MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Politické změny v meziválečném období a jejich odraz v české literatuře Bakalářská práce

Brno 2013

Vedoucí práce: doc. PhDr. Marta Goňcová, CSc.

Autor práce: Veronika Badinová

Bibliografický záznam: BADINOVÁ, Veronika. Politické změny v meziválečném období a jejich odraz v české literatuře: Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra občanské výchovy, 2013. 56 l., 7 l. příl. Vedoucí bakalářské práce doc. PhDr. Marta Goňcová, CSc.

Anotace: Bakalářská práce „Politické změny v meziválečném období a jejich odraz v české literatuře“ pojednává o konkrétních politických krocích československé vlády v letech 19181938. Práce se věnuje podobě kultury v meziválečném období, reakcím literatury na politické události. Zabývá se odrazem politické situace a dobové atmosféry v proletářské literatuře, protifašistické a protiválečné tvorbě Karla Čapka. Práce také představuje ohlas Mnichovské dohody ve sbírkách Františka Halase a Vladimíra Holana a protifašistickou dramatickou tvorbou Jiřího Voskovce a Jana Wericha

Annotation: Bachelor thesis „Political changes in period between wars and their reflection in Czech literature“ deals with specific political steps of Czechoslovakia’s government in 1918-1938. The thesis applies cultural form in inter-war period, literature reactions on political events. It deals with the reflection of political situation and period atmosphere in proletarian literature, Karel Čapek’s antifascist and antiwar production. The thesis introduces response of Munich Pact in collections of poems of František Halas and Vladimír Holan and antifascist drama of Jiří Voskovec and Jan Werich, too.

Klíčová slova: Československo, meziválečné období, politika, kultura, literatura, Karel Čapek, Osvobozené divadlo

Keywords: Czechoslovakia, inter-war period, politics, culture, literature, Karel Čapek, Freed theatre

1

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně, pouze s využitím pramenů uvedených v seznamu literatury

V Brně, dne ……………………….

Podpis studenta: …………………………

2

Poděkování Ráda bych touto cestou poděkovala doc. PhDr. Martě Goňcové, CSc. za odborné vedení, vstřícný přístup a pomoc při zpracování bakalářské práce.

3

Obsah: 1. Úvod .................................................................................................................. 6 2.Politické změny v meziválečném období........................................................... 8 2.1. Poválečná situace, vznik samostatného Československa................................................ 8 2.2. Formování dělnického hnutí v ČSR ................................................................................ 8 2.3. Revoluční krize 1920 ...................................................................................................... 9 2.4. ČSR a zahraniční politika v letech 1921-1923.............................................................. 10 2.5. Vládní krize let 1925-1926............................................................................................ 11 2.6. Světová hospodářská krize ve 30. letech....................................................................... 12 2.7. Růst německého národního socialismu a fašismu v ČSR ............................................. 13 2.8. Vnitřní a zahraniční politika ČSR v letech 1932-1934 ................................................. 14 2.9. Parlamentní a prezidentské volby 1935 ........................................................................ 15 2.10. Postavení a aktivita SdP .............................................................................................. 16 2.11. Rostoucí německá agrese ............................................................................................ 18 2.12. Spolupráce Německa s Anglií a Francií ...................................................................... 19 2.13. Hitlerovo memorandum a Mnichovská dohoda .......................................................... 20

3. Česká kultura meziválečného období.............................................................. 22 3.1. Zlatá léta české kultury ................................................................................................. 22 3.1.1. Školství, věda a výzkum, sport ........................................................................................... 22 3.1.2. Divadlo a hudba.................................................................................................................. 23 3.1.3. Architektura, sochařství, malířství...................................................................................... 24

3.2. Postavení české kultury v politické situaci 30. let ........................................................ 26 3.2.1. Levá fronta.......................................................................................................................... 26 3.2.2. Reakce na události v Německu a ve Španělsku.................................................................. 27

4. Reakce české literatury na politické události.................................................. 30 4.1. Proletářská literatura ..................................................................................................... 30 4.2. Karel Čapek v boji za mír ............................................................................................. 31 4.2.1. R.U.R. ................................................................................................................................. 32 4.2.2. Továrna na Absolutno a Krakatit........................................................................................ 33 4.2.3. Válka s Mloky .................................................................................................................... 34 4.2.4. Bílá nemoc.......................................................................................................................... 36 4.2.5. Matka .................................................................................................................................. 38

4

4.2.6. Čapkova politická angažovanost ........................................................................................ 39

4.3. Mnichovská dohoda v poezii konce 30. let ................................................................... 40 4.3.1. Torzo naděje Františka Halase............................................................................................ 40 4.3.2. Září 1938 Vladimíra Holana............................................................................................... 41

5. Protifašistická dramatická tvorba Osvobozeného divadla .............................. 43 5.1. Osel a stín ...................................................................................................................... 43 5.2. Kat a blázen ................................................................................................................... 44 5.3. Rub a líc ........................................................................................................................ 46 5.4. Těžká Barbora ............................................................................................................... 48 5.5. Pěst na oko aneb Caesorovo finále................................................................................ 49

6. Závěr................................................................................................................ 52 7. Literatura ......................................................................................................... 54 8. Seznam příloh.................................................................................................. 56 9. Přílohy ............................................................................................................. 57

5

1. Úvod Bakalářská práce se věnuje problematice politického vývoje po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 až po konec září 1938, kdy byla evropskými mocnostmi podepsána Mnichovská dohoda a pod správu Německa se tak dostalo pohraničí Československa. Tematika historického vývoje a především tedy jednání vnitřní i zahraniční politiky ČSR, v mnohém spíše politiky ústupků, a zároveň agresivní politické kroky nacistického souseda, jsou důležitou součástí jak výuky dějepisu, tak společenských věd. Avšak nejen političtí činitelé zasahovali do dění v československém státě. Kromě zpravodajství v podobě rozhlasu či tisku, informovali o stavu situace v ČSR i ve zbytku Evropy především osobnosti kultury a literatury. V této bakalářské práci si představíme zejména ofenzivní funkci české kultury, s důrazem na českou literaturu a dramatiku meziválečného období jako prostředku boje proti intervencím fašistické a nacistické ideologie do

střední

Evropy,

s přihlédnutím

na reakce kulturních

a literárních

osobností

např. na občanskou válku ve Španělsku. Stejné snahy jako v českém prostředí můžeme najít také v literatuře slovenské či německé. Němečtí autoři byli také pro svůj odpor k nacismu nuceni ve 30. letech opustit Hitlerovu říši a emigrovat do Ameriky či Švýcarska, jako např. spisovatel historických románů Lion Feuchtwanger nebo Stefan Zweig, který v exilu neunesl tíživost situace a spáchal sebevraždu. Někteří hledali první útočiště právě v Československé republice, kde se jim po útěku dařilo i publikovat. Nejvýznamnějším je pravděpodobně Klaus Mann, autor kritického románu, jenž ostře útočí na prospěchářství přívrženců nacismu a vůbec na celou nesmyslnou mašinerii vyvražďování nepohodlných lidí, vydaného pod názvem Mefisto. Jedním z dalších odpůrců německého nacismu byl i Rakušan žijící v Praze a řadící se mezi autory pražské-německé literatury Robert Musil. Ostatně na konci 30. let nesměla většina pražských-německých spisovatelů pro svůj židovský původ publikovat. Přestože byl v letech 1918-1938 (a dlouhá léta poté) spojen český národ s národem slovenským, tato práce se zabývá pouze českou kulturou a literaturou. Bylo by rozhodně zajímavé prozkoumat také vliv slovenských osobností na celorepublikovou obranu demokracie, bohužel vzhledem k rozsahu práce se nelze věnovat podrobně ani všem aspektům české literatury. Alespoň za zmínku však stojí protifašistická poezie Jána Jesenského, politická angažovanost básníka, žurnalisty a člena Levé fronty Laca Novomeského, který

6

společně s Ladislavem Holdošem přinesl podrobné reportáže ze španělské občanské války, či publicistika Vladimíra Clementise nebo Jána Poničana. Bakalářská práce se snaží nalézt konkrétní případy interakce politiky a literatury, popř. kultury a dokázat, že stejně jako svou legislativou může politika ovlivňovat literaturu, může i literatura svými vlastními prostředky a nástroji masově ovlivňovat politiku. Ponejvíce se budeme věnovat přednímu českému zastánci demokracie, blízkému příteli prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, Karlu Čapkovi. Jako samostatná kapitola je zde uvedena a analyzována protifašistická dramatická tvorba Osvobozeného divadla, respektive tedy tvorba dramatiků Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Do této práce je zařazena zcela přirozeně, protože naplňuje danou tematiku a aktivně reaguje na politické události meziválečného období. Není na ni pohlíženo jako na tvorbu předně divadelní, jelikož k rozboru dochází na základě vydaných dramatických textů, tudíž konkrétních literárních děl.

7

2.Politické změny v meziválečném období

2.1. Poválečná situace, vznik samostatného Československa Na konci první světové války došlo k rozpadu císařského Německa a rakouskouherské habsburské monarchie. 28. října byla v Praze vyhlášena samostatná Československá republika, přestože válka dosud neskončila. Až 3. listopadu přijalo kapitulaci Rakousko a 11. listopadu konečně i Německo. Udržení existence nově vzniklého Československa a další rozvoj republiky měl na starosti Národní výbor, v jehož čele stanula pětice hlavních osobností převratu – Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár. Národní výbor přebral administrativní systém od habsburské monarchie, vydal sedmnáct dekretů a nakonec přijal prozatímní ústavu. 14. listopadu 1918 se konalo první zasedání Národního shromáždění, kde bylo ústy Karla Kramáře oficiálně vyhlášeno sesazení Habsburků a Československo prohlášeno republikou. Prezidentem nového státu se stal Tomáš Garrigue Masaryk, Karel Kramář předsedou vlády. Jako jedny z prvních musela Kramářova vláda řešit problémy východoslovenského separatistického hnutí a snahy připojit Slovensko k Maďarsku, dále stála v opozici německým pohraničním provinciím v Československu, které zprvu žádaly samosprávu a později připojení k Rakousku. V tomto ohledu se projevoval záměr Ebertovy vlády v Německu spojit Německo s Rakouskem a pohraničními oblastmi Československa a dát tak možnost vzniku velkému německému státu.

2.2. Formování dělnického hnutí v ČSR V obecních volbách 15. června 1919 zvítězila sociální demokracie v čele s Vlastimilem Tusarem. Dosavadní vláda padla a nahradila ji koalice sociálně demokratické a agrární strany, za plné podpory prezidenta republiky T. G. Masaryka. Program Tusarovy vlády se vyjadřoval k stále více žádané socializaci jako k jednomu ze svých cílů, jehož však nebude dosahováno radikálními postupy. Tusar kladl důraz především na oslabení sílícího revolučního dělnického hnutí. Poté, co Tusar souhlasil s Kramářovým rozhodnutím vyslat československé legie do boje proti Rudé armádě, a po neúspěchu se od této akce distancoval, prohloubily se názorové rozdíly v rámci strany. Prostor se tak dostal jedné části levicové strany, která

8

představila svůj požadavek ke vzniku rad, jež by měly zastupovat zájmy dělnictva v celé republice. 7. prosince 1919 se ustanovila samostatná skupina nesoucí název marxistická levice, jejíž evidentní snahou bylo dosažení socialistické revoluce. Popularita u veřejnosti byla potvrzena v parlamentních volbách v roce 1920, kdy opět zvítězila sociální demokracie, tentokráte však ve smyslu marxistické levice a revolučního hnutí.

2.3. Revoluční krize 1920 Prvotní Masarykův záměr vytvořit spojenectví pěti států – Československa, Polska, Rumunska, Jugoslávie a Řecka se neuskutečnil. Namísto toho vzniklo užší uskupení, které vešlo do dějin jako tzv. Malá dohoda – spolupráce Československa, Rumunska a Jugoslávie. Následně byly také nevázány mírové vztahy mezi Československem a Rakouskem, později i Německem. Kritickou zůstávala situace v Polsku a Maďarsku. Zároveň se začaly projevovat snahy o navrácení mocenských poměrů, jaké byly nastoleny v období před válkou. V roce 1920 se tak dostává Versailleský systém do rozporu jak se socialistickým hnutím, tak s monarchistickým. Cílem kritiky se pro svou úzkou spolupráci s Francií a podporu Versailleské mírové smlouvy stává i Československo. Vše je vyhroceno vpádem polské armády pod vedením francouzských generálů do Ruska. Po začátečních úspěších však musela polská vojska ustoupit Rudé armádě. Těmito událostmi bylo značně ovlivněno levicové hnutí v Československu, které se po květnových parlamentních volbách vcelku uklidnilo. I tentokráte stanul v čele vlády Vlastimil Tusar. Proti jeho programu ale vystoupila velká část sociálních demokratů (tzv. marxistická levice) s prohlášením o odsouzení politiky vlastní strany. Tímto krokem dali opět průchod revolučním snahám. Revoluční hnutí vyvrcholilo v létě roku 1920, kdy stále rostly počty stávkujících, docházelo k otevřeným konfliktům a sabotážím (především na území Slovenska a Podkarpatské Rusi). Postupně se hnutí rozšiřovalo až na mezinárodní úroveň, když začalo spolupracovat s Polskem a Ruskem. Tusarova vláda nejdříve vyslala vojenské oddíly na československo-polské hranice, hranice následně zcela uzavřela, izolovala jednotlivá centra hnutí v českých zemích, na Slovensku a Podkarpatské Rusi, přičemž na území Slovenska a Podkarpatské Rusi vyhlásila stanné právo. Těmito a dalšími kroky se podařilo vládě oslabit revoluční hnutí v celé republice. „Současně Československo jako jeden z prvních kapitalistických států zahájilo jednání se sovětskou vládou v Rusku a právě v létě 1920 přijel do Československa první oficiální

9

zástupce sovětské vlády. Československá vláda vyhlásila také 9. srpna oficiálně neutralitu v polsko-ruském konfliktu. V polovině srpna došlo však k zásadnímu zlomu celé mezinárodní situace. V rozhodující bitvě o Varšavu, která probíhala ve dnech 15.-19. srpna, byla Rudá armáda poražena a nucena ustoupit z polského území.“1 14. září 1920 podala Tusarova vláda demisi. Hned druhý den jmenoval prezident T. G. Masaryk vládu novou, do jejíhož čela postavil Jana Černého. Vláda byla tvořena tzv. Pětkou – zástupci pěti hlavních politických stran – Švehla, Rašín, Bechyně, Stříbrný a Šrámek. Černého vláda vzápětí získala podporu českých, slovenských i německých politických stran a mohla tak vejít do ostrého boje proti revolučnímu hnutí a marxistické levici. Na základě rozhodnutí soudu musela sociální demokracie vyklidit prostory Lidového domu, kde do té doby sídlila. Se souhlasem předsedy Černého i prezidenta Masaryka pak tento dům obsadil pražský policejní ředitel Bienert s četnictvem .To vyvolalo silný odpor dělnictva, který se rozhodl bránit majetek strany. 10. prosince 1920 vyhlásil výkonný výbor Československé sociálně demokratické strany dělnické (jakou se prohlásili na 13. sjezdu strany) generální stávku. Na to okamžitě reagoval téměř milion dělníků, jenž se zapojil do stávky. V Kladně byl pod vedením Antonína Zápotockého vytvořen Ústřední revoluční výbor, který obsadil i prezidentský zámek v Lánech. Celé toto jednání však nebylo dostatečně promyšleno, lze říci, že to byla jen obrana před útokem buržoazie. I z tohoto důvodu odvolal výkonný výbor strany stávku po pouhých pěti dnech od jejího vypuknutí. Přestože boje na Slovensku a Podkarpatské Rusi i nadále pokračovaly, dělníci byli poraženi.

2.4. ČSR a zahraniční politika v letech 1921-1923 Černého vláda ihned po ukončení stávky nastolila tvrdé sankce účastníkům odboje. Mnozí z nich byli odsouzeni pro velezradu a uvězněni. To rozpoutalo vlnu nesouhlasu. Zároveň

vláda odsouhlasila množství

zákonů,

které omezovaly dělnickou

třídu,

ale postihovaly i vrstvy buržoazie. Nebyla tedy v pozici udržet si i nadále svoji autoritu. 26. září 1921 byla vytvořena nová vláda s předsedou Edvardem Benešem. Ten měl tak možnost upevnit svoje postavení i v rámci vnitřní politiky (nejen zahraniční, jejímž byl ministrem). V nastolené situaci se projevoval zájem T. G. Masaryka o Benešovo budoucí prezidentství. 1

KVAČEK, R., OLIVOVÁ, V. Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1967. s. 82.

10

Pozice Československa v mezinárodní politice stoupla na prestiži poté, co se zapojila do zmaření snah Karla Habsburského přivést Maďarsko zpět k monarchii. V květnu 1922 však opět klesla, když byla na janovské konferenci prezentována odlišná politika Anglie a Francie. Z těchto důvodů se Beneš rozhodl znovu upevnit postavení Československa podepsáním československo-sovětské prozatímní obchodní smlouvy. Benešův krok ale narazil na silný odpor Kramářovy národně demokratické strany a nebyl podpořen ani v parlamentu. Edvard Beneš byl po svém neúspěchu nucen v říjnu roku 1922 vládu rozpustit a na jeho místo byl dosazen Antonín Švehla. Do vedoucí pozice se tak dostala jeho agrární strana, která v ní setrvala až do okupace. Československo bylo i nadále pod vlivem Francie, především po podpisu nové československo-francouzské smlouvy. Ovšem Francie na základě porážky v rúrské krizi (kdy obsadila německé Porúří s úmyslem hospodářsky i politicky ovládnout Německo) přestala být hegemonem Evropy. Zároveň se v Evropě začal projevovat nový proud extrémně pravicového hnutí – fašismus. Tato ideologie jako první ovládla Itálii, kde se v říjnu roku 1922 dostal k moci fašistický vůdce Benito Mussolini, následován v roce 1923 Cankovou diktaturou v Bulharsku. Odtud se v menší či větší míře šířil fašismus po celé Evropě. Během roku 1923 se začala prosazovat také Německá nacionálně socialistická strana (DNSAP). Do čela hnutí za spojení všech Němců ve společném státě se postupně dostávala skupina kolem Adolfa Hitlera. V celém hnutí byla zapojena taktéž Nacionálně socialistická strana Československa, jejíž člen Rudolf Jung byl považován za ideového vůdce tohoto hnutí. Vše bylo zmařeno neúspěšným pučem, o který se Hitler pokusil v listopadu 1923 v Mnichově.

2.5. Vládní krize let 1925-1926 Německo postupně sílilo zejména ekonomicky na základě Dawesova plánu. Jeho produkty se dostaly na středoevropské i balkánské trhy. Značně tak omezilo rozvoj hospodářství Československa. Německo k sobě přitáhlo také politickou pozornost, a to především Rakouska, Jugoslávie a Rumunska. V tomto ohledu ani československá buržoazie nezůstávala pozadu. V letech 1924-1925 se začal stupňovat odpor obyvatelstva vůči zdražování základních potravin a snižování mezd, jenž vyústil v následných demonstracích. Proto se agrární strana zaměřovala na spolupráci s průmyslovými státy – Rakouskem a Německem. Přestože ve volbách v listopadu roku 1925 zvítězila strana agrární, ani ne po půl roce byla nahrazena novou vládou. „Stejně tak, jako když se na podzim roku 1920 rozhodovalo

11

o dalším vývoji republiky, došlo i nyní v roce 1926 k vytvoření neparlamentní úřednické vlády, v jejímž čele stál opět Jan Černý. Jejím cílem bylo vyřešit vnitropolitickou krizi a vytvořit novou vládu.“2 V průběhu roku se politické strany v Československu rozdělily do několika proudů (dle Kvačka – revoluční, demokratický, agrárně-klerikální a fašistický3), které mezi sebou vzájemně bojovaly. Po odmítnutí členství ve vládě Komunistickou stranou bylo nutno zaplnit volná místa členy jiných organizací typu Československá obec sokolská apod. Nebylo sice dosaženo původních úmyslů, ale alespoň byly izolovány fašistické strany a bylo zabráněno fašistickému převratu. 12. října 1926 podala dočasná Černého vláda demisi a předsednictví se opět ujal Antonín Švehla a tzv. panská koalice, do opozice se postavila KSČ. Ostatně snaha o rozpuštění Komunistické strany se stala společně s bojem proti dělnickému hnutí jedním z hlavních cílů nové vlády.

2.6. Světová hospodářská krize ve 30. letech Po volbách v roce 1929 se politická situace v Československu poněkud uklidnila. Do čela byl tentokrát dosazen František Udržal a největší část vládního resortu tvořili především zástupci agrárně-klerikálního proudu. V tomto období byl posílen demokratický charakter státu a uznání svého postavení se dočkal i prezident republiky. Relativně klidné vody však rozvířilo 24. října 1929 oznámení o pádu newyorské burzy. Celý svět se tak ze dne na den propadl do hluboké hospodářské krize, která byla automaticky doprovázena problémy sociálními a politickými. Velmoci kontinentální Evropy začaly okamžitě jednat o nastolení nového řádu. Jako první přišel se svým návrhem na vytvoření Evropské federální unie francouzský premiér Aristide Briand s úmyslem zavedení společného evropského trhu. Tento pokus se však setkal s vlnou kritiky Anglie a Německa. Německo na něj ale v roce 1931 reagovalo návrhem německo-rakouské celní unie, která by se později rozšířila o další státy – Maďarsko, Jugoslávii, Rumunsko, jednalo se i s Československem, jenž se proti tomuto záměru společně s Francií ohradilo a Německo s Rakouskem bylo nuceno společnou dohodu odvolat. Vzápětí se ozvala opět Francie s plánem premiéra André Tardieua o hospodářském uskupení

2

KVAČEK, R., OLIVOVÁ, V. Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1967. s. 135. 3 Tamtéž.

12

Československa, Maďarska, Rumunska, Rakouska a Jugoslávie pod taktovkou Francie, a opět neúspěšně. Završil to v březnu 1933 návrh Paktu čtyř, v němž Itálie prezentovala svoji ideu spojenectví čtyř hlavních evropských mocností – Itálie, Francie, Německa, Anglie. Ani tento návrh nebyl přijat. Přes všechny snahy rozbít tzv. Malou dohodu, bylo dosaženo pravého opaku. Státy Malé dohody se rozhodly o společnou správu, organizaci a zahraniční politiku. Toto rozhodnutí bylo zpečetěno podpisem Organizačního paktu Malé dohody v Ženevě v roce 1933. Jako první zasáhla světová hospodářská krize především československé zemědělství. Následně těžký, a především lehký průmysl (textilní, kožedělný, sklářský apod.) zaměřený v Československu zejména na export. Československý zahraniční obchod v podstatě stagnoval. Trh začaly zabírat produkty německé výroby, mnohá průmyslová odvětví v Československu se proto už nepodařilo obnovit. S krizí hospodářskou byla automaticky spjata také krize finanční, jež vedla k sociálnímu úpadku. Stále rostoucí nezaměstnanost prohlubovala národní depresi. Čím dál častěji vedla tato deprese občany k stávkám, demonstracím a krvavým střetům s policií.

2.7. Růst německého národního socialismu a fašismu v ČSR Společně s hospodářskou krizí se stále více projevoval rozmáhající se vliv nacionalismu v různých podobách. Hlavou byla Německá nacionálně socialistická strana (DNSAP) ovlivňující především severní oblasti Československa, které jednak upadaly do hlubší krize z důvodu koncentrace lehkého průmyslu v této části země, jenž jak víme utrpěl ve třicátých letech nejtvrdší ránu, jednak zde převažovalo německé obyvatelstvo zdržující se u hranic. V roce 1930, po vítězství v parlamentních volbách, se již rýsovaly úmysly NSDAP (politická strana Německa) o převrat, snahy rozvrátit Československo a zbudovat společně s Rakouskem novou říši. Strana v následujícím roce začala pracovat na realizaci svého záměru především založením polovojenské organizace Volkssportverband a snahou přetáhnout na svoji stranu mladou německou inteligenci. V československém politickém prostředí se uskupila extrémní fašistická hnutí, jedno z nich se roku 1929 účastnilo parlamentních voleb jako Liga proti vázaným kandidátkám. Postavila se do opozice Masarykovi a Benešovi a jejich zahraniční politice, žádala spolupráci s fašistickou Itálií. Liga pod vedením Gajdy, Stříbrného a Perglera na podzim roku 1930 také

13

zorganizovala v Praze vlasteneckou protiněmeckou demonstraci, při níž se zaútočilo na některé německé budovy, za účelem napadnout Benešovu strategii vnitřní spolupráce s německými aktivistickými stranami. Na začátku roku 1931 byla na popud Udržalovy vlády Liga proti vázaným kandidátkám rozpuštěna, Gajdovi a Perglerovi byl odebrán poslanecký mandát a Stříbrnému poslanecká imunita. Československá vláda se mimoto potýkala s rostoucími politickými a sociálními spory mezi českými zeměmi a Slovenskem. Nezaměstnanost na Slovensku se prudce zvyšovala, situace se zdála bezvýchodnou. Vytvořilo se tak prostředí vhodné pro prosazení zájmů slovenské buržoazie, zejména prostřednictvím Hlinkovy ľudové strany. Ta se spojila se Slovenskou národní stranou a na společném shromáždění v roce 1932 představily jako svůj cíl boj za autonomii Slovenska. Přesto i nadále zůstával úhlavním nepřítelem Československa německý nacionalismus. Úřady se postavily na odpor s řadou zákazů a vyhlášek. Vyvrcholením byl proces s hlavními představiteli organizace Volkssportverband, obviněných a odsouzených z přípravy sabotáže proti Československu. „Brněnský Vokssport-proces měl mimořádný význam, který přesahoval hranice Československa. Byl to první proces proti německému nacismu vůbec, na kterém byly odhaleny a prokázány záměry a cíle Hitlerova hnutí a poprvé na základě konkrétního usvědčujícího materiálu byla evropská veřejnost upozorněna na nebezpečí, které narůstalo ve střední Evropě.“4

2.8. Vnitřní a zahraniční politika ČSR v letech 1932-1934 V říjnu roku 1932 se rozpadla Udržalova vláda. Její struktura se však téměř nezměnila a novým ministerským předsedou se stal Jan Malypetr. Vláda odsouhlasila množství zákonů omezujících demokracii – např. tiskový zákon, nově doplněný zákon na ochranu státu, zákon o stíhání protistátní činnosti, zákon o rozpouštění politických stran apod. Zároveň se Malypetr snažil prosadit možnost zasahování státu do ekonomiky, což se mu i podařilo. Přijetí těchto zákonů vyvolalo kritické vztahy mezi vládou a Komunistickou stranou Československa, která zahájila boj proti vnitřnímu i mezinárodnímu fašismu a Malypetrovu vládu označila za fašistickou. Na snahy komunistů vyhlásit socialistickou revoluci reagovala vláda tvrdými perzekucemi a cenzurou stranického tisku. Během květnových prezidentských

4

KVAČEK, R., OLIVOVÁ, V. Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1967. s. 187.

14

voleb v roce 1934 byly dokonce vydány zatykače na čtyři hlavní komunistické poslance. Ti zabránili zatčení přechodem do ilegality a emigrací do Sovětského svazu. V rámci mezinárodních vztahů se stupňovalo nebezpečí ze strany Německa, především poté, co v roce 1933 vystoupilo ze Společnosti národů a začalo se orientovat na narušení Versailleského systému. Cílem bylo uzavřít mírové smlouvy s okolními zeměmi a vytvořit tak zdání přátelských vztahů, ve skutečnosti ale oslabit jednotlivé státy. Jediným úspěchem této německé zahraniční politiky bylo uzavření německo-polské smlouvy v roce 1933. Následkem byla zostřená pozornost Francie a Sovětského svazu, kteří spolu v letech 1934-1935 navázali blízký kontakt a rozhodli se čelit jednak nacistickému Německu (kde se po smrti prezidenta Hindenburga v srpnu roku 1934 stal říšským kancléřem Adolf Hitler), jednak fašistickému bloku Itálie, Maďarska a Rakouska, jež společně podepsali tzv. římské protokoly. Když Hitler v březnu 1935 vyhlásil zbrojení armády, uzavřeli mezi sebou francouzsko-sovětskou

smlouvu

o

vzájemné

pomoci,

k níž

dopomohla

iniciativa

československé a rumunské zahraniční politiky. Československo vzápětí podepsalo se Sovětským svazem spojeneckou smlouvu. Aktivitou Edvarda Beneše byl Sovětský svaz přijat i do Společnosti národů. Československo si upevnilo politickou pozici v Evropě, čímž se však nezavděčilo Adolfu Hitlerovi, který proti němu zahájil okamžitou kampaň. V roce 1934 vystoupila z vlády národně demokratická strana. Dostal se tak prostor znovu posílit fašistické hnutí. Vznikla nová strana Národní sjednocení pod vedením Karla Kramáře, jejímž cílem bylo zrušit demokratické ustanovení Československa a vytvořit fašistickou diktaturu. Zahraniční politika se měla orientovat především na okolní fašistické státy v čele s Mussoliniho Itálií. Téhož roku se v Československu vzedmula vlna nenávisti vůči fašistickým hnutím. Republika začala aktivně pomáhat emigrantům z Německa, ať už demokratickým nebo socialistickým, a později také komunistům prchajícím z Rakouska. Přítomnost emigrantů v zemi nebo nacistické krvavé útoky jen prohlubovaly antifašistický odpor mnoha skupin.

2.9. Parlamentní a prezidentské volby 1935 Parlamentní volby v roce 1935 vystavěly v podstatě stejnou vládu jaká byla doposud. Ve vedení stanul stávající premiér Jan Malypetr. Nedlouho po volbách se však struktura začala měnit. Smrt předsedy agrární strany Bradáče způsobila přesunutí orientace strany více

15

doprava, když byl na jeho místo dosazen Rudolf Beran. Ihned byl odvolán také předseda vlády, kterého nahradil agrárník Milan Hodža. Díky tomu postupovala spolupráce agrární strany s nově vzniklou Henleinovou Sudetoněmeckou stranou (SdP), jež v sobě soustředila členy zrušené Německé nacionálně socialistické strany (DNSAP), rozbila německé aktivistické strany a udržovala blízké vztahy s Hitlerem a NSDAP. Přes snahu agrární strany přesvědčit T.G. Masaryka aby se zdržel v prezidentském křesle, oznámil Masaryk 14. prosince 1935 oficiálně svoji abdikaci a na místo prezidenta republiky navrhl, dle očekávání, Edvarda Beneše. S tím se ovšem agrární strana nemohla smířit a jako opozičního kandidáta představila univerzitního profesora Bohumila Němce. Politická scéna se v rámci podpory jednotlivých kandidátů rozdělila na poloviny – pravice stála za Němcem a levice za Benešem. Mezi nimi pak propukl boj jak o nového prezidenta, tak o vnitřní a zahraniční proud československé politiky. Po řadě schůzí a jednání se Hlinkova ľudová strana a nakonec i sama agrární strana rozhodla nepodporovat dále Němce, jenž na to konto odvolal 17. prosince svoji kandidaturu. 18. prosince 1935 byl zvolen novým prezidentem Edvard Beneš. Československo si tak udrželo svůj demokratický ráz. První kroky, které Beneš na postu prezidenta učinil, směřovaly k rozkladu Henleinovy strany (SdP), dále odsouhlasil Hodžovu vládu a Hodžu jmenoval na místo ministra zahraničních věcí. Hned v únoru 1936 jej ale nahradil Karel Krofta, který předtím působil jako československý velvyslanec v Berlíně a ve Vídni, a který byl zároveň Benešovým stoupencem. Nadále tak zůstávala zahraniční politika pod Benešovým přímým vlivem.

2.10. Postavení a aktivita SdP 7. března 1936 obsadila nacistická vojska Porýní a tím oficiálně napadla Locarnskou úmluvu z roku 1925. Hlavním argumentem Německu sloužila francouzsko-československosovětská smlouva, která byla v rozporu s tzv. Locarnem uzavřena bez souhlasu Německa. Sovětský svaz se rozhodl podpořit Francii v případě napadení Německa. K němu se následně připojilo Československo i Polsko. Francie však odmítla a místo toho uzavřela 18. března s Anglií tzv. White paper. Souhlasila s anglickou zahraniční politikou směřující k usmíření. Jakmile se Německo ujistilo, že mu nehrozí nebezpečí ani od Francie, ani od Anglie, obrátilo svoji pozornost zpět ke střední a východní Evropě. Odrazilo vliv Itálie a 11. července 1936 podepsalo (se souhlasem Mussoliniho) s Rakouskem smlouvu, jež se stala základem

16

budoucího spojení. Následné říjnové vyrovnání německo-italských vztahů (vznik osy BerlínŘím) vedlo k rozpadu Malé dohody. Nejdříve vystoupila Jugoslávie, která začala jednat s Itálii a později s Německem, po ní Rumunsko, jenž navázalo spolupráci s Polskem a Německem. Zahraniční politika vedla také k zásahům do politiky vnitřní. V tomto ohledu se jednalo především o udržení existence Henleinovy SdP, která trpěla stranickou krizí (Kameradschaftsbund versus nacističtí stoupenci). Jako první se zapojila Anglie, jež se obávala, že by se do čela strany mohla dostat osoba mnohem radikálnějšího smýšlení. Proto anglický ministr zahraničí Eden oslovil československého velvyslance Jana Masaryka při jeho návštěvě Londýna a snažil se ho přesvědčit o odvolání opatření proti sudetoněmecké straně. Vzápětí nabídli němečtí nacisté Henleinovi dohodu. Měl opustit pozici hájící Kameradschaftsbund za cenu podpory a uznání veřejných nacistických kruhů Německa. Henlein souhlasil a jeho strana se tak stala hlavním spojencem Hitlera v Československu. Henlein okamžitě vystoupil s požadavky teritoriální autonomie, uznání německé menšiny za druhý státní národ, práva hlásit se k německému národu a vyhlášení nových parlamentních voleb. Za tyto požadavky se postavil sám Hitler ve snaze bránit německý národ. Ve skutečnosti šlo pouze o jakousi masku před veřejností a získání plné podpory okolních států vůči Československu. S prvními návrhy jak se vypořádat s německou národní menšinou přišla Komunistická strana. Na ni navázala Hodžova vláda, která se rozhodla spolupracovat s německými aktivistickými stranami – křesťansko-sociální, sociálně-demokratickou a agrární, které podaly vlastní návrhy na vyrovnání v tzv. pamětním spisu. Proti tomu však ostře vystoupila SdP s jasným záměrem ovládnout německé obyvatelstvo v ČSR a vytvořit společnou politiku s Německem. Vyústěním bylo podání demise Hodžovou vládou, jež byla zanedlouho opět obnovena, ovšem se značným posunem doprava. Cílem nově navázaných jednání s Henleinovou SdP a Hlinkovou ľudovou stranou bylo vytvoření pravicového bloku a ovládnutí vnitřní politiky. Kroky SdP však tuto ideu zničily. Zároveň se proti těmto třem stranám otevřeně postavila Komunistická strana, jež zahájila boj vůči pravicovým hnutím v československé politice. Výsledkem všech těchto snah bylo posílení pozice skupiny demokratů kolem prezidenta Beneše.

17

2.11. Rostoucí německá agrese 11. března 1938 německá armáda obsadila Rakousko a oficiálně ho připojila k německé říši. Německo ujistilo ostatní evropské státy, že spojení bylo žádoucí. Jako důkaz jim byla německo-rakouská smlouva z roku 1936. Druhým sousedním státem, který se stal terčem Německa bylo Československo. Sovětský svaz se vyjádřil v jeho prospěch a potvrdil Československu poskytnutí pomoci v případě napadení. Dokonce i Francie se po vzoru SSSR rozhodla pro podporu Československa vycházející z československo-francouzské smlouvy. V dubnu 1938 ovšem padla Blumova vláda ve Francii a byla nahrazena pravicovou opozicí – Daladierem a Bonnetem. Nová vláda nebyla ochotna vstupovat do konfliktu, začala jednat s Anglií a výsledkem bylo odmítnutí Anglie a Francie pomoci při ohrožení Československu. ČSR se dostalo pouze tlaku ze stran obou zemí k ustoupení SdP a přistoupení na jejich požadavky, které Konrád Henlein představil na karlovarském sjezdu strany 24. dubna 1938, a které byly záměrně sestaveny tak, aby byly pro československou vládu nepřijatelné. Již v březnu se zahraniční situace reflektovala do vnitřního stavu politiky. Z vládní koalice vystoupila postupně živnostenská strana, Svaz německých zemědělců a strana křesťansko-sociální. Všichni se následně připojili k SdP. „Proti Hodžově vládě se pak seskupila široká opoziční fronta v čele Henleinovou sudetoněmeckou stranou a Hlinkovou slovenskou ludovou stranou, k níž se přidaly i buržoazní skupiny maďarských stran, Svaz Poláků v Československu i ústřední národní rada podkarpatoruská v Užhorodě. Celá tato široká opoziční fronta žádala autonomii pro jednotlivé skupiny.“5 Došlo tak k postupnému vnitřnímu rozkladu republiky. Československá vláda se snažila alespoň částečně vyhovět SdP a na 22., 29. května a 12. června vyhlásila obecní volby. Zpravodajská služba ČSR získala informace, že na tyto dny Hitler vyvolal pohotovost jednotek SS a SA a německé vojsko se začalo přesouvat k československým hranicím. Reakcí vlády bylo svolání jednoho ročníku zálohy s příslušníky speciálních zbraní za účelem zvláštního cvičení, čímž byl přerušen Hitlerův plán na klidné a hladké obsazení Československa. Německé vojenské jednotky se stáhly zpět od hranic a Goebbels rozjel masovou kampaň, jejímž cílem bylo přesvědčit veřejnost i zástupce vlád Anglie a Francie o snaze ČSR vyvolat válečný konflikt. Německo vedlo řadu jednání s Anglií, kde dokazovalo, že k žádným pohybům německého vojska nedošlo, a že Československo uvedlo tuto nepravdivou 5

KVAČEK, R., OLIVOVÁ, V. Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1967. s. 265.

18

informaci pouze jako záminku k mobilizaci. V polovině července se tato situace opakovala znovu, ovšem bez reálné obranné aktivity ČSR. Jak už bylo řečeno, Francie a Anglie odmítaly Československo bránit, naopak se stávaly čím dál většími loutkami německé propagandy. Jediný, kdo se stále držel po boku Československa byl Sovětský svaz, který nadále ujišťoval vládu o své loajalitě k československo-sovětské smlouvě a označoval Německo za válečného agresora. Vůči těmto přátelským vztahům se stále ostřeji stavěla Anglie, jež vyvíjela tvrdý nátlak na československou vládu ohledně přijetí Henleinových požadavků, postoupení sudet Německu a vlastní neutrality. Vrcholem bylo přinucení prezidenta republiky Edvarda Beneše k žádosti o britského prostředníka komunikace jak mezi vládou a Henleinem, tak na úrovni mezinárodní komunikace mezi ČSR a Německem.

2.12. Spolupráce Německa s Anglií a Francií Koncem srpna 1938 začalo Německo pod záminkou vojenské přehlídky zbrojit a povolávat německé vojáky. Oficiální projevy Adolfa Hitlera útočily na odmítání československé vlády ustoupit požadavkům sudetoněmecké strany. Goebbelsova propaganda stavěla na týrání Němců v ČSR. Hitler se zároveň vyjádřil, že jestli se bude stávající situace dále prohlubovat, bude bránit německý národ v Sudetách i za cenu válečného konfliktu. S čím nepočítal byl nový postup Československa a jeho přijetí Henleinových návrhů, které učinilo na začátku září, během norimberského sjezdu NSDAP. Účelem bylo odvrácení podezření, že je ČSR původcem nepřátelských vztahů mezi Čechoslováky a Němci. Souhlasem s Henleinovými podmínkami také zabránilo Francii odstoupit od smlouvy. V daném období se začaly ozývat opoziční osobnosti vůči Chamberlainově, Daladierově a Bonnetově politice ústupků. Vyčkávaly však na stav situace po norimberském sjezdu. Hitler svou závěrečnou řečí vyvolal obrovskou davovou psychózu ve jménu německého národního vlastenectví ústící až k revolučním bouřím v pohraniční oblasti. Československá vláda na snahu o puč ihned reagovala vysláním velkého množství členů policie a četnictva do vzbouřených obcí a vyhlášením stanného práva v těchto regionech. „Ještě 13. září telegrafoval K. H. Frank své ultimativní požadavky československé vládě. Žádal o okamžité odvolání stanného práva, stažení policie, četnictva, vojska i všech dobrovolnických organizací. Vláda požadavky odmítla. A naopak vydala zatykač na Henleina,

19

K. H. Franka a další vůdce a prosadila úřední zákaz Sudetendeutsche Partei.“6 Následující den část SdP uprchla do Německa, část vyhlásila loajalitu k ČSR. Úloha prostředníka nedopadla dle představ anglické vlády. Proto se Chamberlaine rozhodl jednat s Hitlerem sám. Stalo se tak 15. září 1938 v Berchtesgadenu. I když lze říci, že k jednání v pravém slova smyslu nedošlo, neboť Vůdce oznámil Chamberlainovi, že dokud se nevyřeší československá otázka, nehodlá nic projednávat. Anglický premiér tedy svolal na 18. a 19. září do Londýna setkání s francouzskými zástupci – Daladierem a Bonnetem, na jehož programu bylo projednání kroků k přinucení Československa k postoupení Sudet Německu. Svoji žádost pak předali československé vládě s krajním termínem 21. září, do nějž má být anglickým a francouzským vládám předloženo rozhodnutí ČSR. Ta se rozmýšlela ve velice ztížených podmínkách, kdy zvláštní oddíly Freikorps ohrožovaly obyvatelstvo a vyvolávaly různá agresivní střetnutí

na hranicích s Německem. Stále však mělo

Československo potvrzenou spolupráci Sovětského svazu. Zároveň doporučil Churchill, jenž odjel do Paříže jednat s Daladierovou opozicí, prezidentu Benešovi odmítnutí anglickofrancouzského návrhu. Beneš dal na tuto radu za účelem získání času – doufal v převzetí moci ve Francii a Anglii opozicí. Když následně přišly demarše obou zemí s vyjádřením, že při vzniku konfliktu bude Československo označeno za agresora (tedy podle smluv Společnosti národů mu nebude moci přijít SSSR na pomoc) a podpora ani jedné z nich mu nebude nabídnuta, byl Beneš nucen svůj prvotní postoj přehodnotit. 21. září 1938 vláda oficiálně oznámila svoje stanovisko odstoupit z pohraničního území jak Francii a Anglii, tak československé veřejnosti. Ihned se zvedla vlna nevole československého lidu propukající v demonstracích v několika městech. Obyvatelstvo požadovalo okamžité odvolání kapitulace, obranu státu a demisi Hodžovy vlády. Stávající vláda skutečně padla a 22. září byla utvořena vláda nová v čele s generálem Janem Syrovým.

2.13. Hitlerovo memorandum a Mnichovská dohoda Dne 22. září 1938 se také sešel britský předseda vlády Chamberlain s Hitlerem v Godesbergu, kde mu předložil svůj návrh dalšího postupu. Hitler si však následující kroky představoval jinak. Zahájil jednání s Maďarskem a Polskem, které získal na svoji stranu 6

KVAČEK, R., OLIVOVÁ, V. Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1967. s. 295.

20

a vytvořil tzv. Hitlerovo memorandum, jenž přikazovalo další postoupení československého území Německu prostřednictvím plebiscitu. Text memoranda byl ovšem nejednoznačný a ČSR stavěl do bezbranné pozice. I z tohoto důvodu československá vláda Hitlerovy požadavky rázně odmítla. Na stranu Československa se obratem přiklonila anglická opozice, především labouristé, ale i konzervativci, francouzská vláda a samozřejmě SSSR. Taktéž, pod hrozbou Sovětského svazu, od svých stanovisek ustoupilo Polsko, následně se rozhodly podpořit ČSR i státy Malé dohody Rumunsko a Jugoslávie. Adolf Hitler na to reagoval okamžitou výhružkou a ultimátem, že pokud československá vláda nepřijme Hitlerovo memorandum do 28. září, zaútočí vojenskou silou. Prezident Beneš začal jednat. V případě napadení ČSR Německem měla být podána generálnímu sekretáři Společnosti národů žádost o vyhlášení Německa agresorem válečného konfliktu a otevřena tak brána k plnění československo-francouzské a československosovětské smlouvy. Politické kroky Československa se nelíbily Chamberlainově a Daladierově vládě, jež se bezpodmínečně chtěly udržet u moci. Stále se snažily vydat se cestou dohody s Německem i za cenu jakýchkoli ústupků ze strany ČSR. Britský premiér začal znovu jednat s Hitlerem, jehož psychickým nátlakem se nechal ovlivnit a 27. září pronesl v rozhlasu projev o nezúčastněnosti anglických vojsk v československo-německém konfliktu. Když pak Chamberlaine oznámil Hitlerovi, že je ochoten ihned jednat o postoupení československého pohraničí Německu, přičemž požádal o zprostředkovatele schůzky italského vůdce Mussoliniho, a francouzská vláda také podpořila zabrání Sudet, byl následný vývoj nevyhnutelný. Hitler se proto rozhodl odsunout datum potenciálního napadení ČSR o jeden den a svolal do Mnichova mezinárodní konferenci, které se měli účastnit zástupci Itálie, Francie, Anglie a Německa. 29. září 1938 se tak konala Mnichovská konference, na níž byl zpečetěn osud Československa. Po několikahodinovém jednání podepsali Adolf Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Édouard Daladier smlouvu, jež vešla do dějin pod názvem Mnichovská dohoda, v níž se rozhodlo o okamžitém obsazení pohraničních československých oblastí Německem, a to na základě Hitlerova godesberského memoranda.7 Následující den bylo usnesení konference oznámeno československému ministrovi zahraničích věcí Kamilu Kroftovi. Ten v poledne oznámil, že Československo akceptuje rozhodnutí obsaženo v Mnichovské dohodě a podvoluje se mnichovskému diktátu.

7

Srov. KVAČEK, R., OLIVOVÁ, V. Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1967. s. 324.

21

3. Česká kultura meziválečného období

3.1. Zlatá léta české kultury Prvních deset let existence samostatné Československé republiky se může pyšnit jak rozvojem v oblasti vědy a techniky, tak samozřejmě hojností tvůrčích počinů a uměleckých děl. V mnohém kultura navázala na dobu před první světovou válkou. Dále se rozšiřovaly umělecké směry. Stále se využívaly tradiční motivy, ovšem do výtvarnictví začaly pronikat nové prvky nebo docházelo k míšení stylů. Všechny vrstvy kulturní sféry musely nyní samy řešit otázku konkurenceschopnosti v prostředí Evropy nebo celého světa, aniž by jim jakkoli pomáhaly ústavy dřívější monarchie. Lze říci, že se této výzvy zhostily osobnosti kulturního života s velkou odhodlaností. 3.1.1. Školství, věda a výzkum, sport Již po vzniku nové republiky v roce 1918 se začalo pracovat na reformě školství. Ta přicházela postupně. Důležitým počinem bylo především odstranění církevního vlivu na státní školy, jak bylo uvedeno v tzv. Malém školském zákoně z roku 1922. Došlo také k rozšíření českých škol vůči německým, které odpovídalo národnostnímu rozčlenění. Stále bylo možno ukončovat povinnou osmiletou školní docházku i na školách obecných či měšťanských, nebo v nižších ročnících gymnázia. Konečně s přicházejícím rozvojem průmyslu a zemědělství bylo třeba lépe připravovat žáky a učně na budoucí povolání, zřizovány tedy byly nové učební obory na školách živnostenských, obchodních a v lidových hospodářských školách. I nadále však rovné možnosti studia byly omezovány sociálním postavením rodiny, jelikož jak střední, tak vysoké školství bylo placené. Přesto po první světové válce univerzit na území ČSR přibývalo. Ke Karlo-Ferdinandově univerzitě (v roce 1920 přejmenována na Karlovu univerzitu) a ČVUT v Praze a Brně se připojila Vysoká škola zvěrolékařská v Brně, brněnská univerzita a Vysoká škola zemědělská v Brně, dále byla založena univerzita v Bratislavě a později, v roce 1937, Slovenská vysoká škola technická v Košicích. Taktéž proběhlo počeštění několika vysokých škol, např. Baňské akademie v Příbrami nebo Akademie výtvarného umění v Praze. Jednou z funkcí univerzit byla jejich vědecká a výzkumná práce nebo spolupráce s vědeckými institucemi, ústavy, laboratořemi. Z nich měla ústřední post Česká akademie věd

22

a umění, jež se zaměřovala především na humanitní vědní obory. Technickým vědám se pak věnovali členové Masarykovy akademie práce. Přestože rozvoj vědy v československém prostředí nebyl zvlášť konzistentní, podařilo se několika vědcům dojít mezinárodního uznání. Z nich můžeme zmínit např. profesora Jaroslava Heyrovského s objevem polarografie nebo profesora Bedřicha Hrozného, jemuž se podařilo rozluštit starověký jazyk Chetitů. Obrovský význam pro šíření vzdělanosti mělo v roce 1919 vydání zákona o obecních knihovnách, díky němuž byla každá obec povinována zřídit vlastní veřejnou knihovnu. Kromě toho byla organizována řada komisí a sborů, které měly na starosti osvětovou činnost. Vznikalo také množství kulturních středisek, tělovýchovných organizací jako Sokol, Orel, Dělnické tělocvičné jednoty, Federace proletářské tělovýchovy, s nimiž byli spojeny masové akce typu sokolských a orelských sletů, dělnických olympiád nebo spartakiád. Oblíbené a hojně navštěvované byly i koncerty dechových kapel či představení ochotnických divadel.

3.1.2. Divadlo a hudba Profesionální divadlo v československém prostředí bylo reprezentováno zejména Národním divadlem v Praze, v němž Jaroslav Kvapil uplatňoval své impresionistické a symbolistické pojetí divadla, a Městským divadlem na Vinohradech, jež se pod taktovkou režiséra Karla Huga Hilara orientovalo na světové i české klasiky, přičemž nahlíželo na inscenace her z pohledu moderních expresivních směrů. S dalšími profesionálními divadly jsme se pak mohli setkat v Brně, Plzni a Kladně. Divadla byla převážně soukromá. Od roku 1920 byly přebírány budovy divadel z rukou Němců, a to např. Stavovské divadlo nebo divadla v Moravské Ostravě. Nově vznikaly také divadelní budovy, v nichž nesídlil stálý divadelní soubor, nýbrž byly určeny „kočovným“ divadelním společnostem. Již v první polovině 20. let se objevuje snaha vymanit se z dosavadních proudů divadelní tvorby a v československém kulturním prostředí se objevuje kabaret inspirovaný francouzskou tradicí pěstovanou od konce 19. století. Posud nejznámějším i dobově programově nejhodnotnějším byl kabaret Červená sedma, v níž působila řada významných autorů a herců jako Eduard Bass, Vlasta Burian, Ferenc Futurista, Saša Rašilov či Jaroslav Hašek. Dalším průlomem v divadelní tvorbě byl vznik avantgardního divadla a jeho první stálé scény – Osvobozeného divadla. Toto divadlo bylo založeno v roce 1925 z iniciativy Uměleckého svazu Devětsil. Jako první se do něj zaangažoval tehdejší student pražské Filozofické fakulty Jiří Frejka s přáteli. Jiří Frejka se později stal jedním z předních osobností

23

Osvobozeného divadla. Díky němu je také divadlo pojmenováno tak, jak je nám známé dodnes. Frejka sám se k názvu nechal inspirovat titulem publikace ruského režiséra Alexandra Tairova. Inscenace her byly ovlivňovány moderními směry – futurismem, dadaismem a později i poetismem. Uváděny byly hry G. Apollinaira, J. Cocteatua, A. Jarryho, F. T. Marinettiho, A. Bretona aj. a autorské divadelní hry. Důležitou událostí pro následný vývoj Osvobozeného divadla byl příchod herců Jiřího Voskovce a Jana Wericha, s nimiž se objevil na scéně i nový dramatický žánr, tzv. revue. Společně se skladatelem Jaroslavem Ježkem se dvojice dostala do okamžitého povědomí publika již svou první hrou Vest pocket revue. Dále tvůrci oslňovali hlediště svými komediálními výstupy, tanečními a především hudebními čísly, nesporně lákavými byly taktéž tzv. forbíny, improvizované dialogy Voskovce a Wericha, jež reagovaly na aktuální kulturní a politické záležitosti. V české hudbě i po válce převládal romantismus a západoevropský expresionismus. Hlavními představiteli starší generace byli Leoš Janáček, J. B. Foerster a Josef Suk. K nim můžeme přiřadit také profesora pražské konzervatoře Vítězslava Nováka nebo dirigenta Otakara Ostrčila. Hudební tvorba se, stejně jako jiné umělecké složky, podvolila ve 20. letech vlně avantgardy. Zprvu neměla valnou přízeň, především v případě snah Spolku pro moderní hudbu v Praze či Klubu moravských skladatelů. Později v písňové tvorbě Jaroslava Ježka sklízela mimořádný ohlas. Na českém hudebním poli si své místo vybojovaly také nové žánry populární hudby – tzv. šlágry a obsahově jednoduché líbivé songy. Větší popularity pak nabyly ke konci 20. let, jenž je spjat s rozvojem rozhlasu a výrobou gramofonových desek.

3.1.3. Architektura, sochařství, malířství Prostor pro nové možnosti se objevil také v architektuře. Tyto možnosti byli spjaty především s potřebami moderních státních a reprezentačních budov. Mimo objednávky státu a české buržoazie se architektura vydala cestou moderny a avantgardy. Se svou pozdní tvorbou do tohoto období spadá člen vídeňské školy, architekt Jan Kotěra, z jehož vrcholných prací můžeme zmínit např. Kotěrovu vilu či vilu Tomáše Bati. K předním českým architektům daného období patří také Kotěrův žák Josef Gočár, jenž pracoval pod vlivem kubismu a funkcionalismu. Gočárův častý spolupracovník Pavel Janák pak ve své tvorbě spojoval modernu s folklorními a rustikálními motivy jako to nalezneme u slovenského architekta Dušana Jurkoviče. Jurkovič tvořil značnou část svého života v Brně, kde

24

si v městské části Žabovřesky navrhl a postavil vlastní vilu. Vizi vilové kolonie v prostoru kolem jeho domu, v níž by žila česká inteligence a navzájem se inspirovala a podporovala v tvorbě, se mu nepodařila realizovat. Hlavními

architektonickými

směry 20.

let

byl

purismus,

konstruktivismus

a funkcionalismus, jejichž zastánci byli zejména Otakar Novotný, Josef Kroha, Josef Chochol nebo Bedřich Feuerstein. Vrcholným dílem konstruktivismu byly pavilony vystavěny dle návrhů brněnských architektů Bohuslava Fuchse, Josefa Poláška atd. pro konání Výstavy soudobé kultury v Brně v roce 1928. Do popředí se také stále více dostával urbanismus. Zdařilými byly plány Josefa Gočára na výstavbu Hradce Králové nebo Gahurův plán výstavby Zlína. Sochařství se v českých zemích pohybovalo zejména na dvou protipólech. Jedním z nich byla neoklasicistní tvorba Myslbekova žáka Jana Štursy reflektující nadšení z konce války a osamostatnění českého národa, druhým bylo moderní realistické pojetí Otto Gutfreunda, jenž ve svém díle zpracovával témata sociálních bojů a určité deziluze. Za zmínku rozhodně stojí realističtí sochaři, taktéž žáci J. V. Myslbeka, Josef Mařatka a Bohumil Kafka. Portrétnímu sochařství se věnoval Ladislav Kofránek a světovými se staly práce medailéra Otakara Španiela. V malířství i nadále dominovala díla starších autorů Maxe Švabinského, Antonína Hudečka nebo mimořádného secesního malíře Alfonse Muchy. Ovšem i do malířství, pravděpodobně nejvíce ze všech výtvarných umění, pronikly moderní směry. Proto také ve 20. letech nalezneme jistou diferencovanost až roztříštěnost jednotlivých maleb a kreseb. Od kubismu reprezentovaného Emilem Fillou, přes dekorativní obrazy Antonína Procházky, se dostáváme k surrealismu v tvorbě Jindřicha Štýrského a Toyen (Marie Čermínová). K výrazným osobnostem kubismu patří také Václav Špála, jehož tvorba byla jednou z nejoblíbenější a nejvyhledávanější v Čechách. Nelze opominout i sociálně motivované obrazy českého malíře, ilustrátora a spisovatele Josefa Čapka. V neposlední řadě stojí za pozornost také realistické krajinomalby Václava Rabase či Vojtěcha Sedláčka. Za výtvarným uměním nezaostávalo ani umění každodenního života. Vysoké úrovně dosáhlo především sklářství a výroba porcelánu. Prosperujícími byla ovšem i produkce keramiky či textilní průmysl. Umění se odrazilo také v designu časopisů, knižních přebalů, filmových a divadelních plakátů. V období první republiky byly velmi důležitými, náročnými součástmi výtvarného umění jevištní dekorace, jimž se věnoval např. Vlastislav Hofman nebo ve 30. letech tvořící František Tröster či Miroslav Kouřil.

25

V období druhého a třetího desetiletí 20. století, zejména v první polovině 20. let byla jedním z častých a oblíbených prostředků satiry karikatura. S tou se čtenáři pravidelně setkávali např. v časopisech Šibeničky nebo Nebojsa. Předním českým karikaturistou, malířem a ilustrátorem zabývajícím se osobnostmi politiky a revolučního hnutí byl Hugo Boettinger, jenž své kresby zveřejňoval pod pseudonymem Dr. Desiderius. Na něj pak navázali karikaturisté Zdeněk Kratochvíl, František Bidl a populární publicista Adolf Hoffmeister.

3.2. Postavení české kultury v politické situaci 30. let Politická situace konce dvacátých let a především v průběhu let třicátých vedla k rozdělení české kultury na několik táborů, z nichž každý měl tendence ustavit vlastní organizaci. Levicové hnutí tak dalo průchod vzniku Levé fronty, demokratický proud české kultury reprezentoval již v roce 1920 založený Devětsil. Postup fašismu nato rozdělil osobnosti československé kultury na příznivce či odpůrce ideologie, což značně ovlivňovalo také samotnou tvorbu a tvůrčí přístupy jednotlivých výtvarníků, literátů či divadelníků.

3.2.1. Levá fronta Levá fronta byla kulturní organizace hlásící se k levicové politické sféře, ovšem organizace jako taková nepolitická, nepodřizující se žádné politické straně či hnutí. Byla založena 18. října 1929. Svůj program uveřejnila v listopadu 1929 v Revue Děvětsilu, tzv. ReDu: „Levá fronta není akademickým spolkem, nýbrž bude organizovat velkorysé akce.(…) Bude se zasazovat za svobodu vědecké a umělecké tvorby a její publicity, za všecky nové, modernímu duchu a člověku vyhovující útvary vědecké, technické, sociální a estetické.(…) Levá fronta bude propagovat díla moderního ducha, bude seznamovat své obecenstvo s moderními názory a směry ve všech oborech tvorby, ukazovat výsledky souborné kulturní práce širokým vrstvám; přitom nebude využívat zastaralých a sentimentálních metod „lidovýchovných“, nýbrž moderních způsobů propagace, jasné informace a názorné demonstrace. Bude pořádat cykly přednášek v celostátním měřítku, účelně sestavené putovní výstavy (expozice architektury, bytové otázky, malířství a sochařství, dále výstavy knih,

26

výstavy sociálně-zdravotní, pedagogické aj.), rovněž tak debatní večery, ankety apod.(…) Činnost Levé fronty bude se dít na mezinárodním základě, při mezinárodní spolupráci.“8 Předsedou nově vzniklé organizace byl zprvu anarchistický, později levicově zaměřený básník Stanislav Kostka Neumann. Členy výboru pak byli výtvarný kritik a teoretik Karel Teige, slovenský spisovatel a publicista Laco Novomeský, redaktor, literární kritik a teoretik fotografie Lubomír Linhart, právník a novinář Ivan Sekanina, literární kritik a teoretik umění Ladislav Štoll, nakladatel Pavel Prokop. Ke členům organizace patřil např. F. X. Šalda, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Jindřich Štýrský, Toyen, Otakar Chlup nebo Bedřich Václavek. Ostatně literární kritik Bedřich Václavek byl ústřední osobností brněnské části Levé fronty. Dle ustanovení sjezdu Levé fronty v roce 1931, měla být organizace rozčleněna do tří sekcí – sociologicko-filozofickou, technickou a kulturní. Zvláštní sekci tvořila tzv. studentská sekce, neboť studenti zastávali téměř polovinu celkového počtu členů organizace. Již v počátcích se Levá fronta těšila značné veřejné pozornosti a uznání. Ve 30. letech byla činnost organizace ovlivněna zejména ekonomickými a politickými událostmi. V prvé řadě to byla hospodářská krize, která zasáhla především dělnické obyvatelstvo, čímž ho více přimknula právě k Levé frontě. Ta se podílela na podpoře stávek a protestů např. na Frývaldovsku, Mostecku či v oblasti Rosic a Oslavan na Jižní Moravě. Dalším z důležitých úloh Levé fronty byla snaha co nejvíce aktivizovat lid v boji proti hrozícímu fašismu a nacionalismu, jak činila řada přispěvatelů z širokého vědeckého a kulturního zázemí organizace zejména na stránkách časopisu Levá fronta, jenž měl i svoji bratrskou redakci v německém Linksfrontu.

3.2.2. Reakce na události v Německu a ve Španělsku Nebezpečí ze stran Německa k nám mířilo mílovými kroky poté, co v roce 1933 zvítězilo NSDAP ve volbách a k moci se dostal Adolf Hitler. Okamžitě na to reagovala československá společnost, když začalo vznikat množství antifašistických spolků a organizací jako Liga pro lidská práva, Protiválečný výbor Československa, Výbor protiválečného smýšlení apod. Ještě v roce 1933 svolala Levá fronta do Prahy antifašistické shromáždění s diskuzí na téma „Má fašistické barbarství zničit evropskou kulturu?“. V Německu docházelo k stupňujícímu se zatýkání německých intelektuálů a odpůrců režimu, ti hromadně prchali přes hranice, nejčastěji do Československa. V roce 1933 proto 8

http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/avantgarda/AVA3/22.pdf

27

vznikl Pomocný komitét pro německé uprchlíky iniciovaný kritikem Františkem Xaverem Šaldou. Kontrolou dodržování práva na azyl se pak zabývala Liga pro lidská práva. České kulturní osobnosti se snažili pomáhat německým kolegům jednak aktivní součinností, jednak finanční podporou. Další z výhod byla v podstatě neexistence jazykové bariéry, německá inteligence tedy mohla v československém prostředí pokračovat ve své tvorbě a publikovat. Zároveň se pořádaly tzv. večery spálených knih, prostřednictvím nichž se některé české osobnosti snažily zachránit knihy, které byly nacistickým režimem hromadně likvidovány. Československá nakladatelství je následně vydávala. Jako jedna z prvních dokázala ihned reagovat na zrůdnosti a hrozby hitlerovského Německa avantgardní divadla, v našem prostoru zejména Osvobozené divadlo a nově vzniklé divadlo Emila Františka Buriana D-34 (číslovka se měnila dle divadelní sezony). V Osvobozeném divadle to byla především hra Caesar (1932) kritizující italského fašistického vůdce Benita Mussoliniho, nebo hry Osel a stín (1933) a Kat a blázen (1934) namířené proti německému politickému režimu. V druhé polovině 30. let autoři J. Voskovec a J. Werich antifašistický motiv svých her ještě zesílili v dramatech Rub a líc (1936), Těžká Barbora (1937), Pěst na oko (1938), přičemž během představení docházelo k výtržnostem a zpupnostem zastánců německého nacionalismu. Divadlo D-34 bylo od počátku více politicky vyhraněno. E. F. Burian neskrýval své sympatie s marxistickou filozofií a hnutím ruského proletariátu, což se zcela automaticky odrazilo i v adaptacích a inscenacích jeho divadla, stejně jako orientace na tematiku protifašistickou a protiválečnou. Inscenace divadla D-34 dosahovaly vysoké umělecké úrovně. To bylo mimo jiné také zásluhou jevištního výtvarníka Miroslava Kouřila, který s E. F. Burianem úzce spolupracoval. Významnou politickou událostí, na niž odpověděla svojí tvorbou většina československých osobností, byl dne 18. července 1936 fašistický puč ve Španělsku a následné rozpoutání španělské občanské války. V září odjela do Španělska československá delegace se Zdeňkem Nejedlým, Františkem Halasem, Helenou Malířovou a Ivanem Sekaninou. V říjnu pak vznikl Výbor na pomoc demokratickému Španělsku. Pravděpodobně nejprudčeji zareagoval Karel Čapek svým dramatem Matka, v němž je explicitně obsažena tematika španělské občanské války s Čapkovou snahou vyburcovat diváka, a samozřejmě celou společnost, k boji proti diktatuře za cenu vlastního života. Čapkův dřívější dramatický text Bílá nemoc byl v roce 1937 úspěšně filmově adaptován režisérem Hugo Haasem, který v něm zároveň zahrál ústřední postavu poněkud rozpolceného doktora Galéna, jenž se snaží zabránit válce. Velmi oblíbenou byla také filmová 28

komedie Voskovce a Wericha Svět patří nám, v níž se dostalo pozornosti československé dělnické třídě. Protifašistického kontextu dosáhly i některé inscenace klasických dramatických děl hraných v Národním divadle. Ani hudba či výtvarné umění nezaostávalo v protiválečné agitaci. Skladby Jaroslava Ježka se stávaly stále populárnějšími i díky svému bojovnému charakteru. V reakci na španělský převrat složil E. F. Burian svůj Španělský pochod a Vítězslav Nejedlý symfonii Obráncům demokracie. Ve výtvarném umění dominoval válečný cyklus Josefa Čapka Oheň. Této tematice se věnovali také Josef Šíma nebo Emil Filla. O zachycení atmosféry pomnichovského Československa v sochařství se pokusil Karel Dvořák ve svých Řekách či Jan Lauda a Jan Bauch v plastice Přepadení Československa.

29

4. Reakce české literatury na politické události

4.1. Proletářská literatura Hned na počátku 20. let 20. století rostl počet zastánců socialismu a dělnického hnutí, jak ostatně dokládá popularita a vítězství sociální demokracie ve volbách. Mnozí autoři se řadili k podporovatelům proletariátu, přičemž se zcela přirozeně jejich smýšlení odrazilo do literární tvorby. Směr, kterým se ubírala nová literatura, si žádal své opodstatnění formou teoretické koncepce, již mu zprostředkovali především literární kritici a teoretici František Xaver Šalda a Antonín Matěj Píša. O kulturní propagaci se postaral v prvé řadě Zdeněk Nejedlý, který v roce 1921 založil časopis Var, v němž upřednostňoval socialistické umění. Přední autory proletářské literatury se mu také podařilo seskupit v Klubu přátel Varu. Zdeněk Nejedlý byl bezpochyby jednou z nejvýznamnějších osobností socialistické sféry u nás, což ostatně dokládá jeho kulturně-politická činnost. Založil Socialistickou společnost, byl předsedou Levé fronty a Socialistické akademie, stál u vzniku Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. V období přímého ohrožení fašismem byla velmi oblíbená jeho monografie o Leninovi. Není tedy překvapením, že s počátkem okupace odešel do SSSR. Na proletářskou literaturu se zaměřoval ve svých časopisech Červen a Proletkult také básník Stanislav Kostka Neumann. Osobní přechod od anarchismu ke komunismu lze sledovat v jeho poezii 20. let, do níž reflektuje své pocity z vývoje společnosti a třídních bojů. Básnické sbírky z 30. let jsou pak naplněné politickou angažovaností. Reagují na fašismus, občanskou válku ve Španělsku či válku Itálie s Habeší.9 Určitou politickou obhajobou je Neumannova publikace Anti-Gide neboli optimismus bez pověr a iluzí, jež je odpovědí na knihu francouzského spisovatele André Gida. Gidův Návrat ze Sovětského svazu plný rozpornosti „evropské“ představy a sovětské skutečnosti mířící až k deziluzi přivedl Neumanna k sepsání vlastních myšlenek a postojů týkajících se podoby svobody a demokracie. Neumannova kniha není komponována jako polemika, nýbrž jako promluva k mladým lidem, tedy budoucnosti národa. Lyrickým básníkem proletářské poezie byl Jindřich Hořejší. Na prostoru pouhých třech knižně publikovaných sbírkách se vyrovnává s obrazem zmatené poválečné společnosti. Na rozdíl od Neumanna se Hořejší neprezentuje jako básník bouřlivé výzvy k boji, ale jako

9

Srov. HRABÁK, J., JEŘÁBEK, D., TICHÁ, Z. Průvodce po dějinách české literatury. Vyd. 1. Praha: Panorama, 1984. s. 413. ISBN 505-21-8857

30

pozorovatel nespravedlnosti. Jeho básně jsou naplněny sentimentalitou, erotičností a nadějí. František Götz jej nazývá „básníkem velké solidarity lidí trpících a bojujících; básníkem objevujícím nové formy kolektivního hrdinství; básníkem vztahu jedince k davu; básníkem rozkladu staré civilizační skutečnosti; vizionářem, jenž dovede proměniti nepřátelský svět v múzu, fantóm, příšeru; a básníkem živočišné a duchovní integrace nové třídy, v níž viděl nositele příštích věků“.10 K autorům proletářské poezie se řadí i Josef Hora, a to především trojicí básnických sbírek z první poloviny 20. let. Ty teoreticky doplňoval soubor kritických statí otištěný v několika periodikách, esej Kultura a třídní vědomí či román Socialistická naděje. Horu lze označit jako most mezi poezií S. K. Neumanna a J. Hořejšího. V něm se kloubí jak pohled subjektivní, empatický, citový, tak kolektivní, bojovný, revoluční. Ke konci 30. let nalézá smysl života ve své domovině, lidské práci, kultuře a národním společenství, což má na pozadí postupujícího německého nacionalismu a hitlerovské okupace nedozírnou cenu. Bezpochyby největší osobností sociálního proudu české poezie je básník, „jenž miloval svět a za jeho spravedlnost šel se bít“, Jiří Wolker. Již v dětství byl svědkem dělnických protestů a hladových bouří, jež se později promítly do charakteru básníka a jeho tvorby. V první ze svých sbírek (Host do domu, 1921) jeví se autorský subjekt jako hoch fascinovaný světem kolem sebe. Miluje věci, miluje člověka, spatřuje krásku v každodenním životě. Podléhá naivitě a upřímnosti. Tento postoj se posouvá v básni Svatý kopeček, kde zaznívá statečnost a odhodlání k boji za lepší zítřky. Naneštěstí Wolker v mládí onemocněl tuberkulózou. Proto je jeho poslední, respektive druhá sbírka (Těžká hodina, 1922) už znatelně prodchnuta básněmi s hlubším myšlenkovým zacílením a mravním atakem. „Wolkerova poezie je ideová, ale nesklouzává do tezovitosti a suché deklarace. Za básníkovými slovy stojí vyhraněná osobnost, která prožila problémy nejen rozumově, ale i citem. Bylo to možné proto, že u Wolkera neexistuje rozpor mezi zájmy jedince a kolektivu a že si uvědomuje lidskou svobodu jako poznání objektivního řádu.“11

4.2. Karel Čapek v boji za mír Střet tehdy čtyřiadvacetiletého Karla Čapka s první světovou válkou byl zkušeností, jež ovlivnila tvorbu spisovatele na několik následujících let. Lze tušit, jak hlubokou ránu tento 10

GÖTZ, F. Literatura mezi dvěma válkami. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. s. 83. ISBN 22143-84 11 HRABÁK, J., JEŘÁBEK, D., TICHÁ, Z. Průvodce po dějinách české literatury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1984. s. 418. ISBN 505-21-8857

31

zážitek zanechal v autorově nitru. Z optimistického mladíka stal se Čapek badatelem lidského rozumu, duše, svědomí, ovšem i obecných lidských principů, společnosti, politiky. Tento posun se uskutečnil především v utopistických románech a dramatech 20. let, v nichž zároveň reflektuje svůj strach a obavy z možné druhé světové války.

4.2.1. R.U.R. Řadu vědecko-fantastických próz a divadelních her odstartovalo v roce 1920 kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích R.U.R. Samotný titul hry je zkratkou továrny – Rossum’s universal robots, jež je dějištěm dramatu. Továrna sídlí na neznámém ostrově daleko od civilizace, v níž pracuje pouze hrstka skutečných lidí na výrobě tzv. robotů. Dnes běžně užívaný pojem robot označující umělého člověka vymyslel a zavedl sám Karel Čapek zejména pro potřeby vlastní dramatizace. Ovšem „robot“ se ihned stal celosvětově uznávaným termínem. Čapek se v této hře poprvé pokouší znázornit nebezpečí zneužití technologie k záhubě lidstva. Již vstupní situace nám představuje nadšeného centrálního ředitele R.U.R Harryho Domina, jehož přesvědčení o prospěšnosti robotů jej vede k ideji dokonalého lidstva nezatěžovaného stereotypní prací v továrních halách a každodenním bojem o vlastní přežití. Naopak, jeho vizí je svět aristokratických intelektuálů, kteří svoji nově nabytou volnost věnují duševnímu rozvoji: „Pro sebe jsem to dělal, slyšíte? Pro své uspokojení! Chtěl jsem, aby se člověk stal pánem! Chtěl jsem, aby žádná duše nepitoměla u cizích strojů, aby už nezbylo nic, nic, nic z toho zatraceného sociálního krámu! Oh, mně se oškliví ponížení a boles, mně se protiví chudoba! Nové pokolení jsem chtěl! Chtěl jsem – myslel jsem – (…) Chtěl jsem, abychom z celého lidstva udělali aristokracii světa. Neomezené, svobodné a svrchované lidi. A třeba ví než lidi.“12 Otázka sociálních rozdílů není jedinou příčinnou výroby robotů. Čapkovým záměrem také není jednoznačně obvinit za následné vyhubení lidstva pouze vynálezce robotů či jejich tvůrce. V objektivním měřítku jsou to mechanismy tržního hospodářství, které přivedou lidstvo ke zkáze. Zatímco starý Rossum, jenž nalezl hmotu k výrobě robotů, se snažil vyrovnat Bohu, nahradit jej v přírodní hierarchii, stvořit nového člověka se všemi jeho biologickými náležitostmi, mladý Rossum se rozhodl pro cestu ekonomické prosperity. Zisk je motor, který pohání lidský chtíč. V případě R.U.R. však tento zisk nebyl zcela na straně výrobce. Konečně nikdo z lidských pracovníků továrny netoužil po materiálních 12

ČAPEK, K. R.U.R.:Rossum’s universal robots. 13. vyd. Praha: Fr. Borový, 1938. s. 82

32

hodnotách tolik jako po těch duševních. Postupně na podstatu, hybný princip událostí vedoucích k vyhlazení lidstva přicházejí sami protagonisté. Zprvu viní sami sebe, když stavitel Alquist pronáší: „Já žaluju vědu! žaluju techniku! Domina! sebe! nás všechny! My, my jsme vinni! Pro své velikášství, pro něčí zisky, pro pokrok, já nevím pro jaké náramné věci jsme zabili lidstvo‘ Nu tak praskněte svou velikostí! Tak ohromnou mohylu z lidských kostí si nepostavil žádný Džingischán!“13 Následně začíná i ředitel továrny zpochybňovat vlastní úlohu v celém procesu lidské záhuby. Ovšem, v tom vyřkne autor svoji obžalobu kapitalismu ústy generálního ředitele Busmana: „Copak si myslíte, že pánem výroby je ředitel? I toto, pánem výroby je poptávka. Celý svět chtěl mít své Roboty. Panečku, my jsme se jen vezli na té lavině poptávky a při tom jsme žvanili - - o technice, o sociální otázce, o pokroku, o moc zajímavých věcech. Jako by ty řečičky nějak řídily, kudy se to má valit. Zatím to všechno běželo vlastní tíhou, rychleji, rychleji, rychleji, pořád rychleji.“14 Hra sice končí vyhubením lidstva, ovšem ne lidského života. Protože to, co činí člověka člověkem jsou především jeho emoce. Schopnost milovat je záchranou populace stejně jako schopnost nenávidět její zkázou.

4.2.2. Továrna na Absolutno a Krakatit Na R.U.R. navázal Čapek dvojicí próz taktéž zaměřených na ohrožení světa technickými vynálezy. V prvním, humoristicky laděném románu-fejetonu Továrna na Absolutno (1921) zpracovává spisovatel tematiku atomové zbraně, v čapkovském rozměru se však nejedná o jadernou hrozbu, jak ji můžeme spatřovat dnes. Kniha je především satirickou kritikou nacionalismu a klerikalismu. To, co člověka může ohrozit je v prvé řadě člověk a jeho přesvědčení. Proto lidé pod vlivem Absolutna, a tedy své víry vystupňované až k fanatismu, začínají válčit za své pravdy, neboť v každém prostředí se Absolutno chová jinak, má jinou podobu: „Císařský kancléř německý se přiblížil, a když chvíli mlčky naslouchal, řekl: ‚Ano, umí vyhovět lidu. Všude přijímá mentalitu kraje. Na svůj věk je, hm, kupodivu pružný. My to pozorujeme v sousedství. V Čechách, například, se chová jako kolosální individualista. Každý tam má své Absolutno na vlastní pěst. U nás máme státní Absolutno. U nás Absolutno ihned vyspělo k vyššímu státnímu vědomí.‘“15 13

ČAPEK, K. R.U.R.:Rossum’s universal robots. 13. vyd. Praha: Fr. Borový, 1938. s. 85. Tamtéž, s. 90. 15 ČAPEK, K. Továrna na Absolutno. 11 vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975. s. 106-107. 14

33

V čase, kdy Absolutnem bylo ovlivněno jen několik jedinců, nehrozilo nebezpečí. Hrozba se objevila až ve chvíli, kdy se lidé se svými pravdami přetvářeli v davy se svými pravdami. „Celá pravda je v tom nekonečném lidském usilování o pravdu.“16 Dle Alexandra Matušky je filosofií románu obrana statu quo.17 Není podstatné, ba dokonce žádoucí napravovat společenský řád. Pokud tak lidé činí, je to záležitost pouze dočasná, jež vede k převratu, který dosáhne jen toho, že se řád o nedlouho vrátí zpět ke svému původnímu utvoření a svět zůstane takový, jaký byl: „Každej to myslí náramně dobře s tím lidstvem, ale s jedním každým člověkem, to ne. Tebe zabiju, ale lidstvo spasím. A to nejni dobře, Velebnosti. Svět bude zlej, pokud nezačnou lidi věřit v lidi.“18 Druhý román, v němž se objevuje obdobný motiv, tentokrát ovšem pojat téměř tragicky, nese titul Krakatit (1924). Krakatitem Čapek nazval vynález inženýra Prokopa, který objevil možnost jak roztříštit atom. Lidstvu se tak dostává do rukou prostředek k rychlému zničení čehokoli, třeba celého světa. Vynález odstartuje mocenský boj, honbu za Prokopem a snahu vyzískat od něj tajemství výroby Krakatitu. Prokopovi, trpícímu zánětem mozkových blan, se podaří uniknout, avšak později se stejně dostává do konfliktu s lidmi, kteří chtějí Krakatit zneužít k válkám: „Pan Carson strčil ruce do kapes a zívl. ‚Války! Myslíte, že jim zabráníte? Pche! Prodejte a nestarejte se k čemu. Vy jste učenec…co je vám po ostatním? Války! Jděte, nebuďte směšný. Pokud mají lidé nehty a zuby -‘ ‚Neprodám,‘ drtil Prokop mezi zuby.“19 . Krakatit je explicitním atakem aristokratického pojetí vědy a techniky jako nástroje utváření dějin. Čapek zde útočí proti militarismu a odmítání vědecké odpovědnosti za vynález, popřípadě jeho zneužití. „Čapek přistupuje ke světu s touhou etickou či metafyzickou – a ne jen lačnou touhou po opojení světovou energií. Jako etik odmítá světovou civilizaci, v níž vidí pramen všeho zla a spuštění. A je to etický pud, jenž mu nakonec promítl krakatit v symbol všech destruktivních elementů v člověku.“20

4.2.3. Válka s Mloky Kniha, kterou Čapek napsal v roce 1936 v mnohém svým vtipem, ironickým a satirickým nádechem připomíná Továrnu na Absolutno. Svět podléhá Čapkově kritice 16

Cit. dle BURIÁNEK, F. Čapkovské variace. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. s. 114. ISBN 22029-84 17 MATUŠKA, A. Člověk proti zkáze: Pokus o Karla Čapka. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1963. s. 140. ISBN 22-113-63 18 ČAPEK, K. Továrna na Absolutno. 11 vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975. s. 153. 19 ČAPEK, K. Krakatit. 18 vyd. Praha: Práce, 1989. s. 82. 20 GÖTZ, F. Literatura mezi dvěma válkami. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. s. 15. ISBN 22143-84

34

ve všech svých sférách jak společenských, kulturních, tak ekonomických a především politických. Ústředním tématem je zneužití živého tvora ve prospěch lidstva. Člověk vycvičil Mloky, aby mu hledali perly, když se však Mloci začali množit a perly klesly ve své hodnotě téměř k nule, musel přehodnotit ekonomický záměr: „Pánové, se šesti miliony Mloků můžeme ještě jakž takž hospodařit. S třemi sty miliony to bude těžší. Ale patnáct miliard Mloků, pánové, to už nám naprosto přeroste přes hlavu.(…)Ale ovšem, pánové, byl by čirý nesmysl je pěstovat zbůhdarma; nemáme-li sami pro ně přiměřenou práci, navrhuju jménem skupiny akcionářů, aby Mloci byli jednoduše prodáváni jako pracovní síly komukoliv, kdo by chtěl podnikat nějakou práci ve vodě nebo pod vodou.“21 Mlok je v Čapkově próze jen příměrem k zmechanizovanému, vykořisťovanému člověku, dělníkovi, jenž je pouhou loutkou na jevišti kapitalistických sil. Objevuje se tu tedy týž autorův motiv světa ovládaného tržním hospodářstvím a aristokratickou hamižností. A konečně zde upadá ne Mlok podřizující se člověku, ale člověk podřizující se Mlokovi, opouštějící vše, co ho dělalo člověkem: „‚My, lidé Mločího Věku,‘ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvědomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a hromadnou výrobou.“22 Válkou s Mloky se Čapek nestaví (stejně jako ve svých předešlých prózách) jen proti lidskému sobectví a neschopnosti vidět důsledky vlastního konání. Vyslovuje se vůči konkrétním státům a organizacím. Prostřednictvím jemné parodie a satiry staví zrcadlo konzervativní Anglii, která chrání své postavení cestou vzletných slov, ovšem zcela odlišného jednání. Velmi ostře popisuje lynčování a upalování Mloků ve Spojených státech amerických, přičemž jednoznačně bojuje proti rasistickému smýšlení soudobých Američanů. Spisovatel taktéž vystupuje vůči nerozhodné Francii, fašistické Itálii a zejména nacistickému Německu. Čapek poukazuje na německou mentalitu a její představu o nadřazenosti německé rasy vytvořením čistšího a vyššího druhu Mloka právě v prostoru Německa: „Zvláštní váha se kladla na to, že právě vlivem německého prostředí se tento Mlok vyvinul v odlišný a vyšší rasový typus, nesporně nadřazený všem jiným Salamandrům.(…) Od Velemloka k německému Nadmloku, tak znělo okřídlené slovo té doby.“23 Ve zmíněném hesle je znatelná aluze k Nietzscheho Nadčlověku, jakožto inspirační filosofii Hitlerovy ideologie.

21

ČAPEK, K. Válka s mloky. 12 vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953. s. 111. Tamtéž, s. 193. 23 Tamtéž, s. 218. 22

35

Čapkově příkré kritice neuniká ani Společnost národů. Organizace, v níž menší státy viděly oporu, hledaly útočiště, která však zcela nenaplňovala vlastní funkci. Autor představuje jednání této organizace jako změť různých ohromujících projevů, v nichž přední státy Evropy hájí svá teritoria, svoji hrdost a svoji svobodu na úkor států ostatních. Vyobrazuje jednání, na jehož konci si všichni mocenští zástupci s úsměvem potřásají rukama, aniž by dospěly alespoň k částečnému řešení. Čtenáře pak, po ponoření do absurdity lidského chování, ani nepřekvapí autorovo odsouzení v závěru knihy: „Copak má pořád Příroda napravovat, co si lidé nadrobili? Tak tedy ani ty už nevěříš, že si sami pomohou? Tak vidíš, tak vidíš; nakonec byste chtěli zase spoléhat, že vás někdo nebo něco spasí! Něco ti řeknu: víš, kdo ještě teď, když už je pětina Evropy potopena, dodává Mlokům třaskaviny a torpeda a vrtačky? Víš, kdo horečně, dnem a nocí pracuje v laboratořích, aby našel ještě účinnější mašiny a látky na rozmetání světa? Víš, kdo půjčuje Mlokům peníze, víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou Potopu? ‚Vím. Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.‘ Tak vidíš. Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat; ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit.“24

4.2.4. Bílá nemoc V předešlém dramatu – R.U.R. ponechal Karel Čapek apel na lidské svědomí a odpovědnost člověka za život poněkud stranou, o to ostřeji však vyznívá o šestnáct let později v divadelní hře Bílá nemoc. V prostředí sílící moci jak Adolfa Hitlera v rámci Evropy, tak Henleinovy strany v rámci Československa, hledal Čapek způsob, jakým ukázat lidem hrozbu válečného konfliktu. Drama začíná ve chvíli, kdy chudinský doktor Galén nalezne lék na Čengovu nemoc, tzv. bílou nemoc, jež zapříčiňuje smrt postupným rozpadem lidského těla. Galénova přezdívka ještě z dob asistentství na věhlasné klinice – doktor Dětina – zcela odpovídá lékařovu charakteru. Zdánlivě poněkud naivní, roztěkaný, ovšem na základě svých morálních hodnot odhodlaný zabránit válce všemi dostupnými prostředky. V dnešním časoprostoru bychom v žádném případě neváhali označit doktora Galéna za teroristu, v klimatu dobovém jeví se především jako hrdina, který je „jako lékař povinen…bojovat o každý lidský život. To je prostě lékařská povinnost, odstranit válku!“.25

24 25

ČAPEK, K. Válka s mloky. 12 vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953. s. 266. ČAPEK, K. Bílá nemoc. 15. vyd. Praha: Orbis, 1962. s. 37. ISBN 11-065-62

36

Do kontrastu doktoru Galénovi je stavěn především dvorní rada, ředitel zmíněné kliniky, profesor Sigelius. Lidský parazit profitující z práce druhých a „prestižních přátel“. Věří ve válku jako v dobro národa, často se tak dostává do konfliktu s vlastním postavením, s etikou lékaře: Buď jste blázen, nebo vlastizrádce.(…) My nesloužíme žádné humanitě…“26 Doktor Galén se ve svém úsilí pohybuje na pomyslném politickém žebříčku vzestupně. Zatímco na počátku hry Galén pouze prostřednictvím novinářů oznamuje své podmínky vydání léku na bílou nemoc všem vládám světa, postupně přichází do kontaktu s potenciálními hybateli dějinného vývoje. Ve třetím dějství se dostává k samotnému vůdci země. Přestože v diktátorském státě i samotném maršálovi vidíme jasné pojítko s nacistickým Německem a osobností Adolfa Hitlera, nevykresluje Čapek diktátora jako necitelného tyrana, jak bychom mohli očekávat. Autor nezobrazuje černobílý svět. Stejně jako doktor Galén není klasický heroistický typ zachránce světa, není maršál zloduchem v pravém slova smyslu. Své hrdinství a hrdinství celého svého národa vidí ve válce, chce svůj národ vést ke slávě a zasypat jej vavříny. Proto čtenáře nepřekvapí maršálův přerod v závěru hry. Neděje se tak ze strachu ze smrti, děje se tak na základě motivů a citů jemu vlastních. Děje se tak z nalezení nového poslání, z lásky k národu, jenž nemůže opustit, protože by bez něj zůstal bezmocný. Jakkoli se může jevit paradoxní vést občany na smrt z pouhé lásky k nim, jádrem je pouze jakási zvrácená logika člověka, jenž „viděl lidi bojovat za vlast“.27 Jak již bylo naznačeno, maršál ke konci posledního dějství prochází vnitřním přerodem, své poslání nachází v nastolení míru: „Opravdu, nezní to špatně…To by bylo velké poslání, viď, Anetto? Už to, že by na světě přestala být bílá nemoc – To by bylo ohromné vítězství, že? Dělat mír: to by náš národ byl první mezi všemi – Pravda, bude to dlouhá práce, ale budu-li žít…Jen když budu mít od Boha úkol!“.28 I přes tato fakta končí příběh tragicky. Čapek představuje svoji teorii, že jediný člověk nemůže bojovat proti davu. Když se doktor Galén (zcela nesmyslně) postaví válkou zfanatizovanému lidu, není cesty zpět. Umírá a jeho lék na bílou nemoc je nenávratně zničen. Lidstvo si opět zavřelo dveře k lepší zítřkům, k vlastní záchraně. Absurdně pak vyznívá poslední věta dramatu – Ať žije maršál! Bílá nemoc je varováním před ztrátou vlastní lidskosti, jenž zaznívá o to naléhavěji na pozadí historického vývoje 30. let.

26

ČAPEK, K. Bílá nemoc. 15. vyd. Praha: Orbis, 1962. s. 39. Tamtéž, s. 61. 28 Tamtéž, s. 78. 27

37

4.2.5. Matka Posledním dramatem, jenž Karel Čapek napsal, byla Matka (1938). Matka je sice divadelní hrou, jejíž dějový čas a prostor není autorem blíže specifikován, z kontextu je však zcela jednoznačné, že příběh se odehrává v soudobé přítomnosti ve státě sužovaném občanskou válkou, což je přímým odkazem k aktuálně probíhající občanské válce ve fašismem napadeném Španělsku. Prostředí Španělska nám pak napovídá také volba jmen některých dramatických postav (např. matky – Dolores). V Matce je znatelný dramatikův posun od dřívější apelace na čtenářovo či divákovo myšlení k jeho činům. Je možno argumentovat Čapkovým představením boje proti válce v Bílé nemoci, ovšem jak už jsme si objasnili, autorovým záměrem zde nebylo nabídnout řešení blížícího se válečného konfliktu, nýbrž poukázat na zhoubnost lidského jednání. V danou chvíli však už Čapek ve svém díle nemůže zajít dál než kam došel právě v Matce. Utopistická forma jde stranou a dramatik se staví čelem konkrétnímu nepříteli. Matka je příběhem ztráty a hrdinství, jež spolu kráčejí ruku v ruce. V celé hře je stejným způsobem prostoupen život se smrtí, ženský princip s mužským, bílá s černou. V závěru dramatu všechny kontrasty jakoby zmizely a zbyla jediná vize, jíž je boj za svobodu. Postava matky znázorňuje život po celou dobu děje, jenž se v určitou chvíli spojuje s ženským principem, jehož je matka jediným zastoupením. Když matka odhodlaně brání posledního živého syna, brání jej před svými mrtvými – manželem a dalšími syny – a před hrdinstvím, které se mu snaží přisoudit, pronáší: „Copak nemám žádné právo na život, který jsem zrodila?“29 Otázkou tedy je, kdo má právo na život. V případě, že čteme Matku, nabízí se nám pouze jedna jasná odpověď. Smrt. K ní přichází i Čapek, když nechá promlouvat starého pána, dědečka takto: „…v tom je cena života: že se za něj platí…třeba i životem. To je taky…ženská záležitost, holčičko. A to máš tak se vším, rozumíš? Kdyby se za vlast neplatilo životem…kdyby se za čest, za pravdu, za svobodu neplatilo životem, neměly by tu ohromnou, tu strašlivou cenu, víš?“.30 Další velikou otázkou, jež vyvstává čtenáři na mysl, je míra hrdinství, kterou lze unést na vlastních bedrech. Hrdinstvím zde nejsou činy, jež se jednotliví muži v matčině rodině rozhodli uskutečnit. Samotné činy vlastně vyznívají z úst jejich vykonavatelů poněkud povrchně, až směšně. Otec šel na jistou smrt jen proto, aby dokázal velitelův omyl a svoji pravdu, Ondra se pokoušel zjistit, zda žlutou zimnici přenáší komár, a proto se jím v podstatě nechal usmrtit, Jiřímu při pokusu zlomit výškový rekord selhal motor letadla. Dokonce 29 30

ČAPEK, K. Matka. 3. vyd. Praha:Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 1966. s. 67. ISBN 15-906-66 Tamtéž, s. 63.

38

i dvojčata „bojující“ na opačné straně barikády neopustili svůj rodný dům jako hrdinové. Hrdiny se všichni stali až po smrti. Hrdinství, o kterém tu autor hovoří je v tom, postavit se smrti, postavit se tomu nesnesitelnému strachu ze smrti, z neznáma: „PETR:…Zvláštní, ani si nepamatuju, že ten nácek zařval Palte. Jenom jsem cítil, jak mi do vlasů vane chladný vítr. ONDRA: To byl strach. PETR: Možná. Ale řeknu vám…je to hrozný pocit. Hrozný.“.31 Jak už bylo řečeno, samotné drama je výzvou Karla Čapka k boji proti fašismu. Tato výzva se stává naléhavým apelem v závěru hry, kdy se matka vzdá svého posledního syna, ubohého, slabého Toniho, a vloží mu do rukou zbraň, s níž se má vydat do souboje s nepřítelem, jemuž se nepříčí dokonce ani vraždit malé bezbranné děti. Protože záchrana dětí, to je konečně věc, které jako matka rozumí ze všech nejlépe.

4.2.6. Čapkova politická angažovanost V téměř celém díle Karla Čapka jsou zřetelné jeho pohnutky k nápravě společnosti. Touží ji vychovávat, ovšem ne dogmatickým způsobem, jak by se mohlo jevit. Zmíněné autorovy texty sice končí buď nezvratnou zhoubou lidstva nebo zajetím zpět do starých kolejí (výjimkou je v tomto smyslu pouze drama Matka), nelze však říci, že by Čapek nepředkládal čtenáři neustále přítomnou, byť zdánlivě skrytou, podobu naděje. Stejně jako nezobrazuje černobílé charaktery postav, nezobrazuje také černobílý svět politické sféry. Pravděpodobně proto, že sám Čapek nestojí ani na černé ani na bílé straně, tedy ani na levé ani na pravé straně politického spektra. Paradoxně takto rozlišuje dvojčata Petra a Kornela v Matce. Zatímco Kornel je zastánce pravicového extremismu, nacionalismu, všeho starého a tradičního, Petr je oproti tomu vroucí socialista, bouřlivý revolucionář, zastánce mládí. Boj černých a bílých, akcentován šachovou partií, o níž se dvojčata dohadují, rámcuje celou Čapkovu hru a mrtvým Petrem je nakonec předpovídán celkový výsledek: „Tati, ta tvá úloha vypadá na remis. Nedá se to vyhrát. Ani černý ani bílý. Škoda.“32 Zcela jednoznačně je nám prostřednictvím vlastních knih představen Karel Čapek, zásadový stoupenec demokracie, ovšem zároveň je evidentní jeho příchylnost k sociálnímu hnutí: „Jistě nejstrašnější byla situace vyživovací, ale naštěstí byl tu (pokud líčím jen poměry u nás) NÁŠ ČACKÝ VENKOV! Pánové, uvědomte si v této chvíli, že se odevždy říká: náš vesnický lid, všecka čest stranou, je jádro národa; je o tom dokonce stará píseň: ‚Kdo je ten člověk? Zdali ho znáš? Toť český rolník, živitel náš!‘ Kdo je ten člověk, u kterého se zastavila 31 32

ČAPEK, K. Matka. 3. vyd. Praha:Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 1966. s. 42. ISBN 15-906-66 Tamtéž, s. 46.

39

marnotratná horečka Absolutna, kdo je ten člověk, který stál pevně v panice světového trhu, kdo je ten člověk, který nesložil rukou v klín, nebyl stržen k nerozvážnosti a ‚zůstal věrně na své postati‘? Kdo je ten člověk? Zdali ho znáš? Toť český rolník, živitel náš!“33 Velmi často pak Čapek srovnává dělníky s vykořisťovanou pracovní silou – např. s roboty v R.U.R., s Mloky ve Válce s Mloky. V Továrně na Absolutno se dělníci dokonce dostávají do pozice odklízečů nepořádku, který Absolutno vytvořilo. Naopak v Bílé nemoci se slabým sociálním skupinám dostává pozitivní pozornosti v podobě léku na Čengovu nemoc. Čapek se v mnohých podobách zastával o formování československé politiky, aniž by se jednomyslně, explicitně přihlašoval k některé z pravicových či levicových stran, nebo vůbec k pravici či levici. Snažil se jít cestou diskuze, poučení a vzít si od každého to dobré, však s myšlenkou udržení svobodné republiky a demokracie, byť teprve utvářející se, neboť (jak mnozí ještě dnes nechápou) tuto fázi nelze překročit.

4.3. Mnichovská dohoda v poezii konce 30. let Dohoda, jež zdánlivě nenásilně (společně s Anschlussem Rakouska) odstartovala Hitlerovu intervenci do střední Evropy, zanechala hlubokou ránu v celém československém národu. Podepsání dohody velmi prudce zasáhlo také české básníky Františka Halase a Vladimíra Holana, kteří se pokusili své pocity, myšlenky a vůbec pozářijovou atmosféru ve zčásti obsazené republice vylíčit ve sbírkách, jež sepsali ještě v tomtéž roce. 4.3.1. Torzo naděje Františka Halase Přední básnickou sbírkou týkající se historické zrady, jak byla chápána Mnichovská dohoda, taktéž velmi často označována jako dohoda o nás bez nás, je Torzo naděje Františka Halase. Již z titulu sbírky vychází básníkovo přesvědčení o možnosti a síle československého lidu zvrátit zpečetěný osud. Neznamená to však, že by nám Halas předkládal jakousi zpěvnou poezii, v níž oslavuje udatný československý národ. Naopak, setkáme se zde i s básněmi až dekadentního rázu popisující hrůzy nadcházející války, znechucení zradou Francie, jež byla právě české inteligenci tak blízká. Halas nám prostřednictvím veršů vykresluje Francii, která se nakonec, přes všechna svá ujištění o loajalitě k Československé republice, neostýchala vyjednávat s německým kancléřem a obětovat zemi, jež k ní vzhlížela. Nejmarkantněji pak básníkovo rozhořčení a smutek vyznívá ze Zpěvu úzkosti, jehož známý refrén nám po generace připomíná skutek, 33

ČAPEK, K. Továrna na Absolutno. 11 vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975. s. 83-84.

40

který Československu na několik let určil postavení v Evropě: „Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon/ čí ruce ho rozhoupaly/ Francie sladká hrdý Albion/ a my jsme je milovali“.34 Nejen zradu cítil Halas, především zármutek ze ztracené domoviny, jež mu byla ukradena a on nemohl nic učinit. Viděl vlastní bezbrannost, hledal viníka a litoval sebe, litoval všech, kteří kdy nesli stejný úděl: „Zbytečný voják v krajině/ kterou mu kdosi bral/ děti se ptaly po vině/ a voják stál// Poslední skřivan srkal jas/ jas který nesmráká/ Každý z vás každý z nás/ polituj toho vojáka“.35 A právě solidarita provázející lidi se stejným údělem je to, v čem Halas spatřuje naději. V den mobilizace, kdy byli muži povoláni hájit československý prostor před nežádoucími vetřelci, byl den, kdy cítil naději, kdy viděl vlastní národ chytit se za ruce a odsunout na chvíli lidskou nevraživost. Halas zobrazuje prostého člověka, k němuž směřuje svoji naději: „A z probodených jeho snů/ krev horkou crčící/ do zpěvu naděje ne do žalmů/ srážejí básníci// Básníci vaší naděje chudí// Jste tvrdé země mé/ klenotem erbovním/ ne neznevážím vás/ já jménem přídavným/ Vy chudí země mé// ‚Dost zemi železa na dobré meče,/ i v krvi železo – jen dál, jen dál!‘// Hle žezlo veršů/ které básník odkázal/ Naději vaší Naději mé“.36

4.3.2. Září 1938 Vladimíra Holana Bezprostředním ohlasem na Mnichovskou dohodu byla také řada básní Vladimíra Holana, jež vyšla ve sbírce Září 1938. Podobně jako František Halas v Torzu naděje spílá Holan Francii za její sobecký a neúprosný čin v části pojmenované Odpověď Francii. To, čím se Holanovy básně liší od Halasových je jednoznačně v pocitu, jaký zrada vyvolala, reflektujícího se do jejich poetik. Zatímco u Halase se setkáváme s poezií umírněnější, cítíme básníkův smutek, trpíme s ním, Holan na Francii útočí ne příliš lichotivými invektivy. Obžalovává ji, rozbourává ji svými slovy, útočí na veškeré hodnoty, které odhodila při podpisu smlouvy, napadá francouzské tradice. Jediná z osmi básní v nás nevzbuzuje lítost. Ostrý atak, jenž básník velmi expresivním způsobem představuje není utišující, naopak je burcující. Ve čtenáři vyvolává jen pocit nenávisti, nekonečné nenávisti, touhu po pomstě a zadostiučinění: „Zděšenou tlamou malých hromů/ v útěku házíš zbraně k rezu./ Na výsměch sobě zpíváš k tomu/ Marseillaisu.// S úlevou, děvko, mír teď máte -/ a tedy k tanci, tedy k tanci!/ My ovšem víme cos o Svaté/ alianci// 34

HALAS, F. Torzo naděje. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 23. Tamtéž, s. 34-35. 36 Tamtéž, s. 31. 35

41

a víme, proti komu svíjí/ se bezmocně a v hanbě leží…/Hodiny neúprosně bijí/ na Spasské věži.“37 Rozhořčenost, agresivita a surová ironie sršící z veršů je pro naši generaci, vzdálenou impulsu, na jehož základě sbírka vznikla, až nepochopitelnou. Určitou afektovanost a původní zlobu vystřídá v druhém oddíle – Září 1938 – odpor, beznaděj, v jistém smyslu až apatie. Čtenář nechce přistoupit na to, že se svobodou zmizela i lidská důstojnost, jak mu básník předkládá. Touha msty se vytratila a zbyla už jen jediná jistota – smrt, již vítaná: „A takto jistým budoucníkem/ je vlastně smrt, ta s ničím v pase./ Člověk ji vzývá s tichým díkem./ ‚Nemáte zač! A přijďte zase!‘// zní odpověď, tak nesmyslná,/ neboť je, chudák, roztržitá./ Už nikdo neví, co je vlna/ a co břeh, na kterém svítá.“38 K čemu lze se upínat, je sen. Krásná, ovšem zcela fantaskní vidina světa, jež vytvořena za zavřenými víčky pomáhá žít skutečnost jakkoli těžkou a zrádnou.

37 38

HOLAN, V. Havraním brkem. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1958. s. 16-17. Tamtéž, s. 51-52.

42

5. Protifašistická dramatická tvorba Osvobozeného divadla Osvobozené divadlo bylo založeno roku 1925 jako divadlo skupiny Devětsil pod uměleckým vedením tehdejšího studenta Filozofické fakulty Karlovy univerzity Jiřího Frejky. Pro nás je však určující až období, v kterém herci Jiří Voskovec a Jan Werich působili také jako přední dramatici Osvobozené divadla a svými klauniádami, groteskními a satirickými hrami a alegoriemi bojovali proti fašismu. Představíme si zde tedy pětici dramat, ve kterých je akcentována aktuální politická tematika, a jenž jsou zároveň odrazem doby, v níž vznikala.

5.1. Osel a stín Divadelní sezónu 1933/34 Osvobozeného divadla odstartovala v říjnu hra Voskovce a Wericha Osel a stín. Hra je inspirována anekdotou o osli a stínu, již autoři nalezli v díle starořeckého dramatika Lukiana ze Samosaty. Žánrové využití podoby antické komedie bylo v mnohém velmi promyšleným, a tudíž právem oceněným krokem. Především proto, že antické komedie ostře reagovaly na aktuální události a společenskou a politickou situaci v zemi. Většinou se tak dělo prostřednictvím jinotajů, jejichž rozklíčení však politicky orientovaným Řekům nečinilo žádné potíže. Stejně tak fungovala komunikace mezi Osvobozeným divadlem a jeho diváky. Děj hry je zasazen do jakési Abdéry, kterou autoři ústy boha Dionýsa v prologu ztotožňují s českým Kocourkovem. (Dokonce v prologu, v rámci možností, udržují klasickou antickou formu hexametru.) Do kontrastu je zde postaven svět „hořejších deseti tisíc abdérských“ a „dolejších deseti miliónů abdérských“. Rozpor vidíme již ve velikosti zastoupení jednotlivých stran. Do tohoto prostředí na jedné straně povrchních měšťáků, kteří žijí jen pomluvami, kýčovitou kulturou a zábavou, podváděním a rozvody, na straně druhé chudými trhovci, nezaměstnanými a žebráky, jenž nemají co do úst a dohadují se o poslední drachmu vstupuje dvojice majitele taxiosla Skočdopola a zubaře Nejezchleba. Mezi dvojicí se strhne hádka o to, zda je stín, který v podstatě vytváří slunce veřejným statkem či je službou majitele zvířete, které stín vrhá. Za Skočdopola se postaví místní vykořisťovatel a prodejce otroků Kontokorentos a Nejezchleba obhajuje Kontokorentův nepřítel, vůdce lidu Hippodromos. Celá situace se vymkne z rukou, když se spor rozhodne řešit starý, nerozhodný, zkorumpovaný soudce Paprikides. V Abdérách následně vznikají dvě strany, tzv. Oslaři a Stínaři, které lze charakterizovat částí textu jedné z písní: „My už nejsme

43

lidi, my jsme jenom partaje. Žádný z nás nevidí, v čem ta chyba je.(…) A v takové situaci zazní fanfára: Že přišel spásonosný osel, už věříme oslovi, jen když nás ten osel hlučně osloví.“39 V celém dramatu je přítomný odkaz na přebírání moci Adolfa Hitlera, jakožto nového říšského kancléře. Zrcadlí se zde jednotlivé Hitlerovy agresivní kroky. V Kontokorentově plánu zapálit radnici a za celou událost odsoudit nic netušícího Nejezchleba spatřujeme záměr zobrazit podpálení Říšského sněmu v únoru 1933. (Ze žhářství byl obviněn holandský komunista Marinus van der Lubbe, na základě požáru pak zakázána Komunistická strana Německa.) V závěru hry, kdy je osel zabit, přichází Kontokorentos a Hippodromos s novým viděním světa: „Nastává Třetí říše! Říše Osla a Stínu!“40 Načeš mu nadšený dav odpovídá zvednutím pravice, provoláváním pozdravu Heilos a z amplionu zaznívá autentický Hitlerův projev o vítězství, válce, odsouzení kultury a lidstva samotného nástupem děl a plynu.41 Nejaktivněji a bez jakýchkoli příkras, zcela explicitně zesměšňují absurditu nacistické a fašistické ideologie Voskovec s Werichem v tzv. forbínách (komických výstupech na předscéně, které tvořily určitá intermezza v průběhu hry). Např.: „NEJEZCHLEBOS: (…) Vůbec, když Dollfus, Mussolini a Hitler plavou po vodě, kdo myslíte, že se první potopí? SKOČDOPOLIS: Hitler, protože má pořád otevřenou hubu. NEJEZCHLEBOS: Ano. Potom Mussolini. – Protože s jednou rukou ve vzduchu se nedá dlouho plavat.“42 Text se velmi často měnil vzhledem k postupující situaci. Nadto, ihned po premiéře hry nařídilo německé velvyslanectví v Praze vynechání konkrétních jmen německých osobností a urážek německého politického zřízení ve jmenované divadelní hře. Nařízení vedlo pouze k různým metaforickým pojmenováním, což činilo výstupy o to humornější.43

5.2. Kat a blázen Hrou Kat a blázen zahájilo Osvobozené divadlo sezónu 1934/35. Předním cílem bylo zaútočit na množící se nacionalistické projevy Adolfa Hitlera. Voskovec s Werichem zasazují děj do imaginárního Mexika, kde probíhá oslava dvou národních hrdinů Gaspara Radůza a Melichara Mahulena, jejichž heroická smrt rozpoutala revoluci, která svrhla císaře a nastolila republiku. Dramatici se snaží o zobrazení bezmyšlenkovitého vzývání národního 39

VOSKOVEC, J., WERICH, J. V+W: Hry Osvobozeného divadla I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1954. s. 75. 40 Tamtéž, s. 132. 41 Tamtéž, s. 133.: „Mein Volk aus Abdera! Uns gohöer der Sieg und der Krieg! Wir opfern gerne das Leben von Millionen! Weg mit der Kultur, her mit Kannonen und Gas! Neder mit der Menschheit, neder mit der Welt!“ 42 Tamtéř, s. 135. 43 Srov. PELC, J. Zpráva o Osvobozeném divadle. 1. vyd. Praha: Práce, 1982. s. 131.

44

hrdinství a posilování národní hrdosti především ústy několika mocných, kteří tímto posilují pouze své postavení ve sféře politické: „Pokusili jsme se vymyslit Mexiko, které by se přiblížilo svou nehoráznou dobrodružností dnešní střední Evropě. V tomto směru je tato satirická fantazie tak málo bujná, že ji myslíme nelze nazvati ani realistickou. Jednak, jak jsme již řekli, je těžko dohoniti dnešní skutečnost, jednak je to zakázáno.“44 Obdivovanými národními hrdiny se dvojice stane po císařské přehlídce, kdy Mahuleno (na základě šlápnutí do psího výkalu) vykřikne Fuj!, což je chápáno jako slovní atak císaře a projev odmítání monarchie, přičemž je po udání majitele psíka odsouzen k smrti. Kat Radůzo však neunese tíhu odpovědnosti za smrt odvážlivce a vrhne se do moře. Tato událost se po pětadvaceti letech stává výchozí pro předsedy dvou nejmocnějších stran v zemi – Radikálního Revolucionáře Dona Blasca Ibane a Vlasteneckého Plantážníka Dona Vasca Ibayo – a jejich budoucí koalici. Zatímco vypočítaví obyvatelé země si pětadvacet let vytvářeli příběhy o přátelství s hrdiny, o milostných vztazích, adopcích apod., Radůzo s Mahulenem hráli na ostrově sv. Pankráce kuželky. Hrdinové se navrací zpět do vlasti, Ibane s Ibayem z nich činí diktátory, a když to dvojici přestane bavit, předávají svoji moc prvnímu, kdo se naskytne, tedy někdejšímu udavači Carierrovi. Toho rychle a jednoduše nabytá moc zcela ovládne. Vyvraždí nejdříve všechny své spolupracovníky a poté i vlastní stín, tím pádem sám sebe. Takto se autoři „snažili ukázat co nejnázorněji, jak se rodí diktátoři a kam přirozenou cestou spějí“.45 Oproti dřívějším hrám, se Voskovec s Werichem pokoušejí obsáhnout obecnou skutečnost. Svým útokem na německý národní socialismus útočí na všechny světové ideologie. Mohli bychom říct, že hrou napadá německého vůdce a nebylo by to lží, ale zároveň napadá jakéhokoli jiného diktátora ať už v soudobém klimatu, minulém nebo teprve budoucím. Dokonale to vystihují slova refrénu písně Co na světě vadí: „Všechno co na světě vadí je jen od lidí. Všechno co na světě vadí je jen od nás. Z nás lidí se dost za sebe nikdo nestydí. Nikdo z nás se nestará co přijde po nás. Sedněte na židli! Přečtěte si bibli! Jak do sebe lidi odjakživa mydlí. Jak začla ta mela? Kain zabil Abela. Pak si lidi postavili zlaté tele. Od těch dob se to na světě pořád mele.“46 Krom nepříliš závažné stížnosti mexického velvyslanectví na urážku země a státní hymny, jejímž řešením bylo jednoduše přejmenování smyšlené republiky na Sonorii, vyvolala komedie vlnu nevole ze stran občanů hlásících se k nacismu. Prvním otevřeným konfliktem

44

VOSKOVEC, J., WERICH, J. Kat a blázen. Praha: DILIA (dle Československý spisovatel, 1956), 1961. s. 2. Tamtéž, s. 2. 46 Tamtéž, s. 21. 45

45

v prostorách divadla se stala bitka mezi fašistickými studenty medicíny a práv a dělníky pankráckého motocyklového závodu, tzv. Janečkárny. Následovala řada destruktivních ataků (např. rozbíjení výloh a strhávání plakátů), odmítavá hesla zaznívající během představení z hlediště, zasílání výhružných dopisů hercům a samozřejmě mediální kampaň proti Osvobozenému divadlu. Na obhajobu divadla pak vystupovalo několik českých osobností, např. Karel Čapek se v Lidových novinách vyjádřil takto: „Smí-li se dnes překazit představení v divadle, najdou se zítra lidé, kteří budou chtít překazit třeba vycházení novin, které se jim nelíbí, a pozítří dejme tomu činnost úřadu, který se jim nelíbí. Pozor na to, kam bychom takto přišli; je na čase, aby aspoň odpovědný tisk přestal sekundovat takovým kouskům, které by mohly vést k horším věcem a povedou k nim, nezatočí-li se s nimi hned na začátku.“47

5.3. Rub a líc Rub a líc, jak autoři označili – optimistická komedie, byla uvedena na program Osvobozeného divadla v prosinci roku 1936. Sám děj je zasazen do let 1934-1937, kdy: „Svět je naruby. Výkvět lidského ducha se dusí v koncentračních táborech. Válečná fronta bude bezpečnější než válečné zázemí, anarchisté bojují za legální vládu a svět vyrábí tolik zboží, že je hlad.“48 V dramatu se střídají dvě dějové linie, které se v závěru hry protínají. Již v první scéně se nám představuje dvojice „milionářů“ příznačně pojmenovaných Krev a Mlíko. Oba pánové se vzájemně popichují a předbíhají, který z nich je movitější, ironicky pak při té příležitosti odkazují na čistotu rasy a stav soudobého průmyslu. Ostatně děj se odehrává v nespecifikovaném

průmyslovém

velkoměstě,

je

však

zřejmé,

že

se

ocitáme

v Československu. Zmíněné velkoměsto postupně více a více ovládá Kazimír Konrád a jeho skupina Pruhovaných Košilí. Jak je evidentní z volby pojmenování, za Kazimírem Konrádem se skrývá osobnost předsedy SdP Konráda Henleina, pruhované košile pak připomínají uniformy členů Volksportverbandu. Paradoxně v celé hře není herecky ztvárněna postava Kazimíra Konráda. Zaznívá pouze jeho hlas z radia pronášející projev, v němž spatřujeme souvislosti s několika projevy Goebbelse a Hitlera: „…Ať mi nikdo nemluví o intelektu a kultuře. Když slyším tato slova, mám chuť střílet. Pro degenerované intelektuály není v národě místa. Krev a rodná půda, to dělá celého chlapa, a jen chlapci dělají národ. Pryč

47

Cit. dle PELC, J. Zpráva o Osvobozeném divadle. 1. vyd. Praha: Práce, 1982. s. 147. VOSKOVEC, J., WERICH, J. V+W: Hry Osvobozeného divadla I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1954. s. 261. 48

46

s asfaltem dekadentních žvanilů, kteří jsou náhončími židovské internacionály! Světový názor Pruhovaných Košil se nedá naučit. Ten musí být vrozen jako ctnost. Chci být naprostým vůdcem lidu. Nechci se o vedení dělit s jinými, protože nositelem odpovědnosti může být jenom vůdce, vyzbrojený patřičnou autoritou a právem dávat rozkazy.“49 Ostatně Kazimír Konrád je pouhou figurkou, jež vykřikuje předepsaná hesla. Postava, která skutečně vše řídí a organizuje je zkrachovalý reklamní manažer Dexler. I zde lze nalézt podobnost s Konrádem Henleinem, jenž na pozadí tvořících se dějin jen plnil cizí příkazy. Jedinou Henleinovou motivací k rozpoutání politického boje na vnitřních hranicích ČSR byla jeho touha po respektu ze strany Německa, jakési zvrácené popularitě. Podobný chtíč vede také občany státu, kteří se masově přidávají na stranu Pruhovaných Košilí. Mimoto je zde zachycena důvěra a pocit jistoty, jenž Kazimír Konrád, respektive Dexler vyvolává. Především svými sliby o zajištění zaměstnání a živobytí strhává národní spodinu – propuštěné dělníky bez sociálního zabezpečení, lidi bez domova, ale také trestance a další osoby, jež stojí na okraji společnosti. Drama vrcholí střetem stávkujících dělníků největšího národního koncernu Noel s Pruhovanými Košilemi, které jsou ovšem vyzbrojovány majitelkou koncernu paní Noelovou. Později se dozvídáme, že vedoucí stávky Josef Klokan je ztraceným synem paní Noelové. Ani on však nedokáže své matce rozmluvit financování zbrojení Pruhovaných Košilí. Werich později napsal, že měli henleinovci ukryté zbraně na různých místech, mimo jiné také v budově, v níž sídlilo Osvobozené divadlo a dokonce, že „pianista orchestru Osvobozeného divadla se ukázal být jedním z důležitých agentů Henleinových“.50 Jistý zvrat nastává, když zchudlí milionáři Krev a Mlíko objeví sklad zbraní, skupina kolem Klokana zalarmuje policii a vyzve veřejnost, ať se zapojí do zabránění puče: „Haló, haló! Voláme všechny dělníky v městě i na venkově, voláme železničáře a dělníky na tratích. Demokracie v nebezpečí. Kazimír Konrád chystá násilný převrat. Byly objeveny zbraně pro Pruhované Košile. Voláme celý národ. Padesát tisíc Pruhovaných Košil na cestě do města chystá ozbrojený převrat. Odzbrojte Pruhované Košile. Zatkněte Kazimíra Konráda. Voláme všechny dělníky, voláme všechny občany, voláme celý národ! Pomozte bránit demokracii!“51 S dokonalou předvídavostí zobrazili Voskovec a Werich pozdější mobilizaci a zároveň

49

VOSKOVEC, J., WERICH, J. V+W: Hry Osvobozeného divadla I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1954. s. 325-326. 50 Tamtéž, s. 527. 51 Tamtéž, s. 378.

47

vyzvali diváky k vyjádření nesouhlasu s politickými událostmi, vytrhli je z nečinnosti a vyburcovali k jednání.

5.4. Těžká Barbora Komediální revue Těžká Barbora, jenž bylo uvedeno na program v listopadu 1937, se svým pojetím podstatně liší od zmíněné hry Rub a líc. Především chtěli autoři upustit od aktuální politické satiry. Nechtěli opět zobrazit to, s čím se člověk (divák) každý den setkával ve zprávách rozhlasových či novinových. Neznamená to však, že by se aktuálnost či političnost z této hry Voskovce a Wericha vytratila. Těžká Barbora je dramatem navazujícím a přímo odkazujícím k charakterovým hrám Molièra. Autoři zde vykreslují řadu typických lidských povah. Jak uvádí v předmluvě: „Styl hry Osvobozeného divadla blíží se totiž čím dál více praktikám commedie dell’arte.“52 V komedii vystupuje chytrá služka starosty města Siska, vychloubačný heroický hejtman Hans Bols, „nejlepší výrobce sýra“ Krištofek či nerozhodný a manipulovatelný starosta Van Bergen. Do opozice je jim postaven vypočítavý a zrádný zámecký pán Vandergrunt. Hra je zasazena do středověkého vlámského městečka Eidamu, v kterém sice žije řada podivných karikatur, ovšem městečko působí navenek mírumilovně. Občané zastávají poněkud naivní názor, že pokud nikomu neubližují, není důvod k tomu, aby ubližoval někdo jim. Všechny cizince přijímají s laskavostí a bez jakýchkoli pochybností o jejich pravdomluvnosti. Eidam však má za souseda vojenské město Yberland, na jehož území je každý vojákem (dokonce i moucha je voják) a každý podléhá rozkazům Jeho Náramného Výtečnictva knížete Filipa,53 který touží zabrat prostor Eidamu a vydobýt si tak místo na slunci. Proto je už nějakou dobu jeho armáda usazena u hranic s Eidamem a vyčkává na správnou příležitost. Do děje se zaplétá dvojice odsouzených yberlandských žoldnéřů, jež má za úkol v přestrojení za Eidamské přepadnout yberlandský povoz a vyvolat tak důvod k napadení Eidamu. Dvojice ale omylem přepadne yberlandský vůz s dělem – těžkou Barborou – a uprchne i s vozem do Eidamu, kde se rozpoutá diskuze o naložení s kanónem. Po řadě peripetií a prostřednictvím vydírání donutí Vandergrunt, který je smluven s yberlandským plukovníkem Peterem, starostu a hejtmana k odsouzení žoldnéřů a učitele, jenž začal bouřit

52

VOSKOVEC, J., WERICH, J. V+W: Hry Osvobozeného divadla I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1954. s. 390. 53 Srov. tamtéž, s. 411.

48

městský lid proti vrchnosti, k trestu smrti. Během popravy, na níž bude přítomno celé město, pak Yberland přepadne Eidam a obsadí jej. Naštěstí trojice odsouzených uvidí z věže, kde jsou uvězněni, vojsko blížící se k městu, zpěvem zburcuje shromážděný lid, který pomocí těžké Barbory a ztvrdlých sýrů zažene Yberlandské zpět za hranice a Vandergrunta vyžene z města. Hra končí písní Co na světě mám rád, jež má podobu varování jak pro publikum, tak pro tehdejšího (i jakéhokoli jiného, vlastně mimočasového) nepřítele: „Nebuďte, lidi, hluší a nastavte uši, chceme vás, na mou duši, upřímně varovat: Nemáte ani zdání, že jsou s vámi páni, falešně hrají s vámi, chtějí vás obehrát. Co na světě mám rád, nedám si brát, než s lumpy tancovat, to se chci radši prát! Nebuďte, lidi, hluší a nastavte uši, nechceme, na mou duši, nic víc než varovat.“54 Přihlédneme-li k období, kdy hra vznikla, nelze popřít její politický kontext. Celá komedie má spíše funkci prognózy. Necelý půlrok od premiéry Těžké Barbory došlo k „Anschlussu Rakouska“, v květnu pak k mobilizaci české zálohy vzhledem k akumulaci německých vojsk v pohraničí. Pokud zajdeme ještě dál, podobnou šarádu jako vymyslel Setník yberlandské armády, dovedl Hitler do konce při vytváření argumentu k napadení Polska 1. září 1939, čímž rozpoutal druhou světovou válku. Hlavním záměrem tvůrců však bylo vyobrazit naději, která je, byla a bude přítomna za jakýchkoli životních a dějinných situací, přičemž se pokusili dokázat, „že lidé jsou k smíchu, že si vzájemně komplikují život, že však, když je jim nejhůře, zachrání je zase právě to, že jsou lidmi“.55

5.5. Pěst na oko aneb Caesorovo finále V dubnu 1938 přišli Voskovec a Werich na jeviště Osvobozeného divadla se svou poslední hrou. Dramatikou komedie dell’arte společně se zaměřením na obecnou či dokonce filosofickou tematiku dějin navázali na Těžkou Barboru. Autoři si zvolili formu tzv. divadla na divadle, kdy se skupina herců s exekutorem rozhodne upustit od typizovaného uvádění klasických dramat s velkými hrdiny, srdcervoucími láskami, heroickými smrtmi. Odmítnou tezi, že dějiny tvoří pouze velké osobnosti a vydají se cestou satirického vykreslení vlastní interpretace zásadních historických událostí.

54

VOSKOVEC, J., WERICH, J. V+W: Hry Osvobozeného divadla I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1954. s. 524. 55 Tamtéž, s. 389.

49

V prvé řadě nás dramatici zavedou do Tróje, kde dva pěšáci znudění desetiletým bojem vyrobí velkého dřevěného koně pro potěchu trójských žen, které se snaží zaujmout a vyrovnat se žádaným dragounům. Na rozkaz „chytrého Odyssea“ jsou jim sťaty hlavy a ty umístěny před hradby Tróje. To rozčílí trójské ženy, před nimiž se Odysseus se svým vojskem ukryje do dřevěného koně. Ženy v domnění, že Odysseus uprchl, odtáhnou koně za bránu města, jenž v noci Řekové dobudou. Poté sledujeme počínání nejznámějšího mořeplavce Kryštofa Kolumba (trpícího mořskou nemocí) při objevování nového světa. Shodou náhod se ke kormidlu dostává dvojice uprchlíků ukrytých na lodi, kteří během bouře přivážou kormidlo lanem a změní tím původní směr lodi. Díky jejich zásahu skutečně objevuje Kolumbus Nový svět a dokonce se mu, s jejich pomocí, daří i postavit vajíčko na špičku. Třetí příběh nás zavádí do prostředí konce první světové války a rozpadu RakouskaUherska. Osvětluje, jak se místodržitelský úředník Vácslav Čehona oprašující si doma bustu císaře Františka Josefa stal národním hrdinou a bojovníkem za republiku. Následkem řady omylů rozbije bustu, vyvěsí z okna červenobílý prapor a vyhodí dvouhlavého rakouského orla, čímž si okamžitě získá všechny vlastenecké nadšence. Jako poslední je nám představena smrt Caesara v pozadí bizarních gladiátorských her o pohár brutality. Zjišťujeme, že v Senátu nebyl zavražděn pravý Caesar, ale pouze jeho dvojník, kterého pravý Caesar vyslal do Senátu ze strachu o svůj život. Přes svoje přežití je však nucen stáhnout se a udělat prostor svému novému nástupci. Voskovec s Werichem pomocí divadelních nástrojů vyzdvihují postavení obyčejného člověka ve srovnání s historickými osobnostmi. Odyssea, Kolumba i Čehonu přirovnávají k zbabělým, hloupým lidem, kteří ke svému úspěchu přišli zcela náhodou, bez vlastního přičinění, zato s vlastním odporem. Caesarovo finále je naopak přihlížením, jak doba slávy může končit, a jak zcela jistě končí doba tyrana, protože nic netrvá věčně, tím spíše ne období útisku. Jak už je dáno rolí avantgardních scén, i Osvobozené divadlo podporuje „malého“ člověka, lid, v němž třímá síla národa, což si připomíná závěrečnou písní hry: „Žít jako lidi, mít radost z práce, to přece záleží na nás. Svobodně myslet, vyřídit zrádce, záleží na nás. Bránit svou pravdu a pravdou měřit, to přece jen záleží na nás. Nebát se pravdy a pravdě věřit. Za pravdu se prát, s pravdou vyhrát, záleží na nás!“56 Touto snahou o udržení síly a naděje, podporou v boji proti nepřátelům kontinuálně navázali Voskovec s Werichem na potřeby doby. Stejný vývoj spatřujeme v protifašistické a protiválečné tvorbě Karla Čapka. 56

VOSKOVEC, J., WERICH J. Pěst na oko aneb Caesarovo finále. Praha: DILIA (dle Československý spisovatel, 1959), 1962. s. 113.

50

Jeho Matka, stejně jako Pěst na oko působila na diváky svou bojovnou náladou. Pěst na oko byla hrána až do července roku 1938, i během všesokolského sletu. Jak vzpomíná Werich, během představení vznikala v divadle dokonalá atmosféra spojující všechny diváky i herce. Na konci zůstávali diváci sedět na svých místech a zpívali společně Ježkovu hymnu Hej rup!57 V následující divadelní sezóně už nebylo možno předstoupit s touto hrou před publikum. Po posledních zářijových dnech roku 1938, kdy bylo celé Československo zhrzeno, by nikdo z diváků nepřistoupil na komediální zobrazování dějin ani na bojovný optimismus hry. Voskovec se pak k dalšímu působení Osvobozeného divadla vyjádřil takto: „Jednoduše: nechali jsme skutečnost běžet, když jsme ji nedohnali“.58

57 58

Srov. PELC, J. Zpráva o Osvobozeném divadle. 1. vyd. Praha: Práce, 1982. s. 192. Cit. dle tamtéž, s. 193.

51

6. Závěr Jak jsme si ukázali, 20. léta byla z hlediska kultury spíše na výsluní. Došlo k rozvoji technických a vědeckých oborů spjatých s reformou školství, vytvoření zásadních výtvarných, hudebních a divadelních děl. Literatura byla ovlivněna vznikajícím dělnickým hnutí, což se odrazilo zejména v literatuře proletářské, ovšem s prvky socialismu a poukázáním na sociální nerovnost a její důsledky jsme se setkali i v tvorbě Karla Čapka, jak v jeho vědecko-fantastických románech, tak v utopistických divadelních hrách. Předně se však Karel Čapek, v dílech, která jsme si uvedli, věnuje tematice ohrožení válkou, jejíž příčiny mohou být různé, zejména jsou to však tržní mechanismy nekorigované nabídky a poptávky, lidská neschopnost vidět následky svých činů a v klimatu 30. let všudypřítomný fašismus a nacismus, jenž žene lidi do války, v níž vidí tu správnou cestu ke štěstí a slávě. Ve svém posledním díle, dramatu Matka, také posílá hlavního hrdinu do války, není to však ze zmíněných povrchních důvodů jako je sláva, ale za účelem bránit před řadou zfanatizovaných nepřátel ty, jež se sami bránit nemohou. Jen to je adekvátní a pochopitelný důvod k boji, přičemž se svým čtenářům či divákům snaží implicitně sdělit, že obrana je nejlepší útok. V práci jsme se také dotkli snahy o zobrazení samotného aktu podepsání Mnichovské dohody ve dvou básnických sbírkách autorů Františka Halase a Vladimíra Holana. Každý z nich pojímá látku svébytným a osobitým způsobem. Ukázali jsme si, co obě sbírky spojuje a také to, jak se od sebe vzájemně liší. Akcentován však byl pokus o vystihnutí pomnichovské atmosféry a pocitů spjatých se zradou Francie a obsazením pohraničí, které se u obou básníků poněkud různí. Nakonec jsme nahlédli do tvorby Jiřího Voskovce a Jana Wericha, jež vznikla v období let 1933-1937, a jež svým výsměšným, kritickým, satirickým způsobem odsuzovala německý nacionalismus a jeho přední osoby jako byli Hitler, Henlein, Goebbels či Göring. Tyto hry inscenované Jindřichem Honzlem na jevišti Osvobozeného divadla pak měly nepopíratelný vliv jak na publikum, tak na širokou veřejnost i na nejvyšší vrstvy politické hierarchie. Především působily na všechny strany. Odpůrce nacismu utvrzovaly v jejich názoru, postoji, podporovaly v boji proti nacistické ideologie, vytvářely prostor pro kolektivní prožitek překračující čas samotné hry. Co se týče zastánců nacismu, těm bylo Osvobozené divadlo trnem v oku, což vedlo k demonstracím a výtržnostem během představení, ničení divadelního majetku a v neposlední

52

řadě k stížnostem ze strany Německa. To vše vypovídá o kvalitě formy, prostřednictvím níž bylo chtěné sdělováno a vyslyšeno přesně tak, jak si tvůrci dali za cíl. Dokázali jsme si jak pevné je sepětí obou složek společenského života – politiky a literatury, nebo v širším pojetí kultury. Tato práce se tak může stát, společně s dalšími pohledy na dané období a problematiku, rolemi angažovaných autorů a literárních či uměleckých děl, základním materiálem pro výuku politického a literárního vývoje mezi dvěma světovými válkami.

53

7. Literatura BENEŠ, Edvard. Německo a Československo. Vyd. 1. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005. 250 s. ISBN 80-86495-29-9. BĚLINA, T. a kol. Dějiny zemí koruny české II.: Od nástupu osvícenství po naši dobu. 4. vyd. Praha: Paseka, 1997. 309 s. ISBN 80-7185-097-7 BURIÁNEK, F. Čapkovské variace: Eseje o Karlu Čapkovi a o literatuře. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. 132 s. ISBN 22-029-84 BURIÁNEK, F. Dějiny české literatury v první polovině 20. století II.: Mezi dvěma světovými válkami. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 1974. 144 s. ISBN 17-390-73 ČAPEK, K. Bílá nemoc. 15. vyd. Praha: Orbis, 1962. 90 s. ISBN 11-O65-62 ČAPEK, K. Krakatit. 18. vyd. Praha: Práce, 1989. 272 s. ISBN 24-059-89 ČAPEK, K. Matka. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 1966. 96 s. ISBN 15-906-66 ČAPEK, K. R.U.R: Rossum’s Universal Robots. 13. vyd. Praha: Fr. Borový, 1938. 127. s. ČAPEK, K. Továrna na Absolutno. 11. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975. 164 s. ISBN 22-019-75 ČAPEK, K. Válka s mloky. 12 vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953. 274 s. GÖTZ, F. Literatura mezi dvěma válkami. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. 272 s. ISBN 22-143-84 HALAS, F. Torzo naděje. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1980. 64 s. ISBN 22020-80 HARNA, J., KAMENEC, I. Na společné cestě: Česká a slovenská kultura mezi dvěma válkami. 1. vyd. Praha: Horizont, 1988. 248 s. ISBN 40-061-88 HOLAN, V. Havraním brkem. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1958. 233 s. HRABÁK, J., JEŘÁBEK, D., TICHÁ, Z. Průvodce po dějinách české literatury. 3.vyd. Praha: Pyramida, 1984. 521 s. ISBN 11-084-84 HUSA, V. Dějiny Československa. 2.vyd. Praha: Orbis, n.p., 1962. 513 s. ISBN 11-119-62 KÁRNÍK, Z. České země v éře První republiky (1918-1939). Díl 1., Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). 2. opravené vyd. Praha: Libri, 2003. 571 s. ISBN 80-7277-19572. KÁRNÍK, Z. České země v éře První republiky (1918-1939). Díl 2., Československo a České země v krizi a v ohrožení (1930-1935). 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 577 s. ISBN 80-7277-031-

54

4. KÁRNÍK, Z. České země v éře První republiky (1918-1939). Díl 3., O přežití a o život (19361938). 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 803 s. ISBN 80-7277-119-1. KVAČEK, R., OLIVOVÁ, V. Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1967. 583 s. ISBN 16-925-67 MATUŠKA, A. Člověk proti zkáze: Pokus o Karla Čapka. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1963. 276 s. ISBN 22-113-63 PELC, J. Zpráva o Osvobozeném divadle. 1. vyd. Praha: Práce, 1982. 216 s. ISBN 24-005-82 POLÁČEK, J. a kol. Průhledy do české literatury 20. století. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s.r.o., 2000. 308 s. ISBN 80-7204-162-2 POLÁČEK, J. Tvorba a recepce: Studie o meziválečné české literatuře. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 165 s. ISBN 80-210-3075-5 SCHONBERG, M. Osvobozené. 1. vyd. Toronto: Sixty-Eight Publisher, Corp., 1988. 418 s. ISBN 0-88781-166-3 VOISINE-JECHOVA, H. Dějiny české literatury. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H Vyšehradská, s.r.o., 2005. 625 s. ISBN 80-7319-031-1 VOSKOVEC, J., WERICH, J. Kat a blázen. Praha: DILIA (dle Československý spisovatel, 1956), 1961. 109 s. VOSKOVEC, J., WERICH J. Pěst na oko aneb Caesarovo finále. Praha: DILIA (dle Československý spisovatel, 1959), 1962. 119 s. VOSKOVEC, J., WERICH, J. V+W: Hry Osvobozeného divadla I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1954. 528 s. VŠETIČKA, F. Dílna bratří Čapků: Příspěvek k poetice jejich literární tvorby. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1999. 178 s. ISBN 80-7198-370-5

Internet: Levá fronta. Ústav pro českou literaturu AV ČR [online] [cit. 2013-04-16] Dostupné z WWW:

55

8. Seznam příloh Obr. č. 1: Vítězslav Novák Obr. č. 2: Penklub, karikatura Adolfa Hoffmeistra Obr. č. 3: Toyen (Marie Čermínová) a Jindřich Štyrský Obr. č. 4: Návrh Dušana Jurkoviče na tzv. Chaloupku v Luhačovicích Obr. č. 5: Stanislav Kostka Neumann Obr. č. 6: Karel Čapek Obr. č. 7: Jan Werich a Jiří Voskovec v divadelní hře Pěst na oko aneb Caesarovo finále

56

9. Přílohy Obr. č. 1: Vítězslav Novák

Zdroj: http://forum.antonincharvat.com/viewtopic.php?t=557

57

Obr. č. 2: Penklub, karikatura Adolfa Hoffmeistra

Zdroj: http://www.prostor-ad.cz/vyroci/img/penklub.jpg

58

Obr. č. 3: Toyen (Marie Čermínová) a Jindřich Štyrský

Zdroj: http://www.strawberige.com/2012/02/styrsky-toyen.html

59

Obr. č. 4: Návrh Dušana Jurkoviče na tzv. Chaloupku v Luhačovicích

Zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10199921447-za-domy-milovniku-umeni-sprofesorem-pavlem-zatloukalem/20954215564/

60

Obr. č. 5: Stanislav Kostka Neumann

Zdroj: http://sk-neumann.wgz.cz/rubriky/fotogalerie/sk-neumann

61

Obr. č. 6: Karel Čapek

Zdroj: http://nebo-tak-nejak.blog.cz/1107/karel-capek-vere-hruzove-dopisy-ze-zasuvky

62

Obr. č. 7: Jan Werich a Jiří Voskovec v divadelní hře Pěst na oko aneb Caesarovo finále

Zdroj: http://www.novinky.cz/veda-skoly/historie/245543-jaroslav-jezek-temer-hluchoslepymistr-jazzu.html

63