupční zákon stanovuje, že umělé přerušení těhotenství není možno provést častěji než jednou za půl roku. Pokud chce v ČR podstoupit interrupci těhotná dívka, která je mladší patnácti let, lékař má povinnost

47

HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vyd. Praha: Galén, 2002. s. 113. GRADY, J. L. Interrupce ano nebo ne? 2. vyd. Praha: Nakladatelství Řád, 2002. s. 13. 49 Zákon č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství 48

24

hlásit pohlavní zneužití. Do šestnácti let věku dívky musí dát k interrupci písemný souhlas její rodiče. V období mezi šestnácti a osmnácti lety musí lékař o potratu rodiče pouze informovat.50 Interrupce je placený výkon, cena se v ČR pohybuje mezi necelými dvěma až čtyřmi tisíci korun v závislosti na typu nemocnice a délce těhotenství. V některých nemocnicích si žena hradí i předoperační vyšetření, které provádí internista či obvodní lékař. V případě, že je interrupce provedena ze zdravotních důvodů, je výkon hrazen zdravotní pojišťovnou.

6.3 Metody provádění umělých potratů Interrupce je prováděna rozličnými metodami v závislosti na stádiu těhotenství, zdravotním stavu matky, případně dalších okolnostech. Považuji za důležité zde podrobněji popsat jednotlivé metody, protože si nelze vytvořit svůj osobní postoj k dané problematice provádění interrupcí bez seznámení se s těmito informacemi.

6.3.1. Lék RU–486 Lék RU–486 je známý jako tzv. „potratová pilulka“. Je chemickým prostředkem, který blokuje tvorbu progesteronu, hormonu potřebného pro výživu zárodku a tedy nezbytného k udržení těhotenství. Užití tohoto přípravku způsobí odumírání a odpadání výhonků zárodku.51 V Česku tento přípravek není registrován. Jeho použití je povoleno ve Francii, Velké Británii, Švédsku, Německu a ve většině ostatních západoevropských států.52

6.3.2. Miniinterrupce Miniinterrupce (časná interrupce) se provádí do šestého týdne těhotenství u ženy, která ještě nerodila a do osmého týdne u ženy, která již rodila vaginální cestou. „Cervix (hrdlo dělohy) je rozšířeno nástroji, až je dostatečně otevřeno k proniknutí trubice, která je připojena k silné odsávací aparatuře. Embryo nebo malý zárodek je vysát do sběrné láhve, je znetvořen a zkrvaven při odsávání a okamžitě umírá traumatem a

50

IDNES. Irma Krylová. Jak probíhá interrupce. [online]. [cit. 2009-01-24]. Dostupné z WWW: . 51 CONNELL, E. B. Antikoncepce a potrat. In.: CHRISTMAS, J. J. a kol. Encyklopedie zdravé ženy. Praha: Pragma, 1997. s. 174. 52 WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie. RU-486. [online]. [cit. 2009-01-23]. Dostupné z WWW: .

25

ztrátou přívodu krve a kyslíku. Kyretáž (výškrab dělohy do čista) se obvykle provádí zároveň nebo po provedení odsávání.“53 Dříve se prováděla pouze vakuumaspirace, ale protože nenarozené dítě v děloze zákrok někdy přežilo a hlavně v děloze zůstávaly zbytky dítěte, provádí se následně ještě kyretáž. Pokud nenastanou žádné zdravotní komplikace, je žena několik hodin po zákroku propuštěna domů.

6.3.3. Klasická interrupce Od šestého do dvanáctého týdne těhotenství se provádí klasická interrupce – tzv. kyretáž. Při tomto výkonu se nejprve dilatuje (rozšíří) děložní čípek a poté je pomocí kyrety nenarozené dítě po kouscích vytrháváno z dělohy.54 Výkon se provádí většinou při jednodenní hospitalizaci a v narkóze.

6.3.4. Dilatace a vyprázdnění Jiným způsobem užívaným do šestnáctého týdne je rovněž roztažení děložního hrdla a použití tzv. "potratových kleští", namísto kyrety. Nenarozené dítě je již moc velké na to, aby prošlo děložním hrdlem. Proto se do dělohy vsunou kleště a tělo dítěte je postupně roztrháno. Páteř musí být přelomena a lebka rozdrcena, aby mohly být z dělohy odstraněny. Následuje tzv. evakuace dutiny děložní, tj. její úplné vyprázdnění.55

6.3.5. Infuze do plodového vaku Tato metoda se používá pro vyvolání potratu plodů starších 16-ti týdnů. Potrat je vyvolán zavedením různých tekutin do plodového vaku. Mezi používané preparáty patří hypertonický solný roztok, hypertonická glukóza, močovina a prostaglandiny. Skrz břišní stěnu se do plodového vaku zavede jehla, plodová voda se odsaje a do vaku se vstříkne roztok. Dítě tento roztok spolkne a „vdechne“ a je jím pomalu zabíjeno. Roztok funguje také jako žíravina leptající pokožku. Dítě kope a silně sebou škube, zatímco doslova zaživa hoří. Toto bolestivé umírání může trvat i několik hodin. Příčinou smrti je vysoká hladina sodíku v krvi nebo akutní otrava solí, při které dojde k všeobecnému rozšíření 53

GRADY, J. L. Interrupce ano nebo ne? 2. vyd. Praha: Nakladatelství Řád, 2002. s. 11. ŽDICHYNEC, B., KISSNEYLLBECHER, J., PEKÁREK, J. Rodinná encyklopedie zdraví. Praha: Pragma, 1998. s. 70. 55 IDNES. Irma Krylová. Jak probíhá interrupce. [online]. [cit. 2009-01-24]. Dostupné z WWW: . 54

26

cév, otokům, překrvení, krvácení, šoku a smrti. Děloha matky se v průběhu 24 hodin začne stahovat jako při porodních bolestech. Kontrakce jsou ale mnohem intenzivnější a bolestivější. Poté matka porodí mrtvé dítě. Někdy, výjimečně, se však stane, že se dítě narodí umírající, ale ještě živé.56

6.3.6. Redukce počtu plodů Tento zákrok se používá okolo 12. týdne těhotenství při redukci počtu nenarozených dětí v děloze. K vícečetnému těhotenství většinou dojde v důsledku umělého oplodnění (IVF). „Přes břicho matky je za pomocí ultrazvuku do plodového vaku zavedena dlouhá jehla a do srdcí vybraných dětí je vstříknut silný koncentrovaný solný roztok (chlorid draselný). Dojde k zástavě srdce a dítě umírá.“57 Redukovaný plod vstřebá tělo matky, nebo ostatní plody. Tento zákrok s sebou přináší velké riziko, že dojde ke spontánnímu potratu zbylých nenarozených dětí.

6.3.7. Hysterotomie Hysterotomie se používá v pozdním stádiu těhotenství. Břicho a děložní stěna jsou chirurgicky otevřeny a plod a placenta se vyjmou. Hysterotomie je stejný zákrok jako císařský řez, ale s tím rozdílem, že při něm je dítě zachráněné, ale při hysterotomii je zabito a odloženo.58

6.3.8. Regulace menstruace Regulace menstruace je zákrok totožný s miniinterrupcí, spočívá tedy v odsátí děložní sliznice podtlakovou trubičkou. Rozdíl je však v tom, že v případě regulace menstruace se vůbec nezjišťuje, zda žena těhotná je, či není. Při odsávání děložní sliznice pak může být odsáto i případné oplodněné vajíčko. V ČR se regulace menstruace neprovádí (při výkonu miniinterrupce musí být těhotenství potvrzeno lékařem), ale její výkon je běžný v zahraničí – např. v Holandsku, Anglii, Americe. Některé ženy si nechávají děložní dutinu odsávat pravidelně každý měsíc místo menstruace. Tento výkon je poměrně jednoduchý, nebolestivý, provádí se ambulantně a

56

CONNELL, E. B. Antikoncepce a potrat. In.: CHRISTMAS, J. J. a kol. Encyklopedie zdravé ženy. 1. vyd. Praha: Pragma, 1997. s. 173. 57 Tamtéž. s. 174. 58 GRADY, J. L. Interrupce ano nebo ne? 2. vyd. Praha: Nakladatelství Řád, 2002. s. 12.

27

ženy se k této metodě vyjádřily tak, že si ani nepřejí vědět, zda v okamžiku odsátí dělohy byly těhotné, nebo ne. Zbavuje je to prý výčitek svědomí.59 Radim Uzel ve své knize Jak neotěhotnět říká „Proto také věřím tomu, že mnoho takzvaných regulací menstruací v těchto zemích jsou vlastně malé potraty, které se nikam nehlásí a neevidují.“60

Podle předcházejících informací je jasné, že se v mnoha případech nejedná o pouze „malý zákrok“, jak často lékaři označují interrupci. Následující výrok se týká miniinterrupce: „Dnes se obvykle do dělohy jen zavede plastová trubička a obsah děložní dutiny se odsaje.“61 Podle mého názoru tento výrok dokládá, že se lékaři snaží proti dopadům interrupcí na svou psychiku nějak obrnit a ochránit své svědomí před možnými výčitkami. Jinak by nenazývali lidský zárodek „obsahem děložní dutiny“. Haškovcová zdůrazňuje, že lékař může odmítnout provedení interrupce, jestliže mu v tom brání svědomí, samozřejmě s výjimkou, kdy je bezprostředně ohroženo zdraví ženy. Ale čeští gynekologové jen výjimečně odmítají provést interrupci. Důvod je patrně v realistickém přístupu k volbě specializace, ke které interrupční praxe patří. Lékař, který z důvodu svědomí nemůže interrupce provádět, volí jiný lékařský obor. Přesto lze považovat za dobré, že možnost odmítnutí existuje.62

59

UZEL, R. Jak neotěhotnět. Praha: Scientia Medica, 1992. s. 62 – 63. Tamtéž. 61 BARTÁK, A. Anti-koncepce. Praha: Grada Publishing, 2006. s. 124. 62 HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vyd. Praha: Galén, 2002. s. 123. 60

28

7 Zdravotní rizika interrupcí Umělé přerušení těhotenství znamená vždy hluboký zásah nejen do tělesného, ale především do duševního zdraví ženy. Přestože je medicína v současné době na velmi vysoké úrovni, žádný podobný výkon na lidském těle se neobejde bez určitých rizik. Na výskyt zdravotních komplikací při interrupci mají vliv délka těhotenství, použitá technika interrupce a celkový zdravotní stav ženy. Komplikace, které se mohou vyskytnout v průběhu zákroku: krvácení s větší ztrátou krve, poranění děložního hrdla, nebo dokonce jeho proděravění (perforace), embolie, komplikace po anestézii. Někdy se může po provedené interrupci objevit infekce, která může způsobit děložní zjizvení. Poškození dělohy může vést k neplodnosti či neschopnosti donosit další dítě.63 Mezi pozdní následky lze zahrnout záněty, riziko mimoděložních těhotenství, riziko spontánních potratů, poruchy menstruačního cyklu a psychické obtíže. Záněty jsou způsobeny zavlečením infekce při provádění výkonu a souvisí s následnou poruchou plodnosti. Pozánětlivé změny totiž mohou vést k neprůchodnosti vejcovodů, a tím omezit schopnost dalšího přirozeného těhotenství.64 Mnohem závažnější než somatické následky po interrupci jsou následky psychické, protože prognóza jejich úspěšného vyléčení je podstatně horší. Často se objevuje tzv. psychický postinterrupční (postabortivní) syndrom, který se projevuje depresemi, pocity lítosti a viny, často také dochází k narušení spánku a úzkostným snům.65 Nežádoucí otěhotnění je velice obtížná a svízelná událost v životě ženy. Rozhodne-li se žena podstoupit potrat, je nutné zvážit veškeré okolnosti, které souvisí nejen s fyzickými, ale hlavně s psychickými následky. Myslím si, že potrat je zážitkem plným smutku a bolesti pro každou ženu. Je známo, jak velkou ztrátu cítí ženy po spontánním potratu. Proto je opravdu nezodpovědné neupozornit ženy před potratem na to, že je pravděpodobně čeká podobné utrpení. Stejný smutek ze stejné ztráty jako po spontánním potratu, ale o to horší, protože se pro potrat rozhodly samy. 63

IDNES. Kateřina Hollá. Interrupce, definitivní volba. [online]. [cit. 2009-01-21]. Dostupné z WWW: . 64 WILLKE, J.C. Člověkem od početí: Být či nebýt. Český Těšín: Cor Jesu, 1993. s. 119. 65 (AN). Proč pláčeš, Miriam. přeložila K. Ucháčová. 2.vyd. Praha: Hnutí Pro život ČR, o.s., 2007. s. 97.

29

7.1 Postabortivní syndrom Velký počet žen se po prodělané interrupci potýká se značnými výčitkami svědomí, trýzní je vnitřní prázdnota, úzkost, pocit ztráty a smutku. Interrupce útočí na něco velice základního v přirozenosti ženy. Žena je za normálních okolností dárkyní života.66 Co je postabortivní syndrom? „Postabortivní syndrom je souhrn především psychologických příznaků objevující se v důsledku prožitého potratu. Jde o prožité trauma zasahující nejen ženu, ale také partnera - otce dítěte, jejich děti, rodinu a přátele, kteří se účastní rozhodnutí o potratu, a lékařský personál, který se na usmrcení dítěte podílí.“67 Podle psycholožky Vlaďky Bartákové patří mezi charakteristické znaky pocity úzkosti provázané depresí, výčitky, soustavný pláč, strach nebo nespavost. Připojuje se i nechuť cokoliv dělat, může ale i převážit tendence projevovat přehnanou péči ostatním dětem a samozřejmě se dostavují problémy v sexuální oblasti. Postabortivní syndrom se může projevit nejen u žen, které se pro potrat rozhodly samy, ale i u těch, které prodělaly samovolný potrat. Podobně jako u jiných prožitých traumat, tak i v případě interrupce se žena často snaží „zapomenout“ na zlý zážitek nebo se snaží své pocity před okolím maskovat. Může to být z obavy, aby svými problémy rodinu nezatěžovala, jindy ze strachu před výsměchem. Některé ženy se také snaží dokázat, že jsou silné, a potlačují v sobě rostoucí paniku, navíc se od nich očekává, že budou plnit svou roli v práci a ve vztahu. Snaží se popřít nebo přezírat jakoukoli bolest, která může následovat. Problém je ale v tom, že oddalováním a tzv. vytěsněním nelze jejich psychický stav řešit. Stává se také docela často, že se postinterrupční syndrom projeví až např. po roce nebo i delší době. Potlačení citů může vyvolat psychosomatické a psychiatrické onemocnění nebo poruchy chování.68

66

WILLKE, J.C. Člověkem od početí: Být či nebýt. Český Těšín: Cor Jesu, 1993. s. 141. HNUTÍ PRO ŽIVOT. Co to je postabortivní syndrom. [online]. [cit. 2009-01-27]. dostupné z WWW: . 68 IDNES. Irma Krylová. Potrat, obrovský zásah do psychiky ženy. [online]. [cit. 2009-01-26]. Dostupné z WWW: .

67

30

Postabortivní syndrom má řadu charakteristických příznaků. Některé z nich se mohou objevit okamžitě po potratu, jiné mnohem později. 69

Vina Vinu člověk cítí, když přestoupí svůj vlastní morální standard. J. Křivohlavý říká, že „O vině se hovoří tam, kde v důsledku selhání odpovědnosti se stalo něco zlého – tobě nebo mně.“70 Pro ženu, která si připustí, že dovolila zabít své nenarozené dítě, je tíha viny neúprosná. Mnoho trpících žen věří, že jakékoli nešťastné události, které se staly po potratu, byly nevyhnutelné, protože „si to zaslouží“. Úzkost Úzkost je definována jako nepříjemný pocitový a fyzický stav prožívání strachu a obav, který se projevuje jako napětí (neschopnost odpočívat, vznětlivost apod.), tělesná odezva (závrať, bušení srdce, žaludeční nevolnost, bolesti hlavy, atd.), obavy o budoucnost, potíže soustředit se a neklidný spánek. Velmi často žena nespojuje svoji úzkost s postabortivním syndromem, a přesto se začne podvědomě vyhýbat všemu, co se nějakým způsobem týká dětí. Psychické otupění Mnoho žen po interrupci žije v tajném rozhodnutí, že se nikdy znovu nenechají postavit do tak zranitelné pozice. Důsledkem je, že často bez vědomého rozhodnutí tvrdě pracují, aby udržely své pocity pod přísnou kontrolou a tím se chránily před prožitkem bolesti pocházející z toho, co se stalo, ale také tímto způsobem do značné míry omezují své schopnosti vytvářet a udržovat blízké vztahy. Mohou mít pocit, jakoby se jejich život odehrával jiné osobě. Sklíčenost a myšlenky na sebevraždu Ženy, které zažily potrat podléhají často melancholii, která se může vystupňovat až po úplnou beznaděj a myšlenky na sebevraždu. Mezi další projevy patří náhlé a nekontrolovatelné výbuchy pláče, zhoršené sebepojetí (ženy se cítí neschopné fungovat jako „normální“ žena), snížená motivace k běžným životním aktivitám (dříve důležité věci je nezajímají), rozvrácení mezilidských vztahů (zvláště ve vztahu k partnerovi, zejména pokud byl spojen s rozhodnutím pro potrat).

HNUTÍ PRO ŽIVOT. Co to je postabortivní syndrom. [online]. [cit. 2009-01-27]. dostupné z WWW: . 70 KŘIVOHLAVÝ, J. Mít pro co žít. Praha: Návrat domů, 1994. s. 25.

69

31

Syndrom výročí U některých žen se objevují ve zvýšené míře symptomy postabortivního syndromu v období kolem výročí potratu nebo termínu porodu potraceného dítěte. Opětovné prožívání potratu Jedná se o nepříjemnou událost, která je popisována jako náhlý úzkostný „záblesk vzpomínky“ na potratový zákrok. Ten se často vyskytne během situací, které připomínají některý aspekt potratu, jako například rutinní gynekologická prohlídka, nebo dokonce zvuk vysavače. „Záblesky vzpomínek“ se také vyskytují ve formě vracejících se nočních můr o dětech obecně, nebo o potraceném dítěti konkrétně. Tyto noční můry obvykle zahrnují témata ztracených, roztrhaných, nebo plačících dětí. Přílišné zaujetí pro opětovné otěhotnění Významné procento žen, které prodělaly interrupci, znovu do jednoho roku otěhotní a mnoho dalších vyjadřuje přání opět počít co nejdříve. Nové dítě může představovat nevědomou žádost nahradit to, které bylo potraceno. Úzkostná starost ohledně otázek plodnosti a rození dětí Velice častým příznakem postabortivního syndromu je obava ženy, že už nikdy neotěhotní nebo že nebude schopna dítě donosit. Některé ženy očekávají, že budou mít postižené dítě, protože „se diskvalifikovaly být dobrými matkami“. Mnohé řadí tyto obavy k trestům od Boha. Přerušení procesu přilnutí ke stávajícím a/nebo budoucím dětem Někdy si ženy po potratu nedovolí opravdově přilnout k jiným dětem, protože se obávají další drtivé ztráty. Jinou běžnou reakcí je, že se chtějí stát nejdokonalejší matkou na světě vůči svým ostatním dětem a dosáhnout tak zadostiučinění za interrupci. Pocit viny z přežití Většina žen nesvolí k umělému potratu z malicherných důvodů. Obvykle se nacházejí uprostřed velmi obtížné situace. Často se také obávají rizik a možných ztrát v případě, že dítě donosí. Ale zatímco řešení v podobě potratu je osvobodí od jejich současného traumatu, často v nich vytvoří nepolevující pocit viny za to, že zvolily vlastní pohodlí před životem dítěte. Vznik poruch příjmu potravy U některých žen, které podstoupily potrat, se následně rozvine mentální anorexie nebo bulimie. Je to způsobeno jako důsledek narušeného sebevědomí a sebehodnocení vyvolaného potratem. 32

Zneužívání alkoholu, léků nebo drog Užívání alkoholu, léků nebo i drog často slouží k vypořádání se s bolestnými vzpomínkami na potrat. Bohužel často se rozvine závislost s odpovídajícími zdravotními důsledky. Jiné sebetrestající nebo sebeznehodnocující chování Žena, která prodělala interrupci, může také navázat nevhodné vztahy, nestarat se o své zdraví nebo se dokonce záměrně zraňovat či trestat ať už emočně nebo i tělesně.

MUDr. Grady k problematice postabortivního syndromu říká: „Věřím, že může být s jistotou prohlášeno, že interrupce způsobuje hlubší vinu, depresi a psychickou nemoc.“71 Dr. Susan Stanfordová poukazuje na skutečnost, že „vnímání traumatu postabortivního syndromu je šancí pro celou společnost, aby si znovu uvědomila existenci té nejmenší lidské bytosti. Podle mého názoru ten, kdo si není vědom nenarozeného dítěte od prvního stadia jeho vývoje jako člověka (ne jako něco, co se člověkem teprve má stát), oslabuje své schopnosti věnovat se nenarozenému dítěti ve všech jeho životních fázích. Vymezení absolutně svévolné hranice mezi „ještě ne osobou“ a „už osobou“ pro nenarozené dítě (někdy ke konci třetího měsíce) má katastrofální následky pro to, čemu říkáme etika.“72

7.2 Pomoc při postabortivním syndromu Psycholožka

Vlaďka

Bartáková

říká,

že

rozhodující

krok

při

léčbě

psychosomatických potíží je tzv. „odložení vlastní masky“. Žena by si měla uvědomit vážnost svého stavu, nepodceňovat ho, ale pravdivě si přiznat, co se vlastně stalo. Je obtížné najít člověka, který vás tímto stavem provede – ten, kdo ženu tímto stavem provede, nemusí být nutně odborník, ale měla by to být osoba blízká a citlivá. Přestože se v ČR na psychické důsledky interrupce příliš nepoukazuje, jsou velmi potřebná specializovaná centra a lékaři, kteří se tímto syndromem zabývají. Dále Bartáková uvádí, že důležitým momentem je také prožití období smutku ze ztráty dítěte. „I když se totiž žena k interrupci rozhodne sama, bývá v ní okamžik potratu hluboce zakořeněn a snaží se ho marně vytěsnit. Fází terapie je několik, je ale

71 72

GRADY, J. L. Interrupce ano nebo ne? 2. vyd. Praha: Nakladatelství Řád, 2002. s. 16. (AN). Proč pláčeš, Miriam. přeložila K. Ucháčová. Praha: Hnutí Pro život ČR, o.s., 2007. s. 50.

33

podstatné, aby žena spolupracovala. Je třeba překonat tabu české veřejnosti a zaměřit se na pocity a psychický stav žen, které uvnitř trpí.“73 Psychoterapeutka Ingeborg Oberederová, která se věnuje pomoci ženám s postabortivním syndromem, rovněž říká, že ženy často nejsou schopny probořit hradbu mlčení, mít vztek, vyplakat se, dostat „emoce“ ven. Dále uvádí, že „psychoterapeutické doprovázení jednotlivých klientů nelze provádět podle jediného pevně daného schématu. Především záleží na konkrétním lidském příběhu a na životních okolnostech dotyčného.“74 Doporučuje ženám, které jsou potratem traumatizovány a skličovány, zejména tyto body terapie: 75 - Pacientka vypráví svůj příběh a psychoterapeut naslouchá Je důležité naslouchat vyprávění klientky s citem a trpělivostí. Dovolit klientce mluvit a plakat. Připomenutí si traumatického prožitku (myšlenek, pocitů, smyslových vjemů, tělesných reakcí) a především vyjádření duševního stavu jim přináší velkou úlevu. - Připustit si smutek a vyjádřit jej Žena začíná naplno zpracovávat svůj smutek v okamžiku, kdy všechno vypoví a vypláče se. Je to období náročné a plné utrpení, protože na jedné straně je třeba poznat a uvědomit si těžkou ztrátu, kterou potratem utrpěla, na druhé straně definitivně přijmout ztrátu dítěte. - Budovat naději, že žena dojde odpuštění a nastane uzdravení Zraněné ženy je třeba vést k nové naději, a to zejména tehdy, když jejich smutek trvá velmi dlouho a je intenzivní. V takovém případě je budování naděje bezpodmínečně nutné a je třeba se k němu neustále vracet. - Uznat svůj podíl viny Mnohé ženy si velice brzy po potratu uvědomí, že by se rozhodly jinak, kdyby se jim včas dostalo správné rady a pomoci. Často se však stává, že ženy tvrdošíjně připouštějí pouze svoji chybu a svoji odpovědnost za potrat. - Odpustit si a prosit za odpuštění (dítě, Boha, další postižené) Rozhodujícím krokem ke zmírnění bolesti a vypořádání se s hněvem je odpuštění. Je třeba odpustit spoluodpovědným osobám i sobě a tato část patří v terapii 73

IDNES. Irma Krylová. Potrat, obrovský zásah do psychiky ženy. [online]. [cit. 2009-01-26]. Dostupné z WWW: . 74 LAMPLMAIROVÁ, K. a kol. Dala jsem jí jméno Nadine. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. s. 89. 75 Tamtéž. s. 89 – 96.

34

k nejobtížnějším. Je ovšem nutné, aby sama byla schopna požádat o odpuštění, a to jak ty, kteří jejím rozhodnutím trpí (např. otec, který si dítě přál), ale především nenarozené dítě nebo Boha – je-li věřící. K procesu odpuštění je třeba se během terapie neustále vracet a vést jej stále na hlubší úroveň. Zahrnuje cvičení představivosti, psaní dopisů, zavádění rituálů a nabízí se také možnost slavení mše svaté. - Nenarozené dítě je lidskou bytostí – dát dítěti jméno Ve chvíli, kdy nenarozené dítě dostane jméno, získá i vztah matky k němu na konkrétnosti, stane se uchopitelnějším a osobnějším. V procesu uzdravení je pro ženu mimořádně důležité navázat s nenarozeným dítětem dobrý vztah, a to především proto, aby jej matka mohla poprosit o odpuštění a mohla se s ním rozloučit. - Znovu získat vědomí vlastní hodnoty Je nezbytně nutné pomáhat ženě znovu budovat ztracený nebo pořádně pošramocený pocit vlastní hodnoty. Pro ženy je tedy důležité, aby si předsevzaly, že svému životu dají novou hodnotu – jakési „alternativní“ řešení. Všichni se můžeme učit z vlastních chyb. I ta nejosudnější chyba v sobě totiž skrývá novou šanci a naději. - Možnosti nápravy Dítě, které se mohlo narodit, je nenávratně ztraceno. Dokáže-li člověk čas, síly a energii, které by patřily nenarozenému, věnovat ve prospěch někoho jiného, uleví se mu a přinese mu to pocit osvobození a radost. Každá žena si najde svůj způsob zadostiučinění. Jeho hledání se stane klíčem k vlastnímu procesu uzdravení anebo jakýmsi závěrečným bodem smíření s Bohem, s dítětem i sebou.76 Dr. Susan Stanfordová zdůrazňuje, že při pomoci ženám po potratu, je velmi důležité pomáhat těmto ženám opravdově, s velkou láskou, bez předsudků a odsuzování. Jedině tak je možné pomoci jim uzdravit jejich „zlomená srdce“.77

76

LAMPLMAIROVÁ, K. a kol. Dala jsem jí jméno Nadine. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. s. 96. 77 (AN). Proč pláčeš, Miriam. přeložila K. Ucháčová. 2.vyd. Praha: Hnutí Pro život ČR, o.s., 2007. s. 81.

35

8 Předcházení nechtěnému těhotenství Základní lidskou povinností je nedopustit zplození nového života, nemohou-li oba – žena i muž – poskytnout svému dítěti přiměřené podmínky pro jeho tělesný a duševní vývoj.78 Antikoncepce je souhrnný název pro metody zabraňující vzniku těhotenství. Je primární prevencí nechtěného otěhotnění. Antikoncepci představují biologické, mechanické, hormonální a chemické metody, které dovolují intimní styk mezi mužem a ženou, přičemž zabraňují těhotenství.79 Informovanost o možnostech antikoncepce je nejúčinnější prevencí potratů.

8.1 Metody antikoncepce Základní rozdělení je na antikoncepční metody nevratné a vratné. Mezi nevratné neboli ireverzibilní metody patří tubární sterilizace ženy či podvaz chámovodů muže. V ČR jsou ale tyto metody omezeny zákonem.80 Vratné neboli reverzibilní metody, kterým se budu dále věnovat, lze pak rozlišit na přirozené (kojení, periodická abstinence, přerušovaná soulož, úplná koitální abstinence), bariérové (prezervativ, pesar, chemické metody), nitroděložní a hormonální. 81 Antikoncepční metody můžeme rozdělit i podle několika dalších kritérií. Lze ji rozdělit na hormonální a nehormonální. Další z možností může být rozdělení antikoncepce na mužskou a ženskou.

8.1.1 Prezervativ (kondom) Prezervativ je mužská bariérová antikoncepce. Zabraňuje proniknutí spermií do pochvy a zároveň chrání před různými pohlavními chorobami. Nevýhodou používání

78

ŽDICHYNEC, B., KISSNEYLLBECHER, J., PEKÁREK, J. Rodinná encyklopedie zdraví. Praha: Pragma, 1998. s. 61. 79 NOVOTNÝ, I., HRUŠKA, M. Biologie člověka pro gymnázia. dotisk 1. vyd. Praha: Fortuna,1995. s. 115. 80 PLÁNOVÁNÍ RODINY. Radim Uzel: Antikoncepce. [online]. [cit. 2009-01-16]. Dostupné z WWW: . 81 PLÁNOVÁNÍ RODINY. Tomáš Fait: Současné možnosti antikoncepce. [online]. [cit. 2009-01-16]. Dostupné z WWW: http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2006010602>.

36

kondomu jako spolehlivé antikoncepční metody je možnost selhání, neboť je závislý na lidském faktoru, zejména na zkušenostech a zodpovědnosti.82

8.1.2 Přerušovaná soulož Jedná se rovněž o mužskou antikoncepci. Přerušovaná soulož je metoda velmi málo spolehlivá, protože je závislá na lidském faktoru. Vykazuje až 20 % selhání za rok.83

8.1.3 Chemická antikoncepce (krémy a čípky) Chemická antikoncepce patří do tzv. bariérových metod antikoncepce. Je založena na spermicidech, tedy na látkách, které mají díky svému chemickému složení schopnost hubit spermie.84 Spermicidy mohou být ve formě čípků nebo krémů. Jejich výhodou je, že neobsahují žádné hormony a nemají žádné závažné nežádoucí účinky.85

8.1.4 Nitroděložní tělísko Nitroděložní tělíska se zavádí do dělohy na několik let. Tělíska mají pružný plastický rám ovinutý mědí a jsou různých tvarů (spirála, tvar písmene T). Mechanismus účinku nitroděložního tělíska spočívá ve vyvolání chronického aseptického zánětu v dutině děložní cizím tělesem, což způsobuje, že děloha nepřijme oplodněné vajíčko. Přidaná měď rovněž potlačuje pohyblivost spermií, což zvyšuje účinnost tělíska.86 „Setká-li se spermie s vajíčkem, vznikne embryo, které se po týdnu usídlí v děloze. I tomu se dá ještě zabránit, dokáže to nitroděložní tělísko, které představuje pravděpodobně 87

těhotenství.“

druhou

nejvýznamnější

metodu

ochrany

proti

nechtěnému

Používání nitroděložního tělíska tedy vynáší na povrch diskutovaný

morální problém, protože nezabraňuje početí, ale dochází k ničení již oplozeného vajíčka, které se začalo vyvíjet.

82

SZAREWSKÁ, A., GUILLEBAUD, J. Antikoncepce – Praktická příručka. Praha: Victoria Publishing, a.s., 1996. s. 135. 83 BARTÁK, A. Anti-koncepce. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2006. s. 32 - 33. 84 MACKŮ, F, MACKŮ, J. Gynekologové ženám. Praha: Grada Publishing, 1996. s. 89. 85 BARTÁK, A. Anti-koncepce. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2006. s. 38 – 39. 86 UZEL, R. Jak neotěhotnět. Praha: Scientia Medica, 1992. s. 71 – 76. 87 BARTÁK, A. Anti-koncepce. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2006. s. 28.

37

8.1.5 Hormonální antikoncepce Hormonální antikoncepce může mít několik forem. Nejprve se zmíním o hormonální antikoncepci ve formě tablet, protože tato forma antikoncepce je nejvíce používaným antikoncepčním prostředkem na světě. Lze ji rozdělit na antikoncepci čistě gestagenní

(jednosložkovou)

obsahující

pouze

gestagen

a

kombinovanou

estrogengestagenní. Kombinovaná hormonální antikoncepce (obsahující estrogen i progesten) funguje tak, že zabraňuje ovulaci tím, že vysílá estrogen a progestagen do hypotalamu, který potom nestimuluje podvěsek mozkový k sekreci luteinizačního hormonu. Zároveň se nevytváří děložní sliznice pro případné těhotenství a děložní hlen je hustší a tím brání spermiím ve vniknutí do dělohy. U této metody je účinnost 99 %.88 Jak hormonální antikoncepce zabraňuje otěhotnění? - zabraňuje ovulaci (uvolnění vajíčka) - ruší funkci žlutého tělíska, které je zodpovědné za implantaci (uhnízdění vajíčka) - zabraňují implantaci oplozeného vajíčka do děložní sliznice - způsobuje zahuštění cervikálního hlenu a tím zhoršuje podmínky pro průchod spermií děložním hrdlem89 Používání této formy antikoncepce je celosvětově velice rozšířené, zejména pro svoje „pohodlné použití“. Zde je ale třeba se zamyslet nad působením hormonální antikoncepce. Primárním účinkem kombinované hormonální antikoncepce je blokáda ovulace. Někdy se ale může stát – samovolně nebo vlivem různých okolností (nevhodně zvoleným druhem antikoncepce, který negativně koreluje s hmotností uživatelky, nízkou dávkou některé složky, nepravidelností či velkou odchylkou ve frekvenci nových denních dávek syntetik aj.), že k ovulaci dojde a může tedy dojít i k početí

dítěte.

Poté

nastupují

sekundární

mechanismy

účinku

hormonální

antikoncepce: ztížená průchodnost spermií hlenem děložního hrdla, zpomalený transport oplozeného vajíčka vejcovody kvůli oslabené funkci řasinek, které jej posouvají blíže k ústí dělohy, zabránění nidace (ztížení uhnízdění embrya v děloze). Na základě toho počatá lidská bytost zahyne de facto hladem, neboť se jí kvůli nedostatečné vrstvě děložní sliznice nedostává potřebné výživy.

88 89

TREWINNARD, K. Jak přirozeně otěhotnět. Brno: Computer Press, 2006. s. 65. VŠE O ANTIKONCEPCI. Fakta a pověry o antikoncepci. [online]. [cit. 2009-01-16]. Dostupné z WWW: .

38

K této situaci však nedochází velmi často. Uvádí se, že např. u jednosložkového přípravku Exluton dojde k zabránění ovulace asi v 70 %. U 30 % k ovulaci dochází a nastupují další výše popsané pojistné efekty. U dvousložkových přípravků je vyblokování ovulace pravděpodobně ještě výrazně účinnější.90 Přestože je tato situace spíše výjimečná, považuji za důležité se o ní zmínit, protože hodně uživatelek hormonální antikoncepce nezná její přesnou působnost. Hormonální antikoncepce může být ještě v podobě injekcí, podkožních tyčinek, náplastí nebo nitroděložního systému (což je hormonálně aktivní nitroděložní tělísko).91 Postinor Mezi hormonální metody je nutno zahrnout také postkoitální neboli tzv. „záchrannou“ antikoncepci. Nejznámějším preparátem v ČR je Postinor. Ten obsahuje vysokou dávku hormonu progestinu a tím zabraňuje uhnízdění oplozeného vajíčka v děloze. Lze jej podat do 72 hodin od pohlavního styku, ale poté je nutno podat ještě druhou tabletu za 12 hodin po podání první tablety. Riziko selhání se uvádí 1,1%. Protože Postinor představuje velký hormonální zásah do organismu, jeho užívání se nedoporučuje.92 Použití tohoto prostředku úzce naráží na morální aspekty, protože stejně jako v případě nitroděložního tělíska, dochází k ničení již oplodněného vajíčka. Nelze proto k použití Postinoru přistupovat lehkovážně, rozhodně jej nelze považovat jako alternativu, pokud se zapomene vzít pravidelná pilulka. Myslím si, že jeho použití by mělo být omezeno na velice závažné situace, např. po znásilnění.

8.2 Přirozené plánování rodičovství Přirozená antikoncepce vychází z pozorování přirozeně se vyskytujících známek plodných a neplodných období v průběhu menstruačního cyklu. Je to metoda periodické sexuální abstinence (zdrženlivost, vynechání) v plodné dny ženy. Spolehlivost této metody tedy hodně závisí na technice provedení a sebekontrole obou partnerů. Pokud je ale metoda správně používaná, je její spolehlivost 97 %. Metoda plodných a neplodných dní – vychází ze skutečnosti, že k početí může dojít pouze krátce po ovulaci, kdy se uvolní zralé vajíčko z vaječníku. Mimo tyto dny HNUTÍ PRO ŽIVOT. Abortivní účinek hormonální antikoncepce. [online]. [cit. 2009-01-17]. dostupné z WWW: . http://prolife.cz/?a=37&id=100>. 91 BARTÁK, A. Anti-koncepce. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2006. s. 100 – 110. 92 PLÁNOVÁNÍ RODINY. Radim Uzel: Antikoncepce. [online]. [cit. 2009-01-16]. Dostupné z WWW: .

90

39

je pravděpodobnost otěhotnění minimální. Problém je ale v tom, že ačkoliv ovulace obecně nastává přibližně v polovině cyklu, její přesný termín může být u každé ženy jiný. Proto byla vypracována řada metod, které pomáhají určit termín ovulace, a tím i plodné a neplodné dny. Nejčastěji se měří bazální tělesná teplota (v pochvě, ústní dutině, konečníku), sleduje se hustota a vzhled poševního hlenu a poloha děložního čípku. Všechny tyto znaky podléhají periodickým změnám, které odpovídají menstruačnímu cyklu.93 Ovulační testy zjišťují koncentraci estrogenů v moči a pomáhají přesněji určit datum ovulace. Některé ženy sledují v kapesním mikroskopu krystalizaci slin, která se v průběhu cyklu také mění.94 V dnešní době již také existuje celá řada minipočítačů sloužících ke sledování cyklu, tedy určování plodných a neplodných dnů.95

Výčet všech dostupných spolehlivých antikoncepčních metod umožňuje prakticky všem lidem vybrat si pro sebe tu nejvhodnější. Jen tak bude naplněn ušlechtilý cíl plánovaného rodičovství a sexuálního zdraví, který je možno shrnout do hesla "od potratu k antikoncepci". Není to jen směr z hlediska zdravotního, ale obecně civilizačního a kulturního. V problematice předcházení interrupcím spatřuje řada odborníků možné řešení v prevenci a osvětě. Např. Helena Haškovcová pokládá za závažná všechna varování lékařů, protože i odborně provedená interrupce je spojena s riziky. Za nejúčinnější prevenci nechtěného těhotenství považuje dobře vedenou osvětu a dostupnost antikoncepčních prostředků. Podle Haškovcové by všechno úsilí lékařů, pedagogů a rodičů mělo směřovat k tomu, aby se dívky a ženy nedostávaly do situací, které vyvolávají úvahy nebo realitu interrupcí.96 John L. Grady také zdůrazňuje nezastupitelnou úlohu prevence: „Ať rodiče správně poučují děti o sexu. A zároveň ať jsou hodně přísní na pornografii. Vyčisťme stránky, literaturu, televizní programy, které podporují zločin a zneužití drog a vysmívají se morálce a dobrému chování. (...) Vyzývám, aby se skončilo s tolerancí a

93

ŠIPR, K., ŠIPROVÁ, H. Přirozené a spolehlivé plánování rodičovství. Rosice: Gloria, 1995. s. 89 92. 94 TREWINNARD, K. Jak přirozeně otěhotnět. Brno: Computer Press, 2006. s. 41. 95 FREUNDL, G., GNOTH, CH., FRANK-HERRMAN, P. Chceme mít miminko. Praha: Jan Vašut s.r.o., 2008. s. 51 – 53. 96 HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vyd. Praha: Galén, 2002. s. 119.

40

aby naše pozornost směřovala k prevenci těchto problémů a ne k samotné interrupci.“97 Při prevenci interrupcí je podle Dr. Susan Stanfordové velmi důležité seznamovat těhotné ženy v poradnách s přesnými poznatky o osobě dítěte před narozením, protože se velmi často předpokládá, že dítě v raném stádiu své nenarozené existence ještě není dítětem.98 Ztotožňuji se s názorem, že důležitou úlohu v předcházení interrupcím hraje jednoznačně prevence nechtěného otěhotnění. Myslím si, že je velmi přínosné zaměřovat se v prevenci interrupcí na širokou veřejnost. V této oblasti již proběhla bilboardová kampaň, kterou uspořádalo Hnutí pro život České Republiky. Nesla název „Žiješ, protože tě rodiče chtěli“ a informovala veřejnost o rizicích spojených s umělým ukončením těhotenství a rovněž seznamovala s průběhem interrupcí prostřednictvím velkých plakátů se záběry z interrupcí, které byly autentické, a proto velice šokující. Domnívám se, že tato kampaň byla pro naši společnost potřebná, protože názorně poukazovala na to, že při interrupcích opravdu nedochází k ničení „shluku buněk“ či odsátí „nějaké tkáně“. Naopak byla velmi otevřená a nic neskrývala. Podle mého názoru by bylo jistě dobré více se věnovat sexuální výchově již na základních školách, aby mladí lidé získali pod odborným vedením potřebné informace a rovněž byli seznámeni se všemi riziky interrupce. Sexuální výchova na školách by ale neměla být zaměřena jen na antikoncepci a varování před možnými riziky. Její nedílnou součástí by měla být i výchova k odpovědnému partnerství a rodičovství, aby mladí lidé byli schopni zvládnout své nové sociální role.

97 98

GRADY, J. L. Interrupce ano nebo ne? 2. vyd. Praha: Nakladatelství Řád, 2002. s. 17. (AN). Proč pláčeš, Miriam. přeložila K. Ucháčová. Praha: Hnutí Pro život ČR, o.s., 2007. s. 50.

41

9 Alternativní možnosti řešení nechtěného těhotenství Nechtěné těhotenství je velmi zatěžující a často traumatizující zkušenost nejen pro těhotnou ženu, ale též pro jejího partnera či rodiče. Nicméně volba interrupce může být stejně či často ještě daleko více traumatizující. Když se žena ocitne v situaci nechtěného těhotenství, je důležité, aby svoji situaci zhodnotila ze všech stran. Je nutné, aby se jí dostalo všech informací a podpory a aby její rozhodnutí nebylo pouze zkratkovitým jednáním. V řešení této problematiky je velmi důležité, aby byla ženám, které stojí před závažným rozhodnutím a zvažují interrupci, nabídnuta pomoc. Byl počat nový život. Je možné, že na první pohled neřešitelná situace, probere-li se ze všech možných hledisek, nakonec přeci jen své vyřešení najde. Je ale potřebné, aby ženy poznaly i jiné alternativy řešení své situace než jen umělé přerušení těhotenství. Tuto pomoc a poradenství zprostředkovávají organizace, které se zaměřují na pomoc těhotným ženám, pro něž těhotenství představuje v danou chvíli velký problém. Tato pomoc může mít mnoho podob – potřebné informace, sociální výpomoc, materiální pomoc, duchovní pomoc, psychická podpora, azylové bydlení, možnost vyřízení adopce atd. Působení těchto organizací je velmi potřebné a užitečné, protože se aktivně podílejí na zachování důstojnosti lidského života - chrání nenarozený lidský život, ale i život matky, která by později mohla svého rozhodnutí pro interrupci hluboce litovat a trpět závažným postabortivním syndromem. Při řešení složité otázky nechtěného těhotenství může být možností také pomoc v rámci rodiny. Tzn. že rodičovské povinnosti „suplují“ ve skutečnosti prarodiče. Tuto pomoc je možné uplatnit zejména tehdy, pokud je těhotná dívka velmi mladá a např. dokončuje si vzdělání a relativně mladí jsou i její rodiče. Tato situace rozhodně není ideální, nicméně v porovnání s potratem je to volba života. Další možností řešení nechtěného těhotenství může být adopce. „Podle zákona o rodině vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi.“99 Tzn. že osvojitel má stejná práva a povinnosti, které by měli biologičtí rodiče dítěte. V současné době přibývá párů, které nemohou mít přirozenou cestou děti a tato skutečnost je velmi trápí, podobně jako ženu, která si těhotenství nepřeje. Pro některé ženy tedy může být řešením dát své dítě k adopci či své dítě donosit pro jinou rodinu.

99

§63ODST.1zákona č. 94/1963 Sb.,o rodině

42

Adopce umožňuje prožít dítěti život v rodině, kde by mu měla být zajištěna odpovídající péče, ale zejména láska. Platí tedy, že „dětem se nejlépe daří v takovém rodinném prostředí, kde rodiče sami nacházejí ve své rodičovské funkci hluboké uspokojení. (...) Radostné dětství a radostné rodičovství se vzájemně podmiňují.“100 Myslím si, že v případě adopcí je jistým úskalím skutečnost, že zákony týkající se adopce jsou často v řešení jednotlivých případů neflexibilní a vyřízení žádostí o adopci bývají zdlouhavá. Další alternativou je pěstounská péče, což je forma náhradní rodinné péče, při které nevzniká příbuzenský poměr mezi dítětem a osobou pěstouna. Osvojení zaniká zletilostí dítěte. Pěstounská péče je garantovaná státem a je určena dětem, pro které adopce není možná nebo vhodná, zejména ze zdravotních či sociálních důvodů, nebo z důvodu, že rodiče nedali souhlas k jejich osvojení. Jednou z možností řešení svízelné situace je i možnost utajeného porodu nebo využití tzv. baby-boxů, kde je možné odložit své nechtěné dítě, kterému je zajištěna pomoc a péče. Baby-boxy jsou v současné době dostupné i v České republice a slouží ženám, které z jakéhokoli důvodu nemohou nebo nechtějí situaci řešit formálně a dítě tak má možnost přežít a nalézt novou rodinu. Myslím si, že důležitou pomoc v těhotenství a mateřství by měl ženě poskytovat také stát, zejména v oblasti sociálního zabezpečení. Pečovat o malé dítě opravdu není v dnešní době levná záležitost a ženy, které nemají stabilní finanční či sociální zázemí, se proto snadněji rozhodnou pro interrupci právě z obavy z finanční tísně a neschopnosti dítě zabezpečit. Z pohledu ženy, která řeší nechtěné těhotenství, může také přispět k rozhodnutí se pro interrupci odmítavý postoj jejího okolí. Bohužel v naší společnosti je žena, která porodí své dítě a dá ho k adopci, považovaná za krkavčí matku. Oproti tomu žena, která jde na potrat, je mnohými vnímaná jako moderní, rozhodná a pokroková osoba. Potrat je ale málokdy svobodnou volbou ženy. Je to z větší míry zoufalá volba ženy, která se bojí, že ztratí podporu manžela či partnera, rodičů, práci anebo možnost pokračovat ve studiu.

100

MATĚJČEK Z., LANGMEIER, J. Počátky našeho duševního života. Praha: Panorama, 1986. s. 78.

43

10 Názory na interrupce Interrupce představují velký etický problém. Názory na umělé přerušení těhotenství, které se vyskytují ve společnosti, jsou však velmi vyhraněné. Je to zejména z toho důvodu, že každý člověk vyznává jiné morální hodnoty a stanoviska a z toho vyplývá, že postoj k umělému potratu je založen na subjektivním vnímání této problematiky. Názorové proudy v pohledu na problematiku interrupcí můžeme vyčlenit do tří skupin. Hlavní dva názorové proudy stojí ostře naproti sobě. Na jedné straně je to skupina, zastávající názor „pro choice“ (pro svobodnou volbu ženy) a na druhé straně skupina „pro-life“ (pro život dítěte). Třetí názorovou skupinu tvoří lidé, kteří hledají určitý kompromis mezi oběma těmito krajními názory.

10.1 Pro-choice Zastánci práva na interrupce, kteří jsou označování jako „pro volbu“ (pro-choice) zdůrazňují a uplatňují právo rozhodovat o svém životě, tedy o možnosti svobodné volby. Podle nich je možnost svobodné volby jednou z nejvyšších společenských hodnot. V rozporu mezi právem plodu na život a právem ženy na mateřství výhradně preferují právo ženy rozhodnout o svém mateřství. Odpůrci zákazu umělých potratů odmítají zásahy státu, co by právní autority, do soukromí ženy a jejího svobodného rozhodování.101 MUDr. Grady uvádí, že obhájci interrupcí argumentují tím, že embryo nemá plně lidské vlastnosti jako je rozvinuté chápání, lidskou velikost a tvar. Nelze jej považovat za jedince schopného samostatného života mimo tělo matky a dokud mozek neexistuje nebo funguje příliš jednoduše, jedná se o část těla matky, ne o novou individuální lidskou bytost a zničením embrya tedy nevzniká žádná škoda.102 Někteří zastánci práva na interrupce výslovně nepopírají, že zárodek nebo plod je počínající lidskou bytostí, ale považují za eticky přijatelné a v souladu s pomyslným zájmem této bytosti, aby se nenarodila do nepříznivých podmínek – toto rozhodnutí považují za odpovědnost matky, případně obou rodičů. Proto také odpůrci interrupcí argumentují, že tolerance interrupcí vede i ke snížení úcty k již narozeným dětem, které 101

WIKIPEDIE Otevřená encyklopedie. Interrupce. [online]. [cit. 2009-01-09]. Dostupné z WWW: . 102 GRADY, J. L. Interrupce ano nebo ne? 2. vyd. Praha: Nakladatelství Řád, 2002. s. 24.

44

rovněž nejsou jedinci schopnými samostatného života a nemají rozvinutou lidskou osobnost. 103 Haškovcová uvádí, že „legalizace interrupce se zpravidla opírá o názor, že žena má právo na takové rozhodnutí, neboť jenom ona je schopna nejlépe posoudit svou lidskou, sociální i ekonomickou situaci.“104

10.2 Pro-life Haškovcová uvádí, že „strategie „pro-life“ (pro-život) se důsledně opírá o přesvědčení, že interrupce je vždy nemravným činem a je odsouzeníhodná. Zastánci této strategie považují ukončení těhotenství za vraždu nebo minimálně za zabití.“105 Mezi stoupence této strategie patří členové různých církví a náboženských vyznání – zejména katolická církev, islám, judaismus a evangelikální církve. Zastánci pro-life názoru argumentují především tím, že „kompletní dědičnou informaci získává lidský jedinec hned po splynutí mužské a ženské zárodečné buňky. V tomto okamžiku vzniká konkrétní jedinec, který má již vepsán ve svém genetickém materiálu všechny své vlastnosti, které se dědí: např. barvu vlasů a očí, celkový vzhled, intelekt. Člověk je tedy člověkem od početí a již zygota je reálně existující lidský jedinec s právem na život a statusem člověka bez ohledu na to, že například mozek prozatím není plně funkční a jedinec není plně samostatný. Je to jedinec nezaměnitelný a neopakovatelný, na kterého se také vztahuje právo na život, zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv.“ 106 Nejen umělý potrat, ale i nitroděložní tělíska, použití prostředků jako je Postinor, RU-486 je tedy podle nich zpravidla vraždou – úmyslným a neoprávněným zabitím člověka. Odpůrci potratů poukazují na případné zdravotní a zejména psychické potíže, které mohou u osob, které podstoupily potrat nastat (tzv. postinterrupční syndrom).107

103

WIKIPEDIE Otevřená encyklopedie. Interrupce. [online]. [cit. 2009-01-09]. Dostupné z WWW: . 104 HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vyd. Praha: Galén, 2002. s. 118. 105 Tamtéž. s. 115. 106 ŽDICHYNEC, B., KISSNEYLLBECHER, J., PEKÁREK, J. Rodinná encyklopedie zdraví. Praha: Pragma, 1998. s. 58. 107 WIKIPEDIE Otevřená encyklopedie. Interrupce. [online]. [cit. 2009-01-09]. Dostupné z WWW: .

45

Třetí názorový proud, tvoří lidé, kteří zastávají názor, že lze najít kompromis někde mezi oběma vyhraněnými názory. Lidé, kteří zastávají některý z takových přístupů, zpravidla nepovažují zárodek nebo plod ani za zcela hotovou osobu, ale ani za pouhou část těla ženy. Vznik života chápou jako postupný proces, který nelze redukovat na okamžik početí či narození. Věří, že lidská bytost se utváří teprve v průběhu těhotenství. Znamená to, že lidský plod je hoden ochrany již před narozením, ale až od určitého stádia. Za určitých okolností považují interrupci za eticky přijatelnou. Např. při ohrožení života ženy těhotenstvím, znásilnění, riziku závažného zdravotního postižení dítěte atd. Právo na život je v takovém přístupu poměřováno s právem na kvalitu života, přičemž zabití není chápáno výlučně jen jako čin proti zájmu dítěte. Zastánci těchto přístupů mohou mít v některých názorech blíže k ideologii prochoice, v jiných k ideologii pro-life.108

108

WIKIPEDIE Otevřená encyklopedie. Interrupce. [online]. [cit. 2009-01-09]. Dostupné z WWW: .

46

11 Morální hledisko hodnoty lidského života Jakou hodnotu vlastně má lidský život? Co tvoří hranice této hodnoty? Jaké důsledky je třeba z těchto úvah vyvodit? Diskuse o důstojnosti lidského života se dnes vede se zcela novou intenzitou. Vyplývá na povrch mnoho diskutabilních témat např. interrupce, eutanazie, léčba pomocí kmenových buněk získávaných z embryí, umělé oplodnění. Tato témata nás vedou k zamyšlení nad hodnotou základní lidské existence. Samozřejmě se problematika hodnoty života úzce dotýká morálních postojů každého z nás. Morálku lze chápat jako normativní systém, který spočívá na vnitřní sankci (pocitech studu, viny, nevole atd.). Morálně dobré nebo špatné znamená shodu nebo neshodu jednání s vlastním svědomím.109 Z toho tedy vyplývá fakt, že každý má svůj vlastní individuální žebříček morálních hodnot. To, co je pro jednoho člověka v souladu s jeho morálkou, může být pro druhého člověka nemorální. Hans Rotter se k problematice důstojnosti lidského života a nakládání s ním vyjadřuje těmito slovy: „Člověk je jako jediná živá bytost schopen o sobě přemýšlet, být svým pánem a určovat svůj vlastní život. Tato schopnost tvoří také jeho důstojnost. Není proto přípustné disponovat jiným člověkem jako nějakou věcí a používat ho jako prostředku pro cizí cíle. On sám má právo o sobě rozhodovat.“110 Myslím si, že život každého člověka má jedinečnou hodnotu a měl by být chráněn. Nikdo nemá právo brát život někomu jinému a rozhodovat o tom, zda by jeho život byl hodnotný nebo ne. Hodnotný život může znamenat pro každého z nás něco jiného. Někdo preferuje jako nejvyšší hodnotu života zdraví, jiný materiální blahobyt atd. Mohu snad s určitostí říct, že život nemocného člověka je méně hodnotný? I nemocný člověk dokáže být šťastný, někdy dokonce umí intenzivněji prožít jeden jediný den ze svého života než zdravý člověk celý rok. Podobně je tomu i v případě postižení. V současné době často dochází k interrupcím u dětí s Downovým syndromem, který odhalí jedno z prenatálních vyšetření – amniocentéza. Kdo se někdy setkal s lidmi takto postiženými, ví, že jsou to lidé, kteří se dokážou radovat z každé maličkosti, umí odzbrojit „dětskou“ upřímností a srdečným chováním. Je jejich život snad méně hodnotný, protože nikdy nevystudují vysokou školu a nevybudují kariéru? Podle mého názoru rozhodně ne. 109 110

BLECHA, I. a kol., Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. s. 276. ROTTER, H. Důstojnost lidského života. Praha: Vyšehrad, 1999. s. 25.

47

Úskalím je zřejmě současný styl života celé společnosti. Tempo života se zrychluje a dnešní doba udává jasná pravidla – uspět můžou ti nejlepší, nejrychlejší, nejdokonalejší, nejsebevědomější. Objevuje se jakási nová etika, která říká, že ne každý lidský život má stejnou hodnotu, a že co je podstatné, je kvalita života. Takže najednou „kvalitnější“ život má přednost před životem „méně kvalitním“. Z toho možná vznikají obavy, že někdo méně dokonalý bude předurčen k neplnohodnotnému životu, a proto možná dochází k maření tolika nenarozených lidských životů. Máme ale právo na takové rozhodnutí? Situace došla až tak daleko, že pokud dnes někdo veřejně odmítá legalizaci potratů, vypadá jako nemoderní a vzdorující nevyhnutelného pokroku. Je ale legalizace interrupcí skutečně pokrokem? Před sto lety bylo nemyslitelné, aby někdo vyslovil myšlenku legalizace potratů. Takový člověk by vzbuzoval velké podezření. V současné době ale naopak vypadá podezřele každý, kdo se začne ptát, zda byl potrat opravdu správným rozhodnutím. Dojde někdy k podobnému „procitnutí" i v otázce nenarozených dětí? Připustíme si v této problematice její neopomenutelný etický rozměr? Nevýhodou nenarozených dětí je, že nejsou viditelné a i přes biologické poznatky se neustále spekuluje o počátku jejich života jako lidské bytosti. Nenarozené děti nemohou za svoje práva nijak bojovat. Zřejmě by potřebovaly, aby je někdo zviditelnil, možná aby za ně někdo i křičel. Dr. Susan Stanfordová „Vždycky mě nejvíce udivovalo, že se to maličké tak přehlíží! V podstatě by to mělo být opačně. Nejmenší človíček by měl vzbuzovat největší pocity dojetí a měli bychom jej chtít ochraňovat.“111 Není dostatečným důkazem ultrazvukové vyšetření? Když partneři touží po dítěti a pak se jednoho dne objeví na těhotenském testu vytoužené dva proužky, jejich radost je převeliká. A za několik týdnů lze na ultrazvuku pozorovat tlukoucí srdíčko. Není trochu zarážející, že o stejně starém dítěti, bude lékař mluvit jako o miminku, když bude mluvit s maminkou v těhotenské poradně, a bude jí přitom blahopřát a na druhé straně o plodu, nebo o nějakém neurčitém „tom“, pokud se chystá těhotenství na přání matky ukončit? Vždyť ženy, které prodělaly samovolný potrat v začátku těhotenství také nebrečí pro to, že z jejich těla odešel "shluk buněk", ale brečí, protože přišly o dítě.

111

(AN). Proč pláčeš, Miriam. přeložila K. Ucháčová. Praha: Hnutí Pro život ČR, o.s., 2007. s. 50.

48

Dnešní etika ale nekončí u potratů. Hodně lidí zastává názor, že pro tělesně nebo mentálně postižené dítě je lepší zemřít ještě před narozením, upřednostňují tedy kvalitu života před životem samotným. Děti narozené s postižením určitě nemají jednoduchý život a nedokážu si ani představit jak obtížné je to pro jejich rodiče. Ale není to obdobné jako v případech dětí, které jsou trvale postiženy po úrazu nebo nemoci, které je potkaly během jejich života? Věřím, že tyto případy jsou obdobné a že je možné buď na jednu stranu uznávat nedotknutelnost lidského života ve všech jeho podobách a dělat všechno pro jeho záchranu a ochranu nebo ne. Pak je těžké dělat nějaké hranice, které se mohou měnit a jednou by třeba mohly zahrnovat i o trochu starší děti a velmi staré lidi.

49

12 Výzkumná a metodologická část 12.1 Pojem výzkum Výzkum je popisován jako „aktivní, vytrvalý a systematický proces bádání s cílem objevit, interpretovat nebo přepracovat fakta. Tento intelektuální proces produkuje velké množství teorií, zákonů, popisů chování a umožňuje jejich praktické využití.“ 112 Zajistit objektivitu výzkumu je možné tím, že bude nejen dobře a důkladně promyšlený a připravený, ale také dlouhodobý a systematický. Měl by být opřený o vhodné výzkumné metody, ověřitelný a co nejpřesněji vyhodnocený a vhodně interpretovaný.

12.2 Kvalitativní výzkum Pro svoje výzkumné šetření jsem použila kvalitativní výzkum. Zvolila jsem si jej proto, že umožňuje hlubší proniknutí do dané problematiky, dává prostor k lepšímu poznání zkoumaných osob a jejich postojů. Umožňuje porozumět jejich situaci a lépe je pochopit. Filozofický základ kvalitativně orientovaného výzkumu je tvořen fenomenologií. Fenomenologie klade důraz na zkušenost a to jak na vnější, neboli smyslovou, ale zejména na vnitřní osobní zkušenosti. Tím se přibližuje k hlubšímu poznání podstaty jevu.113 Kvalitativní výzkum uvádí zjištění ve slovní (nečíselné) podobě. Zdrojem dat jsou přirozená prostředí a důraz je kladen na výklad zkoumaných jevů očima samotných aktérů.114 Výběr výzkumného vzorku je u tohoto typu výzkumu záměrný a reprezentativní, aby získané informace byly pokud možno obsáhlé a pestré. Hlavním cílem tohoto typu výzkumu (v případě zkoumání člověka) je tedy porozumět člověku, chápat jeho vlastní hlediska - jak on vidí věci a posuzuje jednání. Podle zásad kvalitativního výzkumu je každý člověk nebo skupina lidí jedinečná.115 Kvalitativní výzkum jde do hloubky zkoumaných jevů (fenoménů), které se ale 112

WIKIPEDIE Otevřená encyklopedie. Výzkum. [online]. [cit. 2009-02-21]. Dostupné z WWW: . 113 MĚŠŤÁNEK, T. Filozofie pro střední školy. 2. vyd. Praha: Trizonia, 1996. s. 90. 114 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, 2003. s. 112. 115 GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000, s. 32.

50

zároveň snaží začlenit do širšího kontextu. Dalším specifikem je, že v průběhu vlastního výzkumu nezaujímá výzkumník tak velký odstup od zkoumaných subjektů. Naopak, je s nimi v bližší a spíše neformální interakci.116 Pro výzkumníka je důležité, aby uměl dobře naslouchat, ale také pozorovat a vnímat i zdánlivě skryté informace. Následně pak dokázat správně přiřazovat vlastní zkušenosti ke zjištěným faktům, objevovat vzájemné souvislosti a proniknout tak do podstaty jevu. Kvalitativní výzkum nahlíží na realitu jako na specifickou a proměnlivou, a proto není možné zajistit reliabilitu (spolehlivost) použitých metod ani dlouhodobou validitu (platnost). Validitu zvolené metody výzkumu je tedy vhodné zajistit přesným záznamem výpovědí informantů, popisem případu atd. V případě kvalitativního výzkumu výzkumník neověřuje předem stanovenou hypotézu, tak jako v případě výzkumu kvantitativního, ale určuje si výzkumný problém, který zkoumá. Ten se ale během výzkumu může měnit. Postupy, které slouží k získávání údajů v kvalitativním výzkumu můžeme rozdělit na dotazovací a pozorovací metody. Mezi dotazovací metody patří etnografické interview, narativní rozhovor, skupinová diskuse a zúčastněné pozorování.117 Vzhledem k tomu, že jsem ve výzkumu, který je součástí této práce, použila narativní rozhovor, zmíním se dále podrobněji o této metodě. Ostatní metody nebudu dále rozebírat.

Narativní rozhovor Základem narativního rozhovoru je vyprávění. Nejedná se tedy o běžný standardní rozhovor, který je řízen stylem otázka – odpověď, ale dotazovaný je požádán, aby vyprávěl svůj příběh na určité téma, popsal nějakou prožitou situaci atd. Narativní rozhovor poskytuje detailní informace o kontextu a situaci, ve které se událost odehrála – tedy detaily, které by nemusely být vyprávějícím zachyceny v běžných rozhovorech, protože ty nedovolí vytvořit celý příběh. Dalším znakem tohoto typu rozhovoru je fakt, že při narativní technice si informant částečně sám strukturuje vyprávění a může se tedy vyhnout nepříjemným situacím, které vyvolávají „citlivá místa v příběhu“.118

116

MAŇÁK, J., ŠVEC, V. Cesty pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2004. s. 22. Tamtéž. s. 25. 118 HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1997. 117

51

Volné vyprávění, které je uplatňované při narativním rozhovoru, „umožňuje odhalit subjektivní významové struktury, které se vztahují k zážitkům subjektu a které mohou zůstat skryty při systematickém rozhovoru.“119 Zřejmě je to dáno faktem, že vyprávění je přirozený způsob každodenní lidské komunikace a každý vypravěč si svoje vyprávění vždy určitým způsobem sestavuje a snaží se při něm posluchači vše potřebné vysvětlit. V průběhu narativního rozhovoru výzkumník do vyprávění nezasahuje, ani dotazovaného nepřerušuje. Pouze pokud dojde k přerušení nebo ztrátě spojení s hlavním tématem, pomůže dotazovanému navázat nit spojení.120 Při přípravě narativního rozhovoru je třeba stanovit předmět vyprávění a získat pro rozhovor vhodného partnera. Samotný rozhovor se pak skládá ze tři části: •

stimulace subjektu k vyprávění – vytvoření atmosféry důvěry, představení a vysvětlení předmětu rozhovoru, jeho význam

•

vyprávění subjektu – výzkumník sleduje kontinuitu vyprávění, v případě potřeby položí otázku či nasměruje subjekt k předmětu vyprávění

•

doplňující otázky výzkumníka – podle potřeby výzkumníka, umožňují ujasnit sporné body vyprávění.121

12.3 Cíle výzkumu Jak napovídá název práce a jak to bylo zmíněno i v úvodu, hlavním cílem výzkumu bude zjistit vliv interrupce na etické postoje žen, jak ženy vnímají a prožívají svoji zkušenost s interrupcí a jaké jsou jejich současné etické postoje k morálnímu problému spojenému s umělým ukončením těhotenství. Jaké jsou dopady a vliv prodělané interrupce na ženy, které ji podstoupily, a následně na jejich postoje - zda např. litují svého rozhodnutí a případně cítí vinu. Podrobněji se také zaměřuji na faktory, které ovlivnily jejich rozhodnutí se pro interrupci (sociální a materiální zázemí, podpora otce dítěte, zdraví dítěte a matky, vnější tlak, vnitřní duševní konflikt apod.) a dále pak na prožívání interrupce. Kromě příčin a důvodů, které vedly ženy k jejich rozhodnutí, bude výzkum zaměřen i na intenzitu dopadů, které na ně tato situace měla.

119

MAŇÁK, J., ŠVEC, V. Cesty pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2004. s. 25. Tamtéž. 121 Tamtéž. 120

52

V souvislosti s touto problematikou jsem dále chtěla zjistit rozdílnost v názorech na to, v jakém okamžiku začíná lidský život a zda by stát měl mít povinnost ochraňovat život dosud nenarozeného dítěte.

12.4 Analýza dat Důležitým krokem při práci se získanými daty je jejich analýza, která je nezbytná pro pozdější závěry. Výsledkem analýzy dat v rámci kvalitativního výzkumu je sestavení zakotvené teorie. „Zakotvená teorie je teorie induktivně odvozená ze zkoumaného jevu, který reprezentuje. To znamená, že je odhalena, vytvořena a prozatímně ověřena systematickým shromažďováním údajů o zkoumaném jevu a analýzou těchto údajů. Proto se shromažďování údajů, jejich analýza a teorie vzájemně doplňují. Nezačínáme teorií, kterou bychom následně ověřovali. Spíše začínáme zkoumanou oblastí a necháváme, ať se vynoří to, co je v této oblasti významné“ 122 Základem analýzy dat je kódování.

Kódování získaných dat Uskutečněný výzkum byl proveden metodou narativních rozhovorů se šesti informantkami, jejichž specifikace bude uvedena dále. Zaznamenané rozhovory jsem dále analyzovala pomocí otevřeného, axiálního a selektivního kódování. Obecně se hranice mezi těmito postupy zčásti prolínají. Základem procesu otevřeného kódování je analytický postup „porovnávání a kladení otázek“, kdy se badatel snaží označit jednotlivé jevy a pojmy. Následně je pak seskupuje do kategorií a subkategorií na základě společných a odlišných prvků.123 Ve fázi axiálního kódování se získané pojmy znovu seřazují pomocí paradigmatického modelu „příčinné podmínky – jev – kontext – intervenující podmínky – strategie jednání – následky“.124 Tento model byl aplikován i v případě výzkumu, který je součástí této práce a jeho schéma je přiloženo na konci této kapitoly.

122

STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J.: Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert, 1999. s. 14. Tamtéž. s. 52. 124 Tamtéž. s. 70. 123

53

V poslední fázi během selektivního kódování je identifikována centrální kategorie, která je nadřazená dříve seskupeným kategoriím a slouží k odvození a formulování zakotvené teorie.125 schéma axiálního kódování konkrétního výzkumu příčinné podmínky: absence podpory v rodině a nejbližším okolí finanční či sociální stres psychická nezralost ženy, nerozhodnost, ovlivnitelnost nepřipravenost ženy na mateřství strach z reakce vzdálenějšího okolí strach z výchovy zdravotně postiženého dítěte neujasněné morální a etické postoje žen, pochybnosti o správnosti rozhodnutí jev:

interrupce

kontext:

neplánované početí, selhání antikoncepce zdravotní stav dítěte míra dostupnosti interrupcí

intervenující proměnné:

neznalost důsledků interrupce charakter, povaha a morální postoje těhotné ženy podcenění postabortivního syndromu průběh interrupce

strategie jednání:

spokojený partnerský vztah zachování vztahů s rodiči a ostatním okolím kariéra, udržení výše finančních příjmů zbavení se problémů spojených s těhotenstvím vyhnutí se péči a soužití se zdravotně postiženým dítětem

následky:

změna životních hodnot ve prospěch dítěte změna etických postojů k interrupci postabortivní syndrom

125

STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J.: Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert, 1999. s. 86.

54

12.5 Metoda výzkumu Vzhledem ke zkoumané problematice je v předkládané práci použit kvalitativní výzkum a metoda narativního rozhovoru. Hlavním důvodem volby narativního rozhovoru jako výzkumné metody jsou jeho schopnosti metodicky zachytit sledovanou problematiku a osobní prožitky žen spojené s interrupcí do dostatečné hloubky s potřebnými vlivy a podrobnostmi. Je to jedinečná možnost seznámit se šířeji s částí života dotazovaných a jejich prožitky, a nalézat při tom často na první pohled skryté souvislosti a dopady prožitých zkušeností na psychiku dotazovaných, jejich etické postoje a názory na prožitou minulost. Pro správnou orientaci v problematice předkládám v závěru práce jako její přílohu doslovné přepisy rozhovorů.

12.6 Etické předpoklady výzkumu Protože se v tomto případě jedná o velmi osobní a citlivé téma spojené s umělým ukončením těhotenství, které můžeme také chápat jako konec lidského života, bylo nutné zachovat vůči dotazovaným ženám základní etické předpoklady. Výzkum byl prováděn anonymně, ve výpovědích jsou pro zpřehlednění uvedena pouze změněná křestní jména. Dále byl vždy před zahájením rozhovoru získán písemný souhlas ženy s použitím získaného materiálu pro potřeby diplomové práce. Samotný rozhovor bylo třeba ve všech případech vést velmi ohleduplně a zohledňovat momentální situaci, reakce a náladu informantek i okolní vlivy. Informantky souhlasily s nahráváním rozhovorů na diktafon, ale v zájmu zachování jejich soukromí jsem je ujistila o tom, že získaná data budou zpracována anonymně a jejich křestní jména budou změněna.

12.7 Popis výzkumného vzorku Volba skupiny informantů a v rámci této skupiny i volba konkrétních osob je důležitá pro výsledky výzkumu. Na základě tohoto výběru jsou pak při vlastním výzkumu získávány potřebné informace, které vyjadřují postoje daného sociálního vzorku. Informanti by měli mít potřebný přehled v dané oblasti, která by se jich měla dotýkat, aby jejich odpovědi byly v rámci jejich možností co možná nejobsáhlejší a otevíraly výzkumníkovi další souvislosti. Proto jsem důkladně zvažovala konkrétní složení výzkumného vzorku.

55

Mým úmyslem bylo zaměřit se na to, jak prožití interrupce ovlivňuje změnu v etických postojích žen, proto důležitým předpokladem byla jejich osobní angažovanost, dostatečné verbální a intelektové schopnosti nutné k popisu emočních změn a hlavně ochota mluvit o těchto věcech. Stanovila jsem si základní kritéria, která měl výzkumný vzorek splňovat, a kterými jsou osobní zkušenost s interrupcí, věk od 20 do 30 let, minimální a maximální časový odstup od prodělané interrupce v rozmezí od jednoho roku do 5 let, aby byl zajištěn určitý nadhled a současně aby byly údaje nepříliš zkreslené velkým časovým odstupem. Posledním kritériem byl souhlas informantky s použitím získaných údajů. Výzkumný soubor je tvořen šesti ženami, které podstoupily interrupci. Se dvěma z nich se znám osobně, ty mi také zprostředkovaly kontakty s ostatními informantkami.

12.8 Stanovení výzkumných problémů Oblastí, které jsem si v rámci této práce stanovila osvětlit, je několik. Jsou to názory informantek na morální problém, který umělé přerušení těhotenství představuje, a jejich etický postoj k němu a sice jaký byl před a po provedení interrupce. Dalším z problémů, které jsem chtěla provedeným výzkumem zjistit a vysvětlit, jsou dopady interrupcí na zdravotní a psychický stav žen, které tento zákrok podstoupily. Otázky pokládané informantkám byly rozděleny do tří oblastí, a sice na otázky vztahující se k období před interrupcí, v době zákroku a po něm a třetí oblast - morální postoje k hodnotě lidského života jako takového. Byly sestaveny následující okruhy otázek.

Období před interrupcí: Sociální a materiální zázemí, výchova Reakce ženy na zjištěné těhotenství Postoj partnera a nejbližších k těhotenství Důvody rozhodnutí se pro potrat Zvažování alternativních možností řešení těhotenství (adopce apod.)

Interrupce a období po jejím prodělání: Prožitky ze zákroku

56

Vztah k partnerovi Psychický stav ženy v období po interrupci (pocit viny, lítost,...)

Etické postoje k hodnotě lidského života: Názor na potřebu právního omezení interrupcí Poučení z prožité situace Názor na začátek lidského života Pořadí otázek bylo při rozhovoru pouze orientační, v závislosti na průběhu rozhovoru, momentálním stavu a psychickém rozpoložení informantek docházelo k drobným změnám nejen v pořadí, ale občas i k vynechání některých otázek, které by případně mohly jednolitý tok hovoru nevhodně narušit.

12.9 Průběh výzkumu Za účelem vedení rozhovorů byly určeny oblasti později přiřazené ke kategoriím, které sloužily jako základní kostra narativního rozhovoru. K bližšímu popisu vybraných oblastí sloužily pokládané doplňující otázky. Rozhovory probíhaly v lednu a únoru 2009. Na začátku rozhovoru bylo třeba především nastolit atmosféru vzájemné důvěry, blíže se seznámit s dotyčnou osobou a představit jí sebe i své záměry a to podrobněji než při předchozích telefonických rozhovorech, které sloužily k základnímu vysvětlení a k dojednání rozhovorů. Celkem bylo provedeno šest rozhovorů, čtyři z nich se na přání informantek uskutečnily v jejich domovech, ve dvou případech v kavárně. Termín rozhovorů jsem se všemi dotazovanými domlouvala dostatečně dopředu tak, aby se na něj mohly přichystat a případně si ho rozmyslet a nebo i odvolat. Před samotným rozhovorem jsem se snažila dále o uvolnění nálady s důrazem na dostatečné vysvětlení důvodů rozhovoru. Každý rozhovor měl jinou atmosféru, tak jako byla jiná i každá dotazovaná žena. Písemně zaznamenané rozhovory byly posléze předloženy informantkám ke kontrole a schválení. Všechny souhlasily se svými původními odpověďmi a rozhovory tak zůstaly ve stejné podobě.

57

13 Prezentace výzkumu Zvolená zkoumaná oblast a předmět výzkumu jsou ovlivňovány velkým množstvím faktorů, které byly rozděleny do kategorií. Velikost jejich vlivu nelze díky malému výzkumnému vzorku přesně zjistit, je možné ho pouze odhadovat. Reliabilita provedeného výzkumu je tedy poměrně nízká, což je ale v případě kvalitativního výzkumu běžné. Také validita výzkumu je časově omezená, proto byly také rozhovory doslovně přepsány a přiloženy do přílohy této práce.

Klára (20 let, svobodná, SŠ) Sociální a materiální zázemí, výchova Klára je mladá dívka, která otěhotněla se svým přítelem po téměř tříletém vztahu. V té době jí bylo 19 let, jejímu příteli 20 let a oba bydleli u rodičů. Klára v té době měla po maturitě a hledala si zaměstnání. Svoje rodinné zázemí popsala tak, že rodiče vždy uznávala jako autoritu a příliš se jim nesvěřovala, ale celkově konstatuje, že jejich vzájemné vztahy byly dobré. Rodiče vychovávali Kláru k tomu, že rodina má být spořádaná a držet spolu, umět jeden druhého podpořit a vzájemně si pomáhat. Reakce ženy na zjištěné těhotenství Klára byla z těhotenství velmi překvapená, protože otěhotněla i přesto, že užívala hormonální antikoncepci. Ale i přes tento fakt se z těhotenství radovala „Já sama jsem byla z toho, že jsem těhotná, hrozně překvapená, ale vlastně jsem byla šťastná, byl to zvláštní hřejivý pocit, že je ve mně ukrytý malý tvoreček. Děti jsem měla vždycky moc ráda.“ O interrupci vůbec neuvažovala, myslela si, že se situace vyřeší jiným způsobem – např. svatbou s přítelem.

Postoj partnera a nejbližších k těhotenství Klářin partner reagoval na zprávu o tom, že čeká s Klárou dítě, překvapeně. Byl v té chvíli zřejmě hodně zaskočený. Asi i z toho důvodu byl jeho postoj k těhotenství nejistý a projevil obavu, jak se k situaci postaví jeho rodiče, u kterých stále bydlel. Po rozhovoru s jeho rodiči pak Kláře řekl, že nejlepším řešením bude potrat. Jeho rodiče na něj pravděpodobně měli velký vliv, protože své stanovisko si chtěl později vynutit 58

vyhrožováním, že se s Klárou rozejde. Ta ale jeho chování omlouvala nevyspělostí. Názor, že by Klára měla podstoupit potrat sdíleli i její rodiče. Klára o postoji svých blízkých říká „Měla jsem pocit, jakoby se proti mně všichni spikli!“ Klára nechápala postoj zejména ze strany svých rodičů. V průběhu života ji vychovávali k tomu, že rodina má držet pohromadě a vzájemně si pomáhat. Proto si připadala jejich postojem velmi zrazená. Klára tedy neměla žádnou podporu od svých blízkých, na případné prosazení svého dítěte by tak zůstala úplně sama.

Důvody rozhodnutí se pro potrat Důvod, proč se Klára nakonec rozhodla pro interrupci, uvádí slovy „Musela jsem se rychle rozhodnout, nevěděla jsem si rady, když mě všichni zahnali do kouta. Všichni byli proti...já jsem se neodvážila si to nechat.“ Přiznává, že se nakonec nechala přemluvit přítelem a rodiči, i když sama si vůbec nebyla jistá svým rozhodnutím „i když jsem byla plná smíšených pocitů, taková nejistá, stejně jsem tam nakonec šla.“

Zvažování alternativních možností řešení těhotenství (adopce apod.) Klára zvažovala možnost jiného řešení „Chvíli jsem i o tom uvažovala, ale asi bych nedokázala děťátko – už narozené – odložit.“ Navíc mě rodiče zrazovali, že by mě každý pomlouval, že jsem dala dítě pryč. Asi bych na to neměla sílu. I když pro to maličké by to bylo určitě lepší...“ Nicméně zůstalo pouze u úvah a Klára podlehla tlaku svých blízkých a rozhodla se pro interrupci.

Interrupce a období po jejím prodělání: Prožitky ze zákroku Z fyzického hlediska nebyl zákrok pro Kláru tak náročný, jako po stránce psychické. Prožitky ze samotného zákroku byly pro Kláru velmi stresující. „Bylo to moc nepříjemné, nejhorší bylo to čekání než přijdu na řadu. Jen jsem chtěla, aby to bylo co nejrychleji za mnou. I když jsem to nechtěla, tak jsem si myslela, že pak zapomenu a bude zase dobře. Ale to jsem se moc spletla.“ Po zákroku se cítila rozbolavělá, ale svůj stav připisovala právě psychice. Popisuje také pocity, které ji přepadly po zákroku „Nečekala jsem, jak moc to na mě potom dolehne. Najednou na mě padla strašná samota a prázdnota. Ty stavy byly strašné. V noci se mi pořád zdály sny o dětech. Měla jsem je hlídat a oni se všechny postupně ztrácely a já je zoufale hledala.“ 59

Vztah k partnerovi Na otázku, jak se následně vyvíjel její vztah k partnerovi, odpovídá Klára, že s přítelem stále chodí, ale že jejich vztah už není jako dřív. Mrzí ji, že ji nepodpořil v rozhodnutí dítě si nechat. Klára si je jistá, že kdyby ji její partner v této pro ni nelehké situaci podpořil, interrupci by nepodstoupila. Ale postoj jejího partnera k dítěti byl odmítavý a Klára nechtěla, aby její dítě vyrůstalo bez otce. Přiznává, že postoj jejího partnera byl jeden z hlavních důvodů, proč se rozhodla pro potrat. „Jenže já jsem ho tak milovala, že jsem to pro něj udělala. Problémem, kromě toho, že se s tím neumím stále vyrovnat, je, že ho mám stále ráda. Už mu tolik nevěřím, že mě miluje, jako předtím, protože nikdy nepochopím, jak by dokázal opustit a jen tak najednou přestat milovat holku, protože čeká jeho dítě.“

Psychický stav ženy v období po interrupci (pocit viny, lítost,...) Z celého Klářina vyprávění je cítit lítost z podstoupené interrupce. „Jsem z toho strašně nešťastná a pořád, opravdu pořád na to myslím. Byla to největší chyba v mym životě.“ Kláru každý den sužují výčitky, svého činu velmi lituje a ví, že se nikdy nesmíří s tím, co udělala. „Vyčítám si, že jsem to udělala. Sice mě k tomu přemlouvali ostatní, ale to rozhodnutí nakonec bylo jen moje. Neměla jsem to udělat.“ Klára ve vyprávění také projevuje strach a obavy z toho, jak bude pociťovat své případné další těhotenství. „Nedokážu myslet na budoucnost, že když budu mít někdy miminko, tak chci to miminko, co jsem si nechala (ne)dobrovolně vyškrábat z těla... jenže to už nejde vzít zpět...“

Etické postoje k hodnotě lidského života: Názor na právní omezení interrupcí Z odpovědi je zřejmá změna názoru na možnost volného rozhodování o interrupci. Volnost interrupcí se v konečném důsledku projevila jako ne zcela vhodná. „Podle mě je každé nenarozené dítě dar a nikdo by neměl mít právo zničit ten nový život. Kdyby tady byly přísnější opatření, aby nemohl na potrat jít kde kdo, tak by to určitě hodně lidem nakonec pomohlo. Nemuseli by se pak cítit jako já teď.“

Poučení z prožité situace Na otázku, zda se změnily její etické postoje po prodělání zákroku, odpovídá „Moje etické postoje k životu se moc nezměnily. Já jsem si byla vědomá, že ve mně 60

vzniká nový život, ale nezvládla jsem se postavit proti všem.“ Rozhodně ale celou situaci vnímá tak, že jí přinesla ponaučení. „Dnes si to furt vyčítám a vím, že už nikdy bych si do těhotenství nenechala od nikoho mluvit. I kdyby to znamenalo jít třeba do azylového domu.“

Názor na začátek lidského života „Podle mě začíná život početím. Je to hrozný, když si uvědomím, že jsem zmařila lidský život.“ Pocit viny provází Kláru i s časovým odstupem a je o to horší, že je to vina za zmaření lidského života.

Zhodnocení Klára na mě působila velmi nesmělým až ustrašeným dojmem. Přišlo mi, že po zjištění těhotenství vkládala velké naděje do svého přítele, že ji podpoří v jejím přání dítě si nechat. Nepochybně pro ni bylo velkým zklamáním, že se tak nestalo. Jak sama řekla, k interrupci se nechala přesvědčit svými blízkými (rodiči a partnerem). Nedokázala si prosadit svoje právo být matkou a dnes je z celé události velmi zlomená. Pozoruhodné ale je, že Klára zůstala se svým partnerem i poté, co se k ní obrátil zády a velmi jí tím ublížil. Klára je velmi tolerantní člověk, protože i přes svoji velkou bolest, kterou ji způsobila interrupce, na svoje blízké nezanevřela. Dokonce se je snaží v jejich postoji pochopit. O partnerovi říká, že tak jednal proto, že byl mladý a nevyspělý. V případě rodičů ji jejich postoj velmi zranil, ale s odstupem času si myslí, že tak jednali zřejmě proto, že ji chtěli ochránit před obtížemi mateřství. Kláru interrupce velmi poznamenala po stránce psychické, stále si neodpustila, neustále si interrupci vyčítá. Její výpověď byla provázena silnými emočními projevy. Z odpovědí je zřejmý její psychický vývoj od prožit interrupce a změna hodnot ve prospěch dítěte na úkor rodičů. Její prožitky ji donutily přemýšlet o těhotenství, dítěti i vztazích s rodinou a nejbližšími a podvědomě se připravit na obdobnou situaci v budoucnu a na její případné řešení.

61

Dagmar (24 let, svobodná, VŠ) Sociální a materiální zázemí, výchova Dagmar otěhotněla ve 20 letech. V té době studovala vysokou školu. S otcem dítěte chodila asi půl roku a z jejích slov vyplývá, že vztah k němu nebyl v jejím životě až tak zásadní či hluboký. Dagmar vyrůstala ve spokojené rodině a uvedla, že s rodiči má dobré vztahy. O výchově se vyjádřila tak, že rodiče se z ní snažili vychovat sebevědomou osobnost, která si má vážit sama sebe i ostatních za to, co umí. Byla vychovávána k tomu, aby v životě něco dokázala a byla se schopná spolehnout se sama na sebe.

Reakce ženy na zjištěné těhotenství Dagmar se proti nechtěnému těhotenství chránila hormonální antikoncepcí, a proto byla ze zjištění těhotenství velice překvapená. „Tak ve mně hlodalo podezření a radši jsem si koupila těhotenský test. Když jsem pak později uviděla 2 čárky, tak mi teda nebylo do zpěvu. Před sebou jsem měla tolik plánů a najednou by to mělo být jinak. Byla jsem zděšená!“ Přijetí těhotenství bylo tedy spíše negativní.

Postoj partnera a nejbližších k těhotenství Po zjištění těhotenství to Dagmar oznámila svému partnerovi. Jeho reakce byla taková, že ji opustil a nechal tak řešení situace pouze na Dagmar, která ale zachovala klid a k postoji potencionálního otce se vyjádřila slovy: „Ten byl sám dítě a navíc se klasicky, když došlo na to vyřešit co bude dál - vypařil.“ Situaci musela řešit sama se svými rodiči. Její matka ji od rozhodnutí se pro interrupci zrazovala a nabízela jí, že ji bude podporovat a pomáhat s péčí o dítě. Na otázku, zda Dagmar nekontaktovala opětovně otce dítěte, odpovídá slovy „Ne, on se k problému postavil zády a prostě zbaběle a já jsem nestála o to, se s takovým člověkem ještě vůbec kdy vidět a už vůbec jsem nestála o to, mít s takovým člověkem dítě.“

Důvody rozhodnutí se pro potrat Dagmar od prvního počátku, kdy zjistila, že je těhotná, uvažovala o možnosti interrupce. Poté, co ji kvůli dítěti opustil partner, si byla svým rozhodnutím jistá. Byla vděčná svojí matce za projevenou účast, ale sama říká „...já jsem k tomu dítěti nic

62

necítila, nechtěla jsem otěhotnět, brala jsem antikoncepci, stalo se i tak.“ Dagmar na rozdíl od ostatních žen neváhala s řešením. Byla ráda, že zjistila své těhotenství včas. Dítě neplánovala, naopak plánovala studium a cestování, a proto měla jasné stanovisko. „Já jsem se nerozmýšlela, jestli na potrat jít nebo ne. Věděla jsem, že dítě nechci.“

Zvažování alternativních možností řešení těhotenství (adopce apod.) V případě Dagmar by se možná dala uplatnit adopce, protože si byla jistá svým postojem, že dítě nechce. Ale ona sama o této možnosti neuvažovala. „Těhotenství, porod a všechno okolo jsem si nechtěla vůbec představit. Navíc by to každý věděl. Takovou věc bych rozhodně neutajila a určitě by mě to poznamenalo víc, než interrupce. Prostě jsem tu záležitost chtěla vyřešit hned, měla jsem studijní povinnosti.“

Interrupce a období po jejím prodělání: Prožitky ze zákroku Dagmar jako jediná žena z celého výzkumného vzorku nepopisuje prožitky z interrupce výrazně negativně. Na otázku, jak prožívala samotný zákrok, odpověděla bez emocí: „Tak nějak normálně jako běžné lékařské vyšetření. Nic příjemného, ale taky nic extra hrozného. Ráno přijdete do nemocnice, dají vám celkovou anestézii, trošku si pospíte a v poledne už jste zase doma. Celá procedura probíhá naprosto bezbolestně a ačkoliv lékaři varují před mnoha vedlejšími účinky narkózy, u mě se žádný nedostavil. Fyzicky i psychicky mi bylo po zákroku dobře. Nevím, proč úplně všechny uveřejněné pocity po potratu jsou veskrze negativní, já jsem byla moc ráda, že jsem se z nechtěného stavu dostala. Prostě se mi hrozně moc ulevilo. Ale možná jsem světlá výjimka, těžko soudit, každá žena se s tím musí vyrovnat po svém.“

Psychický stav ženy v období po interrupci (pocit viny, lítost,...) Z předchozích odpovědí Dagmar je patrná jistota jejího rozhodnutí, proto mne zajímalo, jestli se u ní později neobjevily pocity viny a lítosti, nebo alespoň úvahy nad tím, co by se stalo, kdyby si dítě nechala. Ale Dagmar se ve svém životě zřejmě příliš neotáčí zpět, problémy řeší tak, jak přicházejí a nějaké „co by, kdyby“ jí těžkou hlavu nedělá. Dokladem jsou její slova: „Ani s odstupem času ničeho nelituji, nevím, kde bych byla teď a co bych dělala, jak bych žila, kdybych si ho tenkrát nechala. Určitě bych nedodělala vysokou a nesplnila si žádný svůj sen. Důležitější pro mě bylo a je 63

vzdělání. Nemyslím si, že bych měla být potrestaná za to, že jsem se poctivě chránila a přišlo to i tak. Člověk to musí všechno brát, že se to stalo a život jde dál. Nikdo nemůže odsuzovat ženy, co se rozhodly pro potrat, protože nikdo se nemůže naplno vžít do té či oné a posoudit co je k tomu vedlo. Chápu, že některé pak mají problémy otěhotnět, ale s tím jsem do toho šla. Byla jsem si vědoma těch důsledků.“

Etické postoje k hodnotě lidského života: Názor na právní omezení interrupcí Dagmar považuje za důležité, aby žena měla právo rozhodnout se, co se svým tělem a životem udělá. V případě těhotenství by jí tedy neměla být odpírána možnost podstoupit interrupci. Také ve své odpovědi vyjádřila odmítavý postoj ke stanovisku církve a na tuto problematiku reagovala: „Hrozně mi vadí, kdyby mi někdo zakazoval jít na potrat jen kvůli nějaké víře, vždyť ani Bohu nebo papeži se díky mému rozhodnutí, popř. narozenému dítěti život nezmění, ale mě ano. Potrat je právo každé ženy - je to naše tělo, naše rozhodnutí a naše právo vést život jaký chceme. Žena si může vybrat kdy a jestli vůbec se chce stát matkou - toto právo si nesmíme nechat vzít.“

Poučení z prožité situace Dagmar stejně jako v případě podobně tematizovaných otázek odpověděla, že interrupce ji nijak výrazně nezasáhla a že zůstala stejná jako před zákrokem.

Názor na začátek lidského života Odpověď na počátek lidského života odráží celkový Dagmařin přístup k problematice interrupcí. Za počátek života považuje narození dítěte, protože je to okamžik, kdy se samo poprvé nadechne. Předtím je součástí své matky a tedy plně závislé na jejím rozhodování.

Zhodnocení Dagmar je mladá sebevědomá a také cílevědomá žena, která si v životě jde za svými sny. Interrupci si nepřipouští jako pochybení. Těhotenství brala jako problém, který jednoduše vyřešila. Působila na mne chladným až téměř sobeckým dojmem. Její rozhodnost a stálost v názorech jí ovšem pravděpodobně výrazně pomohla překonat všechny negativní zážitky, se kterými se v souvislosti s interrupcí setkala, a rychle se s nimi vyrovnat bez potřeby cizí pomoci. 64

Martina (30 let, vdaná, SŠ, 2 děti) Sociální a materiální zázemí, výchova Martina je již dospělá žena a také matka – má dva syny. Nechtěně otěhotněla nedlouho poté, co se vrátila do zaměstnání po šestileté mateřské dovolené. V té době byla ve své práci šťastná, protože jí na mateřské dovolené už chyběla společnost lidí. K pracovní spokojenosti přispíval i fakt, že měla vysoké postavení a dobrý plat. Nyní byla ona i celá její rodina finančně zabezpečena v porovnání s mateřskou dovolenou, kdy se museli hodně uskromňovat.

Reakce ženy na zjištěné těhotenství Martina přiznává: „Byl to šok. Máme už dva syny a tohle těhotenství přišlo opravdu nečekaně. Antikoncepci jsem sice nebrala, ale dávali jsme si pozor. Doufala jsem, že se nic nestane. Nevěděla jsem, co mám dělat.“ Nejvíce ji děsilo, že se zase bude muset z práce vrátit domů a opět začnou starosti okolo malého dítěte. Děsila ji tedy opětovná izolace a cítila se vyčerpaná podstoupit mateřskou dovolenou znovu po tak krátké době.

Postoj partnera a nejbližších k těhotenství „Když jsem manželovi řekla, že čekáme další dítě, tak sice nebyl tak nadšený jako u prvních dvou, ale řekl, že to přeci nějak zvládneme. Já jsem mu ale tvrdila, že na to už nemám sílu. Když viděl mé rozpoložení, tak mi řekl, že rozhodnutí nechá jen na mně, ale že on mě ať tak či tak podpoří. Byla jsem mu moc vděčná za ta slova, protože já sama v sobě jsem prožívala strašný vnitřní konflikt.“ Postoj Martinina partnera naznačuje, že má Martinu opravdu rád a že si ji váží jako ženy, protože byl rozhodnutý ji podpořit za každé situace. Oproti předchozím případům si tento nastávající otec plně uvědomoval svoji odpovědnost a byl ochotný se podílet na péči o dítě. Zralost jeho rozhodnutí a uvědomování si plně rodičovské odpovědnosti dokládají obě starší děti. Z jeho postoje je zřejmý jeho žebříček životních hodnot a stálost jeho názorů.

Důvody rozhodnutí se pro potrat Jak sama Martina popsala, prožívala v té době velký vnitřní konflikt. Jako matka dvou synů si byla vědomá, že uvnitř jejího těla začíná nový lidský život a ona nějak podvědomě věděla, že si má dítě nechat. „...říkala jsem si, že přeci nemůžu připravit

65

svoje děti o sourozence. Říkala jsem si, že to zvládneme.“ Jenže její postoj neustále nahlodávaly myšlenky, které ji od jejího rozhodnutí zrazovaly. Např. špatná finanční situace rodiny v případě mateřství, izolace od společnosti, ještě méně času na své syny a v neposlední řadě také fakt, že si uvědomovala, že její dítě nebylo chtěné a od počátku tolik milované jako první dva synové. „Pak už na mě zase padla deprese, že takhle to být nemá, přeci jsme si dávali pozor. To dítě nebylo plánované, přišlo jen tak, proč by mělo ovlivnit život tolika lidí. Nějak na mě padaly pocity, že něco je špatně. Nedokázala jsem se z těhotenství vůbec radovat. Přece u prvních dvou dětí jsme se radovali od první chvíle, když jsme zjistili, že jsem těhotná. Přijali jsme je do našeho života s radostí, láskou a úplně samozřejmě. Říkala jsem si, že teď je to špatně, když se z těhotenství tolik neraduju.“ K samotnému rozhodování o novém životě Martina říká: „...asi to byl nějaký zkrat. Přepadl mě pocit, že to nezvládnu. Možná, kdyby mě někdo upozornil, co mě čeká, tak bych se vůbec nerozhodovala a miminko si nechala. Jenže já tenkrát bohužel nemyslela na důsledky, myslela jsem, že když to vyřeším rychle, bude po problému.“

Zvažování alternativních možností řešení těhotenství (adopce apod.) Na tuto otázku Martina odpověděla: „Ne. Já jsem vlastně moc neuvažovala o ničem. Jen jsem jednala pod strachem. Ale asi bych stejně nedokázala porodit svoje dítě a pak ho odložit.“

Interrupce a období po jejím prodělání: Prožitky ze zákroku Pro Martinu představoval zákrok nepříjemný zážitek. Popsala svoje intimní zážitky s bolestí v hlase „Byla jsem právě už v 11. týdnu, takže to byla klasická interrupce. Byl to nepříjemný zážitek, připadala jsem si strašně špinavá, ponížená. Hrozně se mi chtělo brečet, ale dusila jsem to v sobě kvůli zdravotnickému personálu. Když mi nasazovali dýchací masku, tak bych nejradši z toho lehátka utekla, ale už bylo pozdě.“

Psychický stav ženy v období po interrupci (pocit viny, lítost,...) Martina prožívala v dlouhém období po zákroku deprese a její celkový psychický stav byl špatný. „Od prvního okamžiku, co jsem se probrala z narkózy jsem věděla, že jsem udělala strašnou chybu. Jakoby mě ta narkóza osvítila. Doma jsem hrozně 66

brečela. V noci jsem nemohla spát, přes den jsem dělala věci automaticky, ze zvyku. Pořád jsem přemýšlela o tom, co jsem udělala. Pořád jsem počítala, ve kterém týdnu těhotenství bych už byla. Hrozně jsem litovala, že jsem šla na potrat. V duchu jsem vyčítala všem, že mě od toho rozhodnutí neodradili. Vyčítala jsem doktorovi, že mi neřekl, co mě potom čeká za výčitky. Práce pro mě najednou neměla význam, ztratila jsem o všechno zájem. Najednou jsem to už nebyla já a nemohla jsem s tím žít. Přemáhala jsem se jen kvůli klukům. Doufala jsem, že časem se to zlepší, ale opak byl pravdou. Nevyspáním a depresemi přes den jsem byla ještě víc vysílenější a byla jsem zkrátka úplně na dně. Nebyla jsem schopná žít. Z ničeho jsem se nedokázala radovat. ...já jsem se hodněkrát v duchu svému nenarozenému omlouvala. Ale teď už mi je líp. Sice si to s sebou ponesu celý život, ale dokážu s tím žít.“ Z její reakce vyplývá, že po zákroku se jí samotné její důvody pro interrupci nejevily už tak vážné, o to víc prožívala pocity těžké viny a silných výčitek.

Vztah k partnerovi „Manžel mě po zákroku utěšoval a snažil se mi pomoci, ale prostě to nešlo.“ Tato skutečnost samozřejmě ovlivnila její vztahy. Ale manžel se ji snažil po zákroku podporovat a pomáhat jí, když viděl, že jeho snažení je marné, objednal Martinu k psycholožce. Martina zřejmě v téhle pro ni náročné situaci potřebovala pomoci od osoby, která nebyla do problému nijak zainteresovaná.

Etické postoje k hodnotě lidského života: Názor na právní omezení interrupcí Martina otevřeně přiznává, že kdyby sama interrupci neprodělala, tak by zřejmě hájila názor, že interrupce je pouze věcí ženy a nikdo jí nesmí toto právo odepírat nebo jí do jejího rozhodnutí mluvit. Bolestná zkušenost z vlastní prodělané interrupce v ní ale podnítila zásadní změnu jejího názoru: „Teď ale myslím úplně jinak, jo, myslím si, že lidský život před narozením by měl být chráněn. Povolit interrupce jen pokud by k tomu byl závažný důvod - genetické vady, znásilnění. Ono by to chránilo i tu ženu, aby po potratu netrpěla. Kdyby ta cesta k interrupci byla složitější, tak by to taky mohlo odradit takové případy jako jsem já. Je to tak jednoduché, dojít ke gynekologovi, podepsat papír a jde se na věc.“

67

Poučení z prožité situace K těmto Martininým slovům ani snad není co dodat. „Potrat mě hodně poučil, člověk totiž roste skrze bolest a utrpení, jen pak může ocenit dobré časy a vážit si mála, životní radost tvoří maličkosti, ne velké věci. Kdyby byl život peříčko, tak by snad ani neměl smysl. Teď se snažím pomáhat ženám, které stojí před rozhodnutím, jestli si dítě nechají nebo ne. Chci, aby moje hořká zkušenost aspoň přispěla k pomoci ostatním. Moc mě naplňuje, když se některá žena rozhodne, že na potrat nepůjde a pak mi přijde říct, že je šťastná, že si dítě nechala.“ Z její odpovědi je znatelný její pocit neinformovanosti těhotných žen, který sama řeší vlastním angažováním a pomocí ženám v podobné situaci.

Názor na začátek lidského života „Oplodněním vajíčka. Už tehdy je dáno, jak bude nový človíček vypadat...nevím, proč jsem tak neuvažovala před potratem. Ve svém vyprávění Martina zdůrazňuje důležitý fakt, že jsou etická témata (např. počátek lidského života, jeho důstojnost, ochrana...) společností stále opomíjena. Rovněž zdůrazňuje, že by se těmto ožehavým tématům měla více věnovat výchova dětí, ať už ve škole, ale zejména v rodině. Konkrétně říká: „Otevřeně s mladými o těchto otázkách hovořit a podněcovat je k vytváření správných postojů. Aby si vytvořili svůj názor a třeba potom by to pro ně v okamžiku rozhodování bylo jednodušší se správně rozhodnout tak, aby později nelitovali. Nejednali by třeba jako já. Dřív jsem se těmi otázkami taky příliš nezaobírala a pak když přišlo co k čemu, tak zkrat. Člověk musí jednat v omezeném čase a to myšlení je tím ovlivněno. Bohužel se tak stávají chyby, které člověka úplně nepřebolí nikdy.“

Zhodnocení Martina vnímá interrupci s odstupem času jako svůj životní zkrat, obrovskou chybu svého života. Prodělaná interrupce měla na její další život velký dopad. Martina situaci psychicky nezvládla, trpěla depresemi a výčitkami. I v tomto případě se potvrzuje dříve vyvstalá domněnka o tom, že čím více žena váhá a není si jistá svým rozhodnutím, tím více pak svého rozhodnutí se pro interrupci lituje. Její rozhodnutí je o to zvláštnější, že už měla dvě starší děti a znala pocity ženy, které se narodí dítě, zažila v minulosti svoje mateřské pudy. Přesto nakonec došla

68

k závěru, že jim může čelit a že jí její předchozí život a zkušenosti dovolí bez velkých následků a výčitek podstoupit interrupci, což se, bohužel pro ni, nestalo.

Pavla (24 let, vdaná, SŠ) Sociální a materiální zázemí, výchova Pavla podstoupila interrupci již před pěti lety, proto její výpověď probíhala po stránce emocí klidně. Pavla otěhotněla v době, kdy studovala a měla před maturitou. Bydlela tehdy u rodičů a jak vyplývá z její výpovědi (později to i sama přiznala) rodiče, zejména pak otec, ji vychovávali velmi přísně. Z vyprávění Pavly je zřejmé, že otec byl autoritou pro celou rodinu, dokonce i pro její matku. Pavla se otce spíše obávala, bála se mu svěřovat se svými problémy. Měla strach, že ji nepochopí a odsoudí.

Reakce ženy na zjištěné těhotenství Pavla sama říká, že při zjištění jejího těhotenství ji opravdu zamrazilo. Její těhotenství rozhodně nebylo plánované, ale nezmiňuje se o žádné antikoncepci, proto si měla být vědomá jistého rizika. Pavla uvedla: „Vím, že v tomhle věku otěhotní spousta holek a není to tragédie, dřív to bylo úplně normální, že holka v tomhle věku zakládala rodinu. Mně by taky nevadilo mít dítě. Neměla jsem pocit, že kdybych měla dítě, tak už nebudu mít čas si užívat, cestovat.“ Ale své těhotenství přijala jako problém a tento fakt zdůvodňuje vztahem k otci dítěte. „Otec dítěte byl hroznej člověk, se kterým jsem se už v době, kdy jsem se o těhotenství dozvěděla rozcházela, bral drogy, kradl mi peníze, podváděl a dvakrát mě i fyzicky napadl... Bylo to hrozné, ponižující.“ Pavla přiznává, že kdyby již pracovala a měla tak finanční příjem nebo kdyby vedle sebe měla partnera, který by jí pomohl, rozhodně by za dítě bojovala.

Postoj partnera a nejbližších k těhotenství Pavla o svém těhotenství otci dítěte neřekla, obávala se, že by jí mohl způsobit nějaké potíže. Nesvěřila se ani rodičům, měla strach z otce: „Našim jsem se svěřit nemohla, táta by mě zabil, nebo vyhodil z baráku. Bral by to jako strašnou ostudu. Mamka ne, ale věděla jsem, že by se kvůli tomu moc trápila. Nechtěla jsem jí přidělávat

69

starosti.“ Svěřila se pouze své kamarádce, která by ji později poskytla případné alibi na dobu, kdy byla Pavla v nemocnici.

Důvody rozhodnutí se pro potrat Pavla zůstala na rozhodování úplně sama, protože se téměř nikomu nesvěřila. Navíc byla svým předchozím vztahem s konfliktním mužem vyčerpaná a připadala si méněcenná. Všechny tyto okolnosti jistě přispěly k jejímu rozhodování. Pavlu přivedla k jejímu konečnému rozhodnutí se pro interrupci její celková situace, neměla peníze na zajištění dítěte a myslela si, že kdyby se svěřila svému otci, tak pak by neměla ani kde bydlet.

Zvažování alternativních možností řešení těhotenství (adopce apod.) Pavla přemýšlela i o tom, že existují jiné formy řešení nechtěného těhotenství, ale dospěla k názoru, že pro ni to nepřipadá v úvahu. „Měla jsem před maturitou a hlavně jsem to potřebovala ututlat před našima.“

Interrupce a období po jejím prodělání: Prožitky ze zákroku Pavla na celé období kolem interrupce vzpomíná jako na svoje psychicky náročné období, kdy často podléhala depresivním náladám a pláči. Nepovedl se jí vztah s přítelem, který navíc nezůstal bez následků. Dále strach z rodičů, kdyby se o jejím těhotenství dozvěděli, to všechno ji skličovalo a vysilovalo. Proto prožívání samotného zákroku bylo jakýmsi vrcholem: „V nemocnici jsem byla už taková vysílená, bez emocí. Nebylo mi to příjemné, byla jsem celkově už na dně, tohle byla poslední kapka. Měla jsem hrozný strach. Předtím jsem doma každej večer řvala do polštáře.“ Po fyzické stránce její interrupce proběhla bez dalších komplikací, proto mohla opustit nemocnici ještě týž den. Zbavila se tak alespoň strachu z toho, že rodiče na všechno přijdou.

Psychický stav ženy v období po interrupci (pocit viny, lítost,...) Pavla byla již celkově psychicky vyčerpaná. Popisuje, že pro ni byly nejhorší první dny po zákroku. Jistě ji také velmi ovlivnilo to, že se se svými pocity nemohla nikomu svěřit, nemohla se vypovídat, vyplakat atp. Sama prožívala smutek, cítila se opuštěná a zklamaná. K pocitům smutku se přidaly i výčitky svědomí: „Vyčítala jsem 70

si, že jsem si začla s takovým člověkem. Bylo mi líto, že jsem to udělala, ale pořád jsem si sama pro sebe říkala důvody, proč to tak mělo bejt, no zkrátka jsem samu sebe omlouvala.“ Pavla s odstupem času po interrupci říká, že „Celkově asi záleží na povaze člověka jak se s tím vyrovná. Já si na to často vzpomenu, že kdybych to neudělala, tak by šlo to děcko už teď do školy, ale na druhou stranu bych nepotkala nikdy svýho nynějšího manžela.“ Pavla je v současnosti těhotná a když přemýšlí o svém těhotenství, tak si je vědomá, že její první dítě za nic nemohlo a i tak ho nechtěla a dítě, které čeká nyní, chce. Přitom obě děti měly na život stejné právo. V Pavlině případě je patrná změna postoje, ke kterému dospěla životními zkušenostmi v průběhu pěti let. „Dneska, možná je to tím, že jsem starší a že teď čekám dítě, to zase vidím jinak. Je to všechno velikej zázrak vývoj toho miminka v bříšku. Ale byla jsem tehdy mladá a teď už s tím nic nenadělám a život jde dál. Je to prostě už smutná minulost.“

Etické postoje k hodnotě lidského života: Názor na právní omezení interrupcí Pavla zaujímá stanovisko, že potrat rozhodně není správná věc. Není pro úplné zakázání interrupcí, ale zpřísnila by podmínky pro její provedení. Dále Pavla k této problematice vyjadřuje zajímavé stanovisko „...jak se pořád diskutuje o zákoně o zrušení interrupcí, tak absolutně nechápu, že o těchto věcech, které se týkají hlavě žen rozhoduji především muži. Ti do toho mají nejmíň co kecat, protože udělat ženské dítě je pro chlapa to nejmenší a opustit ji taky není pro některé problém. Já bych je chtěla vidět v kůži té ženy, která stojí před takovým rozhodnutím. Rozhodně to není nic příjemnýho.“

Poučení z prožité situace Pavla si uvědomila, že interrupce není jen operační zákrok, ale že je to ukončení života bezbranného dítěte, které nenese žádnou vinu na svém početí. Podle jejích slov by díky prožitku interrupce už další zákrok nepodstoupila.

Názor na začátek lidského života Pavla si myslí, že lidský život začíná v okamžiku, kdy nenarozenému dítěti začne tlouci srdce. Z její odpovědi je patrný smutek. Možná i proto, že srdce člověka začíná pracovat v šestém týdnu těhotenství, zatímco velká část interrupcí probíhá později. 71

Zhodnocení Pavla se musela s rozhodováním před potratem i s pocity po potratu vyrovnat sama. Je to tedy silná osobnost. Určitě jí v tom ale pomohlo i to, že jiná varianta u ní v podstatě nepřipadala v úvahu – o to bylo její rozhodování jednodušší a pozdější výčitky nebo pocit viny menší. V jejím případě kromě absence partnera a jeho podpory byl hlavní příčinou jejího rozhodnutí postoj a charakter jejího otce. Naskýtá se úvaha správnosti jeho výchovných postojů a opodstatnění tvrdosti jeho zásad. Je nepochybné, že svým přístupem nese podíl viny na jejím rozhodnutí, které bylo díky němu částečně vynucené.

Renata (25 let, svobodná, VOŠ) Sociální a materiální zázemí, výchova Renata otěhotněla v době, kdy pracovala v zahraničí. Bydlela spolu se svým přítelem v pronajatém pokoji, jinak byli bez prostředků. V té době byla samostatná a mimo vliv svých rodičů a nemusela tedy brát v úvahu jejich případné názory

Reakce ženy na zjištěné těhotenství Pro Renatu bylo zjištění těhotenství podle jejích slov překvapením. Nechtěla otěhotnět ani nečekala, že by mohla být těhotná. S přítelem používali antikoncepci, na těhotenství přišla náhodou. „Bylo to pro mě strašný překvapení, nic takovýho jsem nečekala. Připadala jsem si jako v pasti.“

Postoj partnera a nejbližších k těhotenství O svém těhotenství partnera okamžitě informovala. Z jejího vyprávění vyplývalo, že se měli rádi a proto neměla důvod to před ním tajit. Hovořili spolu o jejich situaci a dlouho ji probírali. Renatin přítel ji k potratu nenutil, bylo to společné rozhodnutí. Pro Renatu byl její partner tou největší oporou, říká o něm: „On jediný pochopil moje pocity a je jedno jestli před nebo po. Můžu říct, že mě to s přítelem stmelilo. Prostě vím, že stojí při mně.“

Důvody rozhodnutí se pro potrat Renata přiznává, že volba potratu pro ni byla obtížná, protože si vždy myslela, že by na potrat nikdy nešla. Na svoji obranu říká, že když se člověk dostane do konkrétní 72

situace, je to jiné, než o tom jen přemýšlet. Ale bylo jí líto, že musí stát před takovým rozhodnutím, protože jak sama říká: „Pro mě to bylo těžký se rozhodnout pro potrat, taky proto, že jsem dělala dost věcí, abych to řešit vůbec nemusela....“ Z Renatina vyprávění vyplývá, že důvodem k interrupci byla nepříznivá životní situace - práce v zahraničí, malý byt, nedostatek peněz. Její rodiče v Čechách měli také malý byt, proto si Renata myslela, že by péče o malé dítě byla o to obtížnější. O své situaci Renata říká: „Neměla jsem žádné našetřené peníze, ani zázemí, tak jak potom vychovat dítě a zajistit mu šťastné dětství.“ Z jejího popisu je znát racionální uvažování a to, že vědomá si svojí situace probírala všechna pro a proti, aby se mohla zodpovědně a nezvratně rozhodnout. Měla přitom výhodu v tom, že nepodléhala ničí manipulaci a že její přítel ji podporoval a souhlasil s interrupcí.

Zvažování alternativních možností řešení těhotenství (adopce apod.) Renata nezvažovala možnost alternativního řešení nechtěného těhotenství. K tomuto problému se vyjádřila slovy: „... měla jsem štěstí v neštěstí, že jsem na to přišla v době, kdy je to možné řešit interrupcí. Neměla jsem teda ze zákroku dobrej pocit, ale k adopci bych dítě nedala. Neuměla bych žít s tím, že někde na světe běhá moje dítě.“

Interrupce a období po jejím prodělání: Prožitky ze zákroku Renata mluvila o své interrupci velmi stručně a věcně. „Když tento zákrok holka podstupuje nemá z toho radost a ani já jsem neměla.....“ Popsala, že interrupce pro ni byla velký problém také po organizační stránce, protože ji podstoupila v Čechách a musela se tedy na několik dní vrátit. Jediné, co ji na celé situaci potěšilo, bylo to, že všechno proběhlo velmi rychle. Prožitky ze samotného zákroku vyjádřila slovy: „Ty pocity, které jsem u toho a potom měla, byly dost depresivní a bez pomoci přítele bych se z toho jen tak nedostala.“

Vztah k partnerovi Pro Renatu je její partner velkou oporou, pochopil její pocity před zákrokem i po něm. Renata přiznává, že po tom, co spolu všechno prožili během interrupce, se jejich vztah ještě upevnil a více se sblížili. „Nebylo to tak, že by mě přítel do toho tlačil, ale 73

byl se mnou, když mi potom nebylo nejlíp. Protože znovu podotýkám i když jsem si to sama zvolila, nebylo mi po tom dobře. Vím, že by mě podpořil i kdybych se rozhodla jinak.“

Psychický stav ženy v období po interrupci (pocit viny, lítost,...) Renata o svých pocitech po interrupci říká: „Já jsem po potratu nejásala hurá, je to vyřešený.“ Po interrupci se necítila dobře, stále přemýšlela, jestli bylo její rozhodnutí správné. Svoje špatné pocity překonala hlavně díky svému partnerovi. Renata přiznává, že by už nikdy nechtěla řešit podobnou situaci, které se snaží předcházet tím, že se proti nechtěnému těhotenství chrání více způsoby současně.

Etické postoje k hodnotě lidského života: Názor na právní omezení interrupcí Renata uznává právo ženy na rozhodnutí o jejím těle, na druhou stranu ale připouští, že v případě těhotenství se žena již nerozhoduje pouze o svém těle. Na tuto problematiku tedy nemá vyhraněný názor. Říká, že sice v dnešní době existují různé možnosti antikoncepce, může se ale, stejně jako v jejím případě, stát, že antikoncepce selže. „Nemyslím si, že jít na potrat je správné, ale každá z nás se může dostat do situace, kdy prostě na potrat jít musí nebo je to prostě jediná možnost volby v danou chvíli.“ Myslí si, že potrat je rozhodně lepší volba, než aby matka svoje dítě po porodu odložila. Dále se domnívá, že by měla být možnost prodeje antikoncepce bez receptu a že by díky tomu ubylo i potratů. Tento názor je ale sporný, protože některé druhy antikoncepce jsou volně prodejné a stejně dochází k interrupcím dennodenně v nemalých počtech.

Poučení z prožité situace Na otázku, zda se po interrupci Renatě změnily její etické postoje, odpověděla, že asi ne. Rozhodně ale zkušenost s interrupcí prožívá jako svoji osobní chybu, ze které si musí vzít ponaučení a jít dál.

Názor na začátek lidského života Renata si není jistá okamžikem v prenatálním stádiu, kdy vzniká lidský život. Ale zaujímá postoj, „že několikadenní embryo ještě není dítě. Dítě se z něj stane až

74

postupně.“ Z toho by se dalo usuzovat, že je to někdy před pociťováním pohybů dítěte. Samostatný život dítěte pak považuje od jeho narození.

Zhodnocení Renata na mě udělala dojem racionálně uvažující ženy, která nelituje svého rozhodnutí, kdy upřednostnila svoje životní podmínky před mateřstvím. Při svém rozhodování měla velkou výhodu v partnerovi, který s ní souhlasil, podporoval ji a pomáhal jí v době před interrupcí i po ní. Měla tak při svém rozhodování potřebnou volnost, díky které si také byla vědomá své odpovědnosti i případných následků a dopadů svého rozhodnutí. Kromě sebe samé nemohla nikoho obviňovat z důsledků interrupce, nikdo se ji nepokusil jakkoli ovlivnit způsobem, se kterým by nesouhlasila.

Alena (28 let, vdaná, VŠ) Sociální a materiální zázemí, výchova Alena otěhotněla plánovaně. Byla vdaná, s manželem měla spokojený vztah. V době těhotenství jí bylo 26 let.

Reakce ženy na zjištěné těhotenství Když Alena zjistila, že čeká dítě, byla velmi šťastná. Na miminko se těšila a nemohla se dočkat, až uvidí na ultrazvuku tlouci srdíčko svého dítěte. Těhotenstvím žila od první chvíle, starala se o sebe, chtěla svému maličkému dát jen to nejlepší.

Postoj partnera a nejbližších k těhotenství Alena oznámila svému manželovi, že bude otcem a ten tuto zprávu přijal s nadšením. Oba prožívali z těhotenství velikou radost. Tuto radostnou novinu sdělili i svým blízkým a všichni se na příchod nového člena rodiny velmi těšili.

Důvody rozhodnutí se pro potrat Důvodem k umělému přerušení těhotenství v Alenině případě bylo zjištění Downova syndromu u jejich nenarozené dcery. Pro Alenu i pro jejího manžela toto zjištění znamenalo strašnou ránu. Alena podstoupila tripple test a ten bohužel nedopadl dobře a ukázal na riziko Downova syndromu. Lékař doporučil Aleně ještě další vyšetření pro přesné zjištění přítomnosti 75

vývojové vady plodu. Pro Alenu i jejího manžela bylo čekání na výsledky nekonečně dlouhé a psychicky velmi vyčerpávající. Stále přemýšleli, zda by byli schopni přijmout a postarat se o takto postižené dítě. Alena o svých pocitech říká: „Během ty doby se mi honily hlavou děsivý myšlenky, nemohla jsem spát. Skoro pořád jsem na to musela myslet. Hrozně jsem se bála špatného výsledku, nevěděla jsem, co budu dělat, když se postižení potvrdí. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli bych zvládla starat se o postižené dítě. Jestli bych ho dokázala přijmout. Zní to sobecky, ale já jsem opravdu nevěděla, jestli bych to zvládla.“ Po několika dnech se jejich obavy naplnily, lékař jim sdělil, že se postižení potvrdilo. Z výsledku vyšetření se též dozvěděli. že jejich nenarozené dítě je děvčátko. Alena prožívala strašný šok, všechna její naděje zhasla. Lékař vysvětlil Aleně podstatu postižení a nabídl jí řešení situace přerušením těhotenství. Po tom, co si uvědomila vážnost celé situace, ocitla se ve velké úzkosti a zoufalství. „Cestou domů na mě všechno dolehlo, ta tíha, kterou jsem nemohla unést a začala jsem hrozně brečet. Manžel z toho byl taky na dně. Doma jsme nebyli schopný moc mluvit, jen jsme brečeli, hlavně já.“ Alena neustále přemýšlela nad tím, kde se stala chyba. Pociťovala strašný smutek a beznaděj. Přiznává, že v životě už prožila hodně bolestných okamžiků, ale nic pro ni nebylo tak bolestivé jako to, co prožívala poté, když se dozvěděla o postižení svého dítěte. „Naše holčička mě celou noc kopala a já se při každém jejím pohybu rozbrečela. Myslela jsem, že se zblázním, že se mi srdce rozskočí... Zažívala jsem hrozné pocity.“ Také se snažila představit si, jak by asi vypadal jejich život s postiženým dítětem. Byla z toho pocitu sevřená úzkostí a velmi se bála, že by nezvládla přijmout postižené dítě. „Měla jsem strach, že to neunesu, že to nezvládnu, že se potom zblázním.“ Její obavy zřejmě směřovaly k rozhodnutí se pro umělé přerušení, ale mluvit o tom začal její manžel. Alena byla ráda. že to byl on, kdo navrhnul potrat, protože ona neměla odvahu vyslovit to jako první. Stejně ale znovu a znovu zvažovala svoje možnosti. Její rozhodování bylo nesmírně těžké, protože již byla za polovinou svého těhotenství, věděla, že čeká děvčátko, které navíc bylo plánované a o svém životě Alenu přesvědčovalo svými pohyby. Alena o svém rozhodování říká: „Nejhorší na tom bylo to, že jsem se musela rychle rozhodnout. Ta hrozná časová tíseň. Rozhodování bylo strašný. Ale tak nějak jsem si bolestně uvědomila, že bych nezvládla starat se o postižený dítě, zní to hrozně, ale nemohla, určitě ne psychicky. Tak jsme začli zvažovat potrat, bylo to pro mě taky strašný, protože holčičku jsem už hodně cítila a navíc jsem 76

si ani nedokázala představit, jak ten zákrok probíhá, když už jsem tak daleko. Byla jsem na dně, nejvíc jsem si přála, aby to všechno byl jenom zlý sen. Moc jsem se chtěla probudit a vědět, že je všechno v pořádku a my budeme šťastná rodina.“ K jejímu rozhodnutí jistě přispěl i fakt, že už byla celkovou situací hodně vyčerpaná a navíc se musela rozhodnout během několika dnů. Zřejmě chtěla mít vše bolestné už rychle za sebou a potom se pokusit o nový šťastnější začátek. „...a tak nějak jsem se začala uklidňovat, že za chvíli to všechno zlý bude za náma a příště už to všechno vyjde a my konečně budeme taky ta šťastná rodina a já šťastná máma. Proto jsem zavolala svému gynekologovi, že jsem se rozhodla pro umělé ukončení těhotenství.“

Zvažování alternativních možností řešení těhotenství (adopce apod.) Alena o dalších možnostech neuvažovala. Chtěla se starat o zdravé dítě a ne ho odkládat z důvodu jeho zdravotního postižení, proto pro ni žádná forma náhradní výchovy nebo ústavní péče nepřipadala v úvahu.

Interrupce a období po jejím prodělání: Prožitky ze zákroku Pro Alenu byla tato část vyprávění náročná, a proto jsem respektovala její přání nemluvit o samotném zákroku. „Nezlobte se, já ještě o tom nemůžu mluvit. Bylo to strašný. Nejstrašnější. Píchli mi do břicha injekci a moje holčička umřela...(pláč) pak jsem ji musela porodit. Hned ji odnesli.“ Je jisté, že Alena prožívala tu nejkrutější věc, kterou život může dopustit – smrt vlastního dítěte. „Nejstrašnější je, že cítíte jak se vaše dítě strašně zmítá a pak to najednou pomalu ustává, až to ustane úplně. V tu chvíli jsem začala strašně křičet. Najednou jsem cítila, že ne, že to nechci, že jsem to neměla udělat. Strašně jsem to chtěla vrátit. Strašně jsem křičela. Bylo mi úplně jedno, že řvu, že se nedokážu ovládnout, potřebovala jsem ze sebe dostat všechny ty nahromaděné emoce a smířit se nějak s tím, že je opravdu konec. Jen si vybavuju, jak mě sestřičky držely a snažily se mě uklidnit. Pak mi asi píchli něco na uklidnění. Protože jsem najednou byla hrozně moc otupělá.“

77

Vztah k partnerovi Alena přiznává, že po zákroku u nich v manželství došlo k veliké krizi. Nemyslí si, že by vina byla na její straně, ale vinu nepřičítá ani manželovi. Vše se zřejmě přihodilo kvůli tomu, že jejich vztah musel projít bolestnou zkouškou a každý z nich se s tímto problémem potřeboval vypořádat po svém. Alena potřebovala o prožitém smutku a bolesti hovořit, vypovídat se... Oproti tomu její manžel toužil spíše zapomenout a začít znovu. Alena o jejich vztahu a problémech říká: „Psychicky jsem to vůbec nezvládla, potřebovala jsem o tom pořád mluvit, vypovídat se z tý bolesti, truchlit. Pro něj to byla taky rána, to nepopírám, ale nemusel to prožít fyzicky, takovej horor a bolest. A on na to chtěl rychle zapomenout a začít žít znova, užívat si, radovat se, jakoby se nic nestalo. Já jsem to nedokázala, já jsem často brečela kvůli dítěti a pak i kvůli němu. Cítila jsem se opuštěná, sama. Začli jsme se jeden druhýmu víc odcizovat a nakonec to skončilo tak, že naše manželství to nevydrželo a vloni jsme se s manželem rozvedli. Náš vztah nevydržel tu krutou ránu, kterou musel projít.“ Z jejího vyprávění vyplývá, že byli s manželem nejednotní ve svých prožitcích a způsobech ventilace nahromaděného stresu. Tato odlišnost je začala odcizovat, až to vyústilo rozpadem jejich manželství.

Psychický stav ženy v období po interrupci (pocit viny, lítost,...) Alenou velmi otřásla smrt jejího dítěte uvnitř jejího těla a následný porod. Tato událost musí být pro ženu téměř nesnesitelná. Alena si navíc uvědomila, že pro všechnu tu hrůzu se vlastně vědomě rozhodla a to ji srazilo na dno ještě víc. Před porodem netušila, co ji čeká. Její psychická trýzeň byla obrovská. „Ty dny potom jsem se jenom tak potácela po nemocnici. Byla jsem jako tělo bez duše. Ta odešla s mojí holčičkou. Navíc jsem byla strašně vyčerpaná i fyzicky. Všechno mě unavovalo. Nezvládala jsem nic.“ Již v nemocnici ji nabídl svoji pomoc psycholog, ale Alena s ním nedokázala o svých pocitech mluvit. Po návratu z nemocnice jí byla velkou oporou její matka, která jí sehnala specializovanou pomoc. Její cesta k uzdravení však byla teprve na začátku, sama o tom povídá: „Ale stejně jsem se v tom pořád plácala. Myslela jsem jenom na to, že jsem zabila svoje dítě. Věděla jsem, že jsem udělala hroznou chybu, vůbec jsem si neuměla představit, jak mě to zasáhne...ta hrůza, když se moje holčička trápila před koncem, tak jsem věděla, že je to všechno strašná chyba. Já jsem myslela, že se tam zblázním. Věděla jsem moc pozdě, že jsem to neměla dělat, že na to nemám povahu, abych se s tím někdy srovnala. Strašně moc mě začlo mrzet, že 78

jsem nebyla statečnější a silnější na to, abych svoji holčičku přijala.“ Pro Alenu byla velice důležitá pomoc psycholožky, se kterou svoje problémy rozebírala neustále dokola.

Etické postoje k hodnotě lidského života: Názor na právní omezení interrupcí Z vyprávění Aleny je zřejmé, že ona sama po svých bolestných zkušenostech není příznivkyní potratů. Ale připouští, že by z určitých důvodů měly být povoleny. „No, nevím. Asi ne ve všech případech. Já jsem po potratu byla strašně nešťastná, ale vím o ženách, které byly také na přerušení kvůli zdravotním důvodům a ty se z toho docela rychle vzpamatovaly. Myslím si, že když žena cítí, že by na to neměla vychovávat postižené dítě, tak ta možnost přerušení by jí asi neměla být upírána. Pak by totiž ty matky mohly ty děti odložit do ústavů nebo ještě něco horšího. Ale co by se teda v tomhle státě nemělo podceňovat je, že by každá žena, co chce takový zákrok podstoupit, měla být lékařem upozorněna na ty strašný výčitky, který přijdou. V mém případě mi to doporučil spíš jako dobrou radu – zákrok a problém se vyřeší a vy znovu otěhotníte a budete šťastná... Ve chvíli, kdy jste na dně a je vám strašně zle, tak takovým řečem snadno uvěříte, ale ta realita potom je úplně jiná. Bohužel. Myslím si, že se to tady hodně podceňuje. Jo, jsou ženy, které to zvládnou líp, ale stejně by o tom měla být každá poučená. Možná by měli lékaři i více odkazovat na organizace, které se věnují ženám, které nechtěně otěhotní. Člověk pozná, že není sám, kdo má problém a je to pro něj lepší. Může to aspoň o trochu líp zvládnout. Když jsem řešila, jestli si děťátko nechat nebo ne, tak jsem si připadala jako jediná na světě, kdo má takový problém.“

Poučení z prožité situace Z celého vyprávění Aleny je cítit, že ji potrat velmi změnil. Zanechal ji na duši ránu, která se zřejmě úplně nezacelí nikdy, ale do dalšího života ji tato nesmírně bolestná zkušenost přinesla velké poučení. Dnes by jednala již úplně jinak.

Názor na začátek lidského života Alena zastává názor, že lidský život začíná početím. Tento názor měla již při svém těhotenství a je pravděpodobné, že i díky tomuto postoji na ni potrat měl tak

79

těžký dopad. Pocit viny za zvolenou smrt svého dítěte u ní vyvolal trvalé psychické následky a byl také jednou z příčin jejího rozvodu. Zhodnocení Alena mi připadla jako vnitřně rozpolcená bytost, která je schopná nazírat svoje rozhodnutí v různých světlech a svoje názory posléze měnit. Její chování v tomto případě, kdy byla postavena před takto zásadní rozhodnutí, na které nelze předem člověka připravit, s tímto mnohonásobně tragickým koncem, to jen dokládá. Průběh interrupce, na který nebyla předem připravena, spojený s předchozími pochybnostmi o svém rozhodnutí, změnil její názor na správnost zvoleného řešení. Její těžký psychický stav po interrupci byl umocněný touto pozdější změnou jejích úvah o tom, jak měla tuto situaci řešit a hlubokým pocitem viny za (nyní v jejích očích nevynucenou) smrt jejího dítěte. Naproti tomu její manžel zůstal pravděpodobně přesvědčen o nevyhnutelnosti interrupce díky tomu, že tento zákrok osobně neprožil. Z toho by plynulo i nestejně intenzivní prožívání smutku a lítosti ze smrti jejich společného dítěte a vzájemné nepochopení.

80

14 Výsledky výzkumu Cílem provedeného výzkumu bylo přiblížit interrupci, její prožití dotazovanými informantkami a jejich názory na tuto problematiku z etického hlediska i v souvislosti s otázkou počátku lidského života. Zvláštní pozornost byla věnována dopadům interrupce na informantky a jejich názory na tento traumatický zážitek a přesvědčení o oprávněnosti této volby. Je třeba mít neustále na zřeteli, že výzkumný vzorek je v případě prezentovaného kvalitativního výzkumu příliš malý na to, abychom mohli jeho výsledky s jistotou zobecnit na všechny ženy ve společnosti, které interrupci podstoupily. V odpovědích na otázky na období před interrupcí, na reakci ženy na zjištěné těhotenství, postoje nejbližších a důvody pro interrupci se ukázalo mnoho odlišností. Sociální, rodinné a finanční zázemí žen lze jen velmi těžko porovnávat. Ve zkoumaném vzorku byly jak ženy v době těhotenství svobodné, tak i vdané, bez vlastní rodiny a závislé na rodičích, samostatné i s vlastní rodinou. Často byly bez prostředků, ale byly mezi nimi i ženy zaopatřené. V neposlední řadě nelze zanedbat ani děti informantek. Ve výzkumném vzorku byly zastoupeny jak ženy bezdětné, tak ale i ženy, které už v popisovaném období jejich života děti měly. Až na jedinou výjimku byla všechna zkoumaná těhotenství nejen neplánovaná, ale navíc překvapením pro těhotné ženy, které používaly antikoncepci. Z toho vyplývá nejen jejich špatná informovanost o účinnosti používaných preventivních metod, ale navíc toto spoléhání se na ochranu před otěhotněním způsobilo absenci uvažování o možnostech otěhotnění a jeho případném řešení. Tento nedostatek předvídavosti pak platil nejen u většiny žen, ale často i u jejich partnerů, kteří se ve třech případech nechovali dostatečně zodpovědně, dokonce jeden z mužů se o svém otcovství díky svému jednání ani nedozvěděl. Názory rodičů žen na situaci a řešení těhotenství byly zohledňovány ve třech případech. V jednom případě se stavěli odmítavě, jednou spíše pozitivně a v jednom případě byla povaha rodičů (konkrétně otce ženy) a jeho životní názory dokonce jedním z důvodů rozhodnutí se pro interrupci. V ostatních případech byly informantky v době před interrupcí samostatné a názory rodičů proto neuvedly. Mezi důvody pro interrupci byly uváděny zejména negativní postoj okolí (blízkých), ekonomická situace (finance, bydlení, zaměstnání), v jednom případě zdravotní důvod (postižení Downovým syndromem). Etické zábrany vůči interrupci nebyly žádnou informantkou uvedeny přímo, občas byly zmíněny pouze v náznacích. 81

Každopádně nebyly ani v jednom ze zkoumaných případů důvodem pro ustoupení od interrupce. Je zřejmé, že ženy často nemají úplné informace o následcích, které na nich interrupce může zanechat a že tedy při svém rozhodování neberou tyto následky v potaz. Nezanedbatelným faktorem, který rozhodování žen o interrupci také ovlivňuje, je snadná dostupnost interrupce. Zpřísnění související legislativy by nutilo ženy více zvažovat svoje rozhodnutí a vedlo by ke snížení potratovosti, na druhou stranu by možná přibylo odložených dětí. Protichůdné důvody proti i pro interrupci byly přítomné ve všech případech, takže rozhodování informantek nebyla jednoduchá, ale naopak více či méně obtížná. Z toho vyplývaly i větší či menší pochybnosti žen o tom, jak se mají rozhodnout a zda prosazovat i jiné varianty než interrupci. Otázku alternativního řešení těhotenství v podobě adopce řešily ženy většinou pouze okrajově – nechtěly podstupovat problémy spojené s těhotenstvím a potom dítě odložit. V případech interrupcí z nezdravotních příčin by se tento přístup mohl při bližším zkoumání jevit jako neetický až sobecký a dal by se vykládat i tak, že žena pro to, aby se vyhnula vlastnímu nepohodlí, volila raději ukončení těhotenství a tedy konec šancí jejího dítěte na život – byť v ústavu nebo náhradní rodině. Situaci těhotných žen je však třeba hodnotit komplexně, byla mnohdy tak obtížná, že se ženy nemohly rozhodovat svobodně, ale byly pod tlakem okolí a dalších vlivů. Průběh interrupce byl ženami většinou vnímán negativně – jako stresující až traumatický. Pouze jedna žena snášela tento úkon bez větších emocí jako běžný lékařský zákrok. Ostatním byl velmi nepříjemný, ale díky anestezii lépe snesitelný. V případě interrupce ze zdravotního důvodu, ke které došlo až v pokročilém stadiu těhotenství, kdy už bylo cítit pohyby dítěte, se jednalo o interrupci následovanou vyvolaným porodem bez použití celkové anestezie, což hrozný zážitek informantky ještě umocnilo a zhoršilo. Až na výjimku tedy ve většině případů působila interrupce na ženy negativně a to jak z fyzického, tak ale především psychického hlediska, kdy ovlivnila jejich etické názory. Období po interrupci popisuje většina informantek jako období depresí a negativních emocí, které často řešily vyhledáním odborné psychologické pomoci. Bez negativních dopadů byla pouze jedna informantka, která byla více zaměřena na vlastní kariéru a osobní i profesní rozvoj, takže si žádné negativní dopady nepřipouštěla a 82

s interrupcí, pro kterou se pevně rozhodla, se rychle vyrovnala. Nejhůře naopak prožívala žena interrupci ze zdravotních důvodů. Její postabortivní stav vyvolaný z velké míry samotným průběhem interrupce způsobil její manželské neshody a vyústil až v její rozvod. Těhotenství měla většinou dopad na vztahy žen s jejich partnery. Ve dvou případech došlo k rozchodu partnerů dokonce ještě před samotnou interrupcí. I tento faktor jistě ovlivnil psychický stav žen během zákroku a po něm a jejich etické názory s důsledky pro udržení a navazování partnerských vztahů. V případech, kdy partneři prosazovali ukončení těhotenství proti vůli informantek, došlo po interrupci ke zhoršení vzájemných vztahů, které občas vyvrcholilo i rozchodem s partnery. Naopak v případech, kdy partneři podporovali svoje přítelkyně v jejich rozhodnutí a neprosazovali žádnou z variant, došlo ke zlepšení vzájemných vztahů a ke sblížení partnerů. V případě interrupce ze zdravotního důvodu došlo po zákroku k rozvodu manželů i přes to, že manžel svoji ženu od počátku podporoval a snažil se jí zajistit pomoc. V tomto případě mohlo být důvodem odcizení trauma ženy, které bylo s interrupcí spojené, a také silně depresivní stavy, které ženu následně postihly. V názoru na požadavek přísnější státní regulace interrupcí se ženy, u kterých došlo po prodělání interrupce ke změně jejich postojů a náhledu na tuto problematiku, přiklánějí většinou k přísnější regulaci a ke zhoršení dostupnosti potratů. To by odradilo část žen od jejich případného rozhodnutí se pro interrupci a nemohlo u nich následně dojít k negativním psychickým dopadům. Shodují se ovšem na tom, že v případě rizika zdravotního postižení dítěte by měla být volnost rozhodování mnohem větší. Mezi informantkami byl ale i zastoupen názor, že rozhodování o interrupci by mělo být zcela v kompetenci ženy, která by neměla být nijak omezována. To prosazovala žena, která svoje rozhodnutí ani s odstupem času nevidí jako chybné. Při probírání toho, co si ženy z prodělané interrupce odnesly po etické stránce, vyplynuly opět různé odpovědi. Zahrnovaly škálu od nulové změny v názorech a etických postojích u ženy, která stále se svým rozhodnutím souhlasí, až po úplný odklon od předchozích hodnot směrem k dítěti jako největšímu daru v životě v případě žen, které velmi litují svého rozhodnutí. Tyto ženy často uvádějí, že ačkoli svého rozhodnutí litují, svoje etické postoje příliš nezměnily. Vzhledem k jejich postabortivnímu syndromu je ale třeba i poměrně malou změnu brát jako velmi důležitou se značnými dopady na psychický stav.

83

Na otázku počátku lidského života odpovídá polovina informantek početím. Tento názor opět koresponduje s postinterrupčním stavem těchto žen, který byl obtížnější než u těch, které za počátek lidského života označují nějaký okamžik během těhotenství. Informantka, která se s interrupcí vyrovnala nejlépe, považovala za začátek lidského života porod, což jí pravděpodobně usnadnilo jak rozhodnutí se pro interrupci, tak i pozdější vyrovnání se s jejími dopady. Výzkum přinesl řadu zajímavých poznatků, které mi umožnily sestavit zakotvenou teorii. Ta se týká změny etických postojů směřujících k větší úctě k nenarozenému životu u žen po prodělání interrupce. Výzkum naznačuje, že ke změně etických postojů žen dochází především v případech, kdy ženy za počátek lidského života považují (případně začnou považovat) početí, současně trpí pochybnostmi a nejsou si zcela jisté svým rozhodnutím se pro interrupci. Pochybnosti mohou být způsobeny jak z důvodu vlastní nerozhodnosti nebo proto, že ženy byly ke svému rozhodnutí donuceny vnějšími okolnostmi (sociální či finanční situace, názory členů rodiny, zdravotní stav dítěte, který ho ovšem neohrožuje na životě apod.), přičemž samy se s těmito vlivy vnitřně zcela neztotožnily. Dalším faktorem, jež přispívá ke změně postojů žen, je jejich vnímání samotného průběhu interrupce, která je stresující a kterou každá žena prožívá jinak. Změna etických postojů žen spojená se sebeobviňováním a lítostí nad zmařeným životem vlastního dítěte jim způsobuje depresivní až traumatické stavy. Tyto stavy mají různě dlouhou dobu trvání, kdy mimo jiné záleží v nemalé míře na povaze každé ženy a její schopnosti se s touto situací vyrovnat. Velmi si vážím ochoty všech dotazovaných žen a jejich spolupráce na rozhovorech, protože se jednalo o velice citlivé osobní téma a nemuselo jim tedy být příjemné mluvit o něm s cizím člověkem. Přesto dokázaly překonat svoje pocity a upřímně se se mnou podělit o své zkušenosti. Projevily mi tak velkou dávku důvěry, která si zaslouží mé uznání a úctu k nim. Samotný výzkum a realizace rozhovorů pro mě znamenalo velkou zkušenost a vnitřní osobní obohacení.

84

Závěr V úvodní teoretické části práce byla vysvětlena oblast interrupcí, právní úprava této oblasti, metody provádění umělých potratů, názory na počátek lidského života a možnosti antikoncepce. Významná pozornost byla věnována také zdravotním rizikům interrupce se zaměřením na psychické dopady a postabortivní syndrom. V otázce hledání počátku lidského života se přikláním k názoru, že lidský život začíná početím. Je obtížné určit, kde položit hranice mezi buňkami a dítětem. V devátém měsíci těhotenství je ale již příliš pozdě. Podle mého názoru je velmi důležité zaujmout zodpovědný postoj v přístupu k počínajícímu lidskému životu. Vnímání lidského života jako nejvyšší hodnoty by mělo být podněcováno výchovou. Stejně jako výchova k zodpovědnosti za své jednání. Život je vzácný dar a jako k takovému bychom k němu měli přistupovat, nelze jím pohrdat a hledat si různá ospravedlnění pro zabíjení nenarozených dětí. Je nezbytné stavět se s velkou zodpovědností ke vzniku nového života, protože každý lidský život je jedinečný a neopakovatelný. Tuto skutečnost nelze podceňovat. Bohužel v dnešní době není na život takto nazíráno, opomíjí se jeho hodnota a je upřednostňována jeho kvalita. Nedocenění člověka, chybějící úcta a absence zodpovědnosti za vlastní jednání charakterizují dnešní dobu. Je třeba zodpovědně předcházet nechtěnému početí, nelze to brát lehkomyslně. V současné době je spousta možností jak předcházet nechtěnému těhotenství, proto nelze začít řešit danou situaci až když nastane bez ohledu na nový vzniklý život, život člověka, který by také měl mít svoje právo na život. Myslím si, že volná dostupnost interrupcí není v souladu s etikou. Samozřejmě někdy existují závažné důvody, kdy situace není jednoznačná – např. znásilnění. Sociální, materiální, či finanční důvody ale nelze v mnoha případech zohledňovat jako omluvitelné. V souvislosti s dopady interrupcí na psychický stav ženy, zejména s postabortivním syndromem, lze říci, že by žena měla být předem více informována o možných následcích na její psychiku. Často jsou ženy velmi překvapené, jak hluboce je potrat zasáhne. Je to zřejmě dáno tím, že život dítěte má pro ženu větší hodnotu, než si je schopná uvědomit v době, kdy se rozhoduje o interrupci.

85

Interrupce je pro každou ženu velmi silným zážitkem, který zůstává doživotně v její paměti. Velmi často je spojen s dočasným postabortivním syndromem, ale i trvalou duševní bolestí, které ženu poznamenají a ovlivní její názory, životní hodnoty i etické postoje. V praktické části práce, jejíž součástí bylo i provedení výzkumu, byly nejprve popsány jeho teoretické aspekty a předpoklady. Nejprve byl obecně přiblížen výzkum, dále pak jeho kvalitativní část a také použitá metoda sběru dat. Na toto vymezení výzkumu pak navazovaly vlastnosti konkrétního prováděného výzkumu a jeho prezentace. Z provedeného výzkumu, který byl uskutečněn metodou narativního rozhovoru se šesti ženami, které podstoupily interrupci, vyplynulo několik závěrů, které jsou s ohledem na jeho reliabilitu a variabilitu ve větší či menší míře aplikovatelné i u dalších osob s podobnou zkušeností. Výzkum byl zaměřen na etické postoje informantek a jejich změny v důsledku podstoupení interrupce. Při rozhovorech proto byly zjišťovány jejich názory před interrupcí, příčiny rozhodnutí se pro interrupci, její prožívání a především následky, které měla interrupce na ženy a na jejich etické a morální postoje. V prvé řadě výzkum naznačil, že interrupce ve většině případů znamená pro ženu důvod k přehodnocení jejích etických postojů a hodnot a umožnil na toto téma sestavit závěry v podobě zakotvené teorie. Změny názorů žen ve směru větší úcty k životu a zdůraznění jeho hodnoty jsou pravděpodobně způsobovány několika faktory. Jsou to jednak pochybnosti žen o důvodech vedoucích k rozhodnutí se pro interrupci, pochybnosti o správnosti tohoto kroku, názor na okamžik počátku lidského života a dále samotný průběh interrupce. Z výzkumu je také často patrná malá informovanost žen o účincích antikoncepčních metod a jejich přeceňování. Díky tomu nezvažují předem eventualitu těhotenství a své případné postoje. Podcenění prevence a malá zodpovědnost je podle mého názoru hlavní příčinou většiny interrupcí z nezdravotních důvodů. Možné východisko vidím opět především ve výchově a v důsledném podávání pravdivých informací o možných způsobech prevence, které sice mohou částečně zajistit školy, ale větší důraz bych kladla především na rodiče, protože jim by mělo nejvíce záležet na tom, aby jejich děti byly uchráněny rozhodování o interrupci a možných následných starostí, traumat a postabortivního syndromu.

86

Resumé Práce se zabývá interrupcemi a etickými a morálními postoji k této problematice. Ve své úvodní teoretické části přibližuje oblast umělého přerušení těhotenství, související legislativu, názory na interrupce, popisuje metody interrupcí. Dále se zabývá hledáním odpovědi na počátek lidského života a zdůrazňuje hodnotu lidského života. Práce také nastiňuje možnosti prevence otěhotnění. Podrobně přibližuje zdravotní rizika interrupcí, zejména v psychické oblasti a zahrnuje i způsoby možné pomoci ženám trpícím postabortivním syndromem. V následující praktické části je pak formou narativních rozhovorů se ženami, které interrupci podstoupily, proveden kvalitativní výzkum. V rámci něho jsou z různých pohledů zjišťovány názory dotazovaných žen na jejich etické postoje v kontextu této jejich zkušenosti. Výzkum ukázal různorodost a složitost vlivů, které ovlivňují rozhodování o interrupci a také její dopady na vnímání životních hodnot a etické názory dotazovaných žen.

Summary This thesis deals with abortions and ethical and moral attitudes to this question. In its opening theoretical part, it explains the problem of miscarriage, related legislation, opinions on abortion, it describes various methods of abortion. It also deals with searching for the answers to the beginning of human life and emphasizes the value of human life. The thesis also outlines possibilities of pregnancy prevention. It shows health hazard of abortion in detail, especially in mental area, and also includes ways of possible help to women suffering from postabortive syndrome. In the following practical part, there is a qualitative research made of narrative dialogue with women who underwent abortion. Within the research there are opinions of interviewed women concerning their ethical attitudes, found out from various points of view because of their own experience. The research showed diversity and complexity of influences that affect decision-making in favour of or against abortion and also its impact on life values apprehension and ethical opinions of interviewed women.

87

Základní pojmy Amniocentéza – odběr plodové vody. Vyšetření, které dokáže odhalit genetickou odchylku dítěte (např. Downův syndrom) Antikoncepce – zábrana početí, kontrola porodnosti Císařský řez – Chirurgický výkon, při němž je provedeno proříznutí dělohy cestou přední částí břišní stěny, když je vaginální porod obtížný nebo nemožný, nebo představuje riziko pro matku nebo dítě. Děloha (Uterus) – orgán, ve kterém dochází k uhnízdění oplodněného vajíčka a k růstu a vývoji plodu Embryo – lidský zárodek v období od početí do konce třetího měsíce nitroděložního života. Endometrium – děložní sliznice Fertilita – plodnost Fetus – plod, organizmus v děloze po osmém týdnu těhotenství. Genetická informace – návod pro určitou vlastnost (znak) organizmu, který je vyjádřen specifickým uspořádáním molekuly desoxyribonukleové kyseliny. Gravidita - těhotenství HCG – zkratka pro lidský choriový gonadotropin, hormon vytvářený placentou. Vyšetření hladiny HCG v krvi umožňuje rozpoznat těhotenství již od druhého týdne těhotenství. O něco později lze těhotenství potvrdit z výsledku těhotenského testu, při kterém se prokazuje přítomnost HCG v moči. Hormony – chemické látky, které jsou vytvářeny žlázami s vnitřní sekrecí. Kolují v krvi a ovliňují četné tělesné pochody. Hysteretomie – chirurgické otevření dělohy Chromozomy – části buněčného jádra – dlouhé molekuly desoxyribonukleové kyseliny, na kterých je umístěno několik set až tisíc genů. V každé lidské buňce je 46 chromozomů – s výjimkou buněk pohlavních, které obsahují chromozomů polovinu, tedy 23. Koncepce – početí, spojení mužské a ženské pohlavní buňky, okamžik vzniku nového jedince. Kyretáž - evakuace děložní dutiny kyretou po roztažení děložního hrdla.

88

Lékařská etika - pojem, který souhrnně označuje etické problémy v lékařství; přesné vymezení tohoto pojmu koreluje s obsahem lékařské etiky jako samostatné vědní disciplíny. LH – luteinizační hormon – hypofyzární hormon, který je hlavním činitelem pro vyvolání ovulace. Mimoděložní těhotenství – Uhnízdění oplodněného vajíčka ve vejcovodu, hrdle děložním nebo v břišní dutině místo v děloze. Nidace – uhnízdění oplodněného vajíčka v děložní sliznici. Ovarium – vaječník, ženský pohlavní orgán, jehož funkcí je tvorba vajíček a ženských pohlavních hormonů estrogenu a progesteronu. Ovulace – Proces, kdy vajíčko neboli ovum je uvolněno z povrchu ovaria, aby cestovalo vejcovodem za možným oplodněním. Placenta – plodový koláč, plodové lůžko. Zabezpečuje výživu plodu během jeho vývoje. Je dočasnou žlázou s vnitřní sekrecí, která vytváří progesteron a další hormony, např. HCG. Podvaz vejcovodu – Metoda sterilizace, kdy je vejcovod zablokován takovým způsobem, že vajíčko není dostupné pro oplodnění Perforace dělohy – proděravění dělohy – k této situaci může dojít při interrupci, nebo po zavedení nitroděložního tělíska Pupečník – Struktura, která spojuje plod s placentou matky a funguje tak jako zdroj živin Spermie – Mužská zárodečná buňka. Sterilita – neplodnost Sterilizace – proces, který odstraňuje reprodukční orgány nebo je zbavuje možnosti rozmnožovací funkce. Zygota – buňka, která vznikla splynutím mužské a ženské pohlavní buňky Vakuumaspirace - odsátí děložního obsahu.

89

Seznam použité literatury (Autor neuveden). Člověkem od početí. Hnutí pro život ČR. bm. 2006. (Autor neuveden). Proč pláčeš, Miriam. přeložila K. Ucháčová. Praha: Hnutí Pro život ČR, o.s., 2007. 127 s. ISBN 80-239-7524-2. BARTÁK, A. Anti-koncepce. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2006. 132 s. ISBN 80-247-1351-9. BEHINOVÁ, M., KAISEROVÁ, K. Velká kniha o mateřství. Praha: Mladá Fronta, 2006. 328 s. ISBN 80-204-1526-2. BENEŠ, A. Morální teologie. 4. vyd. Praha: Krystal OP, 1994. 224 s. ISBN 80901528-3-X. BLECHA, I. a kol. Filosofický slovník. 2. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. 463 s. ISBN 80-7182-064-4. CAMPBELL, S. Podívej, jak rostu! Praha: Mladá fronta, 2004. 112 s. ISBN 80-2041120-8. CONNELL, E. B. Antikoncepce a potrat. In.: CHRISTMAS, J. J. a kol. Encyklopedie zdravé ženy. Praha: Pragma, 1997, 800 s. ISBN 80-80-7205-368-X. DEANSOVÁ, A. Kniha knih o mateřství. Přeložili MUDr. Jana Falesová a MUDr. Ivan Fales. Praha: Fortuna Print, 2004. 390 s. ISBN 80-7321-117-3. FREUNDL, G., GNOTH, CH., FRANK-HERRMAN, P. Chceme mít miminko. Praha: Jan Vašut s.r.o., 2008. 180 s. ISBN 978-80-7236-603-3. GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. 206 s. ISBN 8085931-79-6. GRADY, J. L. Interrupce ano nebo ne? 2. vyd. Přeložil P. Karel Dachovský. Praha: Nakladatelství Řád, 2002. 29 s. ISBN 80-901973-8-8. HAMBERGER, L., NILSSON, L. Tajemství lidského života. Praha: Svojtka, 2003. 239 s. ISBN 80-7237-768-X. HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vyd. Praha: Galén, 2002. 272 s. ISBN 80-7262132-7. HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1999. 278 s. ISBN 807184-522-1. JONAS, R. Zázračná cesta na svět. Bratislava: Slovart, 2001, 111 s. ISBN 80-7209354-1.

90

KOSCHIN, F. Demografie poprvé. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2000. 99 s. ISBN 80-245-0125-2. KŘIVOHLAVÝ, J. Mít pro co žít. Praha: Návrat domů, 1994. 94 s. ISBN 80-8549533-3. KUNZMANN, P., BURKARD, F. P., WIEDMANN, F. Encyklopedický atlas filosofie. 9. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 265 s. ISBN 80-7106-339-8. LAMPLMAIROVÁ, K. a kol. Dala jsem jí jméno Nadine. Přeložila Jindra Hubková. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. 96. s. ISBN 80-7192-903-4. LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, 2006. 368 s. ISBN 80-247-1284-9. MACKŮ, F, MACKŮ, J. Gynekologové ženám. Praha: Grada Publishing, 1996. 264 s. ISBN 80-7169-323-5. MAŇÁK, J., ŠVEC, V. Cesty pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2004. 78 s. ISBN 80-7315-078-6. MATĚJČEK, Z., LANGMEIER, J. Počátky našeho duševního života. Praha: Panorama, 1986. 368 s. ISBN 11-060-86. MĚŠŤÁNEK, T. Filozofie pro střední školy. 2. vyd. Praha: Trizonia, 1996. 127 s. ISBN 80-85573-66-0. NOVOTNÝ, I., HRUŠKA, M. Biologie člověka pro gymnázia. dotisk 1. vyd. Praha: Fortuna, 1995. 136 s. ISBN 80-7168-234-9. PEKÁRKOVÁ, M., PRIMUSOVÁ, H., UZEL, R., SALAJKA, M. Potrat ano-ne aneb na pokraji života. Praha: Grada Publishing, 2000, 104 s. ISBN 80-7169-922-5. POHUNKOVÁ, D. (edit.). Úcta k životu – I. Život nenarozený. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, 1991. 199 s. ISBN 80-7113-010-9. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, 2003. 322 s. ISBN 80-7178-772-8. ROTTER, H. Důstojnost lidského života. Přeložil Marek Skovajsa. Praha: Vyšehrad, 1999. 112 s. ISBN 80-7021-302-7. ŘÍČAN, P. Cesta životem. 2. vyd. Praha: Portál, 2006. 390 s. ISBN 80-7367-124-7. SAGAN, C. Testament: Milliony milionů. Úvahy o životě a smrti na přelomu tisíciletí. Přeložil Aleš Friedrich. Praha: Eminent, 1997. 183 s. ISBN 80-7281-083-9. STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice. Albert, 1999. 288 s. ISBN 80-858-834-60-X.

91

SZAREWSKÁ, A., GUILLEBAUD, J. Antikoncepce – Praktická příručka. přeložil MUDr. O. Mlejnek. Praha: Victoria Publishing, a.s., 1996. 222 s. ISBN 80-85865-55-6. ŠIPR, K., ŠIPROVÁ, H. Přirozené a spolehlivé plánování rodičovství. Rosice: Gloria, 1995. 118 s. ISBN 80-901834-0-9. TREWINNARD, K. Jak přirozeně otěhotnět. Brno: Computer Press, 2005. 177 s. ISBN 80-251-0764-7. UZEL, R. Jak neotěhotnět. Praha: Scientia Medica, 1992. 110 s. ISBN 80-85526-15-8. Velký sociologický slovník – 2. díl - P/Ž. Praha: Karolinum, 1996. 749 – 1627 s. ISBN 80-7184-310-5. VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 544 s. ISBN 807178-696-9. WILLKE, J. C. Člověkem od početí. Být či nebýt? Přeložila Lucie Cekotová a spol. Český Těšín: Katolické nakladatelství Cor Jesu, 1993. 334 s. Zákon č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství, ve znění pozdějších předpisů ze dne 20. října 1986 ŽDICHYNEC, B., KISSNEYLLBECHER, J., PEKÁREK, J. Rodinná encyklopedie zdraví. Praha: Pragma, 1998. 493 s. ISBN 80-7205-520-8.

92

Seznam elektronických zdrojů HNUTÍ PRO ŽIVOT. Abortivní účinek hormonální antikoncepce. [online]. [cit. 200901-17]. dostupné z WWW: . http://prolife.cz/?a=37&id=100>. HNUTÍ PRO ŽIVOT. Co to je postabortivní syndrom. [online]. [cit. 2009-01-27]. dostupné z WWW: . HNUTÍ PRO ŽIVOT. Odborné stanovisko k počátku lidského života nového lidského jedince. [online]. [cit. 2009-01-26]. dostupné z WWW: . IDNES. Hollá, Kateřina. Interrupce, definitivní volba. [online]. [cit. 2009-01-21]. Dostupné z WWW: . IDNES. Krylová, Irma. Jak probíhá interrupce. [online]. [cit. 2009-01-24]. Dostupné z WWW: . IDNES. Krylová, Irma. Potrat, obrovský zásah do psychiky ženy. [online]. [cit. 200901-26]. Dostupné z WWW: . INFORMAČNÍ CENTRUM OSN V PRAZE. Deklarace práv dítěte. [online]. [cit. 2009-01-19]. Dostupné z WWW: . PLÁNOVÁNÍ RODINY. Fait, Tomáš. Současné možnosti antikoncepce. [online]. [cit. 2009-01-16]. Dostupné z WWW: . PLÁNOVÁNÍ RODINY. MUDr. Karhan, Jan, MUDr. Kovář, Petr. Stav a vývoj zákonodárství umělého přerušení těhotenství ve světě a u nás. [online]. [cit. 2009-0118]. Dostupné z WWW: . PLÁNOVÁNÍ RODINY. Uzel, Radim. Antikoncepce. [online]. [cit. 2009-01-16]. Dostupné z WWW: . VŠE O ANTIKONCEPCI. Fakta a pověry o antikoncepci. [online]. [cit. 2009-01-16]. Dostupné z WWW: . WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie. Etika. [online]. [cit. 2009-01-27]. Dostupné z WWW: . WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie. Interrupce. [online]. [cit. 2009-01-09]. Dostupné z WWW: .

93

WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie. Potrat. [online]. [cit. 2009-01-10]. Dostupné z WWW: . WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie. RU-486. [online]. [cit. 2009-01-23]. Dostupné z WWW: . WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie. Výzkum. [online]. [cit. 2009-02-21]. Dostupné z WWW: . WIKIQUOTE. Sbírka citátů. Interrupce. [online]. [cit. 2009-01-23]. Dostupné z WWW: . ZÁKONÍK. Listina základních práv a svobod. [online]. [cit. 2009-01-20]. Dostupné z WWW: .

94

PŘÍLOHY PŘÍLOHA č. 1 - Vývoj dítěte v prenatálním období „Příběh o vývoji nenarozeného dítěte je neuvěřitelný. Život začíná jako oplozené vajíčko a roste a mění se v plně vyvinutou lidskou bytost, vybavenou všemi základními funkcemi, aby přežila ve vnějším světě.“126

Určování těhotenství Délka těhotenství a výpočet termínu porodu se určuje podle menstruace - doba těhotenství se počítá od prvního dne poslední menstruace a upřesňuje se ultrazvukovým vyšetřením. Těhotenství trvá přibližně 40 týdnů a je rozděleno do tří trimestrů. 1. trimestr – trvá do 12. týdne těhotenství. V tomto období se vyvíjejí orgány dítěte a koncem prvního trimestru jsou orgány kompletní. 2. trimestr – trvá od 13. týdne do 24. týdne těhotenství. V tomto období plod rychle roste a nabývá schopnost vykonávat komplexní koordinované činnosti. Na konci 2. trimestru je dítě chápáno jako životaschopné, i když s odbornou asistencí pediatrického týmu. 3. trimestr – trvá od 25. týdne do 40. týdne těhotenství. V posledním trimestru dítě přibývá na váze a vyvíjí se u něj vzorce chování, které jej připravují pro život mimo dělohu.127

Oplodnění Otcova spermie se setkala ve vejcovodu s matčiným vajíčkem. Dvě buňky splynou – nepozorovaně, neviditelně – a začne se nový jedinečný život. O mnoha věcech je již rozhodnuto včetně pohlaví dítěte, barvy očí a vlasů, osobnosti, charakteru atd. Toto je okamžik, kdy vše začalo.128

126

Deansová, A. Kniha knih o mateřství. Fortuna Print, 2004, s. 30. Campbell, S. Podívej, jak rostu! Mladá fronta, 2004, s. 10. 128 Jonas, R. Zázračná cesta na svět. Slovart, 2001, s. 13. 127

95

Vývoj dítěte týden po týdnu129 1. - 5. týden těhotenství V následujících dnech po oplodnění se zygota rychle dělí a postupuje vejcovodem do dělohy. Přibližně osm dnů od oplodnění se uhnízdí v děložní sliznici a rozděluje na dvě buněčné linie. Z jedné skupiny (trofoblastu) vzniká placenta a druhá skupina (embryoplast ) je základem pro vývoj dítěte. Embryoplast se rozdělí na tři zárodečné vrstvy, ze kterých se vyvinou orgány dítěte. Z vnitřní vrstvy vzniknou játra, slinivka břišní, močový měchýř, štítná žláza a sliznice trávícího ústrojí. Ze střední vrstvy se vyvinou svaly, kosti, chrupavka, krevní cévy a ledviny. Vnější vrstva je základem pro mozek a nervový systém, kůži a ochlupení. „Přibližně 15. den života embrya se zformují první primitivní nervové buňky, které budou ovládat tělesné funkce a zároveň se stanou sídlem vědomí. Tato fáze většinou bývá považována za počátek života jako takového. Je to proto, že tyto nervové buňky jsou zároveň buňky, které jednou budou součástí mozku, tedy i sídlem vědomí. Bez mozkových buněk by nebylo vyjadřování ani vnímání, a proto je funkce mozku úzce spjata s počátkem i koncem života.“130 6. týden těhotenství – Dítěti jsou 4 týdny a měří od temene po kostrč 2 až 4 mm. I když je dítě maličké pouhých 2 až 4 mm už má mozek. Vytváří se srdeční stěny a v tomto období srdce úplně poprvé zabuší a krev bude rozváděna drobounkými krevními vlásečnicemi. Tělo má tvar písmene C, zřetelně se dá rozeznat hlava. Vyvíjí se též krk a čelisti. Také jsou již patrné drobné pupeny, ze kterých se později vyvinou horní a dolní končetiny. Nakonec vznikají varlata nebo vaječníky, které vypadají jako shluk buněk. 7. týden těhotenství – Dítěti je 5 týdnů a měří 5 až 10 mm. Zárodek začíná vypadat více jako člověk, téměř vymizí ocasní část. Hlava je však stále hrbolatá a vychýlená dopředu. Jsou viditelné rty, jazyk a pupeny prvních zubů. Prodlužují se končetiny a tvarem ruce a nohy připomínají pádlo. V plicích se formují hlavní vzduchové průduchy – bronchi. Vyvíjejí se také střeva a dítě již má slepé střevo a slinivku břišní. Srdce se rozděluje na pravou a levou komoru a bije asi 150krát za minutu.

129 130

Deansová, A. Kniha knih o mateřství. Fortuna Print, 2004, s. 30 - 50. Hamberger, L., Nilsson, L. Tajemství lidského života. Svojtka, 2003, s. 86.

96

8. týden těhotenství – Dítěti je 6 týdnů a měří 14 až 20 mm. Hlava dítěte je stále větší než zbytek těla, pokračuje vývoj obličejových rysů. Patrný je jazyk a nozdry, čelist splývá s tvarem úst. Tento týden je klíčový pro vývoj zrakového, sluchového a statického ústrojí, která nesou zodpovědnost za udržování rovnováhy a sluch. Většina vnitřních orgánů - srdce, mozek, játra, plíce a ledviny se vyvinulo do základní podoby. Pod kůží tenkou jako papír se rýsuje síť krevních cév. Kostra dítěte je doposud z chrupavky, kterou postupně budou nahrazovat kostní buňky. Končetiny se prodlužují a zpevňují, začínají se tvořit klouby. Dítě se začíná pohybovat, ale matka to ještě necítí. 9. týden těhotenství – Dítěti je 7 týdnů a měří cca 22 až 30 mm. Ruce, nohy a celé končetiny rostou poměrně rychle. Prsty na rukou i nohou jsou téměř dokončeny a na prstech se vytvářejí bříška. Oční víčka téměř překrývají oči, čelisti jsou úplně vyvinuté a nos začíná nabývat svého tvaru. V tomto období se vyvine základ bránice, hlavního dýchacího svalu, který po porodu umožňuje dítěti samostatné dýchání. Vyvíjí se pupečník, který bude komunikační tepnou mezi tělem matky a jejím dítětem – zajistí výměnu látek. I v tomto raném stadiu těhotenství je dítě v děloze extremně čilé. Je neustále v pohybu, pouze s krátkými periodami spánku. 10. týden těhotenství – Dítěti je 8 týdnů, měří cca 31 až 42 mm a váží cca 5 g. Od tohoto týdne se dítě nenazývá zárodek (embryo), ale plod (fetus). Mozek roste rychlým tempem. Oči a nos jsou zřetelně viditelné, ale oční víčka jsou zatím slepená a neotevřou se až do 24. týdne. V dásních se formuje 20 drobných výčnělků – první zuby. Rovněž se vytvořila většina kloubních spojení včetně zápěstí a kotníků. Na nohou a rukou jsou vidět prsty, které jsou od sebe oddělené. Nervový systém dítěte reaguje a hodně vnitřních orgánů začíná fungovat. Pokračuje vývoj plic, dále se vyvíjí žaludek a střeva. Ledviny se přemístily do své konečné pozice v horní části břicha. Srdce je zcela vyvinuto. 11. týden těhotenství – Dítěti je 9 týdnů, měří 44 až 60 mm a váží cca 8 g. Všechny životně důležité orgány – mozek, plíce, játra, ledviny a střeva – jsou nyní zcela vytvořeny a začínají pracovat. Po zbytek těhotenství jen rostou. V očích se začínají vyvíjet duhovky a ke konci tohoto týdne je již kompletně vyvinuté i vnitřní ucho. Dítě již může zívat, sát a polykat. Dokončuje se vývoj nehtů a vyvíjí se jemné ochlupení (lanugo). Srdce pumpuje krev ke všem vnitřním orgánům a pupeční šňůrou proudí krev do placenty. 97

12. týden těhotenství – Dítěti je 10 týdnů, měří cca 61 mm a váží 8 až 14 g. Dítě již nabylo všech rysů, které z něj dělají lidskou bytost. Prsty se oddělily a rostou na nich nehty. Kostra se zpevňuje. Pohlavní orgány začínají nabývat charakteristické znaky. V krku se utvářejí hlasivky a na spodině lebeční uložená hypofýza začíná produkovat hormony. Trávicí systém má již vyvinutou střevní peristaltiku a dokáže z potravy vstřebávat glukózu. Dítě v tomto stadiu dokáže pohybovat končetinami, prsty, umí se smát, mračit a cucat si palec. 13. týden těhotenství – Dítěti je 11 týdnů, měří 65 až 78 mm a váží 13 až 20 g. Nervové buňky se rychle rozmnožují a vyvíjejí se synapse. Krk dítěte je zcela dotvořen a může podporovat pohyby hlavy. Dítě je nyní schopné vnímat zvuky. Uši sice nejsou úplně dotvořeny až do 24. týdne, ale dítě vnímá zvuky prostřednictvím receptorů pro vnímání vibrací umístěných v kůži. Játra začínají vylučovat žluč a ledviny vylučují moč do močového měchýře. 14. týden těhotenství – Dítěti je 12 týdnů, měří 80 až 93 mm a váží téměř 25 g. Pohyby dítěte jsou plynulejší. Dítě může ohýbat, natahovat a otáčet prsty na rukou, rukama, zápěstím, dolními končetinami, koleny a prsty na nohou. Na hlavě začínají růst první jemné vlásky. Dítě se připravuje na život vně dělohy nacvičováním dýchacích pohybů. 15. týden těhotenství – Dítěti je 13 týdnů, měří 104 až 114 mm a váží cca 50 g. Dítěti již dokáže sevřít ruku v pěst, ale zatím to neovládá mozkem. Na kůži se začíná objevovat lanugo – jemné ochlupení, které pomůže regulovat tělesnou teplotu. Nad očima začíná růst obočí. Drobné kůstky ve středním uchu se začínají zpevňovat (kostnatí). 16. týden těhotenství – Dítěti je 14 týdnů, měří 108 až 116 mm a váží cca 80g. Končetiny jsou dokončeny a klouby pohyblivé. Původně chrupavčitá tkáň kostry se zpevňuje ukládáním vápníku. Nervový systém již funguje a svaly reagují na stimulaci z mozku, takže dítě může svoje pohyby koordinovat. Dítě je velice aktivní. 17. týden těhotenství – Dítěti je 15 týdnů, měří cca 11 až 12 cm a váží cca 100 g. Nastává období rychlého růstu, protože se pod kůží začíná ukládat tuk a pomáhá dítěti udržovat teplo a dodává mu energii. Oběhový a močový systém pracují dokonale. Srdce přečerpá až 24 litrů krve za den. Dítě nyní může slyšet zvuky z matčina okolí a některé s ním můžou dokonce trhnout. Protože zkouší dýchat, hrudník se pohybuje. Plíce začínají vydechovat amniotickou tekutinu.

98

18. týden těhotenství – Dítěti je 16 týdnů, měří (od temene po kostrč) 12,5 až 14 cm a váží cca 150 g. Dítě se kroutí, otáčí, vrtí, píchá, kope a procvičuje své reflexní pohyby. Uvnitř rychle rostoucích plic se začínají utvářet plicní sklípky (alveoly). Na prstech se vytvářejí bříška a na kůži se začínají objevovat jedinečné viry a závity, které tvoří otisky prstů, tzv. papilární linie. Oči se přesunují do své správné polohy. Ve střevech se začíná hromadit první stolice (smolka). U chlapců se začíná tvořit prostata. 19. týden těhotenství – Dítěti je 17 týdnů, měří 13 až 15 cm a váží cca 200 g. Žlázy v kůži dítěte vylučují hustou bílou mastnou látku zvanou mázek. Ten chrání ještě nevyzrálou kůži před působením vody. Podobně jsou chráněny i nervy – tzv. myelinovým obalem, který je pokrývá. Myelin je látka, která vlákno izoluje a umožňuje

hladký,

rychlý

přenos

informace

nezbytný

pro

uskutečňování

koordinovaných obratných pohybů. Trávicí ústrojí dítěte začíná tvořit žaludeční šťávy, které pomáhají vstřebávat amniotickou tekutinu, která se pak filtruje v ledvinách a je vyloučena zpět do amniotického vaku. 20. týden těhotenství – Dítěti je 18 týdnů, měří 14 až 16 cm a váží cca 225 g. Nyní se nachází v klíčovém stadiu vývoj smyslů: chuti, čichu, sluchu, zraku a hmatu. Nyní může dítě konečně slyšet a rozeznat matčin hlas. V určitých částech mozku se vyvíjejí nervové buňky, které odpovídají na podněty smyslových orgánů. Začínají se utvářet asociační centra potřebná k rozvoji paměti a funkce myšlení. U děvčátek je již v tomto období vyvinuto ve vaječnících 2 miliony vajíček. Tento počet je ale v době narození zredukován na pouhý milion. 21. týden těhotenství – Dítěti je 19 týdnů, měří cca 16 cm a váží cca 300 g. Smysly, které bude dítě používat k získávání informací o světě, se vyvíjejí každým dnem. Na jazyku se vytvářejí chuťové pohárky a vývoj mozku a nervových zakončení je dostatečně pokročilý na to, aby dítě mohlo používat hmat. 22. týden těhotenství – Dítěti je 20 týdnů, měří cca 19 cm a váží cca 350 g. Mozek dítěte nyní začíná rychle růst. Dítě má nyní potní žlázy a jeho kůže je méně průsvitná, ačkoliv krevní cévy jsou stále vidět. Zcela vytvořeny jsou nehty a pokračují v růstu. U chlapců začínají sestupovat varlata z pánve do šourku a ve varlatech se již tvoří primitivní sperma. 23. týden těhotenství – Dítěti je 21 týdnů, měří cca 22 cm a váží téměř 455 g. Tělo i obličej dítěte nabývá podoby novorozence. V ústech se objevují výčnělky – zárodky zubů. Kůstky ve vnitřním uchu zesílily, což dítěti umožňuje výrazněji slyšet 99

zvuky pronikající z venku. Oči jsou vyvinuté, jen duhovky nemají ještě dostatek pigmentu. Uvnitř těla roste slinivka břišní, která bude tělo zásobovat inzulínem, důležitým hormonem pro ukládání tuku v tkáních. 24. týden těhotenství – Dítěti je 22. týdnů, měří 21 až 22 cm a váží 540 g. Tento týden je velice významný, protože nyní je dítě schopno – za pomoci lékařů – přežít mimo dělohu. Stále je však ještě slabé. Obličej se více zakulacuje, řasy a obočí jsou plně vyvinuté. Dítě si procvičuje dýchání vdechováním plodové vody, i když plíce nemá zatím plně zralé. Aby plíce mohly přijímat a vytlačovat vzduch, formují se dýchací cesty. V plicích se začínají vyvíjet krevní cévy a pokračuje zrání plicních sklípků (alveol). Začínají se vytvářet bílé krvinky, které jsou nezbytné pro boj s infekcí. 25. týden těhotenství – Dítěti je 23 týdnů, měří cca 22 cm a váží cca 700 g. Dítě nyní může sevřít ruku v pěst. V plicích pokračuje vývoj krevních cév a začínají se otevírat nosní dírky. Hluboko v dásních se v pupenech vyvíjejí základy trvalých zubů. Nervy v okolí úst jsou již citlivější a připravují dítě na základní úkol po porodu – sát mléko. V pupeční šňůře vedou jedna žíla a dvě tepny, obklopeny pevným rosolem. Pupeční šňůra představuje pro dítě spojení se životem. 26. týden těhotenství – Dítěti je 24 týdnů, měří cca 23 cm a váží téměř 910 g. Plíce neustále dozrávají, dítě roste, a proto se prostor v děloze začíná zmenšovat. Páteř se zpevňuje a je více pružná a rostoucímu tělu poskytuje oporu.. Dítě umí vdechnout a vydechnout. Tep se zrychluje při reakci na zvuky. Dítě se dokonce dokáže pohybovat v rytmu hudby. 27. týden těhotenství – Dítěti je 25 týdnů, měří cca 24 cm a váží kolem 1 kg. V této době se otevírají oční víčka a začíná se tvořit sítnice, dítě je nyní schopné vnímat změny světla. Na jazyku a v ústech jsou již plně funkční chuťové pohárky: stále se zdokonaluje vyšší mozková činnost. 28. týden těhotenství – Dítěti je 26 týdnů, měří cca 25 cm a váží cca 1,1 kg. Kůže je červená a již zcela pokrytá mázkem – ochranným tukovým obalem. Začínají se vyvíjet svaly. 29. týden těhotenství – Dítěti je 27 týdnů, měří cca 26 cm a váží asi 1,25 kg. Mozek dítěte roste tak rychle, že velikost hlavy nyní proporčně odpovídá zbytku těla. Mozek může řídit dýchání a tělesnou teplotu. Povrch mozku je čím dál víc nepravidelný, jak se vyvíjejí rýhy a brázdy, které jsou známé jako mozkové závity (gyri) a jsou výsledkem vybudovaných spojení mezi nervovými buňkami. Oči se mohou pohybovat v důlcích a dítě je více citlivé na světlo, zvuk, chuť a vůně. 100

30. týden těhotenství – Dítěti je 28 týdnů, měří (od temene po kostrč) cca 27 cm a váží asi 1,36 kg. Mizí lanugo (časné ochlupení těla). Vlasy jsou silnější. Kostní dřeň převzala od jater úlohu tvorby červených krvinek. Kostra se zpevňuje (kostnatí) a mozek, svaly a plíce pokračují v dozrávání. 31. týden těhotenství – Dítěti je 29 týdnů, měří cca 28 cm a váží 1,59 kg. Zatímco celkový růst dítěte se zpomaluje, dítě bude pokračovat s přibíráním na váze. Mozek pokračuje v růstovém sprintu. Plíce jsou posledním hlavním orgánem, který plně dozrává. Oční víčka jsou již otevřená a dítě je zavírá pouze při spánku. 32. týden těhotenství – Dítěti je 30 týdnů, měří 29 cm a váží cca 1,8 kg. Vnitřní orgány dále dozrávají. Dítě umí novou dovednost – otáčet hlavičkou ze strany na stranu. Dítě prospí 90 – 95 % dne, ale když je vzhůru, energicky se hýbe a otevírá a zavírá oči. Mnoho dětí nyní zaujme polohu hlavičkou dolů - nejvhodnější pozici pro porod. 33. týden těhotenství – Dítěti je 31 týdnů, měří 30 cm a váží cca 2 kg. Rychlý růst mozku zvětšuje velikost hlavičky v tomto týdnu o cca 9,5 mm. Pokračuje hromadění podkožního tuku a to mění barvu kůže z červené na růžovou. Kosti jsou plně vyvinuté, ale stále měkké a poddajné a dítě začíná ukládat důležité látky pro jejich další vývoj – železo, vápník a fosfor. 34. týden těhotenství – Dítěti je 32 týdnů, měří cca 32 cm (od temene po kostrč) a 43 cm s nataženýma nohama. Váží cca 2,3 kg. Vyvíjí se imunitní systém, který je nezbytný k boji s infekcí. Pohyby dítěte jsou silnější a pomalejší. I když ostatní kosti dítěte tvrdnou, lebeční kosti se pořád mohou pohybovat jedna po druhé poměrně volně (konfigurace). To umožňuje snadněji opustit porodní kanál. 35. týden těhotenství – Dítěti je 33 týdnů, měří cca 33 cm a váží 2,55 kg. Centrální nervový systém je zralý, trávicí systém je téměř kompletní.a plíce jsou téměř úplně zralé. 36. týden těhotenství – Dítěti je 34 týdnů, měří 34 cm (od temene po kostrč), 45 – 50 (celkově). Váží cca 2,75 kg. Dítě má již v děloze málo místa, již tolik nekope, spíše se přetáčí. Přes den je delší dobu bdělé a to se odráží ve větším rozsahu obličejových výrazů. Ledviny se již plně vyvinuly a játra jsou schopna zpracovávat některé odpadní látky. Nehty na rukou kompletně překrývají konečky prstů. Obličej je vyhlazený. 101

37. týden těhotenství – Dítěti je 35 týdnů, měří 35 cm (od temene po kostrč) a 47 cm (celkově). Váží cca 2,95 kg. Od tohoto týdne je dítě považováno za zcela donošené. Mozek se nadále vyvíjí. Zmizela většina chmýří (lanugo). Imunitní systém se dále vyvíjí, aby mohl dítě chránit po narození. Protilátky, které samo nevytvoří, dostane od matky přes placentu. 38. – 40. týden těhotenství – Dítěti je 36 – 38 týdnů, měří 38 (od temene po kostrč) a 48 cm (celkově). Váží cca 3,25 kg. Dítě je nyní klinicky zralé a může se kdykoliv narodit. Všechny tělesné systémy jsou plně vyvinuté. Dítě má teď více kostí než dospělý člověk, protože po narození během růstu některé kosti srostou. Dítě má kolem 70 různých reflexů, které mu po narození pomohou vypořádat se s vnějším světem. Placenta již začíná stárnout a je již méně efektivní v přenosu živin. V děloze je méně plodové vody a pupečník brzy ukončí svou funkci. Až se dítě narodí a poprvé nadechne, nastanou změny v srdci a tepnách – krevní tok bude odkloněn do plic.

102

PŘÍLOHA č. 2 – Rozhovory Klára Kláro, mohla bys prosím vyprávět svůj příběh, popsat Tvoji situaci a proč k potratu došlo? Byla jsem na potratu a teď z toho mám velký problém. Už jen říct to slovo je pro mě problém. Stalo se to před rokem, bylo mi 19 let. Jsem z toho strašně nešťastná a pořád, opravdu pořád na to myslím. Byla to největší chyba v mym životě. Nejsmutnější na tom je, že děťátko se zplodilo z lásky. Byly to skoro 3 roky, co jsem chodila s mým přítelem. Měli jsme se moc rádi, rozuměli jsme si. Všechno se to přihodilo kvůli tomu, že mi selhala hormonální antikoncepce. Já sama jsem byla z toho, že jsem těhotná, hrozně překvapená, ale vlastně jsem byla šťastná, byl to zvláštní hřejivý pocit, že je ve mně ukrytý malý tvoreček. Děti jsem měla vždycky moc ráda. Zkrátka na potrat jsem v tu chvíli vůbec nemyslela. Prostě jsem myslela, že se to vyřeší jinak, třeba, že se vezmeme. Ale když jsem příteli řekla, že jsem těhotná, tak zůstal jako opařený. Bylo mu v té době 20 let a ještě bydlel u rodičů a to asi byla i ta chyba. Moc se bál, co mu na to rodiče řeknou. Ale o potratu tenkrát nebyla řeč a asi by se možná i s miminkem smířil. Ale po rozhovoru s jeho rodiči mi řekl, že nejlepší řešení by bylo, kdyby sem mimčo dala pryč. Do ty doby ho to ani nenapadlo, řekl jim to asi až po 2-3 dnech, odkdy jsem mu to řekla já. Po návštěvě u doktorky a potvrzení, že jsem opravdu těhotná, následoval rozhovor s mými rodiči. Ale ti měli ten samý názor jako přítelovi rodiče a teda i můj přítel. Měla jsem pocit, jakoby se proti mně všichni spikli! Tvrdili, že ještě nepracuju a že nemám na miminko dost peněz, já jsem totiž měla zrovna o matuře a práci jsem si hledala... Taky prý jestli chci být svobodná matka, když si mě přítel nevezme a že si dítětem jen zničím celý život...(pláč) Já jsem je nechápala a nepochopím dodnes. Jak může být malé miminko důvodem pro zničený život??? Miminko je přece dar! A nezplodilo se po jedný nerozmyšlený noci na diskotéce, ale s přítelem, s kterým jsem už byla mimochodem zasnoubená, i když jsme se brát stejně ještě nechtěli. K jakým morálním hodnotám jsi byla vychovávána? S rodiči jsem si vždycky dobře rozuměla. Vždycky jsem je brala jako autoritu a moc jsem se jim nesvěřovala, tedy né úplně se vším, ale ty vztahy mezi náma byly dobrý. Vychovávali mě k tomu, že rodina má být spořádaná a držet spolu, umět jeden druhého podpořit a vzájemně si pomáhat. Proto jsem si připadala zrazená, když mě nutili k potratu. Nevím, proč se tak zachovali, asi mě chtěli ochránit, abych si nezničila život. Ale já až tak mladá přece nebyla. Teď už se o tom nebavíme, pro ně je to vyřešená věc. Asi si neuvědomili, že pro mě to vyřešená věc není a že mě to poznamená na zbytek mého života. Nemluvím s nimi o tom, protože pro mě je bolestné se s nimi o tom bavit. Stačí když se tím zabývám v duchu sama. Jaký byl tedy nakonec postoj Tvého partnera k potratu? Pořád stejný, vlastně ještě horší. Byl ovlivněnej rodiči a mě vůbec nechápal. Z velký lásky, která byla před oznámením, že jsem těhotná, zůstalo jen jeho: Nevím, jestli bych s tebou zůstal, kdyby sis ho nechala. A dokonce v sms-ce: Buď dítě anebo já! Byla jsem zoufalá, měla jsem ho moc ráda, nechtěla jsem ho ztratit. Prožili jsme spolu hodně hezkýho, nechtěla jsem o něj přijít.

103

Nakonec ses tedy rozhodla pro potrat, kvůli tomu, že Tě Tvoji blízcí k němu nutili? Ano. Nakonec jsem se nechala přemluvit přítelem a rodiči, i když jsem byla plná smíšených pocitů, taková nejistá, stejně jsem tam nakonec šla. Rodiče mi zajistili veškerá vyšetření, dovezli mě tam a taky potrat zaplatili. Doteď nechápu, jak jsem to mohla udělat. Stále, každý den si to vyčítám a nedokážu s tím žit. Neuvažovala jsi o jiné alternativě řešení těhotenství? Třeba adopci? Chvíli jsem i o tom uvažovala, ale asi bych nedokázala děťátko – už narozené – odložit. Navíc mě rodiče zrazovali, že by mě každý pomlouval, že jsem dala dítě pryč. Asi bych na to neměla sílu. I když pro to maličké by to bylo určitě lepší... Když vidím ve zprávách, že se podařilo zachránit nějaké děťátko díky baby-boxu. Tak si vzpomenu. Jak jsi prožívala samotný zákrok? Bylo to moc nepříjemné, nejhorší bylo to čekání než přijdu na řadu. Jen jsem chtěla, aby to bylo co nejrychleji za mnou. I když jsem to nechtěla, tak jsem si myslela, že pak zapomenu a bude zase dobře. Ale to jsem se moc spletla. Jinak fyzicky to nebylo tak strašný, uspali mě a nic si ze zákroku nepamatuju. Potom jsem byla taková rozbolavělá, ale spíš myslím, že to bylo všechno kvůli té psychice. Nečekala jsem, jak moc to na mě potom dolehne. Najednou na mě padla strašná samota a prázdnota. Ty stavy byly strašné. V noci se mi pořád zdály sny o dětech. Měla jsem je hlídat a oni se všechny postupně ztrácely a já je zoufale hledala. Jak se vyvíjel tvůj vztah k partnerovi, po tom, jak se k Tobě zachoval? S přítelem stále chodím, ale už to není jako předtím. Protože kdyby se aspoň on vyjádřil, že si děťátko necháme, v životě by sem na potrat nešla. Ale nechtěla jsem, aby moje miminko bylo bez táty. Jenže já jsem ho tak milovala, že jsem to pro něj udělala. Problémem, kromě toho, že se s tím neumím stále vyrovnat, je, že ho mám stále ráda. Už mu tolik nevěřím, že mě miluje, jako předtím, protože nikdy nepochopím, jak by dokázal opustit a jen tak najednou přestat milovat holku, protože čeká jeho dítě. Ale kdyby mě aspoň rodiče podpořili...No nestalo se tak a z toho jsem fakt zklamaná, on byl ještě nevyzrálej a leknul se, ale moji rodiče se neměli čeho bát... Tak jsem s ním zůstala, protože kvůli němu jsem to udělala, když řekl, že miminko nechce a že mě opustí, tak by mi nepomohli ani naši a ani přítel. Nikdo. Jenže tenkrát mi neměl kdo jinej poradit, já jsem byla hloupá, měla jsem si najít nějakou organizaci, která pomáhá těhotným v tísni. Tak bych věděla, někdo by mi řekl, jak to chodí a taky, že se názor rodičů a přítele může časem změnit, když začne růst bříško anebo se miminko narodí. Jenže to všechno vím až teď, tenkrát jsem byla hrozně zaskočená tou situací a nevěděla jsem nic. Musela jsem se rychle rozhodnout, nevěděla jsem si rady, když mě všichni zahnali do kouta. Všichni byli proti...já jsem se neodvážila si to nechat. Ale teď už aspoň vím, že bych to už nikdy neudělala. Ale stejně budu mít výčitky do konce života. Nedokážu myslet na budoucnost, že když budu mít někdy miminko, tak chci to miminko, co jsem si nechala nedobrovolně vyškrábat z těla... jenže to už nejde vzít zpět... Myslíš si, že by stát měl mít povinnost ochraňovat nenarozený život? Podle mě je každé nenarozené dítě dar a nikdo by neměl mít právo zničit ten nový život. Já všeho strašně lituju a vím, že se s tím nikdy nesmířím. Vyčítám si, že jsem to udělala. Sice mě k tomu přemlouvali ostatní, ale to rozhodnutí nakonec bylo jen moje. Neměla jsem to udělat. Kdyby tady byly přísnější opatření, aby nemohl na potrat jít kde 104

kdo, tak by to určitě hodně lidem nakonec pomohlo. Nemusely by se pak cítit jako já teď. Změnily se nějak Tvoje etické postoje po prodělání interrupce? Moje etické postoje k životu se moc nezměnily. Já jsem si byla vědomá, že ve mně vzniká nový život, ale nezvládla jsem se postavit proti všem. Dnes si to furt vyčítám a vím, že už nikdy bych si do těhotenství nenechala od nikoho mluvit. I kdyby to znamenalo jít třeba do azylového domu. Kdy podle Tebe začíná lidský život? Podle mě začíná život početím. Je to hrozný, když si uvědomím, že jsem zmařila lidský život. Mockrát ti děkuji za rozhovor. Moc si toho vážím. Když jsem zjistila, jak těžké to pro tebe je a přesto jsi ten rozhovor udělala, je to pro mě o to cennější.

Dagmar Dagmar, mohla byste prosím vyprávět Váš příběh, popsat Vaši situaci a proč k potratu došlo? Já jsem byla na potratu, když mi bylo 20 let. Studovala jsem vejšku. Měla jsem kluka, chodili jsme spolu asi půl roku, no možná ani tolik ne... Ale já rozhodně nejsem nezodpovědný typ, právě naopak, antikoncepci jsem začala brát dříve než jsme spolu poprvé spali a i přesto, že jsem brala antikoncepci, tak se to prostě stalo, že jsem byla v tom. Naštěstí jsem na to přišla celkem brzo. Nebylo mi moc dobře a kámoška se mě zeptala, jestli nejsem v tom. Přišlo mi to jako vtip, řekla jsem jí, že beru prášky. No, ale ona mi na to řekla, že i tak se to někdy stane. Tak ve mně hlodalo podezření a radši jsem si koupila těhotenský test. Když jsem pak později uviděla 2 čárky, tak mi teda nebylo do zpěvu. Před sebou jsem měla tolik plánů a najednou by to mělo být jinak. Byla jsem zděšená! Pak jsem tu radostnou novinku řekla potencionálnímu otci. Ten byl sám dítě a navíc se klasicky, když došlo na to vyřešit co bude dál - vypařil. Tak jsem to musela s rodiči řešit hlavně já, mamka mi sice potrat vymlouvala, že se o dítě postará, že to zvládnem. Jsem jí za to vděčná, ale já jsem k tomu dítěti nic necítila, nechtěla jsem otěhotnět, brala jsem antikoncepci, stalo se i tak. Rozhodla jsem se pro potrat a rozhodně nelituju, byla jsem studentka, neměla jsem peníze. Samozřejmě se s tím nijak nechlubím, kdybych nešťastnou náhodou nepřišla do jiného stavu, bylo by to lepší. Na druhou stranu člověk má vše brát jako cennou zkušenost a mě mile překvapilo, jak se vše odehrálo rychle a v naprosté pohodě. V jeden den jsem zjistila, že jsem těhotná, za týden sepsala žádost a další den už jsem měla po zákroku. Nekontaktovala jste třeba opětovně otce dítěte? Ne, on se k problému postavil zády a prostě zbaběle a já jsem nestála o to, se s takovým člověkem ještě vůbec kdy vidět a už vůbec jsem nestála o to, mít s takovým člověkem dítě. Já jsem se nerozmýšlela, jestli na potrat jít nebo ne. Věděla jsem, že dítě nechci. Neuvažovala jste o jiné alternativě řešení těhotenství? Jiné alternativě? Jako třeba adopce? Ne, to jsem rozhodně nepřemýšlela. Těhotenství, porod a všechno okolo jsem si nechtěla vůbec představit. Navíc by to každý věděl.

105

Takovou věc bych rozhodně neutajila a určitě by mě to poznamenalo víc, než interrupce. Prostě jsem tu záležitost chtěla vyřešit hned, měla jsem studijní povinnosti. Jak jste prožívala samotný zákrok? Tak nějak normálně jako běžné lékařské vyšetření. Nic příjemného, ale taky nic extra hrozného. Ráno přijdete do nemocnice, dají vám celkovou anestézii, trošku si pospíte a v poledne už jste zase doma. Celá procedura probíhá naprosto bezbolestně a ačkoliv lékaři varují před mnoha vedlejšími účinky narkózy, u mě se žádný nedostavil. Fyzicky i psychicky mi bylo po zákroku dobře. Nevím, proč úplně všechny uveřejněné pocity po potratu jsou veskrze negativní, já jsem byla moc ráda, že jsem se z nechtěného stavu dostala. Prostě se mi hrozně moc ulevilo. Ale možná jsem světlá výjimka, těžko soudit, každá žena se s tím musí vyrovnat po svém. Litujete svého rozhodnutí se pro potrat? Ani s odstupem času ničeho nelituji, nevím, kde bych byla teď a co bych dělala, jak bych žila, kdybych si ho tenkrát nechala. Určitě bych nedodělala vysokou a nesplnila si žádný svůj sen. Důležitější pro mě bylo a je vzdělání. Nemyslím si, že bych měla být potrestaná za to, že jsem se poctivě chránila a přišlo to i tak. Člověk to musí všechno brát, že se to stalo a život jde dál. Nikdo nemůže odsuzovat ženy, co se rozhodly pro potrat, protože nikdo se nemůže naplno vžít do té či oné a posoudit co je k tomu vedlo. Chápu, že některé pak mají problémy otěhotnět, ale s tím jsem do toho šla. Byla jsem si vědoma těch důsledků. Kdy podle Vás začíná lidský život? No, já si myslím, že narozením. V okamžiku, kdy se dítě poprvé samo nadechne, tak začíná svůj samostatný život. Předtím je součástí matky. Myslíte si, že by stát měl mít povinnost ochraňovat nenarozený život? Můj názor je, že každá žena by měla mít právo rozhodnout si, co se svým tělem a také se životem udělá. Hrozně mi vadí, kdyby mi někdo zakazoval jít na potrat jen kvůli nějaké víře, vždyť ani Bohu nebo papeži se díky mému rozhodnutí, popř. narozenému dítěti život nezmění, ale mě ano. Potrat je právo každé ženy - je to naše tělo, naše rozhodnutí a naše právo vést život jaký chceme. Žena si může vybrat kdy a jestli vůbec se chce stát matkou - toto právo si nesmíme nechat vzít. K jakým morálním hodnotám jste byla vychovávána? Byla jsem vychovávána tak, abych si vážila sama sebe, za to co umím a abych v životě něco dokázala. Celkově se umět spolehnout sama na sebe. Ale vážit si i druhých pro to, co umí. S rodiči mám dobré vztahy. Změnily se nějak Vaše etické postoje po prodělání interrupce? Já myslím, že ani ne. Zůstala jsem stejná jako před zákrokem. Moc Vám děkuji za rozhovor. Díky za Váš čas a ochotu.

106

Martina Martino, mohla bys prosím vyprávět svůj příběh, popsat Tvoji situaci a proč k potratu došlo? Otěhotněla jsem v době, kdy jsem byla v práci půl roku po návratu z šestileté mateřské dovolené. Byl to šok. Máme už dva syny a tohle těhotenství přišlo opravdu nečekaně. Antikoncepci jsem sice nebrala, ale dávali jsme si pozor. Doufala jsem, že se nic nestane. Nevěděla jsem, co mám dělat. V práci jsem byla šťastná, po těch letech doma jsem potřebovala být zase mezi lidma. Navíc jsem v práci měla vysoké postavení, dobrý plat. Splácíme hypotéku a konečně jsme se nemuseli uskromňovat jako když jsem byla na mateřské. To jsem se často rozhodovala, jestli mám dětem koupit nové boty nebo radši zaplatit kurz plavání. Taky jsem před sebou v té době měla další vzdělávání v mé profesi, na které jsem se moc těšila. A když jsem si představila, že všechno tohle teď půjde do háje a já namísto toho zase skončím doma u plotny a zase celý ten kolotoč kolem malého mimina, tak mi bylo do breku. Když jsem manželovi řekla, že čekáme další dítě, tak sice nebyl tak nadšený jako u prvních dvou, ale řekl, že to přeci nějak zvládneme. Já jsem mu ale tvrdila, že na to už nemám sílu. Když viděl mé rozpoložení, tak mi řekl, že rozhodnutí nechá jen na mně, ale že on mě ať tak či tak podpoří. Byla jsem mu moc vděčná za ta slova, protože já sama v sobě jsem prožívala strašný vnitřní konflikt. Bylo to hrozné. Jako matka dvou dětí jsem to brala zase jinak než kdybych třeba děti ještě vůbec neměla. Bylo mi jasné, že ve mně začíná růst nový život a na jednu stranu jsem si miminko strašně chtěla nechat, říkala jsem si, že přeci nemůžu připravit svoje děti o sourozence. Říkala jsem si, že to zvládneme. Budeme se sice muset ještě víc uskromnit než dřív, ale snad to půjde. Jenže mé odhodlání mi vydrželo sotva pár dní. Pak už na mě zase padla deprese, že takhle to být nemá, přeci jsme si dávali pozor. To dítě nebylo plánované, přišlo jen tak, proč by mělo ovlivnit život tolika lidí. Nějak na mě padaly pocity, že něco je špatně. Nedokázala jsem se z těhotenství vůbec radovat. Přece u prvních dvou dětí jsme se radovali od první chvíle, když jsme zjistili, že jsem těhotná. Přijali jsme je do našeho života s radostí, láskou a úplně samozřejmě. Říkala jsem si, že teď je to špatně, když se z těhotenství tolik neraduju. S manželem jsme to znova a znova rozebírali. Když si dítě necháme, budu uhoněná, na kluky budu mít málo času, navíc ta práce a peníze. Snažila jsem se manžela a vlastně i sebe přesvědčit, že potrat je tím nejlepším možným řešením. Co Tě tedy dovedlo k rozhodnutí se pro potrat? Nevím, asi to byl nějaký zkrat. Přepadl mě pocit, že to nezvládnu. Možná, kdyby mě někdo upozornil, co mě čeká, tak bych se vůbec nerozhodovala a miminko si nechala. Jenže já tenkrát bohužel nemyslela na důsledky, myslela jsem, že když to vyřeším rychle, bude po problému. Neuvažovala jsi o jiné alternativě řešení těhotenství? Ne. Já jsem vlastně moc neuvažovala o ničem. Jen jsem jednala pod strachem. Ale asi bych stejně nedokázala porodit svoje dítě a pak ho odložit. Jak jsi se cítila při samotném zákroku? Manžel mě ráno dovezl do nemocnice a když mi vyndával tašku z auta, tak se mě zeptal, jestli ji radši nemá nechat v autě a jestli nepojedeme domů. Kolikrát jsem si pak vyčítala, že jsem opravdu nenasedla zpátky do auta. Jenže mi tehdy bohužel nedocházelo, co dělám. Myslela jsem si, že to pro rodinu bude v daný situaci nejlepší řešení. Na interrupci jsem měla nejvyšší čas, byla jsem právě už v 11. týdnu, takže to byla klasická interrupce. Byl to strašný zážitek, připadala jsem si strašně špinavá, 107

ponížená. Hrozně se mi chtělo brečet, ale dusila jsem to v sobě kvůli zdravotnickému personálu. Když mi nasazovali dýchací masku, tak bych nejradši z toho lehátka utekla, ale už bylo pozdě. Cítila jsi po potratu lítost? Od prvního okamžiku, co jsem se probrala z narkózy jsem věděla, že jsem udělala strašnou chybu. Jakoby mě ta narkóza osvítila. Najednou mi všechny ty důvody pro interrupci přišly malicherný. Doma jsem hrozně brečela. Manžel mě po zákroku utěšoval a snažil se mi pomoci, ale prostě to nešlo. V noci jsem nemohla spát, přes den jsem dělala věci automaticky, ze zvyku. Pořád jsem přemýšlela o tom, co jsem udělala. Pořád jsem počítala, ve kterém týdnu těhotenství bych už byla. Hrozně jsem litovala, že jsem šla na potrat. V duchu jsem vyčítala všem, že mě od toho rozhodnutí neodradili. Vyčítala jsem doktorovi, že mi neřekl, co mě potom čeká za výčitky. Práce pro mě najednou neměla význam, ztratila jsem o všechno zájem. Najednou jsem to už nebyla já a nemohla jsem s tím žít. Přemáhala jsem se jen kvůli klukům. Doufala jsem, že časem se to zlepší, ale opak byl pravdou. Nevyspáním a depresemi přes den jsem byla ještě víc vysílenější a byla jsem zkrátka úplně na dně. Nebyla jsem schopná žít. Z ničeho jsem se nedokázala radovat. Manžel se mě snažil podporovat a snažil se mi dát novou chuť žít, ale já jsem už nemohla dál... Proto mě pak zajistil psycholožku. Musím říct, že mi hodně pomohla, byla to sice dlouhá cesta a já jsem se hodněkrát v duchu svému nenarozenému omlouvala. Ale teď už mi je líp. Sice si to s sebou ponesu celý život, ale dokážu s tím žít. Potrat mě hodně poučil, člověk totiž roste skrze bolest a utrpení, jen pak může ocenit dobré časy a vážit si mála, životní radost tvoří maličkosti, ne velké věci. Kdyby byl život peříčko, tak by snad ani neměl smysl. Teď se snažím pomáhat ženám, které stojí před rozhodnutím, jestli si dítě nechají nebo ne. Chci, aby moje hořká zkušenost aspoň přispěla k pomoci ostatním. Moc mě naplňuje, když se některá žena rozhodne, že na potrat nepůjde a pak mi přijde říct, že je šťastná, že si dítě nechala. Myslíš si, že by stát měl mít povinnost ochraňovat nenarozený život? Kdybych sama tu hrůzu neprožila, tak bych asi teď řekla, že je to jenom věcí ženy, jak se o svém těhotenství rozhodne a že nikdo nemá právo jí do toho mluvit. Teď ale myslím úplně jinak, jo, myslím si, že lidský život před narozením by měl být chráněn. Povolit interrupce jen pokud by k tomu byl závažný důvod - genetické vady, znásilnění. Ono by to chránilo i tu ženu, aby po potratu netrpěla. Kdyby ta cesta k interrupci byla složitější, tak by to taky mohlo odradit takové případy jako jsem já. Je to tak jednoduché, dojít ke gynekologovi, podepsat papír a jde se na věc. Kdy podle Tebe začíná lidský život? Oplodněním vajíčka. Už tehdy je dáno, jak bude nový človíček vypadat...nevím, proč jsem tak neuvažovala před potratem. Myslím si, že jsou tato témata bohužel společností stále opomíjena – počátek lidského života, jeho důstojnost, ochrana... Měla by na to být více zaměřena výchova ať už ve škole, ale hlavně v rodině. Otevřeně s mladými o těchto otázkách hovořit a podněcovat je k vytváření správných postojů. Aby si vytvořili svůj názor a třeba potom by to pro ně v okamžiku rozhodování bylo jednodušší se správně rozhodnout tak, aby později nelitovali. Nejednali by třeba jako já. Dřív jsem se těmi otázkami taky příliš nezaobírala a pak když přišlo co k čemu, tak zkrat. Člověk musí jednat v omezeném čase a to myšlení je tím ovlivněno. Bohužel se tak stávají chyby, které člověka úplně nepřebolí nikdy. 108

K jakým morálním hodnotám jsi byla vychovávána? Být čestná, mluvit pravdu, pomáhat ostatním. Byli jsme si doma hodně blízcí. Důvěřovali jsme si. Změnily se nějak Tvoje etické postoje po prodělání interrupce? Ano. Vážit si lidského života a mít větší úctu k lidem – nenarozeným, starým, postiženým. Každý má na tomto světě svoje místo a nikdo mu ho nemůže brát. Děkuji Ti za rozhovor.

Pavla Pavlo, mohla byste prosím vyprávět Váš příběh, popsat Vaši situaci a proč k potratu došlo? Potrat jsem podstoupila před několika lety. Bylo to v době, kdy jsem dělala nadstavbu a měla jsem před maturitou. Opravdu mě zamrazilo, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Vím, že v tomhle věku otěhotní spousta holek a není to tragédie, dřív to bylo úplně normální, že holka v tomhle věku zakládala rodinu. Mně by taky nevadilo mít dítě. Neměla jsem pocit, že kdybych měla dítě, tak už nebudu mít čas si užívat, cestovat. Jenže můj problém byl jinde. Otec dítěte byl hroznej člověk, se kterým jsem se už v době kdy jsem se o těhotenství dozvěděla rozcházela, bral drogy, kradl mi peníze, podváděl a dvakrát mě i fyzicky napadl... Bylo to hrozné, ponižující. Našim jsem nikdy neřekla, jak se ke mně chová. Od začátku byli proti tomu, abysme spolu chodili, tak bych stejně pořád slyšela, že se teď nemám ničemu divit, protože oni mi to přece dávno říkali. No a na to jsem neměla nervy. Ale zpátky k tématu. Asi si říkáte, proč s ním teda spala, když byl tak hroznej... Jenže když to bylo tak těžký. Dřív jsem ho měla ráda a udělat ten rozhodující krok a odejít od něho nebylo pro mě jednoduchý. Jenže pak jsem čekala dítě, ale to už jsem věděla, že s ním být nechci a nemůžu. Taky jsem si kvůli tomu, jak se ke mně choval, vůbec nevěřila, neměla jsem sílu. Zůstala jsem na to rozhodování sama a byla jsem zoufalá. Našim jsem se svěřit nemohla, táta by mě zabil, nebo vyhodil z baráku. Bral by to jako strašnou ostudu. Mamka ne, ale věděla jsem, že by se kvůli tomu moc trápila. Nechtěla jsem jí přidělávat starosti. Musela jsem to vyřešit sama. Kdybych už aspoň pracovala a měla nějaký příjem, jenže byla jsem ještě na škole. Ale hlavně, kdybych měla vedle sebe partnera, který by stál za to a věděla bych, že mi pomůže, určitě bych o miminko bojovala, ale takto jsem v tom zůstala úplně sama... S otcem dítěte jsem se rozešla a ani jsem mu o těhotenství neřekla, aby nedělal ještě nějaké problémy. Objednala jsem se na miniinterrupci, byla jsem v 7. týdnu. Měla jsem hrozný strach, že to praskne, hlavně kdybych musela v nemocnici zůstat dýl. Proto jsem našim řekla, že budu pár nocí spát u kamarádky, protože její rodiče musí odjet za příbuznými na Slovensko, tak aby se doma nebála. Naštěstí po ničem nepátrali, jen mi táta řekl, ať tam nevyvádíme a radši se učíme na maturu. To si pamatuju. Když jsem se pak vrátila z nemocnice, tak jsem našim řekla, že kámoščiny rodiče nikam nejeli, takže změna plánu. No táta byl rád. Co vás dovedlo k rozhodnutí se pro potrat? Ta celková situace. To že jsem zůstala sama, že jsem neměla ani peníze na zajištění dítěte a kdybych se rozhodla si ho nechat, tak bych vlastně neměla ani kde bydlet.

109

Myslíte si, že by Vás rodiče opravdu nepodpořili? Táta určitě ne a mamka by se tátovi taky postavit nemohla. On je ten, kdo u nás rozhodoval. Mamka se kvůli němu něco nabrečela. On není špatnej, jen je hodně zásadovej. A to, že by mě nepodpořil, vím určitě. Vždycky nám lidi s podobnýma osudama jako jsem měla já dával za odstrašující příklad. Ani já bych pak neunesla tu tíhu, že jsem ho tolik zklamala i přes to, co se nám snažil celej život vštípit. K jakým morálním hodnotám jste byla vychovávána? K takovejm, který jsem často porušovala. Táta byl na nás se ségrou hodně přísnej. Někdy nám přišlo, že z nás chce mít puťky bez vlastního názoru, které na slovo poslouchají rodiče a později manžela. Neuvažovala jste o jiné alternativě řešení těhotenství? No přemýšlela jsem, že jsou i jiné možnosti, ale pro mě to nepřicházelo v úvahu. Měla jsem před maturitou a hlavně jsem to potřebovala ututlat před našima. Jak jste se cítila při samotném zákroku? V nemocnici jsem byla už taková vysílená, bez emocí. Nebylo mi to příjemné, byla jsem celkově už na dně, tohle byla poslední kapka. Měla jsem hrozný strach. Předtím jsem doma každej večer řvala do polštáře. Zdravotně to proběhlo bez komplikací, takže jsem mohla domů ten den. Litovala jste někdy svého rozhodnutí pro potrat? Ty první dny byly nejhorší. Bylo mi hrozně smutno. Cítila jsem se strašně opuštěná, zklamaná. Vyčítala jsem si, že jsem si, že jsem si začla s takovým člověkem. Bylo mi líto, že jsem to udělala, ale pořád jsem si sama pro sebe říkala důvody, proč to tak mělo bejt, no zkrátka jsem samu sebe omlouvala. Celkově asi záleží na povaze člověka jak se s tím vyrovná. Já si na to často vzpomenu, že kdybych to neudělala, tak by šlo to děcko už teď do školy, ale na druhou stranu bych nepotkala nikdy svýho nynějšího manžela. Teď čekáme mimčo a občas si řeknu, že tamto přece za nic nemohlo a i tak jsem ho nechtěla a tohle mimčo chci, přitom oba měli na život stejné právo. Dneska, možná je to tím, že jsem starší a že teď čekám dítě to zase vidím jinak. Je to všechno velikej zázrak vývoj toho miminka v bříšku. Ale byla jsem tehdy mladá a teď už s tím nic nenadělám a život jde dál. Je to prostě už smutná minulost. Myslíte si, že by stát měl mít povinnost ochraňovat nenarozený život? Potrat rozhodně není správná věc. Sama jsem to prožila, tak vím, o čem mluvím. Já bych ho asi úplně nezakázala, ale udělala bych nějaké přísnější podmínky pro jeho provádění. Ale jak se pořád diskutuje o zákoně o zrušení interrupcí, tak absolutně nechápu, že o těchto věcech, které se týkají hlavě žen - rozhoduji především muži. Ti do toho mají nejmíň co kecat, protože udělat ženské dítě je pro chlapa to nejmenší a opustit ji taky není pro některé problém. Já bych je chtěla vidět v kůži té ženy, která stojí před takovým rozhodnutím. Rozhodně to není nic příjemnýho. Kdy podle Vás začíná lidský život? Já bych řekla, že když tomu maličkému začne bít srdíčko, tak začíná žít. Jenže bohužel, ne vždycky ten život dospěje až k narození.

110

Změnily se nějak Vaše etické postoje po prodělání interrupce? Ano, dneska už bych to neudělala. Není to jen nějakej operační zákrok, ale končí tím začínající život, který ale nemůže za chyby svých rodičů. Děkuji Vám za rozhovor.

Renata Renato, mohla byste prosím vyprávět Váš příběh, popsat Vaši situaci a proč k potratu došlo? Jsem taky jedna z těch, co umělé přerušení podstoupila. Nejsem z těch, co by skákala chlapům do postele. Vždy jsem používala ochranu a to nejen diky hrůze z pohlavních chorob.... ale stalo se a zjistila jsem to náhodou. Bylo to pro mě strašný překvapení, nic takovýho jsem nečekala. Připadala jsem si jako v pasti. Vše jsem probrala i s přítelem a světe div se za chvíli budem spolu dva roky. On byl pro mě tou největší oporou. On jediný pochopil moje pocity a je jedno jestli před nebo po. Můžu říct, že mě to s přítelem stmelilo. Prostě vím, že stojí při mně. Když tento zákrok holka podstupuje nemá z toho radost a ani já jsem neměla, i když vím, že jednou chci rodinu, ale v té době jsem pracovala v zahraničí, měli jsme pronajatý jeden pokoj. Tady rodiče bydli v garsonce. Neměla jsem žádné našetřené peníze, ani zázemí, tak jak potom vychovat dítě a zajistit mu šťastné dětství??? Já jsem po potratu nejásala hurá, je to vyřešený. Přeci jen jednou budu chtít děti, mám je ráda. Pro mě to bylo těžký se rozhodnout pro potrat, taky proto, že jsem dělala dost věcí, abych to řešit vůbec nemusela.... prostě jsem se do té situace dostala a vyřešila ne možná pro všechny přijatelným způsobem, ale proto nejsem špatnej člověk a věřím tomu, že kdyby mi to situace dovolila, nepřemýšlela bych. Vždycky jsem říkala, že bych to neudělala, ale když se člověk do té situace dostane, tak je to jiný..... Jak se k vám zachoval partner, když jste mu o těhotenství řekla? Nebylo to tak, že by mě přítel do toho tlačil, ale byl se mnou, když mi potom nebylo nejlíp. Protože znovu podotýkám i když jsem si to sama zvolila, nebylo mi po tom dobře. Vím, že by mě podpořil i kdybych se rozhodla jinak. A jsem si jistá, že pokud by se mi to stalo dnes, určitě bych nad tím přemýšlela jinak. Neuvažovala jste o jiné alternativě řešení těhotenství?Adopce, baby-box? Ne, měla jsem štěstí v neštěstí, že jsem na to přišla v době, kdy je to možné řešit interrupcí. Neměla jsem teda ze zákroku dobrej pocit, ale k adopci bych dítě nedala. Neuměla bych žít s tím, že někde na světe běhá moje dítě. Jak probíhal samotný zákrok? Byl to pro mě velký problém – v té době jsem bydlela v zahraničí, takže jsem se musela na pár dní vrátit do Čech. Musím ale říct, že vše proběhlo velmi rychle. Ty pocity, které jsem u toho a potom měla, byly dost depresivní a bez pomoci přítele bych se z toho jen tak nedostala. Cítila jste po potratu lítost? Jo, nebylo mi dobře. Pořád jsem přemýšlela, jestli jsem to měla udělat, jestli jsem se rozhodla správně. Jak jsem už řekla, moc mi pomohl partner. Časem se moje pocity zlepšily, ale už bych nikdy nechtěla podobnou situaci řešit. Radši se teď chráním dvojnásob. 111

Myslíte si, že by stát měl mít povinnost ochraňovat nenarozený život? Je pravda, ze každá žena má právo se o svém těle rozhodovat. Na druhou stranu v případě těhotenství už nerozhoduje jen o svém těle. I když je v dnešní době dost prostředků, jak otěhotnění zabránit – i když samozřejmě se někdy prostě "zadaří", že...těžký no. Nemyslím si, že jít na potrat je správné, ale každá z nás se může dostat do situace, kdy prostě na potrat jít musí nebo je to prostě jediná možnost volby v danou chvíli. Je to rozhodně i lepší, než by pak matka mimčo někde nechala na pospas... Spíš by měli uzákonit prodej antikoncepce bez receptu a hned by bylo o něco méně potratů. K jakým morálním hodnotám jste byla vychovávána? Empatie, vstřícnost k druhým, nedat na první dojem, hledat na každém něco dobrého. Kdy podle Vás začíná lidský život? Nevím. Ale myslím si, že několikadenní embryo ještě není dítě. Dítě se z něj stane až postupně. A jinak samostatný lidský život začíná narozením. Změnily se nějak Vaše etické postoje po prodělání interrupce? Asi ne. Spíš to beru jako svoji chybu, ze který si musím vzít poučení a jít dál. Děkuji za rozhovor i za čas, který jste mi ochotně věnovala.

Alena Aleno, mohla byste prosím vyprávět Váš příběh, popsat Vaši situaci a proč k přerušení těhotenství došlo? Já jsem otěhotněla plánovaně. Měli jsme po svatbě, když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem byla strašně šťastná. Když jsem to sdělila manželovi, byl v euforii, byl tak nadšený. Moc jsme se na miminko těšili. Oba jsme těhotenstvím žili, já jsem začala brát vitamíny a pít bylinkový čaje, starala jsem se o sebe, chtěla jsem dát miminku jenom to nejlepší. Ani mi nebylo nijak špatně, jen jsem ze začátku byla dost ospalá. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím na ultrazvuku srdíčko. To, že jsem těhotná jsme řekli i rodině a všichni jsme se moc těšili. Těhotenství probíhalo v pořádku a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco přihodit. Pak ale nastal zlom skoro ze dne na den. Byla jsem v devatenáctém týdnu těhotenství, když mi můj gynekolog sdělil, že tripple test (krevní test na vrozené vývojové vady) nedopadl moc dobře a že bude nutné udělat ještě genetický ultrazvuk a amniocentézu. Do ty doby jsem byla na dvou vyšetřeních ultrazvukem a obě dopadly dobře a naše miminko bylo shledáno „proporcionálním, bez zjevných morfologických vad“. A teď tohle. Podle tripple testu byla pravděpodobnost 1:130, že naše dítě bude mít chromozomální defekt. Konkrétně Downův syndrom - bude mentálně postižené. Po téhle zprávě jsem se totálně sesypala. První noc byla asi nejhorší v mém životě. Brečela jsem a říkala jsem si, co bych dělala, kdyby se to postižení potvrdilo. To čekání na genetický ultrazvuk bylo nekonečné. Na ten jsme šli s manželem za dva dny po sdělení výsledků tripplů. Doufala jsem, že nám řeknou, že je naše miminko úplně v pořádku, že ten test vyšel špatně. Jenže pan doktor na genetice to strašný podezření nevyvrátil a řekl, že by mě raději poslal ještě na amniocentézu. A začlo zase další nekonečný čekání, na amniocentézu jsem šla za 10 dní. Ten zákrok byl pro mě zvláštní. Potom nastalo další strašně dlouhý čekání na výsledky. Během ty doby se mi honily hlavou děsivý myšlenky, nemohla jsem spát. Skoro pořád jsem na to 112

musela myslet. Hrozně jsem se bála špatného výsledku, nevěděla jsem, co budu dělat, když se postižení potvrdí. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli bych zvládla starat se o postižené dítě. Jestli bych ho dokázala přijmout. Zní to sobecky, ale já jsem opravdu nevěděla, jestli bych to zvládla. Manžel se mě snažil uklidňovat, že to bude dobrý, že čekáme zdravýho prcka. Ale viděla jsem na něm, že taky není ve svý kůži a že se taky bojí. A pak mi zavolal gynekolog, že už má výsledky a ať přijedeme. V tu chvíli jsem už tušila, že to nedopadlo dobře. Bohužel jsem měla pravdu. Postižení se potvrdilo a my se navíc dozvěděli, že čekáme holčičku. Zhasla poslední jiskřička naděje a já tam jen tupě zírala. V tu chvíli jsem snad ani nic necítila, byla jsem v šoku. Doktor nám tak zhruba řekl, co to postižení znamená a pak nakonec řekl, že v takových případech je taky možné umělé ukončení těhotenství. Ať se rozhodneme, jestli si miminko necháme, ale s rozhodováním neotálet, protože jsem byla už ve 22. týdnu těhotenství. Cestou domů na mě všechno dolehlo, ta tíha, kterou jsem nemohla unést a začala jsem hrozně brečet. Manžel z toho byl taky na dně. Doma jsme nebyli schopný moc mluvit, jen jsme brečeli, hlavně já. V noci jsem se trochu uklidnila a snažila jsem se o tom přemýšlet. Pořád jsem se snažila přijít na to, kde se stala chyba. Oba jsme byli s manželem zdraví, v rodině taky nebylo žádný postižení. Bylo mi 26, takže stará jsem taky nebyla. Od zjištění těhotenství, jsem pila bylinkové čaje, brala vitamíny... Alkohol jsem taky nepila, prostě jsem nepřišla na nic, co by to mohlo způsobit. Chtěla jsem pro svoje vytoužené dítě jen to nejlepší a přesto to dopadlo takhle. Přepadla mě hrozná beznaděj a jen jsem si říkala, že je to nespravedlivý, proč se to muselo stát zrovna mně. Zažila jsem toho už hodně, ale nic z toho nebylo tak bolestivé a tak strašné jako právě tohle. Naše holčička mě celou noc kopala a já se při každém jejím pohybu rozbrečela. Myslela jsem, že se zblázním, že se mi srdce rozskočí... Zažívala jsem hrozné pocity. Na jednu stranu jsem svoji holčičku milovala, na druhou stranu jsem k ní poprvé cítila takový zvláštní odstup. Dneska se za to stydím, ale ten pocit byl takovej. Nemohla jsem se toho zbavit. Představovala jsem si okamžik, až se narodí. Bude jiná a to už napořád. Vůbec jsem nevěděla, jestli to zvládnu. Taky jsem přece chtěla být ta pyšná máma, která si hrdě svůj uzlíček donese domů a bude jezdit na procházky. Když jsem si představila, že by se mi někdo podíval do kočárku na miminko a tam leželo to moje „jiné“ dítě, asi bych to nezvládla. Podobný úvahy jsem měla pořád a taky jsem skoro pořád brečela. Představovala jsem si náš život. Říkala jsem si, že by už nikdy nebyl normální. Kamkoliv bysme šli, někdo by se za námi ohlídnul, žádná normální škola, normální dovolená atd. Měla jsem strach, že to neunesu, že to nezvládnu, že se potom zblázním. Jaký byl postoj Vašeho partnera? Byl z toho taky hodně špatnej. Nikdy předtím jsem ho neviděla tak zoufalého. Byl to právě Pavel, kdo navrhnul potrat. Já jsem neměla odvahu to vyslovit jako první. Ale byla jsem tak nějak podvědomě ráda, že mě nenutí si dítě nechat. Dneska se za tyhle svoje pocity strašně moc stydím a nikde je neříkám. Ale tenkrát to bylo jiný. Nejhorší na tom bylo to, že jsem se musela rychle rozhodnout. Ta hrozná časová tíseň. Rozhodování bylo strašný. Ale tak nějak jsem si bolestně uvědomila, že bych nezvládla starat se o postižený dítě, zní to hrozně, ale nemohla, určitě ne psychicky. Tak jsme začli zvažovat potrat, bylo to pro mě taky strašný, protože holčičku jsem už hodně cítila a navíc jsem si ani nedokázala představit, jak ten zákrok probíhá, když už jsem tak daleko. Byla jsem na dně, nejvíc jsem si přála, aby to všechno byl jenom zlý sen. Moc jsem se chtěla probudit a vědět, že je všechno v pořádku a my budeme šťastná 113

rodina. To se bohužel nestalo. Ještě musím říct, že mě hodně podporovala moje mamka. Manželovi rodiče se spíš přikláněli k potratu. Mamka chápala hlavně mě a chtěla, abych trpěla co nejmíň. Když jsem zvažovala, jestli si miminko nechat, tak mi řekla, že oni s taťkou by nám pomáhali, jak by to jen šlo. Manžel mi říkal, že jestli se na to necítím, tak ať jdu na potrat, že bysme pak už nikdy nemohli být opravdu šťastní. Vlastně jsem mu dala za pravdu a tak nějak jsem se začala uklidňovat, že za chvíli to všechno zlý bude za náma a příště už to všechno vyjde a my konečně budeme taky ta šťastná rodina a já šťastná máma. Proto jsem zavolala svému gynekologovi, že jsem se rozhodla pro umělé ukončení těhotenství. On mi řekl, jak to bude probíhat. Znělo mi to strašně, ale už jsem moc chtěla zase normálně žít. Nejen se utápět v bolesti, tak jsem byla ochotná podstoupit snad cokoliv. Jak jste se cítila při samotném zákroku? Nezlobte se, já ještě o tom nemůžu mluvit. Bylo to strašný. Nejstrašnější. Píchli mi do břicha injekci a moje holčička umřela...(pláč) pak jsem ji musela porodit. Hned ji odnesli. Cítila jste po potratu lítost? Nejstrašnější je, že cítíte jak se vaše dítě strašně zmítá a pak to najednou pomalu ustává, až to ustane úplně. V tu chvíli jsem začala strašně křičet. Najednou jsem cítila, že ne, že to nechci, že jsem to neměla udělat. Strašně jsem to chtěla vrátit. Strašně jsem křičela. Bylo mi úplně jedno, že řvu, že se nedokážu ovládnout, potřebovala jsem ze sebe dostat všechny ty nahromaděné emoce a smířit se nějak s tím, že je opravdu konec. Jen si vybavuju, jak mě sestřičky držely a snažily se mě uklidnit. Pak mi asi píchli něco na uklidnění. Protože jsem najednou byla hrozně moc otupělá. Ty dny potom jsem se jenom tak potácela po nemocnici. Byla jsem jako tělo bez duše. Ta odešla s mojí holčičkou. Navíc jsem byla strašně vyčerpaná i fyzicky. Všechno mě unavovalo. Nezvládala jsem nic. Už v nemocnici ke mně zavolali psychologa, protože jsem prý byla zvláštní případ. Ten pak přišel, ale musím říct, že mi skoro vůbec nepomohl. Asi mi vadilo, že je to chlap. Nechtěla jsem s ním o svých pocitech mluvit. Pak mě propustili a mamka mi pak našla psycholožku, která se navíc specializuje na tyhle problémy. To pro mě bylo lepší. Ale stejně jsem se v tom pořád plácala. Myslela jsem jenom na to, že jsem zabila svoje dítě. Věděla jsem, že jsem udělala hroznou chybu, vůbec jsem si neuměla představit, jak mě to zasáhne. Možná, kdyby to byl císař a ne normální porod navíc s tím vším předtím, tak bych se s tím líp vyrovnala. Ale ta hrůza, když se moje holčička trápila před koncem, tak jsem věděla, že je to všechno strašná chyba. Já jsem myslela, že se tam zblázním. Věděla jsem moc pozdě, že jsem to neměla dělat, že na to nemám povahu, abych se s tím někdy srovnala. Strašně moc mě začlo mrzet, že jsem nebyla statečnější a silnější na to, abych svoji holčičku přijala. S psycholožkou jsme všechno rozebíraly pořád dokola. Moc mi to pomohlo, jinak bych ani teď o tom nebyla schopná mluvit. Pak jsem s ní probírala i vztah s manželem. Protože to byla taky rána. Myslela jsem si, že mě po tom vše podrží, že bude stát při mně... On při Vás nestál? No, on si asi myslel, že mě podporuje. Ale já jsem to cítila jinak. Nechci mu to zazlívat. Je pravda, že já jsem měla velký problémy po potratu. Psychicky jsem to vůbec nezvládla, potřebovala jsem o tom pořád mluvit, vypovídat se z tý bolesti, truchlit. Pro něj to byla taky rána, to nepopírám, ale nemusel to prožít fyzicky, takovej horor a bolest. A on na to chtěl rychle zapomenout a začít žít znova, užívat si, radovat 114

se, jakoby se nic nestalo. Já jsem to nedokázala, já jsem často brečela kvůli dítěti a pak i kvůli němu. Cítila jsem se opuštěná, sama. Začli jsme se jeden druhýmu víc odcizovat a nakonec to skončilo tak, že naše manželství to nevydrželo a vloni jsme se s manželem rozvedli. Náš vztah nevydržel tu krutou ránu, kterou musel projít. Teď chodím pravidelně k psycholožce a doufám, že už bude jenom líp. K jakým morálním hodnotám jste byla vychovávána? Umět si vážit sebe i ostatních, umět pomáhat druhým. Kdy podle Vás začíná lidský život? Početím. Myslíte si, že by stát měl mít povinnost ochraňovat nenarozený život? No, nevím. Asi ne ve všech případech. Já jsem po potratu byla strašně nešťastná, ale vím o ženách, které byly také na přerušení kvůli zdravotním důvodům a ty se z toho docela rychle vzpamatovaly. Myslím si, že když žena cítí, že by na to neměla vychovávat postižené dítě, tak ta možnost přerušení by jí asi neměla být upírána. Pak by ty totiž matky mohly ty děti odložit do ústavů nebo ještě něco horšího. Ale co by se teda v tomhle státě nemělo podceňovat je, že by každá žena, co chce takový zákrok podstoupit, měla být lékařem upozorněna na ty strašný výčitky, který přijdou. V mém případě mi to doporučil spíš jako dobrou radu – zákrok a problém se vyřeší a vy znovu otěhotníte a budete šťastná... Ve chvíli, kdy jste na dně a je vám strašně zle, tak takovým řečem snadno uvěříte, ale ta realita potom je úplně jiná. Bohužel. Myslím si, že se to tady hodně podceňuje. Jo, jsou ženy, které to zvládnou líp, ale stejně by o tom měla být každá poučená. Možná by měli lékaři i více odkazovat na organizace, které se věnují ženám, které nechtěně otěhotní. Člověk pozná, že není sám, kdo má problém a je to pro něj lepší. Může to aspoň o trochu líp zvládnout. Když jsem řešila, jestli si děťátko nechat nebo ne, tak jsem si připadala jako jediná na světě, kdo má takový problém. Změnily se nějak Vaše etické postoje po prodělání interrupce? Určitě. Už bych to nikdy neudělala. Dítě za svoji nemoc nebo postižení nemůže. A i během života se mu může něco stát a zůstane třeba postižené, nebo na vozíku. A i přesto je to člověk, který má právo žít. Já se stydím za svoji slabost a snažím se s tím nějak srovnat, poučit se z toho a jít dál. Ale nevím jestli se mi to někdy podaří úplně. Ještě se mi pořád vrací deprese a strašný myšlenky. Děkuji Vám za ochotu a za rozhovor.

115