Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií

Rakovina. Nemoc, která mění životy Cancer. The Life-Changing Disease (soubor interview pro časopis Vlasta)

Bakalářská práce Veronika Bílá

Brno 2011

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s pouţitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne 17. května 2011 Veronika Bílá

2

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu práce Ing. Rudolfu Burgrovi za čas, cenné rady a připomínky, a zejména za důvěru, kterou do mě vloţil. Rovněţ děkuji všem svým blízkým za podporu, pomoc a vytvoření zázemí při psaní práce a všem ostatním, kteří mi jakkoliv pomohli. Práci bych chtěla věnovat babičce a dědovi, kteří svůj boj s rakovinou bohuţel prohráli.

3

Název práce česky: Rakovina. Nemoc, která mění životy (soubor interview pro časopis Vlasta) Bakalářská diplomová práce Anotace: Práce se zabývá charakteristikou ţánru interview v časopisu Vlasta, pro který je určeno pět rozhovorů s osobami, kterým nemoc jménem rakovina vstoupila nějakým způsobem do ţivota. Teoretická část popisuje onkologická onemocnění, představuje jejich historii, klasifikaci a seznamuje čtenáře s nejčastějšími sociálními a psychickými činiteli působící na pacienty s touto diagnózou (potaţmo další osoby). Další část práce se zabývá specifiky interview vydaných v tomto médiu, jeho charakteristikou, postavením na mediálním trhu a zaměřením na cílovou skupinu. Následuje charakteristika ţánru interview a nakládání s tímto ţánrem v cílovém médiu, které bylo stanoveno polostrukturovanými rozhovory vedenými se členy redakce Vlasta. Tyto poznatky následně slouţí při vlastní tvorbě interview v druhé, praktické části práce. Její podstatu tvoří pět rozhovorů s lidmi spojených s onkologickým prostředím: pacientkou, její dcerou, lékařem, zdravotní sestrou a psycholoţkou. Následuje kritická reflexe vlastní práce a závěrečné zhodnocení. Klíčová slova: tvůrčí práce, rozhovory, rakovina, psychologie nemoci, ţurnalistika Název práce anglicky: Cancer. The Life-Changing Disease (series of interviews for magazine Vlasta) Bachelor's work Abstract: The work focuses on the characteristics of the genre of interview in Vlasta magazine, based on five interviews with people influenced by cancer, written for the magazine. The theoretical part describes oncological diseases, their history and classification. It introduces the most common social and psychological factors affecting patients with this diagnosis and consequently other persons from their surroundings. The following chapter deals with the specifics of the interviews published in Vlasta magazine, its general characteristics, its position on the media market and its target group. The next chapter contains a description of the genre of interview and the way this genre is dealt with in the target medium. This was determined by half-structured interviews with Vlasta magazíne editorial staff. In the practical part of the work, the findings were used when making the author's own five interviews with people involved in the oncological millieu: a patient, her daughter, a doctor, a nurse and a psychologist. The final part of the work consists of the author's critical reflexion of her work, and a conclusion. Key words: creative work, interviews, cancer, psychology of diseases, journalism

4

Obsah 1 2

3

4

5 6 7 8 9

Úvod ................................................................................................................................... 7 Specifika onkologických onemocnění ............................................................................. 10 2.1 Původ slov souvisejících s rakovinou ...................................................................... 11 2.2 Historie ..................................................................................................................... 12 2.2.1 Antické období ................................................................................................... 12 2.2.2 Období renesance ............................................................................................... 12 2.2.3 Od 19. století ...................................................................................................... 12 2.3 Jak vzniká nádor? ..................................................................................................... 14 2.4 Rizikové faktory vzniku nemoci .............................................................................. 15 2.5 Klasifikace nádorů.................................................................................................... 17 2.5.1 Podle původu ...................................................................................................... 17 2.5.2 Podle stupně zralosti........................................................................................... 18 2.5.3 Podle umístění v organizmu ............................................................................... 18 2.6 Základní moţnosti léčby onkologických onemocnění ............................................. 21 2.6.1 Chirurgická léčba ............................................................................................... 21 2.6.2 Biologická léčba ................................................................................................. 21 2.6.3 Chemoterapie ..................................................................................................... 22 2.6.4 Radioterapie ....................................................................................................... 22 2.7 Moţnosti prevence nádorových onemocnění ........................................................... 23 2.7.1 Primární prevence .............................................................................................. 23 2.7.2 Sekundární prevence .......................................................................................... 24 2.7.3 Terciární prevence .............................................................................................. 24 2.7.4 Kvartérní prevence ............................................................................................. 25 2.8 Psychologické a společenské aspekty nemoci ......................................................... 25 2.8.1 Rakovina jako nemoc duše ................................................................................. 26 2.8.2 Sociální činitelé působící na nemocného ........................................................... 29 Představení časopisu Vlasta ............................................................................................. 32 3.1 Postavení na mediálním trhu .................................................................................... 33 3.2 Popis tištěného média ............................................................................................... 34 3.3 Profil publika ............................................................................................................ 35 Ţánr interview .................................................................................................................. 37 4.1 Co předchází rozhovoru ........................................................................................... 38 4.2 Průběh rozhovoru ..................................................................................................... 39 4.3 Zpracování rozhovoru .............................................................................................. 40 4.4 Nakládání s ţánrem interview v časopisu Vlasta ..................................................... 41 4.4.1 Sběr dat v redakci ............................................................................................... 41 4.4.2 Ţánr interview a tvůrčí postupy v redakci Vlasty .............................................. 43 4.4.3 Profilace vlastního modelu ţánru interview ....................................................... 46 Tvůrčí část – výběr respondentů a reflexe ....................................................................... 50 5.1 Výběr respondentů ................................................................................................... 50 5.2 Reflexe vlastní práce ................................................................................................ 50 Závěr................................................................................................................................. 58 Pouţitá literatura a zdroje ................................................................................................. 60 Jmenný rejstřík ................................................................................................................. 64 Přílohy .............................................................................................................................. 69 9.1 Rozhovor s pacientkou ............................................................................................. 69 5

9.2 9.3 9.4 9.5 9.6 9.7 9.8 9.9

Rozhovor s dcerou pacientky ................................................................................... 74 Rozhovor s lékařem .................................................................................................. 79 Rozhovor se zdravotní sestrou ................................................................................. 83 Rozhovor s psycholoţkou ........................................................................................ 87 Rozhovor s Jiřím Karbanem, editorem Vlasty ......................................................... 92 Rozhovor se Zdenou Lackovou, redaktorkou Vlasty ............................................. 100 Ukázka č. 1 ............................................................................................................. 108 Ukázka č. 2 ............................................................................................................. 113

Celkový počet slov: 16 845 Rozsah tvůrčí části: 2 985

6

1 Úvod „Zdraví je dobro, o němž nevíme, dokud ho neztratíme.“ Latinské přísloví Zdraví představuje jednu z nejcennějších ţivotních hodnot. Čím jsme starší a zkušenější, tím častěji přejeme sobě a svým blízkým k nejrůznějším příleţitostem hlavně hodně zdraví. Tato přání jsou o to upřímnější, konfrontujeme-li se osobně nebo prostřednictvím našich bliţních s váţnou nemocí. Definic a teorií, co to zdraví je, existuje mnoho. Jednou ze základních je ta přijatá v New Yorku na mezinárodní konferenci Světové zdravotnické organizace v červnu roku 1946: „Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, nejen nepřítomnost nemoci nebo vady.“1 Vyjdeme-li z této definice, můţeme za naprostý protipól zdraví označit nemoc. Přítomnost nemoci, respektive nepřítomnost zdraví, je také jednou z největších obav v české společnosti. Dokládá to výzkum realizovaný v prosinci roku 2008 Centrem pro výzkum veřejného mínění, kde se na prvním místě pomyslného ţebříčku obav umístila nezaměstnanost (32 %) následovaná strachem o zdraví (23 %)2. Stav zdraví je více či méně abstraktní, těţko uchopitelný a relativní. Nikdy nevíme, zda jsme úplně zdrávi. Naproti tomu nemoc se dá označit za stav objektivní a ve většině případů konkrétní. Jakkoli se přítomnost zdraví promítá do všech ţivotních situací člověka, o to více se do nich promítá přítomnost nemoci. Nemoc má, podobně jako zdraví, biologický, psychologický i sociální aspekt (Schrinber in Křivohlavý, 2002). Přítomnost nemoci ovlivňuje existenci lidské bytosti, promítá se do její fyzické stránky, společenského postavení i psychiky. Nemoc svou pouhou přítomností, průběhem nebo následky, můţe být individuálně vnímána aţ jako těţká ţivotní situace, během níţ se osobnost a ţivot člověka obrátí doslova vzhůru nohama. O to více, jedná-li se o nemoc váţnou. Cílem této práce je v sérii publicistických rozhovorů čtenářům zprostředkovat (byť na jednotlivých a nereprezentativních, ale typických případech) různé úhly pohledu na fenomén onkologických nemocí, především jejich proţívání či obavy s nimi spojené, a to nejen pacientů, ale i dalších lidí – zdravotníků a rodiny, kteří mohou mít na toto proţívání přímý vliv, a zároveň jej sami vnímají vlastním zúčastněným pohledem.

1

Překlad autorky. Originálním znění: Health is a state of complete physical, social and mental well-being, and not merely the absence of disease or infirmity. Světová zdravotnická organizace 2003 2 Centrum pro výzkum veřejného mínění 2009

7

Ač se propojení – pacient – rodina – zdravotníci – můţe zdát logické, výzkumné práce souhrnně mapující všechny úhly pohledu rešerše neobjevila. Práce tohoto druhu byla naposledy zpracována Čeňkem Adamcem před více neţ čtyřiceti lety. Adamec v publikaci Veřejné mínění a rakovina3 upozorňuje například na rizika lhostejného přístupu okolí k pacientovi. Společnost STEM před deseti lety zjišťovala Názory na prevenci onkologických onemocnění4, ze kterých vyplynulo, ţe rakovina je obtíţnou zkouškou pro celou rodinu. V posledních letech vzniklo několik dílčích studií, avšak i ty se soustředí vţdy na jeden, maximálně dva úhly pohledu. Například diplomová práce Romana Peška z roku 2006 Onkologická nemoc – proţívání a moţnosti psychoterapie5 se soustředí zejména na vnímání rakoviny ze strany nemocného. Podobnou práci zaměřenou na pacientky napsali Lenka Hansmanová s Janem Šmahajem6. Disertační práce Zuzany Spurné – Kvalita ţivota lékaře – onkologa7 se naopak zabývá zejména psychickou zátěţí lékařů na onkologických odděleních. Fruedův dávný objev o důleţitosti vztahu mezi jedincem a významnými osobami v jeho okolí spolu s výčtem těchto prací naznačuje, jak důleţitá je vzájemná propojenost – pacient – rodina – zdravotnický personál, a zároveň zdůvodňuje můj výběr respondentů. Mohl by být téţ argumentem pro samotný cíl práce. Zkušenosti lidí, kteří se setkali s rakovinou, zprostředkuji pomocí pěti publicistických rozhovorů určených pro týdeník Vlasta zaměřený na aktivní ţeny, kterým kromě jiného není lhostejné ani zdraví jejich a jejich rodiny. A ačkoli je zkušenost nepřenosná, přesto můţe být pro ostatní uţitečnou informací, inspirací, návodem, který jim umoţní podívat se na svět či na zdánlivě neřešitelnou ţivotní situaci novým pohledem. Můţe být povzbuzením, podporou i nadějí. Můţe být impulsem ke změně, můţe dodat odvahu k vykročení z bludného kruhu, můţe ukázat správný směr a zahnat strach pouhou svou existencí. Pomocí ţánru interview se chci pokusit vnořit do pocitů lidí, kteří ze stavu zdraví jednoho dne přišli k diagnóze onkologického pacienta. Co je smyslem jejich ţivota? Změnil se v důsledku nemoci? Jaké hodnoty vnímají jako důleţité? Blízcí pacienta a zdravotnický personál zase mohou řešit jiné otázky a vyrovnávat se s odlišnou, avšak neméně náročnou, situací. Výše uvedené zpovídané osoby doplňuje psycholog, který jako součást zdravotního týmu svou vlastní osobitou optikou přispívá do mozaiky různých pohledů na jedno téma. 3

Adamec 1970 STEM 2001 5 Pešek 2006 6 Hansmanová, Šmahaj 2009 7 Spurná 2010 4

8

Práce je strukturována do několika kapitol. První část vymezuje čtenářům odborný rámec onemocnění. V dalších částech se práce bude věnovat teorii ţánru interview, představení cílového média a publika, zjištění způsobu, jak se s daným tématem a ţánrem nakládá v redakci Vlasty a vytvořením vlastní cesty podoby interview a výběru respondentů. Druhá část je zaměřena na samotné publicistické rozhovory a kritické zhodnocení díla a odvedené práce.

9

2 Specifika onkologických onemocnění „Všichni jsme nemocní, pouze někteří z nás to ještě neví.“ Michal Vaněček Abychom mohli pochopit duševní pochody, zkušenosti a názory zúčastněných osob, je nejprve důleţité popsat téma onkologických nemocí z různých stran. V této kapitole se věnuji stručné historii onkologických onemocnění či původu slov souvisejících s rakovinou. Rovněţ zde nastiňuji rizikové faktory vzniku nemoci, moţnosti onkologické léčby, prevence a klasifikaci nádorů. Závěrečná část kapitoly se věnuje psychologickým a společenským aspektům onemocnění. Rakovina je obecný laický pojem pouţívaný pro rozsáhlou skupinu nádorových onemocnění. „Za diagnózou rakoviny se skrývá jeden velký vzor, který se můţe vyjadřovat v nespočtu obrazů nemocí.“8 Za dlouhá léta své existence tuto nemoc obklopila mystická aura (Tschuschke 2004), stala se synonymem smrti, nevyléčitelnosti a krutých bolestí. „Rakovina je chápána jako symbol zla, přestoţe existují i další těţká chronická onemocnění, která mohou končit smrtí a v současné době na ně v západních společnostech umírá více lidí neţ na nádorová onemocnění.“9 Přesto má pojem rakovina negativnější konotace neţ například infarkt nebo mrtvice, a tímto vnímáním můţe zavinit závaţné a těţko zvládnutelné psychické a sociální škody (Koutecký & Konopásek 1999). Proto současná medicína a onkologičtí lékaři při komunikaci s pacienty pouţívají raději termín nádorové onemocnění. Mezi další pouţívané výrazy patří také zhoubné nádory a novotvary. Rakovina je spolu s kardiovaskulárními chorobami jednou z nejčastějších příčin úmrtí na celém světě. Světová zdravotnická organizace odhaduje, ţe v letech 2005 aţ 2015 zemře na rakovinu 84 milionů lidí. Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR v roce 200910 v České republice v souvislosti s rakovinou zemřelo 28 064 lidí – 15 673 muţů a 12 391 ţen. Toto číslo rok od roku roste. Přitom více neţ 30 % všech úmrtí lze zabránit. Rakovina vzniká ze změny v jediné buňce. Tu můţou způsobit vnější činitelé a zděděné genetické faktory. Charakteristickým znakem rakoviny je rychlé vytváření abnormálních buněk, které rostou mimo své obvyklé hranice, a které pak mohou napadnout sousední části těla a rozšířit se do dalších orgánů11. Tento proces se nazývá metastazování.

8

Dahlke 1998: 73 Tschuschke 2004: 13 10 Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR 2010 11 S výjimkou leukémie – viz dále 9

10

Metastázy jsou hlavní příčinou úmrtí na rakovinu. Rakovinné buňky se mohou šířit do jiných částí těla pomocí krevního a lymfatického systému. Existuje více neţ 200 různých typů rakoviny. Ty jsou obvykle pojmenovány podle orgánu nebo typ buňky, ve které začnou. Například rakovina začínající v tlustém střevě se nazývá rakovina tlustého střeva, rakovina, která začíná v bazálních buňkách kůţe, se nazývá karcinom bazální buňky.

2.1 Původ slov souvisejících s rakovinou Olson (1989) uvádí, ţe původ slova rakovina je připisován řeckému lékaři Hippokratovi (460 aţ 370 př. n. l). Hippokrates pouţíval pojmy „carcinos“ a „carcinoma“ k popisu toho, jak se vředy přetváří v nádory. Římský lékař Celsus (28 aţ 50 př. n. l.) později přeloţil řecký termín rakoviny do latinského slova pro kraba či raka. Hippokratovy uvedené pojmy vznikly pravděpodobně na základě pozorování karcinomů prsu. „Vysvětlení pro toto pojmenování vyplývá z popisu šíření nádorů, které svými dlouhými výběţky podobajícími se račím nohám pronikají do zdravých tkání.“12 Nádory prsu, které opravdu vzdáleně připomínají raka či kraba, tak daly název celé skupině zhoubných nádorů. Galen (130 aţ 200 n. l.), další římský lékař, pak pouţíval k popsání nádorů slovo „oncos“. Ačkoli se Hippocratova a Celsusova analogie kraba či raka stále pouţívá k popisu zhoubných nádorů, Galenův termín slouţí k popisu názvu lékařských specialistů na rakovinu – onkologů. Jaký je původ druhého slova v pojmech kancerogen, karcinogen či onkogen? Ačkoli všechny připomínají základní jednotku dědičné informace - gen, platí to pouze v případě onkogenů. Onkogeny vznikají z naprosto normálních genů, které mohou za určitých okolností způsobit nebo usnadnit vznik nádorů. Přípona gen ve slovech kancerogen či karcinogen má však jiný význam vycházející z řeckého gennan neboli tvořit. Kancerogenní nebo karcinogenní jsou látky, které mohou v buňkách vyvolávat změny vedoucí v důsledku ke vzniku nádoru. Mohou buď změnit genetické informace; to pak buňka produkuje bílkovinu, která má odlišné vlastnosti; nebo jde o poruchu regulačních mechanismů. V takové buňce se aktivují geny, které jsou v normální buňce neaktivní. Taková buňka pak získává například schopnost neomezeného dělení nebo neschopnost programové buněčné smrti (apoptózy) zničit sebe sama a uvolnit místo novým buňkám po té, co jiţ splnila svůj úkol nebo je poškozená. Pojem kancerogeny tedy shrnuje veškeré vlivy, které mohou podobné změny v buňce navodit – ať uţ to jsou chemické látky, škodlivé záření či viry a podobně. V některých případech můţe nádor vzniknout na základě malého mnoţství látky, jindy je 12

Petruţela; Konopásek 2003: 9

11

nutná dlouhodobá opakovaná expozice (například kouření). Do dnešního dne věda objevila na 3 000 karcinogenních látek a stále jich přibývá.

2.2 Historie 2.2.1 Antické období Nádorová onemocnění podle Olsona (1989) provázejí lidstvo od jeho vzniku. Důkazy přinesly archeologické nálezy, a to jak u mumií, zkamenělin, tak i v záznamech starověkých rukopisů. Nejstarší popis rakoviny byl objeven v Egyptě a sahá asi do 1 600 let před naším letopočtem. Tento dokument se nazývá Papyrus Edwina Smitha a je částí staroegyptské učebnice trauma chirurgie. Popisuje osm případů nádorů či vředů na prsou, které byly ošetřeny vypalováním.

2.2.2 Období renesance Během renesance na začátku 15. století italští badatelé začali více zkoumat lidské tělo. V roce 1628 provedl Harvey pitvu, která umoţňovala pochopit koloběh krve krevním oběhem přes srdce a tělo, coţ do té doby bylo velkou záhadou. O více neţ 100 let později, v roce 1761, Giovanni Morgagni Paduánský provedl první pitvu pacienta, při které uţ cíleně hledal patologické nálezy. Tím de facto poloţil základy pro vědecké studium onkologie.

2.2.3 Od 19. století Léčba zhoubných nádorů jako taková se datuje aţ do 19. století. Jejímu rozvoji napomohly technické pomůcky, například mikroskop. „V roce 1831 Angličan Robert Brown objevil buněčná jádra a v roce 1838 Johannes Miller na základě Brownovy teorie navrhl buněčné sloţení všech ţivých organismů. V roce 1877 J. F. Cohnheim uvedl, ţe rakovina vzniká z „embryonálních zbytků“, které byly chybně umístěny během časného stádia vývoje organismu. Posledním velkým vědeckým pokrokem v 19. století týkající se rakoviny jsou průkopnické experimenty s transplantabilitou nádorů.“13 Léčba probíhala nejdříve chirurgickými operacemi a spolu s objevem rentgenového záření a rádia se rozšířily také léčebné moţnosti. Tím byly poloţeny základní kameny moderní léčby zhoubné rakoviny. A ačkoli lidé věděli o rakovině celá staletí, úspěšná léčba je 13

Překlad autorky. Originální znění: In 1831 Robert Brown of England discovered the cell nucleus, and in 1838 Johannes Miiller proposed his theory on the cellular composition of all living organisms. In 1877 J. F. Cohnheim said that cancer arises from the "embryonic tails, which were misplaced during the early stages of an organism's development. The last big scientific progress in the 19 century on cancer are pioneering experiments with tumors transplantability. Olson 1989: 6

12

fenoménem teprve století 20. Chirurgové byli schopni léčit povrchní poranění vyříznutím postiţeného místa, ale aţ s 2. světovou válkou začali lékaři kombinovat moţnosti en blok. Teprve chirurgická resekce spolu s radioterapií či chemoterapií dala naději, ţe léčba rakoviny je skutečně moţná. V roce 1962 James Watson a Francis Crick dostali Nobelovu cenu za zjištění přesné struktury DNA, základního genetického materiálu, který dává rozkazy všem buňkám. Aţ chápáním DNA se lékaři dozvěděli, ţe většina faktorů, které způsobují rakovinu, zapříčinila genetické poškození. Postupně vznikají specializovaná pracoviště a sdruţení. Například v českých zemích byl roku 1862 zaloţen Spolek českých lékařů, v roce 1904 byl ustanoven Spolek pro potírání rakoviny v Praze. V Brně roku 1928 vznikl Dům útěchy, kde se personál staral o nevyléčitelně nemocné pacienty s nádory. O pět let později byl přebudován na Léčebný dům, dnešní Masarykův onkologický ústav. Roku 1936 byl v Praze na Bulovce díky iniciativě členů Spolku pro potírání rakoviny zaloţen Radioléčebný ústav, ve kterém vznikly hlavní zásady onkologické péče platné dodnes. Po roce 1990 vznikla na území Československa celá řada občanských sdruţení, která se snaţí o prohloubení znalostí onkologické problematiky, šíření prevence a zlepšování kvality ţivota onkologických pacientů. Jedním z nejznámějších sdruţení je nezisková organizace Liga proti rakovině Praha14, které usiluje o potlačení rakoviny, poskytuje informace, jak jí předcházet, provozuje poradnu. Na ţeny s karcinomem prsu se orientuje sdruţení pacientek Mamma help15. Vzniklo v roce 1999 a dnes je největším ţenským pacientským sdruţením s celostátní působností. ARCUS - ONKO CENTRUM je další pacientské sdruţení s celorepublikovou působností. „Bylo zaloţeno v roce 1993. Pomáhá onkologickým pacientům a jejich rodinám zvládnout těţké okamţiky a nabízí pomocnou ruku, konzultace, poradenství a další uţitečné sluţby.“16 Vedle nejrůznějších sdruţení vznikají také nadační fondy (např. Kapka naděje podporující transplantační centrum a hematologické oddělení na II. dětské klinice FN Motol nebo Vize 97 manţelů Havlových zaměřená na prevenci rakoviny tlustého střeva a konečníku) a sbírkové akce za účelem výběru peněz na výzkum onkologických nemocí, podporu prevence nebo pacientek. Zapojují se osobnosti z české společnosti. Nejznámější je asi tzv. květinový den neboli Český den proti rakovině. Populární se za léta existence stal také

14

Liga proti rakovině Praha 2011 Mamma help 2011 16 ARCUS – ONKO CENTRUM 2011 15

13

Avon pochod proti rakovině prsu. „Myšlenka podporovat projekty boje proti rakovině prsu vznikla v mateřské firmě AVON v USA v roce 1992, kdy byl zaloţen Fond pro zdraví ţen. Úsilím tohoto fondu je kromě jiného podporovat i boj proti rakovině prsu. Avon Cosmetics ČR bojuje jiţ 15. rokem proti rakovině prsu. Do celosvětového projektu se zapojil v roce 1997 prodejem produktů s růţovou stuţkou, které prodávají AVON Lady a AVON Gentlemen bez nároku na provizi. Výtěţky z tohoto prodeje jsou věnovány na projekty spojené s prevencí a bojem proti rakovině prsu.“17

2.3 Jak vzniká nádor? „Zhoubné nádorové onemocnění je chorobný stav charakterizovaný nekoordinovaným růstem abnormálních buněk s postupným šířením do okolních tkání, průnikem do mízního a krevního systému a postiţením vzdálených orgánů.“18 Jednoduše řečeno, rakovina je výsledkem neregulovaného buněčného dělení. Rakovinné buňky se dělí, kdyţ nemají a neumírají, kdyţ by měly. V nejhorších případech rakovinné buňky opouštějí oblast, ve které vzniky a cestují do jiných částí těla. Rakovinné buňky nevypadají, ani se nechovají jako normální buňky, z nichţ pocházejí. Odpovědi se nacházejí právě v genech postiţených buněk. Změny genů způsobí, ţe buňky začnou jednat abnormálně. To vede k mutaci ostatních buněk, a rakovina začne postupovat organizmem. Normální buňky s poškozenou DNA se programově zničí samy, ale nádorové buňky s poškozenou DNA nikoliv. Protoţe existuje mnoho různých faktorů, které jsou schopny mutace genů způsobit, existuje stejně velké mnoţství příčin rakoviny. Látkám, které mohou způsobovat rakovinu, se pak říká karcinogenní a proces vzniku rakoviny se nazývá karcinogeneze. Rozvoj rakoviny se koná v několika krocích, ačkoli to neplatí pro všechny druhy naprosto stejně. Jak se buňky stávají abnormálními, získávají nové schopnosti, jako je například dovednost uvolnit růstové faktory a trávicí enzymy. Abnormální buňky dále začnou ovlivňovat okolní normální buňky, coţ často sniţuje funkci postiţeného orgánu. Dalším důleţitým krokem v růstu nádoru je rozvoj krvetvorby cév, tzv. angiogeneze, při které se přetváří či nově vzniká síť krevních kapilár v poškozeném či změněném loţisku tkáně. Zmutované buňky mají schopnost přinutit okolní tkáň k růstu cév. Má to ten význam, ţe cévami k poškozeným buňkám proudí na ţiviny a kyslík bohatá krev. Čím více je totiţ nádor

17 18

Avon pochod proti rakovině prsu 2011 Petruţela, Konopásek 2003: 9

14

zásobován výţivnými látkami nezbytnými pro růst, tím bude agresivnější, bude více metastazovat a pacient má menší šanci na přeţití.

2.4 Rizikové faktory vzniku nemoci S výjimkou infekčních nemocí, je většina onemocnění, včetně rakoviny, multifaktoriální. To znamená, ţe aby se nemoc rozvinula, potřebuje k tomu souhru více různých faktorů. „Řadě škodlivin je moţné se vyvarovat úpravou ţivotního stylu včetně dietetických návyků. Úmrtnost na nádory by bylo moţné podle odhadů sníţit úpravou ţivotního stylu a omezením expozice kancerogenům vnějšího prostředí aţ o 33 %.“19 Příčin, které nahrávají vzniku onkologických onemocnění, můţe být několik: Karcinogeny20 Karcinogeny jsou látky, které mohou v buňkách vyvolávat změny vedoucí ke vzniku nádoru. Můţou být chemické, fyzikální nebo virové. Karcinogeny způsobují změny ve struktuře DNA, která ve snaze tyto změny napravit, se střetává s biologickými procesy a můţe vést ke vzniku nádorů. Věk Výskyt rakoviny dramaticky stoupá s věkem, pravděpodobně v důsledku hromadění rizik pro konkrétní rakoviny, které se s věkem zvyšují. Vysvětlením je, ţe buňkám trvá dlouhou dobu, neţ zmutují a stanou se rakovinotvornými. Velké mnoţství lidí se tak těchto změn ani „nestihne“ doţít. Se současnou tendencí prodluţování délky lidského ţivota však vědci předpokládají, ţe rakovinné bujení postihne čím dál více jedinců. Dalším důvodem, proč jsou onkologickými pacienty častěji starší lidé, je delší doba moţného vystavení organismu karcinogenním látkám „a postupně se sniţující schopností opravovat mutace v DNA.“21 Čím déle člověk ţije, tím je větší pravděpodobnost, ţe v buňkách nastane genetická změna, a nemoc se začne rozvíjet. Genetické vybavení Aby v buňce došlo ke genetickým mutacím, je zapotřebí řada faktorů. Někdy se však lidé uţ s takovou mutací rodí. Neznamená to, ţe určitě onemocní rakovinou. Ale lidé, kteří nesou jeden z těchto vadných genů, mají vyšší pravděpodobnost vzniku rakoviny neţ ti, kteří jej nemají. Lékaři tento fakt nazývají genetickou predispozicí. Avšak jak upozorňuje Petruţela a Konopásek: „naprostá většina nádorových onemocnění vzniká jako důsledek nesprávného 19

Petruţela; Konopásek 2003: 26 Více viz podkapitola Původ slov souvisejících s rakovinou 21 Petruţela, Konopásek 2003: 10 20

15

ţivotního stylu, profesionální expozice kancerogenům, virové nebo radiační kancerogeneze. Jen u přibliţně 10 % malignit lze vystopovat familiární výskyt a detekovat vrozenou dispozici ke vzniku zhoubných nádorů.“22 Imunitní systém Lydia Woods Schindler (1991) ve své knize Understanding the immune system uvádí, ţe imunitní systém je síť specializovaných buněk a orgánů, které slouţí k obraně organismu proti napadení cizími útočníky. Jde o komplikovanou soustavu různých vzájemně spolupracujících orgánů - kostní dřeně, brzlíku, sleziny, lymfatických uzlin, mandlí a rovněţ kůţe a plic. Kdyţ funguje správně, dokáţe identifikovat, lokalizovat a zlikvidovat agresora například v podobě bakterií, virů, plísní a jiných parazitů. Nicméně pokud imunitní systém nefunguje správně, můţe pomoci rozpoutat širokou škálu nemocí, od alergií po artritidu aţ po rakovinu. S imunitním systémem úzce souvisí psychická pohoda jedince, proto se v poslední době diskutuje o psychické zátěţi jako o moţném dalším rakovinotvorném činiteli (Tschuschke, 2004). Tělesná hmotnost, strava a fyzická aktivita Balder (2004) uvádí, ţe podle řady epidemiologických studií je strava důleţitým faktorem vzniku různých typů rakoviny. Od doby, kdy Doll a Peto v roce 1981 zveřejnili v Journal of the National Cancer Institute článek o tom, ţe strava by měla být odpovědná za třetinu všech zhoubných nádorů, literatura o výţivě v souvislosti s rakovinou výrazně vzrostla. Například u alkoholu se zjistilo, ţe zvyšuje riziko několika typů rakovin jako úst, jícnu, jater či tlustého střeva. Vysoký příjem tuku s sebou nese zvýšené riziko nádoru prsu, tlustého střeva a prostaty. Každodennost a životní prostředí Do skupiny těchto rizikových faktorů patří vše, co člověka kaţdý den obklopuje, tedy například slunce, tabákový kouř, přírodní a člověkem vyrobené záření, azbest či rizika na pracovišti. Rakovina je nemoc genů, ale výskyt tohoto onemocnění je do značné míry ovlivněn tím, jak ţijeme. Panno (2004) upozorňuje, ţe kůţe je denně vystavena ultrafialovému záření a různým chemickým látkám. Plíce, zatímco dostávají kyslík do organismu, jsou vystaveny mnoha jiným plynům, jako je např. kouř a dalším znečišťujícím látkám ve vzduchu. Náš zaţívací

22

Petruţela, Konopásek 2003: 29

16

trakt je v přímém styku s potravinami a vodou obsahující často nezdravé chemické látky, z nichţ mnohé jsou známé karcinogeny nebo mutageny. „Přesto některé druhy rakoviny, jako například ty, které ovlivňují mozek, nemají přímé spojení s ţivotním stylem nebo ţivotním prostředím.“23 Viry Vir je svazek genetického materiálu obalený proteiny obsahující instrukce pro reprodukci. Mnoho lidí můţe být infikováno virem způsobujícím rakovinu, a přesto ji nikdy nedostane. Tyto viry však mohou způsobit v buňkách genetické změny a je u nich větší pravděpodobnost, ţe se stanou rakovinotvornými. Virus ovšem způsobuje rakovinu jen v určitých situacích. Například u mnoha ţen je vysoké riziko lidského papiloma viru, ale nikdy se u nich nemusí vyvinout. Bakteriální infekce Bakteriální infekce tradičně nebyla povaţována za hlavní příčinu rakoviny. Nedávno ovšem Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny uznala první bakterii, jeţ můţe být zodpovědná za vznik rakoviny. Studie totiţ ukázaly, ţe například u lidí majících v ţaludku určité infekce se více rozvíjí zánět sliznice ţaludku, coţ zvyšuje riziko vzniku rakoviny ţaludku. Vzhledem k tomu, ţe bakteriální infekce lze léčit antibiotiky, má identifikace bakteriální příčiny důleţitý význam pro prevenci rakoviny.24

2.5 Klasifikace nádorů 2.5.1 Podle původu Obecně lze rakovinu rozdělit podle původu a biologického chování do pěti hlavních skupin: Nádory epiteliálního (výstelkového) původu, které jsou nejběţnější a označují se jako karcinomy (např. prsu, plic, střeva). Rakovina začíná v kůţi nebo ve tkáních, které kryjí vnitřní orgány. Nádory pojivových tkání (kostí, cév, svalů), zvané sarkomy. Rakovina začíná v kostech, chrupavkách, tuku, svalech, cévách nebo jiných pojivových a podpůrných tkáních.

23

Překlad autorky. Originální znění: Some cancers, such as those affecting the brain, do not have clear connections to lifestyle or the environment. Panno 2004: 1 24 Parsonet 1995

17

Nádory krvetvorných a lymfoidních (mízních) tkání - lymfomy a leukémie. Rakovina se začíná tvořit v tkáních, jako je kostní dřeň a způsobuje velké mnoţství abnormálních krvinek. Nádory nervové. Rakovina můţe vycházet přímo z mozkové tkáně, z metastáz zhoubných nádorů jinde v těle nebo z nádorů, které rostou z jiných tkání a tlačí na mozkovou tkáň. Nádory smíšené jsou obtíţně klasifikovatelné (skládají se z více tkání).

2.5.2 Podle stupně zralosti Další způsob klasifikace národů se nabízí podle stupně zralosti na dvě kategorie – benigní (nezhoubné) a maligní (zhoubné). Benigní nádory samy o sobě nemají schopnost napadat okolní tkáně, nezakládají druhotná loţiska – metastázy. „Nezhoubný nádor má většinou ostré ohraničení od okolních tkání, šíří se opouzdřeně, většinou neporušuje okolní tkáně, ale pouze je roztlačuje.“25 Jde jen o jakési masy tkání (např. cysty), které však také můţou tlačit na okolní orgány, a z tohoto důvodu je lékaři doporučují odstraňovat. Protipólem této charakteristiky jsou pak nádory maligní – rostou rychle, mění tvar a prorůstají do okolních tkání, jeţ ničí.

2.5.3 Podle umístění v organizmu Dále se nejčastěji typy rakovin dělí podle umístění v organizmu, mezi základní rozdělení patří: 2.5.3.1 Nádory hlavy a krku V oblasti hlavy a krku je řada důleţitých orgánů a komunikačních cest organizmu. Zhoubné nádory, které zde vznikají, jsou na jedné straně velmi závaţné, na druhé straně mají jednu velkou výhodu. Jsou poměrně snadno dostupné, a tak je lze brzy objevit a zahájit léčbu včas. Navíc je řada nádorů v této oblasti benigní povahy. 2.5.3.2 Nádory plic a pohrudnice Maligní nádory plic jsou v oblasti dýchacích cest nejčastější. Objevuje se zejména onemocnění plic zvané bronchogenní karcinom. Zhoubné nádory plic se podle vlastností a histologického nálezu dělí na nádory malobuněčné a nemalobuněčné. Malobuněčné se 25

Chocenská, Móciková, Dědečková 2009: 27

18

vyznačují rychlým růstem a metastazováním. Nemalobuněčné rostou pomaleji a později metastazují. Nezhoubné nádory plic a průdušek jsou poměrně vzácné. 2.5.3.3 Nádory zažívacího systému V trávicím traktu – od jícnu, ţaludku přes játra, slinivku aţ po konečník – můţe vzniknout celá řada abnormálních výrůstků. Téměř všechny nádory zaţívacího systému jsou velmi nebezpečné, protoţe je často nedoprovází téměř ţádné symptomy. Ty přicházejí na řadu aţ v pokročilejších fázích nádorů, kdy uţ je na úspěšnou léčbu zpravidla pozdě. 2.5.3.4 Nádory ledvin a močových cest Přesné příčiny vzniku rakoviny ledvin a močových cest nejsou známy. „Mezi rizikové faktory

patří

kouření.

Vyšší

výskyt

byl

zaznamenán

u

obézních

pacientů

a u dialyzovaných.“26 2.5.3.5 Nádory mužských pohlavních orgánů Hlavními nádory klasifikovanými v této kategorii jsou nádory prostaty a varlat. Karcinom prostaty je svým způsobem muţským ekvivalentem karcinomu prsu u ţen. Onemocnění začíná růstem zhoubného nádoru v prostatě, odkud se šíří do semenných váčků, močového měchýře a břišní dutiny. Můţe metastazovat do mízních uzlin, kostí, plic, jater a ledvin. 2.5.3.6 Nádory ženských pohlavních orgánů „Zhoubné nádory ovária27 tvoří 25 % gynekologických nádorů. Příčinou vysoké mortality je pozdní záchyt onemocnění, kdyţ téměř 75 % je diagnostikováno v pokročilém stádiu.“28 Na povrchu nebo uvnitř vaječníku mohou vzniknout tzv. ovariální cysty obsahující tekutinu. Většina z nich je nezhoubná. Některé cysty mizí s časem, ale některé nemizí a rostou. Zhoubné nádory mohou metastazovat do okolních orgánů, jako je děloha nebo vejcovody. Rakovinné buňky mohou lymfatickým systémem doputovat do oblasti pánve, břicha či hrudníku, krevním řečištěm se mohou dostat aţ do jater nebo plic. Karcinom děloţního čípku je pak jediný typ rakoviny, proti kterému existuje účinné očkování. 2.5.3.7 Nádory prsu „Karcinom prsu je v České republice nejčastěji se vyskytujícím zhoubným nádorem 26

Petruţela; Konopásek 2003: 157 vaječníků 28 Petruţela, Konopásek 2003: 172 27

19

u ţen.“29 U muţů jde o vzácné onemocnění. Můţe vzniknout buď v systému vývodů, nebo v ţlázovitých lalůčkách. Nádory prsu se také mohou šířit do místních lymfatických uzlin v podpaţí. Nádor je v počátečních stádiích téměř bezpříznakový. Ţeny jej objeví nejčastěji nahmatáním zatvrdlé bulky. Je důleţitá prevence pomocí zraku, prohmatáváním, vynechávat by se neměla ani oblast podpaţí. Dobře odhalitelný je nádor na mamografu, který by kaţdá ţena starší dvacet let měla podstoupit jednou za dva roky. 2.5.3.8 Nádory kůže Nádory kůţe jsou velmi častým zhoubným nádorem. Obecně existují tři typy bazaliom, spinaliom a melanom. „Bazaliomy a spinocelulární karcinomy kůţe jsou nejčastěji se vyskytujícími nádory v naší populaci. V incidenci představují nádory kůţe 16 % všech nádorů, v úmrtnosti necelé 1 %.“30 Bazaliom se vyskytuje zejména u starších osob. Spinaliom vychází z epitelové tkáně. Od bazaliomu se liší tím, ţe můţe metastazovat do dalších orgánů. Maligní melanom je nádor z pigmentových buněk. Je nejméně častý, ale o to více nebezpečný. 2.5.3.9 Nádory mozku Nádorům, které začínají v mozkové tkáni, se říká primární nádory mozku. Mezi nejčastější patří gliomy, které začínají v gliových buňkách. Existuje mnoho typů gliomů, nejčastější je astrocytom. 2.5.3.10 Zhoubné nádory kostí a chrupavek a metastatické kostní nádory Primární nádory kostí jsou velmi výjimečné. Kostní nádory se vyskytují nejčastěji u dětí a dospívajících, méně časté jsou u starších dospělých. Rakovina kostí u starších osob je nejčastěji výsledkem metastáz z jiného nádoru. 2.5.3.11 Nádory mízní, cévní, krvetvorné a příbuzné tkáně 2.5.3.11.1 Maligní lymfomy Do této skupiny patří zejména maligní lymfomy, myelom a leukémie.

29 30

Petruţela, Konopásek 2003: 185 Petruţela, Konopásek 2003: 206

20

2.6 Základní možnosti léčby onkologických onemocnění „Dobrý lék je obyčejně hořký.“ Jana Karešová Většina onkologických onemocnění se léčí multimodálně, tedy kombinací různých léčebných postupů. Lékařem předepsaná léčba závisí na mnoţství faktorů – od zdravotní anamnézy pacienta po klasifikaci nádoru. Kombinace léčebných metod pak můţe dosahovat několika set moţností. Onkolog na základě posouzení typu rakoviny, rozšíření, věku pacienta či jeho celkového zdravotního stavu doporučí nejlepší léčebný plán. V případě onkologické diagnózy se doporučuje vyuţít názoru druhého lékaře31. Léčbu nádorových onemocnění můţeme rozdělit do tří typů – kurativní, paliativní a symptomatickou. Kurativní má za cíl zbavit pacienta nádoru. Cílem paliativní medicíny je podle Karešové (2010) potlačit či odstranit obtíţe související s růstem nádoru, neléčí však vlastní nemoc. Léčba symptomatická, jak název napovídá, zmírňuje pacientovi stávající obtíţe, ale neovlivňuje samotný průběh onemocnění. V léčbě rakoviny jsou čtyři základní léčebné metody – chirurgická, biologická, chemoterapie a radioterapie.

2.6.1 Chirurgická léčba „Chirurgická léčba byla první, která se dokázala s nádorovou nemocí potýkat a v mnoha případech dokonce docílila kurativní efekt. Dodnes platí, ţe jedinec s nádorem dosud nerozšířeným v organismu, který lze radikálně odoperovat, má šanci na úplné vyléčení.“32 Paliativní chirurgie můţe ulevit od bolesti, diagnostická slouţí k odběru vzorků, pomocná chirurgie umoţňuje jiný způsob léčby, rekonstrukční chirurgie napravuje poškození po léčení nádoru a preventivní chirurgie odstraňuje například podezřelé pigmentové skvrny. Chirurgická léčba můţe být pro celkovou prognózu pacienta zcela zásadní, ovšem můţe mít za následek mutilaci33, sníţení kvality ţivota či pooperační komplikace.

2.6.2 Biologická léčba Biologická léčba je termín pro léky, které mění vlastnosti rakovinných nádorů. Některé typy cílených terapií pracují tak, ţe blokují biologické procesy, které umoţňují 31

Pouţívá se téţ termín second opinion. Petruţela; Konopásek 2003: 49 33 Jde o znetvoření těla nemocí či poraněním, popř. umělým zásahem 32

21

nádorům rozvíjet se a růst. Jiné druhy terapií odříznou nádory od dodávek krve, čímţ nádory v podstatě umírají hlady. Imunoterapie zase posiluje vlastní imunitní systém pacienta a hormonální terapie potlačuje účinek hormonů, které mohou mít na svědomí růst nádoru.

2.6.3 Chemoterapie „Schopnost metastazovat patří mezi základní vlastnosti zhoubných nádorů. Více neţ polovina nemocných se zhoubným nádorem má v době diagnózy jiţ přítomny vzdálené metastázy.“34 Karešová (2010) vysvětluje chemoterapii v onkologii jako pojem pro podávání protinádorových léků, tzv. cytostatik. Podává se nejčastěji formou nitroţilních injekcí nebo infuzí, případně tablet či krémů v pravidelných intervalech (7, 21, 28 dní), tzv. cyklech. Na rozdíl od ostatních forem léčby chemoterapie ovlivňuje celé tělo, ne jen určitou část. Cytostatika ničí rychle rostoucí a dělící se nádorové buňky tak, ţe narušují jejich genetickou informaci. Nedokáţou však rozlišit nádorovou buňku od zdravé (Petruţela, Konopásek 2003). Ovšem i zdravé buňky se v našem těle mnoţí při rychle, například ty důleţité při procesu krvetvorby, buňky vlasového folikulu a sliznice zaţívacího ústrojí. To je důvod, proč chemoterapie můţe způsobit neţádoucí účinky, jako je vypadávání vlasů či podráţděný ţaludek.

2.6.4 Radioterapie Radioterapie jako léčba ionizujícím zářením je jedním ze základních prostředků protinádorové léčby (avšak nevhodná pro všechny typy nádorů) a podle Karešové (2010) můţe být aplikována s cílem vyléčit nádor (radikální radioterapie) nebo zmírnit obtíţe způsobené nádorem (paliativní radioterapie). Zatímco chemoterapie působí na celý organizmus, radioterapie „se snaţí dodat do nádoru dávku záření, která by dokázala zcela zničit, nebo alespoň významným způsobem omezit jeho růst, a to za maximálního šetření zdravé tkáně.“35 Funguje tak, ţe poškozuje DNA rakovinných buněk, takţe se nemůţou dále mnoţit. Rakovinné buňky jsou na záření velmi citlivé a obvykle umírají při léčbě. Okolní zdravé buňky mohou být poškozeny také, ale jsou odolnější a mohou se zcela zotavit. K nejběţnějším vedlejším účinkům terapie zářením je únava, změny na kůţi či ztráta chuti k jídlu.

34 35

Petruţela; Konopásek 2003: 56 Petruţela; Konopásek 2003: 51

22

2.7 Možnosti prevence nádorových onemocnění „Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu.“ Václav Havel Správnou a včasnou prevencí je moţné počet nových případů rakoviny sníţit, a zabránit tak mnoha úmrtí. Obsah a časové rozloţení zákonné preventivní péče určuje Zákon č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění ve znění pozdějších předpisů. Uvedený právní předpis zákonnou preventivní péči charakterizuje takto: „V rámci hrazené péče se u pojištěnců provádějí preventivní prohlídky. Obsahem preventivních prohlídek je zjištění údajů nutných pro posouzení zdravotního stavu a zdravotních rizik pojištěnce, jakoţ i podrobné klinické vyšetření a zajištění potřebných laboratorních vyšetření. Obsah a časové rozmezí preventivních prohlídek stanoví Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou.“36 Účelem preventivních prohlídek je včasné zjištění ohroţení nebo poruch zdraví. V České republice se prevence dělí do několika stupňů:

2.7.1 Primární prevence Primární prevence souhrnně označuje soubor opatření zaměřených na zlepšování zdraví v kaţdodenním ţivotě, potaţmo na zvyšování kvality ţivota. „Primární prevence se snaţí o omezení vzniku nádorových chorob. Cílem je vytvořit takové ţivotní podmínky, které by redukovaly četnost jejich výskytu. Objektem je celá společnost a její ţivotní prostředí, eliminace rizikových faktorů nebo alespoň oslabení jejich negativních dopadů.“37 Primární prevence se týká především doposud zdravých lidí, kteří nemají ţádné závaţné zdravotní nesnáze. Laicky bývá označována jako zdravý ţivotní styl. Podle Karešové (2010) výchova ke zdravému ţivotnímu stylu začíná v rodině, kdy dítě do značné míry přejímá zvyky svých rodičů. Neopomíjí ani vliv školy a vrstevníků. Karešová (2010) dále upozorňuje na to, ţe kaţdý máme do ţivota vloţený neměnný genetický vklad a jsou tak faktory, které ovlivnit nemůţeme – například věk, pohlaví, a proto bychom se měli zaměřit na to, co ovlivnit lze. Za pojmem zdravý ţivotní styl se skrývá několik základních rad, které lze doporučit kaţdému. Patří k nim například ţivot bez tabáku, drog, omezené pití alkoholu, vhodná skladba jídelníčku s bohatým podílem zeleniny, ovoce a vlákniny, vyhýbání se stresům 36 37

Zákon č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění Petruţela, Konopásek 2003: 33

23

(duševní pohoda) a dostatek fyzické námahy. Například podle globálního doporučení vydaného Světovou zdravotnickou organizací můţe 150 minut týdně mírné fyzické aktivity významně sníţit riziko vzniku rakoviny38. Osvětě nádorových onemocnění pomáhá také mezinárodní Světový den proti rakovině. Spadá na 4. únor a v tento den se po celém světě koná řada sympózií, přednášek, kongresů a dalších akcí zaměřených na výzkum a boj s onemocněním. Český Den proti rakovině kaţdoročně připadá na třetí středu v květnu.

2.7.2 Sekundární prevence Sekundární prevence39 označuje včasné rozpoznání příznaků začínajícího onemocnění, coţ je pro úspěšnou léčbu zásadní. Sekundární prevenci podle Karešové (2010) ovlivňuje několik negativních faktorů. Je to zejména strach z odhalení nemoci, obava z „pozitivního“ nálezu, stud, podceňování příznaků a také malá informovanost o moţnostech preventivních prohlídek, na které má kaţdý občan České republiky podle současné legislativy nárok v rámci preventivních onkologických vyšetření. Preventivní prohlídky jsou stanoveny zvlášť pro muţe a ţeny s přihlédnutím k věku. Ţeny mají v souvislosti s onkologickými onemocněními od 45 let a dále kaţdé dva roky nárok na bezplatné preventivní vyšetření prsů na mamografu. V rozmezí od 50 do 55 let jednou za rok si ţeny mohou bez úhrady provést test okultního krvácení do stolice, který se po dovršení 55. roku provádí ve dvouletém intervalu. Od tohoto roku mají také nárok na endoskopické vyšetření střev, a to v desetiletých intervalech. Muţi mohou poţívat stejných preventivních vyšetření jako ţeny, s výjimkou mamografie40. V případě onkologických onemocnění sekundární prevence hraje významnou roli. Mnoho pacientů umírá zejména proto, ţe je nádor odhalen aţ v pokročilém stádiu. Včasné odhalení nádoru přitom můţe úmrtnost sníţit aţ o třetinu. Sekundární prevenci by lidé neměli opomíjet například u nádorů prsu či tlustého střeva.

2.7.3 Terciární prevence Cílem terciární prevence je odhalit moţné riziko návratu jiţ prodělaného onkologického onemocnění, pouţívá se také termín dispenzární péče. Pacient na základě diagnosticko-léčebného plánu v předem daných intervalech dochází do zdravotnického zařízení na kontroly. 38

Světová zdravotnická organizace 2011 Často se rovněţ objevuje anglický výraz „screening“, coţ v překladu znamená prověřování či podrobnou prohlídku. Screening označuje cílené vyšetřování velkých skupin obyvatelstva za určité časové období 40 Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 56/1997 Sb. 39

24

2.7.4 Kvartérní prevence Karešová (2010) charakterizuje kvartérní prevenci jako „předvídání a předcházení důsledkům postupujícího nevyléčitelného nádorového onemocnění, jeţ mohou zkracovat zbytek ţivota nebo sniţovat jeho kvalitu.“41 V této souvislosti se zdá prevence jako nadbytečná, ale i v tomto stádiu je potřeba uplatňovat preventivní postupy v oblasti tělesné, psychické i sociální. Jinými slovy jde zejména o předvídání komplikací a stavu léčeného pacienta, např. poskytnutí léků proti bolesti ještě dříve, neţ samotná bolest přijde. Pro psychologickou podporu můţe pacient kontaktovat specializovaného psychologa nebo duchovního, v případě sociální podpory například odbor sociální péče.

2.8 Psychologické a společenské aspekty nemoci „Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí.“ Karel Čapek Přes nesporný pokrok, kterého medicína postupem času dosáhla, nelze opomíjet některé její nedostatky. „V extremní podobě je nemoc definována jako fyzikálně chemický jev a zájem o jejího ,nositele´se ztrácí do pozadí.“42 Velká řada medicínských oborů řeší pouze otázku fyzickou a ostatní stránky osobnosti odsouvá do pozadí. Přesto lze konstatovat, ţe se medicína obrací k mezioborovému přístupu zajišťujícímu vztahy mezi biologickými, psychologickými a sociálními faktory a jejich podílu na zdraví a nemoci. Rešerše neobjevila ţádný aktuální výzkum, který by souhrnně zjišťoval postoj české společnosti k fenoménu onkologického onemocnění, onkologicky nemocných nebo onkologických zdravotníků. Poslední výzkum tohoto typu provedl v roce 1970 Čeněk Adamec, zakladatel Ústavu pro výzkum veřejného mínění. Ve své publikaci Veřejné mínění a rakovina uvádí, ţe rakovina je pro pacienty často zdrojem strachu a obav, přičemţ ve spojení s nevědomostí nebo lhostejným přístupem okolí můţe vést k nepříjemnému vývoji nemoci.43 Z reprezentativních výzkumů provedených na podobné téma lze z poslední doby jmenovat Názory na prevenci onkologických onemocnění, který zhotovila v roce 2001 společnost pro výzkum veřejného mínění STEM44. Z něho mimo jiné vyplynulo, ţe lidé

41 42 43 44

Karešová 2010: 16 Honzák 1989: 83 Adamec 1970 STEM 2001

25

rakovinu spolu s chorobami srdce a cév vnímají jako nejčastější příčinu úmrtí45. Studie dále ukázala, ţe pro většinu lidí je rakovina nemocí, která je zkoušku pro celou rodinu. Z poslední doby existuje také několik dílčích studií a výzkumných prací, které se zaměřují vţdy na jeden konkrétní pohled – ať uţ na vnímání ze strany pacientů či lékařů. Jednou z nich je diplomová práce Romana Peška z roku 2006 s názvem Onkologická nemoc – proţívání a moţnosti psychoterapie46, která se soustředí zejména na vnímání rakoviny a s tím spojených faktorů ze strany nemocného. Výsledky jeho práce přinesly zjištění, ţe onkologičtí pacienti dávali na přední příčku činitelů, které jim pomáhají nemoc zvládat, podporu rodiny a blízkých. „Daný psychosociální činitel je v podstatě těţko nahraditelný. Intimní a důvěrné prostředí vyvolává pocit bezpečí, ventiluje a eliminuje pocity beznaděje a smutku (moţnost vypovídat se a vyplakat), dává nemocnému motivaci a smysl se svou nemocí bojovat.“47 Hned na druhé příčce respondenti uvedli pochopení a podporu ze strany odborníka. Práci zaměřenou na pacientky přináší také Lenka Hansmanová s Janem Šmahajem, kteří ve své retrospektivní dotazníkové studii Úroveň provázení gynekologickým onkologickým onemocněním z pohledu pacientek48 ukazují, jak ţeny v obdobích léčby vnímají úroveň podpory ze strany zdravotníků, rodiny a přátel a jak moc je pro ně důleţitá. Ze studie jasně vyplývá, ţe úloha zdravotnických pracovníků spočívá nejen v jejich odborné pomoci, ale velkou důleţitost má také lidský rozměr, který pacientkám pomáhá přijmout onkologické onemocnění. Zdravotnický personál zde pak ukazuje svůj význam nejen pro nemocnou, ale i pro rodinné příslušníky, na které onemocnění klade velké nároky.49 Disertační práce Zuzany Spurné – Kvalita ţivota lékaře – onkologa50 se naopak zabývá psychickou zátěţí lékařů pracujících na onkologickém oddělení. Spurná zde ukazuje řadu stresorů, se kterými se lékaři musí kaţdodenně vyrovnávat, například při sdělení onkologické diagnózy, při ukončení jiţ neprospěšné léčby nebo při komunikaci s pacientem a rodinnými příslušníky obecně.

2.8.1 Rakovina jako nemoc duše Jak jiţ bylo zmíněno v úvodu, kaţdá nemoc (a rakovina obzvlášť) s sebou nese také psychologické a společenské aspekty. Křivohlavý (2002) říká, ţe pacientem se nerodíme, ale stáváme. Německý psychoterapeut Dahlke (1998) zase hovoří o tzv. nádorové osobnosti typu 45

Ačkoli na kardiovaskulární choroby zemře téměř jednou tolik lidí Pešek 2006 47 Pešek 2006: 73 48 Hansmanová, Šmahaj 2009 49 tamtéţ 50 Spurná 2010 46

26

C. Onkologického pacienta popisuje jako někoho, kdo na první pohled vypadá zdravě, avšak nereaguje na impulsy, které s sebou ţivot přináší – vztek, depresi či štěstí. Takový člověk potlačuje své emoce, za všech okolností spolupracuje, je přizpůsobivý, nevstupuje do konfliktů. Sice nebyla zjištěna přímá úměra mezi takovýmto typem osobnosti a epistemologií nádorových onemocnění, ale onkologičtí pacienti se tímto způsobem chovají (Tschuschke, 2004). Tito pacienti trpělivě berou ohled na vše a všechny kolem nich, kromě sebe samých. Zdeňka Jordánová pak o rakovině mluví jako o nemoci duše (Jordánová, 2004), kdy člověk nasměruje hněv a zlost na okolní svět sám proti sobě. Některé nemoci nemusejí nutně ohroţovat pacientovo zdraví, ale můţe je obklopovat špatná pověst nemoci s komplikacemi. Nádorovým onemocněním například nepomáhá obecně vţitý a stále pouţívaný pojem „rakovina“. Pro mnoho lidí jde stále o synonymum nevyléčitelnosti a jisté smrti v krutých bolestech. Ačkoli tomu tak uţ delší dobu není, nádorová onemocnění jsou mýtem, jehoţ se onkologové obtíţně zbavují. Uţ při pouhém podezření na onkologické onemocnění vzniká v pacientovi obava a přesvědčení o špatném konci. „Mezi zjištěním existence určitých příznaků negativně změněného zdravotního stavu daného člověka a jeho příchodem a odevzdání se do rukou lékaře se něco odehrává v pacientově psychice.“51 Tomu, co „tím něčím“ je, se věnuje například Zola (in Křivohlavý, 2002), který stanovil model pěti momentů, které rozhodují o návštěvě specialisty. Patří sem znepokojení příznakem, jaké je příznak povahy a kvality, jak příznak ohroţuje vztahy pacienta s okolím, co překáţí objevení zdravotního problému a jaké sociální sankce pacienta čekají. V souvislosti s tímto rozhodováním se objevují dva druhy extrémů – lidé, kteří chodí k lékařům pozdě a ti, co k lékaři přicházejí, ale s falešným podezřením. Rozhodne-li se pacient přijít a diagnóza je pozitivní, můţe reagovat několika způsoby – od šoku, popírání, smlouvání, agrese, deprese aţ po přijetí. „Starosti, smutek, strach, zlost a otázka ,Proč zrovna já?´ Jsou nejčastějšími reakcemi při zpracování nemoci. Nemocnému mohou velmi pomoci jeho nejbliţší, pokud sami dokáţou překonat svou předpojatost a jsou připraveni otevřeně o těchto pocitech hovořit. Zároveň se ale musí naučit respektovat, ţe nemocný s nimi o svém strachu nechce vţdy hovořit. K tomu, aby nemocní rakovinou mohli tuto zátěţ zvládnout, potřebují především čas a neustálou nevtíravou pomoc.“52 Celý průběh vyrovnání se s váţnou nemocí popsala uţ v 60. letech minulého století americká lékařka Elizabeth Küblerová-Rossová (1969). První fází je šok a popřený, kdy pacient nemoc odmítá a lékařův nález povaţuje za omyl. V této fázi pacient lékaře nevnímá, jakoby neslyší a nemá 51 52

Křivohlavý 2002: 13 Tschuschke 2004: 36

27

cenu jej zahrnovat podrobnostmi. Druhou fází je agrese a hněv, můţe se objevit i agrese vůči ostatním. Nemocný cítí nespravedlnost, zlobí se na své tělo, které jej zradilo a také na všechny zdravé ve svém okolí jen za to, ţe oni jsou na rozdíl od něj zdrávi. Adam (2002) upozorňuje, ţe tyto fáze psychické odezvy nemoci jsou velmi nebezpečné, protoţe mohou člověka natolik oslabit, ţe náročná léčba bude následně méně účinná. Po této fázi nastupuje smlouvání. „Pacient se nejprve ujišťuje, zda tím nemocným je opravdu on, zda nemohlo dojít k záměně výsledků apod., často vyhledává jiné odborníky v očekávání, ţe ti předchozí se spletli, někdy se přiklání k alternativní léčbě (…) Pacient s nemocí smlouvá – chce se doţít nějaké významné události (aţ dítě odmaturuje, aţ bude mít vnouče…).“53 Předposlední fází je deprese, kdy na pacienta dopadá závaţnost a neměnnost svého stavu, obává se blíţící se smrti, má strach o své blízké, o svůj ţivot s nemocí i umírání samotného. V této fázi je dobré mu nabídnout psychologickou pomoc. Poslední fází je smíření, kdy se nemocný vyrovnává s nemocí, nevyhnutelností smrti. Tento fakt můţe přijmout se zoufalstvím, ale také odhodláním s nemocí bojovat. Někteří pacienti nádorové onemocnění chápou jako „osvobození“ od tíţivých povinností nesnesitelného ţivota nebo jako zaslouţený trest, který je musel nevyhnutelně potkat (Honzák, 1989). „Základní zkušeností pacientů s nádorovým onemocněním je ţivot ohroţující charakter rakoviny a nejistota týkající se toho, kdy je člověk skutečně zdráv.“54 Podle Karešové (2010) prochází stejnými stádii často i příbuzný nemocného. „V takovém případě můţe být obtíţné pro pacienta unést jejich agresi. Stejně dovoluje sloţitost lidského proţívání hněvat se na to, co mi ten druhý ,udělal´ tím, ţe onemocněl.“55 Existují však i pozitivní přínosy onemocnění. Ty Tschuschke označuje jako „pozitivní 56

efekty“ , kdy lidé přeţivší rakovinu hovoří o novém ţivotním směru, který v nich nemoc vyvolala. „Jedná se zejména o vědomější proţívání okamţiku ve srovnání s dobou před onemocněním, intenzivnější vnímání barev a přírody, vědomější proţívání štěstí z toho, ţe jsou v tuto chvíli zdraví. Téměř u všech těchto pacientů se objevovala orientace na budoucnost a neschopnost v době před nástupem nemoci ţít v tuto chvíli a uţívat si tento okamţik.“57 Všechny pacienty s onkologickou diagnózou pak vidina moţné konečnosti vlastní existence můţe „upozornit na hodnoty, které v kvapu kaţdodenních starostí zapadly, ale 53

Cibula; Petruţela a kolektiv 2009: 289 Tschuschke 2004: 38 55 Karešová 2010: 105 56 Tschuschke 2004: 65 57 Tschuschke 2004: 65 54

28

zůstávají, můţe nám ukázat bolestivé rány, pro jejichţ zacelení jsme neudělali nic jiného, neţ ţe jsme se rozhodli si jich nevšímat, přestoţe dále obrazně řečeno z nich krvácíme. Můţe nám pomoci seřadit ţivotní hodnoty podle skutečného významu a důleţitosti a nejen podle tlaku okolností, v nichţ se ocitáme, můţe nám poslouţit jako pravdivé zrcadlo sebe sama, do něhoţ nejsme ochotni – zavaleni povinnostmi a někdy zbytečnými – nahlédnout.“58

2.8.2 Sociální činitelé působící na nemocného Jakýkoliv kontakt s nemocí přináší kromě fyzických změn i změny psychické a sekundárně rovněţ změny sociální. Uţ samotná příslušnost jedince k určité sociální vrstvě podle Tschuschkeho (2004) nepřímo souvisí se vznikem nádorového onemocnění. „Čím niţší je sociální zařazení jedince, tím větší je incidence onemocnění, a naopak. Také úmrtnost na rakovinu vykazuje stejný vzájemný vtah: Čím vyšší je sociální vrstva, tím lepší jsou vyhlídky jedince na přeţití, a naopak, čím je sociální vrstva niţší, tím vyšší je úmrtnost.“59 Socioekonomický status a jeho vztah ke vzniku nádorových onemocnění Tschuschke (2004) odvozuje od „materiální deprivace“60 neboli chudoby. „Ta vede zvláště ke špatné dostupnosti lékařského ošetření a ke sníţené mnoţnosti boje s onemocněním. Také se předpokládá, ţe existují sociální rozdíly v rozpoznání časných symptomů, takţe je diagnóza rakoviny stanovena pozdě. Méně často také bývají vyhledávána preventivní vyšetření a objevují se potíţe stanovování případné léčby.“61 Jakkoli mohou sociální činitelé stát za samotným vznikem nemoci, mohou rovněţ ovlivnit průběh nemoci u jiţ probíhajícího nádorového onemocnění. Na onkologicky nemocného mohou působit podle Křivohlavého (2002) jak kladní, tak záporní sociální činitelé. Mezi kladné faktory příznivě působící na stav pacienta uvádí Jaro Křivohlavý (2002) zejména existenci pevných rodinných pout, přátelský pracovní kolektiv a pevné společenské zázemí obecně. Goodwin a ostatní ve svém článku z roku 1987 sledovali, jaký má na stav pacientů s onkologickou diagnózou vliv sociální opora v jejich blízkých. Zjistili, ţe pacienti s pevným rodinným zázemím ţili delší a kvalitnější ţivot. Mezi důvody, proč tomu tak je, uvedli například fakt, ţe pacienti ţijící obklopeni rodinou, jsou častěji druhými nuceni navštívit lékaře. S tím souvisí včasnější diagnóza a dřívější rozběhnutí

58

Honzák 1989: 104 Tschuschke 2004: 32 60 tamtéţ 61 Tschuschke 2004: 33 59

29

léčebného procesu, který je obzvláště u nádorových onemocnění zásadní. Tschuschke (2004) tuto skutečnost označuje jako „sociální oporu“62. Druhou skupinu činitelů označuje Křivohlavý jako negativní (2002). Do této kategorie by se dala zařadit psychosociální zátěţ, která na nemocné doléhá při samotném stanovení diagnózy. „Nemocní rakovinou jsou konfrontováni s velkou zátěţí. Zatímco zdraví lidé mohou myšlenku na smrt někam zasunout, nemocný rakovinou je donucen se touto myšlenkou intenzivně zabývat. V jeho případě je zpochybněna přirozená samozřejmost ţivota.(…) Zpočátku a někdy i trvale jiţ není moţné vykonávat běţné kaţdodenní činnosti. Objevují se existenční otázky: Budu se moci ještě někdy vrátit do svého zaměstnání? Co se stane s mojí rodinou?“63 Mezi hlavní problémy, se kterými se lidé při stanovené onkologické diagnózy potýkají, patří podle Fallera (in Tschuschke 2004) hrozba smrti, ztráta tělesné nedotknutelnosti, ztráta autonomie, ztráta aktivit, sociální izolace a ohroţení sociální identity a pocitu vlastní hodnoty. Pacienti s rakovinou se musejí vyrovnat s pocity nejistoty jejich dalšího ţivota, neţádoucími účinky léčby, pocity izolace, stigmatizace a viny. Křivohlavý (2002) upozorňuje, ţe nemocný by se měl soustředit zejména na dostupná, a hlavně smysluplná řešení problémů v sociální oblasti, která by se obecně dala označit jako sociální znevýhodnění. Jde například o ztrátu či narušení důleţitého sociálního kontaktu (např. nevěra partnera nemocného, změna rodinných rolí), negativní vliv nedostatečné perspektivy (omezení v zaměstnání, menší atraktivita ţen po amputaci prsu apod.) nebo nevhodné chování ostatních vůči onkologicky nemocnému (hrubé naráţky) a negativní vliv předsudků. S posledními dvěma body souvisí znak, který celá řada nemocných v souvislosti s „démonickým“ chápáním této nemoci často pociťuje. Jde o ztrátu vlasů, ke které dochází při chemoterapii, v širším významu o jakékoli viditelné změny (např. amputace prsu) na těle, kterým společnost přikládá důleţitost, a které je moţné zařadit mezi handicapy64. Ty však nemají jen individuální rovinu, ale rovněţ společenskou, a tudíţ mohou být zdrojem stigmatizace (Gwyn, 2002), v přeneseném významu znamením hanby a vyloučením ze společnosti. To se dokonce nemusí týkat jen pacientů, ale také jejich rodin. V dávné minulosti se výraz stigma pojil například s lidmi podezřelými ze zločinu či z čarodějnictví, kteří byli většinou vypáleným znamením označeni, aby mohli být rozpoznáni a vyloučeni ze společnosti. Mnohá interpretace stigmatizovaných osob byla taková, ţe musejí být přivedeni

62

Tschuschke 2004: 36 tamtéţ 64 Můţeme vycházet z definice tohoto slova v jeho širším smyslu, tedy o jakémsi znevýhodnění či překáţce 63

30

na správnou cestu, aby byli vyléčeni. Ještě v minulém století byly stigmatizovány zejména osoby s pohlavními nemocemi, sexuální orientací65, duševními poruchami nebo rakovinou. „V průběhu doby se stigma proměňuje. Je moţné ho vytvářet (řízení pod vlivem alkoholu, kouření) nebo redukovat (rakovina, AIDS).“66 Mnohé předsudky v souvislosti s rakovinou přeţívají ještě dnes. Pacienti se často setkávají s reakcemi typu: „Jsou to chudáci“, ale i takovými: „Mám strach, abych se nenakazil.“

Důsledkem

těchto

stigmatizací,

které

plynou

rovněţ

z nedostatečné

informovanosti, je diskriminace onkologických pacientů. Ta se můţe projevit nejen například ztíţeným uplatněním v zaměstnání, problémech s bydlením či menší ochotou léčit se, ale rovněţ zhoršením nemoci a zdravotního stavu pacienta. Stigma se zvětšuje a dochází k vleklému a dlouhodobému trvání potíţí. Vyjít z bludného kruhu není pro pacienta, ani jeho rodinu snadné, někdy se dokonce o stigmatu mluví jako o druhotné nemoci. Pro pacienty je vhodné v těchto chvílích vyhledat pomoc psychologa. Společnosti v zabránění těchto předsudků pomůţe vyšší míra informovanosti. Aby byla stigmatizace onkologických pacientů sníţena na nejniţší míru, byla na Světovém summitu proti rakovině na počátku roku 2000 přijata tzv. Paříţská charta proti rakovině, kde se ve Článku II uvádí: „Stigma spojené s rakovinou je váţnou překáţkou na cestě vpřed v rozvinutých a rozvojových zemích a často způsobuje: nevhodné emocionální trauma pacientů a jejich rodin; diskriminaci lidí s nádorovým onemocněním a zaujatost vůči jejich zaměstnávání anebo jejich smysluplnému zapojení a společenskému přínosu; finanční útrapy a ztrátu produktivity postiţených; špatnou komunikaci a nedostatečné vzdělávání veřejnosti; nevhodný pocit osudovosti, který můţe nepříznivě ovlivnit závazky vlády, zdravotnických institucí a soukromých ústavů v boji proti rakovině.“67 Signatáři Charty se zavázali odstranit stigma spojované s rakovinou a usilovat o definici nemoci jako biologicky vyléčitelné a patologické, nikoli jako sociálním stavu.

65

Např. v Československu přestalo být homosexuální chování trestné aţ v roce 1961 Hamid-Balma, Arthur 2009: 7 67 Liga proti rakovině 2008 66

31

3 Představení časopisu Vlasta Tato kapitola představuje časopis Vlasta. První část poskytuje základní informace, následuje postavení na mediálním trhu, popis tištěného média a profil publika. Časopis Vlasta má na české mediální scéně dlouhou tradici. Patří k nejdéle vydávaným periodikům pro ţeny, první číslo vyšlo v poválečné době - roce 1947. Vlastu68 vydává vydavatelství Sanoma Media Praha, které je od roku 2002 součástí finské nadnárodní mediální skupiny Sanoma WSOY, jeţ má v portfoliu více neţ 280 magazínů.69 Časopis vychází kaţdou středu, na stánku stojí 29 Kč, pro předplatitele je cena o tři koruny niţší. Distribuci provádí Mediaservis a PNS. Kromě tištěné verze má Vlasta také online verzi dostupnou na adrese http://vlasta.atlas.centrum.cz/. Magazín vychází ve formátu 217 x 275 milimetrů, většina čísel má včetně obálky 84 stran, z toho osm stran zabírá televizní program. Vlasta sama sebe definuje jako „tradiční a proto důvěryhodnou, moderní, a proto stále milovanou a ţádanou, partnerku pro aktivní ţenu ţijící ve spokojené rodině, které záleţí na kvalitě jejího ţivota“ 70. Z této definice redakce vyprofilovala základní redakční pilíře, mezi něţ patří: „móda a péče o krásu, zdraví a prevence, kuchyně a kuchařské recepty, cestování, domov a zahrada, kvalitní publicistika, společnost, rozhovory s osobnostmi české kultury, spotřebitelský servis a seriály o astrologii a numerologii.“71 Podle redaktorky Zdeny Lackové72 „časopis rozhodně nechce být bulvární, chce dávat seriózní informace (... ) nejen lehkého čtení, ale nebojí se jít i do nějakých problémů.“73 Vedení redakce časopisu Vlasta se skládá ze šéfredaktorky Dagmar Školoudové, vedoucí vydání Jany Voňkové a editora Jiřího Karbana. Součástí redakce je deset74 redaktorek, z nichţ má kaţdá pravidelně na starosti některou z rubrik publicistika, kosmetika, kultura, vaření, zdraví, móda či bydlení. S některými příspěvky vypomáhají externisté. Základ redakce však zůstává pro kaţdé číslo stejný. Kromě redakční části je nezbytnou součástí časopisu grafické oddělení v čele s art directorem Josefem Repkou a vedoucí grafičkou Janou Šimkovou. 68

Redakce Vlasty sídlí na adrese Lomnického 7/1705, 140 79 Praha 4, stejně jako celé vydavatelství. Sanoma Media Praha v České republice dále vydává tituly Fajn ţivot, Marie Claire, Moje země, National geographic, National geographic traveler, Praktická ţena, Překvapení, Sedm, Story, Týdeník Květy, Moje astrologie, Dům a zahrada a Ţena & kuchyně. 70 Sanoma Media Praha 2011 71 Sanoma Media Praha 72 Metoda získávání údajů v redakci Vlasty je popsána v oddílu o ţánru interview 73 Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou 74 Václava Blahovcová, Jana Divišová, Michaela Vaňková, Lucie Fendrychová, Helena Hejčová, Anna Kopečková, Blanka Kovaříková, Zdena Lacková, Klára Michalová, Simona Sedláčková 69

32

3.1 Postavení na mediálním trhu V posledním čtvrtletí roku 2010 a v prvním čtvrtletí roku 2011 patřilo týdeníku Vlasta páté místo ve čtenosti v kategorii časopisů pro ţeny dle metodiky Unie vydavatelů, kdy její průměrná čtenost na vydání dosahovala 392 000 čtenářů75. Ve srovnání se stejným obdobím na přelomu let 2009 a 2010 si polepšila o jednu příčku, kdyţ přeskočila týdeník Tina. Za tímto vývojem zvýšené čtenosti magazínu Vlasta (meziroční nárůst činí 31 000 čtenářů) stojí také fakt, ţe Tina své čtenáře ztrácela (meziroční odliv čtenářů byl 52 000)76. Při hlubšího pohledu do historie Vlastu stejně jako ostatní tiskoviny zasáhla hospodářská krize. Dokazují to údaje z posledního čtvrtletí roku 2007 a prvního čtvrtletí roku 2008, kdy průměrná čtenost na vydání představovala 485 00077 lidí, tedy o 93 000 čtenářů více neţ dnes. Čtenost časopisů pro ženy 4. čtvrtletí roku 2010 a 1. čtvrtletí roku 2011 v tis.

154

Dáša

250

Claudia

309

Tina

357

Žena a život

381

Překvapení

392

Vlasta

445

Katka

473

Svět ženy Chvilka pro tebe

681

Blesk pro ženy

684 0

100

200

300

400

500

600

700

Zdroj: Unie vydavatelů78

Stejný trend, jako se od konce zmiňovaného roku 2007 projevil ve četnosti, se promítl i do prodaného nákladu. Na přelomu let 2007 a 2008 byl průměrný prodaný náklad na vydání 95 800 kusů. To ve srovnání s přelomem let 2010 a 2011, kdy prodaný náklad ověřovaný v systému ABC ČR představoval 67 512, činí pokles téměř o třetinu. Podle nejnovějších 75

Unie vydavatelů 2011 Unie vydavatelů 2010 77 Unie vydavatelů 2008 78 Unie vydavatelů 2011 76

33

údajů za poslední čtvrtletí roku 2010 a první čtvrtletí roku 2011 patří Vlastě v kategorii časopisů pro ţeny devátá příčka co do prodaného nákladu.79 Prodaný náklad časopisů pro ženy 4. čtvrtletí roku 2010 a 1. čtvrtletí roku 2011

55884

Žena a život Vlasta

67512

Překvapení

70526

Katka

71855

Claudia

74363

Dáša

74387 87099

Tina

122354

Chvilka pro tebe

200160

Svět ženy

201055

Blesk pro ženy 0

50000

100000

150000

200000

250000

Zdroj: Unie vydavatelů80

3.2 Popis tištěného média Na titulní straně týdeníku je vţdy vyobrazená známá česká osobnost, nejčastěji jde o herečky, modelky, zpěvačky, zkrátka širší populaci známé osobnosti či „celebrity“. Na straně tři se nachází obsah, který shrnuje příspěvky v aktuálním čísle do několika rubrik – aktuality, krása, ţivot, styl a scéna. Vedle obsahu je editorial šéfredaktorky. Strana čtyři je určená pro dopisy a ohlasy čtenářů, naproti ní se nachází rubrika Mix týdne, která přináší nejrůznější tipy na aktuální týden. Následují rubriky, kterým můţe být v různých vydáních věnován různý prostor, avšak základní schéma časopisu zůstává vţdy stejné. Strany šest aţ deset jsou určeny pro rozhovor s osobností z titulní strany, nechybí mnoţství fotografií. Následující tři strany jsou mixem nejrůznějších informací z oblasti rodiny, ţenského světa nebo modelingu. Strany čtrnáct aţ devatenáct se věnují tématu týdne, které vţdy doplňují ankety a rozhovory s odborníky a ostatními lidmi, kterých se představená problematika týká. 79 80

Unie vydavatelů 2011 Unie vydavatelů 2011

34

Rubrika Téma zahrnuje široké mnoţství příspěvků, které mohou být společensky aktuální, závaţné, výjimečné či jakkoli jinak zajímavé. Právě v této rubrice se objevují i témata zdravotní, které je moţné doplnit s rozhovory zúčastněných osob.81 Na jiném místě časopisu Vlasta by nebylo moţné uveřejnit interview s neznámými lidmi, jaké plánuji pro tuto práci. „No, jinam, aby to bylo formou rozhovoru, asi ne.“82 Následuje šest stran fotografií módního stylu pro nejrůznější příleţitosti. Další tři stránky jsou věnovány ţenám i muţům, čtenáři se zde dozvědí například o kosmetických novinkách. Následující tři strany patří rubrice Osud, kde je představen výjimečný či zajímavý lidský příběh. Poté přichází na řadu část, která je věnována zdraví, nechybí rady odborníků, zdravotnické novinky či psychoporadna. Strany padesát aţ padesátčtyři se věnují dalšímu aktuálnímu tématu, například Valentýnu, MDŢ a podobně. Následujcí čtyři stránky jsou věnované zahradě, výzdobě a dekoraci, čtenáři zde najdou tipy na jednoduché domácí výrobky nebo stylové novinky. Další dvě strany přináší reportáţ, následuje pět stran o vaření a receptech. V další části časopisu se nachází rubriky věnované zábavě a kultuře, nechybí kříţovky, seriály nebo nová DVD. Poté následují čtyři stránky věnující se cestování, tři o retro osudech známých osobností, jednostránkový fejeton a horoskop. Na straně osmdesát dva je pravidelně zveřejňována rubrika Pošta, coţ je jakýsi minidotazník zodpovězený známou osobností.

3.3 Profil publika Podle údajů z Media Projektu83 převaţují mezi čtenáři Vlasty ţeny, věkové jádro čtenářů je 50 aţ 79 let. Také podle redaktorky Zdeny Lackové je publikum v převáţné většině případů ţenské. „Necílíme na čtenářky pod třicet let.“84Podle editora titulu je publikum sloţeno ze čtenářek více generací. „Je to současně matka, dcera i babička.“85 Vzdělání mají čtenáři Vlasty podprůměrné (nejčastější vzdělání je střední škola bez maturity a střední škola s maturitou). Osobní příjmy i příjmy domácností jsou podprůměrné. Dvě třetiny osob čtenářů ţijí v domácnostech se středním a niţším středním socioekonomickým statutem. Čtenáři

Vlasty

mají

nejsilnější

zastoupení

ve

Středočeském

kraji,

Praze,

Moravskoslezském a Jihomoravském kraji. Osoby, které čtou týdeník Vlasta, pocházejí spíše z větších měst (43 % čtenářů pochází ze sídel s 20 000 a více obyvateli). Mezi čtenáři Vlasty

81

Viz přílohy 9.8 a 9.9 Viz příloha 9.6 - rozhovor s Jiřím Karbanem 83 Media Projekt, sdruţení Gfk Praha – Median, 3. čtvrtletí 2010 - 4. čtvrtletí 2010 (1.7.2010 - 17.12.2010) 84 Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou 85 Viz příloha 9.6 - rozhovor s Jiřím Karbanem 82

35

je nadprůměrné zastoupení hospodyní, podíl ekonomicky aktivních osob je podprůměrný, zastoupení nepracujících důchodců je nadprůměrné (52 %).86 Podle dat z MML87 za poslední čtvrtletí loňského roku se čtenáři Vlasty v časopisech nejvíce zajímají (alespoň občas) o témata zaměřená na vaření, jídlo, nápoje, recepty, dále o zprávy z ČR, ţenské stránky, zábavu, kříţovky, hádanky, soutěţe, skandály, aféry, slavné lidi. Aţ poté o zprávy ze zahraničí, povídky, seriály, příběhy, bydlení, domov nebo zdraví a lékařství. V médiích obecně se čtenáři a čtenářky nejvíce zajímají o zprávy z ČR, zprávy ze zahraničí a poté o zprávy z regionu, kde ţijí. V médiích je také zaujme vaření, jídlo, nápoje, recepty nebo zábava, povídky, seriály, příběhy, ţenské stránky, kříţovky, hádanky, soutěţe, hudba, muzika, skandály, aféry, slavní lidé nebo bydlení a domov.88

86

Media Projekt, sdruţení Gfk Praha – Median, 3.čtvrtletí 2010 - 4.čtvrtletí 2010 (1.7.2010 - 17.12.2010) Market & Media & Lifestyle 88 MML-TGI ČR. Median. 2010 3. a 4. kvartál (21.06.2010 - 05.12.2010) 87

36

4 Žánr interview Čtvrtá část práce pojednává o samotném ţánru interview, především publicistickém. S pomocí odborné literatury popisuji jednotlivé fáze tvorby rozhovoru a konfrontuji je s tvůrčími postupy uplatňovanými v časopisu Vlasta, které jsem zjistila prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů. Konfrontací odborné literatury s redakčními postupy v týdeníku Vlasta vzniká profilace vlastního postupu. V závěru kapitoly popisuji výběr zpovídaných osob, které jsem si zvolila pro praktickou část práce a kriticky popisuji pozadí vzniku interview od počátku aţ do předloţené podoby. Pojem interview či rozhovor slouţí jednak k označení ţurnalistické metody, jak získat informace, ale jde také o samostatný ţurnalistický ţánr, u nějţ jde o „cílenou výměnu otázek a odpovědí“89, kde mají partneři podle Osvaldové a Halady (1999) jasně rozdělené role tazatele a odpovídajícího, ale podle Russ-Mohla (2005) jde pokaţdé o měření sil. Claudia Dreifusová interview zase charakterizuje jako „DNA ţurnalistiky.“90 Osvaldová a Halada (1999) řadí interview mezi publicistické ţánry, můţe být ale i zpravodajské. U zpravodajského typu jde zejména o „získání a zprostředkování aktuálních a věcně správných informací.“91 Naproti tomu publicistický neodpovídá jen na základní zpravodajské otázky (kdo, co, kdy, kde, jak a proč), ale jde mnohem více pod povrch. „Publicistický rozhovor se nespokojuje jen se záznamem získaných informací, ale třídí je, zpracovává, přičemţ klade důraz na jejich estetickou funkci. Autor rozhovoru často vyuţívá atmosféry, někdy jen díky ní a jeho formulovaným otázkám bývají vyvolány právě tak ‚chytré‘ odpovědi.“92 Kromě členění na zpravodajský a publicistický se interview můţe dělit i podle dalších kritérií, například Mallete (1994) rozlišuje hned tři typy rozhovorů – analytický, informační a emocionální, které dále člení do 12 podskupin. Odborná literatura interview dále dělí podle formy zpracování, hlavní strategie novináře či jde-li o profilové/tematické interview a podobně. Samotné interview má z hlediska novináře několik fází – přípravu, samotné tázání a zpracování.

89

Russ-Mohl, Bakičová 2005: 63 Překlad autorky. Originální znění: The interview is the DNA of journalism. Dreifus 1997: 9 91 Burgr 2010 92 Verner 2007: 34 90

37

4.1 Co předchází rozhovoru Přípravu lze podle Rajanové a Nayyara (2005) rozdělit do dvou částí – jednak je to studování problematiky, které se rozhovor týká a jednak příprava samotných otázek. Podle Dreifusové (1997) je pravděpodobně vůbec nejdůleţitější samotný výběr zpovídané osoby. „Poté, co si reportér vybral téma, musí se rozhodnout, jaké informace chce získat. Čím konkrétnější cíl, tím lepší bude příprava. Měl by také vědět, koho bude zpovídat. Pokud existují nějaké písemnosti, knihy nebo články o předmětu rozhovoru, měl by si je reportér přečíst. Takový materiál ušetří čas a úsilí na přípravu a pomůţe při vytváření lepších a přesnějších otázek.93 Russ-Mohl (2005) varuje, ţe pro úspěšné interview je zapotřebí, aby novinář předem znal zhruba 40 procent odpovědí na své otázky. Podle některých autorů je vţdy lepší připravit si všechny případné dotazy a poznámky v logickém pořadí na papír a zbytek otázek klást během pohovoru jako doplňující. Nemá-li novinář otázky připravené předem, hrozí podle Rajanové a Nayyara (2005), ţe mu během rozhovoru dojdou nebo se zapomene na nějakou zásadní zeptat. Při tomto přístupu však hrozí riziko, na které upozorňuje například Dočekalová (2006) – novinář se můţe sveřepě drţet předem připravených otázek a neposlouchá-li důkladně, není schopen zareagovat na zajímavou situaci, a můţe mu tak uniknout mnoţství informací. Kaţdý ţurnalista by si proto měl zvolit vlastní způsob vedení rozhovoru, ovšem nikdy by neměl situaci podceňovat a chodit na interview zcela bez přípravy, jak radí například Štorkán (1983). V souvislosti s otázkami někteří autoři (např. Fisher, 1992) varují, ţe je vţdy třeba mít na paměti ještě jeden fakt, a to pro jaké publikum je rozhovor určen. Má-li novinář za sebou výběr tématu, osoby a důkladnou rešerši, přichází na řadu domluva schůzky se zpovídanou osobou. Podle Rajanové a Nayyara (2005) by měl být rozhovor v ideálním případě vedený v kanceláři nebo domě zpovídané osoby. Nejen novinář, ale také dotazovaný by měl mít několik dní čas na přípravu a měl by mít představu o tom, na co se reportér bude ptát. Pro zdárný a nerušený průběh rozhovoru je dobré vyčlenit si na něj dostatečné mnoţství času, obvykle stačí jedna aţ dvě hodiny. Ačkoli zpravodajský rozhovor umoţňuje v některých případech e-mailovou či telefonickou formu (např. je-li vědec na severním pólu), u publicistického by se to nikdy stát

93

Překlad autorky. Originální znění: Once the reporter has decided the general subject to be covered he must decide what information he wants to get. The more specific his objectives, the better will be the preparation. Obviously, he must know the person to be interviewed. If there was written any books, articles or made any speeches about the subject of interview, the reporter should read them. Such materiál will reduce the time and effort for preparation and help him in framing better and more precise question. Rajan; Nayyar 2005: 141

38

nemělo. Jak uţ bylo zmíněno výše, novinář nesmí jen bezduše klást otázky, ale především by měl umět naslouchat a vnímat, která odpověď by se dala zajímavě rozvést dál, coţ zpravidla e-mailová či telefonická forma, při které mají novináři tendenci vnímat nedostatečně, zkracovat dobu hovoru apod., nedovoluje. To ovšem není jediný důvod, proč je osobní kontakt vhodnější. Nejde jen o slova, ale o celou atmosféru setkání, která pomůţe vykreslit osobnost zpovídaného, mimiku a gesta, která po telefonu vidět nejsou.

4.2 Průběh rozhovoru Jedním z úkolů novináře při vedení interview je zachytit rozhovor autenticky. K tomu můţe se souhlasem zpovídaného poslouţit nahrávací zařízení, řada autorů však nedoporučuje spoléhat se jen na techniku. Například podle Osvaldové a Halady (1999) je dobré psát si poznámky ještě na papír. Pokud však novinář nevládne znalostí těsnopisu, nemůţe být tato forma zaznamenávání úplně doslovná, jelikoţ by se ţurnalista soustředil pouze na psaní odpovědí a čas pro rozhovor by se neúměrně natahoval. „Existují však zkušení novináři, kteří se nahrávání záznamů vzdávají z principu – částečně proto, ţe magnetofon či mikrofon mění situaci při rozhovoru, a někdy i proto, ţe nemají chuť poslouchat celý záznam ještě jednou.“94 Při pořizování rozhovoru je dobré věnovat dostatečnou pozornost uţ jeho začátku a nevynechat klasická zdvořilostní témata, která pomůţou ke vzájemnému sblíţení. Tomu pomůţe i vysvětlení novinářova záměru, sdělení, co od rozhovoru, potaţmo od zpovídané osoby čeká a jak bude interview probíhat. Dreifusová (1997) dokonce uvádí, ţe první otázka je klíčem k úspěchu celého rozhovoru. Fisher radí: „Začněte s ţerty, komplimenty nebo půvabnými poznámkami. Uveďte sebe a druhého do co největší pohody a pokuste se vytvořit nějaký vztah. Nejlepší rozhovory vznikají v konverzačním tónu a při vzájemné důvěře. Nikdy se ale nezapomeňte chovat jako host, kterým jste.“95 Samotný rozhovor by měl začínat méně závaţnými a lehčími otázkami, v opačném případě hrozí, ţe dialog skončí dříve, neţ začal. Má-li ţurnalista během interview o odpovědi pochybnosti nebo ji nerozumí, neměl by se obávat zeptat se znovu. Pokud ani to nepomůţe, můţe zkusit poloţit otázku jinak. Je rovněţ dobré volit mezi otázkami uzavřenými, na které lze odpovědět jednoslovně či krátkou větou a otázkami otevřenými, které nabízejí rozsáhlejší odpověď. Rajanová a Nayyara (2005) poukazují na několik základních pravidel při vedení rozhovoru: 94

Russ-Mohl; Bakičová 2005: 63 Překlad autorky. Originální znění: Begin with a pleasantry or two, a compliment if it comes naturally, o ran ingratiating remark. Put the person – and yourself – at ease. Try to establish some rapport. The best interview come in a conversational setting of kindship and trust. Behave like the guest that you are. Fisher 1992: 120 95

39

Před tím, neţ začnete, musíte vědět, co od rozhovoru čekáte Jednoduché otázky jsou nejlepší Zjistěte chronologický sled událostí Části příběhu si nechte přiblíţit jako ve zpomaleném filmu Zjistěte raději více informací neţ méně Nestyďte se vypadat hloupě Zkuste se vyhnout klišé otázkám Poslouchejte Neptejte se hned přímo na hlavní otázku Pro kaţdého novináře by však měla být důleţitá ještě jedna věc, a to sebevědomí. „Jde o to, ţe musíte mít víru v sebe sama. Pokud ji nemáte vy, nemá ji nikdo jiný. Důvěřujte svým schopnostem, svému talentu a své ceně, protoţe můţe být otřesena pouze jednou osobou. Novinářem, který chodí ve vaší kůţi.“96 Součástí kaţdého profilového interview by měla být kvalitní fotografie, ideálně zachycující zpovídanou osobu při typické činnosti důleţité pro rozhovor.

4.3 Zpracování rozhovoru Pořízením rozhovoru novinářská práce nekončí, teprve teď v podstatě začíná nejtěţší část, která rozhodne o celkové kvalitě interview. Kaţdá redakce uplatňuje při zpracovávání rozhovorů svoje postupy, společným zájmem by však mělo být to, aby nebyl měněn smysl výpovědi. Fisher (1992) radí vrátit se ke svým poznámkám co moţná nejdříve, dokud jsou všechny pocity a postřehy ze setkání v paměti. Při zpracovávání rozhovoru je důleţité si uvědomit, ţe mluvený projev na papíře nepůsobí dobře, a tudíţ se musí přepsat do publikovatelné podoby, která by zpovídanou osobu nezesměšňovala a neshazovala. Je tedy nutné upravit nespisovné výrazy, vulgarismy (není-li to pro zpovídanou osobu charakteristický styl vyjadřování), různé opěrky (typu tak, vlastně, jakoţe atp.) či opakující se slova. Celý rozhovor, je-li delší, by neměl skákat od jednoho tématu k druhému. Otázky s odpověďmi je dobré rozdělit do několika logických celků oddělených mezititulky. Hlavní titulek bývá zpravidla nejzajímavější citací nebo parafrází zpovídaného, po něm následuje perex. V něm stručně uvádíme objekt rozhovoru, z něhoţ by mělo být jasné, proč jsme se 96

Překlad autorky. Originální znění: The point is, you must keep faith in yourself. If you don´t, no else will. Let your confidence in your skills, your talent, and your worth be shaken by one person only – the writer who walks around in your skin. Fisher 1992: 210

40

rozhodli rozhovor udělat a kdo je zpovídaný. Jinými slovy zasadíme rozhovor do širšího kontextu a vysvětlíme význam osobnosti. Některé redakce v perexu popisují atmosféru rozhovoru, jiné pro ni pouţívají samostatný box a další se neobávají ji popsat přímo v odpovědích. Otázky je zpravidla přípustné různě přesouvat či zkracovat, ale vţdy s cílem zachovat co nejpřesnější reprodukci. Moţné je také rozdělit příliš dlouhé odpovědi vsunutou, i kdyţ třeba nevyřčenou, otázkou. Aby rozhovor na papíře vypadal dobře, je rovněţ vhodné dbát na to, aby otázky neměly stejný začátek. Výsledné dílo by mělo mít patřičnou pointu, jak podotýká Mallette, „interview by mělo vyvrcholit bouchnutím do stolu a ne zakňouráním. Mělo by skončit způsobem, který udělá za celým představením chytrou působivou tečku.“97 V této fázi můţe dojít ke schválení neboli autorizaci rozhovoru zpovídanou osobou. Někteří autoři ji povaţují doslova za povinnost (např. Štorkán, 1983), jiní se k této problematice staví méně přísně: „Tištěná interview jsou zpravidla velmi krácená a upravovaná, je běţné nechat redigovanou verzi rozhovoru ještě jednou odsouhlasit.“98 Zda k tomu dojde, záleţí opět na zváţení kaţdé redakce. Poskytovat autorizaci však ţádná zákonná povinnost novinářům neurčuje. Dojde-li k tomu, je vhodné po editorských úpravách poskytnout text k autorizaci znovu.

4.4 Nakládání s žánrem interview v časopisu Vlasta Kromě teoretického popisu ţánru, rad a doporučení z odborné literatury je dobré vytyčit i formát rozhovoru, tvůrčí postupy a způsoby nakládání s daným tématem i v redakci cílového titulu. Tyto informace lze získat například prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů s kompetentními členy redakce a analýzou redakčních dokumentů, pokud takové existují.

4.4.1 Sběr dat v redakci Polostrukturované rozhovory patří do kvalitativních metod, jejichţ výhodami jsou popis a interpretace sociálních nebo individuálních problémů a jejich podstatou je vytvoření komplexního obrazu o zkoumaném problému. Kladou důraz především na to, jakým způsobem lidé interpretují jevy sociálního světa a svoji zkušenost, jsou dobrým nástrojem pro zjištění lokálních přístupů. „Mají popisovat podrobnosti případu, vesměs za delší časový

97 98

Mallette 1994: 96 Russ-Mohl, Bakičová 2005: 63

41

interval.“99 Přitom však umoţňují individuální přístup k dané oblasti. Kvalitativní metody se uţívají k odhalení a porozumění tomu, co je podstatou jevů, o nichţ toho ještě moc nevíme. V tomto případě jde o zjišťování, jak časopis Vlasta nakládá s ţánrem interview. Cílem polostrukturovaných rozhovorů je odhalit znalosti, zkušenosti a praktiky jednotlivých respondentů z redakčních řad týdeníku. Důleţitou součástí takového rozhovoru je jeho příprava. V této fázi se vymezí problém, na nějţ bude rozhovor zaměřen a určí se vhodní respondenti. Za ty jsem po domluvě se šéfredaktorkou časopisu Dagmar Školoudovou zvolila editora Jiřího Karbana, který má s procesem redigování ve Vlastě dlouholeté zkušenosti a redaktorku rubriky Zdraví, potaţmo rubriky Téma se zdravotnickou tématikou Zdenu Lackovou. Šéfredaktorka mi Z. Lackovou doporučila také s ohledem na její osobní zkušenosti s rakovinou, neboť této redaktorce zemřel na toto onemocnění mladý manţel a maminka. Právě z tohoto důvodu se i ona osobně snaţí na stránky časopisu Vlasta dostat co nejvíce textů s tématem rakoviny, ať uţ se jedná o zdravotnické novinky, statistiky nebo rozhovory se zúčastněnými osobami. Respondenty jsem se také snaţila vybírat tak, abych postihla co moţná největší záběr tvůrčího procesu a ţurnalistických profesí. Rozhovory se členy redakce proběhly v různých dnech na různých místech, oba však byli velmi ochotní se se mnou setkat a podělit se o své redakční zkušenosti. U polostrukturovaného interview má výzkumník předem připravený seznam otázek, ale způsob a forma odpovědí, stejně jako pořadí, zůstává víceméně volné. To s sebou nese i další výhodu – například kontrolu nad respondentem, aby se nemohl odchýlit od tématu a měl zároveň dostatek prostoru pro vlastní vyjádření. Hendl (2005) připomíná, ţe „lze také přezkoušet, zda dotazovaný otázkám porozuměl, dotazovaný můţe vyjevit své zcela subjektivní pohledy a názory či navrhovat moţné vztahy a souvislosti.“100 Otázky jsem měla připravené pro oba respondenty zvlášť. Na jejich volbě, znění i pořadí závisí kvalita získaných informací. Některé dotazy se opakovaly, ale některé byly samozřejmě přizpůsobeny na míru profesi, kterou oba zastupují, protoţe se při své kaţdodenní činnosti potýkají s jinými úkoly. Respondentům jsem kladla otázky z těchto okruhů témat: a) Charakteristika dané pracovní pozice b) Publikum a profil Vlasty c) Proces psaní a redigování textů 99

Hendl 2005: 161 Hendl 2005: 166

100

42

d) Ţánr interview ve Vlastě e) Téma rakoviny ve Vlastě Ve fázi samotného tázání je důleţité navázat osobní kontakt s dotazovanou osobou a vzbudit v ní důvěru. Obecně se povaţuje za nejvhodnější začít nejobecnějšími otázkami, které uvedou zpovídaného do problematiky, která bude předmětem tázání.101 Postupně se přechází k otázkám konkrétnějším, zahřívacím (tzv. ice-breakers) a teprve uprostřed hovoru by měly být kladeny základní výzkumné otázky. Editora i redaktorku jsem oslovila nejprve emailem s doporučením od šéfredaktorky. Uţ při této komunikaci jsem jim vysvětlila svůj záměr a nastínila okruhy informací, které od nich budu poţadovat, které jsem při úvodu osobního setkání popsala detailněji. Závěr rozhovoru má v bezprostředním důsledku více slouţit respondentovi neţ tazateli, a to odměnou za spolupráci. Někdy se v této etapě vyuţívá výsledná sumarizace či kontrola informací. Hendel (2005) upozorňuje také na moţnost dodatečného kontaktu. Oba respondenty jsem odměnila poděkováním, zaplacením útraty (editor se velmi bránil) a redaktorce jsem přinesla navíc dárek v podobě kosmetické kazety. Po setkání jsem jim neopomněla znovu poděkovat e-mailem za příjemné setkání. Osobně mě velmi potěšilo, ţe se oba respondenti zajímají o výsledek této práce. Určitým problémem při pouţití metody rozhovoru je jeho zaznamenávání a volba techniky registrace dat. Vhodný je digitální záznam (se souhlasem respondenta), který tazateli umoţňuje soustředit na obsah hovoru a věnovat pozornost neverbálním projevům respondenta. Pro zaznamenání rozhovorů se členy redakce jsem s jejich souhlasem pouţila nahrávací zařízení. Jejich doslovný přepis je k dispozici v příloze této práce.102

4.4.2 Žánr interview a tvůrčí postupy v redakci Vlasty Ţánr interview, který ve Vlastě tvoří vţdy s ohledem na cílové publikum, podléhá několika pravidlům, jeţ ovšem nemá redakce napsána v ţádném interním manuálu, ale jsou podle slov editora Jiřího Karbana zaţité. Důleţitým ukazatelem, zda je moţné interview s někým ve Vlastě umístit či nikoli, je samotný výběr dotázaného. Zatímco celebritám a všeobecně známým lidem se Vlasta věnuje v kaţdém čísle na několika tiskových stranách, pro rozhovory s neznámými lidmi v časopise mnoho prostoru není. V podstatě jedinou 101

Jsou moţné i jiné přístupy v kladení otázek. Otázky můţeme například pokládat od obecných směrem ke specifickým tj. trychtýřové kladení otázek. Otázky mohou střídat jedno téma s druhým, přičemţ se po ukončení kola celý cyklus opakuje, tj. hřebenové kladení otázek (Ferjenčík 2000) 102

Přílohy 9.6 a 9.7

43

moţností, kde lze takové rozhovory umístit, je rubrika Téma. Tato rubrika má na druhou stranu téměř neomezený rejstřík témat, s výjimkou protizákonných či pornografických obsahů103 a často se zde objevuje také téma zdravotnické “doplněné třeba rozhovorem s odborníkem nebo rozhovorem s pacientem té dané problematiky,“104 které si redaktorka můţe po schválení s vedoucí vydání vybrat sama. Jelikoţ jsou rozhovory s neznámými lidmi součástí rubriky Téma, které můţe mít i šest tiskových stran, je rozsah samotných interview poměrně omezen a činí přibliţně 7 000 znaků včetně mezer, coţ jsou dvě stránky časopisu. Rozhovor má klasický titulek, jehoţ rozsah do určité míry určují grafici a neměl by mít více neţ šest slov. Podle Lackové by měl obsahovat „něco stručného, co uhodí“105, „ale ne bulvárního“106. Titulek ani na první pohled nemusí souviset s tématem rozhovoru. Po něm následuje perex, kde redaktorka spíše neţ popis atmosféry setkání upřednostňuje nastínění obsahu rozhovoru a následuje samotné střídání otázek a odpovědí bez uvozovek. Mezititulky ani ţádné jiné grafické prvky (např. infoboxy) Lacková u tak krátkých rozhovorů nepouţívá. Ve Vlastě není zvykem u těchto rozhovorů ani umisťovat jakýkoli medailon, který by zpovídaného představil, ani samostatný box popisující atmosféru rozhovoru či pozadí průběhu. Ačkoli se v redakci snaţí dávat přednost osobní schůzce, občas se nevyhnou ani rozhovorům po e-mailu či telefonu. V případě rozhovorů s necelebritami se pracovníci Vlasy snaţí vybírat v první řadě zajímavé osoby. Rozhovor s onkologickou problematikou by měl být podle Lackové především hodně osobní s důrazem na příběh a „ukázat vnitřní proţívání toho člověka, člověka, jaký je, jak se vyrovnává s daným problémem, jak to proţívá (…) nebojíme se psát i o lidském utrpení. Určitě je dobré ho psát tak, aby ti lidé otevřeli svoje srdce a aby v tom jejich příběhu se třeba zase našly čtenářky, které to s nimi můţou třeba sdílet.“107 Protoţe nejde o rozhovory s lidmi, o kterých by bylo moţné předem zjistit bliţší informace, připravuje se redaktorka „spíše tak, abych věděla něco o nemoci, o moţnostech její léčby.“108 Ačkoli u interview s celebritou je důleţité, aby zazněla nějaká nová, dosud nikdy nezmíněná skutečnost, případně byl naznačen názorový konflikt, u rozhovoru s tématem rakoviny jde především o varování, jak dokáţe být tato nemoc nebezpečná, o prevenci, o to ukázat, jak lidé tuto nemoc proţívají, ale podle obou respondentů také 103

Viz příloha 9.6 - rozhovor s Jiřím Karbanem Viz příloha 9.7- rozhovor se Zdenou Lackovou 105 Viz příloha 9.7- rozhovor se Zdenou Lackovou 106 Viz příloha 9.6 - rozhovor s Jiřím Karbanem 107 Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou 108 Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou 104

44

o dodání naděje a povzbuzení ostatním. Lacková upozorňuje, ţe zveřejňováním onkologické tématiky dochází k jejímu určitému odtabuizování. „Před rakovinou utíkáme, všichni. A čím víc se o ní bude mluvit, tím víc o ní budou lidi alespoň nějak přemýšlet. I ti, kteří by i to slovo nejradši někam zatlačili v mozku daleko.“109 Lacková se se zpovídanými většinou schází na nějaké neutrální půdě, nejlépe v kavárně a podle svých slov si aţ na výjimky předem nepřipravuje ţádné otázky, spíše improvizuje a snaţí se navázat osobní kontakt se zpovídaným na základě sdílení osobních zkušeností. „A vlastně okolo toho, z těch odpovědí, mi vyplynou další otázky. Takţe takový ten obecný rámec se rozptýlí do veliké šíře.“110 Otázky Karban upřednostňuje kratší neţ odpovědi. „Člověk má pak pocit, ţe si ty lidi povídali.“111 Jak uţ bylo řečeno, ve Vlastě se nevyhýbají ani závaţným tématům a nepříjemným otázkám. Lacková si myslí, ţe svolí-li někdo s rozhovorem do médií, měl být i na méně příjemné otázky připraven. Přesto si musí novinář dávat pozor, a zvláště u onkologických pacientů odhadnout mez, kterou je s ohledem na zpovídaného a závaţnost tématu lepší nepřekračovat. „Pokud je to člověk, který stále ţije v naději, ţe tady bude dlouho, tak tam moţná, asi bych se úplně nedovolila zeptat, jestli počítá s tím, ţe zemře, protoţe bych mu asi trochu brala tu naději.“112 Protoţe rozhovor vzniká víceméně povídáním si o tématu, je potřeba výsledný text hodně upravit. Na stránky časopisu se dostane to nejdůleţitější, co v rozhovoru zaznělo, přičemţ nemusí být dodrţeno ani znění otázek, ani jejich pořadí, několik odpovědí lze sloučit dohromady nebo naopak rozdělit. Samozřejmostí je přepsání otázek i odpovědí do spisovné češtiny s moţným ponecháním specifických výrazů respondenta, které redaktorka dává do uvozovek. Zaznamenávání vnitřních pochodů či reakcí zpovídaného, například do závorky, není pro Lackovou důleţité a nemá ve zvyku jej pouţívat. Přesto je proces vzniku interview ve Vlastě natolik volný, ţe by takové poznámky neměly editorovi vadit natolik, aby je z autorského textu odstranil. Rozhovory s onkologickou tématikou by podle editora i redaktorky měly jednoznačně končit nadějí. „Jakoţe to není ztracené, ţe pokud se to člověku přihodí, tak ţe není nutné to hned zabalit, ale ţe jsou určité šance, moţnosti, nějaká naděje.“113 Lacková si rozhovory se souhlasem zpovídaných nahrává na diktafon a vše si rovněţ důkladně zaznamenává na papír. Po vytvoření interview jej autorka vţdy poskytne 109

Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou 111 Viz příloha 9.6 - rozhovor s Jiřím Karbanem 112 Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou 113 Viz příloha 9.6 - rozhovor s Jiřím Karbanem 110

45

k autorizaci a také editor s ní téměř veškeré změny v jejích textech konzultuje. Dalo by se říci, ţe ve Vlastě úzkostně dbají na to, aby opravdu zachovali smysl sděleného. Naprosto nezbytnou součástí interview ve Vlastě je fotografie, kterou obstarává profesionální externí fotograf a z nafocených snímků vybírá ten vhodný k uveřejnění fotoeditorka. Fotografie můţe vzniknout i v jiný den neţ samotný rozhovor. „My určitě nechceme, co mají v ostatních médiích, ţe mají příběhy a k tomu mají falešné fotky odněkud z fotobanky, tak to rozhodně ne. Takţe my chceme, aby do toho šli lidé se vším, i se svou tváří.“114

4.4.3 Profilace vlastního modelu žánru interview Na tom, co znamená interview, se Karban shoduje s Osvaldovou a Haladou (1999). Také podle něj jde o dialog mezi zpovídaným a novinářem formou otázek a odpovědí. Jeho úkolem je podle Masaryka (in Osvaldová, Kopáč a editoři 2009) spíše upozornit na problém, neţ jej vyřídit. „Interview je věc účinná. Účinnější někdy neţ dlouhý článek. Ale interview je interview. Jeho úkolem často je spíš upozornit na určité události nebo problémy, neţ je vyřizovat. Nikdy bych nesáhl k interview, abych něco urbi et orbi zvěstoval nebo dokazoval, ale obrátil pozornost určitým směrem, dát jistý podnět k zamyšlení a událostem, k tomu je interview dobrým prostředkem.“115 Karban si myslí, ţe dobrý rozhovor by měl „v sobě nést něco, co zrovna visí ve vzduchu, něco aktuálního, ale zároveň by měl o tom zpovídaném přinést nějakou novou informaci.“116 Podle Lackové je zase hlavním úkolem rozhovorů se zdravotnickou tématikou „vzdělávat, dávat naději, varovat.“117 Osobně se přikláním k Masarykovi a mým cílem je vytvořit rozhovory, které umoţní čtenářům nahlédnout pod povrch jednotlivých osob, odhalí jejich pocity, proţívání a myšlenky. To ovšem nevylučuje záměr Lackové a takové rozhovory můţou být pro čtenáře také inspirací ke změně vlastního ţivota nebo pomoci lidem s podobnou zkušeností. Podle Petra Volfa se podařený rozhovor pozná tak, ţe má čtenář chuť číst aţ do konce. „Dobrý rozhovor se má číst na jeden zátah, jedním dechem, bez přerušení. Čtenář musí být zvědav, co se dozví v další odpovědi a o čem bude další otázka. Na závěr by si měl říct něco ve smyslu, ţe, s tím ţivotem můţe taky něco udělat´.“118

114

Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou Osvaldová, Kopáč, editoři 2009: 29 116 Viz příloha 9.6 - rozhovor s Jiřím Karbanem 117 Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou 118 Osvaldová, Kopáč, editoři 2009: 107 115

46

Osvaldová (2009) upozorňuje na to, ţe je rozdíl, ptáme-li se „abychom získali informaci pro zpravodajství, a rozhovorem publicistické povahy, kdy zpovídající zachycuje nejen fakta, ale také myšlenky, názory, atmosféru.“119 To si redaktoři Vlasty uvědomují a snaţí se přicházet s takovými rozhovory, které jsou „hodně osobní, co nejvíc osobní“120 a „jdou k lidské podstatě.“

121

Základ takového rozhovoru tkví podle Karbana v tom, ţe by

měl být vţdy veden s někým, „kdo má co říct.“122 Podle mě u publicistických rozhovorů o rakovině snad ani nejde jinak, neţ jít k lidské podstatě, ale zdali má vybraný dotazovaný co říci, se dle mého názoru nedá předem přesně odhadnout. Respektive můţe mít co říci, ale z nejrůznějších důvodů (stud, závaţnost problému, intimita) to nemusí chtít říci. Velkou roli zde samozřejmě hraje osoba novináře, ale dle mého názoru i takové „maličkosti“, jakou jsou například sympatie. Tajemství dobrého rozhovoru tkví nemalou měrou v otázkách. „Dobré otázky přinášejí dobré odpovědi. Nejlepší jsou stručné otázky s jedinou myšlenkou. Je proto dobré vyhýbat se dotazům, které jsou zdvojené či ztrojené.“123 Autoři se neshodují v tom, zda je lepší si předem připravovávat přesné znění dotazů na papír nebo si jen napsat několik okruhů témat, případně improvizovat úplně. „Zkrátka není moţné ani správné přisuzovat interviewujícímu novináři pouze roli pasivního tazatele. Novinář musí být – má-li být dobrým interviewujícím novinářem – aktivním partnerem interviewovaného. Předem připravené otázky, které se během interview nemění, v jejichţ sledu ani obsahu interviewující nereaguje na odpovědi interviewovaného, to je výjimečná praktika, která se uplatňuje většinou u interview získaných písemně.“124 Lacková je spíše pro improvizaci a při vedení rozhovoru volí strategii povídání si o tématu, ke kterému má sama co říci. Tato volba s sebou můţe nést riziko, ţe novinář, strţen rozhovorem, můţe zapomenout na nějaký důleţitý dotaz. Podle všech je však důleţité především umět naslouchat a reagovat na nenadálou situaci. Osobně jsem spíše pro variantu připravit si předem alespoň základní okruhy otázek, a to ze dvou hlavních důvodů. Za prvé se nepovaţuji za takového profesionála, abych mohla v případě potřeby kdykoli zaplnit trapné mlčení nějakou inteligentní a originální otázkou a za druhé je téma rakoviny pro mě natolik psychicky náročné, ţe se bojím určitého momentálního výpadku schopnosti reagovat u tak citlivého a náročného tématu. Do jisté míry se obávám 119

Osvaldová, Kopáč, editoři 2009: 5 Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou 121 Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou 122 Viz příloha 9.6 - rozhovor s Jiřím Karbanem 123 Moravec in Osvaldová, Kopáč, editoři 2009: 82 124 Štorkán, Bauman 1983: 28 120

47

i obyčejného výpadku paměti, proto volím variantu připravit si minimálně okruh témat předem. Spíše se ale přikláním k zamyšlení se nad otázkami několik dní dopředu, podívat se na problematiku z různých úhlů a všechny tyto náměty si průběţně zapisovat a před samotným setkáním z nich vypracovat otázky dle jednotlivých okruhů. Na druhou stranu se domnívám, ţe jsem schopna a ochotna naslouchat novým podnětům a nenechat se „svázat“ připravenými otázkami na úkor kvality výsledného rozhovoru. Obecným úkolem ţurnalisty je „získat si interviewovaného, probudit v něm přirozenou lidskou touhu svěřovat se, umět vytvořit ovzduší důvěry a vzájemného porozumění.“125 Podle mě je tento bod u rozhovorů o tak intimní záleţitosti, jakým je onkologické onemocnění, zcela zásadní. Pokud vám lidé nebudou věřit, těţko od nich můţete očekávat plnohodnotné a pravdivé vylíčení jejich názorů či záţitků. Zpovídaný sice můţe odpovědět, ale sdělení nebude tak hluboké, jako při nastolení důvěry. Taková skutečnost pak bude zvláště u publicistického rozhovoru velmi znatelná. Podobný přístup volí i Lacková: „Jestliţe chci, aby se otevřel on, já teď mluvím spíš o těch pacientech, tak tam určitě musí nejdřív být nastolena nějaká pohoda. Musí se ten člověk se mnou cítit dobře, aby si nemyslel, ţe jdu po nějaké senzaci, ţe z něj chci něco vycucat nebo ţe vlastně vůbec nevím, jak mu kdy bylo.“126 Tímto způsobem si Lacková vytváří vhodné prostředí, aby měla moţnost pokládat i méně příjemné a intimnější dotazy. Stejný postup volí také Klevisová (in Osvaldová, Kopáč a editoři 2009): „Kdyţ uţ máte to štěstí, ţe někdo svolil k rozhovoru, a tím věnoval malý kousek svého ţivota jenom vám, buďte doopravdy přítomni celou svou bytostí. Buďte zvědaví, zkuste být empatičtí, otevřete se pocitu, ţe kaţdý člověk je unikát a rozhovor je jako okno do jeho světa. Chtějte tam nahlédnout. Jedině tak můţe nastat opravdový dialog.“127 Lacková rovněţ upozorňuje ale na to, ţe je vţdy nutné kaţdou zpovídanou osobu posuzovat a přistupovat k ní individuálně, obzvláště u rozhovorů s váţně nemocnými lidmi. „Novinář by měl být dobrý psycholog, znalec ţivota lidí. (…) Vědět ke komu se obracím, porozumět mu, znát problematiku, o které hovořím a volit správný přístup, formu – to není formální, to patří k hlavním podmínkám účinnosti novinářské práce.“128 Znalost problematiky podle mého názoru úzce souvisí se schopností pokládat dotazy na problémy, které zpovídaný skutečně řeší a se kterými se potýká. Pokud bych například nevěděla, ţe jedním z nepříznivých účinků chemoterapie je vypadávání vlasů, mohla bych se pacienta na místo otázky: „Nosíte paruku?“ zeptat: „Proč nemáte vlasy?“ Taková otázka by 125

Štorkán, Bauman 1983: 173 Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou 127 Osvaldová, Kopáč, editoři 2009: 58 128 Fojtík in Štorkán, Bauman 1983: 5 126

48

byla nepříjemná zejména pro dotazovaného, který by se mohl cítit trapně či poníţeně a rozhovor, pokud by vůbec pokračoval, by se vydal úplně jiným směrem. Odborná literatura se shoduje, ţe ve výsledné podobě interview hraje důleţitou úlohu také osoba novináře. „Vést rozhovor vyţaduje od novináře cílevědomé úsilí, neboť na technice do jisté míry závisí, co se dozví a hlavně jak se to dozví,“ uvádí Štorkán.129 Jelikoţ jde o vytvoření rozhovorů pro konkrétní cílový titul, měla by má snaha odpovídat zásadám uplatňovaných v redakci také u grafického zpracování. Obecnou funkcí novinářského titulku by mělo být nalákat čtenáře, aby se do předkládaného rozhovoru začetli. Burns dodává, ţe „druhou funkcí titulku je vyhledat slova, která budou počtem svých písmen nebo znaků odpovídat poţadované grafické úpravě.“130 Právě s ohledem na grafickou podobu časopisu tvoří titulky i redaktoři a editor Vlasty. Širší moţnosti ve Vlastě poskytuje perex. Odborná literatura nabízí několik druhů perexů, například „shrnující, akcentující jeden aspekt sdělení, dramatický, kulisový, nepřímý, otázkový či citátový.“131 Lacková dává do perexu zpravidla to nejdůleţitější, co během rozhovoru zaznělo. Lacková nemá ve zvyku zaznamenávat v odpovědích vnitřní pochody a pohnuty zpovídaného, ani hlasité neverbální projevy. Ivo Fencl (in Osvaldová, Kopáč a editoři 2009) zaznamenávání smíchu například do závorek naopak doporučuje: „jistě mi dáte za pravdu, ţe o Allenovi se více dozvíme díky zachování původní verze a přítomnosti smíchu v závorce.“132 Osobně souhlasím s Fenclem a domnívám se, ţe obzvláště u pacientů či jejich příbuzných je důleţité popsat jejich reakce a pohnutky. Co ve Vlastě naopak moţné je a ve velké míře je vyuţíváno, je nejrůznější přesouvání, krácení, zdvojování a jiné úpravy jak otázek, tak odpovědí. Je také moţné přidávat otázky, které v původním dialogu vůbec nezazněly, zato odpověď ano. Samozřejmostí je přepis celého interview do spisovné podoby s moţností ponechání některých nespisovných výrazů v uvozovkách. Všechny rozhovory otištěné ve Vlastě prošly autorskou autorizací, přestoţe to novinářům ţádný zákonný předpis neukládá. Odborná literatura přistupuje k poskytování autorizace různě. Někdo ji povaţuje za samozřejmou součást rozhovoru. Štorkán (1983) dokonce chápe autorizaci jako povinnost. Jiní autoři autorizaci neposkytují, ale shodují se v jednom – novinář by si nikdy neměl vymýšlet informace, které nezazněly, neměl by měnit jejich smysl a vytrhovat je z kontextu.

129

Štorkán, Bauman 1983: 193 Burns 2004: 140 131 Bartošek 2004: 66. 132 Osvaldová, Kopáč, editoři 2009: 125 130

49

5 Tvůrčí část – výběr respondentů a reflexe V této kapitole se zaměřím na proces samotného výběru respondentů. Závěr kapitoly pak tvoří reflexe vlastního díla, tvůrčích postupů a celkové zhodnocení práce. Samotné publicistické texty jsou pak součástí příloh133.

5.1 Výběr respondentů Redaktorka Vlasty si vhodné respondenty s onkologickou tématikou hledá sama. V minulosti zpovídala jak pacienty, tak lékaře, ale například i nemocničního kaplana doprovázejícího nemocné paliativní léčbou. Zpovídané osoby jsem si vybírala zejména tak, aby splňovaly kritéria časopisu, tedy byly zajímavé a měly nějakou osobní zkušenost s rakovinou. Jelikoţ jde o váţné téma, a přestoţe lze najít vhodné osoby k rozhovoru například na internetu, vyuţila jsem raději osoby ze svého okolí. V tomto případě jsem vyuţila profese své matky, která pracuje na onkologickém oddělení a jejíţ kolegové a kolegyně, případně pacientka, jsou hlavní aktéři tvůrčí části práce. Tato konstelace pro mě byla velkou výhodou, ušetřením času a moţná zbytečné námahy. Některé osoby jsem předem znala - zdravotní sestru a psycholoţku, ale domnívám se, ţe u takto citlivé problematiky to není na škodu a určitě je lepší mít ke zpovídaným osobám osobnější přístup, neţ oslovovat s ţádostí o intimní zpověď někoho úplně cizího, který by navíc nemusel mému záměru uvěřit. Zpovídanými osobami v tvůrčí části jsou tedy pacientka ambulantního onkologického oddělení Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí Dagmar Pintová, její dcera, zdravotní sestra působící na stejném oddělení, Martina Pechová134, dále zdravotní sestra z téhoţ pracoviště Jarmila Ţemličková, ambulantní lékař Martin Matějů a psycholoţka, která sama prodělala nádorové onemocnění, Zuzana Balatá.

5.2 Reflexe vlastní práce Všechny předloţené rozhovory jsem měla sjednané téměř v okamţiku začátku psaní práce, tedy zhruba od konce února. Se sháněním interviowaných osob mi velmi pomohla má máma, respektive všechny kontakty mi sehnala ona a předjednala s nimi mou prosbu o pomoc při psaní této práce a termín setkání. Matka pracuje totiţ právě na onkologickém oddělení, odkud všichni zpovídaní (s výjimkou psycholoţky) jsou. Do jisté míry jsem tím naplnila praktiky redaktory zdraví ve Vlastě, Zdeny Lackové, která rovněţ hledá vhodné osoby pro

133

Viz přílohy 9.1 aţ 9.5 Jsem si vědoma, ţe by pro účely této práce bylo vhodnější zpovídat příbuzného pacienta z nezdravotnického prostředí, ale pro ostatní členy rodiny je situace tak těţká, ţe k rozhovoru nebyli svolní. 134

50

rozhovor se zdravotnickou tématikou buď ve svém okolí, nebo prostřednictvím lékařských ordinací. Původně jsem měla místo pacientky a její dcery domluveného pacienta. Jeho stav se ale o několik týdnů později zhoršil natolik, ţe by mu interview bralo sílu, kterou potřebuje spíše na boj s nemocí. To byl jeden z prvních okamţiků, kdy jsem si uvědomila, jak závaţné a psychicky náročné téma mé diplomové práce je, ačkoli si myslím, ţe uţ jsem od mámy slyšela z vyprávění mnoho a jen tak něco mě nepřekvapí. Záměnou pacientky za pacienta jsem se však o to více přiblíţila poţadavkům časopisu Vlasta na zpovídané osoby, kterými by měly být spíše ţeny: „Kdyţ by to měl být rozhovor o nemoci, tak jednoznačně ţenská pacientka.“135 Původně mělo být rozhovorů v této práci šest. Šestým zpovídaným měl být esoterik, avšak i tady jsem narazila na závaţnost tématu a konfrontovala se s démonickou aurou rakoviny, která předchází její pověst, jak o ní mluví například Tschuschke: „Rakovina je chápána jako symbol zla, přestoţe existují i další těţká chronická onemocnění, která mohou končit smrtí a v současné době na ně v západních společnostech umírá více lidí neţ na nádorová onemocnění.“136 Ţádný z oslovených esoteriků a esoteriček, a musím zdůraznit, ţe byla jedna i z okruhu mých známých, se na dialog s tématem rakoviny necítil. Povaţuji to do jisté míry za osobní selhání, protoţe novinář by si měl umět poradit v kaţdé situaci. Vysvětlením, nikoli omluvou, můţe být do určité míry fakt, ţe nebyl časový prostor, abych pátrala usilovněji a přemlouvala pádněji. Kdyby tato situace nastala ve skutečné redakci, asi bych místo rozhovoru s esoterikem napsala story, jak se lidé bojí mluvit o nemoci se synonymem rozsudku smrti, o rakovině, jak tato nemoc ke své pověsti vlastně přišla a proč se jí stále drţí, přestoţe jde podle mnoha faktů o přeţitek. Všechny předloţené rozhovory vznikly zhruba během jediného týdne. Vzhledem k tomu, ţe se nejedná o známé lidi, o kterých by bylo moţné získat potřebné informace prostřednictvím rešerše, stručné informace mi o nich sdělila má matka. Vzhledem k jejím pracovním zkušenostem, se kterými se často svěřuje a díky poznatkům získaným při tvorbě teoretické části této práce, rozhovorům nepředcházela co do studování problematiky onkologie jiţ ţádná příprava. Podobný postup volí v případě neznámých lidí také redaktorka Zdena Lacková: „Připravuji se spíše tak, abych věděla něco o nemoci, o moţnostech její léčby.“137 O to více jsem se soustředila na samotné téma hovoru a ve všech případech, s výjimkou dcery pacientky, jsem si pečlivě nachystala seznam všech moţných otázek. Tady

135

Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou Tschuschke 2004: 13 137 Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou 136

51

se se Zdenou Lackovou v přístupu rozcházím, ale odborná literatura pojednávající o ţánru interview explicitně neoznačuje takový postup za špatný. „Předem zvolené otázky přispívají k vytvoření kompozice inteviewu. Dávají také podnět, nebo lépe řečeno znovu navozují celý problém vztahu mezi tazatelem a interviewovaným…“138 Předem připravené otázky jsem také chápala jako pomocnou berličku při moţné emociálně vypjaté situaci, kdy by mi mohla dojít slova i myšlenky. Na tyto situace jsem byla předem připravena, od své mámy často slýchám neuvěřitelně smutné lidské příběhy. Jako první jsem provedla rozhovor s pacientkou. Jsem si vědoma, ţe pro kvalitu výsledného rozhovoru by asi bylo lepší, kdybych se nejprve setkala se zdravotníky a psycholoţkou, ovšem v případě onkologicky nemocných není času nazbyt a jak v rozhovorech zaznělo, paní Pintová se nevyléčí. V případě zhoršení stavu by rovněţ komunikace s její dcerou byla asi o něco obtíţnější a moţná by se jí uţ se mnou nechtělo hovořit vůbec. S Dagmar Pintovou jsem se setkala u ní doma. Rajanová a Nayyara (2005) radí, aby byl rozhovor v ideálním případě vedený právě v domě zpovídané osoby. Pro mě jako novináře by mělo být důleţité, aby byla zpovídaná osoba uvolněná a cítila se dobře, coţ je u onkologického pacienta dvojnásob důleţité. Pacientce, i všem ostatním, jsem přinesla jako poděkování za jejich čas dárek. Uvědomuji si, ţe to není běţná novinářská praxe, ale cítila jsem vnitřní potřebu odměnit je za jejich (drahocenný) čas, který mi věnují. Nicméně je důleţité podotknout, ţe zpovídané osoby ţádný dárek nevyţadovaly (často jej nechtěly ani přijmout) a rozhovor by se mnou udělaly i v případě, ţe by obdarovány nebyly. Paní Pintová byla ze setkání se mnou velmi nervózní, ten den se jí přitíţilo, z čehoţ jsem měla následně výčitky svědomí. Jakmile jsme se ale setkaly, nervozita z ní opadla. Na úvod jsem všem dotazovaným vysvětlila svůj záměr, co od nich očekávám, jak doporučuje Rajanová a Nayyara (2005). Rovněţ jsem nevynechala klasické komplimenty, jak radí Fisher (1993). Také jsem se zeptala na svolení zaznamenávat si rozhovor na diktafon, který jsem pravidelně kontrolovala, zda funguje. Všichni bez výjimky souhlasili. Měla jsem vţdy ještě přichystaný papír a tuţku, ţádné poznámky jsem si ale nepsala, jak uvádí například Osvaldová a Halada (1999). Zaznamenávala jsem jen nápady moţných titulků z toho, co zaznělo. Všechna setkání proběhla v přátelské a uvolnění atmosféře a uţ ne u zpovídaných doma, ale na neutrální půdě v kavárnách, kde jsem zaplatila útratu – s výjimkou lékaře, který trval na tom, ţe zve on mě. Rozhovor s lékařem mi také zabral nejvíce času, strávila jsem s ním asi dvě a půl hodiny. U ostatních osob stačila zhruba hodina.

138

Štorkán, Bauman 1983: 49

52

Největší emocionální proţitky jsem si dle očekávání odnesla ze setkání s pacientkou a její dcerou. Setkání s pacientkou byl přítomný její manţel, který ale na začátku rozhovoru odešel do vedlejšího pokoje. Původně jsem paní Pintové chtěla pokládat i méně příjemné a intimní otázky týkající se například smrti. Jak upozorňuje Osvaldová: „člověk, který s poskytnutím rozhovoru souhlasí, by si měl uvědomit, ţe se zavazuje vyslechnout všechny novinářovy otázky a odpovědět na ně.“139 V tomto případě jsem to nedokázala ze stejného důvodu, který uvádí Lacková: „Pokud je to člověk, který stále ţije v naději, ţe tady bude dlouho, tak tam moţná, asi bych se úplně nedovolila zeptat, jestli počítá s tím, ţe zemře, protoţe bych mu asi trochu brala tu naději.“140 Paní Pintová mě přesvědčila, ţe umírat ještě nehodlá a já jí tuto víru nechtěla brát. Naopak její dcera Martina Pechová si plně uvědomuje, ţe její máma umře dřív, neţ si to matka dokáţe představit, a proto se během rozhovoru neubránila slzám. V těchto chvílích mi nepomohl ani seznam otázek, kterými bych zaplnila ticho a marně jsem hledala slova útěchy. V těchto situacích jsem dbala rady Mallette: „Jestliţe dotazovaný napoprvé nezodpoví vaši otázku v úplnosti, chvíli mlčte a tvařte se vyčkávavě. Často, jak vteřiny ubíhají, dojde sám k závěru, ţe zřejmě chcete další podrobnosti a svou původně krátkou odpověď doplní.“141 Martina Pechová se pak opravdu rozmluvila a napjatá situace byla zaţehnána. Všem zpovídaným jsem na konci dialogů nabídla moţnost autorizace, bez čehoţ se ţádný rozhovor ve Vlastě neobejde: „u nás je zvykem rozhovory nechávat autorizovat.“142 Ţádný ze zpovídaných však této moţnosti nevyuţil. Odmítnutí přikládám důvěře, kterou ke mně všichni zpovídaní měli, jelikoţ jsem pro ně nebyla úplně cizí osoba. Svou roli můţe hrát také nechuť číst a potaţmo proţívat svou intimní zpověď znovu. Na konci rozhovoru následovalo pořízení fotografie zpovídaného, coţ je ve Vlastě nezbytnou součástí k otištění rozhovoru: „My chceme, aby do toho šli lidé se vším, i se svou tváří. Bez toho ani nemůţeme rozhovor uveřejnit.“143 Největší problém s fotografováním byl u Dagmar Pintové, která se fotografovat nechtěla (ani to nedovoluje svým dětem), zejména kvůli částečné absenci vlasů. Přemluvila jsem ji s tím, ţe mám zázračný fotoaparát, na jehoţ fotografiích všichni vypadají krásně. Zde mi určitě pomohlo, ţe se pacientka se mnou při rozhovoru cítila příjemně144, protoţe přemlouvání netrvalo dlouho a nepřekročilo hranice naléhání. Nechtěla jsem jí 139

Osvaldová, Kopáč, editoři 2009: 5 Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou 141 Mallete 2000: 18 142 Viz příloha 9.6 - rozhovor s Jiřím Karbanem 143 Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou 144 Tuto skutečnost jsem se dozvěděla po rozhovoru od její dcery. Pro paní Pintovou bylo setkání se mnou jakousi psychologickou terapií a přestoţe byla před setkáním velmi nesvá, po uskutečnění interview byla ráda, ţe se mohla svěřit někomu cizímu a nezainteresovanému. 140

53

způsobovat nepříjemné pocity, a z toho důvodu jsem ji nenutila do ţádných stylizovaných póz a vyfotografovala jsem ji tak, jak celou dobu při rozhovoru seděla. Na rozdíl od ostatních nechtěla výslednou fotografii ani vidět, poskytla jsem jí jen její dceři. Fotografování lékaře a zdravotní sestry proběhlo v jiný den neţ setkání samotné. Vzhledem k tomu, ţe v rozhovorech vystupují jako zástupci svých profesí, je podle mě vhodnější, aby byli vyfoceni ve zdravotnickém prostředí i v typickém oblečení. Lékaře i sestru jsem si proto dovolila stylizovat do póz typických pro pozice, jeţ zastupují. Fotografování se nijak nebránili a ochotně mi pózovali. U sestry jsem k tomu vyuţila skutečnou pacientku na chemoterapii, které jsem se předem s pořízením snímku dovolila. Jsem si vědoma toho, ţe fotografie doprovázející rozhovory samozřejmě nejsou v takové technické a kompoziční kvalitě, aby mohly být skutečně otištěny v časopise. Nicméně pořizování fotografií není předmětem této práce, pro kterou jsou snad dostačující. Z mého hlediska je rozhodující, ţe jsou osoby zachycené na fotografiích rozpoznatelné a nezaměnitelné a ţe jim lze vidět do tváře a do očí. Samotný přepis rozhovorů byl snad nejnáročnější fází interview, a to zejména z časových důvodů. V kavárnách byl také často hluk, coţ bylo pro moje uši obzvlášť náročné. Nejvíce materiálu jsem sesbírala ze setkání s Martinem Matějů, nejméně s Martinou Pechovou. I přesto jsem musela všechny rozhovory krátit, abych se dostala na Vlastou poţadovaných zhruba 7 000 znaků včetně mezer. Snaţila jsem se jednak vybírat to nejzajímavější, ale také tak, aby otázky a odpovědi za sebou následovaly v co nejlogičtějším pořadí. Z tohoto důvodu není v rozhovorech řada zajímavých názorů a postřehů, které by čtenáře případně mohly zajímat – zejména ze setkání s lékařem Martinem Matějů. Snaţila jsem se však vybírat opravdu to nejzajímavější, abych čtenáře o nic zásadního neochudila. Při konečném výběru jsem se řídila zejména navazováním otázek a odpovědí na sebe, aby byl rozhovor plynulý, dobře čitelný a plnil účel, o kterém mluví Lacková: „Ten cíl rozhovoru je opravdu ukázat vnitřní proţívání toho člověka, člověka, jaký je, jak se vyrovnává s daným problémem, jak to proţívá.“145 Důleţitá pro mě byla také závěrečná pointa, jak doporučuje odborná literatura a snaţila jsem se dodrţet zásadu časopisu Vlasta, aby rozhovor o nemoci končil pokud moţno nadějí. „I kdyby to nebylo vyléčení nebo i kdyby to nebyl šťastný konec, tak by to mělo končit informací o tom, ţe ten člověk není zlomený.“146 Všemoţným úpravám, krácení, přesouvání a vsouvání odpovědí a otázek jsem se nevyhnula. V některých případech jsem musela také rozbít příliš dlouhou odpověď otázkou,

145

Ten cíl rozhovoru je opravdu ukázat vnitřní proţívání toho člověka, člověka, jaký je, jak se vyrovnává s daným problémem, jak to proţívá. 146 Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou

54

která ve skutečnosti vůbec nezazněla nebo naopak spojením několika odpovědí do jedné. Nejnáročnější byla v tomto ohledu Martina Pechová, která ve víru emocí skákala od jednoho tématu k druhému a Martin Matějů, který byl schopen bez zastávky hovořit klidně deset minut. Při finální kompozici rozhovorů jsem se rovněţ snaţila o to, aby otázky nezačínaly stejně a také o to, psát podstatnou většinu otázek kratší neţ odpovědi. Rozhovory jsem samozřejmě upravila do spisovné češtiny, jak vyţadují ve Vlastě. „I kdyţ já se zeptám nespisovně, člověk odpoví nespisovně, píšu spisovně.“147 Dále jsem rozhovory při přepisu zbavila různých opěrek a parazitních slov a stylisticky je upravila s ohledem na cílové publikum, jak radí Karban: „Publikum hraje podstatnou roli, protoţe musíme to psát tak, aby tomu publikum rozumělo. Takţe já se snaţím představit si takovou klasickou čtenářku Vlasty, svojí tetu, sestřenici, svojí matku a říkám si, jestli by tomu rozuměly.“148 Také Osvaldová podotýká, ţe „novinář je při interview něco jako médium, je předkladatelem převádějícím z jazyka zpovídaného, který nemusí být vţdy srozumitelný, do jazyka, jemuţ rozumějí recipienti. Ti ovšem mohou být různí a také různě chápaví.“149 V tomto ohledu jsem si nejméně dovolila upravovat Jarmilu Ţemličkovou, o jejíţ projev se známky cynismu jsem nechtěla čtenáře ošidit. Jelikoţ Jarmilu Ţemličkovou znám osobně z dřívějška, nejsem schopna objektivně posoudit, nakolik je její projev pro běţného čtenáře srozumitelný. Je otázkou, jak by v tomto případě postupoval editor Vlasty, zda by dal raději přednost masovému čtenáři a zasahoval do rozhovoru více. Co jsem se ovšem rozhodla v rozhovorech ponechat, jsou některé hovorové výrazy, které podle mě vystihují osobnost zpovídaného či přesněji vyjadřují to, co zpovídaný zamýšlel říci. U hovorových výrazů jsem však zvolila jiný postup, neţ jaký je uplatňován v redakci Vlasty, kde dávají ponechaná nespisovná slova do uvozovek.

Nespisovné výrazy

v uvozovkách většinou znamenají, ţe slova mají trochu jiný význam nebo vyznění, neţ mají obvykle. Tato situace podle mého názoru v předloţených rozhovorech nenastala, proto jsem je neuvozovala. Naopak jsem se do některých rozhovorů rovněţ rozhodla zařadit vnitřní pohnutky a neverbální projevy zpovídaného, které jsem dala do závorky a označila kurzivou. Ve Vlastě takový postup není zakázaný, Zdena Lacková jej ale nevyuţívá, protoţe jí tyto informace nepřipadají důleţité. Mě osobně tato fakta důleţitá připadají. Abych se ale co nejvíce přiblíţila zásadám cílového titulu, zvolila jsem záznam neverbálních projevů pouze v případě

147

Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou Viz příloha 9.6 - rozhovor s Jiřím Karbanem 149 Osvaldová, Kopáč, editoři 2009: 5 148

55

pacientky a u jedné odpovědi její dcery. Podle mě tyto poznámky umoţní čtenáři lépe proniknout do duše i mysli zpovídaného. Stejný postup jsem zvolila také v případě pro čtenáře moţná neznámých slov, kde jsem navíc přidala informaci, ţe jde o poznámku redakce. Výslednou podobu rozhovorů jsem upravila dle poţadavků redakce Vlasta – titulek, perex, jméno autora a střídání otázek a odpovědí bez pouţití uvozovek. Vynechala jsem mezititulky a jiné grafické prvky, které časopis Vlasta pro tak krátké rozhovory nepouţívá. Lacková uvádí, ţe titulky ve Vlastě by neměly mít více neţ šest slov. Tuto zásadu jsem nedodrţela u všech rozhovorů. A to zejména z toho důvodu, ţe redaktoři týdeníku Vlasta upravují titulek na míru konkrétní stránce, takţe i kdyţ je jistý předpoklad, ţe by se například titulek u rozhovoru s lékařem na stránku nevešel, na druhou stranu je moţné, ţe by pro něj prostor zbyl. „Do titulku člověk musí dát něco, co se tam vejde grafikům. Člověk leckdy chtěl napsat něco úplně jiného, co potom v reálu se vejde na tu stránku zlomit.“150 Do titulku jsem volila citace či parafráze zajímavých informací, které zazněly během rozhovoru. Na druhou stranu jsem se nesnaţila šokovat za kaţdou cenu a přiklonila jsem se k variantě Lackové, která doporučuje uvádět informaci lákavou pro čtenáře. Do perexu doporučuje Lacková dávat nejzajímavější informace z rozhovoru, já jsem zvolila spíše tu variantu, abych čtenářům naznačila, kdo je zpovídaná osoba, s jakými potíţemi se potýká, a lidé z tohoto stručného výčtu pochopili, proč je rozhovor veden právě s tímto člověkem. Do výsledné podoby rozhovorů jsem přidala popisky k fotografiím tak, jak je zvykem ve Vlastě – tedy přímo do obrázku. Lacková v popisku zpravidla představuje zpovídanou osobu. „Někdy je popisek tak kratičký, ţe pak je to sdělení velmi banální, něco o té nemoci.“ Podle Mallete (1994) lze zejména rozhovory s pacientkou a její dcerou zařadit do kategorie emocionálního typu. „Emocionální rozhovor je pokusem obnaţit něčí city, snahou o to, aby posluchači sdíleli něčí osobní tragédii či dojemnou událost.“151 Novinář se někdy můţe setkat s informacemi či situacemi, u kterých váhá, jestli a jak je zveřejnit. Velmi snadno můţe překročit hranici mezi etikou a hyenismem. Ţurnalista by měl pamatovat, ţe rozhovory jsou o ţivých a konkrétních lidech a měl by se chovat tak, aby nenarušoval jejich soukromí více, neţ by si přáli a souhlasili. Můţu s čistým svědomím říci, ţe onu pomyslnou hranici mezi etickým a neetickým jsem nepřekročila. Asi jako kaţdý člověk, někdy přemýšlím, jak bych naloţila se svým ţivotem, kdyby mi zbýval jeden jediný den. Jenţe jde jen o představy, přemítání co by kdyby. Je velký rozdíl, zeptat se na tuto otázku „zdravého“ člověka 150 151

Viz příloha 9.7 - rozhovor se Zdenou Lackovou Mallette 1994: 77

56

a smrtelně nemocného. Pointa je v tom, ţe kromě sebevrahů nikdo nevíme, ani onkologičtí pacienti, kdy „náš den“ přijde. A i kdyţ by mě odpověď na otázku, jaké to je, ţít s pocitem blízké smrti, zcela neeticky zajímala, zeptat jsem se nedovolila. Jak mi při rozhovoru řekl Martin Matějů, smrt je jediná jistota, která nás v ţivotě potká. V té cizí bychom se proto neměli angaţovat. Kaţdý budeme mít vlastní příleţitost. Musím se přiznat, ţe před rozhovory s pacientkou a její dcerou jsem byla velmi nervózní. Jsem si vědoma, ţe tyto okolnosti do určité míry mohly ovlivnit výslednou kvalitu rozhovorů, protoţe ačkoli bych si jako profesionál měla udrţet určitý odstup, při setkání se ţenou, který umírá a její dcerou, jsem se neubránila určitým citovým pohnutkám. Před provedením všech rozhovorů jsem se domnívala, ţe právě tyto dva rozhovory budou co do novinářských kvalit nejlepší, s odstupem času však mohu sebekriticky přiznat, ţe je tomu spíše naopak. Zamýšlela jsem se nad tím, proč k tomu došlo, uspokojivou odpověď se mi však nalézt nepodařilo. Jako nepravděpodobnější se mi jeví kombinace několika různých faktorů – moje/jejich nervozita, intimita příběhu i fatálnost nemoci.

57

6 Závěr V této bakalářské diplomové práci jsem se prostřednictvím pěti publicistických rozhovorů pokusila představit několik různých pohledů na fenomén onkologického onemocnění. Rozhovory jsou určeny pro časopis Vlasta, a proto jsem se při jejich psaní řídila pravidly tohoto týdeníku, která jsem zjistila na základě polostrukturovaných rozhovorů se členy redakce. V první části práce jsem se soustředila na téma samotné nemoci, její historii, klasifikaci, ale také sociálních a psychických činitelů, které rakovinu doprovázejí. Dále jsem se pokusila charakterizovat magazín Vlasta a specifika ţánru interview v tomto médiu. Další kapitola práce se věnovala teorii ţánru interview, jak jej pojímá odborná literatura i samotné cílové médium. Na základě rozhovorů s Jiřím Karbanem a Zdenou Lackovou jsem zjistila, ţe Vlasta s tímto ţánrem nakládá vesměs v souladu s odbornou literaturou. Liší se jen v drobnostech – například v neuvádění vnitřních pohnutek zpovídaného nebo atmosféry setkání. Osobně si myslím, ţe je to škoda, protoţe dle mého soudu ochuzují své čtenáře o informaci, která by jim pomohla představit si, kdo je skutečně zpovídaná osoba, co se jí odehrává v hlavě nebo jaký má smysl pro humor. A to zvláště u publicistických rozhovorů, kde jde v první řadě o osobnost, není málo. Jak se shodli oba oslovení členové redakce, interview je velmi dynamický a čtenářsky přitaţlivý ţánr. Je trochu škoda, ţe masová média včetně Vlasty na svých stránkách přinášejí rozhovorů s neznámými lidmi poskrovnu. Domnívám se, ţe člověk nemusí být hvězda filmového plátna, aby mohl mít zajímavé a podnětné názory či výjimečné zkušenosti. Často je tomu právě naopak. Ačkoli celebrity v „obyčejných“ čtenářích vzbuzují jistou míru zvědavosti, příběh „normálního“ člověka zase můţe ve čtenářích vyvolat pocit sounáleţitosti, sdílení stejných zkušeností, se kterými ve výsledku nejsou na světě sami. Tvůrčí část obsahuje pětici rozhovorů na jedno téma. Některé z nich jsou více osobní, některé méně. Tato bakalářská diplomová práce však můţe být svým obsahem přínosná jak pro mediální odborníky, tak i pro laické publikum. Samotné rozhovory čtenáře seznámí s několika lidskými příběhy, které se dotýkají tématu rakoviny. Pro mediální odborníky má pak tato práce přínos především z hlediska analýzy ţánru interview v konkrétním titulu a její konfrontace s odbornou literaturou. Jak píše Barbora Osvaldová v knize Rozhovory o interview: „všichni zastoupení autoři se shodují v jednom: dělají rozhovor s člověkem, který je zajímá. Sami mají zájem na

58

odpovědích, chtějí poznat víc, neţ udávají slovníky a encyklopedie.“152 I já věřím, ţe předloţené rozhovory jsou se zajímavými lidmi, ţe z nich je cítit můj zájem a snaha o porozumění a ţe snad nabízejí více, neţ by mohla nabídnout pouhá příručka. Kromě přispění k objasnění přístupu k ţánru interview ve Vlastě můţe být tato práce přínosná ještě něčím. Můţe pomoci detabuizovat onemocnění jménem rakovina, a přispět tak procesu změny ve vnímání této nemoci, která nutně nemusí vést pouze na onen svět.

152

Osvaldová, Kopáč, editoři 2009: 6

59

7 Použitá literatura a zdroje Adam, Z. a kolektiv. Mnohočetný myelom. Brno: Masarykova univerzita v Brně pro Českou myelomovou skupinu, 2002. Adamec, Č. Veřejné mínění a rakovina. Praha: Ústav pro výzkum veřejného mínění ČSAV, 1970. Balder, H. F. Diet and cancer: the explanatory value of dietary patterns. Gottingen: Cuvillier Verlag, 2004. Bartošek, J. Základy žurnalistiky. Zlín: Univerzita Tomáše Bati, 2004. Burgr, R. Studijní materiál IS. MU FSS Brno: 2010. Burns, L. S. Žurnalistika: Praktická příručka pro novináře. Praha: Portál, 2004. Cibula, D., Petruţela L. a kolektiv. Onkogynekologie. Praha: Grada Publishing, 2009. Dahlke, R. Nemoc jako řeč duše. Praha: Pragma, 1998. Dočekalová, M. Tvůrčí psaní pro každého. Praha: Grada, 2006. Dreifus, C. Interview. Seven Stories Press: New York, 1997. Ferjenčík, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál, 2000. Fisher, L. The Craft of Corporate Journalism:Writing and Editing Creative Organizational Publications. Nelson-Hall: Chicago, 1992. Goodwin, J., S., Hunt, W., O., Key, C., R., Samet, J., M. The effect of marital status on stage, treatment and survival of cancer patients (abstract). Journal of the American Medical Association. Vol. 258, 1987. Gwyn, R. Communicating Health and Illness. London: Sage Publications, 2002. Hamid-Balma, S, Arthur, C. Stigma, strach, předsudky, odmítání. In Esprit. No. 7-8. 2009. Hendl, J. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. Honzák, R. I v nemoci si buď přítelem. Praha: Avicenum, 1989. Chocenská, E.; Móciková, H.; Dědečková, K. Průvodce pacienta onkologickou léčbou, Praha: Forsapi 2009. Jordánová, Z. Poznej svůj cíl. Praha: Vodnář, 2004. Karešová, J. Praktické rady pro onkologické pacienty. MAXDORF: Praha, 2010. Koutecký, J. & Konopásek, B. Nevhodné slovo rakovina. Semily: Glos, 1999. Křivohlavý, J. Psychologie nemoci. Praha: Grada Publishing, 2002. 60

Mallette, M. F. Příručka pro novináře střední a východní Evropy. Praha: Lidové noviny, 1994. Názory na prevenci onkologických onemocnění: Výsledky reprezentativního výzkumu. Praha: STEM, 2001. Olson, J. S. The history of cancer: an annotated bibliography. Connecticud: Greenwood Press, 1989. Osvaldová, B., Halada, J. a kol. Encyklopedie praktické žurnalistiky. Praha: Libri, 1999. Osvaldová, B., Kopáč, R., editoři. Rozhovory o interviewu. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2009. Panno, J. Cancer: the role of genes, lifestyle, and environment. New York: Infobase Publishing, 2004. Petruţela, L., Konopásek, B. Klinická onkologie. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2003. Pešek, R. Onkologická nemoc – prožívání a možnosti psychoterapie. Diplomová práce, 2006. Rajan S., Nayyar S. Journalism Language And Expression. New Delhi: Amnol Publications, 2005. Russ-Mohl, S., Bakičová

H.

Žurnalistika. Kompletní

průvodce praktickou

žurnalistikou. Praha: Grada Publishing, 2005. Kübler-Ross E. On Death and Dying. What the dyings have to teach doctors, nurses, clergy and their own families. New York: Mcmillan Publ. Comp., 1969. Schindler, L. W. Understanding the immune system. Pennsylvania: DIANE Publishing, 1991. Štorkán, K., Bauman, M. Umění interviewu. Praha: Novinář, 1983. Tschuschke, V. Psychoonkologie. Praha: Portál, 2004. Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Zdravotnická ročenka 2009. Praha: ÚZIS, 2010. Verner, P. Zpravodajství a publicistika. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2007. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 56/1997 Sb. Zákon č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění.

61

On-line zdroje: ARCUS – ONKO CENTRUM. 2011.[online], [cit. 2011-4-22]. Dostupné z http://arcus-oc.org/ Avon pochod proti rakovině prsu. 2011.[online], [cit. 2011-5-03]. Dostupné z http://www.zdravaprsa.cz/ Centrum pro výzkum veřejného mínění. 2009. S jakými očekáváními pohlížíme do budoucna? [online], [cit. 2011-3-08]. Dostupné z http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100861s_ov90126.pdf Hansmanová, L., Šmahaj, J. Úroveň provázení gynekologickým onkologickým onemocněním z pohledu pacientek In Praktická gynekologie. No. 2, 87 - 91. 2007. [online], [cit. 2011-3-22]. Dostupné z http://www.praktickagynekologie.cz/pdf/pg_07_02_09.pdf. Liga proti rakovině. 2011. [online], [cit. 2011-4-06]. Dostupné z http://www.lpr.cz/index.php/ke-stazeni/doc_details/8-paiska-charta-proti-rakovin Mamma help. 2011. [online], [cit. 2011-4-22]. Dostupné z http://www.mammahelp.cz/. Parsonet, J. Environmental Health Issues. [online], [cit. 2011-3-08]. Dostupné z http://ehp.niehs.nih.gov/members/1995/Suppl-8/parsonnet-full.html. Sanoma Media Praha. Vlasta. [online], [cit. 2011-3-22]. Dostupné z http://www.sanomamedia.cz/data/sharedfiles/ke_stazeni/mediadata.pdf. Spurná, Z. Kvalita života lékaře – onkologa. [online], [cit. 2011-3-08]. Dostupné z http://is.muni.cz/th/35223/fss_d/kvalita_zivota_lekareonkologa.pdf?zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3Dzuzana%20spurn%C3%A1 %26start%3D1 Unie vydavatelů. Media projekt. [cit. 2011-5-12]. Dostupné z http://uvdt.cz/Upload/901.pdf Unie vydavatelů. Media projekt. [cit. 2011-5-12]. Dostupné z http://uvdt.cz/Upload/795.pdf Unie vydavatelů. Media projekt. [cit. 2011-5-12]. Dostupné z http://uvdt.cz/Upload/582.pdf World health organisation. [online], [cit. 2011-3-08]. Dostupné z http://www.who.int/mediacentre/news/notes/2011/world_cancer_day_20110204/en/

62

World health organisation. [online], [cit. 2011-3-08]. Dostupné z http://www.who.int/trade/glossary/story046/en/index.html Ostatní zdroje153: Media Projekt, sdruţení Gfk Praha – Median. 3. čtvrtletí 2010 - 4. čtvrtletí 2010 (1 .7. 2010 - 17. 12. 2010). 2010. Market & Media & Lifestyle. 2010. MML-TGI ČR. Median. 3. a 4. kvartál (21. 06. 2010 - 05. 12. 2010). 2010.

153

Jedná se o data z databáze společnosti Médea, a. s.

63

8 Jmenný rejstřík II. dětská klinika FN Motol A ABC ČR Adam, Zdeněk Adamec, Čeněk Allen, Woody ARCUS - ONKO CENTRUM Avon Avon Cosmetics ČR AVON Gentlemen AVON Lady Avon pochod proti rakovině prsu B Balatá, Zuzana Balder, Helena Frederika Blesk pro ženy Brno Brown, Robert Bulovka Burns, Lynette S.

13

34 28 8, 25 49 13 13 14 14 14 13

50 16 33, 34 13 12 13 49

C Celsus Centrum pro výzkum veřejného mínění Claudia Cohnheim, J. F. Crick, Francis Čapek, Karel Česká republika Československo Český den proti rakovině

7 33, 34 12 13 25 10, 20, 23, 24, 36 13 13, 24

D Dahlke, Rüdiger Dáša DNA Dočekalová, Markéta Doll, Richard Dreifusová, Claudia Dům útěchy

27 33, 34 13, 14, 15, 22, 37 38 16 37, 38, 39 13

11

E

64

Egypt F Fencl, Ivo Fisher, Lionel L. Fond pro zdraví žen Freud, Sigmund G Galen Goodwin, James S. Gwyn, Richard H Halada, Jan Hansmanová, Lenka Harvey Havel, Václav Havlová, Dagmar Hendl, Jan Hippokrates Honzák, Radkin CH Chvilka pro tebe J Jihomoravský kraj Jordánová, Zdeňka Journal of the Nacional Cancer Institute K Kapka naděje Karban, Jiří Karešová, Jana Karlovo náměstí Katka Klevisová, Naďa Konopásek, Bohuslav Kopáč, Radim Koutecký, Josef Křivohlavý, Jaro Küblerová-Rossová, Elizabeth Kvalita života lékaře - onkologa

12

49 38, 39, 40, 52 13 8

11 29 30

37, 39, 46, 52 8, 26 12 13, 23 13 42, 43 11 28

33, 34

36 27 16

13 32, 42, 43, 45, 46, 47, 55, 58 21, 22, 23, 24, 25, 28 50 33, 34 48 10, 16, 22 46, 48, 49 10 7, 27, 29, 30 28 8, 26

65

L Lacková, Zdena Léčebný dům Liga proti rakovině Praha M Mallete, Malcolm F. Mamma help Masaryk, Tomáš G. Masarykův onkologický ústav Matějů, Martin MDŽ Media Projekt, sdružení Gfk Praha - Median Mediaservis Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny Miller, Johannes Ministerstvo zdravotnictví ČR Mix týdne MML Moravskoslezský kraj N Nayyar, Shamsi Názory na prevenci onkologických onemocnění New York Nobelova cena O Olson, James Stuart Onkologická nemoc - prožívání a možnosti psychoterapie Osvaldová, Barbora P Paduánský, Giovanni Morgagni Panno, Joseph Papyrus Edwina Smitha Pařížská charta Pechová, Martina Pešek, Roman Peto, Richard Petružela, Luboš Pintová, Dagmar

32, 35, 42, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 53, 54, 55, 56, 58 13 13

37, 41, 53, 56 13 46 13 50, 54, 55, 57 35 35 32 17 12 23 35 36 36

38, 39, 52 8, 26 7 13

11, 12 8, 26 37, 39, 46, 47, 48, 49, 52, 53, 55, 58

12 17 12 31 50, 53, 54, 55 8, 26 16 16, 22 50, 52, 53

66

PNS Poště Praha Překvapení R Radioléčebný ústav Rajanová, Saketh Repka, Josef Russ-Mohl, Stephan S Sanoma Media Praha Sanoma WSOY Schindler, Lydia Woods Schrinber, Vratislav Spolek českých lékařů Spolek proti potírání rakoviny v Praze Spurná, Zuzana STEM Středočeský kraj Svět ženy Světová zdravotnická organizace Světový den proti rakovině Světový summit proti rakovině Šimková, Jana Školoudová, Dagmar Šmahaj, Jan Štorkán, Karel T Téma Tina Tschuschke, Volker U Understanding the immune system Unie vydavatelů Úroveň provázení gynekologickým onkologickým onemocněním z pohledu pacientek USA Ústav pro výzkum veřejného mínění Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR

32 35 13, 36 33, 34

13 38, 39, 52 33, 34 37, 38

32 32 16 7 13 13 8, 26 8, 26 36 33, 34 7, 10, 24 24 31 33, 34 32, 42 8, 26 38, 41, 49

35 33, 34 10, 16, 27, 28, 29, 30, 51

16 33, 34

25 13 25 10

67

V Valentýn Vaněček, Michal Veřejné mínění a rakovina Vize 97 Vlasta Vlasta Volf, Petr Voňková, Jana Všeobecná fakultní nemocnice W Watson, James

35 10 8, 25 13 8, 9, 32, 33, 34, 35, 36, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 49, 50, 51, 53, 54, 55, 56 46 32 50

13

Z Zákon č. 48/1997 Sb. O veřejném zdravotním pojištění Žemličková, Jarmila Žena a život

23 50, 55 33, 34

68

9 Přílohy 9.1 Rozhovor s pacientkou S rakovinou jsem počítala, svůj život bych ale neměnila Celý život jako zdravotní sestra pomáhala ostatním. A chtěla by dál. Síly už jí ale nestačí. Jen za posledních pět měsíců zhubla třináct kilogramů. Zpráva o rakovině, o které mluví jako o „tom“, přišla v září předloňského roku jako blesk z čistého nebe. Přesto se Dagmar Pintová, matka dvou dcer, pořád usmívá a věří, že ačkoli už má v šestašedesáti letech nárok na zasloužený důchod, do práce se jednoho dne vrátí. Text a foto: Veronika Bílá Naučilo vás onemocnění lépe naslouchat svému tělu? (chvíli mlčí) Přinutí vás. Předtím mi nic nebylo. Byla jsem dost houţevnatá, kdyţ mě něco bolelo, vzala jsem si maximálně prášek. Teď pořád cítím celé tělo. Od nohou, kloubů, rukou aţ po břicho. Nemůţu se opřít o záda. Alespoň máme důvod koupit pohodlnější sedačku. Bolí rakovina víc fyzicky, nebo psychicky? Fyzickou bolest vydrţím. Ale je pravda, ţe mě teď zmáhá mnohem víc neţ psychika. Ono se to časem propojí. Kdyţ vás to začne víc bolet, nemáte pak takový elán a nemůţete Dagmar Pintová se rakoviny bála celý život

dělat věci, ze kterých máte radost. Jak jste na svou nemoc přišla?

Úplnou náhodou. Začala mě bolet noha, zpočátku jsem myslela, ţe jde o povrchový zánět ţil. Primář z mé práce mi dal léky a doporučil zkontrolovat krevní obraz a biochemii. Martina, moje starší dcera pracující na onkologické ambulanci, mi nabrala krev a zjistila zvýšené onkomarkry (pozn. red. látky v krvi, které můžou svědčit o nádorovém onemocnění).

69

Jak vám to dcera řekla? Zatelefonovala mi do práce, abych rychle přišla na další vyšetření. Protoţe jsem věděla, co to znamená, vyděsila jsem se. Napadlo vás, že budete někdy její pacientkou? Ne. Vůbec. Máte ještě další dceru. Kdo to řekl jí a manželovi? Martina. Oběma zatelefonovala. Kdyţ jsem přišla z práce, manţel to uţ věděl. Co vám řekl, když jste se viděli? Ţe to zvládneme. Kdo to nese hůř? Všichni se snaţí. Manţel mi doma pomáhá, vozí mě na vyšetření. Myslím, ţe věří, ţe to bude dobré. Mladší dcera to hned obrečela, je citlivější. Nebo to spíše dává více najevo neţ ta starší nebo manţel. Říkala jste si, proč to potkalo zrovna vás? (mlčí) Ani ne. (po chvilce přiznává) Teď uţ si to trošku říkám. Ze začátku jsem byla optimistka. Ale uţ to trvá moc dlouho. Měla jste vůči světu pocit křivdy? (přemýšlí) Trošku jsem s tím počítala. … (zarazí se) Tatínek umřel na rakovinu ve čtyřiceti šesti letech, maminka v sedmdesáti, bratr v padesáti. Mě to potkalo alespoň později neţ je. Navíc jsem zdravotní sestra, takţe vím, ţe určitou roli hrají genetické dispozice. I od dcery vím, ţe nemocných je čím dál tím víc. Bylo něco, na co jste se doktora hned zeptala? (mlčí) Zajímalo mě jen, jak dlouho to celé bude trvat. Na všechno ostatní se ptala Martina a pak mi to tlumočila. Já byla moc vyděšená (směje se). Obdivuji lidi, kteří tam přijdou sami, o nemoci navíc nic nevědí. Spousta informací jim uteče.

70

Spala jste tu noc? První noc byla hrozná. Nakonec jsem usnula, ale musela jsem si vzít prášek. Hned ráno jsem šla na vyšetření. Co bylo dál? Pak to šlo strašně rychle za sebou. Za pár dní jsem šla na operaci. Poprvé v ţivotě. Při ní doktoři zjistili, ţe uţ mám metastázy v břiše. Primární loţisko ale vůbec neobjevili. Nikoho nenapadlo, ţe by to mohlo takhle dopadnout. Ţádné zdravotní problémy jsem neměla. Chodila jsem akorát na mamografii, protoţe maminka s tím měla problémy. Ani tam nic nezjistili. Pak přišla chemoterapie? Přesně tak. Musela jsem si v práci přehazovat sluţby, protoţe po chemoterapii bych směnu asi nezvládla. Kolik hodin na chemoterapii vždycky strávíte? Teď uţ dostávám asi třetí nebo čtvrtý cyklus, pokaţdé je to různé. Ze začátku jsem tam byla i celé dopoledne. Teď naposledy mi dávali jednu dávku do břicha a druhou do portu na prsou (pozn. red. port je umělý otvor v těle, kterým proudí léčiva). Takţe dohromady asi dvě, tři hodiny. Bolí to? Uţ jsem si zvykla. Vţdycky dostanu injekci proti bolesti, ale příjemné to není. (usmívá se) Kdy to bylo nejhorší? Určitě první várka. Ale věděla jsem, do čeho jdu. Teď mě víc bolí klouby, nohy… Nemám vůbec cit v rukách, špatně se mi píše. Nesnáším moc horké nebo moc studené. V prstech mám pořád brnění. Díváte se na sestřičky, když vám dávají chemoterapii? Ne, vadí mi uţ jen ten zvuk. Jednou jsem se koukala, injekce na chemoterapii jsou strašně tlusté. Stačilo mi to. Co je to za zvuk? Jako to lupne, kdyţ se sestřička snaţí prorvat svrchní částí kůţe. To mi nedělá dobře. (smích) 71

Bylo vám třeba špatně? Bylo, hlavně od ţaludku. Přestoţe mi lékaři dali léky, zvracela jsem. Jde si léčbu nějak zpříjemnit? Asi ne. Ze začátku jsem si při chemoterapii mohla číst, ale poslední dobou mě slzí oči. Co ráda čtete? Vlastně všechno. Hodně detektivky ze zdravotnického prostředí, mám ráda Sienkiewicze. Spíše oddychové věci, moc se teď nedokáţu soustředit. Miluji Dicka Francise. Mám všechny jeho kníţky. Jak vypadá váš běžný den? Teď to mám trošku převrácené. Večer usínám hrozně brzo, jsem unavená. Třeba dnes jsem vzhůru od půl třetí. Pak jsme jeli s manţelem nakupovat, trošku jsem to doma porovnala. Musím pomalu. Jeden den vytřu, druhý vyluxuji, třetí vyţehlím. Co vám dělá radost? Víte, co mě vţdycky potěšilo? Kdyţ jsem dobíhala autobus a řidič na mě počkal. Hned mi to zvedlo náladu. Je někdo nebo něco, co vám pomohlo se s nemocí smířit? Vlastně všichni. Celá rodina mě hodně podporuje. Pomáhají mi i ostatní věci, třeba práce a kolegové. Přemýšlíte nad budoucností? Plánujete? Ještě alespoň dvakrát chci jít na kolo, plánuji běţky. A jakmile trošku přiberu, chci na pár hodin do práce. Změnily se vám třeba chutě? Změnily a hodně. Dřív jsem vůbec nemohla anglickou slaninu. Teď mi nevadí. Nejhorší je, ţe chutě bych měla, ale nemůţu třeba sladké nebo jogurty. Pálí mě po nich ţáha. Jíst obecně moc nejde. Metastázy mi hrozně tlačí na ţaludek. I kdyţ si dám jídla jen malinko, mám pořád pocit přejedení. Sním třeba jen necelou bramboru. 72

Proč nenosíte paruku? Nesnáším ji. Leţí v koupelně, ale nemůţu ji nosit. Jakmile si ji nasadím, začne mě okamţitě bolet hlava. Stačí, aby se nějaký vlas z ní dotkl obličeje, mám hned husí kůţi a je mi vyloţeně špatně od ţaludku. Kdyţ jsem jí zkoušela ještě na svoje vlasy, nevadila mi. Ale na holou hlavu je hrozně nepříjemná. To má ale hodně lidí. Ven paruku také nenosíte? Ne, většinou nosím čepici nebo klobouk. Koukají se na vás ostatní lidi nějak jinak? To si nepřipouštím. Třeba v práci při noční, kdyţ uţ jsem neměla ţádné vlasy, říkala jsem si: „Babičky a dědečkové jsou rozespalí, maximálně si budou myslet, ţe jsem kluk.“ (smích) Postupem času si na to lidi zvykli. Co nejblbějšího může zdravý člověk nemocnému říct? (dlouho přemýšlí) A víte, ţe mě nic nenapadá? Jak byste chtěla, aby s vámi ostatní mluvili? Úplně normálně, jako se zdravým člověkem. Když člověk vážně onemocní, obvykle se vrací do minulosti a rekapituluje. Litujete něčeho? Ne, ničeho. Měla jsem velké štěstí, ţe jsem se asi rozhodla vţdycky správně. Díváte se teď na svět jinak? Dívám. Mám radost, kdyţ svítí sluníčko. Předtím jsem to brala jako samozřejmost. Kdyţ jedeme třeba na kolo, uţívám si to, všechno si prohlíţím jako poprvé. Víc si uvědomuji, jak je na světě hezky. Všeho si víc váţím. Změnila jste žebříček hodnot? Určitě. Jinak bych nesnesla neumytá okna.

73

9.2 Rozhovor s dcerou pacientky Rakovina vám změní život Výběrem zaměstnání Martina Pechová nevědomky změnila osud celé své rodiny. Pracuje jako zdravotní sestra na onkologické ambulanci, kde jednoho dne ve výsledcích své matky objevila břišní nádor v pokročilém stádiu. „Je to přesně ten moment, kdy se vám změní život,“ popisuje své pocity šestačtyřicetiletá zdravotnice. Text a foto: Veronika Bílá Jak jste na nemoc maminky v rodině přišli? Vzhledem k tomu, ţe pracuji na onkologii, nabírala jsem mámě pravidelně kaţdých půl roku krev na vyšetření onkomarkrů (pozn. red. látky v krvi, které můžou svědčit o nádorovém onemocnění). Jednoho dne byly zvýšené, coţ můţe aţ na výjimky znamenat jediné.

Martina Pechová nese matčino vážné onemocnění těžce

Neměla jste potom výčitky svědomí? Určitě. Byly to na jednu stranu výčitky, ţe jsem na to vůbec přišla, na druhou stranu, ţe jsem na to přišla pozdě. Máma ale

ţádné příznaky neměla. Bolely jí nohy a byla unavená, ale kdo není? Nikdo tomu nepřikládal váhu. Jaká byla vaše první reakce? Kdyţ jsem krevní výsledky viděla úplně poprvé, říkala jsem si, ţe to není moţné, ţe musí jít o omyl. Pořád doufáte, ţe jde o někoho jiného, ale v podstatě víte, ţe to je nemoţné. Co jste potom dělala? Ten den si pamatuji úplně přesně. Byla jsem zrovna v ordinaci, ze které nemůţu odejít. Řekla jsem doktorce, co jsem našla a její reakce byla: „Ty jsi blbá, proč jsi jí to nabírala?“ (smích) Je to přesně ten zlomek vteřiny, kdy se vám změní ţivot.

74

Komu jste to v rodině řekla prvnímu? Z rodiny vlastně ani nevím. Pro všechny to byl obrovský šok. Táta to jako inţenýr nedokázal pochopit, dochází mu to aţ teď, po roce a půl. Mladší sestra pořád brečela, je hodně přecitlivělá. Ale v současné době to bere nejlíp, uţ se s tím sţila. Teď to víc proţívám já a táta. Samozřejmě jsem se jim snaţila ulevit a říkala, ţe se to dobře léčí. Spousta nádorů se vyléčí úplně. Doufala jsem, ţe to bude takhle. Jak jste to řekla mamince? Ţádnou řeč jsem si nepřipravovala. Protoţe máma netrpělivě čekala na výsledky, zavolala jsem jí, ţe má zvýšené onkomarkry a bude muset na další vyšetření. Bylo to pro ni samozřejmě strašné. I kdyţ se toho člověk bojí, stále si myslí, ţe zrovna jemu se to vyhne. Bála se rakoviny? V podstatě celý svůj ţivot. Oba rodiče a bratr jí na rakovinu umřeli. I kdyţ o tom nikdy nemluvila, vím, ţe se toho bála. Myslíte, že ty její obavy hrály nějakou roli? Asi ne. Dnes se rakoviny bojí většina lidí. Nemyslím si, ţe by si ji přivolala. Psychika určitě hraje roli, ale spíš v tom smyslu, aby se člověk nestresoval z maličkostí. Vy sama se onemocnění bojíte? Bojím. Ale na genetické vyšetření se jít také bojím. Ono mít to potom černé na bílém… Potom ten ţivot! Lékaři mi řekli, ţe ţádná vyšetření nejsou potřeba, tak to neřeším. Myslím, ţe přijde doba, kdy se budu bát ještě víc. Teď se spíš starám o to, aby máma měla kvalitní ţivot a moc netrpěla Kdybyste jí v tomhle mohla nějak pomoci… Asi bych jí chtěla pomoci, ale nevím, jestli bych toho byla schopná. Trpím hodně tím, ţe přemýšlím o tom, jak jí je. Byla vţdycky tak aktivní, teď ujde pár metrů a je unavená. Říkám si, jestli se jí na jedné straně uleví, ţe to má za sebou… Ale kdyţ si představím, ţe uţ tu nebude, nebudu jí moci zavolat…není to jednoduché. Člověk nikdy neví, co ho čeká. Říkala jste si třeba, co mohlo být jinak, kdyby se na nádor přišlo dřív?

75

Přemýšlela jsem o tom tolikrát. Ale nevím. Vţdyť od posledních odběrů uplynulo půl roku, to není dlouho. Na rozvoj nádoru to ale stačí. Jak nemoc změnila vaše rodinné vztahy? Asi nijak. Vztahy jsme měli vţdycky moc dobré. Nemůţu říct, ţe by nás to nějak stmelilo. Snaţím se teď za rodiči víc jezdit, ale jinak se nic nezměnilo. O to je to moţná teď horší. Mluvíte doma o nemoci? Někdy má máma potřebu o tom mluvit. Ale většinou je ráda, kdyţ přijedeme, normálně se bavíme a ona zapomene. O čem spolu mluvíte? Mluvíme o léčbě, snaţím se ale úplně normálně. Před ní nejsem smutná. Třeba se sestrou se o nemoci máma vůbec nebaví. Když tam máma není, probíráte to? Táta se mě vţdycky ptá co a jak. Snaţím se mu nebrat naději, ale v podstatě jsem mu řekla, ţe toto na vyléčení není. Aby věděl. Tato cesta se jeví jako nejlepší. Rodiče jsou spolu šestačtyřicet let, uţ spolu proţili hodně. Jak to ovlivnilo vztah vašich rodičů? Táta měl vţdycky rád svoji práci a kvůli mámě se jí vzdal a zůstal doma. Je teď trpělivější, předtím muselo být po jeho. Snaţí se mámě pomáhat v domácnosti, vaří jí. Rodiče spolu měli vţdycky hezký vtah. Říkala jste, že od zjištění už uplynul rok a půl. Jak nemoc máma prožívá teď? Pořád věří, ale bere léky na psychiku. Bez nich by to asi nezvládla. Kdyţ si je zapomene vzít, říká, ţe má pak hrozné myšlenky. Asi je to takový pud sebezáchovy. Ví, ţe bez toho, aniţ by tomu věřila, by snad nemohla ţít vůbec. Je hrozně statečná, nepostěţuje si, i kdyţ vidíme, ţe jí není dobře. Kdyby alespoň fňukala, člověk by na ní mohl být, ne naštvaný… Kdyţ vidím, jak je statečná, je mi jí o to víc líto.

76

Říkáte mámě pravdu o jejím zdravotním stavu? Ne, vůbec. Ona třeba řekne: „Příští rok pojedeme na dovolenou do Turecka.“ A já jí na to odpovím: „Ano, pojedeme, ale letos jenom po Čechách.“ Nemám sílu jí říct: „Mami, příští rok uţ asi nikam nepojedeme.“ To prostě nejde. Chtěla jste od lékařů vědět, kolik času mamince ještě zbývá? Probírali jsme to, ale naštěstí mi nikdo neřekl ţádný časový horizont. Ze začátku si mysleli, ţe to nebude trvat déle neţ pár měsíců, a uţ to jsou pomalu dva roky. Nikdo to nemůţe dopředu vědět, ani odhadnout. Je nějaký rozdíl ošetřovat cizí pacienty a vlastní mámu? Mám na ně teď úplně jiný pohled. Jak na příbuzné, tak na pacienty. Uţ chápu, proč si nemocní nepamatují, co jim lékaři říkají. Jak jsou ve stresu, nedokáţou pojmout všechny informace. Vím, jak se cítí. Pokud rodina funguje, trpí nemocí všichni. Mám pro ně mnohem větší pochopení. Když přijde maminka na chemoterapii, dáváte jí léčiva vy? Na její přání ano, prý ji to méně bolí. (úsměv) Nevadí vám to? Ne, tohle ne. Ze začátku jsem ji v ordinaci nemohla ani vidět. Hned jsem brečela a nemohla za ní jít. Nebo kdyţ jsem otevřela počítač a viděla v něm její jméno, píchlo mě u srdce. To mám dodneška. Nejste třeba naštvaná na ostatní pacienty, že jsou na tom lépe? Někdy jsem. Kdyţ vidím devadesátiletou paní, která je v pohodě, říkám si: „Proč máma, o tolik mladší, taky není? Proč to není obráceně?“ Při pohledu na dvaceti a třicetileté si na druhou stranu říkám, ţe máma měla hezký ţivot, i kdyţ nebyl tak dlouhý. Člověku nezbývá, neţ se s tím smířit. I kdyţ já jsem se s tím zdaleka ještě nevyrovnala. O to víc mě rozčilují pacienti, kteří si po vyléčení z rakoviny stěţují na maličkosti. Po tom, co proţili, by mohli přehodnotit svoje problémy.

77

Vy sama jste přehodnotila žebříček hodnot? Ani moc ne. Nikdy jsem se nehroutila kvůli malichernostem. Vţdycky jsem si říkala, ţe nemám ţádné problémy. Váţím si teď víc zdraví, to je opravdu nejdůleţitější. Řekla jste mámě po onemocnění něco, k čemu jste se nikdy neodhodlala? Nemám potřebu jí něco říkat. Máma ví, ţe jí mám ráda a je pro mě nejdůleţitější. Spíš se bojím toho konce. Kdyby měla infarkt, vše by bylo jednodušší. To je u onkologických onemocnění nejhorší, dlouhé, bolestné konce. Vím, ţe je to nevyhnutelné, i kdyţ zázraky se někdy dějí. Byla bych šťastná.

78

9.3 Rozhovor s lékařem Nejistota je pro nemocné horší než špatné zprávy Martin Matějů odmalička věděl, že bude jako lékař zachraňovat životy. Osudovým posláním se mu stala onkologie, kde se snaží pomáhat nejen přežít, ale také důstojněji umírat. Text a foto: Veronika Bílá Čím jste chtěl být jako dítě? Ve školce policistou a hasičem, ale na základní škole uţ lékařem - chirurgem.

Martin Matějů toužil být lékařem od dětství

A kde se ve vás vzala onkologie? Onkologii jsem vyhodnotil částečně náhodou a částečně to byla snaha pomáhat tam, kde jde

opravdu o ţivot. Jsou samozřejmě i jiné obory, kde jde o ţivot. Ve statistikách za posledních padesát let jsou na první příčce v úmrtnosti kardiovaskulární choroby. Ale tam ten strašák smrti není tak velký. Kdyţ uţ dojde k infarktu, je to rychlé. Kdeţto u onkologie člověk prochází určitou fází, kdy si pacient uvědomí, ţe je ţivot konečný, přitom ale neumírá hned. Svou roli ve výběru onkologie sehrál i fakt, ţe jde o vědní obor, který se můţe dále rozvíjet, na rozdíl třeba od té chirurgie. Jsem relativně psychicky odolný, coţ je zvláště tady výhoda. Změnil se praxí váš původní předpoklad? Pořád to vnímám podobně. V některých věcech jsem vystřízlivěl, například reakcemi lékařů jiných oborů na onkologii. Jakože na vás ostatní lékaři koukají skrz prsty? Spíš na pacienty. Jsou pro ně neperspektivní.

79

Jak na takové názory reagujete? Snaţím se o změnu ve výuce onkologie na vysokých školách. Chtěl bych do osnov začlenit určité etické a další aspekty, které doufám, povedou k tomu, aby lékaři jiných specializací změnili postoj k onkologicky nemocným. Tento problém není jen mezi lékaři, ale v celé společnosti. Onkologicky nemocný je zčásti zničený svou nemocí a konečností ţivota a následně je sociálně izolován. Společnost ho v podstatě šikanuje. Funguje to všude – v rodině, zaměstnání, kdekoli. Lidé se k němu po stanovení diagnózy začnou chovat jinak a pacient to samozřejmě vycítí. Čím to podle vás je? Částečně to pramení z určité úzkosti a obavy, jak o toho pacienta, tak kontaktem se smrtí, která je v těchto případech hmatatelná. Lidé se také obávají toho, aby se to nestalo jim, snaţí se distancovat vůči něčemu, co se jim nelíbí a z čeho mají strach. Je to namixovaný vztah obavy, frustrace a lítosti. V niţších intelektuálních kruzích se lidé ještě dnes bojí, aby se rakovinou nenakazili. Onkologičtí pacienti ale nejvíce potřebují, aby se k nim společnost chovala normálně. Vy sám se obáváte, že onemocníte rakovinou? Jistě. Kaţdý se bojí. Můj otec i matka jsou pacienty na našem pracovišti. U mě k tomu přispívá ještě fakt, ţe nemocné kaţdodenně potkávám. Čím si vysvětlujete, že onkologických pacientů neustále přibývá? Podíl na tom má určitě lepší diagnostika, prodlouţení průměrné délky ţivota. Roli hraje také vnější prostředí, nadbytek stravy nebo stres. Podle tohoto výčtu to vypadá, jako kdyby člověk mohl vše ovlivnit. Dá se nějak vyjádřit, do jaké míry si lidé rakovinu způsobují svým chováním sami a do jaké míry jde o dílo náhody nebo genetiky? To je sloţitá otázka, na kterou se nedá paušálně odpovědět. U některých typů rakovin je vztah například kouření a moţnost propuknutí nemoci vyšší, u jiných se zatím pořádně neznají ani příčiny.

80

Jaký je váš názor na preventivní onkologická vyšetření? Myslím si, má smysl podstupovat preventivní vyšetření tak, jak jsou plánovaná. Určitě má smysl všímat si pochodů vlastního těla a má smysl snaţit se zdravě ţít. To znamená jíst pravidelně, kvalitní stravu, nepřejídat se, nekouřit, nepít alkohol. Nemá smysl se přehnaně sledovat, protoţe pravděpodobnost, ţe toto onemocnění podchytíte tím, ţe se o něj budete více zajímat, je nízká. To neplatí u rodin, kde je prokázaná genetická zátěţ. Nemáte někdy pocit marné práce? Ne. Ţivot se skládá z toho, ţe se člověk narodí a umře. Těţko od něj vyţadovat, aby na světě byl kaţdý člověk do devadesáti, to nelze. Společnost neumí ani se zrozením, ani se smrtí pracovat, převládá kult krásného, zdravého a mladého člověka. Ale jsme jenom lidi, kteří se narodí a zemřou. Někdo dříve, někdo později. Myslím, ţe je lepší proţít kvalitní plnohodnotný ţivot, i kdyby byl kratší. Mnohem uţitečnější je soustředit se na to, aby umírání bylo důstojnější, aby se ho nikdo nemusel bát a člověk stihl ještě vyřešit věci, které má nevyřešené. Smrt je jedna z ţivotních jistot, kterou má kaţdý z nás. Smrt vašich pacientů se vás tedy nedotýká? Samozřejmě, ţe dotýká. Mám tady plno známých, kamarádů, rodiče… Například dvacetišestiletou kamarádku, která má dvě malé děti. Její ţivotní perspektiva je tak rok, moţná dva. Na druhou stranu by tyto skutečnosti neměly ovlivňovat mou profesionalitu vůči nim a pomoci jim v těţké situaci. Tím, ţe se emocionálně sloţím, jim asi moc neprospěji. Říkáte pacientům o jejich zdravotním stavu pravdu? Chtějí-li ji vědět, tak ano. Samozřejmě je nejde informovat proti jejich vůli. Snaţím se s pacienty navázat takový vztah, abych si byl jistý, ve kterém okamţiku jim pravdu říct můţu a pro ně to byl přínos. Komunikace s pacientem je to poměrně sloţitá. Kaţdý jsme jiný a kaţdý reaguje jinak. Například tendenci dozvědět se pravdu mají spíše mladší pacienti. Myslím si ale, ţe trend informovat, je správný. Jak pacienti reagují? Je to paradoxní, ale jsou rádi, ţe konečně vědí, na čem jsou. Nejistota je pro ně mnohdy horší, neţ špatné zprávy. Svoje pocity v ordinaci ale moc neventilují. Strašák rakoviny je tak velký, ţe kaţdý počítá s nehorším.

81

Existují pacienti, kteří nejsou ochotni přijmout fakt, že lékař není Bůh a není všemocný? Dříve tento model fungoval. Teď je tato situace přeţitá. Pacienti studují svoje moţnosti na internetu, jsou mnohem více informovaní. Já osobně se snaţím pacienty začlenit do rozhodování o léčbě, o dalším postupu. Lidé pak nemají pocit, ţe by měl být lékař Bůh. Jak pacienty informujete o tom, že další léčba je již nadbytečná? Pacient by měl vědět, ţe léčba je proces, který přináší určitá rizika a určité benefity. V okamţiku, kdy významně převyšují rizika a neţádoucí účinky, lidé to mnohdy sami vycítí. Je správné jim to říkat. Když s pacienty mluvíte, používáte slovo rakovina? Přímo cíleně se mu nevyhýbám, ale uvědomuji si, ţe rakovina je spouštěč špatných emocí. Snaţím se raději pouţívat raději výrazy jako onemocnění nebo nádorové onemocnění. U komunikace s pacienty existuje ještě jedno úskalí. Studie dokázaly, ţe sdělujete-li pacientovi diagnózu v první osobě, asi osmdesát procent toho, co mu řeknete, vůbec nevnímá. Pak můţe docházet k řadě nedorozumění, protoţe lékař má pocit, ţe pacientovi uţ vše vysvětloval. Ten přitom ale nic neslyšel. Lékař by měl být tedy i tak trochu psycholog… Určitě. Měl by mít informace o teoriích komunikace nebo sdělování špatných zpráv. Schopnost je vyuţít pak záleţí na jeho profesionalitě. Důleţitá je i chuť vůbec s pacientem pracovat. Jakou roli má psychika na stav pacienta? Významnou. Na úspěšnosti léčby má velký vliv imunita organizmu, která je velmi úzce spjata s psychikou. Člověk ve stresu, s bolestmi nebo podvyţivený má imunitu prokazatelně sníţenou. Člověk, který nemá bolesti, není v depresi a lidé s ním normálně komunikují, zvládá onemocnění a jeho průběh lépe. Jestli se dřív vyléčí, to je otázka. Asi i ano.

82

9.4 Rozhovor se zdravotní sestrou Nemocný není jen pacient, pořád je člověk Jarmila Žemličková se pohybuje ve zdravotnictví celý svůj profesní život – téměř pětadvacet let. Jak sama říká, každé pracoviště ji naučilo novým věcem. Ale teprve na ambulantním onkologickém oddělení, kde osm let pracuje jako zdravotní sestra, si plně uvědomila, jak důležitý je pro nemocné lidský přístup, rodinné zázemí a naděje. Text a foto: Veronika Bílá Proč jste si vybrala práci na onkologickém oddělení? Na toto oddělení jsem se dostala čirou náhodou, kdyţ pro nedostatek pacientů zaniklo mé předchozí působiště. Původně jsem chtěla zůstat na chirurgii. V té jsem se viděla. Zpětně oceňuji práci u sexuálních deviantů, kde jsem Smrt k profesi Jarmily Žemličkové patří

se

pilně

cvičila

v asertivitě,

sebeovládání

a

neodsuzování nikoho. Pracovala jste tedy i na jiných odděleních a můžete

srovnávat. Máte jiný přístup k lidem s rakovinou? Určitě. Onkologické pacienty spíše uklidňuji. Nemám ráda nepravdivé věty o uzdravení, o budoucnosti. Chápu, ţe tato slova chtějí slyšet. I kdyţ sami ve skrytu duše tuší, ţe nejsou pravdivé. V čem si myslíte, že pacientům nejvíc pomáháte? Snad jim pomáhám zmírnit ten šok, aţ na nějaké výjimky na ně nevrčím, mám s nimi trpělivost. Co byste v přístupu k nemocným změnila? Změnila bych hlavně počet pacientů na jednoho lékaře, aby to nebyla taková továrna, kde to jde jak na běţícím pásu. Tím by se vylepšil přístup lékaře k pacientovi. Na našem oddělení má lékař v rozmezí klasické pracovní doby zhruba patnáct aţ třicet pacientů, kteří přijdou na kontrolu, a k tomu ráno přijme deset nových pacientů na chemoterapii. Onkologický lékař

83

nemůţe pacienta odmítnout, protoţe má smrtelné onemocnění, u kterého musí léčba začít co nejdříve. Vy máte čas věnovat se pacientům více? Času je velice málo. Vezmu-li v úvahu administrativní nápady lidí od stolu, je ho ještě méně. Takže řešíte jen tělo, nebo i duši? Tělu se snaţím udělat co nejméně bolesti a k jejich duši vysílám, co se dá. Vyznávám černý humor, komu vyhovuje, jde na chemoterapii ke mně. Kdo potřebuje spíše maminkovské hlazení, ten asi hledá jinou sestru. Snad pacienti vycítí, ţe jsem k jejich pocitům empatická. Obzvláště v případě nemoci mladé mámy se dokáţu vcítit do pocitů, které proţívá zbytek rodiny. Znamená to, že máte s rakovinou osobní zkušenosti? Mám jednu od dětství, která mě poznamenala na celý ţivot. Leţelo to na nás, dětech, jako smutný příkrov. Na onkologii mi zemřela maminka, ještě neţ jsem šla do školy. Táta zemřel na našem pracovišti v hodně pokročilém věku. Měla jsem to štěstí, ţe jsem byla při něm. Stále ho vidím před sebou. Jak vás tyto prožitky ovlivnily? Aţ tady jsem si uvědomila, jak se to se mnou táhne celý ţivot. Ţebříček hodnot se mi zpřeházel ještě dřív, neţ jsem si ho stačila sestavit sama. Táta se nám mámu snaţil všemoţně nahradit a za všechno, o čem teď něco vím, vděčím vlastně jemu. Existuje nějaký další pacient, který se vám vryl do paměti? Do paměti se mi za ta léta dostalo uţ hodně pacientů. Tou poslední byla maminka dvou malých dětí, která uţ nemohla vydrţet to trápení a skočila z okna. Dopadla ale na dráty elektrického vedení, které jí přerazily pánev. Potom leţela doma, vedle ní běhal šestiletý syn a čtyřletá dcera. Zemřela doma. Nepropadáte při sledování takových osudů depresi? Propadám spíše pocitu marnosti. Stává se to, kdyţ se o pacientovi dozvím více, v intervalech jej několik let ošetřuji, a on prohraje. Poruší můj bezpečný kruh, který by se neměl přestoupit, abych tuto práci mohla dělat. 84

Jde vůbec získat odstup? Naprostý odstup nelze získat nikdy. Mám výhodu, ţe jsem ve zdravotnictví uţ hodně zaţila. Kdybych sem nastoupila jako mladá sestra, asi bych měla velké problémy. Čas od času se mnou některý osud pacienta zamává a těší mě, ţe v našem kolektivu nejsem jediná. Jak se bráníte syndromu vyhoření? Rysů syndromu vyhoření mám spoustu, zatím u mě ale nepropukl, aniţ bych se mu nějak usilovně bránila. V hlavě mi funguje takový majáček, který se rozezní, kdyţ jsem třeba na někoho nevrlá. Zatím je slyšet. Jak se vyrovnáváte s tím, že procento uzdravení u rakoviny je relativně nízké? Nejsem si jistá, zda je nízké. Mám dojem, ţe máme tendenci vidět jen vrchol ledovce, který bije do očí. Ale přehlíţíme to velké mnoţství pacientů, kteří uţ chodí opravdu jenom na kontroly. Léčit či neléčit onkologického pacienta, jehož šance na uzdravení se rovnají zázraku? Léčit či neléčit je v dnešní době v podstatě nepřípustná otázka. Viděla jsem na parkovišti v autě ţít čtyřčlennou rodinu. Matka dětí byla onkologicky nemocná. Rodina prodala vše, aby měla na její léčbu. Ona ale stejně zemře. Někteří pacienti by se tedy podle vás léčit neměli? Můţu si myslet o postupu léčby, co chci, můţu mít s lidmi soucit a nesouhlasit s tím, proč je sem vláčejí. Ale kdyţ uţ jsou zde, jsem tu přinejmenším od toho, abych jim pobyt tady ještě nezkomplikovala a svůj díl na léčbě odvedla co nejlépe. Zvířata to mají jednodušší, ţijí, zemřou, není co řešit. Například i ten pes má přepych, ţe dostane smrtící injekci, aby se dál nemučil a netrápil. Ale lidé, ti si to za své špatné a scestné, od přírody utrţené myšlenky a skutky musí protrpět aţ do konce svých dnů. Pozorujete kolem sebe tlak, například rodinných příslušníků, aby pacient žil co nejdéle? Určitě. Často je na nátlak rodiny lékař nucen do dalších a dalších léčebných postupů a vyšetření, i u beznadějně nemocného a léčbou utrápeného pacienta. V dnešní době lidé neumějí přistupovat ke smrti jako k přirozené součásti ţivota.

85

Myslíte tím, že je pro nás smrt tabu? Generace jsou vedeny k tomu, ţe smrt je něco nepatřičného. Něco, při čem lidé ani nechtějí být, aby nebyli traumatizováni, štítí se jí. Je to směšné. Všude kolem nich je spousta násilí, libují si v násilných krvavých filmech, počítačových hrách, kde krev lítá vzduchem a smrt za ní. Ale být u skutečné smrti svého bliţního, pomáhat mu v jeho nemoci, to je něco nemyslitelného. Proč tomu tak podle vás je? Smrt přece patří do špitálu, s tím nikdo nechce nic mít. Děti se od pacienta odtahují, jakoby se od něj mohly nakazit. To jsou rodinné vztahy, které na oddělení vidíte, tak špatné? Vztahy jsou různé. Ale na ty ne-vztahy je nejtragičtější pohled. Saniťák přiveze nemohoucího pacienta, na kterém je ta samota vidět. Ano, děti má, ale nemají čas. On je ještě omlouvá, chápe. Jejich práce je přece důleţitá, nepočká. Jakoby ţivot jejich mámy nebo táty počkal. Ale ti, kteří se svými rodinnými příslušníky jezdí, jsou aţ dojemní. Jsou také ti, které by člověk rovnou vyrazil ze dveří. Například manţel, který terorizuje nemocnou manţelku, mluví za ni a znervózňuje ji. Ti jsou naštěstí v menšině. Jak byste chtěla, aby v případě vážné nemoci zacházeli vaši blízcí s vámi? Bavily jsme se o tom s dcerou a na její popud mám pro pozůstalé instrukce. Nechci, aby mě při ochrnutí všeho moţného nechali oţivovat. Nechci, aby mě nechali na přístrojích. Sama si nepřeji ţádné zákroky k prodlouţení ţivota. Nemám co prodluţovat, ani co ztratit, nechci ţádné přeţívání. Jako kaţdý člověk bych chtěla zemřít rychle a bez bolesti. Kde sloţím kosti, je mi jedno. Buď zůstanu ve vzpomínkách svých bliţních v dobrém, nebo zlém. Myslím, ţe mě to určitě nebude bolet víc, neţ to umírání. Ovšem, to se mi to mluví, kdyţ jsem relativně zdravá. Pak se člověk změní a moţná budu škrabat prstíčkem. Snad to stihnu včas.

86

9.5 Rozhovor s psycholožkou S vidinou smrti teprve začínáme žít Člověk si mnohdy dovede vážit života teprve tehdy, ocitne-li se tváří v tvář smrti. Rakovina a jiné vážné choroby činí život vzácným, a v tom spočívá jejich užitek. Pro člověka s onkologickou diagnózou není život povinností, ale darem. I pro psycholožku Zuzanu Balatou je život dar. Úspěšně se vyléčila z karcinomu prsu a teď pomáhá překonávat životní zkoušky ostatním. Text a foto: Veronika Bílá Do jaké míry psychika ovlivňuje naše fyzické zdraví? Psychické a fyzické zdraví spolu souvisí víc, neţ si připouštíme. Kdybychom si na pomyslnou levou stranu tabule promítli naše nemoci či úrazy a na pravou stranu poctivě

zaznamenali

všechny

rozchody,

změny

zaměstnání, úmrtí v rodině, tedy strádání psychické, Zuzana Balatá radí pacientům zvládat nástrahy onemocnění

divili bychom se, jak se v časové ose doplňují. Nejsme jen tělo nebo jen duše. Celek tvoří obojí a obojí spolu souvisí.

Může si někdo fyzickou nemoc, například rakovinu, přivolat? To se obecně říci nedá. Jsem přesvědčená, ţe záleţí na tom, jak dokáţeme zpracovat konkrétní rány osudu. Samozřejmě neplatí, ţe kaţdá negativní událost v našem ţivotě musí nutně vést i k narušení fyzického zdraví. Ale důleţité je, jestli takové události v sobě zpracujeme, nebo necháme někde v podvědomí dřímat. Jak bychom negativní události tedy měli zpracovávat? V první řadě je nutné poctivě nazývat věci pravými jmény. Nenalhávat si, nevyhýbat se nepříjemným zjištěním. Potom bychom se měli zamyslet, co to pro nás znamená a můţe být prospěšné v našem dalším vývoji. Důleţité je sledovat svoje pocity, proč se mě konkrétní události dotýkají. Pro kaţdého je taková práce na sobě jiná, souvisí s naším vnímáním světa. Někdo odjede zdolávat velehory a jiný půjde do kavárny poklábosit s kamarádkou a vymluví se z toho.

87

Prožila jste si totéž, co vaši onkologičtí pacienti, je to pro vaši práci výhoda? Zpočátku jsem myslela, ţe jednoznačně ano. Postupem času jsem zjistila, ţe musím provádět psychohygienu mnohem důkladněji, aby mě jednotlivé příběhy nedostávaly na mé cestě nemocí zpátky. Co tím myslíte? Zjistila jsem, ţe musím uvaţovat jako zdravý člověk, abych se tak i cítila. Kdyţ se příliš ponořím do úvah o nemoci, spolehlivě se začne ozývat strašák jménem recidiva, další chemoterapie.... Abych mohla pomáhat jiným, musím chránit sebe. Dokázala jste během nemoci pomoci sama sobě? Určitě. Všechny fáze nemoci - strach, zmatek, vztek, lítost, odevzdání, naděje, radost z úspěšné léčby, to všechno jsem si v sobě porovnala. Objevila jsem v sobě věci, o kterých jsem do té doby nevěděla. Jaké? Třeba pohled na smrt nebo sílu v sobě, kterou jsem do té doby nemusela hledat. Co pro vás rakovina znamená teď? Zkušenost, pokoru, smíření se s různými aspekty v ţivotě, které bych před tím řešila. S kterými například? Mnohem častěji teď přistupuji k různým skutečnostem jinak. Kdyţ nemůţu události hned ovlivnit či vyřešit, zůstanu pro tu chvíli jen v roli pozorovatele. Pro mě, notorického řešiče, je to dost velký posun! Duševně nemocní mají důkladnou podpůrnou péči, kdežto onkologickým pacientům se mnoho pozornosti nevěnuje. Měl by být psycholog součástí lékařského týmu u onkologicky nemocných? Jsem o tom přesvědčena. Podle mě v týmu zdravotníků citelně chybí. Lékař na něj zpravidla nemá čas, řeší jen to nejdůleţitější v souvislosti s léčbou. Pro pocity a proţívání není místo. Tak hledá ve svém okolí, pomáhají kamarádi, rodina. Jenţe ty pacient zpravidla nechce zraňovat ještě víc. Tady je prostor právě pro psychologa. 88

Proč má rakovina mezi nemocemi nejhorší pověst, i když se možnosti léčby neustále zlepšují a na jiné nemoci umírá více lidí? Slovo rakovina v nás automaticky evokuje smrt. A strach ze smrti je v kaţdém z nás. Mojí první reakcí po zjištění nemoci byl pocit, téměř přesvědčení: Umřu! A v tu chvíli nikoho nenapadá, ţe jsou horší, neléčitelné nemoci. Říkáte toto pacientům? Samozřejmě rozebíráme jejich proţitky a postoje ze všech stran. Na druhou stranu je omyl tuto nemoc zlehčovat. Přesto, ţe se moţnosti léčby zlepšují, pro kaţdého pacienta přináší onemocnění omezení, se kterými se musí vypořádat. Přijímají nemocní vůbec vaši pomoc? Jak kdo. Ale mám zkušenosti, ţe i ten, kdo na začátku pomoc odmítá, ji časem přijme. Čím si tuto změnu vysvětlujete? Někomu trvá déle, neţ získá k cizímu člověku důvěru. Jak s nemocnými komunikujete? Důleţité je hlavně naslouchat. Ale to úplně nejdůleţitější je obsaţeno ve vaší otázce komunikace sama. Jaké strachy pacienti zažívají nejčastěji? Na prvním místě je určitě strach ze smrti, z konce, se kterým do té chvíle člověk nepočítal. To je obrovský zmatek. Potom přicházejí strachy z konkrétních kroků v léčbě - bude mi špatně, co kdyţ léčba nebude účinná, jak mě přijme rodina, budu vyřazena z normálního ţivota. Snaţím se s nimi jejich pocity rozebrat, zkusit najít jiný, mnohdy úplně odlišný úhel vnímání a otevřít nové perspektivy. O jaký pohled jde? Představte si pacienta, který je ponořený sám do sebe, neustále se zaobírá nemocí a je přesvědčený, ţe nic nemá smysl, nic nebude jako dřív. Takovému člověku můţete pomalu ukazovat, ţe je moţné vnímat cokoli, tedy i nemoc, jinak. Obrátit jej od toho, co je negativní k tomu, co můţe být v jeho ţivotě sice jiné, ale dobré. 89

Říká se, že všechno zlé, je k něčemu dobré. Přináší rakovina něco dobrého? Moţná uţ zmiňovanou pokoru, smíření se… Často teprve s vidinou konce začínáme opravdu ţít. K tomu se ale dá dojít i jinými cestami. Tahle nemoc vám ale také něco moc důleţitého vezme - jistou bezstarostnost při cestě ţivotem. A to nevratně. Práce s onkologickými pacienty klade na psychologa velké nároky, jak si udržujete duševní svěžest? Proţívám všechno naplno, zájmy a koníčky, rodinu a přátele. Ţádný senzační recept. Dokážete oddělit práci od soukromého života? Kdyţ o tom tak přemýšlím, práce je součástí ţivota. Tak proč ji oddělovat? Protože neprodáváte rohlíky, ale konfrontujete se se smrtí... Podle téhle teorie bych musela připustit, ţe do našeho ţivota rohlíky patří, ale smrt ne. Je to naopak. I kdyţ to neradi slyšíme, smrt je součástí ţivota. Poraďte, jak se vyrovnat se ztrátou blízkého? Přijmout všechno, co nás v ţivotě potká, jako jeho součást. Ať se nám to líbí nebo ne. Některé národy se se svými emocemi nepářou. Ztrátu blízkého si odpláčou, odkřičí, odkvílí a pak jsou schopni na hřbitově tančit. V tom by si naše konvenční společnost mohla vzít příklad. Je podle vás užitečný rituál pohřbu? V takovém podání, jak jej známe z venkovského prostředí, jistě. Takzvaný kar, hostina po pohřbu, je úţasně očistný. Rozloučili jsme se se zesnulým a následuje hostina, kdy se vracíme mezi ţivé, proberou se rodinné historky, na neboţtíka vzpomínáme s úsměvem. A spojuje nás blízkost lidí, kteří ho znali. Na čem si myslíte, že dnes lidem nejvíce záleží? Mám velmi soukromou představu. Během našeho ţivota potkáme spoustu blízkých lidí, kteří stojí kolem a chrání nás svou přítomností. Pokud někdo z nich z našeho ţivota zmizí, zůstane po něm díra, kterou na nás fouká. Uţ nejsme chráněni. A my místo toho, abychom o všechny naše ochránce pečovali, stýkali se s nimi, navštěvovali se a dělali si radost, dáváme mnohdy přednost zaměstnání, honbě za pomíjivými věcmi a hmotnými statky. A na setkávání s přáteli 90

si nacházíme stále méně času, a kdyţ, uţ to není ani pro radost, ale z jakési povinnosti … Nemáte pocit, ţe by mělo být něco jinak?

91

9.6 Rozhovor s Jiřím Karbanem, editorem Vlasty154 Jak dlouho pracujete jako editor? Jako editor pracuji od roku 2001, předtím jsem byl jako redaktor. Tím jsem byl od roku 90. S editorskou činností jsem začínal v týdeníku Televize a ve Vlastě jsem od roku 2005. Jaký je hlavní rozdíl mezi editorem a redaktorem? Asi jako mezi, s nadsázkou řečeno, jako mezi ţákem a panem učitelem. Ale to je opravdu, to byla nadsázka. Jako redaktor někdy takový pocit můţe mít. Co by měl editor umět navíc? Editor by měl mít… editor hlavně musí mít od toho textu odstup. Já myslím, ţe vztah redaktora a jeho textu je jako vztah jako matky nebo rodiče a dítěte. A ten editor musí být jakoby nad tím. Protoţe kaţdá maminka si myslí, ţe jeho dítě je hezké, chytré a geniální a ono to tak někdy není. Tak musí ten editor říct: „váš Pepíček se musí vylepšit trošku v té matematice nebo češtině.“ Tak takhle nějak, ale berte to, prosím, jako nadsázku. Může se editorskou práci naučit každý? No je pravda, ţe vlastně ţádná škola, ţádné učiliště editorské není. To je prostě… většinou editory dělají lidi, kteří před tím prošli běţnou novinářskou prací. Ale jestli se to můţe naučit kaţdý… kaţdý asi ne. Stejně jako se kaţdý nemůţe naučit, co já vím, truhlářem, kovářem, operetním zpěvákem. Můžete mi v několika větách popsat náplň vaší práce? Náplň mojí práce spočívá ve spolupráci s autory, to znamená, ţe hlídám harmonogram výrobní, hlídám dodání textů. Kdyţ uţ ten text dostanu, tak si ho přečtu, snaţím se ho pochopit. Kdyţ ho pochopím, tak ho zrediguji a pošlu ho dál po naší výrobní lince. Pokud ho nepochopím, tak komunikuji s autorem a snaţím se ho vyladit. Málokdy se stává, ţe bychom nějaký text vyloţeně hodili do koše. Spíš se jedná o nějaké drobnější přepracování. Častým problémem je rozsah textu, někteří nezkušení externí autoři napíšou text delší, neţ je potřeba, pak se jim musí, někdy sloţitě, vysvětlovat, ţe je potřeba pouţívat méně slov a méně vět.

154

Jedná se o doslovný přepis rozhovoru

92

Jak probíhá přepracování textu? Dělá jej autor sám, nebo ve spolupráci s vámi? Já mu napíšu svoje připomínky, většinou v současné době se komunikuje mailem, případně telefonicky, takţe já mu napíšu svoje připomínky, co bych tam ještě potřeboval doplnit nebo co je třeba nedořečené, co je nesrozumitelné. A on to prostě opraví a pošle další verzi. A ještě jsem zapomněl říct další důleţitou věc, ţe pokud grafici článek zalomí a takzvaně teče, jak se říká, tak se to tomu autorovi pošle, nebo pokud je ten autor přímo v redakci a on to zkrátí. Takové úpravy tedy neděláte vy? Je to pro nějaký jako lepší vztah mezi autorem a redakcí, kdyţ si to ten autor zkrátí sám. Samozřejmě jsou případy, kdy to zkracujeme my, ale ono to vlastně záleţí na těch autorech těch článků. Někdo řekne: „já to nechávám na vás,“ někdo řekne: „prosím vás, kdyţ bude problém, tak mi to řekněte, já si to sám upravím.“ Já kdybych byl na té druhé straně, tak si to také radši sám upravím. Souhlasí autoři s vašimi návrhy úprav? Někdy se i hádají, ale je to opravdu menšinová záleţitost. Jak vypadá váš běžný den v redakci? Běţný den… kaţdý den je jiný. Ta redakce má svůj výrobní harmonogram, kaţdý den probíhá jakoby něco jiného, kaţdý den je časopis v jiné fázi výroby, takţe se nedá říct, nedá se popsat běţný den. To prostě ne. Většinu času stráví editor tím, ţe čte nějaké texty, nebo je opravuje nebo komunikuje s jejich autory. Mám i na starosti rubriku nějakých drobných, drobných textů o hudbě, například. Jednou za čas napíšu fejeton nebo tak. Máte jako editor na starost celé vydání? No já si to někdy střídám. Tam je u nás ještě funkce vedoucí vydání, takţe my se navzájem zastupujeme. Editor by se měl soustředit hlavně na texty a vedoucí vydání spíše na ty ostatní součásti výroby. Ten spíše komunikuje s výrobním oddělením a grafickým, kontroluje, jestli všechno jde jak má. Ale je fakt, ţe kdyţ je vedoucí vydání na dovolená, tak já dělám její práci. To znamená, ţe komunikuji nejen s autory, ale i s grafiky, výrobním oddělením, coţ je dost náročné a řekl bych, ţe se to dá vydrţet tak dva měsíce. To jsem si vyzkoušel, kdyţ byla kolegyně nemocná, pak uţ je to horší.

93

Jak často máte poradu a co na ní řešíte? Tak my máme poradu redakční, celoredakční, kaţdé pondělí, kde se vlastně plánuje obsah čísel a kde šéfredaktorka sděluje nějaké novinky z vydavatelství. Pak máme takzvanou předávací poradu, ta bývá ve čtvrtek, kde se sejdeme s grafiky, se šéfredaktorkou, její zástupkyní, vedoucí vydání a bavíme se o konkrétním čísle. To znamená, jestli to řazení materiálu, které máme je takové, jaké chceme mít, jestli u kaţdého materiálu jsou dodané fotografie, jestli máme všechny texty v tu chvíli. Často se stává, ţe je nemáme, protoţe něco se dodělává, něco se dělá aktuálně. Někdy se stává, ţe je problém s autorizací, třeba u rozhovoru s celebritami, které si dávají na čas. Takţe zkrátka se zabýváme tím jedním číslem. Kdy máte finální uzávěrku? My jedeme vlastně do poslední chvíle, dokud časopis neodjede do tiskárny. Pořád se s tím dá něco dělat. Obvykle to máme v úterý odevzdáno do výrobního oddělení a ve čtvrtek to jde do tiskárny. Co je důleţitý říct, to je moţná trend, moţná posledních deseti let, kdy ve vydavatelství má důleţitou funkci nebo moc inzertní oddělení. Takţe inzertní oddělení sice ve chvíli, kdy my si to číslo předáváme s fotkami, nám dá svůj plán inzerce co kam, ale v průběhu té výroby, kdy se to číslo láme, tak dostáváme další a další inzeráty a my jim prostě musíme vyjít samozřejmě vstříc, protoţe v inzertním oddělení jsou peníze. Jak dlouho dopředu jednotlivá čísla plánujete? Řekněme, tak na měsíc dopředu, to je takové nejpohodlnější. Kdo schvaluje témata? Šéfredaktorka a její zástupkyně. Do toho já v zásadě nezasahuji. Kdo navrhuje témata? Redaktorky mají se zástupkyní šéfredaktorky porady taky, kde si říkají, co by se mohlo napsat, co kdo má a tam nějak jako to vykomunikují, co by mohlo jít do kterého čísla. Kaţdá redaktorka má na starosti svoje rubriky, pak máme takové sluţby rozepsané, kde se střídáme. Zbytek textu dodávají externisté. Kolik máte externistů? To vám teď neřeknu, ale pár jich máme.

94

Jak s nimi probíhá spolupráce? Většinou je to tak, praxe je taková, ţe externisté posílají šéfredaktorce nebo její zástupkyni nějaké jako svoje nápady, svoje plány a spolu to takto vykomunikují. Takţe redaktorka, která má na starosti zdraví, tak pošle nějaký svůj plán, třeba na čtvrt roku, co by tak mohlo být a šéfredaktorka napíše, jo, napiš napřed tohle nebo tohle. Kdyţ je nějaká jako aktuální věc, kdyţ se zjistí, ţe je nějaká nová nemoc nebo nějaká chřipka, tak to zařazujeme aktuálně. Má vaše redakce nějaké příručky nebo interní manuály, které popisují způsob a pravidla práce při tvorbě Vlasty? Ta redakce je poskládaná z lidí zkušených, kteří ty věci mají nějak zaţitý. Takţe abych řekl pravdu, studovat příručky, to je takové, není moc čas. Nic takového nemáme. Jak to probíhá, přijde-li nový redaktor? Je fakt, ţe aspoň co já pamatuji, tak tam nechodí lidi úplně nový, ale spíš to jsou lidi s opravdu dlouholetou praxí, takţe tak. Všichni zhruba vědí, jak to mají psát a kdyby to nějak vybočovalo, tak to je zase na editorovi, aby řekl, ţe to je do jiného časopisu, takhle ne. Pak se ještě můţe stát, ţe je text, který je příliš odborný, coţ se můţe stávat právě u textů o zdraví. Tak tam někdy s tou redaktorkou komunikuji ve stylu: „prosím tě uber cizí pojmy nebo spíše je vysvětlit“. Stačí do závorky vysvětlit, co to znamená. Protoţe my jsme časopis spíše pro lidové vrstvy. Existuje nějaké téma, které byste nikdy neuveřejnili? Téma, které bychom nikdy neuveřejnili? Asi pornografické texty, ale téma? Tak samozřejmě téma, které by porušovalo zákony České republiky, ale vyloţeně téma… napadlo mě tohle to. Nejde spíš o téma, ale o formu. Jak ve Vlastě přistupujete k tématu rakoviny? Tak texty o rakovině samozřejmě vychází a těch moţností, jak o téhle problematice psát, je… jednak to můţou být texty, jejichţ zdroje jsou odborné, to znamená, ţe lékaři vysvětlují, kde se rakovina bere, jak se léčí, jak jsou úspěšní. Pak další zdroj jsou lidi, kteří skutečně s rakovinou bojovali a jsou ochotni o tom otevřeně mluvit. Nechat se třeba i vyfotografovat, coţ není podmínka, kdyţ mluví třeba do článku. Kdyby to byl rozhovor, tak je to problém, tam by ten člověk měl být. To bychom pak uveřejnili asi v rubrice Téma, no, jinam, aby to bylo formou rozhovoru, asi ne. Texty se snaţíme jednak varovat, samozřejmě prevence je 95

důleţitá a spíš dávat za příklad jako příklad, ţe se vyplatí bojovat. Jakoţe to není ztracené, ţe pokud se to člověku přihodí, tak ţe není nutné to hned zabalit, ale ţe jsou určité šance, moţnosti, nějaká naděje. My jsme v zásadě optimistický časopis nebo optimistický… časopis, který chce lidem dávat nějakou naději. Jaký by byl rozsah takového rozhovoru v rubrice Téma? Rozsah bych viděl na takových 6 aţ 7 000 znaků včetně mezer. To jsou ve Vlastě dvě tiskové strany. Samotné Téma pak můţe mít aţ šest tiskových stran. Jaká je vůbec definice žánru rozhovor ve Vlastě? Definice? To na mě chcete moc. Prostě rozhovor je dialog mezi dvěma lidmi. Většinou mezi redaktorem a mezi zpovídaným, otázky a odpovědi. Z hlediska třeba redaktorského dávám třeba pozor, aby odpovědi nebyly moc dlouhé. I kdyţ se můţe stát, to je takové riziko, jsou i rozhovory, které se dělají pomocí e-mailu. To znamená, ţe jsou to buď celebrity, lidi, kteří nemají čas anebo je tam prostě důvod, ţe ten člověk je mimo Českou republiku. Redaktor zašle otázky a ten člověk odpoví, pak ovšem editor musí poznat, ţe to není rozhovor, ale spíš jakýsi článek otázek a odpovědí. Je to prostě na tom znát. Někdy spíš se řekne tomu autorovi, není to úplně ono, snaţ se to nějak rozsekat, to znamená, ţe kdyţ jsou tam příliš dlouhé odpovědi, tak se tomu prostě musí dát ta forma, aby čtenář měl pocit, ţe skutečně čte rozhovor dvou lidí, ţe to musí mít… navazovat, musí to mít spád. Přidáváte tedy například otázky, které třeba vůbec nezazněly? Přesně tak. Ale já si skutečně rozhovor představuji tak, ţe spíš kratší odpovědi, člověk má pak pocit, ţe si ty lidi povídali. Střídáte otevřené otázky s uzavřenými? Ţe bychom na to měli takovýhle manuál, to tedy ne. Je to pokaţdé jinak. Je to na nějakém citu. Já k tomu vţdycky přistupuji tak, ţe se vciťuji do toho čtenáře, aby se to dobře četlo. Je podle vás rozhovor atraktivní žánr? Já spíš to rozlišuji na rozhovor, který chci číst, nebo nechci číst. Ale ţe by byl atraktivní? Moţná dává tomu zpovídanému hodně prostoru. Atraktivní můţe být proto, ţe se tam můţe objevit nějaký náznak konfliktu, kdo se ptá a kdo odpovídá. Ţe tam je jakoby nějaké napětí, ţe tam o něco jde, ţe ten, kdo se ptá se o něčem pídí a ten druhý je buďto otevřený, nebo mu 96

z toho utíká, nebo jak se lidově říká, se mu snaţí mlţit. Moţná je to tím, ţe to je dynamický… asi je to dynamický ţánr, by se dalo říct. Jak by měl podle vás vypadat dobrý rozhovor? Tak měl by být s někým, kdo má co říct, to zaprvé. Pak by měl ten rozhovor v sobě nést něco, co zrovna visí ve vzduchu, něco aktuálního, ale zároveň by měl o tom zpovídaném přinést nějakou novou informaci, něco. Kdyţ ten zpovídaný řekne: „a teď vám řeknu něco, co jsem ještě nikomu neřekl,“ tak potom je to dobrý rozhovor. A pak se mi libí rozhovory, kdyţ se ten rozhovor ptá na něco… nebo ptá se jinak, neţ se ptají jiní novináři. Nevím, jestli je to zrovna příklad Vlasty, ale líbí se mi rozhovory, kdy ten novinář jakoby překvapí toho zpovídaného. Svého času byly vynikající rozhovory v Pátku Lidových novin Renáty Kalenské. Ovšem takové rozhovory mají jedno velké riziko, ţe třeba uţ se nikdy novinář s tím zpovídaným nemůţe potkat, pokud to tam mezi nimi zajiskří v tom negativním. U nás se teda rozhovory vedou spíš takovým tím klábosením dvou ţen někde u kafíčka. A k tomu časopisu to asi patří. Jak postupujete při redigování rozhovoru? Tak tam jsem řekl, bych velmi opatrný, protoţe je to citlivá věc a zeptám se redaktorky: „je ten rozhovor autorizovaný?“ A u nás jsou zvykem rozhovory nechávat autorizovat, takţe nějaký přeformulovávání odpovědí tomu se snaţím vyhnout a pokud tam něčemu nerozumím, tak jdu za tou redaktorkou a zeptám se jí, jak to vlastně bylo myšleno a co s tím. Ona pak zavolá tomu zpovídanému a řekne mu: „tohle bychom mohli třeba doladit.“ Ale praxe je taková, ţe ty rozhovory jsou většinou udělaný takovým způsobem, ţe takovéhle problémy tam nejsou, jen ve výjimečných případech. Prostě pro dobrý vztahy mezi redakcí a těmi lidmi je dobrý je nechávat autorizovat, i kdyţ to povinnost není ze zákona. Upravujete otázky? Pokud mi přijdou špatně naformulované, tak zase s tou redaktorkou řeknu: „a nechtěla ses zeptat třeba takhle nebo nezjednodušíme to?“ Pořadí otázek necháváte dle návrhu redaktorky? Pořadí taky s redaktorkou. Já se toho drţím, pro lepší vztahy s redakcí je to ideální. Já to pořád beru z té druhé stránky. Mně by taky vadilo, kdyby mi někdo s rozhovorem udělal takovéhle přesuny. Takţe pokud se nestane, ţe by ta redaktorka byla zrovna někde na dovolený v zahraničí, tak s ní. 97

Jaké jsou nejčastější prohřešky, které opravujete? Prohřešek bývá třeba, ţe se tatáţ věc opakuje. Ţe něco říká třeba třikrát a vlastně není nutné to opakovat, takţe to se stává. Někdy se můţe stát, ţe je citován někdo nebo nějaký zdroj třeba z odborné literatury, a není to srozumitelné. Vţdycky se vţiji do normálního čtenáře, který nevystudoval medicínu, takţe tohle se vstává. A prohřešky jsou samozřejmě takové, ţe do toho vstupují ty komerční vlivy. A někdy se redaktorky, moţná ani nevědomky, snaţí dělat někomu reklamu, ale to by moţná bylo na jinou diplomovou práci. Takţe se někdy dostáváme do sporu, protoţe jsou určité zájmy marketingového oddělení a inzertního, tam je to takový souboj, kam se aţ dá ta hranice posunout. Z toho jsem někdy v rozpacích, ale poslední slovo má šéfredaktorka. Jakou roli při redigování hraje publikum? Publikum hraje podstatnou roli, protoţe musíme to psát tak, aby tomu publikum rozumělo. Takţe já se snaţím představit si takovou klasickou čtenářku Vlasty, svojí tetu, sestřenici, svojí matku a říkám si, jestli by tomu rozuměly. A kdyţ zjistím, ţe spíš ne, tak se s tím snaţím něco dělat. Jak byste definoval typického čtenáře? To je strašně těţká otázka, kterou se zabývají týmy lidí, kteří pracují v našem vydavatelství. Klasická čtenářka, já myslím, ţe je taková více generační. Ţe to je současně matka, dcera i babička. Takţe se nedá říct, ţe čtenářka vypadá tak a tak. Ne úplně hloupé, ne úplně přechytralé, taková zlatá střední cesta. Ne, tak kdybychom znali odpověď na tuto otázku, tak Vlasta má prodejnost 500 000. Kdo tvoří titulky? Titulek si navrhuje redaktorka a já ho případně změním a zase se zeptám. Co do nich dáváte? Spíš co zaznělo a co ten rozhovor charakterizuje, takovéto nezajímavější. A zároveň aby to bylo trošičku chytlavé, ale ne bulvární, ţe bych si vybral tu největší hloupost a udělal z toho pitomce, to ne. Ale zase je dobré to s redaktorkou konzultovat. Někdy se můţe stát, ţe někdy do titulku zasáhne i grafik, který má nějako představu a potřebuje ho třeba zkrátit. Takţe někdy i grafik si řekne, trošku mi to předělejte. S perexem je to stejné.

98

Máte z poslední doby nějaký příklad změněného titulku? Jako konkrétní případ ne. Není to nic zvláštního, ţádné drama. Kdo tvoří popisky? Popisky si dělá redaktorka. Kdo vybírá fotografie? Fotoeditorka, ta vybírá fotky, komunikuje s fotografy a poslední slovo má art-director. Fotografy máme externí pracovníky a pak bereme fotky z agentur, z profimedie třeba. Na rozhovory spolupracujeme s externími fotografy, přičemţ se respektuje přání celebrit. Jak by měla fotka ve Vlastě vypadat? Neměla by být vulgární. Hezcí, usměvaví lidé. Máte nějaký redakční systém? Ne, píšeme ve wordu. Grafici s tím pak uţ dělají, co chtějí.

99

9.7 Rozhovor se Zdenou Lackovou, redaktorkou Vlasty155 Můžete mi v několika větách popsat náplň vaší práce? Jsem externí redaktorka, mám na starosti rubriku zdraví, která obnáší jednak jedno velké zdravotní téma a ještě mozaiku z krátkých zdravotních zpráv, která se momentálně u nás jmenuje zdravíčko. Ta je na jednu tiskovou stranu. Zdraví mívám na jednu aţ dvě, záleţí na tom, kolik zabere inzerce. Kromě toho z mé tématiky můţe vyplynout to, ţe můţu zpracovávat i třeba do jiných rubrik tyhle zajímavé zdravotní problémy, právě například udělat velké téma, kde se pojednává o zdraví a je to doplněné třeba rozhovorem s odborníkem nebo rozhovorem s pacientem té dané problematiky. Jak dlouho spolupracujete s redakcí Vlasty? Někdy od podzimu roku 97… teda vlastně jako 2007. Jak byste definovala publikum Vlasty? Úplně aktuální průzkum čtenosti ani nic takového neznám, ale jak ho cítím já a jak reagují čtenářky, tak je to většinou ţenské spektrum několika generační rodiny. To znamená, ţe ze setrvačnosti si předplácejí dneska uţ seniorky a ten jejich zvyk vlastně přechází na jejich dcery, které si jej samy taky předplácí a stejně tak zase, myslím, ţe znám lidi nebo holky, které si Vlastu kupují a mám od nich i reakce, ţe to půjčují svým matkám, sestrám, švagrovým, a dokonce, ţe to čte i manţel. Takţe publikum je ve větší míře případů ţenské, ale ten věk nejde vůbec zaškatulkovat třeba na desetileté rozpětí. Ale myslím si, ţe necílíme na čtenářky pod třicet let. Jak podle vás zní definice profilu samotného časopisu? Přiznám se, ţe se domnívám, ţe ten časopis rozhodně nechce být bulvární, ţe chce dávat seriózní informace, ţe chce mít hodně čtení, ţe chce přinášet hodně, nejen lehkého čtení, ale ţe se nebojí jít i do nějakých problémů a ţe chce hodně spolupracovat se čtenáři, ţe je hodně interaktivní. Ta kontaktnost je dána i tím, ţe neustále jsou vyzívány ţeny, aby psaly dopisy a, jsou za to oceňovány, fotí se ve Vlastě, takţe to je velké vtaţení těch čtenářek. Občas nabízejí svoje příběhy, právě třeba i zdravotnické a co se týče zaměření, po čem touţí vydavatel, aby se to komunikovalo směrem k některým inzerentům.

155

Jedná se o doslovný přepis rozhovoru

100

Jaká je definice žánru rozhovoru v rubrice Téma? Já si neuvědomuji, ţe bychom měli daná striktní pravidla pro to, jak ten rozhovor máme vést. Myslím si, ţe má redaktor naprosto volnou ruku a ţe je důleţité, aby ho vedl… aby byl hodně osobní, co nejvíc osobní, aby… protoţe se hodně klade důraz na příběh a na… jde k lidské podstatě. Kdyţ jsme u nemocí, tak všichni jsou zaujatí neštěstím toho někoho a bulvární nejsme, to určitě, ale samozřejmě se nebojíme psát i o lidském utrpení. Určitě je dobré ho psát tak, aby ti lidé otevřeli svoje srdce a aby v tom jejich příběhu se třeba zase našly čtenářky, které to s nimi můţou třeba sdílet nebo na to reagují, coţ se stává. My určitě nechceme, co mají v ostatních médiích, ţe mají příběhy a k tomu mají falešné fotky odněkud z fotobanky, tak to rozhodně ne. Takţe my chceme, aby do toho šli lidé se vším, i se svou tváří. Bez toho ani nemůţeme rozhovor uveřejnit, takţe ta opravdovost, autentičnost. Myslíte si, že je rozhovor atraktivní žánr? V případě celebrit určitě. Jakobych se třeba nezajímala o článek o nich, tak ten rozhovor právě poví nejvíc o té osobě, která konečně něco říkala sama, aniţ by to tlumočili nějací její agenti nebo to přepracovávaly agentury, to, co oni říkají a dávali jim něco do úst. Takţe si myslím, ţe je to atraktivní téma, aby člověk opravdu zjistil v uvozovkách, s kým má tu čest. A platí to asi i pro necelebrity, protoţe lidé v té spontánnosti asi vyjádří nejvíc to, co cítí. A kdyţ to potom redaktor v uvozovkách přeţvýká do svého vyprávění o tom člověku. Jaký je podle vás cíl rozhovoru? Ten cíl rozhovoru je opravdu ukázat vnitřní proţívání toho člověka, člověka, jaký je, jak se vyrovnává s daným problémem, jak to proţívá. Někdy ale, moc ne, jsem v rozhovoru pouţila otázku, co by vzkázala ostatním čtenářům. To jsem dělala asi před dvěma lety, kdy jsem dělala rozhovory se ţenami, které měly karcinom prsu vlastně před třicítkou. To znamená hodně mladé pacientky. Tam jsem tu otázku pouţila, vím, ţe je to trošku profláknuté. Ale potom ty povzbuzující slova, kdyţ se s tím člověk identifikuje, tak pomáhají. Jak se připravujete na rozhovor? Musím říct, ţe jelikoţ to nejsou celebrity, o kterých bych měla nějak hodně vědět a vydolovat to, co ještě neměl ţádný jiný titul, ale ţe to jsou normálně pacienti nebo lékaři, tak se připravuji spíše tak, abych věděla něco o nemoci, o moţnostech její léčby. Ale víc dělám to, ţe jdu, něco vím o té nemoci, trošku tuším, jak je to s moţnostmi léčby, ale setkám se s tím člověkem, kdyţ by šlo o pacienta a musím říct, ţe snad kaţdý máme v rodině někoho 101

s onkologickým onemocněním, tak se nejdřív s ním sblíţím sdílením vlastně společné znalosti této nemoci a tak nějak spontánně si společně povídáme o té nemoci, o tom, jak to ten člověk zvládal nebo v případě lékaře, co on dělá pro pacienty, jak komunikuje, jak to zvládá se sdělováním pravdy příbuzným. A vlastně okolo toho, z těch odpovědí, mi vyplynou další otázky. Takţe takový ten obecný rámec se rozptýlí do veliké šíře. A to, ţe jsem původně měla připravené nějaké otázky, by mi moc nepomohlo. Spíš hodně improvizuji a pak ten rozhovor teprve udělám. Jediné, kdy si připravuji otázky, je ve chvíli, kdy z nějakého důvodu ten člověk je třeba z daleka, já ho nejedu navštívit osobně, tak to je jediný případ. Jakou používáte při rozhovoru strategii? To jsem trochu nastínila. Kdyţ jde o pacienty, ţe se snaţím, kdyţ chci vědět osobní věci, tak se do toho vloţit osobně taky. Jestliţe chci, aby se otevřel on, já teď mluvím spíš o těch pacientech, tak tam určitě musí nejdřív být nastolena nějaká pohoda. Musí se ten člověk se mnou cítit dobře, aby si nemyslel, ţe jdu po nějaké senzaci, ţe z něj chci něco vycucat nebo ţe vlastně vůbec nevím, jak mu kdy bylo. Takţe ten rozhovor musí být, takţe neţ začne ten oficiální rozhovor, který stejně většinou nezačne, protoţe se to prolíná s tím, jak si povídáme obecně, potom uţ to vyplyne klasické otázky po diagnóze, po léčbě, po podpoře z okolí, po psychice. Ten rámec potom je stejný, ale neţ se k němu dopracujeme, tak určitě chci něco nepřipraveného, osobního a něco, co vytvoří tu pohodu. Existuje nějaká otázka, na kterou byste se nezeptala? Myslím, ţe by to asi bylo případ od případu, kdyby mě někdo upozornil a taky o čem bych psala, kdyţ mám téma, jak jsem psala o paliativní péči a ten člověk by byl svolný se mnou mluvit, tím, ţe on sám jí proţívá, tudíţ si je vědom konečnosti svého ţivota, tak moţná, ţe bych si dovolila zeptat se i na moţnost jeho vyrovnání s moţností příchodu smrti. Ale pokud je to člověk, který stále ţije v naději, ţe tady bude dlouho, tak tam moţná, asi bych se úplně nedovolila zeptat, jestli počítá s tím, ţe zemře, protoţe bych mu asi trochu brala tu naději. Ale tam záleţí, kdyţ jsou vyrovnání s tím, ţe tato nemoc je strašně zlá, ošklivá a hnusná a ţe umírá se na ní, hlavně v mladším věku hodně rychle, tak tam moţná bych si dovolila. Přiznám se, ţe rozhovor s umírajícím pacientem jsem nedělala. Dělala jsem rozhovory po mailu s lékaři onkology a taky s nemocničním kaplanem, případně se zdravotní sestrou, ale s pacientem umírajícím ne. Hovořila jsem spíš s vyléčenými, zatím. Ale chystám se, chystám se teď na karcinom děloţního čípku a mám slíbenou pacientku s nádorem, na který se přišlo pozdě, takţe určitě tam budou muset padat i třeba míň příjemné otázky. Takţe myslím, ţe 102

kdyţ ten dotyčný svolí, ţe půjde do médií, tak by měl být připraven i na méně příjemné otázky, které se třeba okolí, ze soucitu nebo neznalosti, k němu nedovolí. Zaţila jsem si to, protoţe před dvěma lety mi na rakovinu zemřel manţel, před rokem máma, a ani jednomu z nich jsem se do poslední chvíle nebyla schopná říct, co kdyţ umřeš, protoţe ti bojovali aţ do své smrti. Jak sháníte osoby vhodné pro rozhovor? Tam je to jednoduché, pokud jde o lékaře, ţe je oslovím. Pokud jde o pacienty, na ty potřebuji kontakt od lékařů, takţe je to zprostředkované. Jelikoţ lékaři mi sami od sebe na ně nemůţou dát kontakty, takţe samozřejmě musí to domluvit ten lékař a kontakt na toho pacienta mi dá. Takţe převáţně je to právě od zdravotníků. Výjimečně se najde někdo známý, ale kdyţ mám vyspecifikované nějaké téma, tak zase tak strašně nemocné okolí nemám, takţe od zdravotníků. Kde se s nimi setkáváte? Teď se přiznám, ţe pokud jsou někde z dál, tak to řeším po mailu a pošlu tam fotografa, většinou externistu. Jinak místo setkání zase záleţí na typu toho člověka. Pokud by to byl těţký pacient a bude v nemocnici toho času, tak třeba bych za ním dojela do té nemocnice. Pokud jsou to vyléčení, tak nějaké klidnější místo u kafíčka v restauraci. K nemocným domů nechodíte? Ne. Nestalo se mi to. Já to nevylučuji, ale nedělala jsem rozhovor s člověkem, který by nemohl z toho domu vyjít, byl na tom tak špatně. Lepší je nějaká kavárnička. Jakým způsobem si rozhovor zaznamenáváte? Já mám diktafon a hodně si píšu, protoţe nevěřím příliš technice. Takţe celou dobu strašně píšu, pak si to doma přehraji ještě a doplním, co jsem nestihla napsat. Nebrání vám to v soustředění na odpovědi? Ne. To je ještě stará škola, kdy ještě nebyly ty nahrávače tak úţasný nebo potom ono to přepisování docela zdrţuje, takţe někdy, kdyţ to nemusím mít úplně slovo od slova, tak si zaznamenávám nějaké body, potom to naformuluji. Většinou člověk, o kterém píšu, tak stoprocentně to bude autorizovat, protoţe bez autorizace bych si nedovolila nic, takţe to je

103

opravdu hodně těţké téma, jo, zdraví, takţe kdyţ má pocit, ţe to řekl jinak, tak si to ještě můţe doupravit. Ptáte se na souhlas s nahráváním? Vţdycky naznačím, ţe bych to nestihla psát a ţe potřebuji mít autentický, co mi sděluje, takţe to samozřejmě nikomu nevadí, kdyţ to vyargumentuji. Takţe, kdyţ bych si to nenahrávala, tak to dobře nenapíšu. Zatím vţdycky všichni souhlasili. Jak si zaznamenáváte atmosféru? Tak to teda asi opravdu v hlavě jedině. Myslím, ţe kdyţ je to o závaţné nemoci, tak ţe to je nezapomenutelné. Ale musím říct, ţe ve většině případů nedělám to, co bývá u rozhovorů, ţe tam tu atmosféru vypisují třeba v boxu. Přiblíţení toho člověka moc u těch rozhovorů nedávám. Zrovna u těch pacientů, kteří nejsou celebrity, se to nějak ani nehodí. Tam je mnohem podstatnější to téma, o němţ mluvíme, neţ jestli jsme se sešli ve volné přírodě nebo v kavárně Slávia. Do jaké míry je běžné začleňovat do rozhovoru neverbální projevy respondenta a popisy situací, uváděné většinou formou poznámek v závorkách? Mě to připadá nepodstatné. Tam nejde o tu charakteristiku té osobnosti, tam jde o ten problém, který proţívá. Takţe jestli se u toho usmívá, pláče nebo mračí, tak to zatím pro mě nikdy nebylo podstatné. Ale teoreticky by to nikomu nevadilo, ale nedělám to. Co dáváte do titulku? Do titulku člověk musí dát něco, co se tam vejde grafikům. Člověk leckdy chtěl napsat něco úplně jiného, co potom v reálu se vejde na tu stránku zlomit, takţe tomu musí uzpůsobit svojí stručnost. Spíš jakoţto časopis musíme vypadat hodně dobře, tudíţ na tu grafiku je tam hodně velký důraz. Něco stručného, co uhodí. Nemusí to ani naznačit ten problém, ale můţe. A to nejdůleţitější si musíme schovat na ten perex. Kolik slov by měl tedy titulek mít? Asi šest slov, by to mělo být, ne víc. Kdo dělá popisky?

104

Ten popisek se většinou zalamuje do fotky. Můţe to být něco, co uţ bylo v tom rozhovoru řečeno. To nejdůleţitější, co o tom člověku chcete říct. Protoţe první čtenářka otevře Vlastu, koukne na fotky a přečte si popisek. Takţe do toho popisku, kdo je na fotce. Někdy je popisek tak kratičký, ţe pak je to sdělení velmi banální, něco o té nemoci. Nějaké další grafické prvky jako infoboxy a tak podobně používáte? U rozhovorů já ne. Ale kdyţ by to byla nějaká nemoc, teoreticky, kterou lidi aţ tak moc neznají, ale to by se spíš vešlo do toho tématu předtím… takţe ne. Používáte mezititulky? U dvoustránkového rozhovoru mezititulky bych asi ani nedávala a někdy se tam prostě někam zalomí takový ten výkřik, tak pak je to doslovná citace. Máte nějaká redakční pravidla? Ne, vůbec nevím. Jak moc rozhovor upravujete? Upravuju ho hodně. Ne ve smyslu, ţe bych tomu člověku vkládala do úst něco jiného, ale obvykle naprosto pravidelně se mi stane, ţe si s tím člověkem povídám mnohem déle a mám o něm mnohem více informací, které bych chtěla sdělit světu. Ale jelikoţ ten časopis není nafukovací, tak musím korigovat sama sebe a musím hodně spořit. Takţe ta úprava je spíš ve výběru, abych do toho rozhovoru dala to nejdůleţitější, stlačila to velký mnoţství, které od toho člověka mám vyzískané. S výjimkou manilového dotazování opravdu nechodím příliš s otázkami napsanými, a tak jako ty otázky padají potom a většinou můţou být úplně jiné. To znamená, ţe se i přeskupí to, co jsem se dozvěděla, spojím to s něčím dohromady. To znamená, ţe ta otázka je potom také úplně jiná. Co děláte pro to, aby váš text čtenáře zaujal? Začátek je vybrat si člověka, který je zajímavý. Kdyţ je nezajímavý, tak to jsou většinou inzertní projekty, kdy musíte povinně s tím člověkem udělat rozhovor a to se to netýká určitě nemocných lidí. Samozřejmě dobrý je titulek a bohuţel lidé reagují na cizí neštěstí, takţe nastínění toho problému, rozkrytí toho, ţe se třeba svěří s něčím. Aby tomu člověku, kdyţ si to přečte, připadalo zajímavé, ţe se jako dozví něco, co by se normálně nedozvěděl, protoţe by s takovým člověkem třeba nepřišel do styku. A kdyţ se nastíní, ţe ti pacienti na tom nejsou 105

dobře a ve vašem případě onkologičtí pacienti na tom nebývají dobře, tak uţ z principu mám pocit, ţe si to lidé rádi přečtou, protoţe vidí, ţe ve svých problémech nejsou sami. Neobávám se, ţe kdyţ se píše o něčem tak negativním, jako jsou zhoubné nemoci, ţe by si to lidé nepřečetli, protoţe kaţdý to má ve svém okolí. Necháváte v textu specifické výrazy? Dávám do uvozovek. Jakoţe normálně otázka odpověď, tak jakoţe odpověď nezačíná uvozovkami, tak prostředek té odpovědi třeba můţu dát do uvozovek. Nespisovně nepíšu. Nespisovná čeština v rozhovoru se mi nelíbí. I kdyţ já se zeptám nespisovně, člověk odpoví nespisovně, píšu spisovně. Čím by měl rozhovor končit? Nadějí. Není o čem. Nadějí. Bez naděje je to strašně špatné, pokud se bavíme o rozhovoru o rakovině. I kdyby to nebylo vyléčení nebo i kdyby to nebyl šťastný konec, tak by to mělo končit informací o tom, ţe ten člověk není zlomený. Jak řešíte autorizaci? Teď uţ jsou naštěstí maily, takţe mailem. A i kdyby neměli ţádný zkušenosti s novináři, tak já jim to vnutím, protoţe já chci taky mít pocit, ţe opravdu o nich nelţu nebo ţe si to nepřetvářím k obrazu svému. Odkud čerpáte náměty? Můţe to být, ţe člověk něco zaslechne ve svém okolí nebo tak, ale jelikoţ o spoustě nemocí se mluví buď díky nemocnicím, nebo farmaceutickým firmám, tak kaţdou chvíli je o nějaké nemoci tisková konference. Poměrně nejčastěji se stane, ţe mě chytne nějaké téma právě na tiskovce. Nebo i na té tiskovce uţ rovnou nějakého pacienta potkám nebo potkám lékaře, který mi to poskytne. Ale ţe bych si je musela vymýšlet sama, to ani nejde, protoţe jsme opravdu pod velikou smrští informační. Tlačí se na nás strašně moc témat, tudíţ není nedostatek. Spíš by člověk potřeboval být čtyřikrát a mít časopis tlustý jak časopis Quelle, aby tam všechno dostal. Jaký je cíl rozhovorů? Vzdělávat, dávat naději, varovat… spousta lidí se o spoustě věcech bojí mluvit. Před rakovinou utíkáme, všichni. A čím víc se o ní bude mluvit, tím víc o ní budou lidi alespoň 106

nějak přemýšlet i ti, kteří by i to slovo nejradši někam zatlačili v mozku daleko. Ono je to strašně profláknuté slovo, odtabuizovat, mě se to nelíbí, ale prostě přijmout skutečnost, moţná bych řekla, ţe tahle nemoc existuje, ţe je zlá, ţe je u ní spousta utrpení, ale ţe je u ní také spousta naděje a spousta posunů, protoţe lidi se i během té nemoci strašně mění, příbuzní se mění a můţe se ukázat, ţe to není jen to utrpení. A k tomu samozřejmě ta prevence, není ţádná radost, ţe nemoc existuje, ale je hrozně důleţité, aby o tom lidé věděli, ţe by mohla existovat méně. Sníţit pravděpodobnost o pár procent. Podle čeho osoby vybíráte? Mám představu, jakou nemoc by měli mít, v jakém stádiu. Někdy lékaři říkají, ţe mají někoho zajímavého, ale většinou touţí po přesnějším popisu toho, co by ten člověk měl mít – věk, úspěšná či neúspěšná léčba, jestli to má být pacient bez rodiny, s dětmi. Gró je samozřejmě ten zdravotní problém. Vybíráte podle pohlaví? Určitě dáváme přednost ţenám nebo ţádám o matky dětí nebo manţelky pacientů. Stane se, ţe je to muţ, ale to je ve chvíli, kdy mám víc moţností, ţe si poskládám něco z těch krátkých rozhovorů. Kdyţ by to měl být rozhovor o nemoci, tak jednoznačně ţenská pacientka. Samozřejmě, kdyby to byla rakovina prostaty, tak by to musel být muţ. Ale jinak se vyţadují, i na obrázcích, ţeny. Jakou roli hraje při tvorbě interview publikum? To, ţe si nevybírám, ţe předpokládám, ţe máme inteligentní čtenáře, kteří si nekupují Vlastu proto, aby tam hledali senzace, ale za účelem, aby si oddechli u kvalitního, nelaciného čtení. Takţe na tohle publikum se zaměřuji.

107

9.8 Ukázka č. 1 Rubrika Téma, Vlasta 15/2011

108

109

110

111

112

9.9 Ukázka č. 2 Rubrika Téma, Vlasta 17/2011

113

114

115

116

117