MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav slavistiky
Tereza Baráková
Spojitosti mezi díly Wzlot Jarosława Iwaszkiewicze a Pád Alberta Camuse Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Monika Maciejewska Brno 2010
1
Prohlašuji, ţe jsem při psaní diplomavé práce pracovala samostatně s pomocí uvedené literatury.
........................................................
2
Tímto děkuji Mgr. Monice Maciejewské za odbornou pomoc a cenné rady při tvorbě této práce.
3
OBSAH
I.
Úvod…………………………………………………………………..........................5
II.
Vliv politické situace na literaturu konce 40. a 50. let …….………………………6 I. Francie ….…………………………………………………………………………6 II. Polsko ……………………………………………………………………………..7
III. Existencialismus …………………………………………………………………….10 I. V Evropě …………………………………………………………………………10 II. V Polsku ………………………………………….……………………………....12 IV. Vliv života na dílo Jarosława Iwaszkiewicze a Alberta Camuse ..........................13 I. J. Iwaszkiewicz............………………………………………………..................13 II. A. Camus ……............……………………………………………………..........16 V.
Povídky Pád i Wzlot …………………………………………………….…..............19 I. Symbolika povídek ...............................................................................................19 a. Pád .....................................................................................................................19 b. Wzlot....................................................................................................................21 II. Forma …………………………………………………………............................22
VI. Wzlot jako polemika s Pádem …………………………………………..………......24 I. Název povídek........................................................................................................24 II. Otázka autobiografismu ……………………………………………………........ 24 III. Vztah autorů a hlavních postav k ţenám ………………………………...............26 IV. Vztah hlavních postav k Bohu ……………...........................................................28 V. Co vedlo autora ke vzniku povídky Wzlot? ………………..………………….....29 VI. Reakce, recenze a literární kritika …………………………………………….…31 VII. Závěr ……………………………………………………………………..…………..34 VIII. Resumé .......................................................................................................................35 IX. Použitá literatura ………………………………………………...............................36 I. Primární ..............................................................................................................36 II. Sekundární ..........................................................................................................36 a. Tištěná .............................................................................................................36 b. Elektronické zdroje .........................................................................................37
4
I. Úvod
Ve své práci jsem se zaměřila na povídku Wzlot, jejímţ autorem je Jarosław Iwaszkiewicz. Povídka nese věnování – Alberotvi Camus, které odkazuje na jeho povídku Pád (La Chute). Cílem této práce je najít spojitosti mezi povídkami a vyvrátit či potvrdit, zda je Iwaszkiewiczův Wzlot polemikou s Pádem Camuse. Svou práci jsem rozdělila do pěti částí. Obě povídky jsou odrazem existencionalismu. Proto jsem první část své práce věnovala nastínění politické situace a jejího vlivu na literaturu konce 40. a 50. letech ve Francii a v Polsku, období, ve kterém obě povídky vznikly. V druhé části jsem stručně přiblíţila filozofický a literární směr existencialismus. Pro větší přehlednost jsem vyčlenila podkapitolu existencionalismu v Evropě a v Polsku. V rámci jednotlivých kapitol jsem také oddělila části, ve kterých se zabývám povídkou Pád a povídkou Wzlot. V následující třetí části jsem shrnula ţivot a dílo obou autorů. Kaţdý z nich vyrůstal a pohyboval se v naprosto odlišném prostředí. Krátce jsem se také zmínila o jejich přínosu pro literaturu. Čtvrtá část je věnována symbolice obou povídek. Všímám si toho, kdy díla vznikla, děje, hlavní problematiky a formy, kterou jsou obě napsány. V poslední části jsem se věnovala problematice názvu a autobiografičnosti povídek, vztahu autorů a hlavních hrdinů k ţenám a Bohu. Dále tomu, co vedlo Jarosława Iwaszkiewicze k napsání povídky Wzlot. Také jsme shrnula reakce a literární kritiku týkající se obou povídek. V závěru jsem zodpověděla otázku, zda je Iwaszkiewiczův Wzlot polemikou s Pádem.
5
II. Vliv politické situace na literaturu konce 40. a 50. let
I.
Francie
Druhá světová válka zasáhla Francii, stejně tak jako většinu států. Ve Francii je nazývána „podivnou válkou‟1. Vichystický reţim, který nastolil Philippe Pétain během 2. světové války a úzce spolupracoval s Německem, skončil roku 1945. Předsedou vlády se stal v témţe roce Charles de Gaulle. Kvůli rozporům s komunisty a sociálními demokraty podal o rok později demisi. Právě komunisté a sociální demokraté vytvořili společně novou vládu a ustanovili IV. republiku (1946-1958). Během těchto dvanácti let se vystřídalo na dvacet vlád a dva prezidenti. V roce 1956 téměř vypukla občanská válka. Lid a armáda nesouhlasili s neustálými válkami v Alţírsku a Indočíně, které trvaly téměř dvě desetiletí. Otázky míru a války pronikaly do kulturního a literárního dění. V roce 1958 byl Charles De Gaulle zvolen prezidentem a ustanovil V. republiku. Okupace a zkušenosti s odbojem zasáhly do francouzského myšlení a literatury, ale i přesto poválečná literatura bezprostředně navázala na literaturu třicátých let, která byla ovlivněna předtuchou katastrofy a boje proti fašismu. Samozřejmě se autoři snaţili vyrovnat s tím, co zaţili během války. Celá válečná situace postavila jak národ tak i spisovatele před problémy, které se týkaly všech a nedalo se jim vyhnout. Cesta, po které se vydali spisovatelé Élaurd nebo Aragon, od surrealistické revolty ke skutečnému světu vyústila v odbojovou poezii. Tuto poezii tvořili básníci různých generací a zaměření. Existencialismus se vyvíjel ve Francii od 30. let, avšak otázka angaţovanosti se stala dominantní koncem 40. a začátkem 50. let i v tomto filozofickém a literárním směru. Existencialismem bylo ovlivněno mnoho spisovatelů. V poválečném období docházelo k názorovým střetnutím mezi představiteli třech hlavních proudů – marxistického, křesťanského a existencionalismu. I ve Francii se spisovatelé rozdělili na ty, kteří v nacismu spatřovali cíl, jako například M. Aymé a A. Gide. Mezi prokomunistické tiskoviny patřily La Nouvelle Revue Française a La Gerbe. Naopak řada spisovatelů a novinářů poloţila ţivot za boj proti fašismu – například filozof Georges Politzer, Jean Prévost v partyzánských bojích, kritik Benjamin 1
Francie nebyla poraţena Hitlerem, ale zničena pátou kolonou, která měla vlivné členy ve vládě, státním aparátu a armádě.
6
Crémieux v koncentračním táboře a Antoine de Saint-Exupéry zahynul jako letec. Řada dalších se zapojila do odboje svoji tvorbou. K odbojovým časopisům se řadí La Pensée libre a Les Lettres française. Ve francouzské literatuře zaujímá v próze první místo román. Například povídky nejsou ţádané a nakladatelé je nechtějí vydávat. Literatura 50. let se vyznačuje odstupem od čtenáře, byla zcela izolována. Spisovatelé netouţili po tom, aby se jejich dílo četlo, ale po tom, aby se líbilo literárním kritikům a v literárních kruzích, které se soustřeďovaly v okolí Saint-Germain-des-Prés. Literatura se vyznačovala motivy jako: „Samota, osamocenost, lidský úpadek, absurdnost světa, v němţ je člověk zbaven budoucnosti, jsou základní situací, na niţ se váţí nejčastěji opakující se motivy – snové monology, nostalgie po ztraceném dětství a jaho psychoanalitické traktování, mladý člověk narušený válkou a světem, neurologické a psychiatrické problémy ztráty paměti, zapomínání, krvesmilství, homosexualita a mystika sexuality.”2 Projevuje se absurdní drama E. Ionesca a pokusy.3
II.
Polsko
Po skončení 2. světové války se spisovatelé vyrovnávali s válečnými proţitky. Jednalo se především o dokumentární literaturu s autobiografickými prvky. Jiţ koncem 40. let díky teroru sílila nová vláda v Polsku a zakrátko byla stabilizována. S touto politickou změnou se změnila i situace literatury. Její pozice byla nová, jiná neţ před válkou. Stát uvolnil finance na rozvoj kultury – finansoval různé kulturní projekty, nakladatelství a výdej tiskovin. Jiţv roce 1944 vyšlo první číslo kulturního týdeníku Odrodzenie a o rok později začala vycházet Kuźnica, Twórczość a Pokolenie. Avšak časopisy Tygodnik Powszechny a Znak, které byly spojeny s církví, zůstaly v opozici. Výměnou za finanční podporu byla očekávána tvorba, která bude shodná s principy nové vlády. Aby bylo moţno toto kontrolovat, bylo zavedena cenzura, která kdyţ ne znemoţňovala, tak alespoň velice ztěţovala vyjádřit vlastní nezávislé názory na veřejnosti. Stát nakonec určil pravidla, podle kterých se měla řídit veškerá tvůrčí činnost, byly zvěřejněny na Sjezdu polských literátů v roce 1949 ve Štětíně, sjezdu předsedal 2
Kolektiv autorů. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Praha: 1979, s. 281. O literatuře ve Francii viz Kolektiv autorů. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Praha: 1979, s. 139278. 3
7
Stanisław Żółkiewski. Tyto zásady vešly do historie literatury pod názvem – realizm socjalistyczny (socrealizm). Inspirace přišla zjevně z východu. Striktní pravidla se netýkala jen literatury, ale také literární kritiky, hudby, malířství, architektury a filmu. „Doporučení‟ zrušila svobodu slova, ohraničila moţnosti vyjádření a zcela utla diskuze o literatuře, které se vedly v prvních poválečných letech. Bylo očekáváno, ţe se nikdo nebude snaţit vyjádřit či popsat reálně dobu okupace. Co se okupace týče, byla přijata zideologizovaná verze, která hodnotila negativně AK4 a měla pozvednout Rudou armádu ( Armia Czerwona). To se projevilo v dílech Wrzesień Jerzego Putramenta nebo Dni klęski Wojciecha Żukrowskiego. Metoda socrealizmu diktovala autorům ideologické a filozofické poţadavky, kterým
měli
podřídit
svoji
tvorbu.
„Pisarz,
twórca,
wierny
zasadom
realizmu
socjalistycznego, miał odtwarzać nie rzeczywisty kształt życia społecznego, lecz przede wszystkim
to,
co „postępowe‟
(zgodne
z
doktryną stalinowskiego
komunizmu),
co „ma szancje rozwoju‟ w przyszłości.“5 Marx a Engels definovali estetické parametry, podle kterých se mělo umělecké dílo podobat továrenskému výrobku. Podle filozofů měla literatura plnit didaktickou funkci a napomáhat k utváření nového typu člověka. Umělci, kteří chtěli tvořit veřejně, se museli zcela podřídit těmto kritériím. Hlavními postavami se stali dělníci a zemědělci. Díla, která byla napsána v tomto duchu, se vyznačovala monumentálností a patosem. Mezi přední díla polského socrealizmu se řadí Nr 16 produkuje Jana Wilczaka, Węgiel Alexandra Ścibora-Rylskiego, Obywatele Kazimierza Brandysa, Przy budowie a Władza Tadeusza Konwickiego a v poezii například Słowo o Stalinie Władysława Broniewskiego. Literatura se stala nástrojem pro propagandu reţimu. Ukázalo se, ţe taková literatura je pouze dokumentem oné doby, nemá ţádnou literární hodnotu. V roce 1953 zemřel J. Stalin, čímţ se uvolnil politický nátlak také v Polsku. O rok později bylo zrušeno Ministerstvo Veřejné bezpečnosti v Polsku. V únoru 1956 na 20. sjezdu KZPR6 přednesl svůj projev N. S. Chruščov O kulcie jednostki i jego następstwach. Vyjevil část pravdy o Stalinových krvavých metodách. Většina členů komunistické strany byla šokována. V témţe roce zemřel B. Bierut a v červnu došlo ke krvavému povstání dělníků v Poznani. Všechny tyto události vedly k tomu, ţe se W. Gomułka stal 1. tajemníkem PZPR7. Tento jev ve státě a tudíţ i kultuře se nazývá polski październik (polský říjen), 4
AK - Armia Krajowa, konspirační ozbrojené síly polského podzemí, které byly činné za 2. světové války. Burkot, S. Literatura polska po 1939 roku. Warszawa: 2007, s. 56. 6 KZPR - Komunistyczna Partia Związku Radzieckiego – Komunistická strana Sovětského svazu. 7 PZPR - Polska Zjednoczona Partia Robotnicza - Polská sjednocená dělnická strana 5
8
październik ‟56 (říjen „56) nebo odwilż gomułkowska (gomułkovské tání). Projevem tání bylo i propouštění politických věţňů. Všechny tyto události vedly k naději na demokracii a mezi umělci na svobodný projev. Začaly veřejně vycházet sbírky poezie autorů, kteří nemohli do té doby svá díla publikovat – Wysława Szymborska a Tadeusz Nowak a nebo zpoţděné debuty Mirona Białoszewského a Zbigniewa Herberta. Adam Ważyk, přední prokomunistický spisovatel, šokoval svým Poematem dla dorosłych, v kterém zkritizoval jak svá dřívější díla, tak i celý reţim. Byla vydána díla autorů, kteří emigrovali, a jejich díla jiţ vyšla v zahraničí, např. Witolda Gombrowicze, rovněţ i díla zahraničních autorů jako Joyce, Kafka, Camus, Sartre, Faulkner, Dostojevski, Ionesco a Beckett. Objevila se také skupina mladých progresivních autorů, která právě roku 1956 zaloţila Literární skupinu Współczesność. Jejími zakladateli byli Z. J. Bolek, J. Lenartowicz, M. Kotowska, M. Ośniałowski, J. S. Czajkowski, R. Śliwonik, skupina se zanedlouho mohutně rozrostla. Vydávali stejnojemnný dvoutýdeník, který vycházel do roku 1958. Umoţnili vydat debut mnoha mladým autorům, kteří do té doby nemohly publikovat. Například E. Bryll Wigilie wariata, S. Grochowiak Ballada rycerska, J. Harasymowicz Cuda, M. Hłasko Pierwszy krok w chmurach, S. Mrożek Słoń a další. Skupina organizovala autorská setkání v různých městech, také filmová a divadelní. Jiţ v roce 1957 byla opět zavedena cenzura: „Już nigdy nie powrócił do literatury i kultury polskiej socrealizm – taki, jaki znaliśmy z lat 1949 – 1955 i jaki jeszcze przez wiele dalszych lat obowiązywał w krajach ościennych.”8. Starší autoři se vrátili ke starým způsobům, tedy do podzemí a mladí se projevovali ve skupině Współczesność.9
8
Melkowski, S. Światopowiadań. Krótkie formy w prozie Jarosława Iwaszkiewicza po roku 1939. Toruń: 1997, s. 93. 9 O situaci v Polsku v 50. letech viz Kolektyw autorów. Tablica. Epoki literackie. Bielsko-Biała: PARK, 2007, s. 368-274; Burkot, S. Literatura polska po 1939 roku. Warszawa: 2007, s. 54-58; Melkowski, S. Świat opowiadań. Krótkie formy w prozie Jarosława Iwaszkiewicza po roku 1939. Op. cit., s. 92-93; http://wspolczesnosc.klp.pl/a-9327.html; http://wspolczesnosc.klp.pl/a-9226.html.
9
III. Existencialismus
I.
V Evropě
Existencialismus v literatuře má své kořeny ve stejnojmenném filozofickém směru, který vznikl po 1. světové válce. Jeho hlavními představiteli jsou Martin Heidegger a Karl Jaspers. Heidegger se inspiroval filozofií Kierkegaarda a sformuloval jeho myšlenky v Německu kolem roku 1930. Tato filozofie se rozšířila během druhé světové války do Francie, hlavně díky francouzskému filozofovi J. P. Sartrovi. Šla v Kiergaardových šlépějích, ale odchýlila se od něj - stala se vyjádřením pro chvilkové nálady plné skepse, iracionality a pesimismu. Hlavními představiteli existecialismu jsou Jean Paul Sartre, Albert Camus a Gabriel Marcel – představitel křesťanského existencialismu. Ţánry, které neodmyslitekně patří k existencialiasmu, jsou filozofický román a absurdní drama. Podle Jerzyho Kossaka je velmi těţké definovat tento filozofický směr, jehoţ představitelé nikdy nechtěli zaloţit nový literární směr ani nevytvořili ţádný manifest. Neexistuje ţádný jiný směr v současné filozofii, jejţ by autodestrukční tendence jeho předních tvůrců tak silně poznamenaly, jako je tomu u existencialismu. Někteří se ani k existencialismu nehlásili. Albert Camus napsal v roce 1945: „Nie, nie jestem egzystencjalistą.“10. Jediné, co je spojovalo, byl Kierkegaard: „Sami egzystencjaliści wielokrotnie się między sobą sprzeczali, nie stanowili jednolitego ruchu, to co ich łączyło, to Kierkegaard.“11. Klíčové pro filozofii existencialismu je pojetí existence, která je úzce spojena s lidským bytím. Člověk se objevuje na světě bezdůvodně, jeho existence není ničím podmíněna, tragismus osudu člověka spočívá v tom, ţe sám musí převzít zodpovědnost za svůj ţivot. Pro kaţdého člověka je stěţejní přesvědčení o křehkosti a nestálosti bytí. Vedle strachu z ţivota, který je podle existencialistů absurdní, člověk neustále pociťuje strach ze smrti. Jde vlastně o pochybnost v sílu racionalismu. Pochybnosti přináší zoufalství. Pokud se oprostíme od rozumu, spoléháme se na intuici a naše srdce, v té chvíli odhalujeme tragický osud člověka, ten se neustále obává smrti – ztrácí se v nekonečnosti, uvědomuje si propast mezi velikostí Boha a ubohou lidskou přirozeností. Heidegger se domníval, 10 11
Guze, J. Albert Camus: Los i lekcja. Warszawa: 2004, s. 40. www.cdzn.pl/materialy5/egzystencjalizm_i_etyka_z_niego_wynikajaca.doc.
10
ţe: „życie to bycie ku śmierci“12. Zase J. P. Sartre tvrdil: „Absurdem jest, żeśmy się urodzili, absurdem jest, że pomrzemy.“13. Tento strach ze světa nemírní dokonce ani ostatní lidé, naopak, jejich přítomnost jen zesiluje pocit opuštěnosti a samoty. V mezilidských vztazích chybí porozumnění, jedni touţí ovládat druhé. J. P. Sartre tvrdil, ţe peklo, to jsou ostatní. Camus souhlasil se vzpourou, která je bojem proti utrpení a zlu, ale se vzpourou jedince, nesouhlasil s kolektivní revolucí, jak vyšlo najevo v jeho díle Člověk revoltující, J. P. Sartre s ním v tom to nesouhlasil. Tento esej – odmítnutí kolektivní revoluce – byl příčinou jejich sporu. „Człowiek jest według egzystencjalistów jednostką absolutnie wolną. Wychodząc z takiego założenia nie ma w nikim oparcia, boi się więc, że każda decyzja, jaką podejmie, będzie decyzją złą, stąd też bierze się trwoga i drżenie.“14 Kaţdý je odkázán pouze sám na sebe a nemůţe od nikoho čekat podporu. Představitelé křesťanského existencialismu pojímají problematiku existence z jiného úhlu pohledu. Zastávají názor, ţe existencialismus je moţným přechodem od pasivní existence k pravému bytí. Existence se opírá o dvě hodnoty – lásku a víru. Láska, kterou projevujeme druhým, nám pomáhá oprostit se od vlastního já, které je na úkor my, dává nám moţnost uvědomit si spojení s ostatními lidmi. Láska je nerozlučně spojená s vírou. Bůh je pro člověka záruka, ktará ho nikdy nezklame. Některé politické a společenské instituce válčily proti existencialismu: „Zwolennicy marksizmu krytykowali go za niewiarę w człowieka. Spotykał się on również z oporem ze strony kościoła, który uważał go za filozofię skrajnie ateistyczną.“15. Existencialismus ovlivnil i kinematografii, například tvorbu Ingmara Bergmana.16
12
Krawczyk, A. Omówienie lektur. Kraków: 2007, s. 14. Tamtéţ. 14 www.cdzn.pl/materialy5/egzystencjalizm_i_etyka_z_niego_wynikajaca.doc. 15 Tamtéţ. 16 O existencialismu viz Kossak, J. Existencialismus ve filozofii a literatuře. Praha: 1978, s. 22; www.cdzn.pl/materialy5/egzystencjalizm_i_etyka_z_niego_wynikajaca.doc; Krawczyk, A. Omówienie lektur. Op. cit., s. 13-14. 13
11
II. V Polsku
Co se týče existencialismu v Polsku, vypukl po roce 1956. Jeho předchůdcem byl Jarosław Iwaszkiewicz: „To wszak ja - mógłby powiedzieć Iwaszkiewicz - tworzyłem prehistorię egzystencjalistycznych postaw w Polsce, postaw, które „wybuchły‟ po 1956 roku.”17. jeho román Księżyc wschodzi, který vyšel v roce 1925 nenalezl tehdy mnoho pochopení. Proč? Zřejmě právě kvůli myšlenkám a prvkům existencialismu, který v polovině 20. let nepatřil mezi všeobecně přijímané filozofie. Jak vidíme, Iwaszkiewicz psal v duchu existecialismu v době, kdy na něj nebyla polská literární scéna připravena. Księżyc wschodzi je vlastně ukázkou Iwaszkiewiczowa přechodu k existencialismu: „proces przechodzenia od dekadentyzmu do egzystencjalizmu został świadomie przez autora wprowadzony w świat powieściowy.“18. Dalšími díly, která byla napsána v duchu existecialismu, před rokem 1956 jsou předválečná díla Gombrowicze a Nienasycenie Witkiewicze. S. Morawski uvádí o existencialismu po roce 1956: „był odmienny, choćby dlatego, że pisano o nim z samowiedzą filozoficzną, asymilując to, co zostało już osiągnięte na Zachodzie. Mimo różnic, uderzają tutaj elementy podobne jak w fazach poprzednich: ruiny wiary, upadek bóstw, zarzewie buntu przeciw światu fałszywie skonstruowanemu.“19.20
17
Komitet redakcyjny. Powroty Iwaszkiewicza. Poznań: 1999, s. 156. Tamtéţ, s. 152. 19 Tamtéţ, s. 158. 20 O existencialismu v Polsku viz Komitet redakcyjny. Powroty Iwaszkiewicza. Poznań: 1999, s. 152-158. 18
12
IV. Vliv života na dílo Jarosława Iwaszkiewicze a Alberta Camus
I.
J. Iwaszkiewicz
Jarosław Iwaszkiewicz se narodil 20. února 1894 ve vsi Kalnik u Kyjeva. Jeho otec, spisovatel Bolesław Iwaszkiewicz, pocházel z aristokratické rodiny. Kdyţ bylo Jarosławovi osm let, zemřel mu otec a nastala doba stěhování, nejprve do Varšavy, poté do Kirovogradu zpět na Ukrajinu, kde začal navštěvovat gymnázium. Odtud se přemisťují do Kyjeva. V té době se patnáctiletý Iwaszkiewicz přátelí s Karlem Szymanowským, o dvanáct let starším bratrancem. Často ho navštěvuje v jejich sídle v Tymoszówce. „Klimat kulturalny domu Szymanowskich, domu w miarę szlacheckiego, w miarę artystyczno-cygańskiego, przepełnionego muzyką i zabawnymi dziwactwami nie dającymi się z niczym porównać, w niemałym stopniu wpłynął na rozwój osobowości przyszłego pisarza.”21. O prázdninách často cestoval po Ukrajině – pracoval jako domácí učitel. Dokončil studia na gymnáziu, začal studium práv na univerzitě v Kyjevě a zároveň se stal studentem konzervatoře. V roce 1915 vychází jeho debut – báseň Lilith v kijevském časopise Pióro. Iwaszkiewicz navazuje spolupráci s divadlem Studya v Kyjevě, které vede Stanisława Wysocka, stává se jeho hercem a literárním vedoucím. V roce 1918 vstupuje do III Korpusu Polskiego, do vyšší jednotky polského vojska v období 1. světové války. V témţe roce se stěhuje, tentokráte jiţ sám, do Varšavy, kde začíná pracovat jako soukromý učitel. Navazuje kontakty v uměleckých kruzích a jeho básně se objevují v časopise Pro Arte et Studio. Vydal svoji první knihu, sbírku básní Oktostychy (1919). Stal se součástí literární skupiny Skamander, která vystupovala v literárním kabaretu v kavárně Pod Pikadorem. Na dva roky se stává součástí redakčního týmu časopisu Zdrój, poté Kurier Polski v oddělení umění. Své verše, prózu a recenze publikoval v novinách Kurier Lwowski (1921-1922) a časopise Tygodnik Ilustrowany (od 1922). V roce 1921 zaloţil společně s přáteli experimentální divadlo Elsynor, kde uvedli hru Stanisława Ignace Witkiewicze Pragmatyści. Stává se tajemníkem Towarzystwa Zachęty sztuk
Pięknych22.
V roce
1922
si
bere
za
ţenu
Annu
Lilpop
a
usazují
se v městečku Podkowa Leśna, ve vilce Stawisko. Iwaszkiewicz se stává na dva roky 21
Matuszewski, R. Iwaszkiewicz. Warszawa: 1965, str. 7. TZSP – organizace, která sdruţovala umělce a milovníky umění, jejichţ hlavním cílem byla popularizace polského umění, pomoc mladým umělcům, vydávání a organizace výstav. Činnost spolku byla zastavena v roce 1939 a obnovena roku 1990. 22
13
tajemníkem předsedy sněmovny Macieje Rataje. Neustále tvoří, jak básně - sbírka Dionizje, tak básnickou prózu Ucieczka do Bagdadu, cyklus povídek Legendy i Demeter a román Hilary, syn buchaltera, za který dostal Cenu nakladatelů v roce 1925. Opět mění redakci, tentokráte spolupracuje s Wiadomościami Literackimi. Spisovatel odjíţdí na semestr do Paříţe, kde se věnuje východním jazykům – arabštině a turečtině. Zúčastnil se mezinárodního kongresu PEN klubu23, který se konal v Paříţi, a jednání Vídeňského kongresu Unie intelektuálů. V roce 1926 se konala premiéra opery Karola Szymanowského Król Roger, k níţ Iwaszkeiwicz napsal libreto. O rok později umírá autorova matka, Maria z Piątkowskich Iwaszkiewiczowa. V tomto roce začíná pracovat jako vedoucí odboru proragace umění v tiskovém oddělení Ministerstva zahraničních věcí. V těchto letech autor mnoho cestuje, navštívil Německo, Francii, Itálii, Rakousko, Švýcarsko a Španělsko, po válce navštívil také Ameriky, Brazílii a Argentinu. Zastával mnoho funkcí - tajemníka polského velvyslanectví v Kodani a v Bruselu, byl místopředsedou Związku Zawodowego Literatów Polskich (Svazu polských sposivatelů), po válce literárním vedoucím varšavského divadla, členem Zarząd Europejskiej Współnoty Pisarzy (Správa evropského společenství spisovatelů), Celou druhou světovou válku strávil se svou ţenou ve Stawisku. Jako jediný z pětice básníků Skamandra nevyuţil moţnosti emigrovat. „Przez pięć z górą lat szalejącego hitlerowskiego terroru dzielił los i ryzyko tych wszystkich, którzy w kraju pozostali. Jak ogół pisarzy w Polsce, pozbawiony był możności publikacji swych utworów, skazany na milczenie...”24. Iwaszkiewicz ovšem nepřestává tvořit, naopak, toto období se zdá být jeho nejplodnějším. Jeho dům ve Stawisku se stal v letech okupace centrem kospiračního uměleckého ţivota, pořádaly se tu koncerty, autorská setkání a různé diskuze. Společně s Marií Dąbrowskou a Jerzym Andrzejewským řídil sekci literatury v oddělení Oświaty, Nauki i Kultury Delegatury Rządu RP. Po osvobození okupovaného Polska byl autor opět v centru dění, na prvním sjezdu Związku Literatów Polskich (Svazu polských spisovatelů) v roce 1945 v Krakově byl zvolen předsedou tohoto svazu do roku 1946 především díky jeho dlouholeté práci redaktora mnoha literárních tiskovin. V letech 1945-1946 vedl poznaňský dvoutýdeník Życie Literackie, v letech 1947-1948 týdeník Nowiny Literackie ve Varšavě, od roku 1955 aţ do jeho smrti byl šéfredaktorem nejuznávanějšího literárního měsíčníku Twórczość. Autor se vydává na cestu do. Za sbírky Nowa miłość a Nowele włoskie dostal 23
PEN klub - je celosvětové sdruţení spisovatelů, zaloţené 5. října 1921 ve Florence Restaurantu v Londýně, název klubu v sobě skrýval hlavní podmínku členství, tvoří jej počáteční písmena profesí spjatých se slovesným uměním: poets, playwrights, editors, essayists, novelists (tedy básníci, dramatici, vydavatelé, esejisté, romanopisci). 24 Matuszewski, R. Iwaszkiewicz. Op. cit., str. 31-32.
14
v roce 1947 literární cenu týdeníku Odrodzenie, která byla v té době nejuznávanější. Po zavedení státních ocenění získal v roce 1952, 1955 a 1977 Nagrodę Artystyczną I stopnia (ocenění umělců). Zaslouţil se o zaloţení polského PEN clubu a v letech 1950-1965 byl jeho místopředsedou. V letech 1970-1971 přednášel o polské literatuře na univerzitě ve Varšavě, v roce 1971 mu byl udělen touto univerzitou titul doctor honoris causa a v roce 1979 taktéţ, ale Jagelonskou univerzitou v Krakově. Stal se čestným členem Spolku Frederika Chopina, srbské Akademie vědy a umění i Akademie dějin a polské literatury. Získal sicilskou cenu Premio Mondello. Autor zemřel 20. února 1980 a je pochován v Brwinowě u Varšavy. Jeho posledním přáním bylo, aby byl pochován v obleku horníka a tak se také stalo. V autorově domě je dnes muzeum, které je věnováno jeho ţivotu a tvorbě. Autor vytvořil za půl století okolo sedmdesáti děl, které se řadí k ţánru povídka. Najdeme mezi nimi krátké črty, klasické povídky, ale také ty varianty prózy, které měl spisovatel nejraději a tvořil je nejčastěji - novela, která se časem rozrostla do formátu krátkého románu (povídky). Podle Stefana Melkowského se povídka stala oblíbeným ţánrem, zejména na vrcholu jeho tvorby. „Wiele spośród istotnych utworów, które wyszły spod jego pióra, to są właśnie owe „długie krótkie opowieści‟, stanowiące niemal specyficznie Iwaszkiewiczowski gatunek literacki.”25 Jarosław Iwaszkiewicz, kontroverzní avšak uznávaný spisovatel. Byl kritizován za spolupráci s komunistickou stranou. Gustaw Herling–Grudziński v něm viděl zrádce, Czesław Miłosz oportunistu, Kot Jeleński Konrada Wallenroda – smýšlel o Iwaszkiewiczowi jako o člověku, který celý ţivot byl ve straně, ale díky tomu se mu povedlo získal mnoho pro polskou literaturu. Zygmunt Mycielski v něm viděl sběratele funkcí a ocenění: „Jarosławowi zawsze mało. Chciałby mieć Nagrodę Nobla. Chciałby być ekscelencją, ministrem, ambasadorem, dostać jeszcze dużo orderów. W końcu nie on jeden. Znałem wielu takich. Nie wystarczy mu, że napisał dużo bardzo dobrych pięknych wierszy, że JEST poetą.“26 Jak se ukazuje v jeho Dziennikach 1956-1963, ačkoliv byl úspěšný a uznávaný jako spisovatel, neustále o sobě pochyboval a byl s něčím nespokojen. Doposud bylo zfilmováno osmnáct jeho děl, například Brzezina 1970, Panny z Wilka 1979, Kochankowie z Marony – dvakrát, Matka Joanna od Aniołów, Tatarak 2009.27
25
Melkowski, S. Świat opowiadań. Op. cit., s. 3. http://www.innastrona.pl/kult_ludzie_iwaszkiewicz.phtml. 27 O ţivotě a díle Jarosława Iwaszkiewicze viz Gronczewski, A. Jarosław Iwaszkiewicz. Warszawa: 1972, s. 250256; http://www.culture.pl/pl/culture/artykuly/os_iwaszkiewicz_jaroslaw; Matuszewski, R. Iwaszkiewicz. Op. cit. 26
15
Jarosław Iwaszkeiwicz byl neskutečně plodným autorem, celý ţivot se zajímal o společenské dění a aktivně se podílel na utváření polské umělecké scény. Jeho největší zásluhou je přiblíţení existencialismu polskému čtenáři.
II.
A. Camus
Albert Camus se narodil 7. listopadu 1913 v alţírské Mondovi. Vyrůstal v chudinské čtvrti společně s matkou, starším bratrem a babičkou. Matka Camuse vypomáhala v domě zámoţné rodiny, byla na půl hluchá a negramotná, stejně jako její matka. Albertův otec zemřel rok po jeho narození ve válce. Babička měla v rodině hlavní slovo a značně se podílela na výchově chlapce. Kdyţ například zjistila, ţe Albert lţe, ihned ho potrestala: „Babka cofała się, brała wiszącą za drzwiami dyscyplinę, zwaną 'byczy nerw', i kilka razy uderzała go w nogi i pośladki: piekący bół był do zniesienia.”28. Narozdíl od Iwaszkiewicze, který vyrůstal v intelektuálním prostředí - v domě Szymanovských i doma, jak sám píše v Książce moich wspomień: „Mam wrażenie, że dom nasz odznaczał się wśród innych domów drobnych kalnickich oficjalistów wyższym poziomem kulturalnym.”29 – Camus byl obklopen nevzdělanými lidmi. Oba autoři byli vychováváni pouze ţenami, otcové jim brzy zahynuli. „Jest w szkole podstawowej, gdzie idzie mu dobrze. Bieda domowa nie przeszkadza mu wcale; do biedy przywykł, nawet nie wyobraża sobie co innego [...] ubogie dania, pocerowaną odzież, łóżko wspólne z bratem.“30 Nikdo doma si nemyslel, ţe by Albert měl studovat dále, ale učitel pan Germain ano. Přemluvil babičku a našel stipendium pro Alberta. Zatímco Iwaszkiewicz byl vychováván k vlastenectví: „Środowisko rodzinne pisarza było środowiskiem głęboko patriotycznym – na co duży wpływ wywarła pamięć niedawnych wydarzeń powstańczych.“31, Camus, ačkoliv byl Francouzem, ţil od narození v Alţírsku a navštěvoval francouzskou střední školu, nikdy ve Francii nebyl a jeho vztah k vlasti byl neurčitý: „Kiedy na lekcjach […] była mowa o miłości ojczyzny, nie bardzo wiedział,
28
Guze, J. Albert Camus: Los i lekcja. Op. cit., s. 6. Rohoziński, J. Jarosław Iwaszkiewicz. Warszawa: 1968, s. 9. 30 Guze, J. Albert Camus: Los i lekcja. Op. cit., s. 5. 31 Rohoziński, J. Jarosław Iwaszkiewicz. Op. cit., s. 8. 29
16
co to znaczy i choć rozumiał, że chodzi o Francję, nie umiał jej z czymkolwiek osobistym powiązać.“32. Camus miloval svoji matku, jiţní kraje, slunce a moře, fotbal – stal se brankářem středoškolského druţstva, poté i vysokoškolského. Miloval také knihy: „[biblioteka] urzekła go samym swoim zapachem – papieru, druku, kartonu, […] głaskał grzbiety.“33. Na alţírské univerzitě vystudoval brilantně filozofii. Vystřídal spoustu zaměstnání uţ při studiu – byl prodavačem automobilových součástek, meteorologem a pracoval také u makléře. Stal se také novinářem a věnoval se divadlu. V této době onemocněl tuberkolózou, z které se jiţ nikdy neuzdravil. V roce 1934 vstoupil do komunistické strany, která slibovala, mezi jinými, pomoc alţírským Arabům v uznání jejich vlastní identity. Pracoval v promuslimských centrech, Nesetrval ve straně dlouho kvůli změně politiky vůči Alţíru. Stal se členem redakčního týmu deníku Alger républicain. „Ta szkoła dziennikarska stała się dla niego polem walki politycznej. […] W swioch artykułach występował przeciwko krzywdom i prześladowaniom Algierczyków.“34 Camus psal odváţně o situaci v Alţírsku, vláda zanedlouho vyhlásila rozsudek: „Camus je w najwyższym stopniu persona non grata w dziennikarstwie algierskim, które zachce laskawie porzucić, nie spodziewając się jakiegokolwiek innego zatrudnienia w Algierze.“35. V letech 1935-36 napsal svoji první sbírku pěti povídek L'Envers et l'endroit (Dvě strany mince), ale nebyl s nimi spokojen a tak je přepracoval teprve v roce 1958. Dílo vzniklo, kdyţ bylo autorovi 22 let. Jarosław Iwaszkiewicz debutoval ve 21 letech. Albert miloval divadlo, v roce 1936 zaloţil vlastní divadlo Théâtre de Travail a byl v něm vším - autorem, reţisérem, hercem, nápovědou, strojníkem a malířem kulis. Kdyţ vypukla 2. světová válka, chtěl narukovat, ale nebyl přijat kvůli tuberkolóze. Naskytla se mu moţnost pracovat pro paříţský deník Paris-Soir, a proto se odstěhoval do Paříţe. Zanedlouho vpadli do Francie Němci a redakce se přestěhovala. Camus se vrátil zpět do Alţíru, kde potkal svoji druhou ţenu Francine Faure, která mu porodila dvojčata - syna Jeana a dcerku Catherine. V Alţíru přijímá místo učitele na ţidovské základní škole. Stal se členem Hnutí odporu – ilegálního hnutí, které se zabývalo vydáváním tiskovin, jeho skupina se jmenovala Combat. Combat se jmenuje i ilegální levicově zaměřený deník, který vydávají společně se J. P. Sartrem. Na jaře 1942 se zhoršuje autorův zdravotní stav 32
Guze, J. Albert Camus: Los i lekcja. Op. cit., s. 8. Tamtéţ, s. 9. 34 Tamtéţ, s. 14. 35 Tamtéţ, s. 14. 33
17
a je nucen odcestovat do Francie, kde se nechází specializovaná klinika. Návrat mu překazí opět válka, do Alţíru se nemůţe vrátit. I přesto má kontakt s Ruchem Oporu: „Te związki są oczywiście tajne. Ale życie kultury, jakkolwiek przez cenzurę ograniczone, jest we Francji jawne, nie schodzi do podziemia.“36. Román, díky němuţ se stal slavný, se objevil roku 1942 s názvem Cizinec. V tomto díle rozvinul svoji „filozofii absurdna‟. Absurdita se dotýká lidské existence, Camus tvrdí, ţe tradiční hodnoty ztratily smysl, ţivot člověka by se proto měl odvíjet od základní teze „zboţnosti bez Boha‟, v které se jedná o zodpovědnosti kaţdého jedince za vlastní existenci, k níţ je absurdní souhrou okolností osdouzen a za mezilidskou solidaritu, která vychází ze společné vzpoury proti absurditě. V témţe roce vydal další filozofický román – Mýtus o Sisyfovi. V srpnu roku 1944 vyšlo první svobodné číslo Combatu. Na jeho stránkách začali publikovat svoje články autoři jako Malraux, Sartre, Aron, Breton, Gracq a další. Po celou dobu věnuje divadlu kaţdou volnou chvíli. Jak uţ jsem se zmínila, i Iwaszkiewicz se věnoval divadlu po celou dobu svého ţivota, kdy mu to jen čas a povinnosti umoţnili. Revoltu proti autoritám projevil v knize L'Homme révolté (Člověk revoltující) z roku 1951, kterou ostře zkritizoval J. P. Sartre a kvůli které skončilo jejich přátelství. V roce 1956 vyšla povídka La Chute (Pád). Aţ 40 let po jeho smrti se objevuje román s autobiografockými prvky Le Premier Homme (První člověk). Roku 1957 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Albert Camus napsal svému učiteli ze základní školy, panu Germain, dopis po předávání Nobelovy ceny: „Bez pana, bez czułej ręki wyciągniętej do biednego dziecka, którym byłem, bez pana nauki, pana przykładu do niczego by nie doszło.“37. A reagoval také takto: „Nobel. Dziwne uczucie przygnębienia i melancholii. Dwudziestoletni, ubogi, nagi, znałem prawdziwą chwałę. Tak czy inaczej, muszę sobie poradzić ze strachem i niepojętą paniką, w jakie mnie wtrąciła ta niespodziewana nowina.“38. Zemřel nečekaně o tři roky později při váţné dopravní nehodě, nedaleko města Sens. V autě jel se svým přítelem, známým nakladatelem Michelem Gallimardem. Snad chtěli rozebírat nedokončený román, jeţ měl Camus s sebou. Vcelku absurdní smrt člověka, který neměl rád jízdu autem a měl zakoupenou zpáteční jízdenku na vlak. Camus je povaţován za představitele existencialismu a absurdního dramatu.39 36
Guze, J. Albert Camus: Los i lekcja. Op. cit, s. 24-25 Tamtéţ, s. 7. 38 Guze, J. Albert Camus: Los i lekcja. Op. cit, s. 49-50. 39 O ţivotě a díle Alberta Camuse viz Budínský, L. Tragédie slavných. Op. cit., s. 15-27; Guze, J. Albert Camus: Los i lekcja. Op. cit., s. 5-14; 37
18
V. Povídky Pád a Wzlot
I.
Symbolika povídek a. Pád
Roku 1956 se objevila povídka Alberta Camuse Pád (La chute). Podle Joany Guze krátká próza nebo rozsáhlá povídka, která útočí na zásady spravedlnosti, které jsou zakořeněné v člověku, a poukazuje na jeho faleš a dvojznačnost. Jean-Baptiste Clamence, hlavní postava povídky, vede svůj monolog k člověku, kterého potkal náhodou v amstrdamské hospodě a jenţ vůbec nereaguje. Vypráví vše, co v ţivotě zaţil. Clamence byl svého času uznávaný paříţský advokát – „obhájce vdov a sirotků‟. Vedl v Paříţi pohodlný ţivot. Pomáhal chudým, byl nadmíru zdvořilý ke všem, jak k bohatým, tak k chudým. Avšak jednou, kdyţ se vracel v noci domů, spatřil na prázdném mostě přes Seinu dívku, která byla nakloněná přes zábradlí mostu a evidentně se chystala ke skoku. Kdyţ ji míjel, na chvíli se zastavil. Šel dál a za moment uslyšel za sebou křik, neotočil se. „Mówiłem sobie, że trzeba szybko działać i czułem jak nieodparta słabość ogarnia moje ciało. Zapomniałem, co myślałem wówczas: za późno, za daleko...” 40. Mladá ţena, která se vrhá do Seiny z mostu des Arts, není nikdo jiný, neţ Francine, jeho manţelka, v Oranu a v Paříţi v roce 1953. Událost na mostě je pro Clamence přelomovým momentem. Po prvním pokusu o analýzu zjistil, ţe všechny jeho dobré skutky, celý jeho řádný ţivot, byly jen skrytým egoismem, přehlídkou, láskou k sobě, opovrhováním ostatními. Jak se přiznává sám Clamence v povídce: „Moje stosunki z ludźmi z pozoru były takie same jak dawniej, a jednak nastąpił lekki rozdźwięk. Przyjaciele nie zmienili się. Przy okazji nadal chwalili harmonię i poczucie bezpieczeństwa, jakie znajdują w moim towarzystwie. Ale byłem wrażliwy jedynie na dysonanse, na bezład, który mnie wypełniał; czułem, że można mnie zranić, że jestem wydany na oskażenie publiczne. Moi bliźni przestali być dla mnie szanującym mnie audytorium, do jakiego byłem przyzwyczajony. Pękł krąg, którego byłem ośrodkiem, a oni umieścili się lękać, że jest we mnie coś, co można by osądzić, pojąłem, że mają nieodparte powołanie do sądzenia.“41 40 41
Guze, J. Albert Camus: Los i lekcja. Op. cit., s. 44. Camus, A. Upadek. Warszawa: 1996, s. 66.
19
Jakmile se zhroutil mýt o vlastní dokonalosti, číhá na člověka soud druhých: „Ludzie śpieszą sądzić, żeby sami nie byli sądzeni”42. Je zapotřebí najít východisko z nové situace. Clamence se mimo jiné pokouší i o lásku, ale pokus končí fiaskem. Poněvadţ člověk, který celý ţivot miloval jen sebe, nedokáţe jiţ milovat nikoho jiného, ale pouze sebe. Musí se přizpůsobit a přiznat. Clamence se stává „sędzia – pokutnik‟43. Kdo to je soudce – kajícník? Je to člověk, který přizná svoji vinu a proto má právo soudit druhé. Clamence vede svůj monolog k člověku, kterého potkal náhodou v amstrdamské hospodě a jenţ se vůbec neozývá. Monolog je v podstatě zpověď. „Oskarżam się długo i szeroko. To nie jest trudne, teraz mam już pamięć. Ale uwaga, nie oskarżam się w sposób prostacki, bijąc się w piersi.”44 Clamece obviňuje sebe, ostatní, všechny, všechno. Nové přesvědčení, přesvědčení o vině člověka - neexistuje moţnost, ţe by byl nevinný. Přesvědčení, které je zaloţené na tom, co je kolem člověka, a tím, co je v něm samém. Okolo jsou války, koncentrační tábory, chaos a násilí – jeho dílo, v něm je dvojznačnost, zmatek a pýcha, egoismus, ješitnost a pohrdání. Joanna Guze píše ve své knize: „Przy takim postawieniu sprawy nie ma większego znaczenia, że koncepcja „sędzia – pokutnik‟ może wydać się naiwna. Jest zapewne naiwna, jest też najwyraźniej umowna, istnieje tylko po to, żeby można było dokonać uogólnienia. Nie chodzi o indywidualny przypadek Clamence‟a; chodzi o wszystkich, tych współczesnych, którzy przeglądają się w zwierciadle. Chodzi o to, by zrozumieli, że są winni. Clamence powiada w jakimś miejscu »nasi bracia hitlerowcy« i to znaczy: jesteśmy za ich zbrodnie odpowiedzialni; powiada »niewinność ukrzyżowana« i to znaczy: wina za śmierć niewinności spada na wszystkich“. A proto najdeme v Pádu: „Żadnych usprawiedliwień, nigdy i dla nikogo, oto moja pierwsza zasada. Nie uznaję dobrej intencji, szacownej pomyłki, niechcianego kroku, łagodzącej okoliczności. U mnie nie błogosławi się, nie rozdaje rozgrzeszeń.“45. Je tu i druhá strana mince – za tímto obviněním, kterému nikdo neujde, se ukrývá pronikavá touha po opravdové lidskosti, touha, která se snoubí s přáním, aby konečně ustal křik dívky, jenţ se line celou povídkou. Tím křikem všechno začíná, on probouzí v obhájci „vdov a sirotků‟ vědomí, kým skutečně je, nutí ho k hledání východiska za kaţdou cenu, i za tu cenu, ţe zůstane „soudcem - kajícníkem‟. Konečně on, symbol lidské bídy, kolem níţ se chodí lhostejně, a smrti, kterou je vinnen, protoţe s ní pasivně souhlasil - je příčinou 42
Camus, A. Upadek. Op. cit., s. 71. Soudce – kajícník. 44 Camus, A. Upadek. Op. cit., s. 117. 45 Tamtéţ, s. 111. 43
20
„pádu‟. Poslední věty povídky vyjadřují bezmoc: „Niech pan powie słowa, które od lat słyszę po nocach i które powiem wreszcie pańskimi ustami: »O dziewczyno, skocz raz jeszcze do wody, żebym po raz drugi miał szansę uratować nas oboje!« Po raz drugi, co, jaka nieostrożność! Niech pan sobie wyobrazi, drogi mecenasie, że biorą nas za słowo. Trzeba by to zrobić. Brrr!... woda jest tak zimna! Ale bądźmy spokojni. Teraz jest za póżno, zawsze jest za póżno! Na szczęście!“46.
b. Wzlot V dvanáctém čísle časopisu Twórczość byla poprvé roku 1957 otištěna povídka Jarosława Iwastkiewicze - Wzlot. Povídka má nezvyklé věnování – Albertowi Camus, o kterém se zmíním v kapitole VI.III. Romek, hlavní hrdina povídky, tráví neděli v bryjovské hospodě, ne ve Varšavě, ale v Bryjově, aby měl klid. Je podzim roku 1957. V hospodě náhodou potká s Konstantym, který je rodákem z Bryjova a víme o něm jen to, ţe je starší neţ hlavní hrdina, je místní, inţenýr, má starý dům. Romek vypráví a vypráví, Konstanty neřekne v povídce ani jednu větu, je jen jakýmsi katalyzátorem Romkova monologu. Jeho monolog je zpovědí, kterou vyvolalo popíjení vodky. Ve skutečnosti se jedná o vnitřní zpověď, jenţ odhaluje duši mladého člověka a celý jeho ţivot – sice krátký, ale o to dramatičtější. Konstanty je neustále přítomný, naslouchá, občas odpoví, ale čtenář se nedozví, jaká je jeho odpověď. Podstatné je to, co čtenáři sděluje vypravěč. Romek je představitel nového pokolení, jeţ vzniklo na základě změn, které přinesl „polski poździernikiem 1956„47. Bylo to nové pokolení lidí ‟zawieszonych‟ - jakoby zavěšených v propasti času, kteří se nacházeli mezi hrozbou války, jejími hrůzami a nakonec i několika poválečnými lety. Představitelé této generace, narození kolem roku 1930, nejbolestněji a nejsilněji proţívali neutuchající a děsivé drama dějin, jehoţ se zúčastnili. Jeho ţivot, o kterém vypovídá, se zdá být neobvyklý, ale ve skutečnosti je typický pro jeho generaci. On ani jeho rodina nebyli ušetřeni strašné zkušenosti s válkou. To všechno mělo ničivý vliv na jeho osobnost, způsob myšlení, duši. Jako malý bydlel s tetou a strýcem. O otci nic nevěděl a na matku se těšil kaţdý den, přijela, aţ kdyţ byl dospělý. Otce viděl naposled, kdyţ mu bylo deset let. Přijel v noci, dospělí jedli a popíjeli. Romek 46 47
Camus, A. Upadek. Op. cit s. 124. O této situaci v Polsku kolem roku 1956 jsem se zmínila v kapitole II. II.
21
si ho pamatoval jen matně. Styděl se a ani otec nevěděl, co si má s tak malým chlapcem povídat. Otec byl ušpiněný, ruce špinavé. Romek věděl, ţe se skrývá v lese, ale nedalo mu spát, proč má krvavý rukáv. Nevydrţel to a zeptal se: „- Tatu? A czy ty człowieka zabiłeś? - No, przecie, musiałem niejednego Niemca rozwalić. - A Niemiec to nie człowiek?”48. To byla poslední věc, na kterou se otce zeptal, pak uţ ho v ţivotě neviděl. Tento úryvek vyjadřuje myšlení desetiletého chlapce. Tento názor zastával i autor. Iwaszkiewicz nikdy nezpochybňuje jednu hodnotu, a to lidský ţivot. Názorně ve své povídce ukázal děsivý proces likvidace hodnoty, který zapříčinila léta války a okupace. Lidský ţivot neměl v té době velký význam, neměl hodnotu. Romek byl také ve vězení, do kterého se dostal aţ po válce, vychází jako důvěrník STB. Ve vězení se nakazil se tuberkulózou a také se z něj stal alkoholik. Fyzicky mladý člověk je morálním stracem. Má na svědomí vraţdu a i teď je zapleten do jakýchsi temných záleţitostí. Občas v neděli, kdyţ se schová před ţenami, a vypije dost vodky, v té chvíli nastává jeho vzlet: „Jak ja mam ten mój „wzlot‟, to ja na ludzi wilkiem patrzę, zdaje mi się, że wszyscy powiadają, że ten Romek, co siedział za krótko w więzieniu, że to ten, co to na Ziemiach Zachodnich. A ja chcę więc popływać, chcę sobie moje życie zobaczyć z lotu ptaka, ja chcę cały świat zobaczyć z lotu ptaka. Ja chcę się dowiedzieć, czy wszędzie jast tak ciemno jak w Bryjowie dziś wieczorem, i czy wszędzie takie gówno do gardła się wlewa?”49.50
II.
Forma
Obě povídky jsou psány formou monologu, který je zpovědí hlavních postav. Obě se odehrávají v podniku, s tím rozdílem, ţe Clemence sedí v amstredamském baru Mexico-City,
zatímco
Romek
v
bryjovské
hospodě
Zielonka.
Z
toho
důvodu
je rozdílná i atmosféra děl. Clemence mluví vznešeně a kultivovaně, zatímco Romek si nebere servítky, nemá důvod, to o čem mluví, není potřeba balit do krásných slov. 48
Iwaszkiewicz, J. Opowiadania zebrane. T.3. Warszawa: 1969, s. 26. Tamtéţ, s. 54. 50 O povídce Wzlot viz Melkowski, S. Świat opowiadań. Krótkie formy w prozie Jarosława Iwaszkiewicza po roku 1939. Toruń: 1997, s. 96-97; Zaworska, H. Opowiadania Jarosława Iwaszkiewicza. Warszawa: 1985, s. 6367. 49
22
Obě díla jsou napsána formou monologu. V monologu se hlavní postava rovná vypravěči. Oba monology jsou určitou zpovědí. Odvolávají se na minulost, aby mohli představit budoucnost. Jsou to monology s náznaky dialogu. Důkazem toho je přítomný posluchač – ať uţ neznámý v povídce Pád anebo Konstanty ze Wzlotu. Po celou dobu má čtenář pocit, ţe hlavním postavám protějšek odpovídá. Ale není tomu tak. V povídkách není ani slovo, které by vyslovila protější strana. Čtenář si odpověď vţdy domyslí podle reakce či poznámky (většinou ve formě otázky) vypravěče – hlavní postavy. „Rad jestem pana poznać. Pan
zapewne
zajmuje
się
interesami?
Mniej
więcej?
Doskonała
odpowiedź.”51
„Baby, powiadasz, mi dają? Dają, ale wszystko mało, jak się pije…”52 Vypravěči si nejčastěji odpovídají sami, nepotřebují oponenta, jen posluchače: „Co to, latarnie pogasły? Coś się musiało stać w elektrowni...”53. Povídka Wzlot je povaţována za první monolog v polské literatuře.
51
Camus, A. Upadek. Op. cit., s. 9. Iwaszkiewicz, J. Opowiadania zebrana. Op. cit., s. 63. 53 Tamtéţ, s. 65. 52
23
VI. Wzlot jako polemika s Pádem
I.
Název povídek
V Camusových denících se dočteme, ţe měl pro svoji povídku hned několik názvů: „Bohater naszych czasów, Sąd ostateczny, Krzyk, Zwięrczadło, Pręgierz”54. Slovo upadat, padat a pád se v textu povídky objevuje velice často. Je zjevné, ţe název symbolizuje morální pád člověka. Ačkoliv se Iwaszkiewiczova povídka jmenuje Wzlot, v podstatě by taktéţ mohla nést název Pád. Název povídky je metaforou - Romek proţívá svůj vzestup ve chvíli, kdy se opíjí a tím zapomíná na svůj vlastní ţivot a na proţité hrůzy. „Dlaczego pan nie pijesz? Pan myślisz, że to upadek? A to nie żaden upadek. Jak ja tak sam siedzę i piję, to przeciwnie, mnie się wydaje, że ja się nad wszystkim światem wznoszę. [...] Rozumie pan, to jest mój wzlot. Ja latam ponad wszystkim…”55 Povídku vyplňuje popis jeho pádu, to, jak hluboko můţe člověk klesnout.
II.
Otázka autobiografismu
S jistotou lze říci, ţe Pád není klasická autobiografie. Sám Camus popírá autobiografičnost díla, v rozhovorech tvrdí, ţe není Jean-Baptiste Clamence, tedy hlavní postava povídky Pád. Olivier Todd ve své biografii o Camusovi uvádí: „[…] trudno jednak znaleźć inny jego utwór, w którym kryłyby się równie subtelne i głębokie wątki autobiograficzne. Znajomi i przyjaciele Camusa nie dają się nabrać: na tyle znają Alberta, że rozpoznają go w tym utworze.“56 Francine, vytrvalá čtenářka jeho děl, si myslí, ţe se touţil alespoň trochu osvobodit od sebe samého a zároveň od prostředí Paříţe, ve kterém se necítil svobodně. Osm let před vydáním Pádu, píše Camus ve svých Zápisnících: „Pierwszy cykl. Od moich pierwszych książek aż do Sznura [pierwszy planowany tytuł dla Sprawedliwych (Les Justes)] i dla Człowieka zbuntowanego (L'Homme révolté) cały
54
Todd, O. Albert Camus. Biografia. . Op. cit., 637. Iwaszkiewicz, J. Opowiadania zebrana. Op. cit., s. 20. 56 Tamtéţ, s. 639. 55
24
mój wysiłek polegał w gruncie rzeczy na depersonalizacji (za każdym razem w innym tonie). Potem będę mówić we własnym imieniu.“57. Clamence o sobě tvrdí, ţe je velmi těţké, rozpoznat z jeho výpovědí pravdu od klamu. „Clamense-Camus ma rację. Jeśli coś ukrywa, nie kłamie. [...] Upadek przypomina czarny diament: niektóre ścianki są przezroczyste, ale w jego serce wejrzeć nie sposób.“58 Olivier Todd nalezl ve své knize několik shod mezi Albertem Camusem a Jean-Baptistem Clemensem, ve své knize je uvádí: „Ukazując pewne cechy Clamence´a, Camus przypomina, jak bardzo potrafi być wobec siebie szyderczy i sarkastyczny, co tak bardzo cenią u niego Brisville, Dumur, Daniel czy też Polge.”59. „Natura była dla mnie łaskawa, jeśli idzie o wygląd fizyczny, szlachetne wzięcie przychodzi mi bez wysiłku.”60 Camus by chtěl mít atletickou postavu a proto tento nedostatek vyrovnává jinými vlastnostmi: „Jeśli sądzić z rozmowy trzeba mi przyznać trochę wyrafinowania.”61. Další shoda s Clamensem: JeanBaptiste je, jak se dočítáme v Pádu, neúnavný tanečník, podobně jako Camus je častým návštěvníkem barů a různých podniků. Oba jsou všeobecně známi svojí laskavostí. Clamence je povaţován za štědrého člověka. Camus si takové vlastnosti nepřipisuje, ačkoliv není lhostejný k prosbám dobročinných organizací, zejména pokud se jedná o nemocné nebo chudé zpěváky a spisovatele. Nemrhá penězi, ale utrácí s lehkostí. Clamence stejně jako Camus několikrát odmítl Řád čestné legie.62 „Kilkakrotnie mogłem otrzymać Legię Honorową; nie przyjąłem jej z dyskretną godnością, która była mi prawdziwą nagrodą.”63 Camus reaguje tři měsíce po vydání Pádu na autobiografičnost své povídky: „Jedyna moja wspólna cecha z Clamence‟em,
z
którym
tak
bardzo
czytelnicy
pragną
mnie
identyfikować,
64
to brak wyobraźni.“ . Jak vysvětlit fakt, ţe Camus nepřipouští ţádnou podobnost s hlavní postavou Pádu? Autor se zřejmě snaţí chránit jak svoje soukromí, tak zároveň soukromí svých blízkých. Na rozdíl od Pádu v povídce Wzlot najdeme autobiografické prvky týkající se místa, kde se děj odehrává – v Bryjově. Ne shodu charakteru či vlastností hlavního hrdiny a autora, jak je tomu v povídce Pád. „W okolicach podwarszawskiego Bryjova, którym jest - chyba – 57
Camus, A. Notatniki 1935-1959, in - Todd, O. Albert Camus. Biografia. Op. cit., s. 639. Todd, O. Albert Camus. Biografia. Op. cit., s. 639. 59 Tamtéţ, s. 641. 60 Tamtéţ, s. 642. 61 Camus, A. Upadek. Op. cit., s. 17. 62 Nejvyšší francouzské státní vyznamenáním, uděluje se jako uznání za vojenský, kulturní, vědecký nebo společenský přínos Francii. 63 Camus, A. Upadek. Op. Cit., s. 19. 64 „La Monde“, 31. 8. 1956, in - Todd, O. Albert Camus. Biografia. Op. cit., s. 643. 58
25
Iwaszkiewiczów Brwinów, tym bardziej, że inne nazwy okolicznych miejscowości są autentyczne: Nadarzyn, Raszyn, Pęcie, Jedwabno.”65 Z Iwaszkiewoczowých zápisků víme, ţe alespoň některé události se v okolí Bryjowa opravdu staly v Podkowie Leśnej 66. Na příklad zastřelení mladých ţidovských dívek na vlakové zastávce se opravdu stalo v roce 1943.67 Tyto události jsou však spíše biografické neţ autobiografické.68
III. Vztah autorů a hlavních postav k ţenám V Povídce Pád se mluví o ţenách často. Clamence bez větších problémů svádí ţeny. „Camus – co może zabrzmieć jak eufemizm – rówież. Clamence-Camus usiłuje wytłumaczyć sobie owo zainteresowanie kobietami: «zmyslowość, i ona jedynie, panowała w [jego] życiu miłosnym»”69. Camus přitom tvrdí, ţe: „niemal wszystkie kobiety, jakie znałem, uważałem za lepsze od siebie”70. Vypravěč Pádu, soudce – kajícník, dříve neţ projeví lítost, odsoudí sám sebe: „Dla przygody trwającej dziesięć minut wyrzekłbym się ojca i matki. […] Niełatwo mi wyznać, że oddałbym dziesięć rozmów z Einsteinem za pierwsze spotkanie z ładną statystką. Co prawda, przy dziesiątym spotkaniu wzdychałbym za Einsteinem lub za tęgą książką.“71. Roger Quilliot a jiní byli svědky, jak Camus odkládal Markse nebo Bukanina, zapomínal na důleţitá jednání, aby se mohl věnovat jakési „půvabné bytosti‟. Pro jeho jednání je příznačný cynismus, kterého se sám často bojí: „Osięgałem cel mniej więcej wtedy, kiedy chciałem.”72 – přiznává Clamence. Jak muţi, tak i ţeny přiznávají, ţe Camus, nezávisle na tom, zda je zamilovaný, ve špatném rozmaru nebo arogantní, dokáţe pokaţdé své společníky při rozhovoru obdařit ryzím či nastudovaným úsměvem. „Uważano, że jestem czarujący, niech pan sobie wyobrazi!”73. Olivier Todd ve své knize uvádí: „Albert-JeanBaptiste popisuje się finezyjnymi sformułowaniami: «Pan wie, co to czar: sposób,
65
Melkowski, S. Świat opowiadań. Op. cit., s. 95-96. V Podkowie Leśnej se nachází vila Stawisko, v které Iwaszkiewiczowi bydleli. 67 Iwaszkiewicz, J. Notatniki 1939-1945. Wrocław: 1991, in - Melkowski, S. Op. cit., s. 97. 68 O autobiografismu v povídkách Pád a Wzlot viz Todd, O. Albert Camus. Biografia. Op. cit., s. 641-644; Melkowski, S. Świat opowiadań. Krótkie formy w prozie Jarosława Iwaszkiewicza po roku 1939. Toruń: 1997, s. 95-96. 69 Todd, O. Albert Camus. Biografia. Op. cit., 642. 70 Tamtéţ 71 Tamtéţ. 72 Camus, A. Upadek. Op. cit., s. 48-49. 73 Tamtéţ, s. 49. 66
26
żeby odpowiedzano ci: tak, gdy ty nie stawiasz żadnego pytania»74“. Clamence se nikdy nezaplétá se ţenami svých přátel – dříve neţ některou z nich dobude, ukončí přátelství s jejím manţelem. Camus ale ne vţdy bral ohledy. Pokud se manţelka stala objektem zájmu, někteří jeho přátelé zaujmuli lhostejný postoj, jiní byli otevřeně nakloněni nebo jim to pochlebovalo. Clemence-Camus nespí s prostitutkami, ale obdivuje je. Camus dokonce jednu z nich představil Francine. Jak vidíme, Camus neměl o ţeny nouzi, ale co se týče manţelství, o štěstí mluvit nemůţeme. Se svojí první ţenou Simone se rozvedl v roce 1939 kvůli drogám, které uţívala. S Francine, druhou ţenou, měl sice dvojčata, avšak víme o jejím pokusu vzít si ţivot skokem z mostu do řeky. Camus o ţivotě s Francine tvrdil, ţe ţivot po jejím boku byl ţivotem, v kterém nebyl ani s ní, ale ani bez ní. Nakonec i toto manţelství skončilo rozvodem. Camus píše ve svých Zápisnících, ţe se k Francine zachoval loajálně, i kdyţ občas přijímá svoji vlastní zodpovědnost a ví, ţe nikdy nezapomene na křik dívky, která skáče do Seiny. Víme i o jiných ţenách – inteligentní Maria Caserès, Patricia a jeho poslední láska Mi.75 Naopak autor povídky Wzlot měl jednu ţenu po celý ţivot. Jmenovala se Anna Lilpop, oţenil se s ní roku 1922 a to proti vůli otce Anny - zrušila dlouholeté zasnoubení s kníţetem Radziwiłłem. Měli spolu dvě dcerky – Marii a Terezu. Zcela netypické spojení nekompromisní katoličky, která měla bisexuální sklony, a umělce, který neskrýval svoji homosexualitu. Iwaszkiewicz v Dziennikach polemizuje s výrokem André Gida: „proč jsem se oţenil?!”. Oba dva, Iwaszkiewicz i Gide, byli ţenatí homosexuálové s tím rozdílem, ţe Gide nešťastně, a Iwaszkiewicz, podle svých slov šťastně: „Nasze małżeństwo jest bardzo szczęśliwe, chyba najszczęśliwsze ze wszystkich, jakie znałem, bez żadnych wielkich dziur.”76 Iwaszkiewicz se zmiňuje o úctě k ţenám, o úctě, v níţ byl vychováván. Dětství strávil s matkou a sestrami. V té době pro něj ţeny nepředstavovaly bytosti, které by měly tělesné touhy, tím pro něj byli v té době muţi. A přesto nad tímto přesvědčením zvítězil. „Hania77 oczywiście wiedziała (i to nie z plotek, ale z moich ust), kogo poślubia. [...] do choroby Hani było bardzo harmonijne (małżeństwo) pod względem stosunków erotycznych. Przy tym Hania zachodziła w ciążę, ile razy tylko chciała.“. Anna tvrdila o homosexualitě, ţe není módní. Mezi jeho partnery patřili například J. Lechoń a Z. Mycielski.78 74
Tamtéţ. O vztahu Alberta Camus k ţenám viz Todd, O. Albert Camus. Biografia. Op. cit., s. 640-642. 76 Iwaszkiewicz, J. Dzienniki 1956 – 1963. Op. cit., s. 554. 77 Tak říkal Iwaszkiewicz své ţeně. 78 Iwaszkiewicz, J. Dzienniki 1956 – 1963. Op. cit., s. 208-210. 75
27
Romek z povídky Wzlot má jiţ ve svém věku ţen dost, jak se dočteme hned v prvním odstavci povídky: „Mam już dosyć tych bab. Powiadam panu, opędzić się nie mogę, i to, z przeproszeniem, same stare…“79. Proto tráví neděli v bryjovské hospodě, aby si od ţen odpočal. Obejít se bez nich sice nemůţe, vţdy se k němu připojí starší ţena, zaplatí večeři, taxi i pokoj, vypráví Romek svému posluchači. Nejvíce ho ale fascinuje, kde dotyčná vzala peníze. O Romka se zajímají starší ţeny, ačkoliv je mu 25 let, zaţil válku a ţivil celou rodinu, proto je mentálně starší a tudíţ atraktivnější. Romek má odpor k ţenám. „Gołego ciała babskiego nie mogę.“80. A to kvůli příhodě, která se mu stala, kdyţ mu bylo 10 let, v roce 1942. Teta ho poslala samotného z Bryjowa do Siedliska pro vlnu, na nádraţí byl svědkem zabití dvou mladých dívek, ţidovského původu. Dívky se musely předtím, neţ byly zastřeleny četníky, vysvléci do naha. „I wtedy ja pierwszy raz zobaczyłem gołą babę. Nigdy jeszcze nie widziałem i nawet – z przeproszeniem pana – nie wiedziałem, że kobieta ma włosy pod brzuchem. […] I zobaczyłem po raz pierwszy i te włosy, i te cycki, i te brzuchy, no, zobaczyłem gołe kobiety.“81 Malý Romek viděl ţenské tělo poprvé. Viděl také, jak se těla kácela k zemi. Jak leţela na zemi. Nemohl potom spát, budil se. A proto má odpor k ţenám. „I ja teraz, jak zobaczę gołą kobietę, to ogrania mnie strach niezmierzony i uciekałbym gdzie pieprz rośnie... a jak z którą dłużej żyję, to każę jej golić jak Japonce.“82
IV. Vztah hlavních postav k Bohu
Zatímco Romek mluví o Bohu jako o vševědoucím: „Bóg wie, jak przyjechał“83. Neuráţí ho, nepopírá ani mu nedává nic za vinu. Clemence celý ţivot Boha neuznával, nevěřil v něj. „Bóg wyszedł już z mody. To słowo zresztą nie ma już sensu, nie warto nim gorszyć nikogo.“84 Jeho vztah k Bohu se ale změnil, kdyţ si uvědomil, ţe na konci ţivota přijde poslední soud. „W gruncie rzeczy chodziło o to, żeby uniemożliwić sąd.“85 Proto pomáhal 79
Iwaszkiewicz, J. Opowiadania zebrane. Op. cit, str. 15. Tamtéţ, s. 18. 81 Tamtéţ, s. 21. 82 Tamtéţ, s. 22. 83 Tamtéţ, s. 23. 84 Camus, A. Upadek. Op. cit, s. 113. 85 Camus, A. Upadek. Op. cit, s. 77. 80
28
těm, kteří pomoc potřebovali. Začal také pouţívat slova jako bohudíky: „rzucałem straszliwe słowo Bogu dzięki“86, čímţ šokoval své přátele. Domníval se, ţe díky tomu, ţe dokázal posoudit sám sebe, mu dává právo soudit ostatní.
V. Povídka
Co vedlo autora ke vzniku povídky Wzlot?
Wzlot
obsahuje
neobvyklé
věnování:
„Albertowi
Camus“87,
které je netypické, soudí Stefan Melkowski, neboť věnování většinou obsahují jména lidí, o kterých víme (nebo se domníváme), ţe jsou nebo byli známými autora. Věnování v této knize je něčím zcela jiným, není vyloučeno osobní setkání Iwaszkiewicze s Camusem, ale nejde tu o to, zda se tito dva autoři znali, či ne, protoţe toto věnování slouţí polemice se slavným a známým spisovetelem, o kterém se hodně mluvilo v Evropě, a roku 1957 dostal Nobelovu cenu za literaturu. Iwaszkiewicze ovlivnil i Marek Hłasko, který napsal knihu Pierwszy krok w chmurach, jenţ se objevila v roce 1956, krátce před vydáním Wzlotu. Romek je vrstevníkem Marka Hłaski a svět, který představuje, je velmi podobný světu v jeho povídce. Melkowski uvádí: „Proza Hłaski stanowi obok powieści Alberta Camus jakby drugi punkt odniesienia opowiadania Iwaszkiewicza, chociaż w przeciwieństwie do autora Upadku, autor Pierwszego kroku w chmurach nie został tu ujawniony.“88. Romek ve svém vyprávění se třikrát zmiňuje o dívce, která chtěl skočit z mostu. Tím poukazuje na největší Clemensův – Camuse pád. Na odvrácení se a neposkytnutí pomoci. Romek: „Widzi pan, pan żałuje tej dziewczyny, tej, co to z mostu skoczyła, a mnie, chłopca, pan nie żałuje?”89. Pád pojednává o morální problematice - o vině člověka, který nezachránil dívku, která se v jeho přítomnosti vrhla z mostu do řeky. Iwaszkiewicz byl „souzen„ za to, ţe srovnával filozofickou problematiku Camuse s tím, co zaţili lidé v Polsku během války. Podle Heleny Zaworské není takový soud zcela oprávněný. Iwaszkiewicz se dotýká pouze otázky etiky, Wzlot vůbec není popřením Pádu, ale je jeho zdůrazněním. Ukazuje čtenáři
86
Tamtéţ, s. 78. Iwaszkiewicz, J. Opowiadania zebrane. Op. cit., s. 15. 88 Melkowski, Świat opowiadań. Op. cit., s. 96. 89 Iwaszkiewicz, J. Opowiadania zebrane. Op. cit., s. 20. 87
29
takový stav vědomí, v kterém uţ není místo ani na vinu, trest a pokání. Čtyřicetiletý Jean Clemence odhodil svoje dřívější morální hodnoty a přijal nové, které chce realizovat v dobrovolném vyhnanství v Amsterdamu, zatímco Romek, kterému je 25 let, si není schopen vytvořit morální hodnoty, dokonce ani nevidí důvod, proč by měl ţít a tudíţ na takových hodnotách lpět. To on je v pozici člověka, který se vrhá z mostu do řeky, bez moţnosti na záchranu a zároveň v pozici, kdy člověk upadá a nemá naději na vykoupení. Je zároveň tím, kdo hyne a tím, který nezachraňuje, protoţe nevidí moţnost, ţe by mohl, či mělo smysl někoho zachránit, natoţ sebe: „Nikt nie mógł ratować. Nikt nikogo jeszcze nie uratował. Sam się człowiek też nie uratuje.“90. Rohiziński se vyjadřuje o Wzlotu jako o stylizační přehlídce, jenţ napodobuje formu i atmosféru Pádu Camuse, má za cíl polemizovat s morálním vyúčtováním a odporovat nerozhodnosti hlavního hrdiny Pádu, který představuje otřesný obraz skutečné demoralizace člověka, kterou zavinil on sám. Po smrtelné nehodě Camuse se Iwaszkiewicz vyjádřil ke vztahu k Pádu v rozhovoru pro Kurier Polski: „Moralność dla inteligencji. Oto jak nazwałbym zasadniczy temat Camusa, ten temat jest kośćcem jego opowiadania Upadek. Dzisiaj, po dwóch latach wiem dobrze, że moja polemika z tą opowieścią nie była dostatecznie uzasadniona. Myśli nasze obracały się w dwóch dyskach, które nie mają może z sobą styczności. Ale jednak pragnieniem moim było przeciwstawienie wyrafinowanym rozważaniom moralnym, pułapce, jaką zastawia moralność burżuazyjna – instynktowny głód prawdy i sprawedliwości prostego człowieka, którego miażdży świat współczesny, z jego potężnym aparatem wojny, gwałtu, zbrodni i strachu – świat, w którym istnieje siła ale nie wielkość, w którym proste przykazanie nie zabijaj nie może odznaleźć swojego ludzkiego sensu.“91.92
90
Iwaszkiewicz, J. Opowiadania zebrane. Op. cit., s. 18. Iwaszkiewicz, J. Camus. Nowa Kultura nr 3 1960, in – Melkowski, S. Świat opowiadań. Op. cit., s. 99-100. 92 O důvodu napsání povídky Wzlot viz Rohoziński, J. Jarosław Iwaszkiewic, s. 66.; Melkowski, S. Świat opowiadań, s. 95-96. 91
30
Reakce, recenze a literární kritika
IV.
Sám Camus píše: „Książka ukaże się pod tytułem Krzyk. Jest to opowiadanie. Teraz jednak w ogóle o niej nie myślę. Ciągle trawi mnie gorączka pisania. Czuję się jak więzień pragnący nadrobić stracone lata.“93. Více
neţ
rok
tvrdil
Camus
svým
přátelům
Gallimordovi,
Belamichovi,
de Maisonseulovi, Francine i Marii, ţe je zcela vyčerpaný. Camus: „Niekiedy muszę pisać o sprawach, które mi się wymykają, lecz które właśnie dowodzą, że tkwi we mnie coś, co jest silniejsze ode mnie.“94. Robert Gallimard křičel: „Kpisz sobie ze mnie! A więc to ma być twoja niemoc twórcza?!“95.
Naopak
Jean
Paul
Sartre:
„[…]
jest
Upadkiem
zachwycony,
twierdzi, że to arcydzieło i być może najlapsza książka Camusa, ponieważ całkowicie się w niej obnaża i skrywa.“96. Olivier Todd ve své knize Albert Camus uvádí, ţe byl nějméně čtyřikrát svědkem tohoto Sartrova výroku. Z rozhovorů s Rogerem Quilliotem se dovídáme, jak reagovala Francine97 na Pád: „Zawsze stajesz w obronie różnych ludzi. Ale czy słyszysz, co oni do ciebie wykrzykują?“98. Vynikající francouzští kritici jako André Billy, Emile Henriot nebo André Rousseaux vychvalují literární talent Camuse, avšak nevšímají si, jak v této povídce autor stále více odhaluje sám sebe, stává se ţalobcem ne obhájcem vlastní osoby, soudcem a kajícníkem. Camus komentuje povídku v jednom z rozhovorů: „ – Motywem centralnym jest motyw młodej dziewczyny, która rzuca się do Sekwany. - No i brak reakcji u świadka? - Tak, słabość człowieka. - To motyw conradowski: człowiek mężny, który nagle staje się tchórzem. - Właśnie. Taki Jim Lord w miniaturze. - A jest jednak rozwiązanie?
93
Dopis pro Vivette Bloch, 31 marca 1956, in - Todd, O. Albert Camus. Biografia. Kraków: 2009, s. 637. Camus, A. Carnets I., in - Todd, O. Albert Camus. Biografia. Op. cit., s. 637. 95 Todd, O. Albert Camus. Biografia. Op. cit., s. 638. 96 Tamtéţ, s. 638. 97 Manţelka Alberta Camuse. 98 Tamtéţ, s. 639. 94
31
- Myślę, że każdy, kto patrzy uważnie, znajdzie je, ale nie umiem powiedzieć gdzie [...]. Ale mniej więcej wygląda to tak, że trzeba choć na chwilę zapomnieć o sobie dla kogoś innego.”99. V Iwaszkiewiczowě deníku se dočteme v zápise z 1. října 1957 o tom, jak smýšlel o svojí povídce těsně po té, co ji dopsal: „Po długich rozmowach z Jurkiem B., który mi opowidał swoje życie w drogich knajpach warszawskich, ukończyłem dzisiaj małe opowiadanie Wzlot. Oczywiście nie wiem, co to jest warte – na pewno niewiele. Niby taka dyskuzja z Camusem. Ale już dawno niczego nie pisałem z takim wewnętrznym drżeniem, z przejęciem. […] Ciekawy jestem, jakie będą losy tego opowiadania.”100. V únoru roku 1958 se autor dočkal prvních reakcí, většinou pochvalných. Andrzej Bobkowski mu poslal telegram: „Dopiero dziś wzlot wspaniałe i wstrzasające jedyna odpowiedź
na
intelektualne
upławy
Camus‟a
zachwycony
i
przejęty.“101.
Mieczysław Grydziewski napsal v dopise: „w ukazaniu w skrócie tragedii całego pokolenia, w naturalności i prawdzie narracji jest majstersztykiem. Słomiński swego czasu przesadził, twierdząc, że cały Giraudoux102 nie jest wart jednej linijki ukraińskiej prozy Iwaszkiewicza, ale ja nie przesadzę, że cała literatura tutejszych angry joung man nie jest warta jednej linijki tego przejmującego monologu.“103. Konstanty A. Jeleński, spolupracovník paříţského měsíčníku Kultura, se vyjadřuje o Wzlotu jako o strašném, pěkném a hlubokém díle. Dále se zmiňuje o své myšlence vyzvat Camuse, aby se vyjádřil ke Wzlotu. Se svým nápadem se svěřil kolegovi Bloch-Michelovi, v té době redaktorovi Preuves104, blízkému příteli Alberta Camuse, který se jiţ těšil na nový článek ve svém časopise. Ţádné reakce se nedočkali, protoţe Camus je patrně jediným francouzským spisovatelem, který nekomentuje svoji tvorbu. Nakonec se ukázalo, ţe Camus proti Wzlotu přece jen zasáhl, ale to se Iwaszkiewicz dozvěděl náhodou na jaře roku 1968: „A ciekawe jest może to, że Camus sprzeciwił się wydaniu tego opowiadania po francuzsku. Wzlot był na francuski tłumaczony, drukowany w Lettres Nouvelles i chciał
99
Audry, D. Wywiad z Albertem Camusem. The New York Times Book Review, in - Kossak, J. Egzystecjalizm w filozofii i literaturze. Warszawa: 1971, s. 233. 100 Iwaszkiewicz, J. Dzienniki 1956 – 1963. Warszawa: 2010, s. 178. 101 Tamtéţ, s. 178. 102 Jean Giraudoux (1889-1994), francouzský dramatik, prozaik, esejista a významný diplomat, který svými díly vyjadřoval znechucení nad válkami. 103 Iwaszkiewicz, J. Dzienniki 1956 – 1963. Op. cit., s. 178. 104 Protikomunistický a proevropsky orientovaný časopis, který vycházel v letech 1951-1974, hlavním cílem bylo bránit Evropu a její kulturní hodnoty a informovat o situaci v komunistických zemích.
32
je wydać w formie książkowej Gallimard – czemu ostro sprzeciwił się Camus. Upłynęło wiele lat. Dowiedziałem się o tym dopiero teraz, wiosną, będąc w Paryżu.”105. A. Jeleński se skoro o dvacet let později vyjádřil o Wzlotu jako o jeho nejslabší povídce. Mieczysław Jastrun píše v dopise: „znakomite, również ma smak zapisanego autentyku. Niestety, jest ono aż zbyt prawdziwe.“106. Sám autor povídky píše ve své knize Dzienniki o tom, co ho nejvíce přesvědčilo o faktu, ţe Wzlot je dobrá povídka: „Hłasce nie podoba się a Jerzy Andrzejewski nie rozumie, o co mi chodzi w tym opowiadaniu.“107. Také Czesław Miłosz se vyjádřil k povídce, kdyţ se oba autoři sešli v listopadu 1959 v Paříţi. Miłosz napsal skicu na téma Pádu a Wzlotu, v níţ se vyjadřuje o celé situaci jako o velkém nedorozumění, myslí si, ţe se oba autoři pohybují v jiných rovinách. Iwaszkiewicz z jejich
rozhovoru
pochopil,
ţe
Miłosz
shledává
jeho
povídku
za
primitivní.
Miłosz skicu nikdy nepublikoval, zřejmě se nechtěl vměšovat mezi tuto „komunikaci‟ mezi Camusem a Iwaszkiewiczem. Někteří, jako například Natalia Modzelewska, tvrdili, ţe Iwaszkiewiczowa tvorba začíná Wzlotem. To se Iwaszkiewiczowi nelíbilo, fakt, ţe by jeho dřívejší díla měla být zatracována. V dopise svojí ţeně píše, ţe uţ je unaven rozruchem kolem této povídky, protoţe přece napsal i jiná díla. Více pozornosti věnovali literární kritici povídce aţ v roce 1968 (11 let po jejím otištění), kdy vyšla poprvé kniţně ve sbírce O psach, kotach i diabłach. Kritika se ovšem zaměřila jen na jeden motiv povídky a to na spor s Albertem Camus a jeho povídkou Pád. Zkušený kritik Julian Przyboś nechápal, jak mohl Iwaszkiewicz porovnávat takovou morální nulu, jakou je Romek z Bryjowa, s paříţským moralistou Jean-Baptistem Clemencem. Literární kritik Henryk Bereza napsal o Wzlotu: „Iwaszkiewicz we Wzlocie nie polemizuje z Camusem, ponieważ „dzika puszcza‟ nie ma nic współnego z „ogordem francuskim‟”108.109
105
Mówi Jarosław Iwaszkiewicz. Kurier Polski, nr 213, 1968, in – Melkowski, S. Świat opowiadań. Op. cit., s. 100. 106 Iwaszkiewicz, J. Dzienniki 1956 – 1963. Warszawa: 2010, s. 178. 107 Tamtéţ, s. 199-200. 108 Bereza, H. Demonizm przewrotny, in - Melkowski, S. Świat opowiadań. Op. cit., s. 99. 109 O kritice povídky Wzlot viz Iwaszkiewicz, J. Dzienniki 1956 – 1963. Warszawa: 2010, s. 175-338; Melkowski, S. Świat opowiadań. Krótkie formy w prozie Jarosława Iwaszkiewicza po roku 1939. Toruń: 1997, s. 98-100.
33
VII. Závěr Po napsání své práce musím konstatovat, ţe Wzlot není polemikou s Pádem. Ačkoliv Iwaszkiewicz věnoval povídku Camusi, chtěl tím poukázat na morální problematiku, na to, ţe v oněch časech lidský ţivot neměl de facto ţádnou hodnotu. A Camus ve své povídce jeden svojí nečinností zmařil. Romek také zabil. Ale protoţe byl v situaci, kdy mu nic jiného nezbývalo, a časem byl otupen vraţdami, které od mala vídal, přišly mu jako samozřejmost. Pád byl zajisté inspirací pro Iwaszkiewicze a polemika je jedním z motivů Wzlotu. Ačkoliv se Iwaszkiewiczowa povídka nazývá Wzlot, ukazuje nám pád člověka. Obě povídky vypovídají o pádu člověka. Avšak oba autoři se pohybují na odlišných úrovních – Camus na úrovni osobní tragédie, Iwaszkiewisz na úrovni celého národu. Clemence proţívá svoji vlastní tragédii a svůj pád si způsobil sám, zatímco na Romkově osudu je ukázána celá tragédie polského osudu v letech 1949-1955. Skrze historické události a osud Romek ztratil lidství. Je hrubý aţ primitivní. Iwaszkiewicz svojí povídkou nechtěl zničit hodnout, kterou je lidský ţivot. Vystavil ji těm nejtěţším zkouškám, uvedl ji do takových podmínek, ţe její hodnota se stala absurdní. Věřil, ţe pouze tak můţe hodnotu očistit a tím obnovit. Iwaszkiewicz se nepovaţuje za moralistu, ale je jisté, ţe chtěl poukázat na demoralizaci hodnot v tehdejším světě.
34
VIII. Resumé Swoją
pracę
poświęciłam
opowiadaniu
Jarosława
Iwaszkiewicza
Wzlot
dedykowanemu przez pisarza Albertowi Camus. Dedykacja się odłowuje do jego opowiadania Upadek (La Chute). Moim celem jest zbadać stosunki pomiędzy dziełami i odpowiedzieć na pytanie czy jest Wzlot polemiką z Upadkiem. Opowiadania są odbiciem egzystencjalizmu. Z tego powodu poświęciłam pierwszą część literaturze 40 i 50 lat w Europie i w Polsce. Kolejny rozdział dotyczy kierunku egzystencjalizmu w Francji i w Polsce. Dalej przybliżyłam wpływ życiorysów obu pisarzy na ich dzieła. Piszę też o symbolice opowiadań i ich formę. W następnym rozdziału zważam ów stosunek pomiędzy opowiadaniami – tytuły, autobiografizm, stosunku autorów i bahaterów do kobiet i Boga, temu co przywiodło Iwaszkiewocza do pisania tego opowidania i w końcu krytyce literackiej. Po skończeniu pisania swojej pracy, muszę stwierdzić, że Wzlot nie jest polemiką z Upadkiem. Jakkolwiek dedykował Iwaszkiewicz opowiadanie Camusowi, chciał przekazać problematykę moralną, to, że w tych czasach ludzkie życie nie było wartością. Camus jedno życie w swoim opowiadaniu zmarnował. Romek zabił człowieka, bo był w situacji, kiedy nie mógł nic innego już zrobić. W ciągu czasu odrętwiał zabijaniu, które jako mały chłopiec widywał, były one dla niej oczywiste. Upadek był napewno inspiracją dla Iwaszkiewicza i polemika jest jednym z motywów Wzlotu. Obaj pisarze są na zupełnie innych płaszczyznach. Clemence przeżywa swoje własne nieszczęśliwe życie, do swojego upadku zaprzyczynił się sam. Przez los Romka jest pokazana tragedia polskiego losu v latach 19491955. Romek utracił człowieczństwo. Jest szortski aż prymitywny. Iwaszkiewicz nie chciał swoim opowiadaniem zniszczyć wartości, którą jest ludzkie życie. Spowodował jednak, że życie stało się absurdalne. Wierzył, że tylko w taki sposób można każdą wartość oczyścić i tak odnowić. Iwaszkiewicz nie uważa siebie za moralistę, ale na pewno chciał ukazać demoralizację wartości w owym świecie.
35
IX.
I.
Použitá literatura
Primární
Camus, A. Upadek. Warszawa: MUZA SA, 1996. Iwaszkiewicz, J. Opowiadania zebrane. T.3. Warszawa: Czytelnik, 1969.
II.
Sekundární a. Tištěná
Budínský, L. Tragédie slavných. Praha: Kniţní klub, 2006. Burkot, S. Literatura polska po 1939 roku. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN SA, 2007. Gronczewski, A. Jarosław Iwaszkiewicz. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1972. Guze, J. Albert Camus: Los i lekcja. Warszawa: Fundacja Zeszytów literackich, 2004. Hanczakowski, M.; Kuziak, M.; Zawadski, A.; Żynis, B. Tablica. Epoki literackie. BielskoBiała: PARK, 2007. Iwaszkiewicz, J. Dzienniki 1956 – 1963. Warszawa: Czytelnik, 2010. Kolektiv autorů. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Praha: Academia, 1979. Komitet redakcyjny. T. 18. Powroty Iwaszkiewicza. Poznań: Polonistyczne. Seria literacka, 1999.
Poznańskie Studia
Kossak, J. Egzystencjalizm w filozofii i literaturze. Warszawa: Książka i Wiedza, 1971. Kossak, J. Existencialismus ve filozofii a literatuře. Praha: Svoboda, 1978. 36
Krawczyk, A. Omówienie lektur. Kraków: Zielona Sowa, 2007. Melkowski, S. Świat opowiadań. Krótkie formy w prozie Jarosława Iwaszkiewicza po roku 1939. Toruń: Wydawnictwo Uniwersytetu Mikołaja Kopernika, 1997. Matuszewski, R. Iwaszkiewicz. Warszawa: Agencja Autorska, 1965. Prokop, V. Přehled světové literatury 20. století. Sokolov: O.K.- Soft: 2003. Rohoziński, J. Jarosław Iwaszkiewicz. Warszawa: Państwowe Zakłady Wydawnictw Szkolnych, 1968. Todd, O. Albert Camus.Biografia. Kraków: W.A.B.,2009. Zaworska, H. Opowiadania Jarosława Iwaszkiewicza. Warszawa: Wydawnictwo Szkolne i Pedagogiczne, 1985.
b. Elektronické
http://www.culture.pl/ http://www.cdzn.pl/ http://www.innastrona.pl/ http://wspolczesnosc.klp.pl/
37
