MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra výtvarné výchovy
Haptické koule – inspirace japonským uměním Doprovodný text k umělecké bakalářské práci
Brno 2014
Vedoucí práce:
Autorka:
Mgr. Bc. Alice Stuchlíková, Ph.D.
Beáta Komorníková
Bibliografický záznam KOMORNÍKOVÁ, Beáta. Haptické koule – inspirace japonským uměním. Brno, 2014. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, katedra výtvarné výchovy. Vedoucí bakalářské práce Alice Stuchlíková. 28 s. a 5 s. přílohy.
Anotace Praktická část bakalářské práce je prezentována souborem keramických haptických koulí. Mým cílem je dosáhnout jak zajímavého hmatového vjemu, tak i vizuálního, vyvolat v pozorovateli zvědavost a zapojit jej do díla. V doprovodném textu k bakalářské práci objasňuji návaznost na japonské umění, svou inspiraci, technologické postupy a fungování haptických koulí v praxi.
Annotation The practical part of my bachelor‘s thesis is represented by a set of ceramic haptic balls. My objective is to achieve an interesting texture and also a visual perception, to evoke curiosity in the observer and involve him into the artwork. In the accompanying script for the bachelor’s thesis I clarify the connection to Japanese art, my inspiration, technological methods and function of the haptic balls in practice.
Klíčová slova Keramika, haptika, japonské umění, zenová zahrada, čajový obřad, japonská keramika, japonismus, technologie keramiky, výpal, glazura.
Keywords Pottery, haptics, Japanese art, zen garden, tea ceremony, Japanese pottery, japonism, pottery technology, firing, ceramic glaze.
Prohlášení Hlavní část bakalářské práce je soubor keramických haptických koulí. Předložený text má charakter doprovodné zprávy k praktické bakalářské práci. Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Souhlasím, aby práce byla v elektronické podobě zpřístupněna ke studijním účelům v archivu závěrečných prací v informačním systému Masarykovy univerzity v Brně.
V Brně dne 27. 11. 2014
……………………………… Beáta Komorníková
Poděkování Děkuji paní Mgr. Bc. Alici Stuchlíkové, Ph.D. za vedení mé bakalářské práce a čas, jenž mi věnovala. Dále všem keramikům, kteří se se mnou podělili o své cenné zkušenosti a vybavení keramických dílen, a v neposlední řade svým přátelům a rodině za podporu.
OBSAH ÚVOD
6
1
JAPONSKÁ KULTURA A JEJÍ VLIV
7
1.1
Zenové zahrady
7
1.2
Čajový obřad
8
1.3 1.3.1 1.3.2 1.3.3
Japonská keramika Patron hrnčířů - Tóširó Temmoku Raku
10 11 11 12
1.4
Fenomén japonismus
12
2
UMĚLECKÝ ZÁMĚR
15
2.1
Inspirace
15
2.2
Cesta k dílu
16
3
POSTUP PRÁCE
18
3.1
Technologie koulí
18
4
HAPTICKÉ KOULE V DLANÍCH
22
5
INSTALACE
24
ZÁVĚR
25
Resumé
26
Summary
26
LITERATURA
27
ELEKTRONICKÉ DOKUMENTY
28
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
29
ÚVOD „S miskou čaje lze dosáhnout opravdového míru a mírumilovnost, která vyzařuje z misky čaje, lze sdílet“1
Nyní bych s vámi i já chtěla sdílet své vědomosti a poznatky o japonské kultuře, keramice a zkušenosti s keramikou. Cílem mé bakalářské práce je přiblížit filozofii, kterou je japonské umění protkáno a nastínit zásady, jimiž se řídí. V doprovodném textu k umělecké bakalářské práci zmiňuji některá odvětví japonské kultury, která mě při tvorbě keramických objektů ovlivnila, a která dle mého mínění nejlépe ilustrují míru duchovního vlivu a filozofie na japonské umění. Volně navazuji na svou maturitní práci ze střední školy, sadu haptických plastik. Mým záměrem je rozvinout téma haptických plastik, posunout meze, ve kterých jsem se doposud pohybovala a zpracovat téma na motivy japonského umění, čímž vzniká dílo, jež je možné označit jako japonismus. Umělecká část práce se skládá ze 17 koulí instalovaných v nízkých bedýnkách vysypaných pískem. V doprovodném textu popisuji vznik vlastního výtvarného díla od inspirace a nápadu, po celý technologický postup. Důležitou součástí uměleckého díla je jeho zprostředkování divákovi, proto neopomenu popsat i tento oddíl práce. Význam slova „koule“ se pro mě během mé práce změnil. Již za ním nevidím geometrický objekt, nýbrž hodiny práce a dřiny.
1
SÓŠICU, Sen XV. Cesta čaje, mysl čaje. Praha: Pragma, s. 15.
6
1
JAPONSKÁ KULTURA A JEJÍ VLIV
Japonsko je země s dlouhou kulturní tradicí budovanou několik tisíciletí, na jejíž tvorbě se podílelo několik myšlenkových proudů. Byl to zejména japonský domácí kult zvaný šintó, čínský konfucianismus, taoismus a indický buddhismus. Odkazy těchto myšlenkových proudů můžeme sledovat ve formě japonského jazyka, umění či náboženství.2 Duchovní svět měl v Japonsku vliv na všechna odvětví. Pro moji bakalářskou práci jsou však zásadní tři pojmy: zenová zahrada, čajový obřad, japonská keramika.
1.1 Zenové zahrady V období před středověkem byla do Japonska uvedena praxe hledání osobního osvícení prostřednictvím meditace - zenu. Intenzivní meditace byla součástí většiny buddhistických tradic, přesto zapustil čínský zen v Japonsku kořeny až na přelomu 12. a 13. století. Ranými zastánci zenu v Japonsku byli mniši buddhistické sekty Tendai, kteří se snažili učení zenu využít k obrodě tradičního japonského buddhismu. Na rozdíl od jiných japonských učení věřili, že osvícení lze dosáhnout ještě během současného života, pouze vlastním úsilím, bez přičinění jiné síly a je pouze potřeba uvědomit si vnitřní prázdnotu sebe sama, nahlédnout dovnitř sebe a najít tam Buddhu. Nejlepší cestou k osvícení je meditace, jež se nemusí praktikovat pouze vsedě v klášterech, ale je možné meditovat i při nejobyčejnějších denních činnostech, jako je uklízení, příprava jídla, odpočinek či práce na zahradě. 3 Zenové zahrady pocházejí z klášterů v Kjótu. V knize Svět Japonska si můžeme na straně 121 přečíst mýtický příběh o vzniku zenových 2
Srov. BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, s. 13; EARHART, H. Náboženství Japonska: mnoho tradic na jedné svaté cestě. V čes. jaz. vyd. 1. Praha: Prostor, 1998, s. 28. 3 COLLCUTT, Martin, Marius B. JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. 1. Vyd. Praha: Knižní klub, 1997, s. 114. 7
zahrad: „Existuje nádherný příběh mladého novice, kterému bylo dáno za úkol uklidit zahradu a který se zeptal svého mistra, kam by měl vyhodit odpadky. ‚Kde jsou odpadky?‘ zeptal se mistr a sebral ulomené větve a listy na spálení a přinesl malé kameny, aby zachytily kapky vody z okapů a nakonec po sobě zanechal pouze malou hromádku prachu a štěrku, kterou nahrnul zpátky do zahrady.“4 V zenových zahradách bývají využity stromy, keře, mech, voda a mosty. Častější jsou však tzv. suché zahrady, v nichž je využit pouze štěrk a kameny. Tyto zahrady můžeme chápat jako krajinu, kde uhrabaný štěrk s pískem znázorňuje vodu a kameny představují hory nebo oblaka. Jako nejtypičtější příklad takové zahrady je uváděna zahrada zenového chrámu Rjóandži, který byl založen roku 1450.5
1.2 Čajový obřad „Když se čaj připravuje z hlubokých vod mysli, jejichž hloubka je nekonečná, pak teprve přichází čanoju…“6
Čanoju – čajový obřad, znamená v překladu doslova „horká voda na čaj“.7 Čajovou kulturu stejně jako znalosti o pěstování čaje převzali Japonci s mnoha dalšími dovednostmi z Číny. V průběhu století čínský ceremoniál v Japonsku zdomácněl, byl však přetvořen zkušenostmi a názory na chápání a vidění světa, lidského konání i přírodních zákonů. Z čajových chýší se filozofie čajového obřadu brzy rozšířila do mnohých uměleckých odvětví. 4
COLLCUTT, Martin, Marius B. JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1997, s. 121. 5 COLLCUTT, Martin, Marius B. JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1997, s. 121. 6 ROSSEN, Diana. Rádce milovníka zeleného čaje. Praha: Pragma, 2000, s. 78. 7 COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1997, s. 120. 8
Za vznik čajového obřadu vděčí Japonci zakladateli zenového buddhismu Bódhidharmovi. Legenda vypráví, že Bódhidharma během svých dlouhých meditací usnul a ze vzteku nad usnutím si potom utrhl oční víčka, ze kterých vyrostly první čajovníkové keře. Čínští Zenoví mniši popíjeli čaj nejen na povzbuzení mysli a těla během dlouhých meditací, ale popíjeli jej také rituálně z jedné misky právě před obrazem Bódhidharmy. Do Japonska se čaj dostal na konci 6. století spolu s příchodem buddhismu a již do této doby spadají základy čajového obřadu, založeného na nových filozofických směrech. 8 Ze zenových klášterů se tak do světské společnosti šířil kromě zenového učení i zvyk pití čaje. Během 15. a 16. století se čajové zvyky v Japonsku zdokonalily a ustálila se jejich podoba. Čajová kultura a filozofie kolem čajů dostala díky svým úzkým vazbám na zenový buddhismus název čadó – „cesta čaje“. Dá se říci, že čadó je označení pro umění, kulturu a filozofii, která pití čaje v Japonsku provází, zatímco čanoju je samotný čajový rituál, který se považuje za vrchol celého čadó – „cesty čaje“.9 Smyslem samotného čajového obřadu čanoju je dosažení harmonie, soulad mezi hostitelem a hosty, tělem a myslí, člověkem a přírodou. Žádný pohyb není nahodilý nebo spontánní, vše má svůj význam a filozofii. Při čajovém obřadu se smazávají sociální rozdíly, chová se úcta k člověku jako takovému. Úcta se ostatně prokazuje i neživým předmětům, například čajovému nádobí či kaligrafii, která zdobí čajový domek.10 Čajový obřad je dále úzce spjat s estetickým a morálním ideálem wabi – ideálem kultivované chudoby, půvabu omšelého a objevování krásy v prostotě a jevech zdánlivě všedních a obyčejných.11 Čajový obřad můžeme shrnout do sedmi zásad, jež formuloval v 16. století čajový mistr Sen no Rikjú: „Udělej lahodnou misku čaje. Urovnej dřevěné uhlí tak, aby se v něm ohřála voda. Květiny uprav tak, jak vypadají na louce. V létě vyvolej zdání chladu, v zimě tepla. Konej vše s předstihem. Buď připraven na déšť. A měj ohledy ke každému, 8
THOMOVÁ, Soňa, Zdeněk THOMA a Michal THOMA. Příběh čaje. 1. vyd. Praha: Argo, 2002, s. 91 a 92. 9 THOMOVÁ, Soňa, Zdeněk THOMA a Michal THOMA. Příběh čaje. 1.vyd. Praha: Argo, 2002, s. 115 a 116. 10 THOMOVÁ, Soňa, Zdeněk THOMA a Michal THOMA. Příběh čaje. 1. vyd. Praha: Argo, 2002, s. 134 a 135. 11 BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, s. 143. 9
v jehož společnosti se ocitneš.“ 12 Ač jsou tyto zásady jednoduché, zrcadlí se v nich promyšlená filozofie a umění čajového mistra a dodnes tvoří základní pilíře čajového obřadu.13
1.3 Japonská keramika Za dlouhá tisíciletí vývoje dosáhla japonská keramika mimořádné technické i estetické úrovně. Keramika je v Japonsku spjatá s každodenním životem – slouží k pití čaje, vína, ke stolování nebo jako nádoby k uchovávání potravin. Nemá však být pouze krásná, či účelová, tyto dva aspekty jdou v japonské keramice ruku v ruce.14 Keramika má v Japonsku dlouholetou tradici. Nejstarší nalezená japonská keramika je bezpolevová měkká hrnčina, která spadá do 8. tisíciletí př. n. l. Již od této doby můžeme v keramice sledovat čínské a korejské vlivy. Z 1. století našeho letopočtu pochází tvrdá bezpolevová hrnčina nazývaná sue. Keramika typu sue byla zpočátku vytvářena především korejskými hrnčíři, kteří se na území Japonska usazovali. Postupně tato keramika v Japonsku zdomácněla a technologické postupy si osvojili i japonští hrnčíři. Keramika sue byla vytvářena již na hrnčířském kruhu, zpočátku byla neglazovaná, později na ni hrnčíři aplikovali nazelenalou až žlutohnědou polevu. Vypalovala se v pecích anagama, ve kterých hrnčíři dosahovali teplot až 1200 °C. Od 7. století se v keramice prosazoval silný čínský vliv. Již v této době japonští hrnčíři vyráběli v malé míře čajovou keramiku. Její největší rozmach však nastal až ve 13. století s příchodem zenového buddhismu, který šířili mniši vracející se ze studijních pobytů v Číně.15
12
SÓŠICU, Sen XV. Cesta čaje, mysl čaje. Praha: Pragma, s. 37. THOMOVÁ, Soňa, Zdeněk THOMA a Michal THOMA. Příběh čaje. 1. vyd. Praha: Argo, 2002, s. 138. 14 HRDLIČKA Zdeněk, Věnceslava HRDLIČKOVÁ, Japonská keramika každodenního života, 1981, s. 2. 15 Srov. HRDLIČKA Zdeněk, Věnceslava HRDLIČKOVÁ, Japonská keramika každodenního života, 1981, s. 2. a 3.; THOMOVÁ, Soňa, Zdeněk THOMA a Michal THOMA. Příběh čaje. 1. vyd. Praha: Argo, 2002, s. 156. a 157. 13
10
1.3.1
Patron hrnčířů - Tóširó
Do Číny však nejezdili pouze mniši, ale i řemeslníci a umělci. Roku 1223 se na čtyři roky do Číny vydal Kagesama Kató Širózaemon, kterému zkráceně říkali Tóširó, aby se zde naučil hrnčířskému umění. Po návratu se usadil ve městě Setu, kde se nachází bohatá ložiska bílé hlíny připomínající porcelán, a jako jeden z prvních začal vyrábět široké polévané misky na šlehaný čaj – čawany a dózy čaire na uchovávání čajového prášku. Díky Tóširóvi a jeho následovníkům keramika zlevnila, čajové nádobí bylo dostupnější pro nižší sociální vrstvy a čajový obřad se šířil i mezi prostý lid. Seto tak zůstalo až do 15. století centrem hrnčířské tvorby a pojmenování výrobků ze Seta – setomono – natolik zdomácnělo, že se tak v centrální oblasti Japonska brzy nazýval každý hrnčířský výrobek. Právě Tóširóvi mohou být Japonci vděční za jeden z prvních impulzů vedoucích ke vzniku tradiční čajové keramiky. Dodnes je uctíván jako prapředek a patron hrnčířů.16
1.3.2
Temmoku
Jelikož importované keramiky z Číny bylo málo a čajové nádobí bylo důsledkem toho drahé, snažili se japonští mistři čínské výrobky napodobovat. Velkou touhou japonských hrnčířů bylo napodobit především glazuru Temmoku ze sungské Číny, zvanou také zaječí srst. Po mnohých experimentech se zemitými glazurami s vysokými příměsemi oxidů železa dospěli na přelomu 14. a 15. století hrnčíři v oblasti Seta k uspokojivému výsledku – lesklé glazuře temně hnědé barvy s jakoby olejovými odlesky. 17 Z japonských dílen však nevycházely výrobky inspirované pouze Čínou či Koreou. Během experimentování si japonští hrnčíři přetvořili keramiku k obrazu svému a vyráběli tak výrobky ryze japonské.18
16
THOMOVÁ, Soňa, Zdeněk THOMA a Michal THOMA. Příběh čaje. 1. vyd. Praha: Argo, 2002, s. 157. 17 Srov. THOMOVÁ, Soňa, Zdeněk THOMA a Michal THOMA. Příběh čaje. 1. vyd. Praha: Argo, 2002, s. 157; FAHR-BECKEROVÁ, Gabriele a kol. Umění východní Asie. 1. vyd. Praha: Slovart, 2009, 739 s. ISBN 978-80-7391-263-5. 18 THOMOVÁ, Soňa, Zdeněk THOMA a Michal THOMA. Příběh čaje. 1. vyd. Praha: Argo, 2002, s. 157. 11
1.3.3
Raku
Nejtypičtější a ve světě nejznámější japonskou keramikou je raku. Mistrovsky jednoduché čajové misky jsou přímo ztělesnění principu wabi a pravým opakem dovážených čínských precizních výrobků. Povětšinou byly vyráběny ručně, v důsledku čehož měly nepravidelný tvar, výpal nepřesahoval 950 °C. Po dosažení této teploty se rozžhavené výrobky vyjmuly z pece a byly vloženy do suchého listí nebo do jiného silně redukčního prostředí. 19 Otisky od kleští a krakelování glazur způsobené rychlým zchlazením byly vysoce žádoucí a obdivované. O vznik raku keramiky se zasadil čajový mistr a propagátor principů wabi Sen no Rikjú ve spolupráci s kjótským hrnčířem Čódžirem, k čemuž se také váže příběh. „Čódžiró kdysi vyrobil nástřešní figuru čínského lva pro hrad Džurakudai, v němž sídlil vládce Japonska Hidejoši. Když zanedlouho čajový mistr Sen no Rikjú daroval Hidejošimu jednu z Čódžiróových rustikálních čajových misek, poslal mocný vládce hrnčířovi jako poděkování zlatou pečeť se znakem Raku, což znamená radost a potěšení. Protože tento znak tvoří zároveň střední část názvu Džurakudai, dal tím Hidejoši najevo, že si velmi považuje obou Čódžiróových prací. Znak Raku se brzy vžil jako název originálních čajových misek a Čódžiróovi potomci si ho zvolili za rodové jméno.“20
1.4 Fenomén japonismus Ve Slovníku pojmů z dějin umění se na straně 469 že „žaponerie (z franc.), také japonismus, [je] japonských motivů a uměleckých předmětů […] od impresionismu po secesi zejména v jednotlivých umění, grafice, malbě, a rovněž ve sběratelství.“21
můžeme dočíst, exotická móda zvlášť zřetelná oborech užitého
S nástupem období Meidži (1868-1912) se Japonsko po téměř dvou stoletích izolace otvírá mezinárodním obchodním vztahům a evropská 19
Srov. THOMOVÁ, Soňa, Zdeněk THOMA a Michal THOMA. Příběh čaje. 1. vyd. Praha: Argo, 2002, s. 157; ŽÍLA, Karel. Průvodce keramika. 1. vyd. Praha: Grada, 2005, s. 95. 20 THOMOVÁ, Soňa, Zdeněk THOMA a Michal THOMA. Příběh čaje. 1. vyd. Praha: Argo, 2002, s. 157 a 158. 21 BLAŽÍČEK, Oldřich J. a Jiří KROPÁČEK. Slovník pojmů z dějin umění: názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. 2. vyd. Praha: Aurora, 2013, s. 469. 12
kultura může začat vstřebávat vlivy japonské estetiky. Od druhé poloviny 19. století přichází do Evropy s přílivem japonského umění nová vlna poznání Japonska. Tento fenomén, který se stal novým stylem západního umění, označujeme jako japonismus.22 Japonismus se však neprojevoval pouze ve výtvarné oblasti, ale prosakoval také do literatury a společenského života. Svět Japonska byl lidem přibližován prostřednictvím výstav japonského umění, čajoven, japonských interiérových prvků, odívání, divadla, hudby a literárních japonerií.23 Japonské užité umění bylo nejprve nabízeno divákovi zasazené v evropském kontextu uměleckého stylu. V praxi to byly např. fotografie nebo obrazy instalované v interiéru s japonskými doplňky. Toto začlenění japonských prvků v duchu navození exotického romantismu nazýváme japonérií. 24 Umělci odmítají současné akademické tradice a hledají nové výrazové prostředky, které nacházejí právě v japonských dřevorytech ukijo-e.25 České země sice nepatřily k evropským mocnostem obchodujícími s Dálným východem, přesto nezůstaly nedotčeny asijskými vlivy, které v 19. století pronikaly do evropského umění. Zpočátku převažoval úmysl ovlivněný hnutím Arts & Crafts, jež mělo za cíl zlepšit řemeslnou úroveň průmyslových výrobků a dovést výrobu k větší vyspělosti. Inspirován řadou průmyslových výstav konaných v Evropě a ovlivněn americkým prostředím, ve kterém strávil deset let, budoval Vojta Náprstek v Praze v domě U Halánků soukromé muzeum, jež bylo po roce 1946 zaměřeno výhradně na orientální kultury.26 Wikipedie uvádí, že: „Náprstkovo muzeum se v 19. Století stalo jedním z kulturních a vzdělávacích center české inteligence. Mnoho jeho sbírkových předmětů pochází z darů jak od zakladatele muzea Vojtěcha Náprstka, tak od jeho přátel a známých z řad českých exulantů, cestovatelů a etnografů. Muzeum má velmi obsáhlý sbírkový fond, z něhož je pro veřejnost zpřístupněna pouze jeho malá část.“27 22
HÁNOVÁ, Markéta. Japonismus v českém umění: Japonisme in Czech art = Cheko ni okeru japonizumuten. Praha: Národní galerie, 2014, s. 5. 23 HÁNOVÁ, Markéta. Japonismus v českém umění. Praha: Národní galerie, 2014, s. 6. 24 HÁNOVÁ, Markéta. Japonismus ve výtvarném umění v Čechách. Praha: Národní galerie, 2010, s. 22. 25 OTTO, Eugen. Emil Orlik: Leben und Werk 1870-1932 : Prag, Wien, Berlin. Wien: Brandstätter, 1997, s. 27. 26 HÁNOVÁ, Markéta. Japonismus v českém umění. Praha: Národní galerie, 2014, s. 18. 27 Náprstkovo muzeu asijských, afrických a amerických kultur. In: Wikipedia the free encykclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001 – 1014 [cit 13
Jedním z prvních umělců, kteří se rozhodli vycestovat do Japonska, aby se seznámili s japonskou kulturou a japonskou grafickou technikou dřevořezu, byl malíř a grafik německého původu Emil Orlik.28 Cesta do Japonska vzbudila v uměleckých kruzích značnou pozornost, věhlas Emila Orlika po návratu roku 1901 značně stoupl. Publikoval a přednášel své zkušenosti z Japonska a plně se zapojil do činnosti Vídeňské secese vedle umělců, jako jsou Gustav Klimt či Josef Hoffman.29 Ve svých výtvarných dílech Emil Orlik prezentuje zvládnutí techniky dřevorytu včetně dekorativnosti, kompozice a motivů, které jsou japonskému umění vlastní.
2014-11-30+. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1prstkovo_muzeum_asijsk%C3%BDch,_africk% C3%BDch_a_americk%C3%BDch_kultur 28 HÁNOVÁ, Markéta. Japonismus v českém umění: Japonisme in Czech art = Cheko ni okeru japonizumuten. Praha: Národní galerie, 2014, s. 32. 29 ŽIDIVSKÉ MUZEUM V PRAZE: Emil Orlik (1870–1932) Podobizny přátel a současníků *online+. Židovské muzeum v Praze: ©2004 *cit. 2014-11-28+. Dostupné z: http://www.jewishmuseum.cz/cz/vystavy/czorlik.htm 14
2 UMĚLECKÝ ZÁMĚR Svět možností, který se mi otevírá, když beru do ruky kus hlíny, propojení živlů a celá filozofie keramiky – to jsou věci, které mě nepřestávají fascinovat již několik let. Hlína vytažená ze země ve své přírodní surové podobě. Zpracovaná a smíchaná s vodou, aby získala svou tvárnost. Usušená vzduchem a vypálená ohněm, aby již navždy nesla podobu vtištěnou autorem. Lidé, kteří do ní vkládají již celá tisíciletí své vize, pocity, touhy. To vše v sobě skrývá dlouhou historii a tradici. Od pravěkých lidí sedících u ohňů, přes japonské mistry, starověkou řeckou keramiku, řemeslně zručné habány až po současnou keramickou tvorbu. Keramika zkrátka lidstvo vždy fascinovala, fascinuje a snad i nadále fascinovat bude. Chovám úctu k celé technologii keramiky. Vše začíná pečlivým výběrem hlíny. Je nutné již předem zvážit druh výpalu i volbu glazur. Celý proces tvoření z hlíny provází neustálý strach a nejistota z výsledku. Zpočátku to jsou pouze obavy, jestli některý z výrobků při sušení nepraskne. Po prvním výpalu, když se z pece vytáhnou všechny výrobky neporušené, přichází nakrátko úleva. Na řadě je glazurování, ostrý výpal a posledních pár hodin napětí před otevřením pece. Do pece vniká první světlo, keramik konečně spatřuje finální výsledek své práce. Zdaří-li se dílo, umělec si užije svou chvilku slávy a blažený pocit z dobře vykonané práce. Je to droga, vášeň na celý život a zároveň hra, kterou chcete hrát znovu a znovu.
2.1 Inspirace Kde by byl umělec bez inspirace? Bez inspirace není nápadu, bez nápadu není díla a bez díla není umění. Inspirace je ta tajná esence, která umělce žene stále dopředu, nutí ho své práce nezanechat a vymýšlet stále další a další umělecké záměry. Stejně tak i já se pídím po každém podnětu, který mi pomůže určit směr mé práce. 15
Nevyčerpatelnou pokladnicí inspirace je pro mě čajovnová kultura. Čajovny se svou vůní dálného orientu, čaji a nezapomenutelnou atmosférou mě provází od mých patnácti let. Zde jsem získala všechny vědomosti o přípravě, chuti či historii čajů, viděla jsem mnoho čajových obřadů a rukama mi prošel nespočet čajové keramiky. A právě v čajovnách si mě našlo Japonsko. Největší inspiraci nacházím právě v Japonsku. Obdivuji jak japonské umění, tak celou japonskou kulturu. Precizní práce mnohdy anonymních mistrů, práce s povrchem a jakoby nahodilé chyby ve mně vyvolávají úžas. Každý kus japonské keramiky je jedinečný, něčím zajímavý. Nutí mě, abych si ho vzala do ruky, vyzývá mě k pohlazení těch náhodných nedokonalostí, ke zkoumání miniaturních detailů na střepu i glazuře. Koule je nejdokonalejší tvar, který nám příroda dala. Zároveň je to i tvar, na kterém lze spatřit každou nerovnost. Stačí malý vryp a na jinak hladké kouli ho nepřehlédnete. Keramická koule v sobě skrývá pro autora nesčetné možnosti namodelování, vrypování, promačkávání nebo vyhlazování. Povrch následně ožije hrou světla a stínu a stane se univerzálním jazykem, jenž promlouvá v dlaních každého. Baví mě vytváření kontrastů a protikladů i hledání malých detailů, abych je mohla vyzdvihnout. U každé koule již od začátku plánuji celý technologický postup. Od prvního vmáčknutí do formy, přes výpal až ke glazuře. Tvořím promyšleně i spontánně. Vzory nechávám prolínat, překrývám je přes sebe, narušuji celek nebo se ho naopak snažím podpořit. Inspiraci pro vzory si beru z přírody. Zkoumám dopodrobna šišky, dívám se, jak jsou poskládané okvětní plátky růže, pohazuji si s jablky nebo si beru do ruky oblázky a zjišťuji, jak působí v dlani.
2.2 Cesta k dílu Všichni to jistě znáte. Jste v galerii, před vámi visí na zdi obraz s barvou nanášenou v obzvlášť silných vrstvách a vy se ho tolik toužíte dotknout. O kus dál vás od plastiky se zajímavou strukturou povrchu odděluje červený provaz, který jasně zakazuje jakýkoliv dotek. Mým prvotním záměrem bylo vytvořit předmět, který bude pozorovatele přímo 16
vybízet k doteku a bude si ho sám chtít vzít do rukou. Předmět, který svým účelem bude až rituální, lidé ho budou chtít mít doma a jež bude mezi lidmi navozovat příjemnou atmosféru. Z mlhy nápadů se nakonec vynořil záměr vytvořit sadu hapticky zajímavých předmětů – tedy předmětů, jež budou podněcovat k aktivnímu hmatovému vnímání. Výchozím bodem pro mou práci bylo setkávání přátel u čaje. Pozorovala jsem lidi během čajových obřadů, kdy vládne poklidná meditační atmosféra. Sledovala jsem, jak berou do dlaní čajovou keramiku a jaký mají všeobecně vtah ke keramice. Skládala jsem k sobě střípky svého pozorování a nakonec jsem dala formu své práci a rozhodla jsem je pro tvar koule. Cílem mé práce je vytvořit sadu keramických haptických koulí, která bude zajímavá po stránce vizuální i hmatové. Ráda bych v pozorovateli vzbudila zájem o dílo, donutila jej použít jiný smysl než pouze zrak. To bych ráda umocnila ještě kuličkami ukrytými v některých koulích. Ty v koulích jemně rachotí a vzniká tak lehká vibrace jako další vjem.
17
3 POSTUP PRÁCE Technologická stránka keramiky je základní stavební kámen celé keramické tvorby. Já se však snažím ctít i nepsané zásady řemesla. Hlína je pro mě hmota, ke které chovám úctu a dle toho k ní přistupuji. Na začátku celého procesu tvoření je však nejprve nápad. Mlhavá vize, pohnutka v duši umělce, kterou je potřeba chytit, usměrnit a zamknout na papíře. Když vše dostane jasnější kontury, je načase začít přemýšlet, jak dané výtvarné dílo zhotovit.
3.1 Technologie koulí Při výrobě keramických koulí se nabízelo hned několik způsobů výroby. Bylo to točení na kruhu, vytváření pomocí formy nebo modelování z ruky. Žádný z těchto postupů výroby není špatný, pro můj záměr je však nejvhodnější vytváření pomocí vmačkávání do formy. Je tak možné dosáhnout velké vzájemné tvarové identity koulí a postup práce je i relativně rychlý. Na výrobu formy jsem použila sochařskou sádru spolu s dalšími pomůckami – plastovou misku s rovným dnem, rozpůlený balónek a mýdlo. Misku jsem zevnitř vymazala mýdlem, doprostřed jsem opatrně položila půlku malého balónku, taktéž pomazaného mýdlem, a vše jsem opatrně zalila sádrou. Mýdlo zde plní funkci separační látky, aby se hotová sádrová forma dala lehce vytáhnout z misky a oddělit od míčku. Pro urychlení další práce jsem si sádrové formy vyrobila dvě. Před použitím musely formy pořádně proschnout. Tento proces trval zhruba dva dny. Poté byly formy již připraveny k použití. Ke slovu přichází konečně hlína. Volba padla na točířskou hlínu s označením MA firmy Keramika Pávek pro její světle krémovou barvu po výpalu, dobré vlastnosti při modelování drobnějších předmětů a možnost pálit hlínu až na 1250 °C. Do polokulových forem jsem hlínu 18
vkládala buď v plátech, nebo po malých kouscích. To mělo za výsledek, že některé polokoule jsem vytáhla s hladkým povrchem a jiné již zdobené strukturou zanechanou po vmačkávání drobných kousků. Polokoule v kožovitém stavu jsem lepila k sobě. Toto lepení jsem na některých koulích nechala přiznané. Všechny koule jsou opatřeny malou dírkou, aby měl při výpalu kudy uniknout rozpínající se horký vzduch a koule nepraskly. Koule jsem dál dekorovala promačkáváním, vrypováním, reliéfem, zdobením vlastními razítky nebo jsem je vyhladila do lesku oblázkem. Do několika vybraných koulí jsem uzavřela malou kuličku. Výsledkem je cinkající koule a překvapený pozorovatel, který takový vjem nečeká. Mezi čekáním, než budu moci vytáhnout hliněné polotovary z formy, jsem vymodelovala i pár koulí z volné ruky. Tvoří protiklad ke koulím z formy, u kterých podtrhují jejich geometrii. Svou živelností a hladkým povrchem připomínají velké oblázky a jsou velmi příjemné do dlaně. Jedním z nejdůležitějších procesů při výrobě keramiky je výpal, protože hlína se při něm stává keramikou. V prvním výpalu – tzv. přežahu se hlína pálí do teploty 950 °C. Při teplotách od 150 °C do 300 °C během přežahu odchází mechanicky vázaná voda, při teplotách od 500 °C do 600 °C se vypařuje voda chemicky vázaná. Keramický střep ztrácí plastičnost, dochází ke zhutnění a smršťování hlíny.30 Dalším krokem před finálním výpalem je výběr a aplikace glazur. Glazura je tenká vrstva anorganického skla natavená na keramickém střepu. 31 Výběr glazury a způsob nanášení jsem volila podle jednotlivých koulí i povahy výpalu. Používala jsem nanášení glazury štětcem, zatírání i stírání glazury, namáčení do glazury a polévání. Prvních sedm koulí jsem vypálila v elektrické peci. Výpal v takové peci je díky nepřítomnosti plamene velmi sterilní a výsledek práce jde tudíž lehce předvídat. V návaznosti na tato fakta jsem hledala světlou glazuru, která by podtrhla čistotu provedení. Volba padla na bílou vysokotavnou glazuru, do které jsem přidala přibližně 10% šlemovky. Šlemovky jsou jedny z nejjednodušších glazur. Vyrábí se z nízkotavných jílů a hlín, znečištěných obsahem železa či jiných kovů a s vysokým obsahem vápence. Barevná škála se pohybuje od žluté, přes okrovou 30 31
ŽÍLA, Karel. Průvodce keramika. 1. vyd. Praha: Grada, 2005, s. 21. ŽÍLA, Karel. Průvodce keramika. 1. vyd. Praha: Grada, 2005, s. 70. 19
a různé odstíny hnědé až po téměř černou. Patří mezi ně i glazury temmoku.32 Moje výsledná glazura byla světle krémové barvy s tmavě hnědými tečkami. Výpal proběhl na 1260 °C. V Josefském údolí nedaleko Adamova probíhá každoročně akce s názvem Setkání ve střední části Moravského krasu. V areálu Staré hutě se sejdou uhlíři, kováři a keramici, kteří předvádí veřejnosti svá řemesla. Řemeslo keramiků zde reprezentují studenti z Brněnské Vyšší odborné školy restaurátorské, a právě díky učiteli z této školy mi bylo umožněno zúčastnit se středověkého výpalu a vypálit zde tři z mých koulí. Výrobky z tohoto výpalu se nazývají zakuřovaná keramika. Zakuřovaná keramika je jeden z nejstarších typů keramiky, který byl nalezen ve střední Americe, jihovýchodní Asii a východní Evropě. Vyznačuje se černým, často kovově lesklým, neglazovaným střepem, výpal probíhá v teplotním rozmezí 900 – 1100 °C. V konečné fázi výpalu se pec uzavře, což má za následek vznik silně redukčního prostředí, kde je přebytek uhlíku, který nemůže v důsledku nedostatku vzduchu vyhořet. Kyslík je tudíž odebírán z glazur a ze střepu, čímž se mění jejich barevnost. Prostředí je dále plné popela, sazí a jiných látek, ty zanesou póry na střepu, keramika se stane vodě nepropustnou.33 Výpal v Josefovském údolí probíhal v peci postavené z nepálených cihel, kde byla jako pojivo použita hmota vniklá rozplavením několika těchto cihel. Pec byla jednokomorová, částečně zapuštěná v terénu, se vzestupným plamenem a dvěma topeništi. Jako palivo bylo využito dřevo z okolních lesů. Samotný výpal trval přibližně osm hodin. Při dosažení teploty 1150 °C se horní průduch a topeniště zazdily cihlami, aby se zabránilo přístupu vzduchu. Poté se pec nechala vychladnout. Vytažení výrobků probíhalo za přítomnosti hostů Setkání ve střední části Moravského krasu. Třetí výpal, který jsem měla možnost podniknout, byl výpal v plynové barelové peci, kterou mi včetně své dílny poskytla keramička z Lanžhotu, paní Ciprysová. Na koule jsem se tentokrát rozhodla použít více glazur, abych dosáhla větší rozmanitosti celé sady. Tři koule jsem zatřela oxidem železa (tzv. fepren Fe2O3), což má za výsledek přírodní, železitě červenohnědý, matný povrch a detailní vykreslení struktury 32 33
ŽÍLA, Karel. Průvodce keramika. 1. vyd. Praha: Grada, 2005, s. 84 a 117. ŽÍLA, Karel. Průvodce keramika. 1. vyd. Praha: Grada, 2005, s. 32 a 33. 20
na povrchu koulí. Na další kouli jsem aplikovala glazuru s označením BSZ 672. Glazura má světle hnědou barvu, v promačkaných segmentech tmavě zelenou s krvavě rudými odlesky. Následující dvě koule jsou naglazovány glazurou paní Ciprsysové složené ze 78 % živcem sodným (Na2 . Al2O3 . 2 SiO2), 20 % plavenou křídou (CaCO3) a z 2 % mědí (Cu). Poslední kouli modelovanou z ruky jsem ponechala bez glazury. Samotný výpal trval téměř čtyři a půl hodiny, maximální dosažená teplota byla 1250 °C. V poslední fázi se do pece přihodilo několik dřevěných třísek, následně se pec uzavřela, aby vznikla redukční atmosféra. Výsledek této redukce je znatelný na koulích s poslední jmenovanou glazurou obsahující měď. V místech, kde proběhla redukce, vyšla glazura v červené barvě. Naopak střep, který byl obklopen oxidační atmosférou, je zelené barvy. I když je práce s keramikou časově náročná činnost a cesta k hotovému dílu je dlouhá, nevýslovně mě baví. Během práce se samotnou hlínou se soustředím pouze na objekt, jenž právě tvořím. Celý svět ustoupí do pozadí a má pozornost je koncentrována pouze do keramických špachtlí a mých prstů. Během výpalů je naopak čas na vzájemnou výměnu zkušeností kolegů keramiků a keramiček. To jsou důvody, proč mě keramika tolik naplňuje.
21
4 HAPTICKÉ KOULE V DLANÍCH Hmatem dokážeme o předmětech získávat mnoho informací - zda je daný předmět měkký, tvrdý, jakou má strukturu na povrchu nebo jestli je studený či teplý. Zkoumání hmatem a jistá zvědavost, která nás vybízí k dotýkání se věcí, je nám přirozená. A právě na těchto aspektech jsem stavěla svoji práci. V závěrečné fázi své práce jsem celou sadu koulí umístila do prostoru čajovny. Mým záměrem bylo sledovat, jak návštěvníci čajovny na koule reagují a které koule si berou nejčastěji do rukou. Neprováděla jsem však žádný systematický průzkum, jelikož jsem přesvědčena, že taková práce by nekorespondovala s povahou mého díla. V čajovně ve skupině přátel jsem navodila klidnou meditační atmosféru. Uspořádala jsem jednoduchý čajový obřad a krátce jsem přítomným osvětlila, k čemu mají mé haptické koule sloužit. Je nutno podotknout, že čajový obřad nebyl onen japonský, jenž jsem popisovala ve 2. kapitole, ale čínský čajový obřad kung-fu. V Číně totiž nemá čajový obřad přesně stanovená pravidla, protože by to odporovalo taoistickému vnímání přirozeného běhu dějů a věcí. Během čajového obřadu kung-fu se klade důraz pouze na vhodný výběr čaje, čajového nádobí, pečlivé přípravě a pití čaje v kruhu podobně naladěných přátel.34 Během pití čaje jsem pozorovala, které koule si lidé berou do ruky častěji, které koule se líbí spíše mužům a které ženám. Překvapilo mě, že všeobecně oblíbenější byly koule s přírodním hladkým povrchem než koule s dekorem a koule naglazované Předpokládala jsem, že i koule glazované budou pro lidi zajímavé. Jako další vedly v oblíbenosti koule s ukrytou kuličkou vevnitř. Někteří lidé s rachotícími koulemi zacházeli až agresivně a během zběsilého cinkání mi kladli otázku, zda se koule nerozbije. Mnoho lidí bylo také překvapeno lehkostí koulí, někteří jimi pohazovali či žonglovali. To ve mně vzbuzovalo hrůzu a žonglování bylo následně 34
THOMOVÁ, Soňa, Zdeněk THOMA a Michal THOMA. Příběh čaje. 1. vyd. Praha: Argo, 2002, s. 341. 22
zakázáno. Muže nejčastěji zaujala koule se špičatými pyramidkami. Touto koulí se také někteří rozhodli vzájemně masírovat. Potěšující pro mě bylo zjištění, že se přece jen každému líbí koule jiná. Zpřístupnění díla divákovi je pro umělce radostná záležitost. Ještě povzbudivější je však vidět, jak se naplňuje původní umělcův záměr. Mně se tohoto potěšení dostalo. Mé koule kolovaly z ruky do ruky, lidé si je sami od sebe brali do dlaní a vyměňovali si je.
23
5 INSTALACE Dalším z velmi důležitých aspektů fungování uměleckého díla je vhodná instalace. Při vymýšlení instalace zvažuji mnoho faktorů, které ovlivňují fungování daného díla v prostoru. U haptických koulí si kladu otázku, zda je koule lepší zasadit do kontrastního prostředí nebo do prostředí jaksi „přirozeného“ pro koule. Především bylo potřeba vyřešit problém kutálejících se koulí. Původně se nabízelo zhotovení malých krabiček, ve kterých by byly koule uloženy. Jelikož je mou inspirací Japonsko, rozhodla jsem se podpořit dojem japonerie a koule instaluji v nízkých dřevěných boxech vysypaných pískem. Písek je uhrabaný ve stylu zenové zahrady. Co mohou představovat koule instalované v takové zenové zahradě, nechám po vzoru zenového učení, které nabádá k intuitivnímu chápání, na pozorovateli.
24
ZÁVĚR Během psaní své bakalářské práce jsem pronikala stále hlouběji do světa japonské kultury, náboženství a filozofie. V textové části práce jsem se zabývala konceptem zenových zahrad, japonského čajového obřadu, japonské keramiky a následně japonismu ve východní kultuře. Všechna tato témata jsou v různé míře aktuální i v dnešní době. Důkazem je mnoho nových publikací, mapujících tuto problematiku, či množství výstav týkajících se japonského umění a japonismu, kterých jsem se v rámci bádání zúčastnila. Po celém světě vznikají stále nové zenové zahrady, i když v moderním pojetí, a v českých čajovnách se můžeme setkat s čajovým obřadem. Japonská keramika je na tom z mého pohledu ještě lépe. Během studia jsem měla mnohokrát možnost zúčastnit se výpalu raku keramiky, ač se mi to bohužel nepodařilo během práce na bakalářské práci. Uvědomuji si, že téma mé bakalářské práce není zcela vyčerpané a je zde mnoho směrů, kterými se dá rozvíjet. Stejně tak je i mnoho možností, jak jej uchopit či využít, ať už ve speciální pedagogice, zvláštní potenciál vidím obzvlášť v oftalmopedii nebo v rámci arteterapie.
25
Resumé Doprovodný text k bakalářské práci pojednává o vzniku vlastního výtvarného díla. V první části se zabývám pojmy charakterizujícími japonskou kulturu. Objasňuji koncept zenových zahrad, čajového obřadu, japonské keramiky a japonismu v západní kultuře. Druhá část je zaměřena na keramické dílo, vysvětluji inspiraci a technologické postupy, které vznik provázely.
Summary The accompanying script for the bachelor’s thesis describes the creation of the artwork. The first part deals with concepts which characterize Japanese culture. I clarify the concept of zen gardens, tea ceremonies, Japanese pottery and Japanism in Western culture. The second part is focusing on ceramic artwork. I explain inspiration and technological methods, which accompanied the formation.
26
LITERATURA BLAŽÍČEK, Oldřich J. a Jiří KROPÁČEK. Slovník pojmů z dějin umění: názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. 2. vyd. Praha: Aurora, 2013, 479 s. ISBN 978-80-7299-104-4.
BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, 389 s.
COLLCUTT, Martin, Marius B. JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1997, 240 s. ISBN 80-7176-459-0.
EARHART, H. Náboženství Japonska: mnoho tradic na jedné svaté cestě. 1. vyd. Praha: Prostor, 1998, 189 s. ISBN 80-85190-80-x.
FAHR-BECKEROVÁ, Gabriele a kol. Umění východní Asie. 1. vyd. Praha: Slovart, 2009, 739 s. ISBN 978-80-7391-263-5.
HÁNOVÁ, Markéta. Japonismus v českém umění. 1. vyd. Praha: Národní galerie, 2014, 268 s. ISBN 978-80-7035-546-6.
HÁNOVÁ, Markéta. Japonismus v českém umění: Japonisme in Czech art = Cheko ni okeru japonizumuten. 1. vyd. Praha: Národní galerie, 2014, 125 s. ISBN 978-80-7035-547-3.
HÁNOVÁ, Markéta. Japonismus ve výtvarném umění v Čechách. 1. vyd. Praha: Národní galerie, 2010, 226 s. ISBN 978-80-7035-467-4.
OTTO, Eugen. Emil Orlik: Leben und Werk 1870-1932 : Prag, Wien, Berlin. Wien: Brandstätter, 1997, 176 s. ISBN 3-85447-675-2.
27
ROSSEN, Diana. Rádce milovníka zeleného čaje. Praha: Pragma, 2000, 139 s. ISBN 80-7205-755-3.
SÓŠICU, Sen XV. Cesta čaje, mysl čaje. Praha: Pragma, 110 s. ISBN 807205-170-9. THOMOVÁ, Soňa, Zdeněk THOMA a Michal THOMA. Příběh čaje. 1. vyd. Praha: Argo, 2002, 398 s. ISBN 80-7203-447-2.
ŽÍLA, Karel. Průvodce keramika. 1. vyd. Praha: Grada, 2005, 132 s. ISBN 80-247-0920-1.
ELEKTRONICKÉ DOKUMENTY ŽIDIVSKÉ MUZEUM V PRAZE: Emil Orlik (1870–1932) Podobizny přátel a současníků *online+. Židovské muzeum v Praze: ©2004 *cit. 2014-1128+. Dostupné z: http://www.jewishmuseum.cz/cz/vystavy/czorlik.htm Náprstkovo muzeu asijských, afrických a amerických kultur. In: Wikipedia the free encykclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001 – 1014 [cit 2014-11-30+. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1prstkovo_muzeum_asijsk%C3% BDch,_africk%C3%BDch_a_americk%C3%BDch_kultur
28
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
29
30
31
32
33
