Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií
Rozpravy o dobrovolnictví (soubor publicistických rozhovorů pro server iDNES.cz) Debates on volunterism (the collection of interviews for server iDNES.cz) Bakalářská práce
Autorka: Veronika Petrušková Vedoucí práce: Ing. Rudolf Burgr, PhD.
Brno 2016
1
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne 27. května 2016 ………………………………… Veronika Petrušková
2
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Rudolfu Burgrovi, Ph.D. za jeho trpělivost, ochotu, podnětné připomínky a laskavé vedení práce. Mé poděkování patří také redaktorům iDNES.cz za jejich čas a vstřícnost. V neposlední řadě děkuji všem respondentům, jmenovitě Dalimilu Petrilákovi, Marii Jahodové, Jakubu Purdjakovi, Pavlu Žárovi a Silvii Pez, bez nichž by práce nevznikla.
3
Anotace Tato bakalářská práce se zabývá dobrovolnictvím a dobrovolníky, jejich motivacemi, hodnotami, které vyznávají a tím, jakým způsobem dobrovolnictví vnímají. Autorka téma přibližuje sérií publicistických rozhovorů pro server iDNES.cz. První část práce teoreticky ukotvuje téma dobrovolnictví a žánr publicistický rozhovor. V druhé části se autorka věnuje metodologickým postupům při vytváření rozhovoru. V další části je, na základě polostrukturovaných informačních rozhovorů s redaktory a veřejně dostupných informací, popsáno cílové médium, postupy práce a přístup členů redakce k publicistickému rozhovoru. V poslední části se autorka věnuje analýze a kritické reflexi pěti vlastní publicistických rozhovorů s dobrovolníky. Rozhovory s různě aktivními
dobrovolníky
napříč
rozličnými
oblastmi
ukazují
pestrost
názorů
na dobrovolnictví a jeho vnímání. Klíčová slova Žurnalistika, publicistické žánry, publicistický rozhovor, tvůrčí práce, server iDNES.cz, dobrovolnictví, dobrovolníci, motivace, uprchlická krize
Annotation This bachelor thesis discusses volunteerism and volunteers, their motivations, values they believe in and their perception of the volunteerism. The author gives insights into the topic through the collection of interviews conducted for server iDNES.cz. The first part of the paper theoretically defines the topic of volunteerism and the genre of interview. In the second part the author is focused on methodological approaches when creating interview. The following part describes the target medium, its work techniques and approach to the interviews based on semi structured information interviews with journalists and official data. In the last part the author analyzes and reflects critically five interviews with volunteers. Interviews with variously active volunteers working in different spheres shows the variety of opinions on volunteerism and its perception.
Keyword Journalism, publicistic genres, interview, creative work, server iDNES.cz, volunteerism, volunteers, motivation, refugee crisis
4
Obsah 1 Úvod............................................................................................................................... 8 2 Teoretická část ............................................................................................................. 10 2.1
Teoretický kontext práce .................................................................................. 10
2.1.1 Dobrovolnictví jako fenomén ........................................................................ 11 2.1.2 Kořeny současného dobrovolnictví v České republice .................................. 12 2.1.3 Typy dobrovolnictví a charakteristické oblasti působení .............................. 13 Uprchlická krize .................................................................................................. 16 2.1.4 Hodnoty v dobrovolnictví a osobnostní rysy dobrovolníků .......................... 17 2.1.5 Motivace dobrovolníků .................................................................................. 18 2.1.6 Vedení neziskové organizace a dobrovolníci v ní ......................................... 19 2.1.7 Shrnutí kapitoly.............................................................................................. 20 2.2
Teoretické vymezení žánru .............................................................................. 21
2.2.1 Žánr jako žurnalistický pojem ....................................................................... 21 2.2.2 Publicistika..................................................................................................... 22 2.2.3 Publicistický rozhovor ................................................................................... 23 Definice ............................................................................................................... 23 Formální náležitosti publicistického rozhovoru ................................................. 24 Druhy rozhovorů ................................................................................................. 25 2.2.4 Etika ............................................................................................................... 26 2.2.5 Shrnutí kapitoly.............................................................................................. 26 3 Metodologická část ...................................................................................................... 27 3.1
Užité metody .................................................................................................... 27
3.2
Pravidla vyváření publicistického rozhovoru................................................... 27
3.2.1 Příprava novináře na rozhovor ....................................................................... 28 3.2.2 Vedení rozhovoru .......................................................................................... 30 3.2.3 Zpracování rozhovoru .................................................................................... 32 3.2.4 Autorizace a fotografie .................................................................................. 33 3.3
Shrnutí kapitoly ................................................................................................ 34
4 Empirická část.............................................................................................................. 36 5
4.1
Výběr cílového média ...................................................................................... 36
4.2
Metoda výzkumu v redakci cílového média .................................................... 36
4.2.1 Kvalitativní výzkum ...................................................................................... 37 4.2.2 Polostrukturované informační rozhovory ...................................................... 37 4.2.3 Výběr redaktorů pro rozhovory ..................................................................... 38 4.3
Charakteristika serveru iDNES.cz ................................................................... 38
4.3.1 Postavení na trhu ............................................................................................ 39 4.3.2 Charakteristika cílové skupiny média ............................................................ 41 4.3.3 Forma a obsah portálu iDNES.cz .................................................................. 42 4.3.4 Vztah k žánru a k tématu ............................................................................... 43 4.4
Redakční praxe ................................................................................................. 44
4.4.1 Personální složení redakce ............................................................................. 44 4.4.2 Fungování redakce ......................................................................................... 45 Proces práce ........................................................................................................ 45 Pravidla ............................................................................................................... 45 4.4.3 Publicistický rozhovor na serveru iDNES.cz ................................................ 46 4.4.4 Shrnutí poznatků o psaní pro server iDNES.cz ............................................. 48 5 Analyticko-reflexivní část............................................................................................ 49 5.1
Výběr respondentů ........................................................................................... 49
5.2
Reflexe rozhovoru s Dalimilem Petrilákem ..................................................... 50
5.3
Reflexe rozhovoru s Marií Jahodovou ............................................................. 54
5.4
Reflexe rozhovoru s Jakubem Purdjakem ........................................................ 57
5.5
Reflexe rozhovoru s Pavlem Žárou .................................................................. 60
5.6
Reflexe rozhovoru se Silvií Pez ....................................................................... 63
6 Závěr ............................................................................................................................ 66 Seznam použité literatury a zdrojů ................................................................................. 67 Tištěná literatura zdroje dostupné online .................................................................... 67 Informační rozhovory ................................................................................................. 69 Seznam tabulek ............................................................................................................... 70 Seznam fotografií ............................................................................................................ 70 Jmenný rejstřík ................................................................................................................ 71 6
Přílohy............................................................................................................................. 73 Vlastní žurnalistické produkty .................................................................................... 73 Rozhovor s Dalimilem Petrilákem (setkání 1. 3. 2016) .......................................... 73 Rozhovor s Marií Jahodovou (setkání 3. 3. 2016) .................................................. 83 Rozhovor s Jakubem Purdjakem (setkání 7. 3. a 6. 4. 2016) .................................. 91 Rozhovor s Pavlem Žárou (setkání 5. 4. 2016)....................................................... 99 Rozhovor se Silvií Pez (setkání 4. 4. 2016) .......................................................... 104 Informační rozhovory ............................................................................................... 111 Informační rozhovor s šéfeditorem Petrem Pravdou ............................................ 111 Informační rozhovor s vedoucí všeobecného zpravodajství Ivanou Kchimelovou .............................................................................................................................. 121 Informační rozhovor s redaktorkou Zdeňkou Trachtovou .................................... 127
Celkový počet slov: 20 496 Rozsah tvůrčí části: 12 962
7
1 Úvod Tématem bakalářské práce je dobrovolnictví a dobrovolníci. Při rozpravách s dobrovolníky mě budou zajímat především jejich motivace, hodnoty, které vyznávají a jakým způsobem dobrovolnictví vnímají. Chtěla bych se zaměřit jak na dlouhodobé dobrovolníky, kteří se několik let věnují pomoci druhým a působí například v sociální oblasti, tak na skupinu dobrovolníků, kteří v současné uprchlické krizi jezdí spontánně pomáhat na hranice. K výběru tohoto tématu mě přivedla uprchlická krize, která ve společnosti přispěla k rozproudění debaty o dobrovolnících. Jednotlivá média pravidelně přináší příběhy dobrovolníků, kteří jezdí pomáhat na hranice a já tuto situaci vidím jako skvělou příležitost k zjištění motivací a hodnot dobrovolníků a jejich názorů. Případný rozdíl v názorech u spontánních a dlouhodobých dobrovolníků by mohl být zajímavým okamžikem. Dobrovolnictví se opět stává aktuálním a například díky incidentu a problémům v autonomním centru Klinika se o dobrovolnících ve společnosti opět mluví. Cílem bakalářské práce je tedy vytvořit soubor publicistických rozhovorů na téma dobrovolnictví. Konkrétně to budou rozhovory se samotnými dobrovolníky a případně i s dalšími lidmi pracujícími v neziskovém sektoru, kteří umožní jiný úhel pohledu na dobrovolnictví a dobrovolníky. Na souboru publicistických rozhovorů chci mimo jiné ukázat, že v dobrovolnictví jsou zastoupeny různé typy lidí. Zdaleka to nejsou jenom idealisté s růžovými brýlemi na očích. Chtěla bych zprostředkovat jejich příběhy a osvětlit čtenáři důvody a způsoby, jak se k pomoci druhým dostali. Jako
cílové
médium
jsem
zvolila
server
iDNES.cz.
Online prostor
je k uveřejnění publicistických rozhovorů na téma dobrovolnictví ideální. Redaktor není dopředu omezen žádným rozsahem a zároveň má rozhovor možnost, díky snadné dostupnosti internetu, oslovit mnoho čtenářů. Zároveň mi vyhovovalo, že po praxi v jihočeské redakci MF DNES, se kterými i nadále spolupracuji, nemusím kvůli bakalářské práci měnit vydavatelství. Celá práce je rozdělená do čtyř celků. V Teoretické části na základě odborné literatury nejprve vymezím dobrovolnictví, a poté se budu věnovat teoretickému popsání zvoleného žánru. V Metodologické části se zaměřím na způsoby práce novináře, konkrétně na metody přípravy redaktora na rozhovor, jeho vedení a následné zpracování. V Empirické části práce se budu soustředit na charakteristiku cílového 8
média, kterým je server iDNES.cz. Při jejím zpracování budu vycházet z informací, které získám od redaktorů formou polostrukturovaných rozhovorů. Zjištěné informace využiji i při tvorbě vlastních publicistických rozhovorů. V poslední Analytickoreflexivní části pak na základě všech zjištěných informací kriticky zhodnotím své postupy práce a samotné publicistické rozhovory.
9
2 Teoretická část Teoretickou část bakalářské práce jsem rozdělila do dvou celků. V prvním z nich se budu věnovat kontextu práce, tedy především dobrovolnictví. Pro snazší orientaci v textu hned v úvodu vysvětlím, kdo to je dobrovolník, a jakým způsobem je na něj možné nahlížet. Dále se budu krátce věnovat kořenům současného dobrovolnictví v České republice, a poté přistoupím k jednotlivým kapitolám, zaměřeným na typy dobrovolnictví a oblasti, ve kterých působí, kde zároveň přiblížím téma uprchlické krize, jež přispělo k obnovení debaty o dobrovolnictví v českém prostředí. Soustředit se budu také na hodnoty v dobrovolnictví, na osobnostní rysy dobrovolníků a na jejich motivace. Jednu kapitolu věnuji i vedení neziskové organizace a dobrovolníkům v ní. Jednotlivé kapitoly jsem volila na základě toho, co mě bude zajímat v samotných rozhovorech s dobrovolníky. V druhém celku Teoretické části se zaměřím na teoretické vymezení žánru. Nejprve za pomoci odborné literatury ukotvím samotný výraz žánr jako žurnalistický pojem. Následně se budu věnovat publicistice a publicistickému rozhovoru, u kterého vysvětlím, proč mi přijde pro zpracování tématu dobrovolnictví nejvhodnější. Budu se rovněž soustředit na definici publicistického rozhovoru, na formální náležitosti a druhy rozhovorů. V poslední části teorie shrnu základní etické problémy spojení s dobrovolnictvím. Na závěr každého celku rovněž uvedu krátké shrnutí dané kapitoly.
2.1 Teoretický kontext práce V této části bakalářské práce se zaměřím na to, kdo je dobrovolník a jakými způsoby lze pohlížet na dobrovolnictví. Objasním základní pojmy a v jednotlivých kapitolách naznačím témata a problémy, jež budu řešit ve vlastních rozhovorech. Pro potřeby práce budu na dobrovolnictví nahlížet jako na sociální fenomén, který vytváří lidé. Kořenům současného dobrovolnictví v České republice se budu věnovat pouze krátce, protože v rozhovorech mě budou zajímat především samotné osobnosti dobrovolníků a jejich motivace. Budu se věnovat tomu, jak vnímají sami sebe a co pro ně znamená být dobrovolníkem. V jednotlivých kapitolách se budu soustředit na typy dobrovolnictví a oblasti pro ně charakteristické, přičemž se zaměřím především na oblasti, v nichž působí moji respondenti. Dále načrtnu nejdůležitější hodnoty v dobrovolnictví, osobnostní rysy dobrovolníků a jejich motivace k činnosti. Rozhovory povedu se spontánními dobrovolníky, kteří jezdili a stále jezdí pomáhat na hranice 10
a s dobrovolníky dlouhodobě působícími v neziskových organizacích nebo jiných uskupeních. Zmíním tedy i rozdíly v těchto formách dobrovolnictví a téma uprchlické krize. Mezi respondenty bude i ředitel neziskové organizace, proto zařadím kapitolu věnovanou vedení neziskové organizace a dobrovolníků zde působících.
2.1.1 Dobrovolnictví jako fenomén Dobrovolnictví je dynamický společenský fenomén, který se neustále vyvíjí a proměňuje. Skrývají se pod ním nejrůznější činnosti. Dobrovolníci jsou lidé všech věkových kategorií i profesí působící v mnoha odvětvích. O definici dobrovolnictví se pokusilo několik autorů. Každý z nich pod tento pojem zařazuje něco trochu jiného, nicméně obecně lze říci, že: „Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti“ (Tošner, Sozanská 2006: 35). Samotný pojem dobrovolnictví etymologicky vychází z latinského jazyka ze slov voluns (volba), či velle (chtění). Zájem odborné veřejnosti o vědecké zkoumání dobrovolnictví se objevuje roku 1957 v USA, kde vychází první kniha o organizovaném dobrovolnictví, jejímž autorem je D. Sills. Dobrovolnictví chápe jako svobodné chování, které není motivováno materiální odměnou (Mlčák, Záškodná 2013: 10). S touto definicí nesouhlasí J. Wilson, který chápe dobrovolnictví jako „činnost, při které je svobodně věnován čas k prospěchu jinému člověku, skupině či organizaci“ (Ibid.: 11). Z této definice vyplývá, že jako dobrovolníka chápe i člověka, který má ze své činnosti užitek. Další autor, jenž se tímto fenoménem zabýval, jej chápe jako způsob chování. A. Dingle dobrovolnické chování specifikoval na základě tří atributů. „Dobrovolnické chování 1) není vykonáváno pro finanční zisk, 2) je vykonáváno na základě vlastní vůle jedince a 3) přináší prospěch třetí straně stejně jako dobrovolníkovi“ (Ibid.). Dobrovolnictví
prostupuje
občanskou
společností.
Mnohdy
překračuje
geografické, jazykové, etnické, sociální, náboženské a jiné bariéry. Vnímání dobrovolníka a celkový postoj k dobrovolnictví se v jednotlivých společnostech liší, což je
zapříčiněno
především
kulturními
zvyklostmi
daných
zemí
a
jejich
historickým vývojem. Ve Spojených státech amerických se dobrovolníci podílejí na utváření veřejného a politického života. V Evropě je dobrovolnictví úzce spojeno s prací církve a charitativních organizací. Celosvětové dobrovolnické úsilí začíná roku 1970 11
založením IAVE – Mezinárodní asociace pro dobrovolnické úsilí, která kromě jiného organizuje Mezinárodní den dobrovolnictví připadající na 5. prosince (Tošner, Sozanská 2006: 24-28). Dobrovolníci jsou součástí společnosti a dobrovolnictví jako takové je projevem občanské zralosti. Dobrovolník na jedné straně poskytuje svůj čas a energii a na oplátku získá pocit smysluplnosti v pomoci druhým. Dobrovolnictví je pro něj zdrojem nových zkušeností a obohacením mezilidských vztahů (Ibid.: 23-29). Asi nejvíce se dobrovolníci angažují ve zdravotnictví, v sociálních službách, v kultuře, ve sportu, v organizacích věnujících se dětem a mládeži, v ekologii, v komunitách nebo v církevních a náboženských společnostech. Mnozí z lidí, kteří pomáhají
ostatním,
by
sami
sebe
ani
jako
dobrovolníky
neoznačili
(Šimková 2011: 5-115).
2.1.2 Kořeny současného dobrovolnictví v České republice Dobrovolnictví v České republice má dlouhou tradici, přičemž samotný jeho vývoj byl výrazně ovlivněn historickým a politickým vývojem v českém prostředí. Základ dobrovolnictví v České republice vychází z charitativní práce církve, která se už od 18. století starala o nemocné nebo o sirotky. Důležitost dobrovolnictví v českých zemích začíná od poloviny 19. století stoupat. Roku 1862 Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner založili tělovýchovný spolek, který roku 1864 získal název Pražská tělocvičná jednota Sokol. Roku 1888 Vojtěch Náprstek založil Klub českých turistů a v dubnu roku 1864 byl založen ve Velvarech první Sbor dobrovolných hasičů. V období První republiky, mezi lety 1918 až 1938 zažívalo dobrovolnictví zlaté časy. Jeho kvalita a rozsah se v té době rovnal západoevropským zemím a odpovídal tradičnímu kolektivnímu stylu dobrovolnictví1 (Novotný, Lukeš a kolektiv, 2009: 31-35). Od roku 1948 s nástupem komunistické strany dochází k razantnímu potlačování dobrovolnických aktivit a k jejich přizpůsobování se režimu a ideologii strany. Mění se celá struktura dobrovolnictví, která začíná být vnímáno jako „…politická a budovatelská angažovanost uvědomělého občana realizovaná ve prospěch socialismu,
Kolektivní styl dobrovolnictví má institucionální charakter a je pro něj typická dlouhodobá stabilní participace, spojená se členstvím v organizaci. Převažuje silná vazba na komunitu a vysoká úroveň emocionálně podbarvených vazeb na členy organizace (Frič, Pospíšilová, 2010). 1
12
která
však
často
nesla
znaky
nedobrovolně
vykonávané
povinnosti…“
(Mlčák, Záškodná 2013: 35). Roku 1968 se situace na chvíli uvolnila, ale skutečná obroda dobrovolnictví přichází až s rokem 1989. Vytváří se nové decentralizované dobrovolnické organizace a rozšiřují se oblasti působení. Nové organizace stojí na myšlence občanské společnosti. Obnovují se humanistické hodnoty, a to především lidská potřeba pomáhat ostatním. Lidé začínají hledat jiné způsoby seberealizace i mimo svoji profesi. Některé z organizací zrušené minulým režimem, jako například Sokol, jsou obnoveny a je jim navrácen zkonfiskovaný majetek. Vznikají rovněž nové neziskové organizace soustředící se na charitativní, sociální a zdravotní oblast. Nicméně dobrovolnictví v České republice stále zůstává na okraji zájmu společnosti, především v porovnání s USA nebo západoevropskými zeměmi (Tošner, Sozanská 2006: 30-31). Z historického hlediska i ze současné praxe je zřejmé, že pojem dobrovolník a dobrovolnická služba může nabývat různých podob. Potřeba tyto pojmy nějakým způsobem ukotvit vedla až k vytvoření Zákona o dobrovolnické službě2, jenž upravuje a omezuje různé formy dobrovolnictví a zavádí do právního řádu pojem dobrovolník, dobrovolnická služba, vysílající organizace a přijímající organizace.
2.1.3 Typy dobrovolnictví a charakteristické oblasti působení V některých situacích je obtížné určit, kde dobrovolnictví začíná, a kde končí. Dobrovolníci jsou zpravidla lidé se silným prosociálním cítěním 3. Prostupují společností a zapojují se do mnohých aktivit, proto v průběhu let vznikla potřeba dobrovolníky a dobrovolnictví nějakým způsobem kategorizovat. V následující kapitole tedy načrtnu obecné rozdělení dobrovolníků a rozeberu charakteristické oblasti jejich působení. Klasifikace dobrovolnictví není jednoznačná. Své místo zde mají dobrovolnická centra
zaměřující
se
na
výchovu
dobrovolníků,
spontánní
dobrovolníci,
kteří se rozhodnou pomoci, aniž by byli navázáni na nějakou neziskovou organizaci a v neposlední řadě i samotné neziskové organizace. Plné znění Zákona o dobrovolnické službě ve znění pozdějších předpisů je dostupné na webových stránkách Ministerstva vnitra České republiky (http://www.mvcr.cz/clanek/dobrovolnicka-sluzba500539.aspx). 3 Prosociální cítění a prosociální chování zatím v odborné literatuře není jasně definováno. Nicméně například H. W. Bierhoff jej charakterizuje za pomoci tří definičních atributů. Těmi jsou záměr prospět druhé osobě, svoboda volby poskytovatele pomoci a jednání orientované na prospěch druhých osob (Mlčák, Záškodná, 2013: 43). 2
13
Základní
typy
dobrovolnictví
se
snažila
definovat
D.
Billis.
Podle
ní je dobrovolnictví možné chápat na třech základních a čtyřech hybridních formách, jež vyplývají z kombinace základních perspektiv. Její model tedy rozlišuje sedm typů dobrovolnictví. 1) „Dobrovolnictví jako neplacená práce. 2) Dobrovolnictví jako volný čas 3) Dobrovolnictví jako aktivismus. 4) Dobrovolnictví jako kombinace neplacené práce a volného času. 5) Dobrovolnictví jako kombinace neplacené práce a aktivismu. 6) Dobrovolnictví jako kombinace volného času a aktivismu. 7) Dobrovolnictví jako kombinace neplacené práce, volného času a aktivismu“ (Mlčák, Záškodná 2013: 17). Jednotlivé typy dobrovolnictví se dělí na základě různých kritérií. Základní rozdělení podle Rochestera, které je též někdy označované jako dobrovolnická paradigmata, vyčleňuje tři hlavní typy. Tím prvním je dominantní nebo též neziskové paradigma, které je typické pro Velkou Británii či USA. Dobrovolnictví je zde chápáno jako jev, který může „být motivován širokou škálou pohnutek, jež vyvěrají z altruismu4. Lidé se stávají dobrovolníky proto, aby pomohli druhým lidem, kteří jsou na tom hůře než oni sami“ (Ibid.: 16). Dobrovolníci jsou součástí profesionálně a formálně řízených organizací. Druhým je paradigma občanské společnosti, které je chápáno jako altruisticky motivovaná snaha pomáhat lidem v nouzi a je uplatňováno ve většině evropských zemích. Dobrovolníci se soustředí na oblast péče a dalších služeb a svou práci často spojují s organizacemi postavenými pouze na dobrovolnících. Posledním je pak volnočasové paradigma, kde se dobrovolníci zapojují v oblasti sportu, umění nebo kultury, a které chápe dobrovolnictví jako „aktivitu motivovanou převážně vnitřními pohnutkami souvisejícími s nadšením, se snahou získávat hodnotné vnitřní odměny a aktivně uplatnit své osobní kvality“ (Ibid.). Dobrovolníci zastávají v každé organizaci jinou roli, což je dalším kritériem pro jejich dělení. V první skupině je chod organizace na dobrovolnících závislý. Ti se ve velké míře podílejí na naplňování hlavních cílů organizace a jsou nepostradatelní. Jako příklad lze uvést některé ekologické iniciativy. V druhém typu dobrovolníci spolupracují s profesionálními zaměstnanci. Mají na starost různé Na jednotné definici altruismu se vědci neshodnou. Nicméně například podle D. Myerse lze altruismus chápat jako „účast a pomoc jiným, které nevyžadují oplátku“ (Mlčák, Dostál, 2010: 17). 4
14
pomocné práce, které by bez jejich pomoci musely být zajištěny profesionálně. Tento typ dobrovolnictví je nejvíce rozšířený v sociálních a zdravotních zařízeních. Posledním typem jsou organizace, které by se bez pomoci dobrovolníků zcela obešly. Nicméně jejich práce pomáhá zkvalitnění nabízených služeb nebo usnadňuje chod organizace. Příkladem jsou nejrůznější výtvarné či jazykové kroužky (Mlčák, Záškodná, 2013: 39-41). Dobrovolníky lze rovněž dělit na základě jejich motivace, čemuž se budu blíže věnovat v příslušné kapitole Motivace dobrovolníků. Z hlediska
délky
činnosti
lze
dobrovolníky
rozdělit
na
dlouhodobé
a krátkodobé. Dle Zákona o dobrovolnické službě je za dlouhodobého dobrovolníka považován člověk, který službu vykonává déle než tři měsíce. Krátkodobí a dlouhodobí dobrovolníci vykazují jiné osobnostní povahové rysy. „Dlouhodobí dobrovolníci vykazují vysokou míru závazku vzhledem ke své dobrovolnické roli i vůči organizaci, v níž působí. Současně je pro ně typická tendence podílet se na formování vlastní činnosti, která jim nemusí přinášet velké odměny. Naopak krátkodobí dobrovolníci vyhledávají aktivity spojené pouze s krátkodobým závazkem. Zapojení do organizací nepovažují za tak významné a často se zapojují jen v rámci určitých specifických akcí. Hledají dobře definovanou činnost limitované délky. Mají tendenci přijímat pouze jeden typ činnosti a většinou nepůsobí dlouho v jedné organizaci“ (Ibid.: 18). Samostatnou kategorii pak tvoří spontánní dobrovolníci, kteří se objevili v souvislosti s uprchlickou krizí a vyrazili pomáhat na hranice, přičemž mnohdy nebyli navázáni na žádnou organizaci. Jak už bylo řečeno, dobrovolníci působí v různých oblastech, přesto jsou ale sféry lidské činnosti, ve kterých se koncentrují více než v jiných. Mezi nejlépe organizované patří ochránci životního prostředí. Angažují se i politicky, například při stavbě dálnic či zlepšení čistoty ve městech. Dovedou na sebe upozornit a spolupracují
s nimi
i
mnozí
dobrovolníci
z řad
odborníků.
Nejznámějšími
organizacemi jsou Hnutí DUHA, Děti země či Greenpeace. Další charakteristickou oblastí pro dobrovolníky jsou humanitární organizace a organizace zaměřené na ochranu lidských práv jakými jsou například Člověk v tísni a Amnesty International. Dobrovolníci pomáhají při rekonstrukcích válkami zničených oblastí, při záplavách nebo v souvislosti s uprchlíky. Největší počet dobrovolníků působí v sociální a zdravotní oblasti. Vstupují zde do uzavřených institucí, a proto je nutný profesionální přístup včetně připravení instituce na jejich příchod, zvolení koordinátora a řádné proškolení příchozích 15
dobrovolníků. Mezi takové organizace patří například Česká katolická charita nebo Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové (Tošner, Sozanská, 2006: 41-42). V kulturní oblasti se dobrovolníci podílejí nejčastěji na ochraně a revitalizaci kulturních památek v daném regionu. Tisíce z nich se rovněž zapojují i v oblasti výtvarného umění nebo nekomerční hudby, kde nachází prostor pro vlastní umělecké vyjádření. Jako příklad může sloužit Art fórum nebo Symposion. Před rokem 1989 většina dobrovolníků působila především ve sportovní a vzdělávací oblasti a to nejčastěji ve formě volnočasových aktivit. Zatímco v zemích EU a USA se dobrovolníci podílejí přímo na vzdělávacím procesu, v Česku působí především v zájmových kroužcích a tělovýchovných či turistických oddílech jako jsou skauti, sokolové nebo pionýři. Poslední oblastí, která se v České republice rozvinula až po roce 1989 je zahraniční dobrovolná služba. Ta může být ve formě letních „workcampů“ či dlouhodobějších
zahraničních
výjezdů
v závislosti
na
vysílající
organizaci.
Zahraničním výjezdům se věnuje například organizace Mládež pro Evropu, spolu se svým programem Evropské dobrovolné služby, nebo Člověk v tísni či ADRA působící mimo jiné ve válkou zasažených a rozvojových zemích (Tošner, Sozanská, 2006: 43).
Uprchlická krize Spontánní dobrovolníci, s nimiž budu mluvit, jsou přímo svázáni s uprchlickou krizí a s vysokými počty přicházejících uprchlíků. Počty přicházejících se dle informací UNHCR (Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) zvyšují už od ledna 2013. Převážná většina žadatelů o azyl pochází z válkou zmítané Sýrie a dále z nestabilního Afghánistánu a Iráku. Velká část těchto lidí se do Evropy dostala přes Středozemní moře. Čísla příchozích začala strmě stoupat především v druhé polovině roku 2015. V srpnu se přes moře přeplavilo více než 130 tisíc lidí, v září to bylo už více než 160 tisíc a v říjnu počty příchozích přesáhly 220 tisíc. Spolu s první částí roku 2015, s listopadovými 150 tisíci a prosincovými téměř 120 tisíci přišlo za celý rok do Evropy více než 1 milion lidí (Data.Unhcr.org, 2016). O azyl v Evropě za rok 2015 požádalo více než 1,2 milionu lidí, přičemž více než třetina o něj zažádala v Německu. Mezi žadateli tvoří nadpoloviční většinu uprchlíci ze Sýrie – 29 procent, Afghánistánu – 14 procent a Iráku – 10 procent (Ec.Europa.eu, 2016). 16
Uvedené počty příchozích lidí tak představují ohromnou zátěž především pro Itálii a Řecko a dále pro všechny ostatní státy na tzv. balkánské trase. Tato ohromná čísla přispěla k vyhrocení celé situace a vytvoření skupin spontánních dobrovolníků ze všech koutů Evropy, kteří se rozhodli těmto lidem pomoci.
2.1.4 Hodnoty
v dobrovolnictví
a
osobnostní
rysy
dobrovolníků Nelze říci, že dobrovolníky by spojoval stejný nebo podobný systém hodnot, protože dobrovolnictví zahrnuje mnoho rozmanitých forem, které vyznávají různé hodnotové systémy. „Hodnoty podporují dobrovolnictví tím, že jejich respektování vede u dobrovolníků k interním odměnám a k pocitu smysluplnosti vztahujícímu se k jejich činnosti“ (Mlčák, Záškodná, 2013: 95). Dobrovolnictví přispívá k formování pozitivních lidských hodnot a v dnešním materiálním světě vytváří protiváhu „konzumní orientaci současného člověka“ (Mlčák, Dostál, 2010: 66). Dobrovolníci jsou v dnešní době často vysoce kvalifikovaní lidé, kteří se mnohdy stávají partnery a nikoli pouze nadšenými amatérskými pomocníky placeného personálu. Více si vybírají projekty, na kterých jsou ochotni se podílet a často se rozhodují na základě svých osobních zájmů a potřeb než na základě povinnosti vůči komunitě nebo snaze pomoci druhým. Chtějí vědět, co bude jejich náplň práce, a upřednostňují úkoly, jež relativně rychle povedou k hmatatelným výsledkům (Frič, Pospíšilová a kolektiv, 2010: 32-35). Nicméně přes individualismus jednotlivých dobrovolníků většina z nich podle M. A. Musicka a J. Wilsona zapadá do některé za čtyř kategorií rozdělených na základě souboru hodnot, který vyznávají. První z nich je humanitarismus, jenž se soustředí na odstraňování nerovnosti mezi lidmi a na pomoc lidem v nouzi. Druhým je antimaterialismus, pro který je typický nesobecký zájem o druhé, soucit a odpovědnost. Dobrovolníci s takovým žebříčkem hodnot nehledají v práci vlastní prospěch a neočekávají žádnou odměnu, ani recipročního charakteru5. Další kategorií je antiindividualismus, kam se zařazují dobrovolníci „s menším pocitem osobní autonomie, s vyšším prosociálním chováním, s vyšší empatií a s vyšší sociální odpovědností“ (Mlčák, Záškodná, 2013: 96). Poslední žebříček hodnot je spojený Jak uvádí Robert Muprhy, reciprocita je vzájemná výměna. Reciprocita „spočívá v tom, že někomu jinému něco předáme v očekávání, že za to dostaneme tutéž nebo jinou, stejně cennou věc. Reciproční transakce jsou druhem ekonomické směny, ale jsou také osobní záležitostí; dochází k nim mezi dvěma lidmi, mezi nimiž existuje vzájemná vazba, a slouží k posílení tohoto vztahu“ (Murphy, 1998: 112). 5
17
s religiozitou, kde jsou dobrovolníci zpravidla věřící kladoucí důraz na náboženské hodnoty, altruismus a péči o druhé osoby v nouzi (Mlčák, Záškodná, 2013: 96). Přesto, že hodnoty, které dobrovolníci vyznávají a jejich motivace k dobrovolné činnosti jsou často rozdílné a ovlivňuje je řada faktorů, jsou podle J. Wilsona dobrovolníky častěji lidé, kteří ve svém nejbližším okolí už nějakého dobrovolníka mají. „Tito lidé disponují na rozdíl od kontrolních souborů osob celkově vyšší úrovní vzdělání, vykazují vyšší pracovní a socioekonomický status a jsou mnohem častěji nábožensky orientovaní“ (Mlčák, Dostál, 2010: 67). Dobrovolníky tedy do jisté míry spojují určité osobní charakteristiky jako je například vyšší míra svědomitosti, internalizace morálních standardů nebo větší schopnost projevit důvěru a diskutovat o svých myšlenkách a pocitech. Dobrovolníci rovněž více akceptují vlastní osobnost, jsou emocionálně stabilnější a spokojení se svým životem. V neposlední řadě také bývají více samostatní a tolerantní (Ibid.: 70).
2.1.5 Motivace dobrovolníků Proč se lidé stávají dobrovolníky, je otázkou, kterou se zabývají mnozí odborníci. Jak už bylo
řečeno,
dobrovolníci
jsou
lidé
různých
profesí,
různého
věku
a náboženského vyznání, tudíž i jejich motivace jsou velice rozdílné. Ovlivňuje je mnoho faktorů jako je vzdělání, momentální životní situace, nebo schopnost sociální empatie (Novotný, Lukeš, 2009: 92). Znát motivy dobrovolníků je prospěšné a může to přispět k jejich udržení v organizaci (Mlčák, Záškodná, 2013: 80). Motivace dobrovolníků je komplexní téma, na které je možné nahlížet pohledem psychologie, sociologie či lidské morálky. Pro potřeby práce je nutné nastínit alespoň základní rozdělení. V zásadě lze motivaci dobrovolníků rozdělit na konvenční, reciproční a nerozvinutou, přičemž se u konkrétních jednotlivců tyto druhy motivace mohou prolínat. Konvenční či normativní motivace znamená, že jedinec se stal dobrovolníkem díky morálním normám ve svém okolí nebo v souvislosti s neformálními pravidly chování v dané společnosti. Tuto formu motivace uvádí 41 procent českých dobrovolníků a je charakteristická pro dobrovolníky upřednostňující principy křesťanské morálky, jimž jako vzor slouží dárcovské a dobrovolnické aktivity v jejich nejbližším okolí. Takoví dobrovolníci jsou nejčastěji lidé starší 60 let a věřící. Dobrovolníci
uvádějící
jako
nejdůležitější
reciproční
motivaci
hledají
ve své službě prvky, které přinesou užitek i jim samotným. Přínos pro dobrovolníka 18
je nejčastěji ve formě nových zkušeností, poznávání nových lidí nebo místem uplatnění jeho
odborných
znalostí.
Čeští
dobrovolníci
tuto
formu
motivace
uvádějí
v 37 procentech případů a nejčastěji jsou to ateisté mladší 30 let. Poslední typ představuje nerozvinutá motivace typická pro 23 procent českých dobrovolníků, kteří se rekrutují ze skupiny vysokoškoláků a lidí od 46 do 60 let. Pro dobrovolníka s nerozvinutou motivací je důležitá důvěra v organizaci, kde působí, přesvědčení o smysluplnosti dané činnosti a pocit, že pomáhá šířit dobrou myšlenku (Tošner, Sozanská, 2006: 47). Nicméně existují i motivy, které jsou pro ostatní nežádoucí, a takového dobrovolníka je nutné odmítnout. Podle Vitoušové mezi ně patří například soucit vedoucí k degradaci klienta, nepřiměřená zvědavost, pomoc pramenící z pocitu povinnosti, osamělost a s ní spojená touha po přátelství, pocit vlastní důležitosti nebo nedostatek sebeúcty spojený s touhou potkat lidi, kteří se mají ještě hůře (Ibid.: 45-46). Na
základě
motivace
lze
dobrovolníky rozdělit
na
několik
skupin,
jak je prezentují S. Dolnicar a M. Randle. První skupinou jsou klasičtí dobrovolníci, kteří pomoc druhým vidí jako smysluplnou a mají z ní osobní uspokojení. Druzí jsou horliví dobrovolníci, věnující se dobrovolné činnosti mnoho hodin. Další skupinu tvoří osobně angažovaní dobrovolníci, kteří pomáhají, protože v dané organizaci působí i jejich děti. Lidé hledající osobní odměny patří do skupiny dobrovolníků z osobního uspokojení a naopak altruističtí dobrovolníci pomáhají pouze ze samotné potřeby někomu pomoci. Poslední skupinu tvoří specifičtí dobrovolníci, kteří podřizují svoji dobrovolnou činnost svým aktuálním či budoucím potřebám (Mlčák, Záškodná, 2013: 85).
2.1.6 Vedení neziskové organizace a dobrovolníci v ní Práce v neziskovém sektoru nabízí možnost uspokojení osobních potřeb daného člověka a přispívá k pocitu sounáležitosti k nějaké komunitě, ve které se jedinci cítí dobře a bezpečně. Zpravidla v takových organizacích panuje uvolněná atmosféra a bližší sociální vazby. Manažeři a ředitelé neziskových sektorů se od těch v klasických firmách liší. Na prvním místě není zisk a profit firmy, ale snaha pomoci někomu jinému. Altruismus a touha „konat dobro“ u nich hrají důležitou roli. Pocit osobního naplnění a touhy něčeho dosáhnout jsou pouze vedlejšími motivy (Novotný, Lukeš, 2009: 80-81). Přesto, že po vedoucích neziskových organizací jsou mnohdy vyžadovány podobné dovednosti jako po vedoucích klasických firem, existují zde i rozdíly. 19
„Tyto rozdíly nezahrnují pouze rozdílnou motivaci, ale také potřebu vyšší osobní integrity daného jedince, která je často hledáním rovnováhy mezi výkonem a uspokojením klientů nebo členů organizace6“ (Novotný, Lukeš, 2009: 80). Nově příchozí dobrovolníci bývají v dané instituci často zdrojem nových nápadů a entuziasmu. Nicméně než se neziskové organizace pustí do přijímání dobrovolníků, měly by mít jasnou představu o tom, co je jejich cílem a s čím konkrétně jim dobrovolníci budou pomáhat. Také by měly vědět, jak moc chtějí dobrovolníky zapojit do svého chodu. Dobrovolník není pouze pomocník pracující zadarmo. Aby bylo zajištěno, že bude s organizací spolupracovat dlouhodobě, je třeba se o něj starat a zajímat. Znalost motivace dobrovolníků, jejich silných a slabých stránek povede ke spokojenosti jak na straně organizace, tak na straně dobrovolníka. Pro úspěšné zařazení dobrovolníků je dobré mít v organizaci koordinátora, který jim pomůže na začátku se začleněním, proškolí je po odborné stránce, je-li to zapotřebí, poskytne jim zpětnou vazbu a bude je udržovat motivované (Ibid.: 91, 100). Po ujasnění a vymezení výše uvedených úskalí, od kterých se bude vše odvíjet, může organizace přistoupit k samotné práci s dobrovolníky, přičemž „vlastní práce s dobrovolníky zahrnuje jejich získávání, výběr, výcvik, supervizi a hodnocení“ (Tošner, Sozanská, 2006: 69). Koordinátor by spolu s ostatními členy organizace měl vytvořit seznam úkolů, které může dobrovolník vykonávat. Neměly by to ale být činnosti, které nechce dělat nikdo jiný nebo úkony, které by měly vykonávat pouze profesionálové. U dobrovolníka, který projde výcvikem a u něhož bere organizace ohled na jeho individuální potřeby a vlastnosti, je často prohloubena původní motivace a zároveň se předchází nereálným očekáváním nebo nedorozuměním (Ibid.:70-83).
2.1.7 Shrnutí kapitoly V kapitole jsem si nejprve vymezila pojem dobrovolnictví, který je možné charakterizovat jako poskytnutí práce a času bez nároku na odměnu. Krátce jsem se věnovala historickému kontextu dobrovolnictví v České republice, které zažívá zlatou éru v období první republiky. Věnovala jsem se jednotlivým typům dobrovolnictví, které lze rozdělit v závislosti na roli, jež dobrovolník v organizaci
„These differences include not only a different motivation, but also high demands placed on his/her personal integrity, which has to frequently search for a balance between performance and satisfying the needs of clients or organization´s members” (Novotný, Lukeš, 2009: 80). 6
20
zastává nebo pomocí jednotlivých dobrovolnických paradigmat. Vyjmenovala jsem některé charakteristické oblasti pro dobrovolnictví jako je ekologie, humanitární nebo sociální a zdravotní oblast a shrnula jsem problematiku uprchlické krize. Zaměřila jsem se rovněž na hodnoty v dobrovolnictví jako je humanitarismus, religiozita, antimaterialismus či antiindividualismus a pokusila jsem se vymezit základní osobnostní rysy dobrovolníků, jimiž jsou vyšší míra svědomitosti, větší schopnost projevit důvěru, emocionální stabilita nebo tolerantnost. S tím je svázána i motivace dobrovolníků, která může být konvenční, reciproční či nerozvinutá. V poslední části jsem pak nastínila problematiku vedení neziskové organizace a začlenění dobrovolníků do ní.
2.2 Teoretické vymezení žánru Po teoretickém vymezení dobrovolnictví, kde jsem vysvětlila základní pojmy a nastínila oblasti, které mě budou zajímat, je třeba celou problematiku uchopit některým z žurnalistických žánrů. Vzhledem k tématu jsem se rozhodla pro publicistické rozhovory, které mi umožní jít do hloubky, ptát se na motivace, pocity a názory jednotlivých respondentů a čtenáři umožní udělat si o daném jedinci dobrou představu. V této kapitole tedy nejprve objasním samotný pojem žánr v žurnalistickém prostředí, definuji publicistiku v opozici vůči zpravodajství, a poté teoreticky vymezím publicistický rozhovor. Bude mě zajímat, jak na publicistický rozhovor pohlíží odborná literatura, jaké formální náležitosti musí splňovat, a do jakých kategorií se rozhovory dělí. V poslední části kapitoly upřesním také některé etické problémy spojené s dobrovolnictvím a v závěrečném shrnutí zopakuji nejdůležitější zjištění.
2.2.1 Žánr jako žurnalistický pojem Abych mohla přistoupit
k definici
publicistiky a publicistického
rozhovoru,
musím si nejprve vymezit samotný pojem žánr, na který je možné nahlížet několika způsoby. Jedním z nich je jeho obecná charakteristika, ke které Osvaldová a kolektiv v Praktické encyklopedii žurnalistiky a marketingové komunikaci říkají, že „žánr je druh, sloh, styl, souhrn znaků vyvozených ze slovesného, výtvarného, hudebního apod. díla v druhový typ, platný pro všechny materiály stejného zaměření“ (Osvaldová, Halada a kolektiv, 2007: 243). Žánr v žurnalistice pak slouží k vymezení konkrétního novinářského útvaru. Na základě zvoleného žánru redaktor volí „nejvhodnější podobu 21
textu tak, aby odpovídala jeho záměru i shromážděným faktům. Žánry představují souhrn označení pro takovou skupinu žurnalistických děl, která se vyznačují určitými společnými prvky, především tematickými a kompozičními, které lze zároveň identifikovat
podle
určitých
charakteristických
rysů,
historicky
vzniklých,
avšak zároveň v čase proměnlivých“ (Osvaldová, Halada a kolektiv, 2007: 243). V současné době je žánrové rozdělení nestálé a podléhá více praktickému použití v médiích, než teorii a vědě, což je důvod, proč se od striktního žánrového dělení upustilo (Ibid.). Slovo žánr se tedy v žurnalistice používá k označení souboru děl, která mají společné námětové, kompoziční nebo formové znaky. Spolu se společenským a kulturním vývojem se mění i samotné pojetí žánrů. Živý žánr se neustále přetváří a mění svoje hranice tak, aby vyhovoval současné společnosti a prostředí. „Mění se styl života, způsob prožívání světa, hodnoty i postoje čtenářů. Logicky se tak mění i distinkce žánrů, které musí reagovat na měnící se společenskou objednávku, poptávku čtenářů“ (Čuřík, 2012: 59). Každý žánr je charakterizován souborem klíčových prvků, nicméně v daném textu zařazeném pod určitý žánr, se nemusí všechny tyto prvky projevit. „V rámci jednoho žánrového vzorce může docházet k nejrůznějším obměnám. V souhrnu však tyto prvky vytvářejí textový vzorec daného žánru. Podobu vzorce má i způsob, jímž jsou tyto prvky sestaveny dohromady“ (Burton, Jirák 2001: 170).
2.2.2 Publicistika Po objasnění žánru v žurnalistickém pojetí mohu nyní přistoupit k vymezení publicistiky. Veškeré produkty a činnosti novinářů se dají rozdělit do dvou velkých celků. Prvním z nich je zpravodajství, jehož cílem je vyhledávat, shromažďovat, třídit, vybírat a předávat fakta a informace prostřednictvím médií. Slouží veřejnosti k utváření vlastních názorů a mělo by být rychlé, přesné, vyvážené, nepředpojaté, aktuální a srozumitelné. Jeho úkolem je pouze tlumočit fakta, tudíž zde není prostor pro novinářův názor (Osvaldová, Halada a kolektiv, 2007: 241). Zpravodajství by mělo odpovídat na otázky kdo, co, kdy, kde a proč (Dočekalová, 2006: 34). Mezi základní zpravodajské žánry patří zpráva, zpravodajský rozhovor, zpravodajská reportáž a news feature (Čuřík, 2012: 42). Druhým velkým celkem je publicistika, která nabízí stanoviska a objasňuje události. Podle Čuříka publicistika „předkládá názory, soudy, hodnocení, postoje 22
a stanoviska, informuje a zprostředkovává poznání. Má funkci přesvědčovací, hodnotící a získávací, ale i zábavnou a informační. Publicistika se neobejde bez subjektivního vidění světa, osobního stanoviska a individuálního projevu autorů, vyjádřeného použitím specifických výrazových prostředků psaného jazyka – jazykových i stylistických“ (Čuřík, 2012: 58). V publicistice nejde o novost zpráv, ale o postoj k nim a o jejich hodnocení. Publicistické slohové útvary lze charakterizovat jako žánry analytické, které vycházejí z informačního slohového postupu, jenž kombinují s úvahovým nebo popisným postupem. Dále žánry beletristické, které svou stylizací a kompozicí usilují o beletrizaci textu, kde se výrazně projevuje individuální styl autora a jeho tvůrčí kreativita. Mezi analytické publicistické žánry patří úvodník, komentář, glosa, novinářský posudek, novinářská recenze a kritika, interview, projev, proslov, diskuze, debata, polemika a reportáž. K beletristicky zaměřeným publicistickým žánrům řadíme novinářský fejeton, sloupek, črtu, medailonek a beletrizovanou reportáž (Minářová, 2011: 174, 248). Jednotlivé žánry si novináři volí především na základě jejich obsahu. Každý žánr nabízí jiné výrazové možnosti. „Proto kritéria pro dělení a třídění novinových žánrů musíme hledat především v odlišnostech obsahu, ve stupni typizace životního materiálu, v diferenciaci jejich funkcí a cílů“ (Štorkán, 1980: 128).
2.2.3 Publicistický rozhovor Po vymezení publicistiky spolu s jednotlivými žánry, které do ní patří, mohu objasnit, jak odborná literatura nahlíží na publicistický rozhovor. Na základě jeho charakteristik jsem si ho zvolila jako nejvhodnější žánr pro zpracování tématu dobrovolnictví. Nejprve uvedu jeho definici a formální náležitosti, a poté rozeberu jednotlivé druhy rozhovorů.
Definice Rozhovor obecně je cílená výměna otázek a odpovědí za účelem získání informací nebo rozhovoru jako takového. V médiích je to druh dialogu, ve kterém mají partneři na rozdíl od diskuse jasně stanovené role tazatele a respondenta (Osvaldová, Halada a kolektiv, 2007: 93). Interview je dotazování se známých osobností nebo odborníků redaktory. Je to druh informace „podané prostřednictvím novináře ve formě rozmluvy, omezené na určité téma s osobou kompetentní v dané oblasti“ (Štorkán, 1980: 110).
23
Publicistický rozhovor kromě klasického informování zkoumá i způsob myšlení. Může pomoci odhalit nitro člověka, jeho názory a přesvědčení (Štorkán, 1980: 110). Publicistický rozhovor má svou specifickou formu, výrazové a kompoziční možnosti odpovídající určitému obsahu a funkci. Jsou to především poutavé a ozvláštňující výrazové prvky a jazykové prostředky, u nichž se klade důraz na jejich estetickou funkci. Celkově dělají text atraktivnější a často úmyslně porušují zažitou podobu novinářských textů. U publicistického rozhovoru je nutné vědět, co konkrétně přináší do života čtenáře. Novinář analyzuje, osvětluje a vybírá fakta na základě tématu rozhovoru. Usiluje o formování myšlení lidí a v rámci publicistiky působí celospolečensky (Ibid.: 108-128).
Formální náležitosti publicistického rozhovoru Publicistický
rozhovor
v mnohém
respektuje
stejná
pravidla
jako
rozhovor
zpravodajský. Otázky i odpovědi musí být srozumitelné a lehce čitelné. Výroky pronesené na stejné téma, ale v různou chvíli, je možné spojit, neobratné formulace nahradit a dlouhé odpovědi lze rozdělit vloženou otázkou. Rozhovorem by se měla táhnout červená nit a otázky a odpovědi by na sebe měly plynule navazovat. Jednotlivá témata a logické bloky lze u delších rozhovorů oddělit mezititulky (Čuřík, 2012: 45-46). Publicistické rozhovory na rozdíl od zpravodajských využívají jazykové prostředky, které přispívají k záměrnému formování postojů a názorů adresátů. „V projevech publicistického stylu se ve větší míře než u stylu zpravodajského setkáváme s obměňováním stabilizovaných výrazových prostředků a s cílevědomým porušením modelovosti“ (Minářová, 2011: 176). Pro publicistický rozhovor si redaktoři nejčastěji volí lidi, kteří jsou odborníky ve svém oboru, celebrity nebo osoby, které mají zajímavý životní příběh a mají čtenáři co nabídnout. V rozhovoru nejde pouze o zprostředkování informace, ale také o její analýzu nebo komentář. „Na rozdíl od textů zpravodajského
stylu
s dominantní
funkcí
informativní/zpravovací
plní
texty
publicistického stylu celý komplex dalších funkcí, a to především funkci persvazivní neboli přesvědčovací a působící, dále získávací, ovlivňovací, formativní“ (Ibid.: 174). V publicistických rozhovorech tedy novináři využívají argumentační, dotvrzující a přesvědčující jazykové prostředky. Pokud se snaží apelovat na občanské povinnosti člověka, na jeho mravnost nebo soužití ve společnosti, často tak činí skrze emotivní formulace. V textech se objevují argumenty poukazující na lásku k zemi, k rodišti nebo snaha působit na lidské vlastnosti jako jsou čestnost, odpovědnost nebo solidárnost 24
(Bartošek, 1997: 61). Publicistické rozhovory a ostatní texty se v některých případech snaží moralizovat a nutí čtenáře k zamyšlení.
Druhy rozhovorů Publicistické rozhovory jsou oblíbenou formou předávání informací. V komunikaci prostřednictvím otázek a odpovědí lze snadno představit osobu, která prezentuje své postoje a názory. Rozhovory se v médiích využívají jak v jejich mluvené podobě, tak v tisku. Nicméně v psané podobě bývají otázky stylizované a bezprostřední odpovědi formulačně upravované (Minářová, 2011: 249). Rozhovory lze rozdělit v závislosti na několika kritériích, tím nejběžnějším je rozdělení na základě jejich formy. Prvním z nich je čistý dialog, což je klasický rozhovor formou otázek a odpovědí. Popis prostředí, atmosféry a portrét zpovídaného zde
víceméně
ztrácí
význam.
Příkladem
mohou
být
rozhovory
s politiky
nebo se známými osobnostmi. Druhým typem rozhovoru je rozhovor zpracovaný. Jedná se o klasický rozhovor, který si redaktor volněji zpracuje a doplní ho například komentujícími větami nebo citáty. Nicméně forma otázek a odpovědí zůstává zachována. Rozhovor s výrazně odlišnou formou je rozhovor monologický. V případě takového rozhovoru se otázky zcela vypustí a odpovědi redaktor zpracuje do monologu zpovídané osoby. Není to snadné, protože takový monolog musí mít ve všech svých částech jasnou myšlenku a cíl. Je jakýmsi portrétem zpovídané osoby. Při samotném získávání informací vypadá rozhovor klasicky – redaktor se ptá a respondent odpovídá, ale konečné zpracování je monologické. Dalším typem je rozhovor realizovaný rozpravou. Redaktor i respondent jsou si při něm rovni. V praxi to znamená, že i zpovídaný se může ptát a redaktor musí odpovídat. Tento rozhovor nabízí široký prostor pro myšlenky a úvahy a možnost poznání problému z mnoha různých úhlů pohledu. Posledním typem je reportážní rozhovor. V takovém rozhovoru hraje důležitou roli popis místa a situace. Nesmí chybět fotografie a důležité je i vyobrazení a popis atmosféry nebo portrétu zpovídaného. Zatímco u klasického rozhovoru není důležité kde a za jaké atmosféry se odehrával, u reportážního rozhovoru jsou tyto informace stěžejní a nesmí chybět (Dočekalová, 2006: 57-58). Kromě formy lze rozhovory třídit i na základě jejich obsahu. Tím prvním je rozhovor založen na skutečných zprávách, v němž jde především o názor nějaké autority na určitou událost. Jsou v něm zachyceny jeho názory vzhledem k jejich zpravodajské hodnotě. Druhým typem je osobní interview, které se zaměřuje na osobní 25
rysy a názory význačné osobnosti. Posledním druhem je pak biografické interview, které se soustředí především na činy a výkony, osobní vlastnosti a životní filozofii význačné osobnosti. Za zvláštní případ lze považovat skupinové interview, jehož cílem je zpravidla konfrontace různých názorů (Štorkán, 1980: 112-113). Rozhovory je možné dělit i podle způsobu kladení otázek. Prvním typem je standardizovaný rozhovor s předem pevně určeným pořadím otázek i postupem. Druhým je rozhovor volný nabízející větší manévrovací prostor, kde je vymezený pouze cíl interview. Posledním je hloubkový rozhovor, kdy se redaktor snaží najít motivace a záměry dotazovaného a proniknout do samotné podstaty problému (Ibid.: 113).
2.2.4 Etika Etika
v žurnalistice
představuje
komplikovanou
problematiku.
V rozhodování
o uveřejnění informace hraje vždy roli mnoho faktorů. Jsou jimi například kulturní zvyklosti, nálada ve společnosti, psaná i nepsaná pravidla dané redakce, ve které novinář působí, ale i samotná osobnost novináře a jeho žebříček hodnot. V souvislosti s dobrovolnictvím je pro redaktora důležité vědět, jaká je nálada ve společnosti, a jak je na dobrovolníky v současnosti nahlíženo. Musí vyhodnotit, zda jeho rozhodnutí a uveřejnění daného příběhu může ovlivnit životy jiných lidí. V tom mu může pomoci Bokův model rozhodování, jenž nabádá k poradě s vlastním svědomím a konfrontuje vnitřní nastavení novináře (Burns, 2004: 82).
2.2.5 Shrnutí kapitoly V kapitole jsem se věnovala samotnému pojmu žánr, který v žurnalistice představuje označení pro soubor děl se společnými námětovými, kompozičními a formovými prvky. Objasnila jsem pojem publicistika, který na rozdíl od zpravodajství nabízí stanoviska a předkládá názory a hodnocení. Následně jsem charakterizovala publicistický rozhovor, který se v mnoha znacích podobá klasickému rozhovoru – je to cílená výměna otázek a odpovědí. Publicistický rozhovor usiluje o formování myšlení lidí a redaktoři v něm používají přesvědčující jazykové prostředky. Dále jsem se věnovala druhům rozhovorů, přičemž jednotlivé typy lze rozdělit na základě formy, obsahu nebo podle způsobu kladení otázek. Základní typy rozhovorů podle jejich formy jsou čistý rozhovor, rozhovor zpracovaný, monologický rozhovor, rozhovor realizovaný rozpravou a reportážní rozhovor. Na samém konci kapitoly jsem v krátkosti načrtla základní etické problémy v souvislosti s tématem dobrovolnictví. 26
3 Metodologická část Po teoretickém vymezení tématu dobrovolnictví a publicistického rozhovoru, mohu nyní přistoupit k metodologické části práce. Budu se věnovat především postupům práce novináře při vytváření publicistického rozhovoru. Nejprve objasním, jaké metody jsem při zpracování tématu dobrovolnictví formou publicistických rozhovorů využila, a poté se zaměřím na samotný publicistický rozhovor a pravidla jeho psaní, jimž se budu věnovat zbytek kapitoly. Začnu přípravou novináře na rozhovor a přes způsob vedení rozhovoru se dostanu až ke zpracování rozhovoru, k autorizaci a fotografii. Na samotný závěr kapitoly uvedu její krátké shrnutí.
3.1 Užité metody Hlavní metodou, kterou pro zpracování tématu dobrovolnictví využiji, je rozhovor. Konkrétně půjde o osobní rozhovor, kdy se sejdu s respondenty a vyzpovídám je. V případě nějakých nepřesností nebo potřeby doplnit do rozhovoru další informace se mohu s některými respondenty sejít opakovaně, případně je kontaktuji mailem nebo přes Facebook. Využiji tak vedle osobního rozhovoru i další metody dotazování a získávání informací. Nicméně osobní rozhovor je stěžejní. Volím jej proto, že je lepší než například rozhovor po telefonu. V případě, že při osobním rozhovoru nastane nějaký kritický moment, je možné jej překonat a špatně pochopenou otázku nebo připomínku vysvětlit, zatímco hovoříme-li po telefonu, interviewovaný může položit sluchátko, což znamená konec rozhovoru (Mallete, 2000: 15). Samotné pokládání otázek a zapisování odpovědí nestačí. Novinář musí ovládat i další schopnosti. „Kromě dovedností v oblasti vlastního profesního výkonu (například dělání ‚objektivního‘ zpravodajství či hraní ve filmu) a dalších uměleckých nebo technických schopností je tu ještě něco, co lze těžko definovat a co bývá různě prezentováno jako schopnost přilákat pozornost a vzbudit zájem, schopnost odhadnout vkus veřejnosti, být srozumitelný či dobře ‚komunikovat‘, být oblíben, ‚umět se v médiích pohybovat‘ či ‚mít nos na zprávy‘“ (McQuail, 2007: 226).
3.2 Pravidla vyváření publicistického rozhovoru Po vymezení publicistického rozhovoru na základě odborné literatury mohu nyní přistoupit
k pravidlům,
která
je
vhodné
při
vytváření
publicistického 27
rozhovoru dodržovat. Budu postupovat logicky od přípravy novináře na rozhovor, přes samotný rozhovor a jeho vedení až ke konečnému zpracování, závěrečné autorizaci a použití fotografií. Je důležité si uvědomit, že otázky, které novinář klade v rozhovoru, odrážejí jeho cíle. V případě osobního rozhovoru chce od svého protějšku slyšet příběhy nebo názory, aby mohl vykreslit jeho charakter, čemuž by měl být podřízen i celý postup a způsob práce (Burns, 2004: 92).
3.2.1 Příprava novináře na rozhovor Příprava
novináře
na
rozhovor
mnohdy
rozhodne
o
konečném
produktu.
Věnovat patřičný čas rešerši je proto nezbytné. O člověku, kterého jdeme zpovídat, musíme vědět co nejvíce. Není dobré se spoléhat na to, že se veškeré podstatné informace dozvíme až při rozhovoru. Když je redaktor dobře připraven, může se snadno ptát a jít do hloubky. Zároveň je díky kvalitní přípravě schopen reflektovat, zda respondent mluví pravdu. „A navíc, není větší urážky pro zpovídaného, než když zjistí, že o něm nic nevíte. Pro mnohé je to důvod rozhovor s vámi ihned ukončit“ (Dočekalová 2006: 55). Než novinář vyrazí na rozhovor, měl by se tedy seznámit se vším, co bylo o dané osobě napsané. Pokud je téma rozhovoru odborně zaměřeno, měl by se rovněž seznámit i s tématem jako takovým. „Někdy se samozřejmě stane, že zájem najednou přitahuje naprosto neznámý člověk. I v takových případech lze většinou získat užitečné informace, a to od rodiny, od sousedů, od kolegů z práce, od učitelů apod.“ (Mallette, 2000: 15). Pokud jde žurnalista na rozhovor dobře informován, zvyšuje své šance na získání zajímavých informací. O tématu rozhovoru je dobré si promluvit například i s kolegy. Mohou pomoci reflektovat tematické okruhy, na něž by redaktor při rozhovoru mohl narazit (Keeble, 2005: 67). Podle G. Gause by novinář měl o životě svého respondenta vědět více, než on sám. Jedině tak se může interview vydařit. Americký novinář C. Ryan doporučuje, aby redaktor nedělal rozhovor s nikým, u koho dopředu nezná alespoň 40 procent odpovědí. „Obojí se zdá přehnané, ale základní myšlenka sedí. Podařené interview vyžaduje předchozí přípravu stejně jako strategii rozhovoru“ (Russ-Mohl, 2005: 63). Příprava je důležitá také kvůli navození atmosféry při rozhovoru. Pokud novinář ukáže, že se o daného člověka zajímá, a že si dal práci s přípravou, může to pomoci k vybudování vzájemné důvěry. Respondent pak snáze odpoví i na náročnější otázky. 28
Zároveň je třeba brát ohled na to, že většina lidí, pokud nejsou tiskovými mluvčími nebo jinými lidmi, kteří mají styk s médii v popisu práce, věnuje redaktorovi svůj čas dobrovolně a zdarma. Dobrá příprava je tedy i projevem respektu a ukázáním toho, že si novinář cení jejich času (Gibbs, Warhover, 2002: 184, 187). Redaktor by od začátku měl mít jasnou představu o tématu rozhovoru a o tom, co by se od respondenta chtěl dozvědět. Každý rozhovor by měl sledovat určitý cíl. K dosažení takového cíle může pomoci i seznam otázek, které si novinář připraví. Pomůže mu zarámovat celý rozhovor a dá interview jasnou strukturu. Zároveň jsou na seznamu otázky, které při rozhovory musí být zodpověděny. Celkové pořadí otázek nemusí být přesně dané, redaktor by je měl vždy vyslovit ve vhodný okamžik. (Itule, Anderson, 2007: 154-155). Podle Malletta by se novinář měl hlavní otázky naučit zpaměti a seznam mít při rozhovoru k dispozici pro případ, že by mu selhala paměť. Zároveň ale také upozorňuje, že by se neměl nechat seznamem omezovat. Hned u první otázky se může stát, že odpověď na ni redaktorovi ukáže, že by měl vést rozhovor jiným směrem. Takový postup může vést k získání daleko lepších informací, než ve které původně doufal (Mallette, 2000: 15). Zvláštní pozornost je pak třeba věnovat otázkám, které by mohly být kontroverzní nebo nepříjemné. Někdy může pomoci zkusit takové otázky přeformulovat nebo si nacvičit jejich pokládání s kolegy případně alespoň v autě cestou na rozhovor (Gibbs, Warhover, 2002: 189). Každý novinář má svůj styl a různí novináři získají různé odpovědi. Nicméně existuje několik osobních vlastností, které novináři mohou interview usnadnit. Očekává se od něj znalost daného oboru, široký všeobecný přehled, dobré vystupování a takt, respekt a snaha zpovídanému porozumět, neosobnost a nesentimentálnost. Zároveň mu pomůže, pokud je „sympatický, trpělivý, přesný, vtipný a podle okolností patřičně skromný“ (Štorkán, 1980: 137). Osobnost novináře a jeho řeč těla je při rozhovoru rovněž důležitá. Někdy se může redaktor zpovídaného bát nebo jej naopak obdivovat pro jeho slávu či moc – to vše ovlivňuje způsob jeho chování, na které reaguje i respondent (Keeble, 2005: 62). Po důkladné přípravě je možné přistoupit k dohodnutí samotného rozhovoru. Je dobré respondenta seznámit s tématem rozhovoru. Není nutné prozrazovat konkrétní otázky, ale hodí se nastínit okruhy, které budou redaktora zajímat a zároveň říct, jak dlouho bude rozhovor přibližně trvat (Itule, Anderson, 2007: 146). Většina zpravodajských rozhovorů, jejichž cílem je získat konkrétní informace trvá maximálně 29
půl hodiny, nicméně hloubkové rozhovory mohou trvat i několik hodin (Keeble, 2005: 65). Pro rozhovor je rovněž vhodné vybrat nějaké klidné místo, kde se oba dobře uslyší (Dočekalová, 2006: 59).
3.2.2 Vedení rozhovoru První dojem může určit směřování celého rozhovoru. Redaktor by měl působit klidně, být slušný, ale v případě potřeby neústupný. Vzájemné podání ruky před začátkem rozhovoru by mělo být krátké a pevné s navázáním očního kontaktu. Na začátek je dobré ještě jednou respondentovi krátce zopakovat, na jaké téma rozhovor bude (Keeble, 2005: 65, 68). I když má redaktor hektický den, měl by se před rozhovorem uklidnit a konverzaci začít jako kdyby měl všechen čas na světě (Gibbs, Warhover, 2002: 191). Samotný rozhovor je vhodné zahájit tzv. small talk, nevázanou konverzací na téma, které respondenta zajímá. Jestliže redaktor věnuje na začátku nějaký čas vzájemnému poznání, vznikne uvolněná atmosféra, která pomůže k vybudování vzájemné důvěry. Respondent se pak snáze otevře a odpoví i na těžké otázky, které je lepší klást až ke konci interview. „Rozhodně se však takové otázky nesmějí pokládat ani příliš pozdě, aby i přes případné úhybné manévry zbyl čas na jejich zodpovězení“ (RussMohl, 2005: 117-118). Je důležité, aby dal novinář rozhovoru od začátku nějaký směr, čemuž pomůže již zmíněná červená nit, vinoucí se celým rozhovorem, a jasná struktura. Zároveň musí redaktor i dobře naslouchat a nesnažit se předem připravených otázek a struktury držet za každou cenu. Mohl by se tak uzavřít před pokládáním dodatečných nebo doplňujících otázek (Ibid.: 117). Stephen R. Covey mluví o tzv. empatickém naslouchání, kdy je novinář schopen vcítit se do situace nebo pocitu, který prožívá či prožíval respondent a pochopit tak jeho úhel pohledu (Gibbs, Warhover, 2002: 198). Otázky je dobré mít napsané na papíře, ale není vhodné každou otázku z papíru přímo číst. „Mělo by vám stačit vidět v poznámkách jedno slovo, aby se vám vybavila celá připravená otázka“ (Dočekalová, 2006: 56). Někdy si redaktor už předem řekne, jakou odpověď by na danou otázku chtěl slyšet, díky čemuž můžou vznikat sugestivní otázky. „Jsou to otázky, které tlačí zpovídaného do kouta a znemožňují mu z různých důvodů odpovědět jinak, než jak se od něj evidentně očekává“ (Ibid.). Takovému chování by se měl profesionální žurnalista vyhnout.
30
Rozhovor je dobré si nahrávat. Redaktor by se ale neměl spoléhat pouze na nahrávací zařízení, které může selhat nebo ho novinář zapomene vůbec zapnout. Měl by si proto psát i poznámky na papír nebo do počítače (Keeble, 2005: 79). Lidé, kteří nejsou zvyklí na styk s médii, mohou být poznámkovým blokem nebo nahrávacím zařízením zaskočeni. Nicméně většinou je uspokojí, když redaktor vysvětlí, že je používá proto, aby se později nespletl. Nahrávací zařízení mu také slouží jako pojistka v případě nařčení z nepřesné citace (Mallette, 2000: 16). Sledovat partnerovu řeč těla při odpovídání mnohdy napoví, co si člověk myslí a může to pomoci objevit i nové okruhy otázek (Burns, 2004: 92). Redaktor by měl rozhovor vést a v případě, že se respondent příliš odkloní od tématu, měl by být schopen ho otázkami vrátit zpět (Mallette, 2000: 16). Novinář musí zůstat ve střehu i v okamžiku, kdy si získal důvěru člověka, jenž mu odpovídá otevřeně. Musí zůstat skeptický a ptát se sám sebe, jestli mu dotyčný říká pravdu. „Měl by pečlivě naslouchat věcem, které nezapadají do toho, co již ‚zná‘, a potom se na ně ptát“ (Burns, 2000: 93). Měl by si položit otázky, zda respondent nemá nějaký skrytý motiv nebo jestli neříká jen to, o čem si myslí, že by to novinář chtěl slyšet. Redaktor musí vědět, jestli je nějaký důvod, aby dotyčný zkresloval informace nebo jestli se nesnaží odvést rozhovor jiným směrem (Ibid.: 92-95). Novinář, který je schopen úspěšně vést rozhovory, by tedy měl ovládat celý soubor dovedností. Kromě znalosti žánru by měl být i diplomatem, psychologem a umět taktizovat. „Musíte být schopni získat od zpovídaného ty informace a odpovědi, které chcete (pokud nějaké předem předpokládáte), musíte zvládnout rozhovor tak, aby zpovídaná osoba byla spokojená a cítila se s vámi dobře (tím bude sdílnější), musíte navodit takovou atmosféru, abyste se mohli zeptat takřka na cokoliv“ (Dočekalová, 2006: 54). Novinář by měl pamatovat na to, že důležité informace často zazní až na úplném konci rozhovoru, případně až po jeho skončení a vypnutí nahrávacího zařízení, kdy z respondenta opadne stres. Je proto důležité dobře poslouchat až do úplného konce (Itule, Anderson, 2007: 162). Na závěr rozhovoru je vhodné se zeptat, zda by zpovídaný nechtěl ještě něco dodat nebo zda není něco, na co se žurnalista nezeptal, případně jestli na něj respondent nemá nějaké otázky (Gibbs, Warhover, 2002: 196). Dále je slušností člověku poděkovat za jeho čas a domluvit se na případném dovolání některých dalších informací (Keeble, 2005: 71).
31
3.2.3 Zpracování rozhovoru Při následném zpracovávání rozhovoru se může stát, že si redaktor bude potřebovat ověřit nějakou informaci, případně se ještě na něco doptat. U profilových nebo hloubkových rozhovorů je zvykem ještě jednou respondentovi napsat a poděkovat mu za jeho čas (Keeble, 2005: 71). Jakmile si novinář přinese nahraný rozhovor zpět do redakce, měl by co nejdříve začít s jeho přepisováním. Pokud bude čekat příliš dlouho, je pravděpodobné, že zapomene důležité detaily a poznámky, které si napsal v rychlosti, mu přijdou nesrozumitelné. Redaktor většinou nepřepisuje celou nahrávku slovo od slova, ale nejprve si vypíše nejdůležitější úseky ihned po rozhovoru a později se k nim vrátí a postupně tak zkompletuje celý článek (Keeble, 2005: 71, 79). Pokud je při zpracování rozhovoru nějaká informace řečena mimo záznam, musí být novináři naprosto jasné, o jakou informaci jde, přičemž respondent musí explicitně říct, že daná informace je mimo záznam (Harcup, 2004: 101). Při přepisování novinář automaticky upravuje nespisovné nebo hovorové výrazy do jejich spisovné podoby. Nicméně v publicistickém rozhovoru je možné někdy s takovými výrazy pracovat, a pokud podtrhují způsob vyjadřování dané osoby a slouží k dokreslení jejího charakteru nebo byly vysloveny v emočně vypjaté chvíli, je možné je ponechat. Příkladem může být rozhovor s rockovým zpěvákem nebo sportovcem (Schildberger, 2004). S odpověďmi respondenta je při zpracování tištěného rozhovoru třeba pracovat „…jsou ‚povoleny‘ nejrůznější přesuny, spojování výroků, které k sobě patří, ačkoliv byly proneseny v různé chvíli rozhovoru, do jednoho odstavce, nahrazování neobratných formulací přesnějšími, spojování dvou i více odpovědí v jednu, či naopak ‚rozseknutí‘ příliš dlouhé odpovědi vsunutou otázkou, kterou jste ve skutečnosti vůbec nevyslovili a podobné postupy“ (Ibid.). V ideálním případě by měl rozhovor končit pointou, která může být ve formě výrazné shrnující a vtipné výpovědi. Pointa málokdy zazní na konci rozhovoru. Nejčastěji ji respondent pronese zhruba v polovině, kdy se už cítí dostatečně uvolněný, ale zároveň se ještě neprojevují známky únavy. „Takovou pointu smíte a dokonce máte přesunout na konec rozhovoru, ať už ji v natočeném materiálu objevíte kdekoliv“ (Ibid.). Redaktor tedy může do odpovědí zasahovat, ale v žádném případě nesmí změnit celkový význam sdělení (Osvaldová, Halada a kolektiv, 2007: 93). Celý rozhovor by měl být logicky vystavěný.
32
Novinář by se měl vyvarovat náhlým myšlenkovým skokům a rozhovor by měl působit jako jeden kompaktní celek (Mallette, 2000: 114-115). Při zpracování rozhovoru, který novinář vedl s nějakým dlouhodobým známým, je třeba si dát pozor na tzv. ‚myslím za něho‘ pasáže. Jsou to okamžiky, kdy redaktor v rozhovoru například připomíná, jaké všechny ceny dotyčný vyhrál nebo kde všude působil. „Co jste ze svého přítele ‚vytáhli‘ vzdor jeho skromnosti, to mu prostě vložte do úst, když už to řekl a vyškrtněte z definitivního textu rozhovoru všechnu svoji snahu nějak to z něj dostat, jakož i svoje povědomí o jeho aktivitách, o kterých víte víc než by odpovídalo běžnému novináři“ (Schildberger, 2004). Při zpracování publicistických rozhovorů pro tištěné a pro online médium je možné narazit na některé rozdíly. Na webu chtějí lidé číst zprávy rychle a chtějí okamžitě vědět, o čem daný text je. Často nečtou celý odstavec, ale pouze vyhledávají nejdůležitější slova nebo výrazy. Jazyk proto musí být jasný a srozumitelný. Rozhovor je lepší zpracovat formou kratších odpovědí a používat mezititulky nebo infoboxy ke grafickému oživení textu (Luckie, 2011: 14-15). Infoboxy slouží i ke shrnutí nejdůležitějších údajů. U publicistických rozhovorů zaměřených na určitou osobu jsou zde většinou uvedeny faktografické údaje jako věk, povolání a další informace relevantní pro téma rozhovoru (Gibbs, Warhover, 2002: 230-234). Stěžejní součástí rozhovoru nebo jakéhokoli jiného žurnalistického produktu je titulek. Ten by měl upoutat pozornost čtenáře a naznačit o čem daný text je. „Titulek by měl být dynamický (měl by tedy obsahovat sloveso v činném rodě) a měl by také mít vyjádřený podmět a přísudek“ (Čuřík, 2012: 52). U webu je titulek tím prvním co si čtenář přečte a na základě čehož se rozhodne, jestli text bude číst nebo ne. Měla by se mu proto věnovat zvýšená pozornost. Měl by zahrnovat klíčová slova a svým obsahem přesvědčit čtenáře, že si článek chce přečíst (Luckie, 2011: 19). Stejně jako na titulek je nutné pamatovat i na mezititulky a popisky u fotografií. Rozhovor kromě toho musí splňovat i formální a technické náležitosti tak, aby mohl vyjít v konkrétním médiu (Osvaldová, Halada a kolektiv, 2007: 170).
3.2.4 Autorizace a fotografie Autorizace není ze zákona povinná, ale v případě publicistických rozhovorů je zvykem ji dělat. Znamená to, že novinář respondentovi poskytne rozhovor v podobě, v jaké bude uveřejněn a interviewovaný si jej přečte a následně jej odsouhlasí nebo k němu napíše své připomínky (Dočekalová, 2006: 57). „Vzhledem k tomu, že tištěná interview 33
jsou zpravidla velmi krácená a upravovaná, je běžné nechat redigovanou verzi rozhovoru ještě jednou odsouhlasit, tedy autorizovat. Jestliže ten, s kým byl rozhovor dělán, ustupuje od rozhodujících částí a výroků, pomůže, když je rozhovor zaznamenán na nosiči zvuku. Tak má ten, kdo rozhovor dělá, v ruce důkazní materiál. Je však zapotřebí se v každém případě toho, s kým je rozhovor veden, předem zeptat, zda se záznamem souhlasí“ (Russ-Mohl, 2005: 63). Nedílnou součástí většiny žurnalistických produktů je v dnešní době fotografie nebo nějaký jiný audiovizuální či grafický prvek. Tím spíše, pokud se jedná o žurnalistiku na webu. Fotografie dělají rozhovor pro čtenáře více atraktivní (Gibbs, Warhover, 2002: 224). K získání kvalitní fotografie je nutné dodržet několik základních pravidel. Na fotografii by vždy měli být lidé, kteří jsou zachyceni při nějaké činnosti. Pokud se redaktor či fotograf rozhodne vyfotit statický záběr, kde respondent pouze sedí, může lepší atmosféře na fotografii pomoci například hrneček na stole nebo v ruce daného člověka. Podle Gibbse a Warhovera mají téměř ve všech redakcích fotografa, který obstarává většinu fotografií. Nicméně v praxi jsou reportéři často odkázáni sami na sebe (Gibbs, Warhover, 2002: 227-230). Fotografie by měla zachycovat pohyb a nálady lidí. Jejím úkolem je čtenářům ukázat, jak dotyčný člověk v určitém okamžiku vypadal. Musí něco sdělovat a ne pouze ‚být při tom‘. Je důležité vyzvednout podstatu fotografie a eliminovat hluchá místa nad hlavami nebo příliš velké pozadí (Mallette, 2000: 108110). Popisky pod fotografiemi říkají, co je na obrázku, měly by být v přítomném čase a co nejstručnější (Ibid.: 112).
3.3 Shrnutí kapitoly V metodologické části bakalářské práce jsem se věnovala postupům práce při vytváření publicistického rozhovoru. Jako hlavní metodu jsem zvolila rozhovor, a to konkrétně osobní rozhovor, který nabízí možnost překonání kritických momentů. Dále jsem se zaměřila na přípravu novináře na rozhovor, která je nesmírně důležitá. Její součástí je kvalitní rešerše, kdy si o daném člověku zjistím co nejvíce, jasné vymezení tématu rozhovoru a sepsání otázek nebo okruhů, na které se při rozhovoru chci zaměřit. Při samotném rozhovoru je důležité zapnout nahrávací zařízení, v průběhu si psát poznámky a dobře naslouchat respondentovi a reagovat na to, co říká. 34
Novinář by se měl ptát slušně, ale neústupně, a pokud něčemu nerozumí, měl by vždy požádat tázaného, aby mu danou věc objasnil. Při zpracování novinář nahrávku zpravidla nepřepisuje celou, ale vytahuje z ní pouze to relevantní a zajímavé. U rozhovorů pro web se často využívají živé titulky, které přitáhnou pozornost čtenáře a infoboxy, kde daného člověka redaktor představí. V poslední kapitole jsem se věnovala autorizaci a fotografii. Autorizace není za zákona povinná, ale u publicistických rozhovorů je dobrým zvykem ji dělat. Fotografie spolu s popiskem je v dnešní době nedílnou součástí většiny žurnalistických produktů a měla by sloužit k zatraktivnění textu.
35
4 Empirická část Po vymezení teorie a ujasnění metod, které jsem při vytváření rozhovorů využila, se nyní zaměřím na cílové médium. Objasním, proč jsem si pro publicistické rozhovory vybrala server iDNES.cz, a poté vysvětlím, jak jsem metodologicky postupovala při získávání redaktorů a rozhovorů s nimi. V jednotlivých kapitolách se budu věnovat celkové charakteristice iDNES.cz a redakční praxi. Vymezím postavení média na trhu a bude mě zajímat i vztah serveru k publicistickému rozhovoru a k sociálním tématům. Určím cílovou skupinu a zmíním i obsah a formu novin. V kapitole věnující se redakční praxi krátce shrnu personální složení redakce, rozeberu její fungování a pravidla, kterými se redaktoři řídí. V závěru empirické části shrnu zjištěné poznatky o psaní publicistických rozhovorů pro server iDNES.cz. Poslední kapitola pak bude obecnou sumarizací poznatků o psaní pro iDNES.cz.
4.1 Výběr cílového média Jako cílové médium jsem si zvolila sever iDNES.cz, a to hned z několika důvodů. Hlavním důvodem bylo samotné téma dobrovolnictví, které je obsáhlé a má celoplošný dopad. Nechtěla jsem být při výběru respondentů omezena krajem nebo okresem, tudíž jsem si zvolila masmédium, jež je přístupné široké veřejnosti. Rovněž jsem věděla, že publicistické rozhovory s dobrovolníky budou obsáhlé. Proto jsem si vybrala online, kde redaktor není dopředu omezen rozsahem novinové strany nebo jejím nalámáním. Vzhledem ke skladbě zpráv na jednotlivých zpravodajských serverech jsem si původně zvolila server lidovky.cz, nicméně kvůli téměř nulové reakci ze strany redakce, jsem si zde nebyla schopna domluvit potřebné rozhovory s redaktory.
4.2 Metoda výzkumu v redakci cílového média Abych mohla vytvořit publicistické rozhovory pro server iDNES.cz, musím se seznámit s tamějšími redakčními rutinami. Musím tedy zjistit, jakými pravidly se redaktoři řídí a další nezbytné informace. K tomu je třeba si zvolit vhodnou metodu a určit si, co všechno mě bude zajímat. Jako nejvhodnější jsem zvolila metodu kvalitativního výzkumu, přičemž potřebné informace budu získávat na základě polostrukturovaných informačních rozhovorů se členy redakce. 36
4.2.1 Kvalitativní výzkum V redakci iDNES.cz jsem uplatnila metody kvalitativního výzkumu. Podle metodologa Creswella je možné kvalitativní výzkum7 definovat jako „proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému“ (Hendl, 2005: 50). Na rozdíl od kvantitativního výzkumu je nenumerickým šetřením a snaží se porozumět dané sociální realitě a sociálnímu problému (Reichel, 2009: 40). Výzkumník může otázky v průběhu sběru dat nebo při následné analýze ještě upravovat a dotvářet, díky čemuž se kvalitativní výzkum označuje jako pružný typ výzkumu (Hendl, 2005: 50). Důležitou součástí výzkumu je i jeho validita, k níž se blíže vyjadřují metodologové Lincoln a Guba. Podle nich by každý výzkum z oblasti sociálních věd měl reflektovat svoji pravdivostní hodnotu, upotřebitelnost, konzistenci a neutralitu. Se samotným výzkumem jsou pak spojeny i různé etické problémy, se kterými je třeba pracovat. Pro potřeby výzkumu v redakci je důležité zmínit informovaný souhlas, což znamená, že dotyčný redaktor souhlasí s tím, že bude součástí výzkumu. Zároveň je poučený, že v kteroukoli chvíli může ukončit svoji účast v projektu (Ibid.: 153-155).
4.2.2 Polostrukturované informační rozhovory Polostrukturované rozhovory v závislosti na informacích, které potřebuji od redaktorů získat, se jeví jako nejlepší nástroj, který mohu v kvalitativním výzkumu v redakci iDNES.cz použít. Polostrukturovaný rozhovor, někdy též označovaný jako rozhovor pomocí návodu se „vyznačuje tím, že má připraven soubor témat/otázek, který bude jeho předmětem, aniž by bylo předem striktně stanoveno jejich pořadí“ (Reichel, 2009: 111). To umožňuje tazateli otázky částečně modifikovat nebo pokládat doplňující dotazy. Výzkumník má volný prostor pro manipulaci, který přispívá k vytvoření uvolněné atmosféry u rozhovoru. Při rozhovoru je nezbytné otázky formulovat jasně a zřetelně. Výzkumník by měl vytvořit prostředí, ve kterém se respondent bude moci vyjadřovat svým vlastním stylem. „Dotazovanému dáváme jasně na vědomí, jaké informace požadujeme, proč jsou důležité a jak interview postupuje (Hendl, 2005: 172). Příprava, vedení Oproti tomu kvantitativní výzkum „využívá náhodné výběry, experimenty a silně strukturovaný sběr dat pomocí testů, dotazníků nebo pozorování. Konstruované koncepty zjišťujeme pomocí měření, v dalším kroku získaná data analyzujeme statistickými metodami s cílem je explorovat, popisovat, případně ověřovat pravdivost našich představ o vztahu sledovaných proměnných“ (Hendl, 2005: 46). Měření v kvantitativním výzkumu musí být validní a spolehlivé (Ibid.). 7
37
a zpracování rozhovoru se ve velké míře překrývá s postupy práce při sběru žurnalistických rozhovorů, tak jak jsou popsány v kapitole Metodologická část. Po absolvování samotných informačních rozhovorů je třeba rozhovory převést do písemné podoby. Pro potřeby mého výzkumu budou odpovědi redaktorů převedeny do spisovného jazyka a neobratné formulace nebo chybné větné skladby stylisticky upraveny. Tyto úpravy si dovolím proto, že v rozhovorech mě zajímá především obsahově-tematická rovina (Hendl, 2005: 208).
4.2.3 Výběr redaktorů pro rozhovory Při výběru respondentů je nezbytné si ujasnit, proč vybrat zrovna daného člověka, co k této volbě vede a jestli by nebylo vhodnější zvolit někoho jiného. Na začátku jsem postupovala na základě účelového výběru, který „je založen pouze na úsudku výzkumníka o tom, co by mělo být pozorováno a o tom, co je možné pozorovat“ (Disman, 2002: 112). Částečně jsem uplatnila i náhodný stratifikační výběr, kde jsem si všechny redaktory iDNES.cz rozdělila do skupin na základě jejich zařazení ve struktuře redakce, a poté jsem několik z nich náhodně oslovila a čekala, kdo mi odpoví (Ibid.: 107). Při výběru členů redakce iDNES.cz, s nimiž jsem dělala polostrukturované informační rozhovory jsem tedy byla závislá na jejich ochotě mi odpovědět na prosbu o rozhovor a na jejich časových možnostech. Výběr nakonec do jisté míry probíhal na základě dostupnosti a na základě dobrovolnosti (Reichel, 2009: 84). Nakonec jsem absolvovala rozhovory s šéfeditorem Petrem Pravdou, s vedoucí všeobecného zpravodajství Ivanou Kchimelovou a s redaktorkou, která se zaměřuje na sociální témata a školství, Zdeňkou Trachtovou.
4.3 Charakteristika serveru iDNES.cz V této kapitole přistoupím k charakteristice nejdůležitějších znaků serveru iDNES.cz. Shrnu jeho postavení na trhu, objasním, na jaký typ čtenáře se zaměřuje, načrtnu jeho formu a obsah a na závěr se krátce zmíním o vztahu serveru k publicistickým rozhovorům a sociálním tématům. Portál iDNES.cz se zaměřuje především na zpravodajství, nicméně jeho součástí je i mnoho lifestylových rubrik. Je jedním z nejčtenějších seriózních online deníků v Česku (Trachtová, 2016). Server spustili 12. ledna 1998 a dnes jej měsíčně navštíví více než 4 miliony čtenářů. Zaměřuje se především na zpravodajství, přičemž každý 38
den připravuje zprávy z domova, ze světa, sportu, kultury, ekonomiky a financí. Mimo to nabízí i několik specializovaných severů zaměřených na užší zájmové skupiny. Patří mezi ně například Bydlení iDNES.cz, kde informují o nových trendech nebo Cestování
iDNES.cz,
kde
čtenáři
najdou
reportáže
z cest.
Na
ženy
pak cílí OnaDnes.cz a například pro novinky z technické oblasti je určen portál Technet.cz. Vzhledem k širokému záběru témat, které server pokrývá, je různorodá i jeho čtenářská základna (Mafra.cz, 1997-2015). Současnou šéfredaktorkou iDNES.cz je Naděžda Petrová. Server spadá pod mediální skupinu Mafra, jejímž majitelem je od 26. června 2013 koncern Agrofert Andreje Babiše (Hanzelka, 2013). Pod Mafru spadají tištěná média jako MF DNES, Lidové noviny, deník Metro nebo týdeník 5plus2. Dále online zpravodajské severy jako zmiňovaný iDNES.cz, Lidovky.cz nebo televizní stanice Óčko.
4.3.1 Postavení na trhu O cílovém médiu může více napovědět jeho postavení na trhu. Nicméně u online médií je obtížné jej určit. Na měření návštěvnosti internetu, jeho jednotlivých webových stránek a na výzkum sociodemografie návštěvníků v Česku se soustředí výzkumný projekt NetMonitor. Podle něj patří portál iDNES.cz dlouhodobě mezi nejčtenější zpravodajské servery na českém internetu. Například v roce 2014 se v rámci nejvíce využívaných zdrojů zpravodajství umístil s 32 procenty na čtvrtém místě. Na prvním místě byli s 38 procenty portál Novinky.cz a televize Nova a třetí místo obsadil první kanál České televize (Chlebounová, 2015). Z údajů projektu NetMonitor, které mimo jiné ukazují například počet reálných uživatelů nejčastěji navštěvovaných webových portálů v České republice, vyplývá, že server iDNES.cz je minimálně v posledních osmi měsících třetím nejnavštěvovanějším portálem v České republice.
Pro ilustraci následující tabulka ukazuje počet reálných uživatelů nejčastěji navštěvovaných webových portálů v České republice. Na jednotlivé stránky se uživatelé hlásili přes počítač. Jejich počty jsou uvedeny v milionech.
39
Tabulka 1
seznam.cz novinky.cz idnes.cz super.cz heureka.cz
mapy.cz
Srpen 2015
5, 43
3, 93
3, 62
3, 13
2, 33
2, 87
Září 2015
5, 63
3, 95
3, 73
3, 22
2, 40
2, 72
Říjen 2015
5, 78
3, 92
3, 74
3, 27
2, 57
2, 67
Listopad 2015
5, 75
4, 06
3, 69
3, 22
2, 81
2, 53
Prosinec 2015
5, 73
3, 86
3, 66
3, 21
2, 93
2, 43
Leden 2016
5, 90
4, 12
3, 78
3, 29
2, 69
2, 65
Únor 2016
5, 85
3, 97
3, 66
3, 17
2, 45
2, 62
Březen 2016
5, 77
3, 97
3, 70
3, 17
2, 44
2, 60
Zdroj: NETMONITOR. (Nedatováno). Online data (OLA). NetMonitor.cz. Dostupné z: http://www.netmonitor.cz/online-data-ola
V porovnání s ostatními zpravodajskými weby se hned po serveru Novinky.cz umisťuje iDNES.cz na druhém místě. Absolutně nejnavštěvovanějším webem je dlouhodobě Seznam.cz, na druhém místě je server Novinky.cz, na třetím iDNES.cz a na čtvrtém Super.cz. Na pátém a šestém místě se střídají weby Heureka.cz a Mapy.cz (NetMonitor, Nedatováno). Následující tabulka ukazuje počty reálných uživatelů v jednotlivých kvartálech v letech 2014-2016. Druhý kvartál roku 2015 je rozdělený, protože do května 2015 byli všichni reální uživatelé počítáni bez ohledu na platformu, ze které daný web navštívili. Nicméně od června 2015 změnil server NetMonitor metodiku, kdy jsou reální uživatelé jednotlivých webů rozděleni na základě platformy (počítač, mobil a tablet), z níž daný server navštěvují. Údaje v tabulce od června 2015 reprezentují uživatele, kteří vybrané weby zobrazovali přes počítač. Počty jsou uvedeny v milionech.
40
Tabulka 2
seznam.cz novinky.cz idnes.cz super.cz aktualne.cz lidovky.cz Q3 2014
16, 70
11, 89
10, 85
9, 45
3, 72
2, 23
Q4 2014
17, 54
12, 14
11, 11
9, 51
3, 85
2, 34
Q1 2015
17, 43
12, 20
11, 21
9, 52
4, 08
2, 44
Duben –
11, 36
7, 84
7, 24
6, 15
2, 62
1, 53
Červen 2015
5, 54
3, 91
3, 70
3, 05
1, 30
0, 79
Q3 2015
16, 43
11, 81
10, 96
9, 40
3, 92
2, 35
Q4 2015
17, 26
11, 84
11, 09
9, 70
4, 40
2, 44
Q1 2016
17, 45
12, 02
11, 10
9, 59
4, 41
2, 38
Květen 2015
Zdroj: NETMONITOR. (Nedatováno). Online data (OLA). NetMonitor.cz. Dostupné z: http://www.netmonitor.cz/online-data-ola
Pro porovnání jsem uvedla nejnavštěvovanější server, jímž je Seznam.cz. Zpravodajský portál iDNES.cz se hned po Novinky.cz umisťuje pravidelně na druhém místě. Na čtvrtém místě je pak bulvární server Super.cz. Ve srovnání s ostatními zpravodajskými portály jako je Aktualne.cz nebo Lidovky.cz si Novinky.cz a iDNES.cz vedou výrazně lépe.
4.3.2 Charakteristika cílové skupiny média V důsledku rozvoje nových technologií se mění i samotné publikum, které má větší možnost výběru. Důležitým znakem nových médií je interaktivnost a propojenost mezi způsobem užívání a přijímaným obsahem. Internetové prostředí vyrovnává síly mezi okrajovým příjemcem a dominantním centralizovaným podavatelem. Dřívější jednotné publikum se stává jednotlivými soubory zákazníků a příjemců „neomezeného počtu různých informačních služeb“ (McQuail, 2007: 324-326). Web iDNES.cz je masmédiem a spolu se svými mnoha rubrikami cílí na většinovou populaci. Podle samotného serveru tvoří polovinu jeho čtenářů lidé ve věku od 20 do 39 let, přičemž čtvrtina z nich má vysokoškolské vzdělání. Portál navštěvují více muži než ženy a nejvíce navštěvovanou rubrikou je zpravodajství (Data.Idnes.cz, 2015). Podle šéfeditora Petra Pravdy server cílí na širokou veřejnost, především na vzdělanější a zvídavější čtenáře. „Typickým konzumentem je muž od třiceti 41
do čtyřiceti let. Považujeme se za masmédium, ale nejsme bulvár“ (Pravda, 2016). Vedoucí všeobecného zpravodajství Ivana Kchimelová rovněž charakterizuje typického čtenáře jako muže kolem čtyřiceti let. „Čtou nás hlavně lidi, kteří se k internetu dostali někdy před osmnácti lety, kdy jsme začínali, a už s námi zůstali. Myslím si, že nám trochu chybí mladší čtenáři“ (Kchimelová, 2016). Dle Kchimelové se snaží oslovit všechny, které zajímá daná zpráva. „Zaměřujeme se na čtenáře, kteří hledají zprávy. Je obtížné ptát se člověka, který dělá zpravodajství. Kdybyste se mě ptala jako člověka, který dělá iDNES, tak řeknu, že jsme vytvořili magazíny, kterými se snažíme oslovit jednotlivé skupiny. Ženy lákáme magazínem Ona, nebo muže magazínem Xman nebo Auto… Musíme udělat vše, abychom se dostali čtenářům pod kůži, což znamená říkat pravdu, být mezi prvními a mít zprávu, kterou lidé mohou sdílet.“ (Ibid.).
4.3.3 Forma a obsah portálu iDNES.cz Forma a obsah online zpravodajství se od klasických novin výrazně liší. Největší rozdíl je v tom, že redaktor není dopředu omezen rozsahem novinové stránky nebo jejím nalámáním a rovněž v tom, že články vycházejí v průběhu celého dne a mohou být aktualizovány a upravovány. „Online je permanentní a neustále se mění. Když se něco stane, redaktor nemá několik hodin, ale musí to udělat okamžitě. Udělá perex a první odstavec a napíše, že zjišťujeme další podrobnosti. Na zprávě se pracuje od okamžiku, kdy se něco stane a neustále se předělává a doplňuje. V novinách připravujete článek na klíč “ (Pravda, 2016). Na domovské stránce portálu iDNES.cz je ve vrchní liště výběr jednotlivých rubrik. Pod nimi je vždy po levé straně jedna hlavní zpráva s fotografií, kterou šéfeditoři mění zhruba po dvou hodinách. Pod ní jsou pak další nejaktuálnější a nejdůležitější zprávy, rovněž s úvodními fotkami. Po pravé straně je počasí a zprávy seřazené od nejnovější. „Zprávy se mění podle významu, smyslu, důležitosti a podle čtenosti. Také se snažíme, aby spolu nějakým způsobem ladily, aby tam nebylo jenom samé zahraničí nebo samé domácí zprávy. Máme silné a dobré kraje, takže tam dáváme i něco ze života krajů“ (Ibid.). Forma článků respektuje princip obrácené pyramidy. Titulek zprávy musí být, stejně jako v tištěných novinách, vystihující a poutavý, aby čtenáře zaujal, a navíc nesmí mít více než 73 znaků. Perex, kde redaktor uvede nejdůležitější informace,
42
se pohybuje v rozmezí od 300 do 320 znaků. Délka samotné zprávy není dopředu daná (Trachtová, 2016). Server iDNES.cz úzce spolupracuje s tištěnou MF DNES. Někdy přebírá články z novin. Do samotného obsahu článku nezasahují, pouze v některých případech a po domluvě s autorem poupraví titulek, protože titulky na internetu musí být přímočařejší a jasnější. „Nesmí tam být moc velké pochyby. Noviny si už otevřete s tím, že si to přečtete a ten titulek vidíte před sebou, kdežto když vás nezaujme titulek na internetu, tak jdete pryč“ (Pravda, 2016). V jiných případech článek nepřeklápí, ale dělají na něj poutání. Čtenář si na serveru přečte článek, kde bude napsané, že se více dočte v novinách. Taková upoutávka vychází dříve než v novinách nebo ve stejný okamžik (Ibid.).
4.3.4 Vztah k žánru a k tématu Tématem bakalářské práce je soubor publicistických rozhovorů o dobrovolnictví, tudíž je nutné stanovit, jakým způsobem přistupuje portál iDNES.cz k tématu dobrovolnictví nebo obecně k sociálním tématům, a jaký prostor dávají publicistickým rozhovorům. V redakci s termínem publicistický rozhovor příliš nepracují, protože se nesnaží rozlišovat jednotlivé druhy rozhovorů. Zaměřují se spíše na zpravodajské rozhovory, které reagují na aktuální události. „Publicistické rozhovory na webu moc nemáme, protože na ně nemáme sílu. Třeba projekt Lidé Česka8 měl produkčního editora, který s kolegyní Trachtovou vymýšleli nejenom hosty, ale také je postupně domlouvali. Byla za tím i zákulisní práce“ (Kchimelová, 2016). Nejvíce rozhovorů vydávají ve zpravodajství a v ekonomické sekci, kde rovněž vychází největší počet článků. Některé z nich je možné označit jako publicistické. „Nicméně publicistické rozhovory vychází spíše na magazínech, jako jsou Ona nebo Bydlení“ (Pravda, 2016). Podle zjištěných informací by publicistické rozhovory na téma dobrovolnictví vyšly v rubrice zpravodajství. V magazínech by vyšly pouze v případě, že by měly nějaký přesah. „Když to bude třeba osmnáctiletá žena, která pracuje v otřesných podmínkách v nějakém kempu v Calais, kde je to i bezpečnostně velice složité, tak to můžete udělat pro magazín Ona. Nebo pokud to bude mít nějaký přesah do byznysu, kdy třeba půjde o významného podnikatele vydělávajícího miliony, který se všeho vzdá a jde dělat
ČLENOVÉ REDAKCE iDNES.cz. (1996-2016). LIDÉ ČESKA. Zprávy.iDNES.cz. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/lide-ceska.aspx (31. 5. 2016) 8
43
dobrovolníka, tak to může jít na ekonomiku. Zkrátka tam, kde to bude nejvíce relevantní“ (Pravda, 2016). Sociálním tématům se na zpravodajském webu věnuje především Zdeňka Trachtová. Dostávají adekvátní prostor a přistupují k nim stejně jako k jiným tématům. „Jestliže je tam něco důležitého, tak to zaznamenáme. Pokud je téma dostatečně zajímavé, tak se k němu vrátíme rozhovorem, online rozhovorem nebo videochatem“ (Kchimelová, 2016). Ať je téma z jakékoli oblasti, tak vždy platí, že musí být relevantní. Celkově se redakce snaží, aby jednotlivá témata a skladba článků byla v rovnováze a měla nějaký přesah. U rozhovorů pak usilují o to, aby téma bylo aktuální (Pravda, 2016).
4.4 Redakční praxe V následující kapitole krátce nastíním složení a fungování redakce. Objasním proces práce a základní pravidla, kterými se redaktoři řídí. V závěru pak shrnu téma publicistického rozhovoru na serveru iDNES.cz a na samém konci uvedu krátké shrnutí s nejdůležitějšími zjištěními o psaní pro server iDNES.cz.
4.4.1 Personální složení redakce Redakce je velice obsáhlá a rozdělená do několika částí. Vzhledem k velkému počtu jednotlivých
rubrik
by
si
web
nevystačil
pouze
s tradičním
uspořádáním
většiny menších tištěných médií, kde je šéfredaktor, editoři, redaktoři a případně korektoři, ale má k dispozici celý tým šéfredakce. Šéfredaktorkou celého iDNES.cz je Naděžda Petrová. Hlavními vedoucími jednotlivých sekcí jsou Ivana Kchimelová, která má na starost všeobecné zpravodajství a s níž jsem dělala jeden z rozhovorů, Jaroslav Beránek, jenž koriguje specializované zpravodajství a Tomáš Ventura, který je vedoucím magazínů. Šéfeditory jsou Marek Dvořáček a Petr Pravda, se kterým jsem dělala další z informačních rozhovorů. Do struktury rovněž patří vedoucí jednotlivých oddělení, kterých je celkem osmnáct, přičemž vedoucím zpravodajské sekce je Jan Vaca.
44
4.4.2 Fungování redakce Na rozdíl od tištěného média je online nepřetržitý proud zpráv. Vydávají se po celý den, což ovlivňuje fungování redakce. „Není žádná uzávěrka a tomu odpovídá i styl práce“ (Kchimelová, 2016).
Proces práce Samotná práce redaktorů se výrazně neliší od práce redaktorů v tištěných médiích. Největší rozdíl je v tom, že v onlinu je kladen velký důraz na rychlost. Práce je dynamická a v případě mimořádné události je potřeba reagovat okamžitě. Nicméně když žádná mimořádná situace nenastane, celá redakce se řídí podle plánu. Den začíná poradou šéfredakce, kde vedoucí zpravodajství, editoři a jednotlivé zpravodajské skupiny zhodnotí předchozí den a proberou plán na daný den. Šéf zpráv, kterým je Jan Vaca, poté pracuje s tím, co se dozví na poradě. Předá informace lidem, kterých se to týká a případně upraví plán. Následně jde na poradu redakce MF DNES, se kterou úzce spolupracují (Ibid.). V případě aktualit jsou zprávy vydávány okamžitě. U nadčasových témat se uveřejnění plánuje (Trachtová, 2016). Pro proces práce v redakci platí obecný popis redakční praxe podle Basse, jak uvádí McQuail. „Linie zpracování začíná u zadání tématu, což učiní příslušný vedoucí redaktor, a pokračuje postupně přes poradu, rozhodnutí o způsobu zveřejnění (umístění a načasování), grafickou podobu či seřazení, konečnou redakční úpravu, upoutávku na jiném místě v listu či oznámení televizního moderátora, až po konečné zveřejnění“ (McQuail, 2007: 256). Příkladem upoutávky na daný článek může být například banner na hlavní straně iDNES.cz, který informoval o pravidelném seriálu Lidé Česka9.
Pravidla Redaktoři a všichni zaměstnanci se při své práci řídí Etickým kodexem novinářů mediální skupiny Mafra10. Za nejdůležitější považují poskytovat pravdivé, přesné a nezkreslené informace. Pravidla v redakci mají psaná i nepsaná. „Nejdůležitější je zkušenost. Hlavně když se člověku na začátku někdo věnuje a říká mu, jaká jsou
ČLENOVÉ REDAKCE iDNES.cz. (1996-2016). LIDÉ ČESKA. Zprávy.iDNES.cz. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/lide-ceska.aspx (31. 5. 2016) 10 V plném znění je kodex k nahlédnutí na redakčním blogu iDNES.cz. MEDIÁLNÍ SKUPINA MAFRA. 2013. Etický kodex novinářů mediální skupiny MAFRA. Redakcni.Blog.Idnes.cz. Dostupné z: http://redakcni.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=346756 (16. 4. 2016) 9
45
pravidla hry. Ta jsou nějakým způsobem zažitá v dané redakci. V určité době se něco může změnit nebo upravit, ale základ zůstává stejný“ (Pravda, 2016). Podle šéfeditora Pravdy je ale špatné, když někdo chce mít v novinařině přesně daná pravidla. „Některá jsou jako skála, třeba že nenapíšeme něco, co ten člověk neřekl. Pak jsou ale další pravidla, která často musíme upravit. Záleží na zkušenosti redaktora, který se radí i se svými nadřízenými. Je to neustálý proces, který nám umožňuje získat, co chceme, ale zároveň nás udržuje v nějakých mantinelech“ (Ibid.). U samotného psaní zpráv je redaktor omezen rozsahem titulku, který může mít maximálně 73 znaků a perexu, který se musí pohybovat mezi 300 a 320 znaky. Rozsah zprávy daný není. Například u rozhovoru záleží s kým a na jaké téma jej redaktor dělá. Je důležité, jak se redaktor ptá, i to, jakým způsobem respondent odpovídá. „Nikdo vám neřekne, že tam nesmí být třeba více než dvacet otázek. Redaktor ví, jaká jsou nepsaná pravidla a musí se zbláznit, aby je nějakým zásadním způsobem porušil. A když je poruší, tak je tam editor. V konečné fázi se editor ještě radí s někým dalším a klidně se stane, že si řekneme, že výjimka potvrzuje pravidlo“ (Ibid.). Autorizace není zákonem vyžadována a nevyžadují ji ani žádné vnitřní předpisy iDNES.cz. Nicméně při rozhovorech se členy redakce mi všichni doporučili u publicistických rozhovorů autorizaci provádět. „Ve zpravodajských politických rozhovorech se snažíme autorizaci nedělat, ale u publicistických rozhovorů vždy doporučuji autorizaci, i když si tím redaktor zkomplikuje život“ (Ibid.). Podle Kchimelové je autorizace lepší z toho důvodu, že při delších rozhovorech se mohou zpovídaní snadno přeřeknout nebo splést a chybu může následně při přepisování a editaci udělat i samotný redaktor (Kchimelová, 2016). Autorizace delších a publicistických rozhovorů je tedy v redakci zažitou zvyklostí.
4.4.3 Publicistický rozhovor na serveru iDNES.cz Členové redakce iDNES.cz se shodují, že s termínem publicistický rozhovor příliš nepracují. Nicméně publicistické rozhovory na serveru vycházejí. Nejvíce jich lze najít na jednotlivých magazínech jako je Ona nebo Xman. V loňském roce vycházely publicistické rozhovory pravidelně v rámci projektu Lidé Česka11. Autorem většiny z nich byla Zdeňka Trachtová. „V seriálu Lidé Česka
ČLENOVÉ REDAKCE iDNES.cz. (1996-2016). LIDÉ ČESKA. Zprávy.iDNES.cz. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/lide-ceska.aspx (31. 5. 2016) 11
46
to byly rozhovory s obyčejnými lidmi, například s řádovou sestrou12 nebo s horníkem13. Byly to rozhovory o jejich životě, o tom, jaké to je pracovat jako horník nebo jaké je trávit celý den v klášteře“ (Trachtová, 2016). Po výběru tématu a vhodného respondenta, kterého schválí Jan Vaca, si redaktor domluví s respondentem schůzku. Dále se domluví ještě s fotoeditorem a přímo s fotografem. Otázky pro rozhovor si připraví předem. Zjistí si něco o daném tématu a napíše si okruhy, které by jej při rozhovoru zajímaly. „Při samotném rozhovoru mě pak napadají ještě další otázky. Délka přípravy záleží na tématu. Když je krize a musím se připravit hodně rychle, tak mi stačí i hodina“ (Ibid.). Při rozhovoru si redaktor zapne diktafon případně i nahrávání na telefonu. Podle náročnosti tématu mluví novinář s respondentem půl hodiny až hodinu, přičemž se při pokládání otázek přizpůsobuje atmosféře rozhovoru. „Pokud je rozhovor v ležérnějším duchu, tak nečtu otázky z papíru a klidně je řeknu svými slovy. Pokládám i doplňující otázky, které připravené nemám, ale pokud jsem nervózní nebo si nevím rady, tak je čtu z papíru“ (Ibid.). Po skončení rozhovoru se redaktor vrací do redakce, kde rozhovor přepíše a upraví. Poté jej pošle k autorizaci a čeká, až ho respondent pošle zpět. „To je občas kritická fáze, protože v redakci slíbím, že rozhovor co nejdříve vyjde, ale zároveň musím čekat, až mi ho ten člověk schválí. Nakonec už rozhovor posílám editorovi, který ho přečte a něco málo upraví. Pokud dělá nějaké větší změny, tak je se mnou konzultuje. Společně poupravíme ještě třeba titulek a pak už se jenom rozhodne, kdy rozhovor vyjde“ (Trachtová, 2016). Nejdůležitější součástí rozhovoru je titulek a perex. „Podle nich se čtenář rozhoduje, jestli si rozhovor přečte. Musejí být napsané zajímavě a poutavě“ (Ibid.). Kromě samotného titulku používají i mezititulky, které graficky rozbíjí delší text a zároveň uvedou další část článku (Pravda, 2016). Titulek pro web by měl být natolik zajímavý, aby čtenáře zaujal na první pohled, nicméně stále by měl být informační, jasný a respektovat pravidla dané redakce (Luckie, 2011: 20). Titulky, mezititulky a další grafické prvky pomáhají strukturovat celý text a slouží k lepší orientaci v něm (Trachtová, 2016). Rovněž prakticky u každého rozhovoru využívají infoboxy, TRACHTOVÁ, Zdeňka. 2015. ŘÁDOVÁ SESTRA. Uvěřit je jako zamilovat se. Pak toužíte žít extrémně. Zprávy.iDNES.cz. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/lide-ceska-jeptiska-sestra-benedicta-dvd/domaci.aspx?c=A141127_132955_domaci_zt (7. 4. 2016) 13 TRACHTOVÁ, Zdeňka. 2015. HORNÍK: Důl je extrém. Rubeme kilometr pod zemí i v pětatřiceti stupních. Zprávy.iDNES.cz. Dostupné z: http://ostrava.idnes.cz/lide-ceska-hornik-zbynek-rzidky-dn1/ostrava-zpravy.aspx?c=A150317_093855_lide-ceska_zt (7. 4. 2016) 12
47
kde daného člověka blíže představí. „Nejčastější postup je, že člověka představíme v perexu. Řekneme, že to je Eva Samková, nejslavnější česká snowboardistka a majitelka zlaté medaile. Když bude článek sportovně zaměřený, tak budu mít box, kde napíšu její největší úspěchy. Jestliže to bude více zaměřené na ženy, tak ji představím zase jinak“ (Pravda, 2016). Při výběru respondentů je důležité, aby samotné téma bylo zajímavé a daný člověk k němu měl co říct. Odpovědi je možné editovat a zkracovat, ale nesmí se změnit jejich smysl. Je možné vypustit nesrozumitelnou nebo zbytečnou část věty. S publicistickým rozhovorem se pracuje mnohem více než se zpravodajským. Zkušený redaktor publicistický rozhovor často hodně přestaví (Ibid.). Na závěr je nutné do rozhovorů doplnit ještě klíčová slova (Trachtová, 2016). Není dobré, pokud redaktor nenaslouchá tomu, co mu respondent říká a drží se pouze otázek, které má na papíře. Chybou také je, když dostatečně nezkrátí například odpovědi, které se opakují. Rozhovor je pak příliš dlouhý a nemá spád (Ibid.). „Rozhovor musí být zajímavý a musí ladit. Je třeba, aby měl nějaký začátek, prostředek a konec. Je to, jako když píšete povídku. Rozhovor je umění. Když se vám povede dobrý publicistický rozhovor, tak je to báseň“ (Pravda, 2016). Jak už bylo řečeno, publicistické nebo delší rozhovory zpravidla dávají autorizovat. „Když je to nějaké složitější téma, na které člověk není expert, tak je i lepší, když autorizace proběhne“ (Trachtová, 2016). Navržené změny v převážné většině akceptují. Nicméně podle Pravdy se někdy stane, že navržené změny akceptovat nelze. „Může se tedy stát, že článek nakonec nevydáme“ (Pravda, 2016).
4.4.4 Shrnutí poznatků o psaní pro server iDNES.cz Portál iDNES.cz je především zpravodajský web, ale má i mnoho rubrik a široký záběr témat. Náměty musí být aktuální a relevantní. V redakci existují vedle psaných i nepsaná pravidla, které si nově příchozí postupně osvojují. Témata na články si redaktoři vyhledávají sami, případně vznikají ve spolupráci s vedoucími rubrik, přičemž se následně diskutují na denních poradách. Aktuální zprávy se vydávají okamžitě, u dlouhodobějších témat je možné uveřejnění naplánovat na později. Díky online prostředí, není rozsah článků dopředu omezený. Redaktoři musí dodržet rozsah pouze u titulku, jenž má maximálně 73 znaků a u perexu, který má mezi 300 a 320 znaky. Všichni zaměstnanci se při práci řídí Etickým kodexem novinářů mediální skupiny Mafra. 48
5 Analyticko-reflexivní část V následující části práce kriticky zhodnotím samotné publicistické rozhovory. Nejprve obecně zdůvodním, na základě čeho jsem si respondenty vybírala, a poté v jednotlivých reflexích upřesním, proč jsem si vybrala daného respondenta. U každého uvedu, jakým způsobem jsem jej kontaktovala, jak vypadalo naše setkání a kriticky zhodnotím svoje metodologické postupy při přípravě, vedení a zpracování rozhovoru. Vysvětlím, jak jsou rozhovory spojeny s tématem dobrovolnictví, a upřesním, jak konkrétně naplnil daný rozhovor znaky publicistického rozhovoru. Na závěr každé reflexe se vyjádřím k tomu, jestli by mohl daný rozhovor vyjít v cílovém médiu, na serveru iDNES.cz. Jestliže v jednotlivých reflexích narazím na problém, který jsem již řešila v předchozím případě a za předpokladu, že jsem jej vyřešila úplně stejně, ve stručnosti se na něj odkážu.
5.1 Výběr respondentů Při výběru respondentů pro publicistické rozhovory o dobrovolnictví jsem se řídila několika kritérii. Chtěla jsem, aby respondenti působili v různých oblastech dobrovolnictví tak, jak jsem je vymezila v kapitole Typy dobrovolnictví a charakteristické oblasti působení. Zároveň jsem chtěla hovořit, jak s dlouhodobými dobrovolníky, tak se spontánními, kteří na podzim loňského roku vyrazili pomáhat na hranice uprchlíkům. Věřím, že dobrovolníci z různých oblastí, kteří se dobrovolnictví věnují různě dlouho, přispějí k celkové pestrosti rozhovorů a pomohou ukázat různé pohledy na dobrovolnictví. Ze stejného důvodu jsem mezi respondenty chtěla zahrnout i člověka, který je zaměstnán v neziskovém sektoru a pohybuje se ve vedoucí pozici. S ohledem na zvolené cílové médium jsem zároveň nebyla omezena krajem nebo okresem, odkud by měli dobrovolníci pocházet, což mi výrazně zvýšilo možnosti výběru. Dalimil Petrilák zastupuje spontánní dobrovolníky a zároveň se skrze spolek Pomáháme lidem na útěku začal dobrovolnické činnosti od loňského podzimu věnovat systematicky. Marie Jahodová rovněž reprezentuje spontánní dobrovolníky a kromě toho se svou charitativní módní přehlídkou působí v humanitární oblasti. Jakub Purdjak, ředitel neziskové organizace, představuje člověka pracujícího v neziskovém sektoru na vedoucí pozici. Jeho nezisková organizace působí v sociální oblasti a dlouhodobě spolupracuje s dobrovolníky, díky čemuž nabízí pohled na dobrovolnictví z jiného úhlu. 49
Pavel Žára patří mezi dlouhodobé dobrovolníky a pohybuje se v sociální oblasti, kde pracuje s nevidomými. Poslední respondent, Silvia Pez, taktéž zastupuje dlouhodobé dobrovolníky. Působila v humanitárně zaměřené organizaci a v současnosti se věnuje dobrovolnictví v ekologické oblasti.
5.2 Reflexe rozhovoru s Dalimilem Petrilákem Díky tématu mé bakalářské práce se rozhovor s Dalimilem Petrilákem přímo nabízel. Především proto, že on sám na hranice vyjel a zároveň působí jako analytik spolku Pomáháme lidem na útěku. Usoudila jsem tedy, že rozhovor by mohl být dostatečně zajímavý a poutavý.
Dalimil
zastupuje kategorii
spontánních
dobrovolníků.
Původně jsem chtěla udělat rozhovor se Zuzanou Lenhartovou, brněnskou mluvčí spolku Pomáháme lidem na útěku – zde mě však předběhla má kolegyně Veronika Papoušková. Telefon na Dalimila jsem získala pod jedním z článků, které spolek vydává. Nicméně nakonec jsem jej kontaktovala přes Facebook. S rozhovorem souhlasil a už zpočátku bylo znát, že je velice otevřený a rozhovor mi poskytne rád. To se také potvrdilo. V konverzaci na Facebooku, kde jsem se mu představila a vysvětlila, co bych potřebovala, se mě ještě zeptal, na co bude rozhovor zaměřen, což jsem mu objasnila. Podle Itulea a Andersona (2007: 146) je dobré seznámit respondenta s tématem hovoru. Není třeba prozradit konkrétní otázky, ale je dobré nastínit okruhy témat. Poté už jsme se domluvili na schůzce, a to konkrétně v úterý 1. března. Bylo to v době, kdy se postupně začala uzavírat balkánská migrační trasa. Zavřená byla makedonskořecká hranice a v řeckém Idomeni se začínali hromadit uprchlíci. Jako místo setkání jsem navrhla atrium na Fakultě sociálních studií, protože jsem věděla, že tam bude dostatečný klid a dobře se zde uslyšíme (Dočekalová, 2006: 59). Při přípravě na setkání jsem se o něm snažila zjistit co nejvíce informací. Než novinář vyrazí na rozhovor, měl by se seznámit se vším, co bylo o dané osobě napsané (Mallette, 2000: 15). Hledání mi usnadnilo i to, že jako analytik spolku aktivně vystupoval v médiích, kde se vyjadřoval k uprchlické krizi. Podívala jsem se tedy na krátký živý vstup14 v České televizi a rovněž na rozhovor15 pro server Blesk.cz. Živé vystoupení Dalimila Petriláka na České televizi 16. 9. 2015 začíná v 63.42 a je k dispozici na: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10101491767-studio-ct24/215411058060916/ (11. 5. 2016) 15 SOU. 2015. Dobrovolník o pomoci běžencům: Miminka bez střechy nad hlavou, žízeň a hlad. Blesk.cz. Dostupné z: http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-uprchlicka-krize/351732/dobrovolnik-o-pomocibezencum-miminka-bez-strechy-nad-hlavou-zizen-a-hlad.html (11. 5. 2016) 14
50
Informace jsem čerpala i z článků, které uveřejňoval sám spolek, a k některým otázkám mě inspirovalo vyprávění ostatních lidí, kteří pomáhali na hranicích. Díky tomu jsem měla hrubou představu o tom, jak to tam vypadalo a na co všechno bych se mohla zeptat. Na základě těchto informací a dalších témat, která mě při rozhovoru zajímala, jsem si vytvořila logické okruhy otázek, které daly rozhovoru jasnou strukturu. Jejich seznam jsem si vzala s sebou (Itule, Anderson, 2007: 154-155). Samotný rozhovor proběhl skvěle. Na začátku mi navrhl, zda bychom si mohli tykat a odůvodnil to tím, že by se mu tak lépe povídalo, proto jsem na jeho nabídku přistoupila. Nejprve jsme se chvilku nezávazně bavili – chtěla jsem vytvořit uvolněnou atmosféru a vybudovat vzájemnou důvěru (Russ-Mohl, 2005: 117-118). Poté jsem zapnula nahrávání na telefonu, zeptala se ho na základní faktografické údaje a následně začala klást otázky. Podle Malletta by se novinář měl hlavní otázky naučit zpaměti a jejich seznam mít při rozhovoru k dispozici pro případ, že by mu selhala paměť, čímž jsem se řídila (Mallette, 2000: 15). Do otevřeného notebooku s otázkami jsem po dobu rozhovoru koukala minimálně. Bylo to zapříčiněno mou dobrou znalostí otázek i Dalimilovým skvělým vyprávěním. Několikrát v průběhu rozhovoru jsem se odklonila od seznamu, abych zjistila další informace. Nenechala jsem se tedy připraveným seznamem omezovat. Snažila jsem se naslouchat a pokládat dodatečné otázky (Russ-Mohl, 2005: 117-118). Dalimil mě upozorňoval, že se někdy rozpovídá až moc, nicméně při rozhovoru jsem ho nechala mluvit déle, protože mluvil zajímavě a k věci. Při pokládání otázek jsem se snažila přizpůsobit atmosféře, která byla uvolněná. Stejně při rozhovoru postupuje i redaktorka Trachtová (2016). Celkově se mi s Dalimilem pracovalo velmi dobře a myslím, že i on se cítil příjemně. Rozhovor trval něco málo přes hodinu. Na konci jsem ho ještě požádala, jestli bych si jej mohla venku vyfotit, poděkovala mu za jeho čas a zeptala se, zda by měl nějaké otázky on na mě (Gibbs, Warhover, 2002: 196). Zajímalo ho, jaký názor mám na příchozí uprchlíky já. Proto jsme po skončení interview ještě chvíli diskutovali. Při zpracování nahrávky jsem se ji snažila nepřepisovat úplně celou, ale jelikož šlo o publicistický rozhovor, stejně jsem použila její převážnou část. U přepisu zazněl i výrok, který si přál, aby zůstal ‚mimo záznam‘, což jsem respektovala. Respondent jasně uvedl, o kterou konkrétní informaci se jedná (Harcup, 2004: 101). Zároveň jsem při přepisu opravovala nespisovná vyjádření, hovorové výrazy a stylisticky neobratné odpovědi, protože v rozhovoru nesloužily k dokreslení způsobu 51
vyjadřování respondenta (Schildberger, 2004). Konečné úpravy a krácení jsem dělala až v následné editaci a při skládání rozhovoru jako celku. Po konzultaci s vedoucím práce jsem na základě jeho poznámek rozhovor ještě upravila. Některé dlouhé odpovědi jsem rozdělila vloženou otázkou, případně zkrátila dlouhou odpověď (Ibid.). Následně jsem se Dalimila přes Facebook doptala na další tři otázky. Konkrétně na to, jak na dobrovolníky nahlíží česká společnost, jestli jsou si dobrovolníci v něčem podobní a jaké rozdíly vidí v samotné práci dobrovolníků v jednotlivých oblastech. Odpovědi jsem následně zapracovala do rozhovoru a poslala ho Dalimilovi k autorizaci. Opravil mi dvě malé nepřesnosti, ale do samotných odpovědí nezasahoval. Vyjádřil se, že ne všechny odpovědi se mu líbí, nicméně věděl, že to tak řekl, takže to nemůže měnit. Upozornil mě ještě, že od doby, kdy jsem s ním mluvila, se hodně věcí změnilo, takže se chtěl ujistit, že u rozhovoru bude v bakalářské práci uvedeno datum, kdy jsme spolu mluvili, což jsem mu potvrdila. Myslím si, že při rozhovoru jsem si vedla dobře. K hladkému průběhu přispěla i Dalimilova komunikativnost a celková otevřenost. Snažila jsem se pokládat otevřené otázky a zároveň i naslouchat a reagovat na to, co říká (Russ-Mohl, 2005: 117). Problém vidím v tom, že jsem v konečném důsledku nevěnovala až takovou pozornost rozdílům mezi jednotlivými dobrovolníky, respektive jsem nepoložila dostatek doplňujících otázek na toto téma. Nicméně tuto chybu, která byla nejspíš způsobená jeho poutavým vyprávěním, jsem napravila v dodatečných otázkách přes Facebook. Rozhovor dobře koresponduje s tématem bakalářské práce. Nejlépe je to vidět na samotných otázkách, kde se ptám na důvody, proč vyjel, na jeho motivace nebo na to, proč se ke spolku přidal a čím vším se zabývá. U Dalimila převažuje konvenční typ motivace spojený s křesťanskými hodnotami (Tošner, Sozanská, 2006: 47). Zajímaly mě jeho názory na dobrovolnictví a uprchlickou krizi, která zároveň slouží jako aktualizační moment celé bakalářské práce. Chtěla jsem vědět, kdo je pro něj dobrovolník a zda je spojuje nějaký společný systém hodnot, protože dobrovolnictví zahrnuje mnoho rozmanitých forem s různými hodnotovými systémy (Mlčák, Záškodná, 2013: 95). Nicméně Dalimil si myslí, že dobrovolníci jsou si podobní „už ze samotného principu dobrovolnictví. Všichni jsou ochotni věnovat svůj volný čas a energii činnosti, která nepřináší finanční ani materiální užitek“ (Petrilák, 2016). Ptala jsem se také, jaké vidí rozdíly mezi spontánními a dlouhodobými dobrovolníky nebo mezi dobrovolníky pracujícími napříč různými oblastmi, 52
kterým jsem se věnovala v kapitole Typy dobrovolnictví a charakteristické oblasti působení.
Na
Dalimilovi
se
rovněž
skvěle
projevil
jeden
druh
hodnot,
které dobrovolníky spojuje. Konkrétně šlo o žebříček hodnot spojený s religiozitou, kde dobrovolníci kladou důraz na náboženské hodnoty, altruismus a péči o druhé osoby v nouzi (Mlčák, Záškodná, 2013: 96). Nicméně pokládala jsem i otázky ohledně nálady v české společnosti, které nejsou v teorii zahrnuty. Vzhledem k celkovému tématu práce mi to nepřišlo natolik důležité. V otázce zvyšování či snižování zájmu o dobrovolnictví mě zajímal spíše jeho osobní názor než například výsledky průzkumů veřejného mínění. Téma dobrovolnictví jsem zpracovávala žánrem publicistický rozhovor. Myslím si, že podstatu tohoto žánru se mi podařilo naplnit. Rozhovor jde do hloubky a kromě klasického informování zkoumá i způsob myšlení (Štorkán, 1980: 110). Pomáhá zprostředkovat Dalimilovi názory a přesvědčení, což je vidět například v otázkách, co pro něj znamená být dobrovolník nebo jestli je nějaký okamžik spojený s dobrovolnictvím, na který nezapomene. Jeho názory se projevují v odpovědích na to, jak by se měly státy Evropy zachovat nebo v otázce co by si přál pro lidi, kteří do Evropy přicházejí (Ibid.). Otázky zaměřené na jeho práci analytika ve spolku nebo na hodnocení celé situace kolem uprchlické krize by mohly být považovány za zpravodajské. Vzhledem k tomu, že zde říká svůj názor a celou situaci hodnotí a analyzuje, spadají rovněž spíše do publicistiky (Minářová, 2011: 174). Nicméně nejedná se o typ publicistického rozhovoru, který by byl nadčasový. Kvůli podrobnému hodnocení situace by bylo třeba takový rozhovor vydat v danou chvíli, čili je zde větší tlak na aktuálnost. Přesto, že jsem opravila některé stylisticky neobratné formulace, podařilo se mi zachovat způsob vyjadřování respondenta (Schildberger, 2004). Rozhovorem se vine červená nit a otázky na sebe plynule navazují. Celý rozhovor je mezititulky rozdělen do logických bloků a témat (Čuřík, 2012: 45-46). Publicistický rozhovor by v této podobě mohl na serveru iDNES.cz vyjít. Podle informací od redaktorů Pravdy (2016) a Trachtové (2016) splňuje potřebné formální náležitosti, jako je délka titulku a perexu. Zároveň jsou jeho součástí i mezititulky, které text opticky rozbíjí, infobox, kde jsou shrnuty nejdůležitější informace o respondentovi a úvodní fotografie. Rozsah, vzhledem k online prostředí, rovněž není problém. Nicméně je možné, že by editor rozhovor vyhodnotil jako příliš dlouhý. Přesto, že je rozhovor publicistický, by s ohledem na to, že nemá přesah, díky němuž by se dal zařadit do některého z magazínů, vyšel s největší pravděpodobností
53
v sekci zpravodajství (Pravda, 2016). To koresponduje i s informacemi v něm, jež jsou přímo navázány na hodnocení aktuální situace.
5.3 Reflexe rozhovoru s Marií Jahodovou Marii Jahodovou jsem oslovila já sama, protože jsem ji znala už dříve a díky jejím článkům na Respektu mi bylo jasné, že vyrazila na srbsko-chorvatské hranice. Zároveň jsem věděla, že pravidelně pořádá charitativní módní přehlídku, čili bylo pravděpodobné, že bude mít k otázce dobrovolnictví co říct. Kontaktovala jsem ji přes Facebook, kde jsem jí vysvětlila, co potřebuji. Stejně jako u Dalimila jsem jí naznačila témata, která mě budou zajímat (Itule, Anderson, 2007: 146). S rozhovorem souhlasila, ale domluvit si termín bylo náročnější, protože je časově vytížená. První termín musela z časových důvodů zrušit, ale na podruhé ve čtvrtek 3. března se nám sejít podařilo. Mohla až od osmi večer, takže jsem jako místo schůzky zvolila můj byt. Věděla jsem, že tam budeme mít dostatek klidu (Dočekalová, 2006: 59) a času. Při přípravě na rozhovor jsem se snažila zjistit co nejvíce. Některé základní údaje jsem získala z Informačního systému Masarykovy univerzity a při sepisování otázek mi hodně pomohly i její dva články16, které napsala pro Respekt. Informace z nich mi umožnily nahlédnout do tématu spontánního dobrovolnictví a představit si, jak to na místě vypadalo (Mallette, 2000: 15). Informace o charitativní módní přehlídce jsem pak čerpala z Facebookových stránek akce a z webových stránek přehlídky. Podle G. Gause by novinář měl o životě svého respondenta vědět více, než on sám. Jedině tak se může interview vydařit – mohu říct, že se mi o ní při rešerši podařilo zjistit opravdu hodně informací (Russ-Mohl, 2005: 63). Samotné setkání proběhlo dobře. Jelikož nevěděla, kde přesně bydlím, vyzvedla jsem ji na domluveném místě. Cestou jsme se nezávazně bavily a v diskuzi pokračovaly i po příchodu na byt. „Small talk“ byl o to snazší, že jsme se znaly a předtím se dlouhou dobu neviděly (Ibid.: 117-118). To, že jsem Marii znala, určitě přispělo k uvolněné, přátelské a neformální atmosféře. Díky tomu jsem se jí mohla zeptat prakticky na cokoli, což je při rozhovoru ideální situace (Dočekalová, 2006: 54). Nicméně musela jsem si dát pozor, abychom se držely tématu. Předešlá znalost respondenta by mohla
JAHODOVÁ, Marie. 2015. Dobrovolníkem na srbsko-chorvatských hranicích. Jahodova.Blog.Respekt.cz. Dostupné z: http://jahodova.blog.respekt.cz/dobrovolnikem-na-srbskochorvatskych-hranicich/ (11. 5. 2016) a JAHODOVÁ, Marie. 2015. Czech Team. Jahodova.Blog.Respekt.cz. Dostupné z: http://jahodova.blog.respekt.cz/czech-team/ (11. 5. 2016) 16
54
rozhovor ovlivnit negativně v tom smyslu, že by se v něm objevili tzv. ‚myslím za něj‘ pasáže. Okamžiky, kdy bych jí připomínala, co vše ještě udělala a čím vším se ještě může pochlubit (Schildberger, 2004). Při přepisování rozhovoru jsem na takovou pasáž nenarazila. Nicméně musela jsem z rozhovoru vypustit část, kdy jsme se bavily více jako přítelkyně, kde jsem věděla o jejích činnostech více, než by měl vědět běžný novinář (Ibid.). Byl to především okamžik, kdy jsme se bavily o jejím soukromém životě. Samotný rozhovor začal asi až po půl hodině konverzace. S Marií se mi při rozhovoru pracovalo skvěle. Své zážitky vyprávěla velice dobře a podrobně. Do připraveného seznamu otázek jsem nahlížela opravdu minimálně, hlavně kvůli tomu, abych se ujistila, že jsem se zeptala na všechny otázky, které musely být zodpovězeny (Itule, Anderson, 2007: 154-155). Celý rozhovor trval více než hodinu, ale povídaly jsme si i po jeho skončení. Vzhledem k pozdní večerní hodině a její časové vytíženosti jsme se domluvily, že mi zašle jak fotografie k rozhovoru, tak fotografie z hranic, které bych jiným způsobem nebyla schopna získat. Přepisování nahrávky bylo obtížné, jednak kvůli tomu, že jsme se párkrát při rozhovoru odklonily od otázek, ale také proto, že Marie vypráví velice podrobně a zdlouhavě. Jednotlivé úseky, které jsem zpracovávala, tedy potřebovaly velké editační zásahy. Zkracovala jsem odpovědi, přesouvala je a vkládala nevyřčené otázky. Při přepisu jsem rovněž upravovala nespisovné výrazy a neobratné stylistické vyjádření (Schildberger, 2004). Poskládat rozhovor tak, aby na sebe otázky navazovaly, a aby se celým rozhovorem táhla červená nit, bylo náročné. Potřebovala jsem se vyhnout velkým logickým skokům a vytvořit rozhovor, který bude působit jako celek (Mallette, 2000: 114-115). Nicméně šlo o publicistický rozhovor, takže změna pořadí otázek a zásahy do odpovědí, pokud se nepozmění jejich význam, jsou v pořádku (Osvaldová, Halada a kolektiv, 2007: 93) Po konzultaci rozhovoru s vedoucím práce jsem zkrátila několik dlouhých odpovědí a vložila nějaké další nevyřčené otázky. Bylo to například u vysvětlení, proč vyjela na pomoc uprchlíkům nebo v otázce, zda po opětovném příjezdu do Bapske zaznamenala nějaké změny. Méně důležité pasáže jsem z rozhovoru vypustila. Nakonec jsem na základě doporučení Pravdy (2016), Trachtové (2016) i Kchimelové (2016) rozhovor poslala Marii k autorizaci. Zpět už se ale neozvala. Pokládala jsem otevřené otázky a často se ptala i na detaily. Nicméně mohla jsem se pokusit rozhovor více vést, dát mu nějakou lepší strukturu a směr, 55
což by mi pomohlo i při následném přepisování (Russ-Mohl, 2005: 117). Řízení rozhovoru se mi tedy v tomto případě po celou dobu nepodařilo. Téma rozhovoru přímo koresponduje s tématem bakalářské práce. V osobnosti Marie je zastoupeno spontánní dobrovolnictví, kde se jí ptám nejenom na její zážitky, ale rovněž na její pocity, motivace a hodnoty v dobrovolnictví. Dále také dlouhodobé dobrovolnictví ve spojitosti s charitativní módní přehlídkou a humanitární oblastí, která se soustředí na pomoc lidem v nouzi či ochranu lidských práv (Tošner, Sozanská, 2006: 41-42). Přehlídka zároveň představuje typ činnosti, která je přímo závislá na práci dobrovolníků (Ibid.: 39-41). Marie je typem dobrovolníka se silným prosociálním cítěním (Mlčák, Záškodná, 2013: 43). Mezi hodnotami u ní převažuje humanitarismus, který se snaží odstraňovat nerovnosti mezi lidmi a pomáhat lidem v nouzi (Ibid.: 96). Její primární motivací je konvenční motivace, kdy v souvislosti s neformálními pravidly chování ve společnosti cítí, že je správné pomoci někomu v nouzi (Ibid.: 47). V rozhovoru i přímo uvádí, že když má někdo problém, tak by mu druhý člověk měl pomoci, protože je to zkrátka správné (Jahodová, 2016). Zároveň se u ní projevuje i reciproční motivace, protože říká, že pomoc druhým ji vnitřně uspokojuje (Ibid.). V rozhovoru mě také zajímalo, zda se zájem o dobrovolnictví ve společnosti zvyšuje. Nicméně tuto otázku jsem v teorii nereflektovala, protože mě zajímal její osobní pohled na tuto problematiku. Téma dobrovolnictví se prolíná celým rozhovorem a v souvislosti s uprchlickou krizí se o dobrovolnících ve společnosti mluví mnohem častěji než dříve. Charakteristiku žánru publicistického rozhovoru se mi v mnohých ohledech podařilo
naplnit.
Rozhovor
působí
celospolečensky
a
vybízí
k zamyšlení.
Kromě informační funkce rozhovor plní i působící a ovlivňovací funkci (Minářová, 2011: 174-176). Marie používá argumentační jazyk, což je pro publicistický rozhovor charakteristické (Bartošek, 1997: 61). Je to dobře vidět v okamžiku, kdy shrnuje, jak situaci zvládly evropské státy, kde říká „Když je někde šest tisíc lidí, tak je dobré pohlídat, aby neumřeli a to třeba tak, že jim dovezete cisternu vody. Což nedá ani zdaleka tolik práce jako když tam musí vodu v pet lahvích dotáhnout čeští dobrovolníci, kteří neumí ani půl slova srbsky“ (Jahodová, 2016). Nebo v situaci, kdy emotivně popisuje, co s ní tato zkušenost udělala, že na cestě potkávali malá miminka, a že si nedokáže představit, co by se muselo stát, aby si sbalila pár věcí a opustila svůj domov (Ibid.) Ukázala jsem tedy její názory a objasnila její motivace a hodnoty, které vyznává. Rozhovor jde do hloubky a zároveň například při popisu žiletkového
drátu
na
maďarské
hranici
ve
čtenářích
vyvolává
emoce. 56
Emotivní odpovědi rozhovor prohlubují a dávají mu další rozměr (Štorkán, 1980: 112113). Interview má logickou stavbu a táhne se jím červená nit (Čuřík, 2012: 45-46). Domnívám se, že publicistický rozhovor by v této podobě mohl na serveru iDNES.cz vyjít. Stejně jako u Dalimila jsem splnila formální náležitosti jako je délka titulku, perexu a přítomnost infoboxu a mezititulků, které text opticky rozbíjí. Zároveň je téma uprchlíků a dobrovolnictví s nimi spojených relevantní a zajímavé. Na základě informací od Pravdy (2016) a Trachtové (2016) by takový rozhovor vyšel v sekci zpravodajství. Délka by vzhledem k tématu neměla být problém, protože publicistické rozhovory zaměřené na popis situace, zážitků a na reflektování takto obsáhlého tématu, bývají delší. Nicméně je možné, že by editor požadoval další úpravu nebo zkrácení.
5.4 Reflexe rozhovoru s Jakubem Purdjakem Publicistické rozhovory jsem chtěla dělat nejenom se samotnými dobrovolníky, ale i s někým, kdo pracuje v neziskovém sektoru. Tip na Jakuba Purdjaka, ředitele neziskové organizace Agapo, jsem dostala od známého. Ten mi o něm zároveň řekl základní informace a dal Jakubovi vědět, že se mu ozvu s prosbou o rozhovor. Když jsem ho tedy kontaktovala přes Facebook, už o mně věděl. Domluvili jsme se na schůzce v pondělí 7. března. Pro místo setkání navrhl jeho kancelář, kde byl klid. Před schůzkou ho ještě zajímalo, kolik času rozhovor zabere, takže jsem mu upřesnila, že bude trvat zhruba hodinu (Itule, Anderson, 2007: 146). Při přípravě na rozhovor jsem informace čerpala především z webových stránek jejich neziskové organizace a na několik věcí jsem se zeptala i známého, který mi Jakuba doporučil. Nechtěla jsem se spoléhat na to, že se na vše podstatné zeptám až při rozhovoru, takže jsem se snažila zjistit co nejvíce (Dočekalová 2006: 55). Samotný rozhovor proběhl bez problémů. Měla jsem jasnou představu o tématu rozhovoru a o tom, co se chci dozvědět. Seznam připravených otázek jsem opět měla před sebou na počítači, což mi pomáhalo dát rozhovoru jasnou strukturu (Itule, Anderson, 2007: 154-155). Nicméně Jakub mluvil velice dobře a uvolněná atmosféra přispěla k tomu, že padlo i mnoho doplňujících otázek. Pokládala jsem je hlavně v situacích, kdy bylo třeba něco dovysvětlit, nejčastěji v souvislosti se službami, které poskytují (Russ-Mohl, 2005: 117). Rozhovor jsem celou dobu vedla a snažila jsem se pokládat otevřené otázky. Jakub byl velice komunikativní a dobře se vyjadřoval. Mluvili jsme spolu téměř hodinu, 57
a to jak o dobrovolnictví, tak o specifikách práce ředitele neziskové organizace a o službách, které Agapo nabízí. Na závěr jsem mu poděkovala za jeho čas a ujistila se, že pokud bych potřebovala ještě nějaké další informace, můžu se na něho znovu obrátit (Keeble, 2005: 71). Při přepisování nahrávky jsem postupovala stejně jako v předchozích případech. Nicméně když jsem rozhovor zeditovala a poskládala do logických bloků, bylo na něm vidět, že se od prvních dvou liší. Byl o hodně kratší a nebyl tolik nabitý informacemi. Po následné konzultaci s vedoucím práce bylo zřejmé, že se s Jakubem budu muset sejít ještě jednou. Největším problémem bylo, že jsem se při rozhovoru příliš odklonila od tématu dobrovolnictví. Nesplnila jsem tedy základní metodologický postup, kdy podle Malletta (2000: 16) v okamžiku, kdy se respondent příliš odkloní od tématu, by měl být redaktor schopen jej otázkami vrátit zpět. Při rozhovoru mě natolik zaujala práce, kterou dělají a služby, jež poskytují, že jsem se pak k dobrovolnictví nedokázala v adekvátní míře vrátit. Na nějaké otázky v souvislosti s dobrovolníky jsem se jej zeptala, ale pro potřeby rozhovoru to nestačilo. Čili jsem Jakuba opět kontaktovala a 6. dubna se s ním sešla ještě jednou. Byl velice vstřícný a bylo na něm znát, že opětovné setkání mu nevadí. Velice ochotně mi odpověděl na další otázky o dobrovolnictví a mluvili jsme spolu opět téměř hodinu. Po přepsání záznamu z druhé schůzky jsem musela celý rozhovor výrazně přestavět a část otázek vypustit. Myslím si, že na formě rozhovoru i na jeho obsahu bylo vidět velké zlepšení. Po druhé konzultaci jsem na základě podnětných poznámek od vedoucího práce rozhovor ještě poupravila. Vložila jsem například dodatečnou otázku v souvislosti s tím, jakým způsobem zapojují dobrovolníky, nebo jak je udržují motivované. Některé odpovědi jsem zkrátila a vyměnila poslední otázku, aby měl rozhovor lepší pointu. Zde se ukázalo, že pointa ve většině případů nezazní na samém konci rozhovoru, ale třeba v jeho polovině. Takovou pointu je pak nutné přesunout (Schildberger, 2004). Konečnou verzi rozhovoru jsem Jakubovi poslala k autorizaci. Napsal, že je vše v pořádku. Otázky, které jsem pokládala při rozhovoru, byly dobře formulovány, logicky na sebe navazovaly a dobře jej zarámovaly (Itule, Anderson, 2007: 154-155). Nicméně kvůli mému odklonění se od tématu, jsem si z první schůzky přinesla spíše zpravodajský rozhovor, kde Jakub představuje svou práci a služby, které jejich nezisková organizace nabízí. Informace to byly zajímavé, protože umožňovaly nahlédnout pod pokličkou neziskové organizace, ale pro svou práci jsem potřebovala 58
ještě další informace, více zaměřené na dobrovolníky v jejich organizaci a na způsob práce s nimi a jejich vedení. Téma rozhovoru je přímo navázané na téma bakalářské práce. Nejvíce zřejmé je to v otázkách zaměřených na přípravu dobrovolníků, jejich vedení a začlenění do organizace. Z teoretické stránky jsem problematiku zapojení dobrovolníků do organizace reflektovala v kapitole Vedení neziskové organizace a dobrovolníci v ní. Zajímala mě i osoba Jakuba jakožto ředitele v neziskovém sektoru, kde na prvním místě není zisk, ale snaha někomu pomoci. U vedoucích pracovníků v neziskovém sektoru je důležitý altruismus, přesto jsou po nich vyžadovány podobné dovednosti jako u vedoucích klasických firem (Novotný, Lukeš, 2009: 80-81). S tím souvisí i otázka na vedení běžných zaměstnanců a dobrovolníků. Na Jakubovi bylo vidět, že touha někomu pomoci u něj hraje důležitou roli. Ukazuje se to především v okamžiku, kdy vysvětluje, proč se rozhodl odejít z oblasti IT do neziskového sektoru. Myslím, že by se u něj dalo mluvit o konvenční motivaci (Tošner, Sozanská, 2006: 47) a humanitarismu (Mlčák, Záškodná, 2013: 96). A to přesto, že se touto činností zároveň živí. Zjišťovala jsem také jeho postoje a názory na dobrovolníky, jež vnímá jako partnery, kteří mu pomáhají v jeho práci (Purdjak, 2016). Při rozhovoru mě rovněž zajímalo, jak v organizaci udržují dobrovolníky motivované, a jakým způsobem je vnímají. Součástí rozhovoru je i celek, který objasňuje, co jeho nezisková organizace dělá. Agapo působí v sociální oblasti, která je jednou z mnoha, v nichž se dobrovolníci angažují – jak jsem stanovila v kapitole Typy dobrovolnictví a charakteristické oblasti působení. Otázky na postoje Čechů k dobrovolnictví nejsou v teorii reflektované, protože mě zajímal spíše jeho osobní pohled na věc. Dle mého názoru se mi charakteristiky žánru publicistického rozhovoru naplnit podařilo. Jedná se o rozhovor, na jehož základě si čtenář vytvoří o respondentovi dobrou představu. Ptá se na názory respondenta a jeho postoje. Snaží se analyzovat působení dobrovolníků v neziskové organizaci a z pozice vedení organizace objasnit jejich motivy. Zjišťuje důvody a příčiny, vybízí k zamyšlení a působí celospolečensky (Štorkán, 1980: 110). Některé odpovědi na otázky jsou spíše informačního nežli přesvědčujícího nebo apelujícího charakteru, které by podle Bartoška (1997: 61) měl publicistický rozhovor splňovat, nicméně v rozhovoru jako celku plní svoji funkci a přispívají k udržení jeho celkové logické struktury (Mallette, 2000: 114-115). Pro publicistický rozhovor je typické, že se při sepisování pořadí otázek může měnit. Jsou povoleny přesuny výroků nebo spojování či rozseknutí odpovědí 59
(Schildberger, 2004). Jak mi potvrdil i Petr Pravda (2016), šéfeditor iDNES.cz, publicistický rozhovor se často přestavuje, což u tohoto interview platilo. Přestavba byla umocněna ještě tím, že jsem se s respondentem sešla dvakrát. Myslím si, že rozhovor by v této podobě mohl na serveru iDNES.cz vyjít. Je zajímavý a vzhledem k událostem posledních měsíců, kdy se neziskové organizace často dostávají do hledáčku médií, je relevantní, což je podle Pravdy (2016) velice důležité. Rovněž téma uprchlické krize ve společnosti rozproudilo debatu na téma dobrovolníci a dobrovolnictví. Stejně jako v přechozích případech, rozhovor opět splňuje veškeré formální náležitosti, které jsou na rozhovory iDNES.cz kladeny a s největší pravděpodobností by, na základě informací od redaktorů, vyšel v rubrice zpravodajství. Je možné, že po domluvě s editorem by se rozhovor zkrátil nebo ještě jinak upravil.
5.5 Reflexe rozhovoru s Pavlem Žárou Ve svém souboru rozhovorů na téma dobrovolnictví jsem chtěla mít i někoho, kdo dlouhodobě pracuje s nevidomými. Žádného takového dobrovolníka jsem neznala, proto jsem se obrátila na českobudějovický Tyfloservis a brněnské TyfloCentrum. Z Českých Budějovic mi odepsali, že s žádnými dobrovolníky nespolupracují, ale z brněnského TyfloCentra přišla kladná odpověď. Oslovili svoje dobrovolníky a po zhruba čtrnácti dnech od prvního emailu mi Martina Smrčková poslala kontakt na Pavla Žáru. Zatelefonovala jsem mu, řekla, kdo mi na něj dal kontakt a vysvětlila, co bych potřebovala. Vzhledem k jeho časové vytíženosti navrhl jako místo schůzky jeho pracoviště v Nemocnici Bohunice, kde dělá tiskového mluvčího. Po telefonu jsem se jej ještě zeptala, jakým způsobem nevidomým pomáhá a dozvěděla se, že s nimi běhá. Poté jsme se domluvili na schůzce 5. dubna. Při rešerši před rozhovorem jsem neměla příliš možností, jak si o něm zjistit něco bližšího. Vyhledala jsem si, že dříve pracoval mnoho let jako mluvčí Magistrátu města Brna, ale podrobnější informace se mi zjistit nepodařilo. Dostala jsem se tedy do situace, které by se novinář měl vyhnout. Musela jsem se spolehnout na to, že se na ‚všechno podstatné‘ zeptám při samotném rozhovoru, což podle Dočekalové (2006: 55) není dobré postavení. Podle Gause a Ryana by se s takovým člověkem ani rozhovor dělat neměl (Russ-Mohl, 2005: 63), nicméně vyhlídka na rozhovor s dobrovolníkem z této oblasti byla příliš lákavá. 60
Stejně jako v předchozích případech jsme si na rozhovor našli klidné místo, konkrétně v nemocničním bufetu. Na Pavlovi bylo trochu vidět, že na něj čeká hodně práce, ale při samotném rozhovoru mi trpělivě a ochotně odpovídal. Na způsobu jeho vyjadřování bylo hodně znát, že se pohybuje v médiích. Vyjadřoval se stručně a jasně, dokázal výstižně vyjádřit svou myšlenku. Pracovalo se mi s ním tedy velice dobře, ale myslím si, že se mi jej nepodařilo úplně otevřít. Nechtěl se příliš pouštět do hlubokých zamyšlení nebo filozofických úvah. Bylo na něm vidět, že je spíše muž činu a nemá potřebu se vyjadřovat zdlouhavě a neurčitě. Myslím si, že jeho strohé vyjadřování a neochotu se více rozpovídat, lze spojit s jeho dlouhodobým působením v médiích – jak na pozici novináře, tak na pozici tiskového mluvčího. Nicméně na druhou stranu na všechny otázky odpověděl velice ochotně. Interview jsme zvládli rychle, trvalo nám zhruba tři čtvrtě hodiny, nicméně jsem z rozhovoru odcházela s tím, že vím vše potřebné. Rozhovor měl od začátku jasný směr a strukturu a vedla jsem jej dobře (Itule, Anderson, 2007: 154-155). Otázek, které jsem měla před sebou na počítači, jsem se tentokrát držela více než při jiných rozhovorech, protože jsem ze setkání s člověkem, který se dlouhodobě pohybuje v médiích, byla trochu nervózní. Postupovala jsem tedy stejně jako redaktorka Trachtová (2016), která mi potvrdila, že pokud je nervózní, tak se více drží připravených otázek. Dávají jí pocit větší jistoty. Na některé otázky jsem se zeptala opakovaně, protože například u otázky, proč se rozhodl spolupracovat zrovna s nevidomými, jsem chtěla, aby mi dovolil více nahlédnout do svých myšlenkových pochodů. Doplňujících otázek jsem měla pouze pár, ale snažila jsem se naslouchat, abych se před nimi neuzavřela (Russ-Mohl, 2005: 117). Při získávání informací jsem si dle mého názoru vedla dobře. Od tématu dobrovolnictví jsme se prakticky neodklonili. Nicméně nepodařilo se mi respondenta úplně otevřít. Myslím si, že se se mnou cítil pohodlně a vypadal, že ho rozhovor baví, ale u žádné otázky se dlouze nerozpovídal. Na konci rozhovoru mi dal ještě vizitku a domluvili jsme se, že mu pošlu mail, na který mi zašle nějaké fotografie ze závodů, kde běhal spolu s nevidomým. Zároveň mi nabídl, že kdybych potřebovala cokoli dalšího, ať se na něj neváhám obrátit (Keeble, 2005: 71). Přepisování nahrávky bylo velice snadné, protože respondent se uměl dobře vyjadřovat a skvěle se držel položených otázek. Opravila jsem pouze některé nespisovné výrazy a případně stylistiku (Schildberger, 2004). Po konzultaci rozhovoru s vedoucím práce jsem provedla ještě některé drobné změny jako zkrácení odpovědi, 61
případně zkrácení otázky na první setkání s klientem. Poté jsem rozhovor poslala Pavlovi k autorizaci. Odpověděl, že je v pořádku a blíže se k němu nevyjadřoval. Téma rozhovoru je přímo svázané s tématem bakalářské práce. Dobrovolníci z oblasti sociálních služeb jsou jedni z těch, kterým jsem se věnovala v kapitole Typy dobrovolnictví a charakteristické oblasti působení. Při rozhovoru mě opět zajímaly respondentovy motivace k této činnosti, jeho názory na dobrovolnictví a co pro něj znamená být dobrovolníkem. V osobnosti Pavla se dle mého názoru potkávají minimálně dva typy motivace k činnosti – reciproční, kdy běhání přináší užitek nejenom nevidomému, ale i jemu samotnému a nerozvinutá, pro níž je důležitá smysluplnost dané činnosti (Tošner, Sozanská, 2006: 47). V rozhovoru jsem chtěla také vědět, jestli ho práce s handicapovanými nějak změnila nebo v čem vidí největší přínos dobrovolnictví. Svými odpověďmi potvrzuje, že dobrovolníci jsou součástí společnosti (Ibid.: 23-29). Vidí v nich neviditelné pomocníky, kteří dělají pro společnost opravdu hodně. Zajímal mě i jeho názor na rozdíly mezi dobrovolníky v různých oblastech, které jsem nastínila v kapitole Typy dobrovolnictví a charakteristické oblasti působení. Věnovala jsem se krátce i tomu, jakým způsobem lze s nevidomým běhat. Nicméně techniku běhu jsem příliš podrobně nerozebírala, protože mi to vzhledem k tématu mé práce, přišlo nadbytečné. Aktuálnost tématu dobrovolnictví vidím opět v souvislosti se současnou společenskou situací, ale také v tom, že nejrůznější dobročinné běhy jsou čím dál oblíbenější. Myslím si, že z hlediska charakteristiky žánrů jsem splnila základní prvky, které jsou pro publicistické rozhovory typické. Jedná se o hloubkový publicistický rozhovor, jenž se zaměřuje nejenom na osobu Pavla, jeho motivace a pohnutky, ale také se snaží odhalit jeho vnitřní nastavení, hodnoty a názory na dobrovolnictví a dobrovolníky napříč různými oblastmi – což jsou všechno prvky, které lze v publicistickém rozhovoru najít, jak už jsem uváděla v předchozích reflexích. Vzhledem ke zvyšující se oblíbenosti běhání, by interview mohlo mít širokou čtenářskou základnu a působit celospolečensky (Štorkán, 1980: 108-128). Dle mého názoru by rozhovor v této podobě mohl na serveru iDNES.cz vyjít. Téma je nadčasové, ale vzhledem k tomu, že šéfeditor Petr Pravda (2016) si zakládá na tom, aby bylo v danou chvíli relevantní, možná bych s jeho uveřejněním počkala, až budou nějaké běžecké závody případně přímo běh na podporu nevidomých. Rozhovor, jako v předchozích případech, splňuje všechny formální náležitosti. Vzhledem k jeho kratšímu rozsahu si myslím, že by jej nebylo nutné zkracovat. 62
Uveřejněn
by
byl
s největší
pravděpodobností
opět
v rubrice
zpravodajství,
protože nemá přesah do magazínů (Ibid.).
5.6 Reflexe rozhovoru se Silvií Pez Jako další jsem chtěla udělat rozhovor s člověkem, který se o dobrovolnictví zajímá dlouhodobě, a který působil v několika různých organizacích. Tyto požadavky se mi spojily v Silvii Pez, na níž mi dala kontakt známá. Hned jsem Silvii napsala na Facebooku zprávu, vysvětlila, co potřebuji a zeptala se jí, kde všude jako dobrovolník působila. Chtěla jsem tak zjistit, zda je to ten typ dobrovolníka, kterého hledám. Z jejího shrnutí mi bylo jasné, že je pro rozhovor ideální osobou, a tak jsme se domluvily na schůzce 4. dubna v atriu na Fakultě sociálních studií. V kontaktu jsem postupovala stejně jako u Dalimila, Marie a Jakuba. Při přípravě na rozhovor jsem měla pouze omezené zdroje. Základní informace mi o sobě řekla sama při krátké výměně zpráv na Facebooku. Něco dalšího jsem o ní zjistila od známé, která mi na ni dala tip. Na rozhovor jsem se tedy pokusila o to více připravit alespoň formou dobře promyšlených a sepsaných otázek. Stejně jako v ostatních případech jsem otázky diskutovala s kolegy a ptala se jich, na co dalšího bych se ještě mohla zeptat nebo zda jsem například nějakou oblast neopomněla (Keeble, 2005: 67). Před rozhovorem jsem měla trochu obavy z případné jazykové bariéry, protože Silvia je z Itálie, ale věřila jsem, že v případě potřeby bychom se domluvily anglicky. Tyto obavy nakonec byly zbytečné, protože Silvia umí česky skvěle. Rozhovor proběhl bez problémů. Mluvily jsme téměř hodinu a půl. Ke konci bylo na její řeči těla znát, že už je unavená (Burns, 2004: 92). Čeština přeci jenom není její mateřský jazyk, takže při formování myšlenek a odpovídání na složitější otázky, musela déle přemýšlet. Jinak při rozhovoru mluvila velice dobře a otevřeně. Bylo znát, že se cítí uvolněně a na otázky odpovídala upřímně. Přesto jsem se snažila zůstat ve střehu a skeptická (Burns, 2000: 92-95). V rozhovorech jsme řešily, kde všude pracovala, co jí dobrovolnictví dává a podobně. Snažila jsem se pokládat otevřené otázky a z interview jsem odcházela s tím, že mám poměrně obsáhlé odpovědi na všechno, co jsem chtěla vědět. Jako u minulých rozhovorů jsem se často ptala po upřesnění nebo doplnění něčeho zajímavého, co mě zaujalo.
63
Při přepisování nahrávky jsem upravovala nespisovné výrazy a v některých případech i stylistiku, neobratná vyjádření a některé výroky jsem přesouvala (Schildberger, 2004). Nicméně problémem byla kvalita nahrávky. Respektive když jsme při rozhovoru seděly v atriu, byl kolem nás jenom minimální hluk, který by samotnou kvalitu nahrávky neohrozil, ale Silvia mluvila velice potichu. Telefon byl blíže k ní, přesto jsem svůj hlas slyšela na nahrávce mnohem lépe než její. Přepisování mi díky tomu trvalo výrazně delší dobu a musela jsem se v nahrávce často vracet, ale nakonec se mi podařilo přepsat vše potřebné. Přispěl k tomu i fakt, že jsem se do přepisování pustila velice brzy po samotném rozhovoru, takže jsem si hodně věcí ještě pamatovala (Keeble, 2005: 71, 79). Po konzultaci rozhovoru s vedoucím práce jsem provedla nějaké úpravy. Otázku na způsob výběru oblastí, v nichž působí, jsem přeformulovala, protože v původním znění byla návodná – čehož by se redaktor neměl dopouštět (Dočekalová, 2006: 56). Rozhovor jsem se celkově snažila zkrátit a předělat první část, aby byla zajímavější a měla větší spád. Nicméně moje možnosti byly velice omezené, protože v první části rozhovoru Silvia objasňuje svoje působení v různých organizacích a po zbytek rozhovoru se k těmto faktům několikrát vrací. Kdybych tedy rozhovor výrazně přestavěla a pokusila se dát na začátek něco jiného, ztratil by logickou strukturu a návaznost otázek, což je chyba. Rozhovor by pak nepůsobil jako kompaktní celek (Mallette, 2000: 114-115). Silvie jsem se také přes Facebook zeptala ještě na dvě otázky. Konkrétně na to, jestli je v Itálii běžné přidat se do nějaké neziskovky a také mě zajímalo, jaké vidí rozdíly mezi prací v Amnesty International a v Hnutí Duha. Téma interview dobře koresponduje s tématem bakalářské práce. U Silvie mě zajímaly její motivace a pohnutky. Řekla bych, že u ní převládá nerozvinutá motivace. Zakládá si na tom, aby její práce byla smysluplná a přispívala k šíření dobré myšlenky. Je pro ni důležitá i důvěra v organizaci, kde působí a jejich přístup (Tošner, Sozanská, 2013: 47). Dále jsem chtěla vědět, proč se vůbec stala dobrovolníkem a jakým způsobem dobrovolnictví vnímá. Je pro ni důležité, že dobrovolníci pomáhají něco vytvářet a přispívají k řešení problémů (Pez, 2016). Díky mnohaletému působení v různých oblastech jsem se jí rovněž mohla zeptat, v čem ji dobrovolnictví nejvíce změnilo. Podařilo se mi zprostředkovat její názory na dobrovolníky napříč různými oblastmi a poodkrýt, co všechno může dobrovolník dělat, a kde všude může pomáhat. Kromě jejího dlouhodobého působení v organizacích také loni v září vyrazila pomáhat uprchlíkům, což mi umožnilo rozvinout další téma rozhovoru a udělat jej pestřejší 64
a aktuálnější. Otázky týkající se nálady v české, případně italské společnosti, nejsou v teorii ukotveny, protože mě zajímal spíše její názor, než například výzkumy veřejného mínění. Myslím si, že rozhovor se Silvií naplňuje základní charakteristicky publicistického žánru. Jako u ostatních rozhovorů, i tento se snaží jít do hloubky, ptá se po příčinách a snaží se zjistit její osobní názory. Zprostředkovává čtenáři postoje, hodnocení a poznání (Čuřík, 2012: 58). Na základě odpovědí rozhovor umožňuje vytvořit si o Silvii dobrou představu. Je rozsáhlejší, protože se věnuje několika příbuzným
tématům
a
snaží
se
proniknout
pod
povrch
událostí.
Čtenáře
nutí k zamyšlení a použité jazykové prostředky přispívají k formování postojů (Štorkán, 1980: 110-113). Dle mého názoru by rozhovor v této podobě mohl na serveru iDNES.cz vyjít. Splňuje veškeré formální náležitosti a je bohatý po obsahové stránce. Je možné, že po domluvě s editorem by se musel zkrátit. Možností na jeho zkrácení je například vynechání některého z logicky rozdělených úseků a témat, která jsou v textu oddělena mezititulky. S největší pravděpodobností by i tento rozhovor uveřejnili v rubrice zpravodajství, protože nemá přesah do magazínů (Pravda, 2016).
65
6 Závěr Cílem bakalářské práce bylo vytvořit soubor publicistických rozhovorů na téma dobrovolnictví, které by mohly být uveřejněny na serveru iDNES.cz. Tento cíl se mi podařilo splnit, nicméně u samotných rozhovorů se objevují jisté nedostatky, které jsem kriticky zhodnotila v Analyticko-reflexivní části. Rozhovory jsem vedla s dobrovolníky, kteří spontánně vyrazili pomáhat na hranice uprchlíkům, s dobrovolníky pomáhajícími dlouhodobě a s ředitelem neziskové organizace, jež s dobrovolníky spolupracuje. V rozhovorech mě zajímalo, jak se k dobrovolnictví dostali, jejich názory na něj, co pro ně znamená být dobrovolníkem, a jaké motivace a hodnoty si s dobrovolnictvím spojují. Na publicistických rozhovorech jsem ukázala, že jako dobrovolníci působí lidé různých profesí dávající důraz na rozličné hodnoty. Povedlo se mi ukázat, že názory na dobrovolnictví se u jednotlivých dobrovolníků liší. Vnímají odlišně spontánní a dlouhodobé dobrovolníky a z rozhovorů vyplynulo, že jisté odlišnosti někteří vidí i u dobrovolníků z různých oblastí. K tématu bakalářské práce mě přivedla uprchlická krize, která ve společnosti přispěla k obnovení debaty o dobrovolnících. Téma by si do budoucna určitě zasloužilo další rozpracování, protože i v tuto chvíli za hranicemi pomáhají tisíce lidí. Celá práce byla rozdělená do čtyř celků. V Teoretické části jsem na základě odborné literatury vymezila dobrovolnictví a zvolený žánr. V Metodologické části jsem popsala postupy práce novináře. V Empirické části jsem pak charakterizovala server iDNES.cz a v poslední Analyticko-reflexivní části jsem kriticky zhodnotila své postupy práce a vlastní publicistické rozhovory. Cílovým médiem publicistických rozhovorů byl server iDNES.cz. Při psaní jsem se tedy držela formálních a dalších náležitostí, které jsem získala na základě informačních rozhovorů se členy redakce. Myslím si, že publicistické rozhovory na téma dobrovolnictví by v této podobě mohly na iDNES.cz vyjít. V závislosti na zjištěných informací, kdy v redakci vyžadují, aby dané téma bylo aktuální a relevantní, by mohly být uveřejněny například v souvislosti s Mezinárodním dnem dobrovolnictví, který připadá na 5. prosince. Případně by na serveru mohl vzniknout seriál na téma dobrovolnictví, pod jehož záštitou by se postupně vydávaly. Pokud by takový seriál vznikl, dovedu si představit, že by publicistických rozhovorů s dobrovolníky pomáhajícími v různých oblastech mohlo vyjít více. 66
Seznam použité literatury a zdrojů Tištěná literatura zdroje dostupné online BURNS, Lynette Sheridan. Žurnalistika: praktická příručka pro novináře. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004, 186 s. ISBN 80-7178-871-6. BURTON, Graeme a Jan JIRÁK. Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal, 2001. Studium. ISBN 80-85947-67-6. ČUŘÍK, Jaroslav. Nové trendy v médiích. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2012, 239 s. ISBN 978-80-210-5825-5. DATA.IDNES.CZ. 2015. iDNES.cz. Čtenáři iDNES.cz. Data.Idnes.cz Dostupné z: http://data.idnes.cz/soubory/mafra_all/A160121_TVE_028_IDNES.PDF (16. 4. 2016) DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. 4., nezměn. vyd. Praha: Karolinum, 2011, 372 s. ISBN 978-80-246-1966-8. DOČEKALOVÁ, Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, 152 s. ISBN 80-247-1602-x. EUROSTAT. 2016. Record number of over 1.2 million first time asylum seekers registered in 2015. Ec.Europa.eu. Dostupné z: http://ec.europa.eu/eurostat/documents/2 995521/7203832/3-04032016-AP-EN.pdf/790eba01-381c-4163-bcd2-a54959b99ed6 (8. 5. 2016) FRIČ, Pavol a Tereza POSPÍŠILOVÁ. Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na začátku 21. století. Vyd. 1. Praha: Agnes, 2010, 263 s. ISBN 978-80903696-8-9. GIBBS, Cheryl a Tom WARHOVER. Getting the whole story: reporting and writing the news. New York: Guilford press, 2002, x, 451 s. Guilford communication series. ISBN 1572307951. HANZELKA, Karel. 2013. Agrofert dokončil akvizici mediální skupiny Mafra. Mafra.cz. Dostupné z: http://www.mafra.cz/cs/mafra-tiskovezpravy.asp?c=A131010_125727_mafra-tiskove-zpravy_las (15. 4. 2016) HARCUP, Tony. Journalism: principles and practice. Thousand Oaks, Calif.: Sage Publications, 2004, 179 p. ISBN 0761974997. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 407 s. ISBN 80-7367-040-2.
67
CHLEBOUNOVÁ, Pavla. 2015. TZ Mezi zpravodajskými zdroji vedou Novinky.cz, zprávy
a
televizi
sledují
spíše
starší
lidé.
NetMonitor.cz.
Dostupné
z:
http://www.netmonitor.cz/tz-mezi-zpravodajskymi-zdroji-vedou-novinky-cz-zpravy-vtelevizi-sleduji-spise-starsi-lide (15. 4. 2016) ITULE, Bruce D. a Douglas A. ANDERSON. 2007. News writing and reporting for today's media. 7th ed. Boston: McGraw-Hill, xviii, 484 p. ISBN 0072981091. KEEBLE, Richard. The newspapers handbook. 3rd ed. New York: Routledge, c2001. ISBN 0415240832. LUCKIE, Mark S. The digital journalist's handbook. Lexington, KY: Mark S. Luckie, 2011. ISBN 978-1-4505-6560-8. MALLETTE, Malcolm F. Příručka pro novináře střední a východní Evropy. Praha: Lidové noviny, 2000, 161 s. ISBN 8071060453. MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 1999, 447 s. ISBN 80-7178-200-9. MEDIÁLNÍ SKUPINA MAFRA. 1997-2015. Produkty a služby. iDNES.cz. Dostupné z:
http://www.mafra.cz/cs/?y=mafra_all\cs_produkty-a-sluzby_idnes-cz.htm&menu=
(15. 4. 2016) MEDIÁLNÍ SKUPINA MAFRA. 2013. Etický kodex novinářů mediální skupiny MAFRA. Redakcni.Blog.Idnes.cz. Dostupné z: http://redakcni.blog.idnes.cz/blog.aspx?c =346756 (16. 4. 2016) MINÁŘOVÁ, Eva. Stylistika pro žurnalisty. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, 289 s. Žurnalistika a komunikace. ISBN 978-80-247-2979-4. MINISTERSTVO VNITRA ČESKÉ REPUBLIKY. 2002. Zákon o dobrovolnické službě.
mvcr.cz.
Dostupné
z:
http://www.mvcr.cz/clanek/dobrovolnicka-sluzba-
500539.aspx (23. 4. 2016) MLČÁK, Zdeněk a Helena ZÁŠKODNÁ. Prosociální charakteristiky osobnosti dobrovolníků. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2013, 331 s. ISBN 978-80-7464-462-7. MLČÁK, Zdeněk a Jakub DOSTÁL. Prosociální chování v kontextu dispozičních aspektů osobnosti. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2010, 236 s. ISBN 978-80-7368-857-8. MURPHY, Robert Francis. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN 80-85850-53-2. 68
NETMONITOR. (Nedatováno). Online data (OLA). NetMonitor.cz. Dostupné z: http://www.netmonitor.cz/online-data-ola (29. 4. 2016) NOVOTNÝ, Jiří a Martin LUKEŠ. Success factors and volunteerism in non-profit organizations in the Czech Republic. Ed. 1st. V Praze: Oeconomica, 2009, 167 s. ISBN 978-80-245-1474-1. OSVALDOVÁ, Barbora a Jan HALADA. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. 3., rozš. vyd. Praha: Libri, 2007, 263 s. ISBN 978-80-7277266-7. REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-3006-6. RUSS-MOHL, Stephan. Žurnalistika: komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. 1. vyd. Praha: Grada, 2005, 292 s., [22] s. barev. obr. příl. ISBN 80-247-0158-8. SCHILDBERGER, František. Publicistické žánry I. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, 2004, nestránkováno. ISBN neuvedeno. ŠIMKOVÁ, Svatava (ed.). Dobrovolníci mění svět: sborník příkladů dobré praxe: Evropský rok dobrovolnictví. Národní institut dětí a mládeže MŠMT, 2011. ISBN 97880-87449-15-8. ŠTORKÁN, Karel. Publicistické žánry. Praha, 1980. TOŠNER, Jiří a Olga SOZANSKÁ. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Vyd. 2. Praha: Portál, 2006, 149 s. ISBN 80-736-7178-6. UNHCR. THE UN REFUGEE AGENCY. 2016. Refugees/Migrants Emergency Response – Mediterranean. Data.Unhcr.org. Dotupné z: http://data.unhcr.org/mediterranean/regional.php (8. 5. 2016) UNHCR. THE UN REFUGEE AGENCY. 2016. Syria Regional Refugee Response. Data.Unhcr.org. Dostupné z: http://data.unhcr.org/syrianrefugees/regional.php (8. 5. 2016)
Informační rozhovory KCHIMELOVÁ, Ivana. (5. 4. 2016). Praha. PRAVDA, Petr. (23. 3. 2016). Praha. TRACHTOVÁ, Zdeňka. (5. 4. 2016). Praha.
69
Seznam tabulek Tabulka 1 ........................................................................................................................ 39 Tabulka 2 ........................................................................................................................ 41
Seznam fotografií Obrázek 1 – Dalimil Petrilák. Foto: Veronika Petrušková ............................................. 73 Obrázek 2 – Marie Jahodová. Foto: Kamila Švrčinová .................................................. 83 Obrázek 3 – Marie Jahodová. Foto: archiv Marie Jahodové .......................................... 87 Obrázek 4 – Jakub Purdjak. Foto: Veronika Petrušková ................................................ 91 Obrázek 5 – Pavel Žára. Foto: Veronika Petrušková...................................................... 99 Obrázek 6 – Pavel Žára. Foto: archiv Pavla Žáry ......................................................... 101 Obrázek 7 – Silvia Pez. Foto: Veronika Petrušková ..................................................... 104
70
Jmenný rejstřík Anderson, Douglas, 29, 31, 50, 51, 54, 55, 57, 58, 61, 68
Guba, Egon, 37 Halada, Jan, 21, 22, 23, 32, 33, 55, 69
Babiš, Andrej, 39
Hanzelka, Karel, 39, 67
Bass, Abraham, 45
Harcup, Tony, 32, 51, 67
Bek, Mikuláš, 129
Havlová, Olga, 16
Bělka, Michal, 122
Hendl, Jan, 37, 38, 67
Beránek, Jaroslav, 44
Chlebounová, Pavla, 39, 68
Bierhoff, Hans, 13
Itule, Bruce, 29, 31, 50, 51, 54, 55, 57, 58, 61, 68
Billis, David, 14 Burns, Lynette, 26, 28, 31, 63, 67 Burton, Graeme, 22, 67 Covey, Stephen, 30 Creswell, John, 37 Čuřík, Jaroslav, 22, 23, 24, 33, 53, 57, 65, 67
Jahodová, Marie, 49, 54, 56, 70, 83, 85, 87 Jirák, Jan, 22, 67 Kasík, Pavel, 112 Keeble, Richard, 28, 29, 30, 31, 32, 58, 61, 63, 64, 68
Dingle, Alan, 11
Kchimelová, Ivana, 38, 42, 43, 44, 45, 46, 55, 69, 121
Disman, Miroslav, 38, 67
Konvička, Martin, 81, 117
Dočekalová, Markéta, 22, 25, 28, 30, 31, 33, 50, 54, 57, 60, 64, 67
Kubištová, Pavla, 115
Dolnicar, Sara, 19 Dostál, Jakub, 14, 17, 18, 69 Dvořáček, Marek, 44 Frič, Pavol, 12, 17, 67
Lenhartová, Zuzana, 50, 74 Lincoln, Yvonna, 37 Luckie, Mark, 33, 47, 68 Lukeš, Martin, 12, 18, 19, 20, 59, 68, 69
Fügner, Jindřich, 12
Mallette, Malcolm, 28, 29, 31, 33, 34, 50, 51, 54, 55, 58, 59, 64, 68
Gaus, Günter, 28, 54, 60
McQuail, Denis, 27, 41, 45, 68
Gibbs, Cheryl, 29, 30, 31, 33, 34, 51, 67
Merkelová, Angela, 81 71
Minářová, Eva, 23, 24, 25, 53, 56, 68
Smrčková, Martina, 60
Mlčák, Zdeněk, 11, 13, 14, 15, 17, 18, 19, 52, 53, 56, 59, 68
Sozanská, Olga, 11, 12, 13, 16, 19, 20, 52, 56, 59, 62, 64, 69
Muprhy, Robert, 17
Šimková, Svatava, 12, 69
Musick, Mark, 17
Štorkán, Karel, 23, 24, 26, 29, 53, 57, 59, 62, 65, 69
Myers, David, 14 Náprstek, Vojtěch, 12 Novotný, Jiří, 12, 18, 19, 20, 59, 69
Tošner, Jiří, 11, 12, 13, 16, 19, 20, 52, 56, 59, 62, 64, 69,
Osvaldová, Barbora, 21, 22, 23, 32, 33, 55, 69
Trachtová, Zdeňka, 38, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 51, 53, 55, 57, 61, 69, 122, 124, 125, 126, 127, 128
Petrilák, Dalimil, 49, 50, 52, 70, 73, 75
Tyrš, Miroslav, 12
Petrová, Naděžda, 39, 44
Vaca, Jan, 44, 45, 47, 124, 130
Pez, Silvia, 50, 63, 64, 70, 104, 106
Ventura, Tomáš, 44
Podzimková, Eliška, 123
Vitoušová, Petra, 19
Pospíšilová, Tereza, 12, 17, 67
Vlková, Jitka, 125
Pravda, Petr, 38, 41, 42, 43, 44, 46, 47, 48, 53, 54, 55, 57, 60, 62, 65, 69, 111, 117, 123, 127
Warhover, Tom, 29, 30, 31, 33, 34, 51, 67
Purdjak, Jakub, 49, 57, 59, 70, 91, 92 Randle, Melanie, 19
Záškodná, Helena, 11, 13, 14, 15, 17, 18, 19, 52, 53, 56, 59, 68
Reichel, Jiří, 37, 38, 69
Žára, Pavel, 50, 60, 70, 99, 100, 101
Wilson, John, 11, 17, 18
Rochester, Colin, 14 Russ-Mohl, Stephan, 28, 30, 34, 51, 52, 54, 56, 57, 60, 61, 69 Ryan, Cornelius, 28, 60 Samková, Eva, 48, 116 Schildberger, František, 32, 33, 52, 53, 55, 58, 60, 61, 64, 69 Sills, David, 11
72
Přílohy Vlastní žurnalistické produkty Rozhovor s Dalimilem Petrilákem (setkání 1. 3. 2016) Poprvé jsem se setkal s lidmi v úplné nouzi, říká dobrovolník a analytik Pomáhat uprchlíkům na hranice vyrazil hned dvakrát. „Své dobrovolnictví vnímám tak, že mám firmu, která je schopná mě uživit, tak proč nedat něco někomu, kdo tohle nemá. Zdaleka ne všichni mají právo na to, aby zde byli, ale odmítám paušalizaci,“ říká analytik spolku Pomáháme lidem na útěku Dalimil Petrilák. Obrá ze k 1
Dalimil Petrilák působí jako dobrovolník-analytik spolku Pomáháme lidem na útěku. | foto: Veronika Petrušková
Jak se člověk stane dobrovolníkem? Náhodou. Jsem aktivní křesťan, takže k pomoci mám asi obecně blíž než jiní lidé. Dřív jsem pracoval s postiženými dětmi. Jezdil jsem s nimi na výlety nebo v létě na týden na tábor. Pak jsem dlouho nic nedělal, až teď. Asi přesně nedokážu popsat ten moment, kdy jsem si řekl, že se stanu dobrovolníkem, nebylo to najednou. Na konci 73
srpna jsem v médiích postřehl, že se něco děje, a že to je v Maďarsku. Jelikož jsem pracovně jezdil do Budapešti, tak jsem to město znal. Nejdřív jsme si s manželkou řekli, že doneseme něco do Scaly do sbírky, kde jsem se seznámil se Zuzanou Lenhartovou, která druhý den odjížděla. O týden později jsem vzal kamaráda a jeli jsme na pár dní do Maďarska do Röszke. Bylo to náročné, ale stálo to za to. Pak mi začali další lidé říkat, že by také chtěli vyjet. Na přelomu září a října jsme tedy vyrazili do Srbska do Berkasova, kde působil slavný Czech team. Byl jsem tam asi čtyři dny po začátku, takže to tam bylo ještě chaotické. V terénu jsem celkově strávil jenom pět nebo šest dní, ale nějak mě to pohltilo, začalo mě to zajímat a bavit. Získal jsem kontakty a postupně jsem se do toho dostával čím dál víc. Jaké byly první pocity při příjezdu, ať už do Maďarska nebo do Srbska? První pocit v Maďarsku v Röszke byl smrad. Smrdělo to tam, jako když někde bydlí bezdomovci, kteří jsou shnilí. Druhý dojem byl, že je všude strašně moc lidí, i když ve skutečnosti tam uprchlíků bylo jenom pár stovek. Po příjezdu jsme si vzali vesty, šli se informovat, kde je potřeba co dělat a za půl hodiny jsme už pomáhali. Jak po návratu reagovalo vaše okolí? Moje nejbližší okolí mě ve všem podporovalo. Tím, že jsem jednatel ve firmě, tak si nemusím brát dovolenou. Manželka mi říkala, že když budu chtít, můžu jet klidně znovu. Souhlasili i lidé z mé církve, kteří na pomoc uprchlíkům uspořádali sbírku. Žil jsem si v takové bublině, nikdo mi nenadával, nikdo mi neříkal, že jsem úplně blbý, že pomáhám invazi a podobně. Tyhle reakce se objevili až později, když jsem začal být aktivní jako správce skupiny na Facebooku, která má dnes nějaké čtyři tisíce lidí. Psali mi i kamarádi, kteří mě viděli v televizi a říkali, že jsem blázen, ale nebylo to nic nepřátelského. Třeba s lidmi z práce jsme se dohodli, že se o tom bavit nebudeme. Když jste vyrážel za hranice podruhé a věděl jste, co vás čeká, jaké to pro vás bylo? Hned po návratu jsem věděl, že určitě pojedu znovu. Byla to akorát otázka času, abych si to domluvil v práci a naplánoval věci tak, abych měl čas. Bylo to jednodušší, protože už jsem tušil, co se bude dít. Věděl jsem, jak ti lidé vypadají a jak je to chaotické, ale na druhou stranu jsem věděl, že dokážu něco udělat. Na místě už jsem do toho vplul snadno.
74
Přemýšlíte, že byste se ještě vydal do terénu? Obecně bych do terénu chtěl, ale vím, že nemám čas. A hlavně bych vypadl z denního shromažďování a analyzování informací o vývoji migrační krize pro Pomáháme lidem na útěku. Chtěl bych vyjet, ale nevím, jestli se to povede a jestli to bude vůbec potřeba. Jste s některými uprchlíky v kontaktu? Byl jsem tam v dobách, kdy tam nebyl ani čas
Dalimil Petrilák
se s nimi seznámit. Viděli jsme se tak deset minut
Je devětadvacetiletý podnikatel
a oni pak utíkali zase někam dál, takže s žádným
původem z Jilemnice. Do Brna
z nich v kontaktu nejsem.
přišel před jedenácti lety
Když už jste měl příležitost prohodit pár slov,
studovat podnikové
jaké bylo nejčastější téma hovoru?
hospodářství na Ekonomicko-
Ptali se, kde jsou, ale to už dost často věděli,
správní fakultě Masarykovy
protože jsem nebyl první, s kterým mluvili. Ptali
univerzity. Ve třetím ročníku
se ale, co je čeká a kam půjdou dál. Když byla
studií zanechal a šel pracovat.
šance, tak jsme se bavili o tom, odkud jsou a jak
Je spolumajitelem firmy
dlouho jsou na cestě. Nechtěl jsem úplně vyzvídat,
zabývající se průmyslovými
abych je zbytečně nestresoval, protože jsem
službami a v současné době
nemohl vědět, co všechno zažili. Spousta z nich
pracuje jako dobrovolník-
mi to ale říkala sama. Jeden kluk vyprávěl, že mu
analytik ve spolku Pomáháme
zabili přítelkyni, což bylo dost drsné. Třeba mladý
lidem na útěku. Původní
právník se mě ptal, jak to v Německu vypadá
iniciativa vznikla před více než
se studiem práv, což jsem mu neuměl moc popsat,
šesti měsíci v souvislosti s
ale pobavili jsme se, jak to v Evropě funguje
uprchlickou krizí. Spolek
a jaké jsou zde zvyky.
v současné době koordinuje
Jak člověka taková zkušenost změní?
pomoc dobrovolníků, pořádá
Změnilo mě to v tom smyslu, že vím, o čem
sbírky, organizuje výjezdy
mluvím. Když se v televizi o něčem mluví,
a pravidelně informuje
tak si to dokážu představit. Tím, že jsem jako
o novinkách na tzv. balkánské
turista procestoval Írán nebo Tádžikistán, tak jsem
trase.
i předtím tušil, že ti lidé nějak vypadají, a že se chovají nějakým způsobem. Také jsem tušil, že Syřani jsou přátelští lidé. Ale poprvé jsem se setkal s lidmi v úplné nouzi. Neříkám, že u nás v Čechách nejsou, ale já jsem nikdy nikoho takového nepotkal. Třeba bezdomovci tady na hlavním nádraží si můžou zajít do azylového domu, mohou si zajít na polévku nebo do charity. 75
Mají strašně moc možností. Nakonec když se jim chce a zařídí si občanku, tak můžou dostat i nějaké dávky. Stát má tendenci se o ně trochu postarat, ale tihle lidé měli veškerý svůj majetek na zádech, na ramenou měli dvě malé děti a někam šli. Byli špinaví a děti byly počůrané, protože je neměli kde přebalit. Byli mokří a měli shnilé boty. Něco takového jsem v životě neviděl. Když jim potom dá člověk napít teplého čaje a nabídne jim teplou bundu, tak je to strašně málo a jim to úplně stačí. Je nějaký okamžik, na který nezapomenete? Pamatuji si na jednoho chlapečka v Srbsku. Jeho maminka se zrovna starala o další děti a on tam stál celý mokrý a měl úplně promočené boty. Tak jsem našel malé boty a vzal jsem ho stranou. On se mnou šel a nic neříkal. Potom se na mě usmál a já jsem mu předělal ty botičky. Bylo to takové dojemné. Další okamžik byl v Maďarsku na vlakovém nádraží. Za den se tam odbavilo asi osm tisíc lidí a zpočátku nás tam na ně bylo hrozně málo, asi jenom šest Čechů. K večeru pak přišly další organizace, ale ze začátku to bylo hodně stresující a já jsem pak v noci, ve tři nebo ve čtyři ráno seděl na kolejích a říkal si, že si přečtu zprávy, co je doma nového a jedna z hlavních zpráv dne byla, že břeclavská policie zadržela 34 migrantů. Podíval jsem se na těch 1500 lidí, kteří tam v ty čtyři hodiny ráno spali, a říkal jsem si, co mi vůbec řešíme. V tu chvíli tam byly celé rodiny, brečely tam děti, lidem bylo špatně a v Čechách byl titulek, že v nějakém vlaku bylo 34 lidí. V tu chvíli mi přišlo všechno strašně zbytečné. Co byste si přál pro lidi, kteří sem přicházejí? Spousta z nich se chce vrátit domů do Sýrie nebo Iráku, tak těm bych přál, aby se mohli bezpečně vrátit. Těm, co zde chtějí pracovat, bych přál, aby měli rovné podmínky. Pokud umí německy, umí ovládat soustruh a přihlásí se do konkurzu, tak by měli být přijati na základě dovedností a ne na základě toho, jestli jsou nebo nejsou ze Sýrie. Pokud tady chtějí žít, měli by se přizpůsobit a dodržovat naše zákony. Měli bychom jim ale dát šanci, aby se zapojili do našeho světa. Ono se těžko přizpůsobuje, když vás všichni odhání. Mají podle vás všichni příchozí právo v Evropě zůstat? My z Pomáháme lidem na útěku rozhodně všechny nevítáme a nemyslíme si, že bychom měli všechny zachránit a nastěhovat si je sem. Vidíme, že to přináší spoustu problémů, ať už je to výuka jazyka nebo přizpůsobení se kultuře. Ti lidé jsou zvyklí jinak žít, bydlet i vstávat. Ale v okamžiku kdy jsou na poli v Maďarsku tisíce lidí, kteří si nemají kam dojít na záchod, nemají co jíst ani pít, tak si myslím, že je něco 76
špatně. Měli bychom jim zajistit základní životní potřeby, všechny prověřit a později rozhodnout, kdo má nárok na azyl a kdo ne. Zdaleka ne všichni mají právo na to, aby zde byli, ale odmítám paušalizaci.
Pomáhat jezdí studenti, dělníci, i maminky od dětí Jak jste se stal dobrovolníkem-analytikem spolku Pomáháme lidem na útěku? Začínal jsem někdy v půlce října, kdy jsme každý den večer ještě se dvěma kolegy psali novinky na balkánské trase. Psali jsme, kde je kolik uprchlíků, kde je kolik dobrovolníků a co je kde potřeba. Dělali jsme to tak tři měsíce v kuse a mívalo to čtenost kolem třech až čtyřech tisíc. Zjistili jsme, že to čtou i uprchlíci, a že odkaz na naše stránky se dostal i na řecké ostrovy, kam ti lidé poprvé přijedou a mohou se tam podívat, jak vypadá trasa. Hodně se podle toho orientovala i mezinárodní komunita, protože na podzim jsme byli jediní, kdo tyhle informace sbíral a psal. Později jsem pomáhal s koordinací. Tehdy se jezdilo do Srbska do Berkasova. Když Petra Quirke, která to celé řídila, zrovna neměla čas, tak jsem odpovídal na otázky na Facebooku. Psaly mi hromady lidí, ptaly se, kam je potřeba vyjet pomoci, jak se tam dostanou a podobně. Nakonec jsem vyhodnotil, že už mě to pohltilo až moc. Přestal jsem stíhat práci a doma jsem seděl pouze u počítače. Kolem vánoc jsem to tedy omezil, ale udržel jsem si mezinárodní síť kontaktů. Co tedy pro spolek děláte nyní? Nyní jsem členem asi deseti-členného týmu lidí z různých zemí, kteří situaci sledují každý den. Vyměňujeme si informace a jsme navázáni na různé úřady, takže dokážeme leccos zjistit. Postupně jsme toho začali hodně využívat. Jednak jako informace pro dobrovolníky, ale zaměřili jsme se také na komunikaci s médii. Novináři si začínají zvykat, že něco víme, takže volají a ptají se. Těší mě, že mi věří a já zase vím, že moje informace bude ověřená, protože mohu zvednout telefon a zavolat třem lidem na místě, kteří vědí, co se tam děje. Ze samotné komunikace s dobrovolníky jsem se vyvázal co nejvíce. Shromažďuji informace, dávám si je do kontextu a společně se snažíme odhadnout, kde se něco bude dít a kde bude co potřeba. Kolik dobrovolníků v zahraničí v současné době máte? Máme dvacet lidí v Šidu, kousek od Berkasova. Tam se na autobusovém stanovišti už tři měsíce točí patnáct až dvacet dobrovolníků s jedním koordinátorem. Na Lesbosu je osmi nebo deseti členný tým a dlouhodobě je tam asi pět nebo šest Čechů. Hodně tam spolupracují s ostatními neziskovkami nebo s místními lidmi a nedávno pořídili
77
i člun, takže můžou vyjet i na moře. Celkově se spolkem spolupracuje více než stovka lidí, kteří se o to zajímají a chtějí někam vyjet. Kdo jsou ti dobrovolníci? Je to úžasný mix všech lidí. Je tam určitě hodně studentů, kteří si snáze udělají čas a většinou nemají rodiny, ale je tam i veliké množství pracujících nebo důchodců. Jezdí podnikatelé, dělníci, ale i maminky od dětí.
Nejsou to zvířata, ale lidi, kteří potřebují pomoc Co pro vás znamená být dobrovolník? Vnímám to tak, že mám nějakou firmu, která je schopná mě uživit a mám auto, tak proč nedat něco někomu, kdo tohle nemá. Vnímám to i z křesťanského pohledu. Ti lidé jsou naši bližní, zatím mi nikdo nevysvětlil, že by nebyli. Nejsou to zvířata, ale lidi, kteří potřebují pomoc. Nemohu pomoci všem na světě, ale když udělám něco, co považuji za dobré, třeba to někomu pomůže. Vidíte nějaký rozdíl mezi spontánními dobrovolníky a těmi, kteří dlouhodobě pracují v nějakých organizacích? Myslím si, že to je o nastavení člověka. Někdo má potřebu pomáhat pravidelně a dělá to i pro sebe, aby si splnil nějaké svoje touhy. Zároveň vidí, že to má nějaký smysl. Já nejsem typ člověka, který by třeba každý týden chodil do domova důchodců. Taková pomoc je pro mě asi hodně neviditelná. V tom, co dělám nyní, vidím užitek, který je pro mě hmatatelný. Potěší mě, když mi třeba na veřejných diskuzích někdo řekne, že je rád, že se něco dozvěděl. Nebo při koordinaci dobrovolníků vím, že mohu něco předat dál a ulehčit tak práci ostatním. Jsou si podle vás dobrovolníci v něčem podobní? Spojuje je nějaký společný systém hodnot? Jsou si podobní už ze samotného principu dobrovolnictví. Všichni jsou ochotni věnovat svůj volný čas a energii činnosti, která nepřináší finanční ani materiální užitek. Bez nároku na odměnu pomáhají někomu jinému. Na druhou stranu je pro dobrovolníka odměnou pocit sebeuspokojení. Nicméně někdo možná touží po uznání ostatních nebo po zviditelnění se, takže jejich motivace mohou být různé.
78
Jak na dobrovolníky nahlíží česká společnost? Liší se například pohled na dobrovolníka ve zdravotnictví či v sociální oblasti oproti dobrovolníkovi v ekologické sféře? Myslím si, že česká společnost má tendenci rozlišovat dobrovolníky jako takové a potom neziskovky, u kterých mám pocit, že jsou často vnímány negativně. V dobrovolnictví, které dělám já, se často potkávám s tím, že lidé mají pocit, že jsem za to placený. Obecně hodně záleží na tom, co dobrovolník dělá. Přivazování řetězem ke stromu je něco jiného než čtení knížky v domově důchodců. Za to člověka asi nikdo neodsoudí. Jaké rozdíly byste viděl v samotné práci dobrovolníků v jednotlivých oblastech? Rozdíly v práci dobrovolníka rozhodně jsou a často i docela veliké. V některých oblastech jako například ve zdravotnictví se jedná o poměrně odbornou činnost a jinde se zase může zapojit úplně kdokoliv. Někde se vyžaduje intenzivní komunikace s klienty nebo s jinými lidmi a někde jde o práci téměř bez lidí a jakékoli interakce. Rozdílů by se určitě dala najít spousta. Myslíte, že jsou v České republice lidé schopni se zmobilizovat pouze při mimořádných událostech nebo že obecně zájem o dobrovolnictví stoupá? Myslím, že se to zlepšuje, že se dobrovolnictví obecně dostává do povědomí. Je to spíš můj pocit. Lidé se více zapojují a dělají něco nezištně.
Velká část převzatých zpráv jsou jenom senzační výtahy, které nemají s kontextem nic společného Myslíte si, že jsou Češi xenofobní? Myslím si, že se to vůbec nedá paušalizovat. Já žiju v bublině, kde nejsou. Za ten půl rok, co se tím zabývám, tak vidím tisíce lidí, jak přispívají do sbírek, pořádají besedy nebo třeba jenom napíšou, že je super, co děláme. Ale třeba v Německu je to lepší. Pozoruji to i v médiích a v přístupu těch lidí, když se s nimi bavím. Třeba paní, co žije v Mnichově, mi říkala, že už třikrát byla rozdávat polévku lidem přijíždějícím na nádraží, a že má doma volný pokoj, který je ochotná dát k dispozici. Není to o tom, že by všechny vítala, ale vůči těm rodinám je potřeba projevit aspoň trochu lidskosti. Což u nás nejde, protože tady nikdo není. Těžko říct, jak by to vypadalo u nás. Zatím tu mají hlas spíš lidé, kteří sledují svoje vlastní cíle. Dnes je tady každý odborník na migraci a na arabštinu.
79
Jak na vás tedy působí nálada v české společnosti? Mám trochu profesionální deformaci, přestože jsem dobrovolník. U hodně událostí vidím i širší kontext. Jsem v kontaktu s lidmi z Německa, Holandska a dalších zemí a ti často říkají, že dané události nejsou tak jednoznačné. Třeba znásilnění na silvestra byly asi dvě a kromě nějakých tří lidí, to ani nebyli letošní uprchlíci. V Kolíně dlouhodobě působí africké mafie, které chtěli spíše využít situace. Jsou to často kriminální skupiny, například černoši žijící v Německu dlouhodobě a nelegálně. Velká část věcí, které se převezmou do českých médií, jsou jenom senzační výtahy, které nemají s kontextem nic moc společného. Česká média vezmou třeba článek z Německa, přeloží si ho a už nedoplní, že pán, který to v Německu řekl, byl třeba ekvivalent asistenta náměstka Plzeňského kraje. Místo, aby doplnili, že to byl nějaký nízký úředník, tak se v českých médií objeví, že si to myslí německá vláda. Informace se tím hodně zkreslují. V rozhovoru pro blesk.cz jste uprchlickou vlnu přirovnal k povodním nebo zemětřesení v Nepálu, v čem je to pro vás podobné? Když bylo zemětřesení v Nepálu, najednou se o tom hodně mluvilo. Všichni poslali armádu, zdravotníky, hasiče a jeli zachraňovat statisíce lidí. V podstatě stejné množství lidí dneska přišlo na Balkán a my tam pošleme dvacet policistů, aby je prověřili. To, že mají žízeň, hlad, že čtrnáct dní nespali, a že jim někdo vybombardoval půlku rodiny a celý barák, to už nikdo neřeší. V Čechách se mluví především o policistech. O tom, že jich máme dvacet ve Slovinsku a dvacet v Makedoni a jsme strašně dobří, že pomáháme. V Řecku jsou desetitisíce lidí, a místo, aby tam česká vláda vyslala týmy záchranářů, zdravotníků a pohotovostní zásoby jídla, tak se dozvíme, že tam pošlou dalších třicet policistů. Proč to tak je? Těžko říct. Asi máme pocit, že u zemětřesení je to příroda, za kterou nikdo nemůže, takže těm lidem musíme pomoct. Ale u migrační krize podle mě hraje roli třeba i ruská propaganda. Nikdo neví, kdo za to může, jestli Amerika nebo Rusko. Je bezpečné říci, že ze Sýrie jde sto procent lidí, kteří na tom nejsou dobře, ale míchají se k nim i lidé z dalších zemí, u kterých je nutné posuzovat žádosti na azyl individuálně. Celá situace je nejasná a rozmělňuje se. Nikdo nic neví a s útoky v Paříži teď mají všichni pocit, že nás tady budou všechny střílet. Do toho přijde pan Konvička nebo nějaký jiný chytrý člověk, který řekne, že nás všechny znásilní. Pořád se mluví jenom o tom, že jsou tam ekonomičtí migranti a čeští politici to neustále opakují a pořád to není pravda. 80
Nějaké procento jich tam je, ale rozhodně to není většina. Říkáme si, že si ti lidé možná vymýšlí, a že naši pomoc třeba ani nepotřebují. Bojíme se, že si je sem vezmeme a oni už nikdy neodejdou a budou nám tady škodit. Lidé jsou zmatení a mají strach, protože nemají šanci si různé informace ověřit. Je to jako kdybyste se se mnou začala bavit o střední Africe, o které nic nevím. V tu chvíli nemám jak reflektovat, jestli to, co mi říkáte, je pravda nebo ne. Kdo je to pro vás ekonomický migrant? Ekonomický migrant je pro mě velice zvláštní pojem. Nejsem právník ani neznám mezinárodní úmluvy, ale pojem ekonomický migrant je populistický termín a špatný předpoklad k diskuzi. Všechny tím házíme do jednoho pytle, od iránského homosexuála po rodinu z Bangladéše, které dům spláchla řeka. Je pak otázkou, jestli má taková rodina právo přijít do Pákistánu nebo do Indie, kde je nyní už jeden a půl miliardy lidí. V současné době je Syřanů necelá polovina, Iráčanů je dvacet procent a přibylo Afghánců, kterých je ke třiceti procentům. Nicméně Makedonie označila Afghánistán za bezpečnou zemi, ale to je zase paušalizace. Každý má právo na individuální posouzení jeho žádosti o azyl. Důležité je to hlavně u lidí, kteří přicházejí z dlouhodobě nestabilních zemí jako je Afghánistán. Nicméně Maročanů a Alžířanů ubylo, protože zjistili, že nemají šanci někam dojít. Jak by měly státy Evropy v současné chvíli postupovat? Stavění plotů a zavírání hranic je úplný nesmysl. Lidé si najdou jinou cestu, začnou umírat nebo se stane něco jiného. Po půl roce už je na spoustu věcí pozdě, je těžké vymyslet nějaké řešení. Ideální variantou z utopického světa by bylo, kdyby se státy Evropy připojili k Angele Merkelové a pokusili se situaci nějak vyřešit. To dnes ale nikdo nechce, protože v každé zemi jsou živly, které sledují svoje vlastní nacionalistické zájmy a politici u moci s tím musí nějak bojovat. Třeba premiér Sobotka i Zaorálek vědí, že mají směřovat na západ a podporovat Německo, ale je to pro ně těžké vymanévrovat. Místo, abychom pomohli Řecku, Makedonii nebo i Srbsku, tak se mluví o tom, že je třeba tlačit na Turecko. Turci moc dobře vědí, že je na nich Evropa v tuhle chvíli závislá a hrají hodně tvrdě, což se jim nikdo nemůže divit. Evropa se rozpadla a oni z toho budou těžit. Čím si vysvětlujete, že Evropa nechala uprchlickou krizi zajít tak daleko? Nevím, jestli to bylo podcenění situace nebo přesvědčení, že když se zavřu do vlastní ulity, tak se mi nic nestane. Nicméně všechno co se nyní řeší, se mělo řešit už někdy 81
v září nebo v říjnu. Počty přicházejících se začaly zvyšovat někdy od srpna, kdy to byly už desítky tisíc lidí. Od září do prosince přišlo téměř 700 tisíc lidí. Hned v září se mělo rychle dohodnout, co se v Řecku udělá. Měla se tam nastavit registrace, zřídit hotspoty a začít se dohadovat, kolik si kdo vezme lidí. Přicházející by se tak mohli plynule převážet, nemuseli by týden čekat někde na hranicích a dobrovolníci by nebyli vůbec potřeba. Zkrátka bylo by to nějakým způsobem připravené. Místo toho ale nacionalisté jen říkali, jak je to všechno strašné a jak všichni umřeme, protože přichází muslimové. klíčová slova: uprchlíci, dobrovolnictví, analytik, Pomáháme lidem na útěku
82
Rozhovor s Marií Jahodovou (setkání 3. 3. 2016) Když můžu pomoci, tak to mám udělat, říká dobrovolnice z Czech Teamu Za uprchlíky na chorvatsko-srbské hranice do Bapske vyrazila minulý rok hned dvakrát. „Pomáhat lidem mi přijde přirozené a mám z toho dobrý pocit,“ říká studentka psychologie a práv Marie Jahodová. Už od čtrnácti let organizuje charitativní módní přehlídku a dobrovolnictví bere jako součást života. Obrá ze k 2
Marie Jahodová studuje psychologii a právo na Masarykově univerzitě v Brně. | foto: Kamila Švrčinová
Proč jste v září vyjela pomoci, co bylo tím podnětem? Přítelova sestra s nějakými kamarády v polovině září pobrali oblečení a vyrazili pomáhat. Mysleli si, že pojedou jenom na nádraží do Vídně, ale když 16. září vyjeli, tak se zrovna začínalo jezdit do Maďarska do Röszke. Tehdy byla ta krize pro všechny ještě hodně abstraktní. Když přijeli do Maďarska, bylo to tam hodně drsné. Lidé museli ze Srbska do Maďarska ujít asi dvacet kilometrů. Šli po kolejích, aby se neztratili, ale v kolejišti zakopávali a stalo se třeba, že malé dítě spadlo z náspu a rodiče byli tak unavení, že pro něho nebyli schopni slézt dolů. Když mi to pak vyprávěla a říkala, jak musí zpátky, chtěla jsem taky pomoci. Uvědomila si, že je to problém, který
83
nikdo neřeší, a že když tam nebudeme my, tak ho nikdo ani řešit nebude, což tak opravdu bylo. Zapojila jsem se tedy do organizování dobrovolníků a měla jsem pocit, že bych také měla jet. Říkala jsem si, že to není daleko, a že je jednoduché pomoci. Nicméně jsem věděla, že kvůli škole a práci mohu vyrazit nejdříve za dva týdny. Začala jsem tedy působit v Česku, pomáhala jsem Marii Heřmanové a chodila na nějaké koordinační schůzky. Jakmile jsem mohla, vyrazila jsem. Poprvé jsem vyjížděla v pátek ráno a vracela se v pondělí večer. Nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že jsme mezi dvěma poli byli jenom my a nikdo jiný, kdo by těm lidem pomohl. Je nějaký zážitek, na který nezapomenete? Těch zážitků je hodně. Fascinovalo mě už jenom to, že jsme vůbec vyjeli. Nikoho z těch lidí, se kterými jsem jela, jsem neznala. Na cestě jsme byli všichni hodně nervózní, protože nikdo moc nevěděl, do čeho a kam jede. Jeli jsme přes Röszke, kde ještě před měsícem byli uprchlíci a my jsme jeli asi týden potom, co Maďarsko prohlásilo, že přes něj nikdo nepůjde, zavřeli hranice a nainstalovali tam žiletkový drát. Jeli jsme přes hranice a ten žiletkový drát se strašným způsobem leskl, to mě dostalo. Několikrát jsme po cestě zabloudili. Nakonec jsme dojeli do Bapske, kde byl klid. Stalo se ale, že nějakých deset autobusů tam nedojelo. Ty lidi vysadili v místě, které se jmenovalo Jamena. V Bapske jsme se tedy převlékli, vzali si vesty, zdravotnické roušky a hned vyrazili do Jameny. Když jsme se převlékali, tak na nás pokřikovali pokyny, že musíme chodit s rukavicemi a v rouškách. Upozorňovali nás, že tam bude strašný zmatek, a že nemáme dost věcí pro všechny, takže musíme dávat jenom těm v největší nouzi. Začátek byl dost hektický. Jak vypadala situace v Jameně po vašem příjezdu? Jamena byla dlouhá asfaltová cesta mezi zoraným, kukuřičným a minovým polem. Byli jsme na kraji davu lidí a bylo tam jenom velké bílé světlo. Čekala jsem, že za tím polem budou lidé a stany, ale ono za ním nic nebylo. Šli jsme tedy po té cestě, na které leželi lidé. Hořeli tam obrovské vatry, nedalo se tam vůbec dýchat, všichni jsme brečeli a byla velká zima. Lidé leželi všelijak přes silnici, a když jste chtěli projít, museli jste se pozorně dívat, abyste na někoho nešlápli. My jsme nesli věci a oni po nás volali, co potřebují. Vůbec jsem nechápala, jak to tam vypadá. Na jednu stranu sice pokřikovali, co všechno potřebují, ale na druhou se mi třeba stalo, že jsem někde zapomněla tašku věcí a někdo za mnou přiběhl a donesl mi jí.
84
Když jste pak jela znovu, bylo to jiné? Bylo to pro mě snazší. Jela jsem na stejné místo, do Bapske, asi o tři týdny nebo o měsíc později. Věděla jsem, kam jedu a co zhruba čekat a jela jsem také na delší dobu. Vyrazila jsem v sobotu a vracela se v pátek. Z prvního výjezdu jsem hlavně zjistila, že Češi neskutečně fungují a že jsou to lidé, na které se můžete spolehnout. Zaregistrovala jste po příjezdu do Bapske po třech týdnech velké změny? Když jsem tam přijela podruhé, byla situace stabilní. Bapske je polní cesta, kterou lemují sady a pole. Lidé chodili do kopce, který zároveň vyjížděly autobusy. Ty se nahoře vždy otočily, vyhodily uprchlíky a jely zase dolů pro další. Ale jakmile se poprvé
Marie Jahodová
uzavřely hranice, tak se autobusy zasekly nahoře
Je třiadvacetiletá studentka
na kopci. Ti lidé tedy museli svoje děti a veškerý
magisterské psychologie
svůj majetek vytáhnout do tří kilometrového
na Fakultě sociálních studií
kopce. Stromy a keře podél cesty nechali vykácet
Masarykovy univerzity v Brně.
a stany
dobrovolníků,
které
byly
původně
Prvním rokem rovněž studuje
na silnici, odhrnuli a vyhodili do pole. Byla jsem
právo na Právnické fakultě.
z toho v šoku. Předtím tam byl systém, vytvářely
Pochází z Blanska a minulý
se skupinky lidí, které postupovaly od jednoho
podzim byla jedním z mnoha
stanoviště k druhému, kde se s nimi někdo bavil.
dobrovolníků, kteří se rozhodli
Snažili jsme se, aby nevznikl dav a nepořádek
vyrazit na hraniční přechod
a tento systém úplně padl. Byl to šok, řešili jsme,
v Bapske na chorvatsko-srbské
jestli vůbec máme mezi ty lidi jít.
hranici pomáhat uprchlíkům.
Co bylo v tu chvíli nejtěžší?
Kromě toho už od svých
Můj první den přijelo zrovna hodně lidí, takže
čtrnácti let každoročně pořádá
to bylo šílené. Celé situace se tehdy dostala
charitativní módní přehlídku,
i do České televize. Bylo to už neudržitelné a bylo
jejíž výtěžek putuje potřebným
nutné tu krizi začít nějak řešit. Těžký byl hlavně
do různých koutů světa.
ten prvotní šok, že je najednou všechno pryč. Další den už to bylo lepší a třetí den se všechno uklidilo a vytvořil se neuvěřitelný systém. Auta vozila věci lidem nahoru, a když to dovolila policie, tak i samotné uprchlíky. V srbském Šidu, kousek od hraničního přechodu, pronajala organizace Člověk v tísni domek, kde mohli dobrovolníci spát nebo se osprchovat.
85
Jak po návratu reagovalo vaše okolí? Docela dobře, báli se spíše, když jsem byla tam. Řekla jsem veřejně, že jedu, což spoustu lidí neudělalo. Proto mým největším problémem bylo, že jsem musela každý den posílat asi patnáct zpráv, že jsem v pořádku. S jakými reakcemi jste se setkala po příjezdu domů? Po mém návratu lidé reagovali dobře. Za celou dobu se mi nestalo, že by mi to někdo vyčítal. Když ti lidé mrznou na poli, tak další věci jdou stranou. Reálně se může stát, že když tam nebudete, tak ti lidé umřou, dostanou zápal plic nebo budou mít takové puchýře, že je to navždycky poznamená. Když tohle někomu vysvětlím, tak to chápe. Kdyby se něco takového stalo vám, tak byste taky chtěli, aby vám někdo pomohl. Lidé tady jsou většinou zvědaví a chtějí slyšet, jaké to tam bylo, jací jsou ti příchozí a jestli chodí i mladí muži s iPhony. A chodí? Ano, chodí, ale nejsou to jenom muži s iPhony. Oni si ho na černém trhu pořídí v přepočtu za tisíc korun a pak se hodně diví, když jim řekneme, kolik stojí u nás. Hodně skrze ně komunikovali. Doufali, že se vždycky někde připojí k síti a dají vědět svým blízkým, že jsou v pořádku. Když jsem tam byla poprvé, tak chodilo více Syřanů. Podruhé tam byli hodně Afghánci. Na některých bylo vidět, že jsou bohatí a vybavení. Jiní neměli nic, chodili bosi a s igelitovým pytlem, ve kterém měli tři věci. Hodně často chodili po skupinách, kde měli vždycky někoho, kdo uměl anglicky. Často byly mluvčími ženy.
Často jsme potkávali třeba osmidenní miminka, která se narodila na cestě Co s vámi tato zkušenost udělala? Určitě mě změnila. Hodně od té doby sleduji celou situaci, a kdybych měla čas, zase bych jela. Dost jsem si uvědomila, že se mám velice dobře. Absolutně si neumím představit, co by se muselo stát, abych si sbalila pár věcí a opustila svůj dům. Ta cesta je vážně hodně drsná, neumíme si to vůbec představit. Hrozně často jsme tam potkávali třeba osmidenní miminka, která se narodila na cestě. Dalo mi to také dobré přátele. S některými z nich se stále vídám a vím, že pokud bych něco potřebovala, tak mi pomůžou. Dalo mi to naději, že jsou v Česku dobří lidé. I když jsme každý úplně jiný, tak máme nějakou společnou myšlenku. Že jsou mezi námi lidé, kteří pomůžou, i když vás vůbec neznají. To je pocit, ze kterého od té doby žiju. 86
Obrá ze k 3
Na chorvatsko-srbském přechodu v Bapske pomáhali dobrovolníci tisícům uprchlíků. | foto: archiv Marie Jahodové
Jaký byl návrat do běžného života? Po návratu jsem se docela dlouho budila, když v noci projelo nějaké auto, protože tam když přijel autobus, bylo třeba vstát a jít něco dělat. Také mám ještě teď tendenci zachraňovat a koordinovat lidi, kteří to nepotřebují. Viděla jsem spoustu nehezkých věcí, třeba lidi, kteří měli zjizvené obličeje od zásahu bombou nebo neměli nohy. Například na kamarádovi, který byl pryč asi dva měsíce, bylo vidět, že to už psychicky nezvládá. Nicméně zpátky nechtěl, protože měl pocit, že jim musí pomoci. V době, kdy se cesta začala poprvé uzavírat nějakým národnostem, viděl někoho, jak se chytil elektrického plotu a zabil se. Nejhorší na tom je, že vždycky jsou u všeho malé děti, které tomu přihlíží. Vyrazíte znovu, pokud se počty přicházejících lidí s oteplením zvednou? V létě bych chtěla jet aspoň na dva týdny. Klidně se ale může stát, že to nebude potřeba nebo nebude takové situace, abych mohla vyjet. Také to může být ještě horší a já už na to nebudu mít psychicky. Jste s nějakými lidmi, kterým jste na hranicích pomáhala, stále v kontaktu? Nejsem. Když stojíte někde v poli ve dvě ráno, tak se toho člověka nezačnete vyptávat. Někteří z dobrovolníků se ptali, ale já jsem většinou skončila u toho, z kterého jsou
87
státu, jak dlouho jsou na cestě a kam jdou. Ptát se na jejich zážitky a životní cíle mi přišlo hloupé, protože jsem pro ně byla jenom cizí ženská. Na některých bylo vidět, že jsou na tom opravdu špatně. Když mi řeknou, že jim vybuchl dům, tak si to stejně nebudu umět představit. Bavili jsme se spíše o aktuálních problémech, jestli nemají hlad nebo kde je čaj. Když čekali dlouho, měli jsme hudební kroužek, kde se hrálo na kytaru. Co byste si přála pro lidi, co jdou sem do Evropy? Přála bych si, aby hlavně došli. Někteří mají dost nereálné představy o tom, co je čeká. Neumí si to moc představit. Přála bych jim, aby si tady našli práci a byli šťastní. Případně, aby se tu cítili dobře, dokud se nebudou moci v klidu vrátit domů. Hlavně, ať už se nikde po cestě nezaseknou a nespí v deseti stupních někde na poli.
Česku dochází, že dobrovolnictví je hezká součást života Když sledujete zpravodajství a dění v české společnosti, jak hodnotíte náladu mezi lidmi? Mám kolem sebe okruh lidí, kteří mi ty negativní zprávy vyvažují. Většina z nich je ve studentských hnutích za solidaritu a spousta z nich byla pomáhat v Srbsku. Nejsem naštěstí v té bublině nenávisti, ale je to děsivé. Bojím se, že se něco stane, jako když pobodali muslima v Praze. Mám třeba tašku s Krylem, na které je napsané „Také jsme byli uprchlíci“, kterou večer po Brně raději nenosím. Často se mi stává, že když si s ní sednu do vlaku, tak na mě lidé vyloženě zírají. Myslíte si, že jsou Češi xenofobní? Bojí se, protože to neznají. Třeba kamarádka, která není pro přijímání uprchlíků, mi přinesla velkou tašku věcí. Řekla mi, že to nedává jim, ale mně. Věděla, že to dovezu uprchlíkům, ale stejně mi to dala. Popisovala jsem jí, jak lidé chodí bez bot a jsou promočení a zmrzlí. Když začnu něco takového vyprávět, lidé najednou nevědí, co si s tím počít. Nechtějí se vzdát svého přesvědčení, že jsou ti příchozí špatní, ale aspoň si řeknou, že asi ne všichni. Zvyšuje se v České republice zájem o dobrovolnictví nebo se Češi dokáží zmobilizovat jenom při povodních nebo jiných mimořádných událostech? Pohybuji se mezi skupinou lidí, kde jsou všichni nějakým způsobem zapojeni do dobrovolnictví. Mám pocit, že nám pomáhání jde. Měla bych spíše potíže vymyslet někoho, kdo nikdy nic takového nedělal. Všichni jdou aspoň na ty povodně, ale i do Srbska vyjela spousta lidí. Potkala jsem tam i kluka z Blanska. Je dobré,
88
že Česku dochází, že dobrovolnictví je hezká součást života. Spousta studentů vyjíždí i do světa nebo se zapojuje do různých neziskovek. Jak vnímáte dobrovolníky? Je to někdo, kdo pomáhá někomu jinému bez nároku na odměnu. Beru to jako součást života, přijde mi to přirozené a pomáhání lidem mě uspokojuje. Když můžu někomu pomoci, tak to mám udělat. Je jedno, jestli to jsou charitativní přehlídky, kde vybíráme peníze do různých koutů světa nebo to, že vyjedu do Srbska, kde dávám lidem deky a oblečení. Kdy jste se poprvé dostala k dobrovolnictví? Když jsem začala dělat charitativní módní přehlídku. Tenkrát se nás ptali, proč tu přehlídku děláme a my jsme říkali, že jsme chtěli pomoci lidem a děláme to proto, že je to dobré. První ročník přehlídky jsme vymysleli, když mi bylo čtrnáct. To je zase úplně jiná forma dobrovolnictví. Než jsem vyjela do Srbska, tak jsem nikde jinde nebyla, ale je to hrozně návykové. Dlouho po návratu jsem měla tendence si říkat, co to tady řeším za blbosti. Hodně mě to uklidnilo, v práci jsem se často stresovala kvůli drobnostem. Uspořádaly se mi hodnoty a přestala jsem řešit blbosti. I teď mám tendenci hledat si místo v diáři, jestli nebudu mít čas někam vyrazit pomoci. Myslím si, že pomáhat je správné a vnitřně mě to uspokojuje. Proč si myslíte, že je to návykové? Návykové je to v tom, že když jste potom doma a nemáte co dělat, tak si říkáte, že byste mohli být tam a dělat něco prospěšného. Víte, že tam reálně někomu pomůžete a výrazně mu tím zlepšíte nebo usnadníte život. Je to návykový pocit. Je pak těžké to neudělat znovu. Lidé, co tam pomáhají dlouho, mají potom problém si říct, že potřebují také čas pro sebe. Je to náročné a nedá se to dělat dlouho. Když nemáte čas na sebe, začínáte být ten, kdo potřebuje pomoc. Vnímáte nějaké rozdíly mezi spontánními dobrovolníky a těmi, kteří dlouhodobě působí v neziskových organizacích? Určitě ano. Do Srbska vyjela spousta lidí ze zvědavosti. Chtěli pomoci a zároveň zjistit, co jsou ti lidé zač. Tohle dobrovolníci, kteří chodí za dětmi do nemocnice, asi nemají. Na druhou stranu z čisté zvědavosti si člověk nesbalí batoh a auto, nevezme dovolenou a nejede někam na týden pomáhat. Nebude vzhůru 24 hodin, pak tři hodiny spánku a pak zase 24 hodin práce jenom proto, že ho to zajímá. Myslím si, že ti lidé mají chuť nebo tendence pomáhat druhým. Já to dělám ráda, baví mě to, mám z toho dobrý pocit a přijde mi to smysluplné. Dokud to těm lidem pomáhá a k něčemu to je, tak to asi budu 89
dělat. Nicméně doufám, že státy zafungují, a že se nebudu muset bát, že když někde nebudu, tak tam nebude ani nikdo jiný, kdo by těm lidem pomohl. Jakým způsobem by se státy Evropy měly postavit k přijímání uprchlíků? Myslím si, že když má někdo problém, tak bych mu měla pomoci. Když někomu házejí na hlavu bomby, tak mám povinnost mu poskytnout aspoň střechu nad hlavou, protože ho přeci nenechám zemřít. To, jestli jdou ekonomičtí nebo jakýkoli jiní migranti, by už měly řešit dané státy. Rozhodně by se nám sem neměla přestěhovat celá země. Podle mě by ale Česko mohlo přijímat více uprchlíků. Kdyby se o tom tolik nepsalo, možná by se Češi tolik nebáli. Vyhrotilo se to hlavně přes léto, kdy jsme z médií měli pocit, že nám přijdou zaklepat na dveře a vezmou nám práci. Až se oteplí, tak se ten proud lidí zase zvýší. Do Řecka se stejně dostanou, protože moře neoplotíte. Jak podle vás státy Evropy situaci zvládly? Začátek rozhodně nezvládly. Evropa to nečekala a státy zareagovaly neadekvátně. Když je někde šest tisíc lidí, tak je dobré pohlídat, aby neumřeli a to třeba tak, že jim dovezete cisternu vody. Což nedá ani zdaleka tolik práce jako když tam musí vodu v pet lahvích dotáhnout čeští dobrovolníci, kteří neumí ani půl slova srbsky. klíčová slova: uprchlíci, dobrovolnictví, charita
90
Rozhovor s Jakubem Purdjakem (setkání 7. 3. a 6. 4. 2016) Dobrovolník je pro mě partnerem, říká ředitel neziskové organizace Kariéru v IT vyměnil za vedení neziskové organizace, která pomáhá handicapovaným lidem najít práci. Nedílnou součástí organizace jsou i dobrovolníci. „Často se sociální oblasti
věnují
i
po
odborné
stránce.
Naši
zaměstnanci
k nim
přistupují
jako ke kolegům,“ říká ředitel neziskové organizace Agapo Jakub Purdjak. Obrá ze k 4
Jakub Purdjak je ředitelem brněnské neziskové organizace už pět let. | foto: Veronika Petrušková
Vaše nezisková společnost pomáhá handicapovaným lidem s nalezením práce, co všechno tato pomoc obnáší? Záleží na konkrétních potřebách klienta. Podle toho se pak vytváří individuální plán, kde si klient vytyčí cíle a na základě toho se stanoví dílčí kroky, které vedou k jejich naplnění. Hlavním cílem je nejen získat pracovní uplatnění, ale také si ho udržet. S tím mají klienti někdy problém. Pracujete i ve skupinách, jaké přednášky nebo workshopy klientům nabízíte? Základem jsou individuální setkání, ale máme i skupinové aktivity, kterých se účastní více klientů najednou. Máme třeba Job club, kde se klienti naučí nejdůležitější věci při hledání práce, jako je procházení inzerátů, sepsání životopisu či motivačního dopisu. Dozví se jakým způsobem komunikovat s úřadem práce nebo se zaměstnavatelem.
91
Mohou si nacvičit vystupování nebo základy asertivního chování. Klienti si mezi sebou předávají zkušenosti a různé tipy. Jakým způsobem do své činnosti zapojujete dobrovolníky? Využíváme je hlavně v Tranzitním programu, kde se snažíme našim klientům, kteří ještě navštěvují praktické nebo speciální školy, usnadnit přechod ze školního do pracovního prostředí. Hodně absolventů s tím má v dnešní době potíže a pro handicapované je to ještě několikanásobně větší problém. Aby si studenti mohli zvykat na pracovní prostředí, tak ještě při studiu navštěvují nějakou práci. Chodí tam aspoň jednou týdně a dobrovolník v roli asistenta jim je po celou dobu k dispozici. Co všechno musí dobrovolníci vědět, než začnou pracovat s klientem? Nejdříve se seznámí se základními principy sociální práce a s konkrétním klientem. Musí se také dozvědět jeho základní charakteristiku v závislosti na jeho handicapu. U některých je třeba znát jejich osobní profil, aby člověk věděl, na co si dávat pozor. Hodně důležité je to u klientů s poruchou autistického spektra, kteří špatně snáší změny a nestandardní situace. Jak v organizaci dobrovolníky vnímáte? To je záludná otázka. Dobrovolník je pro mě především partner v mojí práci s klientem. Pomáhají nám při naplňování cílů organizace. Především Tranzitní program bychom bez nich uskutečnili jen za velmi ztížených podmínek. Naši dobrovolníci jsou často z řad lidí, kteří se sociální oblasti věnují i po odborné stránce. Jsou to například studenti sociální práce nebo čerství absolventi. Proto k nim naši zaměstnanci přistupují jako ke kolegům. Navzájem se inspirují nebo
Jakub Purdjak Je mu 28 let a vystudoval informatiku na Vysokém učení technickém v Brně. Už při studiu si uvědomil, že by raději učil, a proto si k tomu začal dělat i pedagogické minimum. Rovněž v době studií spolupracoval s neziskovou společností Agapo v Brně. Po skončení inženýrského studia mu zde nabídli místo ředitele, které před pěti lety
přijal. přináší nové poznatky a nápady, což je skvělé. Když se té práci věnujeme dlouhodobě, tak už jsou věci, které nás ani nenapadnou. Jakmile ale přijde někdo zvenčí a zeptá se, proč nějakou věc neděláme jinak, tak se zamyslíme a zjistíme, že by to tak bylo třeba lepší. Nebereme to tak, že bychom měli patent na rozum. Jsme rádi za každou zpětnou vazbu a to je i to plus, které nám přinášejí dobrovolníci.
92
Jaké jsou rozdíly ve vedení dobrovolníků a zaměstnanců? Je to hlavně o motivaci těch lidí. Pracovníci jsou stimulovaní finančně, zatímco dobrovolníci ne. Ti mají motivaci pouze v podobě nějakého dobrého pocitu nebo získávání zkušeností. Člověk tedy nemá na dobrovolníky takové páky, aby jim mohl něco nařizovat nebo je nějakým způsobem kritizovat. Pokud je kritizuje, musí to být opravdu konstruktivní. Nicméně to platí i u zaměstnanců, které je nutné motivovat i jinými způsoby než penězi. Je potřeba, aby měli pocit, že práce, kterou dělají, má smysl, a aby viděli svoje výsledky. To platí bez ohledu na to, jestli je to dobrovolník nebo normální zaměstnanec. Je u dobrovolníků těžké udržet je motivované? U dobrovolníků je důležité je trochu vtáhnout do dění v organizaci, protože mají občas pocit, že udělají nějakou svoji práci, ale jinak o organizaci neví nic. Ale záleží hodně na dobrovolnících. Někdo má zájem zapojit se i do dalších aktivit a dění v organizaci, a pro někoho je zase důležitá čistě práce s klientem. Chce to vždy najít průnik mezi očekáváním organizace a dobrovolníka. Jaký je rozdíl v hledání souladu u dobrovolníků a u zaměstnanců? U dobrovolníka je důležité, aby byla daná práce natolik zajímavá, aby byl ochotný ji dělat bez odměny. Celkové prostředí pro práci mu musí vyhovovat. Také je to pro něj jenom nějaká doplňková činnost, zatímco pro zaměstnance je to hlavní náplň dne. Člověk spíš skousne nějaké ne úplně optimální podmínky v práci, protože přeci jenom potřebuje nějaké peníze pro svoji obživu. U dobrovolníka finanční motivace odpadá, takže má větší možnost si vybírat, jestli mu to za to stojí nebo ne. Čím tedy dobrovolníky udržujete motivované? Právě tím, že se je snažíme vtáhnout do organizace, aby měli větší přehled o dění v ní. Zvažujeme, že dáme dobrovolníkům možnost, aby se jednou za měsíc účastnili našich interních porad. Máme je samozřejmě častěji, ale chceme je jednou za měsíc mít i s jejich účastí. Rozebírali bychom tam další směřování a dění v organizaci i mimo ni. A to stačí? Byly pokusy i o nějaká neformální setkávání, jako bylo společné promítání filmů, výlet nebo posezení v hospodě. Ale musím říct, že ze strany dobrovolníků o to není příliš zájem. Mám zpětnou vazbu i z jiných organizací a pro sociální oblast je to asi typické. Dobrovolníci se spíše chtějí věnovat té činnosti ve vztahu ke klientovi a k organizaci, ale nemají zájem o nějaké volnočasové setkávání nebo vytváření
93
komunity dobrovolníků kolem organizace. Mají svoje vlastní komunity a nemají úplně prostor nebo chuť se družit s někým dalším.
S dobrovolníkem spolupracujeme na zlepšování situace klienta Podepisují dobrovolníci nějakou smlouvu případně mají u vás v Agapu nějaký kodex, kterým se řídí? Podepisují s námi smlouvu, kodex pracovníka a mlčenlivost, aby bylo chráněné soukromí klientů. Musí projít základním zaškolením do práce, kterou budou konkrétně vykonávat a musí být seznámeni s potřebami klienta, s nímž budou pracovat. I z tohoto důvodu je pro nás výhodnější dlouhodobá spolupráce. Jenom vstupní zaškolení nějakou dobu trvá a nemá cenu plýtvat časem a energií jak ze strany zaměstnanců, tak ze strany dobrovolníků, když by s námi spolupracovali třeba jenom čtrnáct dní. Ze zpětné vazby od kolegů z jiných organizací zaměřených na sociální služby vyplývá, že to podobně funguje i u nich. Jak často se vám tady dobrovolníci mění? Průměrně u nás jsou tak jeden rok. Jsou i dobrovolníci, se kterými spolupracujeme i několik let. Není to po celou dobu ve stejné intenzitě, ale v určitém období má daný člověk menší pracovní vytížení, takže volný čas vyplňuje tím, že nám pomáhá. Když je vytížený více, tak se věnuje zase práci. Pracují vaši zaměstnanci s dobrovolníky spíše z nějaké řídící pozice nebo více fungují jako neformální vedoucí? Je to spíše z pozice kolegy na stejné úrovni. Dobrovolník je rovnocenný partner, s kterým zaměstnanec spolupracuje na zlepšování situace klienta. Dobrovolník se většinou věnuje jednomu nebo dvěma klientům, ke kterým získává nějakou vazbu. Společně se zaměstnancem probírají situaci klienta a pracují na naplňování jeho očekávání. Ve vztahu s prací s klienty to ani jinak nejde, protože práce s nimi je vysoce individuální. Ptáte se dobrovolníků, proč si vybrali zrovna vás nebo proč se rozhodli pomáhat? Přiznám se, že jejich motivace nějak systémově nezjišťujeme. Nicméně při nějakém neformálním rozhovoru na to určitě přijde řeč. Jaké jsou tedy nejčastější důvody, proč k vám dobrovolníci přicházejí? Dost často se stává, že přijde někdo s tím, že má zájem o povinnou školní praxi. V průběhu praxe se mu, ať už k organizaci, nebo přímo ke klientovi, vytvoří vztah, takže se té práci na dobrovolnické bázi věnuje i po skončení praxe. Ale jsou i lidé, kteří
94
třeba studují, nemají v daném ročníku praxi, ale zajímají se o obor, a tudíž s námi začnou spolupracovat. Jsou u vás mezi dobrovolníky i nějací pracující lidé případně důchodci? Důchodce mě žádný nenapadá, ale pracující tam někteří jsou. Jsou to třeba lidé, kteří nejsou přímo pracující, ale jsou v produktivním věku. Buď třeba nemají zaměstnání, nebo nepracují, protože jsou ve fázi, kdy pracovat nemůžou nebo nechtějí, ale zároveň jsou to schopní lidé. Měli jsme například maminku na mateřské nebo paní v domácnosti, která nechtěla být doma sama a zároveň chtěla mít nějakou denní náplň, tak u nás začala pomáhat. S jakou zkušeností od vás dobrovolníci odcházejí? To by byla otázka spíše na dobrovolníky. Nejsem si jistý, jestli to dokážu úplně posoudit, protože se přiznám, že nemáme úplně nastavený nějaký systém pro získávání zpětné vazby. Neformálně samozřejmě k nějaké zpětné vazbě dochází a ta je víceméně pozitivní, nicméně nedokážu říct nic konkrétnějšího. Zatím jsem se nesetkal s negativní reakcí nebo se ke mně minimálně nedostala.
Dlouholetí přátelé říkají, že se ze mě stává čím dál větší cynik Proč jste se rozhodl pracovat s handicapovanými, od IT je to docela velký posun. Byl to postupný vývoj. Do Agapa jsem se dostal už při studiu právě díky počítačům. Nicméně už na škole jsem věděl, že IT není to, čemu bych se chtěl celý život věnovat. Stále mě baví a dá se tím velice dobře uživit, ale představa, že bych to dělal až do důchodu, mě nenaplňovala. Přijde mi jako klišé říct, že jsem do neziskové organizace přišel zachraňovat svět, ale snaha někomu pomoci v tom roli určitě hraje. První volbou bylo stát se učitelem na střední škole, proto jsem si začal dělat pedagogické minimum a chystal jsem se, že po skončení školy půjdu učit. V Agapu jsem mezitím ke správě počítačů a webu začal pracovat i na dalších projektech a po skončení školy jsem dostal nabídku na místo ředitele, které jsem přijal a jsem na něm dodnes. Změnil se vám náhled na život, když denně pracujete s handicapovanými lidmi? S klienty nejsem v intenzivním každodenním kontaktu, spíš okrajově a hlavně skrz kolegy. Byť jsem si udělal kurz na pracovníka v sociálních službách, abych se mohl věnovat i přímé práci s klienty, takže do nějakého kontaktu s nimi určitě přicházím. Myslím si, že to ovlivnilo moje každodenní chování. Dřív jsem byl více technicky smýšlející, používal jsem hodně analytické myšlení, to si doufám nějakým způsobem
95
zachovávám pořád, ale asi tam více začala pracovat i nějaká empatická složka. I když někteří mí dlouholetí přátelé naopak říkají, že se ze mě stává čím dál větší cynik. Je to i tím, že se člověk obrní proti některým situacím a věcem, aby byl schopný je nějakým způsobem řešit. Musí k nim přistupovat trochu bez emocí a s chladnou hlavou. Není úplně dobře, když se společně s klientem hroutí i sociální pracovník. Člověk k tomu musí přistupovat s nadhledem. Myslíte si, že práce v neziskovém sektoru vezme člověku nějaké iluze? Na mé pozici určitě, protože velká část mé práce obnáší spolupráci se státní správou, státními orgány a samosprávou, kde člověk občas naráží na úřední překážky. Ne vždy je důležité to, co člověk s klienty udělá, ale to, co dokáže vykázat na papír. Není to tak, že bychom s nimi vedly nějaké urputné boje, většina lidí se nám snaží vyjít vstříc, ale občas narážíme na třecí plochy, protože jsou nuceni dodržovat nějaké postupy, které nejsou úplně v souladu s každodenní realitou při práci s klienty. Mám za úkol umožnit práci mým kolegům, kteří reálně pomáhají klientům. Jaké vidíte rozdíly mezi řízením neziskové společnosti a komerční firmy? Rozdíly jsou už jenom v tom, že pro neziskovou organizaci není důležité generovat zisk, ale naplňovat její cíle. Z hlediska řízení to úplně rozdíl být nemusí, spíš je to o řízení organizace, kde už je jedno, jestli je zisková nebo nezisková. Jsou různé neziskové organizace, které jsou řízené až podnikovým způsobem a zase spousta komerčních, které jsou řízeny alternativně. Je to více o přístupu vedení a o firemní kultuře.
Pro mnoho lidí je slovo neziskovka rovno nejhorší možné nadávce Jsou si dobrovolníci v něčem podobní? Spojuje je nějaký společný systém hodnot? Motivace věnovat se něčemu podobnému vychází zhruba ze stejných pohnutek. Je určitě rozdíl mezi typem člověka, který svůj volný čas věnuje nějaké dobročinné práci, odkud si odnese jenom dobrý pocit a člověkem, který jde pracovat na jakoukoli brigádu, bez ohledu na to, jestli mu ta práce dává smysl nebo ne. Jeho cílem je vydělat peníze, takže rozdíl povah nebo hodnotových systémů tam určitě bude.
96
V souvislosti s uprchlickou krizí se vyrojilo množství spontánních dobrovolníků, kteří jezdili a jezdí pomáhat na hraniční přechody. Myslíte si, že motivace těchto dobrovolníků jsou odlišné od těch, kteří dlouhodobě pracují v nějakých organizacích? Dost často jsou to lidé, kteří k tomu mají nějaký vztah nebo se pomoci druhým věnovali už v minulosti. Myslím si, že nebude tolik lidí, kteří by dělali někde třeba IT specialistu a najednou si řekli, že je tady uprchlická krize, je třeba tam jít pomoc, vzali si neplacené volno a na měsíc jeli někam pomáhat. Jak na dobrovolníky nahlíží česká společnost? Liší se například pohled na dobrovolníka ve zdravotnictví či v sociální oblasti oproti dobrovolníkovi v ekologické oblasti? Určitě se to liší, ale je to o individuálním pohledu daného člověka, který to posuzuje. Pokud budu například zarytý motorista a na nějaké ekologii mi moc nesejde, tak se samozřejmě nebudu úplně pozitivně dívat na práci aktivistických skupin, které nechtějí, aby se stavěla silnice někde, kde se například rozmnožují žáby. Ale pokud budu aktivní cyklista nebo jinak zaměřený člověk, tak budu nadšený, že někdo něco takového dělá. Stejným způsobem to funguje i v oblasti sociální práce. Pokud jsem sociálně zaměřený člověk, tak bude spíš sympatizovat s organizacemi a skupinami lidí, kteří se nějakým způsobem věnují sociální problematice. Je to tedy spíše o tom, jestli daná činnost koresponduje s názory společnosti. Teď to jde vidět hlavně na uprchlické krizi, kdy je pro mnoho lidí slovo neziskovka rovno nejhorší možné nadávce. Už nikdo neřeší, jaké problematice se dané neziskovka věnuje, ale lidé to už berou tak, že neziskovka rovná se zlo a zneužívání peněz, protože ta nálada ve společnosti je zrovna taková. Myslím si ale, že tato nálada je spíš jenom chvilková událost. V čem je jiná samotná práce dobrovolníků v jednotlivých oblastech? Shodou okolností jsme to teď řešili na akci zaměřené na propojování neziskových organizací. Liší se způsob práce v sociální a například environmentální oblasti. Jednak je to povahově jiný typ lidí a také je to dané nároky na práci. V sociální oblasti se jedná většinou o dlouhodobou spolupráci a jsou i nějaké požadavky na vzdělání a odbornost, zatímco u environmentálních dobrovolníků se neřeší ani nějaké odborné znalosti, zaškolování nebo smlouvy a kodexy. Je to spíš založené na ústní dohodě. Často se věnují krátkodobým akcím a stačí jim pouze nadšení. U nás je potřeba více
97
profesionální přístup, protože ve vztahu ke klientům si nemůžeme dovolit, pustit k nim kohokoli. Musíme zachovávat určitou úroveň našich služeb. Myslíte si, že Češi jsou schopni se zmobilizovat a pomoci pouze při mimořádných událostech jako jsou třeba povodně, nebo že se zájem o dobrovolnictví v Česku zvyšuje? Zájem o dobrovolnictví stoupá a nejenom při mimořádných událostech. Když se něco takového vyskytne, tak to vždy naskočí do obrovských rozměrů, ale dlouhodobé dobrovolnictví tady určitě vzrůstá. Je to tím, že se lidé více zajímají o dění ve svém okolí, což je vidět hlavně u mladší generace a u studentů. Je to nedílná součást nějakého trendu. Celkově se více zajímají o dění v okolí, o životní prostředí, o jídlo, které nakupují, nebo o problémy ostatních. S tím souvisí i snaha se do dění ve společnosti a do dobrovolnictví více zapojit. klíčová slova: nezisková organizace, dobrovolnictví, agapo, handicapovaní
98
Rozhovor s Pavlem Žárou (setkání 5. 4. 2016) V běhu žije nevidomý na sto procent, říká dobrovolník Pavel Žára S nevidomými běhá jako dobrovolník už tři roky. Sám o sobě říká, že je pouze malým dobrovolníkem. „Dlouhodobí dobrovolníci jsou často neviditelní, ale jejich přínos pro společnost je obrovský,“ říká mluvčí Fakultní nemocnice Brno a aktivní sportovec Pavel Žára. Pohyb je důležitý a při běhu vnímáme svět oba stejně. Obrá ze k 5
Pavel Žára běhá s nevidomými v parku Lužánky i na půlmaratonu v Praze. | foto: Veronika Petrušková
Co pro vás znamená být dobrovolníkem? Znamená to pro mě, že můžu s někým vyběhnout a strávit s ním příjemnou hodinu venku. Vím, že ten člověk je za to vděčný, protože ten nový rozměr, v tomto případě běhání, mu pomáhá v jeho životě. Jsem přesvědčený, že pohyb je opravdu důležitý a pro nevidomého Honzu, s kterým běhám, je to i nová možnost jak vnímat a žít svůj život. K dobrovolnictví jste se tedy dostal přes běhání. Co bylo prvotním impulzem? Jsem aktivní běžec a sportovec. Nebavilo mě už běhat samotného a začal jsem se zabývat myšlenkou, že když už to dělám já, tak bych to mohl dělat s někým, kdo by také třeba rád běhal nebo sportoval, ale kvůli svému handicapu nemůže. Oslovil jsem tedy TyfloCentrum v Brně a domluvili jsme se na tom, že jsem k dispozici, a že bych si rád vzal na starosti nevidomé běžce. Běhat jsme začali zhruba před třemi lety v parku Lužánky. Nejdříve jsem běhal s jednou paní a s pánem, kteří s sebou měli 99
ještě asistenční psy. Spolupráce s nimi trvala asi půl nebo tři čtvrtě roku. Poté mi TyfloCentrum pomohlo zkontaktovat běžce pana Honzu a s ním už jsem v kontaktu přes dva roky. Pravidelně a aktivně spolu běháme. Je úplně nevidomý, takže potřebuje traséra opravdu stoprocentně. Nicméně nenazývám se úplně faktickým dobrovolníkem. Jsou dobrovolníci s velkým „D“, kteří tomu věnují mnohem více času a energie, já jsem spíše dobrovolník s malým „d“. Proč zrovna nevidomí a slabozrací? Nechci se pouštět do nějakých patetických úvah. Ale nevidomé jsem si vybral proto, že když je vidím na ulici a zejména malé děti, tak to ve mně zanechává stopu. Říkám si, že by bylo dobré, aby tyto děti, nebo i dospělí mohli žít stoprocentně a to například v běhu jde. Je potřeba projít nějakým zaškolovacím kurzem? Jak vypadá? Ano, prošel jsem základním kurzem v rámci TyfloCentra a jsem u nich vedený jako dobrovolník. Kurz obnášel jedno odpoledne teoretických znalostí a povídání si o dobrovolnictví
ve
vztahu
k nevidomým.
Součástí byl i praktický pohyb, kdy jsem
Pavel Žára
procházel s kolegyní z TyfloCentra městem a sám
Narodil se v roce 1973
jsem byl jako nevidomý, abych trochu poznal,
a vystudoval obor komunikace
jak se nevidomí mohou po městě pohybovat. Jak jste se ve městě jako nevidomý cítil? Na první pohled to bylo nepříjemné. Člověk se neorientoval. Neřekl bych, že to bylo těžké, ale bylo to něco úplně jiného. Jinak vnímáte město i samotný pohyb. Těžko se to srovnává s někým, kdo třeba vizuálně ten svět nikdy nepoznal. Zdůrazňuji vizuálně, protože oni ho mnohdy znají lépe než lidé, kteří vidí.
Pocit z běhu je pro oba stejný Jaké bylo první setkání s klientem? Chtěl jsem s nimi běhat a těšil jsem se, takže tam nebyl žádný problém. Běháme tak, že jsme k sobě přivázaní tkaničkou. Začátek samozřejmě nebyl
a práce v médiích na Filozofické fakultě v Mnichově v Německu. V minulosti pracoval jako mluvčí Magistrátu města Brna a od ledna 2016 pracuje jako mluvčí Fakultní nemocnice Brno. S nevidomými běhá tři roky a účastní se i půlmaratonů nebo běhů pro Světlušku. Má jedenáctiletou a čtrnáctiletou dceru. Kromě klasického běhu se věnuje i běhu na lyžích.
lehký. Když jsme vyběhli poprvé, tak jsme se dvě nebo tři kola fyzicky srovnávali.
100
Různě jsme do sebe šťouchali a drbali, než jsme našli nějaký svůj styl a dneska můžu říct, že jsme v podstatě schopni běžet i bez té tkaničky. Zvlášť když běháme v Lužánkách naučené kolo, které má asi 1500 metrů. Kolega už kolečko natolik zná, že zahýbá, aniž bych mu k tomu dával nějaký impuls. Pomáháte kromě běhání nevidomým i jinak? Běhu se věnuji čistě jako tréninku. Několikrát do roka se účastníme velkých závodů. Teď naposledy jsme byli v Praze na pražském půlmaratonu. Účastníme se běhu se Světluškou, která pořádá běh pro nevidomé. K dalším dobrovolnickým aktivitám se připojím málokdy. Jak práce s nevidomými člověka změní? Určitě vám to pomůže vnímat svět z jiného pohledu, což je takové klasické klišé. Člověk je obohacený o nový rozměr. Jsou to klišé odpovědi, ale asi to tak opravdu je. Nevidomého to pak určitě změní v tom, že může sportovat. Je nějaký zážitek spojený s dobrovolnictvím, na který nezapomenete? Určitě je krásné, když spolu běžíme dlouho. Umíme už uběhnout i těch dvacet kilometrů. Je vždycky hezké, když dokončíme závod a můžeme společně zvednout ruku a zaradovat se, byť z takového pomíjivého cíle. Pocit pro nás pro oba je z toho běhu stejný. Obrá ze k 6
Pavel Žára se s nevidomými účastní i závodů. | foto: archiv Pavla Žáry
101
Je
pro
vás
v dobrovolnictví
důležité,
že
vidíte
konkrétního
člověka,
kterému pomáháte? Určitě je to pro mě důležité. Je to pro mě mnohem důležitější než někam na nějaké konto poslat peníze. To samozřejmě také oceňuji, ale pakliže se jedná o konkrétní pomoc konkrétnímu člověku a vy můžete být ten, který nějakým způsobem pomáhá, tak je to rozhodně pro mě jako pro dobrovolníka lepší a přínosnější. Přemýšlel jste, že byste zkusil i lyžování s nevidomými? Přemýšlel jsem o běžeckém lyžování nikoli o sjezdovém. Nicméně ještě jsem k tomu nedospěl. Možná je to i proto, že jsem trochu sobecký a rád běžkuji sám.
Každý dobrovolník vychází z něčeho jiného Jak se lidé stávají dobrovolníky? Když to vezmu podle sebe, tak jsem chtěl s někým sdílet to, co dělám, což v běhu jde. Žádné hluboké úvahy bych v tom nehledal. Když spolu běží člověk, který vidí a nevidomí, tak v tu chvíli vnímají svět naprosto stejně. Nejde o to, jestli vidíte nebo ne, ale o to, že běh a pohyb vám dává nějaké pocity. Myslíte si, že je nějaký rozdíl mezi spontánními dobrovolníky, kteří jezdí pomáhat na hranice a dobrovolníky, kteří dlouhodobě působí v nějakých neziskových organizacích? Možná ano. Takové ty dlouhodobé dobrovolníky považuji za sůl země. To jsou opravdoví, dlouhodobí a mnohdy neviditelní pomocníci. Jejich výsledky nikdo nevnímá, ale jsou strašně důležití a jejich přínos je obrovský. Na rozdíl od těch, kteří třeba udělají jednu akci a vyrazí někam pomoci. Samozřejmě je to zajímavé a může v tom být trochu adrenalinu, ale ta akce má svůj začátek a konec. Nicméně myslím si, že dlouhodobí a často neviditelní dobrovolníci odvádějí pro společnost strašně moc. Sdílejí dobrovolníci nějaký společný systém hodnot? Mají podobné smýšlení a podobně nastavené priority? To si nemyslím. Nemusejí vůbec mít podobné smýšlení. Rozhodně všichni dobrovolníci nejsou svatí a zároveň nelze říci, že ten, kdo nepomáhá, je špatný člověk. Do téhle dichotomie bych to vůbec nedával. Spíš to vidím tak, že ten kdo pomáhá a dělá něco navíc, ve finále obohacuje i svůj život. Nemají společné hodnoty, myslím si, že každý dobrovolník vychází z něčeho jiného. Chce sice pomáhat, ale nemusí se mu to vždycky dařit.
102
V čem se podle vás nejvíce liší dobrovolníci působící v různých sférách jako je zdravotnictví, ekologie nebo třeba sociální oblast? Liší se v přístupu i motivaci. Ve zdravotnictví a v sociální oblasti pomáháte člověku a to je velký rozdíl oproti tomu, když bráníte například les nebo strom. Člověk je nejvyšší hodnota a dobrovolníci, kteří pomáhají přímo lidem, jsou dobrovolníci, kteří pomáhají konkrétně. Zatímco pokud sleduji nějaké dobrovolníky z ekologických oblastí, tak si nejsem úplně jist, zda u všech jde pouze a jenom o ochranu přírody. Mnohdy jsou v tom politické důvody, nebo snaha o zviditelnění se. Je v tom určitá míra zneužití pomoci a podobně. Je u nich potřeba rozlišovat, jestli je opravdu jejich primárním zájmem ochrana přírody nebo to jsou jiné zájmy. V čem vidíte největší přínos dobrovolnictví? Přínos bych viděl zejména v tom, že dobrovolníci mají šanci poznat životní podmínky těch, kterým třeba nebylo úplně dopřáno. Mohou kus svého času a života věnovat těmto lidem. Nechci to nějak nafukovat. Myslím si, že je to pro ně příležitost, jak se vymanit z mainstreamu. Dělají třeba něco, co je minoritní, není to moc vidět a nemá to velkou reklamu, ale mnohdy je to důležitější než nějaké jiné věci. Jak se na dobrovolníky dívá česká společnost? Řekl bych, že dobře, že se to zlepšuje. Dokonce si myslím, že se na ně dívá velmi dobře. Soudím podle toho, že když běžíme závod jako trasér a nevidomý, tak nám lidé fandí a povzbuzují nás. Vnímání dobrovolníků je pozitivní a vždy podle mě bude. Myslíte si, že jsou Češi schopni se zmobilizovat a pomoci pouze při mimořádných událostech jako jsou třeba povodně nebo že se zájem o dobrovolnictví v Česku zvyšuje? Těžko hodnotit, ale rozhodně bych to neviděl nějak černě. Češi jsou schopni se zmobilizovat jak při mimořádných, tak při dlouhodobých pomocích. Myslím si, že jako národ určitě umíme pomáhat. klíčová slova: dobrovolnictví, běhání, nevidomí
103
Rozhovor se Silvií Pez (setkání 4. 4. 2016) Je mi příjemné, když můžu něčím přispět, říká dlouholetá dobrovolnice Dobrovolnictví se věnuje už deset let. V Itálii působila v Amnesty International a nyní pomáhá brněnskému Hnutí Duha. „Dobrovolníci dávají naději a ukazují, že je možné pomáhat. Bez toho bychom se všichni zastavili před obrovskou hromadou problémů a nedělali bychom nic,“ říká studentka environmentalistiky Silvia Pez. Obrá ze k 7
Silvia Pez pochází z města Treviso na severu Itálie. | foto: Veronika Petrušková
Jakým způsobem dlouhodobé dobrovolnictví člověka změní? Určitě vám otevře mysl a pohled na svět. Je to týmová práce, kdy se každý den angažujete a máte pocit, že pracujete na něčem smysluplném. Mnohem více se cítíte být součástí toho, co se děje a to vás posiluje. Uvědomíte si, že spolu s nějakou skupinou lidí můžete dělat spoustu věcí. Jak jste se poprvé dostala k dobrovolnictví? Poprvé to bylo v prvním ročníku gymnázia v Itálii. Měla jsem učitelku, která byla angažovaná v Amnesty International (hnutí usilující o dodržování lidských práv - pozn. red.). Vedle skupiny kde působila ona, zde existovala i místní mladá skupina, ke které jsme měli možnost se přidat. Už dříve nám o tomto hnutí vyprávěla a přišlo 104
mi to zajímavé. Měla jsem pocit, že je to něco dobrého a může to k něčemu přispět. Takže jsem tam zašla, začalo mě to bavit a postupně jsem se stala až koordinátorkou té skupiny. V čem se lišila práce koordinátorky dobrovolníků oproti vedení nějakého týmu v zaměstnání? Je to určitě jiné. Atmosféra byla hodně neformální, což bylo hlavně tím, že jsme byli mladá skupina přibližně deseti lidí. Nebylo to tak, že bych byla manažerem, byla to týmová práce. I role se rozhodovaly samy, každý si řekl, co konkrétního by chtěl dělat. Řekli jsme si třeba, že se daný rok chceme zaměřit na genderovou nerovnost, tak jsme měli setkání, kde jsme o tom diskutovali a přišli jsme s nápadem udělat nějakou akci. Zároveň z vedení organizace přicházely materiály a maily, ale to jak jsme dané věci zrealizovali, bylo čistě na nás. Na čem všem jste v Amnesty International pracovali? Sbírali jsme hlavně podpisy pod různé petice. Poté jsme začali promítat i nějaké cykly filmů nebo jsme se účastnili regionálních a národních setkání. Tam jsme se vždy dozvěděli, jaká jsou aktuální témata a kampaně a podle toho jsme se více zaměřili třeba na uprchlíky nebo na Romy. S Amnesty International je to většinou tak, že ve státu, kde působíte, se staráte o aktuální témata, která jsou s ním spojená. Je nějaký zážitek spojený s dobrovolnictvím, na který nezapomenete? Těch zážitků je hodně. Třeba třetí rok na gymnáziu jsme si jako téma vybrali zrovna problematiku genderu, genderovou nerovnost a podobně. Vznikla z toho velice příjemná a zajímavá akce. Vzali jsme nějaké růže a začali jsme je na ulici dávat různým lidem, s tím že žena třeba dávala růži chlapovi nebo chlap chlapovi. Chtěli jsme vidět, jaká bude reakce těch lidí, když změníte tradiční role. A také jsme zjistili, jak rozdílné jsou naše názory v rámci skupiny. A jaké byly reakce lidí? Někdo byl překvapen spíše kvůli tomu, že mu nějaký neznámý člověk dává růži, ale určitě jsme si všimli, že tam jisté rozdíly byly. Ženy byly většinou potěšené, ale muži tu růži často nechtěli nebo se dívali divně a raději odešli. Ale zase jiný muž ji přijal úplně normálně. Nicméně růži si vzaly spíše od ženy. Nevím, jestli to nebylo tím, že ti naši kluci byli takoví podivní, ne ve špatném smyslu, ale byli mladí, trošku šílení a hodně upovídaní.
105
Jsem více otevřená jiným názorům a diskuzi Jak se lidé stávají dobrovolníky? Podle mě je to tak, že si najdou nějaké téma, které jim je blízké a mají na to čas. Je to o citlivosti k těm tématům. Nemusí mít ani přesně vymezenou nějakou oblast, o kterou se zajímají. Někdo si třeba říká, že něco zkusí, a po čase zkusí zase něco jiného.
Je jí 24 let a pochází z města
Vy jste to tak taky měla? Ne neměla. Spíš to bylo tak, že jsem se seznámila s nějakými organizacemi a řekla jsem si, že to, co dělají, mi přijde dobré a viděla jsem v tom smysl. Nejprve jsem byla v Amnesty
International,
Intercultural
Programs
pak
v AFS
(organizuje
a
podporuje mezikulturní pobyty a vzdělávání pozn. red.) a teď jsem v Hnutí Duha (věnují se ekologii a ochraně přírody – pozn. red.). Když jsem byla v AFS, tak jsem zároveň působila i v Amnesty, ale začala jsem tam mít nějaké problémy. Nerozuměla jsem si s lokální skupinou a už jsem v tom neviděla smysl. Zdálo se mi, že skupina je moc malá, a že nefunguje. Myslím si, že je hodně důležité, jaké jsou mezilidské vztahy v dané skupině a jestli má člověk pocit, že ho daná organizace
podporuje.
Občas
jsem
Silvia Pez
také
narazila na přístup, který mi nepřišel otevřený
Treviso, ze severu Itálie. Vystudovala bakalářskou češtinu a ruštinu na univerzitě v Benátkách. Po ročním studijním pobytu v Česku se rozhodla přihlásit na magisterskou environmentalistiku na Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kterou studuje prvním rokem. K dobrovolnictví se poprvé dostala v prvním ročníku na gymnáziu v Itálii, kdy začala spolupracovat s Amnesty International. Později se přidala k AFS Intercultural Programs a v současné době se angažuje v Hnutí Duha v Brně. Mluví italsky, anglicky, česky, rusky a německy.
a správný. Každý je jiný, potkáváte různé lidi i názory a někdy je těžké spolupracovat. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se rozhodla z Amnesty odejít. Jednu skupinu jsem nechala kvůli těmto důvodům, ale druhou jsem opustila, protože jsem přestala žít v Benátkách, kde jsem studovala na univerzitě.
106
V AFS International Programs jste pracovala jako tutorka, co tato práce obnášela? Tutor se stará o studenta, který přijede do jeho země, přičemž on sám většinou také strávil nějakou dobu v zahraničí. Snaží se, aby přijíždějící student neměl jako referenční body pouze rodinu, se kterou žije, nebo místní skupinu, ale aby měl i jednu osobu, která je vždy přítomna a může se na ni obrátit, kdyby měl například problémy s rodinou. Hlavní smysl té výměny je daná zkušenost a pobyt v zahraničí, v jiné kultuře a přímo v místní rodině. A jak jste se dostala k Hnutí Duha tady v Brně? Přišla jsem na byt do skupiny lidí, kteří už v Duze působili. Seznámila jsem se s nimi a začala jsem se obecně pohybovat v aktivistických kruzích. Jak jsem se časem začala více zaměřovat na ekologii a na přírodu, tak jsem si řekla, že by pro mě Duha mohla být zajímavá. Kromě samotného zaměření Amnesty International a Hnutí Duha, jaké vidíte rozdíly v působení dobrovolníků v nich? Amnesty je mezinárodní organizace s dobrovolníky v mnoha městech, zatímco Duha je mladší a méně rozšířená. V Amnesty jsem se jako představitelka skupiny setkávala s dalšími představiteli italských skupin a účastnila jsem se národních valných shromáždění. Pokud se ale člověk neangažuje na nějaké větší úrovni, tak se nikdy nesetkává s dobrovolníky z jiných zemí. S Duhou jsem naopak měla hodně možností zúčastnit se mezinárodních shromáždění nebo vzdělávacích tréninků. Ať už jste byla součástí jakékoli organizace, podle čeho jste si tedy vybírala oblasti dobrovolnictví, kde byste chtěla působit? To, že by daná práce mohla například přispět k mému budoucímu uplatnění na pracovním trhu, pro mě nikdy nebylo na prvním místě. Určitě si ale uvědomuji, že mi to hodně pomohlo v získání nějakých zkušeností nebo dovedností, které hodně lidí nemá. Dříve jsem třeba byla hodně stydlivá a nedokázala jsem si představit, že bych koordinovala nějakou skupinu lidí a nakonec jsem se v té roli cítila pohodlně. Nicméně nedokážu si představit, že bych pracovala například v nějaké firmě, kde bych vedla lidi. Nejde mi o tu roli, je mi příjemné, když můžu něčím přispět. Jak a v čem jste se za deset let působení jako dobrovolní změnila nejvíce? Nemám už jako dříve o všem jasný názor a jsem více otevřená jiným postojům. Člověk se postupně dozvídá různé informace, seznámí se s různými lidmi a postupně se mu rozšiřuje jeho obzor. Začíná kvůli tomu více cestovat a podobně. Když jsem 107
s dobrovolnictvím začínala a sbírala jsem podpisy na ulici, tak jsem byla mnohem více přesvědčená o tom, co říkám. Nyní bych byla mnohem více otevřená o tom s lidmi diskutovat. Když jdu na ulici, tak tam nejdu proto, abych lidi přesvědčila o svém názoru, ale spíš s tím, že věřím tomu, co dělám, ale zároveň mě baví i ta zkušenost a možnost se o tom bavit. Díky tomu cítím, že jsem čím dál méně ochotná pracovat v nějaké neziskovce, protože vím, že musím být přesvědčená o tom, co dělám. To ale neznamená, že by mi nesedělo dobrovolnictví jako takové. Když dá organizace člověku dostatečný prostor, a umožní mu, aby při práci neztratil sám sebe, tak je to v pořádku.
Největší problém je pro mě dehumanizace uprchlíků Kromě dobrovolnictví v organizacích jste vyjela také pomáhat uprchlíkům na hranice do Röszke do Maďarska. Jaké vidíte rozdíly mezi spontánními dobrovolníky,
kteří
jedou
jednorázově
někomu
pomoci
a
mezi
těmi,
kteří dlouhodobě působí v nějakých neziskových organizacích? Spolupracovat dlouhodobě v nějaké organizaci je určitě náročné. Když si řeknete, že si půjdete jednou vylézt na skálu, tak je to jednorázová věc, ale jakmile to chcete začít dělat pořád, tak už si začínáte všímat, jak je to náročné. Když půjdete na hranici poprvé, tak je potřeba mít nějakou citlivost, přijímat to, že tam budete třeba jenom sbírat odpad. Nicméně pro někoho, kdo nikdy nebyl dobrovolníkem, je to určitě silná zkušenost, ale je to pouze jednou nebo dvakrát a to je vše. V Amnesty jsem byla mnohem více distancována, ale na těch hranicích jsem se s tím problémem přímo setkávala. To je psychicky mnohem náročnější. Dokážu si představit, že přímé setkání s uprchlíky a tím problémem může být pro daného člověka motivační. Může v tom vidět obrovský smysl a naději nebo být naopak šokován. Je to složité. Jak na vás situace v Röszke působila, co jste si odtud odvezla? Odvezla jsem si určitou schopnost být otevřená těmto tématům. Bylo to hodně o sbírání odpadu, takže je v tom i ochota přiznat si, že když je takový dobrovolník, tak bude dělat cokoli, co je zrovna důležité. Jako největší problém s tímto tématem vnímám dehumanizaci těch lidí a to, že se s nimi setkáváte jako s nějakou nejmenovanou masou. Proč jste loni v září vyrazila, co bylo tím impulzem? Byl to pocit, že je třeba něco udělat a hlavně, že ta pomoc k něčemu bude. Měla jsem tu možnost, přátelé z mého okolí tam jezdili, tak jsme se s kamarádem dohodli, že také vyrazíme. Měla jsem na to čas a věděla jsem, že pak ho už tolik mít nebudu.
108
Co byste si přála pro lidi, kteří míří sem do Evropy? Chtěla bych, aby tady potkali hodné lidi. Nemyslím si, že je jednoduché najít nějakou společnou evropskou dohodu nebo tato témata vůbec na takové vysoké úrovni řešit. Když ale vidím dehumanizující řešení jako je dohoda mezi Tureckem a Evropskou unií, tak bych si přála, aby potkali někoho, kdo se k nim bude chovat aspoň jako k lidem. Myslíte si, že jsou Češi xenofobní? Do určité míry ano, ale neřekla bych, že to platí jenom o Češích. Třeba v Itálii byla reakce odlišná, protože tam byla jiná i celková situace a ten jev se vyvíjel jinou rychlostí a za jiných podmínek. Třeba spousta lidí tam vidí, jak ti lidé přijíždějí na lodích a je to pro ně problém už dávno. Neřekla bych tedy, že je takový jenom český národ. Tím, že tady v Česku byly až do roku 1989 zavřené hranice, tak byla menší možnost seznámit se s jinými lidmi a kulturami. Přijde mi ale, že český národ je velice kultivovaný a vždycky se snažil být otevřený. Je to pro mě národ, který miluje kulturu.
Dobrovolníci mají dopad na hodnoty společnosti Jak byste charakterizovala dobrovolníky? Co si představíte pod slovem dobrovolník? Dobrovolník je pro mě člověk, který chce věnovat svůj čas nějaké problematice nebo projekt, protože neexistují pouze dobrovolníci bojující za lidská práva, ale třeba i takoví, kteří pomáhají ve školkách. Přijde mi důležité pamatovat si, co znamená dobrovolnictví, že to má lidem něco dát, že má pomáhat a něco vytvářet. Přijde mi, že dnes se slovo dobrovolník čím dál více zneužívá. Vidím to hlavně v Itálii, kde se používá k tomu, aby se dostala práce zdarma. Řeknou si, že to těm dobrovolníkům dává nějakou zkušenost, kterou pak můžou uplatnit na trhu práce. Ve výsledku to pak dobrovolníci nedělají proto, že jsou motivováni pomáhat té firmě, ale jsou drženi v projektu a zneužíváni jako neplacená pracovní síla. Jaké jsou podle vás nejčastější motivace dobrovolníků? Nechtěla bych opakovat nějaké samozřejmosti, ale je to určitě smysluplnost, pocit naděje, citlivost k nějakým tématům nebo ochota něco dělat. Pracovat na něčem s dalšími lidmi a nějakou organizací, která právě díky tomu, že je to větší organizace, dokáže dělat daleko víc než jednotlivec.
109
Jak se liší motivace spontánních a dlouhodobých dobrovolníků? Liší se třeba v tom, že ti spontánní mají méně času, a tudíž nemůžou pomáhat dlouhodobě. Ale nedokážu říct, že člověk je více motivovaný, protože rok působí v nějaké organizaci. V čem obecně vidíte největší přínos dobrovolnictví pro společnost? Dobrovolníci určitě mají hmatatelný dopad při konkrétních událostech. Myslím si ale, že větší dopad mají na hodnoty společnosti a na společnost obecně. Když lidé vidí nějakou organizaci, která pracuje na problému, který se jich týká, tak jim ti dobrovolníci dávají naději a ukazují, že je možné pomáhat. Bez toho bychom se všichni zastavili před obrovskou hromadou problémů ve světě a nedělali bychom nic. Když máte krabici plnou problémů, tak se na ně díváte a nevíte odkud začít. Jakmile ale vidíte, že je někdo organizovaně, pečlivě a postupně řeší, tak najednou víte, jak na to. Bez dobrovolníků by se svět možná obešel, ale nevím, jak by takový svět vypadal. A jaký přínos má pro vás samotnou? Na prvním místě je to určitě otevřenost a schopnost spolupracovat. Je to nějaká pokora a pocit, že si můžete říct, že teď budete poslouchat, a poté se třeba snažit pracovat na nějakém problému. Myslíte si, že se liší práce s dobrovolníky napříč různými oblastmi, v nichž působí? Je to jiné hlavně v tom, co je jejich cílem. Přijde mi třeba, že sociální služby mohou být mnohem více strukturované. Je tam určité uspořádání práce a máte za sebou nějakou formální instituci. Také je tam menší svoboda pro samotného dobrovolníka v tom, co chce a může dělat. Ale to nemusí být špatně, jsou to zkrátka požadavky různých typů pomoci. Je v Itálii běžné, že se lidé zapojují do dobrovolnictví? V Itálii je rozhodně více dobrovolníků. Lidí, co se angažují v nějakém hnutí nebo věnují svůj volný čas jiným lidem nebo přírodě. Počet dobrovolníků v Itálii roste. Přidávají se většinou do neziskovek nebo jiných typů asociací. Neřekla bych však, že je to něco, co se úplně běžně dělá. Jsou země, ve kterých je dobrovolnictví větší samozřejmostí. Jak vnímá dobrovolníky italská společnost? Slyšela jsem, že italská společnost má největší procento dobrovolníků v Evropě, takže tam dobrovolnictví hraje velkou roli. Lidé už evidentně nevidí smysl pouze v jejich práci, ačkoli pro ně může být naplňující, ale víc a víc hledají možnosti, jak udělat i něco jiného. klíčová slova: dobrovolnictví, amnesty international, hnutí duha 110
Informační rozhovory Informační rozhovor s šéfeditorem Petrem Pravdou Den setkání: 23. března Funkce v redakci: šéfeditor Působení na serveru iDNES.cz: člen šéfredakce od roku 2006, šéfeditor poslední dva roky 1. Jakými tématy se na serveru iDNES.cz nejčastěji zabýváte? Máme široký záběr. Jenom v samotném zpravodajství máme politické zpravodajství, domácí, zahraničí krimi, ekonomiku, kulturu, sport a pak máme magazíny. Tak říkáme všemu, co není zpravodajství, takže Ona, Technet, Bydlení, Hobby a podobně. Snažíme se pojmout vše, ale největší podíl je zpravodajství. 2. Jak vypadá typický čtenář serveru iDNES.cz a jak se liší čtenáři tištěných a online médií? Cílíme na širokou veřejnost, především na vzdělanější, mladší a zvídavější čtenáře. Typickým
konzumentem
je
muž
od
třiceti
do
čtyřiceti
let.
Považujeme
se za masmédium, ale nejsme bulvár. Klíčový rozdíl mezi čtenáři je v tom, že my máme mladší čtenáře a papír starší. Noviny mají nějaký svůj okruh věrných, což je hodně dané zvyklostí nebo věkem, ale na druhé straně se to dnes hodně mění. Starší lidé pomalu přecházejí na internet. 3. Jaké jsou rozdíly v tvorbě nebo stylu práce v online médiích oproti tištěným médiím? V papírových médiích, když pominu to, že je několik vydání, tak chystáte jeden článek, který má uzávěrku v sedm hodin večer a máte na něj přesný rozměr. Na článku se pracuje „celý den“, i když mnohdy na něj máte dvě hodiny nebo třeba jenom půl hodiny. Nicméně online je permanentní a neustále se mění. Když se něco stane, redaktor nemá několik hodin, ale musí to udělat okamžitě. Jako první napíše například SMS: „V Bruselu na letišti po teroristickém útoku zahynulo několik desítek lidí.“ Mezitím nahazuje článek, udělá perex a první odstavec a napíše, že zjišťujeme další podrobnosti. Dodá k tomu fotku a hned vydává. Editor to přečte a pak už jde zpráva na web. Mezitím na tom redaktor spolu s někým dalším dál pracuje. Někdo doplní mapu, někdo fotky a podobně. Pracuje se na tom od okamžiku, kdy se to stane a článek se neustále předělává. Takto to vypadá v případě, kdy je něco podobného jako Brusel. Když je třeba 111
nějaký důležitý soud, tak zase nahodíte článek, který vydáte a postupně rozšiřujete. V novinách oproti tomu musíte článek připravit na klíč. 4. Které typy článků nebo témata mají průměrně nejvyšší čtenost? Nejvíce se čtou horké aktuality. Například včera (22. 3. 2016) jsme u článků k teroru v Bruselu měli přes několik set tisíc. Ale když se povede něco zajímavého na magazínech, tak to také může jít přes sto tisíc i víc. Jiné články se ale stěží dostanou na deset tisíc. Záleží na tématu a na samotném zpracování textu. Nicméně nesnažíme se o to, abychom se čtenářům podbízeli, abychom do titulku dali slovo „sex“, jenom abychom si je získali. Článek vždy musí mít nějaký smysl a téma musí být redakčně relevantní. Dnes (23. 3. 2016) máme článek17 na Technetu k útokům v Bruselu, který si myslím, že bude mít velikou čtenost. Článek je o tom, že si lidé myslí, že teroristický útok se může stát kdekoli a kdykoli, ale ta pravděpodobnost, že se skutečně stane, je úplně minimální. Je vypracovaný na základě teorií pravděpodobnosti, čili seriózní text o tom, jak funguje naše povědomí. Celý článek funguje jako background k tomu, co se stalo. 5. Dokážete už při editaci a vydávání článku odhadnout, jakou by mohl mít čtenost? Dost často ano, ale někdy to neodhadneme. I když nám čtenost vydělává, neděláme to primárně pro ni. Když děláme například výsledky amerického superúterý, tak víme, že se to moc číst nebude. Přesto to ale uděláme a dáme tam spoustu zajímavostí a detailů. Zprávu budeme držet na naší hlavní stránce, super home pagei, po nějakou únosnou dobu, protože je to důležitá věc. Usilujeme o co největší čtenost, ale zároveň chceme být seriózní a chceme informovat lidi o tom, co se děje. 6. Kolikrát za den se průměrně změní zprávy na hlavní straně? Ty se mění neustále, je to nekončící proces. Mou a kolegovou hlavní činností jakožto šéfeditorů je pracovat s home pageí. Zprávy se mění podle významu, smyslu, důležitosti a podle čtenosti. Také se snažíme, aby spolu nějakým způsobem ladily, aby tam nebylo jenom samé zahraničí nebo samé domácí zprávy. Máme silné a dobré kraje, takže tam dáváme i něco ze života krajů. Pokoušíme se to dělat komplexně. Například včera (22. 3. 2016) jsme celý den drželi jako hlavní zprávu Brusel, ale během dne jsme ji doplňovali a aktualizovali. Měnila se čísla obětí i titulek a v průběhu dne jsme měnili i zaměření hlavního článku. Pořád bylo jako téma Brusel, ale nejdříve jsme psali, KASÍK, Pavel. 2016. Psychologická iluze: hrozba terorismu funguje stejně jako loterie. Technet.iDNES.cz. Dostupné z: http://technet.idnes.cz/riziko-terorismus-brusel-loterie-hrozbapravdepodobnost-pnj-/veda.aspx?c=A160323_010801_veda_pka (24. 3. 2016) 17
112
co se stalo, a poté jsme to vyměnili za to, že se zjišťuje, kdo jsou hlavní podezřelí. Za den se nám vystřídalo tak pět článků, což je málo. Normálně hlavní zprávy měníme zhruba po dvou hodinách. 7. Upravujete pro iDNES.cz články, které vyšly v tištěné MF DNES? Jestli ano, tak jakým způsobem a proč? Upravujeme i neupravujeme, je to hodně rozdílné. Někdy článek nepřeklápíme, ale děláme spíš upoutání na noviny. Čtenář si na internetu přečte článek, kde bude, že se více dočte v novinách, takže si je daný den koupí. Když je to jako upoutání, tak to vychází dříve než v novinách nebo ve stejný okamžik. Někdy je něco natolik zajímavé, že si to noviny nechají pro sebe. Ale to už dnes prakticky nemá smysl, protože v okamžiku, kdy to vydají, tak to monitorují ostatní média, a proč bychom my měli být pozadu. Je dobré nám dát tu výhodu, abychom o tom věděli nebo ještě lépe, abychom udělali přímo to upoutání na noviny. Tím pádem budeme první, pak vyjdou naše noviny a až poté tu informaci začnou přebírat další, s tím, že se budou odkazovat na MF DNES. Další druh jsou články, které už vyšly v novinách a my je překlápíme k nám. Dáváme je třeba po půl dni, nebo když něco vyjde v pátek na kultuře, tak to vydáme v sobotu nebo v neděli. Takové články se překlápí v podstatě v podobě, v jaké vyšly v novinách. Po dohodě s autorem někdy upravíme titulek, protože titulky na internetu jsou jiné. Musí být přímočařejší a jasnější. Nesmí tam být moc velké pochyby, protože čtenář na internetu koukne a řekne si, jestli ho to zajímá nebo ne. Noviny si už otevřete s tím, že si to přečtete a ten titulek vidíte před sebou, kdežto když vás nezaujme titulek na internetu, tak jdete pryč. 8. Jak často zasahujete do již vydaného článku? U aktualit a zpravodajských věcí, které mají vývoj, zasahujeme neustále. U rozhovorů pouze když objevíme chybu. V magazínových článcích zasahujeme jenom, když se nám tam něco nelíbí nebo když nějaká chyba projde sítem. Když uděláme chybu, snažíme se jít s kartami ven. Je to dobré i z taktického hlediska. Ukazujete čtenářům, že s nimi jednáte fér. Jakmile se udělá nějaká velká chyba na zpravodajství, tak se to přizná dole. Někdy to uděláme v diskuzi. S tím dobře pracují kluci z Technetu. Jestliže se dopustí nějaké chyby, tak ji opraví a v diskuzi odpoví přímo čtenáři, který na to upozornil.
113
9. Popište prosím, jak vypadá typický den šéfeditora a editora iDNES.cz? Pracovní náplň šéfeditora je trochu jiná než klasického editora. Máme zadávací editory, kteří sledují, co se děje a zadávají práci a čtecí editory, kteří upravují a přestavují články, když něco nesedí. Já už bych měl dostat hotovou věc a upravuji jen to nejdůležitější. Vyměním třeba fotku, upravím titulek, nebo když vidím, že v tom článku něco chybí, tak to nechám doplnit. Dívám se na to z jiného patra. Jako šéfeditor ráno přijdu do práce, buď se rychle seznámím s tím, co se děje nebo to už často z mobilu vím. Pak si sednu a začnu se dívat, jak vypadá super home page. Co je na jedničce, jak se to čte, co je podle mého pohledu důležité a co ne. Třeba tam nebude žádný sport, tak se podívám a zjistím, že se ve sportu nic neděje. Dívám se na skladbu té stránky a hodnotím ji podle mnoha kritérií. Pak mám nějaké porady, kde se dozvídám, co se daný den bude dít a kdo co nabízí. Diskutujeme nad tím co udělat, jak a proč to udělat a podobně. Můj den vypadá tak, že se neustále dívám na hlavní stránku a vyhodnocuji její složení. Zároveň se koukám na každý článek, který tam je. Kontroluji, jestli odpovídá našim kritériím, jestli tam není chyba, jestli je dobře udělaný nebo jestli se tam třeba nedá ještě něco vymyslet. 10. Máte v redakci nějaká písemná či ústní pravidla, kterými se redaktoři řídí? Pokud ano, jaká pravidla to jsou a dodržujete je za všech okolností? Máme vypracovaný etický kodex a máme i pravidla, která si může přečíst nováček. Ale nejdůležitější je zkušenost. Hlavně když se člověku na začátku někdo věnuje a říká mu, jaká jsou pravidla hry. Ta jsou psaná i nepsaná. Jsou nějakým způsobem zažitá v dané
redakci.
V určité
době
se
něco
může
změnit
nebo
upravit,
ale základ zůstává stejný. Jedno ze základních pravidel je, že si nesmíme vymýšlet, nesmíme lhát. Když posíláme textovou zprávu, tak ji musíme mít dvakrát ověřenou. Jako příklad můžeme mít třeba úmrtí někoho známého. Novinky.cz třeba napíšou, že někdo zemřel a my se to už při psaní článku snažíme ověřit, ale při posílání SMS je to ověření ještě důležitější. Musí vám to říct buď člen rodiny, nebo osobní přítel. Samozřejmě, že si z vás někdo může třeba udělat legraci, ale proto informace ověřujeme z více zdrojů. Nejhorší ale je, když člověk v novinařině chce mít přesně daná pravidla. To je často neprůchodné. Samozřejmě pravidla jsou a snažíme se je za každou cenu dodržovat. Některá jsou jako skála, třeba že nenapíšeme něco, co ten člověk neřekl. Pak jsou ale další pravidla, která často musíme upravit. Záleží na zkušenosti redaktora,
114
který se radí i se svými nadřízenými. Je to neustálý proces, který nám umožňuje získat, co chceme, ale zároveň nás udržuje v nějakých mantinelech. 11. Jak byste charakterizoval publicistický rozhovor? Na rozdíl od zpravodajského rozhovoru jde více do hloubky, ale my to v podstatě nedělíme. Je to pro nás zkrátka rozhovor. Máme rozhovory kratší nebo delší. S termínem publicistický rozhovor vůbec nepracujeme. Nicméně je to rozhovor, kde jdu více do hloubky a dobře se na něj připravím. Může se týkat například nějaké sociální tématiky. Nebude to zkrátka politický rozhovor, kde se budete premiéra Sobotky ptát, co bude vláda dělat s terorismem. 12. Jak často publikujete rozhovory případně publicistické rozhovory? Je to více záležitost jednotlivých rubrik než hlavního zpravodajství? Nejvíce rozhovorů nakonec vždy vyjde ve zpravodajské a ekonomické sekci. Část z nich se dá označit jako publicistické, ale klasické publicistické rozhovory vycházejí spíše na magazínech, jako jsou Ona, Kultura nebo Bydlení, kde se budete bavit například s urbanistou a architektem o urbanismu moderního města. Obecně máme rozhovorů více na zpravodajství, do kterého samozřejmě počítám i kulturu a ekonomiku. Je to i proto, že zpravodajství má větší nálož článků. Ale rozhovory vychází každý den a většinu z těch, které vychází v magazínech, můžeme označit jako publicistické. 13. Jak dlouhé bývají publicistické rozhovory, které vydáváte? Je redaktor předem omezen nějakým rozsahem? Redaktor je omezen zdravým rozumem. Dopředu nemá přesně daný rozsah, ale panuje nějaký úzus. Vím, že když bude dělat rozhovor o Bruselu s bezpečnostním odborníkem18, tak položí přibližně deset až patnáct otázek, ale v některých případech si zase může dovolit mít delší rozhovor než v novinách. Záleží, s kým a na jaké téma ten rozhovor bude, jakým způsobem se ptáte i co vám ten člověk odpovídá. Nikdo vám neřekne, že tam nesmí být třeba více než dvacet otázek. Redaktor ví, jaká jsou nepsaná pravidla a musí se zbláznit, aby je nějakým zásadním způsobem porušil. A když je poruší, tak je tam editor. V konečné fázi se editor ještě radí s někým dalším a klidně se stane, že si řekneme, že výjimka potvrzuje pravidlo.
KUBIŠTOVÁ, Pavla. 2016. Útoky by přišly, i kdyby Abdeslama nezatkli, míní odborník na terorismus. Zpravy.iDNES.cz. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-brzybohatym-o-utocich-vbelgii-fig-/domaci.aspx?c=A160322_165158_domaci_pku (24. 3. 2016). 18
115
14. Jaké zásady dodržujete při tvorbě titulků? Titulek musí být srozumitelný, atraktivní, neměl by být bulvární, neměl bych v něm používat klišé a měl by být relativně krátký. Nejsme bulvár, takže nebudeme používat žádné pejorativní výrazy a podobně. Z titulku musí být jasné, o čem bude čtenář číst. Třeba titulek: „Otestovali jsme nový iPhone, nestojí za nic“ je jasný a přímočarý. Zcela výjimečně ho můžete udělat opačně a nechat tam prostor pro představivost čtenáře, abyste ho nalákali. Nicméně ve většině případů od vás chce čtenář vědět, co se stalo. Nesmíte si s tím moc zahrávat, protože pak ztrácíte důvěryhodnost. 15. Jaké grafické nebo jiné rozlišení používáte v rozhovorech případně publicistických rozhovorech? Používáme mezititulky, fotografie nebo infoboxy, kde toho člověka představíme. Kromě základního infoboxu můžu dát i další, kde napíšu například jeho největší úspěchy. 16. V jakých případech používáte v rozhovorech nebo publicistických rozhovorech mezititulky? První funkcí mezititulku je grafické rozbití toho textu, a když už ho rozbíjím, tak by samotný mezititulek měl mít nějaký smysl. Je to takový malý titulek, který uvádí další část článku a říká, o čem ta část bude. 17. Jakým způsobem využíváte v publicistických rozhovorech infobox, ve kterém respondenta představíte? Záleží, zda je to magazínový nebo zpravodajský rozhovor. Nejčastější postup je, že člověka představíme v perexu. Řekneme, že to je Eva Samková, nejslavnější česká snowboardistka a majitelka zlaté medaile. Když bude článek sportovně zaměřený, tak budu mít box, kde napíšu její největší úspěchy. Jestliže to bude více zaměřené na ženy, tak ji představím zase jinak. 18. Jaký maximální rozsah může mít perex a úvodní odstavec, než položíte první otázku? Perexy jsou přibližně stejné, bývá to tři až pět vět, kde je řečeno to nejdůležitější. U úvodních odstavců záleží na typu rozhovoru. 19. Stačí k publicistickému rozhovoru pouze jedna fotografie nebo u každého článku vyžadujete fotogalerii? Když je to publicistický rozhovor na magazínu, tak hodně záleží na člověku a také na tom, co máme k dispozici. Záleží, jestli jsme se rozhodli toho člověka nafotit nebo jestli nějaké zajímavé fotky už máme. Ideální je, když máme s dotyčným alespoň několik fotek. 116
20. Používáte do fotogalerií i ilustrační fotografie případně fotografie, které vám poskytne přímo respondent? Používáme i fotografie přímo od respondentů. Dělal jsem například rozhovor s šéfem spinální jednotky v Motole, profesorem Štulíkem19. Pro takový velký publicistický rozhovor, kde představuji zajímavého muže se zajímavou profesí, se snažím mít fotky z operačního sálu a fotografie, které ho představují při rozhovoru. Protože jsem věděl, že to je sportovec, tak jsem ho ještě požádal, aby mi poslal fotky, jak sportuje, takže jsem měl jeho fotku na kole a fotku jak rybaří. 21. Jak řešíte situaci, kdy se respondent nechce nechat vyfotografovat? To se stává výjimečně. V takovém případě ho nevyfotíme a použijeme nějaké existující fotky. 22. Podle čeho vybíráte respondenty pro rozhovor případně publicistický rozhovor? Ve zpravodajství se řídíme zpravodajskou aktuálností a relevancí. Když bude nějaký problém v Africe, tak budu dělat rozhovor s někým, kdo rozumí Africe nebo s někým, kdo se tam pohybuje, například s velvyslancem nebo šéfem afrického odboru na ministerstvu zahraničí. Teď když je Brusel, tak by byl ideální pro rozhovor belgický premiér, ale musím počítat s tím, že mi toho moc neřekne. Takže celý rozhovor bude spíš imageovka. Udělám si reklamu na hlavní straně a dám tam banner, kde bude napsáno, že chystáme online rozhovor s belgickým premiérem o teroristických útocích. On mi sice nic neřekne, ale iDNES bude mít exkluzivitu. 23. Jak vypadá celý proces tvorby rozhovoru od výběru tématu, přes rešerši, setkání s respondentem, editaci až po publikování textu? Ve zpravodajských rozhovorech je rozdíl mezi onlinem a papírem, protože v onlinu ten rozhovor potřebujeme během dvou hodin. Téma je dané a na rešerši není moc času. Řekneme si tři jména, zkusíme, komu se dovoláme a uděláme rozhovor. V ideálním případě uděláme rozhovor se všemi třemi a pak budeme mít článek, kde bezpečnostní experti říkají, že… U publicistických rozhovorů to funguje podobně jako všude jinde. Záleží na konkrétním redaktorovi, jaké má postupy. Snažíme se je učit, aby si udělali rešerši a dobře se na rozhovor připravili. Nemáme ale jednotný návod na to, jak psát rozhovory. Máme plánovací porady, kde někdo třeba navrhne, že by udělal rozhovor s Konvičkou a my se pohádáme, jestli má smysl s takovým člověkem v dané situaci dělat rozhovor. PRAVDA, Petr. 2013. Profesor Štulík: Umíme už odstranit a nahradit celé obratle. Xman.iDNES.cz. Dostupné z: http://xman.idnes.cz/profesor-jan-stulik-0qa-/xmanrozhovory.aspx?c=A131127_124314_xman-rozhovory_fro (24. 3. 2016) 19
117
Při samotném rozhovoru záleží na tom, jak začnete. Tím si daného člověka rozděláte. Je to psychologická záležitost. Musíte si ho nějakým způsobem připravit. Začít něčím, co ho naláká. Ukázat mu, že to nebude povrchní rozhovor, že tam nesedí zbytečně, a že ho to bude třeba i zajímat. 24. Do jaké míry lze editovat odpovědi respondenta a pracovat se strukturou rozhovoru? Záleží, jestli je to zpravodajský nebo publicistický rozhovor. Zpravodajský rozhovor s politikem děláte tak, jak ten politik odpovídá. Když budu dělat dvaceti minutový rozhovor s Kalouskem, tak téměř nejde, nedat ho celý. Musíte si dobře připravit otázky. Publicistický rozhovor se zajímavou osobou, s kterou sedím hodinu nebo hodinu a půl si nahraju a když to začnu přepisovat, tak zjistím, že to opravdu zajímavé mi začíná až někde v půlce. Takže si to celé přehodím a odpovědi zkrátím, ale zachovávám charakter. Když je to publicistický rozhovor, tak podle dohody je dobré ho respondentovi ukázat. Řeknete mu ale, že nechcete, aby do toho zasahoval. Je to dobré pro obě strany, protože jsem se někde mohl splést nebo se někde mohl splést respondent. Záleží na zkušenosti redaktora a na naučených postupech. Je pro mě téměř neakceptovatelné překlopit rozhovor tak, jak jsem si ho nahrál. S publicistickým rozhovorem se tedy pracuje, ale jenom do té míry, že si nesmíte nic vymyslet. Zachováte význam a tu jeho větu nebudete přestavovat. Nicméně můžete část vypustit, protože je to třeba nesrozumitelná nebo zbytečná. Je velký rozdíl mezi zkušeným redaktorem, který se na rozhovory specializuje a nějakým elévem. Zkušený redaktor publicistické rozhovory často hodně přestaví. 25. Která část publicistického rozhovoru je podle vás nejdůležitější a proč? Nejdůležitější je titulek a úvod, jak to celé „odpálím“. Ale důležitý je celý rozhovor. Důležité je umět toho člověka otevřít a pak to přenést čtenáři. Rozhovor musí být zajímavý a musí ladit. Je třeba, aby měl nějaký začátek, prostředek a konec. Je to, jako když píšete povídku. Rozhovor je umění. Když se vám povede dobrý publicistický rozhovor, tak je to báseň. 26. Jaké jsou podle vás nejčastější chyby, jichž se redaktor může při psaní publicistického rozhovoru dopustit? Nejčastější chyby jsou málo času, špatná příprava, špatně vedený rozhovor a špatné zpracování. Text je třeba moc dlouhý, neprokrátím ho tak, jak bych mohl. Někdo se umí dobře ptát, má schopnost s tím člověkem mluvit, ale už to zase neumí krásně
118
poskládat a zpracovat. Určitě není podvod na čtenáři, když nějakým způsobem přehodím otázky nebo celé bloky. 27. Jak v redakci zpracováváte sociální témata? Jsou pro vás důležitá? Jsou pro nás důležitá, ale je to jako kdybyste se mě zeptala, jaký důraz klademe na politické rozhovory, odpověď také bude, že velký. Téma musí být relevantní a zajímavé. Když mi redaktoři začnou nosit jeden rozhovor za druhým a všechny budou ze sociální oblasti, tak je s tím vyhodím. Musí to být v rovnováze a musí to mít nějaký přesah. Snažíme se, aby téma rozhovoru bylo aktuální. Často se mi stane, že redaktor zpracuje třeba nějakou historickou věc, například bitvu u Kresčaku a já si to čtu, je to zajímavé, ale pak si řeknu, proč to máme teď. Žádné výročí není a není to ani třeba seriál na téma zajímavé bitvy. Redaktor to zkrátka napsal, protože mu to přišlo zajímavé. Řeknu mu tedy, ať se pokusí to na něco napasovat nebo ať počká, až bude nějaké výročí. V tomhle jsem docela přísný, protože jsme zpravodajský server. U takových článků chci vždy mít nějakou relevanci. Můj kolega třeba zase řekne, proč neudělat výjimku, že na sobotu a neděli to bude dobré čtení, takže se o to někdy pohádáme. 28. Nabízíte respondentům rozhovorů autorizaci? Pokud ano, akceptujete případné navržené změny? Záleží případ od případu. Změny někdy neakceptujeme, takže se může stát, že článek nakonec nevydáme. Ale někdo vám bez autorizace rozhovor nedá. Třeba náladová herečka, která se jeden den dobře vyspí a do rozhovoru vám všechno řekne, na to pak kouká a naštvaná vám volá, že takhle to nikdy neřekla a vy se s ní můžete hádat, že to máte nahrané. Čili ten rozhovor můžete vydat, ale není to ideální. Snažíte se tedy vyjednávat. 29. Jak řešíte situaci, kdy respondent autorizaci vyžaduje? To je hodně těžké. Ve zpravodajských politických rozhovorech se snažíme autorizaci nedělat. Někdy z toho není cesta ven a je to složitý proces. U publicistických rozhovorů vždy doporučuji autorizaci, i když si tím redaktor zkomplikuje život. Ale ten si zkomplikuje i tím, že to k autorizaci nedá. Je to jak obchod. Můžu mít nějaký etický kodex a šéfeditor a vedoucí mi může říkat, jak by to mělo být, ale ten dotyčný člověk řekne, že to udělá jedině s autorizací. Takže pak přijde na řadu porada, kde se rozhoduje. Třeba vedoucí nebude chtít autorizovaný rozhovor se Zemanem a to proto, že Zeman by to stejně celé přepsal. Tak se nad tím zamyslíme
119
a řekneme si, že za takovou cenu to nechceme. Ale tím jsme skončili, protože takový člověk nám už rozhovor nikdy nedá. 30. Do jaké rubriky iDNES.cz by se publicistické rozhovory na téma dobrovolnictví nejvíce hodily? Pokud to nebude mít nějaký přesah, tak do zpravodajství. Když to bude třeba osmnáctiletá žena, která pracuje v otřesných podmínkách v nějakém kempu v Calais, kde je to i bezpečnostně velice složité, tak to můžete udělat pro magazín Ona. Nebo pokud to bude mít nějaký přesah do byznysu, kdy třeba půjde o významného podnikatele vydělávajícího miliony, který se všeho vzdá a jde dělat dobrovolníka, tak to může jít na ekonomiku. Zkrátka tam, kde to bude nejvíce relevantní.
120
Informační rozhovor s vedoucí všeobecného zpravodajství Ivanou Kchimelovou Den setkání: 5. dubna Funkce v redakci: vedoucí všeobecného zpravodajství Působení na serveru iDNES.cz: od jeho počátku v roce 1998 1. Jak byste charakterizovala server iDNES.cz spolu s jeho jednotlivými rubrikami? Je to zpravodajský deník na webu. 2. Na jaký typ čtenáře se server iDNES.cz nejvíce zaměřuje? Čtou nás hlavně muži kolem čtyřiceti let. Jsou to hlavně lidé, kteří se k internetu dostali někdy před osmnácti lety a už s námi zůstali. Myslím si, že nám trochu chybí mladší čtenáři. Zaměřujeme se na čtenáře, kteří hledají zprávy. Je obtížné ptát se člověka, který dělá zpravodajství. Kdybyste se mě ptala jako člověka, který dělá iDNES, tak řeknu, že jsme vytvořili magazíny, kterými se snažíme oslovit jednotlivé skupiny. Ženy lákáme magazínem Ona, nebo muže magazínem Xman nebo Auto. Chceme oslovit všechny, kteří chtějí znát danou zprávu. Musíme udělat vše, abychom se dostali čtenářům pod kůži, což znamená říkat pravdu, být mezi prvními a mít zprávu, kterou lidé mohou sdílet. 3. Jak a v čem se nejvíce liší čtenáři tištěných a online médií? Před těmi osmnácti lety jsem ztratila přehled o čtenářích novin. Přicházela jsem z MF DNES, kde jsem si myslela, že noviny čte každý úspěšný člověk, a že se bez nich nemůže obejít ani jeden začátek dne. Tato představa se mi s nástupem do onlinu postupně rozplynula a v dnešní době čtenáře novin už charakterizovat neumím. Sama noviny vídám ráno, abych se podívala na titulky, ale nejsem schopná všechno číst. Lidé si dnes raději na autobusové zastávce otevřou mobil a přečtou si zprávu tam, než aby si šli koupit noviny. Tištěné noviny by možná ještě mohly zachránit čtečky, ale rozpuk online médií je takový, že je pro ně strašně těžké se prosadit. 4. Které typy článků nebo témata mají průměrně nejvyšší čtenost? To je věc, kterou vám asi nechci říct, protože to jsou samozřejmě interní věci. Čtenost článků i celého iDNES.cz se měří v NetMonitoru20, takže ta čísla jsou volně přístupná. I kdybych vám čísla u jednotlivých článků řekla, tak je stejně nemáme s čím porovnat. NETMONITOR. (Nedatováno). Online data http://www.netmonitor.cz/online-data-ola (7. 4. 2016) 20
(OLA).
NetMonitor.cz.
Dostupné
z:
121
Každý článek je měřitelný a čtenost slouží pro naši lepší orientaci. Víme tak, co lidi zajímá, takže jim můžeme třeba připravit chat nebo online rozhovor. Zrovna teď s kolegyní Trachtovou připravujeme, že pojede spolu s loďaři na nákladní lodi. Tuto věc děláme poté, co jsme díky čtenosti zjistili, že čtenáře takové téma baví. Minulý rok jel kolega reportér s řidičem kamionu a psal online cestu z jízdy kamionem21. Řidič kamionu jel do Calais, kde byli zrovna v té době uprchlíci a řidiči s nimi měli problémy. Nicméně než tam dojeli, tak jsme pustili online reportáž a začali jsme si povídat s řidičem. Lidi začali reagovat, protože řidič kamionu není povolání, které se těší velké popularitě. Nakonec z toho byla pěkná záležitost, kdy se lidé našim prostřednictvím bavili s řidičem kamionu. Teď jsme si tedy řekli, že pošleme kolegyni s partou loďařů s nákladní lodí z Děčína do Německa a uděláme to podobně. Zprostředkujeme lidem možnost se ptát a popíšeme, jak taková práce lodníka vypadá. 5. Jakými tématy se nejčastěji zabýváte? Dřív to vypadalo, že když si vybereme v ČTK jenom to, na co máme síly, že to bude stačit. Nicméně tím, že se o nás čtenáři dozvěděli, začali nás vyhledávat a my jsme je ještě navnadili, že ty informace máme, tak je ten záběr velice široký. Nově se snažíme dělat věci, kvůli kterým by se k nám čtenáři měli vracet. Předloni se nám povedl například projekt Umírání22, kterým jsme si vyzkoušeli, jak budou lidé reagovat na takové tabu téma. Připravili jsme si k tomu asi pět nebo šest textů, které jsme postupně vydávali, a ten ohlas byl neuvěřitelný. Zajímavé to bylo hlavně pro čtenáře, kteří si nás spojovali především se zpravodajstvím. Už věděli, že naše zahraniční oddělení je silnější než třeba v Novinkách, takže když si budou chtít přečíst nějakou věc do detailů, tak u nás mají šanci. Nicméně s domácím nás zatím tolik nespojovali. Takové domácí věci na pomezí tabu od nás příliš nečekali. Takže jsme to zkusili a mělo to úspěch. Řekli jsme si tedy, proč nejít po pozitivních věcech a vymysleli jsme roční seriál Lidé Česka23. Čtenářům se to líbilo, protože to bylo pozitivní. Neptali jsme se, co se jim nelíbí nebo co chtějí změnit ve světe, ale zajímalo nás, jak žijí a co se jim na Česku líbí. Byla to věc, kterou by od nás lidi asi ani nečekali, ale tím, že je naše redakce silnější, tak si dovolujeme a snažíme se dělat takové projekty. Chceme ukázat, že neděláme jenom zprávy z ČTK nebo z Reuters, ale že umíme i něco BĚLKA, Michal. 2015. Evropa z kabiny kamionu. Zprávy.iDNES.cz. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/evropa-z-kabiny-kamionu-0s2-/online.aspx?online=1005866 (7. 4. 2016) 22 Projekt Umírání v Česku. 2014. Zprávy.iDNES.cz. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/umirani-v-cesku0i0-/domaci.aspx?klic=64223 (7. 4. 2016) 23 Projekt iDNES.cz Lidé Česka. 2015-2016. Zprávy.iDNES.cz. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/lideceska.aspx (7. 4. 2016) 21
122
navíc. Letos jsme si vymysleli 100 pohledů na Česko24, což jsou historické fotky, které ukazujeme spolu se současnými. Takové fotky jsou hodně cenné, to nejde ukrást někde na webu. Abychom trochu přitáhli mladé lidi, tak momentálně každý pátek vychází domalované fotky25. Na Instagramu jsme našli Elišku Podzimkovou, která s domalovanými fotkami z New Yorku nasbírala asi 55 tisíc fanoušků. Tak jsme si říkali, že zkusíme, jestli to bude fungovat i u nás a ty ohlasy nejsou nepříjemné. Snažíme se pochopit mladé lidi a trochu se jim přiblížit. Asi to nepůjde jen tak, ale pomocí takových malých projektů by se to postupně mohlo měnit. Zpravodajství budeme samozřejmě dělat pořád a tak, jak ho nejlépe umíme. 6. Jak se prostředí internetových médií za osmnáct let proměnilo? Ve skutečnosti zůstaly všechny značky stejné. IDNES byl celou dobu, potom Novinky, Aktuálně a nějaké deníky. Když mluvím jenom o zpravodajských, tak se situace moc nezměnila. Aktuálně je určitě velice kvalitní redakce, která se snaží dělat kvalitní práci. Nicméně nemůže jít výš. Dosáhla nějakého stropu a nahoru už to nejde. My jsme zůstali kousek pod Novinkami, protože Seznam je silný. Lidé si půjdou do pošty, půjdou na Seznam a při té příležitosti zkonzumují i ty zprávy. Čas, který jsou tomu ochotni věnovat, stráví na Novinkách. Dělají ty zprávy krátce a lidé si je můžou rychle přečíst. Zkonzumují je a příliš nad tím nepřemýšlí. U nás nad tím čtenáři více přemýšlí, máme větší zpětnou vazbu, ale ve skutečnosti můžeme Novinky jen těžko porazit. 7. Kolikrát za den se průměrně změní hlavní zprávy dne na úvodní straně? Na to by vám určitě odpověděl lépe Petr Pravda, protože jako šéfeditor ty hlavní zprávy mění. Záleží na dni. Nemusí to ani být o tom, že je zpráva špatná nebo horší než ta, která ji nahradí, ale buď už opadl zájem čtenářů, nebo si myslíme, že zpráva je sice dobrá, ale čtenář ji už nechce. Je také nesmysl držet jednu zprávu celý den. Je to o tom, co před sebou šéfeditor má a podle toho si vybírá. 8. Jak a v čem se liší práce v online médiích oproti té v tištěných médiích? Rozdíly jsou velké. Práce v onlinu je opravdu online. Lidé sice mají nějaké služby, ale den pro nás nekončí. Zvlášť pro redaktory, kteří jsou v krajních službách. Ti můžou mít ještě služby navíc, kdyby se náhodou něco večer stalo. Není žádná uzávěrka a tomu odpovídá i styl práce. Jestliže se něco děje právě teď, tak to na webu musí být. Projekt 100 pohledů na Česko. 2016. Zprávy.iDNES.cz. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/sto-pohleduna-cesko.aspx (7. 4. 2016) 25 Projekt Dokreslené Česko Elišky Podzimkové. 2016. Zprávy.iDNES.cz. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/dokreslene-cesko.aspx (7. 4. 2016) 24
123
Nejlépe s fotkou a videem. Práce je okamžitá. Je to srovnatelné snad jedině s rádiem, které je možné prostřihnout a do písničky říct důležitou zprávu. I ta televize má čas se na to připravit o novinách ani nemluvě. Noviny se svou uzávěrkou samozřejmě můžou posouvat, můžou přelamovat stránky na poslední chvíli, ale když je vydání v rotačkách a něco se stane, už s tím nic neudělají. 9. Mohla byste popsat, jak vypadá typický den vedoucí všeobecného zpravodajství iDNES.cz? To
se
těžko
popisuje,
není
typický den,
ani
typický
šéf
zpravodajství.
Šéfem zpravodajství je ve finále Jan Vaca, který má pod sebou domácí, zahraničí a editory. Jeho pracovní den vypadá tak, že ráno přijde už s nějakou vizí na daný den, případně se domlouvá s editory, kteří už jsou v práci. Potom se s editorskými a zpravodajskými skupinami vytvoří plán a jde se na poradu šéfredakce. Tam zhodnotíme předchozí den, a řekneme si, co nás čeká. Na poradě nejsou pouze zprávaři, ale i lidé za kulturu, ekonomiku, sport a za magazíny. Šéf zpráv poté pracuje s tím, co si přinese z porady. Předá informace lidem, kterých se to týká, případně upraví plán a jde na poradu novin, abychom zbytečně nedělali jednu práci dvakrát. Šéf zpráv poté celý den sleduje provoz a pomáhá editorům a redaktorům. Když je nějaký větší projekt, jako třeba cesta lodí do Německa, tak domlouvá věci kolem toho. Pokud se něco stane, práce se může rázem změnit. Já jsem něco jako zástupce šéfredaktora, takže mým úkolem je hlídat celé zpravodajství, kam patří i ekonomika, kultura, finance a kraje. Tahle práce je ale mnohem méně akční a mnohem méně zajímavá. Může se týkat i vyřizování mailů od našich čtenářů. Pracuji i na projektech, teď jsme s týmem připravovali například projekt ke Karlu IV. Naše práce je tedy trochu odlišná, nicméně jsme zastupitelní. 10. Jak byste charakterizovala publicistický rozhovor? Publicistické jsou rozhovory, které jsme dělali v Lidech Česka. Jinak na iDNES jako takovém příliš publicistické rozhovory nejsou, protože to jsou věci, které vyžadují více času, než jsme do toho schopni dát. Vychází třeba v novinách v MF DNES jako celostránkové rozhovory. Je u nich třeba dobře položit otázky, ale hlavně najít správného člověka. Měl by mít co říct nejen k aktuálním věcem, ale i k těm obecným. Tyto rozhovory většinou dělá Zdeňka Trachtová.
124
11. Jak často publikujete rozhovory případně publicistické rozhovory? Je to více záležitost jednotlivých rubrik, než hlavního zpravodajství? Publicistické rozhovory na webu moc nemáme, protože na ně nemáme sílu. Třeba projekt Lidé Česka měl produkčního editora, který s kolegyní Trachtovou vymýšleli nejenom hosty, ale také je postupně domlouvali. Byla za tím i zákulisní práce. Děláme spíše zpravodajské rozhovory, které se zaměřují na aktuální události. 12. Stačí k publicistickému rozhovoru pouze jedna fotografie nebo u každého článku vyžadujete fotogalerii? Záleží případ od případu. U Lidí Česka jsme měli fotogalerii, protože jsme toho člověka chtěli ukázat i v jeho práci a životě. Je to spíš otázka na magazínové rozhovory, kde se snaží ty fotogalerie mít. Jestliže je to zpravodajský rozhovor, tak nám stačí jedna fotka, ale pokud jdeme do projektu typu Lidé Česka, tak si s fotkami i hrajeme. Fotky na stránce byly černobílé, a když jste na ně najela, tak se obarvily. 13. Používáte do fotogalerií i ilustrační fotografie případně fotografie, které vám poskytne přímo respondent? Když
máme
zpravodajský
rozhovor,
tak
používáme
i
archivní
fotografie
od respondenta. 14. Jaké zásady dodržujete při tvorbě titulků? Titulek nesmí být příliš dlouhý, musí se vejít do 72 znaků. Máme v něm rádi sloveso a ve zpravodajství nemáme rádi vykřičníky, pokud nemají nějaké oprávnění. Snažíme se v titulku říci to, co článek opravdu ukrývá, což možná v dnešní době není dobře. Nyní vyhrávají spíše tajemnosti na Facebooku, kdy si lidé otevřou něco nazvané „tomu neuvěříte“, ale k tomu jsme zatím nedospěli. 15. Používáte v rozhovorech nebo publicistických rozhovorech mezititulky? Pokud ano, v jakých případech? Pokud je text dlouhý, tak používáme mezititulky. 16. Podle čeho vybíráte respondenty pro publicistický rozhovor? O tom publicistickém rozhovoru s vámi nechci příliš mluvit. Budu vám říkat spíše zpravodajský, protože tam je to logické. Většinou uděláme nějakou zprávu a zjistíme, že člověk, který v té zprávě hovoří, by nám mohl odpovědět na více otázek, tak si ho vybereme. Například včera jsme k Panamě měli rozhovor s daňovým odborníkem26, aby nám vysvětlili, jakým způsobem se bude stát chovat, jestli tam
VLKOVÁ, Jitka. 2016. Panama je “tvrdý ráj”. Tam se buď něco skrývá, nebo legalizuje, říká expert. Ekonomika.iDNES.cz. Dostupné z: http://ekonomika.idnes.cz/panama-papers-rozhovor-expert-jirizezulka-fex-/eko-zahranicni.aspx?c=A160404_161438_eko-zahranicni_rts (7. 4. 2016) 26
125
je nějaký únik a podobně. Vybíráme si lidi, kteří jsou odborníky, s danou kauzou nemají nic společného a mohou k tomu něco říct. 17. Jaké jsou podle vás nejčastější chyby, jichž se redaktor může při psaní rozhovoru dopustit? Hlavně, když se nezeptá na všechno. Záleží ale, v jakém stavu rozhovor dělá. Jestliže je to rozhovor, kdy vám vyjde ministr ze dveří a vy máte šanci položit tři otázky, tak je to geniální, protože jste jediná, kdo ho má, a nikdo nepřemýšlí, jestli jste se zeptala na všechno. Jestliže je to plánovaný rozhovor, tak je třeba se pořádně připravit a vědět s kým mluvíme. Když je to ve zpravodajství, tak se musíme orientovat v té kauze a vědět, že daný člověk má oprávněný o tom hovořit. Může být i špatně zvolený respondent nebo špatně položené otázky, ale na druhou stranu ve zpravodajských rozhovorech se tyto chyby dělají málokdy, protože samotné zpravodajství nás nastrčí správným směrem. 18. Jak v redakci zpracováváte sociální témata? Jsme online redakce, jejímž posláním je dělat hlavně zprávy a dělat je co nejrychleji. Byť jsem hovořila třeba o projektu Umírání, tak nás takové věci vysilují. Vyžadují velkou přípravu, rozmysl a domlouvání věcí. Sociální témata děláme jako každé jiné téma. Jestliže je tam něco důležitého, tak to zaznamenáme. Pokud je téma dostatečně zajímavé, tak se k němu vrátíme rozhovorem, online rozhovorem nebo videochatem. Záleží na mnoha aspektech, především jak je to téma silné a jestli čtenáře baví. Není to tak, že bychom v redakci měli vyhrazeného třeba jednoho člověka. Zdeňka Trachtová má například školství, ale nemá tolik času, aby chodila na každou tiskovou konferenci a podobně. 19. Nabízíte respondentům rozhovorů autorizaci? Delší rozhovory se většinou autorizují. Chtějí to jak redaktoři, tak samotní zpovídaní, protože při dlouhém rozhovoru se člověk může snadno přeřeknout.
126
Informační rozhovor s redaktorkou Zdeňkou Trachtovou Den setkání: 5. dubna Funkce v redakci: redaktorka pro sociální a lidskoprávní témata a školství Působení na serveru iDNES.cz: od září 2012 1. Jak byste charakterizovala server iDNES.cz spolu s jeho jednotlivými rubrikami? Server iDNES.cz je jeden z nejčtenějších seriózních online serverů v Česku. Zaměřuje se především na zpravodajství, ale má i různé lifestylové rubriky. 2. Na jaký typ čtenáře se server iDNES.cz nejvíce zaměřuje? Nedělala
jsem
si
žádný
průzkum,
takže
na
tohle
nedokážu
odpovědět.
Na to by odpověděl spíš šéfeditor Petr Pravda. 3. Jak a v čem se nejvíce liší čtenáři tištěných a online médií? To nedokážu říct, to je opět spíš otázka na editory. 4. Jak a v čem se liší redaktoři online médií oproti těm v tištěných médiích? Rozdíl je v tom, že u onlinu je jedním z nejdůležitějších faktorů rychlost. Jakmile se něco stane, musí to být okamžitě na webu, což v novinách neplatí. Myslím si, že v novinách má redaktor víc času, ale to spekuluji, protože jsem v nich nikdy nepracovala. Redaktor v novinách píše jeden článek za den nebo dělá na jednom textu několik dní, zatímco webový redaktor musí být v práci vždy, když se něco stane. 5. Které typy článků nebo témata mají průměrně nejvyšší čtenost? Největší čtenost mají zprávy o nějaké mimořádné události, jako jsou teroristické útoky nebo jiné katastrofy a to hlavně co se týká Evropy. Působí tady faktor blízkosti. Kromě toho mají nejvyšší čtenost různá kontroverzní a výbušná témata. Mezi ně patří i téma uprchlíků, ale i věci týkající se různých národnostních menšin, například Romů. 6. Mohla byste popsat, jak vypadá typický den redaktora iDNES.cz? Záleží na plánu, který si dělám každý týden a na domluvě s mým šéfem Janem Vacou. Předem vím, kdy se koná tisková konference, na kterou bych chtěla jít nebo kdy mám domluvený rozhovor s nějakým člověkem. Ráno tedy přijdu do redakce a pracuji na textech, případně během dne odbíhám na tiskové konference, semináře, rozhovory nebo občas do poslanecké sněmovny. Když se nestane nic mimořádného, tak pracuji podle plánu. Hodně telefonuji, pak to přepisuji a na uších mám sluchátka, aby mě ostatní nerušili. Nicméně jakmile se stane něco mimořádného, je potřeba, aby na tom někdo okamžitě začal pracovat. Když zrovna nemůže nikdo z kolegů, tak dlouhodobější 127
věci z plánu jdou stranou a začínám pracovat na těch aktualitách. To se mi ale často nestává, protože jsem v redakci vyhrazená spíše pro dlouhodobější věci. 7. Jakými tématy se nejčastěji zabýváte? Nejčastěji píšu o školství a o sociálních tématech, ale i o různých věcech souvisejících s menšinami. Koncem minulého roku jsem se hodně zabývala i uprchlickou vlnou. Psala jsem o táborech v Bělé a dalších zařízeních pro uprchlíky, ale měla jsem i články o stereotypech, které se šíří o uprchlících a podobně. 8. Jak byste charakterizovala publicistický rozhovor? Třeba rozhovory, které jsem dělala celý loňský rok, do seriálu Lidé Česka27 byly publicistické. Takový rozhovor se nevztahuje k nějaké konkrétní aktuální události, ale je to třeba rozhovor o daném člověku. V seriálu Lidé Česka to byly rozhovory s obyčejnými lidmi, například s řádovou sestrou28 nebo s horníkem29. Byly to rozhovory o jejich životě, o tom, jaké to je pracovat jako horník nebo jaké je trávit celý den v klášteře. 9. Jak často publikujete rozhovory případně publicistické rozhovory? Je to více záležitost jednotlivých rubrik, než hlavního zpravodajství? To asi nedovedu říct. Na zpravodajství publicistické rozhovory moc často nevychází. Loni vycházeli každé pondělí, protože byl ten seriál Lidé Česka, ale letos vycházejí jen občas. Na rubrikách určitě vycházejí častěji, ale přesně nevím. 10. Máte v redakci nějaká písemná či ústní pravidla, kterými se řídí redaktoři píšící publicistické rozhovory? Pokud ano, jaká pravidla to jsou a dodržujete je za všech okolností? Úplně obecně máme etický kodex, kterým se musíme řídit při jakékoli práci, ale pravidla, které by se vztahovala přímo k rozhovorům, nemáme. Já třeba v naprosté většině případů dávám rozhovory autorizovat, ale nemáme žádné vnitřní pravidlo, které by to nařizovalo.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka. 2015-2016. Zprávy.iDNES.cz. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/lideceska.aspx (7. 4. 2016) 28 TRACHTOVÁ, Zdeňka. 2015. ŘÁDOVÁ SESTRA. Uvěřit je jako zamilovat se. Pak toužíte žít extrémně. Zprávy.iDNES.cz. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/lide-ceska-jeptiska-sestra-benedicta-dvd/domaci.aspx?c=A141127_132955_domaci_zt (7. 4. 2016) 29 TRACHTOVÁ, Zdeňka. 2015. HORNÍK: Důl je extrém. Rubeme kilometr pod zemí i v pětatřiceti stupních. Zprávy.iDNES.cz. Dostupné z: http://ostrava.idnes.cz/lide-ceska-hornik-zbynek-rzidky-dn1/ostrava-zpravy.aspx?c=A150317_093855_lide-ceska_zt (7. 4. 2016) 27
128
11. Akceptujete případné změny, které vám při autorizaci navrhne respondent? V naprosté většině případů je akceptuji. Někdy nepřijmu, když mi například hodně prodlouží otázky a celkově se příliš rozepíše. To mu text opět zkrátím a pošlu mu ho znovu. 12. Jak řešíte situaci, kdy respondent autorizaci vyžaduje? Autorizaci většinou sama nabízím. Když je to nějaké složitější téma, na které člověk není expert, tak je i lepší, když autorizace proběhne. Hlavně proto, aby se tam nedostala nějaká nepřesnost. 13. Jak dlouhé bývají publicistické rozhovory, které publikujete? Je redaktor předem omezen nějakým rozsahem? Tím, že jsme ne webu, tak rozsah nemusíme vůbec řešit. Publicistické rozhovory jsou určitě delší než zpravodajské, ale nedokážu říct, kolik normostran mají. Můžou mít ale třeba i dvacet otázek. 14. Jaký maximální rozsah může mít perex a úvodní odstavec, než položíte první otázku? Do perexu napíšu to úplně hlavní. Dvěma slovy napíšu, kdo to je a v infoboxu ho pak představíme podrobněji. Někdo dává i úvodní odstavec, ale já dávám pouze perex, který má 300 až 320 znaků, a poté už pokládám jednotlivé otázky. 15. Stačí k publicistickému rozhovoru pouze jedna fotografie nebo u každého článku vyžadujete fotogalerii? Pokud to jde, snažíme se vytvořit fotogalerii, ale není to nutné. Když si domlouvám rozhovor, tak si většinou rovnou domluvím i fotografa. Výjimečně je možné respondenta vyfotit i na mobil. 16. Používáte do fotogalerií i ilustrační fotografie případně fotografie, které vám poskytne přímo respondent? Ano, používáme. Vyžádala jsem si například fotografii Mikuláše Beka, protože se mnou zrovna nemohl fotograf. 17. Jak řešíte situaci, kdy se respondent nechce nechat vyfotografovat? To se asi ještě nestalo. Když se po telefonu domlouvám na rozhovoru, tak většinou rovnou řeknu, že se mnou přijde i fotograf. 18. Jaké zásady dodržujete při tvorbě titulků? Titulek musí být vystihující a nesmí být zavádějící. Zároveň ale musí být poutavý, aby čtenáře něčím zaujal, a musí se vejít do 73 znaků.
129
19. Používáte v rozhovorech nebo publicistických rozhovorech mezititulky? Pokud ano, v jakých případech? Pokud je rozhovor hodně dlouhý, tak nám mezititulky pomáhají strukturovat rozhovor. Pomáhají čtenáři se v textu lépe obrazově orientovat. 20. Podle čeho vybíráte respondenty pro publicistický rozhovor? Vybírám je podle okruhu mých zájmů a podle témat, kterým se věnuji v redakci. Jelikož píšu o školství a o sociálních tématech, tak si vybírám respondenty z těchto okruhů. Určitě je dobré si vybrat někoho, kdo je komunikativní. Pokud o někom vím, že umí dobře a výstižně hovořit, tak ho upřednostním. 21. Máte i nějaká další kritéria, podle čeho si vybíráte respondenty? Například když budete mít tři různé kandidáty vhodné pro rozhovor, podle čeho si vyberete? To už bude spíše nahodilé. Pokud to budou tři kandidáti, kteří si budou rovnocenní, tak bude záležet na tom, kdo se mi dřív ozve nebo kdo bude mít dříve čas. Pokud tam nejsou nějaké jiné kvality, tak rozhodne toto praktické hledisko. 22. Jak probíhá proces tvorby rozhovoru od výběru tématu, přes rešerši, setkání s respondentem, editaci až po publikování textu? Výběr tématu a respondenta mi schválí můj šéf, Jan Vaca. Poté už zavolám respondentovi a dohodnu se s ním na termínu. Dále kontaktuji fotoeditora, který mi domluví fotografa, kterému pak ještě upřesním čas a místo. Otázky pro rozhovor si připravím předem. Vždy si přečtu něco více o daném tématu a předem si stanovím okruhy, na které bych se chtěla zeptat, přičemž při samotném rozhovoru mě pak napadají ještě další otázky. Délka přípravy záleží na tématu. Když je krize a musím se připravit hodně rychle, tak mi stačí i hodina. Při samotném rozhovoru si pak zapnu diktafon a pro jistotu i nahrávání na mobilu. S respondentem hovořím většinou tak půl hodiny až hodinu. Poté už jedu do redakce nebo domů, kde rozhovor přepíšu. Pak ho ještě různě poupravím, aby vše dávalo smysl. Následně pošlu rozhovor k autorizaci a čekám, až mi ho respondent vrátí. To je občas kritická fáze, protože v redakci slíbím, že rozhovor co nejdříve vyjde, ale zároveň musím čekat, až mi ho ten člověk schválí. Nakonec už rozhovor posílám editorovi, který ho přečte a něco málo upraví. Pokud dělá nějaké větší změny, tak je se mnou konzultuje. Společně poupravíme ještě třeba titulek a pak už se jenom rozhodne, kdy rozhovor vyjde.
130
23. Pokládáte otázky jinak, než jste si je připravila? Přizpůsobuji se atmosféře. Pokud je rozhovor v ležérnějším duchu, tak nečtu otázky z papíru a klidně je řeknu svými slovy. Pokládám i doplňující otázky, které připravené nemám, ale pokud jsem nervózní nebo si nevím rady, tak je čtu z papíru. 24. Popište prosím publicistický rozhovor z hlediska stylistiky a použití jazykových prostředků. Řekla bych, že postupy a jazykové prostředky při zpracování zpravodajského a publicistického rozhovoru jsou stejné. 25. Jaké další formální a obsahové parametry musí publicistický rozhovor splňovat? Kromě titulku musí obsahovat ještě klíčová slova. Když se bude článek týkat například školství, tak bude klíčové slovo školství. Pokud v něm bude zmíněná ministryně, tak bude klíčové slovo ministryně Valachová a podobně. 26. Do jaké míry je podle vás vhodné editovat odpovědi respondenta? Občas je možné upravit neobratné formulace, slovosled nebo vypustit vycpávková slova. Určitě si ale nelze vymýšlet něco, co neřekl. Zkracovat se samozřejmě může, to děláme běžně, ale nesmí se změnit smysl toho, co řekl. 27. Která část publicistického rozhovoru je podle vás nejdůležitější a proč? Nejdůležitější je pro mě perex a titulek, protože podle nich se čtenář rozhoduje, jestli si rozhovor přečte. Musejí být napsané zajímavě a poutavě. 28. Jaké grafické nebo jiné označení používáte pro rozhovory případně publicistické rozhovory? Titulek je většinou napsán jako nějaký výrok dané osoby a za tím například „říká Valachová“ nebo to může být napsáno jako „VALACHOVÁ:“ a za tím nějaká citace. 29. Jaké jsou podle vás nejčastější chyby, jichž se redaktor může při psaní publicistického rozhovoru dopustit? Určitě je špatně, když se například fakticky splete. Některé rozhovory by také nemusely být tak dlouhé. Když se respondent opakuje, tak je dobré to vykrátit. Chybou taky je, když se redaktor špatně ptá. Například když nereaguje na to, co mu respondent říká a řídí se jenom podle toho, co má napsané na papíře. 30. Jak často se stává, že musíte nějakou informaci ještě dovolávat? To se stane pouze občas. Jednou jsem ale musela volat znovu kvůli celému rozhovoru, protože mi nefungoval diktafon. 31. Máte v redakci nějaký písemný etický kodex, který stanovuje zásady pro práci se sociálními tématy? Žádný speciální kodex neexistuje. 131
32. Jak v redakci zpracováváte sociální témata? Jak velký prostor jim v redakci dáváte? V celostátní redakci se šesti nebo sedmi redaktory na domácí rubriku je jeden redaktor, což jsem v tomto případě já, který se věnuje školství a sociálním tématům. Myslím si, že toto téma určitě není nějak podceňované. 33. Jak pracujete s respondentem při psaní článků o sociálních tématech? Redaktor musí brát ohled na to, že se baví s člověkem, který často není zvyklý na komunikaci s médii. V případě citlivějších témat musí být přizpůsobený i samotný přístup. Otázky nemůžou být tak ostré, jako bych si dovolila třeba u politika. 34. Do jaké rubriky iDNES.cz by se publicistické rozhovory na téma dobrovolnictví nejvíce hodily? Do zpravodajství.
132
