MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Imigrační politika v Norsku po roce 1945

Bakalářská práce Simona Pecková

Vedoucí práce: Mgr. Vlastimil Havlík, Ph.D. UČO: 217548 Obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2006 Brno 2010

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Integrace imigrantů a imigrační politika Norska od 2. světové války vypracovala samostatně a použila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

Simona Pecková V Brně, 9. 4. 2010

....................................................

2

Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucímu této bakalářské práce Mgr. Vlastimilu Havlíkovi, Ph.D. za odborné vedení a podnětné rady při konzultacích.

3

Anotace Předmětem této bakalářské práce je imigrační a integrační politika Norska od roku 1945. Pavel Barša ve své typlogii odpovědí národních států na imigraci definoval tři základní přístupy: diferencovaná inkorporace, důsledný asimilacionismus a hierarchický kulturní pluralismus. Na základě jeho typologie byly vytvořeny kategorie a cílem bakalářské práce je zařadit Norsko k jednomu z určených přístupů. Teoretická část se věnuje fenoménu migrace, multikulturalismu a třem vzorovým zemím: Německu, Francii a Velké Británii.

Klíčová slova Migrační politika, imigrační politika, integrační politika, multikulturalismus, diferencovaná inkorporace, důsledný asimilacionismus, hierarchický kulturní pluralismus, Norsko.

Abstract A subject of this bachelor thesis is immigration and integration policy of Norway since 1945. Pavel Barša created typology of national states attitude toward immigration and defined three basic approaches: differentiated incorporation, consistent assimilation and hierarchical cultural pluralism. On the basis of his typology categories were created. The aim of the bachelor thesis is to classify Norway into one of the specified approaches. Theoretical part deals with mifration, multiculturalism and three model countries: Germany, France and Great Britain.

Key words Migration policy, immigration policy, integration policy, multiculturalism, differentiated incorporation, consistent assimilation, hierarchical cultural pluralism, Norway.

4

Obsah 1 Úvod……………………………………………………………………………………............ 6 2 Fenomén migrace……………………………………………………………………......…...... 8 2.1 Migrace v Evropě po roce 1945……………………………………………..... …...... 8 2.2 Dilema liberálně-demokratického národního státu……………….................... …...... 10 2.3 Terminologie………………….................................................................................... 11 3 Multikulturalismus………………….......................................................................................... 13 3.1 Integrace menšin a imigrantů…………………………………................................... 14 3.2 Jak funguje integrace……………………………........................................................ 14 3.3 Typologie integračních politik…………………………….......................................... 15 4 Tři odpovědi národních států na imigraci………………………………................................... 18 4.1 Německo – diferencovaná inkorporace........................................................................ 18 4.2 Francie – důsledný asimilacionismus………………................................................... 20 4.3 Velká Británie – hierarchický kulturní pluralismus……….......................................... 22 4.4 Sbližování kategorií...................................................................................................... 23 5 Kritéria pro definici vztahu Norska a imigrantů…………………............................................. 25 6 Integrace imigrantů a imigrační politika Norska od 2. světové války......................................... 28 6.1 Imigranti v číslech………………………………........................................................ 29 6.2 Imigrační politika Norska.............................................................................................. 30 6.2.1 Imigrační politika 1945 – 1975..................................................................... 30 6.2.2 Omezení imigrace roku 1975........................................................................ 32 6.2.3 Imigrační zákon 1988.................................................................................... 33 6.2.4 Imigrační politika od 90. let do současnosti.................................................. 34 6.3 Vztah Norska a Evropské unie z hlediska imigrační politiky....................................... 35 6.4 Norský národ v kontextu imigrace............................................................................... 36 6.5 Integrace imigrantů……………………….................................................................. 37 6.6 Organizace zainteresované na integraci imigrantů....................................................... 39 7 Typologizace norské imigrační politiky..……………................................................................ 41 8 Závěr............................................................................................................................................ 45 Použité zdroje a literatura……………………………………………........................................... 46 Příloha............................................................................................................................................. 49 Počet znaků: 96 846 5

1 Úvod Norsko je vyspělou demokratickou zemí s důmyslnou sociální politikou, vysokým životním standardem, bohatými přírodními zdroji a minimálně znečištěnou přírodou. Ne více než jedno století nazpět se dalo hovořit o homogenní společnosti bez výraznějších vnitřních konfliktů. Imigrační vlny, které se Evropou rozběhly po 2. světové válce se však nevyhnuly ani severu. Norsko svým vstřícným přístupem a liberální imigrační politikou nalákalo mnoho přistěhovalců. Dnes se již dá o této zemi hovořit jako o multikulturní společnosti. Imigranti tvoří více než 10 % celé populace a imigrační a integrační politika se stává diskutovaným tématem v celé společnosti. Norsko se však svým způsobem odlišuje od jiných multikulturních společností, které nalezneme například v současné Francii či Německu. Konsenzuálnost politiky a silný sociální systém dávají multikulturní společnosti nový rozměr. Pro imigranty se štědré integrační programy stávají lákadlem, avšak spoluúčast, která se od nich naopak očekává, může velkou část odradit. Jaký vztah má Norsko vůči imigrantům ve své zemi? Norsko se již od 2. světové války ubírá určitým směrem, který však bývá často zpochybňován. Hlasy se ozývají zejména z řad obyvatelstva, které se v multikulturní společnosti může cítit ztraceno. Vzniká opozice proti přílišnému financování imigračních programů a humanitární velkorysost norských politiků se stává na domácí scéně méně vítána, než je ve světě. Přesto však výsledky výzkumů ukazují vysoký stupeň integrace imigrantů a celkový úspěch zvoleného přístupu. Jak tedy funguje společnost, která zdůrazňuje rovná práva a příležitosti pro všechny současně s právem každého být odlišný? Jak vypadá kulturní pluralismus v konsenzuální demokracii, kterou je Norsko? Projevuje se na norském konceptu integrace bohatství, kterým země disponuje? Možná právě odpovědi na tyto otázky jsou důvody, díky kterým si představitelé Norska vybrali směr kulturního pluralismu. Tento proces však není ukončený a je dost možné, že se Norsko časem vydá ještě více restriktivnější cestou. Snaha bránit upadající kulturu může vést k většímu národnímu cítění a prosazení se radikálnějších antiimigračních politických stran. A

nebo

také

naopak. Tolerance, kterou můžeme vidět především mezi mladou generací v Norsku, je pro pozorovatele ze střední Evropy inspirující. Norská společnost se tak možná ubere opačným směrem a její příští generace již nebudou muset zavádět kvóty na pracovní místa. Práce je rozdělena do dvou hlavních částí. První část je teoretická s cílem uvedení do problematiky migrace a multikulturalismu. Přiblížení migrace v Evropě po roce 1945 je na místě vzhledem k jasnějšímu pochopení situace v Norsku. Kapitoly Dilema liberálně-demokratického národního státu a Terminologie uvádějí do kontextu vysvětlením přístupu a základních pojmů. Cílem mé práce je zařazení norské imigrační a integrační politiky do jedné z kategorií, které 6

definoval Pavel Barša ve své knize Politická teorie multikulturalismu. Vzorovými zeměmi jsou pro Baršu Německo, Francie a Velká Británie, jejichž specifické přístupy jsou podrobněji popsány pod kapitolou Tři odpovědi národních států na imigraci. Kritéria, která byla pro následující kategorizaci Norska zvolena, jsou popsána a zařazena do tabulky na konci teoretické části práce. V případové části je norská imigrační a integrační politika zkoumána na základě definovaných kategorií. Velká část informací plyne z imigrační politiky Norska let 1945-2010. Integrační politika, organizace a norský národ jsou rozebírány v samostatných podkapitolách. Důležitou součástí je však i samotná historie norských aktivit v oblasti migrace, vztah k Evropské unii a přiblížení vývoje počtu imigrantů na území země. Výstupem práce je zařazení Norska do jedné z kategorií, tak jak jsou definovány Pavlem Baršou.

7

2 Fenomén migrace Migrace není novým fenoménem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Přistěhovalectví utváří dějiny lidstva od jeho počátků, v dnešní době však mění svou povahu. Vyspělé evropské společnosti se v historii vyskytovaly v rolích kolonizátorů, jejich občané odcházeli a usazovali se na jiných kontinentech. Období po 2. světové válce však znamenalo obrat a z evropských států se staly cílové země imigrantů. Tato skutečnost se projevila v obavách národních států o svou vlastní kulturu. Od konce 90. let se západní Evropa snaží „redefinovat společenskou smlouvu mezi přistěhovalci a přijímajícími zeměmi takovým způsobem, aby hlavní tíha přizpůsobení ležela na přistěhovalcích“ (Baršová, Barša 2005: 7). Tento trend byl posílen aférami kolem muslimských šátků ve Francii, šokem z teroristických útoků v New Yorku a Washingtonu 11. září 2001, v Madridu 11. března 2004, v Londýně 7. července 2005 a okolnostmi následujícími po zveřejnění karikatury proroka Mohameda. Přistěhovalectví, které bylo do té doby vnímáno jako ohrožení kultury a sociální soudržnosti společnosti daného státu, se stalo i bezpečnostním problémem (Baršová, Barša 2005: 7). Oficiální důvody a formy migrace nejsou a nebyly vždy jednoznačné, jak se může na první pohled zdát. Dochází neustálým změnám, vzhledem ke stále se zužujícím definicím evropského azylového práva. Po ukončení vlny pracovní migrace v 70. letech se měnili dočasní pracovníci v imigranty a snažili se sjednotit své rodiny. Vzhledem ke změnám ve východní Evropě se další alternativou ke vstupu do evropských zemí stala (kromě slučování rodin) azylová migrace. Díky tomuto překrývání motivů a způsobů migrace, není možné s přesností určit identitu všech migrantů. Jejich špatné zařazení a k tomu neodpovídající právní a sociální normy mohou vést ke ztížení jejich života. K určení identity imigrantů fungují v zemích příslušné organizace, pečující o imigranty a jejich společenství (Bade 2005: 285-286).

2.1 Migrace v Evropě po roce 1945 Migrační vlny do Evropy se vzájemně překrývaly a směřovaly do různých míst (srov. International Organization for Migration 2008: 25). Jako první přicházely národy ze zemí, které procházely dekolonizačním procesem a vydobyly si nebo získaly svobodu. Následovala migrace pracovní, která měla převážně vnitroevropský charakter. Nejdůležitější cílové státy však v 70.

8

letech1 zahájily restriktivní zásahy, které snadný příliv cizinců zbrzdily. Podobu další migrační vlny však brzy nabyl příliv rodinných příslušníků. Výchozí země přistěhovalectví se v průběhu času měnily, těžiště se však přesouvala výhradně v rámci východu. V 50. a 60 letech 20. století to byla na prvním místě Itálie jako výchozí bod, následovaná Španělskem, Portugalskem, Řeckem a Jugoslávií. V rámci mimoevropských prostor to bylo Alžírsko, Indie, Pákistán a karibská oblast. V 70. letech se přidalo Turecko, Maroko a Tunisko, v osmdesátých letech zesílil příliv z Blízkého východu, severní a subsaharské Afriky. Druhá světová válka byla v rámci migrace z a do Evropy důležitým mezníkem. Z evropského kontinentu utíkali lidé donucení násilím, ze světa přicházely miliony post-koloniálních navrátilců a přistěhovalců. Do konce 50. let v Evropě odliv lidí převažoval. Situace se obrátila až v 60. letech2. Počet cizinců v prostoru Evropské unie spolu s Norskem, Švýcarskem a Lichtenštejnskem dosahoval v letech 1994/95 zhruba 20 milionů. Nejvyšší počet cizích státních příslušníků se v 50. letech nacházel ve Francii (asi 1,8 milionu), následovaný Spolkovou republikou Německo (asi 570 000) a Belgií (asi 370 000). V 70. letech se tento obraz začal postupně měnit. Spolková republika se s 3 miliony dostala do čela, následována Francií (asi 2,6 milionu) a Velkou Británií (asi 2 miliony) (Bade 2005: 281-285). Další vlna migrace se odehrála v období 1986-1993, kdy došlo opět k ekonomickému rozvoji a přílivu nových migrantů do Evropy. Novým způsobem, jak si zařídit povolení k pobytu se stala žádost o azyl. S pádem komunismu se však začaly projevovat protivýchodoevropské nálady a s nimi i antiimigrační postoje občanů cílových zemí. V 90. letech začaly země Evropské unie společně koordinovat migrační politiky a na základě Schengenské dohody vznikla nová pravidla pro vstup (Rabušic, Burjanek 2003: 16). Dnešní situace je odlišná. Německo se stalo cílovou zemí pro 7,3 milionu cizích státních příslušníků, přičemž tohle číslo tvoří 8,9 % (2002-2007) z celkového počtu obyvatelstva. Roku 2006 pocházela nejpočetnější skupina imigrantů z Polska (151 743), následovali imigranti z Turecka (29 589) a Rumunska (23 353). Velká Británie je s počtem 4,9 milionu imigrantů v rámci Evropy na druhém místě. Roku 2005 se jednalo o 5,2 % z celkového počtu populace země. Nejvíce imigrantů (2006) pochází z Indie, Pákistánu a Afghánistánu, v dřívějších letech také ze Somálska a 1 Vzhledem k ekonomické prosperitě Evropy v 60. letech, emigrovalo za prací mnoho dělníků z Maroka,

Turecka a Jugoslávie. Roku 1973 však došlo k ropné krizi, která způsobila recesi a zánik mnoha pracovních míst. Imigranti však v zemích západní Evropy zůstali natrvalo a přivedli k sobě své rodiny (Rabušic, Burjanek 2003: 16). 2 Druhá fáze (1961-1974) znamenala příliv dělníků do zemí jako Francie a Německo, které se rychleji zotavily z poválečné krize a převážil zde počet volných pracovních míst nad nezaměstnanými. Cílená pracovní migrace byla míněna jako dočasná a nalákala mnoho pracovníků ze Španělska a Itálie (Rabušic, Burjanek 2003: 16).

9

Filipín. Imigranti ve Francii tvoří 5,6 % z obyvatelstva žijícího na území země, součty z let 1999 ukazují 3,3 miliony cizích státních příslušníků. 1,4 milionu z celkového počtu imigrantů pochází z afrického kontinentu (velká část z Maroka, Algerie a Tunisu) (Migration Policy Institute, Migration information source, online text). Počty cizinců v jednotlivých státech jsou však relativní vzhledem k právním normám o přidělování státního občanství. Cizí státní příslušníci rychle mizeli ze statistik ve Velké Británii a Francii, protože nabývali občanství rychleji a snadněji než v Německu. Zde až do reformy zákona 1. ledna 2000 zůstávali imigranti cizinci, a svůj cizinecký status ještě předávali dětem (Bade 2005: 283-285). Jak tedy vypadá společnost, ve které je vysoké procento kulturně odlišných skupin? Jaké vznikají konflikty v multikulturních státech? Podle Pavla Barši (1999) multikulturní společnost nepředstavuje pluralismus zájmů a idejí, které lze řešit diskuzí nebo hlasováním. Jedná se především o snahu o uznání identit jednotlivých skupin, kde nelze vyjednávat ani uzavírat kompromisy. Jakým způsobem si dnešní liberální demokracie poradí s identitami, se kterými nelze vyjednávat? Je jejich asimilace a rozpuštění do jedné homogenní národní identity vhodným řešením? (Barša 1999: 15-16)

2.2 Dilema liberálně-demokratického národního státu Na počátku vzniku mezinárodního systému, tak jak jej známe dnes, byl zaveden princip územní suverenity států a formulována doktrína přirozených lidských práv. Tyto dva principy vedly ke vzniku liberálního národního státu s demokratickou samosprávou lidí, kteří jej obývají. Ti sami sebe začali považovat za národ, jenž se odlišuje od ostatních. Uvnitř státu však dochází k napětí mezi dvěma principy: první z nich klade důraz na dobro kolektivní entity, druhý odkazuje na zájmy jednotlivců. Národní suverenita a lidská práva se tak mohou ocitnout proti sobě v oblasti migračních a přistěhovaleckých politik. Nároky a zájmy původních občanů státu a proti nim nároky a zájmy přistěhovalců jsou rozsuzovány státem na základě principu, který převáží. Stát může zaujmout postoj, který je spíše universalistický a individualistický. To znamená, že hostitelská země je otevřena přistěhovalcům a ochotna přijmout je mezi své občany. Tento přístup je rozvinut v libertarianismu a liberalismu3. 3 Východiskem libertarianismu „je posvátnost vlastnických práv jednotlivců“. Otázka migrace by mohla

být rozvedena tak, že každý má nárok stěhovat se do bohatších zemí, aby získal zdroje k naplnění svých vlastnických práv. „Výchozím předpokladem liberalismu je, že všichni lidé mají stejnou morální hodnotu či důstojnost a že tedy mají povinnost navzájem se respektovat jakožto rovni.“ Povinnosti státu vůči

10

Druhý postoj se blíží partikularistickému a kolektivistickému okraji pomyslné osy, který by ve své vyhraněné podobě vedl k uzavření hranic státu a uschování zdrojů výhradně pro své státní příslušníky. Přístup je rozvinut v komunitarismu a realismu4. Liberální národní státy se však snaží najít harmonii mezi oběma krajními přístupy a pohybují se kolem středu pomyslného kontinua (Baršová, Barša 2005: 19-20).

2.3 Terminologie Má práce se zabývá primárně imigrační a integrační politikou a oba pojmy se zde vyskytují poměrně často. Tyto termíny však nemusí být jasné ve vztahu k politice migrační, proto je vhodné jejich vyjasnění v kapitole Terminologie. Termín migrační politika označuje politiku „směřující k přímé či nepřímé regulaci a řízení pohybu lidí přes mezinárodní hranice5 a jejich pobytu na území států, jejichž nejsou občany (srov. Giugni, Passy 2006: 1). Migrační politiky se týkají jak regulace a usměrňování legální migrace, tak postihu a prevence nelegální migrace.“ (Baršová, Barša 2005: 9-10) Patří sem například výdej víz a pasů, nebo kontrola hranic. Pod migrační politiku spadají politiky imigrační a integrační. Imigrační politika stanovuje podmínky, za kterých se mohou cizinci trvale či dlouhodobě usadit na území hostitelského státu. Dále však záleží na jednotlivých zemích6, jak z právního hlediska imigranty vnímají. Právo Evropské unie například rozlišuje ještě pracovní migraci, což je reakce na ekonomickou migraci v posledních letech. Migrace, jejíž motivem se stala ekonomická situace a hledání nových pracovních míst, má zřetelnou tendenci měnit se v trvalé přistěhovalectví. Zvláštní oddíl tvoří azyl a uprchlictví, které jsou definovány mezinárodním právem. Rozhodování jednotlivých států o podmínkách přijetí uprchlíků je tedy omezeno. Integrační politikou (srov. Rákoczyová, Trbola 2008: 10) není zamýšlena podpora začlenění přistěhovalců do hostitelských společností. Jedná se o „zajištění podmínek sociální a politické soudržnosti společnosti. Integrační politiky jsou zacíleny především na potřeby, jimiž se přistěhovalci liší od jiných znevýhodněných skupin společnosti.“ (Baršová, Barša 2005: 10-11). cizincům jsou však slabší než vůči vlastním občanům (Baršová, Barša 2005: 21-23). 4 V komunitarismu je dobro jednotlivce napojeno na společné dobro národa – státu. Stát může být uzavřený

vůči přistěhovalcům, pokud se situace netýká výjimečných případů jako uprchlictví před válkou, hladomorem apod. Realismus klade důraz na pořádek a bezpečnost – jako důvod existence státu. Národní zájem má přednost před ostatními, na rozdíl od komunitarismu jsou však realisté vůči přistěhovalcům otevřenější (Baršová, Barša 2005: 24-25). 5 Jedná-li se o Evropskou unii, platí její vnější hranice (Baršová, Barša 2005: 9). 6 Například USA považují za přistěhovalce pouze ty, kteří získali povolení k trvalému usídlení (Baršová, Barša 2005: 10).

11

Tato skutečnost plyne z jejich příchodu do cizí země, jejíž kultura, jazyk a hodnoty jsou jim neznámé. Integrační politika napomáhá adaptaci nově příchozích, ať už jsou motivy hostitelské země jakékoliv: ekonomický přínos, demografické ohledy, respekt k rodinným vazbám či humanitární důvody. Integrační politiky se staly v současné době samozřejmou součástí imigračních politik. Státy se snaží již při výběru přistěhovalců upřednostňovat ty s dobrým integračním potenciálem. To znamená, že větší šanci mají lidé nižšího věku, s dobrým vzděláním či znalostí jazyka hostitelské země. Jejich adaptace bude snadnější. Politiky integrační a imigrační lze rozlišit na základě jejich předmětu: „předmětem imigračních politik je regulace vstupu přistěhovalců do hostitelských zemí, předmětem integračních politik je jejich adaptace v hostitelské společnosti tak, aby se stali její integrální součástí“ (Baršová, Barša 2005: 11).

12

3 Multikulturalismus Dnešní moderní demokracie jsou založeny na liberálně-demokratických principech. Se vzrůstající globalizací a propojeností světa po všech stránkách se národní státy potýkají s množstvím cizích státních příslušníků na svém území. Otázka je, jak správně reprezentovat a respektovat všechny své občany. Mají být etnické, náboženské, národní, rasové či sexuální identity zohledněny, nebo naopak na ně mají instituce nahlížet bez rozdílu? „Je skupinová diferenciace politické obce slučitelná s hodnotami individuální svobody, rovnosti a solidarity, anebo je naopak jejich zradou?“ (Barša 1999: 15) Multikulturalismus je fenomén, kterému se dostalo největší publicity v 60. letech ve Spojených státech, Kanadě a Austrálii (srov. Watson 2000: 18-19). Skupiny s určitými charakteristikami (feministky, rasové a etnické skupiny) začaly své vlastnosti zdůrazňovat v rámci veřejných institucí. V 80. a 90. letech si diskuze o multikulturalismu našla místo v Evropě, v souvislosti s aférami šátků ve Francii. Tato krize identity národních států se dá vysvětlit jako reakce na události zvenčí („xenofobní obranné křeče“ - Barša 1999: 8), nebo vnitřní štěpení společnosti na základě etnických či regionálních příslušností. Tato skutečnost poslední doby se neshoduje s ideou národního státu, který je tvořen na základě překrytí politických a kulturních hranic. Předpokládá se zde „rozpuštění skupinových rozdílů v jednom národním kolektivu“ (Barša 1999: 8). Představa homogenního národního státu je narušována socio-ekonomickou fragmentací západních společností, rozestup mezi nerovnostmi se zvětšuje a lidé se více uchylují právě ke svým exkluzivním identitám etnik a kultur. Naopak, je-li tento rozestup menší, etnické a jiné příslušnosti se stávají spíše symbolickými snahami o uznání, ne o přerozdělení. Multikulturalismus může představovat výzvu klasickému pojetí liberálního státu, popírá totiž jeho ideu. Tvrdí, že každý moderní stát je „spjat s kulturou těch, kteří se nejvíce podílejí na jeho politické a ekonomické moci“ (Barša 1999: 8-15). Liberální instituce tudíž nejsou neutrálními a stát se tak podílí na kulturním imperialismu. Pavel Barša ve své knize Politická teorie multikulturalismu podporuje teze multikulturalismu (srov. Watson 2000: 1-2), jejichž cílem je integrace doposud vyloučených skupin do občanské společnosti. Cestou a způsobem můžou být „skupinově diferencované politiky a instituce“ (Barša 1999: 18-19). Na vzorových případech Německa, Francie a Velké Británie ukazuje směr, kterým se tyto přistěhovalecké země vydaly.

13

3.1 Integrace menšin a imigrantů Migrace jako důležitá součást utváření dějin národů se dříve dotýkala pouze hrstky států, které se staly významnými hostitelskými zeměmi. Dnes se však dotýká mnohem více životů jednotlivých lidí, mění ekonomické, sociální a domácí politiky jednotlivých států, je předmětem mezinárodních debat a mnohdy se od ní odvíjí mezinárodní vztahy. Migrace způsobuje demografické a sociální změny, od kterých se odvíjí problémy související s prací, nerovností a v současné době i s bezpečností. Příliv cizích státních příslušníků představuje výzvu nejen pro politické představitele států, v poslední době se i menší města a venkovské oblasti musí umět tomuto faktu přizpůsobit. Imigranti se začínají koncentrovat a tvořit komunity a tato skutečnost komplikuje integrační snahy. Prosperující stát nemůže existovat aniž by dodržoval právní normy a principy rovnosti a spravedlnosti. Multietnická společnost musí navíc se zásadami demokracie řešit integraci imigrantů a minorit. Přerozdělování veřejného zboží je nutné neustále kontrolovat, aby nedocházelo k vytváření zvýhodněných tříd. K tomu je zapotřebí investovat do pochopení celého systému: jakým způsobem ovlivňují menšiny původní strukturu národního státu, jaké jsou efekty na hostitelské společnosti. Lepší pochopení pomáhá k vytvoření důmyslnějších integračních politik, což také přispívá k úspěšnějšímu plnění politických cílů a sociální soudržnosti. Vzájemná spolupráce státu s menšinami vede nejenom k jejich ekonomickému přispění, ale i k lepší integraci. Obecný závěr vyplývající z analýz zkušeností států s integracemi imigrantů je ten, že postupná adaptace a zvykání si na novou společnost je úspěšnější než rychlá změna bez vzájemných interakcí a učení se. Situace však není jednoduchá ani pro hostitelskou společnost, která se musí naučit žít a spolupracovat s přistěhovalci - ve školách, v práci, ve veřejných prostorách či sousedství (Papademetriou 2003: online text).

3.2 Jak funguje integrace Integrace znamená proces přijetí jednotlivých imigrantů nebo skupin do nové společnosti. Netýká však pouze materiálních hodnot (např. bydlení), ale i kulturní a sociální adaptace (srov. Rákoczyová, Trbola 2008: 11, International Organization for Migration 2008: 494). Definice integrace se v jednotlivých státech liší na základě požadavků pro přijetí. Do procesu je většinou zahrnuto více aktérů: samotní imigranti, vláda hostitelské země, různé instituce, organizace a další. Integrace zaměstnává dvě hlavní strany: samotné imigranty s jejich vlastnostmi a snahami

14

na straně první, a hostitelskou společnost, která s nově příchozími komunikuje. Tato komunikace a spolupráce určuje směřování vývoje integrace a jejího výsledku. Zásadní slovo má však hostitelská společnost. Snahy o začlenění do nové společnosti se neodehrávají pouze na úrovni individuálních imigrantů (což může být měřeno zaměstnaností či vzděláváním), ale i na úrovni kolektivní. Organizace imigrantů mobilizují zdroje a vyjadřují ambice celé skupiny, probíhají zde mechanismy integrace. V rámci státu existují dva typy institucí. Prvními jsou obecné veřejné instituce přijímajících společností, například vzdělávací systém nebo nastavení pracovního trhu. Součástí těchto institucí jsou regulace, právo či výkonné organizace spolu s nepsanými pravidly a praxí. Ty však mohou být nespravedlivé a brzdit proces integrace, proto je jejich nastavení velmi důležité. Druhým typem institucí jsou ty, které přímo patří k určitým menšinám nebo aktivistům, jsou jimi například náboženské nebo kulturní organizace. Ty mohou nabýt stejného významu a vlivu, jako instituce veřejné. Mechanismy fungující na úrovni jednotlivců, skupin či institucí jsou rozdílné, jejich výsledky spolu však souvisí. Ústava a další právní normy vymezují příležitosti a možnosti působení jednotlivých organizací. Ustanovení a organizace spolu pak dohromady vytvářejí strukturu příležitostí, nebo limitů pro jednotlivce. Na druhou stranu se mohou jednotlivci mobilizovat a vytvářet či měnit organizace. Tímto způsobem lze dosáhnout změn v samotných nařízeních, zákonech nebo institucích (např. ve školství). Přestože rozdílné menšiny absolvují stejné procesy integrace, výsledky se nemusí shodovat. Tento fakt je dán jejich rozdílným způsobem adaptace na nové prostředí. Stejný princip funguje i u migrantů stejného původu, avšak s rozlišnými hostitelskými zeměmi, a tudíž i rozdílnými kontexty integrace (Penninx 2003: online text).

3.3 Typologie integračních politik Migrace má kromě demografických a ekonomických změn i následky kulturní a sociální, které se projeví zejména po příchodu do nové země. Imigranti mění své zvyky a normy, stejně tak ale působí i na původní obyvatele. Začleňování imigrantů do společnosti se stalo velkým tématem sociologie zvláště po přílivu migrantů z Evropy do Spojených států v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Podle sociologů Parka a Burgesse dochází hladkému či problematickému začleňování imigrantů do společnosti na základě vztahu mezi nově příchozími a občany státu. Postupně dochází ke čtyřem procesům: soupeření, konflikt, akomodace a asimilace. Tato teorie (předvedena na USA – tzv. koncept tavícího kotle) však nedokázala vysvětlit, proč se imigranti

15

neposouvají na zaměstnaneckých žebříčcích směrem nahoru a nerozpouštějí svou kulturní odlišnost v dominantní americké kultuře (srov. Sartori 2005: 69). Koncept byl nahrazen druhým (koncept salátové mísy), který prosazuje myšlenku koexistujících a neroztavených kultur. Kromě sociologických modelů integrace, existují i teorie prezentovány evoluční biologií a biosociologií. Ty vysvětlují integrace imigrantů na základě evoluční biologie (psychické potřeby, potřeba identifikace, etnocentrismus). (Rabušic, Burjanek 2003: 29-32) Alejandro Portes, jeden z předních analytiků imigrace, vytvořil model integrace imigrantů na základě interakcí mezi charakteristikami hostitelské země a charakteristikami imigranta. Lze tak určit, zda bude integrace jednotlivce probíhat snadněji či naopak. Vychází především ze způsobu, jakým se migranti dostávají do země a z toho plynoucích statusů, které od státu obdrží: běženci (udělen azyl), legální a nelegální imigranti. Dalšími podmínkami jsou sociální klima země, předsudky a síla etnické komunity. Na základě kombinací těchto faktorů vznikají kontexty, které ovlivňují začlenění imigrantů (Rabušic, Burjanek 2003: 32-33). V posledních 25 letech můžeme identifikovat několik posunů ve studiu (zejména v rámci americké sociologie) inkorporace imigrantů a zahrnutí nových faktů: soustředění se na interakce mezi imigranty a původními obyvateli, zahrnutí ekonomických, etnických, třídních faktorů a nerovností, podmínky pracovního trhu, schopnosti imigrantů a kombinování více faktorů při určování průběhu asimilace. Idea tavícího kotle, tak jak byla prezentována ve 40. a 50. letech, se změnila na myšlenku vícenásobného tavícího kotle, či vícenásobných procesů nebo způsobů inkorporace. Tento model je založen na představě etnických komunit, které mají svá vlastní specifika inkorporace do společnosti. Migrace (zvláště pracovní), která zasáhla Evropu, vedla ke vzniku prací zabývajících se občanstvím a sociálními třídami (na rozdíl od USA, kde přistěhovalectví mělo delší tradici, byla otázka udělení státního občanství již vyřešena). T.H. Marshall rozlišil tři druhy občanství: civilní, politické a sociální. Vývoj občanských práv a jejich rozsah v evropských zemích bere jako rozhodující faktor v integraci cizích státních příslušníků (srov. Sartori 2005: 66). Se vznikem Evropské unie se však mnohé imigrační politiky jednotlivých států staly irelevantními. Teoretici se zaměřili na post-národní občanství a expanzi práv pro ne-občany Evropské unie. Práva jednotlivců se stávají nezávislá na národnosti a vzniká tak nový režim práv, který přesahuje hranice jednotlivých států (Brettell, Hollifield 2000: 78-85). Dušan Drbohlav klade ve své kategorizaci důraz na typ vládní politiky vůči imigrantům. Na základě cílů, které jsou sledovány, je rozděluje do tří modelů: (1) diskriminační model předpokládá návrat cizinců zpět do země původu, (2) asimilační model předpokládá úplné splynutí imigranta se společností, a (3) multikulturní model ponechává imigrantům své kulturní rysy (Rabušic, Burjanek 16

2003: 32-34). V žádné zemi však není možné nalézt imigrační a integrační politiku, která by spadala jasně do jedné z kategorií. Migrace je fenomén, který se neustále vyvíjí, a politiky států vůči přistěhovalcům mohou být směsicí více prvků. Zejména, jsou-li v poslední době ovlivňovány globalizací a trans-nacionalismem, které oslabují roli národních států a jeho schopnost regulovat volný pohyb osob. V mezinárodních organizacích jsou opět diskutována lidská práva a jejich aktualizace ve prospěch migrantů (Rabušic, Burjanek 2003: 34).

17

4 Tři odpovědi národních států na imigraci Pavel Barša ve své knize Politická teorie multikulturalismu rozlišuje tři modely odpovědí národních států na imigraci. Umisťuje „moderní státy na kontinuum, jehož jeden kraj představuje důsledný asimilacionismus, druhý pak hierarchický kulturní pluralismus či permanentní diferencovaná inkorporace“ (Barša 1999: 10). Přístup západoevropských zemí k fenoménu přistěhovalectví byl ovlivněn vztahy ke kulturním odlišnostem a sebe-pojetím jednotlivých národů. Baršovy modely lze brát jako ideální typy vycházející z německého, francouzského a britského přístupu (Barša 1999: 218).

4.1 Německo – diferencovaná inkorporace Německý model, představující diferencovanou inkorporaci, je aplikován především na zástupy Turků, přicházejících do země za prací. Možnost, aby se z příchozích stali přistěhovalci, či usedlíci je vyloučena (Gastarbeiter). Imigranti zde zůstávají navždy cizinci (Ausländer) (srov. Watson 2000: 31-35) a počítá se s jejich odchodem zpět do země původu. Základní lidská a sociální práva jsou cizincům v zemi zaručena. Zisk občanství není vyloučený a s ním i zisk práv občanských a politických, proces je však velmi ztížený a komplikovaný. Tito hostující dělníci7 mají v německé společnosti právní status nižší než občané a s jejich naturalizací se nepočítá (není však vyloučena). Vládní program z roku 1973 obsahuje speciální výraz přechodná integrace (Integration auf Zeit) a migrační politika Německa tak může být vnímána jako pokus o udržení cizorodosti imigrantů. Takto ne-integrovaní cizinci mají snadnější návrat do své země. Kontrastem může být snadný zisk občanství pro přistěhovalce německého původu, kteří nikdy nežili na území Německa. Německé národní sebe-pojetí je „objektivistické, deterministické a opřené o identitu“, národní příslušnost není „otázkou volby, ale je dána krví a kulturou8“ (Barša 1999: 218-219). Práva krve bylo využito po 2. světové válce, kdy se Němci z východu stěhovali do země. Občané NDR byli považováni za přesídlence a Němci žijící v jiných východoevropských zemích za vysídlence. Hlavní překážkou integrace cizinců v Německu je tedy etnicko-kulturní odlišnost. Jak již bylo 7 Rostoucí potřeba pracovních sil od roku 1955 vedla k náboru dělníků ze zahraničí. Byly podepsány

náborové dohody (např. s Itálií, Španělskem a Tureckem) a počítalo se s návratem hostujících pracovníků do zemí původu (Baršová, Barša 2005: 122-123). 8 Tato skutečnost vyplývá z historických událostí, kdy německý národ vznikl dříve než německý stát. Stát byl tak „pojat jako nástroj politického sebeurčení národa definovaného před-politicky – krví, jazykem a kulturou“. Dalším faktorem byly chybějící trvalejší koloniální vztahy a tudíž absence post-koloniální migrace (Baršová, Barša 2005: 122).

18

řečeno dříve, naturalizace je velmi komplikovaný proces, ve kterém mají úředníci široký manévrovací prostor k rozhodování. Děti narozené cizím státním příslušníkům (přestože v Německu trvale žijí a pracují) nemají automatický nárok na německé občanství. „Ekonomické zapojení imigrantů do společnosti je tak jasně odděleno od jejich zapojení občansko-politického i od jejich integrace kulturní, která byla v případě hostujících dělníků (Gastarbeiter) dlouho explicitně odmítána, neboť se předpokládalo, že se vrátí zpět do své vlasti.“ (Barša 1999: 219-220). Tato podporovaná segmentace měla základ i v zákonných ustanoveních, která postrádala možnost přeměnit dočasný pobyt na pobyt trvalý. Teprve cizinecký zákon z 1. ledna 1991 vnesl do migrační politiky liberálnější ustanovení a zahrnoval zákon o sjednocování rodin. Stále v něm však figuroval rozdíl mezi Němci bez státního občanství a cizinci (typické pro etnické pojetí národního státu a přistěhovalectví) (Baršová, Barša 2005: 123). Náznak upuštění od etnické přistěhovalecké politiky přišel se změnou zákona (azylový kompromis) roku 1993 (srov. Gutmannová 2001: 157), jako reakce na příliv azylantů na začátku 90. let. Azyl již nebyl poskytován těm, kteří pocházeli z tzv. bezpečných zemí (nebo přes ně do Německa přicházeli). Na druhou stranu byla oslabena preference etnických Němců. Roku 2000 vznikl program zelených karet, který reagoval na rozvoj informačních technologií. Měl umožnit příchod 20 000 IT specialistům ze zahraničí a představoval další liberalizaci trhu. V září 2000 byla ustavena nezávislá komise 21 expertů a představitelů parlamentu za účelem reformulace německé imigrační politiky. Důvodem byl (1) růst ekonomiky a potřeba nových idejí, (2) negativní dopady stárnutí obyvatelstva, (3) neobsazenost některých nízce i vysoce kvalifikovaných pracovních míst a (4) fakt, že je Německo nepopiratelně imigrační zemí. Byla vydána zpráva Řídit přistěhovalectví, podporovat integraci, která obsahovala redefinici migrace z dočasné na trvalou. Na základě bodového systému budou pak vybíráni adepti na zisk trvalého pobytu a státního občanství. Nový zákon, oslabující mimo jiné privilegia osobám německého původu, vstoupil v platnost 1. ledna 2005. Německo tak akceptovalo myšlenku přistěhovalecké země, které se dříve bránilo (změna definice národa z etnického na občanský) (Baršová, Barša 2005: 123-126). Vrátím se však k původní migrační a integrační politice Německa, která představovala diferencovanou inkorporaci. Občanství bylo jedno z klíčových témat a trvalo dlouho, než byly přijaty reformy usnadňující jeho zisk. S tím souvisela občanská práva jako například právo volit, které bylo hostujícím dělníkům odepřeno. Možnost podílet se na společné politice a směřování státu byla velké části osob žijících na území Německa tedy odepřena. Protože se nepočítalo s naturalizací cizích státních příslušníků, v zákonech chyběly přesnější podmínky zisku občanství a vzájemné

19

výhledy9 – jak ze strany imigrantů, tak ze strany německých občanů (Baršová, Barša 2005: 131132). Integrace cizích státních příslušníků neprobíhala, právě naopak. Integrační politika byla nastavena tak, aby neprobíhala asimilace imigrantů s německými občany. O této skutečnosti vypovídají i historie organizací a programů zabývajících se migrací. Téměř naprostá většina nestátních institucí, snažících se o začlenění imigrantů do společnosti vznikala v letech 2000/01 a později. Delší historii má Federální kancelář pro imigranty a uprchlíky, která funguje jako centrální orgán zabývající se migrací v Německu10.

4.2 Francie - důsledný asimilacionismus Asimilacionismus, tak jak je představován Francií, počítá s úplným rozpuštěním „skupinových zvláštností do jednoho homogenního tělesa svobodných a rovných občanů, přičemž zbytky jejich etnických a jiných partikulárních loajalit mají být důsledně vytěsněny do soukromí, a tedy zcela depolitizovány“ (Barša 1999: 10). Obyvatelé Francie tedy nejsou institucemi, zákony či politikami rozlišováni na základě náboženských nebo etnických vlastností. Tato příslušnost je brána v politických záležitostech jako irelevantní a stává se tak čistě privátní záležitostí. Lidé jsou rozlišování na základě občanství, zda-li jsou či nejsou občany země. Identita všech je bez rozdílů stejná, založena na přijetí univerzalistických principů francouzské republiky. Všichni občané Francie sdílí její kulturu, jazyk a historii. Na rozdíl od německého modelu diferencované inkorporace, který se opírá o právo krve (ius sanguinis), stojí francouzská identita na právu země (ius solis). Francie je otevřena naturalizaci těm, kteří na jejím území žijí a pracují (přestože se během posledních dvaceti let různě měnily zákony). „Tato občansko-politická integrace je ovšem pochopena současně jako kulturní asimilace.“ (Barša 1999: 10, 219) Na rozdíl od německého modelu zde ne není snaha o zachování menšinových specifik, ale právě naopak jejich rozpuštění ve francouzské kultuře („která se sama ve falešně univerzalistickém gestu chápe jako ztělesnění všelidské civilizace“, Barša 1999: 219) a přijetí nové – francouzské identity. Francouzská společnost je společenstvím rovných jednotlivců, v žádném případě skupin11.

9 Zmínka o dvoustranném procesu, který zahrnuje imigranty i přijímající společnost, byla obsažena až v

novém přistěhovaleckém zákoně. Obsahuje mimo jiné rovný přístup ke vzdělání, na trh práce a povinnost naučit se německý jazyk či respektování ústavy a zákonů (Baršová, Barša 2005: 131-132). 10 Oficiální stránky: http://www.bamf.de/nn_432066/EN/Startseite/home-node.html?__nnn=true. 11 Snahy korsických autonomistů o specifický status uvnitř francouzského národa se tedy setkávají s velkým nepochopením. Šátkové aféry ve školách zase vypovídají o důsledné snaze asimilovat muslimky mezi ostatní studenty (Barša 1999: 219).

20

Francouzský asimilacionismus přistěhovalců má původ v koloniální tradici, která se po Revoluci proměnila ve směsici republikánských a imperialistických zásad. Právě z republikanismu vycházela myšlenka, že cizinci, kteří se dokáží asimilovat s francouzskou kulturou, mají nárok na rovná práva jako francouzští občané. Francie byla přistěhovaleckou zemí již ve 20. letech 19. století. V rámci náboru pracovních sil ze zahraničí přicházeli do země dělníci z Itálie, Španělska, Belgie či Portugalska. Asimilační politika byla v tomto případě úspěšným krokem, protože přistěhovalci pocházeli z katolických a románských zemí, tudíž ze stejné kulturní tradice. Problematická asimilace nastala vůči přistěhovalcům z kulturně i zeměpisně vzdálených zemí (např. ze západní Afriky, jihovýchodní Asie). Idea důsledného asimilacionismu ztotožněného s integrací tak přestává být v posledních letech pro pozorovatele francouzské politiky dostatečně přesvědčivá (Barša 1999: 219-220). Vrátím-li se k německému modelu, zde byla naturalizace dětí přistěhovalců zavedena až s reformami v 90. letech. Ve Francii tomu bylo poněkud dříve, kdy roku 1889 vznikl zákon, zaručující automatické občanství dětem narozeným ve Francii a žijícím zde do 18 let. Francouzská migrační politika v letech 1883-1899 byla k imigrantům velmi otevřená a návrhy zákonů (pocházející z xenofobní pravice) na omezení přistěhovalectví neprocházely téměř vůbec. Tento fakt byl dán „jak demografickým deficitem a s ním souvisejícím nedostatkem pracovních sil, tak universalistickými hodnotami republiky“ (Baršová, Barša 2005: 87). Francie stavěla svůj smysl na hodnotách rovnosti, svobody a bratrství a také tak přistupovala k imigrantům. Tyto ideje byly platné pro všechny. Německo naopak budovalo svůj vztah k přistěhovalcům na základě časově omezeného a ekonomického vztahu (Baršová, Barša 2005: 87-89). Francie, tak jako Německo, prošla procesem přeměny své přistěhovalecké politiky. Po ropném šoku roku 1973 byly oficiálně ukončeny programy pracovní migrace a přistěhovalectví se stali důležitým politickým tématem. Podle toho, kdo byl zrovna u moci, se přistěhovalecké politiky vychylovaly liberálním či restriktivním směrem. Konec 80. a začátek 90. let znamenal záporný přístup k přistěhovalcům (boj proti fiktivním sňatkům, plán nulové migrace aj.). Situace se změnila s nástupem socialistů roku 1997 a jejich revitalizací imigrační politiky. Ve Francii tak došlo k posunu z důsledného asimilacionismu do středu mezi liberální a restriktivistický pól. „Vládní dokumenty z posledního období jasně odlišují občanskou asimilaci do politického národa od úplné kulturní asimilace. Francie se tedy již nedá označit za zemi s asimilacionistickým přístupem tak, jak tomu bylo na přelomu 19. a 20. století.“ (Baršová, Barša 2005: 100-102). Cílem imigračních politik Francie v době důsledné asimilace imigrantů byla snaha o jednu společnou – francouzskou kulturu a národní identitu. Tento lid měl být homogenizovaný a nedělitelný. Institucemi, které měly největší podíl na asimilaci byla škola, armáda, odbory a 21

levicové politické strany. „S francouzským jazykem, kulturou a identitou měli ve škole získat i nový pohled na svět a nový smysl své existence.“ (Baršová, Barša 2005: 105) Sociální programy se nezaměřovaly na etnické či náboženské menšiny, byli zohledňováni pouze lidé chudí či znevýhodnění (Baršová, Barša 2005: 106).

4.3 Velká Británie – hierarchický kulturní pluralismus „Pluralistický přístup toleruje veřejnou viditelnost partikulárních skupin a bere na ně politický ohled. I v něm se ovšem předpokládá jistá míra osvojení většinové kultury“ (Barša 1999: 11). Britský přístup zohledňuje etnické a náboženské rozdíly, a to jak ve školách, kulturních i veřejných institucích. Na rozdíl od francouzského důsledného asimilacionismu je britský pluralismus otevřen požadavkům speciální politiky vůči různým skupinám, zahrnující sociální politiky a programy na integraci přistěhovalců. Paradoxní je, že symbolické a institucionální zohledňování skupin, které od 60. let ve Velké Británii sílí, by bylo ve Francii považováno za projev etnické a rasové diskriminace (Barša 1999: 11). Britský přístup potvrzuje z opačného konce francouzský přístup a předpoklad, že individuální rovnost lidí v jedné společnosti je podmíněna rozpuštěním nižších skupinových odlišností. Naopak, jsou-li „skupinové identity zachovány, pak je s nimi také udržena nerovnost mezi lidmi“ (Barša 1999: 220). Britský hierarchický pluralismus (nerovný pluralismus) byl typický v době koloniální politiky. Vláda byla spíše nepřímá a decentralizovaná a skupinám či regionům byla ponechána velká autonomie. Jistá nadřazenost anglické kultury se projevovala současně s respektem pro skupinovou odlišnost a místní regionální správu. Nerovnosti, které se vyskytovaly ve všech třech rovinách společného života – kulturní, sociálně-ekonomické, občansko politické, jsou v tomto případě ospravedlňovány skupinovou diferencí. Tradice kulturního pluralismu se projevovala i v průběhu dekolonizace vůči poválečným přistěhovalcům přicházejícím do země. Nebylo po nich požadováno, aby se stali Angličany. Předpokládalo se však, že budou vést svůj život v komunitách, aniž by narušovali privilegovanou anglickou kulturu. Do konce 60. let se do Británie stěhovaly skupiny přistěhovalců, které mohly počítat se zohledněním jejich společenství u orgánů místní i celostátní veřejné správy. Roku 1962 však byl přijat Zákon o kontrole migrace (Commonwealth Immigration Control Act), který do migrační politiky vnesl důraz na individuální rovnost. Britský hierarchický, konzervativní pluralismus se změnil na pluralismus rovnostářský a liberální, ze kterého pak vzešla specificky evropská varianta multikulturalismu (Barša 1999: 220-221). 22

Stav kulturního pluralismu, tak jak jej Velká Británie prezentovala před změnami v 60. letech, vycházel z původní myšlenky koexistence etnických a regionálních kultur spojených pod společnou střechou impéria s nadřazenou anglickou kulturou. Na rozdíl od francouzského přístupu se britské imigrační politiky nesnažily odstranit vlastní kultury přistěhovalců, měly větší respekt a snahu inkorporovat je do své vlastní kultury. Specifický a velmi liberální postoj zaujímá Velká Británie v otázce státních občanství. Na rozdíl od Německa, je zde možné nabýt britské občanství, aniž by se imigrant musel vzdát své původní státní příslušnosti. V otázce automatického udělování občanství dětem imigrantů se hierarchický kulturní pluralismus Velké Británie shoduje s důsledným asimilacionismems Francie. Pro odlišení obou přístupů je tedy nutné zaměřit se na jiné momenty, primárně na kategorie Postoj státu k diverzitě, Definici národa a Začlenění imigranta do společnosti (viz kapitola Kritéria pro definici vztahu Norska a imigrantů). Takto tolerantní jsou britské úřady i vůči emigrantům a nikde není dána povinnost vzdát se statusu britského občana po odchodu ze země. Velkorysý postoj je odůvodňován absencí problémů. Britové se staví kladně k šíření své vlastní kultury do světa a odebíráním občanství by byli sami proti sobě (Baršová, Barša 2005: 118-120). Stejně jako ve Velké Británii se liberální kulturní pluralismus rozvinul od 60. let i v Holandsku a Švédsku. Holandsko se v rámci své společnosti snažilo akomodovat náboženské diference tím, že umožnilo protestantské a katolické části rozvíjet své vlastní vzdělávací, kulturní a sociální instituce a nechat se reprezentovat vlastními politickými stranami. „Švédský multikulturalismus lze zase pochopit jako rozšíření sociálně-demokratického principu solidarity z ekonomicky postižených i na vyloučené etnické skupiny.“ (Barša 1999: 222) V britském, holandském a švédském přístupu jde tedy o uznání kulturně-skupinových různorodostí, zároveň je však respektována individuální rovnost všech příslušníků skupin. Tyto země lze dnes označit jako představitele liberálního multikulturalismu (Barša 1999: 223).

4.4 Sbližování kategorií Hranice všech tří modelů integrace se však od konce 90. let začínají rozmazávat (srov. Mareš, Kopeček, Pečínka, Stýskalíková 2004: 18). Německo změnilo svou imigrační politiku tak, aby měli hostující dělníci příležitost integrovat se a získat státní občanství. Francie přestává být indiferentní vůči přistěhovalcům a je nucena zohledňovat je při přijímání a implementaci antidiskriminačních reforem a opatření. Velká Británie naopak začala

asimilovat individuální

přistěhovalce do svého národa, vzhledem k sílící jednotné identitě muslimských přistěhovalců. „Z

23

hlediska tří idealizovaných evropských modelů hledají všechny západní země úzkou stezku mezi úskalími francouzského asimilačního modelu občanské integrace jednotlivců a britského pluralistického modelu multikulturní integrace skupin.“ (Baršová, Barša 2005: 36-37). Jakým směrem se ubírá Norsko?

24

5 Kritéria pro definici vztahu Norska a imigrantů Jelikož je cílem mojí práce určení a následné zařazení Norského přístupu k imigrantům (typologie imigrační politiky), definuji zde několik kritérií, na základě kterých Norsko do typologie zařadím. Očekávám, že stejně tak jako u Francie či Německa, se i v Norsku imigrační a integrační politiky postupně od 2. světové války měnily. Nejdůležitějším kritériem je bezesporu status imigranta, od kterého se odvíjejí jeho práva a jeho následné začlenění do společnosti. Pod pojmem status mám na mysli občanství a s ním související zákony o naturalizaci, občanství dalších generací imigrantů, možnost účastnit se veřejného života (např. možnost volit), za jakých podmínek a s jakým účelem je udělováno povolení k pobytu/azyl/občanství. Jak už bylo řečeno na příkladech Velké Británie, Francie a Německa, jejich přístupy k udělování občanství cizím státním příslušníkům se značně lišily. Jestliže se s naturalizací cizích dělníků v Německu nepočítalo, ani jim nebylo umožněno zapojit se do voleb, přestože na území žili mnoho let, nelze tak definovat německou společnost jako pluralitní s kladným přístupem k přistěhovalcům. Druhým bodem, kterým se budu zabývat, je migrační politika Norska sama o sobě. Jak moc se Norská imigrační politika zabývá přistěhovalci? Je někde řečeno, co můžou imigranti očekávat od státu a co stát očekává od nich? Požadují norské zákony přijetí norské kultury a identity jako podmínku udělení občanství, tak jak je tomu ve Francii? Anebo naopak se vůbec nezmiňují o snaze začlenit přistěhovalce do své společnosti, tak jak tomu bylo v Německu? Uznává migrační politika Norska diverzitu postojů a kultur, nebo se snaží přistupovat ke každému bez rozdílu a bez zohledňování jakýchkoliv cizích státních/náboženských příslušností? Jak se přístup Norska projevuje ve školství, zaměstnanosti, bydlení či výuce norštiny? Jaká je definice norského národa? Jedná se o multikulturní společnost bez nadřazené kultury, nebo o pluralitní společnost s tím, že rodilí Norové jsou nadřazeni, avšak tolerují diverzitu menšin žijících v Norsku? Pokusím se o pohled na vznik a vývoj zákonů a ne/státních organizacích zabývajících se imigranty a integrační politikou v rámci období od 2. světové války. Proběhl v Norsku posun ve vnímání sebe sama jako přistěhovalecký stát, tak jak tomu bylo v Německu? Vnímaly norské zákony imigranty jako potenciální budoucí občany Norska již od počátku, nebo docházelo ke změnám v pozdější době? Jaká je angažovanost nestátních organizací? Norsko není členem Evropské unie, přesto se snaží přibližovat své politiky k těm „evropským“. Existuje zde trend sjednocování přístupu k imigrantům, tak jak probíhá ve Francii, Německu a Británii? Na závěr se pokusím o definování současného vývoje v imigrační a integrační politice Norska. Tabulka 1 představuje kritéria, která je možno chápat jako nejvýznamnější ukazatele vztahu národních států k imigrantům na svém území. Na základě zjištěných skutečností o Norsku se jej 25

pokusím přiřadit k jednomu/více typům, tak jak je definoval Pavel Barša. Tabulka 1: typologizace tří příkladových zemí

Povaha imigrační politiky

Permanentní Hierarchický kulturní diferencovaná inkorporace pluralismus Nepočítá s imigranty do Speciální politiky vůči budoucna, dlouho zde chybí různým skupinám, podmínky zisku sociální politiky a občanství/trvalého pobytu programy pro integraci

Právní status Cizinec (Ausländer/hostující Zisk občanství aniž by se dělníci), základní práva jsou imigrant musel vzdát imigranta zaručena svého původního

Důsledný asimilacionismus Etnické a náboženské příslušnosti brány jako irelevantní, rozlišování na základě občanství Občan

Podmínky udělení občanství

Velmi komplikované a ztížené

Naturalizace všech, kteří zde žijí a pracují

Naturalizace dalších generací

Nepočítá se s ní, není automatická (není však vyloučena)

Automatické občanství Automatické občanství dětem narozeným v zemi dětem narozeným v zemi

Začlenění imigranta do společnosti

Přechodná integrace Inkorporace imigrantů do (Integration auf Zeit) = vlastní společnosti, snaha o udržení cizorodosti respekt k odlišnostem a imigranta, bez práva volit jiným kulturám Pluralitní přístup = zohledňuje etnické a náboženské rozdíly, otevřen požadavkům speciálních politik

Rychlá naturalizace všech, kteří zde žijí a pracují

Občansko-politická integrace + kulturní asimilace

Postoj státu k diverzitě

Důraz na etnicko-kulturní odlišnost imigrantů, není však zohledňována v politikách

Organizace zainteresované na integraci imigrantů

Minimální pozornost Vlastní orgány imigrantů, Školy, armáda, odbory organizací k imigrantům početné ne/státní organizace

Asimilace = snaha o důsledné rozpuštění menšinových specifik ve francouzské kultuře

Definice národa Příslušnost ke státu je dána Původní kultura země má Identita všech je stejná, krví a kulturou – není vyšší status, je hlavní, založena na přijetí otázkou volby toleruje však ostatní univerzalistických kultury principů státu Země

Německo (1945-1990)

Velká Británie (1870-1960)

26

Francie (1880-1970)

Tabulka 1 zachycuje hlavní odlišnosti mezi třemi přístupy definovanými Pavlem Baršou. První kategorie Povaha imigrační politiky je obecnější kategorií, která definuje celkový postoj tří zemí k imigrantům. Je zde viditelný posun od imigrační politiky Německa, která s integrací nepočítá, přes tolerantní politiku Velké Británie k nerespektování odlišností ve Francii. Kategorie Status imigranta a Podmínky udělení občanství opět odpovídají posunu od odmítavého postoje (cizinec/zisk občanství je velmi komplikované a ztížené), přes liberální (možnost dvojího občanství/naturalizace všech) k asimilačnímu postoji, apatickému vůči odlišnostem (občan/rychlá naturalizace). V kategorii Naturalizace dalších generací se odlišuje pouze Německo odmítavým postojem (naturalizace však není vyloučena). Jak hierarchický kulturní pluralismus Velké Británie tak důsledný asimilacionismus Francie zaručovaly dětem imigrantů automatické občanství. Již výše bylo řečeno, že pro odlišení obou přístupů je tedy nutné zaměřit se na jiné momenty, primárně na kategorie Postoj státu k diverzitě, Definici národa a Začlenění imigranta do společnosti. Začlenění imigrantů probíhalo v Německu pouze přechodně, stát se spíše snažil o udržení cizorodosti. Naopak Velká Británie a Francie imigranty inkorporovaly, francouzská integrace však zahrnula i kulturní asimilaci. Kategorie Postoj státu k diverzitě pak logicky definuje německý důraz na etnicko-kulturní odlišnosti, britský pluralitní přístup a francouzskou asimilaci. Jelikož se na integraci imigrantů velkou měrou podílejí i organizace, bylo třeba zařadit i tuto kategorii. Není překvapivá minimální pozornost/existence organizací (ať už státních či nestátních) v Německu, kde integrace cíleně neprobíhala. Kulturní pluralismus Británie umožňoval imigrantům zřizování vlastních organizací, kdežto ve Francii to byly právě školy, odbory a armáda, které se primárně podílely na asimilaci. Právní status imigranta vypovídá mnoho o ne/integraci či asimilaci v dané zemi. Tak jak ale definuje národ sám sebe (přesněji jak je definován v ústavě/zákonech) je určující v případě celkové povahy imigrační politiky sátu. Jestliže tedy Němci vnímali sami sebe jako národ jedné krve a kultury, imigrant má jen velmi omezené možnosti stát se plnoprávným občanem. Britská koloniální politika dala naopak základ široké toleranci cizích kultur, hrdost a vnímání sebe sama jako nadřazenějšího však přetrvala. Idea národa je rozpoznatelná i v imigrační politice Francie. Ta se však pokusila přenést univerzalistické principy i na imigranty a rozpustit tak jejich odlišnosti ve své vlastní kultuře.

27

6 Integrace imigrantů a imigrační politika Norska od 2. světové války Norsko bylo dlouho dobu homogenním státem. Tuto skutečnost však vystřídal obrovský odliv rodilých Norů do Ameriky v letech 1850-1920, následovaný přílivem cizí pracovní síly v souvislosti s pozdní industrializací země. Co se zpočátku jevilo jako vítaná pomoc státu, se s postupujícím časem změnilo v problém nutný k řešení. Restriktivní politika od roku 1975 je toho důkazem. Imigrační politiky jsou čím dál více omezující, avšak propracovanější. Je kladen velký důraz na integraci imigrantů. Norsko je zemí se silnou rovnostářskou a sociální tradicí, ve skutečnosti však postrádá zkušenosti se závažnějšími etnickými a sociálními konflikty. Paradoxně tak může mít větší handicap v řešení imigrace, než jiné státy s podstatně složitější historií. Svým vstřícným humanitárním přístupem se Norsko jakoby odlišovalo ve vnímání imigrantů a uprchlíků od zbytku evropských států. Od 80. let se však tyto snahy začínají měnit a viditelná je zejména proměna postoje norské veřejnosti vůči cizincům na svém území. Časté jsou xenofobní nálady a politické strany profitující ze svého antipřistěhovaleckého postoje (Baumgartl, Facell, Gellner 1995: 249251). Norsko začalo fungovat jako nezávislá země roku 1905, kdy se stalo nezávislým na Švédsku. Dříve, než se však stalo oblíbenou destinací imigrantů, bylo samotné Norsko jednou z evropských zemí s nejvyšším odlivem populace do zahraničí. Největší podíl na odlivu občanů ze státu mezi lety 1825 a 1945 měla dočasná pracovní migrace do Spojených států. Z 850 000 emigrantů se jich však 150 00 vrátilo nazpět. Norsko získalo mezinárodní reputaci v humanitární činnosti, když se polární cestovatel a diplomat Fridtjof Nansen stal roku 1921 vysokým komisařem pro uprchlíky v Organizaci spojených národů. Přestože se země aktivně zabývala problematikou uprchlíků, její populace zůstávala homogenní až do 70. let. Do té doby do země přicházeli pouze imigranti ze sousedních skandinávských zemí. Tato imigrace se však stala irelevantní v 50. letech, kdy byla uzavřena smlouva o společném pracovním trhu mezi Norskem, Švédskem, Dánskem a Finskem (Island se přidal roku 1982). Společná pasová zóna pro tyto země - povolující volné cestování napříč Skandinávií - postavila téma imigrace mimo pozornost. Ke konci 60. let však rozvíjející se ekonomika a nedostatek populace vedly k otevření Norska a přijetí velkého počtu pracovních imigrantů z Maroka, Jugoslávie, Turecka a Pákistánu. Zpočátku se očekávalo, že tito dočasní přistěhovalci po čase zemi opustí. Následoval však opačný trend a do země začali přicházet rodiny pracovníků a uprchlíci z dalších zemí. Vlna přistěhovalců z 28

rozvojových zemí společně se zprávami o nezdařených opatřeních vůči imigrantům v ostatních částech Evropy, vedly norskou vládu k zastavení imigrace roku 1975. Nová legislativa představovala v zemi vůbec první krok k omezení imigrace. Toto omezení přijaté ve stejném období i jinými evropskými zeměmi vedlo k hledání nových způsobů vstupu do Norska. Nastalo období sjednocování rodin a příchodu azylantů.12 Norská veřejnost znovu potvrdila svůj souhlas s omezením imigrace v 80. letech. Uskutečnilo se několik veřejných protestů proti rostoucímu počtu azylantů, jejichž počet roku 1987 dosáhl čísla 8 600. Xenofobní tendence se začaly odrážet i v politice. Volební podpora Pokrokové strany prosazující restriktivní přístup vůči imigrantům vzrostla z 3,7 % roku 1985 na 12,3 % a 13 % v letech 1987 a 1989. Reakcí vlády byla snaha zohlednit názory rodilých Norů, společně s rovnocenným přístupem k novým obyvatelům země. Roku 1988 vznikl imigrační zákon definující podmínky ke vstupu do země, hraniční a vnitřní kontrolní mechanismy a případy vedoucí ke zrušení a odmítnutí pobytu či vyhoštění. Byla zavedena víza pro cizince (přestože existovalo mnoho výjimek) a bylo vyžadováno pracovní povolení. Na konci 80. let proběhla na politické scéně debata o zmírnění požadavků na trvalý pobyt. Tyto snahy ovšem selhaly (Migration Policy Institute, Cooper 2005, online text) 29. června 2007 představila vláda parlamentu návrh nového imigračního zákona, který byl parlamentem přijat v dubnu 2008 a vstoupil v platnost 1. ledna 2010. Dvě hlavní změny se týkaly statusu části imigrantů s humanitárními důvody pobytu a jejich změny na status uprchlíka, druhá změna posílila práva dětí (New Immigration Act, online text).

6.1 Imigranti v číslech Příliv imigrantů do Norska, které má dnes 4,6 milionu obyvatel, postupně stoupal od 60. let. Roku 1950 čítal počet imigrantů z celkové populace země 1,4 %. Počet vzrostl do roku 1970 pouze mírně – na 2 %, do roku 2002 však vystoupal na 7 % (Migration Policy Institute, Cooper 2005, online text) Statistiky z roku 2009 ukazují 423 000 imigrantů a 86 000 osob narozených imigrantům v Norsku. Tato čísla znamenají 10,2 % z celkové populace země, což znamená, že zde za posledních 8 let stoup počet imigrantů o více než 3 %. Imigranti jsou zastoupeni ve všech regionech země s největším podílem (26 %, 152 000 osob) v hlavním městě. 2 z 10 imigrantů žijí v Norsku více než

12 Zatímco v letech 1960-1970 Norsko přijalo 223 uprchlíků, v letech 1978-1979 jich bylo 1 680, kdy více

než 1 300 z nich pocházelo z Vietnamu (Migration Policy Institute, Cooper 2005, online text).

29

20 let, 4 z 10 zde žijí 4 roky nebo méně. 203 000 imigrantů z celkového počtu v Norsku mají evropský původ (přičemž 60 500 z nich pochází ze zemí mimo EU/EHP). 186 000 imigrantů pochází z Asie, 61 000 z Afriky, 17 000 z Latinské Ameriky a 10 500 ze Severní Ameriky a Oceánie. Většina imigrantů pochází z Polska, Švédska, Německa a Iráku. 36 % z nich má norské občanství. Mezi lety 1990 a 2008 přišlo do země 37 000 cizích státních příslušníků a obdrželi povolení k pobytu. 24 % z nich přišlo jako uprchlíci, dalších 24 % přišlo z pracovních důvodů, 11 % imigrantů získalo pobyt za účelem studia, pro 23 % bylo důvodem sjednocení rodiny a 17 % získalo pobyt na základě založení rodiny v Norsku (Statistics Norway 2009, online text).

6.2 Imigrační politika Norska Téměř většina informací, které jsou nutné pro zařazení Norska do jedné z Baršových kategorií, je možno získat z analýzy imigrační politiky. Způsob, jakým Norové definují svůj vztah k imigrantům a cizí kultuře ve svém státě je rozhodující pro určení norského multikulturního přístupu. V imigračních zákonech je obsažena problematika integrace přistěhovalců, podmínky udělení pobytu a pracovního povolení, je zde popsána cesta k naturalizaci, status imigrantů, očekávání, závazky a cíle do budoucna. Dovíme se do jaké šíře je stát cizím občanům otevřen a zda jsou v zemi tolerovány/podporovány cizí kultury.

6.2.1 Imigrační politika 1945-1975 Pro pochopení imigrační politiky v období po druhé světové válce, je na místě zmínit norský přístup k etnickým menšinám v předchozím období. V severním Norsku žije početná etnická menšina Laponců. Norsko se je snažilo téměř od začátku své státní nezávislosti až po druhou světovou válku asimilovat. Neexistovaly žádné samosprávní orgány či jazykové výjimky a integrační politika odpovídala popisu asimilace neboli rozpuštění tak, jak o ní byla řeč v případě francouzského důsledného asimilacionismu (Lanza 2004: 72). V 50. letech byla norská imigrační politika relativně liberální. V praxi to vypadalo tak, že od roku 1957 každý, kdo chtěl v zemi pracovat, mohl volně přijít. Roku 1956 byl přijat cizinecký zákon, který umožnil přizpůsobit imigrační politiku změnám pracovního trhu a mezinárodní situaci. Imigrace zde byla popisována jako nezbytná součást ekonomického růstu země (Schönwälder, Ohliger, Triadafilopoulos 2003: 153).

30

Tento zákon neobsahoval žádná opatření omezující, nebo zakazující politické aktivity imigrantům. Každý tak měl možnost vyjádřit své politické preference, pokud tím neohrožoval soukromé či veřejné zájmy cizích osob. Trestní právo bylo též jednotné pro všechny. § 15 cizineckého zákonu však umožňoval vládě deportovat imigranta v případě ohrožení národní bezpečnosti nebo veřejného zájmu. Toto opatření naznačuje, že zde existoval limit politických svobod přistěhovalců. Přesto však byla imigrantům poskytnuta všechna práva, včetně svobody projevu a svobody sdružování. Nebudu-li brát v úvahu imigranty z ostatních skandinávských zemí, tak podmínkou k obdržení povolení k pobytu byla pouze schopnost finančně se zajistit a obdržet pracovní povolení. Cizinecký zákon se důvody, proč povolení k pobytu neudělit více nezabýval. Dalším způsobem, jak získat povolení k pobytu, byl status uprchlíka (popř. povolení k pobytu na základě humanitárních okolností). Obdržení státního občanství bylo vázáno na určitou dobu, kterou imigrant v Norsku strávil. Naturalizace dětí proběhla automaticky s naturalizací rodičů (Grahl-Madsen, MacalisterSmith, Alfredsson 2001: 100, 377, 392). V 60. letech Norsko nezažilo tak rychlý příliv pracovních sil, jako ostatní státy západní Evropy. Důvodem byla jeho počáteční pasivita, která nepovzbuzovala dělníky ke vstupu do země tak výrazně, jako například Německo či Švédsko. Parlament roku 1969 však přijal legislativu, která nekladla žádné překážky potenciálním imigrantům. 1. ledna 1970 vstoupil v platnost zákon vyžadující po imigrantech zajištění pracovního povolení ještě před vstupem do země. Následující veřejná diskuze politiků a snaha zajistit imigrantům stejné pracovní podmínky a platy nevedla k žádnému odporu veřejnosti (Schönwälder, Ohliger, Triadafilopoulos 2003: 149, 153). Začaly se však objevovat hlasy z nejvyšších pater politiky proti stále velmi liberální imigrační politice. V srpnu 1970 ministerstvo spravedlnosti uvedlo nutnost zabránit vstupu do země cizincům, kteří nejsou schopní se adaptovat. Požadovalo zavedení minimálních standardů. Reidar Danielsen, jeden z představitelů Norské strany práce poukázal na restriktivní politiky již zavedené ostatními evropskými státy. Tato situace by mohla vést k přílivu nejméně vyhovujících migrantů do Norska, o což neměl nikdo zájem. Norsko bylo v tuto dobu země s nejliberálnější imigrační politikou mezi zeměmi severní Evropy. Imigrační komise, která vznikla na podzim roku 1970 navrhla nová – přísnější pravidla13 vstupu imigrantů do země. Tato nařízení vstoupila v platnost 7. července 1971. Přesto však zůstával norský přístup k imigrantům velmi vstřícný. V únoru 1972 Oddvar Nordli, ministr místní vlády, upozornil na otázku zaměstnání imigrantů. Podle jeho slov by 13 Hlavní myšlenkou bylo, že uchazeč žádající se o pracovní povolení v Norsku, podal svou žádost na

norské ambasádě či konzulátu v zemi, ve které byl občanem nebo zde minimálně 6 let žil (Schönwälder, Ohliger, Triadafilopoulos 2003: 155).

31

se mělo zabránit vnímáni imigrantů pouze jako dočasné pracovní síly. Ve snaze o zrovnoprávnění začaly být kontrolovány pracovní a platební podmínky imigrantů. Na rozdíl od jiných evropských států se v Norsku v této době ještě neobjevovaly xenofobní náznaky, či témata která tímto způsobem mobilizovala společnost (Schönwälder, Ohliger, Triadafilopoulos 2003: 154-160).

6.2.2 Omezení imigrace roku 1975 Ekonomický rozvoj, který svedl imigranty po 2. světové válce do západní Evropy, se dotknul Norska později. Zatímco ostatní státy zažívaly vlnu migrace od začátku 50. let až do začátku let 60., imigrace z třetího světa se stala tématem v Norsku až v letech 1969-1970. Se vzrůstajícím počtem cizích státních příslušníků na území evropských států byla zaváděna od počátku 70. let restriktivní imigrační politika. Imigranti tak začali hledat nové možnosti v Evropě a jednou z nich byla Skandinávie. Například roku 1970 byla tímto způsobem zastavena imigrace do Velké Británie. Několik stovek pákistánských migrantů tak změnilo svůj směr a místo Británie zamířili do Norska. Tato skutečnost, společně s příchodem skupiny Turků do oblasti města Drammen, vynesla téma imigrace do norských masových médií a na politickou scénu v létě roku 1970. Do roku 1975 pokračovala migrace ve formě přílivu pracovních sil s turistickými vízy. Trvalý pobyt jim tak byl zaručen v případě, že si zde našli práci. Roku 1975 však byla imigrace zastavena s výjimkami rodinných členů, uprchlíků a dočasných dělníků. Jako oficiální důvod zastavení byly udávány problémy s integrací a bydlením přistěhovalců. Ve skutečnosti však Norsko zastavilo příliv cizinců, protože se stejným způsobem uzavřely ostatní státy (Baumgartl, Facell, Gellner 1995: 249). Nastalo však období sjednocování rodin. Např. pákistánská menšina se v tomto období proměnila z populace mladých mužů v pevnou komunitu obou pohlaví a všech věkových kategorií. Norský přístup vůči imigrantům v 70. letech se může jevit jako matoucí. Na jednu stranu zde byl výrazný posun od široce otevřených k uzavřeným hranicím státu. Na druhou stranu se postoj Norů vůči cizincům vyvinul v kladné přijetí pluralismu ve své zemi. Ještě roku 1970 bylo oficiální politikou vlády asimilování cizích dělníků do norské společnosti. Předpokládalo se, že se kulturní a sociální odlišnosti cizinců rozpustí v norské společnosti a zmizí. Ale zpráva o migraci z roku 1972 (na základě které se formovala pozdější imigrační politika) původní přístup změnila. Bylo v ní stanoveno právo imigrantů udržet si svou vlastní kulturu a jazyk. Záměrem se stala integrace cizinců, ne asimilace. Tento posun v postoji byl silně ovlivněn mladšími vědci, zabývajícími se imigrací a impulzy z právě probíhající debaty na téma imigrace v ostatních zemích Evropy (Norsko 32

se nechalo inspirovat zejména Švédskem). (Schönwälder, Ohliger, Triadafilopoulos 2003: 160-161)

6.2.3 Imigrační zákon 1988 I přes značné regulace v 70. letech, imigrace stále rostla. Nejvíce imigrantů v tomto období přicházelo z Pákistánu, Indie a Turecka. Nezávisle na migračních vlnách se Norsko snažilo dostát svým mezinárodním závazkům a přijalo kvóty vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky. Ke své imigrační politice tak akceptovalo výjimky pro uprchlíky, osoby hledající azyl a rodinné příslušníky. Roku 1987 dosahoval počet imigrantů v Norsku 115 000. Ve stejné době se však ekonomika země začala ocitat v problémech. Rostoucí inflace a nezaměstnanost vynesla otázky týkající se imigrantské populace na norském pracovním trhu. Hlavními argumenty pro zavedení nové restriktivní politiky nebyla protekce trhu, ale přehodnocení sociálních práv a životních podmínek imigrantů (Strøm, Svåsand 1997: 263-265). Obdržet norské občanství na základě imigračního zákonu z 24. června 1988 je těžší. Nutný je trvalý, nepřetržitý pobyt v zemi po dobu 7 let a čistý záznam v trestním rejstříku. Příjem žádostí o pracovní povolení či žádost k pobytu imigrantů byl omezen na několik kategorií s tím, že nutný je i doklad o budoucím financování pobytu a místo ubytování. Pro každou kategorii14 pak platily různé podmínky a limity (Emigrating to Norway, online text). Základním principem norské imigrační politiky zůstal etnický a kulturní pluralismus, ne sociální či etnická asimilace. Jinak řečeno, imigranti žijící v Norsku mají mít možnost uchovat si svou vlastní originální kulturu. Podstatou takového přístupu je dát dětem imigrantů znalost jejich vlastního rodného jazyka a kulturního dědictví. Současně s principem pluralismu jsou rozšířena sociální a politická práva. Imigranti by měli mít stejné výsady jako Norové. Pro účast v místních volbách se vyžadují 3 roky pobytu v zemi, k volbám národním je nutných 7 let. Nicméně poslední vývoj ve Skandinávii, Norsko nevyjímaje, ukazuje, že občanská práva mění svou povahu. Ústup z konceptu – zaměstnání jako občanská výsada – je toho důkazem. Norové jsou čím dál více restriktivní v garantování rovných občanských práv imigrantům. Zvláště těm z rozvojových zemí (Strøm, Svåsand 1997: 265).

14 Kategorie na základě imigračního zákonu z roku 1988: studenti přijatí do vzdělávací instituce v Norsku,

au pair, specialisté v určitých oborech, blízcí rodinní příslušníci, stážisté, sezónní pracovníci, uprchlíci nebo žadatelé o azyl (Emigrating to Norway, online text).

33

6.2.4 Imigrační politika od 90. let do současnosti V 90. letech byla posílena politika Norska vůči uprchlíkům, ve smyslu větší ochrany a poskytnutí pomoci ze strany státu. Tyto aktivity jsou koordinovány s mezinárodní asistencí, v tomto případě s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Norsko se na akcích organizace významně finančně podílí. Další asistence země se projevuje v pracovním sektoru, kde přispívá firmám na školení zaměstnanců ze zahraničí, zajišťuje kurzy norštiny. K imigračnímu zákonu z roku 1988 byl 15. června 1997 přidán dodatek o liberálnějších požadavcích pro imigranty ze zemí mimo Evropský hospodářský prostor. Ve zprávě parlamentu z 28. února 1997 stojí, že Norsko se vyvíjí v čím dál více multikulturní společnost. Dále je v ní, že je třeba této diverzity využít a posílit tak smysl společenství, vytvořit bohatší společnost k lepšímu životu. Je správné, participují-li imigranti stejným způsobem na chodu norské společnosti. Ze zprávy vyplývá důraz na sociální a ekonomickou rovnost napříč celou společností, včetně imigrantů (Holter 2000: 13-23). Podobné sdělení má zpráva parlamentu z 8. prosince 2000. Kulturní diverzita společnosti je vnímána pozitivně a stát si klade za cíl napomáhat menšinám v rozvíjení vlastních identit a to jak v rámci své komunity, tak i v celé norské společnosti. Stojí zde dokonce omluva státu menšinám za dřívější politiky, které se snažily 'ponorštit' imigranty a asimilovat je do své kultury (CERD 2002: 7-8). Během následujících let vzniklo několik dalších zákonů týkajících se imigrace a integrace. V prosinci 2005 vstoupil v platnost zákon nařizující státním firmám provést minimálně jeden pohovor s imigrantem při hledání zaměstnanců na volné místo. V lednu 2006 vstoupil v platnost antidiskriminační zákon a v únoru 2007 byl imigrační zákon doplněn dodatkem o manželském a rodinném sjednocování (v rámci boje proti nuceným sňatkům). (Migrant integration policy index, online text) Nový imigrační zákon vstoupil v platnost 1. ledna 2010 a obsahuje několik změn oproti dosavadní politice. Termín povolení k pobytu nahradil všechny ostatní termíny, včetně pracovního povolení. Byl ujednocen přístup k uprchlíkům a osobám s ochranou z humanitárních důvodů, doposud užívaný termín azyl byl nahrazen termínem ochrana. Imigrace za účelem sjednocení rodiny byla zpřísněna. Zákon do velké míry odpovídá imigračním standardům Evropského hospodářského prostoru, výjimky se například týkají občanů Bulharska a Rumunska (Norwegian Directorate of Immigration, online text). Lidé, kteří již obdrželi povolení k pobytu a splňují několik dalších podmínek (např. trestní bezúhonnost, jazykové zkoušky norštiny) si můžou po třech letech života v Norsku zažádat o permanentní povolení k pobytu. Zisk občanství je vázán na splnění stejných podmínek, avšak se 34

sedmiletou lhůtou pobytu. Norsko neuznává duální občanství (existují však výjimky). Děti imigrantů nezískávají občanství automaticky s rodiči, nutná je určitá doba pobytu v zemi (v závislosti na věku a původu rodičů). (Norwegian Directorate of Immigration, online text)

6.3 Vztah Norska a Evropské unie z hlediska imigrační politiky Přestože Norsko do unie nevstoupilo, existují zde tendence přibližovat své politiky společným politikám členských zemí. Jednou z nich je právě i imigrační politika. Jeho současná snaha pečlivě regulovat a vybírat imigranty tak, aby jim bylo schopné zajistit sociální rovnost v zemi, se přibližuje evropskému průměru (Migration Policy Institute, Cooper 2005, online text). Příliv migrantů do rozšiřující se Evropy a Norska byl jedním z důsledků odmítnutí vstupu norských občanů do Evropského společenství15 a zastavení imigrace v roce 1975. Protože norská společnost kladla důraz na humanitární hodnoty a rovnocenné zacházení s imigranty uvnitř svého státu, objevily se obavy z oslabení těchto principů, pokud by země vstoupila do Evropského společenství. Po znovu-potvrzení nesouhlasu se vstupem do Evropské unie roku 1994 se Norsko stalo členem Evropského hospodářského prostoru. Dne 25.3. 2001 se Norsko oficiálně stalo členem Schengenu, což znamená volný pohyb osob členských států bez pasové kontroly. 1. dubna byla Norskem realizována Dublinská konvence, která sjednotila systém žádostí imigrantů do členských zemí (zabraňuje tak např. imigrantům ucházet se o povolení k pobytu ve více členských zemích najednou). 1. září 2003 následovalo přijetí dalších pravidel – tzv. Dublin II, zabývající se speciálně otázkou azylantů (Migration Policy Institute, Cooper 2005, online text). Norsko je dále členem EURODAC systému, který porovnává otisky prstů azylantů a ilegálních migrantů, což umožní rozpoznat, zda již migrant žádal o azyl v jiné členské zemi, nebo zda je na území Evropské unie ilegálně (Eurodac system, online text). Přestože tedy Norsko není členem Evropské unie, tendence k sjednocování politik imigračních a azylových kontrol s ostatními členskými státy jsou jednoznačné.

15 V září 1972 se konalo konzultační referendum, kdy se těsná většina Norů (52,2 %) při účasti 90 %

vyslovila proti členství. Referendum se konalo znovu v roce 1994 s 52 % hlasy proti vstupu (Strmiska, Hloušek, Kopeček a Chytilek 2005: 229, 231).

35

6.4 Norský národ v kontextu imigrace Norsko je považováno za jednu z nejvíce vlasteneckých zemí v Evropě. Velmi úspěšně zakončený proces kulturní homogenizace a legitimace je však v poslední době narušován a objevují se pochybnosti o současné podobě norského národa a kultury. Národní ideologie států se neslučují dohromady se sociální realitou a etnické menšiny se stávají trnem v oku mnoha vlád. Norsko není žádnou výjimkou. Vzniká mnoho otázek. Co znamená národní identita? Kdo by měl patřit do národu a kdo ne? Jaké požadavky by měly být kladeny na ty, kteří nejsou jeho členy? Laponci, nejstarší norská etnická menšina, zažívají od 60. a především od 80. let oživení své identity. Fakt, že si získali politická, kulturní a jazyková práva v rámci ústavního systému, naznačuje absenci vážnějšího konfliktu mezi etnickou většinou a menšinou žijící v jedné zemi. Jestliže se však podíváme na současné imigranty, je zřejmé, že stejná práva nejsou automaticky zaručena i jim. Otázkou zůstává, jak moc se denní realita odlišuje od politicky proklamované rovnosti napříč všemi lidmi žijícími v zemi. Xenofobní skupiny, které nesouhlasí s kulturním mixem, zatím nejsou v Norsku až tak výrazné. Pravdou však je, že rasismus a diskriminace jsou na denním pořádku čím dál více i v tak liberální společnosti jako je norský národ. Dá se předpokládat, že s přibývající silou cizích kultur uvnitř státu, se bude zvětšovat i obava původních obyvatel. Čím větší budou rozdíly mezi Nory a imigranty, tím více se bude společnost polarizovat. Nejproblematičtější skupinou v Norsku je muslimská menšina. Celosvětový boj proti terorismu a varování před islámským fundamentalismem zafungoval jako kampaň proti Islámu. Globalizace může být jednou z příčin. Na začátku 19. století Norové neměli důvod přemýšlet nad svou národní identitou. V současné době jsou však vystavováni dennímu kontaktu s imigranty jiných etnik a kultur a mohou se cítit ohroženi. Lidé zapomínají na původní symboliku svého národu, hodnotová orientace a identita přestávají být odlišné od jiných zemí, pocit historické kontinuity mizí úplně (Eriksen 1997: online text). Snaha definovat se jako Nor/Norka tak může být logicky doplněna xenofobními pocity. Proces může vést ve změnu hodnotové orientace celého státu a projeví se tak i v imigrační politice. Ta se stává uzavřenější a je méně velkorysá. Tabulka 2 shrnuje postoj Norska k imigraci a imigrantům. Morální elita měla velký vliv na veřejnou debatu (částečně i na tvorbu politiky) v 80. letech. Nicméně dnes takový přístup ztrácí hodnověrnost. Kombinace otevřených dveří a štědrých sociálních slibů zbytku morální elity je ignorována většinou politických stran. Principy tržního liberalismu v Norsku začínají dominovat původně odpovědné – morální politice vládnoucích elit.

36

Tabulka 2: převzata z OECD: Immigrants, integration and cities: exploring the links by Organisation for Economic Co-operation and Development (1998): 104. Imigrační politika Norský postoj k imigraci a imigrantům

Otevřená

Omezující

Garance 'welfare' standardu

Morální elita

'Odpovědná sociální demokracie'

Bez garance standardu

Tržní liberalismus

'Vidlácký populismus'

Cíle sociálního státu

6.5 Integrace imigrantů Integrace je dvousměrný proces. Imigranti jsou zahrnuti do společnosti, participují na pracovním trhu a mají rovné příležitosti. Od imigrantů je vyžadována znalost jazyka, pracovní kvalifikace a respektování norských zákonů a nařízení. Obyvatelé Norska se naopak musí přizpůsobit multikulturnímu prostředí a spolupráci s novou komunitou. Integrace imigrantů, o kterou se Norsko snaží, není asimilací a přistěhovalci tak nemusí přijmout dominující kulturu (Overview 2008: online text) Integrační politika funguje v Norsku od počátku přílivu migrantů po druhé světové válce. Již v 50. letech byly vytvořeny speciální fondy, které byly využívány k integraci imigrantů a cizinecký zákon (1956) umožňoval participaci na politickém životě (Grahl-Madsen, Macalister-Smith, Alfredsson 2001: 388). O tom, že proces integrace nebyl jednoduchý, svědčí 70. léta, která znamenala velký příliv pracovní migrace. Vznikly problémy s nedostatkem ubytování a vytvořily se obrovské sociální problémy. Většina imigrantů přišla do země s turistickým vízem bez předem zajištěné práce. Mnohdy tak strávili týdny obcházením potenciálních zaměstnavatelů bez úspěchu (Schönwälder, Ohliger, Triadafilopoulos 2003: 155). Imigrační politika se však od poloviny 70. let stávala více a více propracovanější a v souvislosti s ní i integrační procesy. V 90. letech začaly být řešeny dílčí problémy imigrace. Jednou z otázek byla koncentrace cizích státních příslušníků v hlavním městě Oslu. Mezi politiky vznikl konsenzus o rozmístění imigrantů16 mimo město ve snaze zabránit tvoření městských ghett. Proti této politice se ozývaly 16 Jedním z úspěšných příkladů geografického rozmisťování imigrantů jsou uprchlíci z Bosny roku 1993.

Bylo jednoznačně odsouhlaseno zřízení přijímacího centra ve městě Meråker s 2 700 obyvateli (střední Norsko). Po příjezdu 77 bosenských uprchlíků byli všichni ihned ubytováni, děti rozmístěny do škol,

37

hlasy bránící výhody hlavního města. Jejich argumentem bylo snadnější udržení vlastní kultury imigrantů při jejich větším počtu. Průzkumy však ukázaly, že imigranti žijících v menších městech a vesnicích, mají tendenci nekomunikovat s místní populací. Navíc se politika rozmisťování imigrantů setkávala s neochotou venkovských oblastí - a to i přesto, že jsou tato města/venkov velmi dobře placena vládou (příspěvek se odvíjí od počtu přistěhovalců). (OECD 1998: 108-112) Na základě podrobných průzkumů probíhá integrace přistěhovalců v současné době správným směrem. Proces je však velmi zdlouhavý a náročný a některé jeho oblasti vykazují lepší výsledky než jiné. Z poslední hodnotící zprávy, která vznikla roku 2008, znamenal právě rok 2008 nejnižší nezaměstnanost imigrantů. Nicméně toto číslo bylo stále třikrát vyšší než celostátní průměr. Větší problém s nalezením zaměstnání mají ženy a nekvalifikované osoby. Norsko nabízí všem imigrantům vstupní programy17, které významně přispívají k začlenění osob do pracovního trhu. Problém se ukazuje ve výuce norštiny. Podle statistik téměř polovina testovaných nezvládne závěrečné zkoušky. Většina těchto osob postrádá vzdělání, nebo ve své rodné zemi absolvovala pouze minimum, a jakákoli výuka je pak složitější. Úspěch byl zaznamenán v usídlování imigrantů mimo hlavní město. Průměrná čekací doba na ubytování se zkracuje a přijímací oblasti se k nově příchozím imigrantům staví pozitivně. Ještě více zkrátit čekací dobu je cílem i do budoucna. Motivací je rychlejší počáteční integrace (Overview 2008: 24-25). Velkou zásluhu na integraci má vzdělávací systém. Děti na nižších stupních mají možnost studovat v norštině, stejně jako ve svém rodném jazyce. Postupně s věkem jsou však integrovány mezi norsky mluvící žáky. Nejdůležitějším cílem pro úspěšnou integraci je dokončení sekundárního vzdělání a zisk kvalifikace. Tato fáze je však také nejproblematičtější a situace stále nevypadá tak, jak by cíl stanoven (Holter 2000: 27). Co se týče životních standardů, rozdíly mezi úrovní života imigrantů a zbytkem populace jsou stále výrazné. Výsledky měření však vykazují jejich neustálé vzrůstání. Hlavní příčinou je přístup k pracovnímu trhu plynoucí z úrovně vzdělání (Overview 2008: 25). Účast imigrantů na politickém životě je jeden z nejúspěšnějších integračních procesů v Norsku. Od roku 1981, mohou imigranti pocházející ze zemí mimo Evropskou unii volit a kandidovat v místních volbách po třech letech pobytu v zemi. Počet imigrantů ve veřejných funkcí stoupá, zvláště tam, kde je početná etnická menšina. Jejich účast na parlamentních volbách (nutných 7 let pobytu) je 78%, oproti místním volbám – 45 %. V letech 1999, 2003, 2005 a 2007 vláda organizovala kampaně a projekty, některým byla nabídnuta práce (OECD 1998: 109). 17 Vstupní programy jsou v platnosti od září 2005. Jejich součástí je 300 hodin výuky norského jazyka a sociální studia. Pro nově příchozí je absolvování programu povinností, výjimku tvoří imigranti ze zemí Evropského hospodářského prostoru. Samozřejmostí je finanční příspěvek (Introductory programme and Norwegian language training for newly arrived immigrants, online text).

38

které měly podpořit volební účast imigrantů a jejich zájem o politiku (Migrant integration policy index, online text). V rámci integrační politiky je třeba zmínit opatření proti diskriminaci a rasismu v zemi. V lednu 2006 vstoupil v platnost antidiskriminační zákon, který pokrývá témata rasy/etnika, náboženství/víry, původu, barvy pleti a jazyka. Není zde však zmínka o diskriminaci na základě národnosti. Vznikly funkce ombudsmana a tribunálu zabývající se primárně diskriminací, nabízející nezávislé právní poradenství a vyšetřování případů obětí (Migrant integration policy index, online text).

6.6 Organizace zainteresované na integraci imigrantů Vláda a organizace se musejí imigrační politikou zabývat na všech úrovních, dohlížet na minimální standardy a podporovat spravedlnost a rovnost. Právě na lokální úrovni jsou politiky testovány, přizpůsobovány a hodnoceny, proto je nutné, aby vláda spolupracovala s místními institucemi ze soukromého i nestátního sektoru. Tento sektor – pracovní a zaměstnavatelská sdružení, občanské, etnické a imigrantské organizace, soukromé nadace a různá nezisková sdružení – mají bohaté zkušenosti z různých částí integrace imigrantů (Papademetriou 2003: online text). Ministerstvo práce a sociálního začlenění poskytují granty z národního rozpočtu místním imigrantským organizacím, dobrovolným aktivistům stejně tak jako národním organizacím. Snahou těchto organizací je rozvoj rovných příležitostí, práv a podílu účasti imigrantů na společenském životě Norska. Spektrum organizací je v zemi velmi široké a roku 2007 jich bylo 10, které obdržely státní financování na podporu integrace azylantů (mezi nimi například: Africká mládež v Norsku, Imigrantská federace Norska, Křesťanská interkulturní asociace, Norská organizace pro azylanty, Institut proti veřejné diskriminaci atd.). Dalším cílem je posílit organizace imigrantů na lokální úrovni a podpořit je v samostatném iniciování požadavků vůči politickým autoritám. Celkem 299 organizací získalo roku 2006 grant od vlády (Grants to immigrant organisations and other voluntary activities, online text). Dialog mezi imigranty a politiky probíhá skrze Kontaktní výbor pro imigranty a autority18. Toto centrální fórum se skládá z politických elit jmenovaných králem a zástupců imigrantů nominovaných lokálními imigrantskými organizacemi z celé země. Jeho funkční období funguje paralelně s parlamentem. Sledováním vývoje a rozsahu integrace jsou pověřena vládní ministerstva, zvláště pak ministerstva práce, zdravotní péče, spravedlnosti a policie, místní vlády a regionálního rozvoje a ministerstvo 18 Oficiální stránky výboru: http://www.kim.no/.

39

vzdělávání (Dialogue between the immigrant population and the authorities, online text). Imigranti v Norsku mají právo udržovat si svoji vlastní kulturu a proto je nezbytná i podpora ze zemí jejich původu. Norská vláda poskytuje finance na události, kde vystupují umělci z imigrantských zemí. Účelem však není pouze propagovat cizí kultury, ale přiblížit je původním obyvatelům Norska. Státní organizace – Norský koncertní institut – založila centrum k propagaci kontaktů mezi hudebníky z Norska a ostatních zemí. Ročně jsou utraceny 3 miliony norských korun k nákupu knih v cizích jazycích do veřejných knihoven (International Convention on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination, online text).

40

7 Typologizace norské imigrační politiky Na základě zjištěných informací o imigrační a integrační politice je možné zemi typologizovat. Z podrobnějšího pohledu na jednotlivé kategorie, které byly určeny pro charakterizování norského přístupu k imigrantům v období od 2. světové války k dnešku, vyplývají dva základní body. (1) imigrační politika Norska je čím dál více omezována. V porovnání s ostatními evropskými státy jsou zde pravidla pro vstup do země, zisk občanství a trvalého pobytu přísnější. Tato politika má zabránit masivnímu přílivu imigrantů. Jejím ospravedlněním jsou štědrá sociální zaopatření pro imigranty, kteří z jakýchkoli důvodů již v zemi žijí, nebo povolení k pobytu teprve získají (Hvinden, Johansson 2007: 115). (2) druhým bodem jsou rovná práva a příležitosti, která jsou imigrantům zaručena včetně přístupu k sociálním benefitům. Mezi rovná práva a příležitosti je zahrnuta i podstatná informace o pluralitním přístupu. Imigranti mají právo účastnit se sociálních vztahů a diskuzí, aniž by se museli vzdát své vlastní kulturní odlišnosti. Asimilace je v Norsku chápána jako nežádoucí proces. Imigrační a integrační politiky jsou nastaveny tak, aby ze všech stran podporovaly participaci imigrantů v norské společnosti současně se svými hodnotami a normami. Kulturní pluralita tak přináší do norské společnosti novou dimenzi skrze vzájemné rozpoznávání svých odlišností. Tento proces je však složitý a není překvapením, pokud je občas doprovázen diskriminací a xenofobií. Norská vláda se proto se svou pozorností obrací i k původním obyvatelům a podporuje skrze kulturní programy a jiné akce informovanost veřejnosti. Propagace tolerance je součástí důmyslné integrační politiky Norska. Ne však od počátku měla imigrační politika Norska tak přísná pravidla. Pokud bereme v potaz velmi asimilační politiku uplatňovanou vůči menšině Laponců (v 18. a z části i 19. století) a původně vůči pracovním imigrantům těsně po 2. světové válce, tak přístup uplatňovaný vůči přistěhovalcům v 70. letech je naopak velmi liberální. Do roku 1975, kdy byla zavedena přísná opatření proti vstupu imigrantů do země, bylo Norsko vždy krok pozadu oproti ostatním zemím Evropy a jeho liberální přístup vedl k neustálému stoupání počtu přistěhovalců v zemi. Důsledný asimilacionismus, tak jak jej představovala Francie v letech 1880-1970 je od 70. let v Norsku vyloučen. Již v prvních zákonech týkajících se imigrantů v 70. letech se počítá s naturalizací a inkorporací přistěhovalců do společnosti tak, aby jejich životní standardy dosahovaly úrovně původních obyvatel (viz zpráva o imigraci z roku 1972, kap. 6.2.2). Zisk pracovního povolení a povolení k pobytu nebyl obtížný proces, stejně tak jako automatická naturalizace dětí v případě naturalizace rodičů. Norsko zaručovalo imigrantům stejná práva a 41

příležitosti, Norové byli dominantní kulturou – ne však národem nadřazeným. Norský koncept integrace téměř po celou dobu (výjimkou jsou léta těsně po válce) zdůrazňoval respekt k imigrantům a jejich kultuře. Během této doby však byla v zákonech různě zdůrazňována povinnost participace imigrantů a nutnost znalosti norského jazyka. Zákony z počátku 80. let se zaměřovaly na adaptaci imigrantů do norské kultury, avšak bránily proces integrace vůči asimilaci. V druhé polovině 90. let zahrnul koncept i nutnost účastnit se veřejného života s cílem úspěšného budování multikulturní společnosti a sociálního státu. V praxi to znamenalo studium norštiny, zapojení se do pracovního trhu a prevenci rasismu a xenofobie. Politika Norska stavějící na hodnotách je vyvažována vstupními kontrolami a velkorysými integračními a sociálními službami pro imigrantskou populaci (Migration Policy Institute, Cooper 2005, online text). Vztah Norska k imigrantům ve své zemi se nejvíce podobá hierarchickému kulturnímu pluralismu, tak jak vypadal ve Velké Británii v letech 1870-1960. Imigrační a integrační politiky jsou důmyslně propracované, existuje zde nespočet programů pro různé etnické a jazykové skupiny. Politika je tvořena s ohledem na kulturní odlišnosti a velká část prostředků je vyhraněna právě pro imigranty pocházející z odlišných kulturních podmínek. Jak už bylo mnohokrát zmiňováno, probíhá zde inkorporace imigrantů současně s respektem k jejich kultuře a tradicím. Jedná se tedy o pluralitní přístup, který zohledňuje náboženské a etnické rozdíly. Všichni obyvatelé země jsou si rovni, avšak „přežití většinového národa – jeho jazyka, literatury, kalendáře a zvyků“ (Barša 1999: 73) je důležitou součástí norského - liberálního národního státu (srov. Gutmannová 2001: 116). Nejedná se však o pouhé pasivní respektování kulturních odlišností. Vláda sponzoruje nespočet kulturních akcí, které napomáhají ke vzájemnému poznávání odlišností a jejich přežití ve většinové norské kultuře. Tato politika pluralitního přístupu je rozvíjena již několik desetiletí s výjimkou krátkého období těsně po 2. světové válce. Vnímání dočasných dělníků – imigrantů se velmi brzy změnilo a dnes již nikdo nepočítá s jejich odchodem. Právní status všech imigrantů v Norsku je přesně vymezen zákony a splněním podmínek je možno jej změnit v občanství. Proces však není rychlý, ani jednoduchý. Naturalizace dětí není automatická, podmínky jsou však mírnější než u rodičů (např. délka předešlého trvalého pobytu je kratší). Téma imigrace je v Norsku jedním z nejdůležitějších a organizace – ne/státní, imigrantské či dobrovolnické již vytvořily hustou síť. Staly se tak součástí norského života a prostory pro diskuze vedených mezi politiky, původními Nory a imigranty. Díky organizacím na všech úrovních státu jsou imigranti integrováni do společnosti snadněji a zejména na lokální úrovni vznikají důležité osobní vazby potřebné pro aktivní participaci samotných imigrantů. Velká část státních zdrojů je směřována právě na nejnižší úroveň, stejně tak jako do oblastí mimo hlavní město. 42

Vzhledem k tomu, že je Norsko státem s jednou z nejvyšších životních úrovní na světě, může si dovolit velmi štědrou sociální politiku vůči imigrantům. Tento fakt kompenzují přísnější podmínky zisku občanství (duální občanství není až na výjimky akceptováno) a naturalizaci imigrantů a jejich dětí. Norsko je tedy multikulturní společností, která nejvíce odpovídá hierarchickému kulturnímu pluralismu se specifickými prvky sociálního (welfare) státu. Tabulka 3: typologizace norské imigrační politiky Důsledný asimilacionismus (1945-1972)

Hierarchický kulturní pluralismus (1973-2010)

Povaha imigrační politiky

Speciální politiky sloužící k asimilaci imigrantů

Speciální politiky vůči různým skupinám, sociální politiky a programy pro integraci = velmi velkorysé

Právní status imigranta

Hostující dělník /Občan

Občan / uprchlík (azylant)

Podmínky udělení občanství

Naturalizace všech, kteří zde žijí a pracují, po určité době pobytu

Komplikované a ztížené

Naturalizace dalších generací

Automatické občanství dětem narozeným v zemi

Ano, ale není automatická s naturalizací rodičů

Začlenění imigranta do společnosti

Občansko-politická integrace + kulturní asimilace

Inkorporace imigrantů do vlastní společnosti, respekt k odlišnostem a jiným kulturám

Postoj státu k diverzitě

Asimilace = snaha o důsledné rozpuštění menšinových specifik ve norské kultuře

Pluralitní přístup = zohledňuje etnické a náboženské rozdíly, otevřen požadavkům speciálních politik

Organizace zainteresované na integraci imigrantů

Školy, odbory

Vlastní orgány imigrantů, početné ne/státní organizace

Definice národa

Identita všech je stejná, založena na přijetí univerzalistických principů státu

Původní kultura země nemá vyšší status - je však hlavní, toleruje ostatní kultury

NORSKO

43

Tabulka 3 rozděluje norskou imigrační politiku na dvě období, přestože se v letech 19451972 nejednalo o konzistentní imigrační politiku s pevnějším ukotvením v zákonech a cíly do budoucna. Norsko bylo od 2. světové války až do 60. let poměrně homogenní zemí, přistěhovalci pocházeli ve většině případů ze Skandinávie (pro které navíc platila jiná – liberálnější pravidla). Rok 1972 je uveden jako mezník díky zprávě o migraci, která měnila přístup integrační politiky z asimilace směrem ke kulturnímu pluralismu (viz kap. 6.2.2). S imigranty, kteří přicházeli do země za prací, se původně počítalo jako s dočasnými přistěhovalci. Naturalizace imigrantů (a jejich potomků) však nepředstavovala žádné komplikace. Období 1945-1972 je zařazeno do kategorie důsledného asimilacionismu tak, jak jej představovala Francie v letech 1880-1970, protože zde byla snaha asimilovat imigranty do norské kultury. Na rozdíl od Francie však v Norsku již od 2. světové války existovaly speciální fondy, určené k financování integračních programů pro imigranty. Asimilacionismus však nebyl v Norsku tak intenzivní (výjimku tvoří asimilace Laponců) jako ve Francii. Období norského kulturního pluralismu let 1972-2010 bylo rozebráno již výše. Princip imigrační politiky země odpovídá hierarchickému kulturnímu pluralismu Velké Británie v letech 1870-1960. Striktnější přístup Norska oproti Británii v kategoriích právního statusu, podmínek udělení občanství a naturalizace dalších generací je kompenzován v oblastech speciálních politik a programů pro imigranty, které jsou velmi velkorysé. Norové se navíc nepovažují za kulturu nadřazenou, její zachování je však zásadní.

44

8 Závěr Imigranti a jejich práva ve společnosti jsou věčným tématem v multikulturních státech, mnohdy štěpící samotné politické strany na dva tábory. Hodnoty jako svoboda, rovnost a solidarita jsou přijímány na obou stranách politického spektra, proto se multikulturalismus dotýká všech politických aktérů (Barša 1999: 15). Práce s názvem Integrace imigrantů a imigrační politika Norska od 2. světové války je snahou o aplikaci typologie multikulturalismu Pavla Barši na stát, který nepoutá tolik pozornosti jako Německo či Francie, přesto však může být vzorovou zemí v několika ohledech. Norsko je specifické povahou své imigrační a integrační politiky, která je zařaditelná do kategorie hierarchického kulturního pluralismu. V potaz musí být však brány i kulturní, sociální a ekonomické okolnosti. První – teoretická část práce se zabývá fenoménem migrace a multikulturalismu obecněji. Jelikož se Norsko stalo cílovou zemí pracovní migrace v 70. letech stejně tak jako ostatní země, je zde zařazena kapitola o migraci v rámci celé Evropy (ve sledovaném období 1945 – současnost). Úvod do problematiky multikulturalismu a s ním související kapitoly o integrační politice objasňují, jak moc je toto téma významné v dnešním světě a proč se jím musí země s migrantskou menšinou zabývat. Pavel Barša popsal tři modely odpovědí národních států na imigraci: důsledný asimilacionismus, hierarchický kulturní pluralismus a permanentní diferencovaná inkorporace. Každý z těchto přístupů je představován určitou zemí ve specifickém období (Francie, Velká Británie a Německo). Na základě kategorií, které byly určeny a pro každou zemi definovány (viz Tabulka 1: typologizace tří příkladových zemí), je v případové části práce analyzována imigrační a integrační politika Norska (1945 – 2010). Značná část kategorií plyne z analýzy imigrační politiky, která se však v průběhu období mírně měnila. Povaha imigrační politiky, právní status imigrantů nebo například podmínky udělení občanství prošly určitým vývojem. S výjimkou let těsně po 2. světové válce (kdy byl přístup asimilační) sledovala norská imigrační politika koncept kulturního pluralismu. Tento přístup je důmyslný a velkorysý, vznikají speciální programy a politiky určené imigrantům, které se je nasnaží asimilovat. Norsko lze zařadit mezi multikulturní země s vysokou tolerancí ke kulturním a etnickým odlišnostem. Podmínky naturalizace a zisku povolení k pobytu jsou těžší (v porovnání se zeměmi Evropské unie), velkorysá sociální politika tuto skutečnost však vyrovnává. Norsko je tedy multikulturní společností, která nejvíce odpovídá hierarchickému kulturnímu pluralismu se specifickými prvky sociálního (welfare) státu.

45

Použité zdroje a literatura 

Bade, K. J. (2005): Evropa v pohybu, Evropské migrace dvou staletí, Praha, Nakladatelství Lidové noviny.



Barša, P. (1999): Politická teorie multikulturalismu, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury.



Baršová, A., Barša, P. (2005): Přistěhovalectví a liberální stát, Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku, Brno, Masarykova univerzita.



Baumgartl, B., Facell, A., Gellner, E. (1995): New xenophobia in Europe, United Kingdom, Kluwer Law International.



Brettel, C. B. a Hollifield, J. F. (2000): Migration theory, Talking across disciplines, New York, Routledge.



Committee on the elimination of racial discrimination (CERD), (2002): Reports submitted by states parties under article 9 of the convention: Norway. CERD/C/430/Add.2, 1 October 2002, United Nations, dostupné z: http://www2.ohchr.org/english/bodies/cerd/. Cooper, B. (2005): Norway: migrant quality, not quantiy, online text: http://www.migrationinformation.org/Feature/display.cfm?ID=307, ověřeno 9.2. 2010.



Emigrating to Norway, online text: http://www.emigrate.co.uk/info/2007/12/14/emigratingto-norway/, ověřeno 20.4. 2010.



Eriksen, T. H (1997): The nation as a human being a metaphor in a mid-life crisis? In: Hastrup, K., Olwig, K. F.: Sitting Culture, Routledge, online text: http://folk.uio.no/geirthe/Collapse.html, ověřeno 20.4. 2010.



Eurodac system, online text: http://europa.eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/free_movement_of_person s_asylum_immigration/l33081_en.htm, ověřeno 20.4. 2010.



Giugni, M., Passy, F. (2006): Dialogues on migration policy, USA, Lexington Books.



Grahl-Madsen, A., Macalister-Smith, P., Alfredsson, G. (2001): The land beyond: collected essays on refugee law and policy, The Netherlands, Kluwer Law International.



Gutmannová, A. (ed.), (2001): Charles Taylor: Multikulturalismus, Zkoumání politiky uznání, Praha, Filosofia.



Holter, M. (2000): Trends of migration to and from Norway and the situation of immigrants in Norway, SOPEMI Norway, dostupné z www.jstor.org.



Hvinden, B., Johansson, H. (2007): Citizenship in Nordic welfare states: Dynamics of 46

choice, duties and participation in a changing Europe, New York, Routledge. 

International Convention on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination 1997, online text: http://www.unhchr.ch/tbs/doc.nsf/%28Symbol%29/CERD.C.320.Add.1.En?Opendocument, ověřeno 20.4. 2010.



International Organization for Migration (2008): World Migration 2008: Managing Labour Mobility in the Evolving Global Ekonomy, Switzerland, International Organization for Migration.



Lanza, E. (2004): Language mixing in infant bilingualism: a sociolinguistic perspective, Oxford, Oxford University Press.



Mareš, M., Kopeček, L., Pečínka, P., Stýskalíková, V. (2004): Etnické menšiny a česká politika, Analýza stranických přístupů k etnické a imigrační politice po roce 1989, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury.



Migration Policy Institute, (www.migrationpolicy.org), ověřeno 9.2. 2010.



Migrant Integration Policy Index, (http://www.integrationindex.eu/), ověřeno 20.4. 2010.



Norská vláda, (http://www.regjeringen.no), ověřeno 20.4. 2010.



OECD: Immigrants, integration and cities: exploring the links by Organisation for Economic Co-operation and Development (1998). Dostupné z www.google.com/books, ověřeno 20.4. 2010.



Overview 2008: How well is integration working? Online text: http://www.imdi.no/Documents/Rapporter/Overview_2008_ENGLISH.pdf, ověřeno 20.4. 2010.



Papademetriou, D. G. (2003): Policy Considerations for Immigrant Integration, online text: http://www.migrationinformation.org/Feature/display.cfm?ID=171, ověřeno 16.2. 2010.



Penninx, R. (2003): Integration: The Role of Communities, Institutions and the State, online text: http://www.migrationinformation.org/Feature/display.cfm?ID=168, ověřeno 16.2. 2010. - New Immigration Act (from January 2010), online text: http://www.regjeringen.no/en/dep/jd/Subjects/Immigration/midtspalte/new-immigration-actfrom-january-2010.html?id=475301, ověřeno 20.4. 2010. - Introductory programme and Norwegian language training for newly arrived immigrants, online text: http://www.regjeringen.no/en/dep/bld/Topics/Integration-anddiversity/introductory-programme-and-norwegian-lan.html?id=1141, ověřeno 20.4. 2010.

47

- Grants to immigrant organisations and other voluntary activities, online text: http://www.regjeringen.no/en/dep/bld/Topics/Integration-and-diversity/immigrantorganisations/grants-to-immigrant-organisations-and-ot.html?id=115221, ověřeno 20.4. 2010. - Dialogue between the immigrant population and the authorities, online text: http://www.regjeringen.no/en/dep/bld/Topics/Integration-and-diversity/immigrantorganisations/dialogue-between-the-immigrant-populatio.html?id=115220, ověřeno 20.4. 2010. 

Rabušic, L., Burjanek, A. (2003): Imigrace a imigrační politika jako prvek řešení české demografické situace?, Praha, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí.



Rákoczyová, M., Trbola, R. (2008): Lokální strategie integrace cizinců v ČR I, Praha, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí.



Sartori, G. (2005): Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci, Esej o multietnické společnosti, Praha, Dokořán.



Schönwälder, K., Ohliger, R., Triadafilopoulos, T. (2003): European encounters: migrants, migration, and European societies since 1945, England, Ashgate Publishing Limited.



Statistics Norway, (http://www.ssb.no), ověřeno 20.4. 2010.



Strøm, K., Svåsand, L. (1997): Challanges to political parties: the case of Norway, United States of America, The University of Michigan Press.



Watson, C.W. (2000): Multiculturalism, Buckingham, Open University Press.

48

Příloha Fotografie ze 17.5. 2009, pořízené autorkou práce: průvod hlavním městem (Den ústavy/nezávislosti – Grunnlovsdag)

Obrázek 1

Obrázek 2

49